D. Borek: verze 2021/07/03

1. Urbanistický a stavební vývoj ulice Míru

Ulice Míru je historickou výpadovkou na Plzeň a součástí hlavní východozápadní osy středověkých Rokycan, navazující na osu obou historických městských náměstí (Malé a Masarykovo náměstí). Měří na délku cca 200 metrů (pokud by se započetl i nejvýchodnější úsek od Palackého ulice na Masarykovo náměstí, jenž bývá v poslední době řazen spíše k Masarykovu náměstí, tak by šlo o cca 250 metrů).

Obsah

1. Urbanistický a stavební vývoj ulice Míru. 1

1.1. Teorie původu ulice Míru. 1

1.2. Gotická parcelace ulice Míru. 1

1.3. Urbanistický vývoj ulice Míru do roku 1945. 1

1.4. Urbanistický vývoj ulice Míru po roce 1945. 2

2. Popis jednotlivých objektů v ulici Míru. 2

2.1. Úsek od Masarykova náměstí k rohu Havlíčkovy a Palackého ulice. 2

2.1.1. Zbořený dům čp.151/I. 3

2.1.2. Zbořený dům čp.158/I. 3

2.1.3. Zbořený dům čp.144/I. 3

2.1.4. Asanace zástavby a výstavba obchodního domu Žďár. 4

2.1.5. Zachovalé domy čp.9/I a čp.10/I na jižní straně ulice. 4

2.2. Jižní strana ulice Míru (od křižovatky s Palackého ulicí k domu čp.18/I)  4

2.2.1. Dům čp.15/I (Korunka). 5

2.2.2. Dům čp.16/I. 5

2.2.3. Dům čp.231/I (zbořený dům čp.148/I). 5

2.2.4. Dům čp.17/I (U Bastlů). 6

2.2.5. Dům čp.18/I. 7

2.3. Zbořená severní strana ul. Míru (od rohu Havlíčkovy ul. ke křižovatce s Týmlovou ul.). 7

2.3.1. Zbořený dům čp.75/I (U Černého koně). 7

2.3.2. Zbořené domy čp.74/I a čp.73/I. 7

2.3.4. Demolice zdejší zástavby a plány na nové využití pozemku. 8

2.4. Základní škola v ulici Míru čp.64/I. 9

2.4.1. Původní zástavba na místě školy. 9

2.4.2. Příprava a průběh výstavby školy v ulici Míru. 10

2.4.3. Architektonický popis objektu školy v ulici Míru. 10

2.4.4. Další stavební vývoj objektu školy v ulici Míru do roku 1989. 11

2.4.5. Další stavební vývoj školy v ulici Míru po roce 1989. 11

2.5. Zástavba na severní straně ulice v úseku od rohu Komenské ul. k bývalé Plzeňské bráně (soubor klasicistních domů). 13

2.5.1. Dům čp.25/I. 13

2.5.2. Dům čp.153/I. 13

2.5.3. Dům čp.154/I. 14

2.6. Zástavba na jižní straně ulice v úseku od rohu Komenské ul. k bývalé Plzeňské bráně. 14

2.6.1. Dům čp.19/I. 14

2.6.2. Dům čp.20/I. 14

2.6.3. Dům čp.21/I. 15

2.6.4. Dům čp.22/I. 15

2.7. Bývalá Plzeňská brána a objekt čp.12/I. 15

2.8. Dům čp.24/I (střelnice). 16

2.8.1. Výstavba Střelnice a její stavební vývoj do roku 1945. 16

2.8.2. Zahrada střelnice. 16

2.8.3. Stavební vývoj střelnice do roku 1989 (přestavba na Odborový dům kultury)  17

2.8.4. Stavební vývoj Střelnice po roce 1989 (generální oprava). 17

3. Technický vývoj ulice Míru. 18

3.1. Dopravní režim v ulici Míru. 18

3.2. Veřejné osvětlení a dlažba v ulici Míru. 18

4. Vývoj pojmenování ulice Míru. 19

1.1. Teorie původu ulice Míru

Vznikla patrně v 14. století v souvislosti s gotickou parcelací města. Není jasné, zda trasa ulice Míru byla vytýčena zcela nově jako spojnice Rokycan a Nové Plzně, která před rokem 1300 nahradila dosavadní Plzeň (dnešní Starý Plzenec), nebo zda sledovala dřívější raně středověkou silnici. Tato otázka se netýká jen trasy ulice Míru ale i základních prostorových vztahů v románských, předlokačních Rokycanech i v regionu Rokycanska. Zatímco trasa historické silnice z Prahy do Rokycan je poměrně stabilizovaná a i její vstup do rokycanské kotliny od Svojkovic a Borku směrem k Pražskému předměstí je možno s vysokou mírou pravděpodobnosti zpětně rekonstruovat i pro období 10. – 13. století, u silnice z Rokycan na Plzeň žádná taková jistota neplatí.

Vedla tedy nejstarší cesta z Rokycan do Plzně nikoliv k západu jako dnešní ulice Míru, ale spíše k jihozápadu (směr Starý Plzenec)?  Tato teorie (podporuje ji například D. Líbal[1]) je založena na logické úvaze, že současná trasa ulice Míru nemusela být v raném středověku nejlogičtější spojnicí Rokycan s tehdejší Plzní (dnešním Starým Plzencem), taková spojnice by totiž daleko spíše měla směřovat průsmykem mezi polesím Kotel a Čilina někam k vesnicím Tymákov, Lhůta.

Někteří badatelé ale v mírně zvlněné uliční čáře ulice Míru vidí náznaky toho, že její trasa fixuje starší stav, před gotickou lokací města. I kdyby původní dopravní síť v regionu směřovala k dnešnímu Starému Plzenci, tak to nevylučuje možnost, že z Rokycan se toto silniční spojení ubíralo západním směrem, na dnešní Klabavu a Ejpovice, kde teprve uhýbalo k jihu do tehdejší Staré Plzně.  Rovněž je nutné vzít v potaz, že i v raném středověku, před založením Nové Plzně, se na jejím území už nacházela významná sídelní síť, která už tehdy mohla přitahovat dálkové cesty. Tuto teorii prosazují například J. Anderle a T. Karel.[2] Podporují ji i závěry roku 1998 provedeného archeologického výzkumu před přestavbou hasičské centrály na místě domů čp.29/I a čp.30/I (viz kapitola „Komenského ulice“). Odhalena tam totiž byla mimo jiné i pícka z 1. poloviny 13. století, možný pozůstatek malohutnické výroby.[3] Nález sídelního horizontu ze 13. století[4] skutečně zpochybňuje do té doby převládající výklad stavebních dějin Rokycan, podle něhož zástavba v západní části města vznikla až ve 14. století plánovitým založením na dosud neosídlené ploše. Rezidua z 13. století buď vznik této části města posouvají o víc než 100 let do minulosti, nebo nasvědčují tomu, že i v západní části historického jádra existovala v předlokační době nějaká, byť izolovaná, zástavba. I na zástavbu podél ulice Míru je proto nutno pohlížet prismatem tohoto archeologického nálezu. Samozřejmě ale stále zůstává zcela relevantní i opačná teorie, podle níž ulice Míru, stejně jako celá západní polovina historické jádra města je plánovitým lokačním útvarem až z 14. století. Drobné nepravidelnosti uliční čáry nejsou příznakem staršího původu, pouze důsledkem ne zcela důsledného vyměřování nové zástavby.

1.2. Gotická parcelace ulice Míru

Ať už sleduje ulice Míru trasu předlokační zemské cesty, či nikoliv, a ať už tu byla nějaká zástavba již před polovinou 14. století, či nikoliv, faktem je, že ve své podstatě jsou její hrubé obrysy gotického původu. Zdejší zástavba má převážně pravidelným rytmus podlouhlých gotických parcel, orientovaných přední úzkou stranou do vlastní ulice Míru. Sem hleděly výstavné fasády měšťanských domů. Zadní trakty pak byly orientovány do zadních obslužných komunikací při městských hradbách. Jestliže v případě Masarykova náměstí hrály tuto servisní funkci ulice Srbova a Knihova, pak zadní trakty domů v ulici Míru obsluhovaly ulice Hradební a Smetanova (její západní část).

Důsledná lánová parcelace se ovšem rozvinula převážně jen na jižní straně ulice, zatímco severní stranu lemovala daleko mělčí městiště, s méně souvislou domovní frontou a obecně méně prestižní zástavbou. Tím se vynořuje ještě jedna zásadní otázka okolo prostorových vztahů ve středověkých Rokycan. Právě onen rozdíl mezi plnohodnotnými měšťanskými domy s pravidelnými podlouhlými parcelami podél jižní strany ulice a spíše nahodilejší parcelací podél severní strany vede některé badatele k úvahám, zda tato zástavba není výsledkem až sekundárního zastavování dosud volné plochy. Podle této teorie mohlo původní hlavní rokycanské náměstí mít až několikanásobnou rozlohu než nynější Masarykovo náměstí. Bloky zástavby mezi ním a Komenského ulicí, na severu mezi ním a Smetanovou ulicí, mohly vzniknout až spekulativním zahušťováním osídlení městského centra a redukcí původního rynku. V takovém případě tvořila ulice Míru po velkou část své trasy jižní stranu onoho původního velkého náměstí. Západní stranu vymezovala dnešní Komenského ulice, severní ulice Smetanova. A teprve z tohoto jihozápadního koutu původního náměstí vycházela krátká ulice k tehdejší Plzeňské bráně. Teorii uznává jako možnou například I. Ebelová a M. Ebel[5]  a také K. Kuča.[6] Při pohledu na nejstarší mapu města z roku 1838 si lze takové původní velké náměstí představit a rozdíl v charakteru zástavby v oněch „vnitřních“, možná dodatečně vestavěných domovních blocích, je jasně viditelný. Jsou to nicméně jen teorie, jejichž ověření v terénu je komplikováno tím, že na velké části plochy tohoto hypotetického velkého rynku byly, kvůli asanačním zásahům na konci 19. století (ZŠ v ulici Míru) a v 2. polovině 20. století (demolice a novostavby za komunistické vlády), odtěženy původní archeologické vrstvy.

I kdyby ale hypotézy o sekundární redukci plochy hlavního náměstí byly pravdivé, skutečností zůstává, že někdy v raném novověku bylo náměstí zformováno do současné rozlohy, čímž i ulice Míru nabyla svých parametrů, které se pak už po několik set let v základních obrysech nemění. Vystupuje z jihozápadního koutu Masarykova náměstí a pak míří přibližně k západu, k bývalé Plzeňské bráně. Za ní pokračovala až do 19. století nezastavěnou zemědělskou krajinou směrem na Plzeň. Pozdější stavební ruch i z tohoto předměstského úseku učinil živou městskou ulici. Název „ulice Míru“ se dnes ale vztahuje pouze na její středověký úsek uvnitř městských hradeb, předměstská partie se nazývá Plzeňskou ulicí.

1.3. Urbanistický vývoj ulice Míru do roku 1945

Původem gotický lokační půdorys ulice byl viditelným způsobem převrstven v  19. století při dvou významných regulačních počinech. Nejprve byla před polovinou 19. století plánovitě posunuta severní uliční čára ulice Míru, čímž vyrovnány nepravidelnosti a komunikační překážky viditelné ještě na mapě z roku 1838. Šlo o dva úseky severní uliční fronty: od rohu Masarykovo náměstí k nároží Havlíčkovy ulice a od rohu Komenského ulice až Plzeňské bráně. Zejména druhý z těchto úseků proměnil svou tvář výrazně, kdy zde místo zúžení u domu čp.25/I (viz níže) proběhlo napřímení a rozšíření ulice a podél ní vyrostla na mělkých parcelách s úplně novou formou rytmizace souvislá řada pozdně klasicistních domů. Už předtím, po roce 1784, docílil magistrát korekce i v úseku od nároží Havlíčkovy ulice směrem k západu, když dům čp.75/I (U Černého koně, viz níže) vyrostl po požáru města na změněné, pravidelnější uliční čáře.[7]       

V souvislosti s růstem dopravy a počtu obyvatel města přišel před koncem 19. století ještě jeden urbanistický zásah. V tomto případě šlo o zboření celého bloku zástavby, ohraničeného ulicemi Míru, Týmlova a Komenského, kde pak na místě několika původních domů vyrostl monolit novorenesanční školy (dnešní ZŠ v ulici Míru). Urbanisticky necitlivý čin implantoval do rostlé individuální zástavby hmotově a výškově zcela nepřiměřenou novostavbu, třebaže architektonicky a umělecky vytříbenou. I ona mírně ustoupila z původní uliční čáry. V několika etapách se tak během několika desítek let převrstvila zástavba podél celé severní strany ulice. V případě novostavby školy šlo o proměnu celkových proporcí, u ostatních zásahů spíše o korektury.

Zbudování naddimenzované školské budovy v historické zástavbě města souviselo s dobovým okouzlením pokrokem, asanací a modernizací městského organismu, ideálně s pravoúhlou osnovou, s eliminací historických a půdorysných anomálií. Plodem tohoto ducha doby byl návrh prvního regulačního plánu Rokycan, který v roce 1892 vyhotovil Bedřich Pek. Ten ve svém díle navrhoval další korekce uliční čáry i na jižní straně ulice Míru. Severní, už zregulovaná strana ulice přitom byla vodítkem, podle něhož se mělo docílit symetrické a zcela přímé uliční linie. Domy čp.22/I a čp.21/I měly ustoupit o nějaký kus do vnitrobloku, domy čp.20/I, čp.19/I naopak o asi 2,4 m postoupit do ulice. Domy čp.18/I, čp.17/I, čp.148/I, čp.16/I a čp.15/I čekal podle těchto vizí výrazný odsun směrem do vnitrobloku, k jihu. Ve výsledku měla mít ulice Míru šířku 13 metrů, u křižovatky s Palackého ulicí dokonce 15 metrů. Ústí Hradební ulice do ulice Míru by bylo zcela zrušeno.  Pekovy návrhy byly brutální a vznikaly v době, která ještě neměla kritický přístup k městskému plánování, naopak byla zcela v zajetí pokrokářských dogmat. Regulace se tu ovšem nerealizovala, protože majitelé domů přirozeně neměli zájem na nějakých masivních demolicích a stěhování svých nemovitostí.[8] Pekův návrh tak zůstal jen kuriózním dobovým dokladem.

To ale neznamená, že ulice Míru jako hlavní dopravní (a nyní už i automobilová) tepna z centra Rokycan na Plzeň nečelila během 20. století dalším tlakům na regulační zásahy. 28. dubna 1932 vzešel z usnesení městské rady návrh změny plánu polohy v oblasti dnešní ulice Míru. Návrh změny regulační čáry v tehdejší Plzeňské třídě počítal se šíří ulice 12 metrů a s vyřešením komunikační překážky v podobě Plzeňské brány, jež dnešní ulici Míru uzavírala na západě. Návrh se měl vyložit k veřejnému nahlédnutí. Rada deklarovala, že uznává nutnost úpravy komunikace u Střelnice a u Plzeňské brány.[9]  29. dubna 1932 plán zveřejněn.[10]  Počátkem května 1932 odložena městskou radou otázka zřízení druhého průchodu v Plzeňské bráně do příští schůze rady.[11] Na schůzi 12. května 1932 už ale městská rada doporučila obecnímu zastupitelstvu schválit smlouvu s Národní gardou o rozšíření Plzeňské třídy a o zřízení dalšího průchodu pro pěší v Plzeňské bráně, aby se ulevilo průjezdu branou pro vozidla.[12] Obecní finanční komise vydala v červnu 1932 souhlas s úhradou za rozšíření Plzeňské třídy u čp.24/I a za výstavbu 2. průchodu v  bráně, Národní gardě se podle této dohody mělo uhradit 40 000 Kč.[13] 9. června 1932 městská rada obecnímu zastupitelstvu doporučila schválit návrh změny regulačního plánu v Plzeňské třídě a doporučila zamítnout stížnosti Františka Šmolíka z čp.154/I a Národní gardy.[14] Změny navržené městskou technickou kanceláří se sice primárně týkaly oblasti bezprostředně okolo Plzeňské brány, kde se zamýšlela přístavba Střelnice a zbudování druhého podchodu pro pěší, ale regulační čáry se měly posunout v celé ulici. Jižní regulační čára od Plzeňské brány k čp.18/I byla beze změn, od čp.18/I k čp.15/I se komunikace měla zúžit (na rohu u čp.15/I jen 12 metrů široká, přičemž původně navrhováno 15 metrů, což mělo postačovat pro dopravu). Severní regulační čára od čp.75/I k čp.25/I navržena beze změn. Od čp.25/I k bráně projektována nová regulační čára umístěná za tou původní, u Střelnice tato čára 3 metry od severní zdi průjezdu (což mělo umožnit zřízení podchodu), u čp.154/I asi 1 metr severně od původní čáry. Nakonec ale v červnu 1932 schváleno odročení bodu z programu obecního zastupitelstva, protože projekt úprav Plzeňské brány mezitím dočasně odložen (o vývoji Plzeňské brány v této době a o jejím následném zboření viz kapitola „městské opevnění“).[15]

1.4. Urbanistický vývoj ulice Míru po roce 1945

Plzeňská brána byla zbořena roku 1950, čímž na samém počátku komunistické vlády dospěl k realizaci kontroverzní záměr, který už několik desítek let předtím prosazovaly některé rokycanské kruhy. Demolice barokní brány byla kulturní i urbanistickou újmou mimořádné závažnosti. Do té doby pohledově sevřená a intimní západní část ulice Míru ztratila svůj kompaktní charakter a otevřela se do rozvolněného předpolí bývalé brány (dnešní křižovatka U Střelnice).

Další úder přišel na sklonku komunistického režimu, když byla v 80. letech zbořena zástavba severní strany ulice, v dlouhém úseku od budovy základní školy až na nynější Masarykovo náměstí. V bloku k náměstí pak vyrostl mimořádně rušivý komplex obchodního domu Žďár, který narušil tradiční pohledy na vertikály městské radnice a děkanského kostela z ulice Míru. Novostavba necitlivě opět ustoupila z předchozí uliční čáry, čímž v době, kdy už tranzitní doprava byla odvedena z historického jádra města, byla nesmyslně historická ulice rozšiřována. Druhá polovina demoliční zóny byla ponechána bez zástavby a jako rozpačitá proluka a parkoviště slouží dodnes. Její rehabilitace do podoby městského organismu je jedním z nejvíce urgentních úkolů města. Je nutné zamezit legitimizaci normalizačních demolic, takže ponechávání této volné plochy uprostřed historického jádra Rokycan nesmí být prodlužováno. Řešením není žádné parkové řešení, jakkoliv by bylo kultivované. Toto není sídliště s lesoparkem na okraji města, ale středověké město, v němž komunističtí projektanti zanechali jizvu. Obzvláště silně je absence zástavby pociťována na křižovatce ulice Míru a Palackého (na místě zbořeného domu U Černého koně), kde je účinek památkově chráněných domů čp.10/I a čp.15/I oslaben rozevřením tohoto městského nároží do beztvarého prostoru proluky. Nové stavební využití této exponované parcely na rohu ulice Míru a Havlíčkovy také může aspoň částečně odstínit při pohledech od západu cizorodý monolit obchodního domu Žďár.

Komunistickým demolicím ale i předchozím regulačním zásahům v 19. století daleko více odolala jižní domovní fronta v ulici Míru, která má dodnes rostlou stavební strukturu a původní, raně novověká měřítka. Na konci 80. let plánovalo vedení města provést k 45. výročí konce války, tedy někdy v letech 1989-90 centrálně organizovanou opravu fasád domů v historickém jádru Rokycany mimo jiné i v ulici Míru.[16] Ta tehdy byla po jižní nezdemolované straně lemována převážně zchátralými domy s torzovitou obchodní sítí. V parterech domů zely zaprášené, nevyužité výkladní skříně.  Propagandisticky pojatá akce opravy fasád se ale neuskutečnila, domy pak po roce 1989 rekonstruovány soukromou iniciativou.

2. Popis jednotlivých objektů v ulici Míru

2.1. Úsek od Masarykova náměstí k rohu Havlíčkovy a Palackého ulice

Popis ulice Míru začněme v jejím nejvýchodnějším místě, kde opouštěla Masarykovo náměstí. Mezi náměstím a ústím Havlíčkovy ulice tu na její severní straně stála řada tří domů, pocházejících ze sklonku 18. století a 1. poloviny 19. století, z doby výše zmíněné regulace. Šlo o objekty čp.151/I, 158/I a 144/I. Jejich vysoká čísla popisná, rytmus širokých fasád a další indicie dávají tušit, že možná vznikly až druhotným rozparcelováním dosud nezastavěných pozemků (což v centru města u výpadovky na Plzeň a hlavního městského rynku není příliš pravděpodobné), nebo parcelací předchozí plochy náměstí. Dům čp.144/I (viz níže) vznikl prokazatelně až po roce 1784 a to odprodejem obecního pozemku pro účely výstavby soukromého domu. Nabízí se teorie, podle které až po požáru města roku 1784 bylo v rámci popožárové obnovy rozhodnuto zastavět dosavadní volnou plochu, která do té doby tvořila jakýsi jihozápadní výběžek dnešního Masarykova náměstí. Domy představovaly pozdně klasicistní slohový výraz doby okolo poloviny 19. století, kdy ještě vlna historizujícího eklekticismu nepokryla fasády filigránským (ale v podstatě typizovaným) dekorem. Plochá průčelí těchto domů zdobila jen prostá ostění okenních otvorů a jednoduché profilované korunní římsy. I přesto, že to byly objekty postavené v relativně nedávné době a rytmem průčelí nenavazující na starší zástavbu, šlo o architekturu přijatelnou, možná právě pro její racionálnost, nepoznamenanou ještě eklekticismem. Domy zanikly při demolicích v polovině 80. let 20. století. Nahradil je obchodní dům Žďár.

2.1.1. Zbořený dům čp.151/I

Rozsáhlý, rohový dům čp.151/I vznikl někdy před rokem 1821. Okolnosti vzniku tohoto domu jsou nejasné (viz výše uvedená teorie, podle které až po roce 1784 proběhlo zastavění dosud existujícího výběžku Masarykova náměstí). Do městského rynku hleděl patrový dům devítiosým, do ulice Míru sedmiosým průčelím se sedlovou střechou. Měl původně uměřenou klasicistní fasádu, v 2. polovině 20. století nahrazenou nevkusným brizolitem. Na přelomu let 1985-1986 byl zbořen (detailní popis domu v kapitole „Masarykovo náměstí – západní strana“).

