D. Borek: verze 2021/12/21

1. Urbanistický a stavební vývoj ulice

1.1. Vznik Knihovy ulice a její původní urbanistická role a podoba

Knihova ulice je více než 350 metrů dlouhá. Vznikla patrně již v 2. polovině 14. století, kdy byla západně a jihozápadně od existující biskupské vsi Rokycany provedena pravidelná parcelace a vytýčeno opevněné město s pravidelnějším půdorysem, soustředěným okolo hlavního rynku (dnešní Masarykovo náměstí). Do té doby patrně jen řídce osídlená oblast, tvořící dnešní jižní a západní část historického jádra Rokycan byla rozměřena v úzké parcelní lány, které probíhaly vesměs severojižním směrem. Urbanistické schéma vypadalo tak, že na nynějším Malém nebo Masarykově náměstí stál patricijský obytný dům. Za ním se rozkládal dvorek, často i s dalšími menšími obytnými prostorami pro čeleď apod. Dál pokračovala k jihu zahrada a na jejím jižním konci, u nynější Knihovy ulice, stála stodola, do které se sváželo obilí z polností, ležících za městskými hradbami. Většina měšťanských usedlostí tehdy totiž fungovala i jako zemědělská hospodářství. Původní funkce Knihovy ulice tudíž byla pouze obslužná. Měla měšťanům umožňovat zezadu přístup k hospodářským objektům na zadním konci jejich parcel. Další funkcí bylo poskytovat v čase ohrožení přístup k městským hradbám, které se táhly souběžně s Knihovou ulicí, jižně od ní.  Těmto utilitárním funkcím odpovídala i zdejší zástavba, která byla řídká, téměř bez obytných objektů, prostoupená prolukami a zahradami. Takto je zachycena Knihova ulice ještě na nejstarší katastrální mapě z roku 1838. Periferní podoba a evidentní mezerovitost zástavby zde ale přetrvávala hluboko do 20. století.

Ivana a Martin Ebelovi přišli s hypotézou, že nejstarší urbanistické dějiny Knihovy ulice mohly mít odlišný průběh. Nevylučují totiž vzhledem k výrazně řídkému, agrárnímu charakteru zdejší zástavby ani možnost, že ulice vznikla až druhotným rozšířením areálu opevněného města k jihu, tedy nikoliv v 14. století ale později.[1] V takovém případě městské hradby ve 14. století zahrnuly menší plochu a až někdy v raném novověku se posunuly do pozdější linie, čímž se teprve oblast okolo Knihovy ulice ocitla uvnitř městského opevnění.

Obsah

1. Urbanistický a stavební vývoj ulice. 1

1.1. Vznik Knihovy ulice a její původní urbanistická role a podoba. 1

1.2. Snahy o regulaci Knihovy ulice na přelomu 19. a 20. století (plánovaná příčná ulice mezi starým nádražím a náměstím). 1

1.3. Neuspokojivý stav zástavby Knihovy ulice v polovině 20. století, její plošná asanace a výstavba panelového sídliště. 2

2. Zástavba Knihovy ulice do roku 1960.. 2

2.1. Původní zástavba v západní části ulice. 2

2.1.1. Dům čp.167/I. 2

2.1.2. Dům čp.149/I. 2

2.1.3.  Zbořené domy čp.65/I, čp.136/I  a areál továrny Tripol čp.69/I. 2

2.1.4. Zbořený dům čp.13/I. 4

2.1.5. Zbořený dům čp.12/I (a novější domy čp.181/I a čp.170/I). 4

2.1.6. Areál sídla komunistické strany a Domu politické výchovy ze 70. let 20. století 4

2.2. Původní zástavba v střední části ulice. 4

2.2.1. Zbořený dům čp.115/I. 5

2.2.2. Zbořený dům čp.114/I. 5

2.2.3. Zbořený dům čp.113/I (bývalá bašta Za Radnicí). 5

2.2.4. Zbořený dům čp.163/I. 5

2.2.5. Zbořená východní strana plácku a objekt Okresní správy spojů čp.170/I  6

2.2.6. Bývalá Základní škola Za Radnicí čp.140/I. 6

2.2.7. Dům čp.177/I. 7

2.3. Původní zástavba ve východní části ulice. 8

2.3.1. Zbořený dům čp.176/I se zahradnictvím... 8

2.3.2. Zbořený dům čp.14/I na místě budovy okresních úřadů.. 8

2.3.3. Zbořený objekt Zásobovacího konzumního družstva čp.14/I. 8

2.3.4. Zástavba na místě starého gymnázia (původní dům čp.112/I). 9

2.3.5. Dům čp.146/I. 9

3. Nová výstavba v Knihově ulici po roce 1960.. 9

3.1. Příprava asanace a projektu nového sídliště. 9

3.2. Výstavba sídliště a jeho popis. 10

3.2.1. První a druhá etapa výstavby. 10

3.2.2. Výstavba domu čp.212-213/I. 10

3.2.3. Veřejné záchodky. 10

3.2.4. Kotelna. 11

3.2.5. Urbanistický a architektonický popis sídliště v Knihově ulici 11

3.2.6. Další stavební vývoj sídliště. 12

4. Technický vývoj Knihovy ulice. 13

5. Vývoj pojmenování Knihovy ulice. 13

1.2. Snahy o regulaci Knihovy ulice na přelomu 19. a 20. století (plánovaná příčná ulice mezi starým nádražím a náměstím)

Tak či onak, až do poloviny 20. století se převládající charakter zástavby v ulici změnil jen částečně. Stále ji lemovaly četné stodoly a chlévy, řídce rozložené domky a zelené plochy zahrad. Podstatnou změnou ovšem bylo to, když v 1. polovině 19. století formálně zaniklo městské opevnění, které na jihu sledovalo v jistém odstupu trasu Knihovu ulice. Hradební zeď tu ještě po desítky let dožívala, ale již jen jako nefunkční pozůstatek středověké fortifikace. Zhruba od poloviny 19. století se v této ulici objevují individuálně pojaté přestavby některých stodol k obytným účelům, popřípadě novostavby obytných domků. Výraznějším stavebním počinem byla snad jen dvoupatrová budova školy Za Radnicí postavená v 80. letech 19. století (škola tu byla už dřív ale jen jako nádvorní objekt za radnicí, bez uličního průčelí). V roce 1892 navrhoval B. Pek, autor regulačního plánu města, postupnou likvidaci zdejších stodol a jejich přesun někam za město, kde budou funkčně vhodnější. Inženýr Pek zároveň proponoval korekci uliční čáry Knihovy ulice a proražení nových příčných ulic, čímž se měl účelněji rozčlenit příliš velký městský blok mezi oběma náměstími a dnešní Knihovou ulicí a také mezi Knihovou ulicí a hradbami.[2] Pekův plán předpokládal drastické zásahy do většiny uličních čas v historickém jádru města a lze jej hodnotit jako manifest pokrokářské necitlivosti vůči historické městské zástavbě. V případě Knihovy ulice ale jeho návrhy nepůsobí přepjatě. Vcelku jasně vystihl nedostatečnost zdejší zástavby a nutnost radikálních změn. 

Plán B. Peka nebyl formálně realizován, ale některé výraznější změny tu v téže době započaly. V souvislosti se zrušením hradeb a zasypáním příkopů totiž od přelomu 19. a 20. století probíhala intenzivní výstavba reprezentativních budov na nové okružní třídě, dnešní Jiráskově ulici, souběžné s ulicí Knihovou. Tím se v městském organismu objevila nová gravitační osa a těžiště Rokycan se začalo posouvat k jihu. Knihova ulice tak nebyla jen „záhumenkovou“ příjezdovou cestou ke stodolám. Už předtím vzrostla atraktivita zdejších stavebních parcel v souvislosti s výstavbou železniční trati roku 1862. Původní nádraží bylo až do 30. let 20. století situováno na jižním konci dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu, která byla nově trasována kolmo na Jiráskovu a Knihovu ulici a vyvolávala tak tlak na proměnu této části města. Do Knihovy ulice se tudíž „zboku“ vtlačily novostavby reprezentativní budovy gymnázia z roku 1905, nebo okresní administrativní budovy z roku 1927. Počátkem 20. století, tedy dávno před výstavbou panelového sídliště, se tak přece jen začala pozice Knihovy ulice měnit. V té době se objevil i ještě ambicióznější záměr.  Podle něj měla dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu překřížit Knihovu ulici, pokračovat dál k severu napříč celým blokem a pak vyústit do Masarykova náměstí průlomem, projektovaným zhruba mezi domy čp.125/I a čp.128/I. Vznikl by tak významný městský bulvár, logicky propojující hlavní rokycanské náměstí, okružní třídu a nádraží. Z projektu ale nakonec sešlo, ačkoliv se ještě několikrát vracel, naposledy v roce 1945.[3] V té době už ale nové nádraží fungovalo v jiné lokalitě a jeho spojnicí s centrem města se stala Palackého ulice. Ulice Svazu bojovníků tak končí křižovatkou s Knihovou ulicí a dál k severu už pokračuje jen cesta pro pěší ve vnitrobloku (dnes mezi panelovým sídlištěm), lemovaná stromořadím, vyvedená na Masarykovo náměstí úzkým průchodem skrz dům čp.126/I, coby skromné torzo velkolepých záměrů. O projektovaném průlomu na náměstí je podrobněji pojednáno v popisu domů čp.126/I a čp.127/I v podkapitole o jižní straně Masarykova náměstí. O podobě cesty pro pěší mezi Knihovou ulicí a náměstím, včetně vývoje stromořadí, které ji lemuje, podrobněji níže v této kapitole.

Zrychlení tempa stavebního ruchu v souvislosti s budováním okružní třídy a velkorysými plány na proražení nového městského bulváru od starého nádraží na hlavní náměstí se odrazily i ve formálním procesu územního plánování. V roce 1911 byl pořízen regulační plán této oblasti. Ten prošel za 1. republiky revizí. V jejím rámci se kromě tohoto nového bulváru mezi nádražím a náměstím řešila i možnost prodloužit Knihovu ulici k východu až k východnímu úseku dnešní Jiráskovy ulice (zhruba do prostoru dnešní křižovatky u supermarketu Billa). Dne 18. června 1929 projednávalo obecní zastupitelstvo změnu regulačního plánu v bloku, vymezeném tehdejší ulicí Nádražní (dnes východní část Jiráskovy ulice), Sedláčkovou (dnes Knihova), Čsl. legií (dnes Svazu bojovníků za svobodu) a Jiráskovou třídou. Technická kancelář města vypracovala návrh změn předchozího regulačního plánu z roku 1911 v celém tomto souvisejícím bloku.[4] V polovině ledna 1929 městská rada stavební a regulační komisi postoupila tento návrh na stanovení regulačních čar pro Nádražní ulici a pro blok mezi ulicemi Nádražní, Sedláčkova, Čsl. legií a Jiráskovou třídou.[5] Počátkem února 1929 byl návrh městské technické kanceláře na regulaci tohoto bloku schválen i obecní komisí.[6] Dne 12. února 1929 městská rada doporučila obecnímu zastupitelstvu změny regulačního plánu schválit.[7] V dubnu 1929 pak bylo městskou radou doporučeno obecnímu zastupitelstvu schválit návrh změny regulačního plánu mezi ulicemi Nádražní, Sedláčkova, Čsl. Legií a Jiráskovou třídou, včetně zamítnutí stížností J. a M. Švarcových, J. Laibla a J. a Ant. Votavových.[8] Oproti plánu z roku 1911 se regulační čáry podél východního úseku Jiráskovy ulice příliš neměnily. V té době se ovšem nepředpokládalo, že by východní část dnešní Jiráskovy ulice mohla být přebudována do plnohodnotného silničního obchvatu historického jádra. Jednak tu stále ještě převládal ideál okružní třídy coby prestižní promenády, nikoliv dopravní tepny, jednak tu evidentně nebyla vůle a zájem na masivních demolicích, které by si rozšíření komunikace na nutné parametry vyžádalo. Revidovaný regulační plán z roku 1929 proto počítal s tím, že komunikační poměry si v dohledné době vyžádají prodloužení dnešní Knihovy ulice do východní části Jiráskovy ulice, čímž se mělo odlehčit dopravě.[9] Východní část dnešní Knihovy ulice byla ponechána podle tohoto nového regulačního plánu v šíři 12 metrů a ponecháno i zamýšlené prodloužení do Jiráskovy ulice. U vyústění byly z estetických a komunikačních důvodů zkoseny rohy na 2 metry. Část nově plánovaného úseku Knihovy ulice od Jiráskovy ulice až k domu čp.111/I tak měla být beze změny oproti regulačnímu plánu z roku 1911, až na vyústění do Sladovnické ulice, které navrženo místo původního ostrého úhlu podél jižního čela čp.111/I. Na jižní straně Knihovy ulice měla jít regulační čára od severovýchodního konce hradby gymnázia v přímce na roh vyústění do Jiráskovy ulice, a to 12 metrů od jihovýchodního rohu domu čp.99/II, který určoval severní stranu tohoto nového úseku Knihovy ulice. K proražení nového úseku Knihovy ulice do Jiráskovy ulice by bylo nutno zbořit dvě stodoly na č.kat.191 a č.kat.192, dále tehdejší dům pana Partiše čp.146/I u gymnázia a vykoupit pruhy zahrad č.kat.98, č.kat.73, č.kat.72. Proti tomuto návrhu vznesli námitky Josef a Marie Schwarzovi z čp.2/II, pan Lajbl z čp.99/II (též majitel stodoly na č.kat.191) a Julie Hessová s Antonii Votavovou (majitelky stodoly na č.kat.192). Město ale stížnosti podané proti návrhu změn regulačního plánu označilo za bezpředmětné, protože návrh stěžovatelů, aby byla Sedláčkova (dnes Knihova) ulice prodloužena v protažení severní fronty gymnázia, by byl radikálnější. Bylo by pro něj nutné zbořit dvě stodoly i dům čp.3/II. Sladovnická ulice byla ponechána při této revizi regulačního plánu beze změny v šíři 10 metrů, třebaže město uznalo, že šířka je malá. Definitivní vytýčení regulační čáry se mělo ve Sladovnické ulici provést časem a nespěchalo to.  V části Knihovy ulice od křižovatky se Sladovnickou ke gymnáziu byla provedena oproti dosavadnímu regulačnímu plánu změna. Severní strana ulice měla jít rovnoběžně 12 metrů od hradby gymnázia ale pak u stodoly za domy paní Růžkové čp.118/I a pana Hanzelína čp.116-117/I zakřivena za účelem plynulejšího napojení na Sladovnickou ulici.[10] Plány na průlom Knihovy ulice k východu se ovšem nikdy nerealizovaly (byť byly krátce oživeny po 2. světové válce – viz níže).

1.3. Neuspokojivý stav zástavby Knihovy ulice v polovině 20. století, její plošná asanace a výstavba panelového sídliště

Lze tedy shrnout, že od konce 19. století se proměna zástavby v Knihově ulici zrychlila. Nejvýraznějšími stavbami byly reprezentativní budovy gymnázia a okresních úřadů, zasahující sem boční stranou z ulice Svazu bojovníků za svobodu. Ve zbytku trasy ulice šlo spíše o nečetné solitérní novostavby a ve větší míře o evoluční proměnu zástavby. Nicméně až do poloviny 20. století zůstala v Knihově ulici zachována hlavní masa stodol a dalších hospodářských budov. Šlo o poměrně anachronický urbanistický útvar, odkazující na agrární maloměstskou minulost Rokycan, který ale působil stále více nepatřičně. V západní části ulice mezitím od počátku 20. století ve vnitrobloku bobtnal komplex továrny na kola Tripol (později Tudor, viz níže), který sice začínal v dimenzích dílenské výroby, ale v meziválečném období už rozšiřováním rychle nabýval charakteru skutečné továrny. Situování průmyslového podniku na dohled od hlavního náměstí bylo jen těžko pochopitelným selháním urbanistického dohledu ze strany prvorepublikového vedení Rokycan.

Existence továrny a zároveň desítek dávno přežilých zemědělských stodol zde v centru nyní již zhruba desetitisícového okresního města nebylo udržitelné. V tomto ohledu je možné rozumět tomu, proč se v 50. letech 20. století stala Knihova ulice předmětem úvah o koncepčnější přestavbě. Problémem ovšem je, že místo koncepční přestavby byla nakonec zvolena plošná demolice původní zástavby a že nová výstavba byla pojata ve stylu nuzného panelového sídliště, které svou přehuštěnou, naddimenzovanou a esteticky podřadnou architekturou ukazuje, že už na počátku 60. let 20. století narazily budovatelské fráze komunistického režimu na realitu ekonomického zaostávání a úpadku centrálně řízeného československého hospodářství.  Nové panelové sídliště bylo umístěno nejen do uliční čáry Knihovy ulice ale také do hloubi vnitrobloku. Zanikla proto bohužel skoro celá dochovaná parcelní struktura, včetně zahrad a dalších menších staveb ve dvorech. Sídliště s až šestipodlažními deskovými domy závažně poškodilo měřítka historického jádra města. Z jednoho extrému (anachronická enkláva vesnických stodol) se tvářnost Knihovy ulice posunula do druhého extrému (sovětská panelová estetika implantovaná do historického jádra Rokycan).

2. Zástavba Knihovy ulice do roku 1960

Předěl v podobě plošných demolic a následného zbudování sídliště v Knihově ulici byl tak zásadní, že nejprve je nutné nastínit podobu a stavební vývoj těch objektů, které zde stávaly předtím a které buď zanikly, nebo přežily asanace za komunistického režimu, ale každopádně nesouvisejí s jednotně budovaným urbanistickým souborem panelového sídliště.

2.1. Původní zástavba v západní části ulice

2.1.1. Dům čp.167/I

Na západní straně, na nároží Palackého ulice, otevírá Knihovu ulici na její severní straně patrový, pozdně klasicistní dům čp.167/I z 2. poloviny 19. století, jedna z mála sem, aspoň bokem orientovaných novostaveb z 19. století. Jeho detailní popis se nachází v kapitole „Palackého ulice“. 

