https://encyklopedierokycan.wz.cz/popisekpredchozikapitola.jpg

 

https://encyklopedierokycan.wz.cz/zpetnahomepage.jpg

 

  D. Borek: verze 2026/05/14

 

Za Rakováčkem: Cháchov

 

Nedaleko Šťáhlavské silnice, směrem dál od Němčiček, se rozkládá polesí Cháchov, rozlehlá, relativně plochá zalesněná krajina, historická součást majetku města Rokycany. Polesí má rozlohu 560 hektarů a dosahuje až k obci Lhůta.[1] Kdysi se tu rozkládala vesnice Cháchov, později opuštěná a zpustlá. Na katastru Rokycan je tak Cháchov jediným dalším sídelním centrem středověkého původu (vesnice Borek leží na samostatném katastru).

Obsah

7.1. Zaniklá vesnice Cháchov. 1

7.1.1. Lokalizace zaniklé vsi Cháchov a archeologické nálezy. 1

7.1.2. Historické zmínky o zaniklé vsi Cháchov. 1

7.2. Polesí Cháchov. 1

7.2.1. Vývoj polesí a změna vedení katastrálních hranic města Rokycany. 1

7.2.2. Cháchovská myslivna. 2

7.2.3. Šťáhlavská silnice v Cháchově. 2

7.2.4. Těžba železné rudy v Cháchově. 2

 

 

 

7.1. Zaniklá vesnice Cháchov

7.1.1. Lokalizace zaniklé vsi Cháchov a archeologické nálezy

August Sedláček lokalizoval zaniklou vesnici do prostoru pozdější myslivny Cháchov (o ní podrobněji níže, stála do 80. let 20. století na rozcestí silnic do Šťáhlav a do Mokroušů). I podle Antonína Podlahy se na přelomu 19. a 20. století daly ještě rozeznat nepatrné stopy zaniklé vesnice u myslivny Cháchov nedaleko Mokroušů. R. Racek v roce 1935 uvádí: „Nad silnicí do Rokycan, kde stojí myslivna, bývaly do třicetileté války vsi Cháchov a Cáchov a ve vysokém lese ještě shledáte zbytky po nich.“ J. Urban v roce 1946 uvádí, že u cháchovské myslivny jsou zbytky tvrze bývalé vsi. J. Dostál v roce 1947 zase píše, že u myslivny Cháchov zvané též Svatý Martin byly v cháchovském revíru otevřeny doly na železnou rudu, západním směrem ke vsi Mokrouše jsou stopy zaniklé osady. Na existenci zaniklého osídlení by poukazovalo i místní pojmenování U Studnic. Mělo jít o lesní rezervaci, která zanikla dle zprávy z roku 1948 poté, co byla zničena polomy při vichřici. V soupisu zaniklých osad z roku 1959 je Cháchov lokalizován k myslivně. Roku 1977 zjistil F. Frýda v prameništi potůčku, který teče od Cháchova směrem k Němčičkám, zaniklý rybníček a v jeho okolí terénní stopy, propadliny a vyvýšeniny, snad poukazující na zaniklou ves.[2]

