---

D. Borek: verze 2026/05/10

2.4. Zástavba na severní straně Masarykova náměstí

Severní strana Masarykova náměstí je také patrně středověkého původu (pokud tedy nevznikla až v raném novověku dodatečným zmenšením původního rynku, viz výše). Tvoří důstojný protějšek radnici a bohatým měšťanským domům na jižní straně náměstí.

→ODKAZ: Severní strana náměstí na pohlednici z počátku 20. století. Podoba této domovní fronty se za poslední víc než století prakticky nezměnila.

→ODKAZ: Celkový pohled na severní stranu náměstí. Zleva dům čp.81/I, neobarokní čp.82/I, neorenesanční knihovna čp.83-84/I, dále tradiční měšťanské domy čp.85/I, čp.86/I a čp.87/I. Pohlednice z konce 90. let 20. stol.

→ODKAZ: Pro lepší orientaci v textu, mapa historického jádra Rokycan dle stavu z r. 1990. Masarykovo náměstí je v střední části mapy. Klikni na detailní přehled zástavby, včetně označení domů čísly.

Zde se dochovala původní, mírně zvlněná ale v podstatě pravidelná uliční čára o délce přibližně 100 metrů a rytmus úzkých parcel (s výjimkou domu čp.83-84/I vzniklého scelením dvou starších městišť). Ani jeden z celkem osmi zde stojících domů není státem chráněnou památkou, přestože minimálně "rakousko-uherská" architektura domů čp.82/I a 83-84/I, popřípadě archaický měšťanský dům čp.87/I, by to zasluhovaly. Tato část hlavního rokycanského náměstí rozhodně není stavebně, památkově, natož urbanisticky podřadná. Naopak, vyniká v několika ohledech. Kromě těch již zmíněných a kromě toho, že se tu v některých domech dochovaly zdi z 18. a dost možná i ze 17. a 16. století, tvoří tyto domy cennou a architektonicky nezkaženou pohledovou podnož dominantě děkanského kostela. Uchovaly si původní dvorky, nezkažené asanacemi ani plošnými demolicemi. Původní stodoly na zadní straně těchto dvorků ve Smetanově ulici sice už (kromě domu čp.86/I) nahradily novější činžovní domy, je to ale přesto jeden z nejzachovalejších městských bloků v Rokycanech.

Obsah

2.4. Zástavba na severní straně Masarykova náměstí 1

2.4.1. Dům čp.79/I 1

2.4.2. Dům čp.80/I 2

2.4.3. Dům čp.81/I 3

2.4.4. Dům čp.82/I 3

2.4.5. Dům čp.83-84/I (Rokycanův dům osvěty, knihovna). 4

2.4.6. Dům čp.85/I 6

2.4.7. Dům čp.86/I 6

2.4.8. Dům čp.87/I 7

2.4.9. Dům čp.138/I 8

2.4.1. Dům čp.79/I

Dům čp.79/I na nároží náměstí a Srbovy ulice koncem 80. let 20. století celkově proměnila přestavba pro účely Geodézie a kartografie (dnes Katastrální úřad), která zastřela jeho starobylý původ. Dne 10. ledna 1776 byl volán před obecní radu Jan Gallus kvůli dluhům vůči Eislovské nadaci. Mimo jiné mu bylo řečeno, že „se ví, že on do domu své paní manželky mnoho vdrobil [investoval? – pozn. aut.] a při opravování a stavení velký náklad vedl.“ Radní ho pak žádali, zda nemá vyúčtování těchto nákladů. Gallus odpověděl, že „tenkráte ten náklad sobě nepočítal, ani počty nevedl. Obzvláštně tehdáž qua arendator [tedy jako nájemce – pozn. aut.] k týž reparatuře lehce přišel.“[1] Jan Josef Gallus se oženil v roce 1750 s Dorotou Třebickou.[2] V polovině 70. let 18. století čelil dluhům. Krátce před svým vystoupením na obecní radě byl dokonce jistou dobu v obecním arestu. Město tehdy řešilo skandál okolo Eislovské nadace, ve které se nashromáždily dluhy ve výši tisíců zlatých. Zpráva z ledna 1776 je ovšem především zajímavá zmínkou o nákladné opravě manželčina domu, kterou měl Gallus provádět. Není jasné, zda šlo o jejich dům čp.79/II nebo nějakou jinou nemovitost, která přešla na jeho manželku (pocházela z vlivného místního rodu Třebických). Pokud ano, vyplývá z toho, že někdy v 3. čtvrtině 18. století čp.79/I prošel významnou přestavbou, související s barokní obnovou Rokycan. Dům čp.79/I vyhořel i se stodolou v září 1784 při velkém požáru města.[3] Ještě seznam majitelů domů z roku 1788 uvádí v čp.79/I jako vlastníka Jana Galluse. Jistý Jan Gallus zemřel v listopadu 1786 v domě čp.78/I (na rohu Srbovy a Smetanovy ulice, ale mohlo jít o omyl a záměnu za čp.79/I) v údajném věku 68 let.[4] Vdova po Janu Gallusovi, Dorota, zemřela v čp.79/I v květnu 1807.[5] Uvádí se, že jí bylo 94 let, ale matriky v té době často uváděly nepřesný, nadsazený věk. Ovšem pokud se vdávala roku 1750, musela se narodit nejpozději okolo roku 1730, tudíž jí bylo minimálně 75 let, spíš víc.

→ODKAZ: Dům čp.79/I na rohu náměstí TGM a Srbovy ul. přestavěný a zvýšený o 2. patro v r. 1984–88. Jediná výraznější stopa předlistopadové architektury na této straně náměstí. Foto: D. Borek, září 2003.

Dne 6. prosince 1803 se před magistrátem řešila žádost Jana Galluse, aby mohl na sebe od matky Doroty převzít kapitál „kostelní, špitálský a nadační“ ve výši 307 zlatých a 50 krejcarů a kromě toho si nově vypůjčit 100 zlatých a „pak ty všecky kapitály s jeho nově převzatým domem in prima prioritate pojistiti mocti.“ Město to schválilo, jen zadalo nutnost vyrozumět Šebestiána Galluse pro vyjádření „ostatních Dorota Gallusovských nápadníků“ (tedy uchazečů o majetek).[6] Šlo patrně o spřízněnou rodinu Šebestiána Galluse (zemřel 1814) a jeho manželky Johany (zemřela 1805), kteří vlastnili dům čp.4/I na jižní straně náměstí. Jan Gallus, který hovoří o „nově převzatém domu“, byl synem Jana a Doroty Gallusových z čp.79/I, třebaže v rokycanské matrice není jeho narození dohledatelné. Naopak existují záznamy o jeho dětech. V roce 1790 se manželům Janu Gallusovi a Johaně Vobořilové narodil syn v domě čp.129/I (pozdější Dům lahůdek na jižní straně náměstí).[7] Následující křest potomka v říjnu 1794 je uváděn v domě čp.119/I na Malém náměstí.[8] Mohlo ale jít o omyl zapisovatele matriky, protože všechna další narození děti, od června 1798[9] po duben 1803[10], se opět evidují v čp.129/I. Otázkou je, zda Jan a Johana byli i majiteli čp.129/I a kterého domu se týkala žádost podaná Janem v prosinci 1803 na magistrát ohledně ručení svým nově převzatým domem. Patrně ale šlo o čp.79/I. Vzhledem k vysokému věku ovdovělé matky mohla být nemovitost přepsána na syna a on na sebe převedl i dluhy, které na domě vázly. Dne 8. dubna 1808 se Jan Gallus obrátil na magistrát „v ohledu od Vojtěcha Beera po vzniklém ohni vypůjčeného dříví k stavění.“ Město zadalo Gallusovo vyjádření předat Beerovi.[11] Ani nyní není jasné, zda se zpráva týkala čp.129/I, nebo čp.79/I. Dozvídáme se z ní, že dům Gallusových utrpěl někdy počátkem roku 1808 škodu při požáru.

V roce 1813 se do domu čp.79/I přestěhovali manželé Suchánkovi, kteří dosud vlastnili dům čp.57/I v Smetanově ulici. Jan Suchánek, původem z Radnic, se ženil v Rokycanech v roce 1809 s Marií Slavíkovou.[12] O rok dříve byl přijat mezi rokycanské pekařské mistry, přičemž se za něj přimluvil magistrát, který zvrátil rozhodnutí zdejšího pekařského cechu, jenž hodlal Suchánkovu žádost zamítnout.[13] Ještě v lednu 1813 se Suchánkovým narodilo jedno z jejich dětí v domě čp.57/I.[14] V květnu 1815 už žili v čp.79/I, protože jim zde zemřela při porodu dcera.[15] Dne 3. září 1813 jednal magistrát o žádosti, kterou podal Jan Suchánek „um Bewilligung statt holzernem eine steinere Pawlatschen laut beiliegenden Baurisse erbauen zu können,“ tedy „o svolení místo dřevěné kamennou pavlač dle přiložených stavebních plánů postaviti moci.“ Radní uložili policejnímu úřadu, aby věc prošetřil.[16] Dne 17. září 1813 se radní na schůzi magistrátu seznámili se zprávou policejního úřadu „über die im Suchánkischen Hause N. C. 79 vorgenommene Untersuchung wegen zu gestattenden Baues einer gewölbten Pawlatschen,“ neboli „o v Suchánkovském domě N. C. 79 provedeném vyšetření kvůli mající být povolené stavbě klenuté pavlače.“ Radní pak stavbu povolili.[17] Ze zprávy plyne, že v září 1813 již byl Suchánek majitelem čp.79/I a že patrně pro svou rodinu hodlal v domě provést jisté stavební úpravy.

Před magistrát se 3. června 1817 dostala další žádost Jana Suchánka, tentokrát „um Bewilligung in seinem Hause Stallungen vom Stein laut beil. Bauplan erbauen zu können,“ česky tedy „o svolení ve svém domě stáje dle přiloženého stavebního plánu vystavěti moci.“ Radní se usnesli, že nejprve se provede obhlídka a posouzení návrhu.[18] Dne 13. června 1817 projednal magistrát zprávu hospodářského úřadu ve věci Suchánkovy žádosti ohledně „Bau einer neuen Viehstallung samt Wohnung in den Hause (…) N. C. 79,“ neboli „stavby nového chléva pro dobytek včetně bytu v domě N. C. 79.“ Radní Suchánkovi povolili zbudování chléva, s podmínkou, že bude „durchaus gewölbten und mit Taschen bedachten“ („zcela zaklenutý a taškami zastřešený“). Naopak ale zamítli plán, že by součástí novostavby byly „im obere Stockwerke einige Wohnzimmer samt neuen gegen das Heirowskische Haus angebrachten Fenstern, eine Küche und Rauchfang,“ tedy „v horním patře několik pokojů včetně nových, proti Hejrovskému domu vsazených oken, kuchyně a komína.“[19] Dům Hejrovských byl čp.149/I v Srbově ulici. Ze zprávy tudíž plyne, že přístavba měla zahrnovat delší nádvorní křídlo otočené do Srbovy ulice, probíhající po straně domu čp.79/I. Vypovídací hodnotu má skutečnost, že městu v této předindustriální době nevadil chlév, zato nové obytné křídlo ano.

V roce 1858 vypracoval Mates Sack plán přestavby a nástavby bývalé jirchárny ve dvoře na dílnu.[20] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1887, nazvaný „Ottisová Antonie, přestavba čp.79/I“.[21] Někdy na přelomu 19. a 20. století získal čp.79/I podobu patrového domu s tříosým průčelím a neorenesanční fasádou s výraznou pásovou rustikou. Takto je zachycen ještě na pohlednici cca z roku 1980.

Dle zprávy z listopadu 1969 byl dům čp.79/I ve špatném stavu (hlavně římsa, žlaby a okapy).[22] V roce 1985 Okresní stavební podnik prováděl generální rekonstrukci objektu, která započala roku 1984, podle projektu V. Vilda z OSP.[23] Byla dokončena roku 1988.[24] Dům tehdy přišel o veškerou výzdobu průčelí a především byl zvýšen o druhé patro, zapuštěné do zkosené polostřechy.[25] Do domu byla vsazena nová velkoplošná okna. V kombinaci s hladkou fasádou vznikl dům sice okatě moderní ale v podstatě čistý, coby jakási „severská“ variace socialistického modernismu (foto z r. 2003), každopádně relativně uměřená na poměry normalizačního stavitelství. Negativem bylo zvýšení domu o druhé patro, což šlo proti tradici, ale v kontextu okolních dvoupatrových domů už to přestává působit jako anomálie.

2.4.2. Dům čp.80/I

Dům čp.80/I patří mezi původní měšťanské domy. Dne 23. června 1769 požádala před obecní radou Magdalena Tomandlová ve prospěch svých dětí, respektive sirotků po Ignáci Tomandlovi, „o ingrosování trhu [úřední zápis smlouvy – pozn. aut.] od neboš. Eleonory Eklový neboš. jejímu manželi p. Ignátiusovi Tomandlovi postoupeného domu.“ Radní s tím souhlasili.[26] Eleonora Eklová zemřela v únoru 1769.[27] Dne 7. října 1779 se Jáchym Masník před obecní radou ohlásil jako uchazeč o koupi „domu sirotkův Ignác Tomandlovských.“ Radní se usnesli, že na dům se vyvěsí „subhartatorní cedule“ (nabídka prodeje).[28] Šlo o dům čp.80/I, který ale nakonec Masník nezískal. Masník pocházel z čp.68/I v Komenského ulici, ale v červnu 1779 se ženil v domku čp.114/I v dnešní Knihově ulici.[29] Tam také zůstal bydlet i v následujících letech. Dne 22. října 1779 se jako možný kupec na dům sirotků Tomandlovských přihlásil i Václav Smrž.[30] Dne 10. prosince 1782 podala Marie Anna Hrdličková na obecní radu žádost o ingros (úřední zápis) na licitando (v dražbě) koupený dům „sirotkův Hinek Tomandlovských sub N. 80 za 306 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[31] Hynek Tomandl (též Ignác Tomandl) byl předchozím majitelem. Dům čp.80/I se roku 1784 připomíná mezi těmi, které postihl požár města. Poničil i stáje.[32]

→ODKAZ: Dům čp.80/I. Původní podoba ve stylu prvorepublikové moderny z let 1928–29, později odstraněná při rekonstrukci domu v r. 2003–04. Foto: D. Borek, září 2003.

