|
|
|
|
|
|
1. Úvod
1.1. Vznik městského opevnění v Rokycanech
Rokycany, stejně jako většinu středověkých měst, chránil prstenec hradebního opevňovacího systému. První zmínkou o fortifikaci v Rokycanech je zpráva „o kopání příkopů“ zařazovaná do let 1293–1295. Šlo o privilegium, povolující biskupu Tobiáši z Bechyně ohradit několik jeho měst, mezi nimi i Rokycany.[1] Podle mnoha badatelů a odborníků ale tehdy nebyl míněn klasický městský pevnostní systém, nýbrž palisádová hradba chránící užší okrsek, tedy kostel, popřípadě sídlo feudální správy (biskupský dvorec či městský hrad) v jeho okolí (podrobněji v kapitole „Urbanovo náměstí“). Vznik skutečných městských hradeb ohlašuje až zpráva z 8. července 1399. Arcibiskup Olbram ze Škvorce tehdy poskytl jisté daňové úlevy rokycanským měšťanům za to, že museli hradit z vlastních prostředků stavbu hradeb. Konkrétně šlo o to, že vzhledem k tomu, že obyvatelé měli „nemalý náklad s hrazením města a značně utrpěli válkami a ohněm, povolil jim i obyvatelům předměstí, aby mohli svobodně nakládat se svým majetkem. Pokud by někdo umřel bez poslední vůle, jeho statky připadnou nejbližším příbuzným ve městě a na předměstích; pokud by nebyli, pak na jiné příbuzné usedlé na arcibiskupských statcích. Vdovy a děvečky osiřelé nesmějí být prodávány proti své vůli. Obyvatelé nebudou povinni ničím jiným než obvyklými úroky a obecnými královskými berněmi.“[2]
Prstenec městských hradeb tedy vznikl někdy před koncem 14. století. V té době prožívaly Rokycany dynamický rozmach. Stávající předlokační biskupská ves (viz mapa s komentářem) se radikálně proměnila. Vyrostl nový gotický kostel Panny Marie Sněžné a hlavně, rostoucí význam Rokycan umocnilo rozšíření města západním směrem. Dosavadní osada živelně rostlá na obou březích Padrťského potoka tak byla plánovitě přetvořena na gotické město. Nový městský areál byl pak obehnán hradbami v obvodu zhruba 1,6 kilometrů.
Obsah
1.1. Vznik městského opevnění v Rokycanech
1.2. Původní podoba městského opevnění
1.3. Další vývoj městského opevnění
1.3.1. Počátky civilního využití hradeb a příkopů
1.3.2. Zrušení ostrahy hradeb a jejich postupné boření
2. Popis jednotlivých staveb a úseků městského opevnění
2.1.2. Zbořená Hrdličkovská bašta
2.1.3. Městské opevnění v Hradební ulici
2.2. Šťáhlavská brána a otazníky okolo jejího vzniku a
podoby
2.3. Jižní a jihovýchodní část hradeb (od Šťáhlavské
k Pražské bráně)
2.3.2. Zbořená bašta Za Radnicí v čp.113/I
2.3.3. Další trasa hradeb na jihovýchodním okraji
historického jádra
2.4.1. Stará Pražská brána a otázky okolo její polohy a
vzniku
2.4.2. Nová klasicistní Pražská brána
2.4.3. Dochované pozůstatky Pražské brány
2.5. Severovýchodní část hradeb (od Pražské brány ke
Spilce)
2.5.1. Hradby severně od Malého náměstí a jejich posun
roku 1803
2.5.2. Prostor ve Spilce a otazníky okolo komunikačních
vztahů v této oblasti
2.6.1. Branka v domě čp.135/I („Myší díra“)
2.6.2. Dochovaná hradební zeď pod kostelem
2.6.3. Branka pod masnými krámy u domu čp.91/I
2.7. Úsek od branky pod masnými krámy k bývalé Saské
bráně
2.8.1. Historie a stavební vývoj Saské brány
2.9. Severozápadní část hradeb (od Saské k Plzeňské
bráně)
2.9.1. Původní hradby v parku U Saské brány
2.9.2. Zbořená bašta na místě školy T. G. Masaryka
2.9.3. Dochované hradby a bašty u Střelnice
2.10.1. Původní gotická Plzeňská brána
2.10.2. Barokní Plzeňská brána
2.10.3. Vývoj brány do roku 1914 (první plány na její
zboření)
2.10.4. Vývoj brány do roku 1945 (nové plány na demolici
a stavba průchodů pro pěší)
2.10.5. Demolice Plzeňské brány
Není ovšem jasné, zda rozsah opevněného areálu byl od počátku stejný jako jeho konečný stav na přelomu 18. a 19. století. Podle I. Ebelové a M. Ebela je možné na základě interpretace nejstarší katastrální mapy z roku 1838 připustit i variantu druhotného rozšiřování hradebního prstence. Například na jižním okraji historického jádra, podél Knihovy ulice přetrvávala až do poloviny 20. století velmi mezerovitá, periferní zástavba. Je tedy prý možné, že nebyla původně součástí opevněného města, ale byla do něj inkorporována posunem hradební zdi k jihu až dodatečně, někdy v raném novověku. Podobně Malé náměstí prý v místech svého západního zúženého krčku, kterým se napojuje na nynější Masarykovo náměstí, mohlo být dříve odděleno od opevněného města. Malé náměstí a celá východní část dnešního historického jádra by v takovém případě bylo jen původní vidlicí dvou cest, větvících se za tehdejšími hradbami, a teprve druhotným rozšířením ohrazeného areálu města by byla inkorporováno do hradeb. Další možné druhotné rozšíření předpokládá I. Ebelová a M. Ebel na západě, kde mohl areál ohrazeného gotického města sahat jen na linii Saská brána-Šťáhlavská brána (tedy Gottliebova, Havlíčkova, Palackého ul.).[3] Jde ovšem jen o hypotézu, v pramenech ani archeologických nálezech nijak nepodpořenou.
Karel Kuča oproti tomu možné druhotné změny rozsahu městských hradeb nezmiňuje, spíše se zabývá otázkou, zda se druhotně neměnila rozloha hlavního městského rynku, za pomoci vkládání nových bloků zástavby (viz mapa s komentářem). J. Anderle a T. Karel si zase kladou otázku, zda opravdu výnos Olbrama ze Škvorce z roku 1399 je možné interpretovat jako zprávu o opevňování celého města. Podle nich mohlo stále jít o fortifikaci užšího okrsku v okolí děkanského kostela a takzvaného „městského hradu“ v jeho sousedství (podrobněji v kapitole „Urbanovo náměstí“).[4] V takovém případě mohly Rokycany získat své městské hradby až v raném novověku. Rovněž D. Líbal si povšimnul, že nejzachovalejší segment hradeb, v severozápadním rohu historického jádra (u Střelnice), je stavebně až pozdně gotického původu.[5] Je třeba ale zopakovat, že žádná z těchto hypotéz není podložena materiálními ani písemnými důkazy a sami autoři je nabízejí jen jako úvahu, založenou na zkoumání katastrálních map, prostorových souvislostí městského jádra Rokycan, popřípadě analogií stavebního vývoje v jiných městech. Prozatím tak platí, že konsensus historiků je nadále takový, že trasa hradeb tak, jak existovala až do počátku 19. století, před svou postupnou demolicí, fixovala opevněný areál města ze sklonku 14. století.
|
Mapa historického jádra Rokycan dle stavu
z r. 1990. Klikni pro přehled zástavby, včetně označení domů čísly. |
Mapa prostorových a dopravních vztahů ve středověkých
Rokycanech. |
|
|
|
1.2. Původní podoba městského opevnění
Opevňovací systém se v Rokycanech skládal z vlastní hradební zdi, kamenné, korunované cimbuřím, kde se asi nacházel úzký chodník, umožňující obráncům města v případě napadení účinný pohyb. Obranný efekt zdi násobily hradební bašty, které byly rozmístěny v poměrně pravidelných rozestupech po celé jejich délce. V Rokycanech známe dva typy bašt. Bašty na obdélníkovém nebo čtvercovém půdorysu vznikaly asi současně s opevněním okolo roku 1399, zatímco polokruhové bašty byly pravděpodobně přidávány v pozdním středověku, v souvislosti s nástupem střelných zbraní a potřebou lepšího obranného krytí. Vně hradební zdi se dále nacházely příkopy.
→ODKAZ:
Mapa městského opevnění v Rokycanech,
včetně popisu jednotlivých bývalých i dochovaných objektů v rámci
opevnění.
Příkopy byly v Rokycanech údajně 10 sáhů (tj. cca 18 metrů) široké.[6] Na většině své délky byly naplněné vodou. Na severovýchodě a severu hradebního okruhu suploval roli příkopu Mlýnský náhon, vedlejší rameno Padrťského potoka, které protékalo čtvrtí Pod Kostelem. Příkopy ve východním hradebním segmentu posiloval malý bezejmenný potok, který přitékal od dnešního Jižního předměstí do prostoru před Pražskou branou (u nynější křižovatky u supermarketu Billa), pod kterou se vléval do Mlýnského náhonu. Ve zbylých úsecích opevnění nebyly příkopy sice propojeny se stálými vodními toky, ale vlivem jejich zahloubení se v příkopech patrně držela spodní voda. Zatímco zmíněný bezejmenný potůček na východním okraji hradebního okruhu zmizel již během regulace v 19. století, Mlýnský náhon se uchoval až do roku 1976. Šlo o vodoteč s poměrně velkým průtokem, která lemovala opevnění v dlouhém úseku od předpolí Pražské brány, podél severního okraje historického města až k Saské bráně. Podle P. Cironise dokonce právě tento náhon byl původním středověkým korytem Padrťského potoka, zatímco dnešní trasa potoka vznikla až po roce 1784, snad na místě původní strouhy nebo jiného vedlejšího ramena. Jinými slovy, podle Cironise si Padrťský potok a mlýnský náhon „prohodily“ své role. Jako důvod pro svoji odvážnou teorii uvádí malý výskyt mlýnů a jiných s vodou spojených živností podél dnešní trasy Padrťského potoka, zatímco podél Mlýnského náhonu jsou doloženy mlýny od středověku. Proti této teorii ale stojí fakt, že je naprosto neověřená. Přesun toku Padrťského potoka v délce mnoha set metrů by se po roce 1784 určitě obrazil v dobových pramenech, a protože k tomu nedošlo, považujme Cironisovu teorii za mylnou. Přemíra doložených mlýnů podél Mlýnského náhonu a naopak jejich absence podél Padrťského potoka navíc nedokazuje nic víc než právě to, že Mlýnský náhon je od toho, aby poháněl mlýny, zatímco Padrťský potok byl až do 20. století neregulovaným (a proto hospodářsky nevyužívaným) přírodním tokem. Faktem ovšem je, že soustředění nejrůznějších mlýnů podél náhonu je impozantní. Zdá se, že toto vedlejší rameno mělo dříve poměrně robustní průtok, v některých obdobích roku možná vyšší než samotný Padrťský potok. Platí tedy, že náhon byl asi uměle vyhlouben ve středověku s dvojím účelem. Jednak posiloval hradební příkop, jednak dával energii mlýnům na něm ležícím. Jisté je také to, že přinejmenším od 18. století se podél Mlýnského náhonu zformovala specifická urbanistická struktura, která se vyznačovala pitoreskní venkovskou architekturou (čtvrť Pod Kostelem). Nedošlo tu také nikdy k utvoření okružní třídy, jako na východní, jižní, západní a severozápadní straně historického jádra (viz níže).
Vně linie příkopů následovaly ještě hradební valy a případně i druhá linie zdí. Ta se ovšem nedochovala a ani nejstarší mapy její existenci nepotvrzují. Žádné písemné i materiální stopy nejsou v Rokycanech ani po případných dalších opevňovacích prvcích jako třeba takzvané barbakány. Na třech, později čtyřech místech bylo každopádně opevnění prolomeno městskými branami, které spojovaly opevněné město s předměstími i vnější krajinou. Z těchto čtyř historických bran (Pražská, Saská, Plzeňská a daleko mladší Šťáhlavská brána, která skutečnou branou vlastně ani nebyla) se nedochovala ani jedna.[7] Původně šlo o věžovité gotické stavby, které byly ale postupně přestavovány. Plzeňská brána se tak roku 1723 změnila na rozložitý barokní průjezd, zbudovaný v nové poloze, o několik desítek metrů vně hradeb oproti své předchůdkyni. V případě Pražské brány došlo k stejné proměně až po roce 1811 (aby za několik desítek let byla i tato brána zcela zbořena). Až do svého zániku (roku 1900) se v původní pozdně středověké podobě věže dochovala jen Saská brána. Tyto proměny jsou zároveň dobrou ukázkou toho, že stav opevnění tak, jak byl viditelný v 19. století, se patrně zásadně odlišoval od původní, pozdně gotické situace.
1.3. Další vývoj městského opevnění
Při vojenských vpádech, například plzeňského vojska roku 1421, Mansfeldova vojska roku 1619, kdy došlo k poboření bran a hradeb[8], nebo Švédů v roce 1639, vedených generálem Banérem, který město vyplenil a podpálil, bývalo opevnění opakovaně poškozováno a následně znovu budováno. Základní technické parametry a trasa se ale prakticky neměnily (samozřejmě, pokud neplatí výše uvedená hypotéza manželů Ebelových aj., že trasa fortifikace se ještě v raném novověku měnila). Svou filozofií středověké opevnění ovšem postupně zastarávalo. V 18. století už rokycanské hradby neodpovídaly nejnovějším vojenským nárokům. Zatímco vybrané lokality v českých zemích erár přeměňoval na masivní barokní pevnosti (Hradec Králové, Praha, později Terezín, Josefov apod.), Rokycany stále přežívaly s víceméně gotickým hradebním prstencem.
1.3.1. Počátky civilního využití hradeb a příkopů
Dne 15. října 1779 se obecní rada zabývala otázkou „zdi městské u domu Havelkovského, kady se přelízá.“ Radní se usnesli, že se to nechá vyšetřit.[9] Není jasné, o který dům a který úsek hradeb šlo. Rodina Havelkových se v té době doložena v čp.58/I ve Smetanově ulici, ten ovšem neležel u hradeb, a jistou vazbu měli Havelkovi i v čp.103/I na Malém náměstí, který se skutečně nacházel u hradeb. Zpráva každopádně napovídá, že v časech klesajícího významu městského opevnění se skrz hradby chodilo z předměstí do města. Dne 12. října 1781 si magistrát předvolal Jáchyma Mastníka, který „byl přistavěl na obecním místě u svého domku k městským zdem kus zahrádky a jakkoliv již jí mněl rozundati, přece dosavadem to neučinil.“ Radní mu pak nařídili, že „má to rozhoditi a nechat ležet.“[10] Jáchym Mastník se v té době uvádí jako obyvatel čp.114/I.[11] Dům se nacházel v Knihově ulici a zadní (jižní) stěnou přiléhal k městské hradbě. Majitel patrně zřídil u ní zahradu, s čímž magistrát nesouhlasil. Dne 17. ledna 1786 si magistrát nechal zavolat Václava Oppa „wegen seinen Dach, so der Stadt mauer Schaden tutt,“ tedy kvůli jeho střeše, kterou utrpěla škody městská hradba. Obecní rada se usnesla, že má přidělat druhou řadu šindelů a na každé straně malou římsu (?).[12] Václav Opp byl majitelem domu čp.40/I v dnešní Gottliebově ulici vedle Saské brány. Výše uvedené zprávy ukazují, že tehdy ještě město vymáhalo údržbu městské hradby a že čp.40/I se při obnově po požáru patrně dostal do kolize s hradební zdí. Dne 16. března 1787 si magistrát pozval branné a dále Jana Karla Hořice, Jana Markuse a Václava Kohou [Kohouta?] v otázce zavírání bran a branek. Bylo jim „ostře poručeno by v zimě v 8 hodin brány se zavíraly, v létě po 9. hodině a kromě počtu a ordinari žádného do města by nepouštěli, ani z města.“[13] Zajímavá jsou jména pánů Hořice (čp.51/I), Markuse (čp.88/I a Kohouta (asi čp.89/I). Ukazuje to totiž seznam menších hradebních branek, jejichž ostrahu měli právě oni na starosti.
Dne 3. září 1782 magistrát řešil žádost pokrývače Jana Kollera, aby „jemu místo na vystavení chalupy za brankou po levý straně jdouc k Fáberovům mlýnu [čp.1/II – pozn. aut.] vykázati ráčil.“ Radní ale záměr neschválili kvůli námitkám sousedů a mj. uvedli, že „paní poštmistrová z její kolny z městské zdi vokno má (…) též že pan Krystián Hořice okna ze svého domu [čp.51/I – pozn. aut.] ven má, že by mu to stínilo.“[14] Už tehdy tedy hradební zeď byla sporadicky prolomena okenními otvory. Ale nebylo to zcela legální. Dne 4. července 1783 magistrát projednával žádost hejtmana Logdmana „by šance a okna v šancích u pana Handky zazdíti a spraviti kdekoliv potřeba jest, se daly by vojáci pryč utíkati, nemohly.“ Obecní rada se usnesla nařídit panu Handkovi, „by mříže do okna v šancích zadělati dal, an sice že se jemu zazdějí.“[15] V seznamu majitelů domů z roku 1788 se Josef Handka uvádí coby vlastník čp.108/I na Malém náměstí. Zpráva je zajímavá coby ukázka pozdní fáze existence městského opevnění, kdy někteří měšťané do hradební zdi vsazovali okna, ale kdy ještě úřady vymáhaly ostrahu hradeb, byť v tomto případě spíš kvůli zamezení dezercím vojáků z posádky ve městě než možnému vnějšímu vpádu. Spor ohledně oken v čp.108/I se vrátil o generaci později. Dne 15. května 1812 magistrát schválil kompromis, který navrhl Prokop Poláček s manželkou Kateřinou (majitelé čp.108/I), týkající se „zazdívání jejich v svém dvoře od starodávna majících oken, s tím doložením, že se obětují [tedy nabízejí – pozn. aut.] pro bezpečnost ona okna mřížemi zaopatřiti.“ Radní pak konstatovali, že „když oni sami udávají, že v otázce pozůstávající okna od starodávna s mřížema zaopatřena bývaly, tehdy se od zazdění jich po tou vejminkou ustupuje, že jestli okna ta pro bezpečnost města nejdéle do 14 dnův s dokonalými mřížemi zaopatřena nebudou, napotom neprominutedlně k jejich zazdění oučinlivě přikročeno bude.“[16] Zájem města nedovolit privátní prolamování hradeb trval, patrně umocněný atmosférou vrcholících napoleonských válek.
Dne 28. března 1788 požádali Václav Leminger (majitel čp.12/I v dnešní Knihově ulici) a Jakub Rudolf (majitel čp.13/I na rohu Knihovy a Palackého ulice) magistrát „při jich zahradách o místo až k šancům,“ tedy k městským hradbám, respektive k příkopům. Obecní rada jim doporučila, ať se obrátí na podkomořský úřad.[17] Dne 12. srpna 1788 se zase magistrát zabýval žádostí Václava Polcara „jemu proti jeho chalupě ve valích městských místo pro zahrádku a kousek dříví proti placení odprodati.“ Radní konstatovali, že magistrát „od toho není jemu nechati“ pozemek.[18] Václav Polcar se počátkem 90. let 18. století uvádí jako obyvatel čp.36/III.[19] Domek stával na starém Plzeňském předměstí, při ulici Dolní příkopy, nedaleko Saské brány, naproti dnešnímu domu čp.62/III, který vznikl (mnohem později) v té části hradebního příkopu, o kterou si roku 1788 požádal Václav Polcar. Všechny tyto zprávy jsou zajímavé jako ukázka rostoucího tlaku na odkup a využití dosluhujícího městského opevnění, který v 80. letech 18. století ještě město odráželo s poukazem na to, že záležitost spadá do kompetence podkomořského úřadu.
Už koncem 18. století se ovšem na jistých místech hradebního příkopu uvádí existence soukromých zahrad v majetku měšťanů, kteří za to platili obci roční činži. Takové zahrady jsou doloženy u domů čp.101/I, čp.102/I, čp.103/I a čp.105/I na severní straně dnešního Malého náměstí.[20] Dne 30. dubna 1783 purkmistr oznamuje uzavření dohody mezi městem a skupinou měšťanů ohledně přidělení několika dílů obecních pozemků „při zdech šancovních [tedy městských hradbách – pozn. aut.] za rathouzem.“ Šlo o nově vyměřené parcely pro následující měšťany: Jan Korren (majitel čp.131/I), Václav Ferdinandi (čp.87/I), Jan Schulz (čp.112/I), Jan Herbek (čp.122/I), Šimon Klíma (čp.98/I) a Josef Jakobe (čp.110/I a čp.111/I). Směli si zde zřídit zahrady „s tím obmezením by jeden každý šance, jak dýlka jde, v dobrým stavu zachoval.“ Údržbu měli hradit ze svého a za případné škody ručit vlastním majetkem.[21] Jednalo se o zásadní rozhodnutí, které zatím patrně jen formou dlouhodobého svěření do užívání otevřelo cestu k novému využití městského opevnění a které umožnilo pozdější stavební rozvoj jižní strany Knihovy ulice. Důležité je, že ostraha a údržba hradeb trvaly. Dne 4. dubna 1800 požádal Jan Schulz (majitel čp.112/I) magistrát, „by při jeho koupeném dílu příkop[ů] stojící zeď městskou na náklad obecní spraviti povoleno bylo.“ Magistrát konstatoval, že dle dohody s měšťany ohledně přidělení obecních pozemků v příkopech u městských hradeb z 13. června 1782 spočívá břemeno údržby hradební zdi na měšťanech, nikoliv na obci. Schulzovu žádost tudíž zamítl.[22]
Šlo nicméně o příznak toho, že role opevnění začínala být formální. V roce 1798 už probíhala jednání mezi rokycanským magistrátem a podkomořským úřadem o osudu příkopů. Po zprávě předložené magistrátem 13. září 1798 nařídil podkomořský úřad, aby mu město dodalo spisy o chystaném prodeji pozemků v hradebních příkopech a aby pak přikročilo k prodeji s tím, že dojde k placení emfyteutické činže.[23] Magistrát pak skutečně 1. května 1799 nabídl pozemky hradebních příkopů v aukci do soukromých rukou. Tento krok lze hodnotit jako faktické zrušení městských hradeb v jejich původní fortifikační roli. Ostraha městských bran stále pokračovala a ani neprobíhaly plošné demolice hradebních zdí, ale jako celek už opevnění ztratilo vojenskou roli. Zůstávala spíše role kontroly vstupu, výběr poplatků, stále více symbolické „zamykání“ městských bran na noc apod. Pruh dosluhujícího hradebního příkopu byl před dražbou rozdělen na jednotlivé díly, které se dražily samostatně. Například zahrada západně od Pražské brány u domu Jana Wolfa čp.105/I na Malém náměstí byla označena XXII. K původně pronajaté zahradě bylo tehdy připojeno dalších 14 čtverečních sáhů, takže celková výměra tohoto dílu dosáhla 122 sáhů. Zahrada Aloise Storcha o ploše 66 čtverečních sáhů za nedalekým domem čp.103/I získala číslo XXIII. Číslo XXIV označovalo zahradu Jana Höfnera za domem čp.102/I o ploše 70 čtverečních sáhů.[24] V tomto momentu definitivně převážil utilitární zájem rostoucí populace Rokycan na zužitkování potenciálně cenných pozemků nad dosavadní snahou udržovat hradby jako pojistku před vojenským ohrožením města.
Příznačná je zpráva z 21. dubna 1812, kdy magistrát konstatoval, že „da der Prokop Pollatschek, Franz Břehowsky Fleischhauer, Sebestian Staudacher und Kristian Auinger ihre Eingänge in den Stadtgraben ungewacht demselben gemachter mehrmaligen Magistratualaufträge bisher nicht vermauert haben, daher wird die Anwaldschaft angewiesen diese Eingänge auf Unkosten den betrefenden Individuen den Gemeindemauermeister ungesaut vermauern zu lassen,“ neboli „jelikož Prokop Poláček, František Břehovský řezník, Šebestián Staudacher a Kristián Auinger přes opakované výzvy magistrátu nezazdili jimi zřízené vchody do městských příkopů, je tímto právnímu zastoupení nařízeno tyto vchody nechat zazdít městským zednickým mistrem, na náklady dotčených individuí.“[25] Tato na první pohled banální rozepře ukazuje, kterak sílilo živelné narušování opevnění, kterému se ještě obec v této fázi snažila čelit. Ostatně vrcholily napoleonské války a právně nadále městské hradby zůstávaly nedotknutelným fortifikačním dílem. Zmíněné vchody do městských příkopů byly výše uvedenými měšťany bez povolení proraženy do středověké hradební zdi, protože chtěli mít propojení mezi svými pozemky rozkládajícími se z vnitřní i vnější strany hradeb. Prokop Poláček obýval dům čp.108/I na východní straně Malého náměstí, kde se v přilehlém úseku hradebního příkopu rozkládal pás zahrad, František Břehovský žil neznámo kde, Šebestián Staudacher vlastnil dům čp.86/I na severní straně Masarykova náměstí (ale jeho zahrada u hradeb se rozkládala v dnešní Knihově ulici) a Kristián Auinger vlastnil čp.22/I v ulici Míru poblíž Plzeňské brány. Dne 8. května 1812 se magistrát seznámil se zprávou právního zástupce, podle kterého Poláček, Břehovský a Auinger (Staudacher nikoliv) „die in die Stadtmauern eingebrochene eingänge nicht vermauern lassen wollen,“ neboli „nechtějí nechat zazdít ony v městské hradbě prolomené vchody.“ Radní se rozhodli věc dále řešit právní cestou.[26]
Z podobného ranku je i zpráva z 18. září 1812, kdy radní na schůzi magistrátu rozhodli, že „wurde dem Johann Hořitze, wohnhaften Schmiedmeister im kleinen Thor aufgetragen: seine in dem in dem Garten auf dem Vorstadt befindliche Fenster unter sonstigen auf seine eigene Umkösten zu veranlassenden vermauern mit Eisernegütter binnen zweien Tägen zu versehen, um hierdurch die allgemeine Sicherheit zu erzielen,“ neboli „bylo Janu Hořicovi, v malé bráně obývajícímu kovářskému mistru, nařízeno: jeho v zahradě na předměstí se nacházející okno kromě jiného do dvou dnů na vlastní náklad železnou mříží zazdíti, by tímto všeobecné bezpečnosti dosaženo bylo.“[27] Jednalo se o okno domu čp.51/I (viz kapitola „Urbanovo náměstí“), poblíž dodnes existující branky pod masnými krámy (viz níže), vyvedené už dávno předtím vně hradební zeď. V časech vrcholících napoleonských válek patrně město opětovně zpřísnilo vymáhání bezpečnostních předpisů ohledně udržování opevnění.
Dne 28. dubna 1812 magistrát řešil zprávu a úřední odhad
zednického mistra Ondřeje Černého „über die gesehene Untergrabung der
Schanzenmauer zwischen den Wohnhäuseln N. C. 114 und N. C. 134 in der Stadt,“
neboli „o shlédnutém podkopání hradební
zdi mezi obytnými domky čp.114/I a čp.134/I ve městě.“ Radní rozhodli, že
Ignác Zacharda bude kvůli tomu úředně vyslechnut.[28] Dům čp.114/I stál
v Knihově ulici,
dům čp.134/I v ulici Hradební.
V obou případech se jednalo o hradební bašty, tehdy již adaptované pro
obytné účely. Zhruba uprostřed vzdálenosti mezi nimi stál na nároží Palackého a
Knihovy ulice dům čp.13/I, který obýval počátkem 19. století Ignác Zacharda (uváděný též jako Hynek Zacharda).
Dne 26. června 1812 se magistrát seznámil se zprávou o vyšetření Hynka Zachardy „v příčině
odcizeného kamene a cihel z městských zdích.“ V rámci
šetření, které trvalo od 9. května do 2. června onoho roku, a v jehož
rámci byli vyslechnuti také Karel Kladrubský a zednický mistr Ondřej Černý, se
zjistilo, že Zacharda skutečně odcizil z hradeb
kámen a cihly. Byl potrestán osmidenním vězením a pokutou 10 zlatých a 24
krejcarů. Jako polehčující okolnost se zmiňovala jeho chudoba i ochota uhradit
škodu. Rovněž se zmiňovalo, že „oučinek ten lehce spáchati mohl, když zdi ty rozmočené a
rozbořené všudy se nacházejí.“[29] Zajímavá je zmínka o rozmočených a
rozbořených zdích. Chátrající městské opevnění asi lákalo k živelnému
rozebírání na stavební materiál, byť město ještě formálně trvalo na penalizování
podobných činů.
