|
|
|
|
|
|
Pražské předměstí: Zástavba před bývalou Pražskou branou a podél Růžičkovy ulice
Pražské předměstí lze rozčlenit na tři základní urbanistické obvody: 1) oblast na pravém břehu Padrťského potoka s centrálním prostorem v podobě Nerudova náměstí, 2) levobřežní pruh zástavby pod kostelem, soustředěný okolo bývalého kostela sv. Petra a Pavla a přiléhající k městským hradbám, 3) zástavba v předpolí bývalé Pražské brány. Právě tento třetí okrsek, rozložený podél dnešních ulic Pražská (jen její úsek na levém břehu Padrťského potoka), Růžičkova, Čapkova, Lázeňská, Jiráskova (jen úsek od bývalé Pražské brány k sportovní hale za sokolovnou) je předmětem této kapitoly. Zástavba tohoto okrsku měla živelný, neregulovaný charakter, s nepravidelnou uliční čárou a roztroušenými bloky domů. Půdorys a uliční síť této oblasti poukazovala na starobylý původ. Za zmínku stojí i to, že oblast před Pražskou branou pravděpodobně nepostihl roku 1784 katastrofální požár města.[1] Zdejší osídlení tak nebylo tolik převrstveno klasicistní popožárovou obnovou. Bylo tomu tak ale asi proto, že stejná část Pražského předměstí již předtím jednou vyhořela, a to roku 1757. V důsledku toho došlo patrně k nahrazení většiny dřevěných staveb zděnými domy, které tak lépe odolaly požáru roku 1784.[2]
Později zde od konce 19. století docházelo k zrychlené další urbanizaci (a také industrializaci). K původnímu sídelnímu jádru, vázanému na předpolí zaniklé Pražské brány, se připojily další okrsky zástavby. Následující kapitola tak popisuje veškerou zástavbu mezi historickým jádrem města, Padrťským potokem a obloukem železniční trati, tedy včetně novodobých staveb bývalých městských železáren, zimního stadionu apod.
Obsah
Pražské předměstí: Zástavba před bývalou Pražskou branou a podél Růžičkovy ulice
11.1. Pražská ulice (úsek od Malého náměstí k Padrťskému potoku)
11.1.1. Původní zástavba podél severní strany Pražské ulice
11.1.2. Chvátalův mlýn čp.18/II
11.1.3. Pražský most (původní dřevěný, železný z 19. století a prvorepublikový železobetonový)
11.1.4. Úprava nábřeží u Pražského mostu
11.1.5. Městské lázně čp.39/II
11.1.6. Původní zástavba bloku u městských lázní (mezi ulicemi Pražská, Růžičkova a Lázeňská).
11.1.7. Demolice lázní a přilehlé zástavby na jižní straně Pražské ulice
11.1.8. Výstavba nového Pražského mostu a změna trasy ulice
11.1.9. Křižovatka ulic Jiráskova-Růžičkova
11.1.10. Socha sv. Jana Nepomuckého u nového mostu
11.2. Zaniklá Kozlerova ulice (dnes úsek Jiráskovy ulice)
11.3.1. Původní zástavba v západním úseku Růžičkovy ulice - izolované domy a jejich regulace
11.3.2. Původní zástavba v Lázeňské ulici
11.3.3. Technický vývoj Lázeňské ulice a vývoj jejího pojmenování
11.3.4. Zaniklý hostinec Plevno a okolí
11.3.5. Žampírky (špejchar, kasárny a činžovní dům čp.150/II)
11.3.6. Činžovní domy čp.1169/II a čp.1170/II z roku 2003
11.3.7. Dělnický činžovní dům čp.259-260-261/II
11.3.8. Kubistický dům čp.352/II z roku 1923
11.3.9. Bývalý hostinec U Koruny čp.144/II
11.3.10. Technický vývoj Růžičkovy ulice
11.3.11. Vývoj pojmenování Růžičkovy ulice
11.4. Zimní stadion čp.1018/II v Růžičkově ulici
11.4.1. Starší zástavba v oblasti zimního stadionu a sportovního areálu
11.4.2. Počátky využití oblasti pro sportovní účely
11.4.3. Výstavba ledního kluziště
11.4.4. Výstavba umělé ledové plochy
11.4.5. Dostavba zimního stadionu (zastřešení, technický blok, tribuny, opláštění)
11.4.6. Architektonický popis objektu zimního stadionu a jeho další stavební vývoj
11.5. Sportovní hala čp.1110/II
11.5.1. Házenkářské hřiště a nafukovací hala
11.5.2. Výstavba sportovní haly
11.6.1. Příprava a průběh výstavby hotelu
11.6.2. Další stavební vývoj objektu
11.7. Areál bývalých městských železáren (slévárny)
11.7.1. Zřízení městských železáren v Rokycanech a rozrůstání areálu před rokem 1914
11.7.2. Bývalá Babánkova vila čp.187/II (mateřská škola)
11.7.3. Modernizace továrny za první republiky
11.7.4. Městské železárny za okupace
11.7.5. Převzetí podniku Škodovými závody po roce 1945
11.7.6. Vývoj podniku do roku 1995
11.8. Transformace areálu bývalých železáren
11.8.1. Prodejna Billa a úprava západní části bývalé slévárny
11.8.2. Prodejna Kaufland čp.1226/II a úprava východní části bývalé slévárny
11.9.2. Popis jednotlivých objektů v Čapkově ulici
11.9.3. Technický vývoj Čapkovy ulice
11.9.4. Vývoj pojmenování Čapkovy ulice
11.1. Pražská ulice (úsek od Malého náměstí k Padrťskému potoku)
Od bývalé brány, stojící na východním výjezdu z Malého náměstí, se vně městských hradeb rozbíhaly do tří směrů historické cesty. Hlavní z nich byla dnešní Pražská ulice, která od brány klesala z plošiny, na které vzniklo středověké opevněné město, k brodu (později mostu) přes Padrťský potok. Ulice se zde mírně rozšiřovala, vytvářejíc jakési podlouhlé náměstí, spíše ovšem neregulované prostranství, zformované po zániku městského opevnění a příkopů, kterým navíc napříč protékal Mlýnský náhon a další menší vodoteč, přicházející sem z jihu, v linii dnešní Jiráskovy ulice.
11.1.1. Původní zástavba podél severní strany Pražské ulice
Po severní straně lemovaly Pražskou ulici obytné domy. První z nich, čp.136/II stál (a dodnes stojí) přímo u městských hradeb. Připomíná se roku 1845, kdy vznikl jeho úřední odhad (foto z r.2003).[3] Vznikl patrně nedlouho předtím v prostoru bývalého hradebního příkopu poblíž bývalé Pražské brány. Na mapě města z roku 1838 každopádně ještě zakreslen není. Podle statistiky pro rok 1838 mělo Pražské předměstí v Rokycanech 133 domů.[4] Na indikační skice k této mapě (s pozdějšími zákresy) už vidět je, respektive je tu jakési zděné stavení v identické lokalitě, ovšem s jiným číslem katastrálním (č.kat.440). Z této mapy je také vidět, že dům vyrostl (pokud je to skutečně on) přímo nad korytem výše uvedené vodoteče, která ještě na mapě z roku 1838 přitékala v trase dnešní Jiráskovy ulice od jihu k Pražské bráně a pak se stáčela podél městských hradeb do Mlýnského náhonu. Pražská ulice tento potok (spíše strouhu) překonávala po kamenném mostku.[5] Šlo o drobný potok, který asi původně napájel hradební příkop před Pražskou branou. Vznik domu čp.136/II je tak přímo spojen se stavebním využitím zaniklého hradebního příkopu. Krátce po výstavbě domu čp.136/II ještě přibyl v jeho sousedství (v zadní části dvora) objekt čp.139/II, který s ním byl majetkově propojený. Doložený tu ještě za 1. republiky. Ale někdy po 2. světové válce jeho číslo popisné zrušeno a přesunuto na nově postavený dům na Oseckém vrchu v Osecké ulici. Původní dům čp.139/II přitom patrně nebyl zbořen. Mezi domem čp.136/II a linií bývalých městských hradeb (dnes v ní stojí dům čp.106/I) se nachází dodnes zachovalá ulička (foto z r.2003), zbytek cesty, která v 1. polovině 19. století vedla podél výše uvedeného malého potoka směrem k Mlýnskému náhonu. Podél opačné východní strany domu procházel zaniklý Mlýnský náhon.
Dům čp.136/II je patrový, s valbovou střechou a čtyřosým uličním průčelím. Západní boční fasáda do výše uvedené uličky u domu čp.136/II má několik nepravidelně rozvržených okenních otvorů, napovídající na opakované stavební úpravy a přestavby. Podobně vypadá i severní boční fasáda do bývalého Mlýnského náhonu. Hmotově si dům udržel původní měřítka, v detailech byl částečně zmodernizován. Fasáda nese stopy původního eklektického štukového dekoru. Parter je členěn rustikou, zdivo nároží zkoseno. Fasáda v 1. patře mívala dříve filigránské neorenesanční štukatury v pásu pod okny. Ty ale byly patrně někdy v 60. nebo 70. letech 20. století osekány. Dne 14. září 1966 souhlasila rada Městského národního výboru s tím, aby dům byl po plánovaném vystěhování veterinárního střediska využit k obytným účelům.[6] V září 1928 městská rada nedoporučila výstavbu benzinové čerpací stanice bratří Krůtových mezi domy čp.106/I a čp.136/II. Stavební komise měla vyhledat jiné místo.[7] 5. října 1928 pak městská rada vydala stavební povolení firmě bratří Krůtových na tuto benzinovou stanici na protější straně Pražské ulice, před městskými lázněmi.[8] Od roku 1995 stál před domem novinový stánek. Šlo o první objekt tohoto typu ve městě. Na rozdíl od klasických trafik totiž toto byl moderní stánek válcovitého tvaru. Až na místo ho přivezl nákladní automobil. Objednala si jej První novinová společnost.[9] Později, někdy v 1. dekádě 21. století byl odstraněn.
Dům čp.136/II přetrval na svém místě jako jediný objekt této části Pražského předměstí na prostranství před zaniklou branou. Ostatní zástavba podlehla v 80. letech 20. století demolicím kvůli výstavbě sídliště Pod Kostelem. Mezi domem čp.136/II a Padrťským potokem stály chalupy čp.19/II a čp.20/II a ještě menší domek čp.87/II. Od domu čp.136/II je odděloval Mlýnský náhon. Mezi domy čp.19/II a čp.20// vyúsťovala do Pražské ulice Rokycanova ulice. Dům čp.20/II se nacházel přímo u břehu Padrťského potoka. Dům čp.19/II vyhořel roku 1757. Tehdy patřil jistému Martinovi Kordíkovi. Dům měl rozměry 30x15 loktů s 1 pokojem, 3 komorami a sýpkou. U domu ještě stáj 18x12 loktů.[10] V archivu se ale ještě uvádí jedno stavení v majetku Martina Kordíka, a to chalupa o rozměrech 24x9 lokte s pokojem, 2 komorami a stájí. Není stoprocentně jasné, které dva objekty jsou v archivních pramenech popsány.[11] Na katastrální mapě z roku 1838 dům zakreslen ještě jako spalný, tj. postavený z hořlavých materiálů (ze dřeva). Roku 1892 se v regulačním plánu města popisuje tento dům jako „nedávno vystavěný“´. Tehdy asi získal svou finální podobu přízemního předměstského domku. 16. února 1983 přidělen zdejšímu obyvateli Jaroslavu Tomáškovi náhradní byt.[12] Demolice čp.19/II provedena v květnu roku 1987.[13] Dům čp.20/II stál přímo u břehů neregulovaného Padrťského potoka. Vyhořel roku 1757 při požáru města. V té době mělo hlavní stavení se dvěma pokoji, dvěma komorami a stájí rozměry 36x16,5 lokte. Majitelem byl té době Tobiáš Bydžovský.[14] Roku 1838 evidován jako spalný (dřevěný). V roce 1893 opravena hradba u domu čp.20/II.[15] V prosinci 1981 MěstNV uvádí, že na novém sídlišti Na Železné hodlá přidělit panu Horníčkovi z čp.20/II náhradní byt.[16] 21. února 1983 přidělen náhradní byt i další zdejší obyvatelce Anně Karasové.[17] Dům zbořen roku 1984.[18] Ještě počátkem 21. století jej připomínal starý strom hrušky, který byl ponechán na nábřeží potoka i po výstavbě sídliště Pod Kostelem. Původně stál v jeho zahradě.[19] Na malém pozemku za domem čp.20/II stál dům čp.87/II. V roce 1838 dům ještě, dle nejstarší katastrální mapy, neexistoval. Tomu, že byl vystavěn až dodatečně, popřípadě se dodatečně osamostatnil od usedlosti čp.20/II, nasvědčuje i jeho číslo popisné, které nezapadá do okolní řady. Za první republiky již podle soupisu majitelů domů nebyl majetkově propojen s domem čp.20/II. 16. února 1983 přidělen zdejší obyvatelce Mileně Kuchlerové náhradní byt.[20] Dům zbořen roku 1984.[21]
Všechny tři domy zanikly a na jejich místě nyní rozšířená Rokycanova ulice vyúsťuje ze sídliště Pod Kostelem, dále je zde parkoviště a u nábřeží potoka trávník – tristní výsledek dezurbanizačních snah komunistického režimu. Jde o zajímavý prostor (stejně jako celé předpolí bývalé Pražské brány) a zasluhoval by zpětnou urbanizaci. Bylo by zde možno umístit novou zástavbu, která by nově definovala prostor před branou a zakryla sídlištní beztvarost, jež sem z Rokycanovy ulice proniká.
11.1.2. Chvátalův mlýn čp.18/II
Na protější straně Pražské ulice stál, v místech, kde ulice překračovala Mlýnský náhon, starobylý mlýn čp.18/II. V pramenech se také nazývá, podle jednotlivých majitelů, Chvátalův, Čistecký, Divišovský nebo Rabasovský mlýn. Připomínal se tu už roku 1680.[22] V roce 1757 vyhořel. V městském archivu se z té doby dochoval podrobný popis objektu. Vlastní mlýnská budova o rozměrech 24x15 loktů (14,16x8,85 metrů), dále pila 21x9 loktů (12,39x5,31 metrů), obytné stavení 18x15 loktů (10,62x8,85 metrů) se 3 pokoji, komorami, sklepem + stáje s komorou a sýpkou o rozměrech 30x9 loktů (17,7x5,31 metrů), další stáj 15x9 loktů (8,85x5,31 metrů) a stodola 18x15 loktů (10,62x8,85 m).[23] Jak je vidět, šlo o poměrně velký areál. Na katastrální mapě z roku 1838 zobrazen jako nespalný, rozložitý objekt s mnoha křídly a bočními trakty, zčásti postavený přímo nad Mlýnským náhonem, přes který Pražská ulice vedla zděným mostkem. Mlýn zanikl v 80. letech 19. století, kdy byl v rámci cíleného regulačního záměru obce vykoupen, zbořen a celý prostor nově organizován v souvislosti s výstavbou nového mostu přes Padrťský potok (viz následující pasáž).
11.1.3. Pražský most (původní dřevěný, železný z 19. století a prvorepublikový železobetonový)
V Pražské ulice vedl přes Padrťský potok již po staletí most, zvaný také Pražský most. Ten nejstarší spolehlivě doložený je zobrazen na katastrální mapě z roku 1838. Šlo podle zákresu v mapě o dřevěnou konstrukci. U mostku stála nízká bouda, ve které měl pan Uxa obchod s potravinami a zároveň tu vybíral od povozů mostné ve výši 2 krejcary. Roku 1872 most vážně poškodila velká voda.[24]
Dřevěné mosty neměly obecně dlouhou životnost, právě kvůli povodním a zubu času. Od roku 1882 proto vyjednává obec s rakouskými úřady o postavení solidnějšího nového mostu.[25] Vzhledem k tomu, že po mostě vedla důležitá erární silnice z Prahy do Plzně, byl to stát, kdo měl hradit náklady na nové přemostění. Dne 29. dubna 1884 se obecní zastupitelstvo usneslo oficiálně požádat úřady o finanční pomoc při výstavbě nového mostu.[26] V následujících letech došlo k dohodě. Obec vykoupila od státu za 100 zlatých konstrukci starého dřevěného mostu a stát zaplatil výstavbu toho nového.[27] Předtím ale muselo na jeho levobřežním předpolí dojít k náročným urbanistickým úpravám. Původní most totiž vedl těsně u domu čp.20/II. Vozovka tu navíc byla příliš úzká, protože ji zužoval výše uvedený Chvátalův mlýn čp.18/II. Tehdejší vedení města proto rozhodlo, že nový most bude o několik metrů posunut proti proudu potoka a hlavně, že prostřednictvím cílené investiční politiky vytvoří obec na jeho levém břehu park, nábřeží a širší příjezdovou komunikaci. 29. ledna 1887 rozhodlo obecní zastupitelstvo koupit za 7500 zlatých Chvátalův mlýn čp.18/II.[28] V té době v něm fungovala již jen pila.[29] Mlýn pak brzy nato zbořen a díky němu rozšířena Pražská ulice. Nový most, zvaný „erární“, „Pražský“ nebo „železný“ byl předán do užívání 11. července 1888.[30] Šlo o železnou příhradovou konstrukci o světlosti 29 metrů. Vlastní délka vozovky byla 25,7 m, váha konstrukce 1020 q. Mostní konstrukce spočívala na dvou pobřežních pilířích. Náklady na jeho výstavbu dosáhly 30 936 zlatých a plně je hradil stát.[31]
Doprava v Pražské ulici, coby průtahu státní silnice,
mezitím neustále sílila. Pražská ulice byla v letech 1924-25 v úseku
od Malého náměstí k mostu přes Padrťský potok upravena. V roce 1924
do této akce investováno 39 363,14 Kč, v roce 1925 177 594,97 Kč.[32]
V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo města půjčku u městské spořitelny
v Radnicích ve výši 730 000 Kč na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924.
Část půjčky, 40 000 Kč, určena na dlažbu v části tehdejší Masarykovy ulice
(od Malého náměstí k mostu přes Padrťský potok).[33]
Roku 1925 zde položena nová dlažba z žulových kostek.[34]
V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny
v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro
rok 1925. Částka 16 700 Kč z této půjčky určena na mozaikový chodník do
Masarykovy ulice. Dalších 14 300 Kč mělo jít na opravy dlažby u lázní a
v tehdejší Železářské ulici (nynější Růžičkova).[35] 
Po 1. světové válce
přestával původní železný příhradový most přes Padrťský potok vyhovovat. Svými
rozměry i nosností byl proponován spíše pro dopravu koňskými povozy než pro
houstnoucí automobilový provoz. Za první republiky se proto začalo chystat
zbudování zcela nového mostu, už třetího historicky doloženého. V srpnu
1925 zastupitelstvo města odsouhlasilo výkup pozemků nutných pro rozšíření
Pražské ulice v úseku od potoka ke křižovatce Na Železné. V debatě
vystoupil Josef Selement, podle kterého jsou špatné komunikační poměry i na
erárním mostě, který by se měl na náklad státu (pokud by to nebylo možné, tak i
na náklad obce) vydláždit a obec by zároveň měla usilovat o výstavbu lávky pro
pěší po straně mostu. František Folta dodal, že konstrukce mostu nesnese dlažbu
a vyslovil se pro dehtování vozovky. Debatu pak ukončil starosta, podle kterého
stát hodlá vydehtovat erární silnici na pražské i plzeňské straně a otázka
mostu se jistě bude muset řešit. Zastupitelstvo pak schválilo návrh Josefa
Selementa.[36]
V září 1927 městská rada rozhodla, že požádá státní stavební úřad
v Plzni, aby upravil vozovku na železném mostě přes Klabavu, aby se tam
netvořilo bláto.[37]
V listopadu 1927 na schůzi rady vzato na vědomí, že Autoklub ČSR
intervenoval u ministerstva veřejných prací o výměně železného mostu přes
Padrťský potok za železobetonový.[38]
29. března 1928 se konalo vodoprávní řízení na nový most na erární silnici přes Padrťský potok.[39] Vodoprávní řízení na nový most proběhlo bez námitek a radní se usnesli, že na státní správu bude naléháno, aby zahájila výstavbu mostu ještě v roce 1929.[40] Jenže celá věc se zpožďovala. V červnu 1929 se zastupitelstvo města usneslo z podnětu Josefa Selementa, aby se co nejdřív intervenovalo na příslušných místech, aby byl železný most na erární silnici přes Padrťský potok roku 1930 nahrazen novým betonovým mostem.[41] Dne 22. srpna 1930 ukončena veřejná soutěž na stavbu nového mostu a na jejím základě 4. října téhož roku tato investice zadána firmám Josefa Beneše z Rokycan a ing. Emila Sušického z Prahy. Po Benešově odchodu kvůli neshodám pokračoval od 1. listopadu 1930 výlučně ing. Sušický.[42] Po dobu stavby se jezdilo i nadále po starém mostu, který byl ovšem posunut o cca 9 metrů, aby nepřekážel na staveništi.[43] 24. června 1931 nový erární most otevřen. Na rozdíl od svého předchůdce šlo o železobetonovou konstrukci s jedním středovým pilířem (rovněž železobetonový, pouze navenek obložen žulovými deskami). Délka mostu byla 25 metrů, šířka vozovky 6 metrů (+oboustranné chodníky 1,3 m).[44] Most postaven jako státní, „erární“. Stát také financoval jeho údržbu a opravy, a to včetně přilehlých úseků předmostí v celkové délce 57 metrů.[45] Nový most vyrostl o několik metrů proti proudu potoka, vedle původního železného mostu z 19. století. Po jistou dobu tu stály oba vedle sebe. V září 1931 městskou radou přijata nabídka ing. Sušického a spol. z Prahy, podle které obec převezme odstranění štěrku u provizorního přejezdu u železného mostu přes Padrťský potok za 310,05 Kč.[46] V září 1932 deklarovala městská rada, že stát bude vyzván odstranit ihned starý železný erární most.[47] Koncem září 1932 na vědomí vzato, že stát odprodal starý erární most přes Klabavku firmě Bauckmann. Usneseno naléhat na brzké odstranění mostu.[48] 11. května 1933 městskou radou na vědomí vzato prohlášení zástupců obce při kolaudaci nového mostu na státní silnici přes Padrťský potok.[49] 12. května 1933 projednávala obecní okrašlovací a komunikační komise poznatky a doporučení vzešlé z obchůzky Pražského předměstí. Komise mimo jiné doporučila, že dřevěné elektrické sloupy u mostu přes Padrťský potok se mají nahradit betonovými, zákoutí za mostem před domkem pekaře Grubera (zbořený objekt čp.80/II při dnešním jižním okraji Horákovy ulice u nábřeží) se má zahradnicky upravit a zřídit tam živý plot.[50]
Ani tímto stavebním počinem ale nebylo trvale vyřešeno úzké dopravní hrdlo. Po několika dekádách přestal kvůli frekventované automobilové dopravě erární most přes Padrťský potok z 30. let 20. století postačovat. V první polovině roku 1975 zahájena vedle něj výstavba lávky pro pěší, která měla aspoň zčásti zvýšit jeho průjezdnost. Akce prováděna podnikem Škoda Plzeň. Na podzim 1974 rada MěstNV schválila smlouvu mezi MěstNV a podnikem Škoda Plzeň na zhotovení projektové dokumentace lávky.[51] Na rok 1975 město plánovalo prostavět na lávce 240 000 Kčs (hrazených z úvěru). Práce měly začít v únoru a skončit v dubnu 1975.[52] Dle zprávy ze září 1975 zatím provedeno vyvrtání a zabetonování 14 pilotů, na které měly být vybetonovány pražce pro uložení lávky. S osazením lávky se počítalo v 1. čtvrtletí 1976.[53] Za 1. pololetí 1975 na lávce prostavěno v Akci Z 41 000 Kčs (plán za celý rok 35 000 Kčs, v témž dokumentu uváděna i částka 45 000 Kčs) a vytvořena hodnota díla 49 000 Kčs (plán 50 000 Kčs).[54] V roce 1976 vytvořena na lávce hodnota díla 361 000 Kčs (splněn plán) a do akce investováno 164 500 Kčs (plán 258 000 Kčs). Odpracováno tu 4040 brigádnických hodin (z toho 378 zdarma). Rok 1976 přinesl provedení vlastní ocelové svařované konstrukce lávky. V říjnu 1976 konstrukce osazena na připravené železobetonové prahy. Provedeny úpravy terénu, přístupové cesty, ohradní zdi a pokládka živičného koberce na lávku.[55] Pro veřejnost lávka otevřena 11. listopadu 1976.[56] Celkem na ní vytvořena hodnota 424 000 Kčs, náklady od počátku její výstavby dosáhly 208 000 Kčs, brigádníci tu odpracovali 4140 hodin (z toho 478 zdarma).[57] Lávka byla 30 metrů dlouhá, 3 metry široká.[58] Po jejím dokončení uzavřeny chodníky na stávajícím erárním mostu, který už byl od nynějška využíván jen pro motorová vozidla. Počátkem 90. let 20. století pak proběhla další radikální změna a výstavba nového (už čtvrtého) mostu ve výrazně odlišné linii (o něm viz níže).
11.1.4. Úprava nábřeží u Pražského mostu
Proměna této části města se ale koncem 19. století neomezovala jen na výstavbu erárního železného mostu. Levý břeh Padrťského potoka se měl proměnit na reprezentativní veřejné prostranství. Roku 1888 tam proto vysázeny kaštany a okolí parkově upraveno.[59] Parkové úpravy stály 11 009 zlatých, z toho 3573 hradil stát, zbytek obec.[60] Už roku 1830 bylo sice nábřeží potoka odtud až na Práchovnu a dál k mlýnu Korečník osázeno stromořadím, ale nyní šlo o daleko sofistikovanější parkové úpravy.[61] Z urbanistického hlediska tak Rokycany, byť v skromném měřítku odpovídajícímu tehdejší síle obecního rozpočtu, vstoupily do moderní éry, v které jsou vodní toky nikoliv utilitární periferií města, ale naopak cíleně kultivovanou promenádou. Bohužel, v podmínkách okresního města s poměrně slabou investiční aktivitou nebyl tento počin následován dalšími koncepčními kroky. V následujícím století sice proběhla regulace vodních toků v Rokycanech, ale reprezentativní nábřeží město nikdy (s touto drobnou výjimkou) nezískalo. V březnu 1914 žádá Emil Veselý na schůzi obecního zastupitelstva při debatě o rozpočtu provést úpravu stromořadí u erárního mostu.[62] K další úpravě tohoto parku došlo po výstavbě nového mostu počátkem 30. let 20. století. Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 schválen projekt úpravy prostranství u lázní a nového mostu vypracovaný městským zahradníkem M. Břehovským.[63] V listopadu 1933 taky městská rada vzala na vědomí, že stavba tarasu u mlýnského náhonu u lázní už letos nemůže být provedena a usneseno ji provést v roce 1933.[64] 14. dubna 1935 v zdejším parku zasazena „pamětní“ Švehlova lípa.[65] Roku 1965 parčík upraven „Aktivem pro zvelebení města“[66] Poslední úprava provedena roku 1973.[67] Okolo roku 1990 park zrušen a jeho prostředkem vedena nová trasa silnice na nový most přes Padrťský potok (viz níže).
11.1.5. Městské lázně čp.39/II
Na místě zbořeného Chvátalova mlýna (viz výše), respektive na mírně odlišné parcele, která ponechávala více místa pro provoz na Pražské ulici, byly postaveny v letech 1896-97 nákladem 35 073 korun reprezentativní městské lázně čp.39/II.[68] Šlo o jednu z významných demonstrací modernizačního zápalu mladočeských politiků, kteří se tehdy dostali do čela rokycanské radnice Projekt vypracoval stavitel Bohuslav Ryšavý, muž, který se na přelomu 19. a 20. století stal jakýmsi dvorním dodavatelem lehce mondénních neorenesančních, později secesních staveb pro královské město Rokycany. 3. února 1896 předložil svůj projekt obecní komisi, která jej schválila.[69] Ryšavý pojal lázně jako přízemní stavbu, orientovanou kolmo na Pražskou ulici. Správně pochopil, že stavba musí primárně pohledově využít nábřeží Padrťského potoka, respektive pruh parkově upravené zeleně mezi Mlýnským náhonem a potokem. Právě sem se natočilo hlavní průčelí, se středovou sekcí o délce 10,2 metru a dvěma osově souměrnými bočními křídly, každé o délce 7,8 metru. Boční strana objektu měřila 11,5 metru.[70] Fasádu pokryl bohatým neorenesančním dekorem. Pásovou rustiku doplňovala na nárožích bosáž. Suprafenestry zakončeny profilovanými oblouky, uvnitř nichž mušlový motiv. Nad bočními křídly situovány ozdobné štíty s atikou, balustrádou a neorenesančními vázami. Nad atikou vrchol štítu, po stranách lemovaný volutami, nahoře zakončený segmentem. V úrovni pod korunní římsou vyveden ve štuku nápis: MĚSTSKÉ PARNÍ, VANOVÉ A SLATINNÉ LÁZNĚ. Hlavní vchod situován směrem do Pražské ulice. Pojat jako monumentální neorenesanční portál s dvojitými pilastry po stranách a trojúhelníkovým zakončením. Nad střechou se tyčil vysoký cihlový komín. Směrem do Pražské ulice oddělen pozemek lázní kovaným plotem, směrem do Lázeňské ulice cihlovou zdí. Zařízení nabízelo 17 van, 4 studené a teplé sprchy, parní lázeň a malý bazén, což v době, kdy zdaleka ne všechny rokycanské byty měly takové vymoženosti jako splachovací toaletu, koupelnu nebo tekoucí vodu, představovalo významný hygienický pokrok. Jeden den v týdnu byl vyhrazen pro chudé, kteří mohli využít slevu na vstupné. Přes Mlýnský náhon zřízen v Pražské ulici před lázněmi v téže době kamenný mostek a koryto náhonu vyzděno.[71] Na výstavbu lázní si město vzalo půjčku od obecní spořitelny. V roce 1919 jednalo město o jejím jednorázovém splacení. A skutečně ji k 29. lednu 1919 uhradilo. V té době zbývalo ještě splatit 24 671,15 K.[72] Dne 3. června 1898 c. k. místodržitelství povolilo provoz „slatinné lázně“ v Rokycanech.[73] Městské lázně, společně s rozšířenou Pražskou ulicí, novým mostem a parkovou úpravou okolí, vytvořily na předpolí bývalé Pražské brány už na konci 19. století významný urbanistický soubor. Tehdejší vedení obce v téže době zahájilo ambiciózní budování okružní třídy (viz kapitola „okružní třída“). Prostor lázní byl jeho významnou součástí, právě sem, před bývalou Pražskou bránu, popřípadě na nábřeží Padrťského potoka, byla celá okružní třída výhledově uchycena.
Dne 28. ledna 1908 byl provoz lázní rozšířen, když tu místodržitelství povolilo poskytování uhličitých koupelí.[74] Roku 1909 pak zřízen druhý bazén a velký parní kotel.[75] Podnik byl trvale ztrátový, ale obec jej úmyslně zřizovala i udržovala jako nevýdělečné, spíše prestižní zařízení. Celkem investovalo město do lázní v letech 1899-1941 151 437 Kč.[76] V letech 1920-21 se mezi půjčkami, které si na různé investice vzala obec, uvádí i půjčka 10 000 Kč na rozšíření lázní.[77] V prostoru u lázní měla končit přívodní větev nového obecního vodovodu budovaného ve 20. letech 20. století. Podle plánu etapizace jeho výstavby mělo k pokládce potrubí v úseku od vodojemu na Bouchalce pod Žďárem až k městským lázním dojít v roce 1922.[78] V roce 1929 jednalo zastupitelstvo města o výstavbě kolny v městských lázních. Už v březnu 1929 technicko-průmyslová obecní komise městské radě doporučila schválit zřízení kolny na uhlí v městských lázních za cca 2 500 Kč.[79] Městská rada se 2. dubna 1929 usnesla do rozpočtu na rok 1929 zařadit 2 500 Kč na výstavbu kůlny na uhlí v lázních.[80] Měla se postavit na dvoře k ohradní zdi, v které by se zřídila okna. 5. srpna 1929 konáno komisionelní šetření.[81] 8. srpna 1929 obecnímu zastupitelstvu doporučeno městskou radou výstavbu kolny na uhlí v městských lázních schválit.[82] Zastupitelstvo pak v srpnu 1929 vydalo stavební povolení.[83] Opravy v areálu lázní ovšem stavbou kůlny neskončily. V rozpočtu lázní na rok 1929 bylo 15 050 Kč na údržbu budovy a v obecním rozpočtu na rok 1929 50 000 Kč na topení v lázních. 11. října 1929 městská rada rozhodla zrušit plánovaný nákup parního kotle do lázní, místo něj koupila použitý menší kotel, který měl mít ještě dlouhou životnost. Při opravách lázní zjištěno, že trámový sloup nad odpočívárnou je zetlelý a bylo nutno ho nahradit železobetonovým.[84] Koncem července 1929 schváleny městskou radou přípravy na vybudování železobetonových stropů v odpočívárně městských lázní.[85] Budova lázní zároveň omítnuta, vybetonován bazén, opraveny trubky parního vedení a obloženy stěny sprchové komory.[86] Počátkem srpna 1929 městská rada rozhodla, že oprava bazénu a sprchové komory v městských lázních se provede podle projektu městské technické kanceláře za cca 9000 Kč.[87] Na jiné srpnové schůzi v roce 1929 pak radou na návrh městské technické kanceláře schváleno obložení stěn ve sprchové komoře městských lázní do výšky 1,8 metrů za 5800 Kč a natřít zbytek stěn a stropu komory za 1500 Kč.[88] Dle informace z prosince 1929 dosud za opravu lázní vydáno 18 600 Kč, dalších 23 160 Kč nutno ještě vynaložit. 29. listopadu 1929 městská rada rozhodla uhradit z výpůjčky z lesního rezervního fondu. V prosinci 1929 tento záměr odsouhlasilo i zastupitelstvo.[89] V lednu 1930 městská rada povolila k vyplacení účet pro Antonína Pikolona za truhlářské práce a nátěr lázní ve výši 5514,45 Kč.[90]
Od 30. let vykazovaly lázně trvalé schodky hospodaření. V roce 1936 činil schodek 22 402 Kč, r. 1937 24 330 Kč, r. 1938 24 360 Kč a r. 1939 25 428 K.[91] Podle pramene z roku 1940, ale ztráta za rok 1939 činila dokonce 29 126 K.[92] Od 1. září 1940 bylo proto toto zařízení pronajato manželům Wimmerovým za roční nájem 4000 K.[93] V té době totiž Josef Světlík, dlouholetý správce lázní, odešel do penze. 11. července 1940 proto městská rada rozhodla pronajmout lázně na 6 let Antonínu Wimmerovi, masérovi z Příbrami za 4000 K/rok, což v září 1940 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno.[94] Ani pak ale nedosáhly lázně výdělečnosti. V roce 1940 představoval schodek 28 079 K, r. 1941 25 762 K (dobový pramen ale za rok 1941 uvádí ztrátu 31 499,59 K[95]), r. 1942 28 931 K, r. 1943 38 591 K, v letech 1944-45 32 991 K a r. 1946 44 013 Kčs. Město proto muselo i nadále zařízení dotovat a přispívat na opravy. O velké rekonstrukci a modernizaci lázní (s odhadovanými náklady 120 000 korun) se sice uvažovalo již roku 1940, ale ve válečných podmínkách se to nerealizovalo.[96] V roce 1941 město dokonce zvažuje odprodej městských lázní. Jejich nájemce Antonín Wimmer totiž požádal 21. dubna 1941 o prodej objektu. 5. srpna 1941 Wimmer nabídl obci 150 000 K, hodlá prý do objektu investovat a zmodernizovat je, přislíbil i výstavbu většího bazénu. 28. srpna 1941 městská rada doporučila ke schválení prodej, ale minimálně za 200 000 K. V září 1941 se věcí zabývalo obecní zastupitelstvo a zde byly názory rozporuplné. František Lorenz je proti prodeji, koupaliště je podle něj taky ve ztrátě, která v roce 1941 dosáhla 80 000 K, zatímco lázně v roce 1941 měly ztrátu jen 36 000 K. Josef Kučera je taky proti prodeji a doporučuje provést v objektu lázní jen nejnutnější opravy a neměnit majetkové poměry. Starosta Hejrovský sice argumentoval tím, že obec na opravy nemá peníze, protože by to znamenalo náklady za několik desítek tisíc korun, ale zastupitele tím nepřesvědčil. I Václav Krátký je proti odprodeji a dodává, že vzhledem k zákazu staveb by majitel nemohl stejně do lázní investovat. Nakonec tak věc stažena z programu.[97] V rozpočtu na rok 1943 aspoň obec počítala se 70 000 korunami na menší investice.[98]
V polovině 20. století již byl tento podnik technicky přežilý. S růstem bytového standardu už samotná existence van, teplých sprch a nevelkého bazénu nebyla ničím mimořádným. Dne 17. dubna 1947 zahájilo město jednání o odprodeji lázní do trvalého vlastnictví manželům Antonínu a Jarmile Wimmerovým. Cena odhadnuta na 240 000 Kčs s tím, že kupec se měl zavázat k údržbě budovy a k zachování provozu až do doby kdy obec vybuduje nové lázně.[99] V září 1947 byla ještě prodejní smlouva upravena tak, že k ní přiložen konkrétní výčet oprav a investic, k nimž se nabyvatel musel v následujících letech zavázat.[100] Konečně 12. dubna 1948 město lázně Wimmerovým prodalo za 150 000 Kčs.[101] Podle zápisu z jednání rady MěstNV z 28. července 1965, ale teprve tehdy schválena kupní smlouva mezi Komunálními službami a manžely Wimmerovými na koupi objektu lázní za 32 430,80 Kčs, uzavřená 1. února 1965.[102] Wimmerovi lázně rozšířili o saunu, ale celkově postupně celý podnik dále zastarával. Chystaná výstavba zcela nového komplexu lázní přitom v roce 1959 byla odložena, protože Krajský národní výbor vyhodnotil jako vyšší prioritu investici do nových lázní v Klatovech.[103] V prosinci 1959 MNV opakuje záměr zařadit nové lázně do plánu na III. pětiletku, ale uznává, že to ještě bude nutné dojednat.[104] V únoru 1962 konstatuje národní výbor, že v III. pětiletce na nové lázně jednoduše nebudou peníze, počítá se prý ale s výstavbou plaveckého bazénu.[105] Nové lázně ani bazén nakonec v Rokycanech nevznikly, celá III. pětiletka navíc spěla ke kolapsu. Až počátkem 21. století pak za úplně jiných podmínek dokončen objekt plaveckého bazénu pod Husovými sady (viz kapitola „Osecký vrch“). Původní neorenesanční městské lázně mezitím spěly k trvalému chátrání. V říjnu 1974, v reakci na odklad chystané výstavby plaveckého bazénu město znovu deklaruje, že bude nutné začít s investicemi do stávajícího objektu lázní. Nutný byl hlavně nákup nového parního kotle.[106] Nakonec objekt podlehl na samém konci komunistického režimu demolici a přes jeho parcelu byla počátkem 90. let 20. století vedena nová vozovka Pražské ulice k novému mostu (viz níže).
V roce 1965 vysázen v parku před lázněmi záhon růží, na podzim téhož roku jej ale zničily výkopové práce pro Okresní správu spojů.[107] V téže době zde vysázeno i 6 kulovitých javorů.[108] Na rok 1969 plánoval MěstNV dokončit výstavbu veřejného osvětlení v prostoru u lázní (za 3 000 Kčs).[109] V prosinci 1970 zase na plénu MěstNV urguje pan Hofman, aby do úpravy komunikací město zahrnulo i opravu chodníku před a za mostem u lázní, kde jsou prý nevyhovující kočičí hlavy.[110] Prostranství před lázněmi vyasfaltovaly Technické služby v roce 1973.[111]
11.1.6. Původní zástavba bloku u městských lázní (mezi ulicemi Pražská, Růžičkova a Lázeňská)
V bloku vymezeném ulicemi Pražská, Růžičkova a Lázeňská se kromě městských lázní nacházelo ještě několik starších objektů, vesměs historických předměstských domů. Všechny zanikly koncem 20. století při plošných demolicích, zejména kvůli budování přeložky Pražské ulice a nového mostu přes Padrťský potok (viz níže). Šlo o domy čp.13/II, čp.15/II, čp.16/II čp.17/II a čp.157/II.
Dům čp.17/II zakreslen na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 jako spalný objekt (tedy zčásti nebo zcela dřevěný). Tento patrový dům, orientovaný do předpolí bývalé Pražské brány, sloužil na konci 19. století jako sklad huti a lopatárny v Borku.[112] Uliční fasáda tříosá, okna a vrata v přízemí zakončena mělkým obloukem.[113] Dům čp.17/II ještě zakreslen na mapě města z roku 1968. V říjnu 1977 město deklaruje, že do roku 1980 je nutné zajistit vyklizení domu.[114] Zbořen ale až 80. letech 20. století. V říjnu 1984 plénum MěstNV uložilo vedoucímu MBHDO zajistit uvolnění domu čp.17/II do 15. listopadu 1984.[115] Ještě v říjnu 1984 ale město konstatuje, že na rok 1985 bude potřebovat obyvatelům tohoto domu přidělit 7 náhradních bytů.[116] V říjnu 1985 uváděno, že pro zbytek roku 1985 a rok 1986 bude lidem z tohoto objektu nutno přidělit ještě 4 náhradní byty. Kromě toho uváděno, že zbývá dořešit přidělení 2 náhradních bytů pro Jiřího Becka a Vlastu Mikovou z čp.17/II.[117] V únoru 1986 stále zbývá přidělit 2 náhradní byty.[118] Ondřej Miko z čp.17/II dostal náhradní byt 28. listopadu 1985 a Agnesa Ferková 21. února 1986. [119]
Mezi domem čp.17/II a areálem městských lázní stála za první republiky benzinová stanice firmy Naftaspol, zřízena roku 1928. [120] V září 1928 městská rada nedoporučila výstavbu benzinové čerpací stanice bratří Krůtových mezi domy čp.106/I a čp.136/II. Stavební komise měla vyhledat jiné místo.[121] 5. října 1928 pak městská rada vydala stavební povolení firmě bratří Krůtových na tuto benzinovou stanici na protější straně Pražské ulice, před městskými lázněmi.[122] V prosinci 1928 pak ještě městská rada vydala stavební povolení B. Tajblovi, respektive bratřím Krůtovým na kompresor u čerpací stanice u městských lázní.[123] V květnu 1933 vydala městská rada souhlas převést povolení na umístění čerpací benzínové stanice z firmy bratří Krůtové na firmy Apollonafta.[124] V září 1933 vydáno užívací povolení pro firmu bratři Krůtové na benzinovou čerpací stanice u čp.17/II. Zároveň vydáno i stavební povolení. Kompenzací měl být příspěvek firmy na komunální investici. Rozhodnuto, že F. Zrzavecký opatří obrázek elektrických hodin projektovaných v této souvislosti na budově radnice.[125] Dne 7. září 1939 se městská rada usnesla pronajmout Vojtěchu Prokopovi za 200 K část zahrady u městských lázní o ploše 8 čtverečních metrů pro zřízení kiosku pro obsluhu benzinového čerpadla firmy Apollo Nafta. V září 1939 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno.[126] Pumpu provozovali nejdříve bratři Krůtové, pak drogista Blažej Tajbl.[127] Ještě v roce 1945 zde na dobové fotografii zachycen přízemní objekt s nápisem: „APOLLO“.[128] Čerpací stanice zrušena v 50. letech 20. století při zestátňování a centralizaci služeb pro motoristy.[129]
Vedlejší dům čp.16/II vyhořel roku 1757. Tehdy byl v držení Ondřeje Hořice. Popisován jako chalupa o rozměrech 42x18 loktů s jedním pokojem, 2 komorami a kovárnou.[130] Roku 1838 evidován jako spalný. Zbořen roku 1986. Do té doby zde umístěna prodejna polotovarů.[131] Sousední dům čp.15/II zaujímal exponovanou parcelu na nároží Růžičkovy a Pražské ulice. I on byl poškozen požárem v roce 1757. Majitelem tehdy Johann Opp. Objekt popsán jako chalupa o rozměrech 27x12 lokte s pokojem, třemi komorami a sýpkou. K domu dále patřila stodola 18x12 lokte.[132] V roce 1838 na nejstarší mapě města zakreslen coby spalný, patrně zčásti dřevěný objekt. Teprve později získal svou výslednou podobu. Originální mapa stabilního katastru, obsahující i dodatečné zákresy změn ze 40.- 60. let 19. století ukazuje, že někdy tehdy byl původní dřevěný objekt čp.15/II zbořen a dům postaven v zcela nové regulační čáře, přičemž uliční čára byla posunuta výrazně do nitra bloku, takže Růžičkova ulice získala širší vozovku a pravidelnost. Do té doby výrazně zužoval původní dřevěný dům čp.15/II ulici.[133] Po novém vybudování šlo o zděný patrový dům se sedlovou střechou. Směrem do Růžičkovy ulice měl čtyřosé průčelí.[134] Průčelí sousedního domu čp.157/II na něj nenavazovalo bezprostředně, byl tu mezi nimi ještě nízký přízemní přístavek (za německé okupace mu přiděleno popisné číslo čp.611/II).[135] V 19. století patřil městu, byl zde umístěn hasičský sklad.[136] V roce 1919 si obec stěžovala na berní správu, že dům čp.15/II (hasičská kolna a nádvorní stavení) byl zdaněn, přitom prý slouží k veřejné požární bezpečnosti a k umístění chudých. Berní správa proto chtěla od města doklady o využití této nemovitosti. Obec sděluje, že jde o hasičskou kůlnu, nad ní je byt hasičského cvičitele. V nádvorní budově umístěny rodiny chudých.[137] V srpnu 1931 změněno předchozí usnesení městské rady z 14. července 1931 o opravě bytu v čp.15/II za 3 000 Kč. Rozhodnuto, že se to uhradí z řádného rozpočtu na rok 1931.[138] K 31. prosinci 1932 uváděn dům čp.15/II v seznamu obecních nájemních domů.[139] V srpnu 1933 na návrh R. Hejrovského pověřena městská technická kancelář zjistit vhodnost opatřit vjezd do dvora domu čp.15/II elektrickým světlem.[140] Poté, co pro účely hasičského sboru adaptován dům čp.29/I v Komenského ulici, v domě čp.15/II nějakou dobu existovala autoopravna Jiřího Mucka, později i dílna Autoklubu Svazarmu.[141] V říjnu 1977 město deklaruje, že do roku 1980 je nutné zajistit vyklizení domu čp.15/II.[142] Dům byl zbořen v březnu roku 1986.[143]
Nárožní dům čp.157/II na rohu Růžičkovy a Lázeňské ulice se připomíná roku 1852 a vznikl patrně nedlouho předtím.[144] Tím se mimochodem zpřesňuje i datace výše uvedeného regulačního zásahu, při kterém byla ulice rozšířena a dům čp.15/II posunut do nové regulační čáry. I objekt čp.157/II už totiž sledoval tuto novou pravidelnou uliční linii, které ustoupila starší zástavba na tomto pozemku. Šlo o patrový dům se sedlovou střechou a pětiosým průčelím do Růžičkovy ulice.[145] Rada MěstNV 28. září 1966 uložila průmyslové komisi, aby se výhledově počítalo s domem čp.157/II jako s domem služeb.[146] Tento projekt ale nerealizován. Zchátralý dům zbořen v říjnu 1979.[147]
V Lázeňské ulici, za domem čp.157/II ještě stál památkově chráněný objekt čp.13/II. Jednalo se o takřka intaktně zachovalou ukázku předindustriální podoby rokycanských předměstí, s prakticky vesnickým charakterem zástavby. Na mapě stabilního katastru z roku 1838 je zakreslen jako nespalný, dřevěný objekt. Šlo o archaickou dřevěnou stavbu vesnického typu se zachovanou srubovou konstrukcí.[148] Měl podobu přízemní dřevěné omítnuté chalupy se sedlovou střechou (s jednostrannou polovalbou) krytou lepenkou s volskými oky a s prkenným štítem. Průčelí do ulice prolomeno dvojicí sdružených oken a obdélnými vchodovými dveřmi. Zadní průčelí do dvorku mělo jedno obdélné okno a šikmé dřevěné schodiště na půdu s pavláčkou. Na boční straně domu vchodové dveře s tesanou zárubní a okno. V interiéru se nacházely dvě světnice s trámovým stropem a síň. Vedle domu stál roubený omítnutý špejchar se sedlovou střechou. Objekt byl datován do konce 18. století.[149] Číslo popisné zapadající do souvislé řady každopádně prokazuje, že městiště bylo zastavěné již přinejmenším roku 1771, kdy se zavádělo číslování domů. Dne 3. května 1958, podle jiného zdroje 13. března 1964 byl dům zařazen mezi státem chráněné památky. Bohužel, vzhledem k tomu, že jeho prastará architektura nebyla slučitelná s dobovými představami o komfortu bydlení, čekalo dům v následujících letech chátrání. 24. května 1976 byla památková ochrana zrušena. Dům byl dle Karla Hofmana zbořen v říjnu 1979.[150] Na mapě města z roku 1968 ovšem již dům čp.13/II není zakreslen. Dřívějšímu datu demolice by odpovídalo i to, že číslo popisné čp.13/II přeneseno na panelový dům na Nerudově náměstí, který byl dokončen už roku 1971.[151] V evidenčním listu památky je uvedeno, že objekt vyhořel.[152]
11.1.7. Demolice lázní a přilehlé zástavby na jižní straně Pražské ulice
Zprovozněním nového železobetonového Pražského mostu roku 1931 ani paralelně probíhající lávky pro pěší roku 1976 se dopravní problémy v této části Rokycan nevyřešily, pouze odložily. Prvorepubliková stavba nebyla koncipována na míru motorizace a automobilizace české společnosti, která nastala v 2. polovině 20. století, zejména od 60. a 70. let. Nešlo ale jen o most, problémem se stávala i budova městských lázní a celá zástavba v Pražské ulici. Vzniklo tady totiž evidentní úzké hrdlo silniční dopravy. Dopravní ruch na křižovatce ulic Pražská, Růžičkova, Kozlerova (dnes součást Jiráskovy) a Starobranská (dnes bezejmenný výjezd z Malého náměstí) stále rostl. Jeho přizpůsobení potřebám tranzitní dopravy nebylo nemožné (ostatně už za první republiky byly vytvořeny předpoklady pro severní silniční obchvat historického jádra města, vedený od Železné ulicí Soukenickou), ale komunistický režim cíleně zvolil brutálnější řešení v podobě plošných demolic. Už v programovém prohlášení rokycanského národního výboru, Národní fronty a komunistické strany z roku 1969 se mluví o nutnosti nového řešení tohoto dopravního uzlu.[153]
V září 1972 si na zasedání MěstNV stěžuje paní Brandnerová, že bylo nutné vyznačit přechod pro chodce od Černé hospody do Růžičkovy ulice, protože pro chodce je křižovatka nepřehledná.[154] V říjnu 1972 ale MěstNV reaguje s tím, že otázku posoudila komise OVP a konstatovala, že zřízení přechodu není nutné.[155] V prosinci 1972 se uvádí, že v dlouhodobém výhledu je osazení světelné signalizace na křižovatku u lázní (plánováno na rok 1979).[156] Rada MěstNV schválila na jaře 1973 (v období mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973) koncepci umístění světelné signalizace v Rokycanech, dle návrhu dopravního aktivu.[157] Rada MěstNV pak požadavek na tyto investice do dopravní infrastruktury předložila ONV a KNV. Semafory měly být umístěny nejen na křižovatce u lázní, ale i na křižovatkách u sokolovny a na Železné s tím, že by tvořily jednotně koordinovanou automatickou větev. Projekt měl být zpracován v roce 1975 a realizace plánována na další pětiletku. Kromě toho do výhledu po roce 1975 zařazeno i zbudování semaforů na křižovatkách u jatek a u střelnice (automaticky koordinované), nebo na Jižním předměstí (tam mělo jít o izolovaný semafor bez koordinace s jinými křižovatkami, s pevným programem).[158] V roce 1974 se tu opět uvažuje o zavedení světelné signalizace (semaforů).[159] V létě roku 1974 (mezi 25. červnem a 20. srpnem) se o záležitosti jednalo na radě MěstNV. Rada souhlasila se změnou pořadí v úpravě křižovatek: jako první měly být světelnou signalizací vybaveny křižovatky U Střelnice a U Černé hospody. Úprava křižovatky U Železné byla odsunuta až do výstavby sídliště Na Železné.[160] Ještě v srpnu 1977 rada MěstNV uložila řediteli Technických služeb zajistit realizaci světelné signalizace na křižovatkách.[161] Za přípravu semaforů MěstNV v roce 1977 utratil 157 000 Kčs.[162] Na své schůzi 25. dubna 1978 rada MěstNV vzala na vědomí informaci o jednání z 12. dubna 1978 o realizaci světelného dopravního značení.[163] Projekt se ale neuskutečnil ani u jedné z křižovatek a světelná signalizace nebyla v Rokycanech nikdy zavedena.
