|
|
|
|
|
|
D. Borek: verze 2026/05/12
Historické jádro Plzeňského předměstí (nám. U Saské brány, Dolní příkopy, ul. Soukenická, Madlonova, Ke Koupališti, U Soutoku, Na Kamení)
Nejstarší jádro Plzeňského předměstí se rozkládá na rostlém půdorysu podél několika ulic severně od historického jádra města. Ústředním organizačním prvkem zdejší sídelní struktury byla Saská brána, jeden ze tří původních výjezdů z městských hradeb. Před ní se zformovalo prostranství (dnes náměstí U Saské brány), dominované historickým mlýnem (pozdější Guthovy železárny) čp.12/III. Z tohoto nepravidelného plácku vybíhala hlavní dopravní osa čtvrti, a to dnešní Madlonova ulice, směřující od Saské brány směrem na ves Litohlavy. Dále dotud vycházela ulice Soukenická, která vedla do prostoru u Děkanského rybníčku, k brodu přes Padrťský potok, na Pražské předměstí. Podružnější charakter měla ulice Dolní příkopy, sledující linii městských hradeb. Nynější ulice Ke Koupališti a U Soutoku pak byly spíše pěšinami, které se teprve od konce 19. století složitým regulačním procesem měnily na městské ulice. To samé platí pro ulici Na Kamení.
Obsah
2.1.
Dům čp.12/III (bývalé Guthovy železárny) a náměstí U Saské brány
2.1.1. Dějiny mlýna čp.12/III do konce 19. století
2.1.2. Guthovy železárny a traktorová stanice
2.1.3. Zaniklá historická zástavba u mlýna
2.1.5. Stavební vývoj mlýna čp.12/III po roce 1945 a jeho
architektonický popis
2.1.6. Vývoj pojmenování náměstí U Saské brány
2.2.1. Proměny dopravní funkce Soukenické ulice (most
přes Padrťský potok a silniční průtah)
2.2.2. Rozšíření průtahu Soukenickou ulicí v 70. letech
20. století
2.2.3. Původní zástavba v Soukenické ulici a její
demolice
2.2.4. Demolice původní zástavby Soukenické ulice a
asanační projekty komunistického režimu
2.2.5. Dochovaná zástavba v Soukenické ulici
2.2.6. Vývoj pojmenování Soukenické ulice
2.3.1. Urbanistický vývoj a zástavba v ulici U
Soutoku
2.3.2. Technický vývoj ulice U Soutoku a vývoj jejího
pojmenování
2.4.1. Urbanistický a stavební vývoj Dolních příkopů
2.4.2 Bývalý mlýn a tiskárna čp.1/III na Dolních
příkopech
2.4.5. Technický vývoj ulice Dolní příkopy a vývoj
pojmenování
2.5.1. Původní zástavba v Madlonově ulici
2.5.2. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III (původní
zástavba a plány na výstavbu sirotčince)
2.5.3. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III (příprava a
průběh výstavby)
2.5.4. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III
(architektonický popis a další stavební vývoj)
2.5.5. Technický vývoj Madlonovy ulice
2.5.6. Vývoj pojmenování Madlonovy ulice
2.6. Mohyla Madlonova pluku (Černý kříž)
2.7.1. Urbanistický a stavební vývoj ulice Na Kamení
2.7.2. Zástavba v ulici Na Kamení
2.7.3. Technický vývoj ulice Na Kamení
2.7.4. Vývoj pojmenování ulice Na Kamení
2.8.1. Hůlkovský mlýn čp.14/III
2.8.2. Propojení ulice Ke Koupališti s Husovými sady
2.8.3. Nové spojení města s Husovými sady a
koupalištěm po regulaci Klabavky
2.8.5. Pokus o vznik vilové čtvrti ve 30. a 40. letech
20. století a expanze průmyslového areálu
2.8.6. Technický vývoj ulice Ke Koupališti
2.8.7. Lávka přes Klabavku, povodně v roce 2002 a
její obnova
2.8.8. Vývoj pojmenování ulice Ke Koupališti
2.1. Dům čp.12/III (bývalé Guthovy železárny) a náměstí U Saské brány
Státem památkově chráněný dům čp.12/III (zvaný „U Guthů“ též „Muchkovský“[1] nebo „Kočkův mlýn“[2], v 2. polovině 20. století znám jako „traktorka“) na náměstí U Saské brány se připomíná už v 16. století (foto z r. 2003). Odjakživa to byla bohatá usedlost. Svým přepychem a měřítky evidentně převyšovala všechny okolní domky, které měly spíše rozměry vesnických chalup. Mlýn čp.12/III zaujal i kreslíře F. B. Wernera, a tak podsaditou hmotu mlýna s mansardovou střechou lze rozeznat i na jeho jinak schématické vedutě Rokycan z 1. čtvrtiny 18. století.
2.1.1. Dějiny mlýna čp.12/III do konce 19. století
Roku 1581 se zde jako majitelka připomíná jistá paní Muchková z Počernic, držitelka nedaleké vsi Osek. Po její tragické smrti přešel mlýn jako odúmrť králi (Rudolfu II.). Pak se mlýna ujal Jan Jakub Herbrot, později jeho bratr Vilím Herbrot. Někdy v této době pravděpodobně mlýn získal dnešní, v jádře renesanční půdorys, vnitřní dispozici a masivní nárožní opěrák. V roce 1662 se mlýn dostal do držení rodu Letnianských z Wišerovic, přední rokycanské patricijské dynastie. Člen toho rodu, Jan Letnianský (zemřel r. 1647) byl městským primasem. Bohuslav Letnianský zakládal jako šichtmistr v 2. polovině 17. století na Rokycansku hamry a železné hutě. Dům čp.12/III sloužil jako vodní mlýn. Jeho kola poháněl Mlýnský náhon, který sem přitékal z východu podél městských hradeb a před mlýnem tvořil malý rybník (o náhonu obecně pojednáno v kapitole „Pražské předměstí“). Za Letnianských proběhly v objektu další přestavby. Vnější podobu mlýnu vtiskla barokní přestavba v 18. století. V této podobě se zachoval dodnes, a to i přesto, že od konce 19. století se stal součástí továrny.
V 2. polovině 18. století mlýn náležel rodině Švantlových z Třebska. Dne 23. května 1769 si před obecní radou stěžoval Karel Švantle z Třebska na Matěje Šmardu (majitele nedalekého mlýna čp.14/III v dnešní ulici Ke Koupališti, viz níže), že „in prejudicium [tedy na úkor – pozn. aut.] jeho mlejna na ordinární [řádné – pozn. aut.] stavidlo ještě jiné stavítko postaviti se osmělil, tudy nemohouce od pana acta [actor, tedy podavatel stížnosti – pozn. aut.] mlejna odpadat [odtékat – pozn. aut.], jemu topí, že mlíti nemůže.“ Po obhlídce místa obecní komisi bylo skutečně zjištěno, „že jsou vynalezli stavítko nad stavidlem, co ovšem dovoleno není a panu actorovi tudy škoda se dělá.“ Šmarda namítal, „že jeho stavidlo o 3 couly hniší [nižší?] jest, jenž má 16 coulů míti, tudy že on o ty 3 couly to stavítko postavil, následovně žádnou škodu nezpůsobil.“ Radní udělili Šmardovi pokutu 2 zlaté.[3] Evidentně se jednalo o úsek Mlýnského náhonu mezi Švantlovým (čp.12/III) a Šmardovým mlýnem (čp.14/III), jehož hladinu Šmarda navýšil přidaným stavítkem, což ovšem zdvihlo i hladinu v Švantlově mlýnu.
Nevraživost obou mlynářů trvala. Dne 1. září 1769 předložil Karel Švantle z Třebska další stížnost na Matěje Šmardu. Nejenomže dál nadržuje vodu, která tak Švantlovi znemožňuje mlít, ale měl mu i poškodit mlýnské kolo. „Jednu mostnici [část konstrukce můstku, patrně prkno – pozn. aut.] před chalupou Ferdinandovskou vidouce, takovou pod kolo mlýnský hoditi měl, skrze to všecky lopatky u kola mlynáře se polámaly.“ Šmarda to odmítal a žádal důkazy, ale ani svědek, kterého si Švantle přivedl, nebyl schopen identifikovat pachatele, jen prý viděl někoho v modrém kabátě „před můstek jíti.“ Radní pak Švantlovi řekli, že musí dodat lepší důkazy pro své obvinění.[4] Patrně šlo o lávku před mlýnem. Není jasné, která byla Ferdinandovská chalupa.
Na počátku 70. let 18. století mlýn přešel do držení rodiny Suchých. Dne 18. prosince 1770 požádal Blažej Suchý obecní radu o zaknihování smlouvy „na koupený mlejn od vzác. pána Karla Švantle z Třebska.“ Konšelé pouze vyzvali prodávajícího, aby doložil tvrzení ve smlouvě o tom, že „pole kostelní neodcizitelné jest od mlejna“ a věc schválili.[5] Dne 29. října 1771 si Karel Švantle z Třebska stěžoval před obecní radou, že Blažej Suchý, „kterak on až dosavade za jemu odprodaný mlejn dle contractu 190 zl. cum interesse dlužen jest.“ Suchý se hájil, že jemu samotnému dluží pan Růžek, ale že k dluhu se hlásí. Radní Suchému vydali příkaz do 14 dnů dluh uhradit.[6] Dne 15. listopadu 1771 žádal Karel Švantle z Třebska o druhý platební příkaz proti Blažeji Suchému, který se neúspěšně opět hájil tím, že jemu zase dluží jiní. Radní nechali druhý příkaz k úhradě dluhu vyhlásit.[7] Blažej Suchý a Anna rozená Kinclerová (Künstlerová) měli svatbu v lednu 1757.[8] V roce 1772 už žili v čp.12/III, kde se jim narodilo dítě.[9] V listopadu 1773 pak obývali chalupu čp.13/III, která stála u tohoto mlýna[10] a roku 1778 dům čp.11/III nedaleko mlýna, přičemž Blažej Suchý se uvádí jako mlynář.[11]
Dle úředního odhadu z roku 1796 sestávala usedlost z vlastního mlýna, postranního obytného stavení čp.12/III, dále z chalupy čp.13/III (viz níže), chlévů, stodol a dalších hospodářských objektů. Dál za domem se prostírala zahrada a pole. Celá usedlost byla zděná.[12] Počátkem 19. století byl zdejším mlynářem Jan Kočka.[13] Dne 13. září 1803 se na schůzi magistrátu řešila stížnost, kterou podali mlynáři Václav Kohout (mlýn ve Spilce), Jan Kočka (mlýn čp.12/III) a Jan Kapoun (mlýn čp.14/III v ulici Ke Koupališti, také na starém Plzeňském předměstí, viz níže) proti svým profesním kolegům mlynářům. Podle stížnosti měli být Václav Trejbal (mlýn v Lázeňské ulici čp.8/II u Žampírek), Jan Vild (mlýn čp.18/II ve čtvrti před Pražskou branou) a František Fábera (mlýn čp.1/III na starém Plzeňském předměstí, viz níže) přinuceni „k zhotovení zarážek skrze zadržování vody, dle cechovního snešení od 18. Oct. 1802.“ Město dalo protistraně 8 dní na reakci.[14] Šlo o ukázku citlivých sporů o průtok vody na rokycanské soustavě mlýnů, situovaných podél umělého koryta Mlýnského náhonu.
Někdy před rokem 1808 mlýn převzal Josef Vild (Wild, Vilt). V květnu 1808 se mu s manželkou Kateřinou rozenou Rempusovou narodil v čp.12/III syn.[15] Dne 29. října 1813 se radní na schůzi magistrátu zabývali žádost, kterou podal Josef Vild „um Bewilligung bei seinem Gebäude N. C. 12 Pilsner Vorstadt laut Bauriß erbauen zu können,“ neboli „o svolení při své budově N. C. na Plzeňském předměstí stavěti moci.“ Radní věc předali k posouzení policejnímu úřadu.[16]
Podrobnější stavební popis nabízí úřední odhad z roku 1842. Hlavní obytná budova mlýnu měla v přízemí klenutou předsíň, vpravo u vchodu dvě obytné místnosti, čeledník, vedle toho vlevo 2 spižírny, všechno klenuté. V 1. patře pět obytných pokojů, klenutá kuchyně, dřevěná pavlač. Celá budova stavěná z kamene a ze dřeva, střecha krytá šindelem. Dům byl popisován jako v dobrém stavu. Půdorysné rozměry činily 11 sáhů x 5 sáhů 5 stop (20,86 x 11,06 metrů). Vedle obytné budovy stál objekt mlýnice z kamene a ze dřeva, se střechou z šindele. Objekt byl v dobrém stavu. Měl půdorys 6 sáhů 5 stop x 3 sáhy 3 stopy (12,96 x 6,63 metrů). Na dvoře vpravo stála na kamenných pilířích pila v středním technickém stavu (rozměry 4 sáhy 3 stopy x 2 sáhy 3 stopy, tedy 8,53 x 4,74 metrů). Vpravo ve dvoře byla stodola s 1 mlatem a 2 pernami, postavená z kamene a z cihel, s šindelovou střechou. Objekt byl v dobrém stavu. Zaujímal půdorys 10,25 sáhu x 7 sáhů 1 stopa (19,43 x 13,59 metrů). Vedle obytné budovy vlevo u dvora se nacházel hospodářský objekt s chlévem a koňskou stáji, krytý šindelem. Byl v dobrém technickém stavu. Měl rozměry 7 sáhů x 3 sáhy 3 stopy (13,27 x 6,64 metrů). Všechny výše uvedené budovy (včetně chalupy čp.13/III) byly oceněny na 7368 zlatých a 18 krejcarů konvenční měny.[17] V roce 1877 proběhla stavba nové čtyřpodlažní mlýnice, dochované dodnes východně od historické budovy mlýna. Její projekt zpracoval Jan Šmaus. Zároveň vyrostly v severní části parcely kolny.[18]
Chalupa čp.13/III stála směrem do ulice Ke Koupališti, severně od domu čp.12/III. Na indikační skice mapy stabilního katastru ještě byla zachycena.[19] Podle mapy stabilního katastru šlo o nespalný (zděný) objekt. Dle popisu z roku 1842 byla chalupa čp.13/III stavěná částečně z kamene i ze dřeva, s dvěma obytnými světnicemi a klenutou kuchyní, šindelovou střechou a omítkou z mazanice. Popisovala se jako ve středním technickém stavu. Měla půdorysné rozměry 5 sáhů 4 stopy x 3 sáhy (11,16 x 5,69 metrů).[20] Ve sčítání lidu z roku 1857 už její číslo popisné v evidenci chybělo.[21] Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 je vidět, že chalupa nejen přišla o číslo popisné, ale byla zbořena. Někdy před rokem 1910 pak její číslo popisné získal objekt skladiště u tiskárny čp.1/III (viz níže).
2.1.2. Guthovy železárny a traktorová stanice
V červenci 1897 se ohlašuje, že dům čp.12/III si na 6 let pronajala od Vilemíny Jágrové dvojice podnikatelů, zámečník Julius Guth a obchodník se šicími stroji Julius Neumann, kteří zde mají začít s výrobou různého zboží, částí šicích strojů, velocipédů apod. Výroba měla být spuštěna 1. září 1897.[22] Mlýn opravdu adaptovali na továrnu na výrobu železářského zboží. Ještě v roce 1897 proběhla přestavba kovárny na prádelnu a další drobné stavební úpravy podle plánů Bohuslava Ryšavého.[23] V městském archivu se nachází složka z let 1897–1899, nazvaná „Změna Jágrova mlýna na zámečnickou dílnu čp.12/III, Plzeňské předměstí“.[24] Původní dvůr a zahrada usedlosti se následně postupně zaplňovaly dalšími výrobními objekty. Po šesti letech se podnikatelská dvojice rozešla a Guth samotný kupuje roku 1905 za 42 500 K budovu do svého vlastnictví.[25]
Tak vznikly Guthovy železárny, menší průmyslový podnik specializující se na domácí železné potřeby (šicí stroje, zahradnické náčiní, visací zámky apod.). Následujícího roku postavil Guth v sousedství starého mlýna novou slévárnu litiny, kterou v roce 1907 ještě rozšířil.[26] Pro slévárnu využil původní stodolu (později sklad železa). Její projekt je dílem Eduarda Šmause.[27] Bohuslav Ryšavý pak navrhl menší objekt skladiště, postavený roku 1906 nad Mlýnským náhonem.[28] V městském archivu se nachází složka z roku 1906, nazvaná „Guth Julius, oprava tarasu a komína u čp.12/III, Plzeňské předměstí“, další z let 1906–1907, pod jménem „Guth Julius, stavba skladiště v čp.12/III, Plzeňské předměstí“, a z let 1909–1912 „Guth Julius, stavba kotelny a strojovny v čp.12/III, Plzeňské předměstí“.[29] Pro pohon strojů sloužila vodní turbína, později energii dodávala i parní lokomobila. V roce 1909 přibyla v areálu železáren nová budova kuplovny. Podnik prosperoval a před 1. světovou válkou zaměstnával Julius Guth už 115 dělníků, takže nešlo o malovýrobu, ale jeden z největších podniků ve městě. Na fotografii z roku 1916 má dokonce továrna vlastní cihlový tovární komín a směrem k severu stojí velká výrobní hala.[30] Zároveň ale Guthova expanze nikdy nepřesáhla limit okresního města. Příznačné bylo, že majitel firmy sám vedl její správu. Roku 1921 Julius Guth zemřel a továrnu převzal jeho syn Josef.[31]
V listopadu 1927 konstatuje rada města, že úpravu kanalizace a dlažby při továrně J. Guth nelze provést pro nedostatek peněz.[32] V květnu 1933 obecní okrašlovací a komunikační komise rozhodla, že prostranství před továrnou Guth bude vyrovnáno tak, aby se odstranila kaluž, tvořící se tu.[33] V červnu 1933 se městská rada seznámila s výkazem městské technické kanceláře o nouzových pracích. Usnesla se je provádět postupně, až na úpravu prostranství před Guthovou továrnou, kde je nutno připravit projekt.[34] V říjnu 1933 pak rada rozhodla, že městskou technickou kanceláří navržená úprava prostranství před Guthovou továrnou se provede jen po předložení projektu dláždění ulic od Plzeňské brány k bývalé stravovně (viz níže).[35] Během hospodářské krize v 30. letech se podnik ocitl v útlumu. Nové oživení překazila 2. světová válka. V ní byla Guthova rodina pro svůj židovský původ vyhlazena nacisty v koncentračních táborech. Mapa města z roku 1940 zde uvádí sladovnu, 31. července 1942 se zde provoz zastavil.[36]
Po válce už firma zůstala v národní správě.[37] Již v květnu 1945 sem byl jmenován jako komisař J. Fajfr.[38] Roku 1948 podnik převzaly Škodovy závody Plzeň. V jejich režii tu krátce působila Továrna stavebního kování, n. p., ale už 30. června 1950 tu skončilo slévání litiny a následujícího roku sem byla umístěna Strojně traktorová stanice (STS), lidově „traktorka“.
Za komunistického režimu se podnik významně rozrostl a vyplnil takřka celý blok mezi ulicemi U Soutoku, Ke Koupališti a náměstí U Saské brány. Vlastní historické, renesančně-barokní jádro mlýna tak postupně obklíčil konglomerát moderních, utilitárních staveb. Z urbanistického hlediska byla intenzivní industrializace této lokality vážným omylem. V jinak poklidné domkářské čtvrti, na dotyku z lesoparkovým areálem Husových sadů (viz) vznikl cizorodý, přehuštěný blok továrních hal. Vyloženě promarněnou příležitostí je pak přilehlé nábřeží Padrťského potoka a Klabavky v ulici U Soutoku, na severní straně areálu, protože namísto využití nábřežní promenády tu vznikla nevábná periferie (foto z r. 2003).
Dravá expanze industriálních objektů měla i svůj politický podtext. Započala totiž počátkem 50. let, kdy nově zřízená traktorová stanice požádala o zábor zahrady č.kat.205 pro chystanou výstavbu provizorních kůlen a cisterny. Šlo o rozsáhlý pozemek severovýchodně od historické budovy čp.12/III, který dosahuje až téměř k Padrťskému potoku a vyplňuje tedy podstatnou část bloku. MNV se zdráhal udělit povolení. K věci se ale začal vyjadřovat hlavní komunistický deník v Plzeňském kraji Pravda a tomuto nátlaku místní reprezentace ustoupila. 26. června 1950 pak povolení MNV vydal.[39] Byl to diktát stalinské hyperindustrializace, které byla dána absolutní priorita před urbanistickým plánováním.
V letech 1966–1967 vyrostla v areálu nová provozní hala.[40] Šlo o montovanou halu, jejíž stavba byla povolena v 1. pololetí 1967.[41] Je politováníhodné, že ačkoliv v roce 1970 město město při formulování nového územního plánu možnost koncepčním způsobem výrobu v této oblasti postupně „utlumit“, rozhodlo se opačně a ponechalo areál bývalých Guthových železáren jako „víceúčelový objekt“.[42] Tím ovšem stimulovalo jeho další rozmach, i plošný. V dubnu 1973 plénum MěstNV schválilo změnu územního plánu a souhlasilo s tím, aby zamýšlený opravárenský závod STS byl situován v stávajícím areálu podniku, za dodržení podmínek stanovených radou.[43] Dne 1. března 1977 rada MěstNV vzala na vědomí zprávu o další výstavbě STS. Odbor výstavby MěstNV prý požádá STS o předložení výhledu rozvoje podniku.[44] Klíčové jednání se odehrálo 26. dubna 1977, kdy rada MěstNV souhlasila s vymezením území pro rozšíření STS. Jižní hranice areálu měla sahat až k silničnímu tahu, na hranici pozemku č.kat.201/10, přes č.kat.201/9, na hranici č.kat.201/5. Obslužná komunikace pro stávající rodinné domy v okolí měla být vedena vnitřkem vymezeného území. Zároveň nemělo dojít k narušení životního prostředí. Doporučeno zástavbu na nově vymezeném území STS jinak řešit (záměna výrobních objektu č. 11 a č. 9 za č. 8).[45] V červnu 1977 pak radní přidělili Karlu Smetákovi pozemek na výstavbu garáže a na zřízení zahrádky, jako náhradu za pozemek, který mu měl být zabrán rozšiřováním areálu STS.[46] Plzeňský Armabeton zde začal na podzim 1978 stavět další velký objekt (hala mechanizace) o půdorysných rozměrech 12 x 48 metrů.[47] Dne 4. dubna 1979 byla zprovozněna hala na generální opravy dojicích strojů.[48]
Další nevýhodou existence průmyslového závodu v této lokalitě je, že celá oblast leží v zátopovém území. Škody tu pravidelně vznikaly i při jinak nevelkých povodních. Jako například 8. července 1954, kdy rozvodněný Padrťský potok zatopil zdejší dílny.[49] Rovněž po průtrži mračen 17. července 1965 se ocitly pod vodu garáže v areálu podniku.[50] Areál zaplaven i 8. května 1978. Tentokrát stačila lokální povodeň na Boreckém potoce.[51] A po dvou letech, 22. července 1980, přišla velká voda znovu,[52] následovaná o rok nato dalšími záplavami.[53] Naposledy se tudy prohnala velká voda v srpnu roku 2002 (foto z r. 2002).
Před rokem 1966 bylo za traktorovou stanicí vysazeno 8 jeřábů a 2 lípy.[54] Do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969) bylo zařazeno i oplocení pozemku u STS, s předpokládanou hodnotou díla 25 000 Kčs.[55] Práce měly začít v 1. čtvrtletí 1970 a skončit ve 4. čtvrtletí téhož roku. Náklady měly dosáhnout 10 000 Kčs, hodnota díla 25 000 Kčs.[56] V listopadu 1970 opět navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek podniku STS upravit prostranství před závodem.[57]
Po pádu režimu prošel podnik úspěšnou privatizací. V roce 1993 byl nově formulován výrobní program a firma přejmenována na SMS (Strojírenství, montáže, servis).[58] Vyrábí se tu různé zemědělské stroje a nářadí a také úspěšné spalovací pece na ropné produkty, jejichž výrobu zahájil podnik už roku 1989.[59] V roce 1992 tu pracovalo 120 osob.[60] V roce 2003 SMS zaměstnávala už 170 lidí.
Daní za pokračující podnikatelskou aktivitu byla další výstavba industriálních objektů. V lednu 1991 postavila v části dvora přiléhající k ulici Ke Koupališti firma Šabata novou halu.[61] Šlo o sklad a dělírnu hutního materiálu.[62] Zůstává sice z valné části skryta za vysokou ohradní zdí podniku, ale její ocelová střešní konstrukce poněkud zastínila jinak intimní atmosféru ulice Ke Koupališti. 14. února 1989 rada MěstNV souhlasila s dočasným využitím zpevněné plochy u STS jako staveništního zařízení po dobu výstavby ocelové haly do 31. prosince 1993.[63] Dne 18. ledna 2007 zahájil stavební odbor městského úřadu řízení o odstranění stavby „stavební úpravy objektu za účelem zřízení máčírny včetně technologického zařízení na pozemcích: stavební parcely 343/1 pozemkové parcely 3881 v kat. území Rokycany“ a na 15. února 2007 byla svolána schůzka. Šlo o dodatečné povolení stavebních úprav objektu a o povolení užívání. Stavebníkem měla být firma SMS.[64] Dne 21. února 2007 pak stavební úpravy i užívání bylo povoleno.[65] Roku 2014 byla kolaudována v areálu budova skladu a lakovny (investorem byla společnost SMS CZ).[66]
Ani v období po roce 1989 nedošlo k útlumu zdejší průmyslové výroby. Na rozdíl od mnoha jiných totiž tento podnik přežil ekonomickou transformaci a naopak se rozvinul. Tato jinak pozitivní zpráva měla ale odvrácenou tvář v podobě nemožnosti nově řešit tuto lokalitu. Pokud by se objevila v budoucnosti možnost areál vykoupit, mělo by město využít příležitost a průmyslový provoz zde definitivně ukončit, popřípadě výrazně redukovat. Vyložené rušivé jsou zejména tovární haly na severním okraji areálu, při ulici K Soutoku a na nábřeží. To je ale jen zcela výhledová představa.
2.1.3. Zaniklá historická zástavba u mlýna
Průvodním znakem zrychlené industrializace této lokality byla i radikální proměna zástavby v okolí historického mlýna, kde rozrůstání průmyslového podniku vedlo k zániku části historického Plzeňského předměstí. Šlo celkem o čtyři domy: čp.9/III, čp.10/III, čp.11/III a čp.34/III, přičemž pátým zaniklým je čp.49/III u ústí zrušené ulice Psinka (viz níže). Fakticky jediným původním objektem, jenž přežil, je tak historický mlýn čp.12/III, který ovšem nyní působí jako solitér v komplexu vesměs podřadné industriální architektury.
K východní stěně historické budovy mlýna se přimyká neorenesanční objekt mlýnice z 19. století. Vedle něj pak stojí menší přízemní objekt, situovaný u hlavní brány do areálu podniku. Na opačné straně tohoto hlavní vjezdu se nachází patrový objekt čp.9/III, který je administrativní budovou podniku (foto z r. 2003). Samostatné číslo popisné čp.9/III ovšem dle stavu z roku 2026 již neexistuje. Na jeho místě ještě v 70. letech 20. století stával původní dům čp.9/III, který patřil k historickým usedlostem. Počátkem 19. století čp.9/III patřil rodině Hněvkovských. Byl to Josef Hněvkovský a jeho manželka Anna rozená Anichoberová. V roce 1801 se jim v čp.9/III narodilo dítě.[67] Další pak v následujících letech. Dům je zobrazen na mapě stabilního katastru z roku 1838 jako nespalný (celozděný). V městském archivu se nachází složka z roku 1896, nazvaná „Markus Jan, stavba domu čp.9/III“.[68] Tehdy asi prošel výraznější přestavbou. Stále ale ještě šlo o soukromou předměstskou usedlost.
V souvislosti s expanzí továrny za komunistického režimu ale byl dům čp.9/III, který se už dříve stal součástí areálu podniku, zbořen a nahrazen novostavbou. Na leteckém snímku ze srpna 1973 je ještě vidět původní dům.[69] Letecká fotografie z července 1978 už zachytila novostavbu na jeho místě.[70] V této své moderní podobě, coby plochostřechý socialistický kvádr, je zobrazen na fotografii z počátku 80. let 20. století.[71] V roce 2004 se dům čp.9/III dočkal vhodně provedené opravy, přičemž na dosavadní plochou střechu byla nastavena sedlová střecha.
Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838[72] je severovýchodně od domu čp.9/III, směrem do tehdejší boční komunikace (ulice Psinka, viz níže), zakreslen ještě další dům označený čp.34/III. Nezapadal do souvislé řady čísel okolních domů, což nasvědčuje tomu, že vznikl až po zavedení systému čísel popisných roku 1771. Prvotní souvislá řada domovních čísel, existujících v roce 1771, sahá totiž na Plzeňském předměstí k čp.33/III (obecní špitál u kostela sv. Trojice). A skutečně, dům čp.34/III zaznamenaly matriky poprvé až 13. března 1772, kdy zde zemřel Josef Chott.[73] Opět je uváděn 5. ledna 1773 v matrice křtů, kdy se tu narodil syn Vavřince Vosky.[74] Jeho výstavbu je tak možno přesně datovat do období let 1771–1772. Uvádí se i v seznamu majitelů domů z roku 1788.[75] Mapa z roku 1838 ho zachytila jako spalný, tedy dřevěný. V roce 1879 se zmiňuje jako majitel objektu čp.34/III Mirošovské těžířstvo.[76] Šlo ale o omyl písaře, protože mirošovským dolům patřil dům čp.64/III (Fitzova vila) na náměstí 5. května u nádraží. Dům čp.34/III každopádně později zanikl, protože ještě před koncem 19. století bylo jeho číslo popisné přiděleno novému domu v Třebízského ulici. Ještě podle sčítání lidu roku 1890 ale původní domek stál, protože v soupisu domů je uveden dohromady s domem čp.9/III, se společným majitelem Janem Markusem.[77]
V prostoru mezi čp.9/III a historickou budovou mlýna čp.12/III, kudy dnes vede hlavní vjezd do průmyslového areálu, musely po roce 1945 ustoupit bobtnajícímu průmyslovému areálu i dva další, původně samostatné domy čp.10/III a čp.11/III. Dům čp.10/III je zachycen na mapě stabilního katastru z roku 1838 coby nespalný (celozděný). Připomíná se v seznamu majitelů domů z roku 1788.[78] V červenci 1933 povolilo město F. Řehořovského podezdívku štítu v čp.10/III.[79] Dům byl dle Karla Hofmana zbořen v lednu 1988.[80] Jde ale nejspíš o omyl, protože dům čp.10/III lze spolehlivě vidět na letecké fotografii z července 1947,[81] ale na snímkování ze září 1951 se již jeví jako zbořený.[82] Průkazně pak na snímku ze srpna 1952.[83]
Dům čp.11/III rovněž ukazuje mapa stabilního katastru již jako nespalný. Dne 24. ledna 1777 se před obecní radou projednávala koupě chalupy od Šebestiána Markuse, kterou za 100 zlatých získal Josef Černovský.[84] Josef Černovský s manželkou Ludmilou jsou v čp.11/III doloženi už v roce 1775.[85] A pak opakovaně na přelomu 70. a 80. let i roku 1783.[86] Je možné, že chalupu obývali původně coby nájemníci a následně ji od Šebestiána Markuse odkoupili. Počátkem 19. století patřil dům jejich synovi Jindřichovi. Voskařský mistr Jindřich Černovský se zde v listopadu 1814 ženil s Marií Tylovou.[87]
Dne 15. října 1813 se radní na schůzi magistrátu zabývali zprávou policejního úřadu ohledně „des durch den Heinrich Czernowsky eigenmächtig unternommenen Baues eines höhern Schuptens bei seinem Wohnhäusel auf der Pilsner Vorstadt,“ tedy „od Jindřicha Černovského svévolně provedené stavby vyšší kůlny při jeho obytném domku na Plzeňském předměstí.“ Radní Černovskému nařídili, aby „a) kolnu tu, která by rozmetána [tedy zbořena – pozn. aut.] býti zasluhovala, o dva lokte [cca 1,2 metru – pozn. aut.] snížil, b) mlátek [tedy menší stodolu – pozn. aut.] vzdělati [postavit – pozn. aut.] se neopovážil, an sice kolna ta moci ouřadu rozmetána a on téhož práva zbaven bude, c) komín werkstattní [tedy od dílny – pozn. aut.] alespoň na půl cihly postavil a k odstranění nebezpečenství ohně dostatečně vyvýšil.“[88]
V městském archivu se nachází složka z roku 1941, nazvaná „Zřízení příček, stropů a podlah v domě čp.11/III“.[89] Dům čp.11/III zanikl v lednu 1948 kvůli výstavbě dílen a skladiště,[90] podle jiného pramenu byl zbořen již v roce 1947.[91] Dle leteckého snímkování z června 1947 se rovněž zdá, že již neexistoval.[92]
Mezi domy čp.10/III a čp.11/III vybíhala krátká, slepá ulička. Na podzim 1947 požádala firma Guth o její zábor, šlo o plochu 115 metrů čtverečních. Město souhlasí, ulička už neplnila veřejnou funkci a byla ze tří stran obklopena areálem podniku. Radnice navíc oceňovala, že zbořením čp.11/III roku 1947 firma umožnila obci rozšířit komunikaci na dnešním náměstí U Saské brány.[93] Na místě těchto domů a uličky je v současnosti hlavní brána podniku a vyasfaltované nádvoří.
2.1.4. Zaniklá ulice Psinka
Rozrůstání areálu „traktorky“ si vyžádalo ještě výraznější proměny uliční sítě než zrušení oné slepé uličky v prostoru nynějšího vjezdu do podniku. Zcela totiž zanikla i ulice (ve skutečnosti spíše cesta) zvaná Psinka. Ta původně vybíhala z náměstí U Saské brány k Padrťskému potoku po východní straně objektu čp.9/III. Po jejím zrušení v 2. polovině 20. století ji nahradila zcela nově, o několik desítek metrů jinde, vedená dnešní ulice U Soutoku (viz níže).
Na indikační skice stabilního katastru z doby po roce 1838 se komunikace nazývá Psingagasse,[94] tedy ulice Psinka, popřípadě V Psince. Šlo o starobylý a zažitý místní název, původně ve variantě Psí krchov. Dne 31. května 1780 se obecní rada zabývala podáním od městského sládka Františka Krofta „strany palouku na Psím krchově.“[95] Dne 11. června 1783 magistrát projednával žádost Františka Hořice, zda by mohl zřídit kovářský verštat na místě zvaném „Na psím krchově“. Obecní rada odpověděla, že za to místo už dává Jan Drnec 25 zlatých, pročež se to jemu za ty obětované peníze ponechá.[96] Jan Drnec byl tehdy uváděn jako majitel mlýna čp.14/III v dnešní ulici Ke Koupališti (viz níže). Je pravděpodobné, že se jednalo o tuto lokalitu. Zároveň se tím poodhaluje možný původ tohoto místního jména. Mohl souviset s profesí pohodných neboli rasů, kteří v raně novověké společnosti zajišťovali likvidaci uhynulých zvířat a odchyt toulavých psů. Jde ovšem jen o hypotézu. Ještě za první republiky byl název užívaný. Například v roce 1930 se komunikace označuje jako Psinka.[97] Vždy ale šlo spíše o označení cesty a lokality než ulice, protože tou tato komunikace fakticky nebyla. Od 2. poloviny 20. století spontánní užívání tohoto pomístního názvu mizí a v současnosti už je zapomenuté.
U vyústění Psinky ze Soukenické ulice stával dům čp.9/III (viz výše). Protější nároží zaujímala až do 1. poloviny 19. století stavebně nevyužitá velká zahrada č.kat.201. Dne 25. června 1813 řešili radní na schůzi magistrátu žádost mlynářského mistra Františka Fábery (majitel mlýna čp.1/III, pozdější tiskárna v ulici Dolní příkopy, viz níže) „um Bewilligung in der Pilsner Vorstadt in seinem Garten eine Scheuer v. Stein erbauen zu dürfen, mit beigl. Bauplan,“ neboli „o svolení na Plzeňském předměstí ve své zahradě stodolu z kamene postaviti moci, s přiloženým stavebním plánem.“ Radní věc předali policejnímu úřadu k prošetření.[98] Zdálo by se, že šlo o pozemek přímo v okolí mlýna čp.1/III, ale formulace „ve své zahradě“ napovídá, že šlo o pozemek č.kat.201, který dle indikační skici mapy stabilního katastru z roku 1838 byl v majetku Fáberových z čp.1/III a který se nacházel mezi Soukenickou ulicí a Padrťským potokem, východně od už nyní zaniklé ulice Psinka, zhruba v místech, kde nyní odbočuje ulice U Soutoku. Dne 2. července 1813 se po prošetření vyjádřil magistrát k Fáberově žádosti. Vydal souhlasné stanovisko k zbudování stodoly, ovšem s některými podmínkami, zejména že „2 Hauptmauer wie auch gegen Hniewkowskyschen Haüsel vom Stein zu erbauen und auf den Gemeindgrund mit seinem Baue nicht auszutretten habe,“ tedy „dvě hlavní zdi, jakož i proti Hněvkovskému domku, z kamene vystavit a na obecní pozemek se svou stavbu nevystupovat.“[99] Zmínka o Hněvkovském domě umožnuje zpřesnit lokalizaci. V 1. polovině 20. století sice s touto rodinou byl spojen dodnes existující dům čp.2/III (nynější sídlo městských lesů), ale počátkem 19. století Hněvkovských obývali dům čp.9/III na náměstí U Saské brány (viz výše), který se nacházel vedle zmíněné zahrady č.kat.201.
K zbudování stodoly na Fáberovské zahradě č.kat.201 ovšem nedošlo, neboť ještě na císařském otisku mapy z roku 1838 zůstává zahrada zcela prázdná. Teprve pak na jejím nároží u Soukenické ulice vyrostl na parcele č.kat.439 dům čp.49/III. Šlo o skromný přízemní domek, zvaný „Mikulášovna“.[100] Vznikl patrně nedlouho po roce 1838, okolo poloviny 19. století. Na indikační skice mapy stabilního katastru již v dodatečných zákresech vidět je. Číslo popisné by nasvědčovalo výstavbě v 50. letech 19. století. Při sčítání lidu z roku 1857 už spolehlivě existoval a byl obydlený. Tehdy tu žila rodina zahradníka Martina Krejsy.[101] Tato profese se zde pak udržela dlouho, protože usedlost obklopoval směrem k Padrťskému potoku, ale i podél Soukenické ulice velký pozemek č.kat.201, využívaný jako zahradnictví. V domě čp.49/III se 7. dubna 1889 narodil léčitel Jan Mikolášek (1889–1973). Jeho otec Antonín (uváděn jako Mikulášek) do Rokycan přesídlil roku 1887 z Mirošova a měl zde zahradnickou živnost.[102] V městském archivu se nachází složka z roku 1911, nazvaná „Krtička Robert z Jadenů, stavba skleníku čp.49/III, Plzeňské předměstí“.[103]
Brzy po 2. světové válce odkoupilo město pozemek i dům čp.49/III od statkáře Krafta.[104] Manželé Kraftovi nabídli zahradu i s domem městu 1. ledna 1947, které nabídku ihned přijalo. Město plánovalo využít nabytý majetek pro celkovou úpravu lokality. Měla být rozšířena komunikace (myšleno pravděpodobně náměstí U Saské brány, respektive Soukenická ulice). Rovněž se mluví o rozšíření „uličky k Padrťskému potoku“, do níž dům svým rohem zasahoval.[105] V tomto případě je myšlena ulice Psinka.
V roce 1956 se uvádí, že dům čp.49/III již není obydlen. Byl totiž předtím třikrát vyplaven velkou vodou. Domovní správa jej předala do majetku traktorové stanice, která jej přičlenila k svému areálu a zřídila v něm výzkumnou stanici.[106] Dům následně ještě relativně dlouhou dobu existoval v rámci areálu. Je tu zachycen ještě na leteckém snímku z července 1968,[107] i na mapě města cca z roku 1976.[108] I dle leteckého snímkování z července 1978 ještě existoval.[109] Až někdy v 80. letech 20. století byl zbořen a na jeho místě vyrostla nová hala, účelový objekt s plechovým pláštěm, zakončený jednoduchou sedlovou střechou. Směrem do náměstí U Saské brány je k hale přistavěna patrová budova s plochou střechou (foto z r. 2003).
Existence uličky Psinka je již za první republiky stala předmětem debat o koncepčnějším řešení této oblasti, zejména kvůli možnému propojení Plzeňského předměstí s rekreačním areálem okolo fotbalového hřiště a koupaliště pod Oseckým vrchem. V roce 1930 prodávala obec pozemek na soutoku Boreckého a Padrťského potoka (nynější volejbalový areál na takzvaném Ostrůvku, viz) a stanovila, že budoucí majitel musí souhlasit s veřejným přechodem pozemku od ulice takzvané „Psinky“ nejkratším směrem na protější školní hřiště (nynější fotbalový stadion pod Husovými sady, viz), prostřednictvím dvou na sebe navazujících lávek, zřízených přes Padrťský a Borecký potok.[110] O tomto návrhu viz níže, v popisu ulice Ke Koupališti. Nakonec ovšem záměr nebyl realizován a spojení se sportovními areály pod Husovými sady se vedlo v prodloužení ulice Ke Koupališti.
Vzhledem k tomu, že ulice Psinka fakticky v meziválečném období postrádala zástavbu (kromě domů čp.9/III a čp.49/III u jejího vyústění) a měla charakter pouhé polní cesty, se objevovaly i návrhy vedoucí k jejímu zrušení či proměně na soukromou komunikaci. V listopadu 1929 rozhodla rada, že žádosti A. Holuba o zahrazení ulice na takzvanou Psinku nelze vyhovět.[111] V březnu 1930 rada určila, že se ohledně zahrazení ulice Na Psince provede komisionelní řízení.[112] Dne 19. března 1930 souhlasili radní s žádosti A. Holuba, aby byla zahrazena slepá ulice Na Psince. Člen rady J. Hořice to ale odmítal a žádal, aby tudy vedena lávka na koupaliště.[113] Koncem dubna 1930 musela rada vzít na vědomí protest proti plánovanému uzavření ulice „Na Psinkách“ a usnesla se proto jednat s majiteli sousední louky o odkupu.[114] V 30. letech 20. století řeší ale obec pronájem louky č.kat.231/1 a takzvané ulice Na Psince č.kat.2768/5 Josefu Rabanovi. Raban, dělník z čp.45/II, požádal o pronájem a 11. prosince 1935 to rada doporučila ke schválení. Nájemce měl provést na svůj účet zahrazení za vraty do čp.9/III a opatřit ulici vrátky tak, aby se do ní podle potřeby mohlo zajíždět. V březnu 1936 to schválilo zastupitelstvo.[115] Ulice se tak de facto stala součástí soukromě užívaných zemědělských pozemků. V červnu 1937 řeší město pronájem pozemků č.kat.231/2 a č.kat.2768/5, tentokrát Františku Mikoláškovi. Obec, vlastnící pozemky č.kat.2768/5 (takzvaná ulice Na Psince) a č.kat.231/2 (louka) o celkové ploše 1291 + 704 čtverečních metrů, se 6. března 1936 usnesením zastupitelstva rozhodla pronajmout tyto parcely Josefu Rabanovi, ten se ale vzdal nájmu. 17. března 1937 žádost o pronájem podal František Mikolášek, zahradník. 28. května 1937 to městská rada doporučila ke schválení a na červnové schůzi zastupitelstva v roce 1937 byl pronájem schválen.[116]
V roce 1949 ještě ulička Psinka existovala v původním rozsahu. Brigádnickou prací členů KSČ byla tehdy vyčištěna.[117] Zanikla až po demolici domku čp.49/III a výstavbě haly na jeho místě, tzn. zhruba na přelomu 70. a 80. let 20. století. Dle leteckého snímkování z července 1978 ulička existovala.[118] Brzy poté byla zrušena a zapojena do areálu traktorové stanice. Zároveň jako její náhrada vznikla ulice U Soutoku, posunutá o několik desítek metrů k jihovýchodu, takže odbočuje ze Soukenické jižně a nikoliv severně od místa bývalého domku čp.49/III. O ulici U Soutoku podrobněji viz níže.
2.1.5. Stavební vývoj mlýna čp.12/III po roce 1945 a jeho architektonický popis
Díky památkové ochraně (registrační číslo objektu 2421) vyhlášené roku 1964, podle jiného zdroje už 3. května 1958,[119] ale naštěstí unikl účelovým modernizacím vlastní historický mlýn čp.12/III. V roce 1970 v jeho přízemí vznikla prodejna potravin (podle údaje z listopadu 1967 ovšem už prý prodejna byla zřízena, mělo ji adaptovat družstvo Jednota[120]). Do vnější tváře objektu ale nijak zásadně nezasáhla, kromě unifikovaného vývěsního štítu na fasádě. V roce 1982 občanský výbor č. 8A zaslal protest proti zrušení prodejny Jednota v budově čp.12/III.[121] V 1. pololetí 1972 provedl podnik STS opravu fasád budovy a výměnu okapových žlabů, celkem práce v hodnotě 10 000 Kčs.[122] V roce 1976 podnik STS uvažoval o demolici historické budovy. V červnu 1976 to kritizoval na plénu MěstNV František Purghart. Vadila mu představa demolice jako taková (poukazoval na památkový charakter domu), ale i to, že podnik začal bourání připravovat, aniž by cokoliv městu oznámil.[123] Zvrhlý plán naštěstí nebyl realizován.
Během 80. let ale přesto objekt zchátral. V roce 1995 požádalo město stát o 300 000 Kč z památkového fondu na jeho opravu[124]. V letech 1995–1997 byla provedena vestavba ubytovny do druhého patra budovy a roku 1996 i obnova fasády.[125] Celková rekonstrukce se ale nakonec uskutečnila až v roce 2001, kdy byla provedena citlivá oprava fasády a střechy mlýna.[126] Při rekonstrukci zmizela z parteru původní prodejna a došlo k obnově oken. Z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón přidělil stát na opravu tohoto objektu pro rok 2001 66 000 Kč.[127] V roce 2003 obdržela firma SMS dotaci ve výši 150 000 Kč od krajského úřadu na opravu podlah historického mlýna, poničených při povodni v roce 2002.[128] Historická budova se navíc roku 1992 stala součástí městské památkové zóny (novější průmyslové budovy v areálu podniku nikoliv).
Dne 24. ledna 2025 dopoledne byly v dlažbě před domem čp.12/III slavnostně odhaleny dva takzvané stolpersteiny, kameny zmizelých, připomínající Bertu a Františka Guthovy, bývalé majitele objektu, kteří odtud byli deportováni do koncentračního tábora a zavražděni.[129]
Mlýn čp.12/III je dnes mimořádně zachovalou barokní architekturou bohatého předměstského dvorce. Nejstarší části zdiva pocházejí patrně již ze 17. století, vnější tvář domu z 18. století. Patrový objekt má mansardovou střechu s vikýři. Hlavní, šestiosé průčelí je natočeno k jihu do náměstí U Saské brány. Nároží zpevňuje masivní opěrák, vybíhající až do výše korunní římsy, možná renesančního původu. V přízemí se nachází jednoduchý vstupní portálek se štukovaným ostěním. Parter je tu členěn rustikou. Okna v patře mají jednoduché profilované šambrány. Mezi nimi jsou na fasádě umístěny v oválném poli dvě barokní malby, a to svatý Florián (foto z r. 2003) a svatý Josef (foto z r. 2003), obě barokní. Boční, dvouosou fasádou hledí dům do Madlonovy ulice (foto z r. 2003). Uvnitř se nacházejí klenuté barokní prostory. Středová chodba má pruské klenby, vedlejší místnosti křížové klenby.[130] Zadní strana domu zůstává veřejnosti nepřístupná a je otočena do továrního dvora. Nalézá se tu stará pavlač. Při porovnání její současné podoby s Schönbergerovou litografií z roku 1830 zjišťujeme, že i zadní strana domu si už téměř 200 let drží svoji tvář.
