https://encyklopedierokycan.wz.cz/vstupdofotogalerie.jpg

 

https://encyklopedierokycan.wz.cz/vstupmapy.jpg

 

https://encyklopedierokycan.wz.cz/zpetnahomepage.jpg

https://encyklopedierokycan.wz.cz/fotografieheadlinehavlickovaulice.jpg

D. Borek: verze 2026/05/11

 

1. Urbanistický a stavební vývoj ulice

Havlíčkova ulice o délce jen málo přesahující 100 metrů byla součástí severojižní historické osy města, která spojovala Saskou a Šťáhlavskou bránu (skrz dnešní ulice Gottliebova, Havlíčkova a Palackého). Na rozdíl od dominantního východozápadního dopravního tahu Praha–Plzeň (skrz Malé a Masarykovo náměstí a následně ulicí Míru) nešlo o nijak frekventovanou tepnu, postrádající tranzitní charakter. Fakticky to byly dvě lokální samostatné výpadovky z města, na Litohlavy skrz Saskou a na Šťáhlavy skrz Šťáhlavskou bránu. Navíc tento tah, má-li se vůbec nazývat tahem, se zformoval až v 1. polovině 19. století po prolomení nového výjezdu z města směrem na Šťáhlavy (nešlo nejspíš o bránu v stavebním slova smyslu, nýbrž jen o proražení nynější Palackého ulice skrz městské opevnění. Tím se i vysvětluje, proč se severojižní a východozápadní dopravní osy směřující od bran neprotínaly na rokycanském hlavním náměstí, nýbrž na křižovatce ulic Míru, Havlíčkovy a Palackého, tedy v excentrické poloze. Je to jednoduše proto, že severojižní dopravní osa je patrně až novodobého původu.

Obsah

1. Urbanistický a stavební vývoj ulice. 1

2. Popis jednotlivých objektů v Havlíčkově ulici 1

2.1. Východní strana ulice. 2

2.1.1. Zbořený dům čp.59/I 2

2.1.2. Zbořený dům čp.191/I 2

2.1.3. Sídlo České pojišťovny čp.217-218/I 2

2.1.4. Zbořený dům čp.60/I 2

2.1.5. Zbořený dům čp.144/I 3

2.2. Západní strana ulice. 3

2.2.1. Zbořený dům čp.75/I (U Černého koně). 3

2.2.2. Zbořené domy čp.61/I , čp.147/I a čp.192/I 3

2.2.3. Zbořený dům čp.92/I 4

2.2.4. Zbořený dům čp.62/I 4

3. Technický vývoj ulice. 4

4. Vývoj pojmenování ulice. 5

 

 

V souvislosti s Havlíčkovou ulicí ovšem přetrvává jistá nejasnost ohledně doby jejího vzniku.  Karel Kuča naznačuje, že původně mohlo hlavní rokycanské hlavní náměstí sahat na západě až ke Komenského ulici a na severu až k Smetanově ulici. Podle této teorie by vznikla Havlíčkova ulice až dodatečným vestavěním menších bloků zástavby do původního velkého náměstí, snad až po třicetileté válce.[1] Rovněž tak I. Ebelová a M. Ebel takovou možnost připouštějí.[2] Poukazují i na to, že zástavbu v Havlíčkově ulici tvořily převážně méně výstavné domy, bez právovárečných výsad. To mohlo být způsobeno právě jejich druhotným, dodatečným vznikem. Další možností je, že náměstí sahalo až někdy do přelomu 18. a 19. století až k Havlíčkově ulici. Podrobněji je o této teorii pojednáno v popisu západní strany Masarykova náměstí a také v speciální mapě. Stále ale není vyloučeno ani to, že Havlíčkova ulice vznikla už ve 14. století při gotické lokaci Rokycan coby opevněného města. Nasvědčovala by tomu její pravidelná, v podstatě přímá uliční čára. Jistou skromnost a nevýstavnost zástavby Havlíčkovy ulice by v takovém případě šlo vysvětlit nikoliv jejím pozdějším, druhotným vznikem, ale jednoduše tím, že hloubka domovních bloků po obou jejích stranách byla příliš malá na to, aby zde umožnila rozvinutí plnohodnotných městských usedlostí s dvorem a zemědělským hospodářstvím, tak jak se to vyvinulo například podél jižní strany Masarykova náměstí nebo ulice Míru. V této variantě byla ulice plánovitě založena při gotické lokaci Rokycan jako opevněného města, ale od počátku mohla kvůli výše uvedené mělkosti domovních bloků koncipována jako prostor pro drobnější řemeslnickou zástavbu, bez velkých právovárečných měšťanských usedlostí a agrárním podnikáním.

Vše ještě zkomplikoval nález při archeologickém výzkumu prováděném roku 1998 před přestavbou hasičské centrály na místě domů čp.29/I a čp.30/I v Komenského ulici. Odhalena tam totiž byla mimo jiné i pícka z 1. poloviny 13. století.[3] Nález sídelního horizontu ze 13. století[4] zpochybňuje představu, že západní část historického jádra Rokycan byla vyměřena na zelené louce až ve 14. století, protože již o víc než o sto let dříve tu existovala nějaká, byť možná izolovaná, zástavba. I na zástavbu podél Havlíčkovy ulice je proto nutno pohlížet prismatem tohoto archeologického nálezu.

 

Mapa historického jádra Rokycan dle stavu z r. 1990. Klikni pro detailní přehled zástavby, včetně označení domů čísly.

Mapa prostorových a dopravních vztahů ve středověkých Rokycanech.