V roce 1969 se projednává přestavba rokycanského dopravního uzlu. V souvislosti s novým řešením silničního průtahu městem se poprvé zmiňuje uvažovaná demolice městských lázní, společně s celým prostorem „u Plevna“, tedy bloku vymezeného ulicemi Pražská, Růžičkova, Lázeňská a nábřežím Padrťského potoka.[164] V červnu 1969 schválilo toto nové řešení dopravního uzlu plénum MěstNV, včetně demolice lázní.[165] V červnu 1972 pak MěstNV deklaroval, že v objektu lázní neplánuje žádné další investice, vzhledem k plánům nové výstavby.[166] Nešlo přitom o úplně novou ideu. Již v návrhu směrného plánu z roku 1950 navrhl jeho autor, profesor Mikuškovic, zboření celého bloku a napřímení trasy Pražské ulice, která se měla napojit na Jiráskovu ulici a vytvořit tak hlavní dopravní osu města. 26. dubna 1950 tento projekt schválil MNV.[167] V roce 1974 se také načas uvažovalo, že by blok u městských lázní mohl být využit pro výstavbu kulturního domu, původně plánovaného do prostoru nedalekého Malého náměstí. Na jaře 1974 (mezi 2. dubnem a 11. červnem) rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby provést odhad objektů pro výstavbu kulturního domu, a to čp.13/II, čp.15/II, čp.16/II, čp.17/II a čp.157/II a vedoucímu odboru plánovacího a finančního uložila zajistit finance na výkupy těchto nemovitostí v roce 1975 s tím, že pak by byly provedeny demolice.[168] Kulturní dům ale v této oblasti nebyl postaven. V prosinci 1976 ovšem uváděno, že pro obyvatele domů čp.15/II, čp.16/II, čp.17/II, čp.157/II a čp.611/II bude potřeba do roku 1980 kvůli plánované demolici pro výstavbu silnice 1. třídy najít 15 náhradních bytů.[169] V říjnu 1977 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby provést do 31. ledna 1978 odhad nemovitostí pro rekonstrukci silnice I/5 (demolice u lázní) a vedoucímu odboru finančního a plánovacího zajistit jejich výkup.[170] Už během roku 1977 přidělen panu Josefu Buřičovi z čp.16/II určeného k demolici náhradní byt na sídlišti na Jižním předměstí (v čp.70/II).[171] V říjnu 1977 město deklaruje, že do roku 1980 je nutné zajistit vyklizení domů čp.15/II a čp.17/II.[172]
Vzhledem k vysoké finanční náročnosti se ovšem plány na trasování nové komunikace napříč pozemkem lázní notně opozdily. Přišly na řadu až v samotném závěru komunistické vlády. Na 16. plenárním zasedání MěstNV 15. prosince 1988 ohlášeno, že v prostoru městských lázní dojde k přeložce stávajícího úseku silnice E 50. Dojde tím prý k „vyrovnání nežádoucího oblouku“ u městských lázní a k vybudování nového mostu přes Padrťský potok.[173] Tento plán ovšem znamenal rozsudek smrti pro celý blok historické zástavby vymezené ulicemi Pražská, Růžičkova a Lázeňská, včetně městských lázní. Konkrétně se to týkalo, kromě budovy samotných lázní, domů čp.17/II, 16/II v Pražské ulice, domu čp.15/II na nároží Pražské a Růžičkovy, domu čp.157/II na nároží Růžičkovy a Lázeňské ulice a domu čp.13/II v Lázeňské ulici. Demolici neunikl ani objekt čp.130/II, stojící u výjezdu z Malého náměstí do Pražské ulice, známý jako Černá hospoda. Byl zbořen roku 1985, ani ne tak z dopravních důvodů, ale pro svou velkou zchátralost a také kvůli nechuti tehdejšího vedení města investovat do jeho opravy. Podrobný popis posledně jmenovaného domu se nachází v kapitole „Malé náměstí“. Na konci 80. let 20. století dorazily k městským lázním demoliční stroje. Městská komise dopravy řešila v roce 1988 požadavky na přeložku silnice I/5 (vyrovnání oblouku u lázní a nový most).[174] Dne 18. listopadu 1989 byl v lázních ukončen provoz.[175] Ve středu 18. prosince 1989 zahájena jejich demolice.[176] Město zaplatilo za zbourání lázní 221 000 Kčs.[177] Náklady na výstavbu nové silnice a mostu tehdy odhadnuty na 3 000 000 Kčs.[178]
Do zahájení stavebních prací zasáhl pád komunistického režimu. Vzhledem k rychlému přehodnocování některých dosavadních priorit komunistického režimu, a to i těch architektonických a urbanistických, vyvstala myšlenka, zda by nebylo vhodnější celou akci zastavit.[179] Lázně už se sice zachránit nepodařilo, ale otazníky se vznášely nad nutností výstavby nové silnice a hlavně mostu přes Padrťský potok. Lidem také vadilo, že kvůli novému mostu bude podstatně zmenšen park na nábřeží potoka, včetně pokácení tří vzrostlých stromů. K této problematice se konala na konci roku 1989 schůze místního Občanského fóra a zainteresovaných institucí.[180] Závěr jednání ale byl takový, že ponechání starého mostu by nebylo vhodné. Vzhledem k jeho nevyhovující šířce by musel být draze přestavěn a i pak by doprava v Pražské ulici nebyly plynulá.[181] Dalším argumentem, který hrál ve prospěch dokončení původně naplánované dopravně-inženýrské stavby, bylo i to, že nový most by měl odolat (díky vyšší niveletě) velkým povodním.[182] 19. prosince 1989 jednala o řešení prostoru okolo nyní již bývalých lázní rada MěstNV. Projednala stanovisko občanského výboru č. 11A k přemostění Padrťského potoka u lázní a uložila vedoucímu odboru výstavby a MBHDO projednat s investorem.[183] 18. ledna 1990 přijeli kvůli kontroverzi okolo mostu do Rokycan zástupci Státní památkové péče a ochrany přírody a dále lidé z ČVUT.[184] Pozvalo je koordinační centrum Občanského fóra.[185] Státní orgány ochrany přírody s výstavbou souhlasí, ochranáři ale požádali, aby tři vzrostlé stromy, které budou muset novému mostu ustoupit, nahradila nová zeleň v okolí mostu.[186] Park na nábřeží Padrťského potoka, založený roku 1888 a dlouho pečlivě udržovaný, byl tedy přeťat ve dví. Jeho jižní část odříznuta tělesem mostu a zastíněna betonovou opěrnou zdí.
11.1.8. Výstavba nového Pražského mostu a změna trasy ulice
Výstavba mostu se pak rozeběhla poměrně rychlým tempem. Prováděla ji firma Silnice Plzeň, státní podnik. Projekt je dílem ing. Komárka a ing. Šlajse.[187] Po předchozích přípravných pracích a přeložkách inženýrských sítí byla ve středu 18. července 1990 položena první část konstrukce mostovky. Na místo ji usadil speciální jeřáb s nosností 70 tun.[188] Na konci listopadu roku 1990 položena od původního mostu směrem k restauraci Železná v Pražské ulici provizorní vozovka z panelových desek, a to kvůli napojování nového mostu na uliční síť. To mělo proběhnout v období leden-duben 1991.[189] V té době měla být zavedena v Růžičkově ulici kvůli výstavbě nové křižovatky jednosměrná doprava, pouze pro směr Mirošov-Rokycany.[190] Od 2. května do 31. července 1991 naopak zaveden v této ulici jednosměrný provoz ve směru Rokycany-Mirošov.[191] V červenci 1990 se termín dokončení stavby mostu odhadoval na konec roku 1990.[192] Následné práce na úpravě okolí a nových komunikací měly ale ještě trvat další měsíce. S celkovým dokončením se počítalo na 31. října 1991.[193] Tento termín pak ještě zkrácen o dva měsíce.[194] V roce 1991 ale kvůli transformačním potížím československé ekonomiky hrozilo, že se tato akce protáhne. Problémy s financováním nakonec vyřešil zásah okresního úřadu (tedy státní správy), který chybějící peníze zajistil.[195] Chybějící peníze na dostavbu mostu a nové komunikace získal Okresní úřad v září 1991. Plánované dokončení mostu tehdy nově stanoveno na listopad 1991, přičemž už v říjnu mělo dojít k faktickému napojení nové vozovky na stávající uliční síť.[196] V listopadu 1991 už finišují závěrečné práce jako pokládka svrchní vrstvy asfaltu na vozovku. Práce se o něco zdržely zejména kvůli nutnosti dodatečné překládky 6 druhů podzemních kabelů.[197] V polovině listopadu 1991 už most dvakrát zkušebně otevřen pro veřejnou dopravu.[198] 2. prosince probíhá osazování dopravních značek.[199] 3. prosince 1991 byl most zprovozněn.[200]
I přes uvedené problémy s financováním a odložením termínů byl most dokončen daleko dříve než se počítalo původně za komunistické vlády. Tehdy se jeho výstavba plánovala do let 1991-94.[201] Svoji roli v tom nepochybně sehrálo to, že Rokycany již v 80. letech 20. století extrémně trpěly houstnoucí tranzitní dopravou a ani změna režimu nedokázala zpochybnit, že výstavba nové silnice a širšího mostu je pro město prioritou, naopak, urgentnost celé stavby ještě vzrostla s otevřením hranic a nárůstem silničního provozu mezi západní Evropou a Československem. Náklady na nový most (foto z r.2003) a související komunikace dosáhly nakonec 10 320 000 Kčs.[202] Nový most má železobetonovou trámovou konstrukci. Jeho vozovka je mírně zahnuta do levotočivého oblouku. Mostovka se nachází o metr výše než u původního mostu.[203] To si ovšem vyžádalo poměrně značné terénní úpravy, především zvýšení obou předmostí se všemi důsledky. Nová vozovka se tak ocitla na umělých náspech, vysoko nad okolní zástavbou. Z Čapkovy a Lázeňské ulice tak je nová komunikace přístupná jen po betonovém schodišti. Pro automobily je z těchto ulic nový most nedostupný. Územní plán z roku 2000 navrhoval zřízení bezbariérového vstupu z Čapkovy ulice na nový most. V současnosti ale tuto funkci hraje Lázeňská ulice, která byla v 90. letech 20. století vyasfaltována a mírným sklonem překonává rozdíl v niveletě obou komunikací. Dá se po ní vyjet ke křižovatce Růžičkovy a Pražské ulice. Podobně na severním předmostí došlo kvůli navážkám zeminy k zaslepení ulic Horákova a Na Pátku a most je odtud přístupný opět jen po schodišti. Ačkoliv nelze podceňovat relevantnost protipovodňových opatření, jakými je zvyšování nivelety důležitých mostů a komunikací, z hlediska urbanistického a estetického tím vznikla pro město škoda. Po staletí totiž podél břehů Padrťského potoka vedly cesty a ulice, které teď byly přetrženy kolmým náspem nové silnice a vysokého mostu. Celkově je most poněkud nešťastným dítětem pozdního normalizačního režimu. Jeho lokalizace a brutální velkorysost, s kterou se vlámal do historické zástavby Pražského předměstí, jsou inspirovány územním plánem města, který v 80. letech 20. století vypracoval tým plzeňského Stavoprojektu pod vedením ing. arch. Oldřicha Fáry.[204] Přes všechny argumenty o protipovodňové ochraně a o nutnosti vyjít vstříc požadavkům rostoucí automobilové dopravy, je jasné, že v podtextu celého tohoto projektu, je i pohrdání původní „buržoazní“ tváří města a snaha ji nahradit novou totalitární monumentalitou. V podmínkách svobodné společnosti by demolice celého městského bloku patrně nikdy nebyla průchodná. Most není nijak architektonizován. Jde o utilitární betonový blok, položený přes koryto potoka.
I když nový most už stál a opozice proti jeho vzniku postupně zmizela, další kontroverzi vyvolala otázka, co se starým prvorepublikovým mostem. Původně se předpokládalo, že někdy mezi dubnem a srpnem 1991 bude odstraněn.[205] Městský úřad ale nechtěl povolit demolici pouze 60 let starého erárního mostu a navrhoval jej změnit na lávku pro pěší s tím, že se tak vytvoří rychlejší a bezpečnější pěší spojení obou břehů potoka, než kdyby lidé museli chodit po chodnících na frekventovaném mostě, který navíc lež poněkud dál než ten stávající. Okresní úřad i Povodí Vltavy (kterému vadila nízká niveleta starého mostu, tudíž nebezpečí při povodních) trvaly na zboření. Nakonec demolice roku 1992 provedena a pěší ruch se zcela přesunul na nový most.[206] Demolice starého mostu proběhla naplno od srpna 1992, kdy mostovka zbavena původní vozovky a osekána na holou nosnou konstrukci. Na mostě pak operovaly autojeřáby s demoličním zařízením.[207] Spolu s erárním mostem tehdy také zbořena vedlejší ocelová lávka ze 70. let 20. století, která se tak stala jednou z podobných rokycanských staveb s nejkratší životností (rekordmanem je v tomto ohledu lávka přes Klabavku v ulici Ke Koupališti, která vydržela na svém místě jen 5 let, než ji odnesla velká voda roku 2002 – viz kapitola „Plzeňské předměstí“). Vedle dokončovaného mostu ale každopádně nějakou dobu stály jak erární most z 30. let 20. století, tak lávka ze 70. let 20. století a šlo o poměrně unikátní konstelaci, kdy potok vedle sebe překlenovaly hned tři mostovky (foto z r. 1991, foto z r. 1992). V říjnu 1997 městské zastupitelstvo odsouhlasilo bezúplatný převod konstrukce demontované lávky u bývalých lázní na obec Dobřív.[208]
Příznačně pro duch doby, ve které projekt nového mostu a přeložky Pražské ulice vznikal, nebylo nijak zohledněno, že z urbanistického hlediska vzniká v městském organismu rozsáhlá proluka. Na předpolí Pražské brány se tak utvořila rozsáhlá, kompozičně bezradná plocha, která od té doby nebyla dořešena. Koncepce nového mostu přes Padrťský potok a přeložky souvisejících úseků, byla sporná, protože byla založena na přežilé filozofii masivních demolic a čistě utilitárního přístupu k městskému organismu. Ani po dokončení mostu nevyužilo nové demokratické vedení města všechny možnosti, jak tento novotvar začlenit do jeho okolí. Jde zejména o to, že rozsáhlé pozemky podél nově postaveného úseku Pražské ulice jsou nadále prázdné. Úpravy územního plánu města z roku 1991 sice navrhovaly dostavbu okolních parcel a vytvoření skutečné ulice.[209] Nestalo se tak a územní plán z roku 2000 zde chybně navrhoval plochy veřejné zeleně. Největším nebezpečím teď je, že tyto prázdné pozemky budou neodborně motivovaným ohledem na „životní prostředí“ osázeny stromy a keři a tak bude zakonzervován stav po normalizační asanaci.
Znovu je nutné opakovat, že sebelepší parkové úpravy, lavičky ani cyklostezky nemění nic na faktu, že na dotyku s historickým jádrem města nemá dlouhodobě být umožněna existence takto otevřeného dezurbanizovaného prostranství. Centrum Rokycan, postižené komunistickými demolicemi, nepotřebuje další park, ale naopak klasickou městskou zástavbu s uliční čárou a domovními bloky. Nemusí jít o zcela kompaktní blokovou zástavbu, ale spíše o vhodně zvolené zastavění v exponovaných partiích této proluky. Takovou je určitě samotné nároží Růžičkovy ulice a komunikace přicházející od mostu, dále prostor před vyústěním Malého náměstí, kde se pozemek na místě bývalých lázní ideálně nabízí pro zbudování nějaké veřejné stavby charakteru svorníku, který by znovu tento rozbitý městský prostor „sepnul“. Dostavba by dále mohla proběhnout u vyústění Rokycanovy ulice na místě zbořených domů čp.19/II a čp.20/II (viz výše), čímž by se pohledově zakrylo sídliště Pod Kostelem. Samozřejmě, že v bezprostřední blízkosti Padrťského potoka, na jeho nábřeží, je naopak veřejná zeleň vítána. Ale měla by mít intenzivní charakter, nikoliv pouhé trávníkové prostranství. V tomto ohledu bylo přínosné přestěhování sochy sv. Jana Nepomuckého právě sem (viz níže). Nové komponování předpolí bývalé Pražské brány je pro vedení města velkou výzvou a mohlo by potenciálně být jedním z nejzajímavějších urbanistických počinů.
11.1.9. Křižovatka ulic Jiráskova-Růžičkova
Z jižního předpolí mostu vyvedena nově Pražská ulice po nové komunikaci navazující plynule na ulici Jiráskovu, kde vzniklo křížení s Růžičkovou ulici. V 90. letech 20. století se z tohoto dopravního uzlu stala jedna z nejfrekventovanějších křižovatek ve městě. Nazývána zpočátku křižovatka U Lázní (s mizením historické paměti na existenci městských lázní se toto pojmenováno postupně vytrácí), v 90. letech a v první dekádě nového století se též neformálně užívalo označení křižovatka U Normy (podle nedalekého supermarketu, viz kapitola „okružní třída“), později křižovatka U Billy (další supermarket, viz níže). Oficiálněji používán název křižovatka Jiráskova - J. Růžičky. Až do konce 20. století měla podobu jednoduchého úrovňového křížení. S růstem osobní dopravy zde ale stále častěji docházelo k dopravním zácpám. Křižovatka rovněž nebyla příliš bezpečná pro chodce. Město se proto rozhodlo, po jistých úvahách o instalaci semaforů, přebudovat ji na kruhový objezd, první tohoto typu v Rokycanech. K přestavbě došlo v roce 2000. V dubnu 2000 provedena změna obecního rozpočtu, kdy právě na tuto akci přesunuta částka 1 000 000 Kč z rezervního fondu finančního odboru.[210] V následujícím měsíci pak zastupitelstvo souhlasilo s uzavřením smlouvy o budoucí směnné smlouvě Správou a údržbou silnic a městem v prostoru projektovaného kruhového objezdu.[211] V srpnu 2000 pak navýšen obecní rozpočet v položce kapitálových výdajů o 1 000 000 Kč určených na objezd.[212] V prosinci 2000 odsouhlasilo zastupitelstvo další úpravu obecního rozpočtu, kterou na stavbu objezdu přesunulo do kapitálových výdajů 400 000 Kč.[213]
Uprostřed křižovatky zřízen středový ostrůvek osázený keři. Na každé příjezdové komunikaci vznikl trojúhelníkový ostrůvek, tzv. slza. Na všech čtyřech stranách je přechod pro chodce. Při výstavbě kruhového objezdu zrušen dosavadní odbočovací pruh v Pražské ulici. Z jeho rezidua zřízen odstavný a parkovací pruh. Dne 6. února 2008 město zveřejnilo záměr ještě v roce 2008 provést zakázku malého rozsahu „Úprava křižovatky Malé náměstí – Rokycanova (u Normy)“. Mělo jít o stavební úpravy v souvislosti s návrhem cyklostezky, které by umožnily převedení cyklistů křižovatkou ulic Růžičkova-Jiráskova. Součástí investice měla být i rekonstrukce veřejného osvětlení v dotčeném úseku křižovatky. Zájemci se měli ohlásit do 4. března 2008.[214] Provedení akce odsouhlasila městská rada na své schůzi 17. ledna 2008.[215] Podle zprávy městského úřadu z května 2008 měly náklady na tuto akci dosáhnout 2 000 000 Kč.[216] 25. srpna 2008 zastupitelstvo města schválilo v rámci změn rozpočtu na rok 2008 i přijetí investiční dotace na akci Úprava křižovatky Malé náměstí–Rokycanova, 1. etapa cyklostezka ve výši 188 000 Kč.[217] Dopravní omezení kvůli provádění stavby naplánováno na období 15.srpen – 15.říjen 2008.[218] Dle stavu z 2. poloviny srpna 2008 už akce probíhá. V Rokycanově ulici, v úseku od křižovatky u domů čp.136/II, čp.106/II a čp.1/II směrem k řece, k zatáčce do sídliště Pod Kostelem, probíhá rekonstrukce vozovky. Část povrchu vozovky na straně ke kruhové křižovatce u Lázní už odsekána.[219] Úprava této křižovatky se uvádí v seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města. Výběrové řízení vyhlášeno 6. února 2008 a zakázka přidělena 2. července 2008 firmě Silnice Nepomuk, s.r.o. z Nepomuku za 1 432 835 Kč.[220] Dokončení prací očekáváno v říjnu 2008. Po provedení této investice město hodlalo ihned změnit dopravní režim v Rokycanově ulici, kde měl být opět zaveden obousměrný provoz, a to až do vyřešení dopravního režimu v celé délce Soukenické ulice.[221]
11.1.10. Socha sv. Jana Nepomuckého u nového mostu
Po roce 1993 byla na nábřeží k novému mostu vhodně přemístěna barokní socha sv. Jana Nepomuckého, která původně stála ve čtvrti Pod Kostelem, u domu čp.145/II na náměstí F. Černého (viz vpředu). Po zboření zástavby pod kostelem skulptura umístěna nějaký čas na hřbitově u kostela nejsvětější Trojice na Plzeňském předměstí. Roku 1993 opravena díky spolupráci města a Sdružení pro obnovu památek.[222] Toto sdružení si opravu sochy vybralo jako svůj druhý cíl (po stavbě repliky barokní kapličky v Rokycanově ulice, viz výše). V dubnu 1993 byla socha přemístěna do ateliéru restaurátora.[223] Rekonstruovaná socha doplněna o repliku původního litinového plůtku.[224] 6. listopadu 1993 byla opravená statue slavnostně znovu vysvěcena.[225] Slavnosti se zúčastnilo asi 200 lidí, včetně plzeňského biskupa Františka Radkovského. Náklady na renovaci sochy dosáhly 120 000 Kč, díky sbírkám a dotacím ale iniciátoři opravy dokázali shromáždit 194 000 Kč, přebytek se pak rozhodli použít na další podobné restaurátorské akce ve městě.[226]
V létě roku 2005 socha dočasně demontována, včetně soklu, a odvezena k rekonstrukci.[227] Opravu si vyžádal špatný technický stav kamene. Pískovec se vlivem eroze začal rozsypávat. Intenzivní restaurátorské práce zahájeny v srpnu 2005.[228] V srpnu 2005 na tuto opravu převedla městská rada 72 000 Kč ušetřených na jiné položce, v rámci změny obecního rozpočtu.[229] Od státu na tuto akci dostala obec 50 000 Kč (z Programu regenerace městských památkových rezervací).[230] Obecní rozpočet renovace sochy vyšla na 132 070 Kč.[231] Práce na obnově sochy provedl ateliér ART KODIAK z Rokycan. Restaurátorské práce vedl sochař Marcel Hron, dále Eva Fedáková a Štěpán Kučera. Povrchovou úpravu litinového ramene umístěného na soše provedl umělecký kovář Jan Buchar.[232] Ten také restauroval litinové zábradlí okolo sochy. Co se týče vlastní skulptury došlo kromě očištění od nánosů prachů a usazenin i k opravě některých dříve retušovaných partií a hlavně k novému pozlacení lemu roucha světce (dosud socha bez zlacení). Statue umístěna na nový „plint“ (podstavec, původní se nedochoval a roku 1993 neinstalován. V okolí sochy položena dlažba z žulových kostek.[233] Některé plochy bylo nutné domodelovat (například část nohy).[234]
11.2. Zaniklá Kozlerova ulice (dnes úsek Jiráskovy ulice)
Druhou komunikací, která se rozbíhala od předpolí Pražské brány, byla bývalá Kozlerova ulice, která směřovala k jihu, do prostoru dnešního Jižního předměstí. Začínala u dnešního domu čp.1/II a vedla přibližně jižním směrem až do prostoru dnešní sportovní haly čp.140/II za sokolovnou. V úseku poblíž předpolí brány byla lemována předměstskou historickou zástavbou, dál k jihu už šlo o polní cestu.
Po výstavbě železniční trati v roce 1862 byla ulice nově využívána i jako spojnice s nákladovým nádražím. Na konci 19. století byla propojena s nově založenou okružní třídou (dnes Jiráskova ulice). Na rozdíl od Jiráskovy ulice v úseku od sokolovny ke křižovatce před Plzeňskou branou, kde od konce 19. století vznikaly na dosud stavebně nevyužitých parcelách nové domy, často reprezentativního charakteru, zůstávala Kozlerova ulice měřítkově úzkou předměstskou uličkou se skromnými domky. Výjimkou byl pouze neorenesanční dům čp.1/II z přelomu 19. a 20. století, dodnes dochovaný. V 70. letech 20. století byla proto původní zástavba Kozlerovy ulice zbořena kvůli rozšiřování komunikace (budování silničního průtahu), čímž se dopravně plně propojila s Jiráskovou ulicí. Na její východní straně postavena funkcionalistická administrativní budova podniku Škoda čp.4/II, na západní straně vznikla proluka, kterou v roce 1993 dočasně zaplnil provizorní montovaný objekt supermarketu Norma. Kozlerova ulice zároveň i formálně přičleněna k Jiráskově ulici a její název zrušen (a přenesen na komunikaci na sídlišti Hrudkovanka). Podrobný popis stavebního vývoje zaniklé Kozlerovy ulice se nachází v kapitole „okružní třída“.
11.3. Růžičkova ulice
Třetí koncepční osou této části Pražského předměstí před zaniklou Pražskou branou je Růžičkova ulice. Ta fixuje historickou výpadovku z Rokycan směrem na vesnici Veselá (dnes i na Mirošov, silnice III. třídy č.11732[235]). Na jihu končí železničním podjezdem (foto z r.2004) – viz kapitola „železniční architektura“. Dál za ním už pokračuje jako Zeyerova ulice.
Trasa této silnice je pravděpodobně velmi stará a svůj původ má už před stavbou městských hradeb na přelomu 14. a 15. století. V městském půdorysu je totiž patrné, že dnešní Růžičkova ulice pokračovala dále směrem k severozápadu až na Malé náměstí. Právě jí vděčí Malé náměstí za svůj vidlicovitý tvar. Po jeho jižní straně procházela historická silnice na Mirošov až do doby, kdy stavbou hradeb tato spojnice přeťata. Cesta pak musela být zaústěna do severněji položené Pražské brány. Z jihovýchodního koutu Malého náměstí ale i pak po stovky let vybíhala až k hradbám zdánlivě nelogická slepá ulička, důkaz o dávné existenci jedné souvislé komunikační tepny.
Existuje dokonce hypotéza, že nynější Růžičkova ulice nebyla jen regionální cestou, ale že do určité doby právě tudy vedla hlavní cesta spojující Prahu s Plzní (tedy nikoliv přes Mýto a Holoubkov, ale přes Strašice a Dobřív). Jde ovšem jen o domněnku místních badatelů, která navíc je v rozporu s nejstaršími mapami. Podle nich je totiž evidentní, že spojení na Mirošov a Dobřív nevedlo z Rokycan touto trasou, nýbrž v linii dnešní Pivovarské a Příbramské ulice. Dnešní Růžičkova ulice vedla provoz jen směrem na Veselou a dál ke Spálenému Poříčí, dokonce ani vesnice Kamenný Újezd nebyla ještě v 19. století napojena na Rokycany touto silnicí.[236] Současná její role, kdy probíhá Kamenným Újezdem do Hrádku a dál, je relativně nedávného data. V prostoru před dnešním zimním stadionem se z ní sice až do výstavby náspu železniční trati odpojovala cesta, která pak skutečně vedla na Práchovnu a následně podél Padrťského potoka do Kamenného Újezdu, ale ani ta při analýze nejstarší mapy města z roku 1838 nevypadá jako významnější dopravní tah. Celá zástavba podél Růžičkovy ulice dle stavu k roku 1838 nebyla příliš rozvinuta. Šlo sice o historickou cestu, ale patrně výlučně regionálního charakteru.
11.3.1. Původní zástavba v západním úseku Růžičkovy ulice - izolované domy a jejich regulace
V úseku nejblíže městským hradbám měla Růžičkova ulice ještě do 20. století poměrně chaotický charakter s třemi „ostrovy“ izolované zástavby, mezi kterými se větvila do úzkých vedlejších ramen. Tento stav zobrazuje i katastrální mapa města z roku 1838. V době před nástupem masového automobilismu ovšem tato nepravidelnost, daná postupným neregulovaným narůstáním předměstské zástavby, nepředstavovala závadu. To se ovšem změnilo koncem 19. století, kdy do popředí vystupují zásady regulace, pravidelnosti a komunikační uměřenosti městského organismu a kdy postupně roste dopravní zátěž v předpolí Pražské brány. Autor návrhu regulačního plánu Rokycan z roku 1892 Bedřich Pek jasně říká, že: „každým způsobem musí osamělé přízemní domky Nr. 9, 112, 14, 126 (Havel, Lisalová, Somolík, Černá), které svou nahotu a bídu se všech stran na odiv staví, co možno brzy se zemí srovnány býti. Místo pro ně nechť se v regulační čáře vykáže.“[237] Když v roce 1898 povolilo obecní zastupitelstvo přenechat majiteli domu čp.1/II Hynku Steinerovi část uličního pozemku v tehdejší Nádražní ulici, kterou potřeboval pro plánovanou výstavbu nového bytového domu čp.1/II (o něm podrobněji v kapitole „okružní třída“), rozhodlo, že výnos z prodeje se použije na zřízení obecního fondu, ze kterého se měl financovat výkup „překážejících dvou chalup v té ulici“ – myšleny patrně nejexponovanější z těchto rušivých objektů tedy čp.112/II a čp.14/II.“[238]
Jihozápadní „ostrov“ byl nejmenší. Tvořil jej toliko izolovaný domek čp.9/II na parcele č.kat.206 s nepatrným okolním pozemkem. V Josefském katastru z roku 1788 je evidován na Pražském předměstí dům čp.9 coby panský špejchar Žampírka. Buď jde o omyl, nebo tehdy toto číslo popisné ještě označovalo jiný objekt, a to budovu na severní straně Růžičkovy ulice, nedaleko odtud (viz níže – Žampírky). Číslo popisné sem mohlo být přeneseno druhotně, až během 19. století. Na místě domu čp.9/II je každopádně už na mapě stabilního katastru z roku 1838 zakreslen nespalný (zděný) objekt, což by nasvědčovalo tomu, že už v té době zde byl obytný dům, možná už tehdy opatřený číslem popisným čp.9/II. Usedlost čp.9/II se tu připomíná roku 1892 v regulačním plánu města, kde se o ní mluví jako o „osamělém domku“. Už 22. srpna 1900 se obecní zastupitelstvo usneslo, aby se co nejdříve vykoupily domy čp.9/II a čp.112/II a byly z regulačních důvodů zbořeny. Dům čp.9/II pak skutečně obcí koupen na základě usnesení obecního zastupitelstva 27. října 1906 od manželů Krausových.[239] Od roku 1907 patřila parcela městu.[240] Krátce po výkupu byl asi dům čp.9/II zbořen. Roku 1910 už objekt s tímto popisným číslem v Rokycanech neexistoval.[241] V prosinci 1929 při provádění knihovních pořádků konstatováno, že dle ohlašovacího listu z roku 1925 zanikla parcela č.kat.206 (zbořeniště po bývalém domu čp.9/II) a je nutno ji převést do veřejného statku, protože bývalý dům čp.9/II byl vykoupen pro rozšíření ulice.[242]
Po demolici domu čp.9/II zbyly ještě dva ostrovy, které překážely regulačním záměrům města. Západní z nich sestával ze dvou přízemních domů čp.112/II a čp.14/II. Dům čp.112/II byl na katastrální mapě města z roku 1838 zakreslen jako spalný. Podle čísla popisného, nezapadajícího do souvislé řady, musel vzniknout dodatečnou parcelací až někdy po roce 1771, kdy se zavádělo číslování domů. Ale mohlo to být krátce poté, před koncem 18. století. Existence izolovaného domu uprostřed stále frekventovanější městské komunikace byla již od konce 19. století vnímána jako anomálie, kterou je nutno napravit. 22. srpna 1900 se obecní zastupitelstvo usneslo, aby se domy čp.112/II a nedaleký čp.9/II co nejdříve vykoupily a byly zbořeny. Zatímco v případě objektu čp.9/II bylo dosaženo dohody o výkupu a následného zboření, jednání o odkupu čp.112/II byla po dlouhou dobu bezvýsledná. Až v roce 1916, po smrti majitele, jej obec v dražbě pozůstalosti koupila za 5200 K. V únoru 1916 pak městská rada požádala zastupitelstvo o souhlas s investicí. Zastupitelé výkup schválili.[243] Podle K. Hofmana ovšem dům čp.112/II vykoupilo město až roku 1917.[244] V roce 1928 asi provedena demolice chlévu u domu čp.112/II, protože městská rada toho roku rozhodla, že ze zrušeného chlévu u čp.112/II se od 1. ledna 1928 odepíše vodné.[245]
V červnu 1929 odsouhlasilo obecní zastupitelstvo úpravu regulačního plánu z roku 1911 v oblasti východního úseku nynější Jiráskovy ulice. Proti stávajícímu plánu navržena úprava křížení s Růžičkovou ulicí (ta měla mít původně šířku 14 metrů, po rozšíření ulice u nového obecního domu čp.352/II a u hostince Koruna změněna čára tak, že určena prodloužením severního líce kancelářské budovy městských železáren). Vlastní křížení dnešní Růžičkovy a Jiráskovy ulice mělo být dle revidovaného regulačního plánu zkoseno na vzdálenost 10 metrů od průsečíku obou uličních čar (patrně tu roli hrály stále významnější ohledy na dopravní zátěž obou komunikací). Nový regulační plán proto taky předpokládal výhledovou demolici „obecní chalupy čp.112/II“ a domů čp.126/II i čp.14/II.[246] V roce 1931 navrhl občan R. Jaroš umístit na křižovatku ulic Nádražní a Železářská budovu nového českobratrského evangelického sboru. V listopadu 1931 ale městská rada deklarovala, že nelze vyhovět návrhům R. Jaroše na umístění budovy evangelického sborového domu po stránce regulační. Amatérský urbanista byl odkázán, aby se se svými návrhy obrátil na staršovstvo českobratrského sboru.[247] V prosinci 1931 pak rada konstatuje, že z důvodů uvedených městskou technickou kanceláří se nepředloží návrhy R. Jaroše na umístění českobratrského evangelického sboru na styku Nádražní (dnes úsek Jiráskovy) a Železářské ulice (dnešní Růžičkova) obecnímu zastupitelstvu.[248] To, že ale budoucnost této části města musí přinést radikální regulační a asanační zásahy, město nezpochybňovalo. Obecní finanční komise v říjnu 1932 deklarovala, že z její strany není námitek proti zboření domu čp.112/II z komunikačních a estetických důvodů.[249] Dne 17. listopadu 1932 uvádí usnesení městské rady, že před rozhodnutím o zboření domu čp.112/II se má obec pokusit vykoupit i sousední domek (tedy čp.14/II).[250] V listopadu 1932 obecní zastupitelstvo zvažuje návrh na zboření domu čp.112/II z komunikačních a okrašlovacích důvodů. Objekt stojící na rohu tehdejší Nádražní a Železářské ulice popisován jako velmi starý a sešlý. Se sousedním domkem tvořil zmíněný ostrov. Poté, co totiž v roce 1932 provedena oprava Jiráskovy ulice, město očekávalo v této části města zvýšený dopravní ruch (Jiráskova ulice se po vydláždění začala měnit na jižní dopravní obchvat historického jádra města). V domě čp.112/II tehdy byly 4 místnosti a 2 nájemníci. Městská rada doporučila schválit zboření, ale v debatě na zastupitelstvu zazněly nesouhlasné názory. Třeba Josef Brada byl pro zboření, ale až poté, co se podaří vykoupit i sousední domek pana Svobody (čp.14/II), aby se zboření provedlo společně. Jinak se podle Brady odkryje jeho zadní část a bude to ještě méně estetické. Zdeněk Bluďovský namítá, že v době bytové nouze je boření domů jen z estetických důvodů nerozumné. Starosta města Zápotočný nakonec stáhl tento bod z programu a dal městské radě pověření, aby jednala i o výkupu sousedního domu.[251] K 31.prosinci 1932 uváděn dům čp.112/II v seznamu obecních nájemních domů.[252] Dům čp.112/II každopádně ještě po dlouhou dobu z tváře Rokycan nezmizel. Zbořen až v 50. letech 20. století.[253] Jeho sousedem byl dům čp.14/II, jenž na mapě stabilního katastru veden coby spalný objekt. V lednu 1933 nepřijata městskou radou nabídka A a B. Svobodových na prodej domu čp.14/II obci k regulačním účelům.[254] I tento objekt byl ale nakonec v 50. letech vykoupen městem.
Částečně nejasné je, kdy přesně byly tyto dva domy v západním „ostrovu“ zbořeny. Podle obecní kroniky zanikly v květnu 1958.[255] Rovněž Karel Hofman tvrdí, že objekt čp.112/II demolován v roce 1958. U objektu čp.14/II dokonce Hofman uvádí, že roku 1958 byl dům vykoupen obcí a pak teprve zbořen.[256] Podle autentičtějšího dobového pramene ovšem město přikročilo k demolici domů čp.14/II a čp.112/II již na jaře roku 1956.[257] V září 1956 se uvádí, že dům čp.112/II vyjmut z majetku Domovní správy a odprodán „na bouračku“ (na stavební materiál) panu Zikmundovi z nedaleké obce Volduchy.[258] A nejprůkaznější údaj je zápis ze zasedání MNV z ledna 1957, kde se výslovně mluví o tom, že oba domy byly již zbourány.[259] V červenci 1957 na místě domů již jen hromada hlíny a kamení.[260] Někdy v srpnu 1957 pak sutiny odklizeny. Město k tomu využilo bagr podniku Vodní toky a meliorace Plzeň, který čistil nedaleké koryto Padrťského potoka a pro zvýšený stav vody nemohl být několik dnů využíván. Odklizení 510 metrů kubických trosek přišlo na 10 000 Kčs.[261] Na jejich místě naplánována parková úprava. Měla stát 130 000 Kčs.[262] V roce 1957 zadáno vyhotovení projektu, provedení úprav plánováno na rok 1958.[263] V lednu 1958 se ale ještě s úpravami nezačalo.[264] Nakonec přesunuto na rok 1959. Náklad tehdy odhadnut na 160 000 Kčs, ale ONV neposkytl tolik peněz, takže se tlačilo na snížení rozpočtu.[265] Roku 1959 také opravdu úprava realizována. Šlo o součást celkové přestavby tehdejší křižovatky U Plevna (křižovatka Pražská-Jiráskova-Růžičkova).
Třetí zbývající ostrov se nacházel dál od ústí Růžičkovy ulice. Tvořil jej přízemní dům čp.126/II. Měl podobu úzké chalupy. V jejím štítě byly dva okenní otvory a polovalba.[266] Číslo popisné nasvědčuje na vznik někdy ve 20. nebo 30. letech 19. století, kdy populační růst vedl k takovýmto živelným vestavbám nových domků do stávající struktury předměstí. Na císařském otisku katastrální mapy města z roku 1838 již evidován jako „nespalný“ (celozděný) objekt. Roku 1927 jej odkoupila obec.[267] Dne 8. července 1927 městská rada rozhodla, že městské železárny budou požádány, aby koupily dům čp.126/II nebo obci přispěly na výkup.[268] V září 1927 o možném odkupu jednalo městské zastupitelstvo. Jan a Terezie Kouckých totiž nabídli městu koupi domu čp.126/II za 65 000 Kč a pak cenu snížili na 56 000 Kč. Konstatováno, že dům stojí v regulaci a bude stejně muset být v budoucnosti zbořen pro rozšíření tehdejší Železářské ulice a prostranství před městskými železárnami. Obec požádala městské železárny, aby na koupi domu přispěly. Demolice se ovšem zatím neplánovala. Naopak, dle představ obce by se mohly obytné místnosti v domě upravit na byty. Předpokládalo se ovšem okamžité zboření chléva. V domě se podle předběžných plánů mohly zřídit 4 obytné místnosti.[269] 20. července 1927 městská rada souhlasila s odkupem. Dům čp.126/II se měl koupit z regulačních důvodů, a to za 56 000 Kč + poplatky. 50 000 Kč z toho měly uhradit městské železárny zvýšeným odvodem do rozpočtu obce.[270] 23. září 1927 záměr schválili i zastupitelé.[271] V listopadu 1927, při opožděném projednávání obecního rozpočtu na rok 1927, pak stanoveno, že na úhradu potřeb mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se použije zbytek nerealizovaných výpůjček. Mimo jiné i 50 000 Kč původně poskytnutých městskými železárnami jako příspěvek na koupi čp.126/II.[272] V prosinci 1927 pak městská rada určila, že zjara 1928 se rozhodne o zboření stáje u domu čp.126/II.[273] Při revizi regulačního plánu v této části města v červnu 1929 opět konstatováno, že dům čp.126/II se výhledově musí zbořit (viz výše).[274] V dubnu 1930 rozhodla městská rada, že zboření stodůlky v čp.126/II se odkládá pro nedostatek financí na rozpočet na rok 1931.[275] V říjnu 1930 pak dle dobrozdání městských železáren rozhodla městská rada, že obec zatím nezboří dům čp.126/II.[276] V červenci 1931 pak dokonce městskou radou vyzvány městské železárny, aby na svůj náklad nechaly obílit dům čp.126/II.[277] Na druhou stranu, když v roce 1931 jeden z nájemníků v čp.126/II požádal o provedení stavebních úprav vedoucích k rozšíření bytu, reagovala městská rada s tím, že dům čp.126/II je určen ke zboření a město navíc nemá peníze na to, aby vyhovělo žádosti.[278] K 31.prosinci 1932 uváděn dům čp.126/II v seznamu obecních nájemních domů.[279] Dům ještě zobrazen na mapě města z roku 1968, stál ještě při odhalování nedalekého pomníku komunistům z městské válcovny roku 1979 (foto z r.1979). Zbořen někdy později.
11.3.2. Původní zástavba v Lázeňské ulici
Na severní straně Růžičkovy ulice stály domy čp.15/II a čp.157/II (viz výše v popisu původní zástavby v bloku u bývalých lázní). Za nimi z Růžičkovy ulice vybíhala (a vlastně stále vybíhá) k severovýchodu Lázeňská ulice, krátká spojnice s nábřežím Padrťského potoka. Její západní strana tvořená památkově chráněným domem čp.13/II a zadní stranou objektu městských lázní (oba objekty popsány vpředu) zanikla bez výjimky v 80. letech 20. století a její místo zaujala nová silnice k mostu přes Padrťský potok. Lázeňská ulice je dnes jen rozšířeným chodníkem probíhajícím vedle vyvýšeného tělesa této nové silnice. Zbyla tak jen zástavba východní strany, byť i ona dochována torzovitě.
Dodnes tu zbyl vlastně jediný dům, a to patrový objekt čp.8/II, umístěný na bývalém Mlýnském náhonu. Už v roce 1600 se zde připomíná Trapičovský mlýn (později „Hořejší mlýn“).[280] Roku 1784 vyhořel při požáru Rokycan.[281] Podle Josefského katastru z roku 1788 se dům čp.8/II nazývá „dominikální zakoupený mlýn“.[282] Na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 je objekt zakreslen jako rozsáhlý soubor zděných (nespalných) budov. V 19. století se tu připomíná „Sirgmühle“, neboli „mlýn o dvou složeních s pilou“.[283] Roku 1889 rozšířena pekárna při mlýnu, podle projektu Hynka Šmolíka.[284] Svoji současnou podobu získal objekt díky přestavbám na počátku 20. století. Nejprve v roce 1905 přestavěny konírny (klenby do travers), postavena lakýrnická dílna. Za domem tehdy postavena truhlářská dílna a vlevo za pilou strojovna. Projekt přestavby je dílem Bohuslava Ryšavého.[285] Po přestavbě na počátku 20. století získal dům čp.8/II osobitou podobu, kdy do jinak ploché fasády vsazeny okenní rámy s bohatým secesním vykrajováním (foto z r.2003). Do Lázeňské ulice je objekt orientován, užší, tříosou fasádou s valbovou střechou. Bohužel při opravě fasády počátkem 21. století byl secesní dekor v šambránách odstraněn. Roku 1907 podle plánů Štěpána Wolfa rozšířena truhlářská dílna nad Mlýnským náhonem.[286] Tyto zásadní úpravy původního mlýna už souvisely s proměnou areálu na truhlářskou s nábytkářskou továrnu. Roku 1905 koupili dům podnikatelé Antonín Pikolon a Karel Bastl. Přikoupili i vodní práva ze zbořeného mlýna čp.18/II (stál nedaleko, v Pražské ulici, v místech městských lázní, viz výše).[287] Podnik totiž využíval energii Mlýnského náhonu, který jím protékal, a přikoupení vodních práv posilovalo jeho pozici. Byla tu turbína s výkonem 25 koňských sil.[288] V roce 1907 už zde pracovalo 25 dělníků, 2 řezbáři, 1 pilař, 5 lakýrníků, 7 malířů a 3 pomocní dělníci: celkem 43 lidí.[289] Roku 1911 Karel Bastl se společného podniku vystoupil (v domě čp.17/I v ulici Míru si zřídil vlastní firmu), dům čp.8/II pak zůstal v rukou Pikolonů.[290] Roku 1922 přistavěna budova pro umístění parní lokomobily.[291] V květnu 1930 vydala městská rada stavební povolení pro E. Pikolonovou na adaptaci skladiště v čp.8/II na obytné účely. Podmínkou povolení bylo, že soused z čp.164/II bude souhlasit se svedením okapu do svého dvora.[292] Obývací a užívací povolení pro E. Pikolonovou na obytné místnosti zřízené v adaptovaném skladišti vydáno v květnu 1932.[293]
Ve vnitrobloku za domem čp.8/II je schován objekt čp.629/II. Vznikl roku 1910 podle plánů Štěpána Wolfa jako novostavba na dosud nevyužitém pozemku.[294] Šlo o nádvorní stavení přiléhající k usedlosti čp.8/II v Lázeňské ulici, která patřila rodině Pikolonů.[295] Popisné číslo získal až dodatečně, za Protektorátu, kdy byla tendence označovat samostatnými čísly i součásti domů. A stojí tu také domek čp.610/II. I on získal své číslo popisné až ve 40. letech 20. století a i on byl součástí usedlosti čp.8/II. Teprve později se tyto mladší domky majetkově oddělily od mateřského čp.8/II.
Severně od domu protékal Mlýnský náhon, Lázeňská ulice přes něj vedla po malém mostě. Jedno křídlo budovy dokonce stálo přímo nad náhonem. Na konci 19. století tehdejší majitel Bartoloměj Houdek (majitelem od roku 1887) zřídil na Mlýnském náhonu u domu, sádky na ryby.[296] Koryto náhonu se zde udrželo i po roce 1976, kdy tudy přestala téci voda (foto z r.1990). Roku 2002 pak i toto torzo koryta zavezeno a trakt domu čp.8/II, situovaný nad náhonem, tehdy zbořen (foto z r.2002, foto z r.2002). V srpnu 2004 schválilo zastupitelstvo prodej této parcely nad zasypaným náhonem do soukromého vlastnictví (Tomáš Královec, Miroslav Spousta, Jana Straková) za 22 800 Kč s tím, že na pozemek zřízeno věcné břemeno (majitel musí umožnit přístup k případné opravě a údržbě kanalizační roury, kterou pod zemí vede zrušený náhon.[297] Dne 25.listopadu 2014 byl v prostoru nad zrušeným náhonem, tedy na severní straně domu čp.8/II dokončen nový dům čp.1302/II.[298] Jde o malý rodinný dům s obytným podkrovím v 1. patře a sedlovou střechou, přimyká se v jistém odstupu od ulice k historickému domu čp.8/II.
Po radikálních asanačních zásazích před rokem 1989 je Lázeňská ulice jen torzem původní zástavby. Jakýmsi zpola vymazaným a přepsaným záznamem v kronice stavebních dějin města. I tento fragment, myšlen komplex bývalého mlýna čp.8/II, je ale zajímavý cenný jako připomínka protoindustriální minulosti. Existence kapacitní a na vyvýšené niveletě probíhající přeložky nové silnice od Pražského mostu je neodstranitelným faktem. Žádný návrat k venkovské idyle, jakou tato ulice vyzařovala dříve, se už konat nebude. Ale prostor pro korekce zde je. Zejména by bylo zapotřebí zastavět (a to nikoliv nějakým přízemním poddimenzovaným objektem) rohovou parcelu u křižovatky s Růžičkovou ulicí, kde do počátku 90. let stával hostinec Plevno (viz níže).
11.3.3. Technický vývoj Lázeňské ulice a vývoj jejího pojmenování
V listopadu 1967 se Městský národní výbor zmiňuje o tom, že podnik Restaurace by měl výhledově provést vyasfaltování Lázeňské ulice (šlo o aplikaci dobově propagovaného modelu kofinancování „sdružování finančních prostředků“, kdy se místní podniky podílejí na komunálních investicích.[299] Podobný plán MěstNV nastiňuje v prosinci 1969 (úprava cesty od Plevna dolů). Mělo jít o akci na počest 25. výročí osvobození.[300]
Na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1838 je ulice uváděna pod názvem Poritschergasse, tedy ulice Poříční nebo Na Poříčí.[301] Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 není označená jménem. Označení chybí i mapě z roku 1907. Až počátkem 30. let 20. století, kdy v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství,[302] a na 4. ledna 1935 svolalo poradu na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla komplexní změny v uličních názvech, bylo navrženo komunikaci na pozemku č.kat.2765/4 odbočující z Železářské ulice od Plevna k pile firmy Pikolon nazvat Lázeňská ulice. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[303] Od té doby se již toho pojmenování neměnilo.
11.3.4. Zaniklý hostinec Plevno a okolí
Na nároží Růžičkovy a Lázeňské ulice stál dům čp.174/II, známý předchozím generacím jako hostinec Plevno nebo prostě jen Plevno. Postavili ho v 70. letech 19. století manželé Veselých a ti zde pronajímali hospodu v přízemí (včetně zahradního posezení).[304] Šlo o stavbu na pravidelné nové regulační čáře, v pozdně klasicistním slohu se sedlovou střechou. Do Růžičkovy ulice hledělo pětiosé průčelí.[305] Jméno získal hostinec po 1. světové válce a dali mu ho místní legionáři, kteří ve válce bojovali na straně Dohody v 1. jihoslovanské divizi, která byla nasazena v Dobrudži a severním Bulharsku, tedy i u tamního města Plevno (Pleven). Po válce používali legionáři tento hostinec jako svoji spolkovou místnost.[306] Jedním z nájemců hospody byl i Rudolf Linhart, muž, který údajně přežil zkázu Titaniku v roce 1912.[307] Ovšem v seznamu pasažérů i posádky potopené lodi jeho jméno nefiguruje.[308] Šlo tak patrně jen o osobní legendu, která se v oné době bez možnosti rychlého ověření informací etablovala jako pravdivá historka. V roce 1893 přestavěn komín domu čp.174/II.[309] V červnu 1933 získal ing. František Veselý od městské rady stavební povolení na zřízení klozetů a pisoárů v čp.174/II.[310] Užívací povolení pro ing. Františka Veselého na adaptaci v čp.174/II vydáno v září 1933.[311] Hospoda tu fungovala až do roku 1959.[312] V prosinci 1959 se ohlašuje, že tento podnik bude brzy uzavřen.[313] V únoru 1961 zahájena adaptace Plevna na výrobnu polotovarů pro potřeby podniku Restaurace a jídelny.[314] Přestavba dokončena roku 1962.[315] Přišla na 400 000 Kčs.[316] V prosinci 1969 plánuje MěstNV, že by podnik Restaurace mohl k nadcházejícímu 25. výročí osvobození provést výstavbu parkoviště před objektem Plevna.[317]
V 2. polovině 80. let 20. století (přesněji 3. dubna 1986[318]) se výrobna polotovarů přestěhovala do nového objektu čp.912/III v Litohlavské ulici, viz kapitola „Plzeňské předměstí“. Plevno ztratilo definitivně svoji funkci a začalo rychle chátrat. V březnu 1990 ještě budova Plevna stála, ale ze střechy již byly sejmuty tašky.[319] Nedlouho poté provedena demolice objektu. O něco později zbořena i stodola severně od něj. Na tomto místě pak trasována výše popsaná přeložka komunikace směrem k novému mostu přes Padrťský potok. Zbylá část parcely na rohu Lázeňské ulice zůstala do současnosti nezastavěna a stala se z ní rozpačitá proluka s trávníkem. Zánik domu čp.174/II tak potvrdil neblahý rokycanský trend, kdy mizí původní bloková zástavba a je nahrazovaná rozvolněným stylem zástavby, sídlištního stylu, s velkými mezerami mezi jednotlivými stavbami. Tato rohová parcela by přitom zasluhovala dostavbu. Vzhledem k malé rozloze a exponované poloze jde o výzvu pro atypické architektonické řešení. Nároží by mělo být urbanizováno a zdůrazněno hmotově výraznější atypickou stavbou (ideálně dvoupatrovou). Možné by bylo také do novostavby zahrnout i sousední hmotově podměrečný přízemní dům čp.164/II (viz níže). Současný trávník a proluka jsou každopádně nedůstojné tak významné městské křižovatky a jen zdůrazňují necitlivost, s jakou byla skrz historický organismus města vedena nová komunikace. Zároveň by šlo o jeden z kroků, kterými bude rehabilitován celý prostor v předpolí bývalé Pražské brány, rozrušený demolicemi a výstavbou nového mostu a silnice do podoby amorfní periferie (viz výše).
Jisté náběhy k stavebnímu využití pozemku se objevily počátkem 21. století. 20. dubna 2005 požádal Vladimír Haas město o odprodej části této rohové parcely č.kat.3913 s tím, že po sloučení s přilehlým pozemkem č.kat.3912 by na tomto nároží realizoval výstavbu prodejny nábytku. Se záměrem vyslovila předběžný souhlas městská architektka i městská rada[320] (ta ovšem požadovala zachovat vjezdovou cestu v severní části pozemku), stejně jako zastupitelstvo.[321] Dne 11. července 2005 uložila rada města odboru rozvoje města prověřit záměr prodeje parcely č.kat.3913 z hlediska vlivu na okolní pozemky a plánované trasy cyklostezky. 9. srpna 2005 pak prodej č.kat.3913 schválilo městské zastupitelstvo s tím, že z prodeje bude vyloučena vjezdová cesta v severní části pozemku (oddělena jako č.kat.3912/2. Toto řešení doporučila městská architektka při kontrole na místě, kdy zjištěno, že tato cesta obsluhuje i sousední domy čp.164/II (jeho majitelka proti záměrům pana Haase protestovala) a dále dům čp.610/II (vlastník Marie Fišerová). Jenže, když město takto omezilo pozemek nabízený ke koupi, Haas ztratil zájem. 6. března 2006 se obrátil na městský úřad s tím, že jeho plány není možné realizovat. Nabídl alternativní řešení, objekt čp.164/II hodlá vykoupit a spojit s jeho stávající nemovitostí. Do druhého dotčeného domu navrhl zřídit nový vjezd z druhé strany. Znovu tedy požádal o odprodej celé parcely. 5. června 2006 o záležitosti jednala městská rada s tím, že měla revokovat předchozí rozhodnutí.[322] To se také stalo a rada revokaci doporučila i zastupitelstvu, které o záležitosti jednalo 11. července 2006.[323] Žádná novostavba tu ale realizována nebyla. Polovina pozemku blíže silnici zůstává v obecním majetku, druhá polovina patří V. Haasovi. V jakémkoliv budoucím řešení zástavby tohoto pozemku je každopádně nutné trvat na minimálně jednopatrové (ideálně dvoupatrové) úrovni zástavby a na kompaktním městském domu (ne nutně obytném), nikoliv nějakém přízemním komerčním objektu.
