https://encyklopedierokycan.wz.cz/popisekpredchozikapitola.jpg

 

https://encyklopedierokycan.wz.cz/zpetnahomepage.jpg

 

https://encyklopedierokycan.wz.cz/popiseknasledujicikapitola.jpg

D. Borek: verze 2026/05/12

 

Pražské předměstí: Oblast pod kostelem

 

V poslední dekádě před koncem komunistického režimu se ještě vedení města ve spolupráci se státními projektovými ústavy podařilo „dovršit“ program asanace Pražského předměstí zvrhlou demolicí takřka celé čtvrtě Pod Kostelem. Ta se rozkládala v úzkém pruhu mezi historickým jádrem Rokycan a Padrťským potokem. Původní zástavbu zde v letech 1984–1987 skoro úplně nahradil další sídlištní komplex.

Označení této lokality jako „čtvrť Pod Kostelem“, je neformální, ale užívané. V raném novověku se objevuje například i označení „mezi řekami u sv. Petra“,[1] což odkazuje na zvláštní „ostrovní“ polohu této oblasti, sevřené korytem Padrťského potoka a Mlýnského náhonu. V matrikách z 18. století je tato čtvrť řazena pod souhrnné jméno Pátek, které zahrnovalo veškerou zástavbu starého Pražského předměstí, tedy na obou březích potoka.

Obsah

9.1. Původní zástavba oblasti Pod Kostelem.. 1

9.1.1. Zástavba v Rokycanově ulici 1

9.1.2. Rokycanův domek čp.26/II 3

9.1.3. Kaple u Rokycanova domku. 4

9.1.4 Lávka u Rokycanova domku. 4

9.1.5. Zástavba v Rokycanově ulici, severně od lávky. 5

9.1.6. Technický vývoj Rokycanovy ulice a vývoj jejího pojmenování 6

9.1.7. Zástavba Svatopetrské ulice. 7

9.1.8. Bývalý kostel sv. Petra a Pavla. 7

9.1.9. Požár a přestavba kostela na obytný dům čp.117/II 8

9.1.10. Adaptace domu čp.117/II na sídlo Domovní správy. 9

9.1.11. Vývoj pojmenování Svatopetrské ulice. 10

9.1.12. Zástavba náměstí F. Černého (Svatopetrské náměstí) 10

9.1.13. Socha sv. Jana Nepomuckého. 12

9.1.13. Technický vývoj náměstí F. Černého a vývoj jeho pojmenování 13

9.1.14. Zástavba v Říční ulici 13

9.1.15. Technický vývoj Říční ulice a vývoj jejího pojmenování 14

9.1.16. Děkanský rybníček a jeho okolí 14

9.1.17. Zrušení Děkanského rybníčku a plány na výstavbu školy. 15

9.1.18. Dům čp.4/III (bývalá obecní stravovna) 16

9.1.19. Mlýnský náhon. 17

9.2. Sídliště Pod Kostelem.. 18

9.2.1. Příprava výstavby sídliště Pod Kostelem.. 18

9.2.2. Průběh výstavby sídliště Pod Kostelem.. 18

9.2.3. Popis sídliště Pod Kostelem.. 18

9.2.4. Další stavební vývoj sídliště Pod Kostelem.. 19

9.2.5. Plánovaná výstavba na Děkanském rybníčku. 20

 

 

9.1. Původní zástavba oblasti Pod Kostelem

Původní zástavba sestávala z několika nepravidelných skupin předměstských domků a chalup. Mapa stabilního katastru u z roku 1838 zde ukazuje rostlou sídelní strukturu, patrně předlokačního původu. Analýza mapy ukazuje rozsáhlé osídlení rokycanské kotliny vně pozdějších středověkých městských hradeb. Detailní prostorové a dopravní vztahy zůstávají v rovině hypotéz (viz speciální mapa), ale lze vcelku jasně identifikovat nynější Nerudovo náměstí (oblast Na Pátku) jako jeden z centrálních prostorů předlokačních Rokycan. Z náměstí vybíhá ulice k Padrťskému potoku (v linii nynější pěší lávky) a dál směrem k archaické zástavbě okolo bývalého kostela sv. Petra a Pavla (viz níže) a děkanskému kostelu. Je tedy nutné zdůraznit, že Pražské předměstí v Rokycanech se vymyká mnoha jiným předměstím českých středověkých měst tím, že nešlo o pouhý druhotný útvar v předpolí městských hradeb, nýbrž o starší zástavbu, která byla vznikem gotického opevněného města sice převrstvena, ale uchovala si samostatnou strukturu. Fakticky tak Rokycany fungovaly jako dvouměstí, kde vedle hradbami vymezeného města koexistovalo rozsáhlé předměstí.

Tato charakteristika platí i pro čtvrť Pod Kostelem. Zástavba středověkého původu byla pochopitelně opakovaně převrstvována a ve své poslední fázi před asanací se vnějškově nesla v duchu barokně-klasicistním, zčásti ryze venkovském, s bohatým zastoupením zeleně v intimních zákoutích starobylých zahrad a stromořadí. Přízemní, maximálně jednopatrová zástavba vytvářela pohledovou podnož ústředním dominantám kostela, radnice a historického jádra města. Čtvrť byla ozvláštněna silným prvkem vodních toků a ploch. Nacházela se fakticky na protáhlém ostrově, neboť pod městskými hradbami protékal Mlýnský náhon, umělá vodoteč středověkého původu (viz níže), na východě Padrťský potok. V severozápadním sektoru se navíc rozkládal Děkanský rybníček (viz níže), malebná vodní nádrž, rovněž středověkého původu, obklopená zahradami.

 

 

9.1.1. Zástavba v Rokycanově ulici

Rokycanova ulice vybíhala z Pražské ulice v prostoru pod Pražskou branou mezi domy čp.19/II, čp.20/II a čp.87/II (viz popis čtvrti před bývalou Pražskou branou) a pak se nepravidelnou, klikatou trasou, s mnohými zákoutími a slepými výběžky, ubírala k severozápadu, okolo skupiny tří objektů čp.21/II, čp.22/II a čp.23/II. Všechny tři zde stály přinejmenším roku 1771, kdy se zaváděla čísla popisná, protože tvoří souvislou číselnou řadu z prvotního číslování.

Dům čp.21/II v roce 1757 postihl požár města a vyhořela jeho střecha. Majitelem tehdy byl Josef Hrdlička.[2] Dne 31. října 1782 se obecní rada zabývala podáním, kdy Eleonora Hrdličková žádá ingros (úřední zápis) na „koupený domek od Jana Švorce za 250 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[3] Jan Švortz (Švarc, Schwarz) se koncem 70. let 18. století uvádí jako obyvatel čp.21/II.[4] Dne 9. prosince 1785 magistrát projednával žádost Karla Hrdličky, aby mohl přenést svou hypotéku z Tenglerova pole na svůj domek. Obecní rada souhlasila „by ta hypotheca na jeho spáleniště se přenesla.“[5] Karel Hrdlička se v této době uvádí jako obyvatel čp.21/II.[6] Ze zprávy vyplývá, že dům byl poškozen i požárem města v září 1784 a ještě víc než rok poté šlo o spáleniště. Dne 11. srpna 1789 se před obecní radou řešil spor mezi Ludmilou Henerovou (Hofnerovou) a Eleonorou Hrdličkovou ohledně „odporování domku pod No. 21 na Pražském předměstí.“ Šlo o spor o dědictví a převod nemovitosti (kromě domu čp.21/II i „pole u Jelínkovské boudy“).[7] Tento spor pokračoval i v následujících týdnech.

Roku 1838 je čp.21/II zakreslen na mapě stabilního katastru jako spalný (dřevěný). V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1883, nazvaný „Vavroušek Jan, přestavba domu čp.21/II, Pražské předměstí“.[8] Dne 16. února 1983 přidělilo město zdejšímu obyvateli Evženu Vavrouškovi náhradní byt.[9] Dům zanikl v říjnu 1983.[10]

Dům čp.22/II je na mapě z roku 1838 také spalný. Roku 1981 ho poškodily povodně. Město muselo zdejšímu obyvateli Bohumilu Kreidlovi zajistit náhradní ubytování.[11] Dům zanikl roku 1984.[12]

Dům čp.23/II patřil roku 1757 Anně Schwortzové (Schwarzová, Švarcové) a i tuto stavbu poškodil požár roku 1757. Objekt se tehdy popisuje jako nevelká chalupa o rozměrech 21 x 15 lokte s 1 pokojem a 1 komorou.[13] Identifikace ovšem není jistá. Mohlo jít i o sousední dům čp.22/II, který měl stejného majitele, ale udané rozměry, tedy spíše čtvercový než obdélný půdorys, nasvědčují, že je myšlen objekt čp.23/II.[14] S rodinou Schwarzových byl dům čp.23/II spojen i v následující generaci. V listopadu 1772 se zde vdovec Kašpar Schwarz oženil s Terezií Mikovcovou.[15] Manželům se v čp.23/II pak rodily děti po celá 70. léta 18. století a ještě v květnu 1782 se jim v čp.23/II narodila dcera.[16] V 90. letech 18. století se už Kašpar Schwarz uvádí jako obyvatel domu čp.82/II v Horákově ulici na opačném břehu potoka (viz kapitola „sídliště Na Železné“).

Dne 29. února 1820 vyslechli radní na schůzi magistrátu stížnost, kterou podal Tomáš Schwarz, proti tomu, že Karel Bauer provedl „eigenmächtige Abbrechung des zwischen der Scheuer des Bittewerbers und der Chaluppe der Karl Bauer befindlichen Zaunes,“ neboli „svévolné prolomení mezi stodolou žadatele a chalupou Karla Bauera se vynacházejícího plotu.“ Radní rozhodli, že věc se prošetří.[17] Dne 7. března se magistrát seznámil se zprávou o prošetření „strittigen Gartls zwischen der Scheuer des Thomas Schwarz und der Chaluppe der Karl Bauer in der Prager Vorstadt N. 23,“ neboli „sporné zahrádky mezi stodolou Tomáše Schwarze a chalupou Karla Bauera na Pražském předměstí N. 23.“ Radní pod pokutou 10 zlatých zakázali Bauerovi jakékoliv poškozování plotu.[18] Chalupou Karla Bauera bylo čp.23/II, kde se mu v dubnu 1821 narodila dcera.[19] Předtím Karl Bauer a jeho manželka Barbora rozená Skálová nějakou dobu žili v domě čp.91/I ve městě, kde se jim narodil v červenci 1817 syn.[20] Bez souvislosti není ani to, že s domem čp.23/II byl spojen i Tomáš Schwarz s manželkou Terezií Tillovou. V prosinci 1811 přišla v čp.23/II na svět jejich dvojčata.[21] Zdá se, že někdy mezi roky 1817 a 1820 přešla chalupa čp.23/II, po generace držená rodem Schwarzových, do vlastnictví Karla Bauera. Ohledně lokalizace Bauerovy stodoly lze severně od čp.23/II na mapě stabilního katastru z roku 1838 vidět dřevěný objekt na parcele č.kat.226, patrně stodola. Indikační skica mapy stabilního katastru uvádí, že majetkově patřila k domu čp.71/II, který stál na protější straně potoka.[22] F. Purghart ve svých strojopisných studiích, uložených v knihovně dr. B. Horáka, uvádí, že na místě této stodoly stál koncem 19. století domek čp.137/II,[23] ale jde o omyl, čp.137/II se nacházel vedle Rokycanova domu čp.26/II (viz níže). Druhou možností je, že stodola, zmiňovaná v stížnosti z roku 1820 byla jihovýchodně od čp.23/II, kde také mapa z roku 1838 zachytila jakési dřevěné stavení. Hypoteticky si mohl Schwarz po (nuceném?) odprodeji své rodové chalupy ponechat tuto malou stodolu a nyní se dostal do sporu s novým majitelem čp.23/II.

Mapa z roku 1838 zakresluje čp.23/II coby spalný objekt. V srpnu 1933 povolilo město V. Aubrechtovi stavbu dřevníku a záchodu na nádvoří čp.23/II.[24] O rok později následovala přestavba a nástavba podkroví v čp.23/II. Václav Aubrecht na to získal stavební povolení 10. srpna 1934. Projekt vyhotovil Václav Beran. Kolaudace proběhla 9. listopadu 1934.[25] Dne 16. února 1983 byl přidělen zdejšímu obyvateli Františku Aubrechtovi náhradní byt. Uvádí se ale, že ještě bude nutno dořešit náhradní byt pro Zdeňka Aubrechta z téhož domu.[26] Náhradní byt mu byl přidělen 24. ledna 1984.[27] Dům zanikl ještě roku 1984.[28]

Za domy čp.21/II a čp.22/II se úzká pobřežní cesta (Rokycanova ulice) výrazně a nepravidelně rozšiřovala, ustupujíc od nábřeží Padrťského potoka. Zde stála řada domů čp.24/II, čp.25/II, čp.29/II, čp.137/II a čp.26/II, která se postupně opět k nábřeží přibližovala tak, že dům čp.26/II (Rokycanův domek) byl již vysunut prakticky až k nábřežní zdi a ulice zde opět byla zúžena.

Dům čp.24/II tu existoval již roku 1771, při zavádění čísel popisných, protože zapadá do souvislé číselné řady. Dne 21. února 1775 referoval Matěj Kec o výsledku obhlídky zahrady Ondřeje Bayera. „Tu, když spatřili, že on Bayer dvě jámy v své zahradě vedle stavení a gruntu Matěje Baura učinil, které jemu Baurovi velmi na škodu celý. Odvezouce dobrou zem a naproti tomu písek s kamením tam naházel.“ Radní se unesli, že Bayer má „dobrou zemí neb mastnicí naplniti, zavésti a vejchoz [tedy úřední obhlídku – pozn. aut.] zaplatiti.“[29] Ondřej Bayer se už v dubnu 1771 připomíná jako obyvatel čp.24/II, kdy se tu manželům Ondřejovi Bayerovi a Eleonoře rozené Hejrovské narodilo dítě.[30] Žili tu i v roce 1778.[31] Matěj Baur (Bauer, Paur) zase obýval vedlejší čp.25/II. Dne 17. března 1775 sousedský spor pokračoval. Matěj Pauer si stěžuje, že Bayer měl jámy zaházet, stromy vysekat a zaplatit mu útraty, což se prý zdráhá. Bayer se hájil, že „on ty jámy zaházel, ty stromy že mu na překážku nejsou, ale on mu tam dláždění dělal.“ Magistrát rozhodl, že Bayer musí do 3 dnů zaplatit. Stromy, pokud nebudou na překážku, mají zůstat na svém místě. Co se týče dláždění, „to ponivadž Matějovi Baurovi již povolit, přitom pozůstati má.“[32]

Dne 30. října 1787 magistrát řešil žádost od Ondřeje Bayera, o pomoc „by sobě svou chalupu vystavěti mohl.“ Obecní rada se usnesla, že „má sobě preys dát postaviti.“[33] Patrně šlo o obnovu domu po požáru Rokycan ze září 1784. Dne 17. května 1788 se magistrát zabýval novým podáním od Ondřeje Bayera, „prosíc ještě o 40 zl. z důchodu obecního pro dostavění domku.“ Radní mu ale vzkázali, že se má obrátit na podkomořský úřad.[34]

Dne 21. ledna 1800 se na magistrát obrátil Josef Kavka (Kafka) s žádostí o povolení, aby „na licitando [tedy v dražbě – pozn. aut.] koupeném Ondřej Baierovském domku pozůstávající kapitál obecní od 95 zl. proti dostatečnému pojištění na sebe převzíti a na témž, od něho koupeném domku, zanechati moci.“ Magistrát to odsouhlasil.[35] Zpráva vypovídá o tom, že dům získal nového vlastníka, přičemž ten převedl na sebe i původní obecní půjčku, která na domě byla. Dne 18. července 1800 se magistrát zabýval žádostí mistra mlynářského Josefa Kavky „o udělení sobě práva městského z ohledu, že on 1. domek Ondřej Baierovský kupecky na sebe převzal, 2. ještě tolik hotovosti má, s nížtoby živnost městskou provozovati mohl, 3. jakožto dobrovolník přítomně k vlastenskému pluku myslivcův proti nepříteli vlasti se dostavuje.“ Magistrát uznal jeho argumenty a ocenil zejména poslední bod. Kavkovu žádost o přijetí za měšťana odsouhlasil.[36] Josef Kavka se tu skutečně usadil a v květnu 1804 se mu v čp.24/II narodil syn.[37] Dne 30. května 1800 podal Josef Kavka u magistrátu stížnost proti Kašparu Světlíkovi, „že on na společnou hradbu žádnej náklad vynaložiti nechce,“ což prý pak vede k průniku domácího zvířectva na cizí zahradu a působení škol. Kavka si přivolal i svědky (vdova Eleonora Bayerová, tedy bývalá majitelka čp.24/II, a Matěj Bauer z čp.25/II). Ti potvrdili, „že předešlý držitel domku nyní Kašpar Světlíkovského, p. Matěj Götz, hradbu tu polovičně s držitelem domku nyní Kavkovského hradíval.“ Kašpar Světlík pak dostal od magistrátu nařízeno, aby se do 4 dnů zavázal na údržbu hradby přispívat.[38] Kašpar Světlík na konci 18. století žil v čp.26/II (nedaleký Rokycanův domek). Z Kavkovy stížnosti vyplývá, že šlo o společný plot mezi zahradami u čp.24/II a čp.26/II, tedy v jižní části parcel, poblíž Mlýnského náhonu.

Mapa z roku 1838 eviduje čp.24/II jako spalný. V městském archivu se nachází složka z roku 1889, nazvaná „Šašková Růžena, přestavba chléva čp.24/II, Pražské předměstí“, a další z roku 1912 „Šašková Růžena, oprava plotu, čp.24/II, Pražské předměstí“.[39] Někdy po roce 1925 došlo k výstavbě kůlny a komory na dvorku. František Šašek na to získal povolení 3. února 1925. Projekt zhotovil Štěpán Wolf.[40] Také dům čp.24/II zanikl roku 1984 kvůli výstavbě nového sídliště.[41] Dne 16. února 1983 získal zdejším obyvatel Josef Šašek náhradní byt.[42]

Vedlejší dům čp.25/II byl pozoruhodným dokladem předměstské zástavby. I on tu musel stát roku 1771, protože zapadal do souvislé řady čísel popisných. Dne 20. září 1771 požádal Jiří Galla o ingrosování (úřední zápis) „contractu na koupené místo [tedy pozemek – pozn. aut.] a chalupy od Tomáše Šeratického.“ Obecní rada rozhodnutí odložila, dokud se neprozkoumá „komu to místo darované jest.“[43] Jiří Galla obýval s rodinou dům čp.76/II na protější straně Padrťského potoka na Pátku. V dubnu 1771 mu zde zemřela dcera, tudíž oním domem, jenž kupoval v září 1771, nebylo čp.76/II.[44] A i v červenci 1776 se popisuje, že Jiří Gala, pekař, je z čp.76/II.[45] Galla nejspíš vůbec svůj zamýšlený nákup nemovitosti neuskutečnil. Dne 24. září 1771 totiž předstoupil před radní Matěj Pauer s ohlášením, „že on to místo a chalupu od Šeratického Galovi odprodanou iure rectractus [tedy právním stažením – pozn. aut.] na sebe bere, následovně taky peníze složil.“ Konšelé ho vyzvali, že „má docírovat [vysvětlit – pozn. aut.], že právo krevnosti [tedy z titulu příbuzenství – pozn. aut.] k tomu místu a chalupě má.“[46] Matěj Bauer (Pauer) se v roce 1775 uváděl jako obyvatel sousední chalupy vedle čp.24/II (viz výše) a prokazatelně žil v čp.25/II v roce 1784 (viz níže). Zdá se tedy, že právě chalupa čp.25/II patřila do roku 1771 rodině Šeratických. Víme, že Tomáš Šeratický se ženil v květnu 1748, a to na Pátku. A jeho manželkou se stala Kateřina Pourová (Paurová, Pauerová, Bauerová).[47] Tím se vysvětluje nárok Matěje Pauera z titulu příbuzenství.

Dne 22. října 1784 řeší magistrát přípis od Matěje Baura ve věci jeho „domku sub N. 25 na Pátku“.[48] Dne 9. listopadu 1784 se magistrát zabývá žádostí Matěje Paura o kus obecního místa pro vystavění chlívku u jeho domku na Pátku. Obecní rada reagovala, že se nejprve má jednat s Janem Třebickým, poručníkem Kecovským, zda by „skrze tamní zahradu spokojen byl“.[49] Rodina Kecových (Matěj Kec, Götz) vlastnila na sklonku 18. století sousední dům čp.26/II (Rokycanův domek, viz níže). Dne 3. března 1786 se magistrát opětovně zabývá žádostí Matěje Paura „o výkaz toho místa na chlívec u jeho domku“. Obecní rada se usnesla, že se má domluvit s Adamem Šeflem „se mezujícím“.[50] Dne 11. července 1786 magistrát řeší podání Josefa Šmuclera (patrně nový majitel vedlejšího Rokycanova domku čp.26/II), který žádá „o kus místa k vystavění delšího domku u zahrady kecovské.“ V témže zápisu se zároveň uvádí, že Matěj Bauer „podobně tamž žádá o kus místa pro vystavění chlívce.“ Radní stanovili na 12. červenec 1786 obhlídku.[51] Dne 14. července 1786 magistrát žádosti Josefa Šmuclera i Matěje Paura schválil, přičemž Šmucler měl vedle svého domku ponechat kus pozemku na chlívec.[52]

Dne 22. srpna 1820 radní projednali žádost, kterou podali Kašpar Světlík (obyvatel čp.26/II) a Josef Černý, ohledně prošetření „von der Katharina Heyrowsky auf der Vorstadt N. Cons. 25 vorhabenden feuergefährlichen Baue,“ česky tedy „od Kateřiny Hejrovské na předměstí N. Cons. 25 [Nummer Conscription, tedy číslo popisné – pozn. aut.] zamýšlené, požárem hrozící stavby.“ Po obhlídce magistrát vydal přísný zákaz, aby Kateřina Hejrovská ve svém domě budovala dřevěné schody (Bodenstiege).[53] V květnu 1832 v čp.25/II ve vysokém věku zemřela Dorota Vespasiánová,[54] vdova po Františku Vespasiánovi. Rodina Vespasiánových na přelomu 18. a 19. století obývala domek čp.10/II ve čtvrti před Pražskou bránou (u Žampírek).

Roku 1838 je čp.25/II doložen na katastrální mapě Rokycan jako o spalný, dřevěný objekt. Jeho podobu určila patrně přestavba provedená roku 1820 tehdejší majitelkou Kateřinou Hejrovskou.[55] Na rozdíl od mnoha domků v této části města pak už neprošel významnějšími zásahy a uchoval se tak jako převážně dřevěný archaický objekt. V městském archivu se nachází složka z roku 1902, nazvaná „Nosková Viktorie, ohražení budovy čp.25/II, Pražské předměstí“, z téhož roku i složka „Bauer Augustin, stavba chléva u čp.25/II, Pražské předměstí“, a z let 1902–1904 „Bauer Augustin, stavba chléva čp.24/II, Pražské předměstí“.[56] Patrový dům byl z větší části roubený, jen zčásti zděný, se sedlovou střechou krytou lepenkou. Měl bedněné štíty ze svisle kladených prken. Uliční průčelí bylo omítnuté, v 1. patře dřevěné, v přízemí zděné, s vchodovými dveřmi a malým oknem. V patře se po celé délce průčelí nacházela otevřená pavlač, s plným prkenným zábradlím a třemi sloupky (dva z nich byly zdobené vyřezáváním). Pavláčka byla původně předsazená, pozdějším vyzděním a rozšířením přízemí zarovnána do jedné linie. Z pavlače vedlo dřevěné schodiště na půdu. V 1. patře směřovala do pavlače tři okna a dveře. Další menší okno bylo v boční fasádě 1. patra. V interiéru se nacházely dvě místnosti s podbitými stropy a střední světnice s valenou klenbou. Na boční straně domu stál přízemní cihlový přístavek s pultovou střechou. Vedle něj vjezd do dvora. Pro své hodnoty takřka intaktně dochované starobylé architektury byl čp.25/II dne 13. března 1964 prohlášen za státem chráněnou památku.[57] Ani památková ochrana ho ale neuchránila před normalizačními inženýry. Roku 1982 byl vysídlen. Památková ochrana zanikla k 4. únoru 1983 a nedlouho poté, roku 1984, byl zbořen.[58] Před demolicí aspoň došlo k stavebně historickému průzkumu, jehož výsledky jsou uloženy v plzeňském památkovém ústavu.[59]

Následující dům čp.29/II vznikl jako samostatné číslo popisné až mnohem později. Na mapě z roku 1838 je tu zakreslena proluka v uliční frontě. Snad ještě před koncem 19. století byla vyplněna. Číslo popisné ovšem získal až po roce 1928, kdy zanikl dosavadní dům čp.29/II, který stál nedaleko odtud, na tehdejším Svatopetrském náměstí pod kostelem (viz níže). V případě stavby nově označené jako čp.29/II šlo o objekt s uliční fasádou a sedlovou střechou. Roku 1981 zasáhly dům čp.29/II povodně, dle zpráv z prosince 1981 žádá zdejší obyvatel Václav Šťastný město o přidělení náhradního bytu.[60] Dne 16. února 1983 byly přiděleny Václavu Šťastnému a další zdejší obyvatelce Daně Pelcové 2 náhradní byty.[61] Objekt byl zbořen roku 1984.[62]

Vedle stál dům čp.137/II, přízemní objekt se sedlovou střechou a jednoduchým sedmiosým průčelím, který přímo navazoval na sousední Rokycanův domek čp.26/II. V matrice křtů je čp.137/II poprvé zaznamenán 5. listopadu 1850, kdy se tu narodil syn Františka Veselého. Ten původně žil v nedalekém Rokycanově domku čp.26/II (viz níže).[63] Už mapa stabilního katastru z roku 1838 vedle chalupy čp.26/II zachytila jakýsi spalný objekt. Dá se usuzovat, že dům čp.137/II vznikl v polovině 19. století adaptací této starší stavby, majetkově asi propojené s čp.26/II, na obytné účely. Evidenční katastrální mapa z roku 1877 ho zobrazuje jako nespalný, patrně tedy od počátku stavěn jako zděný a až do své demolice na sklonku 20. století si udržel tuto základní, pozdně klasicistní podobu.[64] V městském archivu se nachází složka z roku 1903, nazvaná „Veselý František, čp.137/II, Pražské předměstí, si stěžuje na Noska Karla čp.25/II ohledně žumpy a kanálu“, a další z roku 1904, pod jménem „Veselý František, přestavba čp.137/II, Pražské předměstí“.[65] V roce 1936 projednává město žádost Marie Synkové, majitelky čp.137/II, z 29. ledna 1936 o parcelaci pozemku č.kat.229/1 na 2 stavební místa. 5. února 1936 proběhlo komisionelní řízení. 14. února 1936 ale rada nedoporučila žádost ke schválení. Na jednání zastupitelstva v březnu 1936 obecní zapisovatel doporučil kompromis: parcelaci povolit za podmínky, že bude zakázáno nad rámec jednorázově povolené parcelace přidávat na pozemek nové stavby a nástavby a dále tak zahušťovat zástavbu. Nakonec zastupitelstvo schválilo parcelaci bez dodatku zapisovatele.[66] Žádný další dům ale nakonec u čp.137/II nevyrostl. I tento objekt roku 1981 zasáhla velká voda. V prosinci 1981 se uvádí, že zdejší obyvatel Jaroslav Wenger žádá město o náhradní byt.[67]  Dne 16. února 1983 byly přiděleny Jaroslavu Wengerovi a další zdejší obyvatelce Janě Rosolové dva náhradní byty.[68] V roce 1984 zanikl i tento dům.[69]

Někde v této části Rokycanovy ulice rovněž patrně stála Slavíkovská, později Tallmovská chalupa. Dne 25. srpna 1772 Ferdinand Tallm přednesl na obecní radě, že za chalupu po zemřelém Janu Slavíkovi, která se i se zahradou prodávala v dražbě, nabídl 130 zlatých. Pak ještě s ohledem na chudobu přidal 10 zlatých. Jeho nabídka je nejvyšší. Žádá proto, aby mu byla chalupa „adjucírována“ (přiřčena). Radní uznali, že chalupa by mohla chátrat a zároveň, že „ji ovdovělá Slavíková opustila a odtud do Plzně odešla.“ Schválili proto její převod na Tallma.[70] Dne 6. listopadu 1772 požádal Ferdinand Tallm obecní radu o ingros (úřední zápis) „té licitando koupené, Jan Slavíkovské chalupy na Pátku.“ Radní souhlasili, ale vyzvali k dodání podpisů od poručníků (ti prováděli právní úkony za nezletilé děti Slavíkových).[71]  Dne 13. listopadu 1772 podal Ludvík Slavík stížnost proti prodeji Slavíkovské chalupy, která je podle něj dědičná. Město reaguje, že byla prodána v aukci, po vypořádání věřitelů a že Ferdinand Tallm dal nejvíc, 140 zlatých, tudíž se Slavíkova stížnost zamítá.[72] Dne 21. března 1775 si stěžují Anna Slavíková a její matka (manželka zemřelého Jana Slavíka), že pan inspektor Tallm koupil jejich chalupu. Sliboval 200 zlatých, zaplatil jen 140. Tallm reaguje, že chalupu nekoupil od Slavíkové, ale od magistrátu v dražbě a že v kontraktu stojí 140 zlatých. Radní se usnesli stížnost zamítnout. „Chalupa od žádného se nespravovala, následovně větší a větší ruinu každodenně trpěla. Interese kostelní, též královské daně se neodváděly, věřitelům se neplatilo.“[73]

Lokalizace Tallmovské chalupy není zřejmá. Víme, že stála na Pražském předměstí (předměstí Pátek). Seznam domů poškozených požárem města roku 1757 obsahuje i domek, jehož majitelem byl Jan Slavík: domek 21 × 12 lokte (tedy cca 12,4 x 7,1 metru) s 2 pokoji, 2 komorami a vinopalnou a stodolou.[74] Tehdy ovšem neexistovalo číselné označování domů, takže disponujeme jen orientační polohou. Tento požár postihl část města okolo Malého náměstí  a v přilehlé části Pražského předměstí, čímž se zpřesňuje oblast, v níž se nacházela Slavíkovská chalupa. Dne 4. října 1803 byla předmětem jednání magistrátu žádost Aloise Storcha, v níž se hovořilo o „Anordnung einer offentl. Versteigerung auf dem neben Tallmischer Chaluppe noch also liegenden Theil der Stadtgraben,“ tedy „nařízení veřejné dražby na část městských příkopů ležící ještě vedle Tallmovské chalupy.“[75] Storch byl majitelem domu čp.103/I na Malém náměstí, přičemž patřil do skupiny majitelů domů čp.101/I, čp.102/I, čp.103/I, čp.104/I a čp.105/I, kteří právě tehdy prováděli rozšiřování svých dvorů na úkor městského příkopu (podrobněji v kapitole „městské opevnění“). Víme tedy, že chalupa se nacházela poblíž městských příkopů, a to v části, o kterou se zajímal majitel domu čp.103/I. Z analýzy map by vyplývalo, že muselo jít o chalupu čp.24/II (viz výše), jenže v ní je prokazatelně doložen jako majitel Ondřej Bayer už v roce 1771 a pak kontinuálně po celá 70. léta 18. století. Další možností by byla chalupa čp.23/II (viz výše), jenže ta byla roku 1757 v majetku Anny Schwarzové, popřípadě chalupa čp.25/II, jež je ovšem od počátku 70. let v držení rodiny Bauerových (viz výše). Není vyloučeno, že Tallmovská chalupa ještě před rokem 1838 zanikla, popřípadě že v oblasti došlo k nějaké výraznější reorganizaci zástavby, takže nejstarší katastrální mapa z roku 1838 není vodítkem. Nápomocny nejsou ani matriky. V listopadu 1756 se na Pátku konala svatba Jana Slavíka a Anny rozené Chottové.[76] Jenže v matrice chybí záznam o Ludvíkovi Slavíkovi, který v 70. letech 18. století figuroval ve sporech o prodeji chalupy. A nejasná je taky zmínka o Anně Slavíkové mladší, která měla být dcerou zemřelého Jana. V červnu 1756 sice matrika uvádí křest Anny Rosiny rodičů Jana Slavíka a Anny,[77] jenže to by bylo před svatbou svých rodičů. Navíc bydliště je zaznamenáno jako město, nikoliv Pátek. Po celá 50. a 60. léta 18. století se v matričních knihách objevují děti narozené manželům Janu a Anně Slavíkovým, ovšem některé přišly na svět ve městě, jiné na Pátku a dva z těchto porodů jsou od sebe vzdáleny pouhý měsíc, takže je jasné, že v Rokycanech žily tehdy dva manželské páry stejného jména.[78] Do roku 1771 navíc nebyly zápisy o křtech, svatbách i pohřbech opatřovány číslem popisným. A po roce 1771 sice číselné označení domy měly, jenže Ferdinand Tallm nemovitost nekupoval pro vlastní bydlení. Jako zámožný příslušník městské honorace patrně chalupu využíval pro nabídku nájemního bydlení. Zbývá tak jen série náznaků, bez přesného místního určení Tallmovské chalupy.

 

 

9.1.2. Rokycanův domek čp.26/II

Dům čp.26/II se vymykal mezi okolními chalupami, a to ani ne tak svoji architekturou (byla to sice archaická a cenná stavba, ale šlo o skromný dům, podobný spíš chalupě) ale tím, že mělo jít o rodný dům husitského kazatele Mistra Jana Rokycany (asi 1397–1471). Nazýval se proto „Rokycanův domek“. Spory o to, zda se zde opravdu narodil a zda nešlo o pouhou legendu, asi nebudou nikdy vyřešeny. Ve prospěch teorie o autenticitě rodiště hovoří zápis z městských knih, kde se píše (Kniha trhová č.4, fol.201), že „R. 1598 Jindřich Pekař ujal chalupu Volšanku, v které dobré paměti M.Jan Rokycana rozen, se zahradou při ní, neboližto štěpnicí v sumě 80 kop. míš. a t.r. ji Janovi Pražákovi v téže sumě prodal.“[79] Problém je, že zápis pochází až z roku 1598, a tak ho od narození kazatele dělí téměř 200 let.[80] Občas se objevovaly názory, že pravý kazatelův rodný dům stál někde naproti dnešnímu hostinci Na Železné (viz popis oblasti Na Pátku).[81] Místní badatel Jan Šára analyzoval další zápisy v městských knihách s cílem najít přesnější rodinné vazby Jana Rokycany a jeho pravé rodové jméno. V městské knize z roku 1463, fol.74 se píše, že „Jakub Budeň kúpil duom na břehu proti kostelu sv. Petra u Vaníka tkadlce u syna Markéty Vystrašilky, a ten duom Jakub zaplatil Vaňkovi úplně.“ V roce 1464 pak Pavel švec dostal povolení postavit si domek u svatého Petra. Roku 1568 postoupil Petr řezník z Plzně svoji zahradu „slove Volšanskou, ležící na předměstí, vedle domu Andresovy koželužky, i s kusem dědiny pod Klukem, kteráž jemu od Doroty Kuldánkovy, manželky jeho, kšaftem dána byla, Mandeleně a Maryaně, sestrám vlastním, někdy Jíry Chyličky dcerám, za 19 kop 15 grošů míšeňských.“ Roku 1570 zase prameny uvádějí, že „Jan Mlejnek, kožišník, s manželkou svojí polovici zahrady své, slove Volšany, půl barevny a půl dědiny pod Klukem, což sobě od Petra Kuldánka, obyvatele m. Plzně, postoupeno měli, prodali Maryaně Chyličkovic za 29 kop míšeňských.“ Kromě toho našel Šára další zápisy, které odkazují na podobnou lokalitu „chalupy u sv. Petra“ nebo „mezi řekami u sv. Petra“, ale žádný konkrétní důkaz z toho nevyplývá.[82]

Na konci 18. století vlastnil dům Matěj Kec (Götz, Kötz, Koc).[83] Ten přitom byl (pokud nešlo o jmenovce) bohatým měšťanem, kterému patřil výstavný dům čp.130/I na jižní straně Masarykova náměstí. Manželé Matěj a Anna Kecovi svatbu měli roku 1745.[84] Matěj Kec zemřel roku 1778.[85] Manželka Anna zemřela v dubnu 1782 v čp.130/I.[86] Nasvědčuje tomu i soupis škod, utrpěných požárem města ze září 1784, ve kterém se píše, že kromě domu čp.130/I byla poškozena i chalupa.[87] Bohatší patricijské domy mívaly na předměstí chalupu, která byla s nimi historicky majetkově propojena a sloužila pro ubytování čeledínů, děveček, vzdálenějších příbuzných, popřípadě pro „komerční“ nájemní bydlení.