Vedle mlýna stojí nad bývalým Mlýnským náhonem mlýnice s novorenesanční fasádou, která jako jedna z mála přežila ze starší stavební fáze podniku. Postavena byla roku 1877, její vnější tvář možná pak byla ještě pozměněna na přelomu 19. a 20. století při transformaci na železárny.
2.1.6. Vývoj pojmenování náměstí U Saské brány
Náměstí U Saské brány postrádalo
ještě hluboko do 20. století oficiální název. Nebylo považováno za náměstí,
spíše za prostranství. Počátkem 30. let 20. století v souvislosti
s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech zůstává
mnoho nepojmenovaných ulic. V říjnu 1934 se rozhodlo, že názvosloví bude
řešit najednou.[131]
Dne 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní
komise, která navrhla změny v uličních názvech. 25. dubna 1935 její návrhy
posoudilo i zastupitelstvo. Mimo jiné bylo navrženo prostranství před Guthovou
továrnou až k tehdejší Mlynářské ulici č.kat.2857 nazvat Náměstí Letňanského. Zastupitelstvo
tento návrh schválilo.[132]
Variantně uváděno i jako Náměstí
Letnianského (Jan Letnianský z Wišerovic byl v polovině 17.
století významným rokycanským radním[133]
a majitelem mlýna čp.12/III, viz výše).
V červenci 1951
došlo k přejmenování náměstí a výsledkem byl jeden z nejideologičtějších a
zároveň nejkomičtějších názvů té doby, náměstí
Mladých traktoristů.[134]
Přejmenování schválila na svých zasedáních 15. května a 15. června 1951 rada
MNV na počest 30. výročí založení KSČ.[135]
Dne 30. června 1994 rozhodlo zastupitelstvo o zrušení tohoto neústrojného názvu
a přijalo současné pojmenování náměstí U
Saské brány. Označení za náměstí je ovšem do značné míry formální, protože
zde byl kromě mlýna čp.12/III evidován už jen jeden objekt, a to mateřská škola
čp.39/I, později přečíslovaná na čp.224/I (viz kapitola „okružní třída“). 23. března 2006 navíc rozhodl MÚ o přeřazení
objektu do Třebízského ulice. 24. dubna 2006 změnu potvrdila rada města.[136]
2.2. Soukenická ulice
Zatímco barokní objekt mlýna čp.12/III zůstává jakousi pohledovou konstantou Rokycan už minimálně dvě století, prostor před mlýnem, náměstí U Saské brány a oblast dále k jihovýchodu, podél Soukenické ulice, se během posledních desetiletí radikálně proměnila, a to k horšímu. Jestliže hluboko do 20. století bylo náměstí U Saské brány i Soukenická ulice jen ospalým slepým ramenem předměstské zástavby, pak zejména ve 2. polovině tohoto století se lokalita transformovala na průjezdní dopravní tepnu. To s sebou neslo nejen dopravní zátěž, ale i demolice. V 80. letech 20. století se tím zároveň připravovala asanace další části historických Rokycan. Zmizet měla nejen Soukenická ulice, ale i celé Dolní příkopy a zástavba podél Gottliebovy ulice. Asanační plány naštěstí zastavil pád normalizačního režimu, ale těsně před jeho koncem byla právě oblast Soukenické ulice až k náměstí U Saské brány zasažena demolicemi.
2.2.1. Proměny dopravní funkce Soukenické ulice (most přes Padrťský potok a silniční průtah)
Soukenická ulice původně na východě končila na břehu Padrťského potoka brodem. Suchou nohou mohli vodní tok přejít jen pěší, a to přes dřevěnou, takzvanou Vojtovic lávku, nářečně „Vojtojc lávka“, která byla na opačném břehu zaústěna do nynější Tomáškovy ulice na Pražském předměstí dnes již neexistující pěšinou mezi domy čp.51/II a 52/II.
Dne 29. března 1816 radní řešili „Überschlag der zur Erbauung eines Holzernen Fußsteges auf der Prager Vorstadt erforderl. Unkösten,“ tedy „návrh pro vystavění dřevěné lávky na Pražském předměstí nezbytných výdajů.“ Magistrát věc předal k přezkumu hospodářskému úřadu s tím, že kromě lávky se musí vyřešit i „Taraßierung bei der Rischankischen Wohnhause vormehren und hierzu dem Stein sogleich zu führen zu lassen,“ neboli „zvýšení tarasu u Ryšánkovského obytného domu a k témuž okamžitě kámen nechat přivézti.“[137] Ryšánkovský dům byl čp.51/II (viz kapitola o zástavbě v Tomáškově ulici).
Dne 19. dubna 1816 se magistrát seznámil s přípisem podkomořského úřadu „mit Bewilligung zur Erbauung des abgerissene Stegs,“ tedy „se svolením k vystavení zbořené lávky.“ Radní ve své odpovědi uložili hospodářskému úřadu ihned přikročit ke stavbě.[138] Není ovšem jisté, které lávky se tato zpráva týkala. Město v roce 1816 současně řešilo i výstavbu lávky u Rokycanova domku (viz popis čtvrti Pod Kostelem).
Lávka je vidět i na nejstarší katastrální mapě z roku 1838. Šlo o úzkou, dřevěnou konstrukci. Dopravní propojení obou historických rokycanských předměstí tak zůstávalo nedostatečné, ostatně intenzita provozu byla nízká a brod postačoval pro hnaní dobytka. Nejstarší regulační plán města z roku 1892 navrhoval postavit zcela novou ulici s přemostěním Padrťského potoka v ose Nerudovo náměstí – ulice U Spilky. Tento dosti odvážný a spíše fantaskní projekt by si vyžádal plošné demolice oblasti Na Pátku a nebyl realizován. Po roce 1900 uzrávala logičtější koncepce, a to vytvořit severní dopravní obchvat města, nikoliv podél městských hradeb, jako se stalo na jižní straně Rokycan (Jiráskova ulice), nýbrž propojením dnešního Nerudova náměstí a náměstí U Saské brány v ose Soukenické ulice po novém mostě přes řeku v místě tohoto brodu.
V prosinci 1927 se na jednání zastupitelstva Václav Stehlík přimlouvá za úpravu okolí lávky u Sedláků a opravu lávky samotné, je prý nebezpečná pro chodce. Věc byla odkázána k posouzení městské radě. Rovněž František Komárek se přimlouval za úpravu okolí lávky u Sedláků včetně chodníku od lávky ke kovářovi Potůčkovi. Starosta reagoval, že město uvažuje o výstavbě zcela nových betonových lávek.[139]
Od konce 20. let se uvažovalo o tom, že by se sem přestěhoval starší příhradový most z Pražské ulice u městských lázní (viz), vedle nějž se chystala výstavba nového železobetonového mostu. V květnu 1928 rada vzala na vědomí zprávu městské technické kanceláře, která nedoporučila použít železnou konstrukci erárního mostu na stavbu mostu u stravovny.[140] Rozpočtová analýza ukázala, že by to nebylo výhodné. Rozebrání i montáž mostu a složité stěhování jeho konstrukce by přišlo na asi 150 000 Kč, zcela nový most by přitom prý stál 160 000 Kč.[141] Znovu v roce 1930 spolek majitelů domů doporučoval získat konstrukci železného mostu přes Padrťský potok a umístit přes potok u stravovny. Městská technická kancelář doporučila vyčkat na posudek o rozpočtu na přestěhování mostu od E. Sušického. Městská rada to vzala na vědomí v říjnu 1930.[142] Definitivní stanovisko vydala obecní správní komise, která nahradila rozpuštěné zastupitelstvo, v únoru 1931. Na základě rozpočtu E. Sušického a Škodových závodů prý nelze koupit konstrukci železného mostu přes Padrťský potok a umístit ji ke stravovně.[143] Jak ukázala realita, stavba nového mostu vyšla nakonec podstatně dráž. Faktem je, že obstarožní a nepříliš široký příhradový most z 19. století by býval nemohl dost dobře plnit funkci, která se od této lokality v novém dopravním řešení očekávala.
V červenci 1931 rozhodla rada, že nelze vyhovět žádosti obyvatel Soukenické ulice o zřízení uličního kanálu vzhledem k projektu hlavního sběrače. Možné prý je jen zřízení provizoria za podmínky bezplatné dodávky rour od firmy Poppy a spol.[144] Koncem července 1931 radní deklarují, že po vyřešení investičního programu a sjednání investičních poplatků se v Soukenické ulici vybuduje kanál.[145] V listopadu 1932 oznamuje rada, že na úpravu části silnice u zahrady pana Mikoláška se bude pamatovat v rozpočtu obce na rok 1933.[146] V červnu 1932 se rada usnesla, že se zemským úřadem se bude jednat o opatření projektu na most u domu čp.4/III.[147] V lednu 1933 prezentovala levicová opozice na schůzi zastupitelstva návrh boje s nezaměstnaností. Mimo jiné se doporučuje vydláždit Oseckou silnici ve městě až k rozcestí s Voldušskou silnicí.[148] Tento silniční tah tehdy probíhal z Nerudova náměstí Soukenickou a Tomáškovou ulicí. V srpnu 1933 byla městskou radou na vědomí vzata zpráva o intervenci u zemského úřadu v otázce projektu železobetonového mostu přes Padrťský potok u bývalé stravovny.[149] Koncem srpna 1933 se uvádí, že s firmou Jelínek se dojedná honorář za projekt železobetonového mostu přes Padrťský potok.[150] Počátkem září 1933 pak radní vyslovili souhlas s ujednáním zástupců obce a ing. Jelínka o vyhotovení projektu mostu přes Padrťský potok, s maximálním honorářem 9000 Kč.[151] V říjnu 1933 rada rozhodla, že městskou technickou kanceláří navržená úprava prostranství před Guthovou továrnou (čp.12/III) se může provést jen po předložení celkového projektu dláždění ulic od Plzeňské brány k bývalé stravovně.[152] Počátkem listopadu 1933 se město seznámilo s průběhem intervenci ze 7. listopadu 1933 na ministerstvu veřejných prací v otázce okresního mostu přes Padrťský potok.[153] V listopadu 1933 městské radě oznámen výnos ministerstva vnitra o přesunu přídělu půjčky práce 960 000 Kč. Bylo uloženo prezídiu městské rady projednat po technické a finanční stránce použití peněz.[154] Dne 20. listopadu 1933 o využití přídělu z půjčky práce rozhodovalo prezídium rady a rozhodlo realizovat pouze výstavbu nového mostu přes Padrťský potok za 180 000 Kč a dlažbu ulic od Plzeňské brány k Padrťskému potoku za 380 000 Kč, eventuálně i předlažbu Masarykova náměstí za 100 000 Kč. S firmou ing. Jelínek se mělo projednat opatření projektu na dlažbu ulic od Plzeňské brány k Padrťskému potoku.[155]
30. listopadu 1933 se městská rada rozhodla dotázat ministerstva veřejných prací, zda by bylo možné dostat státní subvenci na výstavbu druhé dálkové průjezdní komunikace Praha–Plzeň přes Rokycany v trase Nerudovo náměstí – Soukenická – Třebízského o délce 1,015 km s tím, že bude nutno postavit mosty přes Padrťský potok a přes náhon u Guthů.[156] Dne 29. listopadu 1933 se konalo vodoprávní řízení.[157] Do několika let se opravdu podařilo tuto novou komunikaci, včetně mostů, dokončit. V dubnu 1935 při rozpravě o rozpočtu na rok 1935 doporučují sociální demokraté ústy Josefa Basáka, že obec by měla ještě v roce 1935 připravit realizaci projektu úpravy spojovací silnice mezi Pražskou a Plzeňskou silnicí přes nový most.[158] Dne 26. ledna 1935 ministerstvo veřejných prací projekt nového mostu schválilo. 26. července 1935 pak oznámila ministerstva veřejných prací a financí, že povolí 25% subvenci na výstavbu mostu, do 75 000 Kč, přičemž celkové náklady se odhadovaly na 300 000 Kč. 13. srpna 1935 zemský úřad oznámil městu podmínky subvence, které 29. srpna 1935 městská rada doporučila ke schválení. Zemský úřad slíbil poskytnutí vlastní subvence do výše 100 000 Kč. V listopadu 1935 podmínky státní správy pro udělení dotace schválilo zastupitelstvo s tím, že město má vyzvat zemský úřad, aby vypsal a zadal stavbu mostu.[159] Koncem roku 1935 se okresní zastupitelstvo usneslo, že budoucí most převezme do okresní správy, pokud obec upraví komunikaci mezi Oseckou a Litohlavskou silnicí. Zemský úřad 13. listopadu 1935 povolil na most 30% subvenci (maximálně 100 000 Kč). Z celkových nákladů 300 000 Kč tak 100 000 Kč přislíbila země, 75 000 Kč stát a na obec zbývalo 125 000 Kč. Dne 19. prosince 1935 rada doporučila ke schválení aktuální finanční krytí investice a 20. prosince 1935 zastupitelstvo hlasovalo pro.[160] V roce 1936 jedná obec o použití nevyčerpaných 250 000 Kč z původní půjčky od Ústřední banky československých spořitelen na železobetonový most přes Padrťský potok na úhradu jiných investic. Z úvěru 750 000 Kč od Ústřední banky československých spořitelem prý zbude cca 250 000 Kč na výstavbu mostu přes Padrťský potok, přičemž městská technická kancelář odhadovala náklady na most na 197 900 Kč + 20 000 Kč na eventuální překročení nákladů + 70 000 Kč na úpravu komunikací k mostu, celkem tedy cca 287 000 Kč. Státní a zemské subvence měly tvořit 55 % z 197 900, tedy 108 000 Kč, zaokrouhleně 100 000 Kč, obec tak musela uhradit sama 187 900 Kč.[161]
Most v Soukenické ulici postavila nákladem 225 788 Kč firma Jelínek a synové z Berouna.[162] Dne 20. března 1936 jí zakázku zadala obecní rada.[163] Stavební práce začaly 20. května 1936 a most byl hotov do 20. října téhož roku. Už 23. září 1936 proběhla zatěžkávací zkouška. Nový železobetonový most byl pojat v jednoduchém, moderním stylu. Kolaudací prošel 15. ledna 1937.[164] Šlo o železobetonovou trámovou konstrukci se středovým pilířem o šířce 0,8 m a dvěma poli o světlosti 2 x 12,6 m. Vozovku o šíři 6 m doplňovaly oboustranné chodníky 2 x 1,3 m.[165] Pro příjezd na most byla provedena na obou březích výstavba sypaných nájezdových ramp, které vyvedly komunikaci na novou niveletu. Na levém břehu vyrostla rampa o délce 40 m, na pravém 20 metrů.[166] Shnilá dřevěná konstrukce původní Vojtovy lávky byla odstraněna, což ovšem vyvolalo nesouhlas místních obyvatel. 22. října 1936 podal František Lorenz a asi 10 dalších lidí protest proti „ukvapené“ demolici Vojtovic lávky, protože nový most zatím není plně hotov a dosud nemá vydlážděné chodníky, tudíž je tam bláto. Městská technická kancelář reaguje, že Vojtovic lávka byla zevnitř zcela shnilá a držela jen zázrakem, její životnost proto nebylo možné prodloužit.[167]
Firma Jelínek a synové vyprojektovala a postavila současně nákladem 136 158 Kč i nový betonový mostek na Mlýnském náhonu na náměstí U Saské brány, před tehdejšími Guthovými železárnami čp.12/III (viz výše).[168] Ač z hlediska čisté inženýrské aritmetiky nebyl mostek nijak složitý, přece šlo o poměrně komplikovaný zásah do stávající nejen dopravní ale i vodní infrastruktury. Mlýnský náhon totiž zásoboval energií sousední Guthovy železárny. 4. září 1937 požádalo město okresní úřady, aby posoudili vodoprávní implikace nového mostku. Vodoprávní řízení proběhlo 3. února 1938 a projekt nového mostu musel na tyto okolnosti brát ohled.[169] Pod mostem muselo zbýt místo na odlehčovací kanál, jakousi rezervu průtoku, aby se v případě povodně nový most nestal hrází, která by zhoršovala dopady velké vody. Je nutné si uvědomit, že oblast před Guthovými železárnami, tedy dnešní náměstí U Saské brány patří mezi rokycanské okrsky, tradičně zaplavované i při slabších povodních. Normální průtok Mlýnského náhonu tu byl spočten na 0,82 metru kubického/sekundu, v době záplav se ale mohl mnohonásobně zvýšit. Firma Jelínek zahájila výstavbu mostku 28. února 1938 a poslední záznam ve stavebním deníku je z 10. května téhož roku. Nový železobetonový most překonával Mlýnský náhon jedním polem o kolmé světlosti 8,5 m. Vozovku o šířce 9 metrů (dlážděnou žulovou kroužkovou dlažbou) doplňovaly na obou stranách asfaltové chodníky po 1,3 m šířky.[170] Počátkem roku 1939 předložila firma Jelínek a synové městské radě závěrečný účet. Náklady po očištění vyčíslila na 129 658 Kč.[171]
Mosty přes Padrťský potok a Mlýnský náhon měly jasný účel, příprava vzniku silničního severního průtahu městem, V březnu 1937 jedná vedení města o použití přídělu 960 000 Kč z půjčky práce na některé investice. Ministerstvo vnitra totiž 13. listopadu 1936 povolilo městu Rokycany 560 000 Kč v 2. etapě a 400 000 Kč v 3. etapě půjčky práce. Navržené využití počítalo mj. s výdlažbou ulice od Plzeňské brány okolo Masarykovy školy až k Pražské silnici za 380 000 Kč a s výstavbou mostu přes Padrťský potok za 180 000 Kč. Projekt dláždění spojovací komunikace od Plzeňské brány k Pražské silnici prý už byl předložen okresním úřadem ministerstvu veřejných prací s žádostí o zemskou subvenci, přidělení peněz ale bude možné nejdřív za 3 roky. Projekt spojovací komunikace od Plzeňské brány k Pražské silnici zhotovila v roce 1934 firma Josef Jelínek z Plzně. Městská technická kancelář odhadla náklady na 983 000 Kč, při ofertním řízení ale čekala, že finální náklady klesnou. 4. března 1937 rada požádala ministerstvo vnitra o půjčku na stavbu silnice, přičemž měla být vynechána část od mostu k Pražské silnici, na kterou by už nestačily peníze.[172]
Dne 11. května 1937 rozhodli radní v návaznosti na otevření nového mostu přes Padrťský potok vydláždit celou komunikaci od Plzeňské brány Třebízského a Soukenickou ulicí až na Nerudovo náměstí. Pokládka dlažebních kostek začala okamžitě a do roku 1938 byla hotova.[173] Součástí investiční akce za 960 000 Kč byla i pokládka kanalizačních rour v Soukenické ulici a kabelizace elektrického vedení v Třebízského ulici.[174] V červnu 1936 jedná zastupitelstvo o schválení půjčky 400 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu některých investic v rozpočtu na rok 1936. 12. května 1936 městská rada doporučila tuto půjčku ke schválení. Mimo jiné se předpokládalo použít na kanalizaci 100 000 Kč., z čehož v Soukenické ulici od domu čp.4/III k ulici Na Psince (dnešní ulice U Soutoku) a odtud do Padrťského potoka mělo jít o 410 běžných metrů rour o průměru 30 cm, s náklady cca 41 000 Kč. Na schůzi zastupitelstva ale Rudolf Kadláček požaduje stáhnout bod z programu a nechat projednat volebními skupinami. Obecní zapisovatel reagoval, že půjčku lze schválit s tím, že rada pak může posoudit jednotlivé položky, na co se má použít, což nakonec bylo schváleno.[175] V červnu 1937 město opakuje, že z přídělu půjčky práce se má opravit komunikace na tomto novém silničním průtahu, případně i včetně části Puchmajerovy ulice. 11. května 1937 městská rada rozhodla kabelizovat v části plánované komunikace od Plzeňské brány k transformátoru před Guthovou továrnu elektrickou síť, s náklady 139 378 Kč, dle nabídky od a. s. Škodovy závody. Dne 11. května a 17. června 1937 rada doporučila kabelizaci ke schválení. Dodávku žulových kostek na budoucí komunikaci zadala firmě Jan Kokoška a kanalizaci v Soukenické ulici firmě Josef Žour za 71 741,50 Kč. V červnu 1937 to schválilo zastupitelstvo.[176]
Soukenická ulice tehdy přestala být poklidnou předměstskou enklávou a změnila se na průjezdní komunikaci. Vytvoření druhého tranzitního průtahu městem na konci 30. let 20. století bylo výrazným urbanistickým počinem. Dvě dosud periferní lokality předměstské zástavby byly integrovány logickým způsobem. Je jasné, že celá tato investice do dopravní infrastruktury severního obchvatu historického jádra mohla být aspoň zčásti motivována i vojensko-strategickými zájmy. Rokycany jako město na důležité tepně spojující Prahu s českým západem už nebyly pro případné silniční přesuny vojsk úzkým hrdlem jako do té doby.
V 1. pololetí roku 1960 začala na tomto městském
průtahu (Jiráskova, Třebízského, park U Saské brány, Soukenická, Nerudovo
náměstí) instalace moderního veřejného osvětlení. Na podzim roku 1960 se tu už
rozsvítily elektrické lampy.[177]
Téhož roku také proběhla generální oprava mostu přes Padrťský potok. Ušetřeno
při ní bylo 8600 Kčs z původně plánovaného rozpočtu.[178] V
1. polovině roku 1964 byl vyasfaltován v Třebízského ulici chodník, od Střelnice
k ZŠ T. G. Masaryka.[179] V roce
1969 v Soukenické ulici bylo instalováno také celkem 6 lamp veřejného
osvětlení.[180]
Třebízského ulice se novějšího osvětlení dočkala roku 1972.[181]
Práce provedly Technické služby v 1. pololetí 1972. Šlo o výměnu zářivek. [182]
2.2.2. Rozšíření průtahu Soukenickou ulicí v 70. letech 20. století
Během 20. století setrvale rostla dopravní zátěž v Soukenické ulici. Už na schůzi obecní okrašlovací a komunikační komise v lednu 1932 se řešila otázka komunikačních závad v Rokycanech za přítomnosti zástupců autoklubu. Lékárník Chrž doporučil zavést jednosměrnou dopravu v ulici od Plzeňské brány k mostu přes Padrťský potok (tedy nynější Třebízského a Soukenická ulice) s tím, že doprava v druhém směru by měla být vedena Jiráskovou třídou. Městské radě bylo doporučeno po dokončení rekonstrukce Jiráskovy třídy uvažovat o zavedení jednosměrného provozu.[183] Návrh tehdy nedošel realizace.
Dopravní zatíženost Soukenické ulice dále vzrostla v 70. letech 20. století. Tehdy sem byla převedena veškerá tranzitní doprava v směru Praha-Plzeň, která dosud vedla přes historické jádro Rokycan. Komunikace, která se na konci 30. let 20. století zdála být jednou provždy ideálně naprojektována, se o pouhých třicet let později ukázala jako nevyhovující. Nové dopravní řešení si tak vyžádalo další investice, většinou s neblahým dopadem na tvář města. Zpráva z dubna 1968 mluví optimisticky o definitivním řešení dvousměrného provozu městem na rok 1970.[184] V roce 1969 projednával MěstNV novou dopravní infrastrukturu v Rokycanech. Rada MěstNV, rozhodla, že silniční doprava Praha-Plzeň má být vedena jednosměrně ulicemi Soukenická a Třebízského. Jiráskova ulice prý pro obousměrnou dopravu není vhodná, musely by tu vyrůst minimálně dva podchody pro pěší.[185] Dne 20. srpna 1969 se konalo na KPOI Plzeň jednání ohledně tří alternativních řešení průtahu silnice E12 městem. Za MěstNV byl přítomen František Hlad. Účastníci se shodli na alternativě č. 3. Dne 16. září 1969 rovněž rada MěstNV definitivně zvolila variantu č. 3 průtahu, předloženou KPIO. Rada zároveň schválila, že kvůli průtahu okolo „traktorky“ (čp.12/III) bude nutno zbourat tři domy.[186]
Na podzim 1972 (mezi 26. zářím a 28. listopadem) rozhodla rada MěstNV požádat odbor dopravy ONV o přehodnocení parametrů průjezdní komunikace severní větví Rokycan a doporučila upravit tuto komunikaci v nejbližší době na dvouproudovou, stejným způsobem jako Jiráskovu ulici.[187] Práce se ovšem o pár let oddálily. Město v říjnu 1973 jedná o provedení aspoň dočasné úpravy stávající ulice. Touto provizorní úpravou se rozumělo rozšíření vozovky, dle možností u Děkanského rybníčku (bez nároků na demolice) a částečné vyrovnání zatáčky před čp.12/III a potažení vozovky asfaltovým kobercem.[188] Obecní kronika za rok 1973 zde předvídá na 6. pětiletku (1976–1980) dokonce výstavbu „čtyřpruhové“ komunikace od Pražského předměstí k STS a dál.[189] Podobné plány se objevují i v dobových materiálech z jednání MěstNV (trvalé řešení tranzitní dopravy mělo být buď v podobě čtyřpruhové komunikace v tomto úseku, nebo přesunem dopravy na dálnici).[190] Na přelomu let 1974–1975 rada MěstNV skutečně souhlasila s výstavbou čtyřproudové vozovky (takzvaná „severní větev“) za podmínky, že bude pokryta potřeba náhradních bytů, bude vybudován bezpečný přechod pro chodce a zelený pás kvůli odhlučnění.[191] Na úpravu severní větve vyčlenil na rok 1975 MěstNV 100 000 Kčs, dalších 600 000 Kčs na úpravu Soukenické ulice. Akci měl provést podnik Silnice Plzeň.[192]
V listopadu 1974 práce na severní větvi začaly. Prováděl
je podnik Silnice Plzeň. Se zemními pracemi vypomáhaly Technické služby.[193] Tak
velkolepá investice, jak bylo ohlašováno, se ale nekonala. Vzniklá komunikace
měla zhruba dva pruhy, ovšem jednosměrné, takže šlo o zásadní přestavbu. Práce
na nové vozovce začaly v listopadu 1974.[194]
V září 1975 se uvádí, že podnik Silnice Plzeň neprovedl v Rokycanech
v 1. pololetí 1975 ani jednu ze slibovaných akcí, včetně úpravy Soukenické
ulice a úkol se přesouvá na 2. pololetí (má být provedeno počátkem října 1975).[195]
V rámci rekonstrukce průtahu mělo dojít i k opravě mostu přes
Padrťský potok v Soukenické ulici. Práce měly začít v červenci 1975
(rovněž v režii n. p. Silnice Plzeň).[196] Dokončení
vozovky v Soukenické ulici bylo zařazeno do plánu úprav komunikací na rok 1976.
Původní projekt počítal jen s úpravou vozovky v úseku od mostu
přes Padrťský potok na náměstí U Saské brány. Pak ale byl rozšířen a
asfaltování nové komunikace mělo probíhat v celé délce severní větve, tedy
od Nerudova náměstí až ke křižovatce u Střelnice.[197] Během
roku 1976 utratil MěstNV za úpravu komunikace v Soukenické ulici 51 000
Kčs (oproti plánu 261 000 Kčs). [198]
Částka je ale podezřele nízká, patrně jde o omezený rozsah úseku ulice nebo o
sumu nezahrnující veškeré výdaje.
Práce trvaly do roku 1976. Prováděl je podnik Silnice Plzeň, n. p., provoz Osek u Rokycan. 24. září 1976 skončilo pokládání asfaltového koberce a 27. září sem byla vpuštěna tranzitní doprava.[199] Stále ale šlo jen o dočasné řešení. V projektech se předpokládalo ve finální fázi zřízení čtyřproudové komunikace, takřka dálničního charakteru. 29. května 1979 ovšem rada MěstNV vzala na vědomí informaci o tom, že plánovaná asanace středu města zachová jen dvouproudovou, jednosměrnou komunikaci okolo STS. Komise výstavby měla námitky, s poukazem, že i ONV trvá na čtyřproudové obousměrné komunikaci. Pan Mašek ale radní upozornil, že takto široká komunikace by si vyžádala daleko víc místa (rozuměj demolic a tudíž i náhradních bytů). Rada MěstNV nakonec souhlasila, že severní větev bude i v budoucnu řešena jen jako dvouproudová.[200] Na mapě města cca z roku 1976 je zakreslena předpokládaná trasa Soukenické ulice po kompletní asanaci, v jejímž rámci měla v prostoru u Děkanského rybníčku ve čtvrti Pod Kostelem vyrůst nová základní škola. Trasa ulice by byla posunuta k severu, k Padrťskému potoku a zároveň zcela napřímena.[201] Plán naštěstí nebyl realizován.
V roce 1983 Technické služby v Soukenické ulici nainstalovaly nový typ žárovek na veřejném osvětlení.[202] V roce 1987 byla provedena v Soukenické ulici generální oprava asfaltového koberce (od křižovatky s Tomáškovou ulicí ke křižovatce se Sedláčkovou).[203]
Ani po otevření dálnice D5 u Rokycan roku 1993 se Soukenické ulici příliš neulevilo, tranzitní dopravu nahradil rostoucí místní provoz. V té době přestal po 60 letech od svého otevření vyhovovat most v Soukenické ulici přes Padrťský potok. Vadila nedostatečná šířka chodníků, rovněž oblouk vozovky od Nerudova náměstí byl příliš ostrý. Most nebyl po dobu své existence prakticky opravován. Pouze na rok 1956 plánoval MNV rekonstrukci zábradlí.[204] V lednu 1999 projednalo zastupitelstvo změnu rozpočtu, protože stát poskytl 900 000 Kč na generální opravu mostu v Soukenické ulici.[205] Dne 15. března 1999 byl na starém mostě přerušen provoz a 23. března 1999 započaly stavební práce. Ve skutečnosti šlo o demolici původní a výstavbu nové konstrukce. Termín dokončení byl stanoven do 31. října 1999, práce skončily už 27. října 1999 a 1. listopadu 1999 se nový most otevřel.
Po dobu jeho výstavby vedla přes Padrťský potok po provizorním příhradovém mostu. Nový, necelých 40 metrů dlouhý, most má ocelovou parapetní konstrukci o jednom poli. Do původní regulační zdi Padrťského potoka je zapuštěn na železobetonových monolitických pilířích. Vyprojektovala ho pražská firma Pontex, s. r. o. Stavbu provedly Inženýrské a průmyslové stavby, a. s. Praha (IPS). Výstavbu financoval stát, respektive Ředitelství silnic a dálnic. Nový most má na rozdíl od svého předchůdce z 30. let 20. století širší chodníky na obou stranách a vozovku o šíři 7,5 metru. Náklady na výstavbu dosáhly 18 872 895 Kč.[206]
Roku 2008 musela být doprava na mostě omezena. Dle stavu z počátku února 2008 jsou na mostě nainstalovány mobilní bariéry, a to v jeho jižní polovině, které zužují vozovku a odvádějí provoz dál od jižního chodníku.[207] Už v lednu 2008 bylo zúžení mostu popisováno v Rokycanských novinách jak nutné opatření kvůli špatnému stavu mostního závěru v jižní části mostu tak, aby nedocházelo k jeho dalšímu poškozování. Rekonstrukce měla být provedena až podle možností Správy a údržby silnic Rokycany.[208] Při rekonstrukci Soukenické ulice v letech 2016–2017 prošel most drobnou opravou.[209]
V letech 2016–2017 prošla Soukenická ulice v úseku od Nerudova náměstí až k náměstí U Saské brány generální rekonstrukcí, která zčásti redukovala její ryze průjezdní charakter. V první fázi šlo o úsek od Nerudova náměstí ke křižovatce s ulicí Na Pátku, kde se předpokládalo dokončení ještě v závěru roku 2016.[210] V další fázi se pak měly práce přesunout i do úseku Soukenické ulice na Plzeňském předměstí. Stavba započala 27. září 2016. Prováděla ji firma Strabag. Cena dle výběrového řízení činila 18 234 760 Kč (bez DPH), z toho z městského rozpočtu mělo jít 11 024 294,16 Kč bez DPH. Po přestávce v zimě na přelomu let 2016–2017 začaly práce opět 20. února 2017. Během této etapy byla doprava od Oseku vedena oklikou ulicí Mládežníků na Pražskou ulici. Doprava v Soukenické ulici byla vedena pouze jednosměrně od Nerudova náměstí ve směru na Plzeň a na Osek. Tato etapa byla realizována do 1. dubna 2017.[211]
Dne 20. března 2017 začala druhá etapa rekonstrukce Soukenické ulice. Tentokrát šlo o úsek od mostu přes Padrťský potok na náměstí U Saské brány. Během prací byla ulice zcela uzavřena pro dopravu. Tomáškova ulice byla na jižním konci přerušena a vjezd do ní byl možný jen od severu, od nábřeží Boreckého potoka. Regionální doprava od Oseku byla vedena od ústí Dvořákovy ulice pro oba směry k Nerudovu náměstí, po již zrekonstruovaném úseku Soukenické ulice. Dopravní omezení se plánovala do 26. července 2017.[212] Během provádění rekonstrukce ulice se objevily některé technické komplikace. V úseku mezi ulicemi Dvořákova a Na Pátku stavaři narazili na nefunkční zděné přípojky od domů čp.62/II a čp.127/II a muselo se řešit, jak ochránit podloží. Zdržení způsobila i nutnost přeložit trasu plynovodu. Dalším problémem bylo původní kanalizační potrubí z roku 1937 v úseku mezi domem čp.2/III a náměstím U Saské brány, které bylo zřízeno jen z betonu. Muselo se tudíž zpevňovat nadloží. V tomto úseku také vedla starší dešťová kanalizace v délce 106,3 metrů, která mohla způsobovat průsaky do podloží, a musela být odstraněna. Stavební firma požádala o posunutí termínu dokončení. Ulice Soukenická měla být zprovozněna 31. srpna 2017 a celkové dokončení se plánovalo na 30. září 2017.[213] Podle jiného dobového zdroje, ale rada v září 2017 odsouhlasila vícepráce na rekonstrukci Soukenické ulice a schválila prodloužení termínu dokončení do 15. října 2017.[214]
Patrně ještě před celkovým dokončením akce se už 1. září 2017 do Soukenické vrátila doprava. Projekt původně počítal s pokračováním jednosměrného provozu, ale Správa a údržba silnic Plzeňského kraje konstatovala, že komunikace umožňuje i obousměrný provoz. Dne 13. dubna 2018 byl proto dopravní režim změněn na obousměrný, čímž se odstranil po desítkách let poslední zbytek systému jednosměrných obchvatů historického jádra Rokycan. Byl to velmi významný krok. Součástí rekonstrukce ulice byly i sadové úpravy. Při její jižní straně, u objektu bývalé tiskárny čp.1/III, vznikla parkovací místa.[215] Při rekonstrukci Soukenické ulice byly před budovou mlýna čp.12/III odkryty zbytky železobetonové konstrukce. Šlo o torzo původního mostku přes bývalý Mlýnský náhon. Kvůli blízké poloze inženýrských sítí nebyla proveditelná demolice těchto stavebních zbytků, takže se musel drobně pozměnit projekt sadových úprav. Místo klasického trávníku tu vznikl štěrkový záhon. V lednu 2019 se již uvádí, že je osázen trvalkami. Čekalo se ještě na další fázi výsadby na jaře.[216]
V listopadu 2023 radní schválili provést úpravu územního plánu pro oblast, vymezenou ulicemi Dolní příkopy, Soukenická a Pod Kostelem, která by měla řešit otázku parkování.[217]
2.2.3. Původní zástavba v Soukenické ulici a její demolice
Současně s rozšiřováním průtahu byl v 70. letech 20. století zrušen a zatrubněn Mlýnský náhon, následně začaly v Soukenické ulici plošné demolice, které připravily tvář Rokycan o jedno z nejmalebnějších zákoutí. Ještě počátkem 20. století se před domem čp.12/III prostíralo intimní neregulované náměstí, uprostřed rozdělené rybníčkem a náhonem. V jejich hladině tu na sebe shlížel barokní mlýn čp.12/III a středověká věžovitá Saská brána v městském opevnění (foto z r. 1885). Z východu do náměstí ústila Soukenická ulice, která před mlýnem č.12/III překračovala náhon mostkem. Na tomto náměstí je ještě na indikační skice stabilního katastru z doby po roce 1838 zachycen také drobný kříž, západně od rybníčku, u domu čp.28/III.
Lokalitě se přezdívalo „Rokycanské Benátky“ a to pro pitoreskní provázanost lidských obydlí a vodních ploch (foto z počátku 70. let 20. stol.). Při jižní straně Soukenické ulice stála na mělkých pozemcích podél Mlýnského náhonu řada sedmi přízemních domků. Od východu k západu šlo o objekty čp.46/III, čp.52/III, čp.48/III, čp.300/III, čp.7/III, čp.8/III a čp.45/III.[218] Jejich zahrady končily přímo nad melancholickým korytem náhonu. Mezi domy čp.7/III a čp.8/III vybíhala ze Soukenické ulice přes náhon pěšina do ulice Dolní příkopy. Na protější severní straně Soukenické ulice se k Padrťskému potoku rozkládaly volné zemědělské pozemky, zejména Mikulášova zelinářská zahrada. Toto je ale stav z 1. poloviny 20. století.
Jenže indikační skica mapy stabilního katastru ukazuje, že zástavba před polovinou 19. století vypadala o dost jinak.[219] Dům čp.46/III neexistoval, místo něj stál soubor hospodářských budov, patřících k mlýnu čp.1/III (pozdější tiskárna na Dolních příkopech, viz níže). Nestály ani domy čp.52/III a čp.48/III, na jejichž místě byla řada stodol. Na místě domu čp.300/III se nalézal domek čp.42/III. Domy čp.7/III a čp.8/III už tehdy stály. Domek čp.45/III nikoliv, místo něj byla jen volná plocha. Naopak na opačné, jižní straně Mlýnského náhonu, proti pozdějšímu domu čp.45/III, se nacházel domek čp.36/III.
Jak je tedy vidět, není možno zástavbu Soukenické ulice (ale to samé platí pro většinu rokycanských historických předměstí) vnímat staticky. Většinou procházela značnými proměnami. Kdyby existovala mapová díla z 18. století, skok o další století proti proudu času by ukázal opět značně odlišnou sídelní situaci (patrně ještě menší rozsah zástavby a ještě větší podíl zemědělských pozemků a zahrad). Jenže půvab této části města spočíval v tom, že všechny tyto stavební změny byly evoluční a respektovaly měřítka zástavby i modelaci terénu, popřípadě existenci Mlýnského náhonu apod. V tomto ohledu byly demolice za komunistického režimu naprosto odlišným zásahem, který přerval kontinuitu.
Nyní tedy následuje podrobný popis jednotlivých domů při zaniklé jižní straně Soukenické ulice, a to ve směru od východu k západu, neboli od Děkanského rybníčku k náměstí U Saské brány (jediný přeživší dům čp.2/III, tedy sídlo Lesního úřadu, je popsán níže). Dům čp.46/III vznikl až před polovinou 19. století. Dle stavu z roku 1838 stál na jeho místě ještě špejchar pro nedaleký mlýn čp.1/III (pozdější tiskárna v ulici Dolní příkopy), který byl evidován jako nespalný (zděný) objekt, respektive šlo o celý soubor staveb, patrně stodol a dalších hospodářských objektů. Až pak došlo k proměně na obytný dům, která měla charakter zásadní přestavby objektu, čí spíše novostavby. Tomu nasvědčuje celková proměna půdorysu a dokonce i uliční čáry oproti stavu z roku 1838. Vznik domu čp.46/III byl součástí procesu zahušťování zástavby, který probíhal už od konce 18. století, v souvislosti s demografickými trendy, a vrcholil v polovině 19. století. U obytného domu čp.46/III, jenž vznikl na místě špejcharu, Karel Hofman udává majitele k roku 1844.[220] Dle mapy z roku 1838[221] bylo nejvyšší číslo popisné na Plzeňském předměstí čp.44/III, takže vznik domu čp.46/III lze datovat poměrně přesně do období let 1838–1844. Podél východní strany čp.46/III vybíhala dle stavu z roku 1838 i dle evidenční katastrální mapy z roku 1877 cesta pro pěší, která spojovala Soukenickou ulici a areál bývalého mlýna čp.1/III, jako jehož součást dům původně vznikl. Mlýnský náhon překonávala po lávce. Na leteckém snímku z roku 1947 už cesta neexistovala.[222]
V městském archivu se nachází složka z roku 1907,
nazvaná „Poláček Václav, žádost o vytyčení stavebních čar na místě vyhořelé
stodoly čp.46/III, Plzeňské předměstí“.[223]
V roce 1913 dům koupila obec za 9000 K, ale po 1. světové válce byl opět
v soukromém vlastnictví.[224]
Podle vzpomínek M. Sedláka z roku 1895 byl čp.46/III „starý nevzhledný dům poschoďový s pavlačí.“[225] Na
letecké fotografii Rokycan z roku 1925 je dům skutečně zachycen coby
patrový objekt, se sedlovou střechou. Ve sčítání lidu roku 1921 se uvádí jako
majetek obce a označen coby špejchar. Šlo ale zároveň o obytný objekt, bylo
v něm evidováno 7 bytů a celkem 21 obyvatel.[226]
Obecní správní komise v únoru 1931 rozhodla, že od J. Vavrouška se za 100
Kč koupí kolna v čp.46/III.[227] K
31. prosinci 1932 se uváděl dům čp.46/III v seznamu obecních nájemních
domů.[228] Dle sdělení rady z června 1933 se náklad 4000 Kč
na opravu obecního domu čp.46/III uhradí z obecního rozpočtu na rok 1933 a
z mimořádného rozpočtu na nouzové práce.[229] Podle celoměstského závazku, uzavřeného koncem roku
1965 k 13. sjezdu KSČ, měla být v domě čp.46/III instalována nová dřevěná
vrata.[230]
V dubnu 1966 již jsou vrata zhotovena.[231] Dne
30. července 1984 přidělilo město panu Hořčičkovi z čp.46/III náhradní
byt.[232] To již byla předzvěst vyklízení objektu před
demolicí.
První zmínka o domu čp.52/III v matrice pochází ze dne 6. září 1860, kdy tu zemřela vdova Eleonora Jelínková.[233] K. Hofman uvádí, že v majetkových knihách je dům veden od roku 1861.[234] Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 tu stojí zděný objekt stodoly, která patřila majiteli domu čp.126/I na dnešním Masarykově náměstí.[235] Teprve někdy krátce před rokem 1860 vyrostl na místě stodoly dům čp.52/III (možná i její částečnou přestavbou). V městském archivu se nachází složka z roku 1912, nazvaná „Kašák Josef, přístavba domu čp.52/III“.[236] Letecká fotografie z roku 1925 zobrazuje dům čp.52/III jako patrový objekt se sedlovou střechou. Stejné proporce ukazuje i fotografie z počátku 80. let 20. století.[237] Byl sice zbořen v roce 1989, ale číslo popisné bylo oficiálně zrušeno až 30. listopadu 2011.[238] Šlo o ryze formální úkon výmazu dávno zmizelého domu z evidence.
Východně od domu čp.52/III stála dle mapy z roku 1877 menší stodola na parcele č.kat.330. V roce 1921 Josef Kašák, majitel domu čp.52/III, požádal obec, aby mu pronajala část pozemku č.kat.330 mezi domem čp.52/III a obecním domem čp.46/III. Na parcele č.kat.330 do té doby stála stodola. Plán předpokládal částečnou regulaci oblasti. Od severozápadního rohu čp.52/III měl zřídit Kašák nová vrata a hradbu a obec měla rozbourat zbytky zdí, které by tomu překážely. Mezi severozápadním rohem stodoly na č.kat.82 a hradební zdí u špýcharu se měla zřídit plaňková hradba a nákladem obce se plánovalo zahradit výše uvedenou cestu ze Soukenické ulice k Mlýnskému náhonu, v prodloužení hradby projektované mezi pronajatou částí a dvorem špýcharu k rohu tiskárny čp.1/III. Majitel tiskárny Zápotočný dal svolení, aby obec dala mříž na dosavadní jalovou odpadní strouhu vedoucí z náhonu na prostranství mezi domy čp.1/III a čp.46/III. Soukenická ulice se tak měla částečně zbavit výtoku splašků u čp.46/III. Pronájem Josefu Kašáku měl mít dlouhodobější charakter (10–15 let). Část veřejné cesty č.kat.2786/4 měla být zrušena. Zastupitelstvo plán schválilo.[239]
Dům čp.48/III je poprvé zachycen v matrice dne 4. prosince 1853, když se tu narodil syn Josefa Koutského.[240] V městských knihách se připomíná v roce 1864.[241] I na jeho místě mapa z roku 1838 zachycuje jen jakýsi objekt ze spalného materiálu (ze dřeva).[242] Šlo o stodolu, patřící majiteli domu čp.51/I v dnešní ulici V Brance poblíž Urbanova náměstí v historickém jádru města. Až někdy před rokem 1853 ji nahradil obytný dům. Na leteckém snímku města z roku 1925 je zachycen jako přízemní chalupa, podélně orientovaná k Soukenické ulici.
Nejstarší z ostatní zástavby Rokycanských Benátek byly domky čp.7/III a čp.8/III. Tím, že tvoří souvislou číselnou řadu, je jisté, že tu stály přinejmenším roku 1771, kdy došlo k zavedení systému čísel popisných. Zároveň ale šlo o skromné stavby, postrádající jakékoliv zahrady či dvorky. Lze odhadovat, že se jednalo o pozdější výstavbu, možná z doby zvýšeného populačního tlaku od poloviny 18. století, určenou pro chudší vrstvy.
Dům čp.7/III byl v roce 1783 v majetku Tomáše Fábery (majitel nedalekého mlýna čp.1/III na Dolních příkopech, viz níže).[243] Je možné, že právě tohoto domu se týká zpráva ze 17. června 1768, kdy Tomáš Fábera před obecní radou žádá o ingros (úřední zápis) „na koupenou chalupu od Jana Břehovského a Doroty, manželky jeho.“ Konšelé to odsouhlasili.[244] Manželé Břehovských bydleli v domě čp.32/I v dnešní Komenského ulici. V červnu 1770 se jim narodila dcera. Matriky tehdy ještě neuváděly čísla domů, ale k porodu došlo ve městě, nikoliv na předměstí.[245] Prokazatelně v čp.32/I se jim pak v únoru 1772 narodila dvojčata.[246] Ona chalupa, kterou prodávali, tudíž pro ně (stejně jako pro nabyvatele Fáberu) nesloužila pro vlastní bydlení, nýbrž k pronajímání. Identifikace této chalupy do čp.7/III je ovšem jen hypotézou. Fáberovi mohlo v roce 1783 patřit vícero takových předměstských domků.
O koupi čp.7/III uvažoval roku 1783 Václav Žiak (Žák). Dne 14. února 1783 magistrát řeší jeho žádost, aby byl zproštěn povinnosti držet v domě „Militar Zimer“ (vojenské pokoje). Obecní rada se unesla, že se má jednat s panem hejtmanem o zajištění jiných dvou pokojů pro vojsko.[247] Dne 18. února 1783 se magistrát zabývá odpovědí hejtmana Logdmana, který odmítl náhradní prostory „u Martina Pokornýho a u pana Herbka na dvoře, že pro velký vlhko předešle vojáci tam zůstati nemohli.“ Radní pak rozhodli, že pan Žák má do 17. dubna 1783 ponechat v čp.7/III svého bratra a pak město zajistí přemístění vojska.[248] Dne 25. dubna 1783 posuzoval magistrát nótu od hejtmana Logdmana, podle kterého nemůže vojsko vyklidit domek čp.7/III, dokud nebude mít jiné „quartiri“. Radní rozhodli, že „by nový Quartier proti hvozdu za rathouzem vykázaný byl.“[249] Patrně je myšlena dominikální chalupa, která stála na konci dvora za radnicí, při dnešní Knihově ulici. Dne 29. dubna 1783 naléhá Václav Žák na město, „by voják z N. 7 na Kamení vyquartirovaný byl.“ Magistrát reaguje, aby Žák „počkání měl, až by panský byt proti hvozdu spraven byl.“[250] Dne 13. května 1783 urguje Václav Žák, aby vojáci z „fáberovské chalupy“ odešli, že on se musí už vystěhovat od bratra, kde dosud pobýval. Radní mu vyřídili, ať má strpení, „až to v kasárně, co spraveno jest.“[251] Dne 11. listopadu 1783 se obecní rada zabývala podáním od Václava Žáka, který spolu s manželkou žádá o ingros (úřední zápis) na „koupený domek od p. Tomáše Fábery za 270 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[252] Na mapě stabilního katastru z roku 1838 je čp.7/III zachycen jako spalný (dřevěný).
