|
|
|
|
|
|
Historické sídelní jádro Plzeňského předměstí (náměstí U Saské brány, Dolní příkopy, ulice Soukenická, Madlonova, Ke Koupališti, U Soutoku, Na Kamení)
Nejstarší jádro Plzeňského předměstí se rozkládá na rostlém půdorysu podél několika ulic severně od historického jádra města. Ústředním organizačním prvkem zdejší sídelní struktury byla Saská brána (viz kapitola „městské opevnění“), jeden ze tří původních výjezdů z městských hradeb. Před ní se zformovalo prostranství (dnes náměstí U Saské brány), dominované historickým mlýnem (pozdější Guthovy železárny) čp.12/III. Z tohoto nepravidelného plácku pak vybíhala hlavní dopravní osa čtvrti, a to dnešní Madlonova ulice, směřující od Saské brány směrem na ves Litohlavy. Dále dotud vycházela ulice Soukenická, která vedla do prostoru u Děkanského rybníčku, k brodu přes Padrťský potok. Podružnější charakter měla ulice Dolní příkopy, sledující linii městských hradeb. Nynější ulice Ke Koupališti a U Soutoku pak byly spíše pěšinami, které se teprve od konce 19. století složitým regulačním procesem měnily na městské ulice.
Obsah
2.1. Dům čp.12/III (bývalé Guthovy železárny) a náměstí U Saské brány
2.1.1. Dějiny domu čp.12/III do konce 19. století
2.1.2. Přestavba mlýna na Guthovy železárny
2.1.3. Zřízení Strojně traktorové stanice
2.1.4. Vývoj podniku po roce 1989 a urbanistické zhodnocení areálu
2.1.5. Stavební vývoj původní budovy mlýna čp.12/III po roce 1945 a její architektonický popis
2.1.8. Vývoj pojmenování náměstí U Saské brány
2.2.1. Proměny dopravní funkce Soukenické ulice (most přes Padrťský potok a silniční průtah)
2.2.2. Rozšíření průtahu Soukenickou ulicí v 70. letech 20. století
2.2.3. Nový most přes Padrťský potok z r. 1999
2.2.4. Původní zástavba v Soukenické ulici (Rokycanské Benátky) a její demolice
2.2.5. Dochovaná zástavba v Soukenické ulici
2.2.6. Vývoj pojmenování Soukenické ulice
2.3.1. Urbanistický vývoj a zástavba v ulici U Soutoku
2.3.2. Technický vývoj ulice U Soutoku a vývoj jejího pojmenování
2.4.1. Urbanistický a stavební vývoj Dolních příkopů
2.4.2 Bývalá tiskárna čp.1/III na Dolních příkopech
2.4.3. Plácek před domem čp.1/III
2.4.5. Technický vývoj ulice Dolní příkopy a vývoj pojmenování
2.5.1. Původní zástavba v Madlonově ulici
2.5.2. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III (původní zástavba a plány na výstavbu sirotčince)
2.5.3. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III (příprava a průběh výstavby)
2.5.4. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III (architektonický popis a další stavební vývoj)
2.5.5. Technický vývoj Madlonovy ulice. 15
2.5.6. Vývoj pojmenování Madlonovy ulice
2.6. Mohyla Madlonova pluku (Černý kříž)
2.7.1. Urbanistický a stavební vývoj ulice Na Kamení
2.7.2. Zástavba v ulici Na Kamení 16
2.7.3. Technický vývoj ulice Na Kamení 17
2.7.4. Vývoj pojmenování ulice Na Kamení
2.8.1. Urbanistický vývoj ulice Ke Koupališti
2.8.2. Hůlkovský mlýn čp.14/III
2.8.3. Propojení ulice Ke Koupališti s Husovými sady
2.8.4. Nové spojení centra města s Husovými sady a koupalištěm po regulaci Klabavky
2.8.5. Pokus o vznik vilové čtvrti ve 30. a 40. letech 20. století a expanze průmyslového areálu
2.8.6. Technický vývoj ulice Ke Koupališti
2.8.7. Lávka přes Klabavku, povodně v roce 2002 a její obnova
2.8.8. Vývoj pojmenování ulice Ke Koupališti
2.1. Dům čp.12/III (bývalé Guthovy železárny) a náměstí U Saské brány
Státem památkově chráněný dům čp.12/III (zvaný „U Guthů“ též „Muchkovský“[1] nebo „Kočkův mlýn“[2], nověji znám jako „traktorka“) na náměstí U Saské brány se připomíná už v 16. století (foto z r. 2003). Odjakživa to byla bohatá usedlost. Svým přepychem a měřítky evidentně převyšovala všechny okolní domky, které měly spíše rozměry vesnických chalup. Mlýn čp.12/III zaujal i kreslíře F. B. Wernera, a tak podsaditou hmotu mlýna s mansardovou střechou lze rozeznat i na jeho jinak schématické vedutě Rokycan z 1. čtvrtiny 18. století.
2.1.1. Dějiny domu čp.12/III do konce 19. století
Roku 1581 se zde jako majitelka připomíná jistá paní Muchková z Počernic, feudální držitelka nedaleké vsi Osek. Po její tragické smrti přešel mlýn jako odúmrť králi (Rudolfu II.). Pak se mlýna ujal Jan Jakub Herbrot a později jeho bratr Vilím Herbrot. Někdy v této době pravděpodobně mlýn získal dnešní půdorys, vnitřní dispozici a masivní nárožní opěrák. V roce 1662 se mlýn dostal do držení rodu Letnianských z Wišerovic, přední rokycanské patricijské dynastie. Člen toho rodu, Jan Letnianský (zemřel r. 1647) byl městským primasem. Bohuslav Letnianský zakládal jako šichtmistr v 2. polovině 17. století na Rokycansku hamry a železné hutě. Dům čp.12/III sloužil jako vodní mlýn. Jeho kola poháněl Mlýnský náhon, který sem přitékal z východu podél městských hradeb a před mlýnem tvořil malý rybník (o náhonu obecně pojednáno v kapitole „Pražské předměstí“). Za Letnianských proběhly v objektu další přestavby. Vnější podobu mlýnu vtiskla barokní přestavba v 18. století. V této podobě se zachoval dodnes, a to i přesto, že od konce 19. století se stal součástí továrny.
Dle úředního odhadu z roku 1796 sestávala usedlost z vlastního mlýnu, postranního obytného stavení čp.12/III, dále z chalupy čp.13/III , chlévů, stodol a dalších hospodářských objektů. Dál za domem zahrada a pole. Celá usedlost byla zděná.[3] Podrobnější stavební popis nabízí úřední odhad nemovitosti z roku 1842. Hlavní obytná budova mlýnu měla v přízemí klenutou předsíň, vpravo u vchodu dvě obytné místnosti, čeledník, vedle toho vlevo 2 spižírny, všechno klenuté. V 1. patře pět obytných pokojů, klenutá kuchyně, dřevěná pavlač. Celá budova stavěná z kamene a ze dřeva. Střecha krytá šindelem. Dům v dobrém stavu. Půdorysné rozměry 11 sáhů x 5 sáhů 5 stop (20,86x11,06 metrů). Vedle obytné budovy stál objekt mlýnice zbudovaný z kamene a ze dřeva, střecha šindelová. Objekt v dobrém stavu. Půdorysné rozměry 6 sáhů 5 stop x 3 sáhy 3 stopy (12,96 x 6,63 metrů). Na dvoře vpravo na kamenných pilířích pila v středním technickém stavu. Rozměry 4 sáhy 3 stopy x 2 sáhy 3 stopy (8,53 x 4,74 metrů). Vpravo ve dvoře stála stodola s 1 mlatem a 2 pernami. Postavená z kamene a z cihel, střecha krytá šindelem. Objekt v dobrém stavu. Půdorys 10,25 sáhu x 7 sáhů 1 stopa (19,43x13,59 metrů). Vedle obytné budovy vlevo u dvora hospodářský objekt s chlévem a koňskou stáji, krytý šindelem. Objekt v dobrém stavu. Rozměry budovy 7 sáhů x 3 sáhy 3 stopy (13,27x6,64 metrů). Všechny výše uvedené budovy oceněny na 7368 zlatých a 18 krejcarů konvenční měny. Kromě toho za hospodářskými budovami stála na dvoře chalupa čp.13/III – částečně z kamene, částečně ze dřeva. V chalupě dvě obytné světnice a klenutá kuchyně. Střecha šindelová, omítka z mazanice. Objekt v středním technickém stavu. Rozměry 5 sáhů 4 stopy x 3 sáhy (11,16 x 5,69 metrů).[4] V roce 1877 provedena výstavba nové čtyřpodlažní mlýnice. Dochovaná dodnes východně od historické budovy bývalého mlýna. Její projekt zpracoval Jan Šmaus. Zároveň postaveny v severní části parcely kolny.[5]
Chalupa čp.13/III stála na straně do ulice Ke Koupališti, severně od domu čp.12/III. Na císařském otisku mapy stabilního katastru zachycena jako nespalný (zděný) objekt. Později zbořena a její číslo popisné přesunuto na jiný dům.
2.1.2. Přestavba mlýna na Guthovy železárny
V červenci 1897 se ohlašuje, že dům čp.12/III si na 6 let pronajala od Vilemíny Jágrové dvojice podnikatelů, zámečník Julius Guth a obchodník se šicími stroji Julius Neumann, kteří zde mají začít s výrobou různého zboží, částí šicích strojů, velocipédů apod. Výroba měla být spuštěna 1. září 1897.[6] Mlýn pak opravdu adaptovali na továrnu na výrobu železářského zboží. Ještě v roce 1897 proběhla přestavba kovárny na prádelnu a další drobné stavební úpravy podle plánu Bohuslava Ryšavého.[7] Původní dvůr a zahrada usedlosti se od té doby postupně zaplňovaly dalšími výrobními objekty. Po šesti letech se podnikatelská dvojice rozešla a Guth samotný kupuje roku 1905 za 42 500 K budovu do svého vlastnictví.[8] Vznikly tak Guthovy železárny, menší průmyslový podnik specializující se na domácí železné potřeby (šicí stroje, zahradnické náčiní, visací zámky apod.). Následujícího roku postavil Guth v sousedství starého mlýna novou slévárnu litiny, kterou v roce 1907 ještě rozšířil.[9] Pro slévárnu využita původní stodola (později sklad železa). Její projekt je dílem Eduarda Šmause.[10] Bohuslav Ryšavý pak navrhl menší objekt skladiště, postavený roku 1906 nad Mlýnským náhonem.[11] Pro pohon strojů byla postavena vodní turbína, později energii dodávala i parní lokomobila. V roce 1909 přibyla v areálu železáren nová budova kuplovny. Podnik prosperoval a před 1. světovou válkou zaměstnával Julius Guth už 115 dělníků, takže již nešlo o malovýrobu ale jeden z největších podniků ve městě. Na fotografii z roku 1916 má dokonce továrna vlastní cihlový tovární komín a směrem k severu stojí velká výrobní hala.[12] Zároveň ale Guthova expanze nikdy nepřesáhla limit malého okresního města. Příznačné bylo, že majitel firmy sám vedl její správu. Roku 1921 Julius Guth zemřel a továrnu převzal jeho syn Josef.[13]
V listopadu 1927 konstatuje rada města, že úpravu kanalizace a dlažby při továrně J. Guth nelze provést pro nedostatek peněz.[14] V květnu 1933 obecní okrašlovací a komunikační komise rozhodla, že prostranství před továrnou Guth bude vyrovnáno do roviny tak, aby se odstranila kaluž, tvořící se tu.[15] V červnu 1933 městské radě oznámen výkaz městské technické kanceláře o nouzových pracích. Usneseno je provádět postupně až na úpravu prostranství před Guthovou továrnou, kde je nutno připravit projekt.[16] V říjnu 1933 pak městská rada rozhodla, že městskou technickou kanceláří navržená úprava prostranství před Guthovou továrnou se může provést jen po předložení celkového projektu dláždění ulic od Plzeňské brány k bývalé stravovně (viz níže).[17] Během hospodářské krize v 30. letech se podnik ocitl v útlumu. Nové oživení firmy překazila 2. světová válka. V ní byla Guthova rodina pro svůj židovský původ vyhlazena nacisty v koncentračních táborech. Mapa města z roku 1940 zde uvádí sladovnu, 31. července 1942 se zde provoz zastavil.[18]
2.1.3. Zřízení Strojně traktorové stanice
Po válce už firma zůstala v národní správě.[19] Již v květnu 1945 sem jmenován jako komisař J. Fajfr.[20] Roku 1948 podnik převzaly Škodovy závody Plzeň. V jejich režii tu krátce působila Továrna stavebního kování, n.p. K 30. červnu 1950 bylo ukončeno slévání litiny. Následujícího roku sem byla umístěna Strojně traktorová stanice (STS), lidově „traktorka“. Za její éry se podnik dále rozrostl a vyplnil takřka celý blok vymezený ulicemi U Soutoku, Ke Koupališti a náměstí U Saské brány. Vlastní historické, renesančně-barokní jádro mlýna tak postupně bylo obklíčeno konglomerátem ryze moderních, utilitárních staveb. Vedle mlýna stojí nad bývalým Mlýnským náhonem stavba mlýnice s novorenesanční fasádou, která jako jedna z mála přežila ze starší stavební fáze podniku. Postavena byla roku 1877, její vnější tvář možná pak ještě pozměněna na přelomu 19. a 20. století při transformaci na železárny.
O něco dále k východu stojí moderní objekt čp.9/III, dnes administrativní budova podniku (foto z r. 2003). Na jeho místě ještě v 60. letech 20. století stával původní dům. Dům čp.9/III zobrazen už na mapě stabilního katastru z roku 1838, kde evidován jako nespalný (celozděný) objekt. V souvislosti s expanzí továrny za komunistického režimu ale byl zbořen a nahrazen novostavbou. V této své moderní podobě, coby plochostřechý socialistický kvádr, je zobrazen už na fotografii z počátku 80. let 20. století.[21] V roce 2004 dům čp.9/III vhodně opraven, přičemž na dosavadní plochou střechu nastavena sedlová střecha.
Na indikační skice mapy stabilního katastru z let 1838-77 je severovýchodně od domu čp.9/III, směrem do tehdejší boční komunikace (předchůdkyně dnešní ulice U Soutoku), zakreslen ještě další dům označený čp.34/III. V seznamu majitelů domů uváděn už k roku 1788.[22] To, že svým číslem nezapadá do souvislé řady čísel okolních domů, nasvědčuje tomu, že vznikl někdy krátce předtím, koncem 18. století, až po zavedení systému čísel popisných roku 1771. Na císařském otisku mapy stabilního katastru je na jeho místě zakreslen jakýsi objekt, evidován jako spalný, tedy dřevěný. V roce 1879 zmiňováno jako majitel objektu čp.34/III Mirošovské těžířstvo.[23] Není jasné, zda myšlen tento objekt, nebo jiný, který mezitím dostal přiděleno toto číslo popisné. Dům čp.34/III každopádně později zrušen, protože ještě před koncem 19. století jeho číslo popisné přiděleno novému domu v Třebízského ulici. V prostoru mezi domy čp.9/III a čp.12/III musely po roce 1945 ustoupit bobtnajícímu průmyslovému areálu i dva původně samostatné obytné domy čp.10/III (zbořen v lednu 1988[24]) a čp.11/III (zbořen v lednu 1948 kvůli výstavbě nových dílen a skladiště, podle jiného pramenu zbořen již v roce 1947[25]). Domy čp.10/III a čp.11/III zachyceny již na mapě stabilního katastru z roku 1838. Šlo v obou případech o nespalné (celozděné objekty). Oba se připomínají už v seznamu majitelů domů z roku 1788.[26] V červenci 1933 vydáno stavební povolení pro F. Řehořovského na podezdívku štítu v čp.10/III.[27]
Mezi domem čp.11/III a objekty čp.9/III a čp.10/III vbíhala krátká slepá ulička. Na podzim 1947 požádala firma Guth o její zábor, šlo o plochu o rozloze 115 metrů čtverečních. Město souhlasí, ulička už neplnila žádnou veřejnou funkci a byla ze tří stran obklopena areálem podniku. Radnice navíc oceňovala, že zbořením domu čp.11/III roku 1947 firma umožnila obci rozšířit komunikaci na náměstí U Saské brány.[28] Na místě těchto domů a uličky je v současnosti hlavní brána podniku a vyasfaltované nádvoří. V letech 1966-67 vyrostla nová provozní hala.[29] Šlo o montovanou halu, jejíž stavba povolena během 1. pololetí 1967.[30] Další podobný objekt (hala mechanizace) o půdorysných rozměrech 12x48 metrů začal na podzim 1978 stavět plzeňský Armabeton.[31] 4. dubna 1979 byla zprovozněna hala na generální opravy dojicích strojů.[32]
Rozrůstání areálu „traktorky“ si dokonce vyžádalo přeložku ulice U Soutoku. Ta původně vybíhala z Náměstí U Saské brány k Padrťskému potoku po východní straně objektu čp.9/III a měla podobu polní cesty. Protější nároží obsazoval dům čp.49/III, jednoduchý přízemní domek. Zvaný „Mikulášovna“.[33] Na mapě stabilního katastru z roku 1838 dům čp.49/III ještě nestál. Zbudován patrně nedlouho poté, okolo poloviny 19. století. Brzy po 2. světové válce odkoupilo město část sousedící parcely od statkáře Krafta.[34] Manželé Kraftovi nabídli pozemek i s domem čp.49/III městu 1. ledna 1947, nabídka byla ihned přijata. Město plánovalo využít nově nabytý majetek pro úpravu lokality. Měla být rozšířena komunikace (myšleno pravděpodobně náměstí U Saské brány, respektive Soukenická ulice). Rovněž se mluví o rozšíření „uličky k Padrťskému potoku“, do níž dům svým rohem zasahoval.[35] V tomto případě je myšlena dnešní ulice U Soutoku. V roce 1949 ale ještě ulička existovala v původním rozsahu. Brigádnickou prací členů KSČ byla tehdy vyčištěna.[36] Nakonec ale byly změny ještě radikálnější. V roce 1956 se uvádí, že dům čp.49/III již není obydlen. Byl totiž předtím třikrát vyplaven velkou vodou. Domovní správa jej proto předala do majetku traktorové stanice, která jej přičlenila k svému areálu a zřídila v něm výzkumnou stanici.[37] Po začlenění domu čp.49/III do plochy průmyslového závodu byla ulice U Soutoku posunuta o několik desítek metrů směrem k jihovýchodu. Domek čp.49/III ještě nějakou dobu přežíval jako součást traktorové stanice, někdy v 80. letech 20. století na jeho místě vystavěna nová hala, účelový objekt s plechovým pláštěm, zakončený jednoduchou sedlovou střechou. Směrem do náměstí U Saské brány je k němu přistavěna patrová budova s plochou střechou (foto z r. 2003).
Před rokem 1966 za traktorovou stanicí vysazeno 8 jeřábů a 2 lípy.[38] Do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969) zařazeno i oplocení pozemku u STS. Předpokládaná hodnota díla 25 000 Kčs.[39] Práce měly začít v 1. čtvrtletí 1970 a skončit ve 4. čtvrtletí téhož roku. Náklady měly dosáhnout 10 000 Kčs, hodnota díla 25 000 Kčs.[40] V listopadu 1970 opět navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek podniku STS upravit prostranství před závodem.[41]
2.1.4. Vývoj podniku po roce 1989 a urbanistické zhodnocení areálu
Po převratu prošel podnik úspěšnou privatizací. V roce 1993 nově formulován výrobní program a firma přejmenována na SMS (Strojírenství, montáže, servis).[42] Vyrábí se tu různé zemědělské stroje a nářadí a také úspěšné spalovací pece na ropné produkty, jejichž výrobu zahájil podnik už roku 1989.[43] V roce 1992 tu pracovalo 120 osob.[44] V roce 2003 pak SMS zaměstnávala už 170 lidí. Daní za pokračující podnikatelskou aktivitu byla další výstavba industriálních objektů. V lednu 1991 postavila v části dvora přiléhající k ulici Ke Koupališti firma Šabata novou halu.[45] Určena jako sklad a dělírna hutního materiálu.[46] Zůstává sice z valné části skryta za vysokou ohradní zdí podniku, ale její ocelová střešní konstrukce poněkud zastínila jinak intimní atmosféru ulice Ke Koupališti. 14. února 1989 rada MěstNV souhlasila s dočasným využitím zpevněné plochy u STS jako staveništního zařízení po dobu výstavby ocelové haly do 31. prosince 1993.[47] 18. ledna 2007 zahájil stavební odbor městského úřadu řízení o odstranění stavby „stavební úpravy objektu za účelem zřízení máčírny včetně technologického zařízení na pozemcích: stavební parcely 343/1 pozemkové parcely 3881 v kat. území ROKYCANY“ a na 15. února 2007 svolána schůzka. Šlo o dodatečné povolení stavebních úprav objektu a o povolení užívání. Stavebníkem měla být firma SMS.[48] 21. února 2007 pak stavební úpravy i užívání povoleno.[49]
Z urbanistického hlediska byla intenzivní industrializace této lokality omylem. V jinak poklidné domkářské čtvrti, na dotyku z lesoparkovým areálem Husových sadů (Stráň) vznikl cizorodý, přehuštěný blok továrních hal. Zejména přilehlé nábřeží Padrťského potoka a Klabavky v ulici U Soutoku na severní straně areálu je promarněnou příležitostí, protože namísto skutečně městotvorného zhodnocení nábřežní linie tu byla vytvořena nevábná periferie (foto z r. 2003). Tato dravá expanze industriálních objektů měla i svůj politický podtext. Byla totiž zahájena počátkem 50. let, kdy nově zřízená traktorová stanice požádala o zábor zahrady č.kat.205 pro chystanou výstavbu provizorních kůlen a cisterny. Šlo o rozsáhlý pozemek severovýchodně od historické budovy čp.12/III, který dosahuje až téměř k Padrťskému potoku a vyplňuje tedy podstatnou část bloku. MNV se zdráhal udělit povolení. K věci se ale začal vyjadřovat hlavní komunistický deník v Plzeňském kraji Pravda a tomuto nátlaku místní reprezentace ustoupila. 26. června 1950 pak povolení MNV vydal.[50] Byl to diktát stalinské hyperindustrializace, které byla dána absolutní priorita před zdravým urbanistickým plánováním. Tím spíše je politováníhodné, že v roce 1970 město při formulování nového územního plánu mělo možnost koncepčním způsobem výrobu v této oblasti postupně „utlumit“. Rozhodlo se ovšem naopak, ponechat areál bývalých Guthových železáren jako „víceúčelový objekt“.[51] Tím ovšem stimulovala jeho další rozmach, i plošný.
V dubnu 1973 totiž plénum MěstNV schválilo změnu směrného územního plánu a souhlasilo s tím, aby zamýšlený opravárenský závod STS byl situován v stávajícím areálu podniku, za dodržení podmínek stanovených radou.[52] 1. března 1977 rada MěstNV vzala na vědomí zprávu o další výstavbě STS. Odbor výstavby MěstNV prý požádá STS o předložení komplexního výhledu rozvoje podniku.[53] Klíčové jednání se odehrálo 26. dubna 1977, kdy rada MěstNV souhlasila s vymezením území pro rozšíření STS. Jižní hranice areálu měla sahat až k silničnímu tahu, na hranici pozemku č.kat.201/10, přes č.kat.201/9, na hranici č.kat.201/5. Obslužná komunikace pro stávající rodinné domy v okolí měla být vedena vnitřkem vymezeného území. Zároveň nemělo dojít k narušení životního prostředí. Doporučeno zástavbu na nově vymezeném území STS jinak řešit (záměna výrobních objektu č. 11 a č. 9 za č. 8).[54] V červnu 1977 pak radní přidělili Karlu Smetákovi pozemek na výstavbu garáže a na zřízení zahrádky, jako náhradu za pozemek, který mu měl být zabrán rozšiřováním areálu STS.[55] Další nevýhodou existence průmyslového závodu v této lokalitě je, že celá oblast leží v zátopovém území. Škody tu pravidelně vznikaly i při jinak nevelkých povodních. Jako například 8. července 1954, kdy rozvodněný Padrťský potok zatopil zdejší dílny.[56] Rovněž po průtrži mračen 17. července 1965 se ocitly pod vodu garáže v areálu podniku.[57] Areál zaplaven i 8. května 1978. Tentokrát stačila lokální povodeň na Boreckém potoce.[58] A po dvou letech, 22. července 1980, přišla velká voda znovu,[59] následovaná o rok nato dalšími záplavami.[60] Naposledy se tudy prohnala velká voda v srpnu roku 2002 (foto z r.2002). I v období po roce 1989 nedošlo k útlumu zdejší průmyslové výroby. Na rozdíl od mnoha jiných totiž tento podnik přežil ekonomickou transformaci a naopak se dál rozvinul. Tato jinak pozitivní zpráva měla ale svůj odvrácenou tvář v podobě nemožnosti nově řešit tuto lokalitu. Pokud by se objevila v budoucnosti možnost areál vykoupit, mělo by město využít příležitost a průmyslový provoz zde definitivně ukončit, popřípadě výrazně redukovat. Vyložené rušivé jsou zejména tovární haly na severním okraji areálu, při ulici K Soutoku a na nábřeží.
2.1.5. Stavební vývoj původní budovy mlýna čp.12/III po roce 1945 a její architektonický popis
Díky památkové ochraně (registrační číslo objektu 2421) vyhlášené roku 1964 (podle jiného zdroje už 3. května 1958[61]) ale naštěstí unikl účelovým modernizacím vlastní historický mlýn čp.12/III. V roce 1970 v jeho přízemí vznikla prodejna potravin (podle údaje z listopadu 1967 ovšem už prý prodejna byla zřízena, mělo ji adaptovat družstvo Jednota[62]). Do vnější tváře objektu ale nijak zásadně nezasáhla, kromě unifikovaného vývěsního štítu na fasádě. V roce 1982 občanský výbor č. 8A zaslal protest proti zrušení prodejny Jednota v budově čp.12/III.[63] V 1. pololetí 1972 provedl podnik STS opravu fasád budovy a výměnu okapových žlabů, celkem práce v hodnotě 10 000 Kčs.[64] V roce 1976 podnik STS uvažoval o demolici historické budovy. V červnu 1976 to kritizoval na plénu MěstNV František Purghart. Vadila mu představa demolice jako taková (poukazoval na památkový charakter domu), ale i to, že podnik začal bourání připravovat, aniž by cokoliv městu oznámil.[65] Zvrhlý plán naštěstí nebyl realizován.
Během 80. let ale přesto objekt zchátral. V roce 1995 požádalo město stát o 300 000 Kč z památkového fondu na jeho opravu[66]. V letech 1995-97 pak provedena vestavba ubytovny do druhého patra budovy a roku 1996 i obnova fasády.[67] Celková rekonstrukce vnější podoby domu se ale nakonec uskutečnila až v roce 2001, kdy provedena citlivá oprava fasády a střechy mlýna.[68] Při rekonstrukci odstraněna z parteru původní prodejna a obnovena okna. V rámci Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón bylo na opravu tohoto objektu pro rok 2001 vyčleněno státem 66 000 Kč.[69] V roce 2003 obdržela firma SMS dotaci ve výši 150 000 Kč od krajského úřadu na opravu podlah historického mlýna poničených při povodni v roce 2002.[70] Historická budova se navíc roku 1992 stala součástí městské památkové zóny (novější průmyslové budovy v areálu podniku nikoliv).
Mlýn čp.12/III je dnes mimořádně zachovalou barokní architekturou bohatého předměstského dvorce. Nejstarší části jeho zdiva pocházejí patrně již ze 17. století, vnější tvář domu z 18. století. Patrový objekt má mansardovou střechu s vikýři. Hlavní, šestiosé průčelí je natočeno k jihu do náměstí U Saské brány. Nároží zpevňuje masivní opěrák, vybíhající až do výše korunní římsy, možná renesančního původu. V přízemí se nachází jednoduchý vstupní portálek se štukovaným ostěním. Parter je tu členěn rustikou. Okna v patře mají jednoduché profilované šambrány. Mezi nimi jsou na fasádě umístěny v oválném poli dvě barokní malby, a to svatý Florián (foto z r. 2003) a svatý Josef (foto z r. 2003), obě barokní. Boční, dvouosou fasádou hledí dům do Madlonovy ulice (foto z r. 2003). Uvnitř se nacházejí klenuté barokní prostory. Středová chodba má pruské klenby, vedlejší místnosti křížové klenby.[71] Zadní strana domu zůstává veřejnosti nepřístupná a je otočena do továrního dvora. Nalézá se tu stará pavlač. Při porovnání její současné podoby s Schönbergerovou litografií z roku 1830 zjišťujeme, že i zadní strana domu si už téměř 200 let drží svoji tvář.
2.1.8. Vývoj pojmenování náměstí U Saské brány
Náměstí U Saské brány nemělo ještě hluboko do 20. století oficiální název. Nebyla považována za náměstí, spíše za prostranství. Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic. V říjnu 1934 se rozhodlo, že názvosloví bude řešit najednou.[72] 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech. 25. dubna 1935 její návrhy posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo prostranství před Guthovou továrnou až k tehdejší Mlynářské ulici č.kat.2857 nazvat Náměstí Letňanského. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[73] Variantně uváděno i jako Náměstí Letnianského (Jan Letnianský z Wišerovic byl v polovině 17. století významným rokycanským radním[74] a majitelem zdejšího mlýna čp.12/III, viz výše).
V červenci 1951 došlo k jeho přejmenování a výsledkem byl jeden z nejkomičtějších a zároveň nejideologičtějších názvů té doby, náměstí Mladých traktoristů.[75] Přejmenování schválila na svých zasedáních 15. května a 15. června 1951 rada MNV na počest 30. výročí založení KSČ.[76] 30. června 1994 rozhodlo městské zastupitelstvo o zrušení tohoto neústrojného názvu a přijalo současné pojmenování náměstí U Saské brány. Název náměstí je ovšem do značné míry formální, protože zde byl kromě mlýna čp.12/III evidován už jen jeden objekt, a to mateřská škola čp.39/I, později přečíslovaná na čp.224/I (viz kapitola „okružní třída“). 23. března 2006 navíc rozhodl městský úřad o přeřazení objektu do Třebízského ulice. 24. dubna 2006 změnu potvrdila rada města.[77]
2.2. Soukenická ulice
Zatímco barokní objekt mlýna čp.12/III zůstává jakousi pohledovou konstantou Rokycan už minimálně dvě století, prostor před mlýnem, náměstí U Saské brány a oblast dále k jihovýchodu, podél Soukenické ulice, se během posledních desetiletí radikálně proměnila, a to k horšímu. Jestliže hluboko do 20. století bylo náměstí U Saské brány i Soukenická ulice jen ospalým slepým ramenem předměstské zástavby, pak zejména ve 2. polovině tohoto století se lokalita transformovala na průjezdní dopravní tepnu. To s sebou neslo nejen dopravní zátěž, ale i demolice zástavby. V 80. letech 20. století se tím zároveň připravovala asanace další části historických Rokycan. Zmizet měla nejen Soukenická ulice, ale i celé Dolní příkopy a zástavba podél Gottliebovy ulice. Asanační plány naštěstí zastavil pád normalizačního režimu, ale těsně před jeho koncem byla právě oblast Soukenické ulice k náměstí U Saské brány zasažena demolicemi.
2.2.1. Proměny dopravní funkce Soukenické ulice (most přes Padrťský potok a silniční průtah)
Soukenická ulice původně na východě končila na břehu Padrťského potoka brodem. Suchou nohou mohli vodní tok přejít jen pěší, a to přes dřevěnou, takzvanou Vojtovic lávku, která byla na opačném břehu zaústěna do dnešní Tomáškovy ulice na Pražském předměstí dnes již neexistující pěšinou mezi domy čp.51/II a 52/II. Vidět je už na nejstarší katastrální mapě z roku 1838. Šlo o dřevěnou konstrukci. Dopravní propojení obou historických rokycanských předměstí tak zůstávalo nedostatečné, ostatně intenzita provozu byla nízká a vedlejší brod postačoval pro hnaní dobytka. Nejstarší regulační plán města z roku 1892 navrhoval postavit zcela novou ulici s přemostěním Padrťského potoka v ose Nerudovo náměstí - ulice U Spilky. Tento dosti odvážný a spíše fantaskní projekt by si vyžádal plošné demolice a nebyl nakonec realizován. Po roce 1900 uzrávala logičtější koncepce, a to vytvořit severní dopravní obchvat města, nikoliv podél městských hradeb, jako se stalo na jižní straně Rokycan (Jiráskova ulice), nýbrž propojením Soukenické ulice s Nerudovým náměstím novým mostem přes řeku v místě brodu.
