|
|
|
|
2.4. Zástavba na severní straně Masarykova náměstí
Severní strana Masarykova náměstí je také gotického původu a tvoří důstojný protějšek radnici a bohatým měšťanským domům na jižní straně náměstí. Zde se dochovala původní, mírně zvlněná ale v podstatě pravidelná uliční čára o délce přibližně 100 metrů a rytmus úzkých středověkých parcel (s výjimkou domu čp.83-84/I vzniklého scelením dvou starších městišť). Ani jeden z celkem osmi zde stojících domů není státem chráněnou památkou, přestože minimálně "rakousko-uherská" architektura domů čp.82/I a 83-84/I, popřípadě archaický měšťanský dům čp.87, by to zasluhovaly. Tato část hlavního rokycanského náměstí rozhodně není stavebně, památkově, natož urbanisticky podřadná. Naopak, vyniká v několika ohledech. Kromě těch již zmíněných a kromě toho, že se tu v některých domech dochovaly barokní, renesanční a možná gotické zdi, tvoří tyto domy cennou a architektonicky nezkaženou pohledovou podnož dominantě děkanského kostela. Domy si zároveň uchovaly původní dvorky, nezkažené asanacemi ani plošnými demolicemi. Původní stodoly na zadní straně těchto dvorků ve Smetanově ulici byly sice už (kromě domu čp.86/I) nahrazeny novějšími činžovními domy, je to ale přesto jeden z nejzachovalejších městských bloků v Rokycanech.
Obsah
2.4. Zástavba na severní straně Masarykova náměstí
|
Severní strana náměstí na pohlednici z počátku 20. století. Podoba této domovní fronty se za poslední víc než století prakticky nezměnila. |
Celkový pohled na severní stranu náměstí. Zleva dům čp.81/I, neobarokní čp.82/I, neorenesanční knihovna čp.83-84/I, dále tradiční měšťanské domy čp.85/I, čp.86/I a čp.87/I. Pohlednice z konce 90. let 20. stol. |
Dům čp.79/I na rohu náměstí TGM a Srbovy ul. přestavěný a zvýšený o 2. patro v r. 1984-88. Jediná výraznější stopa předlistopadové architektury na této straně náměstí. Foto: D. Borek, září 2003. |
Dům čp.80/I. Původní podoba ve stylu prvorepublikové moderny z let 1928-29, později odstraněná při rekonstrukci domu v r. 2003-04. Foto: D. Borek, září 2003. |
|
|
|
|
|
Dům čp.79/I na nároží náměstí a Srbovy ulice byl koncem 80. let 20. století zcela přestavěn pro účely Geodézie a kartografie (dnes Katastrální úřad). Původní dům vyhořel i se stodolou roku 1784.[1] V roce 1858 vypracoval Mates Sack plán přestavby a nástavby bývalé jirchárny ve dvoře na dílnu.[2] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1887, nazvaný „Ottisová Antonie, přestavba čp.79/I“.[3] Někdy na přelomu 19. a 20. století pak dům čp.79/I získal svou podobu patrového domu s tříosým průčelím a neorenesanční fasádou s výraznou pásovou rustikou. Takto je zachycen ještě na pohlednici cca z roku 1980.
Dle zprávy z listopadu 1969 byl dům čp.79/I ve špatném stavu (hlavně římsa, žlaby a okapy).[4] V roce 1985 Okresní stavební podnik prováděl generální rekonstrukci objektu (zahájena roku 1984, prováděna podle projektu V. Vilda z OSP).[5] Dokončena roku 1988.[6] Dům tehdy přišel o veškerou výzdobu průčelí, byl zvýšen o druhé patro, zapuštěné do jakési zkosené polostřechy.[7] Do domu byla vsazena nová velkoplošná okna. V kombinaci s hladkou fasádou vznikl dům sice okatě moderní ale v podstatě čistý, coby jakási severská variace funkcionalismu (foto z r. 2003), každopádně relativně uměřená na poměry normalizačního stavitelství. Negativem bylo zvýšení domu o druhé patro, což šlo proti tradici, ale v kontextu okolních dvoupatrových domů už to přestává být vnímáno jako anomálie.
Dům čp.80/I se roku 1784 připomíná mezi objekty, které postihl požár města. Mimo vlastního domu poničil oheň i stáje.[8] Okolo roku 1860 vypracoval Václav Šmaus plán na nový krov domu.[9] Ve 20. století prodělal několik architektonických proměn. Po roce 1900 tu stál patrový, čtyřosý objekt s nezdobnou fasádou. Později byl přestavěn v neorenesančním slohu. Plány vypracoval v roce 1914 Štěpán Wolf.[10] V městském archivu se k tomu nachází složka z roku 1914, nazvaná „Brejcha J. MUDr., nová fasáda domu čp.80/I“.[11] Dvě sdružená okna v patře nad průjezdem byla scelena v jedno.
Roku 1923 koupila dům Občanská záložna a o šest let nato potkala dům další přestavba, tentokrát v duchu kubizující moderny, provedená podle projektu arch. dr. Rudolfa Černého.[12] Dne 30. března 1928 městská rada vydala stavební povolení Občanské záložně na přístavbu a přestavbu čp.80/I.[13] 3. ledna 1929 městská rada vydala užívací a obývací povolení Občanské záložně na přístavbu čp.80/I.[14] Stavební práce provedla firma Josefa Nováka nákladem cca 250 000 Kč.[15] Přestavba se nejmarkantněji projevila v masivním portálu průjezdu a v ostění oken (foto z r. 2003). Nově byl pojat i zadní trakt, kde zbořeny stávající hospodářské objekty a vznikla dvorana.[16] V původním krámu v přízemí zřízena zasedací síň.[17] Nutno rovněž připomenout, že v letech 1933-1934 byl na sousední parcele ve Smetanově ulici postaven pro Občanskou záložnu dvoupatrový činžovní dům čp.55/I (viz kapitola „Smetanova ulice“). V roce 1949 otevřeno v domě „zubní ambulatiorium“ – tedy státní pracoviště zubní lékařské péče, včetně oddělení zubní techniky.[18] V lednu 1959 rada MNV požádala Okresní ústav národního zdraví, aby objekt čp.80/I převedl na obec. Vzhledem k dobudování nemocnice se totiž odtud zubařské ordinace měly výhledově stěhovat. OÚNZ s převodem souhlasil.[19] V roce 1960 dokončil národní výbor přestavbu objektu, z původního ambulatoria zřízena školní jídelna (v komunistickém slovníku „vyživovací středisko“).[20]
V 60. letech 20. století se architektonická tvář domu čp.80/I ještě jednou proměnila. Byl zde vybudován ateliér pro Lidovou školu umění (LŠU). Adaptace měla začít roku 1966 a investorem měl být Okresní národní výbor.[21] V únoru 1966 se ještě nestaví.[22] Během roku 1966 rekonstrukce nicméně začala.[23] Podle jiného údaje oprava povolena až během 1. pololetí 1967.[24] Zpráva z dubna 1967 každopádně mluví o tom, že práce na opravě stále budovy probíhají.[25] Adaptace dokončena během 1. pololetí 1967.[26] Ateliér slavnostně otevřen 29. června 1967.[27] Objekt tehdy přišel o štít nad portálem z roku 1929 a do střechy vestavěna půdní okénka. Přestavbu projektoval ing. Raubic a ing. Mojžíš.[28] Od té doby až do roku 1990 zde sídlila Lidová škola umění. V září 1969 se mluví o tom, že generální oprava kotelny LŠU má být provedena v letech 1970-71, zatím prý nejsou k dostání kotle a ostatní materiál. Nelze prý ani zabudovat elektrické pece v LŠU (pec měly totiž 380 V, přičemž elektrická síť na náměstí a v okolí měla jen 220 V). Teprve v letech 1970-1971 se bude předělávat na vyšší napětí.[29] V roce 1974 se v budově LŠU plánovala oprava ústředního topení.[30] Akce ale nebyla do konce roku dokončena. Termín posunut na 1. pololetí 1975.[31] V 1. pololetí 1975 na úpravě kotelny v tomto objektu vyčerpáno 54 665 Kčs.[32] Podle vyjádření národního výboru z června 1981 měla být jednou z akcí, které budou prioritně plánovány k realizaci ještě v 7. pětiletce (1981-1985), i oprava Lidové školy umění na náměstí.[33] Až v roce 1987 provedena oprava této budovy. Ve 3. - 4. čtvrtletí 1987 proběhla výměna střešní krytiny, odbourání komínů, oprava fasády a klempířských prvků.[34] V srpnu 1994 rozhodla rada města, že do uvolněné střešní nástavby v domě čp.80/I bude umístěno Středisko ekologické výchovy.[35]