Vedle Plevna se dodnes dochoval přízemní dům čp.164/II. Připomíná se poprvé roku 1874.[324] V dubnu 1921 posuzovalo obecní zastupitelstvo vyjádření k žádosti Jaroslava Štorkána o koncesi na čepování vína a likérů v čp.164/II. Městská rada dodala nesouhlasné stanovisko protože: „vzmáhá se požívání alkoholických nápojů, zejména likérů“. Žádost proto nenalezla u zastupitelů souhlas.[325] Dům čp.164/II svými proporcemi neodpovídá významu frekventované městské třídy a nedaleké křižovatky. Město by mělo podpořit jakýkoliv budoucí záměr jeho přestavby a zvýšení, opět ideálně do úrovně dvou pater. Uliční frontu vedle tohoto domu ještě doplňuje nevýrazný přízemní objekt prodejny nábytku čp.1130/II. Objekt už tu stál dříve (minimálně od počátku 60. let 20. století[326]) a sloužil jako sklad pro podnik Restaurace a jídelny Rokycany.[327] Po roce 1989 odkoupen soukromým majitelem, od listopadu 1997 zde zřízena prodejna bytových doplňků.[328] Budova byla tehdy také opravena, stále ale jde o pouhý přístavek bez větších architektonických ambic. I tady by město mělo podpořit případnou nástavbu. 1. září 1999 bylo objektu přiděleno samostatné číslo popisné.
11.3.5. Bytový dům čp.9/II
Vedle přízemních, poddimenzovaných objektů čp.164/II a čp.1130/II se na východní straně Růžičkovy ulice směrem z města nachází větší dvoupatrový činžovní dům čp.9/II. Vyrostl zde na místě staršího špejcharu u Žampírek čp.9/II (viz níže). Počátkem 20. století je ještě tento pozemek prázdný. Teprve později tu vyrostl dvoupatrový činžovní dům čp.9/II (foto z r.2003) zcela bez vazby na původní zástavbu. Kdy přesně byl postaven, není jasné. Až do roku 1981 ale na jedné boční stěně domu byl nápis: „Jaroslav Štorkán výčep vína a rumu, moravské uzeniny.“ Na druhé stěně pak nápis: „Založeno 1910. Obchodní dům koloniálním zbožím. Káva, čaj, lihoviny. Sklad české a slovenské mouky.“[329] V roce 1910 ovšem tento dům rodině Štorkánových ještě nepatřil (ta jej koupila až roku 1923[330]), letopočet tak možná odkazuje spíše na historii firmy nikoliv domu. Ovšem na druhou stranu katastrální mapa evidenční z konce 19. století, která obsahuje i dodatečné zákresy až do počátku 20. století, obsahuje už druhotný zákres tohoto domu.[331] To by nasvědčovalo tomu, že skutečně vznikl okolo roku 1910. Dům už každopádně stál na počátku 20. let 20. století, protože je zachycen na letecké fotografii města z roku 1924. Nasvědčovala by tomu i stížnost, kterou na zasedání obecního zastupitelstva v dubnu 1924 přednesl Josef Dobromysl. V tehdejší Železářské ulici je podle něj hromada země po stavbě pana Štorkána, na níž naházeny střepy a zanáší se tím kanalizace.[332] V dubnu 1930 městská rada vydala stavební povolení pro J. Štorkána na vjezdová vrata do čp.9/II ze soukromého obecního pozemku, což povoleno do odvolání.[333] V květnu 1931 městská rada vydala stavební povolení pro J. Štorkána na prádelnu a kolničky v čp.9/II.[334]
Koncem 30. let se plánovalo, že vedle domu čp.9/II (patrně na jeho severní straně, kde dnes stojí výše popsaný přízemní objekt čp.1130/II) bude provedena výstavba dalšího činžáku. Při jednání o obecním rozpočtu na rok 1940 se obecní komise pro správu městských železáren 27. listopadu 1939 usnesla postavit na prostranství vedle domu čp.9/II třípatrový činžovní dům s malými byty pro zaměstnance městských železáren a doporučila obecnímu zastupitelstvu vložit do rozpočtu 600 000 K na tento účel. Záměr schválen. Z plánů ale sešlo, zejména pro postupné umlčení stavebního ruchu v průběhu 2. světové války.
Roku 1962 přešel dosud soukromý dům čp. 9/II do majetku Domovní správy, i v současnosti zůstává v majetku města.[335] V 80. letech 20. století proběhla jeho rekonstrukce. V říjnu 1979 se poprvé zmiňuje, že OOBH potřebuje kvůli chystané rekonstrukci uvolnit objekt čp.9/II s 9 byty.[336] Dle informací z června 1980 plánováno zahájení rekonstrukce na rok 1981. Bylo kvůli tomu nutno vyklidit klubovnu SSM.[337] V 7. pětiletce (1981-85) se právě rekonstrukce starého bytového fondu měla stát jednou z nových forem, jak získávat nové bytové jednotky. Dle harmonogramu z února 1981 měla být v roce 1981 zahájena modernizace hned 4 domů v Růžičkově ulici, z nichž mělo být vystěhováno 21 rodin, přičemž jeden dům měl být vyklizen už do 30. června 1981.[338] Jako první na řadu přišel čp.9/II. Rekonstrukce zahájena roku 1981,[339] s plánovaným dokončením roku 1983.[340] V prosinci 1981 uváděno, že s modernizací domu v Růžičkově ulici se už začalo.[341] V listopadu 1982 už do plánu na rok 1983 zařazeno předání nově rekonstruovaných bytů v tomto domě.[342] V prosinci 1983 uváděno, že se dokončuje modernizace prvního z bytových domů v Růžičkově ulici.[343] V roce 1983 investováno do modernizace domu v Růžičkově ulici 1392 000 Kčs (oproti plánu, který počítal s výdaji 1 495 000 Kčs).[344] V lednu 1983 zde předáno do užívání 9 modernizovaných bytů I. kategorie[345] (místo původních nevyhovujících bytů IV. kategorie[346]). Z nich 3 byty o velikosti 1+2, 3 byty 1+1 a 3 garsonky.[347] Ještě na 14. plenárním zasedání Městského národního výboru v roce 1983 se sice mluví o tom, že modernizace bytů v Růžičkově ulici stále pokračuje, ale patrně šlo jen o nějaké dokončovací práce.[348] Akci prováděl Okresní stavební podnik Rokycany s rozpočtovými náklady 1 000 000 Kčs.[349] Současně s modernizací vlastních bytů provedl ještě bytový podnik některé vnější úpravy objektu, například novou krytinu střechy a nový vnější plášť fasády.[350] Z architektonického hlediska šlo v případě rekonstrukce domu čp.9/II o úpadkové stavitelství normalizační éry. Objekt získal typizované „sídlištní“ stavební prvky jako velkoplošná okna, nebo plechovou střechu. Před rokem 2015 byl dům znovu důkladně opraven, tentokrát již vkusněji. Došlo k výměně oken, na střechu položena tašková krytina a uliční parter byl obložen keramickými dlaždicemi.
11.3.5. Žampírky (špejchar, kasárny a činžovní dům čp.150/II)
Východně odtud se rozkládal rozlehlý areál usedlosti Žampírky. Toto poněkud záhadné jméno vzniklo zkomolenou výslovností jména švédského důstojníka Jeana Pyr de Pyrice („Žampíra“), který se usídlil v Rokycanech za Třicetileté války.[351] Podle Jana Hučky sem Pyric přišel spolu se švédským vojskem roku 1639.[352] Pyricovi se v Rokycanech dařilo, ve válečné době koupil levně mnoho městských domů a polností. Tento zbohatlík pak půjčoval peníze na vysoký úrok. Jedním z jeho domů byla i usedlost čp.9/II s rozsáhlým dvorem.[353] Po 14 letech své rokycanské kariéry zemřel bez potomků. O jeho majetek se pak neúspěšně ucházeli jeho švédští příbuzní, ale roku 1659 královská komora rozhodla o předání jeho majetku městu Rokycany.[354]
Původním Žampírovým obytným domem zde byl dům čp.9/II. Ten roku 1784 vyhořel při požáru Rokycan.[355] Josefský katastr (soupis domů) z r. 1788 jej uvádí jako „panský špejchar Žampírka“.[356] Šlo o přízemní stavbu.[357] Na mapě z roku 1838 zaevidována jako spalný objekt, tedy převážně dřevěný. Není ale jisté, zda v té době už nebylo číslo popisné čp.9/II přesunuto na jiný domek, který stával při ústí Růžičkovy ulice do dnešní Jiráskovy ulice (viz výše).
Hlavním objektem Žampírek byl špejchar, později označený číslem popisným čp.150/II. Jeho mohutná podlouhlá stavba, vybíhají kolmo od nynější Růžičkovy ulice až na okraj vyvýšené terasy nad Padrťským potokem, byla dlouhou dobu dominantou Rokycan. Vidíme ji na kresbě města od J. Venuta z roku 1817 i na Schönbergerově vedutě města z roku 1830 (byť na ní je poněkud přehnána jeho výška, opravdu nešlo o třípatrový objekt) i na dobových pohlednicích z 2. poloviny 19. století (foto z konce 19. století, foto z konce 19. století). V roce 1827 popisován v městských listinách jako kamenná stavba, z klenutým přízemím a s prejzovou střechou.[358] Objekt úmyslně postaven v duchu tehdejších protipožárních předpisů. I proto šlo o stavbu poměrně robustní a celozděnou.[359] Roku 1838 zakreslen na mapě stabilního katastru jako „nespalný“, tedy kamenný, objekt. V roce 1843 předložen ke schválení rozpočet na některé nutné opravy sýpky „Na Žampírce“. Přízemí bylo celé klenuté a sloužilo jako kvelb na litinu pro šichtovní úřad. V horní části budovy se uchovávalo vrchnostenské obilí.[360] Zásadní přestavba přišla ale o 30 let později. Roku 1873 adaptován starobylý špejchar Žampírky na kasárny podle projektu Antona Hartmanna a Jana Šmause.[361] Tato investice přišla město na 9303 zlatých a 33 krejcarů.[362] Někdy mezi roky 1873-79 přestavba kasáren pokračovala s náklady 6 311 zlatých a 27 krejcarů.[363] Vedení města v té době usilovalo, z prestižních i z ekonomických důvodů, o trvalé udržení vojenské posádky v Rokycanech a 14. února 1885 se proto zastupitelstvo usneslo, že na náklad obce zajistí v Rokycanech ubytování jedné vojenské divize. Kromě vlastních kasáren v Žampírkách rozhodlo 21. března 1885 zastupitelstvo o stavbě konírny (ta vyrostla naproti špejcharu Žampírky, jižně od Růžičkovy ulice[364]) a o koupi dalších pozemků pro jízdárny a cvičiště.[365] Celá oblast podél dnešní Růžičkovy ulice se na čas podřídila vojenským potřebám. Na tyto účely si město vzalo půjčku 40 000 zlatých, která měla být uhrazena z ročních plateb nájemného vojenským erárem. Ještě před koncem roku 1885, po skončení podzimních manévrů, byly kasárny dobudovány a připraveny přijmout posádku.[366] Jízdárna, ohrazená plocha vysypaná tříslem, se nacházela jižně od Růžičkovy ulice, v místech jižně od dnešního domu čp.4/II (bývalá administrativní budova podniku Škoda Rokycany).[367] Cvičiště posléze vyrostlo na volných parcelách u náspu železniční trati (na místě dnešního zimního stadionu a sportovní haly). Další cvičiště zřízeno mezi Borkem a Svojkovicemi na úpatí Žďáru.[368] Pod Kotlem jižně od města fungovala prachárna, zrušená začátkem 20. století.[369] Investiční vstřícnost se vyplatila, od podzimu roku 1885 v Rokycanech umístěna 16. těžká dělostřelecká divize.[370] Později vystřídána 5. divizí a 22.divizí.[371] Roku 1896 nicméně vojenská posádka přeložena z Rokycan do Plzně. 8. srpna 1896 se konalo rozloučení s vojáky.[372]
Areál Žampírek osiřel, nastal čas pro zásadní změnu jeho využití. Koncem 19. století na jižní straně Růžičkovy ulice založeny městské železárny. Původní budova kasáren ve špejcharu Žampírky čp.150/II adaptována roku 1892 na dělnické byty.[373] Nejprve jako ubytovna pro svobodné dělníky, později zde bydlely celé rodiny.[374] Při zachování větší části původní půdorysné dispozice a patrového zdiva vzniklo podlouhlé stavení s malými byty, které bez větších změn přetrvalo až do konce 20. století. V prosinci 1929 při projednávání knihovních pořádků konstatovalo obecní zastupitelstvo, že dle ohlašovacího listu z roku 1926 má být zahrada č.kat.213 o ploše 882 čtverečních metrů zapsána do veřejného statku. Šlo o prostranství před domem čp.150/II, které se výhledově mělo stát součástí nové ulice zamýšlené na spojnici Růžičkovy ulice a nábřeží Padrťského potoka. Zatím ale navrženo ponechat v soukromém majetku obce, protože zřízení nové ulice nebylo otázkou blízké budoucnosti.[375] Tato nová ulice skutečně nikdy nevznikla. Dále rozhodnuto, že nedaleký pozemek č.kat.2765/5 má zaniknout do č.kat.3013. Šlo patrně o zbytek bývalé cesty, která vedla podél mlýnského náhonu) a již nesloužila k veřejnému užívání. Do soukromého majetku obce přešel zároveň i pozemek č.kat.2765/6 (zbytek veřejné cesty u mlýnského náhonu za čp.150/II).[376] Takřka po celé 20. století sloužily bývalé kasárny čp.150/II jako nájemní byty, ale po celou éru poválečnou éru neprošly prakticky žádnou větší opravou. Pouze v polovině 50. let 20. století provedena na domě čp.150/II (i na nádvorním objektu) výměna schodů a oken. Na rok 1957 pak město plánovalo plynofikaci obou domů a výstavbu nových kůlen na dvorku.[377] Na rok 1969 Domovní správa zase plánuje opravu a výměnu oken v čp.150/II i čp.646/II.[378] Akce byla v plánu oprav do roku 1970.[379]
Žampírky zůstaly autentickým a zajímavým dokladem úrovně proletářského bydlení z počátku 20. století, ale postupně se měnily v chudinský slum, obydlený romskými rodinami. V říjnu 1979 se MěstNV zmiňuje, že OOBH potřebuje kvůli chystané rekonstrukci uvolnit objekt čp.646/II s 9 byty a čp.150/II s 8 byty.[380] Asi se ale nic nezměnilo, neboť v říjnu 1985 uváděno, že pro zbytek roku 1985 a rok 1986 bude lidem z tohoto objektu nutno přidělit 8 náhradních bytů a dalších 8 pro lidi z čp.646/II, který k němu přiléhal na zadní části.[381] V říjnu 1985 rovněž plénum MěstNV uložilo vedoucímu odboru místního bytového hospodářství, dopravy a obchodu do 31. března 1987 zajistit uvolnění čp.150/II a čp.646/II.[382] V únoru 1986 ale stále zbývá přidělit 8+8 náhradních bytů.[383] Podle jiných údajů z roku 1986 trvá urychlená potřeba najít náhradní ubytování, a to pro 6 domácností z čp.150/II a 8 z čp.646/II. Zároveň uváděno, že Žampírky jsou v stávajícím stavu nevyhovující pro obývání.[384] Další pramen z roku 1986 hovoří o potřebě 14 náhradních bytů. Plénum tehdy zároveň uložilo vedoucímu odboru místního hospodaření a obchodu do 31. prosince 1988 zajistit uvolnění domů čp.150/II a čp.646/II.[385] V říjnu 1987 plénum MěstNV uložilo vedoucímu odboru MBHDO zajistit uvolnění čp.150/II a čp.646/II.[386] Roku 1988 pak v domech čp.150/II a 646/II z bezpečnostních důvodů odpojen přívod plynu a obyvatelům doporučeno instalovat propanbutanové vařiče.[387] V říjnu 1988 už zastaven přívod plynu, rodiny používají propanbutanové láhve. Zároveň se uvádí, že v poslední době se jednalo, zda na domy čp.150/II a čp.646/II vyhlásit havarijní stav. MěstNV by ale musel v takovém okamžitě najít 11 náhradních bytů, v objektu.[388]
V roce 1989 pak odbor výstavby MěstNV nařídil do 15. září téhož roku vyklidit zbylé byty v domě čp.150/II (1 byt) a v čp.646/II (7 bytů).[389] Městský národní výbor najednou musel hledat náhradní ubytování pro dalších 8 rodin. Požádal proto plánovací obor Krajského národního výboru v Plzni, aby povolil umístit tyto lidi do bytů budovaných pro ministerstvo národní obrany (tedy pro potřeby ubytování důstojnického sboru zdejší vojenské posádky) a určených k nastěhování v roce 1990. Šlo o byty na dokončovaném sídlišti Pod Kostelem. Krajský národní výbor to ale zamítl.[390] Polozbořené domy čp.150/II a 646/II tak zůstaly obydleny ještě do roku 1990.[391] Vystěhovávání probíhalo jen postupně od roku 1989. Ještě v září 1990 plénum MěstNV vedoucímu odboru MBHDO uložilo zajistit vyklizení čp.646/II (na základě předchozí výzvy rady MěstNV z 11. září 1990. Stále tu ještě trvala nutnost najít 4 náhradní byty pro místní usedlíky.[392] Teprve roku 1991 proběhla demolice Žampírek (čp.150/II i čp.646/II).[393] Parcela po zbořeném objektu srovnána se zemí a na následujících více než 10 let tu vyrůstal plevel a chodily si sem hrát děti ze sousedních domů. Demolice Žampírek byla sice pochopitelná vzhledem k pokročilé zchátralosti budovy. Přesto šlo o značnou historickou ztrátu a rozhodnutí o zboření mělo být učiněno s hlubším rozmyslem.
Podél domu vybíhala směrem k nábřeží Padrťského potoka krátká ulička. 7. září 1953 ji rada Místního národního výboru pojmenovala na ulici Žampírky.[394] Dům čp.150/II byl v ní prakticky jedinou stavbou. Ulice zanikla po jeho demolici po roce 1990 a v roce 2003 byla její původní trasa přervána výstavbou nových činžovních domů čp.1169-1170/II (viz následující pasáž).
11.3.6. Činžovní domy čp.1169/II a čp.1170/II z roku 2003
Obecní dvojdům čp.1169-1170/II vyrostl počátkem 21. století na místě demolovaného objektu bývalých Žampírek čp.150/II. V roce 2000 se město rozhodlo obnovit výstavbu obecních nájemních bytů, která se po roce 1989 v Rokycanech prakticky zastavila. Pro nové bytové domy zvolena tato proluka v Růžičkově ulici na místě starých Žampírek. Původní představa spočívala ve výstavbě bytového domu v partnerství obce a soukromé firmy. Počátkem roku 2000 městské zastupitelstvo souhlasilo se založením Nájemního družstva se zakládajícími členy městem Rokycany a firmou VAREMIKA, a.s. z Prahy. Toto družstvo mělo na 20 let od kolaudace chystaných domů získat do pronájmu pozemky č.kat.405/1, č.kat.405/2 a č.kat.3013 za symbolickou 1 Kč ročně. Městské radě zároveň uloženo sestavit tým s účastí právníků a lidí ze společnosti Varemika za účelem zpracování stanov družstva, smlouvy o sdružení prostředků a spolupráci při výstavbě domů.[395] V říjnu 2000 ovšem zastupitelé tento původní plán revokovali. Místo toho vzali na vědomí záměr realizovat výstavbu bytových domů v Růžičkově ulici s využitím státní dotace, prostředků města a s finanční spoluúčastí budoucích nájemníků, tedy bez podílu soukromého sektoru. Město mělo zajistit projektovou dokumentaci a vybrat stavební firmu.[396] V roce 2002 probíhal na místě budoucích činžovních domů archeologický výzkum. Prováděl ho Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek.[397] V únoru 2002 zastupitelé odsouhlasili postup financování výstavby těchto domů. Investorem a majitelem mělo být město. Stavbu mělo hradit město ze svých prostředků města z Fondu rozvoje bydlení, dále ze státní dotace ze Státního fondu rozvoje bydlení a z prostředků družstva budoucích nájemníků.[398] V dubnu 2002 pak zastupitelstvo rozhodlo o podání žádosti o dotaci v rámci programu podpory výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury pro rok 2002 i na tuto akci, a to ve výši 1 920 000 Kč.[399] Z původních 56 zájemců o zdejší byty jich ovšem zbyla jen část.[400] Projekt totiž vyžadoval od budoucích nájemníků poměrně vysokou spoluúčast. Když se navíc město rozhodlo pro výstavbu s využitím státních peněz, muselo splnit všechny podmínky Státního fondu rozvoje bydlení. Jen tak totiž mělo nárok na státní dotaci. Město muselo například založit s budoucími nájemníky družstvo. Výstavbu nových bytů tak museli spolufinancovat i nájemníci. Další podmínkou je, že nově postavené byty musí po následujících 20 let zůstat v majetku obce. Teprve potom je jednotlivé domácnosti mohou odkoupit za zůstatkovou cenu do soukromého vlastnictví.[401] V následujících letech již podmínky státu pro poskytování dotací byly pozměněny tak, že není možné použít model finanční spoluúčasti nájemníků a přednost dostalo skutečně sociální bydlení.[402] Činžovní domy čp.1169-1170/II tak představovaly, coby bydlení pro spíše střední vrstvy, příklad obecní bytové výstavby, která se v příštích letech v Rokycanech už často neobjevila.
Na počátku roku 2002 vypracován projekt, ještě téhož roku se začaly budovat nové domy. Do konce roku 2002 už stála hrubá stavba. Výstavba dokončena v srpnu 2003. Do začátku září 2003 domy předány nájemníkům, především mladým rodinám s dětmi.[403] Práce prováděla firma S+H.[404] Konečné náklady dosáhly 23 079 299 Kč. Z toho státní dotace činila 8 000 000 Kč, příspěvek obecního rozpočtu 8 743 299 Kč a podíl družstva 6 336 249 Kč.[405] V lednu 2003 odložilo městské zastupitelstvo schválení vícenákladů vzniklých při výstavbě těchto domů, a to až do doplnění o stanovisko rady města k dopisu, kterým tyto vícenáklady komentovala firma S+H.[406] V březnu 2003 pak zastupitelé opět odložili jednání o vícepracích, tentokrát ve výši 283 360 Kč a uložilo opět radě doplnit podklady. Bylo nutné vyjasnit například, jaké všechny zemní práce spadaly do kategorie záchranného archeologického výzkumu, který byl na tomto pozemku prováděn.[407] V dubnu 2003 se konečně o vícenákladech jednalo a zastupitelstvo schválilo dodatečnou úhradu 43 862 Kč za základové pasy u štítových stěn, 97 766 Kč za základové pasy pod objektem A a 59 559 Kč za základové pasy pod objektem B (vše bez DPH).[408] 19. září 2003 přidělena domům čp.1169/II a čp.1170/II popisná čísla. Vzniklo zde 20 bytů umístěných v dvou, v podstatě identických třípatrových objektech (foto z r.2003 1, 2). Mají hladké fasády s velkými okenními otvory. Střední část je o něco vysunuta dopředu. Nachází se zde hlavní vchod a nad ním v každém patře dvojice balkonů. V úrovni korunní římsy je tato středová část průčelí ukončena malým trojúhelníkovým štítem. Střecha domů je sedlová s jednostrannou valbou. Mezi domy vede obslužná komunikace do dvora. Domovní nároží je směrem k této komunikaci postaveno na zděném nosníku. Podobnou tvář má i zadní, nádvorní fasáda. Jen místo balkonů zde umístěny lodžie (foto z r.2003 1, 2). Domy se od sebe liší jen barevným ztvárněním. Objekt čp.1169/II má fasádu v odstínech světle červené, dům čp.1170/II světle zelené. Z hlediska urbanistického šlo o vhodně provedenou stavební akci, díky které byla posílena uliční fronta Růžičkovy ulice a doplněn soubor okolních starších činžovních domů. Podobným způsobem by mělo být přikračováno i k zaplňování dalších proluk v širším centru Rokycan. Bohužel jen pár let po výstavbě domů došlo naopak na protější straně ulice k dezurbanizačnímu procesu, kdy byla zbořena zástavba bývalých městských železáren a na jejich místě postaven typizovaný periferní komplex obchodního domu Kaufland, který naprosto nerespektuje uliční čáru (o něm viz níže).
V létě a na podzim roku 2002 byla kvůli stavbě domů uzavřena Růžičkova ulice a provoz převeden na objízdnou trasu Jižního předměstí, tedy do ulic Jiráskova, Dukelská, Pod Ohradou a B. Němcové. V okolí staveniště nových domů bylo totiž nutné provést výkopové práce pro kanalizaci, vodovod, elektrické i telefonní vedení. Provoz obnoven do 30. září 2002.[409] Během výstavby domů čp.1169-1170/II poškodila stavební firma v červenci 2003 vzrostlou lípu. Rada města pak v prosinci téhož roku určila firmě trest, náhradou musela vysázet deset javorů v Šťáhlavské ulici.[410] Za domy rovněž vysazeny tři javory.[411] Na dvoře také vzniklo 20 parkovacích míst.[412] V roce 2005 získalo družstvo nájemníků těchto domů souhlas města se zapůjčením obecních pozemků ve dvoře, na kterých se plánuje zřízení jednoduchého dětského hřiště a nová výsadba keřové zeleně.[413] Současně s výstavbou nových činžovních domů čp.1169-1170/II vyrostla i nová vodovodní spojka mezi nimi a Čapkovou ulicí. Její zřízení bylo nezbytné, protože činžovní domy by jinak závisely na jiném úseku vodovodu, který se nedal v případě havárie opravit, protože zčásti vedl pod objektem zimního stadionu.[414] Kvůli výstavbě spojky odsouhlasilo zastupitelstvo v dubnu 2003 převod 700 000 Kč do kapitoly kapitálových výdajů města.[415] Náklady na její pořízení dosáhly 135 782,80 Kč.[416]
Za novými činžovními domy se ještě ve vnitrobloku nachází obytný dům čp.618/II (foto z r.2004) přízemní stavení. Je to vlastně poslední fragment zaniklých Žampírek. Vznikl někdy okolo poloviny 19. století, protože je již zakreslen dodatečně v originální mapě stabilního katastru.[417] Snad šlo o hospodářský nebo technický objekt bývalých Žampírek, který pak při jejich adaptaci na byty na konci 19. století rovněž využit pro obytné účely. Je zobrazen rovněž na dalších mapách z 19. století i na mapě z roku 1901. Své číslo popisné každopádně získal až za 2. světové války, kdy protektorátní úřady nařídily důsledné označení i těch objektů, které byly dosud počítány jako součást jiných domů. Po roce 2000 získal novou sedlovou střechu a fakticky nyní slouží jako individuální rodinný domek, situovaný poměrně atypicky na dvůr okolních činžovních domů. V dubnu 2004 souhlasila městská rada s odprodejem pozemku o rozloze 120 metrů čtverečních, který tvoří předzahrádku domu čp.618/II. Na žádost majitelky domu (Růžena Vilémová) tak změněn stávající dlouhodobý pronájem na osobní vlastnictví.[418] V listopadu 2005 to odsouhlasilo i městské zastupitelstvo.[419]
11.3.7. Dělnický činžovní dům čp.259-260-261/II
Bytové domy čp.1169-1170/II doplnily už předtím existující seskupení několika činžovních domů na této straně Růžičkovy ulice. Na sousedním pozemku už počátkem 20. století obec postavila dvoupatrový dům čp.259-260-261/II, který vděčí za svůj vznik investicím městských železáren. Původně, 29. října 1908 rozhodlo město o koupi pozemku č.kat.2644 (parcela zamýšlena zprvu pro ukládání průmyslového odpadu, ale pak dána přednost dělnickým domům). Město za něj zaplatilo stávajícím majitelům, manželům Maškovým, 4000 K.[420] 5. ledna 1909 ale obec pozměnila místo plánované pro nové dělnické bydlení a rozhodla se koupit 2/3 nedaleké zahrady č.kat.2607 (bývalá Kraftova zahrada, oddělená dosud od ulice zdí[421]) na východní straně Růžičkovy ulice za účelem výstavby tří dělnických domů. Dříve zakoupený nedaleký pozemek č.kat.2644 zároveň vyměněn za parcelu č.kat.2569.[422] Na pozemku č.kat.2607 v Růžičkově ulici pak vyrostl činžovní trojdům čp.259/II-260/II-261/II (foto z r.2003). Náklady na jeho výstavbu dosáhly 67 648,19 korun. Objekt byl určen pro ubytování dělníků z nově otevřené městské válcovny v Zeyerově ulici.[423] O válcovně podrobně v kapitole „Jižní předměstí“ Architektonicky jde o jednoduché stavby, spíše strohého vnějšího vzhledu, byť z jistými náznaky dobového eklektismu na fasádě. Dvoupatrové objekty, řešené jako tři oddělené domy, ovšem s jednotně pojatým průčelím, proměnily tvář Růžičkovy ulice. Ačkoliv šlo o investici nikterak reprezentativního charakteru, z hlediska urbanistického byla provedena vhodně. Předměstská ulice v sousedství průmyslového podniku tak získala aspoň po jedné straně obytný charakter, pevnou uliční čáru a měřítka odpovídající prosperujícímu okresnímu městu. Za domy zřízeny ohrazené dvorky s kůlnami.
V říjnu 1926 se na schůzi obecního zastupitelstva dotazuje Václav Nosek, zda je pravda, že ještě letos na podzim má být provedena nástavba patra na dělnických domech železárenských. Nosek dodal, že nájemníci se bojí, že stavba bude probíhat v zimních měsících. Starosta města reaguje s tím, že o projektu nástavby se jedná, ale muselo by jej stejně schválit obecní zastupitelstvo a s nástavbou se nezačne určitě dřív než na jaře 1927. Václav Nosek pak ještě prohlásil, že při nástavbě patra by se měl brát zřetel na sousední nový obecní nájemní dům (čp.352/II), aby se neporušil vzhled budovy.[424] Nástavba ale nebyla realizována. V prosinci 1931 vydalo obecní zastupitelstvo povolení k výstavbě kanalizace, žump a střešních odpadů na domech čp.259-261/II. Správa městských železáren předložila příslušné plány. 1. prosince 1931 konáno komisionelní řízení a ještě 1. prosince 1931 doporučila městská rada investici ke schválení.[425] Na 2. polovinu roku 1958 plánována oprava domů, mělo dojít k zasklení dosud otevřených balkonů na zadní straně do dvora.[426] Na podzim 1958 začala v domech výstavba nových rozvodů elektřiny.[427] Náklady na tuto opravu dosáhly 28 810, 85 Kčs.[428] Na rok 1969 Domovní správa plánuje v těchto domech opravu a výměnu oken.[429] V roce 1979 domy čp.259-260-261/II prošly celkovou rekonstrukcí, která naštěstí ponechala původní průčelí a omezila se jen na modernizaci interiérů a technického zázemí.[430] V říjnu 1979 ale uváděno, že OOBH teprve žádá o postupné uvolnění bytů v domech čp.259-260-261/II za účelem modernizace bytového fondu.[431] Dle harmonogramu z února 1981 měla být v roce 1981 zahájena modernizace 4 bytových domů v Růžičkově ulici, z nichž mělo být vystěhováno 21 rodin.[432] V prosinci 1981 MěstNV uvádí, že na novém sídlišti Na Železné hodlá přidělit obyvatelům tohoto domu kvůli připravované rekonstrukci náhradní byty, a to z čp.259/II 5 bytů, z čp.260/II 5 bytů a z čp.261/II 3 byty. Jinde se ale v témž dokumentu mluví o tom, že z Růžičkovy ulice bude pro rok 1982 potřeba přidělit jen 3 náhradní byty.[433] Předání modernizovaných bytů nakonec v listopadu 1983 ohlašováno až na rok 1984. Celkem mělo jít o 16 bytových jednotek (10 bytů 1+1 a 6 bytů 1+2).[434] 19. ledna 1984 přidělilo město v objektu čp.260/II a čp.261/II 3 náhradní byty pro obyvatele z domů určených k demolici. Rekonstrukce tehdy patrně již byla skončená.[435] V dubnu 1984 se uvádí, že v Růžičkově ulici předáno 16 modernizovaných bytových jednotek.[436] Při rekonstrukci naštěstí byl respektován vnější vzhled domů a nedošlo k setření fasády. V domě čp.259/II se nalézají 4 bytové jednotky, v ostatních dvou domech po 6, celkem je tu tedy 16 bytů.[437] 26. února 2007 rozhodlo zastupitelstvo města poslat dům čp.259-260-261/II do privatizace. Prodejní cena stanovena na 1 319 615 Kč.[438] Někdy po roce 2010 prošel dům výměnou oken. Zvolena nevhodná typizovaná v bílém provedení s náznakem dělení okenní tabulky.
11.3.8. Kubistický dům čp.352/II z roku 1923
Po 1. světové válce výstavba činžovních domů v Růžičkově ulici pokračovala. Ještě v roce 1919 zvažovalo zastupitelstvo města spíše výstavbu dřevěných nouzových baráků (o jejich plánovaném umístění se prameny nezmiňují). Měly vyrůst ještě do konce roku 1919. Původní plán byl postavit barák o 12 místnostech za 25 000 Kč. Na základě rozvah od místních stavitelů se náklady musely zvýšit na 165 000 Kč pro barák o 36 místnostech. Zastupitelstvo v září 1919 výstavbu takových domů odsouhlasilo (třebaže pravicová opozice, například A. Votrubec zastávala už tehdy názor, že by se měly stavět spíše zděné domy, nebo přestavět na byty obecní stodoly).[439] Jenže když městská rada zjišťovala zájem uchazečů se nastěhovat do takového provizorního dřevěného baráku, zjistilo se, že zájem projevil jen jeden, ostatní odmítli. Obec v té době jednala o odkupu vojenského baráku ze zajateckého tábora v Jindřichovicích ale neúspěšně. Městu se mezitím podařilo získat provizorní byty v budově starých kasáren v dnešní Jeřabinové ulici a proto z výše uvedených důvodů od výstavby dřevěných baráků už v listopadu 1919 upustila.[440] Obec se nakonec rozhodla řešit bytovou krizi výstavbou nájemních domů, přičemž chtěla využít státní podporu dle zákona z 23. května 1919 č.281/19 Sb., kdy stát poskytne záruku za půjčky na novostavby a přispěje na úhradu úroku a úmoru.[441] Konkrétně došlo v této vlně v Rokycanech k výstavbě tří činžovních domů. Dva z nich vyrostly v Madlonově ulici na Plzeňském předměstí, třetí postaven zde v Růžičkově ulici, vedle stávajícího činžáku čp.259-260-261/II, na místě bývalé Morávkovy zahrady.[442] Na pozemcích č.kat.2607/2 a č.kat.2607/1 (část).[443]
Nový činžovní dům čp.352/II (foto z r.2003) vyprojektoval architekt Jan Pacl (1877-1938) na základě soutěže vypsané 1. prosince 1919.[444] 1. a 2. místo v ní shodně obsadily návrhy architekta Pacla a stavitele Karla Pavlišty z Vinohrad, 3. místo obsadil rovněž Pacl. Město pak pro vypracování stavebních plánů vybralo projekt na 3. místě – tedy Paclův. V domě mělo být 12 bytů (8 bytů 1+k a 4 byty 2+k). Předpokládalo se velmi rychlé provedení akce. Do poloviny ledna 1920 už mělo zastupitelstvo před udělením stavebního povolení znát podrobný projekt, na kterém dle zpráv z prosinci 1919 už architekt Pacl pracuje. V únoru 1920 se dle Pacla mohlo začít s výstavbou s tím, že do srpna 1920 měl být objekt hotov. V prosinci 1919 zastupitelstvo města odsouhlasilo definitivně výstavbu.[445] Dne 20. ledna 1920 předložil architekt Pacl stavební plány na všechny tři činžovní domy, 26. ledna 1920 proběhlo stavební řízení a městská rada doporučila vydat stavební povolení. 3. února 1920, po předložení detailní projektové dokumentace, zastupitelstvo vydalo stavební povolení k výstavbě dělnických domů v Růžičkově i Madlonově ulici a zmocnění k obstarání půjčky. Celkové náklady na tyto tři domy vyčísleny na 1 750 754,54 Kč. Obec by z toho uhradila v hotovosti 10 %, stát měl poskytnout garanci na zbylých 90 % (50 % z ceny by se uhradilo z výnosu nájemného, z 40 % ceny zaplatí aspoň stát úroky a anuity). Pro výstavbu tak ale bylo nezbytné, aby si město vzalo půjčku u některého finančního ústavu. Výstavba měla každopádně začít až po odsouhlasení státní garance.[446] Díky tomu, že stát se za úvěr zaručí, měla obec získat výhodnější úrokovou sazby než při standardním komerčním úvěru.[447] 23. srpna 1920 schválilo ministerstvo sociální péče projekt dělnických domů v Rokycanech. Náklad na jejich výstavbu, bez pozemků, měl dosáhnout uvedených 1 750 754,54 Kč. Městská rada se proto obrátila na finanční ústavy s žádostí o půjčku až 4 000 000 Kč. V zastupitelstvu se pak řešil spor o to, kdo schválí půjčku a zadá stavbu, zda městská rada nebo zastupitelstvo. Nakonec schváleno že přípravné práce začne rada a zadání stavby provede zastupitelstvo.[448]
V říjnu 1920 projednávalo zastupitelstvo města návrh na uzavření půjčky 4 000 000 Kč na stavbu nouzových domů u Zemské banky v Praze. Městská rada se totiž obrátila na různé finanční ústavy (městské spořitelny v Praze, Plzni a Domažlicích a na Zemskou banku v Praze) se žádostí o půjčku. 15. září 1920 Zemská banka odpověděla, že s půjčkou souhlasí. Půjčka nebyly ovšem zcela výhodná pro obec, nicméně podle představitelů obce byla nejlepší možnou. Projednávání bylo velmi vzrušené. Předák národnědemokratické opozice Josef Zápotočný konstatoval, že půjčka je zcela nevýhodná a obec místo toho musí podporovat individuální výstavbu rodinných domků (stavitel Pechan prý dodal vzorové plány, podle nichž by rodinný domek vyšel na 37-44 000 Kč, což by bylo výhodnější než stavět činžovní domy). Naopak zástupce koalice Oldřich Tvrdek odmítl útoky Zápotočného na zamýšlenou půjčku, stejně jako starosta Antonín Hořice, který „odmítl snahu, aby snad jedna třída obyvatelstva měla na účet druhé vrstvy výhody.“ Zápotočný navrhl, aby každá politická strana vyslala do Prahy svého zástupce zjistit přesné podmínky státní podpory na výstavbu domů, což ale neprošlo. František Zrzavecký pak apeloval na národní demokraty: „Vám bude milejší, když si lid povede po způsobu Ruska? Mějte přece cit k malému lidu.“ Půjčka nakonec 26 hlasy schválena. Zastupitelé Zápotočný a Šlesinger hlasovali proti, další (Bílý, Burda, Kadeřábková, Hejrovský, Klauber, Poláček) byli podmínečně pro, ale požadují, aby se ve městě stavěly i rodinné domky.[449] I předáci vládnoucí levice na radnici si ale byli vědomi toho, že půjčka od Zemské banky není ideální a snažili se její výši snížit. V prosinci 1920 projednalo zastupitelstvo návrh na uzavření půjčky 450 – 500 000 Kč u městské spořitelny v Hořovicích. Městská rada ji doporučila přijmout s tím, že ji použije na výstavbu domů (sníží se tak půjčka u Zemské banky). Jako alternativní řešení se nabízelo využít půjčku na jiné obecní investice. Zastupitelé půjčku schválili.[450] V dubnu 1921 pak zastupitelstvo schválilo uzavření další půjčky 400 000 Kč u obecní spořitelny v Rokycanech na výstavbu těchto domů a zvýšení dříve odsouhlasené půjčky u obecní spořitelny v Hořovicích z 500 000 Kč na 1 000 000 Kč. Půjčka od Zemské banky totiž měla tu nevýhodu, že nebyla v hotovosti ale v cenných papírech banky. Její reálná hodnota tak mohla kolísat.[451]
Dne 22. října 1920 obec schválila zadání stavebních prací jednotlivým firmám. Veřejná soutěž vypsána 5. - 21. května 1920. Zednické práce zadány Josefu Benešovi, Štěpánu Volfovi a Josefu Novákovi (domy v Madlonově – 887 163,27 Kč, dům v Železářské ulici – 664 434,17 Kč). Tesařské práce zadány Josefu Žourovi z Mýta (domy v Madlonově – 191 024,13 Kč, dům v Železářské ulici – 146 360,44 Kč). Práce pokrývačské zadány Josefu Šimáněmu z Rokycan (celkem 111 461,50 Kč). Práce klempířské zadány Antonínu Krausovi z Rokycan (celkem 25 129,70 Kč). Práce truhlářské zadány Sdružení truhlářů v Rokycanech (domy v Madlonově – 99 294 Kč, dům v Železářské ulici 78 264 Kč) a práce kamnářské zadány Václavu Meinerovi z Rokycan (domy v Madlonově ulici – 33 480 Kč, dům v Železářské ulici – 26 360 Kč).[452] Obec pak předložila smlouvy o stavebních pracích ke schválení ministerstvům sociální péče a veřejných prací. Na stavbu obecních domů přispíval totiž stát. Dům čp.352/II vyrostl v letech 1921-23. Už 3. října 1921 si starosta Rokycan Antonín Hořice k sobě zavolal stavební podnikatele, aby jim oznámil, že výstavba obecních domů (tedy i dvou domů v Madlonově ulici) bude zahájena velmi brzy. Už druhého dne, 4. října 1921 začaly první přípravné práce, zejména odvoz orné půdy a vyčištění pozemku.[453] Na stavbu domu používán kámen z obecního lomu na Žďáru.[454] Od 23. listopadu 1921 do 2. července 1922 se pak, zejména kvůli počasí, práce na domě zastavily. Na jaře se ovšem objevily problémy, betonové zdivo sklepů a základů kvůli nekvalitnímu provedení nepřestálo zimní mrazy a bylo nutno jej přespárovat.[455] Řemeslnické práce na domě zadány stejným firmám jako u dvou domů v Madlonově ulici.[456] Obec se tak snažila ušetřit a zrychlit zadáváním objemnějších zakázek. V prosinci 1921 projednávalo městské zastupitelstvo opět smlouvu se Zemskou bankou v Praze na půjčku na výstavbu obytných domů, tentokrát už výše půjčky uváděna jen na 2 240 000 Kč (dle usnesení zastupitelstva z 22. října 1920 měla obec uzavřít půjčku 4 000 000 Kč, Zemská banka výměrem z 28. listopadu 1921 povolila půjčku 2 240 000 Kč, výše půjčky snížena i díky jiným půjčkám od jiných ústavů – viz výše). Obec se zavazovala, že domy podle smlouvy s bankou dokončí do 31. října 1922. Návrh na půjčku vyvolal opět kontroverze. Rudolf Šlesinger je spíš pro výstavbu rodinných domů, ať si každý splácí svůj majetek. JUDr. František Kučera pak zastupitelům sdělil, že dle ofertního řízení je rozpočet na domy (dle stavu z července 1921) 3 350 000 Kč, přičemž nájemné z jedné místnosti bude asi 700 Kč. To je podle Rudolfa Šlesingera příliš vysoká částka. Starosta města Antonín Hořice ale reagoval s tím, že rodinné domy u Veselské silnice stojí po 80 000 Kč a vyjdou stejně draho jako výstavba činžovních domů. Do debaty vstoupil i Josef Chrž, který klade řečnickou otázku, zda je opravdu nutno uzavírat nevýhodnou půjčku. Podle něj už družstvo Svépomoc zahájilo výstavbu domků a bytová situace se bude zlepšovat. V Rokycanech navíc dochází k omezení výroby v továrnách (Eisnerova továrna, nynější Kovohutě, prý právě prodána) a bude tudíž klesat tlak na opatření ubytování pro dělníky. Podle Chrže by se už měl dostavět dům v Železářské ulici, který je rozestavěn, ale ostatní peníze by město mělo použít na výstavbu rodinných domů. Zastupitelstvo nicméně schválilo většinově původní záměr, tedy půjčku od Zemské banky na dokončení všech tří činžovních domů.[457] Původně si sice město skutečně vzalo půjčku od Zemské banky, ale 30. srpna 1922 ji zrušilo, protože Městská spořitelna poskytla úvěr za ještě příznivějších podmínek.[458] Už v květnu 1922 o tom jednalo zastupitelstvo. V podkladech se uvádí, že už když 22. prosince 1921 rozhodli zastupitelé uzavřít půjčku u Zemské banky na 2 240 000 Kč, byli si vědomi její nevýhodnosti, protože obec měla část sumy dostat v akciích banky. Nyní obecní spořitelna v Rokycanech nyní nabízí městu půjčku 2 000 000 Kč za výhodnějších podmínek, což schváleno s tím, úvěr od Zemské banky bude zrušen.[459] V červenci 1922 pak zastupitelstvo projednalo návrh na uzavření půjčky 500 000 Kč u obecní spořitelny na výstavbu 3 obecních nájemních domů. Zároveň odsouhlasena změna účelu půjčky 1 000 000 Kč od městské spořitelny v Hořovicích, která byla původně určená na výstavbu tří obecních domů (rozhodlo o ní město 5. dubna 1921). Nyní měla jít na jiné investice.[460] V červenci 1922 se také na schůzi obecního zastupitelstva ohlašuje, že ministerstvo sociální péče udělilo v dohodě s ministerstvy veřejných prací a financí obci finanční podporu na výstavbu 3 nájemních domů. Dotace se odvozovala od celkových nákladů na výstavbu těchto budov. Náklady na tento dům vyčísleny následovně: náklady na pozemek 6562 Kč, náklady na stavbu 1 032 940,08 Kč a náklady na opatření úvěru 3500 Kč.[461] Architekt Pacl často navštěvoval staveniště, svým administrátorem (stavební dozor) určil mladého místního odborníka, Augustina Kulhánka.[462] Koncem března 1923 obecní správní komise vzala na vědomí, že do tří budovaných obecních domů bude do kuchyní zaveden plyn. Mělo to ovšem podmínku, architekt Pacl měl zjistit, zda na tuto akci lze získat státní podporu.[463] Počátkem dubna 1923 pak obecní správní komise vzala na vědomí informace architekta Pacla, že státní podpora na zavedení plynu a dále na výstavbu kůlniček v obecních nájemních domech bude skutečně přidělena. Rozhodnuto proto ihned začít s výstavbou kůlen a se zaváděním plynu.[464] Pak ale obecní správní komise vzala na vědomí, že o udělení státní podpory na výstavbu kůlniček u tří obecních nájemních domů se rozhodne až při kolaudaci.[465]
Dům čp.352/II kolaudován na konci září 1923.[466] Slohově jde o ukázku poválečné kubistické či snad rondokubistické architektury s plastickým geometrickým průčelím a monumentalitou, která měla demonstrovat investiční velkorysost nové republiky. Hlavní průčelí měří přes 30 metrů, výškou korunní římsy navázala novostavba na sousední dělnické činžovní domy čp.259-260-261/II. Monumentalitou vyniká hlavní vchod, který je umístěn ve výklenku neseném čtyřmi masivními sloupy (foto z r.2003). Po stranách od dveří ještě dvě elipsovitá okénka. Do fasády prolomena velká okna. Průčelí je horizontálně členěno, v nadokenní úrovni plastickou rýhou ve fasádě, v úrovni pod okny vystupujícím pásem s krákorcovým motivem. Korunní římsa přesahuje průčelí a je nesena těžkými krákorci. Dům si dodnes uchoval původní barevné členění, s převažující „národní“ červenou a bílou (respektive okrovou) barvou. Lidově byl dům zván pro svoji pompu „sněmovna“.[467] V objektu je i v současnosti 12 bytů, tedy stejně jako v době, kdy se stavba plánovala.[468] Náklady na výstavbu všech tří obecních domů (dvou v Madlonově ulici a tohoto čp.352/II v Růžičkově, tehdy Železářské ulici) dosáhly 2 876 688 Kč.[469] Podle dobového pramene, ale při konečném vyúčtování výstavby obecních domů čp.36/III, čp.37/III a čp.352/II, které provedeno až v lednu 1930 (vyúčtování se opozdilo kvůli sporům obce s architektem Paclem) dosáhly stavební náklady na všechny tři domy 2 881 768,32 Kč. Z toho výpůjčkou u obecní spořitelny v Rokycanech na 6% úrok a 0,5% úmor hrazeno 2 143 000 Kč, hypotekární výpůjčkou u obecní spořitelny v Rokycanech na 6% úrok a 0,5% úmor 251 700 Kč a zálohou z lesního rezervního fondu na 4,75% úrok a 1,25% úmor 486 468,32 Kč.[470] Dlouhé roky pak vztahy mezi architektem Paclem a městem kalil spor o peníze. Pacl podal na město Rokycany žalobu o zaplacení účtů za projekty sirotčince a činžovních domů (v Madlonově a Růžičkově ulici). Za 3 činžovní domy vyúčtoval Pacl 120 284,55 Kč. Obec mu zaplatila 65 000 Kč a obě strany se soudily o 55 284,55 Kč.[471] V červnu 1927 městská rada rozhodla, že architekt Pacl bude vyzván, aby do 8 dnů předložil účty na výstavbu 3 činžovních domů, jinak budou spisy vymáhány žalobou.[472] 17. srpna 1927 pak radní Paclovi stanovili poslední lhůtu do 15. září 1927, dokdy měl předložit spisy o srážkách z účtů za stavební práce.[473] V květnu 1928 schváleno ustanovení právního zástupce města. Za nerealizovaný sirotčinec si Pacl vyúčtoval 36 416,76 Kč, obec si od něj měla projekt objednat někdy v letech 1918-19.[474]
V srpnu 1929 jedná obecní zastupitelstvo o povolení nákladu na nátěr oken domů čp.36/III, čp.37/III a čp.352/II. Původně plánováno, že opravy se provedou v roce 1930, okna ale poškozena při mrazech roku 1929 a nutno provést ještě v roce 1929. Odhadované náklady 6 350 Kč. 17. července 1929 rozhodla městská rada provést práce ještě v roce 1929, a to na účet rozpočtu na rok 1930. 2. srpna 1929 obecní finanční komise rozhodla peníze opatřit z lesního rezervního fondu a 2. srpna 1929 s tím souhlasí městská rada. Zastupitelstvo pak tento záměr schválilo.[475] Během roku 1977 provedl OOBH opravu střechy a fasády domu čp.352/II.[476] Dle harmonogramu z února 1981 měla být v roce 1981 zahájena modernizace 4 bytových domů v Růžičkově ulici, z nichž mělo být vystěhováno 21 rodin.[477] V roce 1981 ale začala jen modernizace čp.9/II. Dle harmonogramu z roku 1982 navržen dům čp.352/II k modernizaci, která měla proběhnout v 8.pětiletce (1986-1990).[478] Podnik OOBH měl pak rekonstrukci objektu v plánu na rok 1986.[479] V květnu 2002 schválilo zastupitelstvo navýšení výdajů rozpočtu o 150 000 Kč na vestavby půdních bytů v Růžičkově ulici.[480] V červenci 2003 pak zastupitelstvo v rámci úpravy obecního rozpočtu převedlo 136 000 Kč na financování kanalizační přípojky do půdních bytů v Růžičkově ulici.[481] 28. července 2008 město zveřejnilo záměr na prodej bytového domu čp.352/II se stavební parcelou č.kat.762/1 o výměře 398 čtverečních metrů do soukromého vlastnictví.[482] 13. srpna 2008 prodej objektu doporučila městská rada a 25. srpna 2008 jej odsouhlasilo i městské zastupitelstvo.[483]
U boční, jihovýchodní strany domu se nachází vjezd na dvůr, který vede skrz masivní bránu s netradičním, kubistickým překladem (foto z r. 2003), kterému se pro jeho tvar lidově říkalo „rakev“, domu se pak říkalo U Rakve.[484] Tato ironická přezdívka ale na konci 20. století získala smutnou logiku. 25. září 1993 zde došlo k jedné z nejvážnějších dopravních nehod v dějinách města. Do boční stěny domu narazil vůz s mladými lidmi. Výsledek: 4 mrtví. Po nehodě byla na zdi nad místem nárazu odhalena pamětní deska se jmény zemřelých (foto z r. 2003).
Za první republiky se v Růžičkově ulici ještě uvažovalo o výstavbě dalších činžovních domů. Například v květnu 1930 na schůzi městské rady informoval V. Vorel členy rady o dnešní intervenci na Ústřední sociální pojišťovně v otázce získání privilegovaného úvěru na výstavbu bytového domu pro zaměstnance městských železáren, který má prý vyrůst severozápadně od domu čp.187/II v této ulici.[485] K výstavbě domu ale nedošlo a plocha zůstala součástí továrního areálu městské slévárny, aby byla počátkem 21. století využita pro zřízení parkoviště u obchodního domu Kaufland (viz níže).
11.3.9. Bývalý hostinec U Koruny čp.144/II
Vedle kubistického domu čp.352/II je fronta nájemních domů přervána rozpačitou prolukou s asfaltovým parkovištěm, sloužícím převážně návštěvníkům zimního stadionu. Na tomto místě, na nároží Růžičkovy a z ní odbočující Jirchářské (dnes již jméno neužíváno) ulice, stával dříve objekt hostince U Koruny (zvaný též Koruna) čp.144/II. Dům se připomíná poprvé roku 1865, kdy byl jeho majitelem Jan Kraft.[486] Už na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 je tu zakreslen jakýsi nespalný, celozděný objekt. Hostinec U Koruny byl podlouhlým objektem, orientovaným delší stranou do Jirchářské ulice. Přízemní, nicméně poměrně mohutný dům měl na straně do Růžičkovy ulice jednoduché čtyřosé průčelí, členěné lisénovými pásy. Nad ním štít s polovalbou a dvěma okénky.[487] Slohově šlo o střízlivou, pozdně klasicistní architekturu.