2.1.2. Dům čp.149/I

Ve vnitrobloku poblíž domu čp.167/I se nachází dům čp.149/I, podobný spíše předměstskému rodinnému domku. Postaven byl až za první republiky. Roku 1910 ještě dům s tímto popisným číslem neexistoval, předtím měl toto číslo jistý objekt v Srbově ulici.[11] Roku 1925 dům stále nestál, jak ukazuje letecký snímek města z té doby. 9. března 1928 městská rada vydala stavební povolení Františku Foltovi na nádvorní obytný domek u čp.8/I.[12] Dne 6. srpna 1928 městská rada vydala obývací a užívací povolení na rodinný dům F. Folty u domu čp.8/I.[13] Jde o patrový objekt s polovalbovou střechou, pod níž se nachází obytné podkroví 1. patra. Uchoval si v podstatě beze změn podobu z doby svého vzniku. Jako jeden z mála přežil i plošné demolice, které po roce 1960 celou Knihovu ulici zásadně změnily. Stojí teď ovšem v poněkud nelogickém kontextu, prakticky bez vlastní zahrady, hned vedle panelových domů z 60. let 20. století.

2.1.3.  Zbořené domy čp.65/I, čp.136/I  a areál továrny Tripol čp.69/I

Na severní straně Knihovy ulice tu dále stály domy čp.65/I, čp.136/I a čp.69/I. Kromě nich uliční řadu doplňovalo několik stodol a za nimi rozsáhlé dvory, patřící domům na jižní straně Masarykova náměstí. I proto se tu nikdy neutvořila skutečná domovní fronta. Zástavba měla hluboko do 20. století charakter servisního, agrárně-řemeslnického zázemí pro měšťanské usedlosti na hlavním náměstí. V roce 1866 několik z těchto stodol vyhořelo. Šlo o stodoly za domy čp.3/I, čp.6/I, čp.7/I a čp.8/I.[14]

Dům čp.65/I získal číslo popisné dodatečně, druhotným přenosem čísla popisného ze zbořeného domu, který stával na rohu ulic Smetanova a Týmlova, na jižní straně plácku s kašnou za školou a který musel roku 1897 ustoupit novostavbě dnešní školy v ulici Míru. Ještě dle sčítání lidu z roku 1900 dům čp.65/I neexistoval.[15] Číslo popisné čp.65/I v Knihově ulici muselo vzniknout někdy v následující dekádě, protože sčítání z roku 1910 už ho zaznamenalo. Obývalo ho celkem osm lidí ze 4 rodin, převážně z nižších středních vrstev (bydlel tu obecní varhaník s rodinou, jedna výminkářka, jedna vdova po správci pily a účetní v městských železárnách s rodinou).[16] Dataci vzniku objektu osvětluje archiv městské technické kanceláře, podle kterého František Poláček, majitel čp.3/I, získal 28. března a 31. května 1903 stavební povolení na přístavbu a stavbu jednopatrového domu na místě stodoly.[17] Tehdy patrně vznikl dům čp.65/I. Býval ještě ve 20. i 40. letech 20. století majetkově propojen s domem čp.3/I na Masarykově náměstí.[18] Tvořil zadní trakt protáhlého pozemku této usedlosti a vedl tudy později zrušený průchod skrz dům čp.3/I na Masarykovo náměstí.[19] Dům vznikl adaptací starší stodoly nebo jiného nádvorního stavení za čp.3/I, které tu je zachyceno již na mapě stabilního katastru z roku 1838. Evidenční katastrální mapa v dodatečných zákresech (ty byly pořizovány v období od roku 1877 až zhruba do roku 1910) ukazuje, že toto stavení prodělalo nějakou mírnou proměnu půdorysu. Každopádně pak šlo o obytný dům.

Dům čp.136/I stával mezi domem čp.65/I a budovou bývalé základní školy Za Radnicí. Také on získal číslo popisné dodatečně. Původně totiž čp.136/I označovalo objekt tzv. kaplanky, malého domku, který stával vedle kostela, na dnešním Urbanově náměstí, a který byl zbořen krátce po roce 1838. Pak dlouho toto číslo popisné nebylo obsazeno a ještě při sčítání lidu v roce 1921 se uvádí, že neexistuje.[20] Dům čp.136/I zde v nynější Knihově ulici vznikl krátce poté. Postavili ho bratři Břízovi na místě zbořené stodoly.[21] Tuto stodolu zde zachytila již mapa stabilního katastru z roku 1838. Šlo o zděnou (nespalnou) stavbu. Už v seznamu majitelů rokycanských domu cca z roku 1929 je čp.136/I uveden. Vlastnil ho Čeněk Bříza.[22] Ten byl zároveň vlastníkem domu čp.2/I vedle radnice, k jehož podlouhlé parcele původní stodola i z ní nově adaptovaný dům čp.136/I tvořil zadní trakt. V archivu městské stavební kanceláře se nachází spisový materiál, podle kterého Čeněk Bříza získal 7. září 1936 stavební povolení na stavbu patrového domu na místě sýpky. Kolaudace proběhla 15. července 1937.[23] Není jisté, zda v tomto případě šlo o přestavbu již existujícího domu čp.136/I, nebo adaptaci další původní hospodářské budovy na dvoře za čp.2/I pro obytné účely.

Západně od souvislé řady domů, tvořené budovou bývalé školy Za Radnicí a domy čp.136/I a čp.65/I, byla domovní fronta přerušena vjezdem do dvora a tam velkou část vnitrobloku postupně během 1. poloviny 20. století vyplnil areál továrny Tripol čp.69/I (po roce 1934 Tudor), zaměřené na produkci jízdních kol, kterou sem roku 1931 umístil podnikatel František Hering, majitel domu čp.4/I (předtím majitel čp.5/I) na Masarykově náměstí. Heringova firma tu fungovala mnohem dříve. Podnik tu působil již po roce 1900 ale tehdy ještě ve skromných, spíše v dílenských rozměrech. Poté, co však firma prošla za první republiky úspěšnou expanzí, nabyla rysy menší továrny, která výrazně proměnila část vnitrobloku mezi domy čp.4/I a čp.5/I na Masarykově náměstí a okrajem dnešní Knihovy ulice.[24] V prosinci 1924 schválilo zastupitelstvo města úpravu uliční čáry v tehdejší Stodolní ulici. František Hering z čp.5/I se totiž rozhodl postavit novou ohradní zeď do Stodolní ulice, od své stodoly na č.kat.136 k jihozápadnímu rohu domu čp.65/I, a to do nové pravidelnější regulační čáry. Z parcely č.kat.135 měla obec předat 95 čtverečních metrů a z veřejného prostranství č.kat.2764 310 čtverečních metrů. Zbytek pozemku č.kat.135 (nově označený jako č.kat.135/2) měl připadnout do ulice (plocha 99 metrů čtverečních). Nová ohrada měla mít podobu zděné hradby s dvěma vjezdy (u domu čp.65/I projektován samostatný vjezd k domu čp.4/I a uprostřed hradby vjezd k čp.5/I). V případě výhledové přestavby stodoly na č.kat.136 se Hering zavázal postoupit bezplatně potřebný pruh do nové regulační čáry.[25] V roce 1927 proběhly v objektu továrny stavební úpravy, protože v prosinci 1927 městská rada vydala obývací a užívací povolení Františku Heringovi na prádelnu, garáž a umývárnu v čp.69/I.[26] Tehdy už tedy areál měl samostatné číslo popisné čp.69/I, jež sem bylo přesunuto ze zbořeného domu, který roku 1897 město odstranilo kvůli výstavbě nové školy v ulici Míru. Ještě v roce 1921 dle sčítání lidu toto číslo popisné neexistovalo.[27] V seznamu majitelů domů z doby okolo roku 1929 již byl objekt čp.69/I uveden (majitel František Hering, respektive Hering „Tripol“ továrna).[28] František Hering získal 11. srpna 1924 stavební povolení na stavbu skladiště podle projektu Josefa Nováka. Dne 25. září 1924 také získala firma Tripol, s r. o. živnostenskoprávní povolení na zřízení niklovny a lakovny. Řetěz investic pokračoval budováním prádelny a umývárny pro dělnictvo, na což František Hering, obdržel stavební povolení 7. prosince 1925. Projekt opět zhotovil Josef Novák. 1. června 1927 bylo Heringovi vydáno i povolení na výstavbu verandy, koupelny, záchodu a spíže nad dvorní obytnou budovou.[29]

Jak je vidět, již v polovině 20. let areál začal narůstat a přestával být pouhou dílnou na dvoře za měšťanskými domy. Další klíčové rozhodnutí učinilo obecní zastupitelstvo v červnu 1928, kdy jednalo o povolení výjimky pro Františka Heringa pro přístavbu továrny Tripol. I podle dobových volnějších urbanistických regulativů se jednalo o nestandardní krok. Rozšíření továrního provozu totiž odporovalo  usnesení obecního zastupitelstva o továrním rajónu z 12. listopadu 1913, kterým byly vytýčeny v Rokycanech přesně definované okrsky, kde se měl průmysl rozvíjet. Tovární rajón byl roku 1913 definován takto: od Příbramské silnice, k silnici pod Kotlem, k cihelně a pile Hammer. Mimo tuto zónu se zřizování nových továren zakazovalo. Představitelé města čelili dilematu. Podnik pana Heringa evidentně odporoval regulačním záměrům obce, ovšem vznikl postupně, evolučním vývojem z původní dílny a tudíž bylo obtížné tento růst podchytit a včas zastavit.  Zastupitelé konstatovali, že z původní dílny Heringa se stal průmyslový podnik hlavně rozhodnutím z 25. září 1924, kdy povolil živnostenský úřad použití dosavadních skladišť na niklovnu a smaltovnu, a to bez slyšení obce. Nejnovější přestavba měla definitivně v této lokalitě vytvořit průmyslový areál, a to na dohled od historického náměstí, v samotném centru města.  V té době měla firma F. Heringa 54 zaměstnanců. Po rozšíření se počet pracovníků měl ještě zvýšit o 30 lidí. 19. května 1928 se konala stavební komise k žádosti z 8. května 1928 o povolení přístavby továrny na nádvoří u domu čp.69/I a ke stavbě skladiště a kanceláří do dnešní Knihovy ulice. Při stavební komisi omezil investor, s ohledem na požadavky sousedů, rozlohu nádvorní přístavby i hloubku budovy k ulici a předložil upravený projekt. Obec také při živnostenské komisi 19. května 1928 poukazovala na nevhodnou blízkost rodící se továrny k obecné chlapecké škole (pozdější ZŠ Za Radnicí).  Nakonec se firma podvolila několika podmínkám ze strany obce. Bylo rozhodnuto, že pokud nebude dostatečný komín, vyvedený nad hřeben dvoupatrové budovy, bude firma mít povinnost zřídit 25 metrů vysoký zděný komín s možností jeho zvýšení na 30 metrů. V továrně se mělo povinně topit jen koksem. Městská rada 25. května 1928 pak rozšíření továrny a výjimku z regulačních zásad za těchto podmínek schválila. Souhlas nakonec připojili i zastupitelé.[30] Podnikatel Hering ale stále nebyl zcela spokojen. V září 1928 městská rada rozhodla, že s Františkem Heringem se bude jednat o jeho stížnosti o podmínkách stavebního povolení na výstavbu kanceláří a skladiště do Stodolní (Knihovy) ulice a na přístavbu továrny čp.69/I. Pokud by se nedospělo k dohodě, pak se měl prošetřit spor u okresní správní komise.[31] Dne 5. října 1928 rozhodla městská rada, že změní podmínky stavebního povolení z 30. července 1928 pro Františka Heringa. Původně byla v povolení začleněna povinnost postavit nejdřív trakt do Sedláčkovy (dnešní Knihovy) ulice. Podle revidovaných pokynů se stavebníkovi jen doporučovalo, aby co nejdříve postavil budovu při továrně čp.69/I, obrácenou do Sedláčkovy ulice. Tím se měla Heringova stížnost stát bezpředmětnou.[32] František Hering získal 15. června a 13. srpna 1931 stavební povolení na přestavbu domu a stavbu kanceláří firmy Tripol dle stavebních plánů Štěpána Wolfa z Rokycan. Kolaudace byla provedena 10. a 12. března 1932.[33]

Neschopnost vedení města ve 20. letech 20. století zastavit plíživé proměně dílny v továrnu byla evidentní chybou, která se pak už nedala snadno korigovat. Areál Tripolky měl počátkem 30. let 20. století plochu přes 3000 čtverečních metrů a pracovalo tu více než 70 zaměstnanců. Kapacita výroby tehdy dosahovala přes 10 000 bicyklů ročně. V roce 1934 se firma rozdělila. Značka Tripol byla přestěhována na okraj města, do dnešní Dukelské ulice, kde stala základem pro pozdější továrnu na jízdní kola Favorit, zatímco zde, v centru Rokycan pokračovala výroba kol pod značkou Tudor. To zpočátku znamenalo podstatný pokles výroby. Zůstalo tu jen asi 15 zaměstnanců a první dva roky se tu prováděla jen montáž dovezených součástek.  Asi kvůli vrcholící hospodářské krizi si ani tehdy netrouflo město využít této situace a docílit ukončení průmyslového podnikání v historickém jádru Rokycan. Od roku 1936 se ve firmě opět rozběhla kompletní výroba bicyklů a brzy měl Tudor 100 zaměstnanců a denní kapacitu 70 kol.[34] Dne 15. dubna 1941 získala firma Velo-Tudor Františka Heringa povolení na výstavbu dvoupatrového skladiště.[35] Podnik přežil i do poválečného období. Po roce 1945 byl nasazen do Tudoru (i do Tripolky) národní správce. V rámci koncentrace průmyslové výroby i odklonu od lehkého průmyslu v době vrcholící studené války ovšem byla roku 1952 výroba v podniku Tudor v Knihově ulici zastavena.[36] Toto rozhodnutí pochopitelně nebylo motivováno ohledy na kvalitu městského prostředí. Šlo o útlum spotřebního průmyslu a přechod k takřka válečnému spektru výroby, se zaměřením na zbrojní, metalurgický a těžební průmysl, což bylo pozorovatelné tehdy v celém Československu. Z urbanistického hlediska šlo o jednoznačně správný krok, protože industriální produkce nepatřila do historického jádra města. Výroba tu navíc probíhala v nevyhovujících objektech, adaptovaných často z původních stodol.[37] Nebyl tu taky žádný další prostor pro případnou expanzi továrního areálu. Opuštěná plocha továrny se pak stala logickým magnetem zájmu architektů a plánovačů, působících v strukturách komunistického režimu. Nakonec poskytl rozlehlý areál zrušeného podniku Tudor po roce 1960 místo pro stavbu západního okrsku panelového sídliště (viz níže).

2.1.4. Zbořený dům čp.13/I

Na jižní straně střežil nároží Palackého a Knihovy ulice starší patrový dům čp.13/I, bývalá pošta, přestavěný počátkem 20. století a zbořený roku 1974 (viz foto z počátku 70. let 20. století). Detailní popis domu se nachází v kapitole „Palackého ulice“.

2.1.5. Zbořený dům čp.12/I (a novější domy čp.181/I a čp.170/I)

Vedle staré pošty stál při jižní straně Knihovy ulice dům čp.12/I. I on tu určitě stál již v roce 1771, kdy se zavádělo číslování domu, protože zapadal do souvislé řady čísel popisných. V září 1784 vyhořel při velkém požáru Rokycan a ještě roku 1789 byl evidován jako spáleniště.[38] Josefský katastr z roku 1788 objekt eviduje coby „domek“ nikoliv plnohodnotný „dům“.[39]  Šlo tedy o stavení spíše nevýznamné, přiměřeně k okrajovému charakteru celé ulice. V červnu 1925 požaduje na zasedání obecního zastupitelstva František Folta, aby majitelé domů, kteří si zřizují vodovod, byli donuceni zároveň zřídit i kanalizační stoku. Jako patrně negativní příklad uvádí dům čp.12/I.[40] Brzy nato byl domek čp.12/I přestavěn, respektive zcela zbořen, a nahrazen dvoupatrovým činžovním domem. Šlo o jeden z mála případů, kdy v 1. polovině 20. století došlo v Knihově ulici k takovéto kvalitní novostavbě skutečně městského charakteru (bohužel ani to ji neuchránilo v 70. letech před komunistickými plánovači, viz níže). Josef Beneš získal stavební povolení na přestavbu domu čp.12/I dne 30. prosince 1925.[41] V dubnu 1927 projednalo obecní zastupitelstvo změny regulační čáry ve Stodolní (Knihově) ulici.  Vlastníci domu čp.12/I Václav a Bibiana Šulovi totiž podali žádost o povolení k výstavbě dvoupatrového objektu na místě dosavadního domku čp.12/I. Dne 1. prosince 1926 městská rada vydala stavební povolení a obecnímu zastupitelstvu doporučila prodat Šulovým část veřejného statku do regulační čáry o ploše 11 čtverečních sáhů. Novostavba tak měla zaujmout o něco pravidelnější uliční čáru. Zastupitelstvo návrh schválilo.[42] 10. srpna 1927 městská rada povolila výstavbu kůlny ve dvoře čp.12/I.[43] Podle Karla Hofmana pak došlo k přestavbě vlastního domu čp.12/I krátce po 21. prosinci 1927, kdy tehdejší majitelka Anna Benešová získala stavební povolení.[44]  Podle dobových archivních materiálů ale v roce 1927 už byl nový dům hotov, protože 30. prosince 1927 městská rada vydala obývací a užívací povolení A. Benešové na novostavbu dvoupatrového domu v čp.12/I a nádvorní budovu.[45] Na schůzi obecní správní komise v prosinci 1930 bylo vydáno stavební povolení Anně Benešové na přestavbu nádvorní budovy na obytné účely.[46]

V roce 1936 jednala obec o uznání pozemku č.kat.66 Anny Benešové za stavební místo. Šlo o podlouhlý pozemek, který se táhl podél jižní strany ulice, východně od domu čp.12/I.  16. září 1936 byla podána žádost, 17. září 1936 provedeno parcelační komisionelní řízení. Ještě 17. září 1936 městská rada věc doporučila ke schválení a v září 1936 připojilo souhlas i obecní zastupitelstvo.[47] V roce 1940 jednalo město o rozdělení stavební parcely č.kat.167 Anny Benešové na 2 stavební místa. Benešová podala 24. května 1940 žádost, o které bylo 27. června 1940 provedeno komisionelní řízení. Pozemek č.kat.167 o ploše 535 čtverečních metrů měl být rozdělen na 2 stavební parcely, severní č.kat.167/2 o ploše 327 čtverečních metrů a jižní č.kat.167/1 o ploše 208 čtverečních metrů. Podmínkou bylo, že při zastavění parcely č.kat.66/2 dá majitel č.kat.167/2 zřídit maskovací zeď ve stavební čáře domu čp.12/I tak, aby mezi domy na pozemcích č.kat.66/2 a č.kat.167/2 nevznikla rušivá mezera. 27. června 1940 to městská rada doporučila ke schválení a v září 1940 vše odsouhlasilo i obecní zastupitelstvo.[48] Okolo roku 1940 pak v této ulici skutečně přibyl objekt s popisným číslem čp.181/I, jako jehož majitelka se uvádí Anna Benešová. V roce 1940 taky byly kolaudovány stavební úpravy zadního traktu čp.12/I,[49] což patrně přímo souviselo se vznikem čp.181/I.