V budově byla od 1. května 1960[36] školní jídelna sloužící pro žáky ZŠ v ulici Míru. V roce 1995 se zde stravovalo 265 dětí, 60 zaměstnanců školy a 20 cizích strávníků.[37] Její nedostatečné prostory a zastaralé hygienické normy, ale vedly v 90. letech 20. století k jejímu zrušení. Na lednovém zasedání městského zastupitelstva v roce 1995 předstoupila před plénum ing. Hejdová z Okresní hygienické stanice a oznámila, že do 30. června 1995 musí být jídelna uzavřena pro naprosto nevyhovující stav.[38] Ještě v říjnu 1997 se ale uvádí, že jídelna dále funguje a připravuje 380 obědů denně.[39] Brzy na to ovšem opravdu toto zařízení vystěhováno. 6. dubna 1999 rozhodlo městské zastupitelstvo o zrušení příspěvkové organizace Školní jídelna II Masarykovo náměstí.[40]
Nadešel čas na nové využití této nemovitostí. V březnu 2000 jednalo zastupitelstvo města o záměru prodeje domu čp.80/I. Odboru rozvoje města uložilo, aby zveřejnil nabídku odprodeje.[41] Počátkem 21. století tak prošel dům znovu zásadní přestavbou, provedenou tentokrát v režii města. Stavební práce prováděla firma S+H podle projektu kanceláře ATESTA, s.r.o. Plzeň. Adaptace domu zahájena 1. prosince 2003.[42] Rekonstrukce měla začít o něco dříve, ale v únoru 2002 rozhodlo zastupitelstvo, že peníze určené na tuto akci přesune na rekonstrukci domu čp.78/I na rohu Smetanovy a Srbovy ulice. Konkrétně šlo o několik rozpočtových položek v hodnotě 91 423 Kč, 952 000 Kč, 52 338 Kč a 447 787 Kč.[43] V dubnu 2002 pak zastupitelé přesunuli z částky určené původně na opravu čp.80/I další peníze, konkrétně 100 000 Kč na projektovou dokumentaci vodovodu v Borku a 60 000 Kč na projekt rekonstrukce zasedací síně Triana v čp.2/I pro účely města.[44] V dubnu 2002 pak zastupitelstvo rozhodlo o podání žádosti o dotaci v rámci programu podpory výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury pro rok 2002 i na rekonstrukci čp.80/I, a to ve výši 1 280 000 Kč.[45] Vnější tvář domu čp.80/I se opravou výrazně proměnila. Modernistické prvorepublikové tvarosloví bylo nahrazeno tradičnější fasádou a dvěma masivními střešními vikýři. 3. září 2004 proběhla přejímka objektu[46] a 9. září 2004 uvedlo město objekt do režimu předčasného užívání, pak následovala kolaudace.[47] V přízemí zřízena z původní školní jídelny konferenční místnost (bezbariérově přístupná z náměstí), kterou město pronajímá různým spolkům V přízemí dále malá kuchyňka, záchody (včetně bezbariérového).[48] V přízemí také vytvořeny 2 menší místnosti, které navrženy k pronájmu, například jako butiky.[49] Bývalý průjezd obložen dřevem a instalovány do něj vysoké vitríny (vpředu 8, poblíž konferenčního sálu ještě jedna), čímž byl tento tmavý kout zesvětlen. Do průjezdu rovněž vestavěn vývod pro elektrické napájení, které slouží například při konání trhů na náměstí, nebo při veřejných koncertech.[50] Do prvního patra a podkroví nově adaptovaného domu umístěny 4 atypické byty.[51] Jde o byt 2+1 s terasou, 2+1, 1+1 a 1+1.[52] V říjnu 2004 rozhodla městská rada přidělit 3 zdejší bytové jednotky pro potřeby zaměstnanců rokycanské nemocnice a záchranné služby. Ještě v říjnu 2004 se sem noví nájemníci nastěhovali. O přidělení čtvrtého bytu rozhodla městská rada podle pořadníku bytové komise.[53] Do rekonstrukce domu čp.80/I město investovalo cca 6 000 000 Kč.[54] V září 2004 městská rada ještě odsouhlasila některé změny v rozpočtu adaptace objektu čp.80/I. Kvůli vícepracím jej muselo město dodatečně navýšit o 206 769 Kč a kvůli změně projektu (zasedací místnost místo původně plánované pizzerie) o dalších 143 773 Kč.[55] V říjnu 2004 kvůli tomu městská rada upravila obecní rozpočet. Z jiných položek přesunula na rekonstrukci této budovy 50 000 Kč.[56] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město do rekonstrukce čp.80/I celkem 6 466 510 Kč (původně plánované náklady byly 6 468 000 Kč).[57]
Zdivo domu je navzdory častým přestavbám průčelí starší, v interiérech jsou archaické klenby. Na fasádě, vedle portálu, se nachází pamětní deska 11 zaměstnancům Občanské záložny, která tu sídlila, umučeným nebo zabitým za 2. světové války. Autorem desky je místní sochař Václav Koukolíček.[58] Byla odhalena 27. října 1946.[59] Skládá se ze tří kovových částí, umístěných nad sebou a oddělených kamennými konzolami. Vrchní část, nízký obdélník, je vyplněna motivem trnové koruny. Ve střední části se nachází vlastní nápis: „V LETECH NESVOBODY 1939-1945 POLOŽILI SVĚ ŽIVOTY NA OLTÁŘ VLASTI ČLENOVÉ ZÁLOŽNY, VÝBORU A ÚŘEDNICTVA“, následuje seznam 11 jmen obětí a motiv listů.[60] JAROSLAV PÁNÍK, RUDOLF ŠNÁBL, AUGUSTIN POUR, JOSEF ČERNÝ, KAREL ČERVENÝ, PhDr. BOHUSLAV HORÁK, ALOIS NEJDL, JUDr. JOSEF MOULIS, VÁCLAV PÁNÍK, FRANTIŠEK, ŘEHOŘ, JULIUS STADLER.[61] V dolní části pamětní desky nápis: „NEZAPOMENEME.“[62]
Dům čp.81/I rovněž vyhořel v září roku 1784, poškozen obytný dům, stáje a stodola.[63] Z roku 1816 se dochoval rozpočet na opravu domu podle projektu místního zednického mistra Ondřeje Černého. Akce stála 259 zlatých a 28 krejcarů. Její součástí byl nový štít, okna, portál a omítky.[64] V roce 1883 vyhotovil stavitel Jan Šmaus plán na celkovou přestavbu domu čp.81/I. Zůstaly zachovány jen obvodové zdi a průčelí pojato v jednoduchém novorenesančním slohu.[65] V městském archivu se nachází složka z roku 1883, nazvaná „Šlesinger Václav, oprava stavení čp.81“, další z roku 1888 pod jménem „Šlesinger Václav, stavba prádelny čp.81/I“ a z roku 1892 označená jako „Šlesinger Václav, zvýšení komínu čp.81/I“.[66] V parteru byla fasáda členěna pásovou rustikou, v patře měla okenní ostění štukový dekor.[67]
V 80. letech 20. století ovšem objekt ztratil svou neorenesanční dekorativní fasádu a jeho průčelí je nezdobné (na fotografii v publikaci z roku 1981 ještě původní fasáda[68]). Přesto tento patrový, tříosý dům působí ve srovnání se svými sousedy jako hmotově nejpůvodnější. Zadní stěna domu hledí do intimního soukromého dvora a má zajímavou pavlač, patrně klasicistního původu. 27. září 1967 rada MěstNV zrušila své předchozí usnesení č.250/67 ohledně tohoto objektu, vzhledem k tomu „že dům čp.81/I je domem rodinným“.[69] Patrně šlo o majetkově-právní nejasnosti. Koncem září 2006 probíhá rekonstrukce střechy domu čp.81/I. Již odstraněna původní tašková krytina. V polovině října 2006 už u hřebenu střechy položen úzký pás nových tašek a probíhá výstavba dřevěné konstrukce volských ok na střeše. V 1. polovině listopadu 2006 už oprava střechy domu dokončena.[70] V roce 2008 zde došlo i k opravě fasády. Počátkem srpna 2008 už průčelí domu do náměstí obestavěno lešením a probíhají rekonstrukční práce. Dle stavu z 2. poloviny srpna 2008 už rekonstrukce fasády byla hotova, průčelí nově natřeno a lešení sejmuto.[71]
Následující dva domy čp.82/I a 83-84/I představují typ reprezentativní eklektické výstavby z doby okolo roku 1900. Svou dvoupatrovou výškou a širokými průčelími tvoří jakousi sekundární dominantu Masarykova náměstí a protějšek hmotě radniční budovy na protilehlé straně náměstí.
