|
|
|
|
|
|
Pražské předměstí: Oblast pod kostelem
V poslední dekádě před koncem komunistického režimu se ještě tehdejšímu vedení města ve spolupráci se státními projektovými ústavy „podařilo“ dovršit program asanace Pražského předměstí zvrhlou demolicí takřka celé čtvrtě Pod Kostelem. Ta se rozkládala v úzkém pruhu mezi hranicemi historického jádra města a Padrťským potokem. Původní historická zástavba nahrazena v letech 1984-87 prakticky bez výjimky sídlištním komplexem.
Obsah
Pražské předměstí: Oblast pod kostelem
9.1. Původní zástavba oblasti Pod Kostelem
9.1.1. Původní zástavba Rokycanovy ulice
9.1.2. Rokycanův domek čp.26/II
9.1.3. Kaple u Rokycanova domku
9.1.4 Lávka přes Padrťský potok
9.1.5. Zástavba v Rokycanově ulici, severně od lávky
9.1.6. Technický vývoj Rokycanovy ulice a vývoj jejího pojmenování
9.1.7. Původní zástavba Svatopetrské ulice
9.1.8. Bývalý kostel sv. Petra a Pavla (dům čp.117/II zvaný „Klášter“)
9.1.9. Vývoj pojmenování Svatopetrské ulice
9.1.10. Původní zástavba náměstí F. Černého (Svatopetrské náměstí)
9.1.11. Socha sv. Jana Nepomuckého
9.1.12. Technický vývoj náměstí F. Černého a vývoj jeho pojmenování
9.1.13. Původní zástavba v Říční ulici
9.1.14. Technický vývoj Říční ulice a vývoj jejího pojmenování
9.1.15. Děkanský rybníček a jeho okolí
9.1.16. Dům čp.4/III (bývalá obecní stravovna)
9.2.1. Příprava výstavby sídliště Pod Kostelem
9.2.2. Průběh výstavby sídliště Pod Kostelem
9.2.3. Popis sídliště Pod Kostelem
9.2.4. Další stavební vývoj sídliště Pod Kostelem
9.2.5. Plánovaná výstavba na Děkanském rybníčku
9.1. Původní zástavba oblasti Pod Kostelem
Původní zástavba měla podobu několika nepravidelných skupin předměstských domků a chalup. Mapa stabilního katastru z roku 1838 zde ukazuje rostlou sídelní strukturu, patrně předlokačního původu. Analýza mapy teoreticky naznačuje existenci rozsáhlého osídlení rokycanské kotliny vně pozdějších středověkých městských hradeb. Detailní prostorové a dopravní vztahy zůstávají v rovině hypotéz, ale lze vcelku jasně identifikovat nynější Nerudovo náměstí (viz výše) jako jeden z centrálních prostorů předlokačních Rokycan. Z náměstí vybíhá ulice k Padrťskému potoku (v linii nynější pěší lávky) a dál směrem k archaické zástavbě okolo bývalého kostela sv. Petra a Pavla (viz níže) a děkanskému kostelu. Je tedy opět nutné upozornit, že Pražské předměstí v Rokycanech se vymyká mnoha jiným předměstím českých středověkých měst tím, že nešlo o pouhý druhotný sídelní útvar v předpolí městských hradeb, nýbrž o starší zástavbu, která byla vznikem gotického opevněného města sice převrstvena, ale uchovala si samostatnou bohatou urbanistickou strukturu, fakticky tak Rokycany fungovaly jako dvouměstí, kde vedle hradbami vymezeného města koexistovalo rozsáhlé předměstí. Tato charakteristika platí i pro čtvrť Pod Kostelem. Zástavba středověkého původu byla pochopitelně opakovaně proměňována a ve své poslední fázi před asanací se vnějškově nesla v duchu barokně-klasicistním, zčásti ryze venkovském, s bohatým zastoupením zeleně v intimních zákoutích starých zahrad a stromoví. Přízemní, maximálně jednopatrová zástavba vytvářela ideální pohledovou podnož ústředním městským dominantám děkanského kostela, radnice a historického jádra města. Čtvrť byla ozvláštněna silným prvkem vodních toků a ploch. Nacházela se fakticky na protáhlém ostrově, neboť pod městskými hradbami protékal Mlýnský náhon, umělá vodoteč středověkého původu, na východě Padrťský potok. V severozápadním sektoru se navíc rozkládal Děkanský rybníček, malebná vodní nádrž, rovněž středověkého původu, obklopená zahradami.
9.1.1. Původní zástavba Rokycanovy ulice
Rokycanova ulice vybíhala z Pražské ulice v prostoru pod Pražskou branou mezi domy čp.19/II, čp.20/II a čp.87/II (jejich popis viz níže) a pak se poměrně nepravidelnou, klikatou trasou, s mnohými zákoutími a slepými výběžky, ubírala k severozápadu, okolo skupiny tří objektů čp.21/II, 22/II a 23/II. Dům čp.21/II v roce 1757 postihl požár města a vyhořela jeho střecha.[1] Roku 1838 zakreslen na mapě stabilního katastru jako spalný (dřevěný). 16. února 1983 přidělen zdejšímu obyvateli Evženu Vavrouškovi náhradní byt.[2] Dům zanikl v říjnu roku 1983.[3] Dům čp.22/II je na mapě z roku 1838 spalný. Roku 1981 poškozen při povodni. Město muselo zdejšímu obyvateli Bohumilu Kreidlovi zajistit náhradní ubytování.[4] Dům byl pak zbořen roku 1984.[5] Dům čp.23/II patřil roku 1757 Anně Schwortzové (Švarcové) a i tuto stavbu poškodil požár města roku 1757. Objekt se tehdy popisuje jako nevelká chalupa o rozměrech 21x15 lokte s 1 pokojem a 1 komorou.[6] Identifikace není naprosto jistá. Mohlo jít i o sousední dům čp.22/II, který měl stejného majitele, ale udané rozměry, tedy spíše čtvercový než obdélný půdorys, více nasvědčují, že je myšlen objekt čp.23/II.[7] Roku 1838 zakreslen coby spalný objekt. V srpnu 1933 vydáno stavební povolení pro V. Aubrechta na dřevník a záchod na nádvoří čp.23/II.[8] 16. února 1983 přidělen zdejšímu obyvateli Františku Aubrechtovi náhradní byt. Uvádí se ale zároveň, že ještě bude nutno dořešit přidělení náhradního bytu Zdeňku Aubrechtovi z tohoto domu.[9] Náhradní byt přidělen 24. ledna 1984.[10] Dům byl zbořen ještě roku 1984.[11]
Za domy čp.22/II a 23/II se Rokycanova ulice rozšiřovala, ustupujíc od nábřeží Padrťského potoka. Následovala další skupina domů čp.24/II, 25/II, 29/II, 137/II a 26/II, která se postupně opět k nábřeží přibližovala tak, že dům čp.26/II byl již vysunut prakticky až k nábřežní zdi. Dům čp.24/II byl roku 1838 evidován na mapě stabilního katastru jako spalný. I dům čp.24/II zbořen roku 1984 kvůli výstavbě nového sídliště.[12] 16. února 1983 přidělen zdejšímu obyvateli Josefu Šaškovi náhradní byt.[13] Vedlejší dům čp.25/II byl pozoruhodným dokladem původní předměstské zástavby. Roku 1838 je doložen na nejstarší katastrální mapě Rokycan. Tehdy šlo o spalný, dřevěný objekt. Jeho podobu určila patrně přestavba provedena roku 1820 tehdejší majitelkou Kateřinou Hejrovskou.[14] Na rozdíl od mnoha jiných staveb v této části města pak již neprošel významnějšími modernizačními zásahy a uchoval se tak jako převážně dřevěný archaický objekt. Patrový dům byl z větší části roubený, jen zčásti zděný, se sedlovou střechou krytou lepenkou. Měl bedněné štíty ze svisle kladených prken. Uliční průčelí bylo omítnuté, v 1. patře dřevěné, v přízemí zděné, s vchodovými dveřmi a malým oknem. V patře se po celé délce průčelí nacházela otevřená pavlač, s plným prkenným zábradlím a třemi sloupky (dva z nich byly zdobené vyřezáváním). Pavláčka byla původně předsazená, pozdějším vyzděním a rozšířením přízemí byla zarovnána do jedné roviny. Z pavlače vedlo dřevěné schodiště na půdu. V 1. patře směřovaly do pavlače tři okna a dveře. Další menší okno bylo v boční fasádě 1. patra. V interiéru se nacházely dvě místnosti s podbitými stropy a střední světnice s valenou klenbou. Na boční straně domu stál přízemní cihlový přístavek s pultovou střechou. Vedle něj vjezd do dvora. Pro své hodnoty takřka intaktně dochované předindustriální zástavby byl objekt čp.25/II dne 13. března 1964 prohlášen za státem chráněnou památku.[15] Ani památková ochrana ale dům neuchránila před normalizačními inženýry. Roku 1982 byl vysídlen. Památková ochrana sejmuta k 4. únoru 1983 a nedlouho poté, roku 1984, dům zbořen.[16] Před demolicí proveden stavebně historický průzkum, jeho výsledky uloženy v plzeňském památkovém ústavu.[17]
Dům čp.29/II byl roku 1838 rovněž spalný. Respektive je tu zakreslen na jeho místě jakýsi spalný objekt. Číslo popisné a tudíž formálně samostatný objekt zde ovšem vytvořeny až po roce 1928, kdy byl zbořen dosavadní dům čp.29/II, který stál nedaleko odtud, na náměstí Františka Černého (viz níže). Roku 1981 zasažen dům čp.29/II povodní, dle zpráv z prosince 1981 žádá zdejší obyvatel Václav Šťastný město o přidělení náhradního bytu.[18] Dne 16. února 1983 přiděleny Václavu Šťastnému a další zdejší obyvatelce Daně Pelcové 2 náhradní byty.[19] Objekt zbořen roku 1984.[20] Vedle stál ještě dům čp.137/II. Podle čísla popisného patrně zbudován před polovinou 19. století, protože statistika pro rok 1838 mluví o tom, že Pražské předměstí v Rokycanech má 133 domů.[21] V době před svým zbořením šlo o přízemní objekt se sedlovou střechou a jednoduchým sedmiosým průčelím, který přímo navazoval na sousední Rokycanův domek čp.26/II (viz níže).[22] V roce 1936 projednává město žádost Marie Synkové, majitelky čp.137/II z 29. ledna 1936 o povolení k parcelaci pozemku č.kat.229/1 na 2 stavební místa. 5. února 1936 proběhlo komisionelní řízení. 14. února 1936 ale městská rada nedoporučila žádost ke schválení. Na jednání obecního zastupitelstva v březnu 1936 ale obecní zapisovatel doporučil kompromis: parcelaci povolit za podmínky, že bude zakázáno nad rámec jednorázově povolené parcelace přidávat na pozemek nové stavby a nástavby a dále tak zahušťovat zástavbu. Nakonec zastupitelstvem schválena parcelace bez dodatku zapisovatele.[23] Žádný další dům ale nakonec u čp.137/II nevyrostl. I tento objekt roku 1981 zasažen povodní. V prosinci 1981 uváděno, že zdejší obyvatel Jaroslav Wenger žádá město o přidělení náhradního bytu.[24] Dne 16. února 1983 přiděleny Jaroslavu Wengerovi a další zdejší obyvatelce Janě Rosolové 2 náhradní byty.[25] V roce 1984 pak zanikl i tento dům.[26]
9.1.2. Rokycanův domek čp.26/II
Dům čp.26/II se vymykal mezi okolními chalupami, a to ani ne tak svoji architekturou (byla to sice archaická a cenná stavba, ale šlo pouze o skromný přízemní dům ve stylu venkovské chalupy) ale tím, že mělo jít o rodný dům předního husitského kazatele Mistra Jana Rokycany (asi 1397-1471). Objekt se proto nazýval „Rokycanův domek“. Spory o to, zda se zde Rokycana opravdu narodil a zda nešlo o pouhou legendu, asi nebudou nikdy vyřešeny. Ve prospěch teorie o autenticitě domu hovoří zápis z městských knih, kde se píše (v Knize trhové č.4, fol.201), že „R.1598 Jindřich Pekař ujal chalupu Volšanku, v které dobré paměti M.Jan Rokycana rozen, se zahradou při ní, neboližto štěpnicí v sumě 80 kop. míš. a t.r. ji Janovi Pražákovi v téže sumě prodal.“[27] Problém je, že tento zápis pochází až z roku 1598, a tak ho od narození kazatele dělí téměř 200 let.[28] Občas se také objevovaly názory, že pravý kazatelův rodný dům stát někde naproti dnešnímu hostinci Na Železné.[29] Místní badatel Jan Šára analyzoval další zápisy v městských knihách s cílem najít přesnější rodinné vazby Jana Rokycany a jeho pravé rodové jméno. V zápisu v městské knize z roku 1463, fol.74 se píše, že „Jakub Budeň kúpil duom na břehu proti kostelu sv.Petra u Vaníka tkadlce u syna Markéty Vystrašilky, a ten duom Jakub zaplatil Vaňkovi úplně.“ V roce 1464 pak Pavel švec dostal povolení postavit si domek u svatého Petra. Roku 1568 postoupil Petr řezník z Plzně svoji zahradu „slove Volšanskou, ležící na předměstí, vedle domu Andresovy koželužky, i s kusem dědiny pod Klukem, kteráž jemu od Doroty Kuldánkovy, manželky jeho, kšaftem dána byla, Mandeleně a Maryaně, sestrám vlastním, někdy Jíry Chyličky dcerám, za 19 kop 15 grošů míšeňských.“ Roku 1570 zase prameny uvádějí, že „Jan Mlejnek, kožišník, s manželkou svojí polovici zahrady své, slove Volšany, půl barevny a půl dědiny pod Klukem, což sobě od Petra Kuldánka, obyvatele m.Plzně, postoupeno měli, prodali Maryaně Chyličkovic za 29 kop míšeňských.“ Kromě toho našel Šára další zápisy, které odkazují na podobnou lokalitu „chalupy u sv. Petra“ nebo „mezi řekami u sv. Petra“, ale žádný konkrétní důkaz z toho nevyplývá.[30]
V roce 1849 měl dům dva pokoje a kuchyni (s rákosovými, plochými stropy), koželužskou dílnu s velkým chlévem (obě zděné, klenuté). Střecha z poloviny pokryta šindelem, z druhé poloviny taškami. V průjezdu „povalový strop“, tedy strop s dřevěnou klenbou z trámů. Dům byl tehdy údajně v dobrém stavu.[31] Když byl v 80. letech 20. století dům zbořen, objevily se zprávy, že nemohl být rodištěm Jana Rokycany, protože nebyl příliš starý.[32] To ale není rovněž autoritativní důkaz, protože předměstské domy patrně častokrát procházely přestavbami, zvlášť když byly stavěny zčásti nebo zcela ze dřeva. Navíc předmětem piety nebyl ani tak dům coby intaktní připomínka doby, kdy se tu měl Rokycana narodit, ale spíše jeho starobylá parcela a tradice slavného rodáka. V městském archivu se dochoval také situační plánek domu z roku 1851, pořízený kvůli zákresu při přestavbě sousedního domku čp.137/II.[33] V roce 1867 se tu jako majitel připomíná Adolf Veselý, který si zde na dvoře postavil koželužskou dílnu. Její zbytky se dochovaly až do zboření domu.[34] V roce 1904 prošel dům čp.26/II poslední rekonstrukcí, když podle plánu zednického mistra Hynka Šmolíka nově vyzděno jeho dosud dřevěné nároží v prostoru předsíně a spíže.[35] V roce 1952-54 pak ještě částečně opravena šindelová střecha.[36] Šlo o přízemní dům s rozložitou mansardovou střechou, ve štítě s polovalbou. Fasády byly jednoduché, omítnuté vápennou omítkou. Hlavní šestiosé průčelí s centrálně umístěnými dveřmi s dřevěnou tesanou zárubní bylo natočeno k prostranství u lávky přes potok. Užší tříosá strana byla otočena k východu. Ve štítové stěně bylo v 1. patře menší okno. Na opačné užší straně přiléhal k domu přístavek s pultovou střechou.[37]
V 2. polovině 19. století byl Rokycanův dům využíván jako jeden z ústředních bodů lokální obrozenecké mytologie, jejíž součástí nepochybně byla i osobnost Jana Rokycany. Už v roce 1865 prý v hostinci U Černého orla (dnes Lidový dům čp.133/I na Masarykově náměstí) visel Rokycanův portrét. Roku 1869 poslán kámen z Rokycanova domku do Přibyslavi, aby byl použit do základů tamního nově budovaného Žižkova pomníku. V roce 1877 chtěl místní akademický spolek Žďár umístit na dům pamětní desku, ale c. k. místodržitelství to nepovolilo. Spolek Žďár se pak roku 1880 rozešel, ale myšlenku na připomenutí slavného rodáka dále prosazoval spolek Radbuza a jím iniciovaný Komitét pro zřízení pamětní desky M. Jana Rokycany.[38] Pamětní deska pak odhalena 13. srpna roku 1882 (společně s výstavnější pamětní deskou na budově radnice čp.1/II na Masarykově náměstí – foto z r.2003).[39] Deska na čp.26/II situována do výše očí, vedle vchodových dveří. Stálo na ní: „Zde narodil se roku 1397 mistr Jana Rokycana. Zemřel v Praze dne 22. února 1471.“[40] Rokycanův dům se pravidelně objevoval na vlasteneckých pohlednicích, tato prostá chalupa byla často dávána do souvislosti se skromným vlastenectvím Jana Rokycany.
Regulační plán města z roku 1892 od B. Peka sice navrhoval, kvůli zřízení nové ulice mezi Nerudovým náměstím a Malým náměstím, zboření Rokycanova domu, ale šlo spíše o inženýrský návrh, který nevylučoval korekce s ohledem na pamětihodný charakter objektu. A hlavně nebyl realizován. Zadání soutěže na pořízení regulačního plánu města z roku 1935 pak už výslovně zařazuje dům čp.26/II mezi objekty, jejichž historickou hodnotu musí respektovat jakékoliv urbanistické řešení. Ještě v 60. letech 20. století by asi nikoho nenapadlo, že Rokycanův dům má před sebou již jen pár desítek let existence. I přes spory o autenticitu domu coby Rokycanova rodiště, zakořenil tento objekt pevně v povědomí místních obyvatel jako pamětihodnost. Navíc šlo nepochybně o zajímavou architekturu, starobylou dochovanou stavbu předměstského typu. Zděná místnost ve východní části objektu měla starobylou, možná gotickou, valenou klenbu.[41] Dne 3. května 1958,[42] podle jiného zdroje 13. března 1964 byl proto dům čp.26/II prohlášen za státem chráněnou památku. Rokycanův dům navíc pozitivně dotvářel nábřeží Padrťského potoka s barokní kapličkou a jeho nízká, bachratá střecha a měkké obrysy tvořily při pohledu od potoka malebnou kulisu doplňující vyšší městské dominanty v pozadí. V únoru 1971 předseda MěstNV František Hlad zařadil rodný domek Mistra Jana Rokycany mezi hlavní připomínky na tohoto slavného rodáka („V Rokycanech máme některé věci, jimiž připomínáme sobě i hostům památku Rokycanovu. Jsou to věci pěkné, kulturně zajímavé a hodnotné, ať již jde o dvě pamětní desky nebo uvedený obraz ve svatební síni a nebo o samotný domek Rokycanův.“).[43] Přesto i Rokycanův dům byl zbořen roku 1984 kvůli výstavbě sídliště Pod Kostelem.[44] Staletý objekt a jeden ze symbolů města dělníci jednoduše zapálili a pak odklidili trosky.[45] Památková ochrana zrušena 8. května 1984. Před tím byl aspoň proveden stavebně historický průzkum, jehož výsledky jsou uloženy v plzeňském památkovém ústavu.[46] V prosinci 1985 vystoupil na plénu MěstNV pan Toman a kritizoval, že není dodržován Směrný územní plán. Měl připomínky hlavně k výšce domů v nové výstavbě a pokračující demolice kulturních památek. Po Plzeňské bráně zlikvidován i Rokycanův dům. Předseda národního výboru Miroslav Poduška zareagoval po bolševicku a odebral Tomanovi slovo, protože prý nehovořil k programu.[47] Ironií zůstává, že samotný pozemek demolovaného domku nebyl stavebně využit a v rámci nového sídliště tu vznikl pouze nehodnotný trávník a skupina nízkých keřů. Lze si hypoteticky představit, že dům býval mohl být zachován. Po roce 1989 byla často tato demolice připomínána jako doklad komunistického kulturního barbarství. V rámci pietního připomenutí zaniklé čtvrti byla pak 18. dubna 1997 odhalena na místě demolovaného domku čp.26/II pamětní deska Mistra Jana Rokycany.[48] Ta má podobu kovového obdélníku s nápisem „V TĚCHTO MÍSTECH BYL RODNÝ DOMEK MISTRA JANA Z ROKYCAN“, pod nímž kruhová plaketa s podobiznou z profilu. Dole ještě nápis: „M.J.P. 1397-1471 ČESKÝ POLITIK, TEOLOG A DIPLOMAT“. Deska vložena na kamenný podstavec, který je zapuštěn do země. Desku vyrobila zadarmo, jako dar městu, slévárna MATAS ze Strašic.[49] Pomník zhotoven dle návrhu pracovníků rokycanského Muzea B. Horáka. Město zaplatilo pořízení podkladového kamene.[50]
9.1.3. Kaple u Rokycanova domku
Před Rokycanovým domem vytvářela Rokycanova ulice malý, zhruba trojúhelníkový plácek s lávkou přes Padrťský potok. V jeho těžišti stála barokní kaplička. Šlo o drobné stavení z 2. poloviny 18. století na segmentovém půdorysu s polokruhovitým výklenkem a valenou klenbou.[51] Na rozích pilastry, nesoucí profilovanou korunní římsu, která byla v střední části vynesena do oblouku. Nahoře stavbu zakončoval štít s volutovými ozdobami a nikou, na jehož vrcholu byly zděné šišky a uprostřed koule. Střecha půlkuželová, krytá prejzami. Do kapličky vedly dřevěné dvoukřídlé zasklené dveře. Nikde v pramenech se neuvádí, komu byla kaple zasvěcena. Ostatně stavebně šlo spíše o zděný výklenek než skutečnou kapli.[52] Od 3. května 1958,[53] podle jiného zdroje od 13. března 1964 byla kaple památkově chráněna. Původně měla být zachována i po výstavbě sídliště Pod Kostelem, protože koneckonců nestála v místech, kde se předpokládaly stavební práce. Počítalo se dokonce s její opravou.[54] Přesto došlo 26. října 1986 (podle M. Šandové už 18. října[55]) k její demolici.[56] Při použití výkonné stavební techniky to nezabralo víc než pár hodin. Pachatel: plzeňské Pozemní stavby.[57] O tom, že šlo o v podstatě ilegální demoliční akci, svědčí i to, že památková ochrana byla z kapličky sejmuta až 13. března 1987. Památkáři tehdy nedoporučili obnovu stavby a tím pádem tak dodatečně legalizovali neoprávněné zboření. Tento svůj krok pak revidovali až 5. března 1990 po politických změnách v Československu.[58]
Po obnovení demokracie se 18. prosince 1991 konala ustavující schůze Výboru pro obnovu barokní kapličky s cílem napravit komunistické barbarství.[59] Vznik výboru inicioval děkan Jaromír Rýzner, jeho členy se dále stali starosta Václav Beneda, ing. arch. Zdeněk Čihák, ing. Karel Drhovský, Karel Jíša, ing. arch. Jan Soukup, Rudolf Rondevald a M.Šandová.[60] Dne 23. prosince 1991 spolek oficiálně zaregistrován ministerstvem vnitra.[61] Pak dne 13. února 1992 zahájena veřejná sbírka.[62] Na jejím základě se podařilo shromáždit 11 725 Kčs, další peníze poskytly okresní i městský úřad. Členové výboru na obnově kaple pracovali bez nároku na honorář.[63] Část peněz také získána prodejem grafického listu s obrazem kapličky od místního malíře Miroslava Kozlíka. [64] Dne 27. července 1992 vydal městský úřad stavební povolení a 18. září 1992 se začalo se stavebními pracemi.[65] Postup prací pak byl následovný: 24. září – zabetonování základů, 1. října – započetí zdění, 10. října – zhotovení krovu, 6. listopadu – pokrytí střechy prejzy, 26. listopadu – dokončeny hrubé omítky a osazení kovaného kříže na štít, 1. prosince – dokončení 2.vrstvy omítky, 2. prosince – položení vnitřní dlažby, dveří a ukončení kovářských prací, 18. prosince – osazení obrazu Panny Marie do štítu, výzdoba interiéru a finální terénní úpravy okolí.[66] Kovářské práce provedeny v hamru v Dobřívě, obraz Panny Marie vytvořil podle původní předlohy Ladislav Drchal, v interiéru instalován původní litinový krucifix, který se dochoval ze staré kaple.[67] V sobotu 19. prosince 1992 byla replika zbořené kaple vysvěcena děkanem Jaromírem Rýznerem.[68] Slavnosti se zúčastnilo asi 200 lidí.[69] Replika je vnějškově téměř identická s původní kaplí, přesto některé detaily byly provedeny odlišně od originálu. Především ozdoby na štítu, které měly u původní kaple podobu piniových šišek, byly nově pojaty jako jednodušší jehlany. Také štukové profilace v oblouku nad dveřmi jsou poněkud jednodušší než u původní kaple. Stavba byla taktéž posunuta cca o 20 metrů směrem k severozápadu, do středu trávníku. 28. října 1992 vysázeno v okolí kaple 5 sazenic lip malolistých, naopak ze staveniště vyjmuty 9. prosince 1992 vzrostlé stromy borovic a přesunuty do areálu Technických služeb.[70] Výbor pro obnovu kapličky se pak transformoval do Sdružení pro obnovu památek v Rokycanech, které v následujících letech spolupracovalo na opravách jiných památek (nešlo už ovšem o stavby replik).[71] Obnova kaple byla chvályhodným počinem. Vzhledem k míře destrukce městského prostředí výstavbou normalizačního sídliště Pod Kostelem ale šlo spíše o pietní připomínku zaniklé stavby než o proměnu zdevastované části Rokycan. K ní by bylo zapotřebí v střednědobém výhledu provést radikální asanaci celého sídliště (viz níže).