1.3.2. Zrušení ostrahy hradeb a jejich postupné boření
Významným datem je rok 1835, kdy skončila ostraha hradeb. Teprve nyní se dosud „nelegální“ transformace proměnila v skutečné, byť nadále spíše pozvolné, evoluční odumírání městského opevnění i ve stavebním slova smyslu. Jedním z prvních kroků byla demolice Pražské brány, jež proběhla už někdy před rokem 1838. Nejstarší katastrální mapa Rokycan z roku 1838 ovšem kromě této výjimky ukazuje hradby v prakticky intaktním rozsahu. Pak se ale tempo jejich odstraňování zrychlovalo. Nejprve šlo o dílčí stavební počiny, jako když byl od 40. let 19. století úsek opevnění v Hradební ulici nahrazován přízemními domky. Mimochodem právě zde (řeč je o řadě domků na jižní straně ulice, stojících od nároží Palackého ulice k pomníku Jana Žižky) sice byly hradby sneseny, ale zachovala se tu niveleta hradebního příkopu, která je dodnes patrná ve sníženém terénu zahrad za zdejšími domky (viz níže). Šlo o skromnou stavební akci, která jen dílčím způsobem měnila zanikající hradební pás. Podobnou filozofií byla vedena i adaptace nedaleké hradební bašty, která se dostavbou proměnila na obytný dům čp.173/I v Hradební ulici, ale zdivo bašty bylo do velké míry zachováno v rozšířeném objektu. Jiným příkladem byly stodoly v Sladovnické ulici, které vznikly tak, že využily část zdiva hradeb, které se tak zachovalo dodnes, byť s jiným využitím. Na dalších místech zrušených hradeb byla hradební zeď takřka celá zachována coby hranice pozemků. To platí například pro úsek u Střelnice, kde zeď byla i hranicí parcel měšťanských domů v Komenského ulici. V jiných úsecích zase hradby zůstaly stát, protože neplnily toliko opevňovací ale i stavební funkci, například jako taras při rozdílu nivelety mezi prostorem uvnitř a vně hradeb. To je případ severovýchodního segmentu bývalých hradeb, od Malého náměstí až pod děkanský kostel a Urbanovo náměstí, kde ani inženýrsky nebylo možné hradby odstraňovat.
→ODKAZ:
Veduta Rokycan od A. Schönbergera
z r. 1830 zachycuje město právě v době formálního rušení městského
opevnění. Ačkoliv již ale hradby nesloužily účelům vojenské ostrahy, po mnoho
desítek let přetrvávaly na většině své trasy. Na kresbě je vidět souvislý pás
hradeb včetně cimbuří, bran a bašt od kostela až k Plzeňské bráně.
→ODKAZ: Radikálnější proměna pásu opevnění začala
až koncem 19. stol. Na jihu města byla hradební zeď odstraněna a na místě
příkopů vedena reprezentativní městská třída. Pohlednice z doby před r.
1916.
Na konci 19. století se objevily i razantnější regulační akce, především kvůli výstavbě okružní třídy na jihu městského historického jádra. Tam se nejednalo o evoluční odumírání městských hradeb, ale o plošnou plánovitou asanaci. Proběhlo tam nejen zboření zbylé hradební zdi, ale celková terénní úprava bývalého opevňovacího pásu. Byly zarovnány hradební příkopy a valy a na jejich místě trasována zcela nová městská třída (dnešní Jiráskova a Třebízského ulice). V tomto úseku byly tudíž původní hradby takřka zcela vymazány a lokalita stavebně převrstvena. Pozitivem ale bylo koncepční pojetí tohoto okrsku. Zvýšená investiční aktivita ve městě od konce 19. století, jakož i dobový modernizační zápal, vedly tehdy bohužel i ke zboření některých architektonicky mimořádně cenných součástí bývalého hradebního komplexu. Šlo zejména o Saskou bránu (zbořena roku 1900) a Hrdličkovskou baštu v Hradební ulici (zbořena v roce 1894).
Podobný přístup přetrvával i v meziválečném období, kdy zmizela hradební bašta na místě novostavby dnešní ZŠ T. G. Masaryka. Za první republiky se kvůli nárůstu automobilové dopravy zintenzivnily i snahy části rokycanských politiků a zájmových skupin o demolici barokní Plzeňské brány. Opakované pokusy o získání povolení k jejímu zboření tehdy ještě neuspěly. Brána byla ovšem zbořena v roce 1950, zčásti nezákonným způsobem. Šlo o akci, v níž se protnula agresivní mentalita nastupujícího komunistického režimu se starším lokálním ignorantstvím ohledně ochrany památek. Demolicí Plzeňské brány vyvrcholil úpadek pozůstatků hradebního systému, od konce 50. let už se situace zlepšila a na bývalé rokycanské hradby byla vztažena státní památková ochrana. Sice pokračovalo chátrání těch úseků, kde hradby byly dochovány jen zčásti, coby součást parcelních zdí, stodol a různých dalších objektů, ale ty úseky, kde se dochovaly v podstatnějším rozsahu, už byly všeobecně respektovány jako cenné dědictví a turistická zajímavost.
2. Popis jednotlivých staveb a úseků městského opevnění
2.1. Jihozápadní část hradeb
2.1.1. Bašta u domu čp.173/I
Nyní následuje podrobný popis bývalých městských hradeb. Cesta okolo zaniklého městského opevnění začíná jižně od bývalé Plzeňské brány a pak proti směru hodinových ručiček oběhne celou trasu původních hradeb.
Od Plzeňské brány hradby ještě několik desítek metrů sledovaly jižní směr. Do jejich linie tu byl druhotně, po zrušení opevnění, vestavěn na přelomu 18. a 19. století klasicistní domek čp.150/I (foto z r. 2003). Jeho západní zeď ukrývá patrně zdivo původní městské hradby.
Následně se linie opevnění výrazně lomila k jihovýchodu a vedla pak mezi dnešní Jiráskovou a Hradební ulicí. V místě změny směru hradební zdi se nacházela velká půlkruhovitá bašta, která se dodnes v podstatné míře dochovala v domu čp.173/I (foto z r. 2003). Ten vznikl adaptací původní bašty, probíhající v několika etapách od počátku 19. století. Zdivo bašty v něm bylo přitom zachováno a dodnes je patrné v polokruhovém tvaru západní fasády. O domě i baště podrobněji v kapitole „Hradební ulice“.
→ODKAZ: Dům čp.150/I z přelomu 18. a 19.
století v Hradební ul. vznikl přímo v linii hradební zdi, patrně
s využitím jejího zdiva. Foto D. Borek, září 2003.
→ODKAZ: Dům čp.173/I, další příklad evoluční
proměny městského opevnění. Vpravo původní hradební bašta, která byla
adaptována na obytné účely. Foto D. Borek, září 2003.
2.1.2. Zbořená Hrdličkovská bašta
Takové štěstí neměla sousední Hrdličkovská bašta, stojící jen pár desítek metrů od čp.173/I v Hradební ulici. Tato bašta paradoxně doplatila na to, že se intaktně zachovala až do sklonku 19. století. Byla poměrně obsáhle zdokumentována, takže známe její podobu (viz foto z konce 19. století). Její střechu je možné schematicky vidět i na rytině Antona Schönbergera z 30. let 19. století. Baštu zahrnul Antonín Podlaha do svého Soupisu historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, které vyšlo již „post mortem“, tedy po demolici památky, roku 1900.[30] Hrdličkovská bašta byla mohutnou kamennou stavbou gotického původu, na obdélníkovém půdorysu 11,9 x 8,6 metrů a s výškou 7,4 metrů.[31] I. Ebelová a M. Ebel udávají půdorysné rozměry 15,25 x 11 lokte (9 x 6,49 m) a výšku 9,5 lokte (5,61 m).[32] Ve zdivu se nacházely střílny přes půl metru vysoké a asi 15–20 cm široké.[33] Bašta pocházela patrně z první stavební fáze městského opevnění, okolo roku 1400. Měla špičatou střechu krytou prejzy.[34]
Dne 27. listopadu 1789 se na magistrát obrátil Martin Hrdlička „by jemu ta k obci patřící bašta k obydlí odprodána byla.“ Město reaguje, že se žadatel má oficiálně a písemně obrátit na zdejší hospodářský úřad.[35] Dne 11. prosince 1789 se mělo město oficiálně vyjádřit na podkomořský úřad ohledně záměru prodeje „unbedeutenden Gemeindegebäu Baschta gennant,“ tedy „nevyužívaného obecního stavení, zvaného bašta.“ Magistrát odpověděl, že budova skutečně obci nyní neslouží k žádnému účelu.[36] Dne 1. července 1790 projednal magistrát „licitatorní [tedy dražební – pozn. aut.] protokol na obecní stavení baštu nazvanou“ a rozhodl, že se má zaslat podkomořskému úřadu k potvrzení.[37] Ze zápisu není zřejmé, o kterou baštu se jednalo. Mohlo jít o kteroukoliv ze tří těchto staveb: Hrdličkovskou baštu, baštu Židovna (viz níže), nebo baštu Za Radnicí (viz níže). V případě bašty Za Radnicí ovšem proti ztotožnění hraje fakt, že zůstala i dál v obecním majetku. Roku 1790 Hrdličkovskou baštu skutečně od obce koupil za 35 zlatých Martin Hrdlička. Objekt tehdy byl popisován jako chatrný, se sešlou krytinou a zetlelým krovem.[38]
Dne 10. září 1790 se zabývalo vedení města žádostí Martina
Hrdličky o povolení přesunu „dluhu 26
zlatých ze svého spáleniště pod No. 90 v městě na koupenou bývalou baštu pod
No. 134.“ Magistrát s tím
vyslovil souhlas, „pokudž
obec strany zaplacení téhož stavení pojištěna bude.“[39] Dům čp.90/I stojí
ve Spilce. Šlo
o menší, západní část nynějšího čp.90/I.
Ze zprávy lze vyčíst, že v září už byla bašta v držení
Martina Hrdličky a že již měla číslo popisné čp.134/I. Poté, co ji koupil
Hrdlička, se proměnila na obytný dům, aniž by ale byla nějak zásadně
přestavována.[40] Výsledkem
bylo nepohodlné chudinské bydlení, takřka bez oken, které se dalo jen těžko
vytápět, do patra se lezlo po primitivním žebříku.[41] V roce 1817 jako majitel čp.134/I uvádí
Antonín Hrdlička.[42]
Roku 1891 je v úředních písemnostech dům čp.134/I zvaný „bašta“ popisován jako ve špatném stavu. Krov prý hrozil sesutím a zchátralá stavba ohrožovala sousední domek čp.157/I.[43] Její poslední majitelka, Marie Hrdličková, proto roku 1894 požádala obec o povolení k demolici. Vzhledem k nerozvinutému památkářskému povědomí a k dobové snaze mladočeského vedení rokycanské radnice cíleně modernizovat město, se návrh setkal s porozuměním. 8. listopadu 1894 již byl na místě zbořené Hrdličkovské bašty kolaudován nový přízemní dům čp.134/I, postavený podle plánu Hynka Šmolíka[44] coby novostavba, zcela bez vazby na původní objekt bašty.[45] O baště i domku, který ji nahradil, je podrobněji pojednáno i v kapitole „Hradební ulice“.
→ODKAZ:
Hrdličkovská bašta stála do 90. let 19.
století v místě dnešního domu čp.134/I v Hradební ul. Šlo o nejlépe
dochovanou baštu gotického původu. Foto ze Soupisu
památek z r. 1900.
→ODKAZ: Zleva čp.169/I, čp.168/I a čp.134/I (v
místě bývalé Hrdličkovské bašty). Domy z 19. stol. stojí v linii původních
hradeb. Snížený terén dvorů za domy je pozůstatek hradebního příkopu. Foto D.
Borek, září 2003.
2.1.3. Městské opevnění v Hradební ulici
Od Hrdličkovské bašty pokračovaly hradby jihovýchodním přímým směrem. Probíhaly přibližně v linii uličních fasád dnešních domů na jižní straně Hradební ulice. Nejstarší katastrální mapa Rokycan z roku 1838 ještě ukazuje tento úsek hradeb v neporušeném rozsahu. Hradby se tu táhly po jižním okraji Hradební ulice, vně zdi městského opevnění se rozkládal hradební příkop, který byl tehdy ještě nezastavěnou plochou, na níž se shromažďoval dobytek hnaný na pastvu za město. Brzy poté ale začala proměna tohoto úseku bývalého opevnění. Roku 1842 Josef Partiš koupil obecní pozemek o rozloze 81 sáhů a postavil na jeho místě přízemní dům čp.165/I.[46] Postupně se celá strana Hradební ulice až k nároží Palackého ulice zaplnila podobnými domy. Dodnes se zachovaly v původní podobě skromných přízemních domků z 19. století. Jsou to objekty čp.166/I, čp.165/I, čp.164/I, čp.159/I, čp.156/I, čp.169/I, čp.168/I a čp.134/I.
Stěny těchto domků možná uchovávají části původní hradební zdi. Daleko cennější ale je skutečnost, že ve dvorech za těmito domky se zachovala původní niveleta městského hradebního příkopu. Výstavba zde totiž probíhala v soukromé a nepříliš okázalé režii. Stavitelé neměli ambice provádět nějaké koncepčnější stavební akce, tudíž bývalý hradební příkop nezasypali, a tak tu dodnes existuje jako pitoreskní a velmi hodnotná připomínka urbanistické minulosti Hradební ulice. Územní plán Rokycan z roku 2000 předpokládal na jižní straně těchto pozemků, které hledí do Jiráskovy ulice naproti autobusovému nádraží, možnou dostavbu. V takovém případě by bylo dobré zachovat aspoň torzo hradebního příkopu, nebo jej přinejmenším důkladně prozkoumat a zdokumentovat. Je to totiž jediné místo na obvodu trasy městského opevnění v Rokycanech, kde je skutečně v terénu pozorovatelný průběh příkopů.
2.2. Šťáhlavská brána a otazníky okolo jejího vzniku a podoby
V místech, kde hradby křížily Palackého ulici, se v 1. polovině 19. století zmiňuje Šťáhlavská brána neboli Nová brána (německy „Neuthor“). Nacházela se mezi dnešním domem čp.155/I (na rohu Hradební a Palackého ulice) a zbořenou poštou čp.13/I (na rohu Palackého a Knihovy ulice), a to prý tak, že u domu čp.155/I se její poloha kryla s polohou dnešního nároží domu. Takto to vidí například J. Kovář.[47] Jenže okolo minulosti této brány panují otazníky, které se dají shrnout do teze, že Nová neboli Šťáhlavská brána vznikla až mnohem později, dodatečným průrazem městských hradeb a tudíž ji není možno řadit mezi historické městské brány (a jak ukáží následující odstavce, možná nikdy nebyla branou ve smyslu samostatné stavby, nýbrž jen průlomem silnice skrz hradby).
Mnozí badatelé se přiklánějí k názoru, že Palackého ulice ve středověku i raném novověku nebyla vůbec zakončena branou, protože šlo o naprosto podružnou komunikaci, která se teprve někdy koncem 18. století otevřela vně hradby. Brána zde vznikla až druhotně, na samém sklonku existence městského opevnění. Tuto myšlenku zastával například V. Stránský, podle kterého brána vznikla až v roce 1799.[48] Po kritické analýze písemných, obrazových i hmotných památek je možno říct, že tato Nová neboli Šťáhlavská brána rozhodně nepatřila mezi původní výjezdy z městských hradeb a její existence byla efemérního charakteru.
Podstatným vodítkem je údaj ze Soupisu poddaných z roku 1651, podle kterého v Rokycanech bylo v roce 1651 celkem 113 domů, včetně výslovně uváděných tří bran, kde bydleli strážci se svými rodinami, přičemž město mělo 774 obyvatel.[49] Máme tím spolehlivě prokázáno, že třemi historickými branami byly pouze brány Pražská, Plzeňská a Saská (o nich viz níže). Samozřejmě, že stále je možné, že Šťáhlavská brána měla charakter menšího výjezdu z hradeb, někdy nazývaného fortna neboli branka. V takovém případě by nebyla coby méně významný průchod hradbami obydlena a tudíž zahrnuta do soupisu poddaných. Takovéto podružné branky v českých městech existovaly. Ostatně i v Rokycanech se do současnosti dochovala branka u domu čp.91/I nedaleko Urbanova náměstí (viz níže). Jenže ani existence takového vedlejšího výjezdu z městských hradeb tu není nikdy ve středověku ani raném novověku zmiňována. Na vedutě Rokycan od F. B. Wernera z 1. poloviny 18. století brána není zobrazena, natož zahrnuta mezi očíslované významnější objekty. Někteří regionální badatelé (například R. Brabec) původně na Wernerově vedutě identifikovali Šťáhlavskou bránu jako objekt na pravém okraji rytiny, označený číslem 6. Byl to ale omyl způsobený tím, že dříve nebyla všeobecně rozšířena reprodukce této veduty i s popisky. Ty jasně ukazují, že objekt pod číslem 6 byla Pražská brána. Tento omyl převzal dříve bohužel i autor této studie a ode mě K. Kuča.[50] Na Wernerově vedutě není mezi Pražskou a Plzeňskou branou, tedy po celé jižní straně hradeb (ty mimochodem jsou vyobrazeny jako vysoká zeď, zakončená cimbuřím a členěná několika baštami) vyobrazen žádný další výjezd z města, i když ryze teoreticky mohl být skryt za objekty kostela nejsvětější Trojice a špitálu, které jsou zakresleny v popředí.
Dalším podstatným argumentem proti starobylému původu Šťáhlavské brány je dopravní logika. Žádná silnice na Šťáhlavy totiž z Rokycan až do 30. let 19. století nevycházela. Šťáhlavská silnice je v tomto ohledu zcela nově zbudovaným dopravním tělesem, vedeným od Rokycan skrz hluboké lesy v Němčičkách a Cháchově směrem ke Šťáhlavům. Předtím existovala jen síť cest, mířících z historického města do polí jižně od Rokycan, v prostoru dnešního Rašínova a čtvrti Za Rakováčkem. Jediná významnější cesta, která tudy probíhala, vedla do vesnic Tymákov a Mokrouše, náležejících do rokycanského panství. Na Tymákov se ale z Rokycan vyjíždělo od Plzeňské brány. Na katastrální mapě Rokycan z roku 1838 tuto historickou cestu ještě zřetelně vidíme. Vedla chvíli souběžně se silnicí na Plzeň (dnešní Plzeňská ulice), podél zdi hřbitova u kostela nejsvětější Trojice, pak odbočovala k jihojihozápadu přes nynější kolejiště železniční trati Praha-Plzeň a dál přibližně v ose dnešních ulic Poděbradova, Sokolská a Tymákovská k okraji lesa na vrchu Čilina a dál přes les na vsi Mokrouše a Tymákov. Případně je na této mapě vidět i druhá alternativní trasa. Od Plzeňské brány běžela cesta po východním okraji hřbitova u kostela nejsv. Trojice, pak opět přes dnešní železniční trať, přibližně v ose současné Tyršovy ulice skrz pole na místě dnešního Rašínova.
Tím ale existence jakéhokoliv samostatného výjezdu z hradeb v podobě Šťáhlavské brány ztrácí dopravní logiku. Dokonce ještě na mapě 1. vojenského mapování z doby okolo roku 1780 nelze bránu v lokalitě, kde se měla Šťáhlavská brána nacházet, nalézt. Trasa nynější Jeřabinové ulice (která skutečně od 30. let 19. století přiváděla k Rokycanům silnici od Šťáhlav a zaúsťovala se do historického jádra města v místech Šťáhlavské brány) zde k vidění sice je, ale zdá se, že poté co dospěla k městským hradbám, uhýbala podél nich doleva, opět do předpolí Plzeňské brány, skrz kterou teprve vstupovala do opevněného města. Pochopitelně, že mapa vojenského mapování je schematická a její interpretace nemůže být absolutním vodítkem, ale je z ní zcela jasné, že na sklonku 18. století žádná silnice, která by spojovala Šťáhlavy a Rokycany neexistovala. O vývoji dopravních tras v jižním sektoru dnešních Rokycan, viz též mapa s komentářem.
Shrňme tedy, že brána s vysokou pravděpodobností ještě v 80. letech 18. století vůbec neexistovala. Otázkou je, kdy tedy vznikla. Dne 25. července 1820 projednával magistrát žádost, kterou podali František Břehovský a Jan Bluďovský, o vykázání místa k instalaci soukenických rámů (pro sušení látek) „hinter dem neu erbauten Thor,“ neboli „za nově vystavěnou bránou.“[51] Je možné, že byla myšlena Šťáhlavská (Nová) brána, byť mohlo jít i o Pražskou bránu, přebudovanou krátce předtím. Ale skutečně se zdá, že rok 1820 je rokem vzniku Šťáhlavské brány. Souviset to může i se zprávou z 9. května 1820, kdy požádala obecní rada magistrát, aby „der beim Pilsner Thor befindlichen Schranken für die hiesigen Bürger bey Gelegenheit der Arbeit geöffnet würde,“ tedy „při Plzeňské bráně se nacházející závora pro zdejší měšťany při příležitosti práce otevřena byla.“ Magistrát reagoval, že to závisí na rozhodnutí plzeňského krajského inspektora, který už řeší podání od Jana Saka a že opatření souvisí s výběrem mýta.[52] Modernizující se státní správa rakouské monarchie, včetně systému silničního mýta, postavila ale do těžké situace rokycanské měšťany, protože v době polních prací museli vyjíždět z města na své zemědělské pozemky, čímž by jim vznikla povinnost platit opakovaně mýtné. Nabízí se hypotéza, že někdy mezi květnem a červencem 1820 vyřešil magistrát nářky zdejších hospodářů a prorazil v hradbách nový výjezd, novou bránu.
Dne 30. dubna 1822 radní podali obecnímu hospodářskému úřadu návrh „wegen zu lieferenden Materiale hinsichtl. des Brunnenbaus hinter in neuen Thore,“ neboli „kvůli majícímu se dovézt materiálu s ohledem na stavbu kašny za novou bránou.“[53] Dne 5. července 1822 se pak na magistrátu řešil protokol o výpovědi, kterou podal Jan Černý kvůli „beschädigten Brunen vor dem neuen Thore,“ tedy „poškozené kašně [nebo studni – pozn. aut.] před novou bránou.“ Radní reagují, že věc již byla vyřešena potrestáním.[54] Opět není zřejmé, zda jde o zmínku o nové městské bráně, nebo o přebudované Pražské bráně. Pro druhou variantu by svědčilo to, že koncem roku 1820 prokazatelně město plánovalo opravu kašny na Malém náměstí, poblíž Pražské brány, první variantě zase nasvědčuje fakt, že v místním úzu se běžně a po staletí používalo označení „Pražská brána“, takže není zcela logické, proč by se náhle začal užívat jiný termín. Pravděpodobnější je hypotéza, že doopravdy byla myšlena Nová brána v Palackého ulici. Ani tak není zcela jednoznačná. Žádná kašna tu totiž není doložena. Slovo „Brunnen“ ovšem může označovat nejen kašnu, ale i studnu. V takovém případě mohlo jít o veřejnou pumpu na vodu a nabízela by se dodnes existující Fitzova studna v Jiráskově ulici, která skutečně je situována naproti místu, kde se nacházela Nová brána. Jenže chybí doklady, že Fitzova studna tu stála již ve 20. letech 19. století. Je prokazatelně doložena až o víc než půlstoletí později. To ale neznamená, že nemohla vzniknout dříve. Pokud ano, jedná se o důkaz, že v roce 1822 již Nová brána existovala.
Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je tu naprosto jasně zakreslen průjezd skrz hradby, označený textem Neu Thor, tedy Nová brána.[55] Ovšem pozor, skutečně jde o průjezd, nikoliv bránu. Ani na této mapě tu žádná brána ve smyslu objektu, stavby, architektonického díla, nestála. Název „Nová brána“ na této mapě označuje pouhý průlom silnice od Šťáhlav do linie městských hradeb a navazující Palackého ulice, tedy bez jakékoliv stavby.
Nabízejí se dvě hypotézy. První z nich by se dala popsat tak, že Šťáhlavská brána byla postavena někdy mezi 80. lety 18. století a 30. lety 19. století, ale ještě před rokem 1838 byla zbořena a nahrazena pouhým výjezdem z hradeb. Znamenalo by to sice, že její existence byla velice krátká, ale není to zcela nemožné. Ostatně v Rokycanech je k tomu analogie. Ještě v roce 1816 byla na východním výjezdu z Rokycan budována novostavba klasicistní Pražské brány (viz níže), jež nahradila původní starší bránu, ovšem již před rokem 1838 byla kvůli plynulejší dopravě zbořena. Ryze spekulativně lze v rámci této hypotézy stanovit o přesnější datum její výstavby. Mohlo se tak stát v roce 1820, vzhledem k jistým, třebaže ne zcela konkrétním zmínkám v městských knihách. Mohlo to být už někdy po roce 1799, když se rozprodávaly pozemky v městských příkopech, čímž začal proces transformace městského opevnění, nebo to mohlo nastat až někdy počátkem 30. let 19. století spolu s dokončením Šťáhlavské silnice, která teprve dala nové bráně dopravní logiku. Šťáhlavská silnice byla prokazatelně vytýčena v 1. polovině 19. století za purkmistra Ferdinanda Šimona Hejrovského (v čele radnice stál v letech 1798–1839).[56] Ještě na mapě Plzeňského kraje z roku 1830 není zakreslena a mapa ukazuje místo toho pouze původní cestu z Rokycan přes Čilinu do Tymákova.[57] Podle přesnějších informací měla být nová silnice postavena roku 1834 v rámci císařského nařízení o zvelebení ulic a prostranství.[58] Obecní kronika ve vsi Lhůta hovoří o tom, že „Okresní silnice zřizovala se r. 1825, a to tak, že veškeré obce z celého panství podle velikosti jejich na ní pracovaly. Práce tato stála 10 let času.“[59] Pamětní kniha města Rokycan v pasáži z roku 1836 již mluví o „nové silnici“ („eine neue Strasse vom Neuthor der Stadt Rokitzan anhängend durch den Wald Němčička und Chachow bis an der Herrschaft Stiahlauer Gränze“).[60]
Jenže představa, že brána byla postavena až někdy okolo roku 1834,
aby již na mapě z roku 1838 opět neexistovala, je absurdní. Jenže ani
představa, že brána vyrostla o několik desítek let dříve, třeba již po roce 1799
nebo roku 1820, není snadno odůvodnitelná. Na vedutě Rokycan
od J. Venuta z roku 1817 ani na Schönbergerově
rytině města zhruba z roku 1830 zde není žádná brána vidět (ačkoliv
obě tyto veduty, vzhledem k úhlu, ze kterého byly pořizovány, nemusely
zachytit případný nižší objekt, ukrytý za okolní zástavbu). Daleko podstatnější
námitkou ovšem je, že pro existenci takové stavby chybí jakékoliv zmínky
v pramenech. Nejsou žádné stavební plány, rozpočty na výstavbu a jiné
stopy v městských knihách. Přitom se bavíme o nepříliš vzdálené minulosti
(1. polovina 19. století), kdy už byl objem úředních písemných záznamů velmi
značný. Chybí také jakékoliv vzpomínky
pamětníků apod.
Je tedy nutné se vážně zabývat druhou hypotézou. Ta zní na první
pohled radikálně, ale má největší logiku. Dá se shrnout tak, že Šťáhlavská
(Nová) brána nikdy jako stavební dílo neexistovala. Šlo o pouhý průraz nové
komunikace do městských hradeb, učiněný v době, kdy již městské opevnění
ztratilo svou roli a nebylo tudíž nutné takový průlom silnice skrz hradby
doplňovat branou. Tím se vysvětluje úplná absence písemných zmínek o bráně coby
nějaké stavbě. Zmínka o „Neuthor der Stadt Rokitzan“ z roku 1836 i
označení „Neu Thor“ na mapě z roku 1838 se pak
dá vysvětlit nikoliv jako označení stavby, nýbrž jen a pouze onoho průjezdu
skrz hradby. V takovém případě se nabízí logický sled kroků: Někdy okolo
roku 1820 (pokud přijmeme první nezřetelné zmínky v městských knihách),
nebo někdy před rokem 1836 (pokud se soustředíme na první zcela explicitní
zmínku) bylo ubouráno pár metrů hradební zdi na dosud slepě končícím jižním
konci Palackého ulice a vyvedena tudy komunikace ven z města. Pokud by
datace tohoto počinu spadala do roku 1820, plnil tento nový výjezd roli spojení
pro rokycanské pozemkové vlastníky s jejich poli za městem, pokud
k průlomu do hradeb došlo až před rokem 1836, šlo zároveň o souvislost
s nově dokončenou silnicí od Šťáhlav, vedenou mezi poli dnešní Jeřabinovou
ulicí k tehdejšímu městu. A protože hradby už nejsou hlídány, není tu
žádná nutnost budovat zde střeženou a zamykatelnou bránu v podobě
stavitelského díla. Nová silnice pouze skrz ubouraný úsek snesené hradební zdi
vstoupila do historického města. Mimochodem
tím by se i vysvětloval nález učiněný na podzim roku 1924. Tehdy byl totiž
při hloubení vodovodního potrubí poblíž hotelu Libuše čp.162/I, který stával na
rohu Palackého
a Jiráskovy ulice,
nalezen zbytek zdiva. Mělo jít o torzo kamenného klenutého mostku, který
původně vedl přes hradební příkop.[61] Tento nález býval
občas brán za argument ve prospěch prastarého původu Šťáhlavské brány. Jenže to
zdaleka není průkazné. Mohlo jít pouze o součást Šťáhlavské silnice z 30. let
19. století, jež pochopitelně musela nějak překonat prohlubeň tehdy stále
existujícího hradebního příkopu, formou náspu či kamenného mostku. Samozřejmě,
stále tu je jakási nenulová pravděpodobnost, že všechno to bylo ještě
složitější, ale vzájemně do sebe zapadající logika výrazně svědčí pro zde
uvedenou hypotézu.
