|
|
|
|
|
|
D. Borek: verze 2026/05/12
Pražské předměstí: Oblast Na Pátku
Urbanistická
tragédie Pražského předměstí v Rokycanech během 2. poloviny 20. století spočívala
v tom, že každá etapa moderní poválečné výstavby se tu chovala arogantně
ke svým sousedům i předchůdcům a i během „pouhých“ čtyř dekád komunistické
vlády se minimálně jednou zásadně proměnila urbanistická koncepce a estetika
nové hromadné výstavby. Jestliže v prvních dvou socrealistických
sídlištích (Hrudkovanka
a bytový soubor
na rohu ulic Na Pátku a Pražská) můžeme spatřovat ideu postupné přeměny předměstí
na soustavu kompaktních polouzavřených bloků, pak následující stavební etapa
tuto ideu zcela narušila.
Obsah
3.1. Urbanistický popis sídliště Na Pátku
3.2. Výstavba sídliště Na Pátku
3.2.1. Spor o rozsah demolic Na Pátku
3.2.2. Příprava a výstavba 1. etapy sídliště
3.2.3. Spory o podobu 2. etapy sídliště (rozsah
demolic a výstavba garáží)
3.2.4. Výstavba 2. etapy sídliště
3.3. Další stavební vývoj sídliště Na Pátku
3.4. Původní zástavba na místě sídliště Na Pátku
3.4.1. Urbanistický a stavební vývoj Nerudova náměstí
3.4.2. Původní zástavba na západní straně Nerudova
náměstí
3.4.3. Kovárna a domek čp.40/II
3.4.4. Činžovní domy čp.450-451/II z první
republiky
3.4.5. Původní zástavba na severní straně Nerudova
náměstí
3.4.6. Původní zástavba na jižní straně Nerudova
náměstí
3.4.7. Prodejny na jižní straně Nerudova náměstí
3.4.8. Hostinec Železná čp.69/II
3.4.9. Technický vývoj Nerudova náměstí (proměna
z tržiště na městský park)
3.4.10. Vývoj pojmenování Nerudova náměstí
3.4.11. Původní zástavba v Soukenické ulici a v
Barvířské ulici
3.4.12. Dochovaná zástavba na severní straně
Soukenické ulice
3.4.13. Technický vývoj Soukenické ulice
3.4.14. Vývoj pojmenování Soukenické ulice
3.4.15. Původní zástavba v ulici Na Pátku a
zaniklá Kovářská ulice
3.4.16. Dochovaná zástavba na nábřeží v ulici Na
Pátku
3.4.17.
Technický vývoj ulice Na Pátku
3.4.18. Vývoj pojmenování ulice Na Pátku
3.1. Urbanistický popis sídliště
Na Pátku
Na
konci 60. let vrcholí v české architektuře okouzlení volnou zástavbou.
Myšlenky funkcionalistické
moderny 30. let fúzují s panelovou technologií. Ideálem doby je nezdobná
zástavba, nespoutaná tradičním pojetím uličních čar. Krystalickým vyjádřením
tohoto dobového názoru je sídliště Na Pátku (viz fotogalerie), které
vyrostlo podle projektu ing. arch.
Antona Husára (nar. 1936) a ing. arch.
Vladislava Štrunce st. (nar. 1928).[1]
Zaujalo plochu dvou původních předměstských bloků, středověkého, možná dokonce
předlokačního původu, mezi Nerudovým náměstím a Padrťským potokem.
Sídliště
se skládá ze čtyř vějířovitě umístěných osmipodlažních deskových domů čp.881-882/II, čp.34-35/II, čp.876-877/II
a čp.883-884/II, situovaných příčně
do oblouku podél nábřeží Padrťského potoka v ulici Na Pátku (foto
ze 70. let 20. stol., foto z r.
2003) a z dalších dvou domů čp.13-14/II
a čp.885-886-887-888/II, umístěných
podél Soukenické ulice a Nerudova náměstí.
Sídliště
Na Pátku bylo revolučním stavebním počinem, v špatném slova smyslu.
Převratné bylo zvolené měřítko výstavby. V Rokycanech tu bylo poprvé
dosaženo osmipodlažní výšky domů, a to jen desítky metrů od historického jádra
(panelová technologie 06–B).[2]
Barokně malebné pohledy, které se dosud otevíraly z ulic okolo hlavního
náměstí směrem k severovýchodu, byly brutálně narušeny (foto
ze 70. let 20. stol.). Vrch Žďár byl od města pohledově oddělen bílou
(později šedou) zdí panelů. Obytný soubor je odstrašujícím příkladem jakéhosi
manýrismu 60. let 20. století. Vějířovitá skladba jednotlivých domů vypadala
efektně možná na rýsovacím prkně nebo při pohledu na půdorysnou mapu, ale tím
to končí. Toto už nebyla výstavba na okraji města jako v případě Hrudkovanky.
Toto byla zlovolná asanace historického organismu Rokycan, jedna z první
velkých demoličních akcí, které pak pokračovaly až do konce 80. let. Autoři
projektu tak navzdory efektním dobovým frázím o moderních Rokycanech
implantovali do historické sídelní struktury obyčejné panelové sídliště. Volná
zástavba byla paradigmatem urbanismu oné doby a nesla si v sobě jistou
logiku. Ale to, co může fungovat při výstavbě na zelené louce, obzvlášť pokud
by to bylo umocněno osobitým ztvárněním jednotlivých novostaveb, zde
nefungovalo. Toto nebylo dílo Corbusiera, ale vulgarizovaná aplikace typizované
podřadné architektury. A i z osobního hlediska jde do jisté míry o
tragédii projektantů, kteří možná začínali své profesní životy s ideály pokroku
a modernity, aby nakonec po nich zůstalo banální panelové sídliště sovětského
typu, které nevratně poznamenalo strukturu města.
A další
chyba závažná chyba: vzhledem k dobové chudobě stavebních technologií a
materiálů i pohrdání historickou uliční sítí sídliště Na Pátku se svou
rozbředle volnou strukturou typizovaných panelových domů promarnilo natrvalo možnost
nově akcentovat městské prostory. (A slovem
„akcent“ není myšleno tupé osazení osmipodlažních paneláků k nábřeží Padrťského
potoka). Přitom se přímo nabízelo městotvorné využití nábřeží potoka a také
Nerudova náměstí, které se po výstavbě sídliště Hrudkovanka začalo měnit
v lokální centrum Pražského předměstí. Do Nerudova náměstí tak sídliště Na
Pátku hledí banálním panelovým domem bez veřejného parteru. Po slibném začátku
v 50. letech s obchodním parterem domu „rampa“ na sídlišti
Hrudkovanka bylo Nerudovo náměstí neutralizováno do podoby pouhé proluky,
popřípadě sídlištního parku (foto
z r. 2003). Stejně tak středověká spojnice Pražského předměstí a
historického jádra Rokycan, která vybíhala z rohu Nerudova náměstí přes
Padrťský potok do čtvrti pod
kostelem a z ní skrz Spilku na
ústřední Masarykovo
náměstí, se proměnila na novém sídlišti jen ve fádní chodník. A za tou vší
průměrností socialistického projektu je znovu a znovu nutné si představovat, že
této podivné estetice musely ustoupit desítky starších objektů. A to za konformního přitakávání inženýrů
z projekčních ústavů, kteří dostali v dějinách neopakovatelnou
možnost z gruntu proměnit tvář města, a zničili ji.
3.2. Výstavba sídliště Na Pátku
Konkrétní
obrysy nového sídliště se začaly vynořovat v 2. polovině 60. let 20. století.
Díky spuštění čističky odpadních vod na Plzeňském
předměstí a hlavně úpravny pitné vody u Boreckého potoka u sídliště
Hrudkovanka se v roce 1965 v Rokycanech vytvořily podmínky pro
opětovné nastartování hromadné bytové výstavby. Šlo přitom o dobu, kdy
populační tlak, ekonomické selhávání tehdejší ČSSR a pozastavení bytové
výstavby v Rokycanech vedly v místních poměrech k akutní bytové
krizi. Proto se spěchalo. Na zasedání
MěstNV 27. června 1967 se mluví o chystané výstavbě 163 bytových jednotek,
které měly být dokončeny do roku 1970.[3]
3.2.1. Spor
o rozsah demolic Na Pátku
Kvůli ochraně
zemědělské půdy ale hlavně pro nutnost finančních úspor bylo za staveniště
zvoleno zastavěné území mezi ulicemi Na Pátku, Pražská a Soukenická (s
Nerudovým náměstím), kde se rozkládaly dva bloky historického předměstského
osídlení. Lokalita zajišťovala blízkost existujících inženýrských sítí a
redukovala potřebu výstavby občanské vybavenosti. Záměr zbořit desítky
stávajících domů ale narazil na kritiku. Blížil se závěr 60. let a politická
liberalizace významně pokročila. Na červnovém zasedání MěstNV v roce 1967
se na smysluplnost drastických demolic dotazuje pan Drchal. Odpověděl mu
tajemník národního výboru s tím, že není jiná možnost, vzhledem
k urgentnímu charakteru chystané bytové výstavby.[4]
Skutečnou
motivaci stoupenců radikální asanace ale vysvětluje materiál MěstNV z listopadu
1967. V něm se přiznává, že bylo nutné umístit chystané sídliště právě sem,
do historické lokality Na Pátku, protože jde o jedno z nejníže položených
míst v okresním městě. Vzhledem k nedostatečné kapacitě vodovodní
sítě totiž mohlo jen takto situované staveniště zajistit nově plánovaným
bytovým domům přijatelný tlak vody, a to i v bytech ve vyšších patrech. Kvůli
prekérní situaci v dodávkách vody se dokonce na sídlišti plánovala
výstavba rezervoáru, který by v nočních hodinách akumuloval zásobu vody.[5]
Neschopnost komunistického režimu řešit bytovou krizi i dodávky pitné vody tak
vyústila v zcela utilitární rozhodnutí provést výstavbu tady a navíc
v co největším rozsahu.
Pochyby
a nesouhlas části obyvatel ale trvaly. Uvědomme si, že koncem 60. let sice
opojení panelovou výstavbou ještě zdaleka neopadlo, ale v uvolněné
atmosféře na sklonku vlády A. Novotného už nemohla státní moc zcela ignorovat
faktor veřejného mínění. Na základě stížnosti pana Drchala byla ještě
v létě 1967 projednána s investorem i projektantem (Vladislav Štrunc)
budoucího sídliště změna dispozičního řešení obytného souboru tak, aby byla
maximálně ušetřena stávající zástavba. Jak se ale nakonec ukázalo, ve finální
podobě sídliště tento kompromis příliš znát nebyl. V téže době už probíhá
příprava majetkoprávního vypořádání staveniště. Mluví se o demolici 27 domů a
dalších objektů. V srpnu 1967 zároveň počet zamýšlených bytů v tomto
sídlišti zvyšuje na 189 bytových jednotek.[6]
V listopadu 1967 se ale zase mluví o tom, že v prostoru u Železné se
zajišťuje výstavba jen 152 bytů.[7]
Z těchto 152 mělo 95 připadnout na komunální výstavbu (17 pro MěstNV, 8
pro zdravotnictví, 6 pro ministerstvo vnitra a 64 pro ministerstvo národní
obrany). V podnikové výstavbě mělo být zde předáno pro Kovohutě 9
bytů, pro Československé státní statky 8 bytů, pro Krajskou správu spojů a
dálkových kabelů 2 byty a pro družstevní zvýhodněnou výstavbu SBDO 38 bytových
jednotek. Byty měly být dokončeny roku
1969, přičemž finální úpravy okolí a výstavba kotelny se plánovaly na rok 1970.[8] Rozdíly v údajích o počtu bytů mohou odrážet nejen
dosud neustálený projekt budoucího sídliště, ale i započítávání různých etap
jeho výstavby.
3.2.2.
Příprava a výstavba 1. etapy sídliště
V září
1967 zpracovala inženýrská skupina Stavoprojektu Plzeň z pověření
investora (ONV) projektový úkol se studií zástavby 207 bytových jednotek, plus prodejny,
kotelny a inženýrských sítí. Výstavba byla rozvržena do dvou etap. 1. etapa
měla obsahovat 157 bytů, prodejnu, kotelnu a inženýrské sítě. 2. etapa pak
dalších 57 bytových jednotek. Projektový úkol na obě etapy schválil odbor
výstavby KNV 29. září 1967 a téhož dne vydala komise výstavby MěstNV územní
rozhodnutí. Stavoprojekt Plzeň zároveň zpracoval podobný projekt 1. etapy
výstavby.[9]
Během 1. pololetí 1967 tak došlo k volbě definitivního staveniště.
Tehdejší plány předpokládaly provedení samotné stavby v letech 1968–1971.
Začít se mělo v 3. čtvrtletí 1968. Jak již bylo řečeno, sídliště se mělo
budovat ve dvou etapách.[10]
Dle harmonogramu z listopadu 1967 se s počátkem stavebních prací
počítalo v roce 1968, dokončení výstavby bylo plánováno na rok 1969 a
finální úpravy na rok 1970.[11]
Předtím
ale bylo nutné uskutečnit rozsáhlé demolice a najít náhradní byty pro 40
vystěhovaných rodin. Národní výbor proto zahájil v roce 1967 přípravu
urychlené výstavby panelového domu čp.212-213/I v Knihově ulici
v centru města.[12]
Právě tam byli sestěhováni lidé, kterým buldozery zničily původní domovy v oblasti
Na Pátku. V září 1968 se tam už stěhovaly první rodiny.[13]
V roce 1968 přidělil MěstNV celkem 30 náhradních bytů (některé i
v jiných domech).[14]
V listopadu 1967 dokonce, kvůli urgentní potřebě náhradních bytových
jednotek, požádalo město místní průmyslové závody o dočasné zapůjčení
podnikových bytů pro lidi z asanačního pásma.[15]
Dne 21. února 1968 se mělo plénum MěstNV seznámit s plněním harmonogramu
demolic. Další jednání o bourání původní zástavby mělo poslance národního
výboru čekat 8. května 1968.[16]
Národní výbor přijal rozhodnutí, že do konce března 1968 musí zabezpečit byty
pro 13 rodin z demolic na Pátku, aby mohlo začít budování sídliště.[17]
Výstavbě už nestálo nic v cestě.
Výstavba
sídliště započala skutečně v 2. polovině roku 1968. Po demolicích v roce
1968 vyrostl jako první dům čp.881-882/II
(hrubá stavba byla dokončena ještě roku 1968[18]).
Dům s 38 byty byl zcela dostavěn roku 1970.[19]
Dne 30. září 1969 projednala rada MěstNV informativní zprávu o průběhu výstavby
156 bytových jednotek.[20]
V prosinci 1969 řeší plénum MěstNV protahování přejímky nových bytů a
množství závad. Podle pana Dočkala měla kolaudace dalších bytů proběhnout 15.
listopadu 1969. Velká část z nich prý je určena pro ubytování vojáků.
Termín kolaudace ale byl už několikrát odložen a ani nyní se nedočkal naplnění.
Byty se mají prý předávat až na jaře 1970. Tuto skutečnost potvrdil i pan
Fiala. Bytové jednotky pro vojáky z povolání údajně už sice po stavební
stránce jsou předány do majetku Domovní správy, ale pro velké množství závad se
musela odložit jejich kolaudace. Termín odstranění chyb byl stanoven na 15.
prosinec 1969, takže kolaudace by mohla proběhnout dřív než na jaře 1970. Podle
pana Schweinera by měl být objekt IV hotov k 15. prosinci 1969, objekty V, VI a
VII pak do 20. prosince 1969.[21]
V dubnu 1970 se už uvádí, že do užívání byly předány objekty III, IV a V
(celkem 114 bytových jednotek) a do zkušebního provozu dána i kotelna.[22]
Během roku 1969 přibyly na sídlišti další domy čp.883-884/II a 876-877/II.
Do užívání bylo tehdy předáno už 114 nových bytů.[23]
V září 1970 informuje předseda MěstNV František Hlad, že se začíná řešit
výstavba antény pro příjem televizního signálu na sídlišti Na Pátku. Podle
Jaromíra Pěnkavy tam budou vybudovány 2 antény (v prvním a v posledním
domě sídliště).[24]
3.2.3. Spory
o podobu 2. etapy sídliště (rozsah demolic a výstavba garáží)
Počátkem
roku 1969 nastal čas na odstartování 2. etapy výstavby sídliště. Ta původně
neměla přesně stanovený termín realizace. Na vině bylo nadále nedostatečné
zásobování vodou v Rokycanech. Nyní se ale dodávky vody měly zvýšit a ONV
proto zahájil přípravu 2. etapy na rok 1970.[25]
V atmosféře krátce po sovětské okupaci ale ještě obrodný proces,
nastartovaný v lednu 1968, setrvačností trval. Plány funkcionářů a
technokratů ze Stavoprojektu se dostaly pod ostrou kritiku některých
zastupitelů i veřejnosti. Kvůli provedení 2. etapy sídliště Na Pátku mělo totiž
dojít k demolicím dalších 17 domů. Předpokládalo se nejen dokončení
demolic na Nerudově náměstí, ale zmizet měly i všechny domy z nábřeží
Padrťského potoka podél ulice Na Pátku. Tak to zamýšlel směrný územní plán
z konce 50. let i projekt nového sídliště od Stavoprojektu. V celém
okrsku měly ze starší zástavby přežít jen prvorepublikový nájemní dům
čp.450-451/II a historická restaurace Na Železné.[26]
Dne 24. ledna 1969 se sešla na ONV užší komise a rozhodla z těchto 17
objektů ponechat 12 na dožití (přímo nebránily výstavbě). Ve městě je prý nedostatek bytů. Bourání tak
měly uniknout všechny objekty na nábřeží. Komise naopak doporučila pokračovat
v demolici v prostoru Nerudova náměstí, kde měly sídlišti ustoupit
domy čp.37/II, čp.38/II, čp.148/II a čp.205/II, na jejichž místě se
předpokládala výstavba panelového domu s 19 bytovými jednotkami. Komise přitom doporučila
objekt zvýšit, čímž by zde vzniklo celkem 29 bytů. Všechny staré domy, navrhované
k demolici byly přízemní a v nepříliš dobrém technickém stavu (dekády
cíleného zanedbávání už byly znát). Zmizet měl ovšem i dům čp.124/II, na jehož
místě se projektovala stavba dalšího panelového domu s 38 byty. I projektant
sídliště ing. Štrunc uznával, že dům čp.124/II (patrový s podkrovím) je
v dobrém technickém stavu, stejně jako další adept na demolici, objekt
čp.446/II.[27]
Rada MěstNV se v tomto momentu vzepřela
a přijala usnesení, v němž odmítla bourání objektu čp.124/II a tím
zablokovala další pokračování výstavby sídliště v původní podobě. 4. února
1969 projednávala rada MěstNV informativní zprávu o umístění bytové výstavby na
Pátku. 18. února 1969 pak rada na své další schůzi zhlédla zprávu, vypracovanou
komisí výstavby MěstNV.[28]
A
ještě v únoru 1969 se sešlo i plénum MěstNV. Poslance měl přesvědčovat i
projektant obytného souboru Na Pátku, ing. Štrunc, který nastínil pět možných
variant řešení:
-
Nejradikálnější varianta
předpokládala úplnou asanaci všech 17 objektů a provedení nové výstavby 57 nebo
67 bytových jednotek.
-
Další možností byla částečná
asanace, tedy ponechat objekty na nábřeží (9 domů) a demolovat všechny domy
uvnitř sídliště (8 objektů).
-
Třetí varianta se odvozovala od
kompromisu předloženého užší komisí 24. ledna 1969, tedy částečná asanace 5
objektů, přičemž 12 by jich bylo ponecháno.
-
Také bylo možné zbořit jen 4 domy
(čp.37/II, čp.38/II, čp.148/II a čp.205/II) a postavit jen jeden nový panelový
dům s 19 byty. Tato varianta se blížila představám rady MěstNV.
-
Nejkrajnějším řešením bylo zcela
opustit toto staveniště a novou bytovou výstavbu provádět na Jižním předměstí.[29]
Následovala
vzrušená a mnohokrát přerušovaná debata. Podle Jaroslava Štvána by se mělo
zbourat všechno, co je možné. Je prý neestetické vidět vedle sebe staré a nové
domy. A jazykem bezcitného technokrata dodal, že je nemyslitelné stavět
panelové domy o samotě, to prý je nerentabilní. Václav Drchal se rovněž přimlouval
za provedení demolic, zároveň musel některým zmateným členům pléna vysvětlovat,
že není možné provést i demolici hostince Na Železné, který je památkově
chráněný. Josef Pěnkava jako pravý funkcionář pronesl, že o podobě sídliště by měli
rozhodovat odborníci, nikoliv rada MěstNV. Naopak pan Dvořák hájil ponechání
těch domů, které mohou ještě několik let sloužit a neměly by se ukvapeně
likvidovat. Josef Sysel také vyslovil názor, že redukovaný rozsah demolic je
optimální. Město prý získá nové bytové jednotky a ponechá domy pana Bajera (čp.124/II)
a Felta (čp.446/II). František Pácl konstatoval, že najít 17 náhradních bytů by
byl problém a že oba domy budou ještě sloužit. Pan Dočkal rovněž navrhoval
provádět demolice spíš tam, kde je zástavba zchátralá (u Černého koně v ulici Míru v centru
města).[30]
Zástupkyně ONV Tvrzová předložila poslancům MěstNV finanční rozvahu. Náklad na
provedení 2. etapy sídliště s 67 byty byl vyčíslen na 10 368 000 Kčs (z toho na
demolice mělo jít 320 000 Kčs).[31]
Následovalo hlasování, při němž plénum MěstNV podpořilo návrh rady MěstNV, tedy
variantu č. 4, tzn. nebourat domy pana Bajera a Felta (čp.446/II), dále objekt
Potravin n. p., dům pana Sedláčka (čp.404/II), ani žádné domy na nábřeží.
Zrušila se tím pádem chystaná výstavba objektu č. IX s 38 bytovými jednotkami.
Plénum MěstNV ovšem nemotivovaly památkové a urbanistické ohledy, jako spíš
ekonomické důvody, takže zároveň podpořilo spekulativní zvýšení objektu č. VIII
o dvě patra (později skutečně vyrostl ve zvýšené variantě, jde o dům
čp.13-14/II). Pro hlasovalo 18 poslanců, proti 10, ostatní si zdrželi hlasování,
nebo na schůzi nepřišli.[32]
Rozhodnutí
poslanců MěstNV, kteří si dovolili odporovat diktátu státních projektantů, ale
nemělo dlouhou platnost. Už 11. března svolal předseda národního výboru
František Hlad mimořádné zasedání MěstNV s prakticky jediným bodem: revize
předchozího usnesení z 24. února. Dle §44 zákona 69/1967 Sb. totiž
k platnosti usnesení plenárního zasedání MěstNV bylo nutno souhlasu
většiny všech poslanců. Při projednávání zástavby na Pátku ale bylo přijato
rozhodnutí jen 18 poslanci (bylo by jich bývalo zapotřebí 32). Usnesení proto bylo
označeno za neplatné. Už 4. března 1969 rada MěstNV navrhla plénu zrušit toto
usnesení. Pak se konalo hlasování, v němž 37 poslanců MěstNV (tedy všichni
přítomní) souhlasili se zrušením původního verdiktu ohledně dalších demolic na
Pátku.[33]
Ihned poté přikročilo plénum MěstNV k novému projednávání záležitosti. Vše
směřovalo k tomu, aby zastupitelé vyslovili souhlas s původním
kompromisním návrhem užší komise ONV z 24. ledna 1969. Kvůli umožnění výstavby
panelového objektu č. IX s 38 bytovými jednotkami bylo nutné odsouhlasit
demolici objektu čp.124/II (sourozenců Bajerových) a kvůli výstavbě panelového
objektu č. VIII nutno zbořit domky pana Černého a spol. (patrně čp.37/II), paní
Koutské (čp.38/II), paní Jeníčkové (patrně čp.148/II) a paní Tvrdíkové a jejího
syna (čp.205/II). Objekt č. VIII se zároveň měl, dle předem dohodnutého záměru,
zvýšit ze 4 na 6 podlaží.[34]
Součástí
nového kompromisu bylo i upuštění od demolic těch objektů, které bezprostředně
nepřekážely nové výstavbě a na jejichž ploše se v novém sídlišti předpokládala
jen vnitrobloková zeleň apod. Tento ústupek motivovaný ekonomickými důvody byl
reakcí na dopis předsedy vlády adresovaný všem předsedům KNV, otištěný ve
Zpravodaji Ministerstva techniky 28. prosince 1968, ve kterém se takovýto
postup doporučuje. Ušetřeny tak měly být domy pana Felta (čp.446/II), paní
Sedláčkové (čp.404/II), dále objekt s masnou n. p. Potraviny a potom také
všechny domky na nábřeží Padrťského potoka. V 2. etapě tak mělo na sídlišti
vyrůst dalších 57–67 (v případě navýšení objektu č. VIII) bytových jednotek.[35]
Následovala
debata. Václav Drchal tlačil na poslance, s poukazem na prospěšnost další
bytové výstavby. Miroslav Poduška (pozdější poslední komunistický předseda
MěstNV před rokem 1989) si neodpustil poznámku bolševického aparátčíka: „Od kdy plenární zasedání rozhoduje o tom, co
se bude bourat, od toho je útvar na národním výboru.“ Poduška ale zároveň
navrhl nový kompromis: postavit nový panelový dům o něco dál a dům Bajerových
čp.124/II zachovat s tím, že by na něm byla provedena nástavba. Podivoval
se zároveň, že nevzhledný objekt prodejny masny (na jižní straně Nerudova
náměstí, viz níže) zůstane, zatímco relativně kvalitní objekt čp.124/II se bude
bourat. Vladimír Prášek upozornil, že všechny spory způsobila změna projektu
sídliště, která nové panelové domy posunula i na pozemek čp.124/II. Jaroslav
Štván podotkl, že hlavní je, aby jeden dům nezastiňoval druhý. Václav Rajšner
obhajoval právo pléna rozhodnout v případě, že rada MěstNV a odborné
komise se dostaly do sporu. Zároveň kritizoval, že tolik poslanců se
alibisticky rozhodlo hlasování neúčastnit. Předseda MěstNV Hlad pak na poslance
znovu apeloval: „Nechceme do vás nic
vtloukat, ale určitě nám nebylo milé, když jsme v roce 1962 přerušili
výstavbu. Tehdy to byla otázka vody. Nyní máme možnost stavby, tak proč bychom
to nevyužili?“ Václav Drchal konstatoval, že bez ohledu na spory jde o
projev demokracie, když se do sporu dostala komise a rada MěstNV, a podotkl, že
„my si máme toho vážit, že si tady můžeme
svobodně rozhodovat“. Vladimír Prášek se k tomu připojil s tím,
že „v příštích letech bude o
závažných otázkách rozhodovat jen plénum a ne rada nebo komise, musíme si proto
zvyknout a hlavně správně rozhodovat“.[36]
Pak se konalo závěrečné hlasování. Z 37 poslanců se jich 36 vyslovilo pro
přijetí kompromisu, jen Miroslav Poduška se zdržel.[37]
Vzhledem k pachuti, kterou celý spor vyvolal, doporučovali někteří členové
rady MěstNV do budoucna řešit výstavbu sídlišť formou veřejné architektonické
soutěže, kdy by obec mohla vybírat sama optimální varianty zástavby.[38]
Další
urbanisticko-architektonický spor se rozhořel okolo výstavby garáží na novém
sídlišti. Dle informační zprávy zpracované pro MěstNV z 1. září 1970 se navrhovalo
už při schvalování původní zastavovací studie na Pátku, aby v prostoru
sídliště projektant uvažoval o určitém počtu garáží pro osobní automobily. Tento
legitimní požadavek byl akceptován státními projektanty až roku 1970, kdy se
vyjasnila kapacita sídliště. Investor
obytného souboru (ONV) schválil předloženou dodatečnou studii a 25. června 1970
bylo vydáno stavební povolení.[39]
Na
výstavbu garáží si nicméně stěžovali obyvatelé domu čp.814/II v Raisově
ulici. Dopis zaslali i na prezidentskou kancelář. Jejich stížnost ale byla městem
zamítnuta jako neoprávněná. Dotazovali se, proč nebylo s garážemi na Pátku
počítáno už v původním projektu. 7. července 1970 došla na MěstNV stížnost
od občanů z domu čp.814/II, 11. srpna 1970 ji projednala rada MěstNV a
uložila věc konzultovat s ing. Štruncem. Ten se na zasedání rady dostavil
25. srpna 1970. Rada MěstNV s výstavbou garáží vyslovila nesouhlas.[40]
V září 1970 pak bylo navrženo, aby garážový blok byl situován severně od
domu čp.883-884/II, naproti křižovatce Soukenické a Dvořákovy ulice.
V duchu urbanismu 60. let tak byla významná městská komunikace
znehodnocena výstavbou zcela neodpovídající přízemní budovy garážových kójí.
Před garážemi byl navržen manipulační prostor o šířce 5 metrů. Úprava garáží se
konzultovala s projektantem bytových jednotek ing. Štruncem. Střecha
garáží měla být skloněna do středu objektu se dvěma odpadními otvory. Vrata
jednotlivých garáží měla být provedena v jednotném stylu (dřevo, přírodní
lak). Před garážemi se navrhovala výsadba budoucích vysokých okrasných stromů směrem
do dnešní Soukenické ulice. Fasádu garáží měla tvořit štuková omítka
s latexovým nátěrem v barvě stejné, jakou mají bytové jednotky.[41]
V následné debatě na plénu MěstNV ale proti umístění garáží protestoval
pan Sysel, podle kterého na místě měla být zeleň a teď tam bude 10 garáží.
Ironicky poznamenal, že to pak může nechat město garážemi zastavět celé
Nerudovo náměstí. Jaromír Pěnkava poznamenal, že nedostatečně pracoval odbor
výstavby. Předseda MěstNV prý přikázal obvolat 10 občanů, kteří zde staví
garáže, aby výstavbu pozastavili. Pan Fiala to prý neprovedl.[42]
3.2.4.
Výstavba 2. etapy sídliště
Poté,
co normalizační kurz tvrdé ruky roku 1969 zadusil svobodnou debatu o redukci
rozsahu demolic na Pátku, se počátkem 70. let již bez „komplikací“
v podobě kritických námitek poslanců MěstNV, rozběhla 2. etapa výstavby
sídliště. V únoru 1970 deklaruje MěstNV plán bytové výstavby na rok 1970.
Předpokládalo se zahájení výstavby 67 bytových jednotek u Železné (myšleno
sídliště Na Pátku).[43] V dubnu 1970 se uvádí, že probíhají
výkupy pozemků a domů pro demolice.[44]
Do konce roku 1970 zde přibylo dalších 66 bytů.[45] Rozběhla se stavba domu čp. 885-886-887-888/II (foto z r.
2003) v Soukenické ulici (dokončen roku 1970 s 28 byty)[46]
Už
koncem roku 1970 dokončily Pozemní stavby všech 66 bytových jednotek na Pátku.
V důsledku závad a nedodělků byly předány do trvalého užívání až
v únoru 1971.[47]
V domech čp.887/II a čp.888/II byly umístěny podnikové byty pro
zaměstnance Kovohutí,
Státního podniku Rokycany a Okresní správy spojů.[48]
Roku 1971 byl předán také dům čp.34-35/II
s dalšími 38 byty.[49]
Výstavba se mezitím přesunula na Nerudovo náměstí, kde byl roku 1971 dobudován
dům čp.13-14/II s 28 byty.[50]
Šlo o objekt, který je v plánech sídliště označován jako č. VIII a který
byl dodatečně zvýšen o dvě patra (viz výše). V roce 1972 bylo sídliště definitivně
dokončeno.[51]
Celkem tu v obou etapách vzniklo 218 bytových jednotek,[52]
podle jiného údaje 209.[53]
Náklady na jeho výstavbu dosáhly 30 800 000 Kčs.[54]
3.3. Další stavební vývoj
sídliště Na Pátku
Podle
zprávy z června 1970 se začíná na Pátku budovat dětské hřiště.[55]
V roce 1986 stavěli místní lidé z občanského výboru č.2A, společně
s Technickými službami, hřiště Na Pátku.[56]
V 1. pololetí roku 2003 vyrostlo na sídlišti moderní dětské hřiště,
odpovídající soudobým normám. Vybudovala ho firma Vladislava Berdycha
z Rokycan za 798 802 Kč 80 hal.[57] Do hřiště byla zakomponována i stavba bývalé vodárny čp.1139/II[58],
jejíž svažitá stěna se nyní využívala pro sáňkování.[59]
Vnitřní prostory bývalé vodárny získaly využití pro podnikání.[60]
Dne 20. července 2000 bylo objektu bývalé vodárny přiděleno číslo popisné.
U
čp.883/II se nacházelo dětské pískoviště. Na podzim 2004 prošlo rekonstrukcí a
mělo být i výhledově zachováno.[61]
Na plénu MěstNV v říjnu 1974 se dotazuje pan Felt, kdy bude provedena
oprava dlaždic na sídlišti Na Pátku. Odpověď národního výboru zněla, že
v současnosti musí Technické služby urychleně řešit jiné úkoly (oprava
Sedláčkovy ulice na Plzeňském
předměstí), ale že dlaždice budou opraveny do konce listopadu 1974.[62]
V roce 1976 provedl Oblastní podnik bytového hospodářství výměnu střešní
krytiny na panelových domech čp.34-35/II a čp.885-886/II.[63]
V roce 1977 pak opravoval střechy i na objektech čp.882/II, čp.883/II a
čp.884/II.[64]
Dle závěrečného účtu obecního hospodaření město během roku 2004 utratilo 14 280
Kč za akci „rekonstrukce střechy Na Pátku“ (původně ale plánována daleko vyšší
investice: 345 000 Kč).[65]
Na rok
2006 zamýšlelo město utratit v návrhu rozpočtu 1 300 000 Kč za 3. etapu
regenerace sídliště Na Pátku. Dalších 100 000 Kč mělo jít na zpracování
projektu regenerace.[66]
Podle údajů z února 2006 tím měla ještě do konce roku být rekonstrukce těchto
prostor uvnitř sídliště hotova.[67]
Dne 24. dubna 2006 přidělila rada zakázku na regeneraci vnitrobloku na sídlišti
Na Pátku firmě SILBA, a. s. Plzeň za 1 180 541 Kč. Firma obstála mezi 6 zájemci.
Akce měla spočívat hlavně v rekonstrukci chodníků.[68] Výběrové řízení bylo vypsáno 10. března 2006.
Termín dokončení zakázky byl stanoven na 30. června 2006. Práce nakonec
skončily až 3. července 2006, ale cenu se podařilo dodržet.[69]
V únoru 2007 schválila rada města členy výběrové komise na posouzení
nabídek na provedení stavebních úprav vnitrobloku. Akce totiž byla schválena
jako investiční položka v rozpočtu na rok 2007.[70]
V prosinci
2006 představitelé města mluví o tom, že jednou z investic zařazených do
návrhu rozpočtu je i rekonstrukce veřejného osvětlení mezi panelovými domy Na
Pátku.[71]
V přehledu investičních akcí města Rokycany na
rok 2007 se uvádí, že na rekonstrukci veřejného osvětlení Na Pátku půjde 660
000 Kč a dalších 900 000 Kč na nové parkoviště Na Pátku (termín realizace 2. pololetí
2007).[72] V rozpočtu města na rok 2007 se na rekonstrukci
osvětlení Na Pátku počítalo skutečně s částkou 660 000 Kč,
z čehož nakonec bylo utraceno jen 94 840 Kč.[73] Obecní rozpočet na rok 2007 na rekonstrukci vnitrobloku
počítal s částkou 1 765 000 Kč. Dalších 1 935 000 Kč mělo jít na tuto akci
„regenerace sídlišť (část) – vnitroblok Na Pátku“ ze zůstatku fondu životního
prostředí za rok 2006.[74] Dne 14. února 2007 město oznámilo, že požádalo o územní
rozhodnutí na tuto etapu rekonstrukce vnitrobloku Na Pátku,
s předpokládanou realizací v 2. polovině roku 2007. Šlo o jižnější
část sídliště, okolo domů čp.34-35/II a čp.881-882/II a také za domy
čp.715-720/II. Dle předloženého projektu se počítalo s úpravou chodníků a
zřízením parkovacích míst.[75]
Dne 15.
února 2007 územní řízení začalo.[76]
Pak dne 4. dubna 2007 bylo územní rozhodnutí vydáno. Projekt zhotovila firma ing. Petra Zítka, IP
Projekt z Plzně v říjnu 2006. Na parcelách č.kat.2767/8 a
č.kat.2767/11 se dle projektu řešila obnova zpevněných ploch s ohledem na
stávající dřeviny a vytvoření parkovacích ploch. Součástí návrhu byla i rekonstrukce
veřejného osvětlení. Celá stavba se členila na dva stavební objekty: SO 101 –
Komunikace a SO 401 – Veřejné osvětlení. Co se týče SO 101 byly navržené
komunikace rozděleny na dvě základní komunikační větve. Větev K1 o délce 84
metrů měla začínat v místě vjezdu z Nerudova náměstí a končit napojením
na větev K2. Komunikace navržena jako funkční třída – C3, v kategorii MO 7,0/30
s jednostranným kolmým parkováním podél vozovky. Pro potřeby otočení
nákladních vozidel zásobujících sousední obchody se navrhovalo obratiště. Větev
K2 o délce 92 metrů měla začínat podél domů čp.718-719-720/II a končit u domu čp.715/II. Komunikace byla navržena
jako funkční třída – D1, obytná zóna a měla sloužit pro obsluhu přilehlých
bytových domů a navrženého parkoviště. Z celkového počtu 39 proponovaných parkovacích
míst se tři vyhrazovala pro tělesně postižené. Nové komunikace byly navrženy
tak, aby z velké části kopírovaly stávající vozovky. Trasy pro pěší naopak oproti
dosavadnímu stavu byly upraveny směrově. Stavba SO 401 řešila
rekonstrukci veřejného osvětlení. Celý vnitroblok měl být nasvícen novou
osvětlovací soustavou s 13 sadovými svítidly, včetně nových rozvodů kabelů.[77] Dne 22. června 2007 pak město požádalo o
stavební povolení na tuto akci. 26. července 2007 MÚ zahájil stavební řízení.[78]
Na rekonstrukci vnitrobloku Na Pátku mělo město na
rok 2007 připraveno 900 000 Kč. Z této částky se ale nakonec v roce
2007 utratily pouhé 3000 Kč, protože stavba čelila připomínkám občanů i policie
a začátek prací se opozdil. Staveniště bylo předáno až 5. října 2007 a práce
pak byly přerušeny v prosinci 2007 s tím, že byly provedeny jen
zčásti.[79]
Během
povodně, která zasáhla Rokycany 28. května 2006, byl poškozen dům čp.887-888/II.