9.1.4 Lávka přes Padrťský potok
U Rokycanova domku vede přes Padrťský potok lávka. Ta současná je stará jen pár desítek let, ale není rozhodně první podobnou stavbou na tomto místě. Vedla tudy přes potok jedna z nejstarších rokycanských cest. Jde možná o jednu z raně středověkých spojnic jednotlivých tehdejších částí Rokycan. Byla totiž součástí cesty, která vybíhala z Masarykova náměstí, přes Spilku, dál na severní břeh Padrťského potoka, na Nerudovo náměstí. Dodnes je tato cesta velmi populární jako nejkratší pěší spojení mezi historickým jádrem města a Pražským předměstím. Padrťský potok překonávala tato cesta původně brodem, možná i nějakou jednodušší lávkou. V gotickém období zůstala role této trasy poněkud potlačená, protože zde nevznikla v městských hradbách plnohodnotná brána, takže doprava se přesunula do Pražské ulice. Na konci 19. století se v regulačním plánu města uvažovalo o tom, že by z této prastaré komunikační spojnice byla učiněna hlavní městská třída spojující historické jádro s pravobřežním Pražským předměstím. Vyžadovalo by to rozsáhlé demolice v prostoru Rokycanovy ulice a plácku Spilka. Zbořen měl být mimo jiné i rodný dům Jana Rokycany čp.26/II. Plány ale zůstaly (naštěstí) jen na papíře.
Ještě okolo roku 1910 se tu připomíná dřevěná, takzvaná Bílá lávka (podle nátěru z vápna). Šlo o primitivní konstrukci z několika sbitých prken, která v korytě potoka opřena o větší kameny.[72] Vidíme ji na pohlednici z roku 1906, kde jsou dokonce zachyceny kůže, které tehdy nechávali koželuzi sušit přes její zábradlí, aneb maloměstská idyla rakousko-uherských Rokycan (pohlednice z r.1906). Přímo v korytu potoka pak koželuzi prali kůže v dírách, vyztužených dřevěnými kůly.[73] Lávka se uprostřed koryta opírala o dřevěný pilíř chráněný na návodní straně rovněž dřevěným ledolamem. Někdy před 1.světovou válkou ji prý vystřídala poněkud sofistikovanější dřevěná lávka s příhradovou konstrukcí.[74] Od té předchozí se lišila zejména dřevěnými rámy, které překlenovaly vlastní chodník (pohlednice cca z 1.republiky). Od 20. let 20. století začíná město uvažovat o výstavbě zcela nové moderní konstrukce lávky. Jenže v červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci plánovaných investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci se z rozpočtu na rok 1928 vypouští zamýšlená výstavba železobetonové lávky u Rokycanova domku, na kterou původně počítáno se 40 000 Kč, a vypouští se i 100 000 Kč na zřízení železobetonové lávky přes potok před Münzem – tedy čp.137/II (v tomto případě se ale městská rada domnívala, že je nutno ponechat aspoň částku 10 000 Kč na nutnou úpravu komunikace s ohledem na vyústění kanálu).[75] V listopadu 1928 městská rada deklaruje, že z úspor z letošního rozpočtu budou ještě letos opraveny komunikační závady u lávky u Münzů.[76] V červnu 1934 jedná obecní zastupitelstvo o uzavření půjčky 750 000 Kč od Ústřední banky českých spořitelen (Sporobanka) k úhradě investic mimořádného rozpočtu na rok 1934. Už 26. října 1933 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno uzavření půjčky u tohoto ústavu ve výši 1 500 000 Kč, později ale půjčka snížena na 750 000 Kč a v této výši 6. prosince 1933 schválena okresním výborem. Teprve nyní vyřízena další půjčka u tohoto ústavu ve výši 750 000 Kč, 22. května 1934 ji městská rada doporučila ke schválení. Půjčka se měla mimo jiné použít na výstavbu železobetonové lávky přes Padrťský potok (250 000 Kč).[77] Teprve roku 1934 vyrostla na jejím místě v souvislosti s regulací Padrťského potoka nová lávka. Tentokrát již šlo o stavbu trvalého rázu z moderního železobetonu.[78] Mostovka spočívala na středovém pilíři (rovněž z betonu, pouze na návodní straně obložen kamenem).[79] Podle Budovatelského programu pro město Rokycany na období 1.červen – 31.prosinec 1950, přijatého v roce 1950, měla být lávka doplněna na obou stranách schody.[80] V polovině 60. let 20. století lávka opravena.[81] V listopadu 1969 se uvádí, že lávka je kvůli výstavbě sídliště Na Pátku uzavřena a zahrazena pletivem a bedněním. Pan Nový si ale na plénu MěstNV stěžuje, že uzávěra není dobře vyznačena a hrozí úraz.[82] Ještě v září 1974 se na plénu MěstNV dotazuje pan Folt, co bude s lávkou naproti novým bytovkám. Že prý se její stav stále zhoršuje.[83]
Ani tato stavba ale na svém místě nevydržela víc než jen pár desítek let. Kvůli plánované výstavbě sídliště Pod Kostelem došlo totiž k další přestavbě nábřeží Padrťského potoka. Už v plánech plzeňského Stavoprojektu z 80. let 20. století se nová výstavba podmiňuje důkladnější protipovodňovou ochranou. Mělo dojít k nové regulaci Padrťského potoka v úseku mezi říčním kilometrem 19,724 a 20,555 tedy v oblasti Pražského předměstí. Regulace, jejíž projekt vypracovalo Povodí Vltavy, národní podnik, sestávala z přestavby nábřežních zdí. Výslovně se v ní mluvilo o nutnosti nahradit dosavadní lávku přes potok na Pátku novou konstrukcí s vyšší niveletou a bez středového opěrného pilíře.[84] Nová lávka instalována v srpnu 1985 (foto z r.2003). Vyrobena v podniku Škoda slévárna, Rokycany, tedy v bývalé městské slévárně.[85] Jde o masivní ocelový tubus, lávku lemují tlusté ocelové parapety, v nichž vedeny některé inženýrské rozvody. Jako celek působí těžkopádně a konvenuje s panelovou architekturou okolních sídlišť. Kvůli posedlosti protipovodňovou ochranou byla lávka vyzdvihnuta nad okolní terén, takže se k ní stoupá na obou koncích po schodech. Vzhledem k tomu, že hektary okolního terénu podél obou břehů potoka nedokázali umělé vyvýšit ani komunističtí asanační plánovači, zůstala lávka během povodní v srpnu 2002 sice nad vodou, ale nikdo se k ní nedostal, protože ji obklopovaly zatopené ulice. Od května 1997 na lávce pokládán nový asfaltový koberec.[86] Konkrétně 19. května 1997 lávka uzavřena kvůli asfaltování pro veřejnost.[87] Územní plán z roku 2000 doporučoval přestavbu lávky tak, aby byla aspoň částečně „architektonizována.“ V březnu 1996 provedla firma SUPTEL pokládku telefonních kabelů od Rokycanovy ulice, po západní straně chodníku k lávce a pak přes samotnou lávku.[88] Počátkem srpna 1996 pak podél chodníku, na přístupové cestě k lávce vysadil Lesní úřad nové nízké křoviny, poškozené výkopovými pracemi.[89] V roce 2007 provedena na lávce přestavba dlažby tak, aby odpovídala bezbariérovému režimu. Lávka kvůli tomu od 2. dubna 2007 uzavřena pro chodce. Šlo o součást širší celoměstské akce na výstavbu bezbariérových tras, která měla skončit do června 2007. Tato akce byla spolufinancována Státním fondem dopravní infrastruktury.[90] Město na ni jako na celek dostalo v roce 2006 dotaci 834 000 Kč.[91] 4. prosince 2006 rozhodlo zastupitelstvo města v rámci sestavování provizorního rozpočtu na rok 2007 o nepřekročitelném investičním limitu na jednotlivé již rozpracované akce. V případě akce „Mobilita-bezbariérové trasy“ byl tento limit stanoven na 1 325 000 Kč.[92] V polovině dubna 2007 je lávka stále uzavřená.[93] Ještě během dubna 2007 ale lávka předána do užívání. [94] Na pravobřežním konci vyrostla u lávky nová bezbariérová rampa s pozvolným klesáním. 25. června 2007 zastupitelstvo města schválilo přijetí navýšení dotace na výstavbu bezbariérových přechodů pro chodce v Rokycanech o 69 000 Kč.[95]
9.1.5. Zástavba v Rokycanově ulici, severně od lávky
Za kapličkou ještě stál dům čp.27/II, který byl od 3. května 1958,[96] dle jiného zdroje od 13. března 1964, rovněž památkově chráněný. Roku 1838 jej císařský otisk mapy stabilního katastru registruje jako nespalný (zděný) objekt. Patrně prošel na počátku 20. století opravou, možná i částečnou přestavbou. Roku 1903 jej totiž koupil holič Jan Baumgärtner za 2 300 korun, aby jej o rok později prodal už za 4 400 korun.[97] Až do svého zboření si nicméně dům čp.27/II uchoval pozoruhodně intaktní podobu předindustriální venkovské zástavby z 1. poloviny 19. století. Přízemní objekt měl polovalbovou střechu, krytou dehtovanou lepenkou. Do dvora na západní straně domu vedla z ulice dřevěná vrata. Na střeše směrem do dvorku vikýř. Štít dřevěný, s bedněním z prken a dvířky pro vstup na půdu. Přízemí zděné, s hladkými omítnutými fasádami. Do plácku u kapličky byl dům otočen úzkou štítovou stranou s tříosým průčelím, fasáda směrem k nábřeží potoka neměla okna. Dům zbořen roku 1984.[98] Památková ochrana ukončena k 8.květnu 1984. Před jeho demolicí provedli památkáři stavebně historický průzkum, jeho výsledky uloženy v plzeňském památkovém ústavu.[99]
Z plácku před Rokycanovým domem vybíhala Rokycanova ulice dál k severu, stále podél levého břehu Padrťského potoka. Do regulace potoka za první republiky šlo jen o úzkou pěšinu podél přírodního koryta potoka. Lemovaly ji tu domy čp.33/II a 32/II, rovněž historické přízemní chalupy. Dům čp.33/II je na nejstarší katastrální mapě města z roku 1838 evidován jako spalný, tedy převážně dřevěný objekt. V lednu 1980 se uvádí, že pan Hlaváč už kolaudoval přístavbu domku čp. 233/III na Rašínově, který mu slouží jako náhradní byt za původní obydlí v čp.32/II, odkud byl vystěhován kvůli demoličnímu pásmu.[100] Dům čp.33/II zbořen roku 1984.[101] Dům čp.32/II na nároží Rokycanovy a zaniklé Říční ulice byl roku 1838 spalný. I on byl zbořen roku 1984.[102]
Rokycanova ulice zde u domu čp.32/II původně končila. Tento stav zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1838. V souvislosti s úpravami nábřeží Padrťského potoka ale již okolo roku 1900 tato ulice protažena na úkor původních zahrad k severu, až k Soukenické ulici. Tvář tohoto nejnovějšího a nejsevernějšího úseku Rokycanovy ulice doplnil roku 1924 objekt čp.355/II. Postavila jej tu na místě zahrad Péče o pracující dorost jako internát pro učňovskou mládež.[103] Péče o pracující dorost měla tento pozemek původně jen propůjčený (šlo o část zahrady č.kat.129/1 příslušející k domu čp.31/II). V srpnu 1923 ale tato organizace požádala obec o odprodej parcely. Uvádí přitom, že tu již začala výstavba Domova pracujícího dorostu. Mělo jít o přízemní budovu, kde plánována dílna pro mládež. Péče o pracující dorost trvala na odkupu pozemku, protože tak měla snáze získat hypotéku na dostavbu budovy. Zastupitelstvo návrh schválilo.[104] Neoficiálně se objektu říkalo „Péče“. Spíše provizorní objekt sestával z dvou ložnic, umývárny, kuchyně, společenského sálu, malé společenské místnosti a kryté verandy. Na zahradě bylo hřiště. Dům sousedil na západě s Děkanskou zahradou a Děkanským rybníčkem.[105]
Počátkem 30. let projevila Péče o pracující dorost zájem o zahradu sousedního domu čp.4/III (bývalá stravovna, právě adaptovaná obcí na izolační místnosti – o tomto domě viz níže). V srpnu 1931 se v prospěch této žádosti na zasedání obecního zastupitelstva přimlouvá Albert Kodytek. 21. června 1931 konána obhlídka hospodářskou komisí. Zahrada prý je zanedbaná. Původně rezervována její plocha pro výstavbu infekční nemocnice, která měla vzniknout na místě čp.4/III, ale tu zde podle novějších záměrů nebylo vhodné postavit. Obecní zastupitelstvo se proto usneslo přikázat k rozhodnutí městské radě, zda zahradu odprodá.[106] Rada 24. září 1931 prodej části zahrady podpořila s tím, že s kupcem se ještě bude jednat o podmínkách.[107] 15. prosince 1931 ohlášena k vyměření trhových poplatků smlouva o koupi bývalé okresní stravovny. Po jejím schválení zemským úřadem mělo být rozhodnuto o žádosti Péče o pracující dorost o koupi přilehlé zahrady.[108] Pronájem (tedy nikoliv odprodej) částí zahrad č.kat.128/3 a č.kat.129/1 Péči o pracující dorost se na pořad jednání zastupitelstva obce dostal v červnu 1932. Dne 27. února 1931 konáno místní šetření. Transakce se týkala zahrady u čp.4/III č.kat.128/3 na jih od hranice dané prodloužením severní fronty čp.355/II a menší části č.kat.129/1 na severní straně (čímž se měl umožnit vjezd pro dům čp.355/II. Nájem navržen na 12 let za 120 Kč/rok. Nájemce měl oplotit zahradu č.kat.128/3 na jižní i severní straně a případně i na západní straně, zasypat studnu a vykácet stromy. František Lorenz v rozpravě namítal, že zřízení infekčního pavilonu v bývalé stravovně je vážná věc a nemůže doporučit pronájem okolní zahrady. Josef Rybář, městský tajemník a zapisovatel ale upozornil, že v případě domu čp.4/III nejde o výstavbu nemocnice, jen o umístění izolačních místností v stávajícím domě, přičemž pronájem zahrady není na překážku. Nakonec pronájem schválen v červnu 1932.[109] Už v dubnu 1932 městská rada obecnímu zastupitelstvu doporučila pronájem části pozemků č.kat.128/3 a č.kat.129/1 Péči o pracující dorost schválit.[110] 8. června 1932 obecní finanční komise vyslovila souhlas s pronájmem částí č.kat.128/3 a č.kat.129/1 Péči o pracující dorost.[111] Jenže okresní úřad 18. září 1932 dohodu o pronájmu části zahrad č.kat.128/3 a č.kat.129/1 Péči o pracující dorost zrušil. Problém totiž byl v tom, že inkriminovaného jednání obecního zastupitelstva se zúčastnil i Matěj Hrdlička, který byl zákonným zástupcem Péče, čímž vznikl konflikt zájmů. 21. září 1932 proto Péče znovu požádala o pronájem a 3. října 1932 uzavřena dohoda mezi městem a Péčí. Oproti původní verzi měla Péče navíc získat i předkupní právo na dům čp.4/III a pozemek č.kat.128/3.[112] Usneseno najmout od Péče část pozemku č.kat.129/2 a pronajmout jí část č.kat.128/3 a prodat část č.kat.129/1.[113] 14. října 1932 to městská rada doporučila ke schválení a v listopadu 1932 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno. [114]
Roku 1929 v objektu čp.355/II provozoval J. Malý hudební školu, v 30. letech zde rovněž Ochrana matek a kojenců vyvařovala polévky pro chudou mládež. Od roku 1941 sem umístěny jesle a mateřská škola a žákyně měšťanské školy se zde učily vaření. Od roku 1949 přešel objekt na Svaz československé mládeže, říkalo se mu pak „Svazáček“. V době před demolicí zde umístěny učebny autoškoly Svazarmu.[115] Dům rovněž za komunistické vlády zbořen.
9.1.6. Technický vývoj Rokycanovy ulice a vývoj jejího pojmenování
V červenci 1920 se na zasedání zastupitelstva města dotazuje Jan Bauer, jak pokročily předběžné práce na opravě nábřeží U Grubrů. Podle starosty města se už záležitost projednává v komisích.[116] V únoru 1925 starosta města oznamuje, že v obecním rozpočtu na rok 1925 je 60 000 Kč na kanalizaci Nerudova náměstí a Rokycanovy ulice.[117] V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 60 000 Kč z této půjčky určena na kanalizaci Nerudovo náměstí a Rokycanova ulice.[118] V listopadu 1929 rada města rozhodla na žádost F. Zrzaveckého, že se urychleně provede veřejné osvětlení u Pavilonu péče o dorost na nábřeží (čp.355/II).[119]
V roce 1965 provedena částečná oprava vozovky v Rokycanově ulici.[120] Další úprava ulice proběhla v roce 1967 v rámci zvelebování města k 50. výročí VŘSR (mimo původní plán). Vozovka poházena novým štěrkem. V celoměstské zvelebovací soutěži tato akce obsadila 8. místo.[121] V dobových pramenech ovšem o této akci referováno jako o „běžné údržbě“.[122] Dle harmonogramu ze září 1969 měl v roce 1974 zajistit MěstNV nákladem 34 000 Kčs zhotovení projektové dokumentace na rekonstrukci vozovky (na ploše 2 280 čtverečních metrů) a veřejného osvětlení v Rokycanově ulici. Vlastní provedení prací by následovalo po roce 1976.[123] Podle zprávy z července 1971 už zadáno zpracování projektu na rekonstrukci komunikace a osvětlení v této ulici.[124] Nakonec ale ještě v roce 1972 bylo na „Rokycanově nábřeží“ instalováno nové veřejné osvětlení.[125] V září 1972 se uvádí, že práce na rekonstrukci osvětlení probíhají.[126] V prosinci 1972 uváděno jako hotové.[127] V roce 1975 pak ulice opravena.[128] Akci měly provést Technické služby.[129] Ještě někdy koncem 70. let (po roce 1978), provedena na Rokycanově nábřeží výměna vedení nízkého napětí (v rámci investic do občanské vybavenosti).[130] To byla ovšem jedna z posledních investic do tohoto prostoru, protože při následující výstavbě sídliště byla původní komunikační síť zcela odstraněna.
Na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1838 se Rokycanova ulice nazývá Stadt-Bräuhausgasse, tedy ulice U Městského pivovaru. Název se vztahoval na nynější Čapkovu ulici a na úsek Rokycanovy ulice až k plácku u Rokycanova domku. Úsek severně od něj, tedy úzká pěšina u domků čp.32/II a čp.33/II svůj název neměla.[131] Na katastrální mapě evidenční z roku 1877 již je komunikace označena jako Rokycanova ulice. Severní úsek u domů čp.32/II a čp.33/II opět své označení neměl. Možná byl počítán za součást Svatojánské ulice. Název Rokycanova ulice je doložen i na mapě města z počátku 20. století. Na schůzi obecního zastupitelstva 29. prosince 1919 pozměněno pojmenování oficiálně na Rokycanovo nábřeží. Takto vymezená ulice probíhala celou délkou od tehdejších městských lázní až ke stravovně u Soukenické ulice.[132] Když v roce 1946 obec rekodifikovala názvosloví ulic ve městě, objevila se znovu a definitivně varianta Rokycanova ulice.[133] Varianta „nábřeží“ se ovšem neoficiálně používala a používá dodnes. V únoru 1988, po dokončení nového sídliště na místě původní zástavby, rozhodl národní výbor, že jméno Rokycanova ulice ponechá v platnosti.[134]
9.1.7. Původní zástavba Svatopetrské ulice
Z plácku před Rokycanovým domem ještě vybíhala kolmo od řeky Svatopetrská ulice, která měla velmi nepravidelnou, zalamovanou trasu.
Bezprostředně za Rokycanovým domem tu Svatopetrská ulice vytvářela další nepravidelný plácek (respektive jakési rozšířené rozcestí), z kterého odbočovala cesta do prostoru ve Spilce (spojnice čtvrti Pod Kostelem s hlavním rokycanským náměstím). Na jižní straně plácku stála přízemní chalupa čp.133/II s polovalbovou střechou. Podle čísla popisného vznikla zhruba ve 30. letech 19. století. Na katastrální mapě města z roku 1838 už každopádně stojí. Podle císařského otisku téže katastrální mapy šlo o celozděný, nespalný objekt. Dům byl zbořen roku 1984.[135] Na sever od domu čp.133/II stály domky čp.28/II a 161/II. Dům čp.28/II zobrazen na mapě stabilního katastru z roku 1838 jako spalný, převážně dřevěný objekt. Přízemní dům čp.161/II se připomíná roku 1879.[136] Postaven byl asi nedlouho předtím jako druhotná parcelace na místě původních zahrad. 16. února 1983 přidělen zdejší obyvatelce Jindře Rubášové náhradní byt.[137]
9.1.8. Bývalý kostel sv. Petra a Pavla (dům čp.117/II zvaný „Klášter“)
Z přízemní zástavby v bývalé Svatopetrské ulici a vlastně v celé čtvrti Pod Kostelem se zcela vymykal mohutný, dvoupatrový objekt čp.117/II s rozlehlým ohrazeným dvorem, zvaný „Klášter“ nebo „V Klášteře“. Jde o jednu z nejstarších staveb v Rokycanech, která naštěstí jako jediná z celé čtvrti unikla komunistickým demoličním četám a byla naopak v 70. letech 20. století citlivě zrekonstruována. I když na první pohled to dle současného klasicistního průčelí není zřejmé, v jeho zdech je uchován středověký kostel sv. Petra a Pavla, zrušeného koncem 18. století.
