D. Borek: verze 2021/12/19

1. Urbanistický a stavební vývoj ulice

Obsah

1. Urbanistický a stavební vývoj ulice. 1

1.1. Středověké počátky zástavby Palackého ulice a otazníky okolo tzv. Šťáhlavské brány  1

1.2. Palackého ulice v 19. a 20. století (proměna na městskou třídu). 1

2. Popis jednotlivých objektů v Palackého ulici 2

2.1. Zástavba na východní straně ulice. 2

2.1.1. Zbořený obecní dvůr čp.152/I. 2

2.1.2. Původní dům čp.11/I. 2

2.1.3. Úprava uliční čáry a nový dům čp.11/I. 2

2.1.4. Domy čp.71/I a čp.70/I. 3

2.1.5. Dům čp.167/I a funkcionalistická přístavba. 4

2.2. Zástavba na západní straně ulice. 4

2.2.1. Původní podoba západní strany ulice (chalupa čp.14/I a Poštovská zahrada)  4

2.2.2. Dům čp.171/I. 4

2.2.3. Dům čp.175/I. 5

2.2.4. Dům čp.139-143/I. 6

2.2.5. Dům čp.72/I (Dům oděvů). 6

2.2.6. Proluka mezi čp.175/I a čp.139-143/I. 7

2.3. Zástavba v jižním úseku ulice. 7

2.3.1. Zbořený dům čp.13/I (bývalá pošta). 7

2.3.2. Zbořený dům čp.162/I (U Libuše) a výstavba sídla komunistické strany  7

2.3.3. Dům čp.174/I. 8

2.3.4. Dům čp.155/I. 8

3. Technický vývoj Palackého ulice. 8

4. Vývoj pojmenování Palackého ulice. 9

1.1. Středověké počátky zástavby Palackého ulice a otazníky okolo tzv. Šťáhlavské brány

Palackého ulice měří cca 180 metrů. Vznikla gotickou parcelací. Toto je zcela jasné. Ukazuje na to její v podstatě pravidelná, plánovitě vzniklá přímá trasa. Co ale není zcela jasné, je její původní role v organismu středověkého města, rozšířeného a opevněného někdy ve 14. století. Tato otázka se týká zejména podoby a doby vzniku Šťáhlavské neboli Nové brány. Ve 2. polovině 20. století existoval převládající názor mezi historiky a místními badateli, že tato brána patřila mezi původní výjezdy z města. Jaromír Kovář řadil Šťáhlavskou bránu mezi jednu ze čtyř historických bran.[1] Hlavním argumentem ve prospěch existence této brány je samotná logika půdorysu historického jádra Rokycan, které na nejstarší katastrální mapě z roku 1838 ukazuje kromě dominantní východozápadní osy (skrz Pražskou bránu, přes Malé i Masarykovo náměstí a pak ulicí Míru k Plzeňské bráně) i zřetelnou severojižní osu, kterou tvoří severní větev (Havlíčkova a Gottliebova ulice a pak výjezd z hradeb v podobě Saské brány) a jižní větev (Palackého ulicí z hradeb skrz místo, považované za lokalitu Šťáhlavské brány). Jenže naprosto zásadní problém spočívá v tom, že o Šťáhlavské bráně, kterou by se z dnešní Palackého ulice vyjíždělo z hradeb, nejsou po celý středověk ani raný novověk žádné zprávy. Například Soupis poddaných z roku 1651 uvádí tří brány (Pražská, Plzeňská a Saská neboli Volová), včetně jmen jejich strážců s rodinami.[2] Někteří autoři, jako F. Purghart nebo V. Stránský, proto uváděli, že brána vznikla patrně až dodatečně, nejspíše po roce 1799, kdy se začal hradební systém upravovat s tím, jak mizela jeho vojenská funkce.[3] Jenže první a vlastně jediné zmínky o bráně pocházejí až z 30. let 19. století. V roce 1836 se píše v obecní kronice „eine neue Strasse vom Neuthor der Stadt Rokitzan“.[4] Indikační skica mapy stabilního katastru z roku 1838 zakresluje v místě, kde Palackého ulice vycházela z hradeb označení Neu Thor, tedy Nová brána.[5] Jenže ani tehdy nešlo o bránu ve stavebním slova smyslu, tedy nějakou budovu, skrz kterou by vedl průjezd, nýbrž o pouhý průraz komunikace v ubourané hradební zdi.

Zdá se tudíž, že Šťáhlavská neboli Nová brána fakticky vznikla až poté, co bylo zrušeno městské opevnění, v 30. letech 19. století. A nikdy nešlo o bránu v užším, architektonickém slova smyslu. Pokud platí tato premisa, tak je nutno přehodnotit i vnímání role dnešní Palackého ulice v rámci historického města. Nevedla skrz hradby, tudíž šlo o podružnou komunikaci, která se napojovala pouze na podobně nevýznamné ulice Hradební a Knihova. Šlo spíše o servisní uličku, která umožňovala příjezd ke stodolám a stájím v jižní, řídce osídlené části opevněného města. V ulici do 2. poloviny 19. století prakticky nestála žádná solidnější zástavba. Uliční frontu lemovaly vlastně jen zahrady a hospodářské objekty, patřící k měšťanským domům v ulici Míru. Samozřejmě, že nelze zcela vyloučit, že nějaký menší průjezd skrz hradby zde mohl být již ve středověku či raném novověku. I v Rokycanech máme doloženy takovéto branky neboli fortny, často vedené skrz soukromé domy. Mělo by to svoji logiku, vzhledem k výše uvedenému křížovému uspořádání půdorysu historického jádra, pozorovatelnému na mapě z roku 1838 (čtyři komunikační směry – čtyři výjezdy z hradeb), jakož i kvůli snadnějšímu spojení mezi stodolami v jižní části opevněného města a poli jižně od Rokycan, na místě dnešního Jižního předměstí a Rašínova. Je nicméně nutno zopakovat, že ani taková případná menší hradební branka zde není prameny jakkoliv doložena. Jediný fortifikační objekt, který tu máme doložen, byla bašta zvaná Židovna, jež se nacházela naproti dnešnímu ústí Hradební ulice do Palackého ulice. Detailní popis celé polemiky okolo existence tzv. Nové neboli Šťáhlavské brány se nachází v kapitole „městské opevnění“.

1.2. Palackého ulice v 19. a 20. století (proměna na městskou třídu)

Od 30. let 19. století máme již urbanistický a stavební vývoj dnešní Palackého ulice poměrně přesně zdokumentován. Přelomem byla výše uvedená výstavba Šťáhlavské silnice coby zcela nového spojení Rokycan a Šťáhlav, která z Palackého ulice pokračovala k jihu, v linii dnešní Jeřabinové ulice na Rašínově a pak od rozcestí u pozdějších nových kasáren v trase nynější ulice B. Němcové k Rakováčku, odkud současnou Šťáhlavskou ulicí na Němčičky a Cháchov a dál do Šťáhlav. Úsek Šťáhlavské silnice v dnešní Jeřabinové ulici vedl v trase už patrně mnohem dříve existující významnější, byť ryze lokální polní cesty, zachycené na 1. vojenském mapování na sklonku 18. století. Tato polní cesta ale vzhledem k neexistenci průlomu v městských hradbách byla zaústěna do Plzeňské brány. Teprve v souvislosti s budováním moderní silnice v 30. letech 19. století byly hradby prolomeny. Toto byl onen výjezd z hradeb, nazývaný na mapě z roku 1838 Nová brána. Až tehdy se role Palackého ulice zásadně změnila. Náhle se stala výpadovkou z Rokycan do krajiny jižně od města, kde se rozkládaly polnosti v držení rokycanských měšťanů a kudy se jezdilo na Šťáhlavy.  Podrobněji též v komentované mapě vývoje dopravních tras v jižním sektoru Rokycan.

Jistá stavební aktivita se zde díky této proměně dopravní a urbanistické funkce odehrála již okolo poloviny 19. století. Tehdy právě u výjezdu ulice z bývalých hradeb vyrostly domy čp.155/I (dodnes stojící na nároží Palackého a Hradební ul.) a čp.162/I (hostinec Libuše na nároží Palackého a Jiráskovy ul., zbořený v 70. letech 20. století).  O obou pojednáno níže. Obecně se ale dá říct, že stavební proměna Palackého ulice probíhala velmi pomalu a měla značné zpoždění za proměnou dopravní funkce. Dnes rušná ulice měla hluboko do 19. století vysloveně venkovský charakter, s řídkou zástavbou na mělkých parcelách. V původním gotickém parcelačním schématu ovládaly totiž celou Palackého ulici jen boční strany severojižně orientovaných, velmi protáhlých parcel domů v dnešní ulici Míru. Na východní straně to byly pozemky patřící k domu čp.10/I (později se do nich ještě vměstnal rozlehlý obecní dvůr, viz níže), na straně západní pak šlo o usedlost čp.15/I a k ní příslušející parcelní lán. Sled zdí, hospodářských stavení a stodol zde probíhal téměř až k městským hradbám a dnešní Palackého ulice tak postrádala hloubku parcel a tudíž vlastní plnohodnotnou zástavbu. Díky zřízení Šťáhlavské ulice tu sice narůstal pouliční provoz, protože se tudy jezdilo za město, třeba na polnosti v majetku rokycanských měšťanů v prostoru dnešního Jižního předměstí, ale zástavba ulice stála teprve na samotném počátku přerodu, který během následujícího století změnil tuto periferní komunikaci na jednu z hlavních rozvojových os centra města. Příznačné je, že na severním konci dnešní Palackého ulice, u nároží s ulicí Míru, byla její vozovka až do té doby zúžena na šířku pouhých několika metrů, protože zde stál domek čp.11/I, teprve následně zbořený a posunutý z regulačních a komunikačních důvodů (viz níže).

Milníků na cestě Palackého ulice směrem k důležité městské třídě bylo několik. Bezpochyby mezi ně patřila výstavba dvou nájemních dvoupatrových domů ryze městského typu čp.171/I a čp.175/I v 70. letech 19. století (viz níže) a vytýčení okružní třídy (dnešní Jiráskovy ulice) na místě hradebních příkopů po roce 1890. S tím souviselo i šíření intravilánu Rokycan směrem na jih od železniční trati (výstavba starých kasáren a později i vilové čtvrti u Jeřabinové ulice, jež se po roce 1918 rozrostla ve čtvrť Rašínov). Tyto urbanistické změny měly za následek posun těžiště Rokycan k jihu a tudíž posílení pozice Palackého ulice v městském organismu, včetně zhodnocení zdejších stavebních pozemků. Brzy se dostavilo logické vyústění: rostl tlak na přeměnu dosavadních zahrad a stodol na parcely pro obytné domy, komerční provozovny, popřípadě stavby veřejného charakteru. Konečně roku 1931 otevřené nové železniční nádraží a před ním založené náměstí 5. května, zakomponované do reprezentativní okružní třídy, učinilo z Palackého ulice hlavní spojnici mezi staniční budovou a historickým městem. Do té doby se nádražní budova nalézala v dnešní ulici Svazu bojovníků za svobodu a přímá cesta z ní na náměstí nevedla Palackého ulicí. Ve 30. letech 20. století proto následovala vlna proměny dvorků a stodol na stavební parcely, které zaplňovaly městské domy.