2.1.2. Zbořený dům čp.158/I

Sousední dům čp.158/I byl postaven v polovině 19. století pro městskou opatrovnu na místě dosavadního dvorku, zakresleného zde ještě na mapě z roku 1838. Pozemek původně patřil k sousednímu domu čp.151/I.[17] Stavební povolení vydal magistrát 12. května 1846.[18] Dům byl nenáročnou patrovou pozdně klasicistní architekturou. Do ulice obrácen pětiosým hladkým průčelím. Vlevo v přízemí vrata do průjezdu.[19] I on byl zbořen v lednu 1986.[20]

Opatrovna tu sídlila až do roku 1888, kdy dům převzala hospodářská škola.[21]  Dne 7. srpna 1884 rozhodli zastupitelé zřídit v Rokycanech měšťanskou školu s tím, že k tomuto účelu později využili i první patro domu čp.158/I.[22] V květnu 1918 jednalo obecní zastupitelstvo o pronájmu 1. patra domu čp.158/I pro úřední potřeby c. k. okresního hejtmanství. Už v roce 1917 prý vyklizeny místnosti v 1. patře čp.158/I pro okresní hejtmanství a na státní náklad přitom provedeny adaptace místností.[23] Dne 21. ledna 1920 vydáno povolení na stavbu garáže v čp.158/I.[24] Když se v létě 1926 začalo jednat o úpravě radnice, jednu dobu se uvažovalo o tom ponechat v historické budově radnice jen muzeum s archivem, zatímco všechny městské úřady by se přesunuly do domů čp.151/I a čp.158/I, které by byly zvýšeny o 2. patro.[25] V červnu 1927 dokonce městská rada vzala na vědomí náčrtek a přibližný rozpočet domů, které by mohly stát na místě domů „nynější okresní politické správy“ a usneseno zahájit jednání s obecní spořitelnou, aby ona tento projekt realizovala.[26] Tento návrh ovšem nenalezl podporu, protože by byl příliš nákladný a historická budova radnice by ztratila svůj účel.[27] Dne 8. července 1927 městská rada vzala na vědomí, že obecní spořitelna nereflektuje na výstavbu v místech obecních domů čp.151/I a čp.158/I. Rozhodnuto proto, že stavební komise se po svém ustavení bude zabývat otázkou využití těchto objektů pro bytové účely a k umístění obchodů.[28] Dne 14. července 1927 pak městští radní určili, že záležitost využití domů čp.151/I a čp.158/I k obytným účelům projedná následujícího pondělí užší komise sestávající z Františka Zrzaveckého, Rudolfa Šlesingera a Františka Pokorného.[29] Na následující schůzi rady 20. července 1927 vzata zpráva této komise k využití domů čp.151/I a čp.158/I na vědomí a její návrhy schváleny s tím, že prodej domů bude inzerován v lokálním týdeníku Žďár a v deníku Národní politika.[30] Následně 10. srpna 1927 městská rada rozhodla, že vzhledem k projevenému zájmu Živnostenské záložny o dům čp.158/I se tento finanční ústav vyzve k podání nabídky.[31] Potom 17. srpna 1927 na schůzi rady byly přečteny došlé nabídky na odkup domů čp.151/I a čp.158/I a určeno, že je posoudí zvláštní komise.[32] Dne 24. srpna 1927 městská rada vzala na vědomí posudek zvláštní komise ohledně prodeje domů čp.151/I a čp.158/I a usnesla se zahájit jednání s Občanskou záložnou o zvýšení ceny nebo s uchazeči o byty a krámy v uvedených domech.[33] Počátkem září 1927 ale městská rada žádost Občanské záložny na udání ceny domů čp.151/I a čp.158/I odložila do příští chůze, až bude znám výsledek jednání se zájemci o pronájem místností v těchto domech.[34] Koncem září 1927 následoval další odklad, přičemž už se ale mluví jen o „otázce pronájmu“ domů čp.151/I a čp.158/I. Mělo se o něm rozhodnout na zvláštní schůzi městské rady 22. září 1927.[35] Tehdy pak skutečně město jednalo již jen výlučně o pronájmu místností v čp.151/I a čp.158/I a rozhodlo se domy neprodávat. Místnosti číslo 1-4 v přízemí čp.158/I měly být pronajaty Živnostenské záložně a místnosti číslo 1-4 v 1. patře téhož domu Českobratrskému evangelickému sboru, který tehdy ještě stále neměl v Rokycanech svoji trvalou modlitebnu.[36]

Koncem 20. let 20. století, po dokončení nové administrativní budovy okresních úřadů naproti střední škole v dnešní ulici Svazu bojovníků za svobodu, byly z domu čp.158/I vyklizeny stávající kanceláře a dům prošel rekonstrukcí (společně se sousedním čp.151/I). V prosinci 1927 na zasedání městské rady schválen návrh městské technické kanceláře na úpravu výkladů a obytných místností v domech čp.151/I a čp.158/I.[37] V prosinci 1927 pak schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i oprava domů čp.151/I a čp.158/I za 150 000 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).  Sociálnědemokratický poslanec Josef Selement požádal v prosinci 1927 zastupitelstvo, aby do příští schůze bylo oznámeno, jaký náklad bude potřeba na úpravu bytů a krámů v čp.151/I a čp.158/I.[38] Selementovi pak vypracována oficiální odpověď, podle níž jsou předběžné náklady na adaptaci domu čp.151/I  65 893 Kč a domu čp.158/I 5 624,48 Kč.[39] Podle výkazu investic bylo od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za opravy domů čp.151/I a čp.158/I, 1 308,13 Kč.[40] V květnu 1928 se radní usnesli požádat architekta Babušku, aby vyhotovil rozpočet na rekonstrukci radnice čp.1/I a domů čp.151/I a čp.158/I. Rada ale přiznala, že rozhodnutí o startu rekonstrukce těchto domů je odloženo kvůli příkazu zemského správního výboru zastavit projednávání nových investic do schválení obecního rozpočtu na rok 1928.[41] V červenci 1928 se tato akce uvádí jako jedna z těch, které se provádějí (i když třeba jen zčásti) nebo už jsou hotovy.[42] V červenci taky 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci ale oprava obou domů v rozpočtu ponechána (už se prý provádí).[43] V září 1928 městská rada rozhodla, že se má přezkoumat účet pro architekta Babušku za skicu přestavby domů čp.151/I a čp.158/I.[44] V dubnu 1929 pak radou uznána oprávněnost výplaty 6 008,82 Kč jako honoráře pro Babušku za skicu na zastavění parcel na místě dvou starých obytných domů na náměstí.[45]

V září 1930 rozhodla městská rada, že hořejší část fasády čp.158/I se opraví na náklad obce současně s opravou dolní části fasády, kterou provede Živnostenská záložna.[46] V dubnu 1931 rada města rozhodla, že žádost Občanské záložny, aby obec opravila svým nákladem spodní omítku domu čp.158/I, se vyřídí společně s druhou žádostí záložny na opravu celého domu.[47] V dubnu 1932 městská rada vyslovila souhlas s nabídkou Živnostenské záložny na odprodej domu čp.158/I, záložna ale vyzvána předložit cenovou nabídku, přičemž prý nutno zachovat pro obec právo zpátečního výkupu pro případ nutnosti rozšíření Plzeňské třídy.[48] V květnu 1932 radní sdělují, že ředitel Živnostenské záložny se pozve na jednání o koupi čp.158/I, podmínkou je zvýšit cenu a obec musí mít právo zpětné koupě.[49] V polovině června 1932 pak schváleny dle protokolu z 3. června 1932 podmínky prodeje čp.158/I, s podmínkou, že cena bude zvýšena na 170 000 Kč.[50] V červenci 1932 město oznámilo, že tržní cena za čp.158/I stanovena na 169 000 Kč.[51] Dne 15. září 1932 městskou radou na vědomí vzato, že Živnostenská záložna přistoupila na podmínky prodeje čp.158/I.[52] Obecní finanční komise v říjnu 1932 deklaruje, že z její strany není námitek proti prodeji domu čp.158/I Živnostenské záložně za 160 000 Kč.[53] V listopadu 1932 jedná o prodeji domu čp.158/I Živnostenské záložně v Rokycanech obecní zastupitelstvo.  Odhad domu, vypracovaný městskou technickou kanceláří, uváděl hodnotu nemovitosti na 200 000 Kč, přičemž část pozemku měla v budoucnu sloužit k rozšíření Plzeňské ulice. Živnostenská záložna nabídla za dům nejprve 150 000 Kč, pak 155 000 Kč, nakonec dohodnuto 160 000 Kč.  Městská rada doporučila prodej ke schválení. Při jednání na zastupitelstvu namítal F. Lorenz, že prodejní cena je nízká. Rovněž podle Jana Hořice byl prodej nevýhodný. Město by naopak mělo objekt ponechat ve svém držení, protože jej bude potřeba zbořit a znovu postavit v nové regulační čáře k rozšíření ulice. Nakonec zastupitelé schválili prodej.[54] Ještě k 31. prosinci 1932 ale uváděn dům čp.158/I v seznamu obecních nájemních domů.[55]

2.1.3. Zbořený dům čp.144/I

Dům čp.144/I, poslední z trojice klasicistních objektů v této části města, stál na rohu ulice Míru a Havlíčkovy ulice.  V roce 1784 odprodala obec tento pozemek o rozloze 7 x 9 sáhů (13,3 x 17,1 m) k výstavbě soukromého domu.[56] Nejstarší matriční zápis o domě čp.144/I pochází z 8. března 1787, kdy se tu narodil syn Michala Hejrovského.[57] K roku 1801 se již dům čp.144/I připomíná jako hotový.[58] Definitivní podobu asi získal ještě v následujících dekádách, protože jeho podoba, jak byla známa do demolice domu v 80. letech 20. století, odpovídala spíše pozdější slohové náladě. Šlo o jednoduchou, klasicistní stavbu.

V září 1931 město udělilo A. Kůrkovi stavební povolení na výkladní skříň do Havlíčkovy ulice v domě čp.144/I.[59] Antonín Kůrka obdržel 15. května 1930 povolení k přestavbě čp.144/I, včetně plánované přístavby 2. patra. Projekt zhotovil Josef Žour. Kolaudace proběhla až 21. června 1937, ale ke zvýšení objektu o 2. patro nedošlo.[60] V 1. čtvrtletí 1959 zřízena v přízemí domu samoobslužná prodejna drogerie.[61]  Ještě v prosinci 1971 uvažuje město o tom, že by dům čp.144/I prošel generální rekonstrukcí.[62] Kvůli akci měly být zrušeny 4 stávající bytové jednotky v tomto domě.[63]  Nakonec ovšem i tento dům zanikl při plošných demolicích v lednu 1986.[64] Dne 26. dubna 1983 přidělen lidem z tohoto domu jeden náhradní byt.[65]

2.1.4. Asanace zástavby a výstavba obchodního domu Žďár

V letech 1985-1986 byly tyto tři domy v ulici Míru, jak už bylo řečeno, demolovány a v letech 1986-1990 tu vyrostl obchodní dům Žďár, předimenzovaná stavba socialistické provenience.  Podle projektu ing. arch. Cimického a Mottla jej postavily nákladem 23 000 000 Kč Stavomontáže Plzeň a Pozemní stavby Plzeň (detailní popis v kapitole „Masarykovo náměstí – západní strana“)

Nový komplex zabral celý blok mezi Masarykovým náměstím, ulicí Míru, Havlíčkovou a Srbovou ulicí. Jestliže pozdně klasicistní regulace v tomto prostoru jen korigovaly nepraktické odchylky uliční čáry, pak socialistická regulace z 80. let 20. století bezprecedentně rozbila historické jádro Rokycan. Na místě mnoha individuálně pojatých a postupně rostlých měšťanských domů, vznikl betonový skelet. Nenapravitelným prohřeškem je nerespektování původní uliční čáry. Obchodní dům Žďár ustoupil o pár metrů z původní uliční čáry Masarykova náměstí a zejména ulice Míru. Ta se nyní absurdně rozestoupila, což vymazalo renesanční intimitu domů čp.9/I a 10/I na protější straně ulice. V takto ušetřeném pruhu byl založen nesmyslný trávník, naprosto nevhodný do gotické městské ulice (počátkem 21. století trávník zrušen a pruh přebudován na dlážděné prostranství s lavičkami. Exponované nároží Masarykova náměstí a ulice Míru rezignovalo na svoji urbanistickou roli a odkrylo z náměstí pohled na proluku v Havlíčkově ulici a další sporný monolit (novorenesanční ZŠ v ulici Míru z konce 19. století).

2.1.5. Zachovalé domy čp.9/I a čp.10/I na jižní straně ulice

Naproti obchodnímu domu Žďár stojí na jižní straně ulice Míru dva památkově chráněné domy čp.9/I a čp.10/I. Jde o starobylé objekty s dochovanými renesančními portály z konce 16. století.  V detailu již ovšem fasády obou domů podlehly novodobým adaptacím. Zdivo, klenby v interiérech i celková hmota těchto domů ale prakticky zachovává původní renesanční dispozici. Urbanisticky je zejména hodnotný dům čp.10/I, který vytváří svoji mohutnou štítovou stěnou nároží ulice Palackého a Míru, tedy dvou dopravních os středověkých Rokycan. Po demolici sousedního domku, který ještě v 1. polovině 19. století zužoval Palackého ulici, se vedle domu čp.10/I vytvořilo jakési rozšířené prostranství, které je významným bodem pěší zóny, spojující Masarykovo náměstí s nádražím. Detailní popis obou domů (čp.9/I i čp.10/I) se nachází v kapitole „Masarykovo náměstí“, protože jsou součástí kompaktní řady domů lemujících tento ústřední městský prostor z jižní strany. Tento nejvýchodnější, krátký úsek ulice Míru, je navíc často chápán spíše jako výběžek Masarykova náměstí.

2.2. Jižní strana ulice Míru (od křižovatky s Palackého ulicí k domu čp.18/I)

Od křižovatky s ulicí Havlíčkova a Palackého pokračuje ulice Míru směrem k západu jen po jižní straně. Severní uliční fronta tu byla v 80. letech 20. století vybourána a dodnes zůstává nevyužitou stavební prolukou.

2.2.1. Dům čp.15/I (Korunka)

Na jihu ulice tu ale stále stojí historické měšťanské domy, některé z nich památkově chráněné. Takový je i dům čp.15/I zvaný dříve „Korunka“, situovaný na nároží ulice Míru a Palackého, v lokalitě s tradicí luxusního měšťanského bydlení na „dobré adrese“ uprostřed Rokycan.

Dům zaujímal rozsáhlou parcelu, která od ulice Míru probíhala jižně podél dnešní Palackého ulice až k ulici Hradební. Teprve od 19. století je tato historická parcela rozdělována a rozprodávána na stavební pozemky. V roce 1582 se tu jako majitel připomíná Václav Havlík, rokycanský primas.[66] Byl to soukeník, jeho syn, M. Bartoloměj Havlík působil jako písař a básník v Novém Městě Pražském. Roku 1784 vyhořel objekt čp.15/I i se stodolou a stájí.[67] Po požáru koupil dům „oberlejtenant a radní“ Adolf Schotte s manželkou Dorotou (rozenou Švantlovou) od Anny Švantlové za 550 zlatých.[68] Podle popisu z roku 1805 sestávala usedlost z domu, maštale, stodoly a „chalupy“ umístěné na dvoře.  V 1. polovině 19. století asi dům prošel ještě jednou přestavbou, protože v jeho popisu z roku 1850 se eviduje jako „zčásti nový, zčásti opravovaný“.[69] Teprve touto poslední velkou přestavbou asi získal současnou, spíše klasicistní podobu. V roce 1850 byl v přízemí ještě funkční průjezd, vlevo od něj obchod, vedle pokoj a za ním klenutý kvelb. Napravo od průjezdu dva pokoje a velký klenutý čeledník. Dům měl velké klenuté sklepy. Do prvního patra vedlo schodiště z dubového dřeva, v patře velká předsíň, 4 velké pokoje, velký klenutý čeledník, klenutý kvelb, klenutá pavlač se 2 záchody. Na půdě sýpka. Střecha kryta taškami. Měl rozměry 12 sáhů x 7 sáhů a 5 stop (22,8 x 14,9 m). Objekt popsán jako v dobrém stavu. Na dvoře stál na dřevěných sloupech dřevník 6 sáhů (11,4 m) dlouhý, dále kamenná mandlovna krytá taškami o rozměrech 2 sáhy a 4 stopy x 2 sáhy (5,1 x 3,8 m). Na dvoře také stála velká hospodářská budova a v ní klenutá maštal, chlév na hovězí dobytek a kůlna s povalovým stropem. Objekt o rozměrech 7 sáhů x 8 sáhů (13,3 x 15,7 m) byl krytý taškami a popisován jako nově postavený, v dobrém stavu. U této velké maštale se nacházel ještě menší chlév postavený z cihel, krytý taškami, o rozměrech 3 sáhy a 3 stopy x 1 sáh a 1 stopa (6,6 x 2,2 m). Evidován jako nový. Bohatý hospodářský komplex na dvoře ještě doplňovala zděná stodola na půdorysu 8 sáhů a 3 stopy x 6 sáhů (16,1 x 11,4 m). Prý se právě v roce 1850 plánovala její další protipožárová přestavba.[70] Roku 1852 vyprojektoval Matěj Mašek přístavbu patrového východního křídla do dvora s pavlačí. Nejsou ale doklady o její realizaci.[71] Podobně není zřejmé, zda se realizoval jen o málo pozdější Maškův plán na celkovou úpravu nádvorní zástavby domu (z roku 1857).[72] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1884, nazvaný „Šnábl Antonín, oprava fasády čp. 15/I“, další z roku 1887 pod jménem „Šnábl Antonín, stavba prádelny čp.15/I“ a z roku 1899 „Šnábl Antonín, stavba skladiště čp.15/I“.[73]

V červnu 1868 tu byl založen koloniální obchod Antonína Schnábla,[74] známá rokycanská firma, která mimo jiné připravovala pohoštění pro T. G. Masaryka při jeho návštěvě města roku 1930. Rudolf a Anna Šnáblovi získali 25. června stavební povolení na přístavbu a opravu domu a stavbu garáže podle projektu Václava Berana. Kolaudace provedena 13. července 1937.[75] Roku 1962 přešel dům do majetku Domovní správy. V přízemí fungoval levný bufet, známý jako Korunka.[76] Ten tu byl zřízen roku 1967[77]  (podle jiného údaje už roku 1966,[78] tomu ale odporuje údaj z dubna 1967, podle něhož ještě práce probíhají [79]). Podnik Potraviny odhadl náklady na přestavbu na 400 000 Kčs.[80] Tato akce provedena mimo plán.[81]  V letech 1967-1969 pak kvůli tomu rozšířena kuchyně v přízemí domu.[82]

Patrový dům čp.15/I hledí do ulice Míru výstavným, sedmiosým průčelím. Uvnitř se nacházejí cenné klenuté místnosti, možná renesančního původu. Vzhled domu je ovšem pozdně barokní z konce 18. století. Vidíme tu masivní ostění oken, s motivy kapek a uchou. Některá okna jsou, možná jako pozůstatek renesanční podoby domu, sdružena po dvou. Za obnoveným průjezdem se nacházel původní průjezd, zaklenutý valenou klenbou s bočními lunetami. V interiérech se ještě roku 1960 připomínal dochovaný barokní mobiliář (rohový pokoj v patře[83]), dnes už neexistující. Střecha je sedlová, s valbou do Palackého ulice. V listopadu roku 1991 byl dům čp.15/I doporučen komisí ministerstva kultury za prohlášení státem chráněnou památkou.[84]

V 80. letech 20. století byl již dům mimořádně zchátralý. V září 1990 MěstNV konstatuje, že bude pro zdejší obyvatele potřebovat najít 1náhradní byt.[85] V domě dlouho fungoval bufet Korunka. V roce 1989 se, v souvislosti s chystaným dokončením obchodního domu Žďár a následným stěhováním prodejen v centru Rokycan, plánuje sem umístit prodejnu lahůdek a luxusního zboží. Nakonec se ale po pádu režimu a malé privatizaci obchodní síť vyvíjela spontánně, bez plánování.[86] V roce 1992 už probíhá celková rekonstrukce objektu čp.15/I. Šlo o ambiciózní projekt stavební firmy Šnajdr, která vznikla v listopadu 1990 a během pár měsíců už měla 40 zaměstnanců. V domě čp.15/I mělo vyrůst nákupní středisko.[87] V červnu 1993 rekonstrukce dovršena a objekt Korunky otevřen. Uvnitř zřízen bufet a restaurace s vinárnou (umístěnou částečně v nové dvorní přístavbě). V podkroví zřízeny pokoje. Místnosti v prvním patře adaptovány na případné prodejní plochy.[88] Během rekonstrukce obnoven parter, dosud znešvařený mnohými utilitárními vestavbami, výkladními skříněmi apod. Portál, který se nedochoval, byl nyní dotvořen v historizujícím duchu v parteru směrem do ulice Míru. Kvůli ekonomickým potížím investora, ale velkoryse rekonstruovaný objekt ve svém celku nebyl předán do užívání veřejnosti. Ještě na jaře 1995 tak čerstvě opravený dům zeje prázdnotou.[89] Teprve 9. dubna 1998 zde konečně započal provoz společnosti KORUNKA 2000, s.r.o.[90] Už v lednu 1998 se připravovaným zprovozněním domu zabývala i městská rada. Společnost Korunka totiž požádala o vyřešení otázky parkování před domem. Radní proto uložili odboru rozvoje města a odboru životního prostředí zpracovat příslušné podklady.[91] Počátkem dubna 1998 se už otevření objektu očekává v řádu několika dnů. V přízemí má vzniknout bufet.[92]

Generální oprava v 90. letech ale zároveň připravila dům o část jeho starší podoby. Při boční straně domu, otočené do  Palackého ulice, byl až do této rekonstrukce monumentální zděný vjezd do dvora s eklektickým dekorem. Pocházel patrně z roku 1899, kdy prováděny na dvoře přestavby podle projektu B. Ryšavého (v roce 1899 také přestavěno skladiště ve dvoře, při Palackého ulici, na obytný objekt[93]) Vjezd nyní zrušen a zastavěn nízkým objektem s prodejním kioskem. Poměrně razantní vůči původní tváři domu byla i přístavba ve dvoře, kde byla původní zadní fasáda domu s pavlačí a klenutými arkádami zakryta novotvarem vinárny.

V srpnu 2014 byla opravena fasáda domu čp.15/I. Odstíny zelené nahradila kombinace žluté a tmavě šedé barvy.[94] Roku 2015 bylo z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón poskytnuto 70 000 Kč a dalších 60 000 Kč ze zdrojů obecního rozpočtu na opravu dvorní fasády a truhlářské práce na obnově domovních vrat.[95]

2.2.2. Dům čp.16/I

Sousední dům čp.16/I je patrový, s jednoduchým desítiosým průčelím a sedlovou střechou s několika masivními vikýři. Tvarově vychází jeho podoba z pozdně klasicistních základů. Stojí na široké parcele, která mohla (ale nemusela) vzniknout dodatečným scelením dvou starších městišt.  Ačkoliv postrádá výraznější architektonické a památkové prvky, je měřítkově přijatelný a integrálně doplňuje jižní uliční frontu ulice Míru.

Na konci 18. století byl jednou z nejbohatších měšťanských usedlostí. Když roku 1784 vyhořel, je popisován jako „nová budova“. Vyhořely tehdy kromě vlastního obytného stavení i dvě kůlny, stodola a chalupa (patrně objekt čp.14/I, umístěný ve vnitrobloku, viz níže).[96] Pak opraven, ale v následujících desetiletích spíše chátral. Podle popisu z roku 1839 byl ve středním technickém stavu, střecha krytá šindelem ve špatném stavu. V přízemí vlevo se nacházel pokoj, kuchyně a kvelb. Vpravo pokoj, dva kvelby (pod nimi klenuté kamenné sklepy). V prvním patře se nacházely 3 pokoje, kvelb, na levé straně 3 sýpky.  Dům stál na půdorysu 10, 5 sáhů x 8 sáhů (19,9 x 15,2 m). Na dvoře se rozkládaly po pravé straně objekt chlévů a kůlen (ve velmi špatném stavu) o rozměrech 16 sáhů x 4 sáhy (30,3 x 7,6 m). Na zahradě ještě stála stodola na zděných pilířích, střecha krytá taškami – rozměry 8 sáhů x 6 a 2/6 sáhů (15,2 x 12 m), objekt ve středním technickém stavu.[97] Od září 1839 do června 1840 tu byla umístěna městská opatrovna.[98] V roce 1842 byla usedlost čp.16/I prodána novému majiteli. Ten se zavázal celý objekt zásadně přestavět tak, aby odpovídal protipožárním předpisům. V roce 1843 byl dům čp.16/I opravdu zcela přebudován. Podle popisu z roku 1845 se v přízemí vpravo nacházely 2 pokoje, čeledník, kuchyně, spižírna. Vpravo 2 pokoje a schody, pod nimiž vstup do sklepů. V prvním patře zřízeno 6 pokojů, velký sál, pavlač a 2 záchody. Střecha kryta taškami. Zajímavý je údaj o půdorysu domu. Zatímco v roce 1839 měl objekt čp.16/I rozměry 10,5 x 8 sáhů, nyní už 13,5 x 8 sáhů (25,6 x 15,2 m).[99] Během přestavby roku 1843 tak bylo průčelí domu rozšířeno. Podle srovnání s katastrální mapou z roku 1838 se zdá, že původně byla mezi domy čp.16/I a čp.15/I proluka, sloužící jako vjezd do dvora. Ta nyní zrušena a průčelí obou domů se spojila. Na dvoře roku 1845 stála dřevěná stáj krytá šindelem, o rozměrech 9 x 4 sáhy (17,1 x 7,6 m).[100] Asi 80 metrů jižně od domu stála na velké zahradě při nároží dnešních ulic Palackého a Hradební chalupa čp.14/I.[101] Nacházela se na místě dnešního domu čp.175/I v Palackého ulici. Tam se také nachází její popis.

Stavební vývoj domu čp.16/I pak pokračoval. V roce 1856 vypracoval Matěj Mašek plán na přestavbu stájí na dvoře na dřevníky. Není jisté, zda byl realizován, stejně jako projekt Václava Šmause z roku 1858 na výstavbu vozové kůlny na dvoře.[102] Roku 1891 přeměny dveře na okno[103], v roce 1899 adaptovány chlévy na dvoře na obytné místnosti podle plánů Hynka Šmolíka.[104] V městském archivu se nachází složka z roku 1899, nazvaná „Hejrovský Antonín, přestavba chléva čp.16/I“.[105] O rok později přestavěna nádvorní sýpka na malé byty.[106] V roce 1904 změněn parter hlavní budovy rozdělením chodby a zřízením obchodu podle plánů B. Ryšavého.[107] V městském archivu se nachází složka z roku 1905, nazvaná „Štěpánek Jan, zřízení nové hradby čp.16/I“.[108] V roce 1913 pak podle projektu Josefa Pechana upraven výkladec.[109] V říjnu 1928 povolila městská rada R. Šípovi zřídit výkladní skříň v čp.16/I.[110] Anastázie Komárková obdržela 3. února 1925 stavební povolení na stavební úpravy domu a stavbu garáže. Dne 28. července 1937 bylo majiteli domu čp.16/I Františku Komárkovi uděleno stavební povolení na zřízení krámu, podle stavebních plánů Josefa Nováka. Kolaudace proběhla 31. srpna 1938.[111]

Dne 8. listopadu 1972 navrhla zvláštní komise MěstNV použít dům čp.16/I jako náhradní objekt pro výstavbu Domu oděvů (místo kontroverzního umístění v Palackého ulici, na místě domu čp.72/I určeného k demolici). 22. listopadu 1972 ale tuto možnost zástupci podniku Oděvy jednoznačně odmítli. Velkoprodejna pak skutečně zbudována v domě čp.72/I (podrobněji v kapitole „Palackého ulice“).[112] V roce 1986 město deklaruje, že do konce roku musí MěstNV vyklidit dům čp.16/I, čímž vznikne potřeba opatřit dva náhradní byty.[113] Šlo patrně o opatření v souvislosti s rekonstrukcí objektu, nebo se zrušením zdejších bytových prostor. V roce 1995 zahájena rekonstrukce domu čp.16/I. V červenci 1995 již na střeše vyrůstají nové vikýře, fasáda domu zatím ještě zůstávala bez lešení, její oprava provedena brzy na to.[114]  V objektu tehdy zřízeny nové podkrovní prostory. Projekt opravy vypracoval ing. Hanuš Andres.[115]

2.2.3. Dům čp.231/I (zbořený dům čp.148/I)

Na místě domu čp.231/I stál do počátku 21. století patrový, čtyřosý dům čp.148/I se sedlovou střechou. Ten byl v roce 2017 nečekaně a nevhodně zbořen. Šlo přitom o zajímavou pozdně klasicistní stavbu. Odlišoval se od sousedních domů úzkým městištěm i skromnější hmotovou dispozici, což společně s vysokým popisným číslem, které nezapadalo do souvislé řady v této části ulice Míru, ukazovalo na pozdější vznik. Šlo totiž o dodatečnou zástavbu dosavadní proluky, provedenou na počátku 19. století. Na místě domu se původně rozkládala zahrada patřící k vedlejšímu objektu čp.17/I.[116] V matrice se objekt čp.147/I uvádí poprvé 26. července 1802, kdy se tu narodila dcera učitele Jana Hykeše.[117] S tímto matričním záznamem je ovšem v jistém rozporu údaj Františka Purgharta, který ve svých strojopisných statích, založených na studiu městských knih, uvádí, že až 23. září 1805 požádal Václav Tomandl o povolení k výstavbě nového domu. Tomandl předložil plán, vypracovaný stavebním mistrem Ondřejem Černým. Majitel sousedního domu čp.17/I se ale postavili proti a magistrát stavbu nepovolil. Tomandl uspěl až napodruhé a 4. března 1806 město konečně stavbu odsouhlasilo, opět podle plánů O. Černého.[118] Obě uvedené datace vzniku domu ale nemusejí být nutně v rozporu. Před rokem 1806 mohl na parcele stát menší objekt, který byl po roce 1806 rozšířen či zásadně přebudován. Není ovšem ani vyloučeno, že záznam z roku 1802 se týkal jakéhosi objektu, stojícího na zcela jiném místě v Rokycanech. V takovém případě by vodítkem pro lokalizaci mohlo být, že obyvatelem čp.148/I byl učitel Hykeš. Každopádně šlo o jeden z mála případů, kdy v takto exponované městské ulici došlo ještě v 19. století k zaplnění proluky. Na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1838 je čp.148/I zachycen.[119] Dál procházel dílčími proměnami a opravami. V roce 1847 vypracoval Jan Páník projekt nového krovu a pavlače.[120] V roce 1899 probíhají drobnější přestavby podle plánů Hynka Šmolíka (vyzdění uzenářské dílny, instalace nového komínu).[121] V městském archivu se nachází složka z roku 1891, nazvaná „Šmucler Jan, čp.148/I, změna fasády“, a další z let 1901-1902, pod jménem „Šmucler Jan, adaptace domu čp.148/I“.[122] V roce 1951 provedena úprava oken v přízemí (původní byla vyměněna za modernější, trojdílná).[123] V roce 1986 byl dům ještě obývaný (1 byt) ale uvažovalo se o jeho modernizaci.[124]  V říjnu 1986 trvala potřeba opatřit 1 náhradní byt pro zdejší obyvatele s tím, že vystěhování je plánováno na roky 1986-1987.[125] Nakonec zde 12. září 1988 byla otevřena prodejna zahrádkářských potřeb.[126] V létě 1991 provedena oprava objektu. Fasáda ponechána beze změn ale na střechu položena nová krytina z tašek a instalovány do ní plechové světlíky.[127]

Dům byl v majetku města. Ačkoliv navenek vypadal jako trvalá součást kulisy ulice Míru, jeho existence skončila náhle, počátkem ledna roku 2017, kdy byl zbořen. Předtím 14. listopadu 2016 městský úřad vydal rozhodnutí o demolici. Důvodem byl vážný technický stav. Město údajně už delší dobu nebylo schopno nalézt řešení s představiteli památkové péče. A tak došlo na těžkou techniku a během jednoho lednového víkendu byl dům po víc než dvou stech letech své existence odstraněn z tváře města.[128] Místo něj tu vznikla oplocená proluka. Jde o selhání těch, kteří měli za údržbu domu zodpovídat. Chybou částečně bylo i to, že zvolena kompletní demolice objektu, místo aby byl ponechán aspoň fragment zdiva (organický vývoj historických měst velmi zřídka spočíval v novostavbách, ale spíše adaptacích, ubourávání a přistavování). Vznik proluky v této části města byl neblahým jevem a proluka vyžadovala rychlé doplnění.  Urbanistická hodnota ulice Míru totiž spočívá právě v dochované kompaktní zástavbě, nikoliv v jednotlivých objektech. V historickém jádru Rokycan, silně rozrušeném dezurbanizačními demolicemi, hrají právě „ostrůvky“ kompaktní blokové zástavby důležitou roli, která stále ještě drží městský organismus pohromadě. Nakonec byl uprázdněný prostor v roce 2021 zaplněn novostavbou čp.231/I, dokončenou 14. dubna 2021. Objekt je definován v katastru nemovitostí jako „víceúčelová stavba“ o třech podlažích, s dvěma byty a podlahové ploše 258 čtverečních metrů.[129] Podobně jako v několika jiných případech z této doby bylo městským úřadem nelogicky tomuto domu vydáno nové číslo popisné, ačkoliv při výstavbě na historické stavební parcele bývalo zvykem ponechat číslo původní, protože to je nositelem tradice.