Podle celoměstského závazku uzavřeného koncem roku 1965 na počest 13. sjezdu KSČ měla v domě čp.12/I proběhnout výměna oken.[50] Okolo domu ale panovala jistá právní nejistota. Domovní správa totiž dle údaje z roku 1967 odmítala, že by tento objekt náležel do jejího fondu.[51] Dne 4. března 1969 rozhodla rada MěstNV zrušit národní správu nad tímto objektem.[52] Na podzim 1974 ale byl rozhodnutím rady MěstNV objekt čp.12/I opětovně převeden pod Domovní správu.[53] Tentokrát ovšem šlo o pouhý předstupeň k jeho likvidaci. V 1. pololetí 1975 přiděleny nájemníkům z čp.12/I čtyři náhradní byty. Na jiném místě téhož dokumentu dokonce uváděno šest přidělených náhradních bytů. Obyvatelé byli přesunuti do nově předávaných bytových jednotek v domě čp.5/II na novém sídlišti Jižní předměstí.[54]

Vedle domu čp.12/I stál (zhruba na místě dnešní nejzápadnější části panelového trojdomu čp.114-115-116/I) ještě objekt čp.170/I. Postaven byl v roce 1876 v místě bývalé zahrady, odkoupené od sousedního domu čp.12/I. Projekt novostavby vypracoval Václav Kovanda.[55] V městském archivu se nachází složka z let 1875-1876, nazvaná „Baier František, stavba nového obytného stavení č. parc. 66“.[56] V matrice je dům čp.170/I poprvé zachycen již 9. května 1875, kdy se zde narodil syn truhláře Jana Rösslera.[57] V roce 1929 proběhla oprava fasády čp.170/I.[58] Městská rada v listopadu 1930 rozhodla, že majiteli čp.170/I V. Bínovi se prodá část ulice č.kat.2764/14 do regulační čáry.[59] Souhlas s prodejem části Sedláčkovy (Knihovy) ulice o ploše 60 čtverečních metrů V. Bínovi k úpravě pozemku č.kat.168 vyslovila v listopadu 1930 i obecní finanční komise.[60] V lednu 1931 pak obecní správní komise vydala stavební povolení pro V a R. Bínovi na záchod, popelnice a uliční hradbu u čp.170/I.[61] Dům čp.170/I byl zbořen cca roku 1960, kvůli výstavbě sídliště.

2.1.6. Areál sídla komunistické strany a Domu politické výchovy ze 70. let 20. století

Domy čp.12/I a čp.181/I sice přežily výstavbu panelového sídliště v Knihově ulici, ale v 70. letech zanikly (spolu s dalšími objekty v Jiráskově ulici) kvůli budování administrativního komplexu (foto z r. 1936 a 1999), který vyplnil celý prostor na styku ulic Knihova, Palackého a Jiráskova. Nejprve vyrostla v letech 1974-1977 masivní budova sídla tehdejšího Okresního výboru KSČ (dnes umělecká škola čp.181/I a úřad práce čp.162/I), otočená hlavně do Jiráskovy a Palackého ulice. Roku 1979 byl komplex doplněn o 2. etapu v podobě Domu politické výchovy, otočeného přímo do Knihovy ulice (později získal samostatné číslo popisné čp.225/I). Detailní popis tohoto rozložitého normalizačního komplexu se nachází v kapitole „okružní třída“.

Ke zboření domů čp.12/I a čp.181/I ale nedošlo ve stejnou dobu. Zatímco na mapě cca z roku 1976 už je zakreslena dokončená 1. etapa novostavby (sídlo OV KSČ) a dům čp.181/I již neexistoval, dům čp.12/I tu dle mapy nadále stál.[62] Zbořen byl až v roce 1978.[63] Tehdy právě na jeho místě vyrostla 2. etapa zmíněného administrativního komplexu (Dům politické výchovy).

2.2. Původní zástavba v střední části ulice

Ve střední sekci Knihovy ulice se už v předindustriálním období zástavba poněkud zahušťovala a podíl zahrad a volných parcel zde byl nižší. Šlo ovšem v naprosté většině opět jen o stodoly a jim podobné hospodářské objekty. Od severu sem zasahovaly pozemky, patřící k městské radnici a dalším bohatým domům v jejím sousedství na jižní straně Masarykova náměstí. Od 19. století se tu objevovaly už ojedinělé větší stavby (zejména pozdější ZŠ Za Radnicí). Na jižní straně, směrem k bývalým městským hradbám, zde zároveň vybíhala ulice v jakýsi rozšířený plácek (zhruba mezi budovou pozdější základní školy Za Radnicí čp.140/I a současnou telekomunikační budovou čp.220/I), který lemovala až do poloviny 20. století skupina stodol a menších domů. Na indikační skice mapy stabilního katastru z doby po roce 1838 neslo toto prostranství dokonce samostatné označení Basteiplatz, tedy Baštové náměstí.[64] Zástavba na jižní straně ulice (okolo onoho Baštového náměstí), zcela zanikla při plošných demolicích v 60. letech, na severní straně se zčásti uchovala.

2.2.1. Zbořený dům čp.115/I

Nejseverněji ze skupiny objektů, tvořících západní stranu tohoto k jihu vybíhajícího plácku, bylo umístěno stavení čp.115/I. V roce 1785 bylo evidováno jako „chalupa“, tehdy ještě stále vyhořelá.[65] V Josefském katastru z roku 1788 je označené jako „spáleniště Jana Korrena“, patrně ještě po požáru z roku 1784.[66] Někdy mezi roky 1838-1858 byl objekt zbořen a nahrazen novostavbou. Zatímco původní chalupa čp.115/I se rozkládala na parcele č.kat.168, novější domek nyní situován na sousední parcelu č.kat.169, o několik metrů východněji.[67] J. Kovář považoval objekt za „doklad pronikání empiru do lidové architektury“.[68] Na archivním leteckém snímku města z roku 1925 je zobrazen jako podlouhlý přízemní dům s polovalbovou střechou. Vyplňoval celou západní stranu plácku.

Za 1. republiky, kdy se tlak na asanaci původní „stodolní“ zástavby ulice zvyšoval, se objevil plán zásadní přestavby domu čp.115/I a jeho okolí. Manželé Veselých, majitelé čp.115/I a související parcely č.kat.64 totiž 28. července 1937 požádali o rozdělení zahrady na 2 respektive 3 stavební místa. Dne 3. srpna 1937 provedeno komisionelní řízení. V rámci navrhované parcelace měly na zahradě č.kat.64, která ležela na jižní straně ulice, západně od domu čp.115/I (zhruba v místech dnešního panelového domu čp.114/I) vzniknout dvě nové stavební parcely označené v geometrickém plánu jako parcela A a B, kde se předpokládala souvislá zástavba v uliční frontě sestávající z jednopatrových, maximálně dvoupatrových domů v pravidelné regulační čáře 12 metrů od průčelí na severní straně ulice. Část zahrady č.kat.64 měla být jako parcela C připojena k domu čp.115/I,který měl projít přestavbou. 5. srpna 1937 městská rada doporučila ke schválení parcelaci a zároveň Veselým prodat 100 čtverečních metrů ulice. V říjnu 1937 to bylo na schůzi obecního zastupitelstva schváleno.[69] Plány ale už nebyly, patrně pro brzké propuknutí války, realizovány. Zadní (západní) trakt domu čp.115/I pak byl zbořen v roce 1961 kvůli výstavbě sídliště v Knihově ulici.[70] Celý zbytek domu i jeho okolí rovněž zanikly. Je to škoda, protože pokud by k výraznější stavební proměně této části ulice došlo už za první republiky, bylo by v 50. a 60. letech 20. století pro státní projekční ústavy komunistické éry obtížnější celou tuto zónu asanovat podle osnov sídlištního urbanismu.

2.2.2. Zbořený dům čp.114/I

Na jižním okraji plácku stál objekt čp.114/I. V roce 1788 byl popisován v Josefském katastru jako „domek“, na rozdíl od většiny staveb v centru města, které evidovány coby „domy“.[71] Roku 1821 dům kupuje Matěj Till a roku 1823 jej nechává přestavět.[72] Někdy mezi léty 1838-1858 byla budova přestavěna znovu.[73] Šlo o nízký objekt se sedlovou střechou, jak ukazuje letecký snímek města z roku 1925. V městském archivu se nachází složka z roku 1912, nazvaná „Kantořík Jan, přestavba komína čp.114/I“.[74]

Koncem srpna 1927 městská rada rozhodla, že před povolením k výstavbě plotu u čp.114/I se má vyšetřit, kdo užívá ovocný strom (hruška), která je na pozemku.[75] V listopadu 1927 zase radní určili, že před rozhodnutím o žádosti M. Břešťanové o ohrazení pozemku před domem čp.114/I se bude jednat s žadatelkou o směně tohoto pozemku za část nádvoří čp.113/I.[76] Šlo patrně o regulační korekce zamýšlené pro vytvoření pravidelnější uliční čáry. V prosinci 1927 pak městská rada stanovila, že M. Břešťanové se za pozemek č.kat.67 nabídne skutečně část dvorku u domu čp.113/I.[77] Dům čp.114/I zbořen roku 1965, společně s domem čp.113/I.[78] Na jeho místě pak vznikl přízemní objekt tehdejšího okresního výboru Československého svazu tělovýchovy čp.214/I, otočený do Jiráskovy ulice (podrobněji o něm v kapitole „okružní třída“).

2.2.3. Zbořený dům čp.113/I (bývalá bašta Za Radnicí)

Sousední, pozdně klasicistní dům čp.113/I v sobě možná ukrýval rezidua hradební bašty zvané „Za Radnicí“. Šlo o stavbu patrně gotického původu, která stávala na jeho místě. O baště je pojednáno podrobněji v kapitole „městské opevnění“. Od roku 1801 vyjadřovali měšťané zájem odkoupit baštu a adaptovat ji na obytné stavení. Bašta byla tehdy značně zpustlá, město si ji přesto prozatím ponechalo.[79] V roce 1809 už ale byla obývána. Žil zde správce Švantlovských kasáren, které stávaly v ulici Míru na místě dnešní školy.[80] I podle popisu z roku 1827 bašta Za Radnicí sloužila jako obytný dům. Byla to kamenná stavba s prejzovou střechou.[81] Měla půdorysné rozměry 3 x 4 sáhy (cca 5,7 x 7,6 metru).[82] V této podobě (tedy vnější charakter bašty prakticky nezměněn, ale původní fortifikační funkce již nahrazena obytnou) zachycuje objekt katastrální mapa Rokycan z roku 1838. V 1. polovině 19. století tu měl bezplatný byt zařízen správce rokycanských kasáren.[83] V roce 1849 baštu prodalo město Marii Kovandové za 105 zlatých a 23 krejcarů.[84] V letech 1851-1852 pak zednický mistr Václav Kovanda vypracoval projekt její přestavby na moderní obytný dům, a to ve dvou variantách, buď jako novostavbu, nebo s částečným využitím zdiva bašty.[85] Není jasné, která varianta dostala přednost. Podle F. Purgharta[86] šlo o novostavbu, jiné prameny připouštějí ponechání některých stavebních prvků bašty. Podoba vzniklého domu čp.113/I nicméně spíše napovídá, že šlo skutečně o novostavbu, v půdoryse i vnější podobě totiž budova měla symetrické, moderní dispozice, bez jasné vazby na středověký pevnostní objekt. V roce 1855 je už nový dům, postavený na místě bašty, hotov.[87]

Šlo o patrový, čtyřosý objekt s jednoduchým klasicistním průčelím. Roku 1884 (podle K. Hofmana už roku 1880[88]) jej koupila zpět obec za 2400 zlatých. Tehdy měl šest místností.[89] V přízemí město nechalo zřídit sirotčinec a také veřejný průchod, který spojoval Masarykovo náměstí (skrz průchod radnicí, pak dvorem radnice a tehdejší školou Za Radnicí v Knihově ulici) s Příkopy, tedy dnešní Jiráskovou ulicí.[90] Šlo o nejrychlejší pěší spojení centra města s tehdejším vlakovým nádražím v ulici Svazu bojovníků za svobodu. V lednu 1928 se uvádí, že náklady na opatření průchodu v čp.113/I vraty se pokryjí z rozpočtové položky na opravu domů.[91] V únoru 1928 pak radní rozhodli, že uzavírání průchodu v čp.113/I se provede dle návrhu městské technické kanceláře, až budou pro dům směrem do  Jiráskovy třídy pořízena vrata.[92] V dubnu 1928 městská rada určila, že průchod obecním domem na Příkopy bude v létě otevřen do 8 večer, v zimě do 6 hodin večer.[93] V květnu 1928 pak rada konstatovala, že nelze vyhovět žádosti o otevření průchodu v čp.113/I i v noci, protože nejsou peníze na elektrické osvětlení.[94]

V roce 1894 se tu připomíná rovněž vojenská nemocnice.[95] V roce 1892 navrhl B. Pek, autor regulačního plánu města, výhledově zbořit tento obecní dům a na jeho místě založit novou ulici, spojující dnešní Knihovu ulici s okružní třídou.[96] Tento plán ale nebyl realizován, ačkoliv zrovna v této části města by mělo vložení příčné ulice svou logiku a mohlo urychlit urbanizaci. V obecním rozpočtu na rok 1926 byly překročeny plánované náklady na opravu domu čp.113/I  o 2218,42 Kč, protože bylo nutno znovu zřídit zděnou hradbu, která se sesula.[97] K 31. prosinci 1932 je uváděn dům čp.113/I v seznamu obecních nájemních domů.[98] Dům čp.113/I nakonec zbořen, a to roku 1969. Podle K. Hofmana zbořen již roku 1965.[99] Ovšem na leteckém snímkování z července 1968 je ještě zachycen.[100]

2.2.4. Zbořený dům čp.163/I

Východně od domu čp.113/I ještě později vyrostl domek čp.163/I. Je tu podle I. a M. Ebelových zakreslen již na plánku z roku 1851.[101] To se ovšem nedá plně potvrdit, protože číslo popisné by napovídalo něco pozdější výstavbě (v roce 1857 bylo nejvyšším číslem popisným ve městě čp.164/I[102]). Roku 1855 je připomínán coby nově vystavěný dům.[103] Datum výstavby okolo roku 1855 by bylo reálnější. Byl to jednopatrový objekt.[104] Měl sedlovou střechu. Společně se sousedními domy čp.114/I a čp.113/I vytvářel souvislou frontu, jak ukazuje letecký snímek města z roku 1925. Milada Macnerová z čp.163/I získala 27. dubna 1934 stavební povolení na zřízení ohradní zdi u domu.[105]

Dům přežil vlnu demolic v 60. letech a na mapě města cca z roku 1976 ještě stál. Byl situován přímo u jižní boční strany budovy okresní správy spojů čp.170/I (viz níže). Od Jiráskovy ulice ho dělila zahrada.[106] Na rok 1973 město plánovalo provést opravu štítu objektu čp.163/I ale rada MěstNV v 3. čtvrtletí (v období mezi 28. srpnem a 9. říjnem 1973) rozhodla plánovanou opravu z plánu vypustit. Okresní správa spojů totiž požádala o výkup domu čp.163/I pro rozšíření své provozovny. Rada proto uložila zajistit jen provizorní opravu štítu a získat konkrétní harmonogram, kdy bude Okresní správa spojů provádět plánovanou výstavbu.[107] V červnu 1985 se plénum MěstNV zabývalo interpelací pana ohledně nevyhovujícího stavu domu čp.163/I. Předseda národního výboru Miroslav Poduška konstatoval, že oprava domu, který je v majetku Okresní správy spojů, není možná. Náklady na opravu střechy by činily cca 80 000 Kčs a navíc chybí stavební kapacity. Objekt je prý stejně plánován v roce 1987 k demolici.[108] Dům nakonec opravdu zbořen roku 1987 kvůli výstavbě nové telekomunikační budovy čp.220/I (o ní podrobněji v kapitole „okružní třída“).[109]

2.2.5. Zbořená východní strana plácku a objekt Okresní správy spojů čp.170/I

Východní stranu prostranství lemovaly dvě stodoly.  V březnu 1932 se městská rada usnesla, že se má jednat s J. Julákem a K. Mottlem o koupi jejich stodol pro umístění odborné kovodělnické dílny živnostenské pokračovací školy.[110] Záměr ale nebyl realizován. Stodoly přežily až do závěru 50. let 20. století.  V srpnu 1959 už začaly demolice těchto dvou původních stodol.[111] Šlo o stodolu Julákovu a Motlovu.[112] Bourání šlo kupředu jen pomalu. Na listopadové schůzi MNV se proto debatovalo o nutnosti demoliční práce urychlit.[113] Demolice byla dokončena v prosinci 1959.[114]

Od ledna 1960 do roku 1961[115]  pak zde vyrostl objekt Okresní správy spojů čp.170/I, nevýrazná moderní architektura, ale z hlediska funkčního relativně vhodně umístěná coby stavba veřejného charakteru sem do centrální části města. I coby solitérní objekt šlo o vhodnější způsob asanace staré Knihovy ulice, než typizované panelové činžáky, které začaly v téže době vyrůstat v okolí. O výstavbě budovy správy spojů město uvažovalo od roku 1956.[116] V roce 1958 se očekávalo zahájení stavby už na rok 1959 s tím, že dokončena měla být velmi rychle, v roce 1960, včetně vnitřního vybavení.[117] Podle jiného pramene měly roku 1959 začít přípravné práce na výstavbě objektu.[118] V prosinci 1959 byl termín zahájení prací posunut na rok 1960.[119] V roce 1963 v této budově začalo fungovat místní studio vysílání rozhlasu po drátě.[120] Hodnota objektu vyčíslena na 1 200 000 Kčs.[121]

V dubnu 1972 se na zasedání MěstNV ozývá Jaroslav Hubka s tím, že v Knihově ulici chybí dětské hřiště a navrhuje využít pro tyto účely hřiště u sokolovny v Jiráskově ulici. Předseda MěstNV Karel Hirsch reaguje s tím, že rada MěstNV projednávala možnost zřídit hřiště před budovou spojů.[122] Hřiště tu patrně nevzniklo, ale západně od objektu Okresní správy spojů bylo zřízeno menší prostranství, čímž tak zůstala v městském organismu dodnes aspoň letmá stopa původního plácku, pochopitelně v naprosto jiném kontextu a s jinou zástavbou. Roku 1995 doplnila prostor jižně od objektu spojů nová telekomunikační budova čp.220/I, která je orientována do Jiráskovy ulice.

