|
|
|
|
|
|
D. Borek: verze 2026/05/12
Pražské předměstí: Čtvrť před bývalou Pražskou branou a Žampírky
Pražské předměstí lze rozčlenit na tři základní urbanistické obvody: 1) oblast na pravém břehu Padrťského potoka (historický Pátek) s centrálním prostorem v podobě Nerudova náměstí, 2) levobřežní čtvrť Pod Kostelem, mezi potokem a linií městských hradeb, 3) zástavba v předpolí bývalé Pražské brány (viz kapitola „městské opevnění“). Právě tento třetí okrsek, rozložený podél dnešních ulic Pražská (jen její úsek na levém břehu Padrťského potoka), Růžičkova, Čapkova, Lázeňská a Jiráskova (jen úsek od bývalé Pražské brány k sportovní hale za sokolovnou) je předmětem této kapitoly.
Zástavba zde měla živelný, neregulovaný charakter, s nepravidelnou uliční čárou a roztroušenými bloky domů. Uliční síť poukazovala na starobylý původ. Za zmínku stojí i to, že oblast před Pražskou branou pravděpodobně nepostihl roku 1784 katastrofální požár města.[1] Zdejší osídlení tak nebylo tolik převrstveno klasicistní popožárovou obnovou. Bylo tomu tak ale asi i proto, že tato část předměstí již předtím vyhořela roku 1757. V důsledku toho mohlo dojít větší obměně dřevěných staveb zděnými domy, které lépe odolaly požáru roku 1784.[2]
Později zde od konce 19. století docházelo k zrychlené urbanizaci (a také industrializaci). K původnímu sídelnímu jádru, vázanému na předpolí zaniklé Pražské brány, se připojily další okrsky zástavby. Následující kapitola tak popisuje veškerou zástavbu mezi historickým jádrem města, Padrťským potokem a obloukem železniční trati, tedy včetně novodobých areálů bývalých městských železáren, zimního stadionu apod.
Obsah
11.1. Pražská ulice (úsek od Malého náměstí
k Padrťskému potoku)
11.1.1. Původní zástavba podél severní strany Pražské
ulice
11.1.2. Chvátalův mlýn čp.18/II
11.1.3. Pražský most (původní dřevěný, železný z 19.
století a prvorepublikový železobetonový)
11.1.4. Park na nábřeží u Pražského mostu
11.1.5. Městské lázně čp.39/II
11.1.6. Původní zástavba bloku u městských lázní (mezi
ulicemi Pražská, Růžičkova a Lázeňská)
11.1.7. Demolice lázní a přilehlé zástavby na jižní
straně Pražské ulice
11.1.8. Výstavba nového Pražského mostu a změna trasy
ulice
11.1.9. Křižovatka ulic Jiráskova–Růžičkova
11.1.10. Socha sv. Jana Nepomuckého u nového mostu
11.2. Zaniklá Kozlerova ulice (východní úsek Jiráskovy
ulice)
11.3.1. Původní zástavba v západním úseku Růžičkovy
ulice (izolované domy a jejich regulace)
11.3.2. Původní zástavba v Lázeňské ulici
11.3.3. Technický vývoj Lázeňské ulice a vývoj jejího
pojmenování
11.3.4. Zaniklý hostinec Plevno a okolí
11.3.5. Žampírky (špejchar, kasárny a činžovní dům
čp.150/II)
11.3.6. Činžovní domy čp.1169/II a čp.1170/II z roku
2003
11.3.7. Dělnický činžovní dům čp.259-260-261/II
11.3.8. Kubistický dům čp.352/II z roku 1923
11.3.9. Bývalý hostinec U Koruny čp.144/II
11.3.10. Technický vývoj Růžičkovy ulice
11.3.11. Vývoj pojmenování Růžičkovy ulice
11.4. Zaniklá Jirchářská ulice a starší zástavba na místě
zimního stadionu
11.4.1. Dům čp.110/II, flusárna a jirchárna
11.4.3. Dobytčí tržiště a mýtnice
11.4.4. Původní sportovní hřiště
11.5. Zimní stadion čp.1018/II v Růžičkově ulici
11.5.1. Výstavba hřiště na házenou a ledního kluziště
11.5.2. Výstavba umělé ledové plochy
11.5.3. Dostavba zimního stadionu (zastřešení, technický
blok, tribuny, opláštění)
11.5.4. Architektonický popis objektu zimního stadionu a
jeho další stavební vývoj
11.6. Sportovní hala čp.1110/II
11.6.1. Házenkářské hřiště a nafukovací hala
11.6.2. Výstavba sportovní haly
11.7.1. Příprava a průběh výstavby hotelu
11.7.2. Další stavební vývoj objektu
11.8. Bývalé městské železárny (slévárna Žampírky)
11.8.1. Zřízení městských železáren v Rokycanech a
rozrůstání areálu před rokem 1914
11.8.2. Bývalá Babánkova vila čp.187/II (mateřská škola)
11.8.3. Modernizace továrny za první republiky
11.8.4. Městské železárny za okupace
11.8.5. Převzetí podniku Škodovými závody po roce 1945
11.8.6. Vývoj podniku do roku 1995
11.9. Transformace areálu bývalých železáren
11.9.1. Prodejna Billa a úprava západní části bývalé
slévárny
11.9.2. Prodejna Kaufland čp.1226/II a úprava východní
části bývalé slévárny
11.10.1. Zástavba v Čapkově ulici
11.10.2. Technický vývoj Čapkovy ulice
11.10.3. Vývoj pojmenování Čapkovy ulice
11.1. Pražská ulice (úsek od Malého náměstí k Padrťskému potoku)
Od bývalé brány, stojící na východním výjezdu z Malého náměstí, se vně městských hradeb rozbíhaly do tří směrů historické cesty. Hlavní z nich byla dnešní Pražská ulice, která od brány klesala z plošiny, na níž vzniklo středověké opevněné město, k brodu (později mostu) přes Padrťský potok. Ulice se zde mírně rozšiřovala, vytvářejíc jakési podlouhlé náměstí, spíše neregulované prostranství, zformované po zániku městského opevnění a příkopů, kterým navíc napříč protékal Mlýnský náhon a další menší vodoteč, přicházející sem z jihu, v linii dnešní Jiráskovy ulice. Dobře je tato „náves“ vidět na situačním plánu okolí Pražské brány z roku 1822.[3]
11.1.1. Původní zástavba podél severní strany Pražské ulice
Ještě dle situačního plánu okolí Pražské brány z roku 1822[4] i podle mapy z roku 1838 byla severní strana ulice poloprázdná. Stály tu dvě chalupy (čp.19/II a čp.20/II, viz níže) poblíž mostu přes Padrťský potok, ale prostor mezi nimi a Pražkou bránou zůstával nezastavěný a vedl tudy Mlýnský náhon a výše zmíněný menší potůček tekoucí do něj od dnešního Jižního předměstí. Když byl v listopadu 1822 oficiálně převeden most přes Padrťský potok pod správu státu, uvádí se v protokolu, že kromě tohoto mostu byly převedeny pod erár i „zwei Nebenbrückle,“ tudíž „dva vedlejší mostky.“[5] Šlo nepochybně o můstek před Pražskou bránou (přes potok od Jižního předměstí) a další můstek, přecházející Mlýnský náhon, mezi branou a Padrťským potokem.
V polovině 19. století se tato mezera zaplnila. Šlo o dům čp.136/II, jenž stál (a dodnes stojí) přímo u městských hradeb (foto z r. 2003). Připomíná se roku 1845, kdy vznikl jeho úřední odhad.[6] Vznikl asi nedlouho předtím v bývalém hradebním příkopu u zaniklé Pražské brány. V matrice je čp.136/II poprvé zaznamenán 24. ledna 1848, kdy se tu narodila dcera Josefy Beinerové.[7] Na mapě města z roku 1838 ještě zakreslen není. Podle statistiky pro rok 1838 mělo Pražské předměstí v Rokycanech 133 domů.[8] Na indikační skice k této mapě (s pozdějšími zákresy) už vidět je, respektive jakési zděné stavení v identické lokalitě, ovšem s jiným číslem katastrálním (č.kat.440). Z této mapy lze také vyčíst, že dům vyrostl přímo nad korytem výše uvedené menší vodoteče, která ještě na mapě z roku 1838 přitékala v trase dnešní Jiráskovy ulice od jihu k Pražské bráně a pak se stáčela podél městských hradeb do Mlýnského náhonu. Pražská ulice tento potok (spíše strouhu) překonávala po kamenném mostku.[9] Drobný potok asi původně napájel hradební příkop před Pražskou branou. Vznik čp.136/II je tak přímo spojen s novým stavebním využitím zaniklých příkopů. V městském archivu se nachází složka z roku 1890, nazvaná „Ledererová Františka, oprava kanálu a sklepa čp.136/II“.[10]
Krátce po výstavbě domu čp.136/II ještě přibyl v jeho sousedství (v zadní části dvora) objekt čp.139/II, který s ním byl majetkově propojený. Matrika poprvé čp.139/II zaznamenala 28. ledna 1852, kdy se tu narodila dcera Jana Saka.[11] Sakovi tehdy obývali i dům čp.136/II, čímž se potvrzuje, že oba tvořily jednu rodinnou usedlost. Domek čp.139/II patrně vyrostl jako obydlí jedné části rodiny. V městském archivu se nachází složka z roku 1881, nazvaná „Steiner Josef, přidělení čp.139/II, Pražské předměstí“.[12] To je poněkud nejasné, protože formulace by naznačovala, jako by číslo popisné bylo přiděleno nějakému jinému domu. Jenže číslo popisné čp.139/II je přímo zde, tedy na stejném místě jako 1852, doloženo i na mapě z roku 1990. Objekt čp.139/II tu stál i za 1. republiky. Ale někdy po 2. světové válce jeho číslo popisné bylo zrušeno a přesunuto na nově postavený dům na Oseckém vrchu v Osecké ulici. Původní dům čp.139/II byl zbořen. Ve fondech městského archivu se ještě nalézá spisový materiál z roku 1904, pod jménem „Jedlička Kvirin, oprava domu čp.139/II, Pražské předměstí“.[13] Ve sčítání lidu z roku 1910 ovšem majitelem objektu byl Josef Tauš.[14] Mezi domem čp.136/II a linií bývalých hradeb (dnes v ní stojí dům čp.106/I) se nachází dodnes zachovalá ulička (foto z r. 2003), zbytek cesty, která v 1. polovině 19. století vedla podél výše uvedeného malého potoka k Mlýnskému náhonu. Podél opačné východní strany čp.136/II procházel zaniklý Mlýnský náhon. V městském archivu se nachází složka z roku 1877, nazvaná „Pilman Jan, oprava haltýře (sádky) u čp.136/II, Pražské předměstí“.[15] U domu tak byly s využitím vodního toku zřízeny sádky (menší vodní nádrž).
Na severní straně se k domu čp.139/II dodatečně připojoval ještě malý domek čp.179/II. Podle čísla popisného vznikl v 70. letech 19. století. Zachycuje ho evidenční katastrální mapa z roku 1877. V seznamu majitelů domů z roku 1896 se uvádí, že číslo popisné čp.179/II neexistuje.[16] Jde ale nejspíš o omyl, kdy podružný domek nebyl zahrnut do soupisu, protože ve sčítání lidu roku 1890 i 1910 čp.179/II figuruje. Ve sčítání lidu 1921 uveden dům čp.179/II v ulici Dolní příkopy (ta tehdy zahrnovala celou severní část bývalého hradebního okruhu). Majitelem byl Josef Münz.[17] Je zakreslen ještě na mapě města cca z roku 1976.[18] Zanikl po roce 1983. Václav Chadraba z čp.179/II dostal 13. července 1983 náhradní byt kvůli demolici domu.[19]
Dům čp.136/II je patrový, s valbovou střechou a čtyřosým průčelím. Západní boční fasáda do výše uvedené uličky má několik nepravidelně rozvržených okenních otvorů, napovídající na opakované stavební úpravy a přestavby. Podobně vypadá i severní boční fasáda do bývalého Mlýnského náhonu. Hmotově si dům udržel původní měřítka, v detailech je částečně zmodernizován. Fasáda nese stopy původního eklektického štukového dekoru. Parter je členěn rustikou, zdivo nároží zkoseno. Fasáda v 1. patře mívala dříve filigránské neorenesanční štukatury v pásu pod okny. Ty ale byly někdy v 60. nebo 70. letech 20. století osekány. Dne 14. září 1966 odsouhlasila rada MěstNV využít dům po plánovaném vystěhování veterinárního střediska k obytným účelům.[20] V září 1928 rada nedoporučila výstavbu benzinové čerpací stanice bratří Krůtových mezi domy čp.106/I a čp.136/II. Stavební komise měla vyhledat jiné místo.[21] Dne 5. října 1928 pak rada povolila firmě bratří Krůtových tuto benzinovou stanici na protější straně Pražské ulice, před městskými lázněmi.[22] Od roku 1995 stál před domem novinový stánek. Šlo o první objekt tohoto typu ve městě. Na rozdíl od klasických trafik PNS šlo o moderní stánek válcovitého tvaru. Až na místo ho přivezl nákladní automobil. Objednala si jej První novinová společnost.[23] Později, někdy v 1. dekádě 21. století zmizel.
Dům čp.136/II přežil jako jediný objekt původního prostranství před zaniklou branou. Ostatní zástavba podlehla v 80. letech 20. století demolicím kvůli výstavbě sídliště Pod Kostelem. Mezi domem čp.136/II a Padrťským potokem stály při severní straně Pražské ulice chalupy čp.19/II a čp.20/II a menší domek čp.87/II. Od domu čp.136/II je odděloval Mlýnský náhon. Mezi domy čp.19/II a čp.20/II vyúsťovala do Pražské ulice Rokycanova ulice. Dům čp.20/II se nacházel přímo u břehu Padrťského potoka.
Dům čp.19/II vyhořel roku 1757. Tehdy patřil jistému Martinovi Kordíkovi. Měl rozměry 30 x 15 loktů, s 1 pokojem, 3 komorami a sýpkou. U domu ještě stála stáj 18 x 12 loktů.[24] V archivu se ale ještě uvádí jedno stavení v majetku Martina Kordíka, a to chalupa o rozměrech 24 x 9 lokte s pokojem, 2 komorami a stájí. Není zcela jasné, které dva objekty jsou v archivních pramenech popsány.[25]
Dne 18. července 1817 se radní seznámili s vyšetřovací zprávou ohledně požáru, který 13. července 1817 vypukl v boudě („Schupfen“) u domu mlynářského mistra Josefa Dobrého, a zároveň o prošetření kuchyně v domě Josefa Dobrého. Magistrát pak Dobrému vyměřil pokutu 50 zlatých za několik stavebních závad na jeho nemovitosti.[26] Mlynářský mistr Josef Dobrý se uvádí jako obyvatel čp.19/II. V březnu 1817 mu v tomto domě zemřel dospívající syn.[27] (Pokud ovšem nejde o omyl v uvedeném čísle popisném, protože přes ulici stál mlýn čp.18/II. Ale je představitelná varianta, kdy mlynář nebydlí přímo v mlýně, nýbrž poblíž.) V červnu 1818 se jako obyvatel mlýna čp.18/II uvádí jistý Jan Dobrý.[28]
Dle katastrální mapy z roku 1838 byl dům ještě spalný, tj. zcela nebo zčásti dřevěný. Sám bývalý mlynář Josef Dobrý zemřel ve vysokém věku v dubnu 1842, a to jako výminkář v domku čp.36/III na starém Plzeňském předměstí.[29]
V městském archivu se nachází složka z roku 1892, nazvaná „Toul Dominik, stavba domu čp.19/II“.[30] Roku 1892 se v regulačním plánu města popisuje jako „nedávno vystavěný“. Tehdy asi získal finální podobu přízemního předměstského domku. V městském archivu se nachází i složka z roku 1898, nazvaná „Toul Dominik, probourání okna čp.19/II, Pražské předměstí“, a další z roku 1914, pod jménem „Toul Dominik, přístavba skladiště, dvou obytných místností a úprava průčelí u domu čp.19/II“.[31] Dne 16. února 1983 získal zdejší obyvatel Jaroslav Tomášek náhradní byt.[32] Demolice čp.19/II proběhla v květnu 1987.[33]
Dům čp.20/II stál přímo u břehu neregulovaného Padrťského potoka. Vyhořel roku 1757 při požáru města. V té době mělo hlavní stavení se dvěma pokoji, dvěma komorami a stájí rozměry 36 x 16,5 lokte. Majitelem byl Tobiáš Bydžovský.[34] Roku 1838 je evidován jako spalný (dřevěný). V roce 1893 byla opravena hradba u čp.20/II.[35] V městském archivu se nachází složka z roku 1909, nazvaná „Řežný Josef, přestavba čp.20/II, Pražské předměstí“, a další z roku 1914, pod jménem „Režný Josef, přestavba domu čp.20/II“.[36] V prosinci 1981 MěstNV uvádí, že na novém sídlišti Na Železné přidělí panu Horníčkovi z čp.20/II náhradní byt.[37] Dne 21. února 1983 získala náhradní byt i další zdejší obyvatelka Anna Karasová.[38] Dům zanikl roku 1984.[39] Ještě počátkem 21. století jej připomínal starý strom hrušky, který zůstal u nábřeží potoka i po výstavbě sídliště Pod Kostelem. Původně stál v jeho zahradě.[40]
Na malém pozemku za čp.20/II stál dům čp.87/II. V roce 1838 ještě, dle indikační skici mapy stabilního katastru, neexistoval.[41] Jeho číslo popisné přitom nezapadá do okolní řady. Domy, které existovaly v roce 1771, kdy se zavádělo v Rokycanech číslování, dostaly číselné označení tak, jak následovaly v ulici za sebou, takže čísla 1–104 tvořila na Pražském předměstí souvislou řadu. Je proto pravděpodobné, že čp.87/II, který vyrostl až dodatečně, své číslo získal po zbořeném domě v jiné části města. Vzhledem k průběhu souvislé řady nejstarších čísel popisných, šlo asi o objekt v bloku mezi dnešními ulicemi Horákova, Pražská a Pivovarská, na místě sídliště Na Železné. Dle sčítání lidu z roku 1857 číslo popisné čp.87/II v Rokycanech neexistovalo.[42] Uvádí ho až sčítání z roku 1890, kdy patřil Janu Houškovi, který vlastnil i dům čp.20/II.[43] V městském archivu se nachází složka z roku 1892, nazvaná „Houška Jan, stavba dílny čp.87/II, Pražské předměstí“.[44] V roce 1910 sčítání uvádí už u čp.20/II a čp.87/II odlišné majitele. Jednalo se o malý dům, žila v něm jen jedna osoba.[45] Dne 16. února 1983 město přidělilo Mileně Kuchlerové z čp.87/II náhradní byt.[46] Dům zanikl roku 1984.[47]
Všechny tři domy zmizely a na jejich místě nyní rozšířená Rokycanova ulice vyúsťuje ze sídliště Pod Kostelem, dále je zde parkoviště a u nábřeží potoka trávník – tristní výsledek dezurbanizačních snah komunistického režimu. Jde o zajímavý prostor, stejně jako celé předpolí bývalé Pražské brány, a zasluhoval by zpětnou urbanizaci. Bylo by zde možno umístit novou zástavbu, která by nově definovala prostor před branou a zakryla sídlištní beztvarost, jež sem z Rokycanovy ulice proniká.
11.1.2. Chvátalův mlýn čp.18/II
Na protější straně Pražské ulice stál, v místech, kde ulice překračovala Mlýnský náhon, starobylý mlýn čp.18/II. V pramenech se nazývá, dle jednotlivých majitelů, Chvátalův, Čistecký, Divišovský nebo Rabasovský mlýn. Připomíná se tu už roku 1680.[48] V roce 1757 vyhořel. Majitelem byl Paul Divisch (Pavel Diviš). V městském archivu se z té doby dochoval podrobný popis. Vlastní mlýnská budova o rozměrech 24 x 15 loktů (cca 14,16 x 8,85 metrů), dále pila 21 x 9 loktů (12,39 x 5,31 metrů), obytné stavení 18 x 15 loktů (10,62 x 8,85 m) se 3 pokoji, komorami, sklepem, stáje s komorou a sýpkou o rozměrech 30 x 9 loktů (17,7 x 5,31 m), další stáj 15 x 9 loktů (8,85 x 5,31 m) a stodola 18 x 15 loktů (10,62 x 8,85 m).[49] Šlo tedy o poměrně velký areál.
Na přelomu 18. a 19. století se coby mlynář v čp.18/II uvádí Jan Vild (Jan Wild, Jan Vilt). V září 1800 se mu zde narodilo dítě.[50] Jan Vild byl zetěm jiného významného rokycanského mlynáře, Františka Forstela, na sklonku 18. století mlynáře na Korečníku na Práchovně.[51] Dne 13. září 1803 se na schůzi magistrátu řešila stížnost, kterou podali mlynáři Václav Kohout (mlýn ve Spilce), Jan Kočka (mlýn čp.12/III na náměstí U Saské brány na starém Plzeňském předměstí) a Jan Kapoun (mlýn čp.14/III v ulici Ke Koupališti, také na Plzeňském předměstí) proti svým profesním kolegům mlynářům. Podle stížnosti měli být Václav Trejbal (mlýn v Lázeňské ulici čp.8/II u Žampírek), Jan Vild (mlýn čp.18/II) a František Fábera (mlýn čp.1/III, pozdější tiskárna na starém Plzeňském předměstí) přinuceni „k zhotovení zarážek skrze zadržování vody, dle cechovního snešení od 18. Oct. 1802.“ Město dalo protistraně 8 dní na reakci.[52] Šlo o ukázku citlivých sporů o průtok vody na rokycanské soustavě mlýnů, situovaných podél umělého koryta Mlýnského náhonu. V září 1808 se jako majitelé tohoto mlýna uvádějí Jan a Josef Vildovi.[53]
Dne 17. října 1817 posuzovali radní žádost o vyšetření, kterou podal Václav Trejbal (majitel mlýna čp.8/III u Žampírek, viz níže) a Jan Vild (majitel mlýna čp.18/II před Pražskou branou), ohledně „der bei der letzen zum Nachtheil des ersten erhohtene Wasserschwelle,“ neboli „od posledního prvnímu [tedy od Vilda Trejbalovi – pozn. aut.] ke škodě zvýšená vodní zdrž.“[54] Jednalo se o další kolo již dříve nastalých rozepří mezi mlynáři ohledně vsazování zarážek do Mlýnského náhonu, které patrně Trejbalovi zpomalovaly průtok a ohrožovaly jeho mlýn při vyšším stavu vody.
Dne 18. července 1817 se radní seznámili se zprávou o požáru, který 13. července 1817 vypukl v boudě („Schupfen“) u domu mlynářského mistra Josefa Dobrého, a zároveň o prošetření kuchyně v domě Josefa Dobrého. Magistrát pak Dobrému vyměřil pokutu 50 zlatých za několik stavebních závad na jeho nemovitosti.[55] Mlynářský mistr Josef Dobrý se uvádí jako obyvatel čp.19/II. V březnu 1817 mu v tomto domě zemřel dospívající syn.[56] (Pokud ovšem nejde o omyl v uvedeném čísle popisném, protože přes ulici stál mlýn čp.18/II. Ale je představitelná varianta, kdy mlynář nebydlí přímo v mlýně, nýbrž poblíž.) V červnu 1818 se ovšem jistý Jan Dobrý uvádí jako obyvatel mlýna čp.18/II.[57]
Dne 9. srpna 1822 se na obecní radu obrátil Václav Dobrý a dotazuje se na „der erst väterl. um Chwatalischen abverkauften Mahlmühle,“ tedy „kdysi otcovský, Chvátalovský odprodaný obilní mlýn.“ V zápisu se uvádí, že Dobrému se má sdělit příslušné usnesení o vyřízení, ale není specifikováno jaké.[58] Dne 30. srpna 1822 se před magistrátem projednávala žádost, kterou podal František Chvátal, syn mlynářského mistra Antonína Chvátala, o zajištění jeho propuštění z jurisdikce panství Šťáhlavy do Rokycan.[59]
Katastrální mapa z roku 1838 zachytila čp.18/II jako nespalný, rozložitý objekt s mnoha křídly a bočními trakty, zčásti stojící přímo nad Mlýnským náhonem, přes který Pražská ulice vedla zděným mostkem. Mlýn zanikl v 80. letech 19. století, kdy jej v rámci cíleného regulačního záměru vykoupila obec, zbořila a celý prostor přebudovala, v souvislosti se stavbou železného mostu přes Padrťský potok (viz níže). Číslo popisné čp.18/II se přesunulo na dům na Nerudově náměstí na Pátku.
11.1.3. Pražský most (původní dřevěný, železný z 19. století a prvorepublikový železobetonový)
V Pražské ulici vedl přes Padrťský potok po staletí most, zvaný také Pražský most nebo Padrťský most.[60]
Dne 18. listopadu 1817 byla magistrátu předložena zpráva od silničního komisaře, v níž žádá o „Reparatur der Brücke über dem Paderter Bach,“ tedy „opravu mostu přes Padrťský potok.“ Radní věc předali hospodářskému úřadu k rychlému vyřízení.[61] Dne 18. dubna 1820 vyslechli radní na schůzi magistrátu návrh mýtného úřadu „wegen Ofnung der Brücke beym Prager Thor,“ neboli „ohledně otevření mostu při Pražské bráně.“ Magistrát pověřil hospodářský úřad prošetřením a dodáním výkazu, kolik stála údržba tohoto mostu za posledních 6 let.[62] Dne 2. května 1820 se radní seznámili s detailní zprávou, ve které stálo: „niemand mehr als die schweren Fuhrleute die Brücken zumahl wenn solche von Holz seid, zu Grunde richten zum Beweise deßen dient den anschlistig Ausweiß sey (…) Unterhaltung jener Brücke in den letzten 6 Jahren ohngeachtet der Bestehenden Sperre, denoch 229 fl. die Gemeinde gelastet hat (…) da die eingeführte Schrankensperre nur beym Tage und auch nur dann bey sehr niedrigen Waßerstande oder wolliger Austrockung des Baches zu bestehen pflegt, so glaubt der Magistrat, daß sich über diese gemeinnützige, niemanden schädliche Manßregeln um so minder jemand mit Recht beschweren könne als dadurch der Gemeinde die last einer so kostspieligen Brücken Unterhaltung einigermaßen erleichtert und den paßirenden Fuhrleuten durch Umfahren der Brücke bey geringen Waßerstande weder ein Schaden zugefügt noch eine Unbequemlichkeit verursacht wird. Es wäre übrigens dem Magistrate angenehm und der Billigkeit angemesten man ein Mauthamt in Verbindung mit dem hierortigen k. k. Straßenkomisariate dahin wirken wollte, daß jene außer der Ringmauern der Stadt befindliche und zur Verbindung der Comercialstraße gehörige Brücke von dem höchsten aerario übernommen werden möchte,“ v předkladu do dobové úřední češtiny tedy: „Nikdo více než těžké povozy mosty, zvláště jsou-li ze dřeva, neničí (…) K důkazu toho slouží připojený výkaz, dle něhož údržba onoho mostu v posledních šesti letech přes stávající závoru přece obec nákladem 229 zl. zatížila (…) Jelikož pak zavedená závora toliko ve dne a také jen za velmi nízkého stavu vody aneb při úplném vyschnutí potoka bývá zachovávána, domnívá se magistrát, že si na toto obecně prospěšné opatření, nikomu neškodící, tím méně může kdo právem stěžovati, poněvadž se tím obci břemeno tak nákladného udržování mostu poněkud ulehčuje a projíždějícím formanům objížděním mostu za nízkého stavu vody ani škoda nepůsobí, ani nepohodlí nezpůsobuje. Bylo by ostatně magistrátu příjemno a spravedlnosti nejpřiměřenější, kdyby mýtný úřad ve spojení se zdejším c. k. silničním komisariátem k tomu působiti ráčil, aby onen most, nacházející se vně hradeb města a náležející ke spojení obchodní silnice, mohl býti převzat nejvyšším erárem.“[63] Z formulace o nízkém stavu vody v potoce a objíždění mostu plyne, že nešlo o mostek přes Mlýnský náhon, který se taky nacházel na prostranství před Pražskou branou. Ten totiž, coby umělé vodní koryto s regulovaným přítokem, nepodléhal až tolik přírodním výkyvům vodního stavu. Teoreticky mohlo jít o mostek přes hradební příkop, kterým skutečně tekl od dnešního východního úseku Jiráskovy ulice malý potok. Tento těsně před Pražskou branou situovaný most by ale nebylo snadné objíždět. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze tedy říct, že zpráva se týká mostu přes Padrťský potok. Mapa z roku 1838 ukazuje, že východně od něj se skutečně koryto potoka rozšiřovalo a nacházel se tu brod. Předmětem debat magistrátu bylo, jak řešit zpoplatnění průjezdu. Dozvídáme se, že u mostu byla závora, kde obec vybírala poplatky. Možná si někdo z formanů na to stěžoval, na což město reagovalo tím, že ponechává možnost projet potok skrz brod.
Dne 19. května 1820 se magistrát zabýval psaním z krajského úřadu, „womit die Prager Brücke geöffnet gehalten würde,“ tedy „kterým se má Pražský most otevřený udržovati.“ Město reagovalo, že na krajský úřad odešle svou zprávu.[64] Dne 9. června 1820 pak radní vzali na vědomí další přípis od krajského úřadu ve věci „Offenhaltung der Brücke,“ tedy „udržování mostu otevřeného.“ Radní pověřili hospodářský úřad, ať předloží do 8 dnů zprávu o tom, kolik ročně stojí údržba „mostu při Pražské bráně“ a vozovky.[65] Stát patrně městu znemožnil zpoplatňování průjezdu mostem a obec nyní hodlala získat kompenzaci na jeho správu. Ale jde jen o hypotézu. Dne 27. června 1820 se obecní rada seznámila se zprávou hospodářského úřadu o nákladech na údržbu „Comunicationsbrücke an der Prager Vorstadt,“ tedy „dopravního mostu na Pražském předměstí.“[66] Dne 18. července 1820 se na schůzi magistrátu jednalo o dopisu od krajského úřadu ohledně „der hiesigen in der Vorstadt liegenden Prager Brücke,“ tedy „zdejšího, na předměstí ležícího Pražského mostu.“ Úřad žádal město o zaslání některých dokumentu, radní reagovali s tím, že již tak učinili.[67]
Dne 23. srpna 1822 podali radní podnět na direktoriát pro výstavbu silnic ve věci „Übernahme der auf der Pr. Vor. befindlichen Brücke,“ tedy „převzetí onoho na Pražském předměstí se vynacházejícího mostu.“[68] Není explicitně uvedeno, o který most šlo, ale nejspíš se jednalo o tento most na Pražské silnici. Na Pražském předměstí se pak už nacházelo několik spíše menších lávek, které by asi v německém originále byly označeny jinak než coby most. Dne 6. září 1822 se magistrát na svém zasedání seznámil s doporučením direktoriátu pro stavbu silnic v záležitosti „der Übernahme der auf der Pr. V. befindl. ein Promemoria beim k. Kreisamt zu machen.“ V překladu do dobové češtiny tudíž zhruba: „převzetí onoho na Pražském předměstí se vynacházejícího mostu u krajského ouřadu promemoria [tedy memorandum, úřední prohlášení – pozn. aut.] učiniti.“ Magistrát reaguje, že tak již bylo učiněno.[69] Z úředního jazyka neplyne, kdo komu most předával. Vysvětlení nicméně nabízí zápis ze schůze obecní rady 13. září 1822, kdy se zástupci města seznámili s přípisem krajského úřadu, který se týkal „die Übernahme in Aerarial kosten der auf der Pr. Vor. situirten Brücke,“ v překladu zhruba „převzetí do erárních nákladů na Pražském předměstí se vynacházejícího mostu.“[70] Na svém jednání 29. října 1822 se radní seznámili s oznámením silničního komisaře, že „am 30 Oktober die Paderter Brücke in die Aerarial Regie übernommen werde,“ neboli že „30. října Padrťský most do erární režie převzat bude.“[71] Roku 1822 se tak Pražský most stal mostem státním. Když byl 8. listopadu 1822 radě předložen oficiální protokol o převzetí mostu, uvádí se v něm, že kromě mostu přes Padrťský potok byly převedeny pod erár i „zwei Nebenbrückle,“ tudíž „dva vedlejší mostky.“[72] Šlo nepochybně o můstek před Pražskou bránou (vedl jím potok od Jižního předměstí) a další můstek, přecházející Mlýnský náhon, mezi branou a Padrťským potokem.
Most je vidět na katastrální mapě z roku 1838. Šlo tehdy stále o dřevěnou konstrukci. U mostu stála nízká bouda, ve které měl pan Uxa obchod s potravinami a zároveň vybíral od povozů mostné ve výši 2 krejcary. Roku 1872 most vážně poškodila velká voda.[73]
Dřevěné mosty nemívaly dlouhou životnost, právě kvůli povodním a zubu času. Od roku 1882 vyjednává obec se státními úřady o postavení solidnějšího nového mostu.[74] Vedla po něm důležitá erární silnice z Prahy do Plzně, takže stát měl hradit náklady na nové přemostění. Dne 29. dubna 1884 se zastupitelstvo usneslo oficiálně požádat úřady o finanční pomoc při stavbě nového mostu.[75] V následujících letech došlo k dohodě. Obec vykoupila od eráru za 100 zlatých konstrukci starého dřevěného mostu a stát zaplatil výstavbu toho nového.[76] Předtím ale muselo na jeho levobřežním předpolí dojít k náročným úpravám. Původní most totiž vedl těsně u domu čp.20/II. Vozovka tu byla příliš úzká, protože ji zužoval i výše uvedený Chvátalův mlýn čp.18/II. Vedení města proto rozhodlo, že nový most se o několik metrů posune proti proudu potoka a že obec zřídí na jeho levobřežním předmostí park, nábřeží a širší příjezdovou komunikaci. 29. ledna 1887 rozhodlo zastupitelstvo koupit za 7500 zlatých Chvátalův mlýn čp.18/II.[77] V té době v něm fungovala již jen pila.[78] Mlýn pak brzy nato byl zbořen a Pražská ulice mohla být rozšířena. Nový most, zvaný „erární“, „Pražský“ nebo „železný“, byl předán do užívání 11. července 1888.[79] Šlo o železnou příhradovou konstrukci o světlosti 29 metrů. Délka vozovky činila 25,7 m, váha konstrukce 1020 q. Mostovka spočívala na dvou pobřežních pilířích. Náklady dosáhly 30 936 zlatých a plně je hradil stát.[80]
Doprava v Pražské ulici, na průtahu státní silnice, neustále sílila. Pražská ulice byla v letech 1924–1925 v úseku od Malého náměstí k tomuto mostu upravena. V roce 1924 na to město investovalo 39 363,14 Kč, roku 1925 šlo o částku 177 594,97 Kč.[81] V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo půjčku 730 000 Kč u městské spořitelny v Radnicích na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924. Část půjčky, 40 000 Kč, byla určena na výdlažbu části tehdejší Masarykovy ulice (od Malého náměstí k mostu).[82] Roku 1925 zde byla položena nová dlažba z žulových kostek.[83] V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 16 700 Kč z této půjčky měla jít na mozaikový chodník do Masarykovy ulice, dalších 14 300 Kč na opravy dlažby u lázní a v tehdejší Železářské ulici (nynější Růžičkova).[84]
Po 1. světové válce přestával příhradový most přes Padrťský potok vyhovovat. Rozměry i nosností byl proponován spíše pro dopravu koňskými povozy než na houstnoucí automobilový provoz. Za první republiky se proto začalo chystat zbudování nového mostu, už třetího historicky doloženého. V srpnu 1925 zastupitelstvo odsouhlasilo výkup pozemků pro rozšíření Pražské ulice v úseku od potoka ke křižovatce Na Železné. Sociální demokrat Josef Selement v debatě upozornil na špatné komunikační poměry na erárním mostě, který by se měl na náklad státu (pokud by to nebylo možné, tak i nákladem obce) vydláždit a doplnit o lávku pro pěší. František Folta konstatoval, že konstrukce mostu nesnese dlažbu a vyslovil se pro „dehtování“ (asfaltování) vozovky. Debatu pak shrnul starosta, podle kterého stát hodlá vydehtovat erární silnici na pražské i plzeňské straně a otázka mostu se jistě bude řešit. Zastupitelé pak schválili návrh Josefa Selementa.[85] V září 1927 radní rozhodli požádat státní stavební úřad v Plzni, aby upravil vozovku na železném mostě přes Klabavu, aby se tam netvořilo bláto.[86] V listopadu 1927 rada vzalo na vědomí, že Autoklub ČSR intervenoval u ministerstva veřejných prací ohledně výměny železného mostu přes Padrťský potok za železobetonový.[87] Dne 29. března 1928 se konalo vodoprávní řízení na nový most na erární silnici přes Padrťský potok.[88] Proběhlo bez námitek a radní se usnesli, že na stát bude naléháno, aby započal se stavbou mostu ještě v roce 1929.[89] Jenže celá věc se zpožďovala. V červnu 1929 se zastupitelstvo usneslo z podnětu Josefa Selementa, aby se co nejdřív intervenovalo na příslušných místech, aby byl železný most na erární silnici roku 1930 nahrazen betonovým přemostěním.[90]
Dne 22. srpna 1930 skončila veřejná soutěž a na jejím základě byla 4. října 1930 stavba mostu zadána firmám Josefa Beneše z Rokycan a ing. Emila Sušického z Prahy. Po Benešově odchodu kvůli neshodám pokračoval od 1. listopadu 1930 výlučně ing. Sušický.[91] Po dobu stavby se jezdilo dál po starém mostu, který byl ovšem posunut o cca 9 metrů, aby nepřekážel staveništi.[92] Dne 24. června 1931 se nový erární most otevřel. Na rozdíl od svého předchůdce šlo o železobetonovou konstrukci se středovým pilířem, rovněž železobetonovým, pouze navenek obloženým žulovými deskami). Délka mostu činila 25 metrů, šířka vozovky 6 metrů (plus oboustranné chodníky 1,3 m).[93] Most vznikl jako státní, „erární“. Stát financoval jeho údržbu a opravy, včetně přilehlých úseků předmostí v celkové délce 57 metrů.[94] Nový most vyrostl vedle dosavadního železného mostu z 19. století, o několik metrů proti proudu potoka. Po jistou dobu tu stály vedle sebe oba. V září 1931 radní přijati nabídku ing. Sušického a spol. z Prahy, aby obec převzala odstranění štěrku u provizorního přejezdu u železného mostu přes Padrťský potok za 310,05 Kč.[95] V září 1932 deklarovala rada, že stát se vyzve k okamžitému odstranění starého mostu.[96] Koncem září 1932 rada vzala na vědomí, že stát odprodal starý erární most firmě Bauckmann a zopakovala apel na jeho brzkou demontáž.[97] Dne 11. května 1933 rada na vědomí vzala prohlášení zástupců obce při kolaudaci nového mostu na státní silnici přes Padrťský potok.[98] Dne 12. května 1933 projednávala obecní okrašlovací a komunikační komise doporučení vzešlá z obchůzky Pražského předměstí. Mimo jiné doporučila, že dřevěné elektrické sloupy u mostu přes Padrťský potok se mají nahradit betonovými a že zákoutí za mostem, před domkem pekaře Grubera (zbořený čp.80/II při dnešním jižním okraji Horákovy ulice u nábřeží) se má zahradnicky upravit a zřídit tam živý plot.[99]
Ani nový erární most trvale nevyřešil úzké dopravní hrdlo. Po několika dekádách přestal i on postačovat silničnímu provozu. V první polovině roku 1975 začala vedle něj výstavba lávky pro pěší, která měla aspoň zčásti zvýšit jeho průjezdnost. Akci prováděl podnik Škoda Plzeň. Na podzim 1974 rada MěstNV schválila smlouvu mezi městem a podnikem Škoda Plzeň na zhotovení projektu lávky.[100] Na rok 1975 město plánovalo prostavět na lávce 240 000 Kčs (z úvěru). Práce měly začít v únoru a skončit v dubnu 1975.[101] Dle zprávy ze září 1975 zatím došlo k vyvrtání a zabetonování 14 pilotů, na které měly být vybetonovány pražce pro uložení lávky. S osazením lávky se počítalo v 1. čtvrtletí 1976.[102] Za 1. pololetí 1975 se na lávce prostavělo v Akci Z 41 000 Kčs (plán za celý rok činil 35 000 Kčs, v témž dokumentu uváděna i částka 45 000 Kčs) a vznikla hodnota díla 49 000 Kčs (plán 50 000 Kčs).[103] V roce 1976 bylo vytvořeno na lávce dílo v hodnotě 361 000 Kčs (splněn plán) a do akce se investovalo 164 500 Kčs (plán 258 000 Kčs). Odpracováno tu bylo 4040 brigádnických hodin (z toho 378 zdarma). Rok 1976 přinesl provedení vlastní ocelové svařované konstrukce lávky. V říjnu 1976 byla osazena na připravené železobetonové prahy. Došlo i k úpravám terénu, přístupové cesty, ohradní zdi a k pokládce živičného koberce na lávku.[104] Pro veřejnost se otevřela 11. listopadu 1976.[105] Celkem na ní vznikla hodnota 424 000 Kčs, náklady od počátku její výstavby činily 208 000 Kčs, brigádníci tu odpracovali 4140 hodin (z toho 478 zdarma).[106] Lávka byla 30 metrů dlouhá a 3 metry široká.[107] Po jejím dokončení se uzavřely chodníky na stávajícím erárním mostu, který už od nynějška využívala jen automobilová doprava.
Počátkem 90. let 20. století pak došlo k další radikální změně a výstavbě nového (už čtvrtého) mostu ve výrazně odlišné linii (viz níže).
11.1.4. Park na nábřeží u Pražského mostu
Proměny této části města se ale koncem 19. století neomezovaly jen na výstavbu erárního železného mostu. Levý břeh Padrťského potoka se měl proměnit na reprezentativní veřejné prostranství. Roku 1888 tam proto byly vysázeny kaštany a vznikl tu malý park.[108] Parkové úpravy stály 11 009 zlatých, z toho 3573 hradil stát, zbytek obec.[109] Už roku 1830 bylo sice nábřeží potoka odtud až na Práchovnu a dál k mlýnu Korečník osázeno stromořadím, ale nyní šlo o sofistikovanější parkové úpravy.[110] Rokycany tak vstoupily, byť v skromném pojetí, do moderní éry, ve které už nejsou vodní toky užitkovou, mlynářskou periferií, nýbrž cíleně kultivovanou prestižní promenádou. Bohužel v podmínkách maloměsta s poměrně slabou investiční aktivitou nebyl tento počin následován dalšími koncepčními kroky, pokud nepočítáme vznik okružní třídy, která tehdy začala vyrůstat nedaleko odtud, po jižním obvodu bývalých městských hradeb. V následujícím století sice proběhla regulace vodních toků v Rokycanech, ale reprezentativní nábřeží město nikdy (s touto drobnou výjimkou) nezískalo.
V březnu 1914 žádá Emil Veselý při debatě zastupitelstva o rozpočtu provést úpravu stromořadí u erárního mostu.[111] K další úpravě parku došlo po výstavbě nového mostu počátkem 30. let 20. století. Obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 schválila projekt úpravy prostranství u lázní a nového mostu vypracovaný městským zahradníkem M. Břehovským.[112] V listopadu 1933 radní vzali na vědomí, že stavba tarasu u Mlýnského náhonu u lázní už letos nemůže být provedena a usneseno ji provést v roce 1933.[113] Dne 14. dubna 1935 v tomto parku byla zasazena „pamětní“ Švehlova lípa.[114] Roku 1965 byl parčík upraven „Aktivem pro zvelebení města“[115] V roce 1965 byl vysázen v parku před lázněmi záhon růží, na podzim téhož roku jej ale zničily výkopové práce pro Okresní správu spojů.[116] V téže době zde bylo vysazeno i 6 kulovitých javorů.[117] Poslední sadová úprava zde proběhla roku 1973.[118] Okolo roku 1990 ale park až na okrajová torza zanikl a jeho prostředkem byla vedena silnice na nový most přes Padrťský potok (viz níže).
11.1.5. Městské lázně čp.39/II
Na místě zbořeného Chvátalova mlýna (viz výše), respektive na mírně odlišné parcele, která ponechávala víc místa pro vozovku v Pražské ulici, vyrostly v letech 1896–1897 nákladem 35 073 korun reprezentativní městské lázně čp.39/II.[119] Šlo o jednu z demonstrací modernizačního zápalu mladočeských politiků, kteří se tehdy dostali do čela radnice. Projekt vypracoval stavitel Bohuslav Ryšavý, muž, který se na přelomu 19. a 20. století stal jakýmsi dvorním dodavatelem lehce mondénních neorenesančních, později secesních staveb pro město Rokycany. 3. února 1896 předložil svůj projekt obecní komisi, která jej schválila.[120]
Ryšavý pojal lázně jako přízemní stavbu, orientovanou kolmo na Pražskou ulici. Správně pochopil, že stavba musí primárně pohledově využít nábřeží Padrťského potoka, respektive parčík mezi Mlýnským náhonem a potokem. Právě sem se natočilo hlavní průčelí, se středovou sekcí o délce 10,2 metru a dvěma osově souměrnými bočními křídly, každé o délce 7,8 metru. Boční strana objektu měřila 11,5 metru.[121] Fasádu pokryl bohatý neorenesanční dekor. Pásovou rustiku doplňovala na nárožích bosáž. Suprafenestry byly zakončeny profilovanými oblouky, uvnitř s mušlovým motivem. Nad bočními křídly situovány ozdobné štíty s atikou, balustrádou a neorenesančními vázami. Nad atikou byl vrchol štítu, po stranách lemovaný volutami, nahoře zakončený segmentem. V úrovni pod korunní římsou byl vyveden ve štuku nápis: MĚSTSKÉ PARNÍ, VANOVÉ A SLATINNÉ LÁZNĚ. Hlavní vchod se nacházel v Pražské ulici. Ryšavý ho pojal jako monumentální neorenesanční portál s dvojitými pilastry po stranách a trojúhelníkovým zakončením. Nad střechou lázní se tyčil vysoký cihlový komín. Do Pražské ulice odděloval pozemek lázní kovaný plot, směrem do Lázeňské ulice cihlová zeď. Zařízení nabízelo 17 van, 4 studené a teplé sprchy, parní lázeň a malý bazén, což v době, kdy i splachovací záchod, koupelna nebo tekoucí voda byly v rokycanských bytech luxusem, představovalo významný hygienický pokrok. Jeden den v týdnu byl vyhrazen pro chudé, kteří mohli využít slevu na vstupné. Přes Mlýnský náhon vznikl tehdy v Pražské ulici před lázněmi kamenný mostek a koryto náhonu bylo vyzděno.[122]
Technologickou část parních a vanových lázní navrhla firma Antonína Tringlera z Prahy a Přerova.[123] Na výstavbu lázní si město vzalo půjčku od obecní spořitelny. V roce 1919 jednalo město o jejím jednorázovém splacení. A skutečně ji k 29. lednu 1919 uhradilo. V té době zbývalo ještě splatit 24 671,15 K.[124] Dne 3. června 1898 c. k. místodržitelství povolilo provoz „slatinné lázně“ v Rokycanech.[125]
Městské lázně, společně s rozšířenou Pražskou ulicí, novým mostem a parkem, vytvořily na předpolí bývalé Pražské brány koncem 19. století prestižní urbanistický soubor. Vedení obce v téže době zahájilo ambiciózní budování okružní třídy, jejíž východní konec byl vyveden právě sem, do prostoru před bývalou Pražskou branou.
Dne 28. ledna 1908 byl provoz lázní rozšířen, když tu místodržitelství povolilo poskytování uhličitých koupelí.[126] Roku 1909 vznikl druhý bazén a velký parní kotel.[127] Podnik byl trvale ztrátový, ale obec jej zřizovala i udržovala jako nevýdělečné, prestižní zařízení. Město do lázní v letech 1899–1941 celkem investovalo 151 437 Kč.[128] V letech 1920–1921 se mezi půjčkami, které si na různé investice vzala obec, uvádí i 10 000 Kč na rozšíření lázní.[129] V prostoru u lázní měla končit přívodní větev nového obecního vodovodu, budovaného ve 20. letech 20. století. Podle etapizace jeho výstavby mělo k pokládce potrubí v úseku od vodojemu na Bouchalce pod Žďárem až k městským lázním dojít v roce 1922.[130] V roce 1929 jednalo zastupitelstvo o výstavbě kolny v městských lázních. Už v březnu 1929 technicko-průmyslová obecní komise doporučila radním zřízení kolny na uhlí v městských lázních za cca 2500 Kč.[131] Rada se pak 2. dubna 1929 usnesla do rozpočtu na rok 1929 zařadit 2500 Kč na kůlnu na uhlí v lázních.[132] Měla se postavit na dvoře k ohradní zdi, v které by se zřídila okna. 5. srpna 1929 se konalo komisionelní šetření.[133] Dne 5. srpna 1929 bylo na kůlnu vydáno stavební povolení.[134] Dne 8. srpna 1929 radní zastupitelstvu doporučili stavbu kolny schválit.[135] Úpravy areálu lázní ovšem stavbou kůlny neskončily. V rozpočtu lázní na rok 1929 figurovalo 15 050 Kč na údržbu budovy a v obecním rozpočtu na rok 1929 50 000 Kč na topení v lázních. 11. října 1929 rada rozhodla zrušit plánovaný nákup parního kotle do lázní, místo něj koupila použitý menší kotel, který měl mít ještě dlouhou životnost. Při opravách lázní se zjistilo, že trámový sloup nad odpočívárnou je zetlelý a bylo nutno ho nahradit železobetonovým.[136] Koncem července 1929 rada schválila přípravy na zbudování železobetonových stropů v odpočívárně městských lázní.[137] Budova lázní byla zároveň omítnuta, vybetonován bazén, opraveny trubky parního vedení a obloženy stěny sprchové komory.[138] Počátkem srpna 1929 rada rozhodla, že oprava bazénu a sprchové komory se provede dle projektu městské technické kanceláře za cca 9000 Kč.[139] Na jiné srpnové schůzi v roce 1929 pak rada na návrh městské technické kanceláře schválila obložení stěn ve sprchové komoře městských lázní do výšky 1,8 metrů za 5800 Kč a nátěr zbytku stěn a stropu komory za 1500 Kč.[140] Dle informace z prosince 1929 dosud bylo za opravu lázní vydáno 18 600 Kč, dalších 23 160 Kč nutno ještě vynaložit. 29. listopadu 1929 to rada rozhodla uhradit z výpůjčky z lesního rezervního fondu. V prosinci 1929 záměr odsouhlasilo i zastupitelstvo.[141] V lednu 1930 rada povolila k výplatě účet pro Antonína Pikolona za truhlářské práce a nátěr lázní ve výši 5514,45 Kč.[142]
Od 30. let vykazovaly lázně trvalé schodky hospodaření. V roce 1936 činil deficit 22 402 Kč, roku 1937 24 330 Kč, roku 1938 24 360 Kč a roku 1939 25 428 K.[143] Podle pramene z roku 1940 ovšem ztráta za rok 1939 činila dokonce 29 126 K.[144] Od 1. září 1940 bylo proto zařízení pronajato manželům Wimmerovým za roční nájem 4000 K.[145] V té době odešel do penze Josef Světlík, dlouholetý správce lázní. 11. července 1940 proto rada schválila pronajmout lázně na 6 let Antonínu Wimmerovi, masérovi z Příbrami za 4000 K/rok, což v září 1940 odsouhlasilo i zastupitelstvo.[146] Ani pak ale nedosáhly lázně výdělečnosti. V roce 1940 dosáhl schodek 28 079 K, v roce 1941 25 762 K (dobový pramen ale za rok 1941 uvádí dokonce ztrátu 31 499,59 K[147]), roku 1942 činil deficit 28 931 K, roku 1943 už 38 591 K, v letech 1944-1945 to bylo 32 991 K a za rok 1946 činila finanční ztráta 44 013 Kčs. Město muselo navzdory pronájmu zařízení dál dotovat a přispívat na opravy. O velké rekonstrukci a modernizaci lázní (s odhadovanými náklady 120 000 korun) se uvažovalo roku 1940, ale ve válečných podmínkách to nedospělo k realizaci.[148] V roce 1941 město dokonce zvažuje odprodej lázní. Jejich nájemce Antonín Wimmer požádal 21. dubna 1941 o prodej objektu. Dne 5. srpna 1941 Wimmer nabídl obci 150 000 K, hodlá prý do objektu investovat a zmodernizovat lázně. Přislíbil i výstavbu většího bazénu. 28. srpna 1941 rada doporučila ke schválení prodej, ale minimálně za 200 000 K. V září 1941 se věcí zabývalo zastupitelstvo a zde byly názory rozporuplné. František Lorenz je proti prodeji, koupaliště je podle něj taky ve ztrátě, která v roce 1941 dosáhla 80 000 K, zatímco lázně v roce 1941 měly ztrátu „jen“ 36 000 K. Josef Kučera je taky proti prodeji a doporučuje provést v objektu jen nejnutnější opravy a neměnit majetkové poměry. Starosta Hejrovský sice argumentoval, že obec na opravy nemá peníze, protože by to znamenalo několik desítek tisíc korun, ale zastupitele nepřesvědčil. I Václav Krátký je proti odprodeji a dodává, že vzhledem k zákazu staveb by majitel nemohl stejně do lázní investovat. Nakonec tak věc byla stažena z programu.[149] V rozpočtu na rok 1943 aspoň obec počítala s částkou 70 000 K na menší investice.[150]
Po polovině 20. století již se podnik technicky přežil. S růstem bytového standardu už samotná existence van, teplých sprch a nevelkého bazénu nebyla ničím mimořádným. Dne 17. dubna 1947 zahájilo město jednání o odprodeji lázní do trvalého vlastnictví manželům Antonínu a Jarmile Wimmerovým. Cenový odhad činil 240 000 Kčs s tím, že kupec se měl zavázat k údržbě budovy a k zachování provozu až do doby, kdy obec vybuduje nové lázně.[151] V září 1947 byla prodejní smlouva doplněna o konkrétní výčet budoucích oprav a investic, k nimž se nabyvatel musel zavázat.[152] Konečně 12. dubna 1948 město lázně Wimmerovým prodalo za 150 000 Kčs.[153] Wimmerovi lázně rozšířili o saunu, ale celkově podnik dál zastarával. Chystaná výstavba zcela nového komplexu lázní přitom v roce 1959 byla odložena, protože KNV vyhodnotil jako vyšší prioritu investici do lázní v Klatovech.[154] V prosinci 1959 MNV opakuje záměr zařadit nové lázně do plánu na 3. pětiletku, ale uznává, že to ještě bude nutné dojednat.[155] V únoru 1962 konstatuje národní výbor, že v 3. pětiletce na nové lázně nebudou peníze, počítá se prý ale s výstavbou plaveckého bazénu.[156] Nové lázně ani bazén tehdy v Rokycanech nevznikly, celá 3. pětiletka navíc spěla ke kolapsu. Až počátkem 21. století pak za úplně jiných podmínek město dokončilo plavecký bazén pod Husovými sady (viz kapitola „Osecký vrch“). Původní neorenesanční městské lázně mezitím dál chátraly. Na jednání rady MěstNV 28. července 1965 byla schválena kupní smlouva mezi Komunálními službami a manžely Wimmerovými na koupi objektu lázní za 32 430,80 Kčs, uzavřená 1. února 1965.[157] V říjnu 1974, v reakci na odklad výstavby plaveckého bazénu město deklaruje, že bude nutné začít s investicemi do stávajících lázní. Nutný byl hlavně nákup nového parního kotle.[158] Nakonec objekt podlehl na samém konci komunistického režimu demolici a přes jeho parcelu byla počátkem 90. let 20. století vedena přeložka Pražské ulice k novému mostu (viz níže).
Na rok 1969 plánoval MěstNV dokončit veřejné osvětlení v prostoru u lázní (za 3000 Kčs).[159] V prosinci 1970 na plénu MěstNV urguje pan Hofman, aby do úpravy komunikací město zahrnulo i opravu chodníku před a za mostem u lázní, kde jsou prý nevyhovující kočičí hlavy.[160] Prostranství před lázněmi vyasfaltovaly Technické služby v roce 1973.[161]
11.1.6. Původní zástavba bloku u městských lázní
(mezi ulicemi Pražská, Růžičkova a Lázeňská)
V bloku vymezeném ulicemi Pražská, Růžičkova a Lázeňská se kromě městských lázní nacházelo ještě několik starších objektů, vesměs historických předměstských domů. Všechny zanikly buď na přelomu 80. a 90. let 20. století kvůli přeložce Pražské ulice k novému mostu přes Padrťský potok (viz níže), nebo již dříve. Stály tu domy čp.13/II, čp.15/II, čp.16/II čp.17/II a čp.157/II. S výjimkou posledního všechny existovaly již v roce 1771, při zavádění čísel popisných, protože zapadaly do souvislé domovní řady čísel.
Dům čp.17/II je zakreslen na mapě stabilního katastru z roku 1838 jako spalný (tedy zčásti nebo zcela dřevěný). Manželé Ebelovi ve svých archivních rešerších uvádějí mezi domy, které poškodil požár východní části Rokycan roku 1757 i nemovitost, u které se uvádí coby vlastník Antonín Kostka. Patrně šlo o Antonína Kavku, protože příjmení Kostka se v Rokycanech vůbec nevyskytovalo. Rodina Kavkových zde prokazatelně žila počátkem 70. let 18. století (viz níže). Vyhořelá usedlost je popsána jako chalupa o rozměrech 30 × 6 loktů (cca 17,7 x 3,5 metrů), se 2 pokoji, 2 komorami, sýpkou, stodolou a stájí.[162] Rozměry odpovídají protáhlému tvaru, který dům čp.17/II měl dle mapy z roku 1838. Antonín Kavka se ženil v září 1737 na Plzeňském předměstí s Ludmilou Hořicovou.[163] V září 1741 se jim narodil na Pátku syn Jan Michal.[164] V listopadu 1764 se Michal, syn Antonína Kavky oženil na předměstí Pátek s Kateřinou, dcerou Františka Krofta.[165] V dubnu 1771 zemřela Michalova manželka Kateřina Kavková v domě čp.17/II, ve věku pouhých 28 let.[166] Lokalizace vyhořelé chalupy z roku 1757 do čp.17/II je ovšem založena jen na nepřímých důkazech a jde tedy o hypotézu.
Michal Kavka se v letech 1782–1783 opakovaně dotazoval
magistrátu o vykázání místa pro výstavbu svého domku. Nakonec mu město na jaře
1783 odsouhlasilo použít pozemek poblíž řeky, v dnešní Čapkově ulici
v prostoru hotelu za zimním stadionem, kde následně vyrostl dům čp.110/II
(viz níže).
Patrový dům čp.17/II, orientovaný do předpolí bývalé Pražské brány, sloužil koncem 19. století jako sklad huti a lopatárny v Borku.[167] V městském archivu se nachází složka z roku 1905, nazvaná „Veselý Emil, kolaudace novostavby čp.17/II, Pražské předměstí“.[168] Tehdy asi prošel výraznější přestavbou, popřípadě byl zbudován nanovo. Uliční fasáda byla tříosá, okna a vrata v přízemí zakončena mělkým obloukem.[169] Dům čp.17/II je ještě zakreslen na mapě města cca z roku 1976.[170] V říjnu 1977 město deklaruje, že do roku 1980 je nutné zajistit jeho vyklizení.[171] Zbořen byl ale až 80. letech 20. století. V říjnu 1984 plénum MěstNV uložilo vedoucímu MBHDO zajistit uvolnění čp.17/II do 15. listopadu 1984.[172] Ještě v říjnu 1984 ale město konstatuje, že na rok 1985 bude potřeba obyvatelům tohoto domu přidělit 7 náhradních bytů.[173] V říjnu 1985 se uvádí, že pro zbytek roku 1985 a rok 1986 trvá nutnost přidělit ještě 4 náhradní byty. Kromě toho se uvádí, že zbývá dořešit přidělení 2 náhradních bytů pro Jiřího Becka a Vlastu Mikovou z čp.17/II.[174] V únoru 1986 stále zbývalo najít 2 náhradní byty.[175] Ondřej Miko z čp.17/II dostal náhradní byt 28. listopadu 1985 a Agnesa Ferková 21. února 1986.[176]
Mezi domem čp.17/II a budovou lázní stála za první republiky čerpací stanice firmy Naftaspol, zřízená roku 1928.[177] V září 1928 rada nedoporučila výstavbu benzinové pumpy bratří Krůtových mezi domy čp.106/I a čp.136/II. Stavební komise měla vyhledat jiné místo.[178] Dne 5. října 1928 radní povolili firmě bratří Krůtových benzinovou stanici na protější straně Pražské ulice, před městskými lázněmi.[179] V prosinci 1928 pak ještě rada vydala povolení B. Tajblovi, respektive bratřím Krůtovým na kompresor u čerpací stanice u městských lázní.[180] V květnu 1933 rada souhlasila s převodem povolení na benzínovou pumpu od bratří Krůtových na firmu Apollonafta.[181] V září 1933 obdržela firma bratři Krůtové užívací povolení na čerpací stanice u čp.17/II a zároveň jim bylo vydáno i stavební povolení. Patrně provedli stavbu bez povolení. Za to měla firma přispět na komunální investice. Rada rozhodla, že F. Zrzavecký opatří obrázek elektrických hodin, projektovaných v této souvislosti na budově radnice.[182] Dne 7. září 1939 se rada usnesla pronajmout Vojtěchu Prokopovi za 200 K část zahrady u městských lázní o ploše 8 čtverečních metrů pro zřízení kiosku pro obsluhu benzinového čerpadla firmy Apollo Nafta. V září 1939 to schválilo zastupitelstvo.[183] Pumpu provozovali nejdříve bratři Krůtové, pak drogista Blažej Tajbl.[184] Ještě v roce 1945 zde dobová fotografie zachytila přízemní objekt s nápisem: „APOLLO“.[185] Čerpací stanice byla zrušena v 50. letech 20. století při zestátňování a centralizaci služeb pro motoristy.[186]
Vedlejší dům čp.16/II vyhořel roku 1757. Tehdy byl v držení Ondřeje Hořice. Popisován je jako chalupa o rozměrech 42 x 18 loktů s jedním pokojem, dvěma komorami a kovárnou.[187] Vyhořel i při požáru města v září 1784.[188] Roku 1838 je na mapě stabilního katastru evidován jako spalný (dřevěný). V Josefském katastru z roku 1788 uveden coby „domek“.[189] Z let 1864–1870 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Jan Špirk, plán přístavby čp. 16/II Pražské předměstí“.[190] Zajímavou zprávu obsahuje městská matrika. V zápisu z 22. září 1878 o křtu syna mistra sedlářského Václava Jakobeho je v kolonce s číslem domu uvedeno jen „dům nový“ a číslo dopsáno dodatečně tužkou jako čp.16/II Pátek.[191] To, že skutečně šlo o dům čp.16/II, potvrzuje i zápis v matrice města Polná, kde se roku 1912 syn Václava Jakobeho ženil.[192] Vyplývá z toho, že před rokem 1878 musel dům projít přestavbou, která byla tak radikální (nejspíše demolice původního objektu a zbudování novostavby na jeho místě), že zapisovatel matriky si nebyl jistý, o jaké jde číslo. V městském archivu se nachází spisový materiál z roku 1897, pod jménem „Špirk Jan, stavba kůlny na dříví čp.16/II“, a další z roku 1913, pod jménem „Burda Karel, zřízení řeznického krámu v domě čp.16/II, Pražské předměstí“.[193] Dům byl zbořen roku 1986. Do té doby zde byla umístěna prodejna polotovarů.[194]
Sousední dům čp.15/II zaujímal exponovanou parcelu na nároží dnešní Růžičkovy a Pražské ulice. I on utrpěl škody při požáru v roce 1757. Majitelem tehdy Johann Opp. Objekt je popsán jako chalupa o rozměrech 27 x 12 lokte s pokojem, třemi komorami a sýpkou. K domu dále patřila stodola 18 x 12 lokte.[195] Dne 6. března 1781 varuje obecní radu kominík Jakub Liška. Mimo jiné uvádí, že z hlediska ohrožení požárem se velmi nebezpečný komín nachází „v Opovskej chalupě na Pátku sub N. 15, v kterýmž trám zazděn býti má.“ Konšelé se usnesli, že se má vyslat kominík a zedník k obhlídce a komíny se mají uvést do vyhovujícího stavu.[196] V roce 1838 na mapě stabilního katastru je čp.15/II zachycen coby spalný, patrně zčásti dřevěný. Teprve později získal svou výslednou podobu. Originální mapa stabilního katastru, obsahující i dodatečné zákresy změn ze 40. a 50. let 19. století, ukazuje, že někdy tehdy byl původní čp.15/II zbořen a pak vyrostl v zcela nové regulační čáře, která se posunula výrazně do nitra bloku, takže Růžičkova ulice získala širší vozovku a pravidelnost. Původní dřevěný dům čp.15/II do té doby značně zužoval ulici.[197] Novostavba byla zděná, patrová, se sedlovou střechou. Směrem do Růžičkovy ulice měl čp.15/II čtyřosé průčelí.[198] Průčelí sousedního domu čp.157/II na něj nenavazovalo bezprostředně, stál tu mezi nimi ještě nízký přízemní přístavek, který za německé okupace obdržel samostatné číslo popisné čp.611/II.[199]
Dle seznamu majitelů domů cca z roku 1945 jsou objekty čp.15/II i čp.611/II uváděny v majetku města.[200] Dům čp.15/II patřil městu už dle sčítání lidu z roku 1890.[201] Byl zde umístěn hasičský sklad.[202] V roce 1919 si obec stěžovala na berní správu, že dům čp.15/II (hasičská kolna a nádvorní stavení) byl zdaněn, přitom prý slouží veřejným účelům. Berní správa proto požadovala od města doklady o využití nemovitosti. Obec sděluje, že jde o hasičskou kůlnu, nad níž je byt hasičského cvičitele. V nádvorní budově jsou umístěny rodiny chudých.[203] V srpnu 1931 došlo ke změně předchozí usnesení rady z 14. července 1931 o opravě bytu v čp.15/II za 3000 Kč. Radní rozhodli, že se to uhradí z řádného rozpočtu na rok 1931.[204] K 31. prosinci 1932 se uvádí čp.15/II v seznamu obecních nájemních domů.[205] V srpnu 1933 radní na návrh R. Hejrovského pověřili městskou technickou kancelář, aby zjistila vhodnost instalovat do vjezdu na dvůr čp.15/II elektrické světlo.[206] Poté, co obec pro účely hasičského sboru roku 1940 adaptovala dům čp.29/I v Komenského ulici, fungovala v čp.15/II nějakou dobu autoopravna Jiřího Mucka, později i dílna autoklubu Svazarmu.[207] V říjnu 1977 město deklaruje, že do roku 1980 je nutné zajistit vyklizení čp.15/II.[208] Dům byl zbořen v březnu roku 1986.[209]
Nárožní dům čp.157/II na rohu Růžičkovy a Lázeňské ulice se podle K. Hofmana připomíná už roku 1852 a vznikl patrně nedlouho předtím.[210] Tím by se mimochodem zpřesnila i datace výše uvedeného regulačního zásahu, při kterém byla Růžičkova ulice při svém ústí do dnešní Jiráskovy, respektive Pražské ulice rozšířena a dům čp.15/II posunut do nové regulační čáry. I objekt čp.157/II totiž sledoval tuto novou pravidelnou uliční čáru, které ustoupila starší zástavba. Ještě na indikační skice mapy stabilního katastru je vidět, že plochu pozdějšího čp.157/II vyplňovalo nějaké spalné stavení, které ale bylo součástí usedlosti čp.15/II.[211] Originální mapa stabilního katastru ukazuje v dodatečných zákresech (cca ze 40. a 50. let 19. století), že celá uliční čára severní strany dnešní Růžičkovy ulice mezi Lázeňskou a Pražskou ulicí byla nově trasována v přímé regulační čáře a že na nároží Růžičkovy a Lázeňské vyrostl na značně odlišném půdorysu nový objekt.[212] Problém je, že datace výstavby čp.157/II do doby před rokem 1852 neodpovídá číselné řadě čísel (domy s podobnou hodnotou čísla popisného vznikaly až v 60. a 70. letech 19. století). Z let 1863–1870 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Josef Žák, stavba obytného domu čp. 157/II Pražské předměstí“.[213] Matrika zaznamenává čp.157/II poprvé až 16. května 1876, kdy se tu narodil syn jistého Josefa Zachardy.[214] Rozpor s datací vzniku uváděnou Karlem Hofmanem by se dal vysvětlit tím, že v roce 1852 mohlo jít o výstavbu objektu, který patřil pod jiné číslo popisné (nejspíše čp.15/II) a teprve později se osamostatnil a obdržel vlastní číslo. Jisté ale je, že až v 70. letech 19. století už tu nepochybně existoval. Šlo o patrový dům se sedlovou střechou a pětiosým průčelím do Růžičkovy ulice.[215] Rada MěstNV 28. září 1966 uložila průmyslové komisi, aby se výhledově počítalo s čp.157/II jako s domem služeb.[216] Tento projekt ale nebyl realizován. Zchátralý dům byl zbořen v říjnu 1979.[217] Na státní mapě z roku 1987 už je na jeho místě zakreslena jen prázdná plocha.[218]
V Lázeňské ulici, hned za nárožním čp.157/II, stál památkově chráněný objekt čp.13/II. V 70. letech 18. století dům vlastnila a později tu i bydlela rodina Václava Chotta. Ten roku 1773 koupil Kopřivovskou chalupu čp.61/II (v Tomáškově ulici, v dodnes dochované čtvrti západně od Hrudkovanky).[219] Václav Chott, syn zemřelého Václava Chotta, a Terezie, dcera zemřelého Jana Grubera, měli svatbu v listopadu 1771.[220] Následně žili v čp.61/II, kde se jim rodily děti.[221] Zajímavá je ovšem zpráva z listopadu 1775, kdy dítě narozené Chottovým pár měsíců předtím zemřelo, přičemž jako místo úmrtí se uvádí čp.61/II, nicméně dodává se, že otcem je Václav Chott, švec z čp.13/II.[222] Vyplývá z toho, že Chott byl nyní i majitelem čp.13/II, zatímco reálné bydliště měl v čp.61/II. Patrně to má souvislost se zprávou ze 17. prosince 1773, kdy požádal Václav Chott o ingros (úřední zápis) „na koupený dvůr, stodolu a zahradu, též pod 3 věrtele pole za 287 zl. a 30 krejcarů na Pátku ležící.“ Radní to schválili.[223] Mohlo jít o koupi domu čp.13/II. Problematické ovšem je, že tento domek lze jen těžko označit za dvůr. Od ledna 1781 se Chottovým už další děti rodily v čp.13/II.[224]
S osobou Václava Chotta je v 80. a 90. letech 18. století spojena série stížností, které proti němu vedli kvůli nepovolenému šenkování majitelé hostince Železná (o kauze podrobněji v pasáži o tomto hostinci v rámci kapitoly „oblast Na Pátku“). Tato nelegální hospoda mohla být v čp.61/II i čp.13/II, přičemž pravděpodobnější je, že šlo o čp.13/II, protože v 80. letech byl už dům čp.61/II spojen s rodinou Řehořovských, kterým se tam v roce 1785 narodilo dítě,[225] přičemž stížnosti na čepování piva Chottem se datují z roku 1784, 1790 i 1793. Další možností je, že ilegální šenk měl Chott v obou domech, podle toho, kde právě bydleli.
