D. Borek: Rokycany - Masarykovo nám., jižní strana a radnice

Popis jednotlivých domů na Masarykově náměstí začněme u radnice čp.1/I. Tento symbol městské samosprávy dostal při číslování domů, zavedeném v roce 1771, příznačně číslo popisné jedna. Na dnešním místě je radní dům spolehlivě doložen již od konce 16. století (v roce 1590 se v účtu za opravu objektu městské šatlavy umístěné na dvoře radnice mluví o „vtažení žlebů při šatlavě z strany Trnkový“,[1] přičemž Trnka byl tehdy majitelem domu čp.133/I, dnes Lidový dům) ale dá se předpokládat, že zde stával už dříve, možná od samotného založení gotického města. Radnice zaujímá centrální polohu, přibližně uprostřed jižní strany náměstí, kde se soustřeďovaly nejbohatší měšťanské domy.

H. Hrachová předpokládá, že vlevo za radnicí se nacházel ještě přízemní objekt obecní šatlavy, přinejmenším s 2 místnostmi a se sklepní kobkou. V roce 1590 vydal purkmistr jistý obnos za „opravky“ věznice, v roce 1593 byl zedník pověřen, aby v šatlavě udělal skruže a zadělal díru. V roce 1596 se píše o „otevření a zase zazdění secessus v šatlavě.“ V roce 1598 zazdil díru v budově věznice jistý Vlach. Objekt byl vybaven latrínou, vlastní šatlava opatřena kamny a okny s okenicemi. Do vězení se vcházelo dvěma dveřmi, později opatřené mřížemi. V roce 1591 zakoupena do šatlavy nová kamna, v roce 1592 osazená 22 kachlíky (roku 1598 48 kachlíky). Někdy v 90. letech 16. století také do dveří pořízeny 4 nové zámky.[2]

Roku 1639 radnice vyhořela při vpádu Švédů do Rokycan. Po třicetileté válce se město začalo jen pomalu vzpamatovávat z válečného úpadku. Radnice byla opravena jako jedna z prvních. 29. ledna 1642 obdrželo město povolení zastavit dvůr Habrová (u dnešní vesnice Dolany) tak, aby za získané peníze mohlo opravit radnici a obnovit městskou huť v Klabavě. Městu prodej vynesl 1500 kop míšeňských.[3] Podle K. Hofmana pak radnice byla skutečně opravena, a to tak dobře, že zpráva zemské revizní komise z let 1667–1668, která jinak shledala město velmi zpustlým, se o radnici ve svém výčtu poškozených budov nezmiňuje.[4]

Nová radnice byla patrně vystavěna v barokním slohu. Už 20. května roku 1680 ale opět vyhořela. Stavba nové radnice se prý protáhla až do roku 1712.[5] Je nepochybné, že radnice získala slohový ráz vrcholného baroka. Její přesnou podobu ale neznáme. Jen rytina Rokycan od F. B. Wernera, pořízená někdy před rokem 1723, ukazuje bohatě tvarovanou barokní věž radnice. Části plechových ozdob z věže barokní radnice jsou uchovány v rokycanském muzeu. Radnice nejspíš byla jen patrovou stavbou. Je také pravděpodobné, že tato barokní stavební fáze je dodnes uchována v rytmu průčelí současné, klasicistní radniční budovy. V letech 1712–1713 (podle K. Hofmana v roce 1680[6]) zasedal v rokycanské radnici zemský apelační soud, který se sem na zimu uchýlil z Prahy před morem. V radnici potom na památku tohoto období byl vytesán nápis: „Grassante SaVa peste Praga, ApeLLatIo RokyCzanam DeVenIt. CVM RokItzanae SeDIt AppeLLatIo TVte. TVnC pestIs Pragae GrandDIa MaLatVLIt“[7] Při pozdějších přestavbách budovy zanikl.

Svými rozměry a komfortem ovšem přestala radniční budova v 2. polovině 18. století vyhovovat administrativním a reprezentativním potřebám bohatnoucího královského města. 26. června 1770 vypracoval zednický mistr plaského kláštera E. Prussik rozpočet na její přestavbu, s odhadovanými náklady 5192 zlatých 56 krejcarů. Stále se počítalo jen s patrovou budovou. Měla mít následující vnitřní dispozici: v přízemí průjezd, šenkovna, pokoj pro hospodského, šenkovní kuchyně s kvelbem pod schody, vážnice, místa pro lid a aresty. Prussik navrhl zrušit starou vstupní síň. V patře zamýšlel zřídit radní sál, dva pokoje (radní a velký), kancelář, další velký pokoj, archiv, horní předsíň, vězení pro měšťany, další prostory a pavlač do dvora. Přízemí by bylo zaklenuto, první patro jen zčásti. Radnice měla dostat novou střechu (v roce 1772 konkretizováno jako střecha „nach walscher Art“[8], tedy ve „vlašském“, tj. italském stylu, patrně myšleny různé štíty, ozdobné římsy a atiky) štít, věž, komíny, okna, kamna, kamenný portál i kamenná ostění oken.[9]

Prussikův plán ale nebyl realizován. 10. června 1772 jej sice schválil královský podkomoří, ovšem město se stavbou nezačalo. O deset let později, dne 6. srpna 1782 se obecní rada zabývala přípisem od podkomořského úřadu, který mj. řešil otázku nové radnice. Píše se v něm, že „se pro zachování requisitorum pro hašení ohně kolna od zdi vystavěti má a raddní dům ne zgruntu, nobrž s vyrozuměním in arte peritorum [tedy dle posudku odborníků – pozn. aut.] co by nevyhnutedlně potřebné bylo, se vyspravilo, načež project se odeslati má.“[10] Ze zprávy vyplývá, že erární úřady preferovaly opravu, s využitím stávajícího zdiva, nikoliv novostavbu radnice. Dne 17. září 1782 řešili radní dotaz od inspektora Ferdinanda Talma, jakou odpověď hodlá dát město vyšším úřadům ohledně „stavení domu raddního.“ Unesli se, že „má se správa dáti, že nevyhnutedlně nová střecha, a sice k uvarování 3 žlabů obrátiti se musí a tudy přední i zadní zeď to nevydrží.“ Magistrát zároveň rozhodl, že úřadům navrhne, aby se oprava radnice prováděla postupně. „Tudíž že se poslušná žádost skládá, by se to stavení pomalu stavěti mohlo, vzláště když ty při hammru vzdělané dluhy od 12 000 zlatých jsou.“[11] Dne 15. října 1782 se na svém zasedání radní seznámili s dopisem od podkomořského úřadu, „že se vidí, kterak ten obrys [tedy nákres – pozn. aut.] na vystavení domu raddního velmi kvostný (?) jest a taky velký outraty. Tudy má se jiný obrys a übrschlag [tedy rozvrh, rozpočet – pozn. aut.] na outraty tam udělat.“ Radní souhlasili, že vyhotoví nový nákres a doplní se o rozpočet.[12]

Dne 10. září 1782 požádalo město podkomořský úřad o nové povolení k stavbě, ale celá akce se zbrzdila kvůli sporu o podobu radniční věže. Podkomořskému úřadu se nelíbil údajně příliš vysoký rozpočet a navrhoval postavit radnici bez věže, což ale radní odmítli, protože by tak na novou budovu nemohli umístit hodiny.[13] Dne 30. května 1783 se obecní rada seznámila se zprávou od podkomořského úřadu s „přiloženým jiným projectem pro stavení nového raddního domu, že se všechny okrasy a ciráty [tedy ozdoby fasády – pozn. aut.] a stavení věže vynechati mají a v dole klenutíma. Tudy má se s bau mistrem nově certírovati [přezkoumat – pozn. aut.], co by dle toho nového projectu jak dům raddní, tak věž koštovati [tedy stát – pozn. aut.] mohla, což obojí tam správně k dalšímu stvrzení oznámiti má.“ Radní se usnesli, že se má do Rokycan povolat plzeňský baumistr Bart (Antonín Barth) s ním to důkladně projednat.[14]

Vedení města mezitím úřadovalo ve starých prostorách. Nevyhovující stav radnice si vynucoval zavádění dlouhodobých provizorií. Dne 7. ledna 1783 jednala obecní rada o nabídce náhradních prostor od měšťana Matěje Vincenta Wagnera z Askenburgu, vlastníka velkého barokního domu čp.5/I na Masarykově náměstí (o něm viz níže). Wagner píše: „poněvadž doslejchá, že dům raddní v letošním roce stavěti se míní, tudíž žádá, by se k sl. ouřadu podkomořskému remonstrat [tedy námitka – pozn. aut.] stala, aby ten dům pro vyspoření větších outrat k ruce obce koupen byl na dům raddní.“ Radní ale žádost odmítli, protože „ten dům na radní dům dost prostranný není a v sladovně na starých gruntech dvojí klenutí je vypuklý a na padnutí jest.“[15] F. Purghart uvádí, že Wagner nabídku učinil 4. ledna 1783.[16] Wagner ovšem docílil toho, že podkomořský úřad 26. a 28. ledna 1783 vyzval město Rokycany, že „se má správa dáti, zdaž se dům bývalý Eislovský na dům raddní potřebovati se mohl“ a zároveň mělo město říct, jaké by si to vyžádalo náklady, předložit projekt, a „taky jak vysoko nynějšího rathausu stavení zase by prodáno býti mohlo.“ Magistrát 24. února 1783 podkomořskému úřadu odpověděl a zopakoval, že Wagnerův dům pro novou radnici nevyhovuje (podrobněji viz níže, v popisu domu čp.5/I).[17] Dům čp.5/I, zvaný Eislovský, sice byl výstavný, ale potřebám radnice by skutečně dlouhodobě nepostačoval. Otevřela se tak cesta k výstavbě nové radnice na starém místě.