 

 

Všechny úvahy o stavebním vývoji Havlíčkovy ulice jsou ale nyní již jen teoriemi. Při demolicích v 60. – 80. letech 20. století celá její zástavba zanikla, a to včetně případných stavebních nebo archeologických pozůstatků. Východní stranu Havlíčkovy ulice navrhoval B. Pek už v prvním městském regulačním plánu z roku 1892 postupně odsunout do nitra bloku tak, aby ulice získala na šířce a pravidelnosti.[5]  Jeho plán ale nedošel realizace. Nakonec komunistický režim realizoval něco daleko „smělejšího“. Po roce 1948 se domy v této části města staly domovem nejchudších vrstev, postupně většinou romských přistěhovalců ze Slovenska. Tato první vlna přistěhovalců se jen těžko přizpůsobovala bydlení v měšťanských domech. V květnu 1954 poukazuje na zasedání MNV Marie Vaňková na nečistotu v této ulici.[6] V roce 1956 bylo konstatováno na zasedání MNV, že „v ulici Havlíčkově a V. Gottlieba volně pobíhají psi (…) Většina bytů je ve velmi špatném stavu, ovšem vinou uživatelů. Byty (…) jsou demolovány samotnými občany. Po změně bytu žádají o přidělení jiného.“[7] Město do zdejší zástavby prakticky neinvestovalo, výsledkem bylo postupné odepsání těchto jinak stavebně a obzvláště urbanisticky hodnotných objektů.  V říjnu 1972 město do plánu demolic zařadilo i objekty „za Černým koněm“. Jejich zboření si mělo vyžádat zrušení 11 stávajících bytových jednotek.[8] Počátkem 80. let 20. století město přijalo projekt radikální asanace historického jádra (podrobněji o tomto projektu v kapitolách ulice Míru, Masarykovo náměstí a plácek za ZŠ ulice Míru). 2. listopadu 1982 se plénum MěstNV usneslo, že zajistí uvolnění bytů pro přestavbu centra Rokycan do 31. prosince 1983.[9] Dne 1. listopadu 1983 plénum MěstNV uložilo vedení KHSO zajistit uvolnění domů pro výstavbu centra Rokycan.[10] V polovině 80. let skutečně přišla plošná demolice veškeré zástavby v ulici.

 

→ODKAZ: Mapa demolic v západní části historického jádra Rokycan, které zničily i celou původní zástavbu Havlíčkovy ulice. Klikni pro detailní přehled zástavby, včetně označení domů čísly.

 

Těsně před pádem komunistického režimu tak nastala kulminace dezurbanizačních trendů, rozvíjejících se v Rokycanech už od 60. let 20. století, kdy kompaktní rostlá zástavba města podléhala demolicím a uvolněné plochy byly zastavovány bez respektu k historickým uličním frontám, popřípadě ponechávány po desítky let coby stavebně nevyužité proluky. Havlíčkova ulice tudíž v polovině 80. let 20. století zcela zmizela. Zatímco její východní stranu v následujících letech zaplnily mohutné hmoty obchodního domu Žďár a sídla pojišťovny, zástavba na západní straně ulice nebyla dosud obnovena a doslova uprostřed historického jádra Rokycan tak na místě celého jednoho původního domovního bloku (mezi ulicemi Havlíčkova, Míru, Týmlova a Smetanova) zeje rozlehlá proluka, využívaná jako parkoviště. Obnova zástavby a restituce historických uličních čar, zejména v exponovaných nárožních bodech do ulice Míru a do Smetanovy ulice, zde je jedním z nejpalčivějších urbanistických úkolů vedení města pro 1. polovinu 21. století. Rozhodně je nutno zamezit variantě, že by normalizační asanace byla legitimizována trvalým ponecháním stávající proluky a to i v případě, že by se objevily dobře míněné úvahy o „ozelenění“ lokality, vytvoření parku nebo veřejného prostranství. Centrum Rokycan nepotřebuje park ale obnovu sevřeného městského organismu!  Nové stavební řešení západní strany Havlíčkovy ulice by zároveň přispělo k pohledovému zakrytí nevhodných staveb na její východní straně. Betonové skelety obchodního domu Žďár a panelového sídla pojišťovny skutečně nepotřebují být ještě více akcentovány tím, že v jejich předpolí bude volná plocha.

 

 

2. Popis jednotlivých objektů v Havlíčkově ulici

2.1. Východní strana ulice

2.1.1. Zbořený dům čp.59/I

Na rohu Smetanovy a Havlíčkovy ulice stával dnes již neexistující dům čp.59/I. Jeho popis se nachází v kapitole „Smetanova ulice“.

 

→ODKAZ: Vlevo dům čp.59/I na rohu ul. Smetanova a Havlíčkova, za kašnou čp.191/I, vzniklý oddělením jeho části. Oba zbořeny. Foto cca z 1. poloviny 80. let, ze sbírky E. Vonáskové.

→ODKAZ: Poslední rokycanský panelový dům čp.217-218/I z let 1990–93. Ostudná stavba, nepochopitelně zbudovaná ještě po roce 1989, nahradila domy čp.59/I a čp.191/I.

 

2.1.2. Zbořený dům čp.191/I

Jižně od domu čp.59/I stával v Havlíčkově ulici do poloviny 80. let 20. století poměrně cenný, klasicistní dům čp.191/I, bývalý hostinec „U Fignerů“. Samostatné číslo popisné získal až za protektorátu ve 40. letech 20. století. Podle K. Hofmana byl dům čp.191/I postaven roku 1861.[11] Tomu by sice odpovídal jeho slohový výraz, protože šlo o patrový, sedmiosý objekt se sedlovou střechou s jednoduchou, hladkou fasádou. Jenže původ domu však je asi ještě starší. Na mapě města z roku 1838 už je na jeho místě zakreslen zděný objekt na prakticky identickém půdorysu jako pozdější čp.191/I. Dům byl v polovině 20. století majetkově provázán se sousedním objektem čp.59/I.[12] Z toho se dá usuzovat, že mohl vzniknout už dříve (jeho slohová podoba by nevylučovala i vznik někdy počátkem 19. století), nebo ještě mnohem dřív (a někdy na počátku 19. století byl pouze přebudován do pozdně klasicistní podoby). Šlo o křídlo větší usedlosti čp.59/I, které se teprve ve 40. letech 20. století oddělilo do samostatného čísla popisného. Na mapě města cca z roku 1976 je číslem čp.191/I označen vlastní rohový objekt, zatímco číslo čp.59/I na ní nese dům otočený do Havlíčkovy ulice.[13] Patrně šlo ale jen o záměnu, protože logické by bylo, že dodatečně postavené křídlo do Havlíčkovy ulice, později oddělené do samostatného čísla popisného, ponese nové číslo čp.191/I.