V roce 1916 požádal František Záhora obec o vyjádření k žádosti o udělení koncese na hostinskou živnost v domě čp.144/II. Obec reaguje pozitivně: v domě již dlouho trvá hostinská živnost a v okolí chybí jiné hostince. Městská rada doporučila ke kladnému vyřízení a souhlas připojilo i zastupitelstvo.[488] V roce 1948 byl objekt prakticky neobýván (jen 1 stálý obyvatel). Projevil proto o něj zájem cirkus Volf a syn, který chtěl budovu hostince přestavět na 4 bytové jednotky určené pro členy cirkusové společnosti jako zimní stanoviště. Město se o chystaném prodeji dozvědělo až víceméně náhodou, na upozornění okolních obyvatel, kterým se přirozeně myšlenka, že budou bydlet v sousedství cirkusu, nelíbila.[489] V únoru 1949 pak MNV odprodej objektu firmě Volf a syn nedoporučil.[490] Prostranství bývalého tržiště u hostince (na místě pozdějšího zimního stadionu) ale v následujících letech sloužilo jako občasné stanoviště kočovných cirkusových společností.[491] Hostinec Koruna dlouho nepřežil. Fungoval do roku 1949 (podle K. Hofmana do roku 1950).[492] Stal se obětí drastického rozkladu sítě pohostinských služeb v poúnorovém Československu. Kromě hostince Koruna takto během 50. let 20. století ukončilo činnost několik dalších tradičních rokycanských hospod (Slavia roku 1950, Na Rychtě 1951, Plevno roku 1959 atd.). V případě Koruny se to ale setkalo s kritikou i z řad samotných rokycanských komunistů. Ti měli k tomuto hostinci blízký vztah, v předválečné době se zde scházeli stoupenci radikální levice z nedalekých městských železáren, hospodě se dokonce neoficiálně říkalo Na Sovětu. Teď měl být „sovět“ uzavřen. V červenci 1950 proto na schůzi MNV přednesl Antonín Jarolím jménem komunistů z přilehlých obvodů č. 12 a č. 13 protest. Předseda MNV mu ale odpovídá že „bylo nutné některé hostinské podniky v městě uzavříti, aby byla získána účelná distribuční síť.“[493]
Dne 24. září 1951 v zrušeném objektu hostince otevřena mateřská škola pro podnik Kovohutě.[494] Měla kapacitu 45 dětí. V bývalé hospodě zřízeny učebny, herna, umývárny, kuchyně s elektrickým sporákem a ledničkou. Na zahradě skromné hřiště s pískovištěm a houpačkami.[495] Někdy po roce 1954 odstraněna nákladem 6 500 Kčs stoka, která vedla okolo domu.[496] Později školka zrušena a dům přeměněn na nájemní byty.[497] Roku 1958 sem přestěhovány služební byty personálu bývalé porodnice v čp.642/II ve Školní ulici (viz kapitola „Jižní předměstí“).[498] V prosinci 1974 se na plénu MěstNV pozastavuje pan Vlček na tím, že po dokončení zimního stadionu začala osobní vozidla ničit veřejnou zeleň podél Růžičkovy ulice. Vyzval ke zřízení odstavné plochy. Předseda MěstNV Hirsch mu odpověděl, že na tom se již pracuje. Probíhá prý jednání o výkupu pozemku Koruny, kde bude zřízeno parkoviště.[499] V té době (na podzim 1974) již rada MěstNV schválila výkup domu čp.144/II.[500] K Hofman chybně uvádí, že objekt čp.144/II zbořen už roku 1974.[501] Ve skutečnosti v té době zde ještě stál, byť v špatném stavu a obýván chudými romskými nájemníky. V říjnu 1975 se uvádí, že město musí opatřit čtyři náhradní byty pro vystěhování nájemníků z domu čp.144/II.[502] Dle zpráv z února 1976 již dva z těchto náhradních bytů byly přiděleny.[503] V červnu 1976 stále trvá potřeba 2 náhradních bytů pro zdejší nájemníky.[504] Stejný stav je tu i v prosinci 1976. Někdy mezi srpnem a listopadem 1976 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby Janu Fialovi zjistit na ZKNV možnost vydání demoličního výměru na objekt U Koruny. Pak vydala příkaz, aby všechny uvolněné byty v Rokycanech přidělovány prioritně nájemníkům z demoličního pásma Na Železné (kde se chystala výstavba sídliště) a z čp.144/II.[505] V červnu 1977 pořád chybí přidělit dva byty jako náhradní ubytování pro zdejší nájemníky.[506] Teprve koncem srpna 1977 rada MěstNV souhlasila se zahájením demoličních prací na objektu Koruny.[507] Demolici dlouho komplikoval spor se zdejším nájemníkem Jaroslavem Mikou, který odmítal nabízen náhradní ubytování a požadoval kvalitnější bydlení. 19. října 1977 nakonec předán náhradní byt a spor skončil. Koncem října 1977 se už stěhuje.[508]
Na místě hostince U Koruny pak zela proluka. V roce 1988 na ní položen asfaltový koberec a vzniklo oficiální parkoviště. Výstavba parkoviště schválena především na naléhání návštěvníků sportovních akcí na sousedním zimním stadionu (jeho popis viz níže), kterým chyběla dostatečná a kvalitní parkovací plocha. V lednu 1988 už tehdejší předseda národního výboru Miroslav Poduška slibuje brzké zahájení stavby parkoviště.[509] V plánu Akce Z na rok 1988 zde počítáno s částkou 200 000 Kčs.[510] Budování parkoviště začalo v květnu 1988.[511] V červnu 1988 ale ještě parkovací plocha nestála.[512] Během 1. pololetí 1988 pouze zahájeny přípravné práce.[513] Během celého roku 1988 tu finanční náklady dosáhly 161 057,11 Kčs (oproti plánu 200 000 Kčs).[514] Výstavba parkoviště u zimního stadionu se v roce 1988 ocitla ve skluzu kvůli potížím se stavebním povolením. Vlastní stavební práce zahájeny o 3 měsíce později a akce přešla do roku 1989.[515] Na rok 1989 plánováno na zřizování tohoto parkoviště realizovat finanční náklady ve výši 141 000 Kčs (hrazeny z Fondu rozvoje a rezerv).[516] Podle jiného pramene ale měly plánované finanční náklady dosáhnout za rok 1989 569 000 Kčs, z čehož během 1. poloviny roku prostavěno již 496 000 Kčs. V září 1989 se uvádí, že vlastní parkovací plocha je hotova a probíhá osazování obrubníků a oplocení.[517] Za rok 1989 tu vytvořena hodnota díla 666 000 Kčs (plán byl 662 000 Kčs) a finanční náklady se vyšplhaly na 569 000 Kčs (dle plánu). Odpracováno tu bylo 4 334 brigádnických hodin. Termín dokončení byl v srpnu 1989 a celková hodnota díla měla po jeho dobudování dosáhnout 912 000 Kčs. Ještě v únoru 1990 ovšem zbývají u tohoto parkoviště provést dokončovací práce.[518] Podle jiného pramene zde ale v roce 1989 vynaloženy náklady jen 477 000 Kčs (zatímco plán byl 569 000 Kčs). V květnu 1990 uváděno parkoviště jako hotové.[519] Z hlediska urbanistického bylo chybou, že Růžičkova ulice, která se poměrně úspěšně zaplnila řadou kvalitně pojatých bytových domů, byla právě v těchto místech rozrušena rozsáhlou prolukou po zbořeném hostinci Koruna. Navíc, jak konstatovalo nové vedení města už roku 1990, svou roli parkoviště plní jen nárazově, při sportovních utkáních. Jako záchytné parkování pro návštěvníky města se neosvědčilo, protože je příliš vzdálené od centra města.[520] Výhledově by měl aspoň pruh pozemku při Růžičkově ulici být opětovně stavebně využit. Nabízí se tu například možnost výstavby dalšího bytového domu nebo komerčního objektu, který by navázal na souvislou domovní frontu.
Komunikace, která z Růžičkovy ulice odbočuje u této proluky k severu, podél strany zimního stadionu a která vede k nábřeží Padrťského potoka. V současnosti nemá vlastní jméno, původně se ale nazývala Jirchářská ulice. Toto jméno získala rozhodnutím rady Místního národního výboru ze 7. září 1953.[521] Název odkazoval na jirchářskou tradici v této oblasti, které se proto již předtím říkalo V Jirchářích nebo U Tlukárny.[522] Jirchárna, tedy živnost zaměřená na úpravu kůží, tu fungovala v domku čp.110/II na místě dnešního Hotelu zimní stadion (viz níže).[523] 27. února 1979 odsouhlasilo plénum MěstNV zrušení názvu Jirchářské ulice, z důvodu jejího začlenění do areálu zimního stadionu. Už 16. ledna 1979 návrh odsouhlasila rada MěstNV.[524]
11.3.10. Technický vývoj Růžičkovy ulice
Už někdy před rokem 1914 provedla obec v dnešní Růžičkově ulici, u objektu Koruny čp.144/II, výstavbu chodníků. V březnu 1914 o tom informuje na schůzi obecního zastupitelstva při debatě o rozpočtu starosta města Anichober.[525] Růžičkovou ulicí probíhal původní městský vodovod z rybníku Ježek, který pak napájel kašny v historickém jádru Rokycan (mapa vodovodu z r.1901). Vodovod o délce 2212,4 m a převýšení 10,26 m se nedochoval, v Růžičkově ulici jsou dnes položeny moderní vodovodní roury, byť nelze vyloučit, že někde mohou stále ležet pod zemí nějaké zbytky původních trub.[526] Ve 20. letech 20. století ulice rozkopána kvůli výstavbě nové sítě obecního vodovodu. Dle plánu z roku 1921 plánováno provést v Železářské (dnešní Růžičkově) ulici (stejně jako v dalších ulicích centrálního města) pokládku vodovodního potrubí v roce 1924.[527] Dne 5. března 1923 schválila obecní správní komise návrh a rozpočet na novou kanalizační větev v této ulici.[528] Ještě v březnu 1923 pak komise rozhodla, že výstavba kanálu v Železářské ulici bude zadána J. Žourovi.[529] Počátkem dubna 1923 se uvádí, že obec již získala k výstavbě kanálu povolení.[530] V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo města půjčku u městské spořitelny v Radnicích ve výši 730 000 Kč na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924. Část půjčky, 44 000 Kč, určena na výstavbu kanalizace v Železářské ulici.[531] V dubnu 1923 se zároveň obecní správní komise rozhodla rozšířit komunikaci v této ulici, v úseku naproti novostavbě obecního domu čp.352/II, a to odkopáním terénu a posunem ohradní zdi tehdejších městských železáren do nové regulační čáry. Náklady na korekci uliční čáry odhadovány na 46 800 Kč, přičemž bylo možné ji provést i jako nouzové práce.[532] V květnu 1923 vzala obecní správní komise na vědomí výsledek ofertního řízení na zboření a znovupostavení ohradní zdi u železáren proti nově postavenému domu. Práce zadány J. Novákovi.[533]
V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 14 300 Kč z této půjčky určena na opravu dlažby v Železářské ulici a u lázní.[534] V červnu 1926 se zastupitelstvo vyslovilo pro to, aby po dokončení přestavby městských železáren, zřídilo vedení podniku podél svého areálu tvrdě sypaný chodník s žulovým nebo betonovým obrubníkem, zejména v tehdejší Železářské ulici.[535] Dle zprávy o stavu vývoje obecního rozpočtu na rok 1926 (s údaji k 12.srpnu 1926) nebyla během roku vyčerpána plánovaná částka na úpravu Železářské ulice, a to ve výši 3 683,30 Kč.[536] 20. července 1927 na schůzi městské rady nařízeno městské technické kanceláři vyšetřit, proč neprovedla jí nařízený přechod Veselské silnice u Koruny.[537] 27. července 1927 se pak radní usnesli provést jako nutné práce mimo jiné zřízení dlážděného přechodu u Koruny, a to ihned.[538] V září 1927 městská rada určila, že kostky potřebné k vydláždění přechodu u Koruny se zakoupí u Kamenického družstva ve Štěnovicích za 51 Kč/čtvereční metr.[539] V srpnu 1928 rozhodla městská rada, že firmě Š. Wolf a J. Novák se vyplatí kauce 2350,94 Kč za výstavbu hradby u městských železáren. Část peněz se ale měla zadržet, pokud by na stavbě byly shledány závady.[540] V listopadu 1928 zase městská rada deklaruje, že z úspor z letošního rozpočtu budou ještě letos opraveny komunikační závady u městských železáren.[541] Na schůzi obecní okrašlovací komise v září 1929 pan Mašek upozornil, že ve stromořadí v Železářské ulici jsou 2 akáty zlomeny a 1 suchý. Usneseno provést obchůzku za účasti členů komise, pomologa a městského zahradníka k předloženým návrhům.[542] V listopadu 1929 městská rada rozhodla, že okresnímu úřadu se ponechá příspěvek na asfaltování Šťáhlavské silnice podél dráhy. Ale za podmínky, že okres nechá v roce 1930 vyasfaltovat Železářskou ulici.[543]
Koncem listopadu 1930 při jednání o návrhu obecního rozpočtu na rok 1931 se městská rada usnesla zakročit u okresu za úpravu okresní silnice v Železářské ulici.[544] V lednu 1931 pak na vědomí vzata zpráva okresního úřadu o úpravě silnic v ulici Puchmajerově, Železářské a Denisově. Usneseno uložit městské technické kanceláři vypracovat projekt na kanál v Železářské ulici.[545] V srpnu 1931 se usnesla městská rada na návrh J. Selementa, že okresní úřad se požádá o provedení úpravy povrchu Železářské ulice, která obtěžuje okolí prachem.[546] V lednu 1933 prezentovala levicová opozice na schůzi obecního zastupitelstva návrh programu boje s nezaměstnaností. Mimo jiné se doporučuje vydláždit Železářskou ulici od centra města až k železničnímu viaduktu.[547] V dubnu 1935 při rozpravě o obecním rozpočtu na rok 1935 doporučují sociální demokraté ústy Josefa Basáka, že obec by měla provést vydláždění Železářské třídy.[548] Svými usneseními z 2. června a 24. června 1936 obecní zastupitelstvo sice rozhodlo uzavřít půjčku 476 200 Kč, z čehož 200 000 Kč určeno na nouzové práce, konkrétně na úpravy Klabavky 150 000 Kč, na úpravy děkanského dvora po zboření stájí 20 000 Kč a na úpravy ulice po nábřeží Boreckého potoka u novostaveb paní Včalové 30 000 Kč. V září 1936 ovšem konstatovala sama obec, že využití peněz na tyto investice záviselo i na rozhodnutí vyšších úřadů. Nebylo jisté, kdy se začne s realizací. Město se proto rozhodlo zařadit náhradní využití těchto peněz na několik drobnějších akcí s celkovými náklady 50 000 Kč. Mezi nimi bylo i zřízení chodníku u městských železáren.[549]
V roce 1945 se MNV usnesl zřídit v Růžičkově ulici veřejné osvětlení.[550] Ulice měla už za Protektorátu projít rekonstrukcí. Obecní rozpočet na rok 1943 každopádně mluví mezi položkami zařazenými jako „potřeba z minulého roku“ i o „rekonstrukci Železářské ulice v hodnotě 500 000 korun“.[551] Patrně ale nebylo realizováno. Rekonstrukce vozovky tak proběhla až v 50. letech, v 1. pětiletce, kdy vydlážděna kostkami.[552] Podle Budovatelského programu pro město Rokycany na období 1. červen – 31. prosinec 1950, přijatého v roce 1950, mělo město zorganizovat brigádnickou výpomoc silniční správě při úpravě ulice.[553] V návrhu směrného plánu města od profesora Mikuškovice, který v dubnu 1950 schválil MNV, se předpokládala změna trasy Růžičkovy ulice. Ta měla být ve své jihovýchodní části napřímena, zhruba přes nynější pozemky zimního stadionu a sportovní haly. Pod náspem železniční trati měla ulice projít novým podjezdem. Dalším návrhem bylo zřízení pásu zeleně podél Růžičkovy ulice, který měl oddělit tovární areály bývalých městských železáren.[554] Ambiciózní projekt ale nerealizován. Na podzim 1954 měla proběhnout podél Růžičkovy ulice výsadba stromořadí.[555] Mělo jít o ovocné stromy. V lednu 1956 ještě ale stále nebyl plán splněn.[556] Na jaře 1962 zřízen podél ulice pás bříz. Před tehdejším podnikem Škoda Rokycany zároveň založen okrasný trávník.[557] Alej bříz přežila až do roku 2007, kdy pokácena kvůli výstavbě supermarketu Kaufland. Šlo ovšem o poněkud přerostlé, nekultivované a urbanisticky málo přínosné městské stromořadí. V 1. polovině roku 1964 vyasfaltován v Růžičkově ulici chodník v úseku od mateřské školy k železničnímu viaduktu.[558] V prosinci 1972 vyzvala sociální a zdravotní komise MěstNV Technické služby k provedení opravy chodníku v Růžičkově ulici.[559] V červnu 1973 uváděno, že ještě do konce roku má podnik STAVOIZOLACE, n.p. provést opravu chodníku v Růžičkově ulici, kolem závodu Škoda až k železničnímu podjezdu.[560] Chodníky pak opraveny opravdu roku 1973.[561] Na opravy poskytl podnik Škoda částku 75 398 Kčs.[562] Město zde v roce 1973 investovalo 3 000 Kčs.[563] V roce 1977 pak v Růžičkově ulici nově vyasfaltovány chodníky.[564] V srpnu 1985 se uvádí, že město má projekčně připravenou akci chodník v Růžičkově ulici.[565] Ještě během roku 1985 provedly Technické služby opravu chodníku v Růžičkově ulici.[566]
V dubnu 1998 se prováděly podél Růžičkovy ulice, v prostoru před zimním stadionem výkopy pro telefonní kabely. Prováděla je firma STAVPARTNER.[567] Nová asfaltová vozovka a zcela nové chodníky zde provedeny v roce 2003. Stavbu realizoval na své náklady podnik Správa a údržba silnic Rokycany. Město financovalo z vlastních peněz nové chodníky po obou stranách komunikace, a to v úseku od kruhového objezdu až k zimnímu stadionu.[568] 12. května 2003 pro provedení chodníků vybrala městská rada firmu Stavby silnic a železnic, a.s. Plzeň s nabídkovou cenou 1 134 251 Kč.[569] Akce prováděna od začátku července do září 2003.[570] V červenci 2003 na opravu chodníku městské zastupitelstvo v rámci úpravy obecního rozpočtu převedlo dodatečných 150 000 Kč.[571] Chodníky (financované městem) a vozovka (placená Správou a údržbou silnic) přišly dohromady na více než 3 500 000 Kč.[572] Během prací ulice zjednosměrněna, provoz ve směru do centra veden objížďkou ulicí B. Němcové, Šťáhlavská a Plzeňská.[573] V roce 2003 také položena v souvislosti s opravou celé Růžičkovy ulice nová vozovka i jednostranný chodník s dlažbou z betonových prefabrikátů u železničního podjezdu. Před mostem, naproti zimnímu stadionu, zřízen přechod pro chodce. Další oprava vozovky Růžičkovy ulice proběhla v roce 2018.
Koncem roku 2006 zahájena v Růžičkově ulici výstavba supermarketu Kaufland. Kvůli tomu došlo na jaře 2007 k pokácení aleje bříz podél jižní strany ulice (kvůli zřizování odbočovacího pruhu a vjezdu do prodejny). Podle města sice ještě nedlouho předtím (s jednou výjimkou) šlo o zdravé stromy, ale zhruba o 3 roky dříve u nich zjištěno prosychání a zhoršující se stav. Kácení proto město nijak nebránilo. Investor se navíc městu zavázal, že provede náhradní výsadbu nové aleje (o něco dále od ulice). Nová alej měla být tvořena 16 tureckými lískami. Kvůli výstavbě prodejny také dočasně uzavřen chodník na jižní straně ulice a rovněž zabrána část vozovky.[574]
11.3.11. Vývoj pojmenování Růžičkovy ulice
Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 nemá ulice žádné pojmenování.[575] Evidenční katastrální mapa z roku 1877 ji uvádí jako Nová ulice. Tento název se zmiňuje i v regulačním plánu města z roku 1892, kde se ale objevuje i alternativní označení Žampírská ulice. Dne 29. prosince 1919 na zasedání městského zastupitelstva přejmenována na Železářskou ulici.[576] Označení se ale týkalo jen úseku od historického jádra města k hostinci U Koruny čp.144/II. V roce 1934 se město rozhodlo komplexně upravit uliční názvosloví v nových čtvrtích Rokycan i ve staré zástavbě.[577] 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise. 25. dubna 1935 tyto návrhy posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo Železářskou ulici prodloužit až k železničnímu viaduktu. Zastupitelstvo návrh schválilo.[578]
Své dnešní označení Růžičkova ulice, respektive ulice Josefa Růžičky, získala v červenci 1951.[579] Přejmenování schválila na svých zasedáních 15. května a 15. června 1951 rada MNV na počest 30. výročí založení KSČ.[580] Josef Růžička byl jedním ze zakládajících členů komunistické strany v Rokycanech.[581] Šlo o celou vlnu změny názvosloví, kdy mnoha rokycanským ulicím přiděleno jméno zapadající do stalinské ikonografie. Uliční název byl trochu nelogicky zachován i po roce 1989, patrně proto, že z místní historické paměti už vymizel kontext, v jakém byl tento název aplikován. Označení Železářská ulice by každopádně bylo daleko vhodnější.
11.4. Zimní stadion čp.1018/II v Růžičkově ulici
Na konci Růžičkovy ulice, v prostoru mezi bývalou Jirchářskou ulicí, nábřežím Padrťského potoka a náspem železniční trati, se zformoval sportovní areál sestávající z několika samostatných objektů. Kromě vlastního zimního stadionu je to také sportovní hala na sálové sporty nebo hotel s restaurací. Stavebně-urbanistický vývoj této lokality ale byl v minulosti mnohem složitější a nynější využití převládlo až v posledních dekádách.
11.4.1. Starší zástavba v oblasti zimního stadionu a sportovního areálu
Pozemky mezi Jirchářskou ulicí a náspem železniční trati byly na konci 19. století využívané jako jezdecké cvičiště zdejší vojenskou posádkou. Této oblasti se proto říkalo „Rajčůr“ nebo „Rajtšůr“ (z německého Reitschule).[582] Po odchodu armády zde zřízeno dobytčí tržiště. Fungovalo tu od 29. srpna 1913 až do 2. světové války.[583] V srpnu 1932 se městské technické kanceláři ukládá předložit návrh a rozpočet na pisoár na dobytčím tržišti.[584] V září 1932 se uvádí, že se upraví terén dobytčího trhu navezením vhodného materiálu.[585] Na části pozemku měli cvičiště rokycanští hasiči. Jeho součástí byla i věž na sušení hadic. Tato konstrukce odstraněna 26. listopadu 1938.[586] Leziště na tržišti u České koruny totiž krátce předtím, v květnu 1938 popisováno jako „v žalostném stavu“.[587]
Při Růžičkově ulici, poblíž náspu železnice, tu vyrostly dva dodnes dochované domy. Dům čp.190/II vznikl koncem 19. století. Jde o přízemní objekt s valbovou střechou. Do ulice hledí čtyřosým, nečleněným průčelím. Střecha kryta taškami. Dům není v dobrém technickém stavu. Jeho obytné využití je problematické kvůli neatraktivnímu sousedství rušné ulice a mohutné hmotě zimního stadionu a sportovní haly, přičemž příjezdová cesta k sportovní hale vede přímo okolo zahrady domu, jež tak postrádá základní soukromí a intimitu. Dne 4. ledna 1940 vydala obecní rada stavební povolení na jeho nástavbu.[588] Ovšem ta patrně nebyla realizována. Vedle stojí dům čp.224/II, vzniklý v první dekádě 20. století. Opět jde o přízemní stavbu. Má sedlovou střechu. Stejně jako v předešlém případě jde to příklad dobové architektury pro střední a nižší střední vrstvy, která funkčně tvoří jakýsi přechod mezi tradiční domovní zástavbou a rodinným domkem. Průčelí těchto domů mají ještě ambici vytvářet souvislou uliční čáru, nikoliv jen bodovou izolovanou zástavbu, jaká v Rokycanech nastoupila po roce 1918. Podobná zástavba se nachází například v ulicích Wünschova a Tylova na Pražském předměstí nebo v Alešově ulici na předměstí Plzeňském. V dnešních podmínkách oba výše uvedené domy plní pozitivní roli, ovšem spíše v pasivním slova smyslu. Fixují totiž původní kulisu uliční fronty Růžičkovy ulice a zakrývají tak ponuré utilitární hmoty zimního stadionu a sportovní haly, které se tyčí za jejich zahradami. I v případě domu čp.224/II platí, že vzhledem k nepříliš vábnému sousedství sportovního areálu, rušné ulice a železničního náspu je jeho případné využití pro obytné účely prakticky nemožné. Ostatně dům čp.224/II už k bytovým účelům jistou dobu neslouží. Byl přeměněn někdy po roce 2000 na prodejní účely a v roce 2004 k němu přistavěno, blíže k náspu železniční trati, nové přízemní křídlo s barem a bowlingovou dráhou. Na podzim 2006 pak bar rozšířen i do původního objektu čp.224/II a skrz tento objekt veden nově i vstup do podniku.[589]
V roce 2005 požádal majitel objektu Ing. Robert Němeček město o odprodej části pozemku č.kat.2596/1 za domem čp.224/II (v sousedství házenkářské haly), o rozloze cca 150 čtverečních metrů. Plánoval rozšířit svůj podnik o kurty na squash.[590] 3. října 2005 vzala tuto žádost na vědomí rada města a uložila odboru města projednat možné provedení transakce formou směny pozemků mezi panem Němečkem a obcí. V lednu 2006 uložila rada města odboru rozvoje města, aby zamýšlený odkup pozemku projednal s Házenkářským klubem. Ten totiž namítal, že protažením parcely za domem čp.224/II by byl omezen přístup k házenkářské hale. Pan Němeček navrhoval, že bude respektovat věcné břemeno, tedy umožní případný přístup k házenkářské hale. To ale sportovní oddíl nepovažoval na dostatečné. 13. března 2006 proto městská rada odložila své rozhodnutí. 24. dubna 2006 nakonec radní rozhodli, že transakci s panem Němečkem provedou, ovšem redukují pozemek, který město odprodá tak, aby zajistili přístup k hale.[591] 15. května 2006 jednala o záležitosti opět městská rada. Souhlasila se záměrem výměny pozemků mezi Němečkem a obcí. Směna pozemků se totiž ukázala výhodná pro obě strany. Robert Němeček totiž městu mohl nabídnout část své parcely, mezi svým domem a náspem železniční trati, při Růžičkově ulici. Právě tudy měl být výhledově veden podchod pro pěší pod železniční tratí, který by vyřešil nedostatečnou kapacitu stávajícího chodníku v podjezdu. 30. května 2006 o věci jednalo i zastupitelstvo.[592] 15. ledna 2007 pak zastupitelstvo města schválilo směnu části č.kat.2596/1 ve vlastnictví města za část č.kat.2558 ve vlastnictví Bowling-café bar s. r. o. s doplacením rozdílu cen pozemků ve výši 28 763 Kč.[593]
V části blíže Padrťskému potoku, na místě nynějšího hotelu za zimním stadionem, původně stával domek čp.110/II. Na mapě z roku 1838 zakreslen coby nespalné stavení. Na počátku 20. století v něm byla jirchárna Karla Noska. Za 1.světové války tato živnost ztratila většinu zakázek a roku 1920 zcela zanikla.[594] Trhovou smlouvou z 2. října 1893 a 14. května 1894 prodala obec Karlu Noskovi (tehdejší majitel čp.110/II) díl Padrťského potoka č.kat.2982/1 o ploše 168 čtverečních sáhů, přičemž kupec se zavázal zřídit v regulační čáře taras.[595] V roce 1934 projednává obec povolení k výmazu služebnosti na zřízení a udržování tarasu u domu čp.110/II. Dle trhové smlouvy z 2. října 1893 totiž u čp.110/II byla služebnost (věcné břemeno) ale ta se po provedení regulace Padrťského potoka stala zbytečnou, protože zatímco původní řečiště vedlo přímo u domu čp.110/II, nyní mezi domem a potokem zřízeno nábřeží s komunikací. 26. července 1934 městská rada doporučila ke schválení výmaz služebnosti a v listopadu to schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.[596] V listopadu 1936 na schůzi obecního zastupitelstva Václav Štěrba poukázal na chatrný stav mostku přes mlýnský náhon u domu čp.110/II a doporučil městské technické kanceláři, aby zde nechala postavit vyšší betonový mostek.[597]
Ve vnitrobloku u čp.110/II stál objekt se samostatným číslem čp.555/II. Za okupace ještě přiděleno číslo popisné přilehlému nádvornímu stavení čp.645/II. Po válce domy čp.110/II, čp.555/II a čp.645/II byly v majetku Domovní správy, ale dle vyjádření z roku 1967 je hodlala správa nabídnout zpět k odprodeji soukromým zájemcům.[598] V září 1968 už uváděno, že čp.110/II, čp.555/II a čp.645/II odprodány.[599] V 2. polovině 70. let 20. století nicméně tato skupina objektů musela ustoupit demolicím. V červnu 1977 domy ještě stojí, ale uvádí se, že jejich obyvatelům bude nutno opatřit 7 náhradních bytů (pokud možno ještě v roce 1977). Do toho ovšem počítán i nedaleký objekt čp.144/II bývalého hostince U Koruny (viz výše). V témž zápisu uváděno, že v domě čp.110/II ještě 3 byty, v čp.645/II 1 byt a v čp.144/II 2 byty.[600] V srpnu 1977 souhlasila rada MěstNV se zvýšením výkupní ceny za dům čp.555/II o 15 % (majitelé Boh. a Blanka Bulkovi).[601] A na dalším jednání radní rovněž uložili vedoucímu odboru finančního a plánovacího zajistit výkup čp.100/II pro účely přípravy výstavby dalšího předškolského zařízení.[602] V dobových pramenech uváděno, že MěstNV v roce 1977 vynaložil na výkup nemovitostí pro rozšíření areálu zimního stadionu 102 255,90 Kčs.[603] Domy čp.110/II a čp.645/II nakonec zbořeny v lednu roku 1978.[604] Na jejich místě pak v 80. letech zbudován hotel (viz níže).
11.4.2. Počátky využití oblasti pro sportovní účely
Už dávno před výstavbou zimního stadionu byla tato část města (respektive na okraji tehdejšího města) i lokalitou pro sportovní aktivity. Okolo roku 1920 se část pozemku poblíž dobytčího trhu využívala jako fotbalové hřiště.[605] V roce 1931 prodána část této plochy (pozemek č.kat.2595) komunistické Jednotě proletářské tělovýchovy, která si tu zřídila hřiště na házenou.[606] Už v prosinci 1930 obecní správní komise deklaruje, že s Proletářskou jednotou se bude jednat o podmínkách prodeje č.kat.2595.[607] Obecní hospodářská komise ale v červnu 1931 nedoporučila pozemek č.kat.2595 Proletářské jednotě prodávat, pozemek prý bude zapotřebí k rozšíření tržiště, doporučen jen pronájem.[608] Pronájem č.kat.2595 Proletářské jednotě odsouhlasila v červenci 1931 městská rada.[609] V srpnu 1931 jedná o pronájmu pozemku č.kat.2595 u tržiště z volné ruky Jednotě proletářské tělovýchovy na letní cvičiště i obecní zastupitelstvo. Plocha pozemku byla 3262 čtverečních metrů, využíván jako role (cca 186 čtverečních metrů ale zabráno drahou). Zastupitelstvo uznalo argumenty obecní hospodářské komise, protože možná bude v budoucnosti potřeba pozemek pro rozšíření sousedního tržiště a příjezd na pozemek vedl přes tržiště. Doporučen pouze pronájem pozemku. Městská rada souhlasila s pronájmem, 50 Kč/rok. Komunistická tělovýchovná jednota ale o pronájem neměla zájem. Národní demokrat J. Alferi se vyslovil pro prodej jednotě. Pro byl logicky i komunista Josef Hofman. Všechny tělovýchovné organizace by podle něj měly mít svá cvičiště. Usneseno tedy vrátit bod městské radě k posouzení možného prodeje.[610] 24. září 1931 se městská rada vyslovila pro prodej.[611] Když o věcí v říjnu 1931 jednala městská rada opět, rozhodla, že ujednání o prodeji č.kat.2595 Jednotě proletářské tělovýchovy postoupí k posouzení obecní hospodářské komisi.[612] Nyní se tedy už mluví o prodeji. A souhlas s prodejem č.kat.2595 proletářské tělovýchově vydala hospodářská komise ještě v říjnu 1931.[613] V prosinci 1931 se pak o věci jednalo na zastupitelstvu znovu, tentokrát už o navrhovaném prodeji. 6. října 1931 sepsána trhová smlouva. Pozemek o rozloze 3 262 čtverečních metrů prodán za 4 535 Kč. Nabyvatel ale souhlasil s výhradou zpáteční koupě, pokud bude obec pozemek potřebovat. Kupec se také zřekl práva přejezdu přes pozemek č.kat.2948 (cesta k tržnici) s tím, že příjezd bude veden po pozemku č.kat.2952/2. Prodej zastupitelstvo schválilo.[614] Areál cvičiště ale patrně poté měl projít rozšířením. V červenci 1932 oznamuje městská rada, že s Jednotou proletářské tělovýchovy se dohodnou podrobné podmínky pronájmu části tržiště.[615] 28. července 1932 pak schváleny podrobné podmínky užívání části tržiště Jednotou proletářské tělovýchovy.[616] V říjnu 1932 vydáno stavební povolení pro Jednotu proletářské tělovýchovy na ohrazení jejího cvičiště na pozemku č.kat.2595.[617] V roce 1933 obec posuzuje směnu části obecního pozemku č.kat.2595 za stejný díl drážního pozemku č.kat.2991/1. Šlo o pozemek mezi drahou a tržištěm u Koruny. 12. dubna 1933 městská rada doporučila ke schválení a 28. dubna 1933 na schůzi obecního zastupitelstva transakce schválena.[618] Hřiště otevřeno roku 1933.[619] Pro posyp z tmavé škváry se tu říkalo „Na Černém hřišti“.[620]
V roce 1945 povolil národní výbor dodatečně rozšíření hřiště pro potřeby Sportovního klubu Rokycany, v intencích předchozí žádosti podané na městský úřad již 22. listopadu 1944.[621] Ještě v červnu 1945 projednal národní výbor další žádost pronájem části bývalého tržiště pro rozšíření sportovního areálu (stavba kabin lehkoatletického oddílu LK Stadion Rokycany). Žádost postoupena stavebnímu úřadu.[622] 27. června 1945 žádost o pronájem definitivně odsouhlasena národním výborem.[623] Lehkoatletický areál se tak posunul o cca 20 metrů směrem k Padrťskému potoku.[624] Rozšířené hřiště pak mělo kapacitu 3000 diváků, jeho součástí byla i tribuna s krytými ochozy.[625] V té době se ale načas uvažovalo, že „Rajčůr“ bude využít zcela jinak, měla tu vyrůst autobusová depa. Na jaře 1946 totiž kontaktovalo Rokycany ředitelství Československých drah s tím, že ve městě chce postavit autobusové garáže a opravny. Od počátku mělo zájem o pozemky v Pivovarské ulici (tzv. Pivovarská louka). Tu ale město chtělo zachovat pro chystanou výstavbu školy, a tak 6. června 1946 drahám nabídlo pozemek bývalého dobytčího tržiště v Růžičkově ulici.[626] Vedení drah s tím nesouhlasilo, ale svolilo s vypracováním odborného posudku. 13. září 1946 o umístění depa jednala zvláštní komise.[627] Pozemky v Růžičkově ulici ale nebyly shledány jako vhodné, zejména pro tehdy nevyhovující průjezdnost navazující Jiráskovy ulice (v oblasti pozdějšího supermarketu Norma ještě stála původní zástavba a ulice byla velmi úzká, s ostrou zatáčkou).[628] Některým představitelům města se nápad postavit v Růžičkově ulici beztak nezamlouval. Vadilo jim, že by byly zabrány plochy vyhrazené pro sportoviště. Autobusové depo tak nakonec skutečně roku 1947 vyrostlo v Pivovarské ulici (viz výše) a pozemky v Růžičkově ulici mohly být i nadále rozvíjeny jako zóna sportovních areálů. V roce 1955 odvezeny z bývalého tržiště žulové patníky a použity na rozšiřování budovy hvězdárny (viz kapitola „Osecký vrch“).[629] V roce 1956 dokončena na házenkářském hřišti výstavba umýváren. Do kabin zavedena voda a plyn.[630]
11.4.3. Výstavba ledního kluziště
Část házenkářského hřiště a volné pozemky na jeho západním okraji byly v 60. letech 20. století zabrány pro výstavbu zimního stadionu, respektive tehdy ještě pouze kluziště. Poprvé se o myšlence zbudovat v Rokycanech zimní sportoviště debatovalo na zasedání MNV v říjnu 1958. Člen národního výboru Josef Šampalík tuto ideu nadhodil při rozpravě v plénu a jeho kolega Jiří Řepa nadhodil, že prostor u bývalého hostince Koruna by byl pro tuto stavbu vhodný. Nestává se příliš často v dějinách stavebního rozvoje města, aby se takto nezávazně navržené plány opravdu realizovaly. V případě zimního stadionu se to stalo, byť s mnohaletým zpožděním a v několikerých etapách.[631] Už v prosinci 1959 se uvádí, že na tržišti u hostince Koruna začala výstavba kluziště.[632] V té době zároveň město usiluje o zřízení kluziště v areálu koupaliště pod Husovými sady (viz kapitola „Osecký vrch“). V listopadu 1962 ale na plenární schůzi MěstNV konstatováno, že kluziště pod Strání se už plánuje tři roky, nicméně Komunální služby na to nemají peníze.[633] V roce 1965 (podle jiného pramene dokonce roku 1962[634] začaly některé terénní úpravy na výstavbě stadionu u Koruny Samotná výstavba měla odstartovat už v roce 1966.[635] Na podzim 1965 se dohodl podnik Kovohutě a Československý svaz tělesné výchovy, že ve spolupráci s MěstNV provedou opravu sportovního areálu na českou házenou a lední hokej.[636] Už během roku 1965 zde na zemních pracích učiněn velký pokrok. Na rok 1966 pak tato akce zařazena do Akce Z.[637] Akci schválila komise pro výstavbu 2. listopadu 1965.[638] Od ONV na tuto investici dostalo město 60 000 Kčs.[639] V roce 1966 měl ČSTV poskytnout 90 000 Kčs.[640] Město samotné na to z finanční rezervy prostřednictvím komise plánovací a finanční uvolnilo 148 000 Kčs. Pak se ukázalo, že to nebude dost.[641] 16. března 1966 rada MěstNV dokonce rozhodla požádat ONV o zařazení výstavby hřiště české házené do plánu Akce Z bez finančního krytí.[642] Mezitím se konalo jednání mezi MěstNV a ČSTV o zajištění dalších peněz. Nedostatek peněz a pomalé tempo investiční výstavby tehdy byl všeobecný rys komunistického Československa. Vláda na to reagovala v březnu 1966 usnesením č.106/66 o sdružování finančních prostředků. 29. dubna 1966 se ve stejném duchu vyjádřilo i usnesení ÚV KSČ. Šlo o to, že pro některé stavby si měly národní výbory udělat společný rozpočet (v dnešním slovníku „kofinancování“) s místními organizacemi nebo průmyslovými podniky. 28.-29. září 1966 se na toto téma konala porada na Městském národním výboru. A právě tento model financování aplikován i na tento budoucí sportovní areál. V roce 1966 uzavřena dohoda, že MěstNV přispěje 1/3 a ČSTV 2/3 nákladů. Konkrétně město mělo uhradit 148 000 Kčs, svaz tělovýchovy 296 000 Kčs.[643] V květnu 1966 pokračovaly práce na sportovišti české házené dobře, v létě 1966 se opět zpomalily (vysoké náklady). 26. července 1966 rada národního výboru vzala na vědomí zprávu o postupu prací na výstavbě stadionu házené v Akci Z.[644] 22. srpna 1966 uložilo plénum MěstNV komisi pro výstavbu do konce srpna dodat Okresnímu národnímu výboru projektovou dokumentaci na chystaný sportovní stadion TJ Kovohutě.[645]
Stadion měl vyrůst dle projektu ing. Mojžíše a ing. Vlčka, a to ve třech etapách. V 1. etapě mělo dojít k novému oplocení pozemku směrem o Jirchářské i Růžičkovy ulice, k zřízení vjezdu a vchodů s kabinami pro prodej vstupenek. V 2. etapě se počítalo se zrušením stávajícího dřevěného oplocení mezi hřištěm na hokej a házenou, kde měla vyrůst ocelová krytá tribuna. Konečně v 3. fázi se plánovala rekonstrukce elektroinstalace a osvětlení hokejového hřiště, dále výstavba nářaďovny, eventuálně i bytu správce.[646] V srpnu 1966 už je prakticky hotova 1. etapa (oplocení, vchody, vjezdy) a téměř hotovy kabiny na prodej lístků. V období leden-srpen 1966 tu odpracováno 1520 brigádnických hodin, hodnota prací 39 000 Kčs. S 2.etapou se mělo začít až poté, kdy Hutní odbytová základna Plzeň dodá potřebné profilové železo. Tribunu měl zhotovit podnik ŽDH Ejpovice.[647] V prosinci 1966 se uvádí, že práce byly prozatím přerušeny. Za rok 1966 tu odpracováno 3660 brigádnických hodin, přičemž plán zněl 4060 hodin.[648] Podle alternativního údaje zde ale za rok 1966 odpracováno jen něco přes 2 000 brigádnických hodin a hodnota vytvořeného díla oceněna na 35 000 Kčs.[649] V únoru 1967 vyslovil národní výbor oficiální pochvalu Zdeňku Wohlmutovi za dobrou organizační a obětavou práci při této akci.[650] V listopadu 1967 se uvádí, že v prostoru U Koruny probíhá výstavba betonové plochy na hokej.[651] Zpráva z dubna 1968 mluví o tom, že výstavba stadionu bude pokračovat i v roce 1968, v Akci Z. Mělo jít o investici v hodnotě 124 000 Kčs. Náklady vyčísleny na 113 000 Kčs.[652] Podle údajů z dubna 1968 ale hodnota investice spočítána na 107 000 Kčs.[653] Městský národní výbor na tuto investici na rok 1968 vyčlenil z rezervního fondu 13 000 Kčs.[654] Kluziště TJ Kovohutě mělo být během roku 1968 dokončeno.[655] Z 13 000 Kčs proinvestováno za 1. pololetí z fondu MěstNV 12 000 Kčs. V září 1968 se ale uvádí, že akce stadion u hřiště házené TJ Kovohutě v hodnotě 142 000 Kčs už byla dokončena.[656] Původní rozpočet na tuto akci na rok 1968 měl být 55 000 Kčs, skutečně proinvestováno 35 351,96 Kčs.[657] 11. září 1968 rozhodla taky rada MěstNV zařadit do plánu Akce Z i nový betonový nátěr na zimním stadionu TJ Kovohutě.[658] 23. října 1968 to rada MěstNV potvrdila na svém zasedání.[659] Z 20 000 Kčs, které přiděleny pro rok 1969 na další fázi výstavby kluziště TJ Kovohutě bylo za 1. pololetí 1969 ve skutečnosti utraceno 19 000 Kčs.[660] Za celý rok, kdy kluziště dokončeno, utraceno 18 896 Kčs, vytvořena hodnota díla 75 000 Kčs.[661]
Původní projekt stadionu ale prošel mnoha revizemi. Po jednání mezi místní a celostátní reprezentací Československého svazu tělesné výchovy pozměněn. Provedena měla být jen úprava hokejového hřiště a stavba nového plotu.[662] Samotná výstavba zimního stadionu měla proběhnout až v následujících letech.[663] 24. května 1967 projednala otázku detailního situování zamýšleného stadionu rada MěstNV. Znovu se o této otázce jednalo 7. června 1967.[664] V listopadu 1967 město výhledově uvažuje o dokončení areálu české házené a hokeje. Zdůrazňuje ale, že jde o nezávazné návrhy na následující roky a že je nutné nejprve projednat tuto záležitost s majitelem pozemku TJ Kovohutě.[665] Hlavní problém ale nastal v roce 1969. Při projednávání koncepce dopravního řešení města byl formulován záměr zbudovat novou spojnici centra města a průmyslové oblasti v jihovýchodním sektoru Rokycan. Tato komunikace měla zhruba sledovat trasu Růžičkovy ulice, ale předpokládalo se její rozšíření a napřímení a také zřízení nového podjezdu pod železniční tratí. Tyto záměry ovšem kolidovaly s dosavadní stavební činností na zimním stadionu, přes část jehož pozemku měla nová komunikace vést. V červnu 1969 na tento rozpor poukazuje Václav Tábořík. Podle něj už byla sice u házenkářského stadionu zbudování betonová plocha a trubky na vodu pro zimní stadion, ale teď musí město jasně říct, zda má smysl pokračovat v investicích do tohoto sportoviště. Tuto klíčovou otázku nebyl schopen zodpovědět ani předseda MěstNV František Hlad, který se omezil na konstatování, že věc se bude muset ještě konzultovat.[666] Dle informace z dubna 1972 plocha stadionu TJ Kovohutě u Koruny 8 100 čtverečních metrů.[667]
11.4.4. Výstavba umělé ledové plochy
Další problémem bylo, že stávající, po několik let postupně budovaný stadion, byl jen velmi prostým zařízením, prakticky jen nekrytou vodní plochou, která v době mrazů napuštěna a využívána pro bruslení. I když do ní brigádníci investovali mnoho práce a město i Kovohutě mnoho peněz, nakonec se ještě před dokončením tato stavba tak trochu přežila. Na počátku 70. let 20. století tak zahájeno budování zcela nového sportoviště, nyní již skutečně hodného označení „zimní stadion“, byť nekrytý. Dle výhledového harmonogramu investic z roku 1969 předpokládána výstavba ledové plochy v letech 1971-75. Investorem měly být opět Kovohutě.[668] Nakonec budování stadionu zahájeno roku 1973. Koncem roku 1972 zadáno zhotovení projektu[669] a v lednu 1973 se konala klíčová porada za účasti představitelů Okresního výboru KSČ, Městského národního výboru, Okresního národního výboru a podniků ČKD Praha, Kovohutě Rokycany, Stavoprojekt Plzeň, dále se jí účastnili zástupci Krajského a okresního výboru České tělovýchovné organizace (ČTO). Výsledkem jednání bylo definitivní rozhodnutí, že technologickou část stadionu (šlo o drahé zařízení na udržování umělé ledové plochy) dodá firma ČKD Praha. Stadion bude financovat Městský národní výbor a běžné řemeslnické práce provede Okresní stavební podnik. Do konce července 1973 vyhotovena detailní projektová dokumentace. Rozpočet na výstavbu stadionu měl dosáhnout 9 239 000 Kčs. Kvůli koordinaci tak velké investice zřízeny různé zvláštní komise.[670] Projekt stavby vypracoval ing. arch. Němeček z plzeňského Stavoprojektu.[671] Rozpočet nakonec stanoven na 7 608 777 Kčs, přičemž Krajský národní výbor jej při finálním posuzování snížil na 6 537 000 Kčs. Stavba rozdělena na tři etapy: umělá ledová plocha s technickým blokem s odhadovaným nákladem 4 640 000 Kčs, šatnový blok a sociální zařízení za 1 480 000 Kčs a oplocení + komunikace za 426 000 Kčs.[672] V plánu výstavby na rok 1973 počítáno u této akce s náklady 850 000 Kčs a vytvořením hodnoty rovněž ve výši 850 000 Kčs.[673] Stadion stavěn od srpna roku 1973[674] (podle jiných pramenů od března 1973[675]), zčásti v propagandistické „Akci Z“ (brigádnický, částečně dobročinný styl výstavby).[676] Přesto asi tempo brigádnické výpomoci nesplňovalo očekávání, protože v létě 1973 (někdy po 19.červnu) rozhodla rada MěstNV svolat na 15. srpna 1973 schůzi za účasti MěstNV, UO KSČ a občanských výborů k otázce plnění závazků na výstavbě zimního stadionu.[677]
Dle údajů ze září 1973 již bylo v 1. pololetí roku na nákladech na akci zimní stadion vyplaceno 62 000 Kčs.[678] Celková suma určená k proinvestování za celý rok 1973 zároveň zvýšena na 1 000 000 Kčs.[679] Podle jiného pramene ale rozpočet upraven na 1 400 000 Kčs. Skutečné náklady za rok 1973 dosáhly 1 324 000 Kčs.[680] Už k říjnu 1973 zde odpracováno 5 320 brigádnických hodin, z toho 1 805 zdarma.[681] V roce 1973 zde vypomáhala i místní vojenská posádka. Společně s další brigádnickou akcí na úpravě Muchovy ulice na Jižním předměstí vojáci odpracovali 950 hodin.[682] V květnu 1974 už na sportovišti celkem odpracováno 21 423 hodin, z toho 7 826 zdarma.[683] Národní výbor opakovaně vyzýval občany k tomu, aby přišli pomoci.[684] Za 1. pololetí roku 1974 odpracováno 14 307 brigádnických hodin (z toho 2 666 zdarma).[685] Do konce října 1974 odpracováno 44 760 hodin (21 676 zdarma).[686] Tato čísla pak do listopadu 1974 vzrostla na 46 400 hodin, z toho 21 300 nehonorovaných.[687] V návrhu rozpočtu na rok 1974 mělo být na stadionu prostavěno 3 200 000 Kčs, přičemž hodnota vytvořeného díla vyčíslena na 3 680 000 Kčs.[688] V květnu 1974 už prostavěno 1 700 000 Kčs z celkových odhadovaných 9 290 000 Kčs.[689] V září 1974 se ale uvádí, že za 1. pololetí 1974 prostavěno na stadionu 926 000 Kčs, ačkoliv plán zněl na 3 200 000 Kčs. Na jiném místě téhož dokumentu zase uváděny náklady za 1.polovinu roku 1974 922 400 Kčs (a vytvořená hodnota díla 1 070 000 Kčs).[690] Zároveň probíhalo masivní shromažďování peněz na tuto investici (v rámci programu sdružených finančních prostředků). Podnik Kovohutě přispěl 400 000 Kčs, RND Ejpovice 500 000 Kčs, ŽBC Hrádek 1 100 000 Kčs, Škoda Plzeň 1 000 000 Kčs, Hamiro 20 000 Kčs, Tenkocement Holoubkov 50 000 Kčs, Autodružstvo Rokycany 20 000 Kčs, Meliorační družstvo Ejpovice 100 000 Kčs, Kovosvit Holoubkov 400 000 Kčs, Státní statek Rokycany 108 000 Kčs, JZD v okrese Rokycany přispěla částkou 2 294 295 Kčs a OV ČTO 1 500 000 Kčs.[691] Za rok 1974 šlo na stavbu stadionu ze sdružených finančních prostředků 2 700 000 Kčs.[692] Za rok 1974 tu celkem prostavěno 3 040 871,59 Kčs (původní plán 3 200 000 Kčs).[693]
Nejdříve provedena demolice starých házenkářských šaten, pak kopány základy pro pokládku chladicího potrubí.[694] V září 1974 se konstatuje, že vzhledem k počasí pokračují práce velmi pomalu (zejména dobetonování umělé ledové plochy, aby ji mohli převzít zaměstnanci ČKD Praha k montáži). Problémy byly i v zajištění elektrických rozvaděčů a kotlů a vázla dodávka cementu a betonu. V 1. pololetí 1974 dodány na staveniště kompresory a trafa, 24 kusů koncovek kmitočtu, položen kabel VN 22 kW. V září 1974 dosud nebyl kabel napojen na stávající kabel vedoucí do Škody-slévárny),zato trafostanice už téměř dokončena (kromě skříňového rozvaděče).[695] V této první fázi výstavby šlo jen o nezastřešenou ledovou plochu s umělým povrchem.[696] Ta otevřena 22. listopadu 1974.[697] Slavnostní ceremoniál pokazilo nevlídné počasí. Vzhledem k tomu, že zastřešení stadionu bylo odloženo, to docela vadilo.[698] Už 23. listopadu, den po slavnostním ceremoniálu bylo zařízení zpřístupněno veřejnosti a konalo se zde bruslení pro děti.[699] Mezi únorem a počátkem dubna 1975 rozhodla rada MěstNV, že mimo sezónu, tedy přes léto, bude plocha zimního stadionu využívána jako dopravní hřiště pro školní mládež.[700] Kromě samotné ledové plochy s mantinely a technického bloku tu nestálo prakticky nic.[701] Hotova byla jen 1.etapa, zbylé dvě zůstávaly jen rozestavěné.[702] Šatny, stejně jako oplocení, vstupní brána, omítky nebo záchody se dokončovaly až v následující době.[703] Slavnostní ceremoniál tak zdaleka neohlašoval konec výstavby stadionu, dokonce ani konec první etapy výstavby. Výstavba šaten, sociálního zařízení, komunikací, terénní úpravy a oplocení stadionu plánována až do roku 1976 (dle harmonogramu z konce roku 1974).[704] Za 1. pololetí 1975 na stavbě stadionu odpracováno 10 278 brigádnických hodin (z toho 1 557 zdarma). Vytvořena hodnota 691 000 Kčs (plánovaná na celý rok 1975 měla dosáhnout 1 900 000 Kčs) a prostavěno 581 000 Kčs (plán 1 630 000 Kčs).[705] Na samotný rok 1975 zde určeno k proinvestování 1 630 000 Kčs, všechny ze sdružených finančních prostředků. Předpoklad dokončení byl v dubnu 1976.[706] Podle jiného pramene výše sdružených finančních prostředků určených na zimní stadion dosáhla 721 821,25 Kčs.[707] Dle zprávy ze září 1975 má zatím stavba finanční skluz způsobený ale jen odkladem fakturace na červenec 1975. Během roku 1975 probíhala výstavba základů a vyzdívání šatnového bloku. Na stadionu panoval nedostatek pracovních sil a potíže s dodávkami materiálu (chyběla expanzní nádrž do kotelny, potíže i s dodávkami cihel a prefabrikátů).[708] K říjnu 1975 už je tu prostavěno (od počátku výstavby) 5 471 000 Kčs, odpracováno 62 200 brigádnických hodin (z toho 26 891 neplacených).[709] K červnu 1976 celkové investice do stadionu vyrostly na 5 698 000 Kčs.[710] Za rok 1976 nebyl na stavbě stadionu splněn plán Akce Z. Hlavně pro nedostatky v dodávkách materiálu. Oproti plánované hodnotě díla 609 000 Kčs vytvořena v roce 1976 skutečná hodnota jen 410 000 Kčs, prostavěno 289 200 Kčs (plán přitom stanoven na 378 000 Kčs[711]) a odpracováno 8 444 brigádnických hodin (z toho 426 zdarma). V roce 1976 probíhaly dokončovací práce na sociálním zařízení (dlažby, omítky, pokládka PVC, elektro- a vodoinstalace), izolace stupňů na hledišti a dlažba na rovné střeše sociálního zařízení. Až v prosinci 1976 (po dlouhém čekání) dodány expanzní nádrže na teplou vodu, dle údajů z února 1977 teprve Okresní stavební podnik provádí jejich montáž. Z 1.etapy stadionu tehdy ještě scházelo provést vstupní brány (ty ale nerealizovány úmyslně, vzhledem k budoucímu zastřešení objektu) a nástavba technického bloku.[712] Za rok 1976 šly na stavbu stadionu sdružené finanční prostředky ve výši 289 221 Kčs.[713]
11.4.5. Dostavba zimního stadionu (zastřešení, technický blok, tribuny, opláštění)
Bezprostředně po otevření umělé ledové plochy následovaly další investiční akce, které postupně doplňovaly toto sportovní zařízení. Nejprve přišlo na řadu zastřešení a nástavba technického bloku. Zastřešení mělo ledovou plochu ochránit před rozmary počasí, nástavba zase měla přinést společenské prostory a zázemí pro činnost sportovních oddílů. V únoru 1977 zmiňováno, že na výstavbu stadionu bude použito peněz z úvěru od Státní banky československé, který si město vzalo.[714] Zpráva o koncepci rozvoje Kultury volného času na léta 1976-80 počítala se zastřešením zimního stadionu, které mělo být hotovo do roku 1980.[715] Někdy mezi srpnem a listopadem 1976 se rada MěstNV seznámila s úvodním projektem zastřešení zimního stadionu a souhlasila s objednávkou projektové dokumentace u KPO STAVOPROJEKT Plzeň.[716] Během 1. pololetí 1977 na stadionu proinvestováno 68 000 Kčs zcela mimo plán, dále 7 000 Kčs na přípravných pracích na zastřešení (oproti plánu na celý rok ve výši 215 000 Kčs). Dalších 210 000 Kčs se mělo prostavět v roce 1977 na nástavbě technického bloku stadionu (v 1. pololetí ale zde neprostavěno nic).[717] Nakonec tu za celý rok 1977 proinvestováno 68 000 Kčs jako skluz z předchozího období a 743 000 Kčs na přístavbě technického bloku a zastřešení (samotný technický blok měl plán na rok 1977 210 000 Kčs, zastřešení 215 000 Kčs).[718] Podle informací ze září 1977 ale práce na zimním stadionu probíhají pomalým tempem (panuje nedostatek brigádníků).[719] 28. března 1978 na své schůzi rada MěstNV uložila vedení MěstNV projednat s MV NF a občanskými výbory zabezpečení pracovních sil na výstavbu zimního stadionu.[720]
Dokončení nástavby technického bloku stadionu zařazeno do plánu Akcí Z na rok 1978.[721] V nové přístavbě měly vzniknout společenské místnosti pro sportovce.[722] Místo tu měl také najít oddíl stolního tenisu. Dle zpráv ze září 1978 akce sice pokračuje, ale jsou problémy s nedostatkem brigádníků.[723] V 1. pololetí roku 1978 zde prostavěno 106 000 Kčs (plán na rok 1978 – 280 000 Kčs).[724] Za celý rok 1978 zde v Akci Z vynaloženy náklady 202 000 Kčs (oproti plánu 288 000 Kčs).[725] Dokončení nástavby technického bloku stadionu zařazeno i do plánu Akcí Z na rok 1979.[726] Celkem tu měla být v roce 1979 vytvořena hodnota díla 243 000 Kčs při nákladech 281 200 Kčs. Tato částka měla být hrazena do výše 39 600 Kčs z Fondu rozvoje a rezerv a zbylá částka (243 600 Kčs) z úvěru.[727] Během 1. pololetí 1979 na výstavbě technického bloku proinvestováno 239 500 Kčs (oproti celoročnímu plánu 253 300 Kčs). Na stavbě opět panuje nedostatek pracovních sil. Předpoklad ale trvá na její dokončení do závěru roku 1979.[728] Během celého roku 1979 zde prostavěno 235 500 Kčs (plán 213 200 Kčs) a vytvořena hodnota 253 300 Kčs (plán 213 200 Kčs).[729] V roce 1979 tu odpracováno 9 693 brigádnických hodin (z toho 6 673 zdarma). Prováděny vnitřní práce (kanalizace, vodoinstalace, elektroinstalace, vnitřní omítky, podlahy).[730] V prosinci 1979 uváděno, že nástavba technického bloku již dokončena.[731] Ještě v září 1980 ale předseda MěstNV Tuček prohlašuje, že do konce října 1980 nutno výstavbu technického bloku bezpodmínečně dokončit.[732] V listopadu 1977 rada MěstNV vzala na vědomí informací o stavu prací spojených se zastřešením zimního stadionu.[733] Tato investice měla začít roku 1978 a byla rovněž zařazena do plánu Akcí Z.[734] Dle zpráv ze září 1978 akce probíhá dle harmonogramu, ale přetrvávají problémy s nedostatkem brigádníků.[735] V 1. pololetí roku 1978 bylo na zastřešení stadionu prostavěno 747 000 Kčs (plán na rok 1978 – 2 550 000 Kčs).[736] Za celý rok 1978 zde v Akci Z vynaloženy náklady 3 670 000 Kčs (oproti plánu 3 500 000 Kčs).[737]
Od roku 1978 skutečně následovala druhá etapa výstavby, kdy na tuto umělou ledovou plochu instalována střecha. Správní budova stadionu zároveň zvýšena o patro.[738] 29. července 1978 začalo pokládání železných komponent střešního pláště.[739] Tyto práce prováděl národní podnik Škoda Plzeň DIZ, montážní závod.[740] Dokončení zastřešení stadionu zařazeno do plánu Akcí Z na rok 1979.[741] Celkem tu měla být v roce 1979 vytvořena hodnota díla 627 000 Kčs při nákladech 556 200 Kčs. Tato částka měla být hrazena z úvěru.[742] Dne 4. března 1979 ukončena sezóna na zimním stadionu (dříve než obvykle, právě kvůli potřebě spuštění prací na zastřešení).[743] 13. března 1979 vzala rada MěstNV na vědomí zprávu o postupu prací.[744] 10. května 1979 zahájeno pokládání střešního pláště na zimní stadion (plocha 5 530 čtverečních metrů, 12 500 kusů palubových prken). Během 1. pololetí 1979 na zastřešení stadionu proinvestováno 348 500 Kčs (oproti plánu na celý rok 480 200 Kčs). Na rozdíl od souběžně budované nástavby technického bloku se práce na zastřešení hýbaly rychle kupředu. 4. července 1979 pokládání střechového pláště dokončeno a připraveno k předání podniku Stavoizolace Plzeň, které prováděly finální povrchovou úpravu střešní konstrukce. V září 1979 se na střeše stále pracuje, ale bez problémů. Stavoizolace mají dokončit akci do 15. října 1979, ale mluví se o možnosti zahájit už počátkem října 1979 běžný provoz na stadionu.[745] V létě 1979 skutečně zastřešení rámcově dokončeno.[746] Během celého roku 1979 zde proinvestováno 441 200 Kčs (plán 551 000 Kčs) a vytvořena hodnota 480 200 Kčs (plán 551 000 Kčs).[747] Během roku 1979 na zastřešení zimního stadionu odpracováno 16 326 brigádnických hodin (z toho 15 635 zdarma).[748] Práce zde sice pokračovaly podle harmonogramu, ale velké zpoždění měla výstavba technického bloku. Bez něj nešlo tak složitou stavbu, jakou je zimní stadion, plnohodnotně provozovat. Celá investice se proto opět protáhla.[749] Teprve v první polovině 80. let také postavena tribuna stadionu, a to v Akci Z (hodnota díla 1 995 000 Kčs).[750] Akce měla začít v roce 1980. Plánovaná hodnota díla pro tento rok stanovena na 300 000 Kčs.[751] Ještě v březnu 1980 se ale uvádí, že započetí výstavby západní tribuny stadionu je jen možnou akcí, která by mohla být v průběhu roku zařazena do Akce Z.[752] Tribuna měla mít hodnotu 1 988 000 Kčs, s náklady 1 570 000 Kčs (vše z vlastních zdrojů města). Plánované náklady na rok 1980 120 000 Kčs ani hodnota díla 100 000 Kčs zatím k září 1980 nečerpány. Zahájení stavby plánováno na 3. čtvrtletí 1980, dokončení pak na 4. čtvrtletí 1982.[753] Stavba tribuny pak skutečně započala ještě roku 1980.[754] Dle údajů z prosince 1980 tu z plánu nákladů pro rok 1980 70 000 Kčs prostavěno 140 000 Kčs. Překročena i plánovaná hodnota díla na rok 1980 100 000 Kčs (na úroveň 200 000 Kčs).[755] Za 1. pololetí 1981 na tribuně proinvestováno 162 100 Kčs (plán na celý rok 625 000 Kčs).[756] Vytvořená hodnota díla za celý rok 1981 tu dosáhla 1 000 000 Kčs, náklady 800 000 Kčs (oproti plánovaným 740 000 Kčs[757], v jiném dokumentu ale udávány skutečné náklady za rok 1981 ve výši 785 000 Kčs[758]), odpracováno 20 279 brigádnických hodin (z toho 11 483 zdarma). Práce budou pokračovat i v roce 1982.[759] Pro rok 1982 zde plán Akce Z počítal s vytvořením hodnoty díla 795 000 Kčs.[760] V září 1982 se zmiňuje, že práce na tribuně už se chýlí k závěru.[761]
V roce 1982 tu prostavěno 475 000 Kčs (plán 476 500 Kčs) a vytvořena hodnota díla 795 000 Kčs (v souladu s plánem). Plánované celkové náklady (1 400 000 Kčs) i hodnota díla (1 990 000 Kčs) dodrženy. Na výstavbě tribuny brigádníci odpracovali celkem 44 126 hodin (z toho 14 210 zdarma).[762] Během 1. pololetí 1982 ještě Technické služby provedly na stadionu rekonstrukci osvětlení.[763] Ve spolupráci s Teslou Holešovice provedena úprava původního projektu a halogenová světla vyměněna za sodíkové výbojky. Šlo o první takto vybavený zimní stadion v Československu. V roce 1982 rovněž na zimním stadionu dokončena výstavba garáží pro stroje na úpravu ledové plochy.[764] Na rok 1983 plánována na stadionu oprava WC.[765] Navzdory provedení střechy chyběl stadionu vnější plášť. Několik let se tak hokejové zápasy konaly pod zpola dokončenou konstrukcí.[766] Pro rok 1982 plán Akce Z počítal se zahájením další etapy budování stadionu s hodnotou díla 200 000 Kčs a s náklady 140 000 Kčs.[767] Tato investice plánována do Akce Z na 4. čtvrtletí 1982. Podle jiného pramene mělo opláštění zimního stadionu mít hodnotu 300 000 Kčs a náklady 210 000 Kčs.[768] Na rok 1983 plánováno na stavbě opláštění vytvořit hodnotu díla 1 200 000 Kčs.[769] V 1. pololetí 1983 město zaplatilo 138 000 Kčs jako úhradu za projektovou dokumentaci opláštění a vstupní části zimního stadionu. Z plánovaných nákladů za rok 1983, které měly na akci opláštění stadionu dosáhnout 940 000 Kčs bylo v 1. pololetí 1983 prostavěno jen 153 000 Kčs. V polovině roku tak dokončena montáž opláštění podhledu. Provedení prací na bočních stěnách zabezpečeno na červenec a srpen 1983.[770] V roce 1983 na opláštění odpracováno 25 320 brigádnických hodin (z toho 14 392 zdarma). Vytvořena hodnota díla 1 429 000 Kčs a prostavěna částka 957 000 Kčs.[771] V prosinci 1983 se dokončení akce očekává v roce 1984.[772] I pro rok 1984 opláštění stadionu zařazeno do Akce Z.[773]
Opláštění zimního stadionu dokončeno v září roku 1984, kolaudováno bylo 18. října téhož roku. Šlo o akci s celkovou hodnotou 1 994 000 Kčs.[774] Celkové náklady dosáhly 1 374 000 Kčs (oproti plánovaným nákladům ve výší 1 394 000 Kčs. Pro rok 1984 plánovaná hodnota 300 000 Kčs, plánované náklady 201 000 Kčs a skutečné náklady 185 000 Kčs.[775] Podle jiného pramene ale opláštění hotovo ještě během 1. pololetí 1984.[776] Na rok 1984 do Akce Z začleněna i výstavba vstupní části stadionu.[777] V listopadu 1984 pak výstavba této vstupní části dokončena.[778] Zde šlo o dílo v hodnotě 1 877 000 Kčs.[779] Na rok 1983 plánováno na zahájení výstavby vstupu do stadionu vytvořit hodnotu 300 000 Kčs.[780] V roce 1983 na vstupech do stadionu odpracováno 6 656 brigádnických hodin (z toho 3 479 zdarma). Vytvořena hodnota díla 300 000 Kčs a prostavěna částka 230 000 Kčs.[781] V roce 1983 z Fondu rozvoje a rezerv posílen rozpočet na opláštění zimního stadionu a vstupy do zimního stadionu o 1 150 000 Kčs.[782] Na jaře 1984 uváděno, že provoz v nové vstupní části zimního stadionu by měl začít v 2.-4. čtvrtletí 1984.[783] Vstupní trakt hotov ještě během 1. pololetí 1984.[784] Vytvořena tu celková hodnota díla 1980 000 Kčs a celkové náklady dosáhly 1 280 000 Kčs (plán 1 294 000 Kčs). Z toho jen v roce 1984 tu prostavěno 1 070 000 Kčs (plán 1 079 000 Kčs) a plánováno vytvořit hodnotu díla 1 577 000 Kčs.[785] V prosinci 1984 se rovněž uvádí společná hodnota díla pro opláštění a výstavbu vstupního traktu ve výši 3 976 000 Kčs (z toho v roce 1984 plán 1 877 000 Kčs) a plánované náklady v roce 1984 2 688 000 Kčs (byly dodrženy).[786] 11. ledna 1983 otevřena v interiéru zimního stadionu sauna.[787] V roce 1984 zde pak provedeny i některé dokončovací práce. Bývalá Jirchářská ulice, na severozápadní straně stadionu nově upravena Technickými službami města Rokycan, položen asfaltový povrch a chodníky.[788] Roku 1984 skončila, po několika etapách, výstavba komplexu zimního stadionu tak, jak jej předvídala projektová studie z roku 1973.[789] V roce 1985 objekt rozhodnutím Městského národního výboru kolaudován.[790] Ani pak ale stavební a technický vývoj tohoto komplexu neskončil.