Šťáhlavská brána tak do jisté míry byla jen chimérou, jejíž existence byla zčásti uměle zpětně „zkonstruována“ v regionální historické literatuře a bádání. Přesnější by bylo mluvit o pouhém vedení Šťáhlavské silnice skrz hradby, nikoliv o bráně. Ovšem i takto „iluzí zbavená“ historie této nyní již spíše v uvozovkách „brány“ není bez zajímavosti. Nový průjezd hradbami měl v 1. polovině 19. století své jasné komunikační opodstatnění. Celý jižní sektor dnešního historického jádra (Hradební a Knihova ulice) Rokycan zůstával hluboko do 19. století agrární enklávou s desítkami stodol a zahrad, které patřily k nejbohatším měšťanským domům na obou náměstích (dnešní Masarykovo a Malé nám.) a v dnešní ulici Míru. K většině těchto zámožných domů náležely polnosti za městem, z nichž velká část ležela na rovinatých pozemcích jižně od tehdejších Rokycan, v prostoru současných čtvrtí Rašínov, Jižní předměstí a Za Rakováčkem. Mezi stodolami v jižní části města a poli a loukami v zemědělském zázemí jižně od Rokycan tak panoval čilý pohyb lidí a koňských povozů. Dávalo smysl vést tudy průjezd skrz městské hradby tak, aby povozy naložené senem nemusely zajíždět do Plzeňské brány a pak se úzkými ulicemi města dostávat krkolomně opět ke stodolám v prostoru dnešní Knihovy a Hradební ulice. Zároveň bylo zaústění nové Šťáhlavské silnice do hradeb města provedeno elegantně, protože se napojilo na Palackého ulici a z ní na hlavní náměstí. Zformoval se tak dopravní kříž v historickém jádru Rokycan, v němž východozápadní osu tvořila hlavní silnice Praha–Plzeň, vedoucí přes obě městská náměstí, a na něj byla kolmá severojižní osa, vyvedená z hradeb k severu do Saské brány (a dál na Litohlavy) a na jih nově Palackého ulicí na Šťáhlavy. Onen kříž působí natolik logicky (čtyři výjezdy z hradeb proti sobě, mezi nimi dvě, kolmo se křížící komunikace), že mohl být bezděčně některými badateli ve 20. století považován za důkaz starobylé existence Šťáhlavské brány. A vlastně stále je jakýmsi drobným argumentem ve prospěch možnosti, že možná ve středověku či raném novověku na jejím místě mohl být jakýsi menší výstup z hradeb ve formě branky. Ale při absenci jakýchkoliv písemných zmínek je to jen spekulace. Nejpravděpodobnější je tak nadále teze, že průlom „brány“ do městského opevnění byl proveden nejspíše až ve 20. či 30. letech 19. století, coby příznačná ukázka proměny dopravní sítě ve chvíli, kdy již fortifikace neoddělovala historické město nepropustně od okolní krajiny.
→ODKAZ: Nároží ul. Hradební a Palackého zaujímá dům
čp.155/I. Tudy byla do historického jádra skrz hradby svedena Šťáhlavská
silnice v podobě Šťáhlavské „brány“. Foto D. Borek, září 2003.
→ODKAZ: Mapa vývoje dopravních linií v jižním
sektoru Rokycan ukazuje na význam trasování Šťáhlavské silnice v 30. letech 19.
stol. Tehdy byl prolomen do hradeb vjezd ve směru do Palackého ul.
Historický vývoj dopravní sítě z Rokycan směrem na jih, včetně zřízení Šťáhlavské silnice, je podrobněji zmíněn i v kapitole „Rašínov“ (v rámci popisu původní podoby této oblasti do 19. století i v rámci popisu Jeřabinové ulice), a také v kapitole „Cháchov“, kde je popsáno trasování nové silnice v lesích mezi rokycanskou kotlinou a Šťáhlavy. Přehledný grafický nástin geneze dopravních tras v jižním sektoru Rokycan, včetně komentáře, se nachází také na speciální mapě.
2.3. Jižní a jihovýchodní část hradeb (od Šťáhlavské k Pražské bráně)
2.3.1. Zbořená bašta Židovna
Vedle místa, kde v 1. polovině 19. století došlo k průlomu Šťáhlavské brány do hradeb, prokazatelně stála starobylá bašta Židovna. Nazývala se podle dodnes zachovaného domu čp.10/I na rohu Palackého ulice a ulice Míru, respektive jižní strany Masarykova náměstí. Dům čp.10/I byl tehdy obýván židovskou rodinou. Pozemky, na kterých stála tato bašta, patřily k usedlosti čp.10/I, ačkoliv baštu a dům dělilo cca 150 metrů. Baštu lze přesně lokalizovat do prostoru dnešní vozovky na východním okraji Palackého ulice tam, kde se dříve stýkaly domy čp.13/I (stará pošta) a 162/I (hotel Libuše) a kde dnes stojí komplex úřadu práce a základní umělecké školy.
→ODKAZ:
Bašta Židovna stála u dnešního výjezdu
Palackého ul. z hist. jádra města. Plán O.
Černého z r. 1790 dle F. Purgharta. Vyšší stavba na čtvercovém půdorysu.
Možná ale zachycuje sousední baštu Za Radnicí.
Vyšší, na čtvercovém půdorysu založená bašta Židovna byla
završena jehlancovitou střechou. Tak to aspoň ukazuje plán zednického mistra
Ondřeje Černého z roku 1790 (viz plán O. Černého překreslený F. Purghartem).
Jestli ovšem zobrazuje skutečně tuto baštu a nikoliv jinou, není jisté. Černý
spolu se zednickým kolegou M. Holečkem vypracovali také téhož roku stavební
posudek na dvě bašty v této části hradeb. Jednou z nich byla nejspíš
Židovna. Problém je ale, že se neví která. Ve zprávě se píše: „Bašta mezi městskými zdmi: na takový shnilý
krov i trámy a již střecha s prejzama sklesnuta,
takže zdi tamž nemalou ouhonu trpí, pročež na takovou
nový krov a foltrámy prostřední, též nově prejzama krytá býti musí, na což forot
potřebný… [následuje soupis materiálu potřebného na opravu – pozn. aut.] Bašta mezi šancovní
zdí: na takové shnilý krov ten již skleslý, též foltrámy
a fusbodní.“[62] Dne 1. července
1790 projednal magistrát „licitatorní [tedy dražební – pozn. aut.] protokol na obecní stavení baštu nazvanou“ a
rozhodl, že se má zaslat podkomořskému úřadu k potvrzení.[63] Ze zápisu není
zřejmé, o kterou baštu se jednalo. Mohlo jít o kteroukoliv ze tří těchto
staveb: Hrdličkovskou baštu (viz výše), baštu Židovna, nebo baštu Za Radnicí
(viz níže). V případě bašty Za Radnicí ovšem proti ztotožnění hraje fakt,
že zůstala i dál v obecním majetku.
Roku 1812 už bašta Židovna nestála, respektive byla to ruina, jež sloužila jako zdroj stavebního kamene. Patrně se ji nepodařilo městu opravit, nebo na tom nemělo zájem.[64] Na katastrální mapě Rokycan z roku 1838 už po ní nejsou žádné stopy. Poblíž stál nadále domek čp.13/I a na jeho jižní straně jakýsi dřevěný objekt, patrně hospodářské stavení. Další zástavbou tohoto místa a nakonec novostavbou administrativní budovy v 70. letech 20. století byly veškeré stopy po této baště vymazány. O domě čp.13/I podrobněji v kapitole „Palackého ulice“. O nové zástavbě této lokality pak je pojednáno v kapitole „okružní třída“.
2.3.2. Zbořená bašta Za Radnicí v čp.113/I
Od bašty Židovny běžely hradby přímým směrem podél jižního okraje města. Jejich dnes již zcela zaniklou trasu lze situovat zhruba do poloviny hloubky nynějšího bloku mezi Jiráskovou a Knihovou ulicí. Asi 150 metrů východně od bašty Židovny se nacházela v hradební zdi další bašta. Stávala jižně od dnešní Knihovy ulice, na místě telekomunikační budovy čp.220/I v Jiráskově ulici. Byla to bašta Za Radnicí čp.113/I.
Na sklonku 18. století už sloužila jako levné obecní bydlení. Nacházela se na jižní straně plácku, který vybíhal k jihu z Knihovy ulice a okolo kterého se zformovala chudší zástavba stodol a domků. Roku 1849 ji město odprodalo a v letech 1851–1852 vznikl projekt její přestavby na obytný dům. Nejpozději v roce 1855 byl nový dům čp.113/I na jejím místě hotov. Není jisté, zda využil některá rezidua jejího zdiva. I kdyby bylo zdivo domu čp.113/I obsahovalo nepatrné zbytky bašty, nezachovaly se, protože dům byl roku 1969 zbořen a v 90. letech na jeho místě vyrostla novostavba telekomunikační budovy čp.220/I. O baště i domě čp.113/I je podrobně pojednáno v kapitole „Knihova ulice“.
2.3.3. Další trasa hradeb na jihovýchodním okraji historického jádra
Další průběh hradeb od bašty Za Radnicí ukazuje nejlépe katastrální mapa Rokycan z roku 1838, kdy tu ještě stála intaktně dochovaná hradební zeď, jež jako přímka vytrvale směřovala k jihovýchodu až na roh do míst, kde se dnes Jiráskova ulice ostře lomí k severu a kde stojí řada klasicistních stodol při Sladovnické ulici (o stodolách viz níže). Tento úsek o délce zhruba 250 metrů doplňovaly dle mapy z roku 1838 další dvě bašty. Neexistují o nich skoro žádné informace, stavební plány apod. Z mapy jen víme, že obě měly přibližně čtvercový půdorys. Jedna stávala zhruba v místě dvorků na dotyku dnešní soudní budovy čp.67/I a vedlejší úřední budovy čp.68/I na rohu Jiráskovy ulice a ulice Svazu bojovníků za svobodu. Druhá o několik desítek metrů dál, přímo v místě současného objektu Střední odborné školy (starého gymnázia). Po hradbách a baštách ovšem v této partii dodnes nezbylo vůbec nic. Celý tento úsek byl totiž po roce 1890 přetvořen cíleně na reprezentativní okružní třídu (dnešní Jiráskova ulice). Do té doby tu stála téměř neporušená hradební zeď, před ní bývalý příkop proměněný v zahrady a podél jeho vnějšího okraje, úzká cesta, lemovaná stromořadím.
→ODKAZ: Pohlednice s leteckým snímkem z r.
1998 ukazuje jižní okraj hist. jádra, kde hradby
zcela zmizely. Nahradila je okružní třída
(Jiráskova ul.). Zbytkem linie hradeb jsou jen stodoly ve Sladovnické ul.
(pravý dolní roh).
Dne 4. dubna 1800 požádal Jan Schulz (majitel domku čp.112/I, stojícího poblíž pozdějšího gymnázia) magistrát, „by při jeho koupeném dílu příkop[ů] stojící zeď městskou na náklad obecní spraviti povoleno bylo.“ Magistrát konstatoval, že dle dohody s měšťany ohledně přidělení obecních pozemků v příkopech u městských hradeb z 13. června 1782 spočívá břemeno údržby hradební zdi na měšťanech, nikoliv na obci. Schulzovu žádost tudíž zamítl.[65] Na přelomu 18. a 19. století sice již hradby neměly valnou vojenskou roli, ale jak je vidět, město nadále trvalo na jejich údržbě.
V první fázi došlo roku 1890 k zasypání příkopů.[66] Na místě příkopu byla vytýčena nová přímá komunikace, která se následně začala, ještě před koncem Rakouska-Uherska, zaplňovat reprezentativními novostavbami, kvůli čemuž byla hradební zeď odstraněna. Šlo o nový model využití zrušeného hradebního pásu. Místo jeho ponechávání pomalému chátrání a dílčím přestavbám zde byla provedena celková demolice a terénní úpravy a pak i stavební proměna lokality. Dnes tu stojí kromě budovy střední odborné školy čp.112/I ještě bývalá Katzova vila čp.179/I. V zahradách obklopujících tyto objekty se nezachovala žádná připomínka původních hradeb.
Právně tu ale hradební zeď přežila do 20. století. V březnu 1915 projednalo obecní zastupitelstvo žádost Marie Rozumové o připsání zaniklé parcely č.kat.184 (městské hradby) k jejímu pozemku č.kat.73 ve Stodolní ulici (východní část nynější Knihovy ulice, poblíž ústí Sladovnické ulice). V podkladech se uvádí, že bývalé hradby tvoří na katastrální mapě pozemek o šířce cca 2 metry, ale hradby již jsou zrušeny a postrádá smysl jejich ponechávání v majetku obce. Návrh byl schválen.[67] Setrvačnost fenoménu hradeb v městském právním povědomí ukazuje to, že ještě roku 1935 se jejich existence a povinnosti z toho vyplývající musela řešit v případě domu čp.146/I v Knihově ulici, poblíž tehdejšího gymnázia, tedy v místech, kde hradby už víc než 40 let neexistovaly. Dne 31. ledna 1935 prodalo Obchodní družstvo Josefu Žourovi díl zahrady č.kat.72 u domu čp.146/I o ploše 1251 čtverečních metrů. Na zahradě přitom ještě byla stále zaknihována povinnost udržování stoky a městské hradby, což už vzhledem k snesení hradeb bylo bezpředmětné. Podána proto byla žádost o výmaz. 14. března 1935 městská rada ji doporučila ke schválení a v dubnu 1935 byl schválen výmaz.[68]
Na místě, kde se hradby ostře lomily k severu, by se dala očekávat existence nějaké další hradební bašty, ale prameny o ní nemluví a katastrální mapa z roku 1838 tu zobrazuje už místo hradební zdi skupinu osmi klasicistních stodol. Vznikly nejspíše někdy po roce 1799, kdy město začalo rozprodávat bývalé hradební opevnění. Sedm z nich se dochovalo až do počátku 21. století, kdy kvůli nové výstavbě byla jedna z nich zbořena, ale ostatních šest nadále stojí. Jejich půdorys fixuje původní trasu hradební zdi a v jejich zdivu budou nejspíše přítomny i fragmenty městské hradby. Stodoly jsou zajímavým a cenným pozůstatkem onoho období, kdy hradby už nesloužily svému účelu, ale jejich okolí zůstávalo agrární periferií města, takže namísto reprezentativních veřejných budov tu byly stodoly a zahrádky.
→ODKAZ:
Řada stodol ve Sladovnické ul. vznikla asi
počátkem 19. stol. jejich vestavbou do linie hradební zdi. Ukázka evoluční
proměny hradebního pásu. Pohled od severu. Foto: D. Borek, jaro 1991.
Pruh zeleně před stodolami, vně bývalé městské hradby, dodnes fixuje původní rozsah příkopu, byť už zasypaného. Roku 1993 sem byl vložen supermarket Norma, zbořený po roce 2012. Územní plán Rokycan z roku 2000 zde nevylučoval novou výstavbu. Ta nebyla realizována. Každopádně tyto stodoly jsou památkově chráněné v rámci plošné ochrany zbytků hradebního systému v Rokycanech. Podrobný popis stodol je zařazen do kapitoly „Sladovnická ulice“.
2.4. Bývalá Pražská brána
2.4.1. Stará Pražská brána a otázky okolo její polohy a vzniku
Severně od výše uvedené řady stodol dospěl hradební prstenec k Pražské bráně. Ta stála na hlavním komunikačním tahu skrz Rokycany (zemská stezka z Prahy do Plzně a do Bavor), a to v místě, kde cesta vedoucí od brodu přes Padrťský potok vstupovala na zvýšenou pláň v prostoru dnešního Malého náměstí, kde se pravděpodobně rozkládalo jádro (nebo jedno z jader) původní středověké vsi Rokycany (k nejstarší podobě města viz též podrobná mapa předlokačních Rokycan s komentářem). Na místě Pražské brány dnes vede ulička, ústící mezi hotelem Bílý lev čp.107/I a domem čp.106/I do Malého náměstí, dříve zvaná Starobranská, v současnosti počítaná k Malému náměstí.
Pražská brána, stojící na tomto místě do 1. poloviny 19. století, patřila k původním středověkým vstupům do opevněného města. Její existence i podoba je, na rozdíl od víceméně spekulativní Šťáhlavské brány, zdokumentovaná a nepochybná. I přesto existují jisté otazníky a konkurující si teorie. Týkají se toho, kdy brána vznikla a kde stála, což otevírá i otázky okolo nejstarších stavebních dějin Malého náměstí. Podle některých místních badatelů mohla brána střežit vjezd do Rokycan už v předlokačním období, tedy dříve než na přelomu 14. a 15. století, kdy se všeobecně soudí, že došlo k výstavbě rokycanských městských hradeb. Předtím biskupská ves Rokycany podle této hypotézy (která ve 20. století byla v lokální historiografii převládajícím výkladem) gravitovala k Malému náměstí a prostor nynějšího náměstí mohl vyplňovat objekt biskupského dvora, tedy správní a rezidenční areál biskupských feudálních vlastníků Rokycan. Brána by v takovém případě byla vjezdem do užšího feudálního areálu. Ale toto jsou toliko dohady, nijak nepodepřené písemnými i materiálními doklady.
Závažnější je otázka, jak interpretovat půdorys Malého náměstí, jehož dvě strany se plynule rozevírají k východu. Zatímco severní strana vybíhá v Starobranskou ulici a byla do 19. století zakončena známou a v pramenech jednoznačně doloženou Pražskou branou, jižní strana rovněž vybíhala v jihovýchodním koutě rynku v uličku. Ta vlastně existuje i po asanacích ze 70. a 80. let 20. století dodnes, jde o cestu pro pěší okolo hotelu Bílý lev a mezi domem čp.1/II (No. 1) a parkovištěm (bývalý supermarket Norma) ke kruhovému objezdu u supermarketu Billa. Daleko jasněji tato vidlice dvou cest vyvstává na starších mapách (před komunistickými asanacemi zástavby). Na nejstarší katastrální mapě z roku 1838 je vidět i nepochybná návaznost této jihovýchodní uličky na dnešní Růžičkovu ulici vně hradeb. Malé náměstí tudíž mohlo být už před zřízením opevněného města v 2. polovině 14. století) spontánně vzniklým rozcestím, jehož jižní větev byla až po výstavbě hradeb zaslepena a výjezd byl možný jen severní větví skrz Pražskou bránu. Mezi místními badateli se objevovaly i teorie, že předtím mohla naopak být jižní větev významnější, nebo že i po zbudování městských hradeb mohla být i zde, tedy u výjezdu z jihovýchodního koutu náměstí, další městská brána. V neprospěch této teorie hovoří širší prostorové vztahy. Cesta z jihovýchodního koutu Malého náměstí totiž navazuje na cestu směrem na Kamenný Újezd, Mirošov, Dobřív, popřípadě Veselou (dnešní Růžičkova ulice). Brána, obsluhující frekventovanou cestu z Prahy do západních Čech, by patrně nestála zde. Pokud ovšem nezapojíme do našich úvah ještě spekulativnější, třebaže nikoliv zcela irelevantní úvahy o tom, že trasa zemské stezky z Prahy do Rokycan nemusela odjakživa vést v nynější linii Žebrák, Cerhovice, Mýto, Rokycany, ale mohla vést sníženinou mezi Hořovicemi, Strašicemi a Dobřívem. Tuto možnost zmiňuje, ryze coby hypotetickou i K. Kuča.[69] V takovém případě by opravdu nemuselo být původní místo Pražské brány v severovýchodním koutu Malého náměstí.
A pak je tu další hypotéza, se kterou na základě interpretace nejstarších map přišli manželé Ebelovi (viz též úvod této kapitoly). Podle nich je nutno uvažovat i o tom, že trasa městského opevnění, vzniklého ve 2. polovině 14. století, mohla později procházet významnými korekcemi. A upozorňují na zúžené místo mezi Masarykovým a Malým náměstím, které mohlo být původní hranicí středověkého opevněného města, zatímco Malé náměstí bylo v takovém případě do hradebního obvodu zahrnuto později, třeba až v raném novověku.[70] V tomto scénáři původní Pražská brána stála v zúžení mezi oběma historickými rynky. I v tomto případě jde o pouhou spekulaci, nepodpořenou písemnými ani hmotnými důkazy, má ale jistou logiku. Vysvětlovala by tvar Malého náměstí (rozcestí dvou cest před původní hradební branou) a zároveň by umožňovala daleko pružněji přistupovat k otázce nejstarších stavebních dějin Malého náměstí, které ještě v 2. polovině 20. století bylo takřka unisono považováno za nejstarší sídelní jádro Rokycan z doby 12. - 14. století. V současnosti je nutno k tomuto kánonu přistupovat s rezervou, protože sídelním jádrem původní biskupské vsi stejně tak mohl být radiální shluk zástavby okolo dnešního Nerudova náměstí v oblasti Na Pátku, popřípadě okrsek zástavby u dnešního děkanského kostela. Úvahy o stavebních dějinách jedné městské brány se tak nakonec propojují s daleko obecnějšími otázkami počátků Rokycan jako takových. Podrobněji k této problematice viz kapitoly „Malé náměstí“, „kostel Panny Marie Sněžné“ a „oblast Na Pátku“. Detailní přehled těchto teorií je též na speciální mapě o podobě předlokačních Rokycan.
Zpět ale od teorií a hypotéz k faktům. První písemná zmínka o Pražské bráně pochází z roku 1404. Mluví se v ní o „svolaní jednosvorné o vosazenie domkuov“ od Pražské brány až po bránu Plzeňskou.[71] V roce 1584 se v Pražské bráně připomíná vězeňská kobka, umístěna v místnosti nad průjezdem. V archivu se dochoval zápis: „Nalezeno mu, aby se na pražské bráně postavil a dolu pokadž mu nebude povoleno, nechodil.“[72] Nejstarší vyobrazení brány je snad už na Gerungově malbě z roku 1536, kde jsou v pozadí veduty tehdejší Plzně načrtnuty i Rokycany. Interpretovat tuto velmi schematickou kresbu je ovšem vysoce spekulativní. Pražskou bránu každopádně zachycuje kresba města od F. B. Wernera z 1. poloviny 18. století. I tato veduta není zcela detailní, ale jasně ukazuje, že šlo o úzkou stavbu, věžovitého charakteru, s vysokou mohutnou střechou. V 18. století tak již můžeme zcela jistě říct, že Pražská brána stála u severovýchodního výjezdu z Malého náměstí, mezi pozdějšími domy čp.130/II a čp.106/I.
Toto byla vrcholná éra existence městského opevnění i bran. Ty plnily roli bezpečnostní i prestižní. Když roku 1585, poprvé od povýšení Rokycan mezi královská města, dorazil do města podkomoří, uvítali ho rokycanští měšťané na koních na Pražské silnici a následně doprovodili k Pražské bráně, kde bylo poselstvo uvítáno primasem Janem Novoměstským.[73] Brány se pravidelně zavíraly podle denní doby nebo dle rytmu svátků v rámci roku. Neplánovaně byly uzavírány během morových epidemií.
Dne 16. listopadu 1778 obecní rada řeší, že branný z Pražské brány „uchází se o quartir pro vartu vojenskou,“ tedy o místnost pro vojenskou hlídku. Město rozhodlo, že „maje se jedna sednice v bráně pro vartu zanechati, jedna malá sednička pro starou bránou a nahoře Jan Jakobe se stěhovati má, kde švec Ant. Svoboda gratis habitati má, kterej sobě jinde quartir hledati povinen jest.“[74] Kostrbatě formulovaná zpráva dokládá využití interiérů brány. Zajímavá je formulace „stará brána“, která jako by naznačovala, že na sklonku 18. století už mohla být gotická brána začleněna do nějakého novějšího komplexu (podobně jako došlo v 18. století k výstavbě nové Plzeňské brány, viz níže). Je to ale jen hypotéza.
Dne 11. března 1800 se magistrát seznámil se zprávou o „dem vorzunehmenden Bau der hinteren Prager Thor befind. kleine Brücke,“ tedy „o stavbě malého mostu, nacházejícího se za Pražskou bránou.“ Jednalo se nejspíš o opravu mostu, který se nacházel u výjezdu z Pražské brány směrem vně města.[75] Dne 18. dubna 1800 magistrát vzal na vědomí přípis od podkomořského úřadu ohledně „Verständigung der Anwaldschaft in Betreff der zur Herstellung der Brücke hintern Prager Thor beizuschaffenden Baumaterialien,“ neboli „ohledně právního ujednání ve věci pořizovaného stavebního materiálu na zřízení mostu za Pražskou bránou.“[76] Dne 24. května 1800 pak magistrát řešil přípis od podkomořského úřadu ohledně „Bauplans und Kostenüberschlags über den Brückenbau hintern Prager Thore,“ neboli „stavebních plánů a návrhu nákladů pro stavbu mostu za Pražskou bránou.“[77] V dobovém kontextu, kdy velkou část oběžníků krajského úřadu tvořila agenda související s přesuny vojsk během vrcholících napoleonských válek, lze soudit, že oprava mostu měla rovněž vojenské motivace. Rokycany ležely na významné komunikační linii, pro jejíž fungování byl zásadní i stav mostů.
2.4.2. Nová klasicistní Pražská brána
Brána prožila ještě v 19. století zajímavý stavební
vývoj, kdy byla na posledních několik málo desítek let své existence nahrazena architektonicky
působivou klasicistní
novostavbou. V září roku 1784 stará brána vyhořela při požáru Rokycan a
v letech 1784–1785 byla narychlo opravena.[78] Už roku
1808 ale musela být její věž pro značnou zchátralost snesena.[79] Dne 24.
června 1808 jednal magistrát o „aufgenommenes Protokol
in Betreff des baufälligene hiesigene
Prager Stadtthores,“ neboli
o „záznamu protokolu týkajícího se zdejší
zchátralé městské Pražské brány.“ Radní konstatovali, že „durch
bereits in Sachen getroffene Verfügung erledigt,“ tedy
česky, že „této věci se týkajícím již učiněným
opatřením vyřízeno.“[80] Zdá se, že
k demolici gotické brány došlo tedy ještě na jaře 1808. Není zcela zřejmé,
zda šlo o celkovou demolici, nebo jen odstranění věže, při zachování průjezdu v přízemí,
do výstavby nové brány. Z logiky trvající ostrahy hradeb by vyplývala
spíše druhá možnost.
Středověká fáze existence této stavby se každopádně uzavřela. Důvodem byl nejen požár roku 1784, ale i klesající význam městského opevnění (umenšená role brány jako vojensky koncipovaného objektu), stejně jako změna estetických i dopravních standardů. Úzký a tmavý průjezd skrz Pražskou bránu nevyhovoval dobovému pojetí měšťanské prestiže, jakož i potřebě častých průtahů vojsk. Zároveň ovšem v 1. dekádě 19. století ještě trvala formální role hradeb a bran pro ostrahu a pro kontrolu vstupu do města.[81] Možná s tím souvisí zpráva z 5. dubna 1808, kdy obdržel magistrát od komisaře pro stavbu silnic von Rittera návrh nákladů na „eine Komunikazionsbrücke vom Stein über die Seitengräben der neuen Strasse,“ neboli „kamenný komunikační most přes boční příkop na nové silnici.“ Město zadalo věc k dalšímu prošetření.[82] Jméno komisaře Rittera se totiž vyskytuje i v souvislosti s výstavbou nové brány v následujících letech (viz níže). V předpolí Pražské brány je na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 vidět dva kamenné mostky. Jeden překonával potok, přitékající od Jižního předměstí (viz níže), druhý vedl přes Mlýnský náhon. Formulace „nová silnice“ v takovém případě znamenalo jen nově upravenou komunikaci. Jde ovšem jen o hypotézu. Zmiňovaný plánovaný most se mohl nacházet i v předpolí Plzeňské brány (viz níže), popřípadě i mimo zastavěné území, někde na státní silnici z Prahy do Plzně na průchodu rokycanskou kotlinou.
Dne 19. června 1808 se magistrát usnesl Pražskou bránu zbořit a nahradit ji novou, reprezentativnější stavbou. Zednický mistr Ondřej Černý ji navrhoval ponechat, jen opravit, ale byl přehlasován. Starobylá stavba pak byla skutečně odstraněna a v letech 1811–1816 na jejím místě pomalu vyrostla nová brána. Její podobu navrhl E. V. von Ritter.[83] Dne 28. ledna 1812 projednával magistrát přípis od podkomořského úřadu „um wiederholte Aufnahme des Bauplanes und Kostenüberschlags auf Herstellung der Einwohners[?]-Wohnung und Prager Thors,“ neboli „o opakovaném převzetí stavebních plánů a návrhu nákladů na výstavbu bytu a Pražské brány.“ Radní rozhodli, že věc bude předána k posouzení stavebnímu komisaři von Ritterovi a zednickému mistru Černému.[84] Z této zprávy se zdá, že výstavba nové brány ještě nedospěla k realizaci a probíhaly jen projekční a rozpočtové práce. Dne 8. května 1812 se magistrát seznámil s přípisem podkomořského úřadu „in Betreff der Herstellung der Thoreinnehmerswohnung,“ tedy „ve věci zřízení bytu pro branného [doslova pro výběrčího – pozn. aut.].“ Radní ale reagovali obsáhlým výčtem finančních těžkostí obce kvůli dluhům i stavbě Pražské silnice a Pražské brány a usnesli se v tomto duchu odpovědět podkomořskému úřadu.[85] Zdá se, že v té době se rozvíjel spor o finální podobu nové Pražské brány, přičemž stát navrhoval větší budovu obsahující i zmíněné obytné prostory, což obec odmítala. Jde ovšem jen o hypotézu. Dne 5. června 1812 vzal magistrát na vědomí přípis podkomořského úřadu „um Erledigung des Auftrags wegen einzusendende umgearbeiteten Situationsplanes von dem Anreiene [?] der neuen Thorwächtswohnung,“ tedy „k vyřízení uloženého příkazu o zaslání přepracovaného situačního plánu nového obydlí branného.“[86] Dne 18. září 1812 radní na schůzi magistrátu projednali záležitost vystěhování Marie ovdovělé Kostrouchové z „Gemeindquartiers in Prager Thore,“ tedy „z obecního bytu v Pražské bráně.“[87] Víceméně banální zpráva dokládá, že i v době přestavby brány v ní fungovaly obytné prostory, popřípadě, že už rekonstrukce pokročila natolik, že tu obytné místnosti vznikly.