Tato sakrální stavba se připomíná již roku 1409, kdy inkorporována „kaple sv. Petra a Pavla“ k rokycanskému klášteru.[138] Jan Šára ovšem uvádí, že kostel tu doložen asi od roku 1404.[139] Další zmínka z roku 1414 (listina vydaná papežem Janem XXIII.) stvrzuje, že kaple náleží klášteru.[140] Objekt ale může být ještě staršího, románského data. D. Líbal a M. Heroutová si v Pasportizaci okresu Rokycany pořízené roku 1981 všímají, že zasvěcení sv. Petru a Pavlu bylo velmi časté právě v raně feudálním období.[141] Význam tohoto zasvěcení pro dataci stavby vnímá jako relevantní indicii i Karel Kuča, který nevylučuje, že právě toto mohl být původní kostel románské předlokační vsi Rokycany.[142] V takovém případě je možno zformulovat zcela nově nejstarší stavební dějiny Rokycan. Jejich centrem (návsí) mohlo být nynější Nerudovo náměstí. Z něj vedoucí ulice k nynější lávce přes Padrťský potok pak byla spojnicí s původním rokycanským kostelem na místě dnešního domu čp.117/II. Vysvětlovala by se tím i velikost a samostatný urbanistický charakter Pražského předměstí. Jde jen o hypotézu, navíc organismus města je ještě složitější. Otazníky je například zahalen původ dnešního Malého náměstí i východní poloviny Masarykova náměstí, jejichž rostlý půdorys také naznačuje předlokační původ. Dořešena rovněž není a v pramenech nezachycena ani otázka, kdy a za jakých okolností došlo k výstavbě nového gotického kostela Panny Marie Sněžné jen pár desítek metrů odtud. Nikdy tu každopádně nebyl klášter, v tom se lidová tradice mýlí. Ovšem Karel Hofman se domnívá, že pojmenování mohlo vzniknout v pohusitské éře, kdy právě kostel sv. Petra a Pavla zůstal jediným katolickým chrámem v Rokycanech a katoličtí kněží zde pravděpodobně i bydleli.[143] K této spojitosti označení domu s dočasným ubytováním kněží se připojuje i Tomáš Karel.[144] Další etymologický výklad jména „klášter“ může souviset s velkými rozměry tohoto dvoupatrového objektu postaveného na místě kostela. V lidové mluvě pak označení „klášter“ znamená totéž jako velký dům.[145] Jan Šára uvádí, že do roku 1546 byl kostel sv. Petra a Pavla spravován rokycanským klášterem.[146] K domu se dokonce vážou i lidové legendy. Prý tu strašilo a v noci se tu rozléhaly nářky a vzdechy.[147] Další lidová tradice mluví o tom, že prý odtud vede podzemní chodba až na děkanství u kostela Panny Marie Sněžné. Takovéto pověsti o tajných chodbách jsou ale v českých zemích časté a většinou jsou zcela smyšlené.[148]
Nepříliš jasná je i původní podoba kostela. V roce 1991 byl v Německu objeven soubor renesančních vedut českých měst od Matthiase Gerunga, mimo jiné i kresba Plzně, v jejímž pozadí jsou vyobrazeny i Rokycany. Veduta pochází z let 1536-1537. Podle P. Cironise je na ni zaznamenán i kostel sv. Petra a Pavla.[149] Vzhledem k tomu, že malba je výrazně schematická ale nelze tuto domněnku považovat za spolehlivou. Odborné analýze podrobil vedutu Jan Pelant. I on vnímá značnou nejistotu ohledně identifikace jednotlivých budov (s výjimkou děkanského kostela).[150] Podle vizitační zprávy rokycanského děkana Ladislava Frosina z roku 1677 měl kostel sv. Petra a Pavla vlastní majetek. Uvnitř dva zvony, dva oltáře, nové krásné varhany, vlastní albu a kasuli pro mši. Příjmy kostela plynuly z vlastních polí (úroda 42 korců a 2 věrtele), luk (9 vozů sena) i dobytka (24 krav), dále z pravidelných poplatků za církevní obřady (zvonění, pohřbívání). Patronem kostela byla obec, dva konšelé měli kostel na starost a jeden z nich doma uschovával kostelní důchody.[151] V roce 1718 měla proběhnout jakási, blíže neupřesněná přestavba kostela.[152] V roce 1723 zde dal jistý František Dvořák zřídit na svůj náklad nový oltář.[153] Na Wernerově vedutě Rokycan z 1. poloviny 18. století je možná zobrazena část kostela (budova s cibulovou věží za presbyteriem děkanského kostela, ale její identifikace není zcela spolehlivá).[154] Tomáš Karel ovšem skutečně na Wernerově kresbě podobu zaniklého kostela spatřuje.[155] Okolo kostela se rozkládal hřbitov, kde se pohřbívalo ještě v 18. století. Z roku 1765 je doložena žádost k arcibiskupské konsistoři o opravu hřbitovní zdi.[156] Ve farních matrikách z 18. století se tak zemřelí obyvatelé Rokycan pohřbívali buď ke sv. Trojici, ke sv. Anně (na místě dnešní budovy muzea u děkanského kostela) nebo u sv. Petra a Pavla.[157] U svatého Petra a Pavla probíhaly pohřby ještě v roce 1784.[158]
Dne 12. září 1784 kostel svatého Petra a Pavla, stejně jako prakticky celé město, vyhořel. Shořela střecha, vnitřní vybavení, zřítil se jeden roh vlastní kostelní lodě, v obvodovém zdivu kromě toho vznikly mnohé trhliny.[159] Začala se proto připravovat jeho důkladná oprava. Stavitel Antonín Barth vypracoval už roku 1784 rozpočet. Náklady vyčíslil na 1 437 zlatých a 42 krejcarů.[160] Podkomořský úřad vyslal do Rokycan na konci roku 1784 stavitele Palliardiho na obhlídku. Palliardi tehdy zároveň dohlížel na opravu děkanského kostela.[161] V atmosféře totálního zničení většiny města a jeho veřejných staveb nebylo ovšem jednoduché prosadit opravu kostelíka sv. Petra a Pavla, který jakožto menší a nepříliš důležitý církevní svatostánek nebyl pro život obce nepostradatelný. Přičteme-li k tomu tendenci tehdejšího vládce Josefa II. redukovat z úsporných důvodů počet sakrálních staveb, je jasné, že nad existencí kostela sv. Petra a Pavla se začal vznášet otazník. Roku 1785 byla ruina aspoň provizorně zajištěna. Tyto udržovací investice ve výši 68 zlatých 32 krejcarů neměnily nic na tom, že kostel zůstával zříceninou.[162] Roku 1787 padlo osudové rozhodnutí, materiál z pobořeného kostela byl převeden pro potřeby opravy hlavního děkanského chrámu.[163] V roce 1789 byl kostel definitivně zrušen.[164] Magistrát uložil 20. listopadu 1789 úředním odhadcům Josefu Haudkovi a Matěji Tilgoferovi, aby spolu se zednickými mistry Martinem Štěpánkem a Ondřejem Černým zbořeniště kostela ocenili.[165] Ještě téhož dne výše uvedení objekt prohlédli a konstatovali, že samotná ruina o rozloze 306 sáhů měla hodnotu 352 zlatých, plocha okolního hřbitova o rozloze 547 sáhů ceněna na 75 zlatých a ohradní zeď hřbitova na 48 zlatých s tím, že zdivo bylo na prodej.[166] Magistrát pak na podkladě těchto údajů vyhlásil dražbu a první její kolo stanovil na 21.prosinec 1789. Druhé kolo se mělo uskutečnit 20. ledna 1790, třetí 20. února 1790. Vyvolávací cena byla 475 zlatých. Svého kupce našel vyhořelý kostel až ve třetím kole, kdy už se šlo s cenou dolů.[167] Lze jen spekulovat, že pozemek vyhořelého kostela, lemovaný ještě pár let předtím používaným hřbitovem, nebyl ani v časech josefínského racionalismu z hlediska případného využití pro obytné účely příliš atraktivním místem. Torzo kostela i s okolním pozemkem nakonec bylo vydraženo za 251 zlatých.[168] Na místě kostela pak někdy na přelomu 18. a 19. století vyrostl velký obytný dům v klasicistním slohu.[169] Do svých zdí pojal značnou část zrušené sakrální stavby. V roce 1801 už pravděpodobně stál, aspoň zčásti, protože odhadní cena domu vzrostla na 2000 zlatých.[170] Nový dům využil většinu zachovalých zdí kostela, jakož i ohradní zeď hřbitova, která se proměnila na ohradní zeď zahrady. Na kresbě města od J. Venuta z roku 1817, jakož i na Schönbergerově vedutě Rokycan z doby okolo roku 1830 je dům čp.117/II schematicky zobrazen. Měl tehdy mansardovou střechu, nikoliv valbovou jako nyní, jinak se již jeho vnější tvář nijak zásadně neproměnila. Svou dvoupatrovou výškou vystupoval jasně nad skromná měřítka okolní zástavby.
Dvoupatrový, izolovaně stojící objekt má dvouosá západní a východní průčelí. Severní průčelí je tříosé. Jižní fasádu vyplňují horizontální pásy dřevěných pavlačí na zděných sloupcích. Střecha je valbová, s volskými oky, krytá dřevěným šindelem. Z jinak poměrně strohé klasicistní podoby domu s hladkými nezdobnými vnějšími omítkami vyniká několik uměleckých prvků, jako například severní vstupní portál s profilovaným kamenným ostěním a nadsvětlíkem. Vnitřní dispozice vykazuje četné složité a nepravidelné znaky, reziduum původního zdiva kostela. Celé přízemí objektu má klenuté stropy. V chodbě a schodišti jde o segmentové klenby do pasů, v jednotlivých místnostech pak křížové klenby. Vedle schodiště je původní černá kuchyně. V 1. patře má klenuté stropy jen komora u bývalé černé kuchyně, jinak jsou zde ploché stropy, stejně jako v 2. patře.[171] Zeď původního pohřebiště se dochovala a nyní ohrazuje dvůr domu. Vedou do něj dvě brány.
V 19. století náležel dům rodině Srůčků. Další významnou rodinou, která dům vlastnila, byli Topinkovi, kteří objekt koupili 29. května 1920. Říkalo se zde proto někdy U Topinků nebo Topinkovský dům.[172] Od 1. ledna 1954 přeměněn do té doby soukromý dům na sídlo Domovní správy (od 1. ledna 1978 přejmenované na Okresní organizace bytového hospodářství – OOBH, později na Okresní podnik bytového hospodářství – OPBH).[173] Zároveň ale dům až do 70. let 20. století sloužil jako obytný.[174] V květnu 1965 probíhá vyklízení stodoly u domu. V ní si Domovní správa zřizovala sklad.[175] Během 1. pololetí roku 1966 pokračovala adaptace těchto prostor, provedeny stropy i střecha.[176] V únoru 1970 si na plénu MěstNV stěžuje pan Zborník na romské nájemníky domu čp.117/II. Pavlače jsou prý v havarijním stavu a panuje tu velký nepořádek. S nedobrým stavem objektu souhlasí i František Pácl, podle nějž dům prohlédla bytová komise a potvrdila závady.[177] V dubnu 1970 se na plénu MěstNV zmiňuje o stavu domu čp.117/II tajemník Městského národního výboru Vladimír Prášek. Podle něj je budova prasklá. Zástupci MěstNV prý jednali o možné generální opravě se soudruhy Svejkovským a Štěpánkem z ONV. ONV se bude snažit zařadit generální opravu do plánu na rok 1971.[178] V prosinci 1971 stále platí, že dům je určen k rekonstrukci.[179] V dubnu 1972 se hovoří na plénu MěstNV o tom, že projekt bude zpracován roku 1973, oprava proběhne roku 1974.[180] Vystěhovaným nájemníkům přiděleno v 1. pololetí 1974 8 náhradních bytů. Přestěhováni do nově dokončených panelových domů čp.70/II, čp.71/II a čp.148/II na sídlišti Jižní předměstí.[181]
Dům každopádně postupně silně zchátral a nebýt jeho výrazné památkové hodnoty (památkově chráněn od 3. května 1958[182]), patrně by následovala demolice. Dopadlo to ale naštěstí jinak. V září 1972 se zmiňuje, že pro dům čp.117/II již provedeno zaměření a stavebně-historický průzkum.[183] Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů pod vedením architekta Gabriela zde provedl na přání města památkářský průzkum, jehož závěry potvrdily, že dům obsahuje části zdí původního kostela. Zároveň se zjistilo, že kostel měl poměrně značné rozměry, jeho loď přesahovala i na dnešní nádvoří domu.[184] Zejména západní stěna domu s točitým schodištěm je podle památkářů v podstatě totožná s původním západním průčelím kostela. Podle tloušťky zdiva se usuzuje, že v rozsahu téměř dvou třetin délky domu se v jižním traktu, a to až do výšky druhého poschodí, mohly dochovat fragmenty původního románského zdiva. Tuto hypotézu ale zpochybňuje vnitřní dispozice ve východní části budovy, kde se nalézají dvě stejně velké místnosti oddělené masivní středovou zdí. Tím je vyloučena existence případného pravoúhlého románského kněžiště. Památkáři tak museli konstatovat, že jasné datování zdiva domu i stavební vývoj kostela zůstávají nejasné. Po předběžném ohledání ovšem trvali na tom, že hmota domu je tvořena románskými, gotickými a pozdějšími barokními strukturami (viz zákres přízemí a 1.patra domu čp.117/II – orientováno k jihu, románské zdivo označeno „R“, gotické „G“ a barokní „B“).[185] Stavebně-historický průzkum prováděl SÚRPMO, ale průzkum bohužel nebyl aktualizován po provedení následujících stavebních prací. Je tak do značné míry založen pouze na předběžném ohledání domu. Po odstranění veškerých vnitřních i vnějších omítek byla aspoň pořízena obsáhlá fotodokumentace.[186] Studie rekonstrukce domu čp.117/II přišla město v roce 1973 na 19 000 Kčs.[187] V roce 1974 zahájeny přípravné rekonstrukční práce. Již předtím jako jistá nultá etapa rekonstrukce došlo k opravě střechy (původní tvrdá krytina vyměněna za původní šindelovou[188]) a došlo k obnově zábradlí na pavlačích (i pavlačí jako takových[189]). V roce 1974 se pokračovalo osekáním vnějších i vnitřních omítek.[190] Dle zprávy z květnového zasedání MěstNV v roce 1974 oprava domu probíhá.[191]
V odhaleném zdivu objektu se jasně ukázala torza 3-4 kostelních oken jak na severní tak na jižní straně. A původní závěry památkářů bylo nutné revidovat. Po nové návštěvě odborníků z plzeňského památkového ústavu (architekt Gabriel) se totiž zjistilo, že nejen 2/3 ale celý dům obsahuje středověké zdi bývalého kostela.[192] Kompletní obvodové zdi domu čp.117/II o rozměrech 18x12 metrů (respektive 18x11 vzhledem k mírně lichoběžníkovému tvaru) tak patrně jsou identické s původním rozsahem kostelní lodi.[193] A to nebylo vše. Tento následný výzkum naznačil, že kostel sv. Petra a Pavla se původně rozkládal ještě východně od domu čp.117/II, kde pravděpodobně bylo zbořené kněžiště.[194] Ovšem co se týče datace zdiva (a potažmo i vzniku kostela) existují i skeptičtější badatelé. Tomáš Karel ve své obsáhlé studii sice uznává, že obvodové zdi fixují rozsah původní sakrální stavby a že většina přízemí a 1. patra domu obsahuje tyto starší struktury, včetně zčásti dochovaného původního rytmu okenních otvorů zaniklého kostela (zdivo je tu lomové zděné z drobného kamene, s občasnými výplněmi z cihel a armovanými většími kamennými kvádry na nárožích). Na východní stěně nynějšího domu dokonce spatřuje pozůstatky po odbouraném presbytáři (zazděný vítězný oblouk). Zároveň ale Tomáš Karel volí umírněnější hypotézu o vzniku kostela. Ačkoliv i on vnímá starobylost zasvěcení svatému Petru a Pavlovi, prokazatelné románské a raně gotické stavební prvky zde nevidí. Analýza zdiva podle něj spíš ukazuje na pozdně gotický původ, bez starších stavebních fází. Datuje tak vznik kostela až do 2. poloviny 15. století. Později mohl být značně přebudován v barokním období (možná souvislost s opravou připomínanou roku 1718).[195] K historii domu a názorům památkářů viz též samostatná studie Františka Purgharta. Výsledky průzkumu jsou uloženy v plzeňském památkovém ústavu.[196]
V říjnu 1974 už probíhá zhotovování projektové dokumentace nového využití objektu, který se měl stát sídlem Domovní správy, a to jak kancelářských, tak dílenských prostor. Dle harmonogramu investic měla nejprve přijít na řadu rekonstrukce samotného domu čp.117/II (ústředí Domovní správy) a bytu pro zaměstnance. V roce 1976 na to plánována investice ve výši 1 500 000 Kčs, v následujícím roce další 1 000 000 Kčs.[197] V prosinci 1974 se zmiňuje, že Projektový ústav Státní památkové péče stále pracuje na projektu rekonstrukce objektu.[198] Na rok 1975 plánováno na rekonstrukci objektu investovat 950 000 Kčs.[199] V roce 1975 celková rekonstrukce objektu čp.117/II skutečně začala.[200] Podnik bytového hospodářství (bývalá Domovní správa) dle zprávy ze září 1975 přispěla na rekonstrukci čp.117/II 46 000 Kčs (zednické, malířské, natěračské práce).[201] Za rok 1976 uvádí OOBH, že mělo zvýšené výdaje na rekonstrukci čp.117/II.[202] Rekonstrukce prováděna podle projektu Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze. Akce dokončena v prosinci 1976, 10. prosince objekt čp.117/II předán do užívání jako administrativní budova OOBH (Oblastního organizace bytového hospodářství).[203] Akci provedl Okresní stavební podnik Rokycany.[204] Dům tehdy profesionálním způsobem adaptován, aniž by byl narušen jeho památkový charakter, naopak citlivá rekonstrukce jej mnohde spíše zvýraznila. Na střeše domu čp.117/II ponechána původní šindelová krytina.
Další stavební akce, které tu v režii OOBH probíhaly, už ale tak citlivé nebyly. Naopak, dá se říct, že to, co následovalo ve zbytku dekády, znehodnotilo nákladnou rekonstrukci památkového objektu čp.117/II. Už podle harmonogramu z roku 1974 mělo v okolí domu dojít k další výstavbě. V roce 1978 měla začít výstavba klempířské dílny včetně sociálního zařízení v blízkosti historického domu s investicí 1 500 000 Kčs pro rok 1978 a 1 500 000 Kčs pro rok 1979. Roku 1980 pak měla navázat výstavba nových garáží při čp.117/II (investice 300 000 Kčs).[205] Tyto akce vesměs realizovány. Nejprve v Akci Z budovány dílny a sociální zařízení OOBH. V září 1977 už je akce projekčně zajištěna, schválena a národní výbor podotýká, že by se mělo začít.[206] Během roku 1977 se zde mělo proinvestovat 280 000 Kčs.[207] Rozpočet za rok 1977 dodatečně revidován na 100 000. Nakonec tu prostavěno 116 000 Kčs.[208] Akce pak přešla jako nedokončená i do plánu Akcí Z na rok 1978.[209] V září 1978 uváděno, že práce stále pokračují, ale měly být hotovy do konce roku.[210] V 1. pololetí roku 1978 zde prostavěno 36 000 Kčs (plán na rok 1978 – 300 000 Kčs).[211] Za celý rok 1978 zde v Akci Z vynaloženy náklady 244 000 Kčs (oproti plánu 300 000 Kčs).[212] Výstavba dílen OOBH zařazena i do plánu Akcí Z na rok 1979.[213] Celkem tu měla být v roce 1979 vytvořena hodnota díla 513 000 Kčs při nákladech 461 900 Kčs. Tato částka měla být hrazena z úvěru.[214] Během 1. pololetí 1979 na této akci proinvestováno 58 900 Kčs (oproti celoročnímu plánu 450 900 Kčs). Konstatováno, že práce neprobíhají uspokojivě. Plánované dobudování už přitom mělo nastat do konce 1. čtvrtletí 1979.[215] Během celého roku 1979 zde prostavěno 220 700 Kčs (plán 500 000 Kčs) a vytvořena hodnota 450 900 Kčs (plán 500 000 Kčs).[216] Během roku 1979 tu odpracováno 7 180 brigádnických hodin (z toho 6 145 zdarma). Provedena hrubá stavba ostatních dílen a skladů, vyzděny příčky, zčásti provedena elektroinstalace, započato s vnitřními omítkami a obklady, dokončeno betonování podlahy, provedena střešní krytina.[217] V prosinci 1979 už nicméně akce zařazena mezi ty, které budou dokončeny až následujícího roku.[218] Zbývalo tu ještě vytvořit hodnotu díla 141 000 Kčs.[219] Plánované náklady na rok 1980 vyčísleny na 303 000 Kčs.[220] Dle informací ze září 1980 už se stavba dokončuje, ale zatím bez venkovních omítek.[221] Dílny OOBH měly mít hodnotu 1 273 000 Kčs, s náklady 913 100 Kčs (z toho 200 300 Kčs z vlastních zdrojů, 712 800 Kčs z úvěru). Plánované náklady na rok 1980 489 200 Kčs k září 1980 vyčerpány jen do výše 117 200 Kčs, plánovaná hodnota 141 000 Kčs už splněna.[222] Dle odhadu z prosince 1980 tu mělo být z upraveného plánu nákladů pro rok 1980 303 000 Kčs prostavěno jen 171 000 Kčs. Plánovaná hodnota díla na rok 1980 141 000 Kčs měla být dodržena.[223] V prosinci 1980 už uváděno, že dílny a sociální zařízení jsou v provozu. Celkové náklady nakonec dosáhly jen 691 000 Kčs (hodnota díla 1 273 000 Kčs). Odpracováno tu bylo 20 763 brigádnických hodin (z toho 19 114 bez nároku na mzdu).[224] V červnu 1982 se připomíná v areálu OOBH také existence provizorní sběrny surovin.[225] 26. června 1979 rovněž rada MěstNV souhlasila s návrhem na přidělení části pozemku č.kat.2961/4 (bývalý mlýnský náhon pod Spilkou) podniku OOBH na výstavbu skladu řeziva (jako náhradu za jiné skladovací prostory v prostoru Děkanského rybníčku, určené k demolici).[226] Po celém jižním obvodu původní zahrady domu čp.117/II tak vyrostl pás účelových staveb provozně-technického charakteru, čímž byla do značné míry znehodnocena dobře odvedená rekonstrukce samotného památkově chráněného domu čp.117/II (foto z r.2004). Po demolici domku čp.118/II (viz níže) v roce 1982 se podobné objekty vztyčily i podél západního okraje zahrady domu čp.117/II. Do Náměstí F. Černého tak dnes hledí ponurý betonový hranol bez oken. Územní plán Rokycan z roku 2000 navrhoval demolici těchto utilitárních staveb, očištění obvodu bývalého hřbitova a jeho proměnu na veřejnou zahradu. I po roce 1989 zůstala v objektu bytová správa, od 1. ledna 1992 pod správou města (firma Inzula s.r.o.).[227] Roku 1996 proveden nový nátěr šindelové střechy. Město na to přispělo 39 000 Kč, stát 10 000 Kč.[228] Dne 4. února 2008 město zveřejnilo seznam některých investic, které v roce 2008 hodlalo provést. Mezi nimi uvedena i oprava krytiny šindelové střechy čp.117/II. Případní zájemci se měli přihlásit do 29. února 2008.[229] Oprava střechy domu čp.117/II se uvádí v seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města. Zakázka přidělena 3. září 2008 firmě RYTA, s.r.o. z Rokycan za 1 353 739 Kč. Dle stavu z počátku podzimu 2008 akce ještě nebyla zahájena.[230]
Na počátku 19. století vznikl v prostoru zrušeného kostela sv. Petra a Pavla ještě přízemní domek čp.118/II, který zaujal východní část bývalého hřbitova. Podle F. Paneše vznikl přestavbou bývalé márnice hřbitova.[231] Dům už stál roku 1805, kdy pořízen jeho odhad. Tehdy jej tvořilo vlastní obytné stavení s dvěma světnicemi, dvěma „vejstupky“ (menší světnice nebo komory), celkem o rozměrech 8 sáhů x 4 sáhy a 3 střevíce. Tedy 15,17x 8,53 metru. Dům měl 6 oken, 7 dveří, 2 vrata, u domu stál dřevěný chlév.[232] Obecní správní komise vydala v únoru 1931 souhlas s poražením stromu před domem čp.118/II.[233] Již na kresbě K. Štíchy z doby okolo roku 1960 má dům čp.118/II modernizovaná, trojdílná okna, ale hmotově si zachoval svou dispozici z počátku 19. století.[234] Dům byl zbořen roku 1982.[235] I na jeho místě pak vyrostly účelové stavby (foto z r.2004) pro tehdejšího uživatele domu čp.117/II, OOBH, tedy bytovou správu, viz výše.
14. dubna 1947 požádala majitelka čp.118/II Anna Aubrechtová město o odprodej části plochy náměstí Františka Černého u jejího domu. Nedlouho předtím prý v domě čp.118/II zřídila nový byt, ale jeho okna nešla otevřít, protože před nimi stál plot, který nemohl být přesunut, protože před ním zase stála stará obecní lípa. Aubrechtová požadovala asi 108 metrů čtverečních plochy. Místní národní výbor souhlasil, protože by se tím aspoň zbavil nutnosti udržovat kout za lipou, který sloužil jako divoká skládka odpadků. Součástí rozšířeného pozemku by se stala i zmíněná obecní lípa, jakož také zasypaná strouha, které dříve tekla přes náměstí. Nové hranice pozemku by majitelka měla oplotit lehkým plotem bez podezdívky.[236] Na základě námitek majitele nedalekého domu čp.89/I (podkostelní mlýn, viz kapitola „Spilka“) byla ale nakonec zasypaná strouha z odprodeje vyjmuta a paní Aubrechtové pouze dána do pronájmu. Majitel domu čp.89/I Bohumil Čížek totiž argumentoval, že je nutné zachovat přístup k výtoku této bývalé strouhy z Mlýnského náhonu a navíc mu vadilo, že by strouha připadla Anně Aubrechtové, ačkoliv to byl on, kdo ji na vlastní náklady zavezl a stará se o její okolí.[237]
9.1.9. Vývoj pojmenování Svatopetrské ulice
Název Svatopetrské ulice se objevuje už v 19. století. Takto je zachycena na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1838, kde je německy uvedena coby Petersgasse.[238] Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 uvedena jako sv. Peterská ulice, stejně tak na mapě z roku 1907. Když 14. července 1922 jednalo zastupitelstvo města o návrhu městské rady a obecní okrašlovací komise, který se týkal ulic dosud nepojmenovaných nebo ulic s nevhodnými názvy, byl název Svatopetrské ulice ponechán jako připomínka historické rokycanské topografie.[239]
V červenci roku 1951 přejmenována na ulici Františka Černého.[240] Přejmenování schválila na svých zasedáních 15. května a 15. června 1951 rada MNV na počest 30. výročí založení KSČ.[241] František Černý (narozen 11. října 1894 v Rakové) byl předválečným zakládajícím členem KSČ v Rokycanech, kde pracoval v městských slévárnách.[242] Popraven nacisty 20. května 1943 (podle jiného zdroje 18. května 1943[243]) ve věku 49 let.[244] Úsek od Rokycanova domku k rozcestí u čp.117/II a potok směrem ke Spilce a na Masarykovo náměstí byl ale roku 1953 od této ulice oddělen a pojmenován samostatně jako ulice Josefa Weisse.[245] Měl tak být připomenut další komunistický odbojář z Rokycanska Josef Weis.[246] Je ovšem možné, že tento nový název nebyl nakonec v praxi užíván. Demolicemi zástavby nicméně ulice stejně v 80. letech 20. století zanikla.
9.1.10. Původní zástavba náměstí F. Černého (Svatopetrské náměstí)
Mezi domem čp.117/II a zbytkem městských hradeb u vyústění branky u kostela se Svatopetrská ulice rozšiřovala do náměstíčka, později zvaného náměstí Františka Černého. Šlo o další plácek nepravidelného tvaru, který živelně vznikl už ve středověku v této pitoreskní předměstské čtvrti (foto ze 70. let 20. století). Na jižní straně hleděl do náměstí již popsaný dům čp.118/II a ohradní zeď domu čp.117/II, oba vzniknuvší na troskách zrušeného kostela sv. Petra a Pavla.