Dne 25. června 1784 se před obecní radou řešila dohoda mezi Adamem Šeflem, majitelem domu čp.132/I na jižní straně náměstí, a Marií Annou Hrdličkovou z čp.80/I, podle které Hrdličková do svého domu přesune „vojenský pokoj“.[33] Šlo o povinné ubytovávání vojáků v měšťanských domech. Možná bylo motivované finanční tísní paní Hrdličkové. Ostatně krátce poté dům prodala. Dne 21. ledna 1785 řešila obecní rada žádost, kterou podal František Šulc (Schulz) o ingros (úřední zápis) „na koupený dům od p. Marie Anny Hrdličkové za 430 zlatých.“ Radní s tím souhlasili.[34]

Dne 21. července 1789 oslovila městskou radu skupina měšťanů. Terezie Korrenová, František Schulz, Josef Černý a Matěj Cejp žádali, aby jim „dle vysokého podkomořského nařízení na vystavení zdí na jejich domích vynaložené vápno z obecního důchodu [tedy rozpočtu – pozn. aut.] nahraženo bylo.“ Magistrát reagoval, že „mají suplikanti [žadatelé – pozn. aut.] přednou a svědomitou liqudati [tedy výkaz nákladů – pozn. aut.] složiti, jak mnoho na vystavení zdí, kdežto předešlé od dříví stavěné bylo, vápna vynaložili.“ Radní se nakonec jednomyslně usnesli, že takový výkaz nákladů už byl předložen dříve, takže se má nyní skrz komisi věc vyšetřit a případně vyplatit příspěvek.[35] Zpráva je zajímavá, protože ukazuje, které domy prodělaly po požáru roku 1784 přestavbu, při níž se mj. kvůli nařízení státních úřadů nahrazovaly dosavadní dřevěné stavby zděnými. Neznamená to, že domy těchto žadatelů předtím nutně musely být celé ze dřeva, ale patrně došlo k částečné proměně některých konstrukcí. Dle seznamu z roku 1788 byl František Schulz majitelem domu čp.80/I, Josef Černý pak vlastníkem čp.8/I, Terezie Korrenová čp.131/I (oba na jižní straně náměstí) a Matěj Cejp čp.21/I (v ulici Míru). Dne 4. srpna 1789 magistrát rozhodl, že ohledně čtyř žadatelů o náhradu za vápno „k vystavení zdí, kde předešle od dříví stálo,“ se má nejprve získat od polesného výkaz, kolik dřeva dotyční obdrželi a pak obhlédnout domy.[36] Patrně šlo o způsob, jak ověřit, jaký podíl nové stavby bylo proveden ze dřeva či zděním. František Schulz se jako majitel čp.80/I uvádí ještě v roce 1803.[37]

Dne 26. března 1816 radní řešili žádost Františka Schulze „wegen eingetrettenem höchste nothwendigkeit ihm eine Dachrinne auf sein hinteres Gebäude Haus Nro. 80 ausweisen zu lassen,“ tedy „pro nastalou nejvyšší nutnost jemu střešní okap na zadní budovu jeho domu Nro. 80 vykázati nechati.“ Magistrát věc předal k přezkumu policejnímu a hospodářskému úřadu.[38] Podle zmínky o zadní budově asi šlo o hospodářský objekt na dvoře. Dne 29. března 1816 se radní seznámili s výsledky přezkumu Schulzovy žádosti a pověřili hospodářský úřad, aby ihned poskytl žádaný okap.[39]

Okolo roku 1860 vypracoval Václav Šmaus plány na nový krov čp.80/I.[40] Ve 20. století dům čp.80/I prodělal několik architektonických proměn. Po roce 1900 tu stál patrový, čtyřosý objekt s nezdobnou fasádou. Později byl přestavěn v neorenesančním slohu. Plány vypracoval v roce 1914 Štěpán Wolf.[41] V městském archivu se k tomu nachází složka z roku 1914, nazvaná „Brejcha J. MUDr., nová fasáda domu čp.80/I“.[42] Dvě sdružená okna v patře nad průjezdem byla scelena v jedno. Roku 1923 koupila dům Občanská záložna a o šest let nato potkala dům další přestavba, tentokrát v duchu kubizující moderny, podle projektu arch. dr. Rudolfa Černého.[43] Dne 30. března 1928 městská rada vydala Občanské záložně povolení na přístavbu a přestavbu čp.80/I.[44] Dne 3. ledna 1929 rada vydala Občanské záložně užívací a obývací povolení na čp.80/I.[45] Stavební práce prováděla firma Josefa Nováka nákladem cca 250 000 Kč.[46] Přestavba se nejmarkantněji projevila v masivním portálu průjezdu a v ostění oken (foto z r. 2003). Nově byl pojat i zadní trakt, kde zanikly stávající hospodářské objekty, a byla zřízena dvorana.[47] V původním krámu v přízemí vznikla zasedací síň.[48] Nutno rovněž připomenout, že v letech 1933–1934 na sousední parcele ve Smetanově ulici vyrostl pro Občanskou záložnu dvoupatrový činžovní dům čp.55/I.

V roce 1949 se v čp.80/I otevřelo „zubní ambulatiorium“ – tedy státní pracoviště zubní lékařské péče, včetně oddělení zubní techniky.[49] V lednu 1959 rada MNV požádala Okresní ústav národního zdraví, aby objekt čp.80/I převedl na obec. Vzhledem k dobudování nemocnice na Oseckém vrchu se totiž odtud zubařské ordinace měly výhledově stěhovat. OÚNZ s převodem souhlasil.[50] V roce 1960 dokončil národní výbor přestavbu objektu, z původního ambulatoria vznikla školní jídelna (v komunistickém slovníku „vyživovací středisko“).[51]

V 60. letech 20. století se architektonická tvář domu čp.80/I ještě jednou proměnila. Vyrostl zde ateliér pro Lidovou školu umění (LŠU). Adaptace měla začít roku 1966 a investorem měl být ONV.[52] V únoru 1966 se ještě nestaví.[53] Během roku 1966 rekonstrukce nicméně začala.[54] Podle jiného údaje byla oprava povolena až během 1. pololetí 1967.[55] Zpráva z dubna 1967 každopádně mluví o tom, že práce na opravě budovy probíhají.[56] Adaptace byla dokončena během 1. pololetí 1967.[57] Ateliér se slavnostně otevřel 29. června 1967.[58] Objekt tehdy přišel o štít nad portálem z roku 1929 a do střechy byla vestavěna půdní okénka. Přestavbu projektovali ing. Raubic a ing. Mojžíš.[59] Od té doby až do roku 1990 zde sídlila Lidová škola umění. V září 1969 se mluví o tom, že generální oprava kotelny LŠU má být provedena v letech 1970–1971, zatím prý nejsou k dostání kotle a ostatní materiál. Nelze prý ani zabudovat elektrické pece v LŠU (pece měly totiž 380 V, přičemž elektrická síť na náměstí a v okolí měla jen 220 V). Teprve v letech 1970–1971 se to mělo předělávat na vyšší napětí.[60] V  roce 1974 se v budově LŠU plánovala oprava ústředního topení.[61] Akce ale nebyla do konce roku dokončena. Termín se posunul na 1. pololetí 1975.[62] V 1. pololetí 1975 bylo na úpravu kotelny v tomto objektu čerpáno 54 665 Kčs.[63] Podle vyjádření národního výboru z června 1981 měla být jednou z akcí, které budou prioritně plánovány k realizaci ještě v 7. pětiletce (1981–1985), i oprava Lidové školy umění na náměstí.[64] Až v roce 1987 proběhla oprava této budovy. Ve 3. - 4. čtvrtletí 1987 to byla výměna střešní krytiny, odbourání komínů, oprava fasády a klempířských prvků.[65]

V srpnu 1994 rozhodla rada města, že do uvolněné střešní nástavby v čp.80/I se umístí Středisko ekologické výchovy.[66] V budově od 1. května 1960[67] fungovala školní jídelna pro žáky ZŠ v ulici Míru. V roce 1995 se zde stravovalo 265 dětí, 60 zaměstnanců školy a 20 cizích strávníků.[68] Nedostatečné prostory a zastaralé hygienické normy ale vedly v 90. letech 20. století k jejímu zrušení. Na lednovém zasedání zastupitelstva v roce 1995 předstoupila před plénum ing. Hejdová z Okresní hygienické stanice a oznámila, že do 30. června 1995 se musí jídelna uzavřít pro naprosto nevyhovující stav.[69] Ještě v říjnu 1997 se ale uvádí, že jídelna dále funguje a připravuje 380 obědů denně.[70] Brzy na to se ovšem opravdu toto zařízení vystěhovalo. 6. dubna 1999 rozhodlo zastupitelstvo o zrušení příspěvkové organizace Školní jídelna II Masarykovo náměstí.[71]

Nadešel čas na nové využití této nemovitostí. V březnu 2000 jednalo zastupitelstvo o záměru prodeje čp.80/I. Odboru rozvoje města uložilo, aby to zveřejnil.[72] Počátkem 21. století pak prošel dům znovu zásadní přestavbou, v režii města. Stavební práce prováděla firma S+H, podle projektu kanceláře ATESTA, s. r. o. Plzeň. Adaptace domu odstartovala 1. prosince 2003.[73] Měla začít o něco dříve, ale v únoru 2002 rozhodlo zastupitelstvo, že peníze určené na tuto akci přesune na rekonstrukci domu čp.78/I na rohu Smetanovy a Srbovy ulice. Šlo o několik rozpočtových položek v hodnotě 91 423 Kč, 952 000 Kč, 52 338 Kč a 447 787 Kč.[74] V dubnu 2002 pak zastupitelé přesunuli z částky určené na opravu čp.80/I další peníze, konkrétně 100 000 Kč na projekt vodovodu v Borku a 60 000 Kč na projekt rekonstrukce zasedací síně Triana v čp.2/I pro účely města (viz výše).[75] V dubnu 2002 zastupitelstvo rozhodlo o podání žádosti o dotaci z programu podpory výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury pro rok 2002 na rekonstrukci čp.80/I, ve výši 1 280 000 Kč.[76]

Vnější tvář domu čp.80/I se opravou výrazně proměnila. Modernistické prvorepublikové tvarosloví nahradila tradičnější fasáda, se dvěma masivními střešními vikýři. 3. září 2004 proběhla přejímka objektu.[77] Dne 9. září 2004 uvedlo město objekt do předčasného užívání. Pak následovala kolaudace.[78] V přízemí vznikla z původní školní jídelny konferenční místnost (bezbariérově přístupná z náměstí), kterou město pronajímá různým spolkům V přízemí dále je malá kuchyňka a záchody (včetně bezbariérového).[79] V přízemí byly vytvořeny i dvě menší místnosti, které navrženy k pronájmu, například jako butiky.[80] Bývalý průjezd byl obložen dřevem a instalovány do něj vysoké vitríny (vpředu 8, poblíž konferenčního sálu ještě jedna), čímž byl tento tmavý kout zesvětlen. Do průjezdu rovněž byl vestavěn vývod pro elektrické napájení, které slouží při konání trhů nebo veřejných koncertech na náměstí.[81] Do prvního patra a podkroví nově adaptovaného domu byly umístěny čtyři atypické byty.[82] Jde o byt 2+1 s terasou, 2+1, 1+1 a 1+1.[83] V říjnu 2004 rozhodla městská rada přidělit tři zdejší bytové jednotky pro potřeby zaměstnanců rokycanské nemocnice a záchranné služby. Ještě v říjnu 2004 se sem noví nájemníci nastěhovali. O přidělení čtvrtého bytu rozhodla rada podle pořadníku bytové komise.[84] Do rekonstrukce čp.80/I město investovalo cca 6 000 000 Kč.[85] V září 2004 rada ještě odsouhlasila některé změny v rozpočtu adaptace čp.80/I. Kvůli vícepracím muselo město v říjnu 2004 dodatečně navýšit rozpočet o 206 769 Kč a kvůli změně projektu (zasedací místnost místo původně plánované pizzerie) o dalších 143 773 Kč.[86] Z jiných položek přesunula na rekonstrukci této budovy 50 000 Kč.[87] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město do rekonstrukce čp.80/I celkem 6 466 510 Kč (původně plánované náklady činily 6 468 000 Kč).[88] V březnu 2024 zastupitelé odsouhlasili požádat o dotaci na opravu světlíku v domě čp.80/I z programu „Podpora revitalizace objektů kulturního dědictví v obcích Plzeňského kraje“.[89]

Zdivo domu je navzdory častým přestavbám průčelí starší, v přízemí se nacházejí archaické klenby. Na fasádě, vedle portálu, je pamětní deska 11 zaměstnancům Občanské záložny, umučeným nebo zabitým za 2. světové války. Autorem desky je místní sochař Václav Koukolíček.[90] Byla odhalena 27. října 1946.[91] Skládá se ze tří kovových částí, umístěných nad sebou a oddělených kamennými konzolami. Vrchní část, nízký obdélník, vyplňuje motiv trnové koruny. Ve střední části se nachází nápis: „V LETECH NESVOBODY 1939–1945 POLOŽILI SVĚ ŽIVOTY NA OLTÁŘ VLASTI ČLENOVÉ ZÁLOŽNY, VÝBORU A ÚŘEDNICTVA“, následuje seznam 11 jmen obětí a motiv listů.[92] JAROSLAV PÁNÍK, RUDOLF ŠNÁBL, AUGUSTIN POUR, JOSEF ČERNÝ, KAREL ČERVENÝ, PhDr. BOHUSLAV HORÁK, ALOIS NEJDL, JUDr. JOSEF MOULIS, VÁCLAV PÁNÍK, FRANTIŠEK, ŘEHOŘ, JULIUS STADLER.[93] V dolní části pamětní desky pak stojí nápis: „NEZAPOMENEME.“[94]

