---

D. Borek: verze 2026/05/11

1. Urbanistický a stavební vývoj ulice Míru

Ulice Míru je historickou výpadovkou na Plzeň a součástí hlavní východozápadní osy středověkých Rokycan, navazující na osu obou historických městských náměstí (Malé a Masarykovo náměstí). Měří na délku cca 200 metrů (pokud by se započetl i nejvýchodnější úsek od Palackého ulice na Masarykovo náměstí, jenž bývá v poslední době řazen spíše přímo k Masarykovu náměstí, tak by šlo o cca 250 metrů).

Obsah

1. Urbanistický a stavební vývoj ulice Míru.. 1

1.1. Teorie původu ulice Míru.. 1

1.2. Gotická parcelace ulice Míru.. 1

1.3. Urbanistický vývoj ulice Míru do roku 1945. 1

1.4. Urbanistický vývoj ulice Míru po roce 1945. 2

2. Popis jednotlivých objektů v ulici Míru.. 2

2.1. Úsek od Masarykova náměstí k rohu Havlíčkovy a Palackého ulice. 2

2.1.1. Zbořený dům čp.151/I 3

2.1.2. Zbořený dům čp.158/I 3

2.1.3. Zbořený dům čp.144/I 4

2.1.4. Asanace zástavby a výstavba obchodního domu Žďár. 4

2.1.5. Historické domy čp.9/I a čp.10/I na jižní straně ulice. 4

2.2. Jižní strana ulice Míru (od křižovatky s Palackého ulicí k domu čp.18/I). 5

2.2.1. Dům čp.15/I (Korunka). 5

2.2.2. Dům čp.16/I 6

2.2.3. Dům čp.231/I (zbořený dům čp.148/I). 6

2.2.4. Dům čp.17/I (U Bastlů). 7

2.2.5. Dům čp.18/I 8

2.3. Zbořená severní strana ul. Míru (od rohu Havlíčkovy ul. ke křižovatce s Týmlovou ul.) 8

2.3.1. Zbořený dům čp.75/I (U Černého koně). 8

2.3.2. Zbořené domy čp.74/I a čp.73/I 9

2.3.4. Demolice zdejší zástavby a plány na nové využití pozemku.. 9

2.4. Základní škola v ulici Míru čp.64/I 11

2.4.1. Zbořená Švantlovská kasárna čp.72/I 11

2.4.2. Zbořený dům čp.70-71/I 11

2.4.3. Příprava a průběh výstavby školy v ulici Míru.. 12

2.4.4. Architektonický popis objektu školy v ulici Míru.. 13

2.4.5. Další stavební vývoj objektu školy v ulici Míru do roku 1989. 13

2.4.6. Další stavební vývoj školy v ulici Míru po roce 1989. 13

2.5. Zástavba na severní straně ulice v úseku od rohu Komenské ul. k bývalé Plzeňské bráně 15

2.5.1. Dům čp.25/I 15

2.5.2. Dům čp.153/I 16

2.5.3. Dům čp.154/I 16

2.6. Zástavba na jižní straně ulice v úseku od rohu Komenské ul. k bývalé Plzeňské bráně 17

2.6.1. Dům čp.19/I 17

2.6.2. Dům čp.20/I 17

2.6.3. Dům čp.21/I 18

2.6.4. Dům čp.22/I 19

2.7. Bývalá Plzeňská brána a objekt čp.12/I 19

2.8. Dům čp.24/I (střelnice). 19

2.8.1. Výstavba Střelnice a její stavební vývoj do roku 1945. 19

2.8.2. Zahrada střelnice. 20

2.8.3. Stavební vývoj Střelnice do roku 1989 (přestavba na Odborový dům kultury). 20

2.8.4. Stavební vývoj Střelnice po roce 1989 (generální oprava). 21

3. Technický vývoj ulice Míru.. 22

3.1. Dopravní režim v ulici Míru.. 22

3.2. Veřejné osvětlení a dlažba v ulici Míru.. 22

4. Vývoj pojmenování ulice Míru.. 23

1.1. Teorie původu ulice Míru

Vznikla patrně v 14. století v souvislosti s gotickou lokací města. Není jasné, zda její trasa byla vytýčena zcela nově, jako spojnice Rokycan a Nové Plzně, která před rokem 1300 nahradila dosavadní Plzeň (dnešní Starý Plzenec), nebo zda sledovala už dřívější raně středověkou silnici. Tato otázka se netýká jen trasy ulice Míru ale i základních prostorových vztahů v románských, předlokačních Rokycanech i širším regionu. Zatímco trasa historické silnice z Prahy do Rokycan je poměrně stabilizovaná a i její vstup do rokycanské kotliny od Svojkovic a Borku směrem k Pražskému předměstí je možno s vysokou mírou pravděpodobnosti zpětně rekonstruovat i pro období 10. – 13. století, u silnice z Rokycan na Plzeň žádná taková jistota neplatí.

Základní otázkou, zda nevedla nejstarší cesta z Rokycan na Plzeň nikoliv k západu, zhruba ve směru dnešní ulice Míru, ale spíše k jihozápadu (směr Starý Plzenec). Tato teorie (podporuje ji například D. Líbal[1]) je založena na logické úvaze, že současná trasa ulice Míru nemusela být v raném středověku nejlogičtější spojnicí Rokycan s tehdejší Plzní, která se rozkládala na místě dnešního Starého Plzence. Taková spojnice by totiž daleko spíše měla směřovat průsmykem mezi polesím Kotel a Čilina někam k vesnicím Tymákov, Lhůta.

Někteří badatelé v mírně zvlněné uliční čáře ulice Míru vidí náznaky toho, že její trasa fixuje starší stav, před gotickou lokací města. I kdyby původní dopravní síť v regionu směřovala k dnešnímu Starému Plzenci, nevylučuje to možnost, že z Rokycan se toto spojení ubíralo západním směrem, na dnešní Klabavu a Ejpovice, kde teprve uhýbalo k jihu do tehdejší Staré Plzně. Rovněž je nutné vzít v potaz, že i v raném středověku, před založením Nové Plzně, se na jejím území už nacházela významná sídelní síť, která už tehdy mohla přitahovat dálkové cesty. Tuto teorii prosazují například J. Anderle a T. Karel.[2] Podporují ji i závěry roku 1998 provedeného archeologického výzkumu před přestavbou hasičské centrály na místě domů čp.29/I a čp.30/I (viz kapitola „Komenského ulice“). Odhalena tam totiž byla mimo jiné pícka z 1. poloviny 13. století, možný pozůstatek malohutnické výroby.[3] Nález sídelního horizontu ze 13. století[4] skutečně zpochybňuje do té doby převládající výklad stavebních dějin Rokycan, podle něhož zástavba v západní části města vznikla až ve 14. století plánovitým založením na dosud neosídlené ploše. Rezidua z 13. století buď vznik této části města posouvají o víc než 100 let do minulosti, nebo nasvědčují tomu, že i v západní části historického jádra existovala už v předlokační době nějaká, byť izolovaná, zástavba. I na zástavbu podél ulice Míru je proto nutno pohlížet prismatem tohoto archeologického nálezu.

Samozřejmě ale stále zůstává zcela relevantní i opačná teorie, podle níž ulice Míru, stejně jako celá západní polovina historické jádra města je plánovitým lokačním útvarem až z 14. století. Drobné nepravidelnosti její uliční čáry nemusí být příznakem staršího původu, pouze důsledkem ne zcela důsledného vyměřování nové zástavby. (O otázkách spojených s podobou románských Rokycan viz speciální mapa.)

1.2. Gotická parcelace ulice Míru

Ať už sleduje ulice Míru trasu předlokační zemské cesty, či nikoliv, a ať už tu stála nějaká zástavba před polovinou 14. století, či nikoliv, faktem je, že ve své podstatě jsou její hrubé obrysy gotického původu. Zdejší zástavba má převážně pravidelný rytmus podlouhlých gotických parcel, orientovaných přední úzkou stranou do vlastní ulice Míru. Sem hleděly výstavné fasády měšťanských domů. Zadní trakty pak byly orientovány do zadních obslužných komunikací při městských hradbách. Jestliže v případě dnešního Masarykova náměstí hrály tuto servisní funkci ulice Srbova a Knihova, pak zadní trakty domů v ulici Míru byly obsluhovány ulicemi Palackého, Hradební a Smetanova (její západní část).

Důsledná lánová parcelace se rozvinula převážně jen na jižní straně ulice, zatímco severní stranu lemovala daleko mělčí městiště, s méně souvislou domovní frontou a obecně méně prestižní zástavbou. Tím se vynořuje další zásadní otázka okolo prostorových vztahů ve středověkých Rokycanech. Onen rozdíl mezi plnohodnotnými měšťanskými domy s pravidelnými podlouhlými parcelami podél jižní strany ulice a spíše nahodilejší parcelací podél severní strany vede některé badatele k úvahám, zda tato zástavba při severní straně ulice není výsledkem až sekundárního zastavování dosud volné plochy náměstí. Podle této teorie mohlo původní hlavní rokycanské náměstí mít až několikanásobnou rozlohu oproti nynějšímu Masarykovu náměstí (viz speciální mapa). Bloky zástavby mezi ním a Komenského ulicí a na severu mezi náměstím a Smetanovou ulicí, mohly vzniknout až sekundárním zahušťováním osídlení a redukcí původního rynku. V takovém případě tvořila ulice Míru po velkou část své trasy jižní stranu onoho původního velkého náměstí. Západní stranu vymezovala dnešní Komenského ulice, a severní ulice Smetanova. A teprve z jihozápadního koutu původního rynku vycházela krátká ulice k tehdejší Plzeňské bráně. Teorii uznává jako možnou například I. Ebelová a M. Ebel[5] a také Karel Kuča.[6] Při pohledu na nejstarší mapu města z roku 1838 si lze takové původní velké náměstí představit a rozdíl v charakteru zástavby v oněch „vnitřních“, možná dodatečně vestavěných domovních blocích, je jasně viditelný. Jsou to nicméně jen teorie, jejichž ověření v terénu je komplikováno i tím, že na velké části plochy tohoto hypotetického velkého rynku byly, kvůli asanačním zásahům na konci 19. století (ZŠ v ulici Míru) a v 2. polovině 20. století (demolice a novostavby za komunistické vlády), odtěženy původní archeologické vrstvy.

Mapa historického jádra Rokycan dle stavu z r. 1990. Klikni pro detailní přehled zástavby, včetně označení domů čísly.	Mapa prostorových a dopravních vztahů ve středověkých Rokycanech.

I kdyby ale hypotézy o sekundární redukci plochy hlavního náměstí byly pravdivé, skutečností zůstává, že nejpozději někdy v raném novověku bylo náměstí zformováno do současné rozlohy, čímž i ulice Míru nabyla svých parametrů, které se pak už po několik set let v základních obrysech nemění. Vystupuje z jihozápadního koutu Masarykova náměstí a míří přibližně k západu, k bývalé Plzeňské bráně. Za ní pokračovala až do 19. století nezastavěnou zemědělskou krajinou směrem na Plzeň. Pozdější stavební ruch i z tohoto předměstského úseku učinil živou městskou ulici. Název „ulice Míru“ se dnes ale vztahuje pouze na její středověký úsek uvnitř městských hradeb, předměstská partie se nazývá Plzeňskou ulicí.

1.3. Urbanistický vývoj ulice Míru do roku 1945

Původem gotický lokační půdorys ulice byl značným způsobem převrstven už v  19. století při dvou významných regulačních počinech. Nejprve byla před polovinou 19. století plánovitě posunuta severní uliční čára ulice Míru, čímž se vyrovnaly nepravidelnosti a komunikační překážky viditelné ještě na mapě z roku 1838. Šlo o dva úseky severní uliční fronty: od rohu Masarykovo náměstí k nároží Havlíčkovy ulice a od rohu Komenského ulice až městským hradbám (Plzeňské bráně). Zejména druhý z těchto úseků (od Komenského k Plzeňské bráně) proměnil svou tvář výrazně, protěže zde místo „soutěsky“ u domu čp.25/I (viz níže) došlo k napřímení a rozšíření ulice, a podél jejíž severní strany vyrostla na mělkých parcelách s úplně novou formou rytmizace souvislá řada pozdně klasicistních domů. Už předtím, někdy po roce 1784, docílil magistrát korekce i v úseku od nároží Havlíčkovy ulice směrem k západu, když dům čp.75/I (U Černého koně, viz níže) vyrostl po požáru města na změněné, pravidelnější uliční čáře.[7]

V souvislosti s růstem dopravy i počtu obyvatel přišel před koncem 19. století další urbanistický zásah. V tomto případě šlo o zboření celého bloku zástavby, ohraničeného ulicemi Míru, Týmlova a Komenského, kde pak na místě původních domů vyrostl monolit novorenesanční školy (dnešní ZŠ v ulici Míru). Urbanisticky necitlivý čin implantoval do rostlé individuální zástavby hmotově a výškově zcela nepřiměřenou novostavbu, třebaže architektonicky a umělecky vytříbenou. I ona ustoupila z původní uliční čáry. V několika etapách se tak během několika desítek let převrstvila zástavba podél celé severní strany ulice. V případě novostavby školy šlo o proměnu celkových proporcí, u ostatních zásahů spíše o korektury.

Zbudování naddimenzované školské budovy v historickém jádru města souviselo s dobovým okouzlením pokrokem, asanací a modernizací měst, ideálně s pravoúhlou osnovou, a eliminací historických a půdorysných anomálií. Plodem ducha oné doby byl návrh prvního regulačního plánu Rokycan, který v roce 1892 vyhotovil Bedřich Pek. Ten navrhoval četné korekce uliční čáry i na jižní straně ulice Míru. Severní, už zregulovaná strana ulice mu přitom byla vodítkem, podle něhož se mělo docílit symetrické a přímé uliční linie. Domy čp.22/I a čp.21/I měly výhledově ustoupit do vnitrobloku, domy čp.20/I, čp.19/I naopak o asi 2,4 m postoupit do ulice. Domy čp.18/I, čp.17/I, čp.148/I, čp.16/I a čp.15/I čekal podle těchto vizí výrazný odsun směrem do vnitrobloku, k jihu. Ve výsledku měla mít ulice Míru šířku 13 metrů, u křižovatky s Palackého ulicí dokonce 15 metrů. Ústí Hradební ulice do ulice Míru by bylo zcela zrušeno. Pekovy návrhy byly brutální a vznikaly v době, která ještě neměla kritický přístup k ochraně kulturního dědictví, naopak byla zcela v zajetí pokrokářských dogmat. Plány stejně nedošly do fáze realizace, protože majitelé domů přirozeně neměli zájem na masivních demolicích a „stěhování“ svých nemovitostí.[8] Pekův návrh tak zůstal jen kuriózním dobovým dokladem.

To ale neznamená, že ulice Míru jako hlavní dopravní (a nyní už i automobilová) tepna z centra Rokycan na Plzeň nečelila během 20. století dalším tlakům na regulační zásahy. 28. dubna 1932 vzešel z usnesení rady návrh změny plánu polohy v oblasti dnešní ulice Míru. Návrh změny regulační čáry v tehdejší Plzeňské třídě počítal se šíří ulice 12 metrů a s vyřešením komunikační překážky v podobě Plzeňské brány, jež dnešní ulici uzavírala na západě. Návrh se měl vyložit k veřejnému nahlédnutí. Rada deklarovala, že uznává nutnost úpravy komunikace u Střelnice a u Plzeňské brány.[9] Dne 29. dubna 1932 byl plán zveřejněn.[10] Počátkem května 1932 rada odložila otázku zřízení druhého průchodu v Plzeňské bráně do příští schůze.[11] Na schůzi 12. května 1932 radní doporučili zastupitelstvu schválit smlouvu s Národní gardou o rozšíření Plzeňské třídy a o zřízení dalšího průchodu pro pěší v Plzeňské bráně, aby se ulevilo průjezdu branou.[12] Obecní finanční komise vydala v červnu 1932 souhlas s úhradou za rozšíření Plzeňské třídy u čp.24/I a za výstavbu 2. průchodu v  bráně, Národní gardě se podle této dohody mělo uhradit 40 000 Kč.[13] Dne 9. června 1932 rada zastupitelstvu doporučila schválit návrh změny regulačního plánu v Plzeňské třídě a doporučila zamítnout stížnosti Františka Šmolíka z čp.154/I a Národní gardy.[14] Změny navržené městskou technickou kanceláří se sice primárně týkaly bezprostředního okolí Plzeňské brány, kde se zamýšlela přístavba Střelnice a zbudování druhého podchodu pro pěší, ale regulační čáry se měly posunout v celé ulici. Jižní regulační čára od Plzeňské brány k čp.18/I by zůstala beze změn, od čp.18/I k čp.15/I se komunikace měla zúžit (na rohu u čp.15/I jen 12 metrů široká, přičemž původně navrhováno 15 metrů, což mělo postačovat pro dopravu). Severní regulační čára od čp.75/I k čp.25/I navržena beze změn. Od čp.25/I k bráně pak projektována nová regulační čára umístěná za tou původní, u Střelnice tato čára měla vést 3 metry od severní zdi průjezdu (což mělo umožnit zřízení podchodu), u čp.154/I asi 1 metr severně od původní čáry. Nakonec ale v červnu 1932 byl bodu odročen z programu zastupitelstva, protože projekt úprav Plzeňské brány byl mezitím dočasně odložen (o vývoji Plzeňské brány v této době a o jejím následném zboření viz kapitola „městské opevnění“).[15]

1.4. Urbanistický vývoj ulice Míru po roce 1945

Plzeňská brána byla zbořena roku 1950, čímž na samém počátku vlády KSČ dospěl k realizaci kontroverzní záměr, který už několik desítek let předtím prosazovaly některé rokycanské politické a společenské kruhy. Demolice barokní brány byla kulturní i urbanistickou újmou mimořádné závažnosti. Do té doby pohledově sevřená a intimní západní část ulice Míru ztratila svůj kompaktní charakter a otevřela se do rozvolněného předpolí bývalé brány (dnešní křižovatka u Střelnice).

→ODKAZ: Mapa demolic v západní části historického jádra Rokycan. V letech 1897–1986 byla ve dvou etapách odstraněna celá severní uliční fronta, od náměstí až ke Komenského ulici. Klikni pro detailní přehled zástavby, včetně označení domů čísly.

Další úder přišel na sklonku komunistického režimu, když došlo v 80. letech k demolici severní strany ulice v dlouhém úseku od budovy základní školy až na nynější Masarykovo náměstí. V bloku k náměstí pak vyrostl nevhodný komplex obchodního domu Žďár, který narušil tradiční pohledy na vertikály městské radnice a děkanského kostela z ulice Míru. Novostavba necitlivě opět ustoupila z předchozí uliční čáry, čímž se v době, kdy už tranzitní doprava byla odvedena z historického jádra města, nesmyslně rozšiřovala historická ulice. Druhá polovina demoliční zóny (mezi ZŠ v ulici Míru a Havlíčkovou ulicí) zůstala bez zástavby a jako rozpačitá proluka a parkoviště slouží dodnes. Její rehabilitace je jedním z nejvíce urgentních úkolů města. Je nutné zamezit legitimizaci normalizačních demolic. Ponechávání této volné plochy uprostřed historického jádra Rokycan nesmí být prodlužováno. Řešením není parkové řešení, jakkoliv by bylo kultivované. Toto není sídliště s lesoparkem na okraji města, ale středověké město, v němž komunističtí projektanti zanechali jizvu. Obzvláště silně je absence zástavby pociťována na křižovatce ulice Míru a Havlíčkova (na místě zbořeného domu U Černého koně), kde je účinek památkově chráněných domů čp.10/I a čp.15/I oslaben rozevřením tohoto nároží do beztvaré proluky. Nové stavební využití této exponované nárožní parcely by mohlo aspoň částečně odstínit při pohledech od západu cizorodý monolit obchodního domu Žďár.

Komunistickým demolicím ale i předchozím regulačním zásahům v 19. století daleko více odolala jižní domovní fronta v ulici Míru, která má dodnes rostlou stavební strukturu a původní, raně novověká měřítka. Na konci 80. let plánovalo vedení města provést k 45. výročí konce války, tedy někdy v letech 1989–1990, centrálně organizovanou opravu fasád domů v historickém jádru Rokycany mimo jiné i v ulici Míru.[16] Ta tehdy byla po jižní nezdemolované straně lemována převážně zchátralými domy s torzovitou obchodní sítí. V parterech domů zely zaprášené, nevyužité výkladní skříně. Propagandisticky pojatá akce opravy fasád se ale neuskutečnila, domy pak po pádu komunistického režimu v roce 1989 prošly rekonstrukcemi soukromou iniciativou.

2. Popis jednotlivých objektů v ulici Míru

2.1. Úsek od Masarykova náměstí k rohu Havlíčkovy a Palackého ulice

Popis ulice Míru začněme v jejím nejvýchodnějším místě, kde opouštěla Masarykovo náměstí. Mezi náměstím a ústím Havlíčkovy ulice tu na její severní straně stála řada tří domů, pocházejících ze sklonku 18. století a 1. poloviny 19. století, z doby výše zmíněné regulace. Šlo o objekty čp.151/I, čp.158/I a čp.144/I. Jejich vysoká čísla popisná, rytmus širokých fasád a další indicie dávají tušit, že vznikly až druhotným rozparcelováním dosud nezastavěných zahrad či dvorů (což ovšem v centru města, u výpadovky na Plzeň a hlavního městského rynku není příliš pravděpodobné), nebo parcelací části dosavadní plochy náměstí (viz speciální mapa). Dům čp.144/I (viz níže) vznikl prokazatelně až po roce 1784 a to odprodejem obecního pozemku pro účely výstavby soukromého domu. Nabízí se teorie, podle které až po požáru města roku 1784 bylo v rámci popožárové obnovy rozhodnuto zastavět dosavadní volnou plochu, která do té doby tvořila jakýsi jihozápadní výběžek dnešního Masarykova náměstí. Domy představovaly pozdně klasicistní slohový výraz doby okolo poloviny 19. století, kdy ještě vlna historizujícího eklekticismu nepokryla fasády filigránským (ale v podstatě typizovaným) dekorem. Plochá průčelí domů zdobila jen prostá ostění okenních otvorů a profilované korunní římsy. Všechny tři domy zanikly při demolicích v polovině 80. let 20. století. Nahradil je obchodní dům Žďár.

→ODKAZ: Pohlednice z 1. republiky. Pohled od ZŠ v ul. Míru k náměstí. Uprostřed zadní strana čp.151/I, před ní střecha čp.158/I a část průčelí čp.144/I na rohu ul. Míru a Havlíčkova. Ze sbírky H. Hrachové.

2.1.1. Zbořený dům čp.151/I

Rozsáhlý, rohový dům čp.151/I vznikl někdy před rokem 1821. Předtím tu stávala tzv. Wachštubna, tedy městská strážnice, doložená zde v 2. polovině 18. století. Do městského rynku hleděl patrový dům devítiosým, do ulice Míru sedmiosým průčelím se sedlovou střechou. Měl původně uměřenou klasicistní fasádu, v 2. polovině 20. století nahrazenou nevkusným brizolitem. Na přelomu let 1985–1986 byl zbořen (detailní popis domu v podkapitole „Masarykovo náměstí – západní strana“).

→ODKAZ: Pohlednice z 1. republiky. Západní strana náměstí. Na rohu náměstí a ul. Míru původní klasicistní dům čp.151/I. Ze sbírky H. Hrachové.

2.1.2. Zbořený dům čp.158/I

Sousední dům čp.158/I vyrostl v polovině 19. století pro městskou opatrovnu na místě dosavadního dvorku, zakresleného zde ještě na mapě stabilního katastru z roku 1838. Už 12. února 1808 se na magistrát obrátil městský lékař František Šafařík s žádostí „um kaufliche Ueberlassung demselben der hinter der Hauptwache leer stehenden Gemeindplatzes,“ neboli „o kupní přenechání témuž [tedy Šafaříkovi – pozn. aut.] za úplatu ono prázdné obecní místo za hlavní strážnicí.“ Radní věc zadali k právnímu prošetření.[17] Z formulace plyne, že mohlo jít o parcelu na místě pozdějšího domu čp.158/I. Zmíněná strážnice stávala zhruba v místech domu čp.151/I na rohu náměstí a dům čp.144/I na rohu ulice Míru a Havlíčkovy (viz níže) už tehdy stál. Dne 16. února 1808 ale hospodářský úřad magistrátu Šafaříkovu žádost zamítl.[18] Plán nebyl realizován a k stavebnímu využití proluky domem čp.158/I došlo až ve 40. letech 19. století. Indikační skica mapy stabilního katastru zde už zaznamenala jakousi budovu, ovšem bez čísla popisného. Pozemek původně patřil k sousednímu domu čp.151/I.[19] Stavební povolení na čp.158/I vydal magistrát 12. května 1846.[20] Šlo o střídmou, patrovou, pozdně klasicistní architekturu. Do ulice byl obrácen pětiosým hladkým průčelím. Vlevo v přízemí se nacházela vrata do průjezdu.[21] I on byl zbořen v lednu 1986.[22]

Opatrovna tu sídlila až do roku 1888, kdy dům převzala hospodářská škola.[23] Dne 7. srpna 1884 rozhodli zastupitelé zřídit v Rokycanech měšťanskou školu s tím, že k tomuto účelu později využili i první patro domu čp.158/I.[24] V květnu 1918 jednalo zastupitelstvo o pronájmu 1. patra domu čp.158/I pro úřední potřeby c. k. okresního hejtmanství. Už v roce 1917 prý byly vyklizeny místnosti v 1. patře čp.158/I pro okresní hejtmanství a na státní náklad se zde provedly adaptace místností.[25] Dne 21. ledna 1920 bylo vydáno povolení na stavbu garáže v čp.158/I.[26] Když se v létě 1926 začalo jednat o úpravě radnice, jednu dobu se uvažovalo o tom ponechat v historické radniční budově jen muzeum s archivem, zatímco všechny městské úřady by se přesunuly do domů čp.151/I a čp.158/I, které by se zvýšily o 2. patro.[27] V červnu 1927 dokonce radní vzali na vědomí náčrtek a přibližný rozpočet budov, které by mohly stát na místě domů „nynější okresní politické správy“, a usnesli se zahájit jednání s obecní spořitelnou, aby tento projekt realizovala.[28] Návrh ovšem nenalezl podporu, protože by byl příliš nákladný a historická budova radnice by ztratila svůj účel.[29] Dne 8. července 1927 rada vzala na vědomí, že obecní spořitelna nereflektuje na výstavbu v místech obecních domů čp.151/I a čp.158/I. Rada rozhodla, že stavební komise se po svém ustavení má zabývat otázkou využití těchto objektů pro bytové účely a k umístění obchodů.[30] Dne 14. července 1927 radní určili, že záležitost využití čp.151/I a čp.158/I k obytným účelům projedná následujícího pondělí užší komise sestávající z Františka Zrzaveckého, Rudolfa Šlesingera a Františka Pokorného.[31] Na své následující schůzi 20. července 1927 rada vzala zprávu komise k využití domů čp.151/I a čp.158/I na vědomí a schválila její závěry s tím, že prodej domů se bude inzerovat v lokálním týdeníku Žďár a v deníku Národní politika.[32] Následně 10. srpna 1927 rada rozhodla, že vzhledem k projevenému zájmu Živnostenské záložny o dům čp.158/I se tento finanční ústav vyzve k podání nabídky.[33] Potom 17. srpna 1927 byly na schůzi rady přečteny došlé nabídky na odkup čp.151/I a čp.158/I. Měla je posoudit zvláštní komise.[34] Dne 24. srpna 1927 městská rada vzala na vědomí posudek této komise a usnesla se zahájit jednání s Občanskou záložnou o zvýšení ceny, nebo s uchazeči o byty a krámy v uvedených domech.[35] Počátkem září 1927 ale rada žádost Občanské záložny na udání ceny čp.151/I a čp.158/I odložila do příští chůze, až bude znám výsledek jednání se zájemci o pronájem místností v těchto dvou objektech.[36] Koncem září 1927 následoval další odklad, přičemž už se ale mluví jen o „otázce pronájmu“ domů čp.151/I a čp.158/I. Mělo se o něm rozhodnout na zvláštní schůzi rady 22. září 1927.[37] Tehdy skutečně město jednalo již jen výlučně o pronájmu místností a rozhodlo se domy čp.151/I a čp.158/I neprodávat. Místnosti číslo 1–4 v přízemí domu čp.158/I se měly pronajmout Živnostenské záložně a místnosti číslo 1–4 v 1. patře téhož domu Českobratrskému evangelickému sboru, který tehdy stále neměl v Rokycanech trvalou modlitebnu.[38]

Koncem 20. let 20. století, po dokončení administrativní budovy okresních úřadů naproti gymnáziu v dnešní ulici Svazu bojovníků za svobodu (viz kapitola „okružní třída“), se z domu čp.158/I vystěhovaly stávající kanceláře a objekt prošel rekonstrukcí (společně se sousedním čp.151/I). V prosinci 1927 radní schválili návrh městské technické kanceláře na úpravu výkladů a obytných místností v  čp.151/I a čp.158/I.[39] V prosinci 1927 pak zastupitelstvo odsouhlasilo výpůjčku 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi mimořádného rozpočtu se uvádí i oprava domů čp.151/I a čp.158/I za 150 000 Kč (celá částka se měla pokrýt výše uvedenou půjčkou). Sociálnědemokratický zastupitel Josef Selement požádal v prosinci 1927 své kolegy, aby do příští schůze oznámili, jaký náklad bude potřeba na úpravu bytů a krámů v čp.151/I a čp.158/I.[40] Pro Selementa pak město vypracovalo oficiální odpověď, podle níž činí náklady na adaptaci čp.151/I předběžně 65 893 Kč a domu čp.158/I 5624,48 Kč.[41] Podle výkazu investic město od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydalo v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za opravy obou domů celkem 1308,13 Kč.[42] V květnu 1928 se radní usnesli požádat architekta Babušku, aby vyhotovil rozpočet na rekonstrukci radnice čp.1/I a domů čp.151/I a čp.158/I. Rada ale přiznala, že rozhodnutí o spuštění rekonstrukce domů se odkládá kvůli příkazu zemského správního výboru zastavit nové investice až do schválení obecního rozpočtu na rok 1928.[43] V červenci 1928 se tato akce uvádí jako jedna z těch, které se provádějí (i když třeba jen zčásti) nebo už jsou hotovy.[44] V červenci taky 1928 jednalo zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města vedli na zemském správním výboru, kde bylo město postaveno před nutnost redukce investic. Rada 23. června 1928 návrh škrtů provedla. V jeho rámci nicméně oprava obou domů v rozpočtu zůstala (už se prý provádí).[45] V září 1928 rada rozhodla, že se má přezkoumat účet pro architekta Babušku za skicu přestavby domů čp.151/I a čp.158/I.[46] V dubnu 1929 pak radní uznali oprávněnost výplaty 6008,82 Kč jako honoráře pro Babušku za skicu na zastavění parcel na místě dvou starých obytných domů na náměstí.[47]

V září 1930 rozhodla rada, že hořejší část fasády čp.158/I se opraví na náklad obce, současně s opravou dolní části fasády, kterou provede Živnostenská záložna.[48] V dubnu 1931 rada rozhodla, že žádost Občanské záložny, aby obec opravila na svůj náklad i spodní omítku čp.158/I, se vyřídí společně s druhou žádostí záložny na opravu celého domu.[49] V dubnu 1932 rada vyslovila souhlas s nabídkou Živnostenské záložny na odprodej domu čp.158/I, záložnu ale vyzvala k předložení cenové nabídky, přičemž se vyslovila pro právo zpátečního výkupu obcí, pro případ nutnosti rozšíření tehdejší Plzeňské třídy (dnes ulice Míru).[50] V květnu 1932 radní sdělují, že ředitel Živnostenské záložny se pozve na jednání o koupi čp.158/I. Podmínkou mělo být zvýšit cenu a souhlasit s právem zpětné koupě pro obec.[51] V polovině června 1932 pak byly schváleny dle protokolu z 3. června 1932 podmínky prodeje čp.158/I, přičemž cena se měla zvýšit na 170 000 Kč.[52] V červenci 1932 město oznámilo, že tržní cena za čp.158/I je stanovena na 169 000 Kč.[53] Dne 15. září 1932 radní vzali na vědomí, že Živnostenská záložna na podmínky prodeje čp.158/I přistoupila.[54] Obecní finanční komise v říjnu 1932 deklarovala, že z její strany není proti prodeji domu Živnostenské záložně za 160 000 Kč námitek.[55] V listopadu 1932 jedná o prodeji čp.158/I Živnostenské záložně v Rokycanech zastupitelstvo. Odhad, zpracovaný městskou technickou kanceláří, uváděl hodnotu nemovitosti na 200 000 Kč, přičemž část pozemku měla v budoucnu posloužit k rozšíření Plzeňské ulice. Živnostenská záložna nabídla nejprve 150 000 Kč, pak 155 000 Kč a nakonec se obě strany dohodly na částce 160 000 Kč. Rada věc doporučila ke schválení. Při jednání zastupitelstva ovšem namítal F. Lorenz, že cena je nízká. Rovněž Jan Hořice označil prodej za nevýhodný. Město by prý naopak mělo objekt ponechat ve svém držení, protože jej bude potřeba zbořit a znovu postavit v nové regulační čáře k rozšíření ulice. Nakonec zastupitelé prodej schválili.[56] Ještě k 31. prosinci 1932 se nicméně dům čp.158/I uváděl v seznamu obecních nájemních domů.[57]

2.1.3. Zbořený dům čp.144/I

Dům čp.144/I, poslední z trojice klasicistních objektů v této části města, stál na rohu ulice Míru a Havlíčkovy ulice. Byl to patrový dům se sedlovou střechou. Do ulice Míru se otáčel pětiosým průčelím. Ve srovnání se sousedním čp.158/I měl skromnější proporce a výšku podlaží, takže jeho korunní římsa se nacházela o zhruba metr níže. Ostatně, ze všech tří těchto domů byl čp.144/I nejstarší, třebaže jen relativně.

→ODKAZ: Pohled na ul. Míru směrem k západu. Vpravo dům čp.144/I na rohu ul. Míru a Havlíčkova. Vedle něj čp.75/I (Černý kůň), vzadu budova školy. Foto cca z poloviny 70. let. Ze sbírky rodiny Tučkových.

→ODKAZ: Dům čp.144/I na rohu ul. Míru a Havlíčkovy. Pohled od jihu z ústí Palackého ul. Vpravo část domů čp.158/I. Foto z r. 1945. Ze sbírky Marka Charváta.

Okolnosti jeho vzniku jsou poměrně přesně zaznamenány. Dne 15. července 1783 se obecní rada zabývala žádostí, kterou podal Michal Hejrovský „by jemu místo při té nyněji chtějíc zahrady proti domu p. Václava Růžka pro vystavení příbytku z darma z ohledu jeho malé služby vykázalo.“ Radní se usnesli, že po obhlédnutí se mu nějaké místo skutečně zdarma vykáže, jen s podmínkou „by od kamene stavěl.“[58] Václav Růžek obýval dům čp.75/I,[59] tedy dům U Černého koně na protějším rohu ulice Míru a Havlíčkovy (viz níže). Dne 26. září 1783 pak Hejrovský svou žádost o tento konkrétní stavební pozemek zopakoval: „by se jemu místo obecní, proti domu obecnímu pro vystavení domku z darma po předcházejícím povolením slavného ouřadu podkomořského od obce popřálo.“ A znovu uvedl i finanční důvody: „officianti [tedy úředníci – pozn. aut.] městský větším dílem zdarma od obce byt užívají a on jen toliko 20 zlatých služby požívá.“ Radní souhlasili, že „to místo k ničemuž potřebné není, ano město hyzdí.“[60] Formulace „proti domu obecnímu“ označuje dům čp.10/I, který dle Josefského katastru byl v majetku obce (podrobně v popisu jižní strany Masarykova náměstí). Ze zprávy z července 1783 vyplývá, že na místě domu čp.144/I se rozkládala zahrada v obecním majetku. Konkrétnější nástin původní podoby lokality nabízí dopis od podkomořského úřadu, který nesouhlasil s bezplatným poskytnutím pozemku. S dopisem se 23. prosince 1783 seznámila obecní rada. Píše se v něm: „na obecním místě již wachstube, zahrada a schránka pro stříkačky vystavěna jest a pokud by ještě nějaké místo zbývalo, má se licitando [tedy v dražbě – pozn. aut.] odprodati, nikoliv ale Hejrovskému zdarma dát.“ Na to ještě během jednání rady reagoval Hejrovský, aby se s dražbou posečkalo, že se chce ještě proti stanovisku podkomořského úřadu odvolat. Radní se pak usnesli, že se má bez spěchu vypsat dražba stavebního pozemku, před kterou se ovšem musí rozhodnout, zda se bude do dražby nabízet i várečné právo. Hejrovský se mezitím má odvolat.[61] Znovu se k záležitosti vyjádřil podkomořský úřad 13. ledna 1784. Dozvídáme se, že Hejrovský pracoval jako „radní služebník“, tedy městský zaměstnanec. (Tím se vysvětluje jeho předchozí argumentace, kdy poskytnutí místa pro stavbu domu zdarma považoval za kompenzaci svého nižšího platu a absence příspěvků na bydlení.) Radní se usnesli, že se má zpráva od úřadu Hejrovskému předat a že nyní bude mj. nutno zjistit, zda dotyčný pozemek je skutečně v obecním vlastnictví.[62] Dne 5. března 1784 se k žádosti Michala Hejrovského vyjádřila i hospodářská inspekce. Podpořila, aby obecní pozemek pro svůj zamýšlený dům získal za 20 zlatých a aby se upustilo od dražby.[63] Dne 16. dubna 1784 obecní rada bere na vědomí, že přímý prodej pozemku Hejrovskému za 20 zlatých schválil i podkomořský úřad.[64]

Zápis ze schůze rady z prosince 1783 je významný, protože potvrzuje, že v bloku mezi náměstím, ulicí Míru a Havlíčkovou stála wachstube neboli wachštubna, tedy městská strážnice (podrobně o ní v popisu západní strany náměstí) a že zde byla jen mezerovitá zástavba. V takto centrální poloze uprostřed opevněného města šlo o anomálii, která znovu vyvolává otazníky, zda původně nešlo o plochu hlavního rynku, teprve později stavebně využitou (viz speciální mapa), nejprve pro městskou strážnici, později od sklonku 18. století pro souvislou řadu obytných domů.