2.2.6. Bývalá Základní škola Za Radnicí čp.140/I

Zatímco zástavba na jižní straně ulice, v této její střední části, beze zbytku zmizela, na protější severní frontě Knihovy ulice se zachovaly dva starší a větší objekty, které unikly komunistickým demolicím. Konkrétně je to bývalá škola Za Radnicí čp.140/I z 19. století a prvorepublikové sídlo Ústředního konzumního spolku čp.177/I.

Objekt bývalé Základní školy Za Radnicí čp.140/I stojí v místech, kde končil dříve na jihu protáhlý pozemek městské radnice. Nacházela se tu jižní brána do radničního dvora a u ní se roku 1843 připomíná dominikální chalupa, určená jako obydlí pro zahradníka. Prý v „použitelném stavu“.[123] Je vidět i na nejstarší katastrální mapě města z roku 1838. Neměla samostatné číslo popisné. Šlo o součást radničního areálu. Podle popisu z roku 1849 se jednalo o přízemní kamennou chalupu o rozměrech 7 sáhů x 3 sáhy a 3 stopy (13,3 x 6,6 m). Uvnitř byly dva pokoje a kuchyně. Střechu kryly tašky. Objekt byl ve středním technickém stavu.[124] Vedle této chalupy, na jižním okraji radničního dvora, začala v letech 1867-1868 vyrůstat budova dívčí obecné školy. Šlo tehdy ovšem výlučně o trakt ve dvoře, tedy jen severojižně orientované křídlo, zanořené do radničního dvora, bez uliční fasády.[125]  Novostavbu financoval výběr pivního krejcaru mezi obyvateli města. Tuto obecní přirážku zavedl starosta Gustav Haas 18. května 1864. Pivní krejcar se vybíral po dobu 10 let a vynesl 50 000 zlatých.[126] Budova byla situována na obecní pozemek na nádvoří radnice, čímž se uspořily případné náklady za výkup parcel. Stavba započala roku 1867 a byla dokončena v září 1868.[127] Dne 7. srpna 1884 rozhodlo obecní zastupitelstvo o zřízení měšťanské školy v Rokycanech s tím, že k tomu účelu využije mimo jiné budovu školy Za Radnicí. Měšťanská škola zde byla otevřena 16. září 1885, přičemž v objektu Za Radnicí byly umístěny učebny pro dívky.[128] V návaznosti na rostoucí počet obyvatel a potřebu nových učeben se brzy poté přikročilo k rozšíření objektu. 2. října 1886 tento záměr odsouhlasilo obecní zastupitelstvo, které 31. prosince téhož roku schválilo stavební plány. Na jaře 1887 začaly práce. Dne 16. září 1887 byla přístavba odevzdána do užívání.[129] Akce si vyžádala náklad 14 000 zlatých.[130] Škola, dosud sestávající jen z nádvorního křídla přilepeného za radnici a kolmého na Knihovu ulici, byla doplněna o reprezentativní dvoupatrové uliční křídlo v novorenesančním slohu. Tehdy patrně zanikl starší domek (dominikální chalupa). Ten je ještě k vidění na evidenční mapě z roku 1877, na níž je zachyceno jeho zrušení v reambulaci.

Ve 20. letech 20. století, když se připravovala rekonstrukce budovy radnice, se uvažovalo o propojení systému topení mezi radniční budovou a objektem školy. Václav Charvát v prosinci 1927 na schůzi zastupitelstva obce doporučil, aby při případném zřízení ústředního topení v radnici, bylo potrubí zavedeno do obecní chlapecké školy (Za Radnicí) a aby se za tím účelem zvýšil rozpočet na opravu radnice. Tento návrh podpořil i Václav Vorel, který požadoval zvýšit náklad na rekonstrukci radnice o 100 000 Kč. Jan Hořice pak prohlásil, že pro radnici by se měly vzít v úvahu dvě technické varianty vytápění: ústřední topení nebo topení plynem. Nakonec bylo schváleno navýšit o 100 000 Kč rozpočet na opravu radnice a o dalších 100 000 Kč na zavedení topení do budovy obecné chlapecké školy (ve variantě ústředního nebo plynového topení).[131] Ústřední topení ovšem bylo zřízeno v objektu školy až po roce 1949, společně s rekonstrukcí vytápění v sousední radniční budově. V lednu 1949 předala obec za tímto účelem národnímu podniku Instalační závody Plzeň podrobné plány radnice i školy. Náklady se tehdy odhadovaly na 500 000 Kčs.[132]

V roce 1965 prošla budova školy další opravou (nátěr fasády, instalace výtahu).[133] Nový výtah se tu plánoval již roku 1961. Přes léto 1961 se ale tato akce nestihla provést a město muselo řešit problém s uklízečkami. Ty totiž naznačily, že v nadcházející zimní sezóně odmítají zajišťovat vytápění budovy, protože nehodlají nosit kbelíky s uhlím do druhého patra.[134] Daleko významnější stavební proměna školní budovy nastala koncem 60. let. Již v roce 1965 se začala plánovat v rámci 4. pětiletky (1966-1970) generální oprava školy Za Radnicí.[135] Na podzim 1965 o tom jednala rada MěstNV na ONV. Snažila se prosadit finanční výpomoc od okresu. Podle předběžných záběrů porady bylo přislíbeno 600 000 Kčs.[136] V roce 1966 město počítá s přípravou projektové dokumentace na zahájení generální opravy, jež měla odstartovat v roce 1967.[137] V dubnu 1966 národní výbor uložil komisi pro výstavbu sledovat postup prací na vyhotovování projektové dokumentace na generální opravu školy a nedopustit aby plánované náklady přesáhly finanční částku stanovenou Okresním národním výborem.[138] V srpnu 1966 již se uvádí, že projekt přestavby objektu je zajištěn.[139] Odhadované náklady byly vyčísleny na cca 950 000 Kčs. Do 1. srpna 1967 mělo být předáno staveniště prováděcí firmě a oprava měla trvat téměř celý školní rok 1967/68.[140] V červnu 1967 se mluví o započetí přestavby ještě během letních prázdnin.[141] Dne 21. června 1967 se rada Městského národního výboru zabývala zprávou o přípravách na zahájení oprav.[142]

Ne všem se ale líbila pouhá oprava stařičké budovy. Na jednání Městského národního výboru v říjnu 1966 se Jaroslav Tuček dotazuje, proč město místo nákladné generální opravy nevybuduje zcela novou školu. Odpověděl mu náměstek MěstNV František Hlad s tím, že finančně je výhodnější rekonstruovat starou školní budovu.[143] Nedostatek peněz, úsporné projekty a trvalé odklady různých stavebních akcí tehdy byly všeobecným rysem centrálně řízené československé ekonomiky. Vláda na to reagovala usnesením č.106/66 o sdružování finančních prostředků. Šlo o to, že pro některé stavby si měly národní výbory udělat společný rozpočet (dnešní terminologií „kofinancování“) s místními organizacemi nebo průmyslovými podniky.[144] V Rokycanech se měl tento investiční model použit mimo jiné právě na tuto plánovanou akci. Konkrétně 2/3 (650 000 Kčs) měl uhradit Okresní národní výbor a 1/3 (325 000 Kčs) město. Celkové náklady se tedy nyní zvýšily na 975 000 Kčs.[145] V listopadu 1967 se už dokonce mluví o rozpočtové částce 1 235 000 Kčs. Z ní na ONV připadalo 830 000 Kčs, zbytek na město.[146] Na rok 1968 měl Okresní stavební podnik na tuto akci vyčleněno 795 000 Kčs.[147] Podle jiného pramene měla v roce 1968 prostavěná hodnota dosáhnout 505 000 Kčs (zde šlo asi ovšem o toliko peníze MěstNV, z rezervního fondu) a celkové náklady spočteny na 1 208 000 Kčs.[148] Místo plánovaných 505 000 Kčs ale z tohoto fondu během 1. pololetí 1968 bylo utraceno jen 400 000 Kčs.[149] V září 1968 se zase uvádí, že MěstNV provádí dokončení opravy školy nákladem 460 000 Kčs.[150] Počátkem září 1967[151] generální rekonstrukce školy, prováděná Okresním stavebním podnikem, začala. Dokončena byla o rok později, 18. srpna 1968.[152] Přejímka proběhla během srpna 1968.[153] Škola se po rekonstrukci slavnostně otevřela 2. září 1968.[154] Přestavba nakonec vyšla na 1 200 000 Kčs.[155] Po dobu oprav byl objekt vyklizen a žáci přesunuti dočasně do jiných škol ve městě.[156]

Jakkoliv je nepochybné, že generální oprava koncem 60. let dalekosáhle vylepšila technický stav školní budovy, z architektonického hlediska došlo k drastické degradaci původní architektury. Uliční křídlo přišlo kvůli nevkusnému provedení o téměř veškeré výzdoby. Do brizolitem nanesené fasády byla vložena nedělená typizovaná okna. Šlo o ukázku dobového úpadku stavitelských forem v podmínkách monopolní, postátněné ekonomiky. Odpudivá podoba průčelí byla naštěstí počátkem 21. století revidována při další generální opravě (viz níže). Po rekonstrukci školy koncem 60. let byl také zrušen tradiční veřejný průchod skrz tuto budovu, který vedl z průjezdu radnice a spojoval tak Masarykovo náměstí s Knihovou ulicí (a pak průchodem skrz dům čp.113/I pokračoval až na Jiráskovu ulici, viz výše). Dne 19. června 1968 projednávala otázku zrušení průchodu rada MěstNV.[157] Koncem 60. let také město připravovalo instalaci ústředního topení v budově. Měla být vyprojektována přípojka a provedena. Podle návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (z prosince 1969) byla předpokládaná hodnota akce 50 000 Kčs (společně s přípojkou v objektu radnice).[158] V listopadu 1970 navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek Okresního stavebního podniku provést ohrazení dvora okolo školy.[159]

V následujících zhruba 30 letech se stavební úpravy školy omezily jen na drobné korekce. Například dle zpráv z prosince 1974 měla být ještě do konce roku zřízena v budově školy síň tradic a pionýrská klubovna (šlo jen o vnitřní adaptace).[160] Akce skutečně byla provedena ještě před závěrem roku.[161] V bilanci volebního období 1981-1986 se uvádělo, že na opravu této školy šlo celkem 360 000 Kčs.[162] V únoru 1996 probíhala rekonstrukce druhého patra, kde vznikly nové záchody a byt školníka. Práce prováděla firma VAKOS.[163] Dne 18. května 1999 schválilo městské zastupitelstvo úpravu rozpočtu s tím, že výdaje měly být sníženy o 400 000 Kč, které město získalo coby příspěvek od MMR a budou použity na rekonstrukci WC v budově školy Za radnicí.[164] Dne 29. června 1999 ovšem v obecním rozpočtu byly výdaje na rekonstrukci WC sníženy o 150 000 Kč. Ušetřené prostředky se měly použít na rekonstrukci kanalizace v budově této základní školy.[165]

Ještě k 1. červnu 1996 měla škola 361 žáků a 21 učitelů. V té době už se ale v souvislosti s poklesem porodnosti dostavoval útlum. Od 1. září 2001 škola ztratila právní subjektivitu a stala se jen detašovaným pracovištěm ZŠ v ulici Míru. Výuka v tomto objektu pak byla postupně omezována.[166] Nakonec tu výuka zcela skončila a v roce 2004 byl objekt nákladně adaptován pro potřeby městského úřadu, čímž byl fakticky funkčně začleněn do objektu radnice.  V té době totiž na obce v rámci reformy veřejné správy přešla část funkcí, které dosud vykonávaly okresy a bylo potřeba pro ně najít prostory. Původní budova okresních úřadů v ulici Svazu bojovníků za svobodu (viz kapitola „okružní třída“) nebyla pro město atraktivní, protože patřila státu. Usnesení vlády č.663/2002 stanovilo, že města mohou pro tyto účely využívat objekty okresních úřadů, ale jen formou trvalé výpůjčky. V případě Rokycan šlo o 82 pracovních míst, která ze zrušeného okresního úřadu měla přejít do gesce městského úřadu. Od státu dostaly Rokycany na mzdové a provozní náklady na tyto nové zaměstnance 333 995 Kč/zaměstnance na rok 2003, tedy celkem asi 27 000 000 Kč (v roce 2004 šlo o 350 695 Kč/zaměstnance). Roku 2004 ale stát přestal hradit provozní náklady (elektřina, voda, telefony).[167] Vzhledem k těmto neustálým změnám a nejistotě, zda výhledově nebude muset město za své úřadovny v objektu bývalého okresního úřadu platit nájem (taková povinnost by nastala, pokud by město chtělo v budově okresního úřadu umístit i své zaměstnance nad rámec vymezeného počtu), se vedení města rozhodlo využít pro tyto účely vlastní objekt, a to právě tuto zrušenou školu Za Radnicí. Šlo totiž o historický obecní majetek, stavebně přímo sousedící s objektem radnice. Odpadly tak mimo jiné další náklady, které by si vyžádalo efektivní propojení radnice a bývalého okresního úřadu. Například jen pokládka počítačových kabelů mezi oběma budovami, oddělenými ulicí, by přišla na téměř 1 000 000 Kč.[168]

Dne 29. května 2003 zamířili představitelé městského úřadu na ministerstvo vnitra, aby si vymohli souhlas s převzetím objektu bývalé školy pro účely městských úřadoven. Delegace na ministerstvu rovněž požádala o dotaci na rekonstrukci budovy ve výši 13 000 000 Kč. A podařilo se to.[169] V červenci 2003 záměr přestěhování úřadů do budovy bývalé školy schválilo zastupitelstvo města, zároveň odhlasovali zastupitelé záměr rekonstrukce objektu a uložili starostovi, aby zahájil jednání ohledně přidělení dotace. Jako termín dokončení adaptace budovy a stěhování úředníků stanoven (v případě kladného vyřízení dotace) 31. prosinec 2004.[170] Dne 18. února 2004 bylo přijetí dotace oficiálně potvrzeno.[171] Městu se tak podařilo vyřešit dva problémy najednou. Umístilo nové úředníky do vlastní budovy a zároveň na její generální opravu získalo státní příspěvek. Záměr ale vzbudil některé nesouhlasné reakce. Město bylo kritizováno, že neúměrně rozšiřuje své kancelářské prostory a mění školské zařízení na úřad.[172]

Termín pro finální přestěhování úředníků do bývalé školy byl, jako podmínka pro čerpání dotace, stanoven na 31. prosinec 2004.[173] Generální oprava budovy proto začala okamžitě. 17. února 2004 se vybírala stavební firma, 20. února 2004 ji potvrdila městská rada.[174] Zakázku získala společnost S+H.[175] Smlouvu s ní město podepsalo už 9. března 2004.[176] Nyní bylo nutné rychle vystěhovat z objektu zbylé školní třídy. Během jarních prázdnin roku 2004 proběhla adaptace prostor budovy bývalého Domu politické výchovy (čp.225/I), poblíž úřadu práce, na rohu Knihovy a Palackého ulice, kam byly odstěhovány dvě třídy. Druhé patro bývalé školy se díky tomu uprázdnilo. Zbývala otázka, zda v objektu nyní již poloprázdné školy ponechat ještě do konce školního roku družiny v prvním patře. Stavební firma by v takovém případě do června prováděla práce jen ve vyklizeném druhém patře a hlavní práce by se rozeběhly až potom.[177]

Rekonstrukce proběhla rychle během zbytku roku 2004. Objekt Za Radnicí byl i stavebně propojen probořením vnitřních zdí s objektem radnice. Bourání propojovacích chodeb začalo v polovině září 2004. Vytvořil se tím jeden funkční celek.[178]  V objektu vznikl nový výtah, který umožnil i zdravotně postiženým přístup do všech pater zrušené školy a městského úřadu. V listopadu 2004 již byla rekonstrukce bývalé školy hotova.[179] Plánovaný termín předání byl stanoven na 30. listopad, přičemž již okolo 20. listopadu se v předčasném užívání nacházelo přízemí a 2. patro budovy.[180] Architektonicky šlo o zdařilou stavební akci. Fasáda do Knihovy ulice, kterou koncem 60. let znehodnotila socialistická brizolitová estetika, nyní získala mírně historizující podobu, byť k návratu k členité podobě původní fasády z doby před rokem 1968 nedošlo. Okenní otvory byly ale aspoň doplněny o šambrány a do objektu byla vsazena tradičnější dělená okna. Z vjezdových vrat zmizely nevkusné socialistické stavební prvky a průjezd byl nově zaklenut mělkým obloukem. Průčelí bylo ztvárněno v odstínu světle zelené a bílé barvy. V průběhu akce se také zjistilo rozsáhlé poškození klempířských prvků, které také byly většinou nahrazeny.[181] Původní nabídková cena přestavby školy, s níž firma S+H vyhrála výběrové řízení, činila 12 915 934 Kč. Tato cena musela být ještě v průběhu přestavby revidována, a to kvůli zvýšení DPH. Nový rozpočet tak byl stanoven dodatkem ke smlouvě z 27. července 2004 na částku 14 355 128 Kč.[182] V průběhu akce navíc došlo k některým vícepracím v hodnotě 707 812 Kč a také k některým dodatečným úkonům, které si objednalo město jako investor akce u stavební firmy, v hodnotě 540 014 Kč. V listopadu 2004 i tyto další náklady schválila městská rada. Rozpočet akce se tak vyšplhal na 15 603 954 Kč. Spolu s dalšími očekávanými doplatky (například za stavební dozor) měla přestavba bývalé školy město vyjít na 16 016 507 Kč.[183] Už v říjnu 2004 kvůli tomu městská rada upravila obecní rozpočet. Částku 500 000 Kč přesunula z jiných položek na rekonstrukci budovy bývalé školy.[184]