V červnu 1980 v lese východně od myslivny, na jižním okraji zaniklé vsi, patrně v prostoru bývalého poplužního dvora, našel V. Švábek čtyři zlomky keramiky a hrot šípu. Nálezy byly datovány do 14. – 15. století.[3] V listopadu 1980 byl lokalizován zaniklý Cháchov cca 1 km východně od hájovny, do prostoru V Studnicích, kde pramení vodoteč podtékající silnici do Rokycan. 21. března 1981 byla upřesněna lokalizace P. Rožmberským a V. Rožmberskou, kteří objevili zbytky domů na terénní hraně, výskyt barvínku a zaniklé rybníky. Místo vesnice Cháchov se mělo nacházet východojihovýchodně od hájovny Svatý Martin v nynějším mokřinatém prameništi bezejmenného potoka, v mírném svahu obráceném k severozápadu. Na jihu hranice zaniklé vsi lemuje široký zaniklý úvoz s balvany. Na západní straně se úvoz vytrácí a jeho místo zaujala novodobá lesní cesta, která jej lemuje z jihu. Na východě lemuje vyvýšenou hranu úvozu v délce asi 50 metrů sesutá kamenná hradba. V obou místech zlomu se úvozová cesta větví k severovýchodu a k severozápadu. Hradba lemující obě větve cesty se zakrátko na obou směrech vytrácí. V prostoru částečně vymezeném zdí byly nalezeny stopy zaniklých objektů v podobě pahrbů a jam. Na severní straně lokality patrné obdélné základy dvou zaniklých objektů. Podle autorů výzkumu je možné tyto objekty považovat za původní panský dvorec. Severozápadní větev úvozu po chvíli mizí, ale severozápadním směrem lze sledovat úvozovou cestu dál, kde teprve pak mizí v mokřině, mezi spletí prohlubní a pahrbků. Asi 200 metrů tímto směrem byl zjištěn zaniklý rybníček s hrází do údolí, situovaný na severní nároží zastavěného území zaniklé vesnice, které mělo lichoběžníkový tvar. Od něj se táhla na jihozápad terénní hrana, na které byly zjištěny základy nejlépe dochovaných objektů, podle autorů výzkumu možná nejbohatší usedlosti Cháchova. V údolí pod terénní hranou objeven další zaniklý rybník. Zjištěné objekty tvořily jistá uskupení, ale pro nepřehlednost lesního terénu prý nebylo možné vystopovat širší dispoziční vztahy bývalé vesnice. Na západní straně lokality zaniklé vsi objeveny stopy po těžební aktivitě, podle badatelů ale nemusely časově souviset s existencí Cháchova. Celkem se při tomto průzkumu našlo 5 zlomků keramiky a kousek mazanice, rámcově datované do 13. – 15. století.[4] Traduje se prý, že Cháchov míval 10 usedlosti.[5]

Zaměřování lokality Cháchova, které pomocí teodolitu zahájilo Západočeské muzeum v Plzni 21. března 1981, probíhalo až do podzimu 1981, kdy se práce zastavily pro nedostatek financí. Až na areál panského dvora došlo k zaměření celé zaniklé vsi, ale výsledky nebyly publikovány. Při zaměřování se našlo 39 zlomků keramiky ze 14. – 15. století.[6] Od 10. února 2015 je lokalita se zbytky zaniklé vsi památkově chráněna.[7]

 

 

7.1.2. Historické zmínky o zaniklé vsi Cháchov

První písemná zmínka o Cháchovu pochází z roku 1379 ze soupisu generálních berní Cháchova a Mokrouš, které náležely panství pana Viléma, odvedeno 9 hřiven stříbra. Podle A. Sedláčka mohlo jít o Viléma z Pušperka. Roku 1412 prodal Jenec z Čachrova na Střeziměři a Křištíně své dědictví pražské kapitule. Šlo o vsi Cháchov, Mokrouše a některé poddanské dvory v Tymákově. Cháchov podle některých historiků je uváděn v rukopisech pražské kapituly roku 1410, ale patrně jde o omyl. Vesnice Cháchov, Mokrouše a Tymákov ovšem jsou zahrnuty v majetku kapituly z roku 1417. Počátkem husitských válek dal král Zikmund do zástavy kanovnické vsi Cháchov, Mokrouše a Tymákov Bohuslavovi z Rýzmberka a z Janovic na Rýzmberce. Zástava pak přešla na Mikuláše a Jana Bohuchvaly z Hrádku, kteří tyto vesnice ovládali do roku 1493. Toho roku jim král Vladislav dovolil, aby „oni na dědinách chachovských a mukrovských, kteréž vsi nyní spustly jsú, rybník udělati mohli.“ V letech 1542 a 1543 je připomínán Cháchov a Mokrouše jako zpustlé vsi. Tymákov tehdy nebyl zpustlý.  Roku 1557 Šebastián Markvart z Hrádku zpustlé vsi Cháchov, Mokrouše a vesnici Tymákov s lesy prodal městu Rokycany za 2500 kop českých grošů.[8]

Když se v roce 1623 městu Rokycany konfiskoval jeho majetek, uvádějí se mezi ním i pusté vsi Cháchov a Mokrouše. V roce 1628 byl tento majetek vrácen městu zpátky.[9] Vesnice Cháchov ale nebyla už nikdy obnovena a jméno postupně začalo označovat jen zdejší úsek lesa.