11.4.6. Architektonický popis objektu zimního stadionu a jeho další stavební vývoj
Zimní stadion je poměrně rozsáhlý objekt (foto z r. 2003). Na jeho fasádě se střídají hladké omítky a prosklené plochy. Horní část budovy tvoří ustupující hmota střechy. Její svrchní deska ovšem opětovně vystupuje vně půdorys budovy a s fasádou je propojena trubkovými vzpěrami. Vzhledem k tomu, že stadion je poněkud zahlouben vůči svému okolí, nestal se dominantou města. Jeho architektonická tvář je spíše utilitární, čistě funkcionalistická. Složitý objekt stadionu byl od počátku finančně problematický. Již na zasedání MěstNV v únoru 1974 konstatuje ing. Poduška, že městu chybí zaměstnanci na zabezpečení chodu zimního stadionu, předseda národního výboru Hirsch pak odpověděl, že provoz stadionu bude patrně trvale nerentabilní.[791] Po roce 1989 se provoz a údržba stadionu staly pro město jako vlastníka poměrně velkou finanční zátěží a toto sportovní zařízení je trvalé ztrátové.[792]
V roce 1986, tedy jen pár měsíců po faktickém dokončení výstavby stadionu, už začaly další stavební práce, tentokrát na opravě střešní konstrukce. Na zářijovém plénu MěstNV toho roku se dotazuje pan Pešta, proč se tak brzy provádí opravy.[793] Výměnu střešní krytiny na zimním stadionu prováděla komunální organizace Těreza. Podnik Stavební izolace dodal jen materiál. Oprava střechy zimního stadionu zahájena ve 2. polovině července 1986, dokončena po 2 měsících. Práce splněny v termínu.[794] Organizace Těreza v 1. pololetí 1987 provedla rekonstrukci mantinelů a generální opravu kondenzátorů ve strojovně na zimním stadionu.[795] V plánu Akce Z na rok 1988 se počítalo s výstavbou kotelny na zimním stadionu v částce 200 000 Kčs.[796] Výstavba kotelny dle informací ze září 1988 měla začít ve 2. pololetí 1988.[797] Kotelna se skutečně začala budovat v červenci 1988. Předpokládaný termín dokončení stanoven na duben 1990. Celkové rozpočtové náklady vyčísleny na 1 230 000 Kčs, z toho v roce 1988 se mělo proinvestovat 562 000 Kčs (nakonec utraceno jen 526 000 Kčs). Finanční náklady na rok 1988 stanoveny na 450 000 Kčs (ve skutečnosti dosáhly 418 000 Kčs). Za rok 1988 na stavbě kotelny odpracováno 7 779 brigádnických hodin (z toho 3 903 zdarma).[798] Podle jiného dobového pramene tu ale během roku 1988 finanční náklady dosáhly 408 019,42 Kčs.[799] Během roku 1988 došlo u výstavby kotelny na zimním stadionu k zpoždění, nedodány totiž speciální materiály od Sigmy Olomouc. Akce tak přešla do roku 1989.[800] Na rok 1989 plánováno na výstavbě kotelny realizovat finanční náklady ve výši 294 000 Kčs (hrazeny z Fondu rozvoje a rezerv).[801] Podle jiného pramene ale plánované finanční náklady pro rok 1989 měly dosáhnout 388 000 Kčs. Během 1. pololetí 1989 tu prostavěno 227 000 Kčs. V září 1989 se uvádí, že se vyzdívá komín a příčky a probíhá montáž rozvodu vody.[802] Během 1. pololetí 1989 také město ze svého rozpočtu utratilo 17 000 Kčs za sondy a vrty nutné pro výstavbu této kotelny.[803] Celkem tu za rok 1989 vytvořena hodnota díla 756 000 Kčs (původní plán počítal se 796 000 Kčs) a finanční náklady dosáhly 567 000 Kčs (plán byl 597 000 Kčs). Během roku 1989 tu odpracováno 7 047 brigádnických hodin. Termín dokončení stanoven na duben 1990. Celková hodnota díla měla po dobudování kotelny dosáhnout 1 599 000 Kčs.[804] Závěrem roku 1989 kotelna stavebně dokončena, montuje se jen rozvod plynu. Plánovaný rozpočet za rok 1989 tu uváděn na 579 000 Kčs, zatímco skutečné náklady na 565 000 Kčs.[805] V únoru 1990 zbývají ještě na kotelně provést dokončovací práce. Plánovány na období po skončení topné sezóny.[806] Z Fondu rozvoje a rezerv pak rozpočet na dostavbu kotelny posílen v 1. pololetí 1990 o 147 000 Kčs. Během 1. pololetí 1990 tu prostavěno 181 000 Kčs (plán na celý rok 227 000 Kčs). Provádělo se přepojování potrubí na nové rozvody, dokončovala se elektroinstalace, dodávala se měřící technika.[807] Na 4. čtvrtletí 1988 plánují Technické služby provést nátěr venkovní střešní konstrukce zimního stadionu a dokončit rekonstrukci východní tribuny zimního stadionu.[808] V roce 1988 opravdu zahájena rekonstrukce jedné z tribun zimního stadionu (dosud nevyužité prostory využity na nové šatny, koupelny a sklady, počátkem září 1988 akce hotova).[809] Dle údajů z dubna 1989 plánuje organizace Těreza provést venkovní nátěr střechy zimního stadionu ve 4. čtvrtletí 1989.[810] Za zimním stadionem také vyrostl drobný objekt truhlárny, určený pro správcovskou organizaci Těreza. Ta ve 2. čtvrtletí 1989 plánuje dokončit a uvést do provozu odsávání v truhlárně.[811] Podle plánu z května 1990 zamýšlela organizace Těreza ve 4. čtvrtletí 1990 dokončit výstavbu oplocení zimního stadionu ze strany od Padrťského potoka.[812]
V roce 1999 se městské zastupitelstvo zabývalo postupem prací na rekonstrukci kondenzační strany chlazení na zimním stadionu. V roce 1999 si tato akce měla vyžádat částku 1 000 000 Kč a s úhradou. Konečná faktura ve výši 220 625 Kč měla být uhrazena do 15. února 2000 (z rozpočtu města na rok 2000).[813] V lednu 2000 městské zastupitelstvo rozhodlo převést z rozpočtu 300 000 Kč na zřízení plexisklové ochrany okolo hrací plochy na zimním stadionu.[814] V roce 2004 město zahájilo přípravné práce na rekonstrukci ledové plochy stadionu. Pro vypracování projektové dokumentace byla oslovena firma Tip-Ex Partner s.r.o., která nabídla zhotovení projektu za 392 700 Kč. Město v té době uvažovalo o tom, že by ještě v roce 2004 mohlo na celou akci získat státní dotaci, ale to se nestalo a přípravy k přestavbě ledové plochy se zpomalily.[815] 1. dubna 2004 zastupitelé rozhodli, že odloží realizaci rekonstrukce ledové plochy na rok 2005, pokud se do 10. dubna 2004 nepodaří zajistit dotaci na její provedení.[816] V dubnu 2004 totiž město zjistilo, že vinou účetní chyby při sestavování rozpočtu chybí v obecní pokladně 32 000 000 Kč. Starosta města Jan Baloun na to reagoval s tím, že obec teď bude muset pravděpodobně zrušit některé investice, například plánovanou rekonstrukci zimního stadionu.[817] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město do rekonstrukce ledové plochy jen 37 630 Kč (původně plánované náklady byly 350 000 Kč). Dalších 519 750 Kč ovšem investováno do projektové dokumentace na tuto akci (plán byl 235 000 Kč).[818] Teprve 13. prosince 2004 pak radnice vypsala výběrové řízení na zakázku „rekonstrukce ledové plochy zimního stadionu“. Své nabídky předložilo 6 firem. V únoru 2005 pak zvláštní obecní komise rozhodla, že zakázku přidělí pražské firmě Skanska CZ, a.s., Divize technologie za nabídkovou cenu 16 653 315 Kč.[819] Během roku 2005 nakonec městu za tuto akci fakturováno 19 554 194 Kč.[820] Došlo ke generální opravě ledové plochy (pokládka 20 kilometrů chladícího potrubí, nová betonová svrchní deska, 159 metrů nových mantinelů včetně ochranných skel a sítí, rekonstrukce střídaček a trestných lavic, oprava osvětlení a elektroinstalace, nový nátěr kovových konstrukcí a střešních podhledů, nové ozvučení stadionu). Celkem si tato akce nakonec vyžádala 19 323 000 Kč.[821] Rekonstrukce ledové plochy provedena v letních měsících roku 2005. Z celkových nákladů (v listopadu 2005 uváděny na 18 900 000 Kč) uhrazeny 3 000 000 Kč z dotace od státu.[822]
Roku 2004 rovněž město přidělilo firmě VAKOS ROKYCANY zakázku na vestavbu ubytovny na zimním stadionu. Nabídková cena 499 393 Kč.[823] Za ní dle závěrečného účtu obecního hospodaření utratilo město během roku 2004 499 390 Kč (původně plánované náklady byly 500 000 Kč).[824] V září 2005 městská rada schválila změnu v obecním rozpočtu, kdy 141 000 Kč ušetřených v jiných položkách přesunuto na pořízení projektové dokumentace na novou východní tribunu zimního stadionu.[825] Zpracování projektu zadáno firmě AREA REAL Černý. Město za něj v roce 2005 zaplatilo 155 000 Kč.[826] V dubnu 2005 odsouhlasilo zastupitelstvo města úpravu obecního rozpočtu. Rozpočet na rekonstrukci stadionu navýšen o 2 000 000 Kč a dalších 100 000 Kč na rekonstrukci střechy budovy.[827] Kromě toho v roce 2005 město požádalo o dotaci 2 500 000 Kč na opravu jižní tribuny zimního stadionu. Akce zařazena do seznamu požadovaných investic v návrhu obecního rozpočtu na rok 2006. Celkové náklady na provedení oprav tribuny vyčísleny dokonce na 5 000 000 Kč. Kromě toho zmiňovány jako další vhodné investice projekt opravy střechy (50 000 Kč), projekt opravy jižní tribuny (200 000 Kč), 7 000 000 Kč na opravu střechy stadionu nebo 200 000 Kč na projekt automatizace strojovny.[828] V únoru 2006 schválila městská rada kritéria pro výběrové řízení na provedení rekonstrukce jižní tribuny (cena měla mít váhu 60 %, schopnost stavební firmy nenarušit běžný chod stadionu 40 %).[829] 16. února 2006 vypsalo město výběrové řízení. Jeho výsledky vyhlášeny 6. dubna 2006. Zakázku získala firma BIS, a.s. z Plzně s nabídkovou cenou 8 553 944 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 20.srpen 2006. Rekonstrukce jižní tribuny pak skutečně dokončena 20. srpna 2006. Skutečné náklady nakonec dosáhly 8 989 863 Kč.[830] Dotaci na rekonstrukci jižní tribuny nakonec město dostalo od ministerstva školství ještě v roce 2006 (2 500 000 Kč).[831] 22. srpna 2006 schválilo její začlenění do obecního rozpočtu zastupitelstvo.[832] 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo města o změně obecního rozpočtu. 34 000 Kč ušetřených při opravě tribuny stadionu bylo přesunuto na rekonstrukci čističky odpadních vod na Plzeňském předměstí.[833]
Na rok 2006 vyčlenil také odbor rozvoje města v rozpočtu 1 500 000 Kč na opravu provozní budovy stadionu. Z této sumy se mělo pořídit zprovoznění stávajících studen (využití jako zdroj levné užitkové vody), úpravy sociálního zázemí a zateplení stropu tělocvičny. Pro posledně jmenované úpravy provedena do stropu tělocvičny sonda a zaměřeny vazníky střešní konstrukce. Posudek vazníků zadán firmě TORION. Ta 20. dubna 2006 upozornila město, že stávající vazníky nelze nijak přitěžovat, už nyní jsou prý přetížené, chybí řádné příčné vyztužení konstrukce a chybí ochrana vnějšího pláště proti větru. Zatížení některých prvků vazníků dosahuje 130% běžné hodnoty, v některých místech (ve spojích) je ještě vyšší. Tyto pultové dřevěné sbíjené vazníky osazeny v osových vzdálenostech 2,4 metru a 3,25 metru. Krytinu střechy provozní budovy stadionu tvoří pozinkovaný plech na dřevěném bednění. Podhled z dřevěných palubek a polystyrenu by měl být v rámci oprav nahrazen novým, tepelně izolovaným ze sádrokartonu.[834] 24. dubna 2006 vzala tuto zprávu na vědomí městská rada a revokovala své předchozí rozhodnutí z 13. března 2006, kdy schválila provedení stavebních úprav v tělocvičně a uložila odboru rozvoje města pokračovat v záměrech ohledně rekonstrukce objektu. Veškerá priorita měla být nyní dána rekonstrukci střechy.[835] Město pak rozhodlo, že bude provedena obdobná sonda a posudek i nad jinou částí střechy, nad ubytovnou. Teprve následně by měla být zpracována dokumentace opravy a sestaven přesný rozpočet. V rámci oprav střechy bude řešeno i její zateplení.[836]
Odbor rozvoje města nechal, na základě statického posudku, který zjistil havarijní stav střechy, zpracovat projektovou dokumentaci na její rekonstrukci. Kromě toho rozhodl provést i opravu sociálního zařízení v provozní budově tak, aby vyhovovalo potřebám provozu tělocvičny i ubytovny. Finanční náklady odhadovány na 3 500 000 Kč. Vzhledem k rozdílnému výškovému uložení střechy možné provedení oprav na dvě etapy (nad tělocvičnou a nad ubytovnou). U střešního dílu nad ubytovnou ale taková oprava narážela na některá technická omezení, protože při její rekonstrukci by muselo dojít i k zásahům do podhledu (kotvení příček k vazníkům, prostupy vzduchotechniky, odvětrání kanalizace, parotěsná folie nad podhledem, elektroinstalace). Odbor rozvoje města dle údajů z června 2006 disponoval jen 1 500 000 Kč na tyto účely, což nestačilo na provedení nové střechy nad oběma částmi objektu. Další prodražení odhadováno kvůli nutnosti provést nově podhled z protipožárního materiálu dle nových norem. Jako nejlevnější varianta přicházel v úvahu sádrokarton typu GFK 15 mm. Ještě větší komplikací ale bylo, že při případném provedení pouhé opravy střechy a teprve následné rekonstrukce sociálního zařízení by bylo nutné opět demontovat podhled, což by dále zvýšilo náklady. Odbor rozvoje města proto městské radě doporučil provést rekonstrukci střechy i sociálního zařízení najednou, což by ovšem znamenalo zvýšit rozpočtové výdaje o 2 000 000 Kč. Pokud by to nebylo finančně únosné, urgováno aspoň provedení rekonstrukce celé střechy (aby se předešlo možné havárii) i s tím, že následná úprava sociálního zařízení si vyžádá nové zásahy do střešního podhledu. I v této skromnější variantě ale bylo nutné navýšit obecní rozpočet o cca 500 000 Kč. Minimalistická varianta, která by nevyžadovala zvyšování rozpočtových výdajů, by zahrnula jen opravu části střechy nad tělocvičnou. V tom případě ovšem dle odboru rozvoje města hrozilo v případě silného větru nebo větších sněhových srážek narušení zbylé části střešní konstrukce.[837] Rada nakonec souhlasila s komplexní rekonstrukcí střechy i sociálního zařízení, včetně nutnosti zvýšit rozpočet o 2 000 000 Kč.[838] 26. června 2006 pak radní souhlasili s provedení nové střechy nad ubytovnou i tělocvičnou, včetně úpravy sociálního zařízení a schválili navýšení rozpočtu odboru rozvoje města o 3 000 000 Kč na celkových 4 500 000 Kč.[839] V červenci 2006 pak schválilo městské zastupitelstvo úpravu obecního rozpočtu. 1 500 000 Kč původně určených na opravu provozní budovy stadionu, převedeno na rekonstrukci střechy. Další 3 000 000 Kč převedeny na opravu střechy a sociálního zařízení stadionu díky vyšším obecním příjmům z prodeje nemovitého majetku (zejména prodej objektů v nových kasárnách).[840]
14. července 2006 vypsalo město na provozní budovu stadionu výběrové řízení.[841] Výběrová komise na svém jednání 15. srpna 2006 vybrala jako vhodnějšího ze dvou přihlášených zájemců o provedení akce firmu SBT STAVBY, s.r.o. z Rokycan, která nabídla provést práce za 4 737 856 Kč. V rozpočtu na rok 2006 ale město na tuto akci disponovalo jen sumou 4 500 000 Kč, přičemž cca 117 000 Kč již předem utratilo za pořízení projektové dokumentace. Chybějící částka ovšem nalezena v jiných položkách rozpočtu odboru rozvoje města a zahájeno jednání o jejím přesunu.28. srpna 2006 o zadání zakázky na opravu provozní budovy stadionu jednala městská rada.[842] Zadání zakázky odsouhlasila. Termín dokončení prací stanoven ve smlouvě na 30.listopad 2006.[843] 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo města o úpravě obecního rozpočtu. 450 000 Kč ušetřených v jiných kapitolách bylo přesunuto na rekonstrukci střechy stadionu. Dalších 114 000 Kč bylo na opravu střechy přesunuto z úspor při souběžně probíhající opravě tribuny stadionu.[844] Počátkem listopadu 2006 se uvádí, že stadion má již nové zázemí (šatny, střídačky) a rekonstruovanou ledovou plochu.[845] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že částka 600 000 Kč má jít na projektovou dokumentaci střechy, tribuny a haly zimního stadionu. Předpokládaná realizace v 1. čtvrtletí 2007.[846] Z této částky 600 000 Kč v rozpočtu na rok 2007 nakonec utraceno 324 080 Kč.[847] 21. srpna 2007 zveřejnilo město záměr prodeje plynárenského zařízení (technologické zařízení) vysokotlaké plynovodní přípojky DN 100 o délce 124 metrů pro kotelnu zimního stadionu v Rokycanech, umístěné na stavební parcele č.kat.3320/2. Zájemci měli doručit své nabídky do 6. září 2007.[848]
11.5. Sportovní hala čp.1110/II
11.5.1. Házenkářské hřiště a nafukovací hala
Vedle budovaného areálu kluziště přetrvávalo po celá 60. léta 20. století, byť v redukované rozloze, i starší házenkářské hřiště. Roku 1971 bylo dosud škvárové hřiště pokryto novým gumoasfaltovým povrchem.[849] Už v prosinci 1970 zadalo plénum MěstNV odboru výstavby připravit (projekčně a dokumentačně) provedení pokládky gumoasfaltového povrchu na tomto hřišti, v rámci Akce Z.[850] V únoru 1971 MěstNV informuje, že na gumoasfaltový povrch hřiště už Kovohutě zadaly vypracování projektu u Státních silnic Plzeň. V roce 1971 mělo na tuto akci jít z 130 000 Kčs. Peníze se měly zajistit ze sdružených finančních prostředků.[851] V červenci 1971 deklaruje MěstNV, že ve spolupráci s TJ Kovohutě a ČSD bude usilovat o úpravu plochy házené a rozšíření tréninkového hřiště pro házenou.[852] V září 1971 se v bilanci Akcí Z za 1. pololetí roku uvádí, že hřiště na házenou je již hotové.[853] Roku 1971 obdržel MěstNV na výstavbu gumoasfaltového povrchu hřiště od TJ Kovohutě příspěvek 85 000 Kčs a dalších 50 000 Kčs od podniku Kovohutě.[854] Za rok 1971 pak proinvestoval MěstNV na výstavbě hřiště 195 000 Kčs (původní rozpočet 130 000 Kčs). Vytvořena hodnota díla 245 000 Kčs (rovněž původní plán počítal s touto hodnotou).[855]
Koncem 70. let 20. století se tu taky začala plánovat výstavba tehdy populární technologické novinky – nafukovací sportovní haly na házenou. Tato investice měla začít roku 1978 a byla zařazena do plánu Akcí Z.[856] V září 1978 skutečně zmiňováno, že výstavba nafukovací haly už probíhá. Vlastní nafukovací konstrukce měla být dodána v 2.-4. čtvrtletí 1978. Do té doby bylo nutné vybudovat základy a podkladovou hrací plochu. Počítalo se s předáním do užívání do konce roku 1978.[857] V 1. pololetí roku 1978 zde prostavěno 43 000 Kčs (plán na rok 1978 – 280 000 Kčs).[858] Za celý rok 1978 zde v Akci Z vynaloženy náklady 215 000 Kčs (oproti plánu 276 000 Kčs).[859] V září 1978 se počítá s tím, že přetlaková hala bude dokončena v letech 1978-79.[860] Výstavba nafukovací haly zařazena i do plánu Akcí Z na rok 1979.[861] Celkem tu měla být v roce 1979 vytvořena hodnota díla 567 000 Kčs při nákladech 454 300 Kčs. Tato částka měla být do výše 241 300 Kčs hrazena z Fondu rozvoje a rezerv, zbytek (212 800 Kčs) z úvěru.[862] Během 1. pololetí 1979 na této akci proinvestováno 72 900 Kčs (oproti celoročnímu plánu 452 300 Kčs). Stavba tehdy neprobíhala dobře a MěstNV se smiřuje s tím, že do konce roku 1979 nebude hotova.[863] Během celého roku 1979 zde prostavěno 275 100 Kčs (plán 352 000 Kčs) a vytvořena hodnota 292 300 Kčs (plán 352 000 Kčs).Pro rok 1980 zde ještě zbývalo vytvořit hodnotu díla 200 000 Kčs.[864] Zbylé náklady na rok 1980 vyčísleny na 200 000 Kčs.[865] Během roku 1979 tady odpracováno 2 916 brigádnických hodin (z toho 2 461 zdarma). Dokončeny betonové podlahy, montáž vlastní haly a hrubá stavba strojovny, položena dřevěná podlaha ELASTA a zahájeny práce na elektroinstalaci.[866] 27. listopadu 1979 rada MěstNV nesouhlasila s převzetím areálu od TJ Kovohutě v souvislosti s uvedením přetlakové haly do provozu.[867] Dle údajů z prosince 1980 tu z plánu nákladů pro rok 1980 177 000 Kčs prostavěno jen 170 000 Kčs. Plánovaná hodnota díla na rok 1980 200 000 Kčs ovšem byla dodržena.[868]
V roce 1980 výstavba přetlakové haly u zimního stadionu dohotovena, nákladem 663 000 Kčs.[869] Celková hodnota díla 952 000 Kčs. Odpracováno tu bylo 8 271 brigádnických hodin (z toho 7 460 zdarma).[870] V září 1980 uváděno na jednání pléna národního výboru, že stavba se v současnosti dokončila.[871] Na rok 1983 plánována úprava vchodové části do nafukovací haly.[872] Dle jiného pramene bylo v plánu v roce 1983 pouze zajistit projektovou dokumentaci na výstavbu vstupu a šaten u nafukovací haly. Na jaře 1984 každopádně uváděno, že plán bude splněn až během 1. pololetí 1984 (na základě jednání s Okresním stavebním podnikem).[873] Hala ale nakonec neměla dlouhého trvání. V dubnu 1984 došlo v jejím plášti k poškození, které znemožnilo její další využití (plášť byl poškozen také při dřívějším požáru nedaleké dřevěné budovy TJ Kovohutě v roce 1982 - viz níže). Doporučena proto její likvidace. V srpnu 1984 se už uvádí, že plášť svinut.[874]
11.5.2. Výstavba sportovní haly
V noci 14. října 1982 vyhořela původní dřevěná klubovna z roku 1945. Shořel i veškerý majetek a archiv oddílu. Škoda odhadnuta na 250 000 Kčs.[875] Dalším popudem k novému ztvárnění tohoto areálu bylo pak poškození nafukovací haly v roce 1984, kvůli kterému musela být nafukovací hala demontována (viz výše). Oddíl, tehdy fungující pod preferovaným podnikem Kovohutě Rokycany ale získal nové finance a rozhodl, že bude nutno pořídit náhradu. Ve spolupráci s ČSTV zajištěny peníze a dodávka ocelové konstrukce nové sportovní haly o rozměrech 24x48 metrů. Výstavba měla začít v roce 1985, přičemž práce mělo provést Zemědělské stavební sdružení v Rokycanech.[876]
Roku 1986 původní házenkářské hřiště TJ Kovohutě zrušeno a v listopadu téhož roku tam začaly přípravné práce na výstavbu nové kryté sportovní haly čp.1110/II pro 500 diváků. Stavbu navrhl plzeňský Stavoprojekt, investorem bylo Okresní zemědělské stavební sdružení a Československý svaz tělovýchovy.[877] Hala měla být dokončena v roce 1988.[878] V červenci 1988 ale byl hotov jen holý ocelový skelet.[879] Kvůli nedostatku peněz, jak před listopadem 1989, tak hlavně po něm, se ale termín dokončení posunul o tři roky. Oficiálně začala hala sloužit až 17. října 1991.[880] Hlediště nakonec upraveno pro skromnější kapacitu 250-350 lidí.[881] I tak je poměrně předimenzovaný objekt pro dnešní poměry nehospodárný. Házenkářský klub má například finanční problémy, jak zajistit její vytápění.[882] Součástí kryté haly je i ubytovna s 5 pokoji po 4 lůžkách, gymnastická tělocvična a kanceláře. V přízemí zřízen bufet a technické zařízení pro sousední zimní stadion (kotelna, kompresory).[883] Za halou bylo mezitím zprovozněno nové otevřené hřiště. Výstavbu náhradního hřiště házené bylo nutné provést právě kvůli stavbě sportovní haly. Náhradní hřiště umístěno na plochu bývalé přetlakové haly, na jaře 1987 připraveno pro položení umělého povrchu (Nisaplastu).[884] Jeho výstavba dokončena na jaře roku 1987. Na betonový podklad položen koberec z Nisaplastu. Hřiště ohrazeno zábradlím a za branky instalovány záchytné sítě na míče. První zápas zde sehrán 19. dubna 1987.[885] Náklady na tuto úpravu dosáhly více než 200 000 Kčs, z toho umělý povrch hřiště stál 115 000 Kčs. [886]
Počátkem roku 1998 městské zastupitelstvo vzalo na vědomí stažení návrhu na směnu části obecního pozemku č.kat.2596/1 za část pozemku č.kat.2595 a stavební parcely 3320/2.[887] Šlo o pozemky mezi sportovní halou a náspem železnice. V listopadu 2005 schválilo zastupitelstvo města dotaci ve výši 100 000 Kč házenkářskému oddílu na projekt zateplení tohoto objektu a na rekonstrukci vytápění.[888] A rozhodnutím zastupitelstva z 30. května 2006 přidělilo město házenkářskému oddílu další dotaci 250 000 Kč, opět na částečnou úhradu rekonstrukce házenkářské haly (oprava vytápění, zateplení střechy). Hodnota celé investice vyčíslena na 2 098 803 Kč (zatím nebylo ukončeno výběrové řízení na prováděcí stavební firmu. Už v roce 2005 město poskytlo na házenkářům na zpracování projektu rekonstrukce haly dotaci 100 000 Kč a v listopadu 2005 i půjčku 195 000 Kč. Házenkářský oddíl požádal rovněž o odpuštění této půjčky (z ní splaceno jen 4 875 Kč). Odpuštění půjčky ovšem finanční odbor města nedoporučil.[889]
11.6. Hotel Zimní stadion
Severně od zimního stadionu, nedaleko nábřeží Padrťského potoka v Čapkově ulici, ještě na sklonku 80. let 20. století vznikl hotel Zimní stadion čp.1083/II (foto z r.2003) coby další součást tohoto souboru objektů sportovního charakteru. Vyrostl na místě zbořené skupiny domů čp.110/II, čp.555/II a čp.645/II, jejichž demolice provedena v roce 1978 (viz vpředu).
11.6.1. Příprava a průběh výstavby hotelu
Myšlenka na výstavbu ubytovny v sousedství zimního stadionu se objevila již krátce po dokončení umělé ledové plochy, protože zde chyběla lůžka a stravovací kapacity pro různé sportovní zájezdy a delegace. Bez ubytovny zimní stadion nemohl plně přispívat k zvýšení atraktivity města a jeho sportovních zařízení. Na 20. plenárním zasedání Městského národního výboru 30. října 1984 schváleny změny do ve volebním programu Národní fronty (formální vládní koalice ovládaná komunisty) a zařazena do něj výstavba takové ubytovny s restaurací u zimního stadionu.[890] Zahájení stavby restaurační a ubytovací části stadionu zároveň zařazena do plánu Akce Z na rok 1984.[891] Tato dodatečně zařazená investice měla mít hodnotu díla 300 000 Kčs (pro rok 1984).[892] Už v 1. pololetí 1984 ale MěstNV investoval do přípravných prací a projektové dokumentaci na budovu ubytovací a restaurační části.[893]
V roce 1984 již „restaurační část“ stadionu rozestavěna.[894] Za celý rok 1984 zde nakonec vytvořena hodnota 150 000 Kčs (prý podle plánu, patrně revidovaného) a prostavěno 80 000 Kčs (plán zněl na 105 000 Kčs).[895] V plánu Akce Z na rok 1985 u této investice počítáno s částkou 1 000 000 Kčs.[896] V upraveném plánu Akce Z na rok 1985 se uvádí 1 000 000 Kčs na ubytovnu a dalších 200 000 Kčs na restaurační část stadionu.[897] V srpnu 1985 uváděno, že výstavba restaurační části stadionu probíhá uspokojivě.[898] Za celý rok 1985 tu nakonec vytvořena na restaurační části hodnota díla 1 200 000 Kčs (původní plán 1 500 000 Kčs) a na ubytovací části 500 000 Kčs (plán byl 200 000 Kčs).[899] Na restaurační části dosáhly v roce 1985 náklady 839 000 Kčs (plán 840 000 Kčs), na části ubytovací 306 000 Kčs (plán 350 000 Kčs).[900] I v plánu Akce Z na rok 1986 byla výstavba restaurace a ubytovací část zimního stadionu za 1 900 000 Kčs.[901] Tato investice byla zařazena plynule i do plánu Akcí Z na 8.pětiletku (1986-90). Celková hodnota díla vyčíslena na 4 000 000 Kčs (z toho 2 000 000 restaurační a 2 000 000 Kčs hotelová část), přičemž na restaurační části již do roku 1985 údajně vytvořena hodnota 1 350 000 Kčs a zbývalo tedy 650 000 Kčs a na hotelové části vytvořeno dílo za 500 000 Kčs a na 8.pětiletku tedy připadala ještě hodnota díla 1 500 000 Kčs.[902] Na roky 1986-87 žádal MěstNV z fondu cestovního ruchu o příspěvek 1 394 000 Kčs na výstavbu ubytovacího zařízení na zimním stadionu a 500 000 Kčs na jeho vybavení.[903] Během 1. pololetí 1986 tu byly dosaženy rozpočtové náklady 704 000 Kčs (plán na celý rok 1 412 000 Kčs). Finanční náklady dosáhly v tomto období výše 482 000 Kčs (oproti celoročnímu plánu 1 026 000 Kčs).[904] Za celý rok 1986 byl rozpočet stavby následující: u restaurační části rozpočtové náklady 612 000 Kčs (ve shodě s plánem), finanční náklady 425 000 Kčs (plán uváděn ve výši 426 000 Kčs). Na ubytovací části rozpočtové náklady 900 000 Kčs (ve shodě s plánem) a finanční náklady 719 000 Kčs (plán byl 670 000 Kčs). Na obou stavbách odpracováno v tomto roce 31 396 brigádnických hodin (z toho 14 310 zdarma). Roční plán splněn, restaurační část stavebně již během roku 1986 dokončena. Úplné předání stavby se plánuje na rok 1987.[905] Během 1. pololetí 1987 čerpalo město 151 000 Kčs z Fondu cestovního ruchu na ubytovací zařízení zimního stadionu. Za 1. pololetí 1987 na ubytovací části zimního stadionu plánované náklady 568 000 Kčs, skutečnost 404 000 Kčs. Akce probíhá dle harmonogramu.[906] Během celého roku 1987 tu dosaženo rozpočtových nákladů 592 000 Kčs (dle plánu) a finanční náklady 659 000 Kčs (plán byl 668 000 Kčs). Odpracováno 38 748 brigádnických hodin (z nich 19 575 bez nároku na honorář).[907]
Podle kroniky města byla výstavba ubytovacího a restauračního zařízení zimního stadionu dokončena už roku 1986.[908] Myšlena ale patrně jen hrubá stavba. Do užívání byl totiž objekt předán až v prosinci 1987 a pro veřejnost otevřen 18. ledna 1988.[909] V hotelu Zimní stadion (později oficiálně Sporthotel a v současnosti hotel Sport - Garni) vzniklo 20 třílůžkových pokojů, dále 8 přistýlek. Restaurace, respektive „pivnice“, měla kapacitu 60 lidí.[910] Šlo o podnik III. cenové kategorie s teplou i studenou kuchyní. Hotel samotný zařazen do kategorie „C“ s jednou hvězdičkou. Prvním ředitelem podniku byl Miroslav Míka.[911]
11.6.2. Další stavební vývoj objektu
Dle údajů z dubna 1989 plánuje organizace Těreza ve 4. čtvrtletí 1989 výstavbu definitivního oplocení mezi hotelem a objekty Těreza (tedy zimním stadionem).[912] V květnu 1990 se na plénu MěstNV řeší majetkoprávní otázky okolo hotelu. Podle organizace Těreza byl objekt hotelu navržen jako součást areálu zimního stadionu, ale převeden na státní podnik Hotely a Restaurace. Odtržení je prý nelogické a Těreza už v lednu 1990 o svých námitkách informovala radu MěstNV. Od 1. ledna 1991 měl být hotel převeden pod Těreza.[913] V září 1990 plénum MěstNV uložilo radě MěstNV projednat převod hotelu zimní stadion do majetku TJ Škoda.[914] Po roce 1989 byl hotel opakovaně pronajímán, problémem byly ale vysoké náklady na údržbu, opravy a celkově neefektivní architektonické řešení budovy. 26. října 2004 schválilo městské zastupitelstvo záměr odprodat hotel (dosud v majetku obce) do soukromých rukou. Termín nabídek určen do 30. listopadu 2004.[915] V lednu 2005 pak město rozhodlo o tom, že uspořádá veřejnou dražbu. Vyvolávací cena za hotel stanovena na 3 500 000 Kč, za okolní pozemek o výměře cca 200 metrů čtverečních bude město požadovat 400 Kč/za metr čtvereční.[916]
Původní plochá střecha hotelu byla již na počátku 21. století v dezolátním stavu a do objektu tudy zatékalo. 23. září 2002 se konala obhlídka stavby za účasti pracovníků odboru rozvoje města a městské architektky ing. arch. Hany Przygrodské. Jako jediná varianta navržena výstavba nové, sedlové střechy, které by nově zaklenula stávající objekt. Odhadovaný náklad na takovou stavební akci odhadnut na 2 000 000 Kč. Projektovou dokumentaci avšak město nenechalo vypracovat v vzhledem k záměru prodeje objektu do soukromých rukou nemusí být záměr zbudování sedlové střechy novým vlastníkem respektován.[917] V dubnu 2003 zastupitelstvo podpořilo záměr prodeje hotelu.[918] Privatizace Sporthotelu byla ale doprovázena vleklým sporem mezi městem a nájemcem hotelu, který se cítil poškozen prodejem objektu, do kterého investoval značné peníze. Na konci října 2004 město ohlásilo zahájení privatizace.[919] Počátkem ledna 2005 pak městská rada doporučila zastupitelům provést běžnou dražbu s vyvolávací cenou 3 700 000 Kč.[920] 18. ledna 2005 měli o veřejné dražbě hotelu rozhodnout městští zastupitelé, ale pro výše uvedené právní nejasnosti celou věc odložili.[921] V březnu 2005 pak zastupitelé skutečně odhlasovali prodej hotelu v dražbě, a to s vyvolávací cenou 3 500 000 Kč za objekt a stavební parcelu + cca 500 metrů čtverečních okolního pozemku za 400 Kč/metr čtvereční.[922] Dražba se uskutečnila 11. srpna 2005 s vyvolávací cenou 4 000 000 Kč.[923] Tehdy kapacita zařízení udávána na 50 lůžek v 16 pokojích.[924]
Na jižní straně zimního stadionu, blíže Padrťskému potoku se rozkládá ještě oplocený pruh převážně nezastavěného území podél bývalého Mlýnského náhonu, který dnes končí objektem vodní elektrárny za zimním stadionem (dříve pokračoval dále směrem do města). Stojí tu i provizorní objekt bývalé truhlárny o půdorysných rozměrech 8x9 metru – přízemní, nepodsklepený s nízkou sedlovou střechu, který tu vyrostl patrně v 80. letech 20. století. Zdivo z porobetonových tvárnic, krytina z vlnitého eternitu. Na počátku 21. století bylo toto, nepříliš vzhledné a kvalitně pojaté stavení již v havarijním stavu. Posudek statika roku 2001 zjistil trhliny ve zdivu o šířce až 5 cm. Vzhledem k tomu, že truhlárna postavena na bývalém korytu Mlýnského náhonu, docházelo k postupnému nerovnoměrnému sesedání podmáčeného podloží. V září 2004 proto městské zastupitelstvo schválilo demolici objektu, protože se to ukázalo jako levnější než stavbu nákladným způsobem sanovat.[925]
11.7. Areál bývalých městských železáren (slévárny)
Podstatnou část Růžičkovy ulice zaujímal průmyslový areál bývalých městských železáren. Vyplňoval takřka celý prostor mezi ulicí, kolejištěm železniční trati a Jiráskovou ulicí. Koncem 20. století zde byla ukončena průmyslová výroba a toto rozsáhlé území prošlo transformací na obchodní a podnikatelskou zónu.