2.1.2. Výstavba nové radnice v letech 1783–1810

Radní tedy Wagnerovu nabídku odmítli a rozhodli se tentokrát definitivně postavit novou budovu radnice. Zároveň urovnali svůj spor s erárem, když se dohodli na tom, že věž se stavět bude, ale celkové náklady na radnici budou zastropovány.[18]

Plány na novou radnici vypracoval ještě roku 1783 na základě plánu jistého Grubera plzeňský stavitel Antonín Barth (1735–1813). Na rozdíl od projektu E. Prussika už nemělo jít jen o úpravu stávající budovy, ale prakticky o novostavbu.[19] Barth navrhl novou radniční budovu jako patrovou stavbu s věží. Slohově zde využil prvků pozdního baroka a nastupujícího klasicismu.[20] Dne 9. ledna 1784 se magistrát seznámil s projektem „od plzeňskýho baumistra Antonína Barty pro vystavení věže pro hodiny na nový rathaus, jak za potřebný materiale tak řemeslníkům koštovati mohla.“ Radní pak předali věc k posouzení podkomořskému úřadu.[21] Dne 17. února 1784 vzala obecní rada na vědomí psaní od podkomořského úřadu, že „se povoluje raddní dům stavěti, s doložením by se ten project od 4967 zlatých nevyvejšil.“[22] Barthův projekt přijali radní kladně a ještě roku 1784 tak stavba nové radnice mohla začít. Dne 23. ledna 1784 proto purkmistr oznámil radním, že „v domě raddním již víceji sessy [tedy schůze – pozn. aut.] držeti se nemůžou, a tak v domě p. Korrena se držeti budou. A on taky tři pokoje a kvelb na sůl [nabízí?] a jenom roční činže 60 zlatých a jakož posléz 50 zlatých přijmouti se declaríroval.“ Radní to odsouhlasili.[23] Korrenův dům čp.131/I (viz níže) stál nedaleko radnice a patřil mezi největší měšťanské usedlosti v Rokycanech.

Rozhodnutí o přesunu místa pro schůzování konšelů souviselo s blížícím se zahájením prací na nové radnici, respektive s bouráním starých zdí. Stavební práce začaly 11. července 1784. Zedníci ale stačili jen provést částečnou demolici stávající budovy (nákladem 162 zlatých 11 krejcarů[24]) a jejich dílo bylo přerušeno osudovou ranou.[25] Dne 12. září 1784 vypukl v domku čp.20/III na Plzeňském předměstí požár. Ten se dramatickým způsobem rozšířil a spálil prakticky celé město. Dosud relativně poklidně bohatnoucí Rokycany se náhle musely vypořádat s katastrofou nedozírných rozměrů. Výstavba nové radnice okamžitě ustala, neboť město muselo řešit aktuálnější otázky. Šlo o to, že měšťané nyní nocovali v okolních vesnicích nebo v provizorních přístřešcích a s tím, jak se blížila zima, bylo naprosto nutné, aby se obyvatelé postarali o urychlené opravy svých domů. Navíc oheň sežehl i staveniště radnice a zeď směrem k domu čp.133/I (Lidový dům) se zřítila.[26] Dne 7. ledna 1785 magistrát řeší žádost Michala Hejrovského, „by od starého rathausu sobě něco kamene odvézti mohl“. Obecní rada souhlasí s tím, že si má odvézt „větší quantum“.[27] Hejrovský 15. července 1783 požádal obecní radu o místo pro výstavbu vlastního domu a vyhlédl si zahradu na rohu ulice Míru a Havlíčkova,[28] kde pak skutečně před rokem 1787 dokončil dům čp.144/I (viz kapitola „ulice Míru“),[29] do jehož zdiva tak patrně byly použity kameny ze zdí staré radnice.

Stavba radnice se znovu rozeběhla až 23. dubna 1785, ale o dva roky později 18. listopadu 1787, byla nařízením podkomořského úřadu opět zastavena. Peníze odčerpala nákladná oprava děkanského kostela. Během těchto dvou let stavba nijak nepokročila. Na místě zbořené staré radnice zůstalo jen přízemní torzo nové budovy.[30] S tím, jak stavební práce ustaly, se toto provizorium stalo na několik let součástí městského panoramatu. V nedostavěném radničním přízemku se prý čepovalo pivo.[31] Roku 1789 vypršela pětiletá smlouva mezi magistrátem a majitelem domu čp.131/I o provizorním pronájmu objektu pro účely městského úřadování. Majitel měl naštěstí pochopení a povolil magistrátu prodloužení smlouvy. Provizorium se stávalo dlouhodobou záležitostí.[32] Dne 17. července 1789 se zabývalo vedení města návrhem Antonína Tomandla, aby „po vystěhování Kašpara Lohrnegla prázdný příbytek v bývalým rathhauzu k pronajmutí přišel.“ Magistrát to odsouhlasil s tím, že 30. července 1789 se má provést licitace pro případné uchazeče.[33] Od roku 1791 pak obec skutečně torzo radniční budovy pronajímala na byty. V objektu byly dvě světnice, kuchyně, komora, sklep a chlév.[34] Některé kanceláře městské samosprávy se po roce 1797 také nastěhovaly do domu čp.10/I.[35]

Dne 28. srpna 1789 oslovila magistrát skupina radních, že „naslýchají, kterak s stavením domu raddního dáleji pokračovati se má. Ponivadž ale to stavení skrze nerozumnost a neschopnost plzeňského baumistra Barta nezpůsobně založený a k potřebě magistrátu tenkrát nepostačuje, tehdy žádají, by se dáleji s tím stavením nepokračovalo, nobrž raději dům p. Jana Korrena, kterýž k tomu cíli dostatečný, dobře stavěný a od ohně bezpečný jest, [se] odkoupil, on [tedy Korren – pozn. aut.] strany ceny se vyrozuměl.“ Na to reagoval referent Tomandl, podle kterého „že při nynějších okolostojičnostech ani na další stavení domu raddního, ani na koupi domu p. Jana Korrena pomysliti se nemůže.“ Dokud prý nebude hotova výstavba kostela a školy a dokud se obec nezbaví dluhů, které přesahují 8000 zlatých, není to aktuální téma.[36] Je ale evidentní, že mezi měšťany sílila představa, že torzo nedokončené radnice už se nemá dále plánovat pro dostavbu a preferovanějším řešením by bylo zůstat v Korrenově domě čp.131/I (viz níže).

Dne 22. prosince 1789 magistrát řešil „dem Palliardi wegen Rathhaus zu schreiben,“ tedy „napsat Palliardimu kvůli radnici.“[37] Patrně už tehdy se mezi konšely zrodila myšlenka využít zkušeností s rychlou rekonstrukcí děkanského kostela, provedenou Ignácem Janem Palliardim (viz popis historie děkanského chrámu), i pro vyřešení otázky nedokončené stavby radnice. Na realizaci této ideje se ovšem muselo nakonec čekat dalších víc než deset let. Dne 5. října 1801 vydal magistrát zprávu, v níž po jednání o stavebních záležitostech oznamuje, že výstavba radnice bude obnovena na jaře 1802. Předtím si má objekt prohlídnout architekt Palliardi a přes zimu by mělo být staveniště připraveno na znovuzahájení prací.[38]

Dne 25. ledna 1803 se magistrát seznámil se zprávou podkomořského úřadu ohledně „Ausweis des zum Bau des hiesigen Rathshauses erforderlichen holzes,“ tedy „výkazu potřebného dříví pro stavbu zdejšího radního domu.“ Magistrát věc předal hospodářskému úřadu, aby „das fällen dieses Bauholzes baldmöglichst besorgen zu lassen,“ neboli aby „nechal zařídit co nejčasnější pokácení tohoto stavebního dříví.“[39]