Na místě dnešního domu čp.82/I stával ale ještě na počátku 20. století patrový, čtyřosý domek. Vyhořel roku 1784. Podle soupisu z oné doby oheň způsobil škody na vlastní obytné budově a stájích.[72] Pak opraven. Roku 1901 jej však koupil Hanuš Karlík, cukrovarník a jeden z nejbohatších lidí v Rokycanech, a do roku 1903 tu nechal postavit moderní dvoupatrový novobarokní činžovní dům. Novostavbu vyprojektoval pražský architekt Alois Dlabač z Prahy, stavební práce provedla místní firma B. Ryšavého.[73] Dvoupatrový dům byl vybaven největším měšťanským komfortem své doby a v mnohém zcela předběhl technickou úroveň maloměstského bydlení. Všechny byty v domě zásoboval vodovod. Ohřívanou vodou se místnosti i vytápěly. Město přitom v té době žádný obecní vodovodní systém nemělo. Voda se proto čerpala z nově vykopané studně, benzínové čerpadlo ji hnalo na půdu, odkud se gravitačně rozváděla do jednotlivých bytů. Každý byt měl také vlastní koupelnu s vanou. Do vany vedl teplou vodu zvláštní vodovod ze sporáku v kuchyni. Celý dům byl osvětlován plynovými lampami.[74] K stavbě domu byla použita progresivní železná konstrukce, která v zaklenutí stropů nahradila tradiční materiály. Podlahy domu byly obloženy dubovými vlysy, stěny v kuchyních a koupelnách dlaždicemi. Stěny domu zdobily umělecké malby.[75]
Od ostatních činžovních domů, které tehdy v historickém jádru Rokycan vyrůstaly se dům čp.82/I liší i tím, že stavba nebyla jen pouhou maloměstskou aplikací velkoměstských forem, nýbrž že movitý zadavatel stavby si mohl dovolit angažovat skutečné velkoměstské umělce a řemeslníky. Výsledná budova je tak mimořádně kultivovaná a vyniká smyslem pro sloh a detail. Například ozdoby na fasádě nanášeli přímo na místě žáci umělecko-průmyslové školy z Prahy.[76] Dům čp.82/I tak vypadá, jako by byl do středu Rokycan přenesen přímo z nějaké ulice v Praze nebo spíš v Plzni. Slohově je objekt čp.82/I poměrně čistou manifestací novobarokního tvarosloví, snad jen některé detaily fasády nebo výzdoba skleněných vitráži ve dveřích jeví secesní inspirací. Secesní je ve své filozofii také použití ultramoderních kovových kleneb kombinovaných s vnějším honosným dekorem. Ve srovnání s novobarokním rokycanským gymnáziem čp.112/I z roku 1905 pracuje dům čp.82/I s barokními tvary možná méně klasicky. Výsledná podoba domu ale svým tektonickým neklidem působí ještě „barokněji“ než uvedený objekt gymnázia. V tomto stavu z roku 1903 se dům čp.82/I dochoval prakticky v intaktní podobě dodnes. Symetrické sedmiosé průčelí rytmizuje uprostřed tříosý konvexní rizalit ukončený cibulovitou věžicí. Jeho fasáda je silně prostoupena detailní eklektickou štukaturou. V patře je to jakási kartuš nesená po stranách postavami andílků. Rovněž části průčelí po stranách od rizalitu zdobí štukový dekor. Nad okny v patře je to barokně zvlněná profilovaná římsa a ve druhém patře jemnější eklektická ornamentalika. Nad úrovní korunní římsy jsou tu ještě do střechy vsazena mohutná volská oka. V přízemí se nachází velký portál s kovanou mříží a secesními leptanými skly ve vitráži dveří. Po roce 1990 byla skla opravena. Střecha je mansardová, vysoká. Původně na hřebenu střechy byly umístěny dva kované kovové hroty, doložené ještě na snímku roku 1912.[77] Interiéry domu zdobí další štukatury, v průjezdu se navíc zachovala originální dlažba z tvrdých dřevěných špalíčků. Schodiště má původní železné zábradlí. Zadní strana domu je architektonicky o poznání jednodušší. Do dvora zde hledí fasáda s hlavním motivem pavlačí.
V dubnu 1929 městská rada vydala stavební povolení pro V. Kočvaru na krám v čp.82/I.[78] V září 1929 radou vydáno obývací a užívací povolení na adaptace místnosti v čp.82/I pro Vladimíra Kočvaru.[79] V dubnu 1967 Domovní správa přislíbila v rámci celoměstského závazku k 50. výročí VŘSR (komunistické revoluce v Rusku) dokončit opravu eternitové střechy na objektu čp.82/I.[80] V prosinci 1976 dům zařazen mezi objekty, ze kterých bude nutno vystěhovat nájemníky. V tomto případě pro účely podniku Služby. Do roku 1980 mělo město zajistit náhradní ubytování pro zdejší obyvatele (4 byty).[81] V červnu 1978 má město záměr najít 2 náhradní byty pro zdejší obyvatele.[82] Během 80. let už fasáda domu vykazovala závažnou zchátralost, která se projevovala nejen barevnou omšelostí, ale skutečným opadáváním štukových detailů. V roce 1986 už je na dobových fotografiích dokonce zachycena provizorní dřevěná římsa, umístěná na fasádě mezi přízemím a 1. patrem, která měla chránit chodce před padající omítkou. Na korunní římse v té době umístěn po celé šířce průčelí transparent s textem: „SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK“.[83] Roku 1990 bylo průčelí domu čp.82/I celkově opraveno. Rekonstrukce provedena citlivě a konzervativním způsobem. Při této opravě byl bohužel z neznámých důvodů odstraněn štukový motiv nad okny druhého patra.