V prosinci 1927 se na jednání obecního zastupitelstva Václav Stehlík přimlouvá za úpravu okolí lávky u Sedláků a opravu lávky samotné, je prý nebezpečná pro chodce. Věc odkázána k posouzení městské radě. Rovněž František Komárek se přimlouval za úpravu okolí lávky u Sedláků včetně chodníku od lávky ke kovářovi Potůčkovi. Starosta reagoval s tím, že město uvažuje o výstavbě zcela nových betonových lávek.[78]
Od konce 20. let se uvažovalo o tom, že by sem byl přestěhován starší příhradový most z Pražské ulice (vedle nějž se chystala výstavba nového železobetonového mostu, viz kapitola „Pražské předměstí“). V květnu 1928 městská rada vzala na vědomí zprávu městské technické kanceláře, která nedoporučila použít železnou konstrukci erárního mostu na výstavbu mostu u stravovny.[79] Rozpočtová analýza totiž ukázala, že by to nebylo vhodné. Rozebrání i montáž mostu a složité přestěhování jeho konstrukce z Pražské ulice sem do Soukenické ulice by přišlo na asi 150 000 Kč, zcela nový most by přitom prý stál 160 000 Kč.[80] Znovu v roce 1930 ale spolek majitelů domů doporučil získat konstrukci železného mostu přes Padrťský potok a umístit jej přes potok u stravovny. Městská technická kancelář doporučila vyčkat na posudek o rozpočtu na přestěhování mostu od E. Sušického. Městská rada toto stanovisko vzala na vědomí v říjnu 1930.[81] Definitivní stanovisko pak vydala obecní správní komise, která nahradila rozpuštěné zastupitelstvo, v únoru 1931. Na základě rozpočtu E. Sušického a Škodových závodů prý nelze koupit konstrukci železného mostu přes Padrťský potok a umístit ji ke stravovně.[82] Jak sice ukázala realita, stavba nového mostu vyšla nakonec na podstatně vyšší částku, více než 200 000 Kč. Je ale pravda, že obstarožní a nepříliš široký příhradový most z 19. století by býval nemohl dost dobře plnit funkci, která se od této lokality v novém dopravním řešení očekávala.
V červenci 1931 rozhodla městská rada, že nelze vyhovět žádosti obyvatel Soukenické ulice o zřízení uličního kanálu vzhledem k projektu hlavního sběrače. Možné by prý bylo jen zřízení provizoria za podmínky bezplatné dodávky rour od firmy Poppy a spol.[83] Koncem července 1931 pak městská rada deklaruje, že po vyřešení investičního programu a po sjednání investičních poplatků se v Soukenické ulici vybuduje kanál.[84] V listopadu 1932 oznamuje rada, že na úpravu části silnice u zahrady pana Mikoláška se bude pamatovat v rozpočtu obce na rok 1933.[85] V červnu 1932 se městská rada usnesla, že se zemským úřadem se bude jednat o opatření projektu na most u domu čp.4/III.[86] V lednu 1933 prezentovala levicová opozice na schůzi obecního zastupitelstva návrh programu boje s nezaměstnaností. Mimo jiné se doporučuje vydláždit Oseckou silnici ve městě až k rozcestí s Voldušskou silnicí.[87] Tento silniční tah tehdy probíhal z Nerudova náměstí Soukenickou a Tomáškovou ulicí. V srpnu 1933 městskou radou na vědomí vzata zpráva o intervenci u zemského úřadu v otázce vyhotovení projektu železobetonového mostu přes Padrťský potok u bývalé stravovny.[88] Koncem srpna 1933 se uvádí, že s firmou Jelínek se dojedná honorář za vyhotovení projektu železobetonového mostu přes Padrťský potok.[89] Počátkem září 1933 pak městská rada vyslovila souhlas s ujednáním zástupců obce a ing. Jelínka o vyhotovení projektu na výstavbu železobetonového mostu přes Padrťský potok. Maximální honorář stanoven na 9000 Kč.[90] V říjnu 1933 městská rada rozhodla, že městskou technickou kanceláří navržená úprava prostranství před Guthovou továrnou (čp.12/III) se může provést jen po předložení celkového projektu dláždění ulic od Plzeňské brány k bývalé stravovně.[91] Počátkem listopadu 1933 podány samosprávě informace o intervenci 7. listopadu 1933 u ministerstva veřejných prací v otázce výstavby okresního mostu přes Padrťský potok.[92] V listopadu 1933 městské radě oznámen výnos ministerstva vnitra o přesunu přídělu půjčky práce 960 000 Kč, mimo jiné i na dlažbu ulic od Plzeňské brány k Padrťskému potoku a na výstavbu mostu přes Padrťský potok. Uloženo prezídiu městské rady projednat po technické a finanční stránce použití přídělů.[93] 20. listopadu 1933 pak o využití přídělu z půjčky práce rozhodovalo prezídium městské rady. Usneseno z dostupných peněz realizovat pouze výstavbu nového mostu přes Padrťský potok za 180 000 Kč a dlažbu ulic od Plzeňské brány k Padrťskému potoku za 380 000 Kč, eventuálně i předlažbu Masarykova náměstí za 100 000 Kč. S firmou ing. Jelínek se mělo projednat opatření projektu na dlažbu ulic od Plzeňské brány k Padrťskému potoku.[94]
30. listopadu 1933 se městská rada rozhodla dotázat ministerstva veřejných prací, zda by bylo možné dostat státní subvenci na výstavbu druhé dálkové průjezdní komunikace Praha - Plzeň přes Rokycany v trase Nerudovo náměstí – Soukenická - Třebízského o délce 1,015 km s tím, že bude nutno postavit nový most přes Padrťský potok a přes náhon u Guthů.[95] 29. listopadu 1933 se konalo vodoprávní řízení.[96] Do několika let se opravdu podařilo tuto novou komunikaci, včetně nových mostů, dokončit. V dubnu 1935 při rozpravě o obecním rozpočtu na rok 1935 doporučují sociální demokraté ústy Josefa Basáka, že obec by měla ještě v roce 1935 připravit realizaci projektu na úpravu spojovací silnice mezi Pražskou a Plzeňskou silnicí přes nový most.[97] 26. ledna 1935 ministerstvo veřejných prací projekt nového mostu schválilo. 26. července 1935 pak oznámilo ministerstvo veřejných prací a ministerstvo financí, že povolí 25% subvenci na výstavbu mostu, maximálně 75 000 Kč, přičemž celkové náklady odhadovány na 300 000 Kč. 13. srpna 1935 zemský úřad oznámil městu podmínky subvence, které 29. srpna 1935 městská rada doporučila ke schválení. Zemský úřad také slíbil poskytnutí vlastní subvence, maximálně 100 000 Kč. V listopadu 1935 podmínky státní správy pro udělení dotace schválila schůze obecního zastupitelstva s tím, že následně město vyzve zemský úřad, aby vypsal a zadal stavbu mostu.[98] Koncem roku 1935 se pak okresní zastupitelstvo usneslo, že do okresní správy převezme budoucí most, pokud ovšem obec upraví silniční spojku mezi Oseckou a Litohlavskou silnicí. Zemský úřad 13. listopadu 1935 povolil na most 30% subvenci (maximálně 100 000 Kč). Z celkových nákladů 300 000 Kč tak 100 000 Kč přislíbila země, 75 000 Kč stát a na obec zbývalo 125 000 Kč. 19. prosince 1935 městská rada doporučila aktuální finanční krytí investice ke schválení a 20. prosince 1935 obecní zastupitelstvo skutečně hlasovalo pro.[99] V roce 1936 jedná obec o použití nevyčerpaných 250 000 Kč z původní půjčky od Ústřední banky československých spořitelen na výstavbu železobetonového mostu přes Padrťský potok na úhradu jiných investic. Z úvěru 750 000 Kč od Ústřední banky československých spořitelem prý zbude cca 250 000 Kč na výstavbu mostu přes Padrťský potok, přičemž městská technická kancelář odhadovala náklady na most na 197 900 Kč + 20 000 Kč na eventuální překročení nákladů + 70 000 Kč na úpravu komunikací k mostu, celkem tedy cca 287 000 Kč. Státní a zemské subvence měly tvořit 55 % z 197 900, tedy 108 000 Kč, zaokrouhleně 100 000 Kč, obec tak musela uhradit sama 187 900 Kč.[100]
Nový most v Soukenické ulici postavila nákladem 225 788 Kč firma Jelínek a synové z Berouna.[101] 20. března 1936 jí byla stavba mostu zadána rozhodnutím obecní rady.[102] Stavební práce začaly 20. května 1936 a most byl hotov do 20. října téhož roku. Už 23. září 1936 proběhla zatěžkávací zkouška. Nový železobetonový most byl pojat v jednoduchém, funkcionalistickém stylu, kolaudován byl 15. ledna 1937.[103] Šlo o železobetonovou trámovou konstrukci se středovým pilířek o šířce 0,8 m a dvěma poli o světlosti 2x12,6 m. Vozovku o šířce 6 m doplňovaly oboustranné chodníky o šířce 2x1,3 m.[104] Pro příjezd na most provedena na obou březích výstavba sypaných nájezdových ramp, které vyvedly komunikaci na novou niveletu. Na levém břehu postavena rampa o délce 40 m, na pravém 20 metrů.[105] Shnilá dřevěná konstrukce původní Vojtovy lávky byla zároveň odstraněna, což ovšem vyvolalo projevy nesouhlasu místních obyvatel. 22. října 1936 podal František Lorenz a asi 10 dalších lidí na městskou radu protest proti „ukvapené“ demolici Vojtovic lávky, protože nový most zatím není plně hotový a hlavně dosud nemá vydlážděné chodníky, tudíž je tam bláto. Městská technická kancelář na to reaguje s tím, že Vojtovic lávka byla zevnitř zcela shnilá a držela jen zázrakem, její životnost proto nebylo možné prodloužit.[106]
Firma Jelínek a synové vyprojektovala a postavila současně nákladem 136 158 Kč i nový betonový mostek na Mlýnském náhonu na náměstí U Saské brány před tehdejšími Guthovými železárnami čp.12/III.[107] Ač z hlediska čisté inženýrské aritmetiky nebyl tento mostek nijak složitý, přece šlo o poměrně komplikovaný zásah do stávající nejen dopravní ale i vodní infrastruktury města. Mlýnský náhon totiž zásoboval energií sousední Guthovy železárny. 4. září 1937 požádal městský úřad okresní úřady, aby posoudili vodoprávní implikace nového mostku. Vodoprávní řízení pak proběhlo 3. února 1938 a projekt nového mostu musel na tyto okolnosti brát ohled.[108] Pod mostem muselo zbýt místo na odlehčovací kanál, jakousi rezervu průtoku tak, aby se v případě povodně nový most nestal hrází, která by ještě více zhoršovala dopady velké vody (a je nutné si uvědomit, že oblast před Guthovými železárnami, tedy dnešní Náměstí U Saské brány patří mezi rokycanské okrsky, tradičně zaplavované i při slabších povodních). Normální průtok Mlýnského náhonu tu byl spočten na 0,82 metru kubického/sekundu, v době záplav se ale mohl tento průtok mnohonásobně zvýšit. Firma Jelínek zahájila výstavbu mostu 28. února 1938 a poslední záznam ve stavebním deníku je z 10. května téhož roku. Nový železobetonový most překonával Mlýnský náhon jedním polem o kolmé světlosti 8,5 m. Vozovku o šířce 9 metrů (dlážděnou žulovou kroužkovou dlažbou) doplňovaly na obou stranách asfaltové chodníky po 1,3 m šířky.[109] Počátkem roku 1939 předložila firma Jelínek a synové městské radě závěrečný účet. Náklady po očištění vyčíslila na 129 658 Kč.[110]
Mosty přes Padrťský potok a Mlýnský náhon měly jasný celoměstský účel, příprava vzniku silničního severního průtahu městem, V březnu 1937 jedná vedení města o použití přídělu 960 000 Kč z půjčky práce na některé investice. Ministerstvo vnitra totiž 13. listopadu 1936 povolilo městu Rokycany 560 000 Kč v 2. etapě a 400 000 Kč v 3. etapě půjčky práce. Navržené využití počítalo mimo jiné na dlažbu ulice od Plzeňské brány okolo Masarykovy školy až k Pražské silnici 380 000 Kč a na výstavbu mostu přes Padrťský potok 180 000 Kč. Projekt dláždění spojovací komunikace od Plzeňské brány k Pražské silnici prý už předložen okresním úřadem ministerstvu veřejných prací s žádostí o příspěvek ze zemského fondu, přidělení peněz ale bude možné nejdřív za 3 roky. Projekt spojovací komunikace od Plzeňské brány k Pražské silnici vyhotovila v roce 1934 firma Josef Jelínek z Plzně. Nová silnice byla nutná po výstavbě mostu přes Padrťský potok, i jako odlehčení Plzeňské bráně. Městská technická kancelář odhadla náklady na 983 000 Kč, při ofertním řízení ale očekáváno, že finální náklady klesnou. 4. března 1937 městská rada požádala ministerstvo vnitra o půjčku na stavbu silnice, přičemž měla být vynechána část od mostu k Pražské silnici, na kterou by už nestačily peníze.[111]
Dne 11. května 1937 rozhodla obecní rada v návaznosti na otevření nového mostu přes Padrťský potok vydláždit celou komunikaci od Plzeňské brány Třebízského a Soukenickou ulicí až na Nerudovo náměstí. Pokládka dlažebních kostek začala okamžitě a do roku 1938 byla hotova.[112] Součástí investiční akce o celkovém nákladu 960 000 Kč byla i pokládka kanalizačních rour v Soukenické ulici a kabelizace elektrického vedení v prostoru Třebízského ulice.[113] V červnu 1936 jedná obecní zastupitelstvo o schválení půjčky 400 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu některých investic v rozpočtu na rok 1936. 12. května 1936 městská rada doporučila tuto půjčku 400 000 Kč ke schválení. Mimo jiné se předpokládalo použít na kanalizaci 100 000 Kč. Z toho v Soukenické ulici od domu čp.4/III k ulici Na Psince (dnešní ulice U Soutoku) a odtud do Padrťského potoka 410 běžných metrů rour o průměru 30 cm s náklady cca 41 000 Kč. Na schůzi zastupitelstva ale Rudolf Kadláček požaduje stáhnout věc z programu a nechat projednat jednotlivými volebními skupinami. Obecní zapisovatel ale reagoval, že půjčku lze schválit s tím, že městská rada bude pak moci posoudit jednotlivé položky, na které má být částka použita, což nakonec schváleno.[114] V červnu 1937 město opakuje, že z přídělu půjčky práce se má opravit komunikace v tomto novém silničním průtahu, a to případně i včetně části Puchmajerovy ulice. 11. května 1937 městská rada rozhodla kabelizovat v části plánované komunikace od Plzeňské brány k transformátoru před Guthovou továrnu elektrickou síť. Náklady na tuto akci měly dosáhnout 139 378 Kč, dle nabídky od a.s. Škodovy závody. 11. května a 17. června 1937 městská rada doporučila kabelizaci ke schválení. Dodávka žulových kostek na budoucí komunikaci zadána firmě Jan Kokoška a výstavba kanalizace v Soukenické ulici zadána firmě Josef Žour za 71 741,50 Kč. V červnu 1937 na schůzi obecního zastupitelstva vše schváleno.[115]
Soukenická ulice tehdy přestala být jen poklidnou předměstskou enklávou a měnila se na průjezdní komunikaci. Vytvoření druhého tranzitního průtahu městem na konci 30. let 20. století bylo výrazným urbanistickým počinem. Dvě dosud periferní a nepropojené lokality předměstské zástavby byly integrovány logickým způsobem. Je jasné, že celá tato investice do dopravní infrastruktury severního obchvatu historického jádra mohla být aspoň zčásti motivována i vojensko-strategickými zájmy. Rokycany jako město na důležité tepně spojující Prahu s českým západem už nebyly pro případné silniční přesuny vojsk úzkým hrdlem jako do té doby. V 1. pololetí roku 1960 začala na tomto městském průtahu (Jiráskova, Třebízského, park U Saské brány, Soukenická, Nerudovo náměstí) instalace moderního veřejného osvětlení. Na podzim roku 1960 se tu už rozsvítily elektrické lampy.[116] Téhož roku také provedena generální oprava mostu přes Padrťský potok. Ušetřeno při ní 8 600 Kčs z původně plánovaného rozpočtu.[117] V 1. polovině roku 1964 vyasfaltován v Třebízského ulici chodník, od střelnice k ZŠ T. G. Masaryka.[118] Třebízského ulice se dočkala roku 1972 novějšího osvětlení.[119] Práce provedly Technické služby v 1. pololetí 1972. Šlo o výměnu zářivek.[120]
2.2.2. Rozšíření průtahu Soukenickou ulicí v 70. letech 20. století
Během 20. století neustále rostla dopravní zátěž v této ulici. Už na schůzi obecní okrašlovací a komunikační komise v lednu 1932 řešena otázka komunikačních závad v Rokycanech za přítomnosti zástupců autoklubu. Lékárník Chrž tehdy doporučil zavést jednosměrnou dopravu v ulici od Plzeňské brány k mostu přes Padrťský potok (tedy nynější Třebízského a Soukenická ulice) s tím, že doprava v druhém směru by měla být vedena Jiráskovou třídou a městské radě doporučeno po dokončení rekonstrukce Jiráskovy třídy uvažovat o zavedení jednosměrného provozu.[121] Návrh tehdy nedošel realizace. Dopravní zatíženost Soukenické ulice dále vzrostla v 70. letech 20. století. Tehdy sem byla fakticky převedena veškerá tranzitní doprava v směru Praha-Plzeň, která dosud vedla přes historické jádro Rokycan. Komunikace, která se na konci 30. let 20. století zdála být jednou provždy ideálně naprojektována, se o pouhých třicet let později ukázala jako nevyhovující. Nové dopravní řešení si tak vyžádalo další investice, většinou s neblahým dopadem na tvář města. Zpráva z dubna 1968 mluví optimisticky o definitivním řešení dvousměrného provozu městem na rok 1970.[122] V roce 1969 projednával MěstNV novou dopravní infrastrukturu v Rokycanech. Rada MěstNV, rozhodla, že silniční doprava Praha-Plzeň má být vedena jednosměrně ulicemi Soukenická a Třebízského. Jiráskova ulice prý pro obousměrnou dopravu nevhodná – musely by tu vyrůst minimálně 2 podchody pro pěší.[123] 20. srpna 1969 se konalo na KPOI Plzeň jednání ohledně zpracování tří alternativních řešení průtahu silnice E12 městem. Za MěstNV byl přítomen František Hlad. Účastníci se shodli na alternativě č. 3. Dne 16. září 1969 rovněž rada MěstNV definitivně zvolila variantu č. 3 průtahu silnice E12 předloženou KPIO. Rada zároveň schválila, že kvůli provedení silničního průtahu okolo „traktorky“ (čp.12/III) bude nutno zbourat tři domy.[124] V roce 1969 v Soukenické ulici instalováno také celkem 6 lamp veřejného osvětlení.[125]
Na podzim 1972 (někdy mezi 26. zářím a 28. listopadem) rozhodla rada MěstNV požádat odbor dopravy ONV o přehodnocení parametrů průjezdní komunikace severní větví Rokycan a doporučila upravit tuto komunikaci v nejbližší době na dvouproudovou, stejným způsobem jako Jiráskovu ulici.[126] Práce se ovšem o pár let oddálily. Město v říjnu 1973 jedná o provedení aspoň dočasné úpravy stávající ulice. Touto provizorní úpravou se rozumělo rozšíření vozovky, dle možností u Děkanského rybníčku (bez nároků na demolice), částečné vyrovnání zatáčky před čp.12/III a potažení vozovky asfaltovým kobercem.[127] Obecní kronika za rok 1973 zde předvídá na 6. pětiletku (1976-80) dokonce výstavbu „čtyřpruhové“ komunikace od Pražského předměstí k STS a dál.[128] Podobné plány se objevují i v dobových materiálech z jednání Městského národního výboru (trvalé řešení silniční tranzitní dopravy mělo být buď v podobě čtyřpruhové komunikace v tomto úseku, nebo přesunem dopravy na dálnici).[129] Na přelomu let 1974-75 pak rada MěstNV skutečně souhlasila s výstavbou čtyřproudové vozovky (takzvaná „severní větev“) za podmínky, že bude pokryta potřeba náhradních bytů, bude vybudován bezpečný přechod pro chodce a zelený pás kvůli odhlučnění.[130] Na úpravu severní větve vyčlenil na rok 1975 MěstNV 100 000 Kčs. Dalších 600 000 Kčs na úpravu Soukenické ulice. Akci měl provést podnik Silnice Plzeň.[131] V listopadu 1974 práce na severní větvi začaly. Prováděl je podnik Silnice Plzeň, se zemními pracemi vypomáhaly Technické služby.[132] Tak velkolepá investice, jak bylo ohlašováno, se ale nekonala. Vzniklá komunikace má zhruba dva pruhy, pouze v jednom směru, i tak ale šlo o zásadní přestavbu. Práce na samotné nové vozovce začaly v listopadu 1974.[133] V září 1975 se uvádí, že podnik Silnice Plzeň neprovedl v Rokycanech v 1. pololetí 1975 ani jednu ze slibovaných akcí, včetně úpravy Soukenické ulice a úkol se přesouvá na 2. pololetí (má být provedeno počátkem října 1975).[134] V rámci rekonstrukce průtahu mělo dojít i k opravě mostu přes Padrťský potok v Soukenické ulici. Práce měly začít v červenci 1975 (rovněž v režii n.p. Silnice Plzeň).[135] Dokončení úpravy vozovky v Soukenické ulici bylo zařazeno do plánu úprav komunikací na rok 1976. Původní projekt počítal jen s úpravou vozovky v úseku od mostu přes Padrťský potok na náměstí U Saské brány. Pak ale rozšířen a asfaltování nové komunikace mělo probíhat v celé délce severní větve, tedy od Nerudova náměstí až ke křižovatce U Střelnice.[136] Během roku 1976 utratil MěstNV za úpravu komunikace v Soukenické ulici 51 000 Kčs (oproti plánu 261 000 Kčs).[137] Částka je ale podezřele nízká, patrně jde o omezený rozsah úseku ulice nebo o sumu nezahrnující veškeré výdaje.
Práce trvaly do roku 1976. Prováděl je podnik Silnice Plzeň, n.p., provoz Osek u Rokycan. 24. září 1976 skončilo pokládání asfaltového koberce a 27. září sem byla vpuštěna tranzitní doprava.[138] Stále ale šlo jen o dočasné řešení. V projektech se předpokládalo ve finální fázi zřízení čtyřproudové komunikace, takřka dálničního charakteru. 29. května 1979 ovšem rada MěstNV vzala na vědomí informaci o tom, že plánovaná asanace středu města zachová jen dvouproudovou a jednosměrnou komunikace okolo STS. Komise výstavby měla námitky a poukazovala na to, že ONV údajně trvá na čtyřproudové obousměrné komunikaci. Pan Mašek ale radní upozornil, že takto široká komunikace by si vyžádala daleko víc místa (rozuměj demolic a tudíž i náhradních bytů). Rada MěstNV nakonec souhlasila s tím, že severní větev bude i v budoucnu řešena jen jako dvouproudová komunikace.[139] Na mapě města z roku 1968 (ovšem s pozdějšími reambulacemi z konce 70. let) je zakreslena předpokládaná trasa Soukenické ulice po kompletní asanaci, v jejímž rámci měla v prostoru u Děkanského rybníčku vyrůst nová základní škola. Trasa ulice by byla posunuta k severu, blíže k Padrťskému potoku a zároveň zcela napřímena. Plán naštěstí nebyl realizován. V roce 1983 Technické služby v Soukenické ulici nainstalovaly nový typ žárovek na veřejném osvětlení.[140] V roce 1987 provedena v Soukenické ulici generální oprava asfaltového koberce (od křižovatky s Tomáškovou ulicí ke křižovatce se Sedláčkovou).[141]
2.2.3. Nový most přes Padrťský potok z r. 1999
Ani po otevření dálnice D5 se Soukenické ulici neulevilo, tranzitní dopravu nahradil rostoucí místní automobilový provoz. Most v Soukenické ulici přes Padrťský potok přestal po 60 letech od svého otevření vyhovovat, vadila především nedostatečná šířka chodníku, rovněž oblouk vozovky ve směru od Nerudova náměstí byl příliš ostrý. Most nebyl po dobu své existence prakticky opravován. Pouze na rok 1956 plánoval MNV rekonstrukci zábradlí.[142]
V lednu 1999 projednalo městské zastupitelstvo změnu rozpočtu, protože stát poskytl dotaci 900 000 Kč na generální opravu mostu v Soukenické ulici.[143] 15. března 1999 přerušen provoz na starém mostě a 23. března 1999 započaly stavební práce. Ve skutečnosti šlo o celkovou demolici původní a výstavbu nové konstrukce. Termín dokončení stanoven na 31. října 1999, práce ovšem fakticky dokončeny už 27. října 1999. 1. listopadu 1999 nový most zprovozněn. Po dobu jeho výstavby vedena doprava přes Padrťský potok po provizorním příhradovém mostu. Současný, necelých 40 metrů dlouhý, most má ocelovou parapetní konstrukci o jednom poli. Do původní regulační zdi Padrťského potoka je zapuštěn na železobetonových monolitických pilířích. Vyprojektovala ho pražská firma PONTEX, s.r.o. Stavbu provedly Inženýrské a průmyslové stavby, a.s. Praha (IPS). Výstavbu financoval stát, respektive Ředitelství silnic a dálnic. Nový most má na rozdíl od svého předchůdce z 30. let 20. století širší chodníky na obou stranách a vozovka je široká 7,5 metru. Náklady na pořízení nového mostu dosáhly 18 872 895 Kč.[144] Od roku 2008 doprava na mostě omezena. Dle stavu z počátku února 2008 jsou na mostě nainstalovány mobilní bariéry, a to v jeho jižní polovině, které zužují vozovku a odvádějí provoz dál od jižního chodníku.[145] Už v lednu 2008 bylo zúžení mostu popisováno v Rokycanských novinách. Bylo prý nutné z důvodu špatného stavu mostního závěru v jižní části mostu tak, aby nedocházelo k jeho dalšímu poškozování. Rekonstrukce měla být provedena až podle možností Správy a údržby silnic Rokycany.[146]
2.2.4. Původní zástavba v Soukenické ulici (Rokycanské Benátky) a její demolice
Současně s rozšiřováním průtahu byl v 70. letech 20. století zrušen a zatrubněn Mlýnský náhon, následně začaly v Soukenické ulici plošné demolice, které připravily tvář Rokycan o jedno z nejmalebnějších zákoutí. Ještě počátkem 20. století se před domem čp.12/III prostíralo intimní neregulované náměstí, uprostřed rozdělené rybníčkem a Mlýnským náhonem. V jejich hladině tu na sebe shlížel barokní mlýn čp.12/III a středověká věžovitá Saská brána (viz kapitola „městské opevnění“, foto z r.1885). Z východu do náměstí ústila Soukenická ulice, která před mlýnem č.12/III překračovala Mlýnský náhon mostkem. Na tomto náměstí je ještě na indikační skice stabilního katastru z let 1838-77 zachycen také drobný kříž, stojící západně od rybníčku, u domu čp.28/III.
Lokalitě se přezdívalo „Rokycanské Benátky“ a to pro pitoreskní provázanost lidských obydlí a vodních ploch (foto z počátku 70. let 20.stol.). V Soukenické ulici podél Mlýnského náhonu stála řada sedmi přízemních domků, od východu čp.46/III, čp.52/III, čp.48/III, čp.300/III, čp.7/III, čp.8/III a čp.45/III. Jejich mělké zahrady končily přímo nad melancholickým korytem náhonu. Mezi nimi vybíhala ze Soukenické ulice přes náhon pěšina do ulice Dolní příkopy. Naproti se až k Padrťskému potoku rozkládala Mikulášova zelinářská zahrada.
V 19. století tu taky stával domek čp.36/III, situovaný na opačné straně Mlýnského náhonu, u rybníčku, v který se náhon rozšiřoval v prostoru nynějšího náměstí U Saské brány. Na císařském otisku mapy stabilního katastru zachycen jako spalný objekt (zbudovaný převážně ze dřeva). Podle čísla popisného postaven patrně někdy na přelomu 18. a 19. století, možná v souvislosti s rušením původního městského opevnění (stál na dotyku s vnějším pásem bývalých hradebních příkopů v předbrání Saské brány). Kdy zanikl, není jasné. Karel Hofman udává pro roky 1788, 1888 a 1896 jeho majitele (ale nezohledňuje, že po celé toto období nešlo o nynější objekt čp.36/III v Madlonově ulici). Dům čp.36/III je zachycen na historické pohlednici města z roku 1901, byť částečně zakrytý stromy. Šlo o přízemní chalupu s mansardovou střechou. Mezi domkem a Mlýnským náhonem vedla úzká cesta.[147] Zajímavá je informace, že roku 1910 koupila polovinu domu čp.36/III obec za 1 400 K.[148] Pokud už v té době nebylo číslo popisné přeneseno na objekt v Madlonově ulici, mohlo by to naznačovat, že město původní dům čp.36/III cíleně vykoupilo, za účelem demolice. Na katastrální mapě z let 1877-1926 byla při reambulaci stavební parcela domu čp.36/III přeškrtnuta. Patrné datum demolice lze stanovit na rok 1918. V listopadu onoho roku totiž právě na místě domu čp.36/III vyrostla transformační stanice[149] (viz níže), roku 1965 nahrazená novou konstrukcí transformátoru.[150] Už v roce 1916 ale městské zastupitelstvo řeší nutnost kvůli úpravám ulice Saská, Mlynářská a Madlonova zaknihovat parcelní změny. Okresní soud k tomu roku 1915 obec vyzval. V důsledku úprav uličních čar zanikl pozemek č.kat.81 (tedy pruh na vnější straně bývalých hradeb, mezi původním čp.36/III a čp.40/I), přičemž část 44 čtverečních metrů zanikla do č.kat.2769/2, část o ploše 50 čtverečních metrů do č.kat.2769/3. Je ale možné, že šlo o parcelní korekce odvozené ještě od demolice Saské brány roku 1900.[151] Každopádně roku 1923 musel být původní dům čp.36/III už zbořený, protože jeho číslo popisné přejal nový kubistický činžák kolaudovaný onoho roku v Madlonově ulici (viz níže).
Zástavba Rokycanských Benátek vznikla převážně až během 19. století. Na mapě stabilního katastru z roku 1838 tu sice již je zakreslena poměrně souvislá domovní fronta, ale s výjimkou pár objektů ji tvořila jen hospodářská stavení – stodoly. Zhruba uprostřed této řady (asi na místě pozdějšího čp.300/III) ale indikační skica mapy stabilního katastru zakresluje také dům čp.42/III.[152] Šlo o spalné stavení. Vzhledem k tomu, že číslo popisné měl později domek u jižního výstupu z podchodu u nádraží v Uxově ulici (viz kapitola „Rašínov“), musela být tato chalupa ještě před koncem 19. století zbořena nebo její číslo popisné jinak zaniklo. V polovině 19. století pak začal proces zahušťování osídlení. Dům čp.46/III původně sloužil jako špejchar pro nedaleký mlýn čp.1/III. Někdy před polovinou 19. století proměněn na obytný dům. Současně došlo k zásadní přestavbě objektu (prakticky šlo nejspíš o novostavbu). Tomu nasvědčuje celková proměna jeho půdorysu a dokonce i uliční čáry oproti stavu z roku 1838, kdy tu ještě byl špejchar. Tehdy evidován jako nespalný (zděný) objekt. U obytného domu, který vznikl na místě špejcharu, Karel Hofman udává majitele k roku 1844. V roce 1913 jej koupila obec za 9000 K, ale po 1. světové válce je opět v soukromém vlastnictví.[153] Podle vzpomínek M. Sedláka z roku 1895 byl dům čp.46/III „starý nevzhledný dům poschoďový s pavlačí.“[154] Na letecké fotografii Rokycan z roku 1925 je dům čp.46/III skutečně zachycen coby patrový objekt, střecha sedlová. Obecní správní komise v únoru 1931 rozhodla, že od J. Vavrouška se za 100 Kč koupí kolna v čp.46/III.[155] K 31. prosinci 1932 uváděn dům čp.46/III v seznamu obecních nájemních domů.[156] Dle sdělení městské rady z června 1933 se náklad 4000 Kč na opravu obecního domu čp.46/III uhradí z obecního rozpočtu na rok 1933 a z mimořádného rozpočtu na nouzové práce.[157] Podle celoměstského závazku uzavřeného koncem roku 1965 k 13. sjezdu KSČ měla být v domě čp.46/III nainstalována nová dřevěná vrata.[158] V dubnu 1966 již vrata zhotovena.[159] 30. července 1984 přidělilo město panu Hořčičkovi z čp.46/III náhradní byt.[160] To již byla předzvěst vyklízení objektu před demolicí.
