https://encyklopedierokycan.wz.cz/popisekpredchozikapitola.jpg

 

https://encyklopedierokycan.wz.cz/zpetnahomepage.jpg

 

  D. Borek: verze 2021/03/09

Rokycany: Za Rakováčkem

 

7. Cháchov

7.1. Zaniklá vesnice Cháchov

Podél Šťáhlavské silnice, směrem dál z města, se rozkládá polesí Cháchov, rozlehlá, relativně rovinatá zalesněná krajina, historická součást majetku města Rokycany. Polesí má rozlohu 560 hektarů a dosahuje až k obci Lhůta.[1] Les tu však nebýval jediným prvkem krajiny. Původně se tu rozkládala vesnice Cháchov, později opuštěná a zpustlá. Na katastru Rokycan je tak Cháchov jediným skutečným dalším sídelním centrem středověkého původu (vesnice Borek leží na samostatném katastru).

 

Obsah

Rokycany: Za Rakováčkem.. PAGEREF _Toc66305569 \h 1

7. Cháchov. PAGEREF _Toc66305570 \h 1

7.1. Zaniklá vesnice Cháchov. PAGEREF _Toc66305571 \h 1

7.1.1. Lokalizace zaniklé vsi Cháchov a archeologické nálezy. PAGEREF _Toc66305572 \h 1

7.1.2. Historické zmínky o zaniklé vsi Cháchov. PAGEREF _Toc66305573 \h 1

7.2. Polesí Cháchov. PAGEREF _Toc66305574 \h 2

7.2.1. Vývoj polesí a změna vedení katastrálních hranic města Rokycany. PAGEREF _Toc66305575 \h 2

7.2.2. Cháchovská myslivna. PAGEREF _Toc66305576 \h 2

7.2.3. Šťáhlavská silnice v Cháchově. PAGEREF _Toc66305577 \h 3

7.2.4. Těžba železné rudy v Cháchově. PAGEREF _Toc66305578 \h 3

 

 

 

 

7.1.1. Lokalizace zaniklé vsi Cháchov a archeologické nálezy

August Sedláček lokalizoval zaniklou vesnici do prostoru pozdější myslivny Cháchov (o myslivně podrobněji níže, stála do 80. let 20. století na křižovatce silnice Rokycany-Šťáhlavy a silnice do Mokroušů). I podle Antonína Podlahy se na přelomu 19. a 20. století daly ještě rozeznat nepatrné stopy zaniklé vesnice u myslivny Cháchov nedaleko Mokroušů. R. Racek v roce 1935 uvádí: „Nad silnicí do Rokycan, kde stojí myslivna, bývaly do třicetileté války vsi Cháchov a Cáchov a ve vysokém lese ještě shledáte zbytky po nich.“ J. Urban v roce 1946 uvádí, že u cháchovské myslivny jsou zbytky tvrze bývalé vsi. J. Dostál v roce 1947 zase píše, že u myslivny Cháchov zvané též Svatý Martin byly v cháchovském revíru otevřeny doly na železnou rudu, západním směrem ke vsi Mokrouše jsou stopy zaniklé osady. Na existenci zaniklého osídlení by poukazovalo i místní pojmenování U Studnic. Mělo jít o lesní rezervaci, která zanikla dle zprávy z roku 1948 poté, co zničena polomy při vichřici. V soupisu zaniklých osad z roku 1959 je Cháchov lokalizován k myslivně. Roku 1977 zjistil F. Frýda v prameništi potůčku, který teče od Cháchova směrem k Němčičkám zaniklý rybníček a v jeho okolí terénní stopy, propadliny a vyvýšeniny, snad poukazující na zaniklou ves.[2]