Dne 20. srpna 1813 jednal magistrát o zprávě policejního úřadu o prošetření „Franz Chottischen Wohnhäusels N. C. 13 auf der Prager Vorstadt,“ tedy „obytného domku Františka Chotta N. C. 13 na Pražském předměstí.“ Radní konstatovali, že „ist sogleiche Verfügung zum Einmauern der Kuchelthum [?] zu treffen und solche durch Polizeyamt vollzuziehen,“ neboli „má se ihned provést zazdění kuchyňky [?] a toto skrz policejní úřad provést.“[226] Šlo o nějakou požární závadu v domě, přičemž krátce předtím, 5. srpna 1813, postihl východní část města, zejména Malé náměstí a okolí velký požár, takže citlivost magistrátu vůči podobným přestupkům byla zvýšená. Dne 13. srpna 1813 vyzval magistrát policejního komisaře Kisslinga, aby podobně prověřil i všechny další domy ve městě i na předměstí.[227]
Chalupa čp.13/II byla až do 2. poloviny 20. století takřka intaktně zachovalou ukázkou předindustriální podoby a vesnického charakteru rokycanských předměstí. Na mapě stabilního katastru z roku 1838 je dům zakreslen jako spalný, dřevěný. Šlo o archaickou dřevěnou stavbu, se zachovanou srubovou konstrukcí.[228] Měl podobu přízemní dřevěné omítnuté chalupy se sedlovou střechou (s jednostrannou polovalbou) krytou lepenkou s volskými oky a prkenným štítem. Průčelí do ulice bylo prolomeno dvojicí sdružených oken a obdélnými vchodovými dveřmi. Zadní průčelí do dvorku mělo jedno obdélné okno a šikmé dřevěné schodiště na půdu s pavláčkou. Na boční straně domu se nacházely vchodové dveře s tesanou zárubní a okno. V interiéru se nalézaly dvě světnice s trámovým stropem a síň. Vedle domu stál roubený omítnutý špejchar se sedlovou střechou. Objekt byl datován do konce 18. století.[229] Číslo popisné zapadající do souvislé řady každopádně prokazuje, že městiště bylo zastavěné již přinejmenším roku 1771, kdy se zavádělo číslování domů. Dne 3. května 1958, podle jiného zdroje 13. března 1964 byl dům zařazen mezi státem chráněné památky. Bohužel, vzhledem k tomu, že jeho podoba nebyla slučitelná s dobovými představami o komfortu bydlení, čekalo dům jen chátrání. 24. května 1976 jeho památková ochrana zanikla. Dům byl dle Karla Hofmana zbořen v říjnu 1979.[230] Na mapě města cca z roku 1976 ovšem již čp.13/II není zakreslen.[231] Na státní mapě z roku 1977 je stále vidět,[232] což může být jen opomenutím při aktualizaci mapy nebo indicií, že demolice proběhla jen krátce předtím. Výrazněji dřívějšímu datu demolice by zase napovídalo to, že číslo popisné čp.13/II bylo přeneseno na panelový dům na Nerudově náměstí v oblasti Na Pátku, který byl dokončen už roku 1971.[233] Možná bylo číslo popisné zrušeno u tehdy už neobývaného čp.13/II skutečně již počátkem 70. let a demolice proběhla až někdy krátce před rokem 1977. V evidenčním listu památky je každopádně uvedeno, že objekt vyhořel.[234]
11.1.7. Demolice lázní a přilehlé zástavby na jižní straně Pražské ulice
Zprovozněním mostu přes Padrťský potok roku 1931 ani paralelně probíhající lávky roku 1976 se dopravní problémy v této části Rokycan nevyřešily. Prvorepubliková stavba nebyla koncipována na míru automobilizace společnosti, která nastala od 60. a 70. let 20. století. Nešlo jen o most, problémem se stávala i budova městských lázní a celá zástavba v levobřežní Pražské ulici. Vzniklo tady dopravní úzké hrdlo. Provoz na křižovatce u lázní, tedy v křížení ulic Pražská, Růžičkova, Jiráskova a Starobranská (dnes bezejmenný výjezd z Malého náměstí), rostl, včetně tranzitní dopravy. Najít systémové řešení nebylo nemožné. Ostatně už za první republiky vyrostl základ severního silničního obchvatu historického jádra, vedený od hostince Železná ulicí Soukenickou, ale komunistický režim zvolil primitivní řešení v podobě plošného chátrání a následných demolic „překážející“ zástavby přímo v centru Rokycan. Už v programovém prohlášení MěstNV, Národní fronty a KSČ z roku 1969 se mluví o nutnosti nového řešení tohoto dopravního uzlu.[235]
V září 1972 si na zasedání MěstNV stěžuje paní Brandnerová, že se musí vyznačit přechod pro chodce od Černé hospody do Růžičkovy ulice, protože pro pěší je křižovatka nepřehledná.[236] V říjnu 1972 MěstNV reaguje, že otázku posoudila komise OVP a konstatovala, že zřízení přechodu není nutné.[237] V prosinci 1972 se uvádí, že v dlouhodobém výhledu je osazení světelné signalizace na křižovatku u lázní (plánováno na rok 1979).[238] Rada MěstNV schválila mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973 koncepci světelné signalizace v Rokycanech, dle návrhu dopravního aktivu.[239] Rada MěstNV pak požadavek předložila ONV a KNV. Semafory měly být umístěny nejen na křižovatce u lázní, ale i na křižovatkách u sokolovny a na Železné s tím, že by tvořily jednotně koordinovanou automatickou větev. Projekt měl být zpracován v roce 1975 a realizace se plánovala na další pětiletku. Kromě toho do výhledu po roce 1975 bylo zařazeno i zbudování semaforů na křižovatkách u jatek a u Střelnice (automaticky koordinované), nebo na Jižním předměstí (tam mělo jít o izolovaný semafor s pevným programem, bez koordinace s jinými křižovatkami).[240] V roce 1974 se u lázní znovu zmiňuje chystané zavedení semaforů.[241] V létě 1974 (mezi 25. červnem a 20. srpnem) o tom jednala rada MěstNV. Souhlasila se změnou pořadí úpravy křižovatek. Jako první měly být světelnou signalizací vybaveny křižovatky u Střelnice a u Černé hospody (tedy u lázní). Úprava křižovatky u Železné byla odsunuta až do výstavby sídliště Na Železné.[242] Ještě v srpnu 1977 rada MěstNV uložila řediteli Technických služeb zajistit realizaci světelné signalizace na křižovatkách.[243] Za přípravu semaforů MěstNV v roce 1977 utratil 157 000 Kčs.[244] Dne 25. dubna 1978 rada MěstNV vzala na vědomí informaci o jednání z 12. dubna 1978 o realizaci světelného dopravního značení.[245] Projekt se ale neuskutečnil ani u jedné z křižovatek a semafory nebyly v Rokycanech nikdy zavedeny.
V roce 1969 město projednávalo přestavbu rokycanského dopravního uzlu. Poprvé se zmiňuje možná demolice lázní, společně s celým prostorem „u Plevna“, tedy v bloku mezi ulicemi Pražská, Růžičkova, Lázeňská a nábřežím Padrťského potoka.[246] V červnu 1969 plán schválilo MěstNV, včetně demolice lázní.[247] V červnu 1972 pak MěstNV deklaroval, že v lázních neplánuje žádné další investice.[248] Nešlo přitom o úplně novou ideu. Již v návrhu směrného plánu z roku 1950 proponoval jeho autor, profesor Mikuškovic, zboření celého bloku a napřímení trasy Pražské ulice, která se měla napojit na Jiráskovu ulici a vytvořit tak hlavní dopravní tepnu Rokycan. 26. dubna 1950 projekt schválil MNV.[249] V roce 1974 se také načas uvažovalo, že by se blok u lázní mohl využít pro stavbu kulturního domu, původně projektovaného na východní straně nedalekého Malého náměstí. Mezi 2. dubnem a 11. červnem 1974 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby provést odhad objektů čp.13/II, čp.15/II, čp.16/II, čp.17/II a čp.157/II pro výstavbu kulturního domu, a vedoucímu odboru plánovacího a finančního uložila zajistit finance na výkupy nemovitostí v roce 1975 s tím, že pak by se provedly demolice.[250] Kulturní dům ale nebyl postaven. Zato myšlenka silničního průtahu se už uchytila. V prosinci 1976 se uvádí, že pro obyvatele domů čp.15/II, čp.16/II, čp.17/II, čp.157/II a čp.611/II bude zapotřebí do roku 1980 kvůli výstavbě silnice 1. třídy najít 15 náhradních bytů.[251] V říjnu 1977 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby provést do 31. ledna 1978 odhad nemovitostí pro rekonstrukci silnice I/5 (demolice u lázní) a vedoucímu odboru finančního a plánovacího zajistit jejich výkup.[252] Už během roku 1977 dostal Josef Buřič z čp.16/II, určeného k demolici, náhradní byt na sídlišti na Jižním předměstí (v čp.70/II).[253] V říjnu 1977 město deklaruje, že do roku 1980 se musí vyklidit domy čp.15/II a čp.17/II.[254]
Komunistickým aparátčíkům nechyběla smělost při plánování plošných asanací celých městských bloků, ale v normalizačním Československu i jim občas chyběly peníze na realizaci. Projekt nového průtahu se notně opozdil. Bohužel ne natolik, aby ho ještě v samotném závěru režimu nestihli odstartovat. Na plenárním zasedání MěstNV 15. prosince 1988 se ohlašuje, že v prostoru lázní dojde k přeložce stávajícího úseku silnice E 50, včetně „vyrovnání nežádoucího oblouku“ komunikace a vybudování nového mostu přes Padrťský potok.[255] Projektovanou výstavbou se po celý rok 1988 zabývala komise dopravy MěstNV.[256] Rozsudek smrti pro historickou zástavbu mezi ulicemi Pražská, Růžičkova a Lázeňská byl vydán. Konkrétně se to týkalo kromě budovy lázní i domů čp.17/II a čp.16/II v Pražské ulice, domu čp.15/II na nároží Pražské a Růžičkovy, domu čp.157/II na nároží Růžičkovy a Lázeňské ulice a (již dříve zbořeného domu čp.13/II) v Lázeňské ulici. Už předtím roku 1985 demolici podlehla Černá hospoda čp.130/II u výjezdu z Malého náměstí do Pražské ulice, zbořená ani ne tak z dopravních důvodů, jako pro zchátralost a nechuť tehdejšího vedení města investovat do oprav (o Černé hospodě podrobněji v kapitole „Malé náměstí“).
Ve stejnou dobu, kdy demonstrace na náměstích českých měst ohlašovaly krach komunistické vlády, dorazily k rokycanským lázním demoliční stroje. Dne 18. listopadu 1989 byl v lázních ukončen provoz.[257] Ve středu 18. prosince 1989 začala demolice.[258] Město zaplatilo za jejich zbourání 221 000 Kčs.[259] Náklady na výstavbu nové silnice a mostu se tehdy odhadovaly na 3 000 000 Kčs.[260] Do stavebních prací zasáhl pád režimu. V rámci přehodnocování politických, ekonomických i architektonických představ, vyvstala myšlenka, zda celou akci nezastavit.[261] Lázně už se sice zachránit nepodařilo, ale otazníky se vznášely nad výstavbou nové silnice a hlavně mostu přes Padrťský potok. Veřejnosti vadilo, že kvůli tomu měl fakticky zaniknout park na nábřeží, včetně kácení tří vzrostlých stromů. Koncem roku 1989 o tom jednalo místní Občanské fórum a zainteresované instituce.[262] Závěr jednání ale byl, že ponechání starého mostu by nebylo vhodné. Vzhledem k nevyhovující šířce by se musel draze přestavět a i pak by doprava v Pražské ulici nebyla plynulá.[263] Dalším argumentem ve prospěch dokončení naplánované stavby bylo i to, že nový most měl odolat (díky vyšší niveletě) i velkým povodním.[264] Dne 19. prosince 1989 jednala o řešení prostoru okolo nyní již bývalých lázní rada MěstNV. Projednala stanovisko občanského výboru č. 11A k přemostění Padrťského potoka u lázní a uložila vedoucímu odboru výstavby a MBHDO projednat s investorem.[265] Dne 18. ledna 1990 přijeli kvůli kontroverzím okolo mostu do Rokycan zástupci Státní památkové péče a ochrany přírody a dále lidé z ČVUT.[266] Pozvalo je koordinační centrum OF.[267] Státní orgány ochrany přírody s výstavbou souhlasily. Ochranáři jen vcelku krotce požádali, aby tři vzrostlé stromy, které budou muset novému mostu ustoupit, nahradila nová zeleň v okolí.[268] Park na nábřeží, založený roku 1888 a dlouho pečlivě udržovaný, byl tedy přeťat ve dví. Jeho jižní část odříznuta tělesem mostu a zastíněna betonovou opěrnou zdí.
11.1.8. Výstavba nového Pražského mostu a změna trasy ulice
Výstavba mostu se pak rozeběhla rychlým tempem. Prováděla ji firma Silnice Plzeň, státní podnik. Projekt je dílem ing. Komárka a ing. Šlajse.[269] Po přípravných pracích a přeložkách inženýrských sítí byla ve středu 18. července 1990 položena první část konstrukce mostovky. Na místo ji usadil speciální jeřáb s nosností 70 tun.[270] Na konci listopadu roku 1990 byla položena od původního mostu směrem k restauraci Železná v Pražské ulici provizorní vozovka z panelových desek, kvůli napojování nového mostu na uliční síť. To mělo proběhnout v období leden–duben 1991.[271] V té době měla být zavedena v Růžičkově ulici kvůli výstavbě nové křižovatky jednosměrná doprava pro směr Mirošov–Rokycany.[272] Od 2. května do 31. července 1991 pak Růžičkovou ulicí vedl jednosměrný provoz Rokycany-Mirošov.[273] V červenci 1990 se termín dokončení mostu odhadoval na konec roku 1990.[274] Následné práce na úpravě okolí a komunikací měly ale ještě trvat další měsíce. S celkovým dokončením se počítalo do 31. října 1991.[275] Tento termín pak byl zkrácen o dva měsíce.[276] V roce 1991 ale kvůli transformačním potížím československé ekonomiky hrozilo, že se akce protáhne. Problémy s financováním nakonec vyřešil zásah okresního úřadu, který chybějící peníze zajistil.[277] Finance na dostavbu mostu a komunikace získal OÚ v září 1991. Termín dokončení mostu nyní byl stanoven na listopad 1991, přičemž už v říjnu mělo dojít k napojení nové vozovky na uliční síť.[278] V listopadu 1991 finišují závěrečné práce, včetně pokládky svrchní vrstvy asfaltu. Práce se o něco zdržely kvůli dodatečné přeložce 6 druhů podzemních kabelů.[279] V polovině listopadu 1991 byl most dvakrát zkušebně otevřen pro veřejnou dopravu.[280] Dne 2. prosince probíhá osazování dopravních značek.[281] Dne 3. prosince 1991 byl most uveden do užívání.[282]
I přes uvedené potíže s financemi a odkládáním termínů se podařilo dokončit most dřív, než se počítalo ještě za vlády komunistů. Tehdy se jeho výstavba plánovala na roky 1991–1994.[283] Svoji roli v tom nepochybně sehrálo to, že urgentnost celé stavby vzrostla s otevřením hranic a nárůstem silničního provozu mezi západní Evropou a Československem po roce 1989. Přeložka Pražské ulice a nový, širší most tak byly pro polistopadové vedení města prioritou. Otázka, zda to stálo za surové zničení části historických Rokycan, ustoupila do pozadí. Náklady na nový most (foto z r. 2003) a související komunikace dosáhly nakonec 10 320 000 Kčs.[284]
Most má železobetonovou trámovou konstrukci. Jeho vozovka je mírně zahnuta do levotočivého oblouku. Mostovka se nachází o metr výše než u původního mostu.[285] To si vyžádalo značné terénní zásahy, především zvýšení obou předmostí. Nová vozovka se tak ocitla na umělých náspech, nad okolní zástavbou. Z Čapkovy a Lázeňské ulice je nová komunikace přístupná jen po betonovém schodišti. Pro automobily je z těchto ulic nový most nedostupný. Územní plán z roku 2000 navrhuje zřízení bezbariérového vstupu z Čapkovy ulice na most. V současnosti ale tuto funkci hraje Lázeňská ulice, která byla v 90. letech 20. století vyasfaltována a mírným sklonem překonává rozdíl v niveletě obou komunikací. Dá se po ní vyjet ke křižovatce Růžičkovy a Pražské ulice. Podobně na severním předmostí došlo kvůli navážkám k zaslepení ulic Horákova a Na Pátku a most je z nich přístupný opět jen po schodišti. Ačkoliv nelze podceňovat význam protipovodňové ochrany, včetně zvyšování nivelety mostů a komunikací, z hlediska urbanistického a estetického vznikla městu škoda. Uliční síť přetrhl kolmý násep nové silnice. Most zůstává poněkud nechtěným dítětem pozdního normalizačního režimu. Jeho lokalizace a brutální velkorysost, s kterou se vlámal do historické zástavby předměstí, jsou inspirovány územním plánem města, který v 80. letech 20. století vypracoval tým plzeňského Stavoprojektu pod vedením ing. arch. Oldřicha Fáry.[286] Přes všechny technicistní argumenty o protipovodňové ochraně a plynulosti automobilové dopravy, je v podtextu celého projektu cítit i pohrdání „buržoazní“ tváří města a snaha ji nahradit monumentalitou panelových sídlišť. V podmínkách svobodné společnosti by takto bezostyšná demolice celého bloku patrně nebyla proveditelná. Most není nijak architektonizován. Jde o utilitární betonový blok, položený přes koryto potoka. Dva roky po jeho otevření byla zprovozněna dálnice D5 u Rokycan, která z města odvedla tranzitní dopravu.
Nový most každopádně stál a opozice proti jeho výstavbě rychle mizela. Další kontroverzi ovšem vyvolala otázka, co se starým prvorepublikovým mostem. Původně se předpokládalo, že někdy mezi dubnem a srpnem 1991 bude odstraněn.[287] Město ale nechtělo povolit demolici pouze 60 let starého mostu a navrhovalo jej změnit na lávku, čímž by se vytvořilo snazší a bezpečnější pěší spojení obou břehů potoka, než kdyby chodci museli používat chodníky na frekventovaném silničním mostě, který navíc ležel poněkud dál než ten stávající. Okresní úřad i Povodí Vltavy (kterému vadila nízká niveleta starého mostu, tudíž nebezpečí při povodních) trvaly na zboření. Město ustoupilo a v roce 1992 byla provedena demolice prvorepublikového mostu, čímž se i pěší ruch přesunul na nový most.[288] Demolice starého mostu proběhla naplno od srpna 1992, kdy byla mostovka zbavena vozovky a osekána na nosnou konstrukci. Na mostě pak operovaly autojeřáby s demoličním zařízením.[289] Spolu se starým erárním mostem také zanikla vedlejší ocelová lávka ze 70. let 20. století, která se stala jednou z rokycanských staveb s nejkratší životností. (Rekordmanem je v tomto ohledu lávka přes Klabavku v ulici Ke Koupališti, která vydržela na místě jen 5 let, než ji roku 2002 odnesla velká voda (viz kapitola o starém Plzeňském předměstí). Vedle dokončovaného mostu každopádně po krátkou dobu stály jak most z 30. let 20. století, tak lávka ze 70. let. Šlo o unikátní konstelaci, kdy potok překlenovaly hned tři mostovky (foto z r. 1991, foto z r. 1992). V říjnu 1997 zastupitelstvo odsouhlasilo bezúplatný převod konstrukce demontované lávky u bývalých lázní na obec Dobřív.[290]
Příznačně pro dobu, v níž projekt mostu a přeložky Pražské ulice vznikal, nebylo nijak zohledněno, že z urbanistického hlediska vzniká v městském organismu rozsáhlá proluka. Na předpolí Pražské brány se utvořila rozsáhlá, kompozičně bezradná plocha, která od té doby nebyla dořešena. Ani nové demokratické vedení města si po roce 1989 plně neuvědomovalo, jak nepřirozeným novotvarem je toto falešné „náměstí“, vykotlané v centru Rokycan, a že prioritou má být zacelení této jizvy. A tak ještě dle stavu z roku 2026 zůstávají rozsáhlé pozemky mezi Lázeňskou, Pražskou a Jiráskovou ulicí prázdné. Úpravy územního plánu města z roku 1991 navrhovaly dostavbu okolních parcel a vytvoření skutečné ulice.[291] Nestalo se tak a územní plán z roku 2000 zde chybně navrhoval plochy veřejné zeleně. Největším nebezpečím je, že tyto prázdné pozemky budou neodborně motivovaným ohledem na „životní prostředí“ osázeny stromy a keři a tak bude zakonzervován stav po normalizační asanaci.
Jako v jiných případech proluk po komunistických demolicích v Rokycanech je i zde nutné opakovat, že sebelepší parkové úpravy, lavičky ani cyklostezky neřeší základní problém: na dotyku s historickým jádrem města nemá existovat dezurbanizované prostranství. Toto je centrální městský prostor, který vyžaduje klasickou zástavbu, s jasnou uliční čarou a domovními bloky. Nemusí jít o zcela kompaktní blokovou zástavbu, ale spíše o vhodně zvolené zastavění v exponovaných partiích této proluky. Takovou je určitě nároží Růžičkovy ulice a komunikace přicházející od mostu, dále prostor před vyústěním Malého náměstí, kde se pozemek na místě bývalých lázní nabízí pro zbudování nějaké veřejné stavby charakteru svorníku, který by znovu tento rozbitý městský prostor „sepnul“. Dostavba by dále mohla proběhnout u vyústění Rokycanovy ulice na místě zbořených domů čp.19/II a čp.20/II (viz výše), čímž by se pohledově zakrylo sídliště Pod Kostelem. Samozřejmě, že v bezprostřední blízkosti Padrťského potoka, na jeho nábřeží, je naopak veřejná zeleň vítána. Ale měla by mít intenzivní charakter, nikoliv pouhé trávníkové prostranství. V tomto ohledu bylo přínosné přestěhování sochy sv. Jana Nepomuckého právě sem (viz níže). Nové komponování předpolí bývalé Pražské brány je pro vedení města velkou výzvou a mohlo by potenciálně být jedním z nejzajímavějších urbanistických počinů.
11.1.9. Křižovatka ulic Jiráskova–Růžičkova
Od mostu vede přeložka Pražské ulice k jihu, kde plynule navazuje na Jiráskovu ulici a kříží se s Růžičkovou ulici. Z tohoto uzlu se stala jedna z nejfrekventovanějších křižovatek ve městě. Nazývala se zpočátku křižovatka u lázní. S mizením historické paměti se toto pojmenování vytrácí. V 90. letech a první dekádě nového století se též neformálně užívalo označení křižovatka u Normy (podle nedalekého supermarketu, viz kapitola „okružní třída“), později křižovatka u Billy (další supermarket, viz níže). Oficiálně používán název křižovatka Jiráskova – J. Růžičky. Až do konce 20. století měla podobu jednoduché průsečné křižovatky. S růstem osobní dopravy zde stále častěji docházelo k dopravním zácpám. Nebyla rovněž bezpečná pro chodce. Město se proto rozhodlo, po úvahách o instalaci semaforů, přebudovat ji na okružní křižovatku, první tohoto typu v Rokycanech. K přestavbě došlo v roce 2000. V dubnu 2000 byla provedena změna obecního rozpočtu, kdy se na tuto akci přesunul 1 000 000 Kč z rezervního fondu finančního odboru.[292] V následujícím měsíci zastupitelstvo souhlasilo s uzavřením smlouvy o budoucí směně pozemků mezi městem Správou a údržbou silnic v prostoru projektovaného kruhového objezdu.[293] V srpnu 2000 byl navýšen obecní rozpočet v položce kapitálových výdajů o 1 000 000 Kč, určených na tuto akci.[294] V prosinci 2000 zastupitelstvo odsouhlasilo další úpravu rozpočtu. Na stavbu křižovatky přesunulo do kapitálových výdajů 400 000 Kč.[295] Uprostřed křižovatky vznikl středový ostrůvek osázený keři. Na každé příjezdové komunikaci vznikl trojúhelníkový ostrůvek, tzv. slza. Na všech čtyřech stranách je přechod pro chodce. Při výstavbě kruhového objezdu byl zrušen dosavadní odbočovací pruh v Pražské ulici. Z jeho rezidua vznikl odstavný a parkovací pruh.
Dne 6. února 2008 město zveřejnilo záměr ještě roku 2008
provést zakázku malého rozsahu „Úprava křižovatky Malé náměstí – Rokycanova (u
Normy)“. Mělo jít o stavební úpravy v souvislosti s návrhem cyklostezky, které
by umožnily převedení cyklistů křižovatkou ulic Růžičkova–Jiráskova. Součástí investice
měla být i rekonstrukce veřejného osvětlení v dotčeném úseku. Zájemci se měli hlásit
do 4. března 2008.[296]
Provedení akce odsouhlasila rada 17. ledna 2008.[297] Podle
zprávy MÚ z května 2008 měly náklady činit 2 000 000 Kč.[298]
Dne 25. srpna 2008 zastupitelstvo schválilo
v rámci změn rozpočtu na rok 2008 přijetí investiční dotace 188 000 Kč na
akci „Úprava křižovatky Malé náměstí – Rokycanova, 1. etapa cyklostezka“.[299]
Dopravní omezení kvůli provádění stavby bylo plánováno na období 15. srpen – 15.
říjen 2008.[300]
Dle stavu z 2. poloviny srpna 2008 už akce probíhá. V Rokycanově ulici,
v úseku od křižovatky u domů čp.136/II, čp.106/II a čp.1/II směrem
k zatáčce do sídliště Pod
Kostelem, probíhá rekonstrukce vozovky. Část povrchu na straně k okružní
křižovatce u lázní už byla odsekána.[301] Úprava
křižovatky se uvádí v seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce
2008 odborem rozvoje města. Výběrové
řízení bylo vyhlášeno 6. února 2008 a zakázku získala 2. července 2008 firma Silnice Nepomuk, s. r. o. za 1 432 835 Kč.[302] Dokončení prací se očekávalo v říjnu 2008.
Po provedení této investice město hodlalo ihned změnit dopravní režim
v Rokycanově ulici, kde měl být opět zaveden obousměrný provoz, a to až do
vyřešení dopravního režimu v Soukenické ulici.[303]
11.1.10. Socha sv. Jana Nepomuckého u nového mostu
Po roce 1993 byla na nábřeží k novému mostu přemístěna barokní socha sv. Jana Nepomuckého, která původně stála u domu čp.145/II na náměstí F. Černého (viz popis čtvrti Pod Kostelem). Po zboření tamní zástavby byla skulptura umístěna jistou dobu v parku u kostela sv. Trojice na Plzeňském předměstí. Roku 1993 byla opravena z iniciativy města a Sdružení pro obnovu památek.[304] Toto sdružení si opravu sochy vybralo jako svůj druhý cíl (po stavbě repliky kapličky v Rokycanově ulice, též ve čtvrti Pod Kostelem). V dubnu 1993 se socha přemístila do ateliéru restaurátora.[305] Během opravy byla doplněna o repliku původního litinového plůtku.[306] Dne 6. listopadu 1993 se dočkala slavnostního vysvěcení.[307] Ceremoniálu se účastnilo asi 200 lidí, včetně plzeňského biskupa Františka Radkovského. Náklady na renovaci sochy dosáhly 120 000 Kč. Díky sbírkám a dotacím ale iniciátoři opravy dokázali shromáždit 194 000 Kč, přebytek se pak rozhodli použít na podobné restaurátorské akce ve městě.[308]
V létě roku 2005 byla socha dočasně demontována, včetně soklu, a odvezena k rekonstrukci.[309] Vyžádal si ji špatný technický stav kamene. Pískovec se vlivem eroze začal rozsypávat. Intenzivní restaurátorské práce začaly v srpnu 2005.[310] V srpnu 2005 na to převedla rada 72 000 Kč, ušetřených na v jiné položce obecního rozpočtu.[311] Od státu na tuto akci dostala obec 50 000 Kč (Programu regenerace městských památkových rezervací a zón).[312] Obecní rozpočet renovaci sochy podpořil částkou 132 070 Kč.[313] Práce provedl ateliér Art Kodiak z Rokycan a restaurátoři Marcel Hron, Eva Fedáková a Štěpán Kučera. Povrchovou úpravu litinového ramene na soše realizoval umělecký kovář Jan Buchar.[314] Ten také restauroval litinové zábradlí okolo sochy. Co se týká vlastní skulptury, došlo kromě očištění od nánosů prachů a usazenin i k opravě některých dříve retušovaných partií a k novému pozlacení lemu roucha světce (dosud socha bez zlacení). Statue byla umístěna na nový „plint“ (podstavec, původní se nedochoval a roku 1993 neinstalován. V okolí sochy byla položena dlažba z žulových kostek.[315] Některé plochy bylo nutné domodelovat (například část nohy).[316] Další pravidelnou opravou prošla socha roku 2014. Provedl ji Karel Granát ze Starého Plzence, který zároveň opravil i druhou rokycanskou sochu Jana Nepomuckého (na Malém náměstí).[317]
U sochy až do roku 2019 stála stará smuteční vrba, pozůstatek parku na nábřeží potoka, který zničilo trasování nového mostu na přelomu 80. a 90. let. Vrba měla být pokácena již před stavbou mostu a tehdy byla po protestech občanů zachována. V polovině října 2019 byla ovšem pokácena, kvůli poruše ve kmeni, odhalené cca ve výši 6 metrů. Ze stromu zůstalo jen nízké torzo, které do roku 2020 obrostlo novými šlahouny. Pokácení veřejně kritizoval Jan Sedláček, s tím, že bylo možné vést řez ve výši 6 metrů a nechat strom regenerovat. Firma, která kácení 14. října prováděla, ponechala původně vyšší část kmenu, ale po týdnu a půl, údajně na příkaz pracovnice městské správy zeleně, byl strom uříznut daleko radikálněji.[318] Faktem je, že kácení starých stromořadí bývá často prováděno technokraticky, se zbožštěním odborných posudků a přitom se skrytou agendou „safetismu“, kdy si úředníci a politici alibisticky nechtějí přidělávat problémy pro případ pádu stromu. Kvalitní staré stromy bývají součástí městského prostředí po několik generací (často déle než leckteré stavby) a bylo by absurdní očekávat, že takový veterán bude vždy v perfektním stavu, jinak se musí odstranit.
11.2. Zaniklá Kozlerova ulice (východní úsek Jiráskovy ulice)
Druhou komunikací, která vybíhala od předpolí Pražské brány, byla bývalá Kozlerova ulice, která směřovala k jihu, do prostoru dnešního Jižního předměstí. Začínala u dnešního domu čp.1/II a vedla jižním směrem až k dnešní sportovní hale čp.140/II za sokolovnou. V tomto úseku ji lemovala předměstská historická zástavba. Dál k jihu pokračovala jako polní cesta.
Po výstavbě železniční trati v roce 1862 byla ulice využívána i jako spojnice s nákladovým nádražím. Na konci 19. století se na ni napojila nově založená okružní třída (Jiráskova ulice). Na rozdíl od úseku Jiráskovy ulice od sokolovny ke křižovatce u Střelnice, před Plzeňskou branou, kde od konce 19. století vznikaly na volných pozemcích nové stavby, často reprezentativního charakteru, zůstávala Kozlerova ulice úzkou předměstskou ulicí se skromnými domky z 18. a 19. století. Výjimkou byl neorenesanční dům čp.1/II, dodnes dochovaný. V 70. letech 20. století byla celá zástavba Kozlerovy ulice zbořena kvůli rozšiřování komunikace, čímž se dopravně plně propojila s Jiráskovou ulicí. U její východní strany vyrostla administrativní budova podniku Škoda čp.4/II, na západní straně vznikla proluka, kterou v roce 1993 dočasně zaplnil montovaný objekt supermarketu Norma. Kozlerova ulice byla v 70. letech formálně přičleněna k Jiráskově ulici a její název zrušen (a přenesen na komunikaci na sídlišti Hrudkovanka).
Podrobný popis stavebního vývoje zaniklé Kozlerovy ulice se nachází v kapitole „okružní třída“.
11.3. Růžičkova ulice
Třetí dopravní osou, začínající před zaniklou Pražskou branou, je Růžičkova ulice. Jde o historickou Veselskou silnici, výpadovku do regionu Spáleného Poříčí (dnes i na Mirošov, silnice III. třídy č.11732[319]). Na jihu končí železničním podjezdem (foto z r. 2004, viz kapitola „železniční architektura“). Za ním pokračuje jako Zeyerova ulice na Jižní předměstí, okolo bývalých Kovohutí a na vrch Kotel.
Trasa silnice je pravděpodobně velmi stará a svůj původ může mít už před stavbou městských hradeb na přelomu 14. a 15. století. V městském půdorysu je totiž patrné, že dnešní Růžičkova ulice pokračovala směrem k severozápadu až na Malé náměstí. Právě jí vděčí náměstí za svůj vidlicovitý tvar. Po jeho jižní straně patrně procházela tato historická cesta až do doby, kdy stavba hradeb tuto spojnici přeťala. Pak byla zaústěna do severněji položené Pražské brány. Z jihovýchodního koutu Malého náměstí ale i pak, po stovky let vybíhala až k hradbám zdánlivě nelogická slepá ulička, důkaz o dávné existenci souvislé komunikační tepny (viz též speciální mapa).
Existuje dokonce hypotéza, že nynější Růžičkova ulice nebyla jen regionální cestou, ale že do jisté doby právě tudy vedla hlavní cesta spojující Prahu s Plzní (tedy nikoliv přes Mýto a Holoubkov, ale přes Strašice a Dobřív). Toto starší vedení cesty mezi Plzní a Prahou není vyloučeno, ale vidět v Růžičkově ulici pozůstatek výpadovky z Rokycan na Prahu je jen smyšlenkou místních badatelů, nepotvrzenou nejstaršími mapami. Podle nich v raném novověku spojení na Dobřív a Strašice nevedlo z Rokycan touto trasou, nýbrž v linii dnešní Pivovarské a Příbramské ulice. Dnešní Růžičkova ulice vedla na Veselou a dál ke Spálenému Poříčí, dokonce ani Kamenný Újezd nebyl ještě v 19. století napojen na Rokycany touto silnicí.[320] Současná její role, kdy probíhá Kamenným Újezdem do Hrádku a dál, je mladšího data. V prostoru před dnešním zimním stadionem se z ní sice až do výstavby náspu železniční trati odpojovala cesta, která pak skutečně vedla na Práchovnu a následně podél Padrťského potoka do Kamenného Újezdu, ale ani ta při analýze nejstarší mapy města z roku 1838 nevypadá jako významnější dopravní tah. Celá zástavba podél Růžičkovy ulice dle stavu k roku 1838 nebyla příliš rozvinuta. Šlo sice o historickou cestu, ale patrně jen regionálního charakteru.
11.3.1. Původní zástavba v západním úseku Růžičkovy ulice (izolované domy a jejich regulace)
V úseku nejblíže městským hradbám měla Růžičkova ulice ještě počátkem 20. století poměrně chaotický charakter, s třemi „ostrovy“ izolované zástavby, mezi kterými se větvila do úzkých vedlejších ramen. Tento stav zobrazuje i katastrální mapa z roku 1838. V době před nástupem moderní dopravy tato nepravidelnost, daná živelným narůstáním předměstské zástavby, nepředstavovala závadu. To se měnilo koncem 19. století, kdy do popředí vystupují zásady pravidelnosti a racionality komunikační sítě a kdy postupně roste dopravní zátěž v předpolí Pražské brány. Autor návrhu regulačního plánu Rokycan z roku 1892 Bedřich Pek jasně říká, že: „každým způsobem musí osamělé přízemní domky Nr. 9, 112, 14, 126 (Havel, Lisalová, Somolík, Černá), které svou nahotu a bídu se všech stran na odiv staví, co možno brzy se zemí srovnány býti. Místo pro ně nechť se v regulační čáře vykáže.“[321] Když v roce 1898 povolilo zastupitelstvo přenechat majiteli domu čp.1/II Hynku Steinerovi část uličního pozemku, kterou potřeboval pro plánovanou stavbu nového činžáku čp.1/II (podrobněji v kapitole „okružní třída“), rozhodlo, že výnos z prodeje se použije na zřízení obecního fondu, ze kterého se měl financovat výkup „překážejících dvou chalup v té ulici“ – myšleny patrně nejexponovanější z těchto „ostrovních“ objektů tedy čp.112/II a čp.14/II.“[322]
Jihozápadní „ostrov“ byl nejmenší. Tvořil jej toliko izolovaný domek čp.9/II na parcele č.kat.206 s nepatrným okolním pozemkem. V Josefském katastru z roku 1788 je evidován dům čp.9/II coby „panský špejchar Žampírka“. Buď jde o omyl, nebo tehdy toto číslo popisné ještě označovalo jiný objekt, a to budovu na severní straně Růžičkovy ulice, nedaleko odtud (viz níže, Žampírky). Číslo popisné sem mohlo být přeneseno druhotně, až během 19. století. Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 každopádně čp.9/II už je zde, tedy coby domek v „ostrovní poloze“ na konci dnešní Růžičkovy ulice. Je označen jako nespalný (zděný). Usedlost čp.9/II se tu připomíná roku 1892 v regulačním plánu města, kde se o ní mluví jako o „osamělém domku“. 22. srpna 1900 se zastupitelstvo usneslo, aby se co nejdříve vykoupily domy čp.9/II a čp.112/II a byly z regulačních důvodů zbořeny. Dům čp.9/II pak skutečně koupila obec od manželů Krausových, na základě usnesení zastupitelstva z 27. října 1906.[323] Od roku 1907 patřila parcela městu.[324] Krátce po výkupu byl asi čp.9/II zbořen. Roku 1910 už toto popisné číslo v Rokycanech neexistovalo.[325] V prosinci 1929 při provádění knihovních pořádků bylo konstatováno, že dle ohlašovacího listu z roku 1925 zanikla parcela č.kat.206 (zbořeniště po bývalém čp.9/II) a je nutno ji převést do veřejného statku, protože bývalý čp.9/II byl vykoupen pro rozšíření ulice.[326]
Po demolici čp.9/II zbyly ještě u ústí Růžičkovy ulice dva další ostrovy zástavby. Západní z nich sestával ze dvou přízemních domů čp.112/II a čp.14/II. Okolnosti vzniku domu čp.112/II lze poměrně přesně zrekonstruovat díky archivním materiálům. 8. dubna 1783 se magistrát seznámil s výsledky obhlídky komisařů „na místo koupené od Jana Chotta Matějovi Chottinovi pro vystavení domku.“ Radní výstavbu povolili, protože „na tom místě domek stával.“[327] Dne 11. dubna 1783 požádal Matěj Kottina o ingros (úřední zápis) na „místo k vystavení chalupy od Marie Chottové koupené za 40 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[328] Dne 11. října 1785 už se uvádí, že Matěji Chottinovi se narodila v domě čp.112/II dcera.[329] Zbudování domku lze tak datovat do let 1783–1785. Zajímavá je ale v usnesení rady zmínka o tom, že na tomto místě už stával domek. Ukazuje to, že zahušťování zástavby rokycanských předměstí nebylo vždy jen lineárním procesem, ale že docházelo i periodickým regresům. Není jasné, kdy na místě čp.112/II stál původní dům a kdy zanikl. Mohlo to být po třicetileté válce, popřípadě (a to je pravděpodobnější) při požáru města roku 1757, který zasáhl právě tuto část města. Dům mohl vyrůst někdy okolo poloviny 18. století, kdy již nastupoval rapidní populační růst. Po požáru v roce 1757 mohla být parcela opuštěna a nyní v 80. letech 18. století opětovně zastavěna obytným domem. V době demografické exploze docházelo často k „parazitnímu“ zahušťování zástavby, bez větší regulace, takže chalupa byla vsazena do veřejné komunikace (silnice od Veselé, dnešní Růžičkova ulice).
Dne 30. dubna 1813 se magistrát zabýval zprávou radního Tomandla a policejního úřadu o prošetření soukenického mistra Vojtěcha Černého ve věci nově vystaveného, „in seinem Wohnhäusel N. C. 112 Prager Vorstadt angemachtig aufgeführten und der Feuergefahr ausgesetzten Farbkäßel,“ neboli „v jeho obytném domku N. C. 112 na Pražském předměstí se nacházejícím, jmenovaném a nebezpečenství ohně vystaveném kotli na barvy.“ Radní se unesli Černému stavbu povolit, podle stavebního nákresu.[330]
Dům čp.112/II je na katastrální mapě z roku 1838 zakreslen jako spalný (převážně dřevěný). Existence izolované chalupy uprostřed stále frekventovanější ulice byla od konce 19. století vnímána jako anomálie. 22. srpna 1900 se zastupitelstvo usneslo, aby se domy čp.112/II a nedaleký čp.9/II co nejdříve vykoupily a byly zbořeny. Zatímco v případě objektu čp.9/II bylo dosaženo roku 1906 dohody o výkupu a následném zboření, jednání o odkupu čp.112/II byla dlouho bezvýsledná. Až v roce 1916, po smrti majitele, jej obec v dražbě pozůstalosti koupila za 5200 K. V únoru 1916 rada požádala zastupitelstvo o souhlas s výdajem. Zastupitelé výkup schválili.[331] Podle K. Hofmana ovšem dům čp.112/II vykoupilo město až roku 1917.[332] Ani pak ale ihned nenásledovalo jeho zboření, patrně kvůli bytové krizi. V roce 1928 pouze asi došlo k demolici chlévu u čp.112/II, protože radní toho roku rozhodli, že ze zrušeného chlévu u čp.112/II se od 1. ledna 1928 odepíše vodné.[333] Zároveň ale roku 1928 u čp.112/II došlo k výstavbě dřevěné kůlny.[334]
V červnu 1929 odsouhlasilo zastupitelstvo úpravu regulačního plánu z roku 1911 ve východním úseku Nádražní ulice (nynější Jiráskovy ulice). Navrhovala se korekce jejího křížení s Železářskou (Růžičkovou) ulicí. Ta měla mít původně šířku 14 metrů, po rozšíření ulice u nového obecního činžáku čp.352/II a u hostince Koruna (viz níže) byla změněna čára tak, že určena prodloužením severního líce kancelářské budovy městských železáren. Vlastní křížení dnešní Růžičkovy a Jiráskovy ulice mělo být dle revidovaného regulačního plánu zkoseno na vzdálenost 10 metrů od průsečíku obou ulic (patrně tu roli hrály ohledy na dopravní zátěž obou komunikací). Nový regulační plán proto taky předpokládal výhledovou demolici „obecní chalupy čp.112/II“ a domů čp.126/II i čp.14/II.[335]
V roce 1931 navrhl R. Jaroš umístit na křižovatku ulic Nádražní a Železářská budovu nového českobratrského evangelického sboru. V listopadu 1931 ale rada deklarovala, že nelze vyhovět z regulačních důvodů návrhu R. Jaroše. Amatérský urbanista byl odkázán, aby se obrátil na staršovstvo českobratrského sboru.[336] Myšlenka ovšem nebyla zcela nelogická. Umisťování církevních staveb na exponovaná městská nároží, popřípadě do ostrovní polohy na různá prostranství, je poměrně běžný postup. V tomto případě ovšem byl problémem dopravní ruch v dnešní Růžičkově ulici, který naopak vyžadoval likvidaci této izolované ostrovní zástavby. V prosinci 1931 pak rada konstatuje, že z důvodů uvedených městskou technickou kanceláří se nepředloží zastupitelstvu návrhy R. Jaroše na umístění českobratrského evangelického sboru na styku Nádražní a Železářské ulice.[337] To, že tuto část Rokycan čekají regulační a asanační zásahy, město nezpochybňovalo. Obecní finanční komise v říjnu 1932 deklarovala, že z její strany není námitek proti zboření čp.112/II z komunikačních a estetických důvodů.[338] Dne 17. listopadu 1932 uvádí usnesení rady, že před rozhodnutím o zboření čp.112/II se má obec pokusit vykoupit i sousední dům (tedy čp.14/II).[339] V listopadu 1932 zastupitelstvo zvažuje návrh na zboření čp.112/II. Objekt se popisuje jako velmi starý a sešlý. Se sousedním domkem tvořil zmíněný ostrov. Poté, co totiž v roce 1932 došlo k opravě Jiráskovy ulice, město očekávalo zvýšený dopravní ruch, protože Jiráskova ulice se po vydláždění začala měnit na jižní dopravní obchvat historického jádra. V čp.112/II tehdy byly 4 místnosti a 2 nájemníci. Radní doporučili schválit demolici, ale na zastupitelstvu zazněl i nesouhlas. Třeba Josef Brada byl pro zboření, ale až poté, co se podaří vykoupit i sousední domek pana Svobody (čp.14/II), aby se demolice provedla společně. Jinak se podle Brady odkryje jeho zadní část a bude to ještě méně estetické. Zdeněk Bluďovský namítá, že v době bytové nouze je boření domů jen z estetických důvodů nerozumné. Starosta Zápotočný nakonec stáhl bod z programu a pověřil radní, aby jednali i o výkupu sousedního čp.14/II.[340] K 31. prosinci 1932 se čp.112/II uvádí v seznamu obecních nájemních domů.[341] Přežil ještě dvě desítky let a zanikl až v 50. letech 20. století.[342]
Jeho sousedem byl dům čp.14/II, jenž je na mapě stabilního katastru veden coby spalný objekt. Stál tu patrně už v roce 1771 při zavádění číselného označování domů, protože číslo popisné zapadá do souvislé řady. V červnu 1817 se coby majitelé čp.14/II uvádí Jan Lahoda s manželkou Marií.[343] V městském archivu se nachází složka z roku 1889, nazvaná „Smolíková Marie, oprava zdi čp.14/II, Pražské předměstí“.[344] V lednu 1933 nepřijali radní nabídku A a B. Svobodových na prodej domu čp.14/II obci k regulačním účelům.[345] I tento objekt přežil až do 50. let.
Částečně nejasné je, kdy přesně došlo k demolici obou domů. Podle obecní kroniky se tak stalo v květnu 1958.[346] Rovněž Karel Hofman tvrdí, že objekt čp.112/II byl demolován v roce 1958. U čp.14/II dokonce Hofman uvádí, že teprve roku 1958 ho vykoupilo město a až pak nechalo zbořit.[347] Podle autentičtějšího dobového pramene ovšem město přikročilo k demolici čp.14/II a čp.112/II již na jaře roku 1956.[348] V září 1956 se uvádí, že dům čp.112/II byl vyjmut z majetku Domovní správy a odprodán „na bouračku“ (na stavební materiál) panu Zikmundovi z Volduch.[349] Nejprůkaznější je zápis ze zasedání MNV v lednu 1957, kde se zmiňuje, že oba domy již byly zbořeny.[350] V červenci 1957 se na jejich místě nacházela jen hromada hlíny a kamení.[351] To potvrzuje i letecký snímek ze srpna 1957, na kterém již je tento ostrov zástavby zbořený.[352] Někdy v srpnu 1957 pak byly sutiny odklizeny. Město k tomu využilo bagr podniku Vodní toky a meliorace Plzeň, který čistil nedaleké koryto Padrťského potoka a pro zvýšený stav vody nemohl být několik dnů využíván. Odklizení 510 metrů kubických trosek přišlo na 10 000 Kčs.[353] Na jejich místě se plánovala parková úprava s náklady 130 000 Kčs.[354] V roce 1957 bylo zadáno vyhotovení projektu, k provedení úprav mělo dojít roku 1958.[355] V lednu 1958 se ale ještě s úpravami nezačalo.[356] Akce byla přesunuta na rok 1959, s odhadovaným nákladem 160 000 Kčs, ale ONV neposkytl tolik peněz, takže se tlačilo na snížení rozpočtu.[357] Roku 1959 byla úprava realizována. Šlo o součást celkové přestavby tehdejší křižovatky U Plevna (křižovatka Pražská – Jiráskova – Růžičkova).
Třetí zbývající ostrov se nacházel hlouběji v Růžičkově ulici, dál od jejího ústí do Jiráskovy ulice. Tvořil jej přízemní dům čp.126/II. Šlo o úzkou chalupu, ve štítě se dvěma okenními otvory a polovalbou.[358] Nepatřil do souvislé řady popisných čísel na Pražském předměstí, sahající k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně), která zachycuje původní rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zaváděla domovní čísla. Objekty s vyšším číslem už jsou rozmístěny nahodile, dle posloupnosti dokončování. Vznik čp.126/II byl projevem rostoucího populačního tlaku na přelomu 18. a 19. století, který vedl k živelnému, chaotickému zahušťování zástavby předměstí, včetně této „ostrovní“ chalupy. První zmínka o domě pochází z roku 1803. Dne 4. března 1803 se na schůzi magistrátu řešila žádost Michala Kavky, kterou podal jménem své manželky Veroniky, „o povolení 20 zl. z fundačních na zdejší statuy [tedy z obecní nadace sochy Panny Marie – pozn. aut.] peněz, proti do zástavy dání jejich domku na Pražském předměstí N. C. 126.“ Magistrát souhlasil, s podmínkou pojištění takové půjčky.[359] Dozvídáme se, že domek byl ve vlastnictví Kavkových, přičemž majitelkou asi formálně byla manželka Veronika Kavková. Dům čp.126/II už měl v březnu 1803 číslo popisné. Vzhledem k stavební sezóně lze soudit, že jeho výstavba musela proběhnout nejpozději na podzim 1802. V matrice je domek doložen poprvé 16. března 1804, kdy se zde narodil syn Dominika Kavky.[360] Dominik Kavka se narodil v srpnu 1767 Michalovi a Kateřině Kavkovým.[361] Ženil se v červnu 1803 s Marií Peršlovou v domě čp.30/II (ve čtvrti Pod Kostelem).[362] Vznik domu čp.126/II se tak dá interpretovat jako iniciativa Michala Kavky, který pro svého čerstvě ženatého syna zajistil bydlení. Skutečnou dataci výstavby čp.126/II je ale nutno posunout ještě o několik let do minulosti, protože například dům čp.130/II (tzv. Černá hospoda, viz kapitola „Malé náměstí“) je doložena v matrikách už v červenci 1803.[363] Čísla se přidělovala podle postupného dokončování nových staveb, takže čp.126/II patrně existoval už okolo roku 1801 nebo 1802.
Michal Kavka byl zajímavou místní postavou. Bydlel v nedalekém domě čp.17/II před Pražskou branou (viz výše). Zde 7. dubna 1771 zemřela jeho první manželka Kateřina.[364] A zde se v lednu 1772 Michal Kavka ženil podruhé. Jeho chotí se stala Veronika Havelková.[365] Další děti už s Veronikou neměl. V 80. letech 18. století začal Kavka urputným způsobem hledat obecní pozemek, na kterém by mohl zbudovat chalupu. Buďto v čp.17/II dosud žil jen jako nájemník, nebo chtěl zajistit své děti z prvního manželství. Opakovaně zahlcoval obecní radu návrhy na různé parcely, které chtěl získat do vlastnictví. Pozoruhodné je, že 12. července 1782 žádal Michal Kavka neúspěšně magistrát o místo na novou chalupu „blíž Žampírek.“[366] Je možné, že šlo o týž pozemek, kde pak o dvacet let později vyrostl čp.126/II. Kavka uspěl až na jaře 1783, kdy mu magistrát přepustil kus pozemku v nynější Čapkově ulici (za dnešním zimním stadionem), kde se pak v roce 1790 zmiňuje „domek Michala Kafky na Pražském předměstí pod No. 110.“[367] Už mnoho let předtím, než inicioval stavbu čp.126/II, se tak Kavka zasadil i vznik domku čp.110/II. Podrobněji o celém Kavkově snažení za opatření stavebního pozemku viz níže, v popisu zaniklé Jirchářské ulice a čp.110/II.
Na císařském otisku katastrální mapy města z roku 1838 je čp.126/II evidován jako „nespalný“ (celozděný). V městském archivu se nachází složka z roku 1878, nazvaná „Černý Václav, postavení nového komína v čp. 126/II, Pražské předměstí“.[368] Roku 1927 dům čp.126/II odkoupila obec.[369] Dne 8. července 1927 radní rozhodli, že městské železárny budou požádány, aby koupily čp.126/II nebo obci přispěly na výkup.[370] V září 1927 o možném odkupu jednalo zastupitelstvo. Jan a Terezie Kouckých nabídli městu svůj dům čp.126/II za 65 000 Kč, pak cenu snížili na 56 000 Kč. Zastupitelé konstatovali, že dům stojí v regulaci a bude se muset v budoucnosti zbořit pro rozšíření Železářské (Růžičkovy) ulice a prostranství před městskými železárnami. Obec požádala železárny, aby na koupi přispěly. Demolice se však zatím neplánovala. Naopak, dle představ obce se mohly obytné místnosti v domě upravit na byty. Předpokládalo se jen okamžité zboření chléva. V domě podle předběžných plánů mohly vzniknout 4 obytné místnosti.[371] Dne 20. července 1927 rada souhlasila s odkupem. Dům čp.126/II se měl koupit z regulačních důvodů, a to za 56 000 Kč plus poplatky. Z toho 50 000 Kč by uhradily městské železárny zvýšeným odvodem do rozpočtu obce.[372] Dne 23. září 1927 záměr schválili zastupitelé.[373] V listopadu 1927, při opožděném projednávání rozpočtu na rok 1927, stanovili zastupitelé, že na úhradu mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se použije zbytek nerealizovaných výpůjček, mj. 50 000 Kč původně poskytnutých městskými železárnami na koupi čp.126/II.[374] V prosinci 1927 městská rada určila, že zjara 1928 se rozhodne o zboření stáje u čp.126/II.[375] Při revizi regulačního plánu této části města v červnu 1929 zastupitelstvo zopakovalo, že dům čp.126/II se výhledově musí zbořit (viz výše).[376] V dubnu 1930 rozhodla rada, že zboření stodůlky v čp.126/II se odkládá pro nedostatek financí v rozpočtu na rok 1931.[377] V říjnu 1930 pak po dobrozdání městských železáren rozhodli radní, že dům se zatím nezboří.[378] V červenci 1931 dokonce rada vyzvala městské železárny, aby na svůj náklad nechaly dům čp.126/II obílit.[379] Na druhou stranu, když v roce 1931 jeden z nájemníků v čp.126/II žádal o stavební úpravy k rozšíření bytu, reagovala rada s tím, že čp.126/II je určen ke zboření a město ani nemá peníze, aby vyhovělo žádosti.[380] K 31. prosinci 1932 se čp.126/II uvádí v seznamu obecních nájemních domů.[381]
Nakonec přežil mnohem déle. Zobrazuje ho ještě mapa města cca z roku 1976.[382] Stál ještě při odhalování nedalekého pomníku komunistům z městské válcovny roku 1979 (foto z r. 1979). Zbořen byl až později. Figuruje ještě na státní mapě z roku 1987.[383] Ta ale nemusela nutně zohlednit aktuální změny.
11.3.2. Původní zástavba v Lázeňské ulici
Na severní straně Růžičkovy ulice stály domy čp.15/II a čp.157/II (viz výše v popisu původní zástavby v bloku u bývalých lázní). Za nimi z Růžičkovy ulice vybíhala (a vlastně stále torzovitě vybíhá) k severovýchodu Lázeňská ulice, krátká spojnice s nábřežím Padrťského potoka. Její západní strana, tvořená památkově chráněným čp.13/II a zadní stranou objektu městských lázní (viz vpředu), zanikla bez výjimky v 80. letech 20. století a její místo zaujala přeložka silnice k mostu přes Padrťský potok. Lázeňská ulice je dnes jen rozšířeným chodníkem vedle vyvýšeného tělesa této nové silnice. Zbyla jen zástavba východní strany.
Dodnes tu zbyl vlastně jediný dům, a to patrový bývalý mlýn čp.8/II, umístěný na bývalém Mlýnském náhonu. Už v roce 1600 se zde připomíná Trapičovský mlýn (později „Hořejší mlýn“).[384] V 70. a 80. letech tu hospodařila rodina Trejbalových. Dne 9. března 1773 vystoupil před obecní radou Václav Trejbal, „mlynář hořejší“, prohlásil, že „on se zde osaditi a svou živnost provozovati oumyslu jest“ a požádal o přijetí za měšťany. Radní s tím souhlasili.[385]
Dne 8. října 1781 se na obecní radu obrátil Václav Trejbal, který „se ucházel o vyšetření toho místa u Žampírek pro vystavení chalupy.“ Radní ale pro nedostatek času nevynesli rozhodnutí.[386] Dne 6. srpna 1782 se obecní rada zabývala rozhodnutím podkomořského úřadu, který zamítl žádost Václava Trejbala (majitel čp.8/II) „strany vystavení chalupy blíž obecní sejpky.“[387] Obecní sýpka byla v té době doložená v nedalekém objektu Žampírek (viz níže). Dne 26. března 1784 se na magistrát opět obrátil Václav Trejbal s žádostí „o kus obecního místa za pro vystavění domku.“ Obecní rada rozhodla, že se provede obhlídka.[388] Dne 31. března 1784 obecní rada detailně posuzovala tuto žádost Václava Trejbala, „by se jemu nějaké místo od mlejna sirotka Šmardovskýho na vystavení chalupy buď prodalo, nebo shandlovalo.“ Chtěl si tu postavit své budoucí obydlí. Radní konstatovali, že po obhlídce bylo to místo shledáno jako kamenité, o délce 9 sáhu a šířce 8 sáhu, a že sirotkovi žádný užitek nenese. Poručníci pozemek ocenili na nejvýše 30 zlatých. Město pak souhlasilo s prodejem za 30 zlatých.[389] Šmardovský mlýn je dodnes stojící historický objekt čp.14/III v ulici Ke Koupališti na starém Plzeňském předměstí. Václav Trejbal se ale před rokem 1784[390] i v 90. letech 18. století stále uvádí jako obyvatel čp.8/II.[391] Zdá se tedy, že svůj záměr nerealizoval. Možná i kvůli požáru města, který v září 1784 zcela proměnil místní ekonomiku i plány obyvatel Rokycan.
Roku 1784 mlýn čp.8/II vyhořel při požáru Rokycan.[392] Dne 19. října 1784 purkmistr přednesl obecní radě zprávu o tom, že mlýn shořel a že se musí ujasnit, kdo provede jeho opravu. Kromě Trejbala a jeho ženy totiž figurovaly i její děti z předchozího sňatku, zastupované poručníky. (Podobně komplikovaná byla i situace ohledně vyhořelého Podkostelního mlýna, viz kapitola „Spilka“.)[393] Podle Josefského katastru z roku 1788 se nazývá „dominikální zakoupený mlýn“.[394]
Dne 13. září 1803 se na schůzi magistrátu řešila stížnost, kterou podali mlynáři Václav Kohout (mlýn ve Spilce), Jan Kočka (mlýn čp.12/III na náměstí U Saské brány na starém Plzeňském předměstí) a Jan Kapoun (mlýn čp.14/III v ulici Ke Koupališti, také na starém Plzeňském předměstí) proti svým profesním kolegům mlynářům. Podle stížnosti měli být Václav Trejbal (mlýn v Lázeňské ulici čp.8/II), Jan Vild (mlýn čp.18/II před Pražskou branou) a František Fábera (mlýn čp.1/III, pozdější tiskárna na starém Plzeňském předměstí) přinuceni „k zhotovení zarážek skrze zadržování vody, dle cechovního snešení od 18. Oct. 1802.“ Město dalo protistraně 8 dní na reakci.[395] Šlo o ukázku citlivých sporů o průtok vody na rokycanské soustavě mlýnů, situovaných podél umělého koryta Mlýnského náhonu. V září 1808 se jako majitel toho mlýna nadále uvádí Václav Trejbal.[396] Dne 17. října 1817 posuzovali radní žádost o vyšetření, kterou podal Václav Trejbal (majitel mlýna čp.8/III) a Jan Vild (majitel mlýna čp.18/II před Pražskou branou, viz výše), ohledně „der bei der letzen zum Nachtheil des ersten erhohtene Wasserschwelle,“ neboli „od posledního prvnímu [tedy od Vilda Trejbalovi – pozn. aut.] ke škodě zvýšená vodní zdrž.“[397] Jednalo se o další kolo již dříve nastalých rozepří mezi mlynáři ohledně vsazování zarážek do Mlýnského náhonu, které patrně proti proudu situovanému Trejbalovi zpomalovaly průtok a ohrožovaly jeho mlýn při vyšším stavu vody.