2.4.3. Dům čp.81/I

Dům čp.81/I rovněž vyhořel v září roku 1784. Oheň poškodil obytný dům, stáje a stodola.[95] Počátkem 19. století patřil dům rodině Šímových. Dne 31. května 1816 se před magistrátem řešil návrh předsednictva, ve kterém bylo několika majitelům domů sděleno, že jejich domy „zum Theil nicht feuersicher hergestellt,“ tedy „zčásti nejsou bezpečně proti ohni vystaveny.“ Město jim pak sdělilo, že „demselbene rathschlägig zu bedeuten, daß demselben der bemesserne Geldbetrag von der Bräuberechtigkeit bis zum gänzlichen Herstellung dieser Mängeln vorenthalten and hierwegen den Auftrag an den Bräuhauspächten und Rechnungsführen Stretz erlassene wieder werde,“ neboli „takovému budiž úředně sděleno, že jemu vyměřený peněžitý obnos z práva várečného až do úplného odstranění těchto nedostatků zadržen býti má, a že z té příčiny bude příkaz pivovarskému pachtýři a účetnímu Stretzovi znovu vydán.“ Mezi vlastníky nemovitostí postižených těmito sankcemi se uvádí i Matěj Šíma, majitel domu čp.81/I.[96] Jednalo se o výraz zpřísněného postupu magistrátu proti prohřeškům ohledně rizika požáru v době krátce po ničivém ohni ze srpna 1813, který postihl zejména Malé náměstí. Město tehdy přestalo povolovat jakékoliv novostavby ze dřeva a nyní začalo nutit k stavebním úpravám i majitele stávajících domů. S touto kontroverzí nejspíš souvisí i do roku 1816 datovaný rozpočet na opravu domu dle projektu místního zednického mistra Ondřeje Černého, s rozpočtem 259 zlatých a 28 krejcarů. Součástí opravy byl nový štít, okna, portál a omítky.[97] Mistr kožešnický Matěj Šíma v červenci 1817 ve svém domě čp.81/I zemřel.[98]

V roce 1883 vyhotovil stavitel Jan Šmaus plán na celkovou přestavbu domu čp.81/I. Zůstaly zachovány jen obvodové zdi a průčelí pojato v jednoduchém novorenesančním slohu.[99] V městském archivu se nachází složka z roku 1883, nazvaná „Šlesinger Václav, oprava stavení čp.81“, další z roku 1888 pod jménem „Šlesinger Václav, stavba prádelny čp.81/I“ a z roku 1892 označená jako „Šlesinger Václav, zvýšení komínu čp.81/I“.[100] V parteru fasádu členila pásová rustika, v patře měla okenní ostění štukový dekor.[101]

V 80. letech 20. století ovšem objekt svou neorenesanční dekorativní fasádu ztratil a jeho průčelí je nezdobné (na fotografii v publikaci z roku 1981 ještě je vidět původní fasádu[102]). Přesto tento patrový, tříosý dům působí ve srovnání se svými sousedy jako hmotově nejpůvodnější. Zadní stěna domu hledí do intimního soukromého dvora a má zajímavou pavlač, patrně klasicistního původu.

27. září 1967 rada MěstNV zrušila své předchozí usnesení č.250/67 ohledně tohoto objektu, vzhledem k tomu „že dům čp.81/I je domem rodinným“.[103] Patrně šlo o majetkově-právní nejasnosti. Koncem září 2006 probíhá rekonstrukce střechy čp.81/I. Již je odstraněna původní tašková krytina. V polovině října 2006 už u hřebenu střechy byl položen úzký pás nových tašek a probíhá výstavba dřevěné konstrukce volských ok na střeše. V 1. polovině listopadu 2006 je oprava střechy domu dokončena.[104] V roce 2008 došlo i k opravě fasády. Počátkem srpna 2008 je průčelí domu do náměstí obestavěno lešením a probíhají rekonstrukční práce. Dle stavu z 2. poloviny srpna 2008 rekonstrukce fasády byla hotova, průčelí nově natřeno a lešení sejmuto.[105]

2.4.4. Dům čp.82/I

Následující dva domy čp.82/I a 83-84/I představují typ reprezentativní eklektické výstavby z doby okolo roku 1900. Svou dvoupatrovou výškou a širokými průčelími tvoří jakousi sekundární dominantu Masarykova náměstí a protějšek hmotě radniční budovy na protilehlé straně náměstí.

→ODKAZ: Domy čp.82/I a čp.83-84/I, pokus o reprezentativní výstavbu, inspirovanou dobovou architekturou Vídně, Prahy a Plzně. Byla tu narušena stávající výšková úroveň soukromých domů, ale slohově novostavby zapadly do prostředí náměstí. Pohlednice z 1. republiky.

Na místě dnešního domu čp.82/I stával ještě na počátku 20. století patrový, čtyřosý domek. Dne 28. ledna 1774 si na obecní radě stěžoval majitel domu Bohuslav Letnianský, že mu nájemník Šebestián Staudacher nechce uhradit peníze za předčasně ukončený nájem. „Na jeho žádost sedničku [tedy malou světnici – pozn. aut.] na poloviční outraty od 27 zlatých koštujíce [tedy stojíce – pozn. aut.] vystavěti nechal s tím závazkem, by tam tak dlouho v nájmu zůstal, aby se ty outraty vystály, anebo kdyby spěšněji z nájmu vyšel, polovic z outrat vynahraditi povinen byl.“ Staudacher se hájil, že prostory nebyly vyhovující. „Actora [tedy stěžovatele, Letnianského – pozn. aut.] žádal, aby mu [v]zadu dveře spraviti dal, poněvadž tam lehce by dobejti se mohl a jemu když častěji doma není, velikou škodu učiniti mohl, on ale že k tomu se neměl, to spraviti dáti.“ Konšelé uznali argumenty Staudachera ohledně bezpečnosti jeho bytu a vyzvali Letnianského, aby dodal lepší důkazy a smlouvu.[106] Ze zprávy vyplývá, že dům sloužil i pro nájemní bydlení a rovněž, že někdy před rokem 1774 tu došlo k drobnější adaptaci jednoho bytu. Bohuslav Letnianský, syn Ondřeje Letnianského, se ženil v září 1761 s Alžbětou Třebickou.[107] Šlo o dva vlivné a rozvětvené rokycanské rody. V září 1776 se jim ještě narodilo dítě v čp.82/I.[108] Alžběta zemřela v srpnu 1782 v tomto domě.[109] Pak někdy se dům čp.82/I dostal do držení Matěje Markuse. V seznamu z roku 1788 se tu jako majitel uvádí Matěj Markus. Dům vyhořel v září 1784 při požáru města. Podle soupisu z oné doby oheň způsobil škody na vlastní obytné budově a stájích.[110] Pak byl opraven.

Dne 9. prosince 1783 podal Matěj Markus na obecní radu žádost o ingros (úřední zápis) ohledně „postoupení domku Šenerovského [či Ševerovského, zápis jména je nezřetelný – pozn. aut.] s stodolou, zahradou na Kamení k ruce syna z prvního manželství Františka.“ Radní to odsouhlasili.[111] Šlo o domek někde na starém Plzeňském předměstí. Pokud písař zkomolil jméno, mohlo by jít o dům čp.18/III, který obývala rodina Schneiderových,[112] nebo čp.35/III, kde se rovněž uvádí rodina Schneiderových.[113] Jde ale jen o hypotézu, nepodloženou přímými důkazy. Pravděpodobnější je, že Ševerovi (tato rodina skutečně je v Rokycanech doložena, v čp.122/I na Malém náměstí) vlastnili domek na předměstí, ve kterém ale nebydleli.

Dne 4. prosince 1789 požádal Jakub Hněvkovský obecní radu o ingros (úřední zápis) „na koupený dům Matěje Markusa za 700 zlatých.“ Radní to schválili.[114] V držení Hněvkovských byl i o generaci později. Dne 3. října 1817 posuzovali radní zprávu o prošetření „in einer sehr gefährlichen Situation befindlichen Tuchfärberey in dem Hniewkowskischen Hause auf dem Ringplatze N. C. 82,“ neboli „ve velmi nebezpečné situaci se vynacházející barvírna suken v Hněvkovském domě na hlavním rynku N. C. 82.“ Magistrát se usnesl, že vdově Marii Hněvkovské se vzkáže, že v domě sirotků Jakuba Hněvkovského čp.82/I „zwischen lauter Holzgebäuden befindliche Tuchfärberey zur Beseitigung aller in diesem meistens vom Holze erbauten Stadtviertel wie auch weiter in der Stadt entstehen mögenden Feuergefahr entweder auf einen anderen Platz zu übertragen und feuerfest zu erbauen, oder aber den neben dieser Tuchfärberey holzernen Viehstall in Zeit von acht Monaten ganz von Stein und feuerfest zu erbauen,“ v překladu do dobové češtiny: „mezi samými dřevěnými staveními se nacházející barvírna suken má k odstranění veškerého nebezpečenství ohně, které by v této z největší části ze dřeva vystavěné čtvrti, jakož i dále ve městě, povstati mohlo, buď na jiné místo přenesena a ohnivzdorně vystavěna, anebo vedle této barvírny se nacházející dřevěný chlév ve lhůtě osmi měsíců zcela z kamene a ohnivzdorně budiž vystavěn.“[115]

V držení rodiny Hněvkovských se dům nacházel ještě dle sčítání lidu v roce 1890.[116] Roku 1901 koupil čp.82/I Hanuš Karlík, cukrovarník a jeden z nejbohatších lidí v Rokycanech, a do roku 1903 tu nechal postavit moderní dvoupatrový novobarokní činžovní dům. Novostavbu vyprojektoval architekt Alois Dlabač z Prahy, stavební práce provedla místní firma B. Ryšavého.[117] Dvoupatrový dům byl vybaven nejvyšším měšťanským komfortem své doby a v mnohém zcela předběhl technickou úroveň tehdejších Rokycan. Všechny byty v domě zásoboval vodovod. Ohřívanou vodou se místnosti i vytápěly. Město přitom v té době žádný obecní vodovod tohoto typu nemělo. Voda se čerpala z nově vykopané studně, benzínové čerpadlo ji hnalo na půdu, odkud se gravitačně rozváděla do bytů. Každý byt měl také vlastní koupelnu s vanou. Do vany vedlo teplou vodu zvláštní potrubí ze sporáku v kuchyni. Celý dům osvětlovaly plynové lampy.[118] Při stavbě domu byla použita progresivní železná konstrukce, která v zaklenutí stropů nahradila tradiční materiály. Podlahy domu byly obloženy dubovými vlysy, stěny v kuchyních a koupelnách dlaždicemi. Stěny domu zdobily umělecké malby.[119]

Od ostatních činžovních domů, které tehdy v centru Rokycan vyrůstaly, se dům čp.82/I liší i tím, že stavba nebyla jen pouhou maloměstskou imitací mondénních forem, nýbrž že movitý zadavatel stavby si mohl dovolit angažovat skutečné velkoměstské umělce a řemeslníky. Výsledná budova je tak architektonicky mimořádně kultivovaná a vyniká smyslem pro sloh i detail. Například ozdoby na fasádě nanášeli přímo na místě žáci umělecko-průmyslové školy z Prahy.[120] Dům čp.82/I vypadá, jako by byl do Rokycan přenesen z nějaké ulice v Praze nebo spíš v Plzni.

Slohově jde o poměrně čistou manifestaci novobarokního tvarosloví, snad jen některé detaily fasády nebo výzdoba skleněných vitráži ve dveřích jeví secesní inspirací. Secesní je ve své filozofii také použití ultramoderních kovových kleneb kombinovaných s vnějším dekorem. Ve srovnání s novobarokním rokycanským gymnáziem čp.112/I z roku 1905 (viz kapitola „okružní třída“) pracuje dům čp.82/I s barokními tvary méně klasicky. Výsledná podoba domu ale svým tektonickým neklidem působí „barokněji“ než uvedený objekt gymnázia.

V tomto stavu z roku 1903 se dům čp.82/I dochoval prakticky v intaktní podobě dodnes. Symetrické sedmiosé průčelí rytmizuje uprostřed tříosý konvexní rizalit ukončený cibulovitou věžicí. Jeho fasáda je silně prostoupena detailní eklektickou štukaturou. V patře je to kartuš nesená po stranách postavami andílků. Rovněž části průčelí po stranách od rizalitu zdobí štukový dekor. Nad okny v patře je to barokně zvlněná profilovaná římsa a ve druhém patře jemnější ornamenty. Nad úrovní korunní římsy jsou tu ještě do střechy vsazena mohutná volská oka. V přízemí se nachází velký portál s kovanou mříží a secesními leptanými skly ve vitráži dveří. Po roce 1990 byla skla opravena. Střecha je mansardová, vysoká. Původně na hřebenu střechy byly umístěny dva kované kovové hroty, doložené ještě na snímku roku 1912.[121] Interiéry domu zdobí další štukatury, v průjezdu se navíc zachovala originální dlažba z tvrdých dřevěných špalíčků. Schodiště má původní železné zábradlí. Zadní strana domu je architektonicky o poznání jednodušší. Do dvora zde hledí fasáda s hlavním motivem pavlačí.

V dubnu 1929 městská rada vydala povolení pro V. Kočvaru na krám v čp.82/I.[122] V září 1929 rada vydala Kočvarovi na adaptace místnosti v čp.82/I obývací a užívací povolení.[123] V dubnu 1967 Domovní správa přislíbila v rámci celoměstského závazku k 50. výročí VŘSR (komunistické revoluce v Rusku) dokončit opravu eternitové střechy na čp.82/I.[124] V prosinci 1976 je dům zařazen mezi objekty, ze kterých bude nutno vystěhovat nájemníky. V tomto případě pro účely podniku Služby. Do roku 1980 mělo město zajistit náhradní ubytování pro zdejší obyvatele (4 byty).[125] V červnu 1978 má město záměr najít 2 náhradní byty pro zdejší obyvatele.[126] Během 80. let už fasáda domu vykazovala závažnou zchátralost, která se projevovala nejen barevnou omšelostí, ale i opadáváním štukových detailů. V roce 1986 už je na dobových fotografiích dokonce zachycena provizorní dřevěná římsa, umístěná na fasádě mezi přízemím a 1. patrem, která měla chránit chodce před padající omítkou. Na korunní římse byl v té době umístěn po celé šíři průčelí transparent s textem: „SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK“.[127] Roku 1990 prošlo průčelí domu čp.82/I celkovou opravou. Rekonstrukce byla provedena citlivě a konzervativním způsobem. Při této opravě bohužel z neznámých důvodů zmizel štukový motiv nad okny druhého patra.