V následujících měsících pak společenství vlastníků zdejších bytů požádalo
obec o příspěvek z Povodňového fondu. Rozpočet na opravu objektu činil 72
571 Kč, z toho požadována subvence 50 800 Kč. Dne 7.
srpna 2006 se věcí zabývala rada. Žádost doporučila zastupitelstvu ke
schválení.[80] To o věci jednalo 22. srpna 2006.[81] O podobnou dotaci zažádáno i pro objekt čp.885-886/II,
který ovšem zůstával v majetku města, takže o subvenci žádala obec.[82]
Na
přelomu 20. a 21. století přešlo mnoho zdejších domů do osobního vlastnictví.
V říjnu 2000 se zastupitelstvo seznámilo s výsledky ankety mezi
nájemníky obecních domů čp.34-35/II, čp.883-884/II a čp.13-14/II. Zájem o odkup
bytu projevilo více než 50 % domácností. Zastupitelé schválili záměr jejich
privatizace.[83]
Rozhodnutím z 9. května 2005 radní zařadili do 3. vlny privatizace bytového
fondu v Rokycanech dům čp.881-882/II v ulici Na Pátku a čp.885-886/II
v Soukenické ulici.[84]
O privatizaci objektu čp.887-888/II rada města jednala v červnu 2005, ale
rozhodnutí odložila kvůli potřebě vyjasnit prodejní cenu.[85]
Kvůli možnému konfliktu s pravidly EU (takzvaná veřejná podpora) totiž
musel být prodej pozastaven do zpracování nového cenového odhadu. Ten měl
zjistit, zda se tržní a prodejní ceny domu neliší o víc než 100 000 eur. Tato
podmínka byla splněna, 9. ledna 2006 tudíž mohla rada[86]
a 24. ledna i zastupitelstvo privatizaci objektu čp.885-886/II opět potvrdit.[87]
Prodejní cenu obec stanovila na 1 523 641 Kč.[88]
Dne 15. ledna 2007 souhlasilo s privatizací domu
čp.885-886/II zastupitelstvo. Objekt mělo získat družstvo nájemníků.[89] Dne 24. září 2007 pak zastupitelstvo souhlasilo
s prodejem jednotlivých bytů v objektu dle vyměřených cen.[90] Naopak v případě čp.881-882/II se ukázalo, že
cena se opravdu odchyluje o víc, než byla povolená disproporce. 9. ledna 2006 o
tom jednala rada. Rozdíl mezi prodejní cenou (2 749 344 Kč) a tržní cenou (9
788 000 Kč) byl příliš velký.[91]
Dne 24. ledna 2006 proto zastupitelstvo naznačilo, že řešením bude muset být
separátní prodej jednotlivých bytů.[92]
V lednu 2007 pak zastupitelstvo souhlasilo
s individuální privatizací čp.881-882/II.[93] Dne 26. února 2007 odhlasovali zastupitelé jednotlivé
individuální prodejní smlouvy.[94]
Proměnila
se nejenom majetková struktura ale i podoba zdejších domů, zejména
v souvislosti se zateplováním fasád. V květnu 2007 probíhá na domě
čp.13-14/II na Nerudově náměstí instalace zateplovacího fasádního pláště.
Průčelí do náměstí je obestavěno lešením, pokládka zateplovací vrstvy zatím nebyla
nedokončena. V červenci 2007 práce stále pokračují, zatím chybí povrchová
barevná úprava. Počátkem září 2007 už je rekonstrukce fasády hotova a lešení
sejmuto. Na plochostřechý dům zároveň byla nastavěna mělká sedlová střecha.[95]
Rušivý charakter tohoto paneláku, jehož projekt byl koncem 60. let spekulativně
zvýšen na pět pater, kvůli tehdejší disfunkci socialistického bytového trhu,
ale žádné barevné fasády ani střechy zcela nepotlačí. To je iluze.
Dle
stavu k roku 2018 už opláštěním a zateplením fasád prošly i všechny
ostatní panelové domy tohoto sídliště. Pro ně platí to samé, tedy že pouhý
barevný nátěr a zakrytí panelů polystyrenovou krustou neřeší strukturální
problém existence převýšené volné zástavby v místech skoro na dotyku
s historickým jádrem Rokycan. Navíc u některých z osmipodlažních plochostřechých
objektů v ulici Na Pátku bylo zvoleno nepříliš šťastné barevné ladění nové
fasády. Teplé tradicionalistické odstíny žluti a okru zde působí nepatřičně. Radikální
nové přepracování tohoto sídliště, zhruba ve stylu, jakým byla panelová
zástavba asanována v bývalé NDR, tedy včetně snížení některých objektů o
několik pater a celkové proměně sídelní struktury (dostavba uličních čar a
uzavřenějších bloků), by byla ideálním výhledovým počinem. Ekonomicky i
majetkoprávně jde ale o zatím spíše nereálné. Naopak představitelnější je
varianta ponechání hmoty jednotlivých domů, ale provedení důkladnější obměny
stavebních prvků (balkony, okna, dveře, využití střešních ploch apod.). Pokud
přijmeme jako realitu, že původní drobné měřítko Pražského předměstí už nikdy
nebude restituováno, tak kvalitní funkcionalistická elegance stavebního detailu
může i nuzným panelákům z přelomu 60. a 70. let alespoň zčásti dodat „corbusierovský“
esprit.
Na
severní stranu domu čp.881-882/II byl již při výstavbě sídliště připojen objekt
kotelny s masivním komínem
vyvedeným podél boční stěny domu nad střechu. Roku 1969 začal zkušební provoz
kotelny.[96]
Po výstavbě sídliště
Na Železné ovšem hlavní vytápění této oblasti převzala nová kotelna,
umístěná východně
od Železné. Výtopna Na Pátku potom sloužila jen jako záložní při
odstávkách. Jenže kotelna Na Železné v 90. letech zanikla a tato menší
kotelna Na Pátku získala znovu význam. V březnu 1997 už probíhá generální
oprava kotelny Na Pátku, financovaná městem. Dokončení se plánovalo na konec
července 1997. Měla pak plně převzít vytápění sídliště Na Pátku.[97]
V roce
2016 před začátkem topné sezóny, prošla kotelna celkovou rekonstrukcí.
V té době poskytovala teplo pro rozsáhlý okrsek sídlištní zástavby
v ulicích Kotyzova, Pivovarská, Pražská, Rokycanova a Františka Černého,
tedy nejen pro sídliště Na Pátku. Původní čtyři kotle od firmy Průmyslovesta
Brno s výkonem 6,9 MW byly po zateplení mnoha domů již naddimenzované.
Jeden kotel byl navíc poškozen. Při opravě byly dva kotle o celkovém výkonu 3,9
MW demontovány. Místo nich byl instalován kondenzační kotel Baxi Power HT–A
1.650 s výkonem 0,65 MW. Zároveň proběhlo zjednodušení zapojení kotelny a demontáž
nepotřebných rozvodů a armatur. Modernizací prošel řídicí systém kotelny, včetně
možnosti dálkového řízení ze vzdáleného dispečinku. Výhledově se ve spolupráci
s firmou ČEZ Energo plánovala ještě instalace kogenerační jednotky pro výrobu
tepla a elektřiny.[98]
Instalace kogenerační jednotky do kotelny Na Pátku proběhla v polovině
prosince 2021. Velkou akumulační nádrž coby součást kogenerační jednotky musel
nainstalovat speciální vysokozdvižný jeřáb. Kvůli jejímu usazení do strojovny
se musela rozebrat střecha kotelny.[99]
3.4. Původní zástavba na místě
sídliště Na Pátku
3.4.1. Urbanistický
a stavební vývoj Nerudova náměstí
Je
nutno znovu zdůraznit nejvážnější urbanistický defekt sídlištní výstavby Na
Pátku. A totiž to, že na rozdíl od Hrudkovanky
zde celá výstavba proběhla na již dříve zastavěných pozemcích. A i za tuto
drastickou cenu nakonec nové sídliště nepřineslo výraznější architektonické
hodnoty. Zničeny byly dva bloky původní zástavby, včetně Nerudova náměstí (foto
z r. 2003), které se od 50. let začínalo stávat lokálním centrem
Pražského předměstí.
Nerudovo
náměstí je přitom historickým jádrem Pražského předměstí. Z analýzy starých
katastrálních map se dokonce dá usuzovat, že tento prostor, z kterého
se na všechny strany rozbíhaly cesty, má předlokační, raně středověký původ.
Jinými slovy, Nerudovo náměstí mohlo být centrem původních románských Rokycan,
nebo přinejmenším jedním z vícero center tehdejšího
osídlení rokycanské kotliny. Toto je ale jen letmý náznak, čitelný
z nejstarší katastrální mapy. Od 12. století prošla tato oblast mnohými
dalšími proměnami, včetně možné redukce osídlení po třicetileté válce (čím by se
vysvětlovala prakticky až do 20. století nezastavěná severní strana náměstí).
Přímo uprostřed plochy náměstí, přibližně před dnešním domem čp.450/II,
stál domek čp.39/II se zahradou
(č.kat.172). Zapadal do souvislé řady popisných čísel,
takže tu stál už v roce 1771. Dá se ale předpokládat, že vznikl
dodatečnou, živelnou parcelací části veřejného prostranství, možná krátce před
rokem 1771, kdy si populační růst vynucoval zahušťování zástavby. Dne 31. října
1782 se obecní rada zabývala podáním, kdy Matěj Vinš (Winš, Wünsch) žádá ingros
(úřední zápis) na „koupený domek od paní
Eleonory Hrdličkový na Pražském předměstí za 225 zlatých.“ Hrdličková
zároveň zažádala o ingros koupě domku Jana Švorce (čp.21/II ve čtvrti Pod
Kostelem). Radní to odsouhlasili.[100]
Později mohl vedle něj ještě přibýt další dům. Dne
14. února 1783 magistrát řeší žádost Michala Kavky, který bydlel v čp.17/II
ve čtvrti
před Pražskou branou „o kousek
obecního místa pro vystavení domku na Pátku, vedle Winšovo domku, anebo blíž
pole pana Bečvaříka“. Obecní rada se unesla, že si vyžádá stanovisko Matěje
Wünsche a Matěje Škrabala, „zdaž by nic
naproti tomu neměli.“[101]
Matěj Wünsch (Winš, Vinš) obýval domek čp.39/II.[102]
Matěj Škrabal pak nedaleký dům čp.40/II na západní straně tohoto náměstí.[103]
Dne 18. února 1783 k magistrátu doputovala odpověď Matěje Wünsche a Matěje
Škrabala, kteří záměr odmítli.[104]
Žádný nový domek tu tak nevyrostl. Michal Kavka v té době zoufale a
chaoticky zahlcoval magistrát novými a novými, předem neprojednanými nápady na
přidělení stavebního místa.
Dne 23.
prosince 1783 se na magistrátu řeší žádost Matěje Winše z čp.39/II „by jemu kovářský werkstatt buďto na place
proti domku, neb v zahradě vystavěti povoleno bylo.“ Radní mu ale
vzkázali, že si má najít jiné místo.[105]
Krátce po zničujícím požáru města, který zasáhl Rokycany 12. září 1784, se Winš
ozývá s novým plánem. Dne 30. září 1784 vzali radní na vědomí žádost
Matěje Winše, která ohlásil, že chce „s
Václavem Lehnerem a paní Terezií provdanou Lehnerovou na pole proti Železný a
na jeho spáleniště chalupy frymark [tedy směnu nemovitostí – pozn. aut.] učiniti.“ Zdůvodňoval to tím, že na
spáleništi své chalupy nemůže zřídit kovářskou dílnu, takže by chtěl stavět na
onom poli. Konšelé mu vzkázali, že stavbu povolí jen po předchozím vyměření,
zda leží 100 kroků od stavení.[106]
Ze zprávy se mj. dozvídáme, že domek čp.39/II taktéž 12. září 1784 vyhořel. Dne
19. října 1784 vystoupila na schůzi rady vdova Veronika Třebická spolu
s Bernardem Skálou s tím, že „doslejchá,
že by Matěj Winš kovář zde naproti hospodě, a sice na poli Lehnerovském stavěti
chtěl.“ Třebická (majitelka hospody na Železné) to odmítá, protože by to
bylo „na škodu její při hospodě stojící
kovárny.“ Protestoval i Bernard Skála, „že
on taky chce při tom koupeném domku Michlovském kovárnu stavěti, která by na
100 kroků nestála a že tam na Pátku 7 kováren jest.“ Vinš se bránil, že „slavný magistrát jeho zaháleti nedá, když
nyní kovářům zapotřebí jest.“ Radní se usnesli, že nejprve se má vyšetřit,
zda by kovárna splňovala pravidlo, že kovárny mají stát 100 kroků od obytných
stavení.[107]
Lehnerovské pole se patrně nacházelo na severní straně náměstí, kde byla tehdy
volná, nezastavěná plocha. Ještě v roce 1890 se jako majitel domku
čp.116/II, který stál nedaleko severní strany náměstí, u vyústění dnešní
Soukenické ulice (viz níže), uvádí Veronika Lehnerová.[108]
Co se týče Bernarda Skály, rodina Skálových počátkem 19. století vlastnila
domek s kovárnou, stojící na místě sídliště Hrudkovanka (viz výše). Skálovo
izolované stavení splňovalo onu výše uvedenou podmínku, aby se kovárny
nenacházely do 100 kroků od obytných domů. Dne 30. října 1784 před obecní radu
vystoupili členové komise, která žádost Matěj Winše posuzovala. Konstatovali,
že zamýšlené místo se nachází jen 55 kroků od hostince Železná. Radní pak záměr
zřízení kovárny zamítli.[109]
Při délce kroku jako délkové míry cca 60 cm vychází vzdálenost na cca 33 metrů.
Při analýze mapy se potvrzuje, že kovárna měla vyrůst na severní straně
Nerudova náměstí, asi u nároží Pražské ulice.
Roku 1838 se čp.39/II eviduje jako spalný. Po roce 1872 získalo Nerudovo
náměstí současný tvar, když obec nechala dům čp.39/II vykoupit a zbořit.[110] Ještě v roce 1895 byla podle vzpomínek M. Sedláka
veškerá zástavba na Nerudově náměstí přízemní. Výjimku tvořila jen hospoda
Železná čp.69/II, dům Antonína Noska (asi čp.35/II) a dům Titěrových (čp.67/II,
ten stál stranou od náměstí, na rohu Pražské a Kotyzovy ulice, o něm podrobněji
viz níže).[111]
To se příliš nezměnilo ani později. Západním směrem se Nerudovo náměstí
nálevkovitě zužovalo do ulice, které se dříve říkalo Koželužská ulice. Podle K. Hofmana byla roku 1919 rozhodnutím radních připojena k Nerudovu náměstí.[112] Dne 29. prosince 1919 o tom každopádně definitivně
rozhodlo zastupitelstvo, které vztáhlo název Nerudovo náměstí i na tento cíp
směřující k lávce přes Padrťský potok.[113]
Jak
ukazuje současná mapa,
i poválečná hromadná výstavba na Pražském předměstí gravituje k Nerudovu
náměstí. Odtud se všemi směry rozbíhají jednotlivé obytné soubory. Není to
ovšem stejné Nerudovo náměstí, jaké znali obyvatelé Rokycan ještě
v polovině 20. století. Tvar náměstí zůstal zachován, zástavba se zcela
změnila. To, co z předválečné zástavby náměstí (i celého předměstí) zbylo,
má podobu nekontinuálních ostrovů, které už dohromady nevytvářejí relevantní
urbanistickou konfiguraci.
3.4.2. Původní
zástavba na západní straně Nerudova náměstí
Při
západní straně náměstí stála souvislá řada přízemních domů (viz katastrální
mapa z roku 1838). Na rohu Koželužské ulice (výběžek Nerudova náměstí
k potoku) a nábřeží Padrťského potoka (dnešní ulice Na Pátku) to byl dům čp.34/II, přízemní, se sedlovou
střechou, orientovaný do Koželužské ulice.
Dne
17. ledna 1769 před obecní radou vystoupili Václav Šmucler a Anna Kinclerová, „koupivše chalupu a kus zahrady k ruce
syna a resp. dcery od Anny vdané Suchý, žádaje o ingros [tedy úřední zápis
smlouvy – pozn. aut.].“ Radní své
rozhodnutí ale odložili kvůli nárokům dědiců po Anně Küncerové.[114]
Dne 28. dubna 1769 Václav Šmucler, „který
od dědicův Kinclerovských k ruce svého syna a své nevěsty, chalupu koupil,“
zopakoval svoji žádost od zaknihování. Rada se ale usnesla, že rozhodnutí
nepřijme, s poukazem na trvající nedořešení „dělnosti“ (rozdělení majetku) mezi dědici Kinclerovskými.[115]
Věc se patrně protahovala, protože znovu 1. srpna 1771 požádal Václav Šmucler
s manželkou, „by trh [tedy smlouva
– pozn. aut.] na koupenou chalupu od p.
Anny Suché do knih městských složiti.“ Obecní rada zase rozhodnutí
odložila, dokud se neprozkoumá závěť Anny Kinclerové.[116]
Dne 2. září 1771 se před radou řeší závěť Anny Kinclerové, kterou dodala Anna
Suchá, týkající se „chalupy, kterou ona
nyní Šmuclerovi odprodala, tu když spatřeno, že neboška onou chalupu jí a dětem
jejím odkázala, a pokudž by děti zemřely, má panu páterovi Kinclerovi [budoucí
rokycanský děkan Jan Coelestin Künstler
– pozn. aut.] připadnouti.“ Radní pak
konstatovali, že v případě prodeje chalupy musí Suchá své děti i pátera
(pro případ úmrtí dětí) „assecurírovati“,
tedy zajistit.[117]
Dne 24. září 1771 předstoupila Anna Suchá před radu s pojištěním ve výši
200 zlatých pro vypořádání dětí a pátera Kinclera. Ručila mlýnem, který patřil
rodině Suchých. Radní to uznali jako dostatečné. Zápis ovšem hovoří o prodeji
chalupy Josefu Šmuclerovi, nikoliv Václavovi.[118]
Na téže schůzi 24. září 1771 pak Josef Šmucler požádal o ingros (úřední zápis) „na koupenou chalupu od Anny Suchý.“
Konšelé to odsouhlasili.[119]
Nejasnost
ohledně jména kupujícího lze vysvětlit tím, že Josef byl synem Václava
Šmuclera. V červnu 1769 se oženil s Veronikou, dcerou zemřelého
Vavřince Lahody. Svatba se konala na Pátku.[120]
Je logické, že novomanželé, s pomocí ženichových rodičů, chtěli rychle
řešit otázku svého bydlení. Josef Šmucler se od listopadu 1771 a po zbytek 70.
let 18. století uvádí jako obyvatel domku čp.34/II.[121]
Pokud transakce s Annou Suchou nebyla nakonec zrušena, je tedy čp.34/II
onou chalupou, kterou Šmuclerovi koupili. Není jasné, jakou vazbu měla ona
chalupa na rodinu Suchých. Šlo o manžele Blažeje Suchého a Annu rozenou
Kinclerovou, kteří měli svatbu v lednu 1757.[122]
V roce 1772 žili v čp.12/III (mlýn, pozdější Guthovy železárny na starém
Plzeňském předměstí), kde se jim narodilo dítě.[123]
V listopadu 1773 pak obývali chalupu čp.13/III, která stála u tohoto mlýna[124]
a roku 1778 dům čp.11/III, opět provázaný s komplexem mlýna. Blažej Suchý
se uvádí jako mlynář.[125]
Je možné, že chalupa čp.34/II na Pátku byla dědictvím Anny Suché po rodičích (i
proto patrně prodejcem byla jen ona, nikoliv s manželem Blažejem).
Dne 27.
července 1784 se magistrát zabývá stížností Jana Břehovského, že Josef Šmucler „u svejch vrat do řeky dřeva položil a on
Jan Břehovský při zvodnění řeky na jeho zahradě škodu by trpěl.“ Obecní
rada se usnesla, že Šmucler se má buď ke škodě přihlásit, nebo dřeva vyndat.[126]
Dne 6. srpna 1784 pak na magistrát doputovala žádost Josefa Šmuclera o
provedení obhlídky „k jeho vratům u
chalupy,“ ohledně sporů s Janem Břehovským. Radní souhlasili.[127]
Josef Šmucler se ještě v květnu 1785 připomíná jako obyvatel čp.34/II.[128]
Následně ale patrně koupil v dražbě dům čp.26/II (Rokycanův domek) na
protějším břehu potoka, ve čtvrti Pod
Kostelem, do té doby patřící Janu Kecovi, sirotkovi po Matěji Kecovi.
Problém je, že to není zcela potvrzené. Dne 11. července 1786 magistrát řeší
podání Josefa Šmuclera, který žádá „o kus
místa k vystavění delšího domku u zahrady kecovské.“ A zároveň se
v zápisu obecní rady uvádí, že Matěj Bauer „podobně tamž žádá o kus místa pro vystavění chlívce.“ Radní
stanovili na 12. červenec 1786 obhlídku na místě.[129]
Pravděpodobnější je, že „kecovskou zahradou“ je doopravdy myšlen dům čp.26/II,
protože Matěj Bauer byl majitelem sousedního čp.25/II. Dne 14. července 1786
magistrát žádosti Josefa Šmuclera i Matěje Paura schválil, přičemž Šmucler měl
vedle svého domku ponechat kus pozemku na chlívec.[130]
Pokud Šmucler vlastnil domek čp.34/II, je to topograficky těžkopádné, protože
v takovém případě Matěj Bauer z čp.25/II hodlal stavět chlév na
protějším břehu potoka od svého domku, třebaže i to se stávalo, když lidem u
vlastního domku chybělo místo. V prosinci 1789 se ovšem o čp.34/II mluví
jako o „chalupě Josefa Šmuclera“.
Obecní rada tehdy řešila její úřední odhad.[131]
Šmucler ostatně mohl být vlastníkem obou domů, čp.34/II i čp.26/II s tím,
že jeden z nich mohl být určen k pronajímání či jako rezerva pro
potomky. A faktem je, že na mapě
z roku 1838 je skutečně čp.34/II zakreslen jako podlouhlé a navíc
nespalné (zděné) stavení, které jako by prošlo doopravdy oním „vystavěním
delšího domku“, o kterém roku 1786 mluvil Šmucler. Konečně další možností je,
že žádost Josefa Šmuclera z července 1786 se týká zamýšlené novostavby
domku čp.114/II (viz níže), který vznikl okolo roku 1790 a který pak obýval
Josef Šmucler. V městském archivu se nachází složka z roku 1897,
nazvaná „Kalivoda Josef, výměna šindelové krytiny čp.34/II, Pražské předměstí“.[132]
Dále
směrem k Nerudovu náměstí stály objekty čp.35/II a čp.36/II (na mapě
roku 1838 označeny jako spalné, dřevěné).
Dům čp.35/II počátkem 19. století vlastnil
Matěj Světlík. Dne 21. června 1803 na schůzi magistrátu předložili šacovníci
(oficiální odhadci) svůj „odhad na domek
Matěj Světlíkovský pod N. C. 35 na Pražském předměstí.“ Město pak zprávu o
ocenění nemovitosti předalo Světlíkovi.[133]
Podobné odhady se nechávaly zhotovit před prodejem nemovitosti. Dne 16. srpna
1820 obecní rada vyzvala Matěje Světlíka, aby odklidil z veřejné ulice „lehe“ (tříslo), které tam vyhodil ze
svého domu.[134]
Není ale uvedeno, kterého domu se nařízení týkalo. Mistr koželužský Matěj
Světlík zemřel v lednu 1832 ve vedlejším domě čp.34/II.[135]
Dům čp.36/II obýval v 70. a 80. letech
18. století Bernard Skála.[136]
Dne 20. dubna 1790 řešila obecní rada žalobu, kterou podal Antonín Skála na
svého otce Bernarda Skálu, „že on jemu tu
zahradu, kterou jemu i se stavením před pěti lety připsati nechal (…) odpírá a
jemu ad totam [celkově – pozn. aut.] jenom
5 sáhů k požívání zanechati chce.“ Antonín proto žádal, „by jemu tolik od té zahrady postoupil, jak
mnoho by k zachování průjezdu na 2 sáhy z obojí strany postavitedlné
bylo.“ Radní se usnesli vyslat na obhlídku místa komisi na 3. květen.[137]
Lze jen těžko vysledovat, čeho přesně se tento rodinný spor týkal. Mohlo jít o
zahradu za domem, která je vidět na mapě
z roku 1838 a která poskytovala zadní výjezd směrem do Barvířské ulice
(viz níže). Mohlo jít také o sousední pozemek, na zhruba ve stejné době vyrostl
nový domek čp.119/II (viz níže). V městském archivu se nachází složka
z roku 1890, nazvaná „Štaifová Marie, přestavba domu čp.36/II“.[138]
V květnu 1931 městská rada vydala O. Ublové povolení na výměnu krytiny na
kolničce v čp.36/II.[139]
Dne 5. června 1925 požádala majitelka čp.36/II Otilie Kousková o povolení k výměně
střešní krytiny. 19. září 1934 vydáno povolení pro Otilii Ublovou na stavbu
zděného záchodu v čp.36/II.[140]
Vedlejší
dům čp.119/II stál určitě již
v roce 1791, neboť je doložen v matrice křtů zápisem z 15. září 1791,
kdy se zde narodila dcera Jana Rikera.[141]
Potvrzuje se tak, že souvislá řada popisných čísel
na Pražském předměstí sahající až k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně) ukazuje
rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zaváděla domovní čísla. Objekty
s vyšším číslem popisným už jsou ve městě rozmístěny nahodile, podle
chronologické posloupnosti jejich dokončování. Dům čp.119/II tudíž vyrostl
někdy mezi roky 1771–1791, a to spíše blíž k pozdějšímu z těchto dat.
V městských knihách se připomíná roku 1842.[142]
Podle K. Hofmana byl přestavěn v 70. letech 20. století na patrový dům
s plochou střechou.[143]
Jde ale o omyl, protože v té době už byl zbořen a jeho číslo popisné přešlo
na moderní rodinný dům v Pražské ulici na Páclovně.
Následoval
dům čp.37/II. Dne 25. srpna 1781
požádal Vojtěch Karas a manželka Eleonora obecní radu o ingrosování (úřední
zápis) koupě „domku na Pátku sub N. 37“
od Vavřince Vavrouška za 400 zlatých. Radní to odsouhlasili.[144]
Zajímavé ovšem je, že 28. dubna 1778 obecní rada řešila „trh na chalupu Vavřince Vavrouška, od manželův Jan Mudrovských
koupenou.“[145]
Manželé Mudrovi obývali v té době dům čp.80/II v Horákově ulici na
místě dnešního sídliště
Na Železné a právě roku 1778 se přestěhovali do vedlejšího čp.107/II. Je
silně pravděpodobné, že Vavřinec Vavroušek roku 1778 kupoval dům čp.80/II. Tím
se ovšem objevují otazníky, proč o tři roky později prodával dům čp.37/II.
Dne
17. října 1817 posuzovali radní žádost, kterou podal soukenický mistr Jan
Špirk, o povolení „zur Überbauung seines Wohnhauses N. C. 37 Prager
Vorstadt gemäß beiliegenden Bauplane,“ neboli „k přestavení svého obytného domu N. C. 37 na Pražském předměstí dle
přiloženého stavebního plánu.“ Magistrát rozhodl, že věc se má prošetřit.[146]
Dne 21. října 1817 se pak na schůzi magistrátu probírala zpráva o Špirkově záměru
na stavební změny v čp.37/II. Radní jeho žádost schválili. Bylo totiž
shledáno, že stavební plány odpovídají předpisům o požární bezpečnosti.
Podmínkou bylo dokončit stavbu do jednoho roku a držet se předloženého
projektu.[147]
V městském archivu se nachází složka z roku 1905, nazvaná „Veselý
Matěj, přestavba čp.37/II, Pražské předměstí“.[148]
Vedle stál
dům čp.38/II. V něm se 22. února
1900 narodil Karel Cejp, profesor Univerzity Karlovy, odborník v botanice
a mykologii.[149] Za domem bývala velká zahrada, kde si prý Cejp
ještě jako dítě zřídil svoji první botanickou sbírku.[150]
Ve 30. letech 20. století byla provedena drobná oprava domu čp.38/II.
V roce 1942 podána žádost o povolení k výstavbě chlévků u čp.38/II.[151]
Šlo o přízemní domek, zbořený asi roku 1969.[152]
Dům čp.148/II vznikl dodatečně, patrně v 3.
čtvrtině 19. století. Poprvé se připomíná roku 1873, kdy patřil jisté Karolíně
Šimákové.[153]
V září 1930 rada povolila výstavbu kolniček u čp.148/II Barboře a Jaromíru
Šlesingerovým a nařídila jim zbořit chatrnou nádvorní budovu.[154]
Dům čp.205/II okolo roku 1902 vyplnil
poslední proluku v této uliční frontě. Dosud zde byla zahrada. Ta přináležela
k sousednímu domu čp.40/II, který stál v místech, kde z Nerudova
náměstí vychází Soukenická ulice. V městském archivu se nachází složka
z roku 1902, nazvaná „Hořice Karel, stavební žádost čp.205/II, Pražské
předměstí“.[155]
V roce 1921 obec projednávala žádost Karla Hořice (majitele čp.205/II) o
odprodej části zbylé zahrady u čp.40/II
(č.kat.139/1, zahrada o ploše 536 čtverečních metrů) na rozšíření dvora
u čp.205/II. Obecní komise dotyčnou část
pozemku obhlédla a navrhla odprodat díl zahrady tak, že hranici by tvořila
přímka spojující severozápadní stranu štítu domu čp.205/II a bod posunutý o maximálně
2 metry severně od západního konce stávající hranice majetku pana Hořice a domu
čp.40/II. Odstoupená část měla plochu cca 60 metrů čtverečních. Zastupitelstvo
transakci schválilo.[156]
Když počátkem 30. let 20. století vedle domu čp.205/II vyrostly na místě
zbořené usedlosti čp.40/II dva velké činžovní domy (viz níže), požádal majitel
čp.205/II František Hořice město o náhradu škody. Tu ale v červenci 1931
rada zamítla, protože podle ní tím, že při výstavbě činžovních domů obec
nahradila chatrný štít domu čp.205/II novým, byl stav tohoto domu vylepšen.[157]
V roce 1931 pak město dokonce krátce uvažovalo o odkupu objektu.
V listopadu 1931 deklarovala rada, že obec má zájem na účasti na dražbě
domu Jana Hořice na Nerudově náměstí, která se má konat 12. prosince 1931, a
mají se proto opatřit informace a předložit radě.[158]
Radní pak 1. prosince 1931 zmocnili starostu zúčastnit se dražby čp.205/II.
Maximální cena, kterou obec byla ochotna nabídnout, činila 50 000 Kč a k tomu
3000 Kč za každý korec pozemků prodávaných s domem.[159]
Dne 10. prosince 1931 ale rada rozhodla od účasti na dražbě čp.205/II a
souvisejících pozemků upustit.[160]
3.4.3. Kovárna
a domek čp.40/II
Severozápadní
nároží Nerudova náměstí už za první republiky vybočilo zásadním způsobem
z dosavadních venkovských měřítek zástavby, když tu došlo k výstavbě činžovního
domu čp.450-451/II, který nahradil dosavadní usedlost čp.40/II, ve které fungovala
v 19. století kovárna.
Dne
11. ledna 1803 se magistrát seznámil s výsledky šetření provedeného
policejním úřadem v otázce kovárny Jana Skály a jejího přenesení z domu
čp.46/II (nacházel se na severním konci dnešní ulice Na Pátku, viz níže) do
čp.40/II. Přezkum zahrnoval vyjádření od sousedů a jiných rokycanských kovářů.
Součástí spisu bylo i vyobrazení kovárny. Magistrát zaujal negativní stanovisko
k provozu kovárny v čp.46/II. „Jan
Skála, v srovnalosti od [tedy ve shodě s – pozn. aut.] guberniálního nařízení od 11. máje 1781, pak
12. decembris 1794, s svou žádostí se odmršťuje [tedy odmítá – pozn.
aut.] a provozování řemesla kovářského
v své, tak nebezpečné kovárně, jemu se zamezuje.“ Radní Šebestián
Tomandl a Jan Kissling podali kompromisní návrh: „skrze přenesení kovárny z N. C. 46 do N. C. 40 veškeré, celému
publico nastati mohoucí ohně nebezpečenství, odstraněné býti může.“[161]
Dne 1.
února 1803 magistrát schválil žádost mistra kovářského Jana Skály o přenesení
své živnosti z čp.46/II do čp.40/II.[162]
Dne 21. června 1803 se pak na své schůzi magistrát seznámil s přípisem
krajského úřadu, který přesun kovárny z čp.46/II do čp.40/II definitivně
povolil. Město zprávu rozhodlo předat Skálovi i jeho odpůrcům z řad
sousedů (František Kellner, Antonín Kordík, František Šindler, Matěj Hořice a
Antonín Špirk).[163]
Sousedé Kellner, Kordík, Šindler, Matěj Hořice a Špirk se ale nevzdávali a
podali další stížnost, kterou 1. července 1803 projednal magistrát. Žádali, „by jemu až do vyvedení věci, pokračování
v tamním stavení zamezeno bylo.“ Město souhlasilo, že až do dořešení
sporu nemá Skála pokračovat ve zřizování nové kovárny.[164]
Dne 8. července 1803 magistrát schválil prodloužení lhůty dle žádosti
stěžovatelů o 8 dnů.[165]
Znovu
se námitky proti Skálovi řešily na schůzi magistrátu 15. července 1803.[166]
Dne 29. července 1803 pak František Kellner jménem dalších odpůrců magistrátu
předložil své odvolání proti guberniálnímu rozhodnutí, kterým byla Skálovi
kovárna v čp.40/II povolena.[167]
Dne 23. srpna 1803 se před magistrát dostala žádost Jana Skály „um
Behebung des (…) gelegten Verbots gegen die in N. C. 40 hohen Orts bewilligte,
bereits angefangene Bauführung,“ tedy „o odstranění uloženého zákazu vůči z vyšších míst v čp.40/II
schválených, již započatých stavebních prací.“ Město rozhodlo „dem
Gegentheil zur Äußerung auf 8 Täge gegen Rückstellung des gegenwärtigen
Gesuches zuzustellen,“ neboli
„předat protistraně na 8 dnů
k vyjádření, proti stažení přítomné žádosti.“[168]
Ze zápisu plyne, že koncem srpna 1803 už v čp.40/II probíhala výstavba kovářské
dílny.