Jednalo se o investici zdlouhavou, patrně pronásledovanou nedostatkem peněz. Může tu být souvislost se státním bankrotem Rakouského císařství, ke kterému došlo roku 1811, stejně tak s vyvrcholením napoleonských válek. Ty ale skončily roku 1815 a zdá se, že rok 1816 již byl ve znamení plného obnovení stavební aktivity. Dne 12. března 1816 se radní na schůzi magistrátu seznámili se zprávou hospodářského úřadu o „bereits auf den Bau des Prager Thors ausgelegten Aufwand, wie auch über zum gänzlichen Herstellung desselben erforderl. Baukosten,“ tedy „již na stavbu Pražské brány vynaloženém nákladu, jakož i o k úplnému postavení téže požadovaných stavebních nákladů.“ Radní se usnesli, že tato zpráva má být odeslána na podkomořský úřad.[88] Roku 1816 stavební projekt ještě upravil a do finální podoby přetavil Ondřej Černý. Brána zůstávala ještě roku 1816 nedostavěná, toho roku totiž Černý předkládá plán na dokončení stavby s rozpočtem 561 zlatých.[89]
Nakonec se brána dočkala svého dokončení a zrodila se zajímavá stavba. Její dispozice (spíše nižší, rozložitá hmota) naznačují odklon od původního pojetí hradebního okruhu coby strohé fortifikace, směrem k reprezentativnější koncepci brány coby vizitky měšťanské zámožnosti. Patrová, osově souměrná stavba, měla uprostřed průjezd 3,5 metru široký a 14 metrů dlouhý (8 sáhů dlouhý, přes 2 sáhy široký[90]). Na vnější straně byl průjezd akcentován monumentálním portálem s rustikou a stylovými vraty. Nad klenákem portálu se nacházel obdélný štít završený skulpturou lva, který zakrýval jednoduchou sedlovou střechu Pražské brány. Po stranách se k vlastnímu tělesu průjezdu přidružovaly přízemní přístavky prolomené jedním okénkem a korunované barokně prolamovaným štítem (viz kresba F. Purgharta dle dobového plánu O. Černého). Nová Pražská brána byla jedním z nejfotogeničtějších děl stavebního mistra Ondřeje Černého a dokazovala, že i na počátku 19. století byly městské brány stále funkčním stavebním „žánrem“, ačkoliv role hradebního systému už byla na sestupu (připomeňme, že už od roku 1799 si měšťané odkupovali části hradebního příkopu a zřizovali si tam zahrady). Rokycany, předtím těžce poškozené požárem, si i díky bráně udržovaly reprezentativní charakter výstavby. Určitě k tomu přispěl i fakt, že velký obecní majetek města Rokycan (především lesy a železářský průmysl), umožňoval magistrátu se občas pouštět do projektů, které se vymykaly utilitárnímu duchu architektury počátku 19. století.
Dne 18. listopadu 1817 byla magistrátu předložena zpráva od silničního komisaře, v níž žádá o „Verbesserung der Pflasterung mit Schotter bis Prager Thor, in und hinter diesem Thor,“ tedy „vylepšení výdlažby štěrkem k Pražské bráně, v ní a za touto branou.“ Radní reagovali, že oprava nedostatečné výdlažby již probíhá.[91] Dne 19. května 1820 se magistrát seznámil s další nótou od silničního komisaře Wilhelma von Rittera ve věci „Verbesserung in der Želesna Gasse und in dem Prager Thor,“ tedy „o vylepšení v ulici u Železné a v Pražské bráně.“ Město reagovalo, že výdlažba už byla provedena.[92] Dne 9. června 1820 projednali radní další psaní od krajského úřadu ve věci opravy komunikace v Pražské bráně a v „Zelesna Gasse“. Město odpovědělo, že již je to hotovo.[93] Dne 25. července 1820 projednával magistrát žádost, kterou podali František Břehovský a Jan Bluďovský, o vykázání místa k instalaci soukenických rámů (pro sušení látek) „hinter dem neu erbauten Thor,“ neboli „za nově vystavěnou bránou.“[94] Může být myšlena Pražská brána, popřípadě nový výjezd z hradeb v Palackého ulici (tzv. Šťáhlavská brána, viz výše).
Na své schůzi z 15. října 1822 se radní seznámili s návrhem rozpočtu na „aufzuführende Steige im Prager Thor,“ tedy „mající se provést cestu v Pražské bráně.“ Město ovšem konstatovalo, že kvůli tomu, že se v tomto roce hodně stavělo a ještě staví se tato investice má odložit na vhodnější čas.[95] Nejspíše šlo o úpravu chodníku pro pěší, buď přímo v bráně, nebo na přístupové komunikaci od Malého náměstí. Možná jde o první známku toho, že sílící provoz vyvolával problémy pro pěší.
Na Venutově kresbě Rokycan z roku 1817 ani na vedutě od Schönbergera z roku 1830 není brána vidět. Ovšem je to patrně proto, že byla při úhlu pořizování kresby skryta za okolní zástavbou (již nešlo o věžovitou stavbu jako její středověká předchůdkyně). Podle popisu z roku 1827 byla stavěna z kamene, měla střechu krytou taškami a uvnitř se nalézal byt.[96] Popis z roku 1834 ještě dodává, že v bráně je jedna světnice a malá komora (využívaná jako dřevník).[97] Cestu od brány směrem na Malé náměstí lemovaly původně zdi jako posilující prvek městské fortifikace. V severní zdi prý byl polokruhovitý výklenek se starou kapličkou.[98] Roku 1803 při úpravě trasy hradeb severně od Malého náměstí (viz níže) byla severní zeď zbořena, později na jejím místě vyrostla přístavba východního křídla domu čp.105/I.[99] Další fortifikační stavby se možná nalézaly před branou, ale jejich existence nebyla nikdy prokázána (kromě bašty, která bránu posilovala z boku a jejíž fragmenty se dochovaly v domě čp.106/I (viz níže).
Stavitelé brány v roce 1816 ale podcenili dynamiku rozmachu silniční dopravy a zároveň rapidní změny ve vnímání městské fortifikace. Už roku 1825, tedy necelých deset let po dokončení brány, se poprvé zvažuje její rozšíření.[100] Nakonec to dopadlo bohužel jinak. Ještě v únoru 1835 brána stála, protože zde matrika uvádí úmrtí jistého vojáka Jiřího Sedlnického.[101] Během roku 1835 byla ovšem prodána do soukromého vlastnictví Františku Sakovi.[102] Toho roku byla také zrušena její pravidelná ostraha (poslední strážník se jmenoval Josef Lehnhans). Ještě před rokem 1838 byla brána zbořena, aby uvolnila příjezdovou cestu na Malé náměstí. Už na katastrální mapě z roku 1838 není zakreslena. Roku 1843 pak na jejím místě proběhly terénní úpravy, při nichž byla rozšířena komunikace na 3,5 sáhu (6,6 m) a zmírněn stávající příkrý sklon vozovky.[103] Podle jiného pramene měla demolice brány proběhnout už roku 1828, ale vzhledem k tomu, že jde o pramen, který není dobový, jedná se nejspíše o pouhý omyl.[104]
Na svém místě tak klasicistní brána přetrvala jen něco málo přes 20 let. Demolice brány byla velkou ztrátou. Pražská brána, umístěná v mírně stoupajícím terénu nad prostranstvím na levém břehu Padrťského potoka, byla působivou stavbou, po jejíž demolici se prostor v jejím předpolí už nikdy nepodařilo dořešit. Pozoruhodné bylo i její slohově vytříbené klasicistní pojetí. Není samozřejmě možné na obecní reprezentaci ve 30. letech 19. století aplikovat současná kritéria památkové péče (ostatně jejich optikou skutečně nešlo o starobylý objekt, mnozí z nich si možná pamatovali, když se brána stavěla), přesto šlo o nepochybnou ztrátu. A relativní lehkost, se kterou byla brána odstraněna, možná předznamenala likvidaci i dalších bran (Saské a Plzeňské, roku 1900 a 1950, viz níže).
→ODKAZ:
Klasicistní Pražská brána. Zbořena už před
r. 1838. Stála mezi domy čp.106/I a čp.130/II (Černá hospoda). Nákres F.
Purgharta dle stavebního plánu O. Černého z r. 1816.
→ODKAZ: Pohlednice se snímky z r. 1967 a 1999.
Výjezd z Malého nám. po demolici Pražské brány. Horní foto: vlevo Černá
hospoda čp.130/II, která uchovávala zbytky brány. Zbořena v 80. letech 20.
stol.
→ODKAZ:
I dům čp.106/I uchovává rezidua bočního
traktu Pražské brány. Vpravo ulička mezi čp.106/I a čp.136/II, kterou dřív
přitékal po východní str. hradeb potok do Mlýnského náhonu. Foto: D. Borek, září
2003.
2.4.3. Dochované pozůstatky Pražské brány
Pražská brána nezmizela úplně beze stop. Její severní část se uchovala dodnes ve zdivu domu čp.106/I. Ten prodělal složitý stavební vývoj a fixuje ve svém půdorysu několik stavebních prvků. Kromě zbytku klasicistní brány je to i půlkruhová hradební bašta, která bránu na severu posilovala. Její zaoblená hmota je dosud patrná v zadním traktu domu, hledícím do uličky směřující k bývalému Mlýnskému náhonu. Mezi touto baštou a zadní stěnou sousedního domu čp.105/I se nachází zajímavá pavláčka, asi z 19. století. Po zboření Pražské brány byl také dům čp.106/I rozšířen směrem na východ, vně z města, na plochu zasypaného hradebního příkopu. Dům čp.106/I tak obsahuje zdivo středověké, klasicistní i mladší a ačkoliv to nenápadná fasáda nenaznačuje, jde o stavebně velmi cenný objekt. Od roku 1964 je dům čp.106/I státem chráněnou památkou.
Naproti domu čp.106/I, na nároží Jiráskovy a bývalé Starobranské ulice (krátká ulice u výjezdu z Malého náměstí), stával dům čp.130/II, zvaný „U Černovských“ nebo také „Černá hospoda“. I on obsahoval zdivo zbořené Pražské brány, konkrétně jejího jižního přístavku. Na půdě domu byl k vidění zazděný štít, viditelný i z ulice, s dvěma páry dvoucihelných pilastrů s barokními toskánskými hlavicemi a profilovanou římsou mířící k jihu, kde byl další pilastr (viz kresba F. Purgharta z r. 1969). Do dvora domu navíc hleděla torza zdí se třemi otvory, patrně původními hradebními střílnami.[105] Dům čp.130/II byl v 80. letech 20. století zbořen při asanaci celého bloku kvůli výstavbě hotelu Bílý lev. Rezidua Pražské brány, jakož i městské hradby jižně od brány, tak zcela zanikla. Na místě Černé hospody vyrostl mnohem později ve 21. století dům čp.1298/II. O domech čp.106/I a čp.130/II a zbytcích městského opevnění v jejich zdivu je podrobněji pojednáno v kapitole „Malé náměstí“.
2.5. Severovýchodní část hradeb (od Pražské brány ke Spilce)
2.5.1. Hradby severně od Malého náměstí a jejich posun roku 1803
U Pražské brány, tedy za dnešním domem čp.106/I, se trasa městských hradeb ostře stáčela k severozápadu. Dodnes tu odbočuje z Pražské ulice malá cesta pro pěší, vedoucí k zasypanému Mlýnskému náhonu ve čtvrti Pod Kostelem. Ještě podle katastrální mapy z roku 1838 tudy přitékal z polí na dnešním Jižním předměstí potůček, který vedl východním úsekem dnešní Jiráskovy ulice (zhruba od dnešní sportovní haly za sokolovnou k výjezdu z Malého náměstí, se právě zde vléval do náhonu. Potok asi původně míval i svou fortifikační funkci a napájel hradební příkop v tomto východním sektoru Rokycan, na předpolí Pražské brány. Po zrušení hradeb byl postupně sveden do kanalizace a na ostrohu mezi ním a náhonem vznikla během 19. století skupina domů čp.136/II a čp.139/II (viz podkapitola „zástavba před bývalou Pražskou branou“).
Hradby pak běžely od zaniklé Pražské brány severozápadním směrem k prostoru ve Spilce. Právě v tomto úseku došlo k jedné velmi pozdní korekci jejich trasy. A je to jedna z mála změn trasování hradební zdi, která je v pramenech obsáhle zdokumentována. Původně totiž hradba probíhala o několik metrů jižněji, ponechávajíc daleko méně místa pro dvorky přilehlých domů na severní straně Malého náměstí (a asi o něco více místa pro cestu, vedoucí vně hradeb, mezi zdí a Mlýnským náhonem). Promítnuto na dnešní mapu běžely hradby středem dvorů domů čp.105/I, čp.104/I, čp.103/I, čp.102/I, čp.101/I a čp.100/I. Za posledně jmenovaným domem podle F. Purgharta opevnění posilovala půlkruhová bašta, jejíž zbytky spatřuje v zaobleném tvaru nádvorního objektu za domem čp.100/I. Dům čp.100/I podle Purgharta vznikl až druhotně na konci 18. století a na jeho místě měla z Malého náměstí dříve vybíhat k baště v hradbách krátká ulička.[106] Jde ale jen o teorii. Dům čp.100/I prokazatelně stál už v roce 1771 při zavádění číselného označení domů a v seznamu majitelů domů z roku 1788 je běžně uveden mezi ostatními (o domě podrobněji v kapitole „Malé náměstí“). Teorie o jakési uličce z náměstí k hradbám není potvrzena ani písemnými či hmotnými důkazy a je na ni nutno pohlížet coby na spekulaci. Samotná otázka, zda hradby mezi Pražskou branou a Spilkou posilovaly další hradební bašty ovšem je zcela na místě. Úsek měří cca 150 metrů a existence aspoň jedné bašty k posílení opevnění v tomto směru by byla logická. Není ovšem nikde prokázána, možná i proto že tento úsek prodělal počátkem 19. století celkovou přestavbu, při které mohly stopy předchozích opevňovacích staveb zaniknout.
Domům čp.105/I, čp.104/I, čp.103/I, čp.102/I, čp.101/I a čp.100/I neposkytovala původní trasa hradeb příliš prostoru. Dne 14. října 1783 se inspektor Ferdinand Tallm dotazuje obecní rady, „jakým způsobem p. Františkovi Kraft, sládkovi zdejšímu, plac na zahradu v Příkopech od 17 sáhů, zdaž na nějaký čas, neb na věčnost a za jaké quantum vykázán byl.“ Radní odpověděli, že „oné místa, které žádný užitek nenesou, cultivírované býti mají (…) že to místo, jak daleko se dům vztahuje, vždy k tomu domu patřilo a za ten větší díl on zase místo blíž nyní stavět mínící Spilky postoupil (…) Z ohledu téhož se jemu z darma a na budoucí věčné časy vykázalo.“[107] František Kraft byl dle seznamu z roku 1788 majitelem čp.101/I. Zpráva zachycuje první fázi využití bývalých příkopů. Zmínka o tom, že „to místo vždy k tomu domu patřilo“ naznačuje, že neformálně se tyto pozemky využívaly už dříve. Někdy okolo 1783 to bylo formalizováno. Ale ještě delší dobu šlo spíše o zahrady a dvory, bez výraznější zástavby. I proto, že je od měšťanských domů na Malém náměstí oddělovala hradební zeď.
To se změnilo počátkem 19. století. 28. února 1803 inicioval majitel usedlosti čp.104/I Šebestián Tomandl změnu průběhu hradeb. Požádal magistrát o povolení k jejich demolici a posunutí tak, aby jeho dům i domy sousední získaly větší prostor pro hospodářské a podnikatelské zázemí. Zároveň Tomandl požádal o tutéž úpravu pro sousední dům čp.105/I, který náležel jeho tchýni.[108] Dne 1. března 1803 se magistrát seznámil s žádostí Šebestiána Tomandla „um Bewillingung beim Hause N. C. 104 et 105 einen Wirthschaftshof erbauen zu können,“ tedy „o svolení moci vystavit hospodářský dvůr u domů čp.104/I a čp.105/I.“ Magistrát se usnesl, že věc bude prošetřena komisí.[109] Podobnou žádost podali brzy po Tomandlovi i vlastníci domů čp.101/I František Kraft, čp.102/I Jan Höfner a čp.103/I Alois Storch 2. března 1803. I jim magistrát tuto akci povolil, a to za podobných podmínek. Vše mělo být rychle dokončeno, protože systém městského opevnění nesměl zůstávat dlouho otevřen.[110] Následně 4. března 1803 tato jejich společná žádost, v níž se hovořilo o „um Bewillingung bei ihrem Häuser N. C. 101, 102 und 103 ihre Wirthschaftshöfe erweitern zu können,“ tedy „o svolení moci rozšířit hospodářské dvory u domů čp.101/I, čp.102/I a čp.103/I,“ byla předmětem jednání magistrátu.[111] Magistrát investici povolil 22. března 1803.[112] Nově rozšířený hospodářský dvůr u čp.104/I vyprojektoval a postavil stavební mistr Ondřej Černý. Stavba byla povolena s podmínkou, že hradby budou posunuty na sever a nadále udržovány na náklad vlastníků zdejších domů. Nesměla se v nich zřizovat žádná vrata ani jiný průjezd. Zároveň měl být zcela přesně dodržen projekt Ondřeje Černého a nesměla být narušena pěšina vedoucí podél Mlýnského náhonu.[113]
Průběh prací se ale dočasně narazil na protest měšťana a mistra koželužského Kašpara Světlíka (majitel čp.26/III, tzv. Rokycanova domku ve čtvrti Pod Kostelem), který 15. června 1803 uvedl na magistrátu do protokolu, že nesouhlasí se způsobem, kterým Alois Storch provádí posun hradeb. Podél náhonu prý bude zbylá cesta sotva 2 lokty široká a to může být nevhodné v případě požáru, protože tak není zaručen kvalitní přístup k vodě. Kašpar Světlík proto vyzval město, aby majitelům čp.103/I, čp.102/I a čp.101/I nakázal ponechat cestu aspoň o loket širší.[114] Dne 17. června 1803 se stížnost Kašpara Světlíka proti Aloisi Storchovi dostala před schůzi magistrátu. „V příčině skrze kopání gruntův [tedy základů – pozn. aut.] pro zeď na městských příkopech příliš k zoužení přicházející tam bývalé cesty.“ Magistrát reagoval, že do 14 dnů musí majitelů domu na severní straně Malého náměstí, kteří rozšiřovali své dvory posunem městské hradby, předložit revers „k ingrosování [tedy zanesení do městských knih – pozn. aut.] schopný, za příčinou jim, k rozšíření jejich dvorů postoupených městských příkop – prostoru na cesty při předepsaném zdi vedení, vystavení takové celistvé v roce 1804 – k magistrátu složiti neopomenuli.“[115] Magistrát reagoval 17. června 1803 nařízením, že cesta podél náhonu musí skutečně zůstat tak široká, aby se podél ní dalo jezdit s vozem. Nová hradební zeď se má postavit rychle a má být 11 loktů vysoká.[116] Spor ale ani nyní nekončil, protože podobnou kritiku vyvolávaly i pokračující stavební práce na rozšiřování dvora za čp.104/I a čp.105/I v majetku Šebestiána Tomandla. Dne 13. září 1803 se na schůzi magistrátu řešila stížnost, kterou podali Josef Lahoda, Jan Mudra a Kašpar Světlík, v níž žádali, aby se Šebestiánu Tomandlovi zamezilo ve výstavbě stájí a kolny v příkopech městských. Město konstatovalo, že spor se nyní bude řešit skrz komisi krajského úřadu, takže nařídilo Tomandlovi, aby až do verdiktu krajského úřadu ihned přestal s výstavbou.[117] Dne 20. září 1803 se stěžovatelé znovu obrátili na magistrát s požadavkem, aby se Tomadlovi do verdiktu krajského úřadu zamezilo v pokračování stavebních prací. Město ovšem konstatovalo, že už 14. září bylo vydáno opatření v tomto duchu.[118] Je nutné vnímat, že před rokem 1803 patrně cesta podél původních hradeb v tomto úseku opevnění fakticky měla parametry ulice (podobně jako cesta na příkopech v jiných úsecích vně opevnění). Půdorysné změny, související s rozšiřováním dvorů za domy na Malém náměstí, ji, navzdory některým podmínkám stanoveným magistrátem, zúžily, takže od té doby už šlo spíše o pěšinu, jejíž komunikační a obslužná role klesla.
Dne 4. října 1803 byla předmětem jednání magistrátu žádost Aloise Storcha, v níž se hovořilo o „Anordnung einer offentl. Versteigerung auf dem neben Tallmischer Chaluppe noch also liegenden Theil der Stadtgraben,“ tedy „nařízení veřejné dražby na část městských příkopů ležící ještě vedle Tallmovské chalupy.“[119] Lokalizace Tallmovské chalupy není zřejmá. Nacházela se někde ve čtvrti Pod Kostelem, nejspíš hned pod hradbami za domem čp.103/I, tudíž při Rokycanově ulici, ale jednoznačné určení chybí. Nejspíš se jednalo o nějaký parcelní cíp, který Storch chtěl získat v rámci rozšiřování svého dvora. Alois Storch ještě 17. listopadu 1803 požádal město, aby si směl odvést „rum“ (stavební odpad) ze staré radnice (na dnešním Masarykově náměstí tehdy probíhala výstavba nové radniční budovy), který by použil na zasypání hradebního příkopu. Hospodářský úřad města se k této žádosti vyjádřil příznivě a doporučil prodat Storchovi materiál za 40 zlatých.[120] V roce 1815 pak vydal magistrát povolení na výstavbu nových stájí za domem čp.101/I, čímž bylo i u tohoto domu realizováno povolení k posunu hranic pozemku vydané 22. března 1803.[121]
Tato změna trasy hradeb byla jednou z dílčích, ale nezanedbatelných urbanistických akcí 19. století. Fakt, že kdysi tak důležité městské opevnění bylo posunuto kvůli hospodářským zájmům majitelů přilehlých domů, jako by předznamenával budoucí demolici prakticky celého opevňovacího systému Rokycan. Věcné břemeno údržby nového úseku hradeb majiteli sousedních domů ale naznačuje, že na počátku 19. století ještě magistrát nebyl ochoten zcela opustit ideu města obehnaného hradbami. Je ovšem nutno zdůraznit, že rozdílná niveleta domů na Malém náměstí a prostoru okolo náhonu prakticky vylučovala možnost kompletní demolice hradební zdi. Tato zeď se tu proto dochovala dodnes a severní čára parcel domů na Malém náměstí podél bývalého Mlýnského náhonu fixuje proporce této přestavby z počátku 19. století. Nejde ale v pravém slova smyslu o zbytek městského opevnění, které bylo sneseno počátkem 19. století (ten možná bude torzovitě dochován někde pod nynějšími dvorky zdejších domů). I tato sekundárně zřízená hradba tu ovšem během posledních dvou století obrostla stodolami, dílnami a jinými přístavky. Jejich zdivo ovšem může obsahovat podstatné části z počátku 19. století. Za domem čp.103/I se skrz tuto linii otevíral přístup z města k Mlýnskému náhonu skrz malou soukromou branku, dnes už zazděnou. O stavebním vývoji těchto domů včetně posunu hranice jejich dvorů podrobně pojednává rovněž kapitola „Malé náměstí“.
2.5.2. Prostor ve Spilce a otazníky okolo komunikačních vztahů v této oblasti
Hradby vedly k severozápadu podél Mlýnského náhonu, až dospěly k plácku ve Spilce. Tady mizí onen poměrně značný, několikametrový terénní rozdíl mezi prostorem uvnitř a vně hradební linie. Spilka je lokalitou, kde opevněný areál města klesal do sníženiny Padrťského potoka. Proto se zde rozkládaly mlýny, lázně a pivovar, který dal tomuto plácku jeho pojmenování. V této sekci údajně nebyly hradby opatřeny příkopem, a to patrně kvůli starší raně středověké zástavbě. Hradby tu totiž probíhaly územím, kde na sebe přímo navazovala zástavba uvnitř a vně opevněného města. Na předměstí zde byla patrně archaická, předlokační sídelní struktura se sítí starých cest a shluků zástavby, soustředěné okolo možného centra (návsi) na dnešním Nerudově náměstí na pravém břehu Padrťského potoka (oblast Na Pátku) a s kostelem svatého Petra a Pavla (dnes jeho pozůstatky ukryty v domě čp.117/II, jen pár desítek metrů od Spilky) v levobřežní části předměstí (čtvrť Pod Kostelem). Vedení příkopu a důslednější terénní úpravy možná bránila i výše uvedená skutečnost, že zde prostor před i za hradbami ležel ve snížené záplavové nivě. Podél hradeb tu ovšem procházel Mlýnský náhon s obrannou funkcí. Hradební zeď u Spilky běžela zhruba v linii dnešní severní zdi domu čp.90/I (vlastní bývalá spilka). Cesta pro pěší, probíhající mezí tímto domem a ohradní zdí areálu u domu čp.117/II (výše zmíněný bývalý kostel sv. Petra a Pavla), je zároveň původní trasou náhonu, zatrubněného až v 70. letech 20. století.
Není zcela jasné, jak bylo ve středověku (před i po výstavbě městských hradeb ve 14. století) řešeno komunikační propojení vlastního města přes Spilku na přilehlé předměstí. Analýza prostorových vztahů předindustriálních Rokycan podle katastrální mapy z roku 1838 naznačuje, že trasa cesty, vybíhající ze západního koutu Nerudova náměstí přes Padrťský potok, přes Spilku a dál do prostoru dnešního Masarykova náměstí, mohla být velmi archaického původu. Podrobněji je to též nastíněno v komentované mapě předlokačních Rokycan. Není vyloučeno, že přes Spilku probíhalo ještě před vysazením opevněného gotického města spojení mezi okolím dnešního děkanského kostela a možnou románskou zástavbou vsi Rokycany, rozkládající se při obou březích Padrťského potoka. Otázkou je, jak byla tato dopravní trasa řešena po výstavbě hradeb. Jinými slovy, zda byla zcela přetržena linií hradební zdi, nebo zda byla aspoň zčásti přístupná nějakou menší brankou. Někteří lokální badatelé sem dokonce umisťují další historickou rokycanskou bránu, kterou dokonce nazývají Páteckou branou. Jde ale výlučně o hypotézu, bez opory v pramenech. Zcela logické by bylo i to, že fortifikační systém tuto starou cestu ve 14. století přeťal anebo, že zde fungovala jen jakási malá branka (fortna) pro pěší. O něčem takovém se skutečně mluví v pramenech po roce 1799 (Lázeňská branka, „Badtor“).[122] Lázeňská branka z hradeb je zmiňována u Spilky ještě v roce 1830.[123] Jenže, jak ukazuje problematika Šťáhlavské neboli Nové brány v Palackého ulici (viz výše), slovo „das Tor“ nemuselo nutně označovat bránu jako samostatně stojící objekt, nýbrž jen pouhý průchod skrz hradby, „díru“ v hradební zdi, bez jakékoliv stavby. V tomto ohledu je skutečně možné, že již počátkem 19. století se tudy mohlo procházet z města na předměstí. Další možností je, že Lázeňská brána uváděná v dobových pramenech označuje jiný průchod skrz hradby, protože máme doloženo, že takové menší průchody existovaly nedaleko odtud. Do těchto otazníků okolo minulosti této brány snad zapadá i fakt, že skrz nedaleký Podkostelní mlýn čp.89/I se dřív chodilo z města, šlo tedy o jeden z oficiálních, byť malých, výstupů skrz městské hradby. Obec proto nájemce mlýnu opakovaně žádala, aby průchod kontrolovali a v noci „nepouštěli lidi do města“.[124]
→ODKAZ:
Mapa prostorových a dopravních vztahů
v předlokačních Rokycanech, tzn. do plánovitého vysazení opevněného města
ve 2. polovině 14. století. Ukazuje i možný význam spojení přes Spilku.
→ODKAZ: Letecký snímek z poloviny 90. let 20.
stol. Vpravo dole plácek Spilka, ležící na hraně bývalé hradební linie.
→ODKAZ:
Dům čp.90/I vznikl z původních
objektů pivovarů a lázně. Jeho zdi mohou obsahovat zbytky hradeb. Foto D.
Borek, září 2003.
→ODKAZ: Přímo na hradbách stál také Podkostelní
mlýn čp.89/I. Vedl přes něj i východ z hradeb (jedna z více podobných
menších branek). Foto: D. Borek, září 2003.
Každopádně katastrální plán města z roku 1838 ukazuje, že do Spilky už z předměstí určitě vedla cesta v dnešní trase, jež překonávala Mlýnský náhon po dřevěném mostku a pak procházela skrz hradby. Vedlejší dům čp.90/I má za sebou složitý stavební vývoj. Původní konfigurace několika pivovarů a lázně byla postupně scelena do většího pivovarského areálu, za první republiky výrazně přebudovaného na nájemní dům. Jeho zdivo může obsahovat nějaké stopy po zaniklých hradbách. Při adaptaci objektu roku 1926 byly nalezeny staré dřevěné kůly.[125] Odborná interpretace tohoto nálezu ale chybí.
S domem čp.90/I sousedí na severozápadě dům čp.89/I, výše uváděný Podkostelní mlýn. Jeden z nejstarších rokycanských mlýnů taktéž leží přímo v hradební linii, jejíž stavební pozůstatky mohou být dochovány v severním průčelí, a to včetně „zubu“, tvořeného výstupkem ve zdivu obráceného do bývalého Mlýnského náhonu. Za 1. světové války se tu při přestavbě stájí u tohoto domu narazilo na 120 cm silnou zeď, což mohlo být reziduum hradeb. O této části města podrobněji též v kapitole „plácek Spilka“.