V červnu 1980 v lese východně od myslivny na jižním okraji zaniklé vsi, patrně v prostoru bývalého poplužního dvora, nalezeny V. Švábkem čtyři zlomky keramiky a hrot šípu. Tyto nálezy datovány do 14.-15. století.[3] V listopadu 1980 pak lokalizován zaniklý Cháchov cca 1 km východně od hájovny, do prostoru V Studnicích, kde pramení vodoteč podtékající silnici do Rokycan. 21. března 1981 upřesněna lokalizace P. Rožmberským a V. Rožmberskou, kteří objevili zbytky domů na terénní hraně, výskyt barvínku a zaniklé rybníky. Místo vesnice Cháchov se mělo nacházet východojihovýchodně od hájovny Svatý Martin v nynějším mokřinatém prameništi bezejmenného potoka, v mírném svahu obráceném k severozápadu. Na jihu hranice zaniklé vsi lemuje široký zaniklý úvoz lemovaný balvany. Na západní straně se úvoz vytrácí a jeho místo zaujala novodobá lesní cesta, která jej lemuje z jihu. Na východě lemuje vyvýšenou hranu úvozu v délce asi 50 metrů sesutá kamenná hradba. V obou místech zlomu se úvozová cesta větví k severovýchodu a k severozápadu. Hradba lemující obě větve cesty se zakrátko na obou směrech vytrácí. V prostoru částečně vymezeném zdí nalezeny stopy zaniklých objektů v podobě pahrbů a jam. Na severní straně lokality patrné obdélné základy dvou zaniklých objektů. Podle autorů výzkumu je možné tyto objekty považovat za původní panský dvorec. Severozápadní větev úvozu po chvíli mizí, ale severozápadním směrem lze sledovat úvozovou cestu dál, kde teprve pak mizí v mokřině, mezi spletí prohlubní a pahrbků. Asi 200 metrů tímto směrem zjištěn zaniklý rybníček s hrází do údolí, situovaný na severní nároží zastavěného území zaniklé vesnice, které mělo lichoběžníkový tvar. Od něj se táhla na jihozápad terénní hrana, na které zjištěny základy nejlépe dochovaných objektů, podle autorů výzkumu možná nejbohatší usedlosti Cháchova. V údolí pod terénní hranou zjištěn další zaniklý rybník. Zjištěné objekty tvořily jistá uskupení, ale pro nepřehlednost lesního terénu prý nebylo možné vystopovat širší dispoziční vztahy bývalé vesnice. Na západní straně lokality zaniklé vsi objeveny stopy po těžební aktivitě, podle badatelů ale nemusely časově souviset s existencí Cháchova. Celkem při tomto průzkumu objeveno 5 zlomků keramiky a kousek mazanice, rámcově datované do 13.-15. století.[4] Traduje se prý, že Cháchov míval 10 usedlosti.[5]

Zaměřování lokality Cháchova, které pomocí teodolitu zahájilo Západočeské muzeum v Plzni 21. března 1981, probíhalo až do podzimu 1981, kdy práce zastaveny pro nedostatek financí. Až na areál panského dvora zaměřena celá zaniklá ves, ale výsledky nebyly publikovány. Při zaměřování objeveno 39 zlomků keramiky ze 14.-15. století.[6] Od 10. února 2015 je lokalita se zbytky zaniklé vsi památkově chráněna.[7]

 

 

 