Na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 je čp.8/II zakreslen jako rozsáhlý soubor zděných (nespalných) budov. V 19. století se tu připomíná „Sirgmühle“, neboli „mlýn o dvou složeních s pilou“.[398] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1887, nazvaný „Houdek Bartoloměj, přístavba mýtnice čp.8/II“.[399] Patrně jde o omyl (místo mýtnice má být mlýnice). Roku 1889 byla rozšířena pekárna při mlýnu, podle projektu Hynka Šmolíka.[400] Na to odkazuje v městském archivu složka z roku 1889, nazvaná „Houdek Bartoloměj, rozšíření pekárny čp.8/II“.[401]
Současnou podobu získal objekt přestavbami z počátku 20. století. Nejprve byly v roce 1905 přestavěny konírny (klenby do travers) a postavena lakýrnická dílna. Za domem tehdy vyrostla truhlářská dílna a vlevo za pilou strojovna. Projekt zhotovil Bohuslav Ryšavý.[402] V městském archivu se nachází složka z let 1905–1906, nazvaná „Firma Pikolon – Bastl, přístavba čp.8/II, Pražské předměstí“, a další z roku 1907 „Firma Pikolon – Bastl, stavba truhlárny v čp.8/II, Pražské předměstí“, a z roku 1908 „Firma Pikolon – Bastl, přístavba strojovny v čp.8/II, Pražské předměstí“.[403] Po přestavbě počátkem 20. století získal čp.8/II osobitou podobu. Do jinak ploché fasády byly vsazeny okenní rámy s bohatým secesním vykrajováním (foto z r. 2003). Do Lázeňské ulice je orientován užší, tříosou fasádou s valbovou střechou. Při opravě fasády mezi roky 2015 a 2018 byl secesní dekor v šambránách nepochopitelně odstraněn. Roku 1907 podle plánů Štěpána Wolfa došlo k rozšíření truhlářské dílny nad Mlýnským náhonem.[404] Tyto úpravy původního mlýna souvisely s jeho proměnou na truhlářský a nábytkářský podnik poté, co ho roku 1905 koupili Antonín Pikolon a Karel Bastl. Přikoupili i vodní práva ze zbořeného mlýna čp.18/II (stál v Pražské ulici, v místech městských lázní, viz výše).[405] Podnik využíval energii náhonu a přikoupení vodních práv posilovalo jeho pozici. Byla tu turbína s výkonem 25 koňských sil.[406] V roce 1907 už zde pracovalo 25 dělníků, 2 řezbáři, 1 pilař, 5 lakýrníků, 7 malířů a 3 pomocní dělníci: celkem 43 lidí.[407] Roku 1911 Karel Bastl se společného podniku vystoupil (v čp.17/I v ulici Míru si zřídil vlastní firmu) a dům čp.8/II zůstal v držení Pikolonových.[408] Roku 1922 byla přistavěna budova pro umístění parní lokomobily.[409] V květnu 1930 povolila rada E. Pikolonové adaptaci skladiště v čp.8/II na obytné účely, za podmínky, že soused z čp.164/II bude souhlasit se svedením okapu do svého dvora.[410] Obývací a užívací povolení na obytné místnosti v adaptovaném skladišti získala E. Pikolonová v květnu 1932.[411] Plán přestavby zhotovil Josef Beneš. Následovalo zřízení obytné kuchyně ze skladiště. Eliška Pikolonová na to získala povolení 7. dubna 1939. Projekt zpracoval Josef Žour. O dva roky později došlo k výstavbě kanceláře při pile. Eliška Pikolonová obdržela povolení 6. května 1941. Projekt vyhotovil Jaroslav Žour. Kolaudace proběhla 29. října 1941.[412]
Ve vnitrobloku za čp.8/II je schován objekt čp.629/II. Vznikl roku 1910 dle plánů
Štěpána Wolfa jako novostavba.[413] Šlo o
nádvorní stavení, přiléhající k usedlosti čp.8/II v Lázeňské ulici,
která patřila rodině Pikolonů.[414]
Popisné číslo získal až dodatečně, za Protektorátu, kdy byla tendence označovat
samostatnými čísly i součásti domů. A stojí tu také domek čp.610/II. I on získal číslo popisné
až ve 40. letech 20. století a taky patřil k usedlosti čp.8/II. Později se oba tyto
mladší domky majetkově oddělily od mateřského čp.8/II.
Severně od domu protékal Mlýnský náhon, Lázeňská ulice přes něj vedla po malém mostě. Jedno křídlo budovy dokonce stálo přímo nad náhonem. Na konci 19. století tehdejší majitel Bartoloměj Houdek (majitelem od roku 1887) zřídil na náhonu u domu sádky na ryby.[415] Koryto náhonu se zde udrželo i po roce 1976, kdy tudy přestala téci voda (foto z r. 1990). Roku 2002 pak ale i toto torzo koryta bylo zavezeno a trakt domu čp.8/II, situovaný nad bývalým náhonem, zbořen (foto z r. 2002, foto z r. 2002). V srpnu 2004 schválilo zastupitelstvo prodej parcely nad zasypaným náhonem do soukromého vlastnictví (Tomáš Královec, Miroslav Spousta, Jana Straková) za 22 800 Kč s tím, že bylo zřízeno věcné břemeno (majitel musí umožnit přístup pro případ opravy a údržby kanalizační roury, kterou pod zemí vede zrušený náhon.[416] Dne 25. listopadu 2014 byl v prostoru nad zrušeným náhonem, tedy na severní straně čp.8/II dokončen nový dům čp.1302/II.[417] Jde o malý rodinný dům s obytným podkrovím v 1. patře a sedlovou střechou, přimykající se v jistém odstupu od ulice k domu čp.8/II. Kolaudace proběhla v roce 2014. Stavebníkem byl pan Královec.[418]
Po radikálních asanačních zásazích před rokem 1989 je Lázeňská ulice jen torzem, zpola vymazaným a přepsaným záznamem v kronice stavebních dějin města. I tento fragment, myšlen komplex bývalého mlýna čp.8/II, je ale zajímavý cenný jako připomínka protoindustriální minulosti. Existence kapacitní a na vyvýšené niveletě probíhající přeložky nové silnice od Pražského mostu je neodstranitelným faktem. Žádný návrat k maloměstské idyle, jakou tato ulice vyzařovala dříve, se konat nebude. Ale prostor pro korekce zde je. Zejména je zapotřebí zastavět (a to nikoliv nějakým přízemním poddimenzovaným objektem) rohovou parcelu u křižovatky s Růžičkovou ulicí, kde do počátku 90. let stával hostinec Plevno (viz níže).
11.3.3. Technický vývoj Lázeňské ulice a vývoj jejího pojmenování
V listopadu 1967 MěstNV zmiňuje, že podnik Restaurace by měl výhledově provést asfaltování Lázeňské ulice (šlo o dobově propagované „sdružování finančních prostředků“, kdy místní podniky kofinancují komunální investice).[419] Podobný plán MěstNV nastiňuje v prosinci 1969 (úprava cesty od Plevna dolů). Mělo jít o akci na počest 25. výročí osvobození.[420]
Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je ulice uváděna pod názvem Poritschergasse, tedy ulice Poříční nebo Na Poříčí.[421] Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 není označená nijak. Její jméno chybí i v mapě z roku 1907. Počátkem 30. let 20. století konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství.[422] Na 4. ledna 1935 svolalo poradu o návrzích zvláštní komise, která navrhla komplexní změny uličních názvů. Bylo navrženo komunikaci na č.kat.2765/4, odbočující z Železářské ulice od Plevna k pile firmy Pikolon, nazvat Lázeňská ulice. 25. dubna 1935 návrhy komise schválilo zastupitelstvo.[423] Od té doby se pojmenování neměnilo.
11.3.4. Zaniklý hostinec Plevno a okolí
Na nároží Růžičkovy a Lázeňské ulice stál dům čp.174/II, známý předchozím generacím jako hostinec Plevno nebo jen Plevno. Postavili ho manželé Veselých a ti zde pronajímali hospodu v přízemí (včetně zahradního posezení).[424] V městském archivu se nachází složka z roku 1880, nazvaná „Veselý František, kolaudace domu čp.174/II, Pražské předměstí“.[425] V matrice je čp.174/II poprvé zaznamenán 15. listopadu 1880, kdy se tu narodil syn zahradníka Eduarda Oppa.[426] Šlo o stavbu v pravidelné regulační čáře, v pozdně klasicistním slohu, se sedlovou střechou. Do Růžičkovy ulice hledělo pětiosé průčelí.[427] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1896, pod jménem „Veselý František, změna fasády čp.174/II“.[428]
Jméno získal hostinec po 1. světové válce od místních legionářů, kteří bojovali na straně Dohody v 1. jihoslovanské divizi, jež byla nasazena v Dobrudži a severním Bulharsku, tedy u tamního města Plevno (Pleven). Po válce používali legionáři hostinec jako spolkovou místnost.[429] Jedním z nájemců hospody byl i Rudolf Linhart, který údajně přežil zkázu Titaniku v roce 1912 a poskytoval v tomto smyslu veřejná prohlášení.[430] Ovšem v seznamu pasažérů i posádky potopené lodi jeho jméno nefiguruje.[431] Šlo tak patrně jen o osobní legendu, která se době bez možnosti rychlého ověření informací etablovala jako pravdivá. V roce 1893 byl přestavěn komín v čp.174/II.[432] V městském archivu se nachází složka z roku 1893, nazvaná „Veselý František, přestavba domu čp.174/II“.[433] V červnu 1933 získal ing. František Veselý od rady povolení na zřízení klozetů a pisoárů v čp.174/II.[434] Užívací povolení pro ing. Františka Veselého na adaptaci v čp.174/II bylo vydáno v září 1933.[435] Hospoda tu fungovala až do roku 1959.[436] V prosinci 1959 se ohlašuje, že podnik bude brzy uzavřen.[437] V únoru 1961 započala adaptace Plevna na výrobnu polotovarů pro podnik Restaurace a jídelny.[438] Byla dokončena roku 1962.[439] Přišla na 400 000 Kčs.[440] V prosinci 1969 plánuje MěstNV, že by podnik Restaurace mohl k nadcházejícímu 25. výročí osvobození provést výstavbu parkoviště před objektem Plevna.[441]
Dne 3. dubna 1986[442] se výrobna polotovarů přestěhovala do novostavby čp.912/III u Litohlavského mostu na Plzeňském předměstí. Plevno ztratilo svoji funkci a začalo chátrat. V březnu 1990 ještě dům stál, ale ze střechy již byly sejmuty tašky.[443] Nedlouho poté došlo k demolici objektu. O něco později byla zbořena i stodola severně od něj. Na tomto místě pak vyrostla výše popsaná přeložka komunikace k novému mostu přes Padrťský potok.
Zbylá část parcely na rohu Růžičkovy a Lázeňské ulice zůstala do současnosti nezastavěna a stala se z ní rozpačitá proluka s trávníkem. Zánik domu čp.174/II potvrdil neblahý rokycanský trend, kdy mizí bloková zástavba a je nahrazovaná rozvolněným stylem zástavby, sídlištního stylu, s velkými mezerami mezi jednotlivými stavbami. Tato rohová parcela by přitom zasluhovala dostavbu. Vzhledem k malé rozloze a exponované poloze jde o výzvu pro atypické architektonické řešení. Nároží by mělo být urbanizováno a zdůrazněno hmotově výraznější atypickou stavbou (ideálně dvoupatrovou). Možné by bylo také do novostavby zahrnout i sousední hmotově podměrečný přízemní dům čp.164/II (viz níže). Současný trávník a proluka jsou nedůstojné významné městské křižovatky a jen zdůrazňují necitlivost, s jakou byla skrz historický organismus města vedena nová komunikace. Zároveň by šlo o jeden z kroků, kterými bude rehabilitován celý prostor v předpolí bývalé Pražské brány, rozrušený demolicemi a výstavbou nového mostu a silnice do podoby amorfní periferie (viz výše).
Jisté náběhy k stavebnímu využití pozemku se objevily počátkem 21. století. 20. dubna 2005 požádal Vladimír Haas město o odprodej části této rohové parcely č.kat.3913 s tím, že po sloučení s přilehlým pozemkem č.kat.3912 by na tomto nároží realizoval výstavbu prodejny nábytku. Se záměrem předběžně souhlasila městská architektka i rada.[444] Ta ovšem požadovala zachovat vjezdovou cestu v severní části pozemku, stejně jako zastupitelstvo.[445] Dne 11. července 2005 uložila rada odboru rozvoje města prověřit záměr prodeje č.kat.3913 z hlediska vlivu na okolní pozemky a plánované trasy cyklostezky. 9. srpna 2005 pak prodej č.kat.3913 schválilo zastupitelstvo s tím, že z prodeje se vyloučí vjezdová cesta v severní části pozemku (oddělena jako č.kat.3912/2). Toto řešení doporučila městská architektka při kontrole na místě, kdy se zjistilo, že tato cesta obsluhuje i sousední dům čp.164/II, jehož majitelka proti záměrům pana Haase protestovala, a dům čp.610/II (vlastník Marie Fišerová). Jenže když město takto omezilo pozemek nabízený ke koupi, Haas ztratil zájem. 6. března 2006 se obrátil na MÚ s tím, že jeho plány není možné realizovat. Nabídl alternativní řešení, objekt čp.164/II vykoupí a spojí se svou stávající nemovitostí. Do druhého dotčeného domu navrhl zřídit nový vjezd z druhé strany. Znovu požádal o odprodej celé parcely. 5. června 2006 o tom jednala rada s tím, že měla revokovat předchozí rozhodnutí.[446] To se také stalo. Rada revokaci doporučila zastupitelstvu, které o záležitosti jednalo 11. července 2006.[447] Žádná novostavba tu ale realizována nebyla. Polovina pozemku blíže silnici zůstává v obecním majetku, druhá polovina patří V. Haasovi. V jakémkoliv budoucím řešení zástavby tohoto pozemku je každopádně nutné trvat na minimálně jednopatrové (ideálně dvoupatrové) úrovni zástavby a na kompaktním městském domu (ne nutně obytném), nikoliv nějakém přízemním komerčním objektu.
Vedle Plevna se dodnes dochoval přízemní dům čp.164/II. V matrice je čp.164/II poprvé zaznamenán 15. listopadu 1865, kdy se tu narodila dcera jistého Františka Hejrovského.[448] V dubnu 1921 posuzovalo zastupitelstvo vyjádření k žádosti Jaroslava Štorkána o koncesi na čepování vína a likérů v čp.164/II. Rada vydala nesouhlasné stanovisko, protože: „vzmáhá se požívání alkoholických nápojů, zejména likérů.“ Žádost odmítlo i zastupitelstvo.[449] V dubnu 2022 městská rada souhlasila s poskytnutím dotace na čp.164/II z programu Podpora oprav a údržby vnějšího vzhledu budov, které se nacházejí v městské památkové zóně a nejsou zapsané na seznamu kulturních památek pro rok 2022. Šlo o 50 000 Kč na opravu střechy.[450]
Dům čp.164/II proporcemi neodpovídá významu frekventované městské třídy a nedaleké křižovatky. Město by mělo podpořit jakýkoliv budoucí záměr jeho přestavby a zvýšení, opět ideálně do úrovně dvou pater. Uliční frontu vedle čp.164/II ještě doplňuje nevýrazný přízemní objekt prodejny nábytku čp.1130/II. Stál tu již dříve (minimálně od počátku 60. let 20. století[451]) a sloužil jako sklad pro podnik Restaurace a jídelny Rokycany.[452] Jenže nesl jiné číslo popisné. To je zobrazeno na mapě města cca z roku 1976.[453] Po roce 1989 ho odkoupil soukromý majitel a v listopadu 1997 tu vznikla prodejna bytových doplňků.[454] Budova byla tehdy opravena, stále ale jde o pouhý přístavek bez větších architektonických ambic. I tady by město mělo podpořit nástavbu. 1. září 1999 získal objekt samostatné číslo popisné.
11.3.5. Bytový dům čp.9/II
Vedle přízemních, poddimenzovaných objektů čp.164/II a čp.1130/II se na východní straně Růžičkovy ulice směrem z města nachází činžovní dům čp.9/II. Vyrostl zde na místě staršího špejcharu u Žampírek čp.9/II (viz níže). Počátkem 20. století je ještě tento pozemek prázdný. Až pak tu vyrostl dvoupatrový bytový dům čp.9/II (foto z r. 2003), zcela bez vazby na původní zástavbu. Kdy přesně vznikl, není jasné. Až do roku 1981 ale na boční stěně domu přežíval reklamní nápis: „Jaroslav Štorkán výčep vína a rumu, moravské uzeniny.“ a na druhé stěně pak: „Založeno 1910. Obchodní dům koloniálním zbožím. Káva, čaj, lihoviny. Sklad české a slovenské mouky.“[455] V roce 1910 ovšem dům Štorkánovým ještě nepatřil (ti jej koupili až roku 1923[456]), letopočet tak možná odkazoval spíš na historii firmy nikoliv domu. Ovšem na druhou stranu katastrální mapa evidenční z konce 19. století, která obsahuje i dodatečné zákresy až do počátku 20. století, už v druhotném zákresu dům zobrazuje.[457] To by nasvědčovalo tomu, že skutečně vznikl okolo roku 1910. Svědčí pro to i fakt, že v městském archivu se nachází složka z roku 1910 „Pikolon a Bastl, rozdělení zahrady č.kat.111 na stavební parcely“ a z téhož roku i složka „Pikolon a Bastl, stavba domu na pozemku č.kat.111“.[458] Pozemek č.kat.111 se rozkládal právě zde. Dům už každopádně je zachycen na letecké fotografii města z roku 1924. Nasvědčovala by tomu i stížnost, kterou na zastupitelstvu v dubnu 1924 přednesl Josef Dobromysl. V tehdejší Železářské ulici je prý hromada země po stavbě pana Štorkána, na níž jsou naházeny střepy a zanáší se tím kanalizace.[459] V dubnu 1930 rada povolila J. Štorkánovi do odvolání vjezdová vrata do čp.9/II ze soukromého do obecního pozemku.[460] V květnu 1931 rada vydala stavební povolení pro J. Štorkána na prádelnu a kolničky v čp.9/II.[461]
Koncem 30. let se plánovalo, že vedle čp.9/II (patrně na
jeho severní straně, kde dnes stojí výše popsaný přízemní objekt čp.1130/II) dojde
k výstavbě dalšího činžáku. Při jednání o rozpočtu na rok 1940 se obecní komise
pro správu městských železáren 27. listopadu 1939 usnesla, že vedle čp.9/II se
postaví třípatrový dům s malými byty pro zaměstnance městských železáren a
doporučila zastupitelstvu, aby do rozpočtu na to vložilo 600 000 K.[462] Záměr
ale nedospěl k realizaci, zejména kvůli útlumu stavebního ruchu za 2. světové
války.
Roku 1962 se dostal dosud soukromý dům čp. 9/II do majetku Domovní správy, i v současnosti zůstává ve vlastnictví města.[463] V 80. letech 20. století prošel rekonstrukcí. V říjnu 1979 se poprvé zmiňuje, že OOBH potřebuje kvůli chystané rekonstrukci uvolnit čp.9/II s 9 byty.[464] Dle informací z června 1980 měla rekonstrukce začít roku 1981. Bylo proto nutno vyklidit klubovnu SSM.[465] V 7. pětiletce (1981–1985) se rekonstrukce staršího bytového fondu měla stát jednou z podporovaných forem, jak získávat nové bytové jednotky. Dle harmonogramu z února 1981 měla ještě v roce 1981 začít modernizace hned čtyř domů v Růžičkově ulici, z nichž se mělo vystěhovat 21 rodin, přičemž jeden dům měl být vyklizen už do 30. června 1981.[466] Jako první na řadu přišel čp.9/II. Rekonstrukce začala roku 1981,[467] s plánovaným dokončením roku 1983.[468] V prosinci 1981 se uvádí, že s modernizací domu v Růžičkově ulici se už začalo.[469] V listopadu 1982 bylo do plánu na rok 1983 zařazeno předání rekonstruovaných bytů v tomto domě.[470] V prosinci 1983 se uvádí, že se dokončuje modernizace prvního z bytových domů v Růžičkově ulici.[471] V roce 1983 do modernizace domu v Růžičkově ulici šlo 1 392 000 Kčs (plán činil 1 495 000 Kčs).[472] V lednu 1983 zde bylo předáno do užívání 9 modernizovaných bytů I. kategorie,[473] místo původních nevyhovujících bytů IV. kategorie.[474] Šlo o 3 byty o velikosti 1+2, 3 byty 1+1 a 3 garsonky.[475] Ještě na 14. plenárním zasedání MěstNV v roce 1983 se sice mluví o tom, že modernizace bytů v Růžičkově ulici pokračuje, ale patrně šlo o nějaké dokončovací práce.[476] Akci prováděl Okresní stavební podnik Rokycany, s rozpočtovými náklady 1 000 000 Kčs.[477] Současně s modernizací bytů provedl bytový podnik i vnější úpravy objektu, například novou střechu a fasádu.[478] Z architektonického hlediska šlo o úpadkové stavitelství normalizační éry. Objekt získal typizované „sídlištní“ stavební prvky jako velkoplošná okna, nebo plechovou krytinu střechu. Před rokem 2015 byl znovu důkladně opraven, tentokrát již vkusněji. Došlo k výměně oken, na střechu položeny tašky a uliční parter byl obložen keramickými dlaždicemi. V únoru 2023 rada souhlasila se zadáním zakázky na dodatečnou sanaci bytového domu čp.9/II firmě PB networks ze Sedlecka za 512 095,21 Kč bez DPH (619 635,20 Kč včetně DPH).[479]
11.3.5. Žampírky (špejchar, kasárny a činžovní dům čp.150/II)
Východně odtud se rozkládal rozlehlý areál usedlosti Žampírky. Poněkud záhadné jméno vzniklo zkomolenou výslovností jména švédského důstojníka Jeana Pyr de Pyrice („Žampíra“), který se usídlil v Rokycanech za třicetileté války.[480] Podle Jana Hučky sem Pyric přišel spolu se švédským vojskem roku 1639.[481] V Rokycanech se mu dařilo, za války koupil levně mnoho domů a polností. Tento zbohatlík pak půjčoval peníze na vysoký úrok. Jedním z jeho domů byla i usedlost čp.9/II s rozsáhlým dvorem.[482] Po 14 letech svého působení v Rokycanech zemřel bez potomků. O jeho majetek se pak ucházeli švédští příbuzní, ale roku 1659 královská komora rozhodla o předání jeho majetku městu Rokycany.[483] V 18. století bylo místní označení Žampírky běžně užívané. 16. prosince 1783 je na magistrát volán Václav Chott „za příčinou kopání hlíny u panského pole za Žampírkama.“ Radní mu další kopání hlíny zakázali.[484]
Původním Žampírovým obytným domem byl dům čp.9/II. Roku 1784 vyhořel při požáru Rokycan.[485] Josefský katastr (soupis domů) z roku 1788 jej uvádí jako „panský špejchar Žampírka“.[486] Podle Karla Hofmana šlo o přízemní stavbu.[487] Tím je ale myšlen domek čp.9/II, který roku 1838 stál při ústí Růžičkovy ulice do dnešní Jiráskovy ulice (viz výše), jak to zachytila indikační skica mapy stabilního katastru. Otázkou je, zda tento skromný domek od počátku byl obytným stavením Žampírek, nebo zda vyrostl až někdy mezi roky 1788–1838 a číslo popisné získal druhotně. Jisté každopádně je, že domek čp.9/II, zobrazený na mapě roku 1838 není „panským špejcharem“, o kterém mluví soupis z roku 1788. Oním špejcharem je mnohem větší budova čp.150/II, která až do sklonku 20. století stála u Růžičkovy ulice na místě dnešních bytových domů čp.1169/II a čp.1170/II.
Po požáru Rokycan v září 1784 nařídily státní úřady, aby měšťané své stodoly stavěli jen za městem. Dne 12. října 1784 o tom jednali obecní radní a zmiňovali, že „při rozdělování dominicalního dvora domácího pole blíž Žampírek, blíž jezu se pro equivalent extra emphyteusin zanechalo. Tudy má se na ouřad podkomořský psáti, poněvadž při městě zde žádné místo na stodoly k vystavení se nevynachází, aby se to pole měšťanstvu, který by své pole na stodoly dát muselo pro equivalent zdarma dát, anebo na tom poli se stodoly stavěly.“[488] Kostrbatě formulovaná zpráva naznačuje, že pro výstavbu stodol se zvažovala lokalita poblíž Žampírek. Mapa z roku 1838 tu ale nové stodoly (kromě samotného špejcharu čp.150/II) nezobrazuje, jen podlouhlý hospodářský objekt o něco dál od města, naproti boční straně nynějšího zimního stadionu v zrušené Jirchářské ulici (viz níže). Areály stodol vyrostly po roce 1784 u Pražské silnice na místě dnešního sídliště Hrudkovanka a také u západní strany pozdější Jeřabinové ulice na Rašínově.
Hlavním objektem Žampírek, tak jak byly známy ve 2. polovině
19. a 1. polovině 20. století, byl špejchar
Žampírky, neboli obilní sýpka, později označený číslem popisným čp.150/II. Mohutná podlouhlá stavba, vybíhající
kolmo z nynější Růžičkovy ulice, až na okraj terasy nad Padrťským potokem, byla
dominantou Rokycan. Vidíme ji na kresbě od J.
Venuta z roku 1817 i na Schönbergerově
vedutě města z roku 1830 (byť na ní je přehnána jeho výška, opravdu
nešlo o třípatrový objekt) i na dobových pohlednicích z 2. poloviny 19. století
(foto
z konce 19. století, foto z konce 19.
století). Šlo o obecní sklad obilí, který byl plněn povinnými odvody a
který sloužil jako zásoba obilí na setí i na konzumaci pro případ neúrody. Dne
4. září 1812 magistrátu předložil zednický mistr Ondřej Černý odhad nákladů na „Reparatur
des Daches an dem Schüttboden Zampirka,“ neboli
„opravu střechy špejcharu Žampírka.“
Radní záležitost předali hospodářskému úřadu k posouzení.[489]
Okolo roku 1820 došlo k přestavbě a rozšíření špejcharu. Dne 29. února 1820 se obecní rada seznámila s přípisem krajského úřadu ohledně povolení výstavby „unterthänigen Schüttbodens,“ neboli „poddanského špejcharu.“ Magistrát reagoval vstřícně a stanovil, že bude nutné, aby hospodářský úřad zajistit cihly a střešní tašky a s c. k. stavebním ředitelstvím se budou muset řešit stavební plány a dodávka kamene.[490] Dne 30. května 1820 projednali radní protokol se zednickým mistrem Františkem Novým ve věci „abgeschloßene Verakordirung der Reparatur des unterthänigen Schüttbodens per 740 fl.,“ tedy „uzavřeného sjednání opravy poddanského špejcharu za 740 zlatých.“ Magistrát s tím vyslovil souhlas.[491] Tehdy došlo k přístavbě špejcharu směrem k severu (k Padrťskému potoku). Výsledný stav lze vidět na mapě z počátku 19. století, která se dochovala v městském archivu. Schematický nákres orientovaný pohledem od západu (od města) ukazuje podlouhlé stavení, okolo kterého vede zprava „Strasse nach Kottel“ neboli dnešní Růžičkova ulice, zleva pak Mlýnský náhon. Zhruba dvě jižní třetiny budovy tvoří „obrigkeitlicher Zinsgetreid Schüttboden“ (vrchnostenská obilní sýpka), severní třetinu pak „unterthäniger kontrib. Schüttboden“ (poddanská kontribučenská sýpka), přičemž plocha poddanského špejcharu se uváděla 65 čtverečních sáhů (cca 234 metrů čtverečních).[492] Právní rozdělení bylo takové, že ve vrchnostenském špejcharu bylo obilí od měšťanů (královské město Rokycany totiž v právním ohledu bylo feudální vrchností), zatímco v poddanském špejcharu se skladovalo obilí odevzdávané obyvateli poddanských vesnic rokycanského panství. Z hlediska fungování předindustriální společnosti šlo o významnou součást civilní a ekonomické infrastruktury. Připomeňme, že v té době ještě nejstarší obyvatelé Čech a Moravy pamatovali katastrofální hladomor z let 1771 a 1772, který si vyžádal až stovky tisíc obětí na životech a byl provázen rozvratem v zásobování obilím a dalšími potravinami.
Dne 9. srpna 1822 radní řešili žádost nájemce pivovaru „um pachtweise Überlassung zu ihrem Vorrarth für Malz, der Contrib. Schüttboden,“ tedy „o pachtovním [nájemním – pozn. aut.] přenechání k jeho zásobě sladu, kontribučenský [související s odvody poddaných – pozn. aut.] špejchar.“ V zápisu o usnesení se uvádí, že tento nově postavený kontribučenský špejchar slouží k potřebě ukládání obilí poddaných, tudíž město nemůže této žádosti vyhovět. Magistrát ale žadateli nabídl přenechání do pronájmu za pravidelnou roční činži „entbehrlichen Theil des Gemeindschüttbodens Žampirka,“ neboli „postradatelnou část obecního špejcharu Žampírka.“[493] Dne 30. srpna 1822 radní urgovali u berního úřadu otázku „Einbringung der Repartition auf die Baukosten des unterthanigen Schüttboden,“ tedy „předložení rozpočítání stavebních nákladů na poddanský špejchar.“ Magistrát uvádí, že po předložení tohoto rozdělení nákladu bude všem poddaným vyměřen peněžitý příspěvek.[494] Dne 13. září 1822 se magistrát na svém zasedání seznámil se zprávou krajského úřadu, který potvrdil rozpočítání stavebních nákladů na poddanský špejchar. Město pak pověřilo berní úřad přísným vymáháním úhrady od jednotlivých poddaných a do 14 dnů předložit stavební účty.[495]
V roce 1827 se špejchar Žampírky popisuje jako kamenná
stavba, s klenutým přízemím a prejzovou střechou.[496] Byl úmyslně
postaven v souladu s tehdejšími protipožárními předpisy. I proto šlo
o stavbu robustní a celozděnou.[497] Roku
1838 jej zakresluje mapa
stabilního katastru jako nespalný, tedy zděný. V roce 1843 byl předložen
ke schválení rozpočet na nutné opravy sýpky „na
Žampírce“. Přízemí bylo celé klenuté a sloužilo jako kvelb na litinu pro
šichtovní úřad. V horní části budovy se uchovávalo vrchnostenské obilí.[498] V roce
1863 matrika eviduje pohřeb jistého Vojtěcha Staubera, vojenského rezervisty.
Místo úmrtí uvedeno jako dům „čp.150 okresní špitál“.[499] Není zcela
jisté, zda se to týká tohoto domu (mohlo jít o omyl), ale není to vyloučené, vzhledem
k rozloze budovy a možnosti do ní umisťovat různé instituce veřejného
charakteru.
Zásadní proměna přišla o 10 let později. Roku 1873 byl starobylý špejchar Žampírky adaptován na kasárny, podle projektu Antona Hartmanna a Jana Šmause.[500] Obec za to zaplatila 9303 zlatých a 33 krejcarů.[501] Někdy mezi roky 1873–1879 přestavba kasáren pokračovala s náklady 6311 zlatých a 27 krejcarů.[502] Vedení města usilovalo, z prestižních i z ekonomických důvodů, o udržení vojenské posádky v Rokycanech a 14. února 1885 se proto zastupitelstvo usneslo, že na náklad obce zajistí ubytování jedné vojenské divize. Kromě vlastních kasáren v Žampírkách rozhodlo 21. března 1885 zastupitelstvo o stavbě konírny (ta vyrostla naproti špejcharu Žampírky, jižně od Růžičkovy ulice[503]) a o koupi dalších pozemků pro jízdárny a cvičiště.[504] Celá oblast podél dnešní Růžičkovy ulice se na čas podřídila vojenským potřebám. Město si na to vzalo půjčku 40 000 zlatých, která měla hrazena z ročních plateb nájemného vojenským erárem. Ještě před koncem roku 1885, po skončení podzimních manévrů, byly kasárny dobudovány a připraveny přijmout posádku.[505] Jízdárna, ohrazená plocha vysypaná tříslem, se nacházela jižně od Růžičkovy ulice, v místech jižně od dnešního domu čp.4/II (bývalá administrativní budova podniku Škoda Rokycany).[506] Cvičiště posléze vyrostlo na volných parcelách u náspu železniční trati (na místě dnešního zimního stadionu a sportovní haly). Další cvičiště vzniklo mezi Borkem a Svojkovicemi na úpatí Žďáru.[507] Pod Kotlem jižně od města fungovala prachárna, zrušená začátkem 20. století.[508] Vstřícnost obce se vyplatila, od podzimu roku 1885 zde byla umístěna 16. těžká dělostřelecká divize.[509] Později vystřídána 5. divizí a 22. divizí.[510] Roku 1896 byla ovšem posádka přeložena z Rokycan do Plzně. 8. srpna 1896 se konalo rozloučení s vojáky.[511]
Areál Žampírek osiřel, nastal čas pro další změnu jeho využití. Koncem 19. století na jižní straně Růžičkovy ulice vznikly městské železárny (o vývoji podniku viz níže). Budova kasáren ve špejcharu Žampírky čp.150/II byla roku 1892 adaptována na byty.[512] Nejprve jako ubytovna pro svobodné dělníky, později zde bydlely celé rodiny.[513] V městském archivu se nachází složka z roku 1899, nazvaná „Slévárna na Žampírkách, stavba obytného stavení“.[514] Při zachování větší části původní půdorysné dispozice a patrového zdiva vzniklo podlouhlé stavení s malými byty, které bez větších změn přetrvalo až do konce 20. století. V městském archivu se nachází složka z roku 1906, nazvaná „Stavba umývárny v městských železárnách v čp.150/II“.[515]
V prosinci 1929 při projednávání knihovních pořádků konstatovalo zastupitelstvo, že dle ohlašovacího listu z roku 1926 má být zahrada č.kat.213 o ploše 882 čtverečních metrů zapsána do veřejného statku. Šlo o prostranství před čp.150/II, které se výhledově mělo stát součástí ulice, projektované na spojnici Růžičkovy ulice a nábřeží Padrťského potoka. Zatím se navrhovalo ponechat v soukromém majetku obce, protože vznik nové ulice nebyl otázkou blízké budoucnosti.[516] (Tato ulice nikdy nevznikla.) Dále město rozhodlo, že nedaleký pozemek č.kat.2765/5 má zaniknout do č.kat.3013. Šlo o zbytek veřejné cesty, nyní již nevyužívané, za čp.150/II u Mlýnského náhonu. Přešla do majetku obce.[517] Takřka po celé 20. století sloužily bývalé kasárny čp.150/II jako nájemní byty a neprošly žádnou větší úpravou. Někdy v letech 1943–1944 byla část domu čp.150/II oddělena a označena číslem popisným čp.646/II.[518] Jednalo se o zadní (od Růžičkovy ulice vzdálenější) část domu.[519] Za Protektorátu totiž došlo k očíslování mnoha podružných objektů (kůlen, skladišť, chatek). Vznik objektu čp.646/II tudíž byla ryze formální věc, někdy před rokem 1944 pouze získala již dávno předtím existující část čp.150/II samostatné číslo. V seznamu majitelů domů cca z roku 1945 se jako vlastník čp.150/II i čp.646/II uvádí obec, respektive městské železárny.[520] Faktem ovšem je, že ačkoliv stavebně šlo o jeden objekt, plynule propojený, s jednou střechou, už na mapě z roku 1838 tvořila budova Žampírek dvě stavební parcely.
V polovině 50. let 20. století došlo v čp.150/II a čp.646/II k výměně schodů a oken. Na rok 1957 pak město plánovalo plynofikaci obou domů a výstavbu kůlen na dvorku.[521] Na rok 1969 Domovní správa zase zamýšlí opravu a výměnu oken v čp.150/II i čp.646/II.[522] Akce byla v plánu oprav do roku 1970.[523] Žampírky zůstaly autentickým a zajímavým dokladem úrovně dělnického bydlení z počátku 20. století, ale postupně se měnily v chudinský slum, obydlený romskými rodinami. V říjnu 1979 se MěstNV zmiňuje, že OOBH potřebuje kvůli chystané rekonstrukci uvolnit objekt čp.646/II s 9 byty a čp.150/II s 8 byty.[524] Asi se ale nic nezměnilo, neboť v říjnu 1985 uváděno, že pro zbytek roku 1985 a rok 1986 bude lidem z tohoto objektu nutno přidělit 8 náhradních bytů a dalších 8 pro lidi z čp.646/II.[525] V říjnu 1985 rovněž plénum MěstNV uložilo vedoucímu odboru místního bytového hospodářství, dopravy a obchodu do 31. března 1987 zajistit uvolnění čp.150/II a čp.646/II.[526] V únoru 1986 ale stále zbývá přidělit 8+8 náhradních bytů.[527] Podle jiných údajů z roku 1986 trvá urychlená potřeba najít náhradní ubytování, a to pro 6 domácností z čp.150/II a 8 z čp.646/II. Žampírky jsou popisovány jako nevyhovující pro obývání.[528] Další pramen z roku 1986 hovoří o potřebě 14 náhradních bytů. Plénum MěstNV uložilo vedoucímu odboru místního hospodaření a obchodu do 31. prosince 1988 zajistit uvolnění čp.150/II a čp.646/II.[529] V říjnu 1987 plénum MěstNV opět uložilo vedoucímu odboru MBHDO zajistit uvolnění obou domů.[530] Roku 1988 se musel v domech čp.150/II a čp.646/II z bezpečnostních důvodů odpojit přívod plynu a obyvatelům doporučeno instalovat propanbutanové vařiče.[531] V říjnu 1988 už je zastavena dodávka plynu a rodiny používají propanbutanové láhve. Zároveň se uvádí, že v poslední době se jednalo, zda na oba domy vyhlásit havarijní stav. MěstNV by ale musel v takovém okamžitě najít 11 náhradních bytů.[532]
V roce 1989 odbor výstavby MěstNV nařídil do 15. září téhož roku vyklidit zbylé byty v čp.150/II (1 byt) a v čp.646/II (7 bytů).[533] MěstNV náhle musel opatřit náhradní ubytování pro 8 rodin. Požádal proto plánovací obor KNV v Plzni, aby je povolil umístit do bytů budovaných pro ministerstvo národní obrany (pro vojáky z povolání), určených k nastěhování v roce 1990. Šlo o byty na dokončovaném sídlišti Pod Kostelem. KNV to ale zamítl.[534] Dezolátní domy čp.150/II a 646/II, zničené liknavostí města a vandalismem zdejších nájemníků, tak zůstaly obydleny až do roku 1990.[535] Vystěhovávání probíhalo jen postupně od roku 1989. Ještě v září 1990 znovu plénum MěstNV ukládá vedoucímu odboru MBHDO dokončit vyklizení čp.646/II (na základě předchozí výzvy rady MěstNV z 11. září 1990). Stále trvala nutnost najít 4 náhradní byty.[536] Roku 1991 pak proběhla demolice Žampírek, tedy obou domů čp.150/II i čp.646/II.[537] Tehdy zanikl i objekt čp.619/II, který stál na jižní straně hlavní budovy Žampírek a který je zachycen již na reambulaci originální mapy stabilního katastru,[538] takže vznikl okolo poloviny 19. století. Patrně šlo o hospodářskou budovu či obytné stavení pro personál. Až 4. června 2013 byla popisná čísla čp.646/II[539] a čp.150/II oficiálně vymazána z evidence, desítky let po zboření domů.[540]
Parcela po zbořených Žampírkách byla srovnána se zemí a na následujících více než 10 let tu vyrůstal plevel a chodily si sem hrát děti ze sousedních domů. Demolice Žampírek byla možná pochopitelná vzhledem k pokročilé zchátralosti, přesto šlo o značnou historickou ztrátu a rozhodnutí o zboření mělo být učiněno s hlubším rozmyslem.
Budova Žampírek byla orientována příčně k Růžičkově ulici, takže podél domu vybíhala k severu krátká ulička. 7. září 1953 ji rada MNV pojmenovala na ulici Žampírky.[541] Dům čp.150/II (a čp.646/II) byl v ní prakticky jedinou stavbou. Ulice i její uliční název zanikly po demolici po roce 1991 a v roce 2003 byla její původní trasa přervána výstavbou činžovních domů čp.1169-1170/II (viz následující pasáž).
11.3.6. Činžovní domy čp.1169/II a čp.1170/II z roku 2003
Obecní dvojdům čp.1169 a čp.1170/II vyrostl počátkem 21. století na místě demolovaného objektu Žampírek čp.150/II. V roce 2000 se město rozhodlo obnovit výstavbu obecních nájemních bytů, která se po roce 1989 v Rokycanech prakticky zastavila. Pro bytové domy byla zvolena proluka v Růžičkově ulici. Původní představa spočívala ve výstavbě bytového domu v partnerství obce a soukromé firmy. Počátkem roku 2000 zastupitelstvo souhlasilo se založením nájemního družstva se zakládajícími členy městem Rokycany a firmou Varemika, a. s. z Prahy. Družstvo mělo na 20 let od kolaudace projektovaných domů získat do pronájmu pozemky č.kat.405/1, č.kat.405/2 a č.kat.3013 za symbolickou 1 Kč ročně. Městské radě bylo uloženo sestavit tým s účastí právníků a zástupců firmy Varemika za účelem zpracování stanov družstva, smlouvy o sdružení prostředků a spolupráci při výstavbě domů.[542] V říjnu 2000 ovšem zastupitelé tento plán revokovali. Místo toho vzali na vědomí záměr realizovat výstavbu bytových domů v Růžičkově ulici s využitím státní dotace, prostředků města a finanční spoluúčastí budoucích nájemníků, tedy bez podílu soukromého sektoru. Město mělo zajistit projekt a vybrat stavební firmu.[543] V roce 2002 probíhal na budoucím staveništi archeologický výzkum. Prováděl ho Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek.[544] V únoru 2002 zastupitelé odsouhlasili postup financování výstavby domů. Investorem a majitelem mělo být město. Stavbu mělo hradit město ze svých prostředků, dále z dotace od Státního fondu rozvoje bydlení a z prostředků družstva budoucích nájemníků.[545] V dubnu 2002 zastupitelstvo rozhodlo podat žádost o dotaci ve výši 1 920 000 Kč, v rámci programu podpory výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury pro rok 2002.[546] Z původních 56 zájemců o zdejší byty ovšem zbyla jen část.[547] Když se totiž město rozhodlo pro výstavbu s využitím státních peněz, muselo splnit všechny podmínky Státního fondu rozvoje bydlení, aby mělo nárok na státní dotaci. Jednou z nich bylo založit s budoucími nájemníky družstvo. Výstavbu nových bytů tak museli spolufinancovat i nájemníci. Další podmínkou bylo, že byty musí po 20 let zůstat v majetku obce. Teprve pak je domácnosti mohou odkoupit za zůstatkovou cenu.[548] V následujících letech se podmínky státu pro poskytování dotací změnily, už nebylo možné využít finanční spoluúčast nájemníků a přednost dostalo sociální bydlení.[549] Činžovní domy čp.1169-1170/II tak představovaly spíše bydlení pro střední vrstvy, což se u obecní bytové výstavby už v následujících letech v Rokycanech často neobjevovalo.
Na počátku roku 2002 byl hotov projekt a téhož roku se začalo stavět. Do konce roku 2002 už stála hrubá stavba. Výstavba byla dokončena v srpnu 2003. Do začátku září 2003 byly domy předány nájemníkům, především mladým rodinám s dětmi.[550] Práce prováděla firma S+H.[551] Konečné náklady dosáhly 23 079 299 Kč, z toho státní dotace 8 000 000 Kč, příspěvek obce 8 743 299 Kč a podíl družstva 6 336 249 Kč.[552] V lednu 2003 odložilo zastupitelstvo schválení vícenákladů na výstavbě těchto domů, a to až do doplnění o stanovisko rady města k dopisu, kterým tyto vícenáklady komentovala firma S+H.[553] V březnu 2003 zastupitelé opět odložili jednání o vícepracích, tentokrát ve výši 283 360 Kč, a uložili opět radě doplnit podklady. Bylo nutné vyjasnit například, jaké všechny zemní práce spadaly do kategorie záchranného archeologického výzkumu, který byl na pozemku prováděn.[554] V dubnu 2003 o vícenákladech jednalo zastupitelstvo a schválilo dodatečnou úhradu 43 862 Kč za základové pasy u štítových stěn, 97 766 Kč za základové pasy pod objektem A a 59 559 Kč za základové pasy pod objektem B (vše bez DPH).[555]
Dne 19. září 2003 obdržely domy čp.1169/II a čp.1170/II popisná čísla. Vzniklo zde 20 bytů, ve dvou, v podstatě identických, třípatrových objektech (foto z r. 2003 1, 2). Mají hladké fasády s velkými okenními otvory. Střední část vystupuje dopředu. Nachází se zde hlavní vchod a nad ním v každém patře dvojice balkonů. V úrovni korunní římsy je tato středová část ukončena malým trojúhelníkovým štítem. Střecha domů je sedlová, s jednostrannou valbou. Mezi domy vede obslužná komunikace do dvora. Domovní nároží je směrem k této komunikaci postaveno na zděném nosníku. Podobnou tvář má i zadní, nádvorní fasáda. Jen místo balkonů zde jsou umístěny lodžie (foto z r. 2003 1, 2). Domy se od sebe liší jen barevným ztvárněním. Objekt čp.1169/II má fasádu v odstínech světle červené, dům čp.1170/II světle zelené. Z hlediska urbanistického šlo o vhodně provedenou stavební akci, díky které byla posílena uliční fronta Růžičkovy ulice a doplněn soubor okolních starších činžovních domů. Podobným způsobem by se mělo řešit zaplňování dalších proluk v širším centru Rokycan. Bohužel jen pár let po výstavbě domů došlo na protější straně ulice k dezurbanizačnímu procesu, kdy zanikla zástavba bývalých městských železáren a na jejich místě vyrostl typizovaný periferní komplex obchodního domu Kaufland, který nerespektuje uliční čáru (viz níže).
V létě a na podzim roku 2002 byla kvůli výstavbě domů uzavřena Růžičkova ulice a provoz převeden na objízdnou trasu na Jižním předměstí, tedy do ulic Jiráskova, Dukelská, Pod Ohradou a B. Němcové. V okolí staveniště bylo totiž nutné provést výkopové práce pro kanalizaci, vodovod, elektrické i telefonní vedení. Provoz byl obnoven do 30. září 2002.[556] Během výstavby čp.1169-1170/II poškodila stavební firma v červenci 2003 vzrostlou lípu. Rada města pak v prosinci 2003 určila, že firma musí jako kompenzaci vysázet deset javorů v Šťáhlavské ulici.[557] Za domy byly rovněž vysazeny tři javory.[558] Na dvoře vzniklo 20 parkovacích míst.[559] V roce 2005 získalo družstvo nájemníků z čp.1169-1170/II souhlas města se zapůjčením obecních pozemků ve dvoře, na kterých se plánovalo zřízení jednoduchého dětského hřiště a výsadba keřové zeleně.[560] Současně s novými činžovními domy vyrostla i vodovodní spojka mezi nimi a Čapkovou ulicí. Její zřízení bylo nezbytné, protože domy by jinak závisely na jiném úseku vodovodu, který se nedal v případě havárie opravit, protože zčásti vedl pod objektem zimního stadionu.[561] Kvůli výstavbě spojky odsouhlasilo zastupitelstvo v dubnu 2003 převod 700 000 Kč do kapitoly kapitálových výdajů města.[562] Náklady na její pořízení dosáhly 135 782,80 Kč.[563]
Za činžovními domy se ve vnitrobloku nachází přízemní obytný dům čp.618/II (foto z r. 2004). Je to vlastně poslední fragment zaniklých Žampírek. Vznikl někdy okolo poloviny 19. století, protože je již zakreslen dodatečně v originální mapě stabilního katastru.[564] Snad šlo o hospodářský nebo technický objekt bývalých Žampírek, popřípadě bydlení pro personál, který pak při jejich adaptaci na byty na konci 19. století byl rovněž využit pro obytné účely. Je zobrazen i na dalších mapách z 19. století i na mapě z roku 1901. Číslo popisné získal až za 2. světové války, kdy protektorátní úřady nařídily označení i těch objektů, které byly dosud počítány za součást jiných domů. Po roce 2000 získal novou sedlovou střechu a nyní slouží jako individuální rodinný domek, situovaný poměrně atypicky na dvůr okolních činžovních domů. V dubnu 2004 souhlasila rada s odprodejem pozemku o rozloze 120 metrů čtverečních, který tvoří předzahrádku čp.618/II. Na žádost majitelky (Růžena Vilémová) se stávající dlouhodobý pronájem změnil na osobní vlastnictví.[565] V listopadu 2005 to odsouhlasilo i zastupitelstvo.[566]
11.3.7. Dělnický činžovní dům čp.259-260-261/II
Bytové domy čp.1169-1170/II doplnily už dříve vzniklé seskupení několika činžovních domů na této straně Růžičkovy ulice. Na sousedním pozemku počátkem 20. století obec postavila dvoupatrový dům čp.259-260-261/II. 29. října 1908 rozhodlo město o koupi pozemku č.kat.2644 za 4000 K od manželů Maškovým.[567] Parcela měla sloužit pro ukládání průmyslového odpadu z městských železáren, pak se město rozhodlo tu zřídit dělnické bydlení.[568] Dne 5. ledna 1909 ale obec pozměnila pozemek, určený pro dělnické domy a rozhodla se koupit dvě třetiny nedaleké zahrady č.kat.2607 (bývalá Kraftova zahrada, oddělená dosud od ulice zdí[569]) na východní straně Růžičkovy ulice za účelem výstavby tří dělnických domů. Dříve zakoupený pozemek č.kat.2644 město vyměnilo za parcelu č.kat.2569.[570] Na pozemku č.kat.2607 v Růžičkově ulici pak vznikl činžovní trojdům čp.259/II-260/II-261/II (foto z r. 2003), nákladem 67 648,19 K. Byl určen pro dělníky z nově otevřené městské válcovny v Zeyerově ulici.[571] Architektonicky jde stavby spíše strohého vnějšího vzhledu, byť s jistými náznaky dobového eklektismu na fasádě. Dvoupatrové objekty, řešené jako tři oddělené domy, ovšem s jednotně pojatým průčelím, vhodným způsobem proměnily tvář Růžičkovy ulice. Předměstská ulice v sousedství průmyslového podniku získala aspoň po jedné straně pevnou uliční čáru a měřítka odpovídající prosperujícímu okresnímu městu. Za domy vznikly ohrazené dvorky s kůlnami.
V říjnu 1926 se na schůzi zastupitelstva dotazuje Václav Nosek, zda je pravda, že ještě letos na podzim má být provedena nástavba patra na dělnických domech železárenských. Nosek dodal, že nájemníci se bojí, že stavba bude probíhat v zimních měsících. Starosta reaguje, že o projektu nástavby se jedná, ale muselo by jej schválit zastupitelstvo a s nástavbou se nezačne dřív než na jaře 1927. Václav Nosek pak dodal, že při nástavbě by se měl brát zřetel na sousední nový obecní nájemní dům (čp.352/II), aby se neporušil vzhled budovy.[572] Nástavba ale nebyla realizována. V prosinci 1931 vydalo zastupitelstvo povolení na kanalizaci, žumpy a střešní odpady na domech čp.259-261/II. Správa městských železáren předložila příslušné plány, 1. prosince 1931 se konalo komisionelní řízení a ještě 1. prosince 1931 doporučila rada investici ke schválení.[573] Na 2. polovinu roku 1958 město plánovalo opravu domů, mělo dojít k zasklení dosud otevřených balkonů na zadní straně do dvora.[574] Na podzim 1958 začala v domech výstavba nových rozvodů elektřiny.[575] Náklady na tuto opravu dosáhly 28 810,85 Kčs.[576] Na rok 1969 Domovní správa plánuje v těchto domech opravu a výměnu oken.[577]
V 80. letech domy čp.259-260-261/II prošly celkovou rekonstrukcí, která naštěstí ponechala původní průčelí a omezila se jen na modernizaci interiérů a technického zázemí.[578] V říjnu 1979 se uvádí, že OOBH žádá o postupné uvolnění bytů v čp.259-260-261/II za účelem modernizace.[579] Dle harmonogramu z února 1981 měla být v roce 1981 zahájena modernizace 4 bytových domů v Růžičkově ulici, z nichž mělo být vystěhováno 21 rodin.[580] V prosinci 1981 MěstNV uvádí, že na novém sídlišti Na Železné hodlá přidělit obyvatelům tohoto domu kvůli připravované rekonstrukci náhradní byty, a to z čp.259/II 5 bytů, z čp.260/II 5 bytů a z čp.261/II 3 byty. Jinde se ale v témž dokumentu mluví o tom, že z Růžičkovy ulice bude pro rok 1982 potřeba přidělit jen 3 náhradní byty.[581] K předání modernizovaných bytů měl dle informací z listopadu 1983 dojít v roce 1984. Celkem šlo o 16 bytových jednotek (10 bytů 1+1 a 6 bytů 1+2).[582] Dne 19. ledna 1984 přidělilo město v čp.260/II a čp.261/II 3 náhradní byty pro obyvatele z domů určených k demolici. Rekonstrukce tehdy patrně již byla hotová.[583] V dubnu 1984 se uvádí, že v Růžičkově ulici bylo předáno 16 modernizovaných bytových jednotek.[584] V domě čp.259/II se nalézají 4 bytové jednotky, v ostatních dvou domech po 6, celkem je tu tedy 16 bytů.[585] Dne 26. února 2007 rozhodlo zastupitelstvo privatizovat dům čp.259-260-261/II, s prodejní cenou 1 319 615 Kč.[586] Někdy po roce 2010 prošel dům výměnou oken. Zvolena byla nevhodná typizovaná okna v bílém provedení, s náznakem dělení okenní tabulky.
11.3.8. Kubistický dům čp.352/II z roku 1923
V meziválečném období tu výstavba činžovních domů pokračovala a vznikl tu kubistický bytový dům čp.352/II. V roce 1919 zvažovalo zastupitelstvo spíše výstavbu dřevěných nouzových baráků (o jejich plánovaném umístění se prameny nezmiňují). Měly vyrůst ještě do konce roku 1919. Počítalo se, že barák o 12 místnostech vyjde na 25 000 Kč. Na základě předběžných kalkulací od místních stavitelů se ale odhadované náklady musely zvýšit na 165 000 Kč pro barák o 36 místnostech. Zastupitelstvo v září 1919 stavbu takových domů odsouhlasilo, třebaže pravicová opozice, například A. Votrubec, preferovala spíše zděné domy, nebo adaptaci obecních stodol na byty.[587] Když ale radní zjišťovali zájem uchazečů o nastěhování do provizorního dřevěného baráku, ukázalo se, že zájem projevil jen jeden, ostatní odmítli. Obec v té době jednala o odkupu vojenského baráku ze zajateckého tábora v Jindřichovicích ale neúspěšně. Městu se mezitím podařilo získat provizorní byty v budově starých kasáren v dnešní Jeřabinové ulici, a proto od záměru výstavby dřevěných baráků v listopadu 1919 upustila.[588] Město se nakonec rozhodlo řešit bytovou krizi výstavbou nájemních domů, přičemž chtěla využít státní podporu dle zákona z 23. května 1919 č.281/19 Sb., kdy stát poskytne záruku za půjčky a přispěje na úhradu úroku a úmoru.[589] Konkrétně došlo v této vlně v Rokycanech k výstavbě tří činžovních domů. Dva z nich vyrostly v Madlonově ulici na starém Plzeňském předměstí, třetí vznikl zde v Růžičkově ulici, na místě bývalé Morávkovy zahrady, vedle již existujícího činžáku čp.259-260-261/II.[590] Šlo o pozemky č.kat.2607/2 a č.kat.2607/1 (část).[591]
Bytový dům čp.352/II (foto z r. 2003) vyprojektoval architekt Jan Pacl (1877–1938) na základě soutěže, vypsané 1. prosince 1919,[592] v níž 1. i 2. místo obsadily návrhy architekta Pacla a stavitele Karla Pavlišty z Vinohrad, 3. místo obsadil rovněž Pacl. Město pro realizaci zvolilo projekt na 3. místě – tedy Paclův. V domě mělo být 12 bytů (8 bytů 1+k a 4 byty 2+k). Předpokládalo se rychlé provedení akce. Do poloviny ledna 1920 už mělo zastupitelstvo před udělením stavebního povolení znát podrobný projekt, na kterém dle zpráv z prosince 1919 Pacl pracuje. V únoru 1920 se dle Pacla mohlo začít stavět s tím, že do srpna 1920 měl být objekt hotov. V prosinci 1919 zastupitelstvo definitivně odsouhlasilo výstavbu.[593] Dne 20. ledna 1920 předložil Pacl stavební plány na všechny tři činžovní domy, 26. ledna 1920 proběhlo stavební řízení a městská rada doporučila vydat stavební povolení. 3. února 1920, po předložení projektové dokumentace, zastupitelstvo vydalo stavební povolení k výstavbě dělnických domů v Růžičkově i Madlonově ulici a zmocnění k obstarání půjčky. Náklady na tyto tři domy se vyčíslovaly na 1 750 754,54 Kč, z čehož obec měla hradit v hotovosti 10 %, stát měl poskytnout garanci na zbylých 90 % (50 % z ceny by se hradilo z výnosu nájemného, 40 % ceny zaplatí aspoň stát na úrocích a anuitě). I tak bylo nezbytné, aby si město vzalo půjčku. Výstavba měla začít až po odsouhlasení státní garance.[594] Díky ručení státu očekávala obec výhodnější úrokovou sazbu než při standardním komerčním úvěru.[595] Dne 23. srpna 1920 ministerstvo sociální péče projekt dělnických domů v Rokycanech schválilo, s náklady (bez pozemků) ve výši 1 750 754,54 Kč. Radní se obrátili na finanční ústavy s žádostí o půjčku až 4 000 000 Kč. V zastupitelstvu se řešilo, kdo schválí půjčku a zadá stavbu, zda rada nebo zastupitelstvo. Nakonec bylo schváleno, že přípravné práce začne rada a zadání stavby provede zastupitelstvo.[596]
V říjnu 1920 projednávalo zastupitelstvo návrh na úvěr 4 000 000 Kč na stavbu nouzových domů u Zemské banky v Praze. Městská rada předtím kontaktovala městské spořitelny v Praze, Plzni a Domažlicích a právě Zemskou banku v Praze. Dne 15. září 1920 Zemská banka odpověděla, že s půjčkou souhlasí. Úvěr nebyl zcela výhodný pro obec, nicméně podle vedení města byl nejlepší možný. Projednávání bylo velmi vzrušené. Předák národnědemokratické opozice Josef Zápotočný konstatoval, že půjčka je zcela nevýhodná a obec má raději podporovat individuální výstavbu rodinných domků (stavitel Pechan prý dodal vzorové plány, podle nichž by rodinný domek vyšel na 37–44 000 Kč, což by bylo výhodnější než stavět činžovní domy). Naopak zástupce radniční koalice Oldřich Tvrdek odmítl útoky Zápotočného na zamýšlenou půjčku, stejně jako starosta Antonín Hořice, který „odmítl snahu, aby snad jedna třída obyvatelstva měla na účet druhé vrstvy výhody.“ Zápotočný navrhl, aby každá politická strana vyslala do Prahy svého zástupce zjistit podmínky státní podpory na výstavbu domů, což ale neprošlo. František Zrzavecký pak apeloval na národní demokraty: „Vám bude milejší, když si lid povede po způsobu Ruska? Mějte přece cit k malému lidu.“ Půjčka nakonec byla 26 hlasy schválena. Zastupitelé Zápotočný a Šlesinger hlasovali proti, další (Bílý, Burda, Kadeřábková, Hejrovský, Klauber, Poláček) byli podmínečně pro, ale požadují, aby se ve městě stavěly i rodinné domky.[597] I předáci vládnoucí levice ale připouštěli, že půjčka od Zemské banky není ideální. V prosinci 1920 projednalo zastupitelstvo návrh na uzavření půjčky 450 – 500 000 Kč u městské spořitelny v Hořovicích. Rada ji doporučila přijmout s tím, že se použije na výstavbu domů, čímž se sníží úvěr u Zemské banky, popřípadě ji využít na jiné obecní investice. Zastupitelé půjčku schválili.[598] V dubnu 1921 pak zastupitelstvo schválilo uzavření další půjčky 400 000 Kč u obecní spořitelny v Rokycanech na výstavbu domů a zvýšení dříve odsouhlasené půjčky u obecní spořitelny v Hořovicích z 500 000 Kč na 1 000 000 Kč. Půjčka od Zemské banky totiž měla tu nevýhodu, že nebyla v hotovosti ale v cenných papírech banky. Její reálná hodnota tak mohla kolísat.[599]
Dne 22. října 1920 obec schválila zadání stavebních prací na všechny tři domy (dva na Plzeňském a jeden na Pražském předměstí), na základě veřejné soutěže vypsané 5. - 21. května 1920. Zednické práce získal Josef Beneš, Štěpán Volf a Josef Novák (domy v Madlonově ulici – 887 163,27 Kč, dům v Železářské ulici – 664 434,17 Kč). Tesařské práce byly zadány Josefu Žourovi z Mýta (domy v Madlonově – 191 024,13 Kč, dům v Železářské ulici – 146 360,44 Kč). Práce pokrývačské měl provést Josef Šimáně z Rokycan (111 461,50 Kč), klempířské Antonín Kraus z Rokycan (25 129,70 Kč). Truhlářské práce získalo Sdružení truhlářů v Rokycanech (domy v Madlonově – 99 294 Kč, dům v Železářské ulici 78 264 Kč) a kamnářské práce Václav Meiner z Rokycan (domy v Madlonově ulici – 33 480 Kč, dům v Železářské ulici – 26 360 Kč).[600] Obec pak předložila smlouvy o stavebních pracích ke schválení ministerstvům sociální péče a veřejných prací. Řemeslnické práce byly zadávány pro všechny tři domy najednou.[601] Obec se zadáním objemnějších zakázek snažila ušetřit a zrychlit výstavbu.