2.2.4. Dům čp.17/I (U Bastlů)

Dalším domem jižní fronty ulice Míru je dům čp.17/I, od roku 1991 státem památkově chráněný.[130] Patrový, šestiosý dům se sedlovou střechou zaujme historickou fasádou a dochovaným portálem. Polokruhový portál s vykrojenými rohy je v klenáku jednoduchého ostění datován rokem 1744. Podoba domu ovšem byla následně klasicistně upravena, takže tvarosloví fasády odkazuje spíše k přelomu 18. a 19. století. Portál byl ve 20. století dlouho zakryt výkladními skříněmi, později znovu odhalen a při poslední opravě domu po roce 2006 očištěn a doplněn o historizující dřevěná vrata (namísto dosavadních plechových). Klasicistní sloh převládá na celé fasádě. Přízemím probíhají čtyři hrubě modelované kanelované pilastry s dórskými hlavicemi, nesoucí profilované kladí. Okna v patře sdružena po dvou a mají šambrány s uchy. Korunní římsa je mimořádně masivní, profilovaná. Celá fasáda domu působila ještě počátkem 21. století dojmem torza původní, daleko dekorativnější podoby, která byla rozrušena dodatečnými, spíše amatérskými opravami. Tři z šesti okenních otvorů v patře tak byla necitlivě zmenšena a zbavena části šambrány. Jen dva ze čtyř pilastrů z parteru pokračovaly jako lizény i ve fasádě prvního patra. Kordonová římsa (nad úrovní přízemí) byla v prostoru nad portálem přerušena. A v samotném portálu vsazena výše zmíněná nestylová plechová vrata. Všechny tyto estetické defekty byly odstraněny v rámci kultivované generální opravy, kterou objekt prošel od roku 2006.  Sedlová střecha s volskými oky byla doplněna o čtyři vikýře.

Cenné jsou i vnitřní a nádvorní prostory domu. Za portálem se vchází do starobylého průjezdu s barokními valnými klenbami s lunetami. Dvě přízemní místnosti v přízemí vedle portálu mají ještě působivější křížovou klenbu. Klenby jsou, a to není v Rokycanech až tak obvyklé, i v pokojích v prvním patře. Zaklenuto je rovněž i úzké schodiště vedoucí do patra. V průjezdu, u vchodu do sklepa, se nachází portálek s kamenným ostěním. Zadní strana domu hledí do částečně zachovalého dvora, obestavěného ze tří stran hospodářskými objekty, patrně z 19. století. Dům je tu vybaven klasicistní pavlačí, nesenou v přízemí mohutnou arkádou, bohužel částečně zakrytou moderními přístavky. Okna a dveře na pavlači měly ještě koncem 20. století zbytky ostění s uchy. Objekt patří do stejné kategorie jako dům čp.15/I, tedy starobylý měšťanský dům s renesančně-barokním původem a klasicistní fasádou. Nejspíš v 1. polovině 18. století (vodítkem může být i datace rokem 1744 v klenáku portálu) byl postaven na starších základech coby výstavné patricijské sídlo. Roku 1784 popisován jako „dobře vystavěný dům“, se stájemi a stodolou. Tehdy ale toto vše poničeno při požáru města.[131] Po roce 1784 byla barokní podoba objektu setřena pozdějšími klasicistními opravami. Okolo roku 1800 tu sídlila slavná rokycanská rodina Kraftů.  Dle popisu z roku 1814 měl dům v přízemí 3 pokoje, kvelb, kuchyni, průjezd a schodiště. V patře 4 pokoje, kuchyně, kvelb a mázhaus. Dům podsklepen. Na dvoře kůlna na sloupech, dobytčí chlévy, řezírna, ovčín, stodola a obydlí pro čeleď.[132]

V městském archivu se nachází složka z roku 1905, nazvaná „Bardones Jan, zřízení krámu v čp.17/I“.[133] Od počátku 20. století dům vlastní rod Bastlů. Karel Bastl ho koupil za 43 000 K v roce 1911, kdy vystoupil ze společného podniku (Pikolon a Bastl), a v domě čp.17/I si na dvoře zřídil vlastní truhlářský závod.[134] Již roku 1912 nechal nový majitel vypracovat projekt celkové přestavby objektu, dle plánů Štěpána Wolfa. V parteru vznikly po obou stranách nové výkladní skříně, portál byl zásadně přestavěn (možná i z části zbořen). V domě vyměněny v přízemí všechny dveře, upraveny vstupy. V pravé zadní části dvora upraveny stávající hospodářské budovy na byty, v levé části dvora postavena přízemní skladiště a kanceláře s pultovou střechou, stodola upravena na truhlářskou dílnu.[135] Karel Bastl získal 12. srpna 1918 stavební povolení na stavbu chlévku ve dvoře dle plánů Štěpána Wolfa.[136] V květnu 1923 povolila obecní správní komise stavební úpravy v domě čp.17/I.[137] Ve 20. letech 20. století taky uvažovala obec, že v rámci řešení bytové krize bude podporovat nástavby domů v centru města o druhá patra, a chtěla majitele domů k těmto adaptacím motivovat nabídkou až 40% obecní dotace. Do 18. června 1926 se přihlásil jediný zájemce, a to právě majitel domu čp.17/I.[138] Městská rada Karlu Bastlovi tehdy povolení k nástavbě dvou pater na dům čp.17/I. Povolila to, ačkoliv dům stál v regulační čáře a měl tedy být spíše do základů zbořen a postaven v nové uliční linii. Město ale ocenilo, že nástavbou se mělo získat 10 bytů (6 bytů 1+k a 4 byty 2+k), což bylo významné pro řešení bytové krize a povolilo tedy nástavbu. Zvyšování zástavby se opíralo o starší normativ, který 29. září 1910 přijalo obecní zastupitelstvo, podle kterého se v tehdejší Plzeňské ulici měly povolovat nejméně jednopatrové stavby.[139] Z projektu ale nakonec sešlo a dům si uchoval jednopatrovou výšku. V prosinci 1928 vydala městská rada stavební povolení K. Bastlovi na přístavbu skladiště na zahradě u čp.17/I.[140] Kolaudace provedena 22. listopadu 1929.[141] V listopadu 1929 pak městská rada ještě vydala stavební povolení K. Bastlovi na výkladní skříně v čp.17/I.[142]

V roce 1980 otevřena v levé části přízemí po dvouleté adaptaci prodejna pracovních oděvů.[143] Dům jinak spíše chátral. V roce 1991 začala jako známka oživení soukromého vlastnictví celková rekonstrukce objektu. V souvislosti s obnovou podnikání byla pravá část přízemí adaptována, podle projektu arch. Kopeckého z ateliéru Kosta na cukrárnu (ta pak v letech 1992-93 přeměněna na bar).  V roce 1992 došlo k velkým úpravám ve dvoře. V lednu 1992 tam zahájena výstavba zcela nového objektu. Ten byl přilepen na jižní, nádvorní fasádu domu v jeho západní části (blíže domu čp.18/I), kde utilitárně zakryl původní barokní arkády pavlače. Tento objekt postaven z tvárnic a sloužil jako technické zázemí nov adaptované cukrárny (později baru) v přízemí historické budovy. V únoru 1992 již objekt dosáhl úrovně prvního patra.  Zároveň proběhly podstatné proměny i v domovním průjezdu. Právě jím se počátkem roku 1992 kopal příkop pro přívod inženýrských sítí z ulice do nádvorních objektů. V průjezdu tehdy ještě byly starší výkladní skříně, poměrně spekulativně vestavěné dřevěné výkladce vsazené do historického zdiva a zakrývající zčásti původní klenby.[144] V roce 1993 ve dvoře zřízena prodejna a v roce 1994 upraveny i obytné prostory v prvním patře hlavní budovy.[145]

Zatímco série investic počátkem 90. let reagovala spíše na uzpůsobení do té doby chátrající stavby pro účely podnikání, v roce 2006 začala další vlna rekonstrukcí, která obnovila a citlivě doplnila hlavně vnější tvář objektu. Počátkem roku 2006 zahájena vestavba nových obytných prostor do podkroví domu čp.17/I. Počátkem března již do střechy zabudovány tři vikýře (zatím jen kostra konstrukce, bez oken).  Počátkem dubna 2006 zůstávají práce bez většího posunu.[146] Mezitím na jaře 2006 požádal majitel nemovitosti Jiří Bastl město o půjčku z Fondu rozvoje bydlení. Konkrétně o 100 000 Kč na vestavbu bytu do půdního prostoru. 27. dubna 2006 tuto žádost mimo jiné posoudila výběrová komise a doporučila schválení půjčky. Dne 15. května 2006 se pro vyslovila městská rada. 30. května 2006 o věci jednalo i zastupitelstvo.[147] Potom dne 30. srpna 2006 přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 částku 42 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón na opravu domu čp.17/I. Dalších 58 000 Kč přislíbilo uhradit město a 160 000 Kč majitelé objektu. Celkem tak mělo být do rekonstrukce této památky investováno 260 000 Kč. Dne 18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada města.[148] Návrh na jejich použití schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo města.[149] Peníze použity na opravy pavlače a dvorní fasády čp.17/I.[150] 10. března 2008 zastupitelstvo města schválilo rozdělení dotace ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné přidělilo dotaci i na objekt čp.17/I, kam mělo jít 10 000 Kč z uvedeného dotačního programu a 75 000 Kč z rozpočtu města na obnovu schodiště, obnovu průjezdu domu – omítky, malby a dlažba.[151]

30. května 2011 zastupitelstvo města odsouhlasilo přidělení dotací z Programu regenerace městských památkových zón. Dům čp.17/I z něj obdržel 42 000 Kč a dalších 30 000 Kč z rozpočtu města na restaurování kamenného domovního portálu.[152] Roku 2012 proběhla oprava fasády domu čp.17/I. Práce provedl Karel Granát ze Starého Plzence. Náklady činily 195 054 Kč, z toho dotace z Programu regenerace městských památkových zón dosáhla 100 000 Kč.[153]

2.2.5. Dům čp.18/I

Sousední dům čp.18/I má dvě patra a jako jediný porušuje jednotnou výškovou úroveň jižní strany ulice Míru. Je to výsledek rekonstrukce ve 20. letech 20. století, která domu dala nynější podobu nejen výškovou ale i z hlediska tvarosloví fasády. I přes přístavbu patra neztratil dům čp.18/I svoji hodnotu. Přístavba je vkusná a hlavně relativně nízká, takže nepůsobí nijak rušivě. Dům není sice památkově cenný, ale je pravděpodobné, že jeho obvodové zdi fixují starší barokní zdivo.

Roku 1784 objekt vyhořel, včetně stodoly.[154] 22. února 1841 sem na návštěvu k magistrátnímu radovi Františku Weinekovi přišel sedmnáctiletý Bedřich Smetana, pozdější skladatel. Do roku 1899 v domě sídlil Gustav Ringel (1840-1920), moravský Němec a významný rokycanský průmyslník (zakladatel koksárny a Bedřichovy hutě). Byl dlouholetým členem obecní rady a okresního výboru a náležel mezi příslušníky nejužší místní honorace. Roku 1899 se odstěhoval do domu čp.175/I v Palackého ulici.[155] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1885, nazvaný „Ringl Gustav, přestavba špýcharu v obytné místnosti čp.18/I“, další z roku 1888 pod jménem „Ringl Gustav, stavba skleníku u čp.18/I“ a z roku 1889 „Ringel Gustav, přístavba skleníku čp.18/I“. Z roku 1898 pochází složka, označená jako „Ringel Gustav, výměna šindelové střechy za taškovou čp. 18/I“.[156] Karel Hofman ovšem uvádí, že ještě počátkem první republiky měl dům čp.18/I bachratou mansardovou střechu krytou šindelem. Šlo o jednopatrovou stavbu s barokní fasádou.[157] Ve fondu městského archivu je uložen spisový materiál z roku 1910, pod jménem „Strankmüller František, přestavba domu čp.18/I“.[158] Není ovšem jisté, zda tento plán byl realizován. Zásadní proměna přišla až za první republiky. V srpnu roku 1922 povolila obecní rada Hedvice Strangmüllerové, tehdejší majitelce domu, přístavbu druhého patra. Provedeno pak v letech 1922-1923 podle projektu Štěpána Wolfa, včetně přestavby schodiště.[159] V letech 1932-1933 přistavěn k domu čp.18/I i nádvorní objekt pekárny (projekt Josef Novák).[160] Stavební povolení pro Hedviku Strankmüllerovou na přístavbu pekárny v čp.18/I vydala městská rada v prosinci 1932.[161]

Za komunistické vlády dům zvolna chátral, ale byl ušetřen necitlivých modernizačních zásahů. Po roce 1989 prošel celkovou opravou. V roce 1993 povolena demolice cihlové stavby na dvoře o rozměrech 6 x 2,5 m. V roce 1994 pak opravena hlavní budova. V letech 1997-98 na dvoře vyrostla zámečnická dílna podle projektu ing. Jiřího Škopa.[162] Na zasedání městské rady 14. února 1994 odsouhlaseno umístění pamětní desky válečnému letci J. Strangmüllerovi na domě čp.18/I.[163] Strangmüller uprchnul po okupaci Československa do zahraničí a připojil se k britské armádě. Zahynul při výcviku na výsadkáře.[164] Deska umístěna na fasádu v přízemí domu až s jistým zpožděním.

Za domem čp.18/I přerušuje souvislou frontu domů v ulici Míru úzká proluka s vraty vedoucími na dvůr. Někteří badatelé v tom spatřovali torzo původní středověké uličky, která tudy původně vnikala do vnitrobloku na jih k Hradební ulici. Její průběh byl údajně až do výstavby Domova důchodců-Penzionu v Hradební ulici v 70. letech 20. století patrný v půdorysu dvorků za domy v ulici Míru. Nejstarší katastrální mapa města z roku 1838 zde skutečně jistou takovou komunikaci zachycuje, ale není jisté, zda procházela skrz celý vnitroblok. Mohlo jít jen o dva protilehlé vjezdy do dvorů, vzájemně nepropojené.

2.3. Zbořená severní strana ul. Míru (od rohu Havlíčkovy ul. ke křižovatce s Týmlovou ul.)

2.3.1. Zbořený dům čp.75/I (U Černého koně)

Na severní straně ulice Míru, naproti domům čp.15/I a 16/I se nachází neutěšená proluka, pozůstatek demoličního zápalu komunistické éry.  Na rohu ulice Míru a Havlíčkovy ulice tu stával původem klasicistní dům čp.75/I, známý ve 20. století jako hostinec „U černého koně“. Těžil ze své polohy na frekventovaném městském nároží. Roku 1784 vyhořel. Soupis pořízený v té době uvádí, že ohněm poškozena usedlost, stáje, kůlna a stodola.[165]  Po požáru roku 1784 vyjednalo město s majitelem domu Janem Beerem částečný posun parcely domu tak, aby nový dům, který tu po požáru vyrostl, uvolnil dosud úzké nároží ulice Míru a Havlíčkovy ulice.[166] V městském archivu se nachází složka z roku 1908, nazvaná „Kraftová Barbora, přístavba v hotelu Černý kůň čp.75/I“.[167]

27. července 1927 na schůzi městské rady vydáno stavební povolení na klozet v domě čp.75/I (majitelka B. Kraftová).[168] Když 10. června 1932 jednalo obecní zastupitelstvo o záměru zbořit kvůli komunikačním potřebám Plzeňskou bránu, vystoupil František Lorenz s názorem, že pokud by se měla Plzeňská brána bořit, aby se zbořil i hostinec U Černého koně, který je prý také na překážku silniční dopravě.[169] Asanační návrh tohoto typu tehdy ještě neuspěl. Naopak roku 1932 kupují objekt čp.75/I manželé František a Marie Břízovi.[170]  V říjnu 1932 vydáno městskou radou stavební povolení pro Františka Břízu na přestavbu nádvorní budovy v čp.75/I.[171]  Dle sdělení městské rady z února 1933 stavební úřad nemá námitek, aby při adaptaci čp.75/I bylo upuštěno od zkosení nároží, pokud vchod nebude zřízen na rohu budovy.[172] V roce 1933 pak Břízovi dům nechali důkladně opravit, přičemž získal plochou, ale měřítkově přijatelnou fasádu.[173] Z téhož období pocházela i kovová socha koně, kterou vytvořil místní umělec Václav Koukolíček (1900-1967)[174] a která byla umístěna v patře na rohu domu. Po demolici objektu skončila socha, ve své době proslulé rokycanské domovní znamení, na soukromé zahradě domu čp.292/II v Jeřabinové ulici,[175] nyní je na dvoře domu čp.28 ve Volduchách.[176] Hostinec měl 5 pokojů. František Bříza získal 16. ledna 1942 stavební povolení na přístavbu strojové ledničky, podle nákresu Františka Michálka.[177]

Ještě v 60. letech 20. století provedl okresní podnik Restaurace Rokycany v interiéru hospody přestavbu.[178]  Na zasedání Městského národního výboru 10. listopadu 1969 ale už předseda MěstNV František Hlad zmiňuje jako jednu z variant budoucího řešení zdejší zástavby i zboření domu U Černého koně. Rozhodnout prý se mělo až v delším výhledu, do roku 1980.[179] I to ovšem stačilo k tomu, aby prakticky ustaly další investice do objektu, který tak vstoupil do závěrečné fáze své existence, poznamenané chátráním. 10. května 1984 zde ukončen provoz a v následujícím roce dům zbořen.[180]

2.3.2. Zbořené domy čp.74/I a čp.73/I

Dále k západu sousedily s hospodou U Černého koně další dva nevýrazné domy čp.74/I a 73/I. V roce 1784 vyhořel dům čp.74/I (se stájemi).[181] Pak opraven, ale zůstal až do své demolice na sklonku 20. století pouze přízemním objektem, což bylo ukázkou maloměstských proporcí Rokycan, kde ani v centru města nezmizely takovéto poddimenzované stavby. V městském archivu se nachází složka z roku 1908, pod jménem „Mojžíš Jan, přestavba domu čp.74/I“.[182] Dům čp.73/I také poničil v roce 1784 požár města (včetně stájí a stodoly)[183] I on zůstal až do svého zboření v 80. letech 20. století jen přízemní stavbou. Ve fondu městského archivu je uchován spisový materiál z roku 1907, nazvaný „Šeracký Emanuel, výměna oken čp.73/I“, a další z roku 1911, pod názvem „Šeracký Emanuel, stavba kůlny čp.73/I“.[184]

2.3.4. Demolice zdejší zástavby a plány na nové využití pozemku

Právě skromná měřítka zdejší zástavby se ukázala v 2. polovině 20. století coby kámen úrazu. Rokycany nikdy, ani v době industriální prosperity a tržní ekonomiky v letech 1860-1938, neprošly důkladným procesem „city-buildingu“, který by v historickém jádru vytvořil kompaktní bloky solidní patrové či dvoupatrové zástavby. Důvodem bylo i to, že město velice liberálně přistupovalo k výstavbě na zelené louce, za městem.  Stavební ruch se tak nekoncentroval do městského centra, kde proto zůstaly i enklávy vysloveně venkovského charakteru. To by samo o sobě nebylo negativním jevem. Naopak, bylo svým způsobem pozitivem, že jinak silně průmyslové a rapidně rostoucí Rokycany si až do poloviny 20. století udržely v mnohém ráz intimního klasicistního maloměsta. Jenže tato, v podstatě rurální a poddimenzovaná zástavba, jakou byly zmíněné domy čp.74/I a 73/I v ulici Míru (ale v zásadě i celý blok za nimi, vymezený ulicemi Míru, Týmlova, Smetanova a Havlíčkova), se po roce 1948 stala snadným terčem pro urbanistické plány komunistických vládců.

První návrh se objevil již v polovině 50. let. Blok od restaurace U Černého koně až k Týmlově ulici měl být zbořen a nahrazen bytovou výstavbou. Město dokonce už v září 1956 zahájilo jednání s majiteli zdejších domů, připravených k demolici.[185] V srpnu 1957 se o plánované výstavbě na tomto místě debatuje na zasedání pléna MNV.[186] Na jaře 1958 uložil MNV stavební kanceláři vypracovat posudek na zástavbu bloku domů u Černého koně, ale zmiňuje se hlavně prostor při domu čp.62/I v severní části pozemku.[187] O možné zástavbě této lokality se mluví opět v prosinci 1959. Mělo jít o jednu z ploch pro bytovou výstavbu v III. pětiletce.[188] V létě roku 1962 doporučila rada MěstNV spustit chystanou výstavbu „v bloku pod Černým koněm“. Investorem měl být podnik ŽBC Hrádek.[189] Šlo o řešení urgentního nedostatku ploch pro bytovou výstavbu. Tyto pozemky v centru města nabízely levnou a rychlou metodu, jak využít již vybudované inženýrské sítě a nerozptylovat zastavěnou plochu města. Měšťanskou zástavbu by patrně nahradily sídlištní domy ve slohu socialistického realismu, snad s obchodními jednotkami v parteru. Projekt nicméně nebyl realizován. Šlo by sice o radikální zásah do organismu města, ale bylo by to bývalo lepší řešení než stagnace a bezradnost, která tuto lokalitu potkala v následujících dekádách. 