 

 

7.2. Polesí Cháchov

7.2.1. Vývoj polesí a změna vedení katastrálních hranic města Rokycany

Mezi roky 1557–1651 údajně město Rokycany zalesnilo pozemky pusté vsi Cháchov. V roce 1813 město provedlo zalesnění pastviny mezi myslivnou v Němčičkách a Mokroušskou cestou.[10] Celé sedlo mezi Čilinou a Kotlem se tak v 19. století proměnilo v zalesněný komplex. Indikační skica mapy stabilního katastru z roku 1838 ukazuje prakticky identické hranice lesa, jako počátkem 21. století.[11] Jen zhruba v polovině vzdálenosti mezi Mokroušemi a Němčičkami se uchovala větší mýtina a severně od Šťáhlavské silnice se tu rozkládá plocha zemědělských pozemků. Nachází se tu zaniklý rybník s hrází. Na ní rostou tři duby letní o obvodu kmene 319, 396 a 462 cm. Od 1. ledna 2009 jsou státem chráněny jako památné stromy, pod názvem Duby na staré hrázi.[12]

Zajímavé je, že Cháchov nebyl dlouho součástí katastru Rokycan. Na katastrální mapě z roku 1838 probíhaly hranice Rokycan těsně za Němčičkami (hranicí byl okraj lesa Čilina a katastr města končil hned za myslivnou v Němčičkách) a dál už se prostíralo katastrální území Mokrouše. Stejný průběh hranic zachytila i evidenční katastrální mapa z roku 1877.[13] A dokonce ještě státní mapa z roku 1959.[14] Teprve topografická mapa z roku 1965 ukazuje zásadní proměnu katastrálních hranic.[15] Mohlo to souviset s převedením Mokroušů z okresu Rokycany do okresu Plzeň-jih v roce 1960, protože bez úpravy katastrální hranice by nová hranice okresů běžela těsně po okraji intravilánu okresního města, které by se tak dostalo do výrazně excentrické polohy vůči svému okresu. Od katastrálního území Mokroušů, jehož plocha ještě v meziválečné době činila 12,75 km čtverečních,[16] byl tak oddělen vrch Čilina a většina lesních porostů mezi Čilinou a Cháchovem a přičleněny k Rokycanům, takže katastrální území Mokroušů bylo redukováno na cca 2,75 kilometru čtverečního. Je zde možná i souvislost s reorganizací státních lesů z roku 1965, kterou se polesí Kotel, Cháchov a Čilina dostaly do majetku Vojenských lesů a statků v Sušici (viz níže).[17] Zájmem armády mohlo být, aby se nově nabyté vojenské lesy nacházely na katastru Rokycan, kde sídlila početná vojenská posádka, která je využívala. Tak či onak byla změna vedení katastrální hranice důležitá z hlediska správního a administrativního, nikoliv až tolik z historického, protože polesí Čilina i Cháchov byla po staletí v majetku Rokycan.

V této oblasti sousedila panství Šťáhlavy, Plzeň a Rokycany. V červnu 1778 se v seznamu písemností přijatých obecní radou uvádí i dopis od hraběte Hermana Černína ze Šťáhlav, kterým se na 16. června 1778 stanovuje „postavení mezního trianglu.“[18] Šlo o reakci na písemný dotaz, který do Šťáhlav odeslala rokycanská obec 10. června 1778 a 14. června do Šťáhlav i do Plzně.[19] Vznikly tu tehdy kamenné hraniční mezníky.