11.7.1. Zřízení městských železáren v Rokycanech a rozrůstání areálu před rokem 1914
Těsně před koncem 19. století zřízena v Růžičkově ulici městská slévárna. Do Rokycan tehdy přemístěna část železáren z nedaleké obce Klabava, kde sice mělo hutnictví staletou tradici, ale nenabízelo takové možnosti jako strategicky umístěné parcely v Rokycanech. Dosud nezastavěné zemědělské pozemky na okraji tehdejšího města se postupně transformovaly na rozsáhlý průmyslový areál, který po následujících sto let ovlivňoval tvář této části Rokycan. Vlastní tovární provozy vyrostly v sektoru jižně od Růžičkovy ulice, až k železniční trati, tedy v místech, kde stála konírna[926] zrušených kasáren a pak už jen pár předměstských usedlostí. Obec zejména přikoupila ještě statek a velkou ovocnou zahradu rolníka Nového.[927] Většinu pozemku tvořila zemědělská půda, existoval tu tak dlouhodobý potenciál pro další rozšiřování slévárny. Se stavbou továrny se začalo hned po odchodu armády v roce 1896.[928] 13. března 1898 slévárna vysvěcena, druhého dne zde začala výroba.[929] Náklady na zřízení nové továrny dosáhly 110 005 korun.[930] Původně mělo jít o pouhou pobočku klabavských železáren[931], ale nová továrna na sebe brzy strhla hlavní díl zisku a svou starší mateřskou provozovnu zcela zastínila. Prvotní výrobní program slévárny sestával ze strojní litiny, sloupů a vertikálně litých rour pro plynárny a vodovodní rozvody. Areál sestával ze dvou kuploven, malé dílny na výrobu a opravy odlévacích modelů, zámečnické (kovářské) dílny, kotelny s parním strojem, který poháněl vzduch do kovářské dílny i do kuploven. Tovární haly osvětleny plynem.[932] V první dekádě zde pracovalo zhruba 150 lidí (95 slévačů, 14-16 osekávačů, čističů a brusičů, 5-7 zámečníků a soustružníků, 2 kováři, 2-3 modeláři a 14-16 pomocných dělníků).[933] V továrně pracovaly i ženy, jejich úkolem bylo pletení slaměných provazců pro výrobu „jader do trouby“.[934]
Na počátku 20. století prožívá městská slévárna zlatou éru. Zaujímala tehdy západní část svého pozdějšího areálu, tedy blíže k Jiráskově ulici. V období předválečné prosperity přinášel podnik, vlastněný obcí, každoroční zisky do obecního rozpočtu. Část výnosů je investována do plánovitého rozšiřování závodu. V roce 1912 továrna poprvé rozšířena, a to o nové skladiště a čistírnu. Zároveň byla rozšířena rourovna a celý závod odkanalizován.[935] Za železniční tratí, v dnešní Zeyerově ulici, navíc tehdy vyrůstal další městský podnik, obecní válcovna (dnes firma Cargo). Její popis se nachází v kapitole „Práchovna“ a „průmyslová architektura“. Válcovna zahájila činnost 1. února 1910. Vzhledem k tomu, že i ona patřila obci, vznikl zde komplex dvou vzájemně propojených továren. Obec zároveň provádí rozsáhlé výkupy okolních pozemků tak, aby maximálně uvolnila prostor pro růst železáren. Jen v letech 1907-09 do těchto výkupů investovalo město 150 000 korun.[936] Promítneme-li si tyto majetkové transakce na katastrální mapu, vidíme, že expanze továrny směřovala na všechny strany. Západním směrem se podnik nasouval do prostoru tehdejší Kozlerovy ulice. 31. října 1907 obecní zastupitelstvo rozhodlo koupit domy čp.131/II a 147/II za 13 000 K.[937] 27. ledna 1908 přikoupeny zahrady č.kat.384/1 a č.kat.376 a 12. února zahrada č.kat.2615/2, 2616/2 a 2617 od manželů Noskových.[938] 22. dubna 1909 obecní zastupitelstvo schválilo koupi domu čp.177/II od manželů Nových za 50 000 korun.[939] Roku 1912 vykoupila obec za 15 000 K dům čp.7/II od Josefa Valdsteina, opět v souvislosti s plánovitou expanzí městských železáren.[940] Tyto pozemky a domy pak postupně pohlcovány továrnou. O těchto domech podrobněji pojednáno v kapitole „okružní třída“.
11.7.2. Bývalá Babánkova vila čp.187/II (mateřská škola)
Továrna se rozrůstala i směrem k východu a k železniční trati. Zde stále ještě byly prázdné pozemky. Ovšem stála tu také honosná vila čp.187/II, tzv. Babánkova vila (foto z r.2003), která se náhle trochu nepatřičně ocitla na dotyku s rychle expandující továrnou. Dne 19. prosince 1908 rozhodli zastupitelé vykoupit tuto vilu a začlenit ji do komplexu železáren.[941] Vila byla postavena před koncem 19. století. Zbudoval ji František Srb pro průmyslníka dr. Hugo Karlíka, ale pak objekt koupil Josef Babánek, dlouholetý ředitel hospodářské školy.[942] Roku 1894 vila získala neorenesanční podobu.[943] Do Růžičkovy ulice byla vila natočena patrovým pětiosým průčelím s neorenesančním dekorem a trojúhelníkovým štítem. Přízemím probíhala pásová rustika. Obec potřebovala získat Babánkovu vilu do svého vlastnictví, protože záborem její zahrady by byla umožněna výstavba železniční vlečky do městské slévárny.[944] Do té doby se výrobky musely dopravovat koňskými povozy.[945] Projekt výstavby vlečky schválili zastupitelé už 12. února 1908.[946] Tato transakce přišla obec na 24 840 korun.[947] Vlastní Babánkova vila byla ponechána a v následujících měsících v ní vznikl byt pro ředitele sousední městské válcovny. Prvním ředitelem se stal Jaroslav Ruml (narozený 5. března 1883 v Nymburku).[948]
V následujícím století střídala budova vily různá využití. Byt pro manažera továrny byl později vystřídán školskými institucemi. 24. srpna 1939 rozhodla obecní rada, že ve vile umístí pomocnou školu.[949] Ta zde pak fungovala od 14. září 1939 do 1. listopadu 1945.[950] 6. února 1962 se konala obchůzka budovy za účelem posouzení možnosti adaptovat ji na mateřskou školu. Ta zde měla být zprovozněna 1. září 1962.[951] Záměrem se zabýval národní výbor 26. března 1962.[952] V srpnu 1962 provedena kontrola postupu adaptace objektu a národní výbor konstatoval, že plánovaný termín zprovoznění bude dodržen, jen s nepatrným zpožděním.[953] Nakonec školka otevřena od 15. října 1962. Šlo o podnikové zařízení závodu Škoda Rokycany - slévárna.[954] Původní soukromá zahrada prošla účelovou degradací, zachoval se ale v ní původní dřevěný altán, patrně z doby okolo r.1900. Po roce 1989 mateřská škola čelila problémům, protože souběžně s úpadkem rokycanského závoru Škoda vyschly i finance pro tuto podnikovou mateřskou školu. Na jaře roku 1992 jí hrozilo zavření, město ale díky přímluvě starosty Benedy poskytlo dočasnou finanční injekci.[955] Poté, co ale podnik Škoda v Rokycanech v roce 1995 uzavřel svůj závod, rozhodlo městské zastupitelstvo, že další udržování tohoto předškolského zařízení není perspektivní.[956] 23. února 1999 odmítlo městské zastupitelstvo nabídku podniku Škoda na odkup objektu bývalé mateřské školky za 1 700 000 Kč.[957] O dalších proměnách vily v souvislosti s výstavbou supermarketu Kaufland viz níže.
Mezi Babánkovou vilou a původním areálem slévárny ale dlouho zůstávalo nevyužité prostranství. V letech 1922-26 jej využívala komunistická Federace dělnických tělocvičných jednot. Místu se proto nějaký čas říkalo „Na Sovětu“. Roku 1926 dostali komunisté výpověď.[958] V roce 1930 se tu krátce uvažovalo o výstavbě bytového domu. V květnu 1930 na schůzi městské rady informoval V. Vorel členy rady o dnešní intervenci na Ústřední sociální pojišťovně v otázce získání privilegovaného úvěru na výstavbu bytového domu pro zaměstnance městských železáren, který má prý vyrůst severozápadně od domu čp.187/II v Železářské ulici.[959] K výstavbě domu ale nedošlo a plocha zůstala součástí továrního areálu, aby byla počátkem 21. století využita pro výstavbu obchodního domu Kaufland (viz níže). Tehdy na počátku 21. století byla budova původní Babánkovy vily zbořena.
Expanze městských železáren se mezitím přelila i přes Růžičkovu ulici, na její protější stranu. Zde se nerozvíjela vlastní výroba, nýbrž dělnické bydlení (kromě bývalých kasáren Žampírky čp.150/II, adaptovaných na nájemní dům, to byl i činžovní trojdům čp.259-260-261/II – jejich popis viz výše).
11.7.3. Modernizace továrny za první republiky
Po 1. světové válce poněkud pohasla prosperita rokycanské městské slévárny. Ta během války nebyla zapojena do zbrojní výroby a tudíž ji postihl úbytek pracovních sil a zanedbávání investic.[960] Poválečná recese jakož i konkurence větších a silnějších podniků způsobily, že v roce 1923 už podnik vykázal ztrátu 3 447 791 Kč.[961] Město ovšem do obnovení slávy této továrny investovalo v následujících letech velké sumy. 9. dubna 1925 projednávalo obecní zastupitelstvo celkovou přestavbu podniku podle projektu vypracovaného ing. Josefem Vorlíčkem.[962] Návrh na rekonstrukci městských železáren přednesl Josef Bauer, člen městské rady za občanské strany. Občanské strany byly jednoznačně pro rekonstrukci továrny, aby si udržela konkurenceschopnost. Náklady odhadovány na víc než 3 000 000 Kč. Podle starosty města vytvářely železárny od roku 1920 zvláštní fond, na kterém už byly 3 244 303,62 Kč. Tyto peníze bylo stejně nutno vyčerpat do konce roku 1925, jinak by z této sumy byla vyměřena daň. Podle detailnějších propočtů měla rekonstrukce železáren vyjít na 3 271 716,78 Kč (z toho přestavba budov 1 075 781,30 Kč a nové stroje 2 195 935,48 Kč). Klíčovým bodem rekonstrukce byla projekt nové slévárny. Stávající dvě slévárny měly plochu 4 240 čtverečních metrů, nová slévárna měla mít podobnou plochu a kapacitu 500 vagónů odlitků za rok. Částečně měly být využity stávající budovy bez nutnosti velkého bourání. Využít se totiž měl dvůr mezi dvěma původními budovami, na jejichž zdi by se postavil nový krov, čímž by vznikla nová slévárna. Obě stávající slévárny se zároveň měly prodloužit o 20 a 15 metrů. Na stavební práce vypsáno ofertní řízení. Doručeno 11 nabídek (Karel Hofman uvádí 12 nabídek[963]). Práce zadány firmě Josef Beneš z Rokycan za 846 267,30 Kč. Pak ještě Beneš zvýšil cenu na 886 257,30 Kč ale pořád zůstal nejlevnější. Komunista Jan Hořice na jednání zastupitelstva vyjádřil skepsi ohledně rekonstrukce podniku a dotazoval se, co bude se starými dělníky, kteří v továrně pracují 30 let, zda neskončí na dlažbě. Podle K. Hofmana zastupitelé o rekonstrukci železáren definitivně rozhodli 9. dubna 1925, ve skutečnosti ale finální hlasování o tomto bodu staženo z programu. Levice totiž chtěla hlasovat odděleně o schválení rekonstrukce a o opatření financí, občanské strany s rozdělením nesouhlasily.[964] Teprve na další schůzi 17. dubna 1925 docíleno ohledně rekonstrukce továrny kompromisu všech stran včetně KSČ, která dostala záruky, že na staré dělníky se budou brát sociální ohledy. Josef Beneš zároveň odvolal zvýšení nabídkové ceny a platila tedy původní nižší cena za stavební práce ve výši 846 267,30 Kč.[965]
20. dubna 1925 se začalo s přestavbou, ta dokončena o tři čtvrtě roku později.[966] Plzeňské Škodovy závody dodaly strojové zařízení.[967] 15. května 1925 vydalo souhlas k přestavbě a přístavbě městských železáren konečně i městské zastupitelstvo. Zastupitelům předložen projekt, který předpokládal, že dosavadní slévárna se prodlouží na 107,25 x 15,9 metrů a bude na ni posazen nový příhradový železný krov ve výšce 10,55 metrů. Místo dosavadního dvora mezi slévárnou a dílnami měla být zřízena nová formovna (95,5 x 13,42 metrů) s pultovou lepenkovou střechou a příhradovými lucernami o výšce 6,45 metrů. V obou formovnách předpokládána instalace elektrických jeřábů o nosnosti 15, 3 a 2 tuny. Vedle formovny 2 měla být zřízena na západní straně úpravna rour, ve středu formovna 4 a na jižní straně zkušební stanice. Krov na této části měl být sedlový, dřevěný s taškovou krytinou. Projekt předpokládal, že dvůr na západní straně formovny 4 bude zastavěn na úpravnu odlitků 46 x 12,7 metrů s věšadlovým krovem (6 metrů vysoká). Na západ od úpravny odlitků zase měla být nástrojárna a jídelna, na jihu šatny a místnosti pro mistry (vše v dosavadních budovách) a nová přístavba záchodů. Na severozápadní straně formovny 1 se nalézající formovna 3 měla být zvýšena o 2,5 m a vybavena elektrickým jeřábem. Při ní se také měla vybudovat sušírna a jaderna rour. Mezi modelárnou a formovnou 3 projekt navrhoval výstavbu záchodů. Dosavadní kuplovna by se přemístila na východní stranu staré slévárny a vyrostly by tři nové kuplovny s dmýchadly a kompresorem. Na sever od kuplovny dle projektu 2 kelímkové pece na mosaz a za nimi mosazárna (16,15 x 14 m). Vedle mosazárny na severu pískovna, novou příčkou oddělená od modelárny, za ní přípravna dřeva. Stará sušírna měla být upravena na sušírnu prken. V jihovýchodním koutu areálu se přepokládalo zřízení skladiště a transformační stanice s jedním a později i s druhým transformátorem. K dopravě surovin ke kuplovně měla být zřízena visutá dráha. Kromě toho projekt předpokládal pokládku železniční vlečky povedené skladištěm do formovny 1 s větví ke kuplovně a dále se v areálu měla položit síť úzkorozchodných drah. Nad sušárnou měly vyrůst dva plechové komíny minimálně 15 metrů vysoké.[968] Hlavní změnou byla výstavba nové velkoprostorové haly. Na místě stávajícího dvora mezi dvěma staršími halami natažen kovový krov. Společně s prodloužením stávajících hal tak vznikl jeden z největších továrních prostorů té doby v širokém okolí o ploše 2200 metrů čtverečních (společně se staršími halami bylo k dispozici téměř 4 300 metrů čtverečních).[969] Tato hala se zachovala dodnes (foto z r.2003, foto z r.2003) a po demolici okolních přístavků v roce 2003 byla opravena její fasáda a objekt pohledově otevřen do Růžičkovy ulice. Na jejím průčelí vyvedeny letopočty 1541 (domnělý počátek rokycanského železářství) a 1925 (rok přestavby podniku)
Továrna byla kromě toho při velké prvorepublikové modernizaci elektrifikována, kuplovny přemístěny a zřízena k nim další železniční vlečka. V podniku vyrostla i nová zámečnická dílna a slévárna neželezných slitin (pro odlitky speciálních kovových výrobků, například z bronzu). Závod byl také vybaven elektrickými jeřáby a elektrifikovanou visutou drahou.[970] V červnu 1926 provedlo obecní zastupitelstvo vyúčtování rekonstrukce železáren. Původně náklady na akci stanoveny na 3 271 716,78 Kč (z toho vlastní přestavba 1 075 781,30 Kč a nové strojové vybavení 2 195 935,48 Kč). Nyní po dokončení rekonstrukce konstatováno, že skutečné náklady byly vyšší a dosáhly 3 819 870,99 Kč (z toho vlastní přestavba 1 175 540,96 Kč a nové strojové vybavení 2 644 330, 03). Zvýšení nákladů způsobeno pořízením více strojů, budova slévárny také oproti původnímu projektu prodloužena o 2,5 metru, jeřábové dráhy zesíleny, v dílnách zaveden vodovod na zužitkování odpadních vod a provedeny některé další investice mimo původní rozpočet (kolny, vlečka se 2 rameny místo 1 ramena). Honorář pro stavební firmu Beneš musel být zvýšen o 29 197,30 Kč kvůli dražším cihlám. Úhrada nákladů měla být provedena z mniškového fondu (1 177 467,66 Kč), z fondu pro mimořádná vydání městských železáren (420 914,62 Kč) a z běžné hotovosti městských železáren (2 221 488,71 Kč). Zastupitelstvo závěrečný účet i způsob jeho úhrady schválilo. Na téže schůzi ale konstatováno, že jsou nutné další investice do městských železáren. Konkrétně mělo jít o přestavbu kanceláří (aby úředníci nebyli rušení provozem továrny – odhadované náklady 60 000 Kč, 28. května 1926 se na přestavbu kanceláří konalo komisionelní šetření), nástavbu 1.patra na dům čp.147/II (měly tam vzniknout 2 byty 1+k – odhadované náklady 62 000 Kč), rozšíření skladiště hotového zboží (už postaveno nákladem 20 000 Kč) a výstavbu vagónové váhy ve východní části areálu (odhadované náklady 25 400 + 5 600 Kč). Celkem tato druhá etapa investic měla město přijít na 173 000 Kč. Rozhodnuto, že částka bude uhrazena z mniškového fondu. Zároveň se zastupitelstvo vyslovilo proto, aby po dokončení přestavby podniku, zřídila továrna podél svého areálu tvrdě sypaný chodník s žulovým nebo betonovým obrubníkem, zejména v tehdejší Železářské ulici.[971] Koncem srpna 1927 pak na schůzi městské rady vzato na vědomí, že městské železárny už doplatily zbytek půjčky na rekonstrukci slévárny.[972]
Konjunktura konce 20. let byla tak silná, že už po pár letech se provádělo další rozšiřování továrny. V dubnu 1928 obecní finanční komise doporučila obecnímu zastupitelstvu schválit záměr správy městských železáren postavit za tavicí pecí v slévárně nové křídlo, které mělo sloužit jako formovna. Náklady odhadovány na 200 000 Kč. Dále se měly postavit 2 ventilátory ve stávající slévárně nákladem cca 25 000 Kč pro odvod kouře.[973] Krátce nato obecnímu zastupitelstvu doporučeno schválit přístavbu slévárny a výstavbu ventilátorů i městskou radou.[974] V květnu 1928 projednalo návrh na přístavbu městské slévárny obecní zastupitelstvo. Konstatováno, že v posledních 10 měsících nastal značný vzestup zaměstnanosti v slévárně, ale není možné nabírat nové lidi, protože pro ně není místo. Navržena proto přístavba jedné nové formovny na strojní odlitky. Měla být umístěna za stávající tavicí pecí směrem k východu. Objekt měl mít půdorys 49 x 10 metrů a výšku 6 metrů. Náklad vyčíslen na 194 000 Kč, tedy cca 200 000 Kč, s tím, že se uhradí z mniškového fondu. Jan Hořice oznámil, že KSČ bude pro, ale požaduje, aby slévárna dávala při zaměstnávání přednost místním dělníkům. Václav Vorel naopak vyslovil pochybnosti, jestli nynější konjunktura v železářském průmyslu bude trvalá. Návrh na přístavbu továrny ale schválen. Zároveň zastupitelé povolili železárnám investici na zakoupení 2 elektrických ventilátorů na odčerpávání kouře z hal. Maximální náklad měl dosáhnout 25 000 Kč.[975] V červnu 1929 obecnímu zastupitelstvu doporučeno městskou radou schválit nákup hoblovacího stroje za 260 000 Kč pro městské železárny a zvýšení ohradní zdi v městských železárnách za 14 000 Kč.[976] Ještě v červnu 1929 souhlas s nákupem hoblovacího stroje pro městské železárny za 260 000 Kč a se zvýšením ohradní zdi železáren za 14 000 Kč vyslovila i obecní finanční komise.[977] V září 1929 pak zastupitelstvo rozhodlo o povolení nákladu na zvýšení ohradní zdi ve slévárně při koleji Praha-Plzeň ve výši 14 000 Kč (při výstavbě 2. koleje došlo k zvýšení niveau a ohradní zeď nepostačovala), na výstavbu ohrady okolo parních strojů ve válcovně ve výši 35 000 Kč (požární ohledy), na přístavbu hlavní provozovny válcovny k umístění váleného materiálu ve výši 20 000 Kč a na zakoupení hoblovacího stroje pro železárny ve výši 260 000 Kč.[978]
Pak se ovšem podnik opět ocitl v nesnázích, tentokrát kvůli hospodářské krizi, která postihla československou ekonomiku v 30. letech 20. století. V letech 1935-36 dokonce kvůli tomu vedení obce vyjednávalo o pronájmu železáren cizímu, kapitálově silnému podnikateli (konkrétně se vyjednávalo s firmou Prodejna československých železáren, která nabízela že složí na účet obce 1 milion korun a zavázala se udržet výrobu a nepropouštět dělníky). 5. září 1935 přišla nabídka od Prodejny sdružených čsl. železáren. 16. září 1935 kromě toho došla městu nabídka od Továrny na nábojky, a.s. Dne 6. října 1935 oznámen zájem o pronájem na schůzi městské rady. Vedení města oznámilo, že nabídku Prodejny nutno ještě posoudit, ale nabídka nábojky je prý příliš nízká a nebude se o ní uvažovat.[979] Tato idea ale v zastupitelstvu narazila na nesouhlas levicových stran (komunisté, sociální demokraté a národní socialisté) a pronájem železáren se neuskutečnil.[980] Komunista Zdeněk Bluďovský prohlásil, že nabídka není výhodná a chce zastavit vyjednávání s kartelem. Matěj Hrdlička souhlasí s Bluďovským. Ale i pravicový zastupitel Rudolf Kadláček prohlašuje, že jeho klub jednomyslně nesouhlasí s pronájmem. Starosta města Josef Zápotočný sice odvětil, že městské železárny nemůžou být zdrojem obecních příjmů a o pronájmu možno uvažovat. Dokonce odmítl nechat hlasovat o stanovisku zastupitelstva, protože prý ještě není o čem hlasovat. Jenže většina zastupitelů si vynutila hlasování, v kterém 20 přítomných podpořilo usnesení, kterým se zastavovalo jakékoliv jednání o pronájmu nebo prodeji podniku.[981] V roce 1936 vedení města řeší povolení k výstavbě kůlny na oleje v městské slévárně. 12. května 1936 ředitelství městských železáren podalo žádost o povolení k této stavební akci. 19. května 1936 proběhlo místní komisionelní řízení a 28. května 1936 městská rada doporučila ke schválení. V debatě na schůzi obecního zastupitelstva konstatoval František Lorenz, že to je zbytečná investice, protože v železárnách je dost jiných místností a nová kůlna o půdorysu 4x8 metrů bude stát podle Lorenze minimálně 20 000 Kč. Na to reaguje Josef Brada. Sám živnostenský inspektor prý nařídit postavit nový sklad na odděleném místě a náklady budou jen 2 000 Kč. Antonín Šašek pak dodal, že díky novému skladu bude obec jako majitel továrny platit nižší pojistné proti požáru. V červnu 1936 na schůzi obecního zastupitelstva povolení k výstavbě nakonec vydáno.[982]
11.7.4. Městské železárny za okupace
Od konce 30. let 20. století se městské železárny dostávaly do finanční tísně. Účetní závěrka městských železáren za rok 1939 vykázala ztrátu 675 968,35 K.[983] I rok 1938 nebyl příliš dobrý, protože do ekonomického oživení zasáhly události okolo Mnichova. Za německé okupace zůstaly zpočátku městské železárny v obecních rukou. Ale tlaky na změnu vlastnických poměrů se brzy objevily. V roce 1941 zahájeno jednání o proměně železáren na akciovou společnost, kvůli čemuž by město ztratilo svůj výhradní majetkový podíl. Kvůli eskalaci světové války nacistickým útokem na Sovětský svaz totiž došlo i k vystupňování orientace českého průmyslu na zbrojní výrobu a k rozsáhlým majetkovým a organizačním změnám 14. července 1941 se ke starostovi Hejrovskému dostavil plzeňský advokát Josef Hochmann, který žádal o vyjádření, zda by obec byla ochotna prodat železárny. Hochmann sdělil, že prý jedná jménem továrníka Werthmanna, říšskoněmeckého příslušníka, který nedlouho předtím koupil Hopfengärtnerovy železárny v Holoubkově. Starosta reagoval, že obec nehodlá železárny prodat. Hochman ale zdůraznil, že na prodeji prý má zájem i úřad Oberlandrata v Plzni, který by v případě zamítavého stanoviska rozpustil obecní zastupitelstvo a dosadil sem vládního komisaře. I pak starosta trval na nesouhlasu s prodejem a obrátil se na vyšší instituce pro podporu. Dr. Zaoral z ministerstva vnitra pak městu sdělil, že nesouhlas s prodejem železáren nemůže být důvodem k rozpuštění zastupitelstva. Podobné stanovisko získaly Rokycany i od předsedy finančně-hospodářského oddělení Českého zemského ústředí obcí, měst a okresů prof. Drachovského.[984]
23. srpna 1941 se konala konkrétnější schůzka za účasti generálního ředitele železáren v Holoubkově Werthmanna, ředitele Masína a advokáta Hochmanna se zástupci obce. I když odkup železáren obce stále odmítá, jednáno o jiné formě spolupráce. Německý podnikatel navrhl proměnu městských železáren na společnou akciovou společnost Železárny města Rokycan/Eisenwerke der Stadt Rokitzan, a.g. Předpokládalo se zahájení existence této společné a.s. už od 1. ledna 1942. Dne 28. srpna 1941 pak starosta Hejrovský jednal na oberlandratu v Plzni. Tam získal ujištění, že oberlandrat prý nebude do jednání zasahovat, že jde o čistě komunální záležitost. Rovněž tak 3. září 1941 ministr obchodu dr. V. Kratochvíl na dotaz zástupce obce odpověděl, že žádost Werthmanna je čistě jeho akcí. Pod dojmem těchto pozitivních signálů pak 25. září 1941 městská rada zamítla návrh na vznik společné a.s., železárny jsou prý víc než 400 let v majetku města a to má trvat. Město nicméně vyzvalo Werthmanna k dalšímu jednání o možné spolupráci. 13. října 1941 doručen městu ostřeji formulovaný přípis od Werthmanna. Slévárna městských železáren má podle něj význam jen pro holoubkovskou strojírnu, o válcovnu nemá zájem, ta bude podle něj muset být stejně dřív nebo později uzavřena. 16. října 1941 toto vyjádření vzala na vědomí městská rada. Tlak na propojení městských železáren s německým průmyslem zesílil koncem roku 1941. 12. listopadu 1941 navštívil městské železárny oberlandrat a sdělil, že rozhodnutí o případném spojení s Holoubkovskými železárnami přijde z Prahy. Ve dnech 1. prosince a 8. prosince 1941 se pak odehrálo další jednání starosty Hejrovského s oberlandratem. Ten oznámil, že dosud prý byl jen pozorovatelem, teď ale je údajně evidentní, že holoubkovské železárny rokycanskou městskou slévárnu potřebují. Oberlandrat pak uzavřel tím, že tovární podmínky v Protektorátu se budou muset stejně přizpůsobit Říši, kde obce nemůžou mít v majetku podniky. Oberlandrat pak podpořil vznik společné akciové společnosti s podílem města 49 % a Holoubkovských železáren 51 %. Po námitkách obce ale připustil, že by souhlasil i s podílem 50:50. Nutno se prý každopádně dohodnout do vánoc. Město sice dále provádělo jakousi zdržovací taktiku, ale neodvratně směřovalo k ústupu. Svoji roli v tom hrál i fakt, že válcovna městských železáren měla skutečně problémy, protože kvůli inflaci zvýšeny mzdy, ale prodej prováděn za staré ceny. Podnik navíc sužoval nedostatek uhlí (za rok 1940 dosáhla ztráta válcovny 983 271,98 K a ztráta slévárny 127 020, 29 K).[985] Dle účetní závěrky městských železáren za rok 1941 si sice hospodaření železáren zklidnilo a stabilizovalo. Válcovna dokonce vykázala zisk 29 374,81 K. Ale slévárna zůstávala ve ztrátě 115 525,76 K (i to bylo ovšem zlepšení oproti roku 1940,kdy byla ztráta slévárny 540 055,98 K).[986] 18. prosince 1941 pak městská rada doporučila zahájit jednání o vytvoření společné a.s. Toto jednání pak jednomyslně schváleno i na schůzi obecního zastupitelstva 19. prosince 1941.[987]
Tím ale zájem německých průmyslníků nekončil. 27. března 1942 dostal městský úřad dopis od firmy Wenzel Smidt´s Sohn&comp. z Hořovic s dotazem, zda obec je ochotna sloučit městské železárny s touto firmou, kterou vlastnil Alfred Kunze z Plzně. 1. dubna 1942 o tom jednalo obecní zastupitelstvo. 2. dubna 1942 firma nabídla obci akcionování železáren do společného podniku, přičemž už od 15. dubna 1942 chtěla v první fázi městské železárny do nájmu na 1 rok za 1 000 000 K nebo jen válcovnu za 500 000 K. 7. dubna 1942 jednala městská rada o nabídce a nakonec dohodnut pouze pronájem válcovny, který v dubnu 1942 skutečně schválilo městské zastupitelstvo.[988] O tom podrobněji v kapitole „Jižní předměstí“ v popisu městské válcovny. Poté, co 19. prosince 1941 na schůzi obecního zastupitelstva usneseno zahájit jednání s firmou Werthmann, zvýšil se tlak na urychlené provedení fúze do akciové společnosti. Firma Werthmann a obec si nechaly paralelně zpracovat odhad hodnoty podniku. Za firmu Werthmann odhad provedl ing. W. Schmiede, za obec na stroje ing. F. Pičman (odhadl na 6 989 913, 50 K) a na budovy Ferdinand Kout (odhadl na 11 313 702, 20 K). 7. srpna a 12. srpna 1942 tyto odhady hodnoty továrny odevzdány. 31. července 1942 město obdrželo dopis od firmy Werthmann, která žádá do 15. srpna 1942 rozhodnout o přeměně železáren na akciovou společnost. 4. srpna 1942 u starosty jednal vrchní ředitel Holoubkovských železáren. V Říši se podle něj tvoří velký průmyslový koncern a nutno urychlit jednání. Řekl, že „ukončení akcionování městských železáren je věc naléhavá a o záležitosti vědí i v Berlinu.“ 7. srpna 1942 také okresní hejtman Grabinger žádá ukončení jednání do několika týdnů, pak hejtman sám navštívil městské železárny a opakuje výzvu k rychlému završení jednání. 31. srpna 1942 došlo k jednání obce s Holoubkovskými železárnami, kde porovnávány odhady hodnoty podniku provedené obcí a firmou Werthmann. Zjištěno, že odhady se výrazně liší a podle starosty to nutno vysvětlit. 3. září 1942 městská rada vzala rozdíly v odhadních cenách na vědomí a doporučila za základ vzít odhad provedený obcí, zastupitelské sbory prý nemůžou měnit výsledky znaleckého odhadu. Na schůzi obecního zastupitelstva 4. září 1942 schválen znalecký odhad obce.[989] V jiných dobových pramenech se toto období popisuje tak, že jistý německý podnikatel tehdy chtěl železárny odkoupit za 4 500 000 K (třebaže reálná hodnota odhadovaná na 18 300 000 K). I přes nátlak ze strany okupačních i protektorátních úřadů prý město železárny udrželo. Podnik byl ovšem podřízen válečné produkci a do řídících funkcí dosazeni lidé loajální Říši.[990] 4. ledna 1943 se tu ředitelem stal ing. Gerold z Komárova (původním jménem Křivohlavý), Čech který se za okupace přihlásil za Němce.[991] Produkce se orientovala na ocelová dna do granátů.[992]
Za okupace přidělena samostatná čísla popisná některým továrním objektům. Při Růžičkově ulici, zhruba naproti domům čp.259-260-261/II, to byl objekt čp.620/II, naproti domu čp.352/II objekt čp.630/II. Oba zbořeny počátkem 21. století při transformaci této části továrního areálu na prodejnu Kaufland.
11.7.5. Převzetí podniku Škodovými závody po roce 1945
Průmyslový komplex městské slévárny a válcovny byl za okupace majetkově roztržen. Sousední válcovnu v Zeyerově ulici totiž za války koupila plzeňská Škodovka, respektive její vlastník, Hermann-Göring-Werke, což bylo pro město tehdy stále lepší než její případné předání do majetku čistě německých společností jako Bochumer Verein Bezlen, Kleinvefers Söhne (mohlo by to totiž znamenat příliv německých dělníků do Rokycan se všemi demografickými a politickými důsledky).[993] Tento stav (myšleno majetkové oddělení obou provozů) se nepodařilo zvrátit ani po roce 1945. Škodovka totiž byla brzy po válce znárodněna a s ní i rokycanská válcovna. Stát coby nový vlastník, neměl přílišný zájem na tom, předávat „svůj“ majetek obci Rokycany.[994] Škoda Plzeň by navíc v takovém případě mohla požadovat od města proplacení všech investic, které v továrně realizovala v předešlých letech.[995] Město tak nakonec jen požádalo o předkupní právo v pří eventuálním prodeji válcovny z rukou státu (Škodovky), což ale nerealizováno. Jiná situace panovala po roce 1945 v městské slévárně. Tam ihned po konci okupace v květnu 1945 jmenován jako komisař M. Straka,[996] od 1. července 1945 ing. F. Holec[997] (tedy nikoliv F. Holas jak uvedl K. Hofman)[998]. Všichni dílovedoucí dosazení německým Geroldovým managementem suspendování (až na pana Trkovského a Šmída) a za nového ředitele navržen ing. F. Veselý.[999] V roce 1945 také zřízena při Místním národním výboru zvláštní komise pro správu městských železáren.[1000] V únoru 1946 o budoucnosti podniku jednal národní výbor znovu. Zdeněk Bluďovský, tehdejší šéf rokycanských komunistů konstatoval, že do firmy se během válečných let prakticky neinvestovalo, výroba tudíž zastarala a z dřívějších 600-800 lidí tu zbylo jen 212 zaměstnanců. Město, jako vlastník továrny, proto bude muset do obnovy podniku investovat ohromné částky. Bluďovský proto navrhl uvažovat o dobrovolném zařazení podniku do znárodnění. Obec by za znárodněný majetek dostala náhradu, zbavila by finančního břemene a stát by lépe zajistil opětovný rozjezd výroby.[1001] Další možností byl kapitálový vstup jiné silnější firmy. V té době jednalo město o takovém scénáři s podnikem Ema, přestěhovaným ze západočeské Aše.[1002] Prakticky všechny politické síly na rokycanské radnici se tehdy shodovaly na tom, že podnik je nutno zachránit. V době poválečné ekonomické nejistoty se často mluví o katastrofickém scénáři celkového rozkladu rokycanské průmyslové základny, kdy by se město změnilo na pouhou vesnici.[1003]
I přes nejistotu zůstával areál městských železáren i po roce 1945 atraktivní lokalitou. I když šlo přece jen o podnik menšího rozsahu, nespornou výhodou byla strategická poloha přímo na železniční trati Praha-Plzeň, blízkost mnoha strojírenských firem na Plzeňsku, kvalifikovaná pracovní síla a v neposlední řadě dostatek volných míst pro další rozšiřování podniku. Celková zastavěná plocha činila 10 570 metrů čtverečních, z čehož na prvorepublikovou hlavní halu (prý jedna z největších mezi Prahou a Plzní) připadalo 2200 metrů čtverečních, kromě toho ale v areálu zůstávaly nezastavěné plochy a dvory na ploše 18 000 metrů čtverečních. Dále se nabízela možnost rozšířit areál směrem do dnešní Jiráskovy ulice na úkor domů a zahrad vykoupených již okolo roku 1910 (dalších 2200 metrů čtverečních) nebo na úkor zahrady o rozloze 8000 metrů čtverečních. Jižně od podniku navíc existovala poblíž kolejiště železniční trati nepoužívaná cesta, která kdysi vedla k úrovňovému přejezdu, jenž vyúsťoval v dnešní Nového ulici. Po jejím zrušení by se podnik mohl rozšířit o 2000- 2500 metrů čtverečních.[1004] Na této jižní periferii továrny, poblíž železniční trati, existovaly některé efemérní stavby skladového charakteru, provozované soukromými firmami. V květnu 1922 jednalo městské zastupitelstvo o pronájmu obecního pozemku č.kat.2620/2 firmě A. Pikolon. 24. února 1922 požádala firma Pikolon o povolení ke zřízení skládky prken před nádražním skladištěm, s tím že skladová plocha bude ohrazena. Zastupitelé to schválili.[1005] V dubnu 1946 navrhl MNV plénu zrušení veřejné cesty u bývalého přejezdu jižně od železáren. Tato cesta pak pronajata uhlíři Smržovi pro jeho podnikání.[1006]
Od roku 1947 projevovala o rokycanskou slévárnu stále větší zájem plzeňská Škodovka, tehdy už postátněný gigant. Ta navrhla počátkem května 1947 rokycanské slévárně smlouvu o vzájemné spolupráci na dodávce odlitků. MNV ale nabídku prozatím odmítl, stejně jako podobné nabídky firem Spojené továrny na obráběcí stroje, n.p. a ČKD, předložené koncem července 1947.[1007] Kromě komunistů, kteří se přiklánějí na stranu odprodeje podniku, se všechny politické síly na radnici ještě v roce 1947 shodují na ambici zachovat historický průmyslový provoz v rukou obce a začaly dokonce plánovat další investice. Podle finanční rozvahy vypracované managementem slévárny by bylo v 1. etapě nutno investovat 10 000 000 Kčs tak, aby se továrna stala opět konkurenceschopnou, v 2. etapě se očekávaly investice 8 000 000 Kčs. Občanská záložna v Rokycanech naznačila, že by byla ochotna městu tuto sumu půjčit, ale podrobnější jednání neproběhlo.[1008] Na podzim 1947 pak došlo k obratu. 10. října 1947 byli zástupci obce předvoláni na schůzku iniciovanou ministerstvem průmyslu. Jednání se zúčastnili i zástupci Škodových závodů a Ústředí československého průmyslu. Škodovy závody změnily taktiku a začaly argumentovat „vyššími“ národohospodářskými zájmy, a v tomto tento státní podnik nepochybně odrážel analogické zájmy ministerstva. Převzetí rokycanské továrny je prý nezbytné pro zvýšení produkce šedé litiny. Škodovka slíbila masivní investice 13-14 000 000 Kčs. Měsíční výroba se měla zvýšit ze stávajících 200 tun/měsíc na 350 tun do konce roku 1948 a 380 tun v dalších letech. Dalším lákadlem bylo zvýšení zaměstnanosti a potažmo tedy i prosperity Rokycan. Asi 100 nových pracovních sil mělo být v krátké době převedeno z Plzně do Rokycan. Zároveň ale Škodovy závody naznačily, že na případný nesouhlas obce s jejich plány budou reagovat tvrdě a zahájí v roce 1948 výstavbu vlastní slévárny. Obecní slévárně v Rokycanech by tak vyvstal silný konkurent.[1009] Pod tímto nátlakem se začal názor vedení města měnit. MNV už nevylučuje odprodej továrny. Žádá od Škodovky dlouhodobé záruky udržení provozu továrny. 12. prosince 1947 pak rada MNV odsouhlasila pokračování v jednání mezi městem a Škodovými závody. Slévárna měla být dlouhodobě pronajata Škodovce, a to na 12 let (1948-1959). V roce 1948 mělo nájemné činit 408 000 Kčs, v roce 1949 368 000 Kčs, roku 1950 288 000 Kčs a každý další rok 248 000 Kčs. Při eventuálním poklesu hutní výroby se měly Škodovy závody zavázat, že nebudou omezovat produkci v Rokycanech o vyšší procento než v hlavním plzeňském závodě. 23. prosince 1947 tuto smlouvu schválilo plénum MNV.[1010] Pronájem byl pro město relativně výhodný, zachovával Rokycanům stabilní roční příjem z podniku, přičemž je zbavoval břemene investic do továrny. Otázkou je, zda tento kompromis vyhovoval Škodovým závodům.
Již po pár měsících ale došlo k znárodnění rokycanské městské slévárny vyhláškou ministerstva průmyslu čj.1769 z 27. července 1948, otištěnou v úředním listu 1. srpna 1948.[1011] Podnik byl zestátněn i přesto, že byl v komunálním vlastnictví, kterého se neměla nacionalizace týkat. Znárodnění se odkazovalo na §1 odstavec 1 č.25 zákona 114/48 Sb. Rozhodující bylo, že slévárna nebyla v režii obce, nýbrž v pronájmu Škodových závodů.[1012] Město protestovalo. Pro znárodnění byl rozhodující stav k 1. lednu 1948. Smlouva o pronájmu ale byla podepsána až 8. ledna 1948. Podle K. Hofmana podnik ale podnik přešel do pronájmu Škody až 20. února 1948.[1013] MNV 5. srpna 1948 podal své připomínky k ministerstvu průmyslu.[1014] I rokycanští komunisté se nyní chovali aspoň zčásti jako reprezentanti své obce a nikoliv strany. Jednání se státem pokračovalo ještě v listopadu 1948.[1015] 28. října 1948 každopádně znárodnění vešlo v platnost a slévárna začleněna do hutního oddělení Škodových závodů.[1016] Staletá éra rokycanského municipálního podnikání v hutnickém a železářském průmyslu se uzavřela. Jediný ústupek, který město (nesouhlasící s náhlým znárodněním svého majetku) vyjednalo, byl závazek Škodových závodů, že zisk rokycanského závodu za rok 1948 zůstane v obecní pokladně.[1017]
11.7.6. Vývoj podniku do roku 1995
Nový bohatý vlastník zpočátku splnil to, co od něj poněkud bezradné vedení rokycanské radnice očekávalo, nalil do slévárny své peníze a zapojil ji do svého mamutího koncernu. Tehdy byla postavena nová kotelna, rozvody tepla, šatny, umývárny, cídírna. Instalovány kompresory na stlačený vzduch. Sušení forem od roku 1951 plynofikováno.[1018] Podnik také rozjel masivní výstavbu bytů pro dělníky, ať už rodinných domků v čtvrti Korea (viz kapitola „Za Rakováčkem“), tak v bytových domech na sídlištích. Ještě roku 1958 vyhodnocena slévárna jako nejlepší v republice. V roce 1961 tu dosažen vrchol produkce, když zde 60 slévačů vyrobilo 8 620 tun odlitků.[1019] V 60. letech 20. století ale začal podnik pozvolna stagnovat. Dostavil se úbytek kvalifikovaných dělníků, kteří dávali přednost modernějším železárnám v Hrádku u Rokycan, kde navíc dostávali vyšší platy.[1020] V 70. letech 20. století byl areál podniku významně rozšířen západním směrem, do tehdejší Kozlerovy ulice.[1021] Všechny domy, které lemovaly podnik z této strany (mnohé z nich již od počátku 20. století přešly do vlastnictví firmy) zbořeny, ulice rozšířena a spojena s Jiráskovou ulicí. Do východní strany bývalé Kozlerovy ulice se nasunulo nové křídlo slévárny, administrativní budova podniku čp.4/II (foto z r.2003), dokončená roku 1973.[1022] V červnu 1973 už se uvádí, že administrativa podniku Škoda přestěhována do nové budovy. Původní administrativní středisko mělo být adaptováno na lékařské, zubařské a stravovací středisko.[1023] O asanaci bývalé Kozlerovy ulice a výstavbě administrativního objektu čp.4/II podrobněji v kapitole „okružní třída“. Kdysi ostrá zatáčka, kterou tu Jiráskova ulice vytvářela, zmizela. Oblouk silnice tu pak byl ještě postupně zmírňován. Další úpravy si po roce 1990 vyžádala výstavba nového mostu u lázní (viz výše) a konečně výstavba supermarketu Billa roku 2003 (viz níže).
V roce 1983 prošel podnik Škoda slévárna ještě jednou modernizací.[1024] Byla tu totiž zprovozněna nová výkonná kotelna, jejíž výstavba zahájena roku 1982. Kotelna určena i pro vytápění objekty mimo továrnu, například sokolovny.[1025] Přechod k tržní ekonomice ale bývalá rokycanská městská slévárna v Žampírkách nepřežila. Po roce 1989 se majitel podniku, Škoda Plzeň (respektive jeho dceřiná společnost Škoda Hutě s.r.o.) pokoušel dočasně zdejší výrobu udržet, a to i za cenu trvalé ztrátovosti, ale slévárna jednoduše nebyla životaschopná. Například v roce 1993 vykázala ztrátu 6 milionů korun při výrobě v hodnotě 30 milionů. V roce 1994 se při stejném objemu výroby prohloubila ztráta na 12 000 000 Kč.[1026] 28. února 1995 rokycanská slévárna (Provoz 97) byla uzavřena. V té době měl podnik ještě 111 zaměstnanců. Výroba šedé litiny pak převedena do Plzně.[1027]
11.8. Transformace areálu bývalých železáren
Areál zrušené slévárny tak po téměř sto letech osiřel. Vzhledem k exponované poloze u centra Rokycan v blízkosti hlavních městských ulic se pozemek bývalé slévárny stal první plochou „brownfields“ (tedy nevyužívaného průmyslového areálu), která přitáhla zájem investorů a která prodělala důkladnou proměnu a revitalizaci. V 90. letech nabídla městu společnost Škoda, a.s. odprodej celého areálu zrušené továrny. V lednu 1998 ovšem s takovou nabídkou vyslovila nesouhlas městská rada.[1028] Koncem ledna 1998 pak s nabídkou vyslovilo nesouhlas i zastupitelstvo. Proti hlasovali všichni přítomní členové. Škoda Plzeň nabízela areál městu v rámci přednostní nabídky už v roce 1995, a to za 68 000 000 Kč. Nyní požadovala jen 20 000 000 Kč. Podnik pak na nezájem obce reagoval tím, že má stejně 3 další potenciální zájemce.[1029] Tehdejší rozhodnutí městské reprezentace je možno vnímat jako dvousečné. Sice zbavilo obec značných finančních závazků okolo revitalizace průmyslového areálu, zároveň jí ale znemožnilo daleko koncepčněji ovlivňovat novou podobu areálu zrušené továrny.
11.8.1. Prodejna Billa a úprava západní části bývalé slévárny
Část bývalé slévárny odkoupil místní stavební podnikatel Jan Šabata. Právě jeho firma se stala hybatelem přestavby bývalé slévárny. V severozápadním cípu areálu prosadil Šabata výstavbu velkoprodejny.[1030] Pro tuto investici získal investora, nadnárodní společnost Billa. Do projektu se zapojilo i město. V červenci 2002 vzalo projekt na vědomí městské zastupitelstvo.[1031] 23. června 2003 schválila městská rada pronájem dalších pozemků (obecních) firmě Billa. Šlo o pozemky, které měly být výstavbou obchodního areálu dotčeny.[1032]
Od jara roku 2003 proběhly proto v severozápadním rohu slévárny demolice stávajících objektů. Zejména šlo o dlouhé přízemní tovární stavení, které do té doby vyplňovalo křižovatku ulice Růžičkova a Jiráskova (foto z r.2003). Demolice pokračovaly až k velké slévárenské hale z 20. let 20. století. Po desítkách let zmizely staré hranice původního průmyslového podniku a areál slévárny se pohledově otevřel do křižovatky Růžičkova-Jiráskova-Pražská (foto z r.2003). Z této západní části bývalé slévárny zůstala zachována jen administrativní budova čp.4/II ze 70. let 20. století a velká prvorepubliková hala z 20. let (foto z r.2003). Právě do uvolněného prostoru mezi nimi se vklínil nový supermarket Billa čp.1207/II. Číslo popisné bylo objektu prodejny přiděleno 9. června 2006. Stavba supermarketu na pozemku č.kat.532/9 patří firmě EPSILON IMMORENT, s.r.o. z Prahy, ale je provozována společností Billa. Jde o přízemní objekt s proskleným průčelím. V žánru prodejen mezinárodních řetězců se jedná o relativně kvalitní a osobitou architekturu, nikoliv o zcela typizovaný montovaný objekt. Stavbu prováděla firma Šabata, s.r.o. a financovala ji Billa. Směrem k Růžičkově ulici zřízeno parkoviště pro 70 vozů, které osázeno 15 stromy. Celkem v okolí prodejny vysazeno 25 nových stromů, a to turecké lísky, platany, jeden převislý kultivar buku a okrasné akáty.[1033] Po dokončení převedeno parkoviště do majetku města. Prodejna Billa otevřena 21. listopadu 2003.[1034] V roce 2005 požádal Jan Šabata o pořízení změny územního plánu č.49. Pozemky č.kat.3887 a č.kat.532/9 (parkoviště u supermarketu Billa a vlastní objekt prodejny) měly být převedeny z „komerčně smíšeného území“ na „území nerušící výroby a služeb“. Touto změnou regulativu by klesl povinný podíl zeleně na pozemku z 25 % na 15 % plochy. Šabata zamýšlel zřídit u supermarketu venkovní prodejní plochu. Správce městské zeleně tuto změnu odmítl, odbor rozvoje města rovněž. 28. listopadu 2005 se změnou územního plánu zabývala rada města.[1035]
Z hlediska urbanistického je transformace severozápadního koutu bývalé továrny do jisté míry problematická. Zboření továrních budov, lemujících areál podniku poblíž křižovatky Růžičkovy a Jiráskovy ulice, sice bylo nevyhnutelné, vzhledem k podřadnému, utilitárnímu charakteru této dosluhující průmyslové architektury. Jenže po demolicích nebyla respektována uliční čára a nová prodejna Billa byla situována do nitra původního areálu, přičemž ke křižovatce se natočila rozsáhlou plochou parkoviště. Na frekventované městské křižovatce v centru Rokycan tak vznikla rozvolněná zástavba, připomínající spíš okolí supermarketů na okrajích měst. Právě nároží Jiráskovy a Růžičkovy přitom mělo být akcentováno výraznější architekturou a parkovací plochy naopak schovány ve vnitrobloku. Tady se projevil neblahý fakt, že transformaci bývalého průmyslového areálu neprovádělo město z pozice vlastníka pozemků. Pokud by se v budoucnu objevil záměr zbudovat na nároží obou ulic nějaký třeba bodový objekt (ovšem přinejmenším jednopatrový), s osobitějším architektonickým výrazem, mělo by město takový počin podpořit. Naopak velmi zdařilým počinem bylo akcentování architektonicky zajímavé prvorepublikové haly továrny a její ponechání a nové využití (viz níže). Dosud byla tato hala prakticky skryta za věncem okolních nižších dílenských a dalších technických objektů.
Velmi pozitivním krokem byla přestavba původní administrativní budovy slévárny čp.4/II ze 70. let 20. století (foto z r.2003), kterou provedla v roce 2003 rovněž stavební firma Šabata. Zřídila si zde své sídlo a v přízemí velkou prodejnu s železářským zbožím.[1036] Původní objekt ponechán hmotově nezměněn, ale podřadné typizované stavební detaily socialistické provenience nahrazeny kvalitnějšími (okenní rámy, zateplení fasády, barevné omítky místo brizolitu). Výsledkem je překvapivě dobrý funkcionalistický objekt, který tak dokazuje, že pokud se normalizační architektura 70. a 80. let nezpronevěřila základním pravidlům proporcí a měřítek, lze ji poměrně snadno revitalizovat s překvapivě dobrými výsledky. K domu čp.4/II přistavěna ještě okolo roku 1990 severní část čp.1141/II, se stejnými měřítky a podobnou fasádou. Tento objekt byl později využíván jako pracoviště policie. 20. července 2000 mu přiděleno samostatné číslo popisné. Úpravy v roce 2003 se ho netýkaly, ale později byl rovněž zapojen do nové tváře domu čp.4/II a využit pro komerční účely. Jižně od domu čp.4/II stojí přízemní prodejní objekt čp.1182/II, který počátkem 21. století využíván jako prodejna květin, později zde umístěny jiné obchodní provozovny. Samostatné číslo popisné získal 20. srpna 2004. Současně s opravou domu čp.4/II nově přestavěno počátkem 21. století i prostranství před ním. Došlo zde k výstavbě parkovacích ploch a nástupního ostrůvku pro autobusy. O těchto úpravách podrobně v kapitole „okružní třída“.
V prostoru východně od prodejny Billa a od objektu čp.4/II zůstala v omezené míře zachována železářská průmyslová tradice. V části původních továrních hal z první republiky se totiž usadila firma FERRUM, s.r.o. z Plzně. Jde o skladovací, nikoliv výrobní prostory, ale jistá návaznost na železářské tradice tu je. V roce 2005 začala firma s výstavbou nové skladovací haly o ploše 2200 čtverečních metrů. Kolaudace plánována na květen 2006.[1037] 28. června 2007 vydal stavební odbor městského úřadu územní rozhodnutí a stavební povolení na plánované stavební úpravy a přístavbu objektu firmy Ferrum na pozemcích č.kat.532/3, č.kat.532/21 a č.kat.3878/9 Dle předložené projektové dokumentace mělo dojít k přestavbě stávající části objektu a přístavbě za účelem zřízení prodejny a kancelářských prostor. Termín dokončení stanoven úřadem do 31. prosince 2008. Společnost Ferrum požádala o územní rozhodnutí a stavební povolení dopisem z 28. března 2007. 23. května 2007 pak zahájeno sloučené územní a stavební řízení.[1038] 19. února 2007 také město oznámilo zahájení zjišťovacího řízení k záměru zařazenému v kategorii II na přístavbu skladové haly na pozemcích č.kat.3878/3 a č.kat.532/16. Šlo o jihozápadní okraj areálu bývalé slévárny, poblíž kolejiště železniční stanice.[1039] Na jihozápadním okraji areálu zrušené továrny, poblíž železniční trati, byl zachován vysoký tovární komín, jako připomínka industriální minulosti Rokycan.
11.8.2. Prodejna Kaufland čp.1226/II a úprava východní části bývalé slévárny
V druhé fázi čekala revitalizace i východní část areálu. Zde se také až do počátku 21. století nacházely rozsáhlé, prakticky nevyužité plochy zrušeného průmyslového podniku. V roce 2004 se o ně začala zajímat plzeňská firma InterCora, která tu hodlala na ploše 4000 metrů čtverečních vybudovat další supermarket, a to pro obchodní síť Kaufland. Investici odhadovala na 100 000 000 Kč. Zahájení stavby se předpokládalo v roce 2005.[1040] Součástí prodejního areálu měly být i drobné krámky pro soukromé koncesionáře.[1041]
V srpnu 2004 vyhotovila společnost ZNOJMOPROJEKT Ing. arch. Radomíra Kamana návrh architektonického řešení nového supermarketu Kaufland.[1042] Prodejna měla vyplnit celou plochu bývalé slévárny od zachovalé prvorepublikové tovární haly, až k bývalé Babánkově vile čp.187/II (viz výše), a to až k železniční trati. Projekt nevybočoval z analogických realizací na jiných místech v České republice. Jde o klasickou „supermarketovou“ architekturu. A právě to je největší urbanistický zápor nové tváře, kterou prostor bývalé slévárny od počátku 21. století získal. Zatímco územní plán města z roku 2000 doporučoval do Jiráskovy a Růžičkovy ulice zachovat klasickou uliční frontu s třípodlažními domy, výsledný stav se od tohoto urbanistického ideálu podstatně odlišuje. Už prodejna Billa naznačila, že nebude respektovat kompaktní charakter zástavby a namísto toho ustoupila do vnitrobloku a směrem k ulici ponechala jen plochy parkovišť. Prodejna Kaufland se od této tendence neodchyluje. I v tomto případě jde o monolit umístěný v hloubi pozemku, před nímž se až k Růžičkově ulici prostírá velkoplošné parkoviště s více než 200 parkovacích míst. V jižní stěně Růžičkovy ulice, která jako jedna z mála v Rokycanech měla potenciál transformace na skutečnou městskou třídu, s jasně definovanými uličními frontami a intenzivním střídáním architektonických děl, tak vznikl novotvar – umělé náměstí s rozvolněnou kulisou parkovacích míst a bodové zeleně. Výsledná podoba tak znamená posun Růžičkovy ulice směrem k nespojité zástavbě, příznačné spíše pro okraje měst. Alternativní řešení, tedy takové, které by například do Růžičkovy ulice orientovalo pás domů s prodejním parterem a bytovými prostorami ve vyšších patrech, přičemž parkoviště i samotný supermarket by byl skryt až ve vnitrobloku, bylo navždy promarněno.