V roce 1968 město jednalo o přepracování územního plánu. MěstNV vyslovil nesouhlas s tím, aby do prostoru u Černého koně byly umístěny bytové jednotky.[190] Místo toho začalo vedení města prosazovat řešení nové zástavby této lokality budovami veřejného charakteru. Takto mluví v červnu 1969 na plénu MěstNV jeho předseda František Hlad.[191]  V roce 1969 MěstNV deklaruje záměr provést asanaci této oblasti do roku 1975.[192] Podle výhledového harmonogramu investic se předpokládala asanace Havlíčkovy ulice v letech 1972-75.[193] V září 1969 se mluvilo o možném situování objektů pro Komunální služby, pojišťovnu a Okresní průmyslový podnik za Černým koněm. Na základě směrného územního plánu se prý jedná s Krajským národním výborem o zadání zastavovací studie.[194] V listopadu 1969 pak František Hlad opakuje, že v žádném případě nebude tento prostor využit pro obytnou zástavbu a poprvé zmiňuje možnost provedení celkové demolice včetně zástavby západní strany Masarykova náměstí a celé Havlíčkovy ulice, se zamýšlenou výstavbou obchodního domu (realizován pak koncem 80. let jako obchodní dům Žďár).[195] Dne 22. června 1970 uložilo plénum MěstNV místopředsedovi národního výboru Karlu Hirschovi, aby „s ohledem na připravovanou výstavbu plně uplatňoval požadavek na výstavbu objektu pro zajištění služeb podniky Služby a Okresní průmyslový podnik.“[196] V roce 1972 MěstNV uvažoval, že by pozemek za Černým koněm nabídl podniku Oděvy jako náhradní plochu pro výstavbu Domu oděvů. Měl se tak vyřešit spor okolo plánované demolice domu čp.72/I v Palackého ulici. Oděvy ale nabídku odmítly. Na novostavbu by nedostaly tolik peněz jako na adaptaci domu v Palackého ulici.[197]

Mezitím přišly na řadu různé dočasné a provizorní úpravy. Už v září 1969 město zvažuje na rok 1971 zařadit do plánu investic provizorní úpravu severní části této lokality (už tehdy demolicemi „uvolněné“) na parkoviště. Řeč byla o severní části tohoto městského bloku, poblíž Smetanovy ulice. Terénní úpravy měly přijít na 6 000 Kčs.[198] V prosinci 1969 zároveň město deklaruje, že v roce 1970 bude na výkup starých budov a jejich zbourání, v rámci asanace za Černým koněm potřebovat 50 000 Kčs.[199] V prosinci 1970 se píše, že v roce 1971 budou parkoviště v Havlíčkově ulici provádět Technické služby.[200] V roce 1971 mělo na tuto akci jít z obecního rozpočtu 5 000 Kčs. Práce měl zajistit občanský výbor č. 9.[201] Dle informace z dubna 1972 provedly Technické služby v roce 1971 na výstavbě parkoviště práce za 9 200 Kčs. Plánovaný rozpočet přitom původně byl 5 000 Kčs.[202] Nešlo ale o žádnou koncepčnější akci. Pozemky po zbořených historických domech byly jen zplanýrovány a pokryty nezpevněným povrchem. Pro rok 1970 se Městská organizace Svazu cikánů-Romů v Rokycanech zavázala, že vybuduje nový park s pískovištěm v prostoru za restaurací Černý kůň (v dohodě s Technickými službami).[203] V říjnu 1972 město do plánu demolic zařadilo i objekty za Černým koněm. Jejich zboření si mělo vyžádat zrušení 11 stávajících bytových jednotek.[204] V roce 1974 investovalo město 10 995 Kčs do geodetického zaměření prostoru za Černým koněm.[205] Dne 4. ledna 1977 vzala rada MěstNV na vědomí zprávu o jednání mezi zástupci ČVUT (katedra architektury), ZKNV, ONV, MěstNV a podnikem Služby o výstavbě podniku Služby a bytové výstavbě v prostoru restaurace Černý kůň. ČVUT přislíbilo, že vypracuje podrobný územní plán celé oblasti mezi Palackého, Jiráskovou a Litohlavskou ulicí, až k domu čp.1/III na Dolních příkopech.[206] V září 1977 rada MěstNV souhlasila s výběrem staveniště za restaurací Černý kůň pro výstavbu objektu složek Národní fronty a doporučila ONV ke schválení.[207] Severní část nynější proluky tak měla být stavebně využita. Nakonec ale objekt Národní fronty vyrostl ve Vokáčově ulici na Jižním předměstí. V říjnu 1979 uváděno, že v prostoru u ZDŠ v ulici Míru proběhne v budoucích letech asanace.[208]

Podle vyjádření národního výboru z června 1981 měla být jednou z akcí, které budou prioritně plánovány k realizaci ještě v 7. pětiletce (1981-1985), i příprava a zahájení výstavby sídliště Rokycany-střed, které mělo sestávat z bytů a z rozšíření školského areálu v ulici Míru a v tehdejším Parku Pionýrů.[209] Dne 12. ledna 1982 rada MěstNV věc projednala a s projektem zóny Rokycany-střed souhlasila.[210] 17. srpna 1982 pak na mimořádné schůzi rada MěstNV projednala a schválila návrh územního projektu zóny Rokycany-střed a v souvislosti s tím souhlasila s návrhem změny směrného územního plánu.[211] Bylo tak učiněno zásadní rozhodnutí, které dosavadní úvahy proměnilo v realitu, na jejímž konci bylo zničené historické jádro Rokycan. 2. listopadu 1982 se plénum MěstNV usneslo, že zajistí uvolnění bytů pro přestavbu centra Rokycan do 31. prosince 1983.[212] Poté 1. listopadu 1983 plénum MěstNV uložilo vedení KHSO zajistit uvolnění domů pro výstavbu centra Rokycan.[213] 20. července 1983 přidělen Marii Dudákové z čp.73/I 1 náhradní byt.[214] Podle jiného pramene ale paní Dudáková dostala náhradní byt až 28. července 1984.[215] Rudolf Přibyl z čp.74/I dostal náhradní byt 23. února 1984.[216]

Už dlouho předtím ovšem původní dožívající zástavba tohoto bloku prodělávala pozvolný úpadek, až byla v roce 1985 zcela zbořena. Štěstím je, že na rozdíl od sousední demoliční zóny zde do roku 1989 už nic nevyrostlo. Proluku na místě bývalého hostince U Černého koně tak nehyzdí betonový monolit podobný sousednímu obchodnímu domu Žďár. Jenže ani polistopadové územní plánování nedokázalo vyřešit uspokojivě, jak s touto cennou parcelou uprostřed památkové zóny naložit. S tím, jak ubíhají léta, hrozí, že proluka na severní straně ulice Míru zůstane navždy parkovištěm. Na přelomu 80. a 90. let 20. století tu byl umístěn sklad stavební techniky a materiálu pro nedalekou stavbu obchodního domu Žďár a celý prostor byl obehnán plechovým plotem a nepřístupný. Havlíčkova ulice tehdy byla zrušena, neprůchozí, stejně jako Týmlova ulice.

V 1. polovině 90. let se tu uvažovalo o výstavbě sídla banky. O pozemek měla zájem Česká spořitelna, která si tu chtěla postavit svoji rokycanskou centrálu. Městu byly předloženy dva architektonické návrhy podoby nové banky. Jeden vypracoval místní občan pan Drchal, druhý architekt Malý z Vídně. Projekty posoudila komise výstavby městského úřadu s jednoznačným rozhodnutím podpořit projekt arch. Malého. Stejně vyzněly i posudky zpracovatele územního plánu architekta Fáry, Fakulty architektury v Praze i plzeňského Ústavu památkové péče. Spořitelna ale přišla s vlastním návrhem, který vypracoval Plzeňský projektový atelier. Městský architekt Čihák jej nepovažoval za kvalitní a prosadil v městské radě 22. června 1992 požadavek, aby Česká spořitelna musela získat souhlas města s projektem před tím, než začne na pozemku stavět. Prodej pozemků spořitelně tak byl pozastaven.[217] Městský architekt Čihák zároveň prosadil názor, že město by spořitelně nemělo pozemek prodávat, dokud nebude jasně deklarováno, že se budova banky začne opravdu stavět.[218] Na zasedání městského zastupitelstva 27. srpna 1992 ale konstatováno, že k prodeji pozemku spořitelně nedošlo.[219]  Projekt tedy nakonec nerealizován a Česká spořitelna si své sídlo už od roku 1993 začala stavět na rohu Malého náměstí a Sladovnické ulice (čp.219/I, viz kapitola „Malé náměstí“) Není toho ale třeba litovat, naopak. Projekt banky, která měla vyrůst v ulici Míru, byl totiž i přes punc nového mondénního stylu reprezentujícího český kapitalismus raných 90. let, v podstatě dítětem komunistického urbanismu. Navrhoval sem totiž umístit monolitickou, velkoplošnou budovu, která navíc měla být situována do zadní části proluky tak, že při ulici Míru by bylo vytvořeno prostranství. Šlo tedy o voluntaristické pojetí moderní architektury, která nerespektuje tradiční tvář města a vytváří naprosto nové, cizí prostorové a hmotové vztahy.

12. září 1994 odsouhlasila rada návrh městského architekta ing. Z. Čiháka na provizorní využití části proluky, a to tak, že zde bude zřízeno placené parkoviště.[220]  Už předtím tato plocha využívána neregulovaným způsobem k parkování automobilů. Nyní bylo z její severní poloviny zřízeno standardní parkoviště. V období 15. srpna – 31. října 1994 byla tato plocha kvůli probíhajícím úpravám uzavřena pro vjezd automobilů.[221] Parkoviště bylo dobudováno před koncem listopadu 1994.[222] Plocha pokryta zámkovou dlažbou a ohraničena obrubníky. Vjezd umístěn od severozápadu, od kašny za základní školou. Na toto parkoviště také městská rada rozhodla instalovat první dva parkovací automaty v Rokycanech. Měly být zprovozněny v lednu 1995.[223] Ještě v dubnu 1995 ale parkovací automat byl mimo provoz.[224] Kvůli stížnostem zástupců školy v ulici Míru, kterým nyní doslova pod okny parkovaly automobily, rozhodla 20. října 1997 městská rada, že parkoviště oddělí od budovy školy 10 metrů širokým ochranným pruhem, vytýčeným betonovými květináči s mobilní zelení, přičemž samotný pruh bude navíc oset travou.[225] Šlo o kompromis přeložený na základě podkladů odboru životního prostředí městského úřadu. Vytvoření ochranného pásma doporučil i posudek hygienika z 19. července 1997.  Podle T. Havrdy, který v té době zpracovával územní plán města, mělo sice toto území být výhledovou rozvojovou plochou zeleně, ale do definitivního vymezení všech urbanistických regulativů nedoporučoval nějaké nákladnější úpravy. Město proto přistoupilo na toto „laciné“ a bezpochyby dočasné řešení.[226] V lednu 1998 již izolační pruh vytýčen, na místě jej vymezují betonové květináče, směrem do ulice Míru brání vjezdu kontejnery na tříděný odpad.[227] V roce 1999 proveden na ploše parkoviště (č.kat.2764/31 v severní části zbořeného bloku, při Smetanově ulici) archeologický výzkum na zdokumentování zde objevené studny.[228] Její hloubka odhadována na 15 metrů. Studna fungovala až do demolice zdejší zástavby v 2. polovině 20. století. Byl to tehdy jediný případ, kdy v Rokycanech došlo k odbornému průzkumu studny měšťanského domu coby pramene archeologických informací.[229] Na parkoviště umístěn také kruhový dřevěný altán, určený pro výběrčího poplatků.  Pořizovací cena altánu odhadnuta v roce 2004 na téměř 56 000 Kč. Později ztratil svou funkci a podléhal chátrání. Na podzim 2004 rozhodlo městské zastupitelstvo převézt altán do areálu městské pily ve Veselské ulici, kam také druhý den po rozhodnutí zastupitelů (tedy 27. října 2004) přemístěn.[230] Altán oceněn na 1 619 241,50 Kč.[231]  

V srpnu 1995 jednalo o budoucnosti proluky v ulici Míru městské zastupitelstvo. Obec v té době usilovala o výkup zbylých pozemků v tomto prostoru od soukromých vlastníků tak, aby snáze mohla provádět případnou novou výstavbu. Konkrétně šlo o tři majitele, z nichž první požadoval 1000 Kč za metr čtvereční, což zastupitelstvo schválilo, a druhý předběžně rovněž souhlasil, ponechal si pouze čas na rozmyšlenou. Problém nastal s třetím ze zdejších parcelních vlastníků. Na jeho případě se rovněž odhalila podstata urbanistických záměrů města. Tento třetí vlastník totiž svůj pozemek poblíž ulice Míru prodat nechtěl, navrhoval pouze, že provede s městem jistou směnu jeho části a že by rád v případě nové parcelace této oblasti na tomto pozemku sám stavěl. Město to ale slovy městského architekta odmítlo s tím, že v přední části proluky u ulice Míru se neuvažuje o výstavbě, že zde má být zřízeno volné prostranství a že zástavba by měla začínat až v úrovni severní poloviny proluky.[232] Městský architekt Čihák tak osobní angažovaností prosadil do oficiální politiky města v době bez schváleného územního plánu systémově chybný urbanistický záměr na trvalou legitimizaci zdejší proluky po demolicích a na založení dalšího náměstí v srdci historických Rokycan. Tento pomýlený záměr se navíc později dostal i do územního plánu Rokycan z roku 2000. V jeho původní verzi sice autor ing. arch. Tomáš Havrda ještě navrhoval v jižní polovině vybouraného bloku, při ulici Míru, povolit smíšenou městskou zástavbu. Ještě při jednání o územním plánu v prosinci 1999 se na zasedání městského zastupitelstva deklaruje, že proluka v ulici Míru bude řešena jako smíšené území.[233] Během projednávání finální podoby územní plánu ale tato lokalita předefinována a s přispěním neprofesionálních argumentů o potřebě zelených ploch se tu navrhuje založit městský park a severní část ponechat jako veřejné parkoviště. Toto je naprosto nepřípustná variace na normalizační asanační plány. V jádru historického města s gotickým půdorysem a rytmem parcel by nemělo být zakládáno nové náměstí a to, co demolicemi poškozený organismus města potřebuje, není veřejná zeleň ale obnova městského prostředí. Cílem by mělo být restituovat v původním rozsahu a na původní uliční čáře blokovou zástavbu tvořenou individuálními, ideálně patrovými domy s velkým podílem služeb i atypického bydlení a dostavět původní náměstíčko za ZŠ v ulici Míru s kašnou.  Parkování a veřejná zeleň se mohou realizovat ve vnitrobloku, nebo někde jinde. Pokud by byla v těchto intencích stávající proluka restaurována, stala by se svorníkem, který by zpětně „sepnul“ historické jádro města. Bylo by obnoveno nároží na místě zbořeného domu U Černého koně a pohledově by se opět uzavřela nejen ulice Míru ale i Smetanova, Gottliebova i Komenského ulice.

V srpnu 2006 jednalo vedení města o neutěšeném stavu proluky a rozhodlo zadat aspoň zpracování projektu na výstavbu chodníku podél severní strany ulice Míru. Realizace měla pak být zahrnuta do návrhu rozpočtu na rok 2007.[234]

2.4. Základní škola v ulici Míru čp.64/I

Komunisté ovšem nebyli první, kdo nemilosrdně porušil měřítka historických Rokycan. Už na konci 19. století zmizel kvůli chybné urbanistické politice města celý jeden blok měšťanských domů na severní straně ulice Míru. Tento blok vymezený ulicemi Míru, Týmlova, Smetanova a Komenského ustoupil stavbě novorenesanční měšťanské školy (dnes ZŠ v ulici Míru). Výstavbou měšťanské školy zmizel kus starých Rokycan. Vzhledem k tehdy nerozvinutému památkářskému povědomí nebyla provedena ani odborná dokumentace, natož archeologický výzkum lokality.

V roce 1939 uveřejnil v Časopise Společnosti přátel starožitností František Stříbrský pod pseudonymem F. Rokycký studii o bývalém biskupském dvorci v Rokycanech. Podle autora stál tento románský dvorec právě na místě měšťanské školy.[235] Šlo spíše o amatérskou teorii bez vážnějších důkazů. Každopádně je třeba nezdokumentovaného zániku původního osídlení litovat. Jen archeologický výzkum například mohl potvrdit teorii Karla Kučy, že bloky zástavby mezi Masarykovým náměstím a Komenského ulicí byly až druhotně vsazeny do původního centrálního náměstí středověkého města (viz výše). V takovém případě původní zástavba na místě školy byla spíše raně novověkého než středověkého původu.[236]

2.4.1. Původní zástavba na místě školy

Na rohu ulice Míru a Týmlovy ulice stál patrový klasicistní objekt čp.72/I, původně výstavný právovárečný dům, později takzvaná Švantlovská kasárna. Od Jana Václava Švantleho ze Střebska (Třebska) jej roku 1753 odkoupila obec a pak tento barokní dům přestavěla na kasárna.[237]  Roku 1784 objekt vyhořel. Popisuje se tehdy jako „dobře vystavěný dům“.[238] Po požáru v letech 1786-87 opraven nákladem 1 096 zlatých 15 krejcarů.[239] Do roku 1804, kdy vyrostla další kasárna u Saské brány, to bylo hlavní sídlo vojenské posádky v Rokycanech. V této době ve městě sídlily dvě kompanie 35. řadového pěchotního pluku.[240]  Velitelství 15. kompanie fysilírů upozornilo magistrát 18. listopadu 1811 na závady na komínech v domě čp.72/I. Město tam vyslalo komisi vedenou policejním komisařem Janem Kisslingem, který pak magistrátu podal 20. listopadu 1811 zprávu, podle které nejsou závady tak velké, ale že bylo nařízeno jejich okamžité odstranění. 5. června 1812 pak magistrát podal městskému hospodářskému úřadu hlášení, že velitelství rokycanské posádky oznámilo, že u Švantlovských kasáren je nějaká prohlubeň naplněná blátem, která zamezuje odtoku vody. Magistrát proto nařídil neprodlené odstranění této závady.[241]

Podle popisu z roku 1827 byl objekt kasáren celozděný, střecha krytá šindelem. U domu hrázděná kůlna, rovněž se šindelovou střechou.[242]  Zanedlouho na to byla ale Švantlovská kasárna přestavěna. V roce 1827 vypracoval Matěj Sack plány na celkovou opravu, s novou fasádou a vnitřní dispozicí (včetně nového schodiště). Dům měl mít v obou podlažích po čtyřech vojenských pokojích (podle K. Hofmana v každém patře jen tři pokoje[243]) a kuchyni.[244] V roce 1829 tak skutečně došlo k větší opravě objektu. K schválení investice bylo potřeba souhlasu vyšších míst, proto magistrát 24. července 1829 urgoval záležitost u podkomořského úřadu a obrátil se i na c. k. Landespresidium, kterému sdělil, že „vysokým c.k. guberniálním výnosem z 2. října 1828 č.42.607 bylo uděleno vysoké povolení opravit takzvaná Švantlovská kasárna podle schváleného rozpočtu za 996 zlatých 3 krejcary vídeňské měny.“ A dále magistrát uváděl, že dal proto v dražbě provést zadání stavebních prací a 1. května 1829 zaslal výsledek podkomořskému úřadu k potvrzení. Jenže odpověď podkomořského úřadu prý dosud nebyla doručena, přičemž zahájení opravy je pro nebezpečí ohně nanejvýš nutná. 20. července 1829 prý podkomořský úřad městu sdělil, že mu nebyly potřebné listiny nejvyššími místy dosud vráceny. Magistrát proto prosí za co nejrychlejší vyřízení, už vzhledem k naléhání velitelství 3. batalionu barona Herzogenberga. Stavební povolení nakonec vydáno 6. srpna 1829 a práce na kasárnách začaly. Ale už 22. srpna hlásí hospodářský úřad magistrátu, že při provádění rekonstrukce byly odhaleny další závady a rozpočet se tudíž musí zvýšit. Šlo o prohnilé stropní trámy a nutné zvýšení západní boční zdi. Hospodářský úřad žádal, aby bylo požádáno o provedení prohlídky krajským inženýrem. Ten přijel a zjistil, že skutečně nutno vyměnit čtyři stropní trámy a nově vyzdít část západní zdi a zřícenou část ohradní zdi od severního rohu domu až ke kůlně na dříví. Krajský úřad pak 5. října 1829 odsouhlasil věc k provedení a nařídil, aby mu po dokončení prací byl předložen rozpočet.  Oprava domu čp.72/I dokončena 31. října 1829. Nakonec stála rekonstrukce kasáren 1007 zlatých a 31 a čtvrt krejcaru. Z toho zednické práce vyšly na 87 zlatých 15 krejcarů, práce nádeníků na 59 zlatých, kamenické práce na 27 zlatých 15 krejcarů, tesařské práce 70 zlatých 17 krejcarů, pokrývačské práce 36 zlatých 10 krejcarů, truhlářské práce 22 zlatých, zámečnické práce na 19 zlatých 9 krejcarů, zednický materiál včetně odvozu vyšel na 282 zlatých 54 a půl krejcarů, tesařský materiál s odvozem na 194 zlatých 22 krejcarů, pokrývačský materiál s odvozem na 15 zlatých a další různé položky přišly na 23 zlatých, 13 a tři čtvrtě krejcaru.  Kromě toho ještě jako dozvuk této opravy nutno brát oznámení magistrátu z 15. prosince 1829, kterým městskému hospodářskému úřadu sděleno, že ony 4 světnice v 1. patře domu čp.72/I, které nebyly pojaty do stavebních úprav, byly onoho dne uznány plukovním lékařem jako obývání schopné a že je tedy nutno dodat dříví na jejich vytápění.[245]

31. července 1831 přikázal magistrát hospodářskému úřadu, aby do tří dnů zajistil nápravu havárie v kasárnách, kde je zcela ucpán odtok odpadní vody, která neodtéká a zahnívá. V roce 1833 se přišlo na to, že do zdiva komínů v domě čp.72/I jsou zapuštěny stropní trámy, čímž vzniká nebezpečí požáru. Hospodářskému úřadu proto 24. května 1833 uloženo, aby učinil neprodleně opatření k nápravě.[246] Další významnější přestavbou prošel objekt podle I. Ebelové asi v roce 1836. V roce 1839 zde napočítáno 8 dvojitých vojenských pokojů s kapacitou 52 lůžek.[247] Dne 13. října 1839 bylo město požádáno velitelem 13. kompanie fysilírů 35. liniového pěšího pluku barona Fleischera o opravu záchodů v kasárnách, protože jsou prý ve velmi špatném stavu, a aby byly záchody opatřeny většími otvory s okny, aby se tak staly světlejšími. 16. listopadu 1844 zase požádalo velitelství 4. kompanie a 4. batalionu polních myslivců, aby město zřídilo pro kasární stráž na dvoře, který je vydlážděn kamenem, prkennou podlahu, 4 sáhy dlouhou a 1 střevíc širokou.[248]

Budova kasáren zasahovala bočním křídlem do Týmlovy ulice, která vybíhala z ulice Míru na sever. Tato ulice ztratila na konci 19. století při demolici bloku kvůli výstavbě nové školy svou západní frontu.[249] Východní fronta padla za oběť demolicím v 60. - 80. letech 20. století. Popis Týmlovy ulice se nalézá v samostatné kapitole.

Západně od Švantlovských kasáren stával na rohu ulic Míru a Komenského dům čp.70-71/I. Do roku 1815 to byly dva samostatné měšťanské domy. Přízemní objekt čp.70/I stál vlastně až za rohem, orientován do nynější Komenského ulice. Výstavnější byl dům čp.71/I otočený k ulici Míru. 7. dubna 1813 požádali Václav Op a jeho manželka Anna o ingors koupě domku čp.70/I od Václava a Doroty Bodlákových za 500 zlatých. Manželé Opovi ale ještě 6. května 1813 nemovitost prodali Františku a Anně Chottovým za 700 zlatých. O několik týdnů nato, 5. června 1813 objekt opět mění majitele, když požádal o ingors koupě František Hübner, který jej získal za 610 zlatých vídeňské měny. Objekt čp.70/I tehdy byl jen přízemní, nevelkou stavbou. V žádosti manželů Chottových o ingors je označen jako „domek n.c.70 s dvorečkem“. Od roku 1815 přešel majetkově pod sousední objekt čp.71/I.[250]

Roku 1784 dům čp.71/I zcela vyhořel (včetně stájí).[251]  Zbylo z něj jen spáleniště, které šlo 27. března 1787 do veřejné dražby. O pozemek ale neprojevil nikdo zájem. Teprve v roce 1790 jej koupil Václav Suchý, který poslal magistrátu 21. února 1790 žádost vtělit do městských knih koupi „spáleniště pro vystavění domu sub. N.71 s právem polovárečným.“ Roku 1811 už na místě spáleniště nepochybně stál dům, protože 29. ledna 1811 požádali Josef a Marie Höfnerovi o ingors kontraktu na dům čp.70/I koupený od Václava a Anny Suchých za 3 250 zlatých. V roce 1813 zahájil Jan Höfner u domu čp.71/I přístavbu mydlářské dílny. O povolení k stavbě požádal 2. ledna 1813. 12. ledna 1813 se konala stavební komise za účasti majitelů okolních domů. Diskutovalo se hlavně o způsobu uložení popela, nezbytného pro provoz mydlárny ale kontroverzního vzhledem k častým požárům města. Höfner chtěl původně popel skladovat na půdě domu čp.71/I, ale to mu nebylo povoleno. 22. ledna 1813 pak magistrát souhlasil s výstavbou dílny s tím, že popel bude ukládán ve sklepě (kvelbu). Rodina Höfnerových, konkrétně mydlář Jan Höfner, přikoupila roku 1815 i sousední domek čp.70/I, čímž obě nemovitosti majetkově natrvalo splynuly. V roce 1816 vzbudil provoz mydlářské dílny v čp.71/I další spory, protože Höfner ukládal popel přímo na dnešní Komenského ulici. Dostal pokutu 5 zlatých, ale odvolal se a vymohl si, že potaš z ulice bude vždy uklízet do následujícího dne. 29. července 1818 požádal Höfner a povolení k výstavbě dobytčího chléva u domu čp.71/I. Městský policejní úřad 17. srpna 1818 souhlasil, protože novostavba navržena z kamene a střecha měla být kryta taškami. Součástí projektu dílny bylo i zboření stávajícího domku čp.70/I. Magistrát ještě k stavebnímu povolení připojil podmínku, aby souběžně byla zbořena i dřevěná kůlna na straně ke kasárnám. Demolicí domku čp.70/I a přístavbou dílny ale stavební proměny neskončily. V roce 1837 předložil Jan Höfner magistrátu plán na celkovou přestavbu domu čp.70-71/I, na který mělo být přistavěno 1. patro. 11. října 1837 projekt předán magistrátem k přezkoumání hospodářskému úřadu, který měl zejména prověřit oprávněnost potřeby stavebního dříví. Projekt přestavby vypracoval zednický mistr Matěj Srb a tesařský mistr Prokop Černý. Rekonstrukce, která proběhla patrně následujícího roku, dala domu ráz klasicistního patrového objektu s pětiosým průčelím do ulice Míru a sedlovou střechou s valbou do Komenského ulice.[252] V této podobě se uchoval až do konce 19. století. V městském archivu se nachází složka z roku 1890, nazvaná „Světlík Jan, stavební změna čp.71/I“.[253] Trhovou smlouvou z 25. června 1897 se majitelem domu stalo město.[254]

2.4.2. Příprava a průběh výstavby školy v ulici Míru

7. srpna 1884 byla v Rokycanech založena měšťanská škola. Sídlila v nevyhovujících prostorech obecné školy dívčí v dnešní Knihově ulici (pozdější základní škola Za Radnicí) a taky v domě čp.151/I na rohu ulice Míru a Masarykova náměstí.[255] Toto provizorní řešení přinášelo mnoho obtíží a nenabízelo kvalitní vzdělávání. Roku 1892 proto školní rada okresu Plzeň (pod kterou tehdy Rokycany náležely) nařídila, aby město vystavělo pro účely měšťanské školy zcela novou budovu.[256] 1894 se nové mladočeské vedení radnice rozhodlo vyřešit tento kapacitní problém velkorysou investicí, která by katapultovala venkovské Rokycany mezi reprezentativní města.  V roce 1896 vyhlásila místní školní rada veřejnou soutěž na architektonickou podobu školy a odměnila vítězné projekt cenami v hodnotě 300 a 200 korun. Pro realizaci nakonec vybrán návrh architekta Josefa Kulhavého z Mladé Boleslavi.[257] Tyto nákresy byly poté dány k dopracování místnímu staviteli B. Ryšavému.