V roce 1784 odprodala obec pozemek budoucího čp.144/I o rozloze 7 x 9 sáhů (13,3 x 17,1 m) k výstavbě soukromého domu.[65] Dne 7. ledna 1785 magistrát řeší žádost Michala Hejrovského, „by od starého rathausu sobě něco kamene odvézti mohl“. Obecní rada souhlasí s tím, že si má odvézt „větší quantum“.[66] Do jeho zdiva patrně byly použity kameny ze zdí staré radnice. Ze zprávy vyplývá, že v lednu 1785 ještě stavba nebyla dokončena. Nejstarší matriční zápis o čp.144/I pochází z 8. března 1787, kdy se tu narodil syn Michala Hejrovského.[67] V té době už byl tedy nepochybně obýván. K roku 1801 se již dům čp.144/I připomíná jako stojící.[68]

Dne 18. července 1820 se na schůzi magistrátu jednalo o žádosti, kterou podal Josef Hütter, o svolení „sein Haus N. C. 144 in der Stadt überbauen zu dürfen,“ tedy „svůj dům N. C. ve městě přestaviti moci.“ Radní žádost odsouhlasili, neboť mezitím již bylo provedeno její prošetření a obhlídka na místě. Podmínkou bylo opatřit střechu taškovou krytinou.[69] Až tehdy získal definitivní podobu. Jeho tvářnost, jak byla známa do demolice v 80. letech 20. století, odpovídala slohové náladě 2. čtvrtiny 19. století. Šlo o jednoduchou, pozdně klasicistní stavbu. Dne 1. srpna 1820 se před obecní radou řešil výsledek protokolu, jehož stranami byl Josef Hütter, Karel Lehner a Josef Kordík, ohledně „zur erbauenden gemeinschaftl. Mauer bey den neuen Gemeindhause,“ tudíž „mající se postaviti společné zdi při novém obecním domě.“ Město určilo, že ke stavbě zdi má dojít co nejdříve a dle předloženého plánu.[70] Josef Hütter žil v čp.144/I, nový obecní dům je čp.151/I na západní straně náměstí. Šlo tedy o zeď ve vnitrobloku.

V září 1931 město udělilo A. Kůrkovi povolení na výkladní skříň do Havlíčkovy ulice v  čp.144/I.[71] Antonín Kůrka obdržel 15. května 1930 povolení k přestavbě čp.144/I, včetně plánované přístavby 2. patra. Projekt zhotovil Josef Žour. Kolaudace proběhla až 21. června 1937, ale ke zvýšení objektu o 2. patro nedošlo.[72] V 1. čtvrtletí 1959 byla zřízena v přízemí domu samoobslužná prodejna drogerie.[73] Ještě v prosinci 1971 uvažuje město o tom, že by dům čp.144/I prošel generální rekonstrukcí.[74] Kvůli tomu se měly zrušit 4 stávající bytové jednotky.[75] Nakonec ovšem i tento dům zanikl při plošných demolicích v lednu 1986.[76] Dne 26. dubna 1983 byl přidělen obyvatelům tohoto domu jeden náhradní byt.[77]

2.1.4. Asanace zástavby a výstavba obchodního domu Žďár

V letech 1985–1986 byly tyto tři domy v ulici Míru demolovány a v letech 1986–1990 na jejich místě vyrostl obchodní dům Žďár, předimenzovaná stavba socialistické provenience. Podle projektu ing. arch. Cimického a Mottla jej postavily nákladem 23 000 000 Kč Stavomontáže Plzeň a Pozemní stavby Plzeň (detailní popis v kapitole „Masarykovo náměstí – západní strana“)

Novostavba zabrala skoro celý blok mezi Masarykovým náměstím, ulicí Míru, Havlíčkovou a Srbovou ulicí. Jestliže pozdně klasicistní regulace z poloviny 19. století v tomto prostoru jen korigovaly nepraktické odchylky uliční čáry, pak socialistická asanace z 80. let 20. století bezprecedentně rozbila historické jádro Rokycan. Na místě mnoha, individuálně pojatých a postupně rostlých měšťanských domů, vznikl betonový skelet. Nenapravitelným prohřeškem je nerespektování původní uliční linie. Obchodní dům Žďár ustoupil o pár metrů z původní uliční čáry Masarykova náměstí a zejména ulice Míru. Ta se nyní absurdně rozestoupila, což vymazalo intimitu památkově chráněných domů čp.9/I a 10/I na protější straně ulice. V takto ušetřeném pruhu vznikl nesmyslný trávník, naprosto nevhodný do, původem středověkého uličního prostoru (počátkem 21. století byl zrušen a pruh přebudován na dlážděné prostranství s lavičkami). Exponované nároží Masarykova náměstí a ulice Míru rezignovalo na svoji urbanistickou roli a odkrylo z náměstí pohled na proluku v Havlíčkově ulici a na další sporný monolit (novorenesanční ZŠ v ulici Míru z konce 19. století, viz níže).

→ODKAZ: Křižovatka ulic Míru, Havlíčkova a Palackého ul., vlevo dům čp.15/I, vpravo neorenesanční čp.11/I a památkově chráněný čp.10/I, v pozadí obchodní dům Žďár. Přes jistou snahu o osobitost byl do samotného centra města v letech 1986–1990 implantován nevhodný monolit. Foto D. Borek, září 2003.

2.1.5. Historické domy čp.9/I a čp.10/I na jižní straně ulice

Naproti obchodnímu domu Žďár stojí na jižní straně ulice Míru dva památkově chráněné domy čp.9/I a čp.10/I. Jde o starobylé objekty s dochovanými renesančními portály z konce 16. století. V detailu ovšem fasády obou domů prodělaly novější adaptace. Zdivo, klenby v interiérech i celková hmota těchto domů ovšem prakticky zachovává původní dispozici zámožných měšťanských domů z předbělohorského období.

→ODKAZ: Dům čp.9/I u ústí ul. Míru do náměstí. Památkově chráněný objekt s renesančním portálem z r. 1599. Foto D. Borek, září 2003.

→ODKAZ: Dům čp.10/I na rohu ul. Míru a Palackého. Památkově chráněný objekt s renesančním portálem z r. 1593. Foto D. Borek, září 2003.

Urbanisticky je zejména hodnotný dům čp.10/I, který vytváří svojí mohutnou štítovou stěnou nároží ulice Palackého a Míru, tedy dvou významných os historického jádra Rokycan. Po demolici sousedního domku, který ještě v 1. polovině 19. století zužoval Palackého ulici, se vedle domu čp.10/I vytvořilo jakési rozšířené prostranství, které je významným bodem pěší zóny, spojující Masarykovo náměstí s nádražím. O domech čp.9/I i čp.10/I je podrobně pojednáno v popisu jižní strany Masarykova náměstí“, protože jsou součástí kompaktní řady domů lemujících tento ústřední městský prostor z jižní strany. Tento nejvýchodnější, krátký úsek ulice Míru, je navíc často chápán spíše jako výběžek Masarykova náměstí.

2.2. Jižní strana ulice Míru (od křižovatky s Palackého ulicí k domu čp.18/I)

2.2.1. Dům čp.15/I (Korunka)

Od křižovatky s ulicí Havlíčkova a Palackého pokračuje ulice Míru k západu jen po jižní straně. Severní uliční fronta byla v 80. letech 20. století vybourána a dodnes zůstává nevyužitou stavební prolukou. Na jihu ulice tu stále stojí historické měšťanské domy, některé z nich památkově chráněné. Takový je i dům čp.15/I zvaný dříve „Korunka“, situovaný na nároží ulice Míru a Palackého, v lokalitě s tradicí měšťanského bydlení na „dobré adrese“ uprostřed Rokycan. Dům zaujímal rozsáhlou parcelu, která od ulice Míru probíhala jižně podél dnešní Palackého ulice až k ulici Hradební. Teprve od 19. století podléhala tato historická parcela sekundárnímu dělení a rozprodejům na stavební pozemky.

→ODKAZ: Dům čp.15/I. Pohlednice s fotografiemi z r. 1934 a 2000.

V roce 1582 se tu jako majitel připomíná Václav Havlík, rokycanský primas.[78] Byl to soukeník, jeho syn, M. Bartoloměj Havlík působil jako písař a básník na Novém Městě Pražském.

Dne 7. června 1784 se magistrát zabývá stížností Anny Švantlové, že město nechalo odvážet bláto „blíž jejího trávníku“, přičemž mělo být odváženo „do vzdělané [tedy udržované – pozn. aut.] zahrady u haubtwachtu“. Obecní rada se usnesla, že „se má ta jáma šutrem a rumem od lázně odváženým vysypati.“[79] Není zřejmé, zda se tato kauza týkala domu čp.18/I nebo čp.15/I, oba tehdy vlastnila vdova Švantlová. Pokud by šlo o čp.15/I, mohla být myšlena nynější Palackého ulice. Haubtwacht pak nejspíš označuje Švantlovská kasárna čp.72/I, stojící na protější straně dnešní ulice Míru, na místě budovy školy. Aspoň takto je označován (Hauptwacht či Wachthaus) v materiálu z jednání obecní rady z prosince 1784.[80] Zajímavá je zmínka o rumu, tedy stavebním odpadu, od lázně (městská lázeň ve Spilce).

Roku 1784 objekt čp.15/I i se stodolou a stájí vyhořel během zničujícího požáru Rokycan.[81] Po požáru koupil dům „oberlejtenant a radní“ Adolf Schotte s manželkou Dorotou (rozenou Švantlovou) od Anny Švantlové za 550 zlatých.[82] Podle popisu z roku 1805 sestávala usedlost z vlastního domu, maštale, stodoly a „chalupy“ umístěné na dvoře. V 1. polovině 19. století asi dům prošel opětovnou přestavbou, protože v popisu z roku 1850 se eviduje jako „zčásti nový, zčásti opravovaný“.[83] Teprve touto poslední velkou přestavbou získal současnou, spíše klasicistní podobu. V roce 1850 se v přízemí nacházel ještě funkční průjezd, vlevo od něj obchod, vedle pokoj a za ním klenutý kvelb. Napravo od průjezdu byly situovány dva pokoje a velký klenutý čeledník. Dům měl velké klenuté sklepy. Do prvního patra vedlo schodiště z dubového dřeva, v patře se nacházela velká předsíň, čtyři velké pokoje, velký klenutý čeledník, klenutý kvelb a klenutá pavlač se dvěma záchody. Na půdě byla sýpka. Střechu kryly tašky. Objekt měl rozměry 12 sáhů x 7 sáhů a 5 stop (22,8 x 14,9 m). Popisuje se jako stavba v dobrém stavu. Na dvoře stál na dřevěných sloupech dřevník 6 sáhů (11,4 m) dlouhý, dále kamenná mandlovna krytá taškami o rozměrech 2 sáhy a 4 stopy x 2 sáhy (5,1 x 3,8 m). Na dvoře se rovněž nacházela velká hospodářská budova a v ní klenutá maštal, chlév na hovězí dobytek a kůlna s povalovým stropem. Objekt o rozměrech 7 sáhů x 8 sáhů (13,3 x 15,7 m) byl krytý taškami a popisován jako nově postavený, v dobrém stavu. U této velké maštale stál ještě menší chlév, postavený z cihel, krytý taškami, o rozměrech 3 sáhy a 3 stopy x 1 sáh a 1 stopa (6,6 x 2,2 m). Evidován byl jako nový. Bohatý hospodářský komplex na dvoře doplňovala zděná stodola na půdorysu 8 sáhů a 3 stopy x 6 sáhů (16,1 x 11,4 m). Prý se právě v roce 1850 plánovala její další protipožárová přestavba.[84] Roku 1852 vyprojektoval Matěj Mašek přístavbu patrového východního křídla do dvora s pavlačí. Nejsou ale doklady o její realizaci.[85] Podobně není zřejmé, zda se realizoval jen o málo pozdější Maškův plán na celkovou úpravu nádvorní zástavby domu (z roku 1857).[86] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1884, nazvaný „Šnábl Antonín, oprava fasády čp. 15/I“, další z roku 1887 pod jménem „Šnábl Antonín, stavba prádelny čp.15/I“ a z roku 1899 „Šnábl Antonín, stavba skladiště čp.15/I“.[87]

V červnu 1868 tu vznikl koloniální obchod Antonína Schnábla,[88] známá místní rodinná firma, která mimo jiné připravovala pohoštění pro T. G. Masaryka při jeho návštěvě města roku 1930. Rudolf a Anna Šnáblovi získali 25. června povolení na přístavbu a opravu domu a stavbu garáže dle projektu Václava Berana. Kolaudace proběhla 13. července 1937.[89] Roku 1962 přešel dům do majetku Domovní správy. V přízemí fungoval levný bufet, známý jako Korunka.[90] Ten tu byl zřízen roku 1967,[91] podle jiného údaje už roku 1966,[92] čemuž ale odporuje údaj z dubna 1967, podle něhož ještě práce probíhají.[93] Podnik Potraviny odhadl náklady na přestavbu na 400 000 Kčs.[94] Tato akce byla provedena mimo plán.[95] V letech 1967–1969 se kvůli tomu rozšířila kuchyně v přízemí objektu.[96]

Patrový dům čp.15/I hledí do ulice Míru výstavným, sedmiosým průčelím. Uvnitř se nacházejí cenné klenuté místnosti, možná renesančního původu. Vzhled domu je ovšem pozdně barokní z konce 18. století a klasicistní. Vidíme tu masivní ostění oken, s motivy kapek a uchou. Některá okna jsou, možná jako pozůstatek renesanční podoby domu, sdružena po dvou. V přízemí se nacházel původní průjezd, zaklenutý valenou klenbou s bočními lunetami. V interiérech se ještě roku 1960 připomínal dochovaný barokní mobiliář (rohový pokoj v patře[97]), dnes už neexistující. Střecha je sedlová, s valbou do Palackého ulice. V listopadu roku 1991 byl čp.15/I doporučen komisí ministerstva kultury za prohlášení státem chráněnou památkou.[98]

V 80. letech 20. století byl již dům mimořádně zchátralý. V září 1990 MěstNV konstatuje, že bude pro zdejší obyvatele potřebovat najít jeden náhradní byt.[99] V domě nadále fungoval bufet Korunka. V roce 1989 se, v souvislosti s chystaným dokončením obchodního domu Žďár a následným stěhováním prodejen v centru Rokycan, plánovalo sem umístit prodejnu lahůdek a luxusního zboží. Nakonec se ale po pádu režimu a malé privatizaci už obchodní síť vyvíjela spontánně, bez plánování.[100] V roce 1992 již probíhala celková rekonstrukce objektu čp.15/I. Šlo o ambiciózní projekt stavební firmy Šnajdr, která vznikla v listopadu 1990 a během pár měsíců už měla 40 zaměstnanců. V domě čp.15/I mělo vyrůst nákupní středisko.[101] V červnu 1993 byla rekonstrukce dovršena a objekt Korunky se otevřel. Uvnitř vznikl bufet a restaurace s vinárnou (umístěnou částečně v nové dvorní přístavbě). V podkroví byly zřízeny pokoje. Místnosti v prvním patře prošly adaptací na případné prodejní plochy.[102] Během rekonstrukce došlo k obnově parteru, dosud znešvařeného mnoha utilitárními vestavbami, výkladními skříněmi apod. Portál směrem do ulice Míru, který se nedochoval, byl dotvořen v historizujícím duchu. Kvůli ekonomickým potížím investora, ale velkoryse rekonstruovaný objekt ve svém celku nebyl předán do užívání. Ještě na jaře 1995 čerstvě opravený dům zeje prázdnotou.[103] Teprve 9. dubna 1998 zde konečně započal provoz společnosti Korunka 2000, s. r. o.[104] Už v lednu 1998 se připravovaným zprovozněním domu zabývala i městská rada. Společnost Korunka totiž požádala o vyřešení otázky parkování před domem. Radní uložili odborům rozvoje města a životního prostředí zpracovat podklady.[105] Počátkem dubna 1998 se už otevření objektu očekává v řádu několika dnů. V přízemí měl vzniknout bufet.[106]

Generální oprava v 90. letech ale připravila dům o část jeho starší podoby. Při boční straně domu, otočené do  Palackého ulice, se až do této rekonstrukce otevíral monumentální zděný vjezd do dvora s eklektickým dekorem. Pocházel patrně z roku 1899, kdy se prováděly na dvoře úpravy dle projektu B. Ryšavého (v roce 1899 také bylo přestavěno skladiště ve dvoře, při Palackého ulici, na obytný objekt[107]) Vjezd nyní zanikl a nahradil ho nízký objekt s prodejním kioskem. Poměrně razantní vůči původní tváři domu byla i přístavba ve dvoře, kde původní zadní fasádu domu s pavlačí a klenutými arkádami zakryla novostavba vinárny.

V srpnu 2014 proběhla oprava fasáda čp.15/I. Odstíny zelené nahradila kombinace žluté a tmavě šedé barvy.[108] Roku 2015 bylo z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón poskytnuto 70 000 Kč a dalších 60 000 Kč ze zdrojů obecního rozpočtu na opravu dvorní fasády a truhlářské práce na obnově domovních vrat.[109] V březnu 2020 skončil provoz lahůdek v Korunce. Započala pak rekonstrukce prodejních prostor, po níž zde vzniklo vietnamské bistro.[110]

2.2.2. Dům čp.16/I

Sousední dům čp.16/I je patrový, s jednoduchým desítiosým průčelím a sedlovou střechou s několika masivními vikýři. Tvarově vychází jeho podoba z pozdně klasicistních základů. Stojí na široké parcele, která mohla (ale nemusela) vzniknout dodatečným scelením dvou starších městišť.

→ODKAZ: Dům čp.16/I v ul. Míru, foto: D. Borek, 12. prosince 2004.

Souvislá řada čísel popisných, do níž zapadá, ale značí, že přinejmenším už v roce 1771 tu stál pouze jeden dům. Ačkoliv postrádá výraznější architektonické a památkové prvky, je urbanisticky hodnotný, měřítkově přijatelný a integrálně doplňuje jižní uliční frontu.

Na konci 18. století šlo o jednu z nejbohatších měšťanských usedlostí. Když roku 1784 vyhořel, popisuje se jako „nová budova“. Vyhořely tehdy kromě obytného stavení i dvě kůlny, stodola a chalupa (patrně objekt čp.14/I, umístěný ve vnitrobloku, viz níže).[111] Pak prošel opravou, ale v následujících desetiletích spíše chátral. Podle popisu z roku 1839 se nacházel ve středním technickém stavu. Šindelová střecha měla být ve špatném stavu. V přízemí vlevo se nacházel pokoj, kuchyně a kvelb. Vpravo pokoj, dva kvelby (pod nimi klenuté kamenné sklepy). V prvním patře se nacházely tři pokoje, kvelb a na levé straně tři sýpky. Dům stál na půdorysu 10, 5 sáhů x 8 sáhů (19,9 x 15,2 m). Na dvoře se rozkládaly po pravé straně objekt chlévů a kůlen (ve velmi špatném stavu) o rozměrech 16 sáhů x 4 sáhy (30,3 x 7,6 m). Na zahradě krom toho stála stodola na zděných pilířích, se střechou krytou taškami o rozměrech 8 sáhů x 6 a 2/6 sáhů (15,2 x 12 m). Objekt byl ve středním technickém stavu.[112] Od září 1839 do června 1840 tu sídlila městská opatrovna.[113]

V roce 1842 přešla usedlost čp.16/I na nového majitele. Ten se zavázal celý objekt zásadně přestavět tak, aby odpovídal protipožárním předpisům. V roce 1843 byl dům čp.16/I opravdu zcela přebudován. Podle popisu z roku 1845 se v přízemí vpravo nacházely dva pokoje, čeledník, kuchyně a spižírna. Vpravo dva pokoje a schody, pod nimiž se otevíral vstup do sklepů. V prvním patře bylo zřízeno šest pokojů, velký sál, pavlač a dva záchody. Střechu kryly tašky. Zajímavý je i údaj o půdorysu domu. Zatímco v roce 1839 měl objekt čp.16/I rozměry 10,5 x 8 sáhů, nyní už 13,5 x 8 sáhů (25,6 x 15,2 m).[114] Během přestavby roku 1843 tak bylo průčelí domu rozšířeno. Srovnáním s katastrální mapou z roku 1838 se ukazuje, že původně se mezi domy čp.16/I a čp.15/I otevírala úzká proluka, sloužící nejspíš jako vjezd do dvora. Ta nyní zanikla a průčelí obou domů se spojila. Na dvoře roku 1845 stála dřevěná stáj krytá šindelem, o rozměrech 9 x 4 sáhy (17,1 x 7,6 m).[115] Asi 80 metrů jižně od domu stála ve velké zahradě při nároží dnešních ulic Palackého a Hradební chalupa čp.14/I.[116] Nacházela se na místě dnešního domu čp.175/I v Palackého ulici. Tam se také nachází její podrobný popis.

Stavební vývoj domu čp.16/I neskončil. V roce 1856 vypracoval Matěj Mašek plán na přestavbu stájí na dvoře na dřevníky. Není jisté, zda došlo k jeho realizaci, stejně jako u projektu Václava Šmause z roku 1858 na výstavbu vozové kůlny na dvoře.[117] Roku 1891 byly v domě přeměněny dveře na okno.[118] V roce 1899 proběhla adaptace chlévů na dvoře na obytné místnosti podle plánů Hynka Šmolíka.[119] V městském archivu se nachází složka z roku 1899, nazvaná „Hejrovský Antonín, přestavba chléva čp.16/I“.[120] O rok později se proměnila nádvorní sýpka na malé byty.[121] V roce 1904 došlo k úpravě parteru hlavní budovy do ulice, rozdělením chodby a zřízením obchodu podle plánů B. Ryšavého.[122] V městském archivu se nachází i složka z roku 1905, nazvaná „Štěpánek Jan, zřízení nové hradby čp.16/I“.[123] V roce 1913 se pak podle projektu Josefa Pechana upravoval výkladec v čp.16/I.[124] V říjnu 1928 povolila rada R. Šípovi zřídit v čp.16/I výkladní skříň.[125] Anastázie Komárková obdržela 3. února 1925 povolení na stavební úpravy domu a stavbu garáže. Dne 28. července 1937 bylo majiteli domu čp.16/I Františku Komárkovi uděleno povolení na zřízení krámu, podle plánů Josefa Nováka. Kolaudace proběhla 31. srpna 1938.[126]

Dne 8. listopadu 1972 navrhla zvláštní komise MěstNV použít dům čp.16/I jako náhradní objekt pro výstavbu Domu oděvů (místo kontroverzního umístění v Palackého ulici, na místě domu čp.72/I určeného k demolici). 22. listopadu 1972 ale tuto možnost zástupci podniku Oděvy jednoznačně odmítli. Velkoprodejna pak skutečně vyrostla v čp.72/I (podrobněji v kapitole „Palackého ulice“).[127] V roce 1986 město deklaruje, že do konce roku musí MěstNV vyklidit dům čp.16/I, čímž vznikne potřeba opatřit dva náhradní byty.[128] Šlo patrně o opatření v souvislosti s rekonstrukcí objektu, nebo se zrušením zdejších bytových prostor. V roce 1995 započala rekonstrukce domu čp.16/I. V červenci 1995 již na střeše vyrůstají nové vikýře, fasáda domu zatím ještě zůstávala bez lešení, její oprava byla provedena brzy na to.[129] V objektu tehdy vznikly nové podkrovní prostory. Projekt opravy vypracoval ing. Hanuš Andres.[130]

2.2.3. Dům čp.231/I (zbořený dům čp.148/I)

Na místě dnešního domu čp.231/I stál do počátku 21. století patrový, čtyřosý dům čp.148/I se sedlovou střechou. Ten byl v roce 2017 nečekaně a nevhodně zbořen. Šlo přitom o zajímavou pozdně klasicistní stavbu. Odlišoval se od sousedních domů úzkým městištěm i skromnější hmotovou dispozici, což společně s vysokým popisným číslem, které nezapadalo do souvislé řady v této části ulice, jednoznačně ukazovalo na pozdější vznik.

→ODKAZ: Klasicistní dům čp.148/I z počátku 19. stol., zbořený r. 2017 a r. 2021 nahrazený domem čp.231/I. Foto D. Borek, 1990.

→ODKAZ: Dům čp.148/I. Foto D. Borek, září 2003.

Šlo o dodatečnou vestavbu do dřívější proluky, provedenou na počátku 19. století. Na místě domu se původně rozkládala zahrada patřící vedlejšímu čp.17/I.[131] V matrice se čp.148/I uvádí poprvé 26. července 1802, kdy se tu narodila dcera učitele Jana Hykeše.[132] S tímto matričním záznamem je ovšem v rozporu údaj Františka Purgharta, který ve svých strojopisných statích, založených na studiu městských knih, uvádí, že až 23. září 1805 požádal Václav Tomandl o povolení k výstavbě domu. Tomandl předložil plán, vypracovaný stavebním mistrem Ondřejem Černým. Majitel sousedního čp.17/I se ale postavil proti a magistrát stavbu nepovolil. Tomandl uspěl až napodruhé a 4. března 1806 město stavbu odsouhlasilo, opět podle plánů O. Černého.[133] Obě uvedené datace vzniku domu nemusejí být nutně v rozporu. Před rokem 1806 mohl na parcele stát menší objekt, který byl po roce 1806 rozšířen či zásadně přebudován. Není ovšem ani vyloučeno, že záznam z roku 1802 se týkal objektu na zcela jiném místě v Rokycanech. V takovém případě by vodítkem pro lokalizaci mohlo být, že obyvatelem čp.148/I byl učitel Hykeš a že v červenci 1805 v čp.148/I zemřel Jan Nekola, učitel a regenschori.[134] Každopádně šlo o jeden z mála případů, kdy v takto exponované městské ulici došlo ještě v 19. století k doplnění proluky.

Na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1838 je čp.148/I zachycen.[135] Dál procházel dílčími proměnami a opravami. V roce 1847 vypracoval Jan Páník projekt nového krovu a pavlače.[136] V roce 1899 probíhají drobnější přestavby podle plánů Hynka Šmolíka (vyzdění uzenářské dílny, instalace nového komínu).[137] V městském archivu se nachází složka z roku 1891, nazvaná „Šmucler Jan, čp.148/I, změna fasády“, a další z let 1901–1902, pod jménem „Šmucler Jan, adaptace domu čp.148/I“.[138] V roce 1951 došlo k úpravě oken v přízemí (původní byla vyměněna za modernější, trojdílná).[139] V roce 1986 byl dům ještě obývaný (1 byt) ale uvažovalo se o jeho modernizaci.[140] V říjnu 1986 trvala potřeba opatřit 1 náhradní byt pro zdejší obyvatele s tím, že vystěhování se plánovalo na roky 1986–1987.[141] Dne 12. září 1988 se zde otevřela prodejna zahrádkářských potřeb.[142] V létě 1991 proběhla oprava objektu. Fasáda zůstala beze změn, ale na střechu byla položena nová krytina z tašek a instalovány do ní plechové světlíky.[143]

Dům byl v majetku města. Ačkoliv navenek vypadal jako trvalá součást ulice, jeho existence skončila náhle, počátkem ledna roku 2017, kdy byl zbořen. Předtím 14. listopadu 2016 MÚ vydal rozhodnutí o demolici. Důvodem byl vážný technický stav. Město údajně už delší dobu nebylo schopno nalézt řešení s představiteli památkové péče. A tak došlo na těžkou techniku a během jednoho lednového víkendu byl objekt, po víc než dvou stech letech existence, odstraněn.[144] Místo něj vznikla oplocená proluka. Šlo o selhání těch, kteří měli za údržbu domu zodpovídat. Chybou částečně bylo i to, že se volila kompletní demolice, místo aby se ponechal aspoň fragment zdiva (organický vývoj historických měst velmi zřídka spočíval v novostavbách, ale spíše adaptacích, ubourávání a přistavování). Vznik proluky v této části města byl neblahým jevem a proluka vyžadovala rychlé doplnění. Urbanistická hodnota ulice Míru totiž spočívá právě v dochované kompaktní zástavbě, nikoliv v jednotlivých objektech. V historickém jádru Rokycan, silně rozrušeném dezurbanizačními demolicemi, hrají právě „ostrůvky“ kompaktní blokové zástavby důležitou roli, která stále ještě drží městský organismus pohromadě. Nakonec byl naštěstí uprázdněný prostor poměrně rychle zaplněn novostavbou čp.231/I, dokončenou 14. dubna 2021. Objekt je definován v katastru nemovitostí jako „víceúčelová stavba“ o třech podlažích, s dvěma byty a podlahové ploše 258 čtverečních metrů.[145] Podle obecní kroniky začala jeho výstavba v roce 2019.[146] Dle snímkování z června 2019 ještě stavební práce nezapočaly.[147] Budován byl dál během roku 2020.[148] Podobně jako v několika jiných případech z této doby bylo městským úřadem nelogicky tomuto domu vydáno nové číslo popisné, ačkoliv při výstavbě na historické stavební parcele se patří ponechat číslo původní, protože nositelem tradice je parcela nikoliv konkrétní dům.

2.2.4. Dům čp.17/I (U Bastlů)

Dalším domem jižní fronty ulice Míru je dům čp.17/I, od roku 1991 státem památkově chráněný.[149] Patrový, šestiosý dům se sedlovou střechou zaujme historickou fasádou a dochovaným portálem. Polokruhový portál s vykrojenými rohy je v klenáku jednoduchého ostění datován rokem 1744.

→ODKAZ: Ul. Míru, pohled k východu. Vpravo domy čp.17/I, čp.148/I a čp.16/I. Pohlednice s fotografiemi z r. 1910 a 1999.

→ODKAZ: Památkově chráněný dům čp.17/I s portálem, datovaným do r. 1744. Foto D. Borek, září 2003.

Podoba domu ovšem byla následně klasicistně upravena, takže tvarosloví fasády odkazuje spíše k přelomu 18. a 19. století. Portál během 20. století dlouho zakrývaly výkladní skříně. Až později se dočkal opětovného odhalení a při zatím poslední velké opravě domu po roce 2006 byl očištěn a doplněn o historizující dřevěná vrata (namísto dosavadních plechových). Klasicistní (respektive empírový) sloh převládá na celé fasádě. Přízemím probíhají čtyři hrubě modelované kanelované pilastry s dórskými hlavicemi, nesoucí profilované kladí. Okna v patře jsou sdružena po dvou a mají šambrány s uchy. Korunní římsa je mimořádně masivní, profilovaná. Celá fasáda domu působila ještě počátkem 21. století dojmem torza původní, daleko dekorativnější podoby, která byla nejspíš rozrušena dodatečnými, spíše amatérskými opravami. Tři z šesti okenních otvorů v patře tak byly necitlivě zmenšeny a zbaveny části šambrány. Jen dva ze čtyř pilastrů z parteru pokračovaly jako lizény i ve fasádě prvního patra. Kordonová římsa (nad úrovní přízemí) byla v prostoru nad portálem přerušena. A v samotném portálu byla vsazena výše zmíněná nestylová plechová vrata. Všechny tyto estetické defekty zmizely díky kultivované generální opravě, kterou objekt prošel od roku 2006. Sedlová střecha s volskými oky byla doplněna o čtyři vikýře.