Dům čp.352/II vyrostl v letech 1921–1923. Dne 3. října 1921 si starosta Antonín Hořice k sobě zavolal stavební podnikatele, aby jim oznámil, že výstavba tří obecních domů bude brzy zahájena. Následujícího dne, 4. října 1921, odstartovaly přípravné práce, zejména odvoz orné půdy a vyčištění pozemku.[602] Na stavbu domu se používal kámen z obecního lomu na Žďáru.[603] Od 23. listopadu 1921 do 2. července 1922 se zejména kvůli počasí práce zastavily. Na jaře se objevily problémy: betonové zdivo sklepů a základů kvůli nekvalitnímu provedení nepřestálo zimní mrazy a bylo nutno jej přespárovat.[604]
V prosinci 1921 projednávalo zastupitelstvo opět smlouvu se Zemskou bankou v Praze na půjčku na výstavbu domů, tentokrát se výše úvěru uváděla na 2 240 000 Kč. Původní usnesení zastupitelstva z 22. října 1920 hovořilo o půjčce 4 000 000 Kč, Zemská banka výměrem z 28. listopadu 1921 povolila půjčku 2 240 000 Kč. Výše úvěru se snížila i díky jiným půjčkám od jiných ústavů (viz výše). Obec se zavazovala, že domy podle smlouvy s bankou dokončí do 31. října 1922. Návrh na půjčku vyvolal opět kontroverze. Rudolf Šlesinger je spíš pro výstavbu rodinných domů, ať si každý splácí svůj majetek. JUDr. František Kučera pak zastupitelům sdělil, že dle ofertního řízení činí rozpočet na domy (dle stavu z července 1921) 3 350 000 Kč, přičemž nájemné z jedné místnosti bude asi 700 Kč. To je podle Rudolfa Šlesingera příliš vysoká částka. Starosta Antonín Hořice ale reagoval, že rodinné domy u Veselské silnice (čtvrť Hořicov) stojí po 80 000 Kč a vyjdou stejně draho jako výstavba činžovních domů. Do debaty vstoupil i Josef Chrž, který klade řečnickou otázku, zda je opravdu nutno uzavírat nevýhodnou půjčku. Podle něj už družstvo Svépomoc zahájilo výstavbu domků (nově založená čtvrť Rašínov) a bytová situace se bude zlepšovat. V Rokycanech navíc dochází k omezení výroby v továrnách (Eisnerova továrna, pozdější Kovohutě, se prý právě prodává) a bude tudíž klesat tlak na opatření ubytování pro dělníky. Podle Chrže by se měl dostavět dům v Železářské ulici, který je rozestavěn, ale ostatní peníze by město mělo převést na výstavbu rodinných domů. Zastupitelstvo nicméně schválilo původní záměr, tedy půjčku od Zemské banky na dokončení všech tří činžovních domů.[605] Dne 30. srpna 1922 ale město půjčku od Zemské banky zcela zrušilo, protože městská spořitelna v Rokycanech poskytla úvěr za příznivějších podmínek.[606] Už v květnu 1922 o tom jednalo zastupitelstvo. V podkladech se uvádí, že už když 22. prosince 1921 rozhodli zastupitelé o půjčce 2 240 000 Kč u Zemské banky, byli si vědomi její nevýhodnosti, protože obec měla část sumy obdržet v akciích. Nyní obecní spořitelna v Rokycanech nabízí městu 2 000 000 Kč za výhodnějších podmínek.[607] V červenci 1922 pak zastupitelstvo projednalo návrh na půjčku 500 000 Kč od obecní spořitelny na výstavbu tří nájemních domů. Zároveň odsouhlasilo změnu účelu půjčky 1 000 000 Kč od městské spořitelny v Hořovicích, která byla původně rovněž určená na stavbu tří obecních domů (rozhodnutí města z 5. dubna 1921). Nyní se měla použít na jiné investice.[608] V červenci 1922 se na schůzi zastupitelstva ohlašuje, že ministerstvo sociální péče udělilo v dohodě s ministerstvy veřejných prací a financí Rokycanům na výstavbu tři nájemních domů finanční podporu. Dotace se odvozovala od celkových nákladů, které se pro dům v Železářské (Růžičkově) ulici vyčíslovaly následovně: pozemek 6562 Kč, stavba 1 032 940,08 Kč a náklady na opatření úvěru 3500 Kč.[609] Architekt Pacl často navštěvoval staveniště, svým administrátorem (stavební dozor) určil mladého místního odborníka, Augustina Kulhánka.[610] Koncem března 1923 obecní správní komise vzala na vědomí, že do tří budovaných obecních domů se do kuchyní zavede plyn. Architekt Pacl měl ovšem zjistit, zda na tuto akci lze získat státní podporu.[611] Počátkem dubna 1923 pak obecní správní komise vzala na vědomí informaci od Pacla, že státní podpora na zavedení plynu a dále na výstavbu kůlniček v obecních nájemních domech bude přidělena. Město rozhodnuto ihned začít s výstavbou kůlen a instalací plynových přípojek.[612] Později ale obecní správní komise vzala na vědomí, že o udělení státní podpory na kůlničky u tří obecních nájemních domů se rozhodne až při kolaudaci.[613]
Dům čp.352/II byl kolaudován na konci září 1923.[614] Slohově jde o ukázku poválečné kubistické či lehce rondokubistické architektury, s plastickým geometrickým průčelím a klasicizující monumentalitou, která měla demonstrovat investiční velkorysost nové republiky i levicové radniční koalice. Hlavní průčelí měří přes 30 metrů, výškou korunní římsy navázala novostavba na sousední činžovní domy čp.259-260-261/II. Monumentalitou vyniká hlavní vchod, který je umístěn ve výklenku neseném čtyřmi masivními sloupy (foto z r. 2003). Po stranách od dveří se nacházejí dvě elipsovitá okénka. Do fasády jsou prolomena velká okna. Průčelí je horizontálně členěno, v nadokenní úrovni plastickou rýhou ve fasádě, v úrovni pod okny vystupujícím pásem s krakorcovým motivem. Korunní římsa přesahuje průčelí a je nesena těžkými krakorci. Dům si dodnes uchoval původní barevné členění, s převažující „národní“ červenou a bílou (respektive okrovou) barvou. Lidově byl zván pro svoji pompu „Sněmovna“.[615] V objektu je i v současnosti 12 bytů, tedy stejně jako v době výstavby.[616] Náklady na všechny tři obecní domy (dvou v Madlonově ulici a čp.352/II v Růžičkově, tehdy Železářské ulici) dosáhly 2 876 688 Kč.[617] Podle konečného vyúčtování, které bylo provedeno až v lednu 1930 (vyúčtování se opozdilo kvůli sporům města s architektem Paclem), ovšem stavební náklady činily 2 881 768,32 Kč. Z toho výpůjčkou u obecní spořitelny v Rokycanech na 6% úrok a 0,5% úmor bylo hrazeno 2 143 000 Kč, hypotekární výpůjčkou u obecní spořitelny v Rokycanech na 6% úrok a 0,5% úmor 251 700 Kč a zálohou z lesního rezervního fondu na 4,75% úrok a 1,25% úmor 486 468,32 Kč.[618] Dlouhé roky pak vztahy mezi architektem Paclem a městem kalil spor o peníze. Pacl podal na město žalobu o zaplacení účtů za projekty sirotčince a činžovních domů. Za činžovní domy si účtoval Pacl 120 284,55 Kč. Obec mu zaplatila 65 000 Kč a obě strany se soudily o 55 284,55 Kč.[619] V červnu 1927 rada rozhodla, že architekt Pacl bude vyzván, aby do 8 dnů předložil účty na výstavbu tří činžovních domů, jinak budou spisy vymáhány žalobou.[620] Dne 17. srpna 1927 pak radní Paclovi stanovili poslední lhůtu do 15. září 1927, dokdy měl předložit spisy o srážkách z účtů za stavební práce.[621] V květnu 1928 město schválilo ustanovení právního zástupce. Za nerealizovaný sirotčinec si Pacl účtoval 36 416,76 Kč, obec si od něj měla projekt objednat někdy v letech 1918–1919.[622] Představitelé města to ale odmítali uznat.
V srpnu 1929 jedná zastupitelstvo o povolení nákladu na nátěr oken v domech čp.36/III, čp.37/III a čp.352/II. Původně se opravy měly provést až v roce 1930, ale okna poškodily mrazy počátkem roku 1929 a byl nutno realizovat opravy ještě v roce 1929. Odhadované náklady činily 6350 Kč. 17. července 1929 rozhodla rada provést práce ještě v roce 1929, a to na účet rozpočtu na rok 1930. 2. srpna 1929 obecní finanční komise rozhodla peníze opatřit z lesního rezervního fondu a 2. srpna 1929 s tím radní souhlasili. Zastupitelstvo pak záměr schválilo.[623] Během roku 1977 provedl OOBH opravu střechy a fasády čp.352/II.[624] Dle harmonogramu z února 1981 měla v roce 1981 začít modernizace 4 bytových domů v Růžičkově ulici, z nichž se mělo vystěhovat 21 rodin.[625] V roce 1981 ale začala jen modernizace čp.9/II (viz výše). Dle harmonogramu z roku 1982 se dům čp.352/II navrhoval k modernizaci, která měla proběhnout v 8. pětiletce (1986–1990).[626] Podnik OOBH měl rekonstrukci objektu v plánu na rok 1986.[627] V květnu 2002 schválilo zastupitelstvo navýšení výdajů rozpočtu o 150 000 Kč na vestavby půdních bytů v Růžičkově ulici.[628] V červenci 2003 zastupitelstvo v rámci úpravy rozpočtu převedlo 136 000 Kč na financování kanalizační přípojky do půdních bytů v Růžičkově ulici.[629] Dne 28. července 2008 město zveřejnilo záměr prodeje bytového domu čp.352/II se stavební parcelou č.kat.762/1 o výměře 398 čtverečních metrů do soukromého vlastnictví.[630] Dne 13. srpna 2008 privatizaci doporučila městská rada a 25. srpna 2008 ji odsouhlasili i zastupitelé.[631]
U boční, jihovýchodní strany domu se nachází vjezd na dvůr, který vede skrz masivní bránu s netradičním, kubistickým překladem (foto z r. 2003), kterému se pro jeho tvar lidově říkalo „rakev“, domu se pak říkalo „U Rakve“.[632] Ironická přezdívka ale na konci 20. století získala smutnou logiku. 25. září 1993 zde došlo k jedné z nejvážnějších dopravních nehod v dějinách města. Do boční stěny domu narazil vůz s mladými lidmi. Čtyři lidé tu zemřeli. Po nehodě byla na zdi nad místem nárazu odhalena pamětní deska se jmény zemřelých (foto z r. 2003).
Za první republiky se v Růžičkově ulici uvažovalo o výstavbě dalších činžovních domů. V květnu 1930 informoval V. Vorel členy rady o dnešní intervenci na Ústřední sociální pojišťovně v otázce získání privilegovaného úvěru na dům pro zaměstnance městských železáren, který má prý vyrůst severozápadně od domu čp.187/II v této ulici.[633] K výstavbě ale nedošlo a plocha zůstala součástí areálu městské slévárny, aby byla počátkem 21. století využita pro parkoviště u obchodního domu Kaufland (viz níže).
11.3.9. Bývalý hostinec U Koruny čp.144/II
Vedle kubistického domu čp.352/II je fronta nájemních domů přervána prolukou s asfaltovým parkovištěm, sloužícím převážně návštěvníkům zimního stadionu. Na tomto místě, na nároží Růžičkovy a z ní odbočující Jirchářské (dnes již jméno není užíváno) ulice, stával hostinec U Koruny (zvaný též Koruna) čp.144/II. Dům se připomíná poprvé roku 1865, kdy byl jeho majitelem Jan Kraft.[634]
Už na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 je tu vidět jakýsi velký celozděný dům. Toto podlouhlé stavení ale sloužilo hospodářským účelům jako stodoly. Po katastrofálním požáru města v září 1784 se 26. října 1784 seznámila obecní rada s rozhodnutím gubernia (zemské vlády), ve kterém se nařizovalo, „že se na budoucnost všechny stodoly za městem stavěti musí.“[635] Už 12. října 1784 o tomto nařízení jednali obecní radní a zmiňovali, že „při rozdělování dominicalního dvora domácího pole blíž Žampírek, blíž jezu se pro equivalent extra emphyteusin zanechalo. Tudy má se na ouřad podkomořský psáti, poněvadž při městě zde žádné místo na stodoly k vystavení se nevynachází, aby se to pole měšťanstvu, který by své pole na stodoly dát muselo pro equivalent zdarma dát, anebo na tom poli se stodoly stavěly.“[636] Kostrbatě formulovaná zpráva naznačuje, že pro výstavbu stodol se zvažovala lokalita poblíž Žampírek. Mohlo jít o toto stavení, které až do 70. let 20. století vyplňovalo západní stranu Jirchářské ulice, která vedla od hostince U Koruny k Padrťskému potoku (viz níže). Je to ovšem jen hypotéza.
Dne 17. července 1818 se před obecní radou řešil přípis podkomořského úřadu ve věci „nově postavených 10 stodol.“ Město rozhodlo, že „ist hierwegen mit dem betreffenden Scheuerbesitzern eine Sinnhandlung vorzunehmen,“ neboli „z té příčiny má býti s dotčenými majiteli stodol vedeno jednání za účelem dohody.“[637] Ze zprávy plyne, že někdy v roce 1818 nebo krátce předtím došlo k výstavbě 10 stodol. Zápis z jednání magistrátu bohužel neupřesňuje lokalitu. V Rokycanech v té době bylo několik okrsků, kde stodoly vyrůstaly: u Pražské silnice na místě sídliště Hrudkovanka, u Žďárské cesty nad pivovarem ve čtvrti východně od sídliště Železná, zde v Jirchářské ulici u Žampírek, u Šťáhlavské silnice na dnešním Rašínově, v Knihově ulici a ve Sladovnické ulici. Je vysoce pravděpodobné, že zpráva z roku 1818 se týkala některé či vícero z těchto lokalit (žádná z nich kromě Knihovy ulice neobsahovala 10 a více stodol). Město tak ustoupilo sílícímu tlaku měšťanů, kteří se možná obrátili na vyšší instanci (podkomořský úřad). Ve stejné době mj. probíhalo vleklé dohadování mezi obcí a lékárníkem Aloisem Storchem, který urputně žádal přidělení parcely pro stodolu (o tomto sporu víc v kapitole Malé náměstí, v pasáži o Storchově domě čp.103/I).
Hostinec U Koruny vznikl patrně adaptací nebo nahrazením jižního konce této hospodářské stavby (stodol). Šlo o podlouhlý objekt, orientovaný delší stranou do Jirchářské ulice. Přízemní, nicméně mohutný dům měl na straně do Růžičkovy ulice jednoduché čtyřosé průčelí, členěné lisénovými pásy. Nad ním štít s polovalbou a dvěma okénky.[638] Slohově šlo o střízlivou, pozdně klasicistní architekturu. V roce 1916 požádal František Záhora obec o vyjádření k žádosti o udělení koncese na hostinskou živnost v čp.144/II. Obec reaguje pozitivně: v domě již dlouho trvá hostinská živnost a v okolí chybí jiné hostince. Radní věc doporučili ke kladnému vyřízení a souhlas připojilo i zastupitelstvo.[639] V městském archivu se nachází složka z roku 1940, nazvaná „Výměna podlah v hostinci u Koruny“.[640]
V roce 1948 byl objekt prakticky neobýván (jen 1 stálý obyvatel). Projevil o něj zájem cirkus Volf a syn, který chtěl hostinec přestavět na 4 bytové jednotky pro členy cirkusové společnosti jako zimní stanoviště. Město se o chystaném prodeji dozvědělo až náhodou, na upozornění okolních obyvatel, kterým se myšlenka, že budou bydlet v sousedství cirkusu (a cirkusáků), nelíbila.[641] V únoru 1949 MNV odprodej objektu firmě Volf a syn nedoporučil.[642] Prostranství bývalého tržiště u hostince (na místě pozdějšího zimního stadionu) ale v následujících letech sloužilo jako občasné stanoviště kočovných cirkusových společností.[643] Hostinec tu dlouho nepřežil. Fungoval do roku 1949 (podle K. Hofmana do roku 1950).[644] Stal se obětí rozkladu sítě pohostinských služeb v poúnorovém Československu. Kromě hostince Koruna takto během 50. let 20. století ukončilo činnost několik dalších tradičních rokycanských hospod (Slavia roku 1950, Na Rychtě 1951, Plevno roku 1959 atd.). V případě Koruny se to setkalo s kritikou i z řad samotných rokycanských komunistů. Ti měli k hostinci blízký vztah, v předválečné době se zde scházeli stoupenci radikální levice z nedalekých městských železáren, hospodě se dokonce neoficiálně říkalo „Na Sovětu“. Teď měl být „sovět“ uzavřen. V červenci 1950 na schůzi MNV přednesl Antonín Jarolím jménem komunistů z přilehlých obvodů č. 12 a č. 13 protest. Předseda MNV mu ale odpovídá, že „bylo nutné některé hostinské podniky v městě uzavříti, aby byla získána účelná distribuční síť.“[645]
Dne 24. září 1951 se ve zrušeném objektu hostince otevřela mateřská škola pro podnik Kovohutě.[646] Měla kapacitu 45 dětí. V bývalé hospodě vznikly učebny, herna, umývárny, kuchyně s elektrickým sporákem a ledničkou. Na zahradě skromné hřiště s pískovištěm a houpačkami.[647] Někdy po roce 1954 byla odstraněna nákladem 6500 Kčs stoka, která vedla okolo domu.[648] Později byla školka zrušena a dům se změnil na nájemní byty.[649] Roku 1958 se sem přestěhovaly služební byty personálu porodnice v čp.642/II (v bývalé Pechově vile na Hammerově pile v dnešní Školní ulici).[650] V prosinci 1974 se na plénu MěstNV pozastavuje pan Vlček nad tím, že po dokončení zimního stadionu začala osobní vozidla ničit veřejnou zeleň podél Růžičkovy ulice. Vyzval ke zřízení odstavné plochy. Předseda MěstNV Hirsch mu odpověděl, že na tom se již pracuje. Probíhá prý jednání o výkupu pozemku Koruny, kde vznikne parkoviště.[651] Na podzim 1974 již rada MěstNV schválila výkup čp.144/II.[652] Karel Hofman chybně uvádí, že objekt čp.144/II byl zbořen už roku 1974.[653] Ve skutečnosti v té době ještě stál, byť v špatném stavu a obýván romskými nájemníky. V říjnu 1975 se uvádí, že město musí opatřit čtyři náhradní byty pro nájemníky z čp.144/II.[654] Dle zpráv z února 1976 již dva z těchto náhradních bytů byly přiděleny.[655] V červnu 1976 stále trvá potřeba 2 náhradních bytů.[656] Stejný stav je tu i v prosinci 1976. Někdy mezi srpnem a listopadem 1976 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby Janu Fialovi zjistit na ZKNV možnost vydání demoličního výměru na objekt U Koruny. Pak vydala příkaz, aby se všechny uvolněné byty v Rokycanech přidělovaly prioritně nájemníkům z demoličního pásma Na Železné (kde se chystala výstavba sídliště) a z čp.144/II.[657] V červnu 1977 se pořád čeká na dva náhradní byty pro zdejší nájemníky.[658] Teprve koncem srpna 1977 rada MěstNV souhlasila se zahájením demoličních prací na objektu Koruny.[659] Demolici dlouho komplikoval spor se zdejším nájemníkem Jaroslavem Mikou, který odmítal nabídnuté náhradní byt a požadoval kvalitnější. 19. října 1977 mu byl předán náhradní byt a spor skončil. Koncem října 1977 se už stěhuje.[660] Letecký snímek z července 1978 už ukazuje, že hostinec i hospodářský objekt za ním jsou odstraněny.[661]
Ikonický hostinec zmizel a na jeho místě pak zela proluka. V letech 1988–1990 ji město nechalo vyasfaltovat a vzniklo tu oficiální parkoviště. Jeho zřízení bylo výsledkem naléhání návštěvníků sportovních akcí na sousedním zimním stadionu (viz níže), kterým chyběla parkovací místa. V lednu 1988 předseda MěstNV Miroslav Poduška slibuje brzké zahájení stavby parkoviště.[662] V plánu Akce Z na rok 1988 se zde počítalo s částkou 200 000 Kčs.[663] Budování parkoviště začalo v květnu 1988.[664] V červnu 1988 ještě parkovací plocha nestála.[665] Během 1. pololetí 1988 se prováděly jen přípravné práce.[666] Během celého roku 1988 tu náklady dosáhly 161 057,11 Kčs (oproti plánu 200 000 Kčs).[667] Výstavba parkoviště u zimního stadionu se v roce 1988 ocitla ve skluzu kvůli potížím se stavebním povolením. Vlastní stavební práce začaly o 3 měsíce později a akce přešla do roku 1989.[668] Na rok 1989 se plánováno na zřizování parkoviště vynaložit 141 000 Kčs z fondu rozvoje a rezerv.[669] Podle jiného pramene ale měly plánované náklady za rok 1989 činit 569 000 Kčs, z čehož během 1. poloviny roku bylo prostavěno 496 000 Kčs. V září 1989 se uvádí, že parkovací plocha je hotova a probíhá osazování obrubníků a oplocení.[670] Za celý rok 1989 tu vznikla hodnota díla 666 000 Kčs (plán 662 000 Kčs) a finanční náklady dosáhly 569 000 Kčs (dle plánu). Odpracováno tu bylo 4334 brigádnických hodin. Termín dokončení byl v srpnu 1989 a celková hodnota díla měla činit 912 000 Kčs. Ještě v únoru 1990 ovšem zbývají na parkovišti provést dokončovací práce.[671] Podle jiného pramene zde ale v roce 1989 bylo vynaloženo jen 477 000 Kčs (zatímco plán činil 569 000 Kčs). V květnu 1990 už se uvádí parkoviště jako hotové.[672] Šlo o prostou asfaltovou plochu, bez členění, chodníků nebo veřejné zeleně.
Z hlediska urbanistického bylo chybou, že Růžičkova ulice, která se předtím úspěšně zaplnila řadou kvalitně pojatých bytových domů, byla právě v těchto místech rozrušena prolukou po zbořeném hostinci Koruna. Vedení města už roku 1990 přiznávalo, že parkoviště plní svou roli jen nárazově, při sportovních utkáních. Jako záchytné parkování pro návštěvníky města se neosvědčilo, protože je příliš vzdálené od centra.[673] Výhledově by měl být aspoň pruh pozemku při Růžičkově ulici opětovně stavebně využit. Nabízí se tu například možnost výstavby dalšího bytového domu nebo komerčního objektu, který by ale měl navázat na souvislou domovní frontu (tzn. dvoupatrový klasický dům v uliční čáře). Za takovouto novostavbou pak může klidně dát existovat redukovaná parkovací plocha.
11.3.10. Technický vývoj Růžičkovy ulice
Před rokem 1914 provedla obec v dnešní Růžičkově ulici, u objektu Koruny čp.144/II, výstavbu chodníků. V březnu 1914 o tom informuje v debatě o rozpočtu starosta Anichober.[674] Růžičkovou ulicí probíhal původní městský vodovod z rybníku Ježek (poblíž Kovohutí na Jižním předměstí), který napájel kašny v historickém jádru Rokycan (mapa vodovodu z r. 1901). Vodovod o délce 2212,4 m a převýšení 10,26 m se nedochoval, v Růžičkově ulici jsou dnes položeny moderní vodovodní roury, byť nelze vyloučit, že někde mohou stále ležet pod zemí zbytky původních trub.[675] Ve 20. letech 20. století byla ulice rozkopána kvůli výstavbě obecního vodovodu. Dle plánu z roku 1921 měla v Železářské (Růžičkově) ulici, stejně jako v dalších ulicích centrálního města, proběhnout pokládka vodovodního potrubí v roce 1924.[676] Dne 5. března 1923 schválila obecní správní komise návrh a rozpočet na novou kanalizační větev v této ulici.[677] V březnu 1923 pak komise rozhodla, že výstavba kanálu v Železářské ulici se zadá J. Žourovi.[678] Počátkem dubna 1923 se uvádí, že obec již získala k výstavbě kanálu povolení.[679] V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo půjčku 730 000 Kč u městské spořitelny v Radnicích na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924. Část půjčky, 44 000 Kč, určena na kanalizaci v Železářské ulici.[680] V dubnu 1923 se zároveň obecní správní komise rozhodla rozšířit komunikaci v Železářské ulici, naproti novostavbě obecního domu čp.352/II, odkopáním terénu a posunem ohradní zdi tehdejších městských železáren do nové regulační čáry. Náklady na korekci uliční čáry se odhadovaly na 46 800 Kč, přičemž bylo možné ji provést i jako nouzové práce.[681] V květnu 1923 vzala obecní správní komise na vědomí výsledek ofertního řízení na zboření a znovupostavení ohradní zdi železáren proti novostavbě. Zakázku získal J. Novák.[682]
V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr 850 000 Kč u městské spořitelny v Radnicích na mimořádné výdaje rozpočtu pro rok 1925. Částka 14 300 Kč z této půjčky měla jít na opravu dlažby v Železářské ulici a u lázní.[683] V červnu 1926 se zastupitelstvo vyslovilo pro to, aby po dokončení přestavby městských železáren, zřídilo vedení podniku podél svého areálu tvrdě sypaný chodník s žulovým nebo betonovým obrubníkem, zejména v tehdejší Železářské ulici.[684] Dle zprávy o vývoji obecního rozpočtu na rok 1926 (s údaji ke 12. srpnu 1926) nebyla během roku vyčerpána plánovaná částka na úpravu Železářské ulice, a to ve výši 3683,30 Kč.[685] Dne 20. července 1927 rada nařídila městské technické kanceláři vyšetřit, proč neprovedla přechod Veselské silnice u Koruny.[686] Dne 27. července 1927 se radní usnesli provést jako nutné práce mj. dlážděný přechod u Koruny, a to ihned.[687] V září 1927 městská rada určila, že kostky potřebné k vydláždění přechodu u Koruny se zakoupí u Kamenického družstva ve Štěnovicích za 51 Kč/čtvereční metr.[688] V srpnu 1928 rozhodla rada, že firmě Š. Wolf a J. Novák se vyplatí kauce 2350,94 Kč za stavbu hradby u městských železáren. Část peněz se měla zadržet, pokud by na stavbě byly shledány závady.[689] V listopadu 1928 rada deklaruje, že z úspor z letošního rozpočtu budou ještě letos opraveny komunikační závady u městských železáren.[690] Na schůzi obecní okrašlovací komise v září 1929 pan Mašek upozornil, že ve stromořadí v Železářské ulici jsou dva akáty zlomeny a jeden suchý. Komise se usnesla provést obchůzku za účasti členů komise, pomologa a městského zahradníka.[691]
V listopadu 1929 rada rozhodla, že OÚ se ponechá příspěvek na asfaltování Šťáhlavské silnice podél dráhy, za podmínky, že okres nechá v roce 1930 vyasfaltovat Železářskou ulici.[692] Koncem listopadu 1930 při jednání o návrhu rozpočtu na rok 1931 se rada usnesla zakročit u okresu za úpravu okresní silnice v Železářské ulici.[693] V lednu 1931 radní na vědomí vzali zprávu OÚ o úpravě silnic v ulici Puchmajerově, Železářské a Denisově. Usnesli se uložit městské technické kanceláři vypracovat projekt na kanál v Železářské ulici.[694] V srpnu 1931 se radní na návrh J. Selementa usnesli, že okresní úřad se požádá o úpravy povrchu Železářské ulice, která obtěžuje své okolí prachem.[695] V lednu 1933 prezentovala levicová opozice na schůzi zastupitelstva programu boje s nezaměstnaností. Mimo jiné doporučila vydláždit Železářskou ulici od centra až k železničnímu viaduktu.[696] V dubnu 1935 v rozpravě o rozpočtu na rok 1935 doporučují sociální demokraté ústy Josefa Basáka, že obec by měla vydláždit Železářskou třídu.[697] Usneseními z 2. června a 24. června 1936 zastupitelstvo rozhodlo uzavřít půjčku 476 200 Kč, z čehož 200 000 Kč mělo jít na nouzové práce, konkrétně na úpravy Klabavky 150 000 Kč, na úpravy děkanského dvora po zboření stájí 20 000 Kč a na úpravy ulice po nábřeží Boreckého potoka u novostaveb paní Včalové 30 000 Kč. V září 1936 ovšem konstatovalo město, že využití peněz na tyto investice závisí na rozhodnutí vyšších úřadů. Nebylo jisté, kdy se začne s realizací. Město se proto rozhodlo zařadit náhradní využití těchto peněz na několik drobnějších akcí s celkovými náklady 50 000 Kč. Mezi nimi bylo i zřízení chodníku u městských železáren.[698]
V roce 1945 se MNV usnesl zřídit v Růžičkově ulici veřejné osvětlení.[699] Ulice měla už za Protektorátu projít rekonstrukcí. Obecní rozpočet na rok 1943 každopádně mluví mezi položkami zařazenými jako „potřeba z minulého roku“ i o „rekonstrukci Železářské ulice v hodnotě 500 000 korun“.[700] Patrně to ale nebylo realizováno. Rekonstrukce vozovky proběhla až v 50. letech, v 1. pětiletce, kdy byla ulice vydlážděna kostkami.[701] Podle Budovatelského programu pro Rokycany na období 1. červen – 31. prosinec 1950, přijatého v roce 1950, mělo město zorganizovat brigádnickou výpomoc silniční správě při úpravě ulice.[702] V návrhu směrného plánu města od profesora Mikuškovice, který v dubnu 1950 schválil MNV, se předpokládala změna trasy Růžičkovy ulice. Ta měla být ve své jihovýchodní části napřímena, zhruba přes nynější pozemky zimního stadionu a sportovní haly. Pod náspem železniční trati měla projít novým podjezdem. Dalším návrhem bylo zřízení pásu zeleně podél Růžičkovy ulice, který měl oddělit tovární areály bývalých městských železáren.[703] Ambiciózní projekt zůstal jen vizí.
Na podzim 1954 měla proběhnout podél Růžičkovy ulice výsadba stromořadí.[704] Mělo jít o ovocné stromy. V lednu 1956 ještě ale stále nebyl plán splněn.[705] Na jaře 1962 bylo podél ulice vysázeno stromořadí bříz. Před tehdejším podnikem Škoda Rokycany zároveň vznikl okrasný trávník.[706] Alej bříz přežila až do roku 2007, kdy byla pokácena kvůli výstavbě supermarketu Kaufland. Šlo ovšem o poněkud přerostlé, nekultivované a urbanisticky málo přínosné stromořadí. V 1. polovině roku 1964 byl vyasfaltován v Růžičkově ulici chodník v úseku od mateřské školy k železničnímu viaduktu.[707] V prosinci 1972 vyzvala sociální a zdravotní komise MěstNV Technické služby k opravě chodníku v Růžičkově ulici.[708] Podle informací z června měl ještě do konce roku podnik Stavoizolace, n. p. opravit chodník v Růžičkově ulici, kolem závodu Škoda až k železničnímu podjezdu.[709] Chodníky se pak opravdu roku 1973 dočkaly opravy.[710] Podnik Škoda na to poskytl 75 398 Kčs.[711] Město zde v roce 1973 investovalo 3000 Kčs.[712] V roce 1977 se uvádí, že v Růžičkově ulici byly opět asfaltovány chodníky.[713] V srpnu 1985 se uvádí, že město má projekčně připravenou akci chodník v Růžičkově ulici.[714] Ještě během roku 1985 provedly Technické služby opravu chodníku v Růžičkově ulici.[715]
V dubnu 1998 prováděla v této ulici, před zimním stadionem, firma Stavpartner výkopy pro telefonní kabely.[716] Generální opravy se ulice dočkala roku 2003, kdy tu byla položena nová asfaltová vozovka. Stavbu provedl na své náklady podnik Správa a údržba silnic Rokycany. Město přispělo na nové chodníky po obou stranách komunikace, od kruhového objezdu až k zimnímu stadionu.[717] Dne 12. května 2003 město zakázku na nové chodníky přidělilo firmě Stavby silnic a železnic, a. s. Plzeň za 1 134 251 Kč.[718] Práce se prováděly od začátku července do září 2003.[719] V červenci 2003 na chodníky převedlo zastupitelstvo v rámci úpravy rozpočtu dodatečných 150 000 Kč.[720] Chodníky (financované městem) a vozovka (placená Správou a údržbou silnic) přišly souhrnně na víc než 3 500 000 Kč.[721] Během prací vedl ulicí provoz jen ve směru z centra, doprava v opačném směru využívala objížďku ulicemi B. Němcové, Šťáhlavská a Plzeňská.[722] V roce 2003 byla položena nová vozovka a jednostranný chodník s dlažbou z betonových prefabrikátů i u železničního podjezdu. Před mostem, naproti zimnímu stadionu, vznikl přechod pro chodce.
Koncem roku 2006 začala v Růžičkově ulici stavba prodejny Kaufland. Kvůli zřizování odbočovacího pruhu a vjezdu do prodejny byla na jaře 2007 pokácena alej bříz u jižní strany ulice. Město uvádělo, že nedlouho předtím s jedinou výjimkou šlo o zdravé stromy, ale zhruba o 3 roky dříve u nich bylo zjištěno prosychání. Kácení proto město schválilo. Investor se zavázal, že provede náhradní výsadbu nové aleje (o něco dále od ulice). Měla být tvořena 16 tureckými lískami. Kvůli stavbě prodejny se také dočasně uzavřel chodník na jižní straně ulice a byla zabrána část vozovky.[723] V srpnu 2018 proběhla menší oprava vozovky Růžičkovy ulice, od železničního mostu k prodejně Kaufland.[724] V rozpočtu města na rok 2020 figurovala částka na opravu chodníku v Růžičkově ulici.[725] Během roku 2020 bylo vydáno územní rozhodnutí na pokládku optických kabelů v Růžičkově ulici a přilehlé oblasti.[726]
11.3.11. Vývoj pojmenování Růžičkovy ulice
Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 nemá ulice žádné pojmenování.[727] Evidenční katastrální mapa z roku 1877 ji uvádí jako Nová ulice. Tento název se zmiňuje i v regulačním plánu města z roku 1892, kde se ale objevuje i alternativní označení Žampírská ulice. Dne 29. prosince 1919 ji zastupitelstvo přejmenovalo na Železářskou ulici.[728] Označení se ale týkalo jen úseku od historického jádra města k hostinci U Koruny čp.144/II. V roce 1934 se město rozhodlo komplexně upravit uliční názvosloví.[729] Dne 4. ledna 1935 se konala porada o návrzích zvláštní komise. 25. dubna 1935 její návrhy posoudilo zastupitelstvo. Mimo jiné se navrhovalo Železářskou ulici prodloužit až k železničnímu viaduktu. Zastupitelstvo návrh schválilo.[730]
Své dnešní označení Růžičkova ulice, respektive ulice Josefa Růžičky, získala v červenci 1951.[731] Přejmenování schválila na zasedáních 15. května a 15. června 1951 rada MNV na počest 30. výročí založení KSČ.[732] Josef Růžička byl jedním ze zakládajících členů komunistické strany v Rokycanech.[733] Šlo o celou vlnu změn názvosloví, kdy mnoho rokycanských ulic obdrželo jméno zapadající do stalinské ikonografie. Uliční název byl poněkud nepochopitelně zachován i po roce 1989, patrně proto, že z místní historické paměti vymizel kontext, v jakém byl tento název ulici vnucen. Označení Železářská ulice by každopádně bylo daleko vhodnější.
11.4. Zaniklá Jirchářská ulice a starší zástavba na místě zimního stadionu
Na konci Růžičkovy ulice, mezi zaniklou Jirchářskou ulicí, nábřežím Padrťského potoka a náspem železniční trati, se v 2. polovině 20. století zformoval sportovní areál. Kromě zimního stadionu tu vznikla sportovní hala na sálové sporty a hotel s restaurací. Stavebně-urbanistický vývoj lokality je mnohem starší a složitější.
Komunikace, která z Růžičkovy ulice odbočuje podél boční strany zimního stadionu k nábřeží Padrťského potoka, nemá v současnosti oficiální označení. Původně se ale nazývala Jirchářská ulice. Toto jméno získala rozhodnutím rady MNV ze 7. září 1953.[734] Název odkazoval na jirchářskou tradici v této oblasti, které se proto již předtím říkalo V Jirchářích nebo U Tlukárny.[735] Jirchárna, tedy živnost zaměřená na úpravu kůží, tu fungovala v domku čp.110/II na místě dnešního Hotelu zimní stadion (viz níže).[736] Dne 27. února 1979 odsouhlasilo plénum MěstNV zrušení názvu Jirchářská ulice, z důvodu jejího začlenění do areálu zimního stadionu. Už 16. ledna 1979 návrh odsouhlasila rada MěstNV.[737]
11.4.1. Dům čp.110/II, flusárna a jirchárna
V části lokality blíže Padrťskému potoku, na místě pozdějšího hotelu za zimním stadionem, stával domek čp.110/II. Jeho vznik souvisí s několikaletým úsilím Michala Kavky, barvité místní postavy, o nalezení pozemku pro výstavbu chalupy. Michal Kavka bydlel v nedalekém domě čp.17/II před Pražskou branou (viz výše). Tam 7. dubna 1771 zemřela jeho první manželka Kateřina.[738] A zde se v lednu 1772 Michal Kavka ženil podruhé. Jeho chotí se stala Veronika Havelková.[739] Další děti už s Veronikou neměl.
Počátkem 80. let 18. století začal Kavka urputným způsobem hledat obecní pozemek, na kterém by si mohl zbudovat chalupu. Buďto v čp.17/II dosud žil jen jako nájemník, nebo pravděpodobněji chtěl zajistit své děti z prvního manželství. Opakovaně pak zahlcoval obecní radu návrhy na různé parcely, které chtěl získat do vlastnictví. Dne 12. července 1782 magistrát řeší žádost Michala Kavky „o vykázání sobě místa k vystavení nové chalupy blíž Žampírek.“ Obecní rada se usnesla, že si má vyhlédnout jiné místo, tady že zde vadí blízkost městského pole.[740] Dne 10. ledna 1783 Kafkovi magistrát zamítl i novou žádost, tentokrát o stavební místo „za Olovou branou,“ tedy před Saskou branou na starém Plzeňském předměstí.[741] Dne 24. ledna 1783 pak magistrátu předložil další návrh, postavit si dům vedle „Rempusovského domku“. Radní to prý vyšetří.[742] Rodina Rempusových tehdy obývala dům čp.83/II v Horákově ulici (viz popis zástavby na místě sídliště Na Železné). Kavkova žádost se ale patrně týkala domu čp.11-12/II v Čapkově ulici, kde v polovině 18. století byl vlastníkem Matěj Rempus (viz níže v rámci popisu Čapkovy ulice). Ani tam ale žádný nový domek nevyrostl. Dne 28. ledna 1783 magistrát zamítl i nejnovější Kavkovu žádost, aby si domek směl postavit proti mlýnu Pavla Čisteckého, tedy čp.18/II před Pražskou branou. Čistecký s tím nesouhlasil.[743] Horečnaté hledání stavebního místa neustávalo. Dne 7. února 1783 se magistrát zabývá dalším Kavkovým záměrem, tentokrát mělo jít o parcelu „vedle pana Zachariáše“. Radní konstatovali, že pokud by s tím Zachariáš souhlasil, může se tomu vyhovět.[744] Jan Zachariáš žil v čp.72/II ve stejnojmenné ulici na Pátku.[745] Dne 11. února 1783 se radní seznámili se stanoviskem Jana Zachariáše, který vyčlenění pozemku pro Michala Kavku u svého domu zamítl.[746] Ani pak Kavka nepřerušil sérii chaotických a patrně předem nepromyšlených námětů. Dne 14. února 1783 magistrát řeší Kavkovu žádost „o kousek obecního místa pro vystavení domku na Pátku, vedle Winšovo domku, anebo blíž pole pana Bečvaříka“. Obecní rada se unesla, že si vyžádá stanovisko Matěje Wünsche a Matěje Škrabala, „zdaž by nic naproti tomu neměli.“[747] Matěj Wünsch (Winš, Vinš) obýval domek čp.39/II stojící uprostřed Nerudova náměstí na Pátku.[748] Matěj Škrabal pak nedaleký dům čp.40/II na západní straně tohoto náměstí.[749]
V předjaří 1783 se Kavkova pozornost opět upřela na oblast při levém břehu Padrťského potoka, nad městem. Dne 18. února 1783 k magistrátu doputovala Kavkova žádost o pozemek „blíž vodáka, vedle staré řeky“. Radní to rovnou zamítli.[750] Vodák bydlel v čp.10/II v Čapkově ulici (viz níže). Dne 14. března 1783 magistrát zase řešil další, už osmé, podání od Michala Kavky, který tentokrát chtěl získat pozemek pro stavbu svého domku „u flusárny“. Radní rozhodli, že provede obhlídka na místě.[751] Dne 8. dubna 1783 Kavkovi magistrát po ohledání vzkázal, že se stavbou domku souhlasí, ovšem nesmí činit žádnou škodu s dobytkem.[752] Dne 4. května 1784 magistrát posuzoval Kavkovu žádost „strany kusu místa u svého domku pro zahrádku.“ Radní se usnesli, že se to povoluje, ale jen směrem k vodě, jen podél délky domu, ne ale po stranách a vpředu.[753] Tentokrát se zdá, že Kavka uspěl, protože v roce 1790 se v městských písemnostech zmiňuje „domek Michala Kafky na Pražském předměstí pod No. 110.“[754]
Dům čp.110/II tu určitě stál již v roce 1787. V matrice se uvádí, že 1. srpna 1787 v čp.110/II zemřel Matěj Šimkovic.[755] Nepatří do prvotní souvislé řady popisných čísel na Pražském předměstí 1–104, ukazující rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zavádělo číslování domů. Je tudíž jasné, že vznikl někdy mezi roky 1771–1787, a to mnohem blíže k pozdějšímu z těchto dvou dat. Až absurdní snažení Michala Kavky je dokladem rostoucího populačního tlaku na rozšiřování a zahušťování zástavby předměstí. Majitelem svého tak usilovně získaného příbytku ovšem asi nezůstal dlouho. Dne 13. července 1790 řešila obecní rada licitatorní (dražební) protokol „na domek Michala Kafky na Pražském předměstí pod No. 110.“ Radní vzali na vědomí, že se nedostavil žádný zájemce, tudíž se má uskutečnit druhé kolo dražby.[756] Celé Kavkovo snažení mělo ještě zajímavý epilog. V roce 1803 se uvádí s manželkou Veronikou jako majitel nově zbudovaného domku čp.126/II (viz výše, v popisu zástavby západního úseku Růžičkovy ulice), který zbudoval pro svého syna Dominika. Jeho jméno je tak spojeno se vznikem hned dvou domků.
Na mapě z roku 1838 je čp.110/II zakreslen coby nespalné stavení na parcele č.kat.398, situované na úzkou výspu mezi Mlýnským náhonem a Padrťským potokem. Vedle něj ještě stojí dřevěné stavení na pozemku č.kat.399. Jedno z nich byl původní Kavkův obytný domek čp.110/II a druhé obecní flusárna. Nevíme, který objekt je který, ale existence flusárny, tedy výrobny potaše, drasla, je zde potvrzena už ve zprávě, v níž Kavka poosmé (a úspěšně) žádal v březnu 1783 obec o pozemek, kdy použil formulaci „u flusárny“.[757]
Existence obecní flusárny v Rokycanech (ne nutně na témže místě, ale s vysokou mírou pravděpodobnosti ano) je prokázána už v roce 1771. Dne 2. prosince 1771 se obecní rada zabývala žádostí, kterou podal Josef Smrž. Konšelé mu nedlouho předtím zamítli žádost o přijetí mezi měšťany. On nyní nabízel, „aby mu dovoleno bylo černý flus táhnouti, by s manželkou živ býti mohl.“ Radní to ale nepovolili s tím, že „tady obecní flusárna jest, že by to na újmu čelilo.“[758] Taková zařízení většinou provozovala vrchnost (v tomto případě obec) a musela disponovat dostatečnou zásobou vody. Kromě Kavkovy chalupy se tu plánovala i výstavba dalšího příbytku. Dne 29. května 1787 se magistrát zabýval žádostí Jáchyma Mastníka, zda by mu město určilo pozemek „pro vystavení chalupy u flusárny.“ Obecní rada rozhodla, že se takové místo má vyhledat.[759] Dle seznamu z roku 1788 byl ale Jáchym Mastník majitelem domu čp.28/I v Komenského ulici, takže svůj zamýšlený domek asi nepostavil. Ale nedaleko čp.110/II vyrostla o pár let později chalupa čp.115/II (viz níže, v popisu Čapkovy ulice).
Dne 16. července 1793 se magistrát zabýval žádostí Jáchyma Lederera „um Errichtung eines neuen Pachtkontrakts der hiesigen Gemeindflusssiederei,“ tedy „o vyhotovení nové nájemní smlouvy na zdejší obecní flusárnu.“ Magistrát se usnesl, že věc předá hospodářskému úřadu, který to měl do 8 dnů posoudit.[760] Dne 13. srpna 1793 magistrát referuje, že bude možné smlouvu obnovit.[761] V Rokycanech je počátkem 19. století doložena ještě flusárna u Boreckého potoka (viz podkapitola o zástavbě západně od sídliště Hrudkovanka), ale ta nebyla obecní, takže tato zpráva se takřka jistě týká flusárny v nynější Čapkově ulici. Dne 19. srpna 1800 posuzovala schůze magistrátu přípis od podkomořského úřadu ohledně „der vom Franzen Markus einkauften wollenden vom Jakob Eisner verpachteten Gemeindflüsshütte,“ neboli „Františkem Markusem k odkupu chtěné, Jakubovi Eisnerovi pronajaté obecní flusárny.“[762] Dne 30. září 1800 se magistrát zabýval žádostí Františka Markuse „um Überlassung demselben in eigenthümlichen Einkauf der hiesigen Gemeindflüsshütte,“ tedy „o připuštění dotyčného k odkupu obecní flusárny do jeho vlastnictví.“ Magistrát ale s poukazem na význam flusárny pro obec žádost zamítl a Markuse odkázal na 30. října plánovaný pacht (tedy pronájem).[763] Dne 21. listopadu 1800 magistrát řeší výsledek licitačního (dražebního protokolu) na obecní flusárnu. Nejvíce nabídl stávající nájemce Jakub Eisner a pacht mu byl prodloužen na 6 let od 1. ledna 1801, za roční činži 451 zlatých. Magistrát to odsouhlasil.[764]
Dne 25. října 1808 se magistrát seznámil s žádostí Jakuba Lederera, člena zdejší židovské rodiny a „obrigkeit. Flußhauspächter,“ neboli „nájemce panské flusárny.“ Lederer žádal „um baldige Herstellung der bei dem Flußhaus beistandene Ueberfuhrbrücke über den am Flußhaus vorbeigehenden Mühlbach,“ česky tedy „o brzké zřízení, při flusárně stojícího průjezdního mostu přes Mlýnský náhon, procházející vedle flusárny.“ Radní v usnesení věc předali hospodářskému úřadu k prošetření a případnému opatření nabídek na stavbu.[765] Na indikační skice mapy stabilního katastru skutečně vidíme, kterak od flusárny vede přes Mlýnský náhon dřevěný mostek, ústící do pozdější Jirchářské ulice.[766] Je otázkou, zda Ledererova žádost spočívala v opravě již existujícího přemostění (pravděpodobněji), nebo jeho zcela nové výstavbě. V druhém případě předtím spojení s flusárnou vedlo brodem přes Mlýnský náhon. Dne 21. května 1813 se před magistrátem řešil přípis od podkomořského úřadu. Kromě jiného se v něm uvádělo, že „ist der Bauplan zur Überbauung des hierortigen Flußhauses an den Kreisinginieur, die Vorausmaß und Kostenüberschlag an das LUKamt einzusenden,“ tedy „má se stavební plán na přestavbu zdejší flusárny krajskému inženýrovi a předběžný výměr a odhad nákladů na zemský podkomořský úřad zaslat.“[767]
Jiné prameny ale uvádějí, že u domu jircháře Karla Noska čp.110/II v Čapkově ulici vyrostla flusárna až roku 1845, kdy nahradila flusárnu u Boreckého potoka, za domem čp.62/II. U domu Karla Noska prý fungovala flusárna do roku 1862.[768] Tyto zprávy nutně nemusí být v rozporu. Zdá se, že flusárna zde fungovala již před rokem 1783 a v roce 1845 mohla být nahrazena novou stavbou, nebo po mezidobí nečinnosti opětovně zprovozněna. V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1884, nazvaný „Nosek Karel, stavba kůlny čp.110/II“, další z roku 1889 pod jménem „Nosek Karel, přestavba komínu čp.110/II, Pražské předměstí“, z roku 1891 „Nosek Karel, rozšíření dílny čp.110/II“ a z roku 1896 „Nosek Karel, stavba pobřežní zdi na Padrťském potoce u čp.110/II“.[769] Na počátku 20. století v domě fungovala jirchárna Karla Noska, která dala jméno sem ústící ulici. Za 1. světové války tato živnost, zaměřená na zpracování kůží, ztratila většinu zakázek a roku 1920 zanikla.[770] Za první republiky proběhla na domě čp.110/II výměna šindelové krytiny za eternit. Později byla zbořena stará jirchářská dílna.[771]
Trhovou smlouvou z 2. října 1893 a 14. května 1894 prodala obec Karlu Noskovi (majitel čp.110/II) díl Padrťského potoka č.kat.2982/1 o ploše 168 čtverečních sáhů, přičemž kupec se zavázal zřídit v regulační čáře taras.[772] V roce 1934 projednává obec povolení k výmazu služebnosti na zřízení a udržování tarasu u čp.110/II. Dle trhové smlouvy z 2. října 1893 totiž u čp.110/II byla služebnost (věcné břemeno), ale ta se po provedení regulace Padrťského potoka stala zbytečnou, protože zatímco původní řečiště vedlo přímo u čp.110/II, nyní mezi domem a potokem vzniklo nábřeží s komunikací. 26. července 1934 rada doporučila výmaz služebnosti a v listopadu to schválilo i zastupitelstvo.[773] V listopadu 1936 na schůzi zastupitelstva Václav Štěrba poukázal na chatrný stav mostku přes Mlýnský náhon u domu čp.110/II a doporučil městské technické kanceláři, aby zde nechala postavit vyšší betonový mostek.[774] Viktorie Runtová získala 29. listopadu 1938 povolení na zřízení dvou obytných místností v čp.110/I. Projekt zhotovil Štěpán Wolf. Stavební úpravy prošly kolaudací 27. prosince 1938.[775]
Ve vnitrobloku u čp.110/II stál objekt se samostatným číslem čp.555/II. Vznikl asi koncem 30. let 20. století, popřípadě tehdy získal vlastní číslo popisné starší objekt. Za německé okupace ještě bylo přiděleno číslo popisné i přilehlému nádvornímu stavení čp.645/II. V archivu stavební městské kanceláře jsou zápisy o domě čp.645/II datovány do let 1943–1944.[776] V seznamu majitelů domu cca z roku 1945 měl čp.645/II stejného vlastníka (rodina Runtových) jako domy čp.110/II a čp.555/II.[777]
Po válce byly domy čp.110/II, čp.555/II a čp.645/II v majetku Domovní správy, ale dle vyjádření z roku 1967 je hodlala nabídnout k odprodeji soukromým zájemcům.[778] V září 1968 už se uvádí, že čp.110/II, čp.555/II a čp.645/II byly prodány.[779] V 2. polovině 70. let nicméně tato skupina objektů musela ustoupit demolicím. V červnu 1977 domy ještě stojí, ale uvádí se, že jejich obyvatelům bude nutno opatřit 7 náhradních bytů (pokud možno ještě v roce 1977). Do toho se ovšem počítal i nedaleký dům čp.144/II (bývalý hostinec U Koruny, viz výše). V témže zápisu se konstatuje, že v domě čp.110/II ještě zbývají 3 byty, v čp.645/II 1 byt a v čp.144/II 2 byty.[780] V srpnu 1977 souhlasila rada MěstNV se zvýšením výkupní ceny za čp.555/II o 15 % (majitelé Boh. a Blanka Bulkovi).[781] MěstNV v roce 1977 vynaložil na výkup nemovitostí pro rozšíření areálu zimního stadionu 102 255,90 Kčs.[782] Domy čp.110/II a čp.645/II zanikly v lednu roku 1978.[783] Letecký snímek z července 1978 už ukazuje, že jsou odstraněny.[784] Na jejich místě pak v 80. letech vyrostl hotel určený pro ubytování sportovců (viz níže).
11.4.3. Rybník za Žampírkami
Na mapě 1. vojenského mapování z 80. let 18. století je přímo na ploše nynějšího zimního stadionu, respektive v oné polovině lokality, která je blíže Mlýnskému náhonu, zakreslena vodní plocha. Jednalo se o rybník za Žampírkami. Jeho rozloha se nedá snadno z této, bez moderních trigonometrických metod pořizované mapy vyčíst, ale byl menší než Děkanský rybníček ve čtvrti Pod Kostelem, který zaujímal plochu cca 43 arů. Rybník za Žampírkami mohl mít zhruba polovinu této rozlohy.
Zajímavou informaci o okolnostech jeho vzniku poskytuje
protokol z 27. září 1785, kdy magistrát projednával žádost Ludmily Kislingové,
která projevila zájem o „ten rybníček za
Žampírkama.“ Dodala, že její zemřelý manžel Rumfeld jej „na vlastní náklad postaviti dal.“ Obecní rada se ale usnesla, že
rybníček „se pro obecní potřeby zachovati
musí“ a žádost Kislingové odmítla.[785] Zpráva
je důležitá údajem o tom, kdo a kdy vodní plochu dal zřídit. Šlo o významného
rokycanského měšťana Jana Rumfelda, uváděného v roce 1758 jako donátora
kamenného kříže v u dnešní kaple v Borku. Roku 1757 se
uvádí jako majitel domu čp.120/I na Malém náměstí,[786] který
pak v roce 1788 vlastnila právě Ludmila Kislingová. Sádky tudíž vznikly
někdy v 2. polovině 18. století. Jan Rumfeld zemřel roku 1783 ve věku 65
let.[787] Možná se vznikem této vodní nádrže souvisí i zpráva z 11.
července 1775, kdy před obecní radou promluvil František Kroft (Kraft) ve jménu
arendátorů (nájemců obecních statků). „Kterak
oni k arendě při tom nově vystaveném býti majícím rybníku loukou užívali,
která nyní skrze vodu podkalena jest. Při tom taky na hráz mnoho drnů vzato
jest, takže oni ji nyní užívati nemůžou.“ Radní se usnesli, že se ta louka
má vyšetřit a potom až do příjezdu pana inspektora z Teplic „zanechati k rozeznání.“[788] Znamenalo by to, že rybník vznikl někdy v 1.
polovině 70. let 18. století. Ztotožnění zprávy z roku 1775 s vodní
nádrží za Žampírkami ovšem zůstává pouhou hypotézou. Také mohlo jít o tehdy právě
budovaný (a to je potvrzené) rybník u mlýna pod Vršíčkem.
Funkcí rybníka za Žampírkami (kromě chovu ryb) nejspíše bylo poskytovat regulaci průtoku Mlýnského náhonu, který jej napájel. Řada mlýnů situovaných při jeho toku pod tímto rybníkem, mohla v časech slabšího vodního stavu využít řízené upouštění rybníčku. Existence této vodní nádrže neměla dlouhého trvání. Musel vzniknout za života Jana Rumfelda, tedy až někdy okolo poloviny 18. století (ne-li později). A na mapě stabilního katastru z roku 1838 už není. Rozkládal se tu zemědělský pozemek č.kat.2396. Na indikační skice této mapy se dozvídáme, že šlo o pole v majetku Josefa Krafta z čp.101/I.[789] Součástí krajiny v zázemí Rokycan tak byl jen asi tři čtvrtě století. Asi i proto se povědomí o jeho existenci prakticky vytratilo z místní paměti, na rozdíl od jiných zrušených rybníků.
11.4.3. Dobytčí tržiště a mýtnice
Pozemky mezi Jirchářskou ulicí a náspem železniční trati se koncem 19. století využívaly jako jezdecké cvičiště pro rokycanskou vojenskou posádku. Oblasti se proto říkalo „Rajčůr“ nebo „Rajtšůr“ (z německého Reitschule).[790] Po odchodu armády zde vzniklo dobytčí tržiště. Fungovalo tu podle Karla Hofmana od 29. srpna 1913 až do 2. světové války.[791] Jde ale o omyl, protože již mapa města z roku 1907 lokalitu označuje jako „tržiště na dobytek“. V městském archivu se nachází složka z roku 1900, nazvaná „stavba tržního domu na dobytčím tržišti“.[792] Šlo patrně o malý objekt na č.kat.605, situovaný na západní okraj areálu, který je zachycen v dodatečných zákresech do evidenční katastrální mapy. V srpnu 1932 radní uložili městské technické kanceláři předložit návrh a rozpočet na pisoár na dobytčím tržišti.[793] V září 1932 město oznamuje, že upraví terén dobytčího trhu navezením vhodného materiálu.[794] Na části pozemku měli cvičiště rokycanští hasiči. Jeho součástí byla i věž na sušení hadic. Tato konstrukce byla odstraněna 26. listopadu 1938.[795] Leziště na „tržišti u České koruny“ se v květnu 1938 popisuje jako „v žalostném stavu“.[796]
Při Růžičkově ulici, poblíž náspu železnice, vyrostly na přelomu 19. a 20. století dva dodnes dochované domy. Dům čp.190/II je přízemní, s valbovou střechou. Číslo popisné čp.190/II se uvádí již ve sčítání lidu roku 1890. Tehdy ovšem šlo o mýtnici na Veselské silnici neboli Veselské mýto.[797] Šlo o kdysi běžnou součást městské technické infrastruktury. Malé domky byly situovány na příjezdových silnicích do Rokycan a v nich se vybíralo mýto od povozů. Není jasné, kde přesně se tato mýtnice čp.190/II nacházela. Mohlo to být přímo na místě dnešního domku, který v takovém případě vznikl po zboření nebo rozšíření zrušené mýtnice asi počátkem 20. století. Na evidenční katastrální mapě už je v reambulaci z doby cca okolo r. 1910 zachycen půdorysně současný dům čp.190/II. Nedaleko odtud zachycuje mapa také jakýsi menší objekt č.kat.605 na rohu tehdejšího dobytčího tržiště, v prostoru dnešního zimního stadionu. To ale spíše byla nějaká bouda pro správce tržiště, zmiňovaná ve stavebních spisech roku 1900 jako „tržní dům na dobytčím tržišti“ (viz výše).[798] Není ovšem vyloučenou, že právě takováto „bouda“ plnila i roli výběru mýta. Mýtnice mohla teoreticky stát i zcela jinde, za okrajem tehdejšího města, někde v prostoru pod Kotlem, odkud Veselská silnice vstupovala do rokycanské kotliny. V městském archivu se nachází složka z roku 1889, nazvaná „Stavba mýtnice při silnici Rokycansko-Mešenské“.[799] To mohla být stavba onoho Veselského mýta, evidovaná ve sčítání lidu roku 1890. V městském archivu se nachází složka z roku 1904, nazvaná „Černá Marie, zápis domu čp.190/II do pozemkové knihy“, a z roku 1906 „Černý Antonín, přístavba čp.190/II, Pražské předměstí“.[800] Může to napovídat, že starší mýtnice byla prodána do soukromého vlastnictví a následně adaptována na dnešní dům čp.190/II. V takovém případě skutečně stávala na jeho místě. Jde ovšem jen o hypotézu. Současný dům čp.190/II do ulice hledí čtyřosým, nečleněným průčelím. Střecha je kryta taškami. Dům není v dobrém technickém stavu. Jeho obytné využití je problematické kvůli sousedství rušné ulice a mohutných komplexů zimního stadionu a sportovní haly, přičemž příjezdová cesta k sportovní hale vede přímo okolo zahrady čp.190/II, jež tak postrádá základní soukromí. Dne 4. ledna 1940 povolila rada nástavbu čp.190/II.[801] Ovšem ta patrně nebyla realizována.
Vedle stojí dům čp.224/II, vzniklý v první dekádě 20. století. V městském archivu se nachází složka z roku 1905, nazvaná „Tyrpekl Václav, kolaudace domu čp.224/II, Pražské předměstí“.[802] Jde o přízemní stavbu, se sedlovou střechou. Stejně jako v předešlém případě jde o příklad architektury pro střední a nižší střední vrstvy, funkčně jakýsi přechod mezi tradiční domovní zástavbou a rodinným domkem. Průčelí těchto domů měla ještě ambici vytvářet souvislou uliční čáru, nikoliv jen bodovou izolovanou zástavbu, jaká v Rokycanech nastoupila po roce 1918. Podobná zástavba se nachází například v ulicích Wünschova a Tylova ve čtvrti východně od sídliště Na Železné nebo v Alešově ulici na tzv. Novém světě na Plzeňském předměstí. Dnes oba domy plní roli v tom, že vytvářejí kulisu uliční fronty a zakrývají tak ponuré hmoty zimního stadionu a sportovní haly, které se tyčí za jejich zahradami.