Dle zprávy z listopadu 1969 byl dům čp.191/I v havarijním stavu.[14] V roce 1971 už je popisován jako „v dezolátním stavu“.[15] V únoru 1976 MěstNV konstatoval, že jako nutné se jeví uvolnění a zboření domu čp.191/I  (a sousedního čp.59/I na rohu Smetanovy ulice). Demolici ovšem bránily ekonomické důvody. V objektu bydlely početné rodiny Romů, pro něž by město muselo zajistit náhradní bydlení, a to v tehdejší situaci setrvalého nedostatku bytů nebylo jednoduché. MěstNV proto uznává, že provést demolici okamžitě není možné.[16] Společně s domem čp.59/I městu případnou demolicí vznikala povinnost zajistit 11 náhradních bytových jednotek.[17] V prosinci 1976 se uvádí, že pro obyvatele domu čp.191/I bude potřeba do roku 1980 kvůli plánované demolici najít 6 náhradních bytů.[18] V říjnu 1977 tento termín stále trvá.[19] V červnu 1978 se tu uvádí pořád ještě 6 romských rodin. S demolicí se nadále výhledově počítalo.[20] V červnu 1980 byla ovšem uváděna jak možnost zboření, tak i rekonstrukce objektu.[21] Dle zprávy z října 1979 měl dům čp.191/I chybějící dveře, okna i sociální zařízení.[22] Stále se ale nic nedělo. Harmonogram národního výboru z prosince 1981 mluví o tom, že během následujícího roku město přidělí čtyři náhradní byty zdejším nájemníkům pro vyklizení čp.191/I.[23] Počátkem 80. let 20. století měl dům modernizovaná okna v přízemí, ale devastace pokračovala. Fasáda už tehdy přišla vlivem chátrání o prakticky všechnu omítku. „Vyspělá socialistická společnost“ v praxi. Dům byl zbořen v polovině 80. let 20. století.

 

 

2.1.3. Sídlo České pojišťovny čp.217-218/I

Po demolicích zůstalo nároží Smetanovy a Havlíčkovy ulice načas prázdné. V letech 1991–1993 tu vyrostlo sídlo Československé pojišťovny čp.217-218/I (foto z r. 2003). Dnes jde o jediný dům v současnosti evidovaný v Havlíčkově ulici. Stavba této budovy se plánovala již od konce 80. let[24] a to, že nakonec byla postavena i po roce 1989, je důsledkem jisté setrvačnosti stavebního plánování. Stavět se podle K. Hofmana začalo v říjnu 1990.[25] V dubnu 1991 se každopádně nad staveništěm vztyčil stavební jeřáb a během několika následujících týdnů proběhla rychlým tempem montáž hrubé panelové stavby. Pak se tempo budování podstatně zpomalilo, v únoru 1992 stojí stále jen hrubá stavba, byť s namontovanými okny.[26] V srpnu 1992 už je objekt obehnán lešením.[27] Původní termín dokončení budovy byl stanoven na 31. října 1992, ale stavba se protáhla.[28] Svoji roli v tom sehrála změna ekonomických poměrů po pádu komunistického režimu. Nakonec byla budova pojišťovny předána do užívání 18. května 1993 (podle obecní kroniky se ale pojišťovna do nových prostor nastěhovala v polovině dubna 1993[29]). Objekt vyprojektoval ing. arch. Cimický, práce provedly Pozemní stavby Plzeň. Náklady na výstavbu domu dosáhly 9 169 473 Kč.[30] Součástí objektu pojišťovny je i 8 bytových jednotek.[31]  Podle novely zákona o majetku obcí přešly tyto byty k 31. prosinci 1992 do majetku města. V té době byly ještě, jako celá budova, rozestavěné. Vznikl z toho problém, protože obec se musela nyní postarat o jejich dokončení.[32] Městské zastupitelstvo tak 4. února 1993 rozhodlo prodat tyto byty za 3 500 000 Kč České pojišťovně, s jejímž sídlem bytové jednotky tvoří jeden funkční celek.[33] Tato část budovy, tedy bytové jednotky pro zaměstnance, byla předána až na podzim 1993.[34]

Budova pojišťovny byla posledním panelovým domem zbudovaným v Rokycanech. Jako anachronický pomník skončivšího komunistického režimu a jeho podřadné estetiky. Dům je hmotově a slohově jedním z nejbrutálnějších zásahů do městského organismu a bylo hořkou shodou okolností, že k jeho realizaci došlo už po pádu režimu, kdy se pouhou setrvačností dočkal tento projekt uskutečnění. Třebaže na přelomu 80. a 90. let se historické jádro Rokycan muselo vyrovnat s implantací několika dalších, ještě více pohledově exponovaných a ještě více naddimenzovaných staveb, jakými byly obchodní dům Žďár na Masarykově náměstí nebo hotel Bílý lev na Malém náměstí, u nich se alespoň architekti snažili o jakýsi osobitý výraz. Sídlo pojišťovny v Havlíčkově ulici se o nic podobného nepokouší. Jde o primitivní architekturu. V samotném centru Rokycan se vztyčil čtyřpodlažní panelák, takřka ničím nepřipomínající veřejnou budovu. Sídlo pojišťovny se obzvláště nešťastným způsobem uplatňuje při pohledu od západu, kdy zakrývá městské dominanty. V roce 2008 započala rekonstrukce vnějšího pláště tohoto panelového domu. Dle stavu z poloviny července 2008 je jižní část domu obestavěna lešením, zatím ale beze změn. V polovině srpna 2008 práce stále probíhají, na jižní části objektu už vyměněna některé okna a plochy okolo nich pokryty zateplovací fasádní vrstvou.[35] Roku 2012 bylo provedeno i zateplení, oprava fasády a výměna oken na severní polovině objektu (čp.218/I).[36] Extrémně nevhodný účinek této absurdní stavby ale žádné barevné opláštění fasády nenapraví. Zde by výhledovým řešením měla být částečná nebo úplná demolice skeletu, snížení stavby o jedno podlaží a její celková hmotová proměna včetně aplikace klasické sedlové střechy.

