|
|
|
|
|
|
6. Kostel sv. Trojice a okolí (hřbitov, špitál, obecní dvůr)
Renesanční kostel Nejsvětější Trojice je jednou z nejstarších staveb Plzeňského předměstí (foto z r. 2003).Vznikl počátkem 17. století na předpolí tehdejší Plzeňské brány v prostoru dnešní křižovatky u střelnice, na nároží Plzeňské a Jiráskovy ulice, tedy mimo vlastní zástavbu starého předměstí. Okolo kostela se vytvořil samostatný urbanistický areál, sestávající kromě samotného chrámu i z okolního starobylého městského hřbitova, špitálu a budov bývalého obecního dvora. Teprve mnohem později, až v 19. a 20. století tento okrsek teritoriálně splynul s Plzeňským předměstím, ale vzhledem k poněkud nešťastnému urbanistickému vývoji křižovatky u střelnice se nikdy nestal skutečnou městskou dominantou. Okolí kostela bylo totiž převrstvováno intenzivní průmyslovou aktivitou, výstavbou železniční trati a dále rostoucími požadavky silniční dopravy. Kostel ovšem nikdy nebyl zamýšlen jako náboženské centrum Plzeňského předměstí, jeho sakrální i pohřební význam měl celoměstský charakter.
Obsah
6. Kostel sv. Trojice a okolí (hřbitov, špitál, obecní dvůr)
6.1.1. Dějiny kostela v 17.-19. století (výstavba, rekatolizace, stavební vývoj)
6.1.2. Stavební vývoj kostela v 2. polovině 19. století a počátkem 20. století
6.1.3. Architektonicko-umělecký popis kostela
6.1.4. Zvony kostela sv. Trojice
6.1.5. Vývoj hřbitova u sv. Trojice do roku 1945 (rozšíření hřbitova a zrušení pohřbívání)
6.1.6. Vývoj kostela sv. Trojice po 2. světové válce (plánovaná přestavba na obřadní síň)
6.1.7. Asanace hřbitova a jeho proměna na park
6.1.8. Kostel sv. Trojice po roce 1989 a proměna na pravoslavný chrám
6.1.9. Rekonstrukce bývalého hřbitova
6.2.1. Stavební vývoj špitálu do počátku 19. století
6.2.2. Stavební vývoj špitálu v 19. a 20. století a jeho demolice
6.3.1. Stavební vývoj dvora do roku 1918
6.3.2. Stavební vývoj dvora do roku 1945
6.3.3. Stavební vývoj dvora po roce 1945
6.1. Kostel sv. Trojice
6.1.1. Dějiny kostela v 17.-19. století (výstavba, rekatolizace, stavební vývoj)
Podle převládajícího výkladu byl kostel postaven po vydání Majestátu Rudolfa II. roku 1609 pro místní protestanty a teprve roku 1624 násilně zabrán katolickou církví.[1] Zatímco datum rekatolizace je spolehlivé, údaj o postavení kostela roku 1609 začal v poslední době procházet revizí. Sporný je zejména proto, že není pravděpodobné, aby ještě roku 1609, během pár měsíců po vydání Majestátu, byl nový kostel postaven a otevřen. Karel Hofman (na základě staršího výzkumu M. Rodra[2])posunuje jeho vznik až do roku 1615. Právě tímto rokem datována kamenná mensa v kapli sv. Rozálie, připojené ke kostelu nejsv. Trojice, patrně součást původního vybavení kostela, druhotně sem přemístěná.[3] Na její hraně vytesán český nápis: „Letha Panie 1615 Tento Kamen sprawen gest ku czti a chwale Bozj nakladem Pana Purgmistra Panuw Mesta tohoto Rokytzan.“[4] Do sporu o dataci kostela vnáší další otazníky zpráva z roku 1872, kdy údajně dělníci při opravě kostela našli na jeho štítu letopočet 1596.[5]
Ať tak nebo tak, kostel velmi pravděpodobně vyrostl v oněch několika dekádách před Bílou horou, kdy česká města prožívají duchovní kvas, k dosavadní utrakvistické (husitské) a katolické komunitě přibývají novoutrakvistické protestantské směry inspirované soudobými církevními proudy v západní Evropě. Ve spojení s obecnou materiální prosperitou a dostatkem kapitálu v českých městech to mohl být hlavní důvod pro výstavbu několika nových protestantských kostelů, mezi nimi i toho rokycanského. Kostel nejsv. Trojice v Rokycanech je patrně výsledkem investiční aktivity místních novoutrakvistických (protestantských kruhů). Převládající staroutrakvisté v té době kontrolovali hlavní děkanský chrám na náměstí, zatímco silně menšinoví katolíci se scházeli v malém kostele sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí (roku 1789 zrušen, pak přestavěn na činžovní dům čp.117/II).[6] Novoutrakvisté si proto svoji svatyni vystavěli na pozemcích za tehdejšími městskými hradbami, a protože jich nebylo až tolik, vznikl kostel spíše menších rozměrů. Jedním z hlavních iniciátorů výstavby nového kostela mohl být Matyáš Zídek Srnovec z Varvažova, vlivný purkmistr a stoupenec protestantismu.[7] Podle Hofmana právě o něm mluví výše uvedený nápis na mense v kapli sv. Rozálie.[8] Další upomínkou na tuto historickou postavu je renesanční, na skle malovaný erb v okrouhlém okně nade dveřmi kostela s nápisem: „MAT . Z . SRNO . Z WARWAZOWA“, zmiňovaný A. Podlahou v roce 1900.[9]
Do života slibně se rozvíjející protestantské komunity v Rokycanech zasáhla osudově třicetiletá válka. Na její počáteční fázi upomíná epitaf Hanuše Kryštofa z Velvart zavěšený na zdi pod kruchtou. Na epitafu malovaný erb a německý nápis: „Anno 1618 den 17 Septembris ist der Woll Edel Und Gestreng Hans Kristoff von Welwart vor Pilsen mit einem Stuck geschossen worden. Gott wolle seiner Selen genedig sein. Amen.“[10] Tento velmož zastřelen u Plzně a poté patrně pohřben právě zde, uvnitř kostela nejsv. Trojice.[11] Roku 1624 kostel zabrán vítěznou katolickou církví (v jejím majetku zůstal až do roku 2003). V době josefínských reforem na sklonku 18. století se uvažovalo o jeho zrušení, ale po požáru Rokycan roku 1784 zůstal kostel jako jediný neporušen (zachránila ho jeho izolovaná poloha vně městských hradeb) a nějaký čas tak sloužil jako hlavní městská svatyně (děkanský kostel na náměstí i kostel sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí vyhořely).[12] Na hřbitově okolo kostela dokonce v prvních dnech po osudném 12. září 1784, kdy takřka celé Rokycany vyhořely, nocovaly měšťanské rodiny, které přišly o své domy.[13] Přesto zpráva z roku 1784 mluví o tom, že klenby v kostele (bez ohledu na požár) byly ve špatném stavu.[14] Navíc hlavní městský kostel Panny Marie Sněžné prošel do roku 1788 rekonstrukcí a malý kostel nejsvětější Trojice ztratil důležitost. V letech 1791-1801 z něj za francouzsko-rakouských válek zřízen erární vojenský sklad.[15] Podle I. a M. Ebelových zde skladiště fungovalo v letech 1799-1801.[16] Tehdy asi zmizelo množství původního mobiliáře, některé z těchto kusů patrně zničeny, jiné přestěhovány. Právě v této době možná přestěhována oltářní mensa z hlavního kostelního prostoru do kaple sv. Rozálie. Adaptace na skladiště rovněž mohla být provázena osekáním vnějších fasádních prvků (vzhledem k tvůrčí potenci českého baroka se dá očekávat, že barokní dekor tu byl v 18. století aspoň částečně aplikován). Zpráva z let 1793-94 mluví o špatném stavu kostela. Místo nákladné opravy zchátralých kleneb se uvažovalo o lacinějším provedení plochého rákosového stropu.[17]
Jeden faktor ale hrál ve prospěch kostela. Obklopoval jej rozsáhlý hřbitov, založený snad ihned po vzniku kostela. Pohřebiště je poprvé zmiňováno roku 1677 ve zprávě děkana Ladislava Frosina.[18] Roku 1740 obehnán hřbitov zdí.[19] Po zrušení pohřbívání v okolí děkanského kostela v roce 1784[20] a krátce nato provedeným zrušením kostela svatého Petra a Pavla na Pražském předměstí stalo toto pohřebiště jediným volným městským hřbitovem. Zdobily ho náhrobky předních místních rodin. Vzhledem k železářské tradici regionu se zde dochoval zajímavý vzorek železných náhrobních křížů lokální provenience. Dva z nich, z konce 17.a počátku 18. století s ornamentálním kováním, ještě zmiňuje A. Podlaha v roce 1900.[21] I přes utilitární a jistě v mnohém necitlivou přestavbu na vojenské skladiště tak nepřipadala v úvahu celková demolice svatyně, popřípadě radikální přestavba (například kostel sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí byl koncem 18. století prodán a přestavěn na činžovní dům). V roce 1801 věnoval osecký farář František Engelthaler 400 zlatých na opravu kostela nejsv. Trojice. Tehdy obnoveny zřícené klenby interiérů, obnoven mobiliář a 13. června 1801[22] objekt znovu vysvěcen děkanem Künstlerem.[23] Podle I. a M. Ebelových ale oprava provedena až roku 1802. Měla při ní být zbořena původní klenba, opraveny oltáře a postavena nová věžička.[24] V rámci přestavby tedy kostel získal věž. Aspoň podle Karla Hofmana ji do té doby postrádal.[25] Nasvědčuje tomu i veduta Rokycan od F. B. Wernera z 1.poloviny 18. století, zatímco veduta od Antona Schönbergera cca z roku 1830 už věž zobrazuje (v studii M. Rodra, citované J. Smolíkem se ovšem, patrně omylem způsobeným tiskovou chybou, datuje vznik věže do 2.poloviny 17. století[26]). Znovuzrozený kostel proveden v střídmém slohu, který ústrojně navázal na jeho původní protestantsky jednoduchou renesanci. Zůstal menším, doplňkovým sakrálním objektem, s některými vlastními rolemi v rámci katolických rituálů (až do 1. světové války se tu na svátek nejsvětější Trojice konala každoročně pouť, u kostela rozmístěny stánky a různé atrakce).[27] Svou hlavní roli ale hrál jako hřbitovní kostel. Dle popisu z roku 1843 je kostel nejsvětější Trojice v dobrém stavu.[28] Pak došlo ještě k některým drobnějším investicím, spíše udržovacího charakteru (například od září roku 1850 probíhala oprava kostelní věže).[29]
6.1.2. Stavební vývoj kostela v 2. polovině 19. století a počátkem 20. století
Do současné podoby dospěl kostel až po další zásadní přestavbě roku 1872. Nynější jeho vnější tvář může případného laického pozorovatele zmást. Nejde totiž o naprosto intaktní autentické dílo z počátku 17. století, nýbrž o výsledek relativně nedávných romantizujících přestaveb, které spíše strohou stavbu proměnily na směs gotiky a renesance. Roku 1872 zahájena na naléhání děkana Kaspera velká rekonstrukce. V té době již stavba (zejména pilíře, věž a štíty) trpěla pokročilou zchátralostí. Oprava začala 1. dubna 1872 demontáží starých oltářů, včetně hlavního oltáře z roku 1669.[30] Podobu starého oltáře zachycuje fotografie v studii Antonína Podlahy (foto před r. 1874). Jeho součástí byly i sochy sv. Václava a Vojtěcha, které přemístěny do děkanského kostela na náměstí a tam druhotně vsazeny do oratoře.[31] Další částí oltáře uloženy na půdě děkanství.[32] Podle popisu vybavení kostela z roku 1789 byl oltář ze dřeva. Postaven „podle starého způsobu“. Uprostřed byl hlavní obraz nejsvětější Trojice, malovaný na plátně, po stranách dvě dřevěné sochy svatého Václava a svatého Víta. Nad hlavním obrazem socha svatého Augustina se dvěma malými postranními postavami svatého Norberta a svatého Isidora ze dřeva. Místo tabernáklu dřevěný stupeň. Kromě toho tu byly dva postranní oltáře, a to Zvěstování Panny Marie s malovaným obrazem téhož jména a na levé straně svatého Jana a svatého Pavel, s malovaným obrazem stejného jména. Nad tím Boží oko, „špatná dřevěná kazatelna se schody“, čtyři dřevěné svícny (původní cínové ukradeny). Dále obrazy svatého Augustina, Ecce Homo, Matky Bolestné či svaté Kateřiny - vše na plátně, a obraz Narození Krista na dřevě.[33]
Pod vedením akademického malíře Friedricha Wachsmanna z Prahy získal kostel novou tvář v slohu puristické novogotiky. Takto proveden i nový oltář a některé další artefakty. Nový oltář je kolektivním dílem. Obraz nejsvětější Trojice namaloval na skle pan Quast, oltář pak složil pan Schmidt, řezby provedl pan Brillmajer, pozlacení a nátěr pan Kropáček, soška Krista je dílem pana Veselého. Čtyři postranní obrazy na zlaté půdě namaloval František Čermák. Jde o obrazy svatého Václava, Víta, Jana Evangelisty a Panny Marie.[34] Novogotická inspirace je patrná zejména v oratoriu a sakristii (zvnějšku byly osazeny cimbuřím), a hlavně v presbytáři, na jehož vnitřní zdi a strop nalepeno pseudogotické žebroví z pálené hlíny.[35] Do zdí lodi a presbyteria proražena nová okna zakončená gotickým lomeným obloukem. Zatímco v novogotickém žebroví kostelního interiéru rozpoznáváme jednu (puristickou) tvář Wachsmannova projektu, při dostavbě kostelní věže respektoval Wachsmann původní renesanční tvarosloví. Věž zvýšena o 10 stop a opatřena novým krovem a zinkovou krytinou.[36] Přístavbu věže provedl stavitel Jan Šmaus, jeho firma pravděpodobně zajišťovala celou opravu kostela.[37] Wachsmann také nechal zbořit kapli sv. Rozálie a postavil ji znovu v tradicionalistickém renesančním slohu.[38] Přízemní kaple sv. Rozálie, symetricky umístěná do osy západního štítu kostela, má jednoduchý čtvercový půdorys. Zdi jsou prolomeny dveřmi a dvojicí bočních okének. Kostel byl roku 1872 také nově omítnut zvnějšku i uvnitř (provedl malíř Adamec).[39]
Roku 1883 ještě kostel osazen novými barevnými okny. Pořídil je lékárník Ferdinand Kubert jako výraz dobové měšťanské zbožnosti za 471 zlatých.[40] Barevná okna byla osazena v lodi a na kůru.[41] Při náletech na konci 2. světové války v roce 1945 byla okna silně poškozena. V září 1945 rozhodl MNV o opravě, měl ji financovat děkanský úřad z peněz vybraných ve sbírce.[42] Rozbitá dekorativní okna pak nahrazena převážně obyčejným sklem.[43] Další úpravou prošel kostel nejsv. Trojice roku 1905. Tehdy byly vnitřní stěny obloženy do výše jednoho metru glazovanými šamotovými dlaždicemi (dar od průmyslníka Jana Fitze, ředitele mirošovských dolů), ve zdi pod kůrem byla prolomena dvě malá okna. Dle návrhu Josefa Škorpila[44] pak malíř J. Bechr nově vymaloval celý interiér kostela. Celkové náklady na opravu dosáhly 1274 K 40 hal.[45] 11. května 1910 se zřítil hrot věže kostela, což si vynutilo její (téhož roku provedenou) opravu.[46]
6.1.3. Architektonicko-umělecký popis kostela
Po stavebních úpravách provedených v 2. polovině 19. století vypadá kostel nejsvětější Trojice následovně: Jednolodní stavba o rozměrech 25 x 9,7 metru a o výšce 7,5 metru.[47] Loď není zaklenuta, pouze překryta plochým rákosovým stropem.[48] V její západní čtvrtině stojí na dvou sloupech kruchta, prostor pod ní zaklenut křížovou klenbou (foto cca z r.2003). K západu loď pokračuje poněkud nižším a užším (5,6 m) pětibokým presbytářem (foto cca z r.2003). Od lodi jej odděluje lomený vítězný oblouk (foto cca z r.2003), na něm dříve vymalovány nápisy: „Abyste se nermoutili jako i jiní, kteří nemají naděje“ a „Blahoslavení mrtví, kteří v Pánu umírají“, dnes již nedochované.[49] K presbytáři ještě z boku souměrně přiléhají přízemní přístavky sakristie a oratoria na lichoběžném půdorysu, zakončené cimbuřím. Zvnějšku na obou kratších stranách lodi masivní etážové štíty. Reprezentativnější západní štít s renesančními štukovými motivy slepých arkád ve čtyřech úrovních nad sebou, jednotlivé úrovně odděleny profilovanou horizontální římsou. Tvar štítu je přibližně trojúhelníkový, nicméně zvlněn masivními volutami. Vrchol štítu má podobu ozdobného nástavce (foto cca z r.2003). K západnímu štítu přilepena přízemní kaple svaté Rozálie na čtvercovém půdorysu, nad ní větší kulaté okno (foto cca z 60. let 20. století, foto z r.2003). Východní štít je podobný ale bez motivu slepých arkád. Je z větší části zakryt střechou presbyteria. Završen plochým trojúhelníkovým nástavcem, pod ním oválné okno (foto cca z r.2003). Štíty by měly být původní renesanční prací z doby okolo roku 1600.