2.6. Úsek hradeb pod kostelem
2.6.1. Branka v domě čp.135/I („Myší díra“)
Následující hradební úsek patří k nejzachovalejším v Rokycanech a je památkově chráněný. Hradby tu vedou pod areálem děkanského kostela a objektů muzea a děkanství na Urbanově náměstí. Tento cca 150 metrů dlouhý úsek je zajímavý také tím, že jej na obou koncích otevírají dvě historické hradební branky (fortny). Po demolici tří historických městských bran jsou to jediné dochované výjezdy z hradeb.
První z těchto branek bezprostředně sousedí s děkanským kostelem Panny Marie Sněžné a je ukryta v památkově chráněném klasicistním domě čp.135/I zvaném Stará škola. Ve 20. letech 19. století byl tento daleko starší objekt rozšířen a přestavěn v klasicistním slohu, jehož podoba se dodnes zachovala. Tehdy byl také skrz tento dům vyveden průchod (nikoliv průjezd) hradbami. Do té doby se za město chodilo vedlejším domem čp.88/I (Dumetovský dům), respektive jeho dvorem, který vybíhal k hradbám. Majitel čp.88/I musel pasáž pravidelně udržovat a hlídat. Přivítal proto možnost přestěhovat průchod do sousední budovy školy. Dne 24. prosince 1822 se obecní rada zaobírala žádostí, kterou podal Jan Markus (vlastník čp.88/I), ve věci „neuherzustellenden Durchgang bei der alten Schule durch die Schanzmauer,“ neboli „nově se majícího zříditi průchodu při staré škole skrze hradební zeď.“ Magistrát určil, že věc prošetří hospodářský úřad a zohlední stanoviska všech zainteresovaných stran.[126] Mezi domem čp.135/I a presbyteriem děkanského kostela pak skutečně vznikla branka, jež byla vhledem k výškovému rozdílu nynějšího Masarykova náměstí a prostoru pod hradbami opatřená schůdky. Kvůli stísněným rozměrům se brance v lidové terminologii dostalo pojmenování „Myší díra“.
→ODKAZ:
Dům čp.135/I (stará škola) získal svou podobu ve 20. letech 19. stol,
kdy jím byla vedena hradební branka (vlevo). Zcela vlevo loď děkanského kostela.
Foto: D. Borek, září 2003.
→ODKAZ: Pohled
na čp.135/I a kostel od severu, z plácku pod hradbami. Branka skrz hradby nyní
ústí do panelového sídliště. Pohlednice se snímky z r. 1944 a 1999.
To, že se stala součástí domu čp.135/I, branku patrně uchránilo před pozdějšími demolicemi. Svým původem to sice je až druhotně vzniklý průchod hradbami, ze samotného závěru existence městského opevnění, ale v rokycanských poměrech unikátně zachovalý a velmi cenný urbanisticky i pohledově. V 80. letech 20. století bylo bohužel prostranství ve čtvrti Pod Kostelem, kam branka ústí, postiženo demolicemi a nahrazeno panelovým sídlištěm. Pohledovou působivost tak ocení spíše chodec mířící odtud směrem do města, kde se otevírá jeden z nejtradičnějších pohledů na sevřený prostor náměstí, hmotu kostela, vertikálu mariánského sloupu i radniční věže. Detailní popis stavebního vývoje objektu čp.135/I se nachází v kapitole o zástavbě na východní straně Masarykova náměstí.
2.6.2. Dochovaná hradební zeď pod kostelem
Od „Myší díry“ se táhne nepřerušená, v plném rozsahu i výšce dochovaná hradební zeď pod budovami kostela, muzea a děkanství. Existence hradeb tu je, vzhledem k velkému výškovému rozdílu historického jádra a čtvrti Pod Kostelem, nezbytná, protože hradební zeď zpevňuje základy výše uvedených staveb, na ní stojících. Autenticitu vlastního zdiva hradeb ale v průběhu staletí znejasňovaly opakované opravy. Zároveň není známa původní podoba zdejší fortifikace, obzvláště když v prostoru nynějšího Urbanova náměstí (u dnešního muzea a děkanství) někteří historici (například J. Anderle a T. Karel) předpokládají existenci středověkého městského hradu, tedy užšího opevněného okrsku se sídlem feudální i církevní správy, do které byl zahrnut i děkanský kostel. Anderle a Karel se domnívají, že hrad mohl vzniknout již koncem 13. století a dávají to do souvislosti se zprávou z roku 1295 o „kopání příkopů v Rokycanech“.[127] Ta bývala občas interpretována jako první zmínka o městském opevnění, ale je možné, že tehdy skutečně šlo jen o menší opevněný areál okolo kostela a feudálního hrádku. V takovém případě můžou být některé prvky hradební zdi pod kostelem ještě staršího původu než konec 14. století, kdy vznikly patrně městské hradby. Zároveň ale mohla lokalita původně obsahovat i jiné fortifikační stavby, v jiné prostorové dispozici (i když základní terénní konfigurace vyvýšeného okrsku kostela a možného hradu je nejspíše přírodního původu a byla jen modifikována navážkami). Podrobněji o nejstarším stavebním vývoji tohoto okrsku je pojednáno v kapitolách „kostel Panny Marie Sněžné“ a Urbanovo náměstí.
Po uplatnění státní památkové ochrany prošly hradby pod kostelem počátkem 70. let 20. století rekonstrukcí. Generální oprava zdiva měla proběhnout roku 1970 nákladem 50 000 Kčs. Zajišťovat ji měl MěstNV.[128] V harmonogramu ze září 1969 se ovšem mluví o nákladech 100 000 Kčs.[129] Dne 17. července 1968 vzala rada MěstNV na vědomí výsledek jednání ohledně opravy zdi pod kostelem a muzeem.[130] Oprava opěrné zdi na Příkopech byla zařazena do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota díla činila na 100 000 Kčs.[131] V únoru 1972 se na plénu MěstNV dotazuje pan Opp, zda město počítá v plánu na rok 1972 i s opravou hradební zdi. Podle pana Marka je oprava zajištěna na rok 1972 Interprojektem Brno.[132] I dle zprávy z dubna 1972 bylo pořízení projektu i provedení oprav plánováno na rok 1972.[133] Roku 1972 vynaložil MěstNV na opravu hradební zdi 110 000 Kčs.[134] V prosinci 1972 ale konstatováno, že tato zamýšlená akce je coby skluzová odsunuta na následující rok.[135] Rekonstrukce nakonec proběhla naplno až v roce 1973, a to nákladem 1 000 000 Kčs.[136] Od KNV na ni město dostalo 895 000 Kčs.[137] Podle jiného pramene ale do této sumy byly zařazeny i peníze na opravu kostela nejsvětější Trojice na Plzeňském předměstí. Od okresního národního výboru obdrželo každopádně město v roce 1973 na opravy hradeb 200 000 Kčs.[138] Během 1. pololetí 1973 bylo utraceno za opravu zdi již 308 000 Kčs.[139] Za celý rok 1973 město do asanace hradební zdi investovalo 1 096 000 Kčs.[140] Na rok 1974 požádalo město o dotaci 650 000 Kčs od KNV na injektáž hradeb.[141] Nakonec dostalo 500 000 Kčs.[142] V 1. pololetí 1974 město do úpravy hradební zdi investovalo 371 453 Kčs (z toho 300 000 Kčs pokryla dotace).[143] Za celý rok 1974 bylo prostavěno na této akci 402 000 Kčs.[144] V prosinci 1974 se uvádí, že rekonstrukce hradební zdi bude hotova ještě do konce roku.[145] To se také skutečně podařilo.[146]
2.6.3. Branka pod masnými krámy u domu čp.91/I
Za děkanstvím odstupuje linie hradeb od cesty, vedoucí pod nimi, a vytváří tak zálom, do něhož ústí zadní vrátka budovy děkanství. Tento úsek hradeb pak končí další brankou, umístěnou mezi domy čp.91/I a čp.51/I. Dům čp.91/I je památkově chráněný. Na jeho místě stávala možná až do požáru města roku 1784 hradební bašta, jež chránila městské hradby u sousední branky. Někdy mezi léty 1788–1794 byl do hradební zdi vestavěn dnešní dům. Existenci bašty tu ale nelze spolehlivě doložit v pramenech. Není tak vyloučeno, že zde hradby tvořily pouhý prázdný úhel. Klasicistní dům čp.91/I je každopádně cenný svou pitoreskní pozici, vsunutou do hradebního ohybu. Na vnější straně ho zpevňují mohutné kamenné opěráky. Průčelí je rytmizováno několika nestejně velkými okenními otvory. Uvnitř jsou zajímavé klenuté místnosti. To by mohlo nasvědčovat, že opravdu vznikl přestavbou starší hradební bašty. K tomu se přiklání i popis objektu v katalogu Národního památkového ústavu.[147]
→ODKAZ: Pohlednice se snímky z doby cca před
r. 1918 a cca r. 2000. Vlevo dům čp.91/I, vestavěný koncem 18. stol. do ohybu
hradeb (asi bývalá bašta). Na horním snímku vpravo Mlýnský náhon, který
doplňoval opevnění.
→ODKAZ:
Dům čp.91/I. Vedle hradební branka. Dům
vznikl koncem 18. stol., branka je mnohem starší. Mohla být součástí areálu
městského hradu v prostoru dnešního Urbanova nám.
Zcela vpravo zdivo domu čp.51/I opřené o bývalou hradební zeď. Foto: D. Borek,
září 2003.
Koncem 60. let 20. století byl dům sice zčásti upraven, ale hlavní dispozice a hmota zůstala zachována. Od počátku 21. století pak prochází citlivě prováděnou opravou. Vedle domu se nachází ulička, přepažená zděnou brankou. Jde o největší (a vlastně jedinou) zachovalou městskou branku. Má podobu oblouku nataženého přes uličku V Brance. Na druhé straně ulice V Brance sousedí s touto brankou dům čp.51/I. V jeho omítce na straně vně hradeb, do Dolních příkopů, se dodnes zachovala spára vyznačující výšku původních hradeb, které tak tvoří zdivo tohoto domu.
Tato branka je daleko starší než průchod „myší díra“ v domě čp.135/I. Možná už ve středověku sloužila jako spojnice mezi prostorem dnešního Urbanova náměstí a Dolními příkopy. Až do počátku 40. let 20. století se v prostoru nynějšího Urbanova náměstí rozkládal hospodářský dvůr, náležející k děkanství, kam se muselo zajíždět povozy. Říkalo se jí taky „branka k Fáberovi“, protože vedla z města k velkému mlýnu čp.1/III na starém Plzeňském předměstí, jenž byl v majetku rodiny Fáberů.[148] V roce 1812 se v městských knihách objevuje i označení „Johann Hořitze, Schmiedmeister im kleinen Thor,“ tedy „Malá brána“.[149] Roku 1818 se zase v zápisu ze schůze obecní rady užívá pojmenování „Stadtthörl“ neboli „Branka“.[150]
J. Anderle a T. Karel dokonce v této brance spatřují možný pozůstatek původního výjezdu z areálu městského hradu, jehož existenci tu v prostoru dnešních budov děkanství, muzea a kostela předpokládají. Podle autorů je tato teorie podpořena i skutečností, že pro průhon dobytka z města na pastvu apod. nebyla ještě v 16. století tato branka využívána, protože tuto funkci plnily branky za domy čp.50/I ve Smetanově ulici a čp.88/I na Masarykově náměstí. Tedy mimo předpokládaný rozsah areálu městského hradu.[151]
Až do počátku 19. století měl majitel domu čp.51/I povinnost starat se pravidelnou údržbu a zavírání branky na noc. Dne 16. března 1787 si magistrát pozval branné a dále Jana Karla Hořice, Jana Markuse a Václava Kohou (Kohouta?) v otázce zavírání bran a branek. Bylo jim „ostře poručeno by v zimě v 8 hodin brány se zavíraly, v létě po 9. hodině a kromě počtu a ordinari žádného do města by nepouštěli, ani z města.“[152] Zajímavá jsou jména pánů Hořice (čp.51/I), Markuse (čp.88/I a Kohouta (asi čp.89/I). Ukazuje to totiž seznam menších hradebních branek, jejichž ostrahu měli právě oni na starosti. Dne 17. ledna 1800 řešila obecní rada žádost Jana Karla Hořice, „by jemu za povinované nočního času branky zavírání, dle starodávnýho obyčeje, nějaký strom suchý za tu obtížnost z lesův obecních vykázán byl.“ Magistrát uznal, že takový zvyk v podobě darování dřeva skutečně byl spojen s domem čp.51/I, a tudíž žádost odsouhlasil.[153] Ze zprávy vyplývá, že ostraha hradeb trvala.
V archivech se nalézá zajímavá listina, datovaná 10. srpna 1833, v níž se píše: „Branka pod masnými krámy hrozí zřícením, cihly z klenby vypadávají.“[154] Někdy potom patrně byla asi opravena. V té době také skončila ostraha hradeb a fortna patrně přišla o vrata, která ji dříve uzavírala. Branka v závěru 20. století chátrala a byla rozrušována náletovými bylinami. 10. března 2008 zastupitelstvo schválilo rozdělení dotace ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné dotaci i na branku mezi čp.51/I a čp.91/I, na kterou mělo jít 110 000 Kč na statické zabezpečení, obnovu omítek a zastřešení a na ošetření kamenných prvků.[155] V roce 2008 pak skutečně začala oprava, která probíhala souběžně s rekonstrukcí sousedního domu čp.91/I. Dle stavu z poloviny července 2008 byla branka obestavěna lešením. Počátkem srpna 2008 oprava už byla hotova, lešení z branky sejmuto a branka natřena.[156]
2.7. Úsek od branky pod masnými krámy k bývalé Saské bráně
Úsek hradeb a přilehlá komunikace mezi brankou pod masnými krámy a bývalou Saskou branou v Gottliebově ulici se i oficiálně nazývá Dolní příkopy. Roku 1799 město nabídlo pozemky u hradeb k rozprodeji. Dle situace, zachycené na mapě stabilního katastru z roku 1838, zde byly vyměřeny čtyři zahrady č.kat.78, č.kat.79, č.kat.80 a č.kat.81.
Dne 2. května 1800 vystoupil před magistrátem Karel Lehner a požaduje, aby mu Václav Žák „onen díl městských příkop[ů], které jemu dle smlouvy v ceně 4 zl. a 26 krejcarů odprodati přislíbil, v dobrotě [tedy po dobrém – pozn. aut.] zanechal, an sice v nečinění toho právní pokračováno bude.“ Magistrát se unesl, že požádá Václava Žáka o vyjádření.[157] V lednu 1800 se Karel Lehner uvádí jako majitel domku čp.8/III, který stál na starém Plzeňském předměstí v Soukenické ulici, nedaleko od Dolních příkopů.[158] Václav Žák zase byl v roce 1783 uváděn jako majitel sousedního čp.7/III. Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je část bývalých příkopů v dnešní ulici Dolní příkopy, označená č.kat.80, popsána jako majetek čp.7. Jde o parcelu, na které se nyní nachází bowlingová přístavba u restaurace čp.62/III. To by mohlo naznačovat, že Žák si nakonec pozemek v hradebním příkopu ponechal. Jedná se ovšem jen o teorii, stejně jako není zcela potvrzeno, že Václav Žák zmiňovaný v Lehnerově stížnosti byl týž, který vlastnil čp.7/III. Nízká prodejní cena dle smlouvy z roku 1800 každopádně napovídá, že praktický význam těchto pozemků byl tehdy nepatrný. Stavět se tam kvůli pokračující ostraze městských hradeb nemohlo. Jednalo se o zahrady využitelné pro pěstování ovoce a sekání trávy na krmení domácích zvířat.
Dne 20. září 1803 požádal majitel domu čp.49/I v Smetanově ulici František Gruber magistrát „v svém werkstattu [tedy dílně – pozn. aut.] okno do městských příkop a respec zahrady Fáberovské vydělati [tedy udělat – pozn. aut.] mocti.“ Město konstatovalo, že „předvolaný František Fábera proti vydělání téhož okna nic k namítání nenalézá, tudy se Frant. Grubrovi pod závazkem dobrého zaopatření téhož okna vydělání povoluje.“[159] Fábera byl majitelem mlýna čp.1/III (pozdější tiskárna) na Dolních příkopech na starém Plzeňském předměstí. Ze zprávy se dozvídáme, že dům čp.49/I již tehdy měl na dvoře, přímo v linii městské hradby, dílnu, do níž nyní mělo být proraženo okno ven z městského opevnění.
→ODKAZ:
Pohled na Dolní příkopy od branky u čp.91/I. Vpravo budova bývalé tiskárny
čp.1/III, vlevo zdi hospodářských budovy za domy ve Smetanově ul., které jsou
postaveny v trase původních hradeb. Foto: D. Borek, říjen 2004.
Zatímco na „horních“ příkopech, tedy v dnešní Jiráskově ulici došlo po roce 1890 k celkové přestavbě a výstavbě velkých budov veřejného významu, na Dolních příkopech ustrnul urbanistický vývoj v 1. polovině 19. století. Hradby tak byly sice rozrušeny vestavbou stodol a stájí a přímo v bývalých hradebních příkopech vyrostly nové objekty, linie původní městské hradební zdi je tu ale dodnes jasně rozeznatelná. Ještě na litografii města z roku 1830 jsou zde vidět neporušené hradby s cimbuřím. Poslední takový úsek stál vedle Saské brány do roku 1900 (viz foto z konce 19. století).
Dnes z celého hradebního úseku zbyla jen torza, která jsou ovšem také zahrnuta do státní památkové péče.[160] Tento úsek, jenž je méně viditelný a fotogenický, než jiné, více dochované části bývalého opevnění, ovšem čelí pozvolným stavebním zásahům a redukci původních kamenných struktur.
V dubnu 1923 obecní správní komise rozhodla, že zbytek městských hradeb mezi domy čp.62/III (dnešní restaurace Vignetta na Dolních příkopech) a čp.42/I (domek v dnešní Gottliebově ulici) bude opraven, aby se zdivo nebortilo.[161] V dubnu 1927 pak zastupitelstvo odhlasovalo bezplatné postoupení bývalých hradeb (č.kat.24) k domu čp.42/I. Šlo o linii bývalého opevnění č.kat.24 o ploše 40 čtverečních metrů mezi domy čp.42/I a čp.62/III. Krátce předtím se prý část zdi u domu čp.62/III zřítila a byla na náklad obce opravena. Nyní došlo k většímu sesuvu i u čp.42/I. Bývalý spolumajitel domu čp.42/I odmítal hradbu opravit, přestože krov jeho domu byl prý odedávna umístěn na hradbě. Nádvorní hospodářská budova se tehdy uváděla jako pobořená. Majitel čp.42/I žádal o přestavbu domu a město se s ním dohodlo, že mu povolí zbořit hradbu a obec mu předá pozemek č.kat.24. S tím souhlasil i majitel vedlejšího čp.62/III, který tak prý bude moci odstranit zděnou vzpěru mezi domem čp.62/III a zchátralou hradbou. 23. března 1927 městská rada návrh podpořila s tím, že majitel domu čp.42/I bude moci po regulaci nábřeží mlýnského náhonu a po zboření čp.62/III pozemek vkusně oplotit.[162] Dne 3. srpna 1927 rozhodla rada, že nemá námitek proti zboření staré hradební zdi u čp.40/I (rohový dům na nároží Gottliebovy ulice Dolních příkopů, dnes bar U Habakuka) a výstavbě nové zdi.[163] V prosinci 1927 oznámil zednický mistr Josef Novák v zastoupení Václava Davídka, majitele domu čp.40/I, že nahradí zbytek hradeb, které před časem koupil od obce novou hradbou z bílých spárovaných cihel. Výměna zdi prý byla provedena zároveň s výstavbou nové zdi u domu čp.42/I. Václav Davídek pak vedl s obcí spor o uhrazení stavebního poplatku.[164] Za domem čp.42/I byl ještě počátkem 21. století z Dolních příkopů pozorovatelný větší fragment zdiva, tvořený mohutnými kamennými bloky.
Hradby na Dolních příkopech potřebují urychlenou stabilizaci a v některých místech rekonstrukci. Kromě památkové hodnoty plní i důležitou městotvornou funkci, protože definují ulici Dolní příkopy a udržují v kompaktní podobě starobylé dvory domů v Gottliebově a Smetanově ulici, přiléhající k Dolním příkopům. Průběh parcel a zdejších hospodářských staveb a jasné oddělení prostorů těchto dvorů od Dolních příkopů je stopou po původním opevnění. Údržbu a citlivé zachování fragmentů hradeb ve zdivu zdejších nádvorních budov ale po roce 1989 komplikovaly opakované problémy, často i právního charakteru. Město a majitelé přilehlých domů vedli spor o to, komu vlastně tyto zdi patří a kdo je povinen hradit jejich údržbu. Neshody začaly už v 90. letech 20. století. Manželé Mikolášovi (majitelé domu čp.50/I ve Smetanově ulici) se odmítali finančně podílet na opravě fragmentu městských hradeb přilehlých k jejich domu. Tyto byly v havarijním stavu a nikdo se neměl k jejich rekonstrukci. Některé archivní i katastrální prameny přitom uváděly za majitele hradby město, jiné je považují za pouhou opěrnou zeď přilehlou k pozemku rodiny Mikolášových. Mikolášovi se už roku 1995 snažili městu hradby odprodat za symbolickou 1 Kč.[165] V září 1995 jednali o kritickém stavu hradeb městský úřad, okresní úřad a památkáři. Představitelé okresního úřadu odmítli vyjmout tento hradební úsek ze seznamu státem chráněných památek a neumožnili tak technokratické řešení problému demolicí hradeb. Okresní úřad ale slíbil finančně přispět na vypracování projektu opravy.[166] V polovině října 1995 pak městský úřad nařídil Mikolášovým provést urychleně nutné opravy. Náklady na jejich uskutečnění odhadnuty na 300 000 Kč. Jako vstřícný krok ale v listopadu 1995 rozhodlo zastupitelstvo poskytnout majitelům hradeb 100 000 Kč dotaci. Dalších 200 000 Kč přislíbil okresní úřad.[167] Celá záležitost ale neutichla. V listopadu 2004 musel dokonce spor mezi manželi Mikolášovými a městem o hradby řešit soud.[168] V září 2006 se uvádí, že odvolací soud rozhodl, že majitelem hradeb je skutečně město. I krajský úřad uvedl, dle stanoviska právníka manželů Mikolášových, že hradby byly v minulosti obecním majetkem a otázkou je jen, zda a kdy se část z nich dostala do soukromého vlastnictví. Krajský úřad se domníval, že až do roku 1948 šlo o obecní majetek a teprve tehdy došlo k jeho zestátnění. To ale neřešilo otázku, kdy se hradby staly majetkem soukromých osob. Stavební úřad mezitím pokračoval v opatřování podkladů. Podle názoru starosty Jana Balouna mělo otázku vlastnictví rozřešit až příští zastupitelstvo, vzešlé z nadcházejících komunálních voleb.[169] Hrozilo, že právní vakuum povede k nutnosti demolice silně zchátralých hradeb.[170] V srpnu 2006 ale zároveň starosta města Jan Baloun uvedl, že ideální by bylo, provést na Dolních příkopech opravu hradeb, vedle nichž by pak vznikla atraktivní parková část Rokycan.[171]
Hradby mezitím dál chátraly. I pouhé pomalé chátrání by ovšem leckdy bylo lepší než některé utilitární zásahy, které zde po roce 1989 radnice připustila. Jednak byly historické hradby svévolně probořeny za domem čp.50/I, kde vznikl kutilským způsobem nelogický vjezd do nádvorní dílny čp.223/I. Linie bývalého opevnění přitom má hodnotu i díky své kompaktnosti a prorážet do ní nové průjezdy, pokud nemají skutečně závažný komunikační význam, bylo závažnou chybou. Kromě toho byla roku 1995 povolena účelová demolice pitoreskního domu čp.47/III z poloviny 19. století, který se nacházel vně staré hradební zdi, na prostranství před brankou pod masnými krámy v ulici Dolní příkopy (o domku podrobně v podkapitole o historickém sídelním jádru Plzeňského předměstí) a následně byla přilehlá část hradeb „obohacena“ o betonové pilíře. Mělo to své inženýrské a stavební důvody (stabilizace zdiva hradby, na kterém přitom spočívaly zdi domu čp.51/I), ale výsledek v podobě demolice starší zástavby a narušení linie hradeb utilitárním betonovým pilířem byl nezvládnutý. Jako by v této části Rokycan pokračovalo uvažování z doby před rokem 1989, kdy takovýto dezurbanizační přístup byl velmi častý.
Celou ulici rovněž negativně poznamenávalo pokračující chátrání bývalé tiskárny čp.1/III a okolních objektů. V neposlední řadě se zde objevily i tendence k amatérským opravám, které sice zlepšují po technické stránce stav zdiva, ale nahrazují původní strukturu opevňovací zdi novotvary. To je i případ výše uvedeného „zubu“ archaického kamenného zdiva za domem čp.42/I. Ještě na podzim 2003 šlo o postupně chátrající ale relativně pietně zachovalý, břečťanem porostlý zděný sokl. V březnu 2006 už byla na jeho místě nově opravená zeď. Zdivo bylo zarovnáno do jednotné úrovně, podle čerstvé malty a poměrně amatérského kladení kamenů. Původní konstrukce byla patrně zcela rozebrána a nahrazena novotvarem.[172] Po roce 2008 navíc bylo celé toto zákoutí pohledově zakryto nevzhlednou přístavbou nového traktu bowlingové dráhy u restaurace v jinak kvalitně opraveném domě čp.62/III (viz podkapitola „historické jádro Plzeňského předměstí“).
Na Dolních příkopech městské hradby možná posilovala další bašta. Tu někteří lokální badatelé nazývají baštou „U Tiskárny“. Pro její lokalizaci připadají prý v úvahu dvě možná místa: Buď za dnešním domem čp.50/I, nebo za domkem čp.42/I. V obou případech ale jde o spekulativní analýzu nestarší katastrální mapy Rokycan z roku 1838, kde lze spatřit jakési zděné stavby u linie hradeb, ale není jasné, zda šlo o zbytky bašty nebo nějaký nově zřízený hospodářský objekt. O této baště tak nic nevíme, zda tu vůbec existovala, natož kde přesně se nacházela či jak vypadala. V žádném případě to není bašta zobrazená na jedné z maleb od místní malířky Olgy Runtové, která se sice jmenuje „bašta u tiskárny“, ale jde o omyl a na obraze je ve skutečnosti bašta Hrdličkovská v Hradební ulici (viz výše). O stavebním vývoji této části města je také detailně pojednáno v kapitolách „Gottliebova ulice“, „Smetanova ulice“ a „Plzeňské předměstí“.
2.8. Bývalá Saská brána
2.8.1. Historie a stavební vývoj Saské brány
Na místě, kde dnes Gottliebova ulice mezi domy čp.224/I (dříve čp.39/I, mateřská škola U Saské brány) a čp.40/I (bar U Habakuka) ústí do náměstí U Saské brány na starém Plzeňském předměstí, stávala až do roku 1900 středověká Saská brána (viz foto z r. 1885 a 2000). Šlo o jednu ze tří historických městských bran. Jméno odkazovalo na směr, kterým z ní vycházela historická cesta. Ta pak z náměstí U Saské brány běžela přibližně v trase dnešní Madlonovy ulice dále na Litohlavy. Ve srovnání se zemskou cestou z Prahy do Plzně, která procházela Rokycany v ose obou historických náměstí a ulice Míru, šlo o podružnou komunikaci, brána ovšem měla všechny znaky nákladné středověké fortifikační stavby. Alternativní název, který se také běžně objevuje v pramenech, zní „Volová brána“. Ten je prý archaičtější a možná více vypovídá o jejím skutečném účelu. Spíše než nějaká dopravní dálková tepna z ní totiž býval z města na předměstské louky hnán dobytek. Podle A. Podkotelského byla poblíž brány hospoda, která měla ve štítu vyobrazení vola. K. Hofman ještě připomíná alternativní pojmenování „Olověná brána“, patrně vzniklé zkomolením jména „Volová“.[173] V zápisech obecní rady z roku 1788 se objevuje i označení „Olová brána“.[174]
→ODKAZ:
Saská brána. Pohled od jihu z
Gottliebovy ul. Vpravo od ní původní hradební zeď s cimbuřím. Foto ze Soupisu
památek z konce 19. stol.
→ODKAZ:
Saská brána. Pohled od severovýchodu, z náměstí
U Saské brány vně hradeb. Vlevo původní hradební zeď s cimbuřím. Vpravo
Saské kasárny, zbořené společně s branou. Foto ze Soupisu
památek z konce 19. stol.
→ODKAZ: Srovnání podoby vjezdu do historického
jádra města Gottliebovou ulicí před a po demolici brány. Pohlednice se snímky
z r. 1885 a r. 2000. Pohled od severu z náměstí U Saské brány.