7.1.2. Historické zmínky o zaniklé vsi Cháchov

První písemná zmínka o Cháchovu pochází z roku 1379 ze soupisu generálních berní Cháchova a Mokrouš, které náležely panství pana Viléma, odvedeno 9 hřiven stříbra. Podle A. Sedláčka mohlo jít o Viléma z Pušperka. Roku 1412 prodal Jenec z Čachrova na Střeziměři a Křištíně své dědictví pražské kapitule. Šlo o vsi Cháchov, Mokrouše a některé poddanské dvory v Tymákově. Cháchov podle některých historiků uváděn v rukopisech pražské kapituly roku 1410, ale patrně jde o omyl. Vesnice Cháchov, Mokrouše a Tymákov ovšem zahrnuty v majetku kapituly z roku 1417. Počátkem husitských válek dal král Zikmund do zástavy kanovnické vsi Cháchov, Mokrouše a Tymákov Bohuslavovi z Rýzmberka a z Janovic na Rýzmberce. Zástava pak přešla na Mikuláše a Jana Bohuchvaly z Hrádku, kteří tyto vesnice ovládali do roku 1493. Toho roku jim král Vladislav dovolil, aby „oni na dědinách chachovských a mukrovských, kteréž vsi nyní spustly jsú, rybník udělati mohli.“ V letech 1542 a 1543 připomínán Cháchov a Mokrouše jako zpustlé vsi. Tymákov tehdy nebyl zpustlý.  Roku 1557 Šebastián Markvart z Hrádku zpustlé vsi Cháchov, Mokrouše  a vesnici Tymákov s lesy prodal městu Rokycany za 2500 kop českých grošů.[8]

Když se v roce 1623 městu Rokycany konfiskoval jeho majetek, uvádějí se mezi ním i pusté vsi Cháchov a Mokrouše. V roce 1628 tento majetek vrácen městu zpátky.[9] Vesnice Cháchov ale nebyla už nikdy obnovena a jméno postupně začalo označovat jen zdejší úsek lesa.

 

 

 

7.2. Polesí Cháchov

7.2.1. Vývoj polesí a změna vedení katastrálních hranic města Rokycany

Mezi roky 1557-1651 údajně město Rokycany provedlo zalesnění pozemků pusté vsi Cháchov a v roce 1813 město realizovalo i zalesnění pastviny mezi myslivnou v Němčičkách a Mokroušskou cestou.[10]  Celé sedlo mezi Čilinou a Kotlem se tak až v 19. století proměnilo v zalesněný komplex. Indikační skica mapy stabilního katastru z roku 1838 již ukazuje prakticky identické hranice lesa, jaké jsou počátkem 21. století.[11] V prostoru zhruba v polovině vzdálenosti mezi Mokroušemi a Němčičkami se uchovala větší mezera v lesní kultuře a severně od Šťáhlavské silnice se tak rozkládá větší plocha zemědělských pozemků. Zajímavé je, že Cháchov nebyl dlouho součástí katastru města Rokycany. Na katastrální mapě z roku 1838 končily hranice Rokycan těsně za Němčičkami (hranicí byl okraj lesa Čilina a katastr města končil hned za myslivnou v Němčičkách) a dál už se prostíralo katastrální území obce Mokrouše. Stejný průběh hranice katastru zachytila i evidenční katastrální mapa z roku 1877.[12] A dokonce ještě státní mapa z roku 1959.[13] Teprve topografická mapa z roku 1965 ukazuje radikální proměnu katastrálních hranic.[14] Mohlo to souviset s převedením Mokrouš z okresu Rokycany do okresu Plzeň-jih v roce 1960, protože bez úpravy hranice mezi Rokycany a Mokroušemi by nová hranice okresů běžela těsně po okraji intravilánu okresního města, které by se tak dostalo do výrazně excentrické polohy vůči svému okresu. Od katastrálního území Mokrouš, jehož plocha ještě v meziválečné době byla udávána na 12,75 km čtverečních,[15] byl tak oddělen vrch Čilina  a většina lesních porostů mezi Čilinou a Cháchovem a přičleněny k Rokycanům, takže katastrální území Mokrouš bylo redukováno na cca 2,75 kilometru čtverečního. Tak či onak šlo o dramatickou změnu z hlediska správního a administrativního, nikoliv historického protože polesí Čilina i Cháchov byly po staletí v majetku města Rokycan.