Původní projekt Antonína Bartha přepracoval Ignác Alois Palliardi (1765–1806), syn známějšího architekta Ignáce Jana Palliardiho (autora pozdně barokní přestavby rokycanského děkanského kostela). Občas uváděn v počeštěné podobě Hynek Paliardi.[40] Dne 5. července 1803 se před magistrát dostal přípis krajského úřadu „um Nachtrag zum hierseitigen Berichte der vom prager Baumeister Palliardi dem Johann Tschermak ausgestellten Kundschaft,“ neboli „dodatek ke zdejší zprávě předložených zákazníků od pražského stavebního mistra Palliardiho Janu Čermákovi.“ Město se usneslo, že se má od Čermáka zpráva vyžádat a odeslat na krajský úřad.[41] Patrně šlo o přípravu zadání stavebních prací či rozpočtu. Až 10. srpna roku 1803 vypracovalo město finální rozpočet na dostavbu radnice.[42] Dne 30. srpna 1803 se magistrát zabýval nótou od stavebního ředitelství na podkomořském úřadu ve věci stavby nové radnice. Magistrát stanovil, že „soll die Mitteilung des Bauplanes gewärtiget. Die Einteilung der Behältnisse geprüft und sonach die Äußerung erstattet werden,“ neboli „má se očekávat sdělení stavebních plánů, prověřit rozdělení nádob [?] a následně dojde k vyjádření.“[43] Dne 6. září 1803 se před členy magistrátu dostala zpráva od podkomořského úřadu ohledně stavební a rozpočtových plánů na novou radnici. Magistrát uložil věc hospodářskému úřadu „zur Gutachten samt der diessfälligen von Seite eines Landesunterkammeramts wegen Anbringung des zweyten Stockes anher mitgeteilten Baudirekzionsnote Rückstellung auf 8 Täge zuzustellen,“ tedy „dobrozdání, včetně nyní ze strany podkomořského úřadu nótou stavebního ředitelství sděleného přidání druhého patra, doručit do 8 dnů.“[44] Zemské stavební ředitelství (Baudirekzion), které Palliardiho projekt připomínkovalo, nyní navrhlo, aby se místo nádvorního traktu radnice zvýšila o druhé patro. To se také stalo.[45] Šlo o zásadní rozhodnutí, které předznamenalo výslednou podobu budovy. Dne 27. září 1803 se magistrát zaobíral právní zprávou ohledně „unter ein Stockwerk vornehmen wollenden Rathausbaues,“ česky „plánovaného přidání patra na stavbu radnice.“ Magistrát reagoval, že „solche an ein Wohllöbl. k. Landesunterkammeramt mit dem fernere Ansuchen gutachtlich einzubegleiten: womit der daselbst befind. auf 2 Stockwerke des Rathauses etworfene Bauplan zur baldmöglichsten Beischhaffung der Baumaterialien anher übermitteilt werden möchte,“ tedy v překladu: „má se na vážený zemský podkomořský úřad odpovědět s dodatečnou odbornou žádostí, aby tam se nacházející předložený stavební plán na dvě patra radnice, co nejdříve byl sem předán, pro opatření stavebního materiálu.“[46]

Schválený rozpočet stavitele Palliardiho původně předpokládal utratit 28 468 zlatých a 25 ¹⁰/₁₂ krejcarů. Byl seškrtán na 24 485 zlatých 59 ¹/₃ krejcarů. Tesařské práce prováděl pražský tesař Michael Brust, sochařské práce Josef Malínský (rozpočet 636 zlatých: dvě sochy, městský znak, dvě poprsí a hlavice korintských sloupů ke věži).[47] Kámen se na stavbu dovážel z Mirošova, vápno ze Zdic a Lochovic.[48] Klempířské práce provedl František Novopacký, spotřeboval na to 14 svazků bílého plechu.[49] Antonín Kafka zhotovil ozdobný ciferník hodin, plechového orla na špičce věže, městský znak, český znak a čtyři hlavy Turků (patrně umístěny jako ozdobné korouhve na střeše). Požadoval za to honorář 435 zlatých, po sporech s městem ale dostal jen 200 zlatých a dodatečně ještě 100 zlatých. Hodinový stroj byl použit již z předchozí radniční budovy, opravil jej František Wollmann a do budovy zasadil tesař František Vraštil, který se pak staral i o jejich natahování.[50]

Majitel domu čp.103/I na Malém náměstí Alois Storch 17. listopadu 1803 požádal město, aby si směl odvést rum (zbořené zdivo) ze staré radnice, který by použil na zasypání hradebního příkopu u svého domu (hradby za domy na severní straně Malého náměstí tehdy procházely posunem). Hospodářský úřad města se vyjádřil příznivě a doporučil prodat Storchovi materiál za 40 zlatých.[51] Už předtím 25. října 1803 magistrát schválil i majiteli čp.104/I na Malém náměstí Šebestiánu Tomandlovi „die Verführung des Schutters von alten Rathhause in sein neugebautes Haus auf gemeindschaftl. Unkosten,“ neboli „odvoz šutru ze staré radnice do jeho nově postaveného domu na náklad obce.“ Polovinu nákladů na odvoz mělo hradit město, druhou Tomandl.[52] Části kamenů a cihel ze staré rokycanské radnice tak dodnes mohou ležet pod dvory za čp.103/I a čp.104/I.

Dle nedatovaného plánu (cca z roku 1803) měla vypadat vnitřní dispozice budovy následovně: v přízemí vpravo vpředu pokoj návladního, vzadu šichtovní úřad a kvelb na železo, vlevo vpředu obroční a sirotčí úřad, kvelb obročního a byt domovníka. V prvním patře sál, od vchodu do sálu vlevo vpředu radní pokoj, podací protokol, předpokoj pro strany a daňový úřad, od vchodu do sálu vpravo registratura, depositní úřad, vedení pozemkových knih. Ve druhém patře se měly uprostřed vpředu nacházet dva komisní pokoje, vzadu tři pracovní pokoje pro radní, vpravo vpředu expediční kancelář a vzadu sklad nábytku.[53]

V letech 1803–1808 skutečně nová radnice vyrostla. Stavbu několikrát přerušily spory o platy zedníků.[54] V roce 1804 probíhaly ještě spíše přípravné práce[55], do největšího tempa se výstavba dostala v roce 1808.[56] Roku 1810 je nová radnice již zcela dokončena. Stavební práce řídil zednický mistr Ondřej Černý. Na novou radnici obec vynaložila v letech 1802–1810 celkem 20 844 zlatých a 38,6 krejcarů.[57] Dne 6. prosince 1808 se na magistrát obrátil Jan Rieger. „Žádá o povolení při své komoře v zdejším domě raddní okno s železnou mříží zhotoviti nechati.“ Radní se usnesli věc předat hospodářskému úřadu.[58] Zpráva nasvědčuje, že hrubá stavba nové radnice už stála a probíhalo vybavování interiérů.

→ODKAZ: Radnice si od svého dokončení v r. 1810 udržela víceméně svou klasicistní podobu a zůstala dominantou hlavního náměstí. Pohlednice z přelomu 19. a 20. století.

→ODKAZ: Barokizující nadokenní štukové římsy byly přidány až před r. 1906. Radnice unikla i modernizačním tendencím za komunistického režimu. Pohlednice ze 70. let 20. století.

Alois Palliardi pro slohový výraz novostavby zvolil uměřený, ale tvarově čistý klasicismus. Přepracoval věž, přidal již zmíněné druhé patro a pozměnil původní Barthovu pozdně barokní dekorativnost fasády. Nová radnice byla postavena ve velkorysém stylu a poskytla městu dostatek místa pro úřadování. Podle J. Kováře to bylo pro další architektonický vzhled Rokycan významné, protože kdyby byla radnice přestala postačovat, nepochybně by na jejím místě okolo roku 1900 vyrostla nějaká méně citlivá pseudoslohová budova tak jako v mnoha jiných českých městech té doby.[59]

2.1.3. Stavební vývoj radnice v letech 1810–1918

Dne 7. srpna 1812 se radní na schůzi magistrátu usnesli: „Es ist zum drittelmal dem Anwaldschaft der Auftrag zu machen die Thüre zum obere Rathhaus boden unverzüglich von Eisen wegen Feuersicherheit herstellen zu lassen,“ tedy „zatřetí budiž hospodářskému úřadu uloženo, aby dveře k horní radniční půdě bez odkladu z železa, z ohledu na bezpečnost proti požáru, zříditi dalo.“[60] Na následující schůzi 14. srpna 1812 pak magistrát tento požadavek oficiálně předložil hospodářskému úřadu.[61] Jak lze vidět, i několik let po dokončení budovy, probíhalo ladění některých stavebních a technických záležitostí.

Dne 1. srpna 1820 obecní radě předložil zámečnický mistr Václav Hrdlička odhad nákladů na „Errichtung neues mit Blech beschlagenen Fensterladens im Rathhausthurm,“ tudíž „zřízení nové, plechem obité okenice ve věži radnice.“ Radní návrh schválili a určili k rychlému provedení.[62] Z formulace není zřejmé, o jaký stavební prvek a kde umístěný se mělo jednat. Z roku 1827 se dochoval protokol, sepsaný pro účely požárního pojištění, s detailním popisem budovy. Přízemí mělo cihlové klenby, první a druhé patro jen zčásti, střecha byla kryta taškami, věž železným plechem, po stranách se nacházely požární (tzn. zděné) štíty. V zadní části budovy se uvádí byt vězeňského sluhy z kamene postavený, v přízemí klenutý, se střechou pobitou šindelem. Za tímto bytem ještě „Wohlhaus“ (?), rovněž kamenná stavba krytá šindelem.[63]

Radnice ale i potom procházela dalšími úpravami. Podstatné je, že vždy byla schopna se přizpůsobit měnícím se potřebám, ať už to je instalace ústředního topení nebo rozvodů počítačových sítí, a město nemuselo nikdy v následujících dvou stoletích uvažovat o výstavbě nové budovy městské samosprávy. První velká přestavba radnice proběhla v letech 1840–1842. Krajský inženýr Seck vypracoval pro účely oprav detailní plány budovy. Původně povolený náklad 15 468 zlatých 44 krejcarů byl značně překročen na 25 087 zlatých 30 krejcarů.[64] Dne 6. května roku 1842 navíc poškodila radniční budovu vichřice. Věž se musela rozebrat a znovu postavit. (Další oprava věže proběhla roku 1892, kdy se na její špičku dostal plechový český lev, nahradil dosavadního rakouského orla).[65] Znak českého lva byl zhotoven z mědi klempířským mistrem Janem Páníkem, platinou ho pokovil a jeho korunu pozlatil natěrač J. Bastl.[66]