Východně od domu čp.46/III vybíhala ze Soukenické ulice k jihu cesta pro pěší, která vedla k Mlýnskému náhonu a k areálu bývalého mlýna čp.1/III, jako jehož součást dům původně vznikl. První zmínka o domu čp.52/III pochází z roku 1861.[161] Na katastrální mapě Rokycan z roku 1838 tu sice stojí jakýsi zděný objekt, ale patrně šlo o součást špejcharu, příslušejícího spolu se sousedním čp.46/III k nedalekému mlýnu čp.1/III. Při pozdějším zřízení obytného domu čp.52/III asi došlo k zásadní přestavbě původní stavby. Tím ale drobné proměny uliční čáry neskončily. V roce 1921 Josef Kašák, majitel domu čp.52/III, požádal obec, aby mu pronajala část pozemku č.kat.330 mezi domem čp.52/III a obecním domem čp.46/III. Na parcele č.kat.330 do té doby stála stodola. Plán předpokládal částečnou regulaci této oblasti. Od severozápadního rohu čp.52/III měl zřídit Kašák nová vrata a hradbu a obec měla rozbourat zbytky zdí, které by tomu překážely. Mezi severozápadním rohem stodoly na č.kat.82 a hradební zdí u špýcharu se měla zřídit plaňková hradba a nákladem obce se plánovalo zahradit výše uvedenou cestu ze Soukenické ulice k mlýnskému náhonu v prodloužení hradby projektované mezi pronajatou částí a dvorem špýcharu k rohu tiskárny čp.1/III. Majitel tiskárny Zápotočný dal svolení, aby obec dala mříž na dosavadní jalovou odpadní strouhu vedoucí z mlýnského náhonu na prostranství mezi domy čp.1/III a čp.46/III. Soukenická ulice se tak měla částečně zbavit výtoku splašků u čp.46/III. Pronájem Josefu Kašáku měl mít dlouhodobější charakter (10-15 let). Část veřejné cesty č.kat.2786/4 měla být zrušena. Zastupitelstvo tento plán schválilo.[162] Na letecké fotografii města z roku 1925 zobrazen dům čp.52/III jako patrový objekt se sedlovou střechou. Stejné proporce ukazuje i fotografie z počátku 80. let 20. století.[163] Byl sice zbořen v roce 1989, ale číslo popisné bylo oficiálně zrušeno až 30. listopadu 2011.[164]
Dům čp.48/III se připomínal už v roce 1864.[165] Jakýsi objekt ze spalného materiálu (ze dřeva) tu stál již roku 1838 (nejspíš stodola). Na leteckém snímku města z roku 1925 je zachycen jako přízemní chalupa, podélně orientovaná k Soukenické ulici. Dům čp.300/III se do souboru Rokycanských Benátek včlenil jako poslední, před rokem 1930. Karel Hofman tu majitele uvádí k roku 1928.[166] Vznikl oddělením východní části domu čp.7/III, když 7. září 1928 městská rada pro část čp.7/III koupenou Kateřinou Sýkorovou vydala nové číslo popisné čp.300/III.[167] V říjnu 1930 vydala městská rada stavební povolení pro V. Kohouta na přestavbu chodby, výstavbu záchodů a kůlničky v čp.300/III.[168] V roce 1936 jedná obec o pronájmu části pozemku č.kat.2768/8 ve veřejném statku Jaroslavu Benešovskému. Pozemek ležel mezi mlýnským náhonem a domy čp.300/III, čp.7/III a čp.48/III v Soukenické ulici. Jeho část už měl najatou pan Pospíchal na skládku prken. Jaroslav Benešovský koupil dům čp.300/III a požádal o pronájem části č.kat.2768/8. 16. září 1936 městská rada doporučila ke schválení s podmínkou, že Benešovský musí na vlastní náklad pozemek ohradit, což v září 1936 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno.[169]
Nejstarší z ostatní zástavby Rokycanských Benátek byly domky čp.7/III a čp.8/III, které se tu připomínají už v roce 1788, ale nejspíš měly ještě starší rodokmen. Dům čp.7/III na mapě stabilního katastru z roku 1838 zachycen jako spalný (dřevěný objekt). Podle K. Hofmana šlo o jednopatrový objekt.[170] Na letecké fotografii Rokycan z roku 1925 skutečně dům čp.7/III zachycen jako patrový objekt s valbovou střechou. V roce 1981 dům čp.7/III zasáhla povodeň. Město muselo zdejší obyvatelce Zdence Böhmové zajistit náhradní ubytování.[171] Mezi domem čp.7/III a sousedním čp.8/III vybíhala úzká pěšina, která pak vedla mostkem přes Mlýnský náhon, a napojovala se na komunikaci v ulici Dolní příkopy. Dům čp.8/III zobrazen na mapě stabilního katastru z roku 1838 coby spalný (převážně dřevěný) objekt. Podle K. Hofmana šlo o přízemní domek.[172] Na letecké fotografii města z roku 1925 je zachycen skutečně jako přízemní stavení, orientované do Soukenické ulice užší štítovou stranou. Střecha s polovalbou. Po 2. světové válce dům patrně výrazně pustl. 15. ledna 1980 rada MěstNV nesouhlasila s výkupem čp.8/III od Zdeňka Antoše a majiteli doporučila dům opravit.[173] V roce 1983 podána na národní výbor stížnost na neupravený stav domu čp.8/III. Město odpovědělo, že dům vykoupil ONV pro účely demolice pro komplexní bytovou výstavbu.[174]
V polovině 19. století pak ještě na samotném okraji této uliční fronty, nejblíže k domu čp.12/III přibyl objekt čp.45/III (připomíná se roku 1850[175]). Srovnáním katastrální mapy z roku 1838, kdy dům ještě nestál, a berní mapy z roku 1877 je vidět, že dům čp.45/III vyrostl na mimořádně stísněném parcelním pruhu a část objektu dokonce vyrostla redukcí původní plochy rybníčku, který se rozléval na náměstí U Saské brány, živen Mlýnským náhonem. Přízemní domek vykoupen roku 1973 obcí za 96 000 Kčs od pana Rabana a zbořen.[176] Vadil automobilové dopravě, vytvářel totiž poměrně ostrý oblouk zatáčky při nájezdu na most před domem čp.12/III. V létě roku 1973 (v období mezi 19. červnem a 14. srpnem) rada MěstNV schválila provedení provizorní úpravy povrchu severní části silničního průtahu městem. Součástí této korekce byl výkup a demolice objektu čp.45/III. Rada stanovila, že do 31. prosince 1973 nutno zajistit výkup, do 30. března 1974 nutno přidělit náhradní byt.[177] V dubnu 1974 pak oznámeno, že částka 96 000 Kčs na výkup domu bude převedena z Fondu rozvoje a rezerv z předchozího roku.[178] Karel Hofman chybně uvádí, že demolice proběhla až roku 1989.[179]
Původní tvář Rokycanských Benátek během 20. století postupně mizela. V roce 1900 byla zbořena Saská brána, bývalá dominanta stejnojmenného náměstí a tehdy někdy zanikl i rybníček na Mlýnském náhonu před branou. Někdy okolo roku 1913 probíhala před objektem čp.12/II úprava „nábřeží“ (myšlen na patrně rybníček či Mlýnský náhon). Městské zastupitelstvo pak kvůli tomu schválilo drobné úpravy hranic obecních pozemků.[180] V listopadu 1918[181] tu na břehu Mlýnského náhonu před domem čp.62/III vyrostla první rokycanská transformační stanice (22 000 V na 220 V), symbol nové doby.[182] Šlo o zajímavý věžovitý objekt na čtvercovém půdorysu. Na rozích dekorativně zakončené opěráky. Korunní římsa vybíhala uprostřed každé strany v půlkruhový tvar, střecha nízká, jehlanovitá. Výstavbě transformátoru musel pravděpodobně ustoupit starší domek čp.36/III. V dubnu 1924 žádá na schůzi zastupitelstva Václav Charvát, aby se jako komunikační a estetická závada města odstranily mimo jiné boudy u nového transformátoru.[183] Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 schválen projekt úpravy prostranství u trafostanice u rodinné školy.[184] V květnu 1933 obecní okrašlovací a komunikační komise rozhodla, transformátor u Guthovy továrny se má obílit.[185] Roku 1965 transformační stanici na témž místě vystřídala nová stavba transformátoru, budovaná Západočeskými energetickými závody, tentokrát již jako profánní hranol, který tu stojí dodnes.[186] V listopadu 1970 opět navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek Okresního průmyslového podniku zřídit od křižovatky s Gottliebovou ulicí až k objektu čp.1/III, tedy v okolí transformační stanice, parčík.[187] Nedošlo ale k žádnému mimořádnému ozeleňovacímu počinu, vznikl tu jen trávník a několik stromů.
Od 50. let 20. století vstupovala oblast podél Soukenické ulice a Náměstí U Saské brány (takzvané Rokycanské Benátky) do závěrečné fáze své existence. Nový silniční obchvat vedený touto lokalitou sice ulehčil historickému jádru, ale zde napáchal urbanistické škody. Nejdříve byla již před rokem 1954 zabrána zahrada u čp.27/III na nároží Madlonovy a Třebízského ulice, která zužovala vozovku.[188] Zároveň zbořen i samotný dům čp.27/III. Důležité nároží poblíž historického mlýna čp.12/III bylo následně po několik desítek let změněno na proluku s trávníkem. Až počátkem 21. století byla zaplněna přístavbou sousedního domu čp.464/III (o domech čp.27/III a čp.464/III podrobněji viz níže, v popisu zástavby Třebízského ulice).
Počátkem 70. let 20. století také obec vykoupila a zbořila jako první z řady domů v Rokycanských Benátkách dům čp.45/III (viz výše). Na jeho místě pak došlo k trasování nové, širší silnice, která už nemíjela bezprostředně Guthovy železárny čp.12/III ale mírnějším obloukem se v odstupu od nich stáčela k západu. Silniční obchvat míjí mlýn čp.12/III mělkým obloukem nad zasypaným náhonem. Mezi touto novou zatáčkou a původní trasou silnice byly bezkoncepčně vysázeny nekvalitní stromy, které ještě na počátku 21. století historický objekt mlýna čp.12/III zbytečně zastiňovaly a celé náměstí kompozičně rozbíjely. Pak byly vykáceny. Most z roku 1938 přes Mlýnský náhon před domem čp.12/III byl tehdy zrušen,[189] třebaže ještě v polovině 60. let 20. století[190] a znovu roku 1971 prošel opravou (betonové zábradlí nahrazeno kovovým).[191] Tím ale stavební proměna oblasti neskončila. Na podzim 1974 uložila rada MěstNV vedoucímu odboru výstavby, aby vypracoval návrh na využití parcel u tehdejšího Okresního průmyslového podniku čp.1/III, tedy v prostoru podél Soukenické ulice a Dolních příkopů.[192] Podle představ z 80. let 20. století měla být demolována nejen celá Soukenická ulice od Padrťského potoka až na náměstí U Saské brány, ale nadto i Gottliebova ulice a Dolní příkopy. Na uvolněných pozemcích se předpokládala plánovitá výstavba sídlištního typu. Zatímco Gottliebovu ulici z nebezpečí demolice vysvobodil na poslední chvíli pád komunistického režimu, Rokycanské Benátky v Soukenické ulici buldozerům neunikly.
V roce 1979 zmizel dům čp.4/III (bývalá stravovna – její popis v kapitole „Pražské předměstí“) a v roce 1989 zanikly všechny zbylé domy čp.46/III, čp.52/III, čp.48/III, čp.300/III, čp.7/III a čp.8/III, tedy celá západní část ulice. Panelové novostavby již totalitní režim nestihl realizovat, a tak je tento sektor Soukenické ulice dnes jen dezurbanizovanou periferií lemovanou prolukami a autobazarem (foto z r. 2003). V roce 1990 nechalo město pokrýt pozemky po demolovaných domech Rokycanských Benátek štěrkem a zřídilo zde provizorní parkoviště.[193] Zkáza této části města tak byla dovršena. Ještě v roce 1992 počítala radnice s tím, že toto parkoviště by se mohlo změnit na permanentní odstavnou plochu pro automobily[194], ale žádné investice sem v následujících letech nesměrovaly. Pouze v září 1993 vyasfaltovaly Technické služby nově chodník při jižní straně Soukenické ulice v sousedství tohoto parkoviště.[195] 11. července 2007 schválila rada města záměr pronájmu části nevyužitého pozemku č.kat.2768/6 podél jižní strany Soukenické ulice, v prostoru proti ústí ulice U Soutoku a východně od něj. Na této ploše mělo být zřízeno parkoviště pro 12 automobilů.[196] 10. března 2008 zastupitelstvo města schválilo prodej nevelké části plochy pozemku č.kat.2768/6 o výměře 15 čtverečních metrů Vlastě Jiravové a Františku Jiravovi za 15 000 Kč.[197] V roce 1992 se oblast Soukenické ulice stala součástí městské památkové zóny a územní plán města z roku 2000 (viz mapa) se tímto okrskem podrobně zabývá (lokalita R2). Navrhuje zde založení parku, který by propojil oblast okolo bývalého Děkanského rybníčku s náměstím U Saské brány. Osou parku by mělo být mohutné stromořadí s pěší i cyklistickou cestou. Vzhledem k tomu, že oblast leží v záplavovém území, se nepočítá s obnovou původní zástavby.
2.2.5. Dochovaná zástavba v Soukenické ulici
Z původní zástavby Soukenické ulice (v jejím úseku na Plzeňském předměstí) zůstala jen skupina domů v její střední části, a to dům čp.2/III na jižní straně a domy čp.3/III, 5/III a 453/III na straně severní. Patrový dům čp.2/III, zvaný „Hněvkovský“ nebo „U Šedivců“, se dochoval v původní klasicistní podobě předměstské usedlosti (foto z r. 2003). Stojí na rohu Soukenické ulice ale orientován je do ulice Pod Kostelem. V roce 1933 posuzuje obec směnu části veřejného statku č.kat.2768/7 za díl zahrady č.kat.198 Boh. a Sylvy Hněvkovských, majitelů domu čp.2/III. 1. března 1933 konáno stavební řízení. V rámci transakce šlo o zamýšlené rozšíření veřejné cesty č.kat.2768/7 od lávky přes mlýnský náhon kolem děkanského rybníčku (tedy dnešní ulice Pod Kostelem). Majitelé čp.2/II souhlasili s posunem hradby jejich pozemku.[198] 9. března 1933 městská rada věc doporučila před rozhodnutím o povolení stavebních úprav v domě čp.2/III B. a S. Hněvkovských znovu s majiteli domu čp.2/III projednat postoupení části jejich zahrady k rozšíření veřejného statku.[199] 30. března 1933 pak na schůzi městské rady vydáno stavební povolení pro B. a S. Hněvkovských na adaptaci čp.2/III a obecnímu zastupitelstvu doporučeno směnit část zahrady č.kat.198 a veřejný statek.[200] Dne 12. dubna 1933 obecní finanční komise dala souhlas se směnou části veřejného statku za část zahrady č.kat.198 pro rozšíření veřejné cesty od mlýnského náhonu k Děkanskému rybníčku.[201] Na dubnové schůzi obecního zastupitelstva vše definitivně schváleno.[202] V září 1933 městskou radou vydáno obývací a užívací povolení pro J. Mergla na adaptaci v čp.2/III.[203]
V 70. letech, kdy se na Děkanském rybníčku plánovala výstavba základní školy, se uvažovalo, že i tento dům bude muset ustoupit nové podobě této části města. V říjnu 1979 MěstNV uvádí, že na základě přípisu KIO z 5. září 1979 je nutno v souvislosti s výstavbou školy zajistit 3 náhradní byty pro uživatele čp.2/III. Výstavba školy ani demolice čp.2/III ale neprovedeny.[204] Po výstavbě nového panelového sídliště na sklonku 80. let 20. století se trasa ulice Pod Kostelem od domu čp.2/III poněkud vzdálila a ponechala ho tak v milostivé izolaci. Eleganci objektu s jednoduchým pětiosým průčelím a valbovou střechou umocnila citlivá rekonstrukce v polovině 90. let 20. století. V prvních letech po sametové revoluci tu provizorně sídlila skautská organizace (dokud nebyl dokončen její areál pod Kalvárií – viz kapitola „Osecký vrch“). V roce 1994 se pak začala připravovat rekonstrukce domu čp.2/III. Původně se tu uvažovalo o zřízení 2-3 bytových jednotek.[205] Mělo jít o nadstandardní byty, které by město adaptovalo nákladem cca 1 500 000 Kč a pak prodalo zájemcům.[206] Vzhledem k malému zájmu potenciálních kupců ale po komunálních volbách roku 1994 město změnilo své plány a ještě před koncem roku 1994 revokovalo své původní rozhodnutí. O objekt projevilo zájem okresní státní zastupitelství, které do té doby sídlilo v budově Okresního soudu čp.67/I v Jiráskově ulici (viz kapitola „okružní třída“) a od počátku roku 1995 čelilo výpovědi a proto si hledalo nové prostory.[207] Na celé transakci bylo pro město atraktivní i to, že státní zastupitelství mělo za dům zaplatit dobrou cenu (dvojnásobek odhadní hodnoty), ale tento příslib nebyl naplněn. Ministerstvo spravedlnosti na počátku roku 1995 oznámilo, že zastupitelství neposkytne potřebnou sumu a o osudu objektu se tak muselo dál jednat.[208] Oficiálně tato informace ohlášena v dubnu 1995.[209] Na dubnovém zasedání městské rady pak vzat na vědomí návrh na využití objektu pro sídlo Lesního úřadu a dán k posouzení stavební komisi.[210] V roce 1995 městská rada navrhla rekonstrukci zahájit se 700 000 Kč, původně určenými na nákup techniky pro Lesní úřad.[211] Kvalitní přestavba či spíš rekonstrukce objektu čp.2/III provedena v letech 1995-96 dle projektu ing. arch. Zdeňka Čiháka.[212] Lesní úřad se sem nastěhoval 13. srpna 1996[213], poté co provedena celková rekonstrukce objektu. V posledních týdnech ještě v objektu probíhala instalace telefonních linek. Počátkem srpna 1996 ještě provedeny terénní a zahradnické úpravy jeho okolí.[214]
Na západní straně přiléhá k domu ještě menší hospodářské stavení, které je součástí jeho pozemku, a vedle na samostatném pozemku stojí ještě jedna starší zděná stodola (foto z r. 2003, foto z r. 2004). V roce 1980 se v této stodole připomíná fungování sběrny surovin.[215] Šlo o provizorium. Sběrně chybělo jakékoliv hygienické zázemí.[216] 20. října 1997 souhlasila městská rada s pronájmem stodoly Filmovému klubu, který tu pak uspořádal několik kulturních akcí, ale objekt nebyl nijak opraven.[217] Ačkoliv až do počátku 21. století stodola chátrala a zdálo se, že coby anachronický pozůstatek agrární minulosti města je už odsouzena k demolici, nakonec byla zachráněna a prošla opravou. I takovéto drobné stavby přitom hrají velkou roli v udržování alespoň zbytků městského prostředí v této jinak demolicemi značně postižené části Rokycan. Dne 6. října 2008 město oznámilo, že připravuje v roce 2008 realizaci opravy této stodoly, umístěné na stavební parcele č.kat.82. Investice měla sestávat ze sanace trhlin, stažení objektu, demontáže krytiny a klempířských konstrukcí, demontáže latí, opravy krovu, ukotvení krovu, opravy říms, vyztužení rohů objektu, očištění krovu, impregnace krovu, aplikace kontralatí, fólií, latí, a klempířské konstrukce z cínozinkového plechu a z nové krytiny střechy z bobrovek červené barvy. Zájemci o zakázku se mohli přihlásit do 17. října 2008.[218]
Na jih od domu čp.2/III zeje rozsáhlá proluka, další pozůstatek nedokončených asanačních projektů komunistického režimu. Na uvolněné ploše vybudovalo od října 1997 město dětské hřiště pro míčové hry.[219] Práce prováděla firma VAKOS. 19. listopadu 1997 začala s instalací tyče na uchycení sítí pro míčové hry.[220] Koncem listopadu 1997 už je hřiště téměř hotovo, město za jeho zbudování zaplatilo 108 000 Kč. Zřízení herní plochy provedeno jako provizorní řešení v mezidobí, do zpracování celkové koncepce úpravy prostoru podél severního okraje historického jádra města. Výhledově se tu počítalo i s výstavbou dětských prolézaček, v blízkosti hřiště.[221] Koncem prosince 1997 probíhají dokončovací práce. Firma FACH provádí instalaci ochranných sítí na straně k domu čp.2/III.[222] Počátkem roku 1998 pak městská rada rozhodla, že provede ještě terénní a sadové úpravy v okolí nového hřiště a použije na ně peníze z Fondu životního prostředí.[223] Pozemek č.kat.198/1 pod hřištěm město roku 2007 vykoupilo do svého majetku. 15. ledna 2007 rozhodlo zastupitelstvo města koupit tuto parcelu o ploše 1 473 čtverečních metrů o Milady Vaňkové a Aleny Kalinové za 240 Kč za metr čtvereční, tedy za 353 520 Kč.[224] Cena asi nebyla pro prodávající přijatelná. 25. června 2007 schválili zastupitelé znovu odkup parcely č.kat.198/1, tentokrát už za 900 Kč za metr čtvereční, tedy za 1 325 700 Kč.[225] Od domu čp.2/III vede cesta pro pěší k brance pod masnými krámy. V 1. polovině roku 1964 vyasfaltována. V 80. letech narušena výstavbou nedalekého sídliště (viz kapitola „Pražské předměstí“) a postupně upadá.[226] Dům čp.2/III může sehrát pozitivní roli v budoucí rekultivaci této oblasti. Tento pohledově exponovaný objekt by se mohl stát svorníkem, okolo kterého se opět začne proces zpětné urbanizace. Východně od domu čp.2/III sahal až k Soukenické ulici malebný Děkanský rybníček a za ním čtvrť Pod Kostelem Tato oblast ležela svou větší částí již na katastru Pražského předměstí, a proto se její popis nachází v samostatné kapitole „Pražské předměstí“.
Na protější straně Soukenické ulice se nachází dům čp.3/III. na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 evidován jako nespalný (celozděný). Zároveň na indikační skice k této mapě je vidět, že tehdy měl číslo popisné čp.3-4/III.[227] Šlo tedy o dvojdům, který patrně vznikl spojením dvou usedlostí. Stavebně ale šlo o jeden objekt. Číslo popisné mnohem později změněno na čp.3/III a jako čp.4/III označena novostavba obecní stravovny, která vyrostla pár desítek metrů odtud, mezi Děkanským rybníčkem a Padrťským potokem (viz kapitola „Pražské předměstí“). Podle čísla popisného, zapadajícího do souvislé řady, tu dům čp.3/III stál již v roce 1771, kdy se zavádělo číslování domů. V seznamu majitelů domů figuruje už roku 1788.[228] Podle M. Sedláka měl okolo roku 1895 podobu „malebné, šindelem kryté chalupy se stájí pod jednou střechou“[229]. Dnes je to stále víceméně přízemní chalupa, byť už zmodernizovaná (foto z r. 2003). Dům má šestiosé uliční průčelí a sedlovou střechu. Dvě krajní průčelní osy jsou vchod a okno do prodejny, která zde fungovala na přelomu 20. a 21. století a pak byla zrušena. Vedle ní se k domu ještě přimyká moderní garáž. Původní podoba usedlosti byla setřena četnými modernizačními zásahy. Ještě počátkem 21. století nesl objekt stopy normalizační estetiky, s brizolitovou fasádou a dlaždicovým obkladem u paty uliční zdi. Pak prošel aspoň vkusnou rekonstrukcí fasády. Měřítkově si udržel původní rozměry. V září 1929 vydáno městskou radou stavební povolení na chlév v domě čp.3/III pro žadatele M. a A. Finkovi.[230] Během povodně, která zasáhla Rokycany 28. května 2006, byl dům čp.3/III poškozen. V následujících měsících pak majitel domu čp.3/III Pavel Kopačka, požádal obec o přidělení příspěvku z Povodňového fondu. Rozpočet na opravu objektu stanovil na 248 662 Kč. Z toho požadoval subvenci ve výši 200 000 Kč. 7 srpna 2006 se věcí zabývala městská rada. Žádost doporučila zastupitelstvu ke schválení.[231] To o věci jednalo 22. srpna 2006.[232]
Východně od parcely domu čp.3/III se podél severní strany Soukenické ulice, až k mostu přes Padrťský potok, rozkládá nevelký trojúhelníkový parkový pozemek s trávníkem. Vznikl až po regulaci potoka ve 30. letech 20. století, do té doby měl neregulovaný potok širší koryto s pozvolnými břehy, které se tu hned vedle Soukenické ulice skláněly k vodě. Po regulaci byl po mnoho desítek let až do počátku 21. století tento pozemek osázen topoly. Svými usneseními z 2. června a 24. června 1936 obecní zastupitelstvo rozhodlo uzavřít půjčku 476 200 Kč, z čehož 200 000 Kč určeno na nouzové práce, konkrétně na úpravy Klabavky 150 000 Kč, na úpravy děkanského dvora po zboření stájí 20 000 Kč a na úpravy ulice po nábřeží Boreckého potoka u novostaveb paní Včalové 30 000 Kč. V září 1936 ovšem konstatovala sama obec, že využití peněz na tyto investice záviselo i na rozhodnutí vyšších úřadů. Nebylo jisté, kdy se začne s realizací. Město se proto rozhodlo zařadit náhradní využití těchto peněz na několik drobnějších akcí s celkovými náklady 50 000 Kč. Mezi nimi bylo i zřízení nového sadu na levém břehu Padrťského potoka, mezi domem čp.3/III a dosavadní dřevěnou lávkou přes potok.[233] Zhruba počátkem roku 2007 ale topoly pokáceny a na jejich místě provedena výsadba nových listnatých stromků (v březnu 2007 už nová výsadba je na místě).[234] Místo šesti přestárlých topolů zaujalo čtrnáct nových lip.[235] Prostor ale nemá rys městského parku. Jde fakticky jen o trávník vedle vozovky, osázený veřejnou zelení.
Vedle domu čp.3/III, směrem k náměstí U Saské brány pokračuje domovní fronta patrovým objektem čp.5/III s tříosým průčelím a sedlovou střechou. I toto je původní usedlost, která tu určitě stála přinejmenším již v roce 1771. Uchovala si historické proporce, v detailu ovšem překryté moderními stavebními prvky (foto z r. 2003). Dům se tu připomíná roku 1788.[236] Na mapě stabilního katastru z roku 1838 uváděn jako nespalný objekt (tedy zděný). V roce 1945 se pro značnou zchátralost uvažovalo o jeho demolici. Okresní národní výbor ji povolil v červnu 1945 a město se připojilo s tím, že ji provede na účet majitele.[237] Demolice ale neproběhla. Koncem května 2006 dům čp.5/III postižen, stejně jako celá ulice, povodněmi. Majitelka objektu Milada Stáňová požádala o dotaci z Povodňového fondu. Rozpočet opravy domu vyčíslila na 170 456 Kč, z toho požadovala subvenci ve výši 119 319 Kč.[238] Zastupitelstvo to 11. července 2006 odsouhlasilo.[239] 1. června 2007 zahájeno zjišťovací řízení ekologických dopadů v rámci systému EIA k záměru zřízení dílny pro opravu elektroinstalací a diagnostiku osobních automobilů, která měla vyrůst na pozemku č.kat.3112 u čp.5/III.[240] 28. června 2007 výsledky šetření zveřejněny.[241]
Zatímco dům čp.5/III nakonec demolici unikl a zachoval se, aspoň v hrubých hmotových rysech, dodnes, u sousedního domu čp.6/III demolice proběhla (K. Hofman tvrdí opak[242], ale zaměňuje původní dům čp.6/III za nový objekt ve čtvrti Za Rakováčkem, který po jeho demolici získal toto číslo popisné). Objekt čp.6/III stál v sousedství čp.5/III a po většinu 19. a 20. století měl identické majitele. Zmiňován tu už v seznamu z roku 1788.[243] Na císařském otisku mapy stabilního katastru uváděn jako spalný (převážně dřevěný) objekt. V 40. letech 20. století byl výrazně zchátralý. V srpnu 1945 národní výbor vyzval městského inženýra, aby odstranil tuto „závadu města“.[244] Místní národní výbor v říjnu 1945 demolici schválil a práce zadal firmě Františka Michálka.[245] Na místě domu zůstává proluka, v zadní části pozemku zachována původní stodola. Demolice domu čp.6/III a zamýšlené zboření objektu čp.5/III se v době poválečné obnovy města staly poněkud propagandistickou demonstrací nového, rázného přístupu národního výboru k stavebnímu plánování v Rokycanech.
Dále k severozápadu, směrem k náměstí U Saské brány už domovní fronta na této straně Soukenické ulice nepokračovala. Hluboko do 20. století se tu prostíraly jen louky. Zdejší pozemky č.kat.200 a č.kat.201 patřily za první republiky rodině Kraftů, kteří v Rokycanech měli rozsáhlou pozemkovou držbu. V září 1936 proveden po dokončené regulaci Padrťského potoka knihovní pořádek. 20. srpna 1936 městská rada doporučila knihovní pořádek ke schválení. V jeho rámci se od zahrady č.kat.201 Františka a A. Kraftových zabíralo 131 čtverečních metrů a od jejich zahrady č.kat.200/1 7 čtverečních metrů. Fixací řečiště Padrťského potoka se otevřela možnost stavební exploatace tohoto jinak záplavového a ryze zemědělského pozemku.[246] Už roku 1937 projednala samospráva uznání zahrady č.kat.201 Františka Krafta za stavební místo, o což Kraft požádal 5. června 1937. 11. srpna 1937 provedeno komisionelní řízení. Zástavbu měly tvořit volně stojící nebo sdružené vily, maximálně jednopatrové. Pozemkové pruhy do 6 metrů na nové ulice měl Kraft poskytnout bezplatně obci. Niveleta stavebních pozemků určena 40 cm nad nábřežní zdí Padrťského potoka. 20. srpna 1937 městská rada doporučila parcelaci ke schválení. Na říjnové schůzi obecního zastupitelstva, kde se tato záležitost posuzovala, ale Josef Poláček prohlásil, že je nutno část pozemku č.kat.201 lépe využít, aby tam náhodou nevyrostly jen čtyři domy. Jeho argument, tedy že exponovaný a hodnotný pozemek by neměl mít příliš řídké stavební využití, na ostatní zastupitele zapůsobil a schváleno vrátit záležitost městské technické kanceláři, aby s Kraftem projednala racionální způsob zástavby pozemku.[247] O stanovení stavebních čar a charakteru zástavby pro pozemek č.kat.201 Františka Krafta jednalo pak definitivně obecní zastupitelstvo v prosinci 1937. Zadání z předchozí schůze zastupitelstva bylo takové, že zástavbu mají tvořit jednopatrové domy nebo vily a má se jich na pozemku postavit co nejvíc, aby se plocha racionálně využila. 16. prosince 1937 Kraft prohlásil, že je v jeho zájmu postavit co nejvíc domů. Parcely do Soukenické ulice měly být zastavěny jednopatrovými vilami, ve vedlejší ulici (nynější ulice U Soutoku) měly stát alespoň mansardové domky. V průběhu projednávání ještě Josef Poláček upozornil, že u domu pana Pospíchala (dům čp.48/III v Soukenické ulici) je chodník jen 1,4 m široký a mohl by se v rámci chystané parcelace i výstavby silničního průtahu rozšířit na 3 metry, kdyby se posunula vozovka. František Lorenz dodal, že o této věci bude vyrozuměna městská technická komise. Zastupitelstvo pak parcelaci č.kat.201 schválilo.[248] V roce 1939 ale obec opět projednává rozdělení pozemku č.kat.201 a stavební parcely č.kat.342 v majetku Františka a A. Kraftových na stavební místa. Kraftovi 30. srpna 1939 podali žádost. Mělo tu vzniknout 12 stavebních míst. 5. září 1939 proběhlo komisionelní řízení, podle kterého měly zástavbu tvořit patrové, volně stojící nebo sdružené domy. Město stanovilo, že bude nutno zvýšit přízemí domů s ohledem na městský kanál v Soukenické ulici a na výšku velké vody. Pozemek nutný k rozšíření nové ulice do šířky 6 metrů poskytne žadatel zdarma. Boční stranu bloku měla vymezit nová ulice (dnešní ulice U Soutoku). Za investice, které obec provede v nové ulici podél Padrťského potoka nebo v ulici V Psince (původní ulice, která byla předchůdkyní ulice U Soutoku), měl zaplatit žadatel investiční poplatky. 7. září 1939 městská rada doporučila ke schválení a ještě v září 1939 schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.[249]
Do ambiciózních záměrů na intenzivní parcelaci zasáhlo ovšem propuknutí 2. světové války. Na pozemcích manželů Kraftových tak vyrostl jen jediný dům, a to vila čp.453/III. Postavil si ji po roce 1939 Martin Švígler na pozemku bývalé Mikulášovy zahrady.[250] Martin Švígler získal stavební povolení 18. listopadu 1939. Dům dle projektu Josefa Nováka z Rokycan byl kolaudován 17. července 1940.[251] Výstavbou domu čp.453/III tu vznikla prostorná patrová vila se stanovou střechou a vikýři (foto z r. 2003). Měla reprezentovat budoucnost Soukenické ulice, která se v době výstavby průtahu měnila na živou městskou ulici. Namísto toho se vila stala osamělým pokusem o reprezentativní charakter ulice. Na západ od domu čp.453/III se rozkládá nezastavěná parcela, poslední zbytek Mikulášovy zahrady, a na rohu ulice U Soutoku fungoval počátkem 21. století autobazar. Tato lokalita nepřitahuje, vzhledem k tomu, že je dopravně zatížená provozem v Soukenické ulici a navíc periodicky zaplavována Padrťským potokem, zájem stavitelů, třebaže by její využití pro stavební účely tváři Soukenické ulice prospělo. Je ale skutečně mimořádně silně vystavená inundaci. Plocha autobazaru byla zatopena koncem června 1995, kdy zde voda dosahovala půlmetrové výšky.[252] Podobně tomu bylo během povodní v srpnu 2002.