Dům čp.83-84/I má podobný životopis. I on vznikl ve své současné podobě okolo roku 1900. Až do poloviny 19. století ale stály na jeho místě dva historické domy čp.83/I a 84/I. Oba vyhořely roku 1784 (oba včetně stájí).[84] Pak opraveny a nadále se vyvíjely jako dvě samostatné stavby. Dům čp.84/I byl počátkem 19. století opraven zednickým mistrem Ondřejem Černým. Podle rozpočtu stavby z roku 1816 byla oprava provedena nákladem 1191 zlatých 40 krejcarů a v jejím rámci byla zrekonstruována jedna vnitřní příčka, klenba, omítky a pořízen nový kamenný portál.[85] V roce 1849 oba domy čp.83/I i čp.84/I zásadně přestavěny podle plánů Václava Kovandy. Z domu čp.83/I zachována jen průčelní zeď do výše prvního patra, zdivo domu čp.84/I patrně nahrazeno ještě radikálněji.[86] Na místě obou domů postaven jeden objekt s širokým průčelím v kasárenském pozdně klasicistním slohu, střecha sedlová, s hřebenem střechy paralelním s uliční frontou. Šlo o první dvoupatrový objekt na Masarykově náměstí (kromě radnice) a pravděpodobně i v celých tehdejších Rokycanech. Tak o tom mluví například D. Líbal[87] nebo Adolf Srb ve svých vzpomínkách, zatímco jiné prameny posouvají výstavbu druhého patra objektu až do roku 1873.[88] V roce 1854 odhadnuta novostavba čp.83-84/I na 10 970 zlatých 27 krejcarů.[89] Při sčítání lidu v roce 1857 už jsou oba původní domy uváděny jako jeden objekt čp.83-84/I.[90] V roce 1859 ještě vypracován projekt přestavby nádvorního objektu (autorem tesařský mistr Mates Mašek).[91] Další úpravy zástavby ve dvoře prováděny v 70. letech 19. století dle plánu vypracovaného roku 1874 Václavem Kovandou.[92]
Roku 1894 koupila objekt „Obecní spořitelna královského města Rokycan“ od původní majitelky Arnoštky van der Aue za 20 000 zlatých.[93] Začala nákladná přestavba v honosném novorenesančním, či spíše eklektickém slohu. Stavbu vedl a projektoval Bohuslav Ryšavý, náklady na ni dosáhly 15 125 zlatých. 27. února 1896 zde bylo otevřeno nové sídlo obecní spořitelny.[94] Ve srovnání s domem čp.82/I trpí dům čp.83-84/I menší elegancí architektonického provedení. Šlo spíše o demonstraci ambicí mladočeského vedení okresního města než o demonstraci brilantní soudobé architektury. Přesto vytvářejí oba zmíněné domy slohově blízký celek, cenný prací s detailem a tvarovou pestrostí. Dvoupatrové, pětiosé průčelí domu čp.83-84/I se skládá z vlastní fasády, která je strukturovaná převážně klasickými novorenesančními prvky (trojúhelníkové nebo ploché novorenesanční nadokenní frontony, balustrády v podokenních výplních nebo pásové rustiky. V přízemí je jednoduchý portál s původními novorenesančními vyřezávanými dveřmi. Druhá část průčelí spočívá nad korunní římsou. Táhne se tu výrazná atika, uprostřed vybíhající v oblouk se štukaturou městského erbu. Po stranách od něj stojí sochy. Nad atikou se tyčí střecha s věžovitou střední částí, kterou ukončuje plošina ohraničená mříží. Tato část domu je už velmi silně ovlivněna eklektickými architektonickými trendy. Dodnes se částečně dochovaly interiéry domu, a to klenutý průjezd (podle J. Kováře mohou interiéry fixovat barokní zdivo původního domu[95]), dvouramenné schodiště, šachtový světlík vedle schodiště a zejména velkoplošná nástěnná freska Čechie, podle K. Hofmana dílo rokycanského malíře Maška. Dílo ale není signované a teorie Maškova autorství je založena na pouhém faktu, že týž umělec v oné době vytvořil i fresku na stropě sokolovny.[96] Už roku 1905 musel prý být (dle pramenů z roku 1934) dům čp.83-84/I opravován, protože byl ve špatném stavu, přičemž zdi musely být staženy železnými pásy.[97] Tak brzy po celkové opravě domu se nezdá natolik špatný technický stav objektu realistický, ale zmínka je patrně autentická a svědčí o tom, že přestavba koncem 19. století se omezila na fasádní dekor.
Po svém dostavění sloužil dům dlouho jako sídlo dalších obecních institucí (městský lesní úřad, okresní výbor, obecní knihovna atd.).[98] Toto soužití finančního ústavu a komunálních služeb ale nebylo ideální, zejména z bezpečnostních důvodů. V září 1927 městská rada určila, že o otázce vystěhování knihovny z objektu spořitelny se má rozhodnout na zvláštní schůzi městské rady 22. září 1927.[99] Tehdy se radní usnesli s ohledem na bezpečnost omezit otevírací hodiny obecní knihovny a čítárny v budově spořitelny na odpoledne. Spořitelna, která nechtěla působit jako narušitel kulturního rozmachu obce, doporučila městu provést přístavbu 1. patra na budovu mateřské školy (čp.39/I na náměstí U Saské brány, viz kapitola „okružní třída“) pro účely knihovny a nabídla na to dokonce poskytnout půjčku.[100] 3. března 1930 se výbor Městské spořitelny usnesl u příležitosti 80. narozenin prezidenta T. G. Masaryka věnovat tento dům zcela pro kulturní účely, a to pro čítárnu, knihovnu, muzejní knihovnu, eventuálně i pro městský archiv, jehož umístění se předpokládalo v přízemí.[101] 10. května 1930 schválena zamýšlená transakce ministerstvem vnitra Komitét pro oslavu 80. narozenin T. G. Masaryka tehdy navrhl pojmenovat objekt Masarykův dům.[102] Zatím šlo ovšem o deklaratorní příslib. Teprve roku 1933 si totiž městská spořitelna postavila nový funkcionalistický palác na Náměstí 5. května a budovu čp.83-84/I na Masarykově náměstí mohla fakticky uvolnit pro kulturní instituce. 13. března 1933 spořitelní výbor souhlasil s pojmenováním budovy Masarykův dům s tím, že spořitelna přesídlí do nové budovy asi v srpnu 1934, takže dům čp.83-84/I by mohl být předán k novému užívání k 28. říjnu 1934. V říjnu 1934 pak obecní zastupitelstvo jedná o bezplatném předání objektu. Aktuální záměr na využití budovy předpokládal v přízemí městský historický archiv, v 1. patře knihovnu a čítárnu a v 2. patře muzejní knihovnu a čítárnu. Městská rada to už předtím doporučila ke schválení. Na schůzi zastupitelstva se ale objevily námitky proti navrhovanému pojmenování budovy. F. Lorenz to nedoporučuje, protože prý zná dům z roku 1905, kdy byl opravován a byl prý tehdy v tak špatném stavu, že zdi se musely spínat železnými pasy. Jméno prezidenta by tak nebylo důstojně připomenuto. Václav Štěrba navrhl pojmenování odložit a nechat znovu projednat osvětovou komisí. I vlivný sociálnědemokratický předák Josef Selement podpořil návrh Václava Štěrby. Nakonec schváleno převzetí domu, ale pojmenování opravdu odloženo.[103] To, co se ale odkládat nedalo, byla důkladná oprava kdysi výstavného objektu, který v té době zchátral. V srpnu 1931 městská rada na návrh F. Zrzaveckého požádala obecní spořitelnu o opravu jejího domu tak, aby nehyzdil náměstí.[104] Nyní, když spořitelna objekt opustila, bylo tedy na obci, aby provedla v domě drobné stavební úpravy, ukončené slavnostním předáním do užívání dne 7. března 1935.[105] Budova přezvána na Masarykův dům.[106] 10. prosince 1943 v tomto objektu otevřeny ve dvou místnostech první dětské jesle v Rokycanech. Původně se předpokládalo, že jesle budou umístěny do plánované stavby Dětského domova. Tento dlouholetý projekt ale nerealizován. Proto situovány dětské jesle nakonec sem.[107]
Po roce 1945 město usilovalo o zřízení Domu osvěty v Rokycanech. Mělo jít o kulturní stánek, který by reprezentoval oficiální, centrálně pojatou kulturní politiku poválečného Československa. V červenci 1947 zvolen do přípravného výboru muzejní společnosti pro stavbu Domu osvěty Jindřich Kalivoda.[108] Další rekonstrukce objektu proběhla roku 1947 pod vedením stavitele V. Včaly.[109] V průjezdu byla roku 1947 odhalena pamětní deska Mistra Jana Rokycany, kterou vytvořil místní sochař V. Koukolíček. Deska sestává z reliéfu husitského kazatele a nápisu: „Tuto budovu věnovala Městská spořitelna roku 1930 na kulturní účely veřejnosti. O 550. výročí narození M. J. Rokycany roku 1947 byla opravena a pojmenována Rokycanův dům osvěty.“ Štukový nápis z té doby se dodnes zachoval na atice.