Dne
30. srpna 1803 se magistrát zabýval dalším vyjádřením odpůrců vzniku kovárny. Stanovil,
že „mit
den Beisätze zuzustellen, daß gegenwärtiger Gegenstand nicht ein Rechts-wohl,
aber ein politischen Wenge bereits entschieden worden, daher auf derselbe auf
den ihm in Sachen unterm zugestellten Magistratualrathsschlag und dessen
Befolgung womit wiederholt und besonders darum angewiesen wird, weil der von
Gegentheil ergriffene Rekurs nach dem Hofdekrete vom 28. Octobris 1799 einen
effectum suspensiorum nach sich ziehet. Übrigens hat der Franz Skala die dem
Gegentheil gegenwärtig verursachte auf 3 fl. 36 kr. gemässigte Unkosten die
Gegneparth zu bezahlen, wovon beide Theile unterinnen verständiget werden.“
V překladu znělo rozhodnutí zhruba následovně: „Sděluje se dodatkem, že přítomná záležitost nebyla jako věc právní,
nýbrž toliko politická již rozhodnuta, pročež se v téže záležitosti na jemu v této
příčině podaný magistrátní návrh a jeho vykonání opětovně odkazuje a zvláště se
k tomu poukazuje, poněvadž odvolání od protistrany podané dle dvorského dekretu
z 28. října 1799 s sebou nese effectum suspensiorum [odkladný účinek –
pozn. aut.]. Mimo to je František [omyl,
má být Jan – pozn. aut.] Skála povinen
protistraně uhradit náklady, v této příčině nyní způsobené a na 3 zl. [atých] 36 kr. [ejcarů] vyměřené, o čemž mají být obě strany náležitě vyrozuměny.“[169]
Zevrubně
se kauza projednávala před magistrátem zase 11. listopadu 1803, kdy se na
schůzi dostavili za stěžovatele Antonín Kordík a Václav Čáp s požadavkem,
aby se Janu Skálovi „další pokračování
v svém stavění zamezeno bylo, poněvadž se domejšlejí, že by proti sobě
stálému zapovězení jenom předce kovárnu stavěti chtěl.“ Skála se na
zasedání magistrátu nedostavil, takže byl předvolán zedník Antonín Bastl, který
v čp.40/II prováděl stavební práce a byl tázán, „zdažby nějakou kovárnu skutečně stavěl,“ na což Bastl odpověděl,
že „přítomně z onoho stavení
kovárna, pokudž takovou stavěti Janovi Skálovi od nejvyšších míst povoleno
bude, býti může, pokudž by pak Janovi Skálovi kovárnu tamž stavěti zapovězeno
bylo, tehdy že stavení to na světnici obráceno býti může.“ Město pak
nařídilo Bastlovi, aby za vlastní odpovědnost nestavěl žádnou kovárnu, dokud
nebude od vyšších úřadů vydáno případné povolení.[170]
Dne 15. listopadu 1803 magistrát tento verdikt představil i samotnému Skálovi.[171]
Dne 22. listopadu 1803 následovala prezentace zevrubné zprávy o vyšetření stavby
před magistrátem, který nařídil: „Wird dem Johann Skala der Abfluss der Gewölbung,
jedoch gegen den bewilligt, dasselber weder den Blasbalk einzusitzen, noch der
Rauchfang auser dem Dache hinaus zu führen berechtiget, sondern bei dessen
erfolgender Abwiesung dieses Feuerherd zu cassieren und dieses Gebäu zum andere
Gebrauche zu verwenden,“ neboli „Janu Skálovi se povoluje odvod z klenby, avšak s tou výhradou, že není
oprávněn vsazovat měch ani vyvádět komín nad střechu, nýbrž je povinen v
případě, že by mu toto bylo odepřeno, ohniště zrušit a budovu k jinému užívání
obrátit.“[172]
Jan Skála ale odmítl takové ustanovení o reverzu podepsat. 29. listopadu 1803
tudíž magistrát konstatoval, že stejně zůstává v platnosti stávající
úprava, tedy zakazuje se další výstavba, až do verdiktu nejvyšších míst.[173]
Dozvídáme se, že na podzim 1803 už probíhaly v čp.40/II adaptační práce. Skála
patrně kalkuloval s tím, že až úřední spory skončí, bude moci ihned spustit
kovářskou živnost, což ale odpůrci nyní úspěšně napadli.
Nakonec
Skála uspěl a skutečně se přestěhoval do čp.40/II, kde v prosinci 1805
zemřelo jedno z jeho dětí.[174]
Přenesl tam i svou kovářskou dílnu a v čp.40/II začala po několik generací
trvající éra tohoto řemesla. Na rozdíl od domku čp.46/II, který stál
v obklopení zástavbou drobných chalup, byl dům čp.40/II bezpečnější,
protože disponoval velkou zahradou. Spory mezi Skálou a jeho sousedy (a městem)
ovšem neustávaly. Dne 20. května 1808 se před rokycanským magistrátem řešila
další kauza. „Jan Skála beze všeho povolení
ještě jeden komín a výheň při svém domku na Pražském předměstí vystavěl a mimo
toho stodolu, kterou již dávno od svého domku vystavěti a jinam přestaviti
poukázán byl, až dosaváde při svém stavení zanechává. Bylo témuž Janovi Skálovi
dnešního dne in pleno [tedy před radními – pozn. aut.] nařízeno: jak onen komín při nové výhni do 14 dnův rozmetati [tedy
zbořit – pozn. aut.], tak i stodolu mezi
14 dními na vykázané, pro přestavění té samé tím jistěji přestaviti, an sice
v neučinění toho to obé na jeho outraty mocí úřadu rozmetáno bude.“[175]
Z tohoto zápisu se zdá, že problém už nebyla kovárna jako taková, jako
spíš její rozšíření. Dne 24. června 1808 o záležitosti Jana Skály jednal opět
magistrát. Skála požádal „o povolení
ještě pro letošní rok obilí do své, při svém domku se nacházející stodoly
svážeti mocti.“ Radní ale zaujali nekompromisní postoj. „Když Jan Skála oné, při držení král.
krajské comissi sobě před 3 lety dané, jakž i magistrátuální nařízení od 10.
junii b. r. [běžícího roku, tedy letos? – pozn. aut.] nesplnil a svou nebezpečnou stodůlku na jiné sobě vykázané místo
nepřestavil, aniž od daného sobě nařízení další recurs [tedy úřední námitku
– pozn. aut.] nevzal. Tudy bez prodlení
ruku k rozmetání té samé, s tou vejstrahou se přiloží, že kdyby Jan
Skála tam odeslaným řemeslníkům nějakou překážku činiti se osmělil, to nařízení
i tam s militární assistencí a jeho vytrestáním vyplněno bude.“[176]
Tento protokol z jednání magistrátu už se tedy netýkal kovářské dílny, ale
jen stodoly, kterou Skála u čp.40/II postavil bez schválení městem.
Koncem
19. století v čp.40/II fungovala Hořicova
kovárna. Roku 1892 se v regulačním plánu města dům popisuje jako
„chatrč“.[177]
Šlo ale o usedlost s poměrně rozsáhlým dvorem. Roku 1920 koupila dům
čp.40/II i se zahradou a dvorem obec.[178] Starosta Antonín Hořice (jde jen o shodu
příjmení) byl zmocněn radou vydražit dům čp.40/II. Majitelkou objektu byla tehdy
nezletilá Anna Hořicová. Dům pak v aukci získala obec za 51 000 Kč. Žili tu
tehdy 4 nájemníci. Obec se majitelem nemovitosti stala 15. prosince 1920.[179]
V letech 1920–1921 se mezi půjčkami, které si bralo město na různé
investice, uvádí i půjčka 34 263,12 Kč na výkup čp.40/II.[180]
Původně
zde obec zamýšlela zřídit pastoušku,[181]
kterou by obýval obecní pastýř.[182]
V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny
v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro
rok 1925. Částka 5000 Kč z této půjčky měla jít na stavbu kůlen u
čp.40/II.[183] Dle zprávy o vývoji obecního rozpočtu na rok
1926 (s údaji ke 12. srpnu 1926) ale nebyla během tohoto roku vyčerpána
plánovaná částka na výstavbu kůlen u čp.40/II ve výši 5000 Kč.[184]
V této době se rovněž František Hořice, majitel sousedního čp.205/II
ucházel o nájem stodoly u čp.40/II. Pak ale o stodolu projevil zájem i jiný
uchazeč. V roce 1927 už František Hořice žádá jen o pronájem zahrady u
čp.40/II. Chce ale, aby obec nejprve ze zahrady odstranila stromy a opravila
plot. Na zahradě hodlal zbudovat přístřešek pro vozy s tím, že vjezd
z dnešní Soukenické ulice by zřídil vlastním nákladem. Město konstatovalo,
že stodola i zahrada u čp.40/II jsou nevyužité. 20. dubna 1927 proto rada
souhlasila s pronájmem stodoly Janu Hrubému a zahrádky Františku Hořicovi,
což v květnu 1927 schválilo i zastupitelstvo.[185]
V listopadu 1927, při opožděném projednávání rozpočtu na rok 1927, se stanovilo,
že na úhradu potřeb mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se užije zbytek
nerealizovaných výpůjček. Mimo jiné i 5000 Kč původně určených na zřízení kůlen
u čp.40/II.[186]
V květnu 1928 rada rozhodla, že s A. Hrubou, která byla v nájmu ve
stodole u čp.40/II, se má jednat o zvýšení činže za účelem opatření peněz na
opravu střechy.[187]
Nakonec v červnu 1928 rada schválila nabídku J. Hrubého, že připlatí
k činži 100 Kč/rok na opravu střechy stodoly u čp.40/II.[188]
3.4.4.
Činžovní domy čp.450-451/II z první republiky
Už
v roce 1925 byly opatřeny skici na dva činžovní domy na místě domu
čp.40/II. Projekt zhotovil ing. Josef Chýla z Prahy.[189]
V roce 1926 se zmiňuje plán na výstavbu činžovního domu na Nerudově
náměstí na místě čp.40/II. V říjnu 1926 se ale uvádí, že plán nebylo možné
realizovat a že obec se rozhodla prozatím řešit výstavbu činžáků na Jižním
předměstí, v souboru bytových domů u Jeřabinové
ulice.[190]
V prosinci 1929 se lokalita u čp.40/II na Nerudově náměstí zmiňuje opět
jako jedno z míst zvažovaných obcí pro výstavbu činžovního domu.[191]
V říjnu 1929 totiž rada rozhodla postavit na zahradě č.kat.139 u domu
čp.40/II takzvaný sociální dům, tedy nájemní bytový dům pro chudší vrstvy.
Podle rozhodnutí radních se mohla dle potřeby zabrat i stodola u domu. Na
stavbu sociálního domu se měl použít projekt získaný z Plzně.[192]
V polovině listopadu 1929 radní zastupitelstvu doporučili schválit výstavbu
sociálního domu na zahradě č.kat.139. Pokud by ale pozemek nebyl vhodný, mělo
se jednat o pozemku č.kat.2571 (budou-li městské železárny souhlasit
s jeho záborem).[193]
Koncem listopadu 1929 už se tato lokalita pro umístění nového činžovního domu
nezmiňuje. A volí se mezi pozemkem č.kat.2571 a parcelou u Jeřabinové ulice.[194]
Nakonec dostal přednost pozemek č.kat.415 na Jižním předměstí u Jeřabinové
ulice, kde pak dům skutečně vyrostl (čp.431/II).[195]
Záměr
využít rohovou parcelu na Nerudově náměstí pro komunální bytový projekt ale nezapadl.
Už 11. prosince 1929 rada odsouhlasila návrh městské technické kanceláře, aby
byl prohlédnut projekt od ing. J. Chýly na dvoupatrový dům na místě starého čp.40/II
a aby se s ním projednal honorář.[196]
V březnu 1930 se rada na návrh J. Selementa usnesla připravit projekt na
výstavbu činžovního domu tak, aby byl získán příspěvek od státu.[197] V dubnu 1930 pak na svém zasedání vzala rada
na vědomí zprávu starosty o jednání v Ústřední sociální pojišťovně za
účelem získání úvěru na činžovní obecní domy.[198]
Opět pak 14. května 1930 radní vzali na vědomí zprávu o jednání starosty na
Ústřední sociální pojišťovně v Praze za účelem opatření levnějšího úvěru
na činžovní dům s malými byty na Nerudově náměstí a taky o výsledku jednání
s ing. Chýlou o zakoupení jeho projektu. Radní podpořili, aby se projekt
od ing. Chýly koupil.[199]
V červnu 1930 starosta informoval radu o další intervenci z 24. června
1930 u Ústřední sociální pojišťovny v otázce povolení úvěru na výstavbu
dvou domů na Nerudově náměstí. Podle něj ústav povolí úvěr 1 500 000 Kč za 5%
úrok, nižší úrok neposkytne.[200]
Dne 18. června 1930 se každopádně představenstvo Ústřední sociální pojišťovny
rozhodlo rezervovat pro město Rokycany 1 500 000 Kč.[201]
Dne 9. července 1930 rada doporučila zastupitelstvu uzavřít půjčku 1 500 000 Kč
u Ústřední sociální pojišťovny na stavbu činžovních domů na místě čp.40/II.[202]
V červenci 1930 při debatě o výstavbě bytů pro vojáky z plánovaných nových kasáren
na Jižním předměstí prohlásil sociální demokrat Josef Selement, že jeho strana
se této investici nebrání, ale požaduje, aby obec urychlila i výstavbu dvou
domů na Nerudově náměstí coby ulehčení nezaměstnanosti i bytové tísně.[203]
Plány
se brzy naplnily. 8. srpna 1930 vydalo zastupitelstvo povolení k výstavbě
dvou obecních nájemních domů na zahradě č.kat.139 a stavební parcele č.kat.292
na místě čp.40/II. Měly vyrůst dle plánů Ing. Josefa Chýly z Prahy, které
v náčrtcích vyhotovil už o několik let dřív. Výstavbu měla financovat
půjčka od Ústřední sociální pojišťovny do výše 1 500 000 Kč. 30. července 1930 se
konalo komisionelní šetření a ještě téhož dne rada doporučila zastupitelstvu
vydat povolení ke zboření čp.40/II a k výstavbě činžovních domů.[204]
Dne 1. srpna 1930 pak rada rozhodla, že ing. Chýlovi se poukáže 13 000 Kč coby
první splátka za vyhotovení rozpočtového elaborátu na výstavbu dvou činžovních
domů.[205]
Půjčku od Ústřední sociální pojišťovny do výše 1 500 000 Kč schválila koncem
srpna 1930 i obecní finanční komise.[206]
Dne 29. srpna 1930 pak zastupitelstvo souhlasilo s uzavřením půjčky od Ústřední
sociální pojišťovny do výše 1 500 000 Kč.[207]
V debatě na zastupitelstvu v srpnu 1930 vystoupil Josef Dobromysl,
který oznámil, že KSČ s uzavřením půjčky souhlasí, protože stavba domu
pomůže v boji s bytovou krizí.[208]
Poté, co 29. srpna 1930 schválilo zastupitelstvo uzavření půjčky 1 500 000 Kč u
Ústřední sociální pojišťovny v Praze na výstavbu těchto domů, odsouhlasil půjčku
i okresní výbor 29. října 1930 a 25. března 1931 ji schválilo ministerstvo
sociální péče.[209]
Počátkem září 1930 radní schválili vypsání oferty na stavební a řemeslnické
práce v těchto projektovaných domech.[210]
V říjnu 1930 se radní seznámili s výsledkem ofertního řízení, ale
definitivní rozhodnutí prý provedou až po konzultaci s J. Chýlou.[211]
Schůze městské rady 11. října 1930 se celá věnovala této investici. Za účasti
architekta Chýly se zadala výstavba činžovních domů na Nerudově náměstí. Městu došly dvě nabídky: od V. Včaly (za 922
726,30 Kč) a od J. Žoura a Š. Volfa (za 979 366,30 Kč). R. Kadláček navrhl
zadat zakázku Včalovi, protože druhý uchazeč má dost jiných zakázek na nové
škole (dnešní ZŠ T. G. Masaryka, viz kapitola „okružní třída“) a
na rekonstrukci radnice na Masarykově
náměstí. V. Vorel navrhl rozdělit investici na dvě části a zadat rohový dům
firmám Žoura a Volfa a vedlejší dům Včalovi. Nakonec ale prošel návrh R. Kadláčka.[212]
V roce 1930 taky město jednalo s Chýlou o dodání podrobného
rozpočtu. Rohový dům měl mít 18 bytů, dům do Soukenické ulice 17 bytů.[213]
Roku
1930 byl stávající přízemní objekt bývalé kovárny čp.40/II i s celým
hospodářstvím zbořen.[214]
Do roku 1931 jeho místo zaplnil dvojdům čp.450-451/II
(foto
z r. 2003). Dle rozhodnutí zastupitelstva z 8. srpna 1930 mělo jít o
nájemní bydlení, financované a provozované obcí.[215]
Vlastní výstavba započala na podzim 1930.[216]
V prosinci 1930 obecní správní komise projednává požadavek „Akčního výboru
nezaměstnaných“ na urychlené zahájení výstavby dvou činžovních domů na Nerudově
náměstí. Komise vyzvala stavitele Včalu, aby ihned zahájil dovoz stavebního
kamene, aby se mohlo začít s vyzdíváním základů.[217]
V lednu 1931 obecní správní komise rozhodla, že V. Charvátovi se podá dle
zápisu ze schůze rady z 12. října 1930 ústní vysvětlení ohledně zadání dvou činžovních
domů na Nerudově náměstí.[218]
V lednu 1931 taky obecní správní komise schválila smlouvu s firmou
Pikolon na kauci za práce na novostavbách na Nerudově náměstí.[219]
V březnu 1931 obecní správní komise rozhodla, že projektantovi činžovních
domů se vyplatí záloha 5000 Kč a že stavební firma bude vyzvána
k urychlení prací.[220]
V květnu 1931 poukázala rada k výplatě účet pro V. Včalu ve výši 200
000 Kč za výstavbu těchto domů.[221]
Dalších 150 000 Kč za práce na činžovních domech na Nerudově náměstí bylo poukázáno
Včalovi rozhodnutím rady z konce června 1931.[222]
Koncem července 1931 potom povolili radní splátku 115 000 Kč V. Včalovi za
výstavbu těchto domů.[223]
Objekt
byl předán do užívání 24. září 1931. Podle obecní kroniky tu vzniklo celkem 35
bytů.[224]
Podle jiného pramene se zde k roku 1982 nacházelo jen 29 bytů.[225] V obecní kronice se jinde uvádí rovněž 29 bytů.[226] Autentický dobový pramen z října 1931 hovořil o 29
bytech. Tehdy o obsazení bytů jednala obecní bytová komise. Z 29
bytových jednotek jich bylo 12 o jedné místnosti a 17 o jedné místnosti s
kuchyní.[227] V polovině října 1931 rada uvádí, že 12 bytů
v nových domech na Nerudově náměstí bude pronajato od 1. ledna 1932.[228] Jenže poslední fázi stavby provázela zpoždění. Počátkem
listopadu 1931 bylo oznámeno radě rozhodnutí Ústřední sociální
pojišťovny o prodloužení lhůty ke kolaudaci činžovních domů na Nerudově náměstí.[229] Dne 26. listopadu 1931 na ně bylo vydáno obývací
povolení dle kolaudačního protokolu z 26. listopadu 1931. Zároveň ale rada
vzala na vědomí oznámení městské technické kanceláře, že v domech ještě neskončily
řemeslnické práce.[230] Dne 3. prosince 1931 se rada usnesla dát vytápět
nové domy na Nerudově náměstí, aby se mohly dokončit malířské a natěračské práce.
Zároveň rozhodla, že se má vyšetřit, kdo zavinil zpoždění na stavbě.[231] V dubnu 1932 byl schválen návrh domovního řádu
pro domy čp.450-451/II.[232]
Shrňme.
Projekt vypracoval ing. Josef Chýla z Prahy, stavbu provedla firma V. Včaly.[233] Stavební náklad na dva činžovní domy na
Nerudově náměstí dle vyúčtování z prosince 1931 dosáhl 1 183 122,30 Kč,
přičemž se měl ještě zvýšit o menší částky za honorář za projekt a stavební
dozor.[234]
V obecní kronice jsou o něco později náklady na výstavbu vyčísleny na 1
266 000 Kč.[235] V únoru 1932 provedlo zastupitelstvo vyúčtování
stavby. Náklady včetně stavebního pozemku činily u čp.450/II 718 000 Kč, u
čp.451/II 703 700 Kč. Celkové náklady uváděny u čp.450/II 848 000 Kč, u
čp.451/II 807 000 Kč.[236]
V červnu 1932 zastupitelstvo
schválilo vzetí dlužních úpisů po 280 000 Kč u Ústřední sociální pojišťovny
v Praze na výstavbu čp.450-451/II.[237]
Dvoupatrová,
moderně provedená novostavba předznamenala budoucí měřítka Pražského předměstí.
Dnes se již, vzhledem k okolní poválečné zástavbě, dům čp.450-451/II nijak
zásadně nevymyká, ale v době svého vzniku představoval uprostřed vesměs přízemní
periferní zástavby převratnou změnu. Slohově jde o tradičnější soudobou
architekturu, které jsou cizí ploché fasády funkcionalismu a která si ještě
pohrává s tvaroslovím klasicizující moderny a rondokubismu (je
to patrně tím, že prvotní projekt zpracoval Chýla už v roce 1925). Funkčně
jde o veskrze racionální stavbu, která se svým obytným standardem neliší od
poválečných sídlišť
Hrudkovanka nebo U Václava.
Nový dům důsledně dodržel uliční čáru a vytvořil nové, pravoúhlé nároží
Nerudova náměstí. Bohužel parter nebyl otevřen do náměstí prodejními plochami a
novostavba zůstala ryze monofunkční. V té době ostatně Nerudovo náměstí
bylo venkovskou periferií Rokycan, nikoliv obchodním uzlem. V domě
čp.450/II žil do roku 1940 Josef Tomášek, jeden z vůdců rokycanského
komunistického odboje. Dnešní Tomáškova ulice, která po něm pojmenována,
původně sahala až sem, na Nerudovo náměstí. Pak ale byl tento úsek od ní
nelogicky oddělen a spojen se Soukenickou ulicí. „Tomáškův“ dům tak dnes
nestojí v Tomáškově ulici.[238]
Podle
celoměstského závazku, uzavřeného koncem roku 1965 na počest 13. sjezdu KSČ, se
měla v domě čp.450-451/II nově natřít okna.[239]
Dle harmonogramu z roku 1982 jsou navrženy domy čp.450/II a čp.451/II k modernizaci, jež měla proběhnout v 8. pětiletce
(1986–1990).[240]
Dne 12. září 1994 schválila rada výstavbu půdních bytů v tomto domě.[241]
Roku 1996 získalo město na adaptaci půdních bytů dotaci od státu.[242]
V prosinci 1996 již se na jejich výstavbě pracuje.[243]
Vzniklo zde 9 nových bytových jednotek, které byly zkolaudovány v květnu
1997. Šlo o 4 garsoniéry, 4 byty s dispozicí 1+1 a 1 byt řešený jako 2+1.[244]
Celkem tak v domě čp.450-451/II nově bylo 38 bytových jednotek.[245]
V srpnu
2002 dům čp.450-451/II, stejně jako celou Soukenickou ulici, zaplavily velké
povodně a 28. května 2006 dům opět postihly záplavy, které udeřily na Rokycany
vlivem vytrvalých dešťů nad brdským pohořím. V následujících týdnech žádalo
město, coby majitel objektů, o dotaci z povodňového fondu na nutné opravy.[246]
Dne 23. srpna 2006 vypsalo město výběrové řízení na popovodňové opravy v
čp.450/II a čp.451/II. Výsledky tendru byly vyhlášeny 6. září 2006. Zakázku
získala firma PP Servis Procházka z Plzně za 195 593 + 107 950 Kč.[247]
V roce 2007 město informovalo o záměru provést ještě do konce roku výměnu
oken v čp.450-451/II a do 10. července 2007 dalo termín zájemcům na
podání nabídek.[248]
Zakázku radní zadali firmě Profifenster s. r. o. z Mostu za 390 727,90 Kč
včetně DPH.[249]
Akce patrně byla rozdělena na dvě etapy, protože v lednu 2008 město
zveřejňuje záměr odboru rozvoje města provést během roku 2008 zakázku „výměna
oken v Soukenické ulici čp.450-451/II“. Zájemci měli kontaktovat obec do
15. února 2008.[250]
Provedení akce „dokončení výměny oken v Soukenické ulici“ odsouhlasili
radní 17. ledna 2008.[251]
Výměna oken v čp.450-451/II se uvádí v seznamu výběrových řízení,
vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města. Výběrové řízení bylo vyhlášeno
18. února 2008 a zakázku získala 9. dubna 2008 firma WELL s. r. o. z Plzně za 973 981,43 Kč. Nakonec ale byla
zakázka předána k realizaci firmě Inzula.[252]
V květnu 2019 souhlasila rada se zadáním tendru na zateplení objektu domu
čp.450-451/II firmě BIS, a. s. z Plzně za 3 898 114,61 Kč bez DPH.[253] Dle uzávěrky hospodaření města na
konci roku 2019 byla rekonstrukce fasády domu čp.450-451/II už provedena.
S náklady 4 563 000 Kč šlo o jednu z největších obecních investic
onoho roku.[254] Počátkem roku 2018 byla tato akce původně plánována
již na rok 2018.[255]
3.4.5. Původní
zástavba na severní straně Nerudova náměstí
Severní
strana Nerudova náměstí kompletně zanikla již v 50. letech 20. století, kdy zde
v souvislosti s výstavbou sídliště Hrudkovanka zbudován trojdům čp.810/II-811/II-812/II, zvaný „rampa“ (viz vpředu, v rámci
popisu výstavby sídliště
Hrudkovanka). Jeho výstavbě ustoupily domy čp.65/II, čp.132/II, čp.66/II a
čp.125/II.
3.4.6. Původní
zástavba na jižní straně Nerudova náměstí
I na
jižní straně náměstí stála ještě v polovině 20. století téměř souvislá řada
vesměs přízemních domků, z nichž některé byly staršího původu, jiné
vyplnily mezery v zástavbě až během 19. a dokonce i 1. poloviny 20.
století.
Směrem
od nábřeží Padrťského potoka (ulice Na Pátku) to byl nárožní objekt čp.71/II. Číslo popisné ukazuje, že šlo
o původní zástavbu, která existovala již v roce 1771, kdy se zaváděla domovní čísla.
Dne 21. listopadu 1783 požádal Bernard Skála obecní radu o ingros (úřední
zápis) na „k ruce syna Antonína na
koupený domek na Pátku sub N. 71 s chlívy a půl zahrady od paní Johany
Jedličkové rozené Kecové za 270 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[256]
V roce 1791 se tu jako obyvatel uvádí Antonín Skála, kdy se mu tu narodilo
dítě,[257]
stejně tak v červenci 1797.[258]
Když v roce 1793 žádal Jan Nekola o povolení k stavbě domu nedaleko
odtud, uvádí se v seznamu sousedů, které magistrát obeslal, aby se
k záležitosti vyjádřili, i Antonín Skála.[259]
Nebyl tudíž jen obyvatelem, ale i majitelem čp.71/II. Dne 18. února 1800
požádal Antonín Skála magistrát, „by jemu
k rozšíření svého dobytčího chlíva, v němž toliko 3 kusy dobytka jeho
státi mohou, k chování většího počtu dobytka 10 kusů dříví z obecních
lesův vykázati povoleno bylo.“ Magistrát ale jeho žádost zamítl,
s poukazem na nařízení krajského úřadu.[260]
Patrně šlo o regulaci chovu domácího hospodářského zvířectva v menších
domech, popřípadě nějaké omezení dané cechovním protekcionismem té doby. Koncem
roku 1800 se do čp.71/II přestěhovali manželé Ignác Suchý (Hynek Suchý) a
Kateřina rozená Skálová. Mlynář Suchý do té doby hospodařil na mlýně čp.101/II
na Práchovně. Dne
31. ledna 1800 se magistrát zabýval žádostí několika měšťanů, mezi nimi i
Ignáce Suchého, o „vykázání jim
z obecních lesův potřebného dříví k stavění.“ Odsouhlasil to
s tím, že náklady se mají zanést do obecních výkazů.[261]
Jenže po pár měsících Suchý svůj mlýn prodal Františku Chottovi, který se tu jako
nový majitel mlýna na Práchovně uvádí již v prosinci 1800.[262]
Zdá se tedy, že když Ignác Suchý v lednu 1800 žádal o obecní dříví,
zamýšlel je již pro adaptaci domu čp.71/II za své nové obydlí. Už v dubnu
1802 se jim v čp.71/II narodila dcera.[263]
Dne
13. března 1812 posuzoval magistrát žádost Hynka Suchého „za příčinou nové založiti chtějící zahrádky pod okny při jeho domku.“
Referent Třebický žádost zamítl „skrze
z toho následovné mohoucí velké nepohodlí v čas povodně a zkázy obuvu
[obavu? – pozn. aut.] obcházejících a
bez důležité příčiny zoužení obecního místa, nemůže jemu na témž magistrátu
dobře povědomém místu stavení zahrádky povoleno býti.“[264]
Šlo tedy o pozemek od domu směrem do dnešní ulice Na Pátku, na nábřeží potoka. Roku
1838 mapa
stabilního katastru eviduje dům čp.71/II jako spalný (převážně dřevěný) a
zároveň v důsledku rozhodnutí města z roku 1812 postrádal
předzahrádku do ulice. Veřejná komunikace tudíž probíhala přímo pod jeho okny.
Dne 11. června 1816 se před magistrátem řešila žádost, kterou podal Ignác
Suchý, „um Bewilligung eine Scheuer bei seinem Wohnhause N.
C. 71 erbauen zu dürfen“ neboli
„o svolení stodolu při jeho obytném domě
N. C. 71 postaviti smět.“ Radní mu odpověděli, že není povoleno stavět
stodoly mezi obytnými domy, tudíž jeho žádost zamítli.[265]
Na
archivních snímcích z 1. poloviny 20. století je zobrazen jako přízemní,
s mansardovou střechou. Zaujímal poměrně malou parcelu, z vnitrobloku
„utlačovanou“ rozlehlým Kraftovým hospodářstvím (viz níže). V městském
archivu se nachází složka z roku 1912, nazvaná „Hrdlička Matěj, výměna oken,
střechy, zřízení dílny v čp.71/II, Pražské předměstí“.[266]
V roce 1920 proběhla stavba chlévů, záchodů a kůlny u čp.71/II. Matěj a
Marie Hrdličkovi získali stavební povolení 2. dubna 1920. Plány zhotovil Jan
Charvát 1920.[267]
Dne 23. ledna 1941 vydala rada povolení ke zboření domu. Majitelem tehdy byl
Jaroslav Žour.[268]
Demolice ale buď nebyla provedena, nebo okamžitě po ní následovala výstavba
nového domku, protože parcela zůstala zastavěna. Na leteckém snímku
z července 1968 ještě dům čp.71/II existoval.[269]
Demolice zástavby Koželužské ulice od domu čp.71/II směrem k Nerudovu
náměstí patřila do 2. etapy výstavby sídliště Na Pátku. Panelový dům
čp.34-35/II, který stojí na místě zdejší zástavby, byl předán do užívání
v roce 1971.[270]
Vedle
stál dům čp.124/II. Existoval určitě
již v roce 1796. Je doložen v matrice křtů zápisem z 9. prosince 1796,
kdy se zde narodil syn Františka Skály.[271]
Ještě o pár let dříve žili manželé František Skála a Rosalie rozená Chottová
v domku čp.46/II v severní části dnešní ulice Na Pátku (viz níže).[272]
Souvislá řada popisných
čísel na Pražském předměstí, sahající až k čp.104/II (mlýn Korečník na
Práchovně),
ukazuje rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zaváděla domovní čísla.
Objekty s vyšším číslem už jsou ve městě rozmístěny nahodile, podle
chronologické posloupnosti jejich dokončování. Dům čp.124/II tudíž vyrostl někdy
mezi roky 1771–1796, spíše mnohem blíže pozdějšímu z těchto dvou dat. Vznikl
patrně druhotným oddělením části zahrady odkoupené roku 1783 „od paní Johany Jedličkové rozené Kecové“,
když Bernard Skála do svého majetku získal sousední starší domek čp.71/II.[273]
S odstupem něco víc než 10 let pak na této zahradě pro jiného člena rodu
Skálových vznikla novostavba domku čp.124/II.
Na mapě
stabilního katastru z roku 1838 je čp.124/II zobrazen jako spalné (převážně
dřevěné) stavení. V majetkových knihách se připomíná roku 1856 coby majetek
Josefa Záhory.[274]
V městském archivu je uložen i spisový materiál z roku 1883, nazvaný
„Záhorová Josefa, stavba stavení čp.124/II“.[275]
Po roce 1940 prošel asi výraznějšími stavebními úpravami. František Bayer
dostal 13. března 1940 povolení na stavbu kůlny a 20. června 1940 bylo uděleno
Anně Bayerové povolení na přestavbu domu. Obě investice probíhaly dle projektu
Václava Včaly.[276]
Podle popisu z roku 1969 šlo o patrový objekt s podkrovím, v dobrém
technickém stavu. Jeho demolici část představitelů města koncem 60. let 20. století
vzdorovala, ale nakonec bez úspěchu (viz výše, v rámci popisu příprav
sídliště Na Pátku).[277]
Panelový dům čp.34-35/II, stojící na místě těchto starších domků, byl do
užívání předán v roce 1971.[278]
Následovaly
mladší domy čp.446/II, čp.18/II a čp.404/II, které sice unikly na přelomu 60. a
70. let 20. století demolicím, ale byly zbořeny na přelomu 70. a 80. let kvůli
výstavbě prodejního objektu čp.28/II na jižní straně Nerudova náměstí. Dům čp.446/II vznikl až roku 1931. Dne 12.
června 1931 rada vydala povolení pro J. Záhorovou na rodinný dům na pozemku
č.kat.147.[279] Obývací a užívací povolení pro J. Záhorovou
na dům na č.kat.147 udělila městská rada 5. listopadu 1931.[280]
Josefa Záhorová provedla o něco později i zazdění vchodu a další stavební úpravy
domku. Stavební povolení obdržela 4. června 1941. Stavební plán přestavby
zhotovil František Michálek.[281]
Dům měl podobu moderní patrové vilky (poněkud nepatřičné uprostřed okolní nízké
předměstské zástavby), se stanovou střechou a výraznými vikýři. V roce
1969 se popisuje jako v dobrém technickém stavu a proti jeho demolici se proto
zvedla vlna odporu (viz výše, v popisu příprav výstavby sídliště).[282]
Přežil několik let i po výstavbě sídliště. Někdy mezi koncem října a počátkem
prosince 1975 projednávala rada MěstNV výkup čp.446/II od manželů Feltových.
Souhlasila se zvýšením kupní ceny o 30 procent.[283]
Další
dům čp.18/II vznikl taktéž až
později. Na jeho místě je na mapě
z roku 1838 zakreslena jen jakási spalná budova č.kat.244, patrně
hospodářského rázu (stodola). Stála na okraji rozsáhlého hospodářství při nedalekém
domě čp.70/II (viz níže), ale majetkově nebyla jeho součástí, protože na indikační
skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je označena „27 Pr. V.“, neboli
„Prager Vorstadt“, tedy že patřila k domu čp.27/II. Ten stál na protějším
břehu Padrťského potoka, ve čtvrti Pod
Kostelem a disponoval jen malou zahradou. Majitel čp.27/II tedy nejspíš
někdy před rokem 1838 využil možnost zřídit si stodolu mimo svou usedlost, a
přesto v nevelké vzdálenosti od ní. Až později na místě stodoly, popřípadě
její adaptací, vznikl dům čp.18/II. Jeho popisné číslo sem bylo přeneseno ze
zbořeného objektu mlýna, který stál před v prostoru před bývalou Pražskou
branou u mostu přes Padrťský potok a který zanikl roku 1887 kvůli výstavbě
nového železného mostu (viz níže, v podkapitole „Zástavba před
bývalou Pražskou branou“). K výstavbě čp.18/II zde, na Nerudově
náměstí, tudíž muselo dojít až po roce 1887. Souvisí s tím patrně v městském
archivu dochovaná složka z roku 1888, nazvaná „Nosek Karel, stavba domu
čp.18/II“.[284]
Dům čp.18/II se zde připomíná i roku 1892 v regulačním plánu
B. Peka.[285]
V publikaci se seznamem
majitelů domů z roku 1896 se ovšem uvádí, že číslo popisné čp.18/II
neexistuje.[286]
Mohlo jít jen o opomenutí. Dům čp.18/II byl přízemní, se sedlovou střechou, podélně
orientovaný k ulici. Půdorysně připomínal původní stodolu a i reambulace
katastrální evidenční mapy z roku 1877, která zachycuje pozemkové změny až
do počátku 20. století ukazuje, že dům čp.18/II si pouze s mírnou
odchylkou u jedné ze stěn uchoval půdorys předchozí stodoly. I proto je na
místě hovořit o adaptaci hospodářského objektu na obytné účely. Dne 1. ledna
1914 je čp.18/II odhadnut na 6000 K, 3. března 1930 na 46 000 Kč.[287]
Dne 16. dubna 1930 získalo Západočeské konzumní družstvo v Plzni stavební povolení
na úpravy čp.18/II. Kolaudace proběhla 7. srpna 1930. Další adaptace objektu čp.18/II
se odehrála v letech 1936–1937. Západočeské konsumní družstvo v Plzni
obdrželo stavební povolení 13. října 1936. Kolaudace se konala 21. prosince
1937.[288]
Novějšího
data byl i vedlejší dům čp.404/II z konce
20. let 20. století. I on měl podobu jednoduchého přízemního stavení. Zaujal
úzkou, nepravidelnou proluku mezi čp.18/II a Kraftovým statkem čp.70/II (viz
níže). Dne 31. srpna 1927 rada vydala stavební
povolení na rodinný dům na č.kat.150.[289]
Dne 14. září 1928 rada vydala obývací a užívací povolení J. a H. Sixtovým na
rodinný dům na pozemku č.kat.150.[290]
Dne 18. září 1928 byl odhadnut na 40 000 Kč.[291]
V dubnu 1931 se obecní správní komise usnesla uložit vlastnici čp.404/II
Kláře Sixtové, aby opatřila nádvorní smetiště a kolnu tak, aby nevznikala škoda
sousednímu domu čp.70/II.[292]
Objekty
čp.446/II, čp.18/II a čp.404/II přežily ještě dalších deset let po původní
plošné demolici historického Pátku (viz pohlednice
z počátku 70. let 20. stol.). Zanikly až kvůli rozšiřování nové
prodejny na Nerudově náměstí. V roce 1977 ještě dům čp.404/II stál,
protože v červnu toho roku jednala rada MěstNV o některých sporných případech
při přidělování náhradních bytů lidem z domů určených k demolici.
Mezi nimi se zmiňuje i Anna Sedláčková z čp.404/II. Radní se dohodli, že
se na všechny tyto objekty znovu podívají.[293]
Letecký snímek z července 1978 ještě tyto domy zachytil.[294]
Na fotografii v publikaci Proměny Rokycanska, vydané roku 1981, již jsou všechny
domy zbořeny.[295]
Ovšem číslo popisné čp.18/II bylo formálně zrušeno až 22. ledna 2014.[296]
Poslední
dům v řadě čp.70/II se vymykal.