Tento evoluční proces zahušťování zástavby nebyl zásadně narušen ani v období po roce 1948. Nedošlo tu, jako na mnoha jiných místech ve středu Rokycan, k plošným demolicím a dezurbanizačním výstřelkům v podobě vkládání solitérních novostaveb (výjimkou je administrativní budova sídla KSČ v bloku mezi ulicemi Knihova, Palackého a Jiráskova ze 70. let 20. století, viz níže). Charakter živé městské třídy se tu uchoval, aniž by ulice byla vystavena přílišné automobilové dopravě. Palackého ulice tak zůstala i v době všeobecného úpadku služeb a obchodní sítě nákupní zónou okresního města. Urbanistický vývoj ulice od 2. poloviny 19. století se tak dá označit za skromnou rokycanskou verzi city-buildingu. Tento charakter byl posílen těsně před rokem 1989 naplánovaným zřízením pěší zóny (otevřená v lednu 1991), která z ulice vyloučila automobilový provoz, kromě zásobování. Na konci 80. let tehdejší vedení města plánovalo k 45. výročí osvobození, tedy na přelomu let 1989 a 1990, provést celkovou opravu fasád domů v centru města, mimo jiné i v Palackého ulici.[6] Akce nebyla důsledně provedena. Její součástí byla oprava domu čp.11/I roku 1989 (viz níže). Jiné domy v ulici ale zůstaly až do pádu režimu v špatném stavu. Opětovný vzmach soukromého podnikání po pádu komunistického režimu pak jen posílil charakter Palackého ulice jako obchodně-podnikatelského distriktu Rokycan, s přívětivým prodejním parterem a charakterem „pěší magistrály“.

2. Popis jednotlivých objektů v Palackého ulici

2.1. Zástavba na východní straně ulice

2.1.1. Zbořený obecní dvůr čp.152/I

Prakticky celou východní stranu Palackého ulice, od severu až k ústí Knihovy ulice, tvořily původně parcely náležející k domu čp.10/I, později i objekty areálu obecního dvora. Teprve postupně je nahrazovala standardní městská zástavba.

Vrchnostenský obecní dvůr neboli stručně obecní dvůr čp.152/I  se rozkládal jižně od domu čp.10/I. Postaven byl někdy ve 20. letech 19. století. V roce 1827 je popisován jako nově zbudovaný, celozděný patrový objekt s taškovou střechou. Tehdy zde sídlila i škola („druhá školní budova“). Šlo patrně o dočasné řešení.[7] Druhou možností je, že číslo popisné čp.152/I bylo původně umístěno někde jinde a sem bylo přeneseno až druhotně. Není to ovšem pravděpodobné, protože dům čp.152/I je coby obecní dvůr doložen v matrice již 28. října 1830, kdy se konala svatba Jana Kysla z čp.152/I, „důchodního zdejšího úřadu hospodářského“.[8] Tudíž v roce 1830 už se spolehlivě číslo popisné čp.152/I nacházelo zde, v Palackého ulici, a šlo o hospodářský dvůr v majetku města. Takto je zachycen i na nejstarší katastrální mapě z roku 1838, kde je vidět (zhruba v místech dnešního domu čp.11/I) větší ústřední budova, přivrácená do ulice, lemovaná věncem hospodářských objektů. Podle popisu z roku 1843 stál za domem čp.10/I  na západní straně obecního dvora (při Palackého ulici) byt obecního šafáře s koňskou stájí. Severně od vjezdu do dvora stála na východním okraji areálu řezárna, vedle ní chlév pro obecní prasata, v jižní části objektu vrchnostenská kůlna na dřevo. Na jih odtud se nacházela další hospodářská budova (kůlna a stodola).  Ta byla opravena roku 1843.[9]

Existence obecního dvora, tedy fakticky zemědělského statku pro obhospodařování městských polností, v takovéto poloze skoro uprostřed historického jádra města, byla stále větším anachronismem. Roku 1883 byl proto dvůr zrušen a jeho plocha rozprodána do soukromého vlastnictví. Díky tomu se později mohla začít formovat uliční zástavba na východní straně Palackého ulice. Město pak náhradní obecní dvůr zřídilo v Eislovic statku čp.32/III na Plzeňském předměstí, poblíž kostela Nejsvětější Trojice, dnešní areál společnosti Rumpold-R s.r.o.[10] Ve sčítání lidu z roku 1890 již čp.152/I neexistovalo.[11]

2.1.2. Původní dům čp.11/I

Urbanizaci Palackého ulice nekomplikovala jen existence obecního dvora, ale i komunikační překážka. Ve své severní části, při ústí do ulice Míru, se totiž ulice mimořádně zužovala. Tam, kde je dnes rozšířené prostranství mezi domy čp.10/I a čp.15/I, stával poblíž jejího ústí do ulice Míru ještě jeden dům. Šlo o původní objekt čp.11/I.[12] Vozovka tak probíhala „soutěskou“ při jeho západní straně, vedle domu čp.15/I, a šířka ulice tu patrně nepřesahovala 4 metry.

Šlo o původní usedlost, čemuž nasvědčuje i fakt, že zapadala do souvislé řady domovních čísel (tudíž existovala určitě v roce 1771, kdy se zavádělo domovní číslování). Roku 1784 objekt čp.11/I vyhořel, spolu se stodolou a stájí.[13]  Podle popisu z roku 1805 fungovala v domě hospoda. Tvořilo ho vlastní obytné stavení se třemi světnicemi, dvěma kuchyněmi, komorou a chlévem, vše o rozměrech 16 sáhů a 2 střevíce x 4 sáhy a 2 střevíce. V domě se nacházely klenuté sklepy. Stála u něj stodola o půdorysu 6 x 4 sáhy (11,4 x 7,6 m) a dále dvě komory. U usedlosti byla ještě uvedena studna. Hranici pozemku oddělovala dřevěná hradba.[14]

2.1.3. Úprava uliční čáry a nový dům čp.11/I

V roce 1862 byl původní objekt čp.11/I i s okolními hospodářskými objekty zbořen.[15] Šlo o ukázku dílčích regulačních zásahů, které tehdy obec prováděla na několika místech v historickém jádru Rokycan. V tomto případě proběhla na počátku 60. let 19. století kromě demolice usedlosti čp.11/I i regulace trasy celé ulice.[16] Tehdy získala Palackého ulice moderní regulační čáru, dodnes respektovanou, a stávající rozměry. Na místě po zbořeném domě čp.11/I je Palackého ulice u ústí do ulice Míru dodnes mírně rozšířená. Roku 1892 navrhoval Bedřich Pek ve svém projektu regulačního plánu Rokycan další rozšíření ulice a zejména prosazoval zrušení tohoto nepravidelného prostranství u jejího severního konce ulice. Doporučoval protáhnout dům čp.10/I k západu a zbytek prostranství proměnit na soukromou zahradu.[17] Jeho necitlivě pokrokářské schematické plány nebyly vůbec realizovány. Stavební vývoj Palackého ulice tak v následujících dekádách probíhal poměrně dynamicky, nicméně bez výraznějších změn základních proporcí uliční čáry.

Po asanačních úpravách, při nichž byla počátkem 60. let 19. století rozšiřována Palackého ulice, a po zrušení obecního dvora v 80. letech 19. století, byl na severním konci ulice zbudován nový dům čp.11/I, nyní již odsunutý stranou do regulované uliční čáry tak, aby ulici ponechal dostatečnou šířku. Podle I. Ebelové a M. Ebela mohlo k výstavbě dojít roku 1883, kdy se jako majitel stavební parcely připomíná obec, nebo (a to je pravděpodobnější) až roku 1891, kdy dům patřil Eduardu Šmausovi, rokycanskému staviteli.[18] Právě on tu asi postavil nový měšťanský dům v neorenesančním slohu. Jenže dům čp.11/I je jako existující uveden již v sčítání lidu z roku 1890, kde se jako jeho majitelé uvádějí „dědici Emanuela Šrámka“, přičemž zápis o majiteli je tužkou dodatečně opraven na „Šmaus Ed.“.[19] Žily tu tehdy dvě rodiny s 13 obyvateli.[20] Zdá se tedy, že k výstavbě došlo již před rokem 1890. Tomu by nasvědčovaly i prameny v městském archivu, kde je uložen spisový materiál z roku 1887, nazvaný „Šrámek Emanuel, stavba domu v Palackého ulici“, a další z roku 1888 pod jménem „Šrámek Emanuel, stavba lednice a pivního sklepa čp.11/I“.[21] V matrice narozených v letech 1880-1890 ovšem není žádný zápis týkající se domu čp.11/I,[22] stejně tak v matrice zemřelých.[23] Je tudíž možné, že dům byl dokončen až krátce před sčítáním lidu, provedeným koncem roku 1890. Vnější podoba domu byla výsledkem kvalitativně nové stavební aktivity. Šlo o prestižní stavbu na viditelném místě ulice, která se začínala urbanisticky proměňovat.  

Patrový dům čp.11/I stojí na severním konci Palackého ulice. Těží z výhodné, pohledově exponované nárožní polohy, kterou umocňuje existence rozšířeného prostranství mezi ním a domem čp.10/I, které vzniklo, jak již bylo řečeno, po demolici původního domu čp.11/I po polovině 19. století. Má osmiosou neorenesanční fasádu do Palackého ulice a boční (severní) čtyřosou fasádu. Průčelí v 1. patře je dochováno prakticky intaktně, s bohatou štukaturou. V podokenních plochách je užit rosetový motiv, nad okny rovné suprafenestry s konzolami. U okna poblíž nároží domu je segmentová suprafenestra a fasáda 1. patra je tu zdůrazněna lisénami. Korunní římsa má vlys. Střecha je sedlová s plechovými vikýřky. Parter byl zjednodušen, ale výlohy obchodů jsou přizpůsobeny rytmu okenních otvorů v patře. Přímo v okoseném nároží vedou vchodové dveře do krámu, na straně do Palackého ulice jsou v domě vjezdová vrata do průjezdu s štukovaným ostěním.

V městském archivu se nachází složka z roku 1911, nazvaná „Salzman Jakub, odvodnění sklepa čp.11/I“.[24] Dne 1. června 1921 získal František Jelínek stavební povolení na přestavbu stodoly dle projektu Štěpána Wolfa.[25] V únoru 1925 se zastupitelstvo příznivě vyjádřilo k žádosti K. Červeného o hostinskou koncesi pro dům čp.11/I.[26] V roce 1925 pak skutečně bylo upraveno nově nároží domu pro vchod do kavárny (podle projektu Lva Brejchy).[27] V říjnu 1927 na schůzi městské rady dostal vlastník čp.11/I lhůtu do 1. června 1928 k opravě hradby do ulice.[28] Dne 30. března 1928 pak bylo vydáno městskou stavební povolení K. Červenému na výměnu hradební zdi u čp.11/I za novou.[29] V roce 1931 pak následovala přestavba truhlářských dílen v patře nádvorního objektu.[30] V červenci 1931 získal Karel Červený od městské rady stavební povolení na nástavbu dvorní dílny v čp.11/I.[31] Dne 5. listopadu 1931 vydáno obývací a užívací povolení pro K. Červeného na přestavbu stájí v čp.11/I na obytnou místnost.[32] V listopadu 1932 městská rada vydala Karlu Červenému i stavební povolení na zboření dosavadního krámu v nádvorní budově a výstavbu nových krámů u čp.11/I.[33] Užívací povolení pro Karla Červeného na nově zřízené krámy a dřevníky v čp.11/I vydala městská rada v červnu 1933.[34] Z této stavební fáze prvorepublikových adaptací patrně pocházejí i dva objekty, které jsou situovány do dvora u domu čp.11/I.  Jde o stavbu čp.184/I. Číslo popisné dostala až 12. prosince 1941. Za domem čp.11/I je ve vnitrobloku umístěn taky nádvorní objekt čp.194/I, který získal samostatné číslo popisné rovněž až 12. prosince 1941, ale podle K. Hofmana se tu připomíná již roku 1897.[35] Majetkově jsou oba trvale propojeny s domem čp.11/I. V případě čp.194/I možná jde o fragment původní zástavby obecního dvora.