V pozemkové městské knize z roku 1782, v soupisu panských (městských) lesů, je plocha Cháchova (včetně lokality Višňovec mezi vesnicemi Mokrouše a Lhůta) vyčíslena na 888 100 čtverečních sáhů, tedy 319,429 hektarů.[20] Ve 20. letech 20. století polesí postihla kalamitou mnišky. V prosinci 1920 se uvádí, že kvůli nákaze mniškou bude nutno v roce 1921 vykácet na Žďáru cca 100 ha lesa, na Kotli cca 20 ha a v Cháchově cca 20 ha, přičemž na Žďáru už kácení začalo.[21] V roce 1914 došlo k reorganizaci obecních lesů a jejich rozdělení na 7 revírů. Celková plocha městské lesní držby činila 2974,63 hektarů, z toho revír Cháchov měl 420,44 hektarů.[22] Polesí v 1. polovině 20. století plošně expandovalo. V roce 1904 dosahovala jeho plocha 420,4386 ha, do roku 1914 bylo rozšířeno o dalších 1,7360 ha, do roku 1927 o dalších 5,7585 ha a v roce 1934 se plocha polesí Cháchov udává na 427,9331 ha.[23] V říjnu 1942 byl schválen hospodářský plán polesí Cháchov na roky 1940–1941. Plocha polesí tehdy dosahovala už 556,5969 ha. Rozhodnutím okresního úřadu z 2. dubna 1941 totiž byly sloučeny hospodářské celky Cháchov a Poddubí do jednoho celku Cháchov.[24] Dramatická změna přišla za komunistické vlády. KNV v Plzni roku 1953 odňal městu Rokycany s platností od 1. ledna 1954 jeho historický lesní majetek o ploše 3785,9199 hektarů a předal ho státním lesům. V roce 1965 po reorganizaci státních lesů byla zhruba polovina bývalých městských lesů (polesí Kotel, Cháchov a Čilina o ploše 1853 ha) převedena do majetku Vojenských lesů a statků v Sušici. Kvůli tomu se po konci komunistického režimu protáhlo navrácení tohoto majetku. Dne 24. května 1991 sice stát městu vrátil část historického lesního majetku (v okolí Rokycan šlo hlavně o polesí Žďár), jenže vojenských lesů se restituční akt netýkal. Vedení města pak až do roku 1997 vyjednávalo s ministerstvem obrany. Teprve na podzim 1997 město převzalo hlavní zbylou část dosud nerestituovaných lesů, tedy polesí Kotel, Cháchov a Čilina.[25] Velké škody mezitím na Cháchově napáchala v únoru 1990 vichřice.[26] V současnosti je plocha polesí uváděna na 864,39 hektarů, čímž je druhým nejrozsáhlejším polesím v majetku Lesů města Rokycan, po lesu na vrchu Žďár (o něm podrobněji v kapitole „Borek“).[27]

 

 

7.2.2. Cháchovská myslivna

Na křižovatce uprostřed lesů, kde ze Šťáhlavské silnice odbočuje silnice na Mokrouše a Tymákov, stála myslivna čp.42, příslušející do obce Mokrouše, sídlo správy cháchovského polesí.[28] Rozcestí, u kterého stávala myslivna, se říkalo Svatý Martin.[29] Na mapě stabilního katastru z roku 1838 ještě není zakreslena. Na rozcestí tu je zaznamenán pouze kříž.[30] Je nutné si uvědomit, že Šťáhlavská silnice, spojující Šťáhlavy a Rokycany, vyrostla nedlouho předtím jako zcela nové komunikační spojení, vedené umělou trasou napříč lesy (podrobněji o vývoji dopravní sítě včetně Šťáhlavské silnice v kapitole „Rašínov“). Tudíž i pozemek na rozcestí u Šťáhlavské silnice, kde později vyrostla myslivna, nebyl původně významný. Mohlo jít o nepřístupnou lokalitu, ukrytou v hlubokém lese. Myslivna vznikla někdy poté, na mapě stabilního katastru s dodatečnými zákresy již je vidět.[31] Na mapě II. vojenského mapování, zpracované v letech 1844–1845, ovšem také ještě není zachycena.[32]  Z let 1874–1875 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Přestavba myslivny v Cháchově“.[33]

V letech 1941–1942 probíhala v objektu myslivny Cháchov přestavba chlévku pro drůbež, prádelny a dřevníku.[34] Myslivna zanikla v 80. letech 20. století při rozšiřování silnice a křižovatky.[35]  Zdejší obyvatel, Bohumil Šlezinger, dostal 10. října 1985 od města náhradní byt. V roce 1986 je objekt popisován jako „hájenka“.[36] Téhož roku ještě byla stavba zobrazena na státní mapě. [37] Na jejím místě se nyní nachází lesní školka.[38]