Navenek jsou zdi kostela vybaveny novogotickými opěráky, po třech na bočních stranách, čtyři na presbytáři a čtyři na každém rohu lodi. Na jihozápadním rohu ke kostelu připojena úzká věž s šestibokou jehlanovitou střechou, na její špici kříž, uvnitř točité schodiště. V úrovni hlavní římsy kostela přetnuta i věž identickou horizontální profilovanou římsou. Nad ní na třech stranách věže (kromě té přivrácené ke střeše kostela) obloukovitě zakončená protáhlá okna, nad nimi atika s renesančním tzv. „odbíjeným“ motivem. Kostel orientován, presbytář směřuje k východu. Do kostela vedou dva, symetricky umístěné boční vchody (foto z r.1990, foto z r.2004). Nad římsou vlastního portálu plasticky dekorované nadpraží, nad ním trojúhelníkový štít s výplní motivu hlavy anděla.[50] Po stranách masivní konzoly, nad nimi koule. Podle Podlahy i Hofmana jde o původní renesanční dílo z počátku 17. století.[51]
V interiéru kostela dlouho přetrvalo několik původních položek. Kromě těch dříve zmiňovaných především dřevěný malovaný epitaf rodiny Letňanských, tedy jakási pamětní deska, kterou si tento slavný rokycanský rod nechal instalovat do kostela. Šlo o renesanční dílo z roku 1638 o rozměrech 2 x 1,4 m. Epitaf se skládá z centrálního obrazu Zmrtvýchvstání. Zarámován je plastickou výzdobou s prvky soudobé architektury. Po stranách to jsou kanelované sloupky s hlavicí v podobě andělů, doplněné ještě o volutový motiv. Nahoře korunuje epitaf zvlněná římsa s malovaným erbem. Dole pod obrazem ještě menší obraz znázorňující rodinu Letňanských (vpravo šest synů a otec, vlevo matka a sedm dcer. Úplně dole je ještě kartuše s nápisem: „Letha Panie 1638 Vrozeny Pan Jan Letniansky z Wysserowicz Miesstienin a spolu Raddni Mesta Rokycan s Ludmillau Manzelkau swau Na pamatku gich a swych milych ditek, zde v tomto Chramie Panie odpocziwagicych tuto Tabuli postawiti dal W nadegi przi werzegne Saudu Blahoslawene s nimy Shledanj.“[52] Uvnitř je také dochovaná dřevěná kazatelna z 1. poloviny 17. století, zdobená pilířky a půlkruhově zakončenými poli s malovanými postavami andělů.[53]
6.1.4. Zvony kostela sv. Trojice
Změnami prošly i kostelní zvony. Před rokem 1884 tu byly dva staré zvony: svatý Jan Nepomucký o váze 68 kg, vyrobený roku 1733 v Linci a menší zvon o váze 31 kg. 17. ledna 1884 napsal děkan J. Kasper městské radě, že 16. ledna 1884 při vyzvánění „hrany pohřební“ u svaté Trojice odpadl z nejmenšího zvonu (zvon nejsv. Trojice) kousek kovu o rozměrech 7 x 3cm a zvon začal mít falešný tón. Kasper se zmínil o firmě jistého Švéda Ohlssona v německém Lübecku, která opravuje prasklé zvony bez nutnosti přelití.[54] Nakonec ale obec pořídila zvon nový, který nechala[55] přelít u firmy A. Samassy z Lublani.
Roku 1887 ovšem praskl i druhý zvon, byl pak prodán firmě plzeňské firmě Juránek a Perner za 68 zlatých. Za utržené peníze byly roku 1888[56] pořízeny dva nové zvony, a to zvon nejsvětější Trojice o váze 78,2 kg a zvon sv. Václava (30,35 kg). Zvon vyrobený roku 1884 Samassou v Lublani byl poté přemístěn do děkanského kostela na hlavním městském rynku, druhý z původních zvonů uložen na oratoř děkanského kostela.[57] 20. září 1916[58] za 1. světové války oba nové zvony z kostela nejsv. Trojice rekvírovány po potřeby armády.[59] Po celé meziválečné období tu pak zvony chyběly. Za ty původní, zabavené erárem roku 1916, nenalezena náhrada.[60] Zvon sem byl zavěšen až roku 1947 poté, co jej posvětil pražský arcibiskup Beran.[61]
6.1.5. Vývoj hřbitova u sv. Trojice do roku 1945 (rozšíření hřbitova a zrušení pohřbívání)
Z roku 1835 se dochoval plán nového klasicistního oplocení hřbitova od stavitele Filause.[62] Tehdy zbudována masivní kamenná zeď a směrem do Plzeňské ulice empírová brána, dodnes dochovaná (viz níže). Stejně jako kostel prošel i hřbitov okolo něj v 2. polovině 19. století podstatnou přestavbou. Ve svém původním rozsahu, který činil 1 jitro (0,574 ha) a 265 čtverečních sáhů (1 sáh= 3,6 čtverečního metru),[63] už nepostačoval. Toto jediné pohřebiště rostoucího města bylo proto výrazně rozšířeno na 12 542 metrů čtverečních, tedy na dvojnásobek.[64] Dne 20. září 1872 se na hřbitově konala obhlídka městskou „sanitetní komisí“ za účelem zjištění optimálního rozsahu rozšíření.[65] Členové komise rozhodli zvětšit městský hřbitov jižním směrem, obec poté nakoupila, popřípadě výměnou získala, potřebné pozemky. Zde se ovšem celý projekt zastavil, protože okresní hejtmanství v Plzni vyslovilo nesouhlas. Nadřízené úřady upřednostňovaly založit nový hřbitov mimo zastavěnou oblast Rokycan a hřbitov u nejsv. Trojice zakonzervovat v současné rozloze. Podobný názor vyjádřilo 2. prosince 1874 i c. k. místodržitelství.[66] Vedení města ale nechtělo rušit pohřebiště, které mělo svoji tradici a kde odpočívali členové mnoha předních rokycanských rodů. Státní úřady nakonec těmto argumentům ustoupily a rozšíření hřbitova dostalo zelenou. Investice byla provedena v roce 1875.[67] V nové části hřbitova pak byl vztyčen masivní litinový kříž vyrobený v klabavských železárnách (foto z r. 2004, foto z r. 2004).[68] Na ohradní zeď nové sekce hřbitova se složily přifařené obce.[69] Po stížnostech veřejnosti na její kvalitu a vzhled ji musela obec opravit a nově omítnout.[70] Součástí ohradní zdi byla i nová brána do hřbitova v antickém slohu (foto z r. 2003, foto cca z r.2003), zbudovaná na jihovýchodním rohu areálu, která vyrostla roku 1875.[71] Po obou stranách od jejího portálu se nacházejí dva kanelované pilastry s dórskými hlavicemi. V nadpraží triglyfy, bránu korunuje trojúhelníkový štít. Druhá brána, situovaná na severní stranu hřbitova do Plzeňské ulice, je starší, z roku 1835 (foto z r. 2004).[72] Slohově jde rovněž o empírové dílo. Brána se směrem dolů rozšiřuje, po stranách dvojice masivních pilastrů, v jejichž hlavicích se projevuje orientální, egyptská inspirace. Pilastry hladké, prostor mezi nimi a vjezdem do brány členěn pásovou rustikou. Nad překladem brány trojúhelníkový štít s nápisem „PAX VOBIS“. Na vrcholu šítu obou bran se nachází kamenný kříž. Ostění vchodu kamenné, jednoduché, s dřevěnými vraty.
Nová část hřbitova přidaná roku 1875 pohltila starou cestu, která odedávna vedla od předpolí Plzeňské brány k jihozápadu, směrem k dnešní čtvrti Rašínov, zhruba v trase nynější Tyršovy ulice. Šlo spíše o polní cestu, ovšem vzhledem k tomu, že v oblasti Rašínova mělo mnoho měšťanů svá pole a louky, byla poměrně frekventovaná. Existuje dokonce možnost, že právě tato cesta tvořila ve středověku hlavní výpadovku z Rokycan směrem na Šťáhlavy, než byla nahrazena současnou trasou v ose Palackého a Jeřabinové ulice. Tato varianta je založena na úvaze, že ve středověku neexistovala v městských hradbách brána, která by vnitřní město otevírala dopravě směrem na Šťáhlavy. Existence této brány (zvané Nová nebo Šťáhlavská) je totiž spolehlivě doložena až později v novověku (o bráně podrobněji v kapitole „městské opevnění“). Rozcestí před Plzeňskou branou je přitom plně vyvinutým dopravním uzlem a lze si představit, že do něj mohla být začleněna i silnice na Šťáhlavy. Existenci této cesty každopádně ukončila už stavba železniční trati v letech 1861-62, kdy byla její trasa přerušena kolejištěm dráhy. Její zánik v roce 1875 tak znamenal jen formální zrušení již takřka nefunkční slepé komunikace.
Roku 1896 pořídila obec nákladem 2031 K na jižním okraji hřbitova novou umrlčí komoru neboli márnici s pitevnou (foto z r. 2004).[73] Jde o objekt na obdélném půdorysu, zastřešený sedlovou střechou. Zpředu se k němu přimyká nižší přístavek předsíně. Ve vnější podobě márnice lze rozpoznat inspiraci neorománskou estetikou. Ta je zejména patrná v zdvojených, půlkruhově zakončených, bočních oknech. Podobný tvar má i vchod do márnice umístěný v ose budovy na přední stěně předsíně. Městská technická kancelář oznámila počátkem srpna 1929, že oba štíty márnice jsou silně nahnuty a hrozí zřícení. Starosta města Antonín Hořice pak využil své pravomoci a povolit okamžitou opravu, přičemž oba štíty postaveny znovu a nově překryty střešní krytinou, aby nebyly vystaveny povětrnosti. Akce prý dosud nevyúčtována, ale náklady měly dosáhnout asi 3000 Kč. Schválena pak úhrada z lesního rezervního fondu.[74] Souhlas s uzavřením půjčky z lesního rezervního fondu do 5000 Kč na nezbytnou úpravu umrlčí komory na konfesijním hřbitově vyslovila v září 1929 i obecní finanční komise.[75] Rozšířený hřbitov se v 20. století dále zaplňoval náhrobky. V jeho novější části se kromě standardních hrobů, prosadily i výstavnější rodinné hrobky pro místní bohaté vrstvy. Ty jsou situovány zejména při jihozápadní okraji pozemku. Nejpřepychovější hrobku si roku 1900 postavila rodina průmyslníka Fitze. Mohutná secesní stavba Fitzovy hrobky vykazuje inspiraci soudobou mondénní architekturou velkoměstské, vídeňské provenience (foto z r. 2004, foto z r. 2004). Jde o osově souměrnou stavbu o rozměrech obytného domu. V střední části vysoký vchodový portál zaklenutý půlkruhem, po jeho stranách masivní zděné nástavce. Nad vchodem se tyčí osmiúhelníková kopule prosvětlená malými okny. Kopule zastřešena železným krovem. Na fasádě se uplatňuje motiv dlaždicových polí. Hrobka byla počátkem 21. století v dezolátním stavu, secesní dekor fasády vesměs zmizel a vzhledem k míře zchátralosti se dala očekávat demolice objektu. Nakonec byla opravena při rekonstrukci hřbitova (viz níže). Fitzova rodina má na hřbitově u sv. Trojice ještě jednu hrobku.[76] Na severním okraji hřbitova, vedle brány, se dochovala v poměrně neporušeném stavu neorenesanční hrobka rodiny Veselých.[77]
Na počátku 20. století se hřbitov u nejsv. Trojice zcela zaplnil, dobové fotografie ukazují hustý les kovových křížů a kamenných náhrobků. V září 1920 zastupitelstvo města konstatuje, že starý hřbitov je zcela přeplněn a pohřbívá se i na některých vedlejších cestách.[78] Navíc na ploše hřbitova vadila vysoká hladina spodní vody.[79] V okolí už neexistovaly vhodné pozemky pro případnou další expanzi pohřebiště, vzhledem k blízkosti obytných čtvrtí navíc další rozšiřování hřbitova nebylo vhodné ani z urbanistického, ani z hygienického hlediska. Už před 1. světovou válkou tak rozhodlo obecní zastupitelstvo, že za městem u Litohlavské silnice vyroste nový hřbitov. Projekt sice přerušila válka, ale po roce 1918 se k němu radnice vrátila. V dubnu 1921 projednalo zastupitelstvo města návrh vydat zákaz pohřbívání na starém hřbitově. Plán předložil zdravotní referent František Pokorný. Vzhledem k očekávané výstavbě nového pohřebiště město rozhodlo, že od dne, kdy nový hřbitov začne sloužit, bude na starém hřbitově zakázáno pohřbívání.[80] Po roce 1918 v argumentaci ohledně hřbitova zesílil i postulát, že nový hřbitov bude nekonfesijní. V této situaci se rokycanští katolíci, reprezentovaní především děkanským úřadem, pustili do nerovného ústupového boje se sekulárním vedením obce. Přestože byl nový hřbitov kolaudován už v březnu 1924, zůstal několik let uzavřen. Církev se nechtěla vzdát svého historického hřbitova u nejsvětější Trojice. 3. listopadu 1926 bylo sice pohřbívání na starém katolickém hřbitově zakázáno, ale děkanský úřad žádá o povolení k jeho dalšímu využívání (účelným využíváním volných ploch by prý zde bylo možné pohřbívat ještě roky).[81] Hádka obce a katolické církve se pak přesunula na ministerstvo zdravotnictví, kde měli státní úředníci rozhodnout, zda se na starém hřbitově ještě dá pohřbívat, aniž by utrpěla hygiena.[82] Kontroverze okolo hřbitova se znovu dostala na program jednání zastupitelstva při debatě o rozpočtu na rok 1929 v červenci 1929. František Zrzavecký požaduje odložit opravu omítky děkanského kostela do vyřešení otázky nového hřbitova. Na to reaguje starosta města Antonín Hořice. Podle informací od děkanského úřadu by prý měly námitky církve proti novému hřbitovu ustat. ThDr. K. Kadlec vysvětluje, že protest byl už před 3 lety poslán na ministerstvo zdravotnictví, kde je ale dosud nevyřízen, děkanský úřad není prý proti novému hřbitovu ale proti uzavření starého hřbitova. Starosta pak konstatoval, že ministerstvo zdravotnictví se rozhodnutí vyhýbá a tlačí na smírné řešení dohodou. Josef Dobromysl prohlásil, že je nutno okamžitě zakázat pohřbívání na starém hřbitově ze zdravotních důvodů (je tam spodní voda a hřbitov je přeplněn). Podle ThDr. K. Kadlece ale spodní voda je jen v části hřbitova u špitálu a obecního dvora a církev souhlasí, že v těchto částech by se mělo přestat pohřbívat. Problém je, jak řekl, že část výdajů děkanského kostela plyne ze hřbitovních poplatků a to by uzavřením starého hřbitova přestalo. Sociální demokrat František Pokorný pak uzavřel, že rekurz proti novému hřbitovu podala lidová strana a z nevyřizování sporu na ministerstvu zdravotnictví je tak vidět, kdo je tam u moci.[83]