Byla to obytná budova Kraftova
hospodářství, též zvaného U Kraftů,
velkého zemědělského statku, který vyplňoval podstatnou část vnitrobloku a
sahal až do ulic Pražská a Na Pátku, kde stály různé stodoly a chlévy. Už dle mapy
z roku 1838 šlo o celokamenné, nespalné stavení. Zděná byla i většina
hospodářských budov ve vnitrobloku. Jako by mapa z roku 1838 zachycovala
letmé ozvěny toho, že Pátek byl samostatně vzniklým předlokačním sídelním
útvarem, nikoliv běžným předměstím, druhotně vyrůstajícím vně městských hradeb,
a že pozdější Kraftovo hospodářství mohlo být pozůstatkem nějakého mnohem
staršího dvora, odkazujícího až k raně středověkému formování specifické
sídelní aglomerace v rokycanské kotlině, v níž Nerudovo náměstí
představovalo organický uzel několika sem se sbíhajících cest, přičemž tato
ústřední náves byla možná od počátku akcentována většími usedlostmi čp.70/II a
vedlejšího hostince Železná.
Karel
Hofman uvádí, že ke Kraftovu hospodářství patřil rovněž dům čp.18/II.[297]
Tomu ale odporuje skutečnost, že majetkově byly přinejmenším od 30. let 20.
století obě nemovitosti odděleny. Faktem ale je, že čp.18/II ale i čp.404/II
vznikly na parcelách původně přináležejících ke Kraftově statku. Do statku vedl
zvláštní vjezd z Pražské ulice. Do rukou Kraftových přešel roku 1928, kdy
jej zakoupil František Kraft s manželkou Annou.[298]
Ještě na fotografii z roku 1903 byl samotný dům čp.70/II relativně
nevýstavný. Šlo o přízemní objekt se sedlovou střechou. Do náměstí se otáčel podlouhlým
průčelím s vraty průjezdu, dveřmi a pěti okenními osami.[299]
V prosinci 1928 rada vydala stavební povolení pro Františka Krafta na
přístavbu kolniček a záchodu v čp.70/II.[300]
V dubnu 1929 pak vydala stavební povolení i na kanál a vodovodní přípojku
k čp.70/II pro Františka a A. Kraftovy.[301]
Už za první republiky se objevily plány na zrušení tohoto anachronického
zemědělského hospodářství uprostřed Rokycan a jeho nahrazení městskou
zástavbou. V dubnu 1933 projednává zastupitelstvo parcelaci okolí hostince
Na Železné na stavební pozemky, dle žádosti Františka Krafta ze 4. ledna 1933,
majitele restaurace na Železné čp.69/II, o rozdělení pozemku č.kat.247, na němž
stojí hostinec, na tři stavební místa. 17. ledna 1933 se konalo místní řízení. Radní
věc doporučili ke schválení, ovšem s podmínkou, že parcely č. 2 a č. 3 budou
zastaveny řadovými domy a i na parcele č. 1 vyroste (po zboření hostince)
řadový dům v jednotné uliční frontě dle regulační čáry.[302]
K demolici starobylého hostince bohudík nedošlo. U proponované nové
zástavby vedle hostince ovšem platí, že k ní nedošlo bohužel. Kdyby tu
vyrostly ve 30. letech zcela nové domy, možná by to odradilo projektanty za
časů komunistické vlády od úvah o sídlištní výstavbě v této lokalitě.
V roce
1950 se do Kraftova hospodářství nastěhoval Státní statek Rokycany.[303]
Město rozhodlo roku 1949, že sem umístí vepřinec.[304]
Provoz tu ale byl postupně utlumován. Z hlediska hygienických standardů i potřeb
zemědělské výroby neměly objekty, umístěné uprostřed okresního města,
perspektivu. V červenci 1955 ještě starý vepřinec stál, ale už
v srpnu 1955 měla na jeho místě začít výstavba činžovních domů.[305]
Stavět se začalo skutečně ještě roku 1955 a cihly z demolovaného vepřince
pak použity na rozšíření hvězdárny ve Voldušské ulici na Oseckém vrchu.[306] Na uvolněné ploše vyrostl blok obytných domů čp.715-716-717-718-719-720/II
(viz výše, v samostatné
podkapitole).[307]
Na
zasedání rady MěstNV 24. listopadu 1965 se jednalo na žádost státního statku o
převodu pozemků a budov rodiny Kraftových na státní statek.[308]
V roce 1965 byly vyklizeny i zbývající
hospodářské objekty a připraveny na demolici.[309] Dne 16. února 1966 souhlasila rada MěstNV, aby se do
uvolněných prostor Kraftova statku nastěhoval dočasně (do demolice) Zemědělský
a stavební podnik a Strojní traktorová stanice.[310] Bourání Kraftova hospodářství odstartovalo počátkem
roku 1968.[311] Tehdy byl zbořen vlastní dům čp.70/II, stodoly
a kůlny Kraftova hospodářství.
Patrně
někde v areálu Kraftova statku se nacházel i objekt čp.614/II. V seznamu majitelů
domů cca z roku 1945 se jako vlastník uvádí František Kraft, stejně
jako u domů čp.70/II a čp.128/II (v ulici Na Pátku).[312]
Samostatné číslo obdržel za Protektorátu v rámci vlny číslování nádvorních
a dalších vedlejších objektů. V současnosti nese číslo popisné čp.614/II
rodinný dům v oblasti Na
Husinci, viz níže. Ten ale byl postaven patrně až v 70. či 80. letech
a získal toto číslo druhotně. Původní čp.614/II zanikl při demolicích Kraftova
hospodářství.
3.4.7. Prodejny
na jižní straně Nerudova náměstí
Demolice
zástavby na jižní straně náměstí tedy proběhly ve dvou etapách: nejprve brzy po
roce 1968 zmizel objekt čp.70/II (Kraftovo hospodářství), pak na přelomu 70. a
80. let i tři zbylé domy čp.404/II, čp.18/II a čp.446/II. Ve dvou etapách také
proběhla nová výstavba na jejich místě. Vznikl tu přízemní prodejní objekt,
složený ze dvou částí: čp.36/II a čp.28/II, který aspoň funkčně, i když
nikoliv hmotově navrátil náměstí zčásti jeho roli centra Pražského předměstí (foto
z r. 2003). Bývá zván „rampa“
(stejně jako protější dům čp.810-811-812/II z 50. let 20. století), snad pro
rozlišení jej možné pojmenovat „nová“ nebo
„jižní“ rampa.
Výstavba
obchodního komplexu se plánovala již od konce 60. let. Mělo jít o nutné
rozšíření prodejní kapacity města v souvislosti s další etapou bytové
výstavby (sídliště Na Pátku). Podle výhledu na 4. pětiletku měl podnik
Potraviny provést výstavbu v roce 1969. Součástí objektu měla být kromě
samoobsluhy potravin také prodejna masa-uzenin a ovoce-zeleniny. Náklady se
odhadovaly na 2 000 000 Kčs. O podobné investici se mluví i v roce 1968.[313]
Harmonogram z listopadu 1969 předpokládá, že obchodní centrum bude sloužit
i pro plánované sídliště Na
Železné a bude obsahovat prodejnu potravin o ploše 90 čtverečních metrů (se
skladištěm o výměře 65 čtverečních metrů), která měla vyrůst roku 1970.
V letech 1971–1972 pak měly přibýt další tři prodejny, a to maso (40
čtverečních metrů), cukrárna (50 čtverečních metrů) a ovoce-zelenina (40
čtverečních metrů). Stavbu a provoz všech nových obchodů měl zajistit podnik
Potraviny.[314]
Do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969) byla
včleněna výstavba prodejny pro sídliště Na Pátku.[315]
V první
fázi počátkem 70. let vznikl jen skromněji disponovaný objekt čp.36/II. Šlo o nejvýchodnější
třetinu nynějšího nákupního komplexu. Jednalo se o menší přízemní stavbu na
čtvercovém půdorysu, s jednou prodejnou. Dle informace z června 1970
výstavba prodejny potravin na Pátku již probíhala. Měla být dokončena
v roce 1970.[316]
Prodejna podniku Potraviny Na Pátku se nakonec otevřela roku 1971.[317]
Ve srovnání s původní uliční čárou byl nový jižní okraj Nerudova náměstí
posunut o zhruba 30 metrů do hloubi původního Kraftova statku, takže před novou
prodejnou vznikl prostor, který byl využit jako parkoviště. Zároveň se tím
odhalila zadní (západní) fasáda sousedního hostince Železná, která původně byla
zčásti skrytá za domovní frontu. V této fázi zachycuje náměstí mapa města
cca z roku 1976.[318]
V druhé
fázi byl k prodejně čp.36/II přistavěn na západní straně objekt čp.28/II.
Jemu musely ustoupit výše popsané tři domy čp.404/II, čp.18/II a čp.446/II. Šlo
o plánovité doplnění obchodní sítě i kvůli tehdy nově budovanému nedalekému sídlišti Na
Železné.[319]
Prodejna byla součástí rozpočtu sídliště Na Železné.[320]
Náklady na její stavbu se odhadovaly na 3 000 000 Kčs.[321]
Karel Hofman uvádí, že výstavba prodejny čp.28/II proběhla v letech 1982–1983.[322]
Dobové prameny ale už v prosinci 1981 uvádějí, že prodejna u Železné je
téměř hotova (měla být dokončena v roce 1982).[323]
Dne 15. února 1983 se zde otevřela nová prodejna maso-uzeniny.[324]
Kromě toho v rampě tehdy fungovaly prodejny zeleniny a sportovních potřeb.[325]
Současně bylo zrušeno, respektive redukováno parkoviště, které od počátku 70.
let existovalo na místě zbořeného domu čp.70/II.
Z hlediska
funkčního bylo umístění prodejen na jižní stranu náměstí nepochybně správné.
Problematické je, že kvůli tomu muselo zaniknout několik dalších historických
domů. Ale nejzávažnějším prohřeškem je poddimenzovaný charakter těchto přízemních
objektů. V poloze na Nerudově náměstí měla být naopak zvolena jednopatrová
nebo dvoupatrová výška, ideálně doplněná o obytné prostory. Takové uvažování
ovšem bylo projektantům za komunistického režimu cizí, protože pohrdali
tradičním městem a nahrazovali ho rozptýlenou sídlištní zástavbou. Razantní
přestavba a zvýšení těchto objektů by výhledově byla vhodná.
3.4.8.
Hostinec Železná čp.69/II
Jakýmsi
svorníkem Pražského předměstí a nyní jediným původním domem na Nerudově náměstí
je zájezdní hostinec Železná čp.69/II (foto z
r. 2003) na nároží náměstí a Pražské ulice. Již v roce 1576 se jako
jeho vlastník zmiňuje jistý Tomáš Železný.[326]
Ten onoho roku požádal císaře, aby zde mohl vařit pivo a šenkovat víno.[327]
Objekt na předměstí totiž taková práva neměl zaručena automaticky, jako várečné
domy ve vlastním opevněném městě. Majitel dal jméno hostinci a ta pak i celé
okolní čtvrti „Na Železné“. Podle
teorie ing. Čeňka Svobody mělo být jméno odvozeno od toho, že objekt sloužil i
jako sklad a prodejna železa vyrobeného v místních hutích. Jde ovšem o
nepodložený, laický dohad.[328]
Roku 1605 koupil dům tehdejší primas Matyáš Zítek Srnec z Varvažova za
1000 kop míšeňských grošů.[329]
Dne 6. května 1757 se zde sešel k jednání s rokycanskými měšťany
velitel pruského vojska Ernst Mayer. Rokycanští nakonec přistoupili na
zaplacení výpalného ve výši 300 zlatých, za což Prusové město ušetřili.[330]
V 17. a 18. století patřil hostinec významnému rokycanskému rodu
Třebízkých (Třebických).[331]
Dne
13. listopadu 1778 se na obecní radu obrátili Václav Třebický (majitel hostince
Železná) a Jan Schulz (majitel hostince U Černého orla, nyní Lidový dům
čp.133/I na jižní
straně Masarykova náměstí) a stěžovali si na Jana Margazina z čp.83/I
na severní
straně náměstí ve věci jeho nepovoleného podnikání. Uvedli, že „slavnému magistrátu povědomo jest, že
jejich hospody vejsadní a v deskách zemských intabulírované [tedy
zaznamenané – pozn. aut.] jsou, poněvadž
ale obeslaný na jejich újmu a velkou zkázu rozličné passagiry, landkočí a těžký
formany přijímá, přechovává, ano vábí, žádají, by jemu to zapovězeno bylo.“
Margazin se hájil, že „nikoho nevábí a
když k němu kdo s kočárem přijede, že jej vyhnati nemůže. Těžký
formany ale že on nepřechovává.“ Radní stížnost Třebického a Schulze
podpořili. „Povědomo jest, že mnoho
přespolních vozů, kočárů, též formanů k němu [tedy k Margazinovi –
pozn. aut.] přijíždí, co ovšem pánům
actorům [stěžovatelům – pozn. aut.] velmi
na školu celý, jenž oni větší futurum ze svých hospod platiti musejí. Tedy se
jemu to co nejostřeji zapovídá, aby on takové lidi, které by od něho obrok a
seno bráti chtěli, jako jsou passagiri, landkočí a těžký formani, nepřijímal.“[332]
Ze zprávy vyplývá, že postavení hospod Železná a U Černého orla bylo
v rámci města specifické a šlo o výsadní, privilegované, oficiálně uznané
hostince. Kromě toho je tato stížnost ukázkou sousedských sporů a také
přetrvávající cechovní regulace podnikání v těchto časech před průmyslovou
revolucí.
Dne 9.
února 1779 rokycanskou obecní radu oslovil Václav Třebický. Žádá, aby „jiný plac pro postavení král. seního a
slam. magazinu [tedy vojenského skladu sena a slámy – pozn. aut.] vykázati ráčí, že p. Vergfleysscher de novo [nově
– pozn. aut.] tam stohy postaviti chce,
když on vidí, že stodoly postačovati nebudou, tudy že by p. Třebick. ani pole nemohl
zvorati, následovně škodu trpěti by musel.“ Radní reagovali, že Třebickému
nemůžou nijak pomoci.[333]
Není jasné, kde měla zamýšlená stavba vyrůst, zda skutečně vznikla, ani jaký
charakter měla mít (zda jen nějaký provizorní přístřešek, nebo větší stodola).
Patrně šlo o oblast někde poblíž hostince Železná, který patřil Třebickému.
Záměr mohl mít souvislost s nedalekou skupinou stodol u Pražské silnice (viz
popis zástavby na místě sídliště
Hrudkovanka).
V roce
1784 objekt hostince vyhořel při velkém požáru Rokycan.[334]
Dne 16. listopadu 1784 magistrát řeší stížnost Veroniky Třebické, aby se
Václavu Chottovi zakázalo šenkování piva, protože ona má jediná právo na Pátku
šenk provozovat. Obecní rada souhlasila.[335]
Dne 31. prosince 1784 se radní seznámili se zprávou od krajského úřadu, který
po městu žádá vyjádření k suplice, zaslané Václavem Chottem, „aby na Páteckém předměstí dálej šenkovati
mohl.“ Konšelé to ale odmítli s poukazem na právo várečné a historické
výsadní postavení hostince na Železné.[336]
V roce 1790 spor (už za nového majitele Železné) pokračoval, viz níže.
Veronika
Třebická se po ovdovění nacházela v tíživé situaci a začala odprodávat
část majetku, přináležejícího k hospodě. Dne 13. srpna 1784 se radní
seznámili s návrhem Jana Krafta, poručníka ovdovělé Veroniky Třebické, aby
se „následující grunty nebožtíka manžele
k zaplacení znamenitých dluhů licitando [tedy v dražbě – pozn. aut.] odprodaly.“ Šlo o chalupu „sub N. 87“ (čp.87/II) a pak čtyři pole
(„pod Žďárem, nad Popravou, pod Kotlem a
pod Žďárem vedle skály“). Konšelé s tím souhlasili.[337]
Zajímavá je zmínka o chalupě, která k hostinci patřila. Už když 6.
července 1784 obecní rada poprvé řešila inventarizaci majetku po zesnulém Václavu
Třebickém, uvádí se, že kromě hospody Železná do něj patří i „chalupa N. 87“, tedy čp.87/II.[338]
Nacházela se na protější straně Pražské ulice, na místě nynějšího sídliště Na
Železné. Bylo běžné, že bohatší měšťanské domy disponovaly i domkem na
předměstí, určeným pro nájemní bydlení. Hostinec Železná se v tomto ohledu
skutečně vymykal okolní zástavbě.
Nicméně
ekonomické dopady požáru města i škody, které utrpěl samotný hostinec, finanční
situaci vdovy a jejích dětí dále zhoršily. Dne 9. listopadu 1784 radní vzali na
vědomí výsledek prvního kola dražby „na
chalupu a některé grunty“ po Václavovi Třebickém. Žádný kupec se ale
nepřihlásil a obecní rada se usnesla na 11. listopad vypsat další kolo aukce.[339]
Dne 16. listopadu 1784 obecní rada vyslechla, že druhé kolo dražby „na chalupu a 15 strychů polí“ po
Václavovi Třebickém opětovně skončilo bez zájmu. Radní rozhodli uspořádat třetí
kolo licitace.[340]
Ani to ale žádného zájemce nepřineslo, jak si 6. prosince 1784 vyslechli radní.
Ti pak rozhodli, že „má se vyčkati, až by
se další kupec ohlásil.“[341]
Tímto pokusem o částečný odprodej to ale neskončilo. Dne 16. listopadu 1787 se magistrát
zabýval oznámením vdovy Veroniky Třebické, která „prosí magistrát o prostředkování, by se hospoda licitando odprodala,
že [z] výstavu [piva] není živa býti.“ Radní souhlasili a
zahájili proces převodu.[342]
Už nešlo jen o chalupu a část polností, ale o celý starobylý hostinec Železná.
Byl nakonec prodán rodině Kellnerových. Roku 1787 byl za tím účelem odhadnut na
4100 zlatých s tím, že jde o hospodu s maštalemi, stodolou a
zahradou.[343]
Rod Kellnerů potom držel hostinec v letech 1788–1926.[344]
Tradice zájezdní hospody se tu kontinuálně udržela po staletí a přežila i do
21. století.
Dne
18. června 1790 jednal magistrát o stížnosti Františka Kellnera, nového
majitele hospody, že „Václav Chott
starší, podobně měštěnín a spolu mistr ševcovský v svém na témž předměstí
stojícím příbytku pivo šenkovati nepřestává.“ Kellner dodává, že mu tím
vzniká škoda a požaduje, aby mu v tom bylo zamezeno. Magistrát na 24.
červen svolal jednání mezi stranami.[345]
Šlo o stejný problém, kvůli kterému se na obecní radu již v roce 1784
obracela předchozí majitelka hostince (viz výše). Ve sporu s Kellnerem
mělo jít o Václava Michala Chotta.[346]
Dne 8. července 1790 se magistrát zabýval tím, že Václav Chott „tu jemu odevzdanou a nedovoleného šenkování
piva se tejkající sentenci [tedy úřední výnos – pozn. aut.] sice otevřel, však přijmouti nechtěl.“
Město pak rozhodlo, že se verdikt považuje i tak za doručený a Chott má být
potrestán jednodenním arestem za to že „tu
právu přípatřící možnost přikročil a zlehčil.“[347]
Znovu pak 4. listopadu 1793 magistrát řešil stížnost Františka Kellnera na
Václava Michala Chotta „v příčině
provozovaného veřejného pivního šenku.“[348]
Není jasné, kde se zmíněný nelegální Chottův šenk nacházel. Jméno Václav Chott
je v letech okolo roku 1784 uváděno na vícero míst tohoto předměstí. Švec
Václav Chott se ženil s Terezou rozenou Gruberovou roku 1771 v čp.65/II.[349]
Ten se nacházel u ústí Soukenické ulice do Nerudova náměstí, tedy blízko
hostinci Železná, tudíž by umístění nepovoleného výčepu zde bylo logické a
nepochybně by to vedlo k stížnostem majitele Železné. Ovšem dům patřil asi
rodině nevěsty, protože Chottovi následně žili v dodnes dochovaném domku
čp.61/II v dnešní Tomáškově ulici ve čtvrti západně
od Hrudkovanky, který koupili roku 1773 a kde se jim v 70. letech 18.
století rodily děti.[350]
V 80. letech 18. století se ovšem narození jejich potomků už uvádí v domě
čp.13/II ve čtvrti
před Pražskou branou.[351]
V listopadu 1775 se v zápisu o smrti jednoho z jejich dětí píše, že
místo úmrtí je čp.61/II, ale otec Václav Chott je švec z čp.13/II.[352]
Rodina tedy patrně vlastnila (aspoň dočasně) obě nemovitosti. Je možné, že ona
majitelem hostince Železná žalovaná nepovolená hospoda byla v čp.61/II.
Šlo o malý, ale výhodně umístěný domek, u tehdejší příjezdové cesty, kudy do
Rokycan mířili na trhy sedláci a obchodníci od Radnic, Volduch a Oseka. Jde
ovšem jen o hypotézu, kterou komplikuje to, že s domem čp.61/II je spojena
i rodina Řehořovských. V roce 1780 mluví Václav Řehořovský
v souvislosti s úmrtím své matky o „na
Pátku situoriovaném domku.“[353]
V roce 1785 se Řehořovskému narodilo v čp.61/II dítě.[354]
Další možností je, že šenk měl Chott v druhém domě, který s ním
souvisel, tedy v čp.13/II. Šlo sice o malou chalupu v boční ulici (dnes
Lázeňská ulice), ale umístěnou tady výhodně, poblíž místa, kudy silnice od
Veselé vstupovala do Rokycan. Třetí možností je, že ilegální šenk měl Chott
v obou domech, podle toho, kde právě bydleli.
K objektu
patřil i prostorný hospodářský dvůr se zahradou, který na mapě
z roku 1838 vyniká jako kompaktní „dvorec“ uprostřed jinak převážně
dřevěných chalup starého předměstí. Dne 27. listopadu 1820 požádal František
Kellner před obecní radou o povolení k výstavbě „Wagenschupfe,“ česky tedy „kůlny
na povozy.“ Město věc předalo k prošetření.[355]
Dne 2. prosince 1820 byly závěry komise v této záležitosti předloženy
radním. Město stavbu povolilo.[356]
Hostinec
Na Železné je samostatně stojící patrovou budovou. Její současná podoba je výsledkem
klasicistní
přestavby na konci 18. století, která spolu s mohutnou hmotou stavby, střechy
a komínů vytváří účinek až jakési „severoněmecké“ masivnosti. I dnes v obklopení mnohem vyššími domy
budova hostince dominuje nároží Pražské ulice a Nerudova náměstí. Patrové
průčelí do Pražské ulice je šestiosé, pravidelně rytmizované, vcelku nenápadné
(foto z
r. 2003). O mnoho výraznější je severní štítová strana natočená do
křižovatky Pražské ulice a Nerudova náměstí (foto z
r. 2003). Střecha je vysoká, polovalbová s několika, patrně původními
zděnými komíny. V interiérech se zachovaly pěkné klenby z přelomu 18.
a 19. století, ne-li starší. V patře jsou místy zdobné vyřezávané stropy,
mobiliář je už novodobý. V městském archivu se nachází složka z roku
1896, nazvaná „Kellner Josef, přístavba hostince na Železné“, a další
z roku 1904 „Kellner Adolf, přestavba chlévů v čp.69/II, Pražské předměstí
(hostinec na Železné)“.[357]
V letech
1903–1904 byly přistavěny na dvoře, na místě starších hospodářských objektů,
nové stáje podle plánů Hynka Šmolíka.[358]
Na parcele č.kat.249 na rohu ulic Pražská a Na Pátku, u zadního okraje pozemku,
stál ještě malý krámek, zakreslený tu roku 1838.[359]
Zahrada byla směrem do Pražské ulice ohrazena 4 metry
vysokou zdí. Do dvora se vjíždělo skrz mohutnou barokní bránu, zatímco druhý
vjezd (z Nerudova náměstí) měl podobu jednoduchých vrat se zděnými bočními
pilíři.[360] Ve 20. letech 20. století, v souvislosti
s rozšířením Pražské ulice, došlo k úpravě některých hospodářských
objektů příslušejících k hostinci a rovněž ke změně hranic pozemku. V dubnu
1924 žádá na schůzi zastupitelstva Václav Charvát, aby se jako komunikační a
estetická závada města odstranila mimo jiné rozbitá kolna na Železné.[361] Roku 1925 proběhla výstavba zděné hradby, garáže, kůlen
a chléva. Adolf Kellner získal povolení 10. srpna 1925. Projekt vypracoval Štěpán
Wolf.[362]
V roce 1927 nový majitel Petr Skála opravil hostinec a na dvoře zřídil
garáže.[363]
Za první republiky se využíval dvůr rovněž jako letní cvičiště Jednoty dělnické
tělovýchovy.[364]
(Převážná část dvora byla zlikvidována v 50. letech a
70. letech 20. století kvůli výstavbě sousedních sídlištních souborů.) V roce
1929 proběhly některé drobné opravy hostince (nové komíny, výměna dveří) dle
projektu stavební kanceláře Josefa Nováka.[365]
Stavební povolení František a A. Kraftovi na adaptaci čp.69/II získali od rady v říjnu
1929.[366]
Už v lednu 1930 bylo vydáno Františku a A. Kraftovým užívací a obývací
povolení na adaptaci místností v 1. patře čp.69/II.[367] V roce 1933 proběhla stavba kolen a verandy u
čp.69/II. František Soukal získal povolení 2. května 1933. Stavební plány
zhotovil Josef Novák.[368]
V dubnu 1933 při projednávání parcelace okolí hostince na stavební pozemky
(viz výše) se uvádí, že výhledově bude i hostinec zbořen a na jeho místě vznikne
v nové regulační čáře řadový dům v jednotné uliční frontě.[369] Naštěstí zůstalo jen u teoretických
regulačních čar, které nebyly nikdy realizovány. V květnu 1933 bylo vydáno
povolení pro Františka Soukala na výstavbu kolen a verandy v čp.69/II.[370]
V 50.
letech 20. století hostinec chátral a stav fasády se hodnotil jako „závadný“.[371]
Roku 1964 se dům naštěstí stal státem chráněnou kulturní
památkou. Roku 1966 prošel citlivou generální opravou.[372]
O jejím provedení se mluví v návrhu plánu ONV již na podzim 1965.[373]
Od počátku roku 1966 se na objektu pracuje. Ještě do konce roku 1966 měla být
restaurace znovu otevřena. Náklady se odhadovaly na 800 000 Kčs,[374]
v říjnu 1966 po upřesnění na 730 000 Kčs. Investorem byl podnik
Restaurace.[375]
Podle údaje z listopadu 1967 ale náklady na generální opravu restaurace činily
607 000 Kčs.[376]
Tehdy tu v přízemí vznikla jídelna, „formanská hospoda“ a herna, prostory
v patře byly upraveny na společenskou místnost.[377] V listopadu 1970 navrhuje MěstNV
zařadit do celoměstské zvelebovací akce na rok 1971 (na počest 50. výročí
založení KSČ) i závazek podniku Restaurace vybudovat u restaurace Na Železné
parkoviště.[378]
Další
úpravy si na počátku 80. let 20. století vyžádala přístavba společenského klubu čp.1236/II, budovaného současně se sídlištěm Na
Železné, který se poměrně necitlivě připojil na jižní straně
k historické budově (foto z r.
2003).[379]
V prosinci 1981 se uvádí, že klubové zařízení u Železné je téměř hotovo
(mělo být dokončeno v roce 1982).[380]
Společenský klub se otevřel roku 1983.[381]
V září 1983 už se píše, že zařízení funguje.[382]
Pohledově naštěstí jeho nízká hmota památkovému objektu hostince nekonkuruje. Později
začal objekt čp.1236/II sloužit zdravotnickým účelům. V červenci 1994
souhlasila rada s pronájmem zdejších prostor na dvě lékařské ordinace.[383]
Objekt čp.1236/II získal teprve 21. února 2008 samostatné číslo popisné. V dubnu
2019 rada odsouhlasila zadání zakázky na stavební úpravy zdravotnického
střediska čp.1236/II na Nerudově náměstí firmě BIS, a. s. z Plzně za 1 458
093,70 Kč bez DPH.[384]
Na
jaře 1991 byla opravena fasáda restaurace (nástřik žlutou barvou, podobnou té,
která tu byla předtím), nabíleny také komíny. Na průčelí pak byly instalovány
nápisy z historizujících kovových písmen. Původně jeden z těchto nápisů
zněl: „ZALOŽENO 1757“. Po několika týdnech majitel (asi po upozornění
veřejností) zjistil, že jde o chybu a nechal přehodit číslice na „ZALOŽENO
1577“.[385]
Počátkem roku 1993 byla hospoda uzavřena a objekt se dočasně proměnil na sklad
textilu.[386]
Roku 1995 ale budovu koupil Josef Kebrle a 1. dubna 1995 byl tradiční hostinec
znovu otevřen.[387]
V létě roku 2014 prošla budova opravou, v jejímž rámci došlo
k výměně části střešní krytiny, opravě komínů a novému nátěru fasády v
přední části objektu.[388]
3.4.9.
Technický vývoj Nerudova náměstí (proměna z tržiště na městský park)
Na
konci 19. století získalo náměstí první kanalizační systém, když vyrostla stoka,
vedená Soukenickou ulicí k Padrťskému potoku, do nějž ústily splašky. 18.
července 1895 předložil radě projekt nové stoky Jan Srůček. 2. srpna téhož roku výstavbu stoky
radní schválili. V následujících měsících proběhly práce. Na vyzdění
klenby stoky se použil kámen z lomu na Žďáru.[389]
V únoru 1925 starosta oznamuje, že v obecním rozpočtu na rok 1925 je
60 000 Kč na kanalizaci Nerudova náměstí a Rokycanovy ulice.[390]
V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr 850 000 Kč od městské
spořitelny v Radnicích na mimořádné výdaje rozpočtu pro rok 1925. Částka
60 000 Kč z této půjčky byla určena na kanalizaci Nerudovo náměstí a
Rokycanovy ulice.[391]
V srpnu 1931 zastupitelstvo schválilo výpůjčku z mniškového fondu ve
výši 610 000 Kč na úhradu investic mimořádného rozpočtu na rok 1931, mimo jiné
i na úpravu ulice od lávky přes Padrťský potok blíže domu pana Hrdličky
(čp.71/II na rohu nábřeží a Koželužské ulice) za 5000 Kč.[392]
V únoru 1932 při projednávání obecního rozpočtu na rok 1932 Matěj Hrdlička
kritizuje, že nedávno byly rozprostřeny v některých ulicích a na Nerudově
náměstí vrstvy ostré strusky a ponechány bez další úpravy. Starosta Josef
Zápotočný odpověděl, že kde to bude potřeba, se povrch pokryje jemnějším
materiálem. Josef Selement v nastalé debatě žádá parkovou úpravu Nerudova
náměstí. Zápotočný reaguje, že dá tento návrh ke zvážení radě. Matěj Hrdlička
ale míní, že parková úprava by se na Nerudově náměstí neudržela, protože
Pražské předměstí má spíše hospodářský ráz.[393]
Náměstí
skutečně mělo dlouho převážně utilitární charakter. Do roku 1913 sloužilo jako tržiště na dobytek (až pak se přesunuly
na volné prostranství v Růžičkově ulici, na místě dnešního zimního stadionu,
viz podkapitola „Zástavba před
bývalou Pražskou branou“).[394] Na fotografii z roku 1903 vyplňuje
plochu náměstí prostranství oplocené primitivní plaňkovou ohradou a podél jižní
strany náměstí stála řada mladých listnatých stromků.[395]
O skutečnou parkovou úpravu ale v žádném případě nešlo. V srpnu 1930
stanovila rada, že kout od lávky u Rokycanova domku ve čtvrti pod
kostelem směrem k Nerudovu náměstí, tedy onen západní cíp náměstí,
dříve označovaný jako Koželužská ulice, se určí pro trhy na selata.[396]
V listopadu 1931 rada rozhodla, že místo určené pro prodej selat u Rokycanovy
lávky se dle možností vyspraví v dlažbě.[397]
V dubnu 1932 rada konstatuje, že sadová úprava Nerudova náměstí se
provede, až bude možno přestěhovat kočující podniky na dobytčí tržiště.[398]
Dne 12. května 1933 projednávala obecní okrašlovací a komunikační komise
poznatky a doporučení vzešlé z obchůzky Pražského předměstí. Mimo jiné
doporučila, že se mají odstranit z Nerudova náměstí povalující se nárožní
kameny zbylé po výstavbě obecního domu.[399]
V září 1933 se obecní okrašlovací a komunikační komise na návrh J. Oliberiuse
usnesla požádat radní, aby se realizovala sadová úprava Nerudova náměstí a
náměstí rezervovat pro zřízení pomníku Mistra Jana Rokycany.[400]
V listopadu 1933 ale rada konstatuje, že nelze vyhradit Nerudovo náměstí
pro stavbu pomníku dle návrhu okrašlovací komise. Jeho umístění se prý bude
řešit, až na to přijde.[401]
V roce
1928 vznikla na Nerudově náměstí, u hostince Železná, benzinová pumpa
společnosti Kralupská rafinérie minerálních olejů.[402]
V dubnu 1928 rada vydala stavební povolení Kralupské rafinérii minerálních
olejů na benzinovou stanici před čp.69/II.[403]
Dne 19. září 1930 rada rozhodla, že povolení na vzduchovou pumpu u benzinové
stanice před čp.69/II se vydá dodatečně, po provedeném komisionelním a trestním
řízení.[404]
Toto povolení pak Kralupská rafinérie minerálních olejů získala v prosinci
1930. Místo trestního řízení se město rozhodlo udělit jen pokutu 100 Kč.[405]
Dne 23. ledna 1941 vydala rada povolení k výstavbě benzinové pumpy na
Nerudově náměstí společností Benzol Verband.[406]
Přesto
i za první republiky došlo v prostoru náměstí k některým koncepčním
regulačním aktivitám, které připravovaly přerod periferního prostranství na
městský prostor s pravidelnějším půdorysem a intenzivnější zástavbou.
Připomeňme, že v roce 1931 byl na severozápadním nároží náměstí dokončen
moderní činžovní dům čp.450-451/II (viz výše) a brzy na to se objevily i záměry
na parcelaci dosud řídce zastavěné severní strany náměstí. V roce 1934
posuzuje město koupi části zahrady č.kat.1856 od J. a E. Noskových na rozšíření
veřejného statku. Josef Nosek,
spoluvlastník domu čp.125/II nabídl 3. května 1934 obci část pozemku č.kat.1856
za regulační čárou za 2000 Kč (o ploše cca 15 čtverečních sáhů). 4. května 1934 rada nabídla 1800 Kč, Nosek
cenu odmítl. Nakonec 17. května 1934 rada souhlasila s cenou 2000 Kč a
doporučila to ke schválení. Získaný pozemek se měl využít na úpravu Nerudova
náměstí. 27. července 1934 to schválilo zastupitelstvo.
Po poznámce zapisovatele se rozhodlo, že Josef Nosek, mistr zednický, bude
rovněž požádán o postoupení pruhu u svého parcelovaného pozemku do veřejného
statku.[407]
V roce 1942 město jednalo o půjčce 900 000 K od Občanské záložny
v Rokycanech. V mimořádném
rozpočtu na rok 1942 totiž bylo nutné mj. uhradit 200 000 K na
rekonstrukci komunikací. Od městského úřadu v Rožmitálu prý byly zakoupeny
dlažební kostky na rekonstrukci komunikací, které, jak se uvádí v prosinci
1942, jsou složeny na Nerudově náměstí. 24. září 1942 rada doporučila půjčku ke
schválení a v prosinci to schválilo i zastupitelstvo.[408]
Z náměstí se tak na příští roky stalo skladiště obecního stavebního
materiálu. Na rok 1948 plánuje město úpravu Nerudova náměstí.[409]
V té době bylo prostranství neupravené, byly tu pořád složené hromady
dlažebních kostek. Jedinou změnou v roce 1949 bylo, když brigádníci
z řad místních komunistů tuto hromadu kostek srovnali.[410]
Město je použilo na úpravu Plzeňské ulice na Plzeňském
předměstí. Teprve pak měla přijít řada na Nerudovo náměstí. MNV měl na
tento účel v rozpočtu 20 000 Kčs.[411]
Náměstí ale zůstalo v neuspořádané podobě ještě mnoho let.