Dne 3. května 2019 byla na domě čp.82/I slavnostně odhalena pamětní deska připomínající rokycanského rodáka MUDr. Zdeňka Čápa (narozen 30. dubna 1904, zemřel 7. března 1984), který měl v tomto domě v 1. patře lékařskou ordinaci. Za 2. světové války se zapojil do domácího odboje. Byl spojkou mezi odbojovou skupinou v Praze a Rokycanech, vyzvedával u vlaků ilegální tiskoviny a šířil je na Rokycansku. Poskytl pomoc československým parašutistům, kteří se skrývali u rodiny Stehlíkových na Hořicově, poskytl také ošetření dalšímu parašutistovi, který se poranil při seskoku u vsi Mokrouše. Po atentátu na zastupujícího protektora R. Heydricha byl součástí odbojové sítě a byl připraven poskytnout doprovod atentátníkovi Josefu Gabčíkovi, který měl vystoupit z vlaku v Holoubkově, což ale nakonec nebylo realizováno. Jako lékař podporoval rodiny pronásledovaných a vydával osvědčení, kterým se mohli vyhnout totálnímu nasazení na práci v Říši. Myšlenku připomenout Zdeňka Čápa inicioval jeho lékařský kolega MUDr. Václav Hejda. Do přípravy se zapojil předseda Rokycanských patriotů Tomáš Rada. Pořízení desky finančně podpořil Ing. Zdeněk Rataj, zhotovil ji akademický sochař Ivan Tichý.[128] Jde o jednoduchou plaketu, situovanou ve výšce cca 2 metrů napravo od vchodu.

2.4.5. Dům čp.83-84/I (Rokycanův dům osvěty, knihovna)

Dům čp.83-84/I vznikl v současném rozsahu až v polovině 19. století. Do té doby stály na jeho místě dva samostatné domy čp.83/I a 84/I. Oba domy vyhořely roku 1784 (oba včetně stájí).[129] Pak byly opraveny a vyvíjely se jako samostatné stavby.

Majitelem domu čp.83/I byl v polovině 70. let Jakub Kordík. V dubnu 1772 v čp.83/I zemřela Anna Kordíková.[130] Dne 19. května 1775 přednesl Tomáš Lehner (majitel vedlejšího čp.84/I) před obecní radou stížnost na Jakuba Kordíka, „kterak on skrze stěnu domu Jakub Kordíkovského na zděch svého domu velikou škodu trpí.“ Žádal, aby město Kordíkovi nařídilo, aby „jak střechu domu spraviti, tak žlab vyhotoviti dáti nechal.“ Radní se unesli, že Kordík obci dluží 4 zlaté a 30 krejcarů za seno, takže se ty peníze mají použít na nový žlab. Zároveň byl jeho přítel (a patrně příbuzný) Vojtěch Kordík jmenován za poručníka v otázce jeho dluhů a jejich vypořádání.[131] Ze zprávy můžeme vyčíst, že dům čp.83/I se nacházel ve špatném technickém stavu. A byl na prodej. Dne 31. května 1775 obecní rada řeší, že „subhartatorní cedule [tedy oznámení veřejného prodeje – pozn. aut.] na dům a louku Jakub Kordíkovskou jsou prošlý a žádný kupec nový se nachází.“[132] Nezájem případných kupců trval dlouho. Dne 3. září 1776 seznámili Hynek Straka a Dominik Bičovský radu s výsledky licitace „domu Jakub Kordíkovského. Mezi ostatníma licitanti Jan Margazin nejvíce 330 zlatých, pak z ohledu sirotkův ještě 10 zlatých přidati obětoval, s tím obmezením, že dům ten velkou ruinu trpí a k zboření podrobený jest.“ Radní rozhodli, že se má ještě vypsat jedno kolo dražby.[133] Dne 4. října 1776 pak radní vzali na vědomí, že při novém kole dražby domu Jakuba Kordíka se neobjevila nová nabídka a že nejvíc dal Jan Margazin, a to 340 zlatých. Uznali, že „dům ten bez toho den ode dne ruinou trpí,“ tudíž odsouhlasili prodej Margazinovi.[134] Realizace prodeje se ovšem oddalovala. Teprve 22. dubna 1777 se obecní rada zabývala žádostí Jana Margazina o ingros (úřední zápis) v dražbě koupeného domu sirotků Jakub Kordíkovských za 340 zlatých, což radní odsouhlasili.[135]

Roku 1778 čelil Jan Margazin, majitel čp.83/I, stížnosti ve věci nepovoleného podnikání, kterou na něj před obecní radou podali 13. listopadu 1778 Václav Třebický (majitel hostince Železná na Pátku) a Jan Schulz (majitel hostince v čp.133/I na jižní straně náměstí). Uvedli, že „jejich hospody vejsadní a v deskách zemských intabulírované [tedy zaznamenané – pozn. aut.] jsou, poněvadž ale obeslaný [tedy Margazin – pozn. aut.] na jejich újmu a velkou zkázu rozličné passagiry, landkočí a těžký formany přijímá, přechovává, ano vábí, žádají, by jemu to zapovězeno bylo.“ Margazin se hájil, že „nikoho nevábí a když k němu kdo s kočárem přijede, že jej vyhnati nemůže. Těžký formany ale že on nepřechovává.“ Radní stížnost Třebického a Schulze podpořili. „Povědomo jest, že mnoho přespolních vozů, kočárů, též formanů k němu přijíždí, co ovšem pánům actorům [tedy stěžovatelům – pozn. aut.] velmi na školu celý, jenž oni větší futurum ze svých hospod platiti musejí. Tedy se jemu to co nejostřeji zapovídá, aby on takové lidi, které by od něho obrok a seno bráti chtěli, jako jsou passagiri, landkočí a těžký formani, nepřijímal.“[136]

Dne 5. listopadu 1779 se obecní rada zabývala žádostí o „vejchoz“, tedy obhlídku, kterou podal Tomáš Lehner (majitel čp.84/I) „strany hejcuku [z německého „Abzug“, trativod, stoka, výlevka[137] – pozn. aut.] ve svém domě skrz neporozumění s p. Janem Margazinem.“ Radní se usnesli, že věc nechají prošetřit.[138] Dne 23. listopadu 1779 pak obecní rada jednala o této stížnosti Tomáše Lehnera z čp.84/I na Jana Margazina (majitel čp.83/I) kvůli „rince“ (z německého „Rinne“ či „Rinnchen“, strouha či stružka[139]). Členové městské komise „onu rinku, která do dvoru Jana Margazina jíti má, vyšetřili a vynašli, že ta rinka quotionis [řečená – pozn. aut.] pod chlív Jana Margazina běžela, kterou ale pravený Margazin teď vydlážditi a vyvejšiti nechal tak, že nyní F. V. [folio verso, naopak] hnojnice [močůvka] ze dvora actora odpadati nemůže, následovně jemu se tedy škoda způsobuje.“ Obecní rada konstatovala, že se zjistilo, že ta „rinka“ vedla pod chlév Jana Margazina a „má tedy při starém toku zůstati a takovou zase odevříti, by hnojnice ze dvora Tomáše Lehnera odpadati mohla.“[140] Zpráva je zajímavá jako ukázka předindustriální podoby Rokycan, kdy i na hlavním náměstí měly domy zemědělská hospodářství. Dne 13. listopadu 1789 požádal Vojtěch Šmarda obecní radu o ingros (úřední zápis) „na koupený dům a grunty Jana Margazina.“ Rada to schválila.[141]

Dům čp.84/I patřil podle seznamu z roku 1788 Tomáši Lehnerovi. Počátkem 19. století byl majitelem Václav Lehner. Jeho jméno se zmiňuje 31. května 1816 na schůzi magistrátu v seznamu předsednictva městské rady, ve kterém bylo několika majitelům domů sděleno, že jejich domy „zum Theil nicht feuersicher hergestellt,“ tedy „zčásti nejsou bezpečně proti ohni vystaveny.“ Město jim následně sdělilo, že „demselbene rathschlägig zu bedeuten, daß demselben der bemesserne Geldbetrag von der Bräuberechtigkeit bis zum gänzlichen Herstellung dieser Mängeln vorenthalten and hierwegen den Auftrag an den Bräuhauspächten und Rechnungsführen Stretz erlassene wieder werde,“ neboli „takovému budiž úředně sděleno, že jemu vyměřený peněžitý obnos z práva várečného až do úplného odstranění těchto nedostatků zadržen býti má, a že z té příčiny bude příkaz pivovarskému pachtýři a účetnímu Stretzovi znovu vydán.“[142] Šlo o součást zostřeného postupu magistrátu proti stavebním prohřeškům v době krátce po ničivém požáru ze srpna 1813, který postihl zejména Malé náměstí. Město tehdy strikně přestalo povolovat novostavby ze dřeva a začalo nutit k stavebním úpravám i majitele stávajících domů. S touto kontroverzí nejspíš souvisí i do roku 1816 datovaná zpráva, podle které opravil zednický mistr Ondřej Černý dům čp.84/I nákladem 1191 zlatých a 40 krejcarů. V rámci oprav byla zrekonstruována jedna vnitřní příčka, klenba, omítky a pořízen nový kamenný portál.[143] V červnu 1817 se coby majitel čp.84/I uvádí nadále Václav Lehner.[144]

Teprve v roce 1849 prošly domy scelením a celkovou přestavbou podle plánů Václava Kovandy. Z domu čp.83/I zůstala jen průčelní zeď do výše prvního patra. Zdivo domu čp.84/I bylo patrně nahrazeno ještě radikálněji.[145] Nyní na jejich místě vznikl jeden objekt s širokým průčelím v pozdně klasicistním slohu, se sedlovou střechou, jejíž hřeben byl paralelní s uliční frontou. Šlo o první dvoupatrový objekt na Masarykově náměstí (kromě radnice) a pravděpodobně i v celých tehdejších Rokycanech. Tak o tom mluví například D. Líbal[146] nebo Adolf Srb ve svých vzpomínkách, zatímco jiné prameny posouvají výstavbu druhého patra objektu až do roku 1873.[147] V roce 1854 byla novostavba čp.83-84/I odhadnuta na 10 970 zlatých a 27 krejcarů.[148] Při sčítání lidu v roce 1857 už jsou oba původní domy uváděny jako jeden objekt čp.83-84/I.[149] V roce 1859 vypracoval tesařský mistr Mates Mašek projekt přestavby nádvorního objektu.[150] Další úpravy zástavby ve dvoře probíhaly v 70. letech 19. století, dle plánu vypracovaného roku 1874 Václavem Kovandou.[151]

Roku 1894 koupila objekt „Obecní spořitelna královského města Rokycan“ od Arnoštky van der Aue za 20 000 zlatých.[152] Její manžel, obchodník a nájemce hamrů v Borku Jan van der Aue, zemřel roku 1889 a vdova Arnoštka zde postupně zůstala sama, protože tři jejich děti se z Rokycan odstěhovaly. Patrně i to byl důvod, proč svolila s prodejem domu. Odstěhovala se pak do Českého Krumlova, kde zemřela v roce 1919. Obecní spořitelna do té doby sídlila v nevyhovujících prostorech v přízemí radnice, nalevo od vchodové chodby.[153] Nyní započala s celkovou přestavbou původního měšťanského domu v honosném novorenesančním, či spíše eklektickém slohu. Stavbu vedl a projektoval Bohuslav Ryšavý. Náklady dosáhly 15 125 zlatých. 27. února 1896 se zde otevřelo nové sídlo obecní spořitelny.[154]

S domem čp.82/I má objekt čp.83-84/I společné architektonické provedení, v reprezentativním, historizujícím pojetí, byť v případě čp.83-84/I jde spíš o demonstraci ambicí mladočeského vedení města než o ukázku zcela brilantní soudobé architektury. Oba zmíněné ale tvoří slohově blízký celek, cenný prací s detailem i tvarovou pestrostí. Dvoupatrové, pětiosé průčelí domu čp.83-84/I má fasádu strukturovanou převážně klasickými neorenesančními prvky (trojúhelníkové či ploché nadokenní frontony, balustrády v podokenních výplních nebo pásové rustiky). V přízemí se nachází jednoduchý portál s původními novorenesančními vyřezávanými dveřmi. Další část průčelí se otevírá nad korunní římsou, nad níž se táhne výrazná atika, uprostřed vybíhající v oblouk se štukaturou městského erbu. Po stranách od něj stojí sochy. Nad atikou se tyčí střecha s věžovitou střední částí, kterou ukončuje plošina ohraničená mříží. Tato část domu je už velmi silně ovlivněna eklektickými architektonickými trendy, které se neinspirují jen klasickým renesančním tvaroslovím. Dodnes se částečně dochovaly i cenné interiéry domu. Podle J. Kováře mohou interiéry fixovat barokní zdivo původního měšťanského domu.[155] Nachází se tu dvouramenné schodiště, šachtový světlík vedle schodiště a zejména velkoplošná nástěnná freska Čechie, podle K. Hofmana dílo rokycanského malíře Maška. Nástěnná malba ale není signovaná a Maškovo autorství je založeno jen na faktu, že týž umělec v oné době vytvořil i fresku na stropě sokolovny.[156]

Už roku 1905 musel prý být (dle pramenů z roku 1934) dům čp.83-84/I opravován, protože byl ve špatném stavu, přičemž zdi se musely stahovat železnými pásy.[157] Tak brzy po celkové opravě domu se nezdá natolik špatný technický stav objektu realistický, ale zmínka je patrně autentická a svědčí o tom, že přestavba koncem 19. století se možná omezila na fasádní, vnější dekor, a nezahrnovala zásadní změny obvodových a nosných zdí.