Brána tu nejspíše vyrostla již na konci 14. století, kdy vznikal gotický hradební prstenec. Roku 1529 byla opravena v pozdně gotickém slohu, jak to dokládal letopočet vytesaný na vnější straně brány, vedle průjezdu, na obrubni obdélníkového kamenného rámce.[175] Další podstatnou přestavbu nejspíš prodělala po roce 1784, kdy při požáru města vyhořela. Na rozdíl od Plzeňské brány, která byla v 1. polovině 18. století barokně přestavěna (respektive zcela nově postavena vedle zbořené gotické brány, viz níže) na spíše horizontálně pojatý „zámecký“ průjezd, a na rozdíl od Pražské brány, kterou po roce 1811 město přestavělo v empírovém slohu, si Saská brána jako jediná udržela v podstatě středověkou věžovitou dispozici, sahající svými proporcemi nejspíše do přestavby z roku 1529, ne-li ještě hlouběji do historie. Když ji v září roku 1784 poškodil oheň, její provizorní opravy se ujali zednický mistr O. Černý a tesař M. Holeček. Oprava proběhla v letech 1786–1787.[176]
Dne 28. listopadu 1777 se radní zabývali oznámením, které podal kominík Josef Liška, „kterak na Volový bráně a na Plzeňský bráně 2 komíny ouzký se nacházejí a prolézat a vymítati se nemohou.“[177] Krátce před rokem 1789 vznikl v patře brány byt.[178] Dne 22. srpna 1788, se magistrátu ozvala i Anna Poláková „z Olové brány“ ve věci „strouhy, kterou Polcar míti žádá, by takovou obdržela.“[179] Šlo o nedlouho předtím podanou žádost Václava Polcara z domku čp.36/III, který stával před branou, v dnešní ulici Dolní příkopy, naproti nynějšímu čp.62/III. Polcar chtěl získat část hradebního příkopu proti svému domku pro zřízení zahrádky.[180] Obecní rada se usnesla k žádosti Polákové, že „má se jí to od conferenti rozměřiti a co používala, dostati, a Polcaru vejš vykázati místo.“[181] Z textu vyplývá, že už předtím obyvatelé brány využívali přilehlou část hradebního příkopu, patrně jako zahradu. Pozdější mapa z roku 1838 ovšem ukazuje, že v bývalém příkopu skutečně existovala zahrada náležející k čp.36/III, ovšem nikoliv k bráně, která neměla žádný související pozemek.
Z doby okolo roku 1790 se od stavitelů Černého a Holečka zachovala zpráva o Saské bráně, kde se píše: „Brána ta po ohni jen prozatím dřevem přeložena a římsy na takový až posaváde spadaný, též od ohně od sebe v zdích tržena, tak že nevyhnutedlně sklenuta, klešťována a římsy vyložena, též renovírovaná býti musí, na takovouž potřebný forot… [následuje soupis potřebného materiálu – pozn. aut.].“ Ondřej Černý a M. Holeček následně zhotovili projekt opravy.[182] Po roce 1790 tedy následovala důkladnější rekonstrukce. Brána tehdy byla patrně i o něco zvýšena a rozšířena. Při rekonstrukci byl na jejím severovýchodním nároží přidán kamenný opěrný pilíř.[183] Přestavba ale byla vcelku konzervativní. V podstatě jen zdůraznila středověkou image brány a vyhnula se dobovým klasicistním slohovým prvkům. V této podobě se zhruba brána dochovala až do roku 1900 (viz foto z konce 19. století z vnějšku hradeb a z vnitřní strany hradeb).
V patře byl zadaptován byt branného, s mohutným komínem vyvedeným na šikmou valbovou střechu brány, krytou šindelem.[184] Byt, respektive celá brána, nesl číslo popisné čp.139/I. Není jisté, zda již bylo součástí původní číselné řady z roku 1771 při zavádění domovního číslování, ale patrně ano, protože číslo popisné čp.139/I je v matrice zachyceno poprvé již dne 29. února 1774, kdy tu zemřel syn jisté Anny Šindlové.[185] V roce 1827 již na střeše brány měla být místo šindele tašková krytina.[186] Bránu v této fázi zachycuje Schönbergerova veduta Rokycan z roku 1830. Byt ve věži se podle popisu z roku 1834 skládal z jedné světnice a kuchyně.[187] Roku 1839 byla provedena oprava střechy.[188] Do brány se vjíždělo velkým, obloukovitě klenutým průjezdem. Roku 1889 byla vedle něj proražena branka pro pěší. Obdélný vlys ve zdivu okolo portálu průjezdu snad naznačoval původní existenci padacího mostu (ale mohlo jít o pozdější historizující prvek).[189]
Po zrušení a zasypání příkopů vzniklo před Saskou branou živelně někdy na počátku 19. století náměstí, respektive venkovské prostranství (dnešní náměstí U Saské brány), s malým rybníkem, napájeným Mlýnským náhonem. Západní nároží brány se nořilo do budovy Saských kasáren, které tu vyrostly roku 1804 v klasicistním slohu jako mohutná stavba přilepená na vnější stranu hradební zdi. Na protější straně tohoto plácku pak stála mohutná budova barokního mlýna čp.12/III, dodnes dochovaného.
2.8.2. Demolice Saské brány
Roku 1900 byla brána i přilehlá kasárna zbořeny. Šlo o jednu
z nejvážnějších chyb tehdejšího mladočeského vedení rokycanské radnice. I
na poměry modernizačního dobového zápalu to byl krok bezohledný a postrádající
logiku. Přitom i Bedřich Pek, zuřivý stoupenec asanace historického jádra Rokycan a autor prvního regulačního plánu města z roku 1892,
bránu hodlal ponechat (jakkoliv jinak nesentimentálně navrhoval výhledové demolice
starých městských domů) a odůvodnil to slovy: „Brána, ač vadí volné jízdě, zajisté ještě dlouhá léta potrvá; my
nenáležíme k těm, kteří by radili k jejímu zboření; nechť každé město
jest dbalé o památky, třeba by vždy nebyly umělecky znamenité, neboť nám uvádí
na paměť dávnou minulost.“[190]
Existenci
brány ovšem o několik let později ukončila neuvážená demolice. Tehdejší vedení města
přecenilo růstový potenciál právě budované okružní třídy a
zbrkle Saskou bránu nechalo zbořit v očekávání, že na místě dnešního parku
U Saské brány vznikne reprezentativní městský bulvár. V té době totiž pozemky
okolo brány koupila tělovýchovná jednota Sokol, která tu plánovala postavit
sokolovnu. Stavět se mělo začít už na jaře 1900. Nakonec se ale sokolové
rozhodli postavit svoje sídlo v Jiráskově ulici a pozemky i se zbořenou
Saskou branou vrátili městu. Historická památka tak padla za oběť pouhému
vrtochu a nabubřelým ambicím tehdejších městských radních a sokolů. Saská brána
zmizela zbytečně, prostor před ní nikdy nepozbyl maloměstského charakteru a
frekvence provozu v dnešní Gottliebově ulici nikdy nebyla tak vysoká, aby
brána činila nepřekonatelnou dopravní překážku. Demolice byla motivována sny o
reprezentativní okružní třídě, ale paradoxně účinek této části města oslabila.
Místo přirozené starobylé dominanty tu zůstalo rozbité prostranství
s drobnou domkářskou zástavbou. Společně s památkově chráněným mlýnem
čp.12/III, který zůstal na tomto prostranství stát, mohla brána dodnes tvořit
součást Rokycan a jednu z hlavních pamětihodností.
Na pozemku vedle brány pak vyrostly místo plánované sokolovny dva nevýrazné objekty. Na její východní straně vznikl po roce 1912 patrový dům čp.40/I a na západním nároží (na místě kasáren) roku 1903 budova městské opatrovny čp.39/I (dnešní mateřská škola čp.224/I). Zatímco ale původní kasárny předstupovaly o metr či dva před linii hradeb, městská opatrovna se opět do ní vrátila. V roce 1903 byla formálně ukončena i existence Saské brány v pozemkových knihách. 9. března 1903 městská rada požádala okres, aby pozemek č.kat.25, kde stávala brána, přešel do vlastnictví obce a splynul s ulicí č.kat.2764/4. Dne 2. června 1903 okresní výbor žádost odsouhlasil.[191] O prostoru před branou (náměstí U Saské brány) podrobněji v kapitolách „staré Plzeňské předměstí“ a „okružní třída“. O zapojení zbořené brány do původní zástavby vnitřního města je pojednáno v kapitole „Gottliebova ulice“.
V roce 2016 probíhala v Gottliebově ulici rekonstrukce vodovodu a kanalizace. Během výkopových prací provedla katedra archeologie Západočeské univerzity v Plzni výzkum podloží. Našly se fragmenty Saské brány, přičemž části gotického ostění průjezdu brány z pískovce byly v minulosti použity druhotně do vyzdívky kanalizační stoky. Přímo v místech bývalé brány se nalezly v podloží zbytky dřevěného trámu, jehož dendrochronologická analýza mohla vnést nové informace do debat o vzniku hradebního systému. V zahradě u objektu mateřské školy se zase našly další fragmenty zdí, patrně původní hradební zeď a zdivo Saských kasáren.[192]
2.9. Severozápadní část hradeb (od Saské k Plzeňské bráně)
2.9.1. Původní hradby v parku U Saské brány
Od Saské brány se trasa hradeb lomila k západu a později k jihozápadu, aby dospěla k Plzeňské bráně. Zde se nachází nejznámější a patrně nejzachovalejší úsek městského opevnění Rokycan. I zde ale od 19. století podstatné části hradeb a souvisejících fortifikačních staveb zanikly.
V dnešním parku u Saské brány, tedy v segmentu o délce cca 150 metrů, který začínal u Saské brány a končil v ostré zatáčce hradebního prstence v prostoru dnešní Základní školy T. G. Masaryka, se hluboko do 19. století hradební zeď dochovala v prakticky intaktní podobě. Na Schönbergerově rytině Rokycan z roku 1830 je tu vidět rovný úsek hradební zdi s cimbuřím. Stejný stav zachycuje i katastrální mapa z roku 1838 a ještě evidenční katastrální mapa z roku 1877.
Vše se začalo měnit až koncem 19. století. Příkop před hradební zdí byl zrušen a srovnán roku 1894 a na jeho místě vznikl park (základ dnešního parku U Saské brány). Šlo o součást velké investiční akce tehdejšího vedení radnice, kdy na jižním, západním a v tomto konkrétním případě i severozápadním okraji historického města došlo k fyzickému odstranění hradebního příkopu a trasování širší okružní třídy. Ta se pak v jižním úseku (dnešní Jiráskova ulice) rychle zaplňovala reprezentativní architekturou. Očekávání města, že po vzoru Jiráskovy ulice vznikne městská třída lemovaná novostavbami i zde, na severozápadním okraji bývalého opevnění, se nicméně nenaplnily. Příkop byl sice zavezen a osázen veřejnou zelení, ale stavební ruch se tu nerozvíjel. Plán na zbudování sokolovny (kvůli kterému mj. zanikla výše uvedená Saská brána) nevyšel, respektive společenský dům a cvičiště sokolské jednoty vyrostly v Jiráskově ulici. Protější stranu nové městské komunikace (Třebízského ulice) vyplnily drobné, většinou přízemní domky a po dalších zhruba 30 let zůstával park U Saské brány ospalou periferií. Hradební zeď tak ve své většině zůstala dál stát. Výjimkou byla pouze novostavba městské opatrovny čp.39/I z roku 1903 (dnešní mateřská škola), kvůli níž byl krátký úsek hradební zdi zčásti rozebrán, ale po snížení nadále existoval, nyní jako parcelní zeď zahrady opatrovny. Definitivně byly hradby ze zahrady opatrovny (tehdy už mateřské školy) odstraněny až roku 1971.
2.9.2. Zbořená bašta na místě školy T. G. Masaryka
Na místě současné budovy ZŠ T. G. Masaryka přežily hradby prakticky v původní podobě až do roku 1928, kdy byly kvůli výstavbě školy zbořeny. Byla to významná a bolestivá redukce dochované části městského opevnění. Obzvláště proto, že kromě vlastní zdi zanikla v souvislosti s výstavbou školy i čtverhranná středověká bašta, která stála v místě, kde se hradby lomily k jihu, směrem k Plzeňské bráně.
→ODKAZ:
Bašta na místě ZŠ T. G. Masaryka.
Počátkem 19. století adaptovaná na zahradní domek. Zbořena r. 1929 na nátlak
města. Foto ze Soupisu
památek z konce 19. stol.
Tato bašta tu vznikla patrně už v době okolo roku 1400 jako logické posílení exponovaného nároží městských hradeb. Na konci 18. století zchátrala. Zednický mistr Ondřej Černý a tesař M. Holeček o tom roku 1790 sepsali zprávu: „Když se ta samá na tenkráte skrz odňaté z ní prejzy a jiné materialia, které se z ní vzaly a k dostavění kostela sv. Trojice obrátily zcela ruinirovaná jest a tak říkajíc k ošklivosti města stojí.“[193] Bašta tedy posloužila jako zdroj stavebního materiálu pro obnovu nedalekého kostela sv. Trojice na Plzeňském předměstí. Roku 1807 koupil nevyužívané torzo bašty syn stavitele Ondřeje Černého, Vojtěch, a přestavěl ji na klasicistní zahradní domek, gloriet. S malými přestavbami se pak v této podobě bašta udržela až do 20. století. Na kresbě od Karla Liebschera z konce 19. století je opatřena malým okénkem, pod nímž je úzký otvor (asi střílna), zatímco na fotografii z publikace Antonína Podlahy o památkách okresu Rokycany z roku 1900 (foto z konce 19. století) je okno v baště již zvětšeno a opatřeno okenicemi, otvor pod oknem je zazděn a hradební příkop už upraven na park.[194]
Existenci bašty nakonec ukončila chystaná výstavba nové obecní školy (nyní ZŠ T. G. Masaryka) za první republiky. 11. listopadu 1927 zastupitelstvo rozhodlo o výkupu pozemků pro stavbu školy. Šlo i o parcelu č.kat.36, na které stála zmíněná bašta. Státní památkový úřad proti demolici protestoval.[195] V podkladech pro jednání zastupitelstva se ale rezolutně uvádí, že „pavilon na č.kat.36 je starý bezcenný domek“, který bude zbořen.[196] V březnu 1928 zemský správní výbor zakázal pokračovat v přípravě stavby školy, dokud se nevyřeší kontroverze okolo chystané demolice.[197] Ještě v květnu 1928 trvá nejistota ohledně stanoviska památkářů. Bohuslav Horák se na schůzi zastupitelstva dotazuje, jak pokračuje příprava výstavby obecné dívčí školy. Jako konzervátor památkového úřadu prý trval na tom, že stará ohradní zeď se jako bezcenná může zbořit. Spor dle Horáka vznikl o altán (tedy hradební baštu), který je podle Horákova názoru nového rázu, tudíž nehodný ochrany. Věc byla údajně zdržována v památkovém úřadu. Na tyto informace reagoval starosta Rokycan. Obec už prý jednala s památkovým úřadem, který v nejbližších dnech vyšle úřad do Rokycan svého znalce.[198] V polovině května 1928 už se uvádí, že před několika dny v Rokycanech pobýval dr. Wagner z památkového úřadu, který teď měl brzy předložit starostovi posudek o baště na místě plánované školy.[199]
V květnu 1928 dokonce Josef Selement jménem sociálních demokratů a národních socialistů navrhl, aby město podmínilo chystanou výstavbu kasáren výstavbou obecní školy (pokud stát nepovolí stavbu školy, město nemělo „na truc“ povolit státu stavbu kasáren). Jeho návrh ale nebyl zastupitelstvem přijat.[200] Starosta Josef Zápotočný na to jménem občanských stran reagoval s tím, že výstavba nové školy je urgentní, ale není vhodné ji spojovat s otázkou nových kasáren, protože by tento spor mohl ohrozit zájmy města.[201] Starosta 4. června 1928 intervenoval u památkového úřadu ve věci výstavby školy. Úřad už prý obci zaslal vyjádření, pro obec příznivé. 6. června 1928 ho měla projednat městská rada.[202] Dne 21. června 1928 oznamuje zastupitelům starosta, že předchozí týden obec intervenovala u zemského správního výboru ve věci povolení výstavby školy a „bylo sděleno, že Zemský správní výbor nebude činiti námitek proti investicím na školu bez ohledu na svůj zákaz z března t.r.“.[203]
Bašta nakonec byla zbořena roku 1929,[204] podle K. Hofmana už roku 1928.[205] Na jejím místě skutečně vyrostla nová škola.[206] Demolice hradební zdi byla zčásti pochopitelná a její existence v této rozvíjející se lokalitě nemohla být natrvalo garantována. Zboření bašty ovšem bylo chybou a agresivní způsob, jakým na demolici radniční politici tlačili, předznamenal pozdější zboření Plzeňské brány (o ní viz níže). Projekt školy mohl být uzpůsoben a bašta zachována. Kvůli prestižní, ale nijak architektonicky výjimečné novostavbě školy přišly Rokycany o další pamětihodnost spojenou s bývalým opevněním.
Při definitivním zákresu plánované stavby školy se zjistilo, že bude ještě nutné provést druhotné výkupy pozemků. Šlo o část parcely č.kat.84 (severní část zahrady u Střelnice) a stavební parcely č.kat.37 (hradební zeď) od Ozbrojené jednoty. Novostavba školy se na západní straně totiž měla dotýkat těchto pozemků a mezi severozápadním rohem hlavní školní budovy a severozápadním rohem tělocvičny by zůstal trojúhelníkový prostor o ploše 330 čtverečních metrů, ze tří stran obklopený zdmi, tmavý a nevyužitelný. Městská rada proto navrhla výkup, pak zbořit i přilehlý úsek hradební zdi a pozemek připojit k sadu okolo školy. Zastupitelstvo v září 1929 výkup schválilo.[207] O výstavbě nové školy podrobněji pojednáno v kapitole „okružní třída“.
2.9.3. Dochované hradby a bašty u Střelnice
Následující asi stometrový úsek městského opevnění severně od bývalé Plzeňské brány, přežil dodnes ve velmi zachovalé podobě. Na rozdíl od hradebního úseku pod kostelem, kde hradby slouží i jako taras a podnož základů budov kostela, muzea a děkanství, zde stojí hradby jako skutečně samostatné fortifikační dílo, navíc se tu v zahradě objektu Střelnice kromě zdi dochovaly i dvě původní hradební bašty. V letech 1870–1872 ovšem došlo ke snížení výšky hradební zdi, která tak přišla o původní cimbuří (s výjimkou krátkého úseku na jižním konci). Zanikla také třetí bašta, která stávala mezi dvěma zachovalými. Ukazuje ji ještě Schönbergerova veduta z roku 1830 a je velmi dobře viditelná i na katastrální mapě z roku 1838. Zachycena byla ještě na berní mapě města z roku 1877. Na katastrální mapě z roku 1948 již není. Nacházela se zhruba v polovině vzdálenosti mezi oběma dochovanými baštami, za domem čp.29/I. Podobou se blížila spíš své jižní sousedce. Šlo o dutou půlkruhovou stavbu.
Dvě hradební bašty, které se dochovaly, už jsou nyní spolu s mezilehlým úsekem hradeb státem památkově chráněné. Obě mají půlkruhový tvar a patrně pozdně gotický původ. Severnější baštu získal roku 1804 v dražbě Jakub Hněvkovský, majitel domu čp.29/I v Komenského ulici, a vestavěl do bašty klasicistní zahradní domek. Směrem ven z hradeb ovšem zachoval neomítnuté kamenné zdivo bašty s gotickými střílnami. Jižnější bašta (půdorys a bokorys) je stavebně podobná té severnější, ale na rozdíl od ní je dutá, tedy neuzpůsobená k obývání. V letech 1930–1932 byla opravena, spolu s přilehlým úsekem hradby, podle plánů stavitele Josefa Žoura.[208]
→ODKAZ:
Severní ze dvou dochovalých bašt
v zahradě u Střelnice. Počátkem 19. stol. rovněž přebudována na zahradní
domek. Foto ze Soupisu
památek z konce 19. stol.
→ODKAZ:
Jižní ze dvou dochovalých bašt
v zahradě u Střelnice. Zůstala dutá, neupravená pro obytné účely. Na
vnější straně střílna. Vpravo část hradební zdi s původním cimbuřím. Foto:
D. Borek, říjen 2003.
→ODKAZ:
Jižní ze dvou dochovalých bašt
v zahradě u Střelnice. Půdorys a řez stavbou. Ze Soupisu
památek z konce 19. stol.
V letech 1930–1932 proběhla oprava celého dochovaného
hradebního úseku za domy čp.24/I, čp.26-28/I a
čp.153/I.[209] V únoru 1930 městská rada povolila Františku
a A. Pflégrovým výstavbu nádvorní dílny
v čp.153/I, včetně zajištění zbytku městského opevnění.[210] Až do roku 1950
oddělovala tento zachovalý úsek hradeb od Třebízského
ulice vysoká zeď. Teprve po jejím zboření, které započalo v červenci 1950,
se středověké hradby pohledově zapojily do městské scenérie.[211]
V roce 1996 bylo provedeno nákladem 40 000 Kč (peníze poskytl stát) zaměření hradeb v tomto úseku, včetně severní bašty s altánem. Na rok 1997 chystalo město opravu bašty.[212] Dne 18. května 1999 schválilo zastupitelstvo úpravu rozpočtu s tím, že příjmy rozpočtu budou sníženy o dotaci ve výši 600 000 Kč na restaurování hradeb. Zároveň do rozpočtu byla začleněna dotace na tento účel ve výši 220 000 Kč.[213] Stavební vývoj objektu Střelnice a sousední zahrady je popsán v kapitole „ulice Míru“.
2.10. Bývalá Plzeňská brána
2.10.1. Původní gotická Plzeňská brána
Cesta okolo bývalých rokycanských hradeb končí u Plzeňské brány. Až do roku 1950 to byl jeden z nejvíce fotogenických objektů v Rokycanech, vizitka historie města a jeho opevnění. Toho roku ovšem byla, po několika dekádách úvah, barbarsky zbořena. Rokycany tak přišly o poslední historickou městskou bránu.
Objekt, který podlehl demolici v roce 1950, ale nebyl identický s tím, který střežil vjezd do Rokycan ve středověku. Šlo o barokní novostavbu z 18. století. Před ní tu po stovky let stála zcela jiná starší brána. Onu původní Plzeňskou bránu vidíme na vedutě Rokycan od F. B. Wernera z počátku 18. století. Byla to věžovitá úzká stavba gotického původu. Stávala o něco východněji než její barokní nástupkyně, přibližně u rohu dnešního domu čp.22/I v ulici Míru. Zdivo této gotické brány se dodnes v domě torzovitě dochovalo a bylo zde objeveno 14. března roku 1924 při pokládání městského vodovodu. Kromě zdiva původní gotické Plzeňské brány narazili kopáči i na rezidua původního mostku přes hradební příkop. Plzeňská brána se poprvé zmiňuje roku 1456, ale je logické, že vznikla současně s celým gotickým opevněním, tedy patrně koncem 14. století. Roku 1688 se v Plzeňské bráně připomíná jakási světnička (byt strážce).[214]
→ODKAZ:
Veduta Rokycan od F. B. Wernera z 20.
let 18. století zachycuje v popředí původní gotickou Plzeňskou bránu.
Věžovitá stavba je označená číslem 2.
Krátce poté byla zbořena a nahrazena barokní novostavbou. Na kresbě je
též schematicky vidět okolní části městského opevnění od Saské k Plzeňské
(číslo 2) a od Plzeňské k Pražské bráně (číslo 6).
2.10.2. Barokní Plzeňská brána
Gotická Plzeňská brána zažila určitě opakovaná poškození při požárech a vojenských vpádech, ale zachovala se až do 18. století. Asi nedlouho poté, co ji ještě na výše uvedené vedutě zachytil F. B. Werner, ovšem byla zbořena a nahrazena novostavbou. Tato nová brána vůbec stavebně nenavazovala na svou předchůdkyni. Zaujala totiž stavební místo vysunuté o něco dále, ven z hradeb. Nová Plzeňská brána vyrostla podle některých pramenů v letech 1712–1723. Každopádně 2. srpna 1723 schválil stavbu brány český podkomoří V. A. Markvart z Hrádku (spolu se stavbou nové rokycanské radnice). Patrně šlo už o jakousi kolaudaci dokončené stavby, protože právě letopočet 1723 byl pak uveden v portálu brány. Plány na novou bránu vypracoval zednický polír Jakub (podle I. Ebelové a M. Ebela to byl Jakub Antonín Canevall).[215]
→ODKAZ: Pohlednice z doby cca před r. 1914.
Průjezd branou korunoval do r. 1918 velký rakouský orel. Portál brány zdobil
kamenný reliéf městského znaku a nápisem (dnes vsazený do budovy městského
muzea).
→ODKAZ:
Plzeňská brána. Barokní stavba
z 20. let 18. století, později doplněná objektem Střelnice. Stav před
průrazem dvou průchodů pro pěší a před demontáží rakouského orla ze střechy. Foto
ze Soupisu
památek z konce 19. stol.
V seznamu majitelů domů z roku 1788 má Plzeňská brána čísla popisná čp.23/I a čp.24/I. Obytným účelům sloužila brána již v polovině 18. století, kdy tu žila rodina Broumových. Zde se narodil manželům Janovi a Benigně roku 1749 syn Jan Josef.[216] Roku 1751 se jim zase narodil syn Martin v Pražské bráně.[217] Martin Broum zemřel v březnu 1772 v čp.24/I, což byla Plzeňská brána.[218] Jan Broum dne 5. listopadu 1778 oslovil obecní radu. Uvádí se tehdy jako Jan Braun, branný v Plzeňské bráně (hlídač brány). Uvedl, že se „k němu do brány ze špitála varta [tedy hlídka – pozn. aut.] 6 mužů mocně přestěhovala z příčiny scházejícího dříví a lamp.“ Radní odpověděli, že „přislíbil p. inspector v bráně na druhej straně sednici pro wachštuben [tedy strážnici – pozn. aut.] adaptírovati a spraviti dáti.“[219] Patrně mu nastěhování hlídky do brány překáželo, protože mu ubylo soukromí a obytné prostory. Manželé Broumovi v 70. letech 18. století žili v domku čp.66/I,[220] který stál u kašny na plácku za školu ulice Míru. Není vyloučeno, že tento velmi malý domek jim umožnila postavit obec, buď za jejich služby související s ostrahou městských hradeb, nebo jako řešení bytové nouze rodiny, která z nedostatku prostředků musela bydlet v městských bránách.
Dne 28. listopadu 1777 se radní zabývali oznámením, které podal kominík Josef Liška, „kterak na Volový bráně a na Plzeňský bráně 2 komíny ouzký se nacházejí a prolézat a vymítati se nemohou.“[221] Dne 6. března 1781 varuje opět obecní radu kominík Jakub Liška, že z hlediska ohrožení požárem se velmi nebezpečný komín nachází „na Plzeňskej bráně u Strejvody.“ Konšelé se usnesli, že se má vyslat kominík a zedník k obhlídce a komíny se mají uvést do vyhovujícího stavu.[222] Není jasné, zda zmínka o Strejvodovi souvisí s Plzeňskou branou, nebo zda šlo o další závadný komín na jiném domě. Rodina Strejvodových se v 70. a 80. letech 18. století uvádí v domech čp.14/I[223], čp.16/I[224], čp.86/I[225] a čp.94/I.[226]
Krátce před rokem 1789 vznikl v patře brány byt.[227] Dále se v roce 1788 jako součást Plzeňské brány uvádějí i objekty čp.134/I (číslo později přesunuto na objekt Hrdličkovské bašty v Hradební ulici, poprvé čp.134/I v matrice uvedeno 1. ledna 1772, kdy zde zemřel Augustin Schultz,[228] šlo ale nejspíš o omyl, Schulzovi žili v čp.133/I na jižní straně náměstí) a čp.138/I (objekt čp.138/I je v matrice zachycen poprvé dne 21. listopadu 1775, kdy se tu narodil syn jisté Anny Hejrovské[229]), jehož číslo popisné později přesunuto na objekt na severní straně Masarykova náměstí). Patrně šlo o drobnější objekty, přimykající se k bráně, nebo o součást budovy brány. Dne 7. prosince 1784 magistrát řeší žádost Magdaleny Řehořovské, zda by „v Plzeňskej bráně zůstávati mohla“. Obecní rada souhlasila.[230] Dne 25. dubna 1786 se pak magistrát zabývá žádostí Matěje Zikmunda o byt na Plzeňské bráně. Obecní rada ale uvádí, že prostory v bráně už jsou plné a ať má trpělivost „že se co nejdříve některé obecní stavení vystaví.“[231] Zpráva tak dokladuje bytovou nouzi v Rokycanech rok a půl po požáru města.