Dle informace z dubna 1972 byl v objektu Okresního osvětového domu přednáškový sálek (60 míst) a sálek v Klubu důchodců (60-80 míst).[110] V době komunistického režimu býval pravidelně dům ověšován propagandistickými transparenty. Počátkem 80. let například fasádu v úrovni mezi přízemím a prvním patrem zdobil nápis: Se Sovětským svazem za další vítězství leninských idejí! V 80. letech 20. století dům zchátral. Tehdy se ještě uvažovalo o vybudování nové knihovny v prostoru Malého náměstí a Sladovnické ulice. Když tyto plány po roce 1989 prošly revizí, bylo rozhodnuto zachovat knihovnu v domě čp.83-84/I a objekt důkladně opravit. 23. října 1992 mělo proběhnout předání budovy stavební firmě, ale okresnímu úřadu coby investorovi chybělo 2 500 000 Kčs na zahájení rekonstrukčních prací. Celkový náklad na opravu přitom nebyl malý. Odhad tehdy zněl na 5 000 000 Kčs. Městský architekt Čihák v této nelehké situaci, kdy nebylo vůbec jisté, zda stát, respektive okresní úřad seženou peníze na rozjezd oprav, na zastupitelstvu města 21. října 1992 navrhl oprášit předlistopadové plány a uvažovat o výstavbě nové knihovny, snad menší, levnější a účelnější. Zastupitelé odložili své rozhodnutí.[111] Okresní úřad ale nakonec peníze našel a v letech 1993-1994 proběhla velká oprava domu. S nákladem 8 500 000 Kč ji provedl Okresní stavební podnik Plzeň-sever. Kompletní rekonstrukcí při ní prošla fasáda i interiéry. Zrestaurována i velká nástěnná freska na schodišti. V druhém patře byl zřízen salonek. Původní plánovaný termín dokončení: závěr roku 1993.[112] Už před vánoci roku 1993 bylo odstraněno z objektu lešení a začaly dokončovací práce v interiérech.[113] Do užívání byl objekt nakonec předán 15. dubna 1994.[114] Z celkové sumy 8 500 000 Kč zaplatil stát 2 500 000 Kč.[115] Projekt opravy domu vypracovala A. Švimberská z Plzeňského projektového ateliéru.[116]
8. května roku 2002 byl na dvoře domu čp.83-84/I slavnostně otevřen Klub komorní kultury. Ten vznikl adaptací dosavadního dvora na malé jeviště určené pro koncerty a další kulturní akce. Možností úpravy dvora za knihovnou se zabývalo městské zastupitelstvo už roku 1999. 29. června 1999 odsouhlasilo demolici domku na dvoře a uzavřelo dohodu s rokycanskou organizací Klubu Svobodných demokratů na spolupráci při chystané úpravě nádvoří.[117] 26. listopadu 2001 se po provedení výstavby Klubu komorní kultury konala jeho přejímka a 8. ledna 2002 objekt kolaudován.[118] 24. září 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo města úpravu obecního rozpočtu na rok 2007, kdy přesunulo částky ušetřené na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice na Rašínově (1 500 000 Kč), na rekonstrukci Boreckého rybníku (2 380 000 Kč) a na dokončení infrastruktury v nových kasárnách (145 410 Kč) na jiné investice. Mimo jiné i na bezbariérové úpravy městské knihovny, kam převedeno 20 000 Kč.[119]
V roce 2015 byla provedena stavba výtahu pro bezbariérový přístup do knihovny.[120] V květnu 2018 začala oprava střechy knihovny. V jejím rámci proběhla i výměna podhledu ve třetím patře a restaurování fresky na schodišti. Investici si vyžádalo zjištění, že v konstrukci krovu se objevily dřevokazné houby. Do střechy navíc zatékalo kvůli narušení části břidlicové krytiny. Práce na opravě započaly v květnu a byly dokončeny 24. srpna 2018. Akci prováděla firma RYTA s.r.o. s nákladem 4 316 000 Kč (z toho restaurování fresky 641 000 Kč). Až v průběhu rekonstrukce se zjistilo, že poškození krovu dřevokaznou houbou je směrem do náměstí rozsáhlejší, než se původně čekalo. Musel být proto nahrazen větší rozsah stropního trámu a poškozená část krovu byla nahrazena ocelovou konstrukcí. Komplikovaná byla rekonstrukce schodišťové fresky. V její spodní části byl totiž zazděn pod omítkou trám, poškozený houbou. Bylo tak nutné trám vyjmout, a přitom nepoškodit nástěnnou malbu, což se nakonec podařilo. Kromě opravy stropů v dětském oddělení proběhla i rekonstrukce osvětlení. Stavební firma i nově vymalovala místnosti v dětském oddělení. Otevření dětského oddělení po rekonstrukci se konalo 2. října 2018.[121]
.
|
Domy čp.82/I a čp.83-84/I, pokus o reprezentativní výstavbu, inspirovanou dobovou architekturou Vídně, Prahy a Plzně. Byla tu narušena stávající výšková úroveň soukromých domů, ale slohově novostavby zapadly do prostředí náměstí. Pohlednice z 1. republiky. |
Celkový pohled na severní stranu náměstí. Zprava starší měšťanské domy čp.87/I, čp.86/I a čp.85/I. Pohlednice z 1. republiky. |
Dům čp.87/I patři mezi nejstarobylejší stavby na severní straně náměstí. Fasáda je klasicistní z přelomu 18. a 19. stol., ale zdivo je asi gotické a renesanční. Vpravo vzadu na něj navazuje dům čp.138/I. V pozadí věž kostela. Foto: D. Borek, září 2003. |
Dům čp.138/I vznikl asi dodatečně na přelomu 18. a 19. stol. Fasáda je klasicistní, včetně kamenného portálku. Na jeho místě patrně původně stály chlebné krámy. Foto: D. Borek, září 2003. |
|
|
|
|
|
Dům čp.85/I je vnějškově nezajímavý. Patrový objekt s pětiosým průčelím patrně fixuje dispozici staršího měšťanského domu. V roce 1784 vyhořel. Tehdy poškozen obytný dům, stáje, kůlna a stodola.[122] Pak opraven. Z roku 1858 se dochoval projekt drobné přestavby domu.[123] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1884, nazvaný „Tyl Jan, oprava stájí čp. 85/I“.[124]
V detailu podlehl dům během 20. století utilitární modernizaci. V roce 1925 schválena adaptace průjezdu v čp.85/I na skladiště papíru. Anna Nesnídalová a Vladimír Bartoš obdrželi stavební povolení 4. května 1925.[125] Z roku 1927 se dochoval plán na zřízení prodejny v přízemí.[126] V červnu 1927 městská rada povolila zřízení výkladu v domě čp.85/I pro firmu Baťa.[127] 29. listopadu 1927 vydáno městskou radou užívací povolení na nově zřízený krám a záchod v čp.85/I pro firmu Baťa.[128] V roce 1929 provedena přestavba nádvorního objektu obráceného do Urbanova náměstí, respektive Smetanovy ulice na dílny.[129] V červnu 1929 městskou radou vydáno stavební povolení pro A. Nesnídalovou na adaptaci místnosti v zadním traktu čp.85/I na kancelář.[130] V listopadu 1930 pak městská rada vydala stavební povolení A. Nesnídalové na výstavbu dalších výkladních skříní v čp.85/I.[131] Série stavebních proměn tím ale nekončila. V lednu 1931 obecní správní komise vydává užívací povolení pro A. Nesnídalovou na skladiště adaptované na knihtiskárnu v čp.85/I.[132] A v roce 1935 došlo k větší adaptaci exteriérů i interiérů domu při rozšiřování zdejší prodejny obuvi Baťa. Tehdy propojen přední i zadní trakt domu.[133] Roku 1940 schváleno v rámci prodejny Baťa zřízení správkárny punčoch[134], roku 1941 přistavěna řeznická a uzenářská dílna (pochopitelně v zadním traktu).[135] Baťovská tradice se v domě nepřímo uchovala i po znárodnění. V listopadu 1962 tu byla otevřena po generální opravě velká prodejna obuvi.[136] Přízemí bylo tehdy zcela zakryto masivními výkladci, zatímco v patře se udržela původní eklektická fasáda, s pásovou rustikou, šambránami oken. Okna zůstala rovněž původní, osmitabulková.[137]
Daleko zásadnější adaptací ale prošel dům v letech 1976-1978. Tehdy byl v majetku národního podniku Obuv, který tu zřídil Dům obuvi.[138] Už v listopadu 1969 se mluví o výhledovém rozšíření stávající prodejny v přízemí i do 1. patra a o vyklizení 3 bytů. Akce měla proběhnout až v letech 1976-80 v režii podniku Obuv Plzeň.[139] V červenci 1971 je chystaná rekonstrukce domu deklarována stále jako cíl města v oblasti rozvoje obchodní sítě.[140] Kvůli akci měly být zrušeny 3 stávající bytové jednotky v tomto domě.[141] Rovněž dle plánu z roku 1973 se tu plánuje podstatné rozšíření prodejní plochy. Trvá záměr rozšířit prodejní plochu i do prvního patra, kde bylo nutné čekat na vystěhování 3 nájemníků do náhradních bytů. V roce 1973 se náklady na zbudování velkoprodejny obuvi odhadovaly na 1 500 000 Kčs.[142] Dle údajů z června 1973 již existoval příslib od Okresního stavebního podniku na zahájení stavby od 1. ledna 1974. Termín dokončení stanoven na 2. pololetí 1975. Do 31. března 1973 měla být hotova projektová dokumentace, k 30. červnu 1973 se plánovalo uzavřít hospodářskou smlouvu mezi Okresním stavebním podnikem a podnikem Obuv Plzeň. Zahájení rekonstrukce ovšem stále podmíněno přestěhováním stávajících nájemníků (MěstNV zatím neměl náhradní byty).[143] V říjnu 1973 pak oznámeno, že přestavba objektu se odkládá na rok 1975.[144] V dubnu 1974 se ovšem uvádí, že započetí prací proběhne ještě roku 1974.[145] Během 1. pololetí 1974 se totiž podařilo konečně zajistit a přidělit 3 náhradní byty pro vystěhovávané nájemníky (přestěhováni do nově dokončeného panelového domu čp.149/II na sídlišti Jižní předměstí).[146]