Podle K. Hofmana šlo o jednopatrový objekt.[253] Na letecké fotografii Rokycan z roku 1925 je skutečně zachycen jako patrový, s valbovou střechou. V městském archivu se nachází složka z roku 1898, nazvaná „Hořice Antonín, probourání okna čp.7/III, Plzeňské předměstí“.[254] V roce 1981 dům čp.7/III zasáhla povodeň. Město muselo zdejší obyvatelce Zdence Böhmové zajistit náhradní ubytování.[255] Mezi domem čp.7/III a sousedním čp.8/III vybíhala ze Soukenické ulice úzká pěšina, která pak vedla mostkem přes Mlýnský náhon a napojovala se na ulici Dolní příkopy.
Dne 25. listopadu 1808 se magistrát seznámil s žádostí, kterou podal Karel Lehner, aby „polovici domku na Plzeňském předměstí sub N. C. 7 od Josefa Vinše k ruce Josefa a Marie Bluďovských manželův koupiti mocti.“ Radní se usnesli věc nechat prošetřit policejním úřadem, včetně získání stanoviska sousedů.[256] Josef Bluďovský a Kateřina (tedy nikoliv Marie), dcera Karla Lehnera, měli v lednu 1807 svatbu.[257] Lehnerova žádost tak fakticky byla naplněním věna, kdy otec provdané dceři zajišťuje vlastní bydlení. Karel Lehner byl počátkem 19. století i majitelem sousedního čp.8/III (viz níže). Zajímavý je zvolený model, tedy prodej pouhé poloviny domku. Šlo o jeho východní polovičku. Ta pak byla i administrativně oddělena a získala samostatné číslo popisné čp.42/III. Dne 1. března 1812 je dům čp.42/III poprvé zachycen v matrice, když se tu narodila dcera Josefa a Kateřiny Bluďovských.[258] Jeho vznik je možno tudíž poměrně přesně datovat do let 1808–1812.
Dne 22. února 1820 vyslechli radní na schůzi magistrátu žádost, kterou podal Josef Lehner, majitel domu čp.7/III, „um Bewilligung sein Wohnhaus nach beyligenden Bauplane verbessern zu können,“ neboli „o povolení svůj obytný dům dle přiloženého stavebního plánu opraviti moci.“ Radní rozhodli, že věc se nejprve prošetří a provede se obhlídka.[259] Když se ale 29. února 1820 obecní rada seznámila s výsledkem obhlídky u Josefa Lehnera, hovoří se už o „vorzunehmenden Baues in dem Wohnhause N. C. 42 Pilsner Vorstadt,“ neboli „zamýšlené stavbě v obytném domě N. C. 42 na Plzeňském předměstí.“ Magistrát reagoval vstřícně, vydal povolení k stavbě a doporučil Lehnerovi, ať si zažádá o měšťanské právo.[260] Vzhledem k tomu, že domy čp.7/III a čp.42/III tvořily vlastně jeden objekt, stavbě i majetkově propojený, je možné, že zamýšlená přestavba se týkala obou.
Podle indikační skici mapy stabilního katastru roku 1838 byl domek čp.42/III stojící na parcele č.kat.338 spalné (tedy zčásti dřevěné) stavení. Samostatné číslo popisné ale později zaniklo. Už ve sčítání lidu roku 1857 číslo popisné čp.42/III chybí.[261] V roce 1896 už prokazatelně toto číslo popisné měl nově zbudovaný domek čp.42/III u pozdějšího jižního výstupu z podchodu u nádraží v Uxově ulici na Rašínově. Šlo ale skutečně jen o zrušení samostatného čísla popisného, nikoliv demolici původního domku v Soukenické ulici, který se někdy před rokem 1896 (a možná už před rokem 1857) opětovně sloučil s vedlejším čp.7/III. Mapa z roku 1877 tu zachycuje nadále zástavbu.
Za první republiky se východní polovina čp.7/III opětovně osamostatnila, čímž vznikl dům čp.300/III, který byl posledním přírůstkem v souboru Rokycanských Benátek. Karel Hofman tu majitele uvádí k roku 1928.[262] Vznik domu čp.300/III byl opět spíše administrativním než stavebním počinem. Dne 7. září 1928 městská rada pro část čp.7/III, koupenou Kateřinou Sýkorovou, vydala nové číslo popisné čp.300/III.[263] V říjnu 1930 povolila rada V. Kohoutovi přestavbu chodby a výstavbu záchodů a kůlničky v čp.300/III.[264] V roce 1936 jedná obec o pronájmu části pozemku č.kat.2768/8 ve veřejném statku Jaroslavu Benešovskému. Pozemek ležel mezi náhonem a domy čp.300/III, čp.7/III a čp.48/III v Soukenické ulici. Jeho část už měl najatou pan Pospíchal na skládku prken. Jaroslav Benešovský koupil dům čp.300/III a požádal o pronájem části č.kat.2768/8. 16. září 1936 to rada doporučila ke schválení s podmínkou, že Benešovský na vlastní náklad pozemek ohradí, což v září 1936 schválilo i zastupitelstvo.[265]
Dům čp.8/III je zobrazen na mapě stabilního katastru z roku 1838 coby spalný (převážně dřevěný) objekt. Podle K. Hofmana šlo o přízemní domek.[266] Dne 29. února 1776 předstoupila před obecní radu Anna vdaná Ridrová s žádostí o cessi (převod majetku), „nejsouce svůj, na Kamení sub N. 8 situirovaný domek v dobrým stavu zachovati.“ Žádá proto o jeho převedení na manžela, Josefa Ridra, „vojáka od slavného Olivier Vallis regimentu“. Konšelé s tím vyslovili souhlas.[267]
Dne 28. ledna 1800 se na magistrát obrátili „přísežní šacovníci“, tedy autorizovaní odhadci, Jan Mikovec, Jan Markus, Ondřej Černý Martin Holeček ve věci odhadu „na domek Karla Lehnera na Plzeňském předměstí pod No. 8.“ Magistrát to vzal na vědomí s tím, že se odhad má předat Lehnerovi.[268] Úřední ocenění nemovitosti se většinou pořizovala v souvislosti s jejich prodejem, přestavbou, popřípadě pro účely potvrzení záruky za půjčky. Dne 2. května 1800 před magistrátem Karel Lehner požaduje, aby mu Václav Žák „onen díl městských příkop[ů], které jemu dle smlouvy v ceně 4 zl. a 26 krejcarů odprodati přislíbil, v dobrotě [tedy po dobrém – pozn. aut.] zanechal, an sice v nečinění toho právní pokračováno bude.“ Magistrát se unesl, že požádá Žáka o vyjádření.[269] Patrně šlo o pozemky v dnešní ulici Dolní příkopy. Václav Žák zase byl v roce 1783 uváděn jako majitel čp.7/III (viz výše), taktéž v Soukenické ulici. Ještě na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je skutečně jedna ze zahrad v bývalých příkopech v ulici Dolní příkopy, označená č.kat.80, popsána jako majetek čp.7. Jde o parcelu, na které se nyní nachází bowlingová přístavba u restaurace čp.62/III (viz níže). To by mohlo naznačovat, že Žák si nakonec pozemek v příkopu ponechal. Pro majitele těchto malých domků v Soukenické ulici, jakým byly čp.7/III a čp.8/III, představoval pás rušených příkopů, nabízených městem k odprodeji, zajímavou možnost, jak kompenzovat faktickou absenci jakéhokoliv dvora či zahrady přímo u jejich příbytků. Nízká prodejní cena dle smlouvy z roku 1800 každopádně napovídá, že praktický význam pozemků v příkopech byl tehdy nepatrný. Stavět se tam kvůli pokračující ostraze městských hradeb nemohlo. Jednalo se výlučně o zahrady, využitelné pro pěstování ovoce a zeleniny, popřípadě sklizeň trávy na krmení domácích zvířat.
V městském archivu se nachází složka z roku 1890, nazvaná „Benetka František, oprava komínu čp.8/III, Plzeňské předměstí“.[270] Na letecké fotografii města z roku 1925 je zachycen jako přízemní stavení, orientované do Soukenické ulice užší štítovou stranou, se střechou s polovalbou. Po 2. světové válce dům patrně výrazně pustl. 15. ledna 1980 rada MěstNV nesouhlasila s výkupem čp.8/III od Zdeňka Antoše a majiteli doporučila dům opravit.[271] V roce 1983 byla podána na národní výbor stížnost na neupravený stav domu čp.8/III. Město odpovědělo, že dům vykoupil ONV k demolici pro „komplexní bytovou výstavbu“.[272]
V polovině 19. století pak ještě na západním okraji této domovní řady, nejblíže k náměstí U Saské brány, přibyl objekt čp.45/III. Dne 7. prosince 1841 byl poprvé zachycen v matrice, když se tu narodil syn Josefy Uzlíkové.[273] Následují další zápisy, například 30. prosince 1843 tu zemřela dcera Karla Lidnera.[274] Dům je první číslo popisné, které není zobrazeno na mapě stabilního katastru z roku 1838. Jeho vznik tak je možno datovat do let 1838–1841. Na indikační skice mapy stabilního katastru je parcela označena jako „Kowanda Wenzl baustelle“, čili je zachycen v průběhu výstavby. Karel Hofman uvádí, že v majetkových knihách se dům připomíná poprvé roku 1850.[275] Srovnáním katastrální mapy z roku 1838, kdy dům ještě nestál, a evidenční katastrální mapy z roku 1877 je vidět, že čp.45/III vyrostl na mimořádně stísněném parcelním pruhu a část objektu dokonce vznikla jen díky redukci původní plochy rybníčku napájeného Mlýnským náhonem, který se rozléval na náměstí U Saské brány před tamním mlýnem.
Přízemní domek čp.45/III zanikl ještě před plošnými asanacemi v 80. letech. Byl vykoupen roku 1973 obcí za 96 000 Kčs od pana Rabana a zbořen.[276] Vadil dopravě, vytvářel totiž poměrně ostrý oblouk zatáčky Soukenické ulice při nájezdu na most přes Mlýnský náhon před domem čp.12/III. V létě roku 1973 (mezi 19. červnem a 14. srpnem) rada MěstNV schválila provizorní úpravy povrchu severní části silničního průtahu městem. Součástí této korekce byl výkup a demolice čp.45/III. Rada stanovila, že do 31. prosince 1973 se musí zajistit výkup, do 30. března 1974 nutno přidělit náhradní byt.[277] V dubnu 1974 se oznamovalo, že částka 96 000 Kčs na výkup domu bude převedena z Fondu rozvoje a rezerv z předchozího roku.[278] Na mapě města cca z roku 1976 už je místo domu zobrazena jen proluka.[279] Karel Hofman chybně uvádí, že demolice proběhla až roku 1989.[280]
V 19. století doplňoval zástavbu Rokycanských Benátek ještě domek čp.36/III, situovaný na protější, jižní straně Mlýnského náhonu, u rybníčku, v který se náhon rozšiřoval v prostoru nynějšího náměstí U Saské brány. Dům čp.36/III se nacházel zhruba v místech dnešního transformátoru severovýchodně od čp.40/I (bar U Habakuka). To, že číslem nezapadal do souvislé řady čísel okolních domů, nasvědčuje tomu, že vznikl až po zavedení systému čísel popisných roku 1771. Souvislá řada domovních čísel, existujících v roce 1771 při jejich zavádění, sahá totiž na Plzeňském předměstí k čp.33/III (obecní špitál u kostela sv. Trojice). Dne 6. ledna 1787 dům čp.36/III poprvé zaznamenala matrika křtů, když se tu narodil syn Tomáše Fajta.[281] Jeho vznik tak je možno datovat do let 1771–1787. Stál na dotyku s vnějším pásem bývalých hradebních příkopů, v předbraní Saské brány. Jeho výstavba dokládá postupné zahušťování zástavby v době upadajícího významu městského opevnění a rapidního populačního růstu.
Už počátkem 90. let 18. století se uvádí jako obyvatel čp.36/III Václav Polcar.[282] Žil tu setrvale. Ještě v lednu 1802 se mu zde narodil syn.[283] Dne 12. srpna 1788 se magistrát zabýval žádostí Václava Polcara „jemu proti jeho chalupě ve valích městských místo pro zahrádku a kousek dříví proti placení odprodati.“ Radní konstatovali, že magistrát „od toho není jemu nechati“ pozemek, ale dříví může opatřit. Zároveň ale zdůraznili, že „votodok [tedy Mlýnský náhon – pozn. aut.] z města jdoucí svůj průchod vody míti musí.“[284] Ze zprávy vyplývá, že sílil zájem na využití hradebních příkopů, ale město ještě odmítalo přímý rozprodej pozemků. Krátce nato, dne 22. srpna 1788, se magistrátu ozvala i Anna Poláková „z Olové brány“ (Volová neboli Saská brána) ve věci „strouhy, kterou Polcar míti žádá, by takovou obdržela.“ Obecní rada se usnesla, že „má se jí to od conferenti rozměřiti a co používala, dostati, a Polcaru vejš vykázati místo.“[285] Není zřejmé, zda radní změnili názor a oběma, tedy Polákové i Polcarovi, schválili odprodej částí hradebního příkopu, nebo zda zvolili jinou právní formu, jako dlouhodobý pronájem apod. Na císařském otisku mapy stabilního katastru v roce 1838 je čp.36/III zachycen jako spalný objekt (zbudovaný převážně ze dřeva). Indikační skica mapy stabilního katastru z roku 1838 ukazuje, že v místě příkopů se skutečně rozkládala zahrada, patřící k čp.36/III, od něj oddělená ulicí Dolní příkopy. Na jejím místě později vznikl dům čp.62/III (viz níže). Není tu ale znát, že by žádost Anny Polákové vedla k vyměření části hradebního příkopu i pro obyvatele Saské brány, ale mapa pochází z doby 50 let pozdější a mezitím ještě 7. října 1800 magistrát řešil žádost Václava Polcara „o povolení onen díl městských příkop, který Kristián Hořice proti činžovnímu platu [tedy do dlouhodobého nájmu – pozn. aut.] do vlastnictví na sebe převzal, od téhož samého koupiti a vynímaje rybníčka stromy osázeti a ohraditi mocti.“ Magistrát mu to povolil.[286] Lokalizace tohoto pozemku opět není jednoznačná. Zmínka o rybníčku nasvědčuje, že šlo o prostor náměstí U Saské brány a logicky poblíž Polcarova domku čp.36/III a zároveň v linii původního hradebního příkopu. Je možné, že v roce 1788 Polcar nakonec pozemek nezískal a nabyl ho teprve teď, odkupem od Kristiána Hořice. Dále mohlo jít o jiný díl bývalého příkopu. V takovém případě Polcar roku 1800 rozšířil svou zahrádku existující zde už od roku 1788. Konečně není vyloučeno ani to, že zmíněný díl hradebního příkopu ležel dál k východu, protože rodina Hořicových byla vlastníky domu čp.51/I (viz kapitola „Urbanovo náměstí“) u hradební branky.
Dne 26. září 1820 radní projednali zprávu o požárních závadách v domech. Šlo o dveře („Thüren“). Magistrát pak majitelům nařídil jejich zazdění, což měl na náklady vlastníků provést zednický mistr Nový. Kromě toho obdrželi pokutu 5 zlatých. Mezi těmito nemovitostmi se uvádí i dům čp.36/III.[287]
V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1885, nazvaný „Bílek Josef, přestavba domu čp.36/III, Plzeňské předměstí“, a další z roku 1892, se jménem „Josef Bílek, stavba kůlny čp.36/III, Plzeňské předměstí“.[288] Dům čp.36/III je zachycen na historické pohlednici města z roku 1901, byť částečně zakrytý stromy. Šlo o přízemní chalupu s mansardovou střechou. Mezi domkem a Mlýnským náhonem vedla úzká cesta.[289] Dům je zaznamenán ve sčítání lidu z roku 1910. Bydlely v něm tři rodiny a celkem 17 lidí.[290] Sčítání z roku 1921 uvádí, že dům neexistuje a že byl rozbořen.[291] Zajímavá je informace, že roku 1910 koupila polovinu domu čp.36/III obec za 1400 K.[292] Pokud už v té době nebylo číslo popisné přeneseno na dnešní objekt v Madlonově ulici, mohlo by to naznačovat, že město původní dům čp.36/III cíleně vykoupilo, za účelem demolice. Na katastrální mapě z roku 1877 byla při reambulaci (prováděné cca roku 1910) stavební parcela domu čp.36/III přeškrtnuta.
Datum demolice čp.36/III lze orientačně stanovit na rok 1918. V listopadu onoho roku totiž právě na místě čp.36/III vyrostla transformační stanice[293] (viz níže), roku 1965 nahrazená novou konstrukcí transformátoru.[294] Už v roce 1916 ale zastupitelstvo řeší nutnost kvůli úpravám ulice Saská (dnes Gottliebova), Mlynářská (dnes Dolní příkopy) a Madlonova zaknihovat parcelní změny. Okresní soud k tomu roku 1915 obec vyzval. V důsledku úprav uličních čar zanikl pozemek č.kat.81 (tedy pruh na vnější straně bývalých hradeb, mezi původním čp.36/III a čp.40/I), přičemž část 44 čtverečních metrů zanikla do č.kat.2769/2, část o ploše 50 čtverečních metrů do č.kat.2769/3. Je ale možné, že šlo o parcelní korekce odvozené ještě od demolice Saské brány roku 1900.[295] Každopádně roku 1923 musel být původní dům čp.36/III už zbořený, protože jeho číslo popisné přejal nový kubistický činžák, kolaudovaný onoho roku v Madlonově ulici (viz níže).
Oblast Rokycanských Benátek během 1. poloviny 20. století postupně ztrácela svou venkovskou atmosféru. V roce 1900 byla zbořena Saská brána (viz kapitola „městské opevnění“), bývalá dominanta stejnojmenného náměstí a tehdy někdy zanikl i rybníček na Mlýnském náhonu před branou. Někdy okolo roku 1913 probíhala před objektem čp.12/II úprava „nábřeží“ (myšlen na patrně rybníček či Mlýnský náhon). Městské zastupitelstvo pak kvůli tomu schválilo drobné úpravy hranic obecních pozemků.[296] V listopadu 1918[297] tu na břehu náhonu, po demolici čp.46/III, vyrostla první rokycanská transformační stanice (22 000 V na 220 V), symbol nové doby.[298] Šlo o zajímavý věžovitý objekt na čtvercovém půdorysu, na rozích dekorativně zakončený opěráky. Korunní římsa vybíhala uprostřed každé strany v půlkruhový tvar, střecha nízká, jehlanovitá. Výstavbě transformátoru musel pravděpodobně domek čp.36/III. V dubnu 1924 žádá na schůzi zastupitelstva Václav Charvát, aby se jako komunikační a estetická závada města odstranily mimo jiné boudy u nového transformátoru.[299] Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 byl schválen projekt úpravy prostranství u trafostanice u rodinné školy.[300] V květnu 1933 obecní okrašlovací a komunikační komise rozhodla, transformátor u Guthovy továrny se má obílit.[301] Roku 1965 transformační stanici vystřídala nová stavba transformátoru, budovaná Západočeskými energetickými závody, tentokrát již jako profánní hranol, který tu stojí dodnes.[302] V listopadu 1970 navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek Okresního průmyslového podniku zřídit od křižovatky s Gottliebovou ulicí až k objektu čp.1/III, tedy v okolí transformační stanice, parčík.[303] Nedošlo ale k žádnému mimořádnému ozeleňovacímu počinu, vznikl tu jen trávník a několik stromů.
2.2.4. Demolice původní zástavby Soukenické ulice a asanační projekty komunistického režimu
Od 50. let 20. století vstupovala oblast podél Soukenické ulice a náměstí U Saské brány (takzvané Rokycanské Benátky) do závěrečné fáze své existence. Silniční průtah, vedený touto lokalitou, sice ulehčil historickému jádru, ale zde na předměstí napáchal urbanistické škody. Nejdříve byla před rokem 1954 zabrána zahrada u čp.27/III na nároží Madlonovy a Třebízského ulice, která zužovala vozovku.[304] Zároveň byl zbořen i samotný dům čp.27/III. Důležité nároží poblíž historického mlýna čp.12/III bylo následně po několik desítek let změněno na proluku s trávníkem. Až počátkem 21. století byla zaplněna přístavbou sousedního domu čp.464/III (o domech čp.27/III a čp.464/III podrobněji viz níže, v popisu zástavby Třebízského ulice).
Počátkem 70. let 20. století také obec vykoupila a zbořila jako první z řady domů v Rokycanských Benátkách dům čp.45/III (viz výše). Na jeho místě pak došlo k trasování nové, širší silnice, která už nemíjela bezprostředně Guthovy železárny čp.12/III ale v odstupu od nich se stáčela k západu. Silniční obchvat míjí mlýn čp.12/III mělkým obloukem nad zasypaným náhonem. Mezi touto novou zatáčkou a původní trasou silnice byly bezkoncepčně vysázeny nekvalitní stromy, které ještě na počátku 21. století historický objekt mlýna čp.12/III zbytečně zastiňovaly a celé náměstí kompozičně rozbíjely. Pak byly vykáceny. Most z roku 1938 přes Mlýnský náhon před domem čp.12/III byl tehdy zrušen,[305] třebaže ještě v polovině 60. let 20. století[306] a znovu roku 1971 prošel opravou (betonové zábradlí nahrazeno kovovým).[307] Tím ale stavební proměna oblasti neskončila. Na podzim 1974 uložila rada MěstNV vedoucímu odboru výstavby, aby vypracoval návrh na využití parcel u tehdejšího Okresního průmyslového podniku čp.1/III, tedy v prostoru podél Soukenické ulice a Dolních příkopů.[308]
Obrysy těchto plánů ukazuje mapa města cca z roku 1976. V prostoru Děkanského rybníčku ve čtvrti Pod Kostelem se tehdy předpokládala výstavba nové základní školy. Součástí asanačního projektu byla i oblast od Děkanského rybníčku k západu, podél Soukenické ulice, až na náměstí U Saské brány. Na mapě je vidět, že veškerá zástavba zde měla zaniknout (tedy v ještě větším rozsahu, než nakonec komunistický režim koncem 80. let realizoval). Soukenická ulice měla být přeložena k severu, takže by přímo navazovala na úhel mostu přes Padrťský potok. Podél této nově trasované přímé komunikace se projektovala rozvolněná zástavba.[309]
Tyto projekty prošly v 80. letech modifikací, protože idea výstavby nové školy na Děkanském rybníčku byla mezitím opuštěna. Místo toho tam ovšem vyrostlo odpudivé panelové sídliště Pod Kostelem. Šlo o součást projektu přestavby centra Rokycan. Podle tohoto hanebného díla normalizačních inženýrů z plzeňského Stavoprojektu měla být demolována nejen čtvrť Pod Kostelem, ale i celá Soukenická ulice od Padrťského potoka až na náměstí U Saské brány a nadto i Gottliebova ulice a Dolní příkopy, jakož i bloky přímo v historickém jádru města mezi náměstím a školou v ulici Míru (ulice Havlíčkova, Týmlova, část ulice Smetanovy a ulice Míru). Na uvolněných pozemcích se předpokládala plánovitá výstavba sídlištního typu, popřípadě stavby veřejného charakteru. Velká část těchto demolic byla realizována, unikly jen některé partie staré zástavby, především Gottliebova ulice, kterou na poslední chvíli zachránil před devastací pád komunistického režimu. Soukenická ulice ale buldozerům neunikla a Rokycanské Benátky zmizely.
Po roce 1973 zanikl dům čp.45/III (viz výše). V roce 1979 zmizel dům čp.4/III (bývalá stravovna – její popis v podkapitole o čtvrti pod kostelem) a v roce 1989 všechny zbylé domy čp.46/III, čp.52/III, čp.48/III, čp.300/III, čp.7/III a čp.8/III, tedy celá jižní část ulice, kromě historického domu čp.2/III. Na severní straně Soukenické ulice přežily domy čp.3/III, čp.5/III a čp.453/III (o nich viz níže). Novostavby tu již totalitní režim nestihl realizovat, a tak je tento sektor Soukenické ulice dnes jen dezurbanizovanou periferií s fragmenty původní zástavby, ale převážně lemovanou prolukami, popřípadě nevhodnými areály jako autobazarem (foto z r. 2003). Přes proluky hledí od jihu do ulice chátrající areál bývalé tiskárny čp.1/III na Dolních příkopech (viz níže). Na západním konci ulice se sice uchoval památkově chráněný bývalý mlýn čp.12/III (pozdější Guthovy železárny, viz výše), ale historická budova je obklopena odpudivými továrními objekty z pozdní fáze komunistického režimu. Soukenická ulice je torzem, které město nedokázalo ani ve více než třech dekádách po roce 1989 smysluplně obnovit.
V roce 1990 nechalo město pokrýt pozemky po demolovaných domech Rokycanských Benátek štěrkem a zřídilo zde provizorní parkoviště.[310] Zkáza této části města tak byla dovršena. Ještě v roce 1992 počítala radnice s tím, že toto parkoviště by se mohlo změnit na permanentní odstavnou plochu pro automobily[311], ale žádné investice sem v následujících letech nesměrovaly. Pouze v září 1993 vyasfaltovaly Technické služby nově chodník při jižní straně Soukenické ulice v sousedství tohoto parkoviště.[312] Dne 11. července 2007 schválila rada pronájem části nevyužitého pozemku č.kat.2768/6 u jižní strany Soukenické ulice, v prostoru proti ústí ulice U Soutoku a východně od něj. Na této ploše mělo vyrůst parkoviště pro 12 automobilů.[313] Dne 10. března 2008 zastupitelstvo schválilo prodej nevelké části plochy pozemku č.kat.2768/6 o výměře 15 čtverečních metrů Vlastě Jiravové a Františku Jiravovi za 15 000 Kč.[314] V roce 1992 se oblast Soukenické ulice stala součástí městské památkové zóny a územní plán z roku 2000 (viz mapa) se tímto okrskem zabýval (lokalita R2). Navrhoval zde založení parku, který by propojil oblast okolo bývalého Děkanského rybníčku s náměstím U Saské brány. Osou parku mělo být mohutné stromořadí s pěší i cyklistickou cestou. Vzhledem k tomu, že oblast leží v záplavovém území, se nepočítalo s obnovou zástavby.
V lednu 2018 město
představilo studii řešení parkování v centru Rokycan. Studii zpracovala firma
AF - Cityplan, s. r. o. Studie
řešila i parkovací plochu v Soukenické ulici a vyslovila se pro její
ponechání a kultivaci, protože její případné zrušení by bylo těžké nahradit.
Šlo jen o studii, která se stala pouhým podkladem pro rozhodování města.[315]
Roku 2024 město zbudovalo v Soukenické ulici nový přechod pro chodce. V srpnu 2023 rada uložila odboru rozvoje města, aby zajistil provedení akce.[316] Přechod je situován poblíž křižovatky s ulicí Pod Kostelem (u domu čp.2/III), o délce 6,5 m a šířce 3 m. V září 2024 byly práce již dokončeny. Investice byla realizována po apelech občanů a studentů gymnázia. Předtím zde bylo jen místo pro přecházení (bez automatické přednosti pro chodce). Zároveň s novým přechodem došlo i k zřízení jeho osvětlení pro výraznější upozornění řidičům.[317]
2.2.5. Dochovaná zástavba v Soukenické ulici
Z původní zástavby Soukenické ulice (myšleno v jejím úseku na Plzeňském předměstí) zůstala jen skupina domů v její střední části, a to dům čp.2/III na jižní straně a domy čp.3/III, 5/III a 453/III na straně severní.
Patrový dům čp.2/III, zvaný „Hněvkovský“ nebo „U Šedivců“ (dnes sídlo Lesního úřadu), se dochoval v původní klasicistní podobě předměstské usedlosti (foto z r. 2003). Patří k původní zástavbě předměstí, dle čísla popisného tu určitě stál již v roce 1771 při zavádění číselného označení domů, přičemž pravděpodobně je mnohem starší. Stojí na rohu Soukenické ulice ale orientován je do ulice Pod Kostelem.
Dne 4. listopadu 1817 se na schůzi magistrátu probírala situace okolo domu čp.2/III na Plzeňském předměstí, jehož majitelem byl Matěj Vechta (Vyhta?). „In diese gleicherwähnte Chaluppe ohne Magistratualbewilligung und vorläufiger Überzeugung über volkommene und ganz feuerfest Herstellung diesen Chaluppe, wovon sich der Magistrat seiner Zeit überzeugen wird, keine Taglöhner oder sonstigen Einwohner aufzunehmen, bis wohin diese Chaluppe gerichtlich versperrt zu verbleiben hat.“ V překladu do soudobé úřední češtiny tedy zhruba: „Do této výše zmíněné chalupy nemají býti bez magistrátního povolení a bez předběžného prokázání úplného a zcela ohnivzdorného vystavění této chalupy, o čemž se magistrát svého času přesvědčí, žádní nádeníci ani jiní obyvatelé přijímáni býti, až do kteréžto doby tato chalupa soudně uzavřena zůstati má.“[318] Zpráva je zajímavá mj. použitím označení „chalupa“, což patrně znamená, že dům ještě tehdy nenabyl nynější podoby, kterou lze za chalupu označit jen stěží. Dům byl patrně v špatném stavu, popřípadě prošel nějakou, městem neprověřenou opravou. Jméno majitele je zapsáno nejasně a v matrikách z oné doby se tu taková osoba nevyskytuje. Pouze v březnu 1816 se tu uvádí narození dítěte, jehož otec byl Matěj Solnař „sprostý muž od zemské obrany, od 2. patalionu a 10. kompanie regimentu Argenteau.“[319]
V roce 1933 posuzuje obec směnu části veřejného statku č.kat.2768/7 za díl zahrady č.kat.198 Boh. a Sylvy Hněvkovských, majitelů domu čp.2/III. 1. března 1933 se konalo stavební řízení. V rámci transakce šlo o zamýšlené rozšíření veřejné cesty č.kat.2768/7 od lávky přes Mlýnský náhon kolem Děkanského rybníčku (tedy dnešní ulice Pod Kostelem). Majitelé čp.2/II souhlasili s posunem hradby jejich pozemku.[320] Dne 9. března 1933 městská rada věc doporučila před povolením úprav v domě čp.2/III B. a S. Hněvkovských znovu s majiteli domu projednat postoupení části jejich zahrady k rozšíření veřejného statku.[321] Dne 30. března 1933 pak radní B. a S. Hněvkovských povolili adaptaci čp.2/III a zastupitelstvu bylo doporučeno směnit část zahrady č.kat.198 a veřejný statek.[322] Dne 12. dubna 1933 obecní finanční komise dala souhlas se směnou části veřejného statku za část zahrady č.kat.198 pro rozšíření veřejné cesty od Mlýnského náhonu k Děkanskému rybníčku.[323] Na schůzi zastupitelstva v dubnu 1933 bylo vše schváleno.[324] V září 1933 rada vydala obývací a užívací povolení pro J. Mergla na adaptaci v čp.2/III.[325]
V 70. letech 20. století, kdy se na Děkanském rybníčku plánovala výstavba základní školy, se uvažovalo, že i tento dům bude muset ustoupit. V říjnu 1979 MěstNV uvádí, že na základě přípisu KIO z 5. září 1979 je nutno v souvislosti s výstavbou školy zajistit 3 náhradní byty pro uživatele čp.2/III. Výstavba školy ani demolice čp.2/III ale naštěstí nedospěly k realizaci.[326] Po výstavbě panelového sídliště Pod Kostelem na sklonku 80. let 20. století se trasa ulice Pod Kostelem od domu čp.2/III poněkud vzdálila a ponechala ho tak v milostivé izolaci.
Eleganci objektu s jednoduchým pětiosým průčelím a valbovou střechou umocnila citlivá rekonstrukce v polovině 90. let 20. století. V prvních letech po sametové revoluci tu provizorně sídlila skautská organizace (dokud nebyl dokončen její areál pod Kalvárií – viz kapitola „Osecký vrch“). V roce 1994 se začala připravovat rekonstrukce čp.2/III. Původně se uvažovalo o zřízení 2–3 bytových jednotek.[327] Mělo jít o nadstandardní byty, které by město adaptovalo nákladem cca 1 500 000 Kč a pak prodalo zájemcům.[328] Vzhledem k malému zájmu potenciálních kupců ale město po komunálních volbách roku 1994 ještě před koncem roku 1994 revokovalo původní rozhodnutí. O objekt projevilo zájem okresní státní zastupitelství, které do té doby sídlilo v budově okresního soudu čp.67/I v Jiráskově ulici a od počátku roku 1995 čelilo výpovědi, a proto si hledalo nové prostory.[329] Na transakci bylo pro město atraktivní i to, že státní zastupitelství mělo za dům zaplatit dobrou cenu (dvojnásobek odhadní hodnoty), ale tento příslib nebyl naplněn. Ministerstvo spravedlnosti na počátku roku 1995 oznámilo, že zastupitelství potřebnou sumu neposkytne a o osudu objektu se tak muselo dál jednat.[330] Oficiálně se touto informací město seznámilo v dubnu 1995.[331] Na dubnovém zasedání rady pak byl vzat na vědomí návrh na využití objektu pro sídlo Lesního úřadu a dán k posouzení stavební komisi.[332] V roce 1995 rada navrhla rekonstrukci zahájit za 700 000 Kč, původně určených na nákup techniky pro Lesní úřad.[333] Kvalitní přestavba či spíš rekonstrukce objektu čp.2/III proběhla v letech 1995–1996 dle projektu ing. arch. Zdeňka Čiháka.[334] Lesní úřad se sem nastěhoval 13. srpna 1996[335], po dokončení oprav objektu. V posledních týdnech ještě v domě probíhala instalace telefonních linek. Počátkem srpna 1996 byly provedeny terénní a zahradnické úpravy jeho okolí.[336]
Na západní straně přiléhá k domu menší hospodářské stavení čp.461/III, které je součástí jeho pozemku. Zachyceno je už na mapě stabilního katastru z roku 1838. Za Protektorátu došlo k očíslování mnoha podružných objektů (nádvorních budov, kůlen, skladišť, chatek) v Rokycanech. Stavba mnohem staršího data tak až ve 40. letech 20. století získala samostatné číslo. Šlo tudíž spíše o administrativní než stavební počin. V seznamu majitelů domů cca z r. 1945 mají čp.2/III a čp.461/II stejného majitele (Sylva Hněvkovská).[337]
Vedle čp.461/III stojí na samostatném pozemku starší zděná stodola (foto z r. 2003, foto z r. 2004). V roce 1980 se v této stodole připomíná fungování sběrny surovin.[338] Šlo o provizorium. Sběrně chybělo jakékoliv hygienické zázemí.[339] Dne 20. října 1997 souhlasila rada s pronájmem stodoly Filmovému klubu, který tu pak uspořádal několik kulturních akcí, ale objekt nebyl nijak opraven.[340] Ačkoliv až do počátku 21. století stodola chátrala a zdálo se, že coby anachronický pozůstatek agrární minulosti je odsouzena k demolici, nakonec byla zachráněna a prošla opravou. I takovéto drobné stavby přitom hrají velkou roli v udržování alespoň zbytků městského prostředí v této jinak demolicemi značně postižené části Rokycan. Dne 6. října 2008 město oznámilo, že připravuje v roce 2008 opravu této stodoly, umístěné na stavební parcele č.kat.82. Investice měla sestávat ze sanace trhlin, stažení objektu, demontáže krytiny a klempířských konstrukcí, demontáže latí, opravy krovu, ukotvení krovu, opravy říms, vyztužení rohů objektu, očištění krovu, impregnace krovu, aplikace kontralatí, fólií, latí, a klempířské konstrukce z cínozinkového plechu a z nové krytiny střechy z bobrovek červené barvy. Zájemci o zakázku se mohli přihlásit do 17. října 2008.[341]
Na jih od domu čp.2/III zeje rozsáhlá proluka, další
pozůstatek nedokončených asanačních projektů komunistického režimu. Na uvolněné
ploše vybudovalo od října 1997 město dětské
hřiště pro míčové hry.[342] Práce prováděla firma VAKOS. 19. listopadu
1997 začala s instalací tyče na uchycení sítí pro míčové hry.[343]
Koncem listopadu 1997 už je hřiště téměř hotovo,
město za něj zaplatilo 108 000 Kč. Zřízení herní plochy bylo provizorním řešením
do zpracování celkové koncepce úpravy prostoru u severního okraje historického
jádra města. Výhledově se počítalo i s výstavbou dětských prolézaček
v blízkosti hřiště.[344] Koncem prosince 1997 probíhají dokončovací práce. Firma Fach
provádí instalaci ochranných sítí na straně k domu čp.2/III.[345] Počátkem roku 1998 pak rada rozhodla, že se provedou ještě
terénní a sadové úpravy v okolí nového hřiště a použijí se na ně peníze
z Fondu životního prostředí.[346] Pozemek č.kat.198/1 pod hřištěm město roku 2007 vykoupilo. 15. ledna 2007 rozhodlo zastupitelstvo koupit
tuto parcelu o ploše 1473 čtverečních metrů od Milady Vaňkové a Aleny Kalinové
za 240 Kč za metr čtvereční, tedy za 353 520 Kč.[347] Cena asi nebyla pro prodávající přijatelná. 25. června 2007
schválili zastupitelé znovu odkup parcely č.kat.198/1, tentokrát za 900 Kč za
metr čtvereční, tedy za 1 325 700 Kč.[348]
Od domu čp.2/III vede cesta pro pěší k brance pod masnými krámy. V 1. polovině roku 1964 byla vyasfaltována. V 80. letech narušena výstavbou nedalekého sídliště a postupně upadá.[349] Dům čp.2/III může sehrát pozitivní roli v budoucí rekultivaci této oblasti. Tento pohledově exponovaný objekt by se mohl stát svorníkem, okolo kterého opět začne proces zpětné urbanizace. Východně od domu čp.2/III sahal až k Soukenické ulici malebný Děkanský rybníček a za ním čtvrť Pod Kostelem. Tato oblast ležela svou větší částí již na katastru Pražského předměstí, a proto se její popis nachází tam.
Na protější straně Soukenické ulice se nachází dům čp.3/III. I v tomto případě šlo o původní zástavbu, existující přinejmenším už v roce 1771. Na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 je evidován jako nespalný (celozděný). Zároveň na indikační skice k této mapě je vidět, že tehdy měl číslo popisné čp.3-4/III.[350] Šlo tedy o dvojdům, který asi vznikl majetkovým i stavebním spojením dvou starších samostatných usedlostí. Často se to stávalo po požárech. V případě tohoto pozemku mohlo jít i o povodně. Už Josefský katastr z roku 1788 tu uvádí dvojdům čp.3-4/III.[351] Stejnou situaci zachytilo ještě sčítání lidu z roku 1857[352] i seznam domů podle majitelů z roku 1896.[353] Až někdy na přelomu 19. a 20. století bylo číslo popisné změněno na čp.3/III, zatímco jako čp.4/III byla označena novostavba obecní stravovny, která vyrostla pár desítek metrů odtud, mezi Děkanským rybníčkem a Padrťským potokem, v místech vyústění vozovky dnešního silničního mostu (o domě čp.4/III podrobněji v podkapitole o čtvrti Pod Kostelem). V seznamu majitelů domů figuruje dům čp.3-4/III už roku 1788.[354]
Počátkem 19. století byl v majetku rodiny Páníkových. Tesařský tovaryš Vavřinec Páník se ženil v listopadu 1797 s Marií Hájkovou v Litohlavech.[355] Tam se jim v následujících letech rodily děti. Pak se rodina přestěhovala do Rokycan. V srpnu 1808 přišla jejich dcera na svět v domě čp.3/III.[356] Páníkovi tu žili ještě v lednu 1816, kdy zde zemřelo jedno z jejich dětí.[357] Dne 27. srpna 1813 jednal magistrát o stížnosti na Vavřince Páníka, který se při velkém požáru východní části Rokycan nedostavil „k vykonávání své, cechu tesařskému dle vručeného řádu hašení ohně uložené povinnosti.“ Radní ho rozhodli potrestat třídenním arestem a varovali, že pokud by se to opakovalo, „ten samý nejenom práva městského zbaven, ale i také jeho domek spolu s gruntami odprodán a on jakožto nepotřebný oud městský od města puzen.“[358]
Podle M. Sedláka měl čp.3/III okolo roku 1895 podobu „malebné, šindelem kryté chalupy se stájí pod jednou střechou“[359]. V městském archivu se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Kopecký Jan, stavba hradby u čp.3/III, Plzeňské předměstí“.[360] V září 1929 vydáno radou povolení na chlév v domě čp.3/III pro žadatele M. a A. Finkovy.[361] Dnes je to stále víceméně přízemní chalupa, byť už zmodernizovaná (foto z r. 2003). Má šestiosé uliční průčelí a sedlovou střechu. Dvě krajní průčelní osy jsou vchod a okno do prodejny, která zde fungovala na přelomu 20. a 21. století a pak byla zrušena. Vedle ní se k domu ještě přimyká moderní garáž. Původní podoba usedlosti byla setřena modernizačními zásahy. Ještě počátkem 21. století nesl objekt stopy normalizační estetiky, s brizolitovou fasádou a dlaždicovým obkladem u paty uliční zdi. Pak prošel aspoň vkusnou rekonstrukcí fasády. Měřítkově si udržel původní rozměry. Během povodně, která zasáhla Rokycany 28. května 2006, byl dům čp.3/III poškozen. V následujících měsících pak majitel čp.3/III Pavel Kopačka, požádal obec o příspěvek z Povodňového fondu. Rozpočet na opravu objektu stanovil na 248 662 Kč, z toho požadoval subvenci 200 000 Kč. 7 srpna 2006 žádost doporučila rada zastupitelstvu ke schválení.[362] To o věci jednalo 22. srpna 2006.[363]
Východně od parcely domu čp.3/III se u severní strany Soukenické ulice, až k mostu přes Padrťský potok, rozkládá nevelký trojúhelníkový parkový pozemek s trávníkem. Vznikl až po regulaci potoka ve 30. letech 20. století. Do té doby měl neregulovaný potok širší koryto s pozvolnými břehy, které se tu hned vedle Soukenické ulice skláněly k vodě.
Dne 4. listopadu 1796 se na magistrát obrátil Václav Ferdinandi „by jeho synu Josefovi k provozování koželužského, obecní místo [tedy pozemek – pozn. aut.] vedle Tomáše Řehořovskýho na Plzeňském předměstí k vystavení domku a werkstattu [tedy dílny – pozn. aut.], by ouplatku popřáno bylo.“ Magistrát se usnesl, že pokud je syn „řádně vyvandrovaný a již skutečný mistr jsa, domů se navrátí a stavu bude domek ten staviti, v tom pádu jemu žádané místo se vyměří a popřeje.“[364] Tomáš Řehořovský je v srpnu 1794 doložen jako obyvatel domu čp.3/III, kde se mu tehdy narodila dcera.[365] Je tudíž jasné, že místo, o které Václav Ferdinandi pro svého syna žádal, se nacházelo východně od čp.3-4/III, směrem k potoku a lávce (Vojtovic lávka), která tehdy šikmo přes potok vedla do dnešní Tomáškovy ulice. Ačkoliv se město k záměru postavilo vstřícně, domek tu nakonec nevznikl. Josef Ferdinandi se ženil v únoru 1797 v domě čp.74/II na Pátku s Annou Bičovskou.[366] Následně se jim v dubnu 1798 narodilo dítě v domě čp.117/II (zrušený kostel sv. Petra a Pavla ve čtvrti Pod Kostelem).[367] Patrně nikoliv náhodou se rodina Ferdinandových počátkem 19. století zmiňuje v sousedním domku čp.118/II. Ještě mapa stabilního katastru z roku 1838 tak východně od čp.3-4/III zachycuje volnou plochu. Faktem je, že případná výstavba domku na tomto místě by byla obtížná kvůli stísněnosti pozemku i kvůli povodňovému riziku.
Po regulaci potoka ve 30. letech 20. století byl tento volný pozemek po mnoho desítek let až do počátku 21. století osázen topoly. Svými usneseními z 2. června a 24. června 1936 zastupitelstvo rozhodlo uzavřít půjčku 476 200 Kč, z čehož 200 000 Kč určeno na nouzové práce, konkrétně na úpravy Klabavky 150 000 Kč, na úpravy děkanského dvora po zboření stájí 20 000 Kč a na úpravy ulice po nábřeží Boreckého potoka u novostaveb paní Včalové 30 000 Kč. V září 1936 ovšem konstatovala obec, že využití peněz na tyto investice závisí na rozhodnutí vyšších úřadů. Nebylo tak jisté, kdy se začne s realizací. Město se proto rozhodlo zařadit náhradní využití těchto peněz na několik drobnějších akcí, s celkovými náklady 50 000 Kč. Mezi nimi bylo i zřízení nového sadu na levém břehu Padrťského potoka, mezi čp.3/III a dosavadní dřevěnou lávkou přes potok.[368] Zhruba počátkem roku 2007 byly zdejší topoly pokáceny a na jejich místě provedena výsadba nových listnatých stromků (v březnu 2007 už nová výsadba byla na místě).[369] Místo šesti přestárlých topolů zaujalo čtrnáct nových lip.[370] Prostor ale nemá rys městského parku. Jde fakticky jen o trávník vedle vozovky, osázený veřejnou zelení.
Vedle domu čp.3/III, směrem k náměstí U Saské brány,
pokračuje domovní fronta patrovým objektem
čp.5/III s tříosým průčelím a sedlovou střechou. I toto je původní
usedlost, která tu určitě stála přinejmenším již v roce 1771. Uchovala si historické
proporce, v detailu ovšem překryté moderními stavebními prvky (foto z r.
2003). Dům se tu připomíná roku 1788.[371] Na mapě
stabilního katastru z roku 1838 uváděn jako nespalný (tedy zděný). V roce
1945 se pro značnou zchátralost uvažovalo o jeho demolici. ONV ji povolil
v červnu 1945 a město se připojilo s tím, že ji provede na účet
majitele.[372]
Demolice ale neproběhla. Koncem května
2006 byl dům čp.5/III postižen, jako celá ulice, povodněmi. Majitelka Milada
Stáňová požádala o dotaci z Povodňového fondu. Rozpočet oprav vyčíslila na
170 456 Kč, z toho požadovala subvenci 119 319 Kč.[373]
Zastupitelstvo to 11. července 2006 odsouhlasilo.[374] Dne 1. června 2007 začalo zjišťovací řízení ekologických
dopadů v rámci systému EIA k záměru zřízení dílny pro opravu
elektroinstalací a diagnostiku osobních aut, která měla vyrůst na pozemku
č.kat.3112 u čp.5/III.[375] Dne 28. června 2007 byly výsledky šetření zveřejněny.[376]
Zatímco dům čp.5/III nakonec demolici unikl a zachoval se dodnes, aspoň v hrubých hmotových rysech, u sousedního domu čp.6/III demolice proběhla (K. Hofman tvrdí opak[377], ale zaměňuje původní dům čp.6/III za nový objekt ve čtvrti Za Rakováčkem, který po jeho demolici získal toto číslo popisné). Objekt čp.6/III stál v sousedství čp.5/III a po většinu 19. a 20. století měl identické majitele. Zmiňován tu byl už v seznamu z roku 1788.[378] Na císařském otisku mapy stabilního katastru je uváděn jako spalný (převážně dřevěný). V městském archivu se nachází složka z roku 1904, nazvaná „Löwy Leopold, stavba chléva čp.6/III, Plzeňské předměstí“.[379] Na leteckém snímku z července 1938 je dům čp.6/III ještě (byť fotografie není velmi kvalitní) vidět.[380] V 40. letech 20. století byl ale výrazně zchátralý. V srpnu 1945 národní výbor vyzval městského inženýra, aby odstranil tuto „závadu města“.[381] MNV v říjnu 1945 demolici schválil a práce zadal firmě Františka Michálka.[382] Letecké snímkování z června 1947 ukazuje, že dům byl odstraněn.[383] Na jeho místě zůstává stále proluka, v zadní části pozemku se ovšem zachovala původní stodola. Demolice domu čp.6/III a zamýšlené zboření objektu čp.5/III se v době poválečné obnovy města staly poněkud povrchní demonstrací nového, rázného přístupu národního výboru k stavebnímu plánování v Rokycanech.