Téma nového hřbitova ožilo i o rok později, při projednávání obecního rozpočtu v dubnu 1930. František Zrzavecký prohlašuje, že je nutno dořešit otázku nového hřbitova, jehož zprovoznění prý zdržuje lidová strana a ministerstvo zdravotnictví. Na to reaguje Václav Vorel, podle kterého už ministr zdravotnictví není z lidové strany, takže socialisté můžou uplatnit svůj vliv. Starosta města Zápotočný pak sděluje, že otázka nového hřbitova se musí řešit kompromisem. Chce ji spojit s odstraněním „ošklivých děkanských stájí z Kostelní ulice“ (nynější Urbanovo náměstí před děkanstvím). Uznává, ale že kvůli průtahům už 250 000 Kč obec vyhodila, aniž by z toho něco měla. Rudolf Šlesinger ale považuje otevření nového hřbitova za velkou finanční zátěž, protože bude muset dojít k výstavbě vodovodu na hřbitov.[84] Teprve 31. března 1931 (jinde uváděno v dubnu 1931[85]) se Ministerstvo zdravotnictví definitivně přiklonilo na stranu města Rokycan a zakázalo pohřby na starém hřbitově u nejsvětější Trojice. Zamítlo tak odvolání děkanství v Rokycanech z 26. února 1926.[86] Městskou radou na vědomí vzato, že ministerstvo zdravotnictví zamítlo stížnost proti uzavření starého hřbitova a nařídilo jeho okamžité uzavření, 30. dubna 1931.[87] Oficiálně byl zákaz vyhlášen 2. května 1931.[88] Poslední pohřeb se tu konal ještě v červnu 1931 (dvacetiletý Oldřich Paul).[89] Zákaz používání hřbitova vstoupil v platnost 15. června 1931.[90] V červenci 1933 městskou radou na návrh J. Brady usneseno, aby městská technická kancelář dodala rozpočet na opravu hradební zdi starého hřbitova při Plzeňské silnici podobným způsobem, jakým již bylo s opravou započato.[91] V srpnu 1933 městská rada konstatuje, že o opravě hradby u starého hřbitova se rozhodne, až budou k dispozici finance z půjčky od Sporobanky.[92]
6.1.6. Vývoj kostela sv. Trojice po 2. světové válce (plánovaná přestavba na obřadní síň)
Se zrušením pohřbívání ztratil kostel značnou část svého významu. Vlastní bohoslužby se zde v době první republiky konaly jen na den svaté Trojice (první neděle po letnicích), dále na svátek Všech svatých a na Dušičky (1. a 2. listopadu).[93] Teprve poté, co církev po 2. světové válce umožnila i večerní mše, se zde začaly konat pravidelné nedělní večerní bohoslužby.[94] Při americkém náletu na město byl na konci 2. světové války kostel mírně poškozen, zejména okna. S tím, jak zrušený starý hřbitov po roce 1948 postupně mizel z povědomí obyvatel města a kostel v podmínkách komunistického režimu chátral, začalo vedení města uvažovat o celkové změně využití tohoto prostoru. V 50. letech 20. století se objevují návrhy na adaptaci kostela na pohřební obřadní síň. V září 1959 se na plénu MNV mluví o tomto návrhu s tím, že národní výbor již požádal o souhlas konzistoř i Krajský národní výbor.[95] V říjnu 1961 se na plénu MěstNV mluví o tom, že tato akce by měla být zařazena do výhledového plánu Komunálních služeb.[96] Ekonomické problémy tehdejšího Československa pak projekt na několik let zastavily. 17. února 1965 se rada MěstNV seznámila s dosavadními výsledky jednání mezi obcí a rokycanským děkanstvím o využití kostela.[97] Dne 17. března 1965 už rada MěstNV probírala podmínky smlouvy mezi obcí a církví o propůjčení objektu.[98] Dne 1. září 1965 rada MěstNV uložila Komunálním službám uzavřít do 15. září 1965 s církví tuto smlouvu. Radní tehdy na zřízení smuteční síně hodně tlačili. 15. září 1965 dokonce rozhodli, že delegace zástupců Rokycan se pojede podívat do města Stod, kde měli podobně adaptovaný objekt.[99] Jenže postup příprav na adaptaci kostela se zastavil. Důvody byly finanční i technické (nutnost zpracování atypického projektu s ohledem na památkový charakter budovy, viz níže). Město dokonce začalo zvažovat stavbu zcela nové obřadní síně, patrně na novém hřbitově za městem. Do konce května 1966 se měla zpracovat podrobná studie možností řešení této otázky. Samotná výstavba obřadní smuteční síně měla být součástí plánu investic na rok 1967. Tak rozhodla rada MěstNV 24. listopadu 1965.[100] Prozatím ale zůstala jako hlavní varianta přestavba kostela sv. Trojice. Situační návrh, tedy jakousi předběžnou studii úpravy kostela na smuteční síň, projednala rada MěstNV 25. května 1966.[101] Znovu se o chystané přestavbě jednalo na zasedání rady národního výboru 26. července 1966.[102] V říjnu 1966 je město stále optimistické, otevření síně plánuje na rok 1967.[103] Chtělo tuto investici provést ve spolupráci s jinými organizacemi, v duchu tehdy propagovaného „sdružování finančních prostředků“, tedy kofinancování, které mělo urychlit finančně náročné akce.[104] V dubnu 1967 se už uvádí, že podnik ŽDH Ejpovice přispěl městu na tento účel 100 000 Kčs.[105]
Mezitím 21. prosince 1966 schválila rada MěstNV hospodářskou prováděcí smlouvu na vypracování studie obřadní síně na úrovni prvotního projektu. Rada pak 18. ledna 1967 vybrala variantu č.2 pro zadání adaptace objektu. 15. února 1967 rada vzala na vědomí zprávu o jednání provedeném na Krajském národním výboru v Plzni ohledně získání finančních prostředků na tuto akci.[106] Dne 1. března 1967 rada MěstNV ustavila dočasnou komisi pro spuštění výstavby smuteční síně.[107] Definitivní smlouva mezi děkanským úřadem a městským národním výborem uzavřena 9. srpna 1967.[108] Jenže zatímco po majetkově-právní stránce se záměry města pohnuly kupředu, projekt zřízení pohřební síně narazil u památkářů. V roce 1964 byl kostel zapsán jako státem chráněný památkový objekt a právě památkáři s projektem adaptace nesouhlasili, protože obřadní síň by si vyžádala četné technické úpravy, které by pozměnily tvář této sakrální stavby.[109] Statut kulturní památky do značné míry omezoval případného projektanta takové adaptace, nehledě na to, že těžkopádné socialistické stavebnictví mělo problém s prováděním atypických staveb, kde nebylo možné bezmezně využívat standardizované stavební prvky apod. Dne 30. srpna 1967 rada MěstNV uložila zástupcům města provést intervenci u prorektora ČVUT v Praze Karla Neumanna ve věci zvrácení stanoviska Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Plzni.[110] Celý projekt ale utrpěl fatální ránu a nebyl realizován. Dlouholetý investiční sen představitelů města se rozplynul. V dubnu 1968 na plénu MěstNV apeluje na poslance národního výboru pak Dvořák. MěstNV by podle něj měl jasně říct, že obřadní síň nebude, dokud nebudou peníze.[111] Bez souhlasu památkářů a doladění projektu totiž město nemělo nárok na jakékoliv dotace. 25. září 1968 vzala rada MěstNV na vědomí zprávu o dalším jednání ve věci projektu smuteční síně.[112] 19. listopadu 1968 se plánem na zbudování síně opět zabývala rada MěstNV.[113] Na rok 1969 předběžně na tuto akci navrženo přidělit z fondu rozvoje a rezerv MěstNV 10 000 Kčs.[114] V roce 1969 se opět zdálo, že výstavba obřadní síně se uskuteční. 16. června 1969 o možných alternativách jednalo plénum MěstNV. Konstatováno, že původní projekt narazil u památkářů, kteří původně navrhovali nepřistavovat ke kostelu žádný nový trakt. To se mělo vyřešit tím, že by bylo využito sociální zařízení, které se právě budovalo v areálu Technických služeb a mohlo by se využívat i pro potřeby obřadní síně. Město také navrhlo vytápět kostel plynem a postavit přístavbu, která by byla s kostelem spojena střechou. Rakve by se dopravovaly podzemím, v kostele by byla položena keramická dlažba s teplovzdušnými kanály. Tento návrh odsouhlasila rada MěstNV. Výstavba měla probíhat po etapách. Do roku 1970 bude prý předložen rozpočet na jednotlivé etapy.[115] 10. června 1969 projednala parametry budoucího nového projektu smuteční síně i rada MěstNV.[116] 28. července 1969 odeslána Fakultě stavitelství – katedře architektonické tvorby v Praze objednávka na zhotovení projektového řešení smuteční síně. V září 1969 dosud nepotvrzeno přijetí. Dodavatel (Okresní stavební podnik) dal ale předběžný příslib na rok 1972.[117] V roce 1970 je opět záležitost na mrtvém bodě. 16. prosince 1970 uložila rada MěstNV odboru školství a kultury, aby převzal dokumentaci o smuteční síni. Na únorovém zasedání pléna MěstNV se pozastavuje pan Sysel nad průtahy a faktickým přerušením příprav této akce. Jde podle něj o nesplnění volebního slibu. Ze starého hřbitova se podle něj zároveň stalo smetiště. Předseda MěstNV odpověděl, že stále probíhají jednání s památkáři, ale při splnění jejich požadavků by náklady na adaptaci kostela výrazně stouply. Na rok 1970 prý město aspoň zajistí opravu střechy kostela. Podle pana Dvořáka by nakonec rozpočet na rekonstrukci kostela mohl dosáhnout až 1 500 000 Kčs. Městu přitom stále chybí situační plány a bez nich nelze dostat finanční prostředky. Zároveň vyzval k likvidaci hřbitova s tím, že některé hroby by se měly srovnat se zemí.[118] 24. března 1970 zrušila rada MěstNV své dřívější usnesení č.254/69 o převzetí dokumentace smuteční síně.[119]
Město skutečně začalo do kostela přece jen investovat, byť skromnou, spíše udržovací formou. Dle výhledového harmonogramu investic z roku 1969 předpokládána v letech 1971-80 oprava střechy. Investorem měl být MěstNV.[120] Dle zprávy ze září 1969 MěstNV jednal s panem Podešvou o opravě žlabů a okapových rour kostela sv. Trojice, slíbeno provést.[121] Roku 1969 zde skutečně proběhly drobné udržovací opravy střechy kostela.[122] V dubnu 1970 se uvádí, že roku 1969 provedeny nejnutnější opravy okapů.[123] Během 1. pololetí 1972 byly odstraněny obklady v kostele a provedena elektroosmóza (vysoušení zdiva).[124] Město za rekonstrukci kostela utratilo v roce 1972 57 000 Kčs.[125] Roku 1973 ještě město získalo od Krajského národního výboru nějaké peníze na nutné opravy kostela a hřbitovní zdi. Roku 1973 rovněž provedena kabelizace rozvodů elektřiny na starém hřbitově a v márnici.[126] Během 1. pololetí 1973 proinvestováno na budování výkopu elektrického kabelu 1000 Kčs.[127] Celkem za rok 1973 město do oprav kostela vložilo 72 000 Kčs. [128] Na rok 1974 požádalo město o dotaci 300 000 Kčs od Krajského národního výboru na pokračování oprav.[129] Od KNV nakonec město v roce 1974 obdrželo mimořádnou dotaci 1 000 000 Kčs, z níž na kostel sv. Trojice určeno 172 000 Kčs.[130] Podle jiného pramene ze září 1974 ale výše dotace na opravy kostela činila 300 000 Kčs a zatím z ní vyčerpáno jen 6 500 Kčs.[131] V prosinci 1974 se píše, že na kostele se provádí opravy vnějších omítek, krovu a výměna krytiny střechy kostelní věže. O realizaci vnitřních oprav se jednalo s ONV.[132] Celkem za rok 1974 na opravy kostela vydáno 123 000 Kčs.[133]
V dubnu 1972 se mluví o tom, že zřízení smuteční síně stále plánováno. Mělo proběhnout v letech 1972-73.[134] V roce 1974 vedení města naposledy vyvinulo aktivitu směřující k dlouho odkládanému zřízení smuteční obřadní síně. Na podzim 1974 vzala rada MěstNV na vědomí zprávu o postupu úpravy starého hřbitova a smuteční obřadní síně. Schválila usnesení komise pro vybudování smuteční síně z 13. listopadu 1974 a rozhodla se projednat další postup s církevním tajemníkem ONV („soudruh Přecechtěl“). Šlo o to předat kostel do správy národního výboru. Rada také rozhodla požádat architekta Bureše o urychlení provedení projektu a podnik Geoindustrie, aby co nejdříve začal práce na hřbitovní zdi. Mezitím chtěla urgovat u Okresního stavebního podniku Plzeň-sever dokončení oprav kostela. Bylo také nutné zajistit opravu hrobek, které měly být zachovány i do budoucna na ploše bývalého hřbitova. Město také chtělo projednat s ONV a OÚNZ projekt chladicích boxů, které by byly umístěny v bývalé márnici.[135] V září 1975 ale předseda MěstNV Hirsch oznámil poslancům, že výstavba smuteční síně se neuskuteční, a to v důsledku projekčních potíží. MěstNV se prý bude snažit vybudovat vlastní smuteční síň. Již předtím, mezi červnem a zářím 1975 se s tímto faktem seznámila rada MěstNV a doporučila skutečnost sdělit veřejnosti.[136] Národní výbor na svém plánu zřídit zde obřadní síň trval po velkou část 70. let, pro odpor památkářů ale musel smlouvu s děkanským úřadem 27. srpna 1978[137] zrušit a kostel zůstal kostelem, byť nyní stále rychleji chátrajícím.[138] Město také u památkářů už v roce 1969 nepochodilo s plánem na zbourání hřbitovní zdi. I tu totiž odborníci na památkovou péči hájili coby pamětihodnost.[139] Zde se ale jednalo o pouhé dočasné vítězství rozumu nad komunistickými demoličními četami.
V letech normalizace se o opuštěný kostel nejsv. Trojice staral děkan Jaromír Rýzner, který se v roce 1968 vrátil po mnohaletém pronásledování komunistickou mocí do Rokycan.[140] Roku 1969 získal pro kostel druhý zvon, poškozený kus z kostela v Čížkově (okres Plzeň-jih), který opraven a instalován na věž nejsv. Trojice.[141] Od března 1980 zde Rýzner každou neděli sloužil večerní mši (poté co se jeho zdravotní stav zhoršil, byly bohoslužby zrušeny).[142] Kromě drobných oprav lavic a nového vymalování interiéru pořídil Rýznar také nová dvojitá okna (v kněžišti částečně zachována původní barevná okna z roku 1883), nové varhany, obětní stůl a ambon (vyvýšený pult pro předčítání z Bible). Rýzner provedl také v kostele elektroinstalaci a elektrifikoval nový zvon na věži.[143] Všechny tyto investice ale měly limitovaný efekt, vzhledem ke skromným finančním možnostem děkanského úřadu.