I u domu čp.224/II platí, že jeho využití pro obytné účely je prakticky nemožné. Ostatně čp.224/II už k bytovým účelům delší dobu neslouží. Byl přeměněn někdy po roce 2000 na prodejní účely a v roce 2004 k němu bylo přistavěno, blíže k náspu železniční trati, nové přízemní křídlo s barem a bowlingovou dráhou. Na podzim 2006 se bar rozšířil i do původního objektu čp.224/II a skrz tento objekt veden nově i vstup do podniku.[803] V roce 2005 požádal majitel Ing. Robert Němeček město o odprodej části pozemku č.kat.2596/1 za čp.224/II (v sousedství házenkářské haly), o rozloze cca 150 čtverečních metrů. Plánoval rozšířit podnik o kurty na squash.[804] Dne 3. října 2005 vzala žádost na vědomí rada a uložila odboru města projednat možnost směny pozemků mezi panem Němečkem a obcí. V lednu 2006 uložila rada odboru rozvoje města, aby zamýšlený odkup pozemku projednal s házenkářským klubem. Ten totiž namítal, že protažení parcely za čp.224/II omezí přístup ke sportovní hale. Němeček navrhl, že bude respektovat věcné břemeno, tedy umožní případný přístup k házenkářské hale. To ale sportovní oddíl nepovažoval na dostatečné. 13. března 2006 proto rada odložila rozhodnutí. 24. dubna 2006 radní rozhodli, že transakci s panem Němečkem provedou, ovšem redukují pozemek, který mu město odprodá tak, aby zajistili přístup k hale.[805] Dne 15. května 2006 o tom jednala opět rada. Souhlasila se záměrem výměny pozemků mezi Němečkem a obcí. Ukázala se výhodná pro obě strany. Robert Němeček totiž městu mohl nabídnout část parcely mezi svým domem a náspem železniční trati, při Růžičkově ulici. Právě tudy měl být veden plánovaný podchod pro pěší pod železniční tratí, který by vyřešil nedostatečnou kapacitu stávajícího chodníku v podjezdu. 30. května 2006 o věci jednalo zastupitelstvo.[806] Dne 15. ledna 2007 zastupitelstvo města schválilo směnu části č.kat.2596/1 ve vlastnictví města za část č.kat.2558 ve vlastnictví Bowling-café bar s. r. o. s doplacením rozdílu cen pozemků ve výši 28 763 Kč.[807]
11.4.4. Původní sportovní hřiště
Už dávno před výstavbou zimního stadionu byla tato část města (respektive okraj tehdejšího města) i lokalitou sportovních aktivit. Okolo roku 1920 se část pozemku u dobytčího trhu využívala jako fotbalové hřiště.[808] V roce 1931 byla prodána část této plochy (pozemek č.kat.2595) komunistické Jednotě proletářské tělovýchovy, která tu zřídila hřiště na házenou.[809] V prosinci 1930 obecní správní komise deklaruje, že s Proletářskou jednotou se bude jednat o podmínkách prodeje č.kat.2595.[810] Obecní hospodářská komise ale v červnu 1931 nedoporučila pozemek č.kat.2595 prodávat, prý bude zapotřebí k rozšíření tržiště. Doporučila pronájem.[811] Pronájem č.kat.2595 Proletářské jednotě odsouhlasila v červenci 1931 i městská rada.[812] Radní navrhli pronájem za 50 Kč/rok. V srpnu 1931 jedná o pronájmu č.kat.2595 u tržiště z volné ruky Jednotě proletářské tělovýchovy na letní cvičiště i zastupitelstvo. Plocha pozemku činila 3262 čtverečních metrů. Využíval se jako role, přičemž cca 186 čtverečních metrů z něj zabrala dráha. Zastupitelstvo uznalo argumenty obecní hospodářské komise, že pozemek může město jednou potřebovat pro rozšíření tržiště. Navíc příjezd na něj vedl přes tržiště. Komunistická tělovýchovná jednota ale o pronájem neměla zájem. Národní demokrat J. Alferi se vyslovil pro prodej jednotě. Pro byl logicky i komunista Josef Hofman. Všechny tělovýchovné organizace by podle něj měly mít svá cvičiště. Zastupitelé se usnesli vrátit bod radě k posouzení prodeje.[813] Dne 24. září 1931 radní souhlasili s prodejem.[814] Když o věci v říjnu 1931 znovu jednala rada, rozhodla nechat věc opětovně posoudit obecní hospodářskou komisí.[815] Ta v říjnu 1931 taktéž souhlasila s prodejem.[816] V prosinci 1931 prodej schválilo zastupitelstvo. 6. října 1931 byla sepsána trhová smlouva. Pozemek o rozloze 3262 čtverečních metrů město prodalo za 4535 Kč. Nabyvatel ale souhlasil s možností zpětného odkupu, pokud bude obec pozemek potřebovat. Kupec se také zřekl práva přejezdu přes pozemek č.kat.2948 (cesta k tržnici) s tím, že příjezd bude veden po pozemku č.kat.2952/2.[817] Tělocvičná plocha se ale patrně brzy poté rozšířila i o část vedlejšího tržiště. V červenci 1932 oznamuje rada, že s Jednotou proletářské tělovýchovy se dohodnou podmínky pronájmu části tržiště.[818] Dne 28. července 1932 byly tyto podrobné podmínky radou odsouhlaseny.[819] V říjnu 1932 získala Jednota proletářské tělovýchovy stavební povolení na cvičiště na pozemku č.kat.2595.[820] V roce 1933 obec posuzuje směnu části obecního pozemku č.kat.2595 za stejný díl drážního pozemku č.kat.2991/1. Šlo o pozemek mezi drahou a tržištěm u Koruny. 12. dubna 1933 to rada doporučila ke schválení a 28. dubna 1933 transakci schválilo zastupitelstvo.[821] Hřiště se otevřelo roku 1933.[822] Pro posyp z tmavé škváry se tu říkalo „Na Černém hřišti“.[823]
V roce 1945 povolil MNV rozšíření hřiště pro potřeby Sportovního klubu Rokycany, dle žádosti z 22. listopadu 1944.[824] Ještě v červnu 1945 projednal národní výbor i další žádost o pronájem části plochy bývalého tržiště pro stavbu kabin lehkoatletického oddílu LK Stadion Rokycany. Žádost postoupil stavebnímu úřadu.[825] Dne 27. června 1945 žádost o pronájem definitivně odsouhlasil MNV.[826] Lehkoatletický areál se tak rozšířil o cca 20 metrů směrem k Padrťskému potoku.[827] Zvětšené hřiště pak mělo kapacitu 3000 diváků a jeho součástí byla i tribuna s krytými ochozy.[828] V té době se ale načas uvažovalo, že „Rajčůr“ bude využít zcela jinak, měla tu vyrůst autobusová depa. Na jaře 1946 se totiž na MNV obrátilo ředitelství Československých drah s tím, že v Rokycanech chce postavit autobusové garáže a opravny. Od počátku mělo zájem o pozemky v Pivovarské ulici (tzv. Pivovarská louka, viz popis čtvrti východně od sídliště Na Železné). Tu si ale město chtělo podržet pro chystanou výstavbu školy, a tak 6. června 1946 drahám nabídlo bývalé dobytčí tržiště v Růžičkově ulici.[829] Vedení drah s tím nesouhlasilo, ale svolilo s vypracováním odborného posudku. 13. září 1946 o umístění depa jednala zvláštní komise.[830] Pozemky v Růžičkově ulici ovšem nebyly shledány jako vhodné, zejména pro tehdy špatnou průjezdnost navazující Jiráskovy ulice (v jejím východním úseku ještě stála původní zástavba a zatáčka k sokolovně byla velmi úzká).[831] Některým představitelům města se idea postavit v Růžičkově ulici autobusové garáže beztak nezamlouvala, kvůli záboru ploch sportovišť. Autobusové depo pak nakonec skutečně roku 1947 vyrostlo v Pivovarské ulici a pozemky v Růžičkově ulici se dál rozvíjely jako zóna pro sport a rekreaci. V roce 1955 byly odvezeny z bývalého tržiště žulové patníky a použity na rozšiřování budovy hvězdárny na Oseckém vrchu.[832] V roce 1956 byla dokončena na házenkářském hřišti výstavba umýváren. Do kabin zavedena voda a plyn.[833]
11.5. Zimní stadion čp.1018/II v Růžičkově ulici
11.5.1. Výstavba hřiště na házenou a ledního kluziště
Část házenkářského hřiště a volné pozemky na jeho západním okraji byly v 60. letech 20. století zabrány pro výstavbu zimního stadionu, respektive tehdy ještě pouze kluziště. Poprvé se o myšlence zbudovat v Rokycanech zimní sportoviště debatovalo na zasedání MNV v říjnu 1958. Člen národního výboru Josef Šampalík to nadhodil při rozpravě na plénu a jeho kolega Jiří Řepa uvedl, že prostor u bývalého hostince Koruna by byl pro tuto stavbu vhodný. Nestává se příliš často v stavebních dějinách města, aby se takto nezávazně navržené plány opravdu realizovaly. V případě zimního stadionu se to stalo, byť s mnohaletým zpožděním a v několikerých etapách.[834] Už v prosinci 1959 se uvádí, že na tržišti u hostince Koruna začala výstavba kluziště.[835] V té době zároveň město usiluje o zřízení kluziště v areálu koupaliště pod Husovými sady (viz kapitola „Osecký vrch“). V listopadu 1962 ale na plenární schůzi MěstNV bylo konstatováno, že ačkoliv se kluziště pod Strání plánuje už tři roky, Komunální služby na to nemají peníze.[836] Od té doby se už zimní sportoviště rozvíjelo v Růžičkově ulici. V roce 1965 (dle jiného pramene již roku 1962[837]) začaly některé terénní úpravy na výstavbě stadionu u Koruny. Samotná výstavba měla odstartovat v roce 1966.[838] Na podzim 1965 se dohodl podnik Kovohutě a Československý svaz tělesné výchovy, že ve spolupráci s MěstNV provedou opravu sportovního areálu na českou házenou a lední hokej.[839] Během roku 1965 zde byl při zemních pracích učiněn velký pokrok. Na rok 1966 byla tato investice zařazena do Akce Z.[840] Schválila ji komise pro výstavbu 2. listopadu 1965.[841] Od ONV na to město dostalo 60 000 Kčs.[842] V roce 1966 měl ČSTV poskytnout 90 000 Kčs.[843] Město na to z finanční rezervy prostřednictvím komise plánovací a finanční uvolnilo 148 000 Kčs. Pak se ukázalo, že to nebude stačit.[844] Dne 16. března 1966 rada MěstNV požádala ONV o zařazení výstavby hřiště české házené do plánu Akce Z bez finančního krytí.[845] Mezitím se konalo jednání mezi MěstNV a ČSTV o zajištění peněz. Nedostatek financí a pomalé tempo investiční výstavby tehdy byl všeobecný rys československého hospodářství. Vláda na to reagovala v březnu 1966 usnesením č.106/66 o sdružování finančních prostředků. 29. dubna 1966 se ve stejném duchu vyjádřilo i usnesení ÚV KSČ. Pro některé stavby si měly národní výbory sestavovat společný rozpočet (v dnešním slovníku „kofinancování“) s místními organizacemi nebo průmyslovými podniky. 28. – 29. září 1966 se na toto téma konala porada na MěstNV. A právě model kofinancování byl aplikován i na tento budovaný sportovní areál. Podle dohody, uzavřené roku 1966 měl MěstNV přispět třetinu (148 000 Kčs) a ČSTV dvě třetiny (296 000 Kčs) nákladů.[846] V květnu 1966 pokračovaly práce na sportovišti české házené dobře, v létě 1966 opět zpomalily. 26. července 1966 rada národního výboru vzala na vědomí zprávu o postupu prací na výstavbě stadionu házené v Akci Z.[847] Dne 22. srpna 1966 uložilo plénum MěstNV komisi pro výstavbu do konce srpna dodat na ONV projektovou dokumentaci na chystaný sportovní stadion TJ Kovohutě.[848]
Stadion měl vyrůst dle projektu ing. Mojžíše a ing. Vlčka ve třech etapách. V 1. etapě mělo dojít k novému oplocení směrem od Jirchářské i Růžičkovy ulice, k zřízení vjezdu a vchodů s kabinami pro prodej vstupenek. V 2. etapě se počítalo se zrušením stávajícího dřevěného oplocení mezi hřištěm na hokej a házenou, kde měla vyrůst ocelová krytá tribuna. Konečně v 3. fázi se plánovala rekonstrukce elektroinstalace a osvětlení hokejového hřiště, dále výstavba nářaďovny, eventuálně i bytu správce.[849] V srpnu 1966 už je prakticky hotova 1. etapa (oplocení, vchody, vjezdy) a téměř hotovy i kabiny na prodej lístků. V období leden-srpen 1966 se tu odpracovalo 1520 brigádnických hodin, s hodnotou díla 39 000 Kčs. S 2. etapou se mělo začít, až Hutní odbytová základna Plzeň dodá potřebné profilové železo. Tribunu měl zhotovit podnik ŽDH Ejpovice.[850] V prosinci 1966 se uvádí, že práce jsou prozatím přerušeny. Za rok 1966 tu bylo odpracováno 3660 brigádnických hodin (plán činil 4060 hodin).[851] Podle alternativního údaje zde ale za rok 1966 bylo odpracováno jen něco přes 2000 brigádnických hodin a hodnota vytvořeného díla dosáhla 35 000 Kčs.[852] V únoru 1967 vyslovil národní výbor oficiální pochvalu Zdeňku Wohlmutovi za dobrou organizační a obětavou práci na této akci.[853] V listopadu 1967 se uvádí, že v prostoru u Koruny probíhá výstavba betonové plochy na hokej.[854] Zpráva z dubna 1968 mluví o tom, že výstavba stadionu bude pokračovat i v roce 1968, v Akci Z. Mělo jít o dílo v odhadované hodnotě 124 000 Kčs, s náklady 113 000 Kčs.[855] Podle údajů z dubna 1968 se ale hodnota investice vyčíslovala na 107 000 Kčs.[856] Městský národní výbor na tuto investici pro rok 1968 vyčlenil z rezervního fondu 13 000 Kčs.[857] Kluziště TJ Kovohutě mělo být ještě během roku 1968 dokončeno.[858] Z plánu 13 000 Kčs se proinvestovalo za 1. pololetí z fondu MěstNV 12 000 Kčs. V září 1968 se uvádí, že akce stadion u hřiště házené TJ Kovohutě v hodnotě 142 000 Kčs už byla dokončen.[859] Původní rozpočet na tuto akci na rok 1968 měl činit 55 000 Kčs, ve skutečnosti se prostavělo 35 351,96 Kčs.[860] Dne 11. září 1968 rozhodla taky rada MěstNV zařadit do plánu Akce Z i nový betonový nátěr na zimním stadionu TJ Kovohutě.[861] Dne 23. října 1968 to potvrdila rada MěstNV.[862] Z 20 000 Kčs, které byly přiděleny pro rok 1969 na další fázi výstavby kluziště TJ Kovohutě, se v 1. pololetí 1969 ve skutečnosti utratilo 19 000 Kčs.[863] Za celý rok, kdy bylo kluziště dokončeno, se prostavělo 18 896 Kčs a vzniklo dílo za 75 000 Kčs.[864]
Původní projekt stadionu prošel mnoha revizemi. Po jednání mezi místní a celostátní reprezentací Československého svazu tělesné výchovy byl pozměněn. Provést se měla jen úprava hokejového hřiště a stavba nového plotu.[865] Samotná výstavba zimního stadionu měla proběhnout až v následujících letech.[866] Dne 24. května 1967 projednala rada MěstNV detailní situování zamýšleného stadionu. Znovu se o tom jednalo 7. června 1967.[867] V listopadu 1967 město říká, že výhledově plánuje dokončení areálu české házené a hokeje. Zdůrazňuje ale, že jde o nezávazné návrhy na následující roky a že je nutné projednat tuto záležitost s majitelem (TJ Kovohutě).[868] Značný problém nastal v roce 1969. Při projednávání koncepce dopravního řešení města byl zformulován záměr zbudovat novou spojnici centra a průmyslové oblasti v jihovýchodním sektoru Rokycan. Nová komunikace měla zhruba sledovat trasu Růžičkovy ulice, ale předpokládalo se její rozšíření a napřímení a také zřízení nového podjezdu pod železniční tratí. Tyto záměry ovšem kolidovaly s plány na zimní stadion, přes část jehož pozemku měla nová komunikace vést. V červnu 1969 na tento rozpor poukazuje Václav Tábořík. Podle něj už byla sice u házenkářského stadionu zbudována betonová plocha a trubky na vodu pro zimní stadion, ale teď musí město jasně říct, zda má smysl v investicích pokračovat. Klíčovou otázku nebyl schopen zodpovědět ani předseda MěstNV František Hlad, který se omezil na konstatování, že věc se bude muset konzultovat.[869] Dle informace z dubna 1972 činila plocha stadionu TJ Kovohutě u Koruny 8100 čtverečních metrů.[870]
11.5.2. Výstavba umělé ledové plochy
Dalším problémem bylo, že stávající, po mnoho let postupně budovaný stadion, byl jen velmi prostým zařízením, prakticky nekrytou vodní plochou, která se v době mrazů napouštěla a využívala pro bruslení. I když do ní brigádníci investovali mnoho práce a město i Kovohutě mnoho peněz, nakonec se ještě před svým dokončením tato stavba tak trochu přežila. Na počátku 70. let 20. století tak započalo budování zcela nového sportoviště, nyní již skutečně hodného označení „zimní stadion“, byť zatím nekrytý. Dle výhledového harmonogramu investic z roku 1969 se předpokládala výstavba ledové plochy v letech 1971–1975. Investorem měly být Kovohutě.[871] Nakonec budování stadionu odstartovalo roku 1973. Koncem roku 1972 bylo zadáno zhotovení projektu.[872] V lednu 1973 se konala klíčová porada za účasti představitelů OV KSČ, MěstNV, ONV a podniků ČKD Praha, Kovohutě Rokycany a Stavoprojekt Plzeň. Dále se jí účastnili zástupci krajského a okresního výboru České tělovýchovné organizace (ČTO). Výsledkem bylo rozhodnutí, že technologickou část stadionu (šlo o drahé zařízení na udržování umělé ledové plochy) dodá ČKD Praha. Stadion bude financovat městský národní výbor a běžné řemeslnické práce provede Okresní stavební podnik. Do konce července 1973 byla vyhotovena detailní projektová dokumentace. Rozpočet měl činit 9 239 000 Kčs. Kvůli koordinaci investice se zřídily zvláštní komise.[873] Projekt vypracoval ing. arch. Němeček z plzeňského Stavoprojektu.[874] Rozpočet byl nakonec stanoven na 7 608 777 Kčs, přičemž KNV jej při finálním posuzování snížil na 6 537 000 Kčs. Stavba sestávala ze tří etap: umělá ledová plocha s technickým blokem s odhadovanými náklady 4 640 000 Kčs, šatnový blok a sociální zařízení za 1 480 000 Kčs a oplocení plus komunikace za 426 000 Kčs.[875] V plánu výstavby na rok 1973 se počítalo u této akce s náklady i vytvořeným dílem ve výši 850 000 Kčs.[876] Stadion se stavěl od srpna roku 1973,[877] podle jiných pramenů od března 1973.[878] Zčásti šlo o Akci Z (brigádnický, částečně dobročinný styl výstavby).[879] Přesto asi míra brigádnické výpomoci nesplňovala očekávání, protože v létě 1973 (někdy po 19. červnu) rozhodla rada MěstNV svolat na 15. srpen 1973 schůzi za účasti MěstNV, UO KSČ a občanských výborů k otázce plnění závazků na výstavbě zimního stadionu.[880]
Dle údajů ze září 1973 bylo za 1. pololetí roku na zimním stadionu prostavěno jen 62 000 Kčs.[881] Částka určená k proinvestování za celý rok 1973 se zároveň zvýšila na 1 000 000 Kčs.[882] Podle jiného pramene byl rozpočet upraven na 1 400 000 Kčs. Skutečné náklady za rok 1973 nakonec dosáhly 1 324 000 Kčs.[883] Už k říjnu 1973 zde bylo odpracováno 5320 brigádnických hodin, z toho 1805 zdarma.[884] V roce 1973 zde pomáhala i místní vojenská posádka. Společně s další brigádnickou akcí na úpravě Muchovy ulice na Jižním předměstí vojáci odpracovali 950 hodin.[885] V květnu 1974 už bylo na sportovišti celkem odpracováno 21 423 hodin, z toho 7826 zdarma.[886] Národní výbor opakovaně vyzýval občany, aby přišli pomoci.[887] Za 1. pololetí roku 1974 se zde odpracovalo 14 307 brigádnických hodin (z toho 2666 bez honoráře).[888] Do konce října 1974 to bylo 44 760 hodin (21 676 zdarma).[889] Tato čísla pak do listopadu 1974 vzrostla na 46 400 hodin, z toho 21 300 nehonorovaných.[890] Dle návrhu rozpočtu na rok 1974 se mělo být na stadionu prostavět 3 200 000 Kčs, s hodnotou vytvořeného díla 3 680 000 Kčs.[891] V květnu 1974 už bylo prostavěno 1 700 000 Kčs z celkových odhadovaných 9 290 000 Kčs.[892] V září 1974 se ale uvádí, že za 1. pololetí 1974 bylo na stadionu proinvestováno jen 926 000 Kčs (plán zněl 3 200 000 Kčs). Na jiném místě téhož dokumentu se zase uváděly náklady za 1. polovinu roku 1974 922 400 Kčs (a vytvořená hodnota díla 1 070 000 Kčs).[893] Zároveň probíhalo opatřování peněz na tuto investici, v rámci sdružených finančních prostředků. Podnik Kovohutě přispěl 400 000 Kčs, RND Ejpovice 500 000 Kčs, ŽBC Hrádek 1 100 000 Kčs, Škoda Plzeň 1 000 000 Kčs, Hamiro 20 000 Kčs, Tenkocement Holoubkov 50 000 Kčs, Autodružstvo Rokycany 20 000 Kčs, Meliorační družstvo Ejpovice 100 000 Kčs, Kovosvit Holoubkov 400 000 Kčs, Státní statek Rokycany 108 000 Kčs, JZD v okrese Rokycany přispěla částkou 2 294 295 Kčs a OV ČTO 1 500 000 Kčs.[894] Za rok 1974 šlo na stavbu stadionu ze sdružených finančních prostředků 2 700 000 Kčs.[895] Za rok 1974 se tu celkem prostavělo 3 040 871,59 Kčs (plán činil 3 200 000 Kčs).[896]
Nejdříve došlo k demolici starých házenkářských šaten, pak se kopaly základy pro pokládku chladicího potrubí.[897] V září 1974 se konstatuje, že vzhledem k počasí pokračují práce velmi pomalu (zejména dobetonování umělé ledové plochy, aby ji mohli převzít zaměstnanci ČKD Praha k montáži). Problémy byly i v zajištění elektrických rozvaděčů a kotlů, vázla dodávka cementu a betonu. V 1. pololetí 1974 byly dodány na staveniště kompresory a trafa, 24 kusů koncovek kmitočtu a položen kabel VN 22 kW. V září 1974 dosud nebyl kabel napojen na stávající kabel vedoucí do Škody-slévárny, zato trafostanice už je téměř dokončena (kromě skříňového rozvaděče).[898]
V této první fázi výstavby šlo jen o nezastřešenou ledovou plochu s umělým povrchem.[899] Ta se otevřela 22. listopadu 1974.[900] Slavnostní ceremoniál pokazilo nevlídné počasí. Vzhledem k tomu, že stadion nebyl zastřešen, to docela vadilo.[901] Už 23. listopadu, den po slavnostním ceremoniálu, se zařízení zpřístupnilo veřejnosti a konalo se zde bruslení pro děti.[902] Mezi únorem a počátkem dubna 1975 rozhodla rada MěstNV, že mimo sezónu, tedy přes léto, se bude plocha zimního stadionu využívat jako dopravní hřiště pro školní mládež.[903] Kromě ledové plochy s mantinely a technického bloku tu nestálo prakticky nic.[904] Hotova byla jen 1. etapa, zbylé dvě zůstávaly rozestavěné.[905] Šatny, stejně jako oplocení, vstupní brána, omítky nebo záchody se dokončovaly až následně.[906] Slavnostní ceremoniál tak zdaleka neohlašoval konec výstavby stadionu, dokonce ani konec její první etapy.
Výstavba šaten, sociálního zařízení, komunikací, terénní úpravy a oplocení stadionu se plánovaly až do roku 1976 (dle harmonogramu z konce roku 1974).[907] Za 1. pololetí 1975 bylo na stavbě stadionu odpracováno 10 278 brigádnických hodin (z toho 1557 zdarma), vznikla hodnota díla 691 000 Kčs (plán na celý rok 1975 činil 1 900 000 Kčs) a prostavěno bylo 581 000 Kčs (plán 1 630 000 Kčs).[908] Na rok 1975 zde bylo určeno k proinvestování 1 630 000 Kčs, všechny ze sdružených finančních prostředků. Předpoklad dokončení byl v dubnu 1976.[909] Podle jiného pramene výše sdružených finančních prostředků dosáhla 721 821,25 Kčs.[910] Dle zprávy ze září 1975 má stavba finanční skluz, způsobený ale jen odkladem fakturace na červenec 1975. Během roku 1975 probíhala výstavba základů a vyzdívání šatnového bloku. Na stadionu panoval nedostatek pracovních sil a materiálu (chyběla expanzní nádrž do kotelny, byly potíže i s dodávkami cihel a prefabrikátů).[911] K říjnu 1975 už je tu prostavěno (od počátku výstavby) 5 471 000 Kčs, odpracováno 62 200 brigádnických hodin (z toho 26 891 neplacených).[912] K červnu 1976 celkové investice do stadionu vyrostly na 5 698 000 Kčs.[913] Za rok 1976 nebyl na stavbě stadionu splněn plán Akce Z. Hlavně pro nedostatky v dodávkách materiálu. Oproti plánované hodnotě díla 609 000 Kčs byla zde vytvořena v roce 1976 hodnota jen 410 000 Kčs, prostavělo se 289 200 Kčs (plán přitom činil 378 000 Kčs[914]) a odpracováno bylo 8444 brigádnických hodin (z toho 426 zdarma). V roce 1976 probíhaly dokončovací práce na sociálním zařízení (dlažby, omítky, pokládka PVC, elektro- a vodoinstalace), izolace stupňů na hledišti a dlažba na rovné střeše sociálního zařízení. Až v prosinci 1976 (po dlouhém čekání) byly dodány expanzní nádrže na teplou vodu, dle údajů z února 1977 teprve Okresní stavební podnik provádí jejich montáž. Z 1. etapy stadionu tehdy ještě scházelo provést vstupní brány (ty ale nebyly úmyslně realizovány, vzhledem k budoucímu zastřešení) a nástavba technického bloku.[915] Za rok 1976 šly na stavbu stadionu sdružené finanční prostředky ve výši 289 221 Kčs.[916]
11.5.3. Dostavba zimního stadionu (zastřešení, technický blok, tribuny, opláštění)
Bezprostředně po otevření umělé ledové plochy následovaly další práce. Nejprve přišlo na řadu zastřešení a nástavba technického bloku. Zastřešení mělo ledovou plochu ochránit před rozmary počasí, nástavba zase měla zajistit společenské prostory a zázemí pro sportovní oddíly. V únoru 1977 se zmiňuje, že na stadion se použije úvěr od Státní banky československé, který si město vzalo.[917] Zpráva o koncepci rozvoje Kultury volného času na léta 1976–1980 počítala se zastřešením zimního stadionu do roku 1980.[918] Někdy mezi srpnem a listopadem 1976 se rada MěstNV seznámila s úvodním projektem zastřešení zimního stadionu a souhlasila s objednávkou projektové dokumentace u KPO Stavoprojekt Plzeň.[919] Během 1. pololetí 1977 bylo na stadionu proinvestováno 68 000 Kčs zcela mimo plán, dále 7000 Kčs na přípravných pracích na zastřešení (oproti plánu na celý rok ve výši 215 000 Kčs). Dalších 210 000 Kčs se mělo prostavět v roce 1977 na nástavbě technického bloku stadionu (v 1. pololetí ale zde nebylo prostavěno nic).[920] Nakonec tu za celý rok 1977 bylo proinvestováno 68 000 Kčs jako skluz z předchozího období a 743 000 Kčs na přístavbě technického bloku a zastřešení (technický blok měl plán na rok 1977 210 000 Kčs, zastřešení 215 000 Kčs).[921] Podle informací ze září 1977 práce na zimním stadionu probíhají pomalu (panuje nedostatek brigádníků).[922] Dne 28. března 1978 rada MěstNV uložila vedení MěstNV projednat s MV NF a občanskými výbory zabezpečení pracovních sil na výstavbu stadionu.[923]
Dokončení nástavby technického bloku stadionu bylo zařazeno do plánu Akcí Z na rok 1978.[924] V nové přístavbě se plánoval vznik společenských místností pro sportovce.[925] Místo tu měl také najít oddíl stolního tenisu. Dle zpráv ze září 1978 akce sice pokračuje, ale chybí brigádníci.[926] V 1. pololetí roku 1978 se zde prostavělo 106 000 Kčs (plán na celý rok 1978 činil 280 000 Kčs).[927] Za celý rok 1978 zde v Akci Z byly vynaloženy náklady 202 000 Kčs (oproti plánu 288 000 Kčs).[928] Dokončení nástavby technického bloku stadionu přešlo i do plánu Akcí Z na rok 1979.[929] Celkem tu měla být v roce 1979 vytvořena hodnota díla 243 000 Kčs, s náklady 281 200 Kčs. Z toho 39 600 Kčs se mělo hradit z obecního fondu rozvoje a rezerv a zbytek (243 600 Kčs) z úvěru.[930] Během 1. pololetí 1979 se na výstavbě technického bloku proinvestovalo 239 500 Kčs (oproti celoročnímu plánu 253 300 Kčs). Na stavbě dál panoval nedostatek pracovních sil. Trvá ale předpoklad dokončení před závěrem roku 1979.[931] Během celého roku 1979 se zde prostavělo 235 500 Kčs (plán 213 200 Kčs) a vzniklo dílo o hodnotě 253 300 Kčs (plán 213 200 Kčs).[932] V roce 1979 tu dobrovolníci odpracovali 9693 brigádnických hodin (z toho 6673 zdarma). Prováděly se vnitřní práce (kanalizace, vodoinstalace, elektroinstalace, vnitřní omítky, podlahy).[933] V prosinci 1979 se píše, že nástavba technického bloku již je dokončena.[934] Ještě v září 1980 ale předseda MěstNV Tuček hovoří o tom, že do konce října 1980 je nutno výstavbu technického bloku bezpodmínečně dokončit.[935] V listopadu 1977 taky rada MěstNV vzala na vědomí informací o stavu prací spojených se zastřešením zimního stadionu.[936] Akce měla začít roku 1978 a šlo rovněž o součást plánu Akcí Z.[937] Dle zprávy ze září 1978 akce probíhá dle harmonogramu, ale přetrvávají problémy s nedostatkem brigádníků.[938] V 1. pololetí roku 1978 bylo na zastřešení stadionu prostavěno 747 000 Kčs (plán na rok 1978 činil 2 550 000 Kčs).[939] Za celý rok 1978 zde byly v Akci Z vynaloženy náklady 3 670 000 Kčs (oproti plánu 3 500 000 Kčs).[940]
Od roku 1978 následovala druhá etapa výstavby, kdy se na umělou ledovou plochu instalovala střecha. Správní budova stadionu se zároveň zvýšila o patro.[941] Dne 29. července 1978 začalo pokládání železných komponent střešního pláště.[942] Práce prováděl národní podnik Škoda Plzeň DIZ, montážní závod.[943] Dokončení střechy stadionu bylo zařazeno do plánu Akcí Z na rok 1979.[944] Celkem tu měla v roce 1979 vzniknout hodnota díla 627 000 Kčs při nákladech 556 200 Kčs, hrazených z úvěru.[945] Dne 4. března 1979 skončila sezóna na zimním stadionu (dříve než obvykle, právě kvůli potřebě spuštění prací na střeše).[946] Dne 13. března 1979 vzala rada MěstNV na vědomí zprávu o postupu prací.[947] Dne 10. května 1979 započalo pokládání střešního pláště (plocha 5530 čtverečních metrů, 12 500 kusů palubových prken). Během 1. pololetí 1979 se na střeše stadionu proinvestovalo 348 500 Kčs (plán na celý rok 480 200 Kčs). Na rozdíl od souběžně budované nástavby technického bloku se práce na zastřešení hýbaly rychle kupředu. 4. července 1979 pokládání střechového pláště skončilo a stavba byla nachystána k předání podniku Stavoizolace Plzeň, které prováděly povrchovou úpravu střešní konstrukce. V září 1979 se na střeše stále pracuje, ale bez problémů. Stavoizolace mají prý dokončit akci do 15. října 1979, ale mluvilo se o možnosti zahájit už počátkem října 1979 běžný provoz na stadionu.[948] V létě 1979 skutečně bylo zastřešení rámcově dokončeno.[949] Během celého roku 1979 se zde proinvestovalo 441 200 Kčs (plán 551 000 Kčs) a vznikla hodnota díla 480 200 Kčs (plán 551 000 Kčs).[950] Během roku 1979 se tu odpracovalo 16 326 brigádnických hodin (z toho 15 635 zdarma).[951] Práce na střeše sice pokračovaly podle harmonogramu, ale velké zpoždění nabrala výstavba technického bloku. Bez něj nešlo tak složitou stavbu, jako zimní stadion, plnohodnotně provozovat. Celá investice se proto opožďovala.[952]
Teprve v první polovině 80. let došlo na budování tribuny stadionu, a to v Akci Z (hodnota díla 1 995 000 Kčs).[953] Práce měly začít v roce 1980. Plánovaná hodnota díla pro rok 1980 činila 300 000 Kčs.[954] Ještě v březnu 1980 se ale uvádí, že započetí stavby západní tribuny stadionu je jen potenciální akcí, která by mohla být v průběhu roku zařazena do Akce Z.[955] Tribuna měla mít hodnotu 1 988 000 Kčs, s náklady 1 570 000 Kčs (vše z vlastních zdrojů města). Plánované náklady na rok 1980 činily 120 000 Kčs a hodnota díla 100 000 Kčs, ale zatím k září 1980 nebyly ještě čerpány. Zahájení stavby se plánovalo na 3. čtvrtletí 1980, dokončení na 4. čtvrtletí 1982.[956] Stavba tribuny skutečně započala ještě roku 1980.[957] Dle údajů z prosince 1980 tu oproti plánu nákladů pro rok 1980 (70 000 Kčs) bylo prostavěno 140 000 Kčs. Překročena byla i plánovaná hodnota díla na rok 1980 (z 100 000 Kčs na 200 000 Kčs).[958] Za 1. pololetí 1981 se na tribuně proinvestovalo 162 100 Kčs (plán na celý rok 625 000 Kčs).[959] Vytvořená hodnota díla za celý rok 1981 tu dosáhla 1 000 000 Kčs, s náklady 800 000 Kčs (oproti plánovaným 740 000 Kčs.[960]) V jiném dokumentu se ale udávají skutečné náklady za rok 1981 ve výši 785 000 Kčs.[961] Odpracováno zde bylo 20 279 brigádnických hodin (z toho 11 483 zdarma). Práce údajně budou pokračovat i v roce 1982.[962] Pro rok 1982 plán Akce Z počítal na stadionu s vytvořením díla v hodnotě 795 000 Kčs.[963] V září 1982 se zmiňuje, že práce na tribuně se chýlí k závěru.[964]
V roce 1982 se tu prostavělo 475 000 Kčs (plán 476 500 Kčs) a vytvořena hodnota díla 795 000 Kčs (v souladu s plánem). Plánované celkové náklady (1 400 000 Kčs) i hodnota díla (1 990 000 Kčs) byly dodrženy. Na výstavbě tribuny brigádníci odpracovali celkem 44 126 hodin (z toho 14 210 zdarma).[965] Během 1. pololetí 1982 ještě Technické služby provedly v objektu rekonstrukci osvětlení.[966] Ve spolupráci s Teslou Holešovice došlo k úpravě původního projektu a nahrazení halogenových světel sodíkovými výbojkami. Šlo o první takto vybavený zimní stadion v Československu. V roce 1982 rovněž na zimním stadionu skončila výstavba garáží pro stroje na úpravu ledové plochy.[967] Na rok 1983 se plánovala na stadionu oprava WC.[968]
Navzdory dokončení střechy chyběl stadionu vnější plášť. Několik let se tak hokejové zápasy konaly pod zpola dokončenou konstrukcí.[969] Pro rok 1982 plán Akce Z počítal se zahájením další etapy budování stadionu s hodnotou díla 200 000 Kčs a náklady 140 000 Kčs.[970] Investice se plánovala do Akce Z na 4. čtvrtletí 1982. Podle jiného pramene mělo opláštění zimního stadionu mít hodnotu 300 000 Kčs, s náklady 210 000 Kčs.[971] Na rok 1983 se počítalo, že na stavbě opláštění vznikne hodnota díla 1 200 000 Kčs.[972] V 1. pololetí 1983 město zaplatilo 138 000 Kčs jako úhradu za projektovou dokumentaci opláštění a vstupní části stadionu. Z plánovaných nákladů za rok 1983, které měly na akci opláštění stadionu dosáhnout 940 000 Kčs, bylo v 1. pololetí 1983 prostavěno jen 153 000 Kčs. V polovině roku byla dokončena montáž opláštění podhledu. Provedení prací na bočních stěnách bylo zabezpečeno na červenec a srpen 1983.[973] V roce 1983 bylo na opláštění odpracováno 25 320 brigádnických hodin (z toho 14 392 zdarma). Vznikla hodnota díla 1 429 000 Kčs a prostavěna částka 957 000 Kčs.[974] V prosinci 1983 se dokončení akce očekává v roce 1984.[975] I pro rok 1984 opláštění stadionu přešlo do Akce Z.[976]
Opláštění zimního stadionu bylo dobudováno v září roku 1984 a kolaudací prošlo 18. října 1984. Hodnota díla činila 1 994 000 Kčs.[977] Celkové náklady dosáhly 1 374 000 Kčs (oproti plánu 1 394 000 Kčs). Pro rok 1984 se zde plánovala hodnota 300 000 Kčs a náklady 201 000 Kčs (skutečné náklady činily 185 000 Kčs).[978] Podle jiného pramene ale opláštění bylo hotovo ještě během 1. pololetí 1984.[979] Na rok 1984 do Akce Z začleněna i výstavba vstupní části stadionu.[980] V listopadu 1984 pak výstavba této vstupní části skončila.[981] Zde šlo o dílo v hodnotě 1 877 000 Kčs.[982] Na rok 1983 se plánovalo na zahájení výstavby vstupů do stadionu vytvořit hodnotu 300 000 Kčs.[983] V roce 1983 na vstupech do stadionu bylo odpracováno 6656 brigádnických hodin (z toho 3479 zdarma), vytvořena hodnota díla 300 000 Kčs a prostavěno 230 000 Kčs.[984] V roce 1983 městský Fond rozvoje a rezerv posílil rozpočet na opláštění a vstupy do zimního stadionu o 1 150 000 Kčs.[985] Na jaře 1984 se uvádí, že provoz v nové vstupní části zimního stadionu by měl začít ve 2. – 4. čtvrtletí 1984.[986] Vstupní trakt byl hotov ještě během 1. pololetí 1984.[987] Vznikla tu celková hodnota díla 1 980 000 Kčs a celkové náklady dosáhly 1 280 000 Kčs (plán 1 294 000 Kčs). Z toho jen v roce 1984 se tu prostavěno 1 070 000 Kčs (plán 1 079 000 Kčs) a plánováno vytvořit hodnotu díla 1 577 000 Kčs.[988] V prosinci 1984 se rovněž uvádí společná hodnota díla pro opláštění a výstavbu vstupního traktu ve výši 3 976 000 Kčs (z toho v roce 1984 plán 1 877 000 Kčs) a plánované náklady v roce 1984 2 688 000 Kčs (byly dodrženy).[989]
Dne 11. ledna 1983 se otevřela v interiéru zimního stadionu sauna.[990] V roce 1984 zde pak byly provedeny i některé dokončovací práce. Bývalá Jirchářská ulice na severozápadní straně stadionu byla nově upravena Technickými službami města Rokycan, které tu položily asfaltový povrch a chodníky.[991] Roku 1984 tak skončila, po několika etapách, výstavba komplexu zimního stadionu, jak jej předvídala projektová studie z roku 1973.[992] V roce 1985 byl objekt rozhodnutím MěstNV kolaudován.[993] Ani pak se ale stavební a technický vývoj tohoto zařízení nezastavil.
11.5.4. Architektonický popis objektu zimního stadionu a jeho další stavební vývoj
Zimní stadion je rozsáhlý objekt (foto z r. 2003). Na jeho fasádě se střídají hladké omítky a prosklené plochy. Horní část budovy tvoří ustupující hmota střechy. Její svrchní deska ovšem opětovně vystupuje vně půdorys budovy a s fasádou je propojena trubkovými vzpěrami. Vzhledem k tomu, že stadion je poněkud zahlouben vůči okolí, se nestal dominantou města. Jeho architektonická tvář je spíše utilitární. Objekt stadionu byl od počátku finančně problematický. Již na zasedání MěstNV v únoru 1974 konstatuje ing. Poduška, že městu chybí zaměstnanci na zabezpečení chodu zimního stadionu, předseda národního výboru Hirsch odpověděl, že provoz stadionu bude patrně trvale nerentabilní.[994] Po roce 1989 se provoz a údržba stadionu staly pro město jako vlastníka velkou finanční zátěží a toto sportovní zařízení je trvalé ztrátové.[995]
V roce 1986, jen pár měsíců po dokončení výstavby stadionu, začaly další stavební práce, tentokrát na opravě střešní konstrukce. Na zářijovém plénu MěstNV toho roku se dotazuje pan Pešta, proč se tak brzy provádí opravy.[996] Výměnu střešní krytiny na zimním stadionu prováděla komunální organizace Těreza. Podnik Stavební izolace dodal jen materiál. Oprava střechy zimního stadionu začala ve 2. polovině července 1986, skončila po 2 měsících, dle termínu.[997] Organizace Těreza v 1. pololetí 1987 provedla i rekonstrukci mantinelů a generální opravu kondenzátorů ve strojovně na zimním stadionu.[998] V plánu Akce Z na rok 1988 se počítalo s výstavbou kotelny na zimním stadionu v částce 200 000 Kčs.[999] Dle informací ze září 1988 měla začít ve 2. pololetí 1988.[1000] Kotelna se skutečně začala budovat v červenci 1988, s termínem dokončení stanoveným na duben 1990. Celkové náklady se odhadovaly na 1 230 000 Kčs, z toho v roce 1988 se mělo proinvestovat 562 000 Kčs (nakonec jen 526 000 Kčs). Finanční náklady na rok 1988 byly stanoveny na 450 000 Kčs (ve skutečnosti 418 000 Kčs). Za rok 1988 se na stavbě kotelny odpracovalo 7779 brigádnických hodin (z toho 3903 zdarma).[1001] Podle jiného dobového pramene tu ale za rok 1988 dosáhly finanční náklady 408 019,42 Kčs.[1002] Během roku 1988 došlo u výstavby kotelny na zimním stadionu k zpoždění, nebyly totiž dodány speciální materiály od Sigmy Olomouc. Akce tak přešla do roku 1989.[1003] Na rok 1989 se na výstavbě kotelny očekávaly náklady ve výši 294 000 Kčs (z Fondu rozvoje a rezerv).[1004] Podle jiného pramene ale plánované náklady pro rok 1989 měly dosáhnout 388 000 Kčs. Během 1. pololetí 1989 se tu prostavělo 227 000 Kčs. V září 1989 se uvádí, že se vyzdívá komín a příčky a probíhá montáž rozvodu vody.[1005] Během 1. pololetí 1989 město ze svého rozpočtu utratilo 17 000 Kčs za sondy a vrty nutné pro výstavbu kotelny.[1006] Celkem tu za rok 1989 vznikla hodnota díla 756 000 Kčs (původní plán 796 000 Kčs) a finanční náklady dosáhly 567 000 Kčs (plán 597 000 Kčs). Během roku 1989 tu bylo odpracováno 7047 brigádnických hodin. Termín dokončení byl stanoven na duben 1990. Celková hodnota díla měla po dobudování kotelny dosáhnout 1 599 000 Kčs.[1007] Závěrem roku 1989 je kotelna stavebně dokončena, montuje se jen rozvod plynu. Plánovaný rozpočet za rok 1989 se uvádí na 579 000 Kčs, zatímco skutečné náklady 565 000 Kčs.[1008] V únoru 1990 zbývají ještě na kotelně provést dokončovací práce. Plánovaly se až po skončení topné sezóny.[1009] Z Fondu rozvoje a rezerv na dostavbu kotelny šlo v 1. pololetí 1990 navíc 147 000 Kčs. Během 1. pololetí 1990 se tu prostavělo 181 000 Kčs (plán na celý rok 227 000 Kčs). Provádělo se přepojování potrubí na nové rozvody, dokončovala elektroinstalace a dodávala se měřící technika.[1010]
Na 4. čtvrtletí 1988 plánují Technické služby provést nátěr venkovní střešní konstrukce zimního stadionu a dokončit rekonstrukci východní tribuny zimního stadionu.[1011] V roce 1988 opravdu začala rekonstrukce jedné z tribun zimního stadionu (dosud nevyužité prostory byly využity na nové šatny, koupelny a sklady, počátkem září 1988 akce hotova).[1012] Dle údajů z dubna 1989 plánuje organizace Těreza provést venkovní nátěr střechy zimního stadionu ve 4. čtvrtletí 1989.[1013] Za zimním stadionem také vyrostl drobný objekt truhlárny, určený pro správcovskou organizaci Těreza. Ta ve 2. čtvrtletí 1989 plánuje dokončit a uvést do provozu odsávání v truhlárně.[1014] Podle plánu z května 1990 zamýšlela Těreza ve 4. čtvrtletí 1990 dokončit výstavbu oplocení zimního stadionu ze strany od Padrťského potoka.[1015]
V roce 1999 se zastupitelstvo zabývalo postupem prací na rekonstrukci kondenzační strany chlazení na zimním stadionu. V roce 1999 si akce měla vyžádat 1 000 000 Kč. Konečná faktura ve výši 220 625 Kč měla být uhrazena do 15. února 2000 (z rozpočtu města na rok 2000).[1016] V lednu 2000 zastupitelstvo rozhodlo převést z rozpočtu 300 000 Kč na zřízení plexisklové ochrany okolo hrací plochy na zimním stadionu.[1017] V roce 2004 město zahájilo přípravné práce na rekonstrukci ledové plochy. Pro vypracování projektu byla oslovena firma Tip-Ex Partner s. r. o., která nabídla zhotovení projektu za 392 700 Kč. Město v té době uvažovalo, že by ještě v roce 2004 mohlo na akci získat státní dotaci, ale to se nestalo a přípravy k přestavbě ledové plochy se zpomalily.[1018] Dne 1. dubna 2004 zastupitelé rozhodli, že odloží rekonstrukci ledové plochy na rok 2005, pokud se do 10. dubna 2004 nepodaří zajistit dotaci na její provedení.[1019] V dubnu 2004 totiž město zjistilo, že vinou účetní chyby při sestavování rozpočtu chybí v obecní pokladně 32 000 000 Kč. Starosta města Jan Baloun reagoval s tím, že obec bude muset pravděpodobně zrušit některé investice, například plánovanou rekonstrukci zimního stadionu.[1020] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město do rekonstrukce ledové plochy jen 37 630 Kč (původní plán 350 000 Kč). Dalších 519 750 Kč ovšem investovalo do projektové dokumentace na tuto akci (plán 235 000 Kč).[1021] Dne 13. prosince 2004 radnice vypsala výběrové řízení na rekonstrukce ledové plochy zimního stadionu. Nabídky předložilo 6 firem. V únoru 2005 zvláštní obecní komise zakázku přidělila pražské firmě Skanska CZ, a. s., Divize technologie za 16 653 315 Kč.[1022] Během roku 2005 nakonec městu za tuto akci fakturováno 19 554 194 Kč.[1023] Došlo ke generální opravě ledové plochy (20 kilometrů chladícího potrubí, nová betonová svrchní deska, 159 metrů nových mantinelů včetně ochranných skel a sítí, rekonstrukce střídaček a trestných lavic, oprava osvětlení a elektroinstalace, nový nátěr kovových konstrukcí a střešních podhledů, nové ozvučení stadionu). Celkem si akce nakonec vyžádala 19 323 000 Kč.[1024] Rekonstrukce ledové plochy proběhla v letních měsících roku 2005. Z celkových nákladů (v listopadu 2005 uváděny na 18 900 000 Kč) uhradily 3 000 000 Kč z dotace od státu.[1025]
Roku 2004 rovněž město přidělilo firmě Vakos Rokycany zakázku na vestavbu ubytovny na zimním stadionu za 499 393 Kč.[1026] Za ní dle závěrečného účtu obecního hospodaření utratilo město během roku 2004 499 390 Kč (plán 500 000 Kč).[1027] V září 2005 rada schválila změnu v obecním rozpočtu a 141 000 Kč ušetřených v jiných položkách přesunula na pořízení projektu nové východní tribuny zimního stadionu.[1028] Zpracování projektu město zadalo firmě Area Real Černý. Město za něj v roce 2005 zaplatilo 155 000 Kč.[1029] V dubnu 2005 odsouhlasilo zastupitelstvo úpravu rozpočtu. Rozpočet na rekonstrukci stadionu navýšilo o 2 000 000 Kč a dalších 100 000 Kč na rekonstrukci střechy budovy.[1030] Kromě toho v roce 2005 město požádalo o dotaci 2 500 000 Kč na opravu jižní tribuny zimního stadionu. Akce byla zařazena do seznamu požadovaných investic v návrhu rozpočtu na rok 2006. Celkové náklady na opravy tribuny byly vyčísleny na 5 000 000 Kč. Kromě toho se zmiňovaly jako další vhodné investice projekt opravy střechy (50 000 Kč), projekt opravy jižní tribuny (200 000 Kč), 7 000 000 Kč na opravu střechy stadionu nebo 200 000 Kč na projekt automatizace strojovny.[1031] V únoru 2006 schválila rada kritéria pro výběrové řízení na rekonstrukci jižní tribuny (cena měla mít váhu 60 %, schopnost nenarušit běžný chod stadionu 40 %).[1032] Dne 16. února 2006 vypsalo město výběrové řízení. Jeho výsledky vyhlásilo 6. dubna 2006. Zakázku získala firma BIS, a. s. z Plzně za 8 553 944 Kč, s termínem do 20. srpna 2006. Rekonstrukce jižní tribuny pak skutečně skončila 20. srpna 2006. Reálné náklady dosáhly 8 989 863 Kč.[1033] Dotaci na rekonstrukci jižní tribuny město získalo od ministerstva školství v roce 2006 (2 500 000 Kč).[1034] Dne 22. srpna 2006 schválilo zastupitelstvo její začlenění do obecního rozpočtu.[1035] Dne 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo o změně obecního rozpočtu. 34 000 Kč ušetřených při opravě tribuny se přesunulo na rekonstrukci čističky odpadních vod na Plzeňském předměstí.[1036]
Na rok 2006 vyčlenil odbor rozvoje města v rozpočtu 1 500 000 Kč na opravu provozní budovy stadionu. Z této sumy se mělo pořídit i zprovoznění stávajících studen (využití jako zdroj levné užitkové vody), úpravy sociálního zázemí a zateplení stropu tělocvičny. Pro posledně jmenované úpravy byla provedena do stropu tělocvičny sonda a zaměřeny vazníky střešní konstrukce. Posudek vazníků byl zadán firmě Torion. Ta 20. dubna 2006 upozornila město, že stávající vazníky nelze nijak přitěžovat, už nyní jsou prý přetížené, chybí řádné příčné vyztužení konstrukce a ochrana vnějšího pláště proti větru. Zatížení některých prvků vazníků dosahuje 130% běžné hodnoty, v některých místech (ve spojích) ještě víc. Tyto pultové dřevěné sbíjené vazníky byly osazeny v osových vzdálenostech 2,4 metru a 3,25 metru. Krytinu střechy provozní budovy stadionu tvoří pozinkovaný plech na dřevěném bednění. Podhled z dřevěných palubek a polystyrenu by měl být v rámci oprav nahrazen novým, tepelně izolovaným ze sádrokartonu.[1037] Dne 24. dubna 2006 vzala posudek na vědomí rada a revokovala své předchozí rozhodnutí z 13. března 2006, kdy schválila provedení stavebních úprav v tělocvičně a uložila odboru rozvoje města pokračovat v záměrech ohledně rekonstrukce objektu. Veškerá priorita měla být nyní dána rekonstrukci střechy.[1038] Město rozhodlo, že nechá provést obdobnou sondu a posudek i nad jinou částí střechy, nad ubytovnou. Teprve následně se měla zpracovat dokumentace a rozpočet. V rámci oprav střechy se mělo řešit i její zateplení.[1039]
Odbor rozvoje města nechal, na základě statického posudku, který zjistil havarijní stav střechy, zpracovat projekt její rekonstrukce. Kromě toho rozhodl provést i opravu sociálního zařízení v provozní budově tak, aby vyhovovalo potřebám provozu tělocvičny i ubytovny. Náklady se odhadovaly na 3 500 000 Kč. Vzhledem k rozdílnému výškovému uložení střechy bylo možné provedení oprav na dvě etapy (nad tělocvičnou a nad ubytovnou). U střešního dílu nad ubytovnou ale oprava narážela na některá technická omezení, protože při její rekonstrukci by muselo dojít i k zásahům do podhledu (kotvení příček k vazníkům, prostupy vzduchotechniky, odvětrání kanalizace, parotěsná folie nad podhledem, elektroinstalace). Odbor rozvoje města dle údajů z června 2006 disponoval jen 1 500 000 Kč na tyto účely, což nestačilo na provedení nové střechy nad oběma částmi objektu. Další prodražení se očekávalo kvůli nutnosti provést nově podhled z protipožárního materiálu dle nových norem. Jako nejlevnější varianta přicházel v úvahu sádrokarton typu GFK 15 mm. Ještě větší komplikací ale bylo, že při případném provedení pouhé opravy střechy a teprve následné rekonstrukce sociálního zařízení by bylo nutné opět demontovat podhled, což by zvýšilo náklady. Odbor rozvoje města proto radě doporučil provést rekonstrukci střechy i sociálního zařízení najednou, což by ovšem znamenalo zvýšit rozpočtové výdaje o 2 000 000 Kč. Pokud by to nebylo finančně únosné, bylo urgováno aspoň provedení rekonstrukce celé střechy (aby se předešlo možné havárii) i s tím, že následná úprava sociálního zařízení si vyžádá nové zásahy do střešního podhledu. I v této skromnější variantě ale bylo nutné navýšit obecní rozpočet o cca 500 000 Kč. Minimalistická varianta, která by nevyžadovala zvyšování rozpočtových výdajů, by zahrnula jen opravu části střechy nad tělocvičnou. V tom případě ovšem dle odboru rozvoje města hrozilo v případě silného větru nebo větších sněhových srážek narušení zbylé části střešní konstrukce.[1040] Rada nakonec souhlasila s komplexní rekonstrukcí střechy i sociálního zařízení, včetně zvýšení rozpočtu o 2 000 000 Kč.[1041] Dne 26. června 2006 radní souhlasili s provedením nové střechy nad ubytovnou i tělocvičnou, včetně úpravy sociálního zařízení a schválili navýšení rozpočtu dokonce o 3 000 000 Kč, na celkových 4 500 000 Kč.[1042] V červenci 2006 schválilo zastupitelstvo úpravu obecního rozpočtu. 1 500 000 Kč původně určených na opravu provozní budovy stadionu, se převedlo na rekonstrukci střechy. Další 3 000 000 Kč převedeny na opravu střechy a sociálního zařízení stadionu díky vyšším obecním příjmům z prodeje nemovitého majetku (zejména prodej objektů v nových kasárnách).[1043]
14. července 2006 vypsalo město na provozní budovu stadionu výběrové řízení.[1044] Výběrová komise na jednání 15. srpna 2006 vybrala jako vhodnějšího ze dvou přihlášených zájemců firmu SBT Stavby, s. r. o. z Rokycan za 4 737 856 Kč. V rozpočtu na rok 2006 ale město na tuto akci disponovalo jen 4 500 000 Kč, přičemž cca 117 000 Kč již utratilo za pořízení projektu. Chybějící částka se ovšem našla v jiných položkách rozpočtu odboru rozvoje města a začalo jednání o jejím přesunu. 28. srpna 2006 o zadání zakázky na opravu provozní budovy stadionu jednala rada.[1045] Zadání zakázky odsouhlasila, s termínem dokončení do 30. listopadu 2006.[1046] Dne 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo o úpravě obecního rozpočtu. 450 000 Kč ušetřených v jiných kapitolách bylo přesunuto na rekonstrukci střechy stadionu. Dalších 114 000 Kč se na opravu střechy přesunulo z úspor na souběžně probíhající opravě tribuny stadionu.[1047] Počátkem listopadu 2006 se uvádí, že stadion má již nové zázemí (šatny, střídačky) a rekonstruovanou ledovou plochu.[1048] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že částka 600 000 Kč má jít na projekt střechy, tribuny a haly zimního stadionu, s předpokládanou realizací v 1. čtvrtletí 2007.[1049] Z částky 600 000 Kč v rozpočtu na rok 2007 bylo nakonec utraceno 324 080 Kč.[1050] Dne 21. srpna 2007 zveřejnilo město záměr prodeje vysokotlaké plynovodní přípojky DN 100 o délce 124 metrů pro kotelnu zimního stadionu v Rokycanech, umístěné na stavební parcele č.kat.3320/2. Zájemci měli doručit nabídky do 6. září 2007.[1051]
2. září 2013 schválilo zastupitelstvo rekonstrukci kotelny na zimním stadionu a poskytli 100 000 Kč z obecního rozpočtu na projektovou dokumentaci ještě za rok 2013.[1052] V roce 2014 probíhala na zimním stadionu rekonstrukce střechy nákladem 5 000 000 Kč. Akci prováděla firma Ryta.[1053] V roce 2015[1054] a 2016 došlo k rekonstrukci kotelny na zimním stadionu za cca 6 000 000 Kč.[1055] V roce 2014 začalo město konkretizovat záměr zřídit na pozemcích za zimním stadionem, u Padrťského potoka, sportovní areál. Mělo jít o tzv. street plazu (betonový monolitický skatepark, napodobující prostředí ulice) a venkovní posilovnu. Počítalo se i s odpočinkovou plochou a pítkem. Od roku 2014 řešilo vedení města studie zamýšleného areálu. Přístup měl být veden z Čapkovy ulice lávkou přes Mlýnský náhon. 7. dubna 2015 varianty posoudili radní a rozhodli počkat na budoucí získání dotace.[1056] Roku 2016 bylo vydáno na zbudování street-plazy u zimního stadionu územní rozhodnutí.[1057] V březnu 2021 zastupitelstvo změnilo původní záměr, aby v Rokycanech vyrostl skatepark u zimního stadionu, a nově určilo pro tento účel prostor bývalé kotelny východně od sídliště Na Železné.[1058]
Obecní rozpočet na rok 2019 zahrnoval i položku na opravu vstupu u zimního stadionu.[1059] Ve dnech 7. – 31. května 2019 se tam totiž konalo mistrovství světa v kuželkách. Z kapacitních důvodů se nemohl šampionát konat v kuželkářské hale u sokolovny v Jiráskově ulici. Na základě žádosti kuželkářského klubu město souhlasilo s poskytnutím zimního stadionu i půjčky ve výši 4 000 000 Kč. Město se oproti tomu zavázalo provést opravu šatny a vstupu do budovy, což se stalo ještě před konáním mistrovství.[1060]
V srpnu 2020 rada schválila variantu číslo 1 architektonické studie rekonstrukce zimního stadionu, kterou zhotovila firma A. D. S. z Rokycan.[1061] V březnu 2021 zastupitelstvo souhlasilo, aby se u zimního stadionu zachovala rezerva pro možné zřízení druhé ledové plochy.[1062] Roku 2022 se řešila možnost postavit zcela nový objekt hokejové haly. V listopadu 2022 zastupitelé schválili variantu, podle které měl stávající zimní stadion být zachován a nadále průběžně opravován, přičemž případné zbudování hokejové haly nemělo nijak omezit pokračující provoz zimního stadionu.[1063] V únoru 2023 se uvádí, že během roku 2023 bude v objektu dokončena oprava technologie chlazení, výměna izolací a regulace ventilů.[1064] V únoru 2024 se zmiňuje mezi akcemi na rok 2024 i výměna rozvodů chladicího média v zimním stadionu, starých přes 40 let.[1065] V říjnu 2023 radní zamítli a nedoporučili ke schválení záměr zřízení fotovoltaické elektrárny pro objekt zimního stadionu, podle studie zpracované firmou PKV Build, s. r. o.[1066]
11.6. Sportovní hala čp.1110/II
11.6.1. Házenkářské hřiště a nafukovací hala
Vedle areálu kluziště přetrvávalo po celá 60. léta 20. století, byť v redukované rozloze, i starší házenkářské hřiště. Roku 1971 bylo dosud škvárové hřiště pokryto novým gumoasfaltovým povrchem.[1067] V prosinci 1970 zadalo plénum MěstNV odboru výstavby připravit (projekčně a dokumentačně) gumoasfaltový povrch na tomto hřišti, v rámci Akce Z.[1068] V únoru 1971 MěstNV informuje, že na gumoasfaltový povrch hřiště už Kovohutě zadaly vypracování projektu u Státních silnic Plzeň. V roce 1971 mělo na tuto akci jít z 130 000 Kčs. Peníze se měly zajistit ze sdružených finančních prostředků.[1069] V červenci 1971 deklaruje MěstNV, že ve spolupráci s TJ Kovohutě a ČSD bude usilovat o úpravu plochy házené a rozšíření tréninkového hřiště pro házenou.[1070] V září 1971 se v bilanci Akcí Z za 1. pololetí roku uvádí, že hřiště na házenou je již hotové.[1071] Roku 1971 obdržel MěstNV na výstavbu gumosfaltového povrchu hřiště od TJ Kovohutě 85 000 Kčs a dalších 50 000 Kčs od podniku Kovohutě.[1072] Za rok 1971 pak proinvestoval MěstNV na výstavbě hřiště 195 000 Kčs (plán 130 000 Kčs) a vznikla tu hodnota díla 245 000 Kčs (ve shodě plánem).[1073]
Koncem 70. let 20. století se tu taky začala plánovat výstavba tehdy populární technologické novinky, nafukovací haly na házenou. Investice měla začít roku 1978 a byla zařazena do plánu Akcí Z.[1074] V září 1978 se zmiňuje, že stavba nafukovací haly už probíhá. Vlastní nafukovací konstrukce měla být dodána ve 2. - 4. čtvrtletí 1978. Do té doby bylo nutné vybudovat základy a podkladovou hrací plochu. Počítalo se s předáním do užívání do konce roku 1978.[1075] V 1. pololetí roku 1978 zde bylo prostavěno 43 000 Kčs (plán na rok 1978 činil 280 000 Kčs).[1076] Za celý rok 1978 zde v Akci Z vynaloženy náklady 215 000 Kčs (oproti plánu 276 000 Kčs).[1077] V září 1978 se počítá s tím, že přetlaková hala bude dokončena v letech 1978–1979.[1078] Výstavba nafukovací haly byla zařazena i do plánu Akcí Z na rok 1979.[1079] Celkem tu měla být v roce 1979 vytvořena hodnota díla 567 000 Kčs při nákladech 454 300 Kčs. Částku měl do výše 241 300 Kčs hradil Fondu rozvoje a rezerv, zbytek (212 800 Kčs) úvěr.[1080] Během 1. pololetí 1979 se na této akci proinvestovalo 72 900 Kčs (oproti celoročnímu plánu 452 300 Kčs). Stavba neprobíhala dobře a MěstNV se smiřuje s tím, že do konce roku 1979 nebude hotova.[1081] Během celého roku 1979 zde bylo prostavěno 275 100 Kčs (plán 352 000 Kčs) a vytvořena hodnota 292 300 Kčs (plán 352 000 Kčs). Pro rok 1980 ještě zbývalo vytvořit dílo v hodnotě 200 000 Kčs.[1082] Zbylé náklady na rok 1980 se vyčíslovaly na 200 000 Kčs.[1083] Během roku 1979 zde bylo odpracováno 2916 brigádnických hodin (z toho 2461 zdarma). Dokončeny byly betonové podlahy, montáž vlastní haly a hrubá stavba strojovny, byla položena dřevěná podlaha ELASTA a začaly práce na elektroinstalaci.[1084] Dne 27. listopadu 1979 rada MěstNV nesouhlasila s převzetím areálu od TJ Kovohutě, v souvislosti s uvedením přetlakové haly do provozu.[1085] Dle údajů z prosince 1980 tu z plánu nákladů pro rok 1980 177 000 Kčs bylo prostavěno jen 170 000 Kčs. Plánovaná hodnota díla na rok 1980 200 000 Kčs ovšem byla dodržena.[1086]
V roce 1980 výstavba přetlakové haly u zimního stadionu skončila. Vyžádala si náklady 663 000 Kčs.[1087] Celková hodnota díla činila 952 000 Kčs. Odpracováno tu bylo 8271 brigádnických hodin (z toho 7460 zdarma).[1088] V září 1980 se uvádí na plénu národního výboru, že stavba se v současnosti dokončila.[1089] Na rok 1983 se plánovala úprava vchodové části do nafukovací haly.[1090] Dle jiného pramene bylo v plánu v roce 1983 pouze zajistit projekt na výstavbu vstupu a šaten. Na jaře 1984 se každopádně uvádí, že plán bude splněn až během 1. pololetí 1984 (na základě jednání s Okresním stavebním podnikem).[1091]
Hala ale nakonec neměla dlouhého trvání. V dubnu 1984 došlo v jejím plášti k poškození, které znemožnilo další využití (plášť byl poškozen také při dřívějším požáru nedaleké dřevěné budovy TJ Kovohutě v roce 1982, viz níže). Doporučena proto byla její likvidace. V srpnu 1984 se už uvádí, že plášť byl svinut.[1092]
11.6.2. Výstavba sportovní haly
V noci 14. října 1982 vyhořela původní dřevěná klubovna házenkářů z roku 1945. Shořel i veškerý majetek a archiv oddílu. Škoda se odhadovala na 250 000 Kčs.[1093] Dalším popudem k novému ztvárnění areálu oddílu házené bylo poškození nafukovací haly v roce 1984, kvůli kterému se musela hala demontovat (viz výše). Oddíl, fungující pod preferovaným podnikem Kovohutě Rokycany ale získal nové finance a rozhodl o stavbě nové haly. Ve spolupráci s ČSTV se podařilo zajistit finance i dodávku ocelové konstrukce pro novou sportovní halu o rozměrech 24 x 48 metrů. Výstavba měla začít v roce 1985, přičemž práce mělo provést Zemědělské stavební sdružení v Rokycanech.[1094]
Roku 1986 bylo původní házenkářské hřiště TJ Kovohutě zrušeno a v listopadu téhož roku tam začaly přípravné práce na výstavbu kryté sportovní haly čp.1110/II pro 500 diváků. Stavbu navrhl plzeňský Stavoprojekt, investorem bylo Okresní zemědělské stavební sdružení a Československý svaz tělovýchovy.[1095] Hala měla být dokončena v roce 1988.[1096] V červenci 1988 ale byl hotov jen ocelový skelet.[1097] Kvůli nedostatku peněz, jak před listopadem 1989, tak hlavně po něm, se termín dokončení posunul. Oficiálně začala hala sloužit až 17. října 1991.[1098] Hlediště nakonec bylo upraveno pro skromnější kapacitu 250–350 lidí.[1099] I tak byl poměrně předimenzovaný objekt v polistopadových poměrech nehospodárný. Házenkářský klub měl problémy, jak zajistit vytápění.[1100] Součástí kryté haly je i ubytovna s 5 pokoji po 4 lůžkách, gymnastická tělocvična a kanceláře. V přízemí vznikl bufet a technické zařízení pro sousední zimní stadion (kotelna, kompresory).[1101] Za halou bylo zprovozněno nové otevřené hřiště. Výstavbu náhradního hřiště házené bylo nutné provést právě kvůli stavbě sportovní haly. Náhradní hřiště bylo situováno na plochu zrušené přetlakové haly. Na jaře 1987 už je připraveno pro položení umělého povrchu (Nisaplastu).[1102] Jeho výstavba byla dokončena na jaře roku 1987. Na betonový podklad položen koberec z Nisaplastu. Hřiště ohrazeno zábradlím a za branky instalovány záchytné sítě na míče. První zápas zde byl odehrán 19. dubna 1987.[1103] Náklady dosáhly více než 200 000 Kčs, z toho umělý povrch stál 115 000 Kčs.[1104]
Počátkem roku 1998 vzalo zastupitelstvo na vědomí stažení návrhu na směnu části obecního pozemku č.kat.2596/1 za část pozemku č.kat.2595 a stavební parcely 3320/2.[1105] Šlo o pozemky mezi sportovní halou a náspem železnice. V listopadu 2005 schválilo zastupitelstvo házenkářskému oddílu dotaci 100 000 Kč na projekt zateplení a na rekonstrukci vytápění.[1106] A 30. května 2006 zastupitelstvo přidělilo házenkářskému oddílu další dotaci 250 000 Kč, opět na částečnou úhradu rekonstrukce haly (oprava vytápění, zateplení střechy). Hodnota celé investice byla vyčíslena na 2 098 803 Kč (zatím nebylo ukončeno výběrové řízení na prováděcí firmu). Už v roce 2005 město poskytlo házenkářům na projekt rekonstrukce haly dotaci 100 000 Kč a v listopadu 2005 i půjčku 195 000 Kč. Házenkářský oddíl požádal o odpuštění této půjčky (z ní splatil jen 4875 Kč). Odpuštění půjčky ovšem finanční odbor města nedoporučil.[1107] V červnu 2018 zastupitelstvo odsouhlasilo dotaci 250 000 Kč házenkářskému spolku na opravu střechy čp.1110/II.[1108] V červnu 2020 rozhodlo zastupitelstvo, že spolku Házená Rokycany přidělí dotaci 350 000 Kč na opravu rozvodů a výměnu osvětlení ve sportovní hale.[1109]
V červnu 2022 odsouhlasilo zastupitelstvo dotaci 1 000 000 Kč spolku Házená Rokycany na rekonstrukci palubovky v házenkářské hale. Měla být vyplacena až po prokázání zajištěného financování.[1110] V březnu 2021 zastupitelé schválili využití plochy po nafukovací hale na stavbu venkovního hřiště na házenou, které by se mohlo využívat i jako tenisové kurty. Uvažovalo se i o jejím zastřešení.[1111] Nakonec byla ale zvolena varianta bez střechy. V září 2023 starosta Tomáš Rada uvádí, že budování hřiště již probíhá, s náklady 4 800 000 Kč včetně DPH. Staveniště bylo předáno zhotoviteli, firmě Swietelsky, 29. června 2023. Termín dokončení stanoven do října 2023, ale postup prací prý nasvědčuje, že akce bude hotova již během září. Stávající nevhodnou betonovou plochu a náletovou zeleň nahradilo hřiště o rozměrech 21 x 41 m, určené pro házenou a florbal, tvořené čtvercovými dlaždicemi o velikosti 30 x 30 cm ze směsi polypropylen, s modrošedou barvou. Dlaždice disponovaly spojovacími zámky pro případnou výměnu jednotlivých dílů v budoucnosti. Povrch hřiště byl řešen v matném odstínu pro eliminaci odrazů světla. Okolo hřiště se projektovaly betonové obrubníky a mantinely pro florbal. Na kratších stranách hrací plochy byly do výše čtyř metrů instalovány ochranné sítě.[1112]
11.7. Hotel Zimní stadion
11.7.1. Příprava a průběh výstavby hotelu
Severně od zimního stadionu, u nábřeží Padrťského potoka v Čapkově ulici, na sklonku 80. let 20. století vyrostl hotel Zimní stadion čp.1083/II (foto z r. 2003), další část tohoto souboru objektů sportovního charakteru. Vznikl na místě skupiny domů čp.110/II, čp.555/II a čp.645/II, jejichž demolice proběhla v roce 1978 (viz vpředu).