Další úpravu prodělal dům čp.11/I v roce 1974, kdy bylo nově adaptováno přízemí na prodejnu Suprafonu.[36] V červnu 1973 se ještě zpracovával projekt adaptace prodejny. Kvůli jejímu rozšíření bylo nutno vyklidit jeden byt o velikosti 1+1. Práce měly začít roku 1974.[37] V období mezi 3. zářím a 1. říjnem 1974 se o záležitosti znovu jednalo na radě MěstNV. Ta vydala souhlasné stanovisko k žádosti podniku Suprafon na rozšíření prodejní plochy, které by si vyžádalo případné přemístění prodejny tabáku, rovněž situované v tomto domě.[38] V létě roku 1989 proběhla rekonstrukce fasády, provedená ještě v socialistické režii, ale přitom mimořádně citlivě Okresním stavebním podnikem a ŽBC Hrádek.[39] V červnu 1989 již byl dům čp.11/I obestavěn lešením.[40] V červenci 1989 byla oprava hotova.[41] Šlo o jednu z mála realizovaných akcí v rámci plánované renovace průčelí historických domů v centru města, kterou komunistické vedení Rokycan plánovalo dokončit k 45. výročí konce 2. světové války. Na rozdíl od podobných „rekonstrukcí“ z tohoto období zde naštěstí zvítězil plný respekt k novorenesančnímu tvarosloví. Fasáda byla natřena odstíny bílé a zelené barvy. Nedošlo ani k aplikaci úpadkových brizolitů, luxferů, typizovaných oken a dalších kulis typizovaného normalizačního stavitelství apod. Opětovnou rekonstrukcí prošel objekt v letech 1996-1997. Tehdy byla nově natřena fasáda (odstíny červené) a adaptována prodejna v přízemí.[42]

2.1.4. Domy čp.71/I a čp.70/I

Jižně od čp.11/I tvoří uliční frontu dva podobné domy čp.71/I a čp.70/I. Vznikly až ve 30. letech 20. století dodatečnou zástavbou parcel na místě, kde se do té doby rozkládaly hospodářské objekty, které byly fragmentem výše popsaného městského statku (obecní dvůr), jenž tu sídlil v 19. století. Obecní dvůr byl v 80. letech 19. století přestěhován do dnešní polohy vedle hřbitova u kostela sv. Trojice. V roce 1883 byly pozemky původního obecního dvora v Palackého ulici rozměřeny na čtyři stavební parcely a prodány do soukromých rukou. Nabyvateli parcel se stali měšťané Emanuel Šrámek (zaplatil 2212 zlatých), Josef Kellner (za 1500 zlatých) a Adolf Eisner (pozemek získal za 2000 zlatých). Zavázali se, že zde do tří let vystaví jednopatrové obytné domy.[43] Svůj slib ale nesplnili a urbanizace této části Palackého ulice se značně zpozdila. V 80. letech 19. století totiž prožívaly Rokycany ekonomickou stagnaci a stavební aktivita prakticky ustala.

O lokalitu roku 1889 projevila zájem tělocvičná organizace Sokol, jež tu uvažovala o vybudování svého rokycanského sídla.[44] Sokolové od obce dostali darem pozemek bývalého obecního dvora č.kat.145/1 a k němu ještě koupili za 2800 zlatých vedlejší parcelu č.kat.143/3 od Adolfa Eisnera.[45] Projekt sokolovny ale ztroskotal na stísněnosti pozemku, který by sokolům neumožňoval vybudovat cvičiště pod otevřeným nebem pro letní cvičení.[46] Dne 20. května 1898 obecní zastupitelstvo rozhodlo odprodat tělocvičné jednotě Sokol pro tento účel bývalé Saské kasárny a sousední Saskou bránu (v dnešní Gottliebově ulici). Plán zbudovat sokolovnu v Palackého ulici ale stále zůstával ve hře, zastupitelstvo si proto vyhradilo právo ke schválení nebo doplnění podmínek, za kterých se má pozemek věnovaný této tělocvičné jednotě v Palackého třídě odprodat ve prospěch jednoty.[47] Rokycanská sokolovna nakonec nevznikla ani v Palackého ulici ani na místě Saské brány, nýbrž na právě budované okružní třídě (Jiráskova ulice), kde stojí dodnes a kam je také zařazen podrobnější popis geneze výběru místa její výstavby. Pak se s těmito pozemky nedělo dlouho nic a ještě ve 20. letech 20. století se tak v Palackého ulici, jen pár desítek metrů od hlavního náměstí, nacházely rozsáhlé proluky takřka agrárního charakteru. Východní stranu ulice, mezi oběma rohovými objekty čp.11/I a čp.167/I, lemovaly jen zděné ploty. Přibližně v polovině této proluky stála vrata vjezdu do vnitrobloku, do bývalého areálu obecního dvora a jižně od něj stodola, obrácená do Palackého ulice krátkou štítovou stěnou (takto situaci zachytil letecký snímek města z roku 1925).

Až stavební konjunktura, vyvolaná výstavbou nového nádraží a dnešního náměstí 5. května v přednádražním prostoru, nakonec vedla k rychlejšímu zaplnění volných míst v Palackého ulici, včetně stavebního využití plochy bývalého městského statku. V prosinci roku 1932 oznámil Karel Červený, majitel sousedního domu čp.11/I, že tu postaví nové domy.[48] V první etapě, v letech 1932-1933, byl postaven dům čp.70/I jako přízemní objekt podle plánů Josefa Žoura.[49] V letech 1935-1936 byl dobudován a zvýšen o první patro.[50]  Práce prováděl stavitel Josef Novák pro majitele domů Karla Červeného.[51] Podle vzpomínek Milana Rady si Karel Červený vydělal na stavbu domu pracovním pobytem ve Spojených státech. V domě č.70/I pak zřídil „Národní kavárnu“.[52] V městském archivu se nachází složka z roku 1938, nazvaná „Přístavba patra v Národní kavárně čp.70/I“.[53] Stavba vedlejšího domu čp.71/I proběhla v letech 1936-1939, rovněž dle plánů stavební kanceláře Josefa Nováka.[54] Podle jiných archivních materiálů ale výstavba obou domů musela proběhnout až po roce 1936, protože teprve v prosinci 1936 obecní zastupitelstvo vydalo povolení k rozdělení pozemků č.kat.145 a č.kat.3034 na tři stavební místa, včetně staršího a už stojícího domu čp.11/I. Žádost podal Karel Červený, majitel domu čp.11/I, teprve 2. prosince 1936. Dne 15. prosince 1936 bylo provedeno komisionelní řízení. Stanoveno, že střední parcela bude mít věcné břemeno v podobě vjezdu do dvora pro jižní parcelu. Potom 17. prosince 1936 městská rada doporučila parcelaci ke schválení.[55]

Objekty čp.70/I a čp.71/I jsou nenáročné patrové domy na široké, ale mělké stavební parcele. Mají společnou výšku korunní římsy i střechy a slohově podobné tvarosloví fasád.  Do ulice hledí hladkým ale měřítkově vkusným průčelím a prodejním parterem. Jde o esenci prvorepublikové střídmé architektury.  Jižnější z nich, dům čp.70/I, vybíhá v středové části průčelí do zvýšeného, věžovitě pojatého traktu, který akcentuje jinak horizontálně koncipovaná průčelí obou domů. Dům čp.71/I byl v létě roku 1989 opraven (společně se sousedním objektem čp.11/I). V červnu 1989 již byl obehnán lešením. Jednalo se zejména o opravu fasády.[56] V domě čp.70/I fungovala od roku 1986 prodejna ESO, obchod s luxusnějším, zejména dovozovým zbožím.[57] V roce 2007 započala celková rekonstrukce fasády domu čp.70/I. Koncem července 2007 již bylo průčelí obestavěno lešením a začaly podstatné stavební úpravy. Nejnižší sekce parteru byla obložena deskami z leštěného kamene. Na fasádě zároveň začaly přípravy zakrytí dosavadního brizolitového pláště z éry socialismu. V polovině srpna 2007 už byla rekonstrukce fasády domu hotova a lešení sejmuto. Provedena byla nová barevná fasáda.[58]

2.1.5. Dům čp.167/I a funkcionalistická přístavba

Dalším domem na východní straně Palackého ulice je objekt čp.167/I, který stojí na nároží Knihovy ulice. Byl postaven někdy před rokem 1865. Matrika poprvé uvádí dům čp.167/I dne 1. ledna 1865, kdy se tu narodil syn učitele Karla Zamrzly.[59] Ve sčítání lidu z roku 1857 dům ještě neexistoval.[60] Stejně tak není zobrazen na dodatečných zákresech indikační skici mapy stabilního katastru. Na jeho místě se rozkládala pouze zahrada a na samém rohu dnešních ulic Knihova a Palackého stál malý zděný objekt, patrně hospodářského charakteru.[61] Vznik stavby je tak možné posunout někam do doby okolo roku 1860. Podle Karla Hofmana nechal dům vybudovat jistý Miška pro svoji dceru poté, co ji provdal za rokycanského učitele Karla Zamrzlu. Šlo o měšťana Františka Mišku, který byl otcem Antonie, provdané Zamrzlové.[62] V tomto domě se manželům 21. ledna roku 1869 narodil i Rudolf Zamrzla, pozdější kapelník Národního divadla v Praze a hudební skladatel. O této rodácké tradici vypovídá pamětní deska z tmavého leštěného kamene, umístěná na fasádě domu, v 1. patře na straně otočené do Knihovy ulice.  30. května 1933 bylo městskou radou povoleno zpěváckému spolku Záboj a V. Nejdlovi umístit na dům čp.167/I pamětní desku R. Zamrzlovi.[63] Plaketa s bustou byla odhalená 11. června 1933. Bronzovou bustu Rudolfa Zamrzly vytvořil Hilbert Vávra, Zamrzlův kolega z Národního divadla.[64]

Patrový dům čp.167/I se sedlovou střechou má jednoduchou, pozdně klasicistní dispozici. Do Palackého ulice je otočen šestiosým, do Knihovy ulice dvouosým průčelím, které ale modernizacemi ve 20. století přišlo o slohový dekor. Rytmus okenních otvorů je ovšem původní. Na nároží stojí původní kamenný patník jako zajímavý detail uličních interiérů v Rokycanech v 19. století (podobné patníky jsou dochované na několika dalších místech v historickém jádru, jejich funkcí bylo chránit nároží před poškozením od povozů).  V 20. letech 20. století prošel dům čp.167/I přestavbou od stavební firmy Josefa Beneše.[65] V listopadu 1928 městská rada rozhodla, že hodnota domu čp.167/I se pro účely vyměření dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí stanovuje k 6. srpnu 1925 na 90 000 Kč.[66] V prosinci 1928 pak usnesení městské rady z 9. listopadu 1928 prošlo revizí a hodnota snížena na 85 000 Kč.[67] V září 1929 městská rada vydala stavební povolení pro Václava a Ludmilu Nejdlovi na krám v čp.167/I.[68] V lednu 1930 pak městskou radou vydáno užívací a obývací povolení pro V. Nejdla na krámy v čp.167/I.[69] V září 1931 městská rada vydala pro V. a L. Nejdlovi stavební povolení na dřevníky ve dvoře čp.167/I.[70] Výrazná změna nastala roku 1932, kdy k původnímu domu čp.167/I jeho tehdejší majitel přistavěl na severu moderní křídlo, obrácené do Palackého ulice, vyprojektované ing. arch. Jiřím Kroftou v čistě funkcionalistickém slohu. Takto to stálo na tabulce, upevněné až do opravy počátkem 21. století přímo na fasádě nového traktu. Na stavebních plánech byl ovšem podepsán architekt Josef Beneš. V novém křídle byl umístěn obchod, skladiště a strojovny.[71]  Stavební povolení pro V. Nejdla na strojovnu, krám, dílnu a skladiště u čp.167/I vydala městská rada 31. března 1932, přičemž zamítla námitky Františka a A. Foltových.[72]  Užívací povolení na stavbu krámu, dílny, skladiště a strojovny u čp.167/I poté vydala V. Nejdlovi městská rada 24. listopadu 1932.[73] Tomuto elegantnímu funkcionalistickému přístavku se dlouho vyhýbaly pozdější stavební úpravy, takže i za socialismu zůstal intaktní, byť trochu omšelou, ukázkou výborné úrovně předválečné architektury. Václav Nejdl dále získal 29. září 1937 povolení na zřízení krámového výkladce a úpravu kancelářské místnosti dle projektu Václava Berana. Kolaudace proběhla 5. ledna 1938.[74]