Ve 20. letech 20. století polesí postiženo kalamitou mnišky. V prosinci 1920 se uvádí, že kvůli nákaze mniškou nutno v roce 1921 vykácet na Žďáru cca 100 ha lesa, na Kotli cca 20 ha a v Cháchově cca 20 ha, přičemž na Žďáru už kácení začalo.[16] Jinak ale polesí v 1. polovině 20. století plošně expandovalo.  Zatímco v roce 1904 dosahovala jeho plocha 420,4386 ha, bylo do roku 1914 rozšířeno o dalších 1,7360 ha, do roku 1927 o dalších 5,7585 ha a v roce 1934 se plocha polesí Cháchov udává 427,9331 ha.[17] V říjnu 1942 schválen hospodářský plán polesí Cháchov na roky 1940-1941. Plocha polesí už tehdy dosahovala 556,5969 ha. Rozhodnutím okresního úřadu z 2. dubna 1941 totiž sloučeny hospodářské celky Cháchov a Poddubí do jednoho celku Cháchov.[18] Velké škody tu napáchala v únoru 1990 vichřice.[19] V současnosti je plocha polesí uváděna na 864,39 hektarů, čímž je druhým nejrozsáhlejším polesím v majetku Lesů města Rokycan (po Žďáru).[20]

 

 

 

7.2.2. Cháchovská myslivna

Na křižovatce uprostřed lesů, kde ze Šťáhlavské silnice odbočuje silnice na Mokrouše a Tymákov, stála myslivna čp.42, příslušející do obce Mokrouše, sídlo správy cháchovského polesí.[21] Rozcestí, u kterého stávala tato myslivna, se říkalo Svatý Martin.[22] Na mapě stabilního katastru z roku 1838 ještě myslivna není zakreslena. Na rozcestí tu je zaznamenán pouze kříž.[23] Je nutné si uvědomit, že Šťáhlavská silnice, spojující Šťáhlavy a Rokycany, byla postavena nedlouho předtím jako zcela nové komunikační spojení, vedené umělou trasou napříč lesními komplexy (podrobněji o vývoji dopravní sítě včetně Šťáhlavské silnice v kapitole „Rašínov“). Tudíž i pozemek na rozcestí u Šťáhlavské silnice, kde později vyrostla myslivna, nebyl původně významný. Mohlo jít o nepřístupnou lokalitu, ukrytou v hlubokém lese. Myslivna vznikla někdy poté, na mapě stabilního katastru s dodatečnými zákresy již je vidět.[24] Na mapě II. vojenského mapování, zpracované v letech 1844-1845, ovšem také ještě není zachycena.[25] 

V letech 1941-1942 probíhala v objektu myslivny Cháchov přestavba chlévku pro drůbež, prádelny a dřevníku.[26] Myslivna byla zbořena v 80. letech 20. století při rozšiřování silnice a křižovatky.[27]  Zdejší obyvatel, Bohumil Šlezinger, dostal 10. října 1985 od města náhradní byt. V roce 1986 objekt popisován jako „hájenka“.[28] Téhož roku ještě byla stavba zobrazena na státní mapě. [29]Na jejím místě nyní lesní školka.[30]

 

 

 

7.2.3. Šťáhlavská silnice v Cháchově

Cháchov spojuje s městem Šťáhlavská silnice. Postavena byla v 1. polovině 19. století. Pamětní kniha města Rokycan v pasáži psané roku 1836 mluví o „nové silnici“ („eine neue Strasse vom Neuthor der Stadt Rokitzan anhängend durch den Wald Němčička und Chachow bis an der Herrschaft Stiahlauer Gränze“).[31] Silnice měla poměrně přímou, pravidelně projektovanou trasu. Přesto byla v 2. polovině 80. let 20. století rozšířena a narovnána, čímž vznikla kapacitní komunikace. V prosinci 1986 se uvádí, že kvůli rozšíření silnice dojde v příštích letech k záboru zemědělské půdy.[32] Tato poměrně náročná a nákladná akce měla i své strategické, vojenské důvody (zajištění rychlého přesunu vojsk z Rokycanska směrem na západní hranici republiky, bez nutnosti projíždět Plzeňskou kotlinou). Původní těleso staré silnice zůstalo ještě do počátku 21. století katastrálně evidováno jako veřejná komunikace. V roce 2005 zastupitelstvo Plzeňského kraje schválilo bezúplatný převod těchto pozemků č.kat.3231/3 (podlouhlé úseky v linii původní cesty, podél nynější silnice) na město Rokycany. V listopadu 2005 transakci odsouhlasilo i městské zastupitelstvo. Šlo celkem o 18 172 čtverečních metrů.[33] Na schůzi 4. prosince 2006 zastupitelstvo města revokovalo své dřívější usnesení z 1. listopadu 2005 a znovu schválilo přijetí daru v podobě pozemku č.kat.3231/3, nyní uváděna jeho výměra na 17 261 čtverečních metrů.[34]