Za školou, ve vnitrobloku, mezi ní a budovou radnice, se nachází dvůr, zčásti parkově pojatý. Stojí tu socha bohyně Klió (Cleo), která sem byla 20. října 1948 přemístěna ze zahrady základní školy v ulici Míru.[185]  V říjnu 1948 byl rovněž celý dvůr mezi školou a zadní stěnou radniční budovy upraven a zčásti předlážděn. Bývalá zahrádka se změnila na trávník.[186] Koncem září 2004 zahájila firma S+H v souvislosti s dokončováním opravy bývalé školy Za Radnicí i úpravu tohoto nádvoří.[187] Oproti původnímu harmonogramu, jenž předpokládal terénní úpravy nádvoří až v roce 2005, nakonec celková přestavba dvora proběhla souběžně s adaptací bývalé školy. Došlo zde ke kácení zeleně a nové sadové úpravě dle projektu městské architektky Ing. arch. Przygrodské.[188]

2.2.7. Dům čp.177/I

Vedle bývalé školy Za Radnicí stojí v uliční frontě další objekt, který přežil komunistické asanační akce. Jde o reprezentativně pojatý dům čp.177/I z počátku 20. let 20. století. Dvoupatrový objekt je otočen do Knihovy ulice desetiosým průčelím, které v době svého vzniku (před výstavbou panelových domů a jiných novostaveb v okolí) muselo působit mimořádně dominantně i reprezentativně, uprostřed tehdy ještě torzovité polovenkovské zástavby. Slohově jde o dílo s prvky pozdního eklekticismu a secese a nastupující moderny. Okna jsou sdružena po dvou. Fasádou 1. a 2. patra probíhají pilastry se zdobnými hlavicemi s volutami. Mezi úrovní 1. a 2. patra se nacházejí štukové medailony a souběžně s pilastry ještě páskový štukový dekor. Korunní římsa je profilovaná, nad východní stranou fasády domu vybíhá mělký rizalit, zakončený lomeným čtyřúhelníkovým štítem ve tvaru mansardy. Ve štítu je oválné okno se štukaturou festonu.

Dům vznikl ve 20. letech 20. století, kdy se tato parcela, do té doby součást pozemku u domu čp.133/I (Lidový dům) na jižní straně Masarykova náměstí, oddělila.  Původně tu stála jen stodola. Už roku 1911 se plánovala její adaptace na prozatímní divadelní sál dle plánů B. Kostky.[189] V roce 1913 se tu navrhovala výstavba zcela nového domu. 8. února onoho roku informuje týdeník Žďár, že obecní rada nemá proti této výstavbě námitek. U ulice měl vzniknout činžovní dům, ve vnitrobloku společenský sál. Realizaci stavby ovšem překazilo vypuknutí 1. světové války. Nové stavební povolení bylo vydáno 21. dubna 1920 (pro činžovní dům) a 9. září 1920 (pro společenský sál).[190] Vlastní činžovní dům, obrácený do Knihovy ulice, vyrostl do roku 1923. Kromě bytů zde bylo umístěno i sídlo Ústředního konzumního spolku (později Západočeské konzumní družstvo).[191] Práce prováděl stavitel Josef Novák. Projekt pozdně secesního dvoupatrového domu vypracoval Štěpán Wolf.[192] „Společenský sál“ vznikl až o pár let později, využíván ale byl hlavně jako kino, fungující ještě počátkem 21. století (o kině podrobněji v kapitole „Masarykovo náměstí“, v pasáži o Lidovém domě čp.133/I). Zřízení kina a přestavba celého nádvoří za Lidovým domem se dotkla i objektu čp.177/I. V říjnu 1927 rada města odhlasovala, že stavebnímu a nákupnímu družstvu Dělnický dům se vydává povolení k odvodnění domů čp.133/I a čp.177/I a ke zřízení vodovodu.[193] V domě čp.177/I měl být průchod pro pěší. 31. března 1965 rozhodla rada MěstNV, že souhlasí s jeho zrušením.[194] V říjnu 1966 se na zasedání pléna MěstNV v rámci bilance končícího roku zmiňuje, že družstvo Jednota upravilo objekt ústředí Jednoty v Knihově ulici nákladem 86 000 Kčs a objekt dopravního střediska LSD Jednota nákladem 40 000 Kčs.[195]

V letech 1991-1992 proběhla přestavba objektu čp.177/I na sídlo Kreditní banky. Práce prováděla firma Šnajdr.[196] Projekt vyhotovil ing. Rudolf Jedlička z ateliéru JeP.[197] V srpnu 1992 již byla přestavba hotová.[198] Na vnější podobě domu se projevila jen v parteru. V přízemních prostorách, východně od vchodu, byl zřízen snack-bar (nevyužívaný). V roce 1997 proběhla na objektu výměna oken za módní plastová.[199] V roce 2008 dům čp.177/I prošel důkladnou rekonstrukcí fasády. Koncem dubna 2008 už na východní straně domu, směrem do pěší cesty, vedoucí z Knihovy ulice ke kinu a k průchodu skrz dům čp.133/I, bylo instalováno lešení a probíhala povrchová úprava fasády.[200] Při opravě byla fasáda citlivě opravena a barevně pojata v odstínech okru.

2.3. Původní zástavba ve východní části ulice

Dále k východu pokračovala Knihova ulice opět v sevření stodol a malých domků a také vysokého podílu volných ploch a zahrad. Příslušely k domům na jižní straně Masarykova a Malého náměstí. Za domem čp.125/I tu mimo jiné stávaly dvě stodoly pana Juláka. V roce 1888 se staly jedním z terčů neznámého rokycanského žháře. 5. října onoho roku vyhořely.[201]

2.3.1. Zbořený dům čp.176/I se zahradnictvím

Za řadou stodol při jižní straně dnešní Knihovy ulice se rozkládala velká zahrada č.kat.68, která sahala na východě až k dnešní ulici Svazu bojovníků za svobodu (ta ovšem tehdy vůbec neexistovala), na západě až ke stodolám na plácku, kde dnes stojí budova bývalé Okresní správy spojů čp.170/I z 60. let 20. století (viz výše). Na jihu ji ohraničovala ještě dle stavu z mapy stabilního katastru z roku 1838 původní zeď městských hradeb, včetně jedné původní hradební bašty. Jižně od této hradby se pak rozkládaly další zahrady v prostoru zrušeného hradebního příkopu. Originální mapa stabilního katastru ukazuje v dodatečných zákresech, že patrně relativně brzo po roce 1838 byla hradební zeď i s baštou zbořena.[202] Celý vnitroblok se tak proměnil v souvislou nezastavěnou plochu zahrad. Později zde vznikl malý domek čp.176/I. Manželé Ebelovi uvádějí, že již v roce 1869 existoval jako drobná stavba v rohu parcely č.kat.69.[203] Popisné číslo by ale odpovídalo o něco pozdějšímu vzniku. Ostatně na evidenční katastrální mapě z roku 1877 zde domek není zachycen. V jihozápadním rohu zahrady č.kat.69 ukazují drobné stavení až dodatečné zákresy do mapy z roku 1877. To by odpovídalo údajům, že v roce 1880 proběhla přestavba domku čp.176/I.[204] V městském archivu se nachází složka z roku 1880, nazvaná „Houška Frant., přestavba domu čp.176“.[205] I číslo popisné by souhlasilo se vznikem okolo roku 1880.

Dům čp.176/I byl každopádně drobným objektem, který je uveden v sčítání lidu roku 1890 jako zahradnictví. Bydlela tu tehdy rodina Karla Bodláka.[206] Docela dobře to ilustruje agrární a periferní charakter dnešní Knihovy a vlastně i Jiráskovy ulice, kde před vznikem městské okružní třídy byla jen sporadická zástavba a pozemky byly využívány jako ovocné sady či zahrady. Když se od konce 19. století začala dnešní Jiráskova ulice měnit na reprezentativní městskou třídu, stalo se zahradnictví u čp.176/I anachronismem. V soupisu domů v Rokycanech pro účely sčítání lidu v roce 1910 už objekt čp.176/I nebyl evidován.[207] Je možné, že zanikl v souvislosti s výstavbou domu čp.67/I v Jiráskově ulici (dnešní budova okresního soudu) v roce 1908, protože patrně vznikem přepychového domu čp.67/I ztratil i přístupovou cestu k jihu (směrem k severu, do Knihovy ulice, byla zahrada č.kat.68 zablokována pásem stodol). Jeho číslo popisné pak bylo po roce 1919 přeneseno na nový dům čp.176/I, který stojí naproti výjezdu z dnešního autobusového nádraží v Jiráskově ulici (o něm viz kapitola „okružní třída“).

2.3.2. Zbořený dům čp.14/I na místě budovy okresních úřadů

Na jih od dnešní Knihovy ulice tu od sklonku 19. století stál, ovšem blíže k pozdější Jiráskově ulici, také domek čp.14/I. Město zde chtělo před 1. světovou válkou vystavět dívčí obecnou školu. Nakonec tu v letech 1925-1927 vznikl komplex okresních úřadů čp.68/I, s hlavním průčelím orientovaným do nynější ulice Svazu bojovníků za svobodu, který zaujal celou šířku bloku mezi Jiráskovou a Knihovou ulicí a i do Knihovy ulice se otočil rozsáhlým bočním traktem.  Detailní popis budovy okresních úřadů, stejně jako popis staršího zbořeného domu čp.14/I, je zařazen do kapitoly „okružní třída“.

2.3.3. Zbořený objekt Zásobovacího konzumního družstva čp.14/I

Po demolici domu čp.14/I bylo jeho číslo popisné přeneseno na nedaleký objekt pekáren Zásobovacího konzumního družstva (ZKD), který stál východně od domu čp.177/I, při severní straně Knihovy ulice, na nároží pěší cesty, která z ulice dodnes vybíhá k severu, do průchodu domem čp.126/I na Masarykovo náměstí. Na fotografii z roku 1925 byl zachycen čp.14/I jako patrně přízemní domek se sedlovou střechou. Mezi ním a čp.177/I stály ještě tři přízemní stodoly. Dům určitě už stál v roce 1929, kdy je v seznamu domů uveden jako jeho majitel „Ústřední konzum, pekárna, Dělnické družstvo“.[208] V červnu 1929 bylo městskou radou vydáno stavební povolení pro ZKD na kanalizaci v čp.14/I.[209] Dne 15. února 1938 se do čp.14/I nastěhovala spediční firma Jana Kuchlera, který budovu koupil za 140 000 Kč. V říjnu 1950 sem byly umístěny kanceláře autobusové dopravy, do té doby situované v areálu autobusových garáží v Pivovarské ulici na Pražském předměstí v oblasti východně od Železné). Objekt čp.14/I byl zbořen roku 1960 kvůli stavbě panelového sídliště.[210] Dnes na jeho místě stojí panelový dům, který převzal jeho původní číslo popisné čp.14/I. Mimochodem, jde patrně o rokycanský rekord, kdy číslo popisné čp.14/I v průběhu dvou století postupně označovalo hned čtyři odlišné domy, ve třech různých lokalitách.

2.3.4. Zástavba na místě starého gymnázia (původní dům čp.112/I)

Počátkem 20. století byla do nitra výrazně podlouhlého městského bloku vymezeného ulicemi Knihova, Palackého a Jiráskova vložena zcela nová příčná komunikace, dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu, podél jejíž východní strany zaujal celou šířku bloku mezi Jiráskovou a Knihovou ulicí výstavný neobarokní palác gymnázia čp.112/I (o jeho vzniku a stavebním vývoji viz kapitola „okružní třída“).  

Novostavbě gymnázia musel ustoupit starší a mnohem menší původní domek čp.112/I, který tu stával. Josefský katastr z roku 1788 jej eviduje jako „domek“, což napovídá, že šlo o stavení drobnějšího rázu.[211] V roce 1799 ho podle dobového popisu tvořilo vlastní obytné stavení a stodola.[212] Téhož roku požádal majitel objektu obec o poskytnutí stavebního dříví na opravu domu.[213] V roce 1881 vyrostla na místě původního domu novostavba. Opět šlo ale o přízemní objekt, víceméně se stejnými proporcemi jako jeho předchůdce. Projekt novostavby vyhotovil J. Šmaus.[214] V městském archivu se nachází složka z roku 1881, nazvaná „Chaloupka Jan, stavba chléva a domu čp.112“, složka z roku 1884 „Chaloupka Jan, stavba domu čp. 112“.[215] V roce 1890 předložil tesařský mistr Václav Šmaus plány na stavbu nových stájí, kůlny a světnice pro kočího při domě čp.112/I. Novou tvář získala tehdy i stodola, přestavěná roku 1891 po požáru z roku 1888 dle plánů Hynka Šmolíka.[216] Ještě v roce 1893 zde došlo k stavebním úpravám, kdy byl chlév u domu adaptován na obytné místnosti.[217] V městském archivu je k tomu spisový materiál z roku 1893, nazvaný „Chaloupka Jan, přestavba domu čp.112/I“.[218] Počátkem 20. století ale již následovala demolice a výstavba zmíněného mohutného paláce gymnázia.

Na severní straně Knihovy ulice, naproti vyústění nové ulice Svazu bojovníků za svobodu, se od počátku 20. století plánovalo trasování nové ulice, jež by se prolomila do jižní strany Masarykova náměstí. O tomto nerealizovaném záměru viz výše. Realita ale byla daleko skromnější. V pokračování ulice Svazu bojovníků za svobodu vybíhala na sever od Knihovy ulice jen cesta pro pěší, vyvedená pak na Masarykovo náměstí úzkým průchodem skrz historický dům čp.126/I. Tato cesta byla zachována i po výstavbě sídliště a jako frekventovaná pěší trasa tu existuje dodnes. Cestu od Knihovy ulice do průchodu na Masarykovo náměstí lemuje vzrostlá oboustranná alej listnatých stromů. Stály tu už ve 20. letech 20. století, jak ukazuje letecký snímek města z roku 1925. V říjnu 1928 na schůzi obecní okrašlovací komise M. Břehovský upozornil, že v parku u průchodu k nádraží bude nutno odstranit konifery, které jsou příliš husté, což bylo schváleno.[219] Obecní správní komise v lednu 1931 posoudila návrh městského zahradníka J. Brožka na ořezání stromů v ulici od průchodu k nádraží a doporučila rozhodnout až po místním ohledání.[220] V prosinci 1956 sem byly instalovány nové betonové lampy veřejného osvětlení z tenkostěnného betonu.[221] V únoru 1993 byla lipová alej podél pěší cesty spojující Knihovu ulici s Masarykovým náměstím prořezána.[222] Na jejím jižním okraji stojí vzácný strom jerlín japonský (Sophora japonica). V Rokycanech je podobných exemplářů několik, jeden například v zahradě nedalekého starého gymnázia (střední odborné školy) čp.112/I, další byl vysazen počátkem 21. století na sídlišti Pod Kostelem.[223] Podle plánu z roku 2003 měla být pěší cesta mezi Knihovou ulicí a náměstím v roce 2005 zrekonstruována.[224] V září 2004 byla provedena rekonstrukce této pěší cesty. Položeno zde bylo nové elektrické vedení a vystavěny nové lampy, se skleněnými kulovitými svítidly.[225]

Východně od této cesty pro pěší byla severní strana Knihovy ulice zastavěna jen torzovitě. Řadu stodol tu přerušovala proluka, v níž ulici lemovaly jen ploty. Souvislá fronta stodol začínala až opět dál k východu, před křižovatkou se Sladovnickou ulicí. Šlo o zadní konce protáhlých parcel domů na jižní straně Malého náměstí. Všechny tyto stodoly, stejně jako zástavba vnitrobloku, zanikly po roce 1960.

2.3.5. Dům čp.146/I

Na jižní straně ulice stojí východně od gymnázia, proti ústí Sladovnické ulice, dům čp.146/I, jehož současná podoba pochází z roku 1929 kdy tu „Obchodní družstvo v Plzni“ zbudovalo jednopatrový administrativní objekt podle projektu firmy Josefa Žoura, jež prováděla i stavební práce.[226] Stavební povolení pro Obchodní družstvo na skladiště a kanceláře na pozemku č.kat.72 vydala městská rada 26. dubna 1929.[227] 4. října 1929 pak městská rada vydala pro Obchodní družstvo na skladiště, kanceláře a obytné místnosti na č.kat.72 obývací a užívací povolení. Zároveň bylo radou rozhodnuto, že úsek dlažby ze Sladovnické ulice k vjezdu do skladiště Obchodního družstva čp.146/I o ploše 225 čtverečních metrů se provede z rozpočtu na rok 1929, pokud na ni družstvo přispěje 2000 Kč.[228] V červnu 1931 konstatovala městská rada, že nelze vyhovět žádosti Obchodního družstva o prodloužení a prohloubení kanálu ke skladišti v Sedláčkově ulici.[229]

Stavební historie této parcely je ale starší. Při prvorepublikové výstavbě tu totiž zanikla původní usedlost čp.146/I, vzniklá někdy na přelomu 18. a 19. století. Měla podobu pitoreskní chalupy, kryté šindelem, s rozsáhlým dvorem. Dvorek této chalupy podle K. Hofmana vybíhal více než metr do Knihovy ulice a vedl tudy vchod do Prajzlerova zahradnictví při Jiráskově ulici.[230] Nejstarší matriční zápis o domě čp.146/I pochází z 25. prosince 1812, kdy se tu narodila dcera podruha Matěje Šilhánka.[231] Je možné, že dům byl v této době občas evidován i jako součást Pražského předměstí. V matrikách se totiž několikrát vyskytují záznamy o domě „čp.146 na Pátku“. Například 1. září 1833 se v čp.146/II narodil syn Josefa Mužíka.[232] Na Pražském předměstí přitom indikační skica stabilního katastru z roku 1838 žádný objekt čp.146/II nezobrazuje.[233] Není tudíž vyloučeno, že dům v Knihově ulici byl registrován coby součást předměstí a teprve později to bylo korigováno. Na katastrální mapě města z roku 1838 je tu zachycen jako spalný (dřevěný) objekt. Podle popisu z roku 1892 šlo o přízemní dům.[234] Demolice původního domu čp.146/I byla v intencích regulačního plánu, který právě v červnu 1929 obecní zastupitelstvo revidovalo a potvrdilo v něm záměr prodloužit Knihovu ulici k východu, kde by se napojila na Jiráskovu ulici (viz výše, v rámci úvodu této kapitoly). Právě dům čp.146/I měl být jedním z těch, které měly nové komunikaci ustoupit.[235] Prodloužení Knihovy ulice, předpokládané regulačním plánem, ovšem nebylo nikdy realizováno.