Dne 5. května 1970 projednávala rada MěstNV stanovisko komise služeb k převzetí domu čp.167/I družstvem Jednota.[75] V letech 1977-1982 proběhla modernizace domu podle projektu pana Halíře z podniku Potraviny Plzeň. Šlo o esteticky nezvládnutou, utilitární akci ve stylu úpadkové estetiky normalizačního období. V přízemí byla zmodernizována prodejna a do průčelí nainstalována typizovaná okna. V roce 1983 pak přestavbu dovršila aplikace nové brizolitové fasády.[76] Tehdy zanikla původní pozdně klasicistní podoba průčelí (viz kresba F. Purgharta). Tento necitlivý stavební zásah byl revidován až při generální opravě fasády, která proběhla v roce 2005 a odstranila nevkusnou socialistickou estetiku. Koncem května 2005 už byl dům obestavěn lešením a okolo 5. června 2005 již provedeno otlučení omítek až na zdivo, a to odspodu směrem nahoru, zatím jen do výše cca 1,5 metru. O týden později již otlučení provedeno na celé fasádě. Odhaleno tak bylo vlastní zdivo objektu, vesměs cihlové ale s mnohými kamennými plochami. Omítky na funkcionalistickém prvorepublikovém přístavku na severní straně objektu otlučeny nebyly. Počátkem července 2005 byly už nahozeny nové vnější omítky. Štukové detaily fasády (například nové šambrány oken v prvním patře) ale ještě nebyly provedeny. Oprava se přenesla i na prvorepublikové křídlo do Palackého ulice, kde rovněž došlo k otlučení a novému provedení většiny vnějších omítek. Koncem července 2005 je oprava prakticky hotova, zbýval jen finální nátěr. Ten proveden v srpnu 2005. Namísto zašedlého brizolitu získal dům běžnou hladkou omítku, natřenou odstíny žluté barvy. Horizontální římsy vymalovány okrovou barvou, okenní šambrány bíle.[77] Oprava byla provedena velice vkusně a napravila neblahý stav, vzniklý necitlivou rekonstrukcí z doby socialismu. Chybou ovšem bylo barevné ztvárnění funkcionalistického přístavku do Palackého ulice. Namísto odstínů bílé barvy, typické pro tuto architekturu, bylo průčelí natřeno líbivou, ale necitlivou žlutí, která se hodí k historické hlavní budově, ale nikoliv k tomuto prvorepublikovému křídlu. Nevhodné taky bylo odstranění dalších detailů jako dlaždicového obkladu soklu v přízemí, tabulky se jménem architekta Krofty a vlastně i velkého vývěsního štítu s označením „NÁBYTEK“, protože zrovna k meziválečné moderní architektuře se podobné reklamní, graficky profesionálně pojaté, velkoplošné prvky hodí.

2.2. Zástavba na západní straně ulice

2.2.1. Původní podoba západní strany ulice (chalupa čp.14/I a Poštovská zahrada)

Západní fronta Palackého ulice si také až hluboko do 19. století udržovala poloagrární charakter, kdy se zde místo souvislé domovní fronty nacházela nesouvislá zástavba tvořená zahradami, stodolami a dalšími podružnými objekty hospodářského charakteru, které patřily původně k měšťanským domům čp.15/I a čp.16/I v ulici Míru. Rozsáhlý prostor na rohu ulic Palackého a Hradební vyplňovala zahrada, kterou ještě indikační skica mapy stabilního katastru z roku 1838 eviduje coby majetkovou součást domu čp.16/I v ul. Míru. Na zahradě stálo, v místě dnešního domu čp.175/I, menší obytné stavení čp.14/I.[78] Podle popisu z roku 1839 šlo o dřevěnou chalupu s šindelovou střechou, o rozměrech 6 x 3,5 sáhu (11,4 x 6,6 m). Tehdy byla ve špatném stavu.[79] V popisu domu čp.16/I z roku 1845 se již tato chalupa neuvádí.[80] Nabízelo by se sice, že mohla být zbořena při celkové přestavbě domu čp.16/I v roce 1843, jenže indikační skica ani v dodatečných zákresech ze 40. a 50. letech 19. století neukazuje, že by dům čp.14/I byl zrušen.[81] Zahrada na nároží ulic Palackého a Hradební se později nazývala Poštovská zahrada. Kromě chalupy čp.14/I na ní, dle stavu z roku 1838, stála ještě jedna dřevěná budova, přivrácená k Hradební ulici (patrně stodola nebo stáj), jinak byla plocha zahrady stavebně nevyužitá. Roku 1869 se o tyto pozemky ucházeli rokycanští sokolové, podobně jako o areál bývalého obecního dvora na protější straně ulice (viz výše). Za 3000 zlatých koupili Poštovskou zahradu od majitele Jana Poppyho a za 200 zlatých ještě další menší parcelu, ale ze zamýšlené výstavby sokolovny i v tomto případě sešlo. Sokolové totiž nedokázali shromáždit dostatek peněz.[82] Palackého ulice tak propásla možnost přilákat reprezentativní budovu veřejného charakteru a přednost dostala výstavba obytných domů. Sokolská obec totiž zahradu prodala Janu Šmausovi, který ji rozparceloval a po roce 1875 tam vystavěl dva dvoupatrové činžovní domy čp.171/I a 175/I (viz níže).[83] Nejpozději v 2. polovině 19. století proto v rámci rušení zahrady zanikla i chalupa čp.14/I, na jejímž místě stojí dnes dům čp.175/I.

2.2.2. Dům čp.171/I

Dům čp.171/I, zvaný též „Družka“ (od roku 1925 patřil objekt Hospodářskému družstvu, odtud název[84]), stojí na rohu Palackého a Hradební ulice.  Jde o dvoupatrový objekt se sedlovou střechou. Do Palackého ulice hledí osmiosým průčelím, a vchodovými vraty s kamenným ostěním. Fasáda do Hradební ulice je sedmiosá. Parter rustikovaný, fasáda jinak plochá, což je důsledek modernizačních zásahů ve 20. století. Původně měla fasáda bohatší, pozdně klasicistní dekor. Výstavba objektu proběhla podle plánů Jana Šmause v letech 1874-1875.[85] Z let 1874-1875 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Šmaus Jan, povolení a stavba obytného stavení domu čp. 171/I, též povolení a kolaudace dřevníku a prádelny téhož čísla“.[86] Tohoto domu se patrně týká záznam v matrice z 11. července 1874, kdy se narodila dcera Gustava Ringla, ředitele koksárny v Rokycanech. Zápisu chybí číslo popisné, což by mohlo nasvědčovat, že dům byl čerstvě dokončen, nebo těsně před dokončením a ještě postrádat číselné označení.[87] Spolehlivě je pak dům čp.171/I doložen v matrice 11. října 1875, kdy tady zemřela manželka „kasíra“ mirošovských dolů Jana Tornera.[88] Zajímavé je, že i další záznamy v dobových matričních knihách ukazují, že mnoho zdejších bytů obývali lidé spojení s mirošovskými doly. Například zápis z 10. března 1876 uvádí narození syna Josefa Václava Schwarze, c. k. horního inženýra v Rokycanech.[89] Zdá se, že šlo o nájemní dům přímo spojený s expanzí těžebně-metalurgického komplexu, propojujícího mirošovskou uhelnou pánev a industrializující se Rokycany. Výstavba domu měla nabídnout kvalifikovaným pracovníkům kvalitní bydlení městského typu. Byl to ve své době velmi moderní obytný dům, který jako jeden z prvních vnesl  do Rokycan nový způsob bytové kultury. Namísto rodinné měšťanské usedlosti se tu objevil rozsáhlý dvoupatrový činžovní dům. Už neplnil zemědělskou funkci, a proto nemusel být obklopen věncem hospodářských objektů a stodol. Slohově šlo o architekturu na pomezí pozdního klasicismu a nastupující neorenesance, srovnávanou (samozřejmě v odlišném měřítku) s takzvanými Kourovými domy v Praze, které byly postaveny stavitelem Josefem Kourou vedle Národního divadla.

Hospodářské družstvo obdrželo 14. července 1925 stavební povolení na výstavbu dřevěné kůlny a zřízení výkladní skříně v čp.171/I. Projekt zhotovil Rudolf Pelc z Plzně.[90] V dubnu 1929 schválila městská rada stavební úpravy v domě čp.171/I dle návrhu městské technické kanceláře.[91] Dne 11. srpna 1937 Hospodářské družstvo získalo povolení na adaptaci přízemí a výkladů a 10. listopadu 1938 i na zbudování prozatímní kolny. V roce 1939 byl u domu položen mozaikový chodník.[92] V roce 1940 proběhla ve dvoře přístavba skladiště podle projektu Josefa Žoura a roku 1941 podle plánů téhož stavitele byly modernizovány záchody v domě.[93]

Bohatě členěnou fasádu bohužel vymazala rekonstrukce z roku 1965.[94] Tu původně plánoval národní výbor na 3. a 4. čtvrtletí roku 1964 (společně s domem čp.67/II na Pražském předměstí na ni mělo jít 109 000 Kčs).[95] V 80. letech přišla další modernizace. Dle harmonogramu z roku 1982 byl navržen dům čp.171/I ke generální opravě, která měla proběhnout v 8. pětiletce (1986-1990). Nacházelo se zde tehdy 28 bytů.[96] V roce 1983 už je technický stav domu popisován jako „havarijní“. Na rok 1986 proto bylo ohlášeno zahájení opravy.[97] Podnik OOBH měl už rekonstrukci objektu v plánu na rok 1986.[98] V říjnu 1985 se uvádělo, že pro zbytek roku 1985 a na rok 1986 bude lidem z tohoto objektu nutno přidělit 27 náhradních bytů.[99] V únoru 1986 se dokonce mluvilo o 28 náhradních bytech.[100] V jiném pramenu z roku 1986 bylo konstatováno, že je nutné pro zdejší nájemníky najít stále ještě 15 náhradních bytů.[101] Dne 29. srpna 1986 byly přiděleny zdejším obyvatelům 2 náhradní byty. Pro zbytek roku 1986 a rok 1987 jich stále bylo zapotřebí opatřit 15.[102] V říjnu 1985 plénum MěstNV uložilo vedoucímu odboru místního bytového hospodářství, dopravy a obchodu zajistit do 30. dubna 1987 uvolnění čp.171/I.[103] V rámci jednotného postupu MěstNV k zabezpečení závěrů 17. sjezdu KSČ se plánovalo uvolnit byty pro rekonstrukci čp.171/I v letech 1987-1988.[104] Jiné dobové zdroje zase uvádějí, že už do poloviny roku 1987 musí MěstNV vyklidit dům čp.171/I, k čemuž potřebuje opatřit 15 náhradních bytů.[105] V říjnu 1986 plénum MěstNV uložilo vedoucímu odboru místního hospodaření a obchodu do 30. srpna 1987 zajistit uvolnění čp.171/I.[106] V podmínkách stagnujícího pozdního komunistického režimu to ale nebylo jednoduché, protože to znamenalo značný zábor bytů v nově budovaných sídlištích. Celé stěhování se tak odkládalo, město jej přitom zprvu chtělo provést do konce roku 1987.[107] Celá záležitost měla i národnostní podtón. Většina nájemníků totiž byla romská chudina. Náhradní ubytování poskytla, po nejednoduchém vyjednávání s městem, vojenská posádka ze své kvóty nových služebních bytů, dokončovaných na sídlišti Pod Kostelem. O romské nájemníky neměl nikdo zájem. V nových bytech pak přestěhovaní nájemníci vyvolávali problémy, z kterých bylo obviňováno vedení města.[108] V dubnu 1987 se stále uvádí, že vystěhování lidí z čp.171/I a nalezení náhradních bytů zůstává úkolem národního výboru.[109]  V říjnu 1987 trval požadavek najít 17 náhradních bytů. Plénum uložilo vedoucímu odboru MBHDO dokončit vyklízení čp.171/I.[110] Vystěhovávání Družky nakonec trvalo dva a půl roku. Objekt byl plně uprázdněn až roku 1988 (společně s polovinou sousedního domu čp.175/I).[111] V říjnu 1988 už byl prázdný a město konstatovalo, že to byla velmi komplikovaná akce.[112] Stěhování nájemníků se zdařilo jen díky zápůjčce čtyř bytů od vojenské posádky.[113]