V roce 1897 město vykoupilo a následovně zbořilo sedm historických domů: čp.72/I a čp.70-71/I v ulici Míru, stejně jako další domy čp.69/I, čp.68/I, čp.67/I, čp.65/I a čp.64/I. Švantlovská kasárna čp.72/I a dům čp.70-71/I  se začaly bourat 22. března 1897. Počátkem dubna 1897 už probíhá demolice bývalých kasáren čp.72/I a bourání má pokračovat i u domu pana Auingra (čp.64/I), J. Lukase (čp.65/I), K. Gottlieba (čp.67/I), M. Šůlové (čp.68/I), J. Špirka (čp.69/I) a A. Světlíkové (čp.71/I). Demoliční práce zadány v ofertním řízení firmě B. Ryšavého za 2600 zlatých. V dubnu 1897, po dokončení demolic, se pak předpokládalo vypsání oferty i na vlastní výstavbu nové školy. Odhadované náklady na tuto investici vyčísleny na 127 000 zlatých.[258]  V červnu 1897 začaly stavební práce[259] a v následujících měsících tu vyrostl monumentální palác měšťanské školy čp.64/I dnes ZŠ v ulici Míru. Stavbu řídil František Kotek.[260] Škola byla slavnostně otevřena a vysvěcena v neděli 18. září 1898 u příležitosti 50. výročí nástupu císaře Františka Josefa na trůn.[261] Náklady na stavbu dosáhly 140 000 zlatých (280 000 korun). V studii Jana Chvala z roku 1935 se ovšem náklady vyčíslují na 81 486 zlatých.[262]

2.4.3. Architektonický popis objektu školy v ulici Míru

Pro architektonický výraz novostavby školy byla zvolena dobově populární novorenesance, možná s lehkou eklektickou příměsí nastupující secese. Měřítkově tato dvoupatrová škola předčila vše, co doposud ve městě vyrostlo, půdorysně překonala i děkanský kostel. Brutálně se vklínila na plochu celého středověkého domovního bloku se sedmi domy. Umístění nové školy nebylo šťastným činem. Namísto využití právě založené okružní třídy, kde se nabízely volné pozemky pro takovouto reprezentativní výstavbu, byla škola nevhodně vložena do hustě zastavěného centra Rokycan. Nejenže měřítkově a hmotově nerespektuje tradiční kompozici této části města, ale navíc svévolně ustoupila z historické uliční čáry, patrně v zájmu dodržení striktně pravoúhlého půdorysu novostavby.

Takto netolerantní stavební zásah se stal precedentem, jehož hořké plody sklidily Rokycany v 2. polovině 20. století. Je to paradox, že ačkoliv se po roce 1948 stala eklektická „buržoazní“ architektura reprezentovaná Základní školou v ulici Míru symbolem procovsky nevkusného a „úpadkového“ slohu (například směrný územní plán z roku 1957 ji charakterizuje jako „výstražný příklad“[263]), architektura komunistické éry se právě tímto „kapitalistickým“ stylem inspirovala. Rozhodně ne v uměleckém výrazivu fasád, ale zcela jistě v hmotové brutalitě, asanační pokrokářské horečce, nerespektování měřítek, půdorysu, rytmu parcel atd. Obchodní dům Žďár z roku 1990 a Základní škola v ulici Míru z roku 1898 na sebe shlížejí jako nevlastní dvojčata. Pokud by se naplnily chybné předpoklady územního plánu Rokycan z roku 2000, který mezi těmito oběma stavbami plánoval ponechat volné prostranství s parkovou úpravou, došlo by tak k vytvoření umělého městského prostoru mezi oběma výše uvedenými novotvary, které tak jen posílí svoji urbanistickou relevanci, zatímco torza organické městské zástavby na jižní straně ulice Míru, na západní straně Komenského ulice, popřípadě na severní straně Smetanovy ulice, zůstanou jen izolovanými zbytky původního městského prostředí.

Do ulice Míru hledí budova základní školy impozantním třináctiosým průčelím. Slohově tu převládá italizující novorenesance. Průčelí je zvýrazněno mělkým symetrickým rizalitem. V přízemí se nachází mohutný a slohově čistý novorenesanční portál se štukovým ostěním a původními vraty. V druhém patře rizalitu dynamizuje fasádu aplikace motivu půlkruhově zakončených oken. Průčelím probíhají filigránsky zdobené pilastry a římsy. Rizalit je završen atikou s balustrádou. Původně se tu nacházely i vázy a nápis „BOHU VLASTI KRÁLI“.[264] Z této výzdoby přetrval jen reliéf J. A. Komenského s letopočtem 1898 v medailonu uprostřed atiky. Do roku 1951 bylo prostranství před hlavním průčelím školy odděleno od vozovky pásem trávníku.[265]  Pak trávník odstraněn a prostor vyasfaltován. Šlo o jeden z bodů Budovatelského programu pro město Rokycany, přijatého na jaře 1950.[266]

Ostatní partie fasády, zejména boční křídla do Komenského a Týmlovy ulice, už mají jednodušší podobu s převládající akademickou schematičností. Trochu chladný a přitom impozantní dojem podporují nesmlouvavé horizontály říms, jakož i nevysoká valbová střecha, strukturovaná na bočních křídlech jen nízkými atikami. Dnes jsou tyto fasády cenné jako příklad monumentální architektury přelomu 19. a 20. století. V tomto ohledu si už budova školy vydobyla své místo v architektonickém pantheonu Rokycan, byť zůstává nadále kontroverzní z hlediska urbanistického. Do ulice Komenského, respektive směrem k plácku s kašnou na pomezí Komenského a Smetanovy ulice, je budova základní školy obrácena bývalou zahradou.  Podle nařízení rakouského ministra č. 40 z 12. března 1888 měly být v celém státě zakládány při všech obecných i měšťanských školách zahrady. O deset let později ovšem okresní hejtmanství obeslalo všechny školy a urgovalo, aby nařízení bylo důsledně plněno. Stanovilo závazný termín květen 1900.[267] V případě nové školy v ulici Míru to ale nebylo třeba. Zde bylo od počátku počítáno se zahradou, a to i přesto, že v hustě zastavěném centru města Rokycan nepůsobila tato parkově řešená plocha příliš ústrojně.  Při severním okraji zahrady vysázena řada listnatých stromů. Na ploše zahrady umístěna kamenná socha múzy dějepisu Klió (Cleo).

2.4.4. Další stavební vývoj objektu školy v ulici Míru do roku 1989

V roce 1905 se do budovy nastěhovalo městské muzeum. Zabralo několik učeben a původní byt ředitele (3 pokoje, kuchyň, chodba). 24. září 1905 muzeum otevřeno pro veřejnost.[268] V červnu 1928 městská rada vyslovila souhlas, aby místo nákupu nových lavic a pořízení nových podlah v měšťanské škole byly jen provedeny opravy stávající lavic a podlah.[269] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo města o nutných opravách v budově měšťanské školy. Šlo o opravu oken (odhadované náklady v roce 1928 3200 Kč) a opravu střechy (odhadované náklady v roce 1928 2500 Kč). V rozpočtu obce přitom na tento účel bylo jen 2510 + 2000 Kč. Rozdíl se měl uhradit půjčkou z lesního rezervního fondu. Zastupitelé to schválili.[270] Už v polovině července 1928 usneseno městskou radou ihned zadat opravu oken měšťanské školy za cca 3200 Kč a opravu střechy za cca 2500 Kč.[271] Na schůzi městské rady v březnu 1929 vzato na vědomí oznámení J. Mouchy, že v budově měšťanské školy poškozena letošními mrazy střecha a okapy. Oprava si prý vyžádá 7500 Kč na střechu a 2000 Kč na okapy. Městská technická kancelář zmocněna zadat opravu firmě J. Šimáně a J. Bláha.[272]

V 1. pětiletce (1949-54) vyměněny na budově okapy a opravena střecha.[273]  V období 1. únor – 31. říjen 1956 plánoval Okresní stavební podnik provedení opravy fasády objektu. Akce ale měla zpoždění, začala až koncem srpna 1956.[274] Společně s opravou gymnázia za tyto úpravy město zaplatilo 250 000 Kčs.[275] Volnějším tempem se v opravách pokračovalo i potom, na rok 1958 se na ně počítalo s 4000 Kčs.[276] Opravy školy trvaly až do roku 1961.[277]  Někdy v této době, během studené války, rovněž v suterénu školy zřízen kryt civilní ochrany s kapacitou 150 lidí a s třídou odolnosti SPRÚ-Z. Počátkem 21. století byl už kryt poněkud zanedbaný, potřeboval obnovu a v šachtě nouzového výlezu stála voda. Po roce 1989 se dosavadní systém civilní ochrany v Česku transformoval a význam těchto drobných krytů upadl. Rada města se 24. dubna 2006 zabývala návrhem odboru rozvoje města zrušit několik podobných krytů situovaných v obytných domech. Úkryty v školních budovách ale měly být udržovány i nadále.[278] Roku 1966 očekáváno započetí oprav střechy budovy.[279] Na 4. pětiletku (1966-70) město plánovalo generální opravu objektu.[280] V listopadu 1967 ještě nezačala, měla proběhnout v letech 1969-70 a plánované náklady vyčísleny 1 200 000 Kčs.[281]  V únoru 1968 už náklady na rekonstrukci odhadnuty na 1 400 000 Kčs.[282] V dubnu 1968 náklady vyčísleny na 1 150 000 Kčs. Oprava měla začít roku 1969 a financoval by ji Okresní národní výbor.[283] Dle harmonogramu z června 1968 měla akce začít roku 1969, kdy se plánovalo prostavět 600 000 Kčs. Dalších 600 000 Kčs se mělo proinvestovat během roku 1970, kdy se předpokládalo dokončení oprav.[284] Dne 11. září 1968 rozhodla rada MěstNV, že na generální opravu školy poskytne 100 000 Kčs ze sdružených finančních prostředků (fond s penězi poskytnutými sponzorsky místními podniky a organizacemi).[285] Dle výhledového plánu investic z roku 1969 zamýšleno provedení opravy školy včetně výstavby kotelny a krytu v letech 1969-70. Investorem stavby v hodnotě 1 500 000 Kčs měl být ONV. V letech 1971-73 pak mělo být v rámci asanace přilehlé zástavby rozšířeno hřiště školy, což ovšem nerealizováno.[286] Do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969) zařazena výstavba kotelny v objektu školy (prováděl ONV).[287]

Generální oprava skutečně zahájena roku 1969. Prováděl ji Okresní stavební podnik s rozpočtem 2 236 000 Kčs. Předpokládané dokončení I. a II. etapy rekonstrukce stanoveno na rok 1970.[288]  V září 1969 už se na stavbě pracuje.[289] Během roku 1969 už předány v objektu po rekonstrukci dvě místnosti v přízemí + sborovna a ředitelna. 24. března 1970 projednávala rada MěstNV informativní zprávu o průběhu oprav.[290] V listopadu 1970 navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek Okresního stavebního podniku dokončit do 15. srpna 1971 opravu objektu.[291] V únoru 1977 zmiňováno, že na město použije úvěr od Státní banky československé mimo jiné na akci tělocvična I. ZDŠ.[292] Během 1. pololetí 1977 zde proinvestováno 6000 Kčs (plán na celý rok 280 000 Kčs). [293] Rozpočet za rok 1977 ale dodatečně revidován na pouhých 50 000. Nakonec tu vynaloženo 70 000 Kčs.[294] Ve školním roce 1985/86  v ZŠ ulice Míru vybudováno nové oplocení školního pozemku.[295]

2.4.5. Další stavební vývoj školy v ulici Míru po roce 1989

Na konci 20. století již byla žlutá fasáda školy omšelá a po technické stránce objekt výrazně zaostával za soudobými standardy. V dubnu 1996 proto začala další generální oprava školy. Prováděla ji firma BYTOVÉ A INŽENÝRSKÉ STAVBY PLZEŇ. V první etapě proveden okolo základů cca 1 metr hluboký výkop pro odvodňovací drenáže.[296] Odvlhčení bylo nutné, protože budova nebyla při své výstavbě vybavena izolací základů. Součástí této první fáze opravy byla i rekonstrukce elektrických rozvodů v celém objektu a přestavba sociálních zařízení (záchodky, umývárny). Ještě během roku 1996 pak provedena i druhá etapa. Ta spočívala v rekonstrukci fasády.[297] V září 1996 už okolo celé budovy postaveno lešení. V té době ale ještě byla fasáda nezměněna.[298] Teprve v polovině dubna 1997 rozhodnuto pokračovat po zimě v opravě fasády objektu.[299] Kromě firmy BIS prováděla tuto akci i společnost SPOP. V květnu 1997 ale aplikace nového fasádního nátěru ještě nezačala.[300]

V noci z 27. na 28. června 1997 se nad městem přehnala mimořádně silná vichřice. Lešení okolo školy v ulici Míru nápor větru nevydrželo a zčásti se (směrem do parkoviště mezi školou a obchodním domem Žďár) sesulo.[301] Nikdo naštěstí nebyl zraněn. Práce na opravě fasády školy se ovšem opět zdržely. V polovině července 1997 už pobořené lešení opraveno a obnova fasády probíhá.[302] Koncem srpna 1997 celá fasáda školy, směrem do bývalé Týmlovy ulice (k parkovišti) opravena, lešení postupně sneseno. Během školního roku 1997/98 plánováno pokračování oprav na jižní a západní fasádě.[303]

V září 1995 měla škola 18 tříd, 24 vyučujících a 412 žáků.[304] V květnu 2005 doporučila městská rada zastupitelstvu provést od školního roku 2006/07 sloučení Základní školy T. G. Masaryka se Základní školou v ulici Míru.[305] Vzhledem k nízké porodnosti a malému počtu školní mládeže rozhodnuto provést organizační scelení. Stavebně mělo jít i nadále o dvě samostatné budovy. V létě 2005 ale zastupitelé plán odmítli. Vadilo jim, že v městě velikosti Rokycan by zůstaly jen dvě základní školy a také to, že o případném slučování se nemohli vyjádřit sami rodiče. Za realizaci projektu naopak bojovala vedoucí odboru školství a kultury MÚ Iva Bradová.[306]

V roce 2004 přidělilo město firmě VAKOS zakázku na rekonstrukci 3 učeben v této školní budově za nabídkovou cenu 332 763 Kč.[307] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město 300 000 Kč do úpravy učeben v této škole (původně plánované náklady byly rovněž 300 000 Kč).[308] Do návrhu obecního rozpočtu na rok 2006 zařazeno jako jedna z potřebných investic i zpracování projektu na nové dlažby na chodbách v objektu školy. Mělo to přijít na 50 000 Kč. 1 000 000 Kč plánován na projekt dokončení výměny oken a instalaci žaluzií. Dalších 500 000 Kč si měla vyžádat rekonstrukce šaten (uzamykatelné skříňky).[309]

V  únoru 2007 schválila rada města členy výběrové komise na posouzení nabídek na provedení rekonstrukce podlah v této budově. Akce totiž byla schválena jako investiční položka v rozpočtu na rok 2007.[310] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že 100 000 Kč půjde na projektovou dokumentaci na nová okna v budově této školy (termín realizace 2. čtvrtletí 2007), 3 000 000 Kč pak měly jít v 2. pololetí 2007 na rekonstrukci vnitřků školní budovy.[311] 21. května 2007 schválilo zastupitelstvo města navýšení rozpočtu na rekonstrukci interiérů budovy této školy o 1 800 000 Kč. O tuto částku pak navýšilo obecní rozpočet s využitím mimořádných příjmů z prodeje nemovitostí. Zároveň v rámci úpravy obecního rozpočtu přesunuto na tuto akci 100 000 Kč z původní položky projektová dokumentace na okna v budově této školy.[312]

Počátkem 21. století se ale uvažovalo i o zásadnější investici než dílčí rekonstrukce interiérů. Mělo jít o úpravu bývalé školní zahrady a přístavbu objektu šaten. Na základě usnesení rady města z 13. března 2006 zadáno zpracování studie na přístavbu objektu šaten k stávající budově školy. Dosavadní šatny již nebyly postačující a jejich rozšíření nebylo možné. Studii zpracovala firma AREA-REAL s.r.o. Tato studie navrhuje výstavbu nového plochostřechého traktu. Vnitřní nádvoří budovy školy by mělo být zároveň ohraničeno zděným oplocením s historizující úpravou v duchu původní architektury. Projekt projednán s památkáři, náklady vyčísleny na 3 500 000 Kč.[313] 24. dubna 2006 odsouhlasila rada města tuto studii s tím, že na rok 2006 naplánovala zpracování podrobné projektové dokumentace a na rok 2007 realizaci přístavby školy. Zároveň stanovila harmonogram opravy sousedního plácku za školou, včetně kašny (o plácku podrobněji v samostatné kapitole).[314] 30. května 2006 pak se zadáním projektové dokumentace vyslovili souhlas i zastupitelé. Do návrhu rozpočtu na rok 2007 schválili zařadit realizaci této investice.[315] Součástí studie byla i revitalizace bývalé školní zahrady.[316] Tato zahrada byla roku 1948 přeměněna na hřiště. Socha múzy Clió 20. října 1948 přemístěna na dvůr základní školy Za Radnicí.[317] Dle informace z dubna 1972 plocha tohoto hřiště činila 1500 čtverečních metrů.[318] Před rokem 1989 bývalá školní zahrada dále chátrala s tím, jak její okolí postihly plošné demolice, a celá čtvrť byla připravovaná k novým stavebním akcím. Počátkem 21. století byl již stav bývalé zahrady žalostný. Plácek s kašnou byl zbaven zástavby, vlastní zahrada přišla navíc v říjnu 1991[319] o původní kovanou hradbu.  

Už koncem 90. let byla zpracována studie architekta Soukupa, která předpokládala parkovou úpravu školní zahrady, její zpřístupnění pro veřejnost a začlenění do restaurovaného prostoru plácku za základní školou s kašnou (viz samostatná kapitola). Zároveň se stále ještě předpokládala redukovaná realizace původního projektu ze sklonku komunistické éry, podle kterého měla být škola v ulici Míru propojena se školou T. G. Masaryka, včetně výstavby tělocvičny.  Tyto plány ale postupně opuštěny a v roce 2004 zpracována skromnější studie na výstavbu tělocvičny přímo na bývalé školní zahradě. Město na základě této koncepce hodlalo najít finanční zdroje, například z fondů Evropské unie. V polovině roku 2005 začalo město jednat s ředitelem ZŠ v ulici Míru o jeho pohledu na budoucnost zahrady. 30. srpna 2005 mu byla předána studie architekta Soukupa s tím, aby ji připomínkoval a případně navrhl jiné řešení. Město samo respektovalo, že škola by měla mít přednost pro případné úvahy o přestavbě zahrady. Zároveň se jednalo se společností ČEZ, která naznačila možnost poskytnutí subvence pro zřízení školního hřiště. Do ledna 2006 se ředitel školy neozval s konkrétní vizí. 27. prosince 2005 ovšem starosta města obdržel petici s podpisy rodičů žáků této školy, kteří požadují, společně se školskou radou (ta o této otázce jednala 12. října 2005), aby pozemek za školou nebyl v žádném případě proměňován v park, nýbrž v tělocvičnu, respektive malý sportovní areál. Městská rada vzala toto stanovisko na vědomí 9. ledna 2006, ale konstatovala, že v obecním rozpočtu nejsou stejně na realizaci jakýchkoliv úprav bývalé zahrady peníze.[320] Na jaře 2006 se ovšem již opět uvádí varianta parkového řešení. Dle studie firmy AREA-REAL s.r.o. z roku 2006 měla být celá zahrada mimo jiné oživena opětovným umístěním výše uvedené sochy do osy zadního traktu budovy.[321] V únoru 2006 se v obecních novinách píše, že realizace projektu je závislá na získání nějaké státní nebo evropské dotace.[322] 30. listopadu 2007 městský úřad vydal územní rozhodnutí i stavební povolení na přístavbu šaten k budově ZŠ ul. Míru, na základě žádosti podané 17. září 2007. Následně bylo 18. října 2007 zahájeno sloučené územní a stavební řízení. Projekt řešil přístavbu ke stávající školní šatně. Nová přístavba situována k severní fasádě do školního dvora. Navržená stavba měla pohledově uzavřít půdorysnou dispozici školy a oddělit prostor mezi bočními křídly hlavní budovy od školního dvora. Směrem do tohoto dvora projektovány dva vstupy, jeden provozní s návazností na ponechaný dvorek a stávající vstup do  budovy, druhý sloužící jako vstup do samotných šaten. Před vstupem do vlastních šaten navrženo kryté závětří s možností umístění uměleckého díla (sochy). Přístavba měla navázat volně na stávající prostor šaten a být s nimi propojena malými nakloněnými rampami. Osvětlení interiéru šaten řešeno střešními světlíky a jediným oknem ve východní fasádě přístavby. Přístavba šaten se novým vchodem také měla propojit s šatnou u školní tělocvičny. Tento vstup umístěn v místě stávajícího okenního otvoru. Střešní krytina navržena v konstrukci inverzní střechy s kamenným posypem kačírkem. Ponechaný volný prostor dvorku měl být vydlážděn betonovou zámkovou dlažbou.[323]

Všechny tyto studie a plány ale svým významem mezitím zcela zastínila nečekaná zpráva o nutnosti uzavření budovy školy a provedení generální rekonstrukce. Koncem července 2007 bylo totiž z důvodu zjištěného výskytu dřevokazných hub, zejména dřevomorky, rozhodnuto s okamžitou platností zastavit vyučování v budově, která navzdory opravené fasádě shledána nezpůsobilou užívání. Město Rokycany muselo pak najít náhradní prostory pro řádnou výuku žáků ve školním roce 2007/08. Náhradní řešení mělo být v platnosti cca na dobu dvou školních let.[324] Podle obecní kroniky bylo podezření z uplynulých čtrnácti dnů, že budova je napadena dřevokaznými houbami potvrzeno definitivně až v prvním srpnovém týdnu 2007.[325] Dne 1. srpna 2007 pak město oznámilo záměr vypsat zakázku malého rozsahu na zpracování realizační projektové dokumentace k odstranění havarijního stavu (výskyt dřevomorky) v celém objektu školy. Projektová dokumentace měla řešit kompletní přestavbu budovy včetně veškerých nových instalací, zajištění bezbariérovosti, opravu (případně výměnu) krovu a střešní krytiny, odvlhčení sklepa a měla být provázána s projektovou dokumentací, kterou již mělo město k dispozici (přístavba šaten, výměna oken, stavební úpravy dvora). Město dále oznamuje, že v současné době provádí mykologický průzkum a uchazeč o zakázku si musí v případě potřeby zajistit doplnění podkladů o závěry tohoto výzkumu. Zájemci o zakázku se měli písemně přihlásit  do 17. srpna 2007.[326]  13. srpna 2007 zastupitelstvo města vzalo na vědomí informaci o havarijním stavu školy v souvislosti s výskytem dřevokazných hub v celém objektu a schválilo provedení kompletní rekonstrukce budovy.[327] Počátkem října 2007 už v budově již probíhají rekonstrukční práce, z oken vyvedeny roury na odpad, dole na nádvoří školy hromady sutin ze stropů.[328] Šlo ale jen o odstranění samotného vadného dřeva, které přivodilo havarijní stav. Ostatní konstrukce měly být vybourány až po vyztužení budovy. Na bourání dostalo město dotaci v plné výši z ministerstva financí.[329] Tím ovšem nutné investice neskončily. Dne 24. září 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo města úpravu obecního rozpočtu na rok 2007, kdy přesunulo částky ušetřené na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice na Rašínově (1 500 000 Kč), na rekonstrukci Boreckého rybníku (2 380 000 Kč) a na dokončení infrastruktury v nových kasárnách (145 410 Kč) na jiné investice. Mimo jiné i na projektovou dokumentaci opravy školy, kam převedeno 2 545 410 Kč.[330] V rozpočtu na celý rok 2007 město na tuto budovu počítalo s částkou 2 494 710 Kč na rekonstrukci školy (nakonec utraceno 798 350 Kč), 6 000 000 Kč jako dotace na rekonstrukci (reálně vyplaceno 5 954 910 Kč), 735 000 Kč jako příspěvek města k této dotaci (dodrženo) a 850 000 Kč na doplatek za projektovou dokumentaci tělocvičny (reálně utraceno 835 030 Kč).[331]

Zakázku na stavební úpravy školy (oprava části podlah a schodiště – 1. stupeň) ve výběrovém řízení získala 27. dubna 2007 firma ROKYCANSKÁ BIS, a.s. z Rokycan za 4 860 746 Kč. Skutečná cena účtovaná firmou nakonec dosáhla 6 689 857 Kč, protože došlo ke změně předmětu zakázky. Podle výsledků výběrového řízení měly práce skončit do 20. srpna 2007, nakonec akce skončila 6. prosince 2007. Kromě toho taky 10. září 2007 přidělena zakázka na zpracování projektové dokumentace stavebních úprav školy – 1. etapa (za 2 545 410 Kč, nakonec ale v roce 2007 neprovedeno). 10. října 2007 pak zadáno i zpracování projektové dokumentace na 2. etapu za 1 940 890 Kč, a to firmě SEAP ROKYCANY, s.r.o. z Rokycan. Ta ale práce do konce roku 2007 nedokončila. Termín dohotovení jí smlouvou stanoven do 31. března 2008.[332] Dne 11. prosince 2007 bylo městu oznámeno, že rozpočtový výbor Parlamentu ČR přidělil pro Základní školu ulice Míru, dotaci 12 000 000 Kč. Z toho 8 000 000 Kč navrhl poslanec Jiří Pospíšil a 4 000 000 Kč poslanec Vladimír Vilímec.[333] 17. prosince 2007 zastupitelstvo města v rámci změn obecního rozpočtu odsouhlasilo přijetí dvou dotací na rekonstrukci školy ve výši 5 955 000 Kč a 5 000 000 Kč.[334] K 28. lednu 2008 došlo k úpravě obecního rozpočtu, kdy do něj zahrnuto využití dotace 5 000 000 Kč na rekonstrukci školy, kterou poskytl Plzeňský kraj v roce 2007. Zároveň došlo k přesunu části vlastních financí města ve výši 1 500 000 Kč určených v rozpočtu na rekonstrukci této školy do samostatné položky na rekonstrukci oken. 10. března 2008 tyto změny odsouhlasilo i zastupitelstvo města.[335] Zastupitelstvo v březnu 2008 taky v rámci úpravy rozpočtu provedlo přesun části vlastních prostředků určených v rozpočtu na rekonstrukci ZŠ v ulici Míru na samostatnou org. - oddělení rekonstrukce oken. Šlo o rozpočtovou položku ve výši 1 500 000 Kč.[336]