V lednu 2005 byla na městský úřad doručena petice občanů, kteří kritizovali plánovanou velkoprodejnu Kaufland, protože kvůli ní dojde k pokácení některých stromů, konkrétně aleje bříz na jižní straně Růžičkovy ulice (viz níže). Město na tento podnět reaguje tím, že břízy jsou stejně dřeviny s kratší životností a ty které se nacházejí v Růžičkově ulici už nejsou nejmladší. Navíc práce na asfaltování ulice a pokládce chodníků v roce 2003 patrně tyto stromy částečně poškodily a je nutné počkat na jaro 2005, aby se zjistilo, kolik bříz vlastně ještě je skutečně plnohodnotných. Projektant navíc po konzultaci s rokycanskou radnicí upravil plánovanou podobu parkoviště před Kauflandem, kde měl být podél Růžičkovy ulice vysázen náhradní zelený pás, který ovšem nesměl pohledově omezovat řidiče na vjezdu do areálu. Další bodová zeleň měla být vysazena přímo na ploše parkoviště. I tak ale žádná z variant předkládaných městu investorem nesplnila požadavek daný územním plánem, aby podíl zeleně ve funkčně podobných lokalitách dosahoval minimálně 25 % plochy.[1043] Na svém únorovém zasedání pak rada města vzala tyto připomínky občanů na vědomí.[1044] Původní termín dokončení nového supermarketu, tedy do vánoc 2005, nebyl dodržen. Investor, firma InterCora nicméně pokračovala v přípravě výstavby. 7. dubna 2005 podala návrh na vydání územního rozhodnutí. V rámci zahájeného řízení pak obdržel stavební úřad připomínky a námitky k umístění stavby.[1045] 18. srpna 2005 územní řízení zahájeno.[1046] Navrhovatel na základě námitek dopracoval projektovou dokumentaci pro územní řízení. Spis byl doplněn například 19. září 2005 o hlukovou studii. 21. září 2005 vyhlásilo město, že aktualizované podklady jsou k nahlédnutí.[1047] 26. října 2005 vydal městský úřad územní rozhodnutí, ale v stanovené lhůtě 15. listopadu 2005 se proti němu odvolalo sdružení Zač Market. Už v září 2005 se uvádí, že nejméně jeden z účastníků územního řízení veřejně deklaroval úmysl se proti němu odvolat. Zatímco sdružení Zač Market bylo vůči prodejně v ostré opozici, město se výstavbě Kauflandu nebránilo, požadovalo ale vypracování zpřesněné hlukové studie.[1048] Podobně vypadala situace na podzim 2005. Aktivisté ze Zač market (Zdeněk Paul) sice kvitovali ochotu městského stavebního úřadu vyjít jim vstříc a zakomponovat připomínky do finálního projektu prodejny, ale přesto se proti územnímu rozhodnutí opět odvolalo, spíše však kvůli detailům a procesním nuancím. Analogicky trvalo i stanovisko obce – výstavbě obchodu se nebránila, správně odmítala regulovat počet velkoprodejen ve městě, s odkazem na svobodu podnikání.[1049]
Realizace stavby nyní plánována na 2. pololetí roku 2006. V roce 2006 projednávalo město záměr převodu části pozemku č.kat.2615/3 o ploše 1 003 čtverečních metrů na Plzeňský kraj. Požádala o to společnost INTERCORA, s.r.o. jako investor výstavby supermarketu. Šlo o pruh pozemků při jižním okraji Růžičkovy ulice, kde měl vzniknout nájezd do prodejního areálu. 18. dubna 2006 totiž schválilo záměr smlouvy o převodu pozemků mezi městem a firmou INTERCORA, ale Plzeňský kraj odmítl podepsat, dokud dotčený pozemek nebude v jeho majetku. Odbor rozvoje města proto navrhl bezúplatný převod na kraj. Návrh odsouhlasila městská rada a 22. srpna 2006 jej projednalo i zastupitelstvo.[1050] Dne 18. září 2006 zase městská rada projednávala uzavření smlouvy s firmou TELEFONICA CZECH REPUBLIC, a.s. o budoucím zřízení věcného břemene k městským pozemkům v sousedství plánované prodejny Kaufland, kudy povedou telefonní přípojky do objektu.[1051] 3. října 2006 o smlouvě jednalo i zastupitelstvo.[1052] 27. září 2006 oznamuje městský úřad zahájení stavebního řízení na nový supermarket, na základě žádosti, kterou firma InterCora podala 17. května 2006.[1053] Stavební povolení vydáno 30. října 2006. Termín dokončení stanoven na 30. listopad 2007. Dle oficiálního popisu stavba navržena jako jednopodlažní, nepodsklepený objekt s vestavěným podlažím technického zázemí. Budova obdélníkového půdorysu o velikosti 87,50 x 48,14 metrů, z něhož vystupuje v severozápadním průčelí trakt příjmu zboží ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníku. Objekt kryt plochou střechou. Hlavní vstupy do objektu pro zákazníky ze severovýchodu. Další vstup pro zaměstnance je z jihozápadu. Vstup pro zásobování rampy měl navazovat na zásobovací dvůr (vedle parkoviště) s orientací k severovýchodu. V zásobovacím dvoře měla být umístěna podzemní železobetonová nádrž na vodu pro sprinklerové hasicí zařízení. Konstrukčně objekt řešen jako železobetonový skelet. Svislá nosná konstrukce tvořena sloupy, které nesou stropní železobetonové vazníky. Na stropních vaznících uloženy stropní železobetonové krokve. Obvodový plášť objektu ze sendvičových betonových panelů. Vnitřní stěny z tradičního zdiva. Střešní plášť navržen z trapézových plechů s tepelnou izolací. Uvnitř budova členěna na prodejní část, manipulační část, sociální zařízení, prostory pro administrativu, technické zázemí a koncesionářský prostor. Parkovací a zpevněné plochy řešeny v prostoru mezi vlastním objektem a Růžičkovou ulicí. Stavba měla být řešena jako bezbariérová.[1054] V listopadu 2006 se tedy uvádí, že výstavbě nic nebrání (pokud se opět někdo proti výstavbě neodvolá). Klíčový kompromis, který urovnal předchozí námitky proti této investici spočíval v dohodě mezi Kauflandem a vedením města. Prodejní řetězec přislíbil, že pro obec zpracuje na vlastní náklady projektovou dokumentaci na plánovaný podchod pro pěší pod železniční tratí v Růžičkově ulici a dále přispěje na výstavbu podchodu 1 500 000 Kč (přitom ještě v dubnu 2006 zastupitelstvo města přijetí takovéhoto daru odmítli).[1055] Odpůrci stavby z řad ekologických iniciativ tento požadavek považovali za oprávněný i proto, že zřízení prodejny mělo vést k vyšší frekvenci dopravy v okolí a zkomplikovat tak situaci pro pěší i pro cyklisty. Výsledná dohoda byla tehdy příkladem sporu okolo výstavby nové komerční či průmyslové zóny, který se vyřešil pragmaticky, mimosoudně.[1056]
I přes urovnání všech kontroverzí vedení Kauflandu připouštělo, že ve zbylých týdnech roku 2006 již se na supermarketu nestihne mnoho postavit.[1057] Stavební práce na nové prodejně zahájeny podle vyjádření firmy INTERCORA už v závěru roku 2006.[1058] Navenek se ale zahájení výstavby projevilo až počátkem roku 2007. V polovině ledna 2007 již je hradba a část stodol, které dosud lemovaly Růžičkovu ulici mezi Babánkovou vilou a halou bývalých železáren stržena, probíhá demolice a příprava staveniště. V 2. polovině března 2007 už stojí obvodové zdi budovy supermarketu z betonových panelů, zatím bez střechy. Počátkem dubna 2007 je vozovka v Růžičkově ulici kvůli stavbě zúžena. Celý chodník a část vozovky přiléhající k staveništi odbagrována.[1059] Investor tu sliboval vznik nejmodernější prodejny řetězce Kaufland v celé Evropě. Díky příznivému počasí v zimních měsících roku se v lednu 2007 spekuluje, že možná se podaří i uspíšit stavbu a posunout plánované otevření z poloviny roku 2007 do 1. pololetí 2007.[1060] Koncem dubna 2007 se uvádí, že otevření prodejny proběhne zhruba do tří měsíců.[1061] V 2. polovině května 2007 stále trvá zúžení Růžičkovy ulice kvůli výstavbě nájezdu k supermarketu, ale v uzavřené části již položeny nové obrubníky odbočovacího pruhu vozovky, který ji výrazně rozšířil. Pokročila i vlastní stavba supermarketu – hotova vlastní hrubá konstrukce, probíhá již o částečně oplášťování. Dle stavu z konce června 2007 je výstavba supermarketu už v konečném stádiu – hotovo parkoviště před prodejnou včetně dopravního značení, na parkovišti už umístěn vysoký poutač s logem Kaufland. Hotova byla tehdy i úprava Růžičkovy ulice před supermarketem, včetně odbočovacího pruhu a přechodu pro chodce v prostoru u zimního stadionu.[1062]
Prodejna Kaufland čp.1226/II byla slavnostně otevřena 26. července 2007.[1063] Číslo popisné přiděleno 1. srpna 2007. V prosinci 2007 zastupitelstvo města nepřijalo usnesení k pořízení změny územního plánu č.60 podle doplněné žádosti společnosti InterCora. [1064] V návaznosti na zprovoznění prodejny Kaufland byla realizována i přestavba přiléhající části dochované původní prvorepublikové tovární haly. V roce 2007 na severovýchodním nároží historické haly městských železáren v Růžičkově ulici, poblíž parkoviště obchodního domu Kaufland, probíhá přístavba nového prodejního objektu. Koncem října 2007 už provedeno hrubé zdivo ve výši přízemí. Počátkem dubna 2008 stále probíhá. Zatím neomítnutá hrubá stavba, která sestává zčásti z nové přístavby, zčásti z úprav ve zdivu sousední původní tovární haly. V polovině května 2008 je nový objekt téměř hotov, včetně omítnutí základní bílou omítkou. Dle stavu z poloviny července 2008 je stavba prakticky dokončena. Koncem srpna 2008 hotova i barevná úprava fasády nového prodejního objektu a probíhá instalace vývěsních štítů.[1065] 23. dubna 2008 podala společnost InterCora, s r.o. žádost o vydání územního rozhodnutí o dělení a scelování pozemků na stavební parcelu č.kat.536 a pozemkové parcely č.kat.2614/1, č.kat.2614/2, č.kat.2615/1 a č.kat.3878/14. Tímto dnem bylo zahájeno územní řízení o dělení a scelování pozemků. Na 5. června 2008 svoláno městským úřadem v této věci ústní jednání na místo, tedy do prostoru parkovitě před prodejnou Kaufland.[1066] 11. června 2008 městský úřad vydal na scelení těchto pozemků územní rozhodnutí. Důvodem k pozemkové úpravě měl být prodej.[1067] 28. ledna 2008 městské zastupitelstvo schválilo bezúplatný převod části pozemku č.kat.2615/3 (nově označené č.kat.2958/12 o výměře 386 čtverečních metrů) Plzeňskému kraji a přijetí daru v podobě části pozemku č.kat.3878/10 (nově označené č.kat.2615/7 o výměře 9 čtverečních metrů) od firmy InterCora.[1068] 2. června 2008 zastupitelstvo schválilo kupní smlouvu se společností InterCora, s.r.o., kterou obec odkoupila za 500 Kč veřejné osvětlení přechodu pro chodce v Růžičkově ulici vybudovaného v rámci výstavby obchodního domu Kaufland na pozemcích č.kat.2615/3 a č.kat.2958/5 a za symbolickou 1 Kč část chodníku, který firma v Růžičkově ulici zbudovala rovněž při stavbě obchodního domu. [1069]
Naopak oproti původním plánům nebyla v souvislosti s výstavbou supermarketu zachráněna chátrající budova bývalé Babánkovy vily, pozdější mateřské školy čp.187/II (viz výše). Investor supermarketu se městu zavázal, že náhradou za vykácení aleje bříz podél jižní strany ulice (kvůli zřizování odbočovacího pruhu a vjezdu do prodejny) provede náhradní výsadbu nové aleje (o něco dále od ulice) ale také že provede sadové úpravy v zahradě u čp.187/II. Z této nevyužívané a pustnoucí zahrady se měl stát prostor veřejné zeleně.[1070] V květnu 2007 již odstraněna původní hradba na pozemku okolo vily, včetně zděné hradby směrem do Růžičkovy ulice. Koncem června již zahrada okolo bývalé školky má provedenou sadovou úpravu s novými stromy, mezi objektem a náspem železniční trati zřízeno směrem k Růžičkově ulici schodiště. Vlastní objekt čp.187/II ale zůstával neopraven.[1071] Po několika dalších letech chátrání byla vila někdy před rokem 2012 zbořena a na jejím místě postaven přízemní prodejní objekt čp.1312/II. Číslo popisné mu bylo přiděleno 26. listopadu 2015.[1072] Demolice vily byla projevem velmi rozšířené neochoty adaptovat starší objekty pro nové účely a místo toho preferovat levnější a „pohodlnější“ novostavby. Je to škoda, protože i tato architektura z konce 19. století mohla po rekonstrukci sloužit jako prodejní prostory a dát tak areálu okolo supermarketu osobitější ráz.
11.9. Čapkova ulice
Čapkova ulice probíhá podél jižního břehu Padrťského potoka. Od výše položené zástavby v Růžičkově ulici ji odděluje znatelný terénní předěl. Po jeho patě teče Mlýnský náhon, respektive se tu nachází jeho koryto, nyní již většinou bez vody. Čapkova ulice se od Růžičkovy liší i urbanistickou genezí a tudíž i charakterem zástavby. Ulice fixuje starobylou cestu podél břehů Padrťského potoka směrem z města do prostoru čtvrti Práchovna. Ta ale neměla původně podobu ulice, šlo skutečně spíš o cestu, která se tu proplétala periferní rozptýlenou zástavbou. Podél břehu potoka vedla jen úzká pěšina, samotná ulice uhýbala od řeky a vedla podél zasypaného Mlýnského náhonu (i tato komunikace ale měla spíše ráz cesty). V sousedství nestálého koryta potoka se navíc zástavba příliš nerozvíjela, dlouho do 20. století proto šlo jen o mezerovité usedlosti, jen pozvolna doplňované novou parcelací. Ani regulace Padrťského potoka atraktivitu Čapkovy ulice nijak závratně nezvýšila. V poslední době tu navíc pokračují demolice, celá oblast se tak nachází v procesu přeměn. Zatímco Růžičkova ulice si neustále utvrzuje svoji roli městské třídy, Čapkova ulice zůstává slepým ramenem městské zástavby.
11.9.2. Popis jednotlivých objektů v Čapkově ulici
Původně stálo v této ulici jen pár domů, a to čp.10/II, čp.11-12/II a čp.115/II. Objekt čp.10/II označovaný jako „vodárenský domek“.[1073] Přesněji to ale popsal Josefský katastr z roku 1788, který registruje dům čp.10/II jako „byt panského vodáka“.[1074] Na katastrální mapě z roku 1838 evidován jako spalný (dřevěný) objekt. Východně od něj zakresleny drobné vodní nádrže, sádky. Rybí sádky byly v obecním majetku a byly dlouhodobě vždy pronajímány společně s Boreckým rybníkem. V červenci 1928 poprvé rozhodnuto o pronájmu samostatně.[1075] Dne 25. dubna 1935 mělo město opět projednávat pronájem sádek u čp.10/II, ale staženo z programu se zřetelem k jednání s Františkem Kraftem o eventuálním zrušení haltýřů v mlýnském náhonu, které proběhlo ten den dopoledne.[1076] Sádky tu nicméně existovaly ještě roku 1947, kdy si Rybářský klub Rokycany zažádal o prodloužení jejich nájmu.[1077] Počátkem září 1932 městská rada ohlašuje, že obec nemá v úmyslu prodat zahradu u čp.10/II, jen ji hodlá pronajmout.[1078] K 31.prosinci 1932 uváděn dům čp.10/II v seznamu obecních nájemních domů.[1079] Domovní správa podle plánu z října 1966 hodlala u domu v roce 1967 zbudovat své sklady.[1080] Už v květnu 1965 se u domu plánuje zřízení skladu stavebního materiálu pro tuto organizaci.[1081] Akce, stanovená jako součást plánu investic na 4.pětiletku (1966-70) měla dosáhnout hodnoty 500 000 Kčs. Kromě skladu uhlí by zde byl i sklad stavebního materiálu a údržbářské dílny.[1082] V roce 1967 zde v sousedství domu čp.10/I opravdu zbudovány sklady uhlí pro Domovní správu.[1083] Podle orientačního rozpočtového přehledu investiční výstavby na rok 1967 měl nový sklad Domovní správy vyjít na 305 000 Kčs.[1084] Na mapě města z roku 1968 ovšem areál okolo domu čp.10/II označen jako „Sklady Jednoty“. V roce 1968 při revizi územního plánu doporučeno v domě čp.10/II zřídit celoměstské středisko Domovní správy se sklady, dílnami i kancelářemi.[1085] V září 1968 se uvádí, že výstavba skladu uhlí pro Domovní správu dokončena a převzata od Okresního stavebního podniku.[1086]
Samotný dům čp.10/II zbořen v prosinci 1984 a nahrazen dalším skladovým objektem.[1087] Okolo roku 2000 využíván jako sklad společnosti B.A.F., velkoobchod s alkoholem a tabákovými výrobky (foto cca z r. 2000).[1088] Proti zřizování komerčních firemních areálů v této ulici se ale objevily stížnosti. V únoru 1998 se kvůli tomu na městském úřadě konalo jednání. Tato komunikace původně dimenzována pro výlučně místní provoz, nyní zatěžována kamionovou dopravou. Vznikalo i nebezpečí pro chodce (protože chodník nebyl výškově oddělen od vlastní vozovky). K sídlu firem jako B.A.F. ovšem neexistoval jiný příjezd (Lázeňská ulice ústí do Růžičkovy jen jako chodník pro pěší). Městský architekt i odbor životního prostředí tak konstatovali, že výhledově by měla být ulice zklidněna a město by rušivým podnikům mělo nabídnout náhradní pozemky.[1089] V únoru 2002 zastupitelstvo schválilo likvidaci staveb skladu, plechové budovy a neinventarizovaného majetku v oploceném objektu čp.10/II na parcelách č.kat.403/1, č.kat.403/2, č.kat.403/3, č.kat.2981/4 a č.kat.2766/3. Případný zájemce o provedení demolice si mohl ponechat stavební materiál.[1090] V roce 2003 již areál čp.10/I neexistuje. Zůstala zde jen menší, novější budova čp.1124/II (postavená okolo roku 2000). Většina parcely nyní zeje prázdnotou.
Městská rada jednala 14. července 2003 o využití této uvolněné plochy o rozloze 1934 metrů čtverečních. Městská architektka Hana Przygrodská navrhla rozdělit pozemek na čtyři stavební místa pro výstavbu rodinných domů s možností drobného podnikání. V srpnu 2003 městská rada schválila záměr prodeje těchto pozemků.[1091] Zastupitelstvo tento návrh podpořilo na své zasedání 14. září 2004.[1092] Počátkem května 2005 pak městská rada doporučila řešit prodej dvou z těchto parcel na pozemku č.kat.403 formou veřejné dražby.[1093] 28. června 2005 vzalo zastupitelstvo na vědomí architektonickou studii revitalizace této lokality, vypracovanou studiem HYSEK, s.r.o. z Plzně ve 4 variantách, z nichž vybrána varianta B1. 1. srpna 2005 jednala o věci rada města a pověřila odbor rozvoje města vypracováním přehledu všech majetkových smluv, vázaných k tomuto území, dále zanést do rozpočtu na rok 2006 finance na projektovou dokumentaci v intencích varianty B1 od studia HYSEK nutnou pro stavební povolení.[1094] 1. listopadu 2005 městské zastupitelstvo odsouhlasilo změnu územního plánu, kterou se v intencích vybrané studie zástavby této oblasti ruší původně plánovaná nová ulice propojující Růžičkovu a Čapkovu ulici. Zastupitelé zároveň odsouhlasili formální rozparcelování pozemku na 4 samostatná stavební místa a zároveň schválili záměr jejich prodeje formou veřejné dražby.[1095] V březnu 2006 pak zastupitelstvo plánovaný prodej parcel v dražbě potvrdilo.[1096]
Veřejná dražba se měla konat 11. května 2006. Dražily se všechny 4 pozemky. Parcela o ploše 447 čtverečních metrů měla vyvolávací cenu 357 600 Kč, parcela o ploše 458 metrů 366 400 Kč, parcela o ploše 398 metrů 318 400 Kč a parcela o ploše 393 metrů 314 400 Kč. Relativně nevelká plocha stavebních pozemků měla být vyvážena atraktivní polohou poblíž městského centra.[1097] Čtyři parcely tu jsou, ale stále nebyly stavebně využity. Pokud plánovaná parcelace uspěje, otevírá se tím šance na nové ztvárnění uličního prostoru ve formě klasické uliční zástavby obytného či smíšeného typu. V městě s poměrně slabou investiční aktivitou, jakým jsou Rokycany, ovšem nemusí nabídka parcel pro rodinné domy v této lokalitě vést k okamžitému zaplnění nabízených pozemků. Každopádně by bylo zhoubné, kdyby této prodlevy bylo zneužito tím, že by sem pronikla nějaká další průmyslová či skladová budova (jak o to v roce 2005 požádal Vladimír Haas ze Štítova, který zde chtěl zřídit dílnu na opravu elektrických rozvodů v automobilech[1098]). Na nábřeží Padrťského potoka sklady nepatří. Město si z celé parcely chtělo ponechat jen úzký pruh (cca 120 metrů čtverečních) na jejím severozápadním okraji. Zamýšlelo tak zpřístupnit z Čapkovy ulice linii bývalého Mlýnského náhonu a propojit tuto enklávu zeleně s plánovanou parkovou plochou za domy čp.1169-1170/II.[1099] Mezi Čapkovou a Růžičkovou ulicí by tak měl vzniknout ostrov vnitroblokové zeleně, doplněný o regulovanou výstavbu jednotně pojatých garáží. Město kvůli tomu na počátku 21. století přestalo povolovat tak jako dosud různé svépomocné dvorní stavby kůlen, dílen apod.[1100] V návrhu obecního rozpočtu na rok 2006 předpokládána investice 300 000 Kč do zpracování projektu regenerace vnitrobloku v Růžičkově ulici.[1101] 5. června 2006 se městská rada také zabývala dalším majetkoprávním statutem vnitroblokové enklávy mezi Čapkovou a Růžičkovou ulicí. Šlo zejména o pozemek č.kat.2981/4 – bývalý mlýnský náhon, který po jeho zatrubnění využíván majiteli přilehlých pozemků. 9. října 2000 odsouhlasila městská rada, aby přesně vymezila právní formu plochy bývalého náhonu (náhradou za původní dočasné užívání odvozené od zrušeného §397 zákona č.40/1964 Sb.), převod tohoto pozemku formou dlouhodobého nájmu na dobu neurčitou. Tyto smlouvy se ale netýkaly přilehlého pozemku č.kat.2606 o rozloze 1863 čtverečních metrů, která leží na jižním břehu bývalého náhonu, ještě hlouběji ve vnitrobloku a která byla využívána rovněž obyvateli přilehlých domů, a to zcela živelně, bez právního vymezení. V roce 2006 navrhl odbor rozvoje města vypovědět stávající nájemní smlouvy na č.kat.2981/4 (náhon) a místo toho zveřejnit záměr jeho bezplatné výpůjčky. Bezplatnou výpůjčkou měl být řešen i pozemek č.kat.2606.[1102]
Dům s čp.11-12/II vznikl sloučením dvou původně samostatných domů, nicméně jako sloučený se uvádí již v polovině 18. století. Roku 1757 patřil Matesovi Rempuschovi. Toho roku vyhořel při požáru města. Tvořila jej obytná chalupa o rozměrech 39x15 loktů s 2 pokoji, 2 komorami, sýpkou a stájí a stodola o rozměrech 18x12 lokte.[1103] Na mapě roku 1838 (tzv. císařský otisk) dům registrován jako „spalný“, tj. postavený převážně ze dřeva. Na počátku 20. století patřil dům čp.11-12/II rodině Pröllových, kteří zde měli zahradnictví.[1104] Domu se proto říkalo „Pröllovna“. Pröllovým patřil i sousední domek čp.115/II, který stál na rohu dnešní Čapkovy ulice a komunikace, která běží podél boční stěny zimního stadionu (bývalá Jirchářská ulice).[1105] Tento domek je zakreslen už na nejstarší mapě města z roku 1838 (tehdy šlo o spalný objekt). Vznikl dodatečně, někdy v 1.čtvrtině 19. století. V prosinci 1928 městská rada vydala stavební povolení A. Kalašovi na výměnu šindele na střeše domu čp.115/II za eternit.[1106] Dům čp.115/II zbořen po 2.světové válce, v současnosti je na jeho místě basketbalové hřiště s asfaltovým povrchem. Na podzim 1997 městské zastupitelstvo přijalo usnesení č.9/97, kterým nabídlo parcelu s hřištěm č.kat.2599/2 o výměře 600 čtverečních metrů do pronájmu.[1107]
V roce 1911 koupil oba domky od původních vlastníků Karel Bastl, podnikatel, který právě vystoupil ze společného podniku s Antonínem Pikolonem, s nímž provozovali v domě čp.8/II v Lázeňské ulici truhlářskou dílnu (viz výše).[1108] Bastl původně plánoval, že tady zřídí svou novou firmu. Předpokládal výstavbu prostranné dílny o rozměrech 40x12 metrů a instalaci parního stroje o výkonu 20 koňských sil. Chtěl tu mít truhlářský, ale také malířský a lakýrnický závod.[1109] Pak své plány změnil. Patrně si spočítal, že oblast leží v záplavovém území, nebo mu přišlo lidsky složité rozjíždět novou firmu jen pár desítek metrů od té původní, z které odešel. Každopádně jeho rozhodnutí Rokycanům prospělo. Bastl si totiž své dílny zařídil v domě čp.17/I v ulici Míru v historickém jádru města (viz kapitola „ulice Míru“) a na pozemcích v Čapkově ulici se rozhodl stavět nové obytné domy.[1110] Město vyšlo Bastlovi vstříc a 31. května 1911 vydalo koncepční rozhodnutí. Povolilo parcelaci bývalého Pröllova zahradnictví na 7 stavenišť s tím, že ulice bude rozšířena na 13 metrů. Jirchářská ulice (dnes bezejmenná komunikace vedoucí z Čapkovy ulice po boční straně zimního stadionu do Růžičkovy ulice) měla být rozšířena na 12 metrů. Pozemky směly být využity výlučně pro stavbu rodinných domků, výslovně se tu zakazovalo budování průmyslových a hospodářských budov.[1111]
Ještě roku 1911 tu vyrostly první dvě vilky čp.295/II a čp.296/II, pojaté jako dvojdům.[1112] Jde o patrové stavby v jednoduchém slohu jakési pozdní secese. Domky svým průčelím sahají až do ulice. V červenci 1930 městská rada rozhodla, že pozemní práce na výstavbě vodovodu k domu čp.296/II se zadají J. Benešovi.[1113] V roce 1932 požádala Julie Sinderhaufová, majitelka čp.295/II, obec o odprodej pruhu zahrady č.kat.2601 od obecního domu čp.10/II o šíři cca 3 metry. 15. září 1932 se městská rada usnesla, že podpoří pouze případný pronájem za 50 Kč/rok. 4. října 1932 pak uzavřelo město s žadatelkou dohodu a 14. října 1932 ji městská rada doporučila ke schválení. Transakci pak schválilo v listopadu obecní zastupitelstvo.[1114] Původní plán obecního zastupitelstva z roku 1911 stanovoval, že Karel Bastl musí rozbořit domy čp.11-12/II a 115/II nejpozději do 31. ledna 1912. Ten však oba domy i se zbylými pozemky určenými pro parcelaci prodal roku 1912 zahradníkovi Al. Zítkovi[1115], který patrně neměl peníze ani zájem bořit své obydlí. Rozvoj ulice tak ustrnul, navíc 1. světová válka zastavila takřka veškerou investiční aktivitu. Teprve, když manželé A. a A. Kalašovi dali 24. dubna 1934 podnět městu k tomu, aby bylo nábřeží Padrťského potoka na levém břehu regulováno a stavebně upraveno, pohnul se urbanistický a stavební vývoj této lokality opět kupředu. Kalašovi projevili ochotu zbořit Pröllovnu čp.11-12/II a ustoupit při výstavbě nového dvojdomu do stanovené regulační čáry. 9. května 1934 konáno místní řízení. Stanoveno, že regulační čára podél potoka povede rovnoběžně s osou regulovaného potoka od rohu domu paní Tionové (čp.296/II). Na východní straně zahrady č.kat.2899 stanovena regulační čára od prodloužení východního líce stodoly na pozemku č.kat.404 přes východní rok budovy na pozemku č.kat.400, přičemž nároží se mělo zkosit tak, aby před domem čp.110/II (majitelka Viktorie Runtová) na pozemku č.kat.399 zůstala minimálně 6 metrů široká ulice k zajíždění na nábřeží i k domům čp.11-12/II a čp.115/II. Manželé Kalašovi s plánem souhlasili. Dohodnuto, že postoupí městu pozemek zdarma výměnou za pozemek č.kat.2766/3 z veřejného statku před č.kat.400. Chtěli si ponechat v doživotním nájmu i užívanou východní část pozemku č.kat.2606 v šíři jejich zahrady na levém břehu mlýnského náhonu. Kalašovi zároveň předložili plány stavby, kterou hodlali postavit na místě čp.11-12/II, jehož demolici (včetně domu čp.115/II) přislíbili nejpozději v roce 1935. 11. května 1934 městská rada doporučila úmluvu ke schválení a v červnu 1934 na zasedání obecního zastupitelstva skutečně schválena.[1116] V březnu 1935 pak na schůzi obecního zastupitelstva projednáváno samotné rozdělení stavebních parcel č.kat.400 a č.kat.401 a pozemku č.kat.2599 A. a A. Kalašových na stavební místa. Poté, co 19. června 1934 obecní zastupitelstvo schválilo smlouvu s Kalašovými, byla smlouva schválena okresním výborem 24. července 1934. 15. prosince 1934 pak Kalašovi požádali o povolení k parcelaci na 4 stavební místa. 27. prosince 1934 proběhlo komisionelní řízení a 28. prosince 1934 městská rada doporučila ke schválení. Zastupitelstvo pak vše odsouhlasilo.[1117] Už rok předtím, v říjnu 1933, vydáno stavební povolení pro A. Kalaše na výstavbu domovního kanálu v čp.12/II.[1118] Roku 1935 pak opravdu byl dům čp.11-12/II (stará Pröllovna)[1119] zbořen a na jeho místě postaven patrový dvojdomek čp.11-12/II (ovšem nyní již funkčně i vlastnicky rozdělený na dva samostatné domy s vlastními zahradami.
Za domem čp.115/II odbočovala Jirchářská ulice, na jejím protějším nároží stála jirchárna čp.110/II , nyní je tu hotel Zimní stadion čp.1083/II, otevřený roku 1988 (viz vpředu). Měřítkově vcelku přijatelná funkcionalistická stavba, která má ovšem, jak bylo za socialismu zvykem, naprosto nedořešený parter a zapojení do svého okolí. Stále tu tak chybí chodníky, trávníky, zahradnická úprava apod. Dále k východu pokračuje Čapkova ulice jako pěšina, byť vyasfaltovaná, směrem na Práchovnu a k železničnímu viaduktu.
Na severní straně Čapkovy ulice, blíže k nábřeží Padrťského potoka, nestojí v současnosti žádný dům. V celé své délce je tu komunikace lemována pásem trávníků. Až do roku 2003 tu ovšem, v její nejzápadnější části stál domek čp.129/II, který patřil k původní předměstské zástavbě (foto z r.1990, foto z r.2003). Šlo o přízemní chalupu s polovalbovou střechou. Směrem k západu otočen dřevěným štítem s tříosým průčelím v nízkém přízemí. Jižní průčelí čtyřosé, s vchodovými dveřmi. Východní štítová stěna byla bez oken, severní průčelí směřovalo k Padrťskému potoku a vedla sem pouze úzká dvířka. Dům čp.129/II měl jen nevelkou zahradu. Vznikl dle čísla popisného dodatečně, někdy okolo roku 1830. Roku 1838 zakreslen na mapě stabilního katastru jako spalný, tj. zčásti dřevěný. V červenci 1931 vydáno městskou radou stavební povolení pro V. Homolku na dřevěnou kůlnu u čp.129/II.[1120] Dům, respektive okolní pozemek, výrazně ovlivnila regulace Padrťského potoka. Stál přímo nad břehem tohoto vodního toku. V říjnu 1933 městská rada vyslovila souhlas s dohodou s V. Homolkou z čp.129/II o směně pozemků a o výstavbě stájí, které kvůli regulaci Padrťského potoka přesunuty.[1121] V září 1936 na schůzi obecního zastupitelstva proveden knihovní pořádek kvůli regulaci Padrťského potoka. 20. srpna 1936 městská rada doporučila knihovní pořádek ke schválení. Václav a Anna Homolkovi (majitelé čp.129/II) v jeho rámci postoupili obci od pozemku č.kat.402 61 čtverečních metrů, které se sloučily s novým řečištěm, a 29 čtverečních metrů, které se sloučily s veřejným statkem č.kat.2766/3 (dnešní Čapkova ulice). Majitelé dále postupovali od zahrady u svého domu č.kat.2604 díl o ploše 44 čtverečních metrů, který se slučoval s řečištěm a 5+2 čtvereční metry, které se slučovaly s veřejným statkem č.kat.2766/3 (Čapkova ulice). Obec Homolkovým naopak postupovala od mlýnského náhonu č.kat.2765/5 plochu 72 čtverečních metrů, která se připojovala k pozemku č.kat.402 a 7 čtverečních metrů z ulice č.kat.2766/3, které se začleňovaly do jejich zahradou č.kat.2604. V rámci regulačních prací také obec vlastním nákladem odstranila stáj v severovýchodním rohu dvorku u čp.129/II a vybudovala ji nově v severozápadním rohu.[1122] V roce 1944 ještě proveden knihovní pořádek, kdy došlo ke zbavení dílu pozemku č.kat.2766/3 ulice a č.kat.2982/1 Padrťský potok povahy veřejného statku. Při knihovním pořádku totiž po provedení regulace v 30. letech obec postoupila Václavu a Anně Homolkovým z čp.129/II i část ulice č.kat.2766/3 o ploše 7 čtverečních metrů a část pozemku č.kat.2982/1 o ploše 8 čtverečních metrů. 29. března 1944 městská rada doporučila ke schválení provést tyto formální změny a ještě v březnu 1944 to schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.[1123]
Dům čp.129/II přežil komunistické demolice, ale zanikl na počátku 21. století. V srpnu roku 2002 ho totiž těžce poškodila povodeň. 66letý majitel a jediný obyvatel domu Milan Homolka byl převezen do domu s pečovatelskou službou, kde na počátku září 2002 zemřel, patrně i v důsledku psychického šoku, který při povodních utrpěl. Velká voda totiž před jeho očima provalila stěnu domu a on utekl pouze s jednou taškou a svým psem. Statik konstatoval po povodních, že dům čp.129/II je neobyvatelný a určil jej k demolici.[1124] Ta pak provedena v prosinci 2003 (foto z r.2003). Teprve v jejím průběhu se naplno ukázal archaický charakter objektu. Například velká část jižní stěny domu byla tvořena dřevěnou srubovou konstrukcí, kterou jen povrchově zakrývaly četné vrstvy omítek (foto z r.2003). Šlo o velkou ztrátu. Po zničení čtvrti pod kostelem při normalizační asanaci (viz výše) totiž podobných chalup, dokumentujících předindustriální podobu zástavby Pražského předměstí, už v Rokycanech mnoho nezbylo. Pitoreskní stavení mělo být zachováno, třeba i v modelu nahrazení podstatné části jeho nosných konstrukcí moderní kopií. Jenže v podmínkách svobodné společnosti není na druhou stranu možné rýsovat ideální záměry, pokud po nich není poptávka. A parcela u řeky s jen malou zahradou, navíc situovaná poblíž rušného Pražského mostu, není atraktivní pro soukromého stavitele. Ovšem při zpětném pohledu je možné konstatovat, že dům čp.129/II mírou své zachovalosti zasluhoval památkovou ochranu. Na jeho místě pak v následujících letech zela neudržovaná proluka, s pustnoucím torzem původní zahrady. 30. května 2005 odsouhlasila městská rada odkup této parcely do majetku obce. Leží totiž v pásu podél Padrťského potoka, který je podle generelu navrhován jako hlavní rozvojová osa veřejné zeleně v Rokycanech.[1125] Pozemek po zbořeném domku čp.129/II by se tak měl dočkat koncepčnější parkové úpravy.
11.9.3. Technický vývoj Čapkovy ulice
V lednu 1931 rozhodla obecní správní komise, že dle návrhu městského zahradníka se provede prořezání javorů a vykácení některých akátů v stromořadí sousedícím se zahradou K. Noska u čp.110/II.[1126] V lednu 1933 rozhodla městská rada, že se prořeže stromořadí od domu čp.110/II podél mlýnského náhonu k železničnímu viaduktu.[1127] Ve 30. letech dokončena regulace Padrťského potoka. Na nábřeží i v Čapkově ulici tehdy osazeno betonovým zábradlím a v pásu mezi ulicí a nábřežím zřízen široký pás trávníků. V roce 1941 sem vysázena alej sloupovitých kultivarů černých topolů, které se poté, co vyrostly, staly symbolem této části Rokycan.[1128] V 70. letech 20. století už vysoké stromy lemující po obou stranách koryto Padrťského potoka (tedy Čapkovu i Horákovu ulici) jednoznačně dominovaly svému okolí. V té době ale začaly tyto rychle rostoucí dřeviny stárnout a postupně byly odstraňovány nemocné kusy.
V roce 1994 zpracoval městský úřad studii revitalizace pásu zeleně podél levého břehu Padrťského potoka od bývalých lázní až do parku V Alejích na Práchovně, tedy i v Čapkově ulici. Měla spočívat v odstranění přežilých stromů. V 1.etapě již v létě roku 1994 provedeno nákladem 20 000 Kč ošetření perspektivních stromů (šlo zejména o duby a javory v parku na Práchovně), zatímco topoly v Čapkově ulici zařazeny převážně mezi neperspektivní kusy. V období listopad – prosinec 1994 proběhly náhradní výsadby (opět spíše na Práchovně) a v roce 1995 se plánovalo kácení nevyhovujících dřevin.[1129] Nakonec ale otázku přežilých topolů v Čapkově ulici vyřešila příroda. V srpnu 2002 totiž zaplavil ulici rozvodněný Padrťský potok, následkem čehož byly stromy a jejich kořeny dále narušeny. Ještě na podzim 2002 si město nechalo zpracovat dendrologický posudek. Jeho závěr zněl, nahradit ve střednědobém výhledu topolovou alej novými stromy, nejlépe jinými než topoly, s menší korunou.[1130] Již 6. února 2003 zahájeno kácení, odstraněny tři topoly, v severozápadním úseku ulice, naproti obytným domů. Mezi nimi již dříve vysázeny mladé lipové stromky, které ihned převzaly roli aleje.[1131] Ponecháno 14 starých topolů v úseku od Hotelu Zimní stadion k železničnímu viaduktu, ale v červenci 2004 se jeden z nich zlomil těsně nad zemí a spadl na chodník v Čapkově ulici. Vzhledem k tomu, že město nechtělo riskovat ohrožení chodců, rozhodlo o urychleném pokácení celé topolové aleje. Státní ochrana přírody to povolila s tím, že městu uložila provést v této lokalitě náhradní výsadbu 13 stromů. Město na počátku roku 2005 plánovalo zahájení kácení. Zmizet má 12 starých stromů, ponechán bude jen jeden mladší topol. O náhradní výsadbě zatím ale město neuvažovalo. Ta totiž měla být provedena až v rámci celkové rekonstrukce přilehlého chodníku a nábřeží v Čapkově ulici. To ale nemělo být dříve než v roce 2006.[1132] Zhotovení projektové dokumentace na opravu chodníku v Čapkově ulici schválila městská rada počátkem května 2005.[1133] Podle údajů z února 2006 měla být rekonstrukce nábřežního chodníku od hotelu Zimní stadion až na Práchovnu provedena, dle schváleného obecního rozpočtu, během roku 2006.[1134] V dubnu 2007 už vede podél nábřeží z Čapkovy ulice k viaduktu nový asfaltový chodník.[1135]
V listopadu 1967 se Městský národní výbor zmiňuje o tom, že Domovní správa by měla provést ve výhledu vyasfaltování části Čapkovy ulice, poblíž nově budovaných skladů Domovní správy (viz výše).[1136] Ve 3. čtvrtletí 1968 plánováno zpevnění příjezdové cesty k skladům.[1137] Ještě v září 1969 ale na plénu MěstNV vyzývá Josef Sysel k tomu, že je nejvyšší čas udělat přístupovou cestu ke skladu Domovní správy.[1138] V prosinci 1969 pak MěstNV navrhl, aby bezprašnou úpravu komunikace provedlo družstvo Jednota, v rámci zvelebovací akce k 25.výročí osvobození.[1139] Rozhodnutím rady MěstNV ze 17. února 1970 zařazena úprava Čapkova ulice, od skladu Domovní správy ke křižovatce s Pražskou ulicí do plánu Akce Z na rok 1970. Výstavba nové komunikace měla mít hodnotu 60 000 Kčs.[1140] Oprava celé Čapkovy ulice mezitím zařazena do plánu investic MěstNV na rok 1969.[1141] 3. listopadu 1969 projednával MěstNV zajištění úprav ulice. Jak ale konstatováno, nebude v roce 1969 provedena. Všichni pracovníci Domovní správy prý mají práci se zajišťováním jiných akcí. Akce plánována nově na rok 1970. V listopadu 1967 už ale je aspoň v Čapkově ulici navezen štěrk, který měl být následovně uválcován a připraven k pokládce asfaltu. Domovní správa zároveň přislíbila, že provede i úpravu chodníků v Čapkově ulici (aby nebyly níže než vozovka).[1142] V září 1970 se na plénu MěstNV dotazuje na stav Čapkovy ulice Jaromír Pěnkava. Silnice podél nábřeží směrem k lázním byla prý před půl rokem zavezena kameny a tím se brání dopravě. Výška chodníku je cca 30 cm, uvízl tam prý i popelářský Kuka vůz. Všechna auta mířící do sídliště u Železné jezdí po chodníku. Pan Sysel zároveň vznesl dotaz, kdy bude konečně upraven vjezd ke skladu v Čapkově ulici, aby voda netekla do sousedního malého domku.[1143] V roce 1972 provedeno posílení veřejného osvětlení u domu čp.645/II v Čapkově ulici.[1144] Až v roce 1973 ale provedena generální rekonstrukce Čapkovy ulice, spojená s pokládkou asfaltové dlažby a úpravou chodníků.[1145] V září 1973 zároveň probíhá rekonstrukce příjezdové cesty ke skladu Domovní správy, během roku 1973 také vyasfaltováno prostranství před městskými lázněmi.[1146] Práce provedly Technické služby, a to mimo původní plán.[1147]
Ulice ale stále čekala na skutečně profesionální úpravu komunikací, parkové řešení, dále chodníky a cyklostezku. V lednu 2005 rozhodla městská rada, že případné úpravy Čapkovy ulice budou provedeny až roku 2010, a to v délce 290 metrů s tím, že vozovka bude asfaltová. Odhadované náklady jsou vyčísleny na 1 750 000 Kč (do toho je započítána i cena zatím neexistující projektové dokumentace).[1148] V listopadu 2005 město aktualizovalo harmonogram oprav komunikací. Čapkova ulice má v celoměstském pořadníku 14.-15. pozici. Stále chyběla projektová dokumentace.[1149] V roce 2005 město aspoň utratilo 102 340 Kč za pořízení projektu na chodník v této ulici. Projektové práce zadány ing. Zítkovi.[1150] V návrhu rozpočtu na rok 2006 počítalo město s tím, že na rekonstrukci Čapkovy ulice utratí v onom roce 1 200 000 Kč.[1151] V roce 2006 pak město skutečně jmenovalo komisi pro výběrové řízení na rekonstrukci chodníku v Čapkově ulici. 25. dubna 2006 komise ze 2 uchazečů vybrala firmu SILBA, a.s. z Plzně s nabídkovou cenou 1 046 573 Kč. 15. května 2006 schválila přidělení této zakázky.[1152] Výběrové řízení na opravu chodníku vypsáno 10. dubna 2006. Termín dokončení zakázky stanoven na 20. listopadu 2006. Termín dodržen. Náklady nakonec dosáhly 963 452,70 Kč.[1153] 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo města o změně obecního rozpočtu. Na opravu chodníku v Čapkově ulici získalo totiž dotaci ve výši 1 067 000 Kč.[1154] V roce 2007 byly do Čapkovy ulice nainstalovány betonové zátarasy, které měly ochránit zdejší domy a jejich obyvatele před rychle projíždějícími automobily. Zejména lidé z domu čp.10/II žádali městský úřad o regulaci dopravy. Vadilo jim i nekontrolované parkování automobilů před vjezdem do domu nebo na trávnících.[1155] 8. listopadu 2006 vzala úpravu dopravního řešení na vědomí městská rada.[1156] Umístění zábran ale kritizoval zastupitel Ivo Blahout. Zajímaly ho náklady a rozhodovací proces o jejich umístění. Starosta Jan Baloun reagoval, že návrh umístění těchto takzvaných city-bloků (CITYBLOC[1157]) je dílem odborného projektanta.[1158] Náklady na jejich pořízení dosáhly 214 000 Kč (kromě Čapkovy ulice instalovány i v Plzeňské ulici). Projekt vyšel na 5 000 Kč.[1159]
11.9.4. Vývoj pojmenování Čapkovy ulice
Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je ulice nazývána Alte-Bräuhausgasse, tedy ulice K Starému pivovaru, popřípadě doslovně Staropivovarská.[1160] Název se vztahoval i na nynější Rokycanovu ulici až k lávce u Rokycanova domku. Je ale nutné zdůraznit, že Čapkova ulice tehdy měla jen zárodečnou zástavbu ve svém nejzápadnějším úseku, poblíž křižovatky s Lázeňskou ulicí. Ve zbytku nynější trasy šlo jen o polní cestu. Na katastrální mapě evidenční z roku 1877 není označena žádným pojmenováním. Rovněž tak na mapě z roku 1907 je bezejmenná. Až roku 1911 je doložen název ulice Na Sádkách.[1161] Připomínal, že na konci 19. století tu tehdejší vlastník domu čp.8/II Bartoloměj Houdek (majitelem od roku 1887) zřídil na Mlýnském náhonu sádky na ryby.[1162] Na schůzi obecního zastupitelstva 14. července 1922 název Na Sádkách oficiálně potvrzen.[1163] Zastupitelstvo tehdy projednalo a schválilo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise, který se týkal ulic dosud nepojmenovaných nebo ulic s nevhodnými názvy. Nábřeží Padrťského potoka, na levé straně od K. Noska k A. Pikolonovi pojmenováno ulice Na Sádkách.[1164] Po 2. světové válce přejmenována usnesením rady MNV z 25. července 1946 na Čapkovu ulici podle spisovatele Karla Čapka.[1165]
[1] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/6, kt. 31.
[2] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[3] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Viz SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 137 - 137v.
[4] Hlas Rokycanska 1988, č.2.
[6] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[7] 94. schůze městské rady, 27.9.1928.
[8] 96. schůze městské rady, 5.10.1928.
[9] Rokycanský deník, 14.2.1995, s.9.
[10] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[11] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[12] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[13] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.12-13.
[14] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[15] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[16] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[17] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[18] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.12-13.
[19] Hlas Rokycanska, č.29, 21.7. 1988, s.2.
[20] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[21] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.12-13.
[22] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.134.
[23] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[24] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.22.
[25] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.22.
[26] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.159.
[27] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.159.
[28] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.159.
[29] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.9.
[30] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.159.
[31] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.22.
[32] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.124. Podle městské kroniky začalo dláždění až v srpnu 1925 / Kronika města Rokycan, 1918-37, f.71./
[33] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22.4.1924.
[34] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.124.
[35] 22. schůze obecního zastupitelstva, 16.6.1925.
[36] 23. schůze obecního zastupitelstva, 28.8.1925.
[37] 17. schůze městské rady, 30.9.1927.
[38] 28. schůze městské rady, 4.11.1927.
[39] 61. schůze městské rady, 23.3.1928.
[40] 63. schůze městské rady, 30.3.1928.
[41] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1929.
[42] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.22.
[43] Rokycansko, č.36, 1992.
[44] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.130.
[45] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.124.
[46] 25. schůze městské rady, 10.9.1931.
[47] 93. schůze městské rady, 15.9.1932.
[48] 95. schůze městské rady, 29.9.1932.
[49] 129. schůze městské rady, 11.5.1933.
[50] 31. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 12.5.1933.
[51] 6. plenární zasedání MěstNV, 9.12. 1974.
[52] 1. zasedání MěstNV, 24.2.1975.
[53] Kronika města Rokycan, 1974-75, f.75. Hlas Rokycanska, č.23, 12. listopadu .1976, s.2; 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[54] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[55] 3. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1977.
[56] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.22.
[57] 3. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1977.
[58] Rokycansko, č.33, 1992, s.1.
[59] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.255.
[60] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.22.
[61] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.10.
[62] 2. schůze obecního zastupitelstva, 13.3.1914.
[63] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2.11.1932.
[64] 102. schůze městské rady, 3.11.1932.
[65] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.162.
[66] Kronika města Rokycan, 1962-65, f.170.
[67] Kronika města Rokycan, 1969-73, f.143.
[68] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.212.
[69] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.121.
[70] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.121.
[71] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s.15. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.9
[72] 36. schůze obecního zastupitelstva, 17.3.1919.
[73] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.121.
[74] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.121.
[75] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.9.
[76] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.9.
[77] 36. schůze obecního zastupitelstva, 3.3.1922.
[78] 22. schůze obecního zastupitelstva, 12.7.1921.
[79] 5. schůze technicko-průmyslové obecní komise, 21.3.1929.
[80] 129. schůze městské rady, 2.4.1929.
[81] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12.8.1929.
[82] 153. schůze městské rady, 8.8.1929.
[83] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12.8.1929.
[84] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[85] 151. schůze městské rady, 31.7.1929.
[86] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[87] 153. schůze městské rady, 8.8.1929.
[88] 154. schůze městské rady, 21.8.1929.
[89] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[90] 179. schůze městské rady, 10.1.1930.
[91] Schůze pléna MNV, 6.5.1947.
[92] 16. schůze obecního zastupitelstva, 3.9.1940.
[93] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.9.
[94] 16. schůze obecního zastupitelstva, 3.9.1940.
[95] 31. schůze obecního zastupitelstva, 22.12.1942.
[96] Schůze pléna MNV, 6.5.1947.
[97] 24. schůze obecního zastupitelstva, 16.9.1941.
[98] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.80.
[99] Schůze pléna MNV, 6.5.1947.
[100] Schůze pléna MNV, 12.9.1947.
[101] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.9.
[102] 5. plenární zasedání MěstNV, 2.8.1965.
[103] 5. zasedání MNV, 29.6.1959.
[104] Zasedání MNV, 21.12.1959.
[105] 1. plenární zasedání MěstNV, 19.2.1962.
[106] 5. plenární zasedání MěstNV, 21.10.1974.
[107] 8. plenární zasedání MěstNV, 20.12.1965.
[108] 3. plenární zasedání MěstNV, 27.6.1966.
[109] 1. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1969.
[110] 6. plenární zasedání MěstNV, 14.12.1970.
[111] 4. plenární zasedání MěstNV, 10.9.1973.
[112] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.9.
[113] viz fotografie z roku 1945 z archivu shromážděného panem Vonáskem.
[114] 7. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1977.
[115] 20. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1984.
[116] 20. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1984.
[117] 26. plenární zasedání MěstNV, 29.10.1985.
[118] 28. plenární zasedání MěstNV, 18.2.1986.
[119] 3. plenární zasedání MěstNV, 28.10.1986.
[120] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.9.
[121] 94. schůze městské rady, 27.9.1928.
[122] 96. schůze městské rady, 5.10.1928.
[123] 113. schůze městské rady, 17.12.1928.
[124] 131. schůze městské rady, 30.5.1933.
[125] 143. schůze městské rady, 7.9.1933.
[126] 10. schůze obecního zastupitelstva, 27.9.1939.
[127] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.9.
[128] viz fotografie z roku 1945 z archivu shromážděného panem Vonáskem.
[129] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.9.
[130] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[131] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.8-9.
[132] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[134] Viz kresba K.Štíchy „U Švarců“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B.Horáka.
[135] Viz kresba K.Štíchy „U Švarců“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B.Horáka.
[136] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.8.
[137] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30.4.1919.
[138] 22. schůze městské rady, 27.8.1931.
[139] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1935.
[140] 141. schůze městské rady, 24.8.1933. (V zápisu uváděn dům čp.15/III, ale jde patrně o omyl, protože ten v té době byl v soukromém vlastnictví.)
[141] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.8.
[142] 7. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1977.
[143] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.8.
[144] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.20.
[145] Viz kresba K.Štíchy „K Žampírkám I“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B.Horáka.
[146] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[147] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.20.
[148] Kovář,J.:Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan.
[150] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.20.
[151] Materiál pro jednání rady města, 19.července 2004, č.2099.
[153] Jindřich,K.: Rokycany, Rokycany 1970, s.67.
[154] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[155] 6. plenární zasedání MěstNV, 23.10.1972.
[156] 7. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1972.
[157] 3. plenární zasedání MěstNV, 25.6.1973.