Dne 31. ledna 1935 prodalo Obchodní družstvo Josefu Žourovi díl zahrady č.kat.72 u domu čp.146/I o ploše 1251 čtverečních metrů.  Na zahradě přitom ještě byla stále zaknihována povinnost udržování stoky a městské hradby, což už vzhledem k snesení hradeb bylo bezpředmětné. Podána byla proto žádost o výmaz.  14. března 1935 městská rada doporučila věc ke schválení a v dubnu 1935 byl výmaz schválen.[236] V roce 1946 požádala firma Nesnídal o povolení k výstavbě nového objektu skladiště vedle budovy obchodního družstva. MNV rozhodl nejprve provést komisionelní šetření a teprve potom rozhodnout.[237]

Na podzim 2016 byla po celkové rekonstrukci otevřena v domě čp.146/I výstavní síň depozitáře muzea.[238] Proces proměny objektu na depozitář započal v červenci 2011, kdy Plzeňský kraj koupil dům čp.146/I pro účely rokycanského muzea. O odkupu se uvažovalo už od roku 2007. Pořizovací cena činila okolo 10 000 000 Kč. Předchozím majitelem byla společnost Aplet z Hodonína.  Ředitelka muzea získala ještě v červenci souhlas se započetím příprav na vypsání výběrového řízení na opravu budovy s rozpočtem cca 30 000 000 Kč.[239] Objekt byl pak skutečně celkově přebudován. Kromě depozitáře v přízemí o ploše 368 metrů čtverečních a dvou depozitářů v 1. patře o ploše 228 + 15 metrů čtverečních tu vznikla pracoviště oddělení společenských věd a dále výstavní a přednáškový sál. Na adaptaci výstavního sálu se finančně podílelo město Rokycany. Díky rekonstrukci domu mohl 6. prosince 2016 proběhnout odvoz předmětů ze sbírek muzea ze stávajícího depozitáře v Mýtě.[240] Roku 2016 proběhla kolaudace této rekonstruované budovy.[241]

3. Nová výstavba v Knihově ulici po roce 1960

3.1. Příprava asanace a projektu nového sídliště

Osud staré Knihovy ulice, která měla nikoliv bezdůvodně dříve název Stodolní, se naplnil roku 1960. O jejím osudu se ale rozhodlo o několik let dříve, kdy se v souvislosti se začaly připravovat nejrůznější studie přestavby celého bloku mezi oběma náměstími a Knihovou ulicí, kde mělo ve vybouraných vnitroblokových prostorách vyrůst moderní sídliště coby součást dobově oslavované a propagované asanace historického jádra Rokycan v socialistickém duchu. V roce 1954 započalo plánování stavebního obvodu.[242] Na jednání MNV 25. února 1955 se projednávala plánovaná bytová výstavba ve městě. Jako potenciální lokalita se zmiňovala Knihova ulice, kde po vybourání stodol mělo vzniknout cca 120 bytových jednotek.[243] V jiném pramenu se uváděla cílová kapacita 200 bytů.[244] I přes urbanistickou nevhodnost takového záměru (mělo jít o výstavbu sídlištního typu přímo v historickém jádru města, jen desítky metrů od radnice a měšťanských domů na obou náměstích) byla stará ulice Knihova skutečně v letech 1960-1961 zbořena.[245]  Jestliže ale původní představy z poloviny 50. let mluvily o zhruba 120 bytech, nyní, pod tlakem prohlubující se bytové krize a ekonomické stagnace v době neúspěšné 3. pětiletky, se plánovaná kapacita sídliště zvyšovala. Na rok 1960 město naplánovalo zahájení přípravných prací. Nejprve měly být dodány projekty na nové inženýrské sítě v této lokalitě. Koncem roku 1960 pak měla začít pokládka nové kanalizační a vodovodní soustavy. V té době (podzim roku 1959) přitom ještě stále nebylo definitivně rozhodnuto o urbanistickém rozvržení sídliště ani o jeho celkové obytné kapacitě.[246] O podobě budoucího sídliště v Knihově ulici měla rozhodnout až schůze pořádaná 22. července 1960 na MěstNV.[247]

V té době se ještě předpokládalo, že na výstavbu sídliště naváže i zbudování Domu kultury na východní straně Malého náměstí (o kulturním domě podrobně v kapitole „Malé náměstí“). Šlo o megalomanský projekt, bezostyšně rozložený do míst nejstarší zástavby Rokycan. Kvůli jeho stavbě měla být zcela zrušena Sladovnická ulice a naopak Knihova ulice měla být prodloužena k východu, kde by vyústila do východního úseku Jiráskovy ulice.[248] Propojení Knihovy a Jiráskovy ulice přitom není tak úplně nelogické, umožnilo by intenzivnější využití a parcelaci ploch podél Jiráskovy ulice, v místech nynější kruhové křižovatky u supermarketu Billa. Prodloužení ulice navrhoval už v roce 1892 B. Pek, autor regulačního plánu Rokycan.[249] Kulturní dům ani protažení Knihovy ulice k východu nebyly realizovány. Jedinou stavbou veřejného charakteru, která probíhala souběžně s budováním sídliště, byla výstavba objektu Okresní správy spojů čp.170/I v letech 1960-1961 na místě několika stodol naproti tehdejší Základní škole Za Radnicí (viz výše).

Zcela dominantním prvkem nově komponované zástavby v Knihově ulici byly panelové bytové domy sídlištního typu. Projekt nového sídlištního souboru vypracovali ing. arch. Hynek Gloser (nar. 1931), ing. Mil. Sýkora (nar. 1928) a Klement Štícha. Štícha sám pocházel z Rokycan a je spoluautorem „socialistického“ územního plánu, předpokládajícího masivní demolice historických partií města.[250] Právě nové sídliště mělo být modelovým řešením asanace starší zástavby. Nešlo o nijak objevnou koncepci, ale spíše o dobově populární a ideologicky podbarvené teze o „ozdravění“ měst prostřednictvím plošných demolic. Rozsáhlý městský blok vymezený Knihovou, Palackého a Sladovnickou ulicí, jakož i jižní stranou obou rokycanských historických náměstí, měl být vybourán tak, že by přežily jen domy na náměstích, v Palackého ulici a pak už jen několik dalších objektů. Celou uvolněnou plochu vnitrobloku měly vyplnit panelové obytné domy, alibisticky využívající zanoření do vnitrobloku k naddimenzování svých měřítek. Měly zde být aplikovány čtyřpodlažní panelové domy typu T O 2 B. Šlo o první příklad využití panelů pro bytovou výstavbu v Rokycanech. Rozsáhlé obytné soubory stavěné v 50. letech používaly ještě klasickou zděnou technologii. Původně se počítalo také s občanskou vybaveností (obchody, provozovny služeb), zabudovanou do přízemí jednotlivých bytových domů. V této verzi by sídliště obsahovalo 242 bytových jednotek. Jenže při jednání na Městském národním výboru bylo projektantům navrženo, aby dále zvýšili obytnou kapacitu až na konečných 300 bytů. Mělo se toho docílit také zvýšením domů situovaných přímo ve vnitrobloku, které byly zamýšleny původně jako drobnější architektura, na 4 podlaží.  Tato doporučení byla do výsledného projektu zapracována. Dále bylo doporučeno myslet na zřízení skladovacích prostor v zadních traktech  domů na náměstích, kde se nacházely různé obchody (tato myšlenka nakonec nebyla realizována).[251] Již dříve byla opuštěna koncepce zřízení obchodů v přízemích nových sídlištních domů. Vzhledem k blízkosti občanské vybavenosti v okolních ulicích městského centra nebyla shledána nezbytnou. V té době navíc začal v Československu převládat urbanistický koncept striktního oddělování jednotlivých městských funkcí. Tedy tentýž koncept, který v 70. a 80. letech vedl k výstavbě ponurých nákupních středisek na sídlištích mnoha českých měst a k zániku jasně vymezených uličních linií a bloků. Ale hlavním důvodem této změny byla neustále přítomná snaha vtěsnat do projektovaného sídliště co nejvíc bytů, i na úkor občanské infrastruktury. Ve finální verzi projektu byly obytné domy ještě dále zvýšeny, až na neúnosných 6 podlaží.

Na začátku výstavby sídliště došlo ještě k jednomu zásadnímu sporu. Městský i okresní národní výbor prosazovaly, aby byly zřízeny byty i v technickém přízemí jednotlivých domů. Tímto stylem bylo možno navýšit finální kapacitu sídliště o 18 bytových jednotek. Stavební firma (Pozemní stavby Plzeň) ale tuto kvapně prováděnou změnu odmítala. 27. března 1961 plénum MěstNV přijalo usnesení, kde trvá na zřízení dodatečných 18 bytů.[252] Už předtím oficiální dopis s podobným názorem zaslala rada MNV i Krajské typisační komisi při Krajském národním výboru.[253] Krajský projektový ústav kvůli tomu přepracoval projekt a nakonec se přiklonil k pozici MěstNV a ONV.[254] V květnu 1961 se s touto pozitivní zprávou seznámil Městský národní výbor.[255] Všechny výše uvedené proměny původního projektu ukazují, že asanace se definitivně zvrhla v neregulovanou spekulaci zaměřenou na co nejhustější využití území. V roce 1961 se uvádí již cílová kapacita 315 bytových jednotek.[256]

Ještě v roce 1965 bylo dodatečně proměněno 5 společenských místností v přízemích domů na provizorní byty pro jednotlivce.[257] Povolila to 18. srpna 1965 rada MěstNV. 1. září 1965 pak rada uložila bytové komisi předložit návrh na obsazení těchto provizorních ubytoven.[258] Během 3. čtvrtletí 1965 tyto prostory začleněny do bytového fondu města.[259] Tlak na využití každého metru čtverečního opět o něco vzrostl.

3.2. Výstavba sídliště a jeho popis

3.2.1. První a druhá etapa výstavby

Samotná výstavba sídliště byla rozložena do dvou etap a dvou okrsků, rozdělených zástavbou mezi radnicí a budovou školy Za Radnicí (viz výše), která byla určena k ponechání a přepažovala tak celé staveniště. V 1. etapě se začalo bourat a stavět ve východní polovině asanačního obvodu, tedy východně od základní školy Za Radnicí a kina. 2. etapa (západní polovina území, až téměř k Palackého ulici) měla odstartovat až po dobudování první.[260] Demolice začaly v prostoru 1. etapy už koncem roku 1960 (původně měly být prováděny až v 1. - 2. čtvrtletí roku 1961). Na podzim 1960 už probíhají demoliční práce.[261] V červnu 1961 se pak v rozsáhlém území mezi Sladovnickou ulicí, gymnáziem a základní školou Za Radnicí utvořila holá planina.[262] Staveniště již bylo připraveno. V srpnu 1960 bylo předáno 20 náhradních bytů pro lidi vystěhované z této demolované zástavby.[263]  V srpnu 1961 probíhá pokládka vodovodu a kanalizace a jako první se na holém staveništi začala zvedat budova přízemní blokové kotelny. Tato stavba ale měla mírný skluz. Za plánem zaostávala o asi 100 000 neprostavěných korun.[264]  Během září a října 1961 už zde vyrůstaly první dva domy.[265] V listopadu 1961 postaveny na staveništi 4 velké jeřáby.[266]

V březnu 1961 se chystalo i zahájení demolic v prostoru 2. etapy výstavby. A vedení města opět řešilo, kde zajistit náhradní ubytování pro lidi z demoliční zóny.[267] V době ekonomického zpomalení v předvečer krachu 3. pětiletky se ukázalo, že nová sídliště v asanačních zónách nejsou tak efektivní, jak se mohlo zdát. Právě potřeba nalezení náhradních bytů prodražovala a komplikovala jejich výstavbu. Investorský útvar při ONV zaslal Městskému národnímu výboru žádost, aby do 31. července 1961 byla plocha pro 2. etapu vyklizena od stávajících nájemníků.[268] Právě přidělování těchto bytů bylo na jaře 1961 hlavní agendou příslušných komisí národního výboru i samotné rady MěstNV.[269] V říjnu 1961 dokonce národní výbor rozhodl, že ve 4. čtvrtletí onoho roku nebude vůbec zpracovávat běžné pořadníky na byt a veškerou volnou kapacitu použije na zajištění obydlí pro lidi vystěhované z demoliční zóny.[270] Jenže nakonec se byty nepodařilo obstarat ani do prodlouženého termínu 31. prosince 1961.[271] Až počátkem března 1962 započala 2. etapa výstavby sídliště (západně od ZŠ Za Radnicí). V té době již všechny domy v 1. etapě byly hotovy (byť jen jako hrubé stavby s dokončenými střechami, ale bez vnitřního zařízení).[272] V létě 1962 měly už být předány první byty.[273] Počítalo se s 84 bytovými jednotkami (66 družstevních a 18 podnikových).[274] Dle jiného pramene zde v roce 1962 mělo být předáno celkem 202 bytů.[275] Na jaře 1963 se ještě stavělo.[276] Práce už se ale chýlily k závěru. Stavební aktivita se tehdy už definitivně přesunula do západního sektoru (2. etapa).[277] Ještě v roce 1963 tak sídliště bylo dobudováno.[278]

3.2.2. Výstavba domu čp.212-213/I

Výstavba sídliště ale ještě pokračovala jakousi 3. etapou na konci 60. let. Dne 12. října 1966 rozhodla rada MěstNV, že nemá námitek proti výstavbě 22 bytových jednotek „za průchodem ke gymnáziu“.[279] Během 1. pololetí roku 1967 definitivně vybráno staveniště.[280] Šlo o dům umístěný při západní straně cesty pro pěší, vedoucí z Knihovy ulice průchodem skrz dům čp.126/I na Masarykovo náměstí (viz výše). Plánované doplnění Knihovy ulice o další novostavbu panelového domu mělo sloužit i pro zajištění náhradního ubytování pro rodiny, mající se právě tehdy vystěhovat z demoliční zóny starém Pražském předměstí, kde v té době měla začít výstavba sídliště Na Pátku. V druhém prosincovém týdnu roku 1967 proto započala před kinem, na dosud nevyužité parcele ve vnitrobloku, výstavba obytného domu čp.212-213/I s 22 byty.[281] Stavební práce se naplno rozběhly počátkem roku 1968.[282] V polovině září 1968 se sem už začali stěhovat první nájemníci.[283] Dne 11. září 1968 rada MěstNV uložila bytové komisí, ať okamžitě zajistí předání těchto bytových jednotek.[284] Výstavba domu přišla na 2 030 000 Kčs.[285] Objekt byl napojen na nedalekou modernizovanou kotelnu (viz níže).[286]

Svou vnější podobou reprezentuje další posun, k němuž v Československu během několika let došlo. Zatímco panelové domy z 1. a 2. etapy se ještě pokoušely o skloubení panelové technologie s tradičnějšími proporcemi, a proto měly valbové střechy, kryté taškami, tento jen o necelých deset let mladší dům už byl postaven bezostyšně s plochou střechou, podle zcela typizovaného modelu hromadné panelové výstavby. Selhávání centrálně plánované ekonomiky a pohrdání vůči historické „buržoazní“ zástavbě vyústily v implantaci naprosto banálních „paneláků“ i do bezprostředního centra Rokycan.

V roce 1977 opravoval OOBH střechu na objektu čp.212-213/I.[287] V roce 2002 probíhala další oprava střechy tohoto domu, na její vnější podobě se ale opravou nic podstatného nezměnilo.[288] Dne 2. května 2006 začala na domě čp.212-213/I rekonstrukce západní fasády (obrácené ke kinu). Nejprve instalováno lešení, pak zahájena instalace zateplovací polystyrenové vrstvy. Práce byly dokončeny do konce června 2006. Lešení bylo pak okamžitě sejmuto. Novou barevnou fasádu ovšem získala jen zmíněná západní fasáda.[289] Východní průčelí získalo opláštění o něco později.

3.2.3. Veřejné záchodky

V roce 1968 také v prostoru sídliště v Knihově ulici, u pěší cesty, vedoucí k průchodu domem čp.126/I na jižní stranu Masarykova náměstí, začala výstavba veřejných záchodků.[290] Šlo o jediné zařízení svého druhu v Rokycanech i v celém okrese. Za první republiky byly v Rokycanech veřejné záchody na dvoře radnice. Nepostačovaly ale.  V září 1928 městská rada vzhledem k přípisu MUDr. Jirmana rozhodla, že do příštího obecního rozpočtu se má vložit suma na výstavbu tří veřejných záchodků a městská technická kancelář má vyhledat vhodná místa.[291] V prosinci 1928 ale městská rada oznámila městské technické kanceláři, že její návrh na zřízení tří veřejných záchodů je nevhodný a neuskutečnitelný. Bylo usneseno do rozpočtu obce na rok 1929 vložit 10 000 Kč na zřízení WC v koutě průchozího domu k nádraží.[292] Tím patrně myšlen dům čp.126/I.