Roku
1954 plánuje nový MNV po volbách zřídit na Nerudově náměstí park. V květnu
1954 začaly některé přípravné práce. Na náměstí byla dokonce přivezena zemina.[412]
Úprava byla zařazena do Akce M (předchůdce pozdější Akce Z), tedy s brigádnickou
výpomocí. Město na to disponovalo částkou 11 000 Kčs. V srpnu 1954 už byly
na jedné straně náměstí položeny obrubníky a pokračuje rozvážení zeminy po ploše
rynku.[413]
V září 1954 ještě zbývalo dorovnat navezenou zeminu, navést povrchovou
ornici a provést výsadbu stromů.[414]
V prosinci 1954 se započalo na náměstí s úpravou trávníků.[415]
Termín dokončení zvelebovací akce byl stanoven na 1. květen 1955.[416]
V únoru 1955 práce pokračují.[417]
Dne 3. dubna 1955 se tu konala velká brigáda v rámci „Národní směny na
zvelebení města“. Tehdy v dubnu 1955 už je náměstí osázeno stromy a zhruba
jsou hotovy i pěšiny. Na ploše náměstí ještě chyběla svrchní vrstva
s trávníkem.[418]
V lednu 1956 trval nedokončený stav, stále zbývalo provést finální
zahradnické práce.[419]
V květnu 1956 se ohlašuje, že v nejbližší době bude na náměstí
přivezen písek na vysypání cest a po zarovnání terénu bude oseto travou.[420]
V září 1956 konečně probíhá vysypávání cestiček pískem.[421]
V lednu 1957 nicméně ještě nebyla úprava náměstí hotova. Položeny už sice byly
obrubníky vymezující cesty i komunikace, ale pořád scházelo zahradnické
ztvárnění. Nedokončenou investici navíc narušila vozidla státního statku, která
při zajíždění do svého objektu (bývalé Kraftovo hospodářství na jižní straně
náměstí, viz výše) poničila část již upravené plochy.[422]
Navíc sem opět byly umístěny různé stroje, odklizené teprve roku 1962.[423]
Šlo o zemědělskou techniku státního statku, tehdy sídlícího v přilehlém Kraftově
hospodářství. V listopadu 1961 národní výbor kritizuje, že to kazí vzhled
města.[424]
V květnu 1962 už je park opět vyklizen.[425]
Následující rok se situace opakovala. Chaotičtí socialističtí zemědělci ze
státního statku nepovažovali náměstí za nic jiného než letní odkladiště
hospodářských strojů. V listopadu 1963 se situací opět zabýval národní
výbor. Vedení statku dostalo ultimátum do 30. listopadu 1963 nepořádek uklidit
a uvést parčík vlastními náklady do původního stavu.[426]
V polovině prosince 1963 národní výbor konstatuje, že náměstí je uklizeno.
Vedoucí farmy státního statku pan Krejčí ale nezapomněl dotčeně poznamenat, že
žádná újma se parku nestala.[427]
Dne 20. ledna 1965 se místní občanské výbory č. 12, 13, 14 a 15 na zasedání
rady MěstNV zavázaly upravit park a vysypat cestu okolo Kraftova statku
šmantou.[428]
Tyto úpravy skutečně proběhly.[429]
Teprve v této době, kdy se hlavní aktivity státního statku přesunuly za
město, do nově zbudovaného areálu u Příbramské silnice (viz kapitola „Práchovna“), skončilo
konfliktní soužití městského parku a „bordelářského“ zemědělského provozu. Do
konce března 1965 byly na náměstí vysázeny další stromy.[430]
A také tavolníky.[431]
Podle jiného pramene sem v roce 1965 či 1966 byly vysazeny dva kulové
javory, jeden kaštan a sedm habrů.[432]
Kromě toho na ploše náměstí stojí i jeřáby. Jeřáb obecný byl ale dle stanoviska
odborníků citlivý na městský stres (exhalace, zasolování) a tyto stromy se v 90.
letech 20. století popisují jako ve špatném stavu.[433]
Roku
1982 byla do parčíku na Nerudově náměstí umístěna 240 cm vysoká socha „Poselství míru“ z hořického
pískovce, dílo sochaře Karla Němce (1946–2014).[434]
Vzhledem k nevýrazné úpravě náměstí a přerostlé vegetaci byl ale její
účinek vcelku malý (foto z r. 2003).
Karel Němec, narozen v Praze, vytvořil v hlavním městě několik skulptur,
například „Sedící žena“ (Praha-Bohdalec), nebo „Milenci“ (Praha-Prosek). Na
urbanistické zakomponování sochy dohlíželi architekti Miroslav Pixa a Josef
Cimický.[435]
V roce 2006 město vydalo výzvu, aby se přihlásil případný majitel sochy.
Šlo o nutné vyjasnění majetkoprávních vztahů před případnými investicemi do
oprav. Pokud by se žádný majitel do 30. listopadu 2006 nepřihlásil (a nedoložil
vlastnictví) mělo dílo přejít do majetku města.[436]
Do
obecního rozpočtu na rok 2006 město zvažovalo včlenit sumu 300 000 Kč na
projekt rekonstrukce kanalizace na Nerudově náměstí.[437]
3.4.10.
Vývoj pojmenování Nerudova náměstí
Na indikační
skice mapy stabilního katastru z poloviny 19. století je prostranství
označeno jako Pferdmarkt-Platz (tedy
česky Koňský trh).[438]
Na katastrální
evidenční mapě z roku 1877 nese jméno Trhové náměstí. Na zasedání zastupitelstva 29. prosince 1919 bylo přejmenováno
na Nerudovo náměstí. Zároveň byl do
náměstí včleněn i jeho západní cíp, směřující k Padrťskému potoku, který
do té doby nesl samostatné jméno Koželužská
ulice, jejíž název tak zanikl.[439]
Pojmenování
Nerudova náměstí přežilo dodnes. Počátkem 80. let 20. století ale byla severní
strana náměstí oficiálně přičleněna k Soukenické
ulici.[440]
Podle dobových materiálů se ale zdá, že již 12. září 1972 odsouhlasilo plénum
MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který byl od počátku roku 1972
podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada
MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Severní strana
náměstí už tehdy byla připojena k Soukenické ulici. Plénum s touto změnou
souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu provedení až do 30. dubna
1973.[441]
3.4.11.
Původní zástavba v Soukenické ulici a v Barvířské ulici
Ze
severozápadního rohu Nerudova náměstí vychází Soukenická ulice. Její jižní fronta zcela zanikla během 20. století.
Kvůli výstavbě sídliště Na Pátku, konkrétně obytného panelového čtyřdomu čp.
885-886-887-888/II zanikly původní chalupy čp.41/II a čp.45/II. Obě patřily
k původní zástavbě, která tu existovala přinejmenším už na sklonku 18.
století.
Dům čp.41/II stál u jižní strany
Soukenické ulice, u vyústění tehdejší Barvířské ulice. Počátkem
19. století tu bydlel vojenský invalida Jan Schwarz (Jan Švarc), profesí
tkadlec. V lednu 1803 se v čp.41/II ženil s Marií Annou
Vavrouškovou.[442]
Dne 25. února 1803 se magistrát zabýval jeho žádostí „o udělení sobě nějakého místečka k vystavení domku.“
Magistrát to ale zamítl s tím, že „Jan
Schwarz se svou manželkou Marií dle knihy cautionum de ao. 1769 fol. 109
v domku pod N. C. 41 na Pražském předměstí svobodný a pokojný byt až do
smrti vyštípený [asi vyhrazený – pozn. aut.] má, tudy přítomná žádost zde místa nenalézá, vzláště kdyžby stavení
nových nepotřebných domků za krácení obecních lesův za sebou táhlo.“[443]
Dozvídáme se, že čp.41/II stál už v roce 1769. Zpráva také dokládá
zpřísněnou politiku města vůči záboru obecních pozemků, což ještě v prvních
letech 19. století bývalo běžné, nyní ale kromě ohledu na obecní lesy
(novostavby na předměstích se budovaly většinou ze dřeva) do toho vstoupila asi
i obecná ekonomická situace v časech napoleonských válek. V dvaceti
letech mezi roky 1785 a 1805 přibylo na Pražském předměstí cca 20 nových domů,
v následujících 20 letech takřka ani jeden (viz přehled domů podle
čísel popisných). Dne 5. srpna 1803 se před magistrát dostala velmi podobná
suplika. Josef Vavroušek starší žádal „o
zanechání k ruce svého zeta [tedy zetě – pozn. aut.] Jana Schwarze nějakého obecního místa proti
zaplacení, na vystavení domku.“ Reakce města byla opět negativní. „Poněvadž na zkázu zdejší městské obce a
lesův rozmnožení nepotřebných stavení připustiti nelze. Žádost kladoucí pak
zeta i s manželkou jeho v svém vlastním příbytku bytem, teplem a
světlem zaopatřiti dle knih městských se zavázal, tudy s svou žádostí
zcela se odmršťuje [tedy odmítá – pozn. aut.].“[444]
Jde o ukázku rigidní předindustriální mentality, která přírůstek bytového fondu
považovala za anomálii a zátěž.
V roce 1894 byla opravena stodola u domu čp.41/II.[445] V městském archivu se nachází složka z roku 1911, nazvaná „Nový
František, stavba kůlny u čp.41/II, Pražské předměstí“.[446]
U domu čp.41/II proběhla někdy po roce 1920 stavba
kůlny, dle plánu Josefa Nováka.[447]
Dům čp.45/II se nacházel dál k západu,
za mezi ústím Barvířské a malé Kovářské ulice. Dne 20. března 1776 předstoupil
před obecní radu Josef Jakobe s manželkou a požádali o ingrosování (úřední
zápis), „učinivše freymark [tedy
směnu nemovitostí – pozn. aut.] na svou
chalupu s domem Františka Šindlera. Tu když Josef Jakobe týž dům
Šindlerovský za 750 zlatých ujma a naproti tomu chalupu za 200 zlatých
propouští, ostatní summy jemu vyplatí.“ Radní jeho návrh odsouhlasili.[448]
Manželé Josef a Anna Jakobovi se v 1. polovině 70. let uvádějí jako
obyvatelé čp.45/II na Pátku.[449]
V srpnu 1776 se jim už narodila dcera v domě čp.110/I ve městě,
v dnešní Sladovnické ulici.[450]
Směna nemovitostí byla ukázkou sociálního vzestupu rodiny Jakobových, protože
z předměstské chalupy šli do měšťanského domu poblíž nároží Malého
náměstí. V městském archivu se nachází složka z roku 1900, nazvaná „Hořice
Antonín, stavba kůlny čp.45/II, Pražské předměstí“.[451] V dubnu 1923 dala obecní správní komise Antonínu
Hořicovi povolení k přístavbě verandy a prádelny u domu čp.45/II.[452]
Dne 21. října 1927 pak rada vydala A. Hořicovi obývací a užívací povolení na
adaptaci nádvorní budovy v čp.45/II.[453]
V dubnu 1931 obecní správní komise vydala povolení pro Františka Hořice na
výstavbu zvýšené kolny na nádvoří čp.45/II. Podmínkou ale bylo, že vyřídí
nejdřív námitky sousedů z domu čp.41/II.[454]
Tento nádvorní objekt pak možná za protektorátu obdržel samostatné číslo
popisné čp.612/II. V seznamu majitelů
domů z doby okolo roku 1945 se totiž pro čp.45/II i čp.612/II uvádí
stejný majitel (František Hořice).[455]
Dům
čp.45/II zanikl dříve než zbytek této čtvrti, tedy před výstavbou sídliště Na
Pátku. Zatímco na leteckém snímku ze srpna 1957 je ještě vidět,[456]
snímkování z července 1962 zde ukazuje již zbořeniště, bez střechy.[457]
Do toho zapadá i skutečnost, že už k roku 1962 je ve čtvrti Na Husinci
nedaleko odtud zaznamenán dokončený či dokončovaný rodinný dům, který po této
zbořené chalupě získal číslo popisné. Číslo čp.612/II bylo zase po zboření
zástavby v této lokalitě přeneseno na rodinný dům na Páclovně.
Mezi domy čp.41/II a čp.45/II odbočovala ze Soukenické ulice k jihu úzká
nepravidelná komunikace, zvaná dříve Barvířská
ulice. Stál v ní starý domek čp.42/II.
Dne 1. ledna 1914 byl čp.42/II odhadnut na 14 000 K, 7. června 1929 na 92 000
Kč a 2. ledna 1932 už na 118 500 Kč (možná mezitím proběhla přestavba).[458]
V městském archivu se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Procházka
Antonín, stavba plotu čp.42/II, Pražské předměstí“, další z roku 1901, pod
jménem „Kusá Albína, zřízení vrat čp.42/II, Pražské předměstí“, a z roku
1902 „Kusá Albína, stavba chléva čp.42/II, Pražské předměstí“.[459]
Dál k jihu, u nároží zaniklé Barvířské ulice a nynější ulice Na Pátku, ještě
stály domy čp.43/II a čp.44/II. Jejich popis viz níže, v popisu ulice Na
Pátku.
V roce
1949 ještě Barvířská ulička existovala v původním rozsahu. Brigádnickou
prací členů KSČ byla tehdy vyčištěna.[460]
Již za několik let ale zcela zanikla a její prostor vyplnilo sídliště. Když 14.
července 1922 jednalo zastupitelstvo o návrhu rady a obecní okrašlovací komise,
který se týkal ulic dosud nepojmenovaných nebo ulic s nevhodnými názvy,
byl název Barvířské ulice ponechán coby
připomínka historické rokycanské topografie.[461]
Ve vnitrobloku
je dle mapy města cca z r. 1940 zakreslen i dům čp.167/II. Objekt
s tímto číslem se dnes nachází v Pražské ulici u Borku (na Páclovně), jde ovšem
o druhotně přesunuté číslo. Původní dům čp.167/II je doložen v matrice
zápisem z 18. května 1859. Může ovšem jít o omyl písaře, protože číslo by
odpovídalo vzniku až cca v 70. letech 19. století.[462]
3.4.12. Dochovaná
zástavba na severní straně Soukenické ulice
Severní
strana Soukenické ulice demolicím unikla a dodnes tu přetrvala souvislá řada
drobných domů (foto
cca z r. 2000), které jsou původní zástavbou předměstí, byť značně
pozměněnou dodatečnými úpravami. I uliční čára, původně zvlněná, byla
v průběhu 19. století napřímena. Současná uliční fronta i základní
dispozice domů, které vykazují relativně široké, pravidelněji rytmizované
parcely i výšku střech, jsou výsledkem regulačního převrstvení zástavby někdy z
poloviny 19. století. Mapa
stabilního katastru z roku 1838 ještě ukazuje zvlněnou uliční linii, na katastrální
mapě ze 70. let 19. století již je zde provedena nová rovná regulační čára
a podél ní souvislá zástavba. Na nároží Soukenické ulice a v 50. letech
20. století nově založené Raisovy ulice se od průlomu Raisovy ulice do severní
fronty náměstí rozkládá proluka. Zde stávaly domy čp.132/II a čp.65/II (o nich viz
vpředu, v popisu původní zástavby na místě sídliště
Hrudkovanka). Na jejím místě později vyrostl provizorní prodejní stánek,
zvaný též prodejna Sasanka.
Řadu
dochovaných staveb otevírá dům čp.116/II,
přízemní čtyřosý, se sedlovou střechou. Vyrostl před rokem 1792. Je totiž doložen
v matrice křtů zápisem z 2. prosince 1792, kdy se zde narodila dcera
Šimona Drchala.[463]
Po prvotním zavedení domovních čísel
v roce 1771 se později vzniklým stavbám přidělovala čísla popisná vesměs
chronologicky, tedy podle data jejich výstavby. Dá se tudíž odhadovat, že dům
čp.116/II vznikl nedlouho před rokem 1792. Šlo o součást trendu zahušťování
předměstské zástavby chudšími chalupami. V lednu 1812 se coby majitel
čp.66/II uvádí Antonín Špirk. Byl tehdy požádán o vyjádření k zamýšlené
přestavbě vedlejšího domku čp.65/II.[464]
Antonín Špirk s manželkou Cecílií rozenou Beranovou žili ještě okolo roku
1800 v domku čp.61/II u ústí Tomáškovy ulice.[465]
V roce 1805 se jim ale už narodilo dítě v čp.116/II.[466]
Na císařském otisku mapy
stabilního katastru z roku 1838 je čp.116/II zobrazen jako spalný
objekt. V městském archivu se nachází složka z roku 1900, nazvaná „Lehner
Quido, zřízení kůlny a chléva čp.116/II, Pražské předměstí“.[467]
Dne 27. července 1927 rada vydala obývací a užívací povolení na přestavbu
čp.116/II (majitel J. Lehner).[468]
V srpnu
2002 až sem dosáhla voda z rozvodněného Padrťského potoka. Zdejší domy
zaplavila povodňová vlna do výše desítek centimetrů a nepochybně se to
projevilo na jejich technickém stavu. 18. srpna 2003 přidělilo zastupitelstvo
dotaci z povodňového fondu majiteli čp.116/II Petru Hlávkovi ve výši 50
000 Kč na nezbytné opravy.[469]
Dne 19. června 2008 vydal MÚ územní rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu
stavby na využití území na přístavbu stávající kolny u domu čp.116/II. Projekt
zde navrhoval přístavbu, nástavbu a stavební úpravy kolny, kde následně měla
vzniknout stavba obsahující kanceláře a jednací místnosti. Byla situována na
společné hranici s pozemkem č.kat.1853/2 a 8,4 metrů od hranice
s pozemkem č.kat.2767/19. Přístavba kůlny měla mít půdorysné rozměry 8,89
x 4,80 metrů a výšku 5,98 metrů.[470]
Dům čp.162/II na mapě
stabilního katastru z r. 1838 ještě nestál, na mapě z roku 1877
už zakreslen je. V matrice je dům s číslem popisným čp.162/II poprvé
zaznamenán 28. dubna 1876, kdy tu zemřela dcera jisté Josefy Kraftové.[471]
V majetkových knihách se poprvé uvádějí vlastníci roku 1881.[472]
Z roku 1872 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Bláha Martin,
stavba domu u čp.64/II, Pražské předměstí“.[473]
Tehdy nejspíše proluku vedle čp.64/II zaplnila novostavba čp.162/II. Jde o
přízemní dům se sedlovou střechou a šestiosým průčelím (včetně dveří a vchodu
do prodejny). V červnu 1932 rada vydala povolení Anně Kaiserové na
prádelnu, chlévec, kolny a kloset v čp.162/II. Nepovolila ale
z komunikačních a zdravotních důvodů projektované zrušení domovního
průjezdu za účelem získání dvou obytných místností.[474]
Jenže už v červenci 1932 zřízení obytných místností z průjezdu
v čp.162/II dodatečně získalo povolení, čímž se změnilo předchozí usnesení
rady z 23. června 1932.[475]
V lednu 1932 radní vydali pro Annu Kaisrovou užívací a obývací povolení na
stavební úpravy v čp.162/II.[476]
V listopadu 2003 rozhodlo zastupitelstvo, že majitelce přidělí bezúročnou
půjčku 50 000 Kč na zřízení plynové přípojky k čp.162/II.[477]
V létě roku 2005 požádala majitelka, Hana Bečicová, obec o půjčku
z Fondu rozvoje bydlení na opravu fasády a oplechování. Městská rada 1.
srpna 2005 schválila na tento účel 20 000 Kč s podmínkou, že investice
musí proběhnout do 31. prosince 2009.[478]
Dne 9. srpna 2005 půjčku odsouhlasilo i zastupitelstvo.[479]
Dva
výše uvedené domy se zachovaly spíše jen hmotově, zatímco v detailu prošly
četnými modernizacemi. Původní podobu z 19. století si do velké míry uchoval
dům čp.64/II, přízemní se sedlovou
střechou. V osově souměrném, pětiosém průčelí se uprostřed zachovala původní
brána průjezdu, byť ve vnitřní dispozici již zrušeného (foto cca z r. 2000).
Podle čísla
popisného, zapadajícího do souvislé řady, zde stál již v roce 1771,
kdy se zavádělo číslování domů. Dne 24. března 1778 předložil městské radě
Tomáš Světlík smlouvu „na koupenou
chalupu od vzác. p. Karla Offili.“[480]
Zaplatil za ni 220 zlatých. Radní to schválili, ale upozornili, že dle
městských knih polovina chalupy původně patřila manželce pana Offili a druhou
polovinu koupili tito manželé společně, tudíž Offili může disponovat jen
čtvrtinou chalupy.[481]
Karel Offili se roku 1758 oženil s Annou Třebickou. Byl tehdy uváděn jako
místní kantor.[482]
Roku 1775 koupil dům čp.6/I na jižní straně
hlavního náměstí.[483]
Je možné, že chalupu na Pátku měl jen coby nájemní bydlení, popřípadě ji získal
v rámci nějaké peněžní transakce a nyní ji prodal Tomáši Světlíkovi. Tomáš
Světlík s manželkou Annou žili v 60. letech 18. století na Pátku. Zde
se jim v lednu 1760 narodil syn Matěj Josef.[484]
V červnu 1784 se ženil Matěj Světlík v čp.64/II. Jeho věk je udáván na 25
let.[485]
Dne 11. listopadu 1783 se obecní rada zabývala žádostí, kterou podal Jan
Bičovský (Bydžovský) s manželkou Annou ve věci ingrosu (úředního zápisu)
na „koupený domek se zahrádkou a půlkem [malé
pole – pozn. aut.] pod 2 strychy [plošná
míra, ale zkratka nezřetelná – pozn. aut.] od
Tomáše Světlíka.“ Radní to odsouhlasili.[486]
V únoru 1785 se Janu Bičovskému a manželce Anně rozené Světlíkové narodil
v čp.64/II syn.[487]
Lokalizace ovšem není zcela jistá, protože v říjnu 1779 se ženil jistý
Matěj Světlík, uváděný jako obyvatel čp.63/II.[488]
Na mapě
z roku 1838 je zakreslen jako spalný. Z roku 1843 se zachoval odhad
domu čp.64/II.[489]
Od 17. července 1997 do roku 2005 zde fungoval bar Slunovrat.[490]
Koncem května 2006 dům čp.64/II postihly, stejně jako celou ulici, povodně.
Majitelka objektu Denisa Kubrychtová požádala o dotaci z Povodňového
fondu. Rozpočet oprav vyčíslila na 139 959 Kč, z toho žádala o subvenci
134 958 Kč.[491]
Zastupitelstvo 11. července 2006 odsouhlasilo dotaci ve výši 94 471 Kč.[492] V roce 2008 prošel objekt rekonstrukcí průčelí. V 2.
polovině srpna 2008 již na opravě fasády do ulice probíhají dokončovací práce.
Dům čp.64/II získal novou barevnou úpravu fasády. Práce byly provedeny
konzervativně a nezměnily podobu této stavby.[493]
Následuje
dům čp.63/II. Matriky z přelomu
18. a 19. století ukazují, že obyvatelem čp.63/II byl Josef Nekola.[494]
V roce 1793 měli v čp.63/II svatbu Josef Nekola a Eleonora rozená
Mikovcová.[495]
Ještě v roce 1805 se jim zde narodilo dítě.[496]
Dne 31. ledna 1800 se magistrát zabýval žádostí několika měšťanů, mezi nimi i
Josefa Nekoly, o „vykázání jim
z obecních lesův potřebného dříví k stavění.“ Magistrát to
odsouhlasil s tím, že náklady se mají zanést do obecních výkazů.[497]
Žádost dokládá, že Nekola byl nejen obyvatel ale i majitelem domu a naznačuje,
že se chystal k nějaké větší stavební akci na čp.63/II. Dne 16. srpna 1816
se magistrát seznámil se zprávou „über die untersuchte Bezäumungen zwischen dem Feld
des Joseph Nekola und dem Wittwe Bitschowsky Prager Vorstadt,“ tedy „o prošetřeném oplocení mezi polem Josefa
Nekoly a vdovy Bičovské.“ Město se usneslo, že oplocení má být provedeno z
kamene.[498]
Josef Nekola tehdy vlastnil čp.63/II, Bičovským patřil vedlejší čp.64/II.
Patrně šlo o společný plot mezi zahradami obou domů.
Na mapě
z roku 1838 je čp.63/II zakreslen jako spalný (dřevěný) objekt. Mezi ním a
sousedním domem byla tehdy ještě proluka. Uliční fronta se tu scelila až
pozdějšími dostavbami. Přízemní dům se sedlovou střechou má rovněž dochovaný
otvor původního průjezdu (foto
z r. 2003) a v nich i starší dřevěná vrata. Parter ovšem prošel modernizací
vložením vchodu do prodejních prostor a výkladce.
Vedlejší
dům čp.121/II stojí na nároží
Dvořákovy ulice (foto
z r. 2003). Je jednopatrový, se sedlovou střechou a tříosým průčelím
do Soukenické ulice. Stál určitě již v roce 1794. Je doložen
v matrice křtů zápisem z 8. prosince 1794, kdy se zde narodil syn Jana
Linka.[499]
Souvislá řada popisných
čísel na Pražském předměstí, sahající až k čp.104/II (mlýn Korečník na
Práchovně),
ukazuje rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zaváděla domovní čísla.
Objekty s vyšším číslem už jsou po městě rozmístěny nahodile, podle
posloupnosti jejich dokončování. Dům čp.121/II tudíž vyrostl někdy mezi roky
1771–1794, nejspíše blíže pozdějšímu z těchto dvou dat. V roce 1838
šlo ještě o objekt ze spalného materiálu.
Dvořákova
ulice, která dnes probíhá podél jeho západní stěny, vznikla plánovitým průlomem
až v 1. polovině 20. století. Do té doby zde byl vedle domu soukromý
dvorek (ten byl proražením Dvořákovy ulice podstatně redukován) a na ulici před
ním se rozkládalo prostranství s veřejnou studnou, takzvaná Školojc studna. Připomínaná je roku
1895.[500]
Město ji zřídilo někdy po roce 1886 jako jedno z pěti hlavních zařízení
tohoto typu v Rokycanech.[501]
V dubnu 1932 vzali radní na vědomí návrh stavební komise neprojednávat výkup
části dvorku od čp.121/II na rozšíření nové ulice (myšlena Dvořákova ulice).[502]
3.4.13.
Technický vývoj Soukenické ulice
Soukenická
ulice sloužila už od středověku coby poměrně důležitá městská tepna, byť její
zástavba zůstávala skromná a polovesnická. Tehdejší trasy výpadových cest ale
měly v rokycanské kotlině leckdy značně odlišné vedení než
v současnosti. Neexistovala například nynější Dvořákova ulice ani most
přes Padrťský potok, který teprve od dob první republiky spojuje Soukenickou
ulici se starým
Plzeňským předměstím. Silniční spojení z Rokycan na Osek a Volduchy tehdy
výlučně vedlo odbočkou z Nerudova náměstí do Soukenické ulice, pak do nynější
Tomáškovy ulice a následně přes Borecký potok ke Kalvárii pod Oseckým vrchem, kde
vidlice cest rozdělovala silnice na Osek a Volduchy. Teprve mnohem později, za první
republiky, Soukenická ulice nabyla i roli severního obchvatu historického jádra
města a spojnice starého Pražského i Plzeňského předměstí.
V únoru
1932, když zastupitelstvo jednalo o půjčce 250 000 Kč na podporu
nezaměstnaných, vystoupil s kritickým příspěvkem Rudolf Kadláček za
živnostenskou stranu. Je prý proti a jde o bezúčelné výdaje. Řešením měly být spíš nouzové práce, mimo
jiné i úprava ulice od Železné k domu pana Sedláka (čp.105/II
v Tomáškově ulici).[503]
V lednu 1933 prezentovala levicová opozice na schůzi zastupitelstva návrh
programu boje s nezaměstnaností. Mimo jiné se doporučuje vydláždit Oseckou
silnici ve městě až k rozcestí s Voldušskou silnicí.[504]
Jak už bylo řečeno, tento silniční tah tehdy probíhal z Nerudova náměstí dnešní
Soukenickou a Tomáškovou ulicí. V dubnu 1935 při rozpravě o obecním
rozpočtu na rok 1935 doporučují sociální demokraté ústy Josefa Basáka, aby obec
provedla vydláždění Dvořákovy ulice, včetně úseku dnešní Soukenické ulice od
Nerudova náměstí a výstavbu nového mostu přes Borecký potok.[505]
V 1. pololetí
roku 1960 v Soukenické ulici započala instalace nových stožárů veřejného
osvětlení. Investice byla provedena do podzimu roku 1960.[506]
Od roku 1976 byla do Soukenické ulice svedena tranzitní doprava Praha–Plzeň.[507]
I po odklonění dálkové dopravy na dálnici D5 zůstává
Soukenická významnou průjezdní tepnou. V roce 1987 došlo v ulici ke generální
opravě asfaltového koberce (od křižovatky s Tomáškovou ulicí ke křižovatce
se Sedláčkovou, tudíž její úsek na Plzeňském předměstí).[508]
V létě 2005 začala nová oprava povrchu Soukenické ulice. Provedla ji Správa
a údržba silnic Rokycany nákladem cca 500 000 Kč. 5. října 2005 práce skončily.[509]
V úseku od křižovatky s Pražskou až před dům čp.64/III byl vyměněn
starý asfaltový povrch za nový. Na vozovku bylo aplikováno vodorovné dopravní
značení, včetně dvou přechodů pro chodce (jeden na rohu Nerudova náměstí u domu
čp.450-451/II, druhý na křižovatce s Pražskou ulicí).[510]
Po dokončení přestavby křižovatky Na Železné na kruhový objezd byl v roce
2008 zaveden v úseku Soukenické ulice od křižovatky Na Železné až ke
křižovatce s Dvořákovou ulicí trvale dvousměrný automobilový provoz, čímž
se výrazně zjednodušil dopravní režim v této části Rokycan. Do té doby
byla Soukenická ulice jednosměrná pro provoz ve směru Praha–Plzeň. V úpravě
rozpočtu města z 28. ledna 2008, přijaté zastupitelstvem 10. března 2008, bylo
zahrnuto i oddělení prostředků
na studii zobousměrnění ulice Soukenická ve výši 35 000 Kč z celkového objemu
prostředků na projektové dokumentace.[511]
3.4.14.
Vývoj pojmenování Soukenické ulice
Soukenická ulice
získala současné jméno až v 70. letech 20. století protažením stávající
Soukenické ulice z levého břehu Padrťského potoka i na pravý břeh.
V úseku mezi Nerudovým náměstím a potokem se na indikační
skice stabilního katastru z 30. a 40. let 19. století nazývá Wosseker-Gasse, tedy Osecká ulice. Později se nazývala Puchmajerova (Puchmírova) ulice a tento
název měla společný s dnešní Tomáškovou ulicí. Od Nerudova náměstí až ke
kapličce u Boreckého potoka tak šlo o jednu ulici. Pojmenování Puchmajerova
ulice se připomíná již na konci 19. století. V roce 1919 při poválečné
rekodifikaci uličních názvů bylo toto označení potvrzeno.[512]
V červenci roku 1951 byla přejmenována Puchmajerova ulice na Tomáškovu ulici[513],
ale již 7. září 1953 se na návrh rady MNV úsek od Nerudova náměstí
k Padrťskému potoku přejmenoval na ulici
Na Pátku (nezaměňovat s dnešní ulicí Na Pátku přímo na nábřeží
Padrťského potoka).[514]
Název se sice objevil na mapě města z roku 1967[515],
ale nebyl ve skutečnosti příliš používán.
12.
září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV,
který od počátku roku 1972 byl podroben posuzování občanským výborům a který 4.
dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských
ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k zjednodušení
názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak byl stávající úsek
Tomáškovy ulice od mostu přes Padrťský potok na Nerudovo náměstí (až na
křižovatku s Pražskou ulicí) začleněn do Soukenické ulice. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem
prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[516]
Vznikla tak mimořádně dlouhá ulice sahající od křižovatky Na Železné až ke
křižovatce u Střelnice na Plzeňském
předměstí. Jednotné pojmenování této komunikace vyjadřovalo tehdejší ambici
města pojímat ji jako jeden dopravní průtah.
3.4.15.
Původní zástavba v ulici Na Pátku a zaniklá Kovářská ulice
Demolice
zcela proměnily i ulici Na Pátku.
Původně měla oboustrannou zástavbu předměstských domků. Výstavbu sídliště
přežily domky na straně k Padrťskému potoku, zatímco protější uliční
strana byla plošně demolována. Směrem od jihu (tedy od nároží Pražské ulice) tu
stály následující domky: uliční frontu otvíral dům čp.79/II, bývalá obecní
pastouška (podrobněji v popisu původní zástavby na místě domů
čp.715-720/II v Pražské ulici).
Vedlejší
dům, zvaný později „Stachovna“, nesl
čp.77/II. Počátkem 19. století ho
vlastnil Kazimír Rieger. Narodil se v roce 1773 v domě čp.131/I na Masarykově
náměstí.[517]
Ženil se v únoru 1797 s Johanou Gallovou na Pražském předměstí.
Matrika jako místo sňatku uvádí nesmyslné číslo popisné 222, které tehdy
v Rokycanech neexistovalo.[518]
Jméno nevěsty ale napovídá na vazbu k domu čp.76/II. Johana byla dcerou
Jiřího Gally, vlastníka čp.76/II na protější straně ulice (viz níže).[519]
Dne 15. července 1803 magistrát nařídil, že jsou „Kasimír Rieger a Karel Reiher [Rieger? – pozn. aut.] k odstranění mrvy od jejich domkův
napomenuti.“[520]
Karel Rieger s manželkou Dorotou rozenou Herinkovou tehdy obývali čp.76/II,[521]
zatímco Kazimír Rieger vlastnil čp.77/II. Zpráva z roku 1803 tak ilustruje
realitu převážně agrárních předměstí Rokycan, kde se řešily i takové věci jako
hromady hnoje blokující ulici.
Domek
čp.77/II vznikl před rokem 1771, kdy už určitě stál, neboť zapadá do souvislé
řady domovních
čísel. Lze jen datovat zhruba do 2. poloviny 18. století, kdy se zvyšoval
populační tlak, což vedlo k druhotným parcelacím na předměstích. Šlo o velmi
malé stavení, postrádající vlastní zahradu. Magistrát 22. července 1803 řešil
žádost, kterou podal Kazimír Rieger „o
propuštění jemu kousku obecního místa při jeho stavení, buď zdarma, nebo proti
levnému platu.“ Město rozhodlo věc
nejprve nechat prověřit policejním úřadem.[522]
Dne 27. září 1803 se magistrát zaobíral protokolem ohledně „oného obecního místa, které Kazimír Rieger při svém domku pod N. C. 77
na Pražském předměstí na dvoreček obdržeti žádá.“ Verdikt byl souhlasný. „Má se jemu to místo proti složení do
důchodu [tedy rozpočtu – pozn. aut.] obecního
16 zl., pak vyvedení hradby od kamene ve vejšce zároveň s zákrapem [tedy
okapem – pozn. aut.] postoupiti. Naproti
tomu pak spravedlně býti nemá proti budoucnu na jakýkoliv způsob stavení
pastušky nětco nadmítati.“[523]
Dozvídáme se tedy, že město podmínilo souhlas s odprodejem pozemku pro
dvorek tím, že majitel čp.77/II si nebude nikdy klást nějaké podmínky či
podávat protesty proti vedlejšímu stavení obecní pastoušky čp.79/II. Dne 4.
listopadu 1803 se Kazimír Rieger obrátil na magistrát s žádosti „o zanechání sobě obecního místa podle svého
domku za cenu 8 zlatých.“ Město věc předalo k vyjádření hospodářskému
úřadu.[524]
Patrně šlo o týž pozemek, jen Rieger žádal o slevu na ceně. V roce 1803
nebo krátce poté pak skutečně u čp.77/II přibyl malý dvorek, který je vidět na mapě
z roku 1838. Právě v té době, v říjnu 1838, Kazimír Rieger
zemřel v obecním
špitálu na Plzeňském předměstí.[525]
Dům
čp.77/II byl přízemní objekt, stojící na velmi skromném, skoro čtvercovém
půdorysu. Co je ovšem zajímavé, již dle mapy
stabilního katastru z roku 1838 šlo o nespalné, tedy převážně zděné
stavení. To tehdy zdaleka nebylo na starém Pražském předměstí samozřejmostí.
V dnešní ulici Na Pátku, v úseku mezi Pražskou ulicí a lávkou u
Rokycanova domku, byly tehdy toliko tři takové domy: větší dům čp.78/II u
Pražského mostu (viz níže), tento domek čp.77/II a pak ještě novější čp.128/II
(viz níže).
V červnu
1928 obecní rada rozhodla, že vlastníkovi čp.77/II se nařídí upravit bezpečně
dřevěné stěny.[526] V říjnu 1928 se radní usnesli, že
stavební úpravy v domě čp.77/II lze provést zjara 1929, až bude možno
provizorně ubytovat zdejšího nájemníka.[527]
Po 2. světové válce byl domek konfiskován majiteli Karlu Stachovi. Tehdy byl odhadnut
na 80 000 Kčs. Šlo o relativně skromné stavení. Město už tehdy plánovalo jeho
demolici, protože stál v regulační čáře. Na jeho místě měla být rozšířena dnešní
ulice Na Pátku a zbylý pozemek využit pro nový činžovní dům železničních
zaměstnanců (viz
výše).[528]
V domě se tehdy nacházely dva byty, a proto nebyla demolice v časech poválečné
bytové nouze přijímána s nadšením.[529]
Plán výstavby činžovního domu pro železničáře stejně realizován nebyl. Do
majetku obce přešel dožívající starý domek oficiálně 1. ledna 1950.[530]
Vydržel tu ještě několik let a zanikl při výstavbě bytového domu čp.715-720/II.
Na leteckém snímku ze srpna 1957 už je vidět, že na jeho místě probíhají
výkopové práce na základech nových domů, respektive jeho plochu vyplnilo volné
prostranství s trávníkem před novostavbou činžovních domů.[531]
I
sousední dům čp.74/II bylo malé
stavení s nevelkým dvorkem.[532]
Je nutné zopakovat, že většinu vnitrobloku mezi ulicemi Na Pátku, Pražská a
Nerudovo náměstí zabírala rozhlehlá zahrada Kraftova statku a zahrada u
hostince Železná. Vlastní objekt v ulici Na Pátku byl buď zbořen, nebo jen
ztratil samostatné číslo. Dne 14. července 1780 byla radním předložena
stížnost, kterou podal Václav Třebický (majitel hostince Železná), a to „proti nově od Karla Schneidera na Pátku za
jeho [tedy Třebického – pozn. aut.] zahradou, vedle chalupy Josefa Hlasivce,
vystavět chtějící chalupě, proto že mu to in prejudicio [tzn. že to dopředu
odmítá – pozn. aut.] celé. A kdyby oheň
vzniknul, on by skoro žádné dvířka k vodě nemohl, a za starodávna tam vždy
průjezd býval.“ Obecní rada
rozhodla, že se to obhlédne.[533] Chalupa Josefa Hlasivce byla čp.74/II, kde je dotyčný
uváděn v matrikách v 70. letech 18. století.[534]
Ze zprávy tak vyplývá, že patrně někde mezi domy čp.77/II a čp.74/II hodlal
Karel Schneider stavět chalupu. Zajímavé je i sdělení Třebického o průjezdu.