 

 

7.2.3. Šťáhlavská silnice v Cháchově

Cháchov spojuje s městem Šťáhlavská silnice. Vybíhá ze Šťáhlav, stoupá na výšinu u vsi Lhůta a následně zvolna sestupuje lesním komplexem Cháchov směrem do Rokycan. Do rokycanské kotliny vstupuje v Němčičkách a pokračuje na okraj zastavěného území obce. Vede krátce ulicí B. Němcové, u bývalých nových kasáren odbočuje na Rašínov, do Jeřabinové ulice, kterou před zrušením železničního přejezdu u nádraží za první republiky dříve vedla na dnešní náměstí 5. května a následně do historického jádra Rokycan.

Nejde o zcela historickou komunikaci. Vznikla jako zcela nové, předtím neexistující spojení Rokycan a Šťáhlav, až v 1. polovině 19. století. Ještě na mapě Plzeňského kraje z roku 1830 není zakreslena a mapa ukazuje místo toho pouze původní cestu z Rokycan přes Čilinu do Tymákova.[39] Pamětní kniha města Rokycan v pasáži psané roku 1836 mluví o „nové silnici“ („eine neue Strasse vom Neuthor der Stadt Rokitzan anhängend durch den Wald Němčička und Chachow bis an der Herrschaft Stiahlauer Gränze“).[40] Manželé Ebelovi uvádějí, že nová vyrostla roku 1834 v rámci císařského nařízení o zvelebení ulic a prostranství.[41] Obecní kronika ve vsi Lhůta zase hovoří o tom, že „Okresní silnice zřizovala se r. 1825, a to tak, že veškeré obce z celého panství podle velikosti jejich na ní pracovaly. Práce tato stála 10 let času.“ Po letech se prý opět rozšiřovala, například v úseku od Hvížďalky ke Stäubrovic kříži. Lhůtecká kronika zároveň v 80. letech 19. století uvádí, že silnice je ve vynikajícím technickém stavu a má vozovku z místního válcovaného porfyru (štěrku), jenž byl dobýván na Kašparově vršku. Silnici měl proto dle kroniky označit profesor plzeňské reálky Petr Hobza za „jedinou svého druhu v Čechách“. Město Rokycany v 80. letech 19. století přispívalo ročně 5 zlatých do lhůtecké obecní pokladny za štěrkování a okres Blovice dalších 10 krejcarů za vůz štěrku.[42]

Silnice měla skutečně poměrně přímou, pravidelně projektovanou trasu. Přesto byla v 2. polovině 80. let 20. století rozšířena a narovnána, čímž vznikla kapacitní komunikace. V prosinci 1986 se uvádí, že kvůli rozšíření silnice dojde v příštích letech k záboru zemědělské půdy.[43] Tato náročná a nákladná akce měla i své strategické důvody (zajištění rychlého přesunu armády z Rokycanska směrem k západní hranici republiky, bez nutnosti projíždět plzeňskou kotlinou). Původní těleso staré silnice zůstalo ještě do počátku 21. století katastrálně evidováno jako veřejná komunikace. V roce 2005 zastupitelstvo Plzeňského kraje schválilo bezúplatný převod těchto pozemků č.kat.3231/3 (podlouhlé úseky v linii původní cesty, podél nynější silnice) na město Rokycany. V listopadu 2005 transakci odsouhlasilo i městské zastupitelstvo. Šlo celkem o 18 172 čtverečních metrů.[44] Na schůzi 4. prosince 2006 zastupitelstvo města revokovalo své dřívější usnesení z 1. listopadu 2005 a znovu schválilo přijetí daru v podobě pozemku č.kat.3231/3, nyní uváděna jeho výměra na 17 261 čtverečních metrů.[45]

Podrobněji o výstavbě Šťáhlavské silnice je pojednáno také v kapitole „Rašínov“ a rovněž v kapitole „městské opevnění“, kde je otázka její výstavby spojena s existenci tzv. Šťáhlavské brány v městských hradbách. Graficky je vývoj dopravní sítě jižně od historického jádra Rokycan zachycen na speciální mapě s komentářem.