Teprve roku 1988 tak mohla generální rekonstrukce domu čp.171/I začít.[114] V říjnu 1988 se uvádí, že rekonstrukce se v současnosti právě zahajuje. Šlo o 17 bytů s tím, že do konce pětiletky mělo být rekonstruováno dalších 8 bytových jednotek.[115] Dokončení oprav se plánovalo na rok 1990.[116] Oprava nakonec byla dovršena až v prosinci 1991. K původní tváři tohoto domu se zachovala značně necitlivě. V duchu soudobých představ o sterilně typizovaných adaptacích starších objektů byla smazána většina stavebních detailů a nahrazena standardním sídlištním tvaroslovím. Dům si sice zachoval původní hmotu i tvar střechy, ale k podstatným změnám došlo v podobě fasády, v níž byly zmenšeny zazdívkou odshora okenní otvory a osazeny nedělenými okny. Namísto původních vrat v průjezdu byla vložena do parteru vrata z kovového rámu a skleněnými tabulkami. Střechu pokryl sytě červený plech, zatímco pro fasádu byla použita agresivní kombinace zelené a bílé barvy. Do prodejny v přízemí byly proraženy výlohy v podobě jednoduchých obdélníkových otvorů, nad nimi červené markýzy. Uvnitř domu vznikly moderně řešené nájemní byty.[117] Bylo jich tu celkem 14.[118] Technický stav domu byl bezchybný, ovšem architektonicky se jednalo o ztrátu, jednu z posledních akcí s estetikou centrálně plánovaného normalizačního stavitelství.

12. září 1994 schválila městská rada záměr vybudovat v domě čp.171/I půdní byty.[119] Mělo jít o pilotní projekt rozšiřování bytového fondu formou půdních vestaveb. Provedení prací nabídla firma NOVAPLAN.[120] Nakonec ale nedošlo k realizaci. 6. října 2008 odsouhlasilo zastupitelstvo města úpravu rozpočtu na rok 2008, v jejímž rámci došlo k přesunu prostředků na odstranění vlhkosti v domě čp.171/I ve výši 66 000 Kč.[121] V roce 2011 byla městem přidělena zakázka na výměnu oken v čp.171/I. Výběrové řízení vyhrála firma Truhlářství Petr Kaiser z Rožmitálu pod Třemšínem s nabídkovou cenou 1 006 964 Kč a termínem dokončení 30. června 2011.[122] Následně v roce 2012 prošla budova i velkou rekonstrukcí fasády. Rada města to schválila 22. května 2012. Náklady dosáhly skoro 2 500 000 Kč.[123] Došlo k částečnému odstranění nezdařených modernizačních zásahů z přelomu 80. a 90. let. Do původních rozměrů byly rehabilitovány okenní otvory a vsazena do nich dělená okna. Parter pokryla bosáž jako letmá připomínka původní zdobnosti fasády z 19. století. Pro průčelí bylo zvoleno nové vhodnější barevné řešení, v odstínech šedomodré.

2.2.3. Dům čp.175/I

Velice podobnou dobu vzniku, slohové řešení, měřítka i vnitřní dispozici má i sousední dvoupatrový činžovní dům čp.175/I. Postavil ho v letech 1877-1878 Jan Šmaus pro ředitele rokycanských hutí Gustava Ringela.[124] V městském archivu se nachází složka z roku 1877, nazvaná „Šmaus Jan, povolení a stavba obytného stavení čp.175/I, povolení a kolaudace dřevníku a prádelny u téhož domu“.[125] Od roku 1898 zde bydlel bohatý rokycanský měšťan Gustav Ringel, objektu se pak říkalo „Ringlův dům“.  I zde jde o příklad pozdně klasicistní architektury, smíšené už s prvky novorenesance. Dvoupatrový objekt má sedmiosé průčelí. Parter je bosovaný, fasádu v 1. a 2. patře člení rustika. V přízemí se nachází portál s kamenným ostěním, zakončeným mělkým obloukem. Nad okny jsou vsazeny rovné suprafenestry, mezi přízemím a 1. patrem pak profilovaná kordonová římsa a mezi 1. a 2. patrem kordonová římsa s drobným štukovým ornamentem. Korunní římsa má konzolový motiv.  Střecha je sedlová. Vnější podoba domu čp.175/I se uchovala takřka intaktně, což je významný rozdíl oproti vedlejšímu čp.171/I, stiženému daleko většími modernizačními zásahy.   

V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1897, pod jménem „Ringl Gustav, stavba lednice čp.175/I“, a další z roku 1901, označený „Splítek Josef, stavba dílny čp.175/I“.[126] V květnu 1923 povolila obecní správní komise v domě čp.175/I zřídit krámové dveře z okna v přízemí.[127] V červenci 1932 bylo vydáno stavební povolení pro B. Kraftovou na přestavbu restauračních místností v čp.175/I.[128] V prosinci 1942 mělo městské zastupitelstvo jednat o koupi domu M. Ringelové a H. Hübnerové čp.171/I, ale věc stáhlo z programu.[129] Po roce 1945 byl dům zkonfiskován majitelkám německé národnosti Marii Ringlové a Heleně Hübnerové. Tehdy byl odhadnut na 450 000 Kčs. MNV požádal o jeho přidělení pro potřeby úřadoven Okresního národního výboru a po eventuální přístavbě se tu uvažovalo o umístění chorobince nebo starobince.[130] V roce 1949 ale obě majitelky získaly občanství i majetek a plány na využití pro veřejné účely pak byly opuštěny.[131] V roce 1965 proběhla v domě modernizace záchodů.[132] V září 1968 se uvádí, že město odkoupilo garáž paní Badalové a pozemek o rozloze 118 čtverečních metrů od paní Štorchové v domech čp.175/I a čp.178/I (stojí nedaleko odtud, v Hradební ulici).[133]  V 80. letech 20. století se začalo mluvit o nutné modernizaci objektu. V únoru 1986 se uvádí, že je nutno pro obyvatele domu čp.175/I přidělit 10 náhradních bytů.[134] V rámci jednotného postupu MěstNV k zabezpečení závěrů 17. sjezdu KSČ se plánovalo uvolnit byty pro rekonstrukci čp.175/I v letech 1987-1988.[135] Ještě v září 1988 se ale nově uvádí, že do 31. prosince 1988 bude nutno zajistit uvolnění domu.[136] V roce 1988 byla skutečně polovina domu čp.175/I kvůli špatnému technickému stavu vystěhována.[137] V říjnu 1988 město uvádí, že platí nařízení provést vystěhování i z druhé poloviny (11 rodin), což ovšem prý bude zátěž pro vedení města.[138] Vyklízení ostatních bytů bylo v roce 1989 pozastaveno. V Rokycanech totiž nebyly k dispozici žádné náhradní byty pro takto vystěhované nájemníky. Oprava čp.175/I tudíž musela být odložena až do dokončení rekonstrukce sousedního čp.171/I.[139]  Rozhodlo se proto, že nejprve má přijít na řadu rekonstrukce čp.171/I, pak se tam přestěhují zbylí lidé z čp.175/I a teprve potom bude moci pokračovat rekonstrukce druhé poloviny domu čp.175/I. V září 1989 trval úkol najít 7 náhradních bytů pro lidi z čp.175/I.[140] V září 1990 MěstNV dokonce uvádí, že bude pro zdejší obyvatele potřebovat najít 9 náhradních bytů.[141] Na počátku 90. let 20. století byl dům opraven a před rokem 2000 adaptován dosavadní průjezd na prodejní prostory. Další oprava proběhla počátkem 21. století. Ještě na fotodokumentaci města z roku 2000 je vidět fasáda v 1. a 2. patře neopravená.[142] Dle stavu ze září 2003 již byla oprava dokončena. Fasáda získala nový nátěr v odstínech sytější žlutooranžové. Tvarosloví fasády se ale nijak neměnilo a nadále zůstává v prakticky intaktní podobě ze 70. let 19. století.

2.2.4. Dům čp.139-143/I

Zatímco domy čp.171/I a čp.175/I už v 2. polovině 19. století utvořily úsek zástavby městského charakteru, odtud na sever se urbanizace dosud spoře zastavěné Palackého ulice výrazně zpozdila. Celý úsek od Ringlova domu čp.175/I až k baroknímu domu čp.15/I na nároží ulic Palackého a Míru zaujímaly až do sklonku první republiky stodoly. Šlo o dva mimořádně rozměrné objekty se sedlovými střechami, zabíhající hluboko do vnitrobloku (takto je zachytil letecký snímek města z roku 1925). Teprve poté, co se majitelé domu čp.15/I, k němuž tyto pozemky patřily, rozhodli prodat parcely a nabídnout je k nové výstavbě, tu odstartoval čilý stavební ruch.[143]

Okolo roku 1930 se tu uvažovalo o stavbě městské spořitelny.[144] Ta ale nakonec vyrostla na novém náměstí u nádraží (dnešní náměstí 5. května na okružní třídě před nádražím). V roce 1936 město jednalo o rozdělení pozemku č.kat.147 Rudolfa a A. Šnáblových na stavební místa. 3. června 1936 byla podána žádost o parcelaci.  Pozemek č.kat.147, kde dosud stále byly jen stodoly, se plánovalo zastavět řadovými dvoupatrovými obchodními a činžovními domy. Dne 23. června 1936 proběhlo komisionelní parcelační řízení, nedošlo ale k dohodě se sousedy.  Až 7. července 1936 byla uzavřena dohoda mezi panem Šnáblem a sousedy.  16. července 1936 pak parcelaci městská rada doporučila ke schválení, což v září 1936 potvrdilo na své schůzi i obecní zastupitelstvo.[145] Šnábl zároveň půjčil obci 50 000 Kč na provedení kabelizace elektrické sítě v Palackého třídě, kde prý hodlá stavět tři dvoupatrové činžovní domy. 27. srpna 1936 městská rada doporučila věc ke schválení a v září 1936 to bylo schváleno i na schůzi zastupitelstva.[146]

Následovala rychlá stavební aktivita. Nejprve vyrostl v letech 1936-1937 dvoupatrový objekt čp.72/I (viz níže) a v letech 1937-1938 vedle něj i trojpatrový činžovní dvojdům čp.139/I a čp.143/I. Dům čp.139/I získal stavební povolení 8. června 1937. Kolaudace proběhla 30. prosince 1937. V případě druhé poloviny, tedy domu čp.143/I, bylo stavební povolení vydáno také 8. června 1937. Kolaudace provedena 17. ledna 1938. Autorem projektu dvojdomu byl Václav Beran.[147] Nový dům ještě dále posunul dosavadní hmotová měřítka ulice a vlastně i Rokycan. Šlo o první takto vysoký obytný dům v historickém jádru Rokycan. V případě této rušné obchodní ulice ale jeho výška byla přiměřená a vcelku vkusně se zapojil do jejího organismu. Jde už o moderní funkcionalistickou architekturu zbavenou dekoru. Na rozdíl od činžovních domů, vznikajících po roce 1948, zde ale architekt respektoval prodejní funkci parteru. Novostavba se logicky zapojila do jednolité uliční čáry. Projekt nového domu byl dílem stavební kanceláře Václava Berana.[148]

2.2.5. Dům čp.72/I (Dům oděvů)

I sousední dům čp.72/I vznikl na místě stodoly, patřící k domu čp.15/I, až za 1. republiky poté, co stodoly ztratily svoji funkci. Byl tu postaven v letech 1936-1937.[149] Rudolf a Anna Šnáblovi získali stavební povolení na zbudování obytného a obchodního domu 15. září 1936. Stavba dle projektu Václava Berana byla kolaudována 28. července 1937.[150] Šlo o dvoupatrový činžovní dům ve funkcionalistickém slohu, stavěný pro majitele pozemku Rudolfa Šnábla. Práce prováděl stejně jako v případě vedlejšího dvojdomu čp.139/I a čp. 143/I stavitel Václav Beran.[151] Ovšem dům byl v 70. letech 20. století, tedy po pouhých několika dekádách existence, zbořen a nahrazen hmotově podobnou novostavbou Domu oděvů.