6.1.7. Asanace hřbitova a jeho proměna na park
Když v roce 1974 komunisty ovládaný list Hlas Rokycanska provádí výčet akcí, kterými se „zvelebuje okresní město“, neopomenul zmínit „úpravu starého hřbitova“.[144] Ve skutečnosti ale nešlo o žádné zvelebování, nýbrž o mimořádně zvrhlou aplikaci dobových urbanistických teorií. 1. července 1967 vstoupilo v platnost zrušení hřbitova u sv. Trojice.[145] 26. července 1966 o tom rozhodla rada MěstNV.[146] Tento krok byl ovlivněn novou vyhláškou o pohřebnictví, kterou 13. června 1966 vydalo ministerstvo zdravotnictví. Konkrétně §24 odstavce 2 vyhlášky.[147] Vyhláška mluvila o zrušení pohřebiště, pokud nevyhovuje zdravotnímu nebo jinému obecnímu zájmu, a to za podmínky, že uplynula „tlecí doba“ stanovovaná podle místních podmínek ale minimálně 10 let od posledního pohřbu.[148] Vyhláška tedy inspirovala nejen zákaz pohřbívání jako dosud, ale fyzickou likvidaci všech hrobů. V roce 1965 nebo 1966 proběhla výsadba 11 jasmínů u zdi starého hřbitova.[149] Daleko zásadnější akce se ale mezitím připravovala. Podnik Vnější úprava města plánoval na rok 1969 zřízení parku v místech hřbitova, přičemž v případě potřeby dával najevo, že je schopný akci provést už v roce 1968.[150] V horlivosti dokonce město přijalo počátkem roku 1967 závazek (na počest 50. výročí VŘSR – komunistického převratu v Rusku), že parkovou úpravu provede k tomuto výročí. Mělo jít o brigádnickou akci občanů i zaměstnanců rokycanských průmyslových podniků.[151] V listopadu 1970 opět navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek Okresního stavebního podniku vypracovat projekt na úpravu starého hřbitova.[152]
V červenci 1971 při debatě na plénu MěstNV vznáší pan Rajšner dotaz, proč město nemá v plánu provést oplocení hřbitova, protože si tam chodí hrát děti a mělo by se tomu zamezit.[153] Podle informace pana Marka na plénu MěstNV z února 1972 je oprava hřbitovní zdi zajištěna na rok 1972 Interprojektem Brno.[154] O tom, že oprava zdi proběhne v roce 1972, se mluví i v dubnu 1972.[155] Během 1. pololetí 1972 projekt opravy zdi zhotoven. Dokončuje se prý sestavování rozpočtu a v polovině září 1972 se mělo s opravou začít.[156] V únoru 1972 informoval Jaromír Pěnkava poslance MěstNV, že ze starého hřbitova bude zřízen park. Je tam prý cca 1500 náhrobků. Tento „materiál“ měl být vyvážen na skládku do Němčiček a odprodáván zájemcům.[157] Demolice pohřebiště zahájena 4. března 1972.[158] Za 1. pololetí 1972 odpracováno na úpravě hřbitova a smuteční síně 2380 brigádnických hodin, vytvořena hodnota 75 000 Kčs. Šlo o součást Akce Z. V září 1972 práce stále pokračují.[159] Za celý rok 1972 vytvořena na úpravě hřbitova a kostela hodnota 88 000 Kčs.[160] Dle jiného pramene ale za rok 1972 vytvořena hodnota díla 93 000 Kčs (původní plán každopádně předpokládal daleko víc, 192 800 Kčs) a prostavěno 67 500 Kčs (oproti plánovaným 140 000 Kčs).[161] Akce proto přešla skluzem i do roku 1973.[162] V plánu výstavby na rok 1973 počítáno u této akce s náklady 73 000 Kčs a vytvořením hodnoty 99 800 Kčs.[163] V 1. pololetí 1973 na úpravě bývalého hřbitova odpracováno 465 brigádnických hodin (z toho 405 zdarma), vytvořena hodnota 23 500 Kčs a prostavěno 16 000 Kčs.[164] Celková částka určená k proinvestování za celý rok 1973 pak snížena ze 73 000 na 67 000 Kčs.[165] Podle jiného pramene ale upravený rozpočet stanoven na 50 000 Kčs. Nakonec ovšem za rok 1973 prostavěno pouhých 29 000 Kčs.[166] V prosinci 1973 se uvádí, že úprava hřbitova pokračuje, ale bude probíhat i v následujícím roce.[167] Podle návrhu rozpočtu na rok 1974 zde mělo být prostavěno 38 500 Kčs, přičemž hodnota vytvořeného díla vyčíslena na 59 800 Kčs.[168] Na rok 1974 zároveň požádalo město o dotaci 350 000 Kčs od Krajského národního výboru na opravy hřbitovní zdi.[169] V září 1974 se uvádí, že v 1. pololetí 1974 prostavěno na úpravě hřbitova v Akci Z jen 3000 Kčs, ačkoliv plán zněl na 38 000 Kčs. Za rok 1974 měla být přitom vytvořena hodnota díla 59 800 Kčs. Práce prý ještě vlastně vůbec nezačaly.[170] Za rok 1974 tu celkem prostavěno 3155,50 Kčs (původní plán 38 000 Kčs).[171] Na rok 1975 plánováno na úpravě bývalého hřbitova prostavět 35 000 Kčs (hrazeno z Fondu rozvoje a rezerv MěstNV). Práce měly začít v únoru a skončit do dubna 1975.[172] Podle jiného pramene, ale plánovaná částka k prostavění 30 000 Kčs, přičemž za 1. pololetí 1975 neproinvestováno nic.[173] Na 2. pololetí 1975 plánovalo město na sadovou úpravu hřbitova z Fondu rozvoje a rezerv uvolnit 35 000 Kčs. Dalších 148 000 Kčs mělo jít na opravu hřbitovní zdi.[174] Akce přešla do roku 1976. MěstNV konstatuje, že bude nutno lépe zajistit brigádnickou výpomoc.[175] V roce 1976 na úpravě bývalého hřbitova v Akci Z vytvořena hodnota díla 18 900 Kčs (splněn plán), prostavěno zde bylo 6250 Kčs (plánované náklady 12 800 Kčs) a odvedeno 1435 brigádnických hodin (z toho 905 zdarma). V roce 1976 prováděny dokončovací práce na parku, osetí trávníků a úprava cest. Akce skončila ještě v 1. pololetí 1976. Celkové náklady na tuto akci od jejího započetí činily 31 900 Kčs. Vytvořena hodnota 55 000 Kčs.[176] Roku 1979 ještě vyasfaltovány chodníčky v bývalém hřbitově. Provedly to Technické služby jako náhradu za odloženou rekonstrukci ulice B. Němcové na Jižním předměstí.[177]
Starobylý městský hřbitov, který kromě obecného lidského a etického rozměru, vynikal i mnohými hodnotami památkovými a architektonickými, byl zlikvidován. Zmizela melancholická atmosféra starobylých pomníků a křížů, zmizely náhrobky předních měšťanských rodin. Po posvátné půdě pohřebiště se projížděla stavební technika, hřbitovní zdi zčásti strženy. Bez vědomí památkové péče došlo ke zničení prakticky všech náhrobků v jižní části pohřebiště (až na tři).[178] Z původního hřbitova zůstalo zachováno několik náhrobků, zejména podél zachovaného úseku obvodní zdi. Čtyři z nich jsou státem památkově chráněné. Je to náhrobek Adalberta Krajta (registrační číslo 3775), náhrobek Jana Nekoly (registrační číslo 3776), náhrobek děkana J. C. Kunstlera (registrační číslo 3777) a náhrobek Jana Grubera (registrační číslo 3778).[179] Další náhrobní desky se dochovaly na vnější zdi kostela. Svou desku tu má například Josef Kasper (1817-1866), rokycanský kaplan, děkan, též starosta města v 2. polovině 19. století.[180] Svoji desku tu má i další významný církevní představitel, děkan Eduard Raus (1852-1925).[181] Na obdélné železné desce Václava Lemingera z r. 1814 je nápis: „LETA PANE 1814 DNE 2.LEDNA W PANU VSNUL, PAN WACLAW LEMINGR MISTR SSEWCOWSKY, A MNĚSSTAN ROKYCSKY, KTERY NA SWETE WPRACY A WPŘIKLADU WEKU SWEHO 75 LET ŽIWBYL, ZDE WPŘIKLADU ODPOČIVA, A SLAWNEHO ZMRTWYCHWSTANI OČEKAWA. ŽADA, KDOŽ KOLIW TENTO NAPIS ČISTI BUDE, AGT NANĚG SMODLITBAU SPOMENE.“ Nad touto deskou mladší, rovněž kovová plaketa Josefa Křesadla z roku 1863, zvonového tvaru s nápisem: „ZDE ODPOČIVÁ V PÁNU JOZEF KŘESADLO, MĚŠŤAN V ROKYCANEH ZEMŘEL DNE 17.LISTOPADU 1863, 69 ROKŮ STÁR. DEY MU BŮH RADOST VĚČNOU.“ (foto z r.2003) a další náhrobní deska (foto z r.2003).
Některé ze zachovalých náhrobků sem byly druhotně umístěny při likvidaci hřbitova a i přes pochopitelnou fragmentárnost souboru těchto náhrobků jde o poměrně zajímavý vzorek tehdejší měšťanské společnosti, od přepychových hrobek místní podnikatelské nebo duchovní elity až po skromnější hroby středostavovských rodin. Z demolované čtvrti pod kostelem sem navíc byla roku 1985 dočasně přemístěna barokního socha sv. Jana Nepomuckého a situována k cestě vedoucí bývalým hřbitovem od litinového kříže ke kapli sv. Rozálie na jihozápadní roh kostela.[182] V pietním prostředí zrušeného hřbitova skulptura vcelku nerušeně prožila následující roky a roku 1993 byla přesunuta na již definitivní místo u nového mostu přes Padrťský potok v Pražské ulici.[183] Uprostřed hřbitova odolal komunistickým bagrům vysoký litinový kříž z roku 1875 (foto z r.2004, foto z r.2004). Asanaci hřbitova i přežily staré stromy. Mohlo by se proto zdát, že přeměna pohřebiště v park byla vlastně docela šetrná a kromě odvozu pár desítek hrobů a starých kostí nebylo okolí kostela nijak zvlášť narušeno. To je ale omyl. Hřbitov přišel o svoji pietní funkci ale k jeho plnohodnotné proměně v „socialistický“ park nedošlo. Lidé totiž dávali přednost rozsáhlému lesoparku na Stráni nebo kultivovanému parčíku u nádraží před tímto bizarním místem, v kterém ani betonové lavičky a typizované pouliční lampy nemohly zakrýt hřbitovní minulost. Park se tak stal spíše nevábným útočištěm pro asociální mládež se všemi průvodními znaky této sociální patologie (vandalismus, drogy, alkohol). Tomuto vývoji napomohli i samotní městští plánovači, kteří se domnívali, že socialistický park by neměl být obehnán zdí. Ta proto byla v úseku mezi oběma hřbitovními branami snesena a otevřena pohledově do frekventované křižovatky u střelnice (foto z r.1990). Právě při rozšiřování této křižovatky byla zabrána část původního hřbitova pro novou vozovku. Park tak ztratil svoji intimitu a bez ohradní zdi, která by se na noc zamykala a hlídala, se otevíralo volné pole pro party adolescentních vandalů.
6.1.8. Kostel sv. Trojice po roce 1989 a proměna na pravoslavný chrám
Po roce 1989 se chátrání kostela zastavilo a objekt byl (byť velmi pomalu) opravován. Areál kostela a hřbitova se stal součástí městské památkové zóny vyhlášené roku 1992. Co se ovšem týče využití objektu, město stále tápalo. Ještě v únoru 1996 jednala Nadace kanovníka Staška s architektem Soukupem a ředitelem plzeňského památkového ústavu Drchovským o chystané opravě kostela a jako jedna z variant se opět objevil původně komunisty navrhovaný plán proměny v obřadní síň. Záměr nebyl schválen.[184] V lednu 1997 se stále mluví buď o obřadní síni nebo o koncertním či výstavním sálu.[185] Kostel nicméně po celá 90. léta zůstával čistě sakrální stavbou, byť jen sporadicky využívanou. Na rok 1995 požádala obec stát z fondu obnovy památek o 2 300 000 Kč na opravu kostela.[186] V letech 1995-99 pak proběhla první etapa rekonstrukce, byť s daleko menším rozpočtem.[187] Podle jiného pramene ale opravy zahájeny až koncem roku 1996. V lednu 1997 je nad jižním vchodem do chrámu instalováno lešení. Práce prováděla firma MONEX, s.r.o. z Plzně. Členové Nadace kanovníka Staška brigádnicky vypomohli s úklidem staveniště. Podnětem k zahájení generální rekonstrukce kostela bylo zjištění, že střecha kostela je v havarijním stavu (zatékalo tam, dřevo bylo shnilé). Počátkem roku 1997 opravy přerušeny kvůli mrazům. Mezitím stavební technik vikariátu Rokycany Jaroslav Bělohoubek vyjednával s městským úřadem o způsobu pokračování oprav. Docházely totiž peníze. Na prvotní práce sice přispělo 340 000 Kč ministerstvo kultury v rámci Programu regenerace městských památkových rezervací. Farní úřad přispěl 50 000 Kč, Okresní úřad 50 000 Kč a Městský úřad 100 000 Kč. Tyto finance ale umožnily jen provedení základních prací. Zejména oprava krovu si vyžadovala daleko větší investici, protože šlo o archaickou a velmi složitou konstrukci.[188]
Pozvolný nicméně vytrvalý charakter těchto oprav dokládá následující přehled: roku 1997 investováno 350 000 Kč (z toho 70 tisíc církev, 100 tisíc město, 110 tisíc stát a 70 tisíc), roku 1998 931 000 Kč (154 tisíc církev, 301 tisíc město, 376 tisíc stát, 100 tisíc okres).[189] V roce 1999 se dotacemi na další opravy kostela zabývalo městské zastupitelstvo.[190] V rámci Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón bylo na opravu tohoto objektu vyčleněno státem pro rok 2001 celkem 110 000 Kč.[191] Tyto počáteční fáze rekonstrukce se zaměřily na opravy střechy a krovů. Druhá etapa rekonstrukce začala roku 2002, kdy se opravy přesunuly do interiéru, na stropy i na vnější zdi.[192] V letech 1996-2003 celkem investovala obec do oprav 815 000 Kč, katolická církev 47 000 Kč.[193] Podle údajů pravoslavné správy ale katolíci v letech 1996-2000 do kostela investovali 340 000 Kč.[194]
Od roku 2001 se o kostel začala zajímat pravoslavná církev.[195] Od onoho roku byl chrám ve správě této náboženské společnosti na základě smlouvy o výpůjčce a jednalo se o trvalém převodu nemovitosti do majetku pravoslavných. Součástí dohody bylo i finanční vyrovnání, podle něhož měli noví nabyvatelé kostela uhradit katolíkům výše uvedených 340 000 Kč investovaných do oprav v předchozím období. Na jaře 2003 pak převod kostela proveden.[196] 9. února 2003 zde sloužil čerstvě vysvěcený kněz Dudáš první mši.[197] 4. srpna 2003 schválili rokycanští radní smlouvu, kterou získala pravoslavná církev, vedená v Rokycanech Davidem Dudášem, kostel do pronájmu.[198] Už 17. června 2003 byl kostel vysvěcen za účasti pravoslavného vladyky Kryštofa, pražského arcibiskupa.[199] Po protestantské a katolické etapě dějin tohoto kostela se tak roku 2003 otevřela zcela nová epocha. Společně s přechodem objektu do využívání pravoslavnou církví se v interiéru objevily některé artefakty pravoslavné provenience, například zlatomodrý[200] ikonostas mezi lodí a presbytářem nebo řecká křtitelnice (foto cca z r.2003).[201] 3. dubna 2003 se na radnici konala schůzka pravoslavných duchovních, města a Památkového ústavu v Plzni. Dohodnuto, že při montáži ikonostasu budou památkáři přítomni, aby navrhli jeho optimální a šetrnou instalaci.[202] Ortodoxní církev rovněž neprojevila zájem o původní oltář a navrhla jeho demontáž.[203] Na podzim 2004 varhany z kůru darovány katolickému arcibiskupství v Plzni. Jejich místo pak zaujala kaple pro zimní období, zasvěcená sv. Gorazdovi II. Od roku 2003 také v kostele instalován lustr, přenesený sem z pravoslavného kostela Zesnutí Přesvaté Bohorodice na pražských olšanských hřbitovech.[204] Kostel uvnitř nově vymalován bleděmodrou barvou, na stropě presbytáře zlaté hvězdy (foto cca z r.2003).[205] V roce 2003 přispěla pravoslavná církev na opravu stavby 27 500 Kč.[206] Podle údajů pravoslavných v letech 2001-05 vloženo do oprav kostela víc než 300 000 Kč.[207] Do interiéru instalován i prestol (bohoslužební stůl), původně umístěný v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje, kde u něj sloužil mše sídelní biskup Gorazd (proslavený urýváním československých parašutistů, kteří spáchali atentát na Heydricha).[208] V září 2004 do kostela pořízena ikona svatého Gorazda.[209]