Patrně šlo o zadní výjezd z jeho zahrady, do ulice Na Pátku. Ještě dle indikační
skici mapy stabilního katastru z roku 1838 vybíhala zahrada hostince
Železná přes celý blok až k ulici Na Pátku. K výstavbě chalupy
nejspíš nedošlo, protože ještě roku 1838 byla mezi domy čp.74/II a čp.77/II jen
prázdná zahrada č.kat.155.
Pokud
skutečně čp.74/II roku 1780 patřil Hlasivcovi, pak se jej týká zpráva
z roku 1777, kdy se 6. června 1777 obecní rada zabývala stížností, kterou
podala vdova Veronika Anichoberová na Matěje Hořice a Josefa Hlasivce, přičemž obzvláště
si stěžovala na Hořice, „že jí velké
příkořenství a nátisky činí, prohlašujíce se, že jí z její vlastní chalupy
vyhází. Proto taky vyjevuje, že ona tu chalupu Josefovi Hlasivcovi a respective
jeho dětem postupuje, aby on s Matějem Hořicem se spořádal.“ Hořice se
hájil, že Anichoberová jeho dětem činí větší příkoří. Hlasivec pak před radními
potvrdil, „že jí ta chalupa kšaftem [tedy
závětí – pozn. aut.] odkázána jest,
následovně jí celým právem patří.“ Konšelé rozhodli, že strany se mají do
dvou týdnů dohodnout na vypořádání a Hořicovi vzkázali, že se
k Anichoberové má slušně chovat, „obzvláštně
jsa ona pravá držitelkyně té chalupy.“[535]
Číslo popisné čp.74/II bylo zrušeno už před rokem 1925, protože v té době je
město přeneslo na nově postavený dům na nároží Čechovy a Jeřabinové ulice na Rašínově.
Naopak
nově vznikly objekty čp.128/II a čp.123/II západně odtud. Jejich čísla popisná
ukazují na dodatečný vznik. Patrně jako druhotná parcelace velkého pozemku
pozdějšího Kraftova statku. Dům čp.128/II
stál naproti dodnes dochovanému domu čp.72/II.[536]
Je doložen v matrice pohřbů zápisem z 28. října 1802, kdy zde zemřela
dcera Jana Vébra.[537]
Souvislá řada popisných
čísel na Pražském předměstí, sahající až k čp.104/II (mlýn Korečník na
Práchovně),
ukazuje rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zaváděla domovní čísla.
Objekty s vyšším číslem už jsou ve městě rozmístěny nahodile, podle
posloupnosti dokončování. Dům čp.128/II tudíž vyrostl mezi roky 1771–1802,
nejspíše mnohem blíže pozdějšímu z těchto dvou dat. Dne 4. března 1803 se
na schůzi magistrátu řešila žádost, kterou podal Jan Nekola, aby „164 zl., které Aloisie Auerswaldová
k důchodu chudých složiti míní, proti do hypotheky vložení domku pod N. C.
128 na Pražském předměstí převzíti mocti.“ Magistrát souhlasil.[538]
Šlo o to, že Nekola si hodlal vzít půjčku a ručit za ni svým domkem.
V roce
1818 přešel dům do vlastnictví rodiny Peštových, kteří do té doby obývali dům
čp.73/II na protější straně ulice (viz níže). Krejčovský tovaryš Jan Pešta
z Klabavy se do Rokycan přiženil v únoru 1813 sňatkem s Marií
Lehnerovou z čp.73/II.[539]
V listopadu 1818 se jim už narodila dcera v čp.128/II.[540]
Dne 20. října 1818 projednal magistrát žádost, kterou podal Jan Pešta, o
svolení „einen Viehstall bei seinem Wohnhause eine gemäß beil.
Bauriß erbauen zu dürfen, dann um Holzausweis und Dachtaschen dazu gegen
Bezahlung,“ neboli
„chlév při svém obytném domě dle
přiloženého stavebního nákresu vystavěti moci, potom vykázání dřeva a střešních
tašek proti zaplacení.“ Radní se unesli věc nejprve prošetřit.[541]
Dne 10. listopadu 1818 se na magistrátu řešila zpráva ve věci „Johann
Peschtischen Dachstuhlbauplan,“ tedy „plánu na krov Jana Pešty.“ Radní
konstatovali, že obecní lesy nemají dost stavebního dříví, a doporučili Peštovi
se obrátit na lesy na zbirožském panství (začínalo východně od Rokycan u
Svojkovic).[542]
Dle mapy
stabilního katastru z roku 1838 byl dům čp.128/II nespalný, tedy
převážně zděný.
V městském
archivu se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Liewald Alois, stavba
chlévů čp.128/II, Pražské předměstí“.[543]
Dům byl ve 20. století majetkově propojený s Kraftovým hospodářstvím.
Počátkem 20. let 20. století proběhla výstavba kolny a prasečníku u čp.128/II.
František Kraft získal povolení 17. března 1921.[544]
V květnu 1929 rada vydala stavební povolení pro Františka a A. Kraftovy na
přestavbu stájí u čp.128/II.[545]
V červnu 1929 pak rada vydala Františkovi a A. Kraftovým i povolení na
otevřenou kolnu u čp.128/II.[546]
Koncem 30. let 20. století tu proběhla
výstavba nové dřevěné kůlny dle plánů Josefa Nováka. Františku Kraftovi se
dostalo stavebního povolení 16. srpna 1939.[547]
Dům ještě stál na letecké fotografii z července 1968.[548]
Zanikl krátce poté a přímo na jeho místě dnes stojí panelový dům čp.881-882/II,
jehož výstavba započala ještě v roce 1968 a do konce roku byla hotova
hrubá stavba.[549]
Vedlejší
dům čp.123/II stál zhruba naproti
severnímu okraji zahrady u dodnes existujícího domu čp.72/II. Existoval určitě již
v roce 1797. Je totiž doložen v matrice křtů zápisem z 11. června 1797,
kdy se zde narodil syn Šimona Brejchy.[550]
Souvislá řada popisných
čísel na Pražském předměstí, sahající k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně), ukazuje
rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zavedla domovní čísla. Objekty
s vyšším číslem už jsou ve městě rozmístěny nahodile, dle pořadí dokončování.
Dům čp.123/II tudíž vyrostl mezi roky 1771–1797, a to asi mnohem blíže
pozdějšímu z těchto dvou dat.
Možná
s jeho vznikem souvisí to, že 1. února 1793 se magistrát zabýval žádostí,
kterou podal Jan Nekola. „O povolení na
místě od obce koupeném na Pražském předměstí, vedle domku Jindřicha Weisa,
domek, pak stodolu a chlívy vystaviti mocti.“ Magistrát rozhodl nejprve
obeslat sousedy, aby se do 14 dnů k záměru vyjádřili. Byl jimi František
Kellner (majitel hostince Železná čp.69/II), Jindřich Weiss (?), Dorota
Schottová (?), Jan Zachariáš (majitel čp.72/II), Matěj Špirk (čp.73/II) a
Antonín Skála (čp.71/II).[551]
Dne 28. května 1793 magistrát přijal vyjádření těchto měšťanů „v příčině od Jana Nekoly na Pražském
předměstí vystavěti chtějícího domku.“ Magistrát pak konstatoval, že proti
stavbě není námitek, „pročež se povoluje,
však toliko dle rysu [tedy projektu – pozn. aut.] stavěti.“[552]
Z rozložení těchto sousedů lze soudit, že zamýšlená Nekolova novostavba se
měla nacházet na místě domu čp.123/II. Není ale jisté, zda nakonec byla
realizována, popřípadě zda Nekola nově postavený domek ihned nepředal někomu
jinému do užívání či do vlastnictví. Rodina Nekolových totiž není viditelně spojena
s čp.123/II. Jistá vazba s lokalitou tu ovšem existuje. Jan Nekola, školní
učitel, se ženil v lednu 1786 s Annou Třebickou v domě čp.56/I
ve Smetanově ulici.[553]
Dům čp.56/I koupil roku 1777 Jan Seifried od Veroniky Třebické.[554]
Ta byla manželkou Václava Třebického, tehdejšího majitele hostince Železná. Je
možné, že Veronika Třebická, například po rodičích, disponovala domem čp.56/I. K domu
mohla patřit i parcela na Pátku, v bloku poblíž hostince Železná, protože
13. června 1780 rada řešila žádost Jana Seifrieda, „by svou stodolu na Pátku kousek s doškama krejti mohl.“[555]
Pokud se Nekola s Annou Třebickou ženil v čp.56/I, plyne z toho,
že vazba Třebických na čp.56/I trvala i poté, co dům čp.56/I prodali Janu Seifriedovi,
a tudíž mohli mít i vazbu na jeho blíže neurčený pozemek poblíž Železné. Při
analýze indikační skici mapy stabilního katastru se nabízí parcela, na níž
počátkem 19. století vyrostl domek čp.128/II (viz výše), ale je to jen
hypotéza. Ale tím výčet souvislostí nekončí. Už 11. dubna 1788 se na magistrát obrátili
Jan Nekola a Henrich (Jindřich) Weiss s žádostí „o kus místa obecního na páteckým předměstí u zahrady paní Veroniky
Třebický.“ Radní se usnesli, že se „má
takové místo vyhlédnouti.“[556]
Není zřejmé, za jakým účelem pozemek požadovali, ani jak jejich žádost dopadla,
ale patrně předznamenávala žádost, kterou Nekola podal roku 1793, nyní už
nikoliv společně s Weissem, ale „vedle
domku Jindřicha Weisa“. Každopádně Jan Nekola není po roce 1793 doložen
v matrikách coby obyvatel nějakého zdejšího domku na Pátku. Zemřel
v červenci 1805 v čp.148/I v ulici Míru.[557]
Pouze v čp.63/II v Soukenické ulici (viz výše) žili manželé Josef
Nekola a Eleonora rozená Mikovcová.[558]
Ještě v roce 1805 se jim tam narodilo dítě.[559]
Stejně tak se v matrikách neobjevuje Jindřich Weiss, respektive ano, ale
ne jako obyvatel Pražského předměstí. V roce 1788 byl majitelem čp.29/I v Komenského ulici,
v roce 1819 se jeho syn František ženil v čp.35/I v Gottliebově ulici.[560]
Lze tedy shrnout, že vznik domu čp.123/II asi souvisí s tlakem některých
měšťanů na využití dosud nezastaveného pozemku, přičemž o parcelu se ucházel
Jan Nekola, který buď neuspěl, nebo dům postavil, ale jako nájemní bydlení,
nikoliv pro svou rodinu.
V městském
archivu se nachází složka z roku 1883, nazvaná „Černý František, stavba
chléva čp.123/II, Pražské předměstí“.[561]
Počátkem roku 1958 rozhodla rada MNV o demolici čp.123/II. Tehdy zde žila
rodina povozníka Jaroslava Brabce.[562]
Letecký snímek z července 1958 ovšem ukazuje, že dům ještě stál.[563]
Na leteckém snímku z července 1962 se již zdá, že neexistuje (fotografie ovšem
není kvalitní).[564]
Jisté ale je, že snímkování z října 1967 už zde místo domu zachycuje jen
volnou proluku.[565]
Zmizel tedy z tváře města dříve než sousední čp.128/II, jenž zanikl až
v souvislosti s výstavbou panelového sídliště Na Pátku.
Uliční
frontu dál k severu zaujímal nárožní dům čp.71/II, u kterého odbočovala
ulička (bývalá Koželužská ulice) směrem na
Nerudovo náměstí (detailní popis domu čp.71/II viz vpředu, v popisu
původní zástavby Nerudova náměstí).
Pokračujeme
nyní podél východní strany ulice Na Pátku k severu. Protější nároží u ústí
Koželužské ulice zaujal dům čp.34/II (i o něm viz výše, u popisu zaniklé
zástavby Nerudova náměstí). Ulice Na Pátku odtud pokračovala domem čp.114/II. Souvislá řada popisných čísel
na Pražském předměstí, sahající k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně), definuje
rozsah zástavby k roku 1771, kdy se začalo s označováním domovními
čísly. Objekty s vyššími čísly už byly rozmístěny nahodile, dle chronologie
dokončování. Dům čp.114/II tak vyrostl někdy mezi roky 1771–1792, a to blíže
k pozdějšímu z těchto dat. Vznikl dodatečně, oddělením části pozemku
od domu čp.34/II. Číslo popisné čp.114/II existovalo určitě již v roce 1792,
neboť je doloženo v matrice křtů zápisem z 2. září 1792, kdy se zde
narodila dcera Josefa Šmuclera.[566]
Šmucler
původně obýval vedlejší a starší dům čp.34/II, kde se mu ještě 28. srpna 1789
narodila předchozí dcera.[567]
Je možné, že se vznikem domu čp.114/II souvisí už zpráva z 11. července 1786,
kdy magistrát řeší podání Josefa Šmuclera, který žádá „by jemu kus místa k vystavění delšího domku u zahrady kecovské
vykázané bylo.“ Obecní rada stanovila na 12. červenec 1786 stavební komisi
přímo na místě.[568]
Není to ale jisté, protože žádost výslovně nehovoří o novostavbě a dům čp.34/II
skutečně je na mapě
z roku 1838 zobrazen jako dlouhé a navíc nespalné (zděné) stavení.
Nabízí se tedy možnost, že někdy po roce 1786 Šmucler provedl přístavbu domu
čp.34/II. V prosinci 1789 se o čp.34/II stále mluví jako o „chalupě Josefa Šmuclera“. Obecní rada
ovšem tehdy řešila její úřední odhad.[569]
Patrně se chystal její prodej, protože v červnu 1792 už v čp.34/II
žil Matěj Světlík,[570]
zatímco Šmucler prokazatelně v září 1792 obýval čp.114/II.
Dne 2.
července 1790 projednal magistrát stížnost Josefa Šmuclera, že „Matěj Světlík při svém stavení, na témž
místě svého stavení, kde jiny kůlna stávala, stodolu stavěti chce a takovou
skutečně založil [tedy postavil základy – pozn. aut.], poněvadž pak to právo ono stavení nemá, pročež žádá, by jemu stodolu
stavěti zapovězeno bylo.“ Město
Šmuclerovu stížnost podpořilo a uneslo se, že „poněvadž ten domek s žádným takovým právem nekoupil, aby při témž
stodolu stavěl, pročež se jemu povoluje toliko kůlnu stavěti, žádným ale způsobem
na budoucnost v tomž místě neb při tomž stavení stodolu stavěti.“.[571]
Ze zprávy vyplývá, že Matěj Světlík už vlastnil čp.34/II v červenci 1790 a
že Šmucler už bydlel, nebo věděl, že bude bydlet v novostavbě čp.114/II.
Zamýšlená stodola mu patrně vadila, protože stínila jeho pozemek.
Majetkově
byl čp.114/II ještě za první republiky propojen s čp.34/II. Katastrální
mapa Rokycan z roku 1838 jej zachycuje jako menší stavení ze spalného
materiálu (tedy převážně dřevěné). V roce 1863 se v něm narodil Alois
Janeba, po němž se ulice v letech 1951–1992 jmenovala.[572]
Měl podobu nízké přízemní chalupy, do ulice Na Pátku natočené delším průčelím,
prakticky bez oken.
Následovalo
ústí dnes již neexistující Barvířské
ulice. Šlo o nedlouhou uličku, živelně vybíhající mezi domy směrem
k Soukenické ulici. Její nároží zaujímala usedlost čp.43/II. Podle čísla popisného,
které zapadá do souvislé řady okolních domů, zde musela stát minimálně už roku
1771. Na mapě
stabilního katastru roku 1838 stojí dům čp.43/II na pozemku č.kat.302 jako
spalný (dřevěný) objekt, ale u něj, směrem k Padrťskému potoku, mapa zakresluje
i nespalný (zděný) objekt na č.kat.301. V
tomto úseku, severně od Koželužské ulice, odbočující na Nerudovo náměstí, tedy
od domu čp.34/II, podél domu čp.114/II až k ústí Barvířské ulice a domu
čp.43/II, se nynější ulice Na Pátku výrazně zužovala na šíři pouhé pěšiny. 2.
listopadu roku 1888 dům čp.43/II spolu
s okolními stodolami vyhořel. Obec měla podezření na žhářský útok, to se
ale nepodařilo prokázat.[573]
Pak byl objekt obnoven. V městském archivu se nachází složka z roku
1889, nazvaná „Vlach Antonín, stavba domu čp.43/II“.[574]
Roku 1892 už dům čp.43/II stál znovu, šlo o „nový přízemní domek“.[575]
Město využilo požáru čp.43/II
k regulačním účelům, tedy k odstranění zmíněného zúžení pobřežní
komunikace. Ještě roku 1892 koupila obec
v dražbě pozemek č.kat.301 o ploše 360 metrů čtverečních pro regulační účely.
Část pozemku (spáleniště bývalé stodoly Hornovské) připadla do veřejného statku
a část o ploše 182 čtverečních metrů byla přičleněna k čp.34/II (majiteli
manželé Matěj a Josefa Štruncovi). Šlo o to, že obec zde plánovala do budoucna
zřídit plnohodnotnou nábřežní ulici.
V září 1918 jednalo o zamýšlené regulaci zastupitelstvo. Pozemek
č.kat.301 (182 metrů čtverečních) byl dotčen regulační čárou a 60 čtverečních
metrů z něj mělo připadnout na rozšíření nábřeží. Část pozemku č.kat.301
(cca 120 metrů čtverečních), která nespadá do regulace, měla být vyměněna za
část nedaleké zahrady rodiny Štruncových č.kat.146 o ploše 216 čtverečních
metrů (mezi bývalou stodolou a domem čp.34/II). Zbytek pozemku č.kat.146 obec
chtěla odkoupit. Tím by vznikl pruh obecních pozemků použitelný pro trasování
širší pobřežní komunikace. Zastupitelstvo transakci schválilo.[576]
V roce 1934 město projednávalo darování zahrady č.kat.146 mezi domem
čp.114/II a parcelou č.kat.301 k rozšíření veřejného statku a ke zřízení
sadu. Po dokončení regulace
Padrťského potoka totiž městská rada, na návrh obecní okrašlovací a
komunikační komise, rozhodla zrušit obecní zahradu č.kat.146 (plocha 209
čtverečních metrů) a použít ji k rozšíření nábřeží na pravém břehu potoka
za domy čp.34/II a čp.114/II. Ulice Na Pátku se sice v těchto místech
provedením regulace potoka o něco rozšířila, protože nová nábřežní linie vedla
dál od uliční fronty, ale i tak zde nebylo místa nazbyt. Dokud nebude zahrada
č.kat.146 využita ke komunikačním účelům (tedy po případných demolicích okolních
domů a trasování širší ulice), měla být oseta a osázena stromy jako sad, aby
zakryla nepěknou odbouranou frontu domu čp.114/II. 20. prosince 1934 to
schválilo zastupitelstvo.[577]
Za
ústím Barvířské ulice stál dům čp.44/II.
Podle čísla
popisného zde rovněž stával už minimálně v roce 1771. Dne 2. dubna
1784 se obrátil na magistrát Vojtěch Černý s žádostí, aby se 3. dubna 1784
mohla uskutečnit dražba „na domek a
zahrádku.“ Obecní rada souhlasila.[578]
Dne 30. října 1784 požádal Tomáš Chott obecní radu o ingros (úřední zápis) na „koupený domek a zahradu na Pátku od
poručníkův sirotků Vojtěcha Černýho za 100 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[579]
Tomáš Chott původně bydlel v čp.65/II v Soukenické ulici a na sklonku
70. let obýval domek čp.92/II v Pivovarské ulici na místě nynějšího sídliště Na
Železné.[580]
Vojtěch Černý se roku 1784 uvádí jako obyvatel čp.44/II.[581]
Bydlel tu ovšem ještě i v roce 1787.[582]
V takovém případě nedává smysl věta o sirotcích Vojtěcha Černého. Mohlo
jít o jmenovce a tudíž o jiný dům. Také je možné, že z prodeje sešlo,
ostatně v září 1784 zasáhl Rokycany ničivý požár, který změnil osudy lidí
a podkopal dočasně místní ekonomiku.
Na mapě
z roku 1838 je čp.44/II vyznačen jako spalný, tedy zbudovaný převážně
ze dřeva, rozložený na poměrně velkém půdorysu. V městském archivu je
uložen spisový materiál z roku 1884, nazvaný „Kraus Josef, čp. 44/II,
Pražské předměstí, stavba kůlny“, a další z roku 1885, pod jménem „Novák
Václav, přestavba domu čp.44“.[583]
Roku 1892 se připomíná jako „slušný přízemní domek“.[584]
V srpnu 1925 vyhořel. Následovala oprava a přestavba. Kateřina Nováková
obdržela povolení 15. února 1926. Plány vyhotovil Josef Žour. Roku 1942
předložil Václav Novák záměr stavby chlévků a uličního plotu dle plánů Františka
Michálka.[585]
Za
ústím Barvířské ulice pak stála ještě skupina domků čp.46/II, čp.47/II a
čp.48/II. Dle čísla
popisného je takřka jisté, že tu také existovaly určitě už v roce 1771.
Katastrální
mapa města z roku 1838 je tu zachycuje, přičemž objekt čp.46/II byl
tehdy spalný (dřevěný), zatímco domy čp.47/II a čp.48/II nespalné (zděné). Z východu
tyto tři domy dle mapy z roku 1838 obcházela ulička, spíše jen pěšina,
která paralelně s dnešní ulicí Na Pátku vyúsťovala v Soukenické
ulici, naproti domu čp.62/II. Nazývala se Kovářská
ulice. Pojmenování se zmiňuje už na indikační
skice mapy stabilního katastru z roku 1838 (v německé variantě jako Schmidtgasse). Roku 1892 ji autor návrhu
regulačního plánu Rokycan B. Pek označuje za „pokoutní uličku“ a doporučuje
její zrušení ve prospěch dvorů okolních domků.[586]
Na zasedání zastupitelstva 23. října 1897 pak bylo skutečně rozhodnuto, že
zbytek plochy ze zrušené Kovářské ulice se odprodá majitelům domů čp.46/II a
čp.47/II.[587]
Byla definitivně zrušena a rozplynula se ve dvorcích okolních domů. Všechny tři
zdejší domy byly zbořeny v 60. letech 20. století kvůli stavbě sídliště Na
Pátku.
Nejjižnější
a také nejmenší stavbou v této skupině byl dům čp.46/II. V 90. letech 18. století se tu jako obyvatelé
zmiňují manželé František Skála a Rosalie rozená Chottová.[588]
Pak se odstěhovali do domu čp.124/II u ústí Nerudova náměstí do nábřeží (viz
výše), který tehdy nově vznikl na části zahrady u čp.71/II, jenž byl také
v držení početného rodu Skálových. Už v prosinci 1796 se jim
v čp.124/II narodil syn.[589]
Do uvolněného domku čp.46/II se pak nastěhovali manželé Jan Skála a Terezie
Loukotová. V říjnu 1799 se jim zde narodil syn.[590]
Počátkem 19. století v čp.46/II provozoval Jan Skála kovárnu (jako mnoho
dalších větví této rodiny), což vyvolávalo kritiku, hlavně kvůli riziku požáru.
Dne 11. ledna 1803 se magistrát seznámil s výsledky šetření policejního
úřadu, včetně vyjádření sousedů a jiných rokycanských kovářů. Magistrát provoz
kovárny v čp.46/II zakázal. „Jan
Skála, v srovnalosti od [tedy ve shodě s – pozn. aut.] guberniálního nařízení od 11. máje 1781, pak
12. decembris 1794, s svou žádostí se odmršťuje [tedy odmítá – pozn.
aut.] a provozování řemesla kovářského
v své, tak nebezpečné kovárně, jemu se zamezuje.“ Radní Šebestián
Tomandl a Jan Kissling nabídli kompromis: „skrze
přenesení kovárny z N. C. 46 do N. C. 40 veškeré, celému publico nastati
mohoucí ohně nebezpečenství, odstraněné býti může.“[591]
Během roku 1803 pak skutečně došlo k schválení přesunu Skálovy živnosti
z čp.46/II do čp.40/II (nacházel se na rohu Nerudova náměstí a Soukenické
ulice, viz výše). Po roce 1803 se rodina Jana Skály už v čp.46/II
nezmiňuje. Přestěhovali se do čp.40/II, zatímco v čp.46/II dle matrik žila
rodina Peršlových.[592]
Severně
od čp.46/II stál o něco větší domek čp.47/II.
Dne 7. ledna 1812 magistrát vyslechl žádost, kterou podal Václav Lukáš, „um Bewilligung in seinem Wohnhause N. C. 47
Prager Vorstadt eine Tuchpreße zum Betriebe seines Handwerks von Stein aufbauen
zu können,“ neboli „o svolení ve svém
obytném domě čp.47/II na Pražském předměstí postaviti moci kamenný lis na sukno
k provozování svého řemesla.“ Radní věc předali k prošetření
policejnímu úřadu.[593]
Dne 14. ledna 1812 se magistrát seznámil s výsledky vyšetření žádosti
Václava Lukáše. Radní shledali, že proti stavbě „nové presovny“ nemají námitky sousedé. Magistrát pak rozhodl, že „tedy se jemu oné stavení, však zouplna dle
předloženého plánu jako veřejnosti bezpečné povoluje.“[594]
Dne 20. ledna 1818 se před obecní radou projednával protokol o vyšetření
nebezpečí požáru v domě soukeníka Václava Lukáše, kterému město pod
pokutou 5 zlatých uložilo „den Kutzer,
das Fenster in der Küche vermauern und dem daselbst befindliche Ofentopf
unschädlich zu machen,“ tedy „krb a
okno v kuchyni zazdíti a tamž se vynacházející hrnec na kamnech neškodným
učiniti.“[595]
Dne 30. ledna 1818 předložil radě zednický mistr Ondřej Černý zprávu o
provedeném zazdění okna a krbu v domě Václava Lukáše.[596]
Na indikační
skice mapy stabilního katastru z roku 1838 lze vidět, že
k severní straně domku čp.47/II přiléhalo jakési menší stavení na parcele
č.kat.308. Možná šlo o roku 1812 zmiňovanou presovnu. V městském archivu
se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Šmucler Jan, stavba chléva čp.47/II“.[597]
Roku 1934 provedla majitelka čp.47/II Anna Macháčková výměnu šindelové krytiny
a krovů.[598]
Na
severní straně tento miniaturní domovní blok uzavíral domek čp.48/II, otočený již do Soukenické
ulice. Roku 1920 proběhla u čp.48/II stavba stájí. Bohumír Kusý obdržel
povolení 31. května 1920. Plány vypracoval Štěpán Wolf. Kolaudace se odehrála 1.
září 1920.[599]
3.4.16.
Dochovaná zástavba na nábřeží v ulici Na Pátku
Zatímco
předchozí pasáž popisovala bez výjimky zaniklé předměstské usedlosti podél
východní strany nynější ulice Na Pátku, na opačné straně této ulice, tedy
v pruhu pozemků mezi ulicí a korytem Padrťského potoka, se dodnes dochoval
fragment původní zástavby (foto z r.
2003). Jde o unikátní enklávu, která dnes už spíše jen pietně naznačuje
původní měřítka starého Pražského předměstí. Její účinek je oslaben sousedními
hmotami sídlišť. A je to i hořká připomínka toho, jak mohly Rokycany vypadat,
kdyby stavební vývoj po 2. světové válce neprobíhal podle scénáře plošných
demolic. Přitom přežití i těchto několika domků bylo spíše dílem náhody. Už
nejstarší územní
plán Rokycan z roku 1892 předpokládal, že skupina chalup, situovaných
na stísněné parcely v záplavovém území, bude postupně zlikvidována.
Nestalo se tak a poněkud neatraktivní poloha těmto domům zachránila existenci i
v době komunistické asanace. Jejich plocha totiž nebyla vhodná pro
hromadnou sídlištní výstavbu. Řada většinou přízemních usedlostí podél potoka
zde tak přečkala jako dojemný anachronismus, svérázný ostrov individuálního
bydlení uprostřed panelových domů (foto
z r. 1990). Tato skupina domků má historickou hodnotu a zasluhuje ochranu
před účelovými modernizacemi.
Směrem
od jihu (od nároží ulic Na Pátku a Pražská) ji otevírá patrový rohový dům čp.78/II (foto z r.
2003). Svými proporcemi se vymyká z jinak chudých předměstských domků. Podle souvislé řady čísel popisných
tu stál již roku 1771. Dne 6. února 1778 radní předvolali Josefa Lišku, aby „kontrakt na koupené Schneiderovské
spáleniště do knih městských vypsat dal.“[600] Za spáleniště od Fridricha Schneidera zaplatil
pouhých 15 zlatých. Radní schválili ingros (úřední zápis) transakce.[601]
Josef Liška se v matrikách uvádí jako obyvatel čp.78/II, kde také 22.
ledna 1796, zemřel.[602]
Lokalizace ale je pouze hypotézou. Víme jen, že Fridrich Schneider žil na
Pátku, kde se roku 1756 oženil s Kateřinou rozenou Škrabalovou. Číslo domu
matriky tehdy neuváděly.[603]
Pokud by byla lokalizace správná, je zajímavé, že roku 1778 byl dům čp.78/II
vyhořelý. Šlo by o důsledek nějakého lokálního požáru.
Dne
19. dubna 1782 magistrát řeší žádost Josefa Rigera na pana Josefa Lišku, „že by kus místa při jeho stavení sobě
přihradil.“ Obecní rada se usnesla, že následujícího dne to vyšetří na
místě.[604]
Rodina Riegrových se v té době uváděla v sousedním domě čp.76/II.[605]
Z roku 1797 se zachoval úřední odhad, který ohodnocuje dům čp.78/II na 685
zlatých.[606]
Na přelomu 18. a 19. století byl dům čp.78/II majetkem Jakuba Lišky.
V červenci 1798 zde zemřela jeho dcera.[607]
Dne 15. července 1803 magistrát řešil zprávu o šetření policejního úřadu ve
věci „neben seinem Garthen eingezäunten
Platze von 5 ½ Klafter in der Länge, 2 ½ in Breite,“ neboli
ohledně „oploceného místa u jeho zahrady
o délce 5 ½ sáhu a šířce 2 ½ sáhu.“ Město souhlasilo, že „má se Jakubovi Liškovi oné při mostu
zahražené místo od 2 ½ lokte k užívání, dokavadž by to samé obec
nepotřebovala zanechati, a ta důležitost při jeho domovním contractu
v knihách per iuxtam [tedy bokem – pozn. aut.] vyznamenati [zaznamenat – pozn. aut.]. On však k zaplacení outrat od kommissi relacy [tedy za
úřední zprávu – pozn. aut.] i
s štemplem od 1 zl. 20 kr.[ejcarů]
poukázati.“[608]
Mapa
z roku 1838 skutečně u domu čp.78/II směrem k mostu zachytila
malou zahrádku, která tudíž vznikla asi roku 1803, přičemž zpočátku šlo o model
podmíněného užívání, tedy reverzu, kdy si obec ponechávala možnost tuto parcelu
opětovně převzít, pokud by ji potřebovala.
Kromě
toho se 15. července 1803 na schůzi magistrátu jednalo i o jiné žádosti Jakuba
Lišky, a to „o vyměření místa, na kterém
před posledním ohněm krámek stával u jeho domku na Pražském předměstí pod N. C.
74, též novýho místa na skrytí hrubníků [?], k jeho řemeslu potřebných.“ Město rozhodlo, že „jak dříví, tak hrubníky v té nově
zdělané zahradě skládati může.“[609]
Tato zpráva je z mnoha hledisek nejasná, až matoucí. Předně zmínka o domě
čp.74/II, který stával sice nedaleko od čp.78/II, ale na protější, nyní
nedochované straně ulice (viz výše). Buďto patřil rovněž Jakubu Liškovi, nebo
jde o omyl a byl míněn dům čp.78/II. Bohužel kvůli tomu nelze přesně
lokalizovat ani zajímavou zmínku o tom, že před posledním ohněm (asi ze září
1784) někde u tohoto domku stával krámek. Pokud skutečně Liška vlastnil i
čp.74/II, pak lze jen hypoteticky říci, že onen krámek se mohl nacházet vedle
něj, třeba na místě domku čp.77/II (viz výše). Pokud šlo jen o chybu
zapisovatele v číselném označení, nabízí se pro umístění takového krámku prostor
vedle čp.78/II, což by díky poloze u mostu na zemské silnici skutečně bylo
vhodné místo pro nějaký prodejní objekt. Dále není jasné, co je myšleno oněmi „hrubníky“, ale v kontextu Liškovy
žádosti lze soudit, že šlo o nějaký materiál, jehož venkovní skladování nyní
magistrát povolil. Na zmíněné mapě z roku 1838 je vidět nejen ona oplocená
malá zahrada mezi domem čp.78/II a mostem, ale i o dost rozlehlejší parcela,
náležející k čp.78/II, která vystupovala do dnešní ulice Na Pátku. Je
možné, že zatímco oplocená sekce sloužila jako okrasná či pěstební zahrada,
tento větší pozemek byl oním, jehož užívání magistrát Liškovi povolil roku 1803
pro uskladnění dříví a „hrubníků“.
V roce
1838 už mapa
stabilního katastru eviduje čp.78/II jako nespalný, tedy zděný dům. V městském
archivu se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Hněvkovský Karel,
přestavba domu čp. 78/II, Pražské předměstí“.[610]
V roce 1939 se dočkal přestavby podle plánů stavební kanceláře Štěpána
Wolfa. František Kofroň na to získal stavební povolení 7. dubna 1939. Přestavba
byla kolaudována 13. června 1939.[611]
Došlo tehdy k úpravám vnitřní dispozice, výstavbě záchodu a koupelny. Do
fasády byla nainstalována nová okna (trojdílná namísto původních
šestitabulkových).[612]
V roce 1974 byla přistavěna k domu garáž.[613]
Směrem do ulice Na Pátku má dům čp.78/II vchodové dveře s kamenným
ostěním. Vedle nich se nachází drobná nika, pravděpodobně původně pro nějakou
církevní sošku. V patře je jeden okenní otvor, směrem do Pražské ulice
dva. Přízemní domu má pásovou rustiku, střecha je valbová. Směrem
k nábřeží potoka je přistavěno novější obytné křídlo s plochou
střechou. Dům čp.78/II stál ještě na počátku 20. století přímo na nároží ulice
Pražská a Na Pátku. Když ale byly přes Padrťský potok postaveny nové mosty, železobetonový
ve 30. letech 20. století a potom nynější z let 1989–1991, jejich
vozovka již byla v zájmu zvýšení dopravní kapacity trasována poněkud dále
od domu. Dnes je tak mezi ohradní zdí u čp.78/II a Pražskou silnicí pruh
trávníku. Rozdílná niveleta nového mostu z počátku 90. let 20. století zároveň
dům čp.78/II komunikačně odřízla od Pražské ulice.
Vedlejší
dům čp.76/II rovněž patřil dle čísla popisného
mezi původní zástavbu, existující již roku 1771. V domě čp.76/II žila počátkem
70. let 18. století rodina Jiřího Gally. V dubnu 1771 mu zde zemřela dcera.[614]
V květnu 1772 se manželům Gallovým narodila dcera v domě čp.77/II na
protější straně této ulice.[615]
Ale v prosinci 1774 se opět jako místo narození dalšího potomka uvádí
čp.76/II,[616]
takže předchozí záznam mohl být jen písařovým omylem. Zpráva o narození potomka
z července 1776 je zajímavá, protože dítě se narodilo v nedalekém
čp.106/II, ale u otce se uvádí, že Jiří Gala, pekař, je z čp.76/II.[617]
Dne 20. září 1771 požádal Jiří Galla o ingrosování (úřední zápis) „contractu na koupené místo [tedy pozemek
– pozn. aut.] a chalupy od Tomáše
Šeratického.“ Obecní rada rozhodnutí odložila, dokud se neprozkoumá „komu to místo darované jest.“[618]
Vzhledem k tomu, že prakticky po celou dekádu setrvali v čp.76/II
(není jasné, zda jako majitelé či pouzí nájemníci), se tudíž zdá, že dům od
Tomáše Šeratického nekoupili. A skutečně, transakce byla nejspíš zrušena. Dne 24.
září 1771 totiž předstoupil před radní Matěj Pauer s ohlášením, „že on to místo a chalupu od Šeratického
Galovi odprodanou iure rectractus [tedy právním stažením – pozn. aut.] na sebe bere, následovně taky peníze
složil.“ Konšelé ho vyzvali, že „má
docírovat [vysvětlit – pozn. aut.],
že právo krevnosti [tedy z titulu příbuzenství – pozn. aut.] k tomu místu a chalupě má.“[619] Matěj Bauer (Pauer) byl obyvatelem
chalupy čp.25/II ve čtvrti Pod
Kostelem. To tedy byla ona chalupa, o jejíž koupi původně Jiří Galla
usiloval. Dne 14. prosince 1771 požádal radu Jiří Galla o ingrosování „trhu [tedy smlouvy – pozn. aut.] koupeného místa od Tomáše Šeratického.“
Konšelé to schválili.[620]
Zajímavé je, že zpráva nehovoří o chalupě, ale jen o „místě“, tedy pozemku.