Dne 5. listopadu 1784 požádal Jan Vojtěch Třebický coby poručník sirotka Jana Kece obecní radu „by se sirotčí domek neb chalupa na Pátku se zahradou licitando [tedy v dražbě – pozn. aut.] odprodati mohl.“.[88] Dne 6. prosince 1784 se radní seznámili s výsledkem dražby. Za „chalupu sirotčí Jan Kocovskou se zahradou při první licitati Josef Šmucler 204 zlatých obětoval.“ Konšelé se usnesli, že se má konat ještě druhé kolo aukce.[89] Dne 7. ledna 1785 vzali konšelé na vědomí, že při dalším kole dražby Josef Šmucler nabídl za sirotčí chalupu a zahradu Kecovskou 205 zlatých. Rozhodli, že se má vypsat i třetí kolo licitace.[90] Dne 11. července 1786 magistrát řeší podání Josefa Šmuclera, který žádá „o kus místa k vystavění delšího domku u zahrady kecovské.“ A zároveň se v zápisu obecní rady uvádí, že Matěj Bauer „podobně tamž žádá o kus místa pro vystavění chlívce.“ Radní stanovili na 12. červenec 1786 obhlídku na místě.[91] Zpráva naznačuje, že někdy po roce 1786 prošel Šmuclerův dům přestavbou a prodloužením. Problém je, že není zřejmé, zda Rokycanův domek našel v dražbě svého nového majitele a zda jím byl Josef Šmucler. Ten se ještě v květnu 1785 připomíná jako obyvatel domu čp.34/II,[92] stojícího na protějším břehu potoka (viz popis čtvrti Pátek). Pravděpodobnější je, že chalupou s „kecovskou zahradou“ je skutečně myšlen čp.26/II, protože Matěj Bauer byl majitelem sousedního čp.25/II. Dne 14. července 1786 magistrát žádosti Josefa Šmuclera i Matěje Paura schválil, přičemž Šmucler měl vedle svého domku ponechat kus pozemku na chlívec.[93] Pokud se Šmuclerova žádost týkala domku čp.34/II, bylo by to topograficky těžkopádné, protože v takovém případě Matěj Bauer z čp.25/II hodlal stavět chlév na protějším břehu potoka od svého obydlí, třebaže i to se stávalo, když lidem u vlastního domku chybělo místo. Tak či onak, Šmucler nejspíše v čp.26/II sám nebydlel, protože v čp.34/II se mu ještě 28. srpna 1789 narodila dcera.[94] Mohl být vlastníkem obou domů, čp.34/II i čp.26/II s tím, že jeden z nich byl určen k pronajímání či jako rezerva pro potomky.

Ještě před koncem 18. století přešel čp.26/II do držení rodiny Světlíkových.[95] Kašpar Světlík ještě v roce 1795 žil s manželkou Terezií rozenou Skalovou v domě čp.41/II v Soukenické ulici na Pátku, na protějším břehu potoka. Toho roku se mu tam narodilo dítě.[96] V prosinci 1797 se manželům ale následující potomek už narodil v čp.26/II (nedaleký Rokycanův domek).[97] A v čp.26/II žili i v srpnu 1799.[98] Dům disponoval ve srovnání s okolní zástavbou relativně rozlehlou zahradou, která na jihu končila u Mlýnského náhonu. Světlík byl povoláním koželuh, ale není jisté, zda blízkost náhonu využíval i při svém řemesle. Každopádně, když roku 1803 magistrát povolil majitelům domů čp.103/I, čp.102/I a čp.101/I na Malém náměstí posunutí městských hradeb o několik metrů k severu, aby se rozšířily pozemky za těmito domy, vyvolalo to protesty mistra koželužského Kašpara Světlíka, který 15. června 1803 uvedl na magistrátu do protokolu, že nesouhlasí se způsobem, kterým Alois Storch (majitel čp.103/I) provádí posun hradeb. Podél náhonu prý zbude cesta sotva 2 lokty široká a to může být nevhodné v případě požáru, protože není zaručen kvalitní přístup k vodě. Světlík vyzval město, aby majitelům čp.103/I, čp.102/I a čp.101/I nakázalo ponechat cestu aspoň o loket širší. Magistrát reagoval 17. června 1803 nařízením, že cesta podél náhonu musí skutečně zůstat tak široká, aby se podél ní dalo jezdit s vozem.[99] Ještě v září 1812 se jako majitel domu vedle lávky přes potok uvádí Světlík.[100] Kašpar Světlík se v čp.26/II coby vdovec ženil v květnu 1815.[101]

V roce 1849 měl dům čp.26/II dva pokoje a kuchyni (s rákosovými, plochými stropy), koželužskou dílnu s velkým chlévem (obě zděné, klenuté). Střechu z poloviny kryl šindel, z poloviny tašky. V průjezdu se nacházel „povalový strop“, tedy strop s dřevěnou klenbou z trámů. Dům byl tehdy údajně v dobrém stavu.[102] Když byl v 80. letech 20. století zbořen, objevily se zprávy, že nemohl být rodištěm Jana Rokycany, protože nebyl příliš starý.[103] To ale není autoritativní důkaz, protože předměstské domy častokrát procházely přestavbami, zvlášť když byly stavěny zčásti nebo zcela ze dřeva. Navíc předmětem piety nebyl ani tak dům coby intaktní připomínka doby, kdy se tu měl Rokycana narodit, ale spíše jeho starobylá parcela a tradice slavného rodáka. V městském archivu se dochoval také situační plánek domu z roku 1851, pořízený při přestavbě sousedního domku čp.137/II.[104] V roce 1867 se tu jako majitel připomíná Adolf Veselý, který si zde na dvoře postavil koželužskou dílnu. Její zbytky se dochovaly až do zboření domu.[105] V roce 1904 prošel čp.26/II poslední rekonstrukcí, když podle plánu zednického mistra Hynka Šmolíka bylo vyzděno jeho dosud dřevěné nároží v prostoru předsíně a spíže.[106] V roce 1952–1954 pak ještě byla částečně opravena šindelová střecha.[107] Šlo o přízemní dům s rozložitou mansardovou střechou, ve štítě s polovalbou. Fasády byly jednoduché, omítnuté vápennou omítkou. Hlavní šestiosé průčelí s centrálně umístěnými dveřmi s dřevěnou tesanou zárubní bylo natočeno k prostranství u lávky přes potok. Užší tříosá strana směřovala k východu. Ve štítové stěně se v 1. patře nacházelo menší okno. Na opačné užší straně přiléhal k domu přístavek s pultovou střechou.[108]

V 2. polovině 19. století byl Rokycanův dům jedním z ústředních bodů lokální národovecké mytologie, jejíž součástí byla i osobnost Jana Rokycany. Už v roce 1865 prý v hostinci U Černého orla (dnes Lidový dům čp.133/I na Masarykově náměstí) visel Rokycanův portrét. Roku 1869 byl poslán kámen z Rokycanova domku do Přibyslavi, do základů tamního nově budovaného Žižkova pomníku. V roce 1877 chtěl místní akademický spolek Žďár umístit na dům pamětní desku, ale c. k. místodržitelství to nepovolilo. Spolek Žďár se pak roku 1880 rozešel, ale myšlenku na připomenutí rodáka dále prosazoval spolek Radbuza a jím iniciovaný Komitét pro zřízení pamětní desky M. Jana Rokycany.[109] Pamětní deska tu byla odhalena 13. srpna roku 1882 (společně s výstavnější pamětní deskou na budově radnice čp.1/II na Masarykově náměstí – foto z r. 2003).[110] Deska na čp.26/II byla situována do výše očí, vedle vchodových dveří. Stálo na ní: „Zde narodil se roku 1397 mistr Jana Rokycana. Zemřel v Praze dne 22. února 1471.“[111] Rokycanův dům se pravidelně objevoval na dobových pohlednicích. Prostá chalupa zapadala do idealizovaného image skromného češství Jana Rokycany.

Regulační plán města z roku 1892 od B. Peka navrhoval, kvůli zřízení nové ulice mezi Nerudovým náměstím na Pátku a Malým náměstím, zboření Rokycanova domu, ale šlo spíše o inženýrský návrh. A hlavně nebyl realizován. Zadání soutěže na pořízení regulačního plánu města z roku 1935 pak už výslovně řadí čp.26/II mezi objekty, jejichž historickou hodnotu musí respektovat jakékoliv urbanistické řešení. Ještě v 60. letech 20. století by asi málokoho napadlo, že Rokycanův dům má před sebou již jen pár desítek let existence. I přes spory o jeho autenticitu coby Rokycanova rodiště, zakořenil domek pevně v povědomí místních obyvatel jako pamětihodnost. Navíc šlo nepochybně o zajímavou architekturu. Zděná místnost ve východní části objektu měla starobylou, možná gotickou, valenou klenbu.[112] Dne 3. května 1958,[113] podle jiného zdroje 13. března 1964 byl proto čp.26/II prohlášen za státem chráněnou památku. Rokycanův dům navíc pozitivně dotvářel nábřeží Padrťského potoka s barokní kapličkou a jeho nízká, bachratá střecha a měkké obrysy tvořily při pohledu od potoka malebnou kulisu doplňující vyšší městské dominanty v pozadí. V únoru 1971 předseda MěstNV František Hlad ocenil rodný domek Mistra Jana Rokycany jako důležitou památku. („V Rokycanech máme některé věci, jimiž připomínáme sobě i hostům památku Rokycanovu. Jsou to věci pěkné, kulturně zajímavé a hodnotné, ať již jde o dvě pamětní desky nebo uvedený obraz ve svatební síni anebo o samotný domek Rokycanův.“).[114]

Přesto všechno Rokycanův dům zanikl roku 1984 kvůli výstavbě sídliště Pod Kostelem.[115] Staletý objekt a jeden ze symbolů města dělníci jednoduše zapálili a pak odklidili trosky.[116] Památková ochrana byla zrušena 8. května 1984. Před tím došlo aspoň k stavebně historickému průzkumu, jehož výsledky jsou uloženy v plzeňském památkovém ústavu.[117] V prosinci 1985 vystoupil na plénu MěstNV pan Toman a kritizoval, že není dodržován směrný územní plán. Měl připomínky hlavně k výšce domů v nové výstavbě a k pokračujícím demolicím kulturních památek. Po Plzeňské bráně zmizel i Rokycanův dům. Předseda MěstNV Miroslav Poduška zareagoval po bolševicku a odebral Tomanovi slovo, protože prý nehovořil k programu.[118] Ironií zůstává, že pozemek demolovaného domku nebyl stavebně využit a v rámci nového sídliště tu vznikl pouze nehodnotný trávník a skupina nízkých keřů. Lze si představit, že dům mohl být zachován. Po roce 1989 byla jeho demolice připomínána jako doklad komunistického kulturního barbarství. V rámci pietního připomenutí zaniklé čtvrti byla pak 18. dubna 1997 odhalena na místě zbořeného čp.26/II pamětní deska Mistra Jana Rokycany.[119] Má podobu kovového obdélníku s nápisem „V TĚCHTO MÍSTECH BYL RODNÝ DOMEK MISTRA JANA Z ROKYCAN“, pod nímž se nachází kruhová plaketa s podobiznou z profilu. Dole ještě stojí: „M. J. P. 1397–1471 ČESKÝ POLITIK, TEOLOG A DIPLOMAT“. Deska je vložena na kamenný podstavec, který je zapuštěn do země. Desku vyrobila zadarmo, jako dar městu, slévárna Matas ze Strašic.[120] Pomník byl zhotoven dle návrhu pracovníků rokycanského Muzea B. Horáka. Město zaplatilo pořízení podkladového kamene.[121]

 

 

9.1.3. Kaple u Rokycanova domku

Před Rokycanovým domem vytvářela Rokycanova ulice malý, zhruba trojúhelníkový plácek s lávkou přes Padrťský potok. V jeho těžišti stála barokní kaplička. Šlo o drobné stavení z 2. poloviny 18. století na segmentovém půdorysu s polokruhovitým výklenkem a valenou klenbou.[122] Na rozích pilastry, nesoucí profilovanou korunní římsu, která byla v střední části vynesena do oblouku. Nahoře stavbu zakončoval štít s volutovými ozdobami a nikou, na jehož vrcholu byly zděné šišky a uprostřed koule. Střecha půlkuželová, krytá prejzami. Do kapličky vedly dřevěné dvoukřídlé zasklené dveře. Nikde v pramenech se neuvádí zasvěcení kaple. Ostatně stavebně šlo spíše o zděný výklenek než skutečnou stavbu.[123] Od 3. května 1958,[124] podle jiného zdroje od 13. března 1964 byla památkově chráněna státem. Původně měla být zachována i po výstavbě sídliště Pod Kostelem, protože koneckonců nestála v místech, kde se předpokládaly stavební práce. Počítalo se dokonce s její opravou.[125] Přesto došlo 26. října 1986 (podle M. Šandové už 18. října[126]) k její demolici.[127] Při použití výkonné techniky to nezabralo víc než pár hodin. Pachatel: plzeňské Pozemní stavby.[128] O tom, že šlo o v podstatě ilegální demoliční akci, svědčí i to, že památková ochrana byla z kapličky sejmuta až 13. března 1987. Památkáři tehdy nedoporučili obnovu stavby a tím pádem dodatečně legalizovali neoprávněné zboření. Tento svůj krok pak revidovali až 5. března 1990 po politických změnách v Československu.[129]

Po obnovení demokracie se 18. prosince 1991 konala ustavující schůze Výboru pro obnovu barokní kapličky s cílem napravit komunistické barbarství.[130] Vznik výboru inicioval děkan Jaromír Rýzner, jeho členy se stali starosta Václav Beneda, ing. arch. Zdeněk Čihák, ing. Karel Drhovský, Karel Jíša, ing. arch. Jan Soukup, Rudolf Rondevald a M. Šandová.[131] Dne 23. prosince 1991 byl spolek oficiálně zaregistrován ministerstvem vnitra.[132] Pak dne 13. února 1992 začala veřejná sbírka.[133] Na jejím základě se podařilo shromáždit 11 725 Kčs, další peníze poskytly okresní a městský úřad. Členové výboru na obnově kaple pracovali bez nároku na honorář.[134] Část peněz také byla získána prodejem grafického listu s obrazem kapličky od místního malíře Miroslava Kozlíka.[135] Dne 27. července 1992 vydal MÚ stavební povolení a 18. září 1992 se začalo s pracemi.[136] Postup prací pak byl následovný: 24. září – zabetonování základů, 1. října – započetí zdění, 10. října – zhotovení krovu, 6. listopadu – pokrytí střechy prejzy, 26. listopadu – dokončeny hrubé omítky a osazení kovaného kříže na štít, 1. prosince – dokončení 2. vrstvy omítky, 2. prosince – položení vnitřní dlažby, dveří a ukončení kovářských prací, 18. prosince – osazení obrazu Panny Marie do štítu, výzdoba interiéru a finální terénní úpravy okolí.[137] Kovářské práce proběhly v hamru v Dobřívě. Obraz Panny Marie vytvořil podle původní předlohy Ladislav Drchal. Jde o variaci na milostné vyobrazení Panny Marie z Re, jejíž kult byl příznačný pro západní Čechy. Obraz zhotovil podle předlohy z Klatov.[138]

V interiéru byl instalován původní litinový krucifix, který se dochoval ze staré kaple.[139] V sobotu 19. prosince 1992 repliku zbořené kaple vysvětil děkan Jaromír Rýzner.[140] Slavnosti se zúčastnilo asi 200 lidí.[141] Replika je téměř identická s původní kaplí, přesto některé detaily byly provedeny odlišně. Především ozdoby na štítu, které měly u původní kaple podobu piniových šišek, byly nově pojaty jako jednodušší jehlany. Také štukové profilace v oblouku nad dveřmi jsou poněkud jednodušší než u původní kaple. Stavba byla oproti originálu posunuta cca o 20 metrů k severozápadu, do středu trávníku. 28. října 1992 bylo vysázeno v jejím okolí 5 sazenic lip malolistých, naopak ze staveniště byly vyjmuty 9. prosince 1992 vzrostlé borovice a přesunuty do areálu Technických služeb.[142] Výbor pro obnovu kapličky se pak transformoval do Sdružení pro obnovu památek v Rokycanech, které v následujících letech spolupracovalo na opravách jiných staveb (nešlo už ovšem o repliky).[143] Obnova kaple byla chvályhodným počinem. Vzhledem k míře destrukce města výstavbou normalizačního sídliště Pod Kostelem ale šlo spíše o pietní připomínku zaniklé stavby než o odčinění komunistické devastace Rokycan. K ní by bylo zapotřebí v střednědobém výhledu provést radikální asanaci celého sídliště (viz níže).

 

 

9.1.4 Lávka u Rokycanova domku

Od zaniklého Rokycanova domku vede přes Padrťský potok lávka. Ta současná ocelová je stará jen pár desítek let, ale není rozhodně první mostní stavbou na tomto místě. Naopak, vedla tudy přes potok jedna z nejstarších rokycanských cest. Jde dokonce možná o jednu z raně středověkých spojnic tehdejších Rokycan (viz speciální mapa). Byla totiž součástí cesty, která vybíhala z Masarykova náměstí, přes Spilku, dál na pravý břeh Padrťského potoka a Nerudovo náměstí do oblasti Na Pátku. Dodnes je tato cesta populární jako nejkratší pěší spojení mezi historickým jádrem města a Pražským předměstím. Padrťský potok překonávala původně brodem, možná i nějakou jednodušší lávkou. V gotickém období byla role této trasy poněkud potlačená, protože zde nevznikla v městských hradbách plnohodnotná brána, takže doprava se přesunula do Pražské ulice a skrz Pražskou bránu na Malé náměstí. Na konci 19. století se v regulačním plánu města uvažovalo o obnově této starobylé spojnice a proměně na městskou třídu spojující historické jádro s pravobřežním Pražským předměstím. Vyžadovalo by to ovšem rozsáhlé demolice v prostoru Rokycanovy ulice a Spilky. Zbořen měl být mimo jiné i rodný dům Jana Rokycany čp.26/II.  Plány ale zůstaly (aspoň pro tentokrát) jen na papíře.

Dne 11. září 1812 magistrátu předložil hospodářský úřad na základě podnětu policejního úřadu svou zprávu o „Reparatur den Brücke, des Stegs beim Bürger Swietlik,“ tedy ohledně „opravy mostu, lávky vedle měšťana Světlíka.“[144] Kašpar Světlík byl majitelem domu čp.26/II (Rokycanův dům). Dne 5. dubna 1816 pak radní řešili odhad předložený stavebním mistrem Ondřejem Černým ohledně „des neu zu erbauende Fußsteges neben Mathes Swietlik Prager Vorstadt,“ tedy „nově mající se vystavěti lávky vedle Matěje Světlíka na Pražském předměstí.“ Magistrát rozhodl „nach vorläufiger Einvernehmung des Zimmermeisters Panik dem Plan über blos vom Holzen zu erbauenden Fußsteg hohem Amts zur Bestätigung senden,“ neboli „po předběžné dohodě s tesařským mistrem Páníkem plán lávky pro pěší, mající toliko z dřeva postavené býti, vyššímu úřadu k potvrzení odeslati.“[145] Matěj Světlík byl majitelem domku čp.35/I na Pátku, stojícího v ulici od nábřeží k Nerudovu náměstí. Dne 19. dubna 1816 se magistrát seznámil s přípisem podkomořského úřadu „mit Bewilligung zur Erbauung des abgerissene Stegs,“ tedy „se svolením k vystavení zbořené lávky.“ Radní ve své odpovědi uložili hospodářskému úřadu ihned přikročit ke stavbě.[146] Není ovšem jisté, které lávky se tato zpráva týkala. Město v roce 1816 současně řešilo i výstavbu lávky vedoucí přes Padrťský potok u restaurace Hradčany (viz popis starého Plzeňského předměstí).

Dne 14. srpna 1817 kritizoval magistrát, že „Kaspar Swietlik, Lohgergermeister ausgearbeitete Lederwerk auf die hölzerne Geländer der Gemeindstege zum Nachtheil der hiesigen Gemeindwaldungen hängt und hindurch wird das Geländeholz verfault,“ v překladu do češtiny tedy „Kašpar Světlík, koželuh, vydělané kůže na dřevěné zábradlí obecní lávky, ke škodě zdejších obecních lesů zavěšuje, čímž se dřevěné zábradlí kazí.“ Město Světlíka potrestalo pokutou 10 zlatých.[147]

Lávka je zde zakreslena na mapě z roku 1838. Okolo roku 1910 se tu připomíná stále dřevěná, tehdy tak řečená Bílá lávka (podle nátěru z vápna). Šlo o primitivní konstrukci z  prken, která byla v korytě potoka opřena o větší kameny.[148] Vidíme ji na pohlednici z roku 1906, kde jsou dokonce zachyceny kůže, které tehdy (stejně jako o století dříve) nechávali koželuhové sušit přes její zábradlí. Přímo v korytu potoka pak prali kůže v dírách, vyztužených dřevěnými kůly, aneb maloměstská idyla rakousko-uherských Rokycan.[149] Lávka se uprostřed koryta opírala o dřevěný pilíř chráněný na návodní straně dřevěným ledolamem. Někdy před 1. světovou válkou ji prý vystřídala poněkud sofistikovanější dřevěná lávka s příhradovou konstrukcí.[150] Od té předchozí se lišila zejména dřevěnými rámy, které překlenovaly vlastní chodník (pohlednice z 1. republiky).

Od 20. let 20. století začíná město uvažovat o výstavbě nové moderní lávky. Jenže v červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města vedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost redukce plánovaných investic. Radní 23. června 1928 provedli návrh škrtů, přičemž z  rozpočtu na rok 1928 vypustili zamýšlenou stavbu železobetonové lávky u Rokycanova domku, na kterou původně počítáno se 40 000 Kč. Materiály z jednání zastupitelstva zároveň hovoří o vypuštění 100 000 Kč na železobetonovou lávku přes potok před Münzem, přičemž městská rada doporučovala ponechat z této částky aspoň 10 000 Kč na nutnou úpravu komunikace s ohledem na vyústění kanálu. Rodina Münzových vlastnila v té době dům čp.137/II vedle Rokycanova domku. Nedávalo by ale smysl plánovat v rozpočtu dvě lávky na témže místě). Münzovi kromě toho vlastnili i domek čp.179/II, v oblasti před bývalou Pražskou branou. Není nicméně jasné, jaké zamýšlené lávky se položka 100 000 Kč týkala.[151] V listopadu 1928 rada deklaruje, že z úspor z letošního rozpočtu budou ještě letos opraveny komunikační závady u lávky u Münzů.[152]

V červnu 1934 jedná zastupitelstvo o půjčce 750 000 Kč od Ústřední banky českých spořitelen (Sporobanka) na investice mimořádného rozpočtu na rok 1934. Už 26. října 1933 zastupitelstvo schválilo úvěr u tohoto ústavu ve výši 1 500 000 Kč, později ale částku snížilo na 750 000 Kč a v této výši 6. prosince 1933 ji schválil okresní výbor. Teď došlo k vyřízení další půjčky od tohoto ústavu ve výši 750 000 Kč. Dne 22. května 1934 ji radní doporučili ke schválení. Měla se mj. použít na stavbu železobetonové lávky přes Padrťský potok (250 000 Kč).[153] A tentokrát se plány podařilo realizovat. Roku 1934 tak vyrostla u Rokycanova domku v souvislosti s regulací Padrťského potoka nová lávka. Tentokrát šlo o stavbu trvalého rázu z železobetonu.[154] Mostovka spočívala na středovém pilíři (rovněž z betonu, pouze na návodní straně obložen kamenem).[155] Podle Budovatelského programu pro Rokycany na období 1. červen – 31. prosinec 1950, přijatého v roce 1950, měla být lávka doplněna na obou stranách schody.[156] V polovině 60. let 20. století prošla opravou.[157] V listopadu 1969 se uvádí, že lávka je kvůli výstavbě sídliště Na Pátku uzavřena a zahrazena pletivem a bedněním. Pan Nový si na plénu MěstNV stěžuje, že uzávěra není dobře vyznačena a hrozí úraz.[158] Ještě v září 1974 se na plénu MěstNV dotazuje pan Folt, co bude s lávkou naproti novým bytovkám. Že prý se její stav stále zhoršuje.[159]

Prvorepubliková lávka na svém místě vydržela jen pár desítek let. Kvůli výstavbě sídliště Pod Kostelem došlo totiž k další přestavbě nábřeží Padrťského potoka. Už v plánech plzeňského Stavoprojektu z 80. let 20. století se nová bytová výstavba podmiňuje důkladnější protipovodňovou ochranou. Mělo dojít k nové regulaci Padrťského potoka v říčním kilometru 19,724 až 20,555 tedy v oblasti Pražského předměstí. Projekt regulace vypracovalo Povodí Vltavy. Řešil zejména přestavbu nábřežních zdí. Výslovně se v něm mluvilo o nutnosti nahradit dosavadní lávku novou konstrukcí s vyšší niveletou a bez středového pilíře.[160] Nová lávka byla instalována v srpnu 1985 (foto z r. 2003). Vyrobil ji podnik Škoda slévárna Rokycany, tedy bývalé městské železárny.[161] Jde o masivní ocelový tubus, lávku lemují tlusté ocelové parapety, v nichž vedou inženýrské rozvody. Působí těžkopádně a konvenuje s panelovou architekturou okolních sídlišť. Kvůli posedlosti protipovodňovou ochranou byla lávka vyzdvihnuta nad okolní terén, takže se k ní stoupá na obou koncích po schodech. Vzhledem k tomu, že terén podél obou břehů potoka zvýšen nebyl, zůstala lávka při povodních v srpnu 2002 sice nad vodou, ale nikdo se k ní nedostal, protože ji obklopovaly zaplavené ulice. Od května 1997 se na lávce pokládal nový asfaltový koberec.[162] Dne 19. května 1997 se uzavřela kvůli asfaltování pro veřejnost.[163] Územní plán z roku 2000 doporučoval její přestavbu tak, aby byla aspoň částečně „architektonizována.“ V březnu 1996 provedla firma SUPTel pokládku telefonních kabelů od Rokycanovy ulice, po západní straně chodníku k lávce a pak přes samotnou lávku.[164] Počátkem srpna 1996 pak podél chodníku, na přístupové cestě k lávce vysadil lesní úřad nové nízké křoviny, poškozené výkopovými pracemi.[165] V roce 2007 došlo na lávce k bezbariérové úpravě. Kvůli tomu se 2. dubna 2007 uzavřela pro chodce. Šlo o součást celoměstské akce výstavby bezbariérových tras, která měla skončit do června 2007. Byla spolufinancována Státním fondem dopravní infrastruktury.[166] Město na ni jako na celek dostalo v roce 2006 dotaci 834 000 Kč.[167] Dne 4. prosince 2006 rozhodlo zastupitelstvo při sestavování provizorního rozpočtu na rok 2007 o nepřekročitelném investičním limitu na jednotlivé již rozpracované akce. V případě akce „Mobilita-bezbariérové trasy“ činil limit 1 325 000 Kč.[168] V polovině dubna 2007 je lávka stále uzavřená.[169] Ještě během dubna 2007 ale byla předána do užívání.[170] Na pravobřežním konci u ní vyrostla bezbariérová rampa s pozvolným klesáním. 25. června 2007 zastupitelstvo schválilo přijetí navýšené dotace na výstavbu bezbariérových přechodů pro chodce v Rokycanech o 69 000 Kč.[171]

Dne 9. prosince 2021 se lávka náhle uzavřela pro veřejnost.  Při kontrole ve 2. pololetí roku 2021 se totiž zjistilo, že spodní část mostovky je poškozena. Následovala prohlídka, jejíž výsledek byl městu doručen koncem listopadu. Bylo doporučeno provést měření stavu ohybové výztuže v mostovce. Měření ukázalo, že v lávce chyběla ohybová i rozdělovací výztuž. To znamenalo riziko náhlého porušení křehkým lomem, s rizikem zřícení. Město proto lávku ihned nechalo uzavřít. Rekonstrukce se odhadovala na půl roku.[172] Generální opravu v květnu 2022 odsouhlasilo zastupitelstvo.[173] Ovšem o zakázku dvakrát neprojevila zájem žádná firma.[174] V červnu 2022 proto zastupitelstvo schválilo náhradní variantu provizorní opravy.[175] O letních prázdninách 2022 ji město samo provedlo. Na lávce byly instalovány dřevěné nosníky a mostovka z fošen. Kvůli co nejrychlejšímu uvedení do provozu se použila hrubě nařezaná, neohoblovaná prkna bez nátěru.[176]

 

 

9.1.5. Zástavba v Rokycanově ulici, severně od lávky

Za kapličkou u lávky stál dům čp.27/II, který byl od 3. května 1958,[177] dle jiného zdroje od 13. března 1964, památkově chráněný státem. Musel tu stát již roku 1771, kdy se v Rokycanech zaváděla čísla popisná, protože tvoří souvislou číselnou řadu. (Později vzniklé domy už jsou číslovány podle posloupnosti svého vzniku.) Dne 4. července 1783 se obecní rada zabývala oznámením, které podal Matouš Rempus, že odevzdává svůj podíl „na chalupě sub N. 27 po nebožtíkovi Janovi Rempusovi k ruce Blažeje Rempuse a Kateřiny Rempusové ovdovělé Macháčkové za 60 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[178] Dne 10. května 1785 magistrát řeší žádost Blažeje Rempuse o „kousek místa na vystavění vejstupku při své chalupě.“ Obecní rada se usnesla, že se má místo obhlédnout.[179] Dne 31. května 1785 pak magistrát projednával i žádost Blažeje Rempuse o 2000 kusů „cihel od kostela proti oplacení.“ Radní souhlasili.[180] Ze zprávy lze vyčíst, že někteří majitelé domů hodlali použít buď cihly z ohněm zničeného kostela, nebo cihly připravené na obnovu kostela, která ale v květnu 1785 ještě nezačala. Požadavek na 2000 cihel zároveň naznačuje, že vlastník čp.27/II zamýšlel důkladnější opravu. Rempus byl dle údajů z roku 1785 obyvatelem domu čp.27/II na Pátku.[181]  Dne 12. září 1800 se magistrát zabýval převodem vlastnictví domu čp.27/II od Kašpara Lohrengela na nového majitele, kterým byl zdejší měšťan Antonín Meiner. Šlo o způsob přenosu půjčky ve výši 25 zlatých z kostelní nadace, která vázla na domě.[182]

Dne 3. října 1817 posuzovali radní žádost, kterou podal soukeník Matěj Mikovec „in seinem Wohnhause ein Gewölb gemäs beil. Baurisse erbauen zu können,“ neboli „ve svém obytném domě kvelb [tedy klenutou místnost či zděnou komoru – pozn. aut.] dle přiloženého stavebního nákresu postaviti moci.“ Magistrát povolení k stavbě udělil.[183] Matěj Mikovec se v lednu 1800 oženil s Annou Macháčkovou. Svatba se konala v domě čp.47/I v Smetanově ulici.[184] Následně manželé žili v čp.122/II na Pátku, kde se jim v prosinci 1807 narodil syn.[185] Od narození dalšího potomka v říjnu 1811 se ovšem jako jejich bydliště uvádí setrvale domek čp.27/II.[186] A další děti jim přišly na svět právě zde, včetně nejmladší dcery v květnu 1817.[187] Není ale naprosto jisté, zda žádost o stavbu kvelbu z října 1817 se týkala čp.27/II. Jednak je tu formulace „obytný dům“, přičemž pro chalupy na předměstí se používalo spíše označení domek či chalupa, jednak je tu skutečnost, že manželka Matěje Mikovce zemřela v dubnu 1825 v domě čp.61/I v Havlíčkově ulici.[188] Není tudíž vyloučeno ani to, že žádost o stavbu kvelbu souvisela s tím, že se Mikovcovi přestěhovali do čp.61/I. Jedná se ovšem jen o hypotézu.

Roku 1838 císařský otisk mapy stabilního katastru zachycuje čp.27/II jako nespalný (zděný) objekt. K hospodářství u domu náležela v polovině 19. století i stodola, umístěná na parcele č.kat.244 na protějším břehu potoka, na jižní straně Nerudova náměstí (viz popis čtvrti na Pátku). Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je označena „27 Pr. V.“, neboli „Prager Vorstadt“, tedy že patřila k čp.27/II. Důvodem patrně bylo, že čp.27/II disponoval jen úzkou, malou zahradou. Jeho majitel tak někdy před rokem 1838 asi využil možnost zřídit si stodolu mimo svou usedlost, a přesto v nevelké vzdálenosti od ní.

V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1887, nazvaný „Kraft Václav, povolení ku provozování zámečnické živnosti čp.27/II, Pražské předměstí“.[189] Dům čp.27/II patrně prošel na počátku 20. století opravou nebo částečnou přestavbou. Roku 1903 jej totiž koupil holič Jan Baumgärtner za 2300 korun, aby jej o rok později prodal už za 4400 korun.[190] V městském archivu se nachází složka z roku 1903, nazvaná „Baumgärtl, přestavba hradby čp.27/II, Pražské předměstí“.[191]

Až do svého zboření si čp.27/II uchoval pozoruhodně intaktní podobu předindustriální venkovské zástavby z 1. poloviny 19. století. Přízemní objekt měl polovalbovou střechu, krytou dehtovanou lepenkou. Do dvora na západní straně domu vedla z ulice dřevěná vrata. Na střeše byl směrem do dvorku vikýř. Štít byl dřevěný, s bedněním z prken a dvířky pro vstup na půdu, přízemí zděné, s hladkými omítnutými fasádami. Do plácku u kapličky se dům otáčel úzkou štítovou stranou s tříosým průčelím, fasáda směrem k nábřeží potoka neměla okna.  V roce 1934 žádal majitel domu Jaroslav Weber o povolení k rozbourání starých kolen a chlévů.[192] Dům zanikl roku 1984.[193] Památková ochrana byla zrušena k 8. květnu 1984. Před demolicí provedli památkáři stavebně historický průzkum, jeho výsledky jsou uloženy v plzeňském památkovém ústavu.[194]

Z plácku u kapličky pokračovala Rokycanova ulice k severu, podél levého břehu potoka. Až do regulace Padrťského potoka za první republiky šlo jen o úzkou pěšinu podél přírodního koryta. Lemovaly ji tu domy čp.33/II a 32/II, další starobylé přízemní chalupy, které tu vzhledem k souvislé řadě čísel popisných stály už roku 1771. Dům čp.33/II je na nejstarší katastrální mapě z roku 1838 evidován jako spalný, tedy převážně dřevěný. Dne 9. září 1783 Polexina Šímová požádala obecní radu o zápis převodu chalupy na svého syna Matěje Šimu. Radní to odsouhlasili.[195] Matěj Šíma se následně uvádí jako obyvatel čp.33/II.[196] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1888, nazvaný „Basl František, přestavba domu čp.33/II“, a další z roku 1912, pod jménem „Bastl František, výměna vrátek u čp.33/II, Pražské předměstí“.[197] V lednu 1980 se uvádí, že pan Hlaváč kolaudoval přístavbu domku čp. 233/III na Rašínově, který mu slouží jako náhradní byt za původní obydlí čp.33/II v demoličním pásmu, odkud byl vystěhován.[198]  Dům čp.33/II zanikl roku 1984.[199]

Dům čp.32/II na nároží Rokycanovy a zaniklé Říční ulice byl ještě roku 1838 spalný, tedy převážně dřevěný. Počátkem 19. století tu žil mistr pekařský Jan Koller. Ač teprve ve věku 26 let, už coby vdovec se podruhé ženil v lednu 1802 v čp.32/II.[200] V tomto domě se mu s chotí Annou Pokornou taky narodily děti, například v říjnu 1802,[201] nebo v lednu 1804.[202] Další dítě v únoru 1805 se mu již narodilo v nedalekém domě čp.29/II.[203] Není jisté, zda byl majitelem jednoho z těchto dvou domů, či pouze nájemníkem. Na přelomu 19. a 20. století prošel dům čp.32/II přestavbou. V městském archivu se nachází složka z roku 1900, nazvaná „Brotánek Karel, žádost na stavbu domu“, a další z roku 1902, pod jménem „Brotánek Karel, ohražení budovy čp.32/II, Pražské předměstí“.[204] V sčítání lidu z roku 1910 je Karel Brotánek uváděn coby majitel čp.32/II.[205] I tento dům byl zbořen roku 1984.[206]

Rokycanova ulice zde u domu čp.32/II původně končila. Tento stav zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1838. V souvislosti s úpravami nábřeží Padrťského potoka byla ale okolo roku 1900 ulice protažena podél potoka, přes původní zahrady, k severu, až k Soukenické ulici. Tento nejnovější a nejsevernější úsek Rokycanovy ulice doplnil roku 1924 objekt čp.355/II. Postavila jej tu na místě zahrad Péče o pracující dorost jako internát pro učňovskou mládež.[207] Péče o pracující dorost měla pozemek původně jen propůjčený (šlo o část zahrady č.kat.129/1 u domu čp.31/II). V srpnu 1923 ale tato organizace požádala obec o odprodej parcely. Uvádí, že tu již začala s výstavbou „Domova pracujícího dorostu“. Mělo jít o přízemní budovu, kde se plánovala dílna pro mládež. Péče o pracující dorost trvala na odkupu, protože tak měla snáze získat hypotéku na dostavbu budovy. Zastupitelstvo návrh schválilo.[208] Neoficiálně se objektu říkalo „Péče“. Spíše provizorní objekt sestával z dvou ložnic, umývárny, kuchyně, společenského sálu, malé společenské místnosti a kryté verandy. Na zahradě bylo hřiště. Dům sousedil na západě s Děkanskou zahradou a Děkanským rybníčkem.[209]

Počátkem 30. let projevila Péče o pracující dorost zájem i o zahradu sousedního domu čp.4/III (bývalá stravovna, právě adaptovaná obcí na izolační místnosti, viz níže). V srpnu 1931 se v prospěch žádosti přimlouvá Albert Kodytek na schůzi zastupitelstva. 21. června 1931 se konala obhlídka hospodářskou komisí. Zahrada prý je zanedbaná. Její plocha byla rezervována pro výstavbu infekční nemocnice, která měla vzniknout na místě čp.4/III, ale tu zde podle novějších záměrů nebylo vhodné postavit. Zastupitelstvo se proto usneslo nechat rozhodnutí, zda zahradu odprodat, na městské radě.[210] Radní 24. září 1931 prodej podpořili s tím, že s kupcem se ještě bude jednat o podmínkách.[211] Dne 15. prosince 1931 byla pro účely vyměření trhových poplatků ohlášena smlouva o koupi bývalé okresní stravovny obcí. Po jejím schválení zemským úřadem se mělo rozhodnout o žádosti Péče o pracující dorost o koupi přilehlé zahrady.[212]

V červnu 1932 se záležitostí zabývá zastupitelstvo, ale neřeší už prodej, nýbrž pronájem zahrady Péči o pracující dorost. Dne 27. února 1931 se konalo místní šetření.  Transakce se týkala zahrady u čp.4/III č.kat.128/3 na jih od hranice dané prodloužením severní fronty čp.355/II a menší části zahrady č.kat.129/1 na severní straně (čímž se měl umožnit vjezd pro dům čp.355/II). Nájem byl navržen na 12 let za 120 Kč/rok. Nájemce měl oplotit zahradu č.kat.128/3 na jižní i severní straně a případně i na západní straně, zasypat studnu a vykácet stromy.  František Lorenz v rozpravě namítal, že zřízení infekčního pavilonu v bývalé stravovně je vážná věc a nemůže doporučit pronájem okolní zahrady. Josef Rybář, městský tajemník a zapisovatel ale upozornil, že v případě domu čp.4/III nejde o výstavbu nemocnice, jen o umístění izolačních místností v stávajícím domě, tudíž pronájem zahrady není na překážku. Nakonec pronájem zastupitelé schválili.[213] Už v dubnu 1932 rada zastupitelstvu doporučila pronájem části pozemků č.kat.128/3 a č.kat.129/1 Péči o pracující dorost schválit.[214] Dne 8. června 1932 s transakcí vyslovila souhlas i obecní finanční komise.[215] Jenže okresní úřad 18. září 1932 dohodu mezi obcí a Péčí o pracující dorost zrušil. Problém byl v tom, že inkriminovaného jednání zastupitelstva se zúčastnil i Matěj Hrdlička, který byl zákonným zástupcem Péče, čímž vznikl konflikt zájmů. 21. září 1932 proto Péče o pronájem požádala znovu a 3. října 1932 byla napodruhé uzavřena smlouva mezi městem a touto organizací. Oproti původní verzi měla Péče o pracující dorost získat i předkupní právo na dům čp.4/III a pozemek č.kat.128/3.[216] Město se usneslo najmout si od Péče část pozemku č.kat.129/2 a pronajmout jí část č.kat.128/3 a prodat část č.kat.129/1.[217] Dne 14. října 1932 to radní doporučili ke schválení a v listopadu 1932 to podpořilo i zastupitelstvo.[218]

Roku 1929 v domě čp.355/II provozoval J. Malý hudební školu, v 30. letech zde rovněž Ochrana matek a kojenců vyvařovala polévky pro chudou mládež. Roku 1941 sem byly umístěny jesle a mateřská škola. Žákyně měšťanské školy se zde učily vaření. Roku 1949 přešel objekt na Svaz československé mládeže, říkalo se mu pak „Svazáček“. V době před demolicí zde měl Svazarm učebny autoškoly.[219] Dům byl rovněž pak zbořen.