V roce 1968 začal podnik Oděvy Stará Role požadovat na městu souhlas se zrušením bytových jednotek v čp.72/I kvůli plánovanému rozšíření prodejny textilu s poukazem na „obecný zájem“. 17. července 1968 tento záměr rada MěstNV odmítla.[152] Už v listopadu 1969 se ale v materiálech MěstNV zmiňuje plán adaptace stávající prodejny v čp.72/I a jejího rozšíření na úkor 4 bytových jednotek. Akce měla probíhat v režii podniku Oděvy Stará Role, třebaže byla zařazena do vzdálenějšího termínu let 1976-1980.[153] Podle K. Hofmana ale už v roce 1970 připadl objekt čp.72/I podniku Oděvy.[154] V únoru 1970 rovněž navrhuje MěstNV poskytnout podniku Oděvy 150 000 Kčs z Fondu rozvoje a rezerv.[155] V červenci 1971 ohlašuje místopředseda MěstNV Karel Hirsch záměr do roku 1972 dokončit výstavbu Domu oděvů.[156]  V domě se tehdy ještě nacházely 4 byty. Roku 1971 byly ale se souhlasem okresního národního výboru vyjmuty z bytového fondu.[157] V prosinci 1971 se rekonstrukce Domu oděvů zajišťuje.[158]

Komplikací ovšem bylo, že výstavba Domu oděvů vázla. Dům čp.72/I tak byl sice v únoru 1971 vystěhován, ale další téměř dva roky se nic nedělo.[159] Zatímco původní projekt předpokládal zrušení bytových jednotek a adaptaci na velkoprodejnu, ovšem při zachování původního domu, nyní podnik Oděvy začal prosazovat kompletní demolici původní stavby a výstavbu nového obchodního domu.[160] Je to s podivem, protože v podmínkách centrálně řízené ekonomiky i stavebního plánování nebylo obvyklé, aby stát povoloval demolice objektů starých jen několik desítek let a technicky vyhovujících. Připomeňme, že dům čp.72/I v té době stál na svém místě pouze 45 let. Zásadní přepracování původního projektu si samozřejmě vyžádalo odklad stavebních prací. V říjnu 1972 to kritizuje na plénu MěstNV pan Opp. Rada MěstNV prý vzala na vědomí zprávu o postupu výstavby Domu oděvů, ale vzhledem k tomu, že rozpočet na přestavbu asi přesáhne 1 500 000 Kčs, naznačoval Opp, že takto přemrštěné akce by se neměly povolovat. Podle pana Oppa se v domě čp.72/I před vystěhováním nacházelo dokonce 5 bytových jednotek II. kategorie (sám tam bydlel). Opp rovněž navrhl, zda by podnik Oděvy nemohl postavit svoji prodejnu jinde.[161] Předseda MěstNV Karel Hirsch se částečně od celé kontroverze distancuje, protože tato akce vznikla ještě za předchozího volebního období. Zároveň konstatuje, že celá záležitost je v takovém stádiu, že jen těžko bude město opatřovat Oděvům náhradní objekt. Podnik Oděvy Stará Role jako vlastník objektu má navíc dispoziční právo. I Karel Hirsch ale uznal některé sporné otázky okolo výstavby Domu oděvů. K rekonstrukci prý měl připomínky Okresní stavební podnik, protože se na cca 2 roky bude muset uzavřít Palackého ulice. Hlavní problémy ale nastaly okolo rozpočtu této akce. Na základě upozornění stavebního podniku, že částka přesáhne 1 500 000 Kčs, svolal MěstNV schůzku se zástupci Oděvů, Okresního stavebního podniku a ONV, kde se projednávaly tyto otázky. Nakonec bylo zvoleno formalistické „účetní“ řešení. Akce se rozdělila na 2 části (demolice, vlastní výstavba). Rozdělením tak ani jedna z těchto investic nepřesáhla limit 1 500 000 Kčs, čímž byly splněny požadavky OSP, který by jinak měl problémy s vykazováním tak velikých stavebních prací. Městský národní výbor se zároveň pokoušel dohodnout s Oděvy na možném náhradním pozemku, kde by nebyla nutná demolice kvalitní budovy, a nabízel podniku Oděvy prostor za domem čp.75/I (U Černého koně), tedy severně od ulice Míru, v Havlíčkově ulici. Podnik Oděvy ale nesouhlasil. Šlo by totiž o novou výstavbu, nikoliv rekonstrukci a podnik Oděvy by na to nedostal finanční krytí.[162] Toto byl pravděpodobně hlavní důvod, proč musel prvorepublikový dům čp.72/I zbytečně zaniknout. Podnik Oděvy využil absurdního ustanovení, kdy na stavbu nového domu byly poskytovány výhodnější státní subvence než na adaptace domů stávajících. Této neoficiální verzi věří i dobový městský kronikář.[163] Šlo o další ukázku rigidity centrálně plánovaného stavitelství v tehdejším Československu.

Navenek ovšem Oděvy vznášely mnohé jiné argumenty, proč nadále prosazovaly demolici čp.72/I. Podnik prý nechal provést sondáže stropních panelů a zjistil, že stropy by neunesly tíhu obchodu. Proto se objekt prý musí do základů zbourat. Navíc v rámci projektu byla navržena výstavba předsunuté průčelní stěny (aby se zvýšilo osvětlení interiérů).[164] Podnik Oděvy naznačoval, že pokud by byl ochoten uvažovat o náhradní lokalitě, tak by to musel být dům na frekventovaném místě, nejlépe na dnešním Masarykově náměstí. Tam ale případná dohoda narazila na odpor památkářů. Ti by souhlasili jen s drobnými korekcemi fasád, nikoliv s kompletní hmotovou proměnou objektu v podobě nějaké novostavby. Nepovolili by ani modernizaci oken. MěstNV dokonce uvažoval o tom, že by Oděvům opatřil objekt domu s prodejnou textilu čp.93/I na východní straně Masarykova náměstí, kde by bylo možné velkoprodejnu oděvů umístit do nástavby 2. patra, ale památkáři byli rovněž (naštěstí) proti. Karel Hirsch pak přiznal, že odvrátit demolici čp.72/I bude těžké, protože Okresní stavební podnik už má akci v plánu na příští roky a v Akci Z (brigádnická práce) by tuto složitou stavbu nebylo možné provádět.[165] Zbytečná demolice domu v centru města ale nepřestávala vyvolávat odpor části obyvatel. Na Výbor lidové kontroly při ONV byla předána stížnost proti výstavbě Domu oděvů. 31. října 1972 proto rada MěstNV schválila vznik zvláštní komise pro řešení výstavby této prodejny. Komise se sešla 8. listopadu 1972 a navrhla zřídit Dům oděvů v domě dr. Štádlera (čp.96-97/I na východní straně Masarykova náměstí, u výjezdu z Malého náměstí), jenž údajně hodlal tento objekt po výstavbě svého nového rodinného domu odprodat, nebo „v domě paní Komárkové“ (čp.16/I v ulici Míru). Dne 22. listopadu 1972 se konala další schůze této komise za účasti zástupců podniku Oděvy Karlovy Vary, n.p. (podnikový ředitel Pánek a vedoucí výstavby Houdeček). Zástupci Oděvů ale jednoznačně odmítli byť jen uvažovat o změně objektu. Vzhledem k nutným změnám projektu a rozpočtu by prý nebylo možné akci realizovat v této ani v příští pětiletce. Komise proto rozhodla vzhledem k okolnostem souhlasit s demolicí objektu čp.72/I dle původního plánu.[166]

Lze jen spekulovat, jaké lobbistické páky podnik Oděvy nasadil a jaké spojence měl na tehdejších mocenských postech. I zglajchšaltovaný dobový kronikář poznamenává, že chystaná demolice vyvolala odpor části obyvatel.[167] Nakonec i přes poměrně značnou prodlevu i opozici vůči celému projektu byla demolice domu čp.72/I a výstavba velkoprodejny zahájena. V červnu 1973 se očekávalo dohotovení projektové dokumentace.[168] V září 1973 je zmiňováno, že vlastní výstavba se odehraje v letech 1974-1975.[169] V prosinci 1973 již ovšem stavební práce probíhaly.[170] Odhadované náklady činily 1 465 000 Kčs.[171] Původně se počítalo s  dokončením objektu roku 1975.[172]  Nakonec byla nová velkoprodejna otevřena pro veřejnost v květnu 1976.[173]  Dostala jméno „Dům oděvů Perla“. Modernistická stavba, pořízená nákladem 1 460 000 Kčs, měřítkově respektuje sousední domy. Ačkoliv okolnosti vzniku stavby vykazují značně absurdní nátlak na demolici původního prvorepublikového domu, výsledná podoba velkoprodejny aspoň v základních hmotových obrysech nebyla zásadně rušivá. Do Palackého ulice hledí robustním předsazeným průčelím 1. a 2. patra, s absencí okenních otvorů, s výjimkou menší prosklené části fasády bez předsazení. Parter člení tradiční výkladní skříně.[174] Uvnitř vzniklo 320 metrů čtverečních prodejních ploch.[175] Na jaře 1991 byl zařazen Dům oděvů jako jedna z prvních rokycanských prodejen do malé privatizace s vyvolávací cenou 1 840 000 Kčs.[176] V následujících dekách prošel dům některými opravami, včetně barevného nátěru původního šedého brizolitu či výměny výkladců v parteru a okenních rámů. Zachoval si ale v zásadě podobu z doby svého vzniku v 70. letech 20. století.