Dům sloužil dlouho i jako sídlo dalších institucí (městský lesní úřad, okresní výbor, obecní knihovna atd.).[158] Obecní knihovna tu sídlila od roku 1910, tehdy jen v části budovy, konkrétně ve 2. patře objektu, který byl jinak majetkem obecní spořitelny. V roce 1921 vznikla sloučením městské, muzejní a spolkové knihovny jedna instituce, nadále jen ovšem jako „host“ v budově spořitelny.[159] Soužití finančního ústavu a dalších komunálních služeb ale nebylo ideální, zejména z bezpečnostních důvodů. V září 1927 městská rada určila, že o otázce vystěhování knihovny z objektu spořitelny se má rozhodnout na zvláštní schůzi rady 22. září 1927.[160] Radní se usnesli s ohledem na bezpečnost omezit otevírací hodiny knihovny a čítárny v budově spořitelny na odpoledne. Spořitelna, která nechtěla působit jako narušitel kulturního rozmachu obce, doporučila městu provést přístavbu 1. patra na budovu mateřské školy (čp.39/I na náměstí U Saské brány, viz kapitola „okružní třída“) a umístit tam knihovnu, přičemž nabídla poskytnout půjčku.[161] Dopadlo to ale naopak. Nestěhovala se knihovna, nýbrž spořitelna. Dne 3. března 1930 se výbor spořitelny usnesl u příležitosti 80. narozenin prezidenta Masaryka věnovat svůj dům na náměstí pro kulturní a osvětové účely, konkrétně pro čítárnu, knihovnu, muzejní knihovnu, eventuálně i městský archiv, jehož umístění se předpokládalo v přízemí.[162] Dne 10. května 1930 byla schválena zamýšlená transakce ministerstvem vnitra. Komitét pro oslavu 80. narozenin TGM tehdy navrhl pojmenovat objekt Masarykův dům.[163]

Zatím šlo ovšem pouze o deklaratorní příslib. Teprve roku 1933 si totiž spořitelna postavila nový funkcionalistický palác na náměstí 5. května (viz kapitola „okružní třída“) a dům čp.83-84/I na Masarykově náměstí mohla uvolnit pro kulturní instituce. 13. března 1933 spořitelní výbor souhlasil s pojmenováním budovy Masarykův dům s tím, že finanční ústav přesídlí do své nové budovy asi v srpnu 1934, takže dům čp.83-84/I na náměstí by mohl být odevzdán k 28. říjnu 1934. V říjnu 1934 zastupitelstvo jednalo o bezplatném předání objektu. Aktuální záměr využití budovy předpokládal v přízemí městský historický archiv, v 1. patře knihovnu a čítárnu a v 2. patře muzejní knihovnu a čítárnu. Městská rada to už předtím doporučila ke schválení. Na zastupitelstvu se ale objevily námitky proti zamýšlenému pojmenování budovy. F. Lorenz to nedoporučuje, protože prý zná dům z roku 1905, kdy se opravoval a byl prý tehdy v tak špatném stavu, že zdi se musely spínat železnými pasy. Jméno prezidenta by nebylo důstojně připomenuto. Václav Štěrba navrhl pojmenování odložit a nechat znovu projednat osvětovou komisí. I vlivný sociálnědemokratický předák Josef Selement podpořil Štěrbův návrh. Nakonec zastupitelstvo schválilo převzetí domu, ale pojmenování odložilo.[164]

To, co se ale odkládat nedalo, byla oprava kdysi výstavného objektu, který v té době už poněkud zchátral. V srpnu 1931 radní na návrh F. Zrzaveckého požádali obecní spořitelnu o opravu jejího domu tak, aby nehyzdil náměstí.[165] Nyní, když spořitelna objekt opustila, bylo na obci, aby provedla aspoň drobné stavební úpravy, před slavnostním předáním do užívání dne 7. března 1935.[166] Sídlila tu čítárna, obecní knihovna, muzejní knihovna a městský archiv.[167] Dne 10. prosince 1943 v tomto objektu také otevřeny ve dvou místnostech první dětské jesle v Rokycanech. Původně se předpokládalo, že jesle budou umístěny do plánované stavby dětského domova. Ten ale nebyl realizován, proto byly situovány dětské jesle nakonec sem.[168]

Po roce 1945 město usilovalo o zřízení Domu osvěty v Rokycanech. Mělo jít o kulturní stánek, který by reprezentoval oficiální, centrálně pojatou kulturní politiku poválečného Československa. V červenci 1947 zvolen do přípravného výboru muzejní společnosti pro stavbu Domu osvěty Jindřich Kalivoda.[169] Další rekonstrukce objektu proběhla roku 1947 pod vedením stavitele V. Včaly.[170] V průjezdu byla roku 1947 odhalena pamětní deska Mistra Jana Rokycany od místního sochaře V. Koukolíčka. Sestává z reliéfu husitského kazatele a nápisu: „Tuto budovu věnovala Městská spořitelna roku 1930 na kulturní účely veřejnosti. O 550. výročí narození M. J. Rokycany roku 1947 byla opravena a pojmenována Rokycanův dům osvěty. Štukový nápis „ROKYCANŮV DŮM OSVĚTY“ z té doby se dodnes zachoval na atice. V dubnu 1967 se na plenárním zasedání MěstNV uvádí, že se v současnosti opravuje Okresní osvětový dům.[171] Mělo jít o generální opravu. Byla povolena v 1. pololetí 1967.[172] Dle informace z dubna 1972 se v objektu Okresního osvětového domu nacházel přednáškový sálek (60 míst) a sálek v Klubu důchodců (60–80 míst).[173]

V době komunistického režimu býval pravidelně dům ověšován propagandistickými transparenty. Počátkem 80. let například fasádu v úrovni mezi přízemím a prvním patrem „zdobil“ nápis: „Se Sovětským svazem za další vítězství leninských idejí!“ V 80. letech 20. století dům viditelně chátral. Tehdy se ještě uvažovalo o vybudování nové knihovny v prostoru Malého náměstí a Sladovnické ulice. Když tyto plány po roce 1989 naštěstí padly, bylo rozhodnuto zachovat knihovnu v čp.83-84/I a dům důkladně opravit.

23. října 1992 mělo proběhnout předání budovy stavební firmě, ale okresnímu úřadu coby investorovi chybělo 2 500 000 Kčs na zahájení prací. Odhad celkových nákladů na opravu tehdy činil 5 000 000 Kčs. Městský architekt Čihák v této situaci, kdy nebylo jisté, zda stát, respektive okresní úřad seženou peníze, navrhl na zastupitelstvu 21. října 1992 oprášit předlistopadové plány a uvažovat o výstavbě nové knihovny, snad menší, levnější a účelnější. Zastupitelé odložili své rozhodnutí.[174] Okresní úřad ale nakonec peníze našel a v letech 1993–1994 proběhla velká oprava domu. Nákladem 8 500 000 Kč ji provedl Okresní stavební podnik Plzeň-sever. Kompletní rekonstrukcí prošla fasáda i interiéry. Zrestaurována byla i velká nástěnná freska na schodišti. V druhém patře vznikl salonek. Původní plánovaný termín dokončení byl do konce roku 1993.[175] Už před vánoci roku 1993 zmizelo z objektu lešení a začaly dokončovací práce v interiérech.[176] Do užívání byl objekt nakonec předán 15. dubna 1994.[177] Z celkové sumy 8 500 000 Kč zaplatil stát 2 500 000 Kč.[178] Projekt opravy vypracovala A. Švimberská z Plzeňského projektového ateliéru.[179]

8. května roku 2002 byl na dvoře domu čp.83-84/I slavnostně otevřen Klub komorní kultury. Vznikl adaptací dosavadního dvora na malé jeviště pro koncerty a menší kulturní akce. Možností úprav dvora za knihovnou se zabývali zastupitelé už roku 1999. Dne 29. června 1999 odsouhlasili demolici domku na dvoře a uzavření dohody s rokycanským Klubem Svobodných demokratů o spolupráci při chystané úpravě nádvoří.[180] Dne 26. listopadu 2001 se konala přejímka Klubu komorní kultury a 8. ledna 2002 byl kolaudován.[181] Dne 24. září 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo úpravu rozpočtu na rok 2007, kdy přesunulo částky ušetřené na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice na Rašínově (1 500 000 Kč), na rekonstrukci Boreckého rybníku (2 380 000 Kč) a na dokončení infrastruktury v nových kasárnách (145 410 Kč) na jiné investice. Mimo jiné i na bezbariérové úpravy městské knihovny, kam převedli 20 000 Kč.[182]

V roce 2015 byla provedena stavba výtahu pro bezbariérový přístup do knihovny.[183] V dubnu 2018 rada města přidělila zakázku na opravu střechy knihovny firmě Ryta, s. r. o. z Rokycan za 4 315 729, 01 Kč bez DPH.[184] Už v květnu 2018 oprava střechy knihovny začala. V jejím rámci proběhla i výměna podhledu ve třetím patře a restaurování fresky na schodišti. Oprava střechy byla nutná, protože se v konstrukci krovu objevila přítomnost dřevokazných hub. Do střechy navíc zatékalo kvůli narušení části břidlicové krytiny. Práce započaly v květnu a byly dokončeny 24. srpna 2018. Až v průběhu rekonstrukce se zjistilo, že poškození krovu houbou je směrem do náměstí rozsáhlejší, než se čekalo. Musela se proto nahradit větší část stropního trámu. Poškozenou část krovu nahradila ocelová konstrukce. Komplikovaná byla rekonstrukce schodišťové fresky. V její spodní části byl totiž zazděn pod omítkou trám, poškozený houbou. Bylo ho nutné vyjmout a nepoškodit malbu, což se nakonec podařilo. Náklady na tyto opravy dosáhly 4 316 000 Kč, z toho rekonstrukce fresky vyšla na 641 000 Kč. Kromě oprav stropů v dětském oddělení došlo i na rekonstrukci osvětlení. Stavební firma nově vymalovala i místnosti v dětském oddělení. Otevření dětského oddělení po rekonstrukci se konalo 2. října 2018.[185]

Na schůzi v květnu 2021 rada města zadala zakázku na opravu severní (nádvorní) fasády domu čp.83-84/I společnosti Sheets Servis z Plzně za 1 988 362,87 Kč včetně DPH.[186] Předtím v červenci 2020 rada odsouhlasila přidělení zakázky na výměnu okenních výplní na jižní fasádě (do náměstí) firmě Okna Langer s. r. o. ze Starých Oldřichovic za 472 142 Kč včetně DPH.[187] Výměna oken na jižní fasádě pak skutečně proběhla na sklonku roku 2020. Šlo o 14 nových dřevěných oken, identických s původními okenními křídly. Výměna zabrala jen několik dní, během nich ale musely být ochráněny knižní fondy před vlhkostí z vnějšího prostředí.[188] Rekonstrukce severní fasády budovy byla realizována během roku 2021. Byla osazena nová vnější okenní křídla, položena nová dlažba na pavlačích. Opravou prošla i vrata do nádvoří knihovny a kamenné krakorce, na nichž jsou usazeny pavlače. Celá fasáda získala nový nátěr.[189] Na rok 2021 připadly oslavy 100. výročí založení městské knihovny jako instituce. V rámci oslav město vybídlo veřejnost, aby přišla s náměty na oficiální pojmenování knihovny podle významné osobnosti či rodáka.[190]

2.4.6. Dům čp.85/I

Dům čp.85/I je patrový, s pětiosým průčelím. Navzdory nevýrazné podobě patrně fixuje dispozici staršího měšťanského domu. V roce 1784 vyhořel. Tehdy byl poškozen obytný dům, stáje, kůlna a stodola.[191] Pak prošel opravou. V 80. letech 18. století a ještě počátkem 19. století dům patřil vlivné rodině Tallmových. Seznam majitelů domů z roku 1788 zde coby vlastníka uvádí Ferdinanda Tallma. Šlo o městského inspektora. Ferdinand Tallm zemřel v čp.85/I v srpnu 1790[192] a v prosinci 1810 zde zemřela i jeho manželka Anna.[193] Z roku 1858 se dochoval projekt drobné přestavby domu.[194] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1884, nazvaný „Tyl Jan, oprava stájí čp. 85/I“.[195]

V detailu podlehl dům během 20. století modernizacím. V roce 1925 byla schválena adaptace průjezdu v čp.85/I na skladiště papíru. Anna Nesnídalová a Vladimír Bartoš obdrželi stavební povolení 4. května 1925.[196] Z roku 1927 se dochoval plán na zřízení prodejny v přízemí.[197] V červnu 1927 radní povolili zřízení výkladu v čp.85/I pro firmu Baťa.[198] Dne 29. listopadu 1927 rada vydala na nově zřízený krám a záchod v čp.85/I firmě Baťa užívací povolení.[199] V roce 1929 došlo k přestavbě nádvorního objektu, otočeného do Urbanova náměstí, respektive Smetanovy ulice na dílny.[200] V červnu 1929 rada povolila A. Nesnídalové adaptaci místnosti v zadním traktu čp.85/I na kancelář.[201] V listopadu 1930 pak rada vydala A. Nesnídalové i povolení na výstavbu dalších výkladních skříní v čp.85/I.[202] Série stavebních proměn tím nekončila. V lednu 1931 obecní správní komise vydává užívací povolení pro A. Nesnídalovou na skladiště adaptované na knihtiskárnu v čp.85/I.[203] V roce 1935 došlo k větší adaptaci exteriérů i interiérů při rozšiřování prodejny obuvi Baťa. Tehdy byl propojen přední i zadní trakt domu.[204]

Roku 1940 bylo schváleno v rámci prodejny Baťa zřídit správkárnu punčoch.[205] Roku 1941 byla přistavěna řeznická a uzenářská dílna (v zadním traktu).[206] Baťovská tradice se v domě nepřímo uchovala i po znárodnění. V listopadu 1962 se tu otevřela po generální opravě velká prodejna obuvi.[207] Přízemí tehdy zcela zakryly masivními výkladní skříně, zatímco v patře se udržela původní neorenesanční fasáda s pásovou rustikou a šambránami oken. Okna zůstala rovněž původní, osmitabulková.[208]

→ODKAZ: Celkový pohled na severní stranu náměstí. Zprava starší měšťanské domy čp.87/I, čp.86/I a čp.85/I. Pohlednice z 1. republiky.