2.2.6. Vývoj pojmenování Soukenické ulice
Soukenická ulice vykazuje pozoruhodnou stabilitu pojmenování. Dnešní název se používá již od 19. století. Pouze na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je označena jinak, jako Dechanteichgasse, tedy ulice U Děkanského rybníčku.[253] Již na katastrální mapě evidenční z roku 1877 ovšem nese jméno Soukenická ulice. Název odkazuje na původní tradiční rokycanské řemeslo, výrobu sukna. Pro přesnost je nutné dodat, že úsek Soukenické ulice na katastru Pražského předměstí nesl dlouho samostatné pojmenování, ostatně oba úseky Soukenické ulice spolu až do stavby mostu přes Padrťský potok roku 1936 neměly mnoho společného. Soukenická tak byla vlastně jen krátkou a dopravně nedůležitou komunikací, vybíhající z dnešního náměstí U Saské brány k východu, kde končila na břehu Padrťského potoka. Úsek na protějším břehu (na Pražském předměstí) se dlouho nazýval Puchmírova, neboli Puchmajerova ulice (a zahrnoval i dnešní Tomáškovu ulici). Roku 1953 navrhla rada MNV přejmenovat Puchmajerovu ulici v úseku od Padrťského potoka na Nerudovo náměstí na ulici Na Pátku. Až 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak název Soukenická ulice protažen na obě strany, na komunikaci od křižovatky U Střelnice (nynější ulice Třebízského) a až na křižovatku Na Železné. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[254] Sjednocení názvů mělo zároveň vyjadřovat posílené chápání této komunikace jako jednotného silničního průtahu.
2.3. Ulice U Soutoku
2.3.1. Urbanistický vývoj a zástavba v ulici U Soutoku
Ulice U Soutoku vybíhá k severovýchodu ze Soukenické ulice, směrem k nábřeží Padrťského potoka, kde se stáčí podél nábřeží a ústí do ulice Ke Koupališti. V roce 1930 prodávala obec pozemek na soutoku Boreckého a Padrťského potoka (nynější volejbalový areál na takzvaném Ostrůvku) a stanovila, že budoucí majitel musí souhlasit s veřejným přechodem pozemku od ulice takzvané „Psinky“ nejkratším směrem na protější školní hřiště (nynější fotbalový stadion pod Husovými sady), prostřednictvím lávek, zřízených přes Padrťský a Borecký potok.[255] O tomto návrhu (viz níže, v popisu ulice Ke Koupališti). Nakonec ovšem tento záměr nerealizován a spojení se sportovními areály pod Husovými sady se provedlo v prodloužení ulice Ke Koupališti. Ještě za 1. republiky je nepatřičné mluvit o ulici U Soutoku jako o městské komunikaci. Nejen, že její trasa vedla poněkud jinudy (skrz dnešní průmyslový areál u čp.12/III, viz výše), takže ze Soukenické ulice odbočovala více na severu, ale nešlo ani tak o ulici, spíše o polní cestu zvanou Psinka.
V listopadu 1929 rozhodla městská rada, že žádosti A. Holuba o zahrazení ulice na takzvanou Psinku nelze vyhovět.[256] V březnu 1930 městská rada určila, že se ohledně zahrazení ulice Na Psince provede komisionelní řízení.[257] 19. března 1930 vyslovila městská rada souhlas s žádosti A. Holuba, aby byla zahrazena slepá ulice Na Psince. Člen rady J. Hořice s tím ale nesouhlasil a žádá, aby tudy vedena lávka na koupaliště.[258] Jenže koncem dubna 1930 musela rada vzít na vědomí protest proti plánovanému uzavření ulice „Na Psinkách“ a usneseno proto jednat s majiteli sousední louky o odkupu.[259] V 30. letech 20. století řeší ale obec pronájem louky č.kat.231/1 a takzvané ulice Na Psince č.kat.2768/5 Josefu Rabanovi. Raban, dělník z čp.45/II, požádal o pronájem a 11. prosince 1935 městská rada doporučila ke schválení. Nájemce měl provést na svůj účet zahrazení za vraty do čp.9/III a opatřit ulici vrátky tak, aby se do ní podle potřeby mohlo zajíždět. V březnu 1936 to schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.[260] Ulice se tak de facto stala součástí soukromě užívaných zemědělských pozemků. V červnu 1937 řeší město pronájem pozemků č.kat.231/2 a č.kat.2768/5, tentokrát Františku Mikoláškovi. Obec vlastnící pozemky č.kat.2768/5 (takzvaná ulice Na Psince) a č.kat.231/2 (louka) o celkové ploše 1291 + 704 čtverečních metrů sice 6. března 1936 usnesením obecního zastupitelstva rozhodla pronajmout je Josefu Rabanovi, ten se ale vzdal nájmu. 17. března 1937 žádost o pronájem podal František Mikolášek, zahradník. 28. května 1937 to městská rada doporučila ke schválení a na červnové schůzi zastupitelstva v roce 1937 pronájem schválen.[261]
Ulice U Soutoku, ještě roku 1945 jen polní cesta, zůstává i nyní zastavěna jen torzovitě. Na nábřeží regulovaného Padrťského potoka se jako jediná plnohodnotná stavba rozkládá moderní, architektonicky relativně zdařilý dvojdomek čp.10-11/III, který tu vyrostl až někdy v 60. nebo 70. letech 20. století (foto z r. 2003). Západní frontu ulice lemuje ohradní zeď podniku SMS (bývalé Guthovy železárny a traktorka) s rozličnými hmotami rušivých továrních hal (viz výše). Na nábřeží Padrťského potoka se pak ulice U Soutoku stáčí k severozápadu podél potoka a u soutoku Padrťského a Boreckého potoka ústí do ulice Ke Koupališti. Tento nábřežní úsek vznikl až v 30. letech 20. století po regulaci potoka, ale urbanisticky nikdy nevyužil své exponované polohy. Namísto toho se sem vtlačily továrny haly podniku SMS (viz výše). Ještě v dubnu 2000 odsouhlasilo zastupitelstvo dlouhodobý dvacetiletý pronájem městských pozemků č.kat.201/4 (nábřežní část ulice U Soutoku), č.kat.231/6 (další nábřežní část ulice U Soutoku) a č.kat.231/2, které popisovány jako součástí pobřežní komunikace, společnosti SMS.[262]
2.3.2. Technický vývoj ulice U Soutoku a vývoj jejího pojmenování
Na indikační skice stabilního katastru (z let 1838-1877) se tato komunikace nazývá Psingagasse.[263] Tedy ulice Psinka, popřípadě V Psince. Šlo o starobylý a patrně silně zažitý místní název. Ještě v roce 1930 se pro tuto komunikace běžně uvádí označení Psinka.[264] Vždy ale šlo spíše o místní označení cesty a lokality než ulice, protože tou tato komunikace stále ještě nebyla. Ani k roku 1946 neměla ulice U Soutoku své jméno, protože šlo o nezastavěnou polní cestu. Formální uliční jméno získala někdy poté.
2.4. Ulice Dolní příkopy
Fragment původní zástavby Plzeňského předměstí se zachoval v ulici Dolní příkopy. Ovšem i zde postižený demolicemi, které bohužel probíhaly i po roce 1989. Tato komunikace vybíhá z náměstí U Saské brány a sleduje vnější okraj bývalých městských hradeb (foto z r. 2003) až k historické brance pod masnými krámy.
2.4.1. Urbanistický a stavební vývoj Dolních příkopů
Vznikla až druhotnou klasicistní parcelací původních hradebních příkopů po roce 1799. Tehdy magistrát nabídl zdejší pozemky do aukce. Nejstarší katastrální mapa města z roku 1838 zaznamenala Dolní příkopy jako úzkou cestu, kterou na jižní straně lemují nezastavěné pozemky zahrad vzniklých právě klasicistní parcelací. Až potud se stavební vývoj Dolních příkopů neliší od jakéhokoliv jiného úseku bývalého rokycanského opevnění. Zatímco ale na „horních“ příkopech, tedy v dnešní Jiráskově ulici, proběhla na konci 19. století výstavba velkých budov veřejného významu, na Dolních příkopech ustrnul urbanistický vývoj v této předindustriální éře. Hradby tu sice postupně zmizely pod přístavbami stodol a v bývalých příkopech vyrostly nové objekty, hradební čára je tu ale dodnes rozeznatelná. Ještě na litografii města z roku 1830 jsou tu k vidění neporušené hradby s cimbuřím (poslední takový úsek stál vedle Saské brány ještě do roku 1900). Dnes z tohoto úseku zbyla jen torza, která bez náležité péče podléhají erozi a stavební zásahům. Za domem čp.42/I je dodnes z Dolních příkopů vidět jakýsi fragment zdiva s mohutnými kamennými bloky (foto z r. 2003). Podle Františka Purgharta posilovala na Dolních příkopech hradby ještě bašta nazývaná baštou „U Tiskárny“. Pro její lokalizaci připadají prý v úvahu dvě možná místa: Buď za dnešním domem čp.50/I, nebo čp.42/I. V obou případech ale jde o spekulaci.[265] Na nejstarší katastrální mapě města z roku 1838 (viz mapa) tato bašta není zakreslena. O fortifikaci na Dolních příkopech podrobněji v kapitole „městské opevnění“.
2.4.2 Bývalá tiskárna čp.1/III na Dolních příkopech
Prakticky jedinou stavbou na Dolních příkopech je komplex průmyslových budov bývalé tiskárny čp.1/III (foto z r. 2003). Ve skutečnosti je to další historický mlýn, který se postupně proměnil v průmyslový objekt. Mlýn se v čp.1/III připomíná už roku 1463, kdy patřil Vaňkovi mlynáři „pod brankú“. Ten prodal svoji usedlost roku 1472 za 24 kop českých grošů jistému Václavu Podmolovi. Vdova po něm, Kateřina Podmolka, mlýn odprodala nějakému Václavovi mlynářovi, zvanému „Mlynka“. Roku 1504 přešel do držení Jíry nožíře a od něj roku 1509 Jakubovi řezníkovi. Dalším majitelem byl Jan Ježek, který ho prodal za 75 kop míšeňských Petrovi Labšovi, po němž mlýn zdědil jeho syn Martin Labeš (tehdy objekt oceněn, spolu s dvěma grunty, na 200 kop míšeňských). Roku 1561 připadl objekt jeho synovi, Václavu Labešovi.[266] V historických pramenech se proto tento objekt okolo roku 1600 uvádí jako „Labšovský mlýn“.[267] Vdova po Václavu Labešovi, Kateřina, prodala mlýn za 460 kop míšeňských Jiříku Vrbovi, zvanému též Chrástecký. Když i on umřel, zdědili objekt jeho synové, Adama a Matěje. Počátkem Třicetileté války v letech 1620-21 během vpádu Mansfeldova vojska do Rokycan byl mlýn vypleněn a jako zpustlý jej roku 1623 koupil za 758 kop míšeňských Jan Wittich (z této sumy 276 kop šlo na úhradu dluhů, které vázly na tomto domě). Roku 1679 jeho tehdejší majitelka Salomena Jelenová prodává mlýn za 380 zlatých Šebestiánu Procházkovi.[268] Teprve někdy poté patrně objekt získal v rámci poválečné stabilizace městské ekonomiky novou barokní podobu. Dům čp.1/III patřil k nejbohatším městským mlýnům. Stejně jako mlýn čp.12/III využíval síly Mlýnského náhonu. S historickým jádrem města ho spojovala branka v hradbách zachovaná dodnes u domu čp.91/I. V 19. století patřil, stejně jako mlýn čp.12/III rodině Jágrů a stejně jako mlýn čp.12/III i zde došlo k proměně objektu v souvislosti s industrializací.
V 2. polovině 19. století se mlýnu pod vedením rodiny Jágrů dařilo. Jan Jágr nechal zbořit starý mlýn čp.1/III a postavil zcela nový komplex budov parostrojního mlýna,[269] který se rozrostl na jednu z největších staveb tohoto druhu v Rokycanech a reprezentoval tak novou tvář mlynářského podnikání, od řemeslnické malovýroby k industriální velkovýrobě. K ústřední patrové budově otočené do náměstíčka před domem čp.91/I (foto cca z doby před r.1918 a cca z r.2000) se připojila boční i zadní křídla (foto z r.2004, foto z r.2004). Jižně odtud, na opačné straně ulice Dolní příkopy vznikl objekt (skladiště), severně od hlavní budovy ještě přibyla mlýnice. V architektonické tváři celého vzniklého mlýnského komplexu převládají prvky pozdního klasicismu, s jemnými ozvuky dobově populární novogotiky.
Mlýnici vyprojektoval roku 1873 stavitel J. Šmaus a 29. dubna toho roku jeho plány schválila městská rada.[270] Přestavba pak proběhla v roce 1874.[271] Nová mlýnice měla podobu objemné dvoupatrové stavby na obdélném půdorysu, převážně hladkou fasádu prolamovaly menší okenní otvory s plochým ostěním, některé z nich sdružené po dvou. Výrazným prvkem fasády byly novogotické, či spíše gotizující vázovité nástavce nad hlavní římsou i na špici bočních štítů. Podobně vypadal i jižní objekt skladiště zbořený roku 2004 – věžovitá eklektická gotizující stavba s obloukovitě zakončenými okenními otvory a zděnými vázami nad korunní římsou (foto z r.1990). Patrně i zde šlo o projekt J. Šmause z doby okolo roku 1873.
Na konci 19. století ale parní mlýn (nyní pod vedením Františka Jágra) narazil na konkurenci modernějších a kapitálově silnějších velkomlýnů. Pak se na krátkou dobu stal majitelem továrník František Hirsch. Ten roku 1894 provedl dílčí přístavbu objektu.[272] Roku 1899 rovněž došlo k přestavbě dosavadní sýpky na truhlářskou dílnu.[273] Roku 1896 koupil komplex budov mlýna za 24 500 zlatých podnikatel Josef Zápotočný a zřizuje zde tiskárnu.[274] Tehdy zde provedl některé další přestavby. Z roku 1900 se dochovaly plány rokycanského stavitele Bohuslava Ryšavého na adaptaci mlýna na tiskárnu.[275] Podnik disponoval vlastní elektrickou centrálou (dávno před zavedením elektřiny ve městě) a vodovodem. Roku 1907 Zápotočný zaměstnával 18 typografů, 28 dělníků a 4 úředníky.[276] Úspěšné podnikání učinilo z rodiny Zápotočných vlivnou rokycanskou dynastii, která městu dala i starostu Josefa Zápotočného (1930-38). Tiskařské podnikání dávalo Zápotočným zejména mediální vliv, právě zde se tiskl týdeník Žďár, napojený na místní mladočeské a národně-demokratické kruhy. Tato nacionálně-liberální orientace podniku ale kupodivu nebyla překážkou tomu, aby zde roku 1898 vyšel například i první český překlad Komunistického manifestu.
V roce 1925 byla provedena nástavba patra na dvorním skladišti u tiskárny. Josef Zápotočný obdržel stavební povolení 24. února 1925. Stavební plány zhotovil Štěpán Wolf.[277] Dne 30. května 1950 přešel Zápotočného podnik do držení Západočeských tiskáren. Roku 1957 byla tiskárna zrušena a v domě zřízena truhlárna. Již 26. června 1956 ale rada MNV jedná o plánovaném znovuzřízení tiskárny ve městě.[278] Ovšem bez konkrétního výsledku. V 60. letech zde sídlilo ředitelství Okresního průmyslového podniku.[279] Po znárodnění a zejména v 70. a 80. letech 20. století začal objekt postupně chátrat a schylovalo se k jeho demolici. Zhoršování technického stavu se nezastavilo ani po restituci majetkových poměrů. Vlastník totiž neměl peníze na rekonstrukci a i případné investory odrazují vysoké náklady na nutnou opravu objektu. V roce 1991 provedeno odborné posouzení technického stavu objektů bývalé tiskárny.[280] Od roku 1994 je dům čp.1/III prakticky nevyužívaný. K přirozenému chátrání se přidal vandalismus a hlavně povodně roku 2002, které narušily statiku objektu (foto z r.2004). Kvůli narušené statice došlo 3. října 2004 k demolici části areálu. Šlo o výše popsaný objekt skladiště na jižní straně ulice Dolní příkopy.[281] O povolení ke zboření skladiště žádala majitelka celého areálu Jana Jiravová. Zchátralá stavba ohrožovala chodce a musela být tudíž oplocena, majitelka tudíž žila v neustálém strachu, že se tu někomu něco stane a ona bude vinna.[282] Kvůli stabilitě okolních domů, zejména hospodářských budov v zadních traktech domů čp.50/I, 49/I a 48/I ve Smetanově ulici, musel být z ruiny ponechán cca metr vysoký pahýl (foto z r. 2004: 1, 2, 3, 4, 5). I tak si majitelé sousedních domů stěžovali na to, že demolice byla příliš hlučná, prašná a že provedena s těžkou technikou, která ohrožuje statiku jejich domů (foto z r.2004).[283] Bývalá tiskárna tak zůstává nedořešeným a problémovým místem města. Město by mělo učinit maximum proto, aby výsledkem pokračujícího chátrání nakonec nebyla demolice objektu. Má svou cenu stavební i historickou, ale rovněž urbanistickou. Po jejím případném odstranění by proluky po zmizelé zástavbě zcela převládly v celém prostoru odtud až k náměstí U Saské brány. Naopak vhodná rekonstrukce a adaptace budovy se může stát základem rehabilitace celé této městské čtvrti.
2.4.3. Plácek před domem čp.1/III
Před bývalou tiskárnou čp.1/III se během 19. století zformoval nepravidelný plácek, opřený na severní straně o Mlýnský náhon a hmotově ovládaný mlýnem čp.1/III na západě a masivním domem čp.91/I s brankou v městských hradbách na východě. Popis tohoto domu se nachází v kapitole „Urbanovo náměstí“ a „městské opevnění“. Ještě na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 ale podstatnou část tohoto prostranství vyplňoval izolovaný domek čp.35/III se zahradou.[284] Originální mapa stabilního katastru, která obsahuje i dodatečné zákresy parcelních změn, ukazuje, že později došlo k demolici tohoto stavení.[285] Již na evidenční katastrální mapě ze 70. let 19. století je na místě zbořeného domu jen volná plocha.[286] Vznikl tu malý park, spíš však nevelký trávník. Číslo popisné přesunuto na novostavbu domku v Třebízského ulici (viz níže). Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 rozhodnuto, že se odstraní dřevěná hradbička v parčíku před tiskárnou Zápotočného.[287]
Před domem čp.91/I ještě stál v sousedství hradební branky osamocený přízemní domek čp.47/III, skromná pozdně klasicistní stavba s pětiosým průčelím a sedlovou střechou, postavená zde asi v polovině 19. století na místě původního hradebního příkopu (foto z r. 1990). Majiteli čp.47/III povolena městskou radou v květnu 1931 výměna krytiny a zřízení sklápěcího plechového vikýře.[288] Roku 1995 byl dům čp.47/III zbořen. Argument pro demolici byl chabý, prý se tak stavebníkům zlepšil přístup při opravě k zadní stěně domu čp.51/I. Urbanisticky byla demolice domku čp.47/III zcela neobhajitelná a polistopadové vedení města tak možná nevědomky navázalo na komunistické dezurbanizační asanační tendence. Dalším takovým nepřijatelným zásahem bylo ahistorické vybourání části městských hradeb západně od zbořeného domku čp.47/III, kudy po umělém náspu veden příjezd do dvora za domem čp.50/I ve Smetanově ulici. Zde zřízena komerční provozovna čp.223/I.
I přes pokračující demolice je ulice Dolní příkopy součástí městské památkové zóny a musí být koncepčně řešena v rámci regenerace oblasti Soukenické ulice a náměstí U Saské brány. A znovu platí základní pravidlo, že pod slovem regenerace nesmí být myšleno zřizování parků a trávníků. Toto je historický sídelní organismus, který byl zdevastován demolicemi. Tady je naopak zapotřebí formou dostaveb zahustit a rehabilitovat městské prostředí.
2.4.4. Dům čp.62/III
Mimo zchátralého objektu bývalé tiskárny stojí v ulici Dolní příkopy jen jeden další dům, a to patrový obytný objekt čp.62/III připomínaný tu roku 1864, pozdně klasicistní pětiosá stavba (foto z r. 2003). V dubnu 1927, když zastupitelstvo odhlasovalo bezplatné postoupení bývalých hradeb (č.kat.24) k domu čp.42/I a demolici tohoto úseku opevnění, se mluví i tom, že majitel domu čp.42/I bude moci po regulaci nábřeží mlýnského náhonu a po zboření čp.62/III pozemek vkusně oplotit.[289] V listopadu 1931 se městská rada usnesla, že k domu čp.62/III se prodlouží vodovod.[290] K demolici domu čp.62/III naštěstí během komunistické vlády nedošlo. Ovšem v průběhu 2. poloviny 20. století dům čp.62/III výrazně zchátral.
Zásadní proměna nastala počátkem 21. století. 30. ledna 2008 podána žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení pro stavební úpravy, přístavbu a změnu v užívání objektu čp.62/III. 14. února 2008 zahájeno spojené územní a stavební řízení. Podle předloženého projektu mělo u domu dojít k přístavbě bowlingové dráhy. Přízemí domu mělo sloužit pro provoz sportbaru a bowlingové dráhy. V 1. patře se plánovalo umístění kanceláří, mezonetu baru, hygienického zázemí a dětské horolezecké stěny. V podkroví projektována vestavba bytu. Na 18. března 2008 naplánováno ústní jednání na místě zamýšlené stavby.[291] 19. března 2008 pak městský úřad na základě žádosti majitelů nedalekého domu čp.42/I v Gottliebově ulici rozhodl, že vlastníci čp.42/I budou účastníky stavebního řízení.[292] 14. května 2008 městský úřad na rekonstrukci a přístavbu domu čp.62/III vydal územní rozhodnutí a stavební povolení. Podle projektu měla u domu čp.62/III vyrůst přízemní nepodsklepená přístavba bowlingové dráhy včetně zázemí stávajícího objektu, umístěná podélně podél osy ulice Dolní Příkopy. Střecha přístavby pultová se spádem do prostoru pozemku č.kat.79. Další přístavba provozního zázemí na jihozápadní straně domu čp.62/III projektována s plochou střechou v úrovni 1. patra, která řešena jako veranda. Do střechy domu čp.62/III, kde v podkroví plánováno zřízení obytných prostor měly být situovány pultové vikýře. Projekt celkové přestavby a rozšíření domu čp.62/III zpracoval Petr Černý z Rokycan z Area Projekt, s.r.o. Ve finálním projektu musel autor respektovat některé požadavky, například na větší ohled na tělesně postižené návštěvník zařízení. Termín dokončení stavby stanoven do 31. prosince 2011.[293] Ještě v roce 2008 pak oprava domu čp.62/III skutečně započala. Dle stavu z poloviny července 2008 nově vyzděn západní štít, přičemž do západní stěny objektu prolomena nová okna. Fasáda zatím beze změn. V domě ponechán původní krov a krytina, ale východní štít budovy vybourán. Východně od domu, v prostoru příkopů pak probíhají zemní práce. Počátkem srpna 2008 rekonstrukce domu pokračuje a plocha východně od domu už vyhloubena cca metr pod úroveň terénu. V polovině září 2008 už pak na východní straně od původního domu roste podél uliční fronty vysoká cihlová zeď budoucí přístavby.[294] Později zde otevřena restaurace. Ačkoliv během ní došlo k sérii zásahů do podoby domu, výsledek je velmi kultivovaný a ukazuje, jak by mohla vypadat celá oblast Dolních příkopů i náměstí U Saské brány, kdyby byla opětovně architektonizována. Toto pozitivní hodnocení ovšem neplatí pro podlouhlou přístavbu bowlingové dráhy. Velmi problematické je její umístění do těsného sousedství dochované linie městských hradeb, a tato přízemní stavba byla navíc nepochopitelně ponechána jako neomítnutá a působí tak jako tovární provizorium, do ulice otočené jen nečleněnou zdí, bez oken.
2.4.5. Technický vývoj ulice Dolní příkopy a vývoj pojmenování
V prosinci 1969 navrhl MěstNV zařadit do plánu zvelebovacího akcí k 25. výročí osvobození na následující rok i úpravu parčíku na plácku před domem čp.1/III. Práce měl v rámci závazku provést Okresní stavební podnik.[295] Společně s úpravou přilehlé ulice Dolní příkopy mělo jít o práce v hodnotě 300 000 Kčs.[296] V červnu 1970 se již uvádí, že závazek splněn a ulice Dolní příkopy upravena.[297] Okresní průmyslový podnik za to dostal čestné uznání. [298] Ulice zůstává i v 21. století nedlážděná.
Název ulice Dolní příkopy je nutné odlišit od historického pojmenování dolní Příkopy coby vnější linie městských hradeb. Zatímco „Dolní příkopy“ jako oficiální pojmenování ulice sahající od bývalé Saské brány (dnes křižovatka s Gottliebovou ulicí) jen k brance u čp.91/I, pak „dolní Příkopy“ jako historické pojmenování části vnějšího okruhu městského opevnění zahrnuje úsek od bývalé Saské brány po celém severním obvodu historického jádra až k bývalé Pražské bráně (dnes u domu čp.106/I). Na indikační skice stabilního katastru (z let 1838-1877) se tato komunikace nazývá Schanzgasse.[299] Od konce 19. století se ustálilo pojmenování Mlynářská ulice (doloženo už na evidenční katastrální mapě z roku 1877). 29. prosince 1919 při rozsáhlé rekodifikaci označení ulic ve městě stanovilo obecní zastupitelstvo, že komunikace „od pana Tauše k Plzeňské bráně“ ponese jméno Příkopy.[300] Když ale 14. července 1922 jednalo zastupitelstvo města o návrhu městské rady a obecní okrašlovací komise, který se týkal ulic dosud nepojmenovaných nebo ulic s nevhodnými názvy, byl název Mlynářská ulice ponechán jako připomínka historické rokycanské topografie.[301]
Rozhodnutím Místního národního výboru 25. července 1946 byl zaveden současný název ulice Dolní příkopy, přičemž se měl týkat dolních Příkopů v celém jejich rozsahu, tedy dál k východu až k domu čp.106/I u Malého náměstí.[302] V tomto rozsahu se nicméně pojmenování neujalo a zůstává omezeno na současný úsek.
2.5. Madlonova ulice
2.5.1. Původní zástavba v Madlonově ulici
Madlonova ulice vybíhá z náměstí U Saské brány po západní straně objektu čp.12/III a dvojitým zalomením míří v historické trase k severozápadu. Komunikace se zformovala podél původní cesty vedoucí z Rokycan skrz Saskou bránu směrem na Litohlavy, a to už ve středověku. Tato historická výpadovka postupně obrůstala směrem z města zástavbou. Dopravní funkce ulice se ovšem příliš nerozvinula. Už nejstarší katastrální mapa města z roku 1838 ukazuje, že daleko rychlejší spojení tímto směrem nabízela silnice, která vedla od Plzeňské brány v trase dnešní Litohlavské ulice. Snad právě díky tomu nebyla Madlonova ulice v 19. a 20. století vystavena velkým asanačním tlakům. Nejstarší katastrální mapa z roku 1838 tu zaznamenala shluk několika usedlostí. Ty se dochovaly dodnes, byť spíše v půdorysné a hmotové dispozici, nikoliv v architektonické podobě. Původní chalupy totiž během 19. a 20. století nabyly podoby městských domků.
Na jižní straně ulice se nacházela řada přízemních domků čp.24/III, čp.25/III a čp.26/III. Dům čp.24/III byl na mapě stabilního katastru z roku 1838 zachycen jako spalný, tedy převážně dřevěný. Stál na nároží ulice Madlonova a Na Kamení. Jenže původní parcela je nyní prázdná, respektive slouží jako zahrada. Objekt čp.24/II stojí na vedlejším pozemku (foto z r.2004), kde v roce 1838 byl zakreslen dům čp.25/III. 10. března 2008 se mělo zastupitelstvo města vyjádřit k přijetí daru v podobě části stavebního pozemku pod domem čp.24/III označeného č.kat.366 od jeho majitelky Jaroslavy Kolářové. Zastupitelé odložili verdikt o přijetí tohoto daru do příští schůze.[303] Dům čp.25/III na mapě stabilního katastru z roku 1838 evidován jako nespalný, celozděný. V říjnu 1930 městskou radou vydáno stavební povolení pro F. a B. Burianovi na záchod a popelník v čp.25/III.[304] Číslo popisné ale bylo zrušeno a přeneseno na objekt rodinného domku v Přemyslově ulici ve čtvrti Za Rakováčkem. Podle Karla Hofmana dům čp.25/III dokonce v roce 1998 zbořen. K přesunu čísla popisného ale muselo dojít už dříve, protože objekt v Přemyslově ulici byl dle architektonické podoby postaven někdy v 70. letech 20. století. Každopádně parcela, kterou zaujímal v 19. století dům čp.25/III je nyní zastavěna domem čp.24/III. Jde o přízemní, tříosý objekt se sedlovou střechou. Dům čp.26/III v roce 1797 odhadnut na 285 zlatých.[305] Na mapě stabilního katastru z roku 1838 uváděn jako spalný (dřevěný). Toto vývojové stádium je ale dávno překryto pozdějšími přestavbami. V současnosti vyniká objekt eklektickou fasádou z roku 1908, kdy podle plánů Hynka Šmolíka provedeny vnitřní úpravy a nový krov i fasáda,[306] s dobově poplatným typizovaným štukovým dekorem a rovněž dekorativně pojatými dřevěnými dveřmi (foto z r. 2003). Jde o přízemní stavbu se sedlovou střechou. Má čtyřosé průčelí a na jeho kraji ještě vrata do průjezdu.
Na severní straně ulice upomínají na nejstarší zástavbu domy čp.15/III, čp.16/III, čp.17/III a čp.18/III. Dům čp.15/III je přízemní stavba, s tříosým symetrickým průčelím, situovaná na nároží ulic Madlonova a Ke Koupališti (foto z r. 2003). Už na mapě stabilního katastru z roku 1838 uváděn jako nespalný, tedy celozděný. Z roku 1847 se dochoval plán na zásadní přestavbu objektu podle projektu Matěje Maška a Matěje Sacka. Z původního domu mělo být ponecháno jen obvodové zdivo a přední část průjezdu. Vpravo za domem měla vyrůst koželužská dílna.[307] Směrem k severu lemují hospodářský dvůr za domem mohutné stodoly (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Na bočním štítu směrem do ulice Ke Koupališti bývala malba svatého Václava z 1. poloviny 20. století, dnes ovšem zcela smazaná vlivem počasí. Zachoval se jen nápis „Obnoveno 1935“ na jižní fasádě do Madlonovy ulice. Dům čp.16/III je jednopatrový se sedlovou střechou a jednoduchou fasádou členěnou pravoúhlými lisénami, by měřítkově zapadl i do vnitřního města a nepůsobí periferním dojmem (foto z r. 2003). Už na mapě stabilního katastru z roku 1838 evidován jako nespalné stavení, tedy zděné. Roku 1847 provedena zednickým mistrem Partischem přestavba stáje a hospodářských objektů za domem.[308] V srpnu 1932 vydáno městskou radou povolení ke zboření stodoly na dvoře u čp.16/III.[309]
Dům čp.17/III prošel ve 20. století celkovou přestavbou v nezajímavém „socialistickém“ stylu a má dnes podobu moderního rodinného domku (foto z r.2004). To naopak dům čp.18/III si jednoznačně podržel charakter nízké přízemní chalupy, která je do Madlonovy ulice orientována příčně, štítovou stěnou (foto z r. 2003). Domy čp.17/III a čp.18/III se tísní na nevelkých pozemcích. Ve 20. století sdílely majitele. Teprve v roce 1939 řeší obec povolení k parcelaci stavebních pozemků č.kat.352 a č.kat.353 na 2 stavební místa. František a Josefa Svobodovi (majitelé čp.17/III) a J.Houška (majitel čp.18/III) požádali o povolení 27. července 1939. Poté, co se totiž domy majetkově rozloučily, bylo nutné vymezit dvě samostatné parcely. 1. srpna 1939 konáno komisionelní řízení, které 29. srpna 1939 doplněno o další podklady. Stanoveno, že od parcely č.kat.353, na které stojí dům čp.18/III, bude ponechán pruh na severní straně o šíři 4,2 metry. Pozemek č.kat.353 přitom byl mimořádně malý. Doporučena proto podmínka, aby případná nová stavba byla jen rozšířením „novostavby“ (dům patrně prošel nedlouho předtím rekonstrukcí) čp.17/III na pozemku č.kat.352. 10. srpna 1939 městská rada doporučila věc ke schválení a na schůzi obecního zastupitelstva v září 1939 skutečně schváleno.[310] Patrový dům čp.19/III stojí v odstupu od ulice a má pravděpodobně klasicistní podobu (foto z r. 2003). Na mapě stabilního katastru z roku 1838 ovšem evidován ještě jako spalný objekt – tedy postavený převážně ze dřeva. Jeho současná podoba musela vzniknout až poté. Z roku 1858 se dochoval plán tesařského mistra Václava Šmause na výstavbu hospodářského objektu se stájí, komorou a kolnou s věžičkou v rizalitu.[311] V roce 1896 pak proběhla výstavba stodoly, podle plánu Jana Aubrechta. [312] Hospodářská stavení původně lemovala dům čp.19/III směrem do Madlonovy ulice.