Dále k severozápadu, směrem k náměstí U Saské brány už domovní fronta na této straně Soukenické ulice nepokračovala. Hluboko do 20. století se tu prostíraly jen louky. Zdejší pozemky č.kat.200 a č.kat.201 patřily za první republiky rodině Kraftů, kteří v Rokycanech měli rozsáhlou pozemkovou držbu. V září 1936 proveden po dokončené regulaci Padrťského potoka knihovní pořádek. 20. srpna 1936 městská rada doporučila knihovní pořádek ke schválení. V jeho rámci se od zahrady č.kat.201 Františka a A. Kraftových zabíralo 131 čtverečních metrů a od jejich zahrady č.kat.200/1 dalších 7 čtverečních metrů. Fixací řečiště Padrťského potoka se otevřela možnost stavební exploatace tohoto jinak záplavového a ryze zemědělského pozemku.[384]
Už roku 1937 projednala samospráva uznání zahrady č.kat.201 Františka Krafta za stavební místo, o což Kraft požádal 5. června 1937. Dne 11. srpna 1937 provedeno komisionelní řízení. Zástavbu měly tvořit volně stojící nebo sdružené vily, maximálně jednopatrové. Pozemkové pruhy do 6 metrů na nové ulice měl Kraft poskytnout bezplatně obci. Niveleta stavebních pozemků určena 40 cm nad nábřežní zdí Padrťského potoka. 20. srpna 1937 radní doporučili parcelaci ke schválení. Na říjnové schůzi zastupitelstva ale Josef Poláček prohlásil, že je nutno část pozemku č.kat.201 lépe využít, aby tam náhodou nevyrostly jen čtyři domy. Jeho argument, tedy že exponovaný a hodnotný pozemek by neměl mít příliš řídké stavební využití, na ostatní zastupitele zapůsobil a schválili vrátit záležitost městské technické kanceláři, aby s Kraftem projednala racionální způsob zástavby.[385] O stanovení stavebních čar a charakteru zástavby pro pozemek č.kat.201 Františka Krafta jednalo pak definitivně zastupitelstvo v prosinci 1937. Zadání z předchozí schůze zastupitelstva bylo takové, že zástavbu mají tvořit jednopatrové domy nebo vily a má se jich na pozemku postavit co nejvíc. 16. prosince 1937 Kraft prohlásil, že je v jeho zájmu postavit co nejvíc domů. Parcely do Soukenické ulice měly být zastavěny jednopatrovými vilami, ve vedlejší ulici (nynější ulice U Soutoku) měly stát alespoň mansardové domky. V průběhu projednávání ještě Josef Poláček upozornil, že u domu pana Pospíchala (dům čp.48/III v Soukenické ulici) je chodník jen 1,4 m široký a mohl by se v rámci chystané parcelace i výstavby silničního průtahu rozšířit na 3 metry, kdyby se posunula vozovka. František Lorenz dodal, že o této věci bude vyrozuměna městská technická komise. Zastupitelstvo pak parcelaci č.kat.201 schválilo.[386] V roce 1939 ale obec opět projednává rozdělení pozemku č.kat.201 a stavební parcely č.kat.342 v majetku Františka a A. Kraftových na stavební místa, dle jejich žádosti z 30. srpna 1939. Mělo tu vzniknout 12 stavebních míst. 5. září 1939 proběhlo komisionelní řízení, podle kterého měly zástavbu tvořit patrové, volně stojící nebo sdružené domy. Město stanovilo, že bude nutno zvýšit přízemí domů s ohledem na městský kanál v Soukenické ulici a na výšku velké vody. Pozemek nutný k rozšíření nové ulice do šířky 6 metrů poskytne žadatel zdarma. Boční stranu bloku měla vymezit nová ulice (dnešní ulice U Soutoku). Za investice, které obec provede v nové ulici podél Padrťského potoka nebo v ulici V Psince (původní ulice, která byla předchůdkyní ulice U Soutoku), měl zaplatit žadatel investiční poplatky. 7. září 1939 to rada doporučila ke schválení a ještě v září 1939 to schválilo i obecní zastupitelstvo.[387]
Do ambiciózních záměrů na intenzivní parcelaci zasáhla ovšem 2. světová válka. Na pozemcích manželů Kraftových tak vyrostl jen jediný dům, a to vila čp.453/III. Postavil si ji po roce 1939 Martin Švígler na místě bývalé Mikulášovy zahrady.[388] Švígler získal stavební povolení 18. listopadu 1939. Dům dle projektu Josefa Nováka z Rokycan byl kolaudován 17. července 1940.[389] Vznikla tu prostorná patrová vila se stanovou střechou a vikýři (foto z r. 2003). Měla reprezentovat budoucnost Soukenické ulice, která se tehdy měnila na živější městskou ulici. Namísto toho se vila stala jen osamělým pokusem, solitérem zaniklé estetiky 30. let 20. století.
Na západ od domu čp.453/III, směrem k ústí ulice U Soutoku (viz výše) se rozkládají nezastavěné parcely, poslední zbytek Mikulášovy zahrady. Lokalita nepřitahuje stavební využití. Jednak kvůli zátěži provozem v Soukenické ulici, jednak kvůli periodickým záplavám Padrťského potoka, třebaže by její využití pro stavební účely tváři Soukenické ulice prospělo.
2.2.6. Vývoj pojmenování Soukenické ulice
Soukenická ulice vykazuje pozoruhodnou stabilitu pojmenování. Dnešní název se používá již od 19. století. Pouze na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je označena jinak, jako Dechanteichgasse, tedy volným překladem ulice U Děkanského rybníčku.[390] Již na katastrální mapě evidenční z roku 1877 ovšem nese jméno Soukenická ulice. Název odkazuje na původní tradiční rokycanské řemeslo, výrobu sukna.
Pro přesnost je nutné dodat, že úsek Soukenické ulice na katastru Pražského předměstí nesl dlouho samostatné pojmenování, ostatně oba úseky Soukenické ulice spolu až do stavby mostu přes Padrťský potok roku 1936 neměly mnoho společného. Soukenická tak byla vlastně jen krátkou a dopravně nedůležitou komunikací, vybíhající z dnešního náměstí U Saské brány k východu, kde končila na břehu Padrťského potoka. Úsek na protějším břehu (na Pražském předměstí) se dlouho nazýval Puchmírova, neboli Puchmajerova ulice (a zahrnoval i dnešní Tomáškovu ulici). Roku 1953 navrhla rada MNV přejmenovat Puchmajerovu ulici v úseku od Padrťského potoka na Nerudovo náměstí na ulici Na Pátku.
Až 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který byl od počátku roku 1972 posuzován občanskými výbory a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak byl název Soukenická ulice protažen na obě strany, na komunikaci od křižovatky u Střelnice (nynější ulice Třebízského), až na křižovatku Na Železné. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu provedení do 30. dubna 1973.[391] Sjednocení názvů mělo zároveň vyjadřovat posílené chápání této komunikace jako jednotného silničního průtahu.
2.3. Ulice U Soutoku
2.3.1. Urbanistický vývoj a zástavba v ulici U
Soutoku
Ulice U Soutoku vybíhá k severovýchodu ze Soukenické ulice k nábřeží Padrťského potoka, kde se lomí k severozápadu a podél nábřeží u soutoku Padrťského a Boreckého potoka ústí do ulice Ke Koupališti. Vznikla relativně nedávno, na přelomu 70. a 80. let 20. století, po zrušení historické ulice (spíš polní cesty) zvané Psinka (viz výše), jejíž trasa vedla poněkud jinudy (skrz dnešní průmyslový areál u čp.12/III), takže ze Soukenické ulice odbočovala více na severu.
Zůstává i nyní zastavěna jen torzovitě. Úsek mezi Soukenickou ulicí a nábřežím lemuje při západní straně ohradní zeď podniku SMS (bývalé Guthovy železárny a traktorka, viz výše) s hmotami rušivých továrních hal. Na protější straně se nachází nezastavěný pozemek č.kat.201/11. Počátkem 21. století tu fungoval autobazar. Plocha autobazaru byla zatopena koncem června 1995, kdy zde voda dosahovala půlmetrové výšky.[392] Podobně tomu bylo během povodní v srpnu 2002. I to je důvod, proč pozemek zůstává nezastavěný. Později autobazar zanikl. Dle stavu z roku 2015 se zde rozkládal venkovní sklad zemědělských strojů.[393] Dle údajů katastru nemovitostí k dubnu 2026 je pozemek ve vlastnictví firmy SMS, tedy majetkově patří k sousednímu průmyslovému podniku v místech bývalé traktorové stanice (viz výše).
Jedinou plnohodnotnou stavbou v ulici U Soutoku zůstává dvojdomek čp.10-11/III (foto z r. 2003), situovaný na nábřeží regulovaného Padrťského potoka, poblíž ohybu ulice. Jde o moderní, architektonicky relativně zdařilou stavbu. Vyrostl tu až někdy v 60. nebo 70. letech 20. století. Na leteckém snímkování z července 1968 již je vidět. Vzhledem k nižší kvalitě fotografie není jasné, zda byl rozestavěn, či již dokončen.[394] Ale na státní mapě z roku 1969 už je zakreslen, tudíž se dá jeho vznik stanovit na závěr 60. let 20. století.[395]
Nábřežní úsek ulice
U Soutoku vznikl už ve 30. letech 20. století v rámci regulace
Padrťského potoka. Nikdy ale urbanisticky nevyužil svůj potenciál. Místo
toho se sem vtlačily tovární haly. Existence ohyzdné průmyslové architektury a plechových
plotů v této cenné oblasti na soutoku dvou rokycanských potoků a na dohled
od koupaliště a Husových sadů je závažnou chybou. Je nutné zopakovat, že město
by nemělo promarnit kdykoliv v budoucnu se nabízející možnost odkupu
zdejších pozemků a jejich transformace na kvalitnější zástavbu. Nabízí se tu
možnost výstavby vil nebo menších bytových domů. Realita je ovšem opačná,
průmyslové aktivity tu trvají a ještě v dubnu 2000 odsouhlasilo zastupitelstvo
firmě SMS dlouhodobý dvacetiletý pronájem městských pozemků č.kat.201/4
(nábřežní část ulice U Soutoku), č.kat.231/6 (další nábřežní část ulice U
Soutoku) a č.kat.231/2, které jsou popisovány jako součásti pobřežní komunikace.[396]
2.3.2. Technický vývoj ulice U Soutoku a vývoj jejího pojmenování
Ulice U Soutoku volně navazuje na ulici (cestu) Psinka. O ní viz výše. Ulice U Soutoku vznikla v nové trase až na přelomu 70. a 80. let 20. století, a tudíž i oficiální název získala až tehdy. Od té doby nebyl měněn.
V úseku mezi Soukenickou ulicí a nábřežím je hrubě vyasfaltována, primitivním způsobem, bez chodníků, natož veřejné zeleně nebo městského mobiliáře. Disponuje navíc jen skromnou šířkou, ze západní strany ji utlačuje betonová ohrada podniku SMS. Nábřežní úsek odtud k ústí do ulice Ke Koupališti pak je pokryt jen torzovitými poli asfaltu, prostoupenými uježděnou zeminou. V tomto stavu se ulice nacházela ještě dle stavu z roku 2022.
2.4. Ulice Dolní příkopy
2.4.1. Urbanistický a stavební vývoj Dolních
příkopů
Fragment původní zástavby Plzeňského předměstí se zachoval v ulici Dolní příkopy. Ovšem i tu postihly demolice, které bohužel probíhaly i po roce 1989. Komunikace vybíhá z náměstí U Saské brány a sleduje vnější okraj bývalých městských hradeb (foto z r. 2003) až k historické brance pod masnými krámy na Urbanově náměstí. Dosahuje délky cca 170 metrů. (Dolní příkopy v obecném slova smyslu, nikoliv uličního názvu, zahrnují celou linii původního městského opevnění od Saské až k Pražské bráně o délce přes 500 metrů.)
Ulice vznikla až druhotnou zástavbou původních hradebních příkopů po roce 1799. Tehdy magistrát nabídl zdejší pozemky do aukce. Dne 2. května 1800 před magistrátem Karel Lehner požaduje, aby mu Václav Žák „onen díl městských příkop[ů], které jemu dle smlouvy v ceně 4 zl. a 26 krejcarů odprodati přislíbil, v dobrotě [tedy po dobrém – pozn. aut.] zanechal, an sice v nečinění toho právní pokračováno bude.“ Magistrát se unesl, že požádá Žáka o vyjádření.[397] V lednu 1800 se Karel Lehner uvádí jako majitel domku čp.8/III (viz výše), který stál v Soukenické ulici, nedaleko od Dolních příkopů.[398] Václav Žák zase byl v roce 1783 uváděn jako majitel čp.7/III, taktéž v Soukenické ulici. Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je část bývalých příkopů v dnešní ulici Dolní příkopy, označená č.kat.80, popsána jako majetek čp.7. Jde o parcelu, na které se nyní nachází bowlingová přístavba u restaurace čp.62/III (viz níže). To by mohlo naznačovat, že Žák si nakonec pozemek v hradebním příkopu ponechal. Jedná se ovšem jen o teorii, stejně jako není zcela potvrzeno, že Václav Žák zmiňovaný v Lehnerově stížnosti byl týž, který vlastnil čp.7/III. Nízká prodejní cena dle smlouvy z roku 1800 každopádně napovídá, že praktický význam těchto pozemků byl tehdy nepatrný. Stavět se tam kvůli pokračující ostraze městských hradeb nemohlo. Jednalo se o zahrady využitelné pro pěstování ovoce a sekání trávy na krmení domácích zvířat.
Nejstarší katastrální mapa města z roku 1838 zaznamenala Dolní příkopy jako úzkou cestu, kterou na jižní straně lemují čtyři nezastavěné zahrady vzniklé parcelací příkopů, a to parcely č.kat.78, č.kat.79, č.kat.80 a č.kat.81. Až potud se stavební vývoj Dolních příkopů nelišil od jiných úseků bývalého rokycanského opevnění. Zatímco ale na „horních“ příkopech, tedy v dnešní Jiráskově ulici, proběhla od konce 19. století výstavba velkých budov veřejného významu, na Dolních příkopech ustrnul urbanistický vývoj v předindustriální éře. Hradby tu sice postupně mizely pod přístavbami stodol a v bývalých příkopech vyrostly nové domy, hradební čára je tu ale dodnes rozeznatelná a zástavba torzovitá. Ještě na litografii města z roku 1830 jsou tu k vidění neporušené hradby s cimbuřím (poslední takový úsek stál vedle Saské brány ještě do roku 1900). Dnes z tohoto úseku zbyla jen torza, která bez náležité péče podléhají erozi a stavební zásahům. O fortifikaci na Dolních příkopech podrobněji v kapitole „městské opevnění“.
2.4.2 Bývalý mlýn a tiskárna čp.1/III na Dolních příkopech
Jedinou stavbou na Dolních příkopech, která tu stála již před zrušením hradeb, je komplex bývalé tiskárny čp.1/III (foto z r. 2003). Ve skutečnosti je to další historický mlýn, který se postupně proměnil v průmyslový objekt. Mlýn se v čp.1/III připomíná už roku 1463, kdy patřil Vaňkovi mlynáři „pod brankú“. Ten prodal svoji usedlost roku 1472 za 24 kop českých grošů jistému Václavu Podmolovi. Vdova po něm, Kateřina Podmolka, mlýn odprodala Václavovi mlynářovi, zvanému „Mlynka“. Roku 1504 přešel do držení Jíry nožíře a od něj roku 1509 Jakubovi řezníkovi. Dalším majitelem byl Jan Ježek, který ho prodal za 75 kop míšeňských Petrovi Labšovi, po němž mlýn převzal jeho bratr Martin Labeš (roku 1551: „Martin Labeš koupil mlejn pod branku od bratruov a sestr svých vlastních“[399]). Tehdy byl oceněn, spolu s dvěma grunty, na 200 kop míšeňských. Roku 1561 připadl jeho synovi, Václavu Labešovi.[400] V historických pramenech se proto objekt okolo roku 1600 uvádí jako „Labšovský mlýn“.[401] Vdova po Václavu Labešovi, Kateřina, prodala mlýn za 460 kop míšeňských Jiříku Vrbovi, zvanému též Chrástecký. Když i on umřel, zdědili objekt jeho synové, Adama a Matěje. Počátkem třicetileté války, v letech 1620–1621, byl mlýn během vpádu Mansfeldova vojska do Rokycan vypleněn a jako zpustlý jej roku 1623 koupil za 758 kop míšeňských Jan Wittich (z této sumy 276 kop šlo na úhradu dluhů, které vázly na domě). Roku 1679 jeho tehdejší majitelka Salomena Jelenová prodává mlýn za 380 zlatých Šebestiánu Procházkovi.[402] Teprve někdy poté patrně objekt získal v rámci poválečné stabilizace městské ekonomiky novou barokní podobu.
Dům čp.1/III patřil k nejbohatším městským mlýnům. Stejně jako mlýn čp.12/III (viz výše) využíval síly Mlýnského náhonu. S historickým jádrem města ho spojovala branka v hradbách zachovaná dodnes u domu čp.91/I.
Dne 13. září 1803 se na schůzi magistrátu řešila stížnost,
kterou podali mlynáři Václav Kohout (mlýn ve Spilce), Jan
Kočka (mlýn čp.12/III na náměstí U Saské brány na starém
Plzeňském předměstí) a Jan Kapoun (mlýn čp.14/III v ulici Ke
Koupališti, také na starém Plzeňském předměstí) proti svým profesním kolegům
mlynářům. Podle stížnosti měli být Václav Trejbal (mlýn v Lázeňské ulici
čp.8/II u Žampírek),
Jan Vild (mlýn čp.18/II ve čtvrti před
Pražskou branou) a František Fábera (mlýn čp.1/III) přinuceni „k zhotovení zarážek skrze zadržování vody,
dle cechovního snešení od 18. Oct. 1802.“ Město dalo protistraně 8 dní na
reakci.[403]
Šlo o ukázku citlivých sporů o průtok vody na rokycanské soustavě mlýnů,
situovaných podél umělého koryta Mlýnského náhonu. V září 1808 se jako
majitel tohoto mlýna uvádí nadále František Fábera.[404]
V říjnu 1808 oznámil Jan Doubrava, mlynářský tovaryš z panství
Mitrovice, že si od Fábery na tři roky pronajmul tento mlýn.[405] Dne
25. listopadu 1808 se na magistrátu konalo jednání s místními mlynáři, „vzláště pak s Václ. Kohoutem [majitel
mlýna čp.89/I – pozn. aut.] a Frant.
Fáberou [majitel mlýna čp.1/III – pozn. aut.] v příčině zvýšení prahů při mlýních.“[406]
Vracelo se tak opět téma průtoku vody. Mlynáři měli tendenci zvyšovat hladinu
Mlýnského náhonu u svého mlýna prostřednictvím asi jednodušších dřevěných jezů,
což vedlo ke stížnostem jiných mlynářů a případně lidí v okolí, jejichž
nemovitosti ohrožovala zvednutá hladina. Dne 3. července 1812 rozhodl magistrát
předat k prošetření hospodářským úřadem stížnost, kterou podal František
Pangerle, „že František Fábera bez všeho
magistrátuálního povolení kolnu nad mlýnskou stokou vystavil.“[407]
V dubnu 1817 vypukl požár v domě čp.61/I v dnešní Havlíčkově ulici. Podařilo se zamezit jeho rozšíření, ale vedení města reagovalo plošnou kontrolou stavebních závad na městských domech. Dne 6. května 1817 se radní seznámili se zprávou místního policejního úřadu a kominíků. V ní se mimo jiné zmiňoval dům čp.1/III v majetku Františka Fábery, a to „Grünfutten neben dem Rauchfang,“ tedy „píce vedle komína.“ Dotčeným měšťanům magistrát udělil pokutu 12 zlatých. Zároveň stanovil, že žádný měšťan nesmí ve svém domě skladovat seno pod pokutou 25 zlatých (v případě opakovaného přestupku 50 zlatých) a že jim to bude sděleno osobně i publikováno formou obecní vyhlášky. Majitelé domů také měli nově mít povinnost mj. disponovat v domácnosti ruční stříkačkou na vodu.[408] Dne 30. května 1820 radní na závěr své schůze vydali nařízení, aby František Fábera do 8 dnů „der bey seinem Gebäude aufzuführenden Feuermauer Hand anzulegen,“ tedy „při jeho budově k vystavění požární zdi neprodleně přikročiti.“[409] Spojení „požární zeď“ označovalo zeď postavenou z cihel nebo kamene, často se to týkalo štítových zdí. Dne 9. června 1820 město konstatovalo, že Fábera požadavky splnil.[410]
V 19. století patřil čp.1/III, stejně jako mlýn čp.12/III rodině Jágrů a stejně jako v čp.12/III i zde došlo k proměně objektu v souvislosti s industrializací. V 2. polovině 19. století se mlýnu pod vedením rodiny Jágrů dařilo. Jan Jágr nechal zbořit starou mlýnskou budovu čp.1/III a postavil zcela nový komplex budov parostrojního mlýna,[411] který se rozrostl na jednu z největších staveb tohoto druhu v Rokycanech a reprezentoval tak novou tvář mlynářského podnikání, od řemeslnické malovýroby k industriální velkovýrobě. K ústřední patrové budově, otočené do náměstíčka před domem čp.91/I (foto cca z doby před r. 1918 a cca z r. 2000), se připojila boční i zadní křídla (foto z r. 2004, foto z r. 2004). Jižně odtud, na opačné straně ulice Dolní příkopy vznikl objekt (skladiště), severně od hlavní budovy ještě přibyla mlýnice. V architektonické tváři celého vzniklého mlýnského komplexu převládají prvky pozdního klasicismu, s jemnými ozvuky dobově populární novogotiky.
Z let 1873–1874 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Jágr Jan, přestavba mlýna čp.1/III, Plzeňské předměstí“.[412] Mlýnici vyprojektoval roku 1873 stavitel J. Šmaus a 29. dubna toho roku jeho plány schválila městská rada.[413] Přestavba proběhla v roce 1874.[414] Nová mlýnice měla podobu objemné dvoupatrové stavby na obdélném půdorysu. Převážně hladkou fasádu prolamovaly menší okenní otvory s plochým ostěním, některé z nich sdružené po dvou. Výrazným prvkem fasády byly novogotické, či spíše gotizující vázovité nástavce nad hlavní římsou i na špici bočních štítů. Podobně vypadal i jižní objekt skladiště zbořený roku 2004, věžovitá eklektická gotizující stavba s obloukovitě zakončenými okenními otvory a zděnými vázami nad korunní římsou (foto z r. 1990). Patrně i zde šlo o projekt J. Šmause z doby okolo roku 1873.
Na konci 19. století ale parní mlýn (nyní pod vedením Františka Jágra) narazil na konkurenci modernějších a kapitálově silnějších velkomlýnů. Pak se na krátkou dobu stal majitelem továrník František Hirsch. Ten roku 1894 provedl dílčí přístavbu objektu.[415] Roku 1899 rovněž došlo k přestavbě dosavadní sýpky na truhlářskou dílnu.[416] Roku 1896 koupil komplex budov mlýna za 24 500 zlatých podnikatel Josef Zápotočný a zřizuje zde tiskárnu.[417] Tehdy zde provedl některé další přestavby. Z roku 1900 se dochovaly plány rokycanského stavitele Bohuslava Ryšavého na adaptaci mlýna na tiskárnu.[418] V městském archivu se nachází složka z let 1899–1900, nazvaná „Zápotočný Josef, přestavba čp.1/III, Plzeňské předměstí“, a další z roku 1906, pod jménem „Zápotočný Josef, stavba turbíny čp.1/III, Plzeňské předměstí“.[419] Podnik disponoval vlastní elektrickou centrálou (dávno před zavedením elektřiny ve městě) a vodovodem. Roku 1907 Zápotočný zaměstnával 18 typografů, 28 dělníků a 4 úředníky.[420] Úspěšné podnikání učinilo z rodiny Zápotočných vlivnou rokycanskou dynastii, která městu dala i starostu Josefa Zápotočného (1930–1938). Tiskařské podnikání dávalo Zápotočným i mediální vliv, právě zde se tiskl týdeník Žďár, napojený na místní mladočeské a národně-demokratické kruhy. Tato nacionálně-liberální orientace podniku ale nebyla překážkou tomu, aby zde roku 1898 vyšel například i první český překlad Komunistického manifestu.
Někde v rámci areálu tiskárny bylo na přelomu 19. a 20. století také přiděleno samostatné číslo popisné čp.13/III. V městském archivu se nachází složka z roku 1899, nazvaná „Bastl Karel, přestavba sýpky čp.13/III, Plzeňské předměstí“.[421] Sčítání lidu z roku 1910 ho popisuje jako neobydlené skladiště v majetku Karla Bastla.[422] Ve sčítání lidu z 15. února 1921 je čp.13/III popsán jako neobývané skladiště papíru pro tiskárnu Josefa Zápotočného na Dolních příkopech.[423] V roce 1925 byla provedena nástavba patra na dvorním skladišti u tiskárny. Josef Zápotočný obdržel stavební povolení 24. února 1925. Stavební plány zhotovil Štěpán Wolf.[424] Dne 30. května 1950 přešel Zápotočného podnik do držení Západočeských tiskáren. Roku 1957 byla tiskárna zrušena a v domě vznikla truhlárna. Již 26. června 1956 ale rada MNV jedná o plánovaném znovuzřízení tiskárny ve městě.[425] Ovšem bez konkrétního výsledku. V 60. letech zde sídlilo ředitelství Okresního průmyslového podniku.[426]
Po znárodnění a zejména v 70. a 80. letech 20. století začal objekt postupně chátrat a schylovalo se k jeho demolici. Zhoršování technického stavu se nezastavilo ani po restituci majetkových poměrů. Vlastník totiž neměl peníze na rekonstrukci a i případné investory odrazovaly vysoké náklady na nutnou opravu objektu. V roce 1991 proběhlo odborné posouzení technického stavu objektů bývalé tiskárny.[427] Od roku 1994 je dům čp.1/III prakticky nevyužívaný. K přirozenému chátrání se přidal vandalismus a hlavně povodně roku 2002, které narušily statiku (foto z r. 2004).
Kvůli narušené statice došlo 3. října 2004 k demolici části areálu. Šlo o výše popsaný objekt skladiště na jižní straně ulice Dolní příkopy.[428] O povolení ke zboření skladiště žádala majitelka celého areálu Jana Jiravová. Zchátralá stavba ohrožovala chodce a musela být tudíž oplocena, majitelka tudíž žila v neustálém strachu, že se tu někomu něco stane a ona bude vinna.[429] Kvůli stabilitě okolních domů, zejména hospodářských budov v zadních traktech domů čp.50/I, 49/I a 48/I ve Smetanově ulici, musel být z ruiny ponechán cca metr vysoký pahýl (foto z r. 2004: 1, 2, 3, 4, 5). I tak si majitelé sousedních domů stěžovali na to, že demolice byla příliš hlučná, prašná a že se prováděla s těžkou technikou, která ohrožuje statiku jejich domů (foto z r. 2004).[430]
Bývalá tiskárna zůstává nedořešeným a problémovým místem města. Město by mělo učinit maximum proto, aby výsledkem pokračujícího chátrání nakonec nebyla demolice objektu. Má svou cenu stavební i historickou, ale rovněž urbanistickou. Po jejím případném odstranění by proluky po zmizelé zástavbě zcela převládly v celém prostoru odtud až k náměstí U Saské brány. Naopak vhodná rekonstrukce a adaptace budovy se může stát základem rehabilitace celé této městské čtvrti.
V roce 2017 bylo vydáno stavební povolení na rekonstrukci objektu bývalé tiskárny čp.1/III.[431] Obecní kronika za rok 2021 ovšem uvádí, že stavební povolení bylo vydáno až roku 2021, přičemž ale ani v roce 2021, ani v následujícím roce 2022 oprava objektu nezačala.[432]
Západně od historické budovy tiskárny na místě starších nižších hospodářských objektů vyrostl objekt čp.1087/III, využívaný ke komerčním účelům. Jde o přízemní stavbu o ploše 317 metrů čtverečních. Číslo popisné obdržela 22. prosince 2021.[433] Dle leteckého snímkování z května 2017 ještě na místě stály původní objekty.[434] Demolice těchto starších staveb proběhla v březnu 2019. Sídlil tam původně velkoobchod firmy Bi Esse.[435] Snímkování z června 2019 zachycuje počínající novostavbu, zatím jen rozestavěné obvodové zdi.[436] Ještě před koncem roku 2019 bylo vydáno předběžné užívání novostavby.[437]
2.4.3. Plácek před tiskárnou
Před bývalou tiskárnou čp.1/III se během 19. století zformoval nepravidelný plácek, opřený na severní straně o Mlýnský náhon, který se tu rozšiřoval do jakéhosi rybníčku, hmotově ovládaný mlýnem čp.1/III na západě a masivním domem čp.91/I s brankou v městských hradbách na východě. (Popis domu čp.91/I se nachází v kapitolách „Urbanovo náměstí“ a „městské opevnění“).
Dne 30. dubna 1800 vystoupil před magistrátem Heřman Auerswald s žádostí o ustavení komise pro obhlídku „skrze od Františka Fábery mladšího, mistra mlynářského, zvýšený břeh při potoce mlýnském, jemu [tedy Auerswaldovi – pozn. aut.] v zahradě, na ovocných stromích se dějící škodu.“ Magistrát konstatoval, že bude zapotřebí, „by veškerý mlynářský prahové při splavích [u jezů – pozn. aut.] se vyměřily, tudy má se starším cechu mlynářského naříditi, by se mezi 3 dnimi vyjádřili, na který den by mlýnský potok zaražen [tedy dočasně vypuštěn – pozn. aut.] k veřejné potřebné důležitosti, vyšetření to předevzaté býti by mohlo.“[438] Heřman Auerswald byl obyvatelem domu čp.2/I na jižní straně Masarykova náměstí, kde se mu například v srpnu 1800 narodila dcera.[439] Jeho stížnost na mlynáře Fáberu se ovšem týkala zahrady č.kat.197, u severního břehu Mlýnského náhonu, před jeho vtokem do mlýna čp.1/III, která je ještě na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 označena jako majetek Auerswaldových z čp.2/I. Dnes se na jejím místě rozkládá proluka a hřiště. Dne 6. května 1800 pak cechmistr mlynářského cechu Václav Kohout oznámil magistrátu, že „dne 10. máje mlýnský potok zaražen a téhož dne vyšetření prahův při zdejších mlýnech, jakož i cejchování takových předevzato býti může.“ Magistrát doporučil, že k vyšetření této záležitosti se má použít dopis od inženýra Jiráska ze Zbirohu.[440] Spor mezi Auerswaldem a Fáberou ukazuje, jak složité bylo sladění zájmů jednotlivých vlastníků u tak citlivého a přitom hospodářsky zásadního vodního díla, jakým byl tento více než kilometr dlouhý umělý vodní tok, procházející přímo zastavěným územím města. V týdnech před podáním této stížnosti magistrát mj. řešil i spor okolo škod ze zvýšené hladiny náhonu v době zimních mrazů, kdy led ucpával koryto. O Mlýnském náhonu podrobněji viz kapitola „čtvrť Pod Kostelem“. Dne 1. dubna 1803 se před rokycanským magistrátem řešila žádost, kterou podal Heřman Auerswald ohledně „Bewilligung seinen Gartezauen bei dem Garten ob der fabrischen Mühle über den gänzlich neubrauchbaren Fuhrweg neubauen zu dürfen,“ tedy česky „svolení smět nově postavit plot u své zahrady nad továrním mlýnem přes nově využitelnou cestu.“ Město zadalo věc k prošetření policejnímu úřadu, včetně získání stanovisek sousedů.[441] Dne 17. června 1803 se magistrát zaobíral dalším sporem. Heřman Auerswald podal stížnost na Františka Fáberu „v příčině od posledního [tedy od Fábery – pozn. aut.] zkázu zahrady prvního [tedy Auerswalda – pozn. aut.] zamezeného běhu vody ze strany jeho zahrady.“ Město podpořilo Auerswalda a nařídilo Fáberovi uhradit pokutu 5 říšských tolarů.[442] Zmínka o říšských tolarech je zajímavá a může nasvědčovat počínajícím inflačním tlakům za vrcholících napoleonských válek, které srážely hodnotu zlatých. Dne 24. června 1803 magistrát zamítl žádost Františka Fábery od odpuštění pokuty.[443]
Této lokality se týká i zpráva z 15. ledna 1813, kdy radní na schůzi magistrátu probírali stížnost Jakuba Růžka proti Heřmanu Auerswaldovi „v příčině vodotoku mezi jejich obouch zahradami.“ Radní konstatovali, že podle předchozích úmluv i na základě stanoviska nejbližšího souseda děkana Ondřeje Poláka se Auerswaldovi ukládá: „a) hradbu společní mezi jeho a Jakuba Růžka zahradou na svůj náklad polovice takové při jarním příležitým času vystavěti, b) při průchodu vody k odstranění překážky běhu [tedy toku – pozn. aut.], jak zpředu proti děkanské zahradě, tak při odběhu [odtoku – pozn. aut.], při Václav Ferdinandovské zahradě pod hradbou dřevěný hřeben od 2 loket dýlky a 2 loket šířky, který by v čas nastalé potřeby skrze lidi Jakuba Růžka neb jej samotného vyzvednutý býti mohl a na svůj náklad vzdělati [tedy udělat – pozn. aut.] nechati, c) ostatně stranám svobodno stojí přítomné rozeznání v knihách městských, v přípatřičných místech na společné outraty vyznamenati [zaznamenat – pozn. aut.] nechati.“[444] Identifikace Auerswaldovy zahrady je jasná, pozemek č.kat.197 poblíž Mlýnského náhonu. Jakub Růžek obýval v oné době dům čp.75/I (U Černého koně, viz kapitola „ulice Míru“). Musel zde u náhonu vlastnit nějaký pozemek, který trpěl při povodních návaly vody z Auerswaldovy zahrady.
Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 lze vidět, že část prostranství před mlýnem čp.1/III vyplňoval izolovaný domek čp.35/III se zahradou.[445] To, že svým číslem nezapadal do souvislé řady čísel okolních domů, ukazuje, že vznikl až po zavedení systému čísel popisných roku 1771. Souvislá řada domovních čísel, utvořená v roce 1771, sahá totiž na Plzeňském předměstí k čp.33/III (obecní špitál u kostela sv. Trojice).
Dne 8. června 1770 požádal Kristián Hořice obecní radu o ingros (úřední zápis) „na koupené místo neb spáleniště u branky, blíž jeho domu, od vzác. magistrátu koupené.“ Radní to odsouhlasili.[446] Rodina Hořicových vlastnila dům čp.51/I v ulici V Brance (viz kapitola „Urbanovo náměstí“). Dokladem je, že když v roce 1782 zamítl magistrát žádost Jana Kollera o „místo na vystavení chalupy za brankou po levý straně, jdouc k Fáberovům mlýnu,“ argumentovalo město mj. tím, „že pan Krystián Hořice okna ze svého domu ven má, že by mu to stínilo.“[447] V žádosti z roku 1782 šlo o pozemek přímo u městských hradeb, na kterém později vyrostl domek čp.47/III, viz níže, který tedy ještě v roce 1782 zůstával v obecním vlastnictví, tudíž nemohl být předmětem koupě, provedené roku 1770 Kristiánem Hořicem. Vše nasvědčuje tomu, že v transakci z roku 1770 šlo o parcelu na prostranství před mlýnem čp.1/III, na níž poté vyrostl domek čp.35/III. Zajímavý je údaj, že šlo o spáleniště, tudíž mohla tam už předtím stát nějaká starší budova. Kdy Hořicovi nechali na získaném pozemku postavit nový domek a zda stavebníky byli oni, či pozemek prodali, není jasné. V matrice je dům čp.35/III poprvé zachycen až 2. prosince 1783, kdy se tu narodil syn Barbory Vlčkové.[448] Pokud Hořicovi disponovali vlastním domem, mohli novostavbu využít pro nájemní bydlení pro chudinu. Jeho vznik tak je možno datovat do období let 1771–1783. Samotný Kristián Hořice se uvádí v dubnu 1771 jako obyvatel domku čp.38/II na dnešním Nerudově náměstí na Pátku.[449] Identifikace parcely, koupené Hořicem v roce 1770, do prostoru domku čp.35/III zůstává ovšem jen hypotézou, založenou na nepřímých důkazech. Mohlo jít o jiný pozemek, ovšem zcela jistě v těsné blízkosti čp.35/III.
Dne 12. listopadu 1776 se před obecní radou řešila žádost, kterou podal Šebestián Markus, „koupivše Scheinerovskou chalupu na Kamení od p. společníkův Františka Krofty a Václava Růžka za 190 zlatých. Žádá, by ingrosírovati [tedy úředně zapsat – pozn. aut.] povoleno bylo.“ Radní s tím souhlasili.[450] Dne 9. prosince 1783 pak podal Matěj Markus (majitel domu čp.82/I na severní straně Masarykova náměstí) na obecní radu žádost o ingros (úřední zápis) ohledně „postoupení domku Šenerovského [zápis jména je nezřetelný – pozn. aut.] s stodolou, zahradou na Kamení k ruce syna z prvního manželství Františka.“ Radní to odsouhlasili.[451] Příjmení Šener ani Scheiner se ale v matrikách na Kamení nevyskytuje. Pokud písař zkomolil jméno, mohlo jít o dům čp.18/III, který obývala rodina Antonína Schneidera,[452] nebo čp.35/III, kde se rovněž uvádí rodina Schneiderových.[453] Jde ale jen o teorii, nepodloženou ani silnějšími nepřímými důkazy. Navíc dotyčná chalupa mohla být v majetku zámožnějšího měšťana, který ji nabízel pro nájemní bydlení, takže v matrikách nefiguruje pod jmény vlastníků.
Originální mapa stabilního katastru, která obsahuje i dodatečné zákresy parcelních změn, ukazuje, že později došlo k demolici čp.35/III.[454] V roce 1857 je uveden ve sčítání lidu.[455] A existoval ještě roku 1871, ze kdy pochází složka v městském archivu, nazvaná „Jan Jágr, přestavba domku čp. 35/III, Plzeňské předměstí na skladiště“.[456] Již na evidenční katastrální mapě z roku 1877 je ale na místě zbořeného domu jen volná plocha.[457] Vznikl tu malý park, spíš však nevelký trávník. Číslo popisné se později přesunulo na novostavbu domku v Třebízského ulici (viz níže). Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 bylo rozhodnuto, že se odstraní dřevěná hradbička v parčíku před tiskárnou Zápotočného.[458]
Před domem čp.91/I ještě stál v sousedství hradební branky osamocený přízemní domek čp.47/III, skromná pozdně klasicistní stavba s pětiosým průčelím a sedlovou střechou, postavená zde v polovině 19. století na místě původního hradebního příkopu (foto z r. 1990). Už dne 3. září 1782 magistrát řešil žádost pokrývače Jana Kollera, aby „jemu místo na vystavení chalupy za brankou po levý straně jdouc k Fáberovům mlýnu [čp.1/II – pozn. aut.] vykázati ráčil.“ Radní ale jeho záměr neschválili, „poněvadž tam marastivo, a také paní poštmistrová z její kolny z městské zdi vokno má, tudy taky voj od kočárů se ven vypouští, též že pan Krystián Hořice okna ze svého domu [čp.51/I – pozn. aut.] ven má, že by mu to stínilo.“[459] Jde o zajímavý doklad rostoucího tlaku na využití hradebního pásu, který už byl na sklonku 18. století znatelný, ale protentokrát ještě město stavební využití parcely zamítlo. Dne 27. dubna 1784 se na magistrát obrátil Jan Karel Hořice, dle seznamu vlastníků domů z roku 1788 majitel čp.51/I (viz kapitola „Urbanovo náměstí“), a „žádá o kus místa při zahradě za brankou.“ Obec souhlasila.[460] Dne 11. května 1784 o věci opět jednali radní. Jan Karel Hořice konkretizuje „by se jemu nějaký plácek za brankou vedle zahražené jeho zahrádky u domu na dvoreček popřál.“ Rada se unesla, že se mu to místo o rozměrech 6 x 6 sáhů dá k dlouhodobému užívání za roční poplatek 24 krejcarů (?), „dokud by to obec nepotřebovala.“[461] Ze zprávy vyplývá, že na parcele nejspíš nehodlal stavět, šlo jen o rozšíření zahrady. A jednalo se patrně o týž pozemek, o který roku 1782 žádal Jan Koller. K jeho stavebnímu využití došlo až o víc než půlstoletí později.
Dne 5. dubna 1840 poprvé zachytila dům čp.47/III matrika, když se tu narodil syn Josefa Vomasty.[462] Vzhledem k tomu, že na mapě stabilního katastru z roku 1838 ještě zakreslen nebyl (místo něj tu byla jen zahrada), lze jeho vznik spolehlivě datovat do období let 1838–1840. Majiteli čp.47/III povolila městská rada v květnu 1931 výměnu krytiny a zřízení sklápěcího plechového vikýře.[463] Roku 1995 byl dům čp.47/III zbořen. Argument pro demolici byl chabý, prý se tak stavebníkům zlepšil přístup při opravě k zadní stěně domu čp.51/I. Urbanisticky byla demolice domku čp.47/III zcela neobhajitelná a polistopadové vedení města možná nevědomky navázalo na komunistické asanační tendence. Dalším nepřijatelným zásahem bylo ahistorické vybourání části městských hradeb západně od zbořeného domku čp.47/III, kudy po umělém náspu veden příjezd do dvora za domem čp.50/I ve Smetanově ulici. Zde vznikla komerční provozovna čp.223/I.
I přes pokračující demolice je ulice Dolní příkopy součástí městské památkové zóny a musí být koncepčně řešena v rámci regenerace oblasti Soukenické ulice a náměstí U Saské brány. A znovu platí základní pravidlo, že pod slovem regenerace není myšleno zřizování parků a trávníků. Toto je historický sídelní organismus, který byl zdevastován demolicemi. Tady je naopak zapotřebí formou dostaveb zahustit a rehabilitovat městské prostředí.
2.4.4. Dům čp.62/III
Kromě zchátralého komplexu bývalé tiskárny stojí v ulici Dolní příkopy už jen jeden další dům, a to patrový čp.62/III připomínaný tu roku 1864. Je to pozdně klasicistní pětiosá stavba (foto z r. 2003). Dům poprvé zaznamenala matrika dne 4. srpna 1867, když se tu narodil syn Františka Bluďovského.[464] Původně šlo o pruh volných pozemků bývalého hradebního příkopu. Dne 12. srpna 1788 se magistrát zabýval žádostí Václava Polcara (z domku čp.36/III, který stával na protější straně ulice Dolní příkopy, viz výše) „jemu proti jeho chalupě ve valích městských místo pro zahrádku a kousek dříví proti placení odprodati.“ Radní konstatovali, že magistrát „od toho není jemu nechati“ pozemek.[465] Šlo o doklad sílícího zájmu o využití hradebních příkopů. Na indikační skice mapy z roku 1838 je vidět, že v místě příkopů se už skutečně rozkládala zahrada, patřící k čp.36/III, od něj oddělená ulicí Dolní příkopy. Právě zde později vznikl dům čp.62/III.
V městském archivu se nachází složka z roku 1894, nazvaná „Kneidl Alois, ohledání hradební zdi u čp.62/III, Plzeňské předměstí“.[466] V dubnu 1927 zastupitelstvo odhlasovalo bezplatné postoupení bývalých hradeb (č.kat.24) k domu čp.42/I v Gottliebově ulici a demolici tohoto úseku opevnění. Zároveň zastupitelé mluvili o tom, že majitel čp.42/I bude moci po regulaci nábřeží Mlýnského náhonu a po zboření čp.62/III pozemek vkusně oplotit.[467] K demolici domu čp.62/III ovšem nikdy nedošlo. V listopadu 1931 se městská rada usnesla, že k čp.62/III se prodlouží vodovod.[468]
V průběhu 2. poloviny 20. století dům čp.62/III výrazně zchátral. Zásadní proměna nastala počátkem 21. století. 30. ledna 2008 byla podána žádost o územní rozhodnutí a stavebního povolení pro úpravy, přístavbu a změnu v užívání objektu čp.62/III. 14. února 2008 začalo spojené územní a stavební řízení. Podle předloženého projektu mělo u čp.62/III dojít k přístavbě bowlingové dráhy. Přízemí domu mělo sloužit pro provoz sportbaru a bowlingové dráhy. V 1. patře se plánovalo umístění kanceláří, mezonetu baru, hygienického zázemí a dětské horolezecké stěny. V podkroví projektována vestavba bytu. Na 18. března 2008 bylo naplánováno ústní jednání na místě.[469] Dne 19. března 2008 MÚ na žádost majitelů nedalekého domu čp.42/I v Gottliebově ulici rozhodl, že i oni budou účastníky řízení.[470] Dne 14. května 2008 městský úřad vydal územní rozhodnutí a stavební povolení na čp.62/III. Počítalo se tu přístavbou přízemní, nepodsklepené bowlingové dráhy, umístěné podélně u osy ulice Dolní Příkopy. Střecha přístavby navržena jako pultová, se spádem k pozemku č.kat.79. Další přístavba pro provozní zázemí se projektovala na jihozápadní straně domu čp.62/III. Mělo jít o stavbu plochou střechou v úrovni 1. patra, která je řešena jako veranda. Do střechy samotného domu čp.62/III, se v podkroví umisťovaly obytné prostory s pultovými vikýři. Projekt zpracoval Petr Černý z Rokycan z Area Projekt, s. r. o. V projektu musel autor respektovat požadavky na přístupnost pro tělesně postižené návštěvníky. Termín dokončení byl stanoven do 31. prosince 2011.[471] Ještě v roce 2008 oprava domu čp.62/III skutečně začala. Dle stavu z poloviny července 2008 je nově vyzděn západní štít, přičemž do západní stěny objektu prolomena nová okna. Fasáda zatím zůstávala beze změn. Na domě byl ponechán původní krov a krytina, ale východní štít budovy vybourán. Východně od domu probíhají zemní práce. Počátkem srpna 2008 rekonstrukce domu pokračuje a plocha východně od domu už je vyhloubena cca metr pod úroveň terénu. V polovině září 2008 pak na východní straně od původního domu roste podél uliční fronty vysoká cihlová zeď budoucí přístavby.[472]
Počátkem března 2012 se zde otevřela bowlingová restaurace Vignetta.[473] Ačkoliv během její adaptace došlo ke značným zásahům do podoby historického domu čp.62/III, výsledek je velmi kultivovaný a ukazuje, jak by mohla vypadat celá oblast Dolních příkopů i náměstí U Saské brány, kdyby byla opětovně architektonizována. Toto pozitivní hodnocení ovšem neplatí pro podlouhlou přístavbu bowlingové dráhy. Velmi problematické je její umístění do těsného sousedství dochované linie městských hradeb. Stavba byla navíc nepochopitelně ponechána neomítnutá a působí tak jako tovární provizorium, do ulice otočené jen nečleněnou zdí, bez oken.