 

 

7.2.4. Těžba železné rudy v Cháchově

Ještě v 19. století se v Cháchově těžila železná ruda. Například v létě roku 1855 zde mělo úspěšně pátrat po ložiskách rudy, která měla být využívána městskými železárnami v Klabavě.[46] Koncem 19. století se v literatuře uvádí, že na Cháchově se těžíval hnědel neboli limonit ve vysokém hematitu eolitickém. Počátkem 20. století dokonce vysloven názor, že stopy po dolování v prostoru Cháchova napovídají, že zaniklá středověká ves byla osídlena horníky.[47]

Ještě počátkem 20. století se prostor Cháchova zmiňuje jako potenciální ložisko železné rudy. Zájem o toto přírodní bohatství periodicky ožíval během válek. Za 1. světové války jednalo o perspektivách využití těchto ložisek obecní zastupitelstvo. Podle starosty Anichobera jsou hlavní „kutiska“ v okolí Klabavy, Litohlav, Oseka, v Kotli, Cháchově a u Mokrouš. Obec si vyžádala podrobnou zprávu o kutiskách u ředitelství městských železáren. Bohuslav Horák dodává, že přesné bohatství ložisek se dá zjistit jen podzemními vrty, přičemž v polesí Cháchov se předpokládá značné rudné bohatství. Podle starosty už městské železárny sjednaly se společností z Komárova zapůjčení vrtné soupravy na vrty v Cháchově.[48] V lese Cháchově nad myslivnou se v roce 1943 opět začalo s těžbou železné rudy.[49] V roce 1981 při archeologickém ohledání prostoru zaniklé vsi Cháchov na její západní straně byly objeveny stopy po těžební aktivitě, podle badatelů ale nemusely časově souviset s existencí Cháchova.[50]

 


[1] Rokycanský deník, 6. 3. 1998, s. 14.

[2] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s. 28.

[3] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s. 28.

[4] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s. 28.

[5] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s. 28.

[6] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s. 28.

[8] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s. 27–28.

[9] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s. 27–28.

[10] http://www.mokrouse.cz/hist.htm ; údaje prý čerpány z „kroniky Šimanovského a kroniky ing. O. Čemého z Plzně-Zábělé“.

[18] Radní protokol,  31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 203.

[19] Radní protokol,  31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 204.

[20] Verzeichniss über die herrschaftliche Hüttweide, Verzeichniss über die samentliche Herrschafts Grund Realitäten Zussamenziehung von allen Gattungen der Gründen, 1782, snímek 27, https://www.portafontium.eu/iipimage/30770070/soap-ro_00013_ap70-k278_0270

[21] 15. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1920.

[23] 35. schůze obecního zastupitelstva, 1. 3. 1935.

[24] 30. schůze obecního zastupitelstva, 23. 10. 1942.

[26] Rokycanský deník, 3. 4. 1998, s. 12.

[28] Rokycanský deník, 6. 3. 1998, s. 14.

[29] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s. 28.

[33] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[34] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[35] Rokycanský deník, 6. 3. 1998, s. 14.

[36] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.

[38] Rokycanský deník, 3. 4. 1998, s. 12.

[39] Kreybich, Fr. Jac. Heinr., Enders C. W., Pluth F. Charte vom Pilsner Kreise des Königeiches Boheim... Měřítko: grafické. Praha, 1830. 1 list, 43,5 x 48 cm, https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sbirka1&idrastru=I-1-151&extent=4208.561825311147,-3192.7862903225787,5113.057634302765,-2736.298561722121&link=ext

[41] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/u/6, kt. 98.

[43] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1986.

[44] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 1. 11. 2005, bod č. 1413, ID: 4438.

[45] Usnesení zastupitelstva města ze 4. 12. 2006, www.rokycany.cz.

[47] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s. 27-28.

[48] 14. schůze obecního zastupitelstva, 22. 2. 1916.

[49] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s. 28.

[50] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s. 28.