Mezi budovou pojišťovny a obchodním domem Žďár se nalézá vjezd do dvora. Jižně od domu čp.191/I se dříve nacházela proluka s dvěma vraty, kudy byl umožněn průjezd do objektů ve vnitrobloku. Například do dvora za objektem hotelu Morava čp.77/I v Srbově ulici. K. Hofman ovšem chybně uvádí, že tato proluka s vjezdem se nacházela více na jihu, jižně od čp.60/I.[37]

 

 

2.1.4. Zbořený dům čp.60/I

Dále k jihu stál objekt čp.60/I. Dne 20. dubna 1784 si magistrát povolal Jana Karla Lehnera (roku 1788 v seznamu majitelů domů uváděn jako vlastník čp.60/I) „v příčině okna zadu při domě.“ Obecní rada se usnesla, že „má sice okno, jak již nyní stojí tak v celosti zůstat, nicméně ale hustější mříží železnou zaopatřit.“[38] Patrně šlo o nějaký spor ohledně okna zasahujícího do dvora či do výhledu sousedům. V září 1784 při požáru města vyhořel nejen obytný dům čp.60/I ale i objekt stájí.[39] Dne 5. listopadu 1784 řeší magistrát žádost Jana Karla Lehnera, aby mu město zapůjčilo na hypotéku 100 zlatých z nadace Ferdinanda Straky. Obecní rada reaguje s tím, že peníze už jsou vynaloženy a tudíž město pomoci nemůže.[40]

V roce 1875 vypracoval tesařský mistr Václav Černý plán na přístavbu patra na tento původně přízemní domek.[41] Z let 1872–1875 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Bluďovská Žofie, stavba domu čp.60/I“, další z roku 1907, pod jménem „Bluďovský Alois, zvětšení oken čp.60/I“, a z roku 1912 dvě složky „Bluďovský Alois, zřízení krámu čp.60/I“ a „Bluďovský Emil, oprava omítky na štítu domu čp.60/I“.[42]  Jan Bauer získal 10. září 1918 stavební povolení na domovní kanalizaci v čp.60/I, dle plánů Lva Brejchy.[43] Letecký snímek města z roku 1925 ukazuje, že objekt měl tehdy podobu patrového domu s podélně orientovaným osmiosým průčelím a sedlovou střechou.  V květnu 1930 městská rada vydala stavební povolení pro Antonína Kůrku na zřízení krámu v čp.60/I. Komisionelní řízení proběhlo 15. května 1930.[44] Dne 16. března, 25. dubna a 20. června 1983 město přidělilo zdejším obyvatelům tři náhradní byty.[45] Krátce poté dům byl zbořen.

 

 

2.1.5. Zbořený dům čp.144/I

Na nároží Havlíčkovy ulice a ulice Míru byl situován klasicistní patrový dům čp.144/I, postavený zde na regulované uliční čáře koncem 18. století. Zbořen byl roku 1986. Jeho popis se nachází v kapitole „ulice Míru“.

 

 

2.2. Západní strana ulice

2.2.1. Zbořený dům čp.75/I (U Černého koně)

Protější západní nároží ulice Míru a Havlíčkovy ulice zaujímal objekt restaurace U Černého koně čp.75/I, patrová stavba přestavěná za první republiky, s proslulou kovovou sochou koně na nároží fasády. Dům byl zbořen roku 1985. Jeho podrobná historie a stavební vývoj se nacházejí v kapitole „ulice Míru“.

 

→ODKAZ: Dům čp.75/I (U Černého koně) na rohu ul. Míru a Havlíčkova před demolicí. Vpravo pohled na už demolovanou západ. stranu Havlíčkovy ul. Foto cca z 1. poloviny 80. let, ze sbírky E. Vonáskové.

→ODKAZ: Dům čp.75/I před demolicí. Pohled od severozápadu. Vpředu trosky domů mezi Havlíčkovou a Týmlovou ul., vlevo dům čp.144/I na rohu ul. Havlíčkovy a Míru. Foto cca z 1. poloviny 80. let, ze sbírky E. Vonáskové.

 

 

2.2.2. Zbořené domy čp.61/I , čp.147/I a čp.192/I

Odtud směrem k severu tvořila západní stranu Havlíčkovy ulice nesouvislá fronta usedlostí čp.61/I, čp.147/I, čp.92/I a čp.62/I. Dům čp.61/I vyhořel roku 1784. Oheň poškodil obytné stavení a stáje.[46] Dne 16. července 1779 se obecní rada zabývala otázkou, „kdo a z jakého fundum vojanský quartier [tedy pokoj pro vojáky – pozn. aut.] u p. Jana Černýho, bečváře, dá spravit, poněvadž komín spravovaný býti musí.“ Zapotřebí bylo 400 cihel, půl strychu (?) vápna, 1 fůra hlíny a 1 fůra písku. Majitel domu práce provést nemohl. „On Černý bečvář praví, že pro jeho chudobu tu správu dáti nemůže. Dáti budoucně dříví, svíčky a bethfurichtuen [?], tudy by to jinej na to přistoupiti chtěl.“ Opravu na sebe vzal pan Pangerle na své vlastní útraty.[47] Jan Černý se v 70. letech 18. století uvádí jako obyvatel čp.61/I. Profesí byl ovšem „vietor“, tedy košíkář.[48] Není tedy zcela jisté, že šlo o téhož Jana Černého, bečváře, o kterém mluví městské knihy. Měšťané tehdy každopádně měli povinnost poskytnout ubytování ve vybraných domech pro vojsko. Ze zprávy se dozvídáme, že někdy okolo roku 1779 měl dům projít opravou komínu. Problém s komínem ale trval. Dne 5. července 1785 magistrát uzavřel vyšetřování nevhodných komínů na měšťanských domech v rámci bezpečnostních opatření po požáru Rokycan. Mezi nimi se zmiňuje i jeden malý komín u Jana Černého. Radní se usnesli, že má „nechat vyvejšiti dle potřeby.“[49] Jan Černý byl dle seznamu majitelů domů z roku 1788 vlastníkem čp.61/I.