Cenné jsou i vnitřní a nádvorní prostory. Za portálem se vchází do starobylého průjezdu s barokními valnými klenbami s lunetami. Dvě přízemní místnosti v přízemí vedle portálu mají ještě působivější křížovou klenbu. Klenby jsou, a to není v Rokycanech až tak obvyklé, i v pokojích v prvním patře. Zaklenuto je rovněž úzké schodiště vedoucí do patra. V průjezdu, u vchodu do sklepa, se nachází portálek s kamenným ostěním. Zadní strana domu hledí do částečně zachovalého dvora, obestavěného ze tří stran hospodářskými objekty, patrně z 19. století. Dům se do dvora otáčí klasicistní pavlačí, nesenou v přízemí mohutnou arkádou, bohužel částečně zakrytou moderními přístavky. Okna a dveře na pavlači měly ještě koncem 20. století zbytky ostění s uchy. Objekt patří do stejné kategorie jako dům čp.15/I, tedy starobylý měšťanský dům s renesančně-barokním původem a klasicistní fasádou. Nejspíš v 1. polovině 18. století (vodítkem může být i datace rokem 1744 v klenáku portálu) mohl vyrůst na starších základech coby výstavné patricijské sídlo. Roku 1784 se popisuje jako „dobře vystavěný dům“, se stájemi a stodolou. Tehdy ale vše poškodil požár města.[150]

Dne 24. května 1785 magistrát řeší žádost Vojtěcha Kraffty o obhlédnutí sousedního domu Antonína Tomandla, který prý chce stavět ovčín a Kraffta má obavy, že mu bude prosakovat „hnojnice do sklepů.“ Ještě než se spor dostal před obecní radu, se urovnal smírem. Tomandl prohlásil, že ovčín opatří střechou, kterou svede do svého dvora a budovu umístí dál od zdi svého pozemku.[151] Dle seznamu majitelů domů z roku 1788 byl Vojtěch Kraft (Kroffta) majitelem čp.16/I a Antonín Tomandl vlastnil dům čp.17/I. Ze zprávy lze vyčíst, že oba domy tehdy ještě sousedily (nebyl mezi nimi pozdější čp.148/I, dnešní čp.231/I). Sousedské spory ovšem pokračovaly. Dne 8. září 1785 magistrát projednával žádost Antonína Tomandla o „obeslání pana Vojtěcha Kroffty, že by proti vyššímu poručení z kolny stodolu byl vystavěl a ječmen do ní svezl.“[152]

Po roce 1784 byla podoba objektu převrstvena klasicistními opravami. Okolo roku 1800 tu sídlila slavná rokycanská rodina Kraftů. Dle popisu z roku 1814 měl dům v přízemí tři pokoje, kvelb, kuchyni, průjezd a schodiště. V patře se nalézaly čtyři pokoje, kuchyně, kvelb a mázhaus. Dům byl podsklepen. Na dvoře se nacházela kůlna na sloupech, dobytčí chlévy, řezírna, ovčín, stodola a obydlí pro čeleď.[153]

V městském archivu se nachází složka z roku 1905, nazvaná „Bardones Jan, zřízení krámu v čp.17/I“.[154] Od počátku 20. století dům vlastní rod Bastlů. Karel Bastl ho koupil za 43 000 K v roce 1911, kdy vystoupil ze společného podniku (Pikolon a Bastl), a v domě čp.17/I si na dvoře zřídil vlastní truhlářský závod.[155] Již roku 1912 nechal nový majitel vypracovat projekt celkové přestavby, dle plánů Štěpána Wolfa. V parteru vznikly po obou stranách nové výkladní skříně, portál byl zásadně přestavěn (možná i z části zbořen). V přízemí domu proběhla výměna všech dveří a úpravou prošly vstupy. V pravé zadní části dvora došlo k adaptaci stávající hospodářské budovy na byty, v levé části dvora vyrostlo přízemní skladiště a kanceláře s pultovou střechou a stodola byla upravena na truhlářskou dílnu.[156] Karel Bastl získal 12. srpna 1918 povolení na stavbu chlévku ve dvoře dle plánů Štěpána Wolfa.[157] V květnu 1923 povolila obecní správní komise další stavební úpravy v  čp.17/I.[158] Ve 20. letech 20. století taky uvažovala obec, že v rámci řešení bytové krize bude podporovat nástavby domů v centru města o druhá patra, a chtěla majitele domů k těmto adaptacím motivovat nabídkou až 40% obecní dotace. Do 18. června 1926 se přihlásil jediný zájemce, a to právě majitel čp.17/I.[159] Městská rada Karlu Bastlovi povolení k nástavbě dvou pater na dům čp.17/I vydala, a to navzdory tomu, že dům stál v regulační čáře a měl tedy být výhledově do základů zbořen a postaven v nové uliční linii. To nicméně byly jen teoretické vize, které za časů poválečné bytové krize neměly reálný význam. Město daleko spíše ocenilo, že nástavbou stávajícího domu by se získalo 10 bytů (6 bytů 1+k a 4 byty 2+k). Zvyšování zástavby se opíralo o starší normativ, který 29. září 1910 přijalo zastupitelstvo, podle kterého se v tehdejší Plzeňské ulici měly povolovat nejméně jednopatrové stavby.[160] Z projektu nástavby ovšem nakonec sešlo a dům si (naštěstí) uchoval původní jednopatrovou výšku. V prosinci 1928 vydala rada povolení K. Bastlovi na přístavbu skladiště na zahradě u čp.17/I.[161] Kolaudace proběhla 22. listopadu 1929.[162] V listopadu 1929 pak rada ještě vydala K. Bastlovi povolení na výkladní skříně v čp.17/I.[163]

V roce 1980 se otevřela v levé části přízemí po dvouleté adaptaci prodejna pracovních oděvů.[164] Dům ale jinak chátral. Až v roce 1991 začala, jako známka oživení soukromého sektoru, jeho celková rekonstrukce. V souvislosti s obnovou podnikání byla pravá část přízemí adaptována, podle projektu arch. Kopeckého z ateliéru Kosta, na cukrárnu (ta se pak v letech 1992–1993 proměnila na bar). V roce 1992 došlo k velkým úpravám i ve dvoře, kde v lednu 1992 započala výstavba zcela nového objektu, který byl přilepen na jižní, nádvorní fasádu domu v jeho západní části (blíže domu čp.18/I), kde bohužel utilitárně zakryl původní barokní arkády pavlače. Tento nový objekt byl postaven z tvárnic a sloužil jako technické zázemí nově adaptované cukrárny (později baru) v přízemí historické budovy. V únoru 1992 již novostavba ve dvoře dosáhla úrovně prvního patra. Zároveň proběhly i podstatné proměny v domovním průjezdu. Právě skrz něj se počátkem roku 1992 kopal příkop pro přívod inženýrských sítí z ulice do nových nádvorních objektů. V průjezdu se tehdy ještě nacházely starší výkladní skříně, poměrně spekulativně vestavěné dřevěné výkladce, vsazené do historického zdiva a zakrývající zčásti původní klenby.[165] V roce 1993 vznikla ve dvoře prodejna a v roce 1994 byly upraveny i obytné prostory v prvním patře hlavní budovy.[166]

Zatímco série investic počátkem 90. let reagovala spíše na uzpůsobení do té doby chátrající stavby pro podnikání, v roce 2006 odstartovala další vlna rekonstrukcí, která obnovila a citlivě doplnila především vnější tvář objektu do ulice. Počátkem roku 2006 započala vestavba obytných prostor do podkroví čp.17/I. Dle stavu ze začátku března 2006 již jsou do střechy zabudovány tři vikýře (zatím jen kostra konstrukce, bez oken). Počátkem dubna 2006 zůstávají práce bez většího posunu.[167] Mezitím na jaře 2006 požádal majitel Jiří Bastl město o půjčku z Fondu rozvoje bydlení. Konkrétně o 100 000 Kč na vestavbu bytu do půdního prostoru. 27. dubna 2006 žádost posoudila výběrová komise a doporučila ke schválení. Dne 15. května 2006 se pro vyslovili radní. 30. května 2006 o věci jednalo i zastupitelstvo.[168] Potom dne 30. srpna 2006 přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 částku 42 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón na opravu čp.17/I. Dalších 58 000 Kč přislíbilo uhradit město a 160 000 Kč majitelé objektu. Celkem tak mělo být do rekonstrukce této památky investováno 260 000 Kč. Dne 18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada.[169] Návrh schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo.[170] Peníze šly na opravy pavlače a dvorní fasády čp.17/I.[171] Dne 10. března 2008 zastupitelstvo schválilo rozdělení dotací ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné přidělilo na objekt čp.17/I 10 000 Kč z uvedeného dotačního programu a 75 000 Kč z rozpočtu města na obnovu schodiště, obnovu průjezdu domu – omítky, malby a dlažba.[172]

Drobnější investice pokračovaly i v následujících letech. 30. května 2011 zastupitelstvo odsouhlasilo přidělení dotací z Programu regenerace městských památkových zón. Dům čp.17/I z něj obdržel 42 000 Kč a dalších 30 000 Kč z rozpočtu města na restaurování kamenného domovního portálu.[173] Roku 2012 proběhla oprava fasády čp.17/I. Práce provedl Karel Granát ze Starého Plzence. Náklady činily 195 054 Kč, z toho dotace z Programu regenerace městských památkových zón dosáhla 100 000 Kč.[174] V březnu 2020 schválilo zastupitelstvo přidělení dotace na restaurování vstupního portálu čp.17/I. Mělo jít o 40 000 Kč ze státního Programu regenerace městských památkových zón a 12 000 Kč z obecního rozpočtu.[175] Následně v březnu 2021 zastupitelé odsouhlasili dotaci na výměnu krytiny střechy v nádvorní části čp.17/I. Šlo o 167 000 Kč ze státního Programu regenerace městských památkových zón a 205 000 Kč z rozpočtu města.[176]

2.2.5. Dům čp.18/I

Sousední dům čp.18/I má dvě patra a jako jediný se vymyká z výškové úrovně jižní strany ulice Míru. Je to výsledek rekonstrukce ve 20. letech 20. století, která domu dala nynější podobu nejen výškovou ale i z hlediska tvarosloví fasády. I přes přístavbu patra neztratil dům čp.18/I svoji hodnotu. Přístavba je vkusná a hlavně relativně nízká, takže nepůsobí rušivě.

→ODKAZ: Dům čp.18/I, původně patrový, v letech 1922–23 zvýšený o 2. patro. Pohled z ústí Komenského ul. Foto D. Borek, září 2003.

Dům není sice památkově cenný, ale je pravděpodobné, že jeho obvodové zdi fixují starší zdivo. Roku 1784 vyhořel, včetně stodoly.[177] Dne 7. června 1784 se magistrát zabývá stížností Anny Švantlové, že město nechalo odvážet bláto „blíž jejího trávníku“, přičemž mělo být odváženo „do vzdělané [tedy udržované – pozn. aut.] zahrady u haubtwachtu“. Obecní rada se usnesla, že „se má ta jáma šutrem a rumem od lázně odváženým vysypati.“[178] Není zřejmé, zda se tato kauza týkala domu čp.18/I nebo čp.15/I, oba tehdy vlastnila vdova Švantlová. Pokud by šlo o čp.15/I, mohla být myšlena nynější Palackého ulice. Haubtwacht pak nejspíš označuje Švantlovská kasárna čp.72/I, stojící na protější straně dnešní ulice Míru, na místě budovy školy. Aspoň takto je označován (Hauptwacht či Wachthaus) v materiálu z jednání obecní rady z prosince 1784.[179] Zajímavá je zmínka o rumu, tedy stavebním odpadu, od lázně (městská lázeň ve Spilce). Dne 12. října 1784 před obecní radou přednesl Jan Pangerle zprávu o tom, že „Anna Švantlová v druhým domě v chlívě, hned u zdi Jana Břehovského komín vyhnati nechala, který nebezpečný jest a u střechy hned ouzký.“ Radní uznali, že „byvše ten komín nebezpečný, má se do 3 dnův strhnout“ a že pokud by to Švantlová odmítala, má se nechat zbořit úředně.[180] Švantlové patřil dům čp.18/I, Jan Břehovský byl vlastníkem sousedního čp.19/I. Dne 19. října 1784 řeší magistrát přípis od Anny Švantlové, která oznamuje, že v „dolejším domě sub N. 18“ nechala zazdít komín, ale ze strany radnice jí bylo vzkázáno, že komín se má nechat shodit. A tak se Švantlová dotazuje, zda může zůstat zazděný. Městská rada rozhodla, že „by se takový neodkladně skrze pana rychtáře shodil.“[181] Dne 8. srpna 1788 se magistrát zabýval stížností Jana Břehovského (majitel sousedního čp.19/I) na Annu Klettenberkovou (vdova Anna Švantlová se krátce předtím znovu provdala[182]) kvůli tomu „že by jemu skrz žlábky při jejích chlívu škodu na domě jeho činila.“ Radní se usnesli vyřídit Klettenberkové, aby to napravila.[183] Tato kauza nechává nahlédnout do sousedských sporů, které nepochybně umocnil požár města v září 1784, který si následně vyžadoval značnou stavební aktivitu jednotlivých měšťanů na opravách jejich usedlostí.

Dne 22. února 1841 sem do čp.18/I přicestoval na návštěvu k magistrátnímu radovi Františku Weinekovi tehdy sedmnáctiletý Bedřich Smetana, pozdější slavný skladatel. Do roku 1899 v domě bydlel Gustav Ringel (1840–1920), moravský Němec a významný rokycanský průmyslník (zakladatel koksárny a Bedřichovy hutě). Byl dlouholetým členem obecní rady i okresního výboru a náležel mezi příslušníky nejužší místní honorace. Roku 1899 se odstěhoval do čp.175/I v Palackého ulici.[184] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1885, nazvaný „Ringl Gustav, přestavba špýcharu v obytné místnosti čp.18/I“, další z roku 1888 pod jménem „Ringl Gustav, stavba skleníku u čp.18/I“ a z roku 1889 „Ringel Gustav, přístavba skleníku čp.18/I“. Z roku 1898 pochází složka, označená jako „Ringel Gustav, výměna šindelové střechy za taškovou čp. 18/I“.[185] Karel Hofman ovšem uvádí, že ještě počátkem první republiky měl dům čp.18/I bachratou mansardovou střechu krytou šindelem. Šlo o jednopatrovou stavbu s barokní fasádou.[186] Ve fondu městského archivu je uložen spisový materiál z roku 1910, pod jménem „Strankmüller František, přestavba domu čp.18/I“.[187] Není ovšem jisté, zda tento plán byl realizován. Zásadní proměna přišla až za první republiky. V srpnu roku 1922 povolila rada Hedvice Strangmüllerové, tehdejší majitelce, přístavbu druhého patra. Provedena byla v letech 1922–1923 podle projektu Štěpána Wolfa, včetně přestavby schodiště.[188] V letech 1932–1933 byl přistavěn k domu čp.18/I i nádvorní objekt pekárny (projekt Josef Novák).[189] Stavební povolení pro Hedviku Strankmüllerovou na přístavbu pekárny v čp.18/I vydala rada v prosinci 1932.[190]

Za komunistické vlády dům zvolna chátral, ale byl ušetřen necitlivých modernizačních zásahů. Po roce 1989 prošel celkovou opravou. V roce 1993 byla povolena demolice cihlové stavby na dvoře o rozměrech 6 x 2,5 m. V roce 1994 opravou prošla hlavní budova. V letech 1997–1998 na dvoře vyrostla zámečnická dílna podle projektu ing. Jiřího Škopa.[191] Na svém zasedání z 14. února 1994 rada odsouhlasila umístění pamětní desky válečnému letci J. Strangmüllerovi na čp.18/I.[192] Strangmüller uprchnul po okupaci Československa do zahraničí a připojil se k britské armádě. Zahynul při výcviku na výsadkáře.[193] Deska byla umístěna na fasádu v přízemí domu až s jistým zpožděním.

Na rok 2024 získal majitel čp.18/I z městského programu pro domy situované v památkové zóny, ale bez památkové ochrany, 100 000 Kč na okna. Již předtím byla opravena fasáda.[194]

Za domem čp.18/I přerušuje souvislou frontu domů v ulici Míru úzká proluka s vraty vedoucími na dvůr. Někteří badatelé v tom spatřovali torzo původní středověké uličky, která tudy měla původně vnikat do vnitrobloku na jih, k Hradební ulici. Její průběh byl údajně až do výstavby Domova důchodců-Penzionu v Hradební ulici v 70. letech 20. století patrný v půdorysu dvorků za domy v ulici Míru. Nejstarší katastrální mapa města z roku 1838 zde skutečně jistou takovou komunikaci zachycuje, ale nezdá se, že procházela skrz celý vnitroblok. Mohlo jít jen o dva protilehlé vjezdy do dvorů, vzájemně nepropojené.

2.3. Zbořená severní strana ul. Míru (od rohu Havlíčkovy ul. ke křižovatce s Týmlovou ul.)

2.3.1. Zbořený dům čp.75/I (U Černého koně)

Na severní straně ulice Míru, naproti domům čp.15/I a 16/I, se nachází neutěšená proluka, pozůstatek demoličního řádění za vlády komunistů. Na rohu ulice Míru a Havlíčkovy ulice tu stával původem klasicistní dům čp.75/I, známý ve 20. století jako hostinec „U černého koně“. Těžil z polohy na frekventovaném městském nároží. Roku 1784 vyhořel. Soupis pořízený v té době uvádí, že ohněm utrpěla usedlost, stáje, kůlna a stodola.[195] Po požáru roku 1784 vyjednalo město s majitelem domu Janem Beerem částečný posun parcely tak, aby nový dům, který tu po požáru vyrostl, uvolnil dosud úzké nároží ulice Míru a Havlíčkovy ulice.[196] V seznamu z roku 1788 se jako vlastník čp.75/I uvádí Václav Růžek (?). Počátkem 19. století dům obývala rodina Růžkových (Jakub Růžek).

Dne 1. května 1818 magistrát vyslechl žádost, kterou podal Matěj Vešta (Weschta) s manželkou Josefou, o prošetření jejich domu čp.75/I „wegen angeordneten Zumauerung der Thüre aus der Küche auf den Haushof,“ neboli „skrz nařízené zazdění dveří z kuchyně na domovní dvůr.“ Magistrát pověřil policejní úřad, aby věc prověřil. Zároveň uložil Veštovi pokutu 5 zlatých kvůli velkému množství dřeva položeného na kamnech, a vyzval jej k předložení stavebních plánů „hinsichtlich der zu reparirenden Chaluppe,“ tedy na „mající se opraviti chalupu.“[197] Zmínka o chalupě je patrně omylem, protože manželé žili v čp.75/I ve městě, nikoliv na předměstí. Zde se jim například v červnu 1815 narodila dcera. Matěj Vešta (Mathias Weschta) se uvádí jako feldvébl 35. regimentu infanterie Argenteau.[198]

V městském archivu se nachází složka z roku 1908, nazvaná „Kraftová Barbora, přístavba v hotelu Černý kůň čp.75/I“.[199] Dne 27. července 1927 radní vydali povolení na klozet v čp.75/I (majitelka B. Kraftová).[200] Když 10. června 1932 jednalo zastupitelstvo o záměru zbořit kvůli komunikačním potřebám Plzeňskou bránu, vystoupil František Lorenz s názorem, že pokud by se měla Plzeňská brána bořit, tak aby se zbořil i hostinec U Černého koně, který je prý rovněž na překážku silniční dopravě.[201] Asanační návrh tohoto typu tehdy ještě neuspěl a šlo spíše o rétorickou provokaci. Roku 1932 kupují čp.75/I manželé František a Marie Břízovi.[202] V říjnu 1932 vydala rada povolení pro Františka Břízu na přestavbu nádvorní budovy v čp.75/I.[203] Dle sdělení rady z února 1933 stavební úřad nemá námitek, aby při se adaptaci čp.75/I upustilo od zkosení nároží, pokud vchod nebude zřízen na rohu budovy.[204] V roce 1933 pak Břízovi dům nechali důkladně opravit, přičemž získal plochou, ale měřítkově přijatelnou fasádu.[205] Z téhož období pocházela i kovová socha koně, kterou vytvořil místní umělec Václav Koukolíček (1900–1967)[206] a která byla umístěna v 1. patře na rohu domu. Po demolici objektu v 80. letech 20. století skončila socha, ve své době proslulé rokycanské domovní znamení, na soukromé zahradě domu čp.292/II v Jeřabinové ulici,[207] nyní je na dvoře domu čp.28 ve Volduchách.[208] Hostinec měl 5 pokojů. František Bříza získal 16. ledna 1942 povolení na přístavbu strojové ledničky, podle nákresu Františka Michálka.[209]

→ODKAZ: Dům čp.75/I (U Černého koně) na rohu ul. Míru a Havlíčkova před demolicí. Foto cca z 1. poloviny 80. let. Ze sbírky E. Vonáskové.

→ODKAZ: Dům čp.75/I před demolicí. Vpředu trosky domů mezi Havlíčkovou a Týmlovou ul., vlevo dům čp.144/I na rohu ul. Havlíčkovy a Míru. Foto cca z 1. poloviny 80. let. Ze sbírky E. Vonáskové.

Ještě v 60. letech 20. století provedl podnik Restaurace Rokycany v interiéru hospody přestavbu.[210] Na zasedání MěstNV 10. listopadu 1969 ale už předseda MěstNV František Hlad zmiňuje jako jednu z variant budoucího řešení zdejší zástavby i zboření domu U Černého koně. Rozhodnout prý se mělo až v delším výhledu, do roku 1980.[211] I to ovšem stačilo k tomu, aby prakticky ustaly investice do údržby objektu, který tak vstoupil do závěrečné fáze své existence, poznamenané chátráním. 10. května 1984 zde skončil provoz a v následujícím roce byl dům zbořen.[212]

2.3.2. Zbořené domy čp.74/I a čp.73/I

Dále k západu sousedily s hospodou U Černého koně dva nevýrazné přízemní domy čp.74/I a čp.73/I. Důvodem, proč se na hlavní tepně historického jádra města až do sklonku 20. století udržely přízemní domy, mohl být jejich pozdější vznik (pokud přijmeme tezi zmiňovanou v úvodu této kapitoly, že tyto bloky byly produktem pozdější, druhotné zástavby, možná někdy v 17. či 18. století). V 19. a 1. polovině 20. století pak jejich zvýšení bránil mj. nedostatek prostoru pro jejich parcely.

→ODKAZ: Dům čp.75/I od rohu Palackého ul. Vlevo od něj domky čp.73/I a čp.74/I. Po demolici se uprostřed města utvořila absurdní proluka. Pohlednice s fotografiemi z r. 1970 a 1999.

→ODKAZ: Pohlednice z r. 1917. Na horním snímku budova školy v ul. Míru. Vpravo od ní zaniklé přízemní domy čp.73/I a čp.74/I. Ze sbírky H. Hrachové.

V roce 1784 vyhořel dům čp.74/I (se stájemi).[213] Dne 11. dubna 1788 se magistrát zabýval žádostí Josefa Lahody ohledně „vystavění stodoly na svém gruntu v zahradě.“ Radní to schválili.[214] Seznam majitelů domů z roku 1788 uvádí Josefa Lahodu coby vlastníka domu čp.74/I. Dne 21. listopadu 1800 magistrát řeší žádost Barbory Lahodové a jejího manžela Josefa o povolení „vlastní moho i nemohovitost skrze přísežné šacovníky [tedy úřední odhadce – pozn. aut.] Jana Markusa a Josefa Hrdličku vyšacovati [tedy ocenit – pozn. aut.] nechati.“ Magistrát souhlasil.[215] Ocenění nemovitosti se provádělo před jejím prodejem. Manželé Lahodovi se ovšem v 90. letech 18. století uvádějí jako obyvatelé čp.98/II,[216] což byl obecní pivovar na Práchovně, který evidentně nebyl jejich majetkem. Není jasné, zda dům čp.74/I mezitím prodali, nebo ho ponechávali někomu k pronájmu.

V městském archivu se nachází složka z roku 1908, pod jménem „Mojžíš Jan, přestavba domu čp.74/I“.[217] Dům zůstal až do své demolice na sklonku 20. století pouze přízemním objektem, což bylo ukázkou maloměstských proporcí Rokycan, kde ani v centru města nezmizely takto skromně dimenzované stavby.

Dům čp.73/I se nacházel na rohu ulice Míru a Týmlovy ulice. Dne 4. března 1777 obecní radu oslovil Matěj Šeratický, „kterak naslýchá, že by dům Anton Žákovský k prodeji přijíti měl. Ohlašuje se za kupce.“ Radní rozhodli, že se na dům má vyvěsit oznámení o prodeji a Šeratického žádost zaznamenat.[218] Antonín Žák žil v čp.37/I v dnešní Gottliebově ulici.[219] Šeratickému jeho záměr na koupi čp.37/I nevyšel. Před rokem 1777 obýval dům čp.68/I v Komenského ulici.[220] A po roce 1777 zase bydlel v domě čp.67/I na plácku za ZŠ ulice Míru.[221] Zde ještě žil v červnu 1779.[222] Až pak koupil dům čp.73/I. Už 9. října 1778 požádali radu Matěj Šeratický a manželka Kateřina o ingros (úřední zápis) „na koupený dům od Anny vdané Cejpové a Ludmily Menšíkové za 393 zlatých.“ Konšelé to schválili.[223] Manželé Šeratických prokazatelně žili v čp.73/I v únoru 1780, kdy jim zde zemřel syn.[224] Zpráva o tom, že dům koupili od Anny Cejpové a Ludmily Menšíkové, je zajímavá, protože manželé Matěj a Anna Cejpovi žili v 70. letech 18. století jinde, a to v domě čp.21/I (viz níže).[225] Zdá se, že dům čp.73/I mohl být od počátku malou stavbou, která sloužila jako nájemní bydlení a byla v majetku některé zámožnější měšťanské rodiny.

Je tu zvláštní souvislost, protože kromě rodiny Antonína Žáka ještě v Rokycanech žili Václav Žák s manželkou Kateřinou rozenou Holarovou, kteří v 70. letech 18. století obývali tento dům čp.73/I v ulici Míru,[226] kde se nakonec usadil Matěj Šeratický.

Dům čp.73/I byl poničen v září 1784 při požáru města (včetně stájí a stodoly).[227] Dne 23. ledna 1787 předložili magistrátu šacovníci (odhadci) ocenění domu Matěje Šeratického za 460 zlatých.[228] Jako vlastník čp.73/I se Matěj Šeratický uvádí v seznamu majitelů domů k roku 1788. Dle seznamu majitelů domů k roku 1890 patřil čp.73/I Františkovi Šerackému a ještě okolo roku 1945 Marii Šeracké. Nabízí se možnost, že jde o tutéž rodinu, která tak vlastnila dům od sklonku 18. století přinejmenším až do poloviny 20. století. Ve fondu městského archivu je uchován spisový materiál z roku 1907, nazvaný „Šeracký Emanuel, výměna oken čp.73/I“, a další z roku 1911, pod názvem „Šeracký Emanuel, stavba kůlny čp.73/I“.[229] I tento dům zůstal až do svého zboření v 80. letech 20. století jen přízemní stavbou.

2.3.4. Demolice zdejší zástavby a plány na nové využití pozemku

Právě skromná měřítka zdejší zástavby se ukázala v 2. polovině 20. století kamenem úrazu. Rokycany nikdy, ani v době industriální prosperity v letech 1860–1938, neprošly důkladným procesem „city-buildingu“, který by v historickém jádru vytvořil kompaktní bloky solidní patrové či dvoupatrové zástavby. Důvodem bylo i to, že město v 1. polovině 20. století velice liberálně přistupovalo k výstavbě na zelené louce, za městem. Stavební ruch se tudíž nekoncentroval do širšího centra města, kde proto zůstaly i enklávy vysloveně venkovského charakteru. To by samo o sobě nebylo negativní. Naopak, bylo svým způsobem pozitivem, že jinak silně průmyslové a rapidně rostoucí Rokycany si až do poloviny 20. století udržely v mnohém ráz intimního klasicistního maloměsta (a dnes by takový stav byl turisticky atraktivní). Jenže tato, v podstatě rurální a poddimenzovaná zástavba, jakou byly zmíněné domy čp.74/I a 73/I v ulici Míru (ale v zásadě i celý blok za nimi, vymezený ulicemi Míru, Týmlova, Smetanova a Havlíčkova), se po roce 1948 stala snadným terčem pro urbanistické plány nových vládců, kteří se pokusili o jakýsi „socialistický city-building“.

První návrh se objevil již v polovině 50. let. Blok od restaurace U Černého koně až k Týmlově ulici měl být zbořen a nahrazen bytovou výstavbou. Město dokonce v září 1956 zahájilo jednání s majiteli zdejších domů, připravených k demolici.[230] V srpnu 1957 se o plánované výstavbě na tomto místě debatuje na zasedání pléna MNV.[231] Na jaře 1958 uložil MNV stavební kanceláři vypracovat posudek na zástavbu bloku domů u Černého koně, ale zmiňuje se hlavně prostor při domu čp.62/I v severní části bloku (nároží Havlíčkovy a Smetanovy).[232] O možné zástavbě lokality se mluví opět v prosinci 1959. Mělo jít o jednu z ploch pro bytovou výstavbu v 3. pětiletce (1961–1965).[233] V létě roku 1962 doporučila rada MěstNV spustit chystanou výstavbu „v bloku pod Černým koněm“. Investorem měl být podnik ŽBC Hrádek.[234] Šlo o řešení nedostatku ploch pro bytovou výstavbu. Tyto pozemky v centru města nabízely levnou a rychlou metodu, jak využít již hotové inženýrské sítě a nerozptylovat zastavěnou plochu města. Měšťanskou zástavbu by nahradily sídlištní domy, buď ve slohu doznívajícího socialistického realismu (lepší varianta) nebo už s panelovou technologií (jak bylo následně realizováno výstavbou nedalekého sídliště v Knihově ulici). Projekt nicméně nebyl realizován. Šlo by sice o radikální zásah do organismu města, ale možná by to uchránilo zbytek zástavby těchto bloků. Namísto toho pokračovala úpadek a bezradnost, která tuto lokalitu provázela v následujících dekádách. V centru města se zformovala chudinská čtvrť obývaná romskými rodinami. Domovní fond chátral.

V roce 1968 město jednalo o přepracování územního plánu. MěstNV vyslovil nesouhlas s tím, aby do prostoru u Černého koně byly umístěny bytové jednotky.[235] Místo toho začalo vedení města prosazovat zástavbu lokality budovami veřejného charakteru. Takto mluví v červnu 1969 na plénu MěstNV předseda František Hlad.[236] V roce 1969 MěstNV deklaruje záměr provést asanaci oblasti do roku 1975.[237] Podle výhledového harmonogramu investic se předpokládala asanace Havlíčkovy ulice v letech 1972–1975.[238] V září 1969 se mluvilo o možném situování objektů pro Komunální služby, pojišťovnu a Okresní průmyslový podnik za Černým koněm. Na základě směrného územního plánu se prý jedná s KNV o zadání zastavovací studie.[239] V listopadu 1969 František Hlad opakuje, že v žádném případě nebude tento prostor využit pro obytnou zástavbu a poprvé zmiňuje možnost provedení celkové demolice, včetně západní strany náměstí a celé Havlíčkovy ulice, a zamýšlenou výstavbu obchodního domu, čímž se poprvé objevuje koncepce, jež se potom skutečně naplnila koncem 80. let v podobě obchodního domu Žďár.[240] Dne 22. června 1970 uložilo plénum MěstNV místopředsedovi národního výboru Karlu Hirschovi, aby „s ohledem na připravovanou výstavbu plně uplatňoval požadavek na výstavbu objektu pro zajištění služeb podniky Služby a Okresní průmyslový podnik.“[241] V roce 1972 MěstNV uvažoval, že by pozemek za Černým koněm nabídl podniku Oděvy jako náhradní plochu pro výstavbu Domu oděvů. Měl se tak vyřešit spor okolo plánované demolice domu čp.72/I v Palackého ulici. Oděvy ale nabídku odmítly. Na novostavbu by prý nedostaly tolik peněz jako na adaptaci domu v Palackého ulici.[242]

Mezitím přišly na řadu různé dočasné úpravy. Už v září 1969 město zvažuje na rok 1971 zařadit do plánu investic provizorní úpravu severní části této lokality (už tehdy demolicemi „uvolněné“) na parkoviště. Řeč byla o severní části tohoto městského bloku, při Smetanově ulici. Terénní úpravy měly přijít na 6000 Kčs.[243] V prosinci 1969 město deklaruje, že v roce 1970 bude na výkup starých budov a jejich zbourání, v rámci asanace za Černým koněm potřebovat 50 000 Kčs.[244] V prosinci 1970 se píše, že v roce 1971 budou parkoviště v Havlíčkově ulici provádět Technické služby.[245] V roce 1971 mělo na tuto akci jít z obecního rozpočtu 5000 Kčs. Práce měl zajistit občanský výbor č. 9.[246] Dle informace z dubna 1972 provedly Technické služby v roce 1971 na výstavbě parkoviště práce za 9200 Kčs. Plánovaný rozpočet přitom činil 5000 Kčs.[247] Nešlo ale o žádnou koncepčnější akci. Pozemky po zbořených historických domech byly jen zplanýrovány a pokryty štěrkem. Pro rok 1970 se městská organizace Svazu cikánů-Romů v Rokycanech zavázala, že vybuduje nový park s pískovištěm v prostoru za restaurací Černý kůň (v dohodě s Technickými službami).[248] V říjnu 1972 město do plánu demolic zařadilo i objekty za Černým koněm. Jejich zboření si mělo vyžádat zrušení 11 stávajících bytových jednotek.[249] V roce 1974 investovalo město 10 995 Kčs do geodetického zaměření prostoru za Černým koněm.[250] Dne 4. ledna 1977 vzala rada MěstNV na vědomí zprávu o jednání mezi zástupci ČVUT (katedra architektury), ZKNV, ONV, MěstNV a podnikem Služby o výstavbě podniku Služby a bytové výstavbě v prostoru restaurace Černý kůň. ČVUT přislíbilo, že vypracuje podrobný územní plán celé oblasti mezi Palackého, Jiráskovou a Litohlavskou ulicí, až k domu čp.1/III na Dolních příkopech ve staré části Plzeňského předměstí.[251] V září 1977 rada MěstNV souhlasila s výběrem staveniště za restaurací Černý kůň pro výstavbu objektu složek Národní fronty a doporučila ONV ke schválení.[252] Severní část nynější proluky tak měla být stavebně využita. Nakonec ale objekt Národní fronty vyrostl ve Vokáčově ulici na sídlišti Jižní předměstí. V říjnu 1979 se uvádí, že v prostoru u ZDŠ v ulici Míru proběhne v budoucích letech asanace.[253]

Podle vyjádření národního výboru z června 1981 měla být jednou z akcí, které budou prioritně plánovány k realizaci ještě v 7. pětiletce (1981–1985), i příprava a zahájení výstavby sídliště Rokycany-střed, které mělo sestávat z bytů a z rozšíření školského areálu v ulici Míru a v tehdejším Parku Pionýrů (dnes ZŠ T. G. Masaryka).[254] Dne 12. ledna 1982 rada MěstNV věc projednala a s projektem zóny Rokycany-střed souhlasila.[255] Dne 17. srpna 1982 na mimořádné schůzi rada MěstNV projednala a schválila návrh územního projektu zóny Rokycany-střed a v souvislosti s tím souhlasila s návrhem změny směrného územního plánu.[256] Pár let před pádem režimu tak došlo k zásadnímu rozhodnutí, které zasadilo drastický úder historickému jádru Rokycan. 2. listopadu 1982 se plénum MěstNV usneslo, že zajistí uvolnění bytů pro přestavbu centra Rokycan do 31. prosince 1983.[257] Poté 1. listopadu 1983 plénum MěstNV uložilo vedení KHSO zajistit uvolnění domů pro výstavbu centra Rokycan.[258] Dne 20. července 1983 byl přidělen Marii Dudákové z čp.73/I jeden náhradní byt.[259] Podle jiného pramene ale paní Dudáková dostala náhradní byt až 28. července 1984.[260] Rudolf Přibyl z čp.74/I obdržel náhradní byt 23. února 1984.[261]

V roce 1985 byla, po dlouhé chátrání, zbořena dožívající zástavba celého tohoto bloku. Štěstím je, že na rozdíl od sousední demoliční zóny zde do roku 1989 už nic nevyrostlo. Proluku na místě bývalého hostince U Černého koně tak nehyzdí betonový monolit podobný sousednímu obchodnímu domu Žďár. Jenže ani polistopadové územní plánování nedokázalo vyřešit uspokojivě, jak s touto cennou parcelou uprostřed památkové zóny naložit. S tím, jak ubíhají léta, hrozí, že proluka na severní straně ulice Míru zůstane navždy parkovištěm. Na přelomu 80. a 90. let 20. století tu byl umístěn sklad stavební techniky a materiálu pro nedalekou stavbu obchodního domu Žďár a celý prostor byl obehnán plechovým plotem a nepřístupný. Havlíčkova ulice tehdy byla zrušena, neprůchozí, stejně jako Týmlova ulice.

→ODKAZ: Chátrání a demolice historického jádra Rokycan po čtyřiceti letech komunistické vlády. Domy čp.15/I a čp.16/I na jižní straně ul. Míru. Pohled od severu. V popředí stavební ohrada pro nedalekou stavbu OD Žďár, umístěná na ploše zbořeného domu U Černého koně. Bez opětovného dotvoření této mezery zůstává ulice Míru (a vlastně celé centrum Rokycan) torzem. Foto D. Borek, 1990.

→ODKAZ: Na místě historické zástavby vzniklo parkoviště. Provizorium, které už trvá dvě generace. Foto D. Borek, 2003.

V 1. polovině 90. let se tu uvažovalo o výstavbě sídla banky. O pozemek měla zájem Česká spořitelna, která tu chtěla postavit rokycanskou centrálu. Městu byly předloženy dva architektonické návrhy podoby nové banky. Jeden vypracoval místní občan pan Drchal, druhý architekt Malý z Vídně. Projekty posoudila komise výstavby městského úřadu s jednoznačným rozhodnutím podpořit projekt arch. Malého. Stejně vyzněly i posudky zpracovatele územního plánu architekta Fáry, Fakulty architektury v Praze i plzeňského Ústavu památkové péče. Spořitelna ale přišla s vlastním návrhem, který vypracoval Plzeňský projektový atelier. Městský architekt Čihák jej nepovažoval za kvalitní a prosadil v městské radě 22. června 1992 požadavek, aby Česká spořitelna musela získat souhlas města s projektem před tím, než začne na pozemku stavět. Prodej pozemků spořitelně tak byl pozastaven.[262] Městský architekt Čihák zároveň prosadil, že město by spořitelně nemělo pozemek prodávat, dokud nebude jasně deklarováno, že se budova banky začne opravdu stavět.[263] Na zasedání zastupitelstva 27. srpna 1992 bylo konstatováno, že k prodeji pozemku spořitelně nedošlo.[264] Projekt nakonec nedospěl k realizaci a Česká spořitelna si své sídlo roku 1993 začala stavět na rohu Malého náměstí a Sladovnické ulice. Není toho ale třeba litovat, naopak. Projekt banky, která měla vyrůst v ulici Míru, byl totiž i přes punc mondénního stylu reprezentujícího český kapitalismus raných 90. let, v podstatě dítětem socialistického urbanismu. Navrhoval sem totiž umístit monolitickou, velkoplošnou budovu, která měla být situována do zadní části proluky tak, že při ulici Míru by vzniklo prostranství. Šlo tedy o voluntaristické pojetí moderní architektury, která nerespektuje tradiční tvář města a vytváří naprosto nové, cizí prostorové a hmotové vztahy.