V této době zahájeny v režii firmy S+H[210] práce na vysušení kostelního zdiva, které trpělo velkou vlhkostí. Problémem bylo, že kostel neměl kanalizační přípojku.[211] Pro odvod z okapů tak byly v okolí kostela položeny esteticky sporné umělohmotné roury v betonové podezdívce. Kvůli asanaci provlhlých venkovních omítek rovněž došlo (v roce 2001[212]) k odsunutí některých náhrobků a pamětních desek zde umístěných o několik centimetrů.[213] Šlo o provizorní řešení schválené Národním památkovým ústavem v Plzni. Definitivní projekt odvodnění už v roce 2001 zhotovil ATELIÉR SOUKUP z Plzně. Odvodňovací kanály by podle něj měly být situovány pod úroveň terénu, vzhledem k nedostatku peněz, ale toto řešení odloženo.[214] Součástí investice je i vybudování elektroinstalace. V roce 2003 odhadovala pravoslavná církev náklady na 1 300 000 Kč.[215] Z toho město přislíbilo 150 000 Kč, stát v rámci programu Regenerace městských památkových zón 100 000 Kč, pravoslavní sami poskytli 28 000 korun.[216] V dubnu 2003 rozhodlo zastupitelstvo města o přidělení 150 000 Kč z Programu regenerace městské památkové zóny Rokycany na roky 2003-04 právě pravoslavné církvi.[217] Ještě v roce 2004 ale odvodnění nebylo kvůli nedostatku peněz provedeno. Dostupné finance postačily na drobnější opravy (vstupní dveře, oprava lavic, oprava mříží v oknech).[218] Ortodoxní komunita měla rovněž plán na přestavbu kůru. Dostala svolení od památkářů, že pokud nedojde k zásahu do nosných zdí, je možno prostor kůru uzavřít (podobně jako byl presbytář uzavřen ikonostasem) a vytvořit tak menší místnost určenou jako zimní modlitebnu.[219] V roce 2005 získalo město od státu 45 000 Kč z Programu regenerace městských památkových zón a rezervací na repasování dveří kostela, výměnu mříží na oknech a na dveřích.[220] Z obecního rozpočtu na tuto akci poskytnuto 99 900 Kč.[221] S dokončením odvlhčení zdí kostela nejsvětější Trojice se mělo začít na jaře 2006. Projekt byl hotov. Vydáno i stavební povolení (platné do roku 2009).[222] Na rok 2006 počítáno i se zahájením oprav vnější fasády presbyteria. [223] Na jaře 2006 provedena oprava severní fasády kostela. V polovině dubna 2006 ještě zdivo zakryto lešením a probíhá aplikace fasádních omítek, v 2. polovině měsíce již lešení sejmuto. Vnější zeď kostela natřena bílou barvou.[224] Pokračování rekonstrukce kostela zařadilo město do plánu akcí v rámci Programu regenerace památek na rok 2007. Mělo to být 820 000 Kč, které měly jít na rekonstrukci další části fasády a odvodnění objektu.[225] 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo města přidělit na rok 2007 100 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací na pokračování oprav kostela (dokončení obnovy fasády a odvodnění) a dalších 219 500 Kč rozhodlo město na tento účel uvolnit z vlastního rozpočtu.[226]
6.1.9. Rekonstrukce bývalého hřbitova
Ještě v 1. dekádě 21. století zůstával nadále nedořešený stav parku okolo kostela. Bývalý hřbitov stále chátral. Náhrobky byly pořád terčem vandalů, v dezolátním stavu zůstávala márnice (foto z r.2004) i secesní Fitzova hrobka (foto z r.2004). V září 2002 vandalové povalili sochu sv. Jana Nepomuckého z jednoho náhrobku a ukradli její hlavu. Pravoslavná církev vyčíslila škodu na 100 000 Kč.[227] 30. září 2003 dokončeno odborné ošetření stromů v parku okolo kostela. Firma PROSTROM nákladem cca 110 000 Kč osekala staré větve a provedla zdravotní řezy.[228] V roce 2005 město učinilo první krok k obnově parku. Vyjednalo s pravoslavnou církví, že bývalý hřbitov okolo kostela od ní vykoupí. V září 2005 odkup pozemku o rozloze 12 466 čtverečních metrů odsouhlasilo městské zastupitelstvo.[229] Předtím v srpnu 2005 transakci posvětila i městská rada.[230] V říjnu 2005 již kupní smlouva připravena a zaslána do Prahy k vyjádření vedení církve. Církev pozemek ocenila na 11 582 000 Kč[231], požadovala ale „jen“ 2 900 000 Kč, nakonec souhlasila s 2 000 000 Kč.[232] 9. ledna 2006 odsouhlasila městská rada změnu obecního rozpočtu, kdy došlo k přesunu 2 000 000 Kč z jiné kapitoly tak, aby bylo možné provést odkup parcely.[233] Logika této transakce ovšem byla pochybná. Pravoslavná církev, které kostel patřil jen 2 roky a která k tomuto objektu ani k Rokycanům neměla žádné historické vazby ani morální nároky, nyní město donutila zaplatit výraznou sumu za neudržovaný park. Předák rokycanské pravoslavné obce David Dudáš tuto milosrdnou dohodu vydával za primárně svoji dobrou vůli: „Mnozí lidé v církvi říkají, že je to hodně pod cenou, ale nakonec jsme udělali vstřícné gesto a šli na kompromis. Okolnosti nás donutily. Kromě toho doufám, že do budoucna nám město poskytne finanční výpomoc, abychom mohli opravy dokončit.“[234] Je ovšem nutno dodat, že pohnutky pro tuto na první pohled pro město nevýhodnou smlouvu, byly pragmatické. Zisk z prodeje bývalého hřbitova měla pravoslavná církev využít na dokončení oprav kostela, především finální řešení odvodnění (čímž by zmizely povrchové plastové roury) a novou fasádu. Město uvažovalo, že park v budoucnosti obnoví. Zejména se chtělo soustředit na opravu poničených náhrobků. Hodlalo k tomu využít i různé dotace.[235] V roce 2006 vypsáno výběrové řízení na provedení oprav parku. Mělo dojít k jeho rozšíření a propojení s parkem u nádraží, dále k úpravě obvodových zdí a vstupních bran. Součástí areálu bylo i 40 původních náhrobků. Město proto vyzvalo jejich majitele, aby se přihlásili. Pokud by se do 28. února 2007 o náhrobky nikdo nepřihlásil, měly zůstat v novém parku.[236] Podle seznamu zveřejněného v září 2006 městským úřadem šlo o ty náhrobky: 1. Fitzova hrobka, 2. Karel Brož (doktor lékařství), 3. Torzo – hlava Krista, v ohradní zdi východně od márnice, 4. Františka Fuchmanová, roz. Vebrová (1898), 5. padlý náhrobek vlevo u márnice, 6. padlý náhrobek vpravo u márnice, 7. Jan Nekola – empírový s litinovým křížem z r. 1805, 8. padlý náhrobek vpravo vedle náhrobku Nekoly, 9. Tolgar Paulina (1850), 10. padlý náhrobek před Tolgar, 11. Aloisie Kučerová (padlý), 12. Rodina Josefa Wünsche (1907), 13. Antonín Chvátal (1857), 14. Josef Ku… (padlý), 15. Fr. V. Urválkovi (1829), padlý, 16. Jan Markus, polesný v Rokycanech 1835 (padlý), 17. Konrad Haas (1837), 18. Adalbert Kraft (torzo se sochou ženy), 19. Torzo, 20. Anichobrová Josefa, 21. Aloisie Tylová 1851, 22. Familie Brunner, torzo, 23. Rodina Karlíkova (kámen se žulovou deskou), 24. Rodina Julákova – velice poničený, 25. Rodina Hovorkova, 26. Rodina Eimova, 27. Josef Baumann, 28. Josef Stašek, 29. Řanda – zazděn v severní ohradní zdi u Plzeňské ulice, 30. Litinový kříž na kamenném podstavci – u Plzeňské ulice, 31. Petr Mach, c.k. okresní přednosta (1886) – u Plzeňské ulice, 32. padlé torzo u Hrobky Veselých, 33. Rodina Poláčkova a Votrubova, 34. Rodina Heyrovských, 35. Brožová, roz. Heyrovská (s bílým křížem), 36. Torzo, 37. Litinový kříž na ose kostela a márnice, 38. Špirková - přemístěno od kostela, 39. Jan Celestýn Kunstler, 40. Johan Gruber.[237]
29. června 2006 vypsalo město výběrové řízení na projektovou dokumentaci rekonstrukce parku. Výsledky tendru vyhlášeny 27. července 2006. Zakázku získala J. Kadlecová z Druztové s nabídkovou cenou 147 000 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na rok 2007.[238] V prosinci 2006 se již práce na projektu rekonstrukce parku okolo kostela dostaly údajně do finále. Podle projektu se předpokládalo propojení tohoto parku s parkem u nádraží pěší cestou na jeho jižní straně, podél kolejiště železniční trati. Realizace závisela na získání dotace.[239] Dle obecního rozpočtu na roku 2007 na studie rekonstrukce parku počítáno s částkou 330 000 Kč.[240] Rozhodnutím zastupitelstva Plzeňského kraje z 5. června 2007 přidělena městu Rokycany dotace 50 000 Kč na obnovu zeleně v areálu starého hřbitova.[241] 13. srpna 2007 schválilo zastupitelstvo města podmínky pro přidělení dotací na ekologické projekty pro rok 2007, mimo jiné i na údržbu dřevinné zeleně ve VKP (významný krajinný prvek) Starý hřbitov v Rokycanech.[242]
Ještě než ale byla konečně spuštěna rozsáhlá rekonstrukce parku (bývalého hřbitova), došlo na obnovu severní brány. V dubnu 2006 městská rada odsouhlasila změnu v obecním rozpočtu, kdy 150 000 Kč ušetřených na opravě mariánského sloupu na Masarykově náměstí přesunuto na opravu severní brány starého hřbitova (do Plzeňské ulice).[243] K 30. květnu 2006 odsouhlasilo město další změnu rozpočtu. 77 000 Kč určených původně na pokračování oprav mohyly Madlonova pluku bylo převedeno na opravu brány starého hřbitova.[244] Bylo totiž nutné jednat rychle. V roce 2005 připadla brána do majetku města, spolu s areálem bývalého hřbitova. Už tehdy zařazena její oprava do programu regenerace památek. Mělo jít o běžnou opravu sestávající z nových omítek. Jenže už na počátku roku 2006 zjištěno, že z tympanonu brány odpadávají tašky a stav nemovitosti je horší než se zdálo. 20. března 2006 pak zjistili pracovníci odboru rozvoje města při obhlídce brány její havarijní stav. Docházelo k jejímu naklánění. V dubnu 2006 už výchylka dosáhla 18 cm. Po konzultaci se statikem a geologem zjištěno, že brána založena na hornině s nízkou nosností a navíc na zdivo tlačí kořeny sousední lípy. Odbor rozvoje města proto zadal zpracování projektu stabilizace brány. 12. května 2006 se konalo další jednání se statikem, odborem životního prostředí, odborem kultury a památkáři. Celou věc komplikovala skutečnost, že v blízkosti brány procházejí podzemní telefonní a elektrické kabely.[245] Dne 6. dubna 2006 vypsalo město na restaurování brány výběrové řízení. Výsledky tendru vyhlášeny 20. dubna 2006. Zakázku získal Marcel Hron s nabídkovou cenou 178 763 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 30. září 2006.[246] Podle projektu zpracovaného na základě konzultací s odborníky měla být brána provizorně stabilizována třemi obručemi, které by jistily zdivo před rozpadem. Pod jejími základy mělo dojít k odkopání zeminy, následnému provedení podpěr, podezdění základů betonovými cihlami, injektáži a přibetonování závaží z vnitřní strany brány. Podle odhadu náklady na rekonstrukci brány vyčísleny na 347 786 Kč. V rámci akce mělo dojít i k opravě jejích omítek a novému zakrytí vrcholu. Zatímco zakrytí vrcholu stavby mělo proběhnout ještě během roku 2006 (tak, aby do konstrukce nezatékalo), vysprávky omítek odloženy na rok 2007, protože po stabilizaci brány mělo přes zimu dojít k jejímu mírnému sesedání, což by způsobilo popraskání vnějších nátěrů zdiva. Kromě toho doporučeno provést i mírné úpravy okolí brány (urovnat vstup a část chodníku za branou tak, aby při otevření vrat tato vrata nezasahovala nad nezpevněnou zem a nedocházelo k jejich promočování). Návrh rekonstrukce vnější podoby brány měl provést vítěz veřejné soutěže, restaurátor Mgr. Marcel Hron, technické řešení podezdění základů měl do 31. května 2006 navrhnout Ing. Eichenbaum, firma HD STROM měla provést úpravu koruny sousední lípy, aby nezasahovala do brány, kromě toho se okolo kořenů lípy předpokládalo osazení fólie, která měla zabránit jejich dalšímu prorůstání do základů.[247] Fasáda brány se předpokládala s použitím historických materiálů (plavený písek, vápno, minimum cementu) tak, aby se dodržel původní ráz architektury.[248]
Odbor rozvoje města požádal o výjimku, aby nebylo nutné vypisovat výběrové řízení na stavební práce a ty mohly být zadány přímo stavební firmě S+H, s.r.o. 3. dubna 2006 vzala stav brány na vědomí městská rada a na svém jednání 7. srpna 2006 souhlasila se zadáním oprav firmě S+H, s.r.o.[249] Nabídková cena zněla 347 785 Kč. [250] Už v červenci 2006 schválilo městské zastupitelstvo úpravu obecního rozpočtu. 150 000 Kč ušetřených na akci „Kanalizace Pražská“ převedeno na statické zabezpečení této brány.[251] Dne 30. srpna 2006 přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 částku 35 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón na rekonstrukci této brány. Dalších 143 763 Kč mělo uhradit město. Celkem vypočteny náklady na opravu této památky na 178 763 Kč. 18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada města.[252] Návrh na jejich použití schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo města.[253] Celkové náklady na opravu brány (včetně prací plánovaných na rok 2007) měly dosáhnout 348 000 Kč.[254] Počátkem října 2006 již rekonstrukce brány zahájena. Vnější omítky otlučeny až na zdivo a okolo brány postaveno lešení. V polovině října 2006 už byly od brány směrem do Plzeňské ulice položeny šikmé provizorní vzpěry. V polovině listopadu 2006 už původní zpuchřelá fasáda brány zčásti otlučena. Pak se tempo prací zpomalilo.[255] Práce plánované na rok 2006 měly stejně skončit v polovině listopadu 2006.[256] Podle oficiálních pramenů městského úřadu ale termín dokončení zakázky pro firmu S+H původně stanoven na 31. října 2006. Nakonec práce hotovy 13. listopadu 2006. Náklady dosáhly jen 291 982 Kč.[257] V polovině března 2007 je uliční fasáda brány stále otlučená.[258] Vrata mezitím demontována a již v říjnu 2006 jsou v péči restaurátora.[259] Pokračování oprav brány se podařilo zařadit do plánu akcí v rámci Programu regenerace památek na rok 2007. Mělo na ní jít 103 000 Kč (rekonstrukce vrat).[260] 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo města přidělit na rok 2007 z Programu regenerace městských památkových rezervací na opravu brány (restaurování dřevěných vrat) 46 000 Kč.[261] Během roku 2007 pak oprava dokončena. Počátkem října 2007 už rekonstrukce brány hotova a její fasáda natřena barvou.[262]
Kupředu postupovala ale i příprava rekonstrukce parku. 14. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy mělo dojít k přesunu prostředků z projektové dokumentace na starý hřbitov na zpracování projektové dokumentace pro územní řízení a stavební povolení sídliště Pod Kostelem, ve výši 600 000 Kč.[263] 10. března 2008 zastupitelstvo města schválilo rozdělení dotace ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné přidělilo dotaci i na kostel Nejsvětější Trojice, kam mělo jít 20 000 Kč dotačního z programu regenerace a 225 000 Kč z rozpočtu města na dokončení obnovy fasády kostela.[264] Objekt márnice na hřbitově u kostela zůstával i počátkem 21. století stále nedořešeným právním, finančním a stavebním problémem. Objekt během 90. let 20. století stále více podléhal devastaci. V roce 1997 už jsou vytlučena okna a dveře.[265] V dalších letech došlo k prolomení střechy a nedala se podle všeho očekávat oprava objektu. Demolice byla patrně otázkou krátké doby. 21. května 2007 zastupitelstvo města odmítlo návrh na odkup objektu márnice od majitele areálu bývalého hřbitova, tedy pravoslavné církve.[266] Teprve 10. března 2008 zastupitelstvo města schválilo bezúplatný převod (formou darovací smlouvy) bývalé márnice s tím, že před přijetím daru bude uzavřena dohoda mezi městem a Pravoslavnou církevní obcí o přemístění náhrobků č. 3 (Gruber), č. 4 (Kunstler), č. 5 (Špirková), č. 37 (rodina Poláčkova), č. 38 (rodina Heyrovských) a č. 39 (Brožová) na původní místo ke kostelu Nejsvětější Trojice.[267]
Celková rekonstrukce parku okolo kostela sv. Trojice nakonec proběhla v letech 2011-2012. V červnu 2011 se oznamuje, že město už začalo s pracemi. Projekt obdržel dotaci EU (regionální operační program NUT II Jihozápad).[268] Areál pojmenován po veřejné anketě park U Plzeňské brány. Slavnostní otevření se konalo 10. července 2012. Náklady dosáhly cca 16 mil. Kč. Zásadní proměnou byla změna přístupových tras. Park byl směrem k jihu (jižně od objektu bývalé márnice) rozšířen do prostoru poblíž železniční trati a tudy propojen pěší cestou okolo autobusového nádraží s parkem u vlakového nádraží a vlakovým nádražím samotným. Ze slepého ramene městského života se tak stala živá cesta. V nové jižní sekci parku provedena kromě sadových úprav i výstavba fontány Kamenná stuha, která sestává z kamenných prvků. Směrem od autobusového nádraží byl vchod do parku řešen skrz dřevěnou trojitou dubovou bránu. V severozápadním koutu bývalého hřbitova, směrem do Plzeňské ulice, vznikla branka pro pěší s kamenným ostěním z tepelského trachytu. V něm nápis OMNIA VINCIT AMOR (Láska vítězí nade vším) a FESTINA LENTE (Pospíchej pomalu). Společně s opravou obou historických bran hřbitova a opětovnou výstavbou hradební zdi bývalého hřbitova směrem do křižovatky u střelnice mezi nimi tak vznikla možnost areál hlídat a zamykat. Návštěvní řád počítal v letním období s otevřením parku od 6. hodiny ráno do 22. hodiny večer. Ztvárnění parku bylo dílem sochaře Václav Fialy a zahrnovalo i osobitý městský mobiliář jako lavičky apod.[269] Díky komplexní obnově byla po desítkách let konečně dořešena role tohoto prostoru v městském organismu. Rozšířením areálu o jižní část poblíž železniční trati tak celková rozloha parku narostla na víc než 16 000 metrů čtverečních.