Někdy po roce 1810 přešel dům do majetku rodiny Kordíkových. Vojtěch Kordík se jako obyvatel čp.61/I uvádí v lednu 1811, kdy mu zde zemřela roční dcera.[50] Dříve zde Kordík zaznamenán není, je pravděpodobné, že se sem přestěhoval krátce předtím. Dne 3. září 1813 jednal magistrát o žádosti, kterou podal Vojtěch Kordík „um Anweisung eines Platzes zur Erbauung einer Scheuer,“ tedy „o poukázání místa pro vystavění stodoly.“ Radní uložili policejnímu a hospodářskému úřadu, aby věc prošetřily.[51] Dne 22. dubna 1817 jednali radní o požáru, který 21. dubna 1817 v 8:30 večer vznikl v domě Vojtěcha Kordíka čp.61/I a který byl nakonec naštěstí uhašen. Odsouhlasili, že o ohni bude zaslána zpráva na krajský úřad a že město okolnosti celé události prošetří.[52] Dne 29. dubna 1817 pak magistrát vzal na vědomí výkaz o sbírce na pohořelého Vojtěcha Kordíka mezi měšťany i obyvateli předměstí, kterou se podařilo shromáždit 146 zlatých a 12 krejcarů.[53] Dne 6. května 1817 se radní seznámili s žádostí Vojtěcha Kordíka „um Bewilligung laut beil. Bauplan B sein abgebranntes Haus erbauen zu dürfen,“ tedy „o svolení dle stavebního plánu B svůj pohořelý dům vystavěti moci.“ Město rozhodlo, že stavební plány nechá prověřit.[54] Před magistrát se posouzení projektu Vojtěcha Kordíka na opravu čp.61/I dostalo 20. května 1817. Město mu stavbu povolilo s podmínkou, že se přidrží stavebního plánu a že „binnen einer Jahresfrist ob seinem Hause ein Ziegeldach zu errichten,“ česky tedy „do jednoho roku na svém domě taškovou střechu zříditi má.“[55] Dne 13. června 1817 se radní zaobírali žádostí Vojtěcha Kordíka o potvrzení, že „derselbe beim Abbrennen seines Hauses, Hause und Getreide einen Abgeschätzten Schaden v. 4901 fl. erleide,“ neboli „týž při vyhoření jeho domu, domu a obilí, škodu ohodnocenou na 4901 zlatých utrpěl.“ Radní věc schválili.[56]

Dne 3. října 1817 posuzovali radní žádost, kterou podal soukeník Matěj Mikovec „in seinem Wohnhause ein Gewölb gemäs beil. Baurisse erbauen zu können,“ neboli „ve svém obytném domě kvelb [tedy klenutou místnost či zděnou komoru – pozn. aut.] dle přiloženého stavebního nákresu postaviti moci.“ Magistrát povolení k stavbě udělil.[57] Matěj Mikovec se v lednu 1800 oženil s Annou Macháčkovou. Svatba se konala v domě čp.47/I v Smetanově ulici.[58] Následně manželé žili v čp.122/II na Pátku, kde se jim v prosinci 1807 narodil syn.[59] Od narození dalšího potomka v říjnu 1811 se ovšem jako jejich bydliště uvádí setrvale domek čp.27/II ve čtvrti Pod Kostelem.[60] A další děti jim přišly na svět právě zde, včetně nejmladší dcery v květnu 1817.[61] Manželka Matěje Mikovce ovšem zemřela v dubnu 1825 v domě čp.61/I v Havlíčkově ulici.[62] Není tudíž jisté, které nemovitosti se žádost o stavbu kvelbu z října 1817 týkala, zda čp.27/II, nebo čp.61/I. V neprospěch varianty, že byl míněn dům čp.27/II hraje formulace „obytný dům“, přičemž pro chalupy na předměstí se používalo spíše označení domek či chalupa. Jedná se ovšem jen o hypotézu.

Někdy mezi léty 1838–1858 se od domu čp.61/I oddělila jeho severní část, která se pak vyvíjela samostatně jako dům čp.147/I. Šlo o jednopatrový objekt. V městském archivu se nachází složka z roku 1907, nazvaná „Kalivoda Jan, přestavba dílny čp.147/I“, a další z roku 1910, pod jménem „Kalivoda Jan, fasáda domu čp.147/I“.[63] V roce 1918 plánoval majitel čp.147/I Jan Kalivoda stavbu skladiště, chlévků a záchodů na dvoře. Plánek zhotovil Josef Beneš.[64]

Na fasádě domu čp.147/I byla odhalena 23. listopadu 1930 pamětní deska Adolfa Krause, prezidenta světové židovské organizace B´nai B´rith, který zde žil.[65] Počátkem července 1930 rozhodla městská rada, že vlastníku čp.147/I se vydá povolení k umístění pamětní desky Adolfa Krause.[66] V srpnu 1930 vzalo obecní zastupitelstvo na vědomí zřízení chudinské nadace Adolfa Krause (zemřel 22. října 1928 v Chicagu). Přátelé Krause z B´nai B´rith se pak rozhodli na dům čp.147/I umístit pamětní desku a 9. července 1930 městská rada povolila její zřízení.[67] Dne 19. listopadu 1930 město oznámilo, že 23. listopadu 1930 se radní zúčastní odhalení pamětní desky A. Krausovi na domě čp.147/I.[68] Na desce stál nápis: V tomto domě prožil své mládí Adolf Kraus a vystěhoval se odtud r. 1865 do Ameriky, kdež se stal věhlasným advokátem, později vydavatelem vlivných časopisů, přítelem prezidentů Tafta a Wilsona. Zůstávaje věrným své rodné vlasti, byl v Chicagu svým krajanům a souvěrcům vystěhovalcům nezištným ochráncem. Jakožto prezident řádu B´nai B´rith působil blahodárně pro celé lidstvo. Zemřel 22. října 1928.“[69] Deska musela být za nacistické okupace odstraněna a v poválečné éře již nebyla obnovena.[70]

V červnu 1930 vydala městská rada stavební povolení pro Jana Charváta na přestavbu starých chlévů na obytnou budovu a dvou kuchyní (místo kůlniček) na dvoře u čp.61/I.[71] V červnu 1931 pak město vydalo V. Charvátovi stavební povolení i na zřízení výkladní skříně v čp.61/I.[72] Koncem 60. let 20. století město zamýšlelo k domu čp.61/I situovat novostavbu lékárny („proluka u sklenáře Baleje“) V červnu 1969 na zasedání pléna MěstNV konstatuje Marie Stadlerová, že pro nedostatek peněz je výstavba prozatím odložena. Podle výhledového harmonogramu investic z roku 1969 měla výstavba lékárny proběhnout v letech 1976–1980, s investorem OÚNZ. Asanace a konkrétní určení stavebního pozemku měly proběhnout v letech 1972–1975.[73] Dne 29. dubna 1969 odsouhlasila rada MěstNV výkup domu čp.147/I od Marie Kalivodové za účelem demolice.[74] Jak dům čp.61/I tak čp.147/I byly zbořeny v 70. letech 20. století.[75]

Uvádí se tu ve 40. letech 20. století v seznamech majitelů domů i dům čp.192/I. Byl majetkově propojen s domem čp.61/I a také s domem čp.161/I v sousední Týmlově ulici.[76] Patrně šlo o nějakou drobnější stavbu ve vnitrobloku při západní straně Havlíčkovy ulice, která získala samostatné číslo popisné až za protektorátu.