12. září 1994 odsouhlasila rada návrh městského architekta ing. Z. Čiháka na provizorní využití části proluky, a to tak, že zde vznikne placené parkoviště.[265] Už předtím tato plocha sloužila neregulovaným způsobem k parkování automobilů. Nyní bylo z její severní poloviny zřízeno standardní parkoviště. V období od 15. srpna do 31. října 1994 byla plocha kvůli probíhajícím úpravám uzavřena pro vjezd automobilů.[266] Parkoviště bylo dobudováno před koncem listopadu 1994.[267] Plochu pokryla zámková dlažba, ohraničená obrubníky. Vjezd byl umístěn od severozápadu, od plácku za základní školou. Na toto parkoviště radní rozhodli instalovat první dva parkovací automaty v Rokycanech. Měly být zprovozněny v lednu 1995.[268] Ještě v dubnu 1995 ale parkovací automat byl mimo provoz.[269] Kvůli stížnostem zástupců školy v ulici Míru, kterým nyní doslova pod okny parkovaly automobily, rozhodla 20. října 1997 rada, že parkoviště oddělí od budovy školy 10 metrů širokým ochranným pruhem, vytýčeným betonovými květináči s mobilní zelení, přičemž samotný pruh bude oset travou.[270] Šlo o kompromis přeložený na základě podkladů odboru životního prostředí MÚ. Vytvoření ochranného pásma doporučil i posudek hygienika z 19. července 1997. Podle T. Havrdy, který v té době zpracovával územní plán města, mělo sice toto území být výhledovou rozvojovou plochou zeleně, ale do definitivního vymezení všech regulativů nedoporučoval nákladnější úpravy. Město proto přistoupilo na toto „laciné“ a dočasné řešení.[271] V lednu 1998 již byl izolační pruh vytýčen, na místě jej vymezovaly betonové květináče, směrem do ulice Míru bránily vjezdu kontejnery na tříděný odpad.[272] V roce 1999 byl proveden na ploše parkoviště (č.kat.2764/31 v severní části zbořeného bloku, při Smetanově ulici) archeologický výzkum na zdokumentování zde objevené studny.[273] Její hloubka se odhadovala na 15 metrů. Studna fungovala až do demolice zdejší zástavby v 2. polovině 20. století. Byl to tehdy jediný případ, kdy v Rokycanech došlo k odbornému průzkumu studny měšťanského domu coby pramene archeologických informací.[274] Na parkoviště byl umístěn také kruhový dřevěný altán pro výběrčího poplatků. Pořizovací cena altánu odhadnuta v roce 2004 na téměř 56 000 Kč. Později ztratil funkci a podléhal chátrání. Na podzim 2004 rozhodlo zastupitelstvo převézt altán do areálu městské pily ve Veselské ulici, kam také druhý den po rozhodnutí zastupitelů (tedy 27. října 2004) přemístěn.[275] Altán oceněn na 1 619 241,50 Kč.[276]

V srpnu 1995 jednalo o budoucnosti proluky v ulici Míru zastupitelstvo. Obec v té době usilovala o výkup zbylých pozemků v tomto prostoru od soukromých vlastníků tak, aby snáze mohla provádět případnou novou výstavbu. Konkrétně šlo o tři majitele, z nichž první požadoval 1000 Kč za metr čtvereční, což zastupitelstvo schválilo, a druhý předběžně rovněž souhlasil, ponechal si pouze čas na rozmyšlenou. Problém nastal s třetím ze zdejších vlastníků. Na jeho případě se rovněž odhalila podstata urbanistických záměrů města. Tento třetí vlastník totiž svůj pozemek poblíž ulice Míru prodat nechtěl, navrhoval pouze, že provede s městem jistou směnu jeho části a že by rád v případě nové parcelace této oblasti na tomto pozemku sám stavěl. Město to ale slovy městského architekta odmítlo s tím, že v přední části proluky u ulice Míru se neuvažuje o výstavbě, že zde má být zřízeno volné prostranství a že zástavba by měla začínat až v úrovni severní poloviny proluky.[277] Městský architekt Čihák tak osobní angažovaností prosadil do oficiální politiky města v době bez schváleného územního plánu systémově chybný urbanistický záměr na trvalou legitimizaci zdejší proluky po demolicích a na založení dalšího „náměstí“ v srdci historických Rokycan. Tento pomýlený záměr se navíc později dostal i do územního plánu Rokycan z roku 2000. V jeho původní verzi sice autor ing. arch. Tomáš Havrda ještě navrhoval v jižní polovině vybouraného bloku, při ulici Míru, povolit smíšenou městskou zástavbu. Ještě při jednání o územním plánu v prosinci 1999 se na zasedání zastupitelstva deklaruje, že proluka v ulici Míru bude řešena jako smíšené území.[278] Během projednávání finální podoby územní plánu ale tato lokalita byla předefinována a s přispěním neprofesionálních argumentů o potřebě zelených ploch se tu navrhovalo založení městského parku, přičemž severní část se ponechávala jako parkoviště. Šlo o naprosto nepřípustnou variaci na normalizační asanační plány. V jádru historického města s gotickým půdorysem a rytmem parcel by nemělo být zakládáno nové náměstí. To, co demolicemi poškozený organismus historického středu Rokycan potřebuje, není veřejná zeleň ale obnova intenzivního městského prostředí, s jasně definovanými ulicemi. Cílem by mělo být restituovat v původním rozsahu a na původní uliční čáře blokovou zástavbu tvořenou individuálními, ideálně patrovými domy s velkým podílem služeb i atypického bydlení a dostavět původní náměstíčko za ZŠ v ulici Míru s kašnou. Parkování a veřejná zeleň se mohou realizovat ve vnitrobloku. Pokud by byla v těchto intencích stávající proluka restaurována, stala by se svorníkem, který by zpětně „sepnul“ historické jádro města. Zčásti vyhovující by byla i redukovaná varianta, při níž by bylo z celého zaniklého bloku obnoveno pouze nároží na místě zbořeného domu U Černého koně, čímž by se aspoň pohledově opět uzavřela nejvíce rozrušená část okolo OD Žďár.

V srpnu 2006 jednalo vedení města o neutěšeném stavu proluky a rozhodlo zadat aspoň zpracování projektu na výstavbu chodníku podél severní strany ulice Míru. Realizace měla pak být zahrnuta do návrhu rozpočtu na rok 2007.[279]

2.4. Základní škola v ulici Míru čp.64/I

Normalizační inženýři, lehkomyslně rýsující betonové monolity do centra města, ovšem nebyli první, kdo nestoudně narušili měřítka historických Rokycan. Už na konci 19. století zmizel kvůli chybné regulační politice města celý jeden blok měšťanských domů na severní straně ulice Míru. Tento blok vymezený ulicemi Míru, Týmlova, Smetanova a Komenského ustoupil stavbě novorenesanční měšťanské školy (dnes ZŠ v ulici Míru). Výstavbou školy zmizel kus starých Rokycan. Vzhledem k tehdy nerozvinutému památkářskému povědomí nedošlo ani k důkladné fotodokumentaci, natož archeologickému průzkumu asanované zástavby.

→ODKAZ: Neorenesanční budova měšťanské školy v ul. Míru z r. 1898. Pohlednice z r. 1900.

V roce 1939 uveřejnil v Časopise Společnosti přátel starožitností František Stříbrský pod pseudonymem F. Rokycký studii o bývalém biskupském dvorci v Rokycanech. Podle autora stál tento románský dvorec právě na místě měšťanské školy.[280] Šlo o amatérskou teorii bez důkazů. Každopádně je třeba nezdokumentovaného zániku původního osídlení litovat. Jen archeologický výzkum například mohl potvrdit teorii Karla Kučy, že bloky zástavby mezi Masarykovým náměstím a Komenského ulicí byly až druhotně vsazeny do původního centrálního náměstí středověkého města (viz výše). V takovém případě původní zástavba na místě školy byla spíše raně novověkého než středověkého původu.[281]

2.4.1. Zbořená Švantlovská kasárna čp.72/I

Na rohu ulice Míru a Týmlovy ulice stál patrový klasicistní objekt čp.72/I, původně výstavný právovárečný dům, později takzvaná Švantlovská kasárna. Od Jana Václava Švantleho ze Střebska (Třebska) jej roku 1753 odkoupila obec a dům přestavěla na kasárna, nejspíše v barokním slohu.[282] Dne 30. září 1782 se obecní rada zabývala přípisem od krajského úřadu, který požadoval, aby město Rokycany přikročilo ke „spravení obecního domu k vychování 48 vojenských dětí.“[283] Není jasné, o jaký dům mělo jít. Šlo ale patrně o záměr zřídit ubikace pro mladé odvedence.

Roku 1784 objekt kasáren vyhořel. Popisuje se tehdy jako „dobře vystavěný dům“.[284] Tehdy o něj projevil zájem rokycanský poštmistr Antonín Holl ze Stahlenbergu. Dne 31. prosince 1784 se radní seznámili se suplikou, kterou k podkomořskému úřadu podal Holl a ve které žádal, aby „se jemu k vystavení počty [pošty – pozn. aut.] Wachthaus a ostatní tam místo prodalo.“ Rada žádost zamítla s tím, že „zde žádný pohodlnější místo pro Hauptwacht býti nemůže a to v Švantlovské kasárně vykázané místo pro Hauptwacht šikovné jest.“ Místo je prý výhodné i z hlediska ochrany před ohněm a „taky se tam voda z kašny povede.“ Obec proto vyzvala poštmistra, ať si najde jinou nemovitost, „když zde dosti domů koupiti může.“[285] Antonín Holl krátce potom zakoupil dům čp.123/I na Malém náměstí.

Po požáru v letech 1786–1787 prošla kasárna opravou, nákladem 1096 zlatých 15 krejcarů.[286] Do roku 1804, kdy vyrostla další kasárna u Saské brány (viz Gottliebova ulice), šlo o hlavní sídlo vojenské posádky v Rokycanech. V této době ve městě sídlily dvě kompanie 35. řadového pěchotního pluku.[287] Velitelství 15. kompanie fysilírů upozornilo magistrát 18. listopadu 1811 na závady na komínech v domě čp.72/I. Město tam vyslalo komisi vedenou policejním komisařem Janem Kisslingem, který pak magistrátu podal 20. listopadu 1811 zprávu, podle které nejsou závady tak velké, ale že bylo nařízeno jejich okamžité odstranění. 5. června 1812 magistrát podal městskému hospodářskému úřadu hlášení, že velitelství rokycanské posádky oznámilo, že u Švantlovských kasáren je jakási prohlubeň naplněná blátem, která zamezuje odtoku vody. Magistrát nařídil neprodlené odstranění závady.[288] Dne 18. srpna 1818 radní podali hospodářskému úřadu žádost opravu stavebních závad a zřízení východů v obecních kasárnách.[289] Není zcela zřejmé, zda se zpráva týká kasáren v ulici Míru nebo kasáren u Saské brány v Gottliebově ulici.

Podle popisu z roku 1827 byl objekt kasáren celozděný, se střechou krytou šindelem. U domu stála hrázděná kůlna, rovněž se šindelovou střechou.[290] Zanedlouho na to ale Švantlovská kasárna prošla přestavbou. V roce 1827 vypracoval Matěj Sack plány na celkovou opravu, s novou fasádou i vnitřní dispozicí (včetně nového schodiště). Dům měl mít v obou podlažích po čtyřech vojenských pokojích (podle Karla Hofmana v každém patře jen tři pokoje[291]) a kuchyni.[292] V roce 1829 skutečně došlo k větší opravě objektu. K schválení investice byl zapotřebí souhlas vyšších míst, proto magistrát 24. července 1829 urgoval záležitost u podkomořského úřadu a obrátil se i na c. k. Landespresidium, kterému sdělil, že „vysokým c. k. guberniálním výnosem z 2. října 1828 č. 42.607 bylo uděleno vysoké povolení opravit takzvaná Švantlovská kasárna podle schváleného rozpočtu za 996 zlatých 3 krejcary vídeňské měny.“ A dále magistrát uváděl, že dal proto v dražbě zadat stavební práce a 1. května 1829 zaslal výsledek podkomořskému úřadu k potvrzení. Jenže odpověď podkomořského úřadu prý dosud nebyla doručena, přičemž brzké zahájení opravy bylo pro nebezpečí ohně nanejvýš nutné. 20. července 1829 údajně podkomořský úřad městu sdělil, že mu nebyly potřebné listiny nejvyššími místy dosud vráceny. Magistrát proto prosil o co nejrychlejší vyřízení, už vzhledem k naléhání velitelství 3. batalionu barona Herzogenberga. Stavební povolení nakonec bylo vydáno 6. srpna 1829 a práce na kasárnách začaly. Ale už 22. srpna hlásí hospodářský úřad magistrátu, že při provádění rekonstrukce se našly další závady a rozpočet se tudíž musí zvýšit. Šlo o prohnilé stropní trámy a nutné zvýšení západní boční zdi. Hospodářský úřad žádal, aby se požádalo o provedení obhlídky krajským inženýrem. Ten přijel a zjistil, že skutečně se musí vyměnit čtyři stropní trámy a nově vyzdít část západní zdi i zřícenou část ohradní zdi, od severního rohu domu až ke kůlně na dříví. Krajský úřad 5. října 1829 věc odsouhlasil a nařídil, aby mu po dokončení prací byl předložen rozpočet. Oprava domu byla dokončena 31. října 1829. Nakonec vyšla na 1007 zlatých a 31 a čtvrt krejcaru. Z toho zednické práce činily 87 zlatých 15 krejcarů, práce nádeníků 59 zlatých, kamenické práce 27 zlatých 15 krejcarů, tesařské práce 70 zlatých 17 krejcarů, pokrývačské práce 36 zlatých 10 krejcarů, truhlářské práce 22 zlatých, zámečnické práce na 19 zlatých 9 krejcarů, zednický materiál včetně odvozu vyšel na 282 zlatých 54 a půl krejcarů, tesařský materiál s odvozem na 194 zlatých 22 krejcarů, pokrývačský materiál s odvozem na 15 zlatých a další různé položky přišly na 23 zlatých, 13 a tři čtvrtě krejcaru. Jako dozvuk této opravy je nutno brát oznámení magistrátu z 15. prosince 1829, kterým městskému hospodářskému úřadu sděloval, že čtyři světnice v 1. patře domu, které nebyly pojaty do stavebních úprav, byly onoho dne uznány plukovním lékařem jako obývání schopné a že je tedy nutno dodat dříví na jejich vytápění.[293]

31. července 1831 přikázal magistrát hospodářskému úřadu, aby do tří dnů zajistil nápravu havárie v kasárnách, kde je zcela ucpán odtok odpadní vody, která neodtéká a zahnívá. V roce 1833 se přišlo na to, že do zdiva komínů v domě čp.72/I jsou zapuštěny stropní trámy, čímž vzniká nebezpečí požáru. Hospodářskému úřadu proto 24. května 1833 město uložilo, aby učinil neprodlená opatření k nápravě.[294] Další významnější přestavbou prošel objekt podle I. Ebelové asi v roce 1836. V roce 1839 zde bylo napočítáno 8 dvojitých vojenských pokojů s kapacitou 52 lůžek.[295] Dne 13. října 1839 město požádal velitel 13. kompanie fysilírů 35. liniového pěšího pluku barona Fleischera o opravu záchodů v kasárnách, protože jsou prý ve velmi špatném stavu. Záchody měly být opatřeny většími otvory s okny, aby se tak staly světlejšími. 16. listopadu 1844 zase požádalo velitelství 4. kompanie a 4. batalionu polních myslivců, aby město zřídilo pro kasární stráž na dvoře, který je vydlážděn kamenem, prkennou podlahu, 4 sáhy dlouhou a 1 střevíc širokou.[296]

Budova kasáren zasahovala bočním křídlem do Týmlovy ulice, která vybíhala z ulice Míru na sever. Tato ulice ztratila na konci 19. století při demolici bloku kvůli výstavbě nové školy svou západní frontu.[297] Východní fronta padla za oběť demolicím v 60. - 80. letech 20. století, čímž ulice fakticky zanikla.

2.4.2. Zbořený dům čp.70-71/I

Západně od Švantlovských kasáren stával na rohu dnešních ulic Míru a Komenského dům čp.70-71/I. Do roku 1815 šlo o dva samostatné měšťanské domy.

Přízemní objekt čp.70/I stál vlastně až za rohem, orientován do nynější Komenského ulice. Roku 1790 ho koupil Václav Bodlák. Dne 8. října 1790 se zabývalo vedení města žádostí Václava Bodláka o povolení přesunu svého „dluhu 31 zlatých 48 krejcarů z No. 67 na No. 70.“ Magistrát s tím vyslovil souhlas.[298] Dům čp.67/I stál na plácku za školou. Ten Bodlákovi vlastnili předtím. Dne 1. března 1803 magistrát řešil žádost Václava Bodláka „o povolení proti zástavě svého domku pod N. C. 70, z jakkoli kassy [tedy obecního fondu – pozn. aut.] 90 zl. vydlužiti se mocti.“ Magistrát souhlasil, že poskytne 80 zlatých, kterými se bude ručit pozemkem tohoto domku. Bodlák ale svou žádost mezitím zrušil.[299] Zpráva může poukazovat na finanční tíseň, v níž se rodina ocitla. Dne 7. dubna 1813 požádali Václav Opp a jeho manželka Anna o ingros (úřední zápis) koupě čp.70/I od Václava a Doroty Bodlákových za 500 zlatých. Manželé Oppovi ale už 6. května 1813 nemovitost prodali Františku a Anně Chottovým za 700 zlatých. O několik týdnů nato, 5. června 1813, objekt opět mění majitele, když požádal o ingros koupě František Hübner, který jej získal za 610 zlatých vídeňské měny. Dům čp.70/I tehdy byl jen přízemní, nevelkou stavbou. V žádosti manželů Chottových o ingros je označen jako „domek n. c. 70 s dvorečkem“. Od roku 1815 splynul majetkově se sousední objektem čp.71/I.[300]

Výstavnější byl dům čp.71/I, otočený k ulici Míru. Dne 31. října 1781 magistrát vyslechl zprávu od Ober-Leitenanta Ullricha ohledně obhlídky domů. „Onen Nro. 46 namístě Nro. 51 spokojen jsa, jen aby se to zaopatřilo strany Nro. 71. P. hejtman Ullrich nadmítá, že to ztěžka bude, poněvadž tam vlhko je. Napotom přivídá, že s těma nejsou spokojení.“[301] Patrně šlo o vyhledávání prostor pro ubytování posádky či spíše pro samotného Ullricha a případně další důstojníky. Svědčí pro to jejich blízkost Švantlovským kasárnám. Dům čp.46/I se nachází ve Smetanově ulici, dům čp.51/I v ulici V Brance (viz „Urbanovo náměstí“) a čp.71/I stál přímo vedle kasáren.

Roku 1784 dům čp.71/I zcela vyhořel (včetně stájí).[302] Dne 23. ledna 1787 byla před magistrát volána Marta Tilkofferová ve věci otcovského dědictví pro její děti, „aby přece na ně pamatovala jako matka a ten dům, aby buď prodala, a neb jen stavěla.“ Tilkofferová uvedla, že chtěla vše zajistit pro děti, že se kvůli tomu zadlužila a že dům chce odprodat.[303] Dle soupisu majitelů domů z roku 1788 byla Marta Tilkofferová vlastníkem čp.71/I. Příjmení uváděno též Tilkopher nebo Thilghofer. V září 1780 se Marta ovdovělá Chottová provdala za vdovce Matěje Thilghofera z čp.81/I na Masarykově náměstí.[304] Dne 27. března 1787 šel dům do veřejné dražby. O spáleniště ale neprojevil nikdo zájem. Teprve v roce 1790 jej koupil Václav Suchý, který poslal magistrátu 21. února 1790 žádost vtělit do městských knih koupi „spáleniště pro vystavění domu sub. N. 71 s právem polovárečným.“[305] Dne 23. února 1790 řešila obecní rada žádost Václava Suchého o ingrosování (úřední zápis) „na koupené za 250 zlatých od Marty Tillghoferové spáleniště.“ Radní to odsouhlasili.[306] Ze zprávy vyplývá, že dům zůstával ještě víc než pět let po požáru města ruinou.

Roku 1811 už na místě spáleniště nepochybně stál dům, protože 29. ledna 1811 požádali Josef a Marie Höfnerovi o „ingros“ (úřední zápis) kontraktu na dům čp.70/I, koupený od Václava a Anny Suchých za 3250 zlatých. V roce 1813 zahájil Jan Höfner u čp.71/I přístavbu mydlářské dílny. O povolení požádal 2. ledna 1813.[307] Dne 8. ledna 1813 se s žádostí seznámili radní na schůzi magistrátu. „Eine Siefensiederwerkstatt in seinem Haus No. 71 gemäß beiliegenden Bauriß eurbauen zu dürfen,“ tedy „mydlářskou dílnu ve svém domě číslo 71 dle přiloženého stavebního nákresu vystavěti moci.“ Radní věc předložili policejnímu a hospodářskému úřadu k prošetření.[308] Dne 12. ledna 1813 se konala stavební komise za účasti majitelů okolních domů. Diskutovalo se hlavně o způsobu uložení popela, nezbytného pro provoz mydlárny, ale kontroverzního vzhledem k riziku požáru. Höfner chtěl původně popel skladovat na půdě čp.71/I, ale to mu nebylo povoleno.[309] Dne 15. ledna 1813 o výsledku komise jednala schůze magistrátu.[310] Dne 22. ledna 1813 pak radní na schůzi magistrátu probírali Höfnerovu žádost a odsouhlasili ji. „Žádostkladoucímu [tedy žadateli – pozn. aut.] Janu Höfnerovi vystavení jeho mýdlařského werkstattu jenom pod tím závazkem se povoluje, že on a) onen werkstatt od kamene a krov jen až k zadním vratům vystaviti, b) popel forotní [tedy skladovaný – pozn. aut.] do jednoho z jeho domovních kvelbův [sklepů – pozn. aut.] neomylně skládati a jen toliko propočívaný [?] na jednu várku na bezpečnou půdu k potřebnému neodkladnému skropení vynechati; ostatní pak c) zouplna dle předloženého plánu a v protokolu od 14. ledna t. r. zavedených závazků neprominutedlně se zachovat povinen býti má.“[311] Rodina Höfnerových, konkrétně mydlář Jan Höfner, přikoupila roku 1815 i sousední domek čp.70/I, čímž obě nemovitosti majetkově natrvalo splynuly.[312]

V roce 1816 vzbudil provoz mydlářské dílny v čp.71/I další spory, protože Höfner ukládal popel přímo na dnešní Komenského ulici. Dostal pokutu 5 zlatých, ale odvolal se a vymohl si, že potaš z ulice bude vždy uklízet do následujícího dne.[313] Dne 1. října 1817 byla předložena radním zpráva o obhlídce u mydlářského mistra Jana Höfnera „untersuchten hölzernen Schupfen, wo sonst die Asche aufbewahrt wurde,“ tedy „prošetřované dřevěné kůlny, kde se ukládal popel.“[314]

Dne 29. července 1818 požádal Höfner a povolení k výstavbě dobytčího chléva u čp.71/I.[315] Dne 4. srpna 1818 magistrát tuto jeho žádost projednal. Zamýšlená stavba se popisovala jako „Stallungen vom Stein und ein Gewölb,“ neboli „stáj z kamene a klenutá místnost.“ Höfner zároveň žádal o 10 000 cihel. Město jeho žádost předalo policejnímu úřadu k přezkumu.[316] Městský policejní úřad 17. srpna 1818 souhlasil, protože novostavba je navržena z kamene a střecha měla být kryta taškami. Součástí projektu dílny bylo i zboření stávajícího domku čp.70/I. Magistrát ještě k stavebnímu povolení připojil podmínku, aby se souběžně zbořila i dřevěná kůlna na straně ke kasárnám.[317] Dne 18. srpna 1818 schválení stavby za těchto podmínek odsouhlasila obecní rada.[318] Dne 10. listopadu 1818 se na magistrátu řešila zpráva ve věci stavby Jana Höfnera. Radní reagovali „mit dem hinzugefügten Beisätze, daß man in dies Gesuch für diesmal nur sowenig in dieses Gesuch willigen konne, weil in diesem Jahren 819 und 820 mehrere Gemeindgebäude aufzuführen habe, wozu ein beträchtlicher Holz aufwand erstattet wird.,“ tedy v překladu do dobové češtiny zhruba: „s připojeným dodatkem, že této žádosti pro tentokráte nelze jinak než toliko v obmezené míře vyhověti, poněvadž v letech 1819 a 1820 má býti vystavěno více obecních budov, k čemuž značný náklad dříví vynaložen býti musí.“[319] Není jasné, zda šlo o další zamýšlenou stavební akci, nebo tu již dříve schválenou výstavbu stáje. Faktem je, že po skončení napoleonských válek ožíval stavební ruch. Město právě nákladně budovalo nový obecní dům čp.151/I na západní straně Masarykova náměstí. Ve stejné době například radní sdělili Janu Peštovi, který chtěl stavět nový krov na domku čp.128/II na Pátku, že obecní lesy nemají dost stavebního dříví a že se má obrátit na zbirožské panství.

Demolicí domku čp.70/I a přístavbou dílny stavební proměny neskončily. V roce 1837 předložil Jan Höfner magistrátu plán celkové přestavby domu čp.70-71/I, na který mělo být přistavěno 1. patro. 11. října 1837 magistrát projekt předal k přezkoumání hospodářskému úřadu, který měl zejména prověřit oprávněnost potřeby stavebního dříví. Projekt vypracoval zednický mistr Matěj Srb a tesařský mistr Prokop Černý. Rekonstrukce, která proběhla patrně následujícího roku, dala domu ráz klasicistního patrového objektu s pětiosým průčelím do ulice Míru a sedlovou střechou s valbou do Komenského ulice.[320]

V této podobě se dům uchoval až do konce 19. století. V městském archivu se nachází složka z roku 1890, nazvaná „Světlík Jan, stavební změna čp.71/I“.[321] Trhovou smlouvou z 25. června 1897 se majitelem domu stalo město.[322] Následovala jeho demolice kvůli výstavbě školské budovy.

2.4.3. Příprava a průběh výstavby školy v ulici Míru

Dne 7. srpna 1884 byla v Rokycanech založena měšťanská škola. Sídlila v nevyhovujících prostorách obecné školy dívčí v dnešní Knihově ulici (pozdější základní škola Za Radnicí) a taky v domě čp.151/I na rohu ulice Míru a západní strany Masarykova náměstí.[323] Provizorní řešení přinášelo mnoho obtíží a nenabízelo kvalitní podmínky pro vzdělávání. Roku 1892 proto školní rada okresu Plzeň (pod který tehdy Rokycany náležely) nařídila, aby obec vystavěla pro měšťanskou školu zcela novou budovu.[324] Roku 1894 se nové mladočeské vedení radnice rozhodlo vyřešit tento problém velkorysou investicí, která by katapultovala venkovské Rokycany mezi reprezentativní města. V roce 1896 vyhlásila místní školní rada veřejnou soutěž na architektonickou podobu školy a odměnila vítězný projekt cenami v hodnotě 300 a 200 korun. Pro realizaci nakonec město vybralo návrh architekta Josefa Kulhavého z Mladé Boleslavi.[325] Tyto nákresy byly poté dány k dopracování místnímu staviteli B. Ryšavému.

V roce 1897 město vykoupilo a následně zbořilo sedm historických domů. Nešlo jen o výše popsané domy čp.72/I a čp.70-71/I v ulici Míru, ale o objekty čp.69/I, čp.68/I, čp.67/I, čp.65/I a čp.64/I ve vedlejších ulicích, které dohromady tvořily celý jeden blok zástavby. Švantlovská kasárna čp.72/I a dům čp.70-71/I se začaly bourat 22. března 1897. Počátkem dubna 1897 už probíhá demolice bývalých kasáren čp.72/I a bourání mělo pokračovat i u domu pana Auingra (čp.64/I), J. Lukase (čp.65/I), K. Gottlieba (čp.67/I), M. Šůlové (čp.68/I), J. Špirka (čp.69/I) a A. Světlíkové (čp.71/I). Demoliční práce byly zadány v ofertním řízení firmě B. Ryšavého za 2600 zlatých. V dubnu 1897, po dokončení demolic, se pak předpokládalo vypsání oferty na vlastní stavbu nové školy. Odhadované náklady na tuto investici se vyčíslovaly na 127 000 zlatých.[326] V červnu 1897 začaly stavební práce.[327] V následujících měsících tu vyrostl monumentální palác měšťanské školy čp.64/I dnes ZŠ v ulici Míru. Stavbu řídil František Kotek.[328] Škola byla slavnostně otevřena a vysvěcena v neděli 18. září 1898 u příležitosti 50. výročí nástupu císaře Františka Josefa na trůn.[329] Náklady nakonec dosáhly 140 000 zlatých (280 000 korun). (V studii Jana Chvala z roku 1935 se ovšem vyčíslují na 81 486 zlatých.[330])

2.4.4. Architektonický popis objektu školy v ulici Míru

Pro architektonický výraz novostavby školy byla zvolena dobově populární novorenesance, s lehkou eklektickou příměsí. Měřítkově tato dvoupatrová škola předčila vše, co doposud ve městě vyrostlo, půdorysně překonala i děkanský kostel. Brutálně se vklínila na plochu celého zbořeného domovního bloku se sedmi domy. Umístění nové školy nebylo šťastné. Namísto využití právě založené okružní třídy, kde se nabízely volné pozemky pro reprezentativní výstavbu, byla škola vložena do hustě zastavěného centra Rokycan. Nejenže měřítkově a hmotově nerespektuje tradiční tvář části města, navíc svévolně ustoupila z historické uliční čáry, patrně v zájmu dodržení striktně pravoúhlého půdorysu.

Takto netolerantní stavební zásah se stal precedentem, jehož hořké plody sklidily Rokycany v 2. polovině 20. století. Je to paradox, že ačkoliv se po roce 1948 stala eklektická „buržoazní“ architektura reprezentovaná touto školní budovou symbolem procovsky nevkusného a „úpadkového“ slohu (například směrný územní plán z roku 1957 ji charakterizuje jako „výstražný příklad“[331]), architektura komunistické éry se právě tímto „kapitalistickým“ stylem inspirovala. Pochopitelně nikoliv v uměleckém výrazivu fasád, ale zcela jistě v hmotové brutalitě, asanačním pokrokářském elánu a v pohrdání původními měřítky, půdorysem i rytmem parcel. Obchodní dům Žďár z roku 1990 a základní škola v ulici Míru z roku 1898 na sebe nyní shlížejí jako nevlastní dvojčata. Pokud by se bývaly naplnily chybné předpoklady územního plánu Rokycan z roku 2000, který mezi těmito oběma stavbami plánoval ponechat volné prostranství s parkovou úpravou, došlo by tak k vytvoření umělého městského prostoru mezi oběma výše uvedenými novotvary, které by tak jen posílily svoji urbanistickou relevanci, zatímco torza organické městské zástavby na jižní straně ulice Míru, na západní straně Komenského ulice, popřípadě na severní straně Smetanovy ulice, zůstanou jen izolovanými zbytky původního městského prostředí.

Zároveň je nutno odlišit urbanistickou nevhodnost novostavby školy od jejího uměleckého, architektonického ztvárnění, které je naopak vytříbené a kvalitní. Do ulice Míru hledí školní budova impozantním třináctiosým průčelím. Slohově tu převládá italizující novorenesance. Průčelí je akcentováno mělkým symetrickým rizalitem. V přízemí se nachází mohutný, slohově čistý novorenesanční portál se štukovým ostěním a původními vraty. V druhém patře rizalitu dynamizuje fasádu aplikace motivu půlkruhově zakončených oken. Průčelím probíhají filigránsky zdobené pilastry a římsy. Rizalit završuje atika s balustrádou. Původně se tu nacházely i vázy a nápis „BOHU VLASTI KRÁLI“.[332] Později byl odstraněn a až počátkem 21. století se na atiku při rekonstrukci budovy vrátil. Po celou dobu z této výzdoby přetrval reliéf J. A. Komenského s letopočtem 1898 v medailonu uprostřed atiky. Do roku 1951 bylo prostranství před hlavním průčelím školy odděleno od vozovky pásem trávníku.[333] Pak byl trávník odstraněn a prostor vyasfaltován. Šlo o jeden z bodů Budovatelského programu pro město Rokycany, přijatého na jaře 1950.[334]

Ostatní partie fasády, zejména boční křídla do Komenského a Týmlovy ulice, už mají jednodušší podobu, s převládající akademickou schematičností. Trochu chladný a přitom impozantní dojem podporují nesmlouvavé horizontály říms, jakož i nevysoká valbová střecha, strukturovaná na bočních křídlech jen nízkými atikami. Dnes jsou tyto fasády cenné jako příklad monumentální architektury přelomu 19. a 20. století. V tomto ohledu si už budova školy vydobyla své místo v architektonickém pantheonu Rokycan, byť zůstává nadále kontroverzní z hlediska prostorových souvislosti a kontextu, do kterého byla necitelně implantována. Do ulice Komenského, respektive směrem k plácku s kašnou na pomezí Komenského a Smetanovy ulice, je budova základní školy obrácena bývalou zahradou. Podle nařízení rakouského ministra č. 40 z 12. března 1888 měly být v celém státě zakládány při obecných i měšťanských školách zahrady. O deset let později okresní hejtmanství obeslalo všechny školy a urgovalo, aby nařízení bylo důsledně plněno. Stanovilo závazný termín květen 1900.[335] V případě nové školy v ulici Míru to ale nebylo třeba. Zde se od počátku počítalo se zahradou, a to i přesto, že v hustě zastavěném centru města Rokycan nepůsobila tato parkově řešená plocha příliš ústrojně. Při severním okraji zahrady byla vysázena řada listnatých stromů. Na ploše zahrady umístěna kamenná socha múzy dějepisu Klió (Cleo).

2.4.5. Další stavební vývoj objektu školy v ulici Míru do roku 1989

V roce 1905 se do budovy nastěhovalo městské muzeum. Zabralo několik učeben a původní byt ředitele (3 pokoje, kuchyň, chodba). 24. září 1905 se muzeum otevřelo pro veřejnost.[336] V červnu 1928 rada vyslovila souhlas, aby se místo nákupu nových lavic a pořízení nových podlah v měšťanské škole provedly jen opravy stávající lavic a podlah.[337] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o nutných opravách v budově měšťanské školy. Šlo o opravu oken (odhadované náklady činily v roce 1928 3200 Kč) a opravu střechy (odhadované náklady 2500 Kč). Rozpočet obce na tento účel disponoval jen 2510 + 2000 Kč. Rozdíl se měl hradit půjčkou z lesního rezervního fondu. Zastupitelé to schválili.[338] Už v polovině července 1928 se rada usnesla ihned zadat opravu oken měšťanské školy za cca 3200 Kč a opravu střechy za cca 2500 Kč.[339] Na své schůzi v březnu 1929 radní vzali na vědomí oznámení J. Mouchy, že v budově měšťanské školy letošní mrazy poškodily střechu a okapy. Oprava si prý vyžádá 7500 Kč na střechu a 2000 Kč na okapy. Městská technická kancelář byla zmocněna zadat opravu firmě J. Šimáně a J. Bláha.[340]

V 1. pětiletce (1949–1954) proběhla v budově výměna okapů a oprava střechy.[341] V období 1. únor – 31. říjen 1956 plánoval Okresní stavební podnik provedení opravy fasády objektu. Akce ale měla zpoždění, začala až koncem srpna 1956.[342] Společně s opravou gymnázia za tyto úpravy město zaplatilo 250 000 Kčs.[343] Volnějším tempem se v opravách pokračovalo i potom, na rok 1958 se na ně počítalo s 4000 Kčs.[344] Opravy školy trvaly až do roku 1961.[345] Někdy v této době, během studené války, rovněž v suterénu školy vznikl kryt civilní ochrany s kapacitou 150 lidí a s třídou odolnosti SPRÚ-Z. Počátkem 21. století byl už kryt poněkud zanedbaný, potřeboval obnovu a v šachtě nouzového výlezu stála voda. Po roce 1989 se dosavadní systém civilní ochrany v Česku transformoval a význam drobných krytů upadl. Rada se 24. dubna 2006 zabývala návrhem odboru rozvoje města zrušit několik podobných krytů situovaných v obytných domech. Úkryty v školních budovách ale měly být udržovány i nadále.[346])

Roku 1966 se očekáváno započetí oprav střechy budovy.[347] Na 4. pětiletku (1966–1970) město plánovalo generální opravu školy.[348] V listopadu 1967 ještě nezačala, měla prý proběhnout v letech 1969–1970 a plánované náklady se vyčíslovaly na 1 200 000 Kčs.[349] V únoru 1968 už odhad nákladů činil 1 400 000 Kčs.[350] V dubnu 1968 se ovšem uvádí odhadované náklady jen 1 150 000 Kčs. Oprava měla začít roku 1969 a financoval by ji ONV.[351] Dle harmonogramu z června 1968 měla akce začít roku 1969, kdy se plánovalo prostavět 600 000 Kčs. Dalších 600 000 Kčs se mělo proinvestovat během roku 1970, kdy se předpokládalo dokončení prací.[352] Dne 11. září 1968 rozhodla rada MěstNV, že na generální opravu školy poskytne 100 000 Kčs ze sdružených finančních prostředků (sponzorské příspěvky místních podniků a organizací).[353] Dle výhledového plánu investic z roku 1969 se provedení opravy školy včetně výstavby kotelny a krytu očekávalo v letech 1969–1970. Investorem stavby v hodnotě 1 500 000 Kčs měl být ONV. V letech 1971–1973 pak mělo být v rámci asanace přilehlé zástavby rozšířeno hřiště školy (patrně na úkor vedlejšího bloku zástavby), což ovšem nebylo realizováno.[354] V návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969) figurovala i výstavba kotelny v objektu školy (prováděl ONV).[355]

Generální oprava skutečně započala roku 1969. Prováděl ji Okresní stavební podnik s rozpočtem 2 236 000 Kčs a předpokládaným dokončením 1. a 2. etapy rekonstrukce v roce 1970.[356] V září 1969 už se na stavbě pracuje.[357] Během roku 1969 byly předány v objektu po rekonstrukci dvě místnosti v přízemí, plus sborovna a ředitelna. 24. března 1970 projednávala rada MěstNV informativní zprávu o průběhu oprav.[358] V listopadu 1970 navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, i závazek Okresního stavebního podniku dokončit do 15. srpna 1971 opravu objektu.[359] V únoru 1977 se zmiňuje, že město použije úvěr od Státní banky československé mj. na akci tělocvična I. ZDŠ.[360] Během 1. pololetí 1977 se zde proinvestovalo 6000 Kčs (plán na celý rok 280 000 Kčs).[361] Rozpočet za rok 1977 ale byl dodatečně revidován na pouhých 50 000. Nakonec se tu vynaložilo 70 000 Kčs.[362] Ve školním roce 1985/86 bylo v ZŠ ulice Míru vybudováno nové oplocení pozemku.[363]

2.4.6. Další stavební vývoj školy v ulici Míru po roce 1989

Na konci 20. století již byla žlutavá fasáda školy omšelá a po technické stránce objekt zaostával za soudobými standardy. V dubnu 1996 proto začala generální oprava. Prováděla ji firma Bytové a inženýrské stavby Plzeň (BIS). V první etapě se prováděl okolo základů cca 1 metr hluboký výkop pro odvodňovací drenáže.[364] Odvlhčení bylo nutné, protože budova nebyla při výstavbě vybavena izolací základů. Součástí první fáze opravy byla i rekonstrukce elektrických rozvodů v celém objektu a přestavba sociálních zařízení (záchodky, umývárny). Ještě během roku 1996 proběhla i druhá etapa. Ta spočívala v rekonstrukci fasády.[365] V září 1996 už okolo celé budovy stojí lešení, ale fasáda ještě nebyla změněna.[366] Teprve v polovině dubna 1997 bylo rozhodnuto pokračovat po zimě v opravě fasády.[367] Kromě firmy BIS se na této akci podílela i společnost SPOP. V květnu 1997 nicméně aplikace nového fasádního nátěru ještě nezačala.[368] V noci z 27. na 28. června 1997 se nad městem přehnala silná vichřice. Lešení okolo školy v ulici Míru nápor větru nevydrželo a zčásti se (směrem do parkoviště mezi školou a obchodním domem Žďár) sesulo.[369] Nikdo nebyl zraněn. Práce na opravě fasády se ovšem opět zdržely. V polovině července 1997 už je pobořené lešení opraveno a obnova fasády probíhá.[370] Koncem srpna 1997 již je celá fasáda školy, směrem do bývalé Týmlovy ulice (k parkovišti), opravena a lešení postupně sneseno. Během školního roku 1997/98 se plánovalo pokračování oprav na jižní a západní fasádě.[371]

V září 1995 měla škola 18 tříd, 24 vyučujících a 412 žáků.[372] V květnu 2005 doporučila rada zastupitelstvu provést od školního roku 2006/2007 sloučení ZŠ T. G. Masaryka se Základní školou v ulici Míru.[373] Vzhledem k nízké porodnosti a malému počtu školní mládeže se mělo přikročit k organizačnímu scelení. Stavebně mělo jít i nadále o dvě samostatné budovy. V létě 2005 ale zastupitelé plán odmítli. Vadilo jim, že v městě velikosti Rokycan by zůstaly z právního hlediska jen dvě základní školy a také to, že k případnému slučování se nemohli vyjádřit sami rodiče. Za realizaci projektu naopak bojovala vedoucí odboru školství a kultury MÚ Iva Bradová.[374]

V roce 2004 přidělilo město firmě Vakos zakázku na rekonstrukci tří učeben v této školní budově za nabídkovou cenu 332 763 Kč.[375] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město 300 000 Kč do úpravy učeben v této škole (ve shodě s plánem).[376] V návrhu obecního rozpočtu na rok 2006 figuruje coby jedna z potřebných investic i zpracování projektu na nové dlažby na chodbách v objektu školy. Mělo to přijít na 50 000 Kč. Částka 1 000 000 Kč se pak plánovala na dokončení výměny oken a instalaci žaluzií. Dalších 500 000 Kč si měla vyžádat rekonstrukce šaten (uzamykatelné skříňky).[377] V  únoru 2007 schválila rada složení výběrové komise na posouzení nabídek na rekonstrukci podlah v této budově. Akce byla schválena jako investiční položka v rozpočtu na rok 2007.[378] V přehledu investičních akcí města na rok 2007 se uvádí, že 100 000 Kč půjde na projektovou dokumentaci na nová okna v budově školy (termín realizace 2. čtvrtletí 2007), 3 000 000 Kč pak měly jít v 2. pololetí 2007 na rekonstrukci interiéru budovy.[379] Dne 21. května 2007 zastupitelé odsouhlasili navýšení rozpočtu na rekonstrukci interiérů o 1 800 000 Kč. O tuto částku pak navýšili i obecní rozpočet, s využitím mimořádných příjmů z prodeje nemovitostí. Zároveň se v rámci úpravy obecního rozpočtu přesunulo na tuto akci 100 000 Kč z původní položky projektová dokumentace na okna v budově této školy.[380]

Počátkem 21. století se ovšem uvažovalo i o zásadnější investici než dílčí rekonstrukce interiérů. Mělo jít o úpravu bývalé školní zahrady a přístavbu objektu šaten. Na základě usnesení rady z 13. března 2006 bylo zadáno zpracování studie na přístavbu objektu šaten k stávající budově. Dosavadní šatny již nepostačovaly a jejich rozšíření nebylo možné. Studii zpracovala firma Area-Real s. r. o. Navrhovala výstavbu nového plochostřechého traktu. Vnitřní nádvoří budovy školy mělo být ohraničeno zděným oplocením s historizující úpravou v duchu původní architektury. Projekt byl projednán s památkáři. Náklady se odhadovaly na 3 500 000 Kč.[381] Dne 24. dubna 2006 rada tuto studii odsouhlasila s tím, že na rok 2006 plánovala zpracování podrobné projektové dokumentace a na rok 2007 realizaci přístavby. Zároveň stanovila harmonogram opravy sousedního plácku za školou, včetně kašny (podrobněji v samostatné kapitole).[382] Dne 30. května 2006 pak se zadáním projektové dokumentace vyslovili souhlas i zastupitelé. Do návrhu rozpočtu na rok 2007 schválili zařadit realizaci této investice.[383]

Součástí studie byla i revitalizace bývalé školní zahrady.[384] Tato zahrada se roku 1948 proměnila na hřiště. Socha múzy Clió byla 20. října 1948 přemístěna na dvůr základní školy Za Radnicí.[385] Dle informace z dubna 1972 činila plocha hřiště 1500 čtverečních metrů.[386] Před rokem 1989 bývalá školní zahrada dále chátrala s tím, jak její okolí postihly plošné demolice, a celá čtvrť byla připravovaná k novým stavebním akcím. Šlo o projev celkového civilizačního úpadku za časů sovětizace Československa. Počátkem 21. století byl již stav bývalé zahrady žalostný. Plácek s kašnou byl za školou demolicemi zbaven zástavby, vlastní zahrada přišla navíc v říjnu 1991[387] o původní kovanou hradbu.