Potřeba nových prostor pro úřadování radnice byla řešena přístavbami nových traktů do dvora. Zatímco navenek, do náměstí zůstává radnice prakticky beze změn, do dvora postupně vyrašily dlouhé šlahouny kancelářských prostor. Původně bylo dvorní křídlo jen vpravo (západní), Na levé straně byl do dvora přistavěn pouze objekt vězení, patrně na místě starší šatlavy předpokládané v této lokalitě H. Hrachovou a doložené již v 16. století. Ve vzdálenosti 10 sáhů se ještě nacházela stará sladovna (patrně z původní budovy), využívaná roku 1843 zčásti jako kvelb na železo, zčásti jako kůlna na dříví. Byla to kamenná budova se střechou krytou taškami. Její rozměry činil 16 sáhů 1 stopa x 5 sáhů 3 stopy (30,7 x 10,4 m). Roku 1849 už je popisovaná jako ve špatném technickém stavu.[67] Na jižním konci pozemku, který sahal až ke Knihově ulici, stála zadní brána a u ní dominikální chalupa určená za obydlí pro zahradníka. Prý v „použitelném stavu“.[68] Na jejím místě později vyrostla budova obecní školy (Základní škola Za Radnicí, viz kapitola „Knihova ulice“). V letech 1844–1846 (podle F. Purgharta roku 1850[69]) na dvoře za radnicí vyrostla nákladem 2929 zlatých 30 krejcarů přístavba levého (východního) křídla s prostory pro kancelisty a vězením. Práce prováděl stavitel Matyáš Seck.[70] O něco později prošlo rozšířením i západní křídlo.[71] V roce 1850 a 1855 probíhaly na radnici další, blíže nespecifikované opravy.[72]

V roce 1892 prodělala radnice další opravu. Podle I. Ebelové a M. Ebela byla tehdy upravena fasáda hlavní budovy v neobarokním duchu.[73] Z analýzy fotografií ale vyplývá, že tato úprava proběhla až mezi roky 1903 a 1906.[74] Klasicistní průčelí radnice bylo tehdy zlehka upraveno v novobarokním slohu. Nad okny se objevily dekorativnější štukové suprafenestry. Tato slohová korekce proběhla vkusně a dnes ani nepůsobí jako pozdější přestavba. Oprava z roku 1892 se týkala výlučně věže, jak ukázaly fotografie a další dokumenty, nalezené ve schránce ve věžní báni roku 2014 při rekonstrukci věže (viz níže).[75]

Roku 1912 vznikl na dvoře radnice veřejný záchod, přístupný skrz průjezd. Záchodky sloužily do 1. ledna 1969, kdy je nahradilo nové veřejné WC, umístěné za domem čp.127/I (viz kapitola „Knihova ulice“).[76] Tyto staré záchodky na dvoře radnice byly v poslední době před uzavřením ve velmi špatném stavu. Na to, že jsou ostudou v očích návštěvníků Rokycan, si v červnu 1968 stěžoval na plénu MěstNV pan Oliverius. Podotkl zároveň, že každou sudou sobotu záchody zůstávají uzavřené.[77]

2.1.4. Stavební vývoj radnice v letech 1918–1945

V roce 1923 se městská rada usnesla, že by se měla zasedací síň v radnici opět upravit pro pořádání schůzí obecního zastupitelstva. Schůze se totiž musely konat v jiných budovách (okresní dům čp.64/III na nynějším náměstí 5. května, viz kapitola „okružní třída“). Rekonstrukce síně měla zahrnovat nová kamna, elektrické osvětlení a sedadla. Zastupitelé se ale k návrhu postavili vlažně. Podle Rudolfa Šlesingera by se měla úprava zasedací síně odložit do výstavby státní úřední budovy, kdy bude jasnější, jestli by zasedací síň měla zřizovat v 1. nebo 2. patře radnice. Bohuslav Horák zároveň připomenul, že bude nutno v radniční budově pamatovat i na umístění prostor muzea. Zastupitelstvo pak oba doplňující návrhy schválilo, čímž byla rekonstrukce odložena.[78]

Generální oprava radnice ale nakonec proběhla jen o pár let později.[79] Její projekt vypracoval ing. arch. Milan Babuška.[80] V létě 1926 se začalo jednat o úpravě radniční budovy. Jednu dobu se uvažovalo o tom ponechat zde jen městské muzeum a archiv a všechny úřady přesunout do domů čp.151/I (na západní straně náměstí) a čp.158/I (vedle něj, v ulici Míru), které by se zvýšily o 2. patro. Tento návrh ovšem nenalezl podporu, protože by byl nákladný a historická budova radnice by ztratila svůj účel. Na jaře 1927 městská rada povolala jako odborného poradce arch. prof. dr. Milana Babušku, kterého doporučil Spolek architektů a inženýrů v Praze. Město původně chtělo dokonce coby poradce získat prof. ing. dr. Josefa Fantu (autora Wilsonova nádraží v Praze), ale to se nepodařilo. Vedení města konstatovalo, že radnice je znehodnocena pozdějšími přístavky a má neúčelné vnitřní řešení.[81] A právě to byla hlavní kritéria chystané rekonstrukce. V červnu 1927 městská rada rozhodla, že k možnému využití celé radniční budovy pro účely městského úřadu se vysloví ještě vedoucí úředníci. Pak se měla svolat schůze městské rady za přítomnosti architekta Babušky a ing. J. Mouchy, na které se definitivně rozhodne.[82] Dne 10. srpna 1927 radní doplnili, že po konzultaci s architektem Babuškou se na schůzi o budoucím využití radnice pozve i dr. Bohuslav Horák, kvůli dořešení umístění archivu.[83] Dne 17. srpna 1927 radní povolili M. Mikové zřídit stánek u radnice, ale jen do doby, než budou přízemní místnosti v radnici adaptovány pro obecní úřady.[84]

Stále ještě nepanovala shoda na to, v jakém rozsahu a zda vůbec radniční budovu opravovat. 24. srpna 1927 vzali radní na vědomí přibližný rozpočet a ideový náčrtek adaptace radnice. Usnesli se pak pro přílišný náklad a naléhavější investice (nová škola) prozatím upustit od komplexní přestavby dle návrhů architekta Babušky. Radnice se měla zatím jen vyčistit.[85] O otázce se mělo rozhodnout na zvláštní schůzi městské rady 22. září 1927.[86] Na ní se pak skutečně jednalo o provedení pouze nejnutnějších oprav, přičemž zastupitelstvu se doporučil kompromis, podle kterého se projekt architekta Babušky měl aplikovat jen na přestavbu přízemních místnosti, schodiště a záchodů. Dále se měla zřídit zasedací síň v 1. patře pravého dvorního křídla. Radní vzali na vědomí návrh Josefa Zápotočného zřídit nad zasedací síní i 2. patro, ale o něm se mělo rozhodnout až po vypracování plánů.[87] V říjnu 1927 ještě rada schválila, že do rozpočtu obce na rok 1927 se vloží 1700 Kč na nákup okapové roury pro přístřešek radnice na straně přivrácené k domu čp.133/I a na opravu omítky.[88] V polovině října 1927 vzali radní na vědomí, že architekt Babuška započal práce na definitivním projektu.[89] Koncem listopadu 1927 rada doporučila zastupitelstvu schválit projekt i rozpočet a provést rekonstrukci radniční budovy co nejrychleji.[90] V listopadu 1927 během opožděného projednávání rozpočtu na rok 1927 kritizoval Rudolf Kadláček zařazení položky 600 000 Kč na úpravu radnice do rozpočtu. Podle Kadláčka by radnice mohla zůstat, jak je. Na to reagoval starosta, podle něhož se adaptace budovy už projednává s architektem Babuškou a bude samozřejmě nejprve přeložena ke schválení zastupitelstvu. Jak ale starosta zdůraznil, je bezpodmínečně nutné aspoň nějaké opravy provést, minimálně opravit komíny a přestavit místnosti v přízemí.[91]

V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo zálohové půjčky na investice, provedené za rok 1927, před přijetím řádného obecního rozpočtu. Mimo jiné šlo o 1700 Kč na opravu omítky radnice (schváleno 3. října 1927 městskou radou). Jednalo se o opravu omítky na přístavku do dvora poblíž probíhající stavby biografu.[92] V prosinci 1927 rovněž odsouhlasilo zastupitelstvo výpůjčku 5 339 908 Kč z lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet pro rok 1927. Mezi investicemi do něj zařazenými, které se teprve měly začít realizovat, se uvádí i rekonstrukce radnice za 600 000 Kč (celou částku měla pokrýt výše uvedená půjčka). Josef Zápotočný ale vyslovil názor, že 600 000 Kč na opravu radnice nestačí, bude se to muset navýšit na 700 000 Kč. Bohuslav Horák se zároveň přimlouval za to, aby se na radnici po opravě umístil i městský archiv a se proto zvýšil náklad na rekonstrukci budovy. Václav Vorel prohlásil, že místnosti vybrané pro městský archiv na radnici jsou dosud vlhké a bude tam nutno učinit zvláštní opatření.[93]