 

 

 

7.2.4. Těžba železné rudy v Cháchově

Ještě v 19. století se v prostoru Cháchova těžila železná ruda. Například v létě roku 1855 zde mělo probíhat pátrání po ložiskách rudy, které proběhlo úspěšně a mělo být využíváno městskými železárnami v Klabavě.[35] Koncem 19. století se v literatuře uvádí, že na Cháchov se těžíval hnědel neboli limonit ve vysokém hematitu eolitickém. Počátkem 20. století dokonce vysloven názor, že stopy po dolování v prostoru Cháchova napovídají, že zaniklá středověká ves byla osídlena horníky.[36]

Ještě počátkem 20. století se prostor Cháchova zmiňuje jako potenciální ložisko železné rudy. Zájem o toto přírodní bohatství periodicky ožíval během válek. Za 1. světové války jednalo o perspektivách případného využití těchto ložisek obecní zastupitelstvo.  Podle starosty Anichobera jsou hlavní „kutiska“ v okolí Klabavy, Litohlav, Oseka, v Kotli, Cháchově a u Mokrouš. Obec si vyžádala podrobnou zprávu o kutiskách u ředitelství městských železáren. Bohuslav Horák dodává, že přesné bohatství ložisek se dá zjistit jen podzemními vrty, přičemž v polesí Cháchov se předpokládá značné rudné bohatství. Podle starosty už městské železárny sjednaly se společností z Komárova zapůjčení vrtné soupravy na vrty v Cháchově.[37] V lese Cháchově nad myslivnou se v roce 1943 opět začalo s těžbou železné rudy.[38] V roce 1981 při archeologickém ohledání prostoru zaniklé vsi Cháchov na její západní straně objeveny stopy po těžební aktivitě, podle badatelů ale nemusely časově souviset s existencí Cháchova.[39]

 


[1] Rokycanský deník, 6.3.1998, s.14.

[2] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s.28.

[3] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s.28.

[4] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s.28.

[5] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s.28.

[6] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s.28.

[8] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s.27-28.

[9] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s.27-28.

[10] http://www.mokrouse.cz/hist.htm ; údaje prý čerpány z „kroniky Šimanovského a kroniky ing. O. Čemého z Plzně-Zábělé“.

[16] 15. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1920.

[17] 35. schůze obecního zastupitelstva, 1.3.1935.

[18] 30. schůze obecního zastupitelstva, 23.10.1942.

[19] Rokycanský deník, 3.4.1998, s.12.

[20] https://www.lesyro.cz/

[21] Rokycanský deník, 6.3.1998, s.14.

[22] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s.28.

[26] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[27] Rokycanský deník, 6.3.1998, s.14.

[28] 3. plenární zasedání MěstNV, 28.10.1986.

[30] Rokycanský deník, 3.4.1998, s.12.

[32] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.12.1986.

[33] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 1.11. 2005, bod č.1413, ID: 4438.

[34] Usnesení zastupitelstva města z 4.12.2006, www.rokycany.cz.

[36] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s.27-28.

[37] 14. schůze obecního zastupitelstva, 22.2.1916.

[38] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s.28.

[39] Vařeka, P.: Archeologie zaniklých středověkých vesnic na Rokycansku I, Plzeň 2006, s.28.