O něco dále k západu ještě stál dům čp.20/III, nevýrazná chalupa, která se ovšem osudově zapsala do dějin města. Právě zde totiž 12. září roku 1784 vznikl požár, který během následujících hodin zcela zničil Rokycany. Městská kronika k tomu dodává: „...okolo 4. hodiny vznikl oheň na Plzeňském předměstí neb na Kamení v chalupě Adama Stobra č. 20, kdež velké hromady třísek od šindele ležely...“[313] Na žádost Ludmily Kislingerové 11. října 1786 provedena dražba jejího domu čp.121/I na Malém náměstí a chalupy čp.20/III. Nikdo se ale o nemovitosti nepřihlásil a to se opakovalo i při další dražbě 9. listopadu 1786. Roku 1788 uváděn dům stále jako majetek Ludmily Kislingerové.[314] Na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 je dům zobrazen jako spalný – tedy převážně dřevěný. 14. května 1928 městskou radou vydáno stavební povolení na přestavbu kůlny u čp.20/III majitele J. Štěpánka.[315] V roce 1935 popisován čp.20/III jako „malý domek“.[316] Objekt se připomíná ještě roku 1955, nedlouho poté pak byl zbořen. Podle Karla Hofmana začleněn do areálu bývalých Hirschových železáren.[317] Ve skutečnosti ale objekt stál při severní straně ulice, naproti domu čp.77/III. Jeho parcela zůstala mimo oplocený areál Hirschových železáren a rozkládá se na ní jen trávník. Je ovšem pravda, že dům čp.20/III svým pozemkem Madlonovu ulici v těchto místech výrazně zužoval. I to mohlo být důvodem k jeho demolici.
Dále ještě zde stojí dva původní domy. Usedlost čp.22/III (foto z r. 2004) je zachycena už na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838. Šlo o spalný – tedy převážně dřevěný dům. V roce 1874 objekt přestavován.[318] Dům čp.22/III byl roku 1893 rozšířen o přístavbu chléva.[319] Provedena podle plánu Hynka Šmolíka.[320] V červenci 1956 schválil MNV rozšíření pozemku okolo tohoto domu, na základě žádosti, kterou 18. května 1956 podal majitel Václav Beneda. Šlo o zarovnání parcely, připojením trojúhelníkové plochy stávající veřejné cesty, vymezené domem čp.22/III, vjezdovými vraty a stodolou. Na místě pak zřízena zahrádka.[321] Dům čp.33/III (foto z r. 2004) byl dle I. a M. Ebelových postaven roku 1879 podle projektu Hynka Šmolíka.[322] Samostatné číslo popisné ale bylo tomuto objektu přiděleno až roku 1986, kdy původní hospodářské stavení související s domem čp.22/III prošlo přestavbou na obytný dům Václava Benedy.[323] Původně nesl toto číslo popisné objekt špitálu na křižovatce u střelnice.
2.5.2. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III (původní zástavba a plány na výstavbu sirotčince)
Přestože si Madlonova ulice udržela autentickou podobu skromné předměstské zástavby a unikla i plošným asanacím před rokem 1989, přece jen tu jeden výrazný modernizační počin byl realizován. Do shluku skromných chalup a domků se totiž už meziválečném období vklínily dva architektonické novotvary, a to kubistické činžovní domy čp.36/III a 37/III (foto z r. 2003 1, 2, 3, 4). Z hlediska urbanistického a měřítkového šlo o poměrně necitlivou implantaci, z hlediska architektonického vznikly jedny z nejcennějších příkladů meziválečné architektury v Rokycanech.
Původně tu stála obecní pastouška čp.37/III, přízemní chalupa krytá doškovou střechou.[324] Podle odhadního protokolu městských realit pro účely požárního pojištění z roku 1827 to byla „roubená se šindelovou střechou postavená pastouška... Zde je rovněž roubený chlév se šindelovou střechou.“[325] Na tomto obecním pozemku se už od konce 19. století plánovala nová výstavba. Dlouho zde obec uvažovala o výstavbě městského sirotčince (v dnešní terminologii, dětského domova). V říjnu roku 1892 vytvořil stavitel B. Ryšavý „Nákres na stavbu jednopatrového domu na č.p. 352 v Madlonově ulici pro slavnou obec královské Rokycany“.[326] Roku 1912 uvažuje radnice opět o stavbě sirotčince a připravuje už demolici pastoušky.[327] Průmyslník Hanuš Karlík podpořil projekt a věnoval okresním úřadům 7. prosince 1911 50 000 K na jeho výstavbu.[328] V květnu 1914 se zmiňuje, že v Rokycanech je 15-20 sirotků. Sirotčinec měl skutečně vyrůst zde, na místě pastoušky. Měl mít kapacitu 20-30 míst.[329] V létě roku 1915 na zasedání obecního zastupitelstva rozhodnuto urychlit přípravu výstavby sirotčince. Dle informací, které pak na příští schůzi zastupitelům v září 1915 sdělil starosta města Anichober, byly už plány sirotčince hotovy a čekalo se na zpracování rozpočtu. Mělo jít podle aktuálních parametrů o městský sirotčinec s kapacitou 40 míst s tím, že volná místa by byla určena pro sirotky z jiných obcí okresu. Okres ale na výstavbu neměl peníze (byl plně zaměstnán přípravou výstavby nemocnice). Sirotčinec proto mělo zcela financovat město. Časem se počítalo, že vedle něj mohla vyrůst i zvláštní budova okresního sirotčince.[330] Už na následujícím zasedání zastupitelstva v listopadu 1915 ale technická kancelář města sdělila, že bude nutno projekt městského sirotčince přepracovat, protože panuje nedostatek pracovních sil. Jediný rokycanský stavitel, který v té době nebyl povolán do armády, byl stavitel Ryšavý. V ulici, kde měl sirotčinec vyrůst, prý zároveň nebyl hotov kanál, ačkoliv jeho stavba zadána už před válkou staviteli Pechanovi. Kvůli nemožnosti zahájit výstavbu sirotčince proto městská rada rozhodla investici odložit. Na to reaguje dr. Vorel souhlasně. Odklad výstavby bude podle něj prospěšný, protože je třeba víc času na přípravu a nutno také udělat přesný soupis sirotků.[331]
Spící projekt znovu ožil ke konci 1. světové války. 3. února 1917 zemská správní komise doporučila zřízení Okresní dětské útulny v Rokycanech, 24. února 1917 myšlenku na zřízení útulku pro sirotky podpořil i Okresní výbor. Zemská správní komise nabízí zaslat městské radě „vzorné plány“ pro zřízení takového ústavu. Obec i nyní uvažovala o parcele č.kat.351, tedy o prostoru bývalé pastoušky. 15. května 1917 se konala komise za účelem výstavby městského sirotčince. Měla to být jednopatrová budova se sedlovou střechou krytou taškami se štítem do dvora a vikýřem do ulice.[332] Pak ale nastaly spory ohledně parametrů novostavby. Během války totiž neustále přibývalo sirotků, takže původní skromné parametry zařízení se teď jevily jako nedostačující. Kromě toho vystoupil v roce 1917 dr. Bohuslav Horák s alternativním plánem, podle nějž měl být sirotčinec zbudován, dle moderních pedagogických i urbanistických pravidel, jako do značné míry samozásobitelská komunita, s vlastním hospodářstvím a velkou zahradou. V červnu 1917 pak podal Horák společně s panem Vorlem memorandum městské radě, již s plánkem budoucího sirotčince. Obec vzala návrh na vědomí a slíbila, že zahájí výstavbu podle jejich plánů, jakmile město opatří potřebný materiál.[333] 8. července 1918 ovšem Okresní komise pro péči o mládež zasílá Městskému úřadu dopis s návrhem postavit přece jen levnější, menší sirotčinec, byť na samozásobitelském principu, určený pro 8-12 sirotků. V době válečné ekonomické nouze bylo podstatné, že náklad na jeho výstavbu měl dosáhnout jen asi 42 000-69 000 K, to podle toho, kterou ze čtyř variant provedení by obec zvolila. Plány sirotčince vypracoval Lev Brejcha.[334] Ve všech jeho čtyřech variantách se opakují secesní a historizující motivy, například hrázděné zdivo a vystupující dřevěné prvky krovu, okenice, mansardové střechy kryté prejzy, střešní věžice a vikýře, ozdobné kyklopské zdivo nebo dekorativně řešené vchodové portály. Sirotčinec měl mít podobu větší vily se zahradou a hospodářským zázemím, které by jeho chovancům umožňovalo vlastní rostlinou a živočišnou produkci, jakož i řemeslnické práce. Vcelku šlo o solidní, byť poněkud staromilskou měšťanskou architekturu. Svým tvaroslovím navazovala spíše na předválečnou produkci první dekády 20. století než na nové modernistické směry v soudobém stavitelství. Na druhou stranu ale není realistické očekávat, že zrovna malé okresní město jako Rokycany a místní architekti by měli automaticky přejímat avantgardní názory, nehledě k tomu, že v létě roku 1918 ještě stále formálně trvaly „staré časy“ Rakousko-Uherské monarchie a nový étos demokratické, republikánské architektury ještě nezískal svou mocenskou bázi v podobě masarykovského Československa. A konečně, pro drobná měřítka starého Plzeňského předměstí mohla právě historizující architektura Lva Brejchy být vcelku příhodná.
3. června 1918 Městské železárny darovaly obci za tím účelem 150 000 K, město už dokonce začalo shánět řemeslníky na výstavbu.[335] 22. července 1918 se ale konala komise, která rozhodla, že poněkud stísněný pozemek v Madlonově ulici není pro výstavbu sirotčince vhodný a vybrala pro něj parcelu č.kat.2659 a 2658 na jižním okraji Rokycan, v prostoru dnešní Kotelské ulice (ani tam nakonec sirotčinec nebyl postaven, to už ale není předmětem této kapitoly).[336]
2.5.3. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III (příprava a průběh výstavby)
I po zrušení plánované výstavby sirotčince zůstával obecní pozemek bývalé pastoušky v Madlonově ulici zajímavý pro nové investiční akce. Po roce 1918 v Rokycanech panoval kritický nedostatek bytů, obecní parcely v Madlonově ulici byly nakonec použity pro hromadnou bytovou výstavbu. Ještě v roce 1919 zvažovalo zastupitelstvo města spíše výstavbu dřevěných nouzových baráků (o jejich plánovaném umístění se prameny nezmiňují). Měly vyrůst ještě do konce roku 1919. Původní plán byl postavit barák o 12 místnostech za 25 000 Kč. Na základě rozvah od místních stavitelů se náklady musely zvýšit na 165 000 Kč pro barák o 36 místnostech. Zastupitelstvo v září 1919 výstavbu takových domů odsouhlasilo (třebaže pravicová opozice, například A. Votrubec) zastávala už tehdy názor, že by se měly stavět spíše zděné domy, nebo přestavět na byty obecní stodoly.[337] Jenže když městská rada zjišťovala zájem uchazečů se nastěhovat do takového provizorního dřevěného baráku, zjistilo se, že zájem má jen jeden uchazeč, ostatní odmítli. Obec v té době jednala o odkupu vojenského baráku ze zajateckého tábora v Jindřichovicích ale neúspěšně. Městu se v té době podařilo získat provizorní byty v budově kasáren (stará kasárna v Jeřabinové ulici) a proto z výše uvedených důvodů od výstavby dřevěných baráků už v listopadu 1919 upustila.[338]
Obec se nakonec rozhodla řešit bytovou krizi výstavbou zděných nájemních domů, přičemž chtěla využít státní podporu dle zákona z 23. května 1919 č.281/19 Sb., kdy stát poskytne záruku za půjčky na novostavby a přispěje na úhradu úroku a úmoru. Kromě domu čp.352/II v Železářské (dnešní Růžičkově) ulici na Pražském předměstí došlo i k výstavbě dvou nájemních domů zde v Madlonově ulici na pozemku č.kat.244. Kromě toho obec výhledově plánovala na některém příhodném pozemku postavit i dům s byty pro úředníky (s byty částečně dvoupokojovými, částečně třípokojovými). Tento poslední dům ovšem nerealizován.[339] Dne 1. prosince 1919 vypsalo město architektonickou soutěž. Z 30 návrhů zvítězil projekt architekta Jana Pacla, který získal dvě ceny ve výši 1100 Kč.[340] 1. a 2. místo v soutěži obsadily návrhy architekta Pacla a stavitele Karla Pavlišty z Vinohrad, 3. místo obsadil rovněž Pacl. Město pak pro vypracování stavebních plánů vybralo projekt na 3. místě – tedy od Pacla.[341] Jan Pacl (1877-1938) se narodil v Rokycanech. Studoval a žil v Praze, ale působil v celém státě. Je mimo jiné autorem Štefánikova ústavu sociální péče v slovenském Martině, budovy československého velvyslanectví ve Varšavě, dětského domova v Praze-Veleslavíně nebo Hospodářské školy v Ústí nad Orlicí.
Dva nové domy měly být situovány na místo obecní pastoušky v Madlonově ulici, jejíž demolice se tehdy plánovala. Domy měly obsahovat 8 bytů 1+k, 4 byty 2+k a 6 bytů o jedné světnici. Předpokládalo se dost rychlé tempo výstavby, do listopadu 1920 měly být domy na místě pastoušky hotovy. V prosinci 1919 definitivně výstavbu odsouhlasilo zastupitelstvo města.[342] 20. ledna 1920 předložil architekt Pacl stavební plány na všechny tři činžovní domy, 26. ledna 1920 proběhlo stavební řízení a městská rada doporučila vydat stavební povolení. 3. února 1920, po předložení detailní projektové dokumentace, zastupitelstvo vydalo stavební povolení k výstavbě dělnických domů v Růžičkově i Madlonově ulici a zmocnění k obstarání půjčky. Celkové náklady na tyto tři domy vyčísleny na 1 750 754,54 Kč. Obec by z toho uhradila v hotovosti 10 %, stát měl poskytnout garanci na zbylých 90 % (50 % z ceny by se uhradilo z výnosu nájemného, 40 % ceny zaplatí aspoň stát úroky a anuity). Pro výstavbu tak ale bylo nezbytné, aby si město vzalo půjčku u některého finančního ústavu. Výstavba měla každopádně začít až po odsouhlasení státní garance.[343] Díky tomu, že stát se za úvěr zaručí, měla obec získat výhodnější úrokovou sazbu než při standardním komerčním úvěru.[344] Dne 23. srpna 1920 schválilo ministerstvo sociální péče projekt dělnických domů v Rokycanech. Náklad na jejich výstavbu, bez pozemků, měl dosáhnout uvedených 1 750 754,54 Kč. Městská rada se proto obrátila na finanční ústavy s žádostí o půjčku až 4 000 000 Kč. V zastupitelstvu se pak řešil spor o to, kdo schválí půjčku a zadá stavbu, zda městská rada nebo zastupitelstvo. Nakonec schváleno že přípravné práce začne rada a zadání stavby provede zastupitelstvo.[345] V říjnu 1920 projednávalo zastupitelstvo města návrh na uzavření půjčky 4 000 000 Kč na stavbu nouzových domů u Zemské banky v Praze. Městská rada se totiž obrátila na různé finanční ústavy (městské spořitelny v Praze, Plzni a Domažlicích a na Zemskou banku v Praze) se žádostí o půjčku. 15. září 1920 Zemská banka odpověděla, že s půjčkou souhlasí. Půjčka nebyly ovšem zcela výhodná pro obec, nicméně podle představitelů obce byla nejlepší možnou. Projednávání bylo velmi vzrušené. Předák národnědemokratické opozice Josef Zápotočný konstatoval, že půjčka je zcela nevýhodná a obec místo toho musí podporovat individuální výstavbu rodinných domků (stavitel Pechan prý dodal vzorové plány, podle nichž by rodinný domek vyšel na 37-44 000 Kč, což by bylo výhodnější než stavět činžovní domy). Naopak zástupce koalice Oldřich Tvrdek odmítl útoky Zápotočného na zamýšlenou půjčku, stejně jako starosta Antonín Hořice, který „odmítl snahu, aby snad jedna třída obyvatelstva měla na účet druhé vrstvy výhody.“ Zápotočný navrhl, aby každá politická strana vyslala do Prahy svého zástupce zjistit přesné podmínky státní podpory na výstavbu domů, což ale neprošlo. František Zrzavecký pak apeloval na národní demokraty: „Vám bude milejší, když si lid povede po způsobu Ruska? Mějte přece cit k malému lidu.“ Půjčka nakonec 26 hlasy schválena. Zastupitelé Zápotočný a Šlesinger hlasovali proti, další (Bílý, Burda, Kadeřábková, Hejrovský, Klauber, Poláček) byli podmínečně pro, ale požadují, aby se ve městě stavěly i rodinné domky.[346] I předáci vládnoucí levice na radnici si ale byli vědomi toho, že půjčka od Zemské banky není ideální a snažili se její výši snížit. V prosinci 1920 projednalo zastupitelstvo návrh na uzavření půjčky 450 – 500 000 Kč u městské spořitelny v Hořovicích. Městská rada ji doporučila přijmout s tím, že ji použije na výstavbu domů (sníží se tak půjčka u Zemské banky). Jako alternativní řešení se nabízelo využít půjčku na jiné obecní investice. Zastupitelé půjčku schválili.[347] V dubnu 1921 pak zastupitelstvo schválilo uzavření další půjčky 400 000 Kč u obecní spořitelny v Rokycanech na výstavbu těchto domů a zvýšení dříve odsouhlasené půjčky u obecní spořitelny v Hořovicích z 500 000 Kč na 1 000 000 Kč. Půjčka od Zemské banky totiž měla tu nevýhodu, že nebyla v hotovosti ale v cenných papírech banky. Její reálná hodnota tak mohla kolísat.[348]
22. října 1920 obec schválila zadání stavebních prací jednotlivým firmám. Veřejná soutěž vypsána 5. - 21. května 1920 a týkala se jak domů v Madlonově, tak domu v Železářské (Růžičkově) ulici. Zednické práce zadány Josefu Benešovi, Štěpánu Volfovi a Josefu Novákovi (domy v Madlonově – 887 163,27 Kč, dům v Železářské ulici – 664 434,17 Kč). Tesařské práce zadány Josefu Žourovi z Mýta (domy v Madlonově – 191 024,13 Kč, dům v Železářské ulici – 146 360,44 Kč). Práce pokrývačské zadány Josefu Šimáněmu z Rokycan (celkem 111 461,50 Kč). Práce klempířské zadány Antonínu Krausovi z Rokycan (celkem 25 129,70 Kč). Práce truhlářské zadány Sdružení truhlářů v Rokycanech (domy v Madlonově – 99 294 Kč, dům v Železářské ulici 78 264 Kč) a práce kamnářské zadány Václavu Meinerovi z Rokycan (domy v Madlonově ulici – 33 480 Kč, dům v Železářské ulici – 26 360 Kč).[349] Po schválení zadání stavebních prací 22. října 1920 předložila obec celý projekt k definitivnímu schválení Ministerstvu sociální péče a Ministerstvu veřejných prací.[350] 3. října 1921 si starosta města pozval k sobě podnikatele zapojené do chystané výstavby obecních domů a ohlásil jim, že stavba bude odstartována.[351] Stavět se začalo už 10. října 1921, šlo ale spíše jen o přípravné práce, které byly navíc záhy (až do konce roku 1921) přerušeny kvůli špatnému počasí.[352] Následujícího roku se již stavební činnost rozběhla naplno, město ale ještě muselo dořešit některé finanční otázky. Vzhledem k deflaci československé koruny městu nyní hrozilo, že původní projekt sociálního obecního bydlení se neúměrně prodraží, jednotliví stavební podnikatelé přirozeně trvali na nominální výši již odsouhlasených honorářů, ačkoliv deflační politika podstatně zvýšila jejich reálnou hodnotu. 26. června 1922 si proto starosta k sobě povolal přední subdodavatele výstavby v Madlonově ulici, stavební podnikatele Štěpána Wolfa, Josefa Beneše a Josefa Nováka, a sdělil jim, že město od nich očekává snížení svého rozpočtu. Ze strany radních rozhodně nešlo o standardní řešení a podnikatelé mohli oprávněně poukazovat na již uzavřené smlouvy. Pokud ovšem tito stavební podnikatelé chtěli mít i v příštích letech šanci na získání komunálních stavebních zakázek, nezbývalo jim, než městu ustoupit. Celý projekt činžovních domů v Madlonově ulici měl navíc nepochybnou filozofii sociálního bydlení a nebylo by společensky vhodné, aby se právě na této stavbě snažili subdodavatelé vydělat za každou cenu. Ostatně i město usilovalo o maximální finanční úspory, například kámen na stavbu byl dovážen z obecních lesů na Čilině, cihly dodala obecní cihelna.[353]
V prosinci 1921 projednávalo městské zastupitelstvo opět smlouvu se Zemskou bankou v Praze na půjčku na výstavbu obytných domů, tentokrát už výše půjčky uváděna jen na 2 240 000 Kč (dle usnesení zastupitelstva z 22. října 1920 měla obec uzavřít půjčku 4 000 000 Kč, Zemská banka výměrem z 28. listopadu 1921 povolila půjčku 2 240 000 Kč, výše půjčky snížena i díky jiným půjčkám od jiných ústavů – viz výše). Obec se zavazovala, že domy podle smlouvy s bankou dokončí do 31. října 1922. Návrh na půjčku vyvolal opět kontroverze. Rudolf Šlesinger je spíš pro výstavbu rodinných domů, ať si každý splácí svůj majetek. JUDr. František Kučera pak zastupitelům sdělil, že dle ofertního řízení je rozpočet na domy (dle stavu z července 1921) 3 350 000 Kč, přičemž nájemné z jedné místnosti bude asi 700 Kč. To je podle Rudolfa Šlesingera příliš vysoká částka. Starosta města Antonín Hořice ale reagoval s tím, že rodinné domy u Veselské silnice stojí po 80 000 Kč a vyjdou stejně draho jako výstavba činžovních domů. Do debaty vstoupil i Josef Chrž, který klade řečnickou otázku, zda je opravdu nutno uzavírat nevýhodnou půjčku. Podle něj už družstvo Svépomoc zahájilo výstavbu domků a bytová situace se bude zlepšovat. V Rokycanech navíc dochází k omezení výroby v továrnách (Eisnerova továrna, nynější Kovohutě, prý právě prodána) a bude tudíž klesat tlak na opatření ubytování pro dělníky. Podle Chrže by se už měl dostavět dům v Železářské (nyní Růžičkově) ulici, který je rozestavěn, ale výstavbu v Madlonově ulici mělo město opustit a ostatní peníze použít na výstavbu rodinných domů. Zastupitelstvo nicméně schválilo většinově původní záměr, tedy půjčku od Zemské banky na dokončení všech tří činžovních domů.[354] Původně si sice město skutečně vzalo půjčku od Zemské banky, ale 30. srpna 1922 ji zrušilo, protože Městská spořitelna poskytla úvěr za ještě příznivějších podmínek.[355] Už v květnu 1922 o tom jednalo zastupitelstvo. V podkladech se uvádí, že už když 22. prosince 1921 rozhodli zastupitelé uzavřít půjčku u Zemské banky na 2 240 000 Kč, byli si vědomi její nevýhodnosti, protože obec měla část sumy dostat v akciích banky. Nyní obecní spořitelna v Rokycanech nyní nabízí městu půjčku 2 000 000 Kč za výhodnějších podmínek, což schváleno s tím, úvěr od Zemské banky bude zrušen.[356] V červenci 1922 pak zastupitelstvo projednalo návrh na uzavření půjčky 500 000 Kč u obecní spořitelny na výstavbu tří obecních nájemních domů. Zároveň odsouhlasena změna účelu půjčky 1 000 000 Kč od městské spořitelny v Hořovicích, která byla původně určená na výstavbu tří obecních domů (rozhodlo o ní město 5. dubna 1921). Nyní měla jít na jiné investice.[357] V červenci 1922 se také na schůzi obecního zastupitelstva ohlašuje, že ministerstvo sociální péče udělilo v dohodě s ministerstvy veřejných prací a financí obci finanční podporu na výstavbu tří nájemních domů. Dotace se odvozovala od celkových nákladů na výstavbu těchto budov. Náklady na oba domy v Madlonově ulici vyčísleny následovně: náklady na pozemek 9205 Kč, náklady na stavbu 1 465 288,25 Kč a náklady na opatření úvěru 315 300 Kč.[358] Přidělením subvence se otevřela cesta pro rychlé provedení výstavby.
Dne 29. července 1922 dokončena demolice staré pastoušky čp.37/III, a 6. září 1922 začalo bourání dvorního stavení.[359] V letní sezóně se zvyšuje počet dělníků zaměstnaných na staveništi, čímž se tempo výstavby dále zrychluje. Jestliže ještě na jaře 1922 tu pracovalo denně v průměru 10-30 lidí, pak 6. září 1922 je to již 52 lidí[360] a 23. září jejich počet vzrostl na 69.[361] Nad střechami okolních chalup se rychle zdvíhají zdi novostavby. O něco rychlejším tempem rostl „zadní“ z obou domů (čp.36/III), kde se v září 1922 už staví přízemí, zatímco na předním domě se ještě dodělávají základy. V listopadu 1922 se na předním domě už vyzdívá 2. patro, na zadním domě se pokládají stropní trámy nad 2. patrem.[362] 23. listopadu 1922 byl na zadním domě vztyčen krov. Stavbu předního domu provázely některé průtahy. Majitel sousedního domu čp.18/III Josef Houška si na obci stěžuje, že kvůli vysokému štítu předního domů mu přestal táhnout komín a kouř se mu vrací do bytu. Město mu pak muselo na vlastní útraty zaplatit zvýšení komínu. Daleko závažnější ale bylo odhalení chyby v stavební dokumentaci v srpnu 1922 – hlavní průčelí předního domu bylo ve skutečnosti o 25 cm širší než ve výkresech, chybu pak musel na místo operativně přijet řešit sám architekt Pacl.
Projekt obecních domů v Madlonově ulici měl podle přání vedení města naplnit ideál nového „republikánského“ bydlení. Nešlo tedy úzce o „sociální“ byty, v tom smyslu, že by se jednalo o minimalisticky skromnou, chudinskou architekturu. Naopak, na dvou nových domech byly použity některé progresivní a nadstandardní technologie, jako například okenní překlady z železobetonu. Beton se uplatnil i ve zdivu sklepů (betonářské práce prováděla firma K. Herzán z Prahy), na základy byly položeny asfaltové izolační desky. Na podzim 1922 se s dokončováním obvodových zdí a vnitřních příček otevíral prostor pro řemeslnické práce, které byly zadány 25. srpna 1922.[363] I zde se uplatnila materiálová a tvarová pestrost a architektova snaha o designové uchopení i u těch nejdrobnějších detailů. Jan Pacl takto navrhl speciálně pro tyto domy i římsové konzoly nebo okenní mříže do prádelny. Na jaře 1923, když výstavba obou domů vstoupila do poslední fáze, přivezl i vzorník ozdobných prvků fasády (od března do dubna 1923 pak byly podle těchto vzorů realizovány štukové omítky na fasádě obou domů. Architekt trval na dodržování svého projektu do všech podrobností, například tvrdě donutil malíře pokojů provést nový tmavý nátěr interiérů tak, aby odpovídal původnímu záměru. Malíři protestovali, automaticky totiž předem počítali s běžnými světlými odstíny, tmavší barvy byly dražší a jim se tak podstatně snížil zisk. I v interiérech se objevily zajímavé, na rokycanské poměry často avantgardní řemeslnické prvky, na schodiště byly instalovány žulové schody, hlavní domovní vrata uzavřely masivní dubové dveře od truhláře Antonína Šaška, v některých vnitřních prostorách se objevily „terazzolové“ dlažby od firmy Foffolo, podlahy obytných místností kryla hoblovaná prkna, sokly obou domů pokryla firma Silika umělým kamenem, před domem čp.37/III byl položen mozaikový chodník.[364] Domy v Madlonově ulici ale nereprezentovaly jen architektonickou manýru českého kubismu a poválečné moderny. Samozřejmě, výtvarné řešení, často filigránské a slohově důsledné, bylo architektovým úmyslem, stejně tak precizní je ale i technické, inženýrské řešení obou objektů. Domy jsou vybaveny bohatou a nadstandardní infrastrukturou. Nájemníci například získali vlastní prádelnu s dvěma měděnými kotli a kamny od firmy Josefa Bély, na dvoře vyrostly na konci roku 1923 pod vedením stavitele Josefa Žoura kůlny, které i v podmínkách městského činžovního bydlení nabízely možnost skladovacích a dílenských prostor.[365] Obytný soubor měl také vlastní kanalizační systém, sestávající ze sítě odpadních kameninových rour (dodala je firma F. Berka z Plzně), které ze záchodů odváděly splašky do společné žumpy na dvoře (zdi žumpy izolovány a omítnuty cementovou maltou, žumpa pak zakryta masivní betonovou deskou).[366] Koncem března 1923 obecní správní komise vzala na vědomí, že do budovaných obecních domů bude do kuchyní zaveden plyn. Mělo to ovšem podmínku, architekt Pacl měl zjistit, zda na tuto akci lze získat státní podporu.[367] Počátkem dubna 1923 pak obecní správní komise vzala na vědomí informace architekta Pacla, že státní podpora na zavedení plynu a dále na výstavbu kůlniček v obecních nájemních domech bude skutečně přidělena. Rozhodnuto proto ihned začít s výstavbou kůlen a se zaváděním plynu.[368] Pak ale obecní správní komise vzala na vědomí, že o udělení státní podpory na výstavbu kůlniček u tří obecních nájemních domů se rozhodne až při kolaudaci.[369]
Jinými slovy, v srdci starého, převážně ještě polozemědělského Plzeňského předměstí vyrůstalo bydlení na technicky a „civilizačně“ zcela odlišné úrovni. Snad i v kompozičním řešení obou domů, uzavřených do společného areálu dvora, je rozeznatelné myšlení tehdejšího architekta, nové domy měly spíše demonstrovat svoji všeobecnou „civilizační“ převahu, se svým okolím příliš nekomunikují. Důraz je kladen na jistou míru autarkie, která nájemníkům umožní minimalizovat používání běžné (zaostalé) infrastruktury okolního města. Obyvatelé obecních domů měli dokonce původně disponovat vlastním zdrojem pitné a užitkové vody v podobě společné studny na dvoře. 13. srpna 1923 ovšem nařídil Jan Pacl již zpola dokončenou studnu zasypat.[370] V údolní poloze nedaleko řeky Klabavky se nepodařilo zabránit průsakům znečištěných povrchových vod a hlavně: v té době už začíná stavba městského vodovodu, na který se zhruba do dvou let připojily i domy v Madlonově ulici. Výstavba domů v Madlonově ulici také časově souzněla s počátky elektrifikace Rokycan. 27. prosince 1922 byly Městské elektrotechnické kanceláři zadány práce na rozvodech elektřiny po obou domech, které se tak staly jednou z prvních staveb, které byly už od počátku projektovány v intencích „věku elektřiny“.[371] Na podzim 1923 probíhají ještě poslední dokončovací práce, 20. září 1923 proběhla kolaudace a 29. září bylo vydáno povolení ke stěhování obyvatel. Snaha města o vzorné pojetí modelu obecního nájemního bydlení sahala tak daleko, že byty byly předávány už zpola vybavené, v oknech například visely záclony od firmy Josefa Nováka z Královských Vinohrad. 10. prosince 1923 se na radnici konala stavební komise, kde architekt Pacl formálně oznámil dokončení výstavby v Madlonově ulici.[372]
Dlouhé roky pak ale vztahy mezi architektem Paclem a městem kalil spor o peníze. Pacl podal na město Rokycany žalobu o zaplacení účtů za projekty sirotčince a činžovních domů (v Madlonově a Růžičkově ulici). Za 3 činžovní domy vyúčtoval Pacl 120 284,55 Kč. Obec mu zaplatila 65 000 Kč a obě strany se soudily o 55 284,55 Kč.[373] V červnu 1927 městská rada rozhodla, že architekt Pacl bude vyzván, aby do 8 dnů předložil účty na výstavbu 3 činžovních domů, jinak budou spisy vymáhány žalobou.[374] 17. srpna 1927 pak radní Paclovi stanovili poslední lhůtu do 15. září 1927, dokdy měl předložit spisy o srážkách z účtů za stavební práce.[375] V květnu 1928 schváleno ustanovení právního zástupce města. Za nerealizovaný sirotčinec si Pacl vyúčtoval 36 416,76 Kč, obec si od něj měla projekt objednat někdy v letech 1918-19.[376] Při konečném vyúčtování výstavby obecních domů čp.36/III, čp.37/III a čp.352/II, které provedeno až v lednu 1930 (vyúčtování se opozdilo kvůli sporům obce s architektem Paclem) konstatováno, že stavební náklady na všechny tři domy dosáhly 2 881 768,32 Kč. Z toho výpůjčkou u obecní spořitelny v Rokycanech na 6% úrok a 0,5% úmor hrazeno 2 143 000 Kč, hypotekární výpůjčkou u obecní spořitelny v Rokycanech na 6% úrok a 0,5% úmor 251 700 Kč a zálohou z lesního rezervního fondu na 4,75% úrok a 1,25% úmor 486 468,32 Kč.[377]
2.5.4. Kubistické domy čp.36/III a čp.37/III (architektonický popis a další stavební vývoj)
Nájemní domy čp.36/III a 37/III jsou asi nejpůsobivější manifestací kubismu a české moderny v Rokycanech. Uprostřed předměstských chalup se vztyčily dva identické dvoupatrové domy, propojené společným dvorkem. Fasádu dynamicky prolamují vystouplá pole okenních otvorů a vikýřů. Korunní římsa má tvar masivní nečleněné desky spočívající na jednoduchých krákorcích. V průjezdu obou domů se dodnes zachovala původní dlažba z tvrdých dřevěných špalíčků. Zadní fasáda je robustnější, s dominantním vystupujícím traktem zakončeným trojúhelníkovým štítem (foto z r. 2003). Pro svou honosnost byly domy čp.36/III a 37/III zvány „parlament“. Zatímco po architektonické stránce nelze domům nic vytknout a jejich bizarní tvarosloví se bude v rokycanském kontextu stávat stále větší pamětihodností, z hlediska urbanistického byla výstavba činžovních domů zde, v starobylé enklávě Plzeňského předměstí, sporným počinem. Evidentní to je při pohledu do Madlonovy ulice z nároží bývalých Guthových železáren čp.12/III. Vidíme zde neladné sousedství přízemního domku čp.15/III, patrového domu čp.16/III a masivního dvoupatrového průčelí činžovního domu. Ještě závažnější urbanistické chyby se dopustil projektant i zadavatel projektu (obec), když nevyužili stavební pozemek v blízkosti řeky pro nějaké koncepční řešení, které by například otevřelo zástavbu více k nábřeží Klabavky (foto z r. 2003). Namísto toho tvoří kubistická dvojčata spíše uzavřený areál, zpola zanořený do vnitrobloku. Podobně velkorysá stavba by přitom byla rozhodně ozdobou nejvýznamnějších rokycanských ulic, například okružní třídy (Jiráskovy ulice). V nešťastně zvoleném umístění nových činžovních domů se projevil trvalý nedostatek prvorepublikové rokycanské stavební produkce, a to absence širší urbanistické koncepce a přílišný liberalismus ohledně regulativů zástavby. Po celé meziválečné období vyrůstaly v Rokycanech solitérní činžovní domy, aniž by daly vzniknout nějakému jednotně koncipovanému městskému prostoru. V tomto ohledu představovala sídlištní výstavba po roce 1945 vlastně pozitivní změnu.