28. ledna 2008 zároveň zastupitelstvo města vzalo na vědomí zprávu o zpracovaném projektu na rekonstrukci této základní školy včetně rozpočtu oprav a schválilo jako zpracovatele žádosti o dotaci na rekonstrukci školy firmu TECHNOEXPORT a. s., která za to měla obdržet honorář 380 800 Kč (z toho 83 300 Kč po předání žádosti a 297 500 Kč v případě úspěšného získání dotace) z operačního programu Evropské unie ROP – Jihozápad.[337] V lednu 2008 zastupitelstvo schválilo další postup při rekonstrukci školy.  Celkové náklady na rekonstrukci se v té době už vyšplhaly na víc než 100 000 000 Kč. Kromě dotace z ministerstva financí na bourací práce ve výši 5 900 000 Kč obdrželo město v roce 2008 dotaci z rozpočtového výboru parlamentu ČR ve výši 15 000 000 Kč a dalších 5 000 000 Kč z rozpočtu. Část financí se obec chtěla pokusit získat z Regionálního operaèního programu Evropské Unie Jihozápad. Termín podání žádosti byl 14. března 2008. Na lednovém zasedání zastupitelé taky schválili, že v případě neúspěšného výsledku jednání o dotaci z EU bude náklady hradit ze svého rozpočtu. Dle stavu z února 2008 už je podána žádost o stavební povolení a zpracovávalo se zadání vyhlášení veřejné soutěže na provedení prací. Výběrové řízení mělo být zahájeno v březnu.[338] 7. března 2008 pak město zveřejnilo v uveřejňovacím subsystému IS VZ veřejnou soutěž na provedení rekonstrukce budovy této základní školy. Předmětem zakázky byla celková rekonstrukce budovy, konkrétně rekonstrukce střechy hlavní budovy, přístavba šaten, vybudování výtahu, rekonstrukce podlah, stropů, omítek, příček a fasády, rekonstrukce vnitřních instalací (ústřední vytápění, kanalizace, vodovod, vzduchotechnika, elektrorozvody), výstavba vnějších přípojek vody a kanalizace, výměna oken, rekonstrukce školního dvora a oprava podlah. Předpokládaná hodnota bez DPH vyčíslena zadavatelem, tedy městem, na 80 000 000 Kč. K zahájení prací mělo dojít 1. července 2008 a zakázka měla být dokončena do 30. listopadu 2008. Jediným kritériem pro přidělení kontraktu měla být cena. Uchazeči měli město kontaktovat do 31. března 2008.[339]  21. dubna městské zastupitelstvo schválilo rozdělení kladného výsledku hospodaření obce za rok 2007 ve výši 62 696 076,69 Kč, přičemž částku 21 201 000 Kč určilo ponechat v rezervě na rekonstrukci školy pro rok 2009.[340] Rekonstrukce budovy této školy se uvádí v seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města. Výběrové řízení vyhlášeno 14. března 2008 a zakázka přidělena 9. dubna 2008 firmě S+H, stavební a obchodní firma, s.r.o. z  Prahy 106 176 824 Kč. Dle stavu z počátku podzimu 2008 práce probíhají.[341]  V seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města se rovněž uvádí autorský dozor na rekonstrukci základní školy.[342]  Záměr provést tuto investici ohlásilo město 10. ledna 2008 a případní zájemci se měli ozvat do 22. února 2008. Zakázka měla probíhat v letech 2008-09 a započetí prací očekáváno v 2. - 3. čtvrtletí 2008.[343] Provedení akce „technický dozor rekonstrukce ZŠ ulice Míru“ odsouhlasila městská rada na své schůzi 17. ledna 2008.[344] Tato zakázka přidělena 11. června 2008 firmě SEAP Rokycany, s.r.o. z Rokycan za 221 340 Kč. Dle stavu z počátku podzimu 2008 akce už probíhá.[345]  14. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy mělo dojít k přesunu prostředků z běžných oprav komunikací na přeložky telefonního a elektrického vedení u tělocvičny v ulici Míru ve výši 189 000 Kč.[346] 6. října 2008 zastupitelstvo schválilo přijetí investiční dotace na rekonstrukci střechy ZŠ v ulici Míru ve výši 12 000 000 Kč.[347] 22. ledna 2010 byla po rekonstrukci budova školy slavnostně otevřena.[348]

Město nakonec zvládlo finančně a manažersky složitou neplánovanou rekonstrukci střechy školy provést a do druhé dekády 21. století vstoupila budova již opravená. Nákladná oprava střechy ale znamenala nutnost odložit původně plánovanou přestavbu a půdní vestavby. Ta byla aspoň předpřipravena pro budoucí dokončení. Až po několika letech se městu podařilo získat dotaci 9 600 000 Kč v rámci programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních škol v okolí velkých měst od ministerstva financí. Od června 2016 začaly stavební práce. Provedla je firma BÖGL a KRÝSL za 13 908 950 Kč včetně DPH. Objekt byl po rekonstrukci otevřen slavnostně 2. září 2016. V půdních prostorech vznikly 4 nové učebny, takže škola mohla zvýšit kapacitu na 18 kmenových tříd (pro každý ročník 2). A ze 460 se kapacita ústavu zvýšila na 540 žáků. Kromě toho tam zřízeny odborné učebny pro výtvarnou výchovu a přírodní vědy, dva kabinety a aula pro kulturní programy s kapacitou 100 lidí.[349]

2.5. Zástavba na severní straně ulice v úseku od rohu Komenské ul. k bývalé Plzeňské bráně (soubor klasicistních domů)

Poslední úsek ulice Míru míří od rozšířeného prostranství před budovou základní školy dále k západu, k bývalé Plzeňské bráně. Na severní straně ulice je tu zafixován relativně nedávný stavební stav, vzniklý pozdně klasicistní regulací z doby po roce 1840. Před tím tu byla méně souvislá zástavba s nepravidelnou uliční čárou na mělkých parcelách. Šlo vlastně o pouhý zadní trakt pozemků domu č.25/I, který stál na rohu ulice Míru a Komenského ulice (popis tohoto domu viz výše). V době gotické parcelace totiž na západní straně Komenského ulice vznikla skupina měšťanských domů, jejichž protáhlé parcely probíhaly západním směrem až k městským hradbám. Na severní straně ulice Míru už na plnohodnotná městiště nezbylo místo.

2.5.1. Dům čp.25/I

Dům čp.25/I údajně patřil k nejvýstavnějším v Rokycanech a přežil i rabování Švédů roku 1639. Jeho majitelka, vdova po generálu Thornweissovi, uprosila velitele švédských vojsk, generála Bannéra, aby její dům ušetřil. Spolu s ním ušetření prý i dalších 13 domů v ulici Míru.[350] V roce 1784 dům čp.25/I vyhořel, popsán tehdy jako dům s velkými stájemi. Oheň poškodil i stodolu a chalupu (umístěna snad ve dvoře, možná ale zcela jinde, někde na předměstí Rokycan a s domem byla propojena jen majetkově).[351] Dne 21. října 1784 provedli zedničtí mistři Martin Štěpánek a Tomáš Pokorný ocenění spáleniště domu čp.25/I a určili jeho hodnotu na 700 zlatých. 28. října 1784 se pak na základě tohoto odhadu konala dražba nemovitosti, ale pro nezájem byl prodej odložen. Výsledek nepřinesla ani druhá dražba 29. října 1784. Dům se prodal až napotřetí v aukci konané 4. listopadu 1784, kdy jej za 605 zlatých (původní vyvolávací cena byla 300 zlatých) koupili poručníci sirotků Josef Černý a Josef Jakobe.[352] Podle popisu z roku 1819 měl v prvním patře dům tři pokoje, kuchyň, dva kvelby a velkou předsíň. V přízemí tři pokoje, dvě komory, kuchyň a tři kvelby. Objekt byl podsklepen čtyřmi velkými sklepy. Za domem stály dvě stáje, stodola, ovocná i „kuchyňská“ zahrada.[353]

Objekt čp.25/I ale měl poněkud bizarní půdorys. Jeho dovnitř lomená jižní fasáda vybíhala na nároží ulic Míru a Komenského v nepravidelný hrot, který zužoval ulici Míru na pouhých 5,5 metrů. Tudy přitom vedla hlavní silnice na Plzeň, sloužící místní i tranzitní dopravě. Tomuto místu se proto říkalo „V ostrém rohu“. Kvůli rostoucím komplikacím, které kvůli tomu vznikaly při silničním provozu, přikročilo město v 19. století k nové regulaci tohoto úseku ulice. Roku 1840 koupila dům čp.25/I i s pozemkem obec a už roku 1841 starobylý objekt čp.25/I nestál.[354] Zbořeny byly také dva menší objekty na dvoře, podél severní strany ulice až k Plzeňské bráně. Na jejich místě vytýčena nová pravidelná uliční čára, která rozšířila komunikaci na současných 11 metrů[355] (srovnej s mapou z roku 1838). Když obec dokončila regulační zásah, nabídla uvolněnou parcelu opět do soukromých rukou. Roku 1842 kupuje pozemek na místě domu čp.25/I obuvnický mistr Franz Sack za 295 zlatých 30 krejcarů.[356] V příštích letech tu postavil novostavbu domu čp.25/I. Nyní to byla stavba na přísně pravoúhlé parcele. Patrový dům se do Komenského ulice natočil jen úzkou, dvouosou fasádou (na širší průčelí zde nezbyl po rozšíření ulice Míru prostor). Základní orientace domu tak byla změněna, nyní se hlavní fasádou otočil do ulice Míru, kam hleděl geometricky jednoduchým sedmiosým průčelím. Vedle domu čp.25/I pak byly vytýčeny parcely pro zcela nové klasicistní domy čp.153/I a 154/I (viz níže). Název „v ostrém rohu“ přežíval setrvačností ještě do konce 19. století. Tak zněl i název zdejšího hostince. Teprve po roce 1889, kdy jej převzal Matěj Sack, se tu začalo říkat „Na Plzeňce“.[357] Dům si každopádně zachoval proporce ale i leckterý stavební detail ze 40. let 19. století. Představuje tak cennou ukázku pozdně klasicistní architektury, která nevyrůstala z adaptace staršího objektu, jak bývalo v Rokycanech tehdy časté, ale je ryzí novostavbou.

V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1886, nazvaný „Sacková Kristýna, opravy na domě čp.25“.[358] V letech 1988-1989 prováděl v domě čp.25/I Okresní stavební podnik drobné úpravy vnitřní dispozice, adaptace části přízemí na dílnu (opravnu obuvi).[359]

2.5.2. Dům čp.153/I

Následující domy čp.153/I a čp.154/I vznikly po roce 1841 a dochovaly se dodnes. Byly postaveny ve stejné době jako novostavba domu čp.25/I na základě plánovité regulační akce, při které byla napřímena a rozšířena uliční čára v ulici Míru. Původní rozsáhlý pozemek, náležející k domu čp.25/I, jenž se táhnul až k Plzeňské bráně, byl tehdy rozdělen na tři samostatné parcely. Všechny tři domy zaujmou jednotnou výškou korunních říms, širokým průčelím a dochovaným pozdně klasicistním tvaroslovím. Výstavbu domů čp.153/I a čp.154/I provedl místní zednický mistr Josef Partiš, který byl patrně i autorem projektu.[360]

Nejslohovější výraz z této skupiny tří objektů má dům čp.153/I, postavený roku 1843.[361] Jeho sedmiosé průčelí, s osově souměrným průjezdem, člení v parteru zajímavý klasicistní štukový motiv slepých arkád, dnes bohužel dochovaný jen fragmentárně, kvůli pozdějším výkladcům a dílčím modernizacím parteru. Roku 1842 vykoupil zednický mistr Josef Partisch (Partiš) stavební místo vzniklé po regulaci domu čp.25/I z původní součásti jeho dvora. Šlo o parcelu o ploše 110 čtverečních sáhů. Zaplatil za ni 220 zlatých a 30 krejcarů.[362] Už v polovině roku 1842 byl dům čp.153/I dostavěn. Z ulice Míru se do něj vjíždělo průjezdem dlážděným dřevěnými špalky. Vpravo od průjezdu vedla klenutá chodba ke schodišti. Dále zde situován byt (1 velká místnost, spižírna, kuchyně se sporákem a pecí) a obchod. Vlevo od průjezdu se nalézal vchod do dalšího přízemního bytu s 3 pokoji, kuchyní se sporákem, prkennou podlahou a spižírnou. K bytu patřil další obchod. V prvním patře se nacházely 2 byty. Vpravo (na východní straně domu) to byl byt se 3 pokoji, kuchyní se sporákem, prkennou podlahou a spižírnou. Z předsíně se vstupovalo na pavlač a z ní do klenuté „secesse“. Vlevo (na západě) byt se dvěma pokoji, kuchyní se sporákem, prkennou podlahou a spižírnou.  Střecha domu krytá taškami. Pod objektem 3 klenuté sklepy. Objekt měl půdorys 13 sáhů 5 stop x 5,5 sáhů (26,2 x 10,4 m). Za domem na dvoře stáj se dvěma odděleními pro 2 koně a 4 krávy a kůlnou, zastřešená taškami. Stáj měla půdorys 6 x 2,5 sáhů (11,4 x 4,74 m).[363] Ve své době šlo o jednu z mála ryzích novostaveb v historickém jádru města, která navíc svým dispozičním řešením měla plně městský charakter, takřka předznamenávající pozdější fenomén činžovních domů. V matrice se objekt čp.153/I uvádí poprvé již 25. září 1842, kdy se tu narodil syn Josefa Partiše.[364] Současně se sem nastěhovaly i další rodiny. Například 6. března 1843 tu zemřela dcera soustružníka Kristiána Kaspelhera.[365] V roce 1844 pak Josef Partiš prodal nově dokončený dům za 3000 zlatých.[366]

V roce 1887 a 1905 provedeny některé úpravy nádvorních obytných budov.[367] V městském archivu se nachází složka z roku 1889, nazvaná „Autrata Petr změna fasády čp.157“.[368] Jde patrně o omyl, protože rodina Autratových byla majiteli domu čp.153/I.[369] Další spisový materiál z fondů městského archivu pochází z roku 1903 a je označen „Autratová Zdeňka, přestavba krámských dveří v okno čp.153/I“.[370] Augustin Bauer získal stavební povolení na přestavbu kolny a stáje na dvoře 26. března 1918. Následujícího roku, 23. října 1919, bylo Bauerovi vydáno povolení na stavbu dílny na dvoře. V roce 1920 Bauer ohlásil trhliny ve zdivu čp.153/I.[371] Od roku 1923 tu provizorně sídlila modlitebna Českobratrské církve evangelické a 6. prosince 1925 se tu konala i první bohoslužba Církve československé.[372] Šlo o dočasné řešení, do stavby Rokycanova sboru v Jiráskově ulici. Umístění modlitebny se neprojevilo trvalými stavebními úpravami.[373]  V lednu 1930 vydala městská rada stavební povolení pro majitele čp.153/I Františka a A. Pflégrovi na přestavbu obytné místnosti na krám s výkladní skříní.[374] V únoru 1930 městská rada Františku a A. Pflégrovým vydala stavební povolení na výstavbu nádvorní dílny v čp.153/I, včetně zajištění zbytku městského opevnění.[375] Užívací povolení pro Františka a Anežku Pflégrovi na krám v čp.153/I vydala městská rada v květnu 1930. Komisionelní řízení proběhlo 15. května 1930.[376] Po roce 1945 byl dům čp.153/I, respektive jeho polovina náležející Františku Pflegrovi, konfiskován. Tehdy odhadnut na 500 000 Kčs.[377]

2.5.3. Dům čp.154/I

Patrový dům čp.154/I má sedmiosé průčelí se středovým průjezdem v přízemí a podélně orientovanou sedlovou střechou. Vyrostl po roce 1841. Onoho roku koupili stavební místo, vzniklé oddělením od původního pozemku domu čp.25/I, Josef a Marie Lobositzkých za 601 zlatých 6 krejcarů. [378] [379]  V matrice se dům čp.154/I poprvé uvádí 11. července 1845, kdy se tu narodila dcera magistrátního úředníka Šebestiána Höfnera.[380] V roce 1850 je dům popisován jako patrový celozděný objekt, využívaný pro obytné i tovární účely. V přízemí se nacházel klenutý průjezd, vlevo od něj „přástevna“, vpravo 2 pokoje, čeledník, pod ním klenutý sklep. V patře byly 2 pokoje, čeledník, přádelna. Z předsíně vedl vchod na klenutou pavlač se záchody. Dům zaujímal plochu 14 x 6 sáhů (26,5 x 11,4 m). Na dvoře stála vlevo (na západní straně) kulatá cihlová budova o průměru 5,5 sáhů (10,4 m) krytá taškami, v ní dílna s „kramplovacím“ strojem. Kromě toho na dvoře stála kamenná stáj pro koně, o půdorysu 3 sáhy 1 stopa x 2 sáhy 4 stopy (6 x 5,1 m), s klenutými cihlovými stropy. Dalším objektem na nádvoří byla kůlna, zčásti na zděných pilířích, s taškovou střechou. Pod kůlnou se nacházel chlév pro krávy o šířce 11 sáhů (20,9 m). Dům i stáj v dobrém technickém stavu. Celá usedlost odhadnuta na 2 320 zlatých.[381]

21. října 1927 městská rada schválila úpravu fasády na domě čp.154/I majitele F. Šmolíka.[382] V roce 1931 postaveno ve dvoře nové skladiště dle projektu stavební kanceláře Štěpána Wolfa. [383] Dne 28. dubna 1932 vzešel z usnesení městské rady návrh změny plánu polohy v oblasti dnešní ulice Míru (viz výše).  29. dubna 1932 plán zveřejněn. Od čp.25/I k Plzeňské bráně projektována nová regulační čára umístěná za tou původní, u Střelnice tato čára 3 metry od severní zdi průjezdu (což mělo umožnit zřízení podchodu skrz bránu), u čp.154/I byla nově zamýšlená čára asi 1 metr severně od té původní. Neznamenalo to nutnost okamžité demolice domu, ale město by v budoucnosti nepovolilo výraznější stavební úpravy objektu a trvalo by na demolici a nahrazení novostavbou v nové uliční čáře. Proti tomuto plánu podány námitky. František Šmolík, majitel domu čp.154/I, totiž prohlásil, že v roce 1910 koupil tento dům od paní Trejbalové a tehdy dům nestál v regulační čáře. Šmolík přitom prý chce v blízké době přistavět k domu 2. patro. O stížnostech proti návrhu změny plánu polohu jednala 9. června 1932 městská rada, námitky majitele domu čp.154/I podle ní nebyly opodstatněné a nebude to problém.  Nakonec ale stejně schváleno odročení bodu, protože mezitím odložena rekonstrukce Plzeňské brány a Střelnice, kvůli níž se změna regulační čáry měla pořizovat.[384] V roce 1937 následně dům čp.154/I prošel celkovou modernizací provedenou podle návrhu stavební kanceláře Josefa Žoura pro tehdejšího majitele Karla Řezáče. Zvažovaná nástavba 2. patra realizována nebyla, stejně jako posun uliční čáry. V přízemí vpravo zřízeny prostory pro obchod, v objektu instalovány nové záchody, na dvoře přibyl objekt garáží. V roce 1977 pak prošla fasáda další úpravou, když byla vyměněna okna.[385] V duchu upadající estetiky normalizační éry byla ve fasádě v 1. patře nahrazena nevhodnými typizovanými okny, přičemž okenní otvory rozšířeny a zároveň sníženy, čímž byly narušeny proporce fasády. Tento estetický defekt nebyl bohužel revidován ani při nedávné rekonstrukci průčelí. Přestavbou ve 30. a 70. letech 20. století byla zčásti setřena klasicistní podoba objektu, nicméně v půdorysu i v celkových měřítcích se původní koncepce z poloviny 19. století dochovala.

Počátkem dubna 2007 zahájena oprava střechy domu čp.154/I, při níž sejmuty původní střešní tašky.[386] 21. května 2007 schválilo zastupitelstvo města poskytnutí dotace z Fondu rozvoje bydlení na rekonstrukci střechy objektu čp.154/I ve výši 29 061 Kč. Dotace měla být vyplacena zpětně po dokončení akce (předpokládáno ještě v květnu 2007) a po vyjádření památkářů. Došlo ke změně krytiny (pálená taška Falcovka) a opravě klempířských prvků.[387] Dle stavu z konce května 2007 už je oprava střechy hotova.[388]

2.6. Zástavba na jižní straně ulice v úseku od rohu Komenské ul. k bývalé Plzeňské bráně

2.6.1. Dům čp.19/I

Zatímco tvářnost severní domovní fronty tohoto nejzápadnějšího úseku ulice Míru je utvářena jednotící plánovitou přestavbou a regulačním zásahem z doby po roce 1840, protější jižní strana ulice Míru má daleko starší a méně pravidelný charakter. Dochovala se zde souvislá řada čtyř měšťanských domů na nepravidelném půdorysu, fixujícím možná původní dispozice z dob středověkého vysazení Rokycan na město.

Dům čp.19/I  je patrový objekt s tříosým průčelím. Parter vyplňuje starší zdobný výkladec se secesním dekorem. Fasáda v 1. patře je nečleněná, s výjimkou jednoduchého vlysu mezi okny. Střecha je sedlová, někdy na přelomu 20. a 21. století doplněná o tři vikýře. Zadní strana domu má zajímavou pavlač, spočívající na zděných krakorcích. Dům podle zápisu v městských knihách roku 1784 vyhořel, včetně stáje.[389] Z roku 1847 se dochoval plán od Matěje Maška na nové zaklenutí a krov na maštali na dvoře.[390] Roku 1911 zřízeno v domě nově schodiště (z levého traktu přemístěno do pravého).[391]

2.6.2. Dům čp.20/I

Dům čp.20/I je patrovým objektem, jehož šestiosé průčelí je ve skutečnosti složeno ze dvou odlišných částí, s odlišným rytmem oken, byť s jednotnou korunní římsou i sedlovou střechou. Starší je východní část se čtyřosým průčelím. Západní dvouosá část s vikýři na střeše vznikla až dodatečně, nejspíš v 19. století. Katastrální mapa z roku 1838 zde ještě ukazuje jen proluku, kterou byla souvislá domovní fronta přerušena. Nacházel se tu patrně vjezd do dvora. Byl to v předindustriálních Rokycanech poměrně častý jev, kdy i v historickém jádru města nabývala leckde zástavba mezerovitého, rozvolněnějšího charakteru. Podobně se to dodnes dochovalo v Gottliebově ulici, dříve takto vypadala i východní strana Malého náměstí (před výstavbou hotelu Bílý lev). Ostatně nedaleko odtud, je mezi domy čp.17/I a čp.18/I v ulici Míru dodnes domovní fronta přerušena vraty pro vjezd do dvora. Mapa z roku 1838 ukazuje, že mezerovitá zástavba do ulice byla i na protější straně ulice, před její regulací a výstavbou tří klasicistních domů (viz výše).

Rovněž dům čp.20/I roku 1784 poškozen při požáru města. Podle evidence poškozených nemovitostí vyhořela i stodola a stáje.[392] V roce 1856 byl dům evidován jako zpustlý. Toho roku vyhotoven plán na jeho přestavbu (nová vnitřní dispozice a střecha). Není jisté, zda byl tento projekt realizován. V roce 1862 vypracoval Václav Šmaus projekt na nové stáje na dvoře.[393] Josef Štaif získal 14. března 1920 stavební povolení na chlévky pro drůbež u čp.20/I, dle nákresu Josefa Beneše. Téhož roku zřízena i nová klenba ve stáji. Dne 4. července 1925 uděleno Josefu Štaifovi povolení na výstavbu ohradní zdi, podle plánu Josefa Žoura.[394] V květnu 1931 městskou radou vydáno stavební povolení pro Františka Komase na zřízení výkladní skříně v čp.20/I a úpravu chodníku.[395] Dne 12. října 1937 získali František a Rosálie Komasovi stavební povolení na úpravy krámu. Projekt zhotovil Václav Beran. V březnu 1940 povoleno nové schodiště a další stavební úpravy domu čp.20/I v interiérech i exteriérech. Projekt byl dílem Václava Berana. Kolaudace proběhla 28. listopadu 1940.[396]

V létě roku 2005 požádali majitelé objektu, manželé Stanislav a Jitka Komasovi obec o půjčku z Fondu rozvoje bydlení na plánovanou opravu střechy domu čp.20/I (nový krov a krytina) a vestavbu půdního bytu. Městská rada 1. srpna 2005 schválila na tento účel 100 000 Kč s podmínkou, že investice musí být realizována do 30. června 2012.[397] Dne 9. srpna 2005 půjčku odsouhlasilo i zastupitelstvo.[398] Pak 8. listopadu 2005 povolil stavební úřad provedení oprav (termín dokončení do 31. prosince 2005).[399] Počátkem listopadu 2005 už probíhá instalace lešení na průčelí domu a v polovině onoho měsíce je lešením obestavěna celá přední strana objektu, zatím ale žádné stavební změny neprovedeny. V polovině prosince 2005 lešení sejmuto. Oprava se týkala výlučně jen střechy, kde položena nový tašková krytina a obnoveny komíny i okapy. Fasády domu čp.20/I se stavební úpravy nedotkly.[400] Bohužel tak do ulice Míru tento objekt nadále hledí zašedlou omítkou, nastříkanou sem někdy v úpadkové éře socialismu.