Při necitlivém stavebním zásahu byl původní objekt prakticky zcela vybourán a do obvodové zdi vestavěna velkoprodejna. Původní dvůr zastřešen a Dům obuvi tak prorostl celým blokem až na Urbanovo náměstí. Projekt generální přestavby vypracoval pan Váchal z Okresního stavebního podniku Rokycany.[147] Typologicky jde o příklad komerční architektury normalizačního období. Stabilizace ekonomiky v 70. letech 20. století a snaha komunistického vedení kompenzovat obyvatelstvu absenci občanských svobod jistým konzumním komfortem vedly k vlně výstavby obchodních domů, velkoprodejen a venkovských prodejen „smíšeného zboží“. Nový dům obuvi s 600 metry čtverečními prodejní plochy byl do užívání předán v listopadu roku 1976 (K. Hofman chybně uvádí listopad 1978[148]) a byla to údajně nejmodernější prodejna svého druhu v Západočeském kraji.[149] Objevila se tu například poprvé ve městě ostraha proti krádežím pomocí průmyslové televize. Prodejna nabízela výběr ze 4000 párů obuvi.[150] Připomeňme, že v roce 1976 byl v Rokycanech otevřen Dům lahůdek (na protější straně náměstí v domě čp.129/I) a roku 1977 Dům oděvů (čp.72/I v Palackého ulici). Dům obuvi tak byl součástí širšího plánu na kvalitativní změnu v rokycanské prodejní síti. Architektonicky se ovšem nová prodejna stala jen banálním hybridem mezi původní hmotou měšťanského domu a moderními unifikovanými prvky (velkoplošná okna, kachlíkové obklady, hrubý nástřik fasády apod.). Mimořádně rušivě působí zadní trakt domu zasahující do Urbanova náměstí, kde jeho brizolitová hmota působí naprosto rušivě v konfrontaci s historickými stavbami kostela, muzea a děkanství.
Dům čp.86/I je stavebně cenný. Vnějškově jednoduchý patrový dům s tříosým průčelím a sedlovou střechou si uchoval historické klenby. Jako jediný na této straně náměstí, ale vlastně na celém Masarykově náměstí si dům čp.86/I uchoval původní kompozici parcely s obytným domem, za kterým se rozkládá dvůr obklopený hospodářskými stavbami a se stodolou, která uzavírá parcelu na zadní straně. Zejména stodola je v tomto případě značně hodnotná, a to jednak jako malebná součást Urbanova náměstí, kam je orientována, ale i jako zachovalá památka na dávno zaniklou epochu urbanistického vývoje Rokycan.
V roce 1784 dům i stodola vyhořely.[151] Pak obnoveny, patrně v jednodušším klasicistním stylu. Okolo roku 1858 vypracoval Mates Mašek plán na zřízení nového krovu.[152] V říjnu 1928 městská rada vydala stavební povolení na zřízení druhého krámu v domě čp.86/I pro J. Bláhu.[153] V dubnu 1929 pak radou vydáno stavební povolení na prádelnu a záchod v přízemí a na dvě obytné místnosti v 1. patře domu čp.86/I pro J. Bláhu.[154] Obývací a užívací povolení pro Jana a Julii Bláhovi na přestavbu a nástavbu nádvorního stavení v čp.86/I vydáno v listopadu 1929.[155] V červenci 1930 zase vydáno stavební povolení pro Jana a Julii Bláhovi, tentokrát na stavební úpravy čp.86/I.[156] Julie Bláhová získala 19. ledna 1937 stavební povolení na stavební úpravy v krámu, dle plánů Štěpána Wolfa. Dne 10. března 1942 získala v domě čp.86/I umístěná správkárna obuvi firmy Baťa živnostensko-právní schválení.[157] V roce 1986 na fasádě čp.86/I visel transparent s textem: „VARŠAVSKÁ SMLOUVA – ZÁŠTITA MÍRU“.[158] Po obnově soukromého podnikání se dům čp.86/I stal jedním z prvních objektů v centru Rokycan, který byl rekonstruovaný soukromou iniciativou. Už v říjnu 1990 zde fungují dvě soukromé prodejny pana Diviše a fasáda domu opravena.[159]
Dům čp.87/I uzavírá severní stranu Masarykova náměstí. V roce 1784 dům, stáje a stodola vyhořely.[160] Svou současnou podobu pak získal klasicistní přestavbou okolo roku 1800. Jeho východní stěna hledí do prostoru, který v této studii nazývám „kostelním pláckem“, tedy nepravidelného výběžku Masarykova náměstí, tvořícího podnož dominantě děkanského kostela. Patrový dům čp.87/I má pětiosé jižní a čtyřosé východní průčelí. Není sice formálně státem chráněn jako památka, ale zejména nedávný stavební průzkum ukázal, že jde o jeden z nejstarších měšťanských domů.
Podle Sedláčka tu původně stávala fara se zahradou, která měla zasahovat i do prostoru dnešního domu čp.86/I. Roku 1421 byla tato fara údajně vypálena a teprve potom měla být fara přemístěna na místo dnešního děkanství čp.52/I na Urbanově náměstí a na její parcele vyrostly měšťanské domy.[161] Tyto teze ale nejsou nijak doloženy a patří spíše k historiografické fantazii. V roce 1992 ovšem prošel dům rekonstrukcí a při ní se narazilo na zbytky archaických zdí. Historie domu tak vystoupila ze sféry legend a smyšlenek a přinejmenším lze konstatovat, že objekt v sobě obsahuje gotické a renesanční zdivo. Stavební průzkum potvrdil, že dům čp.87/I jeví vznik ze dvou gotických domů. Renesančního původu je dochovaná vnitřní dispozice průjezdu a sdružené okenní otvory v patře. Nároží domu je armováno podélnými kamennými (možná gotickými) kvádry. Kvůli množství cihlových vysprávek památkáři soudí, že armování sem mohlo být druhotně umístěno při renesanční přestavbě objektu. Teprve v renesanci měly být dva původní gotické domy sceleny, přičemž čelní fasáda zásadně přebudována, uprostřed v přízemí prolomen průjezd. Gotická dispozice se více zachovala v boční, východní třetině domu.[162] Boční (východní) fasáda domu, která se směrem nahoru zužuje, je nejspíš renesančního původu. Zakrývá ji ale tlustá vrstva klasicistních omítek z doby okolo roku 1800. Po jejím odstranění byla odkryta původní renesanční omítka, jednovrstvá, světlá, se zvlněným povrchem. Podobná raně novověká omítka je patrně dochována pod větší částí boční fasády. Naopak jižní průčelí bylo převrstveno důkladněji a pod brizolitovým pláštěm odkryta pouze torza klasicistní fasádní omítky.[163] O tom, že dům čp.87/I je výjimečný, svědčí i tato vzpomínka M. Sedláka z roku 1900, přetištěná o sto let později Karlem Hofmanem: „Snad jeden z největších a nejstarších kupeckých domů města. Do kupeckého krámu vedly dva široké klenuté vchody, v každém z obou průčelí jeden (...) Vysoká střecha, na půdě asi skladiště pro zboží, pro které nebylo na dvoře dost místa.“[164]
Podle návrhu regulačního plánu města z roku 1892, který vypracoval B. Pek, měl být dům čp.87/I, spolu se sousedním čp.138/I výhledově zbořen tak, aby se uvolnil výhled na děkanský kostel z náměstí. Plán nerealizován (viz výše).[165] V roce 1893 vypracován plán přestavby zadního traktu domu, kde původní chlévy s plackovými klenbami adaptovány na obytné místnosti.[166] V městském archivu se k tomu nachází složka z roku 1893, nazvaná „Partiš Antonín, přestavba domu čp.87/I“, a další z roku 1902, pod označením „Partiš Josef, přístavba přístřešku na čp.87/I“.[167] Další přestavba prováděna dle plánů Štěpána Wolfa z roku 1909. Byl při ní rozšířen výkladec v přízemí pravé části domu. Dvě pole plackové klenby nahrazena traverzovým stropem.[168] V roku 1928 odstraněny v přízemí klenby a zřízen zde trámový strop.[169] V prosinci 1928 vzat městskou radou na vědomí výsledek stavební komise v domě čp.87/I majitelů J. a T. Partišových v otázce výměny klenutí za trámový strop v krámě.[170] Rekonstrukce z roku 1992 naštěstí dokázala citlivě restituovat parter, naznačila původní portál průjezdu a nahradila socialistický brizolit klasickou fasádou členěnou lizénami a ostěním oken s uchy. Při rekonstrukci byla ovšem odstraněna zajímavá výkladní skříň z 19. století s dřevěnými vyřezávanými karyatidami. Na střeše domu jsou vysoké staré komíny.