Koncem 90. let zpracoval architekt Soukup studii, která předpokládala parkovou úpravu školní zahrady, zpřístupnění veřejnosti a začlenění do restaurovaného prostoru plácku za základní školou s kašnou. V té době se ovšem stále počítalo se redukovanou realizace projektu z 80. let, podle kterého měla být škola v ulici Míru propojena se školou T. G. Masaryka, včetně výstavby tělocvičny. Tyto plány ale byly postupně opuštěny a v roce 2004 byla zpracována skromnější studie na výstavbu tělocvičny přímo na bývalé školní zahradě. Město na základě této koncepce hodlalo najít finanční zdroje, například z fondů EU. V polovině roku 2005 začalo město jednat s ředitelem ZŠ v ulici Míru. 30. srpna 2005 mu byla předána studie architekta Soukupa s tím, aby ji připomínkoval a případně navrhl jiné řešení. Město respektovalo, že škola by měla mít možnost se vyjádřit k případné přestavbě zahrady. Zároveň se jednalo se společností ČEZ, která naznačila možnost poskytnutí subvence pro zřízení školního hřiště. Do ledna 2006 se ředitel školy neozval s konkrétní vizí. 27. prosince 2005 ovšem starosta obdržel petici s podpisy rodičů žáků této školy, kteří požadují, společně se školskou radou (ta o této otázce jednala 12. října 2005), aby pozemek za školou nebyl v žádném případě proměňován v park, nýbrž v tělocvičnu, respektive malý sportovní areál. Městská rada vzala toto stanovisko na vědomí 9. ledna 2006, ale konstatovala, že v obecním rozpočtu nejsou stejně na realizaci jakýchkoliv úprav bývalé zahrady peníze.[388] Na jaře 2006 se ovšem již opět uvádí varianta parkového řešení. Dle studie firmy Area-Real s. r. o. z roku 2006 měla být zahrada mimo jiné oživena opětovným umístěním výše uvedené sochy do osy zadního traktu budovy.[389] V únoru 2006 se v obecních novinách píše, že realizace projektu závisí na získání státní nebo evropské dotace.[390] Dne 30. listopadu 2007 MÚ vydal územní rozhodnutí i stavební povolení na přístavbu šaten k budově ZŠ ul. Míru, dle žádosti ze 17. září 2007. Následně 18. října 2007 začalo sloučené územní a stavební řízení. Projekt řešil přístavbu stávajících školních šaten, kterou situoval k severní fasádě, do školního dvora. Navržená stavba měla pohledově uzavřít půdorysnou dispozici školy a oddělit prostor mezi bočními křídly hlavní budovy od školního dvora. Směrem do tohoto dvora se projektovaly dva vstupy, jeden provozní s návazností na ponechaný dvorek a stávající vstup do  budovy, druhý sloužící jako vstup do samotných šaten. Před vstupem do vlastních šaten bylo navrženo kryté závětří s možností umístění uměleckého díla (sochy). Přístavba měla navázat volně na stávající prostor šaten a být s nimi propojena malými nakloněnými rampami. Osvětlení interiéru šaten bylo řešeno střešními světlíky a jediným oknem ve východní fasádě přístavby. Přístavba šaten se novým vchodem také měla propojit s šatnou u školní tělocvičny. Tento vstup umístěn v místě stávajícího okenního otvoru. Střešní krytina navržena v konstrukci inverzní střechy s kamenným posypem kačírkem. Ponechaný volný prostor dvorku měl být vydlážděn betonovou zámkovou dlažbou.[391]

Všechny tyto studie a plány ale mezitím zcela zastínila nečekaná zpráva o nutnosti uzavření budovy školy a provedení generální rekonstrukce. Koncem července 2007 bylo totiž z důvodu zjištěného výskytu dřevokazných hub, zejména dřevomorky, rozhodnuto s okamžitou platností zastavit vyučování v budově, která navzdory relativně nedávno předtím opravené fasádě byla shledána nezpůsobilou užívání. Město Rokycany muselo najít náhradní prostory pro výuku ve školním roce 2007/08. Provizorium přitom mělo být v platnosti cca na dobu dvou školních let.[392] Podle obecní kroniky se podezření z předchozích čtrnácti dnů, že budova je napadena dřevokaznými houbami, potvrdilo definitivně v prvním srpnovém týdnu 2007.[393] Dne 1. srpna 2007 město oznámilo záměr vypsat zakázku malého rozsahu na zpracování realizační projektové dokumentace k odstranění havarijního stavu (výskyt dřevomorky) v celém objektu. Projekt měl řešit kompletní přestavbu budovy včetně veškerých nových instalací, zajištění bezbariérovosti, opravu (případně výměnu) krovu a střešní krytiny, odvlhčení sklepa a měla být provázána s projektovou dokumentací, kterou již mělo město k dispozici (přístavba šaten, výměna oken, stavební úpravy dvora). Město dále oznamuje, že v současné době provádí mykologický průzkum a uchazeč o zakázku si musí v případě potřeby zajistit doplnění podkladů o závěry tohoto výzkumu. Zájemci o zakázku měli termín do 17. srpna 2007 pro přihlášku do výběrového řízení.[394] Dne 13. srpna 2007 zastupitelstvo vzalo na vědomí informaci o havarijním stavu školy v souvislosti s výskytem dřevokazných hub a schválilo provedení kompletní rekonstrukce.[395] Počátkem října 2007 už v budově probíhají rekonstrukční práce, z oken byly vyvedeny roury na odpad, dole na nádvoří školy se vršily hromady sutin ze stropů.[396] Šlo ale jen o odstranění samotného vadného dřeva, které přivodilo havarijní stav. Ostatní konstrukce měly být vybourány až po vyztužení budovy. Na bourání dostalo město dotaci v plné výši z ministerstva financí.[397] Tím ovšem nutné investice neskončily. Dne 24. září 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo úpravu obecního rozpočtu na rok 2007, kdy přesunulo částky ušetřené na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice na Rašínově (1 500 000 Kč), na rekonstrukci Boreckého rybníku v Borku (2 380 000 Kč) a na dokončení infrastruktury v nových kasárnách (145 410 Kč) na jiné investice. Mimo jiné i na projektovou dokumentaci opravy školy, kam převedeno 2 545 410 Kč.[398] V rozpočtu na celý rok 2007 město na tuto budovu počítalo s výdaji 2 494 710 Kč (nakonec utraceno 798 350 Kč), 6 000 000 Kč ve formě dotace (reálně vyplaceno 5 954 910 Kč), 735 000 Kč měl činit příspěvek města k této dotaci (dodrženo) a 850 000 Kč doplatek za projektovou dokumentaci tělocvičny (reálně utraceno 835 030 Kč).[399]

Zakázku na stavební úpravy školy (oprava části podlah a schodiště – 1. stupeň) ve výběrovém řízení získala 27. dubna 2007 firma Rokycanská Bis, a. s. za 4 860 746 Kč. Skutečná cena nakonec dosáhla 6 689 857 Kč, protože došlo ke změně předmětu zakázky. Podle výsledků výběrového řízení měly práce skončit do 20. srpna 2007, nakonec akce trvala až do 6. prosince 2007. Kromě toho byla taky 10. září 2007 přidělena zakázka na zpracování projektu stavebních úprav školy – 1. etapa (za 2 545 410 Kč, nakonec ale v roce 2007 neprovedeno). 10. října 2007 pak zadáno i zpracování projektové dokumentace na 2. etapu za 1 940 890 Kč, a to firmě Seap Rokycany, s. r. o. Ta ale práce do konce roku 2007 nedokončila. Termín dohotovení jí smlouva stanovila do 31. března 2008.[400] Dne 11. prosince 2007 bylo městu oznámeno, že rozpočtový výbor Parlamentu ČR přidělil pro ZŠ v ulici Míru dotaci 12 000 000 Kč. Z toho 8 000 000 Kč navrhl poslanec Jiří Pospíšil a 4 000 000 Kč poslanec Vladimír Vilímec.[401] Dne 17. prosince 2007 zastupitelstvo v rámci změn obecního rozpočtu odsouhlasilo přijetí dvou dotací na rekonstrukci školy ve výši 5 955 000 Kč a 5 000 000 Kč.[402] K 28. lednu 2008 došlo k úpravě obecního rozpočtu, kdy do něj zahrnuto využití dotace 5 000 000 Kč na rekonstrukci školy, kterou poskytl Plzeňský kraj v roce 2007. Zároveň došlo k přesunu části vlastních financí města ve výši 1 500 000 Kč určených v rozpočtu na rekonstrukci této školy do samostatné položky na rekonstrukci oken. 10. března 2008 změny odsouhlasilo zastupitelstvo.[403] Zastupitelstvo v březnu 2008 taky v rámci úpravy rozpočtu provedlo přesun části vlastních prostředků určených v rozpočtu na rekonstrukci ZŠ v ulici Míru na samostatnou org. - oddělení rekonstrukce oken. Šlo o položku ve výši 1 500 000 Kč.[404]

28. ledna 2008 zastupitelstvo vzalo na vědomí zprávu o zpracovaném projektu na rekonstrukci základní školy včetně rozpočtu a schválilo jako zpracovatele žádosti o dotaci firmu Technoexport a. s., která za to měla obdržet 380 800 Kč (z toho 83 300 Kč po předání žádosti a 297 500 Kč v případě úspěšného získání dotace EU z regionálního operačního programu – Jihozápad).[405] V lednu 2008 zastupitelstvo schválilo další postup při rekonstrukci školy. Celkové náklady se v té době už vyšplhaly na víc než 100 000 000 Kč. Kromě dotace z ministerstva financí na bourací práce ve výši 5 900 000 Kč obdrželo město v roce 2008 dotaci z rozpočtového výboru parlamentu ČR ve výši 15 000 000 Kč a dalších 5 000 000 Kč z rozpočtu. Část financí se obec chtěla pokusit získat z regionálního operačního programu EU. Termín podání žádosti byl 14. března 2008. Na lednovém zasedání zastupitelé taky schválili, že v případě neúspěšného výsledku jednání o dotaci z EU bude náklady hradit ze svého rozpočtu. Dle stavu z února 2008 už je podána žádost o stavební povolení a zpracovávalo se zadání vyhlášení veřejné soutěže na provedení prací. Výběrové řízení mělo začít v březnu.[406] Dne 7. března 2008 město zveřejnilo v uveřejňovacím subsystému IS VZ veřejnou soutěž. Předmětem zakázky byla celková rekonstrukce budovy, konkrétně střechy hlavní budovy, přístavba šaten, vybudování výtahu, rekonstrukce podlah, stropů, omítek, příček a fasády, rekonstrukce vnitřních instalací (ústřední vytápění, kanalizace, vodovod, vzduchotechnika, elektrorozvody), výstavba vnějších přípojek vody a kanalizace, výměna oken, rekonstrukce školního dvora a oprava podlah. Předpokládaná hodnota bez DPH vyčíslena městem na 80 000 000 Kč. K zahájení prací mělo dojít 1. července 2008 a zakázka měla být dokončena do 30. listopadu 2008. Jediným kritériem pro přidělení kontraktu měla být cena. Uchazeči se měli přihlásit do 31. března 2008.[407] Dne 21. dubna zastupitelstvo schválilo rozdělení kladného výsledku hospodaření obce za rok 2007 ve výši 62 696 076,69 Kč, přičemž částku 21 201 000 Kč určilo ponechat v rezervě na rekonstrukci školy pro rok 2009.[408] Rekonstrukce budovy školy se uvádí v seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města. Výběrové řízení bylo vyhlášeno 14. března 2008 a zakázku získala 9. dubna 2008 firma S+H, stavební a obchodní firma, s. r. o. z Prahy za 106 176 824 Kč. Dle stavu z počátku podzimu 2008 práce probíhají.[409] V seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města se rovněž uvádí autorský dozor na rekonstrukci základní školy.[410] Záměr provést tuto investici ohlásilo město 10. ledna 2008 a případní zájemci se měli ozvat do 22. února 2008. Zakázka měla probíhat v letech 2008–2009 a započetí prací očekáváno v 2. - 3. čtvrtletí 2008.[411] Provedení akce „technický dozor rekonstrukce ZŠ ulice Míru“ odsouhlasila rada 17. ledna 2008.[412] Tuto zakázku získala 11. června 2008 firma SEAP Rokycany, s. r. o. za 221 340 Kč. Dle stavu z počátku podzimu 2008 akce už probíhá.[413] Dne 14. července 2008 se zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy mělo dojít k přesunu prostředků z běžných oprav komunikací na přeložky telefonního a elektrického vedení u tělocvičny v ulici Míru ve výši 189 000 Kč.[414] Dne 6. října 2008 zastupitelstvo schválilo přijetí investiční dotace na rekonstrukci střechy ZŠ v ulici Míru ve výši 12 000 000 Kč.[415] Dne 22. ledna 2010 byla po rekonstrukci budova školy slavnostně otevřena.[416]

Město nakonec zvládlo finančně a manažersky složitou, neplánovanou rekonstrukci školy provést a do druhé dekády 21. století vstoupila budova opravená. Nákladná oprava střechy ale znamenala nutnost odložit původně plánovanou přestavbu a půdní vestavby. Ta byla aspoň předpřipravena pro budoucí realizaci. Až po několika letech se městu podařilo získat dotaci 9 600 000 Kč v rámci programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních škol v okolí velkých měst od ministerstva financí. Od června 2016 začaly stavební práce. Provedla je firma Bögl a Krýsl za 13 908 950 Kč včetně DPH. Objekt se po rekonstrukci otevřel slavnostně 2. září 2016. V půdních prostorech vznikly 4 nové učebny, takže škola mohla zvýšit kapacitu na 18 kmenových tříd (pro každý ročník 2). A ze 460 se kapacita ústavu zvýšila na 540 žáků. Kromě toho tam byly zřízeny odborné učebny pro výtvarnou výchovu a přírodní vědy, dva kabinety a aula pro kulturní programy s kapacitou 100 lidí.[417]

V červnu 2022 odsouhlasilo zastupitelstvo zařazení částky 12 200 000 Kč na výměnu krytiny na budově této školy do obecního rozpočtu na rok 2023. Zároveň zastupitelé schválili vypsání výběrového řízení na tuto zakázku na září 2022 s předpokladem započetí v 1. polovině roku 2023.[418] V listopadu 2022 rada přidělila tuto zakázku dle výběrového řízení firmě Seadon z Hlučína za 7 899 642,63 Kč DPH.[419] V únoru 2023 se uvádí, že obecní rozpočet na rok 2023 počítá na opravu střechy školní budovy v ulici Míru s částkou 10 000 000 Kč.[420] V dubnu 2023 se uvádí, že oprava střechy již probíhá, a to najednou na ZŠ T. G. Masaryka i ZŠ v ulici Míru. Obě akce dohromady měly vyjít na 28 000 000 Kč. Jejich dokončení se předpokládalo do závěru srpna 2023.[421] V září 2023 starosta města Tomáš Rada uvádí, že oprava střechy byla už dokončena.[422] V lednu 2024 se mezi plánovanými výdaji obecního rozpočtu na rok 2024 zmiňuje výměna oken v této školní budově, se souhrnnými náklady 2 900 000 Kč.[423] V červenci 2024 je mezi investicemi do městských školských zařízení, plánovanými na letní prázdniny 2024, uváděna i tato škola. Mělo jít o výměnu celkem 163 oken ve školní budově s náklady 1 300 000 Kč a opravu tří dveří dle podmínek památkové péče, s náklady 409 000 Kč.[424] Pro rok 2025 se počítalo s výdaji obecního rozpočtu 1 950 000 Kč na opravu podlah a fasád.[425]

2.5. Zástavba na severní straně ulice v úseku od rohu Komenské ul. k bývalé Plzeňské bráně

Nejzápadnější úsek ulice Míru míří od rozšířeného prostranství před budovou základní školy k bývalé Plzeňské bráně. Podobu severní strany ulice zde zformovala pozdně klasicistní regulace po roce 1840. Před tím tu byla méně souvislá zástavba s nepravidelnou uliční čárou, na mělkých parcelách. Šlo vlastně o pouhý zadní trakt pozemků domu č.25/I, který stál na rohu ulice Míru a Komenského ulice (viz níže). V době středověké parcelace totiž na západní straně Komenského ulice vznikla skupina měšťanských domů, jejichž protáhlé parcely probíhaly západním směrem až k městským hradbám. Na severní straně ulice Míru už na plnohodnotná městiště nezbylo místo.

→ODKAZ: Dům čp.25/I na rohu ul. Míru a Komenského. Přestavěn v 40. letech 19. stol. v nové regulační čáře pro rozšíření ulice. Proto je východní průčelí tak úzké. Foto D. Borek, červen 2003.

→ODKAZ: Dům čp.153/I. Součást souboru tří klasicistních domů ze 40. let 19. stol., vzniklých regulací severní str. ul. Míru od Komenského ul. k Plzeňské bráně. Foto D. Borek, červen 2003.

→ODKAZ: Dům čp.154/I. Další z této skupiny tří klasicistních domů ze 40. let 19. stol. Fasáda zmodernizována r. 1937. Foto D. Borek, říjen 2003.

2.5.1. Dům čp.25/I

Dům čp.25/I údajně patřil k nejvýstavnějším v Rokycanech a přestál i rabování Švédů roku 1639. Jeho majitelka, vdova po generálu Thornweissovi, uprosila velitele švédských vojsk, generála Bannéra, aby její dům ušetřil. Spolu s ním bylo ušetřeno prý i dalších 13 domů v dnešní ulici Míru.[426] Zaujímal důležitou parcelu u ulice k Plzeňské bráně.

Dne 16. července 1784 obecní rada řešila žádost Josefa Černého a Josefa Jakobeho, poručníků Tomandlovských, že „dům Tomandlovský na štítech škody trpí a že na tu správu 20 zlatých plus mínus koštovati.“ Město to schválilo s tím, že potřeba opravy domu je nevyhnutelná.[427] Dne 31. srpna 1784 vzali radní na vědomí výsledek první licitace (dražby) na dům Magdaleny Tomandlové „sub N. 25“. Kvůli chybějícím uchazečům nabídli poručníci sirotkům Tomandlovských za dům 700 zlatých. Konšelé se usnesli, že se má připravit druhé kolo dražby.[428] Načasování prodeje bylo nešťastné, protože o dva týdny později, 12. září 1784, postihl Rokycany zničující požár, ve kterém i dům čp.25/I vyhořel. Popisoval se tehdy jako dům s velkými stájemi. Oheň poškodil i stodolu a chalupu (umístěna snad ve dvoře, možná ale zcela jinde, někde na předměstí Rokycan a s domem propojena jen majetkově).[429] Dne 19. října 1784 se na obecní radě řešila zpráva Vojtěcha Krafta, nájemníka „hospodářství sirotkův Hinek a Magdalena Tomandlovských“ ohledně „přetrpělé škody skrze vzniklý oheň na hospodářství sirotkův.“ Radní se usnesli, že do 14 dnů se mají vyjádřit poručníci.[430] Šlo o tehdy častý jev, kdy se urgentní opravy vyhořelých domů musely složitě řešit s poručníky, v případě, kde nemovitost byla v majetku nezletilých. Dne 21. října 1784 provedli zedničtí mistři Martin Štěpánek a Tomáš Pokorný ocenění spáleniště čp.25/I a určili jeho hodnotu na 700 zlatých.[431] Dne 28. října 1784 se pak na základě odhadu konala dražba, ale pro nezájem byl prodej odložen.[432] Dne 30. října 1784 se s výsledkem dražby na dům Tomandlovský seznámila obecní rada. Žádný kupec se ale nenašel.[433] Výsledek nepřinesla ani následná dražba 29. října 1784. Dům se prodal až napotřetí (včetně srpnové dražby vlastně napočtvrté) v aukci konané 4. listopadu 1784, kdy jej za 605 zlatých (původní vyvolávací cena činila 300 zlatých) koupili poručníci sirotků Josef Černý a Josef Jakobe.[434] Dne 9. listopadu 1784 radní vzali na vědomí, že „při držený třetí licitati na dům sirotků Tomandlovských páni poručníci k ruce sirotkům nejvíce 605 zlatých obětovali.“[435] Dne 14. ledna 1785 řešili konšelé žádost poručníků sirotků po Hynku Tomandlovi, „kterak tak náklad na sirotky a na vystavení domu potřebují a žádné příjmy nyní od nájemníka nemají.“ Žádají proto o 260 zlatých. Radní to odsouhlasili.[436] V seznamu majitelů domů z roku 1788 se jako vlastník čp.25/I uvádějí dědicové Ignáce Tomandla.

Dne 17. ledna 1800 řešila obecní rada žádost Václava Tomandla „zur Erbauung Seines Hauses erforderliche Holzausweisbetruge,“ tedy o výkaz dřeva, požadovaný pro stavbu jeho domu. Magistrát to odsouhlasil.[437] Ze zprávy vyplývá, že okolo roku 1800 Tomandlův dům procházel nějakou opravou. Václav Tomandl se v říjnu 1791 uvádí jako obyvatel čp.25/I, kde se mu narodila dcera.[438] Identifikace domu do čp.25/I je ovšem jen hypotézou.

Dne 1. srpna 1817 byla před magistrátem projednávána zpráva o vyšetření komínů a dalších stavebních prvků v domech kvůli riziku požáru. Závady a svévolné porušení norem se mj. objevily v domě čp.25/I (majitel František Kavka), čp.26/I (Jan Šmucler) a čp.22/I (Kristián Auinger). Všichni tři měšťané byli potrestáni pokutou 10 zlatých.[439] Podle popisu z roku 1819 měl dům v prvním patře tři pokoje, kuchyň, dva kvelby a velkou předsíň. V přízemí tři pokoje, dvě komory, kuchyň a tři kvelby. Objekt byl podsklepen čtyřmi velkými sklepy. Za domem stály dvě stáje, stodola, ovocná i „kuchyňská“ zahrada.[440]

Dne 4. června 1822 se před obecní radou projednávalo podání. Josef Jakobe s manželkou Josefou a dále Jan Kavka se obrátili na magistrát „wegen Einkehrhaußerrichtung in N. C. 25,“ neboli „skrz zřízení hostince v N. C. 25.“ Radní ale sdělili, že „hinsichtlich der nicht zweckmäßigen Motivierung und verzüglich des Umstandes wegen, daß der Mitgesuchler Joh. Kafka gemeinschaftl. seiner an Tag gelegte Leichtsinnigkeit durch seiner Mitfertigung bestätigt, kann diesem Einschreiten unterstützend an die höhere Behörde nicht gefügt werden. Übrigens ist Joh. Kafka bey einem künftig sich ereignenden leichtsinnigen Anleihens ohneweiters als Prodigus zu erklären.“ V překladu do dobové úřední češtiny tedy zhruba: „Vzhledem k neúčelnému odůvodnění, jakož i k okolnosti, že spolužadatel Johann Kavka svou spolupodpisem projevenou lehkomyslnost potvrdil, nemůže býti tomuto podání s podporujícím dobrozdáním k vyšším ouřadům přistoupeno. Ostatně má býti Johann Kavka při příštím lehkomyslném zadlužení bez dalšího za marnotratníka prohlášen.“[441] Ani po takto příkrém zamítnutí se Jan Kavka nevzdával. Dne 14. června 1822 museli rokycanští radní řešit jeho opakovanou žádost o svolení k zřízení hostince v domě čp.25/I. Město vyzvalo, aby se k záměru do 14 dnů vyjádřili místní provozovatelé hostinců František Kellner (majitel hostince Železná na Pátku) a Josef Slavík (vlastník hostince v čp.133/I na hlavním rynku).[442] Dne 5. července 1822 rada schválila na žádost Kellnera a Slavíka, aby jim byla lhůta pro vyjádření prodloužena o 30 dnů.[443] Dne 9. srpna 1822 pak skutečně Kellner a Slavík prezentovali před radou své stanovisko. Zdůraznili, že dům čp.25/I je kvůli dluhům v exekuci a uvedli, že souhlasí s předchozím stanoviskem magistrátu zamýšlené zřízení hostince zamítnout.[444]

Objekt čp.25/I měl bizarní půdorys. Jeho dovnitř lomená jižní fasáda vybíhala na nároží ulic Míru a Komenského v hrot, který zužoval ulici Míru na pouhých 5,5 metrů (srovnej s mapou z roku 1838). Tudy přitom vedla hlavní silnice na Plzeň, sloužící místní i tranzitní dopravě. Místu se proto říkalo „V ostrém rohu“.[445] Zajímavou souvislostí je hypotéza o tom, že hlavní rokycanský rynek míval původně daleko větší rozlohu (viz speciální mapa, též v popisu urbanistického vývoje Masarykova náměstí). V takovém případě stál dům čp.25/I prapůvodně na rohu náměstí, na strategickém místě, odkud z rynku vycházela ulice k Plzeňské bráně. Jde ovšem jen o teorie, byť podpořené mnoha nepřímými důkazy. Tak či onak v 18. století už nepochybně toto možné původní náměstí bylo redukováno do nynějšího rozsahu a čp.25/I stál, jako dnes, na rohu ulice Míru a Komenského. To, že šlo o prestižní adresu, ale platilo dál.

Kvůli rostoucím komplikacím při silničním provozu, přikročilo město v 19. století k nové regulaci tohoto úseku ulice Míru. Roku 1840 vykoupila dům čp.25/I i s pozemkem obec a už roku 1841 starobylý objekt čp.25/I nestál.[446] Zbořeny byly také dva menší objekty na dvoře, u severní strany ulice, až k Plzeňské bráně. Na jejich místě byla vytýčena nová pravidelná uliční čára, která rozšířila komunikaci na současných 11 metrů.[447] Následně obec nabídla uvolněnou zbylou parcelu opět do soukromých rukou. Roku 1842 kupuje pozemek na místě čp.25/I obuvnický mistr Franz Sack za 295 zlatých 30 krejcarů.[448] V příštích letech tu postavil novostavbu domu čp.25/I, nyní na přísně pravoúhlé parcele. Patrový dům se do Komenského ulice natočil jen úzkou, dvouosou fasádou (na širší průčelí zde nezbyl po rozšíření ulice Míru prostor). Základní orientace domu se tak změnila, nyní se hlavní fasádou otočil do ulice Míru, kam hleděl protáhlým sedmiosým průčelím. Vedle domu čp.25/I pak byly vytýčeny parcely pro dva zcela nové klasicistní domy čp.153/I a 154/I (viz níže). Název „V ostrém rohu“ přežíval setrvačností ještě do konce 19. století. Tak zněl i název zdejšího hostince. Teprve po roce 1889, kdy jej převzal Matěj Sack, se tu začalo říkat „Na Plzeňce“.[449] Dům si každopádně zachoval proporce ale i leckterý stavební detail ze 40. let 19. století. Představuje cennou ukázku pozdně klasicistní architektury, která nevyrůstala z adaptace staršího objektu, jak bývalo v Rokycanech tehdy časté, ale je novostavbou.

V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1886, nazvaný „Sacková Kristýna, opravy na domě čp.25“.[450] V letech 1988–1989 prováděl v domě čp.25/I Okresní stavební podnik drobné úpravy vnitřní dispozice, adaptace části přízemí na dílnu (opravnu obuvi).[451]

2.5.2. Dům čp.153/I

Následující domy čp.153/I a čp.154/I vznikly po roce 1841 a dochovaly se dodnes. Byly postaveny ve stejné době jako novostavba čp.25/I na základě plánovité regulační akce, při které byla napřímena a rozšířena uliční čára v ulici Míru. Původní rozsáhlý pozemek, náležející k čp.25/I, jenž se táhnul až k Plzeňské bráně, byl tehdy rozdělen na tři samostatné parcely. Všechny tři domy zaujmou jednotnou výškou korunních říms, širokým průčelím a vesměs i dochovaným, pozdně klasicistním tvaroslovím. Výstavbu domů čp.153/I a čp.154/I provedl místní zednický mistr Josef Partiš, který byl patrně i autorem projektu.[452]

Nejslohovější výraz z této skupiny tří objektů má dům čp.153/I, postavený roku 1843.[453] Jeho sedmiosé průčelí, s osově souměrným průjezdem, člení v parteru zajímavý klasicistní štukový motiv slepých arkád, dnes bohužel dochovaný jen fragmentárně, kvůli pozdějším výkladcům a dílčím modernizacím parteru. Roku 1842 vykoupil zednický mistr Josef Partiš stavební místo vzniklé po regulaci domu čp.25/I z původní součásti jeho dvora. Šlo o parcelu o ploše 110 čtverečních sáhů. Zaplatil za ni 220 zlatých a 30 krejcarů.[454] Už v polovině roku 1842 byl dům čp.153/I dostavěn. Z ulice Míru se do něj vjíždělo průjezdem dlážděným dřevěnými špalky. Vpravo od průjezdu vedla klenutá chodba ke schodišti. Dále zde situován byt (jedna velká místnost, spižírna, kuchyně se sporákem a pecí) a obchod. Vlevo od průjezdu se nalézal vchod do dalšího přízemního bytu s třemi pokoji, kuchyní se sporákem, prkennou podlahou a spižírnou. K bytu patřil další obchod. V prvním patře se nacházely dva byty. Vpravo (na východní straně domu) to byl byt se třemi pokoji, kuchyní se sporákem, prkennou podlahou a spižírnou. Z předsíně se vstupovalo na pavlač a z ní do klenuté „secesse“. Vlevo (na západě) byt se dvěma pokoji, kuchyní se sporákem, prkennou podlahou a spižírnou. Střecha domu byla krytá taškami. Pod objektem se nacházely klenuté sklepy. Objekt měl půdorys 13 sáhů 5 stop x 5,5 sáhů (26,2 x 10,4 m). Za domem na dvoře se nalézala stáj se dvěma odděleními pro dva koně a čtyři krávy a kůlnou, zastřešená taškami. Stáj měla půdorys 6 x 2,5 sáhů (11,4 x 4,74 m).[455] Ve své době šlo o jednu z mála ryzích novostaveb v historickém jádru města, která navíc svým dispozičním řešením měla plně městský charakter, takřka předznamenávající pozdější fenomén činžovních domů. V matrice se objekt čp.153/I uvádí poprvé již 25. září 1842, kdy se tu narodil syn Josefa Partiše.[456] Současně se sem nastěhovaly i další rodiny. Například 6. března 1843 tu zemřela dcera soustružníka Kristiána Kaspelhera.[457] V roce 1844 pak Josef Partiš prodal nově dokončený dům za 3000 zlatých.[458]

V roce 1887 a 1905 proběhly některé úpravy nádvorních obytných budov.[459] V městském archivu se nachází složka z roku 1889, nazvaná „Autrata Petr změna fasády čp.157“.[460] Jde patrně o omyl, protože rodina Autratových byla majiteli čp.153/I.[461] Další spisový materiál z fondů městského archivu pochází z roku 1903 a je označen „Autratová Zdeňka, přestavba krámských dveří v okno čp.153/I“.[462] Augustin Bauer získal povolení na přestavbu kolny a stáje na dvoře 26. března 1918. Následujícího roku, 23. října 1919, bylo Bauerovi vydáno povolení na stavbu dílny na dvoře. V roce 1920 Bauer ohlásil trhliny ve zdivu čp.153/I.[463] Od roku 1923 tu provizorně sídlila modlitebna Českobratrské církve evangelické a 6. prosince 1925 se tu konala i první bohoslužba Církve československé.[464] Šlo o dočasné řešení, do stavby Rokycanova sboru v Jiráskově ulici. Umístění modlitebny se neprojevilo trvalými stavebními úpravami.[465] V lednu 1930 vydala rada povolení pro majitele čp.153/I Františka a A. Pflégrovy na přestavbu obytné místnosti na krám s výkladní skříní.[466] V únoru 1930 rada Františku a A. Pflégrovým vydala povolení na výstavbu nádvorní dílny v čp.153/I, včetně zajištění zbytku městského opevnění.[467] Užívací povolení pro Františka a Anežku Pflégrovy na krám v čp.153/I vydala rada v květnu 1930. Komisionelní řízení proběhlo 15. května 1930.[468]

Po roce 1945 byl dům čp.153/I, respektive jeho polovina náležející Františku Pflegrovi, konfiskován. Tehdy byl odhadnut na 500 000 Kčs.[469] V dubnu 2017 zastupitelstvo, v rámci programu na podporu oprav budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami, schválilo udělení dotace na čp.153/I ve výši 50 000 Kč na výměnu oken a 50 000 Kč na obnovu výkladních skříní.[470]

2.5.3. Dům čp.154/I

Patrový dům čp.154/I má sedmiosé průčelí se středovým průjezdem v přízemí a podélně orientovanou sedlovou střechou. Vyrostl taktéž po roce 1841. Onoho roku koupili stavební místo, vzniklé oddělením od původního pozemku domu čp.25/I, Josef a Marie Lobositzkých za 601 zlatých 6 krejcarů.[471] V matrice se čp.154/I poprvé uvádí 11. července 1845, kdy se tu narodila dcera magistrátního úředníka Šebestiána Höfnera.[472] V roce 1850 je dům popisován jako patrový, celozděný, využívaný pro obytné i tovární účely. V přízemí se nacházel klenutý průjezd, vlevo od něj „přástevna“, vpravo dva pokoje, čeledník, pod ním klenutý sklep. V patře byly dva pokoje, čeledník a přádelna. Z předsíně vedl vchod na klenutou pavlač se záchody. Dům zaujímal plochu 14 x 6 sáhů (26,5 x 11,4 m). Na dvoře stála vlevo (na západní straně) kulatá cihlová budova o průměru 5,5 sáhů (10,4 m) krytá taškami a v ní dílna s „kramplovacím“ strojem. Kromě toho se na dvoře nacházela kamenná stáj pro koně, o půdorysu 3 sáhy 1 stopa x 2 sáhy 4 stopy (6 x 5,1 m), s klenutými cihlovými stropy. Dalším objektem na nádvoří byla kůlna, zčásti na zděných pilířích, s taškovou střechou. Pod kůlnou se nalézal chlév pro krávy o šířce 11 sáhů (20,9 m). Dům i stáj jsou popisovány jako v dobrém technickém stavu. Celá usedlost byla odhadnuta na 2320 zlatých.[473]

21. října 1927 rada schválila úpravu fasády na domě čp.154/I majitele F. Šmolíka.[474] V roce 1931 vyrostlo ve dvoře nové skladiště dle projektu stavební kanceláře Štěpána Wolfa.[475] Dne 28. dubna 1932 vzešel z usnesení rady návrh změny plánu polohy v oblasti dnešní ulice Míru (viz výše). 29. dubna 1932 byl plán zveřejněn. Od čp.25/I k Plzeňské bráně se projektovala nová regulační čára umístěná za tou stávající, u Střelnice tato čára vedla 3 metry od severní zdi průjezdu (což mělo umožnit zřízení podchodu skrz bránu), u čp.154/I byla nově zamýšlená čára asi 1 metr severně od původní. Neznamenalo to nutnost okamžité demolice domu, ale město by v budoucnosti nepovolilo výraznější stavební úpravy objektu a trvalo by na demolici a nahrazení novostavbou v nové uliční čáře. Proti plánu se objevily námitky. František Šmolík, majitel čp.154/I, prohlásil, že v roce 1910 koupil tento dům od paní Trejbalové a tehdy dům nestál v regulační čáře. Šmolík přitom prý chce v blízké době přistavět k domu 2. patro. O stížnostech proti návrhu změny plánu polohy jednala 9. června 1932 rada. Námitky majitele domu čp.154/I podle ní nebyly opodstatněné a nebude to problém. Nakonec ale stejně radní schválili odročení bodu, protože mezitím došlo k odkladu rekonstrukce Plzeňské brány a Střelnice, kvůli níž se celá změna regulační čáry měla pořizovat.[476] V roce 1937 následně dům čp.154/I prošel celkovou modernizací, provedenou podle návrhu stavební kanceláře Josefa Žoura pro tehdejšího majitele Karla Řezáče. Zvažovaná nástavba 2. patra realizována nebyla, stejně jako posun uliční čáry. V přízemí vpravo vznikly prostory pro obchod, v objektu došlo k instalaci nových záchodů, na dvoře přibyl objekt garáží. V roce 1977 pak prošla fasáda další úpravou, když byla vyměněna okna.[477] V duchu upadající estetiky normalizační éry byla ve fasádě v 1. patře nahrazena nevhodnými typizovanými okny, přičemž okenní otvory rozšířeny a zároveň sníženy, čímž se narušily proporce fasády. Tento estetický defekt nebyl bohužel revidován ani při rekonstrukci průčelí počátkem 21. století. Základní pravidlo zní: typizovaná trojdílná okna patří do paneláku, nikoliv na historický dům. Přestavbou ve 30. a 70. letech 20. století byla zčásti setřena klasicistní podoba objektu, nicméně v půdorysu i v celkových měřítcích se původní koncepce z poloviny 19. století dochovala.