 

 

9.1.6. Technický vývoj Rokycanovy ulice a vývoj jejího pojmenování

V červenci 1920 se na zasedání zastupitelstva dotazuje Jan Bauer, jak pokročily předběžné práce na opravě nábřeží u Grubrů. Podle starosty se už to projednává v komisích.[220] V únoru 1925 starosta oznamuje, že v obecním rozpočtu na rok 1925 je 60 000 Kč na kanalizaci Nerudova náměstí a Rokycanovy ulice.[221] V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr 850 000 Kč od městské spořitelny v Radnicích na mimořádné výdaje rozpočtu pro rok 1925. Z toho 60 000 Kč mělo jít na kanalizaci Nerudova náměstí a Rokycanovy ulice.[222] V listopadu 1929 rada rozhodla na žádost F. Zrzaveckého, že se urychleně provede veřejné osvětlení u pavilonu Péče o dorost na nábřeží (čp.355/II).[223]

V roce 1965 proběhla částečná oprava vozovky v Rokycanově ulici.[224] Další úprava ulice se prováděla v roce 1967 v rámci zvelebování města k 50. výročí VŘSR (mimo původní plán). Vozovka byla poházena novým štěrkem. V celoměstské zvelebovací soutěži tato akce obsadila 8. místo.[225] V dobových pramenech se ovšem o této akci referovalo jako o „běžné údržbě“.[226] Dle harmonogramu ze září 1969 měl v roce 1974 zajistit MěstNV nákladem 34 000 Kčs zhotovení projektu na rekonstrukci vozovky (o ploše 2280 čtverečních metrů) a osvětlení v Rokycanově ulici. Realizace prací by následovala po roce 1976.[227] Podle zprávy z července 1971 už bylo zpracování projektu na komunikaci a osvětlení v této ulici zadáno.[228] Nakonec už v roce 1972 došlo na „Rokycanově nábřeží“ k instalaci nového osvětlení.[229] V září 1972 se uvádí, že práce na osvětlení probíhají.[230] V prosinci 1972 je akce uváděna jako hotová.[231] V roce 1975 pak byla ulice opravena.[232] Měly to provést Technické služby.[233] Ještě někdy koncem 70. let (po roce 1978), došlo na Rokycanově nábřeží k výměně vedení nízkého napětí (v rámci investic do občanské vybavenosti).[234] To byla ovšem jedna z posledních investic do tohoto prostoru, protože už za pár let začalo budování panelového sídliště, při kterém celá dosavadní zástavba zmizela.

Na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1838 se Rokycanova ulice nazývá Stadt-Bräuhausgasse, tedy ulice U Městského pivovaru. Název se vztahoval i na nynější Čapkovu ulici a na úsek Rokycanovy ulice až k plácku u Rokycanova domku. Úsek severně od něj, tedy úzká pěšina u čp.32/II a čp.33/II, svůj název neměl.[235] Na katastrální mapě z roku 1877 již je komunikace označena jako Rokycanova ulice. Severní úsek u čp.32/II a čp.33/II stále své označení neměl. Možná byl počítán za součást Svatojánské ulice. Název Rokycanova ulice je doložen i na mapě města z počátku 20. století. Na schůzi zastupitelstva 29. prosince 1919 bylo pozměněno jméno oficiálně na Rokycanovo nábřeží. Takto vymezená ulice probíhala celou svou délkou od tehdejších městských lázní až k Soukenické ulice.[236] Když v roce 1946 obec rekodifikovala názvosloví ulic, objevila se znovu a definitivně varianta Rokycanova ulice.[237] Varianta „nábřeží“ se ovšem neoficiálně používala a používá dodnes. V únoru 1988, po dokončení panelového sídliště na místě původní zástavby, rozhodl národní výbor, že jméno Rokycanova ulice ponechá v platnosti.[238]

 

 

9.1.7. Zástavba Svatopetrské ulice

Z plácku před Rokycanovým domem ještě vybíhala kolmo od řeky Svatopetrská ulice, která měla taky nepravidelnou, zalamovanou trasu. Dnes zcela zanikla, ale v hrubých obrysech v její linii vede úsek Rokycanovy ulice od kapličky okolo ohradní zdi památkově chráněného domu čp.117/II (viz níže) a následný krátký úsek ulice Pod Kostelem k městským hradbám u kostela.

Bývalá podoba ulice byla zcela odlišná. Místo sídlištních proluk se tu nacházela mozaika jednotlivých usedlostí a zahrad. Bezprostředně za Rokycanovým domem Svatopetrská ulice vytvářela nepravidelný plácek (respektive jakési rozšířené rozcestí), z kterého odbočovala cesta do prostoru ve Spilce a na hlavní rokycanské náměstí. Na jižní straně plácku stála přízemní chalupa čp.133/II s polovalbovou střechou. Vznikla dodatečně, někdy před rokem 1829. Je doložena v matrice křtů zápisem z 10. srpna 1829, kdy se zde narodila dcera Martina Ševčíka.[239] Podle statistiky z roku 1836 a 1838 mělo Pražské předměstí právě 133 domů.[240] A ačkoliv to nemusí nutně znamenat, že nejvyšším číslem popisným by bylo čp.133/II (některá čp. nemusela být přidělena, nebo zanikla), faktem je, že jde o dům s nejvyšším číslem zachyceným ještě na katastrální mapě z roku 1838. Šlo tehdy o zděný, nespalný objekt. V městském archivu se nachází složka z let 1867–1877, nazvaná „Houška Josef, stavba kůlny a chléva u čp. 133/II, Pražské předměstí“, další z roku 1906, pod jménem „Baumgärtl Jan, stavební opravy čp.133/II, Pražské předměstí“, a z let 1910–1911 „Malík Jan, přestavba kůlny čp.133/II, Pražské předměstí“.[241] Dům byl zbořen roku 1984.[242]

Na sever od čp.133/II stály domky čp.28/II a čp.161/II.

Dům čp.28/II tu musel být již roku 1771, kdy se zaváděla čísla popisná, protože zapadá do souvislé číselné řady. Na sklonku 18. století se nazýval „Viřinkovská chalupa“. Dne 14. prosince 1771 vzala obecní rada na vědomí informaci o „držené licitati [dražbě – pozn. aut.] na chalupu a zahradu Viřinkovskou, že toliko dva licitanti byli.“ Nejvíc nabídl Jan Pauer, a to 155 zlatých. Konšelé schválili, že se má počkat 14 dnů, zda někdo nedá víc. Pokud ne, má ještě město oslovit Šebestiána Kavku, syna, zda se nechce chalupy ujmout.[243] Dne 7. ledna 1772 pak Jan Pauer oslovil obecní radu o adjucírování (právní přiřknutí) na „domek Vyřínkovský neb Kafkovský“, protože během dvou týdnů se neobjevila žádná jiná nabídka. Rada to schválila.[244] Šebestián Kafka se narodil na Pátku v listopadu 1749. Jeho rodiči byli Václav Kavka a Kateřina.[245] Těm se první dítě narodilo na Pátku 18. října 1743,[246] ale záznam o jejich svatbě v místních matrikách chybí. Václav zemřel na Pátku v lednu 1756 ve věku necelých 70 let.[247] Vdova Kateřina se v květnu 1758 opětovně provdala. Jejím manželem se stal Vavřinec Viřink z Klatov. Svatba se konala na Pátku.[248] Z druhého sňatku měla v červenci 1760 dceru, narozenou na Pátku.[249] V květnu 1772 zemřela v čp.28/II na Pátku třináctiletá Josefa Viřinková, dcera zemřelého Vavřince Viřinka.[250] Tím je prakticky jednoznačně prokázáno, že Viřinkovská chalupa byla čp.28/II. Šebestián Kavka nejspíš nabídku města na to, aby se ujmul své, v dražbě prodané chalupy, nevyužil, protože není zaznamenáno, že by vůbec v Rokycanech žil v 70. a 80. letech 18. století.

Po lokalizaci Viřinkovské chalupy je možné pátrat i přes kupce. Za nemovitost nejvíce nabídl Jan Pauer, který se pak patrně stal jejím majitelem. V Rokycanech té doby jsou doloženy minimálně dva manželské páry Jana Pauera (Paur, Pour, Bauer). Byl to Jan Pauer s manželkou Veronikou z čp.92/II a Jan Pauer s manželkou Rosalií z čp.28/II. Prvně jmenovaný měl v únoru 1769, krátce před koupí chalupy svatbu s Veronikou Hejrovskou.[251] To by napovídalo tomu, že novomanželé sháněli bydlení a že tudíž oni mohli být těmi, kteří kupovali Viřinkovskou chalupu. Už v prosinci 1771 se ovšem Janu Paurovi a Veronice v čp.92/II narodila dcera.[252] To není realistické vzhledem k tomu, že v prosinci 1771 se teprve řešily zatímní výsledky dražby Viřinkovské chalupy. V dubnu 1772 pak v čp.92/II Jan Paur zemřel.[253] Tím je vyloučeno, že byl oním mužem, který hodlal koupit Viřinkovskou chalupu. Zbývá jeho jmenovec, Jan Paur, který bydlel v čp.28/II, kde se v červnu 1773 jako vdovec podruhé ženil (s Rosálií Kokoskovou).[254] Dne 12. června 1772 před obecní radou Kašpar Schwarz (Švorc, Švarc) podal stížnost proti Janu Pauerovi, „kterak on za odprodanou jemu chalupu Vyřinkovskou licitando peníze neskládá, žádaje, by k tomu přidržen [tedy přinucen – pozn. aut.] byl.“ Paur reagoval, že chalupu koupil s příslibem, „že bude mocti kostelní peníze [tedy od kostelní fundace, nadace – pozn. aut.] na sebe převzíti.“ Teď prý peníze nemůže sehnat. Radní rozhodli, že věc má následujícího dne vyšetřit obecní komise.[255] Dne 26. června 1772 se podobně ve své stížnosti na Paura vyjádřili i dědicové Kavkovští. „Kterak on koupivše licitando chalupu pozůstalou po jejich rodičích, jim peníze odvésti prodlévá.“ Hájil se opět tím, že nemůže dosáhnout na půjčku z kostelní fundace a dodal, že kdyby to věděl, chalupu by nekupoval. Město mu dalo 14 dnů na to, aby si peníze obstaral.[256] Není jisté, jaká byla role Kašpara Schwarze. Zda šlo jen o nějakého věřitele, příbuzného Kavkových, nebo jen referenta z řad radních, bez osobní vazby na dům čp.28/II, popřípadě, zda Schwarz chalupu krátce vlastnil, aby ji prodal Paurovi. Kašpar Schwarz se v 70. letech a počátkem 80. let 18. století uvádí jako obyvatel nedalekého domku čp.23/II v Rokycanově ulici (viz výše).[257]

V srpnu 1774 se Paurovým v čp.28/II narodila dcera.[258] Identifikace Viřinkovské chalupy je pak jednoznačně prokázána zprávou z 31. října 1774, kdy požádal Jan Bauer (Pauer, Paur, Pour) obecní radu o ingros (úřední zanesení) „na koupenou chalupu, stodolu a zahradu licitando od dědiců Kavkovských za 155 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[259] Souhlasí jméno kupce i cena dle původní nabídky z roku 1771. Teprve tehdy asi doběhly všechny formality a stížnosti okolo dražby, přičemž za průtahy mohly asi i důsledky hladomoru, který postihl České země i Rokycany na přelomu let 1771 a 1772.

Počátkem 19. století tu žila rodina Pobudových. Václav Pobuda, původem ze Závěšína, se sem přiženil v listopadu 1810, kdy si vzal Annu, dceru Jana Paura.[260] V srpnu 1813 jim v čp.28/II zemřela dcera. Václav Pobuda se tehdy uvádí jako švec a vysloužilý voják.[261] Dne 22. října 1813 radní na schůzi magistrátu zakázali „dem Franzem Bauer Schneidermeister und Wenzl Pobuda Schuhmeistersgesellen die Ausgrabung des Erdreichs bei ihrem Garten an der öffentlichen Strassen,“ neboli „Františku Bauerovi, krejčovskému mistru, a Václavu Pobudovi, ševcovskému tovaryši, vykopávání hlíny u jejich zahrady na veřejnou cestu.“[262] Václav Pobuda žil v čp.28/II a z formulace zápisu plyne, že byl i jeho majitelem. Zpráva je dalším dokladem venkovských poměrů v této části města. Hromady hlíny u usedlosti čp.28/II blokovaly průjezd Svatopetrskou ulicí. Lokalizace druhého domu je složitější. František Bauer se ženil v červenci 1815 v domě čp.94/I na východní straně Masarykova náměstí. Vzal si vdovu Annu Richterovou, rozenou Daslerovou z čp.29 (z textu v matrice není zřejmé, v jaké čtvrti).[263] Dítě se jim pak v březnu 1816 narodilo v domě čp.30/I v Komenského ulici.[264]

Chalupa čp.28/II je zobrazena na mapě stabilního katastru z roku 1838 jako spalný, převážně dřevěný objekt. V městském archivu se nachází složka z let 1872–1878, nazvaná „Šmucler Ferdinand, postavení masného a uzenářského krámku v čp.28/II, Pražské předměstí“, a další z roku 1885 pod jménem „Šmucler Ferdinand, stavba chléva čp. 28“.[265]

Přízemní dům čp.161/II se podle K. Hofmana připomíná poprvé roku 1879.[266] V matrice je čp.161/II poprvé zaznamenán už 12. prosince 1876, kdy se tu narodila dcera jistého Antonína Bluďovského.[267] Vyrostl asi nedlouho předtím jako druhotná parcelace na původních zahradách. Tomu nasvědčuje fakt, že z let 1875–1876 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Bejčková Františka, kolaudace domu čp.161/II, Pražské předměstí“.[268] 16. února 1983 město přidělilo zdejší obyvatelce Jindře Rubášové náhradní byt.[269]

Dne 3. července 1778 předstoupil před obecní radu pan Rauch a „vymlouval se na to jemu dané poručení, aby ten rozbořený roh u krchova S. Petra spravil. Že by pro vyšetření téhož jeho čeleď to nebyla udělala, nobrž voldušský sedláci, že tam tudy do mlejna jezdí. Násl.[edovně], že by jeden neb druhý z nich byl to musel učiniti. Pak že ten roh jest od vody vymletý, že snat skrze to mohl sejíti. Násl.[edovně], že by on nebyl povinen jej dáti spravit.“ Magistrát rozhodl, že ten roh má spravit pan Gallus.[270] Šlo patrně o roh areálu hřbitova u kostela sv. Petra a Pavla v místech, kde se oddělovala Svatopetrská ulice a komunikace vedoucí do Spilky. Zpráva je zajímavá tím, že poodhaluje, kudy vedly dopravní trasy do Podkostelního mlýna ve Spilce.

 

 

9.1.8. Bývalý kostel sv. Petra a Pavla

Z přízemní zástavby v bývalé Svatopetrské ulici a vlastně v celé čtvrti Pod Kostelem se vymykal mohutný, dvoupatrový dům čp.117/II s rozlehlým ohrazeným dvorem, zvaný „Klášter“ nebo „V Klášteře“. Jde o jednu z nejstarších staveb v Rokycanech, která naštěstí jako jediná z celé čtvrti unikla komunistickým demoličním četám, byla naopak v 70. letech 20. století citlivě zrekonstruována a je státem památkově chráněna. I když na první pohled to dle současného klasicistního průčelí není zřejmé, v jeho zdech je uchován středověký kostel sv. Petra a Pavla, zrušený koncem 18. století.

Kostel svatého Petra a Pavla se připomíná již roku 1409, kdy inkorporována „kaple sv. Petra a Pavla“ k rokycanskému klášteru.[271] Jan Šára ovšem uvádí, že kostel tu je doložen asi od roku 1404.[272] Další zmínka z roku 1414 (listina vydaná papežem Janem XXIII.) stvrzuje, že kaple náleží klášteru.[273] Objekt ale může být ještě staršího, románského data. D. Líbal a M. Heroutová si v Pasportizaci okresu Rokycany pořízené roku 1981 všímají, že zasvěcení sv. Petru a Pavlu bylo velmi časté právě v raně feudálním období.[274] Význam patrocinia (zasvěcení) pro dataci vnímá jako relevantní i Karel Kuča, který nevylučuje, že právě toto mohl být původní kostel románské předlokační vsi Rokycany (viz speciální mapa).[275] V takovém případě je možno zcela nově zformulovat nejstarší stavební dějiny Rokycan v 11., 12. a 13. století. Jejich centrem (návsí) mohlo být nynější Nerudovo náměstí na Pátku. Z něj vedoucí ulice k lávce přes Padrťský potok pak byla spojnicí s původním rokycanským kostelem na místě dnešního čp.117/II. Vysvětlovala by se tím i velikost a charakter Pražského předměstí, jakoby nezávislého na opevněném městě. Jde jen o hypotézu, navíc organismus románských Rokycan mohl být ještě složitější. Otazníky je například zahalen původ dnešního Malého náměstí i východní strany Masarykova náměstí, jejichž rostlý půdorys také naznačuje předlokační původ. Dořešena rovněž není ani otázka, kdy a za jakých okolností došlo k výstavbě nového gotického kostela Panny Marie Sněžné jen pár desítek metrů od kostela sv. Petra a Pavla.  

Nikdy tu každopádně nebyl klášter, v tom se lidová tradice mýlí. Ovšem Karel Hofman se domnívá, že pojmenování mohlo vzniknout v pohusitské éře, kdy právě kostel sv. Petra a Pavla zůstal jediným katolickým chrámem v Rokycanech a katoličtí kněží zde pravděpodobně i bydleli.[276] K této spojitosti lidového označení domu s dočasným ubytováním kněží se připojuje i Tomáš Karel.[277] Další etymologický výklad jména „klášter“ může souviset s velkými rozměry tohoto dvoupatrového objektu vzniklého přestavbou kostela. V obecné mluvě pak označení „klášter“ znamená totéž jako velký dům.[278] Jan Šára uvádí, že do roku 1546 byl kostel sv. Petra a Pavla spravován rokycanským klášterem.[279] K domu se dokonce vážou i pověsti. Prý tu strašilo a v noci se tu rozléhaly nářky a vzdechy.[280] Další legenda mluví o tom, že prý odtud vede podzemní chodba až na děkanství u kostela Panny Marie Sněžné. Zkazky o tajných chodbách jsou ale v českých zemích časté a většinou zcela smyšlené.[281] Každopádně je jisté, že dům čp.117/II svou historií a velikostí působil na imaginaci místních obyvatel.

Nepříliš jasná je původní podoba kostela. V roce 1991 byl v Německu objeven soubor renesančních vedut českých měst od Matthiase Gerunga, mimo jiné i kresba Plzně, v jejímž pozadí jsou vyobrazeny i Rokycany, pocházející z let 1536–1537. Podle P. Cironise je na ni zaznamenán i kostel sv. Petra a Pavla.[282] Vzhledem k tomu, že malba je výrazně schematická ale nelze tuto domněnku považovat za spolehlivou. Odborné analýze podrobil vedutu Jan Pelant. I on vnímá značnou nejistotu ohledně identifikace jednotlivých budov (s výjimkou děkanského kostela).[283] Podle vizitační zprávy rokycanského děkana Ladislava Frosina z roku 1677 měl kostel sv. Petra a Pavla vlastní pozemkový majetek v podobě polí (úroda 42 korců a 2 věrtele), luk (9 vozů sena) i dobytka (24 krav), ze kterého plynuly jeho příjmy (kromě pravidelných poplatků za církevní obřady jako zvonění a pohřbívání). Patronem kostela byla obec, dva konšelé měli kostel na starost a jeden z nich doma uschovával kostelní důchody. Uvnitř se nacházely dva zvony, dva oltáře a nové krásné varhany. Kostel měl vlastní albu a kasuli pro mše.[284] V roce 1718 měla proběhnout blíže neupřesněná přestavba kostela.[285] V roce 1723 zde dal František Dvořák zřídit na svůj náklad nový oltář.[286] Na Wernerově vedutě Rokycan z 1. poloviny 18. století je možná zobrazena část kostela (budova s cibulovou věží za presbyteriem děkanského kostela), ale identifikace není zcela spolehlivá.[287] Tomáš Karel ovšem skutečně na Wernerově kresbě podobu zaniklého kostela sv. Petra a Pavla spatřuje.[288] Okolo kostela se rozkládal hřbitov, kde se pohřbívalo ještě v 18. století. Z roku 1765 je doložena žádost k arcibiskupské konsistoři o opravu hřbitovní zdi.[289] Ve farních matrikách z 18. století se zemřelí obyvatelé Rokycan pohřbívali buď ke sv. Trojici, ke sv. Anně (na místě dnešní budovy muzea u děkanského kostela) nebo u sv. Petra a Pavla.[290] U svatého Petra a Pavla probíhaly pohřby ještě v roce 1784.[291]

Těsně před požárem města se chystala oprava střechy kostela. Dne 8. července 1783 se magistrátu ozval Jan Koller, že město chce na kostel zjednat pokrývače z Oseka, ale že on sám (Koller) se o tuto práci hlásí, „by jemu to jako měšťanu popřáno bylo, že on 40 let za střechu státi chce [tedy ručit – pozn. aut.], že držeti bude.“ Nabídl i provedení případných budoucích oprav zdarma, pokud dostane materiál. Radní mu pak tuto zakázku přidělili s dovětkem, aby dodržel své sliby.[292] Dne 26. srpna 1783 se na magistrátu řeší, že „Jann Koller u S. Petra od kridby [pokrytí] kostela 12 grošů žádá.“ Radní Jan Gallus pak navrhuje, aby se mu raději od sáhu platilo, „jak voseckej pokrývač po 7 groších od jednoho sáhu.“ Obecní rada ale rozhodla, aby cena zůstala, protože Kollerovi už to podepsal děkan. Radní dodali, že se strany měly předem jasněji domluvit na ceně.[293] Dne 20. ledna 1784 si magistrát zavolal „turmera“ (věžného) Antona Svobodu kvůli stížnosti „z jaké příčiny ten plechový žlábek, který mezi zvonicí a věží leží, sám prosekává, tudy kostelu činí.“[294] Není jisté, zda se zpráva týká děkanského chrámu nebo kostela sv. Petra a Pavla.

 

 

9.1.9. Požár a přestavba kostela na obytný dům čp.117/II

Dne 12. září 1784 kostel svatého Petra a Pavla, stejně jako prakticky celé město, vyhořel. Shořela střecha, vnitřní vybavení, zřítil se jeden roh kostelní lodě, v obvodovém zdivu vznikly mnohé trhliny.[295] Začala se připravovat jeho oprava, na kterou stavitel Antonín Barth vypracoval už roku 1784 rozpočet s náklady 1437 zlatých a 42 krejcarů.[296] Dne 26. listopadu 1784 se obecní rada zabývala Barthovým projektem „na spravení kaple S. Apoštolův Petra a Pavla, aby se k budoucí potřebě prozatím, nežli by se velký kostel stavěl, spravil.“ Radní se usnesli, že se ještě má jednat s podkomořským úřadem.[297] Dne 16. listopadu 1784 taky magistrát řeší žádost horažďovického tesaře Jana Šispla „by práci tesařskou pro vystavení krovu na kostele S. S. Petra a Pavla obdržeti mohl“. Obecní rada reaguje, že kdo nabídne práci provést levněji, dostane ji.[298] Dne 31. prosince 1784 se radní seznámili se zásadním přípisem od  podkomořského úřadu ve kterém stálo, „že se kaple S. Petra ne, dobře ale velký kostel spravovati bude. Tu k tomu cíli se baumistr Palliardi sem z Prahy odešle.“[299] Podkomořský úřad tedy vyslal do Rokycan koncem roku 1784 na obhlídku stavitele Palliardiho, který tehdy navrhoval opravu děkanského kostela.[300] Zápis z jednání obecní rady z 31. prosince 1784 je kostrbatě formulovaný, ale zdá se, že z něj vyplývá, že už tehdy stát rozhodl, že kostel sv. Petra a Pavla se opravovat nebude. V situaci, kdy došlo k destrukci velké části města požárem, nebylo jednoduché prosadit a zaplatit opravu tohoto předměstského kostela, který jakožto méně důležitý svatostánek nebyl pro život obce nepostradatelný. K tomu přistupovaly racionalistické tendence vlády Josefa II. omezovat počet klášterů a kostelů.

Roku 1785 byla ruina kostela sv. Petra a Pavla aspoň provizorně zajištěna. Tyto udržovací investice ve výši 68 zlatých 32 krejcarů neměnily nic na tom, že zůstával zříceninou.[301] Roku 1787 padlo osudové rozhodnutí, materiál z pobořeného kostela byl převeden pro potřeby opravy hlavního děkanského chrámu.[302] V roce 1789 byl kostel definitivně zrušen.[303] Dne 17. listopadu 1789 se u magistrátu řeší žádost reprezentantů města, „by zbořený kostel sv. Petra a Pavla, který od gubernium zdejšímu darováno bylo, k veřejné licitati [tedy dražbě – pozn. aut.] se vystavilo, který spolu s tím placem za 500 zlatých prošacován [tedy odhadnut – pozn. aut.] jest.“ Město reaguje souhlasně. Do 30 dnů se mají veřejně vyvěsit cedule (tedy nabídka k odprodeji).[304] Zprávu můžeme také interpretovat, že město nesouhlasilo s úmyslem vlády (gubernia) darovat vyhořelý kostel zdejší farnosti a preferovalo jeho prodej. Nabízí se jen spekulativní otázka, zda církev, zatlačená tehdy racionalistickou a úspornou politikou vladaře, mohla a chtěla tento krok města odmítnout. Pokud by tak učinila, mohl kostel existovat dosud.

Magistrát uložil 20. listopadu 1789 úředním odhadcům Josefu Haudkovi a Matěji Tilgoferovi, aby spolu se zednickými mistry Martinem Štěpánkem a Ondřejem Černým zbořeniště ocenili.[305] Ještě téhož dne výše uvedení objekt prohlédli a konstatovali, že ruina o rozloze 306 sáhů měla hodnotu 352 zlatých, plocha okolního hřbitova o rozloze 547 sáhů oceněna na 75 zlatých a ohradní zeď hřbitova na 48 zlatých s tím, že zdivo bylo na prodej.[306]  Dne 24. listopadu 1789 se „prošacováním kaple sv. Petra a Pavla.“ zabýval magistrát.[307] Magistrát pak na podkladě této zprávy vyhlásil dražbu a první její kolo stanovil na 21. prosinec 1789. Druhé kolo se mělo uskutečnit 20. ledna 1790, třetí 20. února 1790.[308] Vyvolávací cena činila 475 zlatých.[309] Dne 22. prosince 1789 se obecní rada seznámila s výsledkem 1. kola licitace „na kapli svatých Petra a Pavla“ a usnesla se, že se vypíše druhé kolo.[310] Dne 22. ledna 1790 pak radní vzali na vědomí výsledek 2. kola licitace.[311] Svého kupce našel vyhořelý kostel až ve třetím kole, kdy už se šlo s cenou dolů.[312] Torzo kostela s okolním pozemkem nakonec bylo vydraženo za 251 zlatých.[313] Dne 23. února 1790 bylo obecní radě prezentováno, že ve třetí licitaci nabídl Kristián Hořice 251 zlatých, tudíž se mu kaple předá do vlastnictví.[314] To v té době byla prodejní cena jedné chalupy. Lze jen spekulovat, že vyhořelý kostel, lemovaný ještě pár let předtím používaným hřbitovem, nebyl ani v časech josefínského racionalismu příliš atraktivní nemovitostí. Dne 4. prosince 1789 rovněž řešil magistrát žádost Jana Hefnera (Hasnera?) „o udělení sobě palouku ke kapli sv. Petra a Pavla patřící.“ Magistrát žadateli doporučil, ať posečká, až se ta věc prošetří.[315] Ke kostelu historicky náležely i některé polnosti, o jejichž osudu se muselo po jeho zrušení jednat. Tento palouk se měl nacházet „za pangerlovskou chalupou“.[316] Není jasné, kde se nacházela.

Na místě kostela pak někdy na přelomu 18. a 19. století vznikl velký obytný dům v klasicistním slohu.[317] Do svých zdí pojal značnou část zrušené sakrální stavby. Po adaptaci na obytný dům mu bylo přiděleno číslo popisné čp.117/II. Stalo se tak někdy před rokem 1792, protože je doloženo v matrice křtů zápisem z 25. října 1792, kdy se zde narodil syn Kristiána Hořice.[318] Je tedy možné upřesnit, že na obytnou budovu se kostel sv. Petra a Pavla proměnil v letech 1790–1792. Není jasné, zda již v této době nabyl nynější dispozice, nebo zda po nějaké mezidobí zde existoval jen narychlo adaptovaný původní kostel. Místní badatel František Purghart si povšimnul, že v roce 1801 odhadní cena domu vzrostla na 2000 zlatých.[319] To sice je možné dávat do souvislosti s tím, že důkladná přestavba už asi byla zčásti nebo zcela realizována, zároveň je ale nutné započítat inflační tlaky, které na rakouskou měnu působily v souvislosti s probíhajícími francouzskými revolučními válkami. Dne 9. prosince 1800 se magistrát seznámil s nabídkou Kristiána Hořice, který „své stavení pod N. C. 117 na Pražském předměstí cum appertinetis [tedy i s vybavením – pozn. aut.] obci zdejší za 2000 zlatých proti peněžitým lhůtám odprodati se obětuje.“ Magistrát věc předal k posouzení hospodářskému úřadu, který měl do 8 dnů odpovědět.[320]

Nový dům využil většinu zachovalých zdí kostela, jakož i ohradní zeď hřbitova, která se proměnila na zeď zahrady. Na kresbě města od J. Venuta z roku 1817, jakož i na Schönbergerově vedutě Rokycan z doby okolo roku 1830 je dům čp.117/II schematicky zobrazen. Měl tehdy mansardovou střechu, nikoliv valbovou jako nyní, jinak se již jeho vnější tvář od té doby zásadně neproměnila. Dvoupatrovou výškou jasně vystupoval nad skromná měřítka okolní zástavby.

 Dvoupatrový, izolovaně stojící objekt má dvouosá západní a východní průčelí. Severní průčelí je tříosé. Jižní fasádu vyplňují horizontální pásy dřevěných pavlačí na zděných sloupcích. Střecha je valbová, s volskými oky, krytá šindelem. Z jinak poměrně strohé klasicistní podoby domu, s hladkými nezdobnými omítkami, vyniká několik uměleckých prvků, jako například severní vstupní portál s profilovaným kamenným ostěním a nadsvětlíkem. Vnitřní dispozice domu vykazuje složitost a nepravidelnost, reziduum původního zdiva kostela. Celé přízemí objektu má klenuté stropy. V chodbě a schodišti jde o segmentové klenby do pasů, v jednotlivých místnostech pak křížové klenby. Vedle schodiště je původní černá kuchyně. V 1. patře má klenuté stropy jen komora u bývalé černé kuchyně, jinak jsou zde ploché stropy, stejně jako v 2. patře.[321]  Zeď původního pohřebiště se dochovala a nyní ohrazuje dvůr domu. Vedou do něj dvě brány.