V září 1964 uložil národní výbor komisi pro výstavbu najít vhodný pozemek pro veřejné WC a zajistit dodání projektové dokumentace. Výstavba toalet byla zařazena do plánu MěstNV i ONV na rok 1965. Mělo jít o součást Akce Z (brigádnicky zajišťované investice),  s očekávanými náklady 60 000 Kčs a vytvořenou hodnotou díla 120 000 Kčs.[293] Tento plán ještě platil v listopadu 1964.[294] V prosinci 1964 se ale ohlašuje odklad, město totiž nedodalo včas projekt a podklady pro tuto stavbu, nepodařilo se proto investici zahrnout do plánu na nadcházející rok.[295] Investice pak byla zahrnuta do plánu Akce Z na rok 1966.[296] Dne 31. srpna 1966 ještě rada MěstNV na poslední chvíli vyslovila souhlas s drobnou změnou v umístění této stavby.[297] Pak 24. května 1967 rada MěstNV projednala proplacení nákladů na projektovou dokumentaci na veřejné WC z veřejného rezervního fondu.[298] V srpnu 1967 již byl projekt záchodků hotov. Vypracoval jej Okresní stavební podnik. Zahájení výstavby se plánovalo na 3. čtvrtletí 1967.[299] Akci měl rovněž provádět Okresní stavební podnik. Na rok 1968 měl na tyto účely k proinvestování připraveno 136 000 Kčs.[300] V dubnu 1968 ještě výstavba nezačala, ale předpokládala se v krátké době. Investice nyní byla rozpočtována už 155 000 Kčs. Měla se uhradit z fondu rozvoje a rezerv MěstNV.[301] Budování veřejných záchodů začalo v červnu 1968 a předpokládalo se, že potrvá 5 měsíců.[302] Nakonec z původního rozpočtu stavby 149 500 Kčs bylo proinvestováno v roce 1968 celkem 138 595,15 Kčs.[303] Záchodky mají podobu přízemního objektu zasunutého mezi zadní trakt domu čp.127/I a vedlejší trafostanici.

Objekt veřejných záchodů se stal krátce po dokončení terčem kritiky. V únoru 1969 se na plénu MěstNV pozastavuje pan Kraft, že už během dvou týdnů po převzetí budovy došlo k opadání poloviny římsy. Evidentně vlivem nekvalitního provedení. Tyto závady potvrdil i pan Pěnkava. Okresní stavební podnik už prý asi osmkrát posouval termín, dokdy nedodělky opraví. Jan Schweiner také vyslovil podiv nad tím, proč jsou záchody většinu doby uzavřené. Odpovězeno mu bylo, že je problém zajistit pracovní síly na obsluhu záchodů.[304] V roce 1968 při revizi územního plánu zároveň MěstNV doporučil, aby podobné veřejné záchodky byly zbudovány i na Pražském předměstí, dále na plánovaném sídlišti na Jižním předměstí, v zamýšleném a nikdy nerealizovaném sídlišti pro podnik RND Ejpovice a také v prostoru u Černého koně (restaurace na rohu ulice Míru a Havlíčkova). Ani jeden z těchto plánů nebyl realizován a veřejné WC v Knihově ulici zůstaly jediným zařízením svého druhu v Rokycanech.[305] V roce 1995 kontrolovala záchodky Česká obchodní inspekce a zjistila, že jejich stav je katastrofální.[306] Od 24. dubna 1996 až do poloviny července 1996 bylo proto zařízení uzavřeno kvůli generální opravě. Objekt získal novou fasádu, bezbariérový vstup a novou kanalizaci.[307] Počátkem srpna 1996 byla oprava dokončena. Přišla na 994 000 Kč.[308]

3.2.4. Kotelna

Coby součást nového sídliště vyrostl v sousedství panelového domu čp.14/I, poblíž cesty spojující Knihovu ulici a Masarykovo náměstí průchodem v Lidovém domě čp.133/I, i technicky důležitý přízemní objekt kotelny.[309] Počátkem roku 1965 se podařilo pomocí ŽDH Ejpovice a Kovohutí Rokycany provést její opravu.[310] Téhož roku uvažovalo družstvo Jednota o napojení této kotelny na Lidový dům čp.133/I na Masarykově náměstí (v rámci předběžného projektu rekonstrukce domu).[311] V roce 1967 ale město výhledově počítá s výstavbou samostatné centrální teplárny pro střed města nebo aspoň výstavbu kotelny pro školu Za Radnicí, Lidový dům, kino i objekt radnice.[312] Dne 22. listopadu 1967 zadala rada MěstNV zpracování projektové dokumentace na takovou teplárnu.[313] Nicméně realističtější variantou byla úprava stávající výtopny. V 1. pololetí 1967 tudíž začala Domovní správa generální opravu kotelny v Knihově ulici.[314] Práce asi nepostupovaly příliš rychle, protože v dubnu 1968 na plénu MěstNV konstatuje pan Dočkal, že je nutné rekonstrukci kotelny provést tak, aby se na ni mohly napojit i okolí objekty.[315] Za 1. pololetí 1968 zde místo 70 000 Kčs, plánovaných z fondu rezerv a rozvoje MěstNV, nebylo prostavěno nic.[316] Koncem roku 1968 rozhodl MěstNV, že přestavba kotelny proběhne následujícího roku. Rozpočtovaná částka byla stanovena na 1 300 000 Kčs.[317] V únoru 1969 se ale uvádí již suma 1 400 000 Kčs.  Kotelna v Knihově ulici je prý v havarijním stavu, zejména všechny čtyři kotle jsou ve špatném stavu a těžko doslouží topnou sezónu 1968/69. Bylo rozhodnuto přebudovat kotelnu na tekutá paliva. Není ale doporučován mazut, proto se jednalo o vybudování plynové přípojky. Akce měla probíhat roku 1969.[318]

V roce 1969 rekonstrukce této kotelny skutečně probíhala. Její provoz pak znovu započal v topné sezóně 1969/70.[319] Koncem září 1969 se už ohlašuje, že v kotelně probíhají kontrolní dny a má se začít topit. Do 30. září 1969 měla být stavba předána. Hodnota stavby nyní byla vyčíslována na 1 500 000 Kčs. Na rok 1970 ovšem ještě do plánu investic MěstNV zahrnul „rekonstrukci kotelny, Knihova ulice“ s nákladem 538 000 Kčs.[320] Dokončení kotelny bylo součástí návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota díla uváděna 598 000 Kčs.[321] V únoru 1970 se uvádí, že práce na kotelně již jsou hotovy.[322] Druhá etapa rekonstrukce kotelny v Knihově ulici byla dokončena oficiálně v březnu 1970. Prováděl ji Okresní stavební podnik. V září 1970 se uvádí, že chybí ještě namontovat 4. kotel pro ohřev vody.[323] Kotel byl dodán v prosinci 1970. Uvedení do provozu se plánovalo po skončení topné sezóny 1970/71.[324] V roce 1987 OOBH provedl další rekonstrukci kotelny v Knihově ulici.[325]

3.2.5. Urbanistický a architektonický popis sídliště v Knihově ulici

Sídliště v Knihově ulici obsadilo plochy po obou stranách Knihovy ulice a zaplnilo je panelovými domy s valbovými střechami. V západní části ulice je to na jihu šestipodlažní trojdům čp.114/I, čp.115/I, čp.116/I, na severu taktéž šestipodlažní trojdům čp.65/I, čp.69/I a čp.136/I. Za ním ve vnitrobloku další dva pětipodlažní domy čp.182/I a čp.183/I. Ve východním sektoru to je při Knihově ulici šestipodlažní dům čp.14/I a stejně vysoký trojdům čp.205/I, čp.206/I a čp.207/I. Ve vnitrobloku jsou zde ukryty domy čp.203/I a 202/I.  Podél samotné ulice tak vyrostly fádní hmoty deskových domů, zatímco ve vnitroblocích, ukrytých za nimi stojí domy kratší, v případě domu čp.211/I hledícího do Sladovnické ulice i skromnějších měřítek. Celkem zde vzniklo 304 bytových jednotek.[326]

Nejen, že zde bylo poprvé v Rokycanech použito panelové technologie, ale poprvé v západních Čechách se zde také aplikoval příčný systém stavění, kdy i příčné zdi jsou nosné. Sídliště v Knihově ulici neboli oficiálně „Rokycany-střed“ sice v základních obrysech respektovalo historické uliční čáry, zcela ale smazalo tradiční rytmus úzkých středověkých parcel. Brutální asanace vnitrobloků byla v té době v Československu populární urbanistickou zásadou, obhajovanou hygienickými ohledy. Příkladem podobně scestné dobové filozofie je například západočeský Cheb, kde sice proběhla odborně zvládnutá rekonstrukce domů v historickém jádru, ale vnitrobloky se proměnily v sterilní sídlištní prostory s typizovanou užitkovou architekturou. I směrný územní plán Rokycan z roku 1957 stanovil asanaci vnitřních ploch domovních bloků v historickém centru města jako svoji prioritu.[327] 

Svou necitlivou naddimenzovaností (až šestipodlažní deskové objekty) vytvořilo sídliště nežádoucí konkurenci tradičním dominantám (věže kostela a radnice). Zastínilo i jinak monumentální palác gymnázia z roku 1905. Namísto slibovaného ozdravění způsobila stavba sídliště úpadek dosavadního životního prostředí, kdy byl barokní půvab starých měšťanských zahrad a stodol nahrazen panelovou změtí. Při asanaci bloku bylo zlikvidováno i mnoho skutečně stavebně hodnotných staveb (altánky a jiné zahradní objekty). Naopak pozitivním rysem výstavby sídliště bylo populační oživení historického jádra města, které by se jinak velmi rychle vylidňovalo a patrně by během pozdních dekád komunistické vlády prodělalo ještě hlubší úpadek. Jako pozitivní je třeba hodnotit i zachování starého lipového stromořadí podél pěší cesty spojující Knihovu ulici s průchodem skrz dům čp.126/I na Masarykovo náměstí. 

Pro zlepšení podoby této lokality se musí v budoucnosti uvažovat o celkové revitalizaci a přestavbě (nikoliv jen opravě) sídliště, spojené snad i se snesením nejvyšších pater panelových domů tak, aby bylo odstraněno převýšení této zástavby nad okolním historickým jádrem, popřípadě rozrušením jejich hmoty, aby byl změkčen účinek fádních deskových domů. Podobné řešení doporučoval i územní plán města z roku 2000, byť jej odsouval do vzdálenější budoucnosti, za návrhové období územního plánu.[328] Odprodej zdejších bytů do soukromého vlastnictví, který vyvrcholil počátkem 21. století, ovšem možnost radikální revize komunistické estetiky tohoto sídlištního celku zkomplikoval. Jakkoliv se privatizace zdejšího bytového fondu blahodárně projevila na větší péči o úpravu domů, tak výhledově pouhé zateplení fasády či oprava střechy nepostačuje. Obzvláště deskové panelové domy přímo u Knihovy ulice by skutečně měly být v horizontu poloviny 21. století řešeny i hmotovou proměnou.

3.2.6. Další stavební vývoj sídliště

V letech 1977-1978 byly fasády jednotlivých domů na sídlišti v Knihově ulici obnoveny novým nátěrem. Do té doby spíše okrové barevné pojetí fasád bylo nahrazeno bílou barvou. Práce prováděl Okresní stavební podnik. Oblastní organizace bytového hospodaření na to poskytla 600 000 Kčs. Na fasády se použil speciální nátěr Lykocel.[329] V červnu 1977 už práce probíhají.[330] Aspoň část z nich byla hotova ještě v roce 1977.[331] Na rok 1988 OOBH plánoval zateplení štítu objektu čp.182/I.[332]

Počátkem 21. století přešly zdejší panelové domy vesměs do soukromého vlastnictví. V říjnu 2000 se zastupitelstvo seznámilo s výsledky ankety mezi nájemníky obecních domů. V objektech čp.203/I, čp.182/I, čp.202/I, čp.14/I, čp.212-213/I,čp. 65/I,čp.69/I a čp. 136/I projevilo o odkup bytu zájem více než 50 % domácností. Zastupitelé tedy schválili jejich privatizaci.[333] V květnu 2002 schválilo zastupitelstvo kupní smlouvu, kterou dům čp.202/I přešel do vlastnictví bytového družstva nájemníků.[334] V dubnu 2003 odhlasovali zastupitelé privatizaci domu čp.211/I za 803 961 Kč družstvu dosavadních nájemníků. Na dům bylo zřízeno zároveň věcné břemeno kvůli výměníkové stanici v suterénu.[335] Zastupitelstvo odsouhlasilo v září 2003 také prodej domu čp.114-115-116/I, a to za cenu 5 784 750 Kč. Na výměníkovou stanici v suterénu zřízeno věcné břemeno.[336]

Efekt soukromého vlastnictví zafungoval velice brzy. Počátkem října 2005 začala oprava západní boční stěny panelového domu čp.14/I. Akci prováděla firma IRS SERVIS. Fasáda byla pokryta čerstvou vrstvou zateplovací omítky. V polovině října 2005 už zčásti byla nová fasáda natřena i barvou v žlutém odstínu.[337] Počátkem roku 2006 proběhla také oprava střechy panelového domu čp.205-207/I. Původní, stářím ztmavlé střešní tašky byly nahrazeny novými, světlejšími. Počátkem dubna 2006 stále ještě práce probíhají, ale velká část střechy již je opravena.[338] V létě roku 2006 započala rekonstrukce fasády trojdomu čp.114-115-116/I na jižní straně ulice. Počátkem září 2006 bylo podél celého severního průčelí objektu postaveno lešení. Na čp.116/I již byla dokončena nová zateplovací fasáda, včetně barevného provedení, na domě čp.115/I probíhala stále její instalace, zatímco na domě čp.114/I ještě práce nezačaly. Okolo 23. září 2006 již úprava fasády začala i na objektu čp.114/I, dále na užší východní straně domu a také zčásti na jižní fasádě (obrácené k Jiráskově ulici), kde ovšem probíhaly zatím práce jen okolo balkonů. V polovině října 2006 byla na severní fasádě objektu čp.116/I a čp.115/I hotova instalace fasády, včetně barevné finální úpravy povrchu, přičemž na domě čp.116/I již bylo sejmuto i lešení. Na severní fasádě domu čp.114/I byla hotova pokládka obkladů, ale chyběla barevná úprava, stejný stav panoval i na užší východní straně objektu. Jižní fasáda domů čp.114-115-116/I zatím zůstávala v původní podobě, probíhaly jen počáteční práce na balkonech. Rekonstrukce jižní fasády celého panelového bloku začala až v dubnu 2007. Počátkem onoho měsíce již zde bylo postaveno lešení. Ke konci června 2007 se instalace zateplovacího fasádního pláště na jižní fasádě domu chýlila ke konci. Na západních 2/3 objektu bylo sejmuto lešení a práce zcela hotovy, na zbývající třetině ještě stálo lešení ale i zde byl nový plášť hotov, včetně barevné úpravy.[339] V dubnu 2007 probíhala i rekonstrukce fasády domu čp.211/I. Zadní stěna, směrem do vnitrobloku, byla dle stavu na konci dubna 2007 obestavěná lešením a probíhala aplikace zateplovacího pláště. V polovině května 2007 už probíhala montáž tepelně izolačního fasádního pláště i na východní straně domu (do Sladovnické ulice) a položena již větší část pláště. Mezitím na západní stěně (do vnitrobloku) práce skončily už počátkem května 2007, včetně barevné povrchového řešení. Na konci května 2007 sice ještě bylo na východní straně domu směrem do ulice stále instalováno lešení, ale montáž izolační fasády byla hotova, včetně barevné úpravy.[340] Bezprostředně poté se práce přesunuly na dům čp.203/I, který dle stavu z konce června 2007 procházel rovněž instalací izolačního fasádního pláště. Západní průčelí bylo obestavěno lešením, částečně byla provedena instalace zateplovací vrstvy.[341] Zároveň na jaře 2007 započala instalace tepelně izolačního pláště i na fasádu domu čp.205-206-207/I. V červnu 2007 už severní fasáda objektu čp.206-207/I procházela instalací nového opláštění, bylo tu postaveno lešení a zčásti již byla provedena pokládka tepelné izolace. Nejzápadnější dům čp.205/I zatím zůstával bez lešení.[342] V roce 2008 prošla rekonstrukcí jižní fasáda domu čp.14/I, směrem do Knihovy ulice. Počátkem srpna 2008 už bylo okolo domu vztyčeno lešení a na části fasády probíhala pokládka zateplovací vrstvy. V 2. polovině srpna 2008 práce pokračoval a ani dle stavu z poloviny září 2008 nebyla ještě akce hotova. Práce byly dokončeny během října 2008.[343] Krátce po zahájení rekonstrukce domu čp.14/I se podobná akce rozběhla i na domech čp.65/I a čp.69/I, které tvoří dvě třetiny trojdomu čp.136-69-65/I. V 2. polovině srpna 2008 už je na těchto domech, směrem do Knihovy ulice, postaveno lešení. V polovině září 2008 tu stále probíhá rekonstrukce fasády.[344]

Díky protestům občanů kvůli spekulativní a neregulované výstavbě individuálních garáží, ke které došlo ve vnitroblocích na sídlištích Hrudkovanka a U Václava, postavených v 50. letech, bylo zde v Knihově ulici zakládání garážových kolonií prakticky zakázáno.[345] Dne 19. ledna 1966 rozhodla rada MěstNV, že další garáže tu nebude povolovat.[346] Zelené plochy mezi jednotlivými domy si tak udržely aspoň zčásti rekreační charakter, byť poznamenaný selhávající údržbou a socialistickou mentalitou, kdy všechno bylo všech a tudíž nikoho nic. Nevelká skupina tří přízemních garážových kójí (a jedné dílny) vyrostla jen u domu čp.211/I na rohu Knihovy a Sladovnické. Na rok 1968 plánuje podnik Vnější úprava města vyasfaltování prostoru u garáží.[347] V září 1968 se už uvádí, že asfaltování u garáží provedeno.[348] Absence garážových kójí na tomto sídlišti je jednoznačně pozitivním rysem. Ovšem od 90. let 20. století, s prudkým rozvojem individuálního automobilismu, začala na sídlišti citelně chybět běžná parkovací místa.  V roce 2001 byla podána na radnici první stížnost na nedostatek parkovacích míst ve vnitroblokových zónách sídliště. V roce 2003 odpor místních obyvatel zesílil a na radnici směřovala společná petice, podepsaná 120 rodinami. Její signatáři požadovali změnu dopravního režimu ve vnitrobloku. Stížnost předali na městský úřad 26. května 2003.[349] Příjezdové cesty k jednotlivým domům totiž byly vyprojektovány neprozíravě bez ohledu na budoucí rozvoj automobilismu. Vnitroblok byl proto ucpán parkujícími auty. V červenci 2003 se žádostí zabývala městská rada a postoupila ji k posouzení Dopravnímu inspektorátu Policie ČR.[350] V srpnu 2003 navržené řešení neschválilo zastupitelstvo, které ale uložilo radě města, aby situaci nechala posoudit.[351] V roce 2004 místní obyvatelé znovu apelovali na vedení města. Byla svolána schůzka mezi jejich zástupci a tajemníkem městského úřadu Slavomírem Špiclem.[352] V následujících měsících pak v reakci na toto jednání aspoň v místě, kde komunikace ve vnitrobloku křižuje pěší cestu mezi Knihovou ulicí a domem čp.126/I na náměstí, byly instalovány zpomalovací pásy.