Daleko zásadnější adaptací prošel objekt v letech 1976–1978. Tehdy tu národní podnik Obuv zřídil Dům obuvi.[209] Už v listopadu 1969 se mluví o výhledovém rozšíření stávající prodejny v přízemí i do 1. patra a o vyklizení tří bytů. Akce měla proběhnout v letech 1976–1980 v režii podniku Obuv Plzeň.[210] V červenci 1971 je chystaná rekonstrukce domu deklarována jako cíl města v oblasti rozvoje obchodní sítě.[211] Měly se kvůli tomu zrušit tři stávající bytové jednotky.[212] Rovněž plán z roku 1973 hovoří o podstatném rozšíření prodejní plochy, včetně 1. patra, kde se ovšem muselo čekat na vystěhování 3 nájemníků do náhradních bytů. V roce 1973 se náklady na velkoprodejnu obuvi odhadovaly na 1 500 000 Kčs.[213] Dle údajů z června 1973 již existoval příslib od Okresního stavebního podniku na zahájení stavby od 1. ledna 1974, s termínem dokončení v 2. pololetí 1975. Do 31. března 1973 měl být hotova projekt, k 30. červnu 1973 se plánovalo uzavřít hospodářskou smlouvu mezi Okresním stavebním podnikem a podnikem Obuv Plzeň. Zahájení rekonstrukce ovšem bylo nadále podmíněno přestěhováním nájemníků (MěstNV zatím neměl náhradní byty).[214] V říjnu 1973 se oznamuje, že přestavba objektu se musí odložit na rok 1975.[215] V dubnu 1974 se ovšem uvádí, že k započetí prací dojde ještě roku 1974.[216] Během 1. pololetí 1974 se totiž podařilo přidělit 3 náhradní byty pro nájemníky (přestěhováni do nově dokončeného panelového domu čp.149/II na sídlišti Jižní předměstí).[217]

Pak skutečně proběhla kompletní rekonstrukce domu. Při necitlivém stavebním zásahu byl původní objekt prakticky zcela vybourán a do obvodové zdi vestavěna velkoprodejna. Původní dvůr zastřešen a Dům obuvi tak prorostl celým blokem až na Urbanovo náměstí. Projekt vypracoval pan Váchal z Okresního stavebního podniku Rokycany.[218] Typologicky jde o příklad komerční architektury normalizačního období. Stabilizace ekonomiky v 70. letech 20. století a snaha komunistického vedení kompenzovat absenci občanských svobod jistým konzumním komfortem vedly k vlně výstavby obchodních domů a velkoprodejen. Dům obuvi s 600 metry čtverečními prodejní plochy byl do užívání předán v listopadu roku 1976.[219] Karel Hofman chybně uvádí listopad 1978.[220] Byla to údajně nejmodernější prodejna svého druhu v Západočeském kraji.[221] Objevila se tu například poprvé ve městě ostraha proti krádežím pomocí průmyslové televize. Prodejna nabízela výběr ze 4000 párů obuvi.[222] Připomeňme, že v roce 1976 byl v Rokycanech otevřen Dům lahůdek (na protější straně náměstí v domě čp.129/I) a roku 1977 Dům oděvů (čp.72/I v Palackého ulici). Dům obuvi tak byl součástí širšího plánu na kvalitativní změny v rokycanské prodejní síti. Architektonicky se ovšem nová prodejna stala jen nevzhledným hybridem, kdy se do historického domu, na historickém náměstí naroubovaly unifikované „sídlištní“ prvky (velkoplošná okna, kachlíkové obklady, hrubý nástřik fasády apod.).

Mimořádně rušivě působí zadní trakt domu zasahující do Smetanovy ulice, respektive Urbanova náměstí, jehož brizolitová hmota působí naprosto rušivě v konfrontaci s historickými stavbami kostela, muzea a děkanství. Dne 22. dubna 1800 magistrát zamítl zřízení komínu ve „voskařském werkstattu [tedy dílně – pozn. aut.] Václava Pangerle,“ který obýval dům čp.118/I na Malém náměstí. Město Pangerlemu doporučilo „werkstatt svůj do altánku Tallmovského na bezpečné místo přenésti.“[223] Pokud onen altán zmiňovaný roku 1800 stál u toho domu, muselo to být někde v zadní části jeho nevelkého pozemku, blíž Smetanově ulici. Není ale vyloučeno, že šlo o zcela jinou lokalitu. Tallmovi mohli vlastnit zahradu na předměstí apod.

2.4.7. Dům čp.86/I

Dům čp.86/I je stavebně cenný. Vnějškově jednoduchý patrový dům s tříosým průčelím a sedlovou střechou si uchoval historické klenby. Jako jediný na této straně náměstí, ale vlastně na celém Masarykově náměstí mu zůstala původní kompozice parcely s obytným domem, za kterým se rozkládá dvůr obklopený hospodářskými stavbami a se stodolou, která uzavírá parcelu na zadní straně. Zejména stodola je v tomto případě značně hodnotná, a to jednak jako malebná součást Urbanova náměstí, kam je orientována, ale i jako zachovalá památka na agrární epochu urbanistického vývoje Rokycan.

V roce 1784 dům čp.86/I i stodola vyhořely.[224]  Dne 12. října 1784 požádal Jan Drnec, poručník sirotka Ferdinanda Straky, „kterak on v stavu není z nedostatku nákladu shořený dům sirotčí vystaviti. Žádá, by se dům ten licitando [tedy v dražbě – pozn. aut.] odprodal. Však bez pole na Laškovně 10 strychů, z kterých se k kostelu 3 zlaté ročně platí, to že by chalupě, kterou k ruce sirotků by vystavil, přinésti mohlo.“ Radní uznali, že „ponivadž z nedostatku peněz dům stavěti nemůže, který velice ruinýrován jest, a na správu [tedy opravu – pozn. aut.] téhož by ani 600 zlatých nestačilo, tudy se bude ten dům licitovati. A z stržených peněz domek, však od zdi [tedy zděný – pozn. aut.] vystavit, ku kterému se to pole na Laškovně přenésti může.“[225] Ze zprávy se dozvídáme, že škody na domě byly patrně devastující. Plán tedy byl prodat jej v dražbě, ponechat pouze pole na Laškovně, kde by pro sirotka vyrostl menší domek. Není jasné, kde se nacházela ona lokalita Laškovna. V Rokycanech přípona „–ovna“ označovala příjmení majitele pozemku nebo domu. V matrice z let 1732–1771 ovšem žádné příjmení Lašek a odvozené varianty zaznamenáno není, pouze rodina Liškových.[226] Věci okolo domu čp.86/I každopádně měly rychlý vývoj. Dne 26. října 1784 se před obecní radu opět dostavili poručníci sirotka Ferdinanda Straky a prohlásili, že „sice prohlásili, by se dům pohořelý odprodal,“ ale že nyní se objevil konkrétní kupec, Šebestián Staudacher, který za dům nabízí 400 zlatých, s tou podmínkou, „by hned ob periculum in mora [tedy kvůli nebezpečí z prodlení – pozn. aut.] zdi přikrýt a zdi stavěti mohl, an sice že by od koupi odstoupil.“ Poručníci pak konstatovali, že „by žádný tak mnoho za to zbořeniště nedal, jsou toho mínění, by se jemu kupci za ty 400 zlatých nechal, s tou vejminkou, by se sirotkovi bonificati a almužna zanechala.“ Radní uznali, že poručníci sami stavět nemohou a „přes zimu by snad zdi spadly.“ A odsouhlasili prodej domu.[227] Ze zprávy vyplývá, že dům byl požárem silně poškozen. V případě, že dům vlastnil nezletilý sirotek, za něj rozhodoval poručník, který tudíž musel s obcí projednávat všechna větší rozhodnutí. Nyní tedy místo prodeje v dražbě byl upřednostněn přímý prodej zájemci. K transakci došlo asi velice rychle, protože 5. listopadu 1784 požádal Šebestián Staudacher obecní radu o ingros (úřední zápis) „na koupený pohořelý dům sirotka Ferdinanda Straky sub N. 86 za 400 zlatých.“ Radní s tím souhlasili.[228] Také seznam majitelů domů z roku 1788 uvádí coby vlastníka čp.86/I Šebestiána Staudachera. Není asi bez souvislosti, že ve vedlejším čp.87/I se v roce 1783 jako obyvatel uvádí „Udalricus [Oldřich] Staudacher Tyrolensis“ (patrně šlo o rodinu původem z Tyrolska).[229] Pokud se Staudacher tak rychle po požáru ujal domu, prošel nejspíš brzy opravou, patrně v jednodušším klasicistním stylu.

Dne 21. července 1789, když městská rada zamítla Janu Schulzovi, majiteli domku čp.112/I v Knihově ulici, žádost o výstavbu stodoly u svého domu, používá magistrát mj. argument, že „Šebestiánu Staudacherovi podobně zamezeno bylo stodolu v své zahradě stavěti.“[230] Ještě na indikační skice mapy stabilního katastru z doby po roce 1838 lze vidět, že západně od domu čp.112/I se rozkládala zahrada v majetku rodiny Staudacherových. Dům čp.86/I disponoval jen malým dvorem, který po pár desítkách metrů končil dnešní Smetanovou ulicí, takže bylo logické, že majitelé zdejších usedlostí, pokud chtěli rozvíjet vlastní agrární podnikání, museli mít zahrady popřípadě stodoly jinde. S tím patrně souvisí zpráva z 21. dubna 1812, kdy magistrát konstatoval, že „da der Prokop Pollatschek, Franz Břehowsky Fleischhauer, Sebestian Staudacher und Kristian Auinger ihre Eingänge in den Stadtgraben ungewacht demselben gemachter mehrmaligen Magistratualaufträge bisher nicht vermauert haben, daher wird die Anwaldschaft angewiesen diese Eingänge auf Unkosten den betrefenden Individuen den Gemeindemauermeister ungesaut [?] vermauern zu lassen,“ tedy „jelikož Prokop Poláček, František Břehovský řezník, Šebestián Staudacher a Kristián Auinger přes opakované výzvy magistrátu nezazdili jimi zřízené vchody do městských příkopů, je tímto hospodářskému úřadu nařízeno tyto vchody nechat zazdít městským zednickým mistrem, na náklady dotčených individuí.“[231] Zmíněné vchody byly výše uvedenými měšťany bez povolení proraženy do středověké hradební zdi, protože chtěli mít propojení mezi svými pozemky rozkládajícími se z vnitřní i vnější strany hradeb.

Dne 6. listopadu 1812 se magistrát zabýval žádostí Kateřiny Staudacherové, aby její dům čp.86/I „von Hauptmannsquartier befreyt werde,“ neboli „od hejtmanova kvartýru osvobozen byl.“[232] Šlo o povinné ubytovávání vojáků v měšťanských domech.

Okolo roku 1858 vypracoval Mates Mašek plány na nový krov domu čp.86/I.[233] V říjnu 1928 městská rada povolila J. Bláhovi zřízení druhého krámu v čp.86/I.[234] V dubnu 1929 rada vydala povolení na prádelnu a záchod v přízemí a na dvě obytné místnosti v 1. patře čp.86/I pro J. Bláhu.[235] Obývací a užívací povolení pro Jana a Julii Bláhovy na přestavbu a nástavbu nádvorního stavení v čp.86/I bylo vydáno v listopadu 1929.[236] V červenci 1930 město Janovi a Julii Bláhovým povolilo stavební úpravy čp.86/I.[237] Julie Bláhová získala 19. ledna 1937 povolení na stavební úpravy v krámu, dle plánů Štěpána Wolfa. Dne 10. března 1942 získala v  čp.86/I umístěná správkárna obuvi firmy Baťa živnostensko-právní schválení.[238]

V roce 1986 na fasádě čp.86/I visel transparent s textem: „VARŠAVSKÁ SMLOUVA – ZÁŠTITA MÍRU“.[239] Po obnově soukromého podnikání se dům čp.86/I stal jedním z prvních v centru Rokycan, který byl rekonstruovaný soukromou iniciativou. Už v říjnu 1990 zde fungují dvě soukromé prodejny pana Diviše a fasáda domu je opravena.[240] V dubnu 2022 rada města souhlasila s poskytnutím dotace na čp.86/I pro rok 2022 z programu Podpora oprav a údržby vnějšího vzhledu budov, které se nacházejí v městské památkové zóně a nejsou zapsané na seznamu kulturních památek. Mělo jít o 50 000 Kč na opravu střechy, 50 000 Kč na opravu fasády a 50 000 Kč na opravu oken.[241]

2.4.8. Dům čp.87/I

Dům čp.87/I uzavírá severní stranu Masarykova náměstí. Dne 8. listopadu 1771 požádal Václav Ferdinandi o ingrosování (úřední zápis) „trhu [tedy smlouvy – pozn. aut.] na koupený dům Vít Korrenovský.“ Radní to odsouhlasili.[242] V seznamu majitelů domů z roku 1788 se tu stále coby vlastník uvádí Václav Ferdinandi.

→ODKAZ: Dům čp.87/I patři mezi nejstarobylejší stavby na severní straně náměstí. Fasáda je klasicistní z přelomu 18. a 19. stol., ale zdivo je asi gotické a renesanční. Vpravo vzadu na něj navazuje dům čp.138/I. V pozadí věž kostela. Foto: D. Borek, září 2003.

V roce 1784 dům, stáje a stodola vyhořely.[243] Dům neměl na rozdíl od usedlostí při jižní straně rynku příliš velký hospodářský dvůr. Mělký blok mezi náměstím a dnešní Smetanovou ulicí to neumožňoval. Dne 30. dubna 1783 město rozhodlo přidělit skupině měšťanů do dlouhodobého užívání několik dílů obecních pozemků „při zdech šancovních [tedy městských hradbách – pozn. aut.] za rathouzem.“ Mezi nimi se uvádí i Václav Ferdinandi (majitel čp.87/I). Směli si zde zřídit zahrady, přičemž ale na vlastní náklady měli dál zajišťovat údržbu příslušného úseku městských hradeb.[244] Toto rozhodnutí otevřelo i jižní stranu Knihovy ulice pro nové využití.

Dne 12. října 1784 předstoupil před obecní radní Šebestián Staudacher a uvedl, že „kterak on p. Ferdinandi dožádal, by k jeho přebývání pokojík vystavěl a že k tomu sám peníze anticipovati chce, a poněvadž on to učiniti nechce, žádá, by jemu pučené peníze, a sice na dům 200 zlatých, 100 zlatých na zahradu a to, co by ještě na pučených na quartier 100 zlatých vybejvalo, na které každo ročně 20 zlatých na činži se sráží, zaplatil.“ Konšelé rozhodli, že stížnost se má prošetřit komisí 20. října.[245] Václav Ferdinandi byl dle seznamu vlastníků domů z roku 1788 majitelem čp.87/I. Šebestián Staudacher se sice roku 1788 uvádí jako vlastník sousedního čp.86/I, ale teprve koncem října 1784 bylo oznámeno, že má zájem o jeho koupi (viz výše, v popisu čp.86/I). Je možné, že tyto věci spolu souvisejí.