V 19. století náležel dům rodině Srůčků. Další významnou rodinou, která dům vlastnila, byli Topinkovi, kteří objekt koupili 29. května 1920. Říkalo se zde proto někdy „U Topinků“ nebo „Topinkovský dům“.[322]

 

 

9.1.10. Adaptace domu čp.117/II na sídlo Domovní správy

Od 1. ledna 1954 byl do té doby soukromý dům přeměněn na sídlo Domovní správy (od 1. ledna 1978 Okresní organizace bytového hospodářství – OOBH, později na Okresní podnik bytového hospodářství – OPBH).[323] Zároveň ale až do 70. let 20. století sloužil jako obytný.[324] V květnu 1965 probíhá vyklízení stodoly u domu. V ní si Domovní správa zřizovala sklad.[325] Během 1. pololetí roku 1966 pokračovala adaptace těchto prostor, provedeny stropy i střecha.[326] V únoru 1970 si na plénu MěstNV stěžuje pan Zborník na romské nájemníky čp.117/II. Pavlače jsou prý v havarijním stavu a panuje tu velký nepořádek. S nedobrým stavem objektu souhlasí i František Pácl, podle nějž dům prohlédla bytová komise a potvrdila závady.[327] V dubnu 1970 se na plénu MěstNV zmiňuje o stavu domu čp.117/II tajemník MěstNV Vladimír Prášek. Podle něj je budova prasklá. Zástupci MěstNV prý jednali o opravě se soudruhy Svejkovským a Štěpánkem z ONV. ONV se bude snažit zařadit generální opravu do plánu na rok 1971.[328] V prosinci 1971 stále platí, že dům je určen k rekonstrukci.[329] V dubnu 1972 se hovoří na plénu MěstNV o tom, že projekt bude zpracován roku 1973 a oprava proběhne roku 1974.[330] Vystěhovaným nájemníkům bylo v 1. pololetí 1974 přiděleno 8 náhradních bytů, v nových panelových domech čp.70/II, čp.71/II a čp.148/II na sídlišti Jižní předměstí.[331]

Dům každopádně silně zchátral a nebýt jeho výrazné hodnoty (památkově chráněn od 3. května 1958[332]), patrně by následovala demolice. Dopadlo to naštěstí jinak. V září 1972 se zmiňuje, že v čp.117/II již bylo provedeno zaměření a stavebně-historický průzkum.[333] Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů pod vedením architekta Gabriela zde provedl na přání města památkářský průzkum, jehož závěry potvrdily, že dům obsahuje části zdí původního kostela. Zároveň se zjistilo, že kostel měl poměrně značné rozměry, jeho loď přesahovala i na dnešní nádvoří domu.[334] Zejména západní stěna domu s točitým schodištěm je podle památkářů v podstatě totožná s původním západním průčelím kostela. Podle tloušťky zdiva se usuzuje, že v rozsahu téměř dvou třetin délky domu se v jižním traktu, a to až do výšky druhého poschodí, mohly dochovat fragmenty původního románského zdiva. Tuto hypotézu ale zpochybňuje vnitřní dispozice ve východní části budovy, kde se nalézají dvě stejně velké místnosti oddělené masivní středovou zdí. Tím je vyloučena existence případného pravoúhlého románského kněžiště. Památkáři tak museli konstatovat, že jasné datování zdiva domu i stavební vývoj kostela zůstávají nejasné. Po předběžném ohledání ovšem trvali na tom, že hmota domu je tvořena románskými, gotickými a pozdějšími barokními strukturami.[335] (Viz zákres přízemí a 1. patra domu čp.117/II – orientováno k jihu, románské zdivo označeno „R“, gotické „G“ a barokní „B“). Stavebně-historický průzkum prováděl SÚRPMO, ale průzkum bohužel nebyl aktualizován po provedení následujících stavebních prací. Je tak do značné míry založen pouze na předběžném ohledání domu. Po odstranění vnitřních i vnějších omítek byla aspoň pořízena obsáhlá fotodokumentace.[336]

Studie generální opravy čp.117/II přišla město v roce 1973 na 19 000 Kčs.[337] V roce 1974 začaly přípravné rekonstrukční práce. Již předtím jako jejich nultá etapa došlo k opravě střechy (původní tvrdá krytina vyměněna za šindelovou[338]) a k obnově zábradlí na pavlačích (i pavlačí jako takových[339]). V roce 1974 se pokračovalo osekáním vnějších i vnitřních omítek.[340] Dle zprávy z květnového zasedání MěstNV v roce 1974 už oprava domu probíhá.[341] 

V odhaleném zdivu objektu se jasně ukázala torza 3 až 4 kostelních oken na severní i jižní straně. Původní závěry památkářů bylo nutné revidovat. Po nové návštěvě odborníků z plzeňského památkového ústavu (architekt Gabriel) se zjistilo, že nejen dvě třetiny, nýbrž celý dům obsahuje středověké zdi bývalého kostela.[342] Kompletní obvodové zdi čp.117/II o rozměrech 18 x 12 metrů (respektive 18 x 11 vzhledem k mírně lichoběžníkovému tvaru) tak patrně jsou identické s původním rozsahem kostelní lodi.[343] A to nebylo vše. Následný výzkum naznačil, že kostel sv. Petra a Pavla se původně rozkládal i východně od čp.117/II, kde se pravděpodobně nacházelo zbořené kněžiště.[344] Ovšem co se týče datace zdiva (a potažmo i vzniku kostela) existují i skeptičtější badatelé. Tomáš Karel ve své obsáhlé studii sice uznává, že obvodové zdi fixují rozsah původní sakrální stavby a že většina přízemí a 1. patra domu obsahuje tyto starší struktury, včetně zčásti dochovaného původního rytmu okenních otvorů zaniklého kostela (zdivo je tu lomové zděné z drobného kamene, s občasnými výplněmi z cihel a armovanými většími kamennými kvádry na nárožích). Na východní stěně nynějšího domu dokonce spatřuje pozůstatky po odbouraném presbytáři (zazděný vítězný oblouk). Zároveň ale Tomáš Karel volí umírněnější hypotézu o vzniku kostela. Ačkoliv i on vnímá starobylost zasvěcení svatému Petru a Pavlovi, prokazatelné románské a raně gotické stavební prvky zde nevidí. Analýza zdiva podle něj spíš ukazuje na pozdně gotický původ.  Datuje tak vznik kostela až do 2. poloviny 15. století. Později mohl být značně přebudován v barokním období (možná souvislost s opravou připomínanou roku 1718).[345] K historii domu a názorům památkářů viz též samostatná studie Františka Purgharta. Výsledky průzkumu jsou uloženy v plzeňském památkovém ústavu.[346]

V říjnu 1974 už probíhá zhotovování projektové dokumentace nového využití objektu, který se měl stát sídlem Domovní správy, a to jak kancelářských, tak dílenských prostor. Dle harmonogramu investic měla nejprve přijít na řadu rekonstrukce samotného čp.117/II (ústředí Domovní správy) a bytu pro zaměstnance. V roce 1976 se na to plánovalo vynaložit 1 500 000 Kčs, v následujícím roce další 1 000 000 Kčs.[347] V prosinci 1974 se zmiňuje, že projektový ústav Státní památkové péče stále pracuje na projektu rekonstrukce čp.117/II.[348] Na rok 1975 se tu plánovalo prostavět 950 000 Kčs.[349] V roce 1975 celková rekonstrukce čp.117/II skutečně začala.[350] Podnik bytového hospodářství (bývalá Domovní správa) dle zprávy ze září 1975 přispěla na rekonstrukci objektu 46 000 Kčs (zednické, malířské, natěračské práce).[351] Za rok 1976 zmiňuje OOBH zvýšené výdaje na rekonstrukci čp.117/II.[352] Probíhala podle projektu Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze. Akce byla dokončena v prosinci 1976, 10. prosince byl čp.117/II předán do užívání jako administrativní budova OOBH.[353] Práce provedl Okresní stavební podnik Rokycany.[354] Dům byl profesionálním způsobem adaptován, aniž by byl narušen jeho památkový charakter, naopak citlivá rekonstrukce jej mnohde spíše zvýraznila. V podmínkách civilizačního úpadku Československa normalizační éry šlo o výjimečný počin.

Další stavební akce, které tu v režii OOBH probíhaly, už ale tak citlivé nebyly. Naopak, dá se říct, že to, co následovalo, zčásti znehodnotilo nákladnou rekonstrukci památkového objektu. Už podle harmonogramu z roku 1974 mělo v okolí domu dojít k další výstavbě. V roce 1978 měla začít výstavba klempířské dílny včetně sociálního zařízení v blízkosti historického domu s investicí 1 500 000 Kčs pro rok 1978 a 1 500 000 Kčs pro rok 1979. Roku 1980 pak měla navázat výstavba garáží při čp.117/II (investice 300 000 Kčs).[355] Tyto akce vesměs byly realizovány. Nejprve v Akci Z vyrostly dílny a sociální zařízení OOBH. V září 1977 už je akce projekčně zajištěna, schválena a národní výbor podotýká, že by se mělo začít stavět.[356] Během roku 1977 se zde mělo proinvestovat 280 000 Kčs.[357] Rozpočet za rok 1977 byl dodatečně revidován na 100 000. Nakonec se tu prostavělo 116 000 Kčs.[358] Akce přešla jako nedokončená i do plánu Akcí Z na rok 1978.[359] V září 1978 se uvádí, že práce pokračují, ale měly být hotovy do konce roku.[360] V 1. pololetí roku 1978 se zde proinvestovalo 36 000 Kčs (plán na rok 1978 činil 300 000 Kčs).[361] Za celý rok 1978 zde v Akci Z bylo vynaloženo 244 000 Kčs (oproti plánu 300 000 Kčs).[362] Výstavba dílen OOBH spadala i do plánu Akcí Z na rok 1979.[363] Celkem tu mělo v roce 1979 vzniknout dílo v hodnotě 513 000 Kčs, při nákladech 461 900 Kčs, přičemž částka se měla hradit z úvěru.[364] V 1. pololetí 1979 se zde proinvestovalo 58 900 Kčs (celoroční plán činil 450 900 Kčs). Město konstatovalo, že práce neprobíhají uspokojivě. Termín dokončení přitom byl už do konce 1. čtvrtletí 1979.[365] Za celý rok 1979 zde bylo prostavěno 220 700 Kčs (plán 500 000 Kčs) a vznikla hodnota díla 450 900 Kčs (plán 500 000 Kčs).[366] Během roku 1979 tu bylo odpracováno 7180 brigádnických hodin (z toho 6145 zdarma). Byla provedena hrubá stavba ostatních dílen a skladů, vyzděny příčky, zčásti realizována elektroinstalace, započato s vnitřními omítkami a obklady, dokončeno betonování podlahy a provedena střešní krytina.[367] V prosinci 1979 je ovšem akce řazena mezi ty, které budou dokončeny až následujícího roku.[368] Zbývalo ještě vytvořit dílo s hodnotou 141 000 Kčs.[369] Plánované náklady na rok 1980 činily 303 000 Kčs.[370] Dle informací ze září 1980 už se stavba dokončuje, ale zatím bez venkovních omítek.[371] Dílny OOBH měly mít hodnotu 1 273 000 Kčs, s náklady 913 100 Kčs (z toho 200 300 Kčs z vlastních zdrojů, 712 800 Kčs z úvěru). Plánované náklady na rok 1980 ve výši 489 200 Kčs byly k září 1980 vyčerpány jen do výše 117 200 Kčs, plánovaná hodnota 141 000 Kčs už byla splněna.[372] Dle odhadu z prosince 1980 tu mělo být z upraveného plánu nákladů pro rok 1980 (303 000 Kčs) prostavěno jen 171 000 Kčs. Plánovaná hodnota díla na rok 1980 (141 000 Kčs) měla být dodržena.[373] V prosinci 1980 se již zmiňuje, že dílny a sociální zařízení jsou v provozu. Celkové náklady nakonec činily 691 000 Kčs (hodnota díla 1 273 000 Kčs). Odpracováno tu bylo 20 763 brigádnických hodin (z toho 19 114 nehonorovaných).[374] V červnu 1982 se připomíná v areálu OOBH také existence provizorní sběrny surovin.[375] Dne 26. června 1979 rovněž rada MěstNV souhlasila s přidělením části pozemku č.kat.2961/4 (bývalý Mlýnský náhon pod Spilkou) podniku OOBH na sklad řeziva (jako náhradu za skladovací prostory v prostoru Děkanského rybníčku, určené k demolici).[376]

Stavební práce prováděné v 2. polovině 70. let 20. století znamenaly, že po celém jižním obvodu původní zahrady čp.117/II vyrostl pás účelových staveb provozně-technického charakteru, čímž byla zčásti znehodnocena dobře odvedená rekonstrukce památkově chráněného domu čp.117/II (foto z r. 2004). Novostavby zcela nerespektují historické prostředí. Jde o ohyzdné, účelové objekty, připomínající estetické obzory socialistických státních statků a továren. Nuzná, komunistická architektura, ukázka „sovětizace“ českých měst. Po demolici domku čp.118/II (viz níže) roku 1982 se podobné objekty vztyčily i u západního okraje pozemku u čp.117/II. Do bývalého náměstí F. Černého tak hledí ponurý betonový hranol bez oken, který si ponechal číslo popisné čp.118/II po zbořeném domku. V roce 2017 se uvádí, že v objektu čp.118/II se nachází sklad knih městské knihovny.[377]

Územní plán Rokycan z roku 2000 navrhoval demolici těchto utilitárních staveb, očištění obvodu bývalého hřbitova a proměnu na veřejnou zahradu. Záměr ale nebyl realizován. I po roce 1989 zůstala v objektu čp.117/II bytová správa, od 1. ledna 1992 pod správou města (firma Inzula s. r. o.).[378] Roku 1996 byl proveden nový nátěr šindelové střechy. Město na to přispělo 39 000 Kč, stát 10 000 Kč.[379] Dne 4. února 2008 město zveřejnilo seznam investic, které v roce 2008 hodlalo provést, mezi nimi i opravu šindelové střechy čp.117/II. Zájemci se měli hlásit do 29. února 2008.[380] Oprava střechy domu čp.117/II se uvádí v seznamu výběrových řízení vypisovaných roku 2008 odborem rozvoje města.  Zakázku získala 3. září 2008 firma RYTA, s. r. o. z Rokycan za 1 353 739 Kč. Dle stavu z počátku podzimu 2008 akce ještě nezačala.[381] K opravě střechy čp.117/II došlo v roce 2009. Stávající řezaný šindel byl nahrazen štípaným šindelem. Kvůli technologickým požadavkům (výroba možná jen v zimním období) byla tudíž pokládka střechy odložena z roku 2008 na následující rok. V květnu a červnu 2009 byly práce provedeny. Zároveň byla osazena nová vjezdová vrata do areálu. Zhotovil je Tomáš Svoboda, umělecký truhlář z Rokycan, za 128 008 Kč.[382]

Na počátku 19. století vznikl v prostoru zrušeného kostela sv. Petra a Pavla ještě přízemní domek čp.118/II, který zaujal západní část bývalého hřbitova. Podle F. Paneše vznikl přestavbou bývalé márnice na hřbitově.[383] Stál určitě již v roce 1792. Je doložen v matrice 17. listopadu 1792, kdy se zde narodil syn Karla Šafaříka.[384] Vzhledem k tomu, že dražba bývalého kostela proběhla v roce 1790,[385] je možné upřesnit, že dům čp.118/II získal číslo popisné mezi roky 1790–1792. Není ale jisté, zda od počátku byl výrazněji adaptován pro obytné účely. Roku 1805 vznikl jeho odhad. Tehdy jej tvořilo vlastní obytné stavení s dvěma světnicemi, dvěma „vejstupky“ (menší světnice nebo komory), celkem o rozměrech 8 sáhů x 4 sáhy a 3 střevíce. Tedy 15,17 x 8,53 metru. Měl 6 oken, 7 dveří a 2 vrata. U domu stál dřevěný chlév.[386]

Dne 4. dubna 1800 požádal Václav Ferdinandi magistrát, „by jemu oné při zdi jeho zahrádky se nacházející neužitečné místo k vysazení stromkův a zahražení zdarma do vlastnictví popřáno bylo.“ Magistrát mu povolit vysázet stromy, ale zamítl pozemek ohradit, protože by to bylo na škodu sousedům.[387] Václav Ferdinandi byl v 80. a 90. letech 18. století vlastníkem domu čp.87/I na severní straně Masarykova náměstí. Obýval čp.87/I určitě ještě v srpnu 1793, kdy se mu zde narodilo dítě.[388] V roce 1802 se již ale coby vlastník čp.87/I uvádí Antonín Mudra. V říjnu 1802 se mu zde narodil syn.[389] Zdá se, že rodina Ferdinandových přesídlila do domku čp.118/II, kde se Václav Ferdinandi uvádí v květnu 1812, kdy se vdávala jeho dcera.[390] V roce 1813 v čp.118/II zemřela jeho další dcera Apolena.[391] V takovém případě se žádost podaná roku 1800 týkala pozemku okolo čp.118/II, kde se skutečně mohlo nacházet zmiňované „neužitečné místo“, později osázené stromy.

Obecní správní komise vydala v únoru 1931 souhlas s poražením stromu před čp.118/II.[392] Již na kresbě K. Štíchy z doby okolo roku 1960 má dům čp.118/II modernizovaná, trojdílná okna, ale hmotově si uchovával dispozici z přelomu 18. a 19. století.[393] Byl zbořen roku 1982.[394] I na jeho místě pak vyrostly účelové stavby (foto z r. 2004) pro tehdejšího uživatele čp.117/II, OOBH, tedy bytovou správu, viz výše.

Dne 14. dubna 1947 požádala majitelka čp.118/II Anna Aubrechtová město o odprodej části plochy náměstí Františka Černého u svého domu. Nedlouho předtím prý v čp.118/II zřídila nový byt, ale jeho okna nešla otevřít, protože před nimi stál plot, který nemohl být přesunut, protože před ním zase stála stará obecní lípa. Aubrechtová požadovala asi 108 metrů čtverečních. MNV souhlasil, protože by se tím zbavil nutnosti udržovat kout za lipou, který sloužil jako černá skládka. Součástí rozšířeného pozemku by se stala i zmíněná obecní lípa, jakož také zasypaná strouha, které dříve tekla přes náměstí. Nové hranice pozemku majitelka měla oplotit lehkým plotem bez podezdívky.[395] Na základě námitek majitele nedalekého čp.89/I (podkostelní mlýn, viz kapitola „Spilka“) byla ale nakonec zasypaná strouha z odprodeje vyjmuta a paní Aubrechtové pouze pronajata. Majitel čp.89/I Bohumil Čížek argumentoval, že je nutné zachovat přístup k výtoku této bývalé strouhy z Mlýnského náhonu. Navíc mu vadilo, že by strouha připadla Anně Aubrechtové, ačkoliv to byl on, kdo ji na vlastní náklady zavezl a stará se o její okolí.[396]

 

 

9.1.11. Vývoj pojmenování Svatopetrské ulice

Název Svatopetrské ulice se objevuje už v 19. století. Takto je zachycena na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 (německy Petersgasse).[397] Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 je uvedena jako sv. Peterská ulice, stejně tak na mapě z roku 1907.  Když 14. července 1922 jednalo zastupitelstvo o návrhu rady a obecní okrašlovací komise, který se týkal ulic dosud nepojmenovaných nebo ulic s nevhodnými názvy, byl název Svatopetrské ulice ponechán jako připomínka rokycanské historie.[398]

V červenci roku 1951 byla přejmenována na ulici Františka Černého.[399] Přejmenování schválila 15. května a 15. června 1951 rada MNV na počest 30. výročí založení KSČ.[400] František Černý (narozen 11. října 1894 v Rakové) byl předválečný zakládající člen KSČ v Rokycanech. Pracoval v městských slévárnách.[401] Popravili ho nacisti 20. května 1943 (podle jiného zdroje 18. května 1943[402]) ve věku 49 let.[403] Úsek od Rokycanova domku k rozcestí u čp.117/II a potok směrem ke Spilce a na Masarykovo náměstí byl ale roku 1953 od této ulice oddělen a pojmenován samostatně jako ulice Josefa Weisse.[404] Měl tak být připomenut další komunistický odbojář z Rokycanska Josef Weis.[405] Je ovšem možné, že tento název nebyl nakonec v praxi užíván. V pramenech se prakticky nevyskytuje. Demolicemi zástavby nicméně ulice stejně v 80. letech 20. století zanikla.

 

 

9.1.12. Zástavba náměstí F. Černého (Svatopetrské náměstí)

Mezi domem čp.117/II a zbytkem městských hradeb u vyústění branky (tzv. „Myší díra“) skrz starou školu u děkanského kostela se Svatopetrská ulice rozšiřovala do náměstíčka, zvaného Svatopetrské náměstí, později náměstí Františka Černého. Dnes už neexistuje, respektive není oficiálně evidováno jako náměstí. Jedná se teď jen o rozšířené prostranství mezi městskými hradbami u kostela, památkově chráněným domem čp.117/II a panelovými domy čp.1073-1074/II. Formálně je počítáno k ulici Pod Kostelem (současný název ulice Františka Černého leží necelých sto metrů severně odtud, ve vnitrobloku panelového sídliště).

Až do 80. let 20. století tu ale zástavba měla zcela jiný charakter. Šlo o plácek nepravidelného tvaru, který vznikl v této pitoreskní čtvrti (foto ze 70. let 20. století) už možná ve středověku. Na jižní straně hleděl do náměstí již popsaný dům čp.118/II a ohradní zeď domu čp.117/II, v obou případech vzniknuvších na troskách zrušeného kostela sv. Petra a Pavla.

Západním okrajem sousedil tento plácek s vnější stranou městských hradeb. Průchodem skrz dům čp.135/I (tzv. „Myší díra“) bylo Svatopetrské náměstí (náměstí F. Černého) propojeno s historickým jádrem Rokycan. Linii městských hradeb tu lemoval Mlýnský náhon (viz níže). Před bývalým Podkostelním mlýnem čp.89/I (viz kapitola „Spilka“) odbočovala z náhonu ještě v 19. století strouha, respektive přepadový kanál, která pak přes plochu náměstíčka tekla k severu, aby se u domu čp.1/III (bývalá tiskárna – popis v kapitole „Plzeňské Předměstí“) opět s náhonem spojila, viz mapa města z roku 1838.[406]

Dne 21. května 1779 obecní radu oslovil rokycanský děkan s žádostí, „by se Vác. Funkovi zamezilo vodu hraditi při děkanský stodole.“ Radní vyzvali Funka, ať s tím přestane.[407] Šlo o tuto strouhu. Václav Funk byl majitel domku čp.29/II (viz níže), který stál v místech, kde tato strouha opouštěla náměstíčko. Dne 27. dubna 1781 se na obecní radu obrátil Martin Pokorný s žádostí, „by slavný magistrát od můstku [u] Funkovo domku, by vodu do své zahrady skrze trouby voditi mohl, milostivě povoliti ráčil.“ Konšelé souhlasili pod podmínkou, že to nepoškodí sousedy.[408] Martin Pokorný se v závěru 70. let 18. století uvádí jako obyvatel domku čp.93/II v Pivovarské ulici (na místě sídliště Na Železné) a profesí byl hortulanus (zahradník).[409] V roce 1788 Martin Pokorný zemřel v čp.34/II na nábřeží Padrťského potoka na Pátku.[410] Patrně měl poblíž Svatopetrského náměstí svou zahradu. 

Dne 4. června 1784 magistrát řeší podání od Jana Markuse (majitele Dumetovského domu čp.88/I na východní straně Masarykova náměstí), „žeby jemu P. inspector stoku vody u jeho hradby zahrady dělati nařídil.“ Markus patrně nesouhlasil s provedením úprav, nařízených magistrátem. Radní pak konstatovali, že „ten tok vody že ovšem od starodávna vycimrovanej [tedy regulovaný – pozn. aut.] bejval, u jeho hradby taky že to právo se zachovává, však ale poněvadž P. inspektor nechtíce dříví na takové cimrování dáti, že by mnoho kmenu vyšlo, odkudž snešeno [rozhodnuto], aby raději on škodu netrpěl Markus na svej zahradě, že se ta stoka zatím vynechá a stodola děkanská při rohu (by jí voda škoditi nemohla) se upevní.“[411] Ze zprávy vyplývá, že „od starodávna“ se stoka vykládala dřevem, ale že město se patrně na tlak Markuse rozhodlo vykládání jejích břehů dřevem neprovádět, možná i proto, že by to zasahovalo do hradby jeho zahrady. Tato velká zahrada č.kat.196 se nacházela mezi stokou a městskými hradbami pod kostelem a ve vlastnictví majitelů čp.88/I se uvádí ještě na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838. Tato „stoka vody“ tekla mezi Markusovou zahradou a zahradou u Děkanského rybníčku, přičemž při jejím výtoku ze Svatopetrského náměstí stála na stavební parcele č.kat.234 děkanská stodola. S touto zprávou z června 1784 může také souviset i o několik týdnů dřívější jednání z 20. dubna 1784, kdy si magistrát povolal Jana Markuse (majitele čp.88/I) „v příčině postavení nových vrat při zahradě.“ Obecní rada se usnesla, že „má vrata cassirovat  [tedy zaplatit – pozn. aut.] a hradbu v předešlej stav uvést.“[412] Dá se shrnout, že někdy na jaře 1784 Markus provedl opravu hradby a vrat své zahrady, přičemž se dostal do sporu s městem ohledně stavebního a vodoprávního řešení. Kanál se nazýval také „Jalová strouha“. Roku 1947 už byl zasypaný.[413] Napájel nedaleký Děkanský rybníček (viz níže).[414]

Dne 20. srpna 1790 se magistrát zabýval žádostí, kterou podal Václav Kohout s manželkou Kateřinou, ohledně „prodání jim kousku obecního místa vedle zahrady J. Markusa.“ Mělo jít o parcelní díl o délce 7 sáhů a šířce 4 sáhy, určený pro zřízení zahrádky, který se označuje jako „kousek neužitečné a kamenité půdy.“ Město nejprve vyzvalo Jana Markuse, aby se k žádosti vyjádřil.[415] Václav Kohout tehdy provozoval Podkostelní mlýn čp.89/I ve Spilce, jehož severní strana se obracela k Mlýnskému náhonu a do toho náměstí pod hradbami. Patrně se tudíž jednalo o pozemek vedle budovy mlýna, vně hradeb.

Severní stranu náměstí vyplňovala skupina mladších domů čp.230/II a čp.538/II a dvou starších stodol. Vznikly až dodatečnou parcelací jižního okraje zahrad v okolí Děkanského rybníčku. Na místě tzv. „Štorkánova domu“ čp.230/II se do počátku 20. století rozkládala vlhká louka, obtékaná (a zaplavovaná) z jedné strany Mlýnským náhonem, ze strany druhé výše zmíněným přepadovým kanálem. Louka byla obehnána asi půlmetrovou hrází, která ovšem jako protipovodňové opatření často selhávala.[416] V zimě se louka zaplavovala úmyslně a byla využívána jako kluziště. Teprve okolo roku 1895 se bruslaři přesunuli na nedaleký Děkanský rybníček.[417] Podél přepadového kanálu vedla polní cesta, později zrušená. Na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1838 je nazývána Gartengasse, tedy Zahradní ulice.[418] Šlo ale skutečně spíše o pěšinu mezi zahradami, nikoliv o městskou ulici. Na mapě města z roku 1907 ještě zakreslená je. Zanikla asi krátce poté, protože na této stavební parcele si postavil nový dům čp.230/II Šebestián Štorkán, rokycanský kostelník. Plány přestavby vypracoval stavitel Štěpán Wolf.[419] Karel Hofman uvádí, že dům čp.230/II vznikl roku 1913.[420] Je to ale omyl, protože už prokazatelně existoval v roce 1910, kdy ho uvádí sčítání obyvatel.[421] V městském archivu se nachází složka z let 1904–1905, nazvaná „Štorkán Sebastián, ohraničení zahrady č.kat.195 a č.kat.196“.[422] To patrně odkazuje na přípravu před samotnou výstavbou domu. Dům čp.230/II měl tříosé průčelí a valbovou střechu.[423] V prosinci 1930 získal Š. Štorkán povolení na koupelnu u čp.230/II.[424]

Na východ od čp.230/II, o něco více vysunuto do náměstíčka, stálo už roku 1838 spalné (převážně dřevěné) stavení čp.29/II. Stejný stav zaznamenává ještě mapa z doby okolo roku 1880. Podle čísla popisného, zapadajícího do souvislé řady, tu musel domek stát již v roce 1771, kdy se zavádělo číslování domů. Výrazně zasahoval do Svatopetrského náměstí a takřka je rozděloval na dvě části. Vznik domu čp.29/II byl výrazem živelného zahušťování předměstské zástavby, v době bez výraznějších regulativů. Dne 14. října 1777 obecní rada projednávala „contract k ruce p. Václava Funka na chalupu od p. Jana Raucha.“ Konšelé to schválili.[425] Dne 14. listopadu 1777 Václav Funk, „který od p. Jana Raucha chalupu sub N. 39  [jde o omyl, šlo o čp.29/II – pozn. aut.] jest koupil,“ požádal obecní radu o ingros (úřední zápis). Rada to odsouhlasila.[426] Ze zprávy se dozvídáme, že stavení zbudoval patrně pro účely nájemního bydlení Jan Rauch, bohatý pozemkový vlastník a majitel statku čp.62/II (viz popis zástavby západně od sídliště Hrudkovanka). V roce 1777 jej odprodal rodině Funkových. Ti se téhož roku rozhodli přesídlit do Rokycan. Dne 8. dubna 1777 se obecní rada zabývala podáním od Václava Funka, který „své professi zahradník ze Šerub [tedy ze Všerub – pozn. aut.] rodilý přednesl, kterak se zde osaditi a svou živnost provozovati míní, tudy žádá, by do počtu slovutného měšťanstva přijat.“ Radní to odsouhlasili.[427] Václav a Kateřina Funkovi žili na sklonku 18. století na předměstí Pátek.[428] Obývali právě dům čp.29/II. Ještě v 90. letech 18. století se tu připomíná Leopold Funk, zahradník.[429] Dne 16. června 1794 v čp.29/II zemřel Václav Funk,[430] tamtéž i v říjnu 1807 jeho manželka Kateřina.[431]

Funkovi dodatečně zabrali část tohoto plácku pro dvorek u své chalupy. Dne 31. ledna 1783 řešil magistrát spor okolo žádosti Václava Funka (též Func nebo Funck) přidat si k svému domku malou zahradu. Proti tomu se ozval Jan Markus tím, že „oné místo, které panu Václavovi Funcovi na dvoreček vykázané bylo, nikoliv obecní, nýbrž jemu patří a tudy, že on že dvorec tam zahraditi nedá.“ Obecní rada ovšem v městských knihách zjistila, že dotyčné místo Markusovi nepatří a tudíž jeho přidělení Funkovi odsouhlasila.[432] Dne 15. července 1783 jednala obecní rada opět o záležitosti Václava Funka. Šlo tentokrát o „místo a respective přístřešek pro krůpěj [?, snad strouha – pozn. aut.] u jeho chalupy, do zahrady Jana Markusa jdoucí, které jemu předně koupíce on chalupu od p. Jana Raucha v svém obmezení a majíce to již na polovic zahraženo za possesy prodávajícího.“ Pan Markus mu to údajně původně povolil a pak zase nechal rozbourat. Radní se usnesli, že vzhledem k tomu, že Markus to zprvu Funkovi povolil, může nyní Václav Funk „sobě zase to místo tak jak prve zahraditi.“[433] O pár let se téma rozšiřování pozemku u čp.29/II opětovně řešilo. Dne 24. srpna 1790 se na magistrátu projednávala žádost Václava Funka „o kus obecního místa blíž svého domku.“ Město mu ale vzkázalo, že „ponivadž by předtím místa obdržel, jak mnoho se vykázati bez překážky cesty, pročež má se s tím spokojiti, neb se mu nemůže nic více vykázati.“[434]

Na mapě města z roku 1838 je u čp.29/II vidět menší dvorek, otočený směrem k městským hradbám. Není ovšem jisté, zda toto je ona připlocená parcela, o které se jednalo v roce 1783. Každopádně to byla ukázka prostorové tísně, příznačné pro tuto čtvrť malých domků, často bez zahrad. Dne 31. května 1785 magistrát projednával žádost Jana Paura o 1500 kusů „cihel od kostela proti oplacení.“ Radní souhlasili.[435] Ze zprávy lze vyčíst, že někteří majitelé domů poškozených ohněm hodlali použít buď cihly z ohněm zničeného kostela, nebo cihly připravené na obnovu kostela, která ale v květnu 1785 ještě nezačala. Paur byl dle údajů matriky obyvatelem domu čp.29/II na Pátku.[436] Není ale jisté, zda byl i majitelem a nezdá se, že by cihly skutečně hodlal upotřebit na čp.29/II, pokud majitelem byl Václav Funk.

V městském archivu se nachází dvě složky z roku 1905, nazvané „Kalivoda Josef, kolaudace dílny v čp.29/II, Pražské předměstí“ a „Kalivoda Josef, oprava štítu čp.29/II, Pražské předměstí“, a další složka z roku 1906, pod jménem „Kalivoda Josef, přeložení klosetu v čp.29/II, Pražské předměstí“.[437]

Už počátkem 20. století bylo jasné, že poloha domku čp.29/II je nevhodná. V roce 1914 projednávalo zastupitelstvo návrh, aby obec od manželů Šebestiána a Anny Štorkánových koupila z regulačních důvodů čp.29/II i s pozemkem, protože mají připadnout k ulici. Štorkán byl majitelem domů čp.29/II z pozemkem č.kat.123 a nového domu čp.230/II s pozemkem č.kat.196. Dle schváleného regulačního plánu měl čp.29/II s pozemkem zčásti připadnout ke komunikaci podle regulační čáry utvořené prodloužením stavební čáry domu čp.230/II, takže k veřejnému prostranství by připadl skoro celý dům čp.29/II. Objekt byl tehdy popisován jako nepěkné, zchátralé stavení a město ho mělo možnost odkoupit za 3000 K. V debatě ovšem Antonín Hejrovský podotkl, že v Rokycanech jsou místa, kde je regulace potřebnější. Návrh na odkup čp.29/II nakonec zastupitelstvo odložilo.[438] Ještě na leteckém snímku města z roku 1924 je tak východně od novějšího čp.230/II zachyceno nízké stavení, už spíše ruina, vystupující hodně do popředí a zabírající velkou část plochy náměstíčka, a to do takové míry, že bylo domem čp.29/II téměř „přeštípnuto“ a spojení s jeho východnější částí probíhalo jen úzkou soutěskou. Regulaci lokality nakonec urychlila až živelní pohroma. 19. září 1928 domek čp.29/II vyhořel. Radní pár dní poté referují, že tři zdejší rodiny získaly náhradní ubytování.[439] Dne 27. září 1928 vzala zprávu o požáru čp.29/II z 19. září 1928 na vědomí rada.[440]

Šebestiánu Štorkánovi město po požáru oznámilo, že mu nebude povoleno opětovné zbudování domu čp.29/II, který překáží v regulační čáře. Štorkán proto 17. října 1928 obci navrhl celkovou úpravu lokality. Vzhledem k tomu, že domek čp.29/II na pozemku č.kat.323 vyhořel 19. září 1928 a že druhý domek stojící na téže parcele (patrně myšlena druhá polovina objektu) vykazuje trhliny v klenbě a obsahuje dva nezdravé a vlhké byty, je Štorkán ochoten je oba zbořit a plochu v prodloužení jihovýchodní fronty čp.230/II postoupit obci na rozšíření veřejné ulice (tedy tohoto náměstíčka). Regulační čára by zabrala i část zahrádky č.kat.123 u čp.29/II, část dvora č.kat.629 (na něm stál dům čp.230/II) a část zahrady č.kat.196 za domem. Štorkán požadoval za odprodané pozemky 80 Kč za čtvereční sáh. Navrhl, že pro ubytování dvou nájemníků z nevyhořelé části čp.29/II provede urychleně přístavbu svého hospodářského stavení směrem k děkanské zahradě na č.kat.193. Přístavba měla jít k zahradě na vzdálenost 1 metru. Nový trakt by byl 15 metrů dlouhý, 3,4 metrů široký a měl mít 3 obytné místnosti. Kromě 2 nájemníků z nevyhovujícího domku tu měl ubytování najít i František Tomášek, který bydlel ve vyhořelé části čp.29/II. V prodloužení nové regulační čáry, ve frontě domu čp.230/II, by pak Štorkán vybudoval laťkový plot na betonové podezdívce.[441] Dne 19. října 1928 tento návrh schválila rada, ale nákupní cenu stanovila na 60 Kč za čtvereční sáh. Nakonec se město se Štorkánem dohodlo na 70 Kč.[442] Ještě koncem října 1928 totiž radní pozměnili své usnesení z 19. října 1928 v otázce výkupu čp.29/II k regulačním účelům. Štorkánovi se zvýšila cena z 60 Kč na 70 Kč za čtvereční sáh. Celkový náklad ale zůstal nezměněn na 8000 Kč, protože plocha vykupovaných pozemků po přeměření neměla 100, ale jen 88 čtverečních sáhů.[443] Dne 9. listopadu 1928 radní vydali povolení pro Š. Štorkána na přístavbu hospodářského stavení v čp.230/II. Využití místností k obytným účelům bylo povoleno maximálně na 5 let.[444] Stavba pak proběhla velmi rychle, protože 3. ledna 1929 už rada vydala Š. Štorkánovi na přístavbu hospodářského stavení u čp.230/II užívací a obývací povolení.[445]

Mezitím v prosinci 1928 o novém řešení prostoru náměstíčka jednalo zastupitelstvo. Jan Hořice se podivuje, že zastupitelé mají hlasovat o schválení úpravy, třebaže už je hotova. Městský tajemník vysvětlil, že Štorkán se rozhodl provést práce s předstihem, na vlastní riziko. Povolení k přístavbě hospodářského stavení se navíc týkalo nebytových místnosti, které se budou jen dočasně využívat pro ubytování. Zastupitelstvo pak majetkové převody i novou regulaci schválilo. Zároveň se řešila i budoucnost přepadového kanálu. Už 22. března 1928, tedy před požárem čp.29/II, Šebestián Štorkán požádal o převedení odpadního toku u mlýna čp.89/I po veřejném prostranství č.kat.2768/2 do betonového kanálu, který by vyústil do Mlýnského náhonu pod mlýnem čp.89/I. 30. března 1928 to rada doporučila ke schválení, s podmínkou, že Štorkán zřídí svým nákladem v místech stávajícího přepadu taras a zasype koryto přepadu. K zajištění lávky vedoucí přes Mlýnský náhon k Děkanskému rybníčku (myšlena asi soukromá lávka, která přes náhon vedla z tohoto náměstíčka k čp.89/I) měl být ponechán stávající taras u východního zábradlí lávky a odtud vystavěn nový taras k jihozápadnímu rohu zahrady pana Štorkána. Přepadový kanál kromě regulace stavu vody pro mlýn čp.89/I také napájel Děkanský rybníček. Potrubí k jeho napájení se mělo provést z betonových rour o průměru 30 cm. Domek čp.118/II, který měl vodovodní odpad svedený do přepadové strouhy, měl být na náklad Štorkána odvodněn do veřejné kanalizace. V zájmu úpravy prostranství mezi čp.89/I, domy čp.230/II a čp.29/II a domem čp.118/II, které bylo občas zaplavováno vodou z přepadové strouhy, doporučila vodoprávní komise, aby obec nebránila postoupení postradatelné části strouhy do majetku pana Štorkána. Štorkán požádal obec o povolení ke zřízení kanálu z betonových trub o průměru 20 cm od rohu děkanské stodoly na č.kat.234 do Mlýnského náhonu.[446] Už v březnu 1928 v tomto duchu rozhodla i rada, která vzala na vědomí žádost Šebestiána Štorkána o svedení přepadu u mlýnského náhonu pod čp.89/I. Radní konstatovali, že provede-li to žadatel dle návrhu, položí-li pro zásobování Děkanského rybníku cementové potrubí a odvodní-li dům F. Šimůnka (čp.118/II), nebude obec při vodoprávním řízení nic namítat a postoupí mu část přepadu č.kat.2981/5.[447] V říjnu 1928 rada souhlasila s vodoprávním řízením na přeložku otevřeného přepadu u čp.89/I a doporučila to zastupitelstvu ke schválení, včetně postoupení části vodoteče do soukromého majetku.[448] V prosinci 1928 souhlas s usnesením městské rady o bezplatném postoupení části přepadové strouhy č.kat.2981/5 do majetku Š. a A. Štorkánových a povolení k výdaji 8000 Kč z rozpočtu na rok 1929 na výkup části pozemků č.kat.123, č.kat.629 a č.kat.196 na zřízení kanalizace vyslovila obecní finanční komise.[449] Okresní úřad pak 4. února 1929 schválil usnesení obecního zastupitelstva z 21. listopadu 1928, kterým se povolovalo 8000 Kč na výkup části zahrady č.kat.123, stavebního pozemku č.kat.629 a zahrady č.kat.196 o ploše 88 čtverečních sáhů k regulačním účelům. 29. listopadu 1929 radní odsouhlasili, že náklady se uhradí z lesního rezervního fondu, což v prosinci 1929 schválilo i zastupitelstvo.[450]

K zatrubnění přepadového kanálu a k demolici starého domku čp.29/II pak skutečně došlo. Po zboření čp.29/II byla opravdu stanovena nová regulační čára, která ustoupila dozadu, a dosud zúžený plácek nabyl podoby skutečného náměstí. Na tyto regulační korekce narážel Jan Šára, když ve svém průvodci městem z roku 1935 poukazuje na to, že cesta od městské branky (u čp.135/I) na Pátek „rozšířena zbouráním dvou chalup“.[451] V únoru 1932 rada konstatuje, že kanál před domem čp.230/II nebyl obcí vybudován podle smluvených podmínek. Překročená částka 2164,05 Kč na výstavbě kanalizace a na rozšíření prostranství se měla uhradit z obecního rozpočtu na rok 1931.[452] Dům čp.29/II zanikl a jeho číslo popisné získal dům v Rokycanově ulici (později rovněž zbořený, viz výše).