Dům čp.20/I nemá průjezd na dvůr. Pokud tu někdy byl, tak byl zrušen poté, co bylo průčelí domu rozšířeno k západu, na plochu dosavadní proluky.  Až do 70. let 20. století pak byl příjezd k zadnímu traktu objektu řešen ze zadní strany, z vnitrobloku v Hradební ulici. Poté, co tam ale došlo k výstavbě domova důchodců, byl od roku 1975 průjezd veden dvorem vedlejšího domu čp.21/I, aniž by ovšem toto věcné břemeno bylo oficiálně zaneseno do katastru nemovitostí. Majitelé domu čp.21/I se proto necítili být tímto stavem vázáni a od roku 1999 přestali s průjezdem přes svůj dvorek souhlasit. Majitel čp.20/I Stanislav Komas proto požádal město v březnu 2006 o zřízení obslužné komunikace, vedené na tento dvůr zadem, z Hradební ulice přes městský pozemek č.kat.23 okolo areálu domova důchodců. Součástí žádosti byla i projektová dokumentace zpracovaná kanceláří AREA-REAL, s.r.o. S návrhem vyslovila souhlas i Policie ČR. 3. dubna 2006 o věci jednala rada města, ale rozhodnutí odložila, až do obhlídky přímo na místě. Zatímco odbor rozvoje města záměr výstavby obslužné komunikace posvětil, správce městské zeleně se postavil proti. Namítal, že výstavbou komunikace dojde k pokácení části dřevin (12 tújí, 1-2 smrky) v zahradě Domova důchodců a ke ztrátě intimity této zahrady, která by byla pohledově a akusticky vystavena vlivům svého okolí. Znovu se nad tímto bodem sešla městská rada 15. května 2006.[401] Za domem čp.20/I bývala velká zahrada, dnes z velké části zastavěná objektem domova důchodců čp.13/I (popsána v kapitole „Hradební ulice“).[402]

2.6.3. Dům čp.21/I

Na nároží ulice Míru a Hradební ulice se nachází šestiosý patrový dům čp.21/I se sedlovou střechou (do Hradební ulice s valbou). Uchoval si v hrubých obrysech klasicistní podobu, odvozenou asi od přestavby před rokem 1841. Na zadní straně do dvora je pěkná pavlač s arkádami v přízemí. Ještě roku 1960 se tu připomínaly původní klasicistní dveře.

V roce 1784 obytné stavení čp.21/I vyhořelo, dále oheň poškodil stáje a stodolu.[403]  Podle popisu z roku 1841 byl dům právě nově vystavěn. V přízemí vpravo byl pokoj, dílna, krám s kuchyní, nalevo 2 pokoje, kuchyně a kvelb. Dům podsklepen. V patře 5 pokojů, 2 kuchyně, 2 kvelby. Stropy v patře z rákosu. Střecha krytá taškami. Půdorysné rozměry objektu 11 sáhů x 6 sáhů a 1 stopa (20,9 x 11,7 m). Na dvoře stály 3 chlévy o rozměrech 6 sáhů a 3 stopy x 3 sáhy a 3 stopy, zčásti dřevěné zčásti zděné, kryté šindelem, v špatném technickém stavu. V zadní části dvora stodola o rozměrech 8 sáhů a 3 stopy x 4 sáhy a 1 stopa zčásti zděná, krytá šindelem, v prostředním technickém stavu.[404] V roce 1870 se tu připomíná hostinec „U Břehovských“.[405] V městském archivu se nachází složka z roku 1906, nazvaná „Spousta Jan, stavba pekařské pece čp.21/I“.[406]

V roce 1927 provedena podle plánů Štěpána Wolfa úprava fasády a zřízení výkladce v přízemí.[407] Dne 18. července 1928 vydáno městskou radou stavební povolení na přípojku domu čp.21/I k uliční stoce pro Josefa Šteifa.[408] V roce 1940 postavena za domem kůlna.[409] V roce 1920 se řešilo povolení opravy vrat a zahradní hradby pro Václava a Janu Šefrhansovi z čp.21/I. V roce 1940 pak majitelka Františka Šedivcová podala žádost o povolení k opravě domu. V roce 1941 také řešena živnostensko-právního schválení nové řeznické a uzenářské dílny.[410] Někdy před rokem 1989 znehodnocen exteriér domu nastříkáním hrubé omítky na fasádu. V roce 1992 vypracoval Vl. Vinš ze Zbiroha plán na úpravu fasády i prodejny v parteru.[411] Do počátku 21. století následně objekt skutečně prošel opravou, včetně obnovy fasády, nové krytiny střechy i kultivace parteru.

.

2.6.4. Dům čp.22/I

Posledním domem v ulici Míru je památkově chráněný objekt čp.22/I. Zaujímá nároží ulice Hradební. Patrový dům s pětiosým průčelím do ulice Míru a tříosým do Hradební ulice vyniká klasicistní fasádou členěnou lisénami, s profilovanými ostěními oken a zazděným portálem do Hradební ulice. Dvorní fasáda má pavlač nesenou 5 klenutými arkádami.[412]

Jeho zdivo obsahuje patrně archaické fragmenty původní gotické věžovité Plzeňské brány. Ta byla v 18. století zbořena a nová barokní brána vyrostla o něco západněji, v ose dnešního objektu Střelnice. Po demolici gotické Plzeňské brány v 18. století se patrně zformoval dům čp.22/I na dnešním půdorysu, a s využitím části zdiva bývalé brány. Jeho architektonickou podobu pak zformovala klasicistní přestavba po roce 1784, kdy vyhořel (podle popisu v městských knihách poškozeny i stáje a stodola).[413] V roce 1995 prohlášen objekt za státem chráněnou kulturní památku.[414] V letech 1993-97 vypracována komplexní projektová dokumentace celkové rekonstrukce objektu.[415] V roce 1996 přispělo město na opravu domu částkou 80 000 Kč.[416] Dům adaptován uvnitř na komerční prostory. Citlivě opravena fasáda i střecha, zadní průčelí s pavlačí upraveno. 10. března 2008 zastupitelstvo města schválilo rozdělení dotace ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné přidělilo dotaci i na tento objekt, kam mělo jít 10 000 Kč z uvedeného dotačního programu a 75 000 Kč z rozpočtu města na sanaci zdiva a opravu střechy.[417]

2.7. Bývalá Plzeňská brána a objekt čp.12/I

Od středověku až do roku 1950 tvořila přirozenou západní hranici ulice Míru stavba Plzeňské brány.  Původní Plzeňská brána, jak ji na své vedutě Rokycan zachytil počátkem 18. století F. B. Werner, byla věžovitou úzkou stavbou možná gotického původu. Stávala o něco východněji od své barokní nástupkyně, těsně u dnešního domu čp.22/I v ulici Míru. Zdivo této gotické brány se dodnes v domě dochovalo a bylo zde objeveno 14. března roku 1924 při pokládání městského vodovodu. Kromě zdiva původní gotické Plzeňské brány narazili kopáči i na torzo původního mostku přes hradební příkop.

Plzeňská brána se poprvé zmiňuje roku 1456, ale je logické, že vznikla současně s celým gotickým opevněním, tedy asi okolo roku 1400. Přes opakovaná poškození při požárech a vojenských vpádech se zachovala až do 18. století. Tehdy byla zbořena a nahrazena zcela novou stavbou, která zaujala stavební místo vysunuté o zhruba 20 metrů dále k západu, vně linie hradeb. Nová Plzeňská brána měla barokní podobu. Na vnější straně portálu průjezdu umístěn chronogramový nápis, který ji datoval do roku 1723. Roku 1950 byla brána skandálním způsobem zbořena, protože překážela automobilové dopravě. Zbyl z ní jen pahýl, přilepený na jižní stěnu sousední budovy střelnice. Detailní popis Plzeňské brány se nachází v kapitole „městské opevnění“).

Mezi branou a domem čp.22/I stával do roku 1925 domek s malým dvorkem, který zužoval ulici Míru na šířku původního průjezdu brány. Musel onoho roku ustoupit výstavbě průchodu pro pěší skrz bránu. Podle M. Sedláka prý zde bývalo obydlí městského hrobníka, ale K. Hofman to odmítá s tím, že hrobník musel bydlet někde blíže hřbitovu, patrně na protější straně dnešní křižovatky u střelnice, v areálu samotného starého hřbitova u kostela Nejsvětější Trojice.[418] Mezi domem čp.22/I a Plzeňskou branou pak nechal tehdejší majitel domu čp.22/I Václav Luštinec roku 1947 postavit provizorní zděný kiosk, zbudovaný podle plánů Josefa Nováka. Demolici brány přežil, později se majetkoprávně oddělil od domu čp.22/I a bylo mu přiděleno číslo popisné čp.12/I (přeneseno z demolovaného domu v Knihově ulici).[419] Jde o přízemní objekt využívaný jako prodejna. Stojí v jistém odstupu od ulice. Od ulice Míru byl tento objekt oddělen pruhem trávníku, vzniklého po zbořené bráně. Urbanisticky rozpačitou plochu někdy v roce 1965 či 1966 doplnily 2 tisy a 2 jasany.[420] Později, před rokem 2015 v souvislosti s výstavbou kruhového objezdu U Střelnice tato plocha nově vydlážděna a osazena listnatým stromem.

2.8. Dům čp.24/I (střelnice)

K Plzeňské bráně přiléhala od severu empírová budova zvaná střelnice čp.24/I z počátku 19. století. Objekt byl podobně jako barokní Plzeňská brána předsazen o cca 20 metrů před hradební linii. Po zrušení ostrahy hradeb byl postupně prostor vedle Střelnice, dosavadní hradební příkop, proměněn v zahradu. Střelnice měnila v průběhu let své majitele i oficiální název, ale svou základní funkci měšťanského společenského centra si podržela. Po demolici Plzeňské brány roku 1950 se ocitla v izolovanější poloze, zároveň byla zbořením brány více propojena s celkem zástavby v ulici Míru, do které předtím spadala spíše jen formálně.

2.8.1. Výstavba Střelnice a její stavební vývoj do roku 1945

Dne 28. prosince 1828 zakoupili rokycanští měšťané na základě guberniálního povolení od obce za 115 zlatých a 15 krejcarů pozemek vedle Plzeňské brány, kde pak nákladem 7885 zlatých 8 krejcarů vídeňské měny postavili budovu střelnice s tanečním sálem.[421] Jméno objektu odkazuje na prestižní měšťanské střelecké spolky, které patřily k společenskému životu městské honorace té doby. V roce 1838 zřízeno v  střelnici trvalé jeviště.[422] Jde o přízemní, ale poměrně vysoký objekt s delším sedmiosým průčelím orientovaným k západu, do bývalého hradebního příkopu. Okna jsou velká, ukončena půlkruhem. Střecha je sedlová, na severu trojhranně zakončena. V 19. století sloužila střelnice především jako hlavní spolkové zařízení, kulturní dům své doby. Zdejší společenský sál s plochou 161 metrů čtverečních byl ještě za první republiky třetím největším ve městě (po sálu kina Lidobio a sálu sokolovny).[423] Do objektu se vcházelo z boční stěny průjezdu Plzeňské brány a do sálu se muselo jít přes místnosti hospody.[424]

V roce 1877 postavena za domem lednice podle projektu J. Šmause.[425] V roce 1892 zde koncertoval Antonín Dvořák, jak připomínala pamětní deska nad jevištěm v interiéru střelnice.[426] V roce 1894 k střelnici přistavěna podle projektu Václava Šmause[427] směrem do zahrady veranda.[428] V městském archivu se nachází složka z roku 1905, nazvaná „Ostrostřelecký sbor, přestavba jeviště čp.24/I“.[429]  V roce 1914 plánoval ostrostřelecký sbor přestavbu objektu. Ostrostřelci totiž odmítali další existenci Plzeňské brány, zamítli i návrh na zřízení průchodů pro pěší skrz bránu, čímž by se zčásti vyřešila její komunikační neprůchodnost. Místo toho navrhli, že po zboření brány provedou přestavbu Střelnice a povznesou tak vzhled celé této části Rokycan. Ostrostřelecký sbor svůj návrh zakrátko zopakoval a požádal úřady o povolení k demolici brány a k úpravě regulační čáry (nutné pro přestavbu střelnice). Tentokrát už městská rada s demolicí vyslovila souhlas. Podmínkou bylo, že ostrostřelci skutečně provedou přestavbu objektu. V březnu 1914 se ohledně konečného verdiktu o budoucnosti Plzeňské brány i nové podoby střelnice jednalo na schůzi obecního zastupitelstva. Přestavbu plánoval sbor ještě na rok 1914. Přední část budovy měla být stržena a nahrazena přístavbou s moderními hostinskými prostory. Nová uliční čára by ustupovala tak, že od západního rohu domu čp.154/I by se odchýlila k severu o cca 2,2 metry. Nakonec zastupitelstvo téměř jednohlasně s demolicí Plzeňské brány i s vytýčením nové regulační čáry souhlasilo.[430] Demolici brány ani přestavbu střelnice se ale nepodařilo provést, protože vypukla 1. světová válka. O tehdejších plánech na zboření Plzeňské brány podrobněji v kapitole „městské opevnění“. V roce 1915 řešil sbor ostrostřelců plánovanou stavbu verandy ve dvoře Střelnice, dle projektu Štěpána Wolfa.[431]

V roce 1933 byl sál střelnice opraven. Pilíře nahrazeny novými, silnějšími a na podlahu položeny parkety.[432] Tyto stavební úpravy opět vyvolaly úvahy o záhodnosti provést i demolici sousední brány, ale nakonec pro nesouhlas památkářů se zásahy do brány omezily na zřízení druhého průchodu pro pěší (podrobněji v kapitole „městské opevnění“). V roce 1936 provádí stavitel Josef Novák další přestavbu střelnice.[433] Plány na opravu vypracovala stavební kancelář Josefa Žoura. Investice povolena v říjnu 1935, kolaudována v červenci 1936. Objekt částečně nově podsklepen, v patře upraveny obytné pokoje, pořízena nová restaurace s kuchyní. V sousedním objektu Plzeňské brány tehdy proražen druhý boční průchod pro pěší.[434]

2.8.2. Zahrada střelnice

Severně od objektu střelnice se rozkládá zahrada, umístěna vně zachovalého úseku městských hradeb (viz kapitola „městské opevnění“). Plochu bývalého hradebního příkopu, zvanou „Býčí louka“, koupil ostrostřelecký spolek od obce 22. května roku 1832 a proměnil ji na zahradu, v které pořádal střelecké slavnosti.[435]  Podle popisu z roku 1895 byla přední část zahrady osázena několika řadami kaštanů, osvětlena železnými kandelábry s plynovými lampami. V zahradě se nacházel hudební pavilon, kuželna a kryté verandy. Kromě kaštanů na ploše zahrady javory lemující pěšinu po jejím obvodě a dále skupina topolů na severním konci zahrady. Pod topoly cihlový přístřešek pro střelecké terče a dřevěná ochranná zeď.[436] Tyto stromy jsou zachyceny na fotografii v publikaci z roku 1900, tehdy ještě jako mladé, jen několik metrů vysoké. V současnosti jde již o více než stoleté jedince. Hustý porost ale částečně zakrývá dochované městské hradby.  

Když v roce 1932 Národní garda coby majitel střelnice vyjednávala s obcí o podmínkách, za kterých bude město souhlasit s přestavbou objektu a s některými zásahy do sousední Plzeňské brány, bylo ujednáno na schůzce 2. května 1932, že Národní garda se zaváže umožnit, aby zahradu u střelnice mohla využívat obec pro děti z městské opatrovny. Mělo jít o severní část zahrady o ploše cca 260 metrů čtverečních, kde obec měla zřídit vlastním nákladem vrátka a oddělit tuto část od jižní části zahrady. 12. května 1932 pak doporučila městská rada tuto nejnovější verzi dohody ke schválení. Jenže 10. června 1932 zastupitelstvo plán odmítlo, protože požadovalo primárně demolici Plzeňské brány. Dohoda s Národní gardou se proto prozatím odložila. Až poté, co záměr zbořit bránu zamítli památkáři, se město znovu začalo zabývat dohodou s Národní gardou, v jejímž rámci mělo dojít ke zřízení průchodu pro pěší skrz bránu. 11. ledna 1934 městská rada dohodu s Národní gardou schválila, včetně výše uvedené úmluvy o využívání zahrady střelnice. 19. června 1934 tento plán schválilo i obecní zastupitelstvo.[437] Podrobněji v kapitole „městské opevnění“.[438]

Až do roku 1950 oddělena zahrada od Třebízského ulice vysokou cihlovou zdí, v níž byla široká vrata.[439] V červenci 1950 započalo boření zdi a nahrazena jednoduchým plotem.[440] Šlo o jeden z hlavních bodů tzv. Budovatelského programu pro město Rokycany na 2. pololetí roku 1950, přijatého na jaře 1950. V zahradě pak zřízena učebna mateřské školy pod otevřeným nebem.[441] Práce na demolici zdi prováděli dobrovolníci z řad místní organizace KSČ. Do podzimu 1950 měla být výstavba plotu a úprava parku hotova.[442] Po dobu žní byly práce přerušeny, trval ale cíl dokončit akci do října 1950.[443] Díky této úpravě byly pohledově z Třebízského ulice odkryty zbytky městských hradeb, do té doby viditelné jen návštěvníkům zahrady střelnice. Dobovým vedením města to bylo vydáváno za důkaz, že i přes demolici Plzeňské brány je kladen důraz na obnovu památek. Dne 1. října 1983 otevřeno na zahradě střelnice tržiště.[444]  Dle dokumentů národního výboru se ale otevření tržnice očekávalo až od 1. listopadu 1983.[445]

Na rok 2006 plánovalo město výstavbu hřiště v zahradě Střelnice. V návrhu obecního rozpočtu na tento účel plánovalo použít 1 000 000 Kč.[446] Skutečně, ještě téhož roku vzniklo v severní části zahrady dětské hřiště s několika hracími prvky. Plot zahrady zachován a využit pro omezení vstupu na hřiště v nočních hodinách. Výběrové řízení vypsáno 9. března 2006. Pak 3. dubna 2006 na jeho základě získala tuto zakázku firma  VAKOS, s.r.o. z Rokycan za nabídkovou cenu 824 036 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 30. června 2006. Termín i náklady dodrženy.[447] Podle jiného pramene ale náklady na zbudování hřiště dosáhly 838 000 Kč.[448] 8. srpna 2006 byl provoz v nově upraveném hřišti zahájen. Město využilo atraktivní pozemek se vzrostlými stromy. O konkrétní podobě plochy se muselo vyjednávat s památkáři. Stavební firma sice hřiště dokončila v termínu, pak se ale ještě muselo čekat na kolaudaci. Na rok 2007 obec plánovala provést novou výsadbu některých stromů a upravit svah bezprostředně u městských hradeb.[449]

Zároveň roku 2006 zřízena v jižní části zahrady venkovní restaurace, v jejíž části rovněž zřízeno několik hracích atrakcí pro děti.[450] V roce 2006 ale požádala město o pronájem nepravidelného pruhu zhruba v prostřední části zahrady Yvona Rohlová.[451] 5. května 2006 kvůli tomu městská rada jednala o pozastavení dalších plánů obce s revitalizací zahrady. Nakonec ale sice žádost paní Rohlové vzala na vědomí, ale na základě doporučení pracovní skupiny pro dětská hřiště trvá na svém usnesení z 3. dubna 2006.[452] Pracovní skupina pro dětská hřiště doporučila využít tuto lokalitu pro další rozšíření dětského hřiště, kde měla vyrůst dětská „lanovka“. Její výstavba se plánovala neprodleně, současně s ní se měl vystavět plot, který by oddělil dětské hřiště v severní sekci zahrady střelnice od venkovní restaurace v jižním pruhu. 28. srpna 2006 proto pronájem pozemku zamítla rada města.[453] Dne 8. září 2006 vypsalo město výběrové řízení na rozšíření hřiště o nové herní prvky včetně „lanovky“. Výsledky tendru vyhlášeny 25. září 2006. Zakázku získala firma PALIS s.r.o. z Plzně s nabídkovou cenou 152 724,50 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 24. listopad 2006. Nové prvky hřiště nakonec dokončeny už 20. listopadu, cena dodržena.[454]  V prosinci 2006 se už uvádí, že úprava hřiště je hotova. Náklady na ni podle těchto pramenů dosáhly 125 000 Kč. Lanovku, výrobek firmy Mein, dodala firma PALIS.[455]

2.8.3. Stavební vývoj střelnice do roku 1989 (přestavba na Odborový dům kultury)

V červnu 1945 projevil o objekt střelnice zájem Svaz československé mládeže. Národní výbor odpověděl, že to zatím nejde, protože nebylo dosud rozhodnuto o osudu majetku bývalých Národních střeleckých gard.[456] Po roce 1945 byla Střelnice v majetku Svazu brannosti, po komunistickém převratu přešla do vlastnictví Ministerstva národní obrany jako jeho právního nástupce. 29. listopadu 1949 ji sice ministerstvo předalo obci, ale podmínečně. Následovalo 10 let nevyjasněných majetkoprávních poměrů. O budovu se zajímal podnik Restaurace a jídelny s cílem ji, jako restaurační zařízení zařadit do své znárodněné sítě. 1. července 1953 mělo dojít k převodu, ale proti se postavily MNV i ONV. Budova totiž neměla být v představách obce výlučně hospodou, ale spíše kulturním stánkem. Rada MNV proto koncem roku 1954 navrhla převod objektu pod Dům osvěty.[457] V červenci 1956 provedl Výbor žen při MNV úklid sálu střelnice, která už tehdy popisována jako majetek Osvětového domu.[458] V roce 1957 navrhla rada MNV doporučit radě ONV, aby k 1. listopadu 1957 předala objekt definitivně do správy města, coby „Osvětové besedy MNV“.[459] V únoru 1958 MNV zamítl bizarní návrh podniku Pozemní stavby pronajmout si sál Střelnice a zřídit v něm ubytovny pro své dělníky.[460]

V roce 1958 (podle jiného pramene ale již k 15. srpnu 1950[461]) přešla střelnice trvale do vlastnictví obce a ta ji téhož roku předává podnikům RND Ejpovice a Kovohutě Rokycany. Na zasedání MNV v dubnu 1958 odsouhlaseny podrobné podmínky pronájmu. Objekt získal závodní klub ROH při ŽDH Ejpovice od 1. května 1958 do dlouhodobého pronájmu. Převod byl podmíněn využitím střelnice pro kulturní účely a pronájemce měl při organizování kulturního života spolupracovat s ROH Kovohutě Rokycany. Objekt dále otevřen pro kulturní akce všech společenských organizací, a to pouze za režijní náklady. ŽDH se také zavázal převzít 64 dílů reliéfních desek, dosud jen položených na chodbě střelnice a zajistit jejich odborné osazení v hlavním sálu. Pro lepší koordinaci se měl jeden člen ROH ŽDH Ejpovice stát trvalým členem kulturní komise při Místním národním výboru. V případě výstavby nové budovy se nájemce zavázal Střelnici vrátit do správy obce. Restaurace v domě měla být zrušena coby nedůstojná charakteru „kulturního domu“ a nahrazena pouhým výčepním pultem na pivo.[462] ŽDH Ejpovice a Kovohutě Rokycany zde pak zahájily generální rekonstrukci na Odborový dům kultury (ODK). Dne 9. září 1958 byl ODK slavnostně otevřen. Později se sponzory ODK staly i místní podniky Favorit, Hamiro, Škoda-lokomotiva a také město, respektive národní výbor.[463] Budova tehdy získala novou brizolitovou fasádu, jinak byl půdorys i hmota budovy vcelku zachovány. Nově však řešen vstup. Mezi původní budovou střelnice a domem čp.154/I v ulici Míru vyrostl přízemní vstupní trakt s šatnami a sociálním zázemím.[464] Sál měl kapacitu 300 míst, akusticky vyhovoval, ale i po provedené adaptaci disponoval jen malým jevištěm a nedostatečným zázemím.[465] Podle informací z dubna 1972 je kapacita sálu 240 míst, dále koridor pro 80 lidí a jeviště. V objektu také místnost pod jevištěm (klubovna a šatna), 2 klubovny po 30 místech a filmový ateliér pro výtvarníky.[466]

Další úpravy v interiéru budovy uskutečněny někdy po roce 1960, ale před rokem 1970. Prováděl je okresní podnik Restaurace Rokycany.[467] Koncem 60. let 20. století se uvažovalo o tom, že po výhledové výstavbě nového kulturního domu by objekt střelnice byl dán do užívání některé organizaci mládeže. Tak aspoň mluví programové prohlášení místní KSČ, MěstNV a Národní fronty.[468] Záměr nebyl uskutečněn. 27. května 1979 byla odhalena na budově střelnice pamětní deska připomínající 50. výročí V. sjezdu KSČ a vystoupení Klementa Gottwalda na stranické schůzi v Rokycanech.[469] Deska měla podobu jednoduchého kovového obdélníku s nápisem: „V ROCE 1929 PŘED V. SJEZDEM KSČ HOVOŘIL V ROKYCANECH V SÁLE ´NA STŘELNICI´ KLEMENT GOTTWALD. OD OPORTUNISTICKÉ PASIVITY K BOLŠEVICKÉ AKTIVITĚ. V ROCE 1921 HOVOŘIL V SÁLE ´NA STŘELNICI´ I. PŘEDSEDA KSČ BOHUMIL ŠMERAL. 1979 K 50. VÝROČÍ V. SJEZDU KSČ.“[470] Deska odstraněna roku 1990.[471]

Už v 80. letech střelnice začala chátrat. Odborový dům kultury zrušen 8. května 1984 a objekt převzal podnik Domácí potřeby.[472] Zřídil zde svoji prodejnu.[473] Nový provozovatel sice nadále umožnil provoz restaurace, ale společenská funkce střelnice se zvolna vytrácela. Její roli plně převzal rozšířený objekt sokolovny (v dobové terminologii Sdružený klub pracujících).