V roce 2005 se místní obyvatelé sešli se zástupci města a trvali na instalaci dopravních značek omezujících vjezd vozidel. Žádný konkrétní výsledek ale jednání nemělo. Ještě v roce 2007 se v Rokycanském deníku objevil článek od zdejšího obyvatele, který kritizuje stále nedořešený dopravní režim ve vnitroblokových prostorech sídliště. Podle autora začaly problémy v době rekonstrukce Knihovy ulice, kdy zmizely původní dopravní značky zakazující do vnitrobloku vjezd veřejnosti (kromě usedlíků). Kromě toho se na zvýšené dopravní zátěži podepsalo i zřízení pěší zóny na nedalekém Masarykově náměstí, což zvýšilo nápor na parkovací místa právě na tomto sídlišti.[353] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že 60 000 Kč půjde na studii úprav vnitrobloku v Knihově ulici – 2. etapa, a to s termínem realizace v 2. čtvrtletí 2007.[354] V rozpočtu na rok 2007 ale město na tuto akci počítalo s částkou 39 000 Kč, z čehož nakonec utraceno 38 080 Kč.[355]

Pak ale projekt revitalizace vnitrobloku v Knihově ulici na delší dobu usnul. Do hry se vrátil až v roce 2016. Měl zahrnout opravu vozovek, chodníků, rozšíření počtu míst k parkování, sadové úpravy, městský mobiliář jako lavičky a herní prvky a také veřejné osvětlení. V červnu 2016 se konaly dvě schůzky mezi vedením města, autory studie (projektant Petr Zítek a architekt Jakub Chvojka) a zdejšími obyvateli. Přímo na místě byly konzultovány některé sporné body a projekt doznal úprav. Byl pak vystaven pro veřejnost během října 2016 v průchodu radnice. Následovaly ve dnech 19. a 20. října 2016 dvě veřejné schůze. Jednání provázely rozpory. Někteří obyvatelé kritizovali změny ohledně parkovacích míst a redukce veřejné zeleně. Radnice přislíbila další úpravy a opětovné předložení k veřejnému připomínkování.[356] Dle stavu ze září 2019 ale k žádným faktickým stavebním úpravám zatím nedošlo.

Za domem čp.65/I je ve vnitrobloku dětské pískoviště. V listopadu 2005 bylo rekonstruováno. Podle obecní studie rozvoje dětských hřišť z téhož roku mělo být výhledově zachováno.[357] Rekonstrukci hřiště provedla firma VAKOS, s. r.o. nákladem 312 000 Kč.  Původní nevyhovující kovové atrakce nahradil nový kolotoč „hvězda“ na pružině a nová skluzavka Zároveň byla zrušena 3 neperspektivní pískoviště, naopak do 2 pískovišť navezen nový písek.[358] V stejném období prošlo proměnou i hřiště u čp.205/I, rovněž počítané mezi perspektivní.[359]

4. Technický vývoj Knihovy ulice

V městském archivu se nachází složka z roku 1900, nazvaná „Stodolní ulice, zřízení kanálů“.[360] Už před 1. světovou válkou městská rada zadala v této ulici výstavbu kanalizační větve, a to staviteli Lvu Brejchovi. Tehdy byl rozpočet vyčíslen na 6200 K. Kvůli válce se investice odložila. V roce 1919 o záměru jedná zastupitelstvo opět. Skutečné náklady měly být nyní asi o 2000 K vyšší.  Výstavba kanalizace prý byla nutná pro plánovanou výstavbu obecné dívčí školy (nerealizována, na připravené parcele pak během 20. let vyrostla budova okresních úřadů, viz kapitola „okružní třída“) a také pro domy v bývalém hradebním příkopu podél jižní strany ulice, které trpěly spodní vodou.[361]

V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927, které se teprve měly začít realizovat, se uvádí i dlažba od gymnázia k tehdejší obecné chlapecké škole (Za Radnicí) za 44 100 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).[362] Situace asi byla urgentní, protože v lednu 1928 si na schůzi zastupitelstva stěžuje Alois Janeba, že chodníky v této ulici jsou ve špatném stavu.[363] Už předtím, v lednu 1928, rozhodla městská rada, že na opravu největších závad na ulici před stodolou pana Juláka u gymnázia se dodá potřebný štěrk, přičemž pan Julák měl zajistit jeho odvoz a rozprostření.[364]  V lednu 1928 navrhl starosta města na schůzi městské rady pro snížení nezaměstnanosti provést úpravu některých ulic, a to mimo jiné dlažbu od gymnázia k obecné škole (myšlena škola v Knihově ulici) za 44 100 Kč. Starostův návrh byl schválen.[365] V únoru 1928 tento záměr přivítala i obecní stavební komise. Ta navíc doporučila, aby Knihova ulice ve zbytku své trasy, až k Palackého ulici, byla uválcována štěrkem.[366] Ještě v únoru 1928 pak úpravu Knihovy ulice schválila definitivně městská rada. Stavebník úřední budovy (okresní úřady čp.68/I) měl být vyzván, aby upravil chodník u budovy směrem do Stodolní ulice.[367] Jenže v červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic. Městská rada 23. června 1928 skutečně provedla návrh redukce. V jejím rámci byla projektovaná dlažba mezi gymnáziem a obecnou chlapeckou školou z rozpočtu vyloučena.[368]

V listopadu 1928 městská rada konstatuje, že z úspor z letošního rozpočtu bude ještě letos vydlážděna Sedláčkova (Knihova) ulice u úřední budovy a v další části vyštěrkována.[369] V prosinci 1928 rozhodla městská rada poukázat k výplatě účet pro V. Štrunce a spol. ve výši 14 349,60 Kč za dlažební kostky do Sedláčkovy ulice.[370] V lednu 1930 městská rada rozhodla, že se objedná potřebný dlažební kámen na vydláždění Sedláčkovy ulice od úřední budovy k obecné chlapecké škole na účet povolené investice 44 100 Kč.[371] Zároveň rada v lednu 1930 rozhodla objednat potřebný dlažební kámen na vydláždění Jiráskovy třídy a části Sedláčkovy ulice od firmy Prokop Hák.[372]  V lednu 1930 taky městská rada povolila k vyplacení účet pro V. Štrunce za dodání dlažebního kamene ve výši 36 796,35 Kč.[373] V květnu 1930 bylo usneseno městskou radou zadat dlažbu Sedláčkovy ulice firmě J. Chmelík z Plzně dle jeho nabídky z 26. května 1930.[374] V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo města o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu ve výši 650 000 Kč na úhradu investic naplánovaných v rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o práce, které by pomohly vyřešit problém nezaměstnanosti v době nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i rozšíření dlažby v tehdejší Sedláčkově ulici směrem k Palackého třídě nákladem 26 500 Kč, přičemž šlo o akci, která nebyla původně součástí rozpočtu na rok 1930.[375] V červnu 1930 totiž bylo městskou radou na žádost firmy Tripol usneseno vydláždit Sedláčkovu ulici až k Palackého ulici.[376] V polovině září 1930 městská rada rozhodla, že městská technická kancelář má podle možností zahájit dlažební práce v Palackého a Sedláčkově ulici.[377] Dnešní Knihova ulice pak byla skutečně poprvé vydlážděna žulovými kostkami v letech 1930-1931. Město za to tehdy zaplatilo 133 000 Kč.[378]  V červenci 1931 městská rada poukázala k výplatě účty pro firmu Poppy a spol. ve výši 15 829,40 Kč za žulové obrubníky (není ale jisté, zda byly určeny právě pro tuto ulici), dále 7456,20 Kč za kostky pro Stodolní ulici (sic!) a dalších 6103,70 Kč za kostky pro Sedláčkovu ulici.[379] V červnu 1931 konstatovala městská rada, že nelze vyhovět žádosti Obchodního družstva o prodloužení a prohloubení kanálu ke skladišti čp.146/I  v této ulici.[380] V říjnu 1931 se městská rada usnesla zadat některé dlaždičské práce ve městě V. Killiesovi z Plzně. Dle finančních možností se měl mimo jiné zřídit mozaikový chodník v Sedláčkově ulici od domu čp.12/I a čp.13/I. Dodávka materiálu byla zadána firmě Poppy a spol.[381] V červenci 1933 byly k výplatě poukázány účty pro fy J. Chmelík ve výši 7424,10 Kč za dlaždičské práce v Sedláčkově ulici.[382] V listopadu 1931 městská rada schválila rozšíření veřejného osvětlení v Sedláčkově ulici a na jiných místech Rokycan. Vesměs mělo jít o 1 lampu.[383]

V roce 1965 ulice, po skončení stavební činnosti na sídlišti, se Knihova ulice dočkala vyasfaltování. Ve spolupráci s místním občanským výborem také přišel čas na parkové a sadové úpravy.[384] Dne 20. ledna 1965 přijaly místní občanské výbory na zasedání rady MěstNV závazek vysázet na počest 20. výročí osvobození v Knihově ulici okrasné keře a růže.[385] Někdy před rokem 1966 v ulici tu byl vysazen 1 tis, 1 rododendron a 2 jasmíny jako náhradní výsadba a další 3 jasmíny, 12 buxusů a 2 tisy jako nová výsadba.[386] V dubnu 1970 MěstNV uložil Domovní správě, aby do konce měsíce dala do pořádku překopy, které zůstávaly v Knihově ulici po nedlouho předtím skončivší rekonstrukci kotelny u čp.14/I.[387] V roce 1972 bylo instalováno v Knihově ulici nové veřejné osvětlení.[388] Provedly to Technické služby v 1. pololetí 1972. Šlo o výměnu zářivek.[389] V plánu výstavby na rok 1973 se počítalo i s úpravou chodníku u kina, ve vnitrobloku s náklady 12 000 Kčs.[390] V roce 1978 při výstavbě Domu politické výchovy na rohu Knihovy a Palackého ulice (dnes čp.225/I) došlo k poškození vozovky v Knihově ulici. V září 1978 si na to na plénu MěstNV stěžuje Jaroslav Hubka. Podnik, který podle něj objekt stavěl, by měl ulici dát do pořádku.[391] V plánu činnosti MěstNV na nové volební období (1986-1990) se zmiňovala i nutnost provést úpravu Knihovy ulice.[392] V červenci 1988 byla ulice nově vyasfaltována. Akce byla dokončena během roku 1988. Šlo ovšem o provizorní úpravu.[393] Brzy nato byla komunikace znovu rozkopána kvůli poruše vodovodu.[394] V srpnu 1989 zde proběhla pokládka nových asfaltových chodníků. Práce měly trvat do konce prázdnin.[395] Počátkem září 1989 už je akce uváděna jako dokončená.[396] Dne 14. července 1994 byla uzavřena Knihova ulice pro dopravu v úseku od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu až k Palackého ulici. Příčinou byla pokládka rozvodů kabelové televize. Stávající asfaltový povrch ulice byl kvůli tomu značně rozrušen.[397] V lednu 1995 byl kvůli výkopům zase zcela přerušen provoz v Knihově ulici, tentokrát v úseku od Základní školy Za Radnicí až k Palackého ulici.[398] V únoru sem doprava byla opět vpuštěna, spojení na Malé náměstí (přes Sladovnickou ulici) ale zůstávalo uzavřeno (čekalo se na dostavbu budovy České spořitelny).[399]

Na přelomu 20. a 21. století Knihova ulice prošla celkovou rekonstrukcí, při níž byla nově vyasfaltována, po stranách komunikace zřízena nově místa pro parkování, chodníky vydlážděny betonovou zámkovou dlažbou a podél ulice vysázeny stromy. Dne 14. prosince 1999 rozhodlo městské zastupitelstvo, že rekonstrukce Knihovy ulice (s částkou 12 500 000 Kč) bude hrazena z prodeje městských energetických akcií.[400] V dubnu 2000 pak došlo ke změně rozpočtu, kdy se kapitálové výdaje na rekonstrukci ulice snížily o 1 200 000 Kč.[401] V srpnu 2000 zastupitelé odsouhlasili úhradu víceprací na této akci, ve výši 700 000 Kč. Zároveň povolili prodloužení termínu pro dokončení rekonstrukce do 3. září 2000.[402] Od 13. října 2004 po několik následujících dnů byla Knihova ulice uzavřena kvůli výkopu topného kanálu. Práce prováděla společnost TEHOR.[403] V roce 2004 požádali někteří obyvatelé Knihovy ulice město o vyřešení nefunkční kanalizační vpusti. Několik let před tím totiž došlo při rekonstrukci povrchu vnitrobloku k zaasfaltování všech šesti tamních kanálových otvorů. Při silnějším dešti se pak plocha vnitrobloku měnila v špinavé jezero.[404] Na rok 2004 město plánovalo rekonstrukci povrchu chodníku ve vnitrobloku u kina v Knihově ulici. Odhadované náklady činily 600 000 Kč. Termín realizace byl ale v lednu 2005, při projednávání návrhu aktualizovaného harmonogramu oprav ulic, posunut na rok 2006. Mělo jít o povrch z asfaltu a zámkové dlažby. Projektová dokumentace už byla hotova.[405]

V ulici bylo v 50. letech krátce umístěno autobusové nádraží. To se sem přesunulo z prostoru náměstí 5. května.[406] K přesunu došlo 2. června 1958, souběžně se zásadní změnou dopravního režimu ve městě, kdy byla tranzitní silniční doprava rozdělena do dvou jednosměrných proudů (podrobněji v kapitolách “okružní třída“ a „technický vývoj Masarykova náměstí“).[407] Provizorní umístění nádraží se neosvědčilo, již v září 1958 konstatuje MNV, že je zcela nevyhovující. 10. září 1958 pak byla svolána schůze na národním výboru za účelem přípravy výstavby zcela nového autobusového nádraží v jiné části města.[408] Na rok 1959 se zvažovala možnost postavit u provizorního autobusového nádraží v Akci Z aspoň přístřešek pro cestující.[409] Ještě v září 1959 nevyhovující nádraží dál fungovalo v Knihově ulici a je kritizováno na schůzi MNV pro nedostatečné osvětlení.[410] V prosinci 1959 město konstatovalo, že budoucí řešení autobusového terminálu zatím není jasné, ale z prostor v Knihově ulici se bude muset nádraží každopádně vystěhovat kvůli plánovanému zahájení výstavby sídliště. Přetrvávající provizorium s nádražím v Knihově ulici je ale považováno za jeden z neúspěchů města.[411]

5. Vývoj pojmenování Knihovy ulice

Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 se ulice nazývá Scheuergasse (česky Stodolní ulice).[412] Název Stodolní ulice je tu uveden i na mapě z roku 1877 a zmiňován je také k roku 1892.[413]  Za první republiky byla ulice přejmenována na Sedláčkovu ulici. Okolo data přejmenování ale panují nejasnosti.  Obecní kronika uvádí, že již 29. prosince 1919 byla komunikace přezvána na Sedláčkovu ulici.[414] Měl tak být připomenut historik August Sedláček (1843-1926).  Jan Šára zase tvrdí, že k přejmenování po slavném historikovi a archiváři došlo roku 1926.[415] Karel Hofman datum tohoto přejmenování posouvá až na 13. červenec 1927.[416]  Ve skutečnost se tak stalo 12. července 1927, kdy zastupitelstvo přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise a dosavadní Stodolní ulici přejmenovalo na Sedláčkovu.[417] Údaj z obecní kroniky, který stanovuje dataci na rok 1919 je nicméně autentický.  Možné je i to, že přejmenování odsouhlasené již roku 1919 nebylo realizováno a muselo být opakovaně vyhlašováno.  Tomu by naznačoval i autentický pramen z roku 1922. Když totiž 14. července 1922 jednalo zastupitelstvo města o návrhu městské rady a obecní okrašlovací komise, který se týkal ulic dosud nepojmenovaných nebo ulic s nevhodnými názvy, byl název Stodolní ulice ponechán jako připomínka historické rokycanské topografie.[418]

Po 2. světové válce se komunikace krátce jmenovala Zamrzlova ulice. Šlo o odkaz na hudebníka Rudolfa Zamrzlu (1869-1930), který se narodil v domě čp.167/I na rohu této ulice a ulice Palackého. Toto pojmenování schválil MNV svým usnesením z 25. července 1946.[419] Již v  roce 1951 se ale jméno komunikace opět měnilo a získala název Knihova ulice,[420] podle Josefa Knihy (1874-1933), komunistického aktivisty a propagátora přátelství se Sovětským Ruskem.[421] Změnu navrhla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[422]   Po roce 1989 už k dalšímu přejmenování nedošlo, ačkoliv v listopadu 1991 navrhl rokycanský Klub angažovaných nestraníků přejmenování Knihovy ulice na ulici Americké armády.[423] Jméno tu nicméně zůstalo. Patrně proto, že název se vžil a neasociuje na první dojem komunistickou minulost.