Osudy sousedního domu čp.138/I (foto z r. 2003) se po jistou dobu protínaly s domem čp.87/I. Mnoho staletí předtím ale dům čp.138/I nebyl klasickým měšťanským domem. Od středověku tu stávaly chlebné krámce, tedy městská cechovní tržnice na prodej pečiva. Poprvé se rokycanské chlebné krámce připomínají roku 1530.[171] Dne 12. září roku 1784 se ale jejich osud naplnily při velkém požáru Rokycan. Toho dne doplatily krámce na blízké sousedství děkanského kostela. Právě trosky jeho hořící věže zničily chlebné krámce a ty už po požáru nebyly obnoveny.[172] Podle F. Purgharta ale chlebné krámy zničila padající věž kostela zapálená bleskem, tedy nikoliv při požáru roku 1784.[173] Po požáru by si oprava zdemolované stavby patrně vyžádala příliš vysoké náklady, krom toho úpadek archaického centrálního prodeje pečiva po středověkém, cechovním způsobu v té době už vyšel z módy. Pozemek před vchodem do děkanského kostela navíc nebyl ideálním místem pro tržnici. O parcelu proto projevili zájem soukromí vlastníci a otevřela se možnost pro výstavbu domu čp.138/I. Tomu, že dům čp.138/I je dodatečně vestavěný do starší městské zástavby, nasvědčuje i fakt, že ještě v seznamu majitelů domů z roku 1788 se číslo popisné čp.138/I uvádí jako součást Plzeňské brány.
Počátkem 19. století se propojily osudy zaniklých chlebných krámců se sousedním domem čp.87/I. Jeho tehdejší majitel, Antonín Mudra, požádal roku 1802 magistrát o 13 000 cihel potřebných k opravě svého domu, zároveň zopakoval, že urguje magistrát, aby podnikl kroky k odstranění chlebných krámců od svého domu.[174] Z této zprávy se dozvídáme dvě důležité informace: 1) Dům čp.87/I byl po roce 1802 zásadně přestavěn, protože požadované množství 13 000 cihel tomu nasvědčuje. 2) Chlebné krámce ještě ale roku 1802 byly patrně ruinou. Nedlouho po roce 1802 byly asi krámce opravdu odstraněny a na jejich místě vyrostl, současně s velkou popožárovou opravou domu čp.87/I, nový klasicistní dům čp.138/I. Ten zaujal z velké části parcelu původních chlebných krámců. Číslo popisné získal druhotně, protože jak již bylo řečeno, ještě v 70. letech 18. století označovalo čp.138/I část Plzeňské brány (viz kapitola „městské opevnění“). Je možné, že v této stavební fázi tvořily domy čp.87/I a novostavba čp.138/I jeden architektonický celek (byť později, nebo již od počátku, se dvěma popisnými čísly), jak tomu dosud nasvědčuje identická výška jejich korunních říms, hřebenu střechy a podobný rytmus okenních otvorů. Až později se oba domy majetkově rozdělily a od té doby se vyvíjejí separátně. Otazníky vzbuzuje historie domu čp.138/I před rokem 1802. Je jasné, že ve své současné architektonické podobě tu před tímto datem nestál, je ale možné, že už před rokem 1784 chlebné krámce nefungovaly, nebo fungovaly jen zčásti a provizorně sloužily jako obytný objekt. Nasvědčuje tomu fakt, že pozemkové knihy už zde před rokem 1802 uvádějí soukromé vlastníky, nikoliv pekařský cech. Roku 1791 dům čp.138/I koupili za 410 zlatých manželé Jindřich a Eleonora Weissovi. Dům měl tehdy rozměry 25 x 12,5 lokte.[175] Je samozřejmě otázkou, zda se tento údaj z roku 1791 ještě nevztahuje k původnímu čp.138/I v Plzeňské bráně. Roku 1797 ale vzrostla hodnota domu čp.138/I na 1144,5 zlatých, došlo tedy asi k jeho podstatné opravě.[176] A právě sem můžeme datovat vznik dnešního čp.138/I. Napovídal by tomu i nedávný objev. Při opravě domu čp.138/I v roce 1991 byla totiž v klenáku pískovcového vstupního portálku odhalena nejasná čísla letopočtu, pravděpodobně letopočet 1797. Je tedy možné, že už tehdy byl dům čp.138/I aspoň zčásti postaven. Patrový dům čp.138/I má tříosé východní a dvouosé severní průčelí a sedlovou střechou. Parter zakrývá pozdější dřevěná výkladní skříň. Po straně se nachází klasicistní portálek s pískovcovým ostěním a letopočtem v klenáku. Při rekonstrukci domu v říjnu roku 1992 se pod svrchní omítkou objevil starý nápis, patrně označení ulice, bohužel nejspíš nezdokumentovaný.[177]
Další nejasnosti se vznášejí nad samotnou existencí chlebných krámců. Podle I. Ebelové a M. Ebela nebyly situovány vůbec na místě dnešního domu čp.138/I, nýbrž do sousedství masných krámů na Urbanově náměstí.[178] Ebelovi to dokládají tím, že mají takto být ještě zakresleny na katastrální mapě. To ovšem je mylné. U masných krámů stál objekt porážky dobytka, který je na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 i takto označen.[179] Lokalizace chlebných krámů do prostoru nynějšího domu čp.138/I tak zůstává platnou a je relativně spolehlivě potvrzena i dobovými prameny, zejména výše uvedenou zprávou z roku 1802 i dalšími historickými prameny a literaturou (byť je otázkou, do jaké míry místní autoři „opisovali“ z téhož, případně nepřesného pramene). Daleko větší komplikaci při jednoznačné analýze stavebního vývoje této parcely ale představuje fakt, že dům čp.138/I evidentně prošel zásadní a finančně náročnou přestavbou již před koncem 18. století, což je nepřímo dokázáno i výše uvedeným letopočtem v portálku dveří. Nabízí se tedy teorie, že dům čp.138/I vznikl z původních krámů ve dvou etapách. Ta první provedena okolo roku 1797, ta druhá až po roce 1802. Roku 1799 odkoupil dům čp.138/I jakýsi František Novopacký. Patrně za něj, někdy po roce 1802 byly poslední zbytky chlebných krámů, na které si stěžoval Antonín Mudra ze sousedního domu čp.87/I, odstraněny a nahradil ji nový obytný dům dochovaný dodnes.[180] V říjnu 1991 byl dům čp.138/I opravován. V přízemí ponechán starý výkladec, pouze nově natřen hnědou barvou. Pískovcový portálek na východní straně domu, vedle obchodu, opraven. Odstraněna přitom z něho odporná a napůl oddrolená zelená barva. Fasáda v patře a střecha zatím ponechány beze změn.[181]
Severovýchodní kout Masarykova náměstí, jakýsi kostelní plácek, je zformován do působivé kulisy většinou památkově hodnotných domů na nepravidelných parcelách, které tvoří podnož vertikální hmotě děkanského chrámu.