Počátkem dubna 2007 započala oprava střechy čp.154/I, při níž došlo k sejmutí původních střešních tašek.[478] Dne 21. května 2007 schválilo zastupitelstvo dotaci z Fondu rozvoje bydlení na rekonstrukci střechy čp.154/I ve výši 29 061 Kč. Měla být vyplacena zpětně po dokončení akce (předpokládáno ještě v květnu 2007) a po vyjádření památkářů. Došlo ke změně krytiny (pálená taška Falcovka) a opravě klempířských prvků.[479] Dle stavu z konce května 2007 už je oprava střechy hotova.[480]

2.6. Zástavba na jižní straně ulice v úseku od rohu Komenské ul. k bývalé Plzeňské bráně

2.6.1. Dům čp.19/I

Zatímco tvářnost severní domovní fronty nejzápadnějšího úseku ulice Míru je utvářena jednotící plánovitou přestavbou a regulačními zásahy z doby po roce 1840, protější jižní strana ulice Míru má daleko starší a méně pravidelný charakter. Dochovala se zde souvislá řada čtyř měšťanských domů na nepravidelném půdorysu, fixujícím možná původní dispozice z dob středověkého vysazení Rokycan na město.

Dům čp.19/I je patrový, s tříosým průčelím. Parter vyplňuje starší zdobný výkladec se secesním dekorem. Fasáda v 1. patře je nečleněná, s výjimkou jednoduchého vlysu mezi okny. Sedlovou střechu někdy na přelomu 20. a 21. století doplnily tři vikýře. Zadní strana domu má zajímavou pavlač, spočívající na zděných krakorcích.

→ODKAZ: Vlevo dům čp.19/I, vpravo východní (starší) část domu čp.20/I. Foto F. Borek, září 2003.

Na svém jednání 5. června 1778 se obecní rada seznámila se zprávou ohledně „relicitirovaného [tedy znovu nabízeného v dražbě – pozn. aut.] domu Matěj Roman Bečváříkovského sub Nro. 19.“[481] Na téže schůzi požádal Martin Břehovský jemu „adjucirování [přiřknutí – pozn. aut.] domu relicitando připadnutého Matěj Roman Bečváříkovského.“[482] Znovu o totéž žádal i na schůzi rady 26. června 1778.[483] Dne 30. června 1778 potom před radními požádal o ingros (úřední záznam) na koupi domu a hned potom i na ingrosování domu na svého syna Františka Břehovského.[484] Po rodině Bečváříkových skutečně pak přešel do držení rodu Břehovských. Dne 6. února 1781 řeší obecní rada stížnost Karla Švantle ze Třebska proti Kateřině Břehovské. Už předešlého roku prý žádal „vejchoz“ (obhlídku na místě), aby se zjistilo „kterak obeslaná na místě užívat majících komor na chlívy potřebuje a dobytek v nich chová. Tu kdy p. actorovi [tedy stěžovateli Švantlovi – pozn. aut.] to velmi škodný jest.“ Dodává pak, že nesouhlasí s využitím tohoto stavení na chlévy a komory. Břehovská namítala, že se drží kupní smlouvy, se kterou dům kupovala. Výpověď podal také tesař Pešek, který řekl, že „před 17 lety nebožtík pan Bečvářík vzácného p. Švantle se dotázal, aby jemu na jeho krově námitky pro postavení dvouch komor pro podruhy přibylý povolil, načež se taky zavázal, co živ bude, 4 šáry [tedy řady – pozn. aut.] šindele vždy krejti. Co se tejká těch dvouch malých chlívců, takové nebožtík pan Bečvářík hned v roce nato vystavěl. To bude asi 16 let.“ Radní rozhodli, že u větší budovy se má držet dohoda mezi Bečváříkem a Švantlem a nemá se tam chovat dobytek. Co se týče dvou menších chlívců, mají zůstat, jak jsou už 16 let, ovšem Břehovská měla mít povinnost „při stěnách p. Švantla vyvejšiti a vydlážditi, aby hnojnice ven na dvůr její odpadala a ke straně p. Švantle se netáhla.“[485] Jan Břehovský byl dle seznamu z roku 1788 majitelem domu čp.19/I, zatímco dům čp.18/I vlastnila Anna Švantlová. Zpráva dává nahlédnout do sousedských sporů (složité soužití obytných, řemeslnických a agrárních funkcí tehdejšího města), ale i do stavební historie těchto usedlostí.

Dům podle zápisu v městských knihách roku 1784 vyhořel, včetně stáje.[486] Dne 30. září 1785 magistrát projednával předvolání Jana Břehovského, kterému se nařídilo „by poloviční hradbu u zahrady panny Anny Švandlové postaviti dal.“ Obecní rada se zároveň usnesla, že „pan poručník Tomáš Světlík do arrestu dáti, dokavad tu hradbu nepostaví.“[487] Patrně jde o odraz dalšího sousedského sporu, tentokrát ohledně hradby oddělující oba pozemky.

Počátkem 19. století byl vlastníkem čp.19/I mistr pekařský Matěj Karásek, který tu žil s manželkou Kateřinou rozenou Hořicovou. V srpnu 1810 se jim tu narodil syn.[488] Dne 23. srpna 1816 se magistrát seznámil s žádostí, kterou podal Matěj Karásek „um Bewilligung eines Bierschanks in seinem Bräuberechtigtene Hause sub N. C. 19,“ tedy „o povolení k pivnímu šenku ve svém právovárečném domě pod N. C. 19.“ Radní žádost schválili.[489]

Z roku 1847 se dochoval plán od Matěje Maška na nové zaklenutí a krov na maštali na dvoře.[490] Roku 1911 vzniklo v domě nově schodiště (z levého traktu přemístěno do pravého).[491]

2.6.2. Dům čp.20/I

Dům čp.20/I je patrový objekt, jehož šestiosé průčelí je ve skutečnosti složeno ze dvou odlišných částí, s odlišným rytmem oken, byť s jednotnou korunní římsou i sedlovou střechou. Starší je východní část se čtyřosým průčelím. Západní dvouosá část s vikýři na střeše vznikla až dodatečně, nejspíš v 19. století. Katastrální mapa z roku 1838 zde ještě ukazuje jen proluku, kterou byla souvislá domovní fronta přerušena. Nacházel se tu patrně vjezd do dvora. Byl to v předindustriálních Rokycanech poměrně častý jev, kdy i v historickém jádru města nabývala leckde zástavba mezerovitého charakteru. Podobně se to dodnes dochovalo v Gottliebově ulici, dříve takto vypadala i východní strana Malého náměstí (před výstavbou hotelu Bílý lev). Ostatně nedaleko odtud, je mezi domy čp.17/I a čp.18/I v ulici Míru dodnes domovní fronta přerušena vraty pro vjezd do dvora. Mapa z roku 1838 ukazuje, že mezerovitý charakter měla i zástavba na protější straně ulice, před její regulací a výstavbou tří klasicistních domů (viz výše).

→ODKAZ: Západní (mladší) část domu čp.20/I Foto D. Borek, září 2003.

Rovněž dům čp.20/I roku 1784 poškodil požár města. Podle evidence poškozených nemovitostí vyhořela i stodola a stáje.[492] Dne 2. listopadu 1784 řeší magistrát přípis od Karla Šafaříka, majitele čp.20/I. Žádá o povolení k odprodeji kovářské dílny u svého domu tak, aby za utržené peníze mohl opravit svůj dům. Obecní rada se ale usnesla, že kovářská dílna má u domu zůstat a Šafařík si má opatřit půjčku u nějakého přítele, přičemž magistrát mu dá dobrozdání.[493] Dle seznamu majitelů domů z roku 1788 vlastnil čp.20/I Karel Šafařík.

Dne 8. března 1808 vyslechl magistrát zprávu zednických a tesařských mistrů o ohledání domů čp.9/I, čp.20/I, čp.93/I a čp.94/I. Město pak nařídilo majitelům těchto domů, „by však nebezpečenství při jejich domích pod jejich vlastním zaváznutím a následujícím trestem odstraniti se vynasnažili.“[494] Protokol z jednání obecní rady neuvádí podrobnosti, ale z kontextu vyplývá, že patrně šlo o stavební závady, související s rizikem požáru. Mohlo se jednat o neúplně vyzdění, popřípadě o zapuštění konstrukce do komínů apod. V období po velkém požáru města ze září 1784 byly podobné závady městem setrvale sledovány. Už 11. března 1808, asi v důsledku této zprávy, předložil majitel čp.20/I Jan Cink magistrátu „vyobrazení, dle kterého čelo svého domu vystaviti míní, k nahlídnutí.“ Radní mu to schválili s podmínkou, že bude stavět z kamene.[495] Byl patrně myšlen domovní štít. Nevíme, zda dům tehdy měl uliční štít, nebo zda šlo o boční jednoduchý štít, jaké dnes v historickém jádru Rokycan převládají. Schönbergerova litografie Rokycan z doby okolo roku 1830 není v tomto ohledu zcela detailní, ale nezdá se, že by domy při jižní straně dnešní ulice Míru měly štítové uliční zdi. Jan Cink se ženil v čp.20/I v červnu 1802 s Josefou Skálovou.[496] V září 1808 se jim v čp.20/I narodilo jedno z dětí.[497]

Dne 10. prosince 1822 řešila obecní rada žádost Jana Cinka, zda by mohl ve svém domě N. C. 20 postavit kovářskou a zámečnickou dílnu. Magistrát konstatoval, že věc se prošetří policejním úřadem, včetně zajištění stanoviska sousedů.[498] Dne 17. prosince 1822 se pak radní zaobírali výsledky místního šetření. Město Cinkovi předběžně nařídilo „in Erdgeschosse des Hauses die zur Feuersicherheit nöthigen Gewölbungen herzustellen,“ neboli „v přízemí domu pro požární bezpečnosti nutné klenutí zříditi.“ Magistrát zároveň Cinkovi jednoznačně vzkázal, že kovářskou dílnu v žádném případě nepovolí, ale provoz zámečnické dílny by za jistých podmínek byl možný.[499]

V roce 1856 byl dům evidován coby zpustlý. Onoho roku byl vyhotoven plán na jeho přestavbu (nová vnitřní dispozice a střecha). Není jisté, zda došlo k jeho realizaci. V roce 1862 vypracoval Václav Šmaus projekt nových stájí na dvoře.[500] Josef Štaif získal 14. března 1920 povolení na chlévky pro drůbež u čp.20/I, dle nákresu Josefa Beneše. Téhož roku byla zřízena i nová klenba ve stáji. Dne 4. července 1925 obdržel Josef Štaif povolení na výstavbu ohradní zdi, podle plánu Josefa Žoura.[501] V květnu 1931 rada vydala povolení pro Františka Komase na výkladní skříň v čp.20/I a úpravu chodníku.[502] Dne 12. října 1937 získali František a Rosálie Komasovi povolení na úpravy krámu. Projekt zhotovil Václav Beran. V březnu 1940 bylo povoleno nové schodiště a další stavební úpravy domu čp.20/I v interiérech i exteriérech. Projekt zpracoval Václav Beran. Kolaudace proběhla 28. listopadu 1940.[503]

V létě roku 2005 požádali majitelé objektu, Stanislav a Jitka Komasovi, obec o půjčku z Fondu rozvoje bydlení na plánovanou opravu střechy čp.20/I (nový krov a krytina) a vestavbu půdního bytu. Rada 1. srpna 2005 schválila na tento účel 100 000 Kč s podmínkou, že investice musí být realizována do 30. června 2012.[504] Dne 9. srpna 2005 půjčku odsouhlasilo i zastupitelstvo.[505] Pak 8. listopadu 2005 povolil stavební úřad provedení oprav (termín dokončení do 31. prosince 2005).[506] Počátkem listopadu 2005 už probíhá instalace lešení na průčelí domu a v polovině onoho měsíce je lešením obestavěna celá přední strana objektu, zatím ale žádné stavební změny neprobíhaly. V polovině prosince 2005 už bylo lešení sejmuto. Oprava se týkala výlučně jen střechy, kde byla položena nová tašková krytina a obnoveny komíny i okapy. Fasády domu čp.20/I se stavební úpravy nedotkly.[507] Bohužel tak do ulice Míru tento objekt nadále hledí zašedlou hrubou omítkou, nastříkanou sem někdy v úpadkové éře socialismu.

Dům čp.20/I nemá průjezd na dvůr. Pokud tu někdy byl, tak zanikl poté, co prošlo průčelí domu rozšířením k západu, na plochu dosavadní proluky. Až do 70. let 20. století tak příjezd k zadnímu traktu objektu vedl ze zadní strany, z vnitrobloku v Hradební ulici. Poté, co tam ale vyrostl domov důchodců, musel být od roku 1975 průjezd veden dvorem vedlejšího domu čp.21/I, aniž by se ovšem toto věcné břemeno oficiálně zaneslo do katastru nemovitostí. Majitelé čp.21/I se proto necítili být tímto stavem vázáni a od roku 1999 přestali průjezd přes svůj dvorek umožňovat. Majitel čp.20/I Stanislav Komas proto požádal město v březnu 2006 o zřízení obslužné komunikace, vedené na tento dvůr zadem, z Hradební ulice přes městský pozemek č.kat.23 okolo domova důchodců. Součástí žádosti byla i projektová dokumentace zpracovaná kanceláří Area-Real, s. r. o. S návrhem vyslovila souhlas i Policie ČR. 3. dubna 2006 o věci jednala rada, ale rozhodnutí odložila, až do obhlídky na místě. Zatímco odbor rozvoje města záměr posvětil, správce městské zeleně se postavil proti. Namítal, že výstavbou komunikace dojde k pokácení části dřevin (12 tújí a 1–2 smrky) v zahradě domova důchodců a k narušení této zahrady, která by byla pohledově a akusticky vystavena vlivům okolí. Znovu se nad tímto bodem sešla rada 15. května 2006.[508] Za domem čp.20/I bývala velká zahrada, dnes z velké části zastavěná objektem domova důchodců čp.13/I (popsán v kapitole „Hradební ulice“).[509]

2.6.3. Dům čp.21/I

Na nároží ulice Míru a Hradební ulice se nachází šestiosý patrový dům čp.21/I se sedlovou střechou (do Hradební ulice s valbou). Uchoval si v hrubých obrysech klasicistní podobu, odvozenou asi od přestavby před rokem 1841. Na zadní straně do dvora se nachází pěkná pavlač s arkádami v přízemí. Ještě roku 1960 se tu připomínaly i původní klasicistní dveře.

→ODKAZ: Dům čp.21/I na rohu ul. Míru a Hradební. Foto D. Borek, červen 2003.

V roce 1784 obytné stavení čp.21/I vyhořelo, přičemž oheň poškodil i stáje a stodolu.[510] Dne 5. listopadu 1784 řeší magistrát žádost Matěje Cejpa, aby se mohl u podkomořského úřadu ucházet o 100 strychů vápna na vystavění svého domu. Obecní rada se unesla záležitost předat úřadu podkomořího.[511] Dne 11. února 1785 magistrát řeší žádost Matěje Cejpa, „by dle missivi podkomořské pro vystavění nové zdi v jeho domě vápno zdarma obdržel“. Obecní rada souhlasila.[512] Matěj Cejp byl majitelem čp.21/I. Dne 21. července 1789 oslovila městskou radu skupina měšťanů. Terezie Korrenová, František Schulz, Josef Černý a Matěj Cejp žádali, aby jim „dle vysokého podkomořského nařízení na vystavení zdí na jejich domích vynaložené vápno z obecního důchodu [tedy rozpočtu – pozn. aut.] nahraženo bylo.“ Magistrát reagoval, že „mají suplikanti [žadatelé – pozn. aut.] přednou a svědomitou liqudati [tedy výkaz nákladů – pozn. aut.] složiti, jak mnoho na vystavení zdí, kdežto předešlé od dříví stavěné bylo, vápna vynaložili.“ Radní se nakonec jednomyslně usnesli, že takový výkaz nákladů už byl předložen dříve, takže se má nyní skrz komisi věc vyšetřit a případně vyplatit příspěvek.[513] Zpráva je zajímavá, protože ukazuje, které domy prodělaly po požáru roku 1784 přestavbu, při níž se mj. kvůli nařízení státních úřadů nahrazovaly dosavadní dřevěné stavby zděnými. Neznamená to, že domy těchto žadatelů předtím nutně musely být celé ze dřeva, ale patrně došlo k částečné proměně některých konstrukcí. Dle seznamu z roku 1788 byl Matěj Cejp majitelem domu čp.21/I, Josef Černý pak vlastníkem čp.8/I, Terezie Korrenová čp.131/I (oba na jižní straně náměstí) a František Schulz čp.80/I (na severní straně náměstí). Dne 4. srpna 1789 magistrát rozhodl, že ohledně čtyř žadatelů o náhradu za vápno „k vystavení zdí, kde předešle od dříví stálo,“ se má nejprve získat od polesného výkaz, kolik dřeva dotyční obdrželi a pak obhlédnout domy.[514] Patrně šlo o způsob, jak ověřit, jaký podíl nové stavby bylo proveden ze dřeva či zděním.

Podle popisu z roku 1841 byl dům právě nově vystavěný. V přízemí vpravo se nalézal pokoj, dílna, krám s kuchyní, nalevo dva pokoje, kuchyně a kvelb. Dům byl podsklepen. V patře měl pět pokojů, dvě kuchyně a dva kvelby. Stropy v patře byly provedeny z rákosu. Střechu kryly tašky. Půdorysné rozměry objektu činily 11 sáhů x 6 sáhů a 1 stopa (20,9 x 11,7 m). Na dvoře stály tři chlévy o rozměrech 6 sáhů a 3 stopy x 3 sáhy a 3 stopy, zčásti dřevěné zčásti zděné, kryté šindelem, v špatném technickém stavu. V zadní části dvora se nacházela stodola o rozměrech 8 sáhů a 3 stopy x 4 sáhy a 1 stopa, zčásti zděná, krytá šindelem, v prostředním technickém stavu.[515] V roce 1870 se tu připomíná hostinec „U Břehovských“.[516] V městském archivu se nachází složka z roku 1906, nazvaná „Spousta Jan, stavba pekařské pece čp.21/I“.[517]

V roce 1927 proběhla podle plánů Štěpána Wolfa úprava fasády a zřízení výkladce v přízemí.[518] Dne 18. července 1928 vydala rada povolení na přípojku domu čp.21/I k uliční stoce pro Josefa Šteifa.[519] V roce 1940 vyrostla za domem kůlna.[520] V roce 1920 se řešilo povolení opravy vrat a zahradní hradby pro Václava a Janu Šefrhansovy z čp.21/I. V roce 1940 pak majitelka Františka Šedivcová podala žádost o povolení k opravě domu. V roce 1941 se také řešilo živnostensko-právního schválení nové řeznické a uzenářské dílny.[521] Někdy před rokem 1989 byl znehodnocen exteriér domu nastříkáním hrubé omítky na fasádu. V roce 1992 vypracoval Vl. Vinš ze Zbiroha plán na úpravu fasády i prodejny v parteru.[522] Do počátku 21. století objekt skutečně prošel opravou, včetně obnovy fasády, nové krytiny střechy i kultivace parteru.

2.6.4. Dům čp.22/I

Posledním domem v ulici Míru je památkově chráněný nárožní objekt čp.22/I. Patrový dům s pětiosým průčelím do ulice Míru a tříosým do Hradební ulice vyniká klasicistní fasádou členěnou lisenami, s profilovanými ostěními oken, v přízemí s portálem (a dalším zazděným portálkem do Hradební ulice). Dvorní fasádou prostupuje pavlač, nesená pěti klenutými arkádami.[523]

→ODKAZ: Památkově chráněný dům čp.22/I na rohu ul. Míru a Hradební. Foto D. Borek, červen 2003.

Zdivo domu obsahuje patrně fragmenty původní gotické věžovité Plzeňské brány. Ta byla v 18. století zbořena a nová barokní brána vyrostla o něco západněji, v ose dnešního objektu Střelnice. Po demolici gotické Plzeňské brány v 18. století se patrně zformoval dům čp.22/I na dnešním půdorysu, a s využitím části zdiva bývalé brány. Jeho architektonickou podobu pak dotvořila klasicistní přestavba po roce 1784, kdy vyhořel (podle popisu v městských knihách poškozeny i stáje a stodola).[524]

Dne 1. srpna 1817 byla před magistrátem projednávána zpráva o vyšetření komínů a dalších stavebních prvků v domech kvůli riziku požáru. Závady a svévolné porušení norem se mj. objevily v domě čp.25/I (majitel František Kavka), čp.26/I (Jan Šmucler) a čp.22/I (Kristián Auinger). Všichni tři měšťané byli potrestáni pokutou 10 zlatých.[525]

V roce 1995 byl prohlášen za státem chráněnou kulturní památku.[526] V letech 1993–1997 byla vypracována komplexní projektová dokumentace rekonstrukce objektu.[527] V roce 1996 přispělo město na jeho opravu částkou 80 000 Kč.[528] Dům prošel adaptací interiérů na komerční prostory. Citlivě byla opravena fasáda i střecha, zadní průčelí i s pavlačí. 10. března 2008 zastupitelstvo schválilo rozdělení dotace ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné i na tento objekt, kam mělo jít 10 000 Kč z uvedeného dotačního programu a 75 000 Kč z rozpočtu města, a to na sanaci zdiva a opravu střechy.[529]

2.7. Bývalá Plzeňská brána a objekt čp.12/I

Od středověku až do roku 1950 tvořila přirozenou západní hranici ulice Míru stavba Plzeňské brány. Původní Plzeňská brána, jak ji na své vedutě Rokycan zachytil počátkem 18. století F. B. Werner, byla věžovitou úzkou stavbou, možná gotického původu. Stávala o něco východněji od své barokní nástupkyně, těsně u dnešního domu čp.22/I v ulici Míru. Zdivo této gotické brány se dodnes v domě torzovitě dochovalo a bylo zde objeveno 14. března roku 1924 při pokládání městského vodovodu. Kromě zdiva původní gotické brány narazili kopáči i na torzo původního mostku přes hradební příkop.

Plzeňská brána se poprvé zmiňuje roku 1456, ale je logické, že vznikla současně s celým městským opevněním, tedy asi okolo roku 1400. Přes opakovaná poškození při požárech a vojenských vpádech se zachovala až do 18. století. Tehdy byla zbořena a nahrazena zcela novou stavbou, která zaujala stavební místo vysunuté o zhruba 20 metrů k západu, vně linie hradeb. Nová Plzeňská brána měla barokní podobu. Na vnější straně portálu průjezdu ji chronogramový nápis datoval do roku 1723. Roku 1950 byla skandálním způsobem zbořena, protože překážela automobilové dopravě. Zbyl jen pahýl, přilepený na jižní stěnu sousední budovy Střelnice. Detailní popis Plzeňské brány se nachází v kapitole „městské opevnění“).

→ODKAZ: Plzeňská brána od západu krátce před demolicí. Vlevo objekt střelnice. Foto z přelomu let 1949–50. Ze sbírky Jiřího Vonáska.

→ODKAZ: Plzeňská brána z ul. Míru krátce před demolicí. Foto z přelomu let 1949–50. Ze sbírky Jiřího Vonáska.

→ODKAZ: Plzeňská brána od západu během demolice. Vlevo malá ponechaná část objektu brány. Foto leden 1950. Ze sbírky Jiřího Vonáska.

Mezi branou a domem čp.22/I stával do roku 1925 domek s malým dvorkem, který zužoval ulici Míru na šířku původního průjezdu brány. Musel onoho roku ustoupit výstavbě průchodu pro pěší skrz bránu. Podle M. Sedláka prý zde bývalo obydlí městského hrobníka, ale K. Hofman to odmítá s tím, že hrobník musel bydlet někde blíže hřbitovu, patrně na protější straně dnešní křižovatky u Střelnice, v areálu samotného starého hřbitova u kostela Nejsvětější Trojice.[530]

Mezi domem čp.22/I a Plzeňskou branou pak nechal tehdejší majitel domu čp.22/I Václav Luštinec roku 1947 postavit provizorní zděný kiosk podle plánů Josefa Nováka. Demolici brány přežil, později se majetkoprávně oddělil od čp.22/I a bylo mu přiděleno číslo popisné čp.12/I (přeneseno z demolovaného domu v Knihově ulici).[531] Jde o přízemní objekt využívaný jako prodejna. Stojí v jistém odstupu od ulice. Od ulice Míru byl oddělen pruhem trávníku, vzniklého po zbořené bráně. Urbanisticky rozpačitou plochu někdy v roce 1965 či 1966 doplnily dva tisy a dva jasany.[532] Později, před rokem 2015 v souvislosti s výstavbou kruhového objezdu u Střelnice, byla tato plocha nově vydlážděna a osazena listnatým stromem.

2.8. Dům čp.24/I (střelnice)

K Plzeňské bráně přiléhala od severu empírová budova takzvané Střelnice čp.24/I z počátku 19. století. Objekt byl podobně jako barokní Plzeňská brána předsazen o cca 20 metrů před hradební linii. Po zrušení ostrahy hradeb se dosavadní hradební příkop vedle Střelnice, proměnil v zahradu. Střelnice měnila majitele i oficiální názvy, ale základní funkci měšťanského společenského centra si podržela. Po demolici Plzeňské brány roku 1950 se ocitla v izolovanější poloze, zároveň byla zbořením brány více propojena s celkem zástavby v ulici Míru, do které předtím spadala spíše jen formálně.

→ODKAZ: Objekt střelnice z 1. poloviny 19. stol. Pohled z Třebízského ul. Vpravo ponechaný zbytek Plzeňské brány. Foto D. Borek, říjen 2003.

2.8.1. Výstavba Střelnice a její stavební vývoj do roku 1945

Dne 1. března 1796 se magistrát zabýval zprávou od komise pro vyšetření „za příčinou stavení střelovny.“ Následně se magistrát usnesl, že touto zprávou bude argumentovat ve své odpovědi krajskému úřadu. „Pak dále přímluvou o povolení střelcův společenství zde vzdělati v přípatřičných místech dokončiti.“[533] Z neobratně formulovaného zápisu vyplývá, že město na podnět státu (krajského úřadu) řešilo možnost výstavby „střelovny“. Není zřejmé, zda mělo jít o budovu nebo jen pozemek pro střílení. Zmínka o „střelcův společenství“ pak může ukazovat na nějaký měšťanský spolek ostrostřelců, jaké byly pak běžné v 19. století. Vše je nutno vnímat v kontextu francouzských revolučních a napoleonských válek, které výrazně posouvaly agendu státní správy k vojenským otázkám. Není dokladu, že by taková „střelovna“ skutečně v Rokycanech vyrostla.

První konkrétní zpráva o možnosti zřízení Střelnice pochází ze 4. června 1822, kdy se před obecní radou projednávala žádost, kterou podal Alois Storch, lékárník a majitel domu čp.103/I na Malém náměstí, který zároveň zastával funkci hejtmana zdejšího střeleckého spolku, v níž navrhuje „Überlassung des Schanzgrabens beim Pils. Thor zum Behuf der neu aufzuführenden Schießstatt,“ neboli „přenechání hradebního příkopu při Plzeňské bráně pro nově se mající vystavěti střelnici.“ Radní ale sdělili, že z důvodů veřejné bezpečnosti nelze návrhu vyhovět.[534] Storchův záměr sice nebyl přijat, ale lékárník se nevzdával. Na svém jednání 29. října 1822 se totiž radní seznámili s opětovnou žádostí Aloise Storcha „um Austauschung eines Theils des Stadtgrabens gegen eine anderen am Pils. Thore gelegenen, zum Behuf der alldort erbauenden Schießstatt.“ V překladu do dobové kancelářské češtiny zhruba: „O směnění dílu městského příkopu proti jinému, při Plzeňské bráně položenému, k účelu tam vystavění střelnice.“ Město tentokrát rovnou podnět nezamítlo, ale konstatovalo, že věc nechá komisionelně prošetřit.[535] Dozvídáme se, že původní Storchova žádost z června 1822 se týkala jiné parcely, byť rovněž v okolí Plzeňské brány. Znovu se Storchovou žádostí zabývala obecní rada 10. prosince 1822. Lokalita se popisuje jako „vor Gemäuer am Pilsner Thor,“ tedy „před starou zdí u Plzeňské brány.“ Magistrát stanovil, že střeleckému spolku se má zaslat vyrozumění, že povolení stavby by bylo možné, ovšem při splnění jistých podmínek.[536] Tyto podmínky nejsou v zápisu konkretizovány.

Myšlenka se evidentně ujala a byla, ovšem až o několik let později, realizována. Dne 28. prosince 1828 koupili rokycanští měšťané, na základě guberniálního povolení, od obce za 115 zlatých a 15 krejcarů pozemek vedle Plzeňské brány, kde pak nákladem 7885 zlatých 8 krejcarů vídeňské měny postavili budovu s tanečním sálem.[537] Jméno objektu odkazuje na prestižní měšťanské střelecké spolky, které patřily k společenskému životu oné doby. V roce 1838 vzniklo v budově trvalé jeviště.[538] Jde o přízemní, ale poměrně vysoký objekt s delším sedmiosým průčelím orientovaným k západu, do bývalého hradebního příkopu. Okna jsou velká, ukončena půlkruhem. Střecha je sedlová, na severu trojhranně zakončena. V 19. století sloužila Střelnice především jako spolkové zařízení, kulturní dům své doby. Zdejší společenský sál s plochou 161 metrů čtverečních byl ještě za první republiky třetím největším ve městě (po sálu kina Lidobio a sálu sokolovny).[539] Do objektu se vcházelo z boční stěny průjezdu Plzeňské brány a do sálu se muselo jít přes místnosti hospody.[540]

V roce 1877 vyrostla za domem lednice podle projektu J. Šmause.[541] V roce 1892 zde koncertoval Antonín Dvořák, jak připomínala pamětní deska nad jevištěm v interiéru.[542] V roce 1894 byla k Střelnici přistavěna (podle projektu Václava Šmause[543]) do zahrady veranda.[544] V městském archivu se nachází složka z roku 1905, nazvaná „Ostrostřelecký sbor, přestavba jeviště čp.24/I“.[545] V roce 1914 plánoval ostrostřelecký sbor přestavbu objektu. Ostrostřelci totiž odmítali další existenci Plzeňské brány, zamítli i návrh na zřízení průchodů pro pěší skrz bránu, čímž by se zčásti vyřešila její komunikační neprůchodnost. Místo toho navrhli, že po zboření brány provedou celkovou přestavbu Střelnice a povznesou tak vzhled této části Rokycan. Ostrostřelecký sbor svůj návrh zakrátko zopakoval a žádal úřady o povolení k demolici brány i k úpravě regulační čáry (nutné pro přestavbu Střelnice). Tentokrát radní s demolicí vyslovili souhlas. Podmínkou bylo, že ostrostřelci skutečně provedou ohlašovanou opravu objektu. V březnu 1914 se ohledně konečného verdiktu o budoucnosti brány i nové podoby Střelnice jednalo na schůzi zastupitelstva. Přestavbu plánoval sbor ještě na rok 1914. Přední část budovy měla být stržena a nahrazena přístavbou s moderními hostinskými prostory. Nová uliční čára by ustupovala tak, že od západního rohu domu čp.154/I by se odchýlila k severu o cca 2,2 metry. Nakonec zastupitelstvo téměř jednohlasně s demolicí brány i s vytýčením nové regulační čáry souhlasilo.[546] Demolici brány ani přestavbu Střelnice se ale nepodařilo naštěstí (zatím) provést, protože vypukla světová válka. O tehdejších plánech na zboření Plzeňské brány podrobněji v kapitole „městské opevnění“. V roce 1915 řešil sbor ostrostřelců plánovanou stavbu verandy ve dvoře Střelnice, dle projektu Štěpána Wolfa.[547]

V roce 1933 prošel sál Střelnice opravou. Pilíře byly nahrazeny novými, silnějšími a na podlahu položeny parkety.[548] Tyto stavební úpravy opět vyvolaly úvahy o záhodnosti demolice sousední brány, ale nakonec se pro nesouhlas památkářů stavební zásahy omezily na zřízení druhého průchodu pro pěší skrz bránu (podrobněji v kapitole „městské opevnění“). V roce 1936 provádí stavitel Josef Novák další přestavbu Střelnice.[549] Plány vypracovala stavební kancelář Josefa Žoura. Akce získala povolení v říjnu 1935. Byla zkolaudována v červenci 1936. Objekt byl částečně nově podsklepen, v patře došlo k adaptaci obytných pokojů a vznikla nová restaurace s kuchyní. V sousedním objektu Plzeňské brány tehdy město prorazilo druhý boční průchod pro pěší.[550]

2.8.2. Zahrada střelnice

Severně od Střelnice se rozkládá vně zachovalého úseku městských hradeb zahrada. Plochu bývalého hradebního příkopu, zvanou „Býčí louka“, koupil ostrostřelecký spolek od obce 22. května 1832 a proměnil ji na zahradu, v které pořádal střelecké slavnosti.[551] Podle popisu z roku 1895 byla její přední část osázena několika řadami kaštanů a osvětlena železnými kandelábry s plynovými lampami. Nacházel se zde hudební pavilon, kuželna a kryté verandy. Kromě kaštanů se na ploše zahrady nacházely i javory, lemující pěšinu po jejím obvodě, a dále skupina topolů na severním konci zahrady. Pod topoly stál cihlový přístřešek pro střelecké terče a dřevěná ochranná zeď.[552] Tyto stromy jsou zachyceny na fotografii v publikaci z roku 1900, tehdy ještě jako mladé, jen několik metrů vysoké. V současnosti jde již o více než stoleté jedince. Hustý porost ale částečně zakryl dochované městské hradby.