Mohlo jít o nějakou zahradu na protější straně potoka, u chalupy čp.25/II, ale
není také vyloučena souvislost se vznikem domu čp.106/II (viz níže), který
vznikl někdy v 70. letech 18. století a ve kterém Gallovi přinejmenším
v roce 1776 bydleli.
Dne 30.
července 1784 obecní rada řešila žádost Šebestiána Hejrovského o ingrosování
(úřední zápis), že koupil „domek na Pátku
od sestry své Anny provdané Budínové.“ Radní to schválili.[621]
Z hlediska načasování nešlo o příliš výhodnou investici, protože o měsíc a
půl později město zničil požár. Šebestián Hejrovský zemřel koncem roku 1799
v čp.76/II.[622]
Zpráva z roku 1784 se tudíž patrně týkala této chalupy. Dne 15. července
1803 magistrát nařídil, že jsou „Kasimír
Rieger a Karel Reiher [Rieger? – pozn. aut.] k odstranění mrvy od jejich domkův napomenuti.“[623]
V domě čp.76/II se na přelomu 18. a 19. století uvádí coby obyvatelé Karel
Rieger s manželkou Dorotou rozenou Herinkovou.[624]
Karel se narodil na Pátku roku 1759 rodičům Josefu Riegrovi (Rigr, Riehr) a
Eleonoře rozené Světlíkové.[625]
Karlova matka Elenora zemřela v domě čp.76/II v květnu 1773.[626]
Kazimír Rieger byl počátkem 19. století majitelem domku čp.77/II na protější
straně ulice (viz výše). Zpráva o usnesení magistrátu z roku 1803
ilustruje realitu převážně agrárních předměstí Rokycan, kde se řešily i takové
věci jako hromady hnoje na ulici.
V roce 1838 mapa
stabilního katastru eviduje čp.76/II jako spalný, tedy převážně dřevěný. Dům
se dle stavu z 20. století skládal z poloviny přízemní chalupy a
z chléva (stojícího směrem k domu čp.78/II), který byl přistavěn roku
1881 podle plánů Hynka Šmolíka.[627]
Na tuto přístavbu patrně odkazuje složka v městském archivu z let
1874–1875, nazvaná „Hejrovský Antonín, stavba domu na p. p. č. k. 260, Pražské
předměstí“.[628]
Parcela č.kat.260 se nacházela právě zde. V městském archivu se nachází spisový
materiál z roku 1889, pod jménem „Chott Josef, přestavba domku čp.76/II,
Pražské předměstí“.[629]
V roce 1926 byl zásadně přestavěn. Nově byly provedeny prakticky všechny
zdi, kromě části obvodového zdiva. Projekt vypracoval Josef Beneš.[630]
Týž stavitel navrhl i přístavbu pokoje s předsíní do dvorku na jižní
straně domu, realizovanou v roce 1936.[631]
V roce 1928 proběhla výměna šindelové střešní krytiny.[632]
Později se i chlév změnil na obytné prostory (foto
z r. 1991). Dům čp.76/II si až do konce 20. století udržoval původní podobu
drobného obytného stavení, s trpasličím přístavkem na jižní straně (foto
z r. 1991). V roce 1981 jej poškodila povodeň. Město muselo
zdejšímu obyvateli Miroslavu Drábkovi zajistit náhradní ubytování. Pan Drábek
dle zpráv z prosince 1981 žádal o přidělení trvalého náhradního bytu.[633]
Dům přežil demoliční řádění komunistického režimu. V roce 1997 byl ovšem vyklizen
pro špatný technický stav a roku 1998 bohužel proběhla jeho kompletní demolice.[634]
Následujících několik let zela na jeho parcele proluka, která se zaplnila až v
roce 2003, kdy zde vyrostl nový přízemní objekt čp.1171/II (foto
z r. 2003), který je přičleněn k sousednímu, rovněž přestavěnému
domku čp.122/II a využit coby administrativní budova společnosti SEAP.[635]
Číslo popisné dostal dům čp.1171/II poměrně nelogicky (při využití původní
parcely by mělo být zvykem zachovat historické domovní číslo) dne 19. září
2003. Měřítkově vyhovuje původní zástavbě a vzhledem k havarijnímu stavu
původního objektu čp.76/II se dá pochopit nutkání vlastníka nemovitosti
k umístění novostavby. Obecně ovšem lze říct, že selhání majitele i města
je, pokud i to málo, co zbylo z původního Pražského předměstí, podléhá
demolicím.
Dům čp.122/II tvořila polovina přízemní
chalupy s nízkými stropy a poměrně vysokou střechou s jednostrannou
polovalbou (foto z r.
1991). Vznikl dodatečným oddělením severní poloviny domu čp.76/II
v samostatný dům. Vyrostl před rokem 1793. Je totiž doložen v matrice
křtů zápisem z 11. července 1793, kdy se zde narodila dcera Antonína Linka.[636]
Po prvotním zavedení domovních čísel a očíslování všech existujících domů
v roce 1771 se později vzniklým stavbám přidělovala čísla popisná
vesměs chronologicky, podle data výstavby. Dá se odhadovat, že čp.122/II vznikl
nedlouho před rokem 1793. Roku 1838 je na mapě stabilního katastru registrován
jako spalný. Průčelí bylo tříosé. V městském archivu se nachází složka
z roku 1891, nazvaná „Šmolík Martin, přestavba chléva čp.122/II“, a další
z roku 1903, pod názvem „Šmolík Martin, změna oken čp.122/II, Pražské
předměstí“.[637]
V roce 1928 požádal majitel objektu, Josef Šmolík, o povolení k výměně
šindelové krytiny střechy za azbestové dlaždice.[638]
Na červnovém zasedání roku 1993 schválilo zastupitelstvo přijetí daru od paní
Vorlíčkové, která městu dům věnovala.[639]
V majetku obce ale dlouho nezůstal. V letech 1996–1998 proběhla jeho celková
přestavba (foto
z r. 2003). Při zachování původních proporcí prošel od základů
modernizací. Projekt byl dílem ing. Vlastimila Brady z ateliéru SEAP
Rokycany, s. r. o.[640]
Půdní vestavbu provedla firma Ro & Li.[641]
Společně s přestavěným čp.76/II (respektive čp.1171/II) tak vznikl moderní
dvojdům určený pro podnikatelské účely, který měřítkově zapadl do původní
zástavby. Ovšem je nutno zopakovat, že takto zásadní přestavby, rovnající se
kompletnímu zboření původního domu a zřízení novostavby, nejsou optimální a
mají jakýsi „sterilizační“ účinek. Mezi domem čp.122/II a sousedním čp.75/II
vybíhá z ulice Na Pátku k nábřeží Padrťského potoka úzká cesta.
Vedle stál
ještě počátkem 21. století historický dům čp.75/II,
který měl podobu nízké přízemní chalupy s dvěma okenními otvory a
vchodovými dveřmi v uliční frontě. (foto
z r. 1991, foto z r. 2003).
Jeho číslo
popisné v souvislé domovní řadě napovídá, že tu stál určitě už roku
1771, kdy se zavedlo číselné označování domů. Dne 5. listopadu 1784
požádal Jan Markus, poručník Hynka Musila obecní radu „o výpověď na 30 zlatých pro Martinovi Davidovi, by pro sirotka nějakou
schránku neb chaloupku vystavěti mohl.“ Radní souhlasili.[642]
Hynek Musil se ještě v lednu 1785 uvádí jako obyvatel domku čp.10/III
v dnešní Čapkově ulici ve čtvrti před
Pražskou branou,[643]
ale od roku 1787[644]
a pak až do 90. let bydlel v čp.75/II.[645]
Nešlo o novostavbu, ale o opravu nemovitosti, asi poškozené požárem. Samozřejmě
není zcela jisté, zda záměr poručníka Markuse z roku 1784 byl nakonec
realizován. V roce 1800 byl čp.75/II ohodnocen
na 358 zlatých a řeznický krám, který byl jeho součástí, na 153 zlatých.[646]
Roku 1838 ho mapa
stabilního katastru eviduje jako spalný.
U domu
čp.75/II byla roku 1893 přestavěna hradba.[647]
V městském archivu se nachází složka z roku 1893, nazvaná „Bláhová
Ludmila, postavení nové hradby u čp.75/II, Pražské předměstí“.[648]
Roku 1958 bylo provedeno rozšíření okenních otvorů, do nichž byla vsazena
typizovaná trojdílná okna. Nově osazeny i dveře.[649]
V této podobě se dochoval do počátku 21. století, přičemž ještě v 90. letech 20. století prošel opravou. Na boční straně domku byl starý dřevěný střešní štít. Roku
2013 byl ovšem zcela zbořen. Povolení k demolici bylo šesti jeho
majitelům (Vlastimil a Martina Bradovi, Jaroslav a Miloslava Jílkovi a Jaroslav
a Hana Stáňovi) vydáno v roce 2013.[650] Letecký snímek z května 2013 už ukazuje jeho
probíhající nebo dokončenou demolici.[651] Číslo popisné bylo zrušeno 5. prosince 2017.[652] Mezitím na jeho místě vyrostl nový objekt čp.1340/II (opět zde nepochopitelně
město přidělilo nové číslo popisné). Novostavba byla dokončena 28. listopadu
2017.[653] Hmotově je provedena citlivě. V parteru se nachází vchod a
okna prodejny, na střeše v podkroví vikýře. I zde nicméně platí obecné
pravidlo, že chytrý a citlivý stavebník provádí adaptace, při kterých zachová
část staršího zdiva a jeho historické paměti, nikoliv plošné boření a výstavbu
sterilní novostavby (jakkoliv pojaté v přijatelném historizujícím měřítku).
Ukázkou
daleko zdařilejší adaptace je sousední dům čp.106/II
(foto z r. 2003,
foto z r.
1991). Má podobu přízemní chalupy s mimořádně nízkým zdivem obytného
přízemí a naopak rozložitou a vysokou střechou. Podle čísla popisného
spadá jeho vznik do sklonku 18. století, brzy po roce 1771, protože souvislá
řada domovních čísel existujících v roce 1771 při jejich zavádění sahá na
Pražském předměstí od čísla 1 do čísla 104. A skutečně, již 6. srpna 1776 je
dům čp.106/II zachycen v matrice křtů, kdy se tu narodil syn pekaře Jiřího
Galy (též Galla).[654]
Šlo patrně o dodatečnou vestavbu proluky v době zrychlujícího populačního
růstu, někdy mezi roky 1771–1776. Není vyloučeno, že vznik domu čp.106/II přímo
souvisí s rodinou Gallových, kteří bydleli v nedalekém čp.76/II a
kteří původně chtěli koupit pozemek a chalupu Tomáše Šeratického (čp.25/II ve čtvrti Pod
Kostelem). O chalupu se ovšem přihlásil Matěj Bauer (Pauer), nicméně 14. prosince
1771 zažádal Jiří Galla obecní radu o ingros „koupeného místa od Tomáše Šeratického.“[655]
Nyní tedy nechával do městských knih zanést pouze koupi „místa“, tedy pozemku,
nikoliv oné chalupy. Je možné, že šlo o pozemek nedaleko chalupy čp.25/II na
protější straně Padrťského potoka, ale pravděpodobná je i možnost, že šlo o
prázdný pozemek v dnešní ulici Na Pátku, na kterém pak Jiří Galla postavil
novostavbu chalupy čp.106/II. Časová souslednost pohybu rodiny Gallových by
tomu odpovídala (podrobněji výše, v popisu domu čp.76/II).
Roku
1838 na císařském otisku mapy
stabilního katastru je čp.106/II zakreslen jako spalný (tedy převážně
dřevěný), pouze drobné stavení na dvoře bylo nespalné, celozděné. V roce
1937 proběhla výměna dřevěného štítu za zděný (majitelem nemovitosti byl tehdy
František Kašák).[656]
Jinak unikl objekt před rokem 1989 utilitárním přestavbám a modernizacím. Ještě
na počátku 90. let 20. století tak byla jeho střecha postaru kryta dehtovanou
lepenkou. V průčelí jsou vchodové dveře a dva okenní otvory. Roku 2000 byl
citlivě adaptován na restauraci U Tří
Zmijí. Práce provedla firma PET-STAN 99. S přestavbou se začalo
v září 2000 a kolaudace se uskutečnila 27. prosince 2000.[657]
Odstraněním stopní konstrukce vznikl uvnitř rozsáhlý dvouúrovňový prostor. Do
střechy byly prolomeny vikýře. Dům se dočkal nové fasády. Na zahradě vznikla letní
restaurace. Cenou za opravu bylo setření některých původních stavebních
detailů, rekonstrukce ovšem tento objekt zachránila od dlouhodobého chátrání a
dala mu smysluplné a fotogenické využití.
Mezi
domem čp.106/II a sousedním čp.73/II vede k nábřeží Padrťského potoka
krátká cesta, která patří městu.
V dubnu 2002 sice zastupitelé schválili záměr prodeje této uličky
dle žádosti pana Kalaše.[658]
V červenci 2002 ale rada i zastupitelstvo nabídku pana Kalaše na odprodej
této úzké parcely zamítly.[659] Svoji roli v tom sehrálo přesvědčení obce, že je
vhodné ponechat pozemek ve svém majetku, protože tudy vede cesta
ke schodům, po kterých je možné sejít ke korytu regulovaného potoka. Zastupitelstvo pak
vyzvalo odbor rozvoje města, aby majitele přiměl k odstranění plotu
v této uličce.[660]
Následující
dům čp.73/II je rovněž přízemním
objektem rustikálního typu, s vysokou polovalbovou střechou (foto z r. 2003).
Jeho číslo popisné
ukazuje na původ z doby před rokem 1771. Počátkem 70. let 18. století tu
žili manželé František Chott a Anna. Narodily se jim tu v květnu 1772[661]
a v červenci 1773 děti.[662]
Dne 22. února 1774 ohlásil František Chott před radními, že chce koupit Budínovskou
chalupu.[663]
Patrně se pak skutečně odstěhovali do domu čp.65/I, kde předtím žili Budínovi[664]
a kde jsou v únoru 1778 doloženi Chottovi.[665]
Není jisté, jestli v předchozím bydlišti v čp.73/II pobývali jen
v nájmu nebo jako vlastníci. V 80. letech 18. století zde žil Matěj
Špirk s manželkou Ludmilou. V květnu 1787 se jim tu narodila dcera.[666]
Když v roce 1793 žádal Jan Nekola o povolení k výstavbě domku
nedaleko odtud, uvádí magistrát v seznamu sousedů, kteří se k záměru
měli vyjádřit, i Matěje Špirka.[667]
Z toho plyne, že nebyl jen obyvatelem, nýbrž i vlastníkem domku.
Pak tu
žila rodina Lehnerových. V únoru 1813 se při svatbě Jana Pešty s Marií
Lehnerovou uvádí, že bydliště nevěsty je čp.73/II.[668]
Po svatbě dům přešel na Jana Peštu. Novomanželé tu ale strávili jen několik
let. Dne 24. dubna 1818 se magistrát zabýval žádostí, kterou podal bednářský
mistr Bartoloměj Jeníček, o převedení pod jurisdikci města Rokycany „hinsichtl.
v. Joh. Peschta erkaufften Wohnhauses per 950 fl.,“ neboli
„s ohledem na od Jana Pešty zakoupený
obytný dům za 950 zlatých.“ Radní ho vyzvali k předložení nutných
dokumentů.[669]
Bartoloměj Jeníček ale v Rokycanech neměl štěstí. Už v září 1818 mu
v domě čp.73/II krátce po sobě zemřel novorozený syn a následně i manželka
Alžběta.[670]
Peštovi se mezitím přestěhovali do domku čp.128/II (viz výše) na protější
straně této ulice. Na svém jednání 29. října 1822 se radní seznámili
s žádostí, kterou podal Josef Bernhardin, kloboučnický mistr
z Radnic, o svolení koupit od manželů Jeníčkových dům N. C. 73 na Pražském
předměstí. Město konstatovalo, že počká na vyjádření Jeníčkových, zda to
znamená, že se chtějí odstěhovat z Rokycan, či zda zamýšlejí něco jiného.[671]
Dozvídáme se, že Bartoloměj Jeníček se po smrti manželky opětovně oženil. Dne
3. prosince 1822 obecní rada, po předložení vysvětlení od manželů Jeníčkových,
prodej jejich domu schválila.[672]
Roku
1838 dle mapy
stabilního katastru šlo v případě čp.73/II o spalný objekt. Hmotově se
dochoval do současnosti v tradiční formě předměstského stavení, s jen
mírnými modernizačními korekcemi. Někdy počátkem 21. století prošel citlivou
opravou (ovšem do vrat byla v jejím rámci instalována namísto tradičních dřevěných
dveří nevhodná zatahovací železná roleta industriálního typu).
Posledním
domem v této skupině původní předměstské zástavby je objekt čp.72/II. Přízemní se sedlovou střechou
(foto
z r. 2003). I on tu stál už roku 1771. V 80. letech 18. století
zde žil Jan Zachariáš s manželkou Josefou. V červnu 1785 se jim tu
narodil syn.[673]
Když v roce 1793 žádal Jan Nekola o povolení k stavbě domu nedaleko
odtud, uvádí se v seznamu sousedů, které magistrát obeslal, aby se
k záležitosti vyjádřili, i Jan Zachariáš.[674]
Nebyl tudíž jen obyvatelem, ale i majitelem čp.72/II. Dům byl roku 1838 v mapě
stabilního katastru zobrazen jako spalný (převážně dřevěný).
Vzhledem
k poloze poblíž řeky býval opakovaně zaplavován. Při povodni v roce
1981 muselo město najít pro zdejší obyvatele Miroslava Trykara a Annu
Šamšulovou dva náhradní byty.[675]
Povodeň se tudy prohnala i v srpnu 2002 a koncem května 2006 dům postihly povodně
opět. 11. července 2006 zastupitelstvo odsouhlasilo majiteli domu půjčku
z povodňového fondu 118 707 Kč.[676] Celkové náklady na opravu měly dosáhnout 131
896,80 Kč.[677]
V roce 1938 jedná obec o pronájmu části ulice č.kat.2763/3 Emilu
Šamšulovi. Šlo o část ulice Na Pátku od státní silnice k domu Matěje
Hrdličky (zbořený dům čp.71/II) včetně nábřeží za domem čp.72/II, který byl v
majetku pana Šamšuly. 29. září 1938 rada doporučila pronájem ke schválení, což
v listopadu 1938 schválilo i zastupitelstvo.[678]
V roce 1943 proběhla přestavba stáje a kůlny u čp.72/I. Emil Šamšula
získal stavební povolení 21. dubna 1943. Stavební plány vyhotovil František
Michálek.[679]
V květnu 2021 zastupitelstvo, v rámci
programu na podporu oprav budov v městské památkové zóně, které nejsou
kulturními památkami, schválilo udělení dotace na dům čp.72/II ve výši
50 000 Kč na opravu střechy.[680]
Mezi
domy čp.72/II a čp.73/II také vbíhala k řece krátká cesta. Roku 1946
pronajal MNV tuto uličku majiteli domu čp.73/II Mil. Auingerovi. Ten ji uzavřel
vraty. I po faktickém zrušení uličky musel Auinger slíbit, že do ní umožní obci
a jejím úředníkům v případě nutnosti přístup.[681]
Vzhledem k tomu, že ulička neměla pro obec praktický význam, souhlasilo
zastupitelstvo v březnu 2004 s jejím odprodejem.[682]
Dne 7.
února 1783 se magistrát zabývá podáním Michala Kavky ohledně místa pro nový
domek „vedle pana Zachariáše“. Radní
konstatovali, že pokud by s tím Zachariáš souhlasil, může se tomu vyhovět.[683]
Jan Zachariáš žil v čp.72/II.[684]
Dne 11. února 1783 se radní seznámili se stanoviskem Jana Zachariáše, který
zamýšlené vyčlenění pozemku pro Michala Kavku u svého domu zamítl.[685]
Žádný nový domek tu tedy nevyrostl. Severně od domu čp.72/II se rozkládá ještě
menší soukromá zahrada a pak už zástavba končí. Není to výsledek demolic, nikdy
tu vzhledem k absenci potřebného prostoru mezi ulicí a potokem zástavba
nebyla. Nynější ulice Na Pátku zde probíhala dál k severu až do regulace potoka
ve 30. letech 20. století jen jako úzká pěšina přímo po okraji koryta. A i
později zde komunikace byla vedena přímo po nábřeží regulovaného vodního toku.
Prostor
pro zástavbu se nalézal až dál k severu, kde dodnes přežila na severním
konci ulice Na Pátku skupina dvou přízemních podlouhlých objektů, natočených
k nábřeží Padrťského potoka. Dům čp.49/II,
kde ve 20. století fungovala pekárna
a počátkem 21. století restaurace Pod
Lampou, patří k původní zástavbě předměstí, byť v detailech již
zmodernizované (foto z r. 2003).
Jeho číslo
popisné opět naznačuje, že tu stál již roku 1771. Dne 7. února 1800 se
magistrát zabýval žádostí Josefa Světlíka, „by
jemu na vystavení a podvlečení werkstattu [tedy dílny – pozn. aut.] koželužského 2 trámy a 4 krokve
z obecních městských lesův proti zaplacení vykázané byly, poněvadž on
trámy ty na střechu potřebuje.“ Magistrát rozhodl předat zprávu
hospodářskému úřadu pro případné další dotazy na žadatele ohledně výkazu
potřebného dříví.[686]
Matriky z doby okolo roku 1800 ukazují, že Josef Světlík byl obyvatelem
čp.49/II.[687]
Patrně šlo skutečně o tento dům, protože i jeho poloha u řeky byla výhodná pro
řemesla typu koželužství.
Roku
1838 šlo v případě domu čp.49/II dle mapy
stabilního katastru ještě o spalný, tedy aspoň zčásti nebo zcela dřevěný,
objekt. V roce 1890 došlo k podezdění a přestavbě domu podle projektu
Hynka Šmolíka.[688]
V městském archivu se nachází složka z roku 1890, nazvaná „Hejrovský
František, přestavba domu čp.49/II“.[689]
V roce 1895 pak tentýž stavitel navrhl i stavbu nového chlévu.[690]
V městském archivu se nalézá rovněž složka z roku 1897, pod jménem „Hejrovský
Antonín, přestavba chléva čp.49/II, Pražské předměstí“.[691]
V roce 1901 byl přebudován stávající průjezd na obytné místnosti (projekt
provedl stavitel Josef Pechan).[692]
V roce 1911 na nároží budovy vyrostlo skladiště a na zahradě skleník.[693]
V městském archivu existuje rovněž složka z roku 1912, označená „Hejrovský
Antonín, zřízení studny, zámečnické dílny a plotu čp.49/II, Pražské předměstí“.[694]
V roce
1927 se zmiňuje, že město před časem povolilo přestavbu domu čp.49/II.[695]
Šlo o zřízení tří místností v podkroví. Antonínu Hejrovskému bylo vydáno
stavební povolení 25. března 1925. Projekt zpracoval Josef Žour.[696]
Od počátku 20. století se tu připomíná pekárna. Ta tu přežila i po roce 1948,
kdy ji provozovaly Západočeské pekárny a cukrárny, n. p. Plzeň.[697] Ty zde zřídily centrální výrobnu jemného
pečiva, která nahradila zrušené soukromé pekárny.[698]
Koncem 60. let se v souvislosti s výstavbou sídliště Na Pátku
uvažovalo odstranit veškerou zástavbu podél nábřežní strany ulice Na Pátku,
včetně domu čp.49/II. Podnik Západočeské pekárny a cukrárny Plzeň už začal
předběžně řešit nutnou výstavbu nového objektu.[699]
Nakonec ale drastické asanační plány prošly mírnou revizí a objekt pekárny směl
být zachován. Na 2. pololetí 1972 měly Západočeské pekárny a cukrárny Plzeň
uzavřenou smlouvu na úpravu fasády podnikové budovy v tehdejší Janebově
ulici. Rekonstrukci měl provádět Okresní stavební podnik Blovice.[700]
Dnes jde o přízemní objekt se sedlovou střechou, na jižní straně k němu
přiléhá skupina plochostřechých přízemních přístavků. Po roce 1989 zde, až do
zrušení pekárny, fungovala maloobchodní prodejna pečiva. V polovině
listopadu 2006 už má dům čp.49/II nově obnovenou barevnou fasádu.[701]
V dubnu 2017 zastupitelstvo, v rámci
programu na podporu oprav budov v městské památkové zóně, které nejsou
kulturními památkami, schválilo udělení dotace 50 000 Kč na čp.49/II na
výměnu oken.[702] V dubnu 2022 rada souhlasila s poskytnutím
dotace na dům v rámci programu Podpora oprav a údržby vnějšího vzhledu
budov, které se nacházejí v městské památkové zóně a nejsou zapsané na
seznamu kulturních památek pro rok 2022. Mělo jít o 50 000 Kč na opravu
střechy.[703]
Pro rok 2023 získal majitel čp.49/II z téhož programu dotaci 100 000
Kč na obnovu střechy a dveří.[704]
Dům čp.50/II byl znám jako Potůčkova kovárna (foto z r.
2003).[705]
Rovněž náleží mezi původní zástavbu z doby před rokem 1771, kdy se zavedlo
číslování domů.
Roku 1838 je zobrazen na císařském otisku mapy
stabilního katastru jako objekt nespalný. V městském archivu je uložen
spisový materiál z roku 1887, nazvaný „Potůček Jan, schválení kovářské
místnosti k užívání čp.50/II, Pražské předměstí“.[706]
Roku 1902 byla podezděna kůlna v severní části pozemku. V té době už
zde fungovala kovárna. Její tehdejší přestavbu navrhl Hynek Šmolík.[707]
Později proběhla i přístavba kovářské dílny. Josef Potůček získal stavební
povolení 4. října 1920. Stavební plány zhotovil Josef Pechan.[708]
Současná podoba domu pochází z roku 1927. Tento letopočet je vyveden ve
štuku na severní štítové stěně. V červnu 1927 totiž postihl dům čp.50/II
požár, který tuto dřevěnou stavbu zničil. Bylo jasné, že objekt bude muset
majitelka Kateřina Potůčková zcela zbořit a vybudovat znovu. Jediný trakt dosavadního
domu, který se dal zachovat, byla kovárna, jež požár přežila.[709]
V červnu 1927 rada rozhodla, že Kateřině Potůčkové vydá povolení
k přestavbě vyhořelého čp.50/II za podmínky, že zastupitelstvo dá souhlas
k prodeji části veřejného statku do vyrovnání uliční čáry.[710]
V červenci 1927 se rekonstrukcí čp.50/II zabývalo zastupitelstvo. Šlo
totiž o to, že dům stál v regulační čáře a dle regulačního plánu se tu
neměla vůbec povolovat nová výstavba, protože se zde výhledově projektovalo
zřízení širokého nábřeží podél regulovaného
Padrťského potoka, očištěného od chudé nábřežní zástavby. Jak ale město v roce 1927 uznalo,
v dohledné době se nedá regulace potoka a úprava nábřeží očekávat. Navíc
před časem prý také v rozporu s regulačním plánem povolila obec
přestavbu sousedního čp.49/II. Kateřina
Potůčková tedy požádala město o možnost postavit dům nanovo a jako ústupek
slíbila, že v případě, když by obec dům potřebovala pro regulační účely,
ho prodá za třetinu jeho ceny v době případného prodeje. Přesto bylo nutno
částečně upravit regulační čáru. Dům čp.50/II do té doby stál ve srovnání se
sousedním domem čp.49/II blíže k potoku, takže v ulici vznikalo
nepravidelné, zbytečné zákoutí. 27. června 1927 se konala stavební komise,
která rozhodla, že regulační čára bude stanovena jako přímka od
severovýchodního rohu čp.49/II k severovýchodnímu rohu čp.50/II.
Z veřejného statku (ulice) se pro staronovou parcelu domu čp.50/II mělo
zabrat asi 10 čtverečních sáhů. Zastupitelstvo záměr schválilo.[711]
Dne 21. října 1927 městská rada vydala majitelce Kateřině Potůčkové obývací a
užívací povolení na novostavbu po vyhořelém domu čp.50/II.[712]
V této podobě se dům udržel do současnosti. V městském archivu se
nachází složka z roku 1939, nazvaná „Přístavba domu čp.50/II“.[713]
Přízemní objekt čp.50/II má šestiosé průčelí, v patře vikýř.
Severně
od domu čp.50/II se dříve sjíždělo hlubokým úvozem k brodu přes Padrťský
potok. Roku 1936 tu vyrostl nový silniční most (viz popis starého Plzeňského
předměstí). V roce 2002 poškodila dům čp.50/II povodeň. V květnu
2003 schválilo zastupitelstvo Jaroslavu Tomáškovi z čp.50/II půjčku 40 000
Kč z Fondu rozvoje bydlení na vybudování WC a koupelny.[714]
Dne 8. července 2003 pak zastupitelstvo přidělilo majiteli dotaci
z povodňového fondu 200 000 Kč.[715]
A 19. srpna 2003 zastupitelstvo na tento objekt přidělilo z povodňového
fondu dalších 45 000 Kč.[716]
Dále 9. srpna 2005 odsouhlasilo zastupitelstvo půjčku z Fondu rozvoje
bydlení pro majitele domu čp.50/II. Částka ve výši 50 000 Kč byla určena na obnovu
krytiny střechy.[717]
V roce 2006 požádal majitel Jaroslav Tomášek o další půjčku z Fondu
rozvoje bydlení, tentokrát o 50 000 Kč na vestavbu
bytu do půdního prostoru. 27. dubna 2006 tuto žádost mj. posoudila výběrová
komise a doporučila ke schválení. 15. května 2006 se pro vyslovila i městská
rada. Ovšem půjčku přidělila podmínečně, pan Tomášek musel získat ohlášení stavby
a souhlas Památkového ústavu v Plzni. 30. května 2006 o věci jednalo i
zastupitelstvo.[718] Mezitím dům poškodily koncem května 2006 další
povodně. 11. července 2006 zastupitelstvo odsouhlasilo majiteli domu půjčku
z povodňového fondu ve výši 200 000 Kč.[719]
Rozpočet celé opravy byl vyčíslen na 1 010 201 Kč.[720]
V polovině listopadu 2006 už má dům čp.50/II nově obnovenou barevnou
fasádu.[721]
3.4.17. Technický vývoj ulice Na Pátku
Dne 5.
března 1923 vyzvala obecní správní komise městskou technickou kancelář, aby
zpracovala projekt a rozpočet na novou kanalizační větev v tehdejší
Čejkově ulici (dnešní ulice Na Pátku) mezi lávkou a železným mostem (v Pražské
ulici) s tím, že kanál bude proveden z kameninových trub.[722]
V květnu 1923 obecní správní komise na základě ofertního řízení zadala
výstavbu kanálu v Čejkově ulici J. Žourovi za 4926,50 Kč.[723]
A ještě v květnu 1923 vydala obec povolení k výstavbě tohoto kanálu
v části Čejkovy ulice mezi erárním mostem a lávkou před Rokycanovým domem.[724]
V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo půjčku 730 000 Kč u městské
spořitelny v Radnicích na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924. Část
půjčky ve výši 13 250 Kč byla určena na výstavbu kanalizace v Čejkově ulici.[725]
V prosinci 1927 se František Komárek na schůzi zastupitelstva přimlouvá za
úpravu chodníku od tehdejší lávky u Sedláků (tzv. Vojtovic lávka mezi dnešní
Tomáškovou ulicí a Plzeňským předměstím) ke kovářovi Potůčkovi (čp.50/II).
Starosta reaguje, že chodník k Potůčkovi je dobrý, pouze trochu příkrý a
potřebuje zábradlí.[726]
Ještě v prosinci 1927 ale rada vzala na vědomí zprávu městské technické
kanceláře o úpravě chodníku od lávky u Sedláků. Městské technické kanceláři
mělo být sděleno, že návrh úpravy chodníku se týkal úseku nábřeží od této lávky
až k lávce vedoucí k Rokycanovu domku.[727]
V říjnu
1931 se rada usnesla zadat některé dlaždičské práce ve městě. Dle finančních
možností se měly zřídit nové úseky mozaikových chodníků. Ze získaného materiálu
(myšlena patrně původní, odstraněná dlažba) se měly prodloužit respektive
opravit chodníky v tehdejší Čejkově a Hradební ulici.[728]
V červnu 1932 byla schválena výstavba kanalizace v Čejkově ulici, přičemž městská
technická kancelář odhadla náklady na cca 4000 Kč.[729]
Dne 12. května 1933 projednávala obecní okrašlovací a komunikační komise
poznatky a doporučení vzešlé z obchůzky Pražského předměstí. Komise mj.
doporučila, že se má uspíšit oprava zábradlí na nábřeží u domku pana Vlacha
(čp.43/II).[730]
V roce 1942 byla dnešní ulice Na Pátku opravena nákladem 100 000 korun.
V rozpočtu na následující rok mělo město tuto částku připravenu jako
„potřebu z roku minulého“.[731]
Dne 8.
září 1981 rada MěstNV na doporučení ONV schválila, že po dokončení sídliště Na
Železné bude Janebova ulice (dnešní ulice Na Pátku) označena dopravní
značkou „průjezd zakázán“.[732]
V 2. polovině 80. let 20. století probíhaly v této ulici práce související
s výstavbou nového vodovodního přivaděče Bouchalka–Rokycany. Podle údajů
z dubna 1987 je dokončení stavby plánované na 30. června 1987, přičemž
termín pokládky obrubníků v Janebově ulici (do 15. listopadu 1986) zatím
není splněn, shybka přes Padrťský potok splněna.[733]
Počátkem 90. let 20. století byla ulice od jihu zaslepena, protože při výstavbě
nového mostu přes Padrťský potok v Pražské ulici byla Pražská ulice
vyzdvižena do nové nivelety. S Pražskou ulicí ji tak spojují jen schody
pro pěší.
3.4.18.
Vývoj pojmenování ulice Na Pátku
Současná
ulice Na Pátku vystřídala za
poslední dvě století několik názvů. V chaotické půdorysné osnově této
části města dokonce nebyla dlouho vnímána jako celistvá komunikace. Indikační
skica stabilního katastru z poloviny 19. století označuje její jižní
úsek (od lávky u Rokycanova domu k Pražské ulici) jako Viehmarktgassse (česky zhruba ulice
U Dobytčího trhu). Severní úsek neměl označení.[734]
Na evidenční
katastrální mapě z roku 1877 její jižní část (od lávky k Pražské
ulici) nesla jméno Poříční ulice, severní
úsek (od lávky k Soukenické) nazýván jednoduše Nábřeží. Stejná situace panovala i dle mapy z roku 1907.
Po
vzniku Československa došlo v Rokycanech k vlně změn uličního
názvosloví. Obě stávající ulice byly sloučeny do jedné, která byla nazvána Čejkova ulice, podle obrozeneckého
lékaře a rokycanského rodáka Josefa Čejky (1812–1862). Příslušný návrh
schválilo zastupitelstvo 29. prosince 1919.[735]
Do Čejkovy ulice byla tehdy včleněna i celá nynější Horákova ulice. Čejkova
ulice tudíž sahala až k železničnímu viaduktu na Práchovně.
V červenci
1951 nechalo komunistické vedení města změnit její jméno na ulici Aloise Janeby neboli Janebovu ulici.[736]
Přejmenování schválila na zasedáních 15. května a 15. června 1951 rada MNV na
počest 30. výročí založení KSČ.[737]
Z původní Čejkovy ulice byla při té příležitosti oddělena dnešní Horákova
ulice. Alois Janeba (1863–1929) patřil k zakládajícím funkcionářům
rokycanské organizace komunistické strany. Narodil se v této ulici,
v již zbořeném domě čp.114/II.[738]
K poslední
změně došlo po roce 1989. V lednu 1992 obdržel MÚ petici místních občanů,
žádajících o přejmenování ulice.[739]
Na zasedání zastupitelstva 20. února 1992 pak byla přejmenována Janebova ulice
na ulici Na Pátku. Pro její
pojmenování byl vzat historický název Pražského předměstí, dodnes používaný a
tudíž přirozený.
[1]
Potužáková, J. – Fládr, L.: Malá encyklopedie výtvarných umělců a
architektů západních Čech.
[2] Rokycansko, r. 1969, č. 2.
[3] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6.
1967.
[4] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6.
1967.
[5] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
27. 11. 1967.
[6] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8.
1967.
[7] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
27. 11. 1967.
[8] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4.
1968.
[9] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[10] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8.
1967.
[11] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
27. 11. 1967.
[12] Kronika města Rokycan, 1965–68, f.
238.
[13] Kronika města Rokycan, 1965–68, f.
351.
[14] Kronika města Rokycan, 1965–68, f.
334.
[15] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
27. 11. 1967.
[16] 6. plenární zasedání MěstNV, 18. 12.
1967.
[17] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2.
1968.
[18] Kronika města Rokycan, 1965–68, f.
351.
[19] Materiál pro jednání rady města, 11.
října 2004, č. 2451.
[20] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9.
1969.
[21] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12.
1969.
[22] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4.
1970.
[23] Kronika města Rokycan, 1969–73, f.
12.
[24] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9.
1970.
[25] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[26] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[27] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[28] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[29] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[30] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[31] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[32] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[33] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
11. 3. 1969.
[34] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
11. 3. 1969.
[35] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
11. 3. 1969.
[36] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
11. 3. 1969.
[37] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
11. 3. 1969.
[38] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
11. 3. 1969.
[39] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9.
1970.
[40] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9.
1970.
[41] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9.
1970.
[42] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9.
1970.
[43] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2.
1970.
[44] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4.
1970.
[45] Kronika města Rokycan, 1969–73, f.