Dne 4. dubna 1800 požádal Václav Ferdinandi magistrát, „by jemu oné při zdi jeho zahrádky se nacházející neužitečné místo k vysazení stromkův a zahražení zdarma do vlastnictví popřáno bylo.“ Magistrát mu povolit vysázet stromy, ale zamítl pozemek ohradit, protože by to bylo na škodu sousedům.[246] Zpráva se nejspíš netýká domu čp.87/I, kde nebylo příliš prostoru pro zahrádky a „neužitečné místo“ (pokud nešlo o nějakou proluku na místě vedlejších bývalých chlebných krámů, viz níže, v popisu domu čp.138/I). Pravděpodobně šlo o dům čp.118/II ve čtvrti Pod Kostelem. Zde se Václav Ferdinandi uvádí v květnu 1812, kdy se vdávala jeho dcera.[247] V čp.118/II také v roce 1813 zemřela jeho další dcera.[248] Václav Ferdinandi obýval čp.87/I určitě ještě v srpnu 1793, kdy se mu zde narodilo dítě,[249] v roce 1802 se již ale coby vlastník čp.87/I uvádí Antonín Mudra. V říjnu 1802 se mu zde narodil syn.[250] V roce 1808 byl majitelem čp.87/I nadále Antonín Mudra.[251] Stejně tak dle údajů z října 1812.[252]

Roku 1802 Mudra požádal magistrát o 13 000 cihel k opravě čp.87/I a urgoval magistrát, aby odstranil chlebných krámce od svého domu (viz níže, v popisu domu čp.138/I).[253] Velké množství požadovaných cihel napovídá, že šlo o významnou stavební úpravu. Dne 22. listopadu 1803 se na plénu magistrátu řešila žádost Antonína Mudry, aby se radní a spoluinspektor Šebestián Tomandl vyjádřil, proč mu ještě „požádané cihly až dosavade nevydal a zdali on takové příštího roku 1804 fund z první pece obdrží, neb ne.“ Město věc předalo Tomandlovi k vyjádření do 8 dnů.[254] Pokud platí, že dodávka cihel se opozdila, je možné posunout případnou klasicistní přestavbu, která zformovala současnou podobu domu čp.87/I, až někam do roku 1804.

Dne 15. října 1816 se radní seznámili s odhadem nákladů na zřízení „3 Doppelfenster in das Hauptmannsquartier in dem Anton Mudrischen Hause N. C. 87 in der Stadt,“ tedy „tří dvojitých oken v hejtmanově kvartýru [tedy vojenském bytu – pozn. aut.] v domě Antonína Mudry N. C. 87.“ Hejtman von Lusek obýval v domě dva pokoje.[255]

Východní stěna domu hledí do prostoru, který v této studii nazývám „kostelním pláckem“, tedy nepravidelného výběžku Masarykova náměstí, tvořícího podnož dominantě děkanského kostela. Patrový dům čp.87/I má pětiosé jižní a čtyřosé východní průčelí. Není sice formálně státem chráněn jako památka, ale zejména nedávný stavební průzkum ukázal, že jde o jeden z nejstarších měšťanských domů. Podle Sedláčka tu původně stávala fara se zahradou, která měla zasahovat i do prostoru dnešního domu čp.86/I. Roku 1421 byla tato fara údajně vypálena a teprve potom měla být přemístěna na místo dnešního děkanství čp.52/I na Urbanově náměstí a na její parcele vyrostly měšťanské domy.[256] Tyto teze ale nejsou nijak doloženy a patří spíše mezi badatelské fantazie. Když ovšem v roce 1992 dům pocházel rekonstrukcí, narazilo se na zbytky archaických zdí. Historie domu tak povystoupila ze sféry legend a smyšlenek a přinejmenším lze konstatovat, že objekt v sobě obsahuje gotické a renesanční zdivo. Stavební průzkum potvrdil, že čp.87/I jeví vznik ze dvou středověkých domů. Renesančního původu je dochovaná vnitřní dispozice průjezdu a sdružené okenní otvory v patře. Nároží domu je armováno podélnými kamennými (možná gotickými) kvádry. Kvůli množství cihlových vysprávek památkáři soudí, že armování sem mohlo být druhotně umístěno při renesanční přestavbě objektu. Teprve v renesančním období měly být dva původní gotické domy sceleny, přičemž čelní fasáda zásadně přebudována a uprostřed v přízemí prolomen průjezd. Gotická dispozice se víc zachovala v boční, východní třetině domu.[257] Boční (východní) fasáda domu, která se směrem nahoru zužuje, je nejspíš renesančního původu. Zakrývá ji ale tlustá vrstva klasicistních omítek z doby okolo roku 1800. Po jejím odstranění byla odkryta původní renesanční omítka, jednovrstvá, světlá, se zvlněným povrchem. Podobná raně novověká omítka je patrně dochována pod větší částí boční fasády. Naopak jižní průčelí bylo převrstveno důkladněji a pod brizolitovým pláštěm byla odkryta pouze torza klasicistní fasádní omítky.[258] O tom, že dům čp.87/I je výjimečný, svědčí i vzpomínka M. Sedláka z roku 1900, přetištěná o sto let později Karlem Hofmanem: „Snad jeden z největších a nejstarších kupeckých domů města. Do kupeckého krámu vedly dva široké klenuté vchody, v každém z obou průčelí jeden (…) Vysoká střecha, na půdě asi skladiště pro zboží, pro které nebylo na dvoře dost místa.“[259]

Podle návrhu regulačního plánu města z roku 1892, který vypracoval B. Pek, měl být dům čp.87/I, spolu se sousedním čp.138/I výhledově zbořen tak, aby uvolnil výhled na děkanský kostel z náměstí. Plán nebyl realizován.[260] V roce 1893 byl vypracován plán přestavby zadního traktu domu, kde byly původní chlévy s plackovými klenbami adaptovány na obytné místnosti.[261] V městském archivu se k tomu nachází složka z roku 1893, nazvaná „Partiš Antonín, přestavba domu čp.87/I“, a další z roku 1902, pod označením „Partiš Josef, přístavba přístřešku na čp.87/I“.[262] Další přestavba se prováděla dle plánů Štěpána Wolfa z roku 1909. Byl při ní rozšířen výkladec v přízemí pravé části domu. Dvě pole plackové klenby nahradil traverzový strop.[263] V roce 1928 došlo k odstranění klenby v přízemí a vznikl zde trámový strop.[264] V prosinci 1928 vzala městská rada na vědomí výsledek stavební komise v čp.87/I majitelů J. a T. Partišových v otázce výměny klenutí za trámový strop v krámě.[265] Poslední větší rekonstrukce z roku 1992 dokázala citlivě restituovat parter, naznačila původní portál průjezdu a nahradila socialistický brizolit klasickou fasádou členěnou lizénami a ostěním oken s uchy. Při rekonstrukci byla ovšem odstraněna zajímavá výkladní skříň z 19. století s dřevěnými vyřezávanými karyatidami. Na střeše domu jsou vysoké staré komíny.

2.4.9. Dům čp.138/I

Osudy sousedního domu čp.138/I (foto z r. 2003) se po jistou dobu protínaly s domem čp.87/I. Po dlouhý čas ale objekt čp.138/I nebyl klasickým měšťanským domem. Od středověku tu stávaly chlebné krámce, tedy městská cechovní tržnice na prodej pečiva. Poprvé se rokycanské chlebné krámy připomínají roku 1530.[266] Dne 12. září roku 1784 se jejich osud naplnily při velkém požáru Rokycan. Toho dne doplatily krámce na blízké sousedství děkanského kostela. Právě trosky hořící kostelní věže zničily chlebné krámce a ty už po požáru nebyly obnoveny.[267] Podle F. Purgharta ale chlebné krámy zničila padající věž kostela zapálená bleskem, tedy nikoliv požár roku 1784.[268] To ovšem patrně je omyl. Dne 26. listopadu 1784 totiž magistrát řeší žádost pekařských cechmistrů, aby „chlebné krámy zase vystavěné byly“ a zároveň, aby město zakázalo jiným péct chleba. Obecní rada reaguje, že „krámy svým časem se vystavěti míní“.[269] Tím je prokázána souvislost zániku chlebných krámů s požárem. Jenže oprava by si patrně vyžádala příliš vysoké náklady a archaický centrální prodej pečiva po středověkém, cechovním způsobu v té době už vycházel z módy. Pozemek před vchodem do kostela navíc nebyl ideálním místem pro tržnici. Obnoveny už tudíž nebyly. O parcelu projevili zájem soukromí zájemci a otevřela se možnost výstavby domu čp.138/I. Tomu, že čp.138/I je dodatečně vestavěný do starší městské zástavby, nasvědčuje i fakt, že ještě v seznamu majitelů domů z roku 1788 se číslo popisné čp.138/I uvádí jako součást Plzeňské brány.

→ODKAZ: Dům čp.138/I vznikl dodatečně na přelomu 18. a 19. stol. Fasáda je klasicistní, včetně kamenného portálku. Na jeho místě patrně původně stály chlebné krámy. Foto: D. Borek, září 2003.

Počátkem 19. století se propojily osudy zaniklých chlebných krámců se sousedním domem čp.87/I. Jeho tehdejší majitel, Antonín Mudra, požádal roku 1802 magistrát o 13 000 cihel potřebných k opravě čp.87/I a zopakoval, že urguje magistrát, aby podnikl kroky k odstranění chlebných krámců od svého domu.[270] Z této zprávy se dozvídáme dvě důležité informace: 1) Dům čp.87/I byl po roce 1802 zásadně přestavěn, požadované množství 13 000 cihel tomu nasvědčuje. 2) Chlebné krámce ještě roku 1802 stály a byly ruinou.

Nedlouho po roce 1802 byly krámce opravdu odstraněny a na jejich místě vyrostl, současně s velkou opravou domu čp.87/I, nový klasicistní dům čp.138/I. Ten zaujal z velké části parcelu původních chlebných krámů. Číslo popisné získal druhotně, protože jak již bylo řečeno, ještě v 70. letech 18. století označovalo čp.138/I část Plzeňské brány (viz kapitola „městské opevnění“). Je možné, že v této stavební fázi tvořily domy čp.87/I a novostavba čp.138/I jeden architektonický celek (byť později, nebo již od počátku, se dvěma popisnými čísly), jak tomu dosud nasvědčuje identická výška jejich korunních říms, hřebenu střechy a podobný rytmus okenních otvorů. Až později se oba domy majetkově rozdělily a od té doby se vyvíjejí separátně.

Otazníky vzbuzuje historie domu čp.138/I před rokem 1802. Je jasné, že ve své současné architektonické podobě tu před tímto datem nestál, je ale možné, že už před rokem 1784 chlebné krámce nefungovaly, nebo fungovaly jen zčásti a provizorně sloužily jako obytný objekt. Nasvědčuje tomu fakt, že pozemkové knihy už zde před rokem 1802 uvádějí soukromé vlastníky, nikoliv pekařský cech. Roku 1791 dům čp.138/I koupili za 410 zlatých manželé Jindřich a Eleonora Weissovi. Dům měl tehdy rozměry 25 x 12,5 lokte.[271] Je samozřejmě otázkou, zda se tento údaj z roku 1791 ještě nevztahuje k původnímu čp.138/I v Plzeňské bráně. Roku 1797 ale vzrostla hodnota domu čp.138/I na 1144,5 zlatých, došlo tedy asi k jeho podstatné opravě.[272] A právě sem můžeme datovat vznik dnešního čp.138/I. Napovídal by tomu i nedávný objev. Při opravě domu čp.138/I v roce 1991 byla totiž v klenáku pískovcového vstupního portálku odhalena nejasná čísla, pravděpodobně letopočet 1797. Je tedy možné, že už tehdy dům čp.138/I aspoň zčásti stál. Patrový dům čp.138/I má  tříosé východní a dvouosé severní průčelí a sedlovou střechou. Parter zakrývá pozdější dřevěná výkladní skříň. Po straně se nachází klasicistní portálek s pískovcovým ostěním a letopočtem v klenáku. Při rekonstrukci domu v říjnu roku 1992 se pod svrchní omítkou objevil starý nápis, patrně označení ulice, bohužel nejspíš nezdokumentovaný.[273]

Další nejasnosti se vznášejí nad samotnou existencí chlebných krámců. Podle I. Ebelové a M. Ebela nebyly situovány vůbec na místě dnešního domu čp.138/I, nýbrž do sousedství masných krámů na Urbanově náměstí.[274] Ebelovi to dokládají tím, že mají takto být ještě zakresleny na katastrální mapě. To ovšem je mylné. U masných krámů stál objekt porážky dobytka, který je na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 i takto označen.[275] Lokalizace chlebných krámů do prostoru nynějšího domu čp.138/I tak zůstává platnou a je relativně spolehlivě potvrzena i dobovými prameny, zejména výše uvedenou zprávou z roku 1802 i dalšími historickými prameny a literaturou (byť je otázkou, do jaké míry místní autoři „opisovali“ z téhož, případně nepřesného pramene). Daleko větší komplikaci při jednoznačné analýze stavebního vývoje této parcely ale představuje fakt, že dům čp.138/I evidentně prošel zásadní a finančně náročnou přestavbou již před koncem 18. století, což je nepřímo dokázáno i výše uvedeným letopočtem v portálku dveří. Nabízí se tedy teorie, že dům čp.138/I vznikl z původních krámů ve dvou etapách. Ta první proběhla okolo roku 1797, ta druhá až po roce 1802. Roku 1799 odkoupil dům čp.138/I jakýsi František Novopacký. Patrně za něj, někdy po roce 1802 byly poslední zbytky chlebných krámů, na které si stěžoval Antonín Mudra ze sousedního čp.87/I, odstraněny a nahradil je nový obytný dům, dochovaný dodnes.[276]