Roku 1940 postavil Jaroslav Štorkán severně od domu čp.230/II nový obytný dům čp.538/II.[453] V roce 1936 jedná město o rozdělení parcely č.kat.629 Š. Štorkána na dvě stavební místa. Majitel čp.230/II požádal 3. června 1936 o rozdělení pozemku č.kat.196 na dva díly, přičemž na jednom měl vyrůst nový jednopatrový dům. 16. června 1936 se konalo místní komisionelní řízení. Pozemky č.kat.629 a č.kat.196 měly být rozděleny na 2 nestejnoměrně velké díly. Na severním, kde byla postavena hospodářská a obytná budova, měl při regulační čáře vyrůst do ulice nový jednopatrový dům. 19. června 1936 to rada doporučila ke schválení a v září 1936 zastupitelstvo souhlasilo.[454] Letecký snímek z července 1938 ukazuje, že dům byl buď dokončen, nebo před dokončením.[455] Dům čp.538/II byl stavba s moderním tříosým průčelím. Oba domy odděloval plot.[456] Oba Štorkánovic domy byly zbořeny roku 1982.[457] Současně zaniklo i nádvorní stavení, které vyrostlo současně s čp.538/II, jak ukazuje letecká fotografie z července 1938,[458] ale v době německé okupace obdrželo vlastní číslo popisné čp.628/II (na mapě města z roku 1940 ještě nebylo zakresleno). V seznamu majitelů domů cca z roku 1945 se u čp.628/II uvádí jako majitel Šebestián Štorkán, stejně jako u domu čp.230/II.[459] Šlo o součást trendu, kdy za Protektorátu došlo k očíslování mnoha podružných objektů (kůlen, skladišť, chatek). Objekt čp.628/II byl staršího data, jen někdy před rokem 1945 získal samostatné číslo. Stál severně od čp.538/II na protějším břehu Mlýnského náhonu od městských hradeb, pod budovou muzea.[460]

Východně od Štorkánových domů (tedy směrem k Padrťskému potoku) ještě stály dvě starší stodoly. Jedna z nich je zobrazena už na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838, a to jako nespalné stavení. Šlo o takzvanou Děkanskou stodolu č.kat.234.[461] Dne 31. května 1775 se obecní rada seznámila s přípisem od rokycanského děkana Václava Tomandla „o vyhlédnutí a vyšetření své stodoly, o kterou již loňskýho roku se ohlašoval s žádostí, by taková nákladem obecním k spravení a zaopatření přišla, přičemž pro notitia magistrátu dává, že dům děkanskej na svůj vlastní náklad letos se správou [tedy opravou – pozn. aut.] zaopatřiti skutečně dal.“[462] Není zcela jisté, zda se tato zpráva týká skutečně této děkanské stodoly, protože další hospodářská stavení se nacházela přímo u děkanství na ploše dnešního Urbanova náměstí.

Když žádal v roce 1936 Štorkán o povolení k výstavbě nového domu (viz výše), navrhl také městu, které plánovalo na sousední děkanské zahradě stavět nové stáje a muselo k nim upravit příjezd skrz stodolu č.kat.234, aby souhlasilo s výměnou pozemků. Štorkán by při ní od obce získal jihozápadní roh stodoly č.kat.234, obec by získala část plochy na jihovýchodním rohu. Obec předběžně souhlasila, ale věc bylo nutno ještě projednat s děkanským úřadem. 19. června 1936 to rada doporučila ke schválení a v září 1936 věc schválilo i zastupitelstvo.[463] Už o několik let předtím, v listopadu 1927, vydala rada užívací povolení Šebestiánu Štorkánovi na stodolu u čp.230/II.[464] Šlo tedy o poměrně rozsáhlý zemědělský komplex takřka na dotyku s historickým jádrem. V 2. polovině 50. let 20. století se Štorkánovo hospodářství začlenilo do Státního statku. V roce 1958 se uvažovalo o využití zdejších hospodářských staveb pro ustájení mladého dobytka, ale bylo to odmítnuto s poukazem, že to „nevyhovuje poměrům našeho města“. Poloagrární etapa dějin Rokycan a obzvláště čtvrti Pod Kostelem se chýlila k závěru.[465] Tyto stodoly pak rovněž zanikly při plošných demolicích v předvečer výstavby sídliště Pod Kostelem.

Rohový pozemek v místě, kde do náměstí F. Černého ústila Svatopetrská ulice, zaujímal dům čp.145/II. Patrový objekt vznikl na místě zahrady, která se tu rozkládala ještě dle mapy z roku 1838. Matrika čp.145/II poprvé zaznamenává 1. dubna 1865, kdy se tu narodil syn Václava Kvídery.[466] Brzy poté následuje druhá zmínka z 12. května 1866, kdy tu zemřel syn jistého Ferdinanda Wilda.[467] V městském archivu se nachází složka z roku 1896, nazvaná „Gottlieb Karel, stavba kůlny čp.145/II“.[468] V tomto domě bydleli od 4. května 1902 do 8. března 1903 typograf Josef Stivín (zaměstnaný v nedaleké tiskárně J. B. Zápotočného v domě čp.1/III na Dolních příkopech na starém Plzeňském předměstí) a jeho družka Marie Bartošová, později známá jako spisovatelka Marie Majerová. 31. srpna 1902 se jim tu narodil syn Pravoslav, který byl prvním rokycanským dítětem, které bylo zapsáno do matrik jako „bez vyznání“. Stalo se tak na žádost rodičů, kteří byli antiklerikálními sociálními demokraty. Mimochodem, v matričním protokolu svědčil Josefu Stivínovi jeho kolega Antonín Hořice, pozdější sociálně demokratický starosta Rokycan (v čele města v letech 1919–1923).[469]

V říjnu 1977 město rozhodlo, že v čp.145/II bude provizorně ponechán Socialistický svaz mládeže, a to do doby, než bude předáno staveniště pro základní školu (plánovaná v areálu Děkanského rybníčku, viz níže).[470] I dům čp.145/II padl za oběť normalizačním asanacím. Jak přitom předchozí odstavce ukazují, už v 1. polovině 20. století tu docházelo k postupným regulačním zásahům, které adaptovaly zdejší venkovskou zástavbu na podmínky rostoucího okresního města. Zástavba náměstí tak nebyla jen anachronickým skanzenem nevyhovujících chalup, ale postupně nabývala kompaktnějších rysů, přičemž ale měřítkově nerozrušovala cennou lokalitu v sousedství děkanského kostela. Ztráta zástavby tohoto náměstí je jednou z nejvážnějších škod, napáchaných v Rokycanech pokrokářskými komunistickými plánovači.

 

 

9.1.13. Socha sv. Jana Nepomuckého

Před domem čp.145/II stála barokní socha svatého Jana Nepomuckého z 18. století. Podle Antonína Podlahy „velice pěkná práce“ (viz foto z konce 19. století, socha je na fotografii vpravo).[471] Z podsaditého volutového podstavce s nápisem „SV. JENE ORODUJ ZA NÁS“ (patrně mladšího původu[472]) vyrůstala vlastní pískovcová socha světce, s bohatou plastickou drapérií. U jeho nohou stál andílek s krucifixem. Zpředu vystupovala ze skulptury lucerna upevněná na železném kování, patrně pozdějšího data (zobrazena už na fotografii z konce 19. století).[473]

Lidová tradice uvádí, že socha dříve stála přímo na nedalekém hřbitově u kostela svatého Petra a Pavla (dnes čp.117/II, viz výše). Konaly se prý u ní církevní poutě, na kterých se k nevoli místních lidí scházeli četní žebráci, takže se nazývala žebráckou poutí. Jednou bylo v průběhu takové poutě oznámeno, že akce je zrušena. Náhle se měla ozvat dívka, že její žebravá hluchá, chromá a slepá babička, zázračně nabyla zraku. Mělo se tak stát pod touto sochou, načež se socha světce prý před davem pohnula a zavřela knihu v ruce. Tím tak uzavřela tradici konání žebráckých poutí.[474] Jde samozřejmě jen o legendu, ale dobře ilustruje emotivní zbožnost, která se pojila s kultem katolických světců a jejich skulpturami.

Zajímavá je i zpráva ze 17. května 1783, kdy řeší magistrát zprávu od Jana Demutha, plechaře, „že by ke cti a chvále s. Jana Nepomuckého lampu neb lucernu ke statui s. Jana k Pražskej bráně sám udělal.“[475] O existenci takové sochy nejsou později informace. Je možné, že stávala na místě dnešní východní části domu čp.105/I na Malém náměstí, kde se až do poloviny 19. století rozkládala proluka, původně lemovaná zdí městského opevnění, které se v těchto místech blížilo k Pražské bráně. Ve zdi se tu prý nacházel polokruhový výklenek s malou kaplí.[476] Ať už tato „statue s. Jana k Pražskej bráně“ stála kdekoliv, zanikla po zboření brány ve 30. letech 18. století a celkové přestavbě příjezdové komunikace od brány k náměstí. Je přitom těžko představitelné, že by v době vypjaté katolické zbožnosti byla socha zničena a vyhozena. Nabízí se tudíž možnost, že socha byla přemístěna právě sem, do čtvrti pod kostelem, kde ji už prokazatelně zaznamenává mapa z roku 1838. Ovšem platí, že jde pouze o hypotézu a že skutečně mohla původně stát u zrušeného kostela sv. Petra a Pavla. Otázka, kam se tedy poděla socha sv. Jana Nepomuckého od Pražské brány, nicméně zůstává.

Dne 25. října roku 1900 konstatovalo zastupitelstvo, že socha je zchátralá a měla by se (spolu se sochou Jana Nepomuckého na Malém náměstí) odborně opravit. Opravu obou pak v následujících dvou letech provedl pražský sochař Karel Vlačiha. 12. prosince 1902 byla oprava sochy kolaudována.[477]

Roku 1976 byla před demolicí okolní čtvrti socha sv. Jana Nepomuckého z náměstí F. Černého přemístěna. Nejprve jen o pár desítek metrů do dvora u čp.117/II.[478] Později (podle některých pramenů se tak stalo roku 1985[479], podle jiných už v červnu 1984[480]) na hřbitov u kostela sv. Trojice na Plzeňském předměstí. V roce 1993 byla zásluhou města a Sdružení pro obnovu památek opravena a přesunuta na jižní nábřeží Padrťského potoka, nedaleko mostu v Pražské ulici u bývalých městských lázní (viz popis čtvrtě před bývalou Pražskou branou).[481] Situována je do sousedství frekventované pěší cesty a vzrostlého stromu. Socha přežila a našla nové umístění, ale je smutným dokladem, kterak komunistické demolice ochudily oblast Pod Kostelem a jakou ozdobou mohlo náměstí F. Černého být, kdyby tento kout Rokycan přežil jen pár let zbývajících do pádu normalizačního režimu.

 

 

9.1.13. Technický vývoj náměstí F. Černého a vývoj jeho pojmenování

Náměstí dominovala po celé 20. století velká obecní lípa.[482] Stála před domem čp.118/II a přežila až do počátku 21. století (foto z r. 2004), byť v neestetickém sousedství účelových technických budov, které dům čp.118/II nahradily. Pak byla pokácena. Jde o rozporuplný trend úzkostlivého sledování stavu starších dřevin, které jsou pak často odstraňovány s poukazem na možné ohrožení zdraví chodců.

Na tomto malém prostranství se ještě za první republiky konaly pravidelné trhy na selata.[483] Říkalo se mu proto lidově „prasečí plácek“.[484] V červenci 1930 rada rozhodla, že se policejně se vyšetří vhodnost umístění trhu na selata u čp.230/II (tedy na tomto náměstí), nebo na Nerudově náměstí na Pátku či před domem čp.24/II v Rokycanově ulici (viz výše).[485] V květnu 1933 pak radní schválili návrh policejního úřadu o přeložení trhu na selata z Nerudova náměstí na prostranství před čp.230/II.[486] Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 bylo rozhodnuto, že úpravu náměstíčka před domem pana Štorkána vypracuje městský zahradník.[487]

Náměstí F. Černého nemělo dlouho oficiální statut náměstí, byť se mu občas neformálně říkalo Svatopetrské náměstí. Bylo považováno za pouhé pokračování Svatopetrské ulice (později ulice F. Černého), byť rozšířené v plácek. Poprvé se o „náměstí“ F. Černého mluví až v obecní kronice roku 1976.[488] Rovněž na mapě města cca z roku 1976 je název náměstí Františka Černého uveden.[489] V únoru 1988 ale MěstNV po dokončení sídliště Pod Kostelem rozhodl, se zpětnou účinností od 15. prosince 1987, že nově vzniklou komunikaci u objektů č. 13–6 nazve ulicí Františka Černého.[490] Náměstí, které zaniklo při výstavbě panelového sídliště, tak ztratilo svůj název a pojmenování po F. Černém bylo přesunuto do vnitrobloku severně odtud (jinými slovy dnešní ulice F. Černého nemá nic společného s bývalým náměstím F. Černého, ačkoliv je dělí jen necelých 100 metrů). Bývalé náměstí je součástí ulice Pod Kostelem. Z hlediska urbanistického po výstavbě sídliště už o skutečné náměstí nejde.

 

 

9.1.14. Zástavba v Říční ulici

Z východního cípu náměstí F. Černého, u domu čp.145/II, vybíhala ještě krátká ulice zvaná Říční. Po pár desítkách metrů ústila na nábřeží Padrťského potoka do Rokycanovy ulice. V Říční ulici stály na severní straně pouze dva domy čp.30/II a 31/II. Oba patří k zástavbě, která tu existovala již určitě v roce 1771, protože zapadají do souvislé řady čísel popisných z doby zavádění číselného označování domů.

Dům čp.30/II je na mapě z roku 1838 evidován jako nespalný. V 70. letech 18. století zde žil Karel Břehovský s manželkou Polexinou, rozenou Eislovou.[491] Při svatbě Karla Břehovského s Polexinou roku 1769, konané na Pátku, se uvádí, že ženich je synem Bernarda Břehovského.[492] Karel se narodil v srpnu 1740 na Pátku Bernardu Břehovskému a Ludmile.[493] V červenci 1792 se v čp.30/II Karel znovu ženil. Jeho druhou manželkou se stala Magdalena Šturmová.[494] Už v listopadu 1794 se ale v čp.30/II jako obyvatelé uvádějí Ferdinand Straka s manželkou Evou Peršlovou.[495] To samo o sobě nemuselo znamenat změnu vlastnictví, i malé předměstské chalupy často obývalo víc rodin, v říjnu 1803 se ovšem Ferdinand Straka nepochybně uvádí i jako majitel čp.30/II. Dne 25. října 1803 totiž Straka požádal magistrát o výpůjčku 200 zlatých z jedné obecní nadace, přičemž ručil „proti hypotheky vložení pole pod 10 strychy, pak domku pod N. C. 30 na Pražském předměstí.“ Město mu to za těchto podmínek odsouhlasilo.[496]

V roce 1803 musel Karel Břehovský každopádně nadále vlastnit nemovitosti (dům či pozemek) někde v této lokalitě. Dne 27. září 1803 totiž řešil magistrát žádost Josefa Smrže „o vykázání a zdarma popřání sobě místa na vystavení werkstattu kovářského a zámečnického u Děkanskýho rybníčka od 2 sáhů [cca 3,79 m – pozn. aut.] dýlky a 2 sáhů šířky.“ Město rozhodlo věc předat k posouzení policejnímu a hospodářskému úřadu a zároveň si vyžádalo stanovisko Karla Břehovského jako souseda.[497] Dne 4. října 1803 se na jednání magistrátu prezentoval výsledek místního šetření, jehož závěrem bylo, že „v témž místě u Děkanskýho rybníčka ani kovářský, ani zámečnický werkstatt státi nemůže proto, ponivadž již podle místa toho v rohu Karlovi Břehovskýmu na jeho vlastní zahradě domek stavěti povoleno bylo.“ Město zároveň Smržovi sdělilo, že mu nemůže nabídnout ani jiný pozemek, protože kovářský cech odmítá povolovat další kovářské dílny, kterých už je prý aktuálně v Rokycanech dvacet. Město navíc požaduje, že kovářský werkstatt má být „klenutý, prostranný a před ohněm bezpečný.“ Magistrát závěrem ale uvedl, že Smržovi u jeho domku povolí zámečnickou dílnu.[498] Josef Smrž bydlel v čp.60/II na protější straně potoka (viz popis čtvrti na Pátku) a předtím neúspěšně usiloval o zřízení kovárny přímo u svého domku, což mu město odmítalo povolit. Od čp.30/II vedl k severu až k Soukenické ulici velmi dlouhý pozemek se zahradou. Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je označen jako majetek jistého Vojtěcha Smrže. S tím patrně souvisí tato zpráva o neúspěšném hledání místa pro kovárnu. Ze zprávy dokonce plyne, že na zahradě měl Karel Břehovský povolení k výstavbě dalšího domku. Ovšem zahrada zůstávala dle stavu z roku 1838 prázdná, takže k tomu asi nedošlo. Otázkou zůstává, jakou nemovitost tedy vlastnil Karel Břehovský, když dům čp.30/II už prokazatelně patřil Ferdinandu Strakovi. Je možné, že mu zůstala jen zahrada, zatímco bydlel jinde a chalupu čp.30/II prodal Strakovi. Další možností je, že Karel Břehovský byl tehdy majitelem sousedního čp.31/II, který v 2. polovině 18. století rovněž patřil tomuto rodu (viz níže) a ve kterém na přelomu 18. a 19. století dál žila rodina Břehovských (Václav Břehovský s manželkou Eleonorou rozenou Kollerovou).[499] Karel Břehovský zemřel v květnu 1808 v domě čp.2/I (na jižní straně Masarykova náměstí, vedle radnice).[500] Teoreticky se nabízí i možnost, že šlo o písařův omyl a ve skutečnosti zemřel v čp.2/III (viz popis starého Plzeňského předměstí), jenž stojí na opačné straně Děkanského rybníčku. Tím by se vysvětlovala ona nejasnost okolo jeho vlastnictví nemovitosti v této lokalitě na podzim 1803. Jedná se ovšem pouze o hypotézu.

V městském archivu se nachází složka z roku 1912, nazvaná „Lukasová Anna, výměna plotu čp.30/II, Pražské předměstí“.[501] Dne 30. března 1939 schválila rada přestavbu čp.30/II.[502] Dr. ing. J. Lukas z Prahy obdržel stavební povolení na přestavbu čp.30/I 28. března 1939. Projekt zhotovil Josef Žour.[503] Jinde se uvádí, že šlo o celkovou demolici původního objektu a novostavbu čp.30/II. Majitelé dr. Ing. Jan Lukas, profesor České techniky v Praze, a Božena Lukasová získali další stavební povolení 24. ledna 1940, dle projektu Jaroslava Žoura. Kolaudace proběhla 9. května 1941.[504] Dům získal modernější vzhled s většími okenními otvory. V patře vznikly obytné místnosti, na střeše byly vikýře, do boční štítové stěny prolomena dvě okna.[505] Šlo o ukázku toho, jak mohla čtvrť Pod Kostelem vypadat, kdyby se moci neujali komunisté. Zástavba by evolučně procházela úpravami, ale v základních obrysech by čtvrť zůstala zachována. Roku 1945 město zvažovalo dům odkoupit od manželů Duškových a použít pro účely obce, které v té době chyběly prostory pro nejrůznější organizace.[506]

Dům čp.31/II mapa z roku 1838 zachytila jako nespalný. Dne 11. prosince 1778 nechal Karel Břehovský (obyvatel sousedního čp.30/II, viz výše) předvolat před obecní radu svého bratra Jana Břehovského (bydlícího v čp.31/II) a vyčetl mu, „kterak on [tedy Karel – pozn. aut.] při jeho chalupě stojící chlév sobě jinam přistavil a on Jan nyní sobě to místo vlastniti chce, tu když on tu první chalupu s tím vším právem jak předešle užívaná učinil, a on Jan taky skrze celý čas nic neříkal, žádá by slavný magistrát v tom dobrotivý prostředek učinil a jemu obeslanému nařídil, by actora [tedy stěžovatele, Karla – pozn. aut.] in possesione neturbíroval [tedy v jeho vlastnictví nerušil – pozn. aut.].“ Jan Břehovský namítal, že „to místo, z kterého actor [Karel – pozn. aut.] ten chlév přenesl, pod tou vejminkou [tedy podmínkou – pozn. aut.], až mateř zemře, k té první chalupě náleželo. Nyní ale ponivadž chlív jinam přenesl, tím samým jemu k jeho chalupě to místo připadá.“ Město dokonce vyslalo rychtáře k matce obou znesvářených bratrů, aby potvrdila, „komu anebo respective ku který chalupě přináleží.“ Matka Břehovská vypověděla, „že jak se do té chalupy dostali se svým nebošt. manželem, ten chlív k té nové chalupě, kde actor Karel Břehovský bydlí, patřil a oni vždy při tej chalupě jen užívali. Až napotom, když víc dobytka měli, zase stavěli chlívy, kde nyní Jan Břehovský zůstává.“ Konšelé konstatovali, že chlév patří k první chalupě. A také, že v trhové smlouvě zemřelého Martina Břehovského (další bratr Jana a Karla), který tu chalupu vlastnil, není žádná podmínka, která by to měnila. Radní tudíž „to místo, kde prve ten chlév stál, se docela přisuzuje.“[507] Dne 18. prosince 1778 požádal magistrát Jan Břehovský o zápis ohledně vyrovnání mezi ním a bratrem Karlem a taky o starší smlouvu jeho zemřelého bratra Martina. Radní souhlasili s dodáním zápisu, ohledně smlouvy nebožtíka Martina odkázali Jana na jeho švagrovou.[508]  

Martin Břehovský zemřel v čp.31/II v březnu 1772 ve věku 50 let.[509] Jeho manželkou byla Alžběta.[510] Jistý Martin Břehovský se ženil v roce 1753, ovšem s Kateřinou rozenou Smržovou.[511] Sňatek z roku 1753 navíc nebyl na Pátku, ale ve městě. Příjmení Břehovský bylo v Rokycanech poměrně časté, takže nelze vyloučit shodu jmen.

Obšírná zpráva o vlastně banálním sousedském i rodinném sporu poskytuje některé důležité informace. Vyplývá z ní, že v 2. polovině 18. století byly obě chalupy majetkově propojené. O domě čp.30/II se mluví jako o „nové chalupě“, což nemusí nutně znamenat, že byla postavena později. Mohlo to pouze označovat, že byla nově přikoupená, nebo nově přestavěná. Ovšem možnost, že čp.30/II vzniklo dodatečně, v rámci majetkového rozdělení hospodářství mezi bratry, není nereálná. V takovém případě k výstavbě chalupy čp.30/II došlo někdy v 50. nebo 60. letech 18. století, protože v roce 1771 už oba domy musely existovat, neboť patří do prvotní souvislé řady čísel popisných při zavádění označování domů. Majetkovým propojením by se také vysvětlovalo, že domy nestály samostatně, ale hned vedle sebe. Od nich k severu se až k dnešní Soukenické ulici táhly dva podlouhlé pozemky, možná druhotně vzniklé rozdělením jedné velké parcely, vyplňující prostor mezi Děkanským rybníčkem a Padrťským potokem a to tak, že mezi těmito nevelkými polnostmi a potokem nevedla žádná cesta (byť průchod byl určitě možný po březích neregulovaného koryta potoka).

Dne 22. září 1789 požádal Ondřej Černý obecní radu o exekuční prodej „domku Jana Břehovského pod No. 31 pro dluh 63 zlatých 10 krejcarů.“ Rada to schválila s tím, že 1. kolo dražby se má uskutečnit 24. října, další kola pak 26. listopadu a 23. prosince 1789.[512] Říjnová licitace na dům Jana Břehovského proběhla bez zájmu kupců.[513] Stejně tak další její kolo v listopadu[514] a 8. ledna 1790 vzali radní na vědomí, že ani napotřetí se nepřihlásil žádný zájemce.[515] Rodina Břehovských se v čp.31/II připomíná ještě v roce 1786.[516] V městském archivu se nachází složka z roku 1877, nazvaná „Halaš Matěj, stavba stodoly čp.31“.[517] Koncem 20. let 20. století byla majitelem objektu čp.31/II obec a je označován jako „Halašovna“.[518] Indikační skica mapy z roku 1838 uvádí pozemek severně od čp.31/II v majetku Josefa Halaše.[519] Dne 10. srpna 1927 rada rozhodla, že v obecním domě čp.31/II se z rozpočtu na rok 1927 provedou opravy.[520] Dne 24. srpna 1927 pak radní konkretizovali, že se provedou jen nejnutnější opravy čp.31/II dle návrhu městské technické kanceláře, maximálně za 1300 Kč.[521] K 31. prosinci 1932 je čp.31/II uváděn v seznamu obecních nájemních domů.[522] Dle informací k červnu 1980 stále dům čp.31/II nebyl vyklizen a nepodařilo se zdejším obyvatelům nalézt náhradní ubytování.[523] V roce 1981 ale město muselo náhradní byty zajistit, protože dům poškodila povodeň. František Rubáš byl přemístěn dočasně do čp.90/I (Spilka). V prosinci 1981 už ale prý náhradní byt uvolnil.[524] Oba domy čp.30/II a čp.31/II byly následně zbořeny.

Dům čp.31/II byl podle K. Hofmana později přečíslován na čp.176/II.[525] To se ale zdá být omylem, protože objekt čp.31/II byl i nadále uváděn v dobových pramenech, tudíž k přečíslování nedošlo. Dům čp.176/II matrika uvádí poprvé 14. ledna 1880, kdy[526] se tu narodil Jiří Stříbrný, pozdější český a československý politik.[527] Dne 18. května 1881 tu zase zemřel jistý nádeník František Vozka.[528] V městském archivu je z roku 1881 dochován listinný materiál s názvem „Runt Josef, stavba chléva čp.176/II, Pražské předměstí“.[529] Dle sčítání lidu z roku 1890 byl majitelem čp.176/II Ferdinand Šmucler a šlo o trvale neobývaný objekt. Byl přitom i majitelem domku čp.28/II v této čtvrti.[530] Ukazuje to i složka v  městském archivu z let 1872–1878, nazvaná „Šmucler Ferdinand, postavení masného a uzenářského krámku v čp.28/II, Pražské předměstí“.[531] Nabízí se tak možnost, že dům čp.176/II byl přístavkem u čp.28/II, sloužícím zpočátku jako uzenářský obchod. To potvrzuje i sčítání lidu z roku 1921, kde je objekt čp.176/II označen výslovně jako „krám“ a neobývaný dům.[532] Na mapě města cca z roku 1976 objekt čp.176/II zachycen už není.[533]

 

 

9.1.15. Technický vývoj Říční ulice a vývoj jejího pojmenování

V letech 1886–1906 obec postavila v této ulici veřejnou studnu, jedno z pěti páteřních zařízení tohoto druhu v Rokycanech (další studny byly v Pražské ulici, v Soukenické ulici u domu čp.62/II, v Madlonově ulici a na dnešním Malém náměstí).[534] Tato zařízení nebyla po zbudování obecního vodovodu už nutná. V květnu 1930 se radní usnesli zrušit pumpu na Pražském předměstí u děkanských stodol.[535]

Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 nemá tato komunikace pojmenování.[536] Říční ulice se dříve nazývala Svatojanská neboli Svatojánská ulice (podle výše zmíněné sochy Jana Nepomuckého). Takto je doložena na mapě z roku 1877.[537] Stejný název uvádí i obecní kronika roku 1906.[538]  Dne 7. září 1953 byla přejmenována, v souvislosti s odstraňováním názvů ideologicky závadných pro komunistický režim, na Říční ulici.[539] Ulice a s ní i její název zcela zanikla v 80. letech 20. století.

 

 

9.1.16. Děkanský rybníček a jeho okolí

Severně od náměstí F. Černého už byla zástavba jen sporadická. Převládaly zde zahrady a mezi nimi vodní plocha Děkanského rybníčku o rozloze 0,43 ha. Ten se připomíná už v listině arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi z 28. června 1365, v níž dává rokycanskému proboštovi Michalovi souhlas s tím, aby pro místní klášter koupil některé domy, mezi nimi i dům Wolkerův „jedním rohem ležícím při řece a rybníku řečeného kláštera, kteréž domy mezi cestou plzeňskou a řekou tekoucí pod klášterem a staveništích městečka našeho rokycanského byly položeny.“ Listinu objevil historik V. Stránský v roce 1926.[540]  Po zrušení kláštera v polovině 16. století připadl rybník městu. To jej roku 1688 darovalo zpět katolické církvi, respektive děkanovi, odtud název.[541] V roce 1928 se uvádí, že rybník je napájen přepadovou strouhou (viz výše), která se u mlýna čp.89/I odpojovala z Mlýnského náhonu a tekla sem přes tehdejší Svatopetrské náměstí.[542]

V okolí rybníku se rozkládala takzvaná Děkanská zahrada. V ní stál domek čp.41/III (šlo už formálně o součást Plzeňského předměstí). Svým číslem popisným nezapadal do souvislé řady čísel okolních domů, vznikl až po zavedení číslování domů roku 1771. Souvislá řada domovních čísel z roku 1771 sahá na Plzeňském předměstí k čp.33/III (špitál u kostela sv. Trojice). Vznik čp.41/III je možno datovat do počátku 19. století. Dne 19. června 1812 magistrát odsouhlasil nótu pro rokycanského děkana „zu erlassen: womit derselbe einen Revers hinsichtlich der im Dechanteygarten erbauten Chaluppe ausstellen möchte, um solche in das Magistratualdepositur einlegen zu können,“ neboli „k vyřízení: pročež týž [tedy děkan – pozn. aut.] k vystavení reversu ohledně v děkanské zahradě vystavěné chalupy vyzván býti má, aby tento do magistrátuální [tedy magistrátní – pozn. aut.] depositury vložen býti mohl.“[543] Dne 3. července 1812 vzal magistrát na vědomí zprávu děkana, že reverz na „in Dekanalgarten erbaute Chaluppe,“ tedy „v děkanské zahradě vystavěnou chalupu,“ zaslal podkomořskému úřadu.[544] Skrz kostrbatou úřední němčinu lze dedukovat, že onou chalupou je pravděpodobně domek čp.41/III a že šlo o zaknihování stavby. Získáváme tak cennou informaci ohledně doby vzniku čp.41/III. Dne 4. září 1812 magistrátu předložil děkan Ondřej Polák „Revers des Gartengebäu in dem Dekanalgarten betreffend,“ neboli „revers ve věci zahradní budovy v děkanské zahradě.“ Radní se unesli předat dokument podkomořskému úřadu.[545] O osm let později, 26. září 1820, se obecní rada seznámila s přípisem od podkomořského úřadu ohledně zaslání reverzu „des in Dechantsgarten erbauten Gartenhauses,“ česky „v děkanské zahradě vystaveného zahradního domu.“ Město uložilo děkanovi do 1 dne předložit tento reverz.[546] Není jasné, zda šlo o vypořádání dříve proběhnuvší stavby, nebo nějaké dodatečné přestavby tohoto domu. Pro druhou variantu svědčí následující zpráva z 2. října 1820, kdy radní vzali na vědomí, že rokycanský děkan předložil onen reverz „wegen künftiger Unterhaltung des zu erbauen wollenden Gartenhäusel auf eigene Kosten,“ tedy „skrze budoucí údržbu vystavěti se majícího zahradního domku na vlastní náklady.“[547] Zdá se, že původní chalupa postavená okolo roku 1812 byla až nyní okolo roku 1820 doplněna (nahrazena?) zahradním domkem v oné podobě, v jaké se pak dochoval až do 2. poloviny 20. století. Ještě 22. července 1822 rada vzala na vědomí psaní z podkomořského úřadu, kterým se potvrzuje reverz na „Gartendechanteygebäude,“ tedy „zahradní děkanskou budovu.“ Město odsouhlasilo ingrosování (úřední zápis) do městských knih.[548]

Podle Jaromíra Kováře se jednalo o klasicistní letohrádek, který byl začleněn do osově souměrné Děkanské zahrady.[549] Dá se předpokládat, že nějaká stavba mohla na místě čp.41/III existovat mnohem dřív (altán). V takovém případě by šlo o jakýsi letní byt pro děkana. Takovému využití objektu nasvědčuje i mapa stabilního katastru z roku 1838, která v jeho okolí zakresluje symetricky komponovanou okrasnou zahradu ve stylu francouzského parku. Samotný dům čp.41/III mapa z roku 1838 eviduje jako v západní části nespalný (zděný), v části východní spalný. Součástí domku byly i správcovské prostory. V 2. polovině 19. století sloužil jako obydlí pro správce domku i zahrady. Při sčítání lidu z roku 1857 se zde uvádělo (včetně dětí) 17 bydlících osob![550] Je otázkou, zda lze v takové situaci stále ještě mluvit o letohrádku či zda se prostě domek nestal nájemním bydlením pro chudší personál, obsluhující děkanské hospodářství.

Dne 25. dubna 1884 požádal děkan Josef Kasper město jako patrona o dotaci na opravu domku a ohradní zdi Děkanské zahrady.[551] Ještě téhož dne starosta Josef Brejcha vyzval stavitele Jana Šmause, aby sestavil předběžný rozpočet.[552] Projekt opravy je dílem dalšího místního stavitele, Hynka Šmolíka, který s ním 30. července 1884 seznámil radu. Navrhuje snést stávající zdivo do výše 1,2 metru a nahradit novou zdí.[553] Dne 15. března 1886 se konala na radnici veřejná soutěž na provedení oprava. Vyhrál Hynek Šmolík. Přestavbu provedl patrně v následujících dvou letech, protože 20. července 1887 konstatuje rada, že Šmolík odvedl dobrou práci a navrhla mu výplatu plného honoráře.[554] Dům čp.41/III bylo přízemní protáhlé stavení o délce 11 metrů. Po přestavbě navržené Šmolíkem získala jednoduchou, historizující fasádu. Tříosé průčelí (dveře a dvě okna) zdobila v meziokenních partiích kartušová štuková pole, na okrajích průčelí pak vertikální rustikované pásy. Střecha byla sedlová.[555] Směrem k východu se k domu přimykal patrový přístavek věžovitého charakteru, zakončený stanovou střechou.