2.4.5. Technický vývoj ulice Dolní příkopy a vývoj pojmenování
V prosinci 1969 navrhl MěstNV zařadit do plánu zvelebovacího akcí k 25. výročí osvobození na následující rok i úpravu parčíku na plácku před domem čp.1/III. Práce měl v rámci závazku provést Okresní stavební podnik.[474] Společně s úpravou přilehlé ulice Dolní příkopy mělo jít o práce v hodnotě 300 000 Kčs.[475] V červnu 1970 se již uvádí, že závazek je splněn a ulice Dolní příkopy upravena.[476] Okresní průmyslový podnik za to dostal čestné uznání.[477] Ulice zůstává i v 21. století nedlážděná.
V otázce názvosloví je nutné rozlišovat dvě odlišné věci: oficiální jméno ulice a místní historické označení. Dolní příkopy jako oficiální pojmenování ulice se týká jen komunikace sahající od bývalé Saské brány (dnes křižovatka s Gottliebovou ulicí) jen k brance u čp.91/I, zatímco „dolní příkopy“ coby historické označení části vnějšího okruhu bývalého městských hradeb zahrnuje úsek od bývalé Saské brány po celém severním obvodu historického jádra až k bývalé Pražské bráně, tedy u výjezdu z Malého náměstí. Na indikační skice stabilního katastru z doby po roce 1838 se tato komunikace nazývá Schanzgasse,[478] tedy česky zhruba ulice Na Šancích. Od konce 19. století se ustálilo pojmenování Mlynářská ulice (doloženo už na evidenční katastrální mapě z roku 1877). Dne 29. prosince 1919 při rozsáhlé rekodifikaci označení ulic ve městě stanovilo zastupitelstvo, že komunikace „od pana Tauše k Plzeňské bráně“ ponese jméno Příkopy.[479] V roce 1910 se v seznamu majitelů domů uvádí jistý Josef Tauš coby vlastník domu čp.136/II, dodnes stojícího ve čtvrti před Pražskou bránou. V tomto případě ovšem není jasné vymezení úseku, o který se jednalo. Když ale 14. července 1922 jednalo zastupitelstvo o návrhu městské rady a obecní okrašlovací komise, který se týkal ulic dosud nepojmenovaných nebo ulic s nevhodnými názvy, byl název Mlynářská ulice ponechán jako připomínka historické rokycanské topografie.[480]
Rozhodnutím MNV 25. července 1946 byl zaveden současný název ulice Dolní příkopy, přičemž se měl týkat dolních Příkopů v celém jejich rozsahu, tedy dál k východu až k domu čp.106/I u Malého náměstí.[481] V tomto rozsahu se nicméně pojmenování neujalo a zůstává omezeno na současný úsek, který označuje jen část historických dolních příkopů.
2.5. Madlonova ulice
2.5.1. Původní zástavba v Madlonově ulici
Madlonova ulice vybíhá z náměstí U Saské brány po západní straně bývalého mlýna čp.12/III (viz výše) a dvojitým zalomením míří v historické trase k severozápadu. Komunikace se zformovala podél původní cesty vedoucí z Rokycan od Saské brány na Litohlavy, a to už ve středověku. Tato historická výpadovka postupně obrůstala směrem z města zástavbou. Dopravní funkce ulice se ovšem příliš nerozvinula. Už nejstarší katastrální mapa města z roku 1838 ukazuje, že daleko rychlejší spojení tímto směrem nabízela silnice, která vedla od Plzeňské brány v trase dnešní Litohlavské ulice. Snad právě díky tomu nebyla Madlonova ulice v 19. a 20. století vystavena asanačním tlakům. Mapa z roku 1838 tu zaznamenala jen shluk několika usedlostí. Ty se dochovaly dodnes, byť spíše v půdorysné a hmotové dispozici, nikoliv v architektonické podobě. Původní chalupy totiž během 19. a 20. století nabyly podoby městských domků.
Při jižní straně ulice se nacházela, směrem z města, řada přízemních domků čp.24/III, čp.25/III a čp.26/III. Dům čp.26/III se objevuje v zápisu z jednání obecní rady z 28. dubna 1778, kdy se řešil „trh na koupenou chalupu Antonína Knotkovských manželův od Petra Řípy.“ Knotkovi žádali o vtělení smlouvy do městských knih.[482] Antonín Knotek s manželkou zaplatil za Řípovu chalupu 193 zlatých. Radní to schválili.[483] Antonín a Magdalena Knotkovi se od roku 1780 uvádějí jako obyvatelé čp.26/III.[484] Ze zprávy vyplývá, že domek čp.26/III do té doby sloužil jako obydlí Petra Řípy. Ten byl mlynářem na Podhorním mlýně, stojícím nedaleko odtud, na místě pozdějších Hirschových železáren. Zrovna v této době ovšem byl mlýn prodán a Řípa se ujal nově zbudovaného mlýna za městem, pod Vršíčkem, kam se evidentně odstěhoval.
Čp.26/III byl v roce 1797 odhadnut na 285 zlatých.[485] Na mapě stabilního katastru z roku 1838 je uváděn jako spalný (dřevěný). Toto vývojové stádium je ale dávno překryto pozdějšími přestavbami. V současnosti vyniká objekt eklektickou fasádou z roku 1908, kdy podle plánů Hynka Šmolíka proběhly vnitřní úpravy a proveden nový krov i fasáda,[486] s dobově poplatným typizovaným štukovým dekorem a rovněž dekorativně pojatými dřevěnými dveřmi (foto z r. 2003). Jde o přízemní stavbu se sedlovou střechou. Má čtyřosé průčelí a na jeho kraji ještě vrata do průjezdu.
V případě sousedních domů čp.25/III a čp.24/III došlo k matoucímu přeskupení. Ještě na mapě cca z roku 1976 je vidět, že vedle domu čp.26/III stála usedlost čp.25/III, zatímco dům čp.24/III se nacházel na nároží ulic Madlonova a Na Kamení.[487] Jenže někdy poté byl nárožní dům čp.24/III zbořen, jeho parcela se uvolnila, ale číslo popisné se přesunulo na sousední dům, původně označený jako čp.25/III, který je dnes označen čp.24/III. Lze to také říct tak, že původní parcela domu čp.24/III dnes slouží jako zahrada, náležející k domu čp.24/III, který stojí na místě původního čp.25/III. Ke zrušení čísla popisného čp.25/III muselo dojít brzy po roce 1976, kdy toto číslo ještě bylo zachyceno v Madlonově ulici, protože bylo přeneseno na rodinný dům v Přemyslově ulici ve čtvrti Za Rakováčkem, který byl dle architektonické podoby postaven někdy v 70. či 80. letech 20. století. Ke zboření domu na nároží ulic Madlonova a Na Kamení (původní čp.24/III) asi došlo později. Podle Karla Hofmana se tak stalo v roce 1998. Nasvědčovaly by tomu i mapové podklady (které ovšem nemusí být nutně spolehlivé). Na státní mapě z roku 1994 ještě tento rohový objekt stál.[488] Ve fotodokumentaci Rokycan z roku 2000 už neexistoval.[489] Také letecké snímkování z let 2001–2003 už ukazuje rohový pozemek prázdný.[490] Dá se tudíž předpokládat, že někdy koncem 70. let nebo v 80. letech byly dva doposud samostatné domy majetkově propojeny, přičemž došlo ke zrušení čísla popisného čp.25/III. Někdy v té době také asi původní dům čp.25/III (nyní čp.24/III) získal brizolitovou nevkusnou fasádu. A někdy na přelomu 20. a 21. století byl rohový objekt (bývalé čp.24/III) zbořen a jeho plocha proměněna v zahradu.
Nyní již neexistující rohový dům čp.24/III byl na mapě stabilního katastru z roku 1838 zachycen jako spalný, převážně dřevěný.
Dům čp.25/III (nyní čp.24/III) byl na mapě stabilního katastru z roku 1838 evidován jako nespalný, celozděný. Na sklonku 18. století ho obývala rodina Hořicových. Dne 18. února 1783 se obecní rada zabývala podáním, ve kterém František Hořice a jeho manželka Kateřina žádají ingros (úřední zápis) na „koupený domek od p. Sidonie Hořicové za 235 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[491] František Hořice obýval dům čp.25/III.[492] Dne 13. května 1783 se obecní rada zabývala stížností, kterou podal Matěj Háka na Františka Hořice, že „on při svém příbytku hradbu nobrž i dvířka, kde jemu na velkou překážku jsou a on do stodoly pro jeho hradbu nemůže a dvůr do vnitřku zohradil.“ Radní Tillgaser a Smrž potvrdili, že Hořice fakticky přehradil Hákovi jeho zahradu a zamezil přístup ke stodole. Navíc prý tam postavil verkštat (dílnu) a „komín jen takto hlínou olepil.“ Radní doporučili, aby „on Hořice sobě dvířka do zahrady z mlátku udělal,“ a rozhodli, že má nechat hradbu, jak byla. Zároveň nemá na svém dvorečku skládat mrvu a dílna se má zapečetit, protože kovárna má být dle nařízení úřadů 100 kroků od stavení. Kromě úhrady nákladů měl být potrestán i arestem. Naopak Háka má „však Hořicovi pokojně průchod skrze stodůlku přáti.“[493] Dne 3. června 1783 pak Matěj Háka požádal obecní radu o ingrosování (úřední zápis) „na koupený právo průchodu skrze jeho chalupy mlat Frant. Hořice, které on dle vyměření měl.“[494] Dne 23. ledna 1784 se na magistrátu referuje o místním šetření ohledně „vystavení nového komína v domku pana Františka Hořice na Kamení“ poté, co si na možnou nebezpečnost komínu stěžoval soused František Hibš (majitel čp.27/III). Radní se unesli, že se má zjistit, zda je možné komín postavit. A pokud ne, má se už rozestavěný komín „rozházet“.[495] Tyto zápisy nabízejí pohled do sousedských sporů, které v živelně rostlém předměstí, kde vedle sebe existovaly obytné, výrobní i zemědělské funkce, nebyly výjimkou. Není zcela jasné, kde se nacházela stodola, případně i dům Matěje Háky, ale šlo o blok mezi ulicemi Madlonova, Třebízského a Na Kamení.
Nejasnost ohledně lokalizace nemovitosti Matěje Háky ovšem nejspíš souvisí s tím, že sice byla v jeho majetku, ale neobýval ji. Spory mezi rodinou Hořicových a Hákových se datovaly už do 70. let 18. století. Dne 14. července 1775 před obecní radou promluvil Matěj Háka a ve jménu dědiců Hanichobrovských (rodina Anichoberových) si stěžuje na Ondřeje Hořice. Při vypořádávání pozůstalosti poté, co zemřel Ondřej Anichober, připadla Hákovi, respektive jeho manželce, „ta malá chalupa“. Háka na ní už utratil 30 zlatých a platí kontribuci [tedy daně – pozn. aut.]. Jenže Ondřej Hořice „z té chalupy nájem celý ten čas od nájemníků bere, chalupu spravovati [tedy opravovat – pozn. aut.] nedává, následovně veliká škoda na chalupě se činí.“ Háka dále uvedl, „že sobě právo dělati chce průjezd skrze mlátek [stodolu – pozn. aut.] míti. Ten že není možná připustiti, protože by stromy vysekati v zahrádce musel, jakož i vrata na mlátek jiné udělati přinucen byl. To že ale ani mateří, ani dědicův oumysl nebyl. Tam tudy průjezd, ale toliko průchod míti, to všecky dědicové nasvědčovali, že se nikolivěk průjezd, ale průchod povolil.“ Předvolaný Ondřej Hořice argumentoval listinou, ve které mělo stát, že sice manželka Matěje Háky se může jako dědička ujmout oné chalupy za 95 zlatých, ale pokud nebude schopna platit, má toto právo přejít na toho, kdo peníze uhradí. Zároveň v jím dodaném textu mělo výslovně stát právo na zřízení průjezdu. Radní se unesli, že pokud skutečně dědicové dosvědčují, že jim Háka za tu chalupu vyplácí, potom chalupa i z ní plynoucí nájem patří jemu. Ondřej Hořice tudíž má povinnost nájem Hákovi předat. Co se týče zamýšleného zřízení průjezdu, radní stanovili, že má „pro zatím tak zůstati mezi tím, poněvadž by chyba byla v tom, že se na místě průchodu průjezd stal.“ Radní to nechají prý obhlédnout.[496]
Výsledky této dodatečné obhlídky představili členové komise 31. července 1775 obecní radě. „Strany vyhlídnutého průjezdu aneb průchodu skrze mlátek chalupy Hákovské uxoris nomine [tedy po jménu manželky – pozn. aut.] jinak Anichobrovské, zdaž dle contractu průchod anebo průjezd býti má tu. Když tu spatřili, kterak předně skrze ten mlátek onen k ruce Ondřeje Hořice v contractu vystavený průjezd býti nemůže, protože by se přitom mlátku oné vynacházející se malá dvířka, velká vrata, která nikdá nebývaly, udělati musely. Za druhé v zahrádce, by procházeti mohl, velké užitečné stromy pro cestu vysekati by se musely.“ Konšelé pak na základě této zprávy konstatovali, že povolení průjezdu je nemožné, kvůli škodě na mlátku i na zahradě Hákovské chalupy.[497] Dne 31. srpna 1775 byli dědicové Anichoberovští volání před obecní radu, aby změnili omyl ve smlouvě a nahradili slovo „průjezd“ slovem „průchod“. Ondřej Hořice to dál odmítal, s argumentací, že se drží textu smlouvy. Radní mu vzkázali, že průjezd tam nikdy možný nebude.[498]
Lze zformulovat hypotézu, že dotyčná Hákova (respektive Hákou nárokovaná) chalupa stála v blízkosti čp.25/III (možná čp.24/III nebo čp.26/III). Majetkově se rozdělily po úmrtí Ondřeje Anichobera. Ondřej Hořice a Matěj Háka nejspíš byli vzdálenými příbuznými, protože Hákova manželka byla Dorota ovdovělá Hořicová. Matěj Háka se s ní oženil roku 1766. Uvádí se jako obyvatel města, nikoliv předměstí.[499] Zemřel v roce 1805 na Pátku, číslo domu v matrice chybí.[500] Jistá Dorota Háková zemřela v březnu 1800 v čp.53/I.[501] Může ale jít o chybu v zápisu, protože to zapadá to jiné zprávy z roku 1774, kdy se 14. června 1774 řešila před obecní radou stížnost, kterou podal Josef Stráský na Matěje Háku, „kterak on došky vedle komínu na střechu svou dává, tu když nebezpečenství ohně jest, obzvláštně když jako kovář dělá, že jiskry ven z komína na střechu padají.“ Háka namítal, že žádné nebezpečí ohně nehrozí. Radní se usnesli, že věc vyšetří přímo na místě.[502] Rodina Stráských se sice v lednu 1772 připomíná v domě čp.29/III na Kamení, kde zemřel Bartoloměj Stráský.[503] Jinak ale Josef Stráský žil v domě čp.54/II na Pátku, tedy na Pražském předměstí, v dnešní Tomáškově ulici. Zde mu zemřela roku 1777 první manželka Zuzana.[504] A zde se v únoru 1778 znovu ženil.[505] Uváděný věk 1. manželky nasvědčuje, že šlo o muže vysokého věku. Narození jistého Josefa Stráského se přitom uvádí na Kamení v březnu 1754, tudíž v době podání stížnosti by šlo o mladého muže.[506] Vedle Stráského domu čp.54/II se nicméně nacházel dům čp.53/II, což by zapadalo do údaji o úmrtí Doroty Hákové (byť v zápisu omylem přiřazeným k domu čp.53 ve městě, nikoliv na Pátku). Háka podle této hypotézy žil na Pražském předměstí, ale měl chalupu, kterou hodlal pronajímat, na Plzeňském předměstí.
Dne 30. května 1783 magistrát projednával žádost Františka Hořice, zda by mohl u svého domku na Kamení zřídit kovářský verštat. Obecní rada zopakovala, že u domu to není možné, protože platí nařízení o vzdálenosti 100 kroků, ale jinde se mu může najít místo.[507] Dne 6. června 1783 se obecní rada zabývala žádostí, kterou podal František Hořice ohledně zřízení kovářského verštatu na „tak nazvaným Psím krchově neb louce za zahradou Vavřince Vavrouška.“ Radní to na místě předtím vyšetřili a konstatovali, že kus obecního pozemku o délce 8 sáhů a šířce 4 sáhy „žádnému na překážku není“ a povolili zřízení kovárny s tím, že Hořice měl zaplatit 12 zlatých.[508] Lokalita se patrně nacházela u řeky, mezi dnešními ulicemi Ke Koupališti a U Soutoku, kde se ještě v 19. století říkalo V Psince. Jenže kovářská dílna tu patrně nakonec nevznikla. Dne 11. června 1783 se žádost Františka ohledně verštatu „Na psím krchově“ projednávala na magistrátu a obecní rada se usnesla, že za toto místo dává Jan Drnec (majitel mlýna čp.14/III v dnešní ulici Ke Koupališti) 25 zlatých, pročež to město za ty „obětované peníze“ ponechá Drncovi, ale Hořicemu se má vyčlenit zdarma místo u zahrady Václava Třebického.[509] Není jisté, o jaké místo šlo, ale rod Třebických vlastnil hospodu Železná na Pátku, tedy na Pražském předměstí. Dne 21. března 1800 požádal mistr kovářský František Hořice magistrát „o udělení sobě contractu na jemu odprodané obecní místo [tedy parcelu – pozn. aut.] od 8 sáhů dílky, pak 4 sáhů šířky a povolení na témž místě další nové stavení vyvédsti [tedy postavit – pozn. aut.] mocti.“ Magistrát jeho žádost „jednou za vždycky zcela“ zamítl a ohledně možnosti zřídit na pozemku nové stavení odkázal na své předchozí rozhodnutí z 9. dubna 1799.[510] Patrně i tato žádost souvisí s Františkem Hořicem z čp.25/III. Až nezvyklá příkrost, s jakou město jeho žádost odmítlo, může souviset s tím, že se jednalo už o opakované podání, při kterém patrně Hořice hledal obecní pozemek pro stavbu nové dílny nebo obytného stavení.
V městském archivu se nachází složka z roku 1892, nazvaná „Šilhán Václav, přestavba komínu čp.25/III, Plzeňské předměstí“, a další z roku 1903, pod jménem „Šilhán Václav, stavba chléva a kůlny čp.25/III, Plzeňské předměstí“.[511] V říjnu 1930 městská rada povolila F. a B. Burianovým stavbu záchodu a popelníku v čp.25/III.[512] Tento původní dům čp.25/III (nyní čp.24/III) je v současnosti přízemní, tříosý objekt se sedlovou střechou. Hmotově si udržel základní proporce, ale za normalizace byl nevhodným způsobem modernizován, do fasády vložena typizovaná trojdílná okna, podobná sídlištní architektuře, a průčelí pokryto brizolitovou krustou (foto z r. 2004). Dne 10. března 2008 se mělo zastupitelstvo vyjádřit k přijetí daru v podobě části stavebního pozemku pod domem čp.24/III označeného č.kat.366 od jeho majitelky Jaroslavy Kolářové. Zastupitelé odložili verdikt o přijetí daru do příští schůze.[513]
Na severní straně ulice upomínají na nejstarší zástavbu domy čp.15/III, čp.16/III, čp.17/III a čp.18/III.
Dům čp.15/III je přízemní, s tříosým symetrickým průčelím, situovaný na nároží ulic Madlonova a Ke Koupališti (foto z r. 2003). Počátkem 19. století dům obývala rodina Skálových. Antonín Skála se oženil v květnu 1789 s Marií Annou Kavkovou. Svatba se konala v domě čp.71/II na Pátku.[514] Až později, v září 1802, jsou manželé Skálovi uváděni jako obyvatelé čp.15/III, když se jim tu narodilo jedno z dětí.[515] V dubnu 1817 vypukl požár v domě čp.61/I v dnešní Havlíčkově ulici. Podařilo se zamezit jeho rozšíření, ale vedení města reagovalo plošnou kontrolou stavebních závad na soukromých domech. Dne 6. května 1817 se radní seznámili se zprávou místního policejního úřadu a kominíků. V ní se mimo jiné zmiňoval dům čp.15/III v majetku Antonína Skály, a to „Stroh und Grünfutten neben dem Rauchfang,“ tedy „sláma a píce vedle komína.“ Dotčeným měšťanům magistrát udělil pokutu 12 zlatých. Zároveň stanovil, že žádný měšťan nesmí ve svém domě skladovat seno pod pokutou 25 zlatých (v případě opakovaného přestupku 50 zlatých) a že jim to bude sděleno osobně i publikováno formou obecní vyhlášky. Majitelé domů také měli nově mít povinnost mj. disponovat v domácnosti ruční stříkačkou na vodu.[516] V čp.15/III zemřel v roce 1821 ve vysokém věku jistý Adam Kavka.[517] A jeho choť Zuzana tamtéž roku 1824.[518] Mohlo jít o rodiče Marie Anny Skálové rozené Kavkové.
Dům čp.15/III se jako jeden z mála na starém Plzeňském předměstí vymyká z kategorie drobné domkářské zástavby. Už na mapě stabilního katastru z roku 1838 je uváděn jako nespalný, tedy celozděný. Z roku 1847 se dochoval plán na zásadní přestavbu čp.15/III podle projektu Matěje Maška a Matěje Sacka. Z původního domu mělo zbýt jen obvodové zdivo a přední část průjezdu. Vpravo za domem měla vyrůst koželužská dílna.[519] K severu lemují hospodářský dvůr za domem mohutné stodoly (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Na bočním štítu směrem do ulice Ke Koupališti bývala malba svatého Václava z 1. poloviny 20. století, dnes ovšem zcela smazaná vlivem počasí. Zachoval se jen nápis „Obnoveno 1935“ na jižní fasádě do Madlonovy ulice.
Dům čp.16/III je jednopatrový se sedlovou střechou a jednoduchou fasádou, členěnou pravoúhlými lizénami. Měřítkově by zapadal i do vnitřního města a nepůsobí periferním dojmem (foto z r. 2003). Už na mapě stabilního katastru z roku 1838 je evidován jako nespalné stavení, tedy zděné. Roku 1847 byla provedena zednickým mistrem Partišem přestavba stáje a hospodářských objektů za domem.[520] V srpnu 1932 povolila rada zboření stodoly na dvoře u čp.16/III.[521]
Následuje kubistický dům čp.36/III, a jeho identické dvojče čp.37/III ve vnitrobloku. O těchto prvorepublikových bytových domech viz níže. Uliční fronta pak pokračuje dvojicí domů čp.17/III a čp.18/III. Ty stojí v zákrytu za sebou, takže k ulici je přivrácen objekt čp.18/III, zatímco na dvoře za ním je situován čp.17/III. Takto už jsou domy zachyceny na mapě stabilního katastru z roku 1838. Vzhledem k navazující řadě čísel popisných už tu stály v roce 1771, kdy se zavádělo číselné označování domů, ale je možné, že vznikly někdy předtím rozdělením původní jedné usedlosti. Oba domy se tísní na nevelkých pozemcích a ještě ve 20. století sdílely majitele. Teprve v roce 1939 řeší obec povolení k parcelaci stavebních pozemků č.kat.352 a č.kat.353 na 2 stavební místa. František a Josefa Svobodovi (majitelé čp.17/III) a J. Houška (majitel čp.18/III) o to požádali 27. července 1939. Poté, co se domy majetkově rozloučily, bylo nutné vymezit dvě samostatné parcely. 1. srpna 1939 se konalo komisionelní řízení, které bylo 29. srpna 1939 doplněno o další podklady. Od parcely č.kat.353, na které stojí dům čp.18/III, měl být ponechán pruh na severní straně o šíři 4,2 metry. Pozemek č.kat.353 přitom byl mimořádně malý. Město proto doporučilo, aby případná nová stavba byla jen rozšířením „novostavby“ (dům patrně prošel nedlouho předtím rekonstrukcí) čp.17/III na pozemku č.kat.352. 10. srpna 1939 rada doporučila věc ke schválení a obecní zastupitelstvo souhlasilo v září 1939.[522] Na mapě z roku 1838 byl dům čp.17/III nespalný (zděný). Někdy za normalizace prošel celkovou přestavbou v „socialistickém“ stylu individuálního stavitelství a má dnes podobu rodinného domku s plochou střechou (foto z r. 2004). Naštěstí je pohledově ukryt ve dvoře, takže se tato esteticky pochybná přestavba neprojevila výrazněji na tváři ulice.
To naopak dům čp.18/III si jednoznačně podržel charakter nízké přízemní chalupy, která je do Madlonovy ulice orientována příčně, štítovou stěnou (foto z r. 2003). Dne 28. ledna 1780 se na obecní radu obrátili Josef Mayer s manželkou Annou a požádali o ingros (úřední zápis) na chalupu a zahradu, kterou koupili od společných dědiců po Romanovi a Anně Schneiderových. Radní souhlasili.[523] V roce 1772 se manželé Mayerovi uvádějí jako obyvatelé čp.18/III.[524] Není ovšem zcela jisté, že šlo o tuto nemovitost.
Dne 12. listopadu 1776 se před obecní radou řešila žádost, kterou podal Šebestián Markus, „koupivše Scheinerovskou chalupu na Kamení od p. společníkův Františka Krofty a Václava Růžka za 190 zlatých. Žádá, by ingrosírovati [tedy úředně zapsat – pozn. aut.] povoleno bylo.“ Radní s tím souhlasili.[525] Dne 9. prosince 1783 pak podal Matěj Markus (majitel domu čp.82/I na severní straně Masarykova náměstí) na obecní radu žádost o ingros (úřední zápis) ohledně „postoupení domku Šenerovského [zápis jména je nezřetelný – pozn. aut.] s stodolou, zahradou na Kamení k ruce syna z prvního manželství Františka.“ Radní to odsouhlasili.[526] Příjmení Šener ani Scheiner se ale v matrikách na Kamení nevyskytuje. Pokud písař zkomolil jméno, mohlo jít o dům čp.18/III, který obývala rodina Antonína Schneidera,[527] nebo čp.35/III, kde se rovněž uvádí rodina Schneiderových.[528] Jde ale jen o hypotézu, nepodloženou přímými důkazy. Navíc dotyčná chalupa mohla být v majetku zámožnějšího měšťana, který ji nabízel pro nájemní bydlení, takže v matrikách nefiguruje pod jmény vlastníků. Dne 22. ledna 1779 oznámil před obecní radou Anton Schneider, že on a jeho bratr Karel Schneider dosáhli urovnání ohledně „té jemu propuštěné chalupy na Kamení.“[529]
Na mapě z roku 1838 byl ještě dům čp.18/III označen jako spalný (zčásti nebo zcela dřevěný), ale někdy poté prodělal přestavbu, takže jeho nynější podoba je otiskem stavební fáze zhruba z poloviny 19. století. Dle fotodokumentace Rokycan procházel v roce 2000 právě vyzdíváním nové přístavby na západní straně, ale ta byla pojata citlivě a jen drobně rozšířila vnitřní prostory.[530] Dům čp.18/III je ukázkou, jak evolučně a přitom s ohledem na estetické kvality adaptovat předměstskou zástavbu pro moderní potřeby.
Patrový dům čp.19/III stojí v odstupu od ulice a má pravděpodobně klasicistní podobu (foto z r. 2003). Na mapě stabilního katastru z roku 1838 ovšem evidován ještě jako spalný, tedy postavený převážně ze dřeva. Jeho současná podoba musela vzniknout až poté. Z roku 1858 se dochoval plán tesařského mistra Václava Šmause na stavbu hospodářského objektu se stájí, komorou a kolnou s věžičkou v rizalitu.[531] V roce 1896 pak proběhla výstavba stodoly, podle plánu Jana Aubrechta.[532] Ve sčítání lidu z roku 1910 se coby vlastník čp.19/III uvádí František Hirsch, majitel nedaleké továrny (viz).[533] V městském archivu se nachází složka již z roku 1896, nazvaná „Hirsch František, přestavba stodoly čp.19/III“.[534] Stodola původně stála jižně od domu, přímo při Madlonově ulici. Takto je k vidění ještě na mapě města cca z roku 1976.[535] Zachytila ji i státní mapa z roku 1987.[536] Prázdnou parcelu tu zobrazuje až státní mapa z roku 1994.[537] Pokud nejde o opomenutí při aktualizaci map, tak to znamená, že až někdy na přelomu 80. a 90. let byl po zboření stodoly dům odhalen směrem z ulice. Na místě stodoly je nyní trávník a vlastní pozemek okolo domu je obehnán moderním plotem. Toto by zasluhovalo drobnou korekci v podobě nějaké tradiční zděné hradby, jinak ovšem jde o pozoruhodně dochovaný objekt, který by měl být chráněn před necitlivými modernizačními zásahy.
O něco dále k západu, zhruba v místech, kde dnes z Madlonovy ulice odbočuje k severu asfaltová komunikace do areálu Hirschových železáren, ještě stál dům čp.20/III, nevýrazná chalupa, která se ovšem osudově zapsala do dějin města. Právě zde totiž 12. září roku 1784 vznikl požár, který během následujících hodin zcela zničil Rokycany. Městská kronika k tomu dodává: „okolo 4. hodiny vznikl oheň na Plzeňském předměstí neb na Kamení v chalupě Adama Stobra č. 20, kdež velké hromady třísek od šindele ležely.“[538] Dne 9. listopadu 1784 magistrát řeší podnět, aby „byly podruhyně z domku paní Kislingový, který toho hrozného neštěstí ohně příčinou jsou, na příklad jiným, potrestány byly“. Obecní rada souhlasila, že se mají potrestat.[539] Na žádost Ludmily Kisslingové byla 11. října 1786 provedena dražba jejího domu čp.121/I na Malém náměstí a také této chalupy čp.20/III. Nikdo se ale nepřihlásil a to se opakovalo i při další dražbě 9. listopadu 1786. Roku 1788 je uváděn dům stále jako majetek Ludmily Kisslingové.[540] Na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 je zobrazen jako spalný, převážně dřevěný. V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1884, nazvaný „Pašek Vojtěch, stavba chléva čp. 20“, a další z roku 1907, pod jménem „Štěpánek Jan, přístavba kůlny čp.20/III, Plzeňské předměstí“.[541] Dne 14. května 1928 povolili radní přestavbu kůlny u čp.20/III majitele J. Štěpánka.[542] V roce 1935 je popisován čp.20/III jako „malý domek“.[543]
Připomíná se ještě roku 1955, nedlouho poté pak zanikl. Ještě v srpnu 1957 byl zachycen na leteckém snímkování.[544] Podle Karla Hofmana byl začleněn do areálu bývalých Hirschových železáren.[545] Ve skutečnosti ale stál při severní straně ulice, naproti čp.22/III. Jeho parcela zůstala mimo oplocený areál železáren a rozkládá se na ní jen trávník a vozovka. Je ovšem pravda, že dům čp.20/III svým pozemkem Madlonovu ulici v těchto místech výrazně zužoval. I to mohlo být důvodem k demolici. S demolicí čp.20/III možná souvisí i zpráva z roku 1958, kdy 26. května 1958 předseda MNV v rámci bilance jednání rady MNV v uplynulém období informoval o zboření stodoly u Leninových závodů.[546] Problém je nejasná formulace. Leninovy závody (tedy dobový název plzeňského koncernu Škoda) mohly označovat vedlejší Hirschovy železárny, ale také bývalé městské železárny na Žampírkách.
Naproti, při jižní straně ulice, stojí dva původní domy. Usedlost čp.22/III (foto z r. 2004) je zachycena už na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838. Šlo o spalný, převážně dřevěný dům. V roce 1874 byl přestavován.[547] Z let 1874–1875 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Šmaus Tomáš, stavební povolení domu čp.22/III, Plzeňské předměstí“. Tehdy nejspíše prodělal přestavbu. Z roku 1880 je pak v archivu uložen i spisový materiál, nazvaný „Beneda Josef, stavba kůlny při čp.22/III, Plzeňské předměstí“ a v roce 1883 ještě složka „Beneda Václav, oprava stavení čp. 22/III“.[548] Dům čp.22/III byl roku 1893 rozšířen o přístavbu chléva.[549] Provedena podle plánu Hynka Šmolíka.[550] Ve fondech městského archivu je uložen spisový materiál z roku 1909, pod jménem „Žorna Jan, stavba chléva čp.22/II, Pražské předměstí“.[551] V červenci 1956 schválil MNV rozšíření pozemku okolo domu, na základě žádosti Václava Benedy z 18. května 1956. Šlo o zarovnání parcely, připojením trojúhelníkové plochy stávající veřejné cesty, vymezené domem čp.22/III, vjezdovými vraty a stodolou. Na místě pak vznikla zahrádka.[552] V dubnu 2022 rada města souhlasila s poskytnutím dotace na čp.22/III v rámci programu Podpora oprav a údržby vnějšího vzhledu budov, které se nacházejí v městské památkové zóně a nejsou zapsané na seznamu kulturních památek pro rok 2022. Mělo jít o 50 000 Kč na opravu fasády, 50 000 Kč na opravu oken a 50 000 Kč na opravu dveří.[553]
Vedlejší dům čp.33/III (foto z r. 2004) byl dle I. a M. Ebelových postaven roku 1879 podle projektu Hynka Šmolíka.[554] Jde nejspíš o omyl. Samostatné číslo popisné bylo objektu přiděleno až roku 1986, kdy původní hospodářské stavení související s domem čp.22/III prošlo přestavbou na obytný dům Václava Benedy.[555] Původně nesl toto číslo popisné objekt špitálu (viz) na křižovatce u Střelnice. Pro rok 2023 získal majitel čp.33/III z městského programu obnovy domů, které se nacházejí v městské památkové zóně, ale nejsou památkově chráněnými objekty, dotaci 100 000 Kč na obnovu oken, dveří a vrat.[556]
2.5.2. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III (původní zástavba a plány na výstavbu sirotčince)
Přestože si Madlonova ulice udržela autentickou podobu skromné předměstské zástavby a unikla i plošným asanacím před rokem 1989, přece jen tu jeden výrazný modernizační počin byl realizován. Do shluku skromných chalup a domků se totiž už meziválečném období vklínily dva architektonické novotvary, kubistické činžovní domy čp.36/III a 37/III (foto z r. 2003 1, 2, 3, 4). Z hlediska urbanistického a měřítkového šlo o poměrně necitlivý počin, z hlediska architektonického vznikly jedny z nejcennějších příkladů meziválečné architektury v Rokycanech.
Původně tu stála obecní pastouška čp.37/III, přízemní chalupa krytá doškovou střechou.[557] To, že svým číslem nezapadala do souvislé řady čísel okolních domů, nasvědčuje tomu, že vznikla až po zavedení systému čísel popisných roku 1771. Souvislá řada domovních čísel, existujících v roce 1771 při jejich zavádění, sahá totiž na Plzeňském předměstí k čp.33/III (obecní špitál u kostela sv. Trojice). Dne 3. listopadu 1785 je dům čp.37/III zachycen v matrice křtů, kdy se tu narodila dcera Petra Brože.[558] Jeho vznik tak lze datovat do let 1771–1785. Dne 31. března 1784 obecní rada řešila žádost Václava Trejbala, „by se jemu nějaké místo od mlejna sirotka Šmardovskýho na vystavení chalupy buď prodalo, nebo shandlovalo.“ Město souhlasilo s prodejem za 30 zlatých.[559] Šmardovský mlýn je mlýn čp.14/III v ulici Ke Koupališti (viz níže). Časově i místně by tento dům odpovídal Trejbalovým plánům. Jenže Václav Trejbal se ale před rokem 1784[560] i v 90. letech 18. století stále uvádí jako obyvatel čp.8/II[561] na Pražském předměstí (další mlýn, stojící ve čtvrti před Pražskou branou). Je plány tak nejspíše nebyly realizovány. Ovšem není vyloučeno, že toho jím zvažované místo nakonec bylo využito pro stavbu domu čp.37/III. Zajímavá je i souvislost mezi tím, že Trejbal žádal o obecní pozemek a dům čp.37/III byl rovněž v obecním majetku.
Dne 22. července 1822 rada vzala na vědomí zprávu o vyšetření nebezpečí požáru v „Hirtenhäusel,“ tedy „pastoušce,“ včetně protokolu o výslechu pasačky, kterou byla Anna Reilová. Město jí pak udělilo dvoudenní arest.[562] Mohlo jít o nějaké nevhodné skladování hořlavých materiálů či nebezpečná kamna apod. Město podobné prohřešky v této době striktně stíhalo. Není ovšem jisté, zda šlo o tento domek, v Rokycanech byla totiž ještě pastouška na Pátku v čp.79/II.
Podle odhadního protokolu městských realit pro účely
požárního pojištění z roku 1827 to byla „roubená se šindelovou střechou postavená pastouška (…) Zde je rovněž
roubený chlév se šindelovou střechou.“[563] Na tomto obecním pozemku se už od konce
19. století plánovala nová výstavba. Dlouho zde obec uvažovala o výstavbě městského sirotčince (v dnešní
terminologii, dětského domova). V říjnu 1892 vytvořil stavitel B. Ryšavý „Nákres na stavbu jednopatrového domu na č.p.
352 v Madlonově ulici pro slavnou obec královské Rokycany“.[564]
Roku 1912 uvažuje radnice opět o stavbě sirotčince a připravuje už demolici
pastoušky.[565]
Průmyslník Hanuš Karlík podpořil projekt a 7. prosince 1911 na to věnoval
okresním úřadům 50 000 K.[566]
V květnu 1914 se zmiňuje, že v Rokycanech je 15–20 sirotků. Sirotčinec měl skutečně
vyrůst zde, na místě pastoušky. Měl mít kapacitu 20–30 míst.[567] V létě roku 1915 obecní zastupitelstvo
rozhodlo urychlit přípravu výstavby sirotčince. Dle informací, které pak na
příští schůzi zastupitelům v září 1915 sdělil starosta Anichober, byly už plány
sirotčince hotovy a čekalo se na zpracování rozpočtu. Mělo jít o zařízení s kapacitou
40 míst s tím, že volná místa by byla určena pro sirotky z jiných
obcí okresu. Okres ale na výstavbu neměl peníze (byl plně zaměstnán přípravou
výstavby nemocnice). Sirotčinec proto mělo zcela financovat město. Časem se
počítalo, že by vedle něj mohla vyrůst i samostatná budova okresního
sirotčince.[568]
Už na následujícím zasedání zastupitelstva v listopadu 1915 ale technická
kancelář města sdělila, že bude nutno projekt přepracovat, protože panuje
nedostatek pracovních sil. Jediný rokycanský stavitel, který nebyl povolán do
armády, byl stavitel Ryšavý. V ulici, kde měl sirotčinec vyrůst, prý
zároveň nebyl hotov kanál (kanalizace), ačkoliv jeho stavba byla zadána už před
válkou staviteli Pechanovi. Městská rada rozhodla investici odložit. Na to
reaguje dr. Vorel souhlasně. Odklad výstavby bude podle něj prospěšný, protože
je třeba víc času na přípravu a nutno také udělat přesný soupis sirotků.[569]
Spící projekt ožil ke konci 1. světové války. 3. února 1917 zemská správní komise doporučila zřízení „okresní dětské útulny“ v Rokycanech, 24. února 1917 myšlenku podpořil i okresní výbor. Zemská správní komise nabízí zaslat městské radě „vzorné plány“ pro zřízení takového ústavu. Obec i nyní uvažovala o parcele č.kat.351, tedy o prostoru bývalé pastoušky. 15. května 1917 se za účelem výstavby městského sirotčince konala komise. Měla to být jednopatrová budova se sedlovou střechou, krytou taškami, se štítem do dvora a vikýřem do ulice.[570] Pak ale nastaly spory ohledně parametrů novostavby. Během války totiž neustále přibývalo sirotků, takže původní skromné dimenze se jevily jako nedostačující. Kromě toho vystoupil v roce 1917 dr. Bohuslav Horák s alternativním plánem, podle nějž měl sirotčinec fungovat dle moderních pedagogických i urbanistických pravidel, jako do značné míry samozásobitelská komunita, s vlastním hospodářstvím a velkou zahradou. V červnu 1917 podal Horák společně s panem Vorlem memorandum městské radě, již s plánkem budoucího sirotčince. Obec vzala návrh na vědomí a slíbila, že zahájí výstavbu podle jejich plánů, jakmile si opatří potřebný materiál.[571] Dne 8. července 1918 ovšem okresní komise pro péči o mládež zasílá městskému úřadu dopis s návrhem postavit přece jen levnější, menší sirotčinec, byť na samozásobitelském principu, pro 8-12 sirotků. V době válečné ekonomické nouze bylo podstatné, že náklady měly činit jen asi 42 000–69 000 K, podle toho, kterou ze čtyř variant provedení by obec zvolila. Plány sirotčince vypracoval Lev Brejcha.[572] Ve všech čtyřech variantách se opakují secesní a historizující motivy, například hrázděné zdivo a vystupující dřevěné prvky krovu, okenice, mansardové střechy kryté prejzy, střešní věžice a vikýře, zdobné kyklopské zdivo nebo dekorativně řešené vchodové portály. Sirotčinec měl mít podobu větší vily se zahradou a hospodářským zázemím, které by chovancům umožňovalo vlastní produkci potravin, jakož i řemeslnické práce. Vcelku šlo o solidní, byť poněkud staromilskou měšťanskou architekturu. Tvaroslovím navazovala spíše na produkci první dekády 20. století než na nové modernistické směry. Na druhou stranu ale není realistické očekávat, že zrovna okresní město jako Rokycany a místní stavební mistři by měli automaticky přejímat avantgardní názory, nehledě k tomu, že v létě roku 1918 ještě stále formálně trvaly „staré časy“ rakousko-uherské monarchie a nový étos demokratické, republikánské architektury ještě nezískal svou mocenskou bázi v podobě masarykovského Československa. A konečně, pro drobná měřítka starého Plzeňského předměstí mohla právě historizující architektura Lva Brejchy být vcelku příhodná.
3. června 1918 městské železárny darovaly obci za tím účelem 150 000 K, město už dokonce začalo shánět řemeslníky na výstavbu.[573] Dne 22. července 1918 se ale konala komise, která rozhodla, že stísněný pozemek v Madlonově ulici není pro stavbu sirotčince vhodný a vybrala pro něj parcely č.kat.2659 a č.kat.2658 na jižním okraji Rokycan, v prostoru polí pod Kotlem. Ani tam nakonec sirotčinec nebyl postaven, to už ale není předmětem této kapitoly.[574]
2.5.3. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III (příprava a průběh výstavby)
I po zrušení plánované výstavby sirotčince zůstával obecní pozemek bývalé pastoušky v Madlonově ulici zajímavý pro nové investiční akce. Po roce 1918 v Rokycanech panoval kritický nedostatek bytů, obecní parcely v Madlonově ulici tak byly nakonec použity pro komunální bytovou výstavbu. Ještě v roce 1919 zvažovalo zastupitelstvo spíše výstavbu dřevěných nouzových baráků (o jejich plánovaném umístění se prameny nezmiňují). Měly vyrůst ještě do konce roku 1919. Původní plán byl postavit barák o 12 místnostech za 25 000 Kč. Na základě rozvah od místních stavitelů se náklady musely zvýšit na 165 000 Kč pro barák o 36 místnostech. Zastupitelstvo v září 1919 výstavbu takových domů odsouhlasilo, třebaže pravicová opozice, například A. Votrubec, zastávala už tehdy názor, že se mají stavět spíše zděné domy, nebo přestavět na byty obecní stodoly.[575] Jenže když radní zjišťovali zájem uchazečů o bydlení v dřevěných barácích, přihlásil se jen jeden uchazeč, ostatní odmítli. Obec v té době jednala o odkupu vojenského baráku ze zajateckého tábora v Jindřichovicích ale neúspěšně. Městu se v té době podařilo získat provizorní byty v budově kasáren (stará kasárna v Jeřabinové ulici) a proto od výstavby dřevěných baráků už v listopadu 1919 upustila.[576]
Obec se nakonec rozhodla řešit bytovou krizi výstavbou zděných nájemních domů, přičemž chtěla využít státní podporu, dle zákona z 23. května 1919 č.281/19 Sb., kdy stát poskytoval záruku za půjčky na novostavby a přispíval na úhradu úroku a úmoru. Kromě domu čp.352/II v Železářské (dnešní Růžičkově) ulici na Pražském předměstí (viz) došlo i k výstavbě dvou nájemních domů zde, v Madlonově ulici na pozemku č.kat 244. Kromě toho obec výhledově plánovala na některém příhodném pozemku postavit i dům s byty pro úředníky (s byty částečně dvoupokojovými, částečně třípokojovými). Tento poslední dům ovšem nebyl realizován.[577]
Dne 1. prosince 1919 vypsalo město architektonickou soutěž. Z 30 návrhů zvítězil projekt architekta Jana Pacla, který získal dvě ceny ve výši 1100 Kč.[578] 1. a 2. místo v soutěži obsadily návrhy architekta Pacla a stavitele Karla Pavlišty z Vinohrad, 3. místo obsadil rovněž Pacl. Město pak pro vypracování stavebních plánů vybralo projekt na 3. místě – tedy od Pacla.[579] Jan Pacl (1877–1938) se narodil v Rokycanech. Studoval a žil v Praze. Je mj. autorem Štefánikova ústavu sociální péče v slovenském Martině, budovy československého velvyslanectví ve Varšavě, dětského domova v Praze-Veleslavíně nebo hospodářské školy v Ústí nad Orlicí.
Dva nové domy měly být situovány na místo obecní pastoušky
v Madlonově ulici, jejíž demolice se tehdy plánovala. Měly obsahovat 8
bytů 1+k, 4 byty 2+k a 6 bytů o jedné světnici. Předpokládalo se rychlé tempo
výstavby, do listopadu 1920 měly být hotovy. V prosinci 1919 výstavbu
odsouhlasilo zastupitelstvo.[580] Dne
20. ledna 1920 předložil Pacl na všechny tři činžovní domy, 26. ledna 1920
proběhlo stavební řízení a radní doporučili vydat stavební povolení. Dne 3.
února 1920, po předložení detailní projektové dokumentace, zastupitelstvo
vydalo stavební povolení k výstavbě dělnických domů v Železářské
(dnešní Růžičkově) i Madlonově ulici a vydalo zmocnění k obstarání půjčky.