Když v roce 1932 Národní garda coby majitel Střelnice vyjednávala s obcí o podmínkách, za kterých bude město souhlasit s přestavbou objektu a s některými zásahy do sousední Plzeňské brány, bylo ujednáno na schůzce 2. května 1932, že se Národní garda zaváže, aby zahradu u Střelnice mohla využívat i obec pro děti z městské opatrovny. Mělo jít o severní část zahrady o ploše cca 260 metrů čtverečních, kde obec chtěla zřídit vlastním nákladem vrátka a oddělit ji od jižní části zahrady. 12. května 1932 doporučila rada tuto úmluvu ke schválení. Jenže 10. června 1932 zastupitelstvo plán odmítlo, protože požadovalo primárně demolici Plzeňské brány. Dohoda s Národní gardou se proto prozatím odložila. Až poté, co záměr zbořit bránu zamítli památkáři, se město znovu začalo zabývat dohodou s Národní gardou, v jejímž rámci mělo dojít ke zřízení průchodu pro pěší skrz bránu. 11. ledna 1934 rada dohodu s Národní gardou schválila, včetně výše uvedené úmluvy o využívání zahrady. 19. června 1934 tento plán schválilo i obecní zastupitelstvo.[553] Pak v bráně vyrostl druhý průchod pro pěší. V roce 1950 se městu podařilo prosadit, zčásti na hraně zákona, zboření Plzeňské brány. (Podrobněji v kapitole „městské opevnění“.[554])

Až do roku 1950 oddělovala zahradu Střelnice od Třebízského ulice vysoká cihlová zeď, s širokými vraty.[555] V červenci 1950 započalo její boření a nahradil ji jednoduchý plot.[556] Šlo o jeden z hlavních bodů tzv. Budovatelského programu pro město Rokycany na 2. pololetí roku 1950, přijatého na jaře 1950. V zahradě vznikla učebna mateřské školy pod otevřeným nebem.[557] Práce na demolici zdi prováděli dobrovolníci z místní organizace KSČ. Do podzimu 1950 měla být stavba plotu i úprava parku hotova.[558] Po dobu žní byly práce přerušeny, trval ale cíl dokončit je do října 1950.[559] Díky této úpravě se z Třebízského ulice pohledově odkryly zbytky městských hradeb, do té doby viditelné jen návštěvníkům zahrady Střelnice. Tehdejší vedení města to prezentovalo jako důkaz, že i přes demolici Plzeňské brány je kladen důraz na obnovu památek. Dne 1. října 1983 se otevřelo na zahradě Střelnice tržiště.[560] Dle dokumentů národního výboru se ale otevření tržnice očekávalo až od 1. listopadu 1983.[561]

Na rok 2006 plánovalo město výstavbu hřiště v zahradě u Střelnice. V návrhu rozpočtu na tento účel vyčlenilo 1 000 000 Kč.[562] Ještě téhož roku skutečně vzniklo v severní části zahrady dětské hřiště s několika hracími prvky. Plot zahrady byl zachován a využit pro omezení vstupu v nočních hodinách. Výběrové řízení bylo vypsáno 9. března 2006. Dne 3. dubna 2006 získala zakázku firma Vakos, s. r. o. z Rokycan za 824 036 Kč, s termínem dokončení do 30. června 2006. Termín i náklady byly dodrženy.[563] Podle jiného pramene ale náklady na zbudování hřiště činily 838 000 Kč.[564] Dne 8. srpna 2006 se hřiště otevřelo. Město využilo atraktivní pozemek se vzrostlými stromy. O konkrétní podobě plochy muselo vyjednávat s památkáři. Stavební firma sice hřiště dokončila v termínu, pak se ale ještě čekalo na kolaudaci. Na rok 2007 obec plánovala provést novou výsadbu některých stromů a upravit svah bezprostředně u městských hradeb.[565]

Zároveň roku 2006 vznikla v jižní části zahrady venkovní restaurace, v jejíž části rovněž přibylo několik hracích atrakcí pro děti.[566] V roce 2006 požádala město o pronájem nepravidelného pruhu zhruba v prostřední části zahrady Yvona Rohlová.[567] Dne 5. května 2006 kvůli tomu rada jednala o pozastavení dalších plánů obce na revitalizaci zahrady. Nakonec rada žádost paní Rohlové vzala na vědomí, ale na základě doporučení pracovní skupiny pro dětská hřiště trvala na usnesení z 3. dubna 2006.[568] Pracovní skupina pro dětská hřiště doporučila využít lokalitu pro další rozšíření hřiště, kde měla vyrůst dětská „lanovka“. Její výstavba se plánovala neprodleně, současně měl vyrůst plot, který by oddělil hřiště v severní sekci zahrady Střelnice od venkovní restaurace v jižním pruhu. 28. srpna 2006 proto pronájem pozemku rada zamítla.[569] Dne 8. září 2006 vypsalo město výběrové řízení na rozšíření hřiště o nové herní prvky včetně „lanovky“. Výsledky tendru byly vyhlášeny 25. září 2006. Zakázku získala firma Palis s. r. o. z Plzně za 152 724,50 Kč, s termínem dokončení do 24. listopadu 2006. Nové prvky na hřišti byly dokončeny už 20. listopadu, cena dodržena.[570] V prosinci 2006 se uvádí, že úprava hřiště je hotova. Náklady činily 125 000 Kč. Lanovku, výrobek firmy Mein, dodala firma Palis.[571]

2.8.3. Stavební vývoj Střelnice do roku 1989 (přestavba na Odborový dům kultury)

V červnu 1945 projevil o objekt Střelnice zájem Svaz československé mládeže. MNV odpověděl, že to zatím nejde, protože nebylo dosud rozhodnuto o osudu majetku bývalých Národních střeleckých gard.[572] Po roce 1945 byla Střelnice v majetku Svazu brannosti, po komunistickém převratu přešla do vlastnictví ministerstva národní obrany jako jeho právního nástupce. 29. listopadu 1949 ji ministerstvo předalo obci, ale podmínečně. Následovalo 10 let nevyjasněných majetkoprávních poměrů. O budovu se zajímal podnik Restaurace a jídelny s cílem ji zařadit do znárodněné sítě restauračních zařízení. 1. července 1953 mělo dojít k převodu, ale proti se postavil MNV i ONV. Budova totiž neměla být v představách obce výlučně hospodou, ale kulturním stánkem. Rada MNV proto koncem roku 1954 navrhla převod pod Dům osvěty.[573] V červenci 1956 provedl Výbor žen při MNV úklid sálu Střelnice, která už se tehdy popisuje jako majetek Osvětového domu.[574] V roce 1957 rada MNV doporučila radě ONV, aby k 1. listopadu 1957 předala objekt definitivně do správy města, coby „Osvětové besedy MNV“.[575] V únoru 1958 MNV zamítl bizarní návrh podniku Pozemní stavby pronajmout si sál Střelnice a zřídit v něm ubytovny pro své dělníky.[576] Byla to doba, kdy v Rokycanech vrcholila rapidní výstavba bytových jednotek, zejména na Pražském předměstí (sídliště Hrudkovanka), a stavební podnik se patrně snažil řešit potíže s ubikacemi pro stavební dělníky.

V roce 1958 (podle jiného pramene ale již k 15. srpnu 1950[577]) přešla Střelnice do vlastnictví obce a ta ji téhož roku předává do nájmu podnikům RND Ejpovice a Kovohutě Rokycany. Na svém zasedání v dubnu 1958 odsouhlasil MNV podmínky nájmu. Objekt získal závodní klub ROH při ŽDH Ejpovice od 1. května 1958 do dlouhodobého pronájmu. Převod byl podmíněn využitím Střelnice pro kulturní účely a nájemce měl při organizování kulturního života spolupracovat s ROH Kovohutě Rokycany a zpřístupnit objekt pro kulturní akce všech společenských organizací, a to za režijní náklady. ŽDH se také zavázaly převzít 64 dílů reliéfních desek, dosud položených na chodbě Střelnice, a zajistit jejich odborné osazení v hlavním sálu. Pro lepší koordinaci se měl jeden člen ROH ŽDH Ejpovice stát trvalým členem kulturní komise při MNV. V případě výstavby nové budovy se nájemce zavázal Střelnici vrátit do správy obce. Restaurace v domě měla být zrušena coby nedůstojná charakteru „kulturního domu“ a nahrazena pouhým výčepním pultem.[578] ŽDH Ejpovice a Kovohutě Rokycany zde pak zahájily generální rekonstrukci na Odborový dům kultury (ODK), který se 9. září 1958 slavnostně otevřel veřejnosti. Později se sponzory ODK staly i místní podniky Favorit, Hamiro, Škoda-lokomotiva a také město, respektive národní výbor.[579] Vnějškově se adaptace na ODK projevila novou brizolitovou fasádou, jinak byly půdorys i hmota budovy vcelku zachovány. Nově byl však řešen vstup. Mezi původní budovou Střelnice a domem čp.154/I v ulici Míru vyrostl přízemní vstupní trakt s šatnami a sociálním zázemím.[580] Sál měl kapacitu 300 míst, akusticky vyhovoval, ale i po provedené adaptaci disponoval jen malým jevištěm a nedostatečným zázemím.[581] Podle informací z dubna 1972 činila kapacita sálu 240 míst, dále koridor pro 80 lidí a jeviště. V objektu se nacházela také místnost pod jevištěm (klubovna a šatna), dvě klubovny po 30 místech a filmový ateliér pro výtvarníky.[582]

Další úpravy v interiéru následovaly někdy po roce 1960, ale před rokem 1970. Prováděl je podnik Restaurace Rokycany.[583] Koncem 60. let 20. století se uvažovalo, že po zamýšlené výstavbě nového kulturního domu na Malém náměstí by objekt Střelnice přešel do užívání některé organizace mládeže. Tak aspoň mluví programové prohlášení místní KSČ, MěstNV a Národní fronty.[584] Záměr nebyl uskutečněn.

27. května 1979 byla odhalena na budově pamětní deska připomínající 50. výročí 5. sjezdu KSČ a vystoupení Klementa Gottwalda na stranické schůzi v Rokycanech.[585] Měla podobu jednoduchého kovového obdélníku s nápisem: „V ROCE 1929 PŘED V. SJEZDEM KSČ HOVOŘIL V ROKYCANECH V SÁLE ‚NA STŘELNICI‘ KLEMENT GOTTWALD. OD OPORTUNISTICKÉ PASIVITY K BOLŠEVICKÉ AKTIVITĚ. V ROCE 1921 HOVOŘIL V SÁLE ‚NA STŘELNICI‘ I. PŘEDSEDA KSČ BOHUMIL ŠMERAL. 1979 K 50. VÝROČÍ V. SJEZDU KSČ.“[586] Bizarní deska, oslavující bolševizaci KSČ, byla odstraněna roku 1990.[587]

Už v 80. letech Střelnice začala chátrat. Odborový dům kultury zanikl 8. května 1984 a objekt převzal podnik Domácí potřeby.[588] Zřídil zde svoji prodejnu.[589] Nový provozovatel sice nadále umožňoval provoz restaurace, ale společenská funkce Střelnice se vytrácela. Její roli plně převzal rozšířený objekt sokolovny v Jiráskově ulici (v dobové terminologii Sdružený klub pracujících).

2.8.4. Stavební vývoj Střelnice po roce 1989 (generální oprava)

Po roce 1989 Střelnice načas chátrala, protože se rozpadl původní model, kdy sloužila kulturním a společenským účelům a kdy na její provoz přispívaly místní průmyslové podniky. Roku 1990 se uzavřela zdejší pivnice a objekt se vyprázdnil.[590] V listopadu 1991 byla nabídnuta Střelnice v privatizaci do veřejné dražby za 1 200 000 Kčs (včetně pozemku).[591] Objekt měl jen jednoho zájemce, který chtěl zůstat v anonymitě a podle svých slov hodlal budovu využít ke „kulturním účelům“.[592] Nakonec získala Střelnici za 450 000 Kčs firma Unispol, s. r. o. z Plzně (podle jiného pramene ale Unispol za střelnici zaplatil 1 209 000 Kčs[593]), která ovšem objekt nijak nevyužila.[594] Hrozilo, že starobylý společenský sál se promění ve velkosklad, výrobnu nebo tržnici. O Střelnici proto projevila zájem obec.[595] Město v té době řešilo problém s financováním jiného kulturního stánku, kterým byla sokolovna. Sokolská obec totiž (coby staronový majitel) zvyšovala své požadavky na dotace na provoz ztrátové sokolovny a naznačovala, že v případě jejich nesplnění nebude garantovat provoz objektu. Městu hrozilo, že kulturní život v Rokycanech přijde o své stálé místo. Na zasedání zastupitelstva 26. listopadu 1993 proto část místních politiků navrhla koupit a zrekonstruovat objekt Střelnice, vytvořit tím vlastní městský Dům kultury, což mělo i snížit nátlakový potenciál sokolské obce. Koupě Střelnice by vyšla na 2 500 000 Kč (původně požadoval její majitel 4 000 000 Kč, ale slevil[596]), další miliony by stála rekonstrukce. Město disponovalo 4 000 000 Kč, které mohlo použít na provedení 1. etapy rekonstrukce. Zastupitelstvo ale návrh na odkup Střelnice napoprvé odmítlo, zejména kvůli nízké účasti zastupitelů.[597] Dne 7. prosince 1993 se nicméně zastupitelé sešli znovu, na mimořádném zasedání, jehož jediným bodem byla koupě Střelnice. Starosta Václav Beneda plán na rekonstrukci objektu rozhodně podporoval a podařilo se mu napodruhé přesvědčit většinu zastupitelů.[598] Proti hlasovali zastupitelé za ODS a ODA.[599] Argumentovali přílišnou cenou, kterou si koupě i rekonstrukce vyžádá. Podle jedné z variant by dokonce generální oprava Střelnice vyšla na 15 000 000 Kč. Starosta Beneda to odmítl s tím, že realistická částka je jen 7–8 000 000 Kč.[600]

Objekt se pak skutečně vrátil do vlastnictví obce a začala se plánovat jeho generální oprava. Tuto fázi mělo financovat plně město, s cílem vybudovat co nejrychleji provozuschopný společenský sál. V třetí fázi měla, ve spolupráci s případným soukromým investorem, v budově vzniknout restaurace.[601] Počátkem roku 1994 město oslovilo tři architekty, aby vypracovali studii přestavby a využití Střelnice. Formou architektonické soutěže byl předběžně osloven ing. arch. Florian, Vojenský projekční ústav v Plzni a Fakulta architektury ČVUT. Uzávěrka soutěže byla stanovena na konec dubna 1994.[602] V červnu 1994 doporučila rada jako vítěze architektonické soutěže studii docenta M. Hexnera, CSc. z Ústavu urbanismu ČVUT Praha.[603] Hexnerův projekt ovšem musel ještě projít úpravou, městské komisi se nelíbila zamýšlená věžovitá přístavba, do níž umisťoval plynovou kotelnu. Podle zástupců města to nebylo nutné a kotelnu bylo možné situovat do podkroví stávající střechy. Podle vítězného návrhu se hlavní vchod do Střelnice přesouval blíž k nároží budovy, zatímco stávající vchodový trakt měl být dostavěn do formy jednopatrového objektu se sedlovou střechou, který by navázal na uliční frontu sousedních domů. V této nově přidané budově se předpokládalo zřízení restaurace. V zadním traktu, do zahrady Střelnice, by k ní přináleželo venkovní posezení. Větší část zahrady se měla včlenit do veřejného parku, který by umožnil turistům prohlídku dochovaného úseku městských hradeb. V prostoru při nároží Střelnice architekt zamýšlel zřídit výstavní síň. Do fasády se měly vsadit fragmenty zbořené Plzeňské brány, uložené tehdy v lapidáriu před muzeem na Urbanově náměstí. Byla by tak pietně připomenuta zaniklá pamětihodnost.[604]

V říjnu 1994 už probíhají přípravné práce na rekonstrukci Střelnice, zejména bourání nevyhovujících a neperspektivních objektů ve dvoře. Termín trvání přestavby byl tehdy odhadován na cca jeden a půl roku, přičemž bylo jasné, že záleží na tom, kolik bude na tuto investici uvolněno z obecního rozpočtu.[605] Do listopadu 1994 již za Střelnici utratila obec 2 650 000 Kč (koupě a pořízení projektu).[606] Pak se nicméně akce zastavila. Po komunálních volbách v roce 1994 nastoupila do vedení města nová koalice a finančně náročný záměr, navíc pojímaný zčásti jako „trucpodnik“ vůči sokolovně, odmítla. Dne 22. února 1995 zastupitelstvo rozhodlo zastavit rekonstrukci a ušetřené peníze (4 500 000 Kč) použít na dostavbu plaveckého bazénu pod Oseckým vrchem.[607] V září 1995 pak zastupitelstvo na mimořádném zasedání rozhodlo použít 231 000 Kč, určených původně na opravu Střelnice, do rozpočtu na následující rok.[608] Nějaký čas se ještě uvažovalo o vytvoření konsorcia města a soukromého investora, které by společně rekonstrukci a provoz objektu hradilo. Takový investor se ale nenašel. 26. března 1996 jednalo o Střelnici zastupitelstvo a rozhodlo objekt prodat s tím, že kulturní a restaurační funkce musí být i do budoucna zachovány. Prodejní cena byla stanovena na 3 500 000 Kč.[609]

V prosinci 1996 už se uvádělo, že Střelnici od města koupil podnikatel Josef Kebrle za 1 750 000 Kč.[610] Obec si ponechala jen zahradu a památkově chráněné hradby. Kebrle se zavázal, že do roka zprovozní zdejší restauraci a do dvou let otevře i společenský sál.[611] V září 1997 už se na objektu začíná pracovat.[612] Ještě v roce 1997 proběhla rychlá výměna střešní krytiny.[613] Vlastní rekonstrukce objektu započala roku 1998.[614] Adaptace si vyžádala náklady 10 000 000 Kč. 19. října 1998 zde opět začala fungovat restaurace a 24. října 1998 se v společenském sále konala první veřejná akce.[615] Architektonickou podobu Střelnice nakonec určil nový vlastník, bez velkého ohledu na původní projekt doc. Hexnera. Rekonstrukce sice byla technicky poctivá a do značné míry konzervativní, ale v některých ohledech převládl nemístný historismus. Například přízemní vstupní trakt nebyl zvýšen a zapojen do uliční fronty ulice Míru, tak jak bylo původně plánováno a jak by to bylo logické, ale ponechán jako přízemní podřadný objekt, navíc absurdně zvýrazněný romantizujícím obloukem nad vchodovou brankou. Původně přitom měla být vstupní brána odvozena od barokního portálu zaniklé, Plzeňské brány s bosáží a klenákem, jakož i původním kamenným nápisem v nadpraží.[616]

Další úskalí byla obecnějšího rázu. Tím, že vedení města v polovině 90. let 20. století prodalo Střelnici do soukromých rukou, nadlouho pohřbilo možnost obnovy Plzeňské brány. Je s podivem, že právě obecní politická reprezentace v 90. letech, s tehdejším dobovým étosem napravování křivd komunistického režimu, nikdy myšlenku obnovy brány neuchopila za vlastní téma. Znovupostavení brány pak nekomplikovaly už jen změněné majetkové poměry po odprodeji objektu Střelnice, ale i její nová podoba. Do její boční stěny, přiléhající k zbořené bráně, byly totiž při rekonstrukci roku 1998 proraženy nové okenní otvory. Obnova Plzeňské brány (ne nutně coby přesná kopie barokní stavby zbořené roku 1950) je přitom nadále velmi žádoucím výhledovým počinem, který by obnovil sevřený charakter zástavby v ulici Míru, zejména v její nejzápadnější části, v níž je absence brány stále silně pociťována. Teoretická možnost pro restituci zbytečně zbořené brány městského opevnění zůstává, ale kromě majetkových komplikací (nutnost do případného opětovného zbudování brány zapojit i majitele Střelnice) přibyly i nové překážky technického charakteru, zejména výstavba kruhové křižovatky u Střelnice před rokem 2015 a také neuvážené ponechání areálu hasičské centrály v Komenského ulici, čímž se prakticky znemožňuje obnova brány, kvůli očekávatelným námitkám hasičů proti jakémukoliv omezování výjezdových tras.

Majetková situace Střelnice se ale po čase opět proměnila. V březnu 2022 souhlasilo zastupitelstvo se zpětným odkupem objektu i souvisejících pozemků v ceně 16 900 000 Kč.[617] Vzhledem k havarijnímu stavu sokolovny, jež musela být uzavřena, se nyní Střelnice nabízela jako jediný sál pro společenské akce v Rokycanech. Po dokončení plánované rekonstrukce sokolovny hodlalo město rozhodnout, zda Střelnici opět odprodá, nebo využije trvale pro obecní účely (například jako školní jídelnu či tělocvičnu pro blízké školy).[618] V lednu 2023 radní souhlasili s podáním žádosti o dotaci z programu Podpora revitalizace objektů kulturního dědictví v obcích Plzeňského kraje na rok 2023 na výměnu oken v objektu Střelnice, přičemž akce se měla v případě získání subvence zařadit do rozpočtu na rok 2023.[619] Ještě během ledna 2023 to odsouhlasilo i zastupitelstvo.[620] Na svém zasedání v červnu 2023 radní odsouhlasili přijetí dotace od kraje na tento účel.[621] Šlo o částku 870 000 Kč. Následně to schválilo i zastupitelstvo.[622] V červenci 2023 se uvádí, že město už obdrželo krajskou dotaci 870 000 Kč a nyní vybírá zhotovitele. Práce měly trvat do konce roku 2023. Z šesti nových oken jich pět má být ve společenském sále a jedno v restauraci. Navrhovala se jako dřevěná, s dvojitým sklem.[623] Na schůzi 11. července 2023 rada zakázku zadala firmě Favilla Plus, s. r. o. z Rokycan za 615 612 Kč bez DPH.[624]

Ulice Míru prošla v posledních sto letech mnoha převratnými změnami. Komunistickému režimu se takřka podařilo vymazat tradiční dispozici měšťanské zástavby na severní straně této významné městské komunikace. Ulice Míru tak dnes působí kompozičně neuceleně, spíše jako nesourodý soubor jednotlivých historických domů, promísených s prolukami a moderními objekty. Klíčem k její skutečné obnově je koncepční dostavba jizev, zanechaných zde komunistickým režimem, tedy obnova Plzeňské brány a dostavba proluky mezi základní školou a obchodním domem Žďár.

3. Technický vývoj ulice Míru

3.1. Dopravní režim v ulici Míru

V posledním století prošel velkými výkyvy dopravní režim v ulici Míru. Od středověku tudy vedla hlavní zemská cesta z Prahy na Plzeň. V roce 1840 si rostoucí dopravní zátěž vynutila přesun domu čp.25/I na rohu ulice Míru a Komenského ulice (takzvaný „Ostrý roh“, viz výše). Houstnoucí doprava pak stále narážela na úzké hrdlo v podobě Plzeňské brány. Ani výstavba dvou bočních pěších průchodů v bráně roku 1925 a 1936 nepřinesla definitivní řešení.[625] V roce 1950 vedení města rozhodlo o demolici. Navzdory protestům byla barokní brána odstraněna. Už po osmi letech ale stejně musela být tranzitní doprava ve směru Plzeň-Praha převedena do Jiráskovy ulice, takže ulice Míru byla od té doby jednosměrná. Roku 1976 tranzitní doprava opustila ulici Míru úplně.[626]

Od výstavby křižovatky u Střelnice počátkem 80. let 20. století až do roku 2015 byla ulice v úrovni bývalé Plzeňské brány zaslepena. Po převedení tranzitní dopravy, nejprve roku 1976 mimo střed města, pak roku 1993 na dálnici D5, působila ulice Míru jako slepé rameno městského organismu. Na místě zbytečně zbořené brány přehrazovalo ulici několik banálních betonových květináčů. V druhé polovině listopadu 2005 se na MÚ konalo jednání za účasti zástupců obce, městské i státní policie, kde se debatovalo o úpravách dopravního režimu v centru Rokycan. Debatovalo se i o novém řešení provozu v ulici Míru, kde se předpokládal jednosměrný provoz od křižovatky s Komenského ke křižovatce s Hradební ulicí.[627] V dubnu 2006 město uvádí, že připravuje změnu dopravního režimu v této ulici. V úseku mezi křižovatkou s Komenského ulicí ke křižovatce s Hradební ulicí měla být ulice Míru jednosměrná.[628] Nakonec v roce 2015 po dokončení kruhové křižovatky U Střelnice se ulice Míru znovu otevřela, jako jednosměrný výjezd z historického jádra města do této kruhové křižovatky. O křižovatce podrobně v popisu nové části Plzeňského předměstí.

3.2. Veřejné osvětlení a dlažba v ulici Míru

Dne 27. září 1803 se magistrát zaobíral nařízením zemského podkomořského úřadu z 18. srpna 1802 ohledně „in hiesigen Stadt vorzunehmende Pflasterung,“ tedy „zamýšleným dlážděním ve zdejším městě.“ Magistrát reagoval, že „solche an ein Wohllöbl. k. Landesunterkammeramt mit dem Beisatze einzubegleiten: dass bereits an die Stadtpflasterung da Arten, wo solche am mangelbarsten war, die Hand gelegt worden säge,“ neboli česky: „má se na vážený zemský podkomořský úřad odpovědět s dovětkem, že k dláždění města již byla přiložena ruka tam, kde tato nejvíce nedostatečnou byla.“[629] Ze zprávy plyne, že výdlažba již byla zčásti provedena v roce 1803 či dříve. Není zřejmé, v jakých úsecích, ale frekventovaná zemská silnice, v časech napoleonských válek navíc často využívaná pro průchod vojsk, se zdá být logickým místem, kde se dlažba musela řešit. V takovém případě šlo o úseky zemské silnice přes Masarykovo náměstí, Malé náměstí a podél ulice Míru. Je to ovšem jen hypotéza.

Na své schůzi z 27. září 1822 radní podali návrh na hospodářský úřad ve věci „die Gasse beim Gemeindhaus auspflastern und verbesseren zu lassen,“ v překladu „ulici u obecního domu vydlážditi a upraviti nechati.“ Magistrát námět předložil k vyřízení hospodářskému úřadu.[630] Obecní dům byla novostavba čp.151/I na západní straně hlavního náměstí. Návrh rady se tedy týkal úseku ulice Míru, probíhajícího podél jižní strany čp.151/I (naproti domům čp.9/I a čp.10/I).

Roku 1831 byla nynější ulice Míru (společně s dnešním Masarykovým a Malým náměstím) opatřena veřejným osvětlením, sestávajícím z petrolejových lamp (celkem jich na obou náměstích a v této ulici bylo 13).[631] Roku 1836 byla ulice vydlážděna.[632] Poté, co část města (hlavně náměstí) byla vydlážděna už v roce 1836, se v roce 1852 provedlo nové vydláždění a zřízení chodníků a to i v některých hlavních ulicích. Tato akce přišla na 6000 zlatých. Šlo o součást širší investiční akce, kterou město podniklo roku 1852 za purkmistra Františka Mudry.[633]

V roce 1914 se uvádí, že Plzeňská ulice (dnešní ulice Míru) bude předlážděna. Město na to dostalo od státu subvenci 15 000 K. V Rokycanech byla v té době chatrná dlažba na průtahu erární silnice, konkrétně v jižní části Mostecké ulice (nyní Pražská, severně od mostu přes Padrťský potok), u mostu přes Padrťský potok, na dnešním Malém náměstí a právě v Plzeňské ulici. Tady všude byla nutná oprava dlažby. Dále bylo nutno nově vydláždit 20 běžných metrů komunikace před Plzeňskou branou. Celkové náklady se odhadovaly na 40 000 K. Dne 20. února 1913 město zažádalo o státní dotaci. 13. března 1914 ministerstvo veřejných prací schválilo příspěvek 15 000 K. Předlažba se týkala úseku 547 m o šířce 6 m, úseku o délce 137 m na Malém náměstí, kde komunikace měla mít šířku 7 m, a dále již zmíněného vydláždění 20 metrů před Plzeňskou branou. Na dlažbu se měly použít žulové kostky. V dubnu 1914 o přijetí dotace jednalo zastupitelstvo, v městských lomech už prý jsou připraveny kostky, použijí se kromě toho i na dlažbu na Příbramské silnici (dnešní Pivovarská ulice). Stará dlažba se měla druhotně použít na postranní ulice. V následující debatě Emil Veselý navrhl úsek před dnešní školou v ulici Míru vydláždit asfaltem nebo cementem kvůli snížení hlučnosti. Radní Josef Babánek ale odpovídá, že v Praze se s asfaltem dělaly pokusy, nicméně neosvědčil se. Návrh na přijetí subvence zastupitelé schválili.[634]

Práce ale patrně nebyly provedeny kvůli vypuknutí světové války. Ještě v březnu 1915 totiž sděluje zastupitelstvu starosta, že byla podána žádost o státní příspěvek na předlažbu.[635] V červnu 1920 pak na zasedání zastupitelstva apeluje Josef Zápotočný, že je nutno spravit dlažbu na Plzeňské silnici u Černého koně. Starosta reaguje, že technická kancelář už dostala příkaz provést opravu.[636] V září 1920 o věci jednalo zastupitelstvo znovu. Naléhavá úprava dlažby v Plzeňské ulici si měla vyžádat v úseku od Černého koně k měšťanské škole náklady 21 735 Kč, hrazené ze zálohy z příjmů rozpočtu z roku 1921. Zastupitelé to schválili.[637] Roku 1920 skutečně ulice v úseku od Černého koně (roh Havlíčkovy ulice) k základní škole došlo k předláždění nákladem 21 735 Kč.[638] V letech 1923–1924 pak byla v úseku od Černého koně až k tehdejší Plzeňské bráně položena nová dlažba jako součást opravy průtahu státní silnice Praha–Plzeň městem. V roce 1923 se do této akce investovalo 111 340 Kč, v roce 1924 pak 4262 Kč. Na vozovku byly použity žulové kostky.[639] V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo půjčku u městské spořitelny v Radnicích ve výši 730 000 Kč na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924. Část půjčky, 56 000 Kč, byla určena na doplatek za dlažbu v Plzeňské ulici.[640]

V dubnu 1928 rada vydala povolení bratřím Krůtovým na čerpací benzinovou stanici před domem čp.19/I.[641] Tehdy ovšem podobné stavby neměly charakter architektonického díla. Šlo jen o jednoduchý stojan, umístěný při okraji komunikace. V říjnu 1931 se rada usnesla zadat některé dlaždičské práce ve městě V. Killiesovi z Plzně. Dle finančních možností se měly na různých místech v Rokycanech zřídit mozaikové chodníky. Dodávka materiálu byla zadána firmě Poppy a spol.[642] Jenže v listopadu 1931 na návrh městské technické kanceláře rada revidovala plány s tím, že se má například upustit od plánovaného zřízení mozaikového chodníku v Havlíčkově ulici. Místo toho se měly tyto chodníky zřídit se v jiných ulicích, kde je to víc potřeba, například v Plzeňské třídě (dnešní ulice Míru).[643]

Za první republiky se poprvé stala dopravní intenzita v ulici Míru problémem. Na návrh F. Zrzaveckého se v červenci 1933 usnesla rada, že se mají opatřit informace u zemského úřadu, zda by souhlasil s provedením nehlučné dlažby v sousedství měšťanské školy v Plzeňské ulici.[644] V srpnu 1933 rada vzala na vědomí zprávu o intervenci u zemského úřadu v otázce asfaltování části Plzeňské silnice před měšťanskými školami.[645] V polovině září 1933 se ale od záměru vyasfaltovat vozovku před měšťanskou školou nebo případně zalít aspoň spáry asfaltem upouští.[646] Úzkým hrdlem dopravy v ulici byla Plzeňská brána (o ní podrobněji v kapitole „městské opevnění“). Záměr obce docílit její demolice za první republiky nevyšel, protože ho zamítly státní úřady. V srpnu 1933 po přečtení přípisu poslance Františka Machníka v otázce zboření Plzeňské brány se radní usnesli, že se nemá obnovovat řízení ohledně zboření brány. Místo toho se místním šetřením měla zjistit možnost jednosměrné jízdy v Plzeňské ulici.[647] V září 1933 radní vzali na vědomí výsledek komisionelního řízení o úpravě dopravy u Plzeňské brány. S  policejním úřadem se měla projednat možnost dát před bránu na zkoušku dopravního strážníka.[648] V říjnu 1933 také rada uložila městské technické kanceláři předložit projekt na jednoduchou mříž, oddělující průchod v Plzeňské bráně i chodník před branou od vozovky.[649] Brána byla zbořena roku 1950.

V 50. letech 20. století bylo na křižovatce ulice Míru, Havlíčkova a Palackého instalováno železné zábradlí, oddělující chodníky od silniční dopravy. Osazení bylo provedeno brigádnickou prací.[650] Zábradlí vyrobil rokycanský závod plzeňské Škodovky. Nestihl je však vyrobit do konce roku 1954, jak se plánovalo.[651] Roku 1972 provedly Technické služby města nový povrch chodníku v úseku u restaurace Černý kůň.[652] Zároveň byla provedena nová dlažba podél severní strany ulice, až na Masarykovo náměstí. Šlo o dlažbu z betonových desek.[653] V témž roce (září 1972) se zmiňuje, že probíhá rekonstrukce (posílení) sítě veřejného osvětlení v této ulici, v úseku od Černého koně ke Střelnici.[654] V prosinci 1972 se zmiňovala tato investice jako dokončená.[655] Na jaře 1973 (v období mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973) vyzvala rada MěstNV ředitele Technických služeb k odstranění nefunkčního osvětlovacího tělesa u Černého koně.[656] Během 1. pololetí 1989 měla v ulici Míru probíhat výstavba kanalizace (není ale jasné, zda v tomto úseku, či v dnešní Plzeňské ulici, vně historického jádra).[657] V roce 1989 se v tehdejší ulici Míru zmiňuje i úprava komunikace. Finanční náklady dosáhly 90 000 Kčs (ve shodě plánem). I celkové náklady na tuto akci vypočteny na 90 000 Kčs. Práce začaly v červnu 1989 a termín dokončení stanoven na prosinec 1989 (opět není jasné, o který úsek tehdejší ulice Míru šlo).[658]

V 90. letech povrch ulice rozrušily výkopy telefonních kabelů. Dle stavu z listopadu 1997 běžela podél severní strany ulice, v prostoru před základní školou, výkopová rýha. Její zahlazování a provizorní rekonstrukci vozovky pak prováděla firma Jílek.[659] Územní plán z roku 2000 počítal s rekonstrukcí povrchu ulice Míru. Měla zde být obnovena pietnější dlažba z kamenných desek a kostek.[660] V listopadu 2006 probíhají v ulici Míru výkopy v rámci rekonstrukce plynového potrubí.[661] Dne 24. dubna 2006 požádala Západočeská plynárenská o územní a stavební povolení na stavbu „Rekonstrukce STL, NTL plynovodu + přípojek Rokycany, ul. Míru, Malé náměstí, náměstí T. G. Masaryka, Starobranská“. 25. července 2006 zahájil MÚ sloučené územní a stavební řízení.[662] Stavební povolení vydal 6. září 2006.[663] Práce započaly 15. listopadu a ulice měla být uzavřena pro provoz až do 10. prosince 2006.[664] Město kvůli tomu ohlásilo v úseku od Masarykova náměstí a dál ulicí Míru až ke Střelnici přerušení dodávek plynu, s termínem od 18. září do 15. listopadu 2006. Práce prováděla firma Streicher, s. r. o. ze Štěnovic.[665] Dne 22. ledna 2007 začalo kolaudační řízení na rekonstrukci plynových rozvodů, dle žádosti Západočeské plynárenské z 20. prosince 2006.[666] Dne 6. března 2007 bylo vydáno povolení k užívání stavby s podmínkou, že do konce května 2007 provede investor opravy některých úseků komunikace, poškozených během pokládky potrubí. Záruka na upravené povrchy byla dohodnuta v délce 60 měsíců ode dne předání. Úřad zároveň povolil změnu stavby (mírné korekce původního projektu, zejména tras plynovodu a přípojek) Oproti původnímu záměru se realizovaly plynové přípojky pro domy čp.133/I a čp.121/I a nebyly realizovány přípojky pro domy čp.131/I, čp.129/I a čp.127/I (jde o domy na Masarykově a Malém náměstí).[667]

4. Vývoj pojmenování ulice Míru

Ulice Míru vystřídala za posledního půldruhého století mnoho názvů, odrážejících dobové preference.[668] Ve středověku se jí patrně spontánně říkalo Plzeňská. Tento název zůstal v užívání po celé 19. století, přičemž úseku vně hradeb, který teprve od 2. poloviny 19. století postupně obrůstal předměstskou zástavbou (dnešní Plzeňská ulice), se nejspíš říkalo Plzeňská silnice. Na indikační skice stabilního katastru (z roku 1838, s pozdějšími korekcemi) se dnešní ulice Míru nazývá Pilsner-Gasse (Plzeňská ulice).[669] Na evidenční katastrální mapě z r. 1877 je nadále uváděna jako Plzeňská ulice ovšem s tím, že úsek mezi nynějším Masarykovým náměstím a křižovatkou s Havlíčkovou ulicí nesl samostatné pojmenování Komenského třída.