21.
[46] Rokycansko, r. 1969, č. 4, s. 2, č.
10, s. 1, č. 32, s. 1.
[47] Kronika města Rokycan, 1969–73, f.
28; 2. plenární zasedání MěstNV, 19. 4. 1971.
[48] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 1. 11. 2005, bod č. 1413, ID: 4435.
[49] Materiál pro jednání rady města, 19.
července 2004, č. 2099.
[50] Materiál pro jednání rady města, 19.
července 2004, č. 2099.
[51] Kronika města Rokycan, 1969–73, f.
95.
[52] Kronika města Rokycan, 1969–73, f.
57.
[53] Kronika města Rokycan, 1969–73, f.
95.
[54] Kronika města Rokycan, 1969–73, f.
57.
[55] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6.
1970.
[56] 5. plenární zasedání MěstNV, 26. 2.
1987.
[57] Kronika města Rokycan, 2003, s. 28.
[58] Rokycanské noviny, č. 6–7, 20. 6.
2005, s. 7.
[59] Kol. aut. :Koncepce dětských hřišť
v Rokycanech, Materiál pro jednání zastupitelstva města, 20. dubna 2004,
č. 1099.
[60] Rokycanské noviny, č. 6–7, 20. 6.
2005, s. 7.
[61] Materiál pro jednání rady města, 14.
11. 2005, bod č. 2099, ID:4469.
[62] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10.
1974.
[63] 4. plenární zasedání MěstNV, 4. 4.
1977.
[64] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4.
1978.
[65] Město Rokycany, Závěrečný účet za
rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[66] Materiál pro jednání rady města, 9.
ledna 2006, č. 2010, ID: 4650.
[67] Rokycanské noviny, č. 2, 20. 2.
2006, s. 4.
[68] Materiál pro jednání rady města, 24.
dubna 2006, č. 2431, ID: 5001.
[69] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[70] Rokycanský deník, 16. 2. 2007.
[71] Rokycanský deník, 5. 12. 2006.
[72] Investice roku 2007, příloha č. 2
k materiálu č. 5862, www.rokycany.cz
[73] Závěrečný účet města za rok 2007,
zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz
[74] Rozpočet na rok 2007 schválený zastupitelstvem
města dne 15. 1. 2007, č. usnesení 2101, www.rokycany.cz
.
[75] Oznámení žádost o vydání územního
rozhodnutí na stavbu Rokycany – sídliště Na Pátku – úprava vnitrobloku, www.rokycany.cz
[76] Veřejná vyhláška-Oznámení o zahájení
územního řízení o umístění stavby a pozvání k veřejnému ústnímu jednání, www.rokycany.cz
[77] Veřejná vyhláška územní ROZHODNUTÍ,
Rozhodnutí o umístění stavby pro stavbu: Rokycany, sídliště Na Pátku –
rekonstrukce části vnitrobloku na pozemcích: pozemkové parcely 2767/8 a 2767/11
v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[78] Veřejná vyhláška oznámení o zahájení
řízení, Vydání stavebního povolení na stavbu "ROKYCANY-sídliště Na Pátku,
rekonstrukce části vnitrobloku" – I. etapa, www.rokycany.cz
[79] Závěrečný účet města za rok 2007,
zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz
[80]Materiál pro jednání rady města, 7.
8. 2006, č. 2002, ID: 5367.
[81] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 22. 8. 2006, č. 1004, ID: 5437.
[82] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2002, ID: 5250.
[83] Usnesení zastupitelstva města z 3.
10. 2000, www.rokycany.cz.
[84] Rokycanský deník, 13. 5. 2005.
[85] Materiál pro jednání rady města, 12.
9. 2005, bod č. 2451, ID:4265.
[86] Materiál pro jednání rady města, 9.
ledna 2006, č. 2451, ID: 4647.
[87] Rokycanský deník, 25. 1. 2006.
[88] Materiál pro jednání rady města, 9.
ledna 2006, č. 2451, ID: 4647.
[89] Rokycanský deník, 26. 2. 2007; Usnesení zastupitelstva města z 15. 1. 2007, www.rokycany.cz.
[90] Usnesení zastupitelstva města z 24.
9. 2007, www.rokycany.cz.
[91] Materiál pro jednání rady města, 9.
ledna 2006, č. 2451, ID: 4647.
[92] Rokycanský deník, 25. 1. 2006.
[93] Rokycanský deník, 26. 2. 2007.
[94] Usnesení zastupitelstva města z 26.
2. 2007, www.rokycany.cz.
[95] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[96] Kronika města Rokycan, 1969–73, f.
12.
[97] Rokycanský deník, 21. 3. 1997, s.
12.
[98] Kronika města Rokycan 2016, s. 21. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401
[99] Rokycanský deník, 17. 12. 2021,
Rokycanští instalují akumulační nádrž. Podívejte se,
https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/rokycansti-instaluji-akumulacni-nadrz-20211217.html
[100] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 98.
[101] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 45.
[102] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 185, snímek 80, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0810-n
[103] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 137, snímek 56, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0570-n
[104] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 46.
[105] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 79.
[106] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 343.
[107] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 255.
[108] Sčítání lidu Rokycany, 1890, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705616/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0720
[109] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 262.
[110] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f.
76.
[111] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 33.
[112] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
V., Rokycany 1999, s. 32.
[113] 5. schůze obecního zastupitelstva,
29. 12. 1919.
[114] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24.
05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 86, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086,
snímek 42.
[115] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24.
05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 86, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086,
snímek 63.
[116] Radní
protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 23.
[117] Radní
protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 25.
[118] Radní
protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 34.
[119] Radní
protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 35.
[120] Matrika svateb Rokycany 1736–1770, s. 135, snímek 70, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0700-o
[121] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 134, snímek 54, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0550-n
[122] Matrika svateb Rokycany 1736–1770, s. 76, snímek 41, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0410-o
[123] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 232, snímek 81, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0820-n
[124] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 233, snímek 82, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0830-n
[125] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 240, snímek 85, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0860-n
[126] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 103.
[127] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 104.
[128] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
58, snímek 58, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0310-n
[129] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 171.
[130] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 171.
[131] Radní
protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114,
snímek 74.
[132] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[133] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 168.
[134] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23.
12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 13, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013,
snímek 289.
[135] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844,
s. 202, snímek 104, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1040-z
[136] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s.
177, snímek 76, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0770-n
[137] Radní
protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114,
snímek 105.
[138] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[139] 3. schůze městské rady, 7. 5. 1931.
[140] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[141] matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
83, snímek 83, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0435-n
[142] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 32.
[143] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 32.
[144] Radní
protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 95, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095,
snímek 294.
[145] Radní
protokol, 31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 187.
[146] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23.
12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 11, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 267.
[147] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23.
12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 270.
[148] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[149] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 32.
[150] Rokycansko, č. 22, 3. 6. 1993, s. 3.
[151] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[152] Rokycansko, č. 18, 6. 5. 1993, s. 2.
[153] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 33.
[154] 214. schůze městské rady, 2. 9.
1930.
[155] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[156] 20. schůze obecního zastupitelstva,
13. 5. 1921.
[157] 16. schůze městské rady, 20. 7.
1931.
[158] 41. schůze městské rady, 26. 11.
1931.
[159] 42. schůze městské rady, 1. 12.
1931.
[160] 44. schůze městské rady, 10. 12.
1931.
[161] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 11.
[162] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 32.
[163] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 166.
[164] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 178.
[165] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 185.
[166] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 194.
[167] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 208.
[168] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 229.
[169] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 238–239.
[170] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 322.
[171] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 326.
[172] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 336.
[173] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 348.
[174] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 121, snímek 93, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0515-z
[175] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20.
12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 7, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007,
snímek 161.
[176] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20.
12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 7, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007,
snímek 185–186.
[177] Pek, B.: Poznámky k regulačním
plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[178] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 33. Podle údaje na jiném místě Hofmanovy publikace (s.
34) odkoupila obec dům čp.40/II až roku 1927.
[179] 18. schůze obecního zastupitelstva,
5. 4. 1921.
[180] 36.
schůze obecního zastupitelstva, 3. 3. 1922.
[181] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 34.
[182] 18. schůze obecního zastupitelstva,
5. 4. 1921.
[183] 23. schůze obecního zastupitelstva,
16. 6. 1925.
[184] 32. schůze obecního zastupitelstva,
1. 10. 1926.
[185] 41. schůze obecního zastupitelstva,
31. 5. 1927.
[186] 6. schůze obecního zastupitelstva,
15. 11. 1927.
[187] 74. schůze městské rady, 25. 5.
1928.
[188] 75. schůze městské rady, 1. 6. 1928.
[189] 47. schůze obecního zastupitelstva,
29. 8. 1930.
[190] 33. schůze obecního zastupitelstva,
8. 10. 1926.
[191] 33. schůze obecního zastupitelstva,
20. 12. 1929.
[192] 163. schůze městské rady, 4. 10.
1929.
[193] 169. schůze městské rady, 15. 11.
1929.
[194] 172. schůze městské rady, 29. 11.
1929.
[195] 33. schůze obecního zastupitelstva,
20. 12. 1929.
[196] 175. schůze městské rady, 11. 12.
1929.
[197] 189. schůze městské rady, 26. 3.
1930.
[198] 193. schůze městské rady, 23. 4.
1930.
[199] 196. schůze městské rady, 14. 5.
1930.
[200] 202. schůze městské rady, 25. 6.
1930.
[201] 47. schůze obecního zastupitelstva,
29. 8. 1930.
[202] 205. schůze městské rady, 9. 7.
1930.
[203] 42. schůze obecního zastupitelstva,
4. 7. 1930.
[204] 208. schůze městské rady, 30. 7.
1930; 45. schůze obecního zastupitelstva, 8. 8. 1930.
[205] 209. schůze městské rady, 1. 8.
1930.
[206] 42. schůze obecní finanční komise,
25. 8. 1930.
[207] 47. schůze obecního zastupitelstva,
29. 8. 1930.
[208] 47. schůze obecního zastupitelstva,
29. 8. 1930.
[209] 9. schůze obecního zastupitelstva,
12. 2. 1932.
[210] 214. schůze městské rady, 2. 9.
1930.
[211] 219. schůze městské rady, 8. 10.
1930.
[212] 220. schůze městské rady, 11. 10.
1930.
[213] 47. schůze obecního zastupitelstva,
29. 8. 1930.
[214] Kronika města Rokycan 1918–37, f.
131.
[215] Kronika města Rokycan 1918–37, f.
131.
[216] Kronika města Rokycan 1918–37, f.
131.
[217] 3. schůze obecní správní komise, 16.
12. 1930.
[218] 9. schůze obecní správní komise, 9.
1. 1931.
[219] 9. schůze obecní správní komise, 9.
1. 1931.
[220] 18. schůze obecní správní komise,
26. 3. 1931.
[221] 5. schůze městské rady, 21. 5. 1931.
[222] 12. schůze městské rady, 25. 6.
1931.
[223] 18. schůze městské rady, 30. 7.
1931.
[224] Kronika města Rokycan 1918–37, f.
131.
[225] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9.
1982.
[226] Kronika města Rokycan 1938–47, f.
66.
[227] 2. schůze obecní bytové komise, 12.
10. 1931.
[228] 31. schůze městské rady, 13. 10.
1931.
[229] 36. schůze městské rady, 5. 11.
1931.
[230] 41. schůze městské rady, 26. 11.
1931.
[231] 43. schůze městské rady, 3. 12.
1931.
[232] 67. schůze městské rady, 14. 4.
1932.
[233] Kronika města Rokycan 1918–37, f.
131.
[234] 49. schůze městské rady, 30. 12.
1931.
[235] Kronika města Rokycan 1938–47, f.
66.
[236] 9. schůze obecního zastupitelstva,
12. 2. 1932.
[237] 13. schůze obecního zastupitelstva,
10. 6. 1932.
[238] Minulostí Rokycanska, č. 15, 2002,
s. 3–5.
[239] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12.
1965.
[240] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9.
1982.
[241] Kronika města Rokycan 1994, f. 15.
[242] Kronika města Rokycan 1996, f. 117.
[243] Rokycanský deník, 11. 12. 1996, s.
11.
[244] Kronika města Rokycan 1997, f. 52.
[245] Materiál pro jednání rady města, 3.
ledna 2005, č. 2091.
[246] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2002, ID: 5250.
[247] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[248] Zakázka malého
rozsahu –
výměna oken v domech čp 450 a 451 v ulici Soukenická, www.rokycany.cz
[249] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[250] Výměna
oken Soukenická, 24. 1. 2008, www.rokycany.cz
[251] Rokycanské noviny, č. 2, únor 2008,
s. 1.
[252] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie
- vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz
[253] Usnesení rady města, 14. 5. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=893408
[254] Kronika města Rokycan 2019, s. 21. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[255] Rokycanské noviny, leden 2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888145
[256] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 224.
[257] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
80, snímek 80, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0420-n
[258] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s.
197, snímek 164, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0855-n
[259] Radní protokol, 08. 01. 1793 – 20.
12. 1793, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 2, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 2; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k002,
snímek 19.
[260] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27.
06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 4, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 72.
[261] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27.
06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 4, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 48.
[262] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23.
12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 5, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005,
snímek 177.
[263] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 226, snímek 193, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0990-n
[264] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22.
12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 8, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 91.
[265] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24.
12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 10, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010,
snímek 176.
[266] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[267] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[268] Kronika města Rokycan 1938–47, f.
62. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 33.
[269] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE26.15860&extent=-806750.4452143784,-1072687.728278017,-806349.2221358924,-1072488.5795312475&link=ext
[270] Materiál
pro jednání rady města, 19. 7. 2004, č. 2099.
[271] matrika křtů Rokycany 1793–1806, s.
192, snímek 159, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0830-n
[272] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s.
182, snímek 149, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0780-n
[273] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 224.
[274] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 33.
[275] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[276] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[277] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[278] Materiál
pro jednání rady města, 19. 7. 2004, č. 2099.
[279] 9. schůze městské rady, 12. 6. 1931.
[280] 36. schůze městské rady, 5. 11.
1931.
[281] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[282] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[283] 6. plenární zasedání MěstNV, 22. 12.
1975.
[284] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[285] Pek, B.: Poznámky k regulačním
plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[286] Srb, Adolf: Královské svobodné město
Rokycany, 1896, s. 115, https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:5c254735-d697-40bf-b21e-57172c70b9a1
[287] Státní okresní archiv Rokycany,
AMRO, kart.č. 140.
[288] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[289] 13. schůze městské rady, 31. 8.
1927.
[290] 92. schůze městské rady, 14. 9.
1928.
[291] Státní okresní archiv Rokycany,
AMRO, kart.č. 140.
[292] 20. schůze obecní správní komise,
14. 4. 1931.
[293] 13. schůze rady MěstNV, 21. 6. 1977.
[294] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1978.PLZE26.17563&extent=-806836.4630991772,-1072660.5932501704,-806463.9349864007,-1072475.6873691934&link=ext
[295] Proměny Rokycanska, Praha 1981,
obrazová příloha, č. 30.
[297] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 30–31.
[298] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 30–31.
[299] viz fotografie z roku 1903 v
kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.
[300] 111. schůze městské rady, 7. 12.
1928.
[301] 134. schůze městské rady, 26. 4.
1929.
[302] 22. schůze obecního zastupitelstva,
28. 4. 1933; 119. schůze městské rady, 1. 3. 1933.
[303] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 30–31.
[304] Schůze pléna MNV, 31. 3. 1949.
[305] 5.
zasedání MNV, 15. 7. 1955.
[306] Kronika města Rokycan, 1954–57, f.
68.
[307] Kronika města Rokycan, 1954–57, f.
68.
[308] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12.
1965.
[309] Kronika města Rokycan 1962–65, f.
193.
[310] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2.
1966.
[311] Kronika města Rokycan 1965–68, f.
350.
[312] Seznam majitelů domů, SOKA, Archiv
města Rokycan, č.kart.140.
[313] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10.
1966; 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.
[314] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11.
1969.
[315] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12.
1969.
[316] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6.
1970.
[317] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4.
1972.
[318] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[319] Hlas Rokycanska, č. 11, 28. května
1976, s. 1.
[320] Za Rokycansko krásnější, Rokycany
1986, s. 48.
[321] Hlas
Rokycanska, č. 33, 20. srpna 1981, s. 3.
[322] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 35.
[323] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12.
1981.
[324] Kronika města Rokycan 1983, f. 123.
[325] Za Rokycansko krásnější, Rokycany
1986, s. 48.
[326] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Šára, 1935,
s. 22.
[327] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 24.
[328] Žďár, 20. května 1922., Hofman, K.:
Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 24.
[329] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, II. odd., i. č. 1037, 1048, kt. 409.
[330] Výpalné bylo relativně nízké,
protože Rokycany den předtím částečně vyhořela také údajně proto, že Mayer
pocházel z Čech. (Minulostí Rokycanska, č. 7, 1970. Rokycansko, r. 1993, č23, s.
3.)
[331] Rokycansko, r. 1993, č. 23, s. 3.
[332] Radní
protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 265.
[333] Radní
protokol, 03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093,
snímek 47.
[334] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[335] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 114.
[336] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 288.
[337] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 323.
[338] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 310.
[339] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 268.
[340] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 271.
[341] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 281.
[342] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 214.
[343] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, II. odd., i.č. 1037, 1048, kt. 409; SOkA Rokycany, AM
Rokycany, II. odd., kn. 108 (contr. A), fol. 453.
[344] Rokycany, Historické a kulturní
skizzy, Rokycany 1935, s. 22.
[345] Radní
protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113,
snímek 133.
[346] Radní
protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113,
snímek 145.
[347] Radní
protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113,
snímek 150.
[348] Radní protokol, 08. 01. 1793 – 20.
12. 1793, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 2, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 2; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k002,
snímek 150.
[349] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 168, snímek 19, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0190-o
[350] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 158, snímek 66, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0670-n
[351] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 184, snímek 79, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0800-n
[352] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 47, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0470-z
[353] Radní
protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 95, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095,
snímek 134.
[354] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s.
185, snímek 80, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0810-n
[355] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23.
12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 13, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013,
snímek 382.
[356] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23.
12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 13, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013,
snímek 388.
[357] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[358] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 160.
[359]Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA,
SK-dupl., i. č. 5134, kt. 2284, Bauparzellenprotokoll, parc. 249.
[360] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 24–25.
[361] 8. schůze obecního zastupitelstva,
22. 4. 1924.
[362] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[363] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 25.
[364] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 25–26.
[365] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.
[366] 163. schůze městské rady, 4. 10.
1929.
[367] 181. schůze městské rady, 28. 1.
1930.
[368] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[369] 22. schůze obecního zastupitelstva,
28. 4. 1933.
[370] 128. schůze městské rady, 4. 5.
1933.
[371] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad
Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 69/II.
[372] Rokycanský budovatel, r. 1966, č.
48.
[373] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9.
1965.
[374] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2.
1966.
[375] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10.
1966.
[376] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
27. 11. 1967.
[377] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 25.
[378] 5. plenární zasedání, 2. 11. 1970.
[379] Za Rokycansko krásnější, Rokycany
1986, s. 48
[380] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12.
1981.
[381] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 25.
[382] 13. plenární zasedání MěstNV, 27. 9.
1983.
[383] Rokycansko, č. 30, 28. 7. 1994, s.
1.
[384] Usnesení rady města, 16. 4. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=893020
[385] Podle osobních vzpomínek a zápisků
autora.
[386] Rokycansko, r. 1993, č. 22, s. 3.
[387] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 26.
[388] Kronika města Rokycan 2014, s. 43. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911
[389] Státní okresní archiv
v Rokycanech, AMRO, kart.č. 122.
[390] 16. schůze obecního zastupitelstva,
27. 2. 1925.
[391] 23. schůze obecního zastupitelstva,
16. 6. 1925.
[392] 4. schůze obecního zastupitelstva,
28. 8. 1931.
[393] 9. schůze obecního zastupitelstva,
12. 2. 1932.
[394] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 25.
[395] viz fotografie z roku 1903 v
kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.
[396] 210. schůze městské rady, 6. 8.
1930.
[397] 39. schůze městské rady, 19. 11.
1931.
[398] 68. schůze městské rady, 21. 4.
1932.
[399] 31. schůze obecní okrašlovací a
komunikační komise, 12. 5. 1933.
[400] 32. schůze obecní okrašlovací a
komunikační komise, 22. 9. 1933.
[401] 153. schůze městské rady, 2. 11.
1933.
[402] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 26.
[403] 65. schůze městské rady, 13. 4.
1928.
[404] 216. schůze městské rady, 19. 9.
1930.
[405] 2. schůze obecní správní komise, 12.
12. 1930.
[406] Kronika města Rokycan, 1938–47, f.
62.
[407] 31. schůze obecního zastupitelstva,
27. 7. 1934.
[408] 31. schůze obecního zastupitelstva,
22. 12. 1942.
[409] Slavnostní schůze MNV 9. 3. 1947.
[410] veřejná schůze pléna MNV, 26. 7.
1949
[411] Schůze pléna MNV, 20. 4. 1948.
[412] 1. zasedání MNV, 25. 5. 1954.
[413] 3. zasedání MNV, 27. 8. 1954.
[414] 4. zasedání MNV, 24. 9. 1954.
[415] 7. zasedání MNV, 28. 12. 1954.
[416] 7. zasedání MNV, 28. 12. 1954.
[417] 2. zasedání MNV, 25. 2. 1955.
[418] Kronika města Rokycan, 1954–57, f.
95; 5. zasedání MNV, 15. 7. 1955.
[419] 1. zasedání MNV, 9. 1. 1956.
[420] 5. zasedání MNV, 15. 5. 1956.
[421] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.
[422] 1. zasedání MNV, 21. 1. 1957.
[423] Kronika města Rokycan, 1962–65, f.
4.
[424] 8. plenární zasedání MěstNV, 13. 11.
1961.
[425] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 5.
1962.
[426] 7. plenární zasedání MěstNV, 5. 11.
1963.
[427] 8. plenární zasedání MěstNV, 16. 12.
1963.
[428] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 1.
1965.
[429] Kronika města Rokycan, 1962–1965, f.
170.
[430] 3. plenární zasedání MěstNV, 17. 5.
1965.
[431] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2.
1966.
[432] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6.
1966.
[433] Rokycanské noviny, č. 6–7, 20. 6.
2006, s. 5.
[434] Hauner, M.: Západní Čechy, 1987.
[435] Hofman, K.: Nové sochy
v Rokycanech, Hlas Rokycanska, č. 7, 18. února 1988, s. 3.
[436] Rokycanské noviny, č. 6–7, 20. 6.
2006, s. 3.
[437] Materiál pro jednání rady města, 9.
ledna 2006, č. 2010, ID: 4650.
[438] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=6906.592516628493,-32910.6064930406,12674.639252721969,-29999.54540591842&link=ext
[439] Kronika města Rokycan 1918–37, f.
14; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[440] Rokycanský deník, 9. 7. 1996, s. 11.
[441] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9.
1972.
[442] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815,
s. 55, snímek 50, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0285-o
[443] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 50.
[444] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 215.
[445] Státní okresní archiv Rokycany,
AMRO, kart.č. 140.
[446] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[447] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[448] Radní
protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 241.
[449] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s.
143, snímek 59, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0600-n
[450] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s.
35, snímek 22, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0220-n
[451] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[452] 7. schůze obecní správní komise, 18.
4. 1923.
[453] 24. schůze městské rady, 21. 10.
1927.
[454] 20. schůze obecní správní komise,
14. 4. 1931.
[455] SokA, AMRO, č.kart.140.
[456] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-806758.1481790451,-1072512.417785495,-806569.2030126745,-1072418.6340648956&link=ext&j=-15&c=11
[457] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1962.PLZE26.08963&extent=-806523.5214144032,-1072690.2761015794,-806323.9002637811,-1072591.1933117132&link=ext
[458] Státní okresní archiv Rokycany,
AMRO, kart. č. 140.
[459] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[460] veřejná schůze pléna MNV, 26. 7.
1949
[461] 40. schůze obecního zastupitelstva,
14. 7. 1922.
[462] Matrika křtů Rokycany 1856–1864, s.
97, snímek 100, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067901/rokycany-17_1000-n
[463] matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
89, snímek 89, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0465-n
[464] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22.
12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 8, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 20.
[465] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 219, snímek 186, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0955-n
[466] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 253, snímek 220, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1125-n
[467] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[468] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.
[469] Kronika města Rokycan, 2003, s. 5.
[470] Veřejná vyhláška
návrh výroku územního rozhodnutí, Stavební úpravy spojené se změnou v užívání a
přístavba stávající kolny v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[471] Matrika pohřbů Rokycany 1845–1880,
s. 409, snímek 412, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067917/rokycany-33_4120-z
[472] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 36.
[473] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[474] 80. schůze městské rady, 23. 6.
1932.
[475] 84. schůze městské rady, 21. 7.
1932.
[476] 115. schůze městské rady, 26. 1.
1933.
[477] Usnesení zastupitelstva města z 11.
11. 2003, www.rokycany.cz.
[478] Materiál pro jednání rady města, 1.
8. 2005, č. 2001.
[479] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 9. 8. 2005, č. 1001, ID:4131.
[480] Radní
protokol, 31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 181.
[481] Radní
protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 190.
[482] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770,
s. 79, snímek 42, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0420-o
[483] Radní
protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 88.
[484] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s.
396, snímek 203, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_2030-n
[485] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784,
s. 575, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0550-o
[486] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 218.
[487] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
57, snímek 57, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0305-n
[488] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784,
s. 177, snímek 24, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0240-o
[489] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Viz SOkA
Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 119v – 120.
[490] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 36.
[491] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 11. 7. 2006, č. 1004, ID: 5326.
[492] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 22. 8. 2006, č. 1004, ID: 5437.
[493] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[494] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 203, snímek 170, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0885-n
[495] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802,
s. 39, snímek 41, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0225-o
[496] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s.
250, snímek 217, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1110-n
[497] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27.
06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 4, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 48.
[498] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24.
12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 10, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010,
snímek 229.
[499] matrika křtů Rokycany 179–1806, s.
182, snímek 149, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0780-n
[500] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 37.
[501] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f.
213.
[502] 67. schůze městské rady, 14. 4.
1932.
[503] 9. schůze obecního zastupitelstva,
12. 2. 1932.
[504] 20. schůze obecního zastupitelstva,
20. 1. 1933.
[505] 37. schůze obecního zastupitelstva,
30. 4. 1935.
[506] Kronika města Rokycan, 1957–62, f.
160.
[507] Územní plán Rokycan https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm
[508] 12. plenární zasedání MěstNV, 26. 4.
1988.
[509] Rokycanský deník, 6. 10. 2005.
[510] Podle osobních vzpomínek a zápisků
autora.
[511] p%F8%EDloha k usnesen%ED %E8. 2375, www.rokycany.cz
[512] 5. schůze obecního zastupitelstva,
29. 12. 1919.
[513] Kronika města Rokycan, 1947–51, f.
197.
[514] Kronika města Rokycan, 1951–54, f.
184.
[515] Paneš,
F.: Názorný plán historických památek a veřejných budov města Rokycan a
okolí, Rokycany 1967.
[516] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9.
1972.
[517] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 12, snímek 11, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0110-n
[518] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802,
s. 43, snímek 45, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0245-o
[519] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 135, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0560-n
[520] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 193.
[521] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 246, snímek 213, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1090-n
[522] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 203.
[523] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 271.
[524] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 309.
[525] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 314, snímek 160, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1600-z
[526] 80. schůze městské rady, 22. 6.
1928.
[527] 99. schůze městské rady, 19. 10.
1928.
[528] Slavnostní schůze MNV 9. 3. 1947.
[529] Schůze pléna MNV, 20. 4. 1948.
[530] 1. schůze pléna MNV, 26. 4. 1950.
[531] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-806828.1661404368,-1072765.0335365748,-806450.2758076956,-1072574.3170092697&link=ext
[532] Pek, B.: Poznámky k regulačním
plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[533] Radní
protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 95, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095,
snímek 167.
[534] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s.
136, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0560-n
[535] Radní
protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 74–75.
[536] Viz indikační skica mapy stabilního
katastru z r. 1838; https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=9141.834264668545,-33290.041402082796,12025.85763271528,-31834.510858521706&link=ext
[537] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806,
s. 109, snímek 81, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0455-z
[538] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 62–63.
[539] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815,
s. 76, snímek 71, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0390-o
[540] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s.
183, snímek 185, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_1860-n
[541] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22.
12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 298.
[542] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22.
12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 323.
[543] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[544] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[545] 135. schůze městské rady, 6. 5.
1929.
[546] 144. schůze městské rady, 11. 6.
1929.
[547] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[548] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE26.15860&extent=-806778.5517269076,-1072688.2507039,-806377.3286484216,-1072485.7584314763&link=ext
[549] Kronika
města Rokycan, 1965–68, f. 351.
[550] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s.
196, snímek 163, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0850-n
[551] Radní protokol, 08. 01. 1793 – 20.
12. 1793, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 2, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 2; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k002,
snímek 19.
[552] Radní protokol, 08. 01. 1793 – 20.
12. 1793, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 2, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 2; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k002,
snímek 74.
[553] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802 s.
5, snímek 5, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0045-o
[554] Radní
protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 94.
[555] Radní
protokol, 03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093,
snímek 100.
[556] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 211.
[557] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806,
s. 37, snímek 38, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0205-z
[558] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802,
s. 39, snímek 41, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0225-o
[559] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s.
250, snímek 217, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1110-n
[560] Matrika sňatků Rokycany 1816–1840,
s. 20, snímek 23, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067906/rokycany-22_0230-o
[561] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[562] 2. zasedání MNV, 11. 2. 1958.
[563] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.PLZE26.07433&extent=-806606.2818716889,-1072757.927577945,-806394.8872336395,-1072651.2393465545&link=ext
[564] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1962.PLZE26.08963&extent=-806518.8947783607,-1072805.1102478623,-806319.2736277386,-1072704.3639484078&link=ext
[565] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1967.PLZE26.14435&extent=-806666.7648295605,-1072709.8781021517,-806486.7814488135,-1072619.042739681&link=ext
[566] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
87, snímek 87, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0455-n
[567] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
73, snímek 73, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0385-n
[568] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 171.
[569] Radní
protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114,
snímek 74.
[570] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
86, snímek 86, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0450-n
[571] Radní
protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113,
snímek 144.
[572] Hlas Rokycanska, č. 25, 25. 6. 1987.
[573] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f.
192.
[574] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[575] Pek, B.: Poznámky k regulačním
plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[576] 33. schůze obecního zastupitelstva,
2. 9. 1918.
[577] 34. schůze obecního zastupitelstva,
20. 12. 1934.
[578] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 88.
[579] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 262.
[580] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s.
149, snímek 62, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0630-n
[581] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s.
185, snímek 80, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0810-n
[582] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
64, snímek 64, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0340-n
[583] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[584] Pek, B.: Poznámky k regulačním
plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[585] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[586] Pek, B.: Poznámky k regulačním
plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[587] Rokycanské listy, č. 17, 1. 11.
1897.
[588] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s.
182, snímek 149, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0780-n
[589] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s.
192, snímek 159, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0830-n
[590] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s.
212, snímek 179, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0920-n
[591] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 11.
[592] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s.
54, snímek 51, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0560-n
[593] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22.
12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 8, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 11.
[594] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22.
12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 8, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 20.
[595] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22.
12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 25.
[596] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22.
12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 34.
[597] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[598] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[599] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[600] Radní
protokol, 31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 175.
[601] Radní
protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 171.
[602] Matrika pohřbů Rokycany 1785–1797, s. 56, snímek 59, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0310-z
[603] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 76, snímek 41, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0410-o
[604] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 20.
[605] Matrika pohřbů Rokycany 1785–1797, s. 50, snímek 53, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0280-z
[606] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 8v.
[607] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806,
s. 96, snímek 68, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0390-z
[608] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 193.
[609] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 193.
[610] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[611] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[612] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad
Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 78/II.
[613] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad
Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 78/II.
[614] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 5, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0050-z
[615] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 135, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0560-n
[616] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 142, snímek 58, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0590-n
[617] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 149, snímek 62, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0630-n
[618] Radní
protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 32.
[619] Radní
protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 35.
[620] Radní
protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 65.
[621] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 318.
[622] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 100, snímek 72, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0410-z
[623] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23.
12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 6, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 193.
[624] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 246, snímek 213, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1090-n
[625] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 384, snímek 197, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_1970-n
[626] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 44, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0440-z
[627] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171.
[628] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[629] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[630] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad
Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 76/II.
[631] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad
Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 76/II.
[632] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[633] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12.
1981.
[634] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad
Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 76/II.
[635] Kronika města Rokycan, 2003, f. 29.
[636] matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
91, snímek 91, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0475-n
[637] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[638] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[639] Rokycansko, č. 26, 1. 7. 1993, s. 1.
[640] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad
Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 122/II.
[642] Radní
protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 266.
[643] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
57, snímek 57, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0305-n
[644] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
66, snímek 66, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0350-n
[645] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s.
86, snímek 86, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0450-n
[646] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 19.
[647] Státní okresní archiv Rokycany,
AMRO, kart.č. 140.
[648] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[649] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad
Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 73/II.
[650] Kronika města Rokycan 2013, s. 40.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553
[651] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2013.PLZE35.00271&extent=-806714.8238782404,-1072747.2973822367,-806537.7482305391,-1072663.1864495787&link=ext
[654] matrika křtů Rokycany 1771–1784, s.
149, snímek 62, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0630-n
[655] Radní
protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 65.
[656] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[657] Viz informace z úředního
oznámení umístěného na domě.
[658] Usnesení zastupitelstva města z 9.
4. 2002, www.rokycany.cz.
[659] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 9. března 2004, č. 1410.
[660] Rokycanský deník, 12. 7. 2002.
[661] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 135, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0560-n
[662] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 137, snímek 56, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0570-n
[663] Radní
protokol, 04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089,
snímek 192.
[664] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 8, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0080-z
[665] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 50, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0500-z
[666] Matrika křtů Rokycany 1785–1793, s. 65, snímek 65, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0345-n
[667] Radní protokol, 08. 01. 1793 – 20.
12. 1793, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 2, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 2; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k002,
snímek 19.
[668] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815,
s. 76, snímek 71, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0390-o
[669] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22.
12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 125.
[670] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 37, snímek 21, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0210-z
[671] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24.
12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 14, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 271.
[672] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24.
12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 14, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 297.
[673] Matrika křtů Rokycany 1785–1793, s. 59, snímek 59, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0315-n
[674] Radní protokol, 08. 01. 1793 – 20.
12. 1793, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 2, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 2; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k002,
snímek 19.
[675] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12.
1981.
[676] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 22. 8. 2006, č. 1004, ID: 5437.
[677] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2002, ID: 5250.
[678] 2. schůze obecního zastupitelstva,
8. 11. 1938.
[679] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[680] Usnesení zastupitelstva
města,
10. 5. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899735
[681] Schůze Místního národního výboru, 1.
srpna 1946.
[682] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 9. 3. 2004, č. 1410.
[683] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 43.
[684] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 148, snímek 61, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0620-n
[685] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 45.
[686] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27.
06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 4, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 59.
[687] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 186, snímek 153, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0800-n
[688] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 151.
[689] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[690] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154.
[691] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[692] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 167.
[693] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 167.
[694] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[695] 1. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1927.
[696] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[697] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 30.
[698] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany
1970, s. 32.
[699] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9.
1968.
[700] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9.
1972.
[701] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[702] Usnesení zastupitelstva
města,
24. 4. 2017, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885264
[703] Usnesení rady města, 12. 4. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903617
[704] Rokycanské noviny, červen 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=907903
[705] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 5, Rokycany 1999, s. 37.
[706] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[707] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše
k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 158.
[708] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[709] 1. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1927.
[710] 3.
schůze městské rady, 30. 6. 1927.
[711] 1. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1927.
[712] 24. schůze městské rady, 21. 10.
1927.
[713] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[714] Usnesení zastupitelstva města z 27.
5. 2003, www.rokycany.cz.
[715] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 9. 8. 2005, č. 1001, ID:4131.
[716] Usnesení zastupitelstva města z 19.
8. 2003, www.rokycany.cz.
[717] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 9. 8. 2005, č. 1001, ID:4131.
[718] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 30. 5. 2006, č. 1001, ID: 5161.
[719] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 22. 8. 2006, č. 1004, ID: 5437.
[720] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2002, ID: 5250.
[721] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[722] 2. schůze obecní správní komise, 5.
3. 1923.
[723] 10. schůze obecní správní komise, 3.
5. 1923.
[724] 12. schůze obecní správní komise, 9.
5. 1923.
[725] 8. schůze obecního zastupitelstva,
22. 4. 1924.
[726] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[727] 40. schůze městské rady, 23. 12.
1927.
[728] 30. schůze městské rady, 8. 10.
1931.
[729] 80. schůze městské rady, 23. 6.
1932.
[730] 31. schůze obecní okrašlovací a komunikační
komise, 12. 5. 1933.
[731] Kronika města Rokycan, 1938–1947, f.
80
[732] 2. plenární zasedání MěstNV, 22. 9.
1981.
[733] 6. plenární zasedání MěstNV, 28. 4.
1987.
[734] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=7348.208594860654,-33923.018862865334,13116.255330954129,-31011.95777574316&link=ext
[735] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f.
35; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.
[736] Kronika města Rokycan, 1947–1951, f.
197.
[737] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.
[738] Hlas Rokycanska, č. 25, 25. června
1987.
[739] Rokycansko, č. 2, 16. ledna 1992, s.
2.