Svým západním okrajem sousedí náměstí s vnější stranou městských hradeb. Průchodem skrz dům čp.135/I (tzv. „Myší díra“, popis domu v kapitole „Masarykovo náměstí“ a „městské opevnění“) je náměstí F. Černého propojeno s historickým jádrem Rokycan. Linii městských hradeb tu lemoval Mlýnský náhon (viz níže). Před domem čp.89/I (Podkostelní mlýn – popis v kapitole „plácek Spilka“) odbočovala z náhonu ještě v 19. století strouha, respektive přepadový kanál, který pak přímo přes plochu náměstí tekl k severu, aby se u domu čp.1/III (bývalá tiskárna – popis v kapitole „Plzeňské Předměstí“) opět s náhonem spojil, viz katastrální mapa města z roku 1838.[247] Kanál se nazýval také „jalová strouha“, roku 1947 už byl zasypaný.[248] Napájel nedaleký Děkanský rybníček (o něm viz níže).[249]
Severní stranu náměstí vyplňovala skupina mladších obytných domů čp.230/II a 538/II a dále dvou starších stodol. Vznikly až dodatečnou parcelací jižního okraje zahrad v okolí Děkanského rybníčku. Na místě tzv. Štorkánova domu čp.230/II se do počátku 20. století rozkládala vlhká louka, obtékaná (a zaplavovaná) z jedné strany Mlýnským náhonem, ze strany druhé výše zmíněným přepadovým kanálem. Louka obehnána asi půlmetrovou hrází, která ovšem jako protipovodňové opatření často selhávala.[250] V zimě se dokonce louka zaplavovala úmyslně a byla pak využívána jako kluziště. Teprve okolo roku 1895 se bruslaři přesunuli na nedaleký Děkanský rybníček.[251] Podél přepadového kanálu vedla polní cesta, později zrušená. Na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1838 je nazývána Gartengasse, tedy Zahradní ulice.[252] Šlo ale skutečně spíše o cestu mezi zahradami, nikoliv o městskou ulici. Na mapě města z roku 1907 ještě zakreslená je. Zanikla patrně krátce poté, protože roku 1913 si na této stavební parcele postavil nový dům čp.230/II tehdejší majitel Šebestián Štorkán, rokycanský kostelník. Plány přestavby vypracoval stavitel Štěpán Wolf.[253] Dům měl tříosé průčelí a valbovou střechu.[254] V prosinci 1930 vydáno stavební povolení pro Š. Štorkána na koupelnu u domu čp.230/II.[255]
Na východ od tohoto domu, o něco více vysunuté směrem do náměstí, stálo už roku 1838 spalné (tedy převážně dřevěné) stavení. Stejný stav zaznamenán ještě na mapě z doby okolo roku 1880. Šlo o objekt čp.29/II. Podle čísla popisného, zapadajícího do souvislé řady, tu patrně musel stát již v roce 1771, kdy se zavádělo číslování domů. V roce 1914 projednávalo obecní zastupitelstvo návrh, aby obec od manželů Šebestiána a Anny Štorkánových koupila dům čp.29/II s pozemkem z regulačních důvodů, protože mají připadnout k ulici. Pan Štorkán byl majitelem domu čp.29/II z pozemkem č.kat.123 a domu čp.230/II s pozemkem č.kat.196. Dle schváleného regulačního plánu má dům čp.29/II s pozemkem zčásti připadnout ke komunikaci podle regulační čáry utvořené prodloužením stavební čáry domu čp.230/II, k ulici tak připadne skoro celý dům čp.29/II. Objekt čp.29/II byl tehdy popisován jako nepěkné, zchátralé stavení a město ho mělo možnost odkoupit za 3 000 K. V následující debatě ovšem Antonín Hejrovský upozornil, že v Rokycanech jsou místa, kde by byla regulace potřebnější a návrh na odkup čp.29/II proto odložen.[256] Ještě na leteckém snímku města z roku 1924 je východně od nového domu čp.230/II zachyceno nízké stavení, evidentně už spíše ruina, vystupující hodně do popředí a zabírající velkou část plochy náměstí, a to do takové míry, že náměstí bylo domem čp.29/II téměř „přeštípnuto“ a spojení s jeho východnější částí probíhalo jen velmi úzkou soutěskou. Regulaci lokality nakonec urychlila živelní pohroma. 19. září 1928 domek čp.29/II vyhořel. Na schůzi městské rady pár dní poté už vzato na vědomí, že tři zdejší rodiny získaly náhradní ubytování.[257] Dne 27. září 1928 vzala zprávu o požáru čp.29/II z 19. září 1928 na vědomí městská rada.[258]
Šebestiánu Štorkánovi pak oznámeno, že mu obec nepovolí znovuzřízení tohoto domu, který stojí v regulační čáře. Štorkán proto podal 17. října 1928 obci nabídku na celkovou úpravu tohoto místa. Vzhledem k tomu, že domek čp.29/II na pozemku č.kat.323 19. září 1928 vyhořel a uváděný druhý domek stojící na téže parcele (patrně myšlena druhá polovina objektu) vykazuje trhliny v klenbě a obsahuje dva nezdravé a vlhké byty, je Štorkán ochoten oba domy zbořit a plochu v prodloužení jihovýchodní fronty domu čp.230/II postoupit obci na rozšíření veřejné ulice (tedy tohoto náměstí). Regulační čára by zabrala i část zahrádky u domu čp.29/II č.kat.123, část dvora č.kat.629 (na kterém stál dům čp.230/II) a část zahrady č.kat.196 za domem. Štorkán požadoval za prodané pozemky 80 Kč za čtvereční sáh. Navrhl, že pro ubytování dvou nájemníků z nevyhořelé části domku čp.29/II provede urychleně přístavbu svého dosavadního hospodářského stavení směrem k děkanské zahradě na č.kat.193. Přístavba měla jít k zahradě na vzdálenost 1 metru. Nový trakt by byl 15 metrů dlouhý, 3,4 metrů široký a měl mít 3 obytné místnosti. Kromě 2 nájemníků z nevyhovujícího domku tu měl ubytování najít i František Tomášek, který bydlel ve vyhořelé části domku čp.29/II. V prodloužení nové regulační čáry, ve frontě domu čp.230/II, pak měl Štorkán vybudovat laťkový plot na betonové podezdívce.[259] 19. října 1928 tento návrh schválila městská rada, ale nákupní cenu stanovila na 60 Kč za čtvereční sáh. Nakonec se Štorkánem dohodnuto 70 Kč.[260] Ještě koncem října 1928 totiž radní pozměnili usnesení městské rady z 19. října 1928 v otázce výkupu domu čp.29/II k regulačním účelům. Štorkánovi se zvýšila cena z 60 Kč na 70 Kč za čtvereční sáh. Celkový náklad ale zůstal nezměněn na 8000 Kč, protože původně vykupovaná plocha odhadnuta na 100 čtverečních sáhů, ale ve skutečnosti měla jen 88.[261] Dne 9. listopadu 1928 vydáno městskou radou stavební povolení pro Š. Štorkána na přístavbu hospodářského stavení v čp.230/II. Využití místností k obytným účelům povoleno maximálně na 5 let.[262] Stavba pak proběhla velmi rychle, protože 3. ledna 1929 už městská rada vydala užívací a obývací povolení Š. Štorkánovi na přístavbu hospodářského stavení u čp.230/II.[263]
Mezitím v prosinci 1928 o novém řešení prostoru tohoto náměstí jednalo obecní zastupitelstvo. Jan Hořice se na schůzi podivuje nad tím, že zastupitelstvo má hlasovat o schválení úpravy, ale úprava už je hotova. Městský tajemník pak vysvětlil, že Štorkán se rozhodl provést práce s předstihem, na vlastní riziko. Povolení k přístavbě hospodářského stavení navíc bylo vydáno pro místnosti hospodářského rázu, které se budou jen dočasně využívat pro ubytování. Zastupitelstvo pak majetkové převody a novou regulaci schválilo. Zároveň se ale řešila i budoucnost přepadového kanálu. Už 22. března 1928, tedy před požárem čp.29/II, Šebestián Štorkán požádal o povolení převést odpadní tok u mlýna čp.89/I manželů Čížkových po veřejném prostranství č.kat.2768/2 do betonového kanálu, který by vyústil do mlýnského náhonu pod mlýnem čp.89/I. 30. března 1928 to městská rada doporučila schválit s podmínkou, že Štorkán zřídí svým nákladem v místech stávajícího přepadu taras a zasype koryto přepadu. K zajištění lávky vedoucí před mlýnský náhon k děkanskému rybníčku (myšlena patrně soukromá lávka, která přes náhon vedla z tohoto náměstíčka k domu čp.89/I) měl být ponechán stávající taras u východního zábradlí lávky a odtud vystavěn nový taras k jihozápadnímu rohu zahrady pana Štorkána. Přepadový kanál měl kromě své funkce spojené s regulací stavu vody pro mlýn čp.89/I i funkci napájení Děkanského rybníčku. Potrubí k napájení Děkanského rybníčku se mělo provést z betonových rour o průměru 30 cm. Domek čp.118/II, který měl vodovodní odpad svedený do přepadové strouhy, měl být na náklad Štorkána odvodněn do veřejné kanalizace. V zájmu úpravy veřejného prostranství mezi čp.89/I, domy čp.230/II a čp.29/II a domem čp.118/II, které bylo občas zaplavováno vodou z přepadové strouhy, doporučila vodoprávní komise, aby obec nebránila postoupení postradatelné části strouhy do majetku pana Štorkána. Štorkán požádal obec o povolení ke zřízení kanálu z betonových trub o průměru 20 cm od rohu děkanské stodoly na č.kat.234 do mlýnského náhonu.[264] Už v březnu 1928 v tomto duchu rozhodla i městská rada, která vzala na vědomí řízení o žádosti Šebestiána Štorkána o svedení přepadu u mlýnského náhonu pod čp.89/I. Radní konstatovali, že provede-li to žadatel dle návrhu, položí-li pro zásobování Děkanského rybníčku cementové potrubí a odvodní-li dům F. Šimůnka (čp.118/II), nebude obec činit námitky proti vodoprávnímu řízení a postoupí mu část přepadu č.kat.2981/5.[265] V říjnu 1928 pak městská rada vyslovila souhlas s vodoprávním řízením na přeložení otevřeného přepadu u domu čp.89/I a doporučila to obecnímu zastupitelstvu ke schválení včetně postoupení části vodoteče do soukromého majetku.[266] V prosinci 1928 souhlas s usnesením městské rady o bezplatném postoupení části přepadové strouhy č.kat.2981/5 do majetku Š. a A. Štorkánových a povolení k výdaji 8000 Kč z rozpočtu na rok 1929 na výkup části pozemků č.kat.123, č.kat.629 a č.kat.196 z regulačních důvodů na zřízení uliční kanalizace vydala i obecní finanční komise.[267] Okresní úřad pak 4. února 1929 schválil usnesení obecního zastupitelstva z 21. listopadu 1928, kterým povolen výdaj 8 000 Kč na výkup části zahrady č.kat.123, stavebního pozemku č.kat.629 a zahrady č.kat.196 o ploše 88 čtverečních sáhů k regulačním účelům. 29. listopadu 1929 městská rada schválila uhradit tyto náklady z lesního rezervního fondu, což v prosinci 1929 schválilo i obecní zastupitelstvo.[268] K zatrubnění přepadového kanálu i k demolici starého objektu čp.29/II pak skutečně přikročeno. A po zboření čp.29/II byla opravdu stanovena nová regulační čára, která ustoupila dozadu a dosud zúžené náměstí bylo stabilizováno do podoby skutečného prostranství. Na tyto regulační korekce narážel Jan Šára, když ve svém průvodci městem z roku 1935 poukazuje na to, že cesta od městské branky (u čp.135/I) na Pátek „rozšířena zbouráním dvou chalup“.[269] V únoru 1932 se na schůzi městské rady uvádí, že kanál na prostranství před domem čp.230/II nebyl obcí vybudován podle smluvených podmínek. Překročená částka 2 164,05 Kč na výstavbě kanalizace a na rozšíření prostranství se měla uhradit z obecního rozpočtu na rok 1931.[270] Dům čp.29/II zanikl a jeho číslo popisné přeneseno na dům v Rokycanově ulici (později rovněž zbořený, viz výše).
Roku 1940 postavil severně od tohoto domu Jaroslav Štorkán nový obytný dům čp.538/II.[271] V roce 1936 jedná město o rozdělení stavební parcely č.kat.629 Š. Štorkána na dvě stavební místa. Majitel domu čp.230/II požádal 3. června 1936 o rozdělení pozemku č.kat.196 na dva díly, přičemž na jednom měl být postaven nový jednopatrový dům. 16. června 1936 konáno místní komisionelní řízení. Pozemky č.kat.629 a č.kat.196 měly být rozděleny na 2 nestejnoměrně velké díly. Na severním, kde postavena hospodářská a obytná budova, měl být při regulační čáře postaven do ulice nový jednopatrový dům. 19. června 1936 městská rada doporučila ke schválení a v září 1936 zastupitelstvo povolení vydalo.[272] Dům čp.538/II byl stavba s moderním tříosým průčelím. Oba domy odděloval plot.[273] Oba Štorkánovic domy zbořeny roku 1982.[274] Současně zbořeno i nádvorní stavení, které vyrostlo v době německé okupace a obdrželo číslo popisné čp.628/II (na mapě města z roku 1940 ještě nezakresleno).
Vedle Štorkánových domů ještě stály dvě starší stodoly. Jedna z nich zobrazena už na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838, kde evidována jako nespalné stavení. Šlo o takzvanou Děkanskou stodolu č.kat.234.[275] Když žádal v roce 1936 pan Štorkán o povolení k výstavbě nového domu (viz výše), navrhl také městu, které plánovalo na sousední děkanské zahradě stavět nové stáje a muselo k nim upravit příjezd skrz stodolu č.kat.234, aby souhlasilo s výměnou pozemků. Štorkán by při ní od obce získal jihozápadní roh stodoly č.kat.234, obec by získala část plochy na jihovýchodním rohu. Obec předběžně souhlasila, ale věc byl nutno ještě projednat s děkanským úřadem. 19. června 1936 městská rada doporučila ke schválení. v září 1936 schváleno i obecním zastupitelstvem.[276] Už o několik let předtím, v listopadu 1927, vydáno městskou radou užívací povolení Šebestiánu Štorkánovi na stodolu u čp.230/II.[277] Šlo tedy o poměrně rozsáhlý zemědělský komplex takřka na dotyku s historickým jádrem. V 2. polovině 50. let 20. století se Štorkánovo hospodářství začlenilo do Státního statku. V roce 1958 se uvažovalo o využití zdejších hospodářských staveb pro ustájení mladého dobytka, ale odmítnuto s poukazem, že to „nevyhovuje poměrům našeho města“. Poloagrární etapa dějin Rokycan a obzvláště této čtvrti pod kostelem se chýlila k závěru.[278] Tyto stodoly pak rovněž zanikly při plošných demolicích v předvečer výstavby sídliště Pod Kostelem.
Rohový pozemek v místě, kde do náměstí F. Černého ústila Svatopetrská ulice, zaujímal dům čp.145/II. Tento patrový objekt vznikl někdy po polovině 19. století na místě zahrady, která se tu rozkládala ještě roku 1838 (viz katastrální mapa). V tomto domě bydleli od 4. května 1902 do 8. března 1903 typograf Josef Stivín (zaměstnaný v nedaleké tiskárně J. B. Zápotočného v domě čp.1/III na Dolních příkopech) a jeho družka Marie Bartošová, později známá jako slavná spisovatelka Marie Majerová. 31. srpna 1902 se jim tu narodil syn Pravoslav, který byl úplně prvním rokycanským dítětem, které bylo zapsáno do matrik jako „bez vyznání“. Stalo se tak na žádost rodičů, kteří byli antiklerikálními sociálními demokraty. Mimochodem, v matričním protokolu svědčil Josefu Stivínovi jeho kolega Antonín Hořice, pozdější sociálně demokratický starosta Rokycan (1919-1923).[279] V říjnu 1977 město rozhodlo, že v domě čp.145/II bude provizorně ponechán Socialistický svaz mládeže, a to do doby, než bude předáno staveniště pro základní školu (plánovaná v areálu Děkanského rybníčku – viz níže).[280] I dům čp.145/II padl za oběť normalizačním dezurbanizačním asanacím. Jak přitom předchozí odstavce ukazují, už v 1. polovině 20. století tu docházelo k postupným regulačním zásahům, které adaptovaly zdejší venkovskou zástavbu na podmínky rostoucího okresního města. Zástavba náměstí tak nebyla jen anachronickým skanzenem nevyhovujících chalup, ale postupně nabývala kompaktnějších rysů, přičemž ale měřítkově nerozrušovala cennou lokalitu v sousedství děkanského kostela. Ztráta zástavby tohoto náměstí je jednou z nejvážnějších škod, napáchaných v Rokycanech pokrokářským komunistickým urbanismem.
9.1.11. Socha sv. Jana Nepomuckého
Před domem čp.145/II stála barokní socha svatého Jana Nepomuckého z 18. století. Podle Antonína Podlahy „velice pěkná práce“.[281] Z podsaditého volutového podstavce s nápisem „SV. JENE ORODUJ ZA NÁS“ (patrně mladšího původu[282]) vyrůstala vlastní pískovcová socha světce, s bohatou plastickou drapérií. U jeho nohou stál andílek s krucifixem. Zpředu vystupovala ze skulptury lucerna upevněná na železném kování, patrně pozdějšího data (zobrazena už na fotografii z konce 19. století).[283] Dne 25. října roku 1900 konstatovalo obecní zastupitelstvo, že socha je zchátralá a měla by být (spolu s další sochou Jana Nepomuckého na Malém náměstí) odborně opravena. Opravu obou skulptur pak v následujících dvou letech provedl pražský sochař Karel Vlačiha. 12. prosince 1902 oprava sochy kolaudována.[284]
Roku 1976 přemístěna socha sv. Jana Nepomuckého z náměstí F. Černého. Nejprve jen o pár desítek metrů do dvora domu čp.117/II.[285] Později (podle některých pramenů se tak stalo roku 1985[286], podle jiných už v červnu 1984[287]) na hřbitov u kostela sv. Trojice na Plzeňském předměstí. V roce 1993 tato socha zásluhou města a Sdružení pro obnovu památek byla opravena a přesunuta na jižní nábřeží Padrťského potoka, nedaleko mostu v Pražské ulici u bývalých městských lázní.[288] Skulptura situována vhodně do sousedství frekventované pěší cesty a vzrostlého stromu (viz níže). Ačkoliv socha přežila a našla nové umístění, je smutným dokladem, jak cenný městský prostor nevratně zanikl po demolici zástavby náměstí F. Černého. A jakou ozdobou mohlo toto náměstí být, kdyby tento kout Rokycan přežil do pádu normalizačního režimu.
9.1.12. Technický vývoj náměstí F. Černého a vývoj jeho pojmenování
Náměstí dominovala po celé 20. století velká obecní lípa.[289] Stála před domem čp.118/II a přežila až do počátku 21. století (foto z r.2004), byť v neestetickém sousedství účelových technických budov, které dům čp.118/II nahradily. Pak byla pokácena. Jde o rozporuplný trend úzkostlivého sledování stavu starších dřevin, které jsou pak často odstraňovány s poukazem na možné ohrožení zdraví chodců. Na tomto náměstí se ještě za první republiky konaly pravidelné trhy na selata.[290] Říkalo se mu proto lidově „prasečí plácek“.[291] V červenci 1930 městská rada rozhodla, že se policejně se vyšetří vhodnost umístění trhu na selata u čp.230/II (tedy na tomto náměstí), s variantami na Nerudově náměstí nebo před domem čp.24/II (v Rokycanově ulici).[292] V květnu 1933 pak městskou radou schválen návrh policejního úřadu o přeložení trhu na selata z Nerudova náměstí na prostranství před domem čp.230/II.[293] Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 rozhodnuto, že úpravu náměstíčka před domem pana Štorkána vypracuje městský zahradník.[294]
Náměstí F. Černého nemělo dlouho oficiální statut náměstí, byť se mu občas neformálně říkalo Svatopetrské náměstí. Bylo považováno za pouhé pokračování Svatopetrské ulice (později ulice F. Černého), byť rozšířené v plácek. Poprvé se o „náměstí“ F. Černého mluví až v obecní kronice roku 1976.[295] V únoru 1988 ale Městský národní výbor po dokončení sídliště Pod Kostelem rozhodl, a to se zpětnou účinností od 15. prosince 1987, že nově vzniklou komunikaci u objektů č.13-6 nazve ulicí Františka Černého.[296] Nicméně úzus „náměstí“ ještě v následné době převládal, byť z hlediska urbanistického po výstavbě sídliště už o skutečné náměstí opět nejde.
9.1.13. Původní zástavba v Říční ulici
Z východního cípu Náměstí F. Černého, u domu čp.145/II, vybíhala ještě krátká ulice zvaná Říční. Po pár desítkách metrů ústila na nábřeží Padrťského potoka do Rokycanovy ulice.
V Říční ulici stály pouze dva domy čp.30/II a 31/II. Dům čp.30/II už roku 1838 evidován jako nespalný. 30. března 1939 rozhodla obecní rada vydat povolení na přestavbu domu čp.30/II.[297] Dům tehdy získal modernější vzhled s většími okenními otvory. V patře zřízeny obytné místnosti, na střeše kvůli tomu usazeny vikýře, do boční štítové stěny prolomena dvě okna.[298] Roku 1945 město zvažovalo dům odkoupit od manželů Duškových a použít je pro účely obce, která v té době neměla potřebné místnosti pro nejrůznější organizace.[299] Dům čp.31/II roku 1838 evidován jako nespalný. Byl podle K. Hofmana později přečíslován na čp.176/II.[300] 14. ledna roku 1880 se tu narodil Jiří Stříbrný, pozdější český a československý politik.[301] Podle evidence domů z konce 20. let 20. století je majitelem objektu obec a popisován jako „halašovna“.[302] 10. srpna 1927 městská rada rozhodla, že v obecním domě čp.31/II se v rámci rozpočtu na rok 1927 provedou jen nejnutnější opravy.[303] 24. srpna 1927 pak radní plány konkretizovali: provedou se jen nejnutnější opravy domu čp.31/II dle návrhu městské technické kanceláře, a to maximálně za 1 300 Kč.[304] K 31. prosinci 1932 uváděn dům čp.31/II v seznamu obecních nájemních domů.[305] Dle informací k červnu 1980 stále ještě dům čp.31/II nebyl vyklizen a zdejším obyvatelům nenalezeno náhradní ubytování.[306] V roce 1981 ale město muselo náhradní ubytování zajistit, protože dům poškodila povodeň. František Rubáš přemístěn dočasně do čp.90/I (Spilka). V prosinci 1981 už ale prý náhradní byt uvolnil.[307] Oba domy následně zbořeny.
9.1.14. Technický vývoj Říční ulice a vývoj jejího pojmenování
V letech 1886-1906 obec postavila v této ulici veřejnou studnu, jedno z pěti páteřních zařízení tohoto druhu v Rokycanech (další studny byly v Pražské ulici, v Soukenické ulici u domu čp.62/II, v Madlonově ulici a dále na dnešním Malém náměstí).[308] Existence těchto zařízení nebyla po zbudování obecního vodovodu už příliš nutná. V květnu 1930 městskou radou usneseno zrušit pumpu na Pražském předměstí u děkanských stodol.[309]
Na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1838 nemá tato komunikace své pojmenování.[310] Říční ulice se dříve nazývala Svatojanská neboli Svatojánská ulice (podle výše zmíněné sochy Jana Nepomuckého). Takto doložena už na berní mapě z roku 1877.[311] Stejný název se uvádí v obecní kronice k roku 1906.[312] Dne 7. září 1953 přejmenována, v souvislosti s odstraňováním názvů ideologicky závadných pro komunistický režim, na Říční ulici.[313] Ulice a s ní i její název zcela zanikla v 80. letech 20. století.
9.1.15. Děkanský rybníček a jeho okolí
Severně od náměstí F. Černého už zástavba prakticky mizela. Převládala zde zeleň zahrad a mezi nimi vodní plocha Děkanského rybníčku o rozloze 0,43 ha. Ten se připomíná už v listině arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi z 28. června 1365. V listině se dává rokycanskému proboštovi Michalovi souhlas s tím, aby pro místní klášter koupil některé domy, mezi nimi i dům Wolkerův „jedním rohem ležícím při řece a rybníku řečeného kláštera, kteréž domy mezi cestou plzeňskou a řekou tekoucí pod klášterem a staveništích městečka našeho rokycanského byly položeny.“ Listinu objevil historik V. Stránský v roce 1926.[314] Po zrušení kláštera v polovině 16. století připadl rybník městu. To jej roku 1688 darovalo zpět katolické církvi, respektive děkanovi, odtud název.[315] V roce 1928 se uvádí, že rybník je napájen přepadovou strouhou (viz výše), která se u mlýna čp.89/I odpojovala z mlýnského náhonu a přes tehdejší Svatopetrské náměstí tekla tímto směrem.[316]
V okolí rybníku se rozkládala takzvaná Děkanská zahrada. V ní stál domek čp.41/III (šlo už formálně o součást Plzeňského předměstí). Jednalo se o původní barokně-klasicistní letohrádek, který byl začleněn do osově souměrné kompozice Děkanské zahrady.[317] V západním sektoru zahrady se ještě roku 1838 rozkládal menší rybníček, sádky nebo snad okrasná vodní nádrž. V roce 1838 evidován dům čp.41/III jako objekt v západní části nespalný, v části východní spalný. V 2. polovině 19. století sloužil jako obydlí pro správce zahrady. 25. dubna 1884 požádal děkan Josef Kasper město jako patrona o dotaci na opravu tohoto domku a ohradní zdi Děkanské zahrady.[318] Ještě téhož dne starosta Josef Brejcha vyzval stavitele Jana Šmause, aby sestavil předběžný rozpočet na tuto akci.[319] Vlastní projekt opravy je dílem dalšího místního stavitele, Hynka Šmolíka, který s ním 30. července 1884 seznámil obecní radu. Navrhuje snést stávající zdivo do výše 1,2 metru a nahradit jej novou zdí.[320] Dne 15. března 1886 se konala na radnici veřejná soutěž na provedení opravy domu. Vyhrál Hynek Šmolík. Přestavba provedena patrně v následujících dvou letech, protože 20. července 1887 konstatuje obecní rada, že Šmolík odvedl dobrou práci a navrhla výplatu plného honoráře.[321] Dům čp.41/III bylo přízemní protáhlé stavení o délce 11 metrů. Po přestavbě navržené Hynkem Šmolíkem získala jednoduchou, historizující fasádu. Tříosé průčelí (dveře a dvě okna) ozdobeno v meziokenních partiích kartušovými štukovými poli. Na okrajích průčelí pak vertikální rustikované pásy. Střecha sedlová.[322] Směrem k východu se k domu přimykal patrový přístavek věžovitého charakteru, zakončený stanovou střechou.