Dlouhou debatu vedli představitelé města i o systému vytápění budovy. Městská rada vzala v prosinci 1927 na vědomí rozpočet na ústřední topení v radnici a schválila ho. Architektu Babuškovi se mělo oznámit, že obec chce ústřední topení zavést i do obecné chlapecké školy.[94] I na schůzi zastupitelstva o pár dní předtím Václav Charvát doporučoval, aby se případné ústřední topení v radnici napojilo i do obecní chlapecké školy (pozdější ZŠ Za Radnicí v dnešní Knihově ulici) a aby se rozpočet na opravu radnice zvýšil. Tento návrh podpořil i Václav Vorel, který požadoval zvýšit rozpočtované náklady o 100 000 Kč. Jan Hořice za komunisty pak prohlásil, že pro radnici by se měly zvážit dvě varianty vytápění: ústřední topení nebo topení plynem. Nakonec zastupitelé podpořili zvýšení rozpočtu na opravu radnice o 100 000 Kč a dalších 100 000 Kč vyčlenit na topení do obecné chlapecké školy.[95]

Na této schůzi v prosinci 1927 tak zastupitelstvo fakticky posvětilo a v hrubých obrysech definovalo projekt rekonstrukce radnice, jejíž akutnost zvýšil fakt, že koncem června 1927 se z radnice vystěhoval okresní soud, takže se tu uvolnily po dlouhé době místnosti, které se ovšem nyní musely, před nastěhováním městských úředníků, stejně opravovat. Shrňme tedy vývoj během roku 1927. Milan Babuška nejprve vyhotovil náčrt, pak podrobnější projekt, který řešil nevyhovující schodiště, přeložení a úpravu záchodu, výměnu komínů v celé budově a hlavně úplnou přestavbu západního nádvorního křídla, kde se v 2. patře nacházela stará zasedací síň. První projekt Milana Babušky byl při předběžném odhadu shledán příliš nákladným, městská rada se tudíž usnesla ponechat jen absolutně nezbytné opravy a maximální náklady omezila na 600 000 Kč. Radní se shodovali, že nezbytnou bude přestavba schodiště, záchodů, komínů, přízemí levého křídla a úplná přestavba pravého křídla.[96]

V prosinci 1927 se uvádí, že Milan Babuška předložil novou verzi projektu, která oproti stávajícímu stavu navrhovala následující: V přízemí měl být hlavní vchod z náměstí upraven ve vestibulu, na pravé straně se vybourají zazděné pasy a prostor by se upravil tak, jako už tomu bylo na levé straně. V místnosti, kde tehdy sídlil archiv, se plánovalo zřídit policejní strážnici, z ní by byly vedly probouráním zdi nové dveře do místnosti nadstrážníka (do té doby byt pro zřízence pana Černého). Z části bytu pana Černého by se zřídily tři vězeňské cely a klozet. Do kanceláře nadstrážníka se projektovalo zřídit zvláštní vchod z vestibulu a k celám se měl zřídit vchod ze dvora. Po levé straně vestibulu měl být popisný úřad, ze kterého by ústil zvláštní vchod do chodby k hlavnímu schodišti. Dosavadní schodiště se navrhovalo zbořit a nahradit novým, z přízemí do 1. patra mělo být čtyřramenné. Ve dvorním křídle, v bývalém bytě vězeňského měly vyrůst tři záchody, z ostatních místností bývalého bytu vězeňského by vznikl byt domovníka (kuchyně, pokoj, spíž, záchod) s hlavním vchodem z bývalého vězeňského dvora.[97]

V 1. patře radničního domu měly přední tři místnosti do náměstí (dosud archiv okresního soudu, podatelna a kancelář přednosty) zůstat nezměněny. Bývalá soudní čekárna, chodba a archiv by se spojily v jednu místnost, která měla sloužit jako zasedací síň zastupitelstva. Staré schodiště se i v tomto patře mělo zbořit a nahradit novým dvouramenným. Před vchodem do zasedací místnosti měl být vybouráním zdi u bývalé čekárny zřízen vestibul. Ve dvorním křídle se proponovalo částečné vybourání hlavní zdi a zřídily by se tam tři splachovací záchody. Další bývalé soudní místnosti měly zůstat beze změn. Ve 2. patře se projektovalo zachovat hořejší místnosti otočené do náměstí beze změn, přičemž i schodiště tu mělo být nové dvouramenné (schody na půdu jednoramenné). Ve dvorním křídle se měly z dosavadní kanceláře starosty zřídit tři splachovací klozety. Z kanceláře tajemníka Rybáře skladiště, jedna místnost pro technickou kancelář, dvě místnosti technické kanceláře, kancelář tajemníka, kancelář písařky a dvě kanceláře lesního úřadu. Kvůli tomu by bylo nutno vybourat na chodbě zeď. V celé budově, tedy v přízemí, 1. a 2. patře a na půdě se měly vybourat staré prolézací komíny a nahradit novými úzkými. Nad hlavním traktem a dvorním křídlem by zůstala nezměněná střecha, nad nově zřízenými záchody se měla postavit sedlová střecha, nad novou částí (tedy zasedací síní v 2. patře nad účtárnou) se proponovala rovná železobetonová střecha. Projekt v budoucnosti pamatoval na zřízení ústředního topení, které se mohlo umístit do sklepa. Celkové náklady byly vypočteny na 655 075 Kč, přičemž městská rada hodlala vypsat konkurz na stavební práce, který by ukázal jejich reálnou cenu.[98]

3. ledna 1928 se konala stavební komise na přestavbu radnice.[99] Dne 4. ledna 1928 městská rada schválila podmínky veřejné soutěže na přestavbu radnice, s termínem do 11. února 1928.[100] V květnu 1928 se radní usnesli umístit v budově radnice popisný a policejní úřad. O přemístění ostatních úřadů se mělo rozhodnout později, až radní shlédnou místnosti. Architekt Babuška se měl mezitím požádat o vyhotovení rozpočtu na rekonstrukci radnice i domů čp.151/I a čp.158/I.[101]

V únoru 1928 prohlásila obecní stavební komise, že je nutno veřejně reagovat na pověsti, že adaptace radnice nebude provedena.[102] Tak úplně bezdůvodné tyto zvěsti asi nebyly. V květnu 1928 radní konstatují, že rekonstrukce radnice se odkládá kvůli příkazu zemského správního výboru zastavit projednávání nových investic do schválení obecního rozpočtu na rok 1928.[103] Koncem května 1928 rada schválila prozatímní přestěhování archivu, policejního a popisného úřadu v radnici.[104] Podle výkazu investic město od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydalo v kapitole „úhrada mimořádných plateb a prací“ za adaptaci radnice jen 232,22 Kč.[105] Na 19. května 1928 byla svolána obhlídka radnice za účelem rozhodnutí o rekonstrukci budovy.[106] V červenci 1928 se rekonstrukce radnice uvádí jako jedna z investic, které se provádějí (i když třeba jen zčásti).[107] Šlo ale nejspíš nadále jen o přípravné práce. V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města vykovali u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost redukce investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh škrtů. V jejich rámci byla oprava radniční budovy z rozpočtu vyjmuta a odsunuta na následující rok.[108] V září 1928 se městská rada pod dojmem tlaku na úspory usnesla, že se přezkoumá cena projektu přestavby radnice od architekta Babušky.[109] V říjnu 1928 na schůzi rady prošel návrh městské technické kanceláře na provedení pouze omezeného balíku nejnutnějších úprav radnice za účelem umístění městské technické kanceláře. Kromě toho se měla opravit podlaha místnosti bývalého soudního archivu v 1. patře. S úpravou místností (malování, nová kamna, elektrické světlo, omítky, podlahy) se mělo začít ihned, kromě úprav místnosti pro popisný úřad v přízemí. Práce se měly hradit z rozpočtu na rok 1928. Ostatní úpravy (zejména místnosti pro popisný úřad a přemístění záchodů do východního nádvorního křídla) se odložily až do schválení zastupitelstvem a zemským správním výborem.[110] Velkorysé plány prošly další redukcí. Z generální opravy radnice se stávala spíše drobnější investice a město zároveň úporně hledalo jakékoliv finanční zdroje. Na jedné z další schůzí během října 1928 radní schválili, že úprava kanceláří v 1. patře radnice (s nákladem do 10 000 Kč) se uhradí z nevyčerpané položky z rozpočtu na rok 1928 na opravu malé vížky děkanského kostela. Na své schůzi 25. října 1928 s tím souhlasila i obecní finanční komise.[111] V listopadu 1928 jednalo o tomto návrhu na limitovanou úpravu kanceláří na radnici za 10 000 Kč i zastupitelstvo. Vzhledem k tomu, že celková rekonstrukce dle Babuškova projektu se zatím neměla realizovat, rozhodla rada spustit provizorní stěhování městských úřadů do budovy radnice, k čemuž ale právě bylo nutno provést provizorní úpravy za 10 000 Kč. Potřebná suma měla být uhrazena z peněz, určených původně na opravu sanktusové věžičky na děkanském kostele, k jejímuž provedení v roce 1928 nedošlo. Zastupitelstvo tyto skromné opravy radnice schválilo.[112] V září 1928 pověřila městská rada starostu, aby urychleně projednal umístění městské technické kanceláře v budově radnice.[113] V září 1928 taky radní schválili zavedení elektrického osvětlení a instalaci nových kamen do místnosti účtárny a popisného úřadu na radnici.[114]