 

 

2.2.3. Zbořený dům čp.92/I

Dům čp.92/I popisuje K. Hofman jako „nízký“, šlo tedy patrně o přízemní stavení.[77] Stál vedle rohového čp.62/I (viz níže), od kterého se oddělil někdy počátkem 19. století. Dne 21. dubna 1812 magistrát vzal na vědomí žádost, kterou podal Václav Koller „um Bewilligung das an den Johann Spieß verkaufte Wohnhäusel sub N. C. 92 gemäß beiliegenden Bauriß überbauen lassen zu können,“ tedy „o svolení moci obytný domek číslo 92, odprodaný Janu Špisovi, přestavěti dle předloženého stavebního nákresu.“[78] Už 24. dubna 1812 byl magistrátu předložen „protokol na komisionální očité vyšetření domku pod N. C. 92 v městě, který Václav Koller Janovi Spieß odprodati a přestavěti mocti o povolení žádal.“ Město vyslovilo se záměrem souhlas, ovšem za přesně definovaných podmínek. „a) kupující oné místo, kde werkstatt [tedy dílnu – pozn. aut.] míti vznešuje [navrhuje – pozn. aut.], skrze odstranění všech 3 dřevěných příček a vystavení jich z kamene, od ohně nebezpečenství veřejnost ubezpečí a werkstatt ten s řádným sklenutým sklípkem uvnitř na forotní [tedy skladové – pozn. aut.] uhlí zaopatří, b) dosavadní velmi malou a nízkou kuchyňku prostrannější a vyšší vyvede [přistaví – pozn. aut.] a z ní do dvorečka o 2 a půl lokte [cca 1,5 metru] postoupí a dokonalejší komín z ní díti [?] nechá, c) s dvířkami ku dvorečku v levo postoupí, aby s onými, do ulice se vynacházejícími stejný tah větru neměly, d) veškeré okna na místě dřevěných z cihel dělati se zaváže, e) Václav Koller při svém domku se vynacházející svůj domovní, s prknami zapažděný štít s cihlami vyzdíti nechá.“ Radní pak přidali varování Kollerovi, že „an sice v nevyplnění svých závazků neb předsevzatí jim proti těm závazkům zvící [?] bydlení v témž domku zamezeno býti by muselo.“[79] Dne 12. května 1812 ještě magistrát odsouhlasil žádost Václava Kollera, aby mu byl poskytnut „Abschnitt der Beaugenscheinigungsprotokolls über sein Wohnhäusel N. C. 92 in der Stadt,“ neboli „část protokolu o obhlídce jeho obytného domku číslo 92.“[80] Přestavba čp.92/I patrně již probíhala (nebo začínala) a Koller se chtěl ujistit, co přesně mu město předepisuje.

Tento obsáhlý zápis z městských knih poskytuje cenné informace o stavební historii domu čp.92/I. Dozvídáme se předně, že už roku 1812 měl své číslo popisné. To sem bylo přeneseno druhotně, protože v roce 1771, při zavádění číselného značení budov, nesl toto číslo objekt městské lázně v prostoru ve Spilce. Budova lázně měla být zbořena někdy v letech 1833–1838,[81] ale jak lze vidět, číselné označení se ze Spilky do nynější Havlíčkovy ulice přesunulo o několik desítek let dříve (nejpozději roku 1812). Zdá se, že dům čp.92/I původně vznikl jako součást čp.62/I, jehož vlastníkem byl v roce 1788 dle seznamu majitelů domů Václav Koller. Mohlo jít o přístavek určený pro dílnu, ale sloužící i obytným účelům (zmínka o kuchyňce). Doba jeho vzniku se těžko odhaduje. Není vyloučeno, že tu stával již v 18. století i dříve (nemusel mít samostatné číslo popisné, pokud historicky náležel k usedlosti čp.62/I), popřípadě že vyrostl jen krátce před rokem 1812. Roku 1812 se každopádně Koller rozhodl tento domek odprodat (a ponechat si čp.62/I), přičemž součástí kupní smlouvy s nabyvatelem mohlo být, že původní vlastník ještě čp.92/I přestaví. Z podmínek, které město Kollerovi stanovilo, plyne, že objekt čp.92/I byl do té doby z větší části dřevěný (dřevěné příčky) a půdorysně nevelký (nařízené rozšíření budovy na úkor dvorku) a také, že sousední čp.62/I (Kollerův dům) disponoval dřevěným bočním štítem (na straně k čp.92/I). Je pravděpodobné, že požadavky magistrátu byly naplněny, protože na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 už jsou oba domy celozděné.

V roce 1836 čp.92/I obývala rodina mistra tesařského Prokopa Červeného,[82] stejně tak v roce 1841.[83] Byla to drobná stavba, připojená od jihu k rohovému domu čp.62/I. Měla jen velmi malý dvorek.[84] Šlo o ukázku postupného zahušťování zástavby Rokycan v době zrychlujícího populačního růstu. Dne 6. října 1932 vydala městská rada stavební povolení pro J. Draského na přístavbu domu čp.92/I.[85] Josef Draský obdržel 18. října 1937 i stavební povolení na zbourání a znovupostavení příčky v domě čp.92/I.[86] Tento objekt v Havlíčkově ulici byl po dlouhém chátrání zbořen v 70. letech 20. století.[87]

 

 

2.2.4. Zbořený dům čp.62/I

Nároží Havlíčkovy a Smetanovy ulice střežil patrový dům s barokním původem čp.62/I, zvaný „U Pavlů“. Zbořen byl v 60. letech 20. století. Jeho popis je zařazen do kapitoly „Smetanova ulice“.