Děkanská zahrada později ve 20. století už ztratila svůj ráz udržovaného okrasného libosadu a proměnila se spíše v zelinářské pole. Před vánoci se zde prodávali kapři z Děkanského rybníčku.[323] Na severní straně rybníku byl směrem do Soukenické ulice asi 2 metry vysoký násep, zarostlý travou. Byl na něm umístěn zvláštní rám, sestávající z řady silných dřevěných sloupků s dvěma podélnými břevny, na kterém ještě roku 1895 sušili rokycanští soukeníci své obarvené látky.[324] Okolo roku 1900 soukenická živnost v Rokycanech zanikla a násep pak sloužil jako přírodní hlediště pro lidi sledující výlov rybníku, nebo bruslařské výkony.[325] Na konci 19. století si tu totiž své kluziště zřídil Klub velocipedistů a bruslařů. Od roku 1901 kluziště osvětlováno obloukovou lampou a opatřené ohřívárnou.[326] Dle usnesení městské rady z listopadu 1932 zřídí na žádost lawn-tenisového a bruslařského klubu obec elektrické osvětlení na Děkanském rybníčku.[327] Směrem do Soukenické ulice postaven v 40. letech 20. století dřevěný kiosk pro trafiku.[328] V Děkanském rybníčku se kromě toho dříve plavili koně. Pivovary a řezníci odtud brali led.[329] V roce 1926, když se při jednáních mezi obcí a katolickou církví objevuje idea demolice hospodářského dvora okolo děkanství (viz kapitola „Urbanovo náměstí“), se zmiňuje i možná výstavba náhradních stájí pro areál děkanství a jako vhodný pozemek se uvádí lokalita „proti oknům děkanské kuchyně, kde dřív byla děkanská zahrádka a výběh pro hříbata“, tedy u Děkanského rybníčku.[330] V únoru 1932 městská rada rozhodla, že žádost děkanského úřadu o opravu plotu u děkanské zahrádky se projedná současně s odstraněním stájí.[331] V říjnu 1933 usneseno na schůzi městské rady jednat s církevní správou, aby upustila od záměru zřídit u nových stájí projektovaných na beneficijní zahradě č.kat.193 i byt. Do rozpočtu na rok 1934 se prý zařadí 150 000 Kč na úpravu stájí.[332] Ještě v roce 1936 se tento záměr zmiňuje, obec tehdy jedná s panem Štorkánem o možnosti výměny pozemků tak, aby se usnadnil příjezd do zamýšleného areálu děkanských stájí (viz výše). [333] Záměr ovšem nebyl realizován.
Starobylá vodní nádrž se soukromou zahradou, ostrov rustikální biedermeierovské idyly, nezapadala do představ komunistických městských plánovačů. Vzhledem k tomu, že její hospodářská hodnota coby chovného rybníku byla malá a jako koupaliště jí nebylo v Rokycanech zapotřebí, objevují se od 50. let 20. století vize zrušení Děkanského rybníčku s tím, že na jeho pozemek by měl být využit pro nějakou veřejnou stavbu. Původně se tu uvažovalo o výstavbě letního kina, amfiteátru s tím, že by tak byla využita působivá kulisa věží děkanského kostela a radnice (foto cca z r.1945). Tato vcelku podařená představa ale nebyla dovedena do fáze realizace. V roce 1957 také vedlo město jednání s děkanským úřadem o odkupu zahrady okolo rybníčku a jejím využití pro účely „polytechnické výchovy“ žáků místních škol.[334] Dne 2. března 1966 rada MěstNV uložila komisi pro výstavbu do jednoho měsíce vypracovat návrh možností využití rybníčku.[335] Podle plánu Vnější údržby města měla akce proběhnout v roce 1967 a mluví se o zřízení dětského hřiště nebo parkové úpravě.[336] Klíčové jednání se odehrálo 12. dubna 1967, kdy rada MěstNV projednala návrh komise OVP na zřízení hřiště na místě rybníčku.[337] Dne 24. května 1967 rada MěstNV projednala asanaci rybníčku.[338] Koncem května roku 1967 pak začalo zavážení této vodní nádrže. Město se rozhodlo pro zřízení dětského hřiště.[339] 7. června 1967 o této variantě využití pozemku debatovala rada národního výboru.[340] V listopadu 1967 se uvádí, že ve spolupráci s občanským výborem č.9 se provádí úprava rybníčku.[341] V dubnu 1968 ohlášena úprava rybníčku na rok 1968. Šlo by o součást brigádnické Akce Z. Investice v hodnotě 20 000 Kčs měla být pořízena nákladem 15 000 Kčs, vyčleněných z fondu rezerv MěstNV.[342] Dokončení včetně vybudování studny pak mělo proběhnout v roce 1969. Opět nákladem 15 000 Kčs.[343] Nestalo se ale tak. Za 1. pololetí 1968 prostavěno z fondu MěstNV na Děkanském rybníčku jen 8 000 Kčs.[344] Celkem za rok 1968 prostavěno 8 321 Kčs.[345] V únoru 1969 uvádí na plénu MěstNV pan Drchal, že akce Děkanský rybníček stále nezačala, čeká se prý ještě na vyjádření ing. Nesnídala ve věci zatrubnění souvisejícího Mlýnského náhonu. Úprava bývalého rybníka měla proběhnout roku 1969 (za 15 000 Kčs).[346] Opět šlo o peníze z fondu rozvoje a rezerv MěstNV.[347] Jak ale přiznávají materiály MěstNV z dubna 1970, úprava rybníčku (původně plánovaná na rok 1969) neprovedena a akce přesunuta na rok 1970.[348] Ještě roku 1969 si městský kronikář povzdechl, že prostor zrušeného rybníka stále není upravený.[349] Rodící se parková zóna byla navíc právě roku 1969 poškozena výstavbou skladu materiálu pro podnik Stavby silnic (později převzatý podnikem Vodní stavby). V listopadu 1969 si na plénu MěstNV stěžuje Josef Bláha na to, že výstavba parčíku už stála mnoho úsilí a peněz a teď je znehodnocen existencí skladiště.[350] Úprava rybníčku, plánovaná na rok 1969 byla, dle zprávy z listopadu 1969, převedena do plánu na následující rok.[351] Dle údaje z prosince 1969 bylo urovnání terénu na Děkanském rybníčku součástí závazku občanského výboru č.2 k 25. výročí osvobození. Zároveň akce Děkanský rybníček-dětské hřiště zařazena do plánu Technických služeb na rok 1970 a do návrhu prováděcího plánu MěstNV (s předpokládanou hodnotou díla 15 000 Kčs). Proti tomu ovšem opět protestuje Josef Bláha, podle nějž by jakékoliv úpravy měly provést a financovat Pozemní stavby nebo Vodní stavby, které plochu parčíku poškodily.[352] K brigádnické výpomoci (50 brigádnických hodin) na úpravě bývalého rybníku se zavázali členové občanského výboru č. 1. Dalších 200 brigádnických hodin tu na úpravě veřejného osvětlení v oblasti Děkanského rybníčku přislíbili odpracovat lidé z občanského výboru č.2. Dalších 58 brigádnických hodin na úpravě hřiště u Děkanského rybníčku přislíbil občanský výbor č.9.[353] Vzhledem k urychlení prací MěstNV přistoupil na větší spolupráci s ONV na této akci.[354] Podle zpráv z června 1970 ale ještě okolí rybníčku stále není upraveno.[355] V září 1970 se uvádí, že břehy bývalého rybníčku již brigádnickou prací srovnány.[356] V dubnu 1971 se na plénu MěstNV pozastavuje pan Drchal nad tím, že v prostoru Děkanského rybníčku probíhá zavážení černou struskou, třebaže zde má být vodní plocha.[357] V červenci 1971 připomněla ve své interpelaci na plénu MěstNV otázku Děkanského rybníku opět Milada Šedivcová. Jak dodal ve své reakci předseda MěstNV František Hlad, podobný názor a výzvu k pokračování v úpravách Děkanského rybníčku vyjádřil na poslední schůzi občanského výboru č.1 i Augustin Kulhánek.[358] V únoru 1972 deklaruje MěstNV, že během roku 1972 bude nutno ve spolupráci s občanskými výbory zajistit úpravu rybníčku.[359] Ta opravdu dokončena prý během 1. pololetí 1972.[360] V červnu 1972 se na zasedání MěstNV vyjádřil o oblasti Děkanského rybníčku pan Vávra. Lokalita je prý hezky upravena, ale když je špatné počasí, neslouží svému účelu.[361] V červnu 1972 ale zároveň informoval poslance MěstNV pan Mašek, že rada národního výboru navrhuje změnu územního plánu, zrušení rybníčku. Plénum změny odsouhlasilo.[362]
Po celou následující dekádu podoba tohoto bývalého vodního díla zůstávala nedořešená. Na konci 70. let 20. století se zde pro změnu uvažovalo o výstavbě další rokycanské základní školy s 18 třídami. Její součástí měl být i sportovní areál s plaveckým bazénem o rozměrech 12,5x7,5 metru.[363] O výstavbě páté základní školy se v Rokycanech mluvilo již od počátku 60. let[364], prakticky od doby, co byla dokončena velká škola na Jižním předměstí. Setrvalý růst populace a projekce jeho pokračování potřebě takovéhoto zařízení nahrávaly. Už při revizi územního plánu roku 1968 MěstNV navrhoval v prostoru Pražského předměstí zbudovat základní školu s 18 třídami.[365] Dle výhledového harmonogramu investic z roku 1969 předpokládáno zbudování školy v letech 1974-80. Investorem měl být KNV.[366] Pak zájem o stavbu další základní školy v Rokycanech opadl. Na přelomu 60. a 70. let totiž došlo k výraznému opadnutí populačního růstu. V prosinci 1970 hovoří předseda MěstNV František Hlad o nutné revizi plánu. Rokycany si prý původně nárokovaly výstavbu základní školy s 22 třídami. Jenže zatímco v roce 1965 připadalo ve městě na 1 třídu 44 dětí, v roce 1970 jich už bylo jen 28, takže potřeba nové školy není zdaleka tak urgentní.[367] Znovu se myšlenka na zřízení 5.rokycanské základní školy objevuje až v 2. polovině 70. let, kdy opět zvýšená porodnost oživila tuto ideu. Někdy mezi polovinou září a polovinou října 1975 rada MěstNV pověřila pana Maška, aby u nadřízených orgánů zjistil, proč došlo k navýšení investičního záměru na osmnáctitřídní ZDŠ z 32 000 000 Kčs na 40 000 000 Kčs.[368] V roce 1976 uváděno, že výstavba základní školy s 18 třídami a odhadovanými náklady 18 000 000 Kčs má začít v srpnu 1978. Plánované dokončení v listopadu 1980.[369] Problémem ale byla nutnost opatřit obyvatelům dosavadních domů stojících v této lokalitě náhradní bydlení. Celkem bylo zapotřebí 31 náhradních bytů.[370] V prosinci 1976 se už zmiňuje, že se provádí výkup domů pod hradbami u bývalého děkanského rybníčka pro výstavbu základní školy. Potřeba náhradního ubytování vzrostla na 34 bytů. Přesný počet obyvatel demoliční zóny a jejich požadavky na řešení náhradního bydlení konkretizovány na jednání zástupců Krajské inženýrské organizace se zdejšími občany, které se konalo 8. prosince 1976.[371] Dne 4. ledna 1977 vzala na své schůzi rada MěstNV na vědomí informaci o výstavbě základní školy. MěstNV požadoval, aby u školy byla tělocvična odpovídající rozměrům pro sálové sporty a jídelna s kapacitou 950 dětí.[372] 29. března 1977 rada MěstNV projednala připomínku Jana Jagera k výstavbě ZDŠ v prostoru bývalého děkanského rybníčku. Závěrem jednání, ale bylo, že rada na svém původním rozhodnutí o umístění školy v tomto prostoru trvá.[373] Dle zprávy z května 1977 se počítá, že budoucí staveniště pod kostelem bude připraveno (rozuměj: dojde k vystěhování stávajících obyvatel) do 31. března 1979.[374] V červnu 1977 zde ještě schází najít 17 náhradních bytů (jinde se uvádí 19 bytů).[375] Dle zpráv z října 1977 vystěhovávání pokračuje, problémy vznikly u některých rodin. Náhradní byt v čp.259/II plánovaný jako náhrada pro Františka Rubáše musel být přidělen pro rodinu Liškových ze sokolovny (kde došlo k uvolnění služebního bytu). Olze Liškové z čp.145/II přiděleno náhradní ubytování 24. října 1977.[376] V červnu 1978 v demoličním pásmu ZDŠ chybí stále přidělit 2 náhradní byty (František Rubáš z čp.31/II se proti přidělenému bytu odvolal a u Mojmíra Kally z čp.230/II se věc musela odložit až do jeho návratu z výkonu trestu).[377] Roku 1977 město kvůli chystané výstavbě taky odkoupilo za 69 353 Kčs pozemek bývalého rybníčku a zahrady od římskokatolické církve.[378] Roku 1978 se mluví o tom, že výstavba školy měla být zahájena až koncem roku 1980.[379] Harmonogram z roku 1979 mluví o výstavbě osmnáctitřídní nové školy do roku 1982.[380] V říjnu 1979 uváděno, že stále nutno přidělit 3 náhradní byty kvůli výstavbě této školy. Šlo o byty v domě čp.2/III. Jeho popis v kapitole „Plzeňské předměstí“.[381] Dne 26. června 1979 rada MěstNV souhlasila s přidělením části pozemku č.kat.2961/4 (bývalý mlýnský náhon pod Spilkou) podniku OOBH na výstavbu skladu řeziva. Mělo jít o náhradu za jiné skladovací prostory v prostoru Děkanského rybníčku, určené k demolici kvůli výstavbě školy.[382] V červnu 1980 zmiňováno, že plocha Děkanského rybníčku je k dispozici podniku Pozemní stavby pro ukládání stavební suti coby navážky terénu.[383]
V okolí Děkanského rybníčku, až k Rokycanovu domku čp.26/II, už na přelomu 70. a 80. let proběhly demolice, které měly tento prostor uvolnit pro chystanou školu.[384] Podle předběžného zákresu do mapy města[385] mělo v případě plánované školy na Děkanském rybníčku jít o rozložitý komplex s mnoha bočními křídly, který by vyplnil celý prostor bývalé vodní nádrže i zahrady. Byl by orientován do Soukenické ulice, po stranách zasahoval až k Padrťskému potoku, na jihu se dotýkal domů na náměstí F. Černého. V únoru 1981 ale MěstNV konstatoval, že ve volebním programu nejsou plněny akce, které měly být provedeny dodavatelsky a jako příklad zmiňována osmnáctitřídní škola na Děkanském rybníčku.[386] Projekt školy v 80. letech 20. století opuštěn poté, co populační vlna znovu opadla a urgentní potřeba nových tříd v základních školách pominula. Na jižním okraji zrušeného rybníku pak v 80. letech v rámci budování sídliště Pod Kostelem vyrostl odporný panelový dům Tehdy již ekonomicky skomírající režim rezignoval na jakékoliv městotvorné ambice a zaplnil pouze volný pozemek další noclehárnou (foto z r.2004). Jako jistou škodolibost lze připomenout, že ledabyle stavěný panelák musel být narychlo sanován betonovými injekcemi, protože na měkkém podloží v místech bývalého Děkanského rybníčku se začaly jeho základy propadat.[387] Na velké většině území zrušeného rybníčku ale dodnes zeje proluka, částečně využívaná jako parkoviště pro sousední panelové domy, ještě počátkem 21. století částečně zarostlá plevelem, teprve pak zčásti kultivována. Smutným paradoxem zůstává, že Děkanský rybníček byl likvidován zcela zbytečně a komunistické vedení města tak Rokycany připravilo o malebný kout, aniž by jej zhodnotilo. V 90. letech 20. století zde město neúspěšně plánovalo výstavbu bytových domů (viz níže).
V roce 2001 nechalo město na části plochy bývalého rybníčku vystavět provizorní parkoviště pro obyvatele okolních domů. Vyžádalo si to náklady cca 540 000 Kč. Parkoviště zkolaudováno jako dočasné, do 31. prosince 2010.[388] Územní plán města z roku 2000 nadále předpokládal dostavbu prostoru zaniklého rybníčku bytovými domy, přičemž by mělo jít maximálně o třípodlažní objekty, jejichž urbanistickou funkcí bude pohledově zakrýt sídliště Pod Kostelem a nově definovat uliční frontu v Soukenické ulici. V roce 2000 uložila rada města odboru rozvoje města zpracovat urbanistickou studii s konkrétním řešením lokality. Podle této urbanistické studie zhotovené v roce 2001 arch. Hyskem (HYSEK s.r.o. Plzeň) se ovšem předpokládalo obnovení vodní plochy zakomponované do pruhu zeleně podél severní strany bývalých městských hradeb. Kromě toho tu měl vzniknout park s pěšinami. Tuto koncepci potvrdila svým rozhodnutím rada města 20. února 2006, když schválila priority rekonstrukce rokycanských sídlišť (včetně sídliště Pod Kostelem).[389]
9.1.16. Dům čp.4/III (bývalá obecní stravovna)
Jednou z obětí demolic v okolí Děkanského rybníčku byl i dům čp.4/III, situovaný severně od této vodní plochy, u Soukenické ulice, nedaleko mostu přes Padrťský potok.[390] Minulým generacím byl znám jako obecní stravovna. Na katastrální mapě města z roku 1838 tento dům ovšem nestál. Číslo popisné původně nesl nynější dům čp.3/III v Soukenické ulici, na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1838 evidovaný jako čp.3-4/III.[391] Není zachycen ještě ani na berní mapě z roku 1877. Zachycen je až na katastrální evidenční mapě z konce 19. století (ovšem i na ní až jako dodatečný zákres).[392]
Patrový, původně soukromý dům odkoupila někdy počátkem 20. století okresní správa a zřídila zde stravovnu neboli noclehárnu pro mladé učně. Roku 1921 zřídilo město v domě též útulek pro rodičky. Otevřen byl 1. února 1921. Pořízen společným nákladem města a organizace Ochrana matek a dětí. Už v říjnu se ale útulek přestěhoval do objektu čp.184/II na Jižním předměstí.[393] Na schůzi obecního zastupitelstva v říjnu 1926 upozornil Rudolf Šnábl, že okres hodlá prodat budovu okresní stravovny a doporučil, aby ji koupila obec na zřízení například prozatímní nemocnice.[394] V květnu 1928 vyslovila městská rada souhlas s podmínkami okresní správní komise o nájmu čp.4/III k účelům zřízení obecní izolační nemocnice.[395] V červnu 1928 pak na schůzi městské rady schválen výsledek komise o zdravotně-stavebním řízení v čp.4/III.[396] V lednu 1929 rozhodla městská rada, že s okresem se obnoví jednání o získání bývalé stravovny pro účely obecní prozatímní nemocnice.[397] Když roku 1930 musela obce vystěhovat provizorní městskou nemocnici z pronajatého domu čp.96/II v Kotyzově ulici, odkoupila skutečně narychlo dům čp.4/III a „nemocnici“ (spíše však jakési centrum základních zdravotnických služeb pro chudé) zřídila zde.[398] O koupi domu čp.4/III k zdravotním účelům mělo jednat zastupitelstvo u 8. srpna 1930, ale neprojednáno pro nedostatečný počet přítomných.[399] Mezitím 27. června 1930 okresní výbor souhlasil s prodejem bývalé okresní stravovny obci za účelem zřízení obecní izolační nemocnice za 110 000 Kč.[400] Dne 9. července 1930 městská rada doporučila zastupitelstvu koupi domu schválit, ale požadovat slevu 10 000 Kč. [401] Tomu ale neodpovídá zápis z dotyčné schůze, na které pouze obecnímu zastupitelstvu doporučeno koupit dům čp.4/III na č.kat.544 se zahradou č.kat.128/3 za 110 000 Kč.[402] S koupí čp.4/III ke zdravotním účelům vyslovila koncem srpna 1930 souhlas i obecní finanční komise.[403] Koncem srpna 1930 obecní zastupitelstvo odkup čp.4/III schválilo. Objekt stál na stavební parcele č.kat.544 (plocha 685 čtverečních metrů), měl 8 obytných místností a 1 komoru. Zástupce KSČ Jan Hořice získal ujištění, že stávající nájemníci z čp.4/III budou ubytování v sociálním domě (budovaném v dnešní Jeřabinové ulici na Jižním předměstí).[404] Šlo samozřejmě o provizorium, zdaleka nenaplňující definici skutečné nemocnice, která v rychle rostoucím okresním městě byla zapotřebí. V září 1930 rozhodla městská rada, že dr. V. Jirmanovi se oznámí, že čp.4/III pro izolační účely vyhovuje a že obec nemůže přikročit k výstavbě nemocnice.[405]
Adaptace budovy tehdy stála 105 000 Kč a její součástí byl i vznik 4 sociálních bytů.[406] V červnu 1932 také zastupitelstvo obce schválilo použití nemocničního fondu na úhradu adaptace čp.4/III na izolační místnosti. Souhlas s použitím nemocničního fondu na adaptaci čp.4/III vyslovila počátkem června 1932 i obecní finanční komise.[407] Obytné prostory v čp.4/III už prý tehdy převážně vyklizeny, přičemž městská rada se 14. ledna 1932 definitivně usnesla vyklidit izolační místnosti v čp.96/II s termínem do konce června 1932 a navrhla na rekonstrukci čp.4/III použít nemocniční fond. Městská technická kancelář odhadla náklad na adaptaci čp.4/III na cca 40 000 Kč, přičemž nemocniční fond (který obec vytvořila již dlouhou dobu předtím na financování zamýšlené stavby nemocnice) měl k 1.lednu 1932 na kontě 60 420,95 Kč.[408] Vyklizení domu čp.4/III se ovšem protahovalo. Třebaže obecní zastupitelstvo už 29. srpna 1930 rozhodlo o koupi čp.4/III a 7. ledna 1932 koupě po právní stránce realizována, ještě koncem roku 1932 nebyly vystěhovány všechny zdejší byty.[409] V červenci 1932 městské technické kanceláři uloženo urychlit adaptaci čp.4/III na izolační nemocnici.[410] Na schůzi městské rady 21. července 1932 schválen návrh městské technické kanceláře o způsobu provádění adaptace čp.4/III.[411] Hlavním problémem byli ale nájemníci Josef a S. Bauerovi, kteří se odmítli vystěhovat, a bylo proto nutno na ně podat žalobu, která schválena městskou radou 6. října 1932.[412] Ještě počátkem září 1932 přitom městská rada poměrně smířlivě konstatuje, že pro nájemníka v čp.4/II J. Bauera se brzy opatří náhradní byt, aby byl celý objekt čp.4/III připraven k účelům izolačních místností.[413] Dne 13. října 1932 městu oznámeno, že okresní soud vyhověl obci v žalobě o vyklizení bytu v čp.4/III manželi Bauerovými.[414] 14. října 1932 se Bauer odvolal, městská rada ale 27. října 1932 trvala na exekučním vyklizení. V listopadu 1932 se sporem zabývá i zastupitelstvo. Josef Selement a Václav Laipold jsou pro to ponechat Bauera bydlet v domě i nadále. Starosta Josef Zápotočný ale trvá na tom, že dům je určen pro izolační účely a je nutno ho zcela vyklidit. Bauerovi prý nabídnut jiný byt.[415] Počátkem března 1933 městskou radou na vědomí vzaty výnosy zemského úřadu z 30. ledna 1933 a 9. února 1933, kterými s konečnou platností zamítnuta stížnost J. a S. Bauerových na exekuční vystěhování z čp.4/III.[416] V roce 1934 řeší město výstavbu kůlen a prádelny u čp.4/III. Městská technická kancelář vypracovala projekt výstavby této hospodářské budovy na nádvoří. 20. března 1934 konáno místní komisionelní řízení stavební, 22. března 1934 městská rada doporučila ke schválení. Na schůzi obecního zastupitelstva 19. června 1934 pak investice schválena, náklady odhadovány na 10 000 Kč.[417] Po 2. světové válce sem byla provizorně umístěna Veřejná pomocná škola.[418] Ale už v létě roku 1950 probíhá její stěhování do objektu Říhovic vily čp.195/II na Jižním předměstí.[419] Dům čp.4/III byl zbořen roku 1979.
Děkanský rybníček, jakož i domy čp.41/III a 4/III už ležely na teritoriu Plzeňského předměstí, ale protože urbanisticky i funkčně spadal tento okrsek do čtvrti pod kostelem, je jejich popis zařazen právě do této kapitoly. Hranice mezi Plzeňským a Pražským předměstím jsou v této oblasti spíše umělé. Podél západní strany Děkanského rybníčku vedla ulice, která vybíhala z Náměstí F. Černého, spíše ve formě pěšiny, a vedla až k ulici Soukenické, na kterou se napojovala u domu čp.2/III (foto z r.2003). Na indikační skice k mapě stabilního katastru z doby po roce 1838 se uvádí její název jako Gartengasse tedy Zahradní ulice.[420] Na katastrální evidenční mapě z roku 1877 není označena názvem.[421]
V roce 1933 posuzuje obec směnu části veřejného statku č.kat.2768/7 za díl zahrady č.kat.198 Boh. a Sylvy Hněvkovských, majitelů domu čp.2/III. 1. března 1933 konáno stavební řízení. V rámci transakce šlo o zamýšlené rozšíření veřejné cesty č.kat.2768/7 od lávky přes mlýnský náhon kolem děkanského rybníčku (tedy dnešní ulice Pod Kostelem). Majitelé čp.2/II souhlasili s posunem hradby jejich pozemku. 9. března 1933 městská rada věc doporučila ke schválení a na dubnové schůzi obecního zastupitelstva vše definitivně schváleno.[422] Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu odložen návrh na pojmenování jedné takové nové ulice na Habrmanovu (dnešní Švermova) s tím, že se názvosloví všech ulic bude řešit najednou.[423] 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech, přičemž změny se týkaly i některých ulic v starších částech Rokycan. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo „pěší pasáž z Dolních příkopů kolem Děkanského rybníčku“ č.kat.2768-7 nazvat ulice U Děkanského rybníčka. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[424] Usnesením MNV z 25. července 1946 získala komunikace od Dolních Příkopů k Soukenické u čp.2/III mírně upravené pojmenování ulice U Děkanského rybníku.[425] V 80. letech 20. století přejmenována po výstavbě nového sídliště na ulici Lidových milicí. Změnu názvu schválil v únoru 1988 Městský národní výbor, a to se zpětnou účinností od 15. prosince 1987 s tím, že prostor při bytových objektech č.9-12 a obytné jednotky „B“ situované v nově vzniklé místní komunikaci, která vyúsťuje do Soukenické ulice, bude přejmenováno na ulice Lidových milicí.[426] Totalitní organizací inspirovaný název měl krátké trvání a byl odstraněn brzy po pádu komunistického režimu. Plenární zasedání Městského národního výboru 20. února 1990 jej změnilo na ulici Pod Kostelem.[427] Změny navrhla týž den na svém mimořádném zasedání rada MěstNV.[428]
9.1.17. Mlýnský náhon
Těsně po vnější straně bývalých městských hradeb protékal Mlýnský náhon, též zvaný Mlýnská strouha nebo také Nová řeka (v opozici ke Staré řece – Padrťskému potoku).[429] Náhon se poprvé nepřímo zmiňuje v 15. století, v souvislosti s mlýny, které na něm stály.[430] Vznikl pravděpodobně již ve středověku, možná s využitím původního přírodního ramene Padrťského potoka. V té době měl dvě hlavní funkce. Jednak napájel hradební příkop na severním okraji městských hradeb, jednak bylo jeho síly využíváno pro pohon různých mlýnů a podobných protoindustriálních provozoven. Tato druhá funkce postupně v novověku s tím, jak pohasínala obranná role městských hradeb, rostla. Podle teorie P. Cironise ale vše bylo naopak. Původní Padrťský potok protékal v linii Mlýnského náhonu. Má to být dokladováno na skutečnosti, že podél vlastního Padrťského potoka se prakticky nerozvíjely průmyslové aktivity jako mlýny.[431] Jde o zcela spekulativní a nepodloženou teorii, kterou lze jednoznačně odmítnout.