2.2.6. Proluka mezi čp.175/I a čp.139-143/I

Mezi domem čp.175/I a prvorepublikovým čp.139-143/I zůstala nezastavěná parcela s vjezdem do vnitrobloku. Za první republiky tu byla sklenářská dílna.[177] Dle materiálů MěstNV z června 1972 sídlí provozovna sklenářství nadále v nevyhovujících prostorách v Palackého ulici, ale město plánuje její výhledové přemístění do domu paní Luhanové, o jehož zakoupení jedná.[178] V říjnu 1973 se uvádí, že již byl zakoupen objekt paní Luhanové a Komárkové. Budou zde prý adaptací zřízeny provozní skladové místností sklenářství. Realizace byla plánována na příští pětiletku. Ve výhledu na další pětiletku se navíc v proluce u Palackého ulice počítalo s výstavbou obchodního domu (Dům služeb).[179] O rok později se v zápisech MěstNV uvádí, že ve výhledovém plánu do roku 1980 se počítá s výstavbou sklenářských dílen a skladu v nádvorním objektu v Palackého ulici, namísto stávajících nevyhovujících prostor. Probíhá prý zpracovávání investiční studie. Akce se plánovala na rok 1979 (investice 1 000 000 Kčs). V roce 1980 pak mělo dojít i k výstavbě Domu služeb v proluce při Palackého ulici (investice 1 490 000 Kčs).[180] To ale nebylo realizováno a proluka tak zůstala nezaplněna.

V roce 1992 se zde otevřela tržnice firmy BEMU, s řadou prodejních stánků.[181] V říjnu 2005 probíhala výstavba plotu, který tuto proluku odděluje od ulice. Ohrada je tvořena zděnými sloupy krytými ozdobnými dlaždicemi a mezilehlým drátěným plotem.[182] Dlouhodobě by ale takovéto proluky neměly rozbíjet tvář Palackého ulice a jde tak o logické potenciální místo pro dostavbu novým domem, aby tak byla doplněna uliční fronta.

2.3. Zástavba v jižním úseku ulice

2.3.1. Zbořený dům čp.13/I (bývalá pošta)

Jižní úsek Palackého ulice je sevřen úzkými bloky mezi Jiráskovou, Knihovou a Hradební ulicí. Na rohu Palackého a Knihovy ulice stával do 70. let 20. století dům čp.13/I. Jde o původní stavení, které tu stálo určitě již v roce 1771 při zavádění domovních čísel, protože zapadá do souvislé číselné řady. Vzhledem k tomu, že toto byla periferní část města, se původně jednalo o nízké stavení, nejspíš asi podobné chalupě. Roku 1788 je v Josefském katastru uváděno jako „domek“ nikoliv „dům“.[183] Někdy před rokem 1861 byl tento domek zbořen a na jeho místě vyrostl prostornější patrový dům. K roku 1870 se zde připomíná hostinec „U Stříbrných“. Roku 1891 koupil usedlost poštmistr Ludvík Poppy a přenesl sem z domu čp.123/I na Malém náměstí poštu.[184] V roce 1896 byla provedena kvůli nutnosti umístění poštovních kanceláří přestavba sýpky a chlévů v zadní části dvora podle plánů B. Ryšavého.[185] V městském archivu se nachází složka z roku 1889, nazvaná „Poppy Ludvík, přestavba chlévů čp. 30“.[186] Patrně jde o omyl, protože Ludvík Poppy byl tehdy majitelem čp.13/I.[187] Pak přišla na řadu i přestavba samotného domu čp.13/I. V letech 1901-1902 ji realizoval B. Ryšavý v novorenesančním slohu. Směrem do Knihovy ulice byly přistavěny dva pokoje a dvorní stavení zvýšeno o první patro.[188]  Dům čp.13/I byl patrový, se sedmiosým a tříosým průčelím a relativně střídmou fasádou, v parteru členěnou rustikou. Okna v patře měla štukové šambrány. Střecha byla sedlová (viz foto z počátku 70. let 20. století). Dům měl pěkná dřevěná vrata. Pošta tu ve stísněných prostorách úřadovala až do roku 1923, kdy se přestěhovala do bývalého hotelu Merkur v Jiráskově ulici.[189]

Od roku 1923 pak v domě čp.13/I fungovala jídelna a vývařovna při Řeznickém a uzenářském družstvu Československých legií.[190] Dne 12. března 1927 požádal Václav Pehr o povolení k hostinské koncesi v domě čp.13/I. Městská rada souhlasila a v dubnu 1927 ke koncesi vydalo příznivé stanovisko i obecní zastupitelstvo.[191] V listopadu 1930 vydáno městskou radou stavební povolení pro B. Poppyovou na přestavbu kůlny na dílnu v čp.13/I a zároveň vydáno i užívací povolení.[192] V prosinci 1932 byl vlastník domu čp.13/I vyzván městskou radou, aby odstranil z bezpečnostních důvodů shnilý strom u hradby.[193] Dne 23. června 1965 přijala rada MěstNV objekt čp.13/I jako dar od Olgy Bázlerové (jindy uváděna jako Baslerová).[194]  Od 1. dubna 1966 pak dům převzala Domovní správa. Vznikl ale spor okolo menšího objektu čp.185/I, který se nacházel ve vnitrobloku. Šlo o starší stavení, které až za protektorátu získalo samostatné číslo popisné. Ještě dle seznamu majitelů domů zhruba z roku 1945 měly domy čp.13/I a čp.185/I stejného vlastníka (Hugo Poppy a Olga Baslerová).[195] Domovní správa požadovala buď, aby majitel čp.185/I tento objekt rovněž daroval do správy státu, čímž by získala celou parcelu včetně dvora, nebo chtěla dům čp.13/I vrátit původní majitelce.[196] Domovní správa ale každopádně neměla s domem čp.13/I dlouhodobé úmysly. Ještě na rok 1968 sice plánovala jeho generální opravu.[197] Nakonec ovšem byl roku 1974 dům čp.13/I zbořen.[198] Na jeho místě pak vyrostl administrativní objekt (sídlo komunistické strany, viz kapitola „okružní třída“). Obzvláště u pohledově exponovaných nárožních domů byly takovéto demolice v komunistickém období bolestnou ztrátou pro městský organismus.

2.3.2. Zbořený dům čp.162/I (U Libuše) a výstavba sídla komunistické strany

Jižně od čp.13/I se nacházela prestižní parcela na nároží Palackého a Jiráskovy ulice (respektive náměstí 5. května naproti nádraží). Zaujímal ji dům čp.162/I, známý jako hotel „Libuše“. Byla to patrová pozdně klasicistní stavba z 50. let 19. století. Roku 1974 byl objekt spolu se sousedním čp.13/I zbořen a v letech 1974-1977 na místě obou historických domů vyrostl nákladem 18 016 000 Kčs komplex tehdejšího Okresního výboru komunistické strany, roku 1979 doplněný o trakt Domu politické výchovy, situovaného na nároží Palackého a Knihovy ulice (foto z r. 1936 a 1999). Dnes slouží jako umělecká škola a úřad práce.  Do Palackého ulice se novostavba natočila dynamickým průčelím s pásovými velkoplošnými okny. Šlo o naddimenzovanou ale architektonickým výrazem aspoň relativně osobitou, netypizovanou ukázku dobového stavitelství. Detailní popis zbořeného hotelu Libuše i novostavby Okresního výboru KSČ je zařazen v kapitole „okružní třída“.

2.3.3. Dům čp.174/I

Zatímco zástavba na východní straně Palackého ulice v tomto nejjižnějším úseku podlehla v 70. letech plošným demolicím (domy čp.13/I a čp.162/I), protější západní fronta se uchovala. Tvoří ji dva historické domy z 19. století, oba s dochovanou dobovou dekorativní fasádou.  Na nároží Jiráskovy a Palackého ulice je to patrový novorenesanční dům čp.174/I zvaný U Heroldů, který tu byl postaven někdy před rokem 1870. Detailní popis tohoto domu se nachází v kapitole „okružní třída“.

2.3.4. Dům čp.155/I

Vedlejší parcelu na nároží Palackého a Hradební ulice zaujímá dům čp.155/I. Jde o dvoupatrový objekt a jeden z mála domů této výšky, postavených v Rokycanech během 19. století. Měřítkově jde ale o skromnou stavbu, i stropy jednotlivých pater jsou nízké a přízemí je dokonce částečně zanořeno pod úroveň terénu. Do Palackého ulice hledí čtyřosé, do Hradební ulice tříosé průčelí. Parter s obchodními prostorami je pozměněn účelovými modernizacemi, ale eklektická fasáda patrně z 19. století se intaktně dochovala. Okenní otvory mají štukové šambrány a zakončují je mělké oblouky. V nich se nacházejí původní dělená okna. Mezi 1. a 2. patrem probíhá fasádou kordonová profilovaná římsa, nad níž je rosetový motiv. Meziokenní pás v 2. patře člení rustika, respektive náznak motivu cihlové vazby. Korunní římsu završuje několik vázovitých ozdob z omítnutých cihel.

Dům se připomíná už v letech 1843-1844, kdy šlo o novostavbu na západní straně od Nové brány (o této „bráně“ více v úvodu této kapitoly a v kapitole „městské opevnění“).[199] Na katastrální mapě z roku 1838 ještě dům čp.155/I zakreslen nebyl. Rozkládala se tu jen zahrada v bývalém příkopu a dožívala tu hradební zeď. Podle popisu z roku 1845 šlo tehdy ještě o jednopatrový objekt. V přízemí měl 2 pokoje, čeledník, kvelb a sklep. V patře 3 pokoje, čeledník a spižírnu. Objekt byl postaven z kamene a cihel. Na střeše měl taškovou krytinu. Dům čp.155/I byl tehdy v dobrém technickém stavu. Zaujímal půdorys 7 x 5 sáhů (13,3 x 9,5 m).[200] V matrice se dům čp.155/I asi poprvé uvádí 2. května 1845, kdy se tu narodil syn nádeníka Ondřeje Koutského. Dům ovšem uváděn jako součást předměstí Pátek.[201] Pokud nejde o písařský omyl při zápisu samotného čísla popisného, tak patrně tento matriční záznam je dokladem o existenci domu čp.155/I v Palackého ulici. Na předměstí Pátek totiž tehdy řada čísel popisných zdaleka nedosahovala k číslu 155. Zároveň mohlo jít o logickou nejasnost pisatele, do které městské části má novostavbu zařadit. Stála totiž vně zbořené hradební zdi, a tak mohla skutečně být pociťována jako součást předměstí. Zcela prokazatelně je pak dům čp.155/I doložen v matrice 16. března 1846, kdy se tu narodila dcera stavitelského mistra Josefa Partiše.[202] Druhé patro získal dům až později, podle K. Hofmana ještě před koncem 19. století, a šlo tedy o jednu z prvních dvoupatrových staveb v Rokycanech.[203] V roce 1912 byla provedena stavba zadního traktu se záchody přístupnými ze schodiště. Projekt vypracoval Josef Pechan.[204] V roce 1933 následovala přístavba dalšího nádvorního traktu se sociálním zařízením, tentokrát dle plánů stavební kanceláře Václava Berana.[205] Stavební povolení pro A. Sedleckou a M. Honalovou na přestavbu čp.155/I vydala městská rada 13. července 1933.[206] Obývací a užívací povolení získala M. Honalová na přístavbu čp.155/I v listopadu 1933.[207] Ve 2. polovině 20. století dům unikl veškerým modernizačním zásahům a má plně dochovanou, ovšem chátráním omšelou fasádu. Je nutné v případě budoucí opravy zajistit její citlivé provedení, včetně ponechání detailů průčelí. Rozhodně by se tu nemělo diletantsky experimentovat s nějakým polystyrenovým zateplovacím opláštěním či s plastovými okny. Přesně tohle totiž kategorie staveb v historickém jádru Rokycan, které sice nejsou formálně památkově chráněné, ale právě jejich dochovaný detail z nich činí objekty velmi cenné pro udržení a kultivaci historického městského prostředí.