Rozhodnutím zastupitelstva z 29. prosince 1919, v rámci rozsáhlé poválečné proměny uličního názvosloví v Rokycanech, byla celá komunikace, od náměstí až k Plzeňské bráně, pojmenována Plzeňská ulice (zvláštní úsek s označením Komenského ulice se tím zrušil). V původním návrhu, který po 1. světové válce připravovala ještě předchozí radnice (před nástupem socialistických stran do vedení města po prvních komunálních volbách), se přitom počítalo s pojmenováním této významné městské tepny Kramářova ulice. Nová politická reprezentace ale původní návrh nepřijala. Národní demokrat Bohuslav Horák to komentoval takto: „je trapno, že jméno Kramářovo vypadlo, jež jest tolik spjato s životem národa za války“. Jiní ale oponovali. Josef Voska prohlásil, že je nutno zachovat pojmenování Plzeňská ulice, jinak hrozí, že v Plzni přejmenují Rokycanskou ulici a František Zrzavecký uvedl, že je víc českých politiků, kteří by zasluhovali ulici. Po Kramářovi by se prý ozvali další.[670]

Počátkem 30. let 20. století, v souvislosti s další vlnou výstavby, konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu odložilo pojmenování jedné nové ulice na Rašínově na Habrmanovu (dnešní Švermova) s tím, že se názvosloví se bude řešit najednou.[671] Dne 4. ledna 1935 se konala porada o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech, přičemž docházelo i ke změnám ve vymezení již pojmenovaných ulic. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i zastupitelstvo. Mimo jiné se navrhovalo dosavadní Plzeňskou ulici prodloužit i na úsek vně městských hradeb, až k jatkám na Plzeňském předměstí. Během schůze zastupitelstva ovšem zpravodaj Jan Alferi oprášil původní návrh z roku 1919 a navrhl přejmenovat Plzeňskou ulici v úseku od Masarykova náměstí k Plzeňské bráně Kramářova ulice. Zástupci levice, například Josef Selement a František Zrzavecký nesouhlasili s poukazem na to, že Kramář je stále naživu. Naopak jiní zastupitelé jako František Lorenz a Rudolf Šlesinger pojmenování po Kramářovi podporovali. Občanský blok, ovládající většinu zastupitelstva, nakonec tuto modifikaci prosadil a zastupitelstvo návrh schválilo.[672]

Kramářovou ulicí ale byla komunikace zvána jen po krátké období pěti let. Už 3. září 1940 zastupitelstvo přejmenovalo Kramářovu ulici opět na Plzeňskou ulici, respektive ji sloučilo s Plzeňskou ulicí, která vedla od hradeb ven z města.[673] Výnos okresního úřadu z 11. prosince 1939, odrážející tlak německé okupační správy, totiž uložil obci změnit „nevhodné a dnešním státoprávním poměrů, neodpovídající názvy ulic a veřejných prostranství“.[674] Dne 4. července 1940 se změnou souhlasila rada.[675] Neutrální název Plzeňská ulice neměl pobuřovat německá oficiální místa. Na zmíněném zasedání zastupitelstva z 3. září 1940 ale zastupitel František Lorenz navrhl přejmenovat komunikaci na ulici Josefa Zápotočného (podle prvorepublikového národnědemokratického starosty). Zastupitelstvo na návrh Františka Kučery rozhodlo, že o tomto pozměňovacím návrhu bude ještě znovu jednat rada, ale návrh zapadl.[676] V roce 1945 byla ulice (a to od náměstí až na okraj města) spontánně přejmenována na ulici Americké armády. Formálně ale tento název kodifikovalo až rozhodnutí MNV z 25. července 1946. Roku 1950, na vrcholu studené války, ovšem název „vyšel z módy“ a ulice byla přejmenována na ulici Míru. Dne 13. dubna 1950 to navrhla rada MNV a 26. dubna schválilo plénum národního výboru. Přejmenování vyhlásil slavnostně městský rozhlas na Prvního máje 1950.[677] Nový název ovšem asi nebyl vztažen na úsek v historickém jádru (dnešní ul. Míru), protože až dle návrhu rady MNV ze 7. září 1953 bylo pojmenování ulice Míru explicitně rozšířeno i na část od náměstí ke „kulturnímu domu“ (Střelnice).[678]

25. ledna 1990 na jednání zástupců Občanského fóra a odboru kultury ONV bylo navrženo ulici přejmenovat na ulici Americké armády.[679] V listopadu 1991 navrhl místní Klub angažovaných nestraníků její přejmenování na ulici generála Pattona.[680] Žádné z těchto návrhů ale nebyly nerealizovány. Až 30. června 1994 zastupitelstvo zrušilo název ulice Míru a ulici přejmenovalo na Plzeňskou, ale jen v úseku vně hradeb (od jatek k bývalé Plzeňské bráně).[681] Úsek v historickém jádru města, od Masarykova náměstí ke Střelnici, si ponechal označení ulice Míru, které se mezitím vžilo (též jako označení zdejší základní školy) a není pociťován jeho původ coby „naschválu“, učiněného komunistickým režimem v období vypjatého antiamerikanismu.

---

[1] Líbal, D. – Heroutová, M.: Pasportizace okresu Rokycany, Praha 1981, s. 107. (strojopis)

[2] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 18, 1995.

[3] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 62.

[4] Široký, R. - Wasková, M.: Rokycany čp.33, Komenského ul., Archeologická studie pro stavbu školní tělocvičny, Plzeň 2006, s. 12–13.

[5] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[6] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004, s. 344–345.

[7] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl II, Rokycany 1996, s. 52.

[8] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm

[9] 69. schůze městské rady, 28. 4. 1932.

[10] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10. 6. 1932.

[11] 70. schůze městské rady, 6. 5. 1932.

[12] 71. schůze městské rady, 12. 5. 1932.

[13] 9. schůze obecní finanční komise, 8. 6. 1932.

[14] 78. schůze městské rady, 9. 6. 1932.

[15] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10. 6. 1932.

[16] Kronika města Rokycan 1988, f. 188.

[17] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 57.

[18] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 60.

[19] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SK-dupl., j. č. 5134, kt. 2284, Bauparzellenprotokoll, parc. 72; SK, Plz. 434, Einschaltungsbogen, parc. 72 a, b.

[20] Hofman, K.: Opatrovna v Rokycanech, Sborník Okresního Muzea v Rokycanech, Rokycany, č. 2: s. 31, 1989.

[21] viz fotografie z roku 1945 z archivu, shromážděného panem Jiřím Vonáskem z Rokycan.

[22] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 35.

[23] Hofman, K.: Opatrovna v Rokycanech, Sborník Okresního Muzea v Rokycanech, Rokycany, č. 2: s. 31, 1989.

[24] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 159.

[25] 31. schůze obecního zastupitelstva, 27. 5. 1918.

[26] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[27] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[28] 1. schůze městské rady, 22. 6. 1927.

[29] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[30] 4. schůze městské rady, 8. 7. 1927.

[31] 5. schůze městské rady, 14. 7. 1927.

[32] 6. schůze městské rady, 20. 7. 1927.

[33] 9. schůze městské rady, 10. 8. 1927.

[34] 10. schůze městské rady, 17. 8. 1927.

[35] 11. schůze městské rady, 24. 8. 1927.

[36] 14. schůze městské rady, 7. 9. 1927.

[37] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.

[38] 16. schůze městské rady, 22. 9. 1927.

[39] 36. schůze městské rady, 7. 12. 1927.

[40] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[41] 9. schůze obecního zastupitelstva, 22. 12. 1927.

[42] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2. 5. 1928.

[43] 71. schůze městské rady, 9. 5. 1928.

[44] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[45] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[46] 94. schůze městské rady, 25. 9.1928.

[47] 130. schůze městské rady, 5. 4.1929.

[48] 215. schůze městské rady, 17. 9.1930.

[49] 2. schůze městské rady, 30. 4. 1931.

[50] 68. schůze městské rady, 21. 4. 1932.

[51] 73. schůze městské rady, 19. 5. 1932.

[52] 79. schůze městské rady, 16. 6. 1932.

[53] 85. schůze městské rady, 22. 7. 1932.

[54] 93. schůze městské rady, 15. 9. 1932.

[55] 11. schůze obecní finanční komise, 21. 10. 1932.

[56] 17. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1932.

[57] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1935.

[58] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 166.

[59] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 575, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0550-o

[60] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 201.

[61] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 237.

[62] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 243.

[63] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 366.

[64] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 382.

[65] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 108 (contr. A), fol. 281.

[66] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 119.

[67] matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 13, snímek 13, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0085-n

[68] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax. A), fol. 25v.

[69] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 229–230.

[70] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 255.

[71] 25. schůze městské rady, 10. 9. 1931.

[72] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[73] 4. zasedání MNV, 27. 4. 1959; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 55.

[74] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 21. 12. 1971.

[75] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.

[76] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 55.

[77] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[78] O rodu Havlíků srovnej Hlas Rokycanska, 1988, č. 43. Též Rokycany město a okres, Rokycany 1938, s. 10.

[79] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 96.

[80] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 287.

[81] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[82] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 10.

[83] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 44r.

[84] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 159v – 161v.

[85] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[86] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[87] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[88] Rokycansko, č. 24, 17. 6. 1993, s. 3.

[89] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[90] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl II, Rokycany 1996, s. 26–28.

[91] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 283.

[92] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[93] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.

[94] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[95] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[96] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 15/I.

[97] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan. In: Minulostí západočeského kraje, 1982; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm

[98] Zprávy památkové péče, 1993, č. 1, s. 19.

[99] 23. plenární zasedání MěstNV, 25. 9. 1990.

[100] Hlas Rokycanska, č. 24, 15. 6. 1989, s. 2.

[101] Rokycansko, č. 22, 4. 6. 1992, s. 1.

[102] Rokycansko, č. 23, 10. 6. 1993, s. 1.

[103] Rokycanský deník, 8. 2. 1995, s. 9.

[104] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 51.

[105] Rokycanský deník, 23. 1. 1998, s. 12.

[106] Rokycanský deník, 3. 4. 1998, s. 12.

[107] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 156.

[108] Kronika města Rokycan 2014, s. 43. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[109] Kronika města Rokycan 2015, s. 36. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459

[110] Kronika města Rokycan, 2020, s. 33, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[111] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[112] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 97v.

[113] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl II, Rokycany 1996, s. 28.

[114] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 133 – 134

[115] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 133 – 134

[116] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[117] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[118] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 151.

[119] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 156.

[120] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[121] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 160.

[122] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 160.

[123] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[124] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 150.

[125] 99. schůze městské rady, 19. 10. 1928.

[126] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[127] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[128] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.

[129] Rokycanský deník, 24. 7. 1995, s. 9.

[130] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SokA. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 16/I.

[131] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl II, Rokycany 1996, s. 28. K. Hofman ale patrně mylně uvádí, že zahrada patřila domu čp.18/I.

[132] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 73, snímek 77, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0405-n

[133] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[134] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 37, snímek 38, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0205-z

[135] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=2553.643383286781,-33700.86452247904,5437.666751333518,-32245.333978917948&link=ext

[136] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt. 379.

[137] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 159.

[138] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[139] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 148/I.

[140] Kronika města Rokycan 1986, f. 105.

[141] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.

[142] Hlas Rokycanska, č. 40, 6. 10. 1988, s. 2.

[143] Založeno na osobních zápiscích autora.

[144] Rokycanský deník, 10. 1. 2017, https://rokycansky.denik.cz/z-regionu/v-ulici-miru-se-ztratil-dum-20170110.html

[145] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/104907339

[146] Kronika města Rokycan 2019, s. 34. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[147] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2019.PLZE26.00335&extent=-807179.806812381,-1072568.3126143666,-807049.705308698,-1072502.6520117268&link=ext

[148] Kronika města Rokycan, 2020, s. 38, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[149] Zprávy památkové péče, 1993, č. 1, s. 19.

[150] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[151] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 134.

[152] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 143.

[153] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 67v – 68.

[154] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[155] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 239.

[156] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 168.

[157] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[158] 10. schůze obecní správní komise, 3. 5. 1923.

[159] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 78.

[160] 30. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1926.

[161] 111. schůze městské rady, 7. 12. 1928.

[162] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[163] 172. schůze městské rady, 29. 11. 1929.

[164] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 30.

[165] Založeno na osobních zápiscích autora.

[166] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 17/I.

[167] Založeno na osobních zápiscích autora.

[168] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30. 5. 2006, č. 1001, ID: 5161.

[169] Materiál pro jednání rady města, 18. 9. 2006, č. 2433, ID: 5561.

[170] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1433, ID: 5590.

[171] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2006, s. 5.

[172] Usnesení zastupitelstva města, 10. 3. 2008, www.rokycany.cz

[173] Kronika města Rokycan 2011, s. 35.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=866500

[174] Kronika města Rokycan 2012, s. 39.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909

[175] Usnesení zastupitelstva města, 9. 3. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896320

[176] Usnesení zastupitelstva města, 29. 3. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899501

[177] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[178] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 96.

[179] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 287.

[180] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 348.

[181] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 110.

[182] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 6, snímek 8, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0060-o

[183] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 228.

[184] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl II, Rokycany 1996, s. 30–31.

[185] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[186] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 31.

[187] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[188] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 18/I.

[189] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 18/I.

[190] 109. schůze městské rady, 15. 12. 1932.

[191] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 18/I.

[192] Kronika města Rokycan 1994, f. 3.

[193] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 31.

[194] Rokycanské noviny, červen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=911985

[195] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[196] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 52.

[197] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 130.

[198] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 114, snímek 116, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_1170-n

[199] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[200] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.

[201] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10. 6. 1932.

[202] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 52.

[203] 101. schůze městské rady, 27. 10. 1932.

[204] 116. schůze městské rady, 2. 2. 1933.

[205] Rokycany město a okres, Praha 1938, s. 14.

[206] Sborník Muzea dr. B. Horáka, č. 4.

[207] Rokycansko, 1991, č. 33, s. 3.

[208] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl II, Rokycany 1996, s. 53.

[209] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[210] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 42.

[211] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[212] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 53.

[213] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[214] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 221.

[215] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23. 12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 5, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005, snímek 169.

[216] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 87, snímek 87, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0455-n

[217] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[218] Radní protokol,  31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 47.

[219] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 19, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0190-z

[220] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 30, snímek 20, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0200-n

[221] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 64, snímek 37, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0370-n

[222] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 64, snímek 37, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0370-n

[223] Radní protokol,  31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 252.

[224] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 29, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0290-z

[225] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 51, snímek 30, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0300-n

[226] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 29, snímek 19, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0190-n

[227] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[228] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 190.

[229] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[230] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.

[231] 3. zasedání MNV, 26. 8. 1957.

[232] 5. zasedání MNV, 26. 5. 1958.

[233] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.

[234] 6. plenární zasedání MěstNV, 24. 9. 1962.

[235] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[236] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[237] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1969.

[238] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[239] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[240] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[241] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6. 1970.

[242] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.

[243] Kronika města Rokycan 1969–73, XII., f. 49.

[244] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[245] 6. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1970.

[246] 1. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1971.

[247] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[248] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1970.

[249] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.

[250] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[251] 1. schůze rady MěstNV, 4. 1. 1977.

[252] 18. schůze rady MěstNV, 13. 9. 1977.

[253] 19. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1979.

[254] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 23. 6. 1981.

[255] 4. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1982.

[256] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.

[257] 8. plenární zasedání MěstNV, 2. 11. 1982.

[258] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[259] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[260] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[261] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[262] Kronika města Rokycan 1992, f. 85. Rokycansko, č. 26, 2. 7. 1992, s. 1.

[263] Kronika města Rokycan 1992, f. 32.

[264] Kronika města Rokycan 1992, f. 43.

[265] Kronika města Rokycan 1994, f. 15. Rokycansko, č. 24, 16. 6. 1994, s. 1.

[266] Rokycansko, č. 32, 11. 8. 1994, s. 1.

[267] Rokycanský deník, 23. 11. 1994, s. 9.

[268] Rokycanský deník, 29. 12. 1994, s. 9.

[269] Rokycanský deník, 10. 4. 1995, s. 9.

[270] Rokycanský deník, 31. 10. 1997, s. 14.

[271] Rokycanský deník, 31. 10. 1997, s. 14.

[272] Rokycanský deník, 9. 1. 1998, s. 12.

[273] Široký, R. - Wasková, M.: Rokycany čp.33, Komenského ul., Archeologická studie pro stavbu školní tělocvičny, Plzeň 2006, s. 12.

[274] Široký, R. - Wasková, M.: Rokycany čp.33, Komenského ul., Archeologická studie pro stavbu školní tělocvičny, Plzeň 2006, s. 13.

[275] Rokycanský deník, 30. 10. 2004; Rokycanský deník, 5. 11. 2004.

[276] Materiál pro jednání rady města, 11. 10. 2004, č. 2414, ID:3135.

[277] Rokycanský deník, 30. 8. 1995, s. 9.

[278] Usnesení zastupitelstva města z 14. 12. 1999, www.rokycany.cz.

[279] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2006, s. 4.

[280] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 31.

[281] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004, s. 344–345.

[282] Rokycansko, 1993, č. 17, s. 3.

[283] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 82.

[284] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[285] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 287.

[286] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102

[287] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 49.

[288] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[289] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 237.

[290] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.

[291] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 49.

[292] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., i.č. 650, kt. 23.

[293] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[294] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[295] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24.

[296] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[297] Rokycansko, 1991, č. 33, s. 3.

[298] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 190.

[299] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 55.

[300] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[301] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 8.

[302] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[303] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 189.

[304] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 20, snímek 14, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0140-o

[305] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[306] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 92.

[307] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[308] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 12.

[309] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[310] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 18.

[311] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 28.

[312] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[313] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[314] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 249.

[315] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[316] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 225.

[317] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[318] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 240.

[319] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 324.

[320] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[321] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[322] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[323] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl II, Rokycany 1996, s. 48.

[324] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 223.

[325] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 223.

[326] Rokycanské listy, č. 3, 1. 4. 1897.

[327] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 223; K. Hofman uvádí začátek stavební prací v červenci 1897; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 50.

[328] Politický a školní okres rokycanský, Rokycany 1898; Podle obecní kroniky ovšem jeho jméno nebylo František, ale začínalo písmenem „J“; Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 223.

[329] Politický a školní okres rokycanský, Rokycany 1898.

[330] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 48.

[331] Cironis, P.: Úvod do dějin města Rokycany, pracovní materiál MÚ, cit. dle Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000. https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm

[332] Politický a školní okres rokycanský, Rokycany 1898.

[333] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 50.

[334] Ustavující schůze reorganisovaného MNV.

[335] Cironis, P. a kol: O čem psal úřední list okresního hejtmanství Rokycany v r. 1899–1900, Zpravodaj OÚ Rokycany, prosinec 1999.

[336] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 50.

[337] 79. schůze městské rady, 20. 6. 1928.

[338] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[339] 82. schůze městské rady, 11. 7. 1928.

[340] 128. schůze městské rady, 27. 3. 1929.

[341] 2. schůze pléna MNV, 22. 2. 1954

[342] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.

[343] 1. zasedání MNV, 21. 1. 1957.

[344] 4. zasedání MNV, 28. 4. 1958.

[345] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 64/I.

[346] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2413, ID: 4992.

[347] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[348] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[349] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[350] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2. 1968.

[351] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[352] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[353] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[354] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[355] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[356] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 46, 50, 68.

[357] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[358] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[359] 5. plenární zasedání, 2. 11. 1970.

[360] 3. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1977.

[361] 6. plenární zasedání MěstNV, 5. 9. 1977.

[362] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.

[363] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.

[364] Rokycanský deník, 11. 4. 1996, s. 9.

[365] Rokycanský deník, 15. 4. 1996, s. 11.

[366] Rokycanský deník, 18. 9. 1996, s. 9.

[367] Rokycanský deník, 19. 4. 1997, s. 9.

[368] Rokycanský deník, 28. 5. 1997, s. 9.

[369] Rokycanský deník, 30. 6. 1997, s. 9; Rokycanský deník, 1. 7. 1997, s. 9.

[370] Rokycanský deník, 17. 7. 1997, s. 11.

[371] Rokycanský deník, 28. 8. 1997, s. 11.

[372] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 50.

[373] Rokycanské noviny, č. 5, 20. 5. 2005, s. 2.

[374] Rokycanský deník, 24. 8. 2005.

[375] Materiál pro jednání rady města, 3. 1. 2005, bod č. 2431, ID:3366.

[376] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz

[377] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2010, ID: 4650.

[378] Rokycanský deník, 16. 2. 2007.

[379] Investice roku 2007, příloha č.2 k materiálu č. 5862, www.rokycany.cz

[380] Usnesení zastupitelstva města z 21. 5. 2007, www.rokycany.cz, příloha zápisu.

[381] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2433, ID: 5038.

[382] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2433, ID: 5038.

[383] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30. 5. 2006, č. 1430, ID: 5168.

[384] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2433, ID: 5038.

[385] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 50; Kronika města Rokycan 1947–51, f. 30.

[386] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[387] Založeno na osobních zápiscích autora.

[388] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2090, ID: 4670.

[389] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2433, ID: 5038.

[390] Rokycanské noviny, č. 2, 20. 2. 2006, s. 3.

[391] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Přístavba šatny k budově ZŠ ul. Míru v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz

[392] Informace o uzavření školy ZŠ Rokycany, ul. Míru a náhradním rozmístění dětí ZŠ Rokycany, ul. Míru a ZŠ TGM Rokycany, www.rokycany.cz

[393] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz

[394] Zakázka malého rozsahu – zpracování realizační projektové dokumentace k odstranění havarijního stavu ZŠ ul. Míru v Rokycanech, www.rokycany.cz

[395] Usnesení zastupitelstva města, 13. 8. 2007, www.rokycany.cz

[396] Založeno na osobních zápiscích autora.

[397] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz

[398] Úpravy rozpočtu zm 24. 9. 2007 – 4, www.rokycany.cz

[399] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[400] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[401] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz

[402] Usnesení zastupitelstva města, 17. 12. 2007, www.rokycany.cz

[403] zm 10.3.2008.xls - ploha 1, www.rokycany.cz

[404] p%F8%EDloha k usnesen%ED %E8. 2375, www.rokycany.cz

[405] Usnesení zastupitelstva města, 28. 1. 2008, www.rokycany.cz

[406] Rokycanské noviny, č. 3, březen 2008, s. 4.

[407] IS VZ – uveřejňovací subsystém, 7. 3. 2008, www.rokycany.cz

[408] Usnesení zastupitelstva města, 21. 4. 2008, www.rokycany.cz

[409] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie - vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz

[410] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie - vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz

[411] Zakázky malého rozsahu, 10. 1. 2008, www.rokycany.cz

[412] Rokycanské noviny, č. 2, únor 2008, s. 1.

[413] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie - vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz

[414] zm 14.7.2008opr, www.rokycany.cz

[415] Usnesení zastupitelstva města, 6. 10. 2008, www.rokycany.cz

[416] Kronika města Rokycan 2010, s. 4.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=864749

[417] Kronika města Rokycan 2016, s. 99. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401 Kronika města Rokycan 2017, s. 97. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[418] Usnesení zastupitelstva města, 27. 6. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904230

[419] Usnesení rady města, 7. 11. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=905763

[420] Rokycanské noviny, únor 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906567

[421] Rokycanské noviny, duben 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=907283

[422] Rokycanské noviny, září 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908885

[423] Rokycanské noviny, leden 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910200

[424] Rokycanské noviny, červenec-srpen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=912331

[425] Rokycanské noviny, leden 2025, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=914418

[426] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 26.

[427] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 314.

[428] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 331.

[429] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[430] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 255.

[431] Purghart, F.: Dům čp.25/I „Na ostrém rohu“, strojopis, uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, 1973, nesignaturováno.

[432] Purghart, F.: Dům čp.25/I „Na ostrém rohu“, strojopis, uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, 1973, nesignaturováno.

[433] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 263.

[434] Purghart, F.: Dům čp.25/I „Na ostrém rohu“, strojopis, uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, 1973, nesignaturováno.

[435] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 267.

[436] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 293.

[437] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 20.

[438] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 45, snímek 45, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0245-n

[439] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 202.

[440] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 44.

[441] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 130.

[442] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 137.

[443] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 152.

[444] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 188.

[445] Purghart, F.: Dům čp.25/I „Na ostrém rohu“, strojopis, uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, 1973, nesignaturováno.

[446] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 115 (contr. H), fol. 64v, fol. 106v.

[447] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 44.

[448] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 115 (contr. H), fol. 153.

[449] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 44.

[450] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[451] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 25/I.

[452] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[453] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 42–43.

[454] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SK-dupl., i. č. 5134, kt. 2284, Bauparzellenprotokoll, parc. 46; SK, Plz. 434, Einschaltungsbogen, parc. 46b; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 115 (contr. H), fol. 152.

[455] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 117v – 119

[456] Matrika křtů Rokycany 1834–1846, s. 229, snímek 232, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067897/rokycany-13_2320-n

[457] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 439, snímek 222, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_2220-z

[458] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 115 (contr. H), fol. 241.

[459] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 161.

[460] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[461] Sčítání lidu 1890, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705616/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0680

[462] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[463] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[464] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 43.

[465] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 43.

[466] 179. schůze městské rady, 10. 1. 1930.

[467] 182. schůze městské rady, 21. 2. 1930.

[468] 197. schůze městské rady, 21. 5. 1930.

[469] slavnostní schůze MNV, 9. 3. 1947.

[470] Usnesení zastupitelstva města, 24. 4. 2017, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885264

[471] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SK-dupl., i. č. 5134, kt. 2284, Bauparzellenprotokoll, parc. 46; SK, Plz. 434, Einschaltungsbogen, parc. 46c. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 115 (contr. H), fol. 117.

[472] Matrika křtů Rokycany 1834–1846, s. 335, snímek 338, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067897/rokycany-13_3380-n

[473] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 162v – 163v.

[474] 24. schůze městské rady, 21. 10. 1927.

[475] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 154/I; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 42.

[476] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10. 6. 1932.

[477] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 154/I; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 42.

[478] Založeno na osobních zápiscích autora.

[479] Usnesení zastupitelstva města z 21. 5. 2007, www.rokycany.cz.

[480] Založeno na osobních zápiscích autora.

[481] Radní protokol,  31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 198.

[482] Radní protokol,  31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 198.

[483] Radní protokol,  31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 202.

[484] Radní protokol,  31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 202.

[485] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095, snímek 230.

[486] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[487] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 147.

[488] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 39, snímek 41, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0410-n

[489] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 235.

[490] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt. 379.

[491] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 167.

[492] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[493] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 111.

[494] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 88.

[495] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 91.

[496] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 31, snímek 33, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0185-o

[497] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 18, snímek 20, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0200-n

[498] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 303.

[499] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 310.

[500] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[501] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[502] 3. schůze městské rady, 7. 5. 1931.

[503] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[504] Materiál pro jednání rady města, 1. 8. 2005, č. 2001.

[505] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9. 8. 2005, č. 1001, ID:4131.

[506] Založeno na osobních zápiscích autora.

[507] Založeno na osobních zápiscích autora.

[508] Materiál pro jednání rady města, 15. 5. 2006, č. 2413, ID:5100.

[509] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 32.

[510] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[511] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 112.

[512] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 120.

[513] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 10.

[514] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 17.

[515] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 100v – 101.

[516] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 32.

[517] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[518] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 21/I.

[519] 83. schůze městské rady, 18. 7. 1928.

[520] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 313 dle inv.

[521] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[522] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 21/I.

[523] Rokycanské noviny, č. 12, 20. 12. 2005, s. 5.

[524] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[525] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 202.

[526] Rokycanské noviny, č. 12, 20. 12. 2005, s. 5.

[527] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 22/I.

[528] Rokycanský deník, 10. 2. 1997, s. 9.

[529] Usnesení zastupitelstva města, 10. 3. 2008, www.rokycany.cz

[530] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 35.

[531] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 33; Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 12/I, 22/I.

[532] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1966.

[533] Radní protokol, 08. 01. 1796 – 31. 12. 1796, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 3, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 3; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k003, snímek 28.

[534] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 128.

[535] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 270.

[536] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 300.

[537] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 38; Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, ČG-publ., per. 1826 – 1835, sign. 80/17, kt. 8173; SOkA Rokycany, OS Rokycany, bal. 132, extrakty, lit. E, pag. 39.

[538] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 38.

[539] Rokycansko, č. 42, 22. 10. 1992, s. 2.

[540] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 38.

[541] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171.

[542] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 38.

[543] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 152

[544] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.

[545] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[546] 2. schůze obecního zastupitelstva, 13. 3. 1914.

[547] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[548] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 151.

[549] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 182.

[550] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SPS, sign. 30 Rokycany – městská brána, kt. 509; Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 24.

[551] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 38.

[552] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 38–39.

[553] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19. 6. 1934.

[554] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10. 6. 1932.

[555] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 38–39.

[556] Kronika města Rokycan 1947–51, f. 96.

[557] ustavující schůze reorganisovaného MNV.

[558] 1. schůze pléna MNV, 7. 7. 1950.

[559] 2. schůze pléna MNV, 15. 9. 1950.

[560] Kronika města Rokycan 1983, f. 76.

[561] 13. plenární zasedání MěstNV, 27. 9. 1983.

[562] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2010, ID: 4650.

[563] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[564] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2006, s. 4.

[565] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2006, s. 4.

[566] Založeno na osobních zápiscích autora.

[567] Materiál pro jednání rady města, 28. 8. 2006, č. 2412, ID: 5487.

[568] Usnesení z jednání rady města konaného dne 5. 5. 2006, č. 2099, ID: 5109.

[569] Materiál pro jednání rady města, 28. 8. 2006, č. 2412, ID: 5487.

[570] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[571] Rokycanské noviny, č. 12, 20. 12. 2006, s. 3.

[572] jednání MNV, 25. 6. 1945.

[573] 7. zasedání MNV, 28. 12. 1954.

[574] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.

[575] 4. zasedání MNV, 14. 10. 1957.

[576] 2. zasedání MNV, 11. 2. 1958.

[577] 2. schůze pléna MNV, 15. 9. 1950.

[578] 4. zasedání MNV, 28. 4. 1958.

[579] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 55.

[580] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 41.

[581] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1970.

[582] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[583] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 42.

[584] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 68.

[585] Hlas Rokycanska, č. 21, 24. 5. 1979, s. 2.

[586] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 11.

[587] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 41–42.

[588] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 42.

[589] Rokycanský deník, 16. 4. 1996, s. 9.

[590] Rokycanský deník, 2. 9. 1997, s. 11.

[591] Rokycansko, č. 46, 21. 11. 1991, s. 1.

[592] Rokycansko, č. 47, 28. 11. 1991, s. 1.

[593] Rokycanský deník, 16. 4. 1996, s. 9.

[594] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 42.

[595] Rokycanský deník, 16. 4. 1996, s. 9.

[596] Rokycansko, č. 48, 2. 12. 1993, s. 1.

[597] Kronika města Rokycan 1993, f. 34. Rokycansko, č. 48, 2. 12. 1993, s. 1.

[598] Kronika města Rokycan 1993, f. 36.

[599] Rokycansko, č. 50, 16. 12. 1993, s. 1.

[600] Rokycansko, č. 1, 6. 1. 1994, s. 2.

[601] Kronika města Rokycan 1993, f. 36.

[602] Rokycansko, č. 4, 27. 1. 1994, s. 1.

[603] Rokycansko, č. 23, 9. 6. 1994, s. 1.

[604] Rokycanský deník, 4. 10. 1994, s. 9.

[605] Rokycanský deník, 4. 10. 1994, s. 9.

[606] Rokycanský deník, 22. 11. 1994, s. 11.

[607] Rokycanský deník, 23. 2. 1995, s. 11.

[608] Rokycanský deník, 21. 9. 1995, s. 9.

[609] Rokycanský deník, 16. 4. 1996, s. 9.; Rokycanský deník, 25. 3. 1996, s. 9.

[610] Rokycanský deník, 12. 12. 1996, s. 11.

[611] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 52.

[612] Rokycanský deník, 2. 9. 1997, s. 11.

[613] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 24.

[614] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 52.

[615] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 62.

[616] Rokycanský deník, 2. 9. 1997, s. 11.

[617] Usnesení zastupitelstva města, 7. 3. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903240

[618] Rokycanské noviny, duben 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903422

[619] Usnesení rady města, 10. 1. 2023, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906387

[620] Usnesení zastupitelstva města, 23. 1. 2023, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906510

[621] Usnesení rady města, 26. 6. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908214

[622] Usnesení městského zastupitelstva, 26. 6. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908252

[623] Rokycanské noviny, červenec-srpen 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908192

[624] Usnesení rady města, 11. 7. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908382

[625] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl II, Rokycany 1996, s. 34.

[626] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl II, Rokycany 1996, s. 26.

[627] Rokycanský deník, 25. 11. 2005.

[628] Rokycanské noviny, č. 4, 20. 4. 2006, s. 4.

[629] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 270.

[630] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 240.

[631] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 26; Rokycanské listy, č. 16, 15. 8. 1900.

[632] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 26.

[633] Rokycanské listy, č. 16, 15. 8. 1900.

[634] 3. schůze obecního zastupitelstva, 17. 4. 1914.

[635] 7. schůze obecního zastupitelstva, 22. 3. 1915.

[636] 10. schůze obecního zastupitelstva, 25. 6. 1920.

[637] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10. 9. 1920.

[638] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 40.

[639] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 124.

[640] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22. 4. 1924.

[641] 65. schůze městské rady, 13. 4. 1928.

[642] 30. schůze městské rady, 8. 10. 1931.

[643] 39. schůze městské rady, 19. 11. 1931.

[644] 137. schůze městské rady, 20. 7. 1933.

[645] 141. schůze městské rady, 24. 8. 1933.

[646] 144. schůze městské rady, 14. 9. 1933.

[647] 141. schůze městské rady, 24. 8. 1933.

[648] 144. schůze městské rady, 14. 9. 1933.

[649] 148. schůze městské rady, 5. 10. 1933.

[650] 2. zasedání MNV, 23. 7. 1954.

[651] 7. zasedání MNV, 28. 12. 1954.

[652] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 99.

[653] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[654] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[655] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[656] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.

[657] 19. plenární zasedání MěstNV, 19. 9. 1989.

[658] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.

[659] Rokycanský deník, 6. 11. 1997, s. 11.

[660] Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000; https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm

[661] Rokycanský deník, 22. 11. 2006.

[662] Rekonstrukce STL, NTL plynovodu + přípojek Rokycany, ul. Míru, Malé náměstí, náměstí T. G. Masaryka, Starobranská, www.rokycany.cz

[663] Rekonstrukce STL, NTL + přípojky Rokycany, ul. Míru, Malé náměstí, náměstí T. G. Masaryka, Starobranská, www.rokycany.cz

[664] Rokycanský deník, 16. 11. 2006.

[665] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2006, s. 6.

[666] Rekonstrukce STL, NTL + přípojky Rokycany, ul. Míru, Malé náměstí, náměstí T. G. Masaryka, Starobranská, www.rokycany.cz

[667] Město Rokycany VEŘEJNÁ VYHLÁŠKA – ROZHODNUTÍ Rekonstrukce STL, NTL + přípojky Rokycany, ul. Míru, Malé náměstí, náměstí T. G. Masaryka, Starobranská, www.rokycany.cz

[668] K pojmenování ulice srovnej Cironis, P.: Rokycanský uličník 2003. též Hofman, K.: Staré rokycanské domy, II., s. 26.

[669] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=4479.206181855829,-34277.51340185439,10247.252917949305,-31366.452314732218&link=ext

[670] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.

[671] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.

[672] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.

[673] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 43; 16. schůze obecního zastupitelstva, 3. 9. 1940.

[674] 16. schůze obecního zastupitelstva, 3. 9. 1940.

[675] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 91.

[676] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 90–92; 16. schůze obecního zastupitelstva, 3. 9. 1940.

[677] 1. schůze pléna MNV, 26. 4. 1950.

[678] Kronika města Rokycan 1951–54, f. 184.

[679] Hlas Rokycanska, č. 4, 25. 1. 1990, s. 1.

[680] Rokycansko, č. 44, 7. 11. 1991, s. 3.

[681] https://web.archive.org/web/20040321131534/http://www.rokycany.cz/rokycany/Mesto/Vyhlasky/ozv43.htm