2.8.4. Stavební vývoj Střelnice po roce 1989 (generální oprava)

Po roce 1989 střelnice načas pustnula, protože se rozpadl původní model, kdy sloužila jako Odborový dům kultury a kdy byla financována místními průmyslovými podniky.  Roku 1990 byla uzavřena zdejší pivnice a objekt se zcela vyprázdnil.[474] V listopadu 1991 nabídnuta střelnice v privatizaci do veřejné dražby za 1 200 000 Kčs (včetně pozemku).[475]  Objekt měl jen jednoho zájemce, který chtěl zůstat v anonymitě a podle svých slov hodlal střelnici využít ke „kulturním účelům“.[476]  Nakonec získala střelnici za 450 000 Kčs firma UNISPOL, s.r.o. z Plzně (podle jiného pramene ale Unispol za střelnici zaplatil 1 209 000 Kčs[477]), která ale objekt nijak nevyužila.[478] Hrozilo, že starobylý společenský sál se promění ve velkosklad, výrobnu nebo tržnici. O střelnici proto projevila zájem obec.[479] Město v té době řešilo problém financování kulturního stánku, kterým byla sokolovna. Sokolská obec totiž (coby staronový majitel sokolovny) zvyšovala své požadavky na obecní dotace na provoz ztrátové sokolovny a naznačovala, že v případě jejich nesplnění nemůže garantovat plný provoz objektu. Městu hrozilo, že kulturní život nebude mít v Rokycanech své stálé místo. Na zasedání zastupitelstva 26. listopadu 1993 proto část místních politiků navrhla koupit a zrekonstruovat objekt střelnice, vytvořit tím vlastní městský Dům kultury a snížit tak nátlakový potenciál sokolské obce. Koupě střelnice by stála 2 500 000 Kč, (původně požadoval její majitel 4 000 000 Kč, ale slevil[480]) další miliony by stála rekonstrukce objektu. Město disponovalo 4 000 000 Kč, které bylo možno použít na provedení 1. etapy rekonstrukce. Zastupitelstvo ale návrh na koupi střelnice napoprvé odmítlo, zejména kvůli nízké účasti zastupitelů.[481] Dne 7. prosince 1993 se ale zastupitelé sešli znovu na mimořádném zasedání, jehož jediným bodem byla opět koupě střelnice. Starosta města Václav Beneda plán na rekonstrukci střelnice rozhodně podporoval a podařilo se mu napodruhé přesvědčit většinu zastupitelů.[482] Proti naopak byli zastupitelé z ODS i z ODA.[483] Ti argumentovali přílišnou cenou, kterou si koupě i rekonstrukce vyžádá. Podle jedné z variant by dokonce generální oprava střelnice vyšla na 15 000 000 Kč. Starosta Beneda to odmítá s tím, že realistická částka je jen 7–8 000 000 Kč.[484]

Objekt střelnice byl poté skutečně odkoupen do vlastnictví obce a začalo plánování generální opravy budovy. Tuto fázi mělo financovat plně město s cílem vybudovat co nejrychleji provozuschopný společenský sál. V třetí fázi měla být, ve spolupráci s případným soukromým investorem, v objektu zřízena restaurace.[485] Počátkem roku 1994 město oslovilo tři architekty, aby vypracovali studii přestavby a využití objektu střelnice. Formou architektonické soutěže tak předběžně osloven ing. arch. Florian, Vojenský projekční ústav v Plzni a Fakulta architektury ČVUT. Uzávěrka soutěže byla vyhlášena na konec dubna 1994.[486] V červnu 1994 doporučila městská rada jako vítěze architektonické soutěže studii docenta M. Hexnera, CSc. z Ústavu urbanismu ČVUT Praha.[487] Hexnerův projekt ale musel být ještě upraven, městské komisi se nelíbila zamýšlená věžovitá přístavba, do níž měla být umístěna plynová kotelna. Podle zástupců města to nebylo nutné a kotelnu bylo možné situovat do podkroví stávající střechy. Podle vítězného návrhu měl být hlavní vchod do střelnice přesunut blíž k nároží budovy, zatímco stávající vchodový trakt měl být dostavěn do formy jednopatrového objektu se sedlovou střechou, který by navázal na uliční frontu sousedních domů. V této nově přidané budově měla být umístěna restaurace. V zadním traktu, směrem do zahrady střelnice, by k ní přináleželo venkovní posezení. Větší část zahrady měla být začleněna do veřejného parku, který by umožnil turistům prohlídku dochovaného úseku městských hradeb. V prostoru při nároží objektu architekt zamýšlel zřídit výstavní síň. Do fasády střelnice měly být vsazeny fragmenty zbořené Plzeňské brány, položené tehdy v lapidáriu před muzeem na Urbanově náměstí. Byla by tak pietně připomenuta zaniklá městská pamětihodnost.[488]

V říjnu 1994 už probíhají přípravné práce na rekonstrukci střelnice, zejména bourání nevyhovujících a neperspektivních objektů ve dvoře. Termín dokončení opravy tehdy odhadován na cca 1 a půl roku, přičemž bylo jasné, že záleží na tom, kolik bude na tuto investici uvolněno z obecního rozpočtu.[489] Do listopadu 1994 již za střelnici utratila obec 2 650 000 Kč (koupě a pořízení projektu).[490] Pak se ale celý projekt zastavil. Po komunálních volbách v roce 1994 nastoupila do vedení města nová koalice a finančně náročné plány na rekonstrukci střelnice, navíc pojímané zčásti jako „trucpodnik“ sokolovně, odmítla. Dne 22. února 1995 městské zastupitelstvo rozhodlo zastavit další rekonstrukci střelnice a ušetřené peníze (4 500 000 Kč) použít na dostavbu plaveckého bazénu.[491] V září 1995 pak zastupitelstvo na mimořádném zasedání rozhodlo použít 231 000 Kč určených původně na opravu budovy do rozpočtu na následující rok.[492] Nějaký čas se ještě uvažovalo o vytvoření podnikatelského konsorcia města a nějakého soukromého investora, které by společně rekonstrukci a provoz střelnice uhradilo. Takový soukromý investor se ale nenašel. 26. března 1996 jednalo o střelnici městské zastupitelstvo a rozhodlo objekt zcela prodat s tím, že kulturní a restaurační funkce musí být i do budoucna zachována. Prodejní cena stanovena na 3 500 000 Kč.[493]

V prosinci 1996 už se uvádělo, že střelnici od města koupil podnikatel Josef Kebrle za 1 750 000 Kč.[494] Obec si ponechala jen zahradu a památkově chráněné hradby. Kebrle se zavázal, že do roka tuto tradiční rokycanskou restauraci zprovozní a do dvou let otevře i společenský sál.[495] V září 1997 už se na objektu začíná pracovat.[496] Ještě v roce 1997 provedena na střelnici rychlá výměna střešní krytiny.[497] Vlastní rekonstrukce objektu zahájena roku 1998.[498] Adaptace objektu si vyžádala 10 000 000 Kč. 19. října 1998 dána opět do provozu restaurace a 24. října 1998 se v společenském sále konala první veřejná akce.[499] Architektonickou podobu střelnice nakonec určil nový vlastník, bez velkého ohledu na původní projekt doc. Hexnera. Rekonstrukce sice byla technicky poctivá a do značné míry konzervativní, ale v některých ohledech převládl nemístný historismus. Například přízemní vstupní trakt nebyl zvýšen a zapojen do uliční fronty ulice Míru, tak jak bylo původně plánováno a jak by to bylo logické, ale ponechán jako přízemní podřadný objekt, navíc absurdně zvýrazněný romantizujícím obloukem nad vchodovou brankou. Původně přitom měla být vstupní brána odvozena od barokního portálu Plzeňské brány s bosáží a klenákem, jakož i původním kamenným nápisem v nadpraží.[500]

Další problém celé přestavby je obecnějšího rázu. Tím, že vedení města v polovině 90. let 20. století umožnilo prodej objektu střelnice do soukromých rukou, patrně nadlouho pohřbilo možnost obnovy Plzeňské brány. Je s podivem, že právě obecní politická reprezentace v 90. letech, s tehdejším dobovým étosem napravování křivd komunistického režimu, nikdy myšlenku obnovy brány neuchopila jako vlastní téma. Znovupostavení brány nekomplikují jen nové majetkové poměry po odprodeji objektu střelnice, ale i nová podoba střelnice. Do její boční stěny, přiléhající k zbořené bráně, byly totiž při rekonstrukci roku 1998 proraženy nové okenní otvory. Obnova Plzeňské brány (ne nutně coby přesná kopie barokní stavby zbořené roku 1950) je přitom nadále velmi žádoucím výhledovým počinem, který by obnovil sevřený charakter zástavby v ulici Míru, zejména v její nejzápadnější, v níž je absence brány stále silně pociťována. Teoretická možnost pro restituci zbytečně zbořené brány městského opevnění tu stále je, ale kromě majetkových komplikací (nutnost do případného opětovného zbudování brány zapojit i majitele objektu střelnice) jsou tu i nové, technického charakteru, například výstavba kruhového křižovatky u střelnice před rokem 2015.

Ulice Míru prošla v posledních sto letech mnoha převratnými změnami. Komunistický režim se pokusil plánovitě vymazat tradiční dispozici měšťanské zástavby na severní straně ulice z mapy Rokycan. To se sice zcela nepodařilo, ale ulice Míru dodnes působí kompozičně neuceleným dojmem, spíše jako nesourodý soubor jednotlivých historických domů, promísených s prolukami a moderními objekty. 

3. Technický vývoj ulice Míru

3.1. Dopravní režim v ulici Míru

V posledních dvou stoletích prošel velkými výkyvy dopravní režim ulice. Od středověku tudy projížděla hlavní zemská cesta z Prahy na Plzeň. V roce 1840 si rostoucí dopravní zátěž vynutila likvidaci domu čp.25/I na rohu ulice Míru a Komenského ulice (takzvaný „ostrý roh“). Houstnoucí doprava pak stále narážela na úzké hrdlo v podobě průjezdu barokní Plzeňské brány. Ani výstavba dvou bočních pěších průchodů v bráně roku 1925 a 1936 nepřinesla definitivní řešení.[501] V roce 1950 pak komunistické vedení města rozhodlo o demolici brány. Navzdory protestům mnoha korporací byla barokní Plzeňská brána odstraněna. Už po dalších osmi letech ale stejně musela být tranzitní doprava ve směru Plzeň-Praha převedena do Jiráskovy ulice. Roku 1976 pak tranzitní doprava opustila ulici Míru úplně.[502]

Od výstavby křižovatky u střelnice počátkem 80. let 20. století až do roku 2015 byla ulice v úrovni bývalé Plzeňské brány zaslepena a nepatřila mezi důležité městské dopravní tahy. Po převedení tranzitní dopravy, nejprve roku 1976 mimo střed města, pak roku 1993 na dálnici D5, působila ulice Míru jako mrtvé slepé rameno městského organismu. Na místě zbytečně zbořené Plzeňské brány přehrazovalo ulici několik banálních betonových květináčů.  V druhé polovině listopadu 2005 se na městském úřadu konalo jednání za účasti zástupců obce, městské i státní policie, kde se debatovalo o možných úpravách dopravního režimu v centru Rokycan. Debatovalo se i o novém řešení provozu v ulici Míru, kde se předpokládal jednosměrný provoz v úseku od křižovatky s Komenského ke křižovatce s Hradební ulicí.[503] V dubnu 2006 město uvádí, že připravuje změnu dopravního režimu v této ulici. V úseku mezi křižovatkou s Komenského ulicí až ke křižovatce s Hradební ulicí měla být ulice Míru jednosměrná.[504] Nakonec v roce 2015 po dokončení kruhové křižovatky u střelnice se ulice Míru znovu otevřela, jako jednosměrný výjezd z historického jádra města do této kruhové křižovatky.

3.2. Veřejné osvětlení a dlažba v ulici Míru

Roku 1831 byla ulice (společně s dnešním Masarykovým a Malým náměstím) opatřena veřejným osvětlením sestávajícím z petrolejových lamp (celkem jich na obou náměstích a v této ulici bylo 13).[505] Roku 1836 byla ulice vydlážděna.[506] Poté, co část města (hlavně náměstí) byla vydlážděna už v roce 1836, se v roce 1852 provedlo nové vydláždění a zřízení chodníků a to i v některých hlavních ulicích. Tato akce přišla na 6000 zlatých.  Šlo tedy o součást širší investiční akce, kterou město podniklo roku 1852 za purkmistra Františka Mudry.[507]

V roce 1914 se uvádí, že nynější ulice Míru bude předlážděna. Město na to dostalo od státu  subvenci 15 000 K. V Rokycanech byla v té době chatrná dlažba na průtahu erární silnice, konkrétně v jižní části Mostecké ulice (nyní Pražská, severně od mostu přes Padrťský potok), u mostu přes Padrťský potok, na dnešním Malém náměstí a právě v Plzeňské ulici. Tady všude byla nutná oprava dlažby. Dále bylo nutno nově vydláždit 20 běžných metrů komunikace před Plzeňskou branou. Celkové náklady na tuto investici odhadovány na 40 000 K. 20. února 1913 město požádalo o státní dotaci. 13. března 1914 ministerstvo veřejných prací schválilo příspěvek 15 000 K. Měla být provedena předlažba v úseku 547 m o šířce 6 m a v úseku 137 m na Malém náměstí o šířce 7 m a dále již zmíněné vydláždění 20 metrů před Plzeňskou branou. Na dlažbu měly být použity žulové kostky. V dubnu 1914 o přijetí dotace jednalo obecní zastupitelstvo, v městských lomech už prý jsou připraveny kostky, použijí se kromě toho i na dlažbu na Příbramské silnici. Stará dlažba se měla použít na postranní ulice. V následující debatě Emil Veselý navrhl úsek před dnešní školou v ulici Míru vydláždit asfaltem nebo cementem kvůli snížení hlučnosti. Radní Josef Babánek ale odpovídá, že v Praze se s asfaltem dělaly pokusy, nicméně neosvědčil se. Návrh na přijetí subvence pak schválen.[508] Práce ale patrně neprovedeny kvůli vypuknutí 1. světové války. Ještě v březnu 1915 sděluje obecnímu zastupitelstvu starosta města, že byla podána žádost o státní příspěvek na předlažbu.[509] V červnu 1920 pak na zasedání zastupitelstva města apeluje Josef Zápotočný, že je nutno spravit dlažbu na Plzeňské silnici u Černého koně.  Starosta města reaguje s tím, že technická kancelář už dostala příkaz provést opravu.[510]  V září 1920 o věci jednalo zastupitelstvo znovu. Naléhavá úprava dlažby v Plzeňské ulici u Černého koně si měla vyžádat v úseku od Černého koně k měšťanské škole náklady 21 735 Kč. Peníze se měly uhradit se ze zálohy z příjmů rozpočtu z roku 1921. Zastupitelé to schválili.[511] Roku 1920 skutečně ulice v úseku od Černého koně (roh Havlíčkovy ulice) k základní škole předlážděna nákladem 21 735 Kč.[512] V letech 1923-24 pak v úseku od Černého koně až k tehdejší Plzeňské bráně položena nová dlažba jako součást opravy průtahu státní silnice Praha-Plzeň městem. V roce 1923 do této akce investováno 111 340 Kč, v roce 1924 pak 4262 Kč. Na vozovku použity žulové kostky.[513] V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo města půjčku u městské spořitelny v Radnicích ve výši 730 000 Kč na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924. Část půjčky, 56 000 Kč, určena jako doplatek za dlažbu v Plzeňské ulici.[514] V dubnu 1928 městská rada vydala stavební povolení bratřím Krůtovým na čerpací benzinovou stanici před domem čp.19/I.[515] Tehdy podobné stavby ale neměly charakter architektonického díla. Šlo jen o jednoduchý stojan umístěný při okraji komunikace. V říjnu 1931 městskou radou usneseno zadat některé dlaždičské práce ve městě V. Killiesovi z Plzně. Dle finančních možností se měly na různých místech v Rokycanech zřídit mozaikové chodníky. Dodávka materiálu zadána firmě Poppy a spol.[516] Jenže v listopadu 1931 na návrh městské technické kanceláře městská rada revidovala své plány a upustí prý třeba od plánovaného zřízení mozaikového chodníku v Havlíčkově ulici. Místo toho se měly tyto chodníky zřídit se v jiných ulicích, kde je to víc potřeba, například v Plzeňské třídě (dnešní ulice Míru).[517]

Za první republiky se poprvé stala dopravní intenzita v ulici Míru problémem. Na návrh F. Zrzaveckého usneseno v červenci 1933 městskou radou opatřit si informace u zemského úřadu, zda by souhlasil s provedením nehlučné dlažby v sousedství měšťanské školy v Plzeňské ulici.[518] V srpnu 1933 městskou radou na vědomí vzata zpráva o intervenci u zemského úřadu v otázce asfaltování části Plzeňské silnice před měšťanskými školami.[519]  V polovině září 1933 se ale od záměru vyasfaltovat vozovku před měšťanskou školou nebo případně zalít spáry asfaltem upouští.[520] Úzkým hrdlem dopravy v této ulici byla Plzeňská brána (o ní podrobněji v kapitole „městské opevnění“). Záměr obce docílit její demolice nevyšel, protože byl zamítnut státními úřady.  V srpnu 1933 po přečtení přípisu poslance Františka Machníka v otázce zboření Plzeňské brány se městská rada usnesla, aby nebylo obnovováno řízení ohledně zboření brány, které prosazovalo vedení města. Místo toho se místním šetřením měla zjistit možnost jednosměrné jízdy v Plzeňské ulici.[521] V září 1933 na vědomí vzat výsledek komisionelního řízení o úpravě dopravy u Plzeňské brány. S  policejním úřadem se měla projednat možnost dát před bránu na zkoušku dopravního strážníka.[522] V říjnu 1933 také městské technické kanceláři uloženo předložit projekt na jednoduchou mříž oddělující průchod v Plzeňské bráně od vozovky a chodník před branou od vozovky.[523]

V 50. letech 20. století bylo na křižovatce ulice Míru, Havlíčkova a Palackého instalováno železné zábradlí oddělující chodníky před silniční dopravou. Osazení provedeno brigádnickou prací.[524] Zábradlí vyrobil rokycanský závod plzeňské Škodovky. Nestihl je však vyrobit do konce roku 1954, jak plánováno.[525] Roku 1972 provedly Technické služby města nový povrch chodníku v úseku u restaurace Černý kůň.[526] Zároveň provedena nová dlažba podél severní strany ulice, až na Masarykovo náměstí. Šlo prý o dlažbu z betonových desek.[527] V témž roce (září 1972) se zmiňuje, že probíhá rekonstrukce (posílení) sítě veřejného osvětlení v této ulici, v úseku od Černého koně ke Střelnici.[528] V prosinci 1972 zmiňována tato investice jako dokončená.[529] Na jaře 1973 (v období mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973) vyzvala rada MěstNV ředitele Technických služeb k odstranění nefunkčního osvětlovacího tělesa u Černého koně.[530] Během 1. pololetí 1989 měla v ulici Míru probíhat výstavba kanalizace (není ale jasné, zda v tomto úseku, či v dnešní Plzeňské ulici vně historického jádra).[531] V roce 1989 se v tehdejší ulici Míru zmiňuje i úprava komunikace. Finanční náklady dosáhly 90 000 Kčs (ve shodě plánem). I celkové náklady na tuto akci vypočteny na 90 000 Kčs. Práce začaly v červnu 1989 a termín dokončení stanoven na prosinec 1989 (opět není jasné, o který úsek tehdejší ulice Míru šlo).[532]

V 90. letech povrch ulice rozrušen výkopy nových telefonních kabelů. V listopadu 1997 je podél severní strany ulice, v prostoru před základní školou, výkopová rýha. Její zahlazování a provizorní rekonstrukci vozovky pak prováděla firma JÍLEK.[533] Územní plán z roku 2000 počítal s rekonstrukcí povrchu ulice Míru. Měla zde být obnovena pietnější dlažba z kamenných desek a kostek.[534] V listopadu 2006 probíhají v ulici Míru výkopy. Prováděna zde rekonstrukce plynového potrubí.[535] Dne 24. dubna 2006 požádala firma Západočeská plynárenská o vydání územního a stavebního povolení na stavbu „Rekonstrukce STL, NTL plynovodu + přípojek Rokycany, ul. Míru, Malé náměstí, náměstí T. G. Masaryka, Starobranská“. 25. července 2006 zahájil stavební odbor městského úřadu sloučené územní a stavební řízení.[536] Stavební povolení vydáno 6. září 2006.[537] Práce zahájeny 15. listopadu a ulice měla být uzavřena pro automobilový provoz až do 10. prosince 2006.[538] Město kvůli tomu ohlásilo v úseku od Masarykova náměstí a dál ulicí Míru až ke Střelnici přerušení dodávek plynu, s termínem od 18. září do 15. listopadu 2006. Práce prováděla firma STREICHER, s.r.o. ze Štěnovic.[539] Dne 22. ledna 2007 zahájeno kolaudační řízení na rekonstrukci plynových rozvodů, na základě žádosti, kterou 20. prosince 2006 podala Západočeská plynárenská.[540] Dne 6. března 2007 vydáno povolení k užívání stavby. Podmínkou bylo, že do konce května 2007 provede investor opravy některých úseků komunikace poškozených během pokládky plynového potrubí. Záruka na upravené povrchy byla dohodnuta v délce 60 měsíců ode dne předání. Úřad zároveň povolil změnu stavby (mírné korekce původního projektu, zejména tras plynovodu a přípojek) Oproti původnímu záměru realizovány nové přípojky pro domy čp.133/I a čp.121/I a nebyly realizovány přípojky pro domy čp.131/I, čp.129/I a čp.127/I.[541]

4. Vývoj pojmenování ulice Míru

Ulice Míru vystřídala za posledních sto let mnoho názvů odrážejících dobové společenské preference.[542] Ve středověku se jí patrně spontánně říkalo Plzeňská. Tento název zůstal v užívání po celé 19. století, přičemž platil i pro úsek vně hradeb, který po roce 1850 postupně obrůstal předměstskou zástavbou. Na indikační skice stabilního katastru (z let 1838-1877) se tato komunikace nazývá Pilsner-Gasse (Plzeňská ulice).[543] Na evidenční katastrální mapě z r. 1877 nadále uváděna jako Plzeňská ulice s tím, že ale úsek mezi nynějším Masarykovým náměstím a křižovatkou s Havlíčkovou ulicí nesl samostatné pojmenování Komenského třída.

Rozhodnutím obecního zastupitelstva z 29. prosince 1919 při rozsáhlé poválečné proměně uličního názvosloví v Rokycanech pojmenována celá komunikace od náměstí až po okraj historického jádra Plzeňská ulice (zvláštní úsek s označením Komenského ulice tak zrušen). V původním návrhu, který po 1. světové válce připravovala ještě předchozí radnice (před nástupem socialistických stran do vedení města po prvních komunálních volbách), se přitom počítalo s pojmenováním této významné městské tepny Kramářova ulice. Návrh ale doznal změn. Národní demokrat Bohuslav Horák to komentoval takto: „je trapno, že jméno Kramářovo vypadlo, jež jest tolik spjato s životem národa za války“. Jiní ale oponovali. Josef Voska prohlásil, že je nutno zachovat pojmenování Plzeňská ulice, jinak hrozí, že v Plzni přejmenují Rokycanskou ulici a František Zrzavecký uvedl, že je víc českých politiků, kteří by zasluhovali ulici. Po Kramářovi by se prý ozvali další.[544]

Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu odložen návrh na pojmenování jedné takové nové ulice na Habrmanovu (dnešní Švermova) s tím, že se názvosloví všech ulic bude řešit najednou.[545] Dne 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech, přičemž docházelo i ke změnám ve vymezení již pojmenovaných ulic. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo dosavadní Plzeňskou ulici prodloužit i na úsek výpadovky vně městských hradeb, až k jatkám. Během schůze obecního zastupitelstva ale zpravodaj Jan Alferi oprášil původní návrh z roku 1919 a navrhl přejmenovat Plzeňskou ulici v úseku od Masarykova náměstí k Plzeňské bráně Kramářova ulice. Zástupci levice, například Josef Selement a František Zrzavecký nesouhlasí, protože Kramář byl stále ještě naživu. Naopak jiní zastupitelé jako František Lorenz a Rudolf Šlesinger pojmenování po Kramářovi podporovali. Občanský blok ovládající většinu zastupitelstva nakonec tuto modifikaci prosadil a zastupitelstvo návrh schválilo.[546] Kramářovou ulicí ale byla nazvána jen po krátké období pěti let.

Už 3. září 1940 městské zastupitelstvo přejmenovalo Kramářovu ulici opět na Plzeňskou ulici.[547] 11. prosince 1939 totiž výnos okresního úřadu (tlak německé protektorátní správy) uložil obci změnit „nevhodné a dnešním státoprávním poměrů, neodpovídající názvy ulic a veřejných prostranství“.[548] Dne 4. července 1940 se změnou souhlasila městská rada.[549] Tento neutrální název už neměl pobuřovat německá oficiální místa. Na zmíněném zasedání obecního zastupitelstva z 3. září 1940 ale zastupitel František Lorenz navrhl přejmenovat komunikaci na ulici Josefa Zápotočného (podle prvorepublikového národnědemokratického starosty). Zastupitelstvo na návrh Františka Kučery rozhodlo, že o tomto pozměňovacím návrhu bude ještě znovu jednat rada, ale nakonec návrh zapadl.[550] V roce 1945 byla ulice spontánně přejmenována na ulici Americké armády. Formálně ale tento název kodifikovalo až rozhodnutí Místního národního výboru z 25. července 1946.  Roku 1950 na vrcholu studené války ovšem název oslavující americkou armádu „vyšel z módy“ a ulice byla přejmenována na ulici Míru. Dne 13. dubna 1950 to navrhla rada MNV a 26. dubna schválilo plénum národního výboru. Přejmenování vyhlášeno slavnostně městským rozhlasem na Prvního máje 1950.[551] Nový název asi nebyl vztažen na úsek v historickém jádru (dnešní ul. Míru), protože až dle návrhu rady MNV ze 7. 9. 1953 bylo pojmenování ul. Míru rozšířeno i na část od náměstí ke „kulturnímu domu“ (střelnice).[552]

25. ledna 1990 na jednání zástupců Občanského fóra a odboru kultury ONV navrženo ulici přejmenovat na ulici Americké armády.[553]  V listopadu 1991 navrhl místní Klub angažovaných nestraníků její přejmenování na ulici generála Pattona.[554] Žádné z těchto návrhů ale nebyly nerealizovány. Až 30. června 1994 městské zastupitelstvo zrušilo název ulice Míru a ulici přejmenovalo na Plzeňskou, ale jen v úseku vně hradeb (od jatek k bývalé Plzeňské bráně).[555] Úsek v historickém jádru města od Masarykova náměstí k Plzeňské bráně si ponechal označení ulice Míru, které se mezitím vžilo (též jako označení zdejší základní školy) a není pociťován jeho původ coby „naschválu“, učiněného komunistickým režimem v období vypjatého antiamerikanismu.