V dubnu 1929 městskou radou schválena dohoda s J. Žourem o zabezpečení poškozeného dřevěného krovu v domě čp.36/III.[378] V srpnu 1929 jedná obecní zastupitelstvo o povolení nákladu na nátěr oken domů čp.36/III, čp.37/III a čp.352/II. Původně plánováno, že opravy se provedou v roce 1930, okna ale poškozena při mrazech roku 1929 a nutno provést ještě v roce 1929. Odhadované náklady 6 350 Kč. 17. července 1929 rozhodla městská rada provést práce ještě v roce 1929, a to na účet rozpočtu na rok 1930. 2. srpna 1929 obecní finanční komise rozhodla peníze opatřit z lesního rezervního fondu a 2. srpna 1929 s tím souhlasí městská rada. Zastupitelstvo pak tento záměr schválilo.[379] V 2. polovině roku 1958 se měla na domě čp.37/III (uváděn i sousední čp.36/III) provést generální oprava.[380] Ta ale ještě v listopadu 1958 neproběhla. Nešlo navíc o generální opravu v pravém slova smyslu, omezovala se na zasklení balkonů na zadní fasádě objektů.[381] Náklady na tuto akci dosáhly 12 864, 15 Kčs.[382]
Technické provedení domů čp.36/III a 37/III, které bylo v roce 1923 velmi pokrokové, samozřejmě postupně přestalo odpovídat požadavkům na bydlení (v roce 2005 bylo v domě čp.36/II 8 bytů, v čp.37/II 16 bytů[383]). Zdejší byty proto zařazeny do III. kategorie.[384] To se netýkalo ale podkrovních bytů, které sem okolo roku 2000 vestavěla firma RYTA s.r.o.[385] U obou domů se proto počátkem 21. století očekává brzká celková rekonstrukce. V roce 2004 provedlo město v domech rekonstrukci kanalizace. Vybrána firma LESING PLUS PLZEŇ s nabídkovou cenou 416 477 Kč.[386] Už v roce 2004 měla být podle představ města opravena fasáda a okna domu čp.37/III, ale tato investice přesunuta na rok 2005, kdy se očekávala i úprava dvora mezi oběma domy. V roce 2006 pak měla proběhnout oprava fasády a oken domu čp.36/III.[387] V říjnu 2004 kvůli tomu městská rada upravila obecní rozpočet. Částku 500 000 Kč, původně plánovanou na rekonstrukci fasády, přesunula na jiné účely (oprava jednoho ze zdejších bytů).[388] Tuto zakázku přidělilo město rokycanské firmě STAN 99, s.r.o. za nabídkovou cenu 466 806 Kč. [389] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření během roku 2004 utraceno za akci „rekonstrukce ul. Madlonova fasáda, dvůr“ aspoň 422 430 Kč (původně plánováno 2 828 000 Kč). Dalších 22 000 Kč investováno do projektové dokumentace v čp.37/III a 455 820 Kč na opravu bytu v čp.37/III (plán byl 500 000 Kč).[390] Rekonstrukce fasád mezitím odložena jen o pár měsíců. Ještě v září 2004 kvůli pořízení projektové dokumentace na opravu domu čp.37/III městská rada schválila jinou změnu rozpočtu, kdy mimo jiné na tuto akci přesunula 112 000 Kč.[391] Nakonec oprava fasády domu čp.36/III provedena už na podzim 2005. V polovině října 2005 již větší část fasády hotova, původní okrový odstín vystřídán kombinací odstínů bílé a světle hnědé. Lešení již je sejmuto z převážné části fasády, zůstává pouze na východní straně (směrem k ulici Ke Koupališti), kde ještě přetrvává původní barevné řešení omítky.[392] Počátkem listopadu 2005 vyrostlo pro změnu lešení na domě čp.37/III. Zatím ještě na fasádě neprovedeny žádné změny. V polovině listopadu 2005 už průčelí zčásti nově natřeno. V polovině prosince 2005 bylo hotovo. Lešení v té době sejmuto. Oba kubistické domy zazářily novou omítkou. [393] Tyto akce si vynutily úpravu obecního rozpočtu. Oprava fasády čp.36/III a čp.37/III si v roce 2005 vyžádala náklady 1 636 000 Kč.[394] Podle jiného materiálu městského úřadu ale za rok 2005 zaplaceno firmě BIS. a.s. z Plzně za opravu fasády a oken na čp.37/III 4 036 332 Kč (nabídková cena zněla na 4 009 557 Kč). Další peníze si vyžádala oprava bytu v čp.36/III prováděná firmou PET STAN 99, s.r.o. z Rokycan. Nabídková cena zněla na 469 174 Kč, ve skutečnosti vyfakturováno 441 382 Kč.[395]
V návrhu rozpočtu na rok 2006 pak zahrnuta další suma, tentokrát na úpravu nádvoří mezi oběma činžovními domy.[396] Mělo jít o investici za 800 000 Kč.[397] Výběrové řízení vypsáno 9. března 2006. Na jeho základě pak kontrakt zadán 3. dubna 2006 firmě VAKOS, s.r.o. z Rokycan za nabídkovou cenu 577 417 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 30. června 2006. Termín i náklady dodrženy.[398] Podle jiného pramene dokonce úprava dvora přišla jen na 569 230 Kč. 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo města o změně obecního rozpočtu a rozhodlo ušetřenou částku 230 770 Kč vrátit do rozpočtu a použít jiných kapitol.[399] Dne 28. května 2006 postiženy oba domy povodní, která zasáhla Rokycany vlivem vytrvalých dešťů nad brdským pohořím. V následujících týdnech požádalo město, coby majitel objektů, o dotaci z povodňového fondu, na nutné opravy.[400] 23. srpna 2006 vypsalo město výběrové řízení na popovodňovou opravu objektu čp.36/III. Výsledky tendru vyhlášeny 6. září 2006. Zakázku získala firma PP SERVIS PROCHÁZKA, s.r.o. z Plzně s nabídkovou cenou 109 524 Kč.[401]
2.5.5. Technický vývoj Madlonovy ulice
Roku 1879 byla Madlonova ulice vydlážděna.[402] Ovšem asi jen v redukovaném rozsahu. Někdy mezi roky 1886-1906 zde obec zřídila veřejnou studnu, jedno z pěti „páteřních“ zařízení tohoto druhu v Rokycanech.[403] V roce 1915 se na zasedání obecního zastupitelstva mluví o tom, že kvůli válce není v této ulici hotova kanalizační větev (kanál), která zadána už před válkou staviteli Pechanovi. Kanalizace měla napojovat plánovanou budovu městského sirotčince (nerealizován, později na jeho místě postaveny domy čp.36/III a čp.37/III – viz výše).[404] Ve 20. letech 20. století ulice rozkopána kvůli výstavbě sítě obecního vodovodu. Dle plánu z roku 1921 plánováno provést v Madlonově ulici (stejně jako v dalších ulicích centrálního města) pokládku vodovodního potrubí v roce 1924.[405] Když v dubnu 1927 povolilo obecní zastupitelstvo další investici do inženýrských sítí v prostoru nové čtvrtě Rašínov, ozvaly se proti tomu na plénu zastupitelstva kritické hlasy. Václav Beneda si stěžoval, že s kanalizací se nepočítá ve vnitřním městě, zejména v Madlonově ulici. Připojil se i Rudolf Smysl, který souhlasí s Benedou. V Madlonově ulici by se podle něj měl prodloužit kanál a ulice vydláždit (dlažba tam předtím poškozena při pokládce vodovodu).[406] V listopadu 1927 se rada města usnesla ihned zahájit výstavbu kanalizace v Madlonově ulici jako nutnou práci s náklady cca 4 850 Kč. Hrazeno to mělo být půjčkou z Lesního rezervního fondu.[407] V prosinci 1927 městskou radou návrh městské technické kanceláře začít ihned s výstavbou kanalizace u F. Benedy schválen.[408] V prosinci 1927 schválilo pak obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i výstavba kanálu v Madlonově ulici za 4 850 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).[409] Patrně ale věci dopadly jinak, protože v květnu 1928 se Václav Beneda ptá na schůzi zastupitelstva, proč není pamatováno na výstavbu kanálu v Madlonově ulici, který se měl stavět už před 2 roky. Starosta města reaguje s tím, že na vině jsou obyvatelé Madlonovy ulice, protože nechtějí na výstavbu kanálu přispět.[410] V únoru 1929 nicméně radní rozhodli, že oprava dlažby v Madlonově ulici se provede z položky 20 000 Kč v obecním rozpočtu.[411] I pak ale věci nepostupovaly podle plánu, protože Václav Beneda opakoval svůj nespokojený apel v červnu 1929, kdy obec jedná o prodloužení kanalizace do továrny na náboje (nynější Kovohutě) na Jižním předměstí. Podle Benedy nutno vybudovat i kanál v Madlonově ulici, kde je ho potřeba ze zdravotních důvodů.[412] V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo města o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu ve výši 650 000 Kč na úhradu investic naplánovaných v rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o práce, které by pomohly vyřešit problém nezaměstnanosti v době nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i výstavba kanálu u Václava Benedy (bydlel v čp.22/III v Madlonově ulici) za 5 000 Kč.[413] V srpnu 1932 schválen návrh stavební komise na opravu závad před domy J. Houšky čp.17/III a čp.18/III na náklady obce za cca 730 Kč.[414]
V roce 1965 provedena v Madlonově ulici částečná oprava vozovky.[415] V listopadu 1967 MěstNV ohlašuje jako jednu z uvažovaných plánovaných oprav komunikací i úpravu povrchu Madlonovy ulice. Mělo jít o vyasfaltování vozovky. MěstNV zvažoval, že by práce mohla v rámci dobově populárního modelu „sdružování finančních prostředků“ (kofinancování) provést Škoda strojírna (bývalé Hirschovy železárny, viz níže).[416] V červnu 1968 si ale v debatě na plénu MěstNV stěžuje pan Vávra na stále nevyhovující stav ulice. Je v ní prý prach a špína. V létě se práší, po dešti stříká bahno na domy. Josef Pěnkava z podniku Vnější úprava města mu odpověděl, že na vyasfaltování komunikace zatím nejsou peníze. Jedinou možností je provést provizorní vysprávky vysypáním šmandy a častější kropení vozovky.[417] V prosinci 1969 město uvažuje, že by v rámci soutěže k 25. výročí osvobození v následujícím roce byla provedena bezprašná úprava povrchu Madlonovy ulice (práce by jako závazek provedl podnik Škoda-strojírna).[418] V listopadu 1970 opět navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek podniku Škoda-strojírna vyasfaltování Madlonovy ulice.[419] V únoru 1971 zase uvádí MěstNV záměr zajistit v roce 1971 nad rámec plánu vyasfaltování ulice. Mělo jít o závazek podniku Škoda s termínem dokončení v roce 1972.[420] Podnik Škoda věnoval městu na úpravu této ulice 300 000 Kčs. Výpomoc při zamýšlené úpravě komunikace přislíbil i podnik STS.[421] K úpravě došlo až v roce 1975: vyasfaltování a nový chodník.[422] Na úpravu Madlonovy ulice vyčlenil na rok 1975 MěstNV 900 000 Kčs. Akci měl provést podnik Silnice Plzeň.[423] Jenže v září 1975 se uvádí, že podnik Silnice Plzeň neprovedl v Rokycanech v 1. pololetí 1975 ani jednu ze slibovaných akcí, včetně úpravy Madlonovy ulice a úkol se přesouvá na 2. pololetí (má být provedeno počátkem října 1975).[424] Podle jiného pramene se ale zahájení prací očekávalo už v červenci 1975.[425] Dokončení rekonstrukce Madlonovy ulice od náměstí U Saské brány až k Černé mohyle ale zůstává v plánu úprav komunikací i v roce 1976.[426] Během roku 1976 utratil MěstNV za úpravu komunikace v Madlonově ulici 488 000 Kčs (oproti plánu 427 000 Kčs).[427]
2.5.6. Vývoj pojmenování Madlonovy ulice
Na indikační skice stabilního katastru z doby po roce 1838 se tato komunikace nazývá Post-Mühlgasse,[428] česky zhruba ulice U Poštovního mlýna. Důvod označení není příliš jasný. Na katastrální mapě evidenční z roku 1877 již je doloženo jméno Madlonova ulice.[429] Pojmenování pak vykazuje pozoruhodnou stabilitu, přetrvalo všechny státoprávní a ideologické proměny 20. století. 29. prosince 1919 při poválečné úpravě uličního názvosloví v Rokycanech zastupitelstvo města název Madlonova ulice potvrdilo.[430] Ulice pojmenována podle generála Madlona, jehož pluk byl zde během třicetileté války roku 1642 potrestán za údajnou zbabělost v bitvě a část vojáků popravena (viz níže).[431]
2.6. Mohyla Madlonova pluku (Černý kříž)
Místo, kde se odehrála krvavá exekuce (popraven každý desátý člen pluku, trestu se proto říká „decimace“) označeno vztyčením kříže na nároží dnešní Madlonovy a Litohlavské ulice. Kříž se stal poutním místem. Až do roku 1918 sem pravidelně 12. září (den požáru města roku 1784) mířilo procesí.[432] V roce 1842 prý byl starý dřevěný kříž již shnilý a bylo zapotřebí jej vyměnit.[433] Kříž se později změnil na mohylu. V 90. letech 19. století ji nechalo město opravit, osadilo sem pamětní desku a v okolí vysázelo duby (foto z r. 2003). Litohlavská ulice byla zároveň upravena.[434] Od 13. března roku 1964 je mohyla památkově chráněna (registr. číslo 2423). Podle jiného zdroje památková ochrana uplatněna od 3. května 1958.[435] Říká se jí „mohyla Madlonova pluku“, též „Černá mohyla“ nebo „Černý kříž“. Tvoří ji asi 2,5 metrů vysoká hromada velkých kamenů obložená kameny. Na jejím vrcholku kovový kříž s pozlacenou sochou Krista z klabavských železáren.[436] Na jižní straně mohyly u její paty deska z leštěného černého kamene s nápisem: „HROB VOJÍNů DECIMOVANÉHO PLUKU MADLONOVA 16 14/12 42.“
V roce 2005 prošla mohyla rekonstrukcí. Koncem září 2005 dokončena obnova vlastního kříže s ukřižovaným Kristem.[437] Práce provedl rokycanský ateliér ART KODIAK, respektive skupina restaurátorů pod vedením akademických sochařů Marcela Hrona a Jiřího Fialy a uměleckého kováře Jana Buchara. Kříž byl ručně sejmut z mohyly a v ateliéru odborně obnoven. Černě zbarvený kříž nově natřen a napuštěn ochrannými nátěry grafitové barvy. Socha Ježíše nově pozlacena. Na mohylu pak kříž opětovně instalován za pomoci jeřábu a postava Krista připevněna šrouby. Zároveň provedena částečná oprava mohyly, která na severní straně ztrácela stabilitu, kameny proto byly upevněny.[438] V druhé fázi plánována i nová parková úprava mohyly. Zmizet měly keře, které ji pokrývaly, čímž by se monument vrátil k původní podobě. Ještě počátkem 20. století totiž byl Černý kříž jen holým kamenným pahorkem. Ke kříži po něm vedly na jeho vrchol schůdky. Tento stav by měl být obnoven. Změnu navrhl ateliér Art Kodiak a souhlas s ní vyslovil i starosta Jan Baloun. Čekalo se jen na stanovisko památkářů. Mohyla by měla být zcela očištěna od vegetace, zmizet by měly i nejbližší stromy na okolním trávníku. V říjnu 2005 již město mělo souhlas k pokácení čtyř okolních jasanů. Celkem jich tu tehdy bylo sedm.[439] Počátkem listopadu 2005 už zachovány jen tři stromy, ostatní vykáceny.[440] Šlo o urbanisticky správný počin, který restituuje kultivovaný městský interiér. 13. prosince 2005 rozhodli městští zastupitelé věnovat 77 300 Kč, které zbyly po vyúčtování každoročních oslav Setkání pod rokycanskou věží (dříve Den Rokycan), na dokončení rekonstrukce mohyly. Tentokrát se měly práce restaurátorů zaměřit na zajištění vlastních balvanů tvořících tento umělý pahorem a finální zahradnické řešení monumentu.[441] K 30. květnu 2006 odsouhlasilo město změnu svého rozpočtu. 77 000 Kč určených původně na pokračování oprav mohyly bylo převedeno na opravu brány starého hřbitova, protože tato akce měla být nakonec financována z prostředků na veřejnou zeleň. Mělo jít o odstranění náletového porostu.[442]
2.7. Ulice Na Kamení
2.7.1. Urbanistický a stavební vývoj ulice Na Kamení
Ulice Na Kamení propojuje od jihu Madlonovu a Třebízského ulici, měří jen několik desítek metrů (foto z r. 2003, foto z r.2004). Je pozůstatkem autentické rostlé zástavby Plzeňského předměstí z předindustriální doby. Snad existovala už v 18. století. Na nejstarší katastrální mapě z roku 1838 ji vidíme jako úzkou pěšinu lemovanou domky a zahradami. V městské uliční sítí nehrála nijak důležitou roli a vzhledem k malé hloubce parcel ani neumožňovala intenzivní parcelaci. Roku 1861 požádal František Krištůfek, majitel domu čp.39/III o zrušení ulice s tím, že její plocha by byla přičleněna k sousedním zahradám. Městská rada nato vyzvala majitele zdejších usedlostí, aby se ke Krištůfkovu návrhu vyjádřili.[443] Ostatní obyvatele ulice ale nápad na její zrušení neoslovil a obecní rada na svém zasedání 4. května 1861 rozhodlo, že ulice Na Kamení má být ponechána jako veřejná cesta.[444]
Stále ale šlo o úzkou uličku, spíše pěšinu. Už když v roce 1909 provedena výstavba domu čp.39/III, došlo k mírné korekci uliční čáry (viz níže).[445] Ale teprve počátkem 20. let 20. století se město rozhodlo přistoupit k celkové regulaci a rozšíření komunikace. Souviselo to i s počínající výstavbou činžovních domů v Madlonově ulici (viz výše), kdy právě tudy mohla vést příjezdová cesta pro povozy s materiálem apod. V září 1920 jedná o rozšíření ulice městské zastupitelstvo. Obec už prý dlouhou dobu usilovala o propojení Madlonovy a nynější Třebízského ulice v místech nynější nečisté a bahnité uličky. Jednání ale předtím selhala na přílišných požadavcích majitelů. Změna nastala nyní, když Rudolf Pokrupa, spoluvlastník domu čp.30/III, koupil od manželů Musilových spáleniště bývalé stodoly č.kat.362. Stodola stávala na východním nároží ulic Na Kamení a Třebízského a byla to právě ona, která znemožňovala rozšíření vozovky. Nyní město s panem Pokrupou uzavřelo dohodu: Pokrupa odstoupí obci pro novou ulici pruh o šířce 8 metrů na západě parcely č.kat.362 (vyhořelá stodola, cca 63 čtverečních metrů) a dále část z č.kat.215 (zahrada severně od domu čp.30/III, vyplňující většinu východní strany ulice Na Kamení, cca 178 čtverečních metrů). Obec mu na oplátku postoupí cca 4 čtvereční metry z veřejného komunikace na zřízení vjezdu do zahrady v regulační čáře u Třebízského ulice. Na nové uliční linii pak měla obec postavit svým nákladem dřevěnou hradbu z latí na cihlové podezdívce. Do dohody zapojena i Anna Hněvkovská, spolumajitelka domu čp.24/III, jehož pozemek zase uzavíral východní uliční frontu na nároží s Madlonovou ulicí. Hněvkovská měla postoupit bezplatně pruh 1 metr široký ze svého dvora a stejně široký pruh měl poskytnout i pan Rudolf Bergmann od příjezdu ke svému domu. Obec jim za to na hranici jejich pozemků slíbila postavit nová vrata. Město na to hodlalo použít kamene ze základů bývalé stodoly na č.kat.362. Celkové náklady se měly uhradit z příjmů na rok 1921. Tuto dohodu zastupitelé v září 1920 odsouhlasili.[446] Teprve pak, po rozšíření uliční čáry podél východní strany, získala komunikace nynější parametry. Ulice Na Kamení spadá do hranic městské památkové zóny, stejně jako zástavba na jižní straně Madlonovy ulice.
2.7.2. Zástavba v ulici Na Kamení
Za posledních 150 let se vlastní zástavba v této ulici příliš nezměnila (foto z r. 2003, foto z r. 2004). Na západní straně tu stojí domky čp.23/III, čp.44/III a čp.39/III, na protější straně je to objekt čp.138/III a pak sem už zasahují jen nárožní domky čp.24/III a čp.30/III, všechny jsou přízemní.
Na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 již je zachycen dům čp.23/III, a to jako nespalný (tedy převážně zděný). 9. ledna 1928 vydáno městskou radou stavební povolení J. a M. Mudrovým na kůlnu na nádvoří domu čp.23/III.[447] V srpnu 1928 vydáno radou povolení k užívání kůlny u čp.23/III.[448] Na počátku 21. století ale původní domek čp.23/III do základů zbořen. Roku 2003 totiž na této parcele na nároží ulice Madlonovy a Na Kamení začala výstavba zcela nového rodinného domu (foto z r. 2004). V srpnu 2005 zůstává dům stále nedostavěn. Počátkem listopadu 2005 je stavba omítnuta základní vrstvou malty. V březnu 2006 už dům patrně obydlen, byť fasáda stále omítnuta jen základovou vrstvou. Dle stavu k červnu 2007 již je dům dokončen. Jde o přízemní mohutnou vilu s obytným podkrovím v 1. patře. Fasáda provedena z neomítnutých cihel.[449] Jde o vcelku vkusnou stavbu, ovšem s lehce nepatřičnou estetikou vilového čtvrti zde, v historické domkářské zástavbě.
Dům čp.44/III na mapě z roku 1838 rovněž zobrazen jako nespalný, zděný. Šlo patrně tehdy o čerstvou novostavbu, protože dle statistiky z roku 1836 mělo Plzeňské předměstí přesně 44 domů. Dům pravděpodobně postaven právě v roce 1836, protože z onoho roku se dochoval jeho odhad.[450] Dodnes si uchoval velmi skromná měřítka. Jde o nízký přízemní domek se sedlovou střechou. Do ulice natočený dvouosým průčelím. Ještě v roce 2003 byl značně zchátralý, pak prošel menší opravou. Jde o cennou ukázku původních proporcí této městské čtvrti. Na rohu ulic Na Kamení a Třebízského pak stojí dům čp.39/III. I on se už roku 1838 nacházel na této parcele. I v tomto případě šlo o zděnou stavbu. Podle čísla popisného vznikl někdy ve 20. nebo 30. letech 19. století. V roce 1909 provedena na jeho místě novostavba nového obytného domu podle plánů stavitele Josefa Pechana. Zároveň mírně korigována uliční čára.[451] Jde o přízemní, tříosý domek s průčelím orientovaným do Třebízského ulice sedlovou střechou a vikýřem. Hmotově i v detailu se dochoval v podobě určené přestavbou počátkem 20. století. Směrem k nároží s ulicí Na Kamení je k němu ještě připojen přízemní plochostřechý přístavek s jednou okenní osou. Do ulice Na Kamení je tento přístavek natočen průčelím bez oken. Východní strana ulice prošla ve 20. letech 20. století regulací, při níž uliční čára rozšířena na úkor bývalé stodoly u čp.30/III a zahrad (viz výše). V důsledku této regulace zde někdy ve 20. letech 20. století postaven dům čp.138/III Je zanořen do vnitrobloku, do odstupu od ulice. Prodělal celkovou přestavbu a má podobu moderního rodinného domu.
Zástavba v ulici Na Kamení působí starobylým ovšem chudým dojmem a čelí proto trvalému nebezpečí radikálních modernizačních zásahů. Přitom to, co je na ní cenné, nejsou žádné konkrétní stavby, nýbrž jen celkový dojem, imprese oné atmosféry rokycanských domkářských předměstí. Na obranu takovýchto městských prostorů před modernizacemi jen ovšem těžko hledají argumenty a koneckonců bylo by památkářským fundamentalismem bránit zdejším majitelům pozemků v nové, komfortnější výstavbě (viz přestavba objektu čp.23/III na rodinný dům počátkem 21. století). Přesto by bylo dobré alespoň v základních obrysech uchovat zbytky měřítka zdejší zástavby. To se týká především domů čp.44/III a čp.39/III.
2.7.3. Technický vývoj ulice Na Kamení
V září 1968 se uvádí, že byla provedena „běžná údržba“ ulice Na Kameni.[452] Ulice nicméně zůstávala až do počátku 21. století nedlážděná. V roce 2003 město schválilo plán úpravy obecních komunikací, podle něhož v ulici Na Kameni měla být položena v délce 95 metrů asfaltová vozovka a dlážděné chodníky v roce 2005.[453] Odhadovaný náklad činil 1 000 000 Kč.[454] Původně se přitom zahájení této akce plánovalo už na rok 2004, což se ale nestalo.[455] Na počátku roku 2005 termín oprav opět posunut, tentokrát na rok 2007. Projektová dokumentace už je prý hotova, náklady povyskočily na 1 100 000 Kč.[456] Komunikace měla až 16. - 18. pozici v aktualizovaném celoměstském pořadníku.[457] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření během roku 2004 utraceno za akci „projektová dokumentace Na Kameni“ celkem 59 500 Kč (původně plánováno 60 000 Kč).[458] Projekt vyhotovila firma PPAA (Plzeňský projektový a architektonický atelier) z Plzně. [459]
V roce 2006 začal odbor rozvoje města připravovat provedení celkové rekonstrukce ulice. Odhadované finanční náklady nyní vyčísleny na 800 000 Kč. 7. srpna 2006 jednala městská rada o sestavení komise na posouzení výběrového řízení na provedení stavebních prací. Výběrové řízení mělo být vyhlášeno v srpnu-září 2006.[460] 10. dubna 2007 rozhodlo zastupitelstvo města o použití přebytku hospodaření za rok 2006 ve výši 44 906 000 Kč s tím, že suma měla být mimo jiné použita na rekonstrukci ulice Na Kamení.[461] Na tuto akci mělo konkrétně být použito 1 100 000 Kč.[462] Z tohoto obnosu 1 100 000 Kč tu nakonec za rok 2007 utraceno 1 075 480 Kč.[463] 5. června 2007 město na úřední desce zveřejnilo záměr provést ještě během roku 2007 skutečně rekonstrukci ulice Na Kamení, a to jako investici menšího rozsahu. Případní zájemci se měli přihlásit do 20. června 2007.[464] Provedení díla zadáno firmě Bohumíra Malechy z Rokycan s nabídnutou cenou 1 017 761 Kč včetně DPH.[465] Na podzim 2007 už akce začala. Počátkem října 2007 je již provedeno vybagrování terénu komunikace. V únoru 2008 je již rekonstrukce ulice hotova, položena tu betonová zámková dlažba.[466] Ulice provedena v modelu obytná zóna, se sníženou rychlostí provozu automobilů a s neodlišenou vozovkou a chodníky (ostatně vzhledem k malé šířce komunikace nebylo takovéto oddělení ani technicky proveditelné).
2.7.4. Vývoj pojmenování ulice Na Kamení
Na indikační skice stabilního katastru[467] i na mapě z roku 1877 je tato ulice bezejmenná. Až rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927 získala jméno Alešova ulice.[468] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise, kterým se uličních názvů dostalo novým i dosud bezejmenným komunikacím v Rokycanech.[469] Ještě roku 1940 se takto připomíná.[470] Jméno ulice Na Kameni získala až rozhodnutím rady Místního národního výboru 7. září 1953.[471] Pojmenování upomíná na původní název Plzeňského předměstí, přičemž ale došlo ke zkreslení, protože historické pojmenování znělo dlouze, „Na Kamení“. V roce 1991 navrhl rokycanský Klub angažovaných nestraníků opravu tohoto pochybení, ale nebylo to přijato.[472] Teprve později provedena korekce a dle stavu z roku 2018 již je uliční cedule (i elektronické registry adres) opravena na verzi Na Kamení.
2.8. Ulice Ke Koupališti
2.8.1. Urbanistický vývoj ulice Ke Koupališti
K severu vybíhá z Madlonovy ulice úzká komunikace zvaná ulice Ke Koupališti (foto z r. 2003). Její funkce v městském organismu prošla za posledních sto let dramatickou proměnou. Do konce 19. století sloužila jen jako obslužná komunikace vedoucí k mlýnu čp.14/III. Po stovky let končila nynější ulice Ke Koupališti slepě na dvoře mlýna čp.14/III. Takovou situaci zobrazuje nejstarší katastrální mapa z roku 1838. V živelně rostlé předměstské zástavbě Rokycan existovalo takovýchto obslužných komunikací protouličního typu mnoho. Tato ovšem nezanikla při pozdějších regulačních korekcích, ale našla si v dopravně-urbanistické struktuře Rokycan novou roli, jako spojnice města a parku na Stráni (Husovy sady), později i koupaliště.