Celkové náklady na tyto tři domy vyčísleny na 1 750 754,54 Kč. Obec by
z toho uhradila v hotovosti 10 %, stát měl poskytnout garanci na
zbylých 90 % (50 % z ceny by se uhradilo z výnosu nájemného,
ze 40 % ceny zaplatí aspoň stát úroky a anuity). Pro výstavbu ale bylo
nezbytné, aby si město vzalo půjčku u některého finančního ústavu. Výstavba
měla začít až po odsouhlasení státní garance.[581]
Díky tomu, že stát se za úvěr zaručí, měla obec získat výhodnější úrokovou sazbu
než při standardním komerčním úvěru.[582] Dne
23. srpna 1920 ministerstvo sociální péče projekt dělnických domů v Rokycanech
schválilo. Náklady na výstavbu, bez pozemků, měly činit 1 750 754,54 Kč. Radní se
proto obrátili na finanční ústavy (městské
spořitelny v Praze, Plzni a Domažlicích a Zemská banka v Praze)
s žádostí o půjčku až 4 000 000 Kč. V zastupitelstvu se řešilo, kdo
schválí půjčku a zadá stavbu, zda rada
nebo zastupitelstvo. Nakonec bylo ujednáno, že přípravné práce odsouhlasí rada
a zadání stavby provede zastupitelstvo.[583] V říjnu
1920 projednávalo zastupitelstvo návrh na půjčku 4 000 000 Kč na tuto akci u
Zemské banky v Praze, která 15. září 1920 souhlasila s poskytnutím
úvěru městu. Debata byla velmi vzrušená. Předák národně demokratické opozice
Josef Zápotočný konstatoval, že půjčka je zcela nevýhodná a obec má raději podporovat
individuální výstavbu rodinných domů. Stavitel Pechan prý dodal vzorové plány,
podle nichž by domek vyšel na 37–44 000 Kč, což by bylo výhodnější než stavět
činžovní domy. Naopak zástupce koalice Oldřich Tvrdek odmítl útoky Zápotočného
na zamýšlenou půjčku, stejně jako starosta Antonín Hořice, který „odmítl snahu, aby snad jedna třída
obyvatelstva měla na účet druhé vrstvy výhody.“ Zápotočný navrhl, aby každá
politická strana vyslala do Prahy svého zástupce zjistit přesné podmínky státní
podpory na výstavbu domů, což ale neprošlo. František Zrzavecký pak apeloval
na národní demokraty: „Vám bude
milejší, když si lid povede po způsobu Ruska? Mějte přece cit k malému
lidu.“ Půjčka nakonec 26 hlasy byla schválena. Zastupitelé Zápotočný a
Šlesinger hlasovali proti, další (Bílý, Burda, Kadeřábková, Hejrovský, Klauber,
Poláček) byli podmínečně pro, ale požadují, aby se ve městě stavěly i rodinné
domky.[584]
I předáci vládnoucí levice na radnici si byli vědomi toho, že půjčka od Zemské
banky není ideální a snažili se její výši snížit. V prosinci 1920
projednalo zastupitelstvo návrh na uzavření půjčky 450 – 500 000 Kč u městské
spořitelny v Hořovicích. Městská rada ji doporučila přijmout s tím, že ji
použije na výstavbu domů (sníží se tak půjčka u Zemské banky). Jako
alternativní řešení se nabízelo využít půjčku na jiné obecní investice.
Zastupitelé půjčku schválili.[585]
V dubnu 1921 pak zastupitelstvo schválilo uzavření další půjčky 400 000 Kč
u obecní spořitelny v Rokycanech na výstavbu těchto domů a zvýšení dříve
odsouhlasené půjčky u obecní spořitelny v Hořovicích z 500 000 Kč na
1 000 000 Kč. Půjčka od Zemské banky totiž měla tu nevýhodu, že nebyla
v hotovosti ale v cenných papírech banky. Její reálná hodnota tak
mohla kolísat.[586]
22. října 1920 obec schválila zadání prací jednotlivým firmám. Veřejná soutěž byla vypsána 5. - 21. května 1920 a týkala se jak domů v Madlonově, tak domu v Železářské (Růžičkově) ulici. Zednické práce byly zadány Josefu Benešovi, Štěpánu Volfovi a Josefu Novákovi (domy v Madlonově – 887 163,27 Kč, dům v Železářské ulici – 664 434,17 Kč). Tesařské práce Josefu Žourovi z Mýta (domy v Madlonově – 191 024,13 Kč, dům v Železářské ulici – 146 360,44 Kč). Práce pokrývačské získal Josef Šimáně z Rokycan (celkem 111 461,50 Kč). Práce klempířské zadány Antonínu Krausovi z Rokycan (celkem 25 129,70 Kč). Práce truhlářské Sdružení truhlářů v Rokycanech (domy v Madlonově – 99 294 Kč, dům v Železářské ulici 78 264 Kč) a práce kamnářské zadány Václavu Meinerovi z Rokycan (domy v Madlonově ulici – 33 480 Kč, dům v Železářské ulici – 26 360 Kč).[587] Dne 22. října 1920 předložila obec celý projekt k definitivnímu schválení ministerstvům sociální péče a veřejných prací.[588] Dne 3. října 1921 jednal starosta města s podnikateli zapojenými do chystané výstavby obecních domů a ohlásil jim, že akce bude odstartována.[589]
Stavět se začalo už 10. října 1921, šlo ale spíše jen o přípravné práce, které byly navíc záhy (až do konce roku 1921) přerušeny kvůli špatnému počasí.[590] Následujícího roku se již stavební činnost rozběhla naplno, město ale ještě muselo dořešit finanční otázky. Vzhledem k deflaci československé koruny městu nyní hrozilo, že akce se neúměrně prodraží, jednotliví stavební podnikatelé přirozeně trvali na nominální výši již odsouhlasených honorářů, ačkoliv deflační politika podstatně zvýšila jejich reálnou hodnotu. 26. června 1922 si proto starosta k sobě povolal přední subdodavatele: stavební podnikatele Štěpána Wolfa, Josefa Beneše a Josefa Nováka, a sdělil jim, že město očekává, že sníží své ceny. Ze strany radních nešlo o standardní řešení a podnikatelé mohli oprávněně poukazovat na již uzavřené smlouvy. Pokud ovšem chtěli i v příštích letech usilovat o obecní stavební zakázky, nezbývalo jim, než městu ustoupit. Celý projekt činžovních domů v Madlonově ulici měl navíc filozofii sociálního bydlení a nebylo by společensky vhodné, aby se právě na této stavbě snažili vydělat za každou cenu. Ostatně i město usilovalo o maximální finanční úspory, například kámen na stavbu byl dovážen z obecních lesů na Čilině, cihly dodala obecní cihelna.[591]
V prosinci 1921 opět projednávalo zastupitelstvo smlouvu se Zemskou bankou v Praze. Tentokrát už výše půjčky uváděla jen na 2 240 000 Kč (dle usnesení zastupitelstva z 22. října 1920 měla činit 4 000 000 Kč, Zemská banka výměrem z 28. listopadu 1921 povolila půjčku 2 240 000 Kč). Obec se zavazovala, že domy dokončí do 31. října 1922. Návrh na půjčku vyvolal opět debaty. Rudolf Šlesinger je spíš pro výstavbu rodinných domů, ať si každý splácí svůj majetek. JUDr. František Kučera zastupitelům sdělil, že dle ofertního řízení činí rozpočet na domy (dle stavu z července 1921) 3 350 000 Kč, přičemž nájemné z jedné místnosti bude asi 700 Kč. To je podle Rudolfa Šlesingera příliš vysoká částka. Starosta města Antonín Hořice ale reagoval, že rodinné domy u Veselské silnice (čtvrť Hořicov) stojí po 80 000 Kč a vyjdou stejně draho jako stavba činžovních domů. Do debaty vstoupil i Josef Chrž, který klade řečnickou otázku, zda je nutno uzavírat nevýhodnou půjčku. Podle něj už družstvo Svépomoc zahájilo výstavbu domků (na Rašínově) a bytová situace se bude zlepšovat. V Rokycanech se navíc omezuje výroba v továrnách (Eisnerova továrna, pozdější Kovohutě, prý byla právě prodána) a bude tudíž klesat tlak na bydlení pro dělníky. Podle Chrže by se měl dostavět dům v Železářské (nyní Růžičkově) ulici, který je rozestavěn, ale výstavbu v Madlonově ulici mělo město zrušit a peníze použít na stavbu rodinných domů. Zastupitelstvo nicméně schválilo většinově původní záměr, tedy půjčku od Zemské banky na dokončení všech tří činžovních domů.[592] Nakonec město nezrušilo výstavbu domů, ale půjčku od Zemské banky, rozhodnutím z 30. srpna 1922. Městská spořitelna poskytla obci výhodnější úvěr.[593] Už v květnu 1922 o tom jednalo zastupitelstvo. V podkladech se uvádí, že už když 22. prosince 1921 zastupitelé uzavírali úvěr u Zemské banky na 2 240 000 Kč, byli si vědomi jeho nevýhodnosti, protože obec měla část sumy dostat v akciích. Nyní tedy obecní spořitelna v Rokycanech nabídla městu půjčku 2 000 000 Kč za lepších podmínek.[594] V červenci 1922 pak zastupitelstvo projednalo návrh na uzavření půjčky 500 000 Kč u obecní spořitelny na výstavbu tří obecních nájemních domů. Zároveň odsouhlasilo změnu účelu půjčky 1 000 000 Kč od městské spořitelny v Hořovicích, která byla původně určená na výstavbu tří obecních domů (rozhodlo o ní město 5. dubna 1921). Nyní měla jít na jiné investice.[595] V červenci 1922 se také na schůzi zastupitelstva ohlašuje, že ministerstvo sociální péče udělilo v dohodě s ministerstvy veřejných prací a financí obci subvenci na výstavbu tří nájemních domů. Její výše závisela na celkových nákladech na stavbu těchto budov. Náklady na oba domy v Madlonově ulici se odhadovaly následovně: pozemek 9205 Kč, stavba 1 465 288,25 Kč a opatření úvěru 315 300 Kč.[596] Přidělením subvence se otevřela cesta pro rychlé provedení výstavby.
Dne 29. července 1922 skončila demolice staré pastoušky čp.37/III, a 6. září 1922 začalo bourání dvorního stavení.[597] V letní sezóně se zvýšil počet dělníků zaměstnaných na staveništi, čímž se tempo výstavby dále zrychlilo. Na jaře 1922 tu pracovalo denně v průměru 10–30 lidí, pak 6. září 1922 je to již 52 lidí[598] a 23. září jejich počet vzrostl na 69.[599] Nad střechami okolních chalup se rychle zdvíhaly zdi novostavby. O něco rychlejším tempem rostl „zadní“ z obou domů (čp.36/III), kde se v září 1922 už staví přízemí, zatímco na předním domě se ještě dodělávají základy. V listopadu 1922 se na předním domě už vyzdívá 2. patro, na zadním domě se pokládají stropní trámy nad 2. patrem.[600] Dne 23. listopadu 1922 byl na zadním domě vztyčen krov. Stavbu předního domu provázely průtahy. Majitel sousedního domu čp.18/III Josef Houška si obci stěžuje, že kvůli vysokému štítu předního domů mu přestal táhnout komín a kouř se vrací do bytu. Město mu pak muselo na vlastní útraty zaplatit zvýšení komínu. Daleko závažnější ale bylo odhalení chyby v stavební dokumentaci v srpnu 1922. Hlavní průčelí předního domu bylo ve skutečnosti o 25 cm širší než ve výkresech, chybu musel na místo přijet řešit sám architekt Pacl.
Obecní domy v Madlonově ulici měly podle přání města naplnit ideál nového „republikánského“ bydlení. Nešlo tedy úzce o „sociální“ byty, v tom smyslu, že by se jednalo o minimalisticky skromnou, chudinskou architekturu. Naopak, na dvou nových domech byly použity některé progresivní a nadstandardní technologie, jako například okenní překlady z železobetonu. Beton se uplatnil i ve zdivu sklepů (betonářské práce prováděla firma K. Herzán z Prahy). Na základy byly položeny asfaltové izolační desky. Na podzim 1922 se s dokončováním obvodových zdí a vnitřních příček otevíral prostor pro řemeslnické práce, které byly zadány 25. srpna 1922.[601] I zde se uplatnila materiálová a tvarová pestrost a architektova snaha o designové uchopení i u nejdrobnějších detailů. Jan Pacl takto navrhl speciálně pro tyto domy i římsové konzoly nebo okenní mříže do prádelny. Na jaře 1923, když výstavba obou domů vstoupila do poslední fáze, přivezl i vzorník ozdobných prvků fasády (od března do dubna 1923 pak byly podle těchto vzorů realizovány štukové omítky na fasádě obou domů. Architekt trval na dodržování projektu do všech podrobností, například tvrdě donutil malíře pokojů provést nový tmavý nátěr interiérů tak, aby odpovídal původnímu záměru. Malíři protestovali, automaticky počítali s běžnými světlými odstíny, tmavší barvy byly dražší a jim se tak snížil zisk. I v interiérech se objevily zajímavé, na rokycanské poměry často avantgardní řemeslnické prvky, na schodiště byly instalovány žulové schody, hlavní domovní vrata uzavřely masivní dubové dveře od truhláře Antonína Šaška, v některých vnitřních prostorách se objevily „terazzolové“ dlažby od firmy Foffolo, podlahy obytných místností kryla hoblovaná prkna, sokly obou domů pokryla firma Silika umělým kamenem, před domem čp.37/III byl položen mozaikový chodník.[602]
Domy v Madlonově ulici ale nereprezentovaly jen architektonickou manýru českého kubismu a poválečné moderny. Samozřejmě, výtvarné řešení, často filigránské a slohově důsledné, bylo architektovým úmyslem, stejně tak precizní je ale i technické, inženýrské řešení obou objektů. Domy jsou vybaveny bohatou a nadstandardní infrastrukturou. Nájemníci například získali vlastní prádelnu s dvěma měděnými kotli a kamny od firmy Josefa Bély, na dvoře vyrostly na konci roku 1923 pod vedením stavitele Josefa Žoura kůlny, které i v podmínkách městského činžovního bydlení nabízely možnost skladovacích a dílenských prostor.[603] Obytný soubor měl také vlastní kanalizační systém, sestávající ze sítě odpadních kameninových rour (dodala je firma F. Berka z Plzně), které ze záchodů odváděly splašky do společné žumpy na dvoře (zdi žumpy izolovány a omítnuty cementovou maltou, žumpa pak zakryta masivní betonovou deskou).[604] Koncem března 1923 obecní správní komise vzala na vědomí, že do budovaných obecních domů bude do kuchyní zaveden plyn. Mělo to podmínku, architekt Pacl měl zjistit, zda na tuto akci lze získat státní podporu.[605] Počátkem dubna 1923 obecní správní komise vzala na vědomí informace architekta Pacla, že státní podpora na zavedení plynu a dále na výstavbu kůlniček v obecních nájemních domech bude přidělena. Rozhodnuto bylo proto ihned začít s výstavbou kůlen a se zaváděním plynu.[606] Pak ale obecní správní komise vzala na vědomí, že o udělení státní podpory se rozhodne až při kolaudaci.[607]
Jinými slovy, v srdci starého, převážně ještě polozemědělského Plzeňského předměstí vyrůstalo bydlení na technicky zcela odlišné úrovni. Snad i v kompozičním řešení obou domů, uzavřených do společného areálu dvora, je rozeznatelné smýšlení architekta. Nové domy měly spíše demonstrovat svoji „civilizační“ převahu, se svým okolím příliš nekomunikují. Důraz je kladen na jistou míru autarkie, která nájemníkům umožní minimalizovat používání běžné (zaostalé) infrastruktury okolního města. Obyvatelé obecních domů měli dokonce původně disponovat vlastním zdrojem pitné a užitkové vody v podobě společné studny na dvoře. 13. srpna 1923 ovšem nařídil Jan Pacl již zpola dokončenou studnu zasypat.[608] V údolní poloze nedaleko řeky Klabavky se nepodařilo zabránit průsakům znečištěných povrchových vod a hlavně: v té době už začíná stavba městského vodovodu, na který se zhruba do dvou let připojily i domy v Madlonově ulici. Výstavba domů v Madlonově ulici také časově souzněla s počátky elektrifikace Rokycan. 27. prosince 1922 byly městské elektrotechnické kanceláři zadány práce na rozvodech elektřiny po obou domech, které se tak staly jednou z prvních staveb, které byly už od počátku projektovány pro „věk elektřiny“.[609] Na podzim 1923 probíhají poslední dokončovací práce, 20. září 1923 proběhla kolaudace a 29. září bylo vydáno povolení ke stěhování obyvatel. Snaha města o vzorné pojetí modelu obecního nájemního bydlení sahala tak daleko, že byty byly předávány už zpola vybavené, v oknech například visely záclony od firmy Josefa Nováka z Královských Vinohrad. 10. prosince 1923 se na radnici konala stavební komise, kde architekt Pacl formálně oznámil dokončení výstavby v Madlonově ulici.[610]
Dlouhé roky pak ale vztahy mezi architektem Paclem a městem kalil spor o peníze. Pacl podal na Rokycany žalobu o zaplacení účtů za projekty sirotčince a činžovních domů (v Madlonově a Růžičkově ulici). Za 3 činžovní domy vyúčtoval Pacl 120 284,55 Kč. Obec mu zaplatila 65 000 Kč a obě strany se soudily o 55 284,55 Kč.[611] V červnu 1927 rada rozhodla, že architekt Pacl bude vyzván, aby do 8 dnů předložil účty na výstavbu 3 činžovních domů, jinak budou vymáhány žalobou.[612] Dne 17. srpna 1927 radní Paclovi stanovili lhůtu do 15. září 1927, dokdy měl předložit spisy o srážkách z účtů za stavební práce.[613] V květnu 1928 bylo schváleno ustanovení právního zástupce města. Za nerealizovaný sirotčinec si Pacl vyúčtoval 36 416,76 Kč, obec si od něj měla projekt objednat někdy v letech 1918–1919.[614] Při konečném vyúčtování výstavby obecních domů čp.36/III, čp.37/III a čp.352/II v lednu 1930 (vyúčtování se opozdilo kvůli sporům obce s Paclem) bylo konstatováno, že náklady na všechny tři domy dosáhly 2 881 768,32 Kč. Z toho výpůjčkou u obecní spořitelny v Rokycanech na 6% úrok a 0,5% úmor se uhradilo 2 143 000 Kč, hypotekární výpůjčkou u obecní spořitelny v Rokycanech na 6% úrok a 0,5% úmor 251 700 Kč a zálohou z lesního rezervního fondu na 4,75% úrok a 1,25% úmor 486 468,32 Kč.[615]
2.5.4. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III (architektonický popis a další stavební vývoj)
Nájemní domy čp.36/III a 37/III jsou asi nejpůsobivější manifestací kubismu a moderny v Rokycanech. Uprostřed předměstských chalup se vztyčily dva identické dvoupatrové domy, propojené společným dvorkem. Fasádu dynamicky prolamují vystouplá pole okenních otvorů a vikýřů. Korunní římsa má tvar masivní nečleněné desky, spočívající na jednoduchých krakorcích. V průjezdu obou domů se dodnes zachovala původní dlažba z tvrdých dřevěných špalíčků. Zadní fasáda je robustnější, s dominantním vystupujícím traktem zakončeným trojúhelníkovým štítem (foto z r. 2003).
Pro svou honosnost byly domy čp.36/III a čp.37/III zvány „parlament“. Zatímco po architektonické stránce nelze domům nic vytknout a jejich tvarosloví se bude v rokycanském kontextu stávat stále větší pamětihodností (státní památková ochrany by zde byla naprosto logická), z hlediska urbanistického byla výstavba činžáků v této starobylé enklávě Plzeňského předměstí sporným počinem. Evidentní to je při pohledu do Madlonovy ulice z nároží bývalých Guthových železáren čp.12/III (viz výše), kde pozorujeme neladné sousedství přízemního domku čp.15/III, patrového domu čp.16/III a masivního dvoupatrového průčelí činžovního domu. Ještě závažnější urbanistické chyby se dopustil projektant i zadavatel projektu (obec), když nevyužili tento stavební pozemek pro koncepčnější řešení, které by otevřelo zástavbu více k nábřeží Klabavky (foto z r. 2003). Namísto toho tvoří kubistická dvojčata spíše uzavřený areál, zpola skrytý ve vnitrobloku. Podobně velkorysá stavba by přitom byla rozhodně ozdobou nejvýznamnějších rokycanských ulic, například okružní třídy (Jiráskovy ulice). V nešťastně zvoleném umístění nových činžovních domů se projevil trvalý nedostatek prvorepublikové rokycanské stavební produkce, a to absence širší urbanistické koncepce a přílišný liberalismus ohledně regulativů zástavby. Po celé meziválečné období vyrůstaly v Rokycanech solitérní činžovní domy, aniž by daly vzniknout nějakému jednotně koncipovanému městskému prostoru. V tomto ohledu představovala sídlištní výstavba po roce 1945 vlastně pozitivní změnu.
V dubnu 1929 městská rada schválila dohodu s J. Žourem o zabezpečení poškozeného dřevěného krovu v čp.36/III.[616] V srpnu 1929 jedná zastupitelstvo o povolení nákladu na nátěr oken domů čp.36/III, čp.37/III a čp.352/II. Původně se opravy měly provádět v roce 1930, okna ale byla poškozena při mrazech roku 1929 a musela se opravit ještě v roce 1929. Odhadované náklady činily 6350 Kč. 17. července 1929 rozhodla rada provést práce ještě v roce 1929, a to na účet rozpočtu na rok 1930. 2. srpna 1929 obecní finanční komise rozhodla peníze opatřit z lesního rezervního fondu a 2. srpna 1929 s tím souhlasili radní. Zastupitelstvo pak záměr schválilo.[617]
V 2. polovině roku 1958 se měla na domě čp.37/III (uváděn i sousední čp.36/III) provést generální oprava.[618] Ta ale ještě v listopadu 1958 neproběhla. Nešlo navíc o generální opravu v pravém slova smyslu, omezovala se na zasklení balkonů na zadní fasádě objektů.[619] Náklady dosáhly 12 864, 15 Kčs.[620]
Technické provedení domů čp.36/III a 37/III, které bylo v roce 1923 velmi pokrokové, samozřejmě postupně přestalo odpovídat požadavkům na bydlení. V roce 2005 bylo v domě čp.36/II 8 bytů, v čp.37/II 16 bytů.[621] Byly zařazeny do III. kategorie.[622] To se netýkalo jen podkrovních bytů, které sem okolo roku 2000 vestavěla firma Ryta s. r. o.[623] U obou domů se proto počátkem 21. století očekává brzká celková rekonstrukce. V roce 2004 provedla v domech rekonstrukci kanalizace firma Lesing Plus Plzeň s nabídkovou cenou 416 477 Kč.[624] Už v roce 2004 měla být podle představ města opravena fasáda a okna domu čp.37/III, ale tato investice se přesunula na rok 2005, kdy se očekávala i úprava dvora mezi oběma domy. V roce 2006 pak měla proběhnout oprava fasády a oken domu čp.36/III.[625] V říjnu 2004 kvůli tomu městská rada upravila rozpočet. Částku 500 000 Kč, původně plánovanou na rekonstrukci fasády, přesunula na jiné účely (oprava jednoho ze zdejších bytů).[626] Zakázku přidělilo město rokycanské firmě STAN 99, s. r. o. za 466 806 Kč. [627] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření bylo během roku 2004 utraceno za akci „rekonstrukce ul. Madlonova fasáda, dvůr“ 422 430 Kč (původní plán 2 828 000 Kč). Dalších 22 000 Kč se investovalo do projektové dokumentace v čp.37/III a 455 820 Kč na opravu bytu v čp.37/III (plán 500 000 Kč).[628] Rekonstrukce fasád byla odložena jen o pár měsíců. Ještě v září 2004 kvůli pořízení projektové dokumentace na opravu čp.37/III městská rada schválila další změnu rozpočtu, kdy na tuto akci přesunula 112 000 Kč.[629] Nakonec oprava fasády domu čp.36/III proběhla už na podzim 2005. V polovině října 2005 již je větší část fasády hotova, původní okrový odstín vystřídala kombinace odstínů bílé a světle hnědé. Lešení je sejmuto z převážné části fasády, zůstává pouze na východní straně (směrem k ulici Ke Koupališti), kde ještě přetrvává původní barevné řešení omítky.[630] Počátkem listopadu 2005 vyrostlo pro změnu lešení na domě čp.37/III. Zatím ještě na fasádě nebyly provedeny žádné změny. V polovině listopadu 2005 už je průčelí zčásti nově natřeno. V polovině prosince 2005 bylo hotovo. Lešení v té době bylo sejmuto. Oba kubistické domy zářily novou omítkou.[631] Tyto akce si vynutily úpravu obecního rozpočtu. Oprava fasády čp.36/III a čp.37/III si v roce 2005 vyžádala 1 636 000 Kč.[632] Podle jiného materiálu MÚ ale za rok 2005 zaplatilo město firmě BIS, a. s. z Plzně za opravu fasády a oken na čp.37/III 4 036 332 Kč (nabídková cena 4 009 557 Kč). Další peníze si vyžádala oprava bytu v čp.36/III prováděná firmou PET STAN 99, s. r. o. z Rokycan. Nabídková cena činila 469 174 Kč, ve skutečnosti fakturováno 441 382 Kč.[633]
V návrhu rozpočtu na rok 2006 figurovala suma na úpravu nádvoří mezi oběma činžovními domy.[634] Mělo jít o investici za 800 000 Kč.[635] Výběrové řízení bylo vypsáno 9. března 2006. Na jeho základě kontrakt 3. dubna 2006 získala firma VAKOS, s. r. o. z Rokycan za 577 417 Kč, s termínem dokončení do 30. června 2006. Termín i náklady byly dodrženy.[636] Podle jiného pramene úprava dvora přišla jen na 569 230 Kč. 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo o změně rozpočtu a rozhodlo ušetřenou částku 230 770 Kč vrátit do rozpočtu a použít v jiných kapitolách.[637] Dne 28. května 2006 postihla oba domy povodeň. V následujících týdnech požádalo město, coby majitel objektů, o dotaci z povodňového fondu na nutné opravy.[638] Dne 23. srpna 2006 vypsalo město výběrové řízení na popovodňovou opravu čp.36/III. Výsledky vyhlásilo 6. září 2006. Zakázku získala firma PP Servis Procházka, s. r. o. z Plzně za 109 524 Kč.[639] V únoru 2018 rada povolila výstavbu zděné kolny u domu čp.37/III dle žádostí místních obyvatel.[640]
2.5.5. Technický vývoj Madlonovy ulice
Roku 1879 byla Madlonova ulice vydlážděna.[641] Ovšem asi jen v redukovaném rozsahu. Někdy mezi roky 1886–1906 zde obec zřídila veřejnou studnu, jedno z pěti „páteřních“ zařízení tohoto druhu v Rokycanech.[642] V roce 1915 se na zasedání zastupitelstva mluví o tom, že kvůli válce není v této ulici hotova kanalizační větev (kanál), která byla zadána už před válkou staviteli Pechanovi. Kanalizace měla napojovat plánovanou budovu městského sirotčince (nerealizován, později na jeho místě postaveny domy čp.36/III a čp.37/III – viz výše).[643] Ve 20. letech 20. století byla ulice rozkopána kvůli výstavbě obecního vodovodu. Dle plánu z roku 1921 se měla v Madlonově ulici (stejně jako v dalších ulicích centrálního města) provést pokládka vodovodního potrubí v roce 1924.[644] Když v dubnu 1927 povolilo zastupitelstvo další investice do inženýrských sítí v nové čtvrti Rašínov, ozvaly se proti tomu na plénu zastupitelstva kritické hlasy. Václav Beneda si stěžoval, že s kanalizací se nepočítá ve vnitřním městě, zejména v Madlonově ulici. Připojil se i Rudolf Smysl, který souhlasí s Benedou. V Madlonově ulici by se podle něj měl prodloužit kanál a ulice vydláždit (dlažbu tam předtím poškodila pokládka vodovodu).[645] V listopadu 1927 se rada města usnesla ihned zahájit výstavbu kanalizace v Madlonově ulici jako nutnou práci, s náklady cca 4850 Kč, hrazenými půjčkou z lesního rezervního fondu.[646] V prosinci 1927 radní schválili návrh městské technické kanceláře začít ihned s výstavbou kanalizace u F. Benedy.[647] V prosinci 1927 schválilo zastupitelstvo výpůjčku 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu se uvádí i výstavba kanálu v Madlonově ulici za 4850 Kč (celou částku měla krýt výše uvedená půjčka).[648] Patrně ale věci dopadly jinak, protože v květnu 1928 se Václav Beneda ptá na schůzi zastupitelstva, proč není pamatováno na výstavbu kanálu v Madlonově ulici, který se měl stavět už před 2 roky. Starosta města reaguje, že na vině jsou obyvatelé této ulice, protože nechtějí na výstavbu kanálu přispět.[649] V únoru 1929 nicméně radní rozhodli, že oprava dlažby v Madlonově ulici se provede z položky 20 000 Kč v obecním rozpočtu.[650] I pak ale věci nepostupovaly podle plánu, protože Václav Beneda opakoval nespokojený apel v červnu 1929, kdy obec jedná o prodloužení kanalizace do továrny na náboje (pozdější Kovohutě) na Jižním předměstí. Podle Benedy je nutno vybudovat i kanál v Madlonově ulici, kde je ho potřeba ze zdravotních důvodů.[651] V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu 650 000 Kč na úhradu investic rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o součást boje s nezaměstnaností v době nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i výstavba kanálu u Václava Benedy (bydlel v čp.22/III v Madlonově ulici) za 5000 Kč.[652] V srpnu 1932 byl schválen návrh stavební komise na opravu závad před domy J. Houšky čp.17/III a čp.18/III na náklady obce za cca 730 Kč.[653]
V roce 1965 došlo v Madlonově ulici k částečné opravě vozovky.[654] V listopadu 1967 MěstNV ohlašuje jako jednu z uvažovaných oprav komunikací i úpravu povrchu Madlonovy ulice. Mělo jít o asfaltování vozovky. MěstNV zvažoval, že by práce mohla v rámci dobově populárního modelu „sdružování finančních prostředků“ (kofinancování) provést Škoda strojírna (bývalé Hirschovy železárny).[655] V červnu 1968 si v debatě na plénu MěstNV stěžuje pan Vávra na stále nevyhovující stav ulice. Je v ní prý prach a špína. V létě se práší, po dešti stříká bahno na domy. Josef Pěnkava z podniku Vnější úprava města mu odpověděl, že na asfaltování nejsou peníze. Jedinou možností je provést provizorní vysprávky vysypáním šmandy a častější kropení vozovky.[656] V prosinci 1969 město uvažuje, že by v rámci soutěže k 25. výročí osvobození v následujícím roce provedlo bezprašnou úpravu povrchu Madlonovy ulice (práce by jako závazek provedl podnik Škoda-strojírna).[657] V listopadu 1970 opět navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných akcí na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek podniku Škoda-strojírna vyasfaltovat Madlonovu ulici.[658] V únoru 1971 zase uvádí MěstNV záměr zajistit v roce 1971 nad rámec plánu asfaltování ulice. Mělo jít o závazek podniku Škoda, s termínem dokončení v roce 1972.[659] Podnik Škoda věnoval městu na úpravu této ulice 300 000 Kčs. Výpomoc při zamýšlené úpravě komunikace přislíbil i podnik STS.[660] K úpravě došlo až v polovině 70. let. Šlo o vyasfaltování a nový chodník.[661] Na úpravu Madlonovy ulice vyčlenil na rok 1975 MěstNV 900 000 Kčs. Akci měl provést podnik Silnice Plzeň.[662] Jenže v září 1975 se uvádí, že podnik Silnice Plzeň neprovedl v Rokycanech v 1. pololetí 1975 ani jednu ze slibovaných akcí, včetně úpravy Madlonovy ulice a úkol se přesouvá na 2. pololetí (má být provedeno počátkem října 1975).[663] Podle jiného pramene se ale zahájení prací očekávalo už v červenci 1975.[664] Dokončení rekonstrukce Madlonovy ulice od náměstí U Saské brány až k Černé mohyle ale zůstává v plánu úprav komunikací i v roce 1976.[665] Během roku 1976 utratil MěstNV za úpravu komunikace v Madlonově ulici 488 000 Kčs (oproti plánu 427 000 Kčs).[666]
2.5.6. Vývoj pojmenování Madlonovy ulice
Na indikační skice stabilního katastru z doby po roce 1838 se komunikace nazývá Post-Mühlgasse,[667] česky zhruba ulice U Poštovního mlýna. Důvod označení není jasný. Na katastrální mapě evidenční z roku 1877 již je doloženo jméno Madlonova ulice.[668] Pojmenování vykazuje pozoruhodnou stabilitu, přetrvalo všechny státoprávní a ideologické proměny 20. století. 29. prosince 1919 při poválečné úpravě uličního názvosloví v Rokycanech zastupitelstvo města název Madlonova ulice potvrdilo.[669] Odkazuje na generála Madlona, jehož pluk byl zde během třicetileté války roku 1642 potrestán za údajnou zbabělost v bitvě a část vojáků popravena (viz níže).[670]
2.6. Mohyla Madlonova pluku (Černý kříž)
Místo, kde se odehrála za třicetileté války krvavá exekuce (popraven každý desátý člen pluku, trestu se proto říká „decimace“), bylo označeno vztyčením kříže na nároží dnešní Madlonovy a Litohlavské ulice (tehdy v polích za městem).
Kříž se stal poutním místem. Až do roku 1918 sem pravidelně 12. září (v den požáru města roku 1784) mířila procesí.[671] V roce 1842 prý byl starý dřevěný kříž již shnilý a bylo zapotřebí jej vyměnit.[672] Kříž se později změnil na mohylu. V 90. letech 19. století ji nechalo město opravit, osadilo sem pamětní desku a v okolí vysázelo duby (foto z r. 2003). Litohlavská ulice byla zároveň upravena.[673] Od 13. března roku 1964 je mohyla památkově chráněna (registr. číslo 2423). Podle jiného zdroje byla památková ochrana uplatněna od 3. května 1958.[674] Říká se jí „mohyla Madlonova pluku“, též „Černá mohyla“ nebo „Černý kříž“. Tvoří ji asi 2,5 metrů vysoká hromada balvanů, obložená kameny. Na jejím vrcholku stojí kovový kříž s pozlacenou sochou Krista z klabavských železáren.[675] Na jižní straně mohyly u její paty je deska z leštěného černého kamene s nápisem: „HROB VOJÍNů DECIMOVANÉHO PLUKU MADLONOVA 16 14/12 42.“
V roce 2005 prošla mohyla rekonstrukcí. Koncem září 2005 byla dokončena obnova vlastního kříže s ukřižovaným Kristem.[676] Práce provedl rokycanský ateliér Art Kodiak, respektive skupina restaurátorů pod vedením akademických sochařů Marcela Hrona a Jiřího Fialy a uměleckého kováře Jana Buchara. Kříž byl ručně sejmut z mohyly a v ateliéru odborně obnoven. Černě zbarvený kříž byl nově natřen a napuštěn ochrannými nátěry grafitové barvy, socha Ježíše nově pozlacena. Na mohylu pak byl kříž opětovně instalován za pomoci jeřábu a postava Krista připevněna šrouby. Zároveň proběhla částečná oprava mohyly, která na severní straně ztrácela stabilitu, kameny proto byly upevněny.[677]
V druhé fázi se plánovala i nová parková úprava mohyly. Zmizet měly keře, které ji pokrývaly, čímž by se monument vrátil k původní podobě. Ještě počátkem 20. století totiž byl Černý kříž jen holým kamenným pahorkem. Ke kříži po něm vedly na jeho vrchol schůdky. Tento stav měl být obnoven. Změnu navrhl ateliér Art Kodiak a souhlas vyslovil i starosta Jan Baloun. Čekalo se na stanovisko památkářů. Mohyla měla být zcela očištěna od vegetace, zmizet měly i nejbližší stromy na okolním trávníku. V říjnu 2005 již město mělo souhlas k pokácení čtyř okolních jasanů. Celkem jich tu tehdy bylo sedm.[678] Počátkem listopadu 2005 už jsou zachovány jen tři stromy, ostatní vykáceny.[679] Šlo o urbanisticky správný počin, který restituuje kultivovaný městský interiér. 13. prosince 2005 rozhodli zastupitelé věnovat 77 300 Kč, které zbyly po vyúčtování každoročních oslav Setkání pod rokycanskou věží (dříve Den Rokycan), na dokončení rekonstrukce mohyly. Tentokrát se měly práce restaurátorů zaměřit na zajištění vlastních balvanů, tvořících tento umělý pahorek, a finální zahradnické řešení.[680] K 30. květnu 2006 odsouhlasilo město změnu rozpočtu. 77 000 Kč určených původně na pokračování oprav mohyly bylo převedeno na opravu brány starého hřbitova, protože tato akce měla být nakonec financována z prostředků na veřejnou zeleň. Mělo jít o odstranění náletového porostu.[681] V únoru 2012 byla na mohylu instalována umělecky kovaná lucerna. Brzy poté ale byla odcizena.[682]
2.7. Ulice Na Kamení
2.7.1. Urbanistický a stavební vývoj ulice Na Kamení
Ulice Na Kamení propojuje od jihu Madlonovu a Třebízského ulici. Měří jen několik desítek metrů (foto z r. 2003, foto z r. 2004). Je pozůstatkem autentické rostlé zástavby Plzeňského předměstí z předindustriální doby. Snad existovala už v 18. století. Na nejstarší katastrální mapě z roku 1838 ji vidíme jako úzkou pěšinu, lemovanou domky a zahradami. V městské uliční sítí nehrála důležitou roli a vzhledem k malé hloubce parcel ani neumožňovala intenzivní parcelaci. Roku 1861 požádal František Krištůfek, majitel domu čp.39/III o zrušení ulice s tím, že její plocha by byla přičleněna k sousedním zahradám. Městská rada nato vyzvala majitele zdejších usedlostí, aby se k návrhu vyjádřili.[683] Ostatní obyvatele ale nápad neoslovil a obecní rada na zasedání 4. května 1861 rozhodla, že ulice se ponechá jako veřejná cesta.[684]
Stále ale šlo o úzkou uličku, spíše pěšinu. Už když v roce 1909 došlo k výstavbě domu čp.39/III, nastala mírná korekce uliční čáry (viz níže).[685] Ale teprve počátkem 20. let 20. století se město rozhodlo přistoupit k celkové regulaci a rozšíření komunikace. Souviselo to i s počínající výstavbou činžovních domů v Madlonově ulici (viz výše), kdy právě tudy mohla vést příjezdová cesta pro povozy s materiálem apod. V září 1920 jedná o rozšíření ulice zastupitelstvo. Obec už prý dlouhou dobu usilovala o propojení Madlonovy a nynější Třebízského ulice, v místech nynější nečisté a bahnité uličky. Jednání ale předtím selhala na požadavcích majitelů. Změna nastala nyní, když Rudolf Pokrupa, spoluvlastník domu čp.30/III, koupil od manželů Musilových spáleniště bývalé stodoly č.kat.362. Stodola stávala na východním nároží ulic Na Kamení a Třebízského a byla to právě ona, která znemožňovala rozšíření vozovky. Nyní město s panem Pokrupou zavřelo dohodu. Pokrupa odstoupí obci pro novou ulici pruh o šířce 8 metrů na západě parcely č.kat.362 (vyhořelá stodola, cca 63 čtverečních metrů) a dále část z č.kat.215 (zahrada severně od domu čp.30/III, vyplňující většinu východní strany ulice Na Kamení, cca 178 čtverečních metrů). Obec mu na oplátku postoupí cca 4 čtvereční metry z veřejné komunikace na zřízení vjezdu do zahrady v regulační čáře u Třebízského ulice. Na nové uliční linii pak měla obec postavit svým nákladem dřevěnou hradbu z latí na cihlové podezdívce. Do dohody byla zapojena i Anna Hněvkovská, spolumajitelka domu čp.24/III, jehož pozemek zase uzavíral východní uliční frontu na nároží s Madlonovou ulicí. Hněvkovská měla postoupit bezplatně pruh 1 metr široký ze svého dvora a stejně široký pruh měl poskytnout i pan Rudolf Bergmann od příjezdu ke svému domu. Obec jim za to na hranici jejich pozemků slíbila postavit nová vrata. Město na to hodlalo použít kamene ze základů bývalé stodoly na č.kat.362. Celkové náklady se měly uhradit z příjmů na rok 1921. Dohodu zastupitelé v září 1920 odsouhlasili.[686] Teprve pak, po rozšíření uliční čáry podél východní strany, získala komunikace nynější parametry. Ulice Na Kamení spadá do hranic městské památkové zóny, stejně jako zástavba na jižní straně Madlonovy ulice.
2.7.2. Zástavba v ulici Na Kamení
Za posledních 150 let se zástavba v této ulici příliš
nezměnila (foto z r.
2003, foto
z r. 2004). Na západní straně tu stojí domky čp.23/III, čp.44/III a
čp.39/III, na protější straně je to objekt čp.138/III a
pak sem už zasahují jen nárožní domky čp.24/III a čp.30/III, všechny jsou přízemní.
Dům čp.23/III patřil mezi původní zástavbu předměstí. Podle čísla popisného, zapadajícího do souvislé řady, zde stál již roku 1771, při zavádění číslování domů. Dne 23. dubna 1784 magistrát řeší žádost Václava Bodláka ohledně „místa žádaného u Uzlíkovo zahrady pro vystavení domku.“ Obecní rada se usnesla, že následujícího dne provede obhlídku místa.[687] Martin Uzlík se v této době uvádí jako obyvatel domu čp.23/III.[688] Předtím, počátkem 70. let 18. století, zde žil Vít Uzlík.[689] Domem čp.23/III tehdy končila zástavba města a je pravděpodobné, že Václav Bodlák mohl mít zájem o parcelu jižně od čp.23/III, při dnešní ulici Na Kamení. Žádný dům zde ovšem v následujících letech nevyrostl, až později domy čp.44/III a čp.39/III (viz níže). Ostatně i Václav Bodlák, který počátkem 80. let střídal různá bydliště, patrně nájmy (roku 1780 se uvádí v čp.25/III[690], v roce 1782 v čp.13/III[691]), se následně přestěhoval z předměstí do města, kde žil v domě čp.67/I (viz kapitola „plácek za ZŠ ulice Míru“). Zde se připomíná v matrice již 29. června 1785.[692] Pravděpodobně své plány na zbudování nového domku opustil, možná i kvůli otřesům vyvolaným požárem města v září 1784, a zakoupil si starší dům. Jako vlastník čp.67/I se uvádí v seznamu majitelů domů v Josefském katastru z roku 1788.
Dne 17. června 1796 se magistrát zabýval záležitostí „Anwaldschaftliche Einreichung der Bauplane und Kostenüberschläge über die Anheuer herzustellende Gemeindegebäude,“ neboli „obecním hospodářským úřadem předložených stavebních plánů a odhadů nákladů na výstavbu obecních budov.“ Usnesl se pak, že „solche gutachtlicht an das Bauamt einzubegleiten mit dem Beisatze da Hirtenhäusel sub No. 23 öffentlich verstiegert werden mächte,“ česky „Tento posudek by měly být zaslán stavebnímu úřadu s poznámkou, že pastýřský domek pod číslem 23 má být veřejně dražen.“[693] Dne 12. července 1796 se pak magistrátu opět mluví o této věci a upřesňuje se, že jde o „Verkauf des Hirtenhäusels sub No. 23 in der Pilsner Herrschaft,“ neboli „prodej pastýřova domku pod číslem 23 v Plzeňském panství.“ Formulace nedává smysl. Šlo o písařův omyl a mělo zde stát „Pilsener Vorstadt“ neboli „Plzeňské předměstí.“[694] Kusý způsob zápisu nedává jasnou odpověď, o jakou budovu mělo jít. Dům čp.23/III v Madlonově ulici nebyl obecní, nýbrž soukromý. Ovšem faktem je, že matrika v roce 1796 uvádí, že dům čp.23/III obýval Martin Uzlík, pastýř.[695] Stejně tak nebyl v obecním majetku dům čp.23/II na Pražském předměstí. V obecním vlastnictví byla Plzeňská brána čp.23/I, ale zmínka o pastýřském domku je matoucí (pokud nešlo o nějakou boční stavbu na pozemku vedle brány, kterou obýval pasák dobytka). Zpráva se mohla i týkat i některé poddanské vsi, popřípadě nějaké vesnice ležící skutečně v Plzeňském panství, jež z neznámých důvodů byla v majetku rokycanské obce.
V dotyčné době žila na Kamení rodina Schwarzových v domě čp.23/III, ale byl to Jan Schwarz, nikoliv Josef. Zápis ze schůze magistrátu z 20. listopadu 1812 již správně uvádí jméno Jana Schwarze. Radní se seznámili s protokolem o jednání „v příčině stavění jednoho dobytčího chlíva,“ kterého se kromě Schwarze zúčastnili také František Kostrouch (žil v čp.39/III) a Matěj Světlík. Město výstavbu chléva povolilo. Ve skutečnosti šlo o přestavbu staršího objektu. „Povoluje se Janovi Schwarzovi v ohledu přítomně vkročujícího zimního času pro tenkráte toliko střechu nad chlívem, který již předtím stál a při nastalých deštích promoká, s šindelem pobíti. Při vkročení jara ale budoucího roku 1813 potřebný plán k stavění magistrátu předložiti. Pak napotom další ve věci rozeznání [tedy asi stanovisko – pozn. aut.] očekávati.“[696] Pokud skutečně došlo následně k zbudování zcela nového chléva, mohlo jít o objekt připojený dle císařského otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 k čp.23/III na jižní straně, do ulice Na Kamení, který se později vyvinul v samostatný dům čp.44/III a který je doložen poprvé roku 1814 (viz níže). Ale je to jen hypotéza. Mapa z roku 1838 zachytila dům čp.23/III coby nespalný (tedy převážně zděný).
9. ledna 1928 povolili radní J. a M. Mudrovým kůlnu na nádvoří domu čp.23/III.[697] V srpnu 1928 vydala rada povolení k užívání kůlny u čp.23/III.[698] Na počátku 21. století byl původní domek čp.23/III do základů zbořen. Roku 2003 na této parcele na nároží ulice Madlonovy a Na Kamení začala výstavba zcela nového rodinného domu (foto z r. 2004). V srpnu 2005 zůstává stále rozestavěn. Počátkem listopadu 2005 je stavba omítnuta základní vrstvou malty. V březnu 2006 už dům patrně byl obydlen, byť fasáda stále omítnuta jen základovou vrstvou. Dle stavu k červnu 2007 již je dům dokončen. Jde o přízemní mohutnou vilu s obytným podkrovím v 1. patře a fasádou z neomítnutých cihel.[699] Jde o vcelku vkusnou stavbu, ovšem s lehce nepatřičnou estetikou vilové čtvrti zde, v historické domkářské zástavbě.
Dům čp.44/III zobrazuje mapa z roku 1838 rovněž jako nespalný, zděný. Už dne 16. srpna 1785 je sice čp.44/III uvedeno v matrice pohřbů, kdy zde zemřela Anna Černá,[700] ale neodpovídá to posloupnosti čísel popisných. Šlo o písařův omyl, rodina Černých v té době obývala domek čp.44/II na Pražském předměstí.[701] Naopak spolehlivá je zpráva ze dne 7. března 1814, kdy je dům čp.44/III zachycen v matrice, když tu zemřel syn jistého Jana Sedláka.[702] Jeho vznik je možno datovat do období let 1771–1814, a to blíže k druhému z těchto dvou dat. Dle statistiky z roku 1836 mělo Plzeňské předměstí přesně 44 domů. A právě z roku 1836 se dochoval jeho odhad.[703] Dodnes si uchoval velmi skromná měřítka. Jde o nízký přízemní domek se sedlovou střechou. Do ulice je natočený dvouosým průčelím. Ještě v roce 2003 byl značně zchátralý, pak prošel menší opravou. Jde o cennou ukázku původních proporcí této čtvrti.
Na rohu ulic Na Kamení a Třebízského pak stojí dům čp.39/III. I on se už roku 1838 nacházel zde. A i v tomto případě šlo o zděnou stavbu. Dům čp.39/III je poprvé doložen v matrice 16. března 1801, kdy tu zemřela vdova Marie Piťhová.[704] Dne 14. března 1817 se radní na schůzi magistrátu zaobírali žádostí, kterou podal soukenický mistr František Kostrouch, „um Bewilligung seine Tuchrame unter seine Hausfenster übersetzen zu können,“ česky tedy „o svolení své soukenické rámy pod okna svého domu vyložiti moci.“ Město záležitost předalo k vyjádření hospodářskému úřadu.[705] Dne 13. června 1817 projednal magistrát zprávu hospodářského úřadu ve věci Kostrouchovy žádosti o přemístění soukenického rámu a zamítl ji.[706] František Kostrouch zemřel v červenci 1832 v domě čp.39/III.[707] Zda se i jeho žádost z roku 1817 již týkala tohoto domu, není jisté.