V prosinci 1928 starosta oznámil radě, že při opravách se v západním dvorním křídle radnice zjistilo, že trámové stropy jsou ztrouchnivělé a budou komisionelně prohlédnuty.[115] Před schůzí v lednu 1929 si pak členové městské rady prohlédli závady na stropech 1. a 2. patra radnice a rozhodli, že se musí ihned kompletně opravit strop západní předsíně v 1. patře, před projektovanou síní starosty a městské rady, dále stropy všech místností v 1. patře, otočených do náměstí, a stropy bývalého soudního archivu v západním dvorním křídle. Trámy v těchto místnostech byly skutečně shledány ztrouchnivělé, v západním dvorním křídle se navíc vyskytla houba. Město ale určilo, že oprava stropů v západním dvorním křídle se provede až po upřesnění, zda se bude realizovat celková rekonstrukce západního křídla dle projektu M. Babušky.[116] Na další lednové schůzi v roce 1929 radní schválili na nutné práce při úpravě úřadovny v 1. patře radnice 15 000 Kč z lesního rezervního fondu.[117] Na své schůzi 23. ledna 1929 radní vzali na vědomí, že firma Žour začala bourat zpuchřelé stropy v západním dvorním křídle radnice. Na návrh R. Šlesingera se usnesli, že plyn a elektrické vedení mají v 1. patře radnice vést zdmi, místo stávajícího vrchního vedení.[118] V březnu 1929 obecní finanční komise souhlasila s použitím 15 000 Kč z mniškového fondu na nutné opravy v radnici.[119] Další nezbytné investice si vyžadoval havarijní stav záchodů. V březnu 1929 radní pověřili městskou technickou kancelář vyčíslit náklady na opravu záchodů a výstavbu nové žumpy ve východním křídle radnice. Šlo o reakci na stížnost majitele sousedního domu čp.2/I Čeňka Břízy na závady na záchodech v radnici, které se projevovaly na jeho domě.[120] V dubnu 1929 rada uznala za oprávněnou výplatu 20 607,46 Kč coby honoráře pro Milana Babušku za projekt přestavby radnice. Neuznala ale jím požadované úroky z prodlení.[121] Ještě v dubnu 1929 to odsouhlasila i obecní finanční komise, která rozhodla, že honorář se uhradí z mniškového fondu.[122]

V červnu 1929 rada zmocnila městskou technickou kancelář k úpravě kancelářských místností v zadním traktu radnice ve 2. patře, dle projektu M. Babušky. Městská technická kancelář měla objednat větší okna tak, aby úpravy mohly být provedeny do 25. července 1929.[123] Dne 20. června 1929 projednala městská rada návrh změny dispozice kanceláří v radnici. V kanceláři tajemníka Rybáře se měly zřídit na podlaze parkety, které by se pak podle potřeby postupně pokládaly i jinde. Radní se taktéž usnesli, že v mimořádném rozpočtu na rok 1929 se provedou záchody s vodovodem dle plánu M. Babušky, upraveného městskou technickou kanceláří, a od odborné firmy se opatří projekt na ústřední topení v radnici.[124] Koncem července 1929 vyslovila rada souhlas s úpravou místnosti pro popisný úřad, s pořízením parket v místnosti městské technické kanceláře a s vybudováním vodovodu. Pokud na to budou finance.[125]

Dle údajů ze srpna 1929 povolila okresní správní komise 29. prosince 1927 výpůjčku ve výši 700 000 Kč z mniškového fondu na opravu radnice. Na opravě se pracovalo, byť pomalu. Městská rada v srpnu 1929 vydala souhlas s vybudováním nových záchodů v radnici dle adaptačního projektu M. Babušky a na podnět Č. Břízy.[126] V září 1929 se na dotaz J. Brady o výstavbě záchodů v radnici sděluje, že projekt má zpracovat městská technická kancelář.[127] Ještě v červenci 1929 hovoří na zastupitelstvu sociální demokrat Josef Selement, který kritizuje, že opravy radnice se dělají po kouscích, místo aby se najednou realizoval Babuškův projekt. Prý by to vyšlo levněji.[128] Dne 2. srpna 1929 podali Josef Hofman a Josef Liška námitky proti obecnímu rozpočtu na rok 1929. Vadila jim částka 10 690 Kč na vytápění policejní strážnice na radnici. Suma je prý příliš vysoká. Důchodenský úřad pak vyjasnil, že v položce je zahrnuta i částka za opravu, která byla omylem připsána do této kapitoly. 8. srpna 1929 o tom jednala rada a schválila opravu rozpočtu. Stěžovatelé poté námitky stáhli.[129] Josef Selement mě pravdu v tom, že vývoj v letech 1928 a 1929 zabrzdil proponovanou generální opravu radniční budovy a místo toho se práce rozmělnily do několika drobných investic.

V roce 1929 se ale věci okolo celkové rekonstrukce sídla městské samosprávy daly opět do pohybu. 19. září 1929 městská rada schválila protokol o stavebním řízení s tím, že úpravy bytu pro domovníka se mají provést podle návrhu městské technické kanceláře, jinak se respektoval projekt Milana Babušky. Starosta zároveň informoval, že přestavba záchodů v radnici se určitě dokončí ještě během roku 1929.[130] Podstatnější ale bylo, že práce dle projektu Milana Babušky započaly na podzim 1929 a nyní už šlo o poměrně výraznou investici.[131] Dne 16. října 1929 vzali radní na vědomí, že začala přestavba dvorního křídla na záchody, kterou prováděla firma Š. Wolfa.[132] V roce 1929 skutečně proběhla přestavba východního křídla, kde vznikly splachovací WC, dle údajů z května 1930 se práce dokončují. Městská rada mezitím 7. května 1930 rozhodla ihned pokračovat v adaptaci budovy radnice podle Babuškova projektu a dokončit opravu ještě během roku 1930. Mělo se tak zbořit západní nádvorní křídlo a vyrůst nové, širší. V přízemí se měly zřídit tři vězeňské cely a úřad nadstrážníka, v 1. patře zasedací síň zastupitelstva. V budově Milan Babuška projektoval nové schodiště a úpravu vestibulů ve všech patrech.[133]

V březnu 1930 rada uložila městské technické kanceláři podat přesný návrh programu adaptačních prací v radnici.[134] Dne 16. dubna 1930 pak radní odsouhlasili návrh městské technické kanceláře na postupné provedení a dokončení adaptace radnice ještě v roce 1930.[135] Dne 7. května 1930 rada vzala na vědomí zprávu městské technické kanceláře a usnesla zadat celou přestavbu radnice dle projektu M. Babušky z volné ruky stavební firmě Š. Wolfa. S pracemi se mělo začít co nejdřív.[136] Podle radních šlo o mimořádně složitou zakázku a nešlo by se vyhnout dodatečným nákladům, proto nevypsali výběrové řízení.[137]

Zároveň radní v květnu 1930 rozhodli, že od firmy Štětka se opatří projekt a rozpočet na ústřední topení v radnici.[138] V červnu 1930 se rada usnesla objednat žulové schody do radniční budovy u firmy Skružný z Plzně za 20 793,62 Kč.[139] V červenci 1930 rada určila, že městská technická kancelář má prověřit, zda nebude lepší vytápět novou zasedací síň v radnici plynovými kamny.[140] V srpnu 1930 se rada usnesla zřídit při obecní věznici přístavbu skladiště pro elektrotechnické potřeby. Radní také rozšířit zasedací síň v radnici o 3 metry a zvýšit ji.[141] Na jaře 1930 bylo skutečně zbořeno nádvorní křídlo na levé straně radnice a místo něj bylo do objektu vloženo nové široké schodiště. Během oprav byl dosavadní úzký radniční průjezd rozšířen vybouráním bočních zdí na prostornější vestibul, v němž vynikají pozdně barokní klenby se čtyřmi sloupky, čímž byl objektu navrácen originální stav z počátku 19. století. V létě 1930 bylo zbořeno i pravé nádvorní křídlo a vyrostlo znovu v rozšířené podobě, s kancelářemi s vyšším standardem. Vzniklo nové široké schodiště a v prvním patře radnice prostornější zasedací síň pro obecní zastupitelstvo, o rozměrech 16 x 6,6 m.[142] Tuto poslední etapu rekonstrukce odsouhlasilo zastupitelstvo 8. srpna 1930, když vydalo povolení k přestavbě radnice. V rozpravě řešili zastupitelé některé dílčí korekce projektu. Rudolf Šlesinger upozornil, že zasedací síň v radnici bude po přestavbě stále malá a doporučil ji zvětšit na délku. Rudolf Hejrovský se přimlouval za zboření kůlen a jejich přemístění do radničního dvora u školy. Starosta Josef Zápotočný odpověděl, že u stavitele Štěpána Wolfa už je podán návrh na rozšíření zasedací síně a kůlny se skutečně přestěhují na bývalý vězeňský dvůr.[143] V lednu 1931 rozhodla obecní správní komise, že položení a dodávka dubových parket pro zasedací síň zastupitelstva se zadá firmě Pražská dřevařská společnost za 70 Kč/metr čtvereční.[144] V březnu 1931 se obecní správní komisi seznámila se zprávou o výsledku ofertního řízení na dodávku nábytku do zasedací síně zastupitelstva. Rozhodnutí o zadání zakázky odložila až do doby po zadání nábytku do budovy muzea.[145]