V západním sektoru zahrady se ještě roku 1838 rozkládal menší rybníček, sádky nebo snad okrasná vodní nádrž. Děkanská zahrada během 20. století ztratila ráz udržovaného okrasného libosadu a proměnila se spíše v zelinářské pole. Před vánoci se zde prodávali kapři z Děkanského rybníčku.[556] Na severní straně rybníku byl směrem do Soukenické ulice asi 2 metry vysoký násep, zarostlý travou. Byl na něm umístěn rám, sestávající z řady silných dřevěných sloupků s dvěma podélnými břevny, na kterém ještě roku 1895 sušili rokycanští soukeníci své obarvené látky.[557] Okolo roku 1900 soukenická živnost v Rokycanech zanikla a násep pak sloužil jako přírodní hlediště pro lidi sledující výlov rybníku, nebo bruslařské výkony.[558] Na konci 19. století si tu totiž kluziště zřídil Klub velocipedistů a bruslařů. Od roku 1901 kluziště osvětlovala oblouková lampa a byla tu ohřívárna.[559] V městském archivu se nachází složka z roku 1906, nazvaná „Bruslaři, stavba ohřívárny u děkanského rybníčka“.[560] Dle usnesení rady z listopadu 1932 má na žádost lawn-tenisového a bruslařského klubu obec zřídit elektrické osvětlení na Děkanském rybníčku.[561] Směrem do Soukenické ulice vyrostl v 40. letech 20. století dřevěný kiosk pro trafiku.[562] V Děkanském rybníčku se kromě toho dříve plavili koně. Pivovary a řezníci odtud brali led.[563]  V roce 1926, kdy obec s katolickou církví řeší demolici hospodářského dvora okolo děkanství na Urbanově náměstí, se zmiňuje i možná výstavba náhradních stájí pro děkanství a jako vhodný pozemek se uvádí lokalita „proti oknům děkanské kuchyně, kde dřív byla děkanská zahrádka a výběh pro hříbata“, tedy u Děkanského rybníčku.[564] V únoru 1932 rada rozhodla, že žádost děkanského úřadu o opravu plotu u děkanské zahrádky se projedná současně s odstraněním stájí.[565]  V říjnu 1933 se radní usnesli jednat s církevní správou, aby upustila od záměru zřídit u nových stájí projektovaných na beneficijní zahradě č.kat.193 i byt. Do rozpočtu na rok 1934 se prý zařadí 150 000 Kč na úpravu stájí.[566] Ještě v roce 1936 se tento záměr zmiňuje, obec tehdy jedná s panem Štorkánem o možnosti výměny pozemků tak, aby se usnadnil příjezd do zamýšleného areálu děkanských stájí (viz výše). [567] Záměr ovšem nebyl realizován.

 

 

9.1.17. Zrušení Děkanského rybníčku a plány na výstavbu školy

Starobylá vodní nádrž se zahradou, ostrov rustikální biedermeierovské idyly, nezapadala do představ komunistických plánovačů. Vzhledem k tomu, že její hospodářská hodnota coby chovného rybníku byla malá a jako koupaliště jí nebylo zapotřebí, objevují se od 50. let 20. století vize zrušení Děkanského rybníčku a využití pro veřejnou výstavbu.

Původně se tu uvažovalo o výstavbě letního kina, amfiteátru s tím, že by se tak využila působivá kulisa věží děkanského kostela a radnice (foto cca z r. 1945). Tato zajímavá myšlenka ale nebyla dovedena k realizaci.  V roce 1957 vedlo město jednání s děkanským úřadem o odkupu zahrady okolo rybníčku a jejím využití pro „polytechnickou výchovu“ žáků místních škol.[568]

Dne 2. března 1966 rada MěstNV uložila komisi pro výstavbu do jednoho měsíce vypracovat návrh možností využití rybníčku.[569] Podle plánu Vnější údržby města měla akce proběhnout v roce 1967 a mluví se o zřízení dětského hřiště nebo parkové úpravě.[570] Klíčové jednání se odehrálo 12. dubna 1967, kdy rada MěstNV projednala návrh komise OVP na zřízení hřiště na místě rybníčku.[571] Dne 24. května 1967 rada MěstNV projednala asanaci rybníčku.[572] Koncem května roku 1967 pak začalo zavážení vodní nádrže. Město se rozhodlo pro zřízení dětského hřiště.[573] Dne 7. června 1967 o této variantě debatovala rada národního výboru.[574] V listopadu 1967 se uvádí, že ve spolupráci s občanským výborem č. 9 se provádí úprava rybníčku.[575] V dubnu 1968 ohlášena jeho úprava na rok 1968, jako součást brigádnické Akce Z. Mělo jít o akci v hodnotě 20 000 Kčs, s náklady 15 000 Kčs, vyčleněných z fondu rezerv MěstNV.[576] Dokončení včetně vybudování studny pak mělo proběhnout v roce 1969, nákladem 15 000 Kčs.[577]  Nestalo se ale tak.  Za 1. pololetí 1968 se prostavělo z fondu MěstNV na Děkanském rybníčku jen 8000 Kčs.[578]  Celkem za rok 1968 8321 Kčs.[579] V únoru 1969 uvádí na plénu MěstNV pan Drchal, že akce Děkanský rybníček stále nezačala, čeká se prý ještě na vyjádření ing. Nesnídala ohledně zatrubnění Mlýnského náhonu. Úprava bývalého rybníka měla proběhnout roku 1969 (za 15 000 Kčs).[580] Opět z fondu rozvoje a rezerv MěstNV.[581] Jak ale přiznávají materiály MěstNV z dubna 1970, úprava rybníčku (původně plánovaná na rok 1969) se neprovedla a akce byla přesunuta na rok 1970.[582] Ještě roku 1969 si městský kronikář povzdechl, že prostor zrušeného rybníka není upraven.[583] Rodící se parkovou zónu navíc roku 1969 poškodilo zřízení skladu materiálu pro podnik Stavby silnic (později převzatý podnikem Vodní stavby). V listopadu 1969 si na plénu MěstNV stěžuje Josef Bláha, že výstavba parčíku už stála mnoho úsilí a peněz a teď je znehodnocen skladištěm.[584] Úprava rybníčku, plánovaná na rok 1969 byla, dle zprávy z listopadu 1969, převedena do plánu na následující rok.[585] Dle údaje z prosince 1969 bylo urovnání terénu na Děkanském rybníčku součástí závazku občanského výboru č. 2 k 25. výročí osvobození. Zároveň byla stavba dětského hřiště zařazena do plánu Technických služeb na rok 1970 i do návrhu prováděcího plánu MěstNV (s předpokládanou hodnotou díla 15 000 Kčs). Proti tomu ovšem opět protestuje Josef Bláha, podle nějž by jakékoliv úpravy měly provést a financovat Pozemní stavby nebo Vodní stavby, které plochu parčíku poškodily.[586] K brigádnické výpomoci (50 brigádnických hodin) se zavázali členové občanského výboru č. 1. Dalších 200 brigádnických hodin tu na úpravě veřejného osvětlení přislíbili odpracovat lidé z občanského výboru č. 2 a 58 brigádnických hodin na úpravě hřiště přislíbil občanský výbor č. 9.[587] Vzhledem k urychlení prací MěstNV přistoupil k spolupráci s ONV na této akci.[588] Podle zpráv z června 1970 ale okolí bývalého rybníku zůstávalo neupraveno.[589] V září 1970 se uvádí, že břehy již brigádnickou prací byly srovnány.[590] V dubnu 1971 se na plénu MěstNV pozastavuje pan Drchal nad tím, že v prostoru Děkanského rybníčku probíhá zavážení černou struskou, třebaže zde má být vodní plocha.[591] V červenci 1971 připomněla v interpelaci na plénu MěstNV otázku Děkanského rybníku Milada Šedivcová. Jak dodal ve své reakci předseda MěstNV František Hlad, podobný názor a výzvu k pokračování v úpravách Děkanského rybníčku vyjádřil na poslední schůzi občanského výboru č. 1 i Augustin Kulhánek.[592] V únoru 1972 deklaruje MěstNV, že během roku 1972 bude nutno ve spolupráci s občanskými výbory zajistit úpravu rybníčku.[593] Ta byla dokončena prý během 1. pololetí 1972.[594] V červnu 1972 se na zasedání MěstNV vyjádřil pan Vávra. Lokalita je prý hezky upravena, ale za špatného počasí neslouží svému účelu.[595] V červnu 1972 zároveň informoval poslance MěstNV pan Mašek, že rada národního výboru navrhuje změnu územního plánu a zrušení rybníčku. Plénum změny odsouhlasilo.[596]

Po celou následující dekádu podoba lokality zůstávala nedořešená. Na konci 70. let 20. století se zde uvažovalo o výstavbě další rokycanské základní školy s 18 třídami. Její součástí měl být i sportovní areál s plaveckým bazénem o rozměrech 12,5 x 7,5 metru.[597] O výstavbě nové základní školy se v Rokycanech mluvilo již od počátku 60. let[598], prakticky od dokončení školy na Jižním předměstí. Setrvalý růst populace potřebě takovéhoto zařízení nahrávaly. Už při revizi územního plánu roku 1968 navrhoval MěstNV na Pražském předměstí zbudovat základní školu s 18 třídami.[599]  Dle výhledového harmonogramu investic z roku 1969 se očekávala její výstavba v letech 1974–1980. Investorem měl být KNV.[600]  Pak potřeba nové základní školy v Rokycanech opadla. Na přelomu 60. a 70. let totiž k opadnutí populačního růstu. V prosinci 1970 hovoří předseda MěstNV František Hlad o nutné revizi plánu. Rokycany si prý původně nárokovaly výstavbu základní školy s 22 třídami. Jenže zatímco v roce 1965 připadalo ve městě na 1 třídu 44 dětí, v roce 1970 jich už bylo jen 28, takže potřeba nové školy není tak urgentní.[601] Znovu se myšlenka na zřízení 5. rokycanské základní školy objevuje v 2. polovině 70. let, kdy zvýšená porodnost oživila tuto ideu. Šlo o poměrně pokročilé plány. Někdy mezi polovinou září a polovinou října 1975 rada MěstNV pověřila pana Maška, aby u nadřízených orgánů zjistil, proč došlo k navýšení investičního záměru na osmnáctitřídní ZDŠ z 32 000 000 Kčs na 40 000 000 Kčs.[602] V roce 1976 se uvádí, že výstavba ZŠ s 18 třídami a odhadovanými náklady 18 000 000 Kčs má začít v srpnu 1978, s plánovaným dokončením v listopadu 1980.[603] Problémem byla nutnost opatřit obyvatelům stávajících domů náhradní bydlení, celkem 31 náhradních bytů.[604] V prosinci 1976 se zmiňuje, že se provádí výkup domů pod hradbami u bývalého děkanského rybníčka pro výstavbu základní školy. Potřeba náhradního ubytování vzrostla na 34 bytů. Přesný počet obyvatel demoliční zóny a jejich požadavky na náhradní bydlení konkretizovalo jednání zástupců Krajské inženýrské organizace s občany, které se konalo 8. prosince 1976.[605] Dne 4. ledna 1977 vzala rada MěstNV na vědomí informaci o výstavbě základní školy. MěstNV požadoval, aby u ní vyrostla tělocvična, odpovídající rozměrům pro sálové sporty, a jídelna s kapacitou 950 dětí.[606] Dne 29. března 1977 rada MěstNV projednala připomínku Jana Jagera k výstavbě ZDŠ na bývalém děkanském rybníčku. Závěrem bylo, že rada trvá na původním rozhodnutí o umístění školy v tomto prostoru.[607] Dle zprávy z května 1977 se počítá, že staveniště pod kostelem bude připraveno (tedy dojde k vystěhování stávajících obyvatel) do 31. března 1979.[608] V červnu 1977 se ještě čeká na 17 náhradních bytů (jinde se jich uvádí 19).[609] Dle zpráv z října 1977 stěhování pokračuje, problémy vznikly u některých rodin. Náhradní byt v čp.259/II plánovaný jako náhrada pro Františka Rubáše musel být přidělen rodině Liškových ze sokolovny (kde došlo k uvolnění služebního bytu).  Olze Liškové z čp.145/II přiděleno náhradní ubytování 24. října 1977.[610] V červnu 1978 v demoličním pásmu ZDŠ chybí přidělit 2 náhradní byty. František Rubáš z čp.31/II se proti přidělenému bytu odvolal a u Mojmíra Kally z čp.230/II se věc musela odložit až do jeho návratu z výkonu trestu.[611] Roku 1977 město kvůli chystané výstavbě odkoupilo za 69 353 Kčs pozemek bývalého rybníčku a zahrady od katolické církve.[612] Roku 1978 se mluví o tom, že výstavba školy začne až koncem roku 1980.[613] Harmonogram z roku 1979 mluví o výstavbě osmnáctitřídní nové školy do roku 1982.[614] V říjnu 1979 se uvádí, že stále je nutno přidělit 3 náhradní byty kvůli výstavbě školy. Šlo o byty v domě čp.2/III (jeho popis v kapitole o starém Plzeňském předměstí).[615] Dne 26. června 1979 rada MěstNV souhlasila s přidělením části pozemku č.kat.2961/4 (bývalý Mlýnský náhon pod Spilkou) podniku OOBH na výstavbu skladu řeziva. Šlo o náhradu za jiné skladovací prostory na Děkanském rybníčku, určené k demolici kvůli stavbě školy.[616] V červnu 1980 město zmiňuje, že plocha rybníčku je k dispozici podniku Pozemní stavby pro ukládání stavební suti coby navážky terénu.[617]

V okolí Děkanského rybníčku, až k Rokycanovu domku čp.26/II, tak na přelomu 70. a 80. let proběhly demolice, které měly tento prostor uvolnit pro chystanou školu.[618] Ještě dle leteckého snímkování z konce července 1978 demolice nezačaly. Vedle vypuštěného rybníčku nadále stál v bývalé děkanské zahradě domek čp.41/III.[619] Podle předběžného zákresu do mapy města cca z roku 1976 mělo jít v případě nové školské budovy o rozložitý komplex s mnoha bočními křídly, který by vyplnil celý prostor bývalé vodní nádrže i zahrady. Byl by orientován do Soukenické ulice, od níž ho ale oddělovalo rozsáhlé volné prostranství na místě rybníku, zatímco školní budova se měla nacházet jižně od rybníku, na bývalé Děkanské zahradě. Soukenická ulice měla být přeložena do nové, severnější trasy, zcela přímo navazující na směr mostu přes Padrťský potok. Po straně měla budova zasahovat až k Padrťskému potoku, na jihu by se dotýkala až téměř náměstí F. Černého.[620] V únoru 1981 ale MěstNV konstatoval, že ve volebním programu nejsou plněny akce, které měly být provedeny dodavatelsky, a jako příklad zmiňoval školu na Děkanském rybníčku.[621]

Projekt školy byl v 80. letech 20. století definitivně opuštěn poté, co znovu opadla porodnost. Na jižním okraji zrušeného rybníku pak v 80. letech v rámci sídliště Pod Kostelem vyrostl odporný panelový dům čp.1076-1079/II (viz níže, v rámci popisu sídliště). Tehdy již ekonomicky skomírající režim rezignoval na jakékoliv koncepčnější ambice a zaplnil volný pozemek další noclehárnou (foto z r. 2004). Jako jistou škodolibost lze připomenout, že ledabyle stavěný panelák musel být narychlo sanován betonovými injekcemi, protože na měkkém podloží v místech bývalého rybníčku se začaly jeho základy propadat.[622] Na většině plochy zrušeného rybníčku dodnes zeje proluka, částečně využívaná jako parkoviště pro sousední panelové domy, ještě počátkem 21. století částečně zarostlá plevelem, teprve pak zčásti „kultivována“ (vyasfaltovat parkoviště ovšem není synonymem slova kultivace). Smutným paradoxem zůstává, že Děkanský rybníček byl likvidován zbytečně a normalizační inženýři Rokycany připravili o unikátní malebný kout, aniž by jej zhodnotili. V 90. letech 20. století zde město neúspěšně plánovalo výstavbu bytových domů (viz níže).

V roce 2001 nechalo město na části plochy bývalého rybníčku vystavět provizorní parkoviště pro obyvatele okolních domů. Vyžádalo si to náklady cca 540 000 Kč. Parkoviště bylo zkolaudováno jako dočasné, do 31. prosince 2010.[623] Územní plán města z roku 2000 předpokládal dostavbu prostoru zaniklého rybníčku bytovými domy, přičemž by mělo jít maximálně o třípodlažní objekty, jejichž urbanistickou funkcí bude zakrýt sídliště Pod Kostelem a nově definovat uliční frontu v Soukenické ulici. V roce 2000 uložila rada odboru rozvoje města zpracovat urbanistickou studii s konkrétním řešením lokality. Podle této studie zhotovené v roce 2001 arch. Hyskem (Hysek s. r. o. Plzeň) se ovšem předpokládalo obnovení vodní plochy, zakomponované do pruhu zeleně při severní strany bývalých městských hradeb. Kromě toho tu měl vzniknout park s pěšinami. Koncepci odsouhlasila rada 20. února 2006, když schválila priority rekonstrukce rokycanských sídlišť (včetně sídliště Pod Kostelem).[624] K realizaci ovšem nedošlo.

 

 

9.1.18. Dům čp.4/III (bývalá obecní stravovna)

Jednou z obětí demolic v okolí Děkanského rybníčku byl i dům čp.4/III, východně od této vodní plochy, u Soukenické ulice, nedaleko vyústění mostu přes Padrťský potok.[625] Minulým generacím byl znám jako „obecní stravovna“. Na katastrální mapě z roku 1838 ovšem stál jinde. Číslo popisné tehdy nesl nynější dům čp.3/III v Soukenické ulici (viz popis starého Plzeňského předměstí), na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 evidovaný jako čp.3-4/III. Šlo tudíž o dvojdům.[626] Lze jen spekulovat proč. Možná dvě menší, původně samostatné usedlosti, byly stavebně a majetkově spojeny v jeden objekt. Stejnou situaci zachytilo ještě sčítání lidu z roku 1857[627] i seznam majitelů domů z roku 1896.[628]

Na svém pozdějším místě dům čp.4/III zachycuje až v dodatečných zákresech katastrální evidenční mapa. Patrový, původně soukromý dům koupila někdy počátkem 20. století okresní správa a zřídila zde stravovnu neboli noclehárnu pro mladé učně.[629] Již ve sčítání lidu z roku 1910 je majitelem čp.4/III okres (okresní stravovna).[630] Roku 1921 tu zřídilo město též útulek pro rodičky. Otevřen byl 1. února 1921. Vznikl společným nákladem města a organizace Ochrana matek a dětí. Už v říjnu se ale přestěhoval do objektu čp.184/II u Hammerovy pily na Jižním předměstí.[631] Na schůzi zastupitelstva v říjnu 1926 upozornil Rudolf Šnábl, že okres hodlá prodat budovu okresní stravovny a doporučil, aby ji koupila obec na zřízení například prozatímní nemocnice.[632] V květnu 1928 radní souhlasili s podmínkami okresní správní komise o nájmu čp.4/III k účelům zřízení obecní izolační nemocnice.[633] V červnu 1928 pak rada schválila výsledek komise o zdravotně-stavebním řízení v čp.4/III.[634] V lednu 1929 rozhodla rada, že s okresem se obnoví jednání o získání bývalé stravovny pro účely obecní prozatímní nemocnice.[635] Když roku 1930 musela obce vyklidit provizorní městskou nemocnici z pronajatého domu čp.96/II v Kotyzově ulici v oblasti na Husinci, odkoupila narychlo dům čp.4/III a „nemocnici“ (spíše však jakési centrum základních zdravotnických služeb pro chudé) zřídila zde.[636] O koupi domu čp.4/III k zdravotním účelům mělo jednat zastupitelstvo 8. srpna 1930, ale nedošlo k tomu pro nedostatečný počet přítomných.[637] Mezitím 27. června 1930 okresní výbor souhlasil s prodejem bývalé okresní stravovny obci za účelem zřízení obecní izolační nemocnice za 110 000 Kč.[638] Dne 9. července 1930 rada doporučila zastupitelstvu koupi schválit, ale požadovat slevu 10 000 Kč.[639]  Tomu ale neodpovídá zápis z dotyčné schůze, na které pouze radní zastupitelstvu doporučili koupit dům čp.4/III na č.kat.544 se zahradou č.kat.128/3 za 110 000 Kč.[640] S koupí čp.4/III vyslovila koncem srpna 1930 souhlas i obecní finanční komise.[641] Koncem srpna 1930 zastupitelstvo odkup čp.4/III schválilo. Objekt stál na stavební parcele č.kat.544 (plocha 685 čtverečních metrů), měl 8 obytných místností a 1 komoru. Zástupce KSČ Jan Hořice získal ujištění, že stávající nájemníci z čp.4/III budou ubytování v sociálním domě (budovaném v řadě činžáků v Jeřabinové ulici na Jižním předměstí).[642] Šlo samozřejmě o provizorium, nenaplňující definici skutečné nemocnice, která v rychle rostoucím městě byla zapotřebí. V září 1930 rozhodla rada, že dr. V. Jirmanovi se oznámí, že čp.4/III pro izolační účely vyhovuje a že obec nemůže přikročit k výstavbě nemocnice.[643]

Adaptace budovy stála 105 000 Kč a vznikly tu i 4 sociální byty.[644] V červnu 1932 zastupitelstvo schválilo použití nemocničního fondu na úhradu adaptace čp.4/III na izolační místnosti. Souhlas tím vyslovila počátkem června 1932 i obecní finanční komise.[645] Obytné prostory v čp.4/III už prý tehdy byly převážně vyklizeny, přičemž rada se 14. ledna 1932 definitivně usnesla vyklidit místnosti v čp.96/II na Husinci do konce června 1932 a navrhla na rekonstrukci čp.4/III použít nemocniční fond. Městská technická kancelář odhadla náklad na adaptaci čp.4/III na 40 000 Kč, přičemž nemocniční fond (který obec vytvořila již dlouho předtím na stavu zamýšlené nemocnice) měl k 1. lednu 1932 na kontě 60 420,95 Kč.[646] Vyklizení domu čp.4/III se ovšem protahovalo. Třebaže zastupitelstvo už 29. srpna 1930 rozhodlo o koupi čp.4/III a 7. ledna 1932 byla transakce po právní stránce realizována, ještě koncem roku 1932 nebyly vystěhovány všechny zdejší byty.[647] V červenci 1932 rada uložila městské technické kanceláři urychlit adaptaci čp.4/III na izolační nemocnici.[648] Dne 21. července 1932 radní schválili návrh městské technické kanceláře o způsobu provádění adaptace čp.4/III.[649] Hlavním problémem byli ale nájemníci Josef a S. Bauerovi, kteří se odmítli stěhovat, a bylo nutno věc řešit žalobou, kterou schválila rada 6. října 1932.[650]  Ještě počátkem září 1932 přitom rada poměrně smířlivě konstatovala, že pro nájemníka v čp.4/II J. Bauera se brzy opatří náhradní byt, aby byl celý objekt čp.4/III připraven k adaptaci.[651] Dne 13. října 1932 bylo městu oznámeno, že okresní soud vyhověl obci v žalobě o vyklizení bytu v čp.4/III manželi Bauerovými.[652] Dne 14. října 1932 se Bauer odvolal, městská rada ale 27. října 1932 trvala na exekučním vyklizení. V listopadu 1932 se sporem zabývá i zastupitelstvo. Josef Selement a Václav Laipold jsou pro to nechat Bauera dál bydlet v čp.4/III. Starosta Josef Zápotočný ale trvá na tom, že dům je určen pro izolační účely a je nutno ho vystěhovat. Bauerovým prý byl nabídnut jiný byt.[653] Počátkem března 1933 rada na vědomí vzaly výnosy zemského úřadu z 30. ledna 1933 a 9. února 1933, kterými se s konečnou platností zamítnula stížnost Bauerových na exekuční vystěhování z čp.4/III.[654] V roce 1934 řeší město výstavbu kůlen a prádelny u čp.4/III. Městská technická kancelář vypracovala projekt jejich výstavby na nádvoří. 20. března 1934 se konalo místní komisionelní řízení, 22. března 1934 věc rada doporučila ke schválení. Na schůzi zastupitelstva 19. června 1934 byla tato investice, s náklady cca 10 000 Kč, schválena.[655]

Po 2. světové válce sem byla provizorně umístěna Veřejná pomocná škola.[656] Ale už v létě roku 1950 probíhá její stěhování do objektu Říhovic vily čp.195/II na Jižním předměstí.[657] Dům čp.4/III byl zbořen roku 1979.

Děkanský rybníček, jakož i domy čp.41/III a 4/III už ležely na teritoriu Plzeňského předměstí, ale protože urbanisticky i funkčně spadal tento okrsek do čtvrti Pod Kostelem, nachází se jejich popis zde.  Hranice mezi Plzeňským a Pražským předměstím jsou v této oblasti spíše umělé. Podél západní strany Děkanského rybníčku vedla ulice, která vybíhala z náměstí F. Černého, spíše ve formě pěšiny, do Soukenické ulice, do níž ústila u domu čp.2/III (foto z r. 2003). Na indikační skice mapy stabilního katastru z doby po roce 1838 se uvádí jako Gartengasse tedy Zahradní ulice.[658] Na katastrální evidenční mapě z roku 1877 není označena.[659]

V roce 1933 posuzuje obec směnu části veřejného statku č.kat.2768/7 za díl zahrady č.kat.198 Boh. a Sylvy Hněvkovských, majitelů čp.2/III. 1. března 1933 se konalo stavební řízení. Šlo o zamýšlené rozšíření veřejné cesty č.kat.2768/7 od lávky přes Mlýnský náhon kolem Děkanského rybníčku (tedy v dnešní ulici Pod Kostelem). Majitelé čp.2/II souhlasili s posunem hradby svého pozemku. 9. března 1933 radní věc doporučili ke schválení a v dubnu 1933 to schválilo zastupitelstvo.[660] Počátkem 30. let 20. století konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a názvosloví se bude řešit komplexně.[661] Dne 4. ledna 1935 se konala porada o návrzích komise, která navrhla změny v uličních názvech, přičemž změny se týkaly i některých starších ulic. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo zastupitelstvo. Mimo jiné se navrhovalo „pěší pasáž z Dolních příkopů kolem Děkanského rybníčku“ č.kat.2768-7 nazvat ulice U Děkanského rybníčka. Zastupitelstvo to schválilo.[662] Usnesením MNV z 25. července 1946 získala komunikace od Dolních Příkopů k Soukenické u čp.2/III mírně upravené jméno ulice U Děkanského rybníku.[663] V 80. letech 20. století byla přejmenována po výstavbě nového sídliště na ulici Lidových milicí. Změnu názvu schválil v únoru 1988 MěstNV, a to se zpětnou účinností od 15. prosince 1987 s tím, že se týká prostoru při bytových objektech č. 9-12 a obytné jednotky „B“ situované v nově vzniklé místní komunikaci, která vyúsťuje do Soukenické ulice.[664] Totalitní organizací inspirovaný název měl krátké trvání a byl odstraněn brzy po pádu režimu. Plenární zasedání MěstNV 20. února 1990 jej změnilo na ulici Pod Kostelem.[665] Změny navrhla týž den na svém mimořádném zasedání rada MěstNV.[666]

 

 

9.1.19. Mlýnský náhon

Těsně po vnější straně bývalých městských hradeb protékal Mlýnský náhon, zvaný též Mlýnská strouha nebo také Nová řeka (v opozici ke Staré řece – Padrťskému potoku).[667] Objevovalo se také označení Mlýnský potok.[668] To je odvozeno z německého označení „Mühlbach“.

 Náhon se poprvé nepřímo zmiňuje v 15. století, v souvislosti s mlýny, které na něm stály.[669] Vznikl pravděpodobně již ve středověku, možná s využitím původního přírodního ramene Padrťského potoka. Míval dvě hlavní funkce. Jednak napájel hradební příkop na severním okraji městských hradeb, jednak poskytoval vodní sílu mlýnům a podobným provozovnám. Tato druhá funkce postupně v novověku, kdy pohasínala obranná role městských hradeb, rostla. Podle Petrose Cironise ale vše bylo naopak. Původní Padrťský potok protékal v linii Mlýnského náhonu. Dokazoval to skutečností, že podél vlastního Padrťského potoka se nerozvinuly průmyslové aktivity jako mlýny.[670] Jde o zcela spekulativní a nepodloženou teorii, kterou lze jednoznačně odmítnout. Mlýny se nezřizovaly přímo na vodních tocích, ale právě na umělých náhonech, které poskytovaly možnost regulace průtoku a tudíž využívání vodní energie. Dne 22. července 1783 jednala obecní rada o zprávě podkomořského úřadu, kterou se „pronájem řek od Frant. Krofty potvrzuje a nařizuje by se mlynářům žádná překážka nečinila.“[671] Šlo o nedlouho předtím městem schválený pronájem „řek“ (ve skutečnosti hlavně Mlýnského náhonu) Františku Kraftovi, který vyvolal obavy mlynářů, že budou kráceni na svých právech, například chytání ryb u svých mlýnů. Dne 12. září 1820 se rada seznámila s žádostí, kterou podal mlynářský mistr Jan Suchý, ohledně „der Reinigung des Mühlbaches zu beauftragen,“ česky tedy „provedení čištění Mlýnského náhonu.“ Magistrát pověřil hospodářský úřad prověřením situace.[672]

V tomto úseku, kde vně městských hradeb tekl náhon, nebylo možno trasovat reprezentativní okružní ulici, jako se to podařilo na jižní straně města, kde koncem 19. století vznikla nynější Jiráskova ulice. Zde totiž obvod bývalých hradeb lemovala hustá předměstská zástavba, jejíž demolice nebyla proveditelná, a samozřejmě řada mlýnů, jejichž fungování si vyžadovalo trvající existenci náhonu. Nehledě na rozdíl v niveletě, který vyžadoval částečné ponechání hradeb. Místo toho se zde až do sklonku 20. století uchoval fakticky stav z konce 18. století. Linii hradeb a Mlýnský náhon lemovala jen užší cesta, využívaná spíše pro pěší, obrostlá stromořadím. Obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 rozhodla, že podél Mlýnského náhonu, počínaje Pražskou silnicí pod domem pana Houšky (čp.87/II) se upraví svah a oseje travou.[673]

Ve 20. století, kdy již náhon v podstatě ztratil svou funkci, se začalo uvažovat o jeho zrušení. Tehdy v českých zemích rozšířené a mylné přesvědčení, že z hlediska hygienického i estetického je dobré rušit menší vodní toky a převádět je do kanalizačních rour, zvítězilo nakonec i v Rokycanech, byť až po dlouhých průtazích. Už 5. srpna 1953 se sešla komise za účasti místního, okresního i krajského národního výboru. Jednalo se o zasypání Mlýnského náhonu. Tehdy ještě návrh v radě MNV neprošel.[674] V lednu 1956 dokonce MNV plánuje opravu kamenného břehu náhonu, v úseku od lázní až k podkostelnímu mlýnu čp.89/I. Peníze se ale převedly na urgentnější asanaci skládky na bývalé Páníkovic cihelně na Jižním předměstí.[675] Podruhé se o zasypání náhonu jednalo v listopadu 1959. ONV tehdy pořádal na toto téma schůzi. Názory přítomných byly nejednotné. Dr. Jágr vystupoval pro zachování potoka, „soudruh Kýček“ prosazoval zatrubnění.[676] Václav Kýček, jeden z nejagilnějších bolševiků na MNV, zastával tyto modernistické názory i na jednání MNV v témž měsíci.[677] V prosinci 1959 pak Kýček kritizoval názory svého oponenta MUDr. Jágra s tím, že starý náhon je „zdravotně závadný“. Jiní členové MNV ale připomněli, že už v roce 1953 plány na zasypání vodoteče MNV zamítl.[678] Vše tak zůstalo při starém… prozatím.

Na rok 1964 figurovalo v obecním rozpočtu 15 000 Kčs na úpravu Mlýnské strouhy. Drobná částka ale neumožňovala víc než udržovací práce. Problémem bylo, že tento starobylý vodní tok zůstával po většinu času bez čerstvé vody, neboť mlýny podél jeho trase už buď neexistovaly, nebo vodní energii nepotřebovaly. Rokycany přitom teprve přecházely na systém moderní kanalizace, sváděné do čističky odpadních vod na Plzeňském předměstí. Koryto Mlýnského náhonu se tak zanášelo a zapáchalo. Na zasedání MěstNV v září 1963 se proto urguje, aby město garantovalo aspoň jistý průtok vody náhonem.[679] V listopadu 1964, kdy se vedení města zmocnila extatická nálada potěmkinského zvelebování Rokycan před blížícím se 20. výročím osvobození, uložil MěstNV komisi pro výstavbu, aby do konce roku zpracovala studii definitivního řešení náhonu tak, aby odpovídala jak hygienickým, tak památkářským aspektům. Plénu národního výboru měl být elaborát předložen počátkem roku 1965. Jak ze zadání vyplývalo, hlasy volající po kompletním zrušení náhonu stále nenabyly jednoznačnou převahu.[680] Názorovou rozpolcenost přiznává i zpráva zdravotní komise.[681] V prosinci 1964 už se na studii pracuje.[682] Na zasedání 19. ledna 1966 se rada MěstNV usnesla požádat odbor školství a kultury ONV o vynětí Mlýnského náhonu ze seznamu památek.[683] Stejně jako 15 let předtím, v kauze demolice Plzeňské brány (viz kapitola „městské opevnění“) i nyní použilo vedení obce pseudohygienické a pseudoracionální argumenty na to, aby připravilo tvář Rokycan o další pamětihodnost. 2. března 1966 rada MěstNV uložila komisi pro výstavbu do jednoho měsíce vypracovat etapový návrh likvidace Mlýnského náhonu a možností využití Děkanského rybníčku.[684] V červnu 1966 kvituje zdravotní komise v referátu na plénu MěstNV, že vedení města provedlo „odpamátnění“ mlýnské strouhy. Na ONV už v té době ležela žádost města na dotaci na asanaci vodního toku. V roce 1967 se očekává zahájení prací.[685] Město chtělo investici provést ve spolupráci s jinými organizacemi, v duchu tehdy propagovaného „sdružování finančních prostředků“, tedy kofinancování, které mělo urychlit finančně náročné akce.[686] Dne 24. května 1967 projednala chystané „zatrubnění“ náhonu rada MěstNV.[687] V listopadu 1967 se na národním výboru mluví o tom, že ve spolupráci se zdravotními komisemi při MěstNV i ONV se opět prověří možnost získání sdružených finančních prostředků na tuto investici, která měla proběhnout v Akci Z, a to ve 3 etapách.[688] Dne 22. listopadu 1967 zadala rada MěstNV vypracování projektové dokumentace na zatrubnění náhonu. Město už dokonce přemýšlí, že bude muset u plánovacího odboru ONV sehnat betonové roury „bianinky“ o průměru 100.[689] V únoru 1968 se uvádí, že na projektu zatrubnění strouhy pracuje ing. Nesnídal z Rokycan.[690]  Projekt měla být hotov ještě během roku 1968, nákladem 30 000 Kčs z fondu rezerv MěstNV. V následujících letech se pak plánovalo etapové provádění zatrubnění náhonu. Zdravotní odbor na to přislíbil 100 000 Kčs.[691] 1. etapa měla proběhnout nákladem 200 000 Kčs v roce 1969, další v roce 1970.[692] Dne 17. dubna 1968 rada MěstNV rozhodla, že na opravu strouhy se pro rok 1969 přidělí 100 000 Kčs.[693] Z 30 000 Kčs přidělených na tento účel z fondu rezerv a rozvoje MěstNV ale za 1. pololetí 1968 nebylo proinvestováno nic.[694] V červnu 1968 se pro 1. etapu plánovanou na rok 1969 uvádějí náklady jen 20 000 Kčs. Akci měla zajišťovat Vnější úprava města.[695] Dne 19. června 1968 si rada MěstNV vyžádala soupis potřebného materiálu. 17. července 1968 byla rada MěstNV informována, že vedoucí Pozemních staveb, pan Homolka, potvrdil úspěšné zařazení zatrubnění Mlýnského náhonu do plánu akci tohoto podniku. Zároveň vyzvala k pořízení fotodokumentace vodoteče, aby byla zachována její mizející podoba. Šlo o kosmetický ústupek sílící kritice veřejného mínění, že v Rokycanech se zanedbávají kulturní památky.[696] Podle informace ze září 1968 měly práce na zatrubnění spolu s úpravou Děkanského rybníčku začít ještě roku 1968.[697] V únoru 1969 se prý ale ještě stále čeká na vyjádření ing. Nesnídala ve věci zatrubnění stoky. Zároveň se do úkolů MěstNV na rok 1969 zahrnuje i 1. etapa úpravy náhonu s ambiciózními náklady 365 000 Kčs.[698] Mělo jít o peníze z fondu rozvoje a rezerv MěstNV.[699]

Evidentně se ale nedělo nic, ani ne tak kvůli názorovým polemikám o budoucnosti náhonu, jako spíš pro nedostatek peněz a materiálu. V dubnu 1969 se na plénu MěstNV Marie Stadlerová zmiňuje, že občané se opakovaně dotazují na stav Mlýnské stoky.[700] V září 1969 rozhodl MěstNV upravit rozdělení výdajů z Fondu rozvoje a rezerv. Zatímco původně mělo na 1. etapu úprav náhonu jít 365 000 Kčs, nyní částka snížena na 200 000 Kčs.[701] Podle upraveného harmonogramu ze září 1969 měla asanace náhonu proběhnout ve 3 etapách. V 1. (plánovaná na rok 1969) mělo dojít k vyčištění koryta, v 2. etapě (plán na rok 1971) mělo pokračovat čištění vodoteče „až k stavidlu“. Teprve 3. etapa zamýšlená na roky 1976–1980 měla přinést vlastní zatrubnění.[702] Harmonogram se pak podařilo naplnit. Roku 1969 byla vodoteč už ve velmi špatném stavu. Evidentně i toto otálení nahrávalo stoupencům asanace. S každým rokem totiž náhon chátral a stával se skutečnou hygienickou závadou. Národní výbor se tehdy dohodl s místními Romy, že zanesenou strouhu vyčistí nákladem 60 000 Kčs.[703] Dne 19. srpna 1969 to odsouhlasila rada MěstNV.[704] V listopadu 1969 se připomíná, že čištění strouhy probíhá.[705] V dubnu 1970 je uváděno, že v předešlém roce došlo k vyčištění náhonu v úseku od lázní k STS (bývalý mlýn na náměstí U Saské brány na starém Plzeňském předměstí). MěstNV za to zaplatil 19 000 Kčs.[706] Už v prosinci 1972 se ovšem na plénu MěstNV ozývá pan Pavlovič s tím, že stoka, která vede od lázní podél Čížkova mlýnu (čp.89/I) až tam, co byla tiskárna (čp.1/III) velmi zapáchá a měla by se zadrenážovat. Předseda MěstNV Karel Hirsch reaguje, že asanace Mlýnské stoky bude náročnou stavbou. Město musí najít dodavatelskou firmu, která by náhon zatrubnila. Potíž bude s provedením kanalizačních odboček (na Mlýnský náhon totiž bylo napojeno cca 50 domů v okolí odpadními rourami). Náklady se odhadovaly na 1 300 000 – 1 500 000 Kčs. Před objektem STS (čp.12/III na náměstí U Saské brány) bude prý nutno pustit náhon do kanalizace.  Problém bude i s tím, jak se při zatrubňování dostat pod dům Okresního průmyslového podniku (čp.1/III) kde je podle pana Nesnídala ohromné množství splašků. Úprava náhonu měla dle Hirsche probíhat etapové, v 1. etapě by se zatrubnil dolní úsek od STS (čp.12/III) k Okresnímu průmyslovému podniku (čp.1/III).[707] Počátkem roku 1974 (v období od 6. února do 19. března) o otázce jednala opět rada MěstNV. Doporučila zajistit v nejbližší době vyčištění náhonu a uložila vedoucím odborů výstavby a KHSO zjistit do 15. března 1974 možnosti řešení. Zároveň schválila komisi, která vypracuje návrh na vyčištění Mlýnského náhonu od lázní k OPP (čp.1/III) ve složení Titl, Mašek, Schweiner, Bartošová. Rada pak vzala na vědomí zprávu pana Maška a uložila vedoucímu odbory výstavby projednat ji v komisi výstavby s tím, že k jednání by byli pozváni i zástupci Okresní vodohospodářské správy, Služeb města, dále projektant Nesnídal, pan Lepíček (zástupce OV č. 9) a okresní hygienik.[708] Práce na regulaci (zničení) starobylého Mlýnského náhonu začaly v lednu 1976. Prováděl je podnik Zemědělské stavby Plzeň.[709] V únoru 1976 se na plénu MěstNV oznamuje, že město ještě onoho roku čeká dotaci 1 000 000 Kčs na zatrubnění náhonu.[710] Existence Mlýnského náhonu pak skutečně skončila velmi rychle během roku 1976.[711]  Tehdy došlo k jeho zavezení, respektive zatrubnění.  Během roku 1976 na této akci bylo prostavěno 955 507 Kčs.[712]  Kromě této částky za vlastní práce se za rok 1976 uvádí ještě náklady MěstNV ve výši 12 000 Kčs za nutné demolice a 4000 Kčs za inženýrské práce.[713] V roce 1977 za úpravu náhonu MěstNV utratil dalších 164 000 Kčs.[714] Celkové náklady na zatrubnění dosáhly 1 500 000 Kčs.[715] V únoru 1977 se píše, že zatrubnění je těsně před dokončením.  Finančně se na něm prý podílí ONV. Celkové náklady měly činit 1 200 000 Kčs.[716] V 1. polovině roku 1978 práce na likvidaci náhonu pokračovaly v dolním úseku od náměstí U Saské brány k jeho ústí do Klabavky.[717]

Trasa původního náhonu zůstává i s odstupem desítek let po jeho zániku koncepčně nevyužita. Přitom jde o potenciálně životaschopnou pěší cestu, která by se mohla stát populárním ekologickým koridorem, se stromořadím, cyklotrasami, parkovým mobiliářem apod. Takto už ji předpokládal nechvalně proslulý plán plzeňského Stavoprojektu na asanaci historického jádra Rokycan v 80. letech 20. století. Podél celého severního segmentu bývalých městských hradeb měla vzniknout pěší zóna.[718] Nakonec vzniklo jen ohyzdné sídliště Pod Kostelem. V roce 1983 byla na MěstNV doručena stížnost na skládku OOBH v prostoru zatrubněného náhonu (mezi domem čp.117/II a čp.90/I, Spilkou). Město odpovědělo, že konečná úprava bude možná až po výstavbě sídliště (Pod Kostelem).[719] Nakonec tento úsek zůstal v neupraveném stavu dalších 15 let. Teprve koncem 90. let 20. století, po opravě Spilky čp.90/I, byl stávající plot proražen a v trase bývalého náhonu vznikla cesta pro pěší s prvky parkové úpravy. Obnova náhonu už je nemožná, protože zmizela okolní zástavba, s níž vytvářel malebné konfigurace. Snad jen v dolním úseku od hradeb pod muzeem až k náměstí U Saské brány, kde neproběhla za normalizace nová výstavba, by se dalo o rehabilitaci náhonu uvažovat v rámci koncepční městotvorné obnovy této demolicemi zpola vymazané části Rokycan.