6.2. Obecní špitál čp.33/III
6.2.1. Stavební vývoj špitálu do počátku 19. století
Při rozšiřování křižovatky u střelnice došlo v 80. letech 20. století k demolici zchátralého objektu špitálu, který tu stovky let existoval v těsném sousedství kostela nejsvětější Trojice. Špitál čp.33/III byl prý postaven roku 1680 jako obecní sociální zařízení pro staré občany (tedy spíše chudobinec než nemocnice).[270] O existenci instituce obecního špitálu se ale v pramenech mluví již dříve, roku 1405.[271] Roku 1544 odkázala jistá Anna Kojatková z domu čp.4/I obci 400 kop míšeňských na opravu špitálu, poškozeného ohněm.[272] Zmínka o špitálu v Rokycanech je již v roce 1517. Měl tehdy dvě místnosti a byl určen pro osm osob.[273] V roce 1639 ho poškodil švédský vpád do města.[274] Roku 1658 se popisuje jako ruina: „špitál ve městě ležící pustý jest, toliko mezi zdmi pod jalovou střechou chudí lidé bydlí, však úmyslu jest obec jiný nový z gruntu dáti vystavěti, který nejméně 300 zl. nákladu potřebovati bude.[275]
Stále ale šlo patrně o budovu na úplně jiném místě. Ve zprávě děkana Ladislava Frozina z roku 1677 se píše, že v Rokycanech je provizorní špitál a město zamýšlí postavit novou budovu při královské silnici, s kapacitou 6 osob.[276] K výstavbě došlo v roce 1680.[277] Wernerova veduta Rokycan z 1. poloviny 18. století zachycuje špitál jako mohutnou patrovou stavbu s vysokými bočními štíty a šestiosým průčelím orientovaným do Plzeňské ulice. Kresba je ovšem evidentně nepřesná, poněvadž na ní je špitál zobrazen doslova přilepený na kostel nejsv. Trojice, což je chyba. Špitál stál až na okraji hřbitova, vyplňoval jeho nároží u dnešní Plzeňské a Jiráskovy ulice. V německy psané listině z 23. listopadu 1771 se píše: „...při královském městě Rokycanech se nachází špitál, o něm nevíme, kým byl od počátku obdarován. Má toho času kapitál 1 524 zlatých, dále 68 strychů polí a 32 strychů luk, z čehož (...) dostává nájemné a platy 25 zlatých 25 krejcarů. Ve špitále je vydržováno pět chudých osob a jedna žena k jejich obsluze.“[278]
6.2.2. Stavební vývoj špitálu v 19. a 20. století a jeho demolice
Roku 1809 špitál oceněn zednickými mistry Ondřejem Černým a Janem Čermákem a tesařskými mistry Vavřincem Polákem a Janem Novotným) na 2716 zlatých s tím, že budova je ve středně dobrém stavu. Budova měla délku 11 sáhů (20,86 m), šířku 7 sáhů (13,27 m) a výšku 5 sáhů (9,48 m). Uvnitř čtyři místnosti o půdorysných rozměrech 3 sáhy 2 stopy x 2 sáhy 4 stopy (6,32 x 5,06 m) a čtyři přízemní komory. Nad nimi v patře čtyři světnice o půdorysu 2 sáhy 1 stopa x 2 sáhy (4,11 x 3,79 m). V přízemí vchod a nad ním v patře mázhaus o rozměrech 5 sáhů 5 stop x 2 sáhy 1 stopy (11,06 x 4,11 m). Střecha krytá prejzy.[279] Dle zprávy z roku 1813 měl špitál 6 stálých obyvatel a 2 lůžka pro nemocné.[280] Údajně roku 1816[281], každopádně však za purkmistrování Ferdinanda Heyrovského (ve funkci v letech 1798-1838) prošel špitál opravou, kterou získal klasicistní podobu.[282] V popisu z roku 1816 se mluví o zděném objektu s prejzovou střechou. Dům měl být v středně dobrém technickém stavu. V přízemí se nacházely dva velké pokoje, kuchyň, čtyři komory a záchod. V patře dva větší a dva menší pokoje, dále dvě komory. Jedna světnice měla být vyhrazena pro nemocné.[283] Špitální nadace získávala finance na provoz zařízení z platů odváděných rokycanské vrchnosti z vesnic Čížkov a Přešín.[284]
Špitál nebyl původně směrem do hřbitova nijak oddělen a postrádal vlastní dvorek. Například špitální záchodky tak de facto stály přímo na městském hřbitově. Roku 1826 proto začal magistrát uvažovat o výstavbě nějaké dělící zdi. Byl sestaven i rozpočet 26 zlatých a 46 krejcarů na tuto investici, ale nakonec k realizaci nedošlo. Dělící zeď nechalo vedení města postavit až na základě rozhodnutí z 13. ledna 1829, s upraveným rozpočtem ve výši 49 zlatých 39 krejcarů.[285] V roce 1843 popisován objekt jako v dobrém stavu.[286] Šlo o mohutný patrový objekt se sedlovou střechou, krytou taškami. Na západní straně k němu přiléhal přízemní přístavek s valbovou střechou. Delším, pětiosým patrovým průčelím byl otočen špitál do Plzeňské ulice, kam směřoval půlkruhovitě zaklenutý hlavní vchod. Kratší dvouosé průčelí s trojúhelníkovým štítem orientováno do Jiráskovy ulice. Ve štítu dvě menší okna. Fasáda byla převážně hladká, členěná jen jednoduchými obdélnými poli v omítce. Uvnitř se nacházela vstupní síň s plochým stropem. Z ní se vstupovalo na schodiště do 1. patra. Po obou stranách od vstupní síně se nacházely větší místnosti s pruskou klenbou do pasů. Skrz dům vedla chodba s plochým stropem, která ústila do zadních dveří na dvůr. Nalevo od chodby ještě místnost s plochým stropem. Místnosti v 1. patře měly všechny ploché stropy. Na střeše starobylé zděné komíny. U nároží budovy stál kříž s Kristem.[287]
Roku 1903 zde pobývalo 13 klientů.[288] V květnu 1928 městská rada uložila městské technické kanceláři pamatovat na postupnou výměnu kamen ve špitále, přičemž jedny kamna se měly opatřit ještě v roce 1928.[289] V červenci 1933 městská rada uvádí, že před rozhodnutím o opravě podlahy v bytě v obecním špitálu dodá městská technická kancelář návrh a rozpočet na zřízení xylolithové podlahy místo stávající poškozené podlahy.[290] Před rokem 1954 byl špitál ještě naposledy opraven (Ústav pro přestárlé).[291] Od 13. března 1964 zapsán objekt jako státem chráněná kulturní památka.[292] V té době se ale starý špitál proměnil na byty pro chudé romské rodiny a pustl. Ani zápis mezi kulturní památky nezabránil zániku této stavby. V prosinci 1976 uváděno, že pro obyvatele domu čp.33/III bude potřeba do roku 1980 kvůli plánované demolici najít 7 náhradních bytů.[293] V červnu 1978 se tu uvádí stále 7 romských rodin. S demolicí se pořád výhledově počítá.[294] Rovněž v červnu 1980 dům čp.33/III zařazen do budoucích demolic.[295] Dne 19. srpna 1981 zrušena státní ochrana, demolice pak proběhla v dubnu 1982. Klasicistní objekt musel ustoupit výstavbě nové křižovatky u střelnice.[296] V roce 1982 vyřizoval odbor výstavby a územního plánování MěstNV připomínku tomu, aby byl po dobu trvání demolice čp.33/III zajištěn průchod parkem (skrz bývalý hřbitov). Připomínka byla vyřízena.[297] Když se v roce 2012 chystala přestavba křižovatky na kruhový objezd, byly v rámci záchranného archeologického průzkumu odhaleny podstatné části základů zbořeného špitálu.[298]
Demolice špitálu byla jednou z největších urbanistických a památkových škod, které utrpělo Plzeňské předměstí v období komunistické vlády. Destrukce historické budovy otevřela areál bývalého hřbitova u kostela nejsvětější Trojice do bezradného prostoru kapacitní křižovatky u střelnice. Šlo o průnik sídlištního urbanismu do citlivého prostoru historického města. A ačkoliv komunikační význam křižovatky u střelnice je daností a nepochybně by si v podmínkách svobodné společnosti vyžadoval jisté regulační zásahy, zvolené řešení bylo ostudné. Po demolici Plzeňské brány roku 1950 šlo o další fatální úder městskému organismu, aniž by zde vznikla nějaká nová hodnota. Ani pozdější přestavba normalizační křižovatky na kruhový objezd, ani sadové úpravy a pečlivá rekonstrukce parku u kostela tuto ztrátu nezacelí. V ideálním světě by v Rokycanech během 20. století opatrnou evoluční dostavbou a přestavbou vznikly dva staronové centrální prostory, na předpolí bývalé Pražské a Plzeňské brány. Obě lokality měly potenciál se stát nejen dopravním uzlem ale i reprezentativním náměstím, které na sebe logicky soustředí městský život. Nestalo se. Prostor před bývalou Pražskou bránou byl plošně zdemolován v samotném závěru komunistického režimu a v následujících dekádách nebyl opětovně urbanizován (viz kapitola „Pražské předměstí“). Předpolí bývalé Plzeňské brány zůstává pouhou křižovatkou (o vývoji křižovatky u střelnice viz níže).
6.3. Obecní dvůr čp.32/III
6.3.1. Stavební vývoj dvora do roku 1918
V bezprostředním sousedství kostela sv. Trojice a zbořeného špitálu se rozkládá areál bývalého obecního dvora čp.32/III, který doplňuje tento starý sídelní shluk na předpolí Plzeňské brány. Zatímco v případě kostela šlo o sakrální objekt obklopený městským pohřebištěm a v případě špitálu o obecní sociální instituci, zde se jedná o původní zemědělskou usedlost – jednu z nejstarších na Plzeňském předměstí. Dvůr čp.32/II zde podle čísla popisného, zapadajícího do souvislé řady, musel stát přinejmenším už roku 1771, kdy se zavedlo číselné označování domů. Připomíná se v Josefském katastru z roku 1788 (označen jako „dvůr“).[299] Na mapě stabilního katastru z roku 1838 je zakreslen jako rozsáhlá zemědělská usedlost s hlavní zděnou budovou (dodnes zachované přízemní stavení čp.32/III vedle brány do hřbitova) a několika spalnými objekty hospodářského rázu. Šlo tehdy o jedinou zemědělskou usedlost stojící vně hradeb na předpolí Plzeňské brány. V 2. polovině 19. století se jí říkalo „Eislojc statek“, podle rodiny Eislů, kterým patřila.[300] Podél západní hranice areálu probíhala až do 2. poloviny 19. století cesta, vedoucí na pole v prostoru nynějšího Rašínova, která byla pak zrušena kvůli rozšiřování hřbitova (viz výše).