Z hlediska urbanistického i terénního nebylo možné v tomto úseku bývalých městských hradeb možno trasovat reprezentativní okružní ulici, jako se to podařilo na jižní straně města, kde takto koncem 19. století vytýčena nynější Jiráskova ulice. Zde obvod bývalých hradeb lemovala v mnoha místech hustá původní zástavba, jejíž demolice nebyla realisticky představitelná. Místo toho zde zůstal zakonzervovaný stav z konce 18. století. Linii hradeb a Mlýnský náhon lemovala jen užší cesta využívaná spíše pro pěší a obrostlá stromořadím. Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 rozhodnuto, že podél mlýnského náhonu, počínaje Pražskou silnicí pod domem pana Houšky (čp.87/II) se upraví svah a oseje travou.[432]
Ve 20. století, kdy již náhon v podstatě ztratil svou funkci, se začalo uvažovat o jeho zrušení. Tehdy v českých zemích rozšířené a mylné přesvědčení, že z hlediska hygienického i estetického je dobré rušit menší vodní toky a převádět je do kanalizačních rour, zvítězilo nakonec i v Rokycanech, byť až po dlouhých průtazích. Už 5. srpna 1953 se sešla v Rokycanech komise za účasti místního, okresního i krajského národního výboru. Jednalo se o možném zasypání Mlýnského náhonu. Tehdy ještě takový návrh v radě MNV neprošel.[433] V lednu 1956 dokonce MNV plánuje opravu kamenného břehu náhonu v úseku od lázní až k podkostelnímu mlýnu čp.89/I. Peníze na tuto akci se ale převedly na urgentnější asanaci skládky na bývalého Páníkovic cihelně (viz kapitola „Jižní předměstí“).[434] Podruhé se o zasypání náhonu jednalo v listopadu 1959. Okresní národní výbor tehdy pořádal na toto téma schůzi, názory přítomných byly nejednotné, dr. Jágr vystupoval pro zachování tohoto potoka, „soudruh Kýček“ prosazoval zatrubnění.[435] Václav Kýček, jeden z nejagilnějších bolševiků v řadách MNV, zastával tyto modernistické názory i na jednání MNV v témž měsíci.[436] V prosinci 1959 pak Kýček kritizoval názory svého oponenta MUDr. Jágra s tím, že starý náhon je „zdravotně závadný“. Jiní členové MNV ale připomněli, že už v roce 1953 plány na zasypání vodoteče MNV zamítl.[437] Vše tak zůstalo při starém… prozatím.
Na rok 1964 v obecním rozpočtu vyčleněno 15 000 Kčs na úpravu Mlýnské strouhy. Tato drobná částka ale neumožňovala víc než jen udržovací práce. Problémem přitom bylo, že tento starobylý vodní tok zůstával po většinu času prakticky bez čerstvé vody, neboť mlýny podél jeho trase už buď neexistovaly, nebo vodní energii nepotřebovaly. Koryto se tak zanášelo a zapáchalo. Na zasedání MěstNV v září 1963 se to proto urguje, aby město garantovalo aspoň jistý průtok čerstvé vody náhonem.[438] V listopadu 1964, kdy se vedení města zmocnila extatická nálada potěmkinského zvelebování Rokycan před blížícím se 20. výročím osvobození, uložil MěstNV komisi pro výstavbu, aby do konce roku zpracovala studii definitivního řešení náhonu tak, aby odpovídala jak hygienickým, tak památkářským aspektům. Plénu národního výboru měl být elaborát předložen počátkem roku 1965. Jak z formulace zadání vyplývalo, hlasy volající po kompletním zrušení náhonu stále nenabyly jednoznačnou převahu.[439] Tuto názorovou rozpolcenost přiznává i zpráva zdravotní komise.[440] V prosinci 1964 už se na studii pracuje.[441] Na zasedání 19. ledna 1966 se rada MěstNV usnesla požádat odbor školství a kultury ONV o vynětí vodního mlýnského náhonu ze seznamu památek.[442] Stejně jako 15 let předtím, v kauze demolice Plzeňské brány (viz kapitola „městské opevnění“) i nyní použilo vedení obce pseudohygienické a pseudoracionální argumenty na to, aby ochudilo tvář Rokycan o starobylou pamětihodnost. 2. března 1966 rada MěstNV uložila komisi pro výstavbu do jednoho měsíce vypracovat etapový návrh likvidace Mlýnského náhonu a možností využití Děkanského rybníčku.[443] V červnu 1966 kvituje zdravotní komise v referátu na plénu MěstNV, že vedení města provedlo „odpamátnění“ mlýnské strouhy. Na ONV už v té době ležela žádost od města na dotaci na asanaci celého vodního toku. V roce 1967 se očekává zahájení prací.[444] Město chtělo tuto investici provést ve spolupráci s jinými organizacemi, v duchu tehdy propagovaného „sdružování finančních prostředků“, tedy kofinancování, které mělo urychlit finančně náročné akce.[445] 24. května 1967 projednala chystané „zatrubnění“ náhonu rada MěstNV.[446] V listopadu 1967 se na národním výboru mluví o tom, že ve spolupráci se zdravotními komisemi při MěstNV i ONV bude opět prověřena možnost získání sdružených finančních prostředků na tuto investici, která měla proběhnout v Akci Z, a to ve 3 etapách.[447] 22. listopadu 1967 zadala rada MěstNV vypracování projektové dokumentace na zatrubnění náhonu. Město už dokonce přemýšlí, že bude muset u plánovacího odboru ONV sehnat betonové roury „bianinky“ o průměru 100.[448] V únoru 1968 se uvádí, že na projektu zatrubnění strouhy pracuje ing. Nesnídal z Rokycan.[449] Projektová dokumentace měla být dohotovena ještě během roku 1968. Její pořízení si mělo vyžádat 30 000 Kčs z fondu rezerv MěstNV. V následujících letech se pak plánovalo etapové provádění zatrubnění náhonu. Zdravotní odbor na to přislíbil poskytnout 100 000 Kčs.[450] 1.etapa měla proběhnout nákladem 200 000 Kčs v roce 1969, další v roce 1970.[451] 17. dubna 1968 rada MěstNV rozhodla, aby na opravu strouhy bylo pro rok 1969 národním výborem přiděleno 100 000 Kčs.[452] Z 30 000 Kčs přidělených na tento účel z fondu rezerv a rozvoje MěstNV ale za 1. pololetí 1968 neproinvestováno nic.[453] V červnu 1968 se ale pro 1.etapu plánovanou na rok 1969 uvádějí náklady jen 20 000 Kčs. Akci měla zajišťovat Vnější úprava města.[454] 19. června 1968 si rada MěstNV vyžádala soupis potřebného materiálu na provedení akce. 17. července 1968 byla rada MěstNV informována, že vedoucí Pozemních staveb, pan Homolka, potvrdil úspěšné zařazení zatrubnění Mlýnského náhonu do plánu akci tohoto podniku. Zároveň vyzvala k pořízení fotodokumentace vodoteče určené k zániku tak, aby byla zachována její podoba. Šlo o kosmetický ústupek sílící kritice veřejného mínění, že v Rokycanech se zanedbávají kulturní památky.[455] Podle informace ze září 1968 měly práce na zatrubnění náhonu spolu s úpravou Děkanského rybníčku začít dokonce ještě roku 1968.[456] V únoru 1969 se prý ještě stále čeká na vyjádření ing. Nesnídala ve věci zatrubnění stoky. Zároveň se ale do úkolů MěstNV na rok 1969 zahrnuje i 1. etapa úpravy náhonu s ambiciózními náklady 365 000 Kčs.[457] Mělo jít o peníze z fondu rozvoje a rezerv MěstNV.[458]
Evidentně se ale nedělo dál nic, ani ne tak kvůli nejednotným stanoviskům na budoucnost náhonu, jako spíš kvůli nedostatku peněz a materiálu. V dubnu 1969 se na plénu MěstNV Marie Stadlerová zmiňuje, že občané se opakovaně dotazují na stav Mlýnské stoky.[459] V září 1969 rozhodl MěstNV upravit rozdělení výdajů z Fondu rozvoje a rezerv. Zatímco původně mělo na 1.etapu úprav náhonu jít 365 000 Kčs, nyní částka snížena na 200 000 Kčs.[460] Podle upraveného harmonogramu ze září 1969 měla asanace náhonu proběhnout ve 3 etapách. V 1. (plánovaná na rok 1969) mělo dojít k vyčištění koryta, v 2.etapě (plán na rok 1971) mělo pokračovat čištění vodoteče „až k stavidlu“. Teprve 3.etapa zamýšlena na roky 1976-80 měla přinést vlastní zatrubnění.[461] Tento harmonogram se pak skutečně podařilo naplnit. Roku 1969 byla vodoteč už ve velmi špatném stavu. Evidentně i toto otálení v podstatě nahrávalo stoupencům asanace. S každým rokem totiž náhon chátral a stával se opravdu hygienickou závadou. Národní výbor se tehdy dohodl s místními Romy, že zanesenou strouhu aspoň vyčistí nákladem 60 000 Kčs.[462] 19. srpna 1969 tento návrh odsouhlasila rada MěstNV.[463] V listopadu 1969 se už připomíná, že čištění strouhy probíhá.[464] V dubnu 1970 uváděno, že v předešlém roce provedeno vyčištění náhonu v úseku od lázní k STS. MěstNV za to z rozpočtu zaplatil 19 000 Kčs.[465] Už v prosinci 1972 se ale na plénu MěstNV ozývá pan Pavlovič s tím, že stoka, která vede od lázní podél Čížkova mlýnu (čp.89/I) až tam, co byla tiskárna (čp.1/III) velmi zapáchá a měla by se zadrenážovat. Předseda MěstNV Karel Hirsch reaguje s tím, že asanace Mlýnské stoky bude náročnou stavbou. Město musí najít dodavatelskou firmu, která by náhon zatrubnila. Potíž bude s provedením kanalizačních odboček (na Mlýnský náhon totiž bylo napojeno cca 50 domů v okolí svými odpadními rourami). Náklady na úpravu stoky odhadovány na 1 300 000 – 1 500 000 Kčs. Před objektem STS (čp.12/III na náměstí U Saské brány) bude prý nutno pustit náhon do kanalizace. Problém bude i s tím, jak se při zatrubňování dostat pod dům Okresního průmyslového podniku (čp.1/III) kde je podle pana Nesnídala ohromné množství splašků. Úprava Mlýnského náhonu měla dle Hirsche probíhat etapové, v 1.etapě by se zatrubnil dolní úsek od STS (čp.12/III) k Okresnímu průmyslovému podniku (čp.1/III).[466] Počátkem roku 1974 (v období od 6. února do 19. března) o otázce náhonu jednala opět rada MěstNV. Doporučila zajistit v nejbližší době vyčištění Mlýnského náhonu a uložila vedoucím odborů výstavby a KHSO zjistit do 15. března 1974 možnosti řešení. Zároveň schválila komisi, která vypracuje návrh na vyčištění Mlýnského náhonu od lázní k OPP (čp.1/III) ve složení Titl, Mašek, Schweiner, Bartošová. Rada pak v tomto období vzala na vědomí zprávu pana Maška a uložila vedoucímu odbory výstavby projednat ji v komisi výstavby s tím, že k jednání by byli pozváni i zástupci Okresní vodohospodářské správy, Služeb města, dále projektant Nesnídal, pan Lepíček (zástupce OV č.9) a okresní hygienik.[467] Práce na regulaci starobylého Mlýnského náhonu začaly v lednu 1976. Prováděl je podnik Zemědělské stavby Plzeň.[468] V únoru 1976 se na plénu MěstNV oznamuje, že město ještě onoho roku čeká dotaci 1 000 000 Kčs na zatrubnění náhonu.[469] Existence Mlýnského náhonu pak skutečně skončila velmi rychle během roku 1976.[470] Tehdy provedeno jeho zavezení, respektive zatrubnění. Během roku 1976 na této akci prostavěno 955 507 Kčs.[471] Kromě této částky za vlastní práce se za rok 1976 uvádí ještě náklady MěstNV ve výši 12 000 Kčs za demolice nutné pro provedení akce a 4000 Kčs za inženýrské práce na mlýnském náhonu.[472] V roce 1977 za úpravu náhonu MěstNV utratil dalších 164 000 Kčs.[473] Celkové náklady na zatrubnění náhonu dosáhly 1 500 000 Kčs.[474] V únoru 1977 se píše, že zatrubnění je těsně před dokončením. Finančně se na něm prý podílí ONV. Celkové náklady měly dosáhnout 1 200 000 Kčs.[475] V 1. polovině roku 1978 pak práce na likvidaci náhonu pokračovaly v dolním úseku od Náměstí U Saské brány k jeho ústí do Klabavky (viz kapitola „Plzeňské předměstí“).[476]
Trasa původního náhonu zůstává i s odstupem několika desítek let po jeho zániku nevyužita. Přitom jde o potenciálně životaschopnou pěší cestu, která by se mohla stát populárním ekologickým koridorem, se stromořadím, cyklotrasami, parkovým mobiliářem apod. Takto už ji předpokládal nechvalně proslulý plán plzeňského Stavoprojektu na asanaci historického jádra Rokycan v 80. letech 20. století. Podél celého severního segmentu bývalých městských hradeb měla vzniknout pěší zóna.[477] Nakonec vzniklo jen ohyzdné sídliště Pod Kostelem. V roce 1983 byla na MěstNV doručena stížnost na skládku OOBH v prostoru zatrubněného náhonu (mezi domem čp.117/II a čp.90/I – Spilkou). Město odpovědělo, že konečná úprava bude možná až po dokončení výstavby sídliště (Pod Kostelem).[478] Nakonec tento úsek zůstal v neupraveném stavu dalších 15 let. Teprve koncem 90. let 20. století, po opravě objektu Spilky čp.90/I, byl stávající plot proražen a v trase bývalého náhonu zřízena cesta pro pěší s prvky parkové úpravy. Obnova náhonu už je nemožná, protože zmizela okolní zástavba, s níž vytvářel malebné konfigurace. Snad jen v dolním úseku od hradeb pod muzeem až k náměstí U Saské brány, kde neproběhla za normalizace nová výstavba, by se dalo o rehabilitaci náhonu uvažovat v rámci nějaké koncepční městotvorné obnovy této demolicemi zpola vymazané části Rokycan.
9.2. Sídliště Pod Kostelem
V 80. letech 20. století byla čtvrť pod kostelem zbořena (přežil jen památkově chráněný dům čp.117/II) a na jejím místě vyprojektováno nové sídliště. Doslova na dotyku s historickým jádrem Rokycan, na místě staleté zástavby (mnohdy architektonicky i umělecky hodnotné) zbudováno panelové sídliště, jedna z nejčistších ukázek architektonického a vlastně i civilizačního úpadku normalizačního Československa.
9.2.1. Příprava výstavby sídliště Pod Kostelem
Na počátku 80. let vznikl na objednávku Okresního národního výboru v Rokycanech záměr celkové asanace historického jádra města. Vypracoval jej Stavoprojekt Plzeň a na 7. a 8. pětiletku naplánoval postupnou přestavbu oblasti „Rokycany-střed. Kromě historického jádra Rokycan do ní spadala i lokalita pod kostelem, kde dosud přežívala původní zástavba Pražského předměstí. Pro zvrhlý socialistický funkcionalismus, pěstovaný na tehdejších projektových ústavech, představovala tato zóna drobné polovesnické zástavby snadný terč a byla celá určena k demolicím. Na uvolněné ploše mezi historickým jádrem a Padrťským potokem, od Pražské ulice až k Děkanskému rybníčku, ale i v oblasti dále k východu, podél ulic Soukenická a Gottliebova, naprojektovali komunisté obytný soubor s 630 bytovými jednotkami pro 2 100 obyvatel. V první etapě mělo vyrůst 306 bytů, v druhé nová škola a nákupní středisko, v třetí zbylých 324 bytových jednotek.[479] Úplné realizaci těchto fantaskně absurdních myšlenek zabránil pád totalitního režimu a celého systému hromadné bytové výstavby. Přesto, ještě než komunisté opustili roku 1990 rokycanskou radnici, stihli aspoň část svého snu o nových sídlištích realizovat. Sídliště Pod Kostelem je torzem, první etapou zamýšlené výstavby Rokycany-střed, obchodní dům Žďár, který zničil historickou tvář Masarykova náměstí a přilehlých ulic, je druhým takovým torzem.
Zánik staré čtvrti uspíšily povodně, které kulminovaly 20. července 1981. Padrťský potok se tehdy vylil z břehu a zaplavil přilehlé ulice. Dožívající domy utrpěly další škody. O to lépe se zdůvodňovala nutnost jejich zboření.[480] Některé obyvatele (z čp.22/II a čp.31/II) muselo město dočasně ubytovat v náhradních prostorách. 2 lidé (z čp.29/II a čp.137/II) požádali rovnou o přidělení trvalého náhradního bytu. Okresní národní výbor zároveň vydal nařízení o zátopovém území, ze kterého mělo být urychleně vystěhováno dalších 7 rodin.[481] V prosinci 1983 se zmiňuje, že postupně probíhá příprava staveniště v prostoru Děkanského rybníčku.[482] V roce 1984 proběhly v celé oblasti plošné demolice, téhož roku musí proto město sehnat náhradní ubytování pro 20 vystěhovaných rodin.[483]
9.2.2. Průběh výstavby sídliště Pod Kostelem
V září roku 1984 pak zahájena na uvolněných parcelách výstavba nového sídliště.[484] Generálním dodavatelem byl podnik Pozemní stavby Plzeň – závod 02.[485] Náklady na výstavbu odhadnuty v roce 1986 na 94 600 000 Kčs. To ale včetně občanské vybavenosti, tedy i včetně obchodního domu Žďár, který vyrostl na Masarykově náměstí a který není urbanisticky součástí tohoto sídliště. Bez občanské vybavenosti byla cena sídliště pravděpodobně daleko nižší, šlo prakticky jen o obytné panelové domy.
Stejně jako u každé předchozí bytové výstavby podobného rozsahu bylo pro vedení města prekérní, jak zajistit pro rostoucí počet obyvatel zásobování vodou. Podmínkou pro realizaci tohoto sídliště tak bylo zvýšení účinnosti čističky odpadních vod.[486] Nejdříve proběhla výstavba bloku panelových domů v Rokycanově ulici, pak se stavební aktivita přenesla do dnešní ulice Pod Kostelem a na Náměstí F. Černého. Dle harmonogramu z října 1984 mělo být prvních 66 bytů na sídlišti předáno do užívání v roce 1985.[487] V prosinci 1985 se uvádí, že v současnosti se předává první dům s 68 byty u Padrťského potoka, další je rozestavěn.[488] Prvních 66 bytů předáno nakonec až v roce 1986.[489] Dne 21. února 1986 už například město přidělilo v čp.1058/II náhradní byt jedné obyvatelce z demoliční zóny u lázní.[490] V roce 1985 zde mělo být dle plánu prostavěno 12 000 000 Kčs.[491] V roce 1986 výstavba sídliště rychle pokračovala dál.[492] Dle materiálů z prosince 1985 měla v roce 1986 probíhat výstavba v prostoru bývalého Děkanského rybníčku.[493] Na rok 1986 také Technické služby plánovaly provedení výsadby zeleně v okolí už dokončených domů v Rokycanově ulici.[494] A Technické služby v roce 1986 vybudovaly rovněž veřejné osvětlení na tomto sídlišti.[495] Plénum MěstNV v červnu 1987 předsedovi komise pro životní prostředí uložilo pokračovat ve výsadbě na sídlišti Rokycany-střed.[496] Ještě v září 1988 se ale uvádí, že se dokončuje ozelenění sídliště Rokycany-střed.[497] Za rok 1986 celkem dokončeno 102 bytových jednotek, dalších 156 jich bylo předáno v roce 1987.[498] Tím výstavba obytného souboru skončila. Sídliště Pod Kostelem dokončeno roku 1987. Vyrostlo zde celkem 258 bytů, na mapě města přibylo 17 popisných čísel.[499]
Velká část ze zdejších bytů ale rezervována pro ministerstvo národní obrany (tedy pro důstojnický sbor místní vojenské posádky) a pro rodiny policistů (Veřejná bezpečnost). Město mohlo disponovat jen částí zde vznikajícího bytového fondu. Sídliště Pod Kostelem tak nesplnilo svůj primární účel, to jest, nevyřešilo nedostatek bytů v Rokycanech. Roku 1987 zde ještě MěstNV převzal 16 nových bytových jednotek a tím to skončilo.[500] Komunistická armáda si své zájmy ostře hájila. Když roku 1989 potřeboval městský národní výbor urychleně najít náhradní ubytování pro 8 rodin z demolovaného objektu bývalých Žampírek čp.150/II v Růžičkově ulici (viz níže), snažil se požádat přes Krajský národní výbor armádu, aby se uskrovnila a přepustila část svého kontingentu bytů městu pro tyto náhradní byty. Ministerstvo obrany tehdy takový návrh odmítlo.[501] Velká část bytového kontingentu, který městu ještě zbýval, tak musela být určena pro přednostní ubytování lidí z demolovaných nebo rekonstruovaných domů v jiných částech Rokycan. Vzhledem k tomu, že šlo často o občany romského původu, zrodila se pak poněkud neuctivá přezdívka sídliště, a to „sídliště ABC“ (neboli „armáda, bezpečnost, cikáni“). I politicky nekorektní jména si zaslouží být zaznamenána z ryze dokumentárních důvodů, jako jedno z dobových přízvisek této lokality.
9.2.3. Popis sídliště Pod Kostelem
Celý obytný soubor se skládá ze dvou základních částí. První vyrostla podél Rokycanovy ulice, zde stojí jeden dlouhý obytný blok sestávající z 6 pětipatrových domů čp.1057/II, 1058/II, 1059/II, 1060/II, 1062/II, 1063/II se 102 byty, dokončený roku 1986.[502] K nim ještě od západu připojen přízemní objekt trafostanice a boilerové stanice na ohřev teplé vody.[503] Druhý okrsek sídliště se nachází v prostoru náměstí F. Černého a v ulici Pod Kostelem, tedy blíže bývalému Děkanskému rybníčku. Zde postaven polouzavřený blok. Směrem k nábřeží Padrťského potoka je natočen sedmipatrovým dvojdomem čp.1069-1070/II, do náměstí F. Černého hledí třípatrové domy čp.1071/II, 1072/II, 1073/II, 1074/II a 1075/II dokončené roku 1987,[504] zatímco k severu, k bývalému Děkanskému rybníčku a Soukenické ulici se obrací pětipatrový dům čp.1076/II, 1077/II, 1078/II a 1079/II se 72 byty, dokončený roku 1988[505] (foto z r.2004). V suterénu domu čp.1076/II se nachází výměníková stanice.[506] Uprostřed sídliště rozděluje jeho dvě výše uvedené okrsky enkláva zachovalého historického domu čp.117/II. Od něj směrem k nábřeží je volný trávník s replikou barokní kapličky a lávkou přes Padrťský potok. V mnoha pohledech se tak sídliště Pod Kostelem jeví jako dvě izolované a vzájemně nesouvisející skupiny panelových domů.
Filozofii nového sídliště dobře osvětluje panelový dům čp.1057/II na kraji zástavby v Rokycanově ulici. Kvůli maximální snaze architektů, nebo spíše komunistických plánovačů, o co nejhustější zástavbu této lokality byl zmíněný dům vtlačen do úzkého pruhu volných pozemků mezi nábřežím Padrťského potoka a zástavbou u bývalých městských hradeb. Výsledek: před domem musel být vypuštěn chodník, protože se sem už jednoduše nevešel. Maximalizace počtu bytů vedla i k vertikálnímu předimenzování zástavby. V sousedství památkově nejcennějších partií města s děkanským kostelem, muzeem, dochovanými městskými hradbami a střechami měšťanských domů, postaveny až osmipodlažní kvádry panelových domů. Panelový blok domů v Rokycanově ulice zase pohledově zasáhl do Malého náměstí i do prostoru ve Spilce. Celé sídliště je výrazem nejprimitivnějších komunistických pudů, které pod záminkou výstavby socialistického města proměnily historickou čtvrť plnou fotogenických a malebných domků na koncepčně bezradný prostor zbavený minulosti. Sídlištní výstavbou, jakou byl obytný soubor Pod Kostelem, přetvářel totalitní režim obraz českých měst do podoby sovětských betonových komplexů obydlených nekvalifikovanou a pasivní populací. Je evidentní, že postupný finanční úpadek komunistického režimu v 80. letech 20. století vedl k stále utilitárnější bytové výstavbě, v zájmu maximální úspory peněz. Totalitní moc tak v předsmrtné křeči zplodila po celé zemi nádory v podobě zrůdných panelových sídlišť. Nejen v Rokycanech, ale například v Berouně nebo Prachaticích, tam všude v poslední dekádě před rokem 1989 vyrostly takové sídlištní komplexy.