[158] 5. plenární zasedání MěstNV, 22.10.1973.
[159] Kronika města Rokycan, 1974-75, f.4.
[160] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.9.1974.
[161] 17. schůze MěstNV, 30.8.1977.
[162] 10. plenární zasedání MěstNV, 11.4.1978.
[163] 11. plenární zasedání MěstNV, 20.6.1978.
[164] Kronika města Rokycan, 1969-73, f.12.
[165] 3. plenární zasedání MěstNV, 16.6.1969.
[166] 4. plenární zasedání MěstNV, 26.6.1972.
[167] 1. schůze pléna MNV, 26.4.1950.
[168] 3. plenární zasedání MěstNV, 24.6.1974.
[169] 2. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1976.
[170] 21. schůze rady MěstNV, 25.10.1977.
[171] 7. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1977.
[172] 7. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1977.
[173] Kronika města Rokycan, 1988, f.154.
[174] 16. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1988.
[175] Hlas Rokycanska, č.43, 26.října 1989, s.3.
[176] Hlas Rokycanska, č.1, 4.ledna 1990, s.3.
[177] 22. plenární zasedání MěstNV, 22.5.1990.
[178] Kronika města Rokycan, 1989, f.77.
[179] Kronika města Rokycan, 1989, f.77.
[180] Kronika města Rokycan, 1989, f.77.
[181] Kronika města Rokycan, 1989, f.77.
[182] Kronika města Rokycan, 1989, f.77.
[183] 21. plenární zasedání MěstNV, 20.2.1990.
[184] Hlas Rokycanska, č.4, 25.1.1990, s.1.
[185] Hlas Rokycanska, č.4, 25.1.1990, s.1.
[186] Hlas Rokycanska, č.3, 18.1.1990, s.2.
[187] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.22.
[188] Rokycansko, č.29, 26.7.1990, s.1.
[189] Kronika města Rokycan, 1990, f.208; Rokycansko, č.47, 29.11.1990, s.1.
[190] Rokycansko, č.47, 29.11. 1990, s.1.
[191] Rokycansko, č.17, 3.5.1991, s.1.
[192] Rokycansko, č.29, 26.7.1990, s.1.
[193] Kronika města Rokycan, 1990, f.208.
[194] Rokycansko, č.47, 29.11.1990, s.1.
[195] Kronika města Rokycan, 1991, f.117.
[196] Rokycansko, č.37, 19.9.1991, s.1.
[197] Rokycansko, č.46, 21.11.1991, s.1.
[198] Rokycansko, č.46, 21.11.1991, s.1.
[199] Rokycansko, č.49, 12.12.1991, s.3.
[200] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.22.
[201] Hlas Rokycanska, č.43, 26.10.1989, s.3.
[202] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.22.
[203] Hlas Rokycanska, č.43, 26.10.1989, s.3.
[204] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.22.
[205] Kronika města Rokycan, 1990, f.208. Hlas Rokycanska, č.47, 29.11.1990, s.1.
[206] Kronika města Rokycan, 1992, f.137.
[207] Rokycansko, č.35, 3.9.1992, s.2.
[208] Rokycanský deník, 31.10.1997, s.14.
[209] Rokycansko, č.41, 17.10.1991, s.1.
[210] Usnesení zastupitelstva města z 18.4.2000, www.rokycany.cz.
[211] Usnesení zastupitelstva města z 30.5.2000, www.rokycany.cz.
[212] Usnesení zastupitelstva města z 22.8.2000, www.rokycany.cz.
[213] Usnesení zastupitelstva města z 12.12.2000, www.rokycany.cz.
[214] Zakázka malého rozsahu - přejezd cyklistů u Normy, www.rokycany.cz
[215] Rokycanské noviny, č.2, únor 2008, s.1.
[216] Rokycanské noviny, č.5, květen 2008, s.2.
[217] Usnesení zastupitelstva města, 25.8.2008, www.rokycany.cz
[218] Rokycanské noviny, č.8, září 2008, s.2.
[219] Založeno na osobních zápiscích autora.
[220] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie - vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz
[221] Rokycanské noviny, č.9, říjen 2008, s.2.
[222] Kronika města Rokycan, 2003, s.46.
[223] Rokycansko, č.17, 29.4.1993, s.5.
[224] Rokycanské noviny, č.8, 20.12.2003, s.3.
[225] Rokycansko, č.43, 27.10.1993, s.3.
[226] Rokycansko, č.45, 11.11.1993, s.1.
[227] Založeno na osobních zápiscích autora.
[228] Rokycanský deník, 24.9.2005.
[229] Materiál pro jednání rady města, 1.8.2005, č.2010.
[230] Rokycanské noviny, č.8, 20.8.2005, s.2.
[231] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9.8. 2005, č.1000.
[232] Rokycanský deník, 24.9.2005.
[233] Rokycanský deník, 4.11.2005.
[234] Rokycanský deník, 24.9.2005.
[235] kol.aut. Program rozvoje města PROROK, 2004: Materiál pro jednání rady města, 7.prosince 2004, č.1099.
[237] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[238] Rokycanské listy, č.14, 15.7.1898.
[239] 14. schůze obecního zastupitelstva, 22.2.1916.
[240] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.22.
[241] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[242] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[243] 14. schůze obecního zastupitelstva, 22.2.1916.
[244] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.19.
[245] 70. schůze městské rady, 4.5.1928.
[246] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1929.
[247] 36. schůze městské rady, 5.11.1931.
[248] 42. schůze městské rady, 1.12.1931.
[249] 11. schůze obecní finanční komise, 21.10.1932.
[250] 104. schůze městské rady, 17.11.1932.
[251] 17. schůze obecního zastupitelstva, 11.11.1932.
[252] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1935.
[253] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.19.
[254] 113. schůze městské rady, 19.1.1933.
[255] Kronika města Rokycan, 1957-62, f.41.
[256] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.19-20.
[257] 6. zasedání MNV, 18.6.1956.
[258] 8. zasedání MNV, 10.9.1956.
[259] 1. zasedání MNV, 21.1.1957.
[260] 2. zasedání MNV, 5.7.1957.
[261] 3. zasedání MNV, 26.8.1957.
[262] 1. zasedání MNV, 21.1.1957.
[263] 2. zasedání MNV, 5.7.1957.
[264] 1. zasedání MNV, 6.1.1958.
[265] Kronika města Rokycan, 1957-62, f.68; 7. zasedání MNV, 8.9.1958.
[266] Viz kresba K. Štíchy „K Žampírkám I“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B.Horáka.
[267] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.20.
[268] 4. schůze městské rady, 8.7.1927.
[269] 3. schůze obecního zastupitelstva, 23.9.1927.
[270] 6. schůze městské rady, 20.7.1927.
[271] 3. schůze obecního zastupitelstva, 23.9.1927.
[272] 6. schůze obecního zastupitelstva, 15.11.1927.
[273] 38. schůze městské rady, 16.12.1927.
[274] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1929.
[275] 191. schůze městské rady, 9.4.1930.
[276] 219. schůze městské rady, 8.10.1930.
[277] 18. schůze městské rady, 30.7.1931.
[278] 27. schůze městské rady, 24.9.1931.
[279] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1935.
[280] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.134.
[281] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[282] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i.č. 3888, kt. 1903.
[283] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. v.t. SOkA Rokycany, OS Rokycany, bal. 132, extrakty, lit. E, pag. 57; SÚA, SK-dupl., i.č. 5134, kt. 2284, Bauparzellenprotokoll, parc. 210 - 212.
[284] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 189.
[285] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 162.
[286] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 163.
[287] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.239.
[288] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.10.
[289] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.239.
[290] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.239.
[291] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.10.
[292] 195. schůze městské rady, 7.5.1930.
[293] 75. schůze městské rady, 27.5.1932.
[294] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.
[295] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.22.
[296] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.10.
[297] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.8.2004, č.1410, ID:2838.
[299] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[300] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[301] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=7511.937004817476,-35775.10261953285,13279.983740910953,-32864.04153241068&link=ext
[302] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12.10.1934.
[303] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[304] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.20-21.
[305] Viz kresba K. Štíchy „K Žampírkám I“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B.Horáka.
[306] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.20-21.
[307] Rokycanský deník, 14.4.2015, Na Titaniku byl stevard z Rokycan, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/na-titaniku-byl-stevard-z-rokycan-20150414.html
[309] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[310] 133. schůze městské rady, 8.6.1933.
[311] 146. schůze městské rady, 22.9.1933.
[312] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.21.
[313] Zasedání MNV, 21.12.1959.
[314] Kronika města Rokycan, 1957-62, f.233.
[315] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s.41.
[316] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20.výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8.5.1965.
[317] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[318] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.22.
[319] Hlas Rokycanska, č.10, 8.3.1990, s.2.
[320] Materiál pro jednání rady města, 1.8.2005, č.2410.
[321] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9.8.2005, č.1410, ID:4174.
[322] Materiál pro jednání rady města, 5.6. 2006, č.2410, ID: 5208.
[323] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 11.7. 2006, č.1410, ID: 5285.
[324] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.22.
[325] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1921.
[326] Viz kresba K. Štíchy „U Žampírek“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B.Horáka.
[327] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.22.
[328] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.22.
[329] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.22.
[330] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.22.
[331] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_08&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8856,0
[332] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22.4.1924.
[333] 191. schůze městské rady, 9.4.1930.
[334] 3. schůze městské rady, 7.5.1931.
[335] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.22.
[336] 19. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1979.
[337] 11. schůze rady MěstNV, 3.6.1980.
[338] 27. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1981.
[339] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s.53.
[340] Kronika města Rokycan, 1982, f.8.
[341] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[342] 8. plenární zasedání MěstNV, 2.11.1982.
[343] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1983.
[344] 17. plenární zasedání MěstNV,24.4.1984.
[345] Hlas Rokycanska, č.11, 17.března 1983, s.3. Kronika města Rokycan, 1983, f.79, f.119. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.22.
[346] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s.53.
[347] 8. plenární zasedání MěstNV, 2.11.1982.
[348] Kronika města Rokycan, 1983, f.79.
[349] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s.53.
[350] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s.53.
[351] Nesprávné jsou tedy informace, které zveřejnil Václav Šach. Podle něj šlo o napoleonského generála Jeana Piera. / V. Šach: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 2: Rokycansko, č.40, 10.října 1991, s.3./
[352] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr.Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s.37, 1995.
[353] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.23.
[354] Rokycanské listy, č.15, 1.8.1898; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.23.
[355] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[356] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i.č. 3888, kt. 1903.
[357] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.22.
[358] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.
[359] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.
[360] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24; vt III. odd., kt. 114.
[361] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 148.Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.76.
[362] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.103.
[363] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.103.
[364] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.236.
[365] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.159.
[366] Cironis, P.:Čtení o vojácích aneb konec stoleté historie posádky v Rokycanech. Minulostí Rokycanska, Rokycany, 14: s.16, 2002.
[367] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.23.
[368] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.215.
[369] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.215. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.23.
[370] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.159.
[371] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.23.
[372] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.215. Podle článku v Hlasu Rokycanska, č.39, 29.září 1988, s.1. odjeli vojáci už 5.srpna 1896.
[373] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 156.
[374] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.23.
[375] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[376] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[377] 8. zasedání MNV, 10.9.1956.
[378] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[379] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[380] 19. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1979.
[381] 26. plenární zasedání MěstNV, 29.10.1985.
[382] 26. plenární zasedání MěstNV, 29.10.1985.
[383] 28. plenární zasedání MěstNV, 18.2.1986.
[384] Kronika města Rokycan 1986, f.105.
[385] 3. plenární zasedání MěstNV, 28.10.1986.
[386] 9. plenární zasedání MěstNV, 27.10.1987.
[387] Kronika města Rokycan 1988, f.116.
[388] 15. plenární zasedání MěstNV, 25.10.1988.
[389] Kronika města Rokycan 1989, f.4.
[390] Kronika města Rokycan 1989, f.4.
[391] Kronika města Rokycan 1990, f.121.
[392] 23. plenární zasedání MěstNV, 25.9.1990.
[393] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.23.
[394] Kronika města Rokycan, 1951-1954, f.184.
[395] Usnesení zastupitelstva města z 7.3.2000, www.rokycany.cz.
[396] Usnesení zastupitelstva města z 3.10.2000, www.rokycany.cz.
[397] Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek, http://www.zip-ops.cz/dokumenty/vyrocni_zprava_2002.pdf.
[398] Usnesení zastupitelstva města z 26.2.2002, www.rokycany.cz.
[399] Usnesení zastupitelstva města z 9.4.2002, www.rokycany.cz.
[400] Kronika města Rokycan, 2003, s.25.
[401] Kronika města Rokycan, 2003, s.25.
[402] Rokycanský deník, 18.7..2003.
[403] Kronika města Rokycan, 2003, s.25.
[404] Kronika města Rokycan, 2003, s.25.
[405] Kronika města Rokycan, 2003, s.25.
[406] Usnesení zastupitelstva města z 21.1.2003, www.rokycany.cz.
[407] Usnesení zastupitelstva města z 4.3.2003, www.rokycany.cz.
[408] Usnesení zastupitelstva města z 15.4.2003, www.rokycany.cz.
[409] Rokycanský deník, 13.9.2002.
[410] Rokycanské noviny, č.8, 20.12.2003, s.1.
[411] Rokycanský deník, 20.1.2004.
[412] Materiál pro jednání rady města, 5.4.2004, č.2410.
[413] Materiál pro jednání rady města, 14.2.2005, č.2413.
[414] Kronika města Rokycan, 2003, s.27.
[415] Usnesení zastupitelstva města z 15.4.2003, www.rokycany.cz.
[416] Materiál pro jednání rady města, 14.2..2005, č.2001.
[417] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/omc/omc_pom/omc_wms_01.html?mapfile=6274_08&image_dir=6274&maxextent=0,-6878,8421,0
[418] Materiál pro jednání rady města, 5.4.2004, č.2410.
[419] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 1.11. 2005, bod č.1410, ID: 4410.
[420] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[421] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.24.
[422] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[423] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[424] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1.10.1926.
[425] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15.12.1931; 42. schůze městské rady, 1.12.1931.
[426] 7. zasedání MNV, 8.9.1958.
[427] 9. zasedání MNV, 12.11.1958.
[428] 1. zasedání MNV, 26.1.1959.
[429] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[430] Materiál pro jednání rady města, 11.10.2004, bod číslo:2451, ID dokumentu: 3107.
[431] 19. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1979.
[432] 27. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1981.
[433] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[434] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[435] 20. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1984.
[436] 17. plenární zasedání MěstNV,24.4.1984.
[437] Materiál pro jednání rady města, 3.1.2005, č.2091.
[438] Usnesení zastupitelstva města z 26.2.2007, www.rokycany.cz.
[439] 1. schůze obecního zastupitelstva, 18.9.1919.
[440] 3. schůze obecního zastupitelstva, 7.11.1919.
[441] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[442] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.24.
[443] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[444] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, k.č.51.
[445] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[446] 6. schůze obecního zastupitelstva, 3.2.1920.
[447] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.41.
[448] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[449] 13. schůze obecního zastupitelstva, 22.10.1920.
[450] 15. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1920.
[451] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1921.
[452] 13. schůze obecního zastupitelstva, 22.10.1920.
[453] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, k.č.51.
[454] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, k.č.51.
[455] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, k.č.51.
[456] Zadání řemeslnických prací: truhlářské – Antonín Šašek a spol., zámečnické – Josef Splítek a spol., pokrývačské – Josef Šimáně a spol., klempířské – Antonín Kraus a spol., kamnářské – Václav Meiner a spol.
[457] 24. schůze obecního zastupitelstva, 22.12.1921.
[458] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.41.
[459] 38. schůze obecního zastupitelstva, 5.5.1922.
[460] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14.7.1922.
[461] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14.7.1922.
[462] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, k.č.51.
[463] 5. schůze obecní správní komise, 28.3.1923.
[464] 6. schůze obecní správní komise, 6.4.1923.
[465] 9. schůze obecní správní komise, 25.4.1923.
[466] Kronika města Rokycan 1918-37, f.61.
[467] Kronika města Rokycan 1918-37, f.41.
[468] Kronika města Rokycan 1918-37, f.33.
[469] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.24.
[470] 35. schůze obecního zastupitelstva, 31.1.1930.
[471] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2.5.1928.
[472] 3. schůze městské rady, 30.6.1927.
[473] 10. schůze městské rady, 17.8.1927.
[474] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2.5.1928.
[475] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12.8.1929.
[476] 10. plenární zasedání MěstNV, 11.4.1978.
[477] 27. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1981.
[478] 7. plenární zasedání MěstNV, 28.9.1982.
[479] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[480] Usnesení zastupitelstva města z 21.5.2002, www.rokycany.cz.
[481] Usnesení zastupitelstva města z 8.7.2003, www.rokycany.cz.
[482] Záměr města na prodej bytových domů v Rokycanech - J. Růžičky čp. 352, www.rokycany.cz
[483] Rokycanské noviny, č.8, září 2008, s.1.
[484] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.24.
[485] 195. schůze městské rady, 7.5.1930.
[486] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.24.
[487] Paneš, F.: Názorný plán historických památek a veřejných budov města Rokycan a okolí, Rokycany 1967.
[488] 21. schůze obecního zastupitelstva, 29.11.1916.
[489] Schůze pléna MNV, 23.12.1948.
[490] Schůze pléna MNV, 25.2.1949.
[491] 9. zasedání MNV, 15.10.1956.
[492] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.24.
[493] 1. schůze pléna MNV, 7.7.1950.
[494] Kronika města Rokycan 1951-54, f.17.
[495] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.25.
[496] 1. zasedání MNV, 21.1.1957.
[497] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.25.
[498] 5. zasedání MNV, 26.5.1958.
[499] 6. plenární zasedání MěstNV, 9.12. 1974.
[500] 6. plenární zasedání MěstNV, 9.12. 1974.
[501] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.25.
[502] 5. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1975.
[503] 1. plenární zasedání MěstNV 23.2.1976.
[504] 3. plenární zasedání MěstNV, 14.6.1976.
[505] 2. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1976.
[506] 5. plenární zasedání MěstNV, 13.6.1977.
[507] 17. schůze MěstNV, 30.8.1977.
[508] 7. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1977.
[509] Hlas Rokycanska, č.2, 14.ledna 1988, s.1
[510] 11. plenární zasedání MěstNV, 16.2.1988.
[511] 21. plenární zasedání MěstNV, 20.2.1990.
[512] Hlas Rokycanska, č.22, 2.června 1988, s.1.
[513] 14. plenární zasedání MěstNV, 20.9.1988.
[514] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1989.
[515] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1989.
[516] 17. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1989.
[517] 19. plenární zasedání MěstNV, 19.9.1989.
[518] 21. plenární zasedání MěstNV, 20.2.1990.
[519] 22. plenární zasedání MěstNV, 22.5.1990.
[520] Hlas Rokycanska, Rozhovor s předsedou MěstNV Václavem Benedou, č.30, 2.8.1990, s.1.
[521] Kronika města Rokycan 1951-54, f.184.
[522] V.Šach: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 2.: Rokycansko, č.40, 10.října 1991, s.3.
[523] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.12.
[524] 15. plenární zasedání MěstNV, 27.2.1979
[525] 2. schůze obecního zastupitelstva, 13.3.1914.
[526] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č,122.
[527] 22. schůze obecního zastupitelstva, 12.7.1921.
[528] 2. schůze obecní správní komise, 5.3.1923.
[529] 4. schůze obecní správní komise, 21.3.1923.
[530] 6. schůze obecní správní komise, 6.4.1923.
[531] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22.4.1924.
[532] 8. schůze obecní správní komise, 20.4.1923.
[533] 13. schůze obecní správní komise, 17.5.1923.
[534] 22. schůze obecního zastupitelstva, 16.6.1925.
[535] 30. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1926.
[536] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1.10.1926.
[537] 6. schůze městské rady, 20.7.1927.
[538] 7. schůze městské rady, 27.7.1927.
[539] 14. schůze městské rady, 7.9.1927.
[540] 88. schůze městské rady, 24.8.1928.
[541] 106. schůze městské rady, 21.11.1928.
[542] 4. schůze obecní okrašlovací komise, 3.9.1929.
[543] 168. schůze městské rady, 8.11.1929.
[544] 229.rozpočtová schůze městské rady, 21.11.1930.
[545] 11. schůze obecní správní komise, 22.1.1931.
[546] 20. schůze městské rady, 13.8.1931.
[547] 20. schůze obecního zastupitelstva, 20.1.1933.
[548] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30.4.1935.
[549] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30.9.1936.
[550] Schůze Místního národního výboru, 4.října 1945.
[551] Kronika města Rokycan 1938-47, f.80.
[552] Kronika města Rokycan 1954-57, f.32; 2. schůze pléna MNV, 22.2.1954.
[553] Ustavující schůze reorganisovaného MNV, 1950.
[554] 1. schůze pléna MNV, 26.4.1950.
[555] 3. zasedání MNV, 27.8.1954.
[556] 1. zasedání MNV, 9.1.1956.
[557] 3. plenární zasedání MěstNV, 14.5.1962.
[558] 2. plenární zasedání MěstNV, 17.8.1964.
[559] 7. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1972.
[560] 3. plenární zasedání MěstNV, 25.6.1973.
[561] Kronika města Rokycan 1969-73, f.133.
[562] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 6.5.1974.
[563] 2. plenární zasedání MěstNV, 8.4.1974.
[564] 10. plenární zasedání MěstNV, 11.4.1978.
[565] 25. plenární zasedání MěstNV, 27.8.1985.
[566] 29. plenární zasedání MěstNV, 22.4.1986.
[567] Rokycanský deník, 2.4.1998, s.1.
[568] Kronika města Rokycan, 2003, s.27.
[569] Kronika města Rokycan, 2003, s.7, s.27.
[570] Rokycanské noviny, č.2, 20.června 2003, s.2. Rokycanský deník, 8.července 2003.
[571] Usnesení zastupitelstva města z 8.7.2003, www.rokycany.cz.
[572] Rokycanský deník, 1.července 2003.
[573] Rokycanský deník, 30.června 2003.
[574] Rokycanské noviny, č.1, 20.1.2007, s.6.
[575] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=7511.937004817476,-35775.10261953285,13279.983740910953,-32864.04153241068&link=ext
[576] Kronika města Rokycan 1918-37, f.35; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[577] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12.10.1934.
[578] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[579] Kronika města Rokycan 1947-51, f.197.
[580] 4. schůze pléna MNV, 26.6.1951.
[581] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.19.
[582] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.25.
[583] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.25.
[584] 90. schůze městské rady, 25.8.1932.
[585] 93. schůze městské rady, 15.9.1932.
[586] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.25.
[587] 65. schůze obecního zastupitelstva, 18.5.1938.
[588] Kronika města Rokycan 1938-47, f.40.
[589] Založeno na osobních zápiscích autora.
[590] Materiál pro jednání rady města, 3.10.2005, bod č.2410, ID:4327.
[591] Materiál pro jednání rady města, 24.4.2006, č.2410, ID: 5020.
[592] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30.5. 2006, č.1410, ID: 5169.
[593] Usnesení zastupitelstva města z 15.1.2007, www.rokycany.cz.
[594] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.12.
[595] 11. schůze obecního zastupitelstva, 18.3.1932.
[596] 33. schůze obecního zastupitelstva, 16.11.1934.
[597] 54. schůze obecního zastupitelstva, 13.11.1936.
[598] 4. plenární zasedání MěstNV, 28.8.1967.
[599] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[600] 5. plenární zasedání MěstNV, 13.6.1977.
[601] 15. schůze rady MěstNV, 2.8.1977.
[602] 16. schůze rady MěstNV, 16.8.1977.
[603] 9. plenární zasedání MěstNV, 14.2.1978.
[604] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.12.
[605] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.25.
[606] Kronika města Rokycan 1918-37, f.133.
[607] 2. schůze obecní správní komise, 12.12.1930.
[608] 1. schůze obecní hospodářské komise, 17.6.1931.
[609] 15. schůze městské rady, 14.7.1931.
[610] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28.8.1931.
[611] 27. schůze městské rady, 24.9.1931.
[612] 30. schůze městské rady, 8.10.1931.
[613] 4. schůze obecní hospodářské komise, 24.10.1931.
[614] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15.12.1931.
[615] 85. schůze městské rady, 22.7.1932.
[616] 88. schůze městské rady, 28.7.1932.
[617] 96. schůze městské rady, 6.10.1932.
[618] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28.4.1933.
[619] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.25.
[620] Rokycansko, č.1,9.ledna 1992, s.6.
[621] Schůze užšího Národního výboru, 28.května 1945 a Místního národního výboru 27.června 1945.
[622] Schůze Místního národního výboru, 20.června 1945.
[623] Schůze Místního národního výboru, 27.června 1945.
[624] Schůze Místního národního výboru, 11.července 1945.
[625] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.25.
[626] Schůze pléna Místního národního výboru, 24.června 1946.
[627] Schůze pléna Místního národního výboru, 1.října 1946.
[628] Schůze pléna Místního národního výboru, 1.října 1946.
[629] 4. zasedání MNV, 27.5.1955.
[630] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.25.
[631] 8. zasedání MNV, 13.10.1958.
[632] Zasedání MNV, 21.12.1959.
[633] 7. plenární zasedání MěstNV, 5.11.1962.
[634] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s.46.
[635] Kronika města Rokycan 1962-65, f.169.
[636] 7. plenární zasedání MěstNV, 8.11.1965.
[637] 8. plenární zasedání MěstNV, 20.12.1965.
[638] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[639] 1. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1966.
[640] 1. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1966.
[641] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[642] 2. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1966.
[643] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966; 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[644] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[645] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[646] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[647] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[648] 6. plenární zasedání MěstNV, 19.12.1966.
[649] 2. plenární zasedání MěstNV, 25.4.1967.
[650] 1. plenární zasedání MěstNV, 28.2.1967.
[651] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[652] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[653] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[654] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[655] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[656] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[657] 2. plenární zasedání MěstNV, 21.4.1969.
[658] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[659] 8. plenární zasedání MěstNV, 16.12.1968.
[660] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[661] 2. plenární zasedání MěstNV, 20.4.1970.
[662] 2. plenární zasedání MěstNV, 25.4.1967.
[663] 3. plenární zasedání MěstNV, 27.6.1967.
[664] 3. plenární zasedání MěstNV, 27.6.1967.
[665] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[666] 3. plenární zasedání MěstNV, 16.6.1969.
[667] 2. plenární zasedání MěstNV, 10.4.1972.
[668] 3. plenární zasedání MěstNV, 16.6.1969.
[669] Rokycanské noviny, č.8, 20.8.2005, s.5.
[670] Hlas Rokycanska, č.4, 26. října 1973, s.2; Rokycanské noviny, č.8, 20.8.2005, s.5.
[671] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.27.
[672] Rokycanské noviny, č.8, 20.8.2005, s.5.
[673] 1. plenární zasedání MěstNV, 27.2.1973.
[674] Rokycanské noviny, č.8, 20.8.2005, s.5.
[675] 1. zasedání MěstNV, 24.2.1975.
[676] Kronika města Rokycan 1969-73, f.130, 133.
[677] 4. plenární zasedání MěstNV, 10.9.1973.
[678] 4. plenární zasedání MěstNV, 10.9.1973.
[679] 4. plenární zasedání MěstNV, 10.9.1973.
[680] 2. plenární zasedání MěstNV, 8.4.1974.
[681] Hlas Rokycanska, č.4, 26. října 1973, s.2.
[682] 6. plenární zasedání MěstNV, 10.12.1973.
[683] Hlas Rokycanska, č.7, 24. května 1974, s.2.
[684] Hlas Rokycanska, č.7, 24. května 1974, s.2.
[685] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.9.1974.
[686] Rokycanské noviny, č.8, 20.8.2005, s.5.
[687] Hlas Rokycanska, č.21, 6. prosince 1974, s.4.
[688] 1. plenární zasedání MěstNV, 25.2.1974.
[689] Hlas Rokycanska, č.7, 24. května 1974, s.2.
[690] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.9.1974.
[691] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 6.5.1974.
[692] 2. plenární zasedání MěstNV, 14.4.1975.
[693] 2. plenární zasedání MěstNV, 14.4.1975.
[694] Hlas Rokycanska, č.7, 24. května 1974, s.2.
[695] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.9.1974.
[696] Kronika města Rokycan 1974-75, f.7.
[697] Kronika města Rokycan 1974-75, f.11. Hlas Rokycanska, zvláštní vydání, 13.února 1973, s.4.
[698] Hlas Rokycanska, č.7, 24. května 1974, s.2.
[699] Rokycanské noviny, č.8, 20.8.2005, s.5.
[700] 2. plenární zasedání MěstNV, 14.4.1975.
[701] Hlas Rokycanska, č.7, 24. května 1974, s.2.
[702] Rokycanské noviny, č.8, 20.8.2005, s.5.
[703] Hlas Rokycanska, č.21, 6. prosince 1974, s.4.
[704] 6. plenární zasedání MěstNV, 9.12. 1974.
[705] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[706] 1. zasedání MěstNV, 24.2.1975.
[707] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[708] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[709] Hlas Rokycanska, č.21,31.října 1975, s.3.
[710] 3. plenární zasedání MěstNV, 14.6.1976.
[711] 4. plenární zasedání MěstNV, 4.4.1977.
[712] 3. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1977.
[713] 4. plenární zasedání MěstNV, 4.4.1977.
[714] 3. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1977.
[715] 3. plenární zasedání MěstNV, 14.6.1976.
[716] 2. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1976.
[717] 6. plenární zasedání MěstNV, 5.9.1977.
[718] 10. plenární zasedání MěstNV, 11.4.1978.
[719] 6. plenární zasedání MěstNV, 5.9.1977.
[720] 10. plenární zasedání MěstNV, 11.4.1978.
[721] 8. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1977.
[722] 9. plenární zasedání MěstNV, 14.2.1978.
[723] 12. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1978.
[724] 12. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1978.
[725] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[726] 15. plenární zasedání MěstNV, 27.2.1979
[727] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[728] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.9.1979.
[729] 2. schůze rady MěstNV, 29.1.1980.
[730] 4. schůze rady MěstNV, 26.2.1980.
[731] 20. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1979.
[732] 2. plenární zasedání MěstNV, 2.9.1980.
[733] 23. schůze rady MěstNV, 22.11.1977.
[734] 8. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1977.
[735] 12. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1978.
[736] 12. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1978.
[737] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[738] Rokycanské noviny, č.8, 20.8.2005, s.5.
[739] Kronika města Rokycan 1978-81, f.62.
[740] Hlas Rokycanska, č.34, 18.srpna 1978, s.1.
[741] 15. plenární zasedání MěstNV, 27.2.1979
[742] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[743] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.9.1979.
[744] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[745] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.9.1979.
[746] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.27.
[747] 2. schůze rady MěstNV, 29.1.1980.
[748] 4. schůze rady MěstNV, 26.2.1980.
[749] Hlas Rokycanska, č.51, 15. prosince 1978, s.2.
[750] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s.107.
[751] 3. schůze rady MěstNV, 12.2.1980.
[752] 5. schůze rady MěstNV, 11.3.1980.
[753] 2. plenární zasedání MěstNV, 2.9.1980.
[754] 26. plenární zasedání MěstNV, 9.12.1980.
[755] 26. plenární zasedání MěstNV, 9.12.1980.
[756] 2. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1981.
[757] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[758] 5. plenární zasedání MěstNV, 27.4.1982.
[759] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[760] 4. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1982.
[761] 7. plenární zasedání MěstNV, 28.9.1982.
[762] 9. plenární zasedání MěstNV, 14.12.1982.
[763] 7. plenární zasedání MěstNV, 28.9.1982.
[764] 11. plenární zasedání MěstNV, 26.4.1983.
[765] 11. plenární zasedání MěstNV, 26.4.1983.
[766] viz fotografie, Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha, č.27.
[767] 4. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1982.
[768] 9. plenární zasedání MěstNV, 14.12.1982.
[769] 10. plenární zasedání MěstNV, 22.2.1983.
[770] 13. plenární zasedání MěstNV, 27.9.1983.
[771] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1983.
[772] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1983.
[773] 16. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1984.
[774] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s.107.
[775] 21. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1984.
[776] 19. plenární zasedání MěstNV, 28.8.1984.
[777] 16. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1984.
[778] Kronika města Rokycan 1984, f.185.
[779] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s.107.
[780] 10. plenární zasedání MěstNV, 22.2.1983.
[781] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1983.
[782] 17. plenární zasedání MěstNV,24.4.1984.
[783] 17. plenární zasedání MěstNV,24.4.1984.
[784] 19. plenární zasedání MěstNV, 28.8.1984.
[785] 21. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1984.
[786] 21. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1984.
[787] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.27.
[788] Kronika města Rokycan 1984, f.212.
[789] 21. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1984.
[790] informace o zimním stadionu, www.rokycany.cz
[791] 1. plenární zasedání MěstNV, 25.2.1974.
[792] Rokycanské noviny, č.5, 20.května 2004, s.1.
[793] 2. plenární zasedání MěstNV, 2.9.1986.
[794] 6. plenární zasedání MěstNV, 28.4.1987.
[795] 8. plenární zasedání MěstNV, 23.9.1987.
[796] 11. plenární zasedání MěstNV, 16.2.1988.
[797] 14. plenární zasedání MěstNV, 20.9.1988.
[798] 17. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1989.
[799] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1989.
[800] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1989.
[801] 17. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1989.
[802] 19. plenární zasedání MěstNV, 19.9.1989.
[803] 19. plenární zasedání MěstNV, 19.9.1989.
[804] 21. plenární zasedání MěstNV, 20.2.1990.
[805] 22. plenární zasedání MěstNV, 22.5.1990.
[806] 21. plenární zasedání MěstNV, 20.2.1990.
[807] 23. plenární zasedání MěstNV, 25.9.1990.
[808] 12. plenární zasedání MěstNV, 26.4.1988.
[809] 14. plenární zasedání MěstNV, 20.9.1988.
[810] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1989.
[811] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1989.
[812] 22. plenární zasedání MěstNV, 22.5.1990.
[813] Usnesení zastupitelstva města z 18.5.1999, www.rokycany.cz.
[814] Usnesení zastupitelstva města z 25.1.2000, www.rokycany.cz.
[815] Materiál pro jednání rady města, 3.1. 2005, č.2431.
[816] Usnesení zastupitelstva města z 1.4.2004, www.rokycany.cz.
[817] Zpráva ČTK, ID: 20040405E04856, 5.4.2004.
[818] Materiál pro jednání rady města, 14.2. 2005, č.2099.
[819]Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[820] Materiál pro jednání rady města, 9.1. 2006, č.2324, ID: 4655.
[821] Rokycanské noviny, č.8, 20.8.2005, s.5.
[822] Rokycanské noviny, č.11, 20.11.2005, s.3.
[823] Materiál pro jednání rady města, 24.1.2005, č.2431, ID:3473.
[824] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[825] Materiál pro jednání rady města, 12.9.2005, č.2010, ID:4238.
[826] Materiál pro jednání rady města, 9.1. 2006, č.2324, ID: 4655.
[827] Rokycanské noviny, č.4, 20.4.2005, s.1.
[828] Materiál pro jednání rady města, 9.1. 2006, č.2010, ID: 4650.
[829] Rokycanské noviny, č.2, 20.2.2006, s.1.
[830] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[831] Materiál pro jednání rady města, 7.8.2006, č.2010, ID: 5374.
[832] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22.8.2006, č.1000, ID: 5449.
[833] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.10. 2006, č.1000, ID: 5577.
[834] Materiál pro jednání rady města, 24.4. 2006, č.2430, ID: 5051.
[835] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 5.6.2006, č.2430, ID: 5217.
[836] Materiál pro jednání rady města, 24.4. 2006, č.2430, ID: 5051.
[837] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 5.6.2006, č.2430, ID: 5217.
[838] Materiál pro jednání rady města, 24.4. 2006, č.2430, ID: 5051.
[839] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 11.7. 2006, č.1430, ID: 5316.
[840] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 11.7. 2006, č.1000, ID: 5294.
[841] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[842] Materiál pro jednání rady města, 28.8. 2006, č.2431, ID: 5473.
[843] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[844] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.10. 2006, č.1000, ID: 5577.
[845] Rokycanský deník, 8.11.2006.
[846] Investice roku 2007, příloha č.2 k materiálu č.5862, www.rokycany.cz
[847] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz
[848] Záměr prodeje plynárenského zařízení,www.rokycany.cz
[849] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.26.
[850] 5. plenární zasedání, 2.11.1970.
[851] 1. plenární zasedání MěstNV, 22.2.1971.
[852] 3. plenární zasedání MěstNV, 5.7.1971.
[853] 4. plenární zasedání MěstNV, 27.9.1971.
[854] 2. plenární zasedání MěstNV, 10.4.1972.
[855] 2. plenární zasedání MěstNV, 10.4.1972.
[856] 8. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1977.
[857] 12. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1978.
[858] 12. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1978.
[859] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[860] 13. plenární zasedání MěstNV, 24.10.1978.
[861] 15. plenární zasedání MěstNV, 27.2.1979
[862] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[863] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.9.1979.
[864] 2. schůze rady MěstNV, 29.1.1980.
[865] 5. schůze rady MěstNV, 11.3.1980.
[866] 4. schůze rady MěstNV, 26.2.1980.
[867] 20. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1979.
[868] 26. plenární zasedání MěstNV, 9.12.1980.
[869] Kronika města Rokycan 1978-81, f.138.
[870] 26. plenární zasedání MěstNV, 9.12.1980.
[871] 2. plenární zasedání MěstNV, 2.9.1980.
[872] 11. plenární zasedání MěstNV, 26.4.1983.
[873] 17. plenární zasedání MěstNV,24.4.1984.
[874] 19. plenární zasedání MěstNV, 28.8.1984.
[875] Kronika města Rokycan 1982, f.56. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.26.
[876] 19. plenární zasedání MěstNV, 28.8.1984.
[877] Hlas Rokycanska, č.3, 21.ledna 1988, s.4.
[878] Kronika města Rokycan 1986, f.197.
[879] Rokycanský deník, č.27, 7.7.1988, s.3.
[880] Kronika města Rokycan 1991, f.137. Podle K. Hofmana hala zprovozněna už 3. října 1990. / Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.26./
[881] Kronika města Rokycan 1991, f.137.
[882] Kronika města Rokycan, 2003, s.48.
[883] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.26.
[884] 6. plenární zasedání MěstNV, 28.4.1987.
[885] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.26.
[886] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.26.
[887] Rokycanský deník, 6.2.1998, s.12.
[888] Rokycanské noviny, č.11, 20.11.2005, s.1.
[889] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30.5. 2006, č.1003, ID: 5145.
[890] Kronika města Rokycan 1984, f.155.
[891] 16. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1984.
[892] 19. plenární zasedání MěstNV, 28.8.1984.
[893] 19. plenární zasedání MěstNV, 28.8.1984.
[894] Kronika města Rokycan 1984, f.185.
[895] 21. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1984.
[896] 21. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1984.
[897] 22. plenární zasedání MěstNV, 19.2.1985.
[898] 25. plenární zasedání MěstNV, 27.8.1985.
[899] 27. plenární zasedání MěstNV, 10.12.1985.
[900] 28. plenární zasedání MěstNV, 18.2.1986.
[901] 27. plenární zasedání MěstNV, 10.12.1985.
[902] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24.6.1986.
[903] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24.6.1986.
[904] 2. plenární zasedání MěstNV, 2.9.1986.
[905] 5. plenární zasedání MěstNV, 26.2.1987.
[906] 8. plenární zasedání MěstNV, 23.9.1987.
[907] 11. plenární zasedání MěstNV, 16.2.1988.
[908] Kronika města Rokycan 1986, f.151.
[909] Kronika města Rokycan 1987, f.18.
[910] Kronika města Rokycan 1987, f.18.
[911] Hlas Rokycanska, č.3, 21.ledna 1988, s.3.
[912] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1989.
[913] 22. plenární zasedání MěstNV, 22.5.1990.
[914] 23. plenární zasedání MěstNV, 25.9.1990.
[915] Materiál pro jednání rady města, 13.prosince 2004, č.2410.
[916] Materiál pro jednání rady města, 3.ledna 2005, č.2410.
[917] Materiál pro jednání rady města, 11.října 2004, č.2410.
[918] Usnesení zastupitelstva města z 15.4.2003, www.rokycany.cz.
[919] Rokycanský deník, 20.1.2005.
[920] Rokycanský deník, 5.1.2005.
[921] Rokycanský deník, 20.1.2005.
[922] Rokycanské noviny, č.3, 20.3.2005, s.1.
[923] Zpráva ČTK, ID: 20050808F01169, 8.8.2005.
[924] Zpráva ČTK, ID: 20050808F01152, 8.8.2005.
[925] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 14.září 2004, č.1410.
[926] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.236.
[927] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.27.
[928] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.28.
[929] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.236.
[930] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20.stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s.62.
[931] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.28.
[932] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.28.
[933] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.28.
[934] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s.37, 1995.
[935] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.28.
[936] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.99.
[937] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[938] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[939] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[940] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.8.
[941] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[942] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[943] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[944] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[945] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.28.
[946] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[947] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[948] Kronika města Rokycan, 1907-18, f.102.
[949] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.16.
[950] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.27.
[951] 1. plenární zasedání MěstNV, 19.2.1962.
[952] 2. plenární zasedání MěstNV, 26.3.1962.
[953] 5. plenární zasedání MěstNV, 13.8.1962.
[954] Rokycansko, č.39, 1.10.1992, s.2.
[955] Rokycansko, č.39, 1.10.1992, s.2.
[956] Rokycanský deník, 23.3.1995, s.9.
[957] Usnesení zastupitelstva města z 23.2.1999, www.rokycany.cz.
[958] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.29.
[959] 195. schůze městské rady, 7.5.1930.
[960] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s.39, 1995.
[961] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.28.
[962] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.29.
[963] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.29.
[964] 19. schůze obecního zastupitelstva, 9.4.1925.
[965] 20. schůze obecního zastupitelstva, 17.4.1925.
[966] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.29.
[967] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s.39, 1995.
[968] 21. schůze obecního zastupitelstva, 15.5.1925.
[969] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.29. Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s.39, 1995. Schůze pléna Místního národního výboru, 7.února 1946.
[970] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.29.
[971] 30. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1926.
[972] 13. schůze městské rady, 31.8.1927.
[973] 15. schůze finanční komise, 26.4.1928.
[974] 69. schůze městské rady, 27.4.1928.
[975] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2.5.1928.
[976] 143. schůze městské rady, 7.6.1929.
[977] 30. schůze obecní finanční komise, 21.6.1929.
[978] 30. schůze obecního zastupitelstva, 27.9.1929.
[979] 39. schůze obecního zastupitelstva, 15.11.1935.
[980] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.29-30.
[981] 39. schůze obecního zastupitelstva, 15.11.1935.
[982] 51. schůze obecního zastupitelstva, 2.6.1936.
[983] 15. schůze obecního zastupitelstva, 25.6.1940.
[984] 25. schůze obecního zastupitelstva, 19.12.1941.
[985] 25. schůze obecního zastupitelstva, 19.12.1941.
[986] 31. schůze obecního zastupitelstva, 22.12.1942.
[987] 25. schůze obecního zastupitelstva, 19.12.1941.
[988] 28. schůze obecního zastupitelstva, 10.4.1942.
[989] 29. schůze obecního zastupitelstva, 4.9.1942.
[990] Schůze pléna Místního národního výboru, 7.2.1946.
[991] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.30.
[992] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.30.
[993] Schůze pléna Místního národního výboru, 7.2.1946.
[994] Schůze pléna Místního národního výboru, 7.2.1946.
[995] Schůze pléna Místního národního výboru, 7.2.1946.
[996] Schůze národního výboru, 12.5.1945.
[997] Hučka, J.: Ing. František Holec – poslední ředitel Železáren města Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany č.11: s.23-27, 1999.
[998] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.30.
[999] Schůze užšího národního výboru, 23.května 1945.
[1000] Schůze širšího Místního národního výboru, 25.září 1945.
[1001] Schůze pléna Místního národního výboru, 7.února 1946.
[1002] Schůze pléna Místního národního výboru, 7.února 1946.
[1003] Schůze pléna Místního národního výboru, 7.února 1946.
[1004] Schůze pléna Místního národního výboru, 7.února 1946.
[1005] 38. schůze obecního zastupitelstva, 5.5.1922.
[1006] Schůze Místního národního výboru, 11.dubna 1946.
[1007] Schůze pléna MNV, 23.12.1947.
[1008] Schůze pléna MNV, 23.12.1947.
[1009] Schůze pléna MNV, 23.12.1947.
[1010] Schůze pléna MNV, 23.12.1947.
[1011] Schůze pléna MNV, 3.9.1948.
[1012] Schůze pléna MNV, 3.9.1948.
[1013] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.30.
[1014] Schůze pléna MNV, 3.9.1948.
[1015] Schůze pléna MNV, 9.11.1948.
[1016] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s.41, 1995.
[1017] Schůze pléna MNV, 17.6.1949.
[1018] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.30. Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s.42, 1995.
[1019] Hučka, J.: Z historie slévárny litiny Škoda v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s.43, 1995. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.31.
[1020] Hlas Rokycanska, č.39, 29.září 1988, s.1.
[1021] Neměla nic společného s dnešní Kozlerovou ulicí na sídlišti Hrudkovanka.
[1022] Kronika města Rokycan, 1969-73, f.132.
[1023] 3. plenární zasedání MěstNV, 25.6.1973.
[1024] Zpráva ČTK, ID: 19950228C03254, 28.února 1995.
[1025] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.31.
[1026] Zpráva ČTK, ID: 19950228C03254, 28.února 1995.
[1027] Zpráva ČTK, ID: 19950228C03254, 28.února 1995.
[1028] Rokycanský deník, 23.1.1998, s.12.
[1029] Rokycanský deník, 30.1.1998, s.1.
[1030] Kronika města Rokycan, 2003, s.28.
[1031] Rokycanský deník, 12.7. 2002.
[1032] Kronika města Rokycan, 2003, s.7.
[1033] Rokycanský deník, 20.ledna 2004.
[1034] Kronika města Rokycan, 2003, s.28. Rokycanský deník, 4.9. 2003.
[1035] Materiál pro jednání rady města, 28.11.2005,č.2420, ID:4528.
[1036] Kronika města Rokycan, 2003, s.21.
[1038] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Rozhodnutí o umístění stavby: stavební úpravy a přístavba objektu v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[1039] Oznámení veřejnosti - přístavba skladové haly v k.ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[1040] Rokycanský deník, 27.července 2004.
[1041] Rokycanský deník, 29.prosince 2004.
[1042] Materiál pro jednání rady města, 14.2.2005, č.2099.
[1043] Materiál pro jednání rady města, 14.2.2005, č.2099.
[1044] Rokycanské noviny, č.2, 20.2.2005, s.2.
[1045] Oznámení veřejnou vyhláškou - obchodní středisko Kaufland Rokycany, www.rokycany.cz
[1046] Veřejná vyhláška, stavební odbor Městský úřad Rokycany, čj.: Stav.1151/2005, www.rokycany.cz
[1047] Oznámení veřejnou vyhláškou - obchodní středisko Kaufland Rokycany, www.rokycany.cz
[1048] Rokycanský deník, 22.9.2005.
[1049] Rokycanský deník, 29.11.2005.
[1050] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22.8.2006, č.1413, ID: 5459.
[1051] Materiál pro jednání rady města, 18.9. 2006, č.2441, ID: 5529.
[1052] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.10. 2006, č.1441, ID: 5588.
[1053] Veřejná vyhláška - Oznámení o zahájení stavebního řízení, Obchodní středisko Kaufland Rokycany ..., www.rokycany.cz
[1054] Veřejná vyhláška stavební povolení pro stavbu obchodního střediska Kaufland Rokycany, www.rokycany.cz
[1055] Rokycanský deník, 20.11.2006.
[1056] Zpráva ČTK, ID: 20060128E01432, 28.1.2006.
[1057] Rokycanský deník, 20.11.2006.
[1058] Rokycanský deník, 11.1.2007.
[1059] Založeno na osobních zápiscích autora.
[1060] Rokycanský deník, 11.1.2007.
[1061] Mladá fronta Dnes, 30.4.2007, Kraj Plzeňský, s.3.
[1062] Založeno na osobních zápiscích autora.
[1063] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[1064] Usnesení zastupitelstva města, 17.12.2007, www.rokycany.cz
[1065] Založeno na osobních zápiscích autora.
[1066] Veřejná vyhláška oznámení o zahájení územního řízení o dělení a scelování pozemků a pozvání k veřejnému ústnímu jednání, Územní rozhodnutí o dělení a scelování pozemků v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[1067] Veřejná vyhláška územní rozhodnutí, Územní rozhodnutí o dělení a scelování pozemků v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[1068] Usnesení zastupitelstva města, 28.1.2008, www.rokycany.cz
[1069] Usnesení zastupitelstva města, 2.6.2008, www.rokycany.cz
[1070] Rokycanské noviny, č.1, 20.1.2007, s.6.
[1071] Založeno na osobních zápiscích autora.
[1073] Schůze pléna Místního národního výboru 15.dubna 1946.
[1074] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i.č. 3888, kt. 1903.
[1075] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27.7.1928.
[1076] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[1077] Schůze pléna MNV, 6.5.1947.
[1078] 92. schůze městské rady, 8.9.1932.
[1079] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1935.
[1080] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[1081] 3. plenární zasedání MěstNV, 17.5.1965.
[1082] 6. plenární zasedání MěstNV, 20.9.1965.
[1083] Kronika města Rokycan 1965-68, f.283.
[1084] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 22.5.1967.
[1085] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[1086] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[1087] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.11.
[1088] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.11.
[1089] Rokycanský deník, 6.2.1998, s.12.
[1090] Usnesení zastupitelstva města z 26.2.2002, www.rokycany.cz.
[1091] Materiál pro jednání rady města, 30.8.2004, č.2410.
[1092] Materiál pro jednání rady města, 14.2.2005, č.2410.
[1093] Rokycanský deník, 13.5.2005.
[1094] Materiál pro jednání rady města, 1.8.2005, č.2099.
[1095] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 1.11. 2005, bod č.1410, ID: 4431.
[1096] Rokycanské noviny, č.3, 20.3.2006, s.1.
[1097] Rokycanské noviny, č.4, 20.4.2006, s.2.
[1098] Materiál pro jednání rady města, 14.2.2005, č.2410.
[1099] Materiál pro jednání rady města, 30.8.2004, č.2410.
[1100] Materiál pro jednání rady města, 30.8.2004, č.2412.
[1101] Materiál pro jednání rady města, 9.1.2006, č.2010, ID: 4650.
[1102] Materiál pro jednání rady města, 5.6.2006, č.2412, ID: 5214.
[1103] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[1104] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.10.
[1105] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.10.
[1106] 111. schůze městské rady, 7.12.1928.
[1107] Rokycanský deník, 3.10.1997, s.12.
[1108] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.10.
[1109] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.11.
[1110] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.11.
[1111] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.11.
[1112] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.11.
[1113] 205. schůze městské rady, 9.7.1930.
[1114] 18. schůze obecního zastupitelstva, 25.11.1932.
[1115] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.11.
[1116] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19.6.1934.
[1117] 35. schůze obecního zastupitelstva, 1.3.1935.
[1118] 149. schůze městské rady, 12.10.1933.
[1119] Kronika města Rokycan 1918-37, f.173.
[1120] 17. schůze městské rady, 23.7.1931.
[1121] Schůze prezídia městské rady, 19.10.1933.
[1122] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30.9.1936.
[1123] 36. schůze obecního zastupitelstva, 31.3.1944.
[1124] Rokycanský deník, 9. září 2002.
[1125] Materiál pro jednání rady města, 30.5. 2005, č.2411.
[1126] 8. schůze obecní správní komise, 8.1.1931.
[1127] 113. schůze městské rady, 19.1.1933.
[1128] Kronika města Rokycan 1938-47, f.68.
[1129] Rokycanský deník, 17.11.1994, s.9.
[1130] Humlová, J.: Kácení zbývajících topolů v Čapkově ulici, dokument městského úřadu zveřejněný 14. ledna 2005 na internetových stránkách obce, www.rokycany.cz ; Rokycanský deník, 28.2.2005.
[1131] Rokycanský deník, 7. února 2003. Humlová, J.: Kácení zbývajících topolů v Čapkově ulici, dokument městského úřadu zveřejněný 14. ledna 2005 na internetových stránkách obce, www.rokycany.cz
[1132] Humlová, J.: Kácení zbývajících topolů v Čapkově ulici, dokument městského úřadu zveřejněný 14. ledna 2005 na internetových stránkách obce, www.rokycany.cz
[1133] Rokycanský deník, 13.5.2005.
[1134] Rokycanské noviny, č.2, 20.2.2006, s.4.
[1135] Založeno na osobních zápiscích autora.
[1136] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[1137] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[1138] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[1139] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[1140] 1. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1970.
[1141] 1. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1969.
[1142] 5. plenární zasedání MěstNV, 10.11.1969.
[1143] 4. plenární zasedání MěstNV, 7.9.1970.
[1144] 7. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1972.
[1145] Kronika města Rokycan 1969-73, f.143.
[1146] 4. plenární zasedání MěstNV, 10.9.1973.
[1147] 2. plenární zasedání MěstNV, 8.4.1974.
[1148] Materiál pro jednání rady města, 24.1.2005, č.2430.
[1149] Materiál pro jednání rady města, 14.11.2005, č.2099, ID:4471.
[1150] Materiál pro jednání rady města, 9.1.2006, č.2324, ID: 4655.
[1151] Materiál pro jednání rady města, 9.1.2006, č.2010, ID: 4650.
[1152] Materiál pro jednání rady města, 15.5.2006, č.2431, ID:5099.
[1153] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[1154] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.10. 2006, č.1000, ID: 5577.
[1155] Rokycanský deník, 24.3.2007.
[1156] Rokycanské noviny, č.11, 20.11.2006, s.2.
[1157] Rokycanské noviny, č.1, 20.1.2007, s.5.
[1158] Rokycanský deník, 20.3.2007.
[1159] Rokycanský deník, 20.3.2007.
[1160] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=7511.937004817476,-35775.10261953285,13279.983740910953,-32864.04153241068&link=ext
[1161] Hofman, K. Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s.11.
[1162] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.10
[1163] Kronika města Rokycan 1918-37, f.52.
[1164] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14.7.1922.
[1165] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.100-101.