Myšlenka na výstavbu ubytovny u zimního stadionu se objevila již krátce po dokončení umělé ledové plochy, protože zde chyběla lůžka a stravovací kapacity pro sportovní zájezdy a delegace. Bez ubytovny stadion nemohl plně přispívat k zvýšení atraktivity města a jeho sportovních zařízení. Na 20. plenárním zasedání MěstNV 30. října 1984 byla do upraveného volebního programu Národní fronty zařazena výstavba ubytovny s restaurací u zimního stadionu.[1113] Stavba restaurační a ubytovací části stadionu byla zároveň začleněna do plánu Akce Z na rok 1984.[1114] Tato dodatečná investice měla mít hodnotu 300 000 Kčs (pro rok 1984).[1115] Už v 1. pololetí 1984 MěstNV investoval do přípravných a projekčních prací na ubytovacím a restauračním objektu.[1116]
V roce 1984 již je „restaurační část“ stadionu rozestavěna.[1117] Za celý rok 1984 zde byla vytvořena hodnota 150 000 Kčs (podle plánu, patrně revidovaného) a prostavěno 80 000 Kčs (plán 105 000 Kčs).[1118] V plánu Akce Z na rok 1985 se zde počítalo s částkou 1 000 000 Kčs.[1119] V upraveném plánu Akce Z na rok 1985 se uvádí 1 000 000 Kčs na ubytovnu a 200 000 Kčs na restaurační část.[1120] V srpnu 1985 se uvádí, že stavba restaurační části stadionu probíhá uspokojivě.[1121] Za celý rok 1985 byla na restaurační části vytvořena hodnota díla 1 200 000 Kčs (plán 1 500 000 Kčs) a na ubytovací části 500 000 Kčs (plán 200 000 Kčs).[1122] Náklady činily v roce 1985 u restaurační části 839 000 Kčs (plán 840 000 Kčs), na ubytovací části 306 000 Kčs (plán 350 000 Kčs).[1123] Investice figurovala i v plánu Akce Z na rok 1986 (za 1 900 000 Kčs).[1124] A přešla i do plánu Akcí Z na 8. pětiletku (1986–1990). Celková hodnota díla se udávala na 4 000 000 Kčs (z toho 2 000 000 restaurační a 2 000 000 Kčs hotelová část), přičemž na restaurační části již do roku 1985 vznikla hodnota 1 350 000 Kčs (zbývalo 650 000 Kčs) a na hotelové části 500 000 Kčs (zbývalo 1 500 000 Kčs).[1125] Na roky 1986–1987 žádal MěstNV z fondu cestovního ruchu o příspěvek 1 394 000 Kčs na ubytovací zařízení na zimním stadionu a 500 000 Kčs na jeho vybavení.[1126] Během 1. pololetí 1986 tu byly dosaženy rozpočtové náklady 704 000 Kčs (plán na celý rok 1 412 000 Kčs). Finanční náklady dosáhly v tomto období výše 482 000 Kčs (celoroční plán 1 026 000 Kčs).[1127] Za celý rok 1986 byl rozpočet stavby následující: u restaurační části rozpočtové náklady 612 000 Kčs (ve shodě s plánem), finanční náklady 425 000 Kčs (plán 426 000 Kčs). Na ubytovací části rozpočtové náklady 900 000 Kčs (ve shodě s plánem) a finanční náklady 719 000 Kčs (plán 670 000 Kčs). Na obou stavbách bylo odpracováno v tomto roce 31 396 brigádnických hodin (z toho 14 310 zdarma). Roční plán byl splněn, restaurační část byla stavebně během roku 1986 dokončena. Úplné předání se plánuje na rok 1987.[1128] V 1. pololetí 1987 čerpalo město 151 000 Kčs z Fondu cestovního ruchu na ubytovací zařízení zimního stadionu. Za 1. pololetí 1987 činily na ubytovací části plánované náklady 568 000 Kčs, skutečnost 404 000 Kčs. Akce probíhá dle harmonogramu.[1129] Během celého roku 1987 se tu evidují rozpočtové náklady 592 000 Kčs (dle plánu) a finanční náklady 659 000 Kčs (plán 668 000 Kčs). Odpracováno bylo 38 748 brigádnických hodin (z nich 19 575 bez nároku na honorář).[1130]
Podle kroniky města byla výstavba ubytovacího a restauračního zařízení zimního stadionu dokončena už roku 1986.[1131] Myšlena ale patrně jen hrubá stavba. Do užívání byl totiž objekt předán až v prosinci 1987 a pro veřejnost se otevřel 18. ledna 1988.[1132] V hotelu Zimní stadion (později oficiálně Sporthotel a v současnosti hotel Sport - Garni) vzniklo 20 třílůžkových pokojů, dále 8 přistýlek. Restaurace, respektive „pivnice“, měla kapacitu 60 lidí.[1133] Šlo o podnik III. cenové kategorie s teplou i studenou kuchyní. Hotel samotný byl zařazen do kategorie „C“ s jednou hvězdičkou. Prvním ředitelem podniku byl Miroslav Míka.[1134]
11.7.2. Další stavební vývoj objektu
Dle údajů z dubna 1989 plánuje organizace Těreza ve 4. čtvrtletí 1989 výstavbu definitivního oplocení mezi hotelem a objekty Těreza (tedy zimním stadionem).[1135] V květnu 1990 se na plénu MěstNV řeší majetkoprávní otázky okolo hotelu. Podle organizace Těreza byl hotel navržen jako součást zimního stadionu, ale převeden na státní podnik Hotely a Restaurace. Odtržení je prý nelogické a Těreza už v lednu 1990 o svých námitkách informovala radu MěstNV. Od 1. ledna 1991 měl být hotel převeden pod Těreza.[1136] V září 1990 plénum MěstNV uložilo radě MěstNV projednat převod hotelu do majetku TJ Škoda.[1137]
Po roce 1989 byl hotel opakovaně pronajímán, problémem byly vysoké náklady na údržbu, opravy a neefektivní architektonické řešení budovy. V dubnu 2003 zastupitelstvo podpořilo záměr prodeje hotelu.[1138] Privatizace Sporthotelu byla provázena vleklým sporem mezi městem a nájemcem, který se cítil poškozen prodejem objektu, do kterého investoval značné peníze. Na konci října 2004 město ohlásilo zahájení privatizace.[1139] Dne 26. října 2004 schválilo zastupitelstvo záměr odprodat hotel (dosud v majetku obce) s termínem podání nabídek do 30. listopadu 2004.[1140] Počátkem ledna 2005 rada doporučila zastupitelstvu poslat objekt do dražby s vyvolávací cenou 3 700 000 Kč.[1141] Původně v lednu 2005 město navrhovalo vyvolávací cenu 3 500 000 Kč. Za okolní pozemek o výměře cca 200 metrů čtverečních požadovalo 400 Kč/za metr čtvereční.[1142] Dne 18. ledna 2005 měli o dražbě rozhodnout zastupitelé, ale pro výše uvedené spory s nájemcem věc odložili.[1143] V březnu 2005 zastupitelé odhlasovali prodej v dražbě, za vyvolávací cenu 3 500 000 Kč za objekt a stavební parcelu + cca 500 metrů čtverečních okolního pozemku za 400 Kč/metr čtvereční.[1144] Dražba se uskutečnila 11. srpna 2005, nakonec s vyvolávací cenou 4 000 000 Kč.[1145] Kapacita zařízení se udávala na 50 lůžek v 16 pokojích.[1146]
Původní plochá střecha hotelu byla počátkem 21. století v dezolátním stavu a do objektu zatékalo. 23. září 2002 se konala obhlídka za účasti odboru rozvoje města a městské architektky ing. arch. Hany Przygrodské. Byla navržena výstavba nové, sedlové střechy, které by zaklenula stávající objekt, s odhadovanými náklady 2 000 000 Kč. Projektovou dokumentaci však město nenechalo vypracovat, protože vzhledem k zamýšlenému prodeji nechtělo zavazovat budoucího vlastníka.[1147]
Na severovýchodní straně zimního stadionu, se u Padrťského potoka rozkládá oplocený areál převážně nezastavěného území podél bývalého Mlýnského náhonu, který zde končí objektem vodní elektrárny (dříve pokračoval dále směrem do města). Stojí tu i provizorní objekt bývalé truhlárny o půdorysu 8 x 9 metru, přízemní, nepodsklepený, s nízkou sedlovou střechou, který tu vyrostl patrně v 80. letech 20. století. Zdivo je z porobetonových tvárnic, krytina z vlnitého eternitu. Na počátku 21. století bylo toto, nepříliš vzhledné stavení již v havarijním stavu. Posudek statika roku 2001 zjistil trhliny ve zdivu o šířce až 5 cm. Vzhledem k tomu, že truhlárna vznikla na bývalém korytu Mlýnského náhonu, docházelo k postupnému nerovnoměrnému sesedání podmáčeného podloží. V září 2004 proto zastupitelstvo schválilo demolici, protože se ukázala jako levnější než nákladná sanace.[1148] V listopadu 2021 rada odsouhlasila pronájem částí parcel č.kat.2981/7 (vodní koryto) a č.kat.2766/3 na dobu neurčitou za roční nájem 5000 Kč za účelem provozu malé vodní elektrárny.[1149]
11.8. Bývalé městské železárny (slévárna Žampírky)
11.8.1. Zřízení městských železáren v Rokycanech a rozrůstání areálu před rokem 1914
Podstatnou část Růžičkovy ulice zaujímal areál bývalých městských železáren. Vyplňoval takřka celý prostor mezi ulicí, kolejištěm železniční trati a Jiráskovou ulicí. Koncem 20. století zde skončila výroba a rozsáhlé území prošlo transformací na obchodní a podnikatelskou zónu.
Těsně před koncem 19. století vznikla v Růžičkově ulici městská slévárna. Do Rokycan se tehdy přesunula část železáren z nedaleké obce Klabava, kde mělo hutnictví staletou tradici, ale nenabízelo takové možnosti jako strategicky umístěné parcely v Rokycanech. Zemědělské pozemky na okraji města se postupně změnily na rozsáhlý průmyslový areál, který po následujících sto let ovlivňoval tvář i ekonomiku Rokycan. Vlastní tovární provozy vznikly jižně od Růžičkovy ulice, až k železniční trati, tedy v místech, kde stála konírna[1150] zrušených kasáren a pak už jen pár předměstských usedlostí. Obec zejména přikoupila statek a velkou ovocnou zahradu od rolníka Nového.[1151] Většinu pozemku tvořila zemědělská půda, existovala tu tak územní rezerva pro další rozšiřování slévárny. Se stavbou továrny se začalo hned po odchodu armády v roce 1896.[1152] Dne 13. března 1898 byla slévárna vysvěcena, druhého dne zde začala výroba.[1153] Náklady dosáhly 110 005 K.[1154] Původně mělo jít o pouhou pobočku klabavských železáren[1155], ale továrna na sebe brzy strhla hlavní díl zisku a svou starší mateřskou provozovnu zastínila. Prvotní výrobní program sestával ze strojní litiny, sloupů a vertikálně litých rour pro plynárny a vodovodní rozvody. Areál sestával ze dvou kuploven, malé dílny na výrobu a opravy odlévacích modelů, zámečnické (kovářské) dílny a kotelny s parním strojem, který poháněl vzduch do kovářské dílny i do kuploven. Tovární haly osvětloval plyn.[1156] V první dekádě zde pracovalo zhruba 150 lidí (95 slévačů, 14–16 osekávačů, čističů a brusičů, 5–7 zámečníků a soustružníků, 2 kováři, 2–3 modeláři a 14–16 pomocných dělníků).[1157] Pracovaly zde i ženy, jejich úkolem bylo pletení slaměných provazců pro výrobu „jader do trouby“.[1158]
Počátkem 20. století prožívá městská slévárna zlatou éru. Zaujímala tehdy západní část svého pozdějšího areálu, tedy blíže k Jiráskově ulici, zatímco oblast nynější prodejny Kaufland zůstávala zatím mimo hranice areálu. V tomto období průmyslové prosperity přinášel podnik, vlastněný obcí, každoroční zisky obecnímu rozpočtu. Část výnosů byla investována do rozšiřování závodu. V roce 1912 byla továrna poprvé rozšířena, a to o nové skladiště a čistírnu. Zároveň došlo k rozšíření rourovny a celý závod odkanalizován.[1159] V městském archivu se nachází složka z roku 1913, nazvaná „Městské železárny, stavba kanceláří“.[1160] Za železniční tratí, v dnešní Zeyerově ulici, navíc tehdy vyrostl další městský podnik, obecní válcovna (dnes firma Cargo). O ní podrobněji v popisu nejstarších průmyslových podniků na Jižním předměstí. Válcovna zahájila činnost 1. února 1910. I ona patřila obci. Vznikl zde tak komplex dvou vzájemně propojených továren. Obec zároveň provádí výkupy okolních pozemků tak, aby maximálně uvolnila prostor pro růst železáren. Jen v letech 1907–1909 do výkupů investovala 150 000 korun.[1161] Promítneme-li si tyto pozemkové transakce na mapu, vidíme, že expanze továrny směřovala skoro všemi směry. Na jih šlo o výše uvedenou výstavbu válcovny. Západním směrem se podnik nasouval k dnešnímu východnímu úseku Jiráskovy ulice. Zde se jednalo o domy čp.131/II, čp.147/II a čp.7/II. Dne 31. října 1907 zastupitelstvo rozhodlo koupit domy čp.131/II a čp.147/II za 13 000 K.[1162] Dne 27. ledna 1908 přikoupilo zahrady č.kat.384/1 a č.kat.376 a 12. února i zahradu č.kat.2615/2, č.kat.2616/2 a č.kat.2617 od manželů Noskových.[1163] Roku 1912 vykoupila obec za 15 000 K i dům čp.7/II od Josefa Valdsteina.[1164] Tyto pozemky a domy pak postupně pohlcoval areál továrny. O těchto domech podrobněji pojednáno v kapitole „okružní třída“.
Expanze probíhala i k východu. Dne 22. dubna 1909 zastupitelstvo schválilo koupi domu čp.177/II od manželů Nových za 50 000 korun.[1165] Stál v dnešní Růžičkově ulici. Podle mapy města cca z roku 1976 byl situován do prostoru nynějšího parkoviště před Kauflandem, naproti bytovému domu čp.352/II, několik desítek metrů od jižního okraje Růžičkovy ulice, tedy ve vnitrobloku.[1166] Je zachycen již na evidenční katastrální mapě z roku 1877. Existoval určitě už v roce 1880, protože v městském archivu se nachází složka z roku 1880, nazvaná „Kraft Josef, stavba domu čp.177/II“.[1167] Kromě toho je ve fondech městského archivu uložen i spisový materiál z roku 1900, pod jménem „Nový František, přestavba chléva čp.177/II, Pražské předměstí“, a z let 1904–1905 „Nový František, stavba koníren čp.177/II, Pražské předměstí“.[1168] Ve sčítání lidu z roku 1910 se už uvádí coby majetek obce, respektive městských železáren.[1169] Dne 25. července 1917 město stavební povolení na přestavbu stodoly čp.177/II dle plánů Josefa Beneše.[1170] Dům existoval ještě dle sčítání lidu v roce 1921, kdy se uvádí jako obecní dům v Železářské (Růžičkově) ulici. Byl obydlen. Sloužil pro ubytování dělníků, jeden byt jako podniková noclehárna pro městskou válcovnu. Celkem tu byly 4 byty s 18 osobami.[1171] Patrně prošel přestavbou. Je doložen v seznamu domů cca z roku 1945.[1172] Zachytila ho ještě státní mapa z roku 1994,[1173] ale na leteckém snímkování z let 2001–2003 už chybí.[1174] Tehdy byly ve východní části areálu zaniklé továrny prováděny plošné demolice.
11.8.2. Bývalá Babánkova vila čp.187/II (mateřská škola)
Železárny se počátkem 20. století rozrůstaly i na jihovýchod. Zde byly volné pozemky. Ovšem stála tu také vila čp.187/II, tzv. Babánkova vila (foto z r. 2003), která se nyní trochu nepatřičně ocitla na dotyku s rychle expandující továrnou. Dne 19. prosince 1908 rozhodli zastupitelé vilu vykoupit a začlenit do komplexu železáren.[1175] Vila vznikla před koncem 19. století. Zbudoval ji František Srb pro advokáta dr. Hugo Karlíka, ale pak ji koupil Josef Babánek, dlouholetý ředitel hospodářské školy.[1176] V městském archivu se nachází složka z let 1888–1889, nazvaná „Karlíková Emilie, stavba vily čp.187/II“.[1177] V sčítání lidu z roku 1890 už je zaznamenána. Majitelkou byla Emilie Karlíková a žily tu 4 osoby.[1178] Roku 1894 získala neorenesanční podobu.[1179] V městském archivu se nachází spisový materiál z roku 1896, pod jménem „Babánek Josef, přístavba domu čp. 187“.[1180] Do Růžičkovy ulice se otáčela patrovým pětiosým průčelím s neorenesančním dekorem a trojúhelníkovým štítem. Přízemím probíhala pásová rustika.
Už brzy se ovšem existence vily střetla s expandující průmyslovou zónou. Obec ji potřebovala získat, protože zábor její zahrady by umožnil výstavbu železniční vlečky do městské slévárny.[1181] Do té doby se výrobky musely dopravovat koňskými povozy.[1182] Projekt vlečky schválili zastupitelé 12. února 1908.[1183] Odkup vily vyšel obec na 24 840 K.[1184] Babánkova vila sice přestala být soukromou rezidencí, ale nedošlo k jejímu zboření. V následujících měsících v ní vznikl byt ředitele sousední městské válcovny. Prvním ředitelem byl Jaroslav Ruml (narozen 5. března 1883 v Nymburku).[1185]
V následujícím století střídala budova různá využití. Byt manažera továrny byl později vystřídán školskými institucemi. 24. srpna 1939 rozhodla rada, že sem umístí pomocnou školu.[1186] Ta zde fungovala od 14. září 1939 do 1. listopadu 1945.[1187] Dne 6. února 1962 se konala obchůzka za účelem posouzení adaptace na mateřskou školu. Ta zde měla být zprovozněna 1. září 1962.[1188] Záměrem se zabýval národní výbor 26. března 1962.[1189] V srpnu 1962 byla provedena kontrola postupu adaptace. Národní výbor konstatoval, že termín zprovoznění bude dodržen, jen s malým zpožděním.[1190] Nakonec se tu školka otevřela 15. října 1962. Šlo o podnikové zařízení závodu Škoda Rokycany-slévárna.[1191] Původní soukromá zahrada prošla degradací, zachoval se ale v ní původní dřevěný altán, patrně z doby okolo roku 1900. Po roce 1989 mateřská škola čelila problémům, protože souběžně s úpadkem rokycanského závodu Škoda vyschly i finance pro podnikovou mateřskou školu. Na jaře roku 1992 jí hrozilo zavření, město ale na přímluvu starosty Benedy poskytlo dočasnou finanční injekci.[1192] Když se podnik Škoda v Rokycanech v roce 1995 uzavřel, rozhodlo zastupitelstvo, že další udržování tohoto předškolského zařízení není perspektivní.[1193] Dne 23. února 1999 odmítlo zastupitelstvo nabídku podniku Škoda na odkup bývalé mateřské školy za 1 700 000 Kč.[1194] (O následných proměnách vily v souvislosti s výstavbou Kauflandu viz níže.)
Mezi Babánkovou vilou a areálem slévárny dlouho zůstávalo nevyužité prostranství. V letech 1922–1926 je využívala komunistická Federace dělnických tělocvičných jednot. Místu se proto nějaký čas říkalo „Na Sovětu“. Roku 1926 dostali komunisté výpověď.[1195] V roce 1930 se tu krátce uvažovalo o výstavbě bytového domu. V květnu 1930 informoval V. Vorel členy rady o dnešní intervenci na Ústřední sociální pojišťovně v otázce získání privilegovaného úvěru na bytový dům pro zaměstnance městských železáren, který má vyrůst severozápadně od čp.187/II (bývalá Babánkova vila) v Železářské ulici.[1196] K výstavbě ale nedošlo a plocha zůstala součástí továrního areálu, aby byla počátkem 21. století využita pro stavbu obchodního domu Kaufland (viz níže). Tehdy na počátku 21. století byla budova původní Babánkovy vily zbořena.
Expanze městských železáren se přelila i přes Růžičkovu ulici, na její protější stranu. Zde se nerozvíjela výroba, nýbrž dělnické bydlení (kromě bývalých kasáren Žampírky čp.150/II, adaptovaných na nájemní dům, to byl i činžovní trojdům čp.259-260-261/II, viz výše).
11.8.3. Modernizace továrny za první republiky
Po 1. světové válce prosperita městské slévárny poněkud pohasla. Ta během války nebyla zapojena do zbrojní výroby, a postižena úbytkem pracovních sil a zanedbáváním investic.[1197] Poválečná recese, posilování korun, rozpad jednotného trhu, jakož i konkurence větších podniků způsobily, že roku 1923 podnik vykázal ztrátu 3 447 791 Kč.[1198] Město do obnovení továrny investovalo v následujících letech velké sumy. 9. dubna 1925 projednávalo zastupitelstvo celkovou přestavbu podniku podle projektu ing. Josefa Vorlíčka.[1199] Návrh přednesl Josef Bauer, radní za občanské strany. Ty byly jednoznačně pro rekonstrukci továrny, aby si udržela konkurenceschopnost. Náklady se odhadovaly na víc než 3 000 000 Kč. Podle starosty vytvářely železárny od roku 1920 zvláštní fond, na kterém už bylo 3 244 303,62 Kč. Peníze bylo stejně nutno vyčerpat do konce roku 1925, jinak by z nich byla vyměřena daň. Podle detailnějších propočtů měla rekonstrukce železáren vyjít na 3 271 716,78 Kč (z toho přestavba budov 1 075 781,30 Kč a nové stroje 2 195 935,48 Kč). Ústředním bodem rekonstrukce byla nová slévárna. Stávající dvě slévárny měly plochu 4240 čtverečních metrů, nová slévárna měla mít podobnou plochu a kapacitu 500 vagónů odlitků za rok. Částečně se měly využít stávající budovy, bez nutnosti velkého bourání. Využít se totiž měl dvůr mezi dvěma staršími budovami, na jejichž zdi by se postavil nový krov, čímž by vznikla nová slévárna. Obě stávající slévárny se zároveň měly prodloužit o 20 a 15 metrů. Na stavební práce město vypsalo ofertní řízení. Doručeno bylo 11 nabídek.[1200] Karel Hofman jich uvádí 12.[1201] Zakázku získala firma Josef Beneš z Rokycan za 846 267,30 Kč. Pak Beneš zvýšil cenu na 886 257,30 Kč, ale zůstal nejlevnější. Komunista Jan Hořice na jednání zastupitelstva vyjádřil skepsi ohledně rekonstrukce podniku a dotazoval se, co bude se starými dělníky, kteří v továrně pracují 30 let, zda neskončí na dlažbě. Podle Karla Hofmana zastupitelé o rekonstrukci železáren definitivně rozhodli 9. dubna 1925, ve skutečnosti ale finální hlasování o tomto bodu staženo z programu. Levice totiž chtěla hlasovat odděleně o schválení rekonstrukce a o opatření financí, občanské strany s rozdělením nesouhlasily.[1202] Teprve na další schůzi 17. dubna 1925 bylo docíleno ohledně rekonstrukce továrny kompromisu všech stran včetně KSČ, která dostala záruky, že na staré dělníky se budou brát sociální ohledy. Josef Beneš zároveň odvolal zvýšení nabídkové ceny a platila tedy původní cena za stavební práce ve výši 846 267,30 Kč.[1203]
20. dubna 1925 se začalo s přestavbou. Trvala jen tři čtvrtě roku.[1204] Plzeňské Škodovy závody dodaly strojové zařízení.[1205] Dne 15. května 1925 vydalo zastupitelstvo souhlas k přestavbě a přístavbě železáren. Zastupitelům byl předložen finální projekt, který předpokládal, že dosavadní slévárna se prodlouží na 107,25 x 15,9 metrů a bude na ni posazen příhradový železný krov ve výšce 10,55 metrů. Místo dosavadního dvora mezi slévárnou a dílnami měla vzniknout nová formovna (95,5 x 13,42 metrů) s pultovou lepenkovou střechou a příhradovými lucernami o výšce 6,45 metrů. V obou formovnách se projektovala instalace elektrických jeřábů o nosnosti 15, 3 a 2 tuny. Vedle formovny 2 měla na západní straně vyrůst úpravna rour, ve středu formovna 4 a na jižní straně zkušební stanice. Krov na této části měl být sedlový, dřevěný s taškovou krytinou. Projekt předpokládal, že dvůr na západní straně formovny 4 bude zastavěn na úpravnu odlitků 46 x 12,7 metrů s věšadlovým krovem (6 metrů vysoká). Na západ od úpravny odlitků zase měla vzniknout nástrojárna a jídelna, na jihu šatny a místnosti pro mistry (vše v dosavadních budovách) a nová přístavba záchodů. Na severozápadní straně formovny 1 se nalézající formovna 3 měla být zvýšena o 2,5 m a vybavena elektrickým jeřábem. Při ní se také měla vybudovat sušírna a jaderna rour. Mezi modelárnou a formovnou 3 projekt navrhoval výstavbu záchodů. Dosavadní kuplovna by se přemístila na východní stranu staré slévárny a vyrostly by tři nové kuplovny s dmýchadly a kompresorem. Na sever od kuplovny projekt situoval 2 kelímkové pece na mosaz a za nimi mosazárnu (16,15 x 14 m). Vedle mosazárny měla na severu stát pískovna, novou příčkou oddělená od modelárny, za ní přípravna dřeva. Stará sušírna se měla adaptovat na sušírnu prken. V jihovýchodním koutu areálu se přepokládalo zřízení skladiště a transformační stanice s jedním a později i s druhým transformátorem. K dopravě surovin ke kuplovně se měla postavit visutá dráha. Kromě toho projekt předpokládal pokládku železniční vlečky, vedené skladištěm do formovny 1 s větví ke kuplovně a dále se v areálu měla položit síť úzkorozchodných drah. Nad sušárnou měly vyrůst dva plechové komíny minimálně 15 metrů vysoké.[1206] Hlavní změnou byla výstavba nové velkoprostorové haly. Na místě stávajícího dvora mezi dvěma staršími halami natažen kovový krov. Společně s prodloužením stávajících hal tak vznikl jeden z největších továrních prostorů té doby v širokém okolí o ploše 2200 metrů čtverečních (společně se staršími halami bylo k dispozici téměř 4300 metrů čtverečních).[1207] Tato hala se zachovala dodnes (foto z r. 2003, foto z r. 2003) a po demolici okolních přístavků v roce 2003 byla opravena její fasáda a objekt pohledově otevřen do Růžičkovy ulice. Na jejím průčelí vyvedeny letopočty 1541 (domnělý počátek rokycanského železářství) a 1925 (rok přestavby podniku)
Továrna byla kromě při prvorepublikové modernizaci elektrifikována, kuplovny přemístěny a zřízena k nim další železniční vlečka. V podniku vyrostla i nová zámečnická dílna a slévárna neželezných slitin (pro odlitky speciálních kovových výrobků, například z bronzu). Závod byl také vybaven elektrickými jeřáby a elektrifikovanou visutou drahou.[1208] V červnu 1926 provedlo zastupitelstvo vyúčtování rekonstrukce. Původně náklady byly stanoveny na 3 271 716,78 Kč (z toho vlastní přestavba 1 075 781,30 Kč a strojové vybavení 2 195 935,48 Kč). Nyní konstatováno, že skutečné náklady byly vyšší a dosáhly 3 819 870,99 Kč (přestavba 1 175 540,96 Kč a strojové vybavení 2 644 330, 03). Zvýšení nákladů bylo způsobeno pořízením více strojů, budova slévárny se také oproti původnímu projektu prodloužila o 2,5 metru, jeřábové dráhy zesíleny, v dílnách zaveden vodovod na zužitkování odpadních vod a provedeny některé další investice mimo původní rozpočet (kolny, vlečka se 2 rameny místo 1 ramena). Honorář pro stavební firmu Beneš se musel zvýšit o 29 197,30 Kč kvůli dražším cihlám. Úhrada nákladů měla být provedena z mniškového fondu (1 177 467,66 Kč), z fondu pro mimořádná vydání městských železáren (420 914,62 Kč) a z běžné hotovosti městských železáren (2 221 488,71 Kč). Zastupitelstvo závěrečný účet i způsob úhrady schválilo.[1209]
Na téže schůzi ale zastupitelé konstatovali, že budou nutné další investice do továrny. Konkrétně mělo jít o přestavbu kanceláří, aby úředníci nebyli rušení provozem, s odhadovanými náklady 60 000 Kč. 28. května 1926 se na přestavbu kanceláří konalo komisionelní šetření. Dále se počítalo s nástavbou 1. patra na dům čp.147/II (měly tam vzniknout 2 byty 1+k, odhadované náklady 62 000 Kč), s rozšířením skladiště hotového zboží (už postaveno, nákladem 20 000 Kč) a výstavbou vagónové váhy ve východní části areálu (odhadované náklady 25 400 + 5 600 Kč). Celkem tato druhá etapa investic měla přijít na 173 000 Kč. Zastupitelé rozhodli, že se to uhradí z mniškového fondu. Zároveň se zastupitelstvo vyslovilo, aby po dokončení přestavby zřídila továrna podél svého areálu tvrdě sypaný chodník s žulovým nebo betonovým obrubníkem, zejména v tehdejší Železářské ulici.[1210] Koncem srpna 1927 radní vzali na vědomí, že městské železárny už doplatily zbytek půjčky na rekonstrukci slévárny.[1211]
Konjunktura konce 20. let byla tak silná, že už po pár letech se provádělo další rozšiřování továrny. V dubnu 1928 obecní finanční komise doporučila zastupitelstvu schválit záměr správy městských železáren postavit za tavicí pecí v slévárně nové křídlo, které mělo sloužit jako formovna, s náklady odhadovanými na 200 000 Kč. Dále měly vyrůst dva ventilátory pro odvod kouře ve stávající slévárně nákladem cca 25 000 Kč.[1212] Přístavbu slévárny a výstavbu ventilátorů zastupitelstvu doporučila i městská rada.[1213] V květnu 1928 projednalo návrh na přístavbu slévárny zastupitelstvo. Konstatovalo, že v posledních 10 měsících značně stoupla zaměstnanost v slévárně, ale není možné nabírat nové lidi, protože pro ně není místo. Navrhovala se proto přístavba nové formovny na strojní odlitky, umístěné za stávající tavicí pecí směrem k východu. Objekt měl mít půdorys 49 x 10 metrů a výšku 6 metrů. Náklad vyčíslen na 194 000 Kč s tím, že se uhradí z mniškového fondu. Jan Hořice oznámil, že KSČ bude pro, ale požaduje, aby slévárna dávala při náboru přednost místním dělníkům. Václav Vorel vyslovil pochybnosti, zda konjunktura v železářském průmyslu bude trvalá. Návrh na přístavbu továrny ale byl schválen. Zároveň zastupitelé povolili železárnám zakoupení 2 elektrických ventilátorů na odčerpávání kouře z hal. Maximální náklad měl dosáhnout 25 000 Kč.[1214] V červnu 1929 zastupitelstvu doporučila rada schválit nákup hoblovacího stroje za 260 000 Kč a zvýšení ohradní zdi městských železáren za 14 000 Kč.[1215] Ještě v červnu 1929 souhlas s nákupem hoblovacího stroje a se zvýšením ohradní zdi železáren vyslovila i obecní finanční komise.[1216] V září 1929 zastupitelstvo odsouhlasilo povolení nákladu na zvýšení ohradní zdi ve slévárně při koleji Praha-Plzeň za 14 000 Kč (při výstavbě 2. koleje došlo totiž ke zvýšení nivelety a ohradní zeď nepostačovala), na výstavbu ohrady okolo parních strojů ve válcovně za 35 000 Kč (požární ohledy), na přístavbu hlavní provozovny válcovny k umístění váleného materiálu ve výši 20 000 Kč a na zakoupení hoblovacího stroje pro železárny ve výši 260 000 Kč.[1217]
Brzy poté ale na podnik dolehla hospodářská krize, která postihla československou ekonomiku v 30. letech 20. století. V letech 1935–1936 dokonce vedení obce vyjednávalo o pronájmu železáren kapitálově silnému podnikateli (konkrétně se jednalo s firmou Prodejna československých železáren, která nabízela, že složí na účet obce 1 000 000 Kč a zavázala se udržet výrobu a nepropouštět dělníky). 5. září 1935 přišla nabídka od Prodejny sdružených čsl. železáren. 16. září 1935 kromě toho došla městu nabídka od Továrny na nábojky, a. s. Dne 6. října 1935 řešila pronájem městská rada. Vedení města oznámilo, že nabídku Prodejny ještě musí posoudit, ale nabídka nábojky je prý příliš nízká a nebude se o ní jednat.[1218] Myšlenka pronájmu železáren ale v zastupitelstvu narazila na nesouhlas levicových stran (komunisté, sociální demokraté a národní socialisté) a pronájem se neuskutečnil.[1219] Komunista Zdeněk Bluďovský prohlásil, že nabídka není výhodná a žádá zastavit vyjednávání s kartelem. Matěj Hrdlička souhlasí s Bluďovským. Ale i pravicový zastupitel Rudolf Kadláček prohlašuje, že jeho klub jednomyslně nesouhlasí s pronájmem. Starosta Josef Zápotočný odvětil, že městské železárny už nemůžou být zdrojem obecních příjmů a o pronájmu je možno uvažovat. Dokonce odmítl nechat zastupitelstvo hlasovat o stanovisku, protože prý ještě není o čem hlasovat. Jenže většina zastupitelů si vynutila hlasování, v kterém 20 přítomných podpořilo usnesení, kterým se zastavuje jakékoliv jednání o pronájmu nebo prodeji podniku.[1220]
V roce 1936 město řeší povolení k výstavbě kůlny na oleje v městské slévárně. 12. května 1936 ředitelství železáren podalo žádost o povolení. 19. května 1936 proběhlo místní komisionelní řízení a 28. května 1936 věc rada doporučila ke schválení. V debatě na zastupitelstvu konstatoval František Lorenz, že to je zbytečná investice, protože v železárnách je dost jiných místností a nová kůlna o půdorysu 4 x 8 metrů vyjde podle Lorenze minimálně na 20 000 Kč. Na to reaguje Josef Brada. Sám živnostenský inspektor prý nařídit postavit nový sklad na odděleném místě a náklady budou jen 2000 Kč. Antonín Šašek pak dodal, že díky novému skladu bude obec jako majitel továrny platit nižší pojistné proti požáru. V červnu 1936 zastupitelstvo povolení k výstavbě vydalo.[1221]
11.8.4. Městské železárny za okupace
Od konce 30. let 20. století se městské železárny dostávaly do finanční tísně. Účetní závěrka za rok 1939 vykázala ztrátu 675 968,35 K.[1222] Ani rok 1938 nebyl příliš dobrý, protože do ekonomického oživení zasáhly události okolo Mnichova. Za německé okupace zůstaly zpočátku železárny v obecních rukou. Ale brzy se objevily tlaky na změnu vlastnických poměrů. V roce 1941 začalo jednání o proměně železáren na akciovou společnost, kvůli čemuž by město ztratilo výhradní majetkový podíl. Po německém útoku na Sovětský svaz došlo k vystupňování orientace českého průmyslu na zbrojní výrobu, což s sebou neslo rozsáhlé majetkové a organizační změny. 14. července 1941 se ke starostovi Hejrovskému dostavil plzeňský advokát Josef Hochmann, který žádal o vyjádření, zda by obec byla ochotna prodat železárny. Hochmann sdělil, že jedná jménem továrníka Werthmanna, říšskoněmeckého příslušníka, který nedlouho předtím koupil Hopfengärtnerovy železárny v Holoubkově. Starosta reagoval, že obec nehodlá železárny prodat. Hochman ale zdůraznil, že na prodeji má zájem i úřad oberlandrata v Plzni, který v případě zamítavého stanoviska rozpustí zastupitelstvo a dosadí sem vládního komisaře. I pak starosta trval na nesouhlasu s prodejem a obrátil se na vyšší instituce o podporu. Dr. Zaoral z ministerstva vnitra městu sdělil, že nesouhlas s prodejem železáren nemůže být důvodem k rozpuštění zastupitelstva. Podobné stanovisko získaly Rokycany i od předsedy finančně-hospodářského oddělení Českého zemského ústředí obcí, měst a okresů prof. Drachovského.[1223]
23. srpna 1941 se konala schůzka za účasti generálního ředitele železáren v Holoubkově Werthmanna, ředitele Masína a advokáta Hochmanna se zástupci obce. Odprodej železáren obce stále odmítá, jednalo se ale o jiné formě spolupráce. Německý podnikatel navrhl proměnu městských železáren na společnou akciovou společnost Železárny města Rokycan/Eisenwerke der Stadt Rokitzan, a. g. Předpokládal se její vznik už od 1. ledna 1942. Dne 28. srpna 1941 starosta Hejrovský jednal na oberlandratu v Plzni. Tam získal ujištění, že oberlandrat nebude do jednání zasahovat, že jde o čistě komunální záležitost. Rovněž tak 3. září 1941 ministr obchodu dr. V. Kratochvíl na dotaz obce odpověděl, že žádost Werthmanna je čistě jeho akcí. Pod dojmem těchto pozitivních signálů pak 25. září 1941 rada návrh na vznik společné a. s. zamítla. Železárny jsou prý víc než 400 let v majetku města a tak to má zůstat. Město nicméně vyzvalo Werthmanna k dalšímu jednání o možné spolupráci. 13. října 1941 byl doručen městu ostřeji formulovaný přípis od Werthmanna. Slévárna městských železáren má podle něj význam jen pro holoubkovskou strojírnu, o válcovnu nemá zájem, ta bude podle něj muset být stejně dřív nebo později uzavřena. 16. října 1941 toto vyjádření vzali radní na vědomí. Tlak na propojení městských železáren s německým průmyslem zesílil koncem roku 1941. 12. listopadu 1941 navštívil městské železárny oberlandrat a sdělil, že rozhodnutí o případném spojení s Holoubkovskými železárnami přijde z Prahy. Ve dnech 1. prosince a 8. prosince 1941 se odehrálo další jednání starosty Hejrovského s oberlandratem. Ten oznámil, že dosud prý byl jen pozorovatelem, teď ale je evidentní, že holoubkovské železárny rokycanskou městskou slévárnu potřebují. Oberlandrat konstatoval, že průmysl v Protektorátu se bude muset stejně přizpůsobit Říši, kde obce nemůžou mít v majetku podniky. Oberlandrat pak podpořil vznik společné akciové společnosti s podílem města 49 % a Holoubkovských železáren 51 %. Po námitkách obce ale připustil, že by souhlasil i s podílem 50:50. Nutno se prý každopádně dohodnout do Vánoc. Město sice dále vedlo zdržovací taktiku, ale neodvratně ustupovalo. Svoji roli v tom hrál i fakt, že válcovna městských železáren měla skutečně problémy, protože kvůli inflaci stouply mzdy, ale prodávalo se za staré ceny. Podnik navíc sužoval nedostatek uhlí (za rok 1940 dosáhla ztráta válcovny 983 271,98 K a ztráta slévárny 127 020, 29 K).[1224] Dle účetní závěrky městských železáren za rok 1941 se hospodaření železáren stabilizovalo. Válcovna dokonce vykázala zisk 29 374,81 K, ale slévárna zůstávala ve ztrátě 115 525,76 K. I to bylo ovšem zlepšením oproti roku 1940, kdy činila ztráta slévárny 540 055,98 K.[1225] Dne 18. prosince 1941 radní doporučili začít jednání o vytvoření společné akciové společnosti. Jednomyslně to schválilo zastupitelstvo 19. prosince 1941.[1226]
Zájem německých průmyslníků trval. 27. března 1942 oslovila městský úřad firma Wenzel Smidt´s Sohn & comp. z Hořovic s dotazem, zda by obec byla ochotna sloučit městské železárny s touto firmou, kterou vlastnil Alfred Kunze z Plzně. 1. dubna 1942 o tom jednalo zastupitelstvo. 2. dubna 1942 firma nabídla obci akcionování železáren do společného podniku, přičemž už od 15. dubna 1942 chtěla městské železárny do nájmu na 1 rok za 1 000 000 K nebo jen válcovnu za 500 000 K. 7. dubna 1942 jednala rada o nabídce a odsouhlasila pouze pronájem válcovny, který v dubnu 1942 schválilo zastupitelstvo.[1227] O vývoji tohoto podniku za 2. světové války podrobněji v kapitole o městské válcovně.
Poté, co 19. prosince 1941 zastupitelstvo odsouhlasilo zahájit jednání s firmou Werthmann, zvýšil se tlak na urychlenou fúzi do akciové společnosti. Firma Werthmann a obec si nechaly paralelně zpracovat odhad hodnoty podniku. Za firmu Werthmann ocenění provedl ing. W. Schmiede, za obec ocenil stroje ing. F. Pičman (6 989 913, 50 K) a budovy Ferdinand Kout (11 313 702, 20 K). Dne 7. srpna a 12. srpna 1942 byly tyto cenové posudky odevzdány. 31. července 1942 město obdrželo dopis od firmy Werthmann, která žádá do 15. srpna 1942 rozhodnout o přeměně železáren na akciovou společnost. 4. srpna 1942 u starosty jednal vrchní ředitel Holoubkovských železáren. V Říši se podle něj tvoří velký průmyslový koncern a nutno urychlit jednání. Řekl, že „ukončení akcionování městských železáren je věc naléhavá a o záležitosti vědí i v Berlinu.“ 7. srpna 1942 okresní hejtman Grabinger žádá dokončení jednání do několika týdnů a pak sám navštívil městské železárny, kde opakuje výzvu k rychlé dohodě. 31. srpna 1942 došlo k jednání obce s Holoubkovskými železárnami, kde se porovnávaly odhady hodnoty podniku provedené obcí i firmou Werthmann. Zjistilo se, že se výrazně odlišují a podle starosty se to musí vysvětlit. 3. září 1942 rada vzala rozdíly v odhadních cenách na vědomí a doporučila za základ vzít odhad provedený obcí, zastupitelské sbory prý nemůžou měnit výsledky znaleckého odhadu. Zastupitelstvo 4. září 1942 schválilo znalecký odhad obce.[1228] V jiných dobových pramenech se vývoj popisuje tak, že jistý německý podnikatel tehdy chtěl železárny odkoupit za 4 500 000 K (třebaže reálná hodnota se odhadovala na 18 300 000 K). I přes nátlak okupačních i protektorátních úřadů prý město železárny udrželo. Podnik byl ovšem podřízen válečné produkci a do řídících funkcí dosazeni lidé loajální Říši.[1229] Dne 4. ledna 1943 se ředitelem podniku stal ing. Gerold z Komárova (původním jménem Křivohlavý), Čech, který se za okupace přihlásil za Němce.[1230] Produkce se orientovala na ocelová dna do granátů.[1231]
Za okupace získaly samostatná čísla popisná některé tovární objekty. Při Růžičkově ulici, zhruba naproti čp.261/II, to byl objekt čp.620/II. Naproti vjezdu na východní straně domu čp.352/II stál zase objekt čp.630/II.[1232] V seznamu majitelů domů cca z roku 1945 se u obou uvádí jako majitel obec Rokycany, respektive městské železárny.[1233] Šlo o součást trendu, kdy za Protektorátu došlo k očíslování mnoha podružných objektů (kůlen, skladišť, chatek). Objekty čp.620/II a čp.630/II byly staršího data, pouze tehdy získaly samostatné číslo. Objekt čp.620/II stál přímo u jižní strany Růžičkovy ulice. Není ještě zachycen na reambulaci evidenční katastrální mapě dle stavu cca z roku 1910, takže vznikl později. Východně od něj ale stály velké zděné budovy č.kat.491 a č.kat.492, které už existovaly při prvotním zákresu této mapy z roku 1877, takže se patrně jednalo o pozůstatek původní zástavby lokality, ještě před vznikem železáren, nejspíše stáje původního areálu kasáren Žampírek. Byly zbořeny stejně jako dům čp.620/II počátkem roku 2007 při transformaci továrního areálu na prodejnu Kaufland (viz níže). Číslo popisné čp.620/II bylo oficiálně vyškrtnuto z evidence 20. ledna 2014.[1234] Objekt čp.630/II byl zakreslen na reambulaci evidenční katastrální mapy, tudíž vznikl před rokem 1910. Stál v mírném odstupu od jižní strany ulice v areálu železáren, na dotyku s objektem čp.177/II (viz výše). Zobrazuje ho ještě státní mapa z roku 1994,[1235] ale na leteckém snímkování z let 2001–2003 již není vidět.[1236] Zanikl tudíž několik let před výstavbou Kauflandu, který vyrostl na jeho místě (respektive parkoviště před touto velkoprodejnou). Další z těchto dodatečně očíslovaných staveb byl objekt čp.608/II. Stál někde v areálu Žampírek. Dle seznamu majitelů domů cca z roku 1945 byl čp.608/II v majetku obce, respektive městských železáren.[1237]
11.8.5. Převzetí podniku Škodovými závody po roce 1945
Průmyslový komplex městské slévárny a válcovny byl za okupace majetkově roztržen. Válcovnu v Zeyerově ulici totiž koupila plzeňská Škodovka, respektive její vlastník, Hermann-Göring-Werke, což bylo pro město stále lepší než její případné předání do majetku čistě německých společností jako Bochumer Verein Bezlen, Kleinvefers Söhne. Město se obávalo přílivu německých dělníků do Rokycan se všemi demografickými a politickými důsledky.[1238] Majetkové oddělení obou provozů se nepodařilo zvrátit ani po roce 1945. Škodovka totiž byla brzy po válce znárodněna a s ní i rokycanská válcovna. Stát coby nový vlastník, neměl zájem vracet „svůj“ majetek obci Rokycany.[1239] Škoda Plzeň by navíc v takovém případě žádala od města proplacení investic, které v továrně realizovala v předešlých letech.[1240]
Město tak nakonec jen požádalo o předkupní právo při eventuálním prodeji válcovny z rukou státu (Škodovky), což ale nebylo nikdy realizováno. Jiná situace panovala po roce 1945 v městské slévárně. Tam byl ihned po konci okupace v květnu 1945 jmenován komisař M. Straka,[1241] od 1. července 1945 ing. F. Holec,[1242] tedy nikoliv F. Holas jak uvedl Karel Hofman.[1243] Všichni dílovedoucí dosazení německým Geroldovým managementem byli suspendováni (až na pány Trkovského a Šmída) a za nového ředitele navržen ing. F. Veselý.[1244] V roce 1945 také vznikla při MNV zvláštní komise pro správu městských železáren.[1245] V únoru 1946 o budoucnosti podniku jednal národní výbor. Zdeněk Bluďovský, tehdejší šéf rokycanských komunistů konstatoval, že do firmy se za války prakticky neinvestovalo, výroba tudíž zastarala a z dřívějších 600–800 tu zbylo jen 212 zaměstnanců. Město, jako vlastník, proto bude muset do obnovy podniku investovat ohromné částky. Bluďovský navrhl uvažovat o dobrovolném zařazení podniku do znárodnění. Obec by za znárodněný majetek dostala náhradu, zbavila by finančního břemene a stát by snáze zajistil rozjezd výroby.[1246] Další možností byl kapitálový vstup silnější firmy. V té době jednalo město o takovém scénáři s podnikem Ema, přestěhovaným ze západočeské Aše.[1247] Všechny politické síly na rokycanské radnici se shodovaly, že podnik je nutno zachránit. V době poválečné ekonomické nejistoty se zmiňují katastrofické scénáře rozkladu rokycanské průmyslové základny, kdy by se město změnilo na pouhou vesnici.[1248]
I přes nejistotu zůstával areál městských železáren po roce 1945 atraktivní lokalitou. Třebaže šlo přece o podnik menšího rozsahu, nespornou výhodou byla strategická poloha u železniční trati Praha-Plzeň, blízkost mnoha strojírenských firem, kvalifikovaná pracovní síla a dostatek ploch pro rozšiřování podniku. Celková zastavěná plocha činila 10 570 metrů čtverečních, z čehož na prvorepublikovou hlavní halu (prý jedna z největších mezi Prahou a Plzní) připadalo 2200 metrů čtverečních. Kromě toho v areálu zůstávaly nezastavěné pozemky a dvory na ploše 18 000 metrů čtverečních. Dále se nabízela možnost rozšířit areál směrem do dnešní Jiráskovy ulice, na úkor domů a zahrad vykoupených již okolo roku 1910 (dalších 2200 metrů čtverečních) nebo na úkor zahrady o rozloze 8000 metrů čtverečních. Jižně od podniku existovala u kolejiště železniční trati nepoužívaná cesta, která kdysi vedla k úrovňovému přejezdu, jenž vyúsťoval v dnešní Nového ulici. Po jejím zrušení se podnik mohl rozšířit o 2000–2500 metrů čtverečních.[1249] Na této jižní periferii továrny, poblíž železniční trati, existovaly některé efemérní stavby skladového charakteru, provozované soukromými firmami. V květnu 1922 jednalo zastupitelstvo o pronájmu obecního pozemku č.kat.2620/2 firmě A. Pikolon. 24. února 1922 požádala firma Pikolon o povolení ke zřízení skládky prken před nádražním skladištěm, s tím že skladová plocha bude ohrazena. Zastupitelé to schválili.[1250] V dubnu 1946 navrhl MNV plénu zrušení veřejné cesty u bývalého přejezdu jižně od železáren. Tato cesta pak byla pronajata uhlíři Smržovi pro jeho podnikání.[1251]
Od roku 1947 projevovala o rokycanskou slévárnu stále větší zájem plzeňská Škodovka, tehdy už postátněný gigant. Ta navrhla počátkem května 1947 smlouvu o vzájemné spolupráci na dodávce odlitků. MNV ale nabídku prozatím odmítl, stejně jako podobné nabídky firem Spojené továrny na obráběcí stroje, n. p. a ČKD, předložené koncem července 1947.[1252] Kromě komunistů, kteří se přiklánějí k odprodeji podniku, se zbylé politické strany na radnici ještě v roce 1947 shodují na ambici zachovat průmyslový podnik v rukou obce. Začaly se dokonce plánovat další investice. Podle finanční rozvahy vypracované managementem slévárny bylo v 1. etapě nutno investovat 10 000 000 Kčs tak, aby se továrna stala opět konkurenceschopnou, v 2. etapě se očekávaly investice 8 000 000 Kčs. Občanská záložna v Rokycanech naznačila, že je ochotna městu tuto sumu půjčit, ale podrobnější jednání neproběhlo.[1253]
Na podzim 1947 došlo k obratu. 10. října 1947 byli
zástupci obce předvoláni ministerstvem průmyslu na schůzku, které se účastnili
i zástupci Škodových závodů a Ústředí československého průmyslu. Škodovy závody
změnily taktiku a začaly argumentovat „vyššími“ národohospodářskými zájmy, a
v tomto tento státní podnik tlumočil i zájmy ministerstva. Převzetí rokycanské
továrny je prý nezbytné pro zvýšení produkce šedé litiny. Škodovka slíbila
masivní investice 13–14 000 000 Kčs. Měsíční výroba se měla zvýšit ze
stávajících 200 tun/měsíc na 350 tun do konce roku 1948 a 380 tun
v dalších letech. Dalším lákadlem bylo zvýšení zaměstnanosti. Asi 100
nových pracovních sil mělo být v krátké době převedeno z Plzně do
Rokycan. Zároveň Škodovy závody naznačily, že na případný nesouhlas obce budou
reagovat tvrdě a zahájí v roce 1948 výstavbu vlastní slévárny. Obecní
slévárně v Rokycanech by tak vyvstal nový konkurent.[1254] Pod
tímto tlakem se začal názor města měnit. MNV už nevylučuje odprodej továrny.
Žádá od Škodovky dlouhodobé záruky udržení provozu. 12. prosince 1947 pak rada
MNV odsouhlasila pokračovat v jednání se Škodovými závody. Slévárna se měla
dlouhodobě pronajmout Škodovce, a to na 12 let (1948–1959). V roce 1948
mělo nájemné činit 408 000 Kčs, v roce 1949 368 000 Kčs, roku 1950 288 000
Kčs a každý další rok 248 000 Kčs. Při eventuálním poklesu hutní výroby se měly
Škodovy závody zavázat, že nebudou omezovat produkci v Rokycanech o vyšší
procento než v hlavním plzeňském závodě. 23. prosince 1947 tuto smlouvu
schválilo plénum MNV.[1255]
Pronájem byl pro město relativně výhodný, zachovával stabilní roční příjem
z podniku, přičemž je zbavoval břemene investic. Otázkou je, zda tento kompromis vyhovoval Škodovým
závodům.
Již po pár měsících ale bylo vše jinak, když došlo k znárodnění rokycanské městské slévárny vyhláškou ministerstva průmyslu čj. 1769 z 27. července 1948, otištěnou v úředním listu 1. srpna 1948.[1256] Podnik byl zestátněn, třebaže se nacházel v komunálním vlastnictví, kterého se neměla nacionalizace týkat. Znárodnění se odkazovalo na §1 odstavec 1 č. 25 zákona 114/48 Sb. Rozhodující bylo, že slévárna nebyla v režii obce, nýbrž v pronájmu Škodových závodů.[1257] Město protestovalo. Pro znárodnění byl rozhodující stav k 1. lednu 1948. Smlouva o pronájmu ale byla podepsána až 8. ledna 1948. Podle K. Hofmana podnik přešel do pronájmu Škody až 20. února 1948.[1258] MNV 5. srpna 1948 podal své připomínky k ministerstvu průmyslu.[1259] I rokycanští komunisté se nyní chovali aspoň zčásti jako reprezentanti obce a nikoliv strany. Jednání se státem pokračovala ještě v listopadu 1948.[1260] Dne 28. října 1948 každopádně znárodnění vešlo v platnost a slévárna byla začleněna do hutního oddělení Škodových závodů.[1261] Staletá éra rokycanského municipálního podnikání v hutnickém a železářském průmyslu se uzavřela. Jediný ústupek, který město vyjednalo, byl závazek Škodových závodů, že zisk rokycanského závodu za rok 1948 zůstane v obecní pokladně.[1262]
11.8.6. Vývoj podniku do roku 1995
Nový bohatý vlastník zpočátku plnil to, co od něj poněkud bezradné vedení rokycanské radnice očekávalo, nalil do slévárny peníze a zapojil ji do svého mamutího koncernu. Tehdy vyrostla nová kotelna, rozvody tepla, šatny, umývárny a cídírna. Došlo k instalaci kompresorů na stlačený vzduch. Sušení forem bylo roku 1951 plynofikováno.[1263] Podnik také rozjel masivní výstavbu zaměstnaneckých bytů, ať už rodinných domků (ve čtvrti Korea Za Rakováčkem), tak v bytových domech na sídlištích. Ještě roku 1958 je hodnocena slévárna jako nejlepší v republice. V roce 1961 tu dosáhli vrcholu produkce, když zde 60 slévačů vyrobilo 8620 tun odlitků.[1264] V 60. letech 20. století ale začal podnik zvolna stagnovat. Dostavil se úbytek kvalifikovaných dělníků, kteří dávali přednost modernějším železárnám v Hrádku u Rokycan, kde dostávali vyšší platy.[1265]
V 70. letech 20. století se areál podniku rozšířil západním směrem, do tehdejší Kozlerovy ulice.[1266] Všechny domy, které lemovaly podnik z této strany (některé již počátkem 20. století přešly do vlastnictví firmy) zanikly, ulice byla rozšířena a spojena s Jiráskovou ulicí. Do východní strany ulice se nasunulo nové křídlo slévárny a administrativní budova podniku čp.4/II (foto z r. 2003), dokončená roku 1973.[1267] V červnu 1973 se uvádí, že administrativa podniku Škoda se přestěhovala do nové budovy. Dosavadní administrativní středisko mělo být adaptováno na lékařské, zubařské a stravovací prostory.[1268] (O asanaci bývalé Kozlerovy ulice a výstavbě administrativního objektu čp.4/II podrobněji v kapitole „okružní třída“.) Kdysi ostrá zatáčka, kterou tu Jiráskova ulice vytvářela, zmizela. Oblouk silnice tu pak byl ještě postupně zmírňován. Další úpravy si po roce 1990 vyžádala výstavba nového mostu u lázní (viz výše) a konečně výstavba supermarketu Billa roku 2003 (viz níže).
V roce 1983 prošel podnik Škoda slévárna ještě jednou modernizací.[1269] Byla tu zprovozněna nová výkonná kotelna, jejíž výstavba začala roku 1982. Byla určena i pro vytápění objektů mimo továrnu, například sokolovny.[1270] Přechod k tržní ekonomice ale bývalá rokycanská městská slévárna na Žampírkách nepřežila. Po roce 1989 se majitel podniku, Škoda Plzeň (respektive dceřiná společnost Škoda Hutě s. r. o.) pokoušel zdejší výrobu udržet, a to i za cenu ztrátovosti, ale slévárna jednoduše nebyla životaschopná. Například v roce 1993 vykázala ztrátu 6 milionů korun při výrobě v hodnotě 30 milionů. V roce 1994 se při stejném objemu výroby prohloubila ztráta na 12 000 000 Kč.[1271] Dne 28. února 1995 byla rokycanská slévárna (Provoz 97) byla uzavřena. V té době měl podnik 111 zaměstnanců. Výroba šedé litiny byla převedena do Plzně.[1272]
11.9. Transformace areálu bývalých železáren
Areál zrušené slévárny po téměř sto letech osiřel. Vzhledem k exponované poloze u centra Rokycan, v blízkosti hlavních městských ulic se pozemek stal první plochou „brownfields“ (tedy nevyužívaného průmyslového areálu), která přitáhla zájem investorů a která prodělala revitalizaci. V 90. letech nabídla městu společnost Škoda, a. s. odprodej celého areálu zrušené továrny. V lednu 1998 ovšem s takovou nabídkou vyslovila nesouhlas rada.[1273] Koncem ledna 1998 nesouhlasné stanovisko vydalo i zastupitelstvo. Proti hlasovali všichni přítomní členové. Škoda Plzeň nabízela areál městu v rámci přednostní nabídky už v roce 1995, a to za 68 000 000 Kč. Nyní požadovala jen 20 000 000 Kč. Podnik pak na nezájem obce reagoval tím, že má tři další potenciální zájemce.[1274] Rozhodnutí městské reprezentace je možno vnímat jako dvousečné. Sice zbavilo obec značných finančních závazků okolo revitalizace průmyslového areálu, zároveň jí ale znemožnilo daleko koncepčněji ovlivňovat jeho budoucí podobu.
11.9.1. Prodejna Billa a úprava západní části bývalé slévárny
Část bývalé slévárny odkoupil místní stavební podnikatel Jan Šabata. Právě jeho firma se stala hybatelem přestavby areálu. V severozápadním cípu areálu prosadil Šabata výstavbu velkoprodejny.[1275] Pro tuto investici získal investora, nadnárodní společnost Billa. V červenci 2002 vzalo projekt na vědomí zastupitelstvo.[1276] Dne 23. června 2003 schválila rada pronájem dalších obecních pozemků firmě Billa. Šlo o pozemky, které měly být výstavbou obchodního areálu dotčeny.[1277]
Od jara roku 2003 proběhly v severozápadním rohu bývalé slévárny demolice stávajících objektů. Zejména šlo o dlouhé přízemní stavení, které do té doby vyplňovalo křižovatku ulic Růžičkova a Jiráskova (foto z r. 2003). Je vidět již na leteckém snímku z roku 1938.[1278] Jednalo se o přízemní budovu. V červnu 2003 už probíhá její demolice (foto z r. 2003). V současnosti se na jejím místě rozkládá parkoviště prodejny Billa. Demolice pokračovaly až k velké slévárenské hale z 20. let 20. století. Po desítkách let zmizely hranice původního podniku a areál slévárny se pohledově otevřel do křižovatky Růžičkova-Jiráskova-Pražská (foto z r. 2003). Z této západní části bývalé slévárny zůstala zachována jen administrativní budova čp.4/II ze 70. let 20. století a velká prvorepubliková hala z 20. let (foto z r. 2003). Do uvolněného prostoru mezi nimi se vklínil supermarket Billa čp.1207/II. Číslo popisné obdržel 9. června 2006. Stavba supermarketu na pozemku č.kat.532/9 patří firmě Epsilon Immorent, s. r. o. z Prahy, ale je provozována společností Billa. Jde o přízemní objekt s proskleným průčelím. V žánru prodejen mezinárodních řetězců se jedná o relativně kvalitní architekturu, nikoliv o zcela typizovaný montovaný objekt. Stavbu prováděla firma Šabata, s. r. o. a financovala ji Billa. Směrem k Růžičkově ulici vzniklo parkoviště pro 70 vozů, osázené 15 stromy. Celkem v okolí prodejny bylo vysazeno 25 nových stromů, a to turecké lísky, platany, jeden převislý kultivar buku a okrasné akáty.[1279] Po dokončení bylo převedeno parkoviště do majetku města. Prodejna Billa se otevřela 21. listopadu 2003.[1280] V roce 2005 požádal Jan Šabata o změnu územního plánu č. 49. Pozemky č.kat.3887 a č.kat.532/9 (parkoviště u supermarketu Billa a vlastní objekt prodejny) měly být převedeny z „komerčně smíšeného území“ na „území nerušící výroby a služeb“. Touto změnou regulativu by klesl povinný podíl zeleně z 25 % na 15 % plochy. Šabata zamýšlel zřídit u supermarketu venkovní prodejní plochu. Správce městské zeleně změnu odmítl, odbor rozvoje města rovněž. 28. listopadu 2005 se změnou územního plánu zabývala rada města.[1281]
Z hlediska urbanistického je transformace severozápadního koutu bývalé továrny do jisté míry problematická. Zboření továrních budov, lemujících areál podniku u křižovatky Růžičkovy a Jiráskovy ulice, bylo nevyhnutelné, vzhledem k podřadnému, utilitárnímu charakteru této dosluhující průmyslové architektury. Jenže po demolicích nebyla respektována uliční čára a nová prodejna Billa byla situována do nitra původního areálu, přičemž ke křižovatce se natočila rozsáhlou plochou parkoviště. Na frekventované městské křižovatce v centru Rokycan tak vznikla rozvolněná zástavba, připomínající okolí supermarketů na okrajích měst. Právě nároží Jiráskovy a Růžičkovy přitom mělo být akcentováno výraznější architekturou a parkovací plochy naopak schovány ve vnitrobloku. Tady se projevil neblahý fakt, že transformaci průmyslového areálu neprovádělo město z pozice vlastníka pozemků. Pokud by se v budoucnu objevil záměr zbudovat na nároží obou ulic nějaký třeba bodový objekt (ovšem přinejmenším jednopatrový), s osobitějším architektonickým výrazem, mělo by město takový počin podpořit. Naopak velmi zdařilým počinem bylo akcentování architektonicky zajímavé prvorepublikové haly továrny a její ponechání a nové využití (viz níže). Dosud byla tato hala prakticky skryta za věncem okolních nižších dílenských a technických objektů.
Velmi pozitivním krokem byla přestavba původní administrativní budovy slévárny čp.4/II ze 70. let 20. století (foto z r. 2003), kterou provedla v roce 2003 rovněž stavební firma Šabata. Zřídila si zde své sídlo a v přízemí prodejnu s železářským zbožím.[1282] Původní objekt nebyl hmotově změněn, ale podřadné typizované stavební detaily socialistické provenience nahradily kvalitnější (okenní rámy, zateplení fasády, barevné omítky místo brizolitu). Výsledek je překvapivě dobrý a dokazuje, že pokud se normalizační architektura 70. a 80. let nezpronevěřila základním pravidlům proporcí a měřítek, lze ji poměrně snadno revitalizovat. K domu čp.4/II přibyla ještě okolo roku 1990 severní část čp.1141/II, se stejnými měřítky a podobnou fasádou. Tento objekt byl později využíván jako pracoviště policie. 20. července 2000 získal samostatné číslo popisné. Úpravy v roce 2003 se ho netýkaly, ale později byl rovněž zapojen do nové tváře domu čp.4/II a využit pro komerční účely. Jižně od domu čp.4/II stojí přízemní prodejní objekt čp.1182/II, který počátkem 21. století sloužil jako prodejna květin, později zde byly jiné obchodní provozovny. Samostatné číslo popisné získal 20. srpna 2004. Současně s opravou domu čp.4/II se přestavby dočkalo počátkem 21. století i prostranství před ním. Došlo zde k výstavbě parkovacích ploch a nástupního ostrůvku pro autobusy. O těchto úpravách podrobně v kapitole „okružní třída“.
Východně od prodejny Billa a objektu čp.4/II zůstala v omezené míře zachována železářská průmyslová tradice. V části původních továrních hal z první republiky se usadila firma Ferrum, s. r. o. z Plzně. Jde o skladovací, nikoliv výrobní prostory, ale jistá návaznost na železářské tradice tu je. V roce 2005 začala firma s výstavbou nové skladovací haly o ploše 2200 čtverečních metrů. Kolaudace se plánovala na květen 2006.[1283] Dne 28. června 2007 vydal stavební odbor MÚ územní rozhodnutí a stavební povolení na plánované stavební úpravy a přístavbu objektu firmy Ferrum na pozemcích č.kat.532/3, č.kat.532/21 a č.kat.3878/9. Dle předloženého projektu mělo dojít k přestavbě stávající části objektu a přístavbě za účelem zřízení prodejny a kancelářských prostor, s termínem dokončení do 31. prosince 2008. Společnost Ferrum požádala o územní rozhodnutí a stavební povolení 28. března 2007. 23. května 2007 začalo sloučené územní a stavební řízení.[1284] Dne 19. února 2007 také město oznámilo zahájení zjišťovacího řízení k záměru zařazenému v kategorii II na přístavbu skladové haly na pozemcích č.kat.3878/3 a č.kat.532/16. Šlo o jihozápadní okraj areálu bývalé slévárny, u kolejiště železniční stanice.[1285] Na jihozápadním okraji areálu zrušené továrny, poblíž železniční trati, byl zachován vysoký tovární komín, jako připomínka industriální minulosti Rokycan.