Dne 20. května 1817 se rovněž před magistrátem řešila žádost Františka Kostroucha a jeho manželky, kteří „zeigen an, daß bei ihrem Felde der Fußsteig nie gewesen,“ neboli „dokládají, že při jejich poli nikdy stezka nebývala.“ Radní pověřili hospodářský úřad přezkumem.[708] Dne 13. června 1817 se radní zaobírali zprávou hospodářského úřadu ohledně žádosti manželů Kostrouchových „wegen Fußsteig neben ihren Felde na Poržičinie genannt,“ tedy „v příčině stezky vedle jejich pole Na Poříčíně [Na Poříčí? – pozn. aut.] zvaném.“[709] Místní jméno „Na Poříčíně“ se na mapě z roku 1838 nevyskytuje nikde na rokycanském katastru. Není zřejmé, jaké lokality se záležitost týkala, zda nějakého pole za městem, nebo přímo okolí domku čp.39/III (pokud skutečně byli Kostrouchovi už tehdy jeho majiteli). Není vyloučeno, že mohlo jít o dnešní ulici Na Kameni, která se tehdy teprve měnila na zárodečnou městskou komunikaci. Označení „Poříčí“ ale spíše napovídá, že šlo o parcelu v blízkosti řeky Klabavky. Dne 24. června 1817 předložili manželé Kostrouchovi svou odpověď. V zápise se opět vyskytuje místní název onoho pole, ale tentokrát je nečitelný.[710]
V městském archivu se nachází složka z let 1906–1907, nazvaná „Myslík Jan, stavba dílny v čp.39/III, Plzeňské předměstí“.[711] V roce 1909 provedena na jeho místě novostavba nového obytného domu podle plánů stavitele Josefa Pechana. Zároveň mírně korigována uliční čára.[712] Fond městského archivu obsahuje ještě spisový materiál z roku 1911, pod názvem „Myslík Jan, zřízení okna ze dveří do ulice čp.39/III, Plzeňské předměstí“.[713] Jde o přízemní, tříosý domek, orientovaný do Třebízského ulice sedlovou střechou a vikýřem. Hmotově i v detailu se dochoval v podobě určené přestavbou počátkem 20. století. Směrem k nároží s ulicí Na Kamení je k němu ještě připojen přízemní plochostřechý přístavek s jednou okenní osou. Do ulice Na Kamení je přístavek natočen průčelím bez oken.
Východní strana ulice prošla ve 20. letech 20. století
regulací, při níž se uliční čára rozšířila na úkor bývalé stodoly u čp.30/III a
zahrad (viz výše). V důsledku této regulace zde asi počátkem 20. století vznikl
dům čp.138/III Je zanořen do
vnitrobloku, dál od ulice. Prodělal celkovou přestavbu a má podobu moderního
rodinného domu. Dle sčítání lidu k 15. únoru 1921 šlo o nevyšší číslo
popisné v městské části Plzeňské předměstí. Vlastnil ho Rudolf Pokrupa, který
byl zároveň majitelem nedalekého čp.30/III.[714]
Objekt na místě domku čp.138/III je zakreslen již na reambulaci evidenční katastrální
mapy zhruba z roku 1910. Dá se tedy usuzovat, že dům vznikl již před
1. světovou válkou jako nádvorní stavení a v roce 1921 teprve obdržel
samostatné číslo popisné.
Zástavba v ulici Na Kamení působí starobylým, ovšem chudým dojmem a čelí proto trvalému nebezpečí radikálních modernizačních zásahů. Přitom to, co je na ní cenné, nejsou konkrétní stavby, nýbrž jen celkový dojem, imprese oné atmosféry rokycanských domkářských předměstí. Na obranu takovýchto městských prostorů před modernizacemi jen ovšem těžko hledají argumenty a koneckonců bylo by památkářským fundamentalismem bránit zdejším majitelům pozemků v nové, komfortnější výstavbě (viz přestavba objektu čp.23/III na rodinný dům počátkem 21. století). Přesto by bylo dobré alespoň v základních obrysech uchovat zbytky měřítka zdejší zástavby. To se týká především domů čp.44/III a čp.39/III.
2.7.3. Technický vývoj ulice Na Kamení
V září 1968 se uvádí, že byla provedena „běžná údržba“ ulice Na Kameni.[715] Zůstávala nicméně až do počátku 21. století nedlážděná. V roce 2003 město schválilo plán úpravy obecních komunikací, podle něhož v této ulici měla být položena v délce 95 metrů asfaltová vozovka a dlážděné chodníky, s předpokladem realizace v roce 2005.[716] Odhadovaný náklad činil 1 000 000 Kč.[717] Původně se přitom zahájení této akce plánovalo už na rok 2004, což se ale nestalo.[718] Na počátku roku 2005 se termín oprav opět posunul, tentokrát na rok 2007. Projektová dokumentace už je prý hotova, náklady povyskočily na 1 100 000 Kč.[719] Komunikace měla až 16. - 18. pozici v aktualizovaném celoměstském pořadníku.[720] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření během roku 2004 utraceno za akci „projektová dokumentace Na Kameni“ celkem 59 500 Kč (původně plánováno 60 000 Kč).[721] Projekt vyhotovila firma PPAA (Plzeňský projektový a architektonický atelier).[722]
V roce 2006 začal odbor rozvoje města připravovat celkovou rekonstrukci ulice. Odhadované finanční náklady činily 800 000 Kč. Dne 7. srpna 2006 jednala rada o sestavení komise na posouzení výběrového řízení. Mělo být vyhlášeno v srpnu-září 2006.[723] Dne 10. dubna 2007 rozhodlo zastupitelstvo použit přebytek hospodaření za rok 2006 ve výši 44 906 000 Kč s tím, že měl mimo jiné jít na rekonstrukci ulice Na Kamení.[724] Na tuto akci mělo být vynaloženo 1 100 000 Kč.[725] Nakonec tu bylo za rok 2007 utraceno 1 075 480 Kč.[726] Dne 5. června 2007 město zveřejnilo záměr ještě během roku 2007 realizovat úpravu ulice Na Kamení, jako investici menšího rozsahu. Zájemci se měli hlásit do 20. června 2007.[727] Zakázku obdržela firma Bohumíra Malechy z Rokycan za 1 017 761 Kč včetně DPH.[728] Na podzim 2007 práce začaly. Počátkem října 2007 je již provedeno vybagrování terénu. V únoru 2008 je rekonstrukce ulice hotova, položena tu byla betonová zámková dlažba.[729] Ulice byla pojata v modelu obytná zóna, se sníženou rychlostí provozu a s neodlišenou vozovkou a chodníky (ostatně vzhledem k šířce komunikace nebylo takové oddělení ani technicky proveditelné).
2.7.4. Vývoj pojmenování ulice Na Kamení
Na indikační skice stabilního katastru[730] i na mapě z roku 1877 je komunikace bezejmenná. Až rozhodnutím zastupitelstva 12. července 1927 získala jméno Alešova ulice.[731] Zastupitelstvo tak přijalo návrh rady a obecní okrašlovací komise, kterým se uličních názvů dostalo novým i dosud bezejmenným komunikacím v Rokycanech.[732] Ještě roku 1940 se takto připomíná.[733] Jméno ulice Na Kameni získala rozhodnutím rady MNV 7. září 1953.[734] Upomíná na původní název Plzeňského předměstí, přičemž ale došlo ke zkreslení, protože historické pojmenování znělo dlouze, „Na Kamení“. V roce 1991 navrhl rokycanský Klub angažovaných nestraníků opravu tohoto pochybení, ale nebylo to přijato.[735] Teprve později došlo ke korekci a dle stavu z roku 2018 již je uliční cedule (i elektronické registry adres) opravena na verzi ulice Na Kamení.
2.8. Ulice Ke Koupališti
2.8.1. Hůlkovský mlýn čp.14/III
K severu vybíhá z Madlonovy ulice úzká ulice Ke Koupališti (foto z r. 2003). Její funkce prošla za posledních sto let dramatickou proměnou. Do konce 19. století sloužila jen jako obslužná komunikace u mlýna čp.14/III. Končila slepě na jeho dvoře. Takto ji zobrazuje nejstarší katastrální mapa z roku 1838. V živelně rostlé předměstské zástavbě Rokycan existovalo víc takových obslužných komunikací. Tato ovšem nezanikla při pozdějších regulačních korekcích, ale našla si novou roli, jako spojnice města a parku na Stráni (Husovy sady), později i koupaliště.
Mlýn čp.14/III, zvaný Hůlkovský, patří mezi původní rokycanské mlýny, které do 19. století lemovaly v krátkých odstupech celý tok Mlýnského náhonu (foto z r. 2003). Připomínán je už roku 1600, kdy se uvádí jako „Lhotský mlýn“.[736] Protože byl posledním mlýnem před ústím Mlýnského náhonu do Klabavky, říkalo se mu též „Dolní mlýn“. Další historické názvy jsou „Varvařovský mlýn“, též „Šmardovský mlýn“.[737] V rokycanském kontextu ale platí, že jména mlýnů nebyla, až na výjimky (například mlýn Korečník na Práchovně) ustálena a měnila se s každým novým majitelem.
V 2. polovině 18. století mlýn náležel rodině Šmardových. Dne 23. května 1769 si před obecní radou stěžoval Karel Švantle z Třebska (majitel nedalekého mlýna čp.12/III na náměstí U Saské brány, viz výše) na Matěje Šmardu, že „in prejudicium [tedy na úkor – pozn. aut.] jeho mlejna na ordinární [tedy řádné – pozn. aut.] stavidlo ještě jiné stavítko postaviti se osmělil, tudy nemohouce od pana acta [actor, tedy podavatel stížnosti – pozn. aut.] mlejna odpadat [odtékat – pozn. aut.], jemu topí, že mlíti nemůže.“ Po obhlídce místa obecní komisi bylo skutečně zjištěno, „že jsou vynalezli stavítko nad stavidlem, co ovšem dovoleno není a panu actorovi tudy škoda se dělá.“ Šmarda namítal, „že jeho stavidlo o 3 couly hniší [nižší?] jest, jenž má 16 coulů míti, tudy že on o ty 3 couly to stavítko postavil, následovně žádnou škodu nezpůsobil.“ Radní udělili Šmardovi pokutu 2 zlaté.[738] Evidentně se jednalo o úsek Mlýnského náhonu mezi Švantlovým (čp.12/III) a Šmardovým mlýnem (čp.14/III), jehož hladinu Šmarda navýšil přidaným stavítkem, což ovšem zdvihlo i hladinu v Švantlově mlýnu.
V 70. letech 18. století přešel mlýn do držení rodiny Drncových. Dne 12. července 1774 požádal Jan Drnec obecní radu o ingros (úřední zápis) „podělení na pozůstalý mlejn Matěj Šmardovský.“ Radní to schválili.[739] Dne 31. března 1784 obecní rada řešila žádost Václava Trejbala, „by se jemu nějaké místo od mlejna sirotka Šmardovskýho na vystavení chalupy buď prodalo, nebo shandlovalo.“ Město souhlasilo s prodejem za 30 zlatých.[740] Jméno bývalého majitele tehdy ještě žilo v obecném povědomí. Ovšem v okolí tohoto mlýna žádné nové stavení tehdy nevyrostlo (snad kromě domu čp.37/III v Madlonově ulici, viz výše) a Trejbal se před rokem 1784[741] i v letech následujících uvádí jako obyvatel čp.8/II na Pražském předměstí (další mlýn, stojící ve čtvrti před Pražskou branou).[742] Svůj záměr tedy nejspíše nerealizoval. Možná ale o generaci později, někdy počátkem 19. století, na Trejbalem vyhlednutém místě vyrostlo stavení čp.38/III (viz níže).
Dne 17. června 1785 magistrát projednával stížnost Jana Drnce na Vavřince Vavrouška, který „rybníček v zahradě zavezl a tady se jemu škoda děla, ponivadž předešle z řeky do něho běžela“. Radní se stížností souhlasili a usnesli se, že Vavroušek má „stoku skrze ten zavezený rybníček prodělat, aby tak jak veřejná cesta se nekazila, tak taky jemu se škoda nedělala.“[743] Jan Drnec byl v té době obyvatelem čp.14/III, jak ukazují matriky.[744] Vavřinec Vavroušek zemřel roku 1799 v domě čp.41/II na Pátku.[745] Šlo o zaniklý dům poblíž dnešního Nerudova náměstí, daleko odtud. Jeho zahrada ale patrně ležela poblíž čp.14/III, někde u řeky. Na zprávě je zajímavá zmínka o existenci jakéhosi rybníčku a zároveň jde o ukázku složitosti vodoprávních otázek, kterou vyvolával systém vodních toků a náhonů, na kterém fungovala až do 19. století místní ekonomika. Podobnou problematiku osvětluje i zpráva z 13. září 1803, kdy se na schůzi magistrátu řešila stížnost, kterou podali mlynáři Václav Kohout (mlýn ve Spilce), Jan Kočka (mlýn čp.12/III, viz výše) a Jan Kapoun (mlýn čp.14/III) proti svým profesním kolegům mlynářům. Podle stížnosti měli být Václav Trejbal (mlýn v Lázeňské ulici čp.8/II u Žampírek), Jan Vild (mlýn čp.18/II ve čtvrti před Pražskou branou) a František Fábera (mlýn čp.1/III, viz výše) přinuceni „k zhotovení zarážek skrze zadržování vody, dle cechovního snešení od 18. Oct. 1802.“ Město dalo protistraně 8 dní na reakci.[746] Jan Kapoun se uvádí coby mlynář v čp.14/III již koncem 18. století. V dubnu 1796 se mu v čp.14/III narodilo dítě.[747] V září 1808 se jako majitel tohoto mlýna uvádí nadále Jan Kapoun.[748]
Následně tu žil František Trejbal. Byl synem rokycanského mlynáře Václava Trejbala, kterému patřil mlýn čp.8/II v dnešní Lázeňské ulici u Žampírek. Ženil se v listopadu 1807 v mlýně čp.14/III, kam se přiženil za dcerou tamního mlynáře Veronikou Drncovou.[749] Zde pak žili i v následujících letech. V červnu 1821 jim v čp.14/III zemřel syn.[750] Není jasné, zda byl i majitelem mlýna.
Na císařském otisku mapy stabilního katastru lze vidět dům čp.14/III jako celozděný, nespalný. Z roku 1847 se dochoval plán na stavbu a přestavbu hospodářských stavení na severní straně usedlosti od Matěje Sacka.[751] V 19. století přešel objekt do vlastnictví rodiny Hůlkových, odtud současné pojmenování. V městském archivu se nachází složka z roku 1881, nazvaná „Hůlka Antonín, stavba kůlny čp.14/III“, další z roku 1895, pod názvem „Hůlka Antonín, přestavba mlýnice čp.14/III“, a z let 1904–1905 „Hůlka Antonín, kolaudace přístavba čp.14/III, Plzeňské předměstí“.[752] Spisový materiál z fondu městského archivu z let 1906–1907 je označen jako „Hůlka Antonín, stavba turbíny čp.14/III“.[753]
Mlít se tu přestalo na konci 1. světové války.[754] Dne 9. ledna 1928 radní povolili J. a M. Varvařovským adaptaci čp.14/III (a zboření sousedního domku čp.38/III, viz níže).[755] Dne 14. května 1928 pak rada J. Varvařovskému vydala užívací o obývací povolení na přestavbu kůlen v čp.14/III na obytné místnosti.[756] V září 1928 rada souhlasila s tím, že k čp.14/III se zavede elektrické světlo nákladem cca 500 Kč.[757] V únoru 1929 vzali radní na vědomí zprávu o požáru truhlářské dílny Františka Hanzlíčka v čp.14/III, ke kterému došlo 24. ledna 1929.[758] Městská rada vydala v říjnu 1929 povolení pro J. a M. Varvařovských na přestavbu hospodářské budovy v čp.14/III na obytnou budovu.[759] Užívací a obývací povolení pro J. a M. Varvařovských na přestavbu kolny u čp.14/III vydala rada 11. prosince 1929.[760] Roku 1945 objekt koupila Pechova rodina a zřídila zde výrobnu nití, po znárodnění se tu vystřídalo několik podniků, ale tradice drobné řemeslnické výrobu tu nebyla přerušena.[761] Mlýn si uchoval historickou, přinejmenším klasicistní dispozici, sestávající z rozsáhlé patrové budovy vlastního mlýna, se sedlovou střechou, situované u bývalého náhonu, a hospodářských staveb, které ze severu a západu vytvářejí kompaktní nádvoří (foto z r. 2004). Mlýnský náhon byl sice do roku 1976 zasypán a sveden do potrubí, ale jeho trasa je zachována. Hůlkovský mlýn ztratil dávno svoji funkci, ale vnější podobou stále upomíná na svoji minulost.
Někdy po roce 1940 bylo samostatné číslo popisné čp.462/III přiděleno jednomu z již dříve existujících objektů hospodářského dvora okolo původního mlýna. Jedná se o velkou budovu západně od domu čp.14/III. Zachycena je už na mapě stabilního katastru z roku 1838. Za Protektorátu došlo k očíslování mnoha podružných objektů (nádvorních budov, kůlen, skladišť, chatek) v Rokycanech. Dům mnohem staršího data tak až ve 40. letech 20. století získal samostatné číslo. Šlo tudíž spíše o administrativní než stavební počin. V seznamu majitelů domů cca z r. 1945 mají čp.14/III a čp.462/II stejného majitele (Josef Varvařovský).[762]
2.8.2. Propojení ulice Ke Koupališti s Husovými sady
Po roce 1900 se dosud slepá ulice proměnila na průchozí, a to když byla na návrh obecního staršího K. Krčmáře prodloužena dvěma dřevěnými lávkami pro pěší (přes Mlýnský náhon a přes Klabavku) až na úpatí Husových sadů (viz kapitola „Osecký vrch“), které právě prožívaly vrcholné období své existence měšťanského korza a cíle nedělních vycházek. Podle městské kroniky se tak stalo roku 1901.[763] V okresním archivu se ale dochovala listina, podle níž byla 30. července 1903 zahájena výstavba spojovací cesty mezi lávkou u „Hůlkovic mlýna“ a „Italií“ na dolním svahu Stráně.[764] To ale není podstatný rozpor, možná šlo v roce 1903 o nějaké definitivní úpravy již postavené cesty. Trasa ulice byla každopádně odlišná od současné. Po překonání Mlýnského náhonu u dnešního domu čp.14/III uhýbala doleva[765] a po východním břehu Mlýnského náhonu se blížila ke Klabavce, kterou překonávala lávkou situovanou asi o sto metrů po proudu ve srovnání s lávkou dnešní.
Tento stav nebyl ideální. Pěšina vedla po pozemcích mlynáře Hůlky. Když město v roce 1916 uvažovalo o odprodeji louky č.kat.1629 (na místě nynějšího stadionu na protějším břehu Klabavky), namítali někteří zastupitelé, že louku město předtím zakoupilo kvůli tomu, aby mohlo postavit nové pěší spojení města se Strání, protože cesta okolo Hůlkova mlýna je „na výpověď“ (dr. V. Vorel). Pro tyto námitky byl plánovaný prodej stažen z programu.[766] Zastupitelstvo na březnové schůzi v roce 1916 uložilo radě znovu přezkoumat prodej poloviny louky č.kat.1629 za 2 800 K. V červnu 1916 radní ovšem opět navrhli prodej louky za 2800 K. Opět se ozval dr. V. Vorel, podle něhož je otázkou, jestli obec nebude louku potřebovat pro vedení cesty na Stráň. Na to reaguje starosta, že nejlepší by bylo, kdyby obec pro přístup na Stráň koupila Hůlkovu louku, čímž by mohla pěšina zůstat ve stávající trase. Nicméně zastupitelstvo rozhodlo ponechat majetkový stav louky č.kat.1629 nezměněný.[767] O pár dnů později se dokonce kvůli louce č.kat.1629 konala mimořádná schůze zastupitelstva. Manželé Mojžíšovi podali na město žalobu o zrušení spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že pan Hůlka odepřel odprodat část louky, po které vedla stávající cesta do Husových sadů, rozhodlo se město vykoupit od manželů Mojžíšových jejich polovinu za 2800 K a vytvořit tak předpoklady pro koncepční řešení této oblasti. Městská rada souhlasila s odkupem a transakci schválilo i zastupitelstvo.[768] O zhruba 20 let později se díky tomu mohlo komunikační řešení ulice Ke Koupališti výrazně proměnit (viz níže).
V lednu 1928 obecní okrašlovací komise doporučila, pokud budou peníze, aby se vysypala blátivá místa na pěšinách v Husových sadech, zejména na nejdolejší pěšině a v úžlabině nad altánem. Totéž se mělo podle mínění komise provést i na příchozí cestě k sadům, od Guthovy továrny k Hůlkovu mlýnu (tedy v dnešní ulici Ke Koupališti).[769]
2.8.3. Nové spojení města s Husovými sady a koupalištěm po regulaci Klabavky
Další etapa transformace
ulice Ke Koupališti je spojena s regulací
Padrťského potoka a Klabavky a se vznikem areálů hřiště a koupaliště na
severním břehu Klabavky v 30. letech 20. století. Tehdy se doposud nezastavěná
niva, pravidelně zaplavovaná při jarních a letních povodních, proměnila ve
veřejně využívané pozemky. A objevil se i zájem na výstavbě nového spojení obou
břehů. Roku 1920 vzniklo na severním břehu Klabavky sportovní hřiště (dnes
fotbalový stadion). Řeka tu ale stále ještě tekla přírodním korytem
s nezpevněnými břehy. Její regulace začala až o deset let později. V červnu
1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích 850
000 Kč na mimořádné výdaje rozpočtu pro rok 1925. Částka 5000 Kč z této
půjčky měla jít na výstavbu lávky pod Strání.[770]
K ní ale nedošlo. Dle zprávy o stavu obecního rozpočtu na rok 1926 (s údaji
ke 12. srpnu 1926) nebyla během roku čerpána plánovaná částka na stavbu
lávky k hřišti pod Strání ve výši 5000 Kč.[771]
V listopadu 1927, při opožděném projednávání rozpočtu na rok 1927, pak bylo
stanoveno, že na úhradu mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se použije
zbytek nerealizovaných výpůjček. Mimo jiné i 5000 Kč, původně určených na lávku
a hřiště pod Strání.[772]
V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou
zástupci města vedli u zemského správního výboru, kde bylo město postaveno před
nutnost seškrtat investice. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh
redukce. V jejím rámci byla výstavba lávky i koupaliště z rozpočtu
vypuštěna.[773]
Umístění lávky
v nynější poloze nebylo jednoznačné. Když v květnu 1930
zastupitelstvo prodalo pozemek č.kat.186 na soutoku Padrťského a Boreckého
potoka (takzvaný Ostrůvek, nyní volejbalový areál), stanovilo, že budoucí
majitel musí souhlasit s veřejným přechodem od ulice takzvané „Psinky“
(poblíž nynější ulice U Soutoku) nejkratším směrem na protější školní hřiště
(nynější fotbalový stadion pod Husovými sady), prostřednictvím lávek, zřízených
přes Padrťský a Borecký potok.[774]
V takovémto, nakonec nerealizovaném případě, by se spojení odehrávalo
v linii nynější ulice U Soutoku a to poměrně zajímavým systémem dvou lávek
na cestě natažené po špičce poloostrova na soutoku obou potoků.
V březnu 1930 městská rada rozhodla, že se provede komisionelní řízení ohledně prodloužení pěšiny kolem Hůlkova mlýna do Husových sadů a ohledně zahrazení ulice Na Psince.[775] Dne 19. března 1930 rada schválila ujednání s manželi Varvařovskými o pronájmu pěšiny do Husových sadů okolo Hůlkova mlýna a zároveň vyslovila souhlas s žádosti A. Holuba, aby byla zahrazena slepá ulice Na Psince, i když člen rady J. Hořice s tím nesouhlasil a žádal, aby tudy vedla lávka na koupaliště.[776] Dne 18. ledna 1932 konala komise zemského výboru obhlídku rokycanských vodních toků a 24. října téhož roku schválil zemský výbor regulaci Klabavky, Padrťského potoka a Boreckého potoka v Rokycanech s tím, že poskytne subvenci do výše 25 %.[777] Jako první přišel na řadu úsek Padrťského potoka od jezu na Práchovně až k soutoku s Boreckým potokem a přilehlý úsek Klabavky odtud až k úpatí Husových sadů v celkové délce asi 1600 metrů. 14. března 1933 byla uzavírka veřejné soutěže na provedení regulace a vítězem se staly firmy ing. Jelínek z Berouna a Lev Brejcha z Rokycan. 6. června 1933 se začalo s výkopy.[778] Regulace byla dokončena roku 1934. Padrťský potok byl na svém dolním úseku před soutokem s Boreckým potokem sveden do 22 metrů širokého koryta obestavěného kolmou regulační zdí se zábradlím (foto z r. 2003). Od soutoku s Boreckým potokem pak regulace říčky Klabavky pokračovala ještě asi 200 metrů k úpatí Husových sadů, a to už v podobě volnějšího koryta se zešikmenými zpevněnými břehy ze zeminy, porostlé travou.[779]
Ani tehdy ale ještě nebylo jasné řešení nového spojení z města pod Husovy sady. V září 1930 vzali radní na vědomí, že jednání s manželi Varvařovskými v otázce obnovení smlouvy o pěšině do Husových sadů skončilo neúspěšně. Bylo navrženo, aby obec pozemek odkoupila.[780] Počátkem října 1930 pak rada přijala nabídku manželů Varvařovských na odkup části louky č.kat.231 u Psinky o ploše cca 300 čtverečních sáhů po 30 Kč za čtvereční sáh a podmínky prodloužení smlouvy o pěšině do Husových sadů.[781] V případě parcely č.kat.231 šlo o drobný pozemek v trase stávající pěšiny, vedoucí k dřevěné lávce pod Strání. Město tak mělo ukončit stávající pronájem ploch pod pěšinou a odkoupit je. Podle obecní finanční komise, která o transakci jednala v říjnu 1930, je ale cena za prodloužení užívání pěšiny příliš vysoká, jakož i cena za č.kat.231. Komise doporučila radě prověřit, kolik by stálo zřízení lávky přes Klabavku z ulice Na Psince a odtud do Husových sadů.[782] Do hry se tak opět vrátilo zcela nové řešení v ose nynější ulice U Soutoku. Souhlas se stanoviskem finanční komise ke zřízení pěšiny do Husových sadů pak na další schůzi vyslovila i městská rada.[783] Ale koncem listopadu 1930 se, vzhledem k dobrozdání městské technické kanceláře o nákladech na výstavbu lávky přes Klabavku z ulice Na Psince, usnesla rada setrvat na dřívějším usnesení o smlouvě s manželi Varvařovských o prodloužení nájmu stávající pěšiny a odkupu č.kat.231.[784] Dne 9. prosince 1930 obecní správní komise nabídku manželů Varvařovských na odkup části pozemku č.kat.231 u takzvané Psinky o ploše 300 čtverečních sáhů za cenu 30 Kč/čtvereční sáh přijala. Obecní správní komise schválila i předběžnou smlouvu o prodloužení smlouvy ohledně pěšiny do Husových sadů přes uvedený pozemek. Tato smlouva platila od 1. ledna 1930.[785]
17. května 1934 Josef Varvařovský kontaktoval obec a trvá na dodržování smlouvy i v budoucnu, přičemž smlouva měla původně platit do 31. prosince 1940. Podle jejích paragrafů měl být od 1. ledna 1935 snížen nájem za používání pěšiny na 300 Kč/rok a od 1. ledna roku po roce, kdy by byly dokončeny nové lávky přes Padrťský a Borecký potok, měl klesnout na 200 Kč/rok. Varvařovský žádal o její prodloužení na 12 let od 1. ledna 1935. Dne 7. června 1934 to rada doporučila ke schválení, protože dle propozic obecní správy měla být dřevěná lávka přes Klabavku do Husových sadů zachována, respektive nově vybudována na témž místě. Nejprve se ale čekalo, zda úřady povolí, aby se z úvěru na regulaci Padrťského potoka vybudovaly i železobetonové lávky z Psinky přes Padrťský i Borecký potok. V červnu 1934 to schválilo zastupitelstvo. Ve hře tedy bylo ponechání původní lávky a zřízení dalšího spojení přes špičku soutoku Padrťského a Boreckého potoka.[786] V říjnu 1934 projednává zastupitelstvo výměnu částí obecních pozemků č.kat.2898 a č.kat.632 za části pozemku č.kat.186 tenisového a bruslařského klubu. Obec stále prý chce zřídit přechod Padrťského a Boreckého potoka v místech, kde ústí k Padrťskému potoku slepá ulice, dosud zvaná lidově „Na Psince“. Už před časem proto tedy obec koupila část louky od manželů Varvařovských a hodlala dojednat s tenisovým a bruslařským klubem postoupení části pozemku č.kat.186 na špičce mezi oběma potoky, kudy měla vést lávka, a to výměnou za pozemky č.kat.2989 a č.kat.632 přiléhající k č.kat.186, které byly stejně oddělené od ostatních obecních pozemků novým korytem Boreckého potoka. 6. března 1934 proběhlo jednání obce s bruslařským a tenisovým klubem, městská rada pak věc doporučila ke schválení. Když se ale záležitost dostala před zastupitele, namítal Josef Selement, že dnes je jiná situace, protože lávka asi v uvedených místech v nejbližší době nebude zřízena a František Komárek se připojil, že nejlépe by bylo stáhnout věc z programu. Nakonec prošel návrh Františka Kučery dohodu schválit, ale jen jako výhledovou, pokud bude lávka v tomto místě realizována.[787]
Nakonec ale bylo zvoleno jiné řešení. Mezi 2. říjnem a 12. prosincem roku 1935 vyrostla pod soutokem Padrťského a Boreckého potoka zbrusu nová železobetonová lávka pro pěší.[788] Šlo o moderní konstrukci, se zábradlím tvořeným betonovými sloupky a třemi horizontálními pásy trubek.[789] Ulice Ke Koupališti se tak posunula do své dnešní trasy. Je nutné dodat, že na severním břehu Klabavky, za lávkou, mezitím vyrostl moderní funkcionalistický areál městského koupaliště a ulice se tak stala důležitou spojnicí mezi historickým jádrem města a tímto sportovně-rekreačním okrskem. Už na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 bylo rozhodnuto, že komunikace od školy ke Guthově továrně se má vyrovnat a vydláždit a ulička k domu Varvařovských (čp.14/III), zároveň sloužící jako hlavní přístup do Husových sadů, se má konečně upravit, aby v ní nevznikala blátivá místa.[790] V květnu 1933 obecní okrašlovací a komunikační komise rozhodla, že terén u lávky přes Mlýnský náhon mezi bývalým Hůlkovým mlýnem a Guthovou továrnou se má vyrovnat a do mlýnského náhonu se má zřídit přístup schůdky pro nabírání vody. U lávky přes náhon se má dle mínění komise opravit zábradlí, u lávky se má zřídit dehtovaný chodník s obrubami, firma Guth bude vyzvána, aby opravila otlučenou tovární zeď v této ulici.[791]
V červenci 1933 konstatuje rada, že náklad, uvedený městskou technickou kanceláří na zřízení dehtovaného chodníku od továrny Guth k Husovým sadům, se jeví jako příliš vysoký a má se znovu prověřit.[792] V září 1933 byl radou na vědomí vzat výpočet městské technické kanceláře o nákladech na zřízení dehtového chodníku v uličce u Guthovy továrny. Usneseno provést úpravu prostým dehtováním, použít staré obrubníky, které jsou uloženy v obecním dvoře. Schůdky do náhonu se jako nepotřebné mají zrušit a na jejich místě doplnit taras.[793] V říjnu 1933 se uvádí, že městská technická kancelář zváží zřízení veřejného osvětlení v uličce k Husovým sadům.[794] Počátkem listopadu 1933 ale samospráva konstatuje, že do ulice k Husovým sadům k vjezdu do domu čp.15/III se nemusí zřizovat elektrická lampa, stačí stávající plynová.[795] Roku 1968 byla lávka přes Klabavku vyasfaltována.[796] 1. pololetí 1972 byla dokončena oprava lávky u fotbalového stadionu.[797]
2.8.5. Pokus o vznik vilové čtvrti ve 30. a 40. letech 20. století a expanze průmyslového areálu
Ruku v ruce s proměnou
ulice z pouhé příjezdové cesty k mlýnu v celoměstsky důležité
spojení stoupal i zájem o využití přilehlých pozemků na stavební parcely. Ještě
v červnu 1914 podpořilo zastupitelstvo návrh stanovit, že pozemky pod
Strání od mlýna A. Hůlky (čp.14/III), mezi Mlýnským náhonem, Boreckým potokem a
Oseckou silnicí se nemůžou zastavět, protože leží v inundaci. Zastupitelé
navíc uvažovali o možnosti rozšířit i do této záplavové nivy podél jižní strany
Klabavky a Boreckého potoka plochy veřejné zeleně.[798]
Regulací řeky ve 30. letech 20. století ale vznikla zcela nová urbanistická situace, ve které už podél vodního toku mohla vznikat plnohodnotná zástavba. V atraktivní lokalitě na soutoku obou hlavních rokycanských potoků mohl vzniknout elegantní soubor vilek obrácených do nového nábřeží (tak jako se stalo na nábřeží Boreckého potoka v Tomáškově ulici (viz). Dne 19. září 1935 městská rada navrhla zastupitelstvu ke schválení smlouvu s manželi J. a M. Varvařovskými, kteří postoupili od svého pozemku č.kat.231 zdarma 4 metry široký pruh jako komunikaci k nové železobetonové lávce (viz výše), a to za podmínky, že obě strany rozdělené louky č.kat.231 měly být uznány za stavební místa. K nábřeží se projektovala 8 metrů široká ulice a 8 metrů měla být široká i příčná ulice, která měla jednou vyrůst ve směru postupovaného 4 metry širokého pruhu. V listopadu 1935 to schválilo zastupitelstvo.[799] V září 1936 byl proveden knihovní pořádek kvůli regulaci Padrťského potoka. 20. srpna 1936 rada doporučila knihovní pořádek ke schválení. Josef a Marie Varvařovských podle něj postoupili díly o ploše 913 a 268 čtverečních metrů od pozemku č.kat.231/1 do nového řečiště a dalších 218 čtverečních metrů na zřízení komunikace k nové lávce.[800]
Dne 9. dubna 1936 požádali Josef a Marie Varvařovských, majitelé domu čp.14/III (tedy Hůlkovského mlýna), o povolení k rozdělení č.kat.231/1 pod Husovými sady na soutoku Padrťského potoka a Mlýnského náhonu na 5 stavebních míst. 21. července 1936 bylo provedeno místní komisionelní řízení. Pozemek č.kat.231 byl tehdy už rozdělen pěšinou 8 metrů širokou, vedoucí k nové lávce přes potok, na 2 části. V západní části se plánovala 3 stavební místa o ploše 646, 649 a 647 čtverečních metrů, ve východní 2 stavební místa o ploše 785 a 724 čtverečních metrů. Regulační čára při Padrťském potoku běžela 8 metrů od regulovaného levého břehu, u pěšiny k lávce stanovena šířkou pěšiny 8 metrů. Majitel pozemku měl obci poskytnout zdarma část parcely do šířky 6 metrů u Padrťského potoka. Zástavba měla být tvořena vilami, maximálně jednopatrovými, prý podobnými jaké nedlouho předtím vystavěl pan Včala u kapličky (tedy v nábřežním úseku Tomáškovy ulice, viz). Zástavba se předpokládala ryze rezidenční, bez hospodářských stavení. 30. července 1936 a 25. září 1936 to městská rada doporučila ke schválení a v září 1936 schválili i zastupitelé.[801] Dne 1. prosince 1938 schválila obec parcelaci pozemku č.kat.231/1 u nové lávky s tím, že se tu zamýšlelo 5 stavebních míst a pruh o šířce 6 metrů na nábřeží měl sloužit jako nová veřejná komunikace.[802]
Výstavba souboru vilek zde ovšem proběhla jen torzovitě. V samotné ulici Ke Koupališti na tuto neuskutečněnou myšlenku upomíná rodinný dům čp.38/III, stojící v sousedství Hůlkovského mlýna. Původně zde stávala chalupa, zakreslená již na mapě stabilního katastru z roku 1838. Nezapadala do souvislé řady čísel popisných okolních domů, což ukazuje, že vznikla až po zavedení číslování domů roku 1771. Souvislá řada domovních čísel, existujících v roce 1771 při jejich zavádění, sahá totiž na Plzeňském předměstí k čp.33/III (obecní špitál u kostela sv. Trojice). Dne 15. března 1807 je dům čp.38/III poprvé zachycen v matrice, když se tu narodil syn Magdaleny Šeflové.[803] Jeho vznik tak je možno datovat do období let 1771–1807. Vzhledem k chronologii čísel popisných se zdá, že to bylo těsně před koncem 18. století.
Dne 31. března 1784 obecní rada řešila žádost od Václava Trejbala, „by se jemu nějaké místo od mlejna sirotka Šmardovskýho na vystavení chalupy buď prodalo, nebo shandlovalo.“ Chtěl si tu postavit své budoucí obydlí. Radní konstatovali, že po obhlídce bylo místo shledáno jako kamenité, o délce 9 sáhu a šířce 8 sáhu, a že sirotkovi žádný užitek nenese. Poručníci pozemek ocenili na nejvýše 30 zlatých. Město pak souhlasilo s prodejem za 30 zlatých.[804] Šmardovský mlýn je čp.14/III v ulici Ke Koupališti. Je možné, že ono místo, o které se Trejbal ucházel, se nalézalo na místě pozdějšího stavení čp.38/III. Další možností je, že Trejbalem zvažovaný pozemek se nacházel v Madlonově ulici, kde se v roce 1785 připomíná obecní pastouška čp.37/III (viz výše). Václav Trejbal bydlel před rokem 1784 v domě čp.8/II, což byl další mlýn, ovšem stojící ve čtvrti před Pražskou branou.[805] Ovšem na téže adrese sídlil i v roce 1790.[806] Zdá se tedy, že svůj záměr nerealizoval. Možná i kvůli požáru města, který v září 1784 zcela proměnil místní ekonomiku a plány obyvatel Rokycan.
Ze staré chalupy čp.38/III ale nezbylo nic. Dne 9. ledna 1928 městská rada povolila J. a M. Varvařovským zboření původního stavení čp.38/III.[807] K demolici asi došlo ihned poté, protože městská rada později rozhodla, že ze zbořeného čp.38/III se od 1. ledna 1928 odepíše platba vodného.[808] Následně 23. března 1928 rada vydala J. a M. Varvařovským povolení na rodinný dům na č.kat.228.[809] Dne 26. října 1928 pak vydala obývací a užívací povolení J. Varvařovskému na rodinný dům na č.kat.424.[810] Původní přízemní chalupu nahradil po přestavbě roku 1928 rodinný dům, stavěný bez vztahu k dosavadní půdorysné dispozici. Vznikla tak typická prvorepubliková zahradní vilka, s mansardovou střechou a cihlovými motivy fasády (foto z r. 2004). Na stísněné parcele ovšem působí poněkud nepatřičně.
Z pěti plánovaných rodinných domků u nábřeží vyrostl jen jediný, vila čp.460/III (foto z r. 2003). Stavební povolení vydala 14. listopadu 1940 rada.[811] Majitelka Aloisie Terrazzolová zde v následujícím roce postavila, jako jednu z posledních individuálních staveb v Rokycanech před protektorátním zákazem veškeré soukromé výstavby, velkorysou vilu. Jde o mohutnou patrovou vilu na zvýšeném suterénu, se stanovou střechou. Průčelí člení lodžie. Nároží je zaobleno. Hlavní vchod vede z ulice Ke Koupališti. Vedle vchodových dveří se nachází kulaté okno. Nad vchodem je schodišťový trakt s vertikálním oknem. Po válce byl dům čp.460/III v majetku Domovní správy, ale dle vyjádření z roku 1967 hodlala správa objekt nabídnout zpět k odprodeji soukromým zájemcům.[812] V dubnu 1968 zůstával ještě v majetku Domovní správy.[813] V září 1968 se uvádí, že už byl prodán.[814] Dům čp.460/III mohl být, a nepochybně byl tak zamýšlen, počátkem reprezentativní výstavby na nábřeží v ulici U Soutoku. Nestalo se tak a vila zde dodnes stojí jako solitér. Roku 1947 dokonce požádali vlastníci okolních pozemků o pronájem pruhu při nábřeží, v místě původně plánované nové komunikace – důkaz, že stavební pozemky zůstaly nevyužity a šlo o pouhé zahrady, popřípadě s provizorními chatkami.[815] Do slibného rozvoje lokality zasáhly dějiny a změna urbanistické koncepce i priorit.
Další stavební využití lokality bylo tristní. Po roce 1945 se do nábřeží v bloku mezi ulicemi U Soutoku a Ke Koupališti vtlačil od jihu areál strojní a traktorové stanice čp.12/III (bývalé Guthovy železárny, viz výše) a nábřeží se stalo průmyslovou periferií. Zahradu vily čp.460/II ze dvou stran obstoupily ohyzdné tovární haly. Nábřežní úsek ulice U Soutoku zůstal dodnes nevydlážděný, prvorepublikové zábradlí podél řeky zchátralo a břeh obrostl náletovými dřevinami. Namísto vilek lemuje nábřežní úsek betonový plot a obrysy továrních hal (foto z r. 2003). Podobně se tovární objekty natlačily podél celé východní strany ulice Ke Koupališti (viz výše).
Pohled na tuto nuznou „sovětskou“ estetiku je nejpádnějším argumentem, proč by město mělo ve střednědobém výhledu maximálně podpořit útlum průmyslových aktivit v areálu bývalé strojní a traktorové stanice čp.12/III (nynější firma Zemědělské stroje SMS CZ), nebo aspoň redukci areálu o partie nejblíže nábřeží. Samozřejmě není možné a ani vhodné tím jakkoliv poškodit úspěšné podnikání této firmy. Řešením by mohla být spíše výměna pozemků v nějaké vhodnější lokalitě. Jde o jednu z největších urbanistických závad na Plzeňském předměstí. Nevyužit zůstal i úsek plánovaného nábřeží na jižním břehu Klabavky západně od ulice Ke Koupališti. Řeku zde sleduje jen nepatrná pěšina a rekreační zahrady na parcelách, kdysi zamýšlených pro výstavbu rodinných domů. Pěšina končí o pár desítek metrů dál ohradou průmyslového areálu bývalých Hirschových železáren čp.21/III, dalšího nevhodně situovaného průmyslového komplexu. Územní plán z roku 2000 toto území ponechával v současné podobě. V roce 2002 zde soukromý majitel požádal o povolení k výstavbě rodinného domu, což vedení města 26. února 2002 zamítlo.[816] Rozhodnutí je pochopitelné, protože tato pasáž nábřeží už se nachází ve výrazně přírodním prostředí říční nivy, naproti svahům Husových sadů a na původní plány ze sklonku první republiky na výstavbu rodinných domů tu není vhodné navazovat. Celý jižní břeh řeky ale zasluhuje koncepční řešení, ideálně v podobě nikoliv urbanizovaného nábřeží, nýbrž pěší cesty, která by podél Klabavky vedla odtud až k Litohlavskému mostu. Tím se ovšem otevírá nutnost dořešit i budoucnost a rozsah průmyslového areálu bývalých Hirschových železáren, kde se navíc v blízkosti řeky rozkládá prakticky nevyužívaný rozsáhlý pozemek č.kat.233/1, který by mohl být ideálně využit pro zcela nové zhodnocení území.
2.8.6. Technický vývoj ulice Ke Koupališti
14. dubna 1939 rozhodla rada v rámci zvelebování nově se rozvíjející části města vydláždit ulici Ke Koupališti, což bylo později také provedeno.[817] V rozpočtu na rok 1943 na to obec pamatovala částkou 120 000 K.[818] V 1. polovině roku 1964 byl vyasfaltován chodník v ulici Ke Koupališti, od domu čp.15/III až k lávce.[819] V roce 1967 v rámci zvelebování města k 50. výročí VŘSR (mimo původní plán) provedena další „úprava cesty pro pěší od STS k lávce přes Klabavku“.[820] Na rok 1968 město plánuje vyasfaltování lávky.[821] V září 1968 již je uváděno, že lávka vyasfaltována.[822] V prosinci 1969 MěstNV navrhuje, aby v rámci zvelebovací soutěže k 25. výročí osvobození byla následujícího roku provedena bezprašná úprava povrchu komunikace „podél STS k řece“. Práce měl coby závazek provést právě podnik STS. Zároveň měl bezprašně upravit i prostranství před závodem (náměstí U Saské brány).[823]
Poslední významnou proměnu zažila ulice Ke Koupališti v 70. letech 20. století, kdy pod zemí zmizel v kanalizačních rourách Mlýnský náhon. Zmizela tak i lávka přes tento umělý vodní tok, která se nacházela v blízkosti domu čp.14/III. Ještě v polovině 60. let 20. století byla lávka opravována.[824] Její místo je dodnes patrně v dlažbě ulice, rovněž tak tok Mlýnského náhonu se dá snadno vysledovat i v nynější katastrální mapě. V září 1978 se uvádí, že během 1. pololetí roku provedena úprava (rozuměj likvidace) náhonu v úseku od STS k jeho ústí do Klabavky. Práce prý víceméně hotovy, zbývají jen některé nedodělky.[825] Už předtím, v roce 1976 proběhlo zatrubnění ostatních úseků náhonů, zejména v čtvrti Pod Kostelem na Pražském předměstí. Ještě během roku 1978 také prý Technické služby města provedly v prostoru „za STS“ asfaltování chodníků.[826]
V roce 2013 byly pokáceny olše, které stály v ulici Ke Koupališti, poblíž křížení s bývalým Mlýnským náhonem.[827]
2.8.7. Lávka přes Klabavku, povodně v roce
2002 a její obnova
Oblast ulice Ke Koupališti zůstala i po provedené regulaci řeky záplavovým územím, což je dalším důvodem, proč nebyly realizovány plány na zřízení vilové čtvrti. Tedy nejen poválečná preference průmyslu a zanedbávání individuální bytové výstavby, ale taky fakt, že lokalita není tak atraktivní pro soukromé stavebníky, kvůli trvalé hrozbě povodní. Některé se záplav byly dokonce natolik silné, že se dotkly i lávky, vedoucí z ulice Ke Koupališti přes Klabavku.
