Klasicismus je architektonický sloh, který na území Česka převládal od konce 18. století až do poloviny 19. století. V případě Rokycan se uplatnil ve velké míře. Zejména kvůli požáru města roku 1784 (a dalšímu roku 1813), který si vyžádal celkovou obnovu domovního fondu. Rokycany tak do průmyslové éry vstupovaly jako takřka kompletně klasicistní urbanistický útvar. Ani četné stavební změny ve 2. polovině 19. století a během celého 20. století nedokázaly tento klasicistní charakter města zcela potlačit.  Ostatně i dvě hlavní symbolické městské dominanty, tedy děkanský kostel Panny Marie Sněžné a městská radnice, jsou převážně pojaty v klasicistním stylu. V případě děkanského kostela šlo o výsledek přestavby po požáru roku 1784. Architekt Jan Ignác Nepomuk Palliardi respektoval zbytky obvodového středověkého zdiva a jeho oprava se tak omezovala spíše na korekce (v interiérech kostela je navíc, i díky oltáři získanému ze zrušeného kostela sv. Michala v Praze, patrný i vliv baroka). V této stavební fázi ze závěru 80. let 18. století byl kostel ovšem bez věže (viz veduta města z roku 1817). Skutečně plný slohový výraz v duchu klasicismu (respektive empíru coby jeho odrůdy) získal chrám až ve 20. letech 19. století zbudováním nové věže. O kostelu podrobněji v samostatné kapitole. Požár roku 1784 zásadně ovlivnil i podobu radniční budovy. Město shodou okolností právě roku 1784 započalo s celkovou přestavbou radnice, ale poté, co Rokycany lehly v září 1784 prakticky celé popelem, se rekonstrukce na delší dobu zastavila. Provedl ji až v 1. dekádě 19. století Ignác Alois Palliardi (syn výše uvedeného autora opravy kostela). Dvoupatrová stavba získala klasicistní průčelí a tradičnější spíše barokní věž. Klasicistně střídmá fasáda radniční budovy byla mírně barokizována počátkem 20. století při jedné z oprav. O radnici podrobněji v podkapitole „jižní strana Masarykova náměstí“. Klasicistní podobu má i kamenná kašna na Masarykově náměstí z roku 1827, která rovněž měla silný reprezentativní charakter.

Ve stejné době po katastrofálním požáru roku 1784 ovšem město muselo řešit opravu desítek dalších soukromých domů, takže klasicismus zdaleka nebyl omezen jen na dvě symbolické budovy veřejného charakteru, jakými byl kostel a radnice. V některých případech šlo o spíše utilitární, takřka neslohové, přestavby, jinde nicméně bylo zvoleno umělecky náročnější klasicistní řešení. To je případ domu čp.96-97/I (U Štádlerů) na východní straně Masarykova náměstí. Na Malém náměstí pak vyniká empírový dům čp.103/I (U Bílého čápa). Na Urbanově náměstí stojí zase objekt masných krámů, taktéž v empírovém slohu. Další desítky domů mají spíše jednoduché fasády, bez větších ornamentů. Ale i ony jsou dědictvím estetických postupů z počátku 19. století. Zde je možné zmínit třeba dům čp.135/I (stará škola u kostela, viz podkapitola „severní strana Masarykova náměstí“), budovu muzea na Urbanově náměstí, nebo fasády domů čp.123/I a čp.122/I na Malém náměstí, které ukazují evoluční doplňování starší barokní zástavby na přelomu 18. a 19. století. Zajímavý je i soubor tří domů postavených v ulici Míru, mezi Plzeňskou branou a křižovatkou s dnešní Komenského ulicí. Jde o domy čp.25/I, čp.153/I a čp.154/I, které pocházejí z počátku 40. let 19. století a představují nepříliš častou ukázku zcela nové regulace zástavby, kdy došlo k napřímení ulice a na širokých parcelách tu jako novostavby vznikly tyto tři domy. Dům čp.153/I si uchoval i podstatnou část své klasicistní štukové fasády. Mnohé domy v historickém jádru ovšem klasicistní slohový výraz ztratily, buď demolicí, nebo modernizačními zásahy. Specifickým příkladem je Pražská brána městského opevnění, která vyrostla počátkem 19. století jako reprezentativní objekt s bohatě členěným průčelím, aby byla ještě před rokem 1838 odstraněna v rámci likvidace městského fortifikačního systému.

Klasicismus byl a stále je přítomen i v architektuře rokycanských historických předměstí. Dům čp.117/II v oblasti pod kostelem byl na přelomu 18. a 19. století adaptován ze zrušeného kostela sv. Petra a Pavla. Hřbitov okolo kostela sv. Trojice doplnila roku 1835 empírová brána směrem do dnešní Plzeňské ulice. Klasicistní vyznění mají i četné dochované partie původní předměstské zástavby, v současnosti již jen jako fragmenty. V tomto případě nejde většinou o jasný slohový útvar, spíše o dobovou náladu, ve které se stavební postupy z přelomu 18. a 19. století mísí s tehdejší lidovým, fakticky vesnickým stavitelstvím. To se týká sídelního jádra Plzeňského předměstí na rozcestí náměstí U Saské brány a Madlonovy ulice, nebo zbytků původního Pražského předměstí podél Tomáškovy ulice (viz podkapitola „zástavba západně od sídliště Hrudkovanka“) a na nábřeží v ulici Na Pátku (viz podkapitola „oblast Na Pátku“). Většina historických předměstí ovšem byla v 2. polovině 20. století barbarským způsobem zbořena. Zanikly nejen tyto spíše náladou klasicistní stavby, ale i některé skutečně slohové stavby. Například zahradní altán na místě dnešního sídliště Na Železné.

Klasicismus dozníval okolo poloviny 19. století a následně se hlavním slohovým výrazem staly historizující slohy (neorenesance, neorománský či neogotický sloh, později i neobaroko). Jakýmsi přechodem mezi oběma slohy jsou domy čp.175/I a čp.171/I v Palackého ulici ze 70. let 19. století. Doznívající klasicismus se také projevil v nejstarší architektuře rokycanské železniční stanice, především budově starého nádraží a proti ní stojící vodárny (bohužel počátkem 21. století zbytečně zbořené), popřípadě u kamenných železničních viaduktů a strážních domků (podrobněji v kapitole „železniční architektura“). Pozdně klasicistní jsou také některé domy v Borku, které vznikaly ve 40. a 50. letech 19. století při rozšiřování tehdejší vsi směrem k Pražské silnici. Týká se to hlavně domu čp.59/IV v ulici K Huti a čp.56/IV (hostinec) v Pražské ulici.