Když roku 1883 rozprodán tehdejší obecní dvůr v Palackého ulici na soukromé stavební parcely, přemístilo jej město právě sem do Eislojc statku, který pro tento účel vykoupilo a nákladem 4962 zlatých 8 krejcarů přestavělo.[301] Tehdy vznikla podlouhlá budova obrácena do Jiráskovy ulice nalevo od hlavního vjezdu do dvora (až mnohem později označená čp.465/III). V původním domě čp.32/III zřízen byt správce dvora, v podlouhlém stavení u ulice umístěny stáje, v zadní části pozemku stály čtyři stodoly. V této fázi sloužil obecní dvůr hlavně jako zemědělský statek, určený pro obdělávání a správu obecních polností. Ještě k 31. prosinci 1949 disponovalo město 184,8236 hektary zemědělské půdy.[302]
6.3.2. Stavební vývoj dvora do roku 1945
V květnu 1929 rozhodla městská rada, že oprava střechy stodoly v obecním dvoře se zadá pokrývači B. Řandovi.[303] V prosinci 1929 jedná obecní zastupitelstvo o stavebních úpravách v části obecního dvora. Město tehdy totiž zrušilo chov plemenných býků a uvolnily se tím částečně stáje v obecním dvoře.[304] Už v červenci 1929 městské technické kanceláři uloženo městskou radou vyhotovit rozpočet na úpravu chléva pro býky v obecním dvoře na byt pro kočího.[305] V září 1929 na schůzi městské rady vzato na vědomí, že stavební komise navrhne městské radě úpravu stáje v obecním dvoře na byt, s náklady do 12 000 Kč.[306] 26. září 1929 konáno stavební řízení na uvažovanou přestavbu stájí na byt pro obecního kočího, s odhadovanými náklady 12 000 Kč. Městská rada 4. října 1929 navrhla uhradit výpůjčkou z lesního rezervního fondu (náklad cca 12 000 Kč) a doporučila to zastupitelstvu ke schválení. Investice do přestavby pak zastupitelstvem schválena.[307] V lednu 1930 se uvádí, že na přestavbu části stáje v obecním dvoře na byt podal nabídku pouze J. Žour.[308] V únoru 1930 taky obecní hospodářská komise doporučila ihned provést výstavbu vozové kolny v obecním dvoře. Měla to být dřevěná kolna krytá lepenkou, umístěná v hloubce 7 metrů podél zdi okresní zahrady. Její výstavba prý nutná.[309] 26. března 1930 městskou radou vydáno stavební povolení na výstavbu kolen v obecním dvoře.[310]
V říjnu 1930 městské radě předloženy nabídky firmy Štětka a firmy Höntsch na zřízení obecního skleníku v obecní zahradě. Usneseno postavit skleník maximálně za 55 000 Kč.[311] Už v polovině listopadu 1930 ale městská rada konstatovala, že od výstavby nového skleníku v obecní zahradě se v roce 1930 upouští pro nedostatek času a peněz. Do rozpočtu na rok 1931 se mělo vložit 75 000 Kč na tento účel.[312] Na jaře 1931 se skutečně výstavba skleníku dostala opět na pořad jednání. Počátkem dubna 1931 obecní správní komise schválila výstavbu skleníku v obecní zahradě dle projektu firem J. Štětka a Höntsch a spol. Délka obou skleníkových křídel měla být 10 metrů. Zednické práce zadány firmě J. Beneš za 25 417 Kč. Usneseno, že před zadáním železné konstrukce a ústředního topení se bude jednat ještě s firmou Štětka.[313] Ještě v dubnu 1931 se pak komise usnesla zadat výstavbu konstrukce, vnitřního zařízení a ústředního topení v skleníku v obecní zahradě firmě J. Štětka z Prahy za 39 975,94 Kč, nátěr zadán firmě F. Brada za 1 167,96 Kč a zasklení firmě V. Pok za 5 172 Kč.[314] V červenci 1931 na schůzi městské rady rozhodnuto, že do nového skleníku se zavede vodovod za cca 6402 Kč.[315] V říjnu 1931 také městská rada určila, že do mimořádného rozpočtu na rok 1932 se vloží 5050 Kč na výstavbu kanálu ze skleníku a obecního dvora.[316] Koncem listopadu 1931 městskou radou k výplatě poukázán účet pro firmu J. Štětka ve výši 38 701,80 Kč za železnou konstrukci, zařízení a ústřední topení v obecním skleníku.[317] V červenci 1932 usneseno uhradit náklady 5050 Kč na výstavbu kanalizace z obecního skleníku zálohou z běžných prostředků obecního důchodu, než bude opatřena řádná půjčka.[318] V září 1931 městskou radou schválen návrh správy obecního dvora provést opravu vnější omítky stáje při ulici.[319]
V roce 1937 řeší samospráva osvobození některých pozemků od pozemkové daně. Už 26. srpna 1928 totiž požádala obec o trvalé osvobození některých pozemků od daně. 10. listopadu 1937 katastrální měřičský úřad vyzval k doplnění žádosti. Mezi pozemky, kterých by se to týkalo, se zmiňuje i obecní zahrada č.kat.370/1 o rozloze 603 čtvereční metry. Pěstovaly se v ní tehdy květiny a stromky do městských sadů. 2. prosince 1937 městská rada doporučila ke schválení a v prosinci 1937 pak obecní zastupitelstvo potvrdilo charakter tohoto pozemku.[320]
Od 1. září 1928 umístěna před areálem, na kraji dnešní Jiráskovy ulice, obecní mostní váha pro nákladní auta, kterou dodala pražská firma Červený.[321] Váha stála původně na Masarykově náměstí. Z estetických důvodů město rozhodlo o jejím přesunu. V září 1927 městskou radou uloženo městské technické kanceláři, aby předložila brzy návrh na přestěhování obecní váhy ke špitálu.[322] V polovině října 1927 pak městská rada určila, že obecnímu zastupitelstvu se doporučí vydat na obecní váhu stavební povolení.[323] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927, které se teprve měly začít realizovat, se uvádí i přesun mostní váhy za 8000 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).[324] V prosinci 1927 vydalo zastupitelstvo města povolení k výstavbě mostní váhy. Vyhlédnuto místo na východní straně budovy špitálu čp.33/III. Dne 6. října 1927 konáno komisionelní šetření. Váha měla být umístěna cca 1,2 metru od východní strany objektu špitálu, kvůli čemuž bylo nutno přeložit uliční kanalizaci. Už 14. října 1927 přesun váhy odsouhlasila městská rada.[325] V únoru 1928 pak zastupitelé souhlasili se zvýšením rozpočtu na tuto akci. Šlo o povolení dodatečné půjčky 6-8 000 Kč. Už do mimořádného rozpočtu na rok 1927 sice zařazeno 8000 Kč na stěhování váhy a položka pak přesunuta do rozpočtu na rok 1928, ale koncem roku 1927 navrhla technická kancelář pořídit zároveň s přesunem zcela novou váhu o vyšší nosnosti. Nutné dodatečné náklady vyčísleny na cca 6000 Kč. Už 9. ledna 1928 souhlasila městská rada s tím, že dodatečné náklady se opatří půjčkou z lesního rezervního fondu, což zastupitelstvo potvrdilo.[326] V dubnu 1928 obecní technicko-průmyslová komise posuzovala zadání výstavby mostní váhy. Došly 4 nabídky a doporučeno práce zadat V. Stierandtovi, přičemž váhu měl koupit u firmy V. Červený, která byla spojena s městskými železárnami.[327] V květnu 1928 ale městská rada mění názor. Mostní váhu neměl dodat A. Stierandt, který požadoval od obce příplatek, ale K. Morawec z Úpice. Rozměry váhy činily 6 x 2,2 metrů, nosnost 130 q, náklad 13 100 Kč. Tato nová nabídka učiněna městu 24. května 1928.[328] V červnu 1928 následuje další změna. Usnesení městské rady o zadání výstavby váhy firmě Morawetz se ruší a váha se objedná u firmy V. Červený dle její nabídky z 30. května 1928.[329] V červnu 1928 ovšem sděluje starosta města zastupitelům, že bylo vybráno nové místo pro obecní váhu, a to před obecním dvorem. Místo je prý vhodnější než původně zamýšlená plocha před obecním chudobincem.[330] V červenci 1928 se akce přesun mostní váhy uvádí jako jedna z těch, které se provádějí (i když třeba jen zčásti) nebo už jsou hotovy.[331] V červenci 1928 taky jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic z rozpočtu na rok 1927. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci ale přesun váhy v rozpočtu ponechán.[332] V srpnu 1928 rozhodla městská rada na návrh V. Laipolda, že s městskou technickou kanceláří se prošetří nutnost doplnění dlažby u obecní váhy a rozšíření okna.[333] Ještě v srpnu 1928 pak rada schválila rozšíření okna na obecní váze v obecním dvoře vysekáním špalet a vydláždění zbytku příjezdové cesty k váze.[334]
6.3.3. Stavební vývoj dvora po roce 1945
Na rok 1946 připravila obec ve svém rozpočtu 38 000 Kčs na rekonstrukci areálu obecního dvora poškozeného bombardováním.[335] V květnu 1947 schválil MNV půjčku u Občanské záložny na některé důležité investice. Jednou z nich byla i výstavba garáží a kůlen v obecním dvoře nákladem 140 000 Kčs.[336] Pak ale zemědělské aktivity převzal Státní statek. Obecní dvůr se v 2. polovině 20. století specializoval již spíše na komunální služby (úprava trávníků, čištění ulic apod.). Od 1. dubna 1951 přejmenován dvůr na komunální podnik Služba veřejnosti, od roku 1965 Technické služby města Rokycan (k 30. červnu 1996 tento podnik zrušen). V 1. pětiletce (1949-54) vybudovány v areálu garáže a vytápěné skleníky.[337]
Na rok 1965 město původně počítalo s provedením přestavby garáží v obecním dvoře tak, aby v nich mohly být umístěny nové stroje na údržbu města. Peníze se ale nepodařilo sehnat a v návrhu plánu na rok 1965 tato investice chybí. V září 1964 proto národní výbor rozhodl, že bude ještě vyjednávat na ONV o dodatečné subvenci tak, aby nejpozději do roku 1966 nutné stavební práce proběhly.[338] V listopadu 1967 provádí stále Okresní stavební podnik zpracovávání projektové dokumentace na přístavbu „městského dvora“.[339] Za rok 1968 prostavěno na garážích Vnější úpravy města ze 150 000 Kčs připravených v rozpočtu nakonec 175 921 Kčs.[340] V roce 1969 se mluví o výstavbě garáží a sociálního zařízení v areálu Technických služeb, přičemž do rozpočtu této investice mělo nepříznivě zasáhnout zdražení stavebního materiálu.[341] Na rok 1969 navrženo na tuto akci přidělit z fondu rozvoje a rezerv MěstNV 146 000 Kčs, dalších 162 000 Kčs určeno na výstavbu sociálního zařízení.[342] 27. května 1969 projednala rada MěstNV informativní zprávu o postupu prací při opravě garáží v areálu Technických služeb.[343] V září 1969 uváděno, že garáže již dokončovány, ale nedořešeno zůstává vytápění objektu. Ze 146 000 Kčs, přidělených na výstavbu garáží v 1. pololetí 1969, bylo ve skutečnosti proinvestováno 133 000.[344] Během roku 1975 dokončena v Akci Z výstavba přístřešku pro Technické služby.[345] V dubnu 1979 se uvádí, že probíhá oprava domu čp.32/III.[346] Ve 2. čtvrtletí 1979 od RND zakoupena montovaná buňka, kam měl být přestěhován sklad náhradních dílů, dosud umístěný v domě čp.32/III. Ten měl po provedené rekonstrukci sloužit jako byt pro zahradníka (coby náhrada za domek, který měl být zbořen kvůli chystané výstavbě autobusového nádraží).[347]
Územní plán města z roku 2000 doporučoval výhledově přestěhovat komunální služby z tohoto areálu někam za město (do jižní průmyslové zóny Pod Kotlem). Bývalý obecní dvůr byl navrhován pro smíšené komerční aktivity, v části k Jiráskově ulici se nevylučovalo zřízení parkoviště, v sektoru u trati měl být zřízen pás zeleně, který by propojil park u nádraží s bývalým hřbitovem u kostela sv. Trojice.[348] Zatímco propojení parků u nádraží a u sv. Trojice bylo skutečně realizováno (viz výše), areál bývalého obecního dvora nedoznal zásadních funkčních ani stavebních změn. I když různé plány se v tomto smyslu objevovaly. V roce 2002 probíhal v domě čp.32/III archeologický výzkum v souvislosti s probíhající rekonstrukcí objektu. Výzkum prováděl Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek.[349] V roce 2003 projevila o areál bývalého obecního dvora zájem prodejní společnost Norma, která zde chtěla zbudovat supermarket. Mělo jít o permanentní objekt, jenž by nahradil tehdejší, provizorní prodejnu Norma v Jiráskově ulici poblíž hotelu Bílý lev (viz kapitola „Okružní třída“). Městská architektka ovšem tento plán odmítla s tím, že areál obecního dvora má cenný ráz a leží v blízkosti historického jádra, tudíž umístění velkoprodejny by nebylo vhodné. Město prý navíc má s touto lokalitou vlastní záměry a plánuje jeho renovaci. [350] V červenci 2003 proto městská rada projekt supermarketu odmítla.[351] V srpnu 2003 to pak odmítlo i zastupitelstvo.[352] V roce 2005 město připravovalo stavební úpravy v objektu na parcele č.kat.378/1. Jejich projekt vypracoval Z. Varvařovský. 18. února 2005 je povolil městský úřad. Odhadované náklady na jejich provedení vyčísleny na 646 925 Kč. Dále se chystala oprava střechy objektu na parcele č.kat.378/1 a č.kat.378/2 (garáže). I zde autorem projektu Z. Varvařovský.[353] V září 2005 městská rada schválila změnu v obecním rozpočtu, kdy 340 000 Kč ušetřených v jiných položkách přesunuto na tuto akci.[354] 3. října 2005 městská rada přidělila zakázku na opravu střechy díly a garáží čp.465/III ze 4 uchazečů firmě RYTA, s.r.o. Rokycany za nabídkovou cenu 751 684 Kč. Vzhledem ke kritickému stavu stávající střechy město trvalo na tom, aby práce byly provedeny ještě do konce roku 2005.[355] V areálu sídlí společnost RUMPOLD, zabývající se odpadovým hospodářstvím. Nachází se zde sběrný dvůr. Původní rozsah areálu byl redukován v 80. letech 20. století výstavbou autobusového nádraží a potom roku 2012 při rozšiřování parku u kostela sv. Trojice, kdy byla do parku začleněna i bývalá zahrada na pozemku poblíž železniční trati.
[1] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.114.
[2] Smolík, J.: Tajemství kostela sv. Trojice, podle studie M. Rodra, Rokycansko, č.10, 11.3.1993, s.5.
[3] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.3-4.
[4] citováno dle Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.116.
[5] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.75.
[6] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,V., Rokycany 1999, s.19.
[7] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.5.
[8] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.5.
[9] citováno dle Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.116.
[10] citováno dle Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.116. V českém překladu: „Roku 1618 17. září urozený pán Kristoff von Welwart u Plzně z ručnice zastřelen. Bůh rač býti milostiv jeho duši.“
[11] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.5.
[12] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.5.
[13] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s.46.
[14] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/3, kt. 31.
[15] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.5.
[16] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/27, kt. 33.
[17] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SÚA, ČG-publ., per. 1786 - 1795, sign. 146/6, kt. 2779.
[18] Jde o nepřímou zmínku. Děkan Frosin v zprávě z roku 1677 píše, že v Rokycanech jsou 3 hřbitovy. Podle Jaroslava Bauera šlo o hřbitov u děkanského kostela, hřbitov u zrušeného kostela sv.Petra a Pavla a hřbitov u kostela sv.Trojice. Tato úvaha se zdá být logická a pravdivá, jiná pohřebiště nejsou doložena. /Jaroslav Bauer, Kulturní přehledy MěstNV Rokycany, č.11, 1963, s.18-21./
[19] Hofman, Karel: Rokycany v letech 1740-50, In: Sborník Muzea dr.B.Horáka Rokycany, 7, Rokycany 1995, s.10.
[20] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.6.
[21] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.116.
[22] Podle městské kroniky oprava proběhla roku 1802. Kronika města Rokycan 1907-18, f.67.
[23] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.5.
[24] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/26, 27, kt. 33.
[25] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.5.
[26] Smolík, J.: Tajemství kostela sv.Trojice, podle studie M.Rodra, Rokycansko, č.10, 11.3.1993, s.5.
[27] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.6.
[28] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24.
[29] Kronika města Rokycan 1907-18, f.67.
[30] Kronika města Rokycan 1907-18, f.67.
[31] Hofman, Karel: Rokycany v letech 1740-50, In: Sborník Muzea dr.B.Horáka Rokycany, 7, Rokycany 1995, s.10.
[32] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.114-116.
[33] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/19, kt. 32.
[34] Podlaha. A.: 1910, s.246.
[35] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.114.
[36] Kronika města Rokycan 1907-18, f.67.
[37] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.
[38] Kronika města Rokycan 1907-18, f.67.
[39] Kronika města Rokycan 1907-18, f.67.
[40] Kronika města Rokycan 1907-18, f.67.
[41] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.143.
[42] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání užšího místního národního výboru, schůze z 20.9.1945.
[43] Jaroslav Bauer, Kulturní přehledy MěstNV Rokycany, č.11, 1963, s.18-21.
[44] V Kronice města Rokycan 1907-18, f.67 se jako autor projektu malování vnitřních stěn kostela v roce 1905 uvádí stavební inženýr Karel Šimůnek.
[45] Kronika města Rokycan 1907-18, f.15.
[46] Kronika města Rokycan 1907-18, f.67.
[47] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.114.
[48] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.116.
[49] Podlaha. A.: 1910, s.246.
[50] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.116.
[51] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.4.
[52] citováno dle Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.116.
[53] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.116.
[54] Státní okresní archív v Rokycanech, č.kart.136.
[55] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.143.
[56] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.5.
[57] Hofman, K.: Rokycanské zvony, Rokycansko, č.51-52, 1991.
[58] Hofman, K.: Rokycanské zvony, Rokycansko, č.51-52, 1991.
[59] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.5.
[60] Hofman, K.: Rokycanské zvony, Rokycansko, č.51-52, 1991.
[61] Hofman, K.: Rokycanské zvony, Rokycansko, č.51-52, 1991.
[62] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/29, kt. 33.
[63] Rokycanský deník, 8.11.1996, s.16.Hofman, K.: Minulost rokycanských hřbitovů.
[64] Kronika města Rokycan 1907-18, f.67.
[65] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.77.
[66] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.77.
[67] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.77.
[68] Kronika města Rokycan 1907-18, f.67.
[69] Kronika města Rokycan 1907-18, f.67.
[70] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.77.
[71] Rokycanský deník, 8.11.1996, s.16.Hofman, K.: Minulost rokycanských hřbitovů.
[72] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.6.
[73] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.212.
[74] 29. schůze obecního zastupitelstva, 13.9.1929.
[75] 31. schůze obecní finanční komise, 9.9.1929.
[76] Jaroslav Bauer, Kulturní přehledy MěstNV Rokycany, č.11, 1963, s.18-21.
[77] Jaroslav Bauer, Kulturní přehledy MěstNV Rokycany, č.11, 1963, s.18-21.
[78] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[79] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1921.
[80] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1921.
[81] Kronika města Rokycan 1918-37, f.126.
[82] Kronika města Rokycan 1918-37, f.126.
[83] 27. schůze obecního zastupitelstva, 19.7.1929.
[84] 38. schůze obecního zastupitelstva, 17.4.1930.
[85] Kronika města Rokycan 1918-37, f.126.
[86] 3. schůze obecního zastupitelstva, 10.7.1931.
[87] 2. schůze městské rady, 30.4.1931.
[88] Kronika města Rokycan 1918-37, f.126.
[89] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.6.
[90] 3. schůze obecního zastupitelstva, 10.7.1931.
[91] 137. schůze městské rady, 20.7.1933.
[92] 141. schůze městské rady, 24.8.1933.
[93] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s.23.
[94] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s.23.
[95] 7. zasedání MNV, 1.9.1959.
[96] 7. plenární zasedání MěstNV, 2.10.1961.
[97] 2. plenární zasedání MěstNV, 15.3.1965.
[98] 3. plenární zasedání MěstNV, 17.5.1965.
[99] 6. plenární zasedání MěstNV, 20.9.1965.
[100] 8. plenární zasedání MěstNV, 20.12.1965.
[101] 3. plenární zasedání MěstNV, 27.6.1966.
[102] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[103] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[104] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[105] 2. plenární zasedání MěstNV, 25.4.1967.
[106] 1. plenární zasedání MěstNV, 28.2.1967.
[107] 2. plenární zasedání MěstNV, 25.4.1967.
[108] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.6.
[109] Kronika města Rokycan 1969-73, XII., f.13.
[110] 5. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1967.
[111] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[112] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[113] 8. plenární zasedání MěstNV, 16.12.1968.
[114] 2. plenární zasedání MěstNV, 21.4.1969.
[115] 3. plenární zasedání MěstNV, 16.6.1969.