Při regulaci řeky tu ve 30. letech 20. století vyrostla moderní železobetonová konstrukce lávky. V červnu 1995 postihla rokycanskou kotlinu povodeň, při které se voda přelila přes lávku a zhoršila tak již beztak nedobrý technický stav této prvorepublikové stavby.[828] V květnu 1997 proto začala generální rekonstrukce lávky přes Klabavku v ulici Ke Koupališti.[829] Fakticky šlo o zbudování nového přemostění. Výstavba proběhla v krátkém období květen-červenec 1997.[830] Původní železobetonovou konstrukci z roku 1935 nahradila nová ocelová mostovka.[831] Lávka se opět zprovoznila v červenci 1997.[832] Dne 7. července 1997 (tedy s předstihem 8 týdnů oproti plánu) se otevřela pro veřejnost. Práce provedla firma B & BC Bataflor. Původní žulový pilíř lávky byl otryskán, provedena sanace konstrukce, osazeno nové zábradlí.[833]
V rokycanských dějinách to ovšem byla pravděpodobně mostní konstrukce s nejkratší existencí. Na svém místě zůstala jen 5 let. Povodeň v srpnu roku 2002 totiž tuto lávku přes Klabavku zcela smetla. Torzo lávky ohnuté proudem rozvodněné Klabavky se stalo symbolem této živelné pohromy v Rokycanech. Ještě v srpnu 2002 se na Masarykově náměstí konal charitativní koncert, pořádaný diakonií Přemysla Pittra a Viktorem Stránským z místní hudební skupiny Blue Steam, jehož výtěžek byl uložen do fondu na znovupostavení lávky.[834] V říjnu 2002 si město podalo žádost o dotaci z programu Phare, určeného pro země přistupující k EU.[835] Projekt nové lávky vyhotovila firma IP Projekt ing. Petra Zítka a firma IND BAU z Plzně. 12. května 2003 město odsouhlasilo vyhlášení veřejné soutěže na znovupostavení lávky s nabídkovou cenou 1 653 930 Kč.[836] Soutěž vyhrála místní společnost Rokycanská BIS. Vlastní výstavba začala 4. června 2003, lávka byla předána do užívání 2. září 2003.[837] Na investici přispěla částkou 52 720 eur EU v rámci programu Phare.[838] Dne 24. března 2003 udělení dotace v Rokycanech oznámil vedoucí delegace Evropské komise v Česku Ramiro Cibrian.[839] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření ještě během roku 2004 bylo investováno do akce „lávka dokončení“ 35 450 Kč (původně plánováno 196 000 Kč). Z dotace Phare na tento účel vyplaceno v roce 2004 v přepočtu na koruny 307 598,32 Kč. Z toho 160 476,01 Kč přímo na opravu lávky, zbytek na zpětnou úhradu opravy lávky za rok 2003.[840] Součástí investiční akce bylo i předláždění ulice Ke Koupališti zámkovou dlažbou a obnova inženýrských sítí v ulici.[841] Během výstavby se ukázalo, že podloží přístupové komunikace bude nutno zpevnit. Původní náklad 1 653 000 Kč tak kvůli vícepracím narostl o 282 816 Kč na téměř 2 000 000 Kč.[842] Dodatečné náklady schválila rada v srpnu 2003.[843] V srpnu 2003 svůj souhlas připojilo i zastupitelstvo.[844] V září 2003 rozhodlo zastupitelstvo v rámci úprav rozpočtu, že přesune z jiných akcí částky 300 000 + 55 000 Kč právě na tuto lávku.[845] Mostovka nové lávky má mírně prohnutý tvar a je vyrobena z oceli. Na obou březích ji upevňují betonové sokly (foto z r. 2003, foto z r. 2004). Povrch lávky je vyasfaltován.[846]
Město počítalo s opravou vozovky (položení asfaltového koberce)[847] i ve zbylém 150 metrů dlouhém úseku ulice (společně s ulicí U Soutoku).[848] Očekávaný termín provedení této rekonstrukce se ale posunul z let 2006–2007[849] na rok 2009.[850] Na celou akci nebyl ani zpracován projekt, odhadovalo se, že vyasfaltování přijde na 2 300 000 Kč (ulice Ke Koupališti 1,0 mil. Kč, ulice U Soutoku 1,3 mil. Kč).[851] V listopadu 2005 se rada města zabývala harmonogramem oprav komunikací. Informace předložené odborem rozvoje města prokázaly, že tato a mnoho jiných investic do komunikací, se bude muset odložit nejméně za rok 2008. Kvůli přestavbě areálu bývalých nových kasáren nebo chystané výstavbě kanalizace v Borku totiž nezbyly peníze na jiné akce. Projektová dokumentace na opravu ulice Ke Koupališti navíc ani v roce 2005 nebyla zpracována. Úprava ulice Ke Koupališti měla v celoměstském aktualizovaném pořadníku 14. - 15. a oprava ulice U Soutoku 21. -22. příčku.[852] Dle stavu z roku 2022 stále ulice U Soutoku neměla zpevněný povrch. Ulice Ke Koupališti má dle stavu k červnu 2022 ve starém úseku prvorepublikovou vějířovou dlažbu z kamenných kostek a úzké asfaltové chodníky, respektive jednostranný chodník. V úseku od čp.38/III k lávce má zámkovou dlažbu v modelu obytná zóna, tedy bez odlišení vozovky a chodníku.
2.8.8. Vývoj pojmenování ulice Ke Koupališti
Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je nynější ulice Ke Koupališti označena jako Drneische-Gasse.[853] To by sice mohlo napovídat k překladu do češtiny jako Drnová ulice. Koncovka –ische ale označovala v dobovém úzu spíše rodové jméno vlastníků nemovitostí. Nelze opomenout, že na sklonku 18. století obývala mlýn čp.14/III rodina Drncových.[854] V takovém případě je případnějším překladem Drncovská ulice.
V následných mapových podkladech, jako například katastrální evidenční mapa ze 70. let 19. století žádné pojmenování nenesla. Ostatně šlo tehdy pouze o příjezdovou cestu k mlýnu čp.14/III. Až na schůzi zastupitelstva 29. prosince 1919 ji pojmenovali na ulici K Husovým sadům.[855] Současný název získala ulice Ke Koupališti rozhodnutím MNV z 25. července 1946, v rámci širší rekodifikace uličních názvů.[856]
[1] Jan Šára: Rokytské mlýny v 16.
století (relace o mlýnech z r. 1600), Státní okresní archiv Rokycany, č.
kart. 134.
[2] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 238.
[3] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 67.
[4] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 85–86.
[5] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 174.
[6] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01.
09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 88, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 53.
[7] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01.
09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 88, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 58.
[8] Matrika svateb Rokycany 1736–1770, s. 76, snímek 41, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0410-o
[9] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 232, snímek 81, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0820-n
[10] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 233, snímek 82, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0830-n
[11] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 240, snímek 85, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0860-n
[12] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 5 – 5v.
[13] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 250–251.
[14] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 250–251.
[15] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 85, snímek 82, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0870-n
[16] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 306.
[17] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 113 – 116.
[18] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 12/III.
[19] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=2937.4287846075854,-29844.985363220698,5821.452152654321,-28389.45481965961&link=ext
[20] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 113 – 116.
[21] Sčítání lidu 1857, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705337
[22] Rokycanské listy, č. 9, 1. 7. 1897.
[23] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 156.
[24] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[25] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 238.
[26] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 238.
[27] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 161.
[28] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 163.
[29] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[30] viz fotografie z roku 1916 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.
[31] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 12.
[32] 31. schůze městské rady, 14. 11. 1927.
[33] 30. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 5. 5. 1933.
[34] 135. schůze městské rady, 22. 6. 1933.
[35] 149. schůze městské rady, 12. 10. 1933.
[36] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 12.
[37] Cironis, P.: Revoluční Rokycansko, Plzeň 1973, s. 244.
[38] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání národního výboru, schůze z 12. 5. 1945.
[39] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.
[40] Hlas Rokycanska č. 47, 17. 11. 1978,
s. 3.
[41] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.
[42] Kronika města Rokycan 1969–73, XII., f. 29.
[43] 2. plenární zasedání MěstNV, 16. 4. 1973.
[44] 5. schůze rady MěstNV, 1. 3. 1977.
[45] 9. schůze rady MěstNV, 26. 4. 1977.
[46] 13. schůze rady MěstNV, 21. 6. 1977.
[47] Hlas Rokycanska č. 47, 17. 11. 1978,
s. 3.
[48] Hlas Rokycanska, č. 15, 12. 4. 1979, s. 1.
[49] Kronika města Rokycan 1954–57, VIII., f. 11.
[50] Kronika města Rokycan, 1962–65, X., f. 186.
[51] Kronika města Rokycan, 1978–81, XV, f. 68.
[52] /Kronika města Rokycan, 1978–81, XV, f. 152.
[53] Kronika města Rokycan, 1978–81, XV, f. 152.
[54] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1966.
[55] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.
[56] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1970.
[57] 5. plenární zasedání, 2. 11. 1970.
[58] Kronika města Rokycan, 2003, s. 20–21.
[59] Zpráva ČTK, ID: 012, 28. 9. 1989.
[60] Rokycansko, č. 33, 20. 8. 1992, s. 2.
[61] Rokycansko, č. 28, 1992, s. 1.
[62] Rokycansko, č. 13, 2. 4. 1992, s. 2.
[63] 17. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1989.
[64] VEŘEJNÁ VYHLÁŠKA – oznámení o zahájení správního řízení o odstranění stavby a pozvání k ústnímu jednání, www.rokycany.cz
[65] Veřejná vyhláška rozhodnutí, www.rokycany.cz
[66] Kronika města Rokycan 2014, s. 42. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911
[67] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 315, snímek 242, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1255-n
[68] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[69] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1973.PLZE26.21567&extent=-807176.4041070477,-1072332.4226622405,-806740.6894715382,-1072116.1538874274&link=ext
[70] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1978.PLZE26.17563&extent=-807129.6349629307,-1072323.6687356723,-806943.3709065424,-1072231.2157951836&link=ext
[71] srovnej s fotografií Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha č. 11.
[72] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=7161.696866268794,-32890.85952184401,10045.720234315533,-31435.32897828292&link=ext
[73] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, snímek 64, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0640-z
[74] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 232, snímek 81, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0820-n
[75] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 22.
[76] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 22.
[77] Sčítání lidu 1890, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705617/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0660
[78] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 10–11.
[79] 138. schůze městské rady, 27. 7. 1933.
[80] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 11.
[81] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE35.01593&extent=-807248.0299717344,-1072338.3927301052,-806908.9177441502,-1072170.072962976&link=ext
[82] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1951.PLZE26.09921&extent=-807031.2498185594,-1072351.0484603408,-806741.5976544752,-1072207.2784018137&link=ext
[83] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1952.PLZE26.03556&extent=-807114.2781960816,-1072344.7824154773,-806717.2579293811,-1072147.7197518495&link=ext
[84] Radní protokol, 31. 05. 1775 –
21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 91, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 102.
[85] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 234, snímek 82, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0830-n
[86] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 247, snímek 89, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0900-n
[87] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 92, snímek 82, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0455-o
[88] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 295.
[89] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[90] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 10–11.
[91] Schůze pléna MNV, 28. 11. 1947.
[92] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE35.01593&extent=-807248.0299717344,-1072338.3927301052,-806908.9177441502,-1072170.072962976&link=ext
[93] Schůze pléna MNV, 28. 11. 1947.
[95] Radní protokol, 03. 10. 1777 –
09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 93, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093,
snímek 98.
[96] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 59.
[97] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9. 5. 1930.
[98] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 175.
[99] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 183.
[100] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.
[101] Sčítání lidu 1857, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705382
[102] Rokycanské noviny, listopad 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=898361
[103] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[104] Slavnostní schůze MNV 9. 3. 1947.
[105] Schůze pléna MNV, 14. 3. 1947.
[106] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.
[107] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE36.15859&extent=-807212.0720273043,-1072382.975530441,-806804.8302493003,-1072177.4456956047&link=ext
[108] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[109] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1978.PLZE26.17563&extent=-807198.0773024007,-1072360.4849905677,-806825.5491896241,-1072175.5791095907&link=ext
[110] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9. 5. 1930.
[111] 168. schůze městské rady, 8. 11. 1929.
[112] 186. schůze městské rady, 5. 3. 1930.
[113] 188. schůze městské rady, 19. 3. 1930.
[114] 194. schůze městské rady, 30. 4. 1930.
[115] 41. schůze obecního zastupitelstva, 6. 3. 1936.
[116] 59. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1937.
[117] veřejná schůze pléna MNV, 26. 7. 1949
[118] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1978.PLZE26.17563&extent=-807198.0773024007,-1072360.4849905677,-806825.5491896241,-1072175.5791095907&link=ext
[120] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.
[121] 12. plenární zasedání MěstNV, 28. 6. 1983.
[122] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.
[123] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6. 1976.
[124] Rokycanský deník, 9. 6. 1995, s. 12.
[125] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 12/III.
[126] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 18. prosince 200, Program regenerace městské památkové zóny.
[128] Rokycanský deník, 17. září 2003.
[129] Rokycanské noviny, leden 2025, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=914418
[131] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.
[132] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.
[133] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 101.
[134] Kronika města Rokycan 1947–51, VI., f. 197.
[135] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.
[136] Materiál pro jednání rady města, 24. dubna 2006, č. 2099, ID: 4979.
[137] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 106.
[138] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 128.
[139] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.
[140] 70. schůze městské rady, 4. 5. 1928.
[141] Rokycansko, č. 36, 10. 9. 1992, s. 6.
[142] 223. schůze městské rady, 22. 10. 1930.
[143] 13. schůze obecní správní komise, 5. 2. 1931.
[144] 15. schůze městské rady, 14. 7. 1931.
[145] 18. schůze městské rady, 30. 7. 1931.
[146] 104. schůze městské rady, 17. 11. 1932.
[147] 78. schůze městské rady, 9. 6. 1932.
[148] 20. schůze obecního zastupitelstva, 20. 1. 1933.
[149] 141. schůze městské rady, 24. 8. 1933.
[150] 142. schůze městské rady, 31. 8. 1933.
[151] 143. schůze městské rady, 7. 9. 1933.
[152] 149. schůze městské rady, 12. 10. 1933.
[153] 154. schůze městské rady, 9. 11. 1933.
[154] 155. schůze městské rady, 16. 11. 1933.
[155] Schůze prezídia městské rady, 20. 11. 1933.
[156] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.124.
[157] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 37.
[158] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1935.
[159] 39. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1935.
[160] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1935.
[161] 51. schůze obecního zastupitelstva, 2. 6. 1936.
[162] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 66.
[163] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 37.
[164] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 180.
[165] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 37.
[166] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 37.
[167] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.124.
[168] 5. ledna 1939 odsouhlasila obecní rada firmě Jelínek a synové výplatu 129 658 Kč za stavbu mostku; Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 11.
[169] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.124.
[170] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.124.
[171] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 11.
[172] 56. schůze obecního zastupitelstva, 16. 3. 1937.
[173] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 185.
[174] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 185.
[175] 51. schůze obecního zastupitelstva, 2. 6. 1936.
[176] 59. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1937.
[177] Kronika města Rokycan, 1957–62, IX., f. 160.
[178] Komplexní zpráva o plnění plánu a rozpočtu za rok 1960, Plánovací a finanční oddělení MěNV v Rokycanech, 7. 2. 1961.
[179] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.
[180] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.
[181] Kronika města Rokycan, 1969–73, XII., f. 99.
[182] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.
[183] 2. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 15. 1. 1932.
[184] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.
[185] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.
[186] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.
[187] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.
[188] 5. plenární zasedání MěstNV, 22. 10.
1973.
[189] Kronika města Rokycan, 1969–73, XII., f. 151.
[190] 5. plenární zasedání MěstNV, 22. 10.
1973.
[191] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.
[192] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.
[193] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.
[194] Kronika města Rokycan, 1974–75, XIII, f. 8.
[195] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[196] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[197] 1. plenární zasedání MěstNV 23. 2. 1976.
[198] 4. plenární zasedání MěstNV, 4. 4. 1977.
[199] Hlas Rokycanska, č. 19, 17. 9. 1976, s. 3.
[200] 17. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1979.
[201] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[202] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.
[203] 12. plenární zasedání MěstNV, 26. 4. 1988.
[204] 5. zasedání MNV, 15. 7. 1955.
[205] Usnesení zastupitelstva města z 12. 1. 1999, www.rokycany.cz.
[206] F. Vaško: Most je opět v provozu, Zpravodaj OÚ Rokycany, listopad 1999.
[207] Založeno na osobních zápiscích autora.
[208] Rokycanské noviny, č. 1, leden 2008, s. 5.
[209] Kronika města Rokycan 2017, s. 32. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[210] Kronika města Rokycan 2016, s. 28–29. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401
[211] Kronika města Rokycan 2017, s. 32. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[212] Rokycanské noviny, duben 2017, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885364
[213] Kronika města Rokycan 2017, s. 32. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[214] Usnesení rady města, 26. 9. 2017, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=886721
[215] Kronika města Rokycan 2017, s. 32. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[216] Rokycanské noviny, leden 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892789
[217] Usnesení rady města, 7. 11. 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909674
[218] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[219] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=4371.554467233947,-31002.72547307589,7255.577835280685,-29632.81437325369&link=ext
[220] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 10.
[221] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=4276.922450469914,-31062.809293243525,7160.9458185166495,-29692.898193421323&link=ext
[222] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE35.01593&extent=-807065.5805284558,-1072405.5086918147,-806896.0244146637,-1072324.9695377634&link=ext
[223] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[224] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 10.
[225] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 8.
[226] Sčítání lidu 1921, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706177
[227] 13. schůze obecní správní komise, 5. 2. 1931.
[228] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1935.
[229] 135. schůze městské rady, 22. 6. 1933.
[230] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12. 1965.
[231] 2. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1966.
[232] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.
[233] Matrika pohřbů Rokycany 1845–1880, s. 178, snímek 181, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067917/rokycany-33_1810-z
[234] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 9.
[235] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=4276.922450469914,-31062.809293243525,7160.9458185166495,-29692.898193421323&link=ext
[236] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[237] srovnej s fotografií Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha č. 11.
[239] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.
[240] Matrika křtů Rokycany 1847–1856, s. 220, snímek 221, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067898/rokycany-14_1920-n
[241] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 9.
[242] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=4472.194866014743,-31073.32396177286,7356.21823406148,-29703.41286195066&link=ext
[243] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 45.
[244] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 5.
[245] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 588, snímek 299, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_2990-n
[246] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 9, snímek 9, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0090-n
[247] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 45.
[248] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 46.
[249] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 49.
[250] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 50.
[251] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 53.
[252] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 218.
[253] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 10.
[254] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[255] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.
[256] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 350.
[257] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 11, snímek 13, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0085-o
[258] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 30, snímek 32, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_0330-n
[259] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 64.
[260] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 73.
[261] Sčítání lidu 1857, Rokycany, Plzeňské předměstí, https://www.portafontium.eu/census/soap-ro/1857/rokycany-plzenske-predmesti
[262] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 10.
[263] 90. schůze městské rady, 7. 9. 1928.
[264] 219. schůze městské rady, 8. 10. 1930.
[265] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.
[266] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 10.
[267] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 235.
[268] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 40.
[269] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 172.
[270] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[271] 1. schůze rady MěstNV, 15. 1. 1980.
[272] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.
[273] Matrika křtů Rokycany 1834–1846, s. 199, snímek 202, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067897/rokycany-13_2620-n
[274] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 459, snímek 232, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1930-z
[275] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 10.
[276] Kronika města Rokycan, 1969–73, f. 126.
[277] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.
[278] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[279] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[280] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 10.
[281] Matrika křtů Rokycany 1784–93, s. 99, snímek 97, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0515-n
[282] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 59, snímek 56, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0315-o
[283] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 316, snímek 243, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1260-n
[284] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 229.
[285] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 232.
[286] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23. 12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 5, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005, snímek 107.
[287] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 330.
[288] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[289] viz fotografie z roku 1901 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.
[290] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706051/soap-ro_00013_census-1910-rokycany-plzenske-predmesti-cp036_0010
[291] Sčítání lidu 1921, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706167
[292] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 17.
[293] Podle K. Hofmana stála transformační
stanice u domu čp.62/III v letech 1922–1966; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.
5.
[294] Kronika města Rokycan, 1962–1965, X, f. 184.
[295] 17. schůze obecního zastupitelstva, 7. 6. 1916.
[296] 21. schůze obecního zastupitelstva, 30. 6. 1913.
[297] Podle K. Hofmana stála transformační
stanice u domu čp.62/III v letech 1922–1966; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.
5.
[298] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f. 35.
[299] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22. 4. 1924.
[300] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2. 11. 1932.
[301] 30. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 5. 5. 1933.
[302] Kronika města Rokycan, 1962–1965, X, f. 184.
[303] 5. plenární zasedání, 2. 11. 1970.
[304] Kronika města Rokycan, 1954.57, VIII, f. 32; 2. schůze pléna MNV, 22. 2. 1954.
[305] Některé inženýrské prvky zrušeného mostu jsou asi dodnes uloženy pod úrovní terénu.
[306] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.
[307] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f. 58.
[308] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.
[309] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[310] Hlas Rokycanska, č. 30, 2. 8. 1990, s. 1.
[311] Rokycansko, č. 6, 13. 2. 1992, s. 1.
[312] Rokycansko, č. 39, 30. 9. 1993, s. 2.
[313] Informace pronájem pozemkové parcely parcelního čísla 2768/6, www.rokycany.cz
[314] Usnesení zastupitelstva města, 10. 3. 2008, www.rokycany.cz
[315] Město Rokycany představilo studii parkování v
centrální části města, https://www.rokycany.cz/mesto-rokycany-predstavilo-studii-parkovani-v-centralni-casti-mesta/d-888008/p1=52171
[316] Usnesení rady města, 22. 8. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908883
[317] Rokycanské noviny, září 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=912960
[318] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 284.
[319] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 134, snímek 136, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_1370-n
[320] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28. 4. 1933.
[321] 120. schůze městské rady, 9. 3. 1933.
[322] 123. schůze městské rady, 30. 3. 1933.
[323] Schůze obecní finanční komise, 12. 4. 1933.
[324] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28. 4. 1933.
[325] 146. schůze městské rady, 22. 9. 1933.
[326] 19. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1979.
[327] Rokycansko, č. 29, 21. 7. 1994, s. 1.
[328] Rokycanský deník, 16. 11. 1994, s. 11.
[329] Rokycanský deník, 29. 12. 1994, s. 9.
[330] Rokycanský deník, 27. 1. 1995, s. 9.
[331] Rokycanský deník, 21. 4. 1995, s. 9.
[332] Rokycanský deník, 28. 4. 1995, s. 10.
[333] Rokycanský deník, 21. 9. 1995, s. 9.
[334] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.
[335] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 41.
[336] Rokycanský deník, 8. 8. 1996, s. 11.
[337] SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.
[338] 4. schůze rady MěstNV, 26. 2. 1980.
[339] 6. plenární zasedání MěstNV, 8. 6. 1982.
[340] Rokycanský deník, 31. 10. 1997, s. 14.
[341] Oznámení o realizaci akce – Udržovací práce stavby umístěné na
stavební parcele stoč. 82 v k. ú. Rokycany, na adrese Rokycany, Plzeňské
Předměstí, ul. Soukenická, www.rokycany.cz
[342] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 7.
[343] Rokycanský deník, 20. 11. 1997, s. 11.
[344] Rokycanský deník, 28. 11. 1997, s. 14.
[345] Rokycanský deník, 30. 12. 1997, s. 9.
[346]
Rokycanský deník, 20. 2. 1998, s. 14.
[347] Usnesení zastupitelstva města z 15. 1. 2007, www.rokycany.cz
[348] Usnesení zastupitelstva města z 25. 6. 2007, www.rokycany.cz
[349] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.
[350] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=5082.421164592344,-31039.151289052534,7966.444532639081,-29583.620745491447&link=ext
[351] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; https://encyklopedierokycan.wz.cz/studie-ebelova.htm
[353] Srb, Adolf: Královské svobodné město Rokycany, 1896, s. 108, https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:86d34302-b4f1-4217-8a51-061a525e5315
[354] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 9.
[355] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 75, snímek 65, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0375-o
[356] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 85, snímek 82, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0870-n
[357] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 11, snímek 8, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0080-z
[358] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 243.
[359] Citováno dle Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 7–8.
[360] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[361] 161. schůze městské rady, 20. 9. 1929.
[362]Materiál pro jednání rady města, 7. 8. 2006, č. 2002, ID: 5367.
[363] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22. 8. 2006, č. 1004, ID: 5437.
[364] Radní protokol, 08. 01. 1796 – 31. 12. 1796, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 3, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 3; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k003, snímek 171.
[365] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 301, snímek 228, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1185-n
[366] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 43, snímek 45, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0245-o
[367] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 202, snímek 169, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0880-n
[368] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.
[369] Založeno na osobních zápiscích autora.
[370] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[371] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 9.
[372] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání místního národního výboru, schůze z 25. 6. 1945 a 27. 6. 1945.
[373] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 11. 7. 2006, č. 1004, ID: 5326.
[374] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22. 8. 2006, č. 1004, ID: 5437.
[375] Dílna pro opravu elektroinstalací a diagnostiku osobních automobilů na p. p. č. 3112 v k. ú. Rokycany, Zahájení zjišťovacího řízení k záměru zařazenému v kategorii II, www.rokycany.cz
[376] Oznámení veřejnosti – závěr zjišťovacího řízení dílna na opravu elektroinstalací a diagnostiku osobních automobilů, www.rokycany.cz
[377] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 9.
[378] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 9.
[379] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[380] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE36.06114&extent=-807297.4298879494,-1072538.659808674,-806713.3000479698,-1072243.8567800592&link=ext
[381] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání pléna Místního národního výboru, schůze ze 17. 8. 1945.
[382] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání místního národního výboru, schůze z 29. 11. 1945.
[383] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE25.01594&extent=-807030.9983056318,-1072444.741094467,-806657.1941603441,-1072256.0868148922&link=ext
[384] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.
[385] 61. schůze obecního zastupitelstva, 13. 10. 1937.
[386] 62. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1937.
[387] 10. schůze obecního zastupitelstva, 27. 9. 1939.
[388] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 10.
[389] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[390] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=2038.424625349253,-34912.30454660903,7806.471361442729,-32001.24345948686&link=ext
[391] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.
[392] Rokycanský deník, 27. 6. 1995, s. 9.
[393] https://mapy.com/cs/zakladni?pid=34420751&newest=0&yaw=1.192&fov=1.257&pitch=0.032&x=13.5949151&y=49.7448112&z=19&ovl=8
[394] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE26.15860&extent=-807260.1239062679,-1072541.031089945,-806457.6777492958,-1072136.0465450983&link=ext
[395] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1969&extent=1457.7791783083555,-1978.8086741173481,3678.8612204724395,-857.8563309626618&link=ext
[396] Usnesení zastupitelstva města z 18. 4. 2000, www.rokycany.cz.
[397] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 172.
[398] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 40.
[399] Kniha trhových smluv, Rokycany, 1529–1567, s. 114, snímek 116, https://www.portafontium.eu/iipimage/30770002/soap-ro_00013_ap70-k002_1160
[400] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 20.
[401] Jan Šára: Rokytské mlýny v 16.
století (relace o mlýnech z r. 1600), Státní okresní archiv Rokycany,
č.kart.134.
[402] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 20.
[403] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 250–251.
[404] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 287.
[405] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 306.
[406] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 348.
[407] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 220.
[408] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 132.
[409] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 176.
[410] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 183.
[411] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 241.
[412] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[413] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.140.
[414] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 148.
[415] Mělo jít o „přístavbu továrního stavení“; Státní okresní archiv Rokycany, č. kart. 140.
[416] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 156.
[417] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 241.
[418] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 157.
[419] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[420] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 241.
[421] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[422] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705696/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-mesto_0140
[423] Sčítání lidu 1921, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706144
[424] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[425] 7. zasedání MNV, 23. 7. 1956.
[426] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.
[427] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 1/III.
[428] Rokycanský deník, 5. října 2004.
[429] Rokycanský deník, 5. 10. 2004.
[430] Rokycanský deník, 5. 10. 2004.
[431] Kronika města Rokycan 2017, s. 28. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[432] Kronika města Rokycan, 2021, s. 36, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909648
[434] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2017.PLZE26.00790&extent=-807130.2157898106,-1072494.1715090086,-806630.8388378163,-1072242.1422035492&link=ext
[435] Kronika města Rokycan 2019, s. 33. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[436] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2019.PLZE26.00334&extent=-807006.4048037197,-1072400.727760444,-806877.7665182232,-1072335.8056257325&link=ext
[437] Kronika města Rokycan 2019, s. 33. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[438] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 168.
[439] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 57, snímek 61, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0325-n
[440] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 176–177.
[441] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 90.
[442] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 157.
[443] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 171.
[444] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 21.
[446] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 135.
[447] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 30.
[448] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 576, snímek 168, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_1690-n
[449] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 2, snímek 6, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0060-n
[450] Radní protokol, 31. 10. 1776 –
08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 92, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 6.
[451] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 231.
[452] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 68, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0680-z
[453] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 72, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0720-z
[454] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/omc/omc_pom/omc_wms_01.html?mapfile=6274_04&image_dir=6274&maxextent=0,-6890,8449,0
[455] Sčítání lidu 1857, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705369
[456] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[457] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[458] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2. 11. 1932.
[459] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 30.
[460] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 92.
[461] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 392.
[462] Matrika křtů Rokycany 1834–1846, s. 150, snímek 153, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067897/rokycany-13_2620-n
[463] 3. schůze městské rady, 7. 5. 1931.
[464] Matrika křtů Rokycany 1864–1869, s. 119, snímek 123, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067900/rokycany-16_1230-n
[465] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 229.
[466] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[467] 39. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1927.
[468] 36. schůze městské rady, 5. 11. 1931.
[469] Stavební úpravy, přístavba a změna v
užívání stavby čp. 62, ul. Dolní Příkopy, Rokycany-Plzeňské Předměstí,
plynovodní přípojka, el. přívod na pozemcích: stavební parcely 334/2, pozemkové
parcely 79, 2769/2 a 2857/4 v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[470] Veřejná vyhláška vyrozumění,
Stavební úpravy, přístavba a změna v užívání stavby v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[471] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Stavební
úpravy, přístavba a změna v užívání stavby rodinného domu v Rokycanech, ul.
Dolní Příkopy, k. ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[472] Založeno na osobních zápiscích autora.
[473]
Kronika města Rokycan 2012, s. 27.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909
[474] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.
[475] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1970.
[476] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6. 1970.
[477] 1. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1971.
[478] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=3707.252730505471,-32722.249301498574,9475.299466598946,-29811.1882143764&link=ext
[479] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[480] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.
[481] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 100–103.
[482] Radní protokol, 31. 05. 1775 –
21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 91, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 187.
[483] Radní protokol, 31. 10. 1776 –
08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 92, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 195.
[484] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 241, snímek 86, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0870-n
[485] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 8v.
[486] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 165.
[487] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města
[488] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1994&extent=475.15843281686534,-1827.2612236474472,2715.747713995427,-696.4638208026415&link=ext
[489] Fotodokumentace města Rokycany, 2000, Ing. Dan Bartovský, https://www.portafontium.eu/iipimage/30760492/soap-ro_00826_mesto-rokycany-1-2000_0030
[491] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 105.
[492] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 97, snímek 95, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0505-n
[493] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 141.
[494] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 151.
[495] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 84.
[496] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 149–151.
[497] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 159.
[498] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 168.
[499] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 120, snímek 63, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0630-o
[500] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 120, snímek 92, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0510-z
[501] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 15, snímek 16, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0095-z
[502] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 41.
[503] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 63, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0630-z
[504] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 50, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0500-z
[505] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 175, snímek 23, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0230-o
[506] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 324, snímek 167, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_1670-n
[507] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 57.
[508] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 154.
[509] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 59.
[510] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 120.
[511] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[512] 219. schůze městské rady, 8. 10. 1930.
[513] Usnesení zastupitelstva města, 10. 3. 2008, www.rokycany.cz
[514] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 35, snímek 37, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0205-o
[515] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 318, snímek 245, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1270-n
[516] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 132.
[517] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 62, snímek 34, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0340-z
[518] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 102, snímek 54, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0540-z
[519] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt. 344 (zde plán), 379.
[520] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt. 379.
[521] 87. schůze městské rady, 4. 8. 1932.
[522] 10. schůze obecního zastupitelstva, 27. 9. 1939.
[523] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095,
snímek 82.
[524] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 6, snímek 8, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0080-n
[525] Radní protokol, 31. 10. 1776 –
08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 92, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 6.
[526] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 231.
[527] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 68, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0680-z
[528] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 72, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0720-z
[529] Radní protokol, 31. 10. 1776 –
08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 92, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 280.
[530] Fotodokumentace města Rokycany, 2000, Ing. Dan Bartovský, https://www.portafontium.eu/iipimage/30760492/soap-ro_00826_mesto-rokycany-1-2000_0030
[531] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.
[532] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 153.
[533] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706026/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-plzenske-predmesti_0200
[534] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[535] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města
[536] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1987&extent=1163.711836423674,-1646.2957835915672,2290.2548895097802,-1077.7435864871727&link=ext
[537] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1994&extent=893.5184626619251,-1396.6479711709426,2013.813103251206,-831.2492697485399&link=ext
[538] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 17–18.
[539] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 113.
[540] Purghart, F.: Ludmila Kiesslingová a její dědicové, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[541] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[542] 72. schůze městské rady, 14. 5. 1928.
[543] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 18.
[544] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE36.11016&extent=-807365.5510096208,-1072354.7888308913,-806990.8405702002,-1072165.6771559962&link=ext
[545] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 18.
[546] 5. zasedání MNV, 26. 5. 1958.
[547] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 148.
[548] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[549] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.140.
[550] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 151.
[551] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[552] 7. zasedání MNV, 23. 7. 1956.
[553] Usnesení rady města, 12. 4. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903617
[554] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171.
[555] Rozhovor s Václavem Benedou, březen 2019.
[556] Rokycanské noviny, červen 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=907903
[557] Rokycany město a okres, Praha 1938, s. 14.
[558] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 97, snímek 95, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0505-n
[559] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 378.
[560] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 180, snímek 77, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0780-n
[561] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 92, snímek 92, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0480-n
[562] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 158.
[563] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.
[564] Státní okresní archiv Rokycany,
č.kart.134.
[565] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 17.
[566] Kronika města Rokycan 1907–1918, f. 115.
[567] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.
[568] 11. schůze obecního zastupitelstva, 15. 9. 1915.
[569] 12. schůze obecního zastupitelstva, 26. 11. 1915.
[570] Státní okresní archiv Rokycany, č. kart. 134.
[571] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.
[572] Státní okresní archiv Rokycany, č. kart. 134.
[573] Státní okresní archiv Rokycany, č. kart. 134.
[574] Státní okresní archiv Rokycany, č. kart. 134.
[575] 1. schůze obecního zastupitelstva, 18. 9. 1919.
[576] 3. schůze obecního zastupitelstva, 7. 11. 1919.
[577] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[578] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 41.
[579] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[580] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[581] 6. schůze obecního zastupitelstva, 3. 2. 1920.
[582] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 41.
[583] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10. 9. 1920.
[584] 13. schůze obecního zastupitelstva, 22. 10. 1920.
[585] 15. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1920.
[586] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.
[587] 13. schůze obecního zastupitelstva, 22. 10. 1920.
[588] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 41 a f. 61.
[589] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[590] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[591] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[592] 24. schůze obecního zastupitelstva, 22. 12. 1921.
[593] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f. 41.
[594] 38. schůze obecního zastupitelstva, 5. 5. 1922.
[595] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.
[596] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.
[597] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[598] 6. září 1922 na stavbě zaměstnáno 17
zedníků, 5 učňů, 26 dělníků, 4 ženy – celkem 52 lidí; Státní okresní archiv
Rokycany, kniha 50.
[599]23. září 1922 na stavbě pracuje 25
zedníků, 4 učni, 30 dělníků, 6 žen, 1 tesař – celkem 69 lidí; Státní okresní
archiv Rokycany, kniha 50.
[600] Státní okresní archiv Rokycany,
kniha 50.
[601] Zadání řemeslnických prací:
-
truhlářské
– Antonín Šašek a spol.
-
zámečnické
– Josef Splítek a spol.
-
pokrývačské
– Josef Šimáně a spol.
-
klempířské
– Antonín Kraus a spol.
-
kamnářské
– Václav Meiner a spol.
[602] Mozaikový chodník provedla ve dnech
26. – 27. září 1923 firma Josef
Kindl; Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[603] Státní okresní archiv Rokycany,
kniha 50.
[604] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[605] 5. schůze obecní správní komise, 28. 3. 1923.
[606] 6. schůze obecní správní komise, 6. 4. 1923.
[607] 9. schůze obecní správní komise, 25. 4. 1923.
[608] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[609] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[610] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[611] 12. schůze obecního zastupitelstva,
2. 5. 1928.
[612] 3. schůze městské rady, 30. 6. 1927.
[613] 10. schůze městské rady, 17. 8. 1927.
[614] 12. schůze obecního zastupitelstva,
2. 5. 1928.
[615] 35. schůze obecního zastupitelstva, 31. 1. 1930.
[616] 132. schůze městské rady, 17. 4. 1929.
[617] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12. 8. 1929.
[618] 7. zasedání MNV, 8. 9. 1958.
[619] 9. zasedání MNV, 12. 11. 1958.
[620] 1. zasedání MNV, 26. 1. 1959.
[621] Materiál pro jednání rady města, 3. ledna 2005, č. 2091.
[622] Materiál pro jednání rady města, 30. srpna 2004, č. 2413.
[623] Kronika města Rokycan, 2003, s. 22.
[624] Materiál pro jednání rady města, 3. ledna 2005, č. 2431.
[625] Materiál pro jednání rady města, 30. srpna 2004, č. 2413.
[626] Materiál pro jednání rady města, 11. 10. 2004, č. 2010, ID: 3127.
[627] Materiál pro jednání rady města, 3. 1. 2005, bod č. 2431, ID:3366.
[628] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[629] Materiál pro jednání rady města, 20. 9. 2004, bod č. 2010, ID:3042.
[630] Založeno na osobních zápiscích autora.
[631] Založeno na osobních zápiscích autora.
[632] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 1. 11. 2005, bod č. 1701, ID: 4424.
[633] Materiál pro jednání rady města, 9. ledna 2006, č. 2324, ID: 4655.
[634] Rokycanský deník, 6. 1. 2006.
[635] Materiál pro jednání rady města, 9. ledna 2006, č. 2010, ID: 4650.
[636] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[637] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1000, ID: 5577.
[638] Materiál pro jednání rady města, 26. 6. 2006, č. 2002, ID: 5250.
[639] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[640] Usnesení rady města, 27. 2. 2018; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892013
[641] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 89.
[642] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 213.
[643] 12. schůze obecního zastupitelstva, 26. 11. 1915.
[644] 22. schůze obecního zastupitelstva, 12. 7. 1921.
[645] 39. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1927.
[646] 34. schůze městské rady, 29. 11. 1927.
[647] 37. schůze městské rady, 14. 12. 1927.
[648] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.
[649] 13. schůze obecního zastupitelstva, 18. 5. 1928.
[650] 122. schůze městské rady, 12. 2. 1929.
[651] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1929.
[652] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4. 7. 1930.
[653] 87. schůze městské rady, 4. 8. 1932.
[654] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12. 1965.
[655] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.
[656] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.
[657] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.
[658] 5. plenární zasedání, 2. 11. 1970.
[659] 1. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1971.
[660] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.
[661] Kronika města Rokycan, 1974–1975, XIII, f. 75.
[662] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.
[663] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[664] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[665] 1. plenární zasedání MěstNV 23. února 1976.
[666] 4. plenární zasedání MěstNV, 4. 4. 1977.
[667] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=1440.5906146812567,-31752.64665354324,7208.637350774733,-28841.58556642106&link=ext
[668] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[669] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[670] Podle A. Podlahy proběhla decimace Madlonova pluku roku 1643; Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 122; https://encyklopedierokycan.wz.cz/Rokycany-Podlaha-soupispamatek.htm
[671] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s. 25.
[672] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/PP, kt. 82.
[673] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 255.
[676] Rokycanský deník, 27. 9. 2005.
[677] Rokycanský deník, 12. 10. 2005.
[678] Rokycanský deník, 12. 10. 2005.
[679] Založeno na osobních zápiscích autora.
[680] Rokycanský deník, 16. 12. 2005.
[681] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30. 5. 2006, č. 1000, ID: 5159.
[682] Kronika města Rokycan 2012, s. 40. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909
[683] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání obecní rady, schůze, 12. 3. 1861.
[684] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání obecní rady, schůze, 4. 5. 1861.
[685] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 165.
[686] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10. 9. 1920.
[687] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 91.
[688] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 616, snímek 173, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_1740-n
[689] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 232, snímek 81, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0820-n
[690] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 241, snímek 86, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0870-n
[691] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 245, snímek 88, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0890-n
[692] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 3, snímek 3, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0035-n
[693] Radní protokol, 08. 01. 1796 – 31. 12. 1796, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 3, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 3; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k003, snímek 88.
[694] Radní protokol, 08. 01. 1796 – 31. 12. 1796, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 3, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 3; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k003, snímek 104.
[695] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 305, snímek 232, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1205-n
[696] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 378.
[697] 43. schůze městské rady, 9. 1. 1928.
[698] 88. schůze městské rady, 24. 8. 1928.
[699] Založeno na osobních zápiscích autora.
[700] Matrika pohřbů Rokycany 1784–1797, s. 61, snímek 63, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0335-z
[701] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 185, snímek 80, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0810-n
[702] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 134, snímek 70, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0700-z
[703] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; viz SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 94v – 96.
[704] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 149, snímek 105, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0585-z
[705] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 78.
[706] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 160.
[707] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 224, snímek 115, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1150-z
[708] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 142.
[709] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 160.
[710] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 172.
[711] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[712] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 165.
[713] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[714] Sčítání lidu 1921, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706267
[715] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.
[716] Rokycanský deník, 19. prosince 2003.
[717] Rokycanský deník, 31. ledna 2003.
[718] Rokycanský deník, 31. ledna 2003.
[719] Materiál pro jednání rady města, 24. ledna 2005, č. 2430.
[720] Materiál pro jednání rady města, 14. 11. 2005, bod č. 2099, ID:4471.
[721] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[722] Veřejná vyhláška – stavební povolení, www.rokycany.cz
[723]Materiál pro jednání rady města, 7. 8. 2006, č. 2431, ID: 5396.
[724] Rokycanské noviny, č. 4, 20. 4. 2007, s. 1.
[725] Usnesení zastupitelstva města z 10. 4. 2007, www.rokycany.cz.
[726] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz
[727] Město Rokycany Zakázka malého rozsahu – rekonstrukce ulice Na Kameni v Rokycanech, www.rokycany.cz.
[728] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[729] Založeno na osobních zápiscích autora.
[730] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=1440.5906146812567,-31752.64665354324,7208.637350774733,-28841.58556642106&link=ext
[731] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 83.
[732] 1. schůze obecního zastupitelstva, 12. 7. 1927.
[733] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 22.
[734] Kronika města Rokycan, 1951–1954, VII., f. 184.
[735] Hlas Rokycanska, č. 44, 7. 11. 1991,
s. 3.
[736] Jan Šára: Rokytské mlýny v 16.
století (relace o mlýnech z r. 1600), Státní okresní archiv Rokycany,
č.kart.134. Karel Hofman uvádí, že mlýn se připomíná až roku 1680; Hofman, K.:
Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 13.
[737] Jan Šára: Rokytské mlýny v 16. století (relace o mlýnech z r. 1600), Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.134.
[738] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 67.
[739] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 49.
[740] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 378.
[741] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 180, snímek 77, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0780-n
[742] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 92, snímek 92, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0480-n
[743] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 138.
[744] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 247, snímek 89, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0900-n
[745] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 99, snímek 71, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0405-z
[746] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 250–251.
[747] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 304, snímek 231, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1200-n
[748] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 287.
[749] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 85, snímek 78, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0435-o
[750] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 62, snímek 34, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0340-z
[751] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt. 379.
[752] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[753] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[754] Podle Karla Hofmana až roku 1923; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 14.
[755] 43. schůze městské rady, 9. 1. 1928.
[756] 72. schůze městské rady, 14. 5. 1928.
[757] 93. schůze městské rady, 21. 9. 1928.
[758] 122. schůze městské rady, 12. 2. 1929.
[759] 163. schůze městské rady, 4. 10. 1929.
[760] 175. schůze městské rady, 11. 12. 1929.
[761] Kulturní přehledy MěNV, 1960, září, s. 7–10.
[762] SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.
[763] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 255.
[764] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.132.
[765] viz fotografie z roku 1916 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.
[766] 15. schůze obecního zastupitelstva, 30. 3. 1916.
[767] 17. schůze obecního zastupitelstva, 7. 6. 1916.
[768] Mimořádné zasedání obecního zastupitelstva, 28. 6. 1916.
[769] 1. schůze obecní okrašlovací komise, 24. 1. 1928.
[770] 23. schůze obecního zastupitelstva, 16. 6. 1925.
[771] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1. 10. 1926.
[772] 6. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1927.
[773] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.
[774] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9. 5. 1930.
[775] 186. schůze městské rady, 5. 3. 1930.
[776] 188. schůze městské rady, 19. 3. 1930.
[777] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f. 139.
[778] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f. 158.
[779] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f. 169.
[780] 215. schůze městské rady, 17. 9. 1930.
[781] 218. schůze městské rady, 1. 10. 1930.
[782] 42. schůze obecní finanční komise, 24. 10. 1930.
[783] 225. schůze městské rady, 29. 10. 1930.
[784] 230. schůze městské rady, 26. 11. 1930.
[785] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19. 6. 1934; 1. schůze obecní správní komise, 9. 12. 1930.
[786] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19. 6. 1934.
[787] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.
[788] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f. 169.
[789] Rokycanský deník, 28. 6. 1995, s. 9.
[790] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2. 11. 1932.
[791] 30. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 5. 5. 1933.
[792] 137. schůze městské rady, 20. 7. 1933.
[793] 145. schůze městské rady, 21. 9. 1933.
[794] 152. schůze městské rady, 25. 10. 1933.
[795] Schůze prezídia městské rady, 9. 11. 1933.
[796] Kronika města Rokycan, 1965–1968, XI, f. 334.
[797] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.
[798] 4. schůze obecního zastupitelstva,
27. 6. 1914.
[799] 39. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1935.
[800] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.
[801] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.
[802] Schůze pléna MNV, 10. 6. 1947.
[803] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 82, snímek 79, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0840-n
[804] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 378.
[805] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 180, snímek 77, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0780-n
[806] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 92, snímek 92, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0480-n
[807] 43. schůze městské rady, 9. 1. 1928.
[808] 70. schůze městské rady, 4. 5. 1928.
[809] 61. schůze městské rady, 23. 3. 1928.
[810] 102. schůze městské rady, 26. 10. 1928.
[811] Kronika města Rokycan, 1938–1947, f. 41.
[812] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.
[813] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.
[814] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.
[815] Schůze pléna MNV, 10. 6. 1947.
[816] Materiál pro jednání rady města, 26. 10. 2004, č. 1420.
[817] Kronika města Rokycan, 1938–1947, f. 14.
[818] Kronika města Rokycan, 1938–1947, f. 80.
[819] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.
[820] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2. 1968.
[821] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.
[822] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.
[823] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.
[824] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.
[825] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.
[826] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.
[827]
Kronika města Rokycan 2013, s. 49–50.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553
[828] Rokycanský deník, 28. 6. 1995, s. 9.
[829] Rokycanský deník, 19. 5. 1997, s. 9.
[830] Kronika města Rokycan, 1997, f. 58.
[831] Kronika města Rokycan, 1997, f. 58.
[832] Kronika města Rokycan, 1997, f. 70.
[833] Rokycanský deník, 8. 7. 1997, s. 9.
[834] Rokycanský deník, 29. srpna 2002.
[835] Kronika města Rokycan, 2003, s. 25.
[836] Kronika města Rokycan, 2003, zasedání městské rady, 12. května 2003, s. 7.
[837] Viz informační tabule umístěná vedle lávky na jižním břehu Klabavky, Kronika města Rokycan, 2003, s. 25.
[838] Rokycanský deník, 27. srpna 2003.
[839] Zpráva ČTK, ID: 20030324E02770, 24. 3. 2003.
[840] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[841] Rokycanský deník, 27. srpna 2003.
[842] Rokycanský deník, 8. srpna 2003.
[843] Rokycanské noviny, č. 4, 20. srpna 2003, s. 2.
[844] Usnesení zastupitelstva města z 19. 8. 2003, www.rokycany.cz.
[845] Usnesení zastupitelstva města z 30. 9. 2003, www.rokycany.cz.
[846] Rokycanský deník, 27. srpna 2003.
[847] Rokycanský deník, 31. ledna 2003.
[848] Rokycanský deník, 19. prosince 2003.
[849] Rokycanský deník, 31. ledna 2003.
[850] Materiál pro jednání rady města, 24. ledna 2005, č. 2430.
[851] Materiál pro jednání rady města, 24. ledna 2005, č. 2430.
[852] Materiál pro jednání rady města, 14. 11. 2005, bod č. 2099, ID:4471.
[853] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=1440.5906146812567,-31752.64665354324,7208.637350774733,-28841.58556642106&link=ext
[854] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 247, snímek 89, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0900-n
[855] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 35; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[856] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 100.