V roce 2013 byly pokáceny starobylé stromy, které lemovaly linii zaniklého náhonu za domy v Rokycanově ulici (u domu čp.136/II, poblíž cesty ze Spilky a u hradeb pod kostelem). Zmizel i jeden z nejstarších exemplářů lípy, stojící u hospody U Pardála, tedy u východu ze Spilky, poté co byla vyvrácena větrem.[720] Je těžké hodnotit odborné aspekty péče o stromy, ale obecně platí, že v českých městech sílí počátkem 21. století neblahý trend preventivního odstraňování vzrostlých stromů s poukazem na „odborné posudky“. V dubnu 2014 sem byly vysazeny nové stromy, bahenní duby.[721]

 

 

9.2. Sídliště Pod Kostelem

9.2.1. Příprava výstavby sídliště Pod Kostelem

V 80. letech 20. století byla čtvrť Pod Kostelem zbořena (přežil jen památkově chráněný dům čp.117/II) a na jejím místě vyprojektováno nové sídliště. Doslova na dotyku s historickým jádrem Rokycan, na místě staleté zástavby (mnohdy architektonicky i umělecky hodnotné) vyrostlo panelové sídliště, jedna z nejčistších ukázek architektonického a civilizačního úpadku normalizačního Československa. 

Počátkem 80. let vznikl na objednávku ONV v Rokycanech záměr celkové asanace historického jádra města. Vypracoval jej Stavoprojekt Plzeň a na 7. a 8. pětiletku naplánoval postupnou přestavbu oblasti „Rokycany-střed“. Kromě historického jádra Rokycan do ní spadala i lokalita pod kostelem, kde dosud přežívala původní zástavba. Pro zvrhlý socialistický modernismus, pěstovaný na tehdejších projektových ústavech, představovala tato zóna drobné polovesnické zástavby snadný terč a byla celá určena k demolicím. Na uvolněné ploše mezi historickým jádrem a Padrťským potokem, od Pražské ulice až k Děkanskému rybníčku, ale i v oblasti dále k východu, podél ulic Soukenická a Gottliebova, naprojektovali komunisté obytný soubor s 630 bytovými jednotkami pro 2100 obyvatel. V první etapě mělo vyrůst 306 bytů, v druhé nová škola a nákupní středisko, v třetí zbylých 324 bytových jednotek.[722] Úplné realizaci těchto dystopických myšlenek zabránil pád totalitního režimu a systému hromadné bytové výstavby. Přesto, ještě než komunisté opustili počátkem roku 1990 rokycanskou radnici, stihli aspoň část svých vizí realizovat. Sídliště Pod Kostelem je torzem, první etapou zamýšlené výstavby Rokycany-střed. Obchodní dům Žďár, který zničil západní stranu Masarykova náměstí a přilehlých ulic, je druhým takovým torzem.

Zánik staré čtvrti uspíšily povodně, které kulminovaly 20. července 1981. Padrťský potok se tehdy vylil z břehu a zaplavil přilehlé domky. O to lépe se zdůvodňovala nutnost jejich zboření.[723]  Některé obyvatele (z čp.22/II a čp.31/II) muselo město dočasně ubytovat v náhradních prostorách. Dva lidé (z čp.29/II a čp.137/II) požádali rovnou o přidělení trvalého náhradního bytu. ONV zároveň vydal nařízení o zátopovém území, ze kterého mělo být urychleně vystěhováno dalších 7 rodin.[724] V prosinci 1983 se zmiňuje, že probíhá příprava staveniště v prostoru Děkanského rybníčku.[725] V roce 1984 proběhly v  oblasti plošné demolice, téhož roku muselo město sehnat náhradní ubytování pro 20 vystěhovaných rodin.[726]

 

 

9.2.2. Průběh výstavby sídliště Pod Kostelem

V září roku 1984 začala na uvolněných parcelách výstavba panelového sídliště.[727] Dodavatelem byl podnik Pozemní stavby Plzeň – závod 02.[728] Náklady na výstavbu se odhadovaly v roce 1986 na 94 600 000 Kčs, ovšem včetně občanské vybavenosti, do níž se počítal i obchodní dům Žďár na Masarykově náměstí, který není urbanisticky součástí sídliště. Bez občanské vybavenosti byla cena sídliště pravděpodobně daleko nižší, šlo prakticky jen o panelové domy.

Stejně jako u každé předchozí bytové výstavby podobného rozsahu bylo pro vedení města prekérní, jak zajistit pro nové domy zásobování vodou. Podmínkou pro realizaci sídliště tak bylo zvýšení účinnosti čističky odpadních vod.[729] Nejdříve proběhla výstavba bloku panelových domů v Rokycanově ulici, pak se stavební aktivita přenesla do dnešní ulice Pod Kostelem. Dle harmonogramu z  října 1984 mělo být prvních 66 bytů na sídlišti předáno do užívání v roce 1985.[730] V prosinci 1985 se uvádí, že se předává první dům s 68 byty u Padrťského potoka, další je rozestavěn.[731] Prvních 66 bytů bylo předáno nakonec až v roce 1986.[732] Dne 21. února 1986 už například město přidělilo v čp.1058/II náhradní byt jedné obyvatelce z demoliční zóny u lázní.[733] V roce 1985 se zde mělo dle plánu prostavět 12 000 000 Kčs.[734] V roce 1986 výstavba sídliště rychle pokračovala.[735] Dle materiálů z prosince 1985 měla v roce 1986 probíhat výstavba v prostoru bývalého Děkanského rybníčku.[736] Na rok 1986 také Technické služby plánovaly provedení výsadby zeleně v  okolí už dokončených domů v Rokycanově ulici.[737] A Technické služby v roce 1986 vybudovaly rovněž veřejné osvětlení na tomto sídlišti.[738] Plénum MěstNV v červnu 1987 předsedovi komise pro životní prostředí uložilo pokračovat ve výsadbě na sídlišti Rokycany-střed.[739] Ještě v září 1988 se ale uvádí, že se dokončuje ozelenění sídliště Rokycany-střed.[740] Za rok 1986 tu celkem dokončeno 102 bytových jednotek, dalších 156 jich bylo předáno v roce 1987.[741] Tím výstavba obytného souboru skončila. Sídliště Pod Kostelem bylo dokončeno roku 1987. Vyrostlo zde celkem 258 bytů, na mapě města přibylo 17 popisných čísel.[742]

Velká část ze zdejších bytů byla rezervována pro ministerstvo národní obrany (tedy pro důstojnický sbor místní vojenské posádky) a pro rodiny policistů (Veřejná bezpečnost).  Město mohlo disponovat jen částí bytového fondu. Sídliště Pod Kostelem tak nesplnilo svůj primární účel, to jest, nevyřešilo nedostatek bytů v Rokycanech. Roku 1987 zde ještě MěstNV převzal 16 nových bytových jednotek a tím to skončilo.[743] Komunistická armáda si své zájmy ostře hájila. Když roku 1989 potřeboval MěstNV urychleně najít náhradní ubytování pro 8 rodin z demolovaného objektu bývalých Žampírek čp.150/II v Růžičkově ulici (viz popis čtvrti před bývalou Pražskou branou), snažil se požádat přes KNV armádu, aby přepustila část svého kontingentu městu. Ministerstvo obrany ale návrh odmítlo.[744] Velká část bytového kontingentu, který městu zbýval, tak musela být určena pro přednostní ubytování lidí z demolovaných nebo rekonstruovaných domů v jiných částech Rokycan. Vzhledem k tomu, že šlo často o občany romského původu, zrodila se pak poněkud neuctivá přezdívka sídliště, a to „sídliště ABC“ (neboli „armáda, bezpečnost, cikáni“). I politicky nekorektní jména si zaslouží být zaznamenána z ryze dokumentárních důvodů, jako jedno z dobových přízvisek této lokality.

 

 

9.2.3. Popis sídliště Pod Kostelem

Obytný soubor se skládá ze dvou částí. První je podél Rokycanovy ulice v jižní části sídliště. Zde stojí jeden dlouhý obytný blok sestávající z 6 pětipatrových domů čp.1057/II, 1058/II, 1059/II, 1060/II, 1062/II, 1063/II se 102 byty, dokončený roku 1986.[745] K nim je ještě od západu připojen přízemní objekt trafostanice a boilerové stanice na ohřev teplé vody,[746] dne 19. června 2019 dodatečně označený jako čp.1351/II.[747] Druhý okrsek se nachází v severní části lokality, v prostoru bývalého náměstí F. Černého a v ulici Pod Kostelem, poblíž bývalého Děkanského rybníčku. Zde vznikl polouzavřený blok paneláků. Směrem k nábřeží Padrťského potoka je natočen sedmipatrovým dvojdomem čp.1069-1070/II, do bývalého náměstí F. Černého (dnes část ulice Pod Kostelem) hledí pás třípatrových domů čp.1071/II, 1072/II, 1073/II, 1074/II a 1075/II dokončených roku 1987,[748] zatímco k severu, k bývalému Děkanskému rybníčku a Soukenické ulici se obrací pětipatrový dům čp.1076/II, 1077/II, 1078/II a 1079/II se 72 byty, dokončený roku 1988[749] (foto z r. 2004). Formálně je evidován do nově utvořené ulice F. Černého. V suterénu domu čp.1076/II se nachází výměníková stanice.[750] Uprostřed jsou dva výše uvedené okrsky sídliště odděleny enklávou okolo zachovalého historického domu čp.117/II. Od něj směrem k nábřeží je volný trávník s replikou barokní kapličky a lávkou přes Padrťský potok. V mnoha pohledech se tak sídliště jeví jako dvě izolované, vzájemně nesouvisející skupiny panelových domů.

Filozofii nového sídliště dobře osvětluje panelový dům čp.1057/II na kraji zástavby v Rokycanově ulici. Kvůli maximální snaze architektů, nebo spíše komunistických plánovačů, o co nejhustější zástavbu byl dům vtlačen do úzkého pruhu volných pozemků mezi nábřežím Padrťského potoka a zástavbou u bývalých městských hradeb. Před domem se tak musel vypustit chodník, protože se sem už jednoduše nevešel. Maximalizace počtu bytů vedla i k vertikálnímu předimenzování. V sousedství památkově nejcennějších partií města s děkanským kostelem, muzeem, dochovanými hradbami a střechami měšťanských domů, vyrostly osmipodlažní kvádry panelových domů. Panelový blok domů v Rokycanově ulice zase pohledově zasáhl do Malého náměstí i do prostoru ve Spilce. Celé sídliště je výrazem nejprimitivnějších komunistických pudů, které pod hesly o budování socialistického města proměnily pitoreskní starobylou čtvrť na koncepčně bezradný prostor, zbavený minulosti. Sídlištní výstavbou, jakou byl obytný soubor Pod Kostelem, přetvářel totalitní režim česká města do podoby sovětských betonových komplexů obydlených nekvalifikovanou a manipulovatelnou lůzou. Je evidentní, že postupný finanční úpadek režimu v 80. letech 20. století vedl k stále utilitárnější bytové výstavbě, v zájmu úspory peněz. Totalitní moc tak v předsmrtné křeči zplodila po celé zemi nádory v podobě zrůdných panelových sídlišť. Nejen v Rokycanech, ale například v Berouně nebo Prachaticích, tam všude v poslední dekádě před rokem 1989 vyrostly takové sídlištní komplexy.

V létě roku 1988 proběhly na nově dokončeném sídlišti sadové úpravy. Na nábřeží potoka bylo instalováno nové zábradlí z kovových trubek. Původní betonové zábradlí z doby regulace potoka v 30. letech 20. století zčásti zničil zub času, zčásti stavební technika během budování sídliště. Pozitivem bylo zachování některých vzrostlých stromů u nábřeží. V Rokycanově ulici, před východním okrajem panelového obytného bloku, dokonce na nábřeží zůstala stará hruška, původně rostoucí v zahradě zbořeného domu čp.20/II.[751] Vedle domu čp.1057/II, směrem k Pražské ulici, vyrostlo nevelké parkoviště. Poprvé v Rokycanech se zde objevila v té době neznámá technologie dutých tvárnic, které byly použity na dlažbu plochy parkoviště a osety travou.[752] Finanční nouze dosluhujícího režimu se ale projevila i na dodatečných úpravách okolí nových domů. Ještě na podzim 1988 zely za domy v Rokycanově ulici rozvaliny starých demolovaných objektů. Již dávno zde měla být vyzděná terasa. Zdeněk Smejkal z Pracoviště technické údržby na kritické připomínky odpověděl, že jeho podnik s tím nemůže nic dělat protože „práce na stavbě zdi jsou ztěžovány naprostým nedostatkem stavebního materiálu, jmenovitě betonu a cihel.“[753]

 

 

9.2.4. Další stavební vývoj sídliště Pod Kostelem

V prvních dekádách existence se podoba sídliště výrazně neproměnila. V 90. letech vzniklo ve vnitrobloku v ulici F. Černého dětské palisádové hřiště, jeden z prvních sofistikovanějších herních areálů tohoto druhu.[754]  Za domy čp.1079/II a čp.1060/II je po dvou dětských pískovištích. Podle obecní studie rozvoje dětských hřišť z roku 2005, která počítala s redukcí jejich počtu, mělo být ponecháno jen po jednom.[755] V roce 1997 proběhly v prostoru sídliště výkopové práce kvůli pokládce telefonních kabelů. Práce prováděla jistá firma z Třebíče.[756]

Jako ostatní socialistická sídliště byl i obytný soubor Pod Kostelem navržen bez ohledu na rozmach automobilismu. Komunikace v Rokycanově ulici měla jen malou šířku a téměř zde chyběla dostatečná parkovací místa.  Roku 1994 vzniklo proto v ulici Pod Kostelem, západně od okraje sídliště (mezi městskými hradbami a sídlem lesního úřadu čp.2/III), nové parkoviště. Technické služby města tu položily provizorní povrch a vytvořily odstavnou plochu, která částečně uspokojila poptávku obyvatel sídliště po parkovacích místech. Parkoviště mělo být hotovo do konce června 1994.[757] Do návrhu městského rozpočtu na rok 2006 byla začleněna jako jedna výhledových investic výstavba parkoviště v Rokycanově ulici, s odhadovanými náklady 1 500 000 Kč.[758] Myšlena byla parkovací místa před šestidomem v jižní části sídliště. V roce 2006 byly náklady konkretizovány na 1 550 000 Kč. 15. května 2006 schválila rada komisi pro výběrové řízení, s termínem vyhlášení do června 2006.[759] Komise se sešla 7. června 2006 a rozhodla se oslovit 6 potenciálních dodavatelů. Z nich se výběrového řízení zúčastnily jen 2 firmy. Bylo vypsáno 12. června 2006.[760] Dne 23. června 2006 komise provedení zakázky přidělila firmě SILBA, a. s. z Plzně.[761] Zakázka byla zadána 26. června 2006.[762] Firma nabídla provedení prací za 1 783 111,15 Kč (dle jiného pramene 1 783 037 Kč[763]), zatímco město v rozpočtu vyčlenilo jen 1 550 000 Kč. Když tedy o zakázce 26. června 2006 jednala rada, byla na stole i varianta výběrové řízení zrušit.[764] K tomu ale nedošlo. V srpnu 2006 byla provedena změna obecního rozpočtu, kdy se 218 000 Kč původně určených na nákupy pozemků, převedlo na tuto investici.[765] Dne 22. srpna 2006 změnu odsouhlasilo i zastupitelstvo.[766] Termín dokončení stavby byl stanoven na 22. září 2006.[767] V září 2006 už jsou stavební úpravy dokončeny. Podél ulice byl zřízen jednostranný pás příčných parkovacích míst. Celkem jich tu přibylo 47.[768]  V místech křížení Rokycanovy ulice s chodníkem od Spilky k lávce přes Padrťský potok vznikl zpomalovací vyvýšený pruh. Vozovka zůstala prakticky ve stejné šířce. Proto zde došlo od 23. září 2006 k zavedení jednosměrného provozu ve směru od Soukenické k Pražské ulici.[769] Náklady byly dodrženy dle smlouvy.[770]

V listopadu 2005 vysadila firma Červenka z Plzně na nábřeží Padrťského potoka v Rokycanově ulici dva exempláře javoru mleč.[771] V dubnu 2007 se uvádí, že město nedávno provedlo celkovou rekonstrukci veřejné zeleně v této ulici, když zde vysadilo novou alej z červenolistého myrobalánu třešňového. Alej pak doplnil solitérní lyrovník tulipánokvětý. Stromy měla ještě doplnit výsadba kvetoucích keřů.[772] V bilanci výsadby veřejné zeleně za rok 2007 se zmiňuje, že proběhla úprava plochy u pomníku u bývalého Rokycanova domku. Cypříšky a jalovce, napadené rzí a nevhodné pro toto stanoviště, nahradilo sedm nových stromů: šest červenolistých myrobalánů třešňových a jeden lyrovník tulipánokvětý, které byly dosázeny listnatými, květem okrasnými keři. [773]

Samotné panelové domy zůstávaly až do počátku 21. století bez zásadnějších změn. V obecním rozpočtu na rok 2004 mělo město 80 000 Kč na rekonstrukci střechy na čp.1069-1070/II.[774] Tato akce byla dokončena začátkem prosince 2004.[775] Město zakázku přidělilo v konkurenci tří uchazečů firmě Střecha Plzeň za 478 623,70 Kč. Dle závěrečného účtu obecního hospodaření bylo během roku 2004 utraceno nakonec za akci „rekonstrukce střechy ul. Rokycanova“ 494 900 Kč (plán činil 505 000 Kč).[776] Silným trendem první dekády 21. století se stalo zateplování fasád panelových domů polystyrenovým pláštěm. Počátkem roku 2007 začala rekonstrukce objektu čp.1071-1072/II na bývalém náměstí F. Černého. V polovině března 2007 již je fasáda domu pokryta vrstvou izolace, dům obestavěn lešením, zatím chybí povrchová úprava i barevný nátěr fasády. V polovině dubna 2007 již je barevné řešení fasády hotovo, ale dům stále obklopuje lešení.[777] V roce 2007 taky došlo k rekonstrukci fasády objektu čp.1077/II. Počátkem října 2007 je obestavěn lešením, zatím chybí barevná úprava. V 2. polovině října 2007 už je provedena barevná úprava, ale lešení zůstává.[778] V říjnu 2007 probíhá i analogická rekonstrukce fasády objektu čp.1076-1077/II. Už je na něm instalováno lešení.[779] Během roku 2008 rekonstrukcí pláště prošel i dům čp.1057-1058-1059-1060-1062-1063/II v Rokycanově ulici. Práce začaly v květnu 2008 na objektech čp.1062-1063/II, které byly obestavěny do ulice i do vnitrobloku lešením. Okolo 10. května 2008 už je zde provedena pokládka vlastní zateplovací vrstvy, zatím bez povrchové barevné úpravy. V následujících týdnech pokrylo lešení i ostatní části tohoto panelového domu. Koncem července 2008 už je celá fasáda šestidomu směrem do ulice zateplena, včetně barevné úpravy, a lešení sejmuto. Na zadní straně budovy, do vnitrobloku, ještě lešení stálo.[780] Dle stavu z roku 2018 měly již všechny objekty panelového sídliště Pod Kostelem nové fasády s výjimkou domů čp.1078-1079/II.

V případě sídliště Pod Kostelem každopádně do budoucna nestačí pouhá kosmetická úprava, spočívající v zateplení fasád „laskavějším“ barevným pláštěm a novým uličním mobiliářem (lavičky, parkové plochy, sochařská díla apod.), jakkoliv jde o počiny pozitivní. Je nutno uvažovat o komplexní přestavbě sídliště, v ideálním případě zahrnující demolici některých objektů, respektive jejich snížení. Takto náročná akce je ovšem záležitostí spíše středně vzdálené budoucnosti, až domy budou technicky dosluhovat a samozřejmě pouze pokud bude nalezeno nové bydlení pro lidi z bytů v redukovaných patrech. V tomto ohledu se v samotném prostoru sídliště naštěstí nacházejí územní rezervy pro novou výstavbu, zejména na ploše bývalého Děkanského rybníčku u Soukenické ulice. V ideálním případě by tak někdy v polovině 21. století mohlo sídliště radikálně proměnit svou tvář, kdy dojde k redukci převýšených staveb a zároveň k dostavbě proluk, čímž se vytvoří kompaktnější městská zástavba. Z hlediska hmotového je nutné obzvláště řešit nevhodný a do vzdálenějších panoramat zasahující šestidům čp.1057/II, 1058/II, 1059/II, 1060/II, 1062/II, 1063/II v Rokycanově ulici. Osmipodlažní dům čp.1069-1070/II u nábřeží Padrťského potoka sice je převýšený, ale přinejmenším stejně rušivý je sousední šestipodlažní čtyřdům čp.1076/II, 1077/II, 1078/II a 1079/II v ulici F. Černého, který pohledově vniká do nejcennějších městských panoramat děkanského kostela. Zároveň by bylo možné rozrušit působení sídliště i využitím mezery v jeho zástavbě mezi domem čp.117/II a lávkou přes Padrťský potok, kde je možné si představit koncepční řešení v podobě dostavby prostoru u kapličky nižší, tradičnější zástavbou, která tak vrazí do panelového sídliště klín. Nynější rozsáhlé plochy trávníků, byť s kvalitním zahradnickým řešením, nejsou vhodné pro lokalitu v širším centru města. Je to právě rozvolněnost zástavby s množstvím proluk, která dává panelovým sídlištím jejich anonymní, bezútěšný charakter.

Dalším možným úkolem při uvažované revitalizaci sídliště je řešení parteru zdejších domů, které tvoří zvýšený suterén. Měl by být učiněn aspoň pokus o jejich adaptaci na obchody, restaurace apod. V širším centru města, na dotyku s historickým jádrem, nemá co dělat čistě obytná sídlištní zóna. Představa razantní přestavby sídliště Pod Kostelem není jen pouhou fantazií. Podobně postupovala mnohá města v západní Evropě, kde od konce 20. století probíhají demolice některých neestetických poválečných bytových komplexů. Analogické kroky rovněž provádějí samosprávy měst v bývalé NDR.

Kýžená přestavba sídliště ovšem bude brzděna převodem zdejších bytů do rukou družstev nájemníků, čímž se komplikuje možnost řešit přestavbu centrálně. Jakkoli lze převod bytů do privátního vlastnictví pochopit a ocenit i jako prostředek k lepší péči o zdejší bytový fond, z hlediska urbanistické koncepce šlo o dvousečný krok, protože rozdrobené vlastnictví může o desítky let odložit nevyhnutelné komplexní řešení této podřadné architektury, kterou ani sebebarevnější opláštění fasád nezbaví ducha komunistického stavitelství.

V říjnu 2000 se zastupitelstvo seznámilo s výsledky ankety mezi nájemníky obecních domů čp.1071-1072/II a čp.1073-1074-1075/II, jakož i objektu čp.1057-1058-1059-1060-1062-1063/II. Zájem o odkup bytu projevilo více než 50% domácností. Zastupitelé schválili záměr jejich privatizace.[781] Jenže když v únoru 2002 město vyhlásilo konec 1. etapy privatizace obecních domů, konstatovalo, že objekt čp.1073-1074-1075/II zůstal neprodán, stejně jako objekt čp.1057-1058-1059-1060-1062-1063/II v Rokycanově ulici.[782] V červenci 2003 schválilo zastupitelstvo prodej domů čp.1073-1074-1075/II.[783] Cenu stanovilo na 4 514  806 Kč. Zároveň zřídilo věcné břemeno kvůli výměníkové stanici v suterénu.[784] V srpnu 2003 rada odsouhlasila prodej domů čp.1057/II, 1058/II, 1059/II, 1060/II, 1062/II a 1063/II.[785] V srpnu 2003 souhlas připojilo i zastupitelstvo. Cena byla stanovena na 12 957 885 Kč.[786] V srpnu 2004 zastupitelstvo projednalo prodej domů čp.1076/II a čp.1077/II.[787] V květnu 2005 již jsou prodány.[788] Prodej domu čp.1069-1070/II byl komplikován tím, že šlo o služební byty Armády ČR, se zástavním právem.[789] Dne 16. října 2007 město zveřejnilo záměr prodeje většiny bytů v čp.1069/II a čp.1070/II do osobního vlastnictví.[790] A na schůzi 17. prosince 2008[791] a 28. ledna 2008 zastupitelstvo prodej bytů v čp.1069-1070/II schválilo.[792]

Už územní plán města z roku 2000 výhledově doporučoval výraznou přestavbu sídliště. Konkrétně se zmiňoval o snížení panelových domů na úroveň tří podlaží a zakrytí valbovými střechami. Na bývalém náměstí F. Černého mělo být zrušeno stávající parkoviště před domy čp.1071-1074/II a nahrazeno parkovým řešením se stromořadím. Dvorek okolo domu čp.117/II se měl proměnit ve veřejnou zahradu. Jednalo se nicméně jen o výhledová doporučení, která nebyla nijak posunuta k realizaci.

Dne 15. ledna 2007 zastupitelstvo schválilo koupi parcel č.kat.2768/15 o ploše 811 čtverečních metrů a č.kat.2768/16 o ploše 163 metrů čtverečních od Anny Michálkové za 214 000 Kč. Šlo o zatravněné pozemky mezi sídlištěm Pod Kostelem a okrajem městských hradeb poblíž domu čp.135/I (tzv. Myší díra z náměstí). Zisk pozemků měl obci usnadnit koncepční řešení lokality.[793] V prvních dvou dekádách 21. století ale šlo stále o spíše drobné korekce, zejména v oblasti veřejné zeleně a chodníků. 16. ledna 2008 město oznámilo, že ještě v roce 2008 hodlá zpracovat projekt na úpravu plochy od ulice Pod kostelem, Františka Černého až ke Gottliebově ulici a na náměstí u Saské brány na starém Plzeňském předměstí. Akce měla být rozdělena na dvě etapy a neměla zahrnovat obnovu Mlýnského náhonu. Obě projektové dokumentace měly vycházet z urbanistické studie architekta Hyska z roku 2001. Případní zájemci se měli přihlásit do 25. února 2008. Podle přiloženého zákresu měla 1. etapa projektu zahrnout úpravu komunikace v Soukenické ulici od křižovatky s ulicí Pod Kostelem až po náměstí U Saské brány, včetně prostoru před mlýnem čp.12/III. 2. etapa byla plošně daleko rozsáhlejší a zahrnovala kromě vlastních komunikací i širší plochu přibližně trojúhelníkového tvaru, sevřenou ulicemi Pod Kostelem, Soukenická a Dolní příkopy. Tato etapa se dělila na dvě podčásti: projekt B1 se týkal bezprostředního okolí ulice Pod Kostelem, B2 obsahoval plošně větší zbytek lokality.[794] Dne 14. července 2008 se zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy mělo dojít k přesunu prostředků z projektové dokumentace na rekonstrukci starého hřbitova u kostela sv. Trojice na zpracování projektu pro územní řízení a stavební povolení na sídlišti Pod kostelem, ve výši 600 000 Kč.[795] V seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města se uvádí i projekt úprav ploch Pod Kostelem. Výběrové řízení bylo vyhlášeno 14. května 2008 a zakázku získala 2. července 2008 firma Architektonické studio Hysek z Plzně za 1 071 000 Kč. Dle stavu z počátku podzimu 2008 už projektové práce probíhají. Termín dokončení dle smlouvy stanoven do 1. prosince 2008.[796]

Rada odsouhlasila 7. února 2012 zakázku na stavbu dětského hřiště ve vnitrobloku mezi panelovými domy Pod Kostelem. Hřiště se otevřelo 19. července 2012. Náklady dosáhly cca 950 000 Kč.[797] Od listopadu 2013 do jarních měsíců 2014 probíhala oprava parkoviště v Rokycanově ulici, na jižním konci sídliště (poblíž ústí Rokycanovy ulice do Pražské). Kromě parkovacích míst došlo k úpravě vozovky a chodníku.[798] Akce byla financována z jedné třetiny majiteli tehdy budovaného domu čp.1298/II nedaleko odtud (viz kapitola „okružní třída“), ze dvou třetin městem, které zaplatilo 2 114 084 Kč bez DPH.[799]

Pak se znovu do hry vrátily úvahy o zásadnější proměně sídliště. Zastupitelstvo v lednu 2021 souhlasilo se změnou rozpočtu na rok 2021, do kterého měla být začleněna částka na zpracování projektu na zbudování parkoviště v lokalitě Pod Kostelem podle návrhu arch. Hýska.[800] Studie skutečně vznikla a navzdory svému názvu neřešila jen parkoviště, ale i výraznou rekonstrukci úseku ulice Pod Kostelem od Soukenické až k vyústění branky z městských hradeb v domě čp.135/I. V prostoru již existujícího parkoviště na místě Děkanského rybníčku se navrhovala kultivace parkovací plochy včetně výsadby stromů. Od Soukenické ulice mělo být parkoviště izolováno stromořadím. Podél ulice Pod Kostelem se předpokládaly sadové úpravy a zřízení dalších parkovacích míst, přičemž v místě, kde se trasa ulice ohýbá a přibližuje k městským hradbám, měla být vydlážděna a pojata v režimu obytné zóny, se sníženou rychlostí. Mezi vozovkou a městskými hradbami se počítalo s parkovými úpravami včetně mobiliáře.[801] Na 11. října 2021 město svolalo schůzi občanů do zasedací síně Triana na radnici za účelem prezentace projektu.[802] Šlo o koncepčnější projekt, třebaže zůstává faktem, že opravdovým řešením by byly mnohem radikálnější změny, včetně redukce některých panelových domů a celkové změny zastavovacího rastru. V únoru 2022 rada vyslovila nesouhlas s tím, aby akce na zřízení parkoviště v lokalitě Pod Kostelem, Soukenická byla zařazena do rozpočtu na rok 2022.[803]

 

 

9.2.5. Plánovaná výstavba na Děkanském rybníčku

Zatímco v případě panelového sídliště Pod Kostelem bude v příštích dekádách stále akutnějším úkolem, jak razantně přebudovat zdejší zástavbu, v prostoru bývalého Děkanského rybníčku se naopak musí řešit nové stavební využití této proluky. Ani půlstoletí od zrušení a zavezení Děkanského rybníčku není jeho plocha nijak koncepčně využita. Nachází se tu holý trávník a část pozemku je využívána jako parkoviště pro obyvatele sídliště Pod Kostelem. Lokalita zůstává adeptem na dostavbu. Město zde plánovalo od 90. let 20. století realizaci komplexu bytových domů. Jednotlivé projekty ovšem opakovaně končily fiaskem.

Už v 1. polovině 90. let 20. století se zde plánovala bytová výstavba, jakési rozšíření sídliště Pod Kostelem. 13. prosince 1994 byl odsouhlasen záměr výstavby bytů v prostoru Děkanského rybníčku.[804] Projekt podporoval tehdejší městský architekt Čihák.[805] V červnu 1994 přijala rada Čihákův návrh na dokončení zástavby v této lokalitě. Město zvažovalo, že by dokonce za účelem plánované výstavby založilo zvláštní společnost.[806] Iniciativu ale převzal soukromý sektor. Společnost Merkur z Cheznovic zde hodlala postavit dva domy s 20 a 18 soukromými byty (jindy se zase mluvilo o celkem 36 bytech, ale celý projekt a dispozice domů byly průběžně upravovány).[807] Mělo jít o nadstandardní bytové jednotky, ve velikosti od garsoniér až po 4+1. Vzhledem k poloze v záplavové oblasti neměly být domy podsklepeny. Společné prostory jako sušárny a kočárkárny by byly umístěny ve vyšších podlažích. Střecha měla být plochá s terasou.[808] V parteru jednoho z domů se plánovaly 3 prodejny.[809] Zastupitelstvo 6. srpna 1996 přislíbilo, že investorovi prodá za 1000 Kč/metr čtvereční pozemky pod plánovanými domy, vázalo ovšem transakci na dokončení výstavby.[810] Obec také měla poskytnout inženýrské sítě.[811] Financování bytů mělo jít výlučně z kapes zájemců o bydlení. 30 procent z ceny měli složit okamžitě před podepsáním smlouvy, na zbylou sumu si mohli vzít hypotéční úvěr. Vše záviselo na zájmu obyvatel. Zpočátku to vypadalo nadějně. O byt v těchto plánovaných domech se ještě roku 1994 přihlásilo 15 domácností. Již v červenci 1996 byla kapacita prvního domu naplněna, když se našlo 14 zájemců. Zahájení stavby se plánovalo na podzim 1996.[812] O druhý dům mělo v srpnu 1996 zájem zatím jen 9 rodin, ale předpokládalo se, že i zde výstavba brzy odstartuje.[813]

Když ale začala firma Merkur konkretizovat v roce 1996 náklady, začalo to s projektem jít z kopce. Byty měly stát 10 000–12 000 Kč/metr čtvereční, což ale pro obyvatele okresního města, zvyklé do té doby na prakticky bezplatné přidělování státních bytů, nebylo únosné.[814] Ještě během roku 1996 navíc firma Merkur zvýšila finanční odhad na 13 000–15 000 Kč/metr čtvereční. Celý projekt pak ztroskotal. Zjistilo se totiž, že z 24 zájemců o nové byty by banka poskytla hypoteční úvěr jen dvěma, ostatní měli příliš nízké příjmy na to, aby byli schopni splácet. Banka požadovala měsíční plat minimálně 25 000 Kč.[815] Poslední úvahy o realizaci tohoto obytného souboru přinesl rok 1997. Firma Merkur se spojila s realitní společností Realit Kontakt. Výstavba jednoho z domů měla začít v lednu 1998 a měla trvat jen 8–10 měsíců.[816] Ani tentokrát se nicméně nepodařilo plány přetavit ve skutečnost a Merkur definitivně od projektu odstoupil. Město pak ještě nějaký čas uvažovalo o tom, že by do celého projektu kapitálově vstoupilo. Už by nešlo o ryze privátní bytové domy, ale spíše o levnější komunální nájemní domy. Radnice dokonce začala na ministerstvu financí sondovat možnost získání dotace.[817] Projekt se ale realizovat nepodařilo.