Až do počátku 19. století zůstávala Plzeňská brána spíše solitérní stavbou, jakýmsi samostatně stojícím monumentálním průjezdem, předsunutým před vlastní hradební zeď. To se změnilo při rekonstrukci, realizované asi v letech 1811–1816 (uváděn též rok 1812[232]), tedy ve stejné době, kdy probíhala i výstavba zcela nové Pražské brány. Plzeňská brána tehdy prošla částečnou přestavbou dle plánů E. V. von Rittera. Řemeslníkům, pracujícím na opravě, bylo zaplaceno 864 zlatých a 51,5 krejcarů vídeňské měny.[233] S touto rekonstrukcí patrně souvisí zpráva z 24. listopadu 1812, kdy se magistrát zaobíral přípisem od podkomořského úřadu, „um Anzeige warum in dem Pilsner Thore für den Mautheinnehmer die Wohnung noch nich gebaut werde,“ tedy „o udání proč v Plzeňské bráně pro výběrčího mýta ještě byt postaven nebyl.“ Radní ve své odpovědi uváděli, že stavba se opožďuje kvůli nedostatku peněz.[234]
Dne 27. března 1818 předložil zednický mistr Ondřej Černý obecní radě odhad nákladů „zu umbauenden Wasserkanal unter dem Pilsner Stadtthor,“ neboli „přestavěti se majícímu vodnímu kanálu pod Plzeňskou městskou branou.“[235] Dne 10. dubna 1818 vzal magistrát na vědomí, že podkomořský úřad odeslal zpět schválený odhad nákladů a stavební plán na kanál pod Plzeňskou branou.[236] Dne 11. srpna 1818 magistrát projednal zprávu o prošetření „des beim Pilsner Thore befindl. Wasserkanals und hinvon ablauffenden v. Joseph Wild auf den im Stadtgraben gepachteten Gemeindewiesengrund sich zumuthenden Wasserlaufes durch gemachten Aufwurff,“ neboli „při Plzeňské bráně se vynacházejícího vodního kanálu a odtud odtékající vody, která se následkem zřízeného náspu obrací na od Josepha Wilda v městském příkopu propachtovanou obecní louku.“[237] Dne 27. října 1818 se magistrát zabýval přípisem od krajského inženýra Kottnauera ohledně nově se majícího postavit kanálu v Plzeňské bráně, včetně odhadu nákladů a místních cen.[238] Ještě o skoro čtyři roky později, 9. dubna 1822, podala obecní rada hospodářskému úřadu návrh v záležitosti „herzustellenden Canal im Pilsner Thore,“ tudíž že „majícího se vystavěti kanálu v Plzeňské bráně.“[239]
Dne 9. května 1820 požádala obecní rada magistrát, aby „der beim Pilsner Thor befindlichen Schranken für die hiesigen Bürger bey Gelegenheit der Arbeit geöffnet würde,“ tedy „při Plzeňské bráně se nacházející závora pro zdejší měšťany při příležitosti práce otevřena byla.“ Magistrát reagoval, že to závisí na rozhodnutí plzeňského krajského inspektora, který už řeší podání od Jana Saka a že opatření souvisí s výběrem mýta.[240] Pro rokycanské měšťany to byl problém, protože v době polních prací museli vyjíždět z města na své zemědělské pozemky, čímž by jim vznikla povinnost platit opakovaně mýtné.
Další změna nastala ve 20. letech 19. století, kdy byla brána zapojena do nově zbudovaného empírového objektu Střelnice, který vyrostl na její severní straně (viz foto z r. 1906 a 1999). Podle odhadního protokolu z roku 1827 měla brána prejzovou střechu.[241] Se sousední budovou Střelnice vytvářela volně propojený podlouhlý celek, s navazující výškou střechy i korunní římsy. Do Střelnice se vcházelo z boční stěny průjezdu Plzeňské brány.[242] Detailní popis Střelnice se nachází v kapitole „ulice Míru“.
V roce 1832 se v bráně připomíná civilní vězení, byt žalářníka a zámečnická dílna.[243] Podle popisu z roku 1843 se vězení a byt nacházely v jižní části objektu. Plzeňská brána byla prý onoho roku 1843 v létě opravena.[244] Podle K. Hofmana se ale byt branného nalézal v severní části brány, zatímco v přízemí bylo vězení a v patře ještě další byt.[245]
Plzeňská brána zůstala i po své klasicistní úpravě před rokem 1816 a začlenění do spíše horizontálně koncipovaného objektu Střelnice monumentální stavbou. Měla podobu mohutného patrového domu s dominantním průjezdem s pískovcovým ostěním, zaklenutým obloukem a rustikovou výzdobou (foto cca z r. 1900, foto z r. 1906 a 1999, foto z r. 1949). V klenáku průjezdu se nalézala skulptura městského znaku a nad portálem ležel mohutný pískovcový blok s latinským chronogramovým nápisem, vyvedeným tesanými písmeny, černě a červeně kolorovanými.[246] Datován byl k roku 1723 a nesl toto znění: „ANNO QVO CAROLVS SEXTVS ET CONIVX SVA ELISABETH QVA REX ET REGINA BOHEMIAE IN CASTRO PRAGENO OSTENSA INGENTE CONSOLATIONE CORONATI SVNT“[247] V překladu: „Roku, ve kterém Karel VI. a manželka jeho Alžběta za krále a královnu Čech na hradě pražském ukázavše převelikou útěšnost korunováni byli.“[248] Průjezd byl zaklenut valenou klenbou.[249] Fasáda brány vypadala do první klasicistní přestavby roku 1812 jinak. Neměla v patře okna, jen obdélníkové vystouplé plošky o velikosti oken. Tehdy byl také nad průjezd na okraj střechy brány umístěn kamenný rakouský orel, sejmutý až roku 1918.[250] Jak latinský nápis, tak orel pak byly vystaveny v lapidáriu pod širým nebem před vchodem do Muzea dr. B. Horáka na Urbanově náměstí. Teprve v souvislosti s přístavbou objektu muzea čp.141/I v letech 2004–2005 byly tyto fragmenty kamenosochařské výzdoby brány vsazeny přímo do fasády nového vstupního traktu muzejní budovy. Fasáda Plzeňské brány, obrácená do centra města, byla spíše nezdobná (foto z r. 1949).
2.10.3. Vývoj brány do roku 1914 (první plány na její zboření)
Do 20. století vstupovala Plzeňská brána sice jako jeden ze symbolů města ale jako symbol, který už nebyl nezpochybnitelný. Růst frekvence dopravy (do které začaly po 1. světové válce promlouvat i osobní automobily) a stále přetrvávající všeobecný asanační zápal rokycanské reprezentace, smíšený občas s diletantskými estetickými představami, vyústily v první úvahy o demolici brány. První takové návrhy se objevily v letech 1912–1914.[251]
Dne 27. června 1912 rozhodlo zastupitelstvo, že s ohledem na bezpečnost jízdy a chodců je nutno průjezd branou řešit nově. Městská rada pak požádala komisi pro zachovávání památek ve Vídni o dobrozdání k umělecké a historické hodnotě brány, jenže komise se jednomyslně vyslovila proti jejímu případnému zbourání. Brána prý je poslední městskou zachovalou branou a ukázkou barokního stavitelství, typického pro Rokycany. Komunikační problémy se podle komise měly řešit oboustrannými průchody pro pěší. Městská rada pak skutečně navrhla výstavbu dvou průchodů pro pěší o šířce po 2,5 metru na každé straně brány. Ostrostřelecký sbor (majitel přilehlé budovy Střelnice) ale s tímto řešením (a vůbec s ponecháním brány) nesouhlasil a navrhl, že po zboření brány provede přestavbu Střelnice a „povznese tak vzhled“ celé této části Rokycan. Tehdy ale ještě městská rada s demolicí brány nesouhlasila a rozhodla se zatím komunikační překážky řešit jen proražením jednoho průchodu pro pěší, na jižní straně od průjezdu. Ostrostřelecký sbor pak ale o povolení k demolici brány a k úpravě regulační čáry (nutné pro přestavbu Střelnice) požádal znovu a tentokrát už městská rada s demolicí vyslovila souhlas. Podmínkou bylo, že ostrostřelci skutečně provedou přestavbu objektu Střelnice.[252]
V březnu 1914 se ohledně budoucnosti brány i nové podobě Střelnice jednalo na schůzi zastupitelstva. Předložen byl návrh ostrostřeleckého sboru na změnu regulační čáry Plzeňské ulice u budovy Střelnice za účelem její přestavby, včetně zboření brány. Přestavbu Střelnice plánoval spolek realizovat ještě během roku 1914. Přední část Střelnice měla být stržena a nahrazena přístavbou s moderními hostinskými prostory. Nová uliční čára by ustupovala tak, že od západního rohu domu čp.154/I (v ulici Míru) by se odchýlila k severu o cca 2,2 metry. Regulační odbor zastupitelstva se tímto návrhem podrobně zabýval. Na schůzi se vedla rozsáhlá debata. Dr. Šimák hovořil o tom, že je nutno zajistit, aby po demolici brány ostrostřelecký sbor slibovanou přestavbu Střelnice skutečně provedl. Pak se mezi jednotlivými členy zastupitelstva diskutovalo především o tom, jak přesně bude řešena nová regulační čára nynější ulice Míru. Ochrana stavebních památek nebyla pro lokální politiky tématem. Nakonec zastupitelstvo téměř jednohlasně s demolicí Plzeňské brány a vytýčením nové regulační čáry souhlasilo.[253] „Naštěstí“ zasáhly politické události. Kvůli propuknutí 1. světové války byl tento asanační projekt zatím odložen.
2.10.4. Vývoj brány do roku 1945 (nové plány na demolici a stavba průchodů pro pěší)
Mezitím se Plzeňská brána přece jen musela přizpůsobit už
neúnosné dopravní zátěži. Tento argument ve prospěch její demolice byl naprosto
reálný, šlo o komunikaci celostátního významu (silnice Praha-Plzeň), jež
skutečně procházela úzkým hrdlem v podobě barokního průjezdu branou. Již
roku 1908 bylo navrženo po stranách průjezdu brány zřízení průchodů pro pěší
tak, aby byla zvýšena její propustnost.[254]
Průchody ovšem byly postaveny až později. Jako první vznikl roku
1925 průchod na jižní straně brány. Kvůli němu byl roku 1925 zbořen domek do té
doby stojící mezi branou a domem čp.22/I na vnitřní straně hradeb. Objekt
s malým dvorkem prý zužoval ulici Míru na šířku původního průjezdu brány a
musel tedy výstavbě průchodu ustoupit. Podle M. Sedláka prý zde bývalo obydlí
městského hrobníka.[255] V červnu
1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve
výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 20
000 Kč z této půjčky určena jako doplatek za opravu Plzeňské brány.[256] Dle zprávy o
stavu vývoje obecního rozpočtu na rok 1926 (stav ke 12. srpnu 1926) nebyla
během roku vyčerpána plánovaná částka na opravu Plzeňské brány, a to ve výši 12
617,08 Kč.[257] V polovině
října 1930 městská rada vyslovila souhlas se záměrem odkoupit od Ozbrojené
jednoty další část zahrady u Střelnice až k rohu dílny J. Splítka a
zároveň odkoupit část budovy Střelnice na zřízení druhého průchodu Plzeňskou
branou.[258] Koncem října 1930
pak na schůzi městské rady bylo vzato na vědomí dobrozdání městské technické kanceláře
v otázce druhého průchodu a usneseno jednat s Ozbrojenou jednotou.[259] V listopadu
1930 se ale městská rada dohodla, že před rozhodnutím o výstavbě druhého
průchodu se opatří informace, zda automobilové kruhy neusilují o odstranění
brány.[260]
Za demolici brány se v meziválečné éře intenzivně přimlouvaly některé spolky a zájmová sdružení. Myšlenku zboření starobylé stavby nadále podporovali mnozí místní politici. 8. ledna 1931 obecní správní komisí na vědomí vzat přípis klubu automobilistů a motocyklistů v Rokycanech ohledně zboření brány. Oznámeno, že komisionelní řízení se koná na okresním úřadu 12. ledna 1931.[261] Dne 12. ledna 1931 se opravdu na popud Autoklubu konala schůzka o budoucnosti brány. Autoklub požadovanou demolici odůvodňoval dopravní kapacitou. O nedělích a svátcích tudy prý projíždí až 700 aut denně, což zvyšovalo nebezpečí nehod.[262] Jenže už tehdy se střetala dvě protichůdná stanoviska. V březnu 1931 obecní správní komise vzala na vědomí stanovisko zemského úřadu, který doporučil zachování Plzeňské brány, a rozhodla, že se vyčká na stanovisko okresního úřadu a státního silničního úřadu.[263] Své zájmy sledovala v celé diskusi o budoucnosti brány vehementně i Ozbrojená jednota coby majitel objektu Střelnice, sousedícího s branou. Koncem srpna 1931 radní vzali na vědomí stanovisko jednoty, že nehodlá městu odprodat část zahrady Střelnice bez současného řešení požadavku na „úpravu“ Plzeňské brány.[264]
Dne 10. června 1932 dokonce zastupitelstvo odhlasovalo zboření Plzeňské brány.[265] Tehdy totiž obec předložila zastupitelstvu k projednání návrh dohody mezi městem a Národní gardou (coby vlastníkem Střelnice) o zřízení druhého průchodu pro pěší v Plzeňské bráně tak, aby se poněkud odblokovalo úzké hrdlo rokycanské dopravní sítě. Národní garda v té době předložila plán přístavby restauračních místností ve Střelnici a 19. dubna 1932 se konalo stavební řízení i za účasti ing. Šebka z památkového úřadu. Stavební úřad Národní gardě vytkl, že v jejím projektu jsou obvodové a nosné zdi slabé, schody jen 1,55 m široké a že chybí statický výpočet stropů. Dle projektu také nový východ z přístavby měl vést do zúžené ulice u Plzeňské brány, proti čemuž protestovala i Státní silniční správa. Obec tedy navrhla rozšířit ulici pomocí zřízení druhého průchodu skrz bránu. 20. dubna 1932 se konalo jednání a bylo dohodnuto, že Národní garda prodá obci část nádvoří u čp.24/I (budova Střelnice) na rozšíření ulice od stavební parcely č.kat.45 o ploše cca 40 čtverečních metrů. Národní garda za to měla souhlasit, že obec bude trvale užívat průchod, který garda vybuduje při severní straně brány. Průchod měl mít šířku dva metry a být identický jako již existující pasáž na jižní straně. Do tohoto nového průchodu pak mohla Národní garda zřídit východ z objektu Střelnice. Obec se zavázala, že v průchodu zřídí mozaikový chodník a hlavně, že jako kompenzaci Národní gardě vyplatí 60 000 Kč. 28. dubna 1932 ale městská rada dohodu odmítla, nesouhlasila s finanční částkou, kterou měla obec Národní gardě dát. 2. května 1932 se proto konalo nové jednání, kde byla dohodnuta částka 40 000 Kč. Národní garda se také zavázala, že umožní to, aby zahradu u Střelnice mohla využívat obec pro děti z městské opatrovny (šlo o severní část zahrady o ploše cca 260 metrů čtverečních, kde obec měla zřídit vlastním nákladem vrátka a oddělit tuto část od jižního sektoru zahrady). 12. května 1932 pak doporučila rada nejnovější verzi dohody ke schválení. 8. června 1932 záležitost projednala i obecní finanční komise, která rovněž souhlasila, ale dala k úvaze nahradit zděné sloupy v Plzeňské bráně sloupy železnými nebo železobetonovými.[266]
Jenže když se 10. června 1932 tento bod dostal na program zastupitelstva, vyvolal velké emoce. Josef Hofman prohlásil, že 40 000 Kč je moc a že Národní garda město vydírá. I Albert Kodytek se domníval, že 40 000 Kč je příliš vysoká suma. Matěj Hrdlička a Rudolf Šnábl pak rovnou prohlásili, že jsou pro zboření brány. František Komárek se připojil s tím, že většina zastupitelstva očekává rozhodnutí o demolici. Poněkud odlišný názor vyjádřil jen František Lorenz, který je pro to bránu nebourat, ale umravnit automobilisty. Do debaty zasáhl i zapisovatel Josef Rybář, městský tajemník, podle kterého prostě není možno Plzeňskou bránu zbořit. Bývalo by to prý snad šlo po roce 1918, kdy nebyl vliv památkového úřadu tak silný. Řešení musí podle Rybáře provést stát. Skepticky ale varuje, že při zboření brány by se musel zbořit i sousední dům čp.25/I (sic!), kde bydlí vodák a i po zboření brány by navíc nedošlo k rozšíření komunikace, protože by bylo nutno zachovat její severní část, aby nespadla zeď Střelnice. Stávající šířka průjezdu 4,3 m by tak nebyla ani po demolici o mnoho větší.[267]
Debata pak nabrala „asanační“ charakter. František Lorenz se dokonce přimlouvá, že pokud by se měla Plzeňská brána bořit, aby se zbořil i hostinec u Bílého lva na Malém náměstí a nedaleký dům u Černovských. Rovněž je pro demolici hospody U Černého koně v dnešní ulici Míru (návrh patrně pojal jako nadsázku, bohužel všechny tyto stavby byly o pár desítek let doopravdy zbořeny komunistickým režimem). Zastupitelstvo nakonec schválilo úmysl zbořit bránu a předalo jej městské radě k projednání. Dohoda s Národní gardou se prozatím odložila.[268] Ze stejného důvodu bylo odloženo na červnové schůzi zastupitelstva v roce 1932 i projednání návrhu na změnu plánu polohy v tehdejší Plzeňské třídě (nynější ulice Míru), který vzešel 28. dubna 1932 z usnesení městské rady k dohodě obce a Národní gardy o rozšíření komunikace.[269] Návrh změny regulační čáry v tehdejší Plzeňské třídě počítal se šíří ulice 12 metrů. Měl se vyložit k veřejnému nahlédnutí. Rada deklarovala, že uznává nutnost úpravy komunikace u Střelnice a u Plzeňské brány.[270] Dne 29. dubna 1932 byl plán na změnu polohy zveřejněn.[271] Počátkem května 1932 radní otázku zřízení 2. průchodu v Plzeňské bráně odložili do své příští schůze.[272] Na schůzi 12. května 1932 už ale městská rada zastupitelstvu smlouvu s Národní gardou o rozšíření Plzeňské třídy a o zřízení druhého průchodu v Plzeňské bráně doporučila ke schválení.[273] I obecní finanční komise vydala v červnu 1932 souhlas s úhradou za rozšíření Plzeňské třídy u čp.24/I a za výstavbu 2. průchodu v Plzeňské bráně, Národní gardě se podle této dohody mělo zaplatit 40 000 Kč.[274]
Změny navržené městskou technickou kanceláří se netýkaly jen pozemků bezprostředně okolo brány ale i celého západního konce dnešní ulice Míru. Její jižní regulační čára od Plzeňské brány k domu čp.18/I byla beze změn, od čp.18/I k čp.15/I na rohu Palackého ulice se komunikace měla zúžit (na rohu u čp.15/I jen na 12 metrů šířky, přičemž původně navrhováno 15 metrů, což mělo postačovat pro dopravu). Severní regulační čára od čp.75/I na rohu Havlíčkovy k čp.25/I na nároží Komenského ulice navržena beze změn. Od čp.25/I k bráně byla projektována nová regulační čára umístěná za tou původní, u Střelnice se tato čára vedla 3 metry od severní zdi průjezdu (což mělo umožnit zřízení podchodu), u vedlejšího domu čp.154/I asi 1 metr severně od původní čáry. Proti tomuto plánu byly podány námitky. František Šmolík, majitel domu čp.154/I v nynější ulici Míru, prohlásil, že v roce 1910 koupil dům od paní Trejbalové a tehdy o žádné regulační čáře nebyla řeč. Šmolík přitom prý chce v blízké době přistavět k domu druhé patro a nehodlá mít problémy se stavebním povolením kvůli nové regulaci. Druhou námitku podala Národní garda, ale šlo jen o formální záležitosti. O stížnostech proti návrhu změny plánu polohu jednala 9. června 1932 rada, námitky majitele domu čp.154/I podle ní nebyly opodstatněné a nebude to problém. Nakonec ale stejně bylo schváleno odročení bodu, protože dohoda s Národní gardou mezitím byla odložena.[275] Městská rada také 9. června 1932 neschválila návrh, předložený předsedou okrašlovací komise, otázku smlouvy obce s Národní gardou o úpravě Plzeňské brány stáhnout z programu.[276]
12. září 1932 se mělo konat komisionelní řízení o úpravě komunikace u Plzeňské brány a případném zboření Plzeňské brány.[277] Výsledek komisionelního řízení z 12. září 1932 vzali raní na vědomí 22. září 1932. Usnesli se vyžádat si od zemského úřadu souhlas ke zboření brány.[278] V lednu 1933 prezentovala levicová opozice na schůzi zastupitelstva návrh programu boje s nezaměstnaností. Mimo jiné se doporučuje urychlit jednání o demolici brány.[279] V tom se shodovala s představami většiny politické reprezentace města. Koncem ledna 1933 bylo radou k projektu předloženému městskou technickou kanceláří na úpravu komunikace u Plzeňské brány a na zboření brány a domu čp.23/I usneseno, aby starosta intervenoval u zemského úřadu v otázce zboření brány.[280] Na schůzi rady 23. února 1933 obdrželi její členové informaci o intervenci J. Alferiho, konané 7. února 1933 u zemského úřadu v otázce demolice brány.[281] V polovině března 1933 pak zase starosta informoval o intervenci 15. března 1933 u zemského úřadu v otázce Plzeňské brány. Konstatováno, že bude nutno intervenovat u Státního památkového úřadu a u regionálních poslanců Národního shromáždění.[282] Koncem března 1933 byla městskou radou na vědomí vzata zpráva o intervenci vedené 28. března 1933 u Státního památkového úřadu. Radní se usnesli, že se opatří statický posudek, který se zašle tomuto úřadu.[283] Dne 28. dubna 1933 schválilo zastupitelstvo uzavření půjčky 1 500 000 Kč od Ústřední banky českých spořitelen na úhradu některých investic v rozpočtu na rok 1933. Šlo mimo jiné o 50 000 Kč na demolici brány.[284] Dne 10. dubna 1933 to obecnímu zastupitelstvu doporučila rada.[285] Jenže už v březnu 1933 na schůzi zastupitelstva k rozpočtu poznamenal Václav Štěrba, že má zprávu o tom, že zemský úřad je proti zboření Plzeňské brány, takže asi bude nutné v ní zavést jednosměrný provoz.[286] Demolici sice podporovala většina zastupitelů[287] a u památkového úřadu se vedla intervence dokonce za účasti poslanců československého parlamentu Luďka Pika a Františka Machníka i senátora E. Šimka, ale neúspěšně.[288] Ministerstvo školství a národní osvěty vydalo 11. července 1933 dobrozdání, podle kterého je demolice nevhodná a nepovoluje se z důvodů památkové hodnoty.[289] Dne 20. července 1933 toto rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty, že z estetických, památkových a hospodářských důvodů nesouhlasí se zbořením Plzeňské brány, vzala na vědomí i městská rada.[290]
Po nesouhlasném stanovisku státu se město rozhodlo, že prozatím přestane prosazovat demolici brány. V srpnu 1933 po přečtení přípisu poslance Františka Machníka v otázce zboření Plzeňské brány se městská rada usnesla, že nebude obnovováno řízení ohledně jejího zboření. Místo toho se místním šetřením měla zjistit možnost jednosměrné jízdy v dnešní ulici Míru.[291] V říjnu 1933 také radní uložili městské technické kanceláři dodat projekt na jednoduchou mříž, oddělující průchod v Plzeňské bráně od vozovky a chodník před branou od vozovky.[292] Dne 9. listopadu 1933 se uvádí, že instalace zábradlí do Plzeňské brány a před tuto bránu se provede nákladem cca 850 Kč a uhradí z mimořádného rozpočtu, z položky na stavbu a opravu cest.[293] Město se zároveň hodlalo soustřeďovat na proražení nového průchodu pro pěší skrz bránu. Toto rozhodnutí bylo přijato na schůzi městské rady 29. prosince 1933. S majitelem sousední Střelnice Národní gardou byly dohodnuty podobné podmínky jako v nerealizované smlouvě z roku 1932 s tím, že obec měla Národní gardě zaplatit 35 000 Kč. Dne 11. ledna 1934 rada dohodu s Národní gardou schválila. 19. června 1934 se plánem zabývalo i zastupitelstvo. František Komárek, Václav Stehlík nebo Josef Selement jsou proti, výstavba podchodu je prý vyhazováním peněz. Představitelé radniční koalice jako Rudolf Šlesinger, F. Lorenz či Rudolf Hejrovský jsou pro. Podle Hejrovského zřízení podchodu aspoň na 20 let i víc zlepší stávající situaci. Nakonec toto řešení zastupitelstvo schválilo 18 hlasy.[294] V červnu 1934 jedná zastupitelstvo o uzavření půjčky 750 000 Kč od Ústřední banky českých spořitelen (Sporobanka) k úhradě investic mimořádného rozpočtu na rok 1934. Už 26. října 1933 bylo na schůzi zastupitelstva schváleno uzavření půjčky u tohoto ústavu ve výši 1 500 000 Kč, později ale půjčka snížena na 750 000 Kč a v této výši 6. prosince 1933 ji schválil okresní výbor. Teprve nyní byla vyřízena další půjčka u tohoto ústavu ve výši 750 000 Kč a 22. května 1934 ji městská rada doporučila ke schválení. Půjčka se měla mimo jiné použít na zřízení podchodu v Plzeňské bráně (50 000 Kč).[295]
Realizace výstavby podchodu proběhla v létě 1936.[296] Druhý průchod pro pěší tedy vznikl roku 1936 (foto z r. 1949), spíše jako provizorní řešení poté, co městu zakázaly státní úřady zbořit bránu. Plzeňská brána přesto nemohla šířkou svého průjezdu vyhovovat nárokům na rostoucí tranzitní dopravu po trase Praha-Plzeň, která tudy stále procházela. A téma demolice se brzy vrátilo.
2.10.5. Demolice Plzeňské brány
5. listopadu 1946 se po městě rozšířila zpráva, že Plzeňská brána bude již na jaře 1947 zbořena.[297] Zde šlo patrně o čistou fámu, snad v duchu „přání otcem myšlenky“. V roce 1947 ale na veřejné schůzi MNV předáci radnice veřejně deklarují, že jejich cílem je zboření brány a výstavba tzv. „zelené křižovatky“ na jejím místě, včetně úpravy okolních domů.[298] Šlo samozřejmě o manipulativní teze, za sloganem o zelené křižovatce se skrýval jen plán zdemolovat bránu i okolní domy a na jejich místě zřídit širší ulici a možná vysadit pár stromů.
Teprve po roce 1948 byla tato asanační vize realizována. Pro nové komunistické vedení města byla demolice brány šancí, jak demonstrovat vlastní rozhodnost a symbolický rozchod se starými Rokycany. Pro demolici se vyslovil MNV, ONV, okresní výbor Komunistické strany Československa, místní akční výbor Národní fronty a Autoklub. Jako klíčová osoba, stojící za demolicí historické brány, se profiloval předseda městského stavebního úřadu Radoslav Haessler, typ schopného ale naprosto technokratického a ve své podstatě amorálního inženýra, který byl do služeb obce přijat roku 1940 a po komunistickém převratu v roce 1948 jeho vliv na stavební vývoj města dále vzrostl.[299] Druhým hybatelem událostí byl ing. Jiří Kulhánek, vedoucí stavebního řízení za MNV.[300]
V roce 1949 byly z brány vystěhovány kanceláře městského vodovodu.[301] Na podzim 1949 dostalo město od KNV v Plzni 120 000 Kčs na demolici objektu.[302] Proti bourání se ale postavily různé korporace a státní instituce. Zásadní rozpory vyvřely na povrch při komisionelním řízení, které se konalo 11. listopadu 1949. Státní památkový ústav se postavil zásadně proti a KNV vzhledem k tomu odmítl vydat souhlas. Původní plán, tedy zbořit bránu ještě před koncem roku 1949, tak nemohl být splněn.[303] Rokycanský národní výbor se ale rozhodl postupovat na vlastní pěst, v podstatě za hranou zákonnosti. 24. listopadu 1949 vydal MNV povolení k zbourání brány a demoliční práce začaly 12. prosince 1949. Zeď objektu Střelnice, která se měla stát novým nárožím, se začala dozdívat.[304] Pak ale 15. prosince krajský národní výbor nařídil přerušit demolici.[305] Dne 24. prosince 1949 byli pozváni předseda MNV Pěnkava a ing. Haessler na ONV a bylo jim přikázáno zastavit veškerou aktivitu okolo brány až do nového komisionelního šetření, které se mělo konat 30. prosince 1949.[306]
Dne 30. prosince 1949 se kvůli Plzeňské bráně sešla na radnici zvláštní komise. Zde hájil zachování brány zástupce KNV Karel Tůma: „Plzeňská brána je charakteristickým znakem starých Rokycan a má tedy kulturní cenu pro město samé. Má-li být zachován starobylý charakter města, je třeba, aby brána byla zachována. Až budou odkryty zbytky opevnění odstraněním zdí mezi zahradou Střelnice a ulicí, utvoří s nimi brána celek, který zvýší účin estetický i historicko-stavitelský.“ Památkáři požadovali nejen bránu zachovat, ale i očistit od novodobých doplňků jako telefonní kabely a tlampače městského rozhlasu.[307] Lékař Kamil Jager poukazoval na přehnané údaje o nebezpečnosti brány: „Od roku 1923 v bráně jediný smrtelný úraz, a to staré slepé chovanky městského chorobince.“ Tomu odporoval okresní velitel Veřejné bezpečnosti: „Za posledních 10 let tu bylo 134 havárií, při nichž 8 mrtvých, i když nebyli usmrceni přímo na místě, ale umřeli buď cestou do nemocnice, nebo nejdéle do dvou dnů.“ Pro demolici se jednoznačně a s až komickým slovníkem prosťáčka, který se naučil papouškovat dobové fráze, vyslovoval Rudolf Tikal, tajemník okresního akčního výboru Národní fronty a člen Autoklubu Rokycany: „Zástupci Památkového úřadu, ministerstev a KNV se stavějí proti snahám lidově-demokratického smýšlení pracujícího lidu, aby tato nebezpečná závada jako historicky bezcenná byla odstraněna.“[308]
Téhož dne se na radnici sešlo plénum MNV. Jednomyslně se vyslovilo pro demolici. Zazněly tu skutečně zvláštní argumenty. Matěj Ráž doporučil demolici: „vzhledem k tomu, že byla zrušena začátkem tohoto století Saská brána, která byla mnohem lépe stavěna.“ Ve stejném duchu se neslo i vystoupení bývalého protektorátního starosty města a předválečného antikomunistického národního demokrata, Rudolfa Hejrovského, který ale v únoru 1948 spolupracoval s nastupující komunistickou moci a teď prohlásil, že „brána nemá historické ceny, protože stávala východněji od dosavadního místa,“ a pochlubil se demolicí děkanských chlévů na Urbanově náměstí, kterou provedl za 2. světové války a která prý byla taky kritizována staromilci a přitom se ukázala být oprávněnou. Jaroslav Nový zase přidal manipulativně pojatou vizi, podle níž sice brána musí být odstraněna, ale souběžným odkrytím zahrady Střelnice pro veřejnost budou zpřístupněny zbytky městských hradeb, které tuto památkovou ztrátu vykompenzují. MNV se pak rozhodl respektovat již vydané demoliční povolení.[309]
→ODKAZ:
Plzeňská brána krátce před demolicí, cca
přelom let 1949–50. Po stranách hlavního průjezdu dva průchody pro pěší
zbudované dodatečně. V levé části brány už probíhá vyzdívání nového rohu.