11.9.2. Prodejna Kaufland čp.1226/II a úprava východní části bývalé slévárny
V druhé fázi prošla revitalizací i východní část areálu. Zde se až do počátku 21. století nacházely rozsáhlé, prakticky nevyužité plochy zrušeného podniku. V roce 2004 se o ně začala zajímat plzeňská firma InterCora, která tu hodlala na ploše 4000 metrů čtverečních vybudovat supermarket pro obchodní síť Kaufland. Investici odhadovala na 100 000 000 Kč. Zahájení stavby se předpokládalo v roce 2005.[1286] Součástí areálu měly být i drobné krámky pro soukromé koncesionáře.[1287]
V srpnu 2004 vyhotovila společnost Znojmoprojekt Ing. arch. Radomíra Kamana návrh architektonického řešení supermarketu Kaufland.[1288] Prodejna měla vyplnit celou plochu bývalé slévárny od zachovalé prvorepublikové tovární haly, až k bývalé Babánkově vile čp.187/II (viz výše) a k železniční trati. Projekt nevybočoval z analogických realizací na jiných místech v České republice. Jde o klasickou „supermarketovou“ architekturu. A právě to je největší urbanistický zápor. Zatímco územní plán města z roku 2000 doporučoval do Jiráskovy a Růžičkovy ulice utvořit klasickou uliční frontu s třípodlažními domy, výsledný stav se od tohoto záměru podstatně odlišuje. Už prodejna Billa naznačila, že nebude respektovat uliční čáry. Ustoupila do vnitrobloku a směrem k ulici ponechala jen plochy parkovišť. Prodejna Kaufland se od této tendence neodchyluje. I v tomto případě jde o monolit umístěný v hloubi pozemku, před nímž se až k Růžičkově ulici prostírá velkoplošné parkoviště s více než 200 parkovacích míst. V jižní stěně Růžičkovy ulice, která jako jedna z mála v Rokycanech měla potenciál transformace na skutečnou městskou třídu, s jasně definovanými uličními frontami a intenzivním střídáním architektonických děl a funkcí, tak vznikl novotvar – umělé náměstí s rozvolněnou kulisou parkovacích míst a bodové zeleně. Výsledná podoba znamená posun Růžičkovy ulice k nespojité zástavbě, příznačné spíše pro okraje měst. Alternativní řešení, kdy by se například do Růžičkovy ulice orientoval pás domů s prodejním parterem a bytovými prostorami ve vyšších patrech, přičemž parkoviště i samotný supermarket by byl skryt až ve vnitrobloku, bylo promarněno.
V lednu 2005 byla na MÚ doručena petice občanů, kteří kritizovali plánovanou prodejnu Kaufland, protože kvůli ní dojde ke kácení stromů, konkrétně aleje bříz na jižní straně Růžičkovy ulice. Město reaguje, že břízy jsou dřeviny s kratší životností a ty v Růžičkově ulici nejsou nejmladší. Asfaltování ulice a pokládka chodníků v roce 2003 patrně tyto stromy částečně poškodily a je nutné počkat na jaro 2005, aby se zjistilo, kolik bříz ještě je životaschopných. Projektant po konzultaci s radnicí upravil plánovanou podobu parkoviště před Kauflandem, kde se nyní podél Růžičkovy ulice plánoval náhradní zelený pás, který ovšem nesměl pohledově omezovat řidiče na vjezdu do areálu. Další bodová zeleň měla být vysazena přímo na ploše parkoviště. I tak ale žádná z variant předkládaných městu investorem neplnila požadavek daný územním plánem, aby podíl zeleně ve funkčně podobných lokalitách dosahoval minimálně 25 % plochy.[1289] V únoru 2005 rada vzala připomínky občanů na vědomí.[1290] Původní termín dokončení nového supermarketu, do Vánoc 2005, nebyl dodržen. Firma InterCora nicméně pokračovala v přípravě. 7. dubna 2005 požádala o územní rozhodnutí. V rámci řízení pak obdržel stavební úřad připomínky a námitky k umístění stavby.[1291] Dne 18. srpna 2005 územní řízení začalo.[1292] Navrhovatel na základě námitek dopracoval projekt pro územní řízení. Spis byl doplněn například 19. září 2005 o hlukovou studii. 21. září 2005 vyhlásilo město, že aktualizované podklady jsou k nahlédnutí.[1293] Dne 26. října 2005 vydal MÚ územní rozhodnutí, ale v stanovené lhůtě 15. listopadu 2005 se proti němu odvolalo sdružení Zač Market. Už v září 2005 se uvádí, že nejméně jeden z účastníků územního řízení deklaroval úmysl se odvolat. Zatímco sdružení Zač Market bylo vůči prodejně v opozici, město se výstavbě Kauflandu nebránilo, požadovalo ale zpřesněnou hlukovou studii.[1294] Podobně vypadala situace na podzim 2005. Aktivisté ze Zač market (Zdeněk Paul) kvitovali ochotu městského stavebního úřadu zakomponovat připomínky do finálního projektu prodejny, ale přesto se proti územnímu rozhodnutí opět odvolali, spíše však kvůli detailům a procesním záležitostem. Trvalo i stanovisko obce, výstavbě obchodu se nebránila a odmítala regulovat počet velkoprodejen ve městě, s odkazem na svobodu podnikání.[1295]
Realizace stavby se nyní plánovala na 2. pololetí roku 2006. V roce 2006 projednávalo město záměr převodu části pozemku č.kat.2615/3 o ploše 1003 čtverečních metrů na Plzeňský kraj. Požádala o to společnost Intercora, s. r. o. jako investor stavby supermarketu. Šlo o pruh pozemků při jižním okraji Růžičkovy ulice, kde měl vzniknout vjezd do prodejního areálu. 18. dubna 2006 město schválilo záměr smlouvy o převodu pozemků mezi městem a firmou Intercora, ale kraj odmítl podepsat, dokud dotčený pozemek nebude v jeho majetku. Odbor rozvoje města navrhl bezúplatný převod na kraj. Návrh odsouhlasila rada a 22. srpna 2006 jej projednalo i zastupitelstvo.[1296] Dne 18. září 2006 rada projednávala uzavření smlouvy s firmou Telefonica Czech Republic, a. s. o budoucím věcném břemenu k městským pozemkům v sousedství plánovaného Kauflandu, kudy povedou telefonní přípojky do objektu.[1297] Dne 3. října 2006 smlouvu projednalo zastupitelstvo.[1298]
Dne 27. září 2006 zahájil MÚ stavební řízení na supermarket,
dle žádosti firmy InterCora ze 17. května 2006.[1299]
Stavební povolení bylo vydáno 30. října 2006, s termínem dokončení do 30. listopadu
2007. Dle pokladů pro stavební řízení se prodejna navrhovala jako
jednopodlažní, nepodsklepený objekt s plochou střechou a vestavěným podlažím
technického zázemí. Budovu obdélníkového půdorysu 87,50 x 48,14 metrů doplňoval
v severozápadním průčelí vystupující trakt příjmu zboží ve tvaru nepravidelného
čtyřúhelníku. Hlavní vstup pro zákazníky řešen od severovýchodu, vstup pro
zaměstnance z jihozápadu. Vstup pro zásobování rampy měl navazovat na
zásobovací dvůr (vedle parkoviště) s orientací k severovýchodu. V zásobovacím
dvoře měla být umístěna podzemní železobetonová nádrž na vodu pro sprinklerové hasicí
zařízení. Konstrukčně objekt řešen jako železobetonový skelet. Svislá nosná
konstrukce tvořena sloupy, nesoucími stropní železobetonové vazníky. Na
stropních vaznících uloženy stropní železobetonové krokve. Obvodový plášť
objektu projektován ze sendvičových betonových panelů, vnitřní stěny z
tradičního zdiva. Střešní plášť navržen z trapézových plechů s tepelnou
izolací. Uvnitř budova členěna na prodejní část, manipulační část, sociální
zařízení, prostory pro administrativu, technické zázemí a koncesionářský
prostor. Parkovací a zpevněné plochy situovány mezi vlastním objektem prodejny a
Růžičkovou ulicí. Stavba měla být bezbariérová.[1300] V listopadu
2006 se uvádí, že výstavbě nic nebrání (pokud se opět někdo neodvolá). Klíčový
kompromis, který urovnal předchozí námitky, spočíval v dohodě mezi
Kauflandem a vedením města. Prodejní řetězec přislíbil, že pro obec zpracuje na
vlastní náklady projektovou dokumentaci plánovaného podchodu pro pěší pod
železniční tratí v Růžičkově ulici a přispěje na výstavbu podchodu 1 500
000 Kč. Přitom ještě v dubnu 2006 zastupitelé přijetí takového daru
odmítli.[1301]
Odpůrci stavby z řad ekologických iniciativ tento požadavek považovali za
oprávněný i proto, že zřízení prodejny mělo vést k vyšší frekvenci dopravy
v okolí a komplikacím pro pěší i cyklisty.[1302]
I přes urovnání všech kontroverzí vedení Kauflandu uznávalo, že ve zbytku roku 2006 již se na supermarketu nestihne mnoho postavit.[1303] Stavební práce začaly podle vyjádření firmy Intercora už v závěru roku 2006.[1304] Navenek se ale zahájení výstavby projevilo až počátkem roku 2007. V polovině ledna 2007 již je hradba a část továrních objektů, které dosud lemovaly Růžičkovu ulici mezi Babánkovou vilou a halou bývalých železáren, stržena, probíhá demolice a příprava staveniště. V 2. polovině března 2007 už stojí obvodové zdi budovy supermarketu z betonových panelů, zatím bez střechy. Počátkem dubna 2007 byla vozovka v Růžičkově ulici kvůli stavbě zúžena a celý chodník a část vozovky přiléhající k staveništi odbagrovány.[1305] Investor sliboval vznik nejmodernější prodejny řetězce Kaufland v celé Evropě. Díky příznivému počasí v zimních měsících se v lednu 2007 spekuluje, že se možná podaří uspíšit stavbu a posunout plánované otevření z poloviny roku 2007 na 1. pololetí 2007.[1306] Koncem dubna 2007 se uvádí, že otevření prodejny proběhne zhruba do tří měsíců.[1307] V 2. polovině května 2007 stále trvá zúžení Růžičkovy ulice kvůli výstavbě nájezdu k supermarketu, ale v uzavřené části již jsou položeny nové obrubníky odbočovacího pruhu vozovky, který ji výrazně rozšířil. Pokročila i vlastní stavba supermarketu. Byla hotova hrubá konstrukce, probíhá již částečně oplášťování. Dle stavu z konce června 2007 je výstavba supermarketu v konečném stádiu, hotovo parkoviště včetně dopravního značení, na parkovišti už byl umístěn vysoký poutač s logem Kauflandu. Hotova byla i úprava Růžičkovy ulice před supermarketem, včetně odbočovacího pruhu a přechodu pro chodce u zimního stadionu.[1308] Prodejna Kaufland čp.1226/II se slavnostně otevřela 26. července 2007.[1309] Číslo popisné obdržela 1. srpna 2007. V prosinci 2007 zastupitelstvo nepřijalo usnesení k pořízení změny územního plánu č. 60 podle doplněné žádosti společnosti InterCora.[1310]
V návaznosti na zprovoznění prodejny Kaufland došlo i k přestavbě přiléhající části dochované původní prvorepublikové tovární haly. V roce 2007 na severovýchodním nároží této haly městských železáren v Růžičkově ulici, poblíž parkoviště Kauflandu, probíhá přístavba nového prodejního objektu. Koncem října 2007 už je provedeno hrubé zdivo ve výši přízemí. Počátkem dubna 2008 stavba stále probíhá. Zatím tu byla neomítnutá hrubá stavba, sestávající zčásti z nové přístavby, zčásti z úprav ve zdivu sousední bývalé haly. V polovině května 2008 je nový objekt téměř hotov, včetně omítnutí základní bílou omítkou. Dle stavu z poloviny července 2008 je stavba prakticky dokončena. Koncem srpna 2008 byla hotova i barevná úprava fasády a probíhá instalace vývěsních štítů.[1311] Dle stavu z roku 2015 i 2022 tu funguje Centrum levného nákupu. Do prostranství parkoviště je objekt otočen do oblouku zkoseným průčelím. Zaznamenán je již na leteckém snímkování z května 2008.[1312] Až se značným odstupem bylo objektu přiděleno číslo popisné čp.1393/II. Stalo se tak 2. června 2025.[1313]
Dne 23. dubna 2008 podala společnost InterCora, s r.o.
žádost o územní rozhodnutí o dělení a scelování pozemků na stavební parcelu
č.kat.536 a pozemkové parcely č.kat.2614/1, č.kat.2614/2, č.kat.2615/1 a
č.kat.3878/14. Tímto dnem začalo územní řízení. Na 5. června 2008 svolal MÚ ústní
jednání na místo.[1314] Dne 11.
června 2008 MÚ územní rozhodnutí. Důvodem k pozemkové úpravě měl být
prodej.[1315]
Dne 28. ledna 2008 zastupitelstvo schválilo
bezúplatný převod části pozemku č.kat.2615/3 (nově označen č.kat.2958/12 o
výměře 386 čtverečních metrů) Plzeňskému kraji a přijetí daru v podobě
části pozemku č.kat.3878/10 (nově označen č.kat.2615/7 o výměře 9 čtverečních
metrů) od firmy InterCora.[1316] Dne 2. června 2008 zastupitelstvo schválilo
kupní smlouvu se společností InterCora, kterou obec odkoupila za 500 Kč veřejné
osvětlení přechodu pro chodce v Růžičkově ulici, vybudovaného v rámci
výstavby Kauflandu na pozemcích č.kat.2615/3 a č.kat.2958/5, a za symbolickou 1
Kč i část chodníku, který firma v Růžičkově ulici zbudovala při stavbě své
prodejny.[1317]
Oproti původním plánům nebyla v souvislosti s výstavbou supermarketu zachráněna chátrající budova bývalé Babánkovy vily, pozdější mateřské školy čp.187/II (viz výše). Investor se městu zavázal, že náhradou za vykácení aleje bříz u jižní strany ulice (kvůli zřizování odbočovacího pruhu a vjezdu do prodejny) provede náhradní výsadbu nové aleje (o něco dále od ulice) a také sadové úpravy v zahradě u čp.187/II. Z této nevyužívané a pustnoucí zahrady se měl stát prostor veřejné zeleně.[1318] V květnu 2007 již je odstraněna původní hradba na pozemku okolo vily, včetně zděné hradby směrem do Růžičkovy ulice. Koncem června má již zahrada okolo bývalé školky provedenou sadovou úpravu s novými stromy. Mezi objektem a náspem železniční trati vzniklo směrem k Růžičkově ulici schodiště. Vlastní objekt čp.187/II ale zůstával neopraven.[1319] Po několika dalších letech chátrání byla vila někdy před rokem 2012 zbořena. Její číslo popisné vyškrtnuto z evidence 22. ledna 2014.[1320] Na jejím místě vznikl přízemní prodejní objekt čp.1312/II. Stavební práce započaly v květnu 2014. Pak byly na celý zbytek roku přerušeny.[1321] Novostavba byla dokončena až v roce 2015. Číslo popisné čp.1312/II získala 26. listopadu 2015.[1322] Demolice vily byla projevem rozšířené neochoty adaptovat starší objekty pro nové účely a místo toho preferovat levnější a „pohodlnější“ novostavby. Je to škoda, protože tato architektura z konce 19. století mohla sloužit jako prodejní prostory a dát areálu okolo supermarketu osobitější ráz.
11.10. Čapkova ulice
Čapkova ulice probíhá podél jižního (levého) břehu Padrťského potoka. Od výše položené zástavby v Růžičkově ulici ji odděluje znatelný terénní předěl. Po jeho patě teče Mlýnský náhon, respektive se tu nachází už jen zbytky jeho koryta. Čapkova ulice se od Růžičkovy liší urbanistickou genezí a tudíž i charakterem zástavby. Ulice sleduje starobylou cestu podél břehů Padrťského potoka z města na Práchovnu. Ta neměla původně podobu ulice, šlo skutečně spíš o cestu, která se proplétala periferní rozptýlenou zástavbou. V sousedství nestálého koryta potoka se zástavba příliš nerozvíjela, dlouho do 20. století šlo jen o mezerovité osídlení, jen zvolna doplňované novou parcelací. Ani regulace Padrťského potoka atraktivitu Čapkovy ulice závratně nezvýšila, větší stavební ruch na sebe ve 30. a 40. letech strhly nové zahradní čtvrti na jihu Rokycan. Po roce 1948 ulici postihly zčásti demolice a chátrání zástavby. Zatímco Růžičkova ulice si utvrzuje svoji roli obchodní a dopravní tepny, Čapkova ulice zůstává slepým ramenem městské zástavby.
11.10.1. Zástavba v Čapkově ulici
Na přelomu 18. a 19. století stálo v této ulici jen pár domů, a to čp.10/II, čp.11-12/II, čp.115/II a čp.110/II. Jednalo se o periferii města, vázanou na aktivity související s vodní silou Mlýnského náhonu, který tu probíhal v nevelkém odstupu od Padrťského potoka a vytvářel tak ze zdejší mezerovité zástavby jakýsi úzký ostrov.
Objekt čp.10/II je označován jako „vodárenský domek“.[1323] Přesněji to popsal Josefský katastr z roku 1788, který registruje čp.10/II jako „byt panského vodáka“.[1324] Dne 27. září 1768 vystoupil před obecní radou Matěj Rudolf a stěžoval si na to, že Tobiáš Kroft „při koupi domu Rudolfovského dluh s. Petru a Pavlu 150 zl. povinovaný na sebe převzal, teď ale obligati dáti odkládá.“ Konšelé vyzvali Krofta, ať to do 14 dnů napraví.[1325] Šlo o chybějící přepis dluhu, který přešel s domem na Krofta a který byl veden u kostelní fundace kostela sv. Petra a Pavla ve čtvrti Pod Kostelem. Ze zprávy vyplývá, že někdy před rokem 1768 přešel domek do držení Tobiáše Krofta. Ten se v roce 1774 uvádí prokazatelně v čp.10/II, kde se mu narodilo dítě.[1326] Dne 24. května 1777 byl před obecní radu volán vodák Tobiáš Kroft „v příčině dolejší kašny, že tam voda nejde.“[1327] Ze zprávy vyplývá, že rolí městského vodáka bylo mj. pečovat o provoz veřejných kašen. Tato zmíněná se nacházela na plácku za školou ulice Míru.
Dne 18. února 1783 k magistrátu doputovala žádost Michala Kavky o pozemek, kde by si mohl vystavět domek „blíž vodáka, vedle Staré řeky [dobové označení Padrťského potoka – pozn. aut.]“. Radní to zamítli.[1328] Kavka bydlel v čp.17/II naproti Pražské bráně (viz výše) a zahlcoval tehdy úřady marnými a nepromyšlenými náměty na přidělení stavebního pozemku (nakonec uspěl s jiným takovým návrhem a postavil si dům čp.110/II, umístěný také v dnešní Čapkově ulici, ovšem dál od města (viz výše). Na přelomu 18. a 19. století obývala domek čp.10/II rodina Vespasiánových. František Vespasián počátkem 70. let 18. století hospodařil jako mlynář na obecním mlýnu Korečník na Práchovně. František a Dorota Vespasiánovi jsou v čp.10/II doloženi již roku 1787, kdy se jim tu narodilo dítě.[1329] Další dítě například v červenci 1792.[1330] Ještě v listopadu 1813 zde bydleli, protože tehdy v čp.10/II mistr mlynářský František Vespasián zemřel.[1331] Zajímavé je ovšem, že roku 1803 se rovněž nedaleká chalupa čp.129/II, stojící přímo u břehu Padrťského potoka (viz níže), uvádí jako majetek Františka Vespasiána. Lze to ale vysvětlit tím, že čp.10/II fungoval jako „služební byt“ pro městského vodáka, zatímco chalupa čp.129/II mohla být zřízena jako soukromé obytné stavení. Manželé Vespasiánovi se zároveň v roce 1812 uvádějí jako majitelé domu čp.138/I na severní straně Masarykova náměstí.
Dne 30. dubna 1816 řešil magistrát žádost, kterou podal nájemce obecních chovných rybníků Antonín Mudra, „um Überlassung demselben der Wohnung an hierortigen Fischbehältern,“ neboli česky „o přenechání témuž bytu v zdejších sádkách.“ Radní ale žádost zamítli s poukazem, že součástí pachtu rybníku není tento byt, který je určen pro „ohnehin sehr gering von den Gemeinde besoldeten Wasserleiter,“ neboli „pro bez toho obcí velmi málo odměňovaného vodáka.“[1332] Antonín Mudra se ale odvolal k vyšším úřadům. Dne 11. června 1816 se magistrát seznámil s přípisem od podkomořského úřadu, kterým byla Mudrova žádost o přenechání vodákova bytu zamítnuta.[1333] Spor se pak otočil a byl to nyní městský vodák, který vystoupil proti Mudrovi. Dne 7. března 1817 se radní na schůzi magistrátu zaobírali žádostí, kterou podal vodák Václav Schneidewind, „ihm die bei Fischbehältern befindlichen Gärthen zu seiner Bedienstung zum Nuzgenusse zu überlassen, weil solche der Anton Mudra, Fischteuchpächter sich zueignet,“ česky tedy „jemu onu při rybích sádkách vynacházející se zahradu k jeho službě a užitku přepustit, protože tu nájemce chovných rybníků Antonín Mudra si přisvojil.“ Město záležitost předalo k přezkumu hospodářskému úřadu.[1334] Šlo o nějaký menší pozemek mezi domem čp.10/II a rybími sádkami (o nich viz níže). Před magistrát se 30. května 1817 dostal přípis od podkomořského úřadu, kam Antonín Mudra přenesl svůj spor „um Überlassung demselben des Gärtleins bei dem gepachteten Gemeindfischbehältern,“ neboli „o přepuštění jemu zahrádky vedle propachtovaných rybích sádek.“ Radní věc předali k vyjádření hospodářskému úřadu.[1335] Dne 20. června 1817 hospodářský úřad předložil své stanovisko magistrátu. Ten pak Mudrovu žádost zamítl a vyřídil mu, že zahradu si může pronajmout, ovšem musí ročně uhradit 30 zlatých městskému vodákovi jako odškodné.[1336] Mudra se patrně znovu odvolal k vyšší instanci. Dne 8. července 1817 magistrát řeší přípis od podkomořského úřadu, dle kterého se Mudrovi má umožnit převzít onu zahrádku za roční platbu odškodného vodákovi ve výši jen 20 zlatých.[1337]
Dne 17. července 1818 se před obecní radou projednával protokol o výslechu Matěje Vešty a městského vodáka Václava Schneidewinda. V noci z 11. na 12. července 1818 kdosi na louce Matěje Vešty vytáhl z vodní roury kohoutek, čímž zamezil toku vody do obecních kašen. Město konstatovalo, že chybí důkazy a že Vešta popírá svou vinu, tudíž případ odložilo.[1338] Šlo o starý vodovod (viz mapa z roku 1901), jehož údržba byla také zodpovědností městského vodáka.
Na katastrální
mapě z roku 1838 je čp.10/II evidován jako spalný (dřevěný). Východně
od něj jsou zakresleny drobné vodní
nádrže neboli sádky. Rybí sádky
byly v majetku obce, která je dlouhodobě vždy pronajímala společně s Boreckým
rybníkem v Borku.
V červenci 1928 město poprvé rozhodlo o pronájmu samostatně.[1339] Dne 25. dubna 1935 mělo zastupitelstvo
opět projednávat pronájem sádek u čp.10/II, ale stáhlo to z programu,
vzhledem k jednání s Františkem Kraftem o eventuálním zrušení haltýřů
v Mlýnském náhonu, které proběhlo ten den dopoledne.[1340] Sádky tu nicméně existovaly
ještě roku 1947, kdy si Rybářský klub Rokycany zažádal o prodloužení jejich
nájmu.[1341] Počátkem září 1932 rada
ohlašuje, že obec nemá v úmyslu prodat zahradu u čp.10/II, jen ji
pronajmout.[1342] K 31. prosinci 1932 se uvádí
čp.10/II v seznamu obecních nájemních domů.[1343] Domovní správa podle plánu
z října 1966 hodlala u domu během roku 1967 zbudovat své sklady.[1344] Už
v květnu 1965 se u domu plánuje zřízení skladu stavebního materiálu pro
tuto organizaci.[1345] Akce, zařazená do plánu
investic na 4. pětiletku (1966–1970) měla dosáhnout hodnoty 500 000 Kčs. Kromě
skladu uhlí by zde vznikl i sklad stavebního materiálu a údržbářské dílny.[1346] V roce 1967 v
sousedství čp.10/I opravdu vyrostly sklady uhlí pro Domovní správu.[1347] Podle orientačního
rozpočtového přehledu investiční výstavby na rok 1967 měl nový sklad Domovní správy
vyjít na 305 000 Kčs.[1348] V roce 1968 při revizi
územního plánu bylo doporučeno v čp.10/II zřídit celoměstské středisko
Domovní správy se sklady, dílnami i kancelářemi.[1349] V září 1968 se uvádí,
že výstavba skladu uhlí pro Domovní správu je hotova a převzata od
Okresního stavebního podniku.[1350] Na mapě města cca z roku 1976 se ovšem areál u domu
čp.10/II označuje jako „Sklady Jednoty“. Dům čp.10/II tehdy ještě stál na svém
místě.[1351]
Dům čp.10/II byl zbořen v prosinci 1984 a nahradil ho další skladový objekt.[1352] Okolo roku 2000 byl využíván jako sklad společnosti B. A. F., velkoobchod s alkoholem a tabákovými výrobky (foto cca z r. 2000).[1353] Proti zřizování komerčních areálů v této ulici se ale objevily stížnosti. V únoru 1998 se kvůli tomu na MÚ konalo jednání. Komunikace původně dimenzována pro výlučně místní provoz, prý nyní je zatěžována kamionovou dopravou. Vznikalo nebezpečí pro chodce, protože chodník nebyl výškově oddělen od vozovky. K sídlu B. A. F. ovšem neexistoval jiný příjezd. Lázeňská ulice ústí do Růžičkovy jen jako chodník pro pěší. Městský architekt i odbor životního prostředí konstatovali, že výhledově by měla být ulice zklidněna a město by rušivým podnikům mělo nabídnout náhradní pozemky.[1354] V únoru 2002 zastupitelstvo schválilo likvidaci staveb skladu, plechové budovy a neinventarizovaného majetku v oploceném objektu čp.10/II na parcelách č.kat.403/1, č.kat.403/2, č.kat.403/3, č.kat.2981/4 a č.kat.2766/3. Zájemce o provedení demolice si mohl ponechat stavební materiál.[1355] V roce 2003 již areál čp.10/I neexistuje. Zůstala zde jen menší, novější budova čp.1124/II (postavená okolo roku 2000). Většina parcely nyní zeje prázdnotou. Číslo popisné čp.10/II bylo formálně zrušeno až 13. ledna 2014.[1356]
Rada jednala 14. července 2003 o využití této uvolněné plochy o rozloze 1934 metrů čtverečních. Městská architektka Hana Przygrodská navrhla rozdělit pozemek na čtyři stavební místa pro výstavbu rodinných domů, s možností drobného podnikání. V srpnu 2003 rada schválila záměr prodeje pozemků.[1357] Zastupitelstvo to podpořilo 14. září 2004.[1358] Počátkem května 2005 pak rada doporučila řešit prodej dvou z těchto parcel na č.kat.403 veřejnou dražbou.[1359] Dne 28. června 2005 vzalo zastupitelstvo na vědomí studii revitalizace této lokality, vypracovanou studiem HYSEK, s. r. o. z Plzně ve 4 variantách, z nichž byla vybrána varianta B1. Dne 1. srpna 2005 jednala o věci rada a pověřila odbor rozvoje města, aby vypracoval přehled majetkových smluv, vázaných k tomuto území, a zanesl do rozpočtu na rok 2006 finance na projektovou dokumentaci v intencích varianty B1 od studia Hysek pro stavební povolení.[1360] Dne 1. listopadu 2005 zastupitelstvo odsouhlasilo změnu územního plánu, kterou se v intencích této studie ruší původně plánovaná nová ulice propojující Růžičkovu a Čapkovu ulici. Zastupitelé zároveň odsouhlasili parcelaci pozemku na 4 samostatná stavební místa a schválili záměr jejich prodeje v dražbě.[1361] V březnu 2006 zastupitelstvo plánovaný prodej parcel v dražbě potvrdilo.[1362]
Veřejná dražba se měla konat 11. května 2006. Šly do ní všechny 4 pozemky. Parcela o ploše 447 čtverečních metrů (vyvolávací cena 357 600 Kč), parcela o ploše 458 metrů (366 400 Kč), parcela o ploše 398 metrů (318 400 Kč) a parcela o ploše 393 metrů (314 400 Kč). Relativně nevelká plocha pozemků měla být vyvážena atraktivní polohou poblíž městského centra.[1363] Čtyři parcely tu jsou vyměřené, ale dle stavu k roku 2022 stále nebyly stavebně využity. Jen ve výhledu tak zůstává šance na nové ztvárnění Čapkovy ulice formou zástavby obytného či smíšeného typu. Ve městě se slabší investiční aktivitou, jako jsou Rokycany, nemusí nabídka parcel vést k okamžitému zaplnění nabízených pozemků. Každopádně se nesmí stát, aby této prodlevy bylo zneužito tím, že sem pronikne další průmyslová či skladová budova, jak o to v roce 2005 požádal Vladimír Haas ze Štítova, který zde chtěl zřídit dílnu na opravu elektrických rozvodů v automobilech.[1364] Na nábřeží Padrťského potoka sklady nepatří.
Město si z celého pozemku chtělo ponechat jen úzký pruh (cca 120 metrů čtverečních) na severozápadním okraji. Zamýšlelo zpřístupnit z Čapkovy ulice linii bývalého Mlýnského náhonu a propojit tuto enklávu zeleně s plánovanou parkovou plochou za domy čp.1169-1170/II.[1365] Mezi Čapkovou a Růžičkovou ulicí by tak měl vzniknout ostrov vnitroblokové zeleně, doplněný o regulovanou výstavbu jednotně pojatých garáží. Město kvůli tomu na počátku 21. století přestalo povolovat různé svépomocné dvorní stavby kůlen, dílen apod.[1366] V návrhu rozpočtu na rok 2006 město předpokládalo výdaj 300 000 Kč na projekt regenerace vnitrobloku v Růžičkově ulici.[1367] Dne 5. června 2006 se rada zabývala majetkoprávním statusem vnitroblokové enklávy mezi Čapkovou a Růžičkovou ulicí. Šlo zejména o pozemek č.kat.2981/4, bývalý Mlýnský náhon, který po převedení do potrubí, byl využíván majiteli přilehlých pozemků. 9. října 2000 odsouhlasila rada, aby vymezila právní formu plochy bývalého náhonu (náhradou za původní dočasné užívání odvozené od zrušeného §397 zákona č.40/1964 Sb.), převod tohoto pozemku formou dlouhodobého nájmu na dobu neurčitou. Tyto smlouvy se ale netýkaly přilehlého pozemku č.kat.2606 o rozloze 1863 čtverečních metrů, který leží na jižním břehu bývalého náhonu, hlouběji ve vnitrobloku a který byl využíván rovněž obyvateli přilehlých domů, a to zcela živelně, bez právního podkladu. V roce 2006 navrhl odbor rozvoje města vypovědět stávající nájemní smlouvy na č.kat.2981/4 (náhon) a zveřejnit záměr jeho bezplatné výpůjčky. Bezplatnou výpůjčkou měl být řešen i pozemek č.kat.2606.[1368]
Ve vnitrobloku mezi ulicemi Čapkova a Růžičkova roste jasan ztepilý o obvodu kmene cca 266 cm. Jedná se o zbytek původního zeleného pásu lemujícího Mlýnský náhon. V roce 2015 se město po posudku znalce chystalo strom pokácet, ale petiční akce obyvatel vedla k zrušení záměru. Znalec, oslovený občanským sdružením, navrhl místo toho redukci koruny stromu o čtyři metry a drobné úpravy, při možnosti ponechat strom.[1369] Strom má odhadované stáří 150 let a v dolní části dutinu, do níž se vejdou dva lidé. Občanské sdružení Vnitroblok hodlalo už v roce 2014 vykoupit pozemek okolo stromu a zamezit jeho pokácení. V roce 2014 obdržel v anketě Strom roku ocenění v kategorii „strom hrdina“.[1370]
Nynější dům čp.11-12/II pochází z první republiky. Má ale hlubokou historii. Vznikl sloučením dvou původně samostatných domů, nicméně jako sloučený se uvádí již v polovině 18. století. Roku 1757 patřil Matesovi Rempuschovi (Matěj Rempus). Toho roku vyhořel při požáru města. Tvořila jej obytná chalupa o rozměrech 39 x 15 loktů, s 2 pokoji, 2 komorami, sýpkou a stájí, a stodola o rozměrech 18 x 12 lokte.[1371] Dne 24. ledna 1783 Michal Kavka magistrátu předložil návrh, zda by mohl získat pozemek pro výstavbu svého domu vedle „Rempusovského domku“. Radní to prý vyšetří na místě.[1372] V matrikách se Tomáš Rempus uvádí tehdy jako obyvatel čp.83/II,[1373] který stál v Horákově ulici (viz popis zástavby na místě sídliště Na Železné). Označení „Rempusovský domek“ se v Kavkově žádosti se ale nejspíše týkalo okolí domu čp.11-12/II. Žádost nebyla schválena, ale nedlouho potom uspěl Kavka, když získal pozemek nedaleko odtud, o něco dál od města, kde pak vyrostl domek čp.110/II (viz výše, v rámci popisu zaniklé Jirchářské ulice).
Na mapě z roku 1838 je čp.11-12/II registrován jako „spalný“, tj. převážně ze dřeva. V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1888, nazvaný „Pröllová Johana, přestavba domu čp.11-12/II“.[1374] Na přelomu 19. a 20. století patřil dům čp.11-12/II rodině Pröllových, kteří zde měli zahradnictví.[1375] Říkalo se mu proto „Pröllovna“. Alois Kalaš oznámil 18. července 1928 provedení výměny střešní krytiny. Po pár letech ovšem došlo k daleko radikálnější úpravě. Starý dům čp.11-12/II byl zcela zbořen a na jeho místě postaven patrový dům. Alois Kalaš získal stavební povolení 3. května 1935. Projekt vypracoval Václav Beran. Kolaudace proběhla 2. listopadu 1935.[1376] Jde o patrový rodinný dvojdům městského typu, přiléhající přímo k ulici, bez předzahrádky. Představuje vývojovou tendenci z 30. let 20. století, poté co proběhla regulace Padrťského potoka, kdy zde vzniklo nové, pravidelné nábřeží. Bohužel po roce 1948 už podobná zástavba v ulici nepřibývala. Možná s tímto domem souvisela i zpráva z roku 1932, kdy radní 4. srpna 1932 vydali A. Kalašovi stavební povolení na přístavbu stodoly na stavební parcele č.kat.539.[1377] Dne 16. února 1933 získali manželé A. a A. Kalašovi užívací povolení na přístavbu stodoly na č.kat.529 /sic!/.[1378]
Pröllovým patřil okolo roku 1900 i sousední čp.115/II, který stál na rohu dnešní Čapkovy ulice a komunikace, která běží podél boční stěny zimního stadionu (bývalá Jirchářská ulice).[1379] Stál určitě již v roce 1790, je doložen v matrice 29. listopadu 1790, kdy se zde narodila dcera Vavřince Vlčka.[1380] Souvislá řada popisných čísel na Pražském předměstí, sahající až k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně), ukazuje rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zaváděla domovní čísla. Objekty s vyšším číslem popisným už jsou rozmístěny nahodile, podle posloupnosti dokončování. Dům čp.115/II tak vyrostl někdy mezi roky 1771–1790, a to blíž k pozdějšímu z těchto dat. V lednu 1818 se jako obyvatel čp.115/II uvádí Jan Fronk.[1381] Domek je zakreslen už na nejstarší mapě města z roku 1838 (tehdy šlo o spalný objekt).
V prosinci 1928 radní povolili A. Kalašovi výměnu šindele na střeše čp.115/II za eternit.[1382] V roce 1939 podal Josef Honomichl žádost o povolení k demolici chalupy čp.115/II.[1383] Dům čp.115/II pak byl skutečně zbořen. V seznamu majitelů domů cca z roku 1945 už není evidován.[1384] Letecké snímkování z června 1947 ukazuje na místě původní chalupy jen prázdný pozemek.[1385] V současnosti se zde rozkládá basketbalové hřiště s asfaltovým povrchem. Na podzim 1997 zastupitelstvo nabídlo parcelu s hřištěm č.kat.2599/2 o výměře 600 čtverečních metrů do pronájmu.[1386]
V roce 1911 koupil oba domky čp.11-12/II i čp.115/II od původních vlastníků Karel Bastl, který právě vystoupil ze společného podniku s Antonínem Pikolonem, s nímž provozovali v domě čp.8/II v Lázeňské ulici truhlářskou dílnu (viz výše).[1387] Bastl plánoval, že tady zřídí novou firmu. Předpokládal výstavbu prostranné dílny o rozměrech 40 x 12 metrů a instalaci parního stroje o výkonu 20 koňských sil. Měl tu fungovat truhlářský, ale také malířský a lakýrnický závod.[1388] Pak své plány změnil. Možná si spočítal, že oblast leží v záplavovém území. Každopádně jeho rozhodnutí Rokycanům prospělo. Bastl si totiž své dílny nakonec zřídil v domě čp.17/I v ulici Míru v historickém jádru města a na pozemcích v Čapkově ulici se rozhodl vystavět obytné domy.[1389] Město mu vyšlo vstříc a 31. května 1911 povolilo parcelaci bývalého Pröllova zahradnictví na 7 stavenišť s tím, že ulice se rozšíří na 13 metrů. Příčná ulice (Jirchářská ulice, dnes bezejmenná komunikace u boční strany zimního stadionu) se měla rozšířit na 12 metrů. Pozemky směly být využity jen pro stavbu obytných domů, výslovně se tu zakazovalo budování průmyslových a hospodářských budov.[1390] Podle K. Hofmana tu ještě roku 1911 vyrostly dvě vilky čp.295/II a čp.296/II, pojaté jako dvojdům.[1391] V městském archivu se nachází složka z roku 1912, nazvaná „Bastl Karel, stavba domů čp.295/II a čp.296/II“.[1392] Jejich vznik je tudíž nutno posunout na rok 1912. Jde o patrové stavby v jednoduchém slohu. Mají zahrady, ale svým průčelím přiléhají až k ulici.
V červenci 1930 rada rozhodla, že pozemní práce na vodovodu k domu čp.296/II se zadají J. Benešovi.[1393] V roce 1932 požádala Julie Sinderhaufová, majitelka čp.295/II, obec o odprodej pruhu zahrady č.kat.2601 od obecního domu čp.10/II o šíři cca 3 metry. 15. září 1932 se rada usnesla, že podpoří pouze pronájem za 50 Kč/rok. 4. října 1932 uzavřelo město s žadatelkou dohodu a 14. října 1932 ji rada doporučila ke schválení. Transakci schválilo v listopadu 1932 zastupitelstvo.[1394] Původní plán města z roku 1911 stanovoval, že Karel Bastl musí zbořit domy čp.11-12/II a čp.115/II do 31. ledna 1912. Ten však oba domy i se zbylými pozemky, určenými k parcelaci, prodal roku 1912 zahradníkovi Al. Zítkovi[1395], který patrně neměl peníze ani zájem je bořit. Rozvoj ulice tak ustrnul, navíc 1. světová válka zastavila investiční aktivitu.
Teprve, když manželé A. a A. Kalašovi požádali 24. dubna 1934, aby bylo nábřeží Padrťského potoka na levém břehu regulováno a stavebně upraveno, pohnul se stavební vývoj této lokality kupředu. Kalašovi projevili ochotu zbořit Pröllovnu čp.11-12/II a ustoupit při výstavbě nového dvojdomu do stanovené regulační čáry. 9. května 1934 se konalo místní řízení. Bylo stanoveno, že regulační čára podél potoka povede rovnoběžně s osou regulovaného potoka od rohu domu paní Tionové (čp.296/II). Na východní straně zahrady č.kat.2899 byla stanovena regulační čára od prodloužení východního líce stodoly na pozemku č.kat.404, přes východní roh budovy na pozemku č.kat.400, přičemž nároží se mělo zkosit tak, aby před čp.110/II (majitelka Viktorie Runtová) na pozemku č.kat.399 zůstala minimálně 6 metrů široká ulice k zajíždění na nábřeží i k domům čp.11-12/II a čp.115/II. Manželé Kalašovi s plánem souhlasili. Dohodli se, že postoupí městu pozemek zdarma výměnou za pozemek č.kat.2766/3 z veřejného statku před č.kat.400. Chtěli si ponechat v doživotním nájmu i užívanou východní část pozemku č.kat.2606 v šíři jejich zahrady na levém břehu Mlýnského náhonu. Kalašovi zároveň předložili plány stavby, kterou hodlali postavit na místě čp.11-12/II, jehož demolici (včetně domu čp.115/II) přislíbili nejpozději v roce 1935. 11. května 1934 rada doporučila úmluvu ke schválení a v červnu 1934 to schválilo i zastupitelstvo.[1396] V březnu 1935 pak zastupitelé projednávali rozdělení parcel č.kat.400 a č.kat.401 a pozemku č.kat.2599 A. a A. Kalašových na stavební místa. Poté, co 19. června 1934 zastupitelstvo schválilo smlouvu s Kalašovými, byla smlouva schválena okresním výborem 24. července 1934. 15. prosince 1934 pak Kalašovi požádali o povolení k parcelaci na 4 stavební místa. 27. prosince 1934 proběhlo komisionelní řízení a 28. prosince 1934 to rada doporučila ke schválení. Zastupitelstvo vše odsouhlasilo.[1397] Už rok předtím, v říjnu 1933, město vydalo stavební povolení pro A. Kalaše na výstavbu domovního kanálu v čp.12/II.[1398] Roku 1935 pak opravdu byl dům čp.11-12/II (stará Pröllovna) zbořen.[1399] Na jeho místě vznikl patrový dvojdomek čp.11-12/II (viz výše), nyní již vlastnicky rozdělený na dva samostatné domy s vlastními zahradami.
Za domem čp.115/II odbočovala Jirchářská ulice, na jejím protějším nároží stála jirchárna čp.110/II a s ní propojené domy čp.555/II a čp.645/II. Všechny tři zanikly v 70. letech 20. století (podrobně o nich viz výše, v rámci popisu zástavby na místě zimního stadionu). Na jejich místě vyrostl v 80. letech 20. století hotel Zimní stadion čp.1083/II (viz vpředu). Měřítkově vcelku přijatelná stavba má, jak bylo za socialismu zvykem, nedořešený parter a zapojení do svého okolí, stejně jako zahradnické úpravy apod. Přitom jde o zajímavou lokalitu v blízkosti vodního toku. Dále k východu pokračuje Čapkova ulice jako pěšina, byť vyasfaltovaná, směrem k železničnímu viaduktu a na Práchovnu.
Na severní straně Čapkovy ulice, mezi vozovkou a Padrťským potokem, nestojí v současnosti žádný dům. V celé své délce je komunikace lemována jen pásem trávníků. Až do roku 2003 tu ovšem, v její nejzápadnější části stál domek čp.129/II, který patřil k původní předměstské zástavbě (foto z r. 1990, foto z r. 2003). Existoval již v roce 1802. Je doložen v matrice 15. října 1802, kdy zde zemřela dcera Jana Sedláčka.[1400] Souvislá řada popisných čísel na Pražském předměstí sahá až k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně) a ukazuje rozsah zástavby v roce 1771, kdy se zaváděla domovní čísla. Objekty s vyšším číslem popisným už byly rozmístěny nahodile, podle toho, kdy byly dokončeny. Dům čp.129/II tudíž vyrostl mezi roky 1771–1802, spíše mnohem blíž pozdějšímu z těchto dvou dat. Jednalo se o druhotné zahušťování zástavby v době zrychlujícího populačního růstu. Dne 29. dubna 1803 řešil magistrát na své schůzi žádost, kterou podal František Vespazian (Vespasián) „o vyložení [tedy vyklizení – pozn. aut.] z jeho domku pod N. C. 129 na Pražském předměstí oného, k hlídání magazinského [magazín = vojenský sklad – pozn. aut.] obilí určitého vojenského mužstva.“ Město ale reagovalo nesouhlasně, „poněvadž žádost kladoucí v čas vojenských durchmaršův [tedy průchodů vojsk – pozn. aut.], v svém, obci přináležejícím příbytku s einquartírováním [ubytováním – pozn. aut.] vojska žádné břemeno netrpěl, přítomné pak vložení 3 mužův do jeho domku pod N. C. 129, a sice toliko k průnoclehování, jenom do semletí magazínského žita trvati a mužstvo to v světnici tamního podruha dosti placu má, tudy jeho žádosti svoliti se nemůže.“[1401] Ze zprávy vyplývá, že domek čp.129/II byl v počátku své existence v obecním vlastnictví a určený k nájemnímu bydlení, včetně dočasného ubytování vojáků. Dne 22. listopadu 1803 se na plénu magistrátu řešila žádost Františka Vespasiána o povolení „stodolu svou o dva sáhy rozšířiti mocti, to bez zkrácení svých tamních sousedův státi se může.“ Město věc předalo k vyjádření policejnímu a hospodářskému úřadu.[1402] Není ale jasné, zda se žádost týkala domu čp.129/II, u kterého mapa z roku 1838 žádnou stodolu nezachytila.
Dne 5. listopadu 1816 se radní seznámili s žádostí, kterou podal Matěj Sack „um Bewilligung zur Errichtung eines Zimmers aus einer Kammer in seinem Wohnhäusel Prager Vorstadt N. C. 129,“ tedy „o povolení ku zřízení pokoje z komory ve svém obytném domku na Pražském předměstí N. C. 129.“ Magistrát pověřil policejní úřad přezkumem žádosti, ale konstatoval: „der Mathes Sack hingegen als nicht geeigneten zum Besitze eine bürgerl. Realität zum Verkauff seines Wohnhäusels anzuwiesen,“ v překladu „oproti tomu Matěj Sack, jakožto k držení měšťanské nemovitosti nezpůsobilý, budiž k prodeji svého obytného domku poukázán.“[1403] Dne 3. října 1817 posuzovali radní žádost od Matěje Sacka „womit von Verkauffe seines Wohnhäuschens N. C. 129 Prager Vorstadt abkommen möchte,“ neboli „s tím, že by od prodeje svého obytného domku N. C. 129 na pražském předměstí upustiti chtěl.“ Magistrát ho ale stroze odmítl, s odkazem na předchozí rozhodnutí.[1404] Nevíme, jaké důvody vedly radní k jejich odporu vůči Sackovi. Mohlo jít o právní otázky (poddanský status, otázka příslušnosti k vrchnosti) nebo o spíše občanskoprávní souvislosti (předchozí trestní záznamy, spory s městem). Dne 26. září 1820 radní projednali zprávu o požárních závadách v domech. Šlo o dveře („Thüren“). Magistrát pak majitelům nařídil jejich zazdění, což měl na náklady vlastníků provést zednický mistr Nový. Kromě toho obdrželi pokutu 5 zlatých. Mezi těmito nemovitostmi se uvádí i dům čp.129/II.[1405]
Šlo o přízemní chalupu s polovalbovou střechou. Směrem k západu se nacházel dřevěný štít s tříosým průčelím v nízkém přízemí. Jižní průčelí bylo čtyřosé, s vchodovými dveřmi. Východní štítová stěna neměla okna, severní průčelí směřovalo k Padrťskému potoku a vedla sem pouze úzká dvířka. Dům čp.129/II měl jen nevelkou zahradu. Roku 1838 ho zakresluje mapa stabilního katastru jako spalný, tj. zčásti dřevěný. Někdy v letech 1911–1912 prošel přestavbou vnitřních prostor dle plánů Josefa Pechana. Roku 1920 vyrostl nový laťkový plot, jehož zřízení město povolilo 10. května 1920.[1406] V červenci 1931 radní vydali stavební povolení pro V. Homolku na dřevěnou kůlnu u čp.129/II.[1407]
Dům, respektive okolní pozemek, výrazně ovlivnila regulace Padrťského potoka ve 30. letech 20. století. Stál nyní přímo nad nábřežní zdí. V říjnu 1933 radní souhlasili s dohodou s V. Homolkou z čp.129/II o směně pozemků a o výstavbě stájí, které musel být kvůli regulaci Padrťského potoka přesunuty.[1408] V září 1936 zastupitelstvo provedlo knihovní pořádek kvůli regulaci Padrťského potoka. 20. srpna 1936 rada doporučila knihovní pořádek ke schválení. Václav a Anna Homolkovi (majitelé čp.129/II) v jeho rámci postoupili obci od pozemku č.kat.402 61 čtverečních metrů, které se sloučily s novým řečištěm, a 29 čtverečních metrů, které se sloučily s veřejným statkem č.kat.2766/3 (Čapkova ulice). Majitelé dále postupovali od zahrady u svého domu č.kat.2604 díl o ploše 44 čtverečních metrů, který se slučoval s řečištěm a 5+2 čtvereční metry, které se slučovaly s veřejným statkem č.kat.2766/3 (Čapkova ulice). Obec Homolkovým naopak postupovala od Mlýnského náhonu č.kat.2765/5 plochu 72 čtverečních metrů, která se připojovala k pozemku č.kat.402 a 7 čtverečních metrů z ulice č.kat.2766/3, které se začleňovaly do zahrady u čp.129/II. V rámci regulačních prací také obec vlastním nákladem odstranila stáj v severovýchodním rohu dvorku u čp.129/II a vybudovala ji nově v severozápadním rohu.[1409] V roce 1944 ještě byl proveden knihovní pořádek, kdy došlo ke zbavení dílu pozemku č.kat.2766/3 ulice a č.kat.2982/1 Padrťský potok povahy veřejného statku. Při knihovním pořádku totiž po provedení regulace v 30. letech obec postoupila Václavu a Anně Homolkovým z čp.129/II i část ulice č.kat.2766/3 o ploše 7 čtverečních metrů a část pozemku č.kat.2982/1 o ploše 8 čtverečních metrů. 29. března 1944 rada doporučila tyto formální změny ke schválení a ještě v březnu 1944 to odsouhlasilo zastupitelstvo.[1410]
Dům čp.129/II mírou své zachovalosti zasluhoval památkovou ochranu. Vyhnul se komunistickým demolicím, ale zanikl počátkem 21. století. V srpnu roku 2002 ho těžce poškodila povodeň. 66letý majitel a jediný obyvatel Milan Homolka byl převezen do domu s pečovatelskou službou, kde počátkem září 2002 zemřel, patrně i v důsledku šoku. Velká voda totiž před jeho očima provalila stěnu domu a on utekl pouze s jednou taškou a svým psem. Statik konstatoval, že dům je neobyvatelný a určil jej k demolici.[1411] Ta proběhla v prosinci 2003 (foto z r. 2003). Teprve v jejím průběhu se naplno ukázal archaický charakter objektu. Například velká část jižní stěny domu byla tvořena dřevěnou srubovou konstrukcí, kterou jen povrchově zakrývaly vrstvy omítek (foto z r. 2003). Šlo o velkou ztrátu. Po zničení čtvrti Pod Kostelem při normalizační asanaci (viz výše) totiž podobných chalup, dokumentujících předindustriální podobu Pražského předměstí, v Rokycanech mnoho nezbylo. Pitoreskní stavení mělo být zachováno, třeba i formou nahrazení podstatné části nosných konstrukcí replikou. Jenže ve svobodné společnosti není možné rýsovat ideální záměry, pokud po nich není poptávka. A parcela u řeky, s malou zahradou, navíc situovaná u rušného silničního mostu, nebyla atraktivní pro soukromé stavitele a městu nestála za hlubší úvahu. Na jeho místě pak zela neudržovaná proluka, s pustnoucím torzem původní zahrady. 30. května 2005 odsouhlasila rada její odkup do majetku obce. Leží totiž v pásu podél Padrťského potoka, který se podle generelu navrhoval za hlavní rozvojovou osu veřejné zeleně v Rokycanech.[1412] Pozemek po zbořeném domku se měl dočkat koncepčnější parkové úpravy. Dle stavu z roku 2022 je ovšem na jeho místě jen trávník a starší stromy. Nelze se znovu vyhnout konstatování, že demolice čp.129/II ochudila tvář ulice a žádné generely rozvoje veřejné zeleně to nezmění. Město nedělají městem trávníky, ale domy a jejich paměť.
11.10.2. Technický vývoj Čapkovy ulice
V lednu 1931 rozhodla obecní správní komise, že dle návrhu městského zahradníka se prořezají javory a vykácejí některé akáty v stromořadí sousedícím se zahradou K. Noska (u čp.110/II).[1413] V lednu 1933 rozhodla rada, že se prořeže stromořadí od čp.110/II podél Mlýnského náhonu k železničnímu viaduktu.[1414] Ve 30. letech byla provedena regulace Padrťského potoka. Nábřeží i v Čapkově ulici tehdy bylo osazeno betonovým zábradlím a v pásu mezi ulicí a nábřežím vznikl široký trávník. V roce 1941 sem byla vysazena alej sloupovitých kultivarů černých topolů, které brzy zmohutněly a staly se symbolem této části Rokycan.[1415] V 70. letech 20. století už vysoké stromy lemující po obou stranách (v Čapkově i Horákově ulici) koryto potoka dominovaly svému okolí. Rychle rostoucí dřeviny ale začínaly stárnout a postupně byly odstraňovány.
V roce 1994 zpracovalo město studii revitalizace pásu zeleně podél levého břehu Padrťského potoka, od bývalých lázní až do parku V Alejích na Práchovně, tedy i v Čapkově ulici. Měla spočívat v odstranění přežilých stromů. V 1. etapě se již v létě roku 1994 provedlo nákladem 20 000 Kč ošetření perspektivních stromů (zejména duby a javory v parku na Práchovně), zatímco topoly v Čapkově ulici byly zařazeny vesměs mezi neperspektivní kusy. V listopadu a prosinci 1994 proběhly náhradní výsadby (opět spíše na Práchovně) a na rok 1995 se plánovalo kácení nevyhovujících dřevin.[1416] Nakonec ale otázku topolů v Čapkově ulici vyřešila příroda. V srpnu 2002 zaplavil ulici rozvodněný Padrťský potok, následkem čehož byly stromy a jejich kořeny narušeny. Ještě na podzim 2002 město nechalo zpracovat dendrologický posudek. Jeho závěr zněl nahradit ve střednědobém výhledu alej novými stromy, nejlépe jinými než topoly, s menší korunou.[1417] Již 6. února 2003 začalo kácení, byly odstraněny tři topoly v severozápadním úseku ulice, naproti obytným domů. Mezi nimi již dříve byly vysázeny mladé lipové stromky, které ihned převzaly roli aleje.[1418] Ponecháno bylo 14 starých topolů v úseku od hotelu Zimní stadion k železničnímu viaduktu, ale v červenci 2004 se jeden z nich zlomil těsně nad zemí a spadl na chodník v Čapkově ulici. Město nechtělo riskovat ohrožení chodců a rozhodlo o urychleném pokácení celé topolové aleje. Státní ochrana přírody to povolila, městu jen uložila provést náhradní výsadbu 13 stromů. Město na počátku roku 2005 plánovalo zahájení kácení. Zmizet mělo 12 starých stromů, ponechán bude jen jeden mladší topol. O náhradní výsadbě zatím město neuvažovalo. K té mělo dojít až v rámci celkové rekonstrukce přilehlého chodníku a nábřeží v Čapkově ulici. To ale nemělo být dříve než v roce 2006.[1419] Zhotovení projektu na opravu chodníku v Čapkově ulici schválila rada počátkem května 2005.[1420] Podle údajů z února 2006 měla být rekonstrukce nábřežního chodníku od hotelu Zimní stadion až na Práchovnu provedena, dle schváleného rozpočtu, během roku 2006.[1421] V dubnu 2007 už vede podél nábřeží z Čapkovy ulice k viaduktu nový asfaltový chodník.[1422]
V listopadu 1967 MěstNV zmiňuje, že Domovní správa by měla provést výhledově vyasfaltování části Čapkovy ulice, poblíž nově budovaných skladů Domovní správy (viz výše).[1423] Ve 3. čtvrtletí 1968 se plánovalo zpevnění příjezdové cesty ke skladům.[1424] Ještě v září 1969 ale na plénu MěstNV apeluje Josef Sysel, že je nejvyšší čas udělat přístupovou cestu ke skladu Domovní správy.[1425] V prosinci 1969 pak MěstNV navrhl, aby bezprašnou úpravu komunikace provedlo družstvo Jednota, v rámci zvelebovací akce k 25. výročí osvobození.[1426] Rada MěstNV 17. února 1970 zařadila úpravu Čapkova ulice, od skladu Domovní správy ke křižovatce s Pražskou ulicí, do plánu Akce Z na rok 1970. Úprava komunikace měla mít hodnotu 60 000 Kčs.[1427] Oprava celé Čapkovy ulice mezitím byla zařazena do plánu investic MěstNV na rok 1969.[1428] Dne 3. listopadu 1969 projednával MěstNV zajištění úprav ulice. Konstatoval, že Čapkova ulice nebude v roce 1969 provedena. Všichni pracovníci Domovní správy prý řeší zajišťování jiných akcí. Akce se plánovala nově na rok 1970. V listopadu 1967 už ale je aspoň v Čapkově ulici navezen štěrk, který měl být následovně uválcován a připraven k pokládce asfaltu. Domovní správa přislíbila, že provede i úpravu chodníků v Čapkově ulici (aby nebyly níže než vozovka).[1429] V září 1970 se na plénu MěstNV dotazuje na stav Čapkovy ulice Jaromír Pěnkava. Silnice podél nábřeží směrem k lázním byla prý před půl rokem zavezena kameny a tím se brání dopravě. Výška chodníku je cca 30 cm, uvízl tam prý i popelářský Kuka vůz. Všechna auta mířící do sídliště u Železné jezdí po chodníku. Pan Sysel zároveň vznesl dotaz, kdy bude konečně upraven vjezd ke skladu v Čapkově ulici, aby voda netekla do sousedního malého domku.[1430] V roce 1972 bylo posíleno veřejné osvětlení u domu čp.645/II v Čapkově ulici.[1431] Až v roce 1973 došlo ke generální rekonstrukci Čapkovy ulice, včetně pokládky asfaltu a úpravy chodníků.[1432] V září 1973 zároveň probíhá rekonstrukce příjezdové cesty ke skladu Domovní správy, během roku 1973 také bylo vyasfaltováno prostranství před městskými lázněmi.[1433] Práce provedly Technické služby, a to mimo původní plán.[1434]
Počátkem 21. století město řeší generální rekonstrukci ulice, včetně úpravy komunikace, parkového řešení, chodníků a cyklostezky. V lednu 2005 rozhodla rada, že úpravy Čapkovy ulice budou provedeny až roku 2010, a to v délce 290 metrů s tím, že vozovka bude asfaltová. Odhadované náklady činily 1 750 000 Kč (včetně dosud nezhotovené projektové dokumentace).[1435] V listopadu 2005 město aktualizovalo harmonogram oprav komunikací. Čapkova ulice měla v celoměstském pořadníku 14.-15. pozici. Stále chyběl projekt.[1436] V roce 2005 aspoň město utratilo 102 340 Kč za pořízení projektu na chodník v této ulici. Projekční práce zadány ing. Zítkovi.[1437] V návrhu rozpočtu na rok 2006 figurovalo 1 200 000 Kč na rekonstrukci Čapkovy ulice.[1438] V roce 2006 město jmenovalo komisi pro výběrové řízení na rekonstrukci chodníku v Čapkově. 25. dubna 2006 komise ze dvou uchazečů vybrala firmu Silba, a. s. z Plzně za 1 046 573 Kč. 15. května 2006 schválila přidělení zakázky.[1439] Výběrové řízení na opravu chodníku bylo vypsáno 10. dubna 2006. Termín dokončení stanoven na 20. listopad 2006. Termín dodržen. Náklady nakonec dosáhly 963 452,70 Kč.[1440] Dne 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo o změně obecního rozpočtu. Na opravu chodníku v Čapkově ulici získalo dotaci 1 067 000 Kč.[1441] V roce 2007 byly do Čapkovy ulice nainstalovány betonové zátarasy, které měly ochránit zdejší domy a obyvatele před rychle projíždějícími auty. Zejména lidé z čp.10/II žádali město o regulaci dopravy. Vadilo jim i nekontrolované parkování automobilů před vjezdem do domu a na trávnících.[1442] Dne 8. listopadu 2006 vzala úpravu dopravního řešení na vědomí rada.[1443] Umístění zábran kritizoval zastupitel Ivo Blahout. Zajímaly ho náklady a rozhodovací proces při jejich umístění. Starosta Jan Baloun reagoval, že návrh umístění takzvaných city-bloků (CITYBLOC[1444]) je dílem odborného projektanta.[1445] Náklady na jejich pořízení dosáhly 214 000 Kč (kromě Čapkovy ulice instalovány i v Plzeňské ulici). Projekt vyšel na 5000 Kč.[1446]
V roce 2013 město vybralo firmu Stavmonta na rekonstrukci kanalizace v Čapkově ulici poblíž zimního stadionu.[1447] Práce začaly ještě během roku 2013. Šlo o přeložku dosavadní stoky do trasy v Čapkově ulici, respektive bývalé Jirchářské ulici, která vede podél zimního stadionu. Souběžně s ní vedeno i nové vodovodní potrubí. Náklad na tuto akci dosáhl 1 997 873 Kč bez DPH. Dokončení se plánovalo na jaro 2014.[1448]
11.10.3. Vývoj pojmenování Čapkovy ulice
Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je ulice nazývána Stadt-Bräuhausgasse, tedy ulice K Obecnímu pivovaru.[1449] Název se vztahoval i na nynější Rokycanovu ulici až k lávce u Rokycanova domku. Je ale nutné zdůraznit, že Čapkova ulice tehdy měla jen zárodečnou zástavbu ve svém nejzápadnějším úseku, poblíž křižovatky s Lázeňskou ulicí. Ve zbytku nynější trasy šlo jen o polní cestu. Na katastrální mapě evidenční z roku 1877 není označena jménem. Rovněž tak na mapě z roku 1907 zůstává bezejmenná. Až roku 1911 je doložen název ulice Na Sádkách.[1450] Podle Karla Hofmana název připomínal, že na konci 19. století tu vlastník domu čp.8/II Bartoloměj Houdek (majitelem od roku 1887) zřídil na Mlýnském náhonu sádky na ryby.[1451] Sádky jsou tu ale zakresleny už na mapě stabilního katastru z roku 1838. Dne 14. července 1922 zastupitelstvo název Na Sádkách oficiálně potvrdilo,[1452] když schválilo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise, který se týkal ulic dosud nepojmenovaných nebo ulic s nevhodnými názvy. Nábřeží Padrťského potoka, na levé straně od K. Noska k A. Pikolonovi pojmenováno ulice Na Sádkách.[1453] Po 2. světové válce byla ulice přejmenována usnesením rady MNV z 25. července 1946 na Čapkovu ulici, podle spisovatele Karla Čapka.[1454]
[1] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/6, kt. 31.
[2] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[3] Situation des Pragerthors bei ber
Königlichen Stadt Rokitzan, Archiv města
Rokycany, II. oddělení, Číslo
fondu: 13, Značka
fondu: AM Rokycany, 1822; https://www.portafontium.eu/map/soap-ro/am-rokycany/plan-prazska-brana-1822-i0980-16
[4] Situation des Pragerthors bei ber
Königlichen Stadt Rokitzan, Archiv města
Rokycany, II. oddělení, Číslo
fondu: 13, Značka
fondu: AM Rokycany, 1822; https://www.portafontium.eu/map/soap-ro/am-rokycany/plan-prazska-brana-1822-i0980-16
[5] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 281.
[6] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Viz SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 137 – 137v.
[7] Matrika křtů Rokycany 1847–1856, s. 29, snímek 30, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067898/rokycany-14_0290-n
[8] Hlas Rokycanska 1988, č. 2.
[10] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[11] Matrika křtů Rokycany 1847–1856, s. 152, snímek 153, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067898/rokycany-14_1530-n
[12] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[13] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[14] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705696/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-mesto_0130
[15] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[16] Srb, Adolf: Královské svobodné město Rokycany, 1896, s. 115, https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:5c254735-d697-40bf-b21e-57172c70b9a1
[17] https://www.portafontium.eu/iipimage/34706584/soap-ro_00002_census-1921-rokycany-prazske-predmesti-cp179_0010?x=-552&y=-25&w=2104&h=885
[18] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[19] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.
[20] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.
[21] 94. schůze městské rady, 27. 9. 1928.
[22] 96. schůze městské rady, 5. 10. 1928.
[23] Rokycanský deník, 14. 2. 1995, s. 9.
[24] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.
[25] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.
[26] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 191.
[27] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 24, snímek 15, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0150-z
[28] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 172.
[29] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 419, snímek 212, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_2120-z
[30] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[31] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[32] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.
[33] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 12–13.
[34] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[35] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.
[36] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[37] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.
[38] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.
[39] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 12–13.
[40] Hlas Rokycanska, č. 29, 21. 7. 1988, s. 2.
[41] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=8921.777273304537,-33881.11598298196,11805.800641351272,-32425.58543942087&link=ext
[42] Sčítání lidu 1857, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705386
[43] Sčítání lidu 1890, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705616/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0690
[44] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[45] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706269/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-plzenske-predmesti_0130
[46] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.
[47] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 12–13.
[48] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 134.
[49] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[50] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 218, snímek 185, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0950-n
[51] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 251.
[52] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 250–251.
[53] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 287.
[54] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 266.
[55] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 191.
[56] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 24, snímek 15, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0150-z
[57] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 172.
[58] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 186.
[59] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 211.
[60] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 274.
[61] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 296.
[62] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 122.
[63] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 137–138.
[64] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 162.
[65] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 182.
[66] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 201.
[67] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 230.
[68] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 206.
[69] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 220.
[70] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 227.
[71] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 274.
[72] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 281.
[73] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 22.
[74] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 22.
[75] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 159.
[76] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 159.
[77] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 159.
[78] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 9.
[79] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 159.
[80] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 22.
[81] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 124. Podle městské kroniky začalo dláždění až v srpnu 1925; Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 71.
[82] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22. 4. 1924.
[83] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 124.
[84] 22. schůze obecního zastupitelstva, 16. 6. 1925.
[85] 23. schůze obecního zastupitelstva, 28. 8. 1925.
[86] 17. schůze městské rady, 30. 9. 1927.