V roce 2006 požádala o pozemek bývalého rybníčku společnost Optiminvest, s.r.o. z Chomutova za účelem výstavby obchodního centra. Předložila i projekt zamýšlené velkoprodejny. Objekt o půdorysu 35 x 39 metrů měl být obklopen ze dvou stran parkovací plochou se 101 parkovacími místy (z toho 5 pro invalidy). Vjezd do areálu by byl směrem do Soukenické ulice. Směrem k Padrťskému potoku a k jihu se předpokládala výsadba zeleně. Studii supermarketu vypracoval Pavel Šrytr z firmy Kap Atelier z Chomutova. Na podporu záměru Optiminvest sliboval vytvoření 20 pracovních míst, parkovací místa využitelná i pro obyvatele z okolí a finanční dar pro město.[818] Záměr zřídit v jedné z nejcennějších volných ploch, v hranicích památkové zóny, montovaný supermarket, byl podroben kritice. Městská architektka ing. arch. Przygrodská vyslovila zásadní nesouhlas, protože umisťování velkoprodejen v centrální části města bylo dle ní zcela nevhodné. Obdobně se vyjádřil i odbor rozvoje města. Radní 24. dubna 2006 žádost o přeměnu lokality na supermarket zamítli.[819] Dne 30. května 2006 o věci jednalo zastupitelstvo.[820] Prodejna tu naštěstí nevyrostla. Pozemek nicméně zůstává prázdný a bylo by negativním počinem, kdyby byl takto ponechán. Vlídnost historických měst spočívá v kompaktním, urbanizovaném a architektonizovaném prostředí, nikoliv v prolukách a trávnících.

Dne 9. října 2023 schválilo zastupitelstvo změnu územního plánu č. 5.[821] Týkala se převážně vymezení linií podél Boreckého i Padrťského potoka a Klabavky kvůli budoucí výstavbě protipovodňových opatření. Zároveň ale redefinovala část plochy u bývalého Děkanského rybníčku jako zeleň a parkové plochy. Jednalo se o východní polovinu proluky.[822]  

 


[1] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 22.

[2]  Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.

[3] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 98.

[4] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 165, snímek 70, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0710-n

[5] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 151.

[6] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 66, snímek 66, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0350-n

[7] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 18.

[8] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[9] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[10] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 13.

[11] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[12] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 13.

[13] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.

[14] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.

[15] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 169, snímek 20, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0200-o

[16] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 178, snímek 76, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0770-n

[17] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 76.

[18] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 83.

[19] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 226, snímek 228, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_2290-n

[20] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 161, snímek 163, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_1640-n

[21] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 25, snímek 27, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_0280-n

[23] Purghart, F.: rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[24] 140. schůze městské rady, 17. 8. 1933.

[25] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[26] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[27] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[28] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 13.

[29] Radní protokol,  17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 99.

[30] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 1, snímek 5, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0050-n

[31] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 239, snímek 85, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0860-n

[32] Radní protokol,  17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 108.

[33] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 210.

[34] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 222.

[35] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 29.

[36] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23. 12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 5, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005, snímek 26.

[37] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 243, snímek 210, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1075-n

[38] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 205.

[39] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[40] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[41] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 13.

[42] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[43] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 32.

[44] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 5, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0050-z

[45] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 149, snímek 62, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0630-n

[46] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 35.

[47] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 52, snímek 29, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0290-o

[48] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 110.

[49] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 113.

[50] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 159.

[51] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 171.

[52] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 171.

[53] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 293–294.

[54] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 216, snímek 111, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1110-z

[55] Purghart, F.: rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[56] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[58] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 13.

[59] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 41, 1993.

[60] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[61] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[62] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 14.

[63] Matrika křtů Rokycany 1847–1856, s. 116, snímek 117, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067898/rokycany-14_1170-n

[64] Dům čp.137/II je zčásti vidět na fotodokumentaci Rokycanova domku čp.26/II v databázi Národního památkového ústavu; https://iispp.npu.cz/mis_public/documentPreview.htm?id=677621

[65] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[66] 41. schůze obecního zastupitelstva, 6. 3. 1936.

[67] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[68] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[69] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 14.

[70] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 161.

[71] Radní protokol,  04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 30.

[72] Radní protokol,  04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 33.

[73] Radní protokol,  17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 109.

[74] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.

[75] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 276.

[76] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 76, snímek 41, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0410-o

[77] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 352, snímek 181, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_1810-n

[79] Rokycanský deník, 21. 6. 1996, s. 11.

[80] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Šára, 1935, s. 22; v. t. ANM, sb. G, i. č. 648.

[81] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 11.

[82] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 22.

[83] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 205.

[84] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 42, snímek 24, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0240-o

[85] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 24, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0240-z

[86] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 33, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0330-z

[87] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[88] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 265.

[89] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 281.

[90] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 289.

[91] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 171.

[92] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 58, snímek 58, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0310-n

[93] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 171.

[94] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 73, snímek 73, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0385-n

[95] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 205.

[96] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 185, snímek 152, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0795-n

[97] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 198, snímek 165, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0860-n

[98] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 210, snímek 177, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0910-n

[99] Purghart, F.: Založení lékárny, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[100] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 295.

[101] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 79, snímek 74, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0405-o

[102] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 159v.

[103] Kronika města Rokycan, 1984, f. 188.

[104] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[105] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 14.

[106] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 160.

[107] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SPS, sign. 30 Rokycany, dům čp. 26/II, kt. 509.

[108] https://pamatkovykatalog.cz/predmestsky-dum-2317049

[109] Hofman, K.: Rokycanští studenti v letech 1877–1911, Sborník Muzea Dr. B. Horáka, Rokycany, č. 11, s. 3, 1999.

[110] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 14.

[111] Rokycanské listy, č. 12, 15. 8. 1897

[112] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm

[113] https://pamatkovykatalog.cz/predmestsky-dum-2317049

[114] 1. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1971.

[115] Kronika města Rokycan, 1984, f. 188.

[116] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.  Viz Muzeum Dr. B. Horáka, sb. fotografií, kde i fotografie z požáru.

[117] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 41, 1993.

[118] 27. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1985.

[119] Kronika města Rokycan, 1997, f. 48. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 14.

[120] Rokycanský deník, 23. 1. 1997, s. 9.

[121] Rokycanský deník, 4. 4. 1997, s. 12.

[122] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 14.

[125] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 43, 1993.

[126] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 43, 1993.

[127] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 14.

[128] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 43, 1993.

[129] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 43, 1993.

[130] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 14–15.

[131] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 43, 1993.

[132] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 43, 1993.

[133] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 43, 1993.

[134] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 14–15.

[135] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 44, 1993.

[136] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 43, 1993.

[137] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 44, 1993.

[138] Krčmář, Luděk.: Poutní místa a místa zvláštní zbožnosti v Rokycanech, In: Sborník konference Genius Loci Rokycany 2016, Muzeum Dr. Horáka v Rokycanech a Genius loci českého jihozápadu. https://www.zcm.cz/images/Rokycany/Sbornik_X_Konference_Genius_Loci_Rokycany_2016.pdf

[139] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 44, 1993.

[140] Kronika města Rokycan, 1992, f. 137. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 15.

[141] Rokycansko, č. 1, 7. 1. 1993, s. 6.

[142] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 44, 1993.

[143] Šandová, M.: Zpráva o průběhu výstavby repliky barokní kapličky v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 44, 1993.

[144] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 295.

[145] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 119.

[146] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 128.

[147] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 213.

[148] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 15.

[149] Rokycansko, č. 22, 3. 6. 1993, s. 3.

[150] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 15.

[151] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[152] 106. schůze městské rady, 21. 11. 1928.

[153] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19. 6. 1934.

[154] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 15.

[155] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 158.

[156] Ustavující schůze reorganisovaného MNV, 1950

[157] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.

[158] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[159] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.

[160] Kronika města Rokycan, 1982, f. 36.

[161] Kronika města Rokycan, 1985, f. 51. Hlas Rokycanska, č. 32, 15. 8. 1985, s. 3.

[162] Kronika města Rokycan, 1997, f. 58.

[163] Rokycanský deník, 16. 5. 1997, s. 12.

[164] Rokycanský deník, 8. 3. 1996, s. 11.

[165] Rokycanský deník, 10. 8. 1996, s. 13.

[166] Rokycanský deník, 29. 3. 2007.

[167] Rokycanský deník, 16. 2. 2007.

[168] Usnesení zastupitelstva města ze 4. 12. 2006, www.rokycany.cz.

[169] Založeno na osobních zápiscích autora.

[170] Rokycanské noviny, č. 5, 20. 5. 2007, s. 3.

[171] Usnesení zastupitelstva města z 25.6.2007, www.rokycany.cz.

[172] Rokycanský deník, 10. 12. 2021, Frekventovaná lávka v Rokycanech je zavřená,

https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/frekventovana-lavka-v-rokycanech-je-zavrena-20211210.html

[177] https://pamatkovykatalog.cz/predmestsky-dum-2331900

[178] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 164.

[179] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 129.

[180] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 136.

[181] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 57, snímek 57, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0305-n

[182] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23. 12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 5, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005, snímek 80.

[183] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 252.

[184] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 25, snímek 27, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0155-o

[185] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 56, snímek 53, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0580-n

[186] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 21, snímek 23, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_0240-n

[187] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 159, snímek 161, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_1620-n

[188] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 269, snímek 137, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1370-z

[189] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[190] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 15.

[191] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[192] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[193] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 15.

[194] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 41, 1993.

[195] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 192.

[196] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 71, snímek 71, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0375-n

[197] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[198] 5. schůze rady MěstNV, 11. 3. 1980.

[199] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 16.

[200] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 49, snímek 51, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0275-o

[201] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 231, snímek 198, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1015-n

[202] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 240, snímek 207, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1060-n

[203] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 248, snímek 215, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1100-n

[204] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[206] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 16.

[207] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 16.

[208] 2. schůze obecního zastupitelstva, 17. 8. 1923.

[209] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 16.

[210] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28. 8. 1931.

[211] 27. schůze městské rady, 24. 9. 1931.

[212] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15. 12. 1931.

[213] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10. 6. 1932.

[214] 69. schůze městské rady, 28. 4. 1932.

[215] 9. schůze obecní finanční komise, 8. 6. 1932.

[216] 18. schůze obecního zastupitelstva, 25. 11. 1932.

[217] 98. schůze městské rady, 14. 10. 1932

[218] 18. schůze obecního zastupitelstva, 25. 11. 1932.

[219] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 16.

[220] 11. schůze obecního zastupitelstva, 30. 7. 1920.

[221] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 2. 1925.

[222] 23. schůze obecního zastupitelstva, 16. 6. 1925.

[223] 167. schůze městské rady, 6. 11. 1929.

[224] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12. 1965.

[225] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2. 1968.

[226] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[227] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[228] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.

[229] Kronika města Rokycan, 1969–73, f. 99.

[230] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[231] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[232] Kronika města Rokycan, 1974–75, f. 75.

[233] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.

[234] 1. schůze rady MěstNV, 15. 1. 1980.

[236] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 35; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.

[237] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 109.

[238] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.

[239] Matrika křtů Rokycany 1824–1834, s. 130, snímek 152, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067895/rokycany-11_1520-n

[240] Hlas Rokycanska 1988, č. 2

[241] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[242] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 19.

[243] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 66.

[244] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 69.

[245] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 268, snímek 139, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_1390-n

[246] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 189, snímek 99, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_0990-n

[247] Matrika pohřbů Rokycany 1704–1771, s. 387, snímek 196, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067910/rokycany-26_1941-z

[248] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 80, snímek 43, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0430-o

[249] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 403, snímek 206, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_2060-n

[250] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 44, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0440-z

[251] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 134, snímek 70, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0700-o

[252] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 134, snímek 54, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0550-n

[253] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 43, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0430-z

[254] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 170, snímek 20, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0200-o

[255] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 135.

[256] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 140.

[257] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 138, snímek 56, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0570-n

[258] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 140, snímek 57, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0580-n

[259] Radní protokol,  17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 70.

[260] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 69, snímek 64, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0355-o

[261] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 105, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0550-z

[262] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 302.

[263] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 46, snímek 48, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0260-o

[264] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 134, snímek 136, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_1370-n

[265] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[266] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 17.

[267] Matrika křtů Rokycany 1869–1878, s. 228, snímek 231, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067918/rokycany-34_2310-n

[268] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[269] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[270] Radní protokol,  03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093, snímek 35.

[271] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 119. Podlaha, A., 1910, s. 250.

[272] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 20.

[273] Jar. Bauer: Dům čp.117/II na Pátku, zvaný „Klášter“, In: Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[274] Líbal D. –  Heroutová M., Pasportizace okresu Rokycany, SÚRPMO Praha 1981., otištěno v dokumentaci k územnímu plánu města z roku 2000.

[275] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004, s. 344–345.

[276] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 5.

[277] Karel, T.: Dům zvaný „klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s. 83–87.

[278] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 19.

[279] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 20.

[280] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 19.

[281] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká. Rokycansko, č. 5, 6. 2. 1992, s. 6.

[282] Minulostí Rokycanska, č. 15, 2002, s. 25–41.

[283] Pelant, J.: Vyobrazení měst Plzně, Rokycan, Berouna a hradů Radyně, Žebráka, Točníka a Křivoklátu na vedutách Mathiase Gerunda z roku 1536, In: Západočeský historický sborník, Svazek 7, Plzeň, 2001

[284] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[285] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/30, kt. 33.

[286] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[287] Hofman, K.: Rokycany v letech 1740 až 1750: Část prvá: Vzhled města. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s. 11, 1995.

[288] Karel, T.: Dům zvaný „klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s. 83–87.

[289] Karel, T.: Dům zvaný „klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s. 83–87.

[292] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 62.

[293] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 71.

[294] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 82.

[295] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/3, kt. 31; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102.

[296] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/3, kt. 31; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102.

[297] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 274.

[298] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 114.

[299] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 286.

[300] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/3, kt. 31; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102.

[301] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102.

[302] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/4, kt. 31.

[303] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 19.

[304] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 70.

[305] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[306] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/30, kt. 33.

[307] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 72.

[308] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 28. 12. 1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 112, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 112; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k112, snímek 100.

[309] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[310] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 73.

[311] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 81.

[312] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[313] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/30, kt. 33.

[314] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 92.

[315] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 76.

[316] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 28. 12. 1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 112, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 112; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k112, snímek 107.

[317] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 19.

[318] Matrika křtů Rokycany 1785–1793, s. 88, snímek 88, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0460-n

[319] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[320] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23. 12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 5, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005, snímek 187.

[321] Karel, T.: Dům zvaný „klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s. 83–87.

[322] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[323] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 19.

[324] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno. Dopis, který F. Purghart zaslal r. 1974 paní Pavlíkové do Krajského ústavu památkové péče v Plzni.

[325] 3. plenární zasedání MěstNV, 17. 5. 1965.

[326] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[327] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1970.

[328] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[329] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 21. 12. 1971.

[330] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[331] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10. 1974.

[333] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[334] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 19.

[335] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[336] Karel, T.: Dům zvaný „klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s. 83–87.

[337] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[338] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.

[339] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.

[340] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[341] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 6. 5. 1974.

[342] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[343] Karel, T.: Dům zvaný „klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s. 83–87.

[344] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[345] Karel, T.: Dům zvaný „klášter“ čp. 117 v Rokycanech, In: Dějiny staveb, 2001, s. 83–87.

[346] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 41, 1993.

[347] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10. 1974.

[348] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.

[349] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.

[350] Kronika města Rokycan, 1974–75, f. 91.

[351] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.

[352] 4. plenární zasedání MěstNV, 4. 4. 1977.

[353] Kronika města Rokycan, 1976–77, f. 37.

[354] Hlas Rokycanska, č. 1, 14. ledna 1977, s. 1

[355] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10. 1974.

[356] 6. plenární zasedání MěstNV, 5. 9. 1977.

[357] 6. plenární zasedání MěstNV, 5. 9. 1977.

[358] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.

[359] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 2. 1978.

[360] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.

[361] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.

[362] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.

[363] 15. plenární zasedání MěstNV, 27. 2. 1979

[364] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.

[365] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[366] 2. schůze rady MěstNV, 29. 1. 1980.

[367] 4. schůze rady MěstNV, 26. 2. 1980.

[368] 20. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1979.

[369] 2. schůze rady MěstNV, 29. 1. 1980.

[370] 5. schůze rady MěstNV, 11. 3. 1980.

[371] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[372] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[373] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.

[374] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.

[375] 6. plenární zasedání MěstNV, 8. 6. 1982.

[376] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[378] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 19.

[379] Rokycanský deník, 10. 2. 1997, s. 9.

[380] Oznámení o realizaci následujících akcí, 4. 2. 2008, www.rokycany.cz

[381] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie - vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz

[383] Paneš, F.: Názorný plán historických památek a veřejných budov města Rokycan a okolí, Rokycany 1967.

[384] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 89, snímek 89, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0465-n

[385] Purghart, F.: Kostel sv. Petra a Pavla, rukopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[386] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 39v.

[387] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 141–142.

[388] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 1, snímek 3, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0035-n

[389] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 75, snímek 79, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0415-n

[390] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 73, snímek 68, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0375-o

[391] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 104, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0550-z

[392] 13. schůze obecní správní komise, 5. 2. 1931.

[393] Viz kresba K. Štíchy „Pod Kostelem II“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B. Horáka.

[394] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 20.

[395] Schůze pléna MNV, 7. 7. 1947.

[396] Schůze pléna MNV, 12. 9. 1947.

[398] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.

[399] Kronika města Rokycan 1947–51, f. 197.

[400] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.

[401] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[402] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[403] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 12.

[404] Kronika města Rokycan 1951–54, f. 184.

[406] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 17.

[407] Radní protokol,  03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093, snímek 59.

[408] Radní protokol,  03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093, snímek 128.

[409] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 157, snímek 66, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0670-n

[410] Matrika pohřbů Rokycany 1785–1797, s. 43, snímek 46, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0245-z

[411] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 95.

[412] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 89.

[413] Schůze pléna MNV, 7. 7. 1947.

[414] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1928.

[415] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 165.

[416] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 17.

[417] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 17.

[419] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 20.

[420] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 20.

[422] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[423] Viz kresba K. Štíchy „Pod Kostelem II“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B. Horáka.

[424] 2. schůze obecní správní komise, 12. 12. 1930.

[425] Radní protokol,  31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 156.

[426] Radní protokol,  31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 140.

[427] Radní protokol,  31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 57.

[428] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 588, snímek 299, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_2990-n

[429] Matrika svateb Rokycany 1785–1802, s. 37, snímek 39, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0215-o

[430] Matrika pohřbů Rokycany 1785–1797, s. 53, snímek 56, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0295-z

[431] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 71, snímek 38, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0380-z

[432] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 44.

[433] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 167.

[434] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 166.

[435] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 136.

[436] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 68, snímek 68, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0360-n

[437] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[438] 4. schůze obecního zastupitelstva, 27. 6. 1914.

[439] 93. schůze městské rady, 21. 9. 1928.

[440] 94. schůze městské rady, 27. 9. 1928.

[441] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1928.

[442] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1928.

[443] 102. schůze městské rady, 26. 10. 1928.

[444] 104. schůze městské rady, 9. 11. 1928.

[445] 115. schůze městské rady, 3. 1. 1929.

[446] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1928.

[447] 63. schůze městské rady, 30. 3. 1928.

[448] 99. schůze městské rady, 19. 10. 1928.

[449] 23. schůze obecní finanční komise, 11. 12. 1928.

[450] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1929.

[451] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 20.

[452] 57. schůze městské rady, 11. 2. 1932.

[453] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 20.

[454] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.

[456] Viz kresba K. Štíchy „Pod Kostelem II“, vystaveno v prosinci r. 2004 v rokycanském Muzeu B. Horáka.

[457] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 20.

[459] SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.

[460] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[461] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1928.

[462] Radní protokol,  31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 2.

[463] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.

[464] 31. schůze městské rady, 14. 11.1 927.

[465] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.

[466] Matrika křtů Rokycany 1864–1869, s. 24, snímek 27, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067900/rokycany-16_0270-n

[467] Matrika pohřbů Rokycany 1845–1880, s. 254, snímek 257, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067898/rokycany-14_1530-n

[468] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[469] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 17–18.

[470] 7. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1977.

[471] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 120.

[472] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 12. 2003, s. 3.

[473] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 120.

[474] Krčmář, Luděk.: Poutní místa a místa zvláštní zbožnosti v Rokycanech, In: Sborník konference Genius Loci Rokycany 2016, Muzeum Dr. Horáka v Rokycanech a Genius loci českého jihozápadu. https://www.zcm.cz/images/Rokycany/Sbornik_X_Konference_Genius_Loci_Rokycany_2016.pdf

[475] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 54.

[476] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 15.

[477] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[478] Kronika města Rokycan, 1976–77, f. 38.

[479] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 12. 2003, s. 3.

[480] Rokycansko, č. 17, 29. 4. 1993, s. 5.

[481] Kronika města Rokycan, 2003, s. 46.

[482] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 16–17.

[483] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 44.

[484] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 20.

[485] 207. schůze městské rady, 23. 7. 1930.

[486] 131. schůze městské rady, 30. 5. 1933.

[487] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2. 11. 1932.

[488] Kronika města Rokycan, 1976–77, f. 38.

[489] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[490] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.

[491] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 154, snímek 64, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0650-n

[492] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 135, snímek 70, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0700-o

[493] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 145, snímek 77, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_0770-n

[494] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 38, snímek 40, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0220-o

[495] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 182, snímek 149, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0780-n

[496] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 305.

[497] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 268.

[498] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 279–280.

[499] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 210, snímek 177, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0910-n

[500] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 9, snímek 7, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0070-z

[501] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[502] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 14.

[503] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[504] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[505] viz fotografie čtvrti Pod Kostelem. Rokycansko, Plzeň 1978, obrazová příloha, č. 24–26.

[506] Schůze užšího Místního národního výboru, 20. 9. 1945.

[507] Radní protokol,  31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 273–274.

[508] Radní protokol,  31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 275.

[509] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 42, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0420-z

[510] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 135, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0560-n

[511] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 66, snímek 36, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0360-o

[512] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 32.

[513] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 50.

[514] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 62.

[515] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 76.

[516] Matrika pohřbů Rokycany 1785–1797, s. 40, snímek 43, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0230-z

[517] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[518] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140

[520] 9. schůze městské rady, 10. 8. 1927.

[521] 11. schůze městské rady, 24. 8. 1927.

[522] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1935.

[523] 11. schůze rady MěstNV, 3. 6. 1980.

[524] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[525] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 20.

[526] Matrika křtů Rokycany 1878–1894, s. 36, snímek 40, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067919/rokycany-35_0400-n

[527] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 20.

[528] Matrika pohřbů Rokycany 1880–1909, s. 12, snímek 14, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067929/rokycany-45_0140-z

[529] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[531] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[533] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[534] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 213.

[535] 198. schůze městské rady, 28. 5. 1930.

[537] Široký, R. –  Wasková, M.: Rokycany čp.33, Komenského ul., Archeologická studie pro stavbu školní tělocvičny, Plzeň 2006.

[538] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 213.

[539] Kronika města Rokycan, 1851–1954, f. 184.

[540] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 20.

[541] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 20–21.

[542] 21. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1928.

[543] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 202.

[544] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 223.

[545] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 291.

[546] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 325.

[547] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 332.

[548] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 157.

[549] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm

[550] Sčítání lidu 1857, Rokycany, Plzeňské předměstí, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705375

[551] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 136.

[552] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 136.

[553] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 136.

[554] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 136.

[555] Státní okresní archiv v Rokycanech, AMRO, kart. č. 136.

[556] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 21.

[557] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 20–21.

[558] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 21.

[559] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 21.

[560] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[561] 105. schůze městské rady, 24. 11. 1932.

[562] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 21.

[563] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 21.

[564] 33. schůze obecního zastupitelstva, 8. 10. 1926.

[565] 116. schůze městské rady, 2. 2. 1933.

[566] 151. schůze městské rady, 19. 10. 1933.

[567] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.

[568] 4. zasedání MNV, 14. 10. 1957.

[569] 2. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1966.

[570] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[571] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.

[572] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1967.

[573] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 282.

[574] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1967.

[575] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[576] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[577] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[578] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[579] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[580] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1969.

[581] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[582] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[583] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 11.

[584] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[585] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[586] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[587] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1970.

[588] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[589] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6. 1970.

[590] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9. 1970.

[591] 2. plenární zasedání MěstNV, 19. 4. 1971.

[592] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.

[593] 1. plenární zasedání MěstNV, 28. 2. 1972.

[594] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[595] 4. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1972.

[596] 4. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1972.

[597] Kronika města Rokycan 1978–81, f. 38.

[598] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 5. 1963.

[599] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[600] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[601] 6. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1970.

[602] 5. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1975.

[603] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6. 1976.

[604] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6. 1976.

[605] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.

[606] 1. schůze rady MěstNV, 4. 1. 1977.

[607] . schůze rady MěstNV, 29. 3. 1977.

[608] 10. schůze rady MěstNV, 10. 5. 1977.

[609] 5. plenární zasedání MěstNV, 13. 6. 1977.

[610] 7. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1977.

[611] 11. plenární zasedání MěstNV, 20. 6. 1978.

[612] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s. 18.

[613] Hlas Rokycanska, č. 51, 15. prosince 1978, s. 2.

[614] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[615] 19. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1979.

[616] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[617] 11. schůze rady MěstNV, 3. 6. 1980.

[618] Kronika města Rokycan 1978–81, f. 37.

[620] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[621] 27. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1981.

[622] Založeno na osobních vzpomínkách autora.

[623] Materiál pro jednání rady města, 24. 4.2006, č. 2410, ID: 5020.

[624] Materiál pro jednání rady města, 24. 4.2006, č. 2410, ID: 5020.

[625] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 6–7.

[628] Srb, Adolf: Královské svobodné město Rokycany, 1896, s. 108, https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:86d34302-b4f1-4217-8a51-061a525e5315

[629] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII:s. 173–195, 2002.

[631] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII:s. 173–195, 2002.

[632] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1. 10. 1926.

[633] 74. schůze městské rady, 25. 5. 1928.

[634] 80. schůze městské rady, 22. 6. 1928.

[635] 117. schůze městské rady, 18. 1. 1929.

[636] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 117.

[637] 45. schůze obecního zastupitelstva, 8. 8. 1930.

[638] 47. schůze obecního zastupitelstva, 29. 8. 1930.

[639] 47. schůze obecního zastupitelstva, 29. 8. 1930.

[640] 205. schůze městské rady, 9. 7. 1930.

[641] 42. schůze obecní finanční komise, 25. 8. 1930.

[642] 47. schůze obecního zastupitelstva, 29. 8. 1930.

[643] 216. schůze městské rady, 19. 9. 1930.

[644] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 117. a Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 66.

[645] 9. schůze obecní finanční komise, 8. 6. 1932.

[646] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10. 6. 1932.

[647] 18. schůze obecního zastupitelstva, 25. 11. 1932.

[648] 82. schůze městské rady, 7. 7. 1932.

[649] 84. schůze městské rady, 21. 7. 1932.

[650] 96. schůze městské rady, 6. 10. 1932.

[651] 92. schůze městské rady, 8. 9. 1932.

[652] 97. schůze městské rady, 13. 10. 1932.

[653] 18. schůze obecního zastupitelstva, 25. 11. 1932; 101. schůze městské rady, 27. 10. 1932.

[654] 119. schůze městské rady, 1. 3. 1933.

[655] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19. 6. 1934.

[656] Slavnostní schůze MNV 9. 3. 1947.

[657] 1. schůze pléna MNV, 7. 7. 1950.

[660] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28. 4. 1933.

[661] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.

[662] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.

[663] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 100.

[664] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.

[665] Kronika města Rokycan 1990, f. 151.

[666] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.

[667] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 11.

[668] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 168.

[669] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 9.

[670] Minulostí Rokycanska, 9, 1971, s. 45.

[671] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 170.

[672] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 315.

[673] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2. 11. 1932.

[674] Kronika města Rokycan, 1951–53, f. 153.

[675] 1. zasedání MNV, 9. 1. 1956.

[676] Kronika města Rokycan 1957–62, f. 143.

[677] Zasedání MNV, 2. 11. 1959.

[678] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.

[679] 6. plenární zasedání MěstNV, 24. 9. 1963.

[680] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 11. 1964.

[681] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 11. 1964 (Zdravotní komise MěstNV v Rokycanech, Zpráva pro 4. plenární zasedání MěstNV v Rokycanech dne 4. listopadu 1964).

[682] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 12. 1964.

[683] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.

[684] 2. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1966.

[685] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1966.

[686] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[687] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1967.

[688] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[689] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[690] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2. 1968.

[691] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[692] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[693] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[694] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[695] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[696] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[697] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[698] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1969.

[699] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[700] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[701] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[702] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[703] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 12.

[704] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[705] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[706] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[707] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[708] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[709] 3. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1977.

[710] 1. plenární zasedání MěstNV 23. 2. 1976.

[711] Kronika města Rokycan 1976–77, f. 37.

[712] 3. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1977.

[713] 4. plenární zasedání MěstNV, 4. 4. 1977.

[714] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.

[715] Hlas Rokycanska, č. 20, 21. 5. 1981, s. 2.

[716] 3. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1977.

[717] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.

[718] Kronika města Rokycan, 1982, f. 36.

[719] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.

[722] V dalších, výhledových etapách měly pokračovat demolice a přestavby původního jádra Rokycan na socialistické město až do 9. pětiletky; Kronika města Rokycan, 1982, f. 36.

[723] Hlas Rokycanska, č. 30, 30. 7. 1981, s. 1.

[724] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[725] 15. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.

[726] Kronika města Rokycan, 1983, f. 119.

[727] Kronika města Rokycan, 1984, f. 188.

[728] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 50.

[729] 18. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1984.

[730] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[731] 27. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1985.

[732] Kronika města Rokycan, 1986, f. 105, 182.

[733] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.

[734] 22. plenární zasedání MěstNV, 19. 2. 1985.

[735] Kronika města Rokycan, 1986, f. 152.

[736] 27. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1985.

[737] 29. plenární zasedání MěstNV, 22. 4. 1986.

[738] 6. plenární zasedání MěstNV, 28. 4. 1987.

[739] 7. plenární zasedání MěstNV, 30. 6. 1987.

[740] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.

[741] Hlas Rokycanska, č. 22, 2. 6. 1988, s. 1.

[742] Kronika města Rokycan, 1984, f. 188.

[743] Kronika města Rokycan, 1989, f. 34.

[744] Kronika města Rokycan 1989, f. 4.

[745] Materiál pro jednání rady města, 19. 7. 2004, č. 2099.

[746] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 50.

[748] Materiál pro jednání rady města, 19. 7. 2004, č. 2099.

[749] Materiál pro jednání rady města, 19. 7. 2004, č. 2099.

[750] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 8. 2004, č. 1450, ID:2783.

[751] Hlas Rokycanska, č. 29, 21. 7. 1988, s. 2.

[752] Hlas Rokycanska, č. 29, 21. 7. 1988, s. 2.

[753] Hlas Rokycanska, č. 40, 6. 10. 1988, s. 2.

[754] kol. Aut. :Koncepce dětských hřišť v Rokycanech, Materiál pro jednání zastupitelstva města, 20. 4. 2004, č. 1099.

[755] Materiál pro jednání rady města, 14. 11. 2005, č. 2099, ID:4469.

[756] Rokycanský deník, 26. 11. 1997, s. 11.

[757] Rokycansko, č. 24, 16. 6. 1994, s. 1.

[758] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2010, ID: 4650.

[759] Materiál pro jednání rady města, 15. 5. 2006, č. 2431, ID:5081.

[760] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[761] Materiál pro jednání rady města, 26. 6. 2006, č. 2431, ID: 5231.

[762] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[763] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[764] Materiál pro jednání rady města, 26. 6. 2006, č. 2431, ID: 5231.

[765] Materiál pro jednání rady města, 7. 8. 2006, č. 2010, ID: 5374.

[766] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22. 8. 2006, č. 1000, ID: 5449.

[767] Rokycanský deník, 25. 8. 2006.

[768] Rokycanský deník, 25. 8. 2006.

[769] Rokycanský deník, 29. 9. 2006.

[770] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[771] Rokycanské noviny, č. 12, 20. 12. 2005, s. 4.

[772] Rokycanské noviny, č. 4, 20. 4. 2007, s. 5.

[773] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz

[774] Materiál pro jednání rady města, 11. 10. 2004, č. 2010, ID: 3126.

[775] Materiál pro jednání rady města, 3. 1. 2005, bod č. 2091, ID:3393.

[776] Materiál pro jednání rady města, 3. 1. 2005, bod č. 2431, ID:3366.

[777] Založeno na osobních zápiscích autora.

[778] Založeno na osobních zápiscích autora.

[779] Založeno na osobních zápiscích autora.

[780] Založeno na osobních zápiscích autora.

[781] Usnesení zastupitelstva města z 3. 10. 2000, www.rokycany.cz.

[782] Usnesení zastupitelstva města z 26. 2. 2002, www.rokycany.cz.

[783] Rokycanské noviny, č. 3, 20. 7. 2003, s. 1.

[784] Usnesení zastupitelstva města z 8. 7. 2003, www.rokycany.cz.

[785] Rokycanské noviny, č. 4, 20. 8. 2003, s. 2.

[786] Usnesení zastupitelstva města z 19. 8. 2003, www.rokycany.cz.

[787] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 8. 2004, č. 1450, ID:2783.

[788] Materiál pro jednání rady města, 30. 5. 2005, č. 2091.

[789] Materiál pro jednání rady města, 11.10 2004, č. 2451. Materiál pro jednání rady města, 19. 7. 2004, č. 2099.

[790] Záměr města na prodej bytových jednotek v Rokycanech, 16. 10. 2007, www.rokycany.cz

[791] Usnesení zastupitelstva města, 17. 12. 2007, www.rokycany.cz

[792] Rokycanské noviny, č. 2, únor 2008, s. 1.

[793] Usnesení zastupitelstva města z 15. 1. 2007, www.rokycany.cz

[794] Oznámení – Návrh na projektovou dokumentaci pro územní rozhodnutí a to na úpravu plochy od ul. Pod kostelem / Fr. Černého / k ul. Gottlieba a náměstí u Saské brány /bez obnovy náhonu /, včetně ul. Pod Kostelem / Fr. Černého /, rozdělenou na dvě etapy, www.rokycany.cz

[795] zm 14.7.2008opr, www.rokycany.cz

[796] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie - vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz

[804] Kronika města Rokycan, 1994, f. 25.

[805] Rokycansko, č. 24, 16. 6. 1994, s. 1.

[806] Rokycansko, č. 26, 30. 6. 1994, s. 1.

[807] Rokycanský deník, 28. 11. 1995, s. 9.; Kronika města Rokycan, 1997, f. 41.

[808] Rokycanský deník, 15. 7. 1996, s. 9.

[809] Rokycanský deník, 27. 3. 1997, s. 9.

[810] Kronika města Rokycan, 1996, f. 95; Rokycanský deník, 6. 8. 1996, s. 9.

[811] Kronika města Rokycan, 1997, f. 41.

[812] Rokycanský deník, 15. 7. 1996, s. 9; Kronika města Rokycan, 1995, f. 16.

[813] Rokycanský deník, 10. 8. 1996, s. 13.

[814] Kronika města Rokycan, 1996, f. 25.

[815] Kronika města Rokycan, 1996, f. 114.

[816] Rokycanský deník, 27. 3. 1997, s. 9.

[817] Rokycanský deník, 24. 10. 1996, s. 11.

[818] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2410, ID: 5020.

[819] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2410, ID: 5020.

[820] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30. 5. 2006, č. 1410, ID: 5142.

[821] Usnesení městského zastupitelstva, 9. 10. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909422