I po skončení hlavních zednických prací následovaly další investice, zejména v interiérech. Koncem května 1931 městská rada zadala dodávku nábytku pro zasedací síň zastupitelstva A. Pikolonovi za 10 870 Kč.[146] Koncem června 1931 radní také zadali dodávku 36 židlí pro městský úřad firmě K. Bastl za 2340 Kč.[147] Dne 30. července 1931 městská rada rozhodla, že práce na úpravě místností pro lesní úřad provede L. Brejcha.[148] V polovině srpna 1931 byla dodávka kokosových koberců pro zasedací síň zastupitelstva zadána firmě J. Jirsák dle jeho oferty.[149] V září 1931 radní určili, že pro zasedací síň se objednají kamna Musgraves za 5508 Kč.[150] Dne 1. října 1930 přidělila rada zakázku na vymalování chodeb a vestibulů firmě E. Mašek za oferovanou cenu.[151] V polovině června 1931 uložili radní, na návrh R. Šlesingera městské technické kanceláři dodat návrh rozpočtu na skleněnou stěnu pro uzavření haly v 1. patře radnice, která by pak sloužila jako čekárna, a uzavření haly v 2. patře radnice zděnou přepážkou, kde by vznikla kancelář.[152] Koncem července 1931 ještě rada na podnět R. Šlesingera vyzvala městskou technickou kancelář předložit do příští schůze rady rozpočet na úpravu předsíní v 1. a 2. patře radnice.[153] Souběžně s poslední fází rekonstrukce interiéru se rozeběhly i přípravy opravy vnějšího vzhledu budovy. Koncem května 1931 radní zadali opravu fasády radnice L. Brejchovi za 14 800 Kč.[154] Počátkem července 1931 zadala městská rada nátěr oken, mříží a dveří na fasádě radnice firmě A. Pikolon za 981 Kč.[155] V listopadu 1931 byly radou poukázány k výplatě účty, mimo jiné pro L. Brejchu 13 827,02 Kč za opravu fasády radnice.[156] V lednu 1932 městská rada dodatečně do obecního rozpočtu na rok 1932 začlenila 20 000 Kč na zbylé parketářské práce v radnici a 10 000 Kč na zřízení stěn mezi schodištěm a vestibuly v obou patrech budovy.[157] Dne 26. února 1932 se obecního zastupitelstvo usneslo zvětšit v zasedací místnosti prostor pro veřejnost. Bylo to ale prověřováno a v červnu 1932 konstatováno, že to nelze provést, protože by se musel zrušit zvláštní vchod pro členy zastupitelstva.[158]

Přestavba radnice skončila roku 1931. Celkové náklady dosáhly 705 818 Kč.[159] Na vnější podobě radnice při pohledu z náměstí se fakticky nic nezměnilo, ale technické a dispoziční proměny v interiérech byly značné. I díky nim pak radnice postačovala potřebám městské samosprávy po celý zbytek 20. století.

Roku 1930 byla na radnici instalována požární siréna. Po zrušení postu věžného (na věži děkanského kostela) bylo nutno nově řešit varování před požáry. V červenci 1929 vyslovila městská rada souhlas s tím, aby obec nesla do výše 500 Kč náklady na zřízení pokusné požární sirény na radnici.[160] Dne 8. listopadu 1929 se na schůzi rady uvádí, že požární siréna na radnici bude instalována příští týden.[161] Jenže v polovině listopadu 1929 se radní usnesli přerušit jednání s firmou Elektro-Langer v otázce sirény a pověřili hasičský sbor opatřit na zkoušku sirénu od firmy Siemens.[162] Požární siréna byla uvedena do provozu 21. února 1930.[163] V červnu 1930 jedná zastupitelstvo o uzavření půjčky 13 000 Kč na koupi a instalaci požární sirény. Siréna byla umístěna na střechu radnice. Obsluhovala se z městské policejní strážnice. Siréna od firmy Siemens měla slyšitelnost až 2 až 3 kilometry. Náklad na vlastní sirénu činil 10 600 Kč, instalace a zabezpečení krovu měla vyjít na 1600 + 600 Kč. Celkové náklady se tedy vyčíslovaly na 12 800 Kč. Už 21. února 1930 souhlasila městská rada s výpůjčkou potřebné sumy z lesního rezervního fondu.[164] Počátkem března 1930 odsouhlasila návrh městské rady na uzavření půjčky z lesního rezervního fondu ve výši 13 000 Kč za sirénu i obecní finanční komise.[165] Pak to schválilo i zastupitelstvo.[166] Dotyčná schůze zastupitelstva z 13. června 1930 byla ale kvůli politickým sporům zpochybněna, takže se musel tento bod znovu projednat na červencové schůzi. Jenže musel být stažen z programu pro nízký počet přítomných zastupitelů.[167]

V březnu 1930 městská rada rozhodla, že s opravou nátěru věžních hodin na radnici se vyčká na eventuální opravu celé fasády radnice.[168] Podobný verdikt vydala rada koncem srpna 1930, kdy prohlašuje, že znovuzřízení ciferníku věžních hodin na radnici se bude řešit současně s opravou fasády radnice v roce 1931.[169] V srpnu 1931 na schůzi zastupitelstva žádá Albert Kodytek, aby se číselník hodin na radnici v noci osvětloval žárovkou. Na to reaguje starosta Josef Zápotočný, že se uvažuje zřídit pod balkonem radnice světelné hodiny.[170] Až 19. prosince 1935 pak byly zprovozněny na radnici světelné hodiny.[171]

Na schůzi zastupitelstva v únoru 1940 František Lorenz upozornil na nebezpečnou dlažbu v průchodu radnice, kde prý už dvě osoby uklouzly. Starosta města Hejrovský reaguje, že už se o tom jednalo, ale náklady na opatření nové dlažby z dřevěných špalíčků by byly vysoké a obec na to nemá.[172] V červnu 1941 na jednání zastupitelstva žádal Alois Hrubý, aby se opravila zeď v zadním traktu radniční budovy a budovy obecné školy chlapecké.[173] V roce 1941 taky město řešilo uzavření půjčky 50 000 K z penzijního fondu obecních úředníků na adaptace v budově radnice. Investice byla součástí rozpočtu pro rok 1941. Dle údajů z prosince 1941 už v radnici byly provedeny úpravy. Šlo o zřízení nové kanceláře, nových oken a výmalbu chodeb. 16. října 1941 to městská rada doporučila ke schválení a v prosinci 1941 obecní zastupitelstvo souhlasilo vzít si na to výše uvedenou půjčku.[174] Za druhé světové války, v roce 1941, bylo před vchodem do radnice zřízeno zhruba 4 metry vysoké dřevěné bednění jako ochrana před nálety.[175]

2.1.5. Stavební vývoj radnice v letech 1945–1989

Po 2. světové válce se radnice opravovala (patrně roku 1946 nebo 1947).[176] Dne 18. ledna 1949 předala obec národnímu podniku Instalační závody Plzeň podrobné plány radnice i školy Za Radnicí, protože plánovala v obou budovách zřídit ústřední topení. Náklady se odhadovaly na 500 000 Kčs.[177] Byly ale realizovány až o téměř 20 let později. Od roku 1950 se využívala zasedací síň radnice jako svatební síň. V březnu 1955 byla doplněna o stylový nábytek, dodaný místním muzeem.[178] V roce 1973 použilo město 99 000 Kčs na úpravu svatební obřadní síně (původní plán předpokládal investici ve výši pouhých 25 000 Kčs). Dokončení adaptace bylo plánováno na rok 1974.[179]

V létě roku 1956 zahájil Okresní stavební podnik opravu střechy radniční budovy.[180] Zároveň opravoval i fasádu. Akce byla prováděna nákladem 25 195,76 Kčs.[181] V roce 1958 se plánují na radnici drobné opravy s odhadovaným rozpočtem 20 000 Kčs.[182] Na rok 1959 MNV plánuje utratit za pokračování oprav 20 000 Kčs. Mělo jít o opravu oken, střechy a okapů. ONV ale neposkytl dost peněz, a proto tlačil na snížení rozpočtu.[183] Dne 2. října 1959 byly zprovozněny po opravě hodiny na radniční věži.[184] O provedení rekonstrukce hodin se zasadila zejména rada MNV.[185] Další oprava radničních hodin proběhla roku 1968. Z 10 000 Kčs přidělených na tento účel z fondu rezerv a rozvoje MěstNV bylo za 1. pololetí 1968 proinvestováno 8000 Kčs.[186] Za celý rok 1968 proinvestováno 8144 Kčs.[187] Na rok 1969 bylo navrženo na tuto akci přidělit z fondu rozvoje a rezerv MěstNV dalších 16 000 Kčs.[188]

V srpnu 1964 plénum MěstNV navrhlo provést opravu fasády radniční budovy.[189] Na podzim 1965 o tom jednala rada MěstNV a ONV. Okresní národní výbor údajně přislíbil zařadit akci do plánu.[190] V srpnu 1966 již byl projekt přestavby objektu zajištěn.[191] Opravy měly začít roku 1967.[192] V roce 1967 generální oprava radnice probíhá, včetně zavádění ústředního topení. Objekt byl napojen na kotelnu v Knihově ulici, vedle domu čp.14/I.[193] Původně se přitom zvažovala výstavba samostatné kotelny, která by sloužila jak městskému úřadu, tak tehdejší škole Za Radnicí. 4. srpna 1966 rada MěstNV uložila komisi výstavby vypracovat návrh pro ONV na výstavbu takové kotelny.[194] O zbudování centrální teplárny pro střed města nebo aspoň kotelny pro školu Za Radnicí, Lidový dům, kino i objekt radnice se mluví výhledově ještě v listopadu 1967.[195] Dne 22. listopadu 1967 zadala rada MěstNV zpracování projektu takové teplárny.[196]