Foto ze sbírky Jiřího Vonáska.
→ODKAZ:
Plzeňská brána. Pohled z ul. Míru
krátce před demolicí, cca přelom let 1949–50. Vlevo dům čp.22/I, u kterého
stála do 18. stol. původní gotická brána. Foto ze sbírky Jiřího Vonáska.
→ODKAZ:
Plzeňská brána od západu během demolice.
Vlevo malá ponechaná část objektu brány, spojená následně s budovou
Střelnice. Foto: leden 1950, ze sbírky Jiřího Vonáska.
→ODKAZ: Pohlednice se srovnáním snímků z r.
1906 a 1999. Zboření barokní brány r.
1950 byl diletantský čin, jenž znehodnotil vjezd do historického jádra.
V 90. letech bohužel město nevyužilo možnost bránu opět postavit
v rámci opravy vedlejší Střelnice.
Nové bourání Plzeňské brány začalo 13. ledna 1950.[310] R. Haessler ale lhal, když městské technické kanceláři tvrdil, že bourání povolil KNV. Už 14. ledna v 9 hodin ráno proto na radnici došel telegram z ministerstva vnitra, kde se opět bourání zakazuje, a současně podobný telegram z předsednictva vlády. V tu dobu už ale brána přišla o střešní krytinu a agilní přístup komunistického vedení města tak stavěl jakékoliv další rozhodování před fait accompli. Pokračovalo se i 14. ledna dopoledne, kdy byly sejmuty krovy a proražena klenba brány na dvou místech pro odhazování sutin. Demolice byla zastavena teprve po doručení telegramu, podepsaného samotným předsedou vlády Antonínem Zápotockým, 14. ledna v 11 hodin 45 minut.[311]
Ještě naposledy se obhájci existence barokní Plzeňské brány zmobilizovali k protiakci a zaslali městu protestní petice. Šlo o následující korporace: Archeologická komise Čs. akademie věd, Klub historiků umění, Ministerstvo školství, Společnost přátel starožitností, Národní kulturní komise, Heraldická společnost, Historický klub, společnost Husova muzea, Historický spolek, Čs. archivní společnost a Ministerstvo techniky.[312] Osudem Plzeňské brány v Rokycanech se pak 17. a 18. ledna 1950 zabývala dokonce i československá vláda. R. Haessler z rokycanského stavebního úřadu nyní licoměrně změnil argumentaci a obhajoval demolici brány proto, že je už částečně zbořená a ohrožuje bezpečnost chodců.[313]
Dne 20. ledna 1950 povolilo ministerstvo vnitra zboření a v neděli 22. ledna t. r. se na dobrovolné brigádě sešli hasiči a členové autoklubu, aby dokončili demoliční práce (foto z r. 1950).[314] Bourání se protáhlo až do dubna 1950, kdy byly odklizeny poslední zbytky.[315] Ministerstvo vnitra si počátkem roku 1950 svolalo představitele všech krajských národních výborů v republice a poukazovalo na kauzu Plzeňské brány v Rokycanech coby odstrašujícího příkladu, kdy samospráva neuposlechla příkazů nadřazených orgánů státní moci.[316] Je evidentní, že vedení města Rokycan využilo relativní nezkušenosti nově vzniklého KNV (krajské zřízení teprve roku 1949 nahradilo stávající země) a protlačilo demolici. Z celého objektu zbyla jen malá část klasicistního zdiva vedle původního průjezdu, která nyní tvoří jeden celek s objektem Střelnice.
Demolice Plzeňské brány byla mimořádně necitlivým počinem, jedním z mála případů, kdy ještě po roce 1945 v českých zemích zanikla historická městská brána. Bylo by ale zároveň schematickou interpretací ji označovat jako akt nastupujícího komunistického režimu. Šlo i o starší myšlenkové proudy, které v řadách rokycanských politiků rezonovaly už za první republiky. Do jisté míry se jednalo spíš o komplot technokratů. Bolestnou ironií osudu je, že už v roce 1958 byla doprava centrem města zjednosměrněna a roku 1976 zcela převedena mimo historické jádro Rokycan (tuto roli převzaly Jiráskova ulice jako jižní a linie Soukenická–Třebízského ulice coby severní obchvat). Hlavní důvod pro zboření brány, uvolnění úzkého dopravního hrdla, tak měl svou platnost jen 8, případně 26 let. Po výstavbě křižovatky u Střelnice počátkem 80. let byla dokonce ulice Míru zaslepena přesně v místě, kde stávala brána. Ovšem místo historické barokní stavby tu nyní až do počátku 21. století ulici uzavíralo několik žalostných betonových květináčů, aneb hořká pointa velkohubých řečí rokycanských politiků z 1. poloviny 20. století o tom, jak Plzeňská brána jen kazí vzhled města a překáží. To, že demolicí památkové brány se nedocílí trvalého řešení, ostatně přiznal už v roce 1949 jeden ze zastánců zboření, vedoucí stavebního řízení za MNV, ing. Jiří Kulhánek: „zbouráním Plzeňské brány dosáhne se provisorní úpravy pro dálkovou dopravu a definitivního řešení pro místní dopravu.“[317]
Po roce 1989 se kupodivu ve vedení rokycanské radnice nikdy
neobjevila jako vážná myšlenka obnovení Plzeňské brány. V 90. letech se
přitom město po několik let zaobíralo projektem důkladné opravy sousedního
objektu Střelnice coby městského kulturního a společenského sálu a nabízelo by
se tyto akce spojit. Ale po finančních a politických pochybnostech o účelnosti
investice do opravy Střelnice se obec budovy zbavila a prodala ji do soukromého
vlastnictví. Nový majitel pak v letech 1997–1998 provedl komplexní a
vcelku zdařilou opravu.[318] Adaptace si vyžádala 10 000 000 Kč a na podzim 1998 byl ve
Střelnici obnoven provoz restaurace a společenského sálu.[319] Jenže tím byla patrně nadlouho pohřbena možnost obnovy
brány. Znovupostavení nekomplikují jen nové majetkové poměry, ale i nová podoba
Střelnice. Do její boční stěny, přiléhající kdysi k zbořené bráně,
byly totiž při rekonstrukci roku 1998 proraženy nové okenní otvory.
Obnova Plzeňské brány (buď jako
přesná kopie barokní stavby, zbořené roku 1950, nebo v nějaké volnější
formě) je přitom nadále velmi žádoucím výhledovým počinem, který by obnovil
sevřený charakter zástavby v ulici Míru, v jejíž nejzápadnější části
je absence brány stále silně pociťována. A výrazně by se uplatnil i při
příjezdu k centru města po Plzeňské ulici, kde by obnovená brána fungovala
jako symbolický i faktický vstup pro návštěvníky Rokycan. O budově Střelnice i
o některých souvislostech Plzeňské brány a okolní zástavby podrobně i v kapitole „ulice Míru“.
3. Závěr
Rokycanské hradby se dochovaly torzovitě. Jen v délce cca 250 metrů dosud stojí intaktní hradební zeď. Tyto úseky jsou všeobecně uznávány jako historická památka a turistický bod a jejich budoucnost není zásadně ohrožena. Důležité je, že na mnohem delším úseku (zhruba 550 metrů) se hradby dochovaly ve zdech dnešních domů, stodol nebo ohradních zdí. V takovémto stavu, vzniklém účelovými přestavbami od konce 18. století, jsou nepříliš rozeznatelné pro laickou veřejnost, ale jejich historická cena je velká. Je nutné provádět systematický stavební výzkum těchto úseků a důsledně zabraňovat jejich mizení. To se týká především úseku od stodol za hotelem Bílý lev a odtud na sever a západ až k děkanskému kostelu a dále úseku od Dolních příkopů až ke škole T. G. Masaryka. Hradby mají i urbanistickou hodnotu, protože fixují původní půdorys středověkého opevněného města a zabraňují tomu, aby se kompaktní historické jádro Rokycan rozmělnilo.
Jediné místo, kde již hradby neexistují ani v náznacích, je úsek od Palackého ulice ke starému gymnáziu. Zde byl středověký pevnostní útvar plně nahrazen moderním městským bulvárem (Jiráskova ulice). Vznikly zde nové stavební hodnoty. Jediným pozůstatkem hradeb je tu samotná trasa Jiráskovy ulice, která probíhá přesně v linii bývalých hradebních příkopů a valů.
[1] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign.
B/I/1, kt. 100.
[2] Kuča, K.: Města a městečka
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004, s. 335.
[3] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998.
[4] Anderle, J. – Karel, T.:
Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7:
s. 16, 1995.
[5] Líbal, D. – Heroutová, M.:
Pasportizace okresu Rokycany, SÚRPMO, Praha 1981. cit. dle Havrda,
T.: Územní plán města Rokycan, 2000; https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm
[6] Purghart, F.: Opevnění
Rokycan, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka
v Rokycanech.
[7] F. Purghart dokonce uvažuje
o páté bráně: „Pátecké“, stojící v prostoru dnešní ulice Ve Spilce. Viz
Purghart, F.: Opevnění Rokycan, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka
v Rokycanech.
[8] Kuča, K.: Města a městečka
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004, s. 337.
[9] Radní protokol, 03. 10. 1777 –
09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 93, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093,
snímek 72.
[10] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 3.
[11] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 92, snímek 51, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0510-n
[12] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 156.
[13] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 197.
[14] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 30.
[15] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 61.
[16] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 167–168.
[17] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 221.
[18] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 229.
[19] Matrika sňatků Rokycany
1785–1802, s. 59, snímek 56, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0315-o
[20] Purghart, F.: Městské
hradby v bloku za lékárnou, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea
dr. B. Horáka.
[21] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 50.
[22] Radní protokol, 07. 01.
1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 4, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 140.
[23] Purghart, F.: Městské
hradby v bloku za lékárnou, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea
dr. B. Horáka.
[24] Purghart, F.: Městské
hradby v bloku za lékárnou, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea
dr. B. Horáka.
[25] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 135.
[26] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 155.
[27] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 303.
[28] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 145.
[29] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 213–214.
[30] Podlaha, A.: Soupis
historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900.
[31] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 43.
[32] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/5, kt. 23.
[33] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 44.
[34] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/5, kt. 23.
[35] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29.
10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 113, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113,
snímek 64.
[36] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 28.
12. 1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 112, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 112; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k112,
snímek 110.
[37] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29.
10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 113, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113,
snímek 140.
[38] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/5, kt. 23.
[39] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29.
10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 113, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113,
snímek 175.
[40] viz Purghart, F.: Opevnění
Rokycan, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka
v Rokycanech.
[41] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 44.
[42] Radní protokol, 07. 01.
1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 11, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 320.
[43] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 152.
[44] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 152.
[45] viz Purghart, F.: Opevnění
Rokycan, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka
v Rokycanech.
[46] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 42–43.
[47] Kovář,
J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan. In: Minulostí Západočeského kraje,
r. 1982, s. 10; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm
[48] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 29–30.
[49] Soupis poddaných podle víry
z roku 1651, Plzeňsko-Klatovsko, Národní archiv; https://www.nacr.cz/vyzkum-publikace-akce/publikace/detail-publikace/plzensko-soupis-poddanych-podle-viry-z-roku-1651
Též Minulostí Rokycanska, 6, 1970, s. 16.
[50] Kuča, K.: Města a městečka
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004.
[51] Radní protokol, 10. 01.
1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 13, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013,
snímek 246.
[52] Radní protokol, 10. 01.
1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 13, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013,
snímek 150.
[53] Radní protokol, 04. 01.
1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 14, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 98.
[54] Radní protokol, 04. 01.
1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 14, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 152.
[55] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=3125.941770383538,-34683.98602997207,4567.9534544069065,-33956.22075819152&link=ext
[56] Jindřich, K.: Rokycany,
Rokycany 1970, s. 21.
[57] Kreybich, Fr. Jac. Heinr.,
Enders C. W., Pluth F. Charte vom Pilsner Kreise des Königeiches Boheim... Měřítko: grafické. Praha, 1830. 1 list, 43,5 x 48
cm, https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sbirka1&idrastru=I-1-151&extent=4208.561825311147,-3192.7862903225787,5113.057634302765,-2736.298561722121&link=ext
[58] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/u/6, kt. 98.
[59] Kronika obce Lhůta, 1883–1930,
s. 51, snímek 29, https://www.portafontium.eu/iipimage/30560123/soap-pj_00190_obec-lhuta-1883-1930_0290
[60] https://www.portafontium.eu/iipimage/30760007/soap-ro_00013_mesto-rokycany-1836-1907_0020?x=-185&y=410&w=1090&h=399
[61] Hofman, K.: Rokycany
v letech 1740–50 Část první: Vzhled města, Sborník Muzea Dr. Bohuslava
Horáka, Rokycany, č. 7: s. 9–10, 1995.
[62] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[63] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29.
10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 113, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113,
snímek 140.
[64] Hofman, K.: 25 nových
pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 20.
[65] Radní protokol, 07. 01.
1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 4, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 140.
[66] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s.
17.
[67] 7. schůze obecního
zastupitelstva, 22. 3. 1915.
[68] 36. schůze obecního
zastupitelstva, 25. 4. 1935.
[69] Kuča, K.: Města a městečka
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004.
[70] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998.
[71] Podle K. Hofmana
z roku 1456. (Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s.
15.)
[72] Hrachová, H.: Temná kobka
či příjemný byt? Rokycanská vězení na konci 16. století, Sborník Muzea Dr.
Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 15: s. 3–4, 2003.
[73] Kol. aut.:
Rokycany, Praha 2011.
[74] Radní protokol, 03. 10. 1777 –
09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 93, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093,
snímek 43.
[75] Radní protokol, 07. 01.
1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 4, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 102.
[76] Radní protokol, 07. 01.
1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 4, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 148.
[77] Radní protokol, 07. 01.
1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 4, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 191.
[78] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign.
B/I/32, kt. 102.
[79] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. Rokycký, 1925, se 145 násl.
[80] Radní protokol, 08. 01.
1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 7, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007,
snímek 187.
[81] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka; Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt.
409. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/1, kt.
23, kopie: II. odd., kt. 409; Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 15.
[82] Radní protokol, 08. 01.
1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 7, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007,
snímek 117.
[83] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka; Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt.
409. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/1, kt.
23, kopie: II. odd., kt. 409; Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 15.
[84] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 37.
[85] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 157–158.
[86] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 190.
[87] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 301.
[88] Radní protokol, 09. 01.
1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 10, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010,
snímek 86.
[89] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka; Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt.
409. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/1, kt.
23, kopie: II. odd., kt. 409; Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 15.
[90] Plzeňsko, 1925, s. 28–30.
[91] Radní protokol, 07. 01.
1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 11, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 296.
[92] Radní protokol, 10. 01.
1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 13, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013,
snímek 160–161.
[93] Radní protokol, 10. 01.
1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 13, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013,
snímek 180.
[94] Radní protokol, 10. 01.
1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 13, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013,
snímek 246.
[95] Radní protokol, 04. 01.
1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 14, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 258.
[96] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign.
A/d/2, kt. 24.
[97] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/2, kt. 23.
[98] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 15.
[99] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[100] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/1, kt. 23.
[101] Matrika pohřbů Rokycany
1815–1844, s. 265, snímek 135, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1350-z
[102] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, OS Rokycany, bal. 132, extrakty, lit. 68.
[103] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., i. č. 728, sign. II/a/8, kt.
101.
[104] Rokycanské listy, č. 16, 15.
8. 1900.
[105] Černá, V.: Rokycany, Praha
1946, s. 16.
[106] Purghart,
F.: Městské hradby v bloku za lékárnou, 1973, strojopis uložený
v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[107] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 210.
[108] Purghart, F.: Založení
lékárny, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[109] Radní protokol, 11. 01.
1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 6, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 54.
[110] Purghart, F.: Založení
lékárny, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[111] Radní protokol, 11. 01.
1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 6, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 60.
[112] Radní protokol, 11. 01.
1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 6, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 77.
[113] Purghart, F.: Založení
lékárny, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[114] Purghart, F.: Založení
lékárny, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[115] Radní protokol, 11. 01.
1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 6, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 157–158.
[116] Purghart, F.: Založení
lékárny, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[117] Radní protokol, 11. 01.
1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 6, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 249–250.
[118] Radní protokol, 11. 01.
1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 6, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 258.
[119] Radní protokol, 11. 01.
1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 6, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 276.
[120] Purghart, F.: Založení
lékárny, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[121] Purghart, F.: Městské
hradby v bloku za lékárnou, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea
dr. B. Horáka.
[122] Hofman, K.: Rokycany
v letech 1740–50 Část první: Vzhled města, Sborník Muzea Dr. Bohuslava
Horáka, Rokycany, č. 7: s. 8, 1995.
[123] Plzeňsko, 1928, s. 67–71.
[124] Rokycany, Historické a
kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 15.
[125] Plzeňsko, r. 1927.
[126] Radní protokol, 04. 01.
1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 14, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 316.
[127] Anderle, J. – Karel, T.:
Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7:
s. 15, 1995.
[128] 3. plenární zasedání MěstNV
24. 6. 1968.
[129] Kronika města Rokycan 1969–73,
XII., f. 49.
[130] 6. plenární zasedání
MěstNV, 30. 9. 1968.
[131] 6. plenární zasedání
MěstNV, 15. 12. 1969.
[132] 1. plenární zasedání
MěstNV, 28. 2. 1972
[133] 2. plenární zasedání
MěstNV, 10. 4. 1972.
[134] 2. plenární zasedání
MěstNV, 16. 4. 1973.
[135] 7. plenární zasedání
MěstNV, 12. 12. 1972.
[136] Minulostí Rokycanska, 1974,
s. 58.
[137] Kronika města Rokycan 1969–73,
f. 126.
[138] 2. plenární zasedání
MěstNV, 8. 4. 1974.
[139] 4. plenární zasedání
MěstNV, 10. 9. 1973.
[140] 2. plenární zasedání
MěstNV, 8. 4. 1974.
[141] 1. plenární zasedání
MěstNV, 25. 2. 1974.
[142] 2. plenární zasedání
MěstNV, 14. 4. 1975.
[143] 4. plenární zasedání
MěstNV, 9. 9. 1974.
[144] 2. plenární zasedání
MěstNV, 14. 4. 1975.
[145] 6. plenární zasedání
MěstNV, 9. 12. 1974.
[146] 2. plenární zasedání
MěstNV, 14. 4. 1975.
[148] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 10.
[149] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 303.
[150] Radní protokol, 09. 01.
1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 89.
[151] Anderle, J. – Karel, T.:
Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7:
s. 19, 1995.
[152] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 197.
[153] Radní protokol, 07. 01.
1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 4, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 24.
[154] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[155] Usnesení zastupitelstva
města, 10. 3. 2008, www.rokycany.cz
[156] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[157] Radní protokol, 07. 01.
1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 4, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 172.
[158] Radní protokol, 07. 01.
1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 4, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 40.
[159] Radní protokol, 11. 01.
1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 6, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 261.
[161] 6. schůze obecní správní
komise, 6. 4. 1923.
[162] 39. schůze obecního
zastupitelstva, 5. 4. 1927.
[163] 8. schůze městské rady, 3.
8. 1927.
[164] 8. schůze obecního
zastupitelstva, 9. 12. 1927.
[165] Rokycanský deník, 19. 11.
2004.
[166] Rokycanský deník, 24. 11.
1995, s. 13.
[167] Rokycanský deník, 24. 11.
1995, s. 13.
[168] Rokycanský deník, 19. 11.
2004.
[169] Rokycanský deník, 22. 9.
2006.
[170] Rokycanský deník, 14. 8.
2006.
[171] Rokycanské noviny, č. 8,
20. 8. 2006, s. 1.
[172] Založeno na osobních
zápiscích autora.
[173] Hofman, K.: Staré rokycanské
domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 20.
[174] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 232.
[175] Černá, V.: Rokycany, Praha
1946, s. 16; Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického
okresu rokycanského, Praha 1900, s. 86.
[176] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign.
B/I/32, kt. 102.
[177] Radní protokol, 31. 05. 1775 –
21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 91, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 158.
[178] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[179] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 232.
[180] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 229.
[181] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 232.
[182] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[183] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[184] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign.
A/d/2, kt. 24.
[185] Matrika pohřbů Rokycany
1771–1784, snímek 14, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0140-z
[186] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign.
A/d/2, kt. 24.
[187] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/2, kt. 23.
[188] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[189] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 20.
[190] Pek, B.: Poznámky
k regulačním plánům města Rokycan, 1892.;
https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[191] Státní okresní archiv
Rokycany, AMRO, kart. č. 132.
[192] Kronika města Rokycan 2016,
s. 29. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401
[193] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[194] Podlaha, A.: Soupis
historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900.
[195] Kronika města Rokycan 1918–37,
f. 94.
[196] 5. schůze obecního
zastupitelstva, 11. 11. 1927.
[197] 15. schůze obecního
zastupitelstva, 21. 6. 1928.
[198] 12. schůze obecního
zastupitelstva, 2. 5. 1928.
[199] 13. schůze obecního
zastupitelstva, 18. 5. 1928.
[200] 13. schůze obecního
zastupitelstva, 18. 5. 1928.
[201] 14. schůze obecního
zastupitelstva, 5. 6. 1928.
[202] 14. schůze obecního
zastupitelstva, 5. 6. 1928.
[203] 15. schůze obecního
zastupitelstva, 21. 6. 1928.
[204] Rokycany město a okres,
Praha 1938, s. 14.
[205] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 39.
[206] Rokycany město a okres,
Praha 1938, s. 14.
[207] 30. schůze obecního
zastupitelstva, 27. 9. 1929.
[208] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SÚA, SPS, sign. 30 Rokycany, hradební bašta v zahradě Střelnici,
kt. 509.
[209] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998; SÚA, SPS, sign. 30 Rokycany, hradební bašta v zahradě Střelnici,
kt. 509.
[210] 182. schůze městské rady, 21.
2. 1930.
[211] Kronika města Rokycan 1947–51,
f. 96.
[212] Rokycanský deník, 10. 2.
1997, s. 9.
[213] Usnesení zastupitelstva
města z 18. 5. 1999, www.rokycany.cz.
[214] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/2, kt. 23.
[215] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/2, kt. 23.
[216] Matrika křtů Rokycany
1732–1771, s. 264, snímek 137, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_1370-n
[217] Matrika křtů Rokycany
1732–1771, s. 293, snímek 151, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_1510-n
[218] Matrika pohřbů Rokycany
1771–1784, s. , snímek 10, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0100-z
[219] Radní protokol, 03. 10. 1777 –
09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 93, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093,
snímek 42.
[220] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 278.
[221] Radní protokol, 31. 05. 1775 –
21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 91, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 158.
[222] Radní protokol, 03. 10. 1777 –
09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 93, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093,
snímek 122.
[223] Matrika křtů Rokycany
1771–1784, s. 82, snímek 46, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0460-n
[224] Matrika sňatků Rokycany
1771–1784, s. 17, snímek 12, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0120-o
[225] Matrika sňatků Rokycany
1771–1784, s. 4, snímek 6, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0060-o
[226] Matrika sňatků Rokycany
1771–1784, s. 28, snímek 18, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0180-o
[227] Purghart, F.: strojopis
uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[228] Matrika pohřbů Rokycany
1771–1784, snímek 9, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0090-z
[229] Matrika křtů Rokycany 1771–1784,
s. 18, snímek 19, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0190-n
[230] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 117.
[231] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 167.
[232] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 34.
[233] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/b/2, kt. 23; II.
odd., i. č. 1037, 1048, kt. 409.
[234] Radní protokol, 07. 01.
1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 8, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 383.
[235] Radní protokol, 09. 01.
1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 97.
[236] Radní protokol, 09. 01.
1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 113.
[237] Radní protokol, 09. 01.
1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 232.
[238] Radní protokol, 09. 01.
1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 306.
[239] Radní protokol, 04. 01.
1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 14, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 82.
[240] Radní protokol, 10. 01.
1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 13, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013,
snímek 150.
[241] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign.
A/d/2, kt. 24.
[242] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 38.
[243] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign.
A/d/2, kt. 24.
[244] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign.
A/d/6, kt. 24.
[245] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 34.
[246] Černá, V.: Rokycany, Praha
1946, s. 15.
[247] cit. Dle Podlaha,
A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského,
Praha 1900, s. 85.
[248] Černá, V.: Rokycany, Praha
1946, s. 15.
[249] Černá, V.: Rokycany, Praha
1946, s. 15.
[250] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 34.
[251] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998.
[252] 2. schůze obecního
zastupitelstva, 13. 3. 1914.
[253] 2. schůze obecního
zastupitelstva, 13. 3. 1914.
[254] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 34.
[255] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 35.
[256] 23. schůze obecního
zastupitelstva, 16. 6. 1925.
[257] 32. schůze obecního
zastupitelstva, 1. 10. 1926.
[258] 221. schůze městské rady, 15.
10. 1930.
[259] 225. schůze městské rady, 29.
10. 1930.
[260] 228. schůze městské rady, 19.
11. 1930.
[261] 8. schůze obecní správní
komise, 8. 1. 1931.
[262] Kronika města Rokycan 1918–37,
f. 123.
[263] 15. schůze obecní správní
komise, 5. 3. 1931.
[264] 22. schůze městské rady, 27.
8. 1931.
[265] Kronika města Rokycan 1918–37,
f. 155.
[266] 13. schůze obecního
zastupitelstva, 10. 6. 1932.
[267] 13. schůze obecního
zastupitelstva, 10. 6. 1932.
[268] 13. schůze obecního
zastupitelstva, 10. 6. 1932.
[269] 13. schůze obecního
zastupitelstva, 10. 6. 1932.
[270] 69. schůze městské rady, 28.
4. 1932.
[271] 13. schůze obecního
zastupitelstva, 10. 6. 1932.
[272] 70. schůze městské rady, 6.
5. 1932.
[273] 71. schůze městské rady, 12.
5. 1932.
[274] 9. schůze obecní finanční
komise, 8. 6. 1932.
[275] 13. schůze obecního
zastupitelstva, 10. 6. 1932; 78. schůze městské rady, 9. 6. 1932.
[276] 78. schůze městské rady, 9.
6. 1932.
[277] 92. schůze městské rady, 8.
9. 1932.
[278] 94. schůze městské rady, 22.
9. 1932.
[279] 20. schůze obecního
zastupitelstva, 20. 1. 1933.
[280] 115. schůze městské rady, 26.
1. 1933.
[281] 118. schůze městské rady, 23.
2. 1933.
[282] 121. schůze městské rady, 16.
3. 1933.
[283] 123. schůze městské rady, 30.
3. 1933.
[284] 22. schůze obecního
zastupitelstva, 28. 4. 1933.
[285] 125. schůze městské rady, 10.
4. 1933.
[286] 21. schůze obecního
zastupitelstva, 3. 3. 1933.
[287] Kronika města Rokycan 1918–37,
f. 143.
[288] 30. schůze obecního
zastupitelstva, 19. 6. 1934.
[289] Kronika města Rokycan 1918–37,
f. 143.
[290] 137. schůze městské rady, 20.
7. 1933.
[291] 141. schůze městské rady, 24.
8. 1933.
[292] 148. schůze městské rady, 5.
10. 1933.
[293] Schůze prezídia městské
rady, 9. 11. 1933.
[294] 30. schůze obecního
zastupitelstva, 19. 6. 1934.
[295] 30. schůze obecního
zastupitelstva, 19. 6. 1934.
[296] Kronika města Rokycan 1918–37,
f. 155.
[297] Kronika města Rokycan 1938–47,
f. 178.
[298] slavnostní schůze MNV, 9.
3. 1947.
[299] jednání pléna MNV, 30. 6.
1948.
[300] 6. schůze pléna MNV, 30.
12. 1949.
[301] veřejná schůze pléna MNV, 26.
7. 1949.
[302] 5. schůze pléna MNV, 25.
10. 1949.
[303] 6. schůze pléna MNV, 30.
12. 1949.
[304] 6. schůze pléna MNV, 30.
12. 1949.
[305] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 39.
[306] 6. schůze pléna MNV, 30.
12. 1949.
[307] 6. schůze pléna MNV, 30.
12. 1949.
[308]Hofman, K.: Staré rokycanské
domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 39–41.
[309] 6. schůze pléna MNV, 30.
12. 1949.
[310]Hofman, K.: Staré rokycanské
domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 39–41.
[311]Hofman, K.: Staré rokycanské
domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 39–41.
[312] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 39–41.
[313] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 39–41.
[314] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 39–41.
[315] 1. schůze pléna MNV, 26. 4.
1950
[316] 1. schůze pléna MNV, 26. 4.
1950
[317] 6. schůze pléna MNV, 30.
12. 1949.
[318] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 52.
[319] Hofman, K.: Staré
rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 62.