.
2.8.2. Hůlkovský mlýn čp.14/III
Mlýn čp.14/III, zvaný Hůlkovský, patří mezi původní rokycanské mlýny, které do 19. století lemovaly v krátkých odstupech celý tok Mlýnského náhonu (foto z r. 2003). Připomíná už k roku 1600, kdy se uvádí jako „Lhotský mlýn“.[473] Protože byl posledním mlýnem před ústím Mlýnského náhonu do Klabavky, říkalo se mu též „Dolní mlýn“. Další historické názvy jsou „Varvařovský mlýn“, též „Šmardovský mlýn“.[474] V rokycanském kontextu ale platí, že jména mlýnů nebyla, až na výjimky (například Práchenský mlýn na Práchovně) ustálena a měnila se s každým novým majitelem. Na císařském otisku mapy stabilního katastru zachycen dům čp.14/III jako celozděný, nespalný objekt. Z roku 1847 se dochoval plán na stavbu a přestavbu hospodářských stavení na severní straně usedlosti od Matěje Sacka.[475]
V 19. století přešel objekt čp.14/III do vlastnictví rodiny Hůlkových, odtud současné pojmenování. Mlít se tu přestalo na konci 1. světové války.[476] 9. ledna 1928 městská rada udělila J. a M. Varvařovským stavební povolení na adaptaci čp.14/III (a na zboření sousedního domku čp.38/III, viz níže).[477] Dne 14. května 1928 pak rada J. Varvařovskému vydala užívací o obývací povolení na přestavbu kůlen v čp.14/III na obytné místnosti.[478] V září 1928 městská rada souhlasila s tím, že k domu čp.14/III se zavede elektrické světlo nákladem cca 500 Kč.[479] V únoru 1929 vzata městskou radou na vědomí zpráva o požáru truhlářské dílny Františka Hanzlíčka v čp.14/III, ke kterému došlo 24. ledna 1929.[480] Městská rada vydala v říjnu 1929 stavební povolení pro J. a M. Varvařovských na přestavbu hospodářské budovy v čp.14/III na obytnou budovu.[481] Užívací a obývací povolení pro J. a M. Varvařovských na přestavbu kolny u čp.14/III vydala městská rada 11. prosince 1929.[482] Roku 1945 objekt čp.14/III koupila Pechova rodina a zřídila zde výrobnu nití, po znárodnění se tu vystřídalo několik podniků, ale tradice drobné řemeslnické výrobu tu nebyla dodnes přerušena.[483] Mlýn si uchoval historickou, přinejmenším klasicistní dispozici, sestávající z rozsáhlé patrové budovy vlastního mlýnu se sedlovou střechou, situované podél bývalého náhonu, a hospodářských staveb, které ze severu a západu vytvářejí kompaktní nádvoří (foto z r.2004). Mlýnský náhon byl sice do roku 1976 zasypán a zatrubněn, ale jeho trasa je stále zachována. Analogicky Hůlkovský mlýn ztratil dávno svoji funkci, ale vnější podobou stále upomíná na svoji minulost.
V roce 1941 bylo samostatné číslo popisné čp.462/III přiděleno jednomu z již dříve existujících objektů v rámci hospodářského dvora okolo původního mlýna. Šlo spíše o administrativní než stavební počin.
2.8.3. Propojení ulice Ke Koupališti s Husovými sady
Po roce 1900 se dosud slepá ulice proměnila na průchozí, a to když byla na návrh obecního staršího K. Krčmáře prodloužena dvěma dřevěnými lávkami pro pěší (přes Mlýnský náhon a přes Klabavku) až na úpatí Husových sadů, které právě prožívaly vrcholné období své existence coby měšťanské korzo a cíl nedělních vycházek. Podle městské kroniky se tak stalo roku 1901.[484] V okresním archivu se ale dochovala listina, podle níž byla 30. července 1903 zahájena výstavba spojovací cesty mezi lávkou u „Hůlkovic mlýna“ a „Italií“ na dolním svahu Stráně.[485] To ale není podstatný rozpor, možná šlo v roce 1903 o nějaké definitivní povrchové úpravy již postavené cesty. Trasa ulice byla každopádně odlišná od té současné. Po překonání Mlýnského náhonu u dnešního domu čp.14/III uhýbala doleva[486] a po východním břehu Mlýnského náhonu se blížila ke Klabavce, kterou tak překonávala lávkou situovanou asi o sto metrů po proudu ve srovnání s lávkou dnešní.
Tento stav nebyl ideální. Pěšina vedla po pozemcích mlynáře Hůlky z čp.10/III. Když město v roce 1916 uvažovalo o odprodeji louky č.kat.1629 (na místě nynějšího fotbalového stadionu na protějším břehu Klabavky), namítali někteří členové zastupitelstva, že tuto louku město předtím zakoupilo kvůli tomu, aby mohlo postavit nové pěší spojení města se Strání, protože cesta okolo Hůlkova mlýna je „na výpověď“ (dr. V. Vorel). Pro tyto námitky plánovaný prodej stažen z programu.[487] Obecní zastupitelstvo na březnové schůzi v roce 1916 uložilo městské radě znovu přezkoumat prodej poloviny louky č.kat.1629 za 2 800 K. V červnu 1916 rada ovšem opět navrhla prodej louky za 2800 K. Opět se ozval dr. V. Vorel, podle něhož tu otázka, jestli obec nebude louku potřebovat pro vedení cesty na Stráň. Na to reaguje starosta s tím, že nejlepší by bylo, kdyby obec pro přístup na Stráň koupila Hůlkovu louku, čímž by mohla být ponechána pěšina ve stávající trase. Nicméně zastupitelstvo rozhodlo ponechat majetkový stav louky č.kat.1629 nezměněný.[488] O pár dnů později se dokonce kvůli louce č.kat.1629 konala mimořádná schůze zastupitelstva. Manželé Mojžíšovi totiž podali na město žalobu o zrušení spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že pan Hůlka odepřel odprodat část louky, po které vedla stávající cesta do Husových sadů, rozhodlo se město vykoupit od manželů Mojžíšových jejich polovinu za 2800 K a vytvořit tak předpoklady pro budoucí koncepční řešení této oblasti. Městská rada souhlasila s odkupem a transakci schválilo i zastupitelstvo.[489] O zhruba 20 let později se díky tomu mohlo komunikační i celkové urbanistické řešení ulice Ke Koupališti výrazně proměnit (viz níže). V lednu 1928 obecní okrašlovací komise doporučila, pokud budou peníze, aby se vysypala blátivá místa na pěšinách v Husových sadech, zejména na nejdolejší pěšině a v úžlabině nad altánem. Totéž se mělo podle mínění komise provést i na příchozí cestě k sadům, od Guthovy továrny k Hůlkovu mlýnu (tedy v dnešní ulici Ke Koupališti).[490]
2.8.4. Nové spojení centra města s Husovými sady a koupalištěm po regulaci Klabavky
Další etapa transformace ulice Ke Koupališti je spojena s regulací Padrťského potoka a Klabavky a se vznikem areálů hřiště a koupaliště na severním břehu Klabavky v 30. letech 20. století. Tehdy se doposud nezastavěná niva podél obou vodních toků, pravidelně zaplavovaná při jarních a letních povodních, proměnila ve veřejně využívané pozemky. A objevil se i zájem na výstavbě nového spojení obou břehů. Roku 1920 bylo na severním břehu Klabavky založeno sportovní hřiště (dnes fotbalový stadion). Řeka tu ale stále ještě tekla přírodním korytem s nezpevněnými břehy. Její regulace začala až o deset let později. V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 5 000 Kč z této půjčky určena výstavbu lávky pod Strání.[491] K výstavbě ale nedošlo. Dle zprávy o stavu vývoje obecního rozpočtu na rok 1926 (s údaji k 12. srpnu 1926) nebyla během roku vyčerpána plánovaná částka na stavbu lávky k hřišti pod Strání, a to ve výši 5 000 Kč.[492] V listopadu 1927, při opožděném projednávání obecního rozpočtu na rok 1927, pak stanoveno, že na úhradu potřeb mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se použije zbytek nerealizovaných výpůjček. Mimo jiné i 5 000 Kč původně určených na zřízení lávky a hřiště pod Strání.[493] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci výstavba lávky a koupaliště z rozpočtu vypuštěna.[494] Umístění této lávky v nynější poloze ale nebylo jednoznačné. Když v květnu 1930 obecní zastupitelstvo prodalo pozemek č.kat.186 na soutoku Padrťského a Boreckého potoka (takzvaný Ostrůvek, nyní volejbalový areál), stanovilo, že budoucí majitel musí souhlasit s veřejným přechodem pozemku od ulice takzvané „Psinky“ (poblíž nynější ulice U Soutoku) nejkratším směrem na protější školní hřiště (nynější fotbalový stadion pod Husovými sady), prostřednictvím lávek, zřízených přes Padrťský a Borecký potok.[495] V takovémto, nakonec nerealizovaném případě, by se spojení odehrávalo v linii nynější ulice U Soutoku a to poměrně zajímavým systémem dvou lávek na cestě natažené po špičce poloostrova na soutoku obou potoků.
V březnu 1930 městská rada rozhodla, že se provede komisionelní řízení ohledně prodloužení pěšiny kolem Hůlkova mlýnu do Husových sadů a ohledně zahrazení ulice Na Psince.[496] 19. března 1930 městská rada schválila ujednání s manželi Varvařovskými o dalším pronájmu pěšiny do Husových sadů okolo Hůlkova mlýna a zároveň vyslovila souhlas s žádosti A. Holuba, aby byla zahrazena slepá ulice Na Psince, i když člen rady J. Hořice s tím nesouhlasil a žádal, aby tudy vedena lávka na koupaliště.[497] Dne 18. ledna 1932 konala komise zemského výboru obhlídku rokycanských vodních toků a 24. října téhož roku schválil zemský výbor regulaci Klabavky, Padrťského potoka a Boreckého potoka v Rokycanech s tím, že poskytne subvenci až do výše 25 %.[498] Jako první přišel na řadu úsek Padrťského potoka od jezu na Práchovně až k soutoku s Boreckým potokem a přilehlý úsek Klabavky odtud až k úpatí Husových sadů v celkové délce asi 1600 metrů. 14. března 1933 byla uzavírka veřejné soutěže na provedení regulace a vítězem se staly firmy ing. Jelínek z Berouna a Lev Brejcha z Rokycan. 6. června 1933 se začalo s výkopy.[499] Regulace byla dokončena roku 1934. Padrťský potok byl na svém dolním úseku před soutokem s Boreckým potokem sveden do 22 metrů širokého koryta obestavěného kolmou regulační zdí se zábradlím (foto z r. 2003). Od soutoku s Boreckým potokem pak regulace říčky Klabavky pokračovala ještě asi 200 metrů k úpatí Husových sadů, a to už v podobě volnějšího koryta se zešikmenými zpevněnými břehy ze zeminy porostlé travou.[500] Ani tehdy ale ještě nebylo pořád jasné, jak bude řešeno potřebné nové spojení z města pod Husovy sady. V září 1930 městskou radou na vědomí vzato, že jednání s manželi Varvařovskými v otázce obnovení smlouvy o pěšině do Husových sadů skončilo neúspěšně. Navrženo, aby obec pozemek odkoupila.[501] Počátkem října 1930 pak městskou radou přijata nabídka manželů Varvařovských na odkup části louky č.kat.231 u Psinky o ploše cca 300 čtverečních sáhů po 30 Kč za čtvereční sáh a podmínky prodloužení smlouvy o pěšině do Husových sadů.[502]V případě parcely č.kat.231 šlo o drobný pozemek v trase stávající pěšiny vedoucí k dřevěné lávce pod Strání. Město tak mělo ukončit stávající pronájem ploch pod pěšinou a odkoupit je. Podle obecní finanční komise, která o transakci jednala v říjnu 1930 je ale cena za prodloužení užívání pěšiny do Husových sadů příliš vysoká, jakož i cena za č.kat.231. Komise doporučila městské radě prověřit, kolik by stálo zřízení lávky přes Klabavku z ulice Na Psince a odtud do Husových sadů.[503] Do hry se tak opět vrátilo zcela nové řešení v ose nynější ulice U Soutoku. Souhlas se stanoviskem finanční komise ke zřízení pěšiny do Husových sadů pak na další schůzi vyslovila i sama městská rada.[504] Ale koncem listopadu 1930 vzhledem k dobrozdání městské technické kanceláře o nákladech na výstavbu lávky přes Klabavku z ulice Na Psince usneseno městskou radou trvat na dřívějším usnesení o smlouvě s manželi Varvařovských o prodloužení nájmu stávající pěšiny a odkupu č.kat.231.[505] 9. prosince 1930 obecní správní komise nabídku manželů Varvařovských na odkup části pozemku č.kat.231 u takzvané Psinky o ploše 300 čtverečních sáhů za cenu 30 Kč/čtvereční sáh přijala. Obecní správní komise tehdy schválila i předběžnou smlouvu o prodloužení smlouvy ohledně pěšiny do Husových sadů přes uvedený pozemek. Tato smlouva platila od 1. ledna 1930.[506]
17. května 1934 Josef Varvařovský kontaktoval obec a trvá na dodržování smlouvy i v budoucnu, přičemž smlouva měla původně platit do 31. prosince 1940. Podle jejích paragrafů měl být od 1. ledna 1935 snížen nájem za používání pěšiny na 300 Kč/rok a od 1. ledna roku po roce, kdy by byly dokončeny nové lávky přes Padrťský a Borecký potok měl být snížen na 200 Kč/rok. Varvařovský žádal o její prodloužení na 12 let od 1. ledna 1935. Dne 7. června 1934 to městská rada doporučila ke schválení, protože dle propozic obecní správy měla být dřevěná lávka přes Klabavku do Husových sadů zachována, respektive nově vybudována na témž místě. Nejprve se ale čekalo, až subvenční úřady povolí, aby z úvěru na regulaci Padrťského potoka byly vybudovány i železobetonové lávky z Psinky přes Padrťský i Borecký potok. V červnu 1934 toto schváleno obecním zastupitelstvem. Ve hře tedy bylo ponechání původní lávky a zřízení dalšího spojení přes špičku soutoku Padrťského a Boreckého potoka.[507] V říjnu 1934 projednává obecní zastupitelstvo výměnu částí obecních pozemků č.kat.2898 a č.kat.632 za části pozemku č.kat.186 tenisového a bruslařského klubu. Obec stále prý chce zřídit přechod Padrťského a Boreckého potoka v místech, kde ústí k Padrťskému potoku slepá ulice, dosud zvaná lidově „Na Psince“. Už před časem proto tedy obec koupila část louky od manželů Varvařovských a hodlala dojednat s tenisovým a bruslařským klubem postoupení části pozemku č.kat.186 na špičce mezi oběma potoky, kudy měla vést lávka, a to výměnou za pozemky č.kat.2989 a č.kat.632 přiléhající k č.kat.186, které byly stejně oddělené od ostatních obecních pozemků novým korytem Boreckého potoka. 6. března 1934 proběhlo jednání obce s bruslařským a tenisovým klubem, městská rada pak věc doporučila ke schválení. Když se ale záležitost dostala před zastupitele, namítal Josef Selement, že dnes je jiná situace, protože lávka asi v uvedených místech v nejbližší době nebude zřízena a František Komárek se připojil, že nejlépe by bylo stáhnout věc z programu. Nakonec schválen návrh Františka Kučery dohodu schválit ale jen jako výhledovou, pokud bude lávka v tomto místě realizována.[508]
Nakonec ale zvoleno jiné řešení. Mezi 2. říjnem a 12. prosincem roku 1935 vyrostla pod soutokem Padrťského a Boreckého potoka zbrusu nová železobetonová lávka pro pěší.[509] Šlo o moderní konstrukci, zábradlí tvořeno betonovými sloupky a třemi horizontálními pásy trubek.[510] Ulice Ke Koupališti se tak posunula do své dnešní trasy. Je nutné dodat, že na severním břehu Klabavky, za lávkou, mezitím vyrostl moderní funkcionalistický areál městského koupaliště a ulice se tak stala důležitou spojnicí mezi historickým jádrem města a tímto sportovně-rekreačním okrskem. Už na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 rozhodnuto, že komunikace od školy ke Guthově továrně se má vyrovnat a vydláždit a ulička k domu Varvařovských (čp.14/III), zároveň sloužící jako hlavní přístup do Husových sadů, se má konečně upravit tak, aby v ní nevznikala blátivá místa.[511] V květnu 1933 obecní okrašlovací a komunikační komise rozhodla, že terén u lávky přes mlýnský náhon mezi bývalým Hůlkovým mlýnem a Guthovou továrnou se má vyrovnat a do mlýnského náhonu se má zřídit přístup schůdky pro nabírání vody. U lávky přes mlýnský náhon se má dle mínění komise opravit zábradlí, u lávky se má zřídit dehtovaný chodník s obrubami, firma Guth bude vyzvána, aby opravila otlučenou tovární zeď v této ulici.[512] V červenci 1933 konstatuje městská rada, že náklad, uvedený městskou technickou kanceláří na zřízení dehtovaného chodníku od továrny Guth k Husovým sadům, se jeví jako příliš vysoký a má se znovu prověřit.[513] V září 1933 městskou radou na vědomí vzat výpočet městské technické kanceláře o nákladech na zřízení dehtového chodníku v uličce u Guthovy továrny. Usneseno provést úpravu prostým dehtováním, použít staré obrubníky, které jsou uloženy v obecním dvoře. Schůdky do mlýnského náhonu se jako nepotřebné mají zrušit a na jejich místě doplnit taras.[514] V říjnu 1933 se uvádí, že městská technická kancelář zváží zřízení veřejného osvětlení v uličce k Husovým sadům.[515] Počátkem listopadu 1933 ale samospráva konstatuje, že do ulice k Husovým sadům k vjezdu do domu čp.15/III se nemusí zřizovat elektrická lampa, stačí stávající plynová lampa.[516] Roku 1968 byla lávka přes Klabavku vyasfaltována.[517] 1. pololetí 1972 dokončena oprava lávky u fotbalového stadionu.[518]
2.8.5. Pokus o vznik vilové čtvrti ve 30. a 40. letech 20. století a expanze průmyslového areálu
Ruku v ruce s proměnou ulice z pouhé příjezdové cesty k mlýnu v celoměstsky důležité spojení stoupal i zájem o případné využití přilehlých pozemků na stavební parcely. Ještě v červnu 1914 podpořilo obecní zastupitelstvo návrh stanovit, že pozemky pod Strání od mlýna A. Hůlky (čp.14/III), mezi Mlýnským náhonem, Boreckým potokem a Oseckou silnicí se nemůžou zastavět, protože leží v inundaci. Zastupitelé navíc uvažovali o možnosti rozšířit i do této záplavové nivy podél jižní strany Klabavky a Boreckého potoka plochy veřejné zeleně.[519]
Regulací řeky ve 30. letech 20. století ale vznikla zcela nová urbanistická situace, ve které už podél vodního toku mohla být vytvářena plnohodnotná zástavba. V ekologicky i pohledově atraktivní lokalitě na soutoku obou hlavních rokycanských potoků mohl vzniknout elegantní soubor vilek obrácených do nového nábřeží (tak jako se stalo na nábřeží Boreckého potoka v Tomáškově ulici, viz kapitola „Pražské předměstí“). Dne 19. září 1935 městská rada navrhla obecnímu zastupitelstvu ke schválení smlouvu s manželi J. a M. Varvařovskými, kteří postoupili od svého pozemku č.kat.231 zdarma 4 metry široký pruh jako komunikaci k nové železobetonové lávce (viz výše), a to za podmínky, že obě strany rozdělené louky č.kat.231 měly být uznány za stavební místa. K nábřeží se projektovala 8 metrů široká ulice a 8 metrů měla být široká i příčná ulice, která měla jednou vyrůst ve směru postupovaného 4 metry širokého pruhu. V listopadu 1935 schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.[520] V září 1936 proveden knihovní pořádek kvůli regulaci Padrťského potoka. 20. srpna 1936 městská rada doporučila knihovní pořádek ke schválení. Josef a Marie Varvařovských podle něj postoupili díly o ploše 913 a 268 čtverečních metrů od pozemku č.kat.231/1 do nového řečiště a dalších 218 čtverečních metrů na zřízení komunikace k nové lávce.[521] Už 9. dubna 1936 požádali Josef a Marie Varvařovských, jinak majitelé domu čp.14/III (tedy Hůlkovského mlýna) o povolení k rozdělení č.kat.231/1 pod Husovými sady na soutoku Padrťského potoka a mlýnského náhonu na 5 stavebních míst. 21. července 1936 provedeno místní komisionelní řízení. Pozemek č.kat.231 byl tehdy už rozdělen pěšinou 8 metrů širokou, vedoucí k nové lávce přes potok, na 2 části. V západní části plánována 3 stavební místa o ploše 646, 649 a 647 čtverečních metrů, ve východní plánována 2 stavební místa o ploše 785 a 724 čtverečních metrů. Regulační čára při Padrťském potoku stanovena 8 metrů od regulovaného levého břehu, u pěšiny k lávce stanovena šířkou pěšiny 8 metrů. Majitel pozemku měl obci poskytnout zdarma část parcely do šířky 6 metrů u Padrťského potoka. Zástavba měla být tvořena vilami, maximálně jednopatrovými, prý podobnými jaké nedlouho předtím vystavěl pan Včala u kapličky (tedy v nábřežním úseku Tomáškovy ulice). Zástavba se předpokládala ryze rezidenční, bez hospodářských stavení. 30. července 1936 a 25. září 1936 městská rada doporučila ke schválení a v září 1936 schváleno i obecním zastupitelstvem.[522] Znovu 1. prosince 1938 schválila obec parcelaci pozemku č.kat.231/1 u nové lávky s tím, že tu zamýšlelo 5 stavebních míst a pruh o šířce 6 metrů na nábřeží využít jako novou veřejnou komunikaci.[523]
Šance na zřízení souboru vilek zde byla ovšem takřka beze zbytku promarněna. V samotné ulici Ke Koupališti na tuto neuskutečněnou variantu stavebních dějin města upomíná rodinný dům čp.38/III, stojící v sousedství Hůlkovského mlýna. Původně zde stávala chalupa, zakreslená již na mapě stabilního katastru z roku 1838. Podle čísla popisného vznikla patrně ve 20. nebo 30. letech 19. století. Dne 9. ledna 1928 městská rada udělila J. a M. Varvařovským stavební povolení na zboření původního stavení čp.38/III.[524] K demolici asi došlo ihned poté, protože městská rada později rozhodla, že ze zbořeného domu čp.38/III se od 1. ledna 1928 odepíše platba vodného.[525] Následně 23. března 1928 městská rada vydala J. a M. Varvařovským stavební povolení na rodinný dům na č.kat.228.[526] 26. října 1928 pak vydáno obývací a užívací povolení J. Varvařovskému na rodinný dům na č.kat.424.[527] Původní přízemní chalupu nahradil po přestavbě roku 1928 rodinný domek, stavěný již bez vztahu k původní půdorysné dispozici. Vznikla tak typická prvorepubliková zahradní vilka, s mansardovou střechou a cihlovými motivy fasády (foto z r.2004). Na stísněné parcele ovšem působí poněkud nepatřičně. Z pěti plánovaných rodinných domků u nábřeží vyrostl jen jediný, vila čp.460/III (foto z r. 2003). Stavební povolení vydala 14. listopadu 1940 obecní rada.[528] Majitelka Aloisie Terrazzolová zde v následujícím roce postavila (jako jednu z posledních individuálních staveb v Rokycanech před protektorátním zákazem veškeré soukromé výstavby) velkorysou vilu. Jde o mohutnou patrovou vilu na zvýšeném suterénu, se stanovou střechou. Průčelí člení lodžie. Nároží zaobleno. Hlavní vchod veden z ulice Ke Koupališti. Vedle vchodových dveří kulaté okno. Na vchodem je schodišťový trakt s vertikálním oknem. Po válce byl dům čp.460/III v majetku Domovní správy, ale dle vyjádření z roku 1967 hodlala správa objekt nabídnout zpět k odprodeji soukromým zájemcům.[529] V dubnu 1968 ještě stále v majetku Domovní správy.[530] V září 1968 uváděno, že objekt už prodán.[531] Jestliže ale dům čp.460/III mohl být, a nepochybně byl tak zamýšlen, počátkem reprezentativní výstavby na nábřeží v ulici U Soutoku, nestalo se tak a vila zde dodnes stojí jako solitér. Roku 1947 dokonce požádali vlastníci okolních pozemků o pronájem pruhu při nábřeží, původně plánované nové komunikaci – důkaz toho, že stavební horečka v této oblasti opadnula a pozemky zůstaly využity jako zahrady, popřípadě s provizorními chatkami.[532] Do slibného rozvoje lokality zasáhly dějiny a změna urbanistické koncepce i priorit.
Další stavební využití této lokality bylo tristní. Po roce 1945 se do nábřeží v bloku mezi ulicemi U Soutoku a Ke Koupališti vtlačil od jihu areál strojní a traktorové stanice čp.12/III (bývalé Guthovy železárny, viz výše) a nábřeží se stalo průmyslovou periferií. Zahradu vily čp.460/II ze dvou stran obstoupily ohyzdné tovární haly. Nábřežní úsek ulice U Soutoku zůstal dodnes nevydlážděný, prvorepublikové zábradlí podél řeky zchátralo a břeh obrostl náletovými dřevinami. Namísto vilek lemuje nábřežní úsek betonový plot a obrysy továrních hal (foto z r. 2003). Podobně se tovární objekty natlačily podél celé východní strany ulice Ke Koupališti (viz výše). Pohled na tuto nuznou „sovětskou“ estetiku je nejpádnějším argumentem, proč by město mělo ve střednědobém výhledu maximálně podpořit útlum průmyslových aktivit v areálu bývalé strojní a traktorové stanice čp.12/III (nynější firma Zemědělské stroje SMS CZ), nebo aspoň redukci areálu o partie nejblíže nábřeží. Samozřejmě není možné a ani vhodné tím jakkoliv poškodit úspěšné podnikání této firmy. Řešením by mohla být spíše výměna pozemků v nějaké vhodnější lokalitě. Jde o jednu z největších urbanistických závad na Plzeňském předměstí. Nevyužit zůstal i úsek plánovaného nábřeží na jižním břehu Klabavky západně od ulice Ke Koupališti. Řeku zde sleduje jen nepatrná pěšina a rekreační zahrady na parcelách, kdysi zamýšlených pro výstavbu rodinných domů. Pěšina končí o pár desítek metrů dál ohradou průmyslového areálu bývalých Hirschových železáren čp.21/III, dalšího nevhodně situovaného průmyslového komplexu (viz níže). Územní plán z roku 2000 toto území ponechával v současné podobě. V roce 2002 zde soukromý majitel požádal o povolení k výstavbě rodinného domu, což vedení města 26. února 2002 zamítlo.[533] Toto rozhodnutí je pochopitelné, protože tato pasáž nábřeží už se nachází ve výrazně přírodním prostředí říční nivy, naproti svahům Husových sadů a na původní plány ze sklonu první republiky na výstavbu rodinných domů tu není vhodné navazovat. Celý jižní břeh řeky ale zasluhuje koncepční řešení, ideálně v podobě nikoliv urbanizovaného nábřeží, nýbrž pěší cesty, která by podél Klabavky vedla odtud až k mostu v Litohlavské ulici. Tím se ovšem otevírá nutnost dořešit i budoucnost a rozsah průmyslového areálu bývalých Hirschových železáren, kde se navíc v blízkosti řeky rozkládá prakticky nevyužívaný rozsáhlý pozemek č.kat.233/1, který by mohl být ideálně využit pro zcela nové zhodnocení území.
2.8.6. Technický vývoj ulice Ke Koupališti
14. dubna 1939 rozhodla obecní rada v rámci zvelebování nově se rozvíjející části města vydláždit ulici Ke Koupališti, což bylo později také provedeno.[534] V rozpočtu na rok 1943 na to obec pamatovala 120 000 korunami.[535] V 1. polovině roku 1964 vyasfaltován chodník v ulici Ke Koupališti, od domu čp.15/III až k lávce.[536] V roce 1967 v rámci zvelebování města k 50. výročí VŘSR (mimo původní plán) provedena další „úprava cesty pro pěší od STS k lávce přes Klabavku“.[537] Na rok 1968 město plánuje vyasfaltování lávky.[538] V září 1968 již uváděno, že lávka vyasfaltována.[539] V prosinci 1969 MěstNV navrhuje, aby v rámci zvelebovací soutěže k 25. výročí osvobození byla následujícího roku provedena bezprašná úprava povrchu komunikace „podél STS k řece“. Práce měl coby závazek provést právě podnik STS. Zároveň měl bezprašně upravit i prostranství před závodem (náměstí U Saské brány).[540]
Poslední významnou proměnu zažila ulice Ke Koupališti v 70. letech 20. století, kdy pod zemí zmizel v kanalizačních rourách Mlýnský náhon. Zmizela tak i lávka přes tento umělý vodní tok, která se nacházela v blízkosti domu čp.14/III. Ještě v polovině 60. let 20. století lávka opravována.[541] Její místo je dodnes patrně v dlažbě ulice, rovněž tak tok Mlýnského náhonu se dá snadno vysledovat i v nynější katastrální mapě. V září 1978 se uvádí, že během 1. pololetí roku provedena úprava (rozuměj likvidace) náhonu v úseku od STS k jeho ústí do Klabavky. Práce prý víceméně hotovy, zbývají jen některé nedodělky.[542] Už předtím, v roce 1976 proběhlo zatrubnění ostatních úseků náhonů (viz kapitola „Pražské předměstí“). Ještě během roku 1978 také prý Technické služby města provedly v prostoru „za STS“ asfaltování chodníků.[543]
2.8.7. Lávka přes Klabavku, povodně v roce 2002 a její obnova
Oblast ulice Ke Koupališti zůstala i po provedené regulaci řeky záplavovým územím, to je patrně dalším důvodem, proč nebyly realizovány plány na zřízení vilové čtvrti. Tedy nejen poválečná preference průmyslu a naopak zanedbávání individuální bytové výstavby, ale taky fakt, že lokalita není natolik atraktivní pro soukromé stavebníky, právě kvůli trvalé hrozbě povodní. Některé se záplav byly dokonce natolik silné, že se dotkly i lávky, vedoucí z ulice Ke Koupališti přes Klabavku. Při regulaci řeky tu ve 30. letech 20. století vyrostla moderní železobetonová konstrukce lávky. V červnu 1995 postihla Rokycanskou kotlinu povodeň, při které se voda přelila přes lávku a zhoršila tak již beztak nedobrý technický stav této prvorepublikové stavby.[544] V květnu 1997 proto začala generální rekonstrukce lávky přes Klabavku v ulici Ke Koupališti.[545] Fakticky šlo o zbudování zcela nového přemostění. Výstavba proběhla v krátkém období květen-červenec 1997.[546] Původní železobetonová konstrukce z roku 1935 byla přestavěna a zřízena nová ocelová mostovka.[547] Lávka opět zprovozněna v červenci 1997.[548] Dne 7. července 1997 (tedy s předstihem 8 týdnů oproti plánu) otevřena pro veřejnost. Práce provedla firma B&BC BATAFLOR. Původní žulový pilíř lávky otryskán, provedena sanace konstrukce, osazeno nové zábradlí.[549] V rokycanských dějinách to ovšem byla pravděpodobně mostní konstrukce s nejkratší existencí. Na svém místě zůstala jen 5 let.