3. Technický vývoj Palackého ulice

Palackého ulicí vedla starobylá kanalizační stoka (připomínaná už koncem 19. století), možná zbytek původní vodoteče.[208] Pokračovala pak ulicí Havlíčkovou a Gottliebovou až na dnešní náměstí U Saské brány na starém Plzeňském předměstí, kde ústila do rybníčku na Mlýnském náhonu.[209] Ulice byla dlouho nevýznamnou městskou komunikací. Zůstávala proto nedlážděnou. Už na leteckém snímku města z roku 1925 je ovšem v Palackého ulici, podél její východní strany, v úseku od Knihovy k ulici Míru, vidět jakýsi chodník, vymezený pravidelnou linií vůči vozovce. Ve 20. letech 20. století také tato ulice byla rozkopána kvůli výstavbě obecní vodovodní sítě. Dle plánu z roku 1921 se plánovalo provést v Palackého ulici (stejně jako v dalších ulicích centrální části města) pokládku vodovodního potrubí během roku 1924.[210] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo povolení zálohových půjček na investice, které byly provedeny v roce 1927 v době před schválením řádného obecního rozpočtu. Mimo jiné šlo o 6000 Kč na přeložení guly (kanálové vpusti) a prodloužení chodníku u čp.15/I (už v říjnu 1927 odsouhlaseno městskou radou jako naléhavá investice z bezpečnostních důvodů[211]). Do rozpočtu na rok 1927 bylo vloženo 25 000 Kč na úpravu Palackého třídy, městská rada to schválila 21. října 1927. V rámci této investice bylo nutno prodloužit chodník u čp.15/I, aby nebyl ohrožován provozem.[212] V prosinci 1927 rovněž schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927, které se teprve měly začít realizovat, se uvádí i výstavba kanalizačních vpustí v Palackého a Denisově ulici (dnešní Jeřabinová na Rašínově) za 25 000 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).[213] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci ale bylo zřízení kanálové guly v této ulici z rozpočtu vypuštěno.[214] V lednu 1930 pak městská rada rozhodla, že městské technické kanceláři se nařídí zřídit v Palackého ulici guly na účet investiční položky 25 000 Kč, která byla povolena na schůzi obecního zastupitelstva 29. prosince 1927.[215]

Postupně probíhala i úprava uličního povrchu, vozovky i chodníků. Při jednání o obecním rozpočtu na rok 1930 v únoru 1930 rozhodla městská rada, že položka na mozaikový chodník v Palackého ulici 27 000 Kč se zvýší tak, aby se mohla provést dlažba a chodníky v celé ulici.[216] V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo města o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu ve výši 650 000 Kč na úhradu investic naplánovaných v rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o práce, které by pomohly vyřešit problém nezaměstnanosti v době nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i nová dlažba Palackého ulice včetně mozaikového chodníku za 200 000 Kč.[217] Městská rada pak koncem července 1930 určila, že na úpravu Palackého třídy objedná městská technická kancelář 300 běžných metrů obrubníků od J. Chmelíka.[218] V polovině září 1930 městská rada rozhodla, že městská technická kancelář má podle možností zahájit dlažební práce v Palackého a Sedláčkově ulici (dnešní Knihova ulice).[219] Roku 1930 byla ulice skutečně vydlážděna.[220] Šlo nouzové práce organizované v době hospodářské krize. Ulici do té doby pokrývaly jen hrubé kamenné valouny („kočičí hlavy“), nyní získala žulovou kostkovou dlažbu.[221]

V září 1936 jednala obec o uzavření půjčky 50 000 Kč na kabelizaci elektrického vedení v Palackého třídě. V té době se již prováděla kabelizace na Masarykově náměstí. Rudolf Šnábl nabídl 25. srpna 1936, že obci půjčí 50 000 Kč na kabelizaci Palackého třídy. Šnábl tu tehdy hodlal stavět domy (viz výše) a jeho nabídka tak měla urychlit modernizaci této městské komunikace. 27. srpna 1936 městská rada doporučila věc ke schválení a v září 1936 to bylo schváleno i na schůzi obecního zastupitelstva.[222] Městská rada pak 5. listopadu 1936 zadala kabelizaci Palackého třídy a.s. Škodovy závody Plzeň za 49 685 Kč.[223] Kvůli chystané výstavbě činžovních domů v této ulici došlo i na další technické investice. V říjnu 1937 obecní zastupitelstvo odsouhlasilo uzavření půjčky 1 350 000 Kč na některé akce z mimořádného rozpočtu obce na rok 1937, přičemž na výstavbu kanalizace od domu R. Šnábla do Mlýnského náhonu mělo jít 50 000 Kč. Zastupitelé rozhodnuli, že půjčku si obec vezme u Spořitelny města Plzně.[224] Šlo tedy o novou kanalizační větev od čp.15/I směrem k Mlýnskému náhonu, která měla odrážet nový charakter zdejší zástavby, růst významu ulice i počtu obyvatel.

V létě roku 1963 vyzvala rada MěstNV k dokončení oprav chodníku v této ulici.[225] V 2. pololetí roku 1964 byla provedena v Palackého ulici oprava chodníku v brigádnické Akci Z.[226] V červnu 1965 se uvádí, že v Palackého ulici pracuje na opravě dlažby dlaždič Západočeských plynáren.[227] V 2. polovině 60. let pak v této ulici realizovaly Technické služby města generální opravu chodníků po obou stranách vozovky.[228] Šlo o součást závazku MěstNV k 50. výročí bolševického převratu v Rusku. Hodnota budoucího díla byla odhadnuta na 55 000 Kčs. Po obou stranách ulice se předpokládalo položení nového chodníku z cementových dlaždic. Dále měla být instalována dvě osvětlovací tělesa. V dubnu 1967 ještě práce nezačaly.[229] Nový chodník byl dokončen někdy během 1. pololetí 1967.[230] Dne 9. srpna 1967 odsouhlasila rada MěstNV odměnu pro vedoucího Vnější úpravy města, protože dokázal při této akci dosáhnout významných úspor. Tato komunální organizace totiž zahájila výrobu potřebných dlaždic ve vlastní režii. Původní náklady 45 000 Kčs se tak snížily na 33 000 Kčs. V srpnu 1967 se ale zároveň objevuje povzdech, že další výroba těchto dlažebních prvků je ohrožena z důvodu nedostatku cementu.[231] Souběžně s novými chodníky zbudovali lidé z občanských výborů č. 7 a č. 9 podél Palackého ulice i nové veřejné osvětlení. V srpnu 1967 už je označováno jako hotové.[232] Šlo o novější výbojkovou technologii.[233] V celoměstské zvelebovací soutěži tato akce obsadila 6. místo.[234] Po roce 1975 byl na nároží Palackého a Knihovy ulice, před novostavbu tehdejšího Domu politické výchovy a okresního sídla KSČ (viz výše), instalován sloupek s meteorologickými přístroji. Zbudován byl jako náhrada za obdobné zařízení, stojící nedaleko odtud na náměstí 5. května, odstraněné právě kvůli výstavbě centrály komunistické strany.[235] V 1. pololetí roku 1979 Technické služby v Palackého ulici vyasfaltovaly chodníky.[236] Provedly to jako náhradu za odloženou rekonstrukci ulice B. Němcové na Jižním předměstí.[237]

Velkou změnou přinesl počátek 90. let 20. století v podobě omezení dopravy v Palackého ulici a její proměny na pěší zónu. Už v červenci 1990 započaly v ulici výkopové práce v souvislosti se zřizováním pěší zóny.[238] Dle stavu k říjnu 1990 již byla položena nová asfaltová vozovka, na chodnících se stále pracovalo.[239] V roce 1991 byla úprava ulice dokončena.[240] Vznikla zde nová asfaltová vozovka a chodníky s povrchem z betonových prefabrikátů (tzv. zámková dlažba). Šlo o vůbec první aplikaci této později velmi populární dlažební technologie v Rokycanech a symbolický rozchod s asfaltovou estetikou předlistopadového stavitelství. Ve své době byly tyto betonové prefabrikáty vnímány jako cosi nadstandardního a osobitého. S odstupem je samozřejmě nutno používání zámkové dlažby vnímat střízlivěji. V historických jádrech nejsou betonové prefabrikáty vždy vhodné, nicméně Palackého ulice nemá vyloženě památkový charakter, takže to nebyl větší estetický defekt. Celkem bylo položeno v ulici 800 metrů čtverečních těchto dlaždic.[241] Územní plán z roku 2000 počítal výhledově s výraznější rekonstrukcí povrchu Palackého ulice, v níž měla být obnovena pietnější dlažba z kamenných desek a kostek.[242] Této generální rekonstrukce se ulice dočkala v roce 2019. Práce tu započaly 23. dubna 2019 frézováním původní vozovky a odvozem starého asfaltu. Investici prováděla firma Berdych. Po dva týdny před započetím akce zástupci této firmy prováděli pasportizaci jednotlivých domů v Palackého ulici. Po dobu přestavby byla ulice nadále přístupná chodcům, byť s omezeními.[243] Akci financovalo město s odhadovanými náklady téměř 23 000 000 Kč. V červnu 2019 již byly práce v plném proudu. Probíhal archeologický průzkum podloží, kudy měly být vedeny nové inženýrské sítě a výkopy pro kořeny stromů. Pro nové řešení povrchu ulice byly zvoleny velké desky z žuly. Součástí uličního interiéru se staly i stromy, lavičky, odpadkové koše a veřejné osvětlení.[244] Koncem července 2019 bylo ale ze staveniště hlášeno zpoždění prací právě kvůli zamýšlené žulové výdlažbě. Památková péče odmítla barevnost a strukturu zamýšleného dlažebního materiálu, kterou předložila stavební firma. Bylo rozhodnuto použít menší tvary dlaždic a jinou povrchovou úpravu, bez spár. Rozpočet na rekonstrukci ulice se kvůli tomu měl zvýšit o zhruba 500 000 Kč a termín očekávaného dokončení se posunul ze září na konec listopadu 2019.[245] Nakonec byla v listopadu opravdu rekonstruovaná ulice předána do užívání. V severní části, poblíž jejího ústí do ulice Míru, byly vysazeny 4 stromy. Ve zbytku ulice byly instalovány nádoby s okrasnou zelení. Přibylo i pítko a stojany na bicykly. Dlažba vozovky a chodníků je odlišena barevným odstínem. Výměny se dočkala i kmenová kanalizační stoka, vodovodní potrubí a jednotlivé domovní přípojky.[246]

Při celkové úpravě dopravního řešení v západní polovině historického jádra Rokycan, která začala platit 1. prosince 2016, byla Palackého ulice zjednosměrněna, pouze pro dopravu od Knihovy ulice směrem k ulici Míru. Změny se týkaly i ulic Komenského, Gottliebova, Smetanova a také průjezdu a parkování na Masarykově náměstí. Na přelomu let 2016 a 2017 městská policie ještě nepokutovala řidiče za porušení nových pravidel, později už přikročila k jejich vymáhání. Dopravní řešení bylo předmětem polemik. Kritizováno bylo i hasiči, kteří dosud využívali cestu z jejich centrály v Komenského ulici přes Masarykovo náměstí.[247]

4. Vývoj pojmenování Palackého ulice

Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 se ulice nazývá Neuthorgasse (česky Novobranská ulice).[248] Mapa z roku 1877 už uvádí název Palackého třída. V letech 1941-1945 byla komunikace na nátlak nacistické správy přejmenována. Dne 16. září 1941 konstatovalo obecní zastupitelstvo, že „aby byla ve zdejší obci vyjádřena symbolickým způsobem akce Vítězství a aby naše město nezůstalo pozadu za jinými městy, doporučuje městská rada, aby podle předpisu paragrafu 10 zákona č.266/20 Sb. podle svého usnesení z  dnešního dne, Palackého ulice byla přejmenována“ na Viktoria Gasse, tedy ulice Vítězství, což pak bylo jednomyslně schváleno.[249] Karel Hofman uvádí variantu třída Viktoria.[250]

Po konci okupace se ulice vrátila ke svému názvu. Ještě roku 1946 se uvádí ve variantě Palackého třída,[251] pak ale převládlo civilnější označení Palackého ulice.