 

 

3. Technický vývoj ulice

Havlíčkovou ulicí protéká jedna z významných městských kanalizačních větví. Tato stoka patrně svádí nejen splašky, ale i původní vodoteč[88], tedy drobný potok, spíš strouhu, která snad kdysi ve středověku vedla od polí na místě nynějšího Rašínova podél Palackého ulice do Havlíčkovy ulice a dál na náměstí U Saské brány na starém Plzeňském předměstí, kde se vlévala do rybníčku na Mlýnském náhonu před domem čp.12/III.[89] Na počátku 70. let 19. století byla stoka v Havlíčkově ulici opravena nákladem obce.[90] 

V červenci 1920 se na zasedání zastupitelstva města dotazuje Jan Bauer, jak pokročily předběžné práce na opravě dlažby v Havlíčkově ulici.  Podle starosty města se už záležitost projednává v komisích.[91] Město mělo v rozpočtu na rok 1920 na opravu dlažby a chodníků v Havlíčkově ulici 50 000 Kč.[92] V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 11 000 Kč z této půjčky byla určena na opravu dlažby v Havlíčkově ulici.[93] V říjnu 1931 se městští radní usnesli zadat některé dlaždičské práce ve městě V. Killiesovi z Plzně. Dle finančních možností se měl mimo jiné zřídit mozaikový chodník v Havlíčkově ulici. Dodávka materiálu zadána firmě Poppy a spol.[94] Jenže v listopadu 1931 na návrh městské technické kanceláře městská rada revidovala své plány a upustí prý od plánovaného zřízení mozaikového chodníku v Havlíčkově ulici. Místo toho se měly tyto chodníky zřídit se v jiných ulicích, kde je to víc potřeba, například v Plzeňské třídě (dnešní ulice Míru).[95]

Už ve 30. letech 20. století se Havlíčkova ulice dočkala omezení automobilové dopravy.  Obecní komise zdravotní a veřejné bezpečnosti jednala v únoru 1932 o zavedení jednosměrné jízdy v některých ulicích, zákazu jízdy v některých ulicích a určení míst k parkování. Přečten zde byl návrh policejního úřadu a přípis městské rady z 5. února 1932. Bylo rozhodnuto, že subkomise obhlédne 18. února 1932 město.[96]  Od roku 1932 prosazovala městská rada zákaz provozu v severním úseku Komenského ulice (od kašny k Masarykově škole). Městská technická kancelář navrhla označení plechovou značkou „zákaz jízdy“. 8. září 1932 městská rada tento návrh městské technické kanceláře označit komunikaci značkou „zákaz jízdy“ schválila, přičemž rozhodla instalovat označení touto značkou jako jednosměrné i do Havlíčkovy ulice na severní stranu a Riegrovy ulice (dnešní Srbova) na jižní stranu. V lednu 1933 pak souhlas připojili i zastupitelé.[97]  V dubnu 1933 městská rada opakuje, že nelze upustit od jednosměrnosti Havlíčkovy ulice, jak o to žádala agrárnická organizace.[98] V květnu 1933 obecní okrašlovací a komunikační komise rozhodla, že tabulka zakazující vjezd do Havlíčkovy ulice u krámu pana Votrubce se přemístí na chodník na druhou stranu ulice, protože není viditelná z Kasperovy (dnešní Smetanovy) ulice.[99]

V 1. pololetí roku 1979 Technické služby v Havlíčkově ulici vyasfaltovaly chodníky.[100] Provedly to jako náhradu za odloženou rekonstrukci ulice B. Němcové na Jižním předměstí.[101] Na přelomu 80. a 90. let 20. století byla Havlíčkova ulice dočasně zrušena, protože její plocha se využívala jako sklad stavební techniky a materiálu pro nedalekou stavbu obchodního domu Žďár. Celý prostor byl obehnán plechovým plotem a nepřístupný.  Pak došlo k obnově vozovky (asfaltová) a byl tu položen jednostranný (východní) chodník, dlážděný betonovými prefabrikáty. V roce 1997 ale byl chodník znovu rozkopán, kvůli pokládce telefonních kabelů. V září 1997 byla stále celá délka chodníku rozkopaná.[102]

V roce 2013 v Havlíčkově ulici probíhala oprava plynového potrubí. Šlo o součást větší akce výměny plynovodu v ulicích Havlíčkova, Smetanova a Srbova a na Urbanově i Masarykově náměstí. Práce si vynutily dočasná omezení dopravy, včetně uzavírek některých úseků komunikací.[103] V roce 2017 byla v rámci rekonstrukce kmenové stoky Gottliebova-Jeřabinová provedena oprava kanalizace v Havlíčkově ulici. Zároveň s tím se realizovala i výměna vodovodu.[104] Akci prováděla firma SVIETELSKY stavební, s. r. o. z Ejpovic. Městská rada tuto zakázku schválila v květnu 2017 s nabídkovou cenou 6 450 898,12 Kč bez DPH.[105] Městská rada v srpnu 2017 schválila navýšení ceny díla o 930 746,07 Kč bez DPH.[106]

Při celkové úpravě dopravního řešení v západní polovině historického jádra Rokycan, která začala platit 1. prosince 2016, byla Havlíčkova ulice zjednosměrněna, pouze pro dopravu od Smetanovy ulice k ulici Míru a bylo umožněno placené podélné parkování. Změny se týkaly i ulic Komenského, Gottliebova, Smetanova a také průjezdu a parkování na Masarykově náměstí. Na přelomu let 2016 a 2017 městská policie ještě nepokutovala řidiče za porušení nových pravidel, později už přikročila k jejich vymáhání. Dopravní řešení bylo předmětem polemik. Kritizováno to bylo i hasiči, kteří dosud využívali cestu ze své centrály v Komenského ulici přes Masarykovo náměstí.[107] Městská rada v květnu 2017 uložila odboru rozvoje města provést některé korekce dopravního značení v návaznosti na provedenou změnu dopravního režimu v celé západní části historického jádra. Mimo jiné měl být obnoven obousměrný provoz v Havlíčkově ulici.[108] Od 19. ledna 2018 skutečně byla Havlíčkova ulice opět poté, co zde po jistou dobu fungoval jen jednosměrný provoz k jihu, zobousměrněna pro automobilovou dopravu. Kvůli tomu se zrušilo podélné parkování při vozovce. Zároveň byl zaveden obousměrný provoz i v nejzápadnějším úseku Smetanovy ulice, od Komenského ulice, okolo prostranství s kašnou, až na parkovací plochu vedle Havlíčkovy ulice. Šlo o výsledek připomínek k změnám dopravního režimu v této části města, zavedeného koncem roku 2016.[109]

 

 

4. Vývoj pojmenování ulice

Na indikační skice stabilního katastru (z let 1838–1877) se tato komunikace nazývá Steingasse, tedy Kamenná ulice.[110] Své současné jméno měla Havlíčkova ulice od konce 19. století. Je doloženo už na mapě z roku 1877 a rovněž k roku 1892.[111] Od té doby jej, jako jedna z mála ulic v Rokycanech, nezměnila.