Viditelnější součástí rekonstrukce byl v téže době prováděný nový nátěr fasády radnice.[197] Dne 1. března 1967 se postupem prací na opravě radnice zabývala rada národního výboru.[198] V srpnu 1967 práce stále pokračují.[199] Na rok 1968 měl Okresní stavební podnik na opravy radnice vyčleněno 204 000 Kčs.[200] Městský národní výbor na tuto investici na rok 1968 přidělil z rezervního fondu 220 000 Kčs.[201] Práce ale měly skončit ještě během roku 1968. 10. ledna 1968 schválila rada MěstNV dodatek k hospodářské smlouvě na opravu objektu radnice.[202] V září 1968 se uvádí, že generální oprava radnice skončí bezprostředně poté, co skončí rekonstrukce nedalekého objektu školy Za Radnicí (viz kapitola „Knihova ulice“), který byl kolaudován v srpnu 1968. Oprava budovy radnice měla být dokončena v 3. čtvrtletí 1968.[203] Z původních 220 000 Kčs připravených na rok 1968 bylo prostavěno jen 187 696,21 Kčs.[204]

V roce 1966 byla upravena svatební síň (instalace provizorního vytápění do doby, než bude zavedeno ústřední topení).[205] Podle K. Hofmana ale jistá oprava radnice probíhala ještě roku 1964, přičemž ústřední topení podle něj bylo instalováno až v letech 1971–1972.[206] Odtud tuto informaci přebírá i T. Havrda do průvodního textu k územnímu plánu Rokycan z roku 2000.[207] Faktem se, že koncem 60. let město stále jen chystalo instalaci ústředního topení v budově. Měla být vyprojektována přípojka a provedena. Podle návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (z prosince 1969) se předpokládala hodnota akce 50 000 Kčs (společně s přípojkou do objektu tehdejší Základní školy Za Radnicí).[208]

V roce 1967 se ještě na nádvoří radnice připomíná udržovaná studna.[209] Nádvoří prošlo koncem 60. let 20. století proměnou, hlavně kvůli opravě sousední školy. V červnu 1969 ale ještě prý bylo nádvoří neuklizené. Na plénu MěstNV to kritizuje pan Vávra.[210] Nepořádek měl způsobit Okresní stavební podnik. Dle údaje ze září 1969 město opakovaně urguje nápravu.[211]

Přelom 70. a 80. let přinesl další významnější stavební proměnu radnice, byť skrytou při pohledu z náměstí. V letech 1979–1982 byl rozšířen zadní trakt radnice o nový úsek o rozměrech 10 x 10 m, čímž se definitivně propojila budova školy Za Radnicí čp.140/I s vlastní radniční budovou. Projekt zhotovil architekt Jar. Lukeš.[212] V roce 1977 se nepodařilo, jak plánováno, prostavět 280 000 Kčs na úpravě budovy MěstNV. Důvodem byl nedostatek dodavatelské kapacity.[213] Dne 12. června 1979 schválila rada MěstNV dodatečné zařazení přístavby budovy národního výboru do plánu Akce Z na rok 1979.[214] Během 1. pololetí 1979 na této akci bylo proinvestováno 18 600 Kčs za projekt přístavby (v plánu se původně s tímto výdajem nepočítalo).[215] Vlastní stavební práce měly dle informace z prosince 1979 začít až následujícího roku.[216] Na rok 1980 se zde očekávalo vytvoření díla v hodnotě 100 000 Kčs.[217] Náklady na rok 1980 byly plánovány na 50 000 Kčs, s předpokládaným termínem dokončení v roce 1981.[218] V květnu 1980 už se uvádí, že přístavba národního výboru probíhá.[219] Dle zpráv ze září 1980 stavba pokračuje úspěšně.[220] Hodnota díla měla dosáhnout 737 000 Kčs, s náklady 485 000 Kčs (vše hrazeno ze zdrojů města). Plánované náklady na rok 1980 činily 357 000 Kčs, ale k září 1980 byly čerpány jen do výše 121 300 Kčs a plánovaná hodnota 550 000 Kčs do výše 200 000 Kčs. Předpokládané dokončení mělo nastat ve 4. čtvrtletí 1981.[221] V prosinci 1980 je tato akce řazena mezi úspěšné investice. Hodnota díla kalkulována na 730 000 Kčs.[222] Dle předběžných údajů k prosinci 1980 tu byl splněn plán nákladů pro rok 1980 310 000 Kčs a plánovaná hodnota díla na rok 1980 (550 000 Kčs) ve skutečnosti dosáhla 600 000 Kčs.[223] Za 1. pololetí 1981 bylo na přístavbě radnice proinvestováno 39 900 Kčs (plán na celý rok 172 000 Kčs).[224] V prosinci 1981 už se hovoří, že přístavba byla dokončena. Hodnota díla za rok 1981 činila 187 000 Kčs, náklady 100 000 Kčs (původně plánovány ve výši 162 000 Kčs[225]). Celkem tu bylo odpracováno 3435 brigádnických hodin (z toho 153 zdarma).[226] V jiném dokumentu se udávají za rok 1981 náklady 92 000 Kčs.[227]

Pro rok 1984 město vyčlenilo ve Fondu rozvoje a rezerv 800 000 Kčs na opravu budovy národního výboru (a dalších 24 000 Kčs na úpravy v obřadní síni).[228] V roce 1984 pak skutečně probíhá oprava fasády radnice. V listopadu 1984 je už budova zcela zakryta lešením.[229] K 30. červnu 1984 se tu prostavělo 64 000 Kčs. K 30. červnu 1985 už 372 000 Kčs (původní plán na rok 1985 nepředpokládal v tomto období žádné investice).[230] V roce 1985 měl MěstNV v rozpočtu k dispozici dotaci 400 000 Kčs na opravu radnice.[231] V bilanci volebního období 1981–1986 se zmiňuje, že na opravu radnice šlo celkem 750 000 Kčs.[232] V prosinci 1985 již je na fotografiích vidět, že lešení bylo sejmuto a radnice má opravenou fasádu.[233] Původní omšelé odstíny okrové nahradily světlejší žluté. Co se týče obřadní síně, ta se dočkala jistých oprav už roku 1982 (pokládka mramorové dlažby v předsálí, nové obložení zadní stěny, zhotovení přepážky pro varhaníka), další vylepšení se plánovala.[234]

Během komunistické vlády byla radnice trvale ověšena totalitními transparenty. Bývaly umisťovány horizontálně na fasádu mezi první a druhé patro středového rizalitu, tedy nad balkon. Tak například v polovině 70. let to byl žlutý nápis na rudém podkladu: „Splněním volebního programu vstříc XV. sjezdu a 55. výročí založení KSČ!“[235]

2.1.6. Stavební vývoj radnice po roce 1989

V návrhu rozpočtu MěstNV (dle údajů z února 1990) se počítalo pro rok 1990 s navýšením rozpočtu o cca 100 000 Kčs na zajištění oprav střechy a části budovy MěstNV.[236] V roce 1992 došlo k výměně hodinového stroje na věži, přičemž původní zařízení bylo nakonzervováno a vystaveno ve vitríně v předsálí radnice.[237] V červenci 1994 byla v půdních prostorech radnice, pod střešní krytinou, náhodně nalezena nevybuchlá munice. Šlo o 158 kusů nevybuchlého materiálu. Pyrotechnik ji identifikoval jako nejspíš z 2. světové války.[238]

V roce 1994 poskytl stát v rámci památkové péče Rokycanům 400 000 Kč. Z toho se mělo 200 000 Kč použít na chystané další opravy budovy radnice.[239] Šlo opět zejména o opravu fasády. 4. října 1994 bylo sejmuto lešení z průčelí radnice (s výjimkou přízemí).[240] V listopadu-prosinci 1994 proběhla oprava obřadní síně. Dále došlo k instalaci regulace a měření tepla a opravě záchodů. Rekonstrukcí prošly stropy a obvodové zdi. Část dřevěných stropů ve vyšších patrech byla nahrazena konstrukcí Hurdis, zesíleny byly některé úseky cihlových kleneb a v chodbě prvního patra došlo ke kompletní výměně části klenby. Celkem vyšla tato první fáze na 1 416 000 Kč.[241] Skončila 31. července 1995.[242] Projekt rekonstrukce stropů a zdí vypracoval ing. Pavel Eichenbaum z firmy Torion.[243] V následujících měsících pak opravy pokračovaly na zadní fasádě směrem do dvora.[244] V roce 1996 byla také za 37 000 Kč renovována socha, původně umístěná na nádvoří radnice, která byla nyní přenesena do vstupní haly radnice.[245] V říjnu roku 1996 prošel odborným restaurováním portál vchodu do radniční budovy. Provedl to Jaroslav Šindelář z Plzně.[246] V listopadu 1997 odsouhlasilo zastupitelstvo úpravu rozpočtu, mimo jiné kvůli nákladům na opravu a údržbu krovu objektu radnice.[247]

V roce 1996 město odkoupilo dvorní křídlo sousedního domu čp.2/I (bývalý hotel Český dvůr) s původními hotelovými pokoji a propojilo je s budovou radnice.[248] V lednu 1998 revokovala městská rada své dřívější rozhodnutí ve věci výběrového řízení na rekonstrukci zadního traktu