Zhruba v roce 1812 se majiteli čp.138/I stali manželé Vespasiánovi. František Vespasián počátkem 70. let 18. století hospodařil jako mlynář na obecním mlýnu Korečník na Práchovně. Od 80. let 18. století bydleli s manželkou Dorotou v domku čp.10/II v Čapkově ulici ve čtvrti před Pražskou bránou (u Žampírek). To ovšem byl „služební byt“ v majetku obce, vázaný na profesi městského vodáka (staral se o provoz kašen a řešil vodoprávní otázky). Kromě toho jim počátkem 19. století patřila i chalupa čp.129/II, stojící poblíž čp.10/II, u břehu Padrťského potoka. Je otázkou, kdy se do čp.138/I nastěhovali, protože v listopadu 1813 mistr mlynářský František Vespasián zemřel, přičemž jako místo úmrtí se uvádí čp.10/II.[277] Už v říjnu 1812 nicméně čp.138/I byl v držení Vespasiánových, neboť 20. října 1812 radní na schůzi magistrátu řešili, že „Franz Vespasian bittet den Anton Mudra zur verhalten damit selbem der Reparatur seines Kellergrundes im Hause N. C. 138 nichts in Weeg legen möchte,“ neboli „František Vespasian žádá, by Anton Mudra byl přidržen, by jmenovanému [tedy Vespasiánovi – pozn. aut.] při opravě jeho sklepa v domě č. 138 nic v cestu nekladl.“ Radní uložili policejnímu úřadu věc prošetřit a případně docílit smíru.[278] Antonín Mudra byl majitelem sousedního čp.87/I. Šlo o poměrně častý typ sousedských sporů. Zpráva dokládá, že v čp.138/I probíhaly nějaké rekonstrukční práce v suterénu. Možná to souviselo s tím, že noví majitelé si právě zařizovali svůj dům. Dne 6. listopadu 1812 se radní touto kauzou zabývali znovu.[279] O několik let později, již po smrti Františka Vespasiána, se tento spor vrátil. Dne 6. září 1816 se radní zabývali stížností Doroty Vespasiánové proti hejtmanovi von Lusekovi „wegen bei ihren Hausmauer zum Nachtheil ihres Kellers erbautene Schweinstalles,“ neboli česky „kvůli při zdi jejího domu, ke škodě jejího sklepa postaveného prasečího chlívu.“ Magistrát ale po přezkoumání její stížnost zamítl s tím, že chlév není na škodu zdi ani sklepu.[280] Hejtman von Lusek obýval dům čp.87/I.[281] Dorota Vespasiánová zemřela ve vysokém věku až v květnu 1832 v domku čp.25/II ve čtvrti Pod Kostelem.[282]

V říjnu 1991 byl dům čp.138/I opravován. V přízemí byl ponechán starý výkladec, pouze nově natřen hnědou barvou. Pískovcový portálek na východní straně domu, vedle obchodu, byl opraven. Odstraněna přitom z něho byla odporná, napůl oddrolená zelená barva. Fasáda v patře a střecha zatím zůstaly beze změn.[283] Někdy před rokem 2000 byla celá fasáda nově opravena a získala barvu v odstínu světle zelené.[284]

---

[1] Radní protokol,  17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 207.

[2] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 57, snímek 31, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0310-o

[3] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[4] Matrika pohřbů Rokycany 1785–1797, s. 5, snímek 8, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0055-z

[5] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 3, snímek 4, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0040-z

[6] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 359.

[7] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 32, snímek 32, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0180-n

[8] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 8, snímek 12, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0080-n

[9] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 36, snímek 40, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0220-n

[10] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 81, snímek 85, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0445-n

[11] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 122.

[12] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 20, snímek 22, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0130-o

[13] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 13.

[14] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 51, snímek 53, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_0540-n

[15] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 4, snímek 5, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0050-z

[16] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 251.

[17] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 264.

[18] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 154.

[19] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 161.

[20] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[21] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[22] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[23] Kronika města Rokycan 1985, f. 75. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 79/I.

[24] Kronika města Rokycan 1988, f. 192.

[25] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 40.

[26] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 73–74.

[27] Matrika pohřbů Rokycany 1704–1771, s. 527, snímek 266, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067910/rokycany-26_2641-z

[28] Radní protokol,  03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093, snímek 71.

[29] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 15, snímek 11, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0110-o

[30] Radní protokol,  03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093, snímek 74.

[31] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 74.

[32] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[33] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 306.

[34] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 295.

[35] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 10.

[36] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 17.

[37] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 277.

[38] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 105.

[39] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 108.

[40] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[41] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 150.

[42] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[43] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 40.

[44] 63. schůze městské rady, 30. 3. 1928.

[45] 115. schůze městské rady, 3. 1. 1929.

[46] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 40.

[47] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 173 (plány); Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 80/I.

[48] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 40.

[49] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[50] 1. zasedání MNV, 26. 1. 1959.

[51] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[52] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[53] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.

[54] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.

[55] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.

[56] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.

[57] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.

[58] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 282.

[59] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 40.

[60] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[61] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 2. 1974.

[62] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[63] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.

[64] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 23. 6. 1981.

[65] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.

[66] Rokycansko, č. 32, 11. 8. 1994, s. 1.

[67] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 40.

[68] Rokycanský deník, 2. 2. 1995, s. 9.

[69] Rokycanský deník, 26. 1. 1995, s. 9.

[70] Rokycanský deník, 11. 10. 1997, s. 9.

[71] Usnesení zastupitelstva města z 6. 4. 1999, www.rokycany.cz.

[72] Usnesení zastupitelstva města ze 7. 3. 2000, www.rokycany.cz.

[73] viz informační tabule umístěná po dobu přestavby na domě čp.80/I.

[74] Usnesení zastupitelstva města z 26. 2. 2002, www.rokycany.cz.

[75] Usnesení zastupitelstva města z 9. 4. 2002, www.rokycany.cz.

[76] Usnesení zastupitelstva města z 9. 4. 2002, www.rokycany.cz.

[77] Materiál pro jednání rady města, 20. 9. 2004, bod č. 2430, ID:3030.

[78] Rokycanský deník, 8. 9. 2004.

[79] Rokycanský deník, 8. 9. 2004; Rokycanský deník, 1. 10. 2004.

[80] Rokycanský deník, 3. 2. 2004.

[81] Rokycanský deník, 8. 9. 2004.

[82] Rokycanský deník, 8. 9. 2004.

[83] Materiál pro jednání rady města, 20. 9. 2004, bod č. 2451, ID:3046.

[84] Rokycanský deník, 14. 10. 2004.

[85] Rokycanský deník, 3. 2. 2004.

[86] Materiál pro jednání rady města, 20. 9. 2004, bod č. 2430, ID:3030.

[87] Materiál pro jednání rady města, 11. 10. 2004, č. 2010, ID: 3127.

[88] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz

[89] Usnesení městského zastupitelstva, 18. 3. 2024; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=911145

[90] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 40.

[91] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 178.

[92] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 17.

[93] Projekt mapování vojenských pietních míst; http://www.vets.estranky.cz/

[94] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 17.

[95] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[96] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 168–169.

[97] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. C/95, kt. 456.

[98] Matrika sňatků Rokycany 1815–1844, s. 30, snímek 18, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0180-z

[99] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171.

[100] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[101] Viz fotografie z roku 1903 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[102] Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha č. 14.

[103] 5. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1967.

[104] Založeno na osobních zápiscích autora.

[105] Založeno na osobních zápiscích autora.

[106] Radní protokol,  04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 181.

[107] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 94, snímek 50, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0500-o

[108] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 35, snímek 22, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0220-n

[109] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 34, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0340-z

[110] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[111] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 231.

[112] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 68, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0680-z

[113] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 72, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0720-z

[114] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 63.

[115] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 256–257.

[116] Sčítání lidu 1890, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705518

[117] Žďár, 1903, č. 44, 25. 7. 1903.

[118] Žďár, 1903, č. 44, 25. 7. 1903.

[119] Žďár, 1903, č. 44, 25. 7. 1903.

[120] Žďár, 1903, č. 44, 25. 7. 1903.

[121] Viz fotografie z roku 1912 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[122] 129. schůze městské rady, 2. 4. 1929.

[123] 161. schůze městské rady, 20. 9. 1929.

[124] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.

[125] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.

[126] 11. plenární zasedání MěstNV, 20. 6. 1978.

[127] Rokycanské noviny, č. 3, 20. 3. 2007, s. 4.

[128] Kronika města Rokycan 2019, s. 62. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[129] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[130] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 11, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0110-z

[131] Radní protokol,  17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 133.

[132] Radní protokol,  17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 137.

[133] Radní protokol,  17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 277.

[134] Radní protokol,  17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 289.

[135] Radní protokol,  31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 63.

[136] Radní protokol,  31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 265.

[137] Česko - německý slovník Fr. Št. Kotta; http://kott.ujc.cas.cz/index.php?vstup=&idHeslo=68729&zpusob=heslo&hledat=fulltext&popis=&heslo=checked

[138] Radní protokol,  03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093, snímek 77.

[139] Thám, Karel Ignác a Johann Christoph Adelung. Karl Ignaz Thams neuestes ausführliches und vollständiges deutsch-böhmisches synonymisch-phraseologisches Nationallexikon oder Wörterbuch: nebst einem besonders nothwendingen Suplement oder Ergänzungsanhang von allen eigenen Namen der Länder ... Männer, Weiber und dergl.. Prag: Neureutterische Buchhandlung, 1814, s. 183; https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:4cc19e05-3136-4182-b4bb-4f86d357dfc7

[140] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095, snímek 65.

[141] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 56.

[142] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 168–169.

[143] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. C/95, kt. 456.

[144] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 164.

[145] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 153.

[146] Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000. https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm

[147] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 42.

[148] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 168.

[149] Sčítání lidu Rokycany 1857, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705261

[150] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[151] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 148

[152] Rokycansko, 1992, č. 44, s. 6.

[153] Rokycanské noviny, březen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910845

[154] Rokycansko, 1992, č. 44, s. 6.

[155] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan. In: Minulostí Západočeského kraje, 1982; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm

[156] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 42.

[157] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 83 - 84/I; 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.

[158] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 11.

[159] Rokycanské noviny, březen 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899347

[160] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.

[161] 16. schůze městské rady, 22. 9. 1927.

[162] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 11.

[163] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.

[164] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.

[165] 20. schůze městské rady, 13. 8. 1931.

[166] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 44.

[167] Rokycanské noviny, březen 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899347

[168] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[169] Jednání užšího MNV, 30. 7. 1945.

[170] Rokycansko, 1992, č. 44, s. 6.

[171] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.

[172] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.

[173] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[174] Kronika města Rokycan 1992, f. 50.

[175] Rokycansko, č. 20, 20. 5. 1993, s. 3.

[176] Rokycansko, č. 1, 6. 1. 1994, s. 1.

[177] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 44–45.

[178] Rokycanský deník, 22. 11. 1994, s. 11.

[179] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 83/I.

[180] Usnesení zastupitelstva města z 29. 6. 1999, www.rokycany.cz.

[181] informace z klubsd.webpark.cz

[182] Úpravy rozpočtu zm, 24. 9. 2007 – 4, www.rokycany.cz

[183] Kronika města Rokycan 2015, s. 13. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459

[184] Usnesení rady města, 10. 4. 2018; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892015

[185] Kronika města Rokycan 2018, s. 39–40. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[186] Usnesení rady města, 25. 5. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899849

[187] Usnesení rady města, 14. 7. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=897236

[188] Rokycanské noviny, leden 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=898735

[189] Rokycanské noviny, leden 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902510

[190] Rokycanské noviny, květen 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899827

[191] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[192] Matrika pohřbů Rokycany 1785–1797, s. 13, snímek 16, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0095-z

[193] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 26, snímek 16, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0160-z

[194] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[195] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[196] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[197] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 85/I.

[198] 3. schůze městské rady, 30. 6. 1927.

[199] 34. schůze městské rady, 29. 11. 1927.

[200] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 85/I.

[201] 144. schůze městské rady, 11. 6. 1929.

[202] 227. schůze městské rady, 12. 11. 1930.

[203] 11. schůze obecní správní komise, 22. 1. 1931.

[204] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 85/I.

[205] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 313 dle inv.

[206] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 314 dle inv.

[207] Kronika města Rokycan 1962–65, f. 30.

[208] Rokycansko, Plzeň 1978, obrazová příloha, č. 49.

[209] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 45.

[210] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[211] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.

[212] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.

[213] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 132.

[214] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.

[215] 5. plenární zasedání MěstNV, 22. 10. 1973.

[216] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[217] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10. 1974.

[218] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 85/I.

[219] Kronika města Rokycan 1976–77, f. 22, 33. Karel Hofman nesprávně uvádí rok otevření 1978; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 45.

[220] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 45.

[221] Kronika města Rokycan 1976–77, f. 22, 33. Karel Hofman nesprávně uvádí rok otevření 1978; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 45.

[222] Hlas Rokycanska, č. 18, 3. 9. 1976, s. 3.

[223] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 157.

[224] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[225] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 347.

[226] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, https://www.portafontium.eu/register/soap-pn/rokycany-04

[227] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 260.

[228] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 265.

[229] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 38, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0380-z

[230] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 10–11.

[231] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 135.

[232] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 357.

[233] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[234] 102. schůze městské rady, 26. 10. 1928.

[235] 134. schůze městské rady, 26. 4. 1929.

[236] 168. schůze městské rady, 8. 11. 1929.

[237] 208. schůze městské rady, 30. 7. 1930.

[238] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[239] Rokycanské noviny, č. 2, 20. 2. 2007, s. 4.

[240] Rokycansko, č. 42, 25. 10. 1990, s. 1.

[241] Usnesení rady města, 12. 4. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903617

[242] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 54.

[243] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[244] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 50.

[245] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 347.

[246] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 141–142.

[247] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 73, snímek 68, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0375-o

[248] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 104, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0550-z

[249] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 1, snímek 3, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0035-n

[250] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 75, snímek 79, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0415-n

[251] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 55.

[252] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 341.

[253] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[254] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 335.

[255] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 282.

[256] Viz odkaz v práci Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, č. 33.

[257] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 39, 1993.

[258] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 39, 1993.

[259] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 46–47.

[260] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm

[261] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 151.

[262] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[263] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 165.

[264] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 87/I.

[265] 113. schůze městské rady, 17. 12. 1928.

[266] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 47.

[267] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 13; Hofman, K.: Rokycany 25 nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 43.

[268] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, Opevnění Rokycan.

[269] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 116.

[270] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[271] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 110 (contr. B), fol. 145.

[272] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 110 (contr. C), fol. 268v.

[273] Založeno na osobních zápiscích autora.

[274] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 110 (contr. B), fol. 145.

[275] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=4997.552768605554,-33051.20821691642,7881.576136652289,-31595.67767335533&link=ext

[276] Viz Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, č. 33.

[277] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 107, snímek 56, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0560-z

[278] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 341.

[279] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 355.

[280] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 247.

[281] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 282.

[282] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 216, snímek 111, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1110-z

[283] Založeno na osobních zápiscích autora.

[284] Fotodokumentace města Rokycany, 2000, Ing. Dan Bartovský, https://www.portafontium.eu/iipimage/30760492/soap-ro_00826_mesto-rokycany-1-2000_0030