Dne 29. prosince 1919 název potvrdilo obecní zastupitelstvo. Pod Havlíčkovu ulici ovšem tehdy byla začleněna i dnešní Gottliebova. Havlíčkova tak na severu probíhala až k dnešnímu náměstí U Saské brány.[112] Tento stav trval jen několik následujících let, protože 9. prosince 1930 obecní správní komise rozhodla severní úsek ulice opět osamostatnit a nazvat Anichoberova ulice (pozdější Gottliebova). Zbylý úsek si v dnešním rozsahu ponechal jméno Havlíčkova ulice.

Byl tu ovšem ještě jeden opačný pokus o změnu. 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který byl od počátku roku 1972 přidělen k posouzení občanským výborům a kterým se 4. dubna 1972 zabývala rada MěstNV, na výraznou úpravu rokycanských uličních názvů. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací mělo dojít i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak stávající ulice Havlíčkova a Gottliebova měly být opět sjednoceny pod jedním názvem, tentokrát měla celá komunikace nést jméno Gottliebova ulice. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[113] Změna se nicméně neujala a název Havlíčkova ulice přetrval.

 

 


[1] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004, s. 344–345.

[2] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[3] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 62.

[4] Široký, R. -  Wasková, M.: Rokycany čp.33, Komenského ul., Archeologická studie pro stavbu školní tělocvičny, Plzeň 2006, s. 12–13.

[5] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.;  https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm

[6] 1. zasedání MNV, 25. 5. 1954.

[7] 9. zasedání MNV, 15. 10. 1956.

[8] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.

[9] 8. plenární zasedání MěstNV, 2. 11. 1982.

[10] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[11] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 27.

[12] Seznam majitelů domů, Státní okresní archiv Rokycany, archiv města Rokycan, č. kart. 140.

[13] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[14] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[15] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 60.

[16] 1. plenární zasedání MěstNV 23. 2. 1976.

[17] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6. 1976.

[18] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.

[19] 7. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1977.

[20] 11. plenární zasedání MěstNV, 20. 6. 1978.

[21] 11. schůze rady MěstNV, 3. 6. 1980.

[22] 19. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1979.

[23] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[24] Hlas Rokycanska, č. 22, 2. 6. 1988, s. 1.

[25] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 55.

[26] Založeno na osobních zápiscích autora.

[27] Rokycansko, č. 33, 20. 8. 1992, s. 7.

[28] Kronika města Rokycan 1992, f. 16.

[29] Kronika města Rokycan 1993, f. 54.

[30] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 55.

[31] Kronika města Rokycan 1993, f. 9.

[32] Kronika města Rokycan 1992, f. 60.

[33] Kronika města Rokycan 1993, f. 9.

[34] Kronika města Rokycan 1993, f. 54.

[35] Založeno na osobních zápiscích autora.

[37] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 55.

[38] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 90.

[39] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[40] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 112.

[41] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 148.

[42] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[43] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[44] 197. schůze městské rady, 21. 5. 1930.

[45] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[46] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[47] Radní protokol,  03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093, snímek 66.

[48] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 31, snímek 20, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0200-n

[49] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 139.

[50] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 26, snímek 16, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0160-z

[51] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 252.

[52] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 119.

[53] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 122.

[54] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 131.

[55] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 143.

[56] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 158.

[57] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 252.

[58] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 25, snímek 27, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0155-o

[59] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 56, snímek 53, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0580-n

[60] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 21, snímek 23, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_0240-n

[61] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 159, snímek 161, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_1620-n

[62] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 269, snímek 137, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1370-z

[63] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[64] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[65] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 120.

[66] 205. schůze městské rady, 9. 7. 1930.

[67] 45. schůze obecního zastupitelstva, 8. 8. 1930.

[68] 228. schůze městské rady, 19. 11. 1930.

[69] Rokycansko, č. 35, 3. 9. 1992, s. 6.

[70] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 54.

[71] 202. schůze městské rady, 25. 6. 1930.

[72] 9. schůze městské rady, 12. 6. 1931.

[73] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[74] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[75] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SK-dupl., i. č. 5134, kt. 2284, Bauparzellenprotokoll, parc. 58; SK, Plz. 434, Einschaltungsbogen, parc. 58 a, b.

[76] Seznam majitelů domů, Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, č. kart. 140.

[77] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 55.

[78] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 132.

[79] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 138.

[80] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 162.

[81] Hofman, K.: Rokycany v letech 1740–50 Část první: Vzhled města, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 8, 1995; Plzeňsko, 1928, s. 67–71.

[82] Matrika křtů Rokycany 1834–1846, s. 47, snímek 50, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067897/rokycany-13_0500-n

[83] Matrika křtů Rokycany 1834–1846, s. 188, snímek 191, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067897/rokycany-13_1910-n

[85] V originálu uvedeno čp.93/I, ale J. Draský byl majitelem čp.92/I; 96. schůze městské rady, 6. 10. 1932.

[86] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[87] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[88] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 6.

[89] Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, kart. č. 122.

[90] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 76.

[91] 11. schůze obecního zastupitelstva, 30. 7. 1920.

[92] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10. 9. 1920.

[93] 23. schůze obecního zastupitelstva, 16. 6. 1925.

[94] 30. schůze městské rady, 8. 10. 1931.

[95] 39. schůze městské rady, 19. 11. 1931.

[96] 2. schůze obecní komise zdravotní a veřejné bezpečnosti, 9. 2. 1932.

[97] 20. schůze obecního zastupitelstva, 20. 1. 1933; 92. schůze městské rady, 8. 9. 1932.

[98] 125. schůze městské rady, 10. 4. 1933.

[99] 30. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 5. 5. 1933.

[100] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[101] 7. schůze rady MěstNV, 8. 4. 1980.

[102] Rokycanský deník, 19. 9. 1997, s. 13.

[111] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.;  https://encyklopedierokycan.wz.cz/rokycany/regulacniplan1892.htm

[112] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.

[113] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.