[87] 28. schůze městské rady, 4. 11. 1927.
[88] 61. schůze městské rady, 23. 3. 1928.
[89] 63. schůze městské rady, 30. 3. 1928.
[90] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1929.
[91] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 22.
[92] Rokycansko, č. 36, 1992.
[93] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 130.
[94] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 124.
[95] 25. schůze městské rady, 10. 9. 1931.
[96] 93. schůze městské rady, 15. 9. 1932.
[97] 95. schůze městské rady, 29. 9. 1932.
[98] 129. schůze městské rady, 11. 5. 1933.
[99] 31. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 12. 5. 1933.
[100] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.
[101] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.
[102] Kronika města Rokycan, 1974–75, f. 75. Hlas Rokycanska, č. 23, 12. 11. 1976, s. 2; 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[103] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[104] 3. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1977.
[105] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 22.
[106] 3. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1977.
[107] Rokycansko, č. 33, 1992, s. 1.
[108] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 255.
[109] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 22.
[110] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 10.
[111] 2. schůze obecního zastupitelstva, 13. 3. 1914.
[112] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2. 11. 1932.
[113] 102. schůze městské rady, 3. 11. 1932.
[114] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 162.
[115] Kronika města Rokycan, 1962–65, f. 170.
[116] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12. 1965.
[117] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1966.
[118] Kronika města Rokycan, 1969–73, f. 143.
[119] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 212.
[120] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 121.
[121] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 121.
[122] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 15. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 9
[123] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[124] 36. schůze obecního zastupitelstva, 17. 3. 1919.
[125] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 121.
[126] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 121.
[127] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 9.
[128] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 9.
[129] 36. schůze obecního zastupitelstva, 3. 3. 1922.
[130] 22. schůze obecního zastupitelstva, 12. 7. 1921.
[131] 5. schůze technicko-průmyslové obecní komise, 21. 3. 1929.
[132] 129. schůze městské rady, 2. 4. 1929.
[133] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12. 8. 1929.
[134] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[135] 153. schůze městské rady, 8. 8. 1929.
[136] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1929.
[137] 151. schůze městské rady, 31. 7. 1929.
[138] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1929.
[139] 153. schůze městské rady, 8. 8. 1929.
[140] 154. schůze městské rady, 21. 8. 1929.
[141] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1929.
[142] 179. schůze městské rady, 10. 1. 1930.
[143] Schůze pléna MNV, 6. 5. 1947.
[144] 16. schůze obecního zastupitelstva, 3. 9. 1940.
[145] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 9.
[146] 16. schůze obecního zastupitelstva, 3. 9. 1940.
[147] 31. schůze obecního zastupitelstva, 22. 12. 1942.
[148] Schůze pléna MNV, 6. 5. 1947.
[149] 24. schůze obecního zastupitelstva, 16. 9. 1941.
[150] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 80.
[151] Schůze pléna MNV, 6. 5. 1947.
[152] Schůze pléna MNV, 12. 9. 1947.
[153] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 9.
[154] 5. zasedání MNV, 29. 6. 1959.
[155] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.
[156] 1. plenární zasedání MěstNV, 19. 2. 1962.
[157] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8. 1965.
[158] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10. 1974.
[159] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1969.
[160] 6. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1970.
[161] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.
[162] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[163] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 3, snímek 4, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0040-o
[164] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 165, snímek 87, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_0870-n
[165] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 112, snímek 59, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0590-o
[166] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 4, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0040-z
[167] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 9.
[168] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[169] viz fotografie z roku 1945 z archivu shromážděného Jiřím Vonáskem.
[170] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[171] 7. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1977.
[172] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.
[173] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.
[174] 26. plenární zasedání MěstNV, 29. 10. 1985.
[175] 28. plenární zasedání MěstNV, 18. 2. 1986.
[176] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.
[177] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 9.
[178] 94. schůze městské rady, 27. 9. 1928.
[179] 96. schůze městské rady, 5. 10. 1928.
[180] 113. schůze městské rady, 17. 12. 1928.
[181] 131. schůze městské rady, 30. 5. 1933.
[182] 143. schůze městské rady, 7. 9. 1933.
[183] 10. schůze obecního zastupitelstva, 27. 9. 1939.
[184] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 9.
[185] viz fotografie z roku 1945 z archivu shromážděného Jiřím Vonáskem.
[186] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 9.
[187] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[188] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[189] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i. č. 3888, kt. 1903.
[190] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[191] Matrika křtů Rokycany 1869–1878, s. 282, snímek 287, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067918/rokycany-34_2870-n
[192] Matrika svateb Polná 1888–1927, s. 259, snímek 260, https://www.mza.cz/actapublica/matrika/detail/538?image=216000010-000253-003373-000000-006789-000000-FM-B10152-02600.jp2
[193] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[194] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8–9.
[195] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[196] Radní protokol, 03. 10. 1777 –
09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 93, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093,
snímek 122.
[197] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_6274_8&extent=2700.7116776733565,-1893.1170942341887,5267.437611125224,-597.7225996951994&link=ext
[198] Viz kresba K. Štíchy „U Švarců“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B. Horáka.
[199] Viz kresba K. Štíchy „U Švarců“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B. Horáka.
[200] Seznam majitelů domů cca z r. 1945, Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, č. kart. 140.
[201] Sčítání lidu 1890, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705518/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0710
[202] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8.
[203] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1919.
[204] 22. schůze městské rady, 27. 8. 1931.
[205] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1935.
[206] 141. schůze městské rady, 24. 8. 1933. (V zápisu uváděn dům čp.15/III, ale jde patrně o omyl, protože ten v té době byl v soukromém vlastnictví.)
[207] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8.
[208] 7. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1977.
[209] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8.
[210] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 20.
[211] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=9468.54003683009,-34682.48393446786,10910.551720853458,-33954.718662687315&link=ext
[212] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_6274_8&extent=3389.850854076707,-1374.2574572961646,4673.213820802641,-726.5602100266699&link=ext
[213] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[214] Matrika křtů Rokycany 1869–1878, s. 214, snímek 217, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067918/rokycany-34_2170-n
[215] Viz kresba K. Štíchy „K Žampírkám I“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B. Horáka.
[216] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.
[217] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 20.
[218] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1987&extent=2206.350901701804,-3002.2546355092722,3332.89395478791,-2433.7024384048777&link=ext
[219] Radní protokol, 07. 07. 1773 – 31. 05. 1775, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90a, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90a; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090a, snímek 21.
[220] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 168, snímek 19, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0190-o
[221] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 158, snímek 66, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0670-n
[222] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 47, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0470-z
[223] Radní protokol, 04. 09. 1772 –
11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 89, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089,
snímek 168.
[224] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 173, snímek 74, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0750-n
[225] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 185, snímek 80, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0810-n
[226] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 236.
[227] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 227.
[228] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm
[230] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 20.
[231] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[232] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1977&extent=2539.0984569469047,-3141.302546355086,3672.3471234442377,-2569.3661099822134&link=ext
[233] Materiál pro jednání rady města, 19. 7. 2004, č. 2099.
[235] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s. 67.
[236] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.
[237] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.
[238] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.
[239] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.
[240] 5. plenární zasedání MěstNV, 22. 10. 1973.
[241] Kronika města Rokycan, 1974–75, f. 4.
[242] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.
[243] 17. schůze MěstNV, 30. 8. 1977.
[244] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.
[245] 11. plenární zasedání MěstNV, 20. 6. 1978.
[246] Kronika města Rokycan, 1969–73, f. 12.
[247] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.
[248] 4. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1972.
[249] 1. schůze pléna MNV, 26. 4. 1950.
[250] 3. plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1974.
[251] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.
[252] 21. schůze rady MěstNV, 25. 10. 1977.
[253] 7. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1977.
[254] 7. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1977.
[255] Kronika města Rokycan, 1988, f. 154.
[256] 16. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1988.
[257] Hlas Rokycanska, č. 43, 26. října 1989, s. 3.
[258] Hlas Rokycanska, č. 1, 4. 1. 1990, s. 3.
[259] 22. plenární zasedání MěstNV, 22. 5. 1990.
[260] Kronika města Rokycan, 1989, f. 77.
[261] Kronika města Rokycan, 1989, f. 77.
[262] Kronika města Rokycan, 1989, f. 77.
[263] Kronika města Rokycan, 1989, f. 77.
[264] Kronika města Rokycan, 1989, f. 77.
[265] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.
[266] Hlas Rokycanska, č. 4, 25. 1. 1990, s. 1.
[267] Hlas Rokycanska, č. 4, 25. 1. 1990, s. 1.
[268] Hlas Rokycanska, č. 3, 18. 1. 1990, s. 2.
[269] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 22.
[270] Rokycansko, č. 29, 26. 7. 1990, s. 1.
[271] Kronika města Rokycan, 1990, f. 208; Rokycansko, č. 47, 29. 11. 1990, s. 1.
[272] Rokycansko, č. 47, 29. 11. 1990, s. 1.
[273] Rokycansko, č. 17, 3. 5. 1991, s. 1.
[274] Rokycansko, č. 29, 26. 7. 1990, s. 1.
[275] Kronika města Rokycan, 1990, f. 208.
[276] Rokycansko, č. 47, 29. 11. 1990, s. 1.
[277] Kronika města Rokycan, 1991, f. 117.
[278] Rokycansko, č. 37, 19. 9. 1991, s. 1.
[279] Rokycansko, č. 46, 21. 11. 1991, s. 1.
[280] Rokycansko, č. 46, 21. 11. 1991, s. 1.
[281] Rokycansko, č. 49, 12. 12. 1991, s. 3.
[282] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 22.
[283] Hlas Rokycanska, č. 43, 26. 10. 1989, s. 3.
[284] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 22.
[285] Hlas Rokycanska, č. 43, 26. 10. 1989, s. 3.
[286] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 22.
[287] Kronika města Rokycan, 1990, f. 208. Hlas Rokycanska, č. 47, 29. 11. 1990, s. 1.
[288] Kronika města Rokycan, 1992, f. 137.
[289] Rokycansko, č. 35, 3. 9. 1992, s. 2.
[290] Rokycanský deník, 31. 10. 1997, s. 14.
[291] Rokycansko, č. 41, 17. 10. 1991, s. 1.
[292] Usnesení zastupitelstva města z 18. 4. 2000, www.rokycany.cz.
[293] Usnesení zastupitelstva města z 30. 5. 2000, www.rokycany.cz.
[294] Usnesení zastupitelstva města z 22. 8. 2000, www.rokycany.cz.
[295] Usnesení zastupitelstva města z 12. 12. 2000, www.rokycany.cz.
[296] Zakázka malého rozsahu – přejezd
cyklistů u Normy, www.rokycany.cz
[297] Rokycanské noviny, č. 2, únor 2008, s. 1.
[298] Rokycanské noviny, č. 5, květen 2008, s. 2.
[299] Usnesení zastupitelstva města, 25. 8. 2008, www.rokycany.cz
[300] Rokycanské noviny, č. 8, září 2008, s. 2.
[301] Založeno na osobních zápiscích autora.
[302] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie - vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz
[303] Rokycanské noviny, č. 9, říjen 2008, s. 2.
[304] Kronika města Rokycan, 2003, s. 46.
[305] Rokycansko, č. 17, 29. 4. 1993, s. 5.
[306] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 12. 2003, s. 3.
[307] Rokycansko, č. 43, 27. 10. 1993, s. 3.
[308] Rokycansko, č. 45, 11. 11. 1993, s. 1.
[309] Založeno na osobních zápiscích autora.
[310] Rokycanský deník, 24. 9. 2005.
[311] Materiál pro jednání rady města, 1. 8. 2005, č. 2010.
[312] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 2.
[313] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9. 8. 2005, č. 1000.
[314] Rokycanský deník, 24. 9. 2005.
[315] Rokycanský deník, 4. 11. 2005.
[316] Rokycanský deník, 24. 9. 2005.
[317] Kronika města Rokycan 2014, s. 54–55. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911
[318] Kronika města Rokycan 2019, s. 39. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[319] Kol. aut. Program rozvoje města PROROK, 2004: Materiál pro jednání rady města, 7. prosince 2004, č. 1099.
[321] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[322] Rokycanské listy, č. 14, 15. 7. 1898.
[323] 14. schůze obecního zastupitelstva, 22. 2. 1916.
[324] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 22.
[325] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 140.
[326] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1929.
[327] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 48.
[328] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 125.
[329] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 60, snímek 60, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0320-n
[330] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 127.
[331] 14. schůze obecního zastupitelstva, 22. 2. 1916.
[332] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 19.
[333] 70. schůze městské rady, 4. 5. 1928.
[334] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[335] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1929.
[336] 36. schůze městské rady, 5. 11. 1931.
[337] 42. schůze městské rady, 1. 12. 1931.
[338] 11. schůze obecní finanční komise, 21. 10. 1932.
[339] 104. schůze městské rady, 17. 11. 1932.
[340] 17. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1932.
[341] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1935.
[342] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 19.
[343] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 164.
[344] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[345] 113. schůze městské rady, 19. 1. 1933.
[346] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 41.
[347] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 19–20.
[348] 6. zasedání MNV, 18. 6. 1956.
[349] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.
[350] 1. zasedání MNV, 21. 1. 1957.
[351] 2. zasedání MNV, 5. 7. 1957.
[352] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE36.11016&extent=-807005.8680201151,-1072921.831113048,-806631.1575806945,-1072732.7194381529&link=ext
[353] 3. zasedání MNV, 26. 8. 1957.
[354] 1. zasedání MNV, 21. 1. 1957.
[355] 2. zasedání MNV, 5. 7. 1957.
[356] 1. zasedání MNV, 6. 1. 1958.
[357] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 68; 7. zasedání MNV, 8. 9. 1958.
[358] Viz kresba K. Štíchy „K Žampírkám I“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B. Horáka.
[359] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 62.
[360] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 241, snímek 208, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1065-n
[361] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 535, snímek 272, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_2720-n
[362] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 55, snímek 50, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0285-o
[363] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 236, snímek 203, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1040-n
[364] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 4, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0040-z
[365] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 168, snímek 19, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0190-o
[366] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 22.
[367] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20.
08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 114, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114,
snímek 121.
[368] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[369] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 20.
[370] 4. schůze městské rady, 8. 7. 1927.
[371] 3. schůze obecního zastupitelstva, 23. 9. 1927.
[372] 6. schůze městské rady, 20. 7. 1927.
[373] 3. schůze obecního zastupitelstva, 23. 9. 1927.
[374] 6. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1927.
[375] 38. schůze městské rady, 16. 12. 1927.
[376] 26. schůze obecního zastupitelstva,
18. 6. 1929.
[377] 191. schůze městské rady, 9. 4. 1930.
[378] 219. schůze městské rady, 8. 10. 1930.
[379] 18. schůze městské rady, 30. 7. 1931.
[380] 27. schůze městské rady, 24. 9. 1931.
[381] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1935.
[382] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[383] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1987&extent=2134.7684785369593,-2952.3816357632736,3261.311531623066,-2383.829438658879&link=ext
[384] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č. 134.
[385] Radní protokol, 04. 09. 1772 –
11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 89, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089,
snímek 73.
[386] Radní protokol, 03. 10. 1777 –
09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 93, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093,
snímek 139.
[387] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 55.
[388] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 87.
[389] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 378.
[390] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 180, snímek 77, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0780-n
[391] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 92, snímek 92, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0480-n
[392] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[393] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 254.
[394] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i. č. 3888, kt. 1903.
[395] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 250–251.
[396] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 287.
[397] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 266.
[398] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. v. t. SOkA Rokycany, OS Rokycany, bal. 132, extrakty, lit. E, pag. 57; SÚA, SK-dupl., i. č. 5134, kt. 2284, Bauparzellenprotokoll, parc. 210 – 212.
[399] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[400] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 189.
[401] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[402] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 162.
[403] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[404] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 163.
[405] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 239.
[406] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 10.
[407] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 239.
[408] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 239.
[409] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 10.
[410] 195. schůze městské rady, 7. 5. 1930.
[411] 75. schůze městské rady, 27. 5. 1932.
[412] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[413] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.
[414] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 22.
[415] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 10.
[416] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 8. 2004, č. 1410, ID:2838.
[418] Kronika města Rokycan 2014, s. 42. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911
[419] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.
[420] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.
[421] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=7511.937004817476,-35775.10261953285,13279.983740910953,-32864.04153241068&link=ext
[422] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.
[423] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.
[424] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 20–21.
[425] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[426] Matrika křtů Rokycany 1878–1894, s. 55, snímek 60, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067919/rokycany-35_0600-n
[427] Viz kresba K. Štíchy „K Žampírkám I“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B. Horáka.
[428] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[429] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 20–21.
[430] Rokycanský deník, 14. 4. 2015, Na Titaniku byl stevard z Rokycan, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/na-titaniku-byl-stevard-z-rokycan-20150414.html
[432] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.
[433] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[434] 133. schůze městské rady, 8. 6. 1933.
[435] 146. schůze městské rady, 22. 9. 1933.
[436] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 21.
[437] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.
[438] Kronika města Rokycan, 1957–1962, f. 233.
[439] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s. 41.
[440] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.
[441] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.
[442] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 22.
[443] Hlas Rokycanska, č. 10, 8. 3. 1990, s. 2.
[444] Materiál pro jednání rady města, 1. 8. 2005, č. 2410.
[445] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9. 8. 2005, č. 1410, ID:4174.
[446] Materiál pro jednání rady města, 5. 6. 2006, č. 2410, ID: 5208.
[447] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 11. 7. 2006, č. 1410, ID: 5285.
[448] Matrika křtů Rokycany 1864–1869, s. 51, snímek 54, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067900/rokycany-16_0540-n
[449] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.
[450] Usnesení rady města, 12. 4. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903617
[451] Viz kresba K. Štíchy „U Žampírek“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B. Horáka.
[452] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 22.
[453] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[454] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 22.
[455] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 22.
[456] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 22.
[457] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_08&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8856,0
[458] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[459] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22. 4. 1924.
[460] 191. schůze městské rady, 9. 4. 1930.
[461] 3. schůze městské rady, 7. 5. 1931.
[462] 12. schůze obecního zastupitelstva,
19. 12. 1939.
[463] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 22.
[464] 19. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1979.
[465] 11. schůze rady MěstNV, 3. 6. 1980.
[466] 27. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1981.
[467] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 53.
[468] Kronika města Rokycan, 1982, f. 8.
[469] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.
[470] 8. plenární zasedání MěstNV, 2. 11. 1982.
[471] 15. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.
[472] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.
[473] Hlas Rokycanska, č. 11, 17. 3. 1983, s. 3. Kronika města Rokycan, 1983, f. 79, f. 119. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 22.
[474] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 53.
[475] 8. plenární zasedání MěstNV, 2. 11. 1982.
[476] Kronika města Rokycan, 1983, f. 79.
[477] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 53.
[478] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 53.
[479] Usnesení rady města, 7. 2. 2023, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906721
[480] Nesprávné jsou tedy informace, které zveřejnil Václav Šach. Podle něj šlo o napoleonského generála Jeana Piera; Šach. V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 2: Rokycansko, č. 40, 10. 10. 1991, s. 3.
[481] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s. 37, 1995.
[482] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 23.
[483] Rokycanské listy, č. 15, 1. 8. 1898; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 23.
[484] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 79.
[485] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[486] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i. č. 3888, kt. 1903.
[487] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 22.
[488] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 346.
[489] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 290.
[490] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 73.
[491] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 170.
[492] Situations Plan von dem stadtischen
und dorfsch. Schüttboden, Archiv města Rokycany,
II. oddělení, Inv. číslo: 738,
Signatura – ev./ukl. j. č.: N
111, Původní signatura: IIa/6;
https://www.portafontium.eu/iipimage/30790138/soap-ro_00013-am-rokycany_plan-kotel-1800-i0738
[493] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 188–189.
[494] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 210.
[495] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 227.
[496] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.
[497] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.
[498] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24; vt III. odd., kt. 114.
[499] Matrika pohřbů Rokycany 1845–1880, s. 216, snímek 219, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067917/rokycany-33_2190-z
[500] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 148. Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 76.
[501] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 103.
[502] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 103.
[503] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 236.
[504] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 159.
[505] Cironis, P.: Čtení o vojácích aneb konec stoleté historie posádky v Rokycanech. Minulostí Rokycanska, Rokycany, 14: s. 16, 2002.
[506] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 23.
[507] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 215.
[508] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 215. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 23.
[509] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 159.
[510] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 23.
[511] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 215. Podle článku v Hlasu Rokycanska, č. 39, 29. 9. 1988, s. 1. odjeli vojáci už 5. srpna 1896.
[512] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 156.
[513] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 23.
[514] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[515] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[516] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1929.
[517] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1929.
[518] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[519] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[520] Seznam majitelů domů, Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, č. kart. 140.
[521] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.
[522] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.
[523] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.
[524] 19. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1979.
[525] 26. plenární zasedání MěstNV, 29. 10. 1985.
[526] 26. plenární zasedání MěstNV, 29. 10. 1985.
[527] 28. plenární zasedání MěstNV, 18. 2. 1986.
[528] Kronika města Rokycan 1986, f. 105.
[529] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.
[530] 9. plenární zasedání MěstNV, 27. 10. 1987.
[531] Kronika města Rokycan 1988, f. 116.
[532] 15. plenární zasedání MěstNV, 25. 10. 1988.
[533] Kronika města Rokycan 1989, f. 4.
[534] Kronika města Rokycan 1989, f. 4.
[535] Kronika města Rokycan 1990, f. 121.
[536] 23. plenární zasedání MěstNV, 25. 9. 1990.
[537] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 23.
[538] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_6274_8&extent=2117.850996951996,-2365.020351790702,7251.30286385573,225.76863728727608&link=ext
[541] Kronika města Rokycan, 1951–1954, f. 184.
[542] Usnesení zastupitelstva města ze 7. 3. 2000, www.rokycany.cz.
[543] Usnesení zastupitelstva města z 3. 10. 2000, www.rokycany.cz.
[544] Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek, http://www.zip-ops.cz/dokumenty/vyrocni_zprava_2002.pdf.
[545] Usnesení zastupitelstva města z 26. 2. 2002, www.rokycany.cz.
[546] Usnesení zastupitelstva města z 9. 4. 2002, www.rokycany.cz.
[547] Kronika města Rokycan, 2003, s. 25.
[548] Kronika města Rokycan, 2003, s. 25.
[549] Rokycanský deník, 18. 7. 2003.
[550] Kronika města Rokycan, 2003, s. 25.
[551] Kronika města Rokycan, 2003, s. 25.
[552] Kronika města Rokycan, 2003, s. 25.
[553] Usnesení zastupitelstva města z 21. 1. 2003, www.rokycany.cz.
[554] Usnesení zastupitelstva města ze 4. 3. 2003, www.rokycany.cz.
[555] Usnesení zastupitelstva města z 15. 4. 2003, www.rokycany.cz.
[556] Rokycanský deník, 13. 9. 2002.
[557] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 12. 2003, s. 1.
[558] Rokycanský deník, 20. 1. 2004.
[559] Materiál pro jednání rady města, 5. 4. 2004, č. 2410.
[560] Materiál pro jednání rady města, 14. 2. 2005, č. 2413.
[561] Kronika města Rokycan, 2003, s. 27.
[562] Usnesení zastupitelstva města z 15. 4. 2003, www.rokycany.cz.
[563] Materiál pro jednání rady města, 14. 2. 2005, č. 2001.
[564] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/omc/omc_pom/omc_wms_01.html?mapfile=6274_08&image_dir=6274&maxextent=0,-6878,8421,0
[565] Materiál pro jednání rady města, 5. 4. 2004, č. 2410.
[566] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 1. 11. 2005, bod č. 1410, ID: 4410.
[567] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[568] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[569] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 24.
[570] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[571] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[572] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1. 10. 1926.
[573] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15. 12. 1931; 42. schůze městské rady, 1. 12. 1931.
[574] 7. zasedání MNV, 8. 9. 1958.
[575] 9. zasedání MNV, 12. 11. 1958.
[576] 1. zasedání MNV, 26. 1. 1959.
[577] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.
[578] Materiál pro jednání rady města, 11. 10. 2004, bod číslo:2451, ID dokumentu: 3107.
[579] 19. plenární zasedání MěstNV, 30. 10.1 979.
[580] 27. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1981.
[581] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.
[582] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.
[583] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.
[584] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.
[585] Materiál pro jednání rady města, 3. 1. 2005, č. 2091.
[586] Usnesení zastupitelstva města z 26. 2. 2007, www.rokycany.cz.
[587] 1. schůze obecního zastupitelstva, 18. 9. 1919.
[588] 3. schůze obecního zastupitelstva, 7. 11. 1919.
[589] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[590] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 24.
[591] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[592] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 51.
[593] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[594] 6. schůze obecního zastupitelstva, 3. 2. 1920.
[595] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 41.
[596] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10. 9. 1920.
[597] 13. schůze obecního zastupitelstva, 22. 10. 1920.
[598] 15. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1920.
[599] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.
[600] 13. schůze obecního zastupitelstva, 22. 10. 1920.
[601] Zadání řemeslnických prací:
truhlářské – Antonín Šašek a spol., zámečnické – Josef Splítek a spol.,
pokrývačské – Josef Šimáně a spol., klempířské – Antonín Kraus a spol.,
kamnářské – Václav Meiner a spol.
[602] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, k. č. 51.
[603] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, k. č. 51.
[604] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, k. č. 51.
[605] 24. schůze obecního zastupitelstva, 22. 12. 1921.
[606] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 41.
[607] 38. schůze obecního zastupitelstva, 5. 5. 1922.
[608] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.
[609] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.
[610] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, k. č. 51.
[611] 5. schůze obecní správní komise, 28. 3. 1923.
[612] 6. schůze obecní správní komise, 6. 4. 1923.
[613] 9. schůze obecní správní komise, 25. 4. 1923.
[614] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 61.
[615] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 41.
[616] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 33.
[617] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 24.
[618] 35. schůze obecního zastupitelstva, 31. 1. 1930.
[619] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2. 5. 1928.
[620] 3. schůze městské rady, 30. 6. 1927.
[621] 10. schůze městské rady, 17. 8. 1927.
[622] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2. 5. 1928.
[623] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12. 8. 1929.
[624] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.
[625] 27. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1981.
[626] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.
[627] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.
[628] Usnesení zastupitelstva města z 21. 5. 2002, www.rokycany.cz.
[629] Usnesení zastupitelstva města z 8. 7. 2003, www.rokycany.cz.
[630] Záměr města na prodej bytových domů
v Rokycanech – J. Růžičky čp. 352, www.rokycany.cz
[631] Rokycanské noviny, č. 8, září 2008, s. 1.
[632] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 24.
[633] 195. schůze městské rady, 7. 5. 1930.
[634] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 24.
[635] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 261.
[636] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 346.
[637] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 208.
[638] Paneš, F.: Názorný plán historických památek a veřejných budov města Rokycan a okolí, Rokycany 1967.
[639] 21. schůze obecního zastupitelstva, 29. 11. 1916.
[640] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[641] Schůze pléna MNV, 23. 12. 1948.
[642] Schůze pléna MNV, 25. 2. 1949.
[643] 9. zasedání MNV, 15. 10. 1956.
[644] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 24.
[645] 1. schůze pléna MNV, 7. 7. 1950.
[646] Kronika města Rokycan 1951–54, f. 17.
[647] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 25.
[648] 1. zasedání MNV, 21. 1. 1957.
[649] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 25.
[650] 5. zasedání MNV, 26. 5. 1958.
[651] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.
[652] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.
[653] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 25.
[654] 5. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1975.
[655] 1. plenární zasedání MěstNV 23. 2. 1976.
[656] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6. 1976.
[657] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.
[658] 5. plenární zasedání MěstNV, 13. 6. 1977.
[659] 17. schůze MěstNV, 30. 8. 1977.
[660] 7. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1977.
[661] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1978.PLZE26.17574&extent=-806723.9361380963,-1073140.4831454975,-806354.5365444976,-1072957.13011805&link=ext
[662] Hlas Rokycanska, č. 2, 14. ledna 1988, s. 1
[663] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.
[664] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.
[665] Hlas Rokycanska, č. 22, 2. června 1988, s. 1.
[666] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.
[667] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.
[668] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.
[669] 17. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1989.
[670] 19. plenární zasedání MěstNV, 19. 9. 1989.
[671] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.
[672] 22. plenární zasedání MěstNV, 22. 5. 1990.
[673] Hlas Rokycanska, Rozhovor s předsedou MěstNV Václavem Benedou, č. 30, 2. 8. 1990, s. 1.
[674] 2. schůze obecního zastupitelstva, 13. 3. 1914.
[675] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č, 122.
[676] 22. schůze obecního zastupitelstva, 12. 7. 1921.
[677] 2. schůze obecní správní komise, 5. 3. 1923.
[678] 4. schůze obecní správní komise, 21. 3. 1923.
[679] 6. schůze obecní správní komise, 6. 4. 1923.
[680] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22. 4. 1924.
[681] 8. schůze obecní správní komise, 20. 4. 1923.
[682] 13. schůze obecní správní komise, 17. 5. 1923.
[683] 22. schůze obecního zastupitelstva, 16. 6. 1925.
[684] 30. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1926.
[685] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1. 10. 1926.
[686] 6. schůze městské rady, 20. 7. 1927.
[687] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.
[688] 14. schůze městské rady, 7. 9. 1927.
[689] 88. schůze městské rady, 24. 8. 1928.
[690] 106. schůze městské rady, 21. 11. 1928.
[691] 4. schůze obecní okrašlovací komise, 3. 9. 1929.
[692] 168. schůze městské rady, 8. 11. 1929.
[693] 229. rozpočtová schůze městské rady, 21. 11. 1930.
[694] 11. schůze obecní správní komise, 22. 1. 1931.
[695] 20. schůze městské rady, 13. 8. 1931.
[696] 20. schůze obecního zastupitelstva, 20. 1. 1933.
[697] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1935.
[698] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.
[699] Schůze Místního národního výboru, 4. října 1945.
[700] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 80.
[701] Kronika města Rokycan 1954–57, f. 32; 2. schůze pléna MNV, 22. 2. 1954.
[702] Ustavující schůze reorganisovaného MNV, 1950.
[703] 1. schůze pléna MNV, 26. 4. 1950.
[704] 3. zasedání MNV, 27. 8. 1954.
[705] 1. zasedání MNV, 9. 1. 1956.
[706] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 5. 1962.
[707] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.
[708] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.
[709] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.
[710] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 133.
[711] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 6. 5. 1974.
[712] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[713] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.
[714] 25. plenární zasedání MěstNV, 27. 8. 1985.
[715] 29. plenární zasedání MěstNV, 22. 4. 1986.
[716] Rokycanský deník, 2. 4. 1998, s. 1.
[717] Kronika města Rokycan, 2003, s. 27.
[718] Kronika města Rokycan, 2003, s. 7, s. 27.
[719] Rokycanské noviny, č. 2, 20. června 2003, s. 2. Rokycanský deník, 8. července 2003.
[720] Usnesení zastupitelstva města z 8. 7. 2003, www.rokycany.cz.
[721] Rokycanský deník, 1. července 2003.
[722] Rokycanský deník, 30. června 2003.
[723] Rokycanské noviny, č. 1, 20. 1. 2007, s. 6.
[724] Kronika města Rokycan 2018, s. 41. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[725] Kronika města Rokycan, 2020, s. 20, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848
[726] Kronika města Rokycan, 2020, s. 38, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848
[727] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=7511.937004817476,-35775.10261953285,13279.983740910953,-32864.04153241068&link=ext
[728] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 35; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[729] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.
[730] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.
[731] Kronika města Rokycan 1947–51, f. 197.
[732] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.
[733] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 19.
[734] Kronika města Rokycan 1951–54, f. 184.
[735] V. Šach: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 2.: Rokycansko, č. 40, 10. října 1991, s. 3.
[736] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 12.
[737] 15. plenární zasedání MěstNV, 27. 2. 1979
[738] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 4, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0040-z
[739] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 168, snímek 19, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0190-o
[740] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 22.
[741] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 42.
[742] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 43.
[743] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 43.
[744] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 43.
[745] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 148, snímek 61, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0620-n
[746] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 45.
[747] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 45.
[748] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 185, snímek 80, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0810-n
[749] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 137, snímek 56, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0570-n
[750] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 46.
[751] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 47.
[752] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 48.
[753] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 92.
[754] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20.
08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 114, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114,
snímek 121.
[755] Matrika pohřbů Rokycany 1785–1797, s. 41, snímek 44, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0235-z
[756] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20.
08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 114, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114,
snímek 121.
[757] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 47.
[758] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01.
09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 88, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 73.
[759] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 205.
[760] Radní protokol, 08. 01. 1793 – 20. 12. 1793, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 2, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 2; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k002, snímek 93.
[761] Radní protokol, 08. 01. 1793 – 20. 12. 1793, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 2, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 2; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k002, snímek 118.
[762] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23. 12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 5, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005, snímek 61.
[763] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23. 12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 5, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005, snímek 102.
[764] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23. 12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 5, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005, snímek 170.
[765] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 316.
[766] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=19824.737490475032,-14471.037877825745,21266.7491744984,-13755.28937007873&link=ext
[767] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 146.
[768] Mach, Josef: Flusárny zvláště na Rokycansku, Brdský kraj, 1910, s. 2; https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:03a96e87-e21d-4345-8f80-3a390f5cd63c
[769] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[770] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 12.
[771] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[772] 11. schůze obecního zastupitelstva, 18. 3. 1932.
[773] 33. schůze obecního zastupitelstva, 16. 11. 1934.
[774] 54. schůze obecního zastupitelstva, 13. 11. 1936.
[775] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[776] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[777] Seznam majitelů domů, Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, č. kart. 140.
[778] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.
[779] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.
[780] 5. plenární zasedání MěstNV, 13. 6. 1977.
[781] 15. schůze rady MěstNV, 2. 8. 1977.
[782] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 2. 1978.
[783] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 12.
[784] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1978.PLZE26.17574&extent=-806723.9361380963,-1073140.4831454975,-806354.5365444976,-1072957.13011805&link=ext
[785] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 147.
[786] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[787] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 37, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0370-z
[788] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 147.
[789] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=19336.55645161293,-15056.104076708138,22220.579819659666,-13624.607061214107&link=ext
[790] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 25.
[791] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 25.
[792] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[793] 90. schůze městské rady, 25. 8. 1932.
[794] 93. schůze městské rady, 15. 9. 1932.
[795] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 25.
[796] 65. schůze obecního zastupitelstva, 18. 5. 1938.
[797] Sčítání lidu Rokycany, 1890, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705616/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0720
[798] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[799] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[800] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[801] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 40.
[802] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[803] Založeno na osobních zápiscích autora.
[804] Materiál pro jednání rady města, 3. 10. 2005, bod č. 2410, ID:4327.
[805] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2410, ID: 5020.
[806] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30. 5. 2006, č. 1410, ID: 5169.
[807] Usnesení zastupitelstva města z 15. 1. 2007, www.rokycany.cz.
[808] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 25.
[809] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 133.
[810] 2. schůze obecní správní komise, 12. 12. 1930.
[811] 1. schůze obecní hospodářské komise, 17. 6. 1931.
[812] 15. schůze městské rady, 14. 7. 1931.
[813] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28. 8. 1931.
[814] 27. schůze městské rady, 24. 9. 1931.
[815] 30. schůze městské rady, 8. 10. 1931.
[816] 4. schůze obecní hospodářské komise, 24. 10. 1931.
[817] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15. 12. 1931.
[818] 85. schůze městské rady, 22. 7. 1932.
[819] 88. schůze městské rady, 28. 7. 1932.
[820] 96. schůze městské rady, 6. 10. 1932.
[821] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28. 4. 1933.
[822] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 25.
[823] Rokycansko, č. 1, 9. 1. 1992, s. 6.
[824] Schůze užšího Národního výboru, 28. 5. 1945 a Místního národního výboru 27. června 1945.
[825] Schůze Místního národního výboru, 20. 6. 1945.
[826] Schůze Místního národního výboru, 27. 6. 1945.
[827] Schůze Místního národního výboru, 11. 7. 1945.
[828] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 25.
[829] Schůze pléna Místního národního výboru, 24. 6. 1946.
[830] Schůze pléna Místního národního výboru, 1. 10. 1946.
[831] Schůze pléna Místního národního výboru, 1. 10. 1946.
[832] 4. zasedání MNV, 27. 5. 1955.
[833] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 25.
[834] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.
[835] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.
[836] 7. plenární zasedání MěstNV, 5. 11. 1962.
[837] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s. 46.
[838] Kronika města Rokycan 1962–65, f. 169.
[839] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.
[840] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12. 1965.
[841] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.
[842] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.
[843] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.
[844] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.
[845] 2. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1966.
[846] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966; 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.
[847] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.
[848] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.
[849] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.
[850] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.
[851] 6. plenární zasedání MěstNV, 19. 12. 1966.
[852] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.
[853] 1. plenární zasedání MěstNV, 28. 2. 1967.
[854] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.
[855] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.
[856] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.
[857] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.
[858] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.
[859] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.
[860] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.
[861] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.
[862] 8. plenární zasedání MěstNV, 16. 12. 1968.
[863] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.
[864] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.
[865] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.
[866] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1967.
[867] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1967.
[868] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.
[869] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.
[870] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.
[871] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.
[872] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 5.
[873] Hlas Rokycanska, č. 4, 26. října 1973, s. 2; Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 5.
[874] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 27.
[875] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 5.
[876] 1. plenární zasedání MěstNV, 27. 2. 1973.
[877] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 5.
[878] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.
[879] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 130, 133.
[880] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.
[881] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.
[882] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.
[883] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[884] Hlas Rokycanska, č. 4, 26. října 1973, s. 2.
[885] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1973.
[886] Hlas Rokycanska, č. 7, 24. května 1974, s. 2.
[887] Hlas Rokycanska, č. 7, 24. května 1974, s. 2.
[888] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.
[889] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 5.
[890] Hlas Rokycanska, č. 21, 6. prosince 1974, s. 4.
[891] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 2. 1974.
[892] Hlas Rokycanska, č. 7, 24. května 1974, s. 2.
[893] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.
[894] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 6. 5. 1974.
[895] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.
[896] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.
[897] Hlas Rokycanska, č. 7, 24. května 1974, s. 2.
[898] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.
[899] Kronika města Rokycan 1974–75, f. 7.
[900] Kronika města Rokycan 1974–75, f. 11. Hlas Rokycanska, zvláštní vydání, 13. února 1973, s. 4.
[901] Hlas Rokycanska, č. 7, 24. května 1974, s. 2.
[902] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 5.
[903] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.
[904] Hlas Rokycanska, č. 7, 24. května 1974, s. 2.
[905] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 5.
[906] Hlas Rokycanska, č. 21, 6. prosince 1974, s. 4.
[907] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.
[908] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[909] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.
[910] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[911] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[912] Hlas Rokycanska, č. 21, 31. 10. 1975, s. 3.
[913] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6. 1976.
[914] 4. plenární zasedání MěstNV, 4. 4. 1977.
[915] 3. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1977.
[916] 4. plenární zasedání MěstNV, 4. 4. 1977.
[917] 3. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1977.
[918] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6. 1976.
[919] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.
[920] 6. plenární zasedání MěstNV, 5. 9. 1977.
[921] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.
[922] 6. plenární zasedání MěstNV, 5. 9. 1977.
[923] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.
[924] 8. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1977.
[925] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 2. 1978.
[926] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.
[927] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.
[928] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.
[929] 15. plenární zasedání MěstNV, 27. 2. 1979
[930] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.
[931] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.
[932] 2. schůze rady MěstNV, 29. 1. 1980.
[933] 4. schůze rady MěstNV, 26. 2. 1980.
[934] 20. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1979.
[935] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.
[936] 23. schůze rady MěstNV, 22. 11. 1977.
[937] 8. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1977.
[938] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.
[939] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.
[940] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.
[941] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 5.
[942] Kronika města Rokycan 1978–81, f. 62.
[943] Hlas Rokycanska, č. 34, 18. srpna 1978, s. 1.
[944] 15. plenární zasedání MěstNV, 27. 2. 1979
[945] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.
[946] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.
[947] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.
[948] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.
[949] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 27.
[950] 2. schůze rady MěstNV, 29. 1. 1980.
[951] 4. schůze rady MěstNV, 26. 2. 1980.
[952] Hlas Rokycanska, č. 51, 15. prosince 1978, s. 2.
[953] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 107.
[954] 3. schůze rady MěstNV, 12. 2. 1980.
[955] 5. schůze rady MěstNV, 11. 3. 1980.
[956] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.
[957] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.
[958] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.
[959] 2. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1981.
[960] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.
[961] 5. plenární zasedání MěstNV, 27. 4. 1982.
[962] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.
[963] 4. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1982.
[964] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.
[965] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1982.
[966] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.
[967] 11. plenární zasedání MěstNV, 26. 4. 1983.
[968] 11. plenární zasedání MěstNV, 26. 4. 1983.
[969] viz fotografie, Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha, č. 27.
[970] 4. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1982.
[971] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1982.
[972] 10. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1983.
[973] 13. plenární zasedání MěstNV, 27. 9. 1983.
[974] 15. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.
[975] 15. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.
[976] 16. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1984.
[977] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 107.
[978] 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.
[979] 19. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1984.
[980] 16. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1984.
[981] Kronika města Rokycan 1984, f. 185.
[982] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 107.
[983] 10. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1983.
[984] 15. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.
[985] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.
[986] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.
[987] 19. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1984.
[988] 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.
[989] 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.
[990] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 27.
[991] Kronika města Rokycan 1984, f. 212.
[992] 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.
[993] informace o zimním stadionu, www.rokycany.cz
[994] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 2. 1974.
[995] Rokycanské noviny, č. 5, 20. května 2004, s. 1.
[996] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1986.
[997] 6. plenární zasedání MěstNV, 28. 4. 1987.
[998] 8. plenární zasedání MěstNV, 23. 9. 1987.
[999] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.
[1000] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.
[1001] 17. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1989.
[1002] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.
[1003] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.
[1004] 17. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1989.
[1005] 19. plenární zasedání MěstNV, 19. 9. 1989.
[1006] 19. plenární zasedání MěstNV, 19. 9. 1989.
[1007] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.
[1008] 22. plenární zasedání MěstNV, 22. 5. 1990.
[1009] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.
[1010] 23. plenární zasedání MěstNV, 25. 9. 1990.
[1011] 12. plenární zasedání MěstNV, 26. 4. 1988.
[1012] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.
[1013] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.
[1014] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.
[1015] 22. plenární zasedání MěstNV, 22. 5. 1990.
[1016] Usnesení zastupitelstva města z 18. 5. 1999, www.rokycany.cz.
[1017] Usnesení zastupitelstva města z 25. 1. 2000, www.rokycany.cz.
[1018] Materiál pro jednání rady města, 3. 1. 2005, č. 2431.
[1019] Usnesení zastupitelstva města z 1. 4. 2004, www.rokycany.cz.
[1020] Zpráva ČTK, ID: 20040405E04856, 5. 4. 2004.
[1021] Materiál pro jednání rady města, 14. 2. 2005, č. 2099.
[1022]Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, Chyba! Odkaz není platný.
[1023] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2324, ID: 4655.
[1024] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 5.
[1025] Rokycanské noviny, č. 11, 20. 11. 2005, s. 3.
[1026] Materiál pro jednání rady města, 24. 1. 2005, č. 2431, ID:3473.
[1027] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, Chyba! Odkaz není platný.
[1028] Materiál pro jednání rady města, 12. 9. 2005, č. 2010, ID:4238.
[1029] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2324, ID: 4655.
[1030] Rokycanské noviny, č. 4, 20. 4. 2005, s. 1.
[1031] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2010, ID: 4650.
[1032] Rokycanské noviny, č. 2, 20. 2. 2006, s. 1.
[1033] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[1034] Materiál pro jednání rady města, 7. 8. 2006, č. 2010, ID: 5374.
[1035] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22. 8. 2006, č. 1000, ID: 5449.
[1036] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1000, ID: 5577.
[1037] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2430, ID: 5051.
[1038] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 5. 6. 2006, č. 2430, ID: 5217.
[1039] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2430, ID: 5051.
[1040] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 5. 6. 2006, č. 2430, ID: 5217.
[1041] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2430, ID: 5051.
[1042] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 11. 7. 2006, č. 1430, ID: 5316.
[1043] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 11. 7. 2006, č. 1000, ID: 5294.
[1044] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[1045] Materiál pro jednání rady města, 28. 8. 2006, č. 2431, ID: 5473.
[1046] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[1047] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1000, ID: 5577.
[1048] Rokycanský deník, 8. 11. 2006.
[1049] Investice roku 2007, příloha č. 2 k materiálu č. 5862, www.rokycany.cz
[1050] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz
[1051] Záměr prodeje plynárenského zařízení, www.rokycany.cz
[1052] Kronika města Rokycan 2013, s. 27.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553
[1053] Kronika města Rokycan 2014, s. 36. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911
[1054] Kronika města Rokycan 2015, s. 13. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459
[1055] Kronika města Rokycan 2016, s. 17. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401
[1056] Kronika města Rokycan 2015, s. 29–30. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459
[1057] Kronika města Rokycan 2016, s. 26. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401
[1058] Usnesení zastupitelstva města, 29. 3. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899501
[1059] Kronika města Rokycan 2019, s. 19. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[1060] Kronika města Rokycan 2019, s. 104–106. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[1061] Usnesení rady města, 18. 8. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=897465
[1062] Usnesení zastupitelstva města, 29. 3. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899501
[1063] Usnesení zastupitelstva města, 21. 11. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=905864
[1064] Rokycanské noviny, únor 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906567
[1065] Rokycanské noviny, únor 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910500
[1066] Usnesení rady města, 17. 10. 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909435
[1067] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 26.
[1068] 5. plenární zasedání, 2. 11. 1970.
[1069] 1. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1971.
[1070] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.
[1071] 4. plenární zasedání MěstNV, 27. 9. 1971.
[1072] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.
[1073] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.
[1074] 8. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1977.
[1075] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.
[1076] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.
[1077] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.
[1078] 13. plenární zasedání MěstNV, 24. 10. 1978.
[1079] 15. plenární zasedání MěstNV, 27. 2. 1979
[1080] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.
[1081] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.
[1082] 2. schůze rady MěstNV, 29. 1. 1980.
[1083] 5. schůze rady MěstNV, 11. 3. 1980.
[1084] 4. schůze rady MěstNV, 26. 2. 1980.
[1085] 20. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1979.
[1086] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.
[1087] Kronika města Rokycan 1978–81, f. 138.
[1088] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.
[1089] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.
[1090] 11. plenární zasedání MěstNV, 26. 4. 1983.
[1091] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.
[1092] 19. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1984.
[1093] Kronika města Rokycan 1982, f. 56. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 26.
[1094] 19. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1984.
[1095] Hlas Rokycanska, č. 3, 21. ledna 1988, s. 4.
[1096] Kronika města Rokycan 1986, f. 197.
[1097] Rokycanský deník, č. 27, 7. 7. 1988, s. 3.
[1098] Kronika města Rokycan 1991, f. 137. Podle K. Hofmana hala zprovozněna už 3. října 1990; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 26.
[1099] Kronika města Rokycan 1991, f. 137.
[1100] Kronika města Rokycan, 2003, s. 48.
[1101] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 26.
[1102] 6. plenární zasedání MěstNV, 28. 4. 1987.
[1103] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 26.
[1104] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 26.
[1105]
Rokycanský deník, 6. 2. 1998, s. 12.
[1106] Rokycanské noviny, č. 11, 20. 11. 2005, s. 1.
[1107] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30. 5. 2006, č. 1003, ID: 5145.
[1108] Usnesení zastupitelstva města, 25. 6. 2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=891999
[1109] Usnesení zastupitelstva města, 22. 6. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=897037
[1110] Usnesení zastupitelstva města, 27. 6. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904230
[1111] Usnesení zastupitelstva města, 29. 3. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899501
[1112] Rokycanské noviny, září 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908885
[1113] Kronika města Rokycan 1984, f. 155.
[1114] 16. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1984.
[1115] 19. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1984.
[1116] 19. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1984.
[1117] Kronika města Rokycan 1984, f. 185.
[1118] 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.
[1119] 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.
[1120] 22. plenární zasedání MěstNV, 19. 2. 1985.
[1121] 25. plenární zasedání MěstNV, 27. 8. 1985.
[1122] 27. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1985.
[1123] 28. plenární zasedání MěstNV, 18. 2. 1986.
[1124] 27. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1985.
[1125] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.
[1126] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.
[1127] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1986.
[1128] 5. plenární zasedání MěstNV, 26. 2. 1987.
[1129] 8. plenární zasedání MěstNV, 23. 9. 1987.
[1130] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.
[1131] Kronika města Rokycan 1986, f. 151.
[1132] Kronika města Rokycan 1987, f. 18.
[1133] Kronika města Rokycan 1987, f. 18.
[1134] Hlas Rokycanska, č. 3, 21. ledna 1988, s. 3.
[1135] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.
[1136] 22. plenární zasedání MěstNV, 22. 5. 1990.
[1137] 23. plenární zasedání MěstNV, 25. 9. 1990.
[1138] Usnesení zastupitelstva města z 15. 4. 2003, www.rokycany.cz.
[1139] Rokycanský deník, 20. 1. 2005.
[1140] Materiál pro jednání rady města, 13. prosince 2004, č. 2410.
[1141] Rokycanský deník, 5. 1. 2005.
[1142] Materiál pro jednání rady města, 3. ledna 2005, č. 2410.
[1143] Rokycanský deník, 20. 1. 2005.
[1144] Rokycanské noviny, č. 3, 20. 3. 2005, s. 1.
[1145] Zpráva ČTK, ID: 20050808F01169, 8. 8. 2005.
[1146] Zpráva ČTK, ID: 20050808F01152, 8. 8. 2005.
[1147] Materiál pro jednání rady města, 11. října 2004, č. 2410.
[1148] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 14. září 2004, č. 1410.
[1149] Usnesení rady města, 30. 11. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902231
[1150] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 236.
[1151] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 27.
[1152] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 28.
[1153] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 236.
[1154] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20. stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s. 62.
[1155] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 28.
[1156] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 28.
[1157] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 28.
[1158] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s. 37, 1995.
[1159] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 28.
[1160] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[1161] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 99.
[1162] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[1163] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[1164] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8.
[1165] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[1166] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[1167] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[1168] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[1169] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706269/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-plzenske-predmesti_0230
[1170] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[1171] Sčítání lidu 1921, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706582
[1172] Seznam majitelů domů, SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, č. kart. 140.
[1173] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1994&extent=1969.4681070612137,-3319.2369507239014,3089.7627476504945,-2753.8382493014983&link=ext
[1175] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[1176] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[1177] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[1178] Sčítání lidu 1890, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705616/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0720
[1179] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 140.
[1180] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[1181] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[1182] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 28.
[1183] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[1184] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[1185] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.
[1186] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 16.
[1187] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 27.
[1188] 1. plenární zasedání MěstNV, 19. 2. 1962.
[1189] 2. plenární zasedání MěstNV, 26. 3. 1962.
[1190] 5. plenární zasedání MěstNV, 13. 8. 1962.
[1191] Rokycansko, č. 39, 1. 10. 1992, s. 2.
[1192] Rokycansko, č. 39, 1. 10. 1992, s. 2.
[1193] Rokycanský deník, 23. 3. 1995, s. 9.
[1194] Usnesení zastupitelstva města z 23. 2. 1999, www.rokycany.cz.
[1195] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 29.
[1196] 195. schůze městské rady, 7. 5. 1930.
[1197] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7: s. 39, 1995.
[1198] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 28.
[1199] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 29.
[1200] 19. schůze obecního zastupitelstva,
9. 4. 1925.
[1201] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 29.
[1202] 19. schůze obecního zastupitelstva,
9. 4. 1925.
[1203] 20. schůze obecního zastupitelstva, 17. 4. 1925.
[1204] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 29.
[1205] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s. 39, 1995.
[1206] 21. schůze obecního zastupitelstva, 15. 5. 1925.
[1207] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 29. Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s. 39, 1995. Schůze pléna Místního národního výboru, 7. února 1946.
[1208] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 29.
[1209] 30. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1926.
[1210] 30. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1926.
[1211] 13. schůze městské rady, 31. 8. 1927.
[1212] 15. schůze finanční komise, 26. 4. 1928.
[1213] 69. schůze městské rady, 27. 4. 1928.
[1214] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2. 5. 1928.
[1215] 143. schůze městské rady, 7. 6. 1929.
[1216] 30. schůze obecní finanční komise, 21. 6. 1929.
[1217] 30. schůze obecního zastupitelstva, 27. 9. 1929.
[1218] 39. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1935.
[1219] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 29–30.
[1220] 39. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1935.
[1221] 51. schůze obecního zastupitelstva, 2. 6. 1936.
[1222] 15. schůze obecního zastupitelstva, 25. 6. 1940.
[1223] 25. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1941.
[1224] 25. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1941.
[1225] 31. schůze obecního zastupitelstva, 22. 12. 1942.
[1226] 25. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1941.
[1227] 28. schůze obecního zastupitelstva, 10. 4. 1942.
[1228] 29. schůze obecního zastupitelstva, 4. 9. 1942.
[1229] Schůze pléna Místního národního výboru, 7. 2. 1946.
[1230] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 30.
[1231] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 30.
[1232] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[1233] SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.
[1235] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1994&extent=1969.4681070612137,-3319.2369507239014,3089.7627476504945,-2753.8382493014983&link=ext
[1237] SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.
[1238] Schůze pléna Místního národního výboru, 7. 2. 1946.
[1239] Schůze pléna Místního národního výboru, 7. 2. 1946.
[1240] Schůze pléna Místního národního výboru, 7. 2. 1946.
[1241] Schůze národního výboru, 12. 5. 1945.
[1242] Hučka, J.: Ing. František Holec – poslední ředitel Železáren města Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany č. 11: s. 23–27, 1999.
[1243] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 30.
[1244] Schůze užšího národního výboru, 23. května 1945.
[1245] Schůze širšího Místního národního výboru, 25. září 1945.
[1246] Schůze pléna Místního národního výboru, 7. 2. 1946.
[1247] Schůze pléna Místního národního výboru, 7. 2. 1946.
[1248] Schůze pléna Místního národního výboru, 7. 2. 1946.
[1249] Schůze pléna Místního národního výboru, 7. 2. 1946.
[1250] 38. schůze obecního zastupitelstva, 5. 5. 1922.
[1251] Schůze Místního národního výboru, 11. dubna 1946.
[1252] Schůze pléna MNV, 23. 12. 1947.
[1253] Schůze pléna MNV, 23. 12. 1947.
[1254] Schůze pléna MNV, 23. 12. 1947.
[1255] Schůze pléna MNV, 23. 12. 1947.
[1256] Schůze pléna MNV, 3. 9. 1948.
[1257] Schůze pléna MNV, 3. 9. 1948.
[1258] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 30.
[1259] Schůze pléna MNV, 3. 9. 1948.
[1260] Schůze pléna MNV, 9. 11. 1948.
[1261] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s. 41, 1995.
[1262] Schůze pléna MNV, 17. 6. 1949.
[1263] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 30. Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s. 42, 1995.
[1264] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s. 43, 1995. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 31.
[1265] Hlas Rokycanska, č. 39, 29. září 1988, s. 1.
[1266] Neměla nic společného s dnešní Kozlerovou ulicí na sídlišti Hrudkovanka.
[1267] Kronika města Rokycan, 1969–73, f. 132.
[1268] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.
[1269] Zpráva ČTK, ID: 19950228C03254, 28. února 1995.
[1270] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 31.
[1271] Zpráva ČTK, ID: 19950228C03254, 28. února 1995.
[1272] Zpráva ČTK, ID: 19950228C03254, 28. února 1995.
[1273] Rokycanský deník, 23. 1. 1998, s. 12.
[1274] Rokycanský deník, 30. 1. 1998, s. 1.
[1275] Kronika města Rokycan, 2003, s. 28.
[1276] Rokycanský deník, 12. 7. 2002.
[1277] Kronika města Rokycan, 2003, s. 7.
[1278] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807072.5954124404,-1072966.2478446027,-806515.6061617418,-1072686.012627845&link=ext
[1279] Rokycanský deník, 20. ledna 2004.
[1280] Kronika města Rokycan, 2003, s. 28. Rokycanský deník, 4. 9. 2003.
[1281] Materiál pro jednání rady města, 28. 11. 2005, č. 2420, ID:4528.
[1282] Kronika města Rokycan, 2003, s. 21.
[1284] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Rozhodnutí o umístění stavby: stavební úpravy a přístavba objektu v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[1285] Oznámení veřejnosti – přístavba skladové haly v k. ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[1286] Rokycanský deník, 27. července 2004.
[1287] Rokycanský deník, 29. prosince 2004.
[1288] Materiál pro jednání rady města, 14. 2. 2005, č. 2099.
[1289] Materiál pro jednání rady města, 14. 2. 2005, č. 2099.
[1290] Rokycanské noviny, č. 2, 20. 2. 2005, s. 2.
[1291] Oznámení veřejnou vyhláškou – obchodní středisko Kaufland Rokycany, www.rokycany.cz
[1292] Veřejná vyhláška, stavební odbor Městský úřad Rokycany, čj.: Stav.1151/2005, www.rokycany.cz
[1293] Oznámení veřejnou vyhláškou – obchodní středisko Kaufland Rokycany, www.rokycany.cz
[1294] Rokycanský deník, 22. 9. 2005.
[1295] Rokycanský deník, 29. 11. 2005.
[1296] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22. 8. 2006, č. 1413, ID: 5459.
[1297] Materiál pro jednání rady města, 18. 9. 2006, č. 2441, ID: 5529.
[1298] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1441, ID: 5588.
[1299] Veřejná vyhláška – Oznámení o zahájení stavebního řízení, Obchodní středisko Kaufland Rokycany, www.rokycany.cz
[1300] Veřejná vyhláška stavební povolení pro stavbu obchodního střediska Kaufland Rokycany, www.rokycany.cz
[1301] Rokycanský deník, 20. 11. 2006.
[1302] Zpráva ČTK, ID: 20060128E01432, 28. 1. 2006.
[1303] Rokycanský deník, 20. 11. 2006.
[1304] Rokycanský deník, 11. 1. 2007.
[1305] Založeno na osobních zápiscích autora.
[1306] Rokycanský deník, 11. 1. 2007.
[1307] Mladá fronta Dnes, 30. 4. 2007, Kraj Plzeňský, s. 3.
[1308] Založeno na osobních zápiscích autora.
[1309] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[1310] Usnesení zastupitelstva města, 17. 12. 2007, www.rokycany.cz
[1311] Založeno na osobních zápiscích autora.
[1312] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2008.PLZE26.00410&extent=-806697.8844318629,-1073071.9088076062,-806492.5274384947,-1072855.7202828333&link=ext
[1314] Veřejná vyhláška oznámení o zahájení
územního řízení o dělení a scelování pozemků a pozvání k veřejnému ústnímu
jednání, Územní rozhodnutí o dělení a scelování pozemků v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[1315] Veřejná vyhláška územní rozhodnutí,
Územní rozhodnutí o dělení a scelování pozemků v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[1316] Usnesení zastupitelstva města, 28.
1. 2008, www.rokycany.cz
[1317] Usnesení zastupitelstva města, 2. 6. 2008, www.rokycany.cz
[1318] Rokycanské noviny, č. 1, 20. 1. 2007, s. 6.
[1319] Založeno na osobních zápiscích autora.
[1321] Kronika města Rokycan 2014, s. 44. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911
[1323] Schůze pléna Místního národního výboru 15. dubna 1946.
[1324] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i. č. 3888, kt. 1903.
[1325] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 27.
[1326] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 141, snímek 58, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0590-n
[1327] Radní protokol, 31. 05. 1775 –
21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 91, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 122.
[1328] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 46.
[1329] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 64, snímek 64, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0340-n
[1330] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 87, snímek 87, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0455-n
[1331] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 107, snímek 56, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0560-z
[1332] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 140.
[1333] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 173.
[1334] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 70.
[1335] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 152.
[1336] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 167.
[1337] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 183.
[1338] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 206.
[1339] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.
[1340] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.
[1341] Schůze pléna MNV, 6. 5. 1947.
[1342] 92. schůze městské rady, 8. 9. 1932.
[1343] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1935.
[1344] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.
[1345] 3. plenární zasedání MěstNV, 17. 5. 1965.
[1346] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.
[1347] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 283.
[1348] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 22. 5. 1967.
[1349] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.
[1350] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.
[1351] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[1352] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 11.
[1353] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 11.
[1354] Rokycanský deník, 6. 2. 1998, s. 12.
[1355] Usnesení zastupitelstva města z 26. 2. 2002, www.rokycany.cz.
[1357] Materiál pro jednání rady města, 30. 8. 2004, č. 2410.
[1358] Materiál pro jednání rady města, 14. 2. 2005, č. 2410.
[1359] Rokycanský deník, 13. 5. 2005.
[1360] Materiál pro jednání rady města, 1. 8. 2005, č. 2099.
[1361] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 1. 11. 2005, bod č. 1410, ID: 4431.
[1362] Rokycanské noviny, č. 3, 20. 3. 2006, s. 1.
[1363] Rokycanské noviny, č. 4, 20. 4. 2006, s. 2.
[1364] Materiál pro jednání rady města, 14. 2. 2005, č. 2410.
[1365] Materiál pro jednání rady města, 30. 8. 2004, č. 2410.
[1366] Materiál pro jednání rady města, 30. 8. 2004, č. 2412.
[1367] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2010, ID: 4650.
[1368] Materiál pro jednání rady města, 5. 6. 2006, č. 2412, ID: 5214.
[1369] Kronika města Rokycan 2015, s. 34. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459
[1370] Kronika města Rokycan 2014, s. 52. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911
[1371] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[1372] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 43.
[1373] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 182, snímek 78, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0790-n
[1374] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[1375] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 10.
[1376] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[1377] 87. schůze městské rady, 4. 8. 1932.
[1378] 117. schůze městské rady, 16. 2.
1933.
[1379] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 10.
[1380] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 79, snímek 79, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0415-n
[1381] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 10.
[1382] 111. schůze městské rady, 7. 12. 1928.
[1383] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[1384] Seznam majitelů domů SokA, Archiv města Rokycan, č. kart. 140.
[1385] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE26.01654&extent=-806837.8638053731,-1073207.8878762478,-806463.9776839606,-1073019.1922243473&link=ext
[1386] Rokycanský deník, 3. 10. 1997, s. 12.
[1387] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 10.
[1388] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 11.
[1389] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 11.
[1390] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 11.
[1391] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 11.
[1392] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[1393] 205. schůze městské rady, 9. 7. 1930.
[1394] 18. schůze obecního zastupitelstva, 25. 11. 1932.
[1395] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 11.
[1396] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19. 6. 1934.
[1397] 35. schůze obecního zastupitelstva, 1. 3. 1935.
[1398] 149. schůze městské rady, 12. 10. 1933.
[1399] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 173.
[1400] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 109, snímek 81, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0455-z
[1401] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 118.
[1402] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 336–337.
[1403] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 292.
[1404] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 253.
[1405] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 330.
[1406] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[1407] 17. schůze městské rady, 23. 7. 1931.
[1408] Schůze prezídia městské rady, 19. 10. 1933.
[1409] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.
[1410] 36. schůze obecního zastupitelstva, 31. 3. 1944.
[1411] Rokycanský deník, 9. září 2002.
[1412] Materiál pro jednání rady města, 30. 5. 2005, č. 2411.
[1413] 8. schůze obecní správní komise, 8. 1. 1931.
[1414] 113. schůze městské rady, 19. 1. 1933.
[1415] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 68.
[1416] Rokycanský deník, 17. 11. 1994, s. 9.
[1417] Humlová, J.: Kácení zbývajících topolů v Čapkově ulici, dokument městského úřadu zveřejněný 14. ledna 2005 na internetových stránkách obce, www.rokycany.cz ; Rokycanský deník, 28. 2. 2005.
[1418] Rokycanský deník, 7. února 2003. Humlová, J.: Kácení zbývajících topolů v Čapkově ulici, dokument městského úřadu zveřejněný 14. ledna 2005 na internetových stránkách obce, www.rokycany.cz
[1419] Humlová, J.: Kácení zbývajících topolů v Čapkově ulici, dokument městského úřadu zveřejněný 14. ledna 2005 na internetových stránkách obce, www.rokycany.cz
[1420] Rokycanský deník, 13. 5. 2005.
[1421] Rokycanské noviny, č. 2, 20. 2. 2006, s. 4.
[1422] Založeno na osobních zápiscích autora.
[1423] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.
[1424] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.
[1425] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.
[1426] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.
[1427] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1970.
[1428] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1969.
[1429] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.
[1430] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9. 1970.
[1431] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.
[1432] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 143.
[1433] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.
[1434] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[1435] Materiál pro jednání rady města, 24. 1. 2005, č. 2430.
[1436] Materiál pro jednání rady města, 14. 11. 2005, č. 2099, ID:4471.
[1437] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2324, ID: 4655.
[1438] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2010, ID: 4650.
[1439] Materiál pro jednání rady města, 15. 5. 2006, č. 2431, ID:5099.
[1440] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[1441] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1000, ID: 5577.
[1442] Rokycanský deník, 24. 3. 2007.
[1443] Rokycanské noviny, č. 11, 20. 11. 2006, s. 2.
[1444] Rokycanské noviny, č. 1, 20. 1. 2007, s. 5.
[1445] Rokycanský deník, 20. 3. 2007.
[1446] Rokycanský deník, 20. 3. 2007.
[1447] Kronika města Rokycan 2013, s. 27.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553
[1448] Kronika města Rokycan 2013, s. 45.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553
[1449] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=7511.937004817476,-35775.10261953285,13279.983740910953,-32864.04153241068&link=ext
[1450] Hofman, K. Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s. 11.
[1451] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 10
[1452] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 52.
[1453] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.
[1454] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 100–101.