[116] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[117] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[118] 1. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1970.
[119] 2. plenární zasedání MěstNV, 20.4.1970.
[120] 3. plenární zasedání MěstNV, 16.6.1969.
[121] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[122] Kronika města Rokycan 1969-73, XII., f.15.
[123] 2. plenární zasedání MěstNV, 20.4.1970.
[124] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[125] 2. plenární zasedání MěstNV, 16.4.1973.
[126] Kronika města Rokycan 1969-73, XII., f.172.
[127] 4. plenární zasedání MěstNV, 10.9.1973.
[128] 2. plenární zasedání MěstNV, 8.4.1974.
[129] 1. plenární zasedání MěstNV, 25.2.1974.
[130] 2. plenární zasedání MěstNV, 8.4.1974.
[131] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.9.1974.
[132] 6. plenární zasedání MěstNV, 9.12. 1974.
[133] 2. plenární zasedání MěstNV, 14.4.1975.
[134] 2. plenární zasedání MěstNV, 10.4.1972.
[135] 6. plenární zasedání MěstNV, 9.12. 1974.
[136] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[137] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.6.
[138] Kronika města Rokycan 1969-73, XII., f.126.
[139] Kronika města Rokycan 1969-73, XII., f.13.
[140] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s.32.
[141] Hofman, K.: Rokycanské zvony, Rokycansko, č.51-52, 1991.
[142] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.6.
[143] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,IV., Rokycany 1998, s.6.
[144] Hlas Rokycanska č.2, 15.3.1974, s.2
[145] Rokycanský deník, 8.11.1996, s.16.Hofman, K.: Minulost rokycanských hřbitovů.
[146] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[147] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[148] http://www.mvcr.cz/sbirka/1966/sb17-66.pdf
[149] 3. plenární zasedání MěstNV, 27.6.1966.
[150] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[151] 1. plenární zasedání MěstNV, 28.2.1967.
[152] 5. plenární zasedání, 2.11.1970.
[153] 3. plenární zasedání MěstNV, 5.7.1971.
[154] 1. plenární zasedání MěstNV, 28.2.1972
[155] 2. plenární zasedání MěstNV, 10.4.1972.
[156] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[157] 1. plenární zasedání MěstNV, 28.2.1972
[158] Rokycanský deník, 8.11.1996, s.16.Hofman, K.: Minulost rokycanských hřbitovů.
[159] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[160] 7. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1972.
[161] 2. plenární zasedání MěstNV, 16.4.1973.
[162] 7. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1972.
[163] 1. plenární zasedání MěstNV, 27.2.1973.
[164] 4. plenární zasedání MěstNV, 10.9.1973.
[165] 4. plenární zasedání MěstNV, 10.9.1973.
[166] 2. plenární zasedání MěstNV, 8.4.1974.
[167] 6. plenární zasedání MěstNV, 10.12.1973.
[168] 1. plenární zasedání MěstNV, 25.2.1974.
[169] 1. plenární zasedání MěstNV, 25.2.1974.
[170] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.9.1974.
[171] 2. plenární zasedání MěstNV, 14.4.1975.
[172] 1. zasedání MěstNV, 24.2.1975.
[173] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[174] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[175] 1. plenární zasedání MěstNV 23. února 1976.
[176] 3. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1977.
[177] 7. schůze rady MěstNV, 8.4.1980.
[178] Kronika města Rokycan 1969-73, XII., f.174.
[179] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 18. prosince 200, Program regenerace městské památkové zóny.
[180] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s.28.
[181] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s.29-30.
[182] Jana Cinkeová:Pohled do historie města, Rokycanské noviny, č.8, 20. prosince 2003, s.3.
[183] Jana Cinkeová:Pohled do historie města, Rokycanské noviny, č.8, 20. prosince 2003, s.3.
[184] Rokycanský deník, 27.2.1996, s.9.
[185] Rokycanský deník, 13.1.1997, s.9.
[186] Rokycanský deník, 9.6.1995, s.12.
[187] Kronika města Rokycan, 2003, s.46-47.
[188] Rokycanský deník, 13.1.1997, s.9.
[189] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 18. prosince 200, Program regenerace městské památkové zóny.
[190] Usnesení zastupitelstva města z 29.6.1999, www.rokycany.cz.
[192] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 18. prosince 200, Program regenerace městské památkové zóny. též Rokycanské noviny, č.2, 20. února 2004, s.7
[193] Tento údaj o finanční spoluúčasti katolické církve je v rozporu s výše uvedenými daty o investicích do kostela v letech 1998-99. Patrně jde o omyl, vzniklý jinou definicí církve (v prvním případě mohlo jít o církev jako takovou, reprezentovanou např. plzeňským biskupství, v případě druhém mohl být zahrnut jen finanční příspěvek rokycanské farnosti apod. /Rokycanský deník, 1. srpna 2003./
[194] Údaje poskytnuté Davidem Dudášem.
[195] Rokycanský deník, 18. června 2003.
[196] Údaje poskytnuté Davidem Dudášem.
[197] Kronika města Rokycan, 2003, s.44.
[198] Kronika města Rokycan, 2003, zasedání městské rady 4. srpna 2003, s.8.
[199] Rokycanský deník, 18. června 2003.
[200] Rokycanský deník, 11. června 2003.
[201] Kronika města Rokycan, 2003, s.44.
[202] Rokycanský deník, 4. dubna 2003.
[203] Rokycanský deník, 4. dubna 2003.
[204] Údaje poskytnuté Davidem Dudášem.
[205] Rokycanský deník, 29. dubna 2003.
[206] Rokycanský deník, 1. srpna 2003.
[207] Údaje poskytnuté Davidem Dudášem.
[208] Rokycanský deník, 1. října 2004.
[209] Rokycanský deník, 1. října 2004.
[210] Rokycanský deník, 11. června 2003.
[211] Rokycanský deník, 11. října 2003.
[212] Rokycanský deník, 16.9.2005.
[213] Rokycanský deník, 11. června 2003.
[214] Rokycanský deník, 16.9.2005.
[215] Rokycanský deník, 11. června 2003.
[216] Rokycanský deník, 11. června 2003.
[217] Usnesení zastupitelstva města z 15.4.2003, www.rokycany.cz.
[218] Rokycanský deník, 1. října 2004.
[219] Rokycanský deník, 1. října 2003.
[220] Rokycanské noviny, č.8, 20.8.2005, s.2.
[221] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9. srpna 2005, č.1000.
[222] Rokycanský deník, 6.10.2005.
[223] Údaje poskytnuté Davidem Dudášem.
[224] Založeno na osobních zápiscích autora.
[225] Rokycanský deník, 23.3.2007.
[226] Usnesení zastupitelstva města z 25.6.2007, www.rokycany.cz.
[227] Patrně jde o omyl, socha sv.Jana Nepomuckého v bývalém hřbitově v r.2002 už nestála. Šlo asi o jinou sochu. /Rokycanský deník, 11. září 2002./
[228] Rokycanský deník, 1.10.2003.
[229] Rokycanský deník, 30.9.2005.
[230] Údaje poskytnuté Davidem Dudášem.
[231] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 1.11. 2005, bod č.1411, ID: 4433.
[232] Rokycanský deník, 6.10.2005.
[233] Materiál pro jednání rady města, 9. ledna 2006, č.2010, ID: 4645.
[234] Rokycanský deník, 6.10.2005.
[235] Rokycanský deník, 6.10.2005.
[236] Rokycanský deník, 8.9.2006.
[237] Rokycanské noviny, č.9, 20.9.2006, s.7.
[238] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[239] Rokycanský deník, 1.12.2006.
[240] Rozpočet na rok 2007 schválený zastupitelstvem města dne 15. 1. 2007, č. usnesení 2101, www.rokycany.cz
[241] Usnesení zastupitelstva Plzeňského kraje, 5.6.2007.
[242] Usnesení zastupitelstva města, 13.8.2007, www.rokycany.cz
[243] Materiál pro jednání rady města, 24.4.2006, č.2010, ID: 5031.
[244] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30.5. 2006, č.1000, ID: 5159.
[245]Materiál pro jednání rady města, 7.8.2006, č.2433, ID: 5363.
[246] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[247]Materiál pro jednání rady města, 7.8.2006, č.2433, ID: 5363.
[248] Rokycanský deník, 17.10.2006.
[249]Materiál pro jednání rady města, 7.8.2006, č.2433, ID: 5363.
[250] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[251] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 11.7. 2006, č.1000, ID: 5294.
[252] Materiál pro jednání rady města, 18.9. 2006, č.2433, ID: 5561.
[253] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.10. 2006, č.1433, ID: 5590.
[254] Rokycanský deník, 17.10.2006.
[255] Založeno na osobních zápiscích autora.
[256] Rokycanský deník, 17.10.2006.
[257] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[258] Založeno na osobních zápiscích autora.
[259] Rokycanský deník, 17.10.2006.
[260] Rokycanský deník, 23.3.2007.
[261] Usnesení zastupitelstva města z 25.6.2007, www.rokycany.cz.
[262] Založeno na osobních zápiscích autora.
[263] zm 14.7.2008opr, www.rokycany.cz
[264] Usnesení zastupitelstva města, 10.3.2008, www.rokycany.cz
[265] Rokycanský deník, 4.1.1997, s.9.
[266] Usnesení zastupitelstva města z 21.5.2007, www.rokycany.cz.
[267] Usnesení zastupitelstva města, 10.3.2008, www.rokycany.cz
[268] Park v centru se dočká rozšíření i rekonstrukce, Rokycanský deník, 17.6.2011, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/parkvcentrusedocka20110616.html
[269] Rokycany mají park. Od úterku, Rokycanský deník, 11.7.2012, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/rokycany-maji-park-20120711.html
[270] Územní plán města Rokycan, 2000. 3.3.Přehled stavební proměny města.
[271] Čechura, Martin: Archeologický výzkum barokního špitálu v Rokycanech, 2012 https://www.academia.edu/11530863/Archeologick%C3%BD_v%C3%BDzkum_%C5%A1pit%C3%A1lu_v_Rokycanech_The_Archaeological_Excavation_of_Barocque_Spital_in_Rokycany_in_Czech_
[272] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s.11.
[273] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; ANM, sb. G, kt. 169.
[274] Čechura, Martin: Archeologický výzkum barokního špitálu v Rokycanech, 2012 https://www.academia.edu/11530863/Archeologick%C3%BD_v%C3%BDzkum_%C5%A1pit%C3%A1lu_v_Rokycanech_The_Archaeological_Excavation_of_Barocque_Spital_in_Rokycany_in_Czech_
[275] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SÚA, SM, sign. R 41/5, kt. 1658.
[276] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/28, kt. 33.
[277] Čechura, Martin: Archeologický výzkum barokního špitálu v Rokycanech, 2012 https://www.academia.edu/11530863/Archeologick%C3%BD_v%C3%BDzkum_%C5%A1pit%C3%A1lu_v_Rokycanech_The_Archaeological_Excavation_of_Barocque_Spital_in_Rokycany_in_Czech_
[278] Purghart, F.: Špitál a lazaret, rukopis č.5/1973, uložený v knihovně Muzea dr.B.Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[279] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., i.č. 645, kt. 18; II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 58.
[280] Purghart, F.: Špitál a lazaret, rukopis č.5/1973, uložený v knihovně Muzea dr.B.Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[281] Územní plán města Rokycan, 2000. Přehled stavební proměny města; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, II., Rokycany 1996, s.36.
[282] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.70.
[283] Státní okresní archiv v Rokycanech, č.kart. 93, též Purghart, F.: Špitál a lazaret, rukopis č.5/1973, uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[284] Čechura, Martin: Archeologický výzkum barokního špitálu v Rokycanech, 2012 https://www.academia.edu/11530863/Archeologick%C3%BD_v%C3%BDzkum_%C5%A1pit%C3%A1lu_v_Rokycanech_The_Archaeological_Excavation_of_Barocque_Spital_in_Rokycany_in_Czech_
[285] Státní okresní archiv v Rokycanech, č.kart. 93, též Purghart, F.: Špitál a lazaret, rukopis č.5/1973, uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[286] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24.
[287] Národní památkový ústav, https://pamatkovykatalog.cz/spital-2330948
[288] Čechura, Martin: Archeologický výzkum barokního špitálu v Rokycanech, 2012 https://www.academia.edu/11530863/Archeologick%C3%BD_v%C3%BDzkum_%C5%A1pit%C3%A1lu_v_Rokycanech_The_Archaeological_Excavation_of_Barocque_Spital_in_Rokycany_in_Czech_
[289] 70. schůze městské rady, 4.5.1928.
[290] 136. schůze městské rady, 13.7.1933.
[291] Kronika města Rokycan 1954-57, VIII,f.32.
[292] Čechura, Martin: Archeologický výzkum barokního špitálu v Rokycanech, 2012 https://www.academia.edu/11530863/Archeologick%C3%BD_v%C3%BDzkum_%C5%A1pit%C3%A1lu_v_Rokycanech_The_Archaeological_Excavation_of_Barocque_Spital_in_Rokycany_in_Czech_
[293] 2. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1976.
[294] 11. plenární zasedání MěstNV, 20.6.1978.
[295] 11. schůze rady MěstNV, 3.6.1980.
[296] Hlas Rokycanska, č.13, 1.4.1982, s.3.
[297] 12. plenární zasedání MěstNV, 28.6.1983.
[298] Čechura, Martin: Archeologický výzkum barokního špitálu v Rokycanech, 2012 https://www.academia.edu/11530863/Archeologick%C3%BD_v%C3%BDzkum_%C5%A1pit%C3%A1lu_v_Rokycanech_The_Archaeological_Excavation_of_Barocque_Spital_in_Rokycany_in_Czech_
[299] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.
[300] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s.39.
[301] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.142.
[302] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s.39.
[303] 138. schůze městské rady, 21.5.1929.
[304] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[305] 151. schůze městské rady, 31.7.1929.
[306] 161. schůze městské rady, 20.9.1929.
[307] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929; 163. schůze městské rady, 4.10.1929.
[308] 179. schůze městské rady, 10.1.1930.
[309] 14. schůze obecní hospodářské komise, 18.2.1930.
[310] 189. schůze městské rady, 26.3.1930.
[311] 225. schůze městské rady, 29.10.1930.
[312] 227. schůze městské rady, 12.11.1930.
[313] 19. schůze obecní správní komise, 2.4.1931.
[314] 21. schůze obecní správní komise, 16.4.1931.
[315] 18. schůze městské rady, 30.7.1931.
[316] 32. schůze městské rady, 15.10.1931.
[317] 41. schůze městské rady, 26.11.1931.
[318] 83. schůze městské rady, 14.7.1932.
[319] 26. schůze městské rady, 17.9.1931.
[320] 62. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1937.
[321] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s.39.
[322] 16. schůze městské rady, 22.9.1927.
[323] 21. schůze městské rady, 14.10.1927.
[324] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9.12.1927.
[325] 9. schůze obecního zastupitelstva, 22.12.1927.
[326] 11. schůze obecního zastupitelstva, 24.2.1928.
[327] 3. schůze technicko-průmyslové komise, 26.4.1928.
[328] 74. schůze městské rady, 25.5.1928.
[329] 75. schůze městské rady, 1.6.1928.
[330] 15. schůze obecního zastupitelstva, 21.6.1928.
[331] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27.7.1928.
[332] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27.7.1928.
[333] 87. schůze městské rady, 17.8.1928.
[334] 88. schůze městské rady, 24.8.1928.
[335] jednání pléna MNV, 24.6.1946.
[336] jednání pléna MNV, 6.5.1947.
[337] 2. schůze pléna MNV, 22.2.1954
[338] 3. plenární zasedání MěstNV, 28.9.1964.
[339] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[340] 2. plenární zasedání MěstNV, 21.4.1969.
[341] 1. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1969.
[342] 2. plenární zasedání MěstNV, 21.4.1969.
[343] 3. plenární zasedání MěstNV, 16.6.1969.
[344] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[345] 1. plenární zasedání MěstNV 23. února 1976.
[346] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[347] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.9.1979.
[348] Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000; https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm
[349] Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek, http://www.zip-ops.cz/dokumenty/vyrocni_zprava_2002.pdf.
[350] Rokycanský deník, 8.9 2003.
[351] Rokycanský deník, 18.7 2003.
[352] Usnesení zastupitelstva města z 19.8.2003, www.rokycany.cz.
[353] Materiál pro jednání rady města, 30.5. 2005, č.2631.
[354] Materiál pro jednání rady města, 12.9.2005, bod č.2010, ID:4238.
[355] Materiál pro jednání rady města, 3.10.2005, bod č.2431, ID:4321.