V létě roku 1988 proběhly na nově dokončeném sídlišti sadové úpravy. Na nábřeží potoka instalováno nové zábradlí z kovových trubek. Původní betonové zábradlí z doby regulace potoka v 30. letech 20. století zčásti zničil zub času, zčásti stavební technika během budování sídliště. Pozitivem bylo zachování některých vzrostlých stromů lemujících nábřeží. V Rokycanově ulici, před východním okrajem panelového obytného bloku, dokonce na nábřeží úmyslně ponechána stojící stará hruška, původně osazená v zahradě zbořeného domu čp.20/II.[507] Vedle domu čp.1057/II, směrem k Pražské ulici, vybudováno nevelké parkoviště. Poprvé v Rokycanech zde byla použita v té době neznámá technologie dutých tvárnic, které byly použity na dlažbu plochy parkoviště a osety travou.[508] Finanční nouze dosluhujícího komunistického režimu se ale projevila i na dodatečných úpravách okolí nových domů. Ještě na podzim 1988 zely za domy v Rokycanově ulici rozvaliny starých demolovaných objektů. Již dávno zde měla být vyzděná terasa. Zdeněk Smejkal z Pracoviště technické údržby odpověděl na kritické připomínky, že jeho podnik s tím nemůže nic dělat protože „práce na stavbě zdi jsou ztěžovány naprostým nedostatkem stavebního materiálu, jmenovitě betonu a cihel.“[509]
9.2.4. Další stavební vývoj sídliště Pod Kostelem
V prvních dekádách své existence se podoba sídliště nijak výrazně neproměnila. V 90. letech postaveno ve vnitrobloku mezi náměstím F. Černého a ulicí Pod Kostelem dětské palisádové hřiště, jedno z prvních sofistikovanějších areálů tohoto druhu.[510] Za domy čp.1079/II a čp.1060/II je po dvou dětských pískovištích. Podle obecní studie rozvoje dětských hřišť z roku 2005, která počítala s redukcí jejich počtu, mělo být ponechány jen po jednom.[511] V roce 1997 proběhly v prostoru sídliště výkopové práce kvůli pokládce nových telefonních kabelů. Práce prováděla jistá firma z Třebíče.[512]
Jako ostatní socialistická sídliště byl i obytný soubor Pod Kostelem navržen bez ohledu na mohutný rozmach automobilismu. Komunikace v Rokycanově ulici měla jen velmi malou šířku a téměř zde chyběla dostatečná parkovací místa. Roku 1994 vzniklo v ulici Pod Kostelem, západně od okraje sídliště, nové parkoviště. Technické služby města tu položily provizorní povrch a vytvořily tak odstavnou plochu, která částečně uspokojila neukojenou poptávku obyvatel sídliště po parkovacích místech. Parkoviště mělo být hotovo do konce června 1994.[513] Do návrhu městského rozpočtu na rok 2006 začleněna i (jen jako jedna z mnoha možných a potřebných investic) výstavba parkoviště v Rokycanově ulici s odhadovanými náklady 1 500 000 Kč.[514] V roce 2006 náklady na akci konkretizovány na 1 550 000 Kč. 15. května 2006 schválila městská rada vytvoření komise pro výběrové řízení na tuto akci s termínem jeho vyhlášení do června 2006.[515] Komise se sešla 7. června 2006 a rozhodla se oslovit 6 potenciálních dodavatelů. Z nich se výběrového řízení zúčastnily jen 2 firmy. Výběrové řízení vypsáno 12. června 2006.[516] 23. června 2006 komise vybrala pro provedení této zakázky firmu SILBA, a.s. z Plzně.[517] Zakázka zadána 26. června 2006.[518] Firma ovšem nabídla provedení prací za 1 783 111,15 Kč (podle jiného pramene 1 783 037 Kč[519]), zatímco město na tuto akci v rozpočtu vyčlenilo jen 1 550 000 Kč. Když tedy o přidělení zakázky 26. června 2006 jednala městská rada, byla na stole i varianta celé výběrové řízení zrušit.[520] Až tak daleko to ale nedošlo. V srpnu 2006 došlo ke změně obecního rozpočtu, kdy 218 000 Kč původně určených na nákupy pozemků převedeno na tuto investici.[521] 22. srpna 2006 změnu odsouhlasilo zastupitelstvo.[522] Termín dokončení stavby stanoven na 22. září 2006.[523] V září 2006 už stavební úpravy dokončeny. Podél celé ulice zřízen jednostranný pás příčných parkovacích míst. Celkem jich tu přibylo 47.[524] V místech křížení ulice s chodníkem vedoucím od Spilky k lávce přes Padrťský potok zřízen přes vozovku zpomalovací vyvýšený pruh. Vlastní vozovka zůstala prakticky ve stejné šířce. Proto zde od 23. září 2006 zaveden jednosměrný provoz, a to ve směru od Soukenické k Pražské ulici.[525] Náklady na tuto akci byly dodrženy dle smlouvy.[526] V listopadu 2005 vysadila firma ČERVENKA z Plzně na nábřeží Padrťského potoka v Rokycanově ulici dva nové exempláře javoru mleč.[527] V dubnu 2007 se pak uvádí, že město nedávno provedlo celkovou rekonstrukci veřejné zeleně v této ulici, když zde vysázena nová alej z červenolistého myrobalánu třešňového. Alej pak doplněna solitérním lyrovníkem tulipánokvětým. Nové stromy měla ještě doplnit výsadba kvetoucích keřů.[528] V bilanci výsadby veřejné zeleně za rok 2007 se zmiňuje, že proběhla úprava plochy u pomníku u bývalého Rokycanova domku. Cypříšky a jalovce, napadené rzí a naprosto nevhodné pro toto stanoviště, nahradilo sedm nových stromů: šest červenolistých myrobalánů třešňových a jeden lyrovník tulipánokvětý, které byly dosázeny listnatými, květem okrasnými keři. [529]
Samotné panelové domy zůstávaly až do počátku 21. století bez zásadnějších změn. V obecním rozpočtu na rok 2004 mělo město 80 000 Kč na rekonstrukci střechy na domě čp.1069-1070/II.[530] Tato akce dokončena začátkem prosince 2004.[531] Město tuto zakázku přidělilo v konkurenci tří uchazečů firmě STŘECHA PLZEŇ za nabídkovou cenu 478 623,70 Kč. Dle závěrečného účtu obecního hospodaření během roku 2004 utraceno nakonec za akci „rekonstrukce střechy ul. Rokycanova“ 494 900 Kč (původně plánováno 505 000 Kč).[532] Silným trendem první dekády 21. století se stalo zateplování fasád panelových domů pomocí polystyrenového izolačního pláště. Počátkem roku 2007 začala rekonstrukce fasády objektu čp.1071-1072/II na náměstí F. Černého. V polovině března 2007 již je fasáda domu pokryta vrstvou izolace, dům obestavěn lešením, zatím chybí povrchová úprava a barevný nátěr nové fasády. V polovině dubna 2007 již je barevné řešení fasády hotovo, ale dům stále obklopuje lešení.[533] V roce 2007 taky provedena rekonstrukce fasády objektu čp.1077/II. Počátkem října 2007 už dům obestavěn lešením, zatím chybí barevná úprava. V 2. polovině října 2007 už provedena barevná úprava, ale lešení zůstává.[534] V říjnu 2007 probíhá analogická rekonstrukce fasády objektu čp.1076-1077/II. Už na něm instalováno lešení.[535] Během roku 2008 pak rekonstrukcí vnějšího pláště prošel i dům čp.1057-1058-1059-1060- 1062-1063/II v Rokycanově ulici. Práce započaly v květnu 2008 na objektech čp.1062-1063/II, které obestavěny směrem do ulice i do zadního vnitrobloku lešením. Okolo 10. května 2008 už zde provedena pokládka vlastní zateplovací vrstvy, zatím bez povrchové barevné úpravy. V následujících týdnech pokrylo lešení i ostatní části tohoto panelového domu. Koncem července 2008 už celá fasáda šestidomu směrem do ulice je zateplena, včetně povrchové barevné úpravy a lešení sejmuto. Na zadní straně budovy, do vnitrobloku, ještě lešení stojí.[536] Dle stavu z roku 2018 mají již všechny objekty panelového sídliště Pod Kostelem nové fasády s výjimkou domů čp.1078-1079/II.
V případě sídliště Pod Kostelem každopádně do budoucna nestačí pouhá kosmetická modernizace spočívající v zateplení fasád „laskavějším“ barevným pláštěm a dobudováním uličního parteru (lavičky, parkové plochy, sochařská díla apod.), jakkoliv jde o počiny pozitivní. Je nutno uvažovat o komplexní přestavbě sídliště, v ideálním případě zahrnující demolici některých objektů, respektive jejich snížení. Takto náročná akce je ovšem záležitostí spíše středně vzdálené budoucnosti, až tyto domy budou technicky dosluhovat a samozřejmě pouze pokud bude nalezeno nové bydlení pro lidi z bytů v redukovaných patrech. V tomto ohledu se ovšem v samotném prostoru sídliště naštěstí nacházejí územní rezervy pro novou výstavbu, zejména na ploše bývalého Děkanského rybníčku u Soukenické ulice. V ideálním případě by tak někdy v polovině 21. století mohlo sídliště radikálně proměnit svou tvář, kdy dojde k redukci převýšených staveb a zároveň k dostavbě proluk, čímž se vytvoří kompaktnější městská zástavba. Z hlediska hmotového je nutné obzvláště řešit nevhodný a do vzdálenějších panoramat zasahující dům čp.1057/II, 1058/II, 1059/II, 1060/II, 1062/II, 1063/II v Rokycanově ulici. Osmipodlažní dům čp.1069-1070/II u nábřeží Padrťského potoka sice je převýšený, ale daleko rušivější je sousední šestipodlažní čtyřdům čp.1076/II, 1077/II, 1078/II a 1079/II, který pohledově vniká do nejcennějších městských panoramat děkanského kostela. Zároveň je možno rozrušit působení normalizačního sídliště i využitím mezery v jeho zástavbě mezi domem čp.117/II a lávkou přes Padrťský potok, kde je možné si představit nějaké koncepční řešení v podobě dostavby prostoru u lávky a kapličky formou nižší, tradičnější zástavby, která tak vrazí klín do panelového sídliště a zároveň obnoví kompaktnější strukturu zástavby. Nynější rozsáhlé plochy trávníků, byť s kvalitním zahradnickým řešením, skutečně nejsou vhodné pro lokalitu v širším centru města. Je to právě tato rozvolněnost zástavby s množstvím proluk, která dává panelovým sídlištím jejich anonymní, periferní charakter. Dalším možným úkolem při uvažované revitalizaci sídliště je otázka řešení parteru zdejších panelových domů, který je tvořen zvýšeným suterénem. Přitom v ideálním stavu by měl být učiněn aspoň pokus o adaptaci například na obchody nebo restaurace. Jinak zde, v bezprostředním dotyku s historickým jádrem Rokycan, zůstane poněkud nepatřičná, čistě obytná zóna bez celoměstských ambic. Představa razantní revize měřítka a zastavovacího plánu sídliště Pod Kostelem není jen pouhou fantazií. Podobně ostatně postupovala mnohá města v západní Evropě, kde od konce 20. století probíhají demolice některých neestetických poválečných bytových komplexů. Analogické kroky rovněž provádějí samosprávy měst v bývalém Východním Německu.
Tato vývojová tendence ale může být zbrzděna probíhajícím převodem zdejších bytů do rukou družstev nájemníků, čímž se komplikuje možnost centrálně řešit přestavbu tohoto sídliště. Jakkoli lze masivní převod bytů do privátního vlastnictví pochopit a ocenit i jako prostředek k lepší péči o zdejší bytový fond, z hlediska urbanistické koncepce šlo o dvousečný krok, protože rozdrobené vlastnictví může o desítky let odložit nevyhnutelné komplexní řešení této podřadné architektury, kterou ani sebebarevnější opláštění fasád nezbaví ducha komunistického stavitelství. V říjnu 2000 se zastupitelstvo seznámilo s výsledky ankety mezi nájemníky obecních domů čp.1071-1072/II a čp.1073-1074-1075/II, jakož i objektu čp.1057-1058-1059-1060-1062-1063/II. Zájem o odkup bytu projevilo více než 50% domácností. Zastupitelé tedy schválili záměr jejich privatizace.[537] Jenže když v únoru 2002 město vyhlásilo konec 1. etapy privatizace obecních domů konstatovalo, že objekt čp.1073-1074-1075/II zůstal neprodán, stejně jako objekt. čp.1057-1058-1059-1060-1062-1063/II v Rokycanově ulici.[538] V červenci 2003 schválilo zastupitelstvo prodej domů čp.1073-1074-1075/II.[539] Cena stanovena na 4 514 806 Kč. Zároveň zřízeno věcné břemeno kvůli výměníkové stanici v suterénu objektu.[540] V srpnu 2003 městská rada odsouhlasila prodej domů čp.1057/II, 1058/II, 1059/II, 1060/II, 1062/II a 1063/II.[541] V srpnu 2003 svůj souhlas připojilo i zastupitelstvo. Cena stanovena na 12 957 885 Kč.[542] V srpnu 2004 zastupitelstvo projednalo analogický prodej domů čp.1076/II a čp.1077/II.[543] V květnu 2005 již prodány.[544] Prodej domu čp.1069-1070/II byl poněkud komplikován faktem, že šlo o služební byty Armády ČR se zástavním právem. [545] 16. října 2007 město zveřejnilo na úřední desce záměr prodeje většiny bytů v domech čp.1069/II a čp.1070/II do osobního vlastnictví.[546] A na své schůzi 17. prosince 2008[547] a 28. ledna 2008 městské zastupitelstvo prodej bytů v domě čp.1069-1070/II schválilo.[548]
Už územní plán města z roku 2000 výhledově doporučoval výraznou přestavbu sídliště. Konkrétně se zmiňoval o snížení panelových domů na úroveň tří podlaží a jejich zakrytí valbovými střechami. Na náměstí F. Černého mělo být zrušeno stávající parkoviště před panelovými domy a nahrazeno parkovým řešením se stromořadím. Dvorek okolo domu čp.117/II se měl proměnit ve veřejnou zahradu. Jednalo se nicméně jen o výhledová doporučení. 15. ledna 2007 zastupitelstvo města schválilo koupi parcel č.kat.2768/15 o ploše 811 čtverečních metrů a č.kat.2768/16 o ploše 163 metrů čtverečních od Anny Michálkové za 214 000 Kč. Šlo o zatravněné pozemky mezi sídlištěm Pod Kostelem a okrajem městských hradeb v prostoru u domu čp.135/I. Zisk těchto pozemků měl obci usnadnit koncepční řešení této lokality.[549] V prvních dvou dekádách 21. století ale šlo o spíše drobné korekce, zejména v oblasti veřejné zeleně a chodníků. 16. ledna 2008 město oznámilo, že ještě v roce 2008 hodlá zpracovat projektovou dokumentaci na úpravu plochy od ulice Pod kostelem, Františka Černého až ke Gottliebově ulici a na náměstí u Saské brány. Akce měla být rozdělena na dvě etapy a neměla zahrnovat obnovu Mlýnského náhonu. Obě projektové dokumentace měly vycházet dle urbanistické studie architekta Hyska z roku 2001. Případní zájemci o tuto zakázku se měli přihlásit do 25. února 2008. Podle přiloženého zákresu měla 1. etapa projektu zahrnout úpravu komunikace v Soukenické ulici od křižovatky s ulicí Pod Kostelem až po Náměstí U Saské brány, včetně prostoru před domem čp.12/III. 2.etapa byla plošně daleko rozsáhlejší a zahrnovala kromě vlastních komunikací i širší plochu přibližně trojúhelníkového tvaru, sevřenou ulicemi Pod Kostelem, Soukenická a Dolní příkopy. Tato etapa ještě rozdělena na dvě podčásti, projekt B1 se týkal jen bezprostředního okolí komunikace Pod Kostelem v stejnojmenném sídlišti a B2 obsahoval plošně větší zbytek lokality.[550] Dne 14. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy mělo dojít k přesunu prostředků z projektové dokumentace na starý hřbitov na zpracování projektové dokumentace pro územní řízení a stavební povolení sídliště Pod kostelem, ve výši 600 000 Kč.[551] V seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města se uvádí projekt úprav ploch v lokalitě Pod Kostelem. Výběrové řízení vyhlášeno 14. května 2008, zakázka přidělena 2. července 2008 firmě Architektonické studio HYSEK z Plzně za 1 071 000 Kč. Dle stavu z počátku podzimu 2008 už projektové práce probíhají. Termín dokončení dle smlouvy stanoven do 1. prosince 2008.[552]
9.2.5. Plánovaná výstavba na Děkanském rybníčku
Zatímco v případě panelové zástavby sídliště Pod Kostelem bude v příštích dekádách stále akutnějším a reálnějším úkolem, jak redukovat a razantně převrstvit zdejší zástavbu, v prostoru bývalého Děkanského rybníčku se naopak řeší nové stavební využití této proluky. Ani po půlstoletí od zrušení a zavezení Děkanského rybníčku není totiž jeho plocha nijak koncepčně využita. Nachází se tu holý trávník a část pozemku využívána jako parkoviště pro obyvatele sídliště Pod Kostelem. Tato lokalita zůstává adeptem na dostavbu. Město zde plánovalo od 90. let 20. století realizaci komplexu bytových domů. Jednotlivé projekty ovšem opakovaně končily fiaskem.
Už v 1. polovině 90. let 20. století se zde plánovala nová výstavba, jakési rozšíření stávajícího sídliště Pod Kostelem. 13. prosince 1994 odsouhlasen záměr výstavby bytů v prostoru bývalého Děkanského rybníčku.[553] Projekt podporoval tehdejší městský architekt Čihák.[554] V červnu 1994 přijala městská rada Čihákův návrh na dokončení zástavby v této lokalitě. Město zvažovalo, že by dokonce za účelem této plánované nové bytové výstavby založilo zvláštní společnost.[555] Iniciativu ale převzal soukromý sektor. Společnost MERKUR z Cheznovic zde hodlala postavit dva domy s 20 a 18 soukromými byty (jindy se zase mluvilo o celkem 36 bytech, ale celý projekt a dispozice domů byly průběžně upravovány).[556] Mělo jít o nadstandardní bytové jednotky o velikosti od garsoniér až po 4+1. Vzhledem k poloze v záplavové oblasti neměly být domy podsklepeny. Společné prostory jako sušárny a kočárkárny by byly umístěny ve vyšších podlažích. Střecha měla být plochá s terasou.[557] V parteru jednoho z domů plánovány 3 prodejny.[558] Městské zastupitelstvo svým rozhodnutím z 6. srpna 1996 přislíbilo, že investorovi prodá za 1000 Kč/m2 pozemky pod plánovanými domy, vázalo ovšem tuto transakci na dokončení výstavby.[559] Obec také měla poskytnout inženýrské sítě.[560] Financování bytů mělo jít výlučně z kapes jednotlivých zájemců o bydlení. 30 procent z ceny měli složit okamžitě před podepsáním smlouvy, na zbylou sumu si mohli vzít hypotéční úvěr. Vše ovšem záviselo na zájmu obyvatel. Zpočátku to vypadalo nadějně. O byt v těchto plánovaných domech se ještě roku 1994 přihlásilo 15 domácností. Již v červenci 1996 byla kapacita prvního domu naplněna, když se našlo 14 zájemců. Zahájení výstavby se plánovalo na podzim 1996.[561] O druhý dům mělo v srpnu 1996 zájem zatím jen 9 rodin, ale předpokládalo se, že i zde bude výstavba brzy odstartována.[562]
Když ale začala firma Merkur konkretizovat v roce 1996 náklady, začalo to s projektem jít z kopce. Byty měly vyrůst v ceně 10 000-12 000 Kč/m2, což ale pro obyvatele okresního města zvyklé do té doby na prakticky bezplatné přidělování státních bytů, nebylo příliš únosné.[563] Ještě během roku 1996 navíc firma Merkur zvýšila finanční odhad na 13 000-15 000 Kč/m2. Celý projekt pak ztroskotal. Zjistilo se totiž, že z 24 zájemců o nové byty by banka poskytla hypoteční úvěr jen dvěma, ostatní měli příliš nízké příjmy na to, aby byli schopni splácet. Banka totiž požadovala měsíční plat minimálně 25 000 Kč.[564] Poslední úvahy o realizaci tohoto obytného souboru přinesl rok 1997. Firma Merkur se spojila s realitní společností REALIT KONTAKT. Výstavba jednoho z domů měla začít v lednu 1998 a měla trvat jen 8-10 měsíců.[565] Ani tentokrát se nicméně nepodařilo plány přetavit ve skutečnost a Merkur definitivně od projektu odstoupil. Město pak ještě nějaký čas uvažovalo o tom, že by do celého projektu kapitálově vstoupilo. Už by teď nešlo o ryze privátní bytové domy, ale spíše o levnější komunální nájemní domy. Radnice dokonce začala na ministerstvu financí sondovat možnost získání státní dotace.[566] Projekt se ale realizovat nepodařilo.
V roce 2006 požádala o pozemek bývalého rybníčku společnost OPTIMINVEST, s.r.o. z Chomutova za účelem výstavby obchodního centra. Předložila i projekt zamýšlené velkoprodejny. Objekt o půdorysu 35x39 metrů měl být obklopen ze dvou stran parkovací plochou se 101 parkovacími místy (z toho 5 pro invalidy). Vjezd do areálu by byl umístěn směrem do Soukenické ulice. Směrem k Padrťskému potoku a k jihu předpokládána výsadba zeleně. Studii supermarketu vypracoval Pavel Šrytr z firmy KAP ATELIER z Chomutova. Na podporu svého záměru Optiminvest sliboval vytvoření 20 pracovních míst, parkovací místa využitelná i pro obyvatele z okolí a případně finanční dar pro město.[567] Záměr zřídit v jedné z nejcennějších volných ploch, v hranicích památkové zóny, montovaný supermarket, byl podroben ostré kritice. Městská architektka ing. arch. Przygrodská vyslovila zásadní nesouhlas, protože umisťování dalších velkoprodejen v centrální části města bylo dle ní zcela nevhodné. Obdobně se vyjádřil i odbor rozvoje města. Radní proto 24. dubna 2006 žádost o přeměnu lokality na supermarket zamítli.[568] 30. května 2006 o záležitosti jednalo zastupitelstvo.[569] Prodejna tu naštěstí nevyrostla. Pozemek nicméně zůstává prázdný a bylo by stejně negativním počinem, kdyby byl takto ponechán. Duch historických měst spočívá v kompaktním, urbanizovaném a architektonizovaném prostředí, nikoliv v prolukách a trávnících.
[1] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[2] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[3] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.13.
[4] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[5] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.13.
[6] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[7] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.
[8] 140. schůze městské rady, 17.8.1933.
[9] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[10] 20. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1984.
[11] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.13.
[12] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.13.
[13] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[14] Purghart, F.: rukopis uložený v knihovně Muzea dr.B.Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[15] https://pamatkovykatalog.cz/predmestsky-dum-2346611
[16] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.13.
[17] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr.Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.41, 1993.
[18] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[19] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[20] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.14.
[21] Hlas Rokycanska 1988, č.2.
[23] 41. schůze obecního zastupitelstva, 6.3.1936.
[24] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[25] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[26] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.14.
[27] Rokycanský deník, 21.6.1996, s.11.
[28] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Šára, 1935, s. 22; v.t. ANM, sb. G, i.č. 648.
[29] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s.11.
[30] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s.22.
[31] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 159v.
[32] Kronika města Rokycan, 1984, f.188.
[33] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.
[34] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.14.
[35] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 160.
[36] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SPS, sign. 30 Rokycany, dům čp. 26/II, kt. 509.
[37] https://pamatkovykatalog.cz/predmestsky-dum-2317049
[38] Hofman, K.: Rokycanští studenti v letech 1877-1911, Sborník Muzea Dr.B.Horáka, Rokycany, č.11, s.3, 1999.
[39] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.14.
[40] Rokycanské listy, č.12, 15.8.1897
[41] Kovář,J.:Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan.
[42] https://pamatkovykatalog.cz/predmestsky-dum-2317049
[43] 1. plenární zasedání MěstNV, 22.2.1971.
[44] Kronika města Rokycan, 1984, f.188.
[45] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Viz Muzeum Dr. B. Horáka, sb. fotografií, kde i fotografie z požáru.
[46] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr.Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.41, 1993.
[47] 27. plenární zasedání MěstNV, 10.12.1985.
[48] Kronika města Rokycan, 1997, f.48. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.14.
[49] Rokycanský deník, 23.1.1997, s.9.
[50] Rokycanský deník, 4.4.1997, s.12.
[51] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.14.
[52] https://pamatkovykatalog.cz/kaple-2317333
[53] https://pamatkovykatalog.cz/kaple-2317333
[54] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.43, 1993.
[55] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.43, 1993.
[56] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.14.
[57] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.43, 1993.
[58] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.43, 1993.
[59] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.14-15.
[60] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr.Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.43, 1993.
[61] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr.Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.43, 1993.
[62] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr.Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.43, 1993.
[63] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.14-15.
[64] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.44, 1993.
[65] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.43, 1993.
[66] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.44, 1993.
[67] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.44, 1993.
[68] Kronika města Rokycan, 1992, f.137. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.15.
[69] Rokycansko, č.1, 7.1.1993, s.6.
[70] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr.Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.44, 1993.
[71] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr.Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.44, 1993.
[72] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.15.
[73] Rokycansko, č.22, 3.6.1993, s.3.
[74] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.15.
[75] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27.7.1928.
[76] 106. schůze městské rady, 21.11.1928.
[77] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19.6.1934.