Povodeň v srpnu roku 2002 totiž tuto lávku přes Klabavku zcela smetla. Torzo lávky ohnuté proudem rozvodněné Klabavky se stalo symbolem této živelné pohromy v Rokycanech. Ještě v srpnu 2002 se na Masarykově náměstí konal charitativní koncert, pořádaný diakonií Přemysla Pittra a Viktorem Stránským z místní hudební skupiny Blue Steam, jehož výtěžek byl uložen do fondu na znovupostavení lávky.[550] V říjnu 2002 si město podalo žádost o dotaci z programu Phare, určeného pro země přistupující k Evropské Unii.[551] Projekt nové lávky rychle vyhotovila firma IP Projekt ing. Petra Zítka a firma IND BAU z Plzně. 12. května 2003 město odsouhlasilo vyhlášení veřejné soutěže na znovupostavení lávky s nabídkovou cenou 1 653 930 Kč.[552] Soutěž vyhrála místní stavební společnost Rokycanská BIS. Vlastní výstavba byla zahájena 4. června 2003, lávka předána do užívání 2. září 2003.[553] Na investici přispěla podstatnou částkou 52 720 EUR Evropská Unie v rámci programu PHARE.[554] Dne 24. března 2003 udělení dotace v Rokycanech oznámil vedoucí delegace Evropské komise v Česku Ramiro Cibrian.[555] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření ještě během roku 2004 investováno do akce „lávka dokončení“ 35 450 Kč (původně plánováno 196 000 Kč). Z dotace PHARE na tento účel vyplaceno v roce 2004 v přepočtu na koruny 307 598,32 Kč. Z toho 160 476,01 Kč použito přímo na opravu lávky, zbytek použit na zpětnou úhradu opravy lávky za rok 2003.[556] Součástí investiční akce bylo i předláždění ulice Ke Koupališti zámkovou dlažbou z betonových prefabrikátů a obnova inženýrských sítí v této ulici.[557] Během výstavby se ale ukázalo, že podloží přístupové komunikace bude nutno zpevnit. Původní náklad 1 653 000 Kč tak kvůli vícepracím narostl o 282 816 Kč na téměř 2 000 000 Kč.[558] Dodatečné náklady schválila městská rada v srpnu 2003.[559] V srpnu 2003 pak svůj souhlas připojilo i zastupitelstvo.[560] V září 2003 rozhodlo městské zastupitelstvo v rámci úprav obecního rozpočtu, že přesune z jiných akcí částky 300 000 + 55 000 Kč právě na tuto lávku.[561] Mostovka nové lávky má mírně prohnutý tvar a je vyrobena z oceli. Na obou březích ji upevňují betonové sokly (foto z r. 2003, foto z r. 2004). Povrch lávky vyasfaltován.[562]
Město počítá s opravou vozovky (položení asfaltového koberce)[563] i ve zbylém 150 metrů dlouhém úseku ulice (společně s ulicí U Soutoku).[564] Očekávaný termín provedení této rekonstrukce se ale posunul z let 2006-07[565] na rok 2009.[566] Na celou akci ještě nebyl ani zpracován projekt, odhadovalo se, že vyasfaltování komunikace přijde na 2 300 000 Kč (ulice Ke Koupališti 1,0 mil. Kč, ulice U Soutoku 1,3 mil. Kč).[567] V listopadu 2005 se rada města zabývala opět harmonogramem oprav komunikací a informace, které předložil odbor rozvoje města, prokázaly, že tato a mnoho jiných investic do komunikací, se bude muset odložit nejméně za rok 2008. Kvůli přestavbě areálu bývalých nových kasáren nebo chystané výstavbě kanalizace v Borku totiž nezbylo mnoho peněz na jiné akce. Projektová dokumentace na opravu ulice Ke Koupališti navíc ani v roce 2005 nebyla zpracována. Úprava ulice Ke Koupališti měla v celoměstském aktualizovaném pořadníku 14. - 15. a oprava ulice U Soutoku 21. -22. příčku.[568] Dle stavu z roku 2018 stále nebyla ulice U Soutoku opravena a zůstává blátivou cestou. Ulice Ke Koupališti taktéž nebyla upravena. V jejím případě ale nejde o nijak akutní situaci. Existuje tu prvorepubliková vějířová dlažba z kamenných kostek a úzké asfaltové chodníky, respektive jednostranný chodník.
2.8.8. Vývoj pojmenování ulice Ke Koupališti
Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je nynější ulice Ke Koupališti označena jako Drneische-Gasse (Drnová ulice?).[569] V následných mapových podkladech, jako například katastrální evidenční mapa ze 70. let 19. století ale žádné pojmenování nenesla. Ostatně šlo tehdy pouze o příjezdovou uličku k mlýnu čp.14/III. Až na schůzi obecního zastupitelstva 29. prosince 1919 ji pojmenovali na ulici K Husovým sadům.[570] Současný název získala ulice Ke Koupališti rozhodnutím Místního národního výboru 25. července 1946 v rámci širší rekodifikace uličních názvů.[571]
[1] Jan Šára: Rokytské mlýny v 16. století (relace o mlýnech z r.1600), Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.134.
[2] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.238.
[3] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 5 - 5v.
[4] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 113 - 116.
[5] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 12/III.
[6] Rokycanské listy, č.9, 1.7.1897.
[7] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 156.
[8] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.238.
[9] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.238.
[10] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 161.
[11] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 163.
[12] viz fotografie z roku 1916 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.
[13] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.12.
[14] 31. schůze městské rady, 14.11.1927.
[15] 30. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 5.5.1933.
[16] 135. schůze městské rady, 22.6.1933.
[17] 149. schůze městské rady, 12.10.1933.
[18] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.12.
[19] Cironis, P.: Revoluční Rokycansko, Plzeň 1973, s.244.
[20] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání národního výboru, schůze z 12.5.1945.
[21] srovnej s fotografií Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha č.11.
[22] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.22.
[23] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.22.
[24] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.11.
[25] Schůze pléna MNV, 28.11.1947.
[26] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.10-11.
[27] 138. schůze městské rady, 27.7.1933.
[28] Schůze pléna MNV, 28.11.1947.
[29] Hlas Rokycanska č.47, 17.11.1978, s.3.
[30] 4. plenární zasedání MěstNV, 28.8.1967.
[31] Hlas Rokycanska č.47, 17.11.1978, s.3.
[32] Hlas Rokycanska,č.15, 12.4.1979, s.1.
[33] 8. zasedání MNV, 10.9.1956.
[34] Slavnostní schůze MNV 9.3.1947.
[35] Schůze pléna MNV, 14.3.1947.
[36] veřejná schůze pléna MNV, 26.7.1949
[37] 8. zasedání MNV, 10.9.1956.
[38] 3. plenární zasedání MěstNV, 27.6.1966.
[39] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[40] 1. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1970.
[41] 5. plenární zasedání, 2.11.1970.
[42] Kronika města Rokycan, 2003, s.20-21.
[43] Zpráva ČTK, ID: 012, 28. září 1989.
[44] Rokycansko, č.33, 20.8.1992, s.2.
[45] Rokycansko, č.28, 1992, s.1.
[46] Rokycansko, č.13, 2.4.1992, s.2.
[47] 17. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1989.
[48] VEŘEJNÁ VYHLÁŠKA- oznámení o zahájení správního řízení o odstranění stavby a pozvání k ústnímu jednání, www.rokycany.cz
[49] Veřejná vyhláška rozhodnutí, www.rokycany.cz
[50] 4. schůze pléna MNV, 26.6.1951.
[51] Kronika města Rokycan 1969-73, XII., f.29.
[52] 2. plenární zasedání MěstNV, 16.4.1973.
[53] 5. schůze rady MěstNV, 1.3.1977.
[54] 9. schůze rady MěstNV, 26.4.1977.
[55] 13. schůze rady MěstNV, 21.6.1977.
[56] Kronika města Rokycan 1954-57,VIII.,f.11.
[57] Kronika města Rokycan, 1962-65, X., f.186.
[58] Kronika města Rokycan, 1978-81,XV, f.68.
[59] /Kronika města Rokycan, 1978-81,XV, f.152.
[60] Kronika města Rokycan, 1978-81,XV, f.152.
[62] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[63] 12. plenární zasedání MěstNV, 28.6.1983.
[64] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[65] 3. plenární zasedání MěstNV, 14.6.1976.
[66] Rokycanský deník, 9.6.1995, s.12.
[67] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 12/III.
[68] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 18. prosince 200, Program regenerace městské památkové zóny.
[70] Rokycanský deník, 17. září 2003.
[72] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12.10.1934.
[73] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[74] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.101.
[75] Kronika města Rokycan 1947-51,VI., f.197.
[76] 4. schůze pléna MNV, 26.6.1951.
[77] Materiál pro jednání rady města, 24. dubna 2006, č.2099, ID: 4979.
[78] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9.12.1927.
[79] 70. schůze městské rady, 4.5.1928.
[80] Rokycansko, č.36, 10.9.1992, s.6.
[81] 223. schůze městské rady, 22.10.1930.
[82] 13. schůze obecní správní komise, 5.2.1931.
[83] 15. schůze městské rady, 14.7.1931.
[84] 18. schůze městské rady, 30.7.1931.
[85] 104. schůze městské rady, 17.11.1932.
[86] 78. schůze městské rady, 9.6.1932.
[87] 20. schůze obecního zastupitelstva, 20.1.1933.
[88] 141. schůze městské rady, 24.8.1933.
[89] 142. schůze městské rady, 31.8.1933.
[90] 143. schůze městské rady, 7.9.1933.
[91] 149. schůze městské rady, 12.10.1933.
[92] 154. schůze městské rady, 9.11.1933.
[93] 155. schůze městské rady, 16.11.1933.
[94] Schůze prezídia městské rady, 20.11.1933.
[95] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.124.
[96] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.37.
[97] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30.4.1935.
[98] 39. schůze obecního zastupitelstva, 15.11.1935.
[99] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1935.
[100] 51. schůze obecního zastupitelstva, 2.6.1936.
[101] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.66.
[102] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.37.
[103] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.180.
[104] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.37.
[105] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.37.
[106] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.124.
[107] 5. ledna 1939 odsouhlasila obecní rada firmě Jelínek a synové výplatu 129 658 Kč za stavbu mostku. / Kronika města Rokycan, 1938-47, f.11/
[108] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.124.
[109] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.124.
[110] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.11.
[111] 56. schůze obecního zastupitelstva, 16.3.1937.
[112] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.185.
[113] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.185.
[114] 51. schůze obecního zastupitelstva, 2.6.1936.
[115] 59. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1937.
[116] Kronika města Rokycan, 1957-62, IX., f.160.
[117] Komplexní zpráva o plnění plánu a rozpočtu za rok 1960, Plánovací a finanční oddělení MěNV v Rokycanech, 7.2.1961.
[118] 2. plenární zasedání MěstNV, 17.8.1964.
[119] Kronika města Rokycan, 1969-73, XII., f.99.
[120] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[121] 2. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 15.1.1932.
[122] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[123] 3. plenární zasedání MěstNV, 16.6.1969.
[124] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[125] 2. plenární zasedání MěstNV, 20.4.1970.
[126] 7. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1972.
[127] 5. plenární zasedání MěstNV, 22.10.1973.
[128] Kronika města Rokycan, 1969-73, XII., f.151.
[129] 5. plenární zasedání MěstNV, 22.10.1973.
[130] 1. zasedání MěstNV, 24.2.1975.
[131] 1. zasedání MěstNV, 24.2.1975.
[132] 2. plenární zasedání MěstNV, 14.4.1975.
[133] Kronika města Rokycan, 1974-75, XIII, f.8.
[134] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[135] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[136] 1. plenární zasedání MěstNV 23. února 1976.
[137] 4. plenární zasedání MěstNV, 4.4.1977.
[138] Hlas Rokycanska, č.19, 17.9.1976, s.3.
[139] 17. plenární zasedání MěstNV, 26.6.1979.
[140] 17. plenární zasedání MěstNV,24.4.1984.
[141] 12. plenární zasedání MěstNV, 26.4.1988.
[142] 5. zasedání MNV, 15.7.1955.
[143] Usnesení zastupitelstva města z 12.1.1999, www.rokycany.cz.
[144] F. Vaško: Most je opět v provozu, Zpravodaj OÚ Rokycany, listopad 1999.
[145] Založeno na osobních zápiscích autora.
[146] Rokycanské noviny, č.1, leden 2008, s.5.
[147] viz fotografie z roku 1901 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.
[148] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.17.
[149] Podle K. Hofmana stála transformační stanice u domu čp.62/III v letech 1922-1966. / Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.5./
[150] Kronika města Rokycan, 1962-65, X., f.184.
[151] 17. schůze obecního zastupitelstva, 7.6.1916.
[152] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=3724.6345890491025,-31061.648692654133,6608.65795709584,-29606.118149093047&link=ext
[153] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.10.
[154] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.8.
[155] 13. schůze obecní správní komise, 5.2.1931.
[156] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1935.
[157] 135. schůze městské rady, 22.6.1933.
[158] 8. plenární zasedání MěstNV, 20.12.1965.
[159] 2. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1966.
[160] 20. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1984.
[161] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.9.
[162] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1921.
[163] srovnej s fotografií Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha č.11.
[165] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.9.
[166] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.10.
[167] 90. schůze městské rady, 7.9.1928.
[168] 219. schůze městské rady, 8.10.1930.
[169] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30.9.1936.
[170] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.10.
[171] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[172] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.10.
[173] 1. schůze rady MěstNV, 15.1.1980.
[174] 17. plenární zasedání MěstNV,24.4.1984.
[175] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.10.
[176] Kronika města Rokycan, 1969-73, f.126.
[177] 4. plenární zasedání MěstNV, 10.9.1973.
[178] 2. plenární zasedání MěstNV, 8.4.1974.
[179] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.10.
[180] 21. schůze obecního zastupitelstva, 30.6.1913.
[181] Podle K. Hofmana stála transformační stanice u domu čp.62/III v letech 1922-1966. / Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.5./
[182] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.35.
[183] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22.4.1924.
[184] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2.11.1932.
[185] 30. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 5.5.1933.
[186] Kronika města Rokycan, 1962-65, X., f.184.
[187] 5. plenární zasedání, 2.11.1970.
[188] Kronika města Rokycan, 1954.57, VIII, f.32; 2. schůze pléna MNV, 22.2.1954.
[189] Některé inženýrské prvky zrušeného mostu jsou asi dodnes uloženy pod úrovní terénu.
[190] 7. plenární zasedání MěstNV, 8.11.1965.
[191] Kronika města Rokycan, 1969-73, f.58.
[192] 6. plenární zasedání MěstNV, 9.12. 1974.
[193] Hlas Rokycanska, č.30, 2.8.1990, s.1.
[194] Rokycansko, č.6, 13.2.1992, s.1.
[195] Rokycansko, č.39, 30.9.1993, s.2.
[196] Informace pronájem pozemkové parcely parcelního čísla 2768/6, www.rokycany.cz
[197] Usnesení zastupitelstva města, 10.3.2008, www.rokycany.cz
[198] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28.4.1933.
[199] 120. schůze městské rady, 9.3.1933.
[200] 123. schůze městské rady, 30.3.1933.
[201] Schůze obecní finanční komise, 12.4.1933.
[202] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28.4.1933.
[203] 146. schůze městské rady, 22.9.1933.
[204] 19. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1979.
[205] Rokycansko, č.29, 21.7.1994, s.1.
[206] Rokycanský deník, 16.11.1994, s.11.
[207] Rokycanský deník, 29.12.1994, s.9.
[208] Rokycanský deník, 27.1.1995, s.9.
[209] Rokycanský deník, 21.4.1995, s.9.
[210] Rokycanský deník, 28.4.1995, s.10.
[211] Rokycanský deník, 21.9.1995, s.9.
[212] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.
[213] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s.41.
[214] Rokycanský deník, 8.8.1996, s.11.
[215] 4. schůze rady MěstNV, 26.2.1980.
[216] 6. plenární zasedání MěstNV, 8.6.1982.
[217] Rokycanský deník, 31.10.1997, s.14.
[218] Oznámení o realizaci akce - Udržovací práce stavby umístěné na stavební parcele stpč. 82 v k.ú. Rokycany, na adrese Rokycany, Plzeňské Předměstí, ul. Soukenická, www.rokycany.cz
[219] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.7.
[220] Rokycanský deník, 20.11.1997, s.11.
[221] Rokycanský deník, 28.11.1997, s.14.
[222] Rokycanský deník, 30.12.1997, s.9.
[223] Rokycanský deník, 20.2.1998, s.14.
[224] Usnesení zastupitelstva města z 15.1.2007, www.rokycany.cz.
[225] Usnesení zastupitelstva města z 25.6.2007, www.rokycany.cz.
[226] 2. plenární zasedání MěstNV, 17.8.1964.
[228] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.9.
[229] Citováno dle Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.7-8.
[230] 161. schůze městské rady, 20.9.1929.
[231]Materiál pro jednání rady města, 7.8.2006, č.2002, ID: 5367.
[232] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22.8.2006, č.1004, ID: 5437.
[233] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30.9.1936.
[234] Založeno na osobních zápiscích autora.
[235] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[236] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.9.
[237] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání místního národního výboru, schůze z 25.6.1945 a 27.6.1945.
[238] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 11.7.2006, č.1004, ID: 5326.
[239] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22.8.2006, č.1004, ID: 5437.
[240] Dílna pro opravu elektroinstalací a diagnostiku osobních automobilů na p.p.č. 3112 v k.ú. Rokycany, Zahájení zjišťovacího řízení k záměru zařazenému v kategorii II ..., www.rokycany.cz
[241] Oznámení veřejnosti - závěr zjišťovacího řízení dílna na opravu elektroinstalací a diagnostiku osobních automobilů, www.rokycany.cz
[242] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.9.
[243] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.9.
[244] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání pléna Místního národního výboru, schůze ze 17.8.1945.
[245] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání místního národního výboru, schůze z 29.11.1945.
[246] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30.9.1936.
[247] 61. schůze obecního zastupitelstva, 13.10.1937.
[248] 62. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1937.
[249] 10. schůze obecního zastupitelstva, 27.9.1939.
[250] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.10.
[251] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[252] Rokycanský deník, 27.6.1995, s.9.
[253] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=2038.424625349253,-34912.30454660903,7806.471361442729,-32001.24345948686&link=ext
[254] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[255] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9.5.1930.
[256] 168. schůze městské rady, 8.11.1929.
[257] 186. schůze městské rady, 5.3.1930.
[258] 188. schůze městské rady, 19.3.1930.
[259] 194. schůze městské rady, 30.4.1930.
[260] 41. schůze obecního zastupitelstva, 6.3.1936.
[261] 59. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1937.
[262] Usnesení zastupitelstva města z 18.4.2000, www.rokycany.cz.
[264] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9.5.1930.
[265] V žádném případě to není bašta zobrazená na malbě O.Runtové, která se sice jmenuje „bašta u tiskárny“, ale jde o omyl a na obraze je ve skutečnosti bašta Hrdličkovská v Hradební ulici.
[266] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s.20.
[267] Jan Šára: Rokytské mlýny v 16. století (relace o mlýnech z r.1600), Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.134.
[268] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s.20.
[269] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.241.
[270] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.140.
[271] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 148.
[272] Mělo jít o „přístavbu továrního stavení“ /Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.140./
[273] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 156.
[274] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.241.
[275] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 157.
[276] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.241.
[277] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[278] 7. zasedání MNV, 23.7.1956.
[279] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[280] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 1/III.
[281] Rokycanský deník, 5. října 2004.
[282] Rokycanský deník, 5. října 2004.
[283] Rokycanský deník, 5. října 2004.
[285] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/omc/omc_pom/omc_wms_01.html?mapfile=6274_04&image_dir=6274&maxextent=0,-6890,8449,0
[286] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[287] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2.11.1932.
[288] 3. schůze městské rady, 7.5.1931.
[289] 39. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1927.
[290] 36. schůze městské rady, 5.11.1931.
[291] Stavební úpravy, přístavba a změna v užívání stavby čp. 62, ul. Dolní Příkopy, Rokycany-Plzeňské Předměstí, plynovodní přípojka, el. přívod na pozemcích: stavební parcely 334/2, pozemkové parcely 79, 2769/2 a 2857/4 v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[292] Veřejná vyhláška vyrozumění, Stavební úpravy, přístavba a změna v užívání stavby v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[293] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Stavební úpravy, přístavba a změna v užívání stavby rodinného domu v Rokycanech, ul. Dolní Příkopy, k.ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[294] Založeno na osobních zápiscích autora.
[295] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[296] 1. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1970.
[297] 3. plenární zasedání MěstNV, 22.6.1970.
[298] 1. plenární zasedání MěstNV, 22.2.1971.
[299] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=3707.252730505471,-32722.249301498574,9475.299466598946,-29811.1882143764&link=ext
[300] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[301] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14.7.1922.
[302] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.100-103.
[303] Usnesení zastupitelstva města, 10.3.2008, www.rokycany.cz
[304] 219. schůze městské rady, 8.10.1930.
[305] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 8v.
[306] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 165.
[307] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt. 344 (zde plán), 379.
[308] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt. 379.
[309] 87. schůze městské rady, 4.8.1932.
[310] 10. schůze obecního zastupitelstva, 27.9.1939.
[311] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.
[312] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 153.
[313] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.17-18.
[314] Purghart,F.:Ludmila Kiesslingová a její dědicové, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr.B.Horáka.
[315] 72. schůze městské rady, 14.5.1928.
[316] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s.18.
[317] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.18.
[318] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 148.
[319] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.140.
[320] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 151.
[321] 7. zasedání MNV, 23.7.1956.
[322] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171.
[323] Rozhovor s Václavem Benedou, březen 2009.
[324] Rokycany město a okres, Praha 1938, s.14.
[325] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.
[326] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.134.
[327] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.17.
[328] Kronika města Rokycan 1907-18, f.115.
[329] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916-45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII:s.173-195, 2002.
[330] 11. schůze obecního zastupitelstva, 15.9.1915.
[331] 12. schůze obecního zastupitelstva, 26.11.1915.
[332] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.134.
[333] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916-45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII:s.173-195, 2002.
[334] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.134.
[335] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.134.
[336] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.134.
[337] 1. schůze obecního zastupitelstva, 18.9.1919.
[338] 3. schůze obecního zastupitelstva, 7.11.1919.
[339] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[340] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.41.
[341] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[342] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[343] 6. schůze obecního zastupitelstva, 3.2.1920.
[344] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.41.
[345] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[346] 13. schůze obecního zastupitelstva, 22.10.1920.
[347] 15. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1920.
[348] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1921.
[349] 13. schůze obecního zastupitelstva, 22.10.1920.
[350] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.41 a f.61.
[351] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[352] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[353] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[354] 24. schůze obecního zastupitelstva, 22.12.1921.
[355] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.41.
[356] 38. schůze obecního zastupitelstva, 5.5.1922.
[357] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14.7.1922.
[358] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14.7.1922.
[359] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[360] 6. září 1922 na stavbě zaměstnáno 17 zedníků, 5 učňů, 26 dělníků, 4 ženy – celkem 52 lidí / Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50./
[361]23. září 1922 na stavbě pracuje 25 zedníků, 4 učni, 30 dělníků, 6 žen, 1 tesař – celkem 69 lidí. / Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50./
[362] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[363] Zadání řemeslnických prací:
- truhlářské – Antonín Šašek a spol.
- zámečnické – Josef Splítek a spol.
- pokrývačské – Josef Šimáně a spol.
- klempířské – Antonín Kraus a spol.
- kamnářské – Václav Meiner a spol.
[364] Mozaikový chodník provedla ve dnech 26.-27. září 1923 firma Josef Kindl. / Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50./
[365] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[366] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[367] 5. schůze obecní správní komise, 28.3.1923.
[368] 6. schůze obecní správní komise, 6.4.1923.
[369] 9. schůze obecní správní komise, 25.4.1923.
[370] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[371] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[372] Státní okresní archiv Rokycany, kniha 50.
[373] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2.5.1928.
[374] 3. schůze městské rady, 30.6.1927.
[375] 10. schůze městské rady, 17.8.1927.
[376] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2.5.1928.
[377] 35. schůze obecního zastupitelstva, 31.1.1930.
[378] 132. schůze městské rady, 17.4.1929.
[379] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12.8.1929.
[380] 7. zasedání MNV, 8.9.1958.
[381] 9. zasedání MNV, 12.11.1958.
[382] 1. zasedání MNV, 26.1.1959.
[383] Materiál pro jednání rady města, 3. ledna 2005, č.2091.
[384] Materiál pro jednání rady města, 30. srpna 2004, č.2413.
[385] Kronika města Rokycan, 2003, s.22.
[386] Materiál pro jednání rady města, 3. ledna 2005, č.2431.
[387] Materiál pro jednání rady města, 30. srpna 2004, č.2413.
[388] Materiál pro jednání rady města, 11.10. 2004, č.2010, ID: 3127.
[389] Materiál pro jednání rady města, 3.1.2005, bod č.2431, ID:3366.
[390] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[391] Materiál pro jednání rady města, 20.9.2004, bod č.2010, ID:3042.
[392] Založeno na osobních zápiscích autora.
[393] Založeno na osobních zápiscích autora.
[394] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 1.11. 2005, bod č.1701, ID: 4424.
[395] Materiál pro jednání rady města, 9. ledna 2006, č.2324, ID: 4655.
[396] Rokycanský deník, 6.1.2006.
[397] Materiál pro jednání rady města, 9. ledna 2006, č.2010, ID: 4650.
[398] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[399] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.10. 2006, č.1000, ID: 5577.
[400] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č.2002, ID: 5250.
[401] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[402] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.89.
[403] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.213.
[404] 12. schůze obecního zastupitelstva, 26.11.1915.
[405] 22. schůze obecního zastupitelstva, 12.7.1921.
[406] 39. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1927.
[407] 34. schůze městské rady, 29.11.1927.
[408] 37. schůze městské rady, 14.12.1927.
[409] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9.12.1927.
[410] 13. schůze obecního zastupitelstva, 18.5.1928.
[411] 122. schůze městské rady, 12.2.1929.
[412] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1929.
[413] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4.7.1930.
[414] 87. schůze městské rady, 4.8.1932.
[415] 8. plenární zasedání MěstNV, 20.12.1965.
[416] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[417] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[418] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[419] 5. plenární zasedání, 2.11.1970.
[420] 1. plenární zasedání MěstNV, 22.2.1971.
[421] 3. plenární zasedání MěstNV, 25.6.1973.
[422] Kronika města Rokycan, 1974-75, XIII, f.75.
[423] 1. zasedání MěstNV, 24.2.1975.
[424] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[425] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[426] 1. plenární zasedání MěstNV 23. února 1976.
[427] 4. plenární zasedání MěstNV, 4.4.1977.
[428] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=1440.5906146812567,-31752.64665354324,7208.637350774733,-28841.58556642106&link=ext
[429] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[430] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[431] Podle A.Podlahy proběhla decimace Madlonova pluku roku 1643. /Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.122./
[432] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.25.
[433] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/PP, kt. 82.
[434] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.255.
[437] Rokycanský deník, 27.9.2005.
[438] Rokycanský deník, 12.10.2005.
[439] Rokycanský deník, 12.10.2005.
[440] Založeno na osobních zápiscích autora.
[441] Rokycanský deník, 16.12.2005.
[442] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30.5. 2006, č.1000, ID: 5159.
[443] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání obecní rady, schůze z 12.3.1861.
[444] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání obecní rady, schůze z 4.5.1861.
[445] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 165.
[446] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[447] 43. schůze městské rady, 9.1.1928.
[448] 88. schůze městské rady, 24.8.1928.
[449] Založeno na osobních zápiscích autora.
[450] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; viz SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 94v - 96.
[451] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 165.
[452] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[453] Rokycanský deník, 19. prosince 2003.
[454] Rokycanský deník, 31. ledna 2003.
[455] Rokycanský deník, 31. ledna 2003.
[456] Materiál pro jednání rady města, 24. ledna 2005, č.2430.
[457] Materiál pro jednání rady města, 14.11.2005, bod č.2099, ID:4471.
[458] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[459] Veřejná vyhláška - stavební povolení, www.rokycany.cz
[460]Materiál pro jednání rady města, 7.8.2006, č.2431, ID: 5396.
[461] Rokycanské noviny, č.4, 20.4.2007, s.1.
[462] Usnesení zastupitelstva města z 10.4.2007, www.rokycany.cz.
[463] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz
[464] Město Rokycany Zakázka malého rozsahu - rekonstrukce ulice Na Kameni v Rokycanech, www.rokycany.cz.
[465] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[466] Založeno na osobních zápiscích autora.
[467] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=1440.5906146812567,-31752.64665354324,7208.637350774733,-28841.58556642106&link=ext
[468] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.83.
[469] 1. schůze obecního zastupitelstva, 12.7.1927.
[470] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.22.
[471] Kronika města Rokycan, 1951-54,VII.,f.184.
[472] Hlas Rokycanska, č.44, 7.11.1991, s.3.
[473] Jan Šára: Rokytské mlýny v 16. století (relace o mlýnech z r.1600), Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.134. Karel Hofman, / Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.13./ uvádí, že mlýn se připomíná až roku 1680.
[474] Jan Šára: Rokytské mlýny v 16. století (relace o mlýnech z r.1600), Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.134.
[475] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt. 379.
[476] Podle Karla Hofmana až roku 1923. / Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.14./
[477] 43. schůze městské rady, 9.1.1928.
[478] 72. schůze městské rady, 14.5.1928.
[479] 93. schůze městské rady, 21.9.1928.
[480] 122. schůze městské rady, 12.2.1929.
[481] 163. schůze městské rady, 4.10.1929.
[482] 175. schůze městské rady, 11.12.1929.
[483] Kulturní přehledy MěNV, 1960, září, s.7-10.
[484] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.255.
[485] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.132.
[486] viz fotografie z roku 1916 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.
[487] 15. schůze obecního zastupitelstva, 30.3.1916.
[488] 17. schůze obecního zastupitelstva, 7.6.1916.
[489] Mimořádné zasedání obecního zastupitelstva, 28.6.1916.
[490] 1. schůze obecní okrašlovací komise, 24.1.1928.
[491] 23. schůze obecního zastupitelstva, 16.6.1925.
[492] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1.10.1926.
[493] 6. schůze obecního zastupitelstva, 15.11.1927.
[494] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27.7.1928.
[495] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9.5.1930.
[496] 186. schůze městské rady, 5.3.1930.
[497] 188. schůze městské rady, 19.3.1930.
[498] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.139.
[499] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.158.
[500] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.169.
[501] 215. schůze městské rady, 17.9.1930.
[502] 218. schůze městské rady, 1.10.1930.
[503] 42. schůze obecní finanční komise,.24.10.1930.
[504] 225. schůze městské rady, 29.10.1930.
[505] 230. schůze městské rady, 26.11.1930.
[506] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19.6.1934; 1. schůze obecní správní komise, 9.12.1930.
[507] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19.6.1934.
[508] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12.10.1934.
[509] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.169.
[510] Rokycanský deník, 28.6.1995, s.9.
[511] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2.11.1932.
[512] 30. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 5.5.1933.
[513] 137. schůze městské rady, 20.7.1933.
[514] 145. schůze městské rady, 21.9.1933.
[515] 152. schůze městské rady, 25.10.1933.
[516] Schůze prezídia městské rady, 9.11.1933.
[517] Kronika města Rokycan, 1965-68,XI., f.334.
[518] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[519] 4. schůze obecního zastupitelstva, 27.6.1914.
[520] 39. schůze obecního zastupitelstva, 15.11.1935.
[521] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30.9.1936.
[522] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30.9.1936.
[523] Schůze pléna MNV, 10.6.1947.
[524] 43. schůze městské rady, 9.1.1928.
[525] 70. schůze městské rady, 4.5.1928.
[526] 61. schůze městské rady, 23.3.1928.
[527] 102. schůze městské rady, 26.10.1928.
[528] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.41.
[529] 4. plenární zasedání MěstNV, 28.8.1967.
[530] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[531] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[532] Schůze pléna MNV, 10.6.1947.
[533] Materiál pro jednání rady města, 26. října 2004, č.1420.
[534] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.14.
[535] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.80.
[536] 2. plenární zasedání MěstNV, 17.8.1964.
[537] 1. plenární zasedání MěstNV, 12.2.1968.
[538] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[539] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[540] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[541] 7. plenární zasedání MěstNV, 8.11.1965.
[542] 12. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1978.
[543] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[544] Rokycanský deník, 28.6.1995, s.9.
[545] Rokycanský deník, 19.5.1997, s.9.
[546] Kronika města Rokycan, 1997, f.58.
[547] Kronika města Rokycan, 1997, f.58.
[548] Kronika města Rokycan, 1997, f.70.
[549] Rokycanský deník, 8.7.1997, s.9.
[550] Rokycanský deník, 29. srpna 2002.
[551] Kronika města Rokycan, 2003, s.25.
[552] Kronika města Rokycan, 2003, zasedání městské rady, 12. května 2003, s.7.
[553] Viz informační tabule umístěná vedle lávky na jižním břehu Klabavky, Kronika města Rokycan, 2003, s.25.
[554] Rokycanský deník, 27. srpna 2003.
[555] Zpráva ČTK, ID: 20030324E02770, 24.3.2003.
[556] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[557] Rokycanský deník, 27. srpna 2003.
[558] Rokycanský deník, 8. srpna 2003.
[559] Rokycanské noviny, č.4, 20. srpna 2003, s.2.
[560] Usnesení zastupitelstva města z 19.8.2003, www.rokycany.cz.
[561] Usnesení zastupitelstva města z 30.9.2003, www.rokycany.cz.
[562] Rokycanský deník, 27. srpna 2003.
[563] Rokycanský deník, 31. ledna 2003.
[564] Rokycanský deník, 19. prosince 2003.
[565] Rokycanský deník, 31. ledna 2003.
[566] Materiál pro jednání rady města, 24. ledna 2005, č.2430.
[567] Materiál pro jednání rady města, 24. ledna 2005, č.2430.
[568] Materiál pro jednání rady města, 14.11.2005, bod č.2099, ID:4471.
[569] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=1440.5906146812567,-31752.64665354324,7208.637350774733,-28841.58556642106&link=ext
[570] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.35; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[571] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.100.