[1] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[2] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.
[3] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[4] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.
[5] Kronika města Rokycan 1985, f. 75. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 79/I.
[6] Kronika města Rokycan 1988, f. 192.
[7] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 40.
[8] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[9] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.
[10] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 150.
[11] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[12] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 40.
[13] 63. schůze městské rady, 30. 3. 1928.
[14] 115. schůze městské rady, 3. 1. 1929.
[15] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 40.
[16] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 173 (plány); Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 80/I.
[17] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 40.
[18] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.
[19] 1. zasedání MNV, 26. 1. 1959.
[20] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.
[21] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.
[22] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.
[23] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.
[24] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.
[25] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.
[26] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.
[27] Kronika města Rokycan 1965-68, f. 282.
[28] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 40.
[29] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.
[30] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 2. 1974.
[31] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.
[32] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[33] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 23. 6. 1981.
[34] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.
[35] Rokycansko, č. 32, 11. 8. 1994, s. 1.
[36] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 40.
[37] Rokycanský deník, 2. 2. 1995, s. 9.
[38] Rokycanský deník, 26. 1. 1995, s. 9.
[39] Rokycanský deník, 11. 10. 1997, s. 9.
[40] Usnesení zastupitelstva města z 6. 4. 1999, www.rokycany.cz.
[41] Usnesení zastupitelstva města ze 7. 3. 2000, www.rokycany.cz.
[42] viz informační tabule umístěná po dobu přestavby na domě čp.80/I.
[43] Usnesení zastupitelstva města z 26. 2. 2002, www.rokycany.cz.
[44] Usnesení zastupitelstva města z 9. 4. 2002, www.rokycany.cz.
[45] Usnesení zastupitelstva města z 9. 4. 2002, www.rokycany.cz.
[46] Materiál pro jednání rady města, 20. 9. 2004, bod č. 2430, ID:3030.
[47] Rokycanský deník, 8. 9. 2004.
[48] Rokycanský deník, 8. 9. 2004; Rokycanský deník, 1. 10. 2004.
[49] Rokycanský deník, 3. 2. 2004.
[50] Rokycanský deník, 8. 9. 2004.
[51] Rokycanský deník, 8. 9. 2004.
[52] Materiál pro jednání rady města, 20. 9. 2004, bod č. 2451, ID:3046.
[53] Rokycanský deník, 14. 10. 2004.
[54] Rokycanský deník, 3. 2. 2004.
[55] Materiál pro jednání rady města, 20. 9. 2004, bod č. 2430, ID:3030.
[56] Materiál pro jednání rady města, 11. 10. 2004, č. 2010, ID: 3127.
[57] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[58] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 40.
[59] Kronika města Rokycan 1938-47, f. 178.
[60] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 17.
[61] Projekt mapování vojenských pietních míst; http://www.vets.estranky.cz/
[62] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 17.
[63] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[64] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. C/95, kt. 456.
[65] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171.
[66] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[67] Viz fotografie z roku 1903 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.
[68] Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha č. 14.
[69] 5. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1967.
[70] Založeno na osobních zápiscích autora.
[71] Založeno na osobních zápiscích autora.
[72] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[73] Žďár, 1903, č. 44, 25. 7. 1903.
[74] Žďár, 1903, č. 44, 25. 7. 1903.
[75] Žďár, 1903, č. 44, 25. 7. 1903.
[76] Žďár, 1903, č. 44, 25. 7. 1903.
[77] Viz fotografie z roku 1912 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.
[78] 129. schůze městské rady, 2. 4. 1929.
[79] 161. schůze městské rady, 20. 9. 1929.
[80] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.
[81] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.
[82] 11. plenární zasedání MěstNV, 20. 6. 1978.
[83] Rokycanské noviny, č. 3, 20. 3. 2007, s. 4.
[84] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[85] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. C/95, kt. 456.
[86] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 153.
[87] Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000. https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm
[88] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 42.
[89] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 168.
[90] Sčítání lidu Rokycany 1857, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705261
[91] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.
[92] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 148
[93] Rokycansko, 1992, č. 44, s. 6.
[94] Rokycansko, 1992, č. 44, s. 6.
[95] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan. In: Minulostí Západočeského kraje, 1982; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm
[96] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 42.
[97] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 83 - 84/I; 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.
[98] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 11.
[99] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.
[100] 16. schůze městské rady, 22. 9. 1927.
[101] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 11.
[102] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.
[103] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.
[104] 20. schůze městské rady, 13. 8. 1931.
[105] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 44.
[106] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 83 - 84/I.
[107] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916-45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173-195, 2002.
[108] Jednání užšího MNV, 30. 7. 1945.
[109] Rokycansko, 1992, č. 44, s. 6.
[110] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.
[111] Kronika města Rokycan 1992, f. 50.
[112] Rokycansko, č. 20, 20. 5. 1993, s. 3.
[113] Rokycansko, č. 1, 6. 1. 1994, s. 1.
[114] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 44-45.
[115] Rokycanský deník, 22. 11. 1994, s. 11.
[116] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 83/I.
[117] Usnesení zastupitelstva města z 29. 6. 1999, www.rokycany.cz.
[118] informace z klubsd.webpark.cz
[119] Úpravy rozpočtu zm, 24. 9. 2007 – 4, www.rokycany.cz
[120] Kronika města Rokycan 2015, s. 13. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459
[121] Kronika města Rokycan 2018, s. 39-40. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[122] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[123] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.
[124] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[125] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[126] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 85/I.
[127] 3. schůze městské rady, 30. 6. 1927.
[128] 34. schůze městské rady, 29. 11. 1927.
[129] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 85/I.
[130] 144. schůze městské rady, 11. 6. 1929.
[131] 227. schůze městské rady, 12. 11. 1930.
[132] 11. schůze obecní správní komise, 22. 1. 1931.
[133] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 85/I.
[134] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 313 dle inv.
[135] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 314 dle inv.
[136] Kronika města Rokycan 1962-65, f. 30.
[137] Rokycansko, Plzeň 1978, obrazová příloha, č. 49.
[138] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 45.
[139] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.
[140] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.
[141] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.
[142] Kronika města Rokycan 1969-73, f. 132.
[143] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.
[144] 5. plenární zasedání MěstNV, 22. 10. 1973.
[145] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[146] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10. 1974.
[147] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 85/I.
[148] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 45.
[149] Kronika města Rokycan 1976-77, f. 22, 33. Karel Hofman nesprávně uvádí rok otevření 1978; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 45.
[150] Hlas Rokycanska, č. 18, 3. 9. 1976, s. 3.
[151] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[152] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.
[153] 102. schůze městské rady, 26. 10. 1928.
[154] 134. schůze městské rady, 26. 4. 1929.
[155] 168. schůze městské rady, 8. 11. 1929.
[156] 208. schůze městské rady, 30. 7. 1930.
[157] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[158] Rokycanské noviny, č. 2, 20. 2. 2007, s. 4.
[159] Rokycansko, č. 42, 25. 10. 1990, s. 1.
[160] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[161] Viz odkaz v práci Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, č. 33.
[162] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 39, 1993.
[163] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 39, 1993.
[164] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 46-47.
[165] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[166] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 151.
[167] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[168] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 165.
[169] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 87/I.
[170] 113. schůze městské rady, 17. 12. 1928.
[171] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 47.
[172] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 13; Hofman, K.: Rokycany 25 nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 43.
[173] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, Opevnění Rokycan.
[174] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[175] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 110 (contr. B), fol. 145.
[176] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 110 (contr. C), fol. 268v.
[177] Založeno na osobních zápiscích autora.
[178] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 110 (contr. B), fol. 145.
[179] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=4997.552768605554,-33051.20821691642,7881.576136652289,-31595.67767335533&link=ext
[180] Viz Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, č. 33.
[181] Založeno na osobních zápiscích autora.