[78] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.15.
[79] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.158.
[80] Ustavující schůze reorganisovaného MNV, 1950
[81] 7. plenární zasedání MěstNV, 8.11.1965.
[82] 5. plenární zasedání MěstNV, 10.11.1969.
[83] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.9.1974.
[84] Kronika města Rokycan, 1982, f.36.
[85] Kronika města Rokycan, 1985, f.51. Hlas Rokycanska, č.32, 15.8.1985, s.3.
[86] Kronika města Rokycan, 1997, f.58.
[87] Rokycanský deník, 16.5.1997, s.12.
[88] Rokycanský deník, 8.3.1996, s.11.
[89] Rokycanský deník, 10.8.1996, s.13.
[90] Rokycanský deník, 29.3.2007.
[91] Rokycanský deník, 16.2.2007.
[92] Usnesení zastupitelstva města z 4.12.2006, www.rokycany.cz.
[93] Založeno na osobních zápiscích autora.
[94] Rokycanské noviny, č.5, 20.5.2007, s.3.
[95] Usnesení zastupitelstva města z 25.6.2007, www.rokycany.cz.
[96] https://pamatkovykatalog.cz/predmestsky-dum-2331900
[97] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.15.
[98] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.15.
[99] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr.Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.41, 1993.
[100] 5. schůze rady MěstNV, 11.3.1980.
[101] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.16.
[102] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.16.
[103] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.16.
[104] 2. schůze obecního zastupitelstva, 17.8.1923.
[105] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.16.
[106] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28.8.1931.
[107] 27. schůze městské rady, 24.9.1931.
[108] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15.12.1931.
[109] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10.6.1932.
[110] 69. schůze městské rady, 28.4.1932.
[111] 9. schůze obecní finanční komise, 8.6.1932.
[112] 18. schůze obecního zastupitelstva, 25.11.1932.
[113] 98. schůze městské rady, 14.10.1932
[114] 18. schůze obecního zastupitelstva, 25.11.1932.
[115] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.16.
[116] 11. schůze obecního zastupitelstva, 30.7.1920.
[117] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27.2.1925.
[118] 23. schůze obecního zastupitelstva, 16.6.1925.
[119] 167. schůze městské rady, 6.11.1929.
[120] 8. plenární zasedání MěstNV, 20.12.1965.
[121] 1. plenární zasedání MěstNV, 12.2.1968.
[122] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[123] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[124] 3. plenární zasedání MěstNV, 5.7.1971.
[125] Kronika města Rokycan, 1969-73, f.99.
[126] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[127] 7. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1972.
[128] Kronika města Rokycan, 1974-75, f.75.
[129] 1. zasedání MěstNV, 24.2.1975.
[130] 1. schůze rady MěstNV, 15.1.1980.
[131] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=6869.04012902372,-31512.15557863877,12637.086865117195,-28601.094491516596&link=ext
[132] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.35; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29.12.1919.
[133] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.109.
[134] 11. plenární zasedání MěstNV, 16.2.1988.
[135] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.19.
[136] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.17.
[137] 14. plenární zasedání MěstNV, 1.11.1983.
[138] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.119. Podlaha, A., 1910, s. 250.
[139] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s.20.
[140] Jar.Bauer: Dům čp.117/II na Pátku, zvaný „Klášter“,In: Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr.B.Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[141] Líbal D. – Heroutová M., Pasportizace okresu Rokycany, SÚRPMO Praha 1981., otištěno v dokumentaci k územnímu plánu města z roku 2000.
[142] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004, s.344-345.
[143] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s.5.
[144] Karel, T.: Dům zvaný ,,klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s.83-87.
[145] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.19.
[146] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s.20.
[147] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.19.
[148] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká. Rokycansko, č.5, 6.února 1992, s.6.
[149] Minulostí Rokycanska, č.15, 2002, s.25-41.
[150] Pelant, J.: Vyobrazení měst Plzně, Rokycan, Berouna a hradů Radyně, Žebráka, Točníka a Křivoklátu na vedutách Mathiase Gerunda z roku 1536, In: Západočeský historický sbornik, Svazek 7, Plzeň, 2001
[151] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr.B.Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[152] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/30, kt. 33.
[153] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[154] Hofman, K.: Rokycany v letech 1740 až 1750: Část prvá: Vzhled města. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s.11, 1995.
[155] Karel, T.: Dům zvaný ,,klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s.83-87.
[156] Karel, T.: Dům zvaný ,,klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s.83-87.
[159] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/3, kt. 31; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102.
[160] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/3, kt. 31; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102.
[161] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/3, kt. 31; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102.
[162] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102.
[163] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/4, kt. 31.
[164] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.19.
[165] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr.B.Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[166] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/30, kt. 33.
[167] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[168] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/30, kt. 33.
[169] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.19.
[170] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[171] Karel, T.: Dům zvaný ,,klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s.83-87.
[172] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr.B.Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[173] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.19.
[174] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno. Dopis, který F. Purghart zaslal r.1974 paní Pavlíkové do Krajského ústavu památkové péče v Plzni.
[175] 3. plenární zasedání MěstNV, 17.5.1965.
[176] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[177] 1. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1970.
[178] 2. plenární zasedání MěstNV, 20.4.1970.
[179] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 21.12.1971.
[180] 2. plenární zasedání MěstNV, 10.4.1972.
[181] 5. plenární zasedání MěstNV, 21.10.1974.
[183] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[184] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.19.
[185] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr.B.Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[186] Karel, T.: Dům zvaný ,,klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s.83-87.
[187] 2. plenární zasedání MěstNV, 8.4.1974.
[188] 6. plenární zasedání MěstNV, 9.12. 1974.
[189] 6. plenární zasedání MěstNV, 9.12. 1974.
[190] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[191] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 6.5.1974.
[192] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr.B.Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[193] Karel, T.: Dům zvaný ,,klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s.83-87.
[194] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr.B.Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.
[195] Karel, T.: Dům zvaný ,,klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s.83-87.
[196] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č.5: s.41, 1993.
[197] 5. plenární zasedání MěstNV, 21.10.1974.
[198] 6. plenární zasedání MěstNV, 9.12. 1974.
[199] 1.zasedání MěstNV, 24.2.1975.
[200] Kronika města Rokycan, 1974-75, f.91.
[201] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[202] 4. plenární zasedání MěstNV, 4.4.1977.
[203] Kronika města Rokycan, 1976-77, f.37.
[204] Hlas Rokycanska, č.1, 14. ledna 1977, s.1
[205] 5. plenární zasedání MěstNV, 21.10.1974.
[206] 6. plenární zasedání MěstNV, 5.9.1977.
[207] 6. plenární zasedání MěstNV, 5.9.1977.
[208] 10. plenární zasedání MěstNV, 11.4.1978.
[209] 9. plenární zasedání MěstNV, 14.2.1978.
[210] 12. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1978.
[211] 12. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1978.
[212] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[213] 15. plenární zasedání MěstNV, 27.2.1979
[214] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[215] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.9.1979.
[216] 2. schůze rady MěstNV, 29.1.1980.
[217] 4. schůze rady MěstNV, 26.2.1980.
[218] 20. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1979.
[219] 2. schůze rady MěstNV, 29.1.1980.
[220] 5. schůze rady MěstNV, 11.3.1980.
[221] 2. plenární zasedání MěstNV, 2.9.1980.
[222] 2. plenární zasedání MěstNV, 2.9.1980.
[223] 26. plenární zasedání MěstNV, 9.12.1980.
[224] 26. plenární zasedání MěstNV, 9.12.1980.
[225] 6. plenární zasedání MěstNV, 8.6.1982.
[226] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.9.1979.
[227] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.19.
[228] Rokycanský deník, 10.2.1997, s.9.
[229] Oznámení o realizaci následujících akcí,4.2.2008, www.rokycany.cz
[230] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie - vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz
[231] Paneš, F.: Názorný plán historických památek a veřejných budov města Rokycan a okolí, Rokycany 1967.
[232] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 39v.
[233] 13. schůze obecní správní komise, 5.2.1931.
[234] Viz kresba K. Štíchy „Pod Kostelem II“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B.Horáka.
[235] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.20.
[236] Schůze pléna MNV, 7.7.1947.
[237] Schůze pléna MNV, 12.9.1947.
[238] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=6574.629410202281,-33987.60896954555,12342.676146295758,-31076.54788242338&link=ext
[239] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14.7.1922.
[240] Kronika města Rokycan 1947-51, f.197.
[241] 4. schůze pléna MNV, 26.6.1951.
[242] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20.výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8.5.1965.
[243] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20.výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8.5.1965.
[244] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.12.
[245] Kronika města Rokycan 1951-54, f.184.
[246] Laštovka, V.: Boj pracujícího lidu Plzeňska proti fašistickým okupantům, Plzeň, 1959, s. 16. https://books.google.co.il/books?id=RSEsAQAAMAAJ&q=%22Franti%C5%A1ek+Cern%C3%BD+,+Josef+Weis%22&dq=%22Franti%C5%A1ek+Cern%C3%BD+,+Josef+Weis%22&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwiA34O647TsAhXJzaQKHWEnC-sQ6AEwAHoECAAQAg
[247] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.17.
[248] Schůze pléna MNV, 7.7.1947.
[249] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1928.
[250] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.17.
[251] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.17.
[252] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=6574.629410202281,-33987.60896954555,12342.676146295758,-31076.54788242338&link=ext
[253] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.20.
[254] Viz kresba K. Štíchy „Pod Kostelem II“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B.Horáka.
[255] 2. schůze obecní správní komise, 12.12.1930.
[256] 4. schůze obecního zastupitelstva, 27.6.1914.
[257] 93. schůze městské rady, 21.9.1928.
[258] 94. schůze městské rady, 27.9.1928.
[259] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1928.
[260] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1928.
[261] 102. schůze městské rady, 26.10.1928.
[262] 104. schůze městské rady, 9.11.1928.
[263] 115. schůze městské rady, 3.1.1929.
[264] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1928.
[265] 63. schůze městské rady, 30.3.1928.
[266] 99. schůze městské rady, 19.10.1928.
[267] 23. schůze obecní finanční komise, 11.12.1928.
[268] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[269] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s.20.
[270] 57. schůze městské rady, 11.2.1932.
[271] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.20.
[272] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30.9.1936.
[273] Viz kresba K.Štíchy „Pod Kostelem II“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B.Horáka.
[274] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.20.
[275] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1928.
[276] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30.9.1936.
[277] 31. schůze městské rady, 14.11.1927.
[278] 8. zasedání MNV, 13.10.1958.
[279] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.17-18.
[280] 7. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1977.
[281] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.120.
[282] Rokycanské noviny, č.8, 20.prosince 2003, s.3.
[283] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s.120.
[284] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.138.
[285] Kronika města Rokycan, 1976-77, f.38.
[286] Rokycanské noviny, č.8, 20.prosince 2003, s.3.
[287] Rokycansko, č.17, 29.4.1993, s.5.
[288] Kronika města Rokycan, 2003, s.46.
[289] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.16-17.
[290] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s.44.
[291] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.20.
[292] 207. schůze městské rady, 23.7.1930.
[293] 131. schůze městské rady, 30.5.1933.
[294] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2.11.1932.
[295] Kronika města Rokycan, 1976-77, f.38.
[296] 11. plenární zasedání MěstNV, 16.2.1988.
[297] Kronika města Rokycan 1938-47, f.14.
[298] viz fotografie čtvrti Po Kostelem. Rokycansko, Plzeň 1978, obrazová příloha, č.24-26.
[299] Schůze užšího Místního národního výboru, 20.9.1945.
[300] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.20.
[301] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.20.
[302] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140
[303] 9. schůze městské rady, 10.8.1927.
[304] 11. schůze městské rady, 24.8.1927.
[305] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1935.
[306] 11. schůze rady MěstNV, 3.6.1980.
[307] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[308] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.213.
[309] 198. schůze městské rady, 28.5.1930.
[311] Široký, R. - Wasková,M.: Rokycany čp.33, Komenského ul., Archeologická studie pro stavbu školní tělocvičny, Plzeň 2006.
[312] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.213.
[313] Kronika města Rokycan, 1851-1954, f.184.
[314] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.20.
[315] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.20-21.
[316] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1928.
[317] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm
[318] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.136.
[319] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.136.
[320] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.136.
[321] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.136.
[322] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart.č.136.
[323] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.21.
[324] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.20-21.
[325] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.21.
[326] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.21.
[327] 105. schůze městské rady, 24.11.1932.
[328] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.21.
[329] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.21.
[330] 33. schůze obecního zastupitelstva, 8.10.1926.
[331] 116. schůze městské rady, 2.2.1933.
[332] 151. schůze městské rady, 19.10.1933.
[333] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30.9.1936.
[334] 4. zasedání MNV, 14.10.1957.
[335] 2. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1966.
[336] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[337] 2. plenární zasedání MěstNV, 25.4.1967.
[338] 3. plenární zasedání MěstNV, 27.6.1967.
[339] Kronika města Rokycan 1965-68, f.282.
[340] 3. plenární zasedání MěstNV, 27.6.1967.
[341] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[342] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[343] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[344] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[345] 2. plenární zasedání MěstNV, 21.4.1969.
[346] 1. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1969.
[347] 2. plenární zasedání MěstNV, 21.4.1969.
[348] 2. plenární zasedání MěstNV, 20.4.1970.
[349] Kronika města Rokycan 1969-73, f.11.
[350] 5. plenární zasedání MěstNV, 10.11.1969.
[351] 5. plenární zasedání MěstNV, 10.11.1969.
[352] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[353] 1. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1970.
[354] 2. plenární zasedání MěstNV, 20.4.1970.
[355] 3. plenární zasedání MěstNV, 22.6.1970.
[356] 4. plenární zasedání MěstNV, 7.9.1970.
[357] 2. plenární zasedání MěstNV, 19.4.1971.
[358] 3. plenární zasedání MěstNV, 5.7.1971.
[359] 1. plenární zasedání MěstNV, 28.2.1972.
[360] 5. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1972.
[361] 4. plenární zasedání MěstNV, 26.6.1972.
[362] 4. plenární zasedání MěstNV, 26.6.1972.
[363] Kronika města Rokycan 1978-81, f.38.
[364] 3. plenární zasedání MěstNV, 27.5.1963.
[365] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[366] 3. plenární zasedání MěstNV, 16.6.1969.
[367] 6. plenární zasedání MěstNV, 14.12.1970.
[368] 5. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1975.
[369] 3. plenární zasedání MěstNV, 14.6.1976.
[370] 3. plenární zasedání MěstNV, 14.6.1976.
[371] 2. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1976.
[372] 1. schůze rady MěstNV, 4.1.1977.
[373] . schůze rady MěstNV, 29.3.1977.
[374] 10. schůze rady MěstNV, 10.5.1977.
[375] 5. plenární zasedání MěstNV, 13.6.1977.
[376] 7. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1977.
[377] 11. plenární zasedání MěstNV, 20.6.1978.
[378] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s.18.
[379] Hlas Rokycanska, č.51, 15.prosince 1978, s.2.
[380] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.9.1979.
[381] 19. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1979.
[382] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.9.1979.
[383] 11. schůze rady MěstNV, 3.6.1980.
[384] Kronika města Rokycan 1978-81, f.37.
[385] Viz exemplář mapy vyvěšený na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech.
[386] 27. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1981.
[387] Založeno na osobních vzpomínkách autora.
[388] Materiál pro jednání rady města, 24. 4.2006, č.2410, ID: 5020.
[389] Materiál pro jednání rady města, 24. 4.2006, č.2410, ID: 5020.
[390] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.6-7.
[392] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[393] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916-45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII:s.173-195, 2002.
[394] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1.10.1926.
[395] 74. schůze městské rady, 25.5.1928.
[396] 80. schůze městské rady, 22.6.1928.
[397] 117. schůze městské rady, 18.1.1929.
[398] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.117.
[399] 45. schůze obecního zastupitelstva, 8.8.1930.
[400] 47. schůze obecního zastupitelstva, 29.8.1930.
[401] 47. schůze obecního zastupitelstva, 29.8.1930.
[402] 205. schůze městské rady, 9.7.1930.
[403] 42. schůze obecní finanční komise, 25.8.1930.
[404] 47. schůze obecního zastupitelstva, 29.8.1930.
[405] 216. schůze městské rady, 19.9.1930.
[406] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.117. a Kronika města Rokycan, 1938-47, f.66.
[407] 9. schůze obecní finanční komise, 8.6.1932.
[408] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10.6.1932.
[409] 18. schůze obecního zastupitelstva, 25.11.1932.
[410] 82. schůze městské rady, 7.7.1932.
[411] 84. schůze městské rady, 21.7.1932.
[412] 96. schůze městské rady, 6.10.1932.
[413] 92. schůze městské rady, 8.9.1932.
[414] 97. schůze městské rady, 13.10.1932.
[415] 18. schůze obecního zastupitelstva, 25.11.1932; 101. schůze městské rady, 27.10.1932.
[416] 119. schůze městské rady, 1.3.1933.
[417] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19.6.1934.
[418] Slavnostní schůze MNV 9.3.1947.
[419] 1. schůze pléna MNV, 7.7.1950.
[420] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=4465.687322318115,-32407.40449913661,10233.734058411592,-29496.34341201443&link=ext
[421] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0
[422] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28.4.1933.
[423] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12.10.1934.
[424] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[425] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.100.
[426] 11. plenární zasedání MěstNV, 16.2.1988.
[427] Kronika města Rokycan 1990, f.151.
[428] 21. plenární zasedání MěstNV, 20.2.1990.
[429] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s.11.
[430] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.9.
[431] Minulostí Rokycanska, 9, 1971, s.45.
[432] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2.11.1932.
[433] Kronika města Rokycan, 1951-53, f.153.
[434] 1. zasedání MNV, 9.1.1956.
[435] Kronika města Rokycan 1957-62, f.143.
[436] Zasedání MNV, 2.11.1959.
[437] Zasedání MNV, 21.12.1959.
[438] 6. plenární zasedání MěstNV, 24.9.1963.
[439] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.11.1964.
[440] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.11.1964 (Zdravotní komise MěstNV v Rokycanech, Zpráva pro 4. plenární zasedání MěstNV v Rokycanech dne 4.listopadu 1964).
[441] 5. plenární zasedání MěstNV, 21.12.1964.
[442] 1. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1966.
[443] 2. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1966.
[444] 3. plenární zasedání MěstNV, 27.6.1966.
[445] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[446] 3. plenární zasedání MěstNV, 27.6.1967.
[447] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[448] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[449] 1. plenární zasedání MěstNV, 12.2.1968.
[450] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[451] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[452] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[453] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[454] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[455] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[456] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[457] 1. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1969.
[458] 2. plenární zasedání MěstNV, 21.4.1969.
[459] 2. plenární zasedání MěstNV, 21.4.1969.
[460] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[461] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[462] Kronika města Rokycan 1969-73, f.12.
[463] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.9.1969.
[464] 5. plenární zasedání MěstNV, 10.11.1969.
[465] 2. plenární zasedání MěstNV, 20.4.1970.
[466] 7. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1972.
[467] 2. plenární zasedání MěstNV, 8.4.1974.
[468] 3. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1977.
[469] 1. plenární zasedání MěstNV 23.2.1976.
[470] Kronika města Rokycan 1976-77, f.37.
[471] 3. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1977.
[472] 4. plenární zasedání MěstNV, 4.4.1977.
[473] 10. plenární zasedání MěstNV, 11.4.1978.
[474] Hlas Rokycanska, č.20, 21.5.1981, s.2.
[475] 3. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1977.
[476] 12. plenární zasedání MěstNV, 12.9.1978.
[477] Kronika města Rokycan, 1982, f.36.
[478] 17. plenární zasedání MěstNV,24.4.1984.
[479] V dalších, výhledových etapách měly pokračovat demolice a přestavby původního jádra Rokycan na socialistické město až do 9.pětiletky /Kronika města Rokycan, 1982, f.36/.
[480] Hlas Rokycanska, č.30, 30.7. 1981, s.1.
[481] 3. plenární zasedání MěstNV, 8.12.1981.
[482] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1983.
[483] Kronika města Rokycan, 1983, f.119.
[484] Kronika města Rokycan, 1984, f.188.
[485] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s.50.
[486] 18. plenární zasedání MěstNV, 26.6.1984.
[487] 20. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1984.
[488] 27. plenární zasedání MěstNV, 10.12.1985.
[489] Kronika města Rokycan, 1986, f.105, 182.
[490] 3. plenární zasedání MěstNV, 28.10.1986.
[491] 22. plenární zasedání MěstNV, 19.2.1985.
[492] Kronika města Rokycan, 1986, f.152.
[493] 27. plenární zasedání MěstNV, 10.12.1985.
[494] 29. plenární zasedání MěstNV, 22.4.1986.
[495] 6. plenární zasedání MěstNV, 28.4.1987.
[496] 7. plenární zasedání MěstNV, 30.6.1987.
[497] 14. plenární zasedání MěstNV, 20.9.1988.
[498] Hlas Rokycanska, č.22, 2.6. 1988, s.1.
[499] Kronika města Rokycan, 1984, f.188.
[500] Kronika města Rokycan, 1989, f.34.
[501] Kronika města Rokycan 1989, f.4.
[502] Materiál pro jednání rady města, 19.7. 2004, č.2099.
[503] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s.50.
[504] Materiál pro jednání rady města, 19.7. 2004, č.2099.
[505] Materiál pro jednání rady města, 19.7. 2004, č.2099.
[506] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.8.2004, č.1450, ID:2783.
[507] Hlas Rokycanska, č.29, 21.7. 1988, s.2.
[508] Hlas Rokycanska, č.29, 21.7. 1988, s.2.
[509] Hlas Rokycanska, č.40, 6.10. 1988, s.2.
[510] kol.aut. :Koncepce dětských hřišť v Rokycanech, Materiál pro jednání zastupitelstva města, 20.4. 2004, č.1099.
[511] Materiál pro jednání rady města, 14.11.2005, č.2099, ID:4469.
[512] Rokycanský deník, 26.11.1997, s.11.
[513] Rokycansko, č.24, 16.6.1994, s.1.
[514] Materiál pro jednání rady města, 9.1. 2006, č.2010, ID: 4650.
[515] Materiál pro jednání rady města, 15.5.2006, č.2431, ID:5081.
[516] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[517] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č.2431, ID: 5231.
[518] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[519] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[520] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č.2431, ID: 5231.
[521] Materiál pro jednání rady města, 7.8.2006, č.2010, ID: 5374.
[522] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22.8.2006, č.1000, ID: 5449.
[523] Rokycanský deník, 25.8.2006.
[524] Rokycanský deník, 25.8.2006.
[525] Rokycanský deník, 29.9.2006.
[526] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[527] Rokycanské noviny, č.12, 20.12.2005, s.4.
[528] Rokycanské noviny, č.4, 20.4.2007, s.5.
[529] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[530] Materiál pro jednání rady města, 11.10. 2004, č.2010, ID: 3126.
[531] Materiál pro jednání rady města, 3.1.2005, bod č.2091, ID:3393.
[532] Materiál pro jednání rady města, 3.1.2005, bod č.2431, ID:3366.
[533] Založeno na osobních zápiscích autora.
[534] Založeno na osobních zápiscích autora.
[535] Založeno na osobních zápiscích autora.
[536] Založeno na osobních zápiscích autora.
[537] Usnesení zastupitelstva města z 3.10.2000, www.rokycany.cz.
[538] Usnesení zastupitelstva města z 26.2.2002, www.rokycany.cz.
[539] Rokycanské noviny, č.3, 20.7. 2003, s.1.
[540] Usnesení zastupitelstva města z 8.7.2003, www.rokycany.cz.
[541] Rokycanské noviny, č.4, 20.8. 2003, s.2.
[542] Usnesení zastupitelstva města z 19.8.2003, www.rokycany.cz.
[543] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.8.2004, č.1450, ID:2783.
[544] Materiál pro jednání rady města, 30.5. 2005, č.2091.
[545] Materiál pro jednání rady města, 11.10 2004, č.2451. Materiál pro jednání rady města, 19.7. 2004, č.2099.
[546] Záměr města na prodej bytových jednotek v Rokycanech, 16.10.2007, www.rokycany.cz
[547] Usnesení zastupitelstva města, 17.12.2007, www.rokycany.cz
[548] Rokycanské noviny, č.2, únor 2008, s.1.
[549] Usnesení zastupitelstva města z 15.1.2007, www.rokycany.cz
[550] Oznámení - Návrh na projektovou dokumentaci pro územní rozhodnutí a to na úpravu plochy od ul. Pod kostelem / Fr. Černého / k ul. Gottlieba a náměstí u Saské brány / bez obnovy náhonu / , včetně ul. Pod Kostelem / Fr. Černého /, rozdělenou na dvě etapy, www.rokycany.cz
[551] zm 14.7.2008opr, www.rokycany.cz
[552] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie - vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz
[553] Kronika města Rokycan, 1994, f.25.
[554] Rokycansko, č.24, 16.6.1994, s.1.
[555] Rokycansko, č.26, 30.6.1994, s.1.
[556] Rokycanský deník, 28.11.1995, s.9.; Kronika města Rokycan, 1997, f.41.
[557] Rokycanský deník, 15.7.1996, s.9.
[558] Rokycanský deník, 27.3.1997, s.9.
[559] Kronika města Rokycan, 1996, f.95; Rokycanský deník, 6.8.1996, s.9.
[560] Kronika města Rokycan, 1997, f.41.
[561] Rokycanský deník, 15.7.1996, s.9; Kronika města Rokycan, 1995, f.16.
[562] Rokycanský deník, 10.8.1996, s.13.
[563] Kronika města Rokycan, 1996, f.25.
[564] Kronika města Rokycan, 1996, f.114.
[565] Rokycanský deník, 27.3.1997, s.9.
[566] Rokycanský deník, 24.10.1996, s.11.
[567] Materiál pro jednání rady města, 24.4.2006, č.2410, ID: 5020.
[568] Materiál pro jednání rady města, 24.4.2006, č.2410, ID: 5020.
[569] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30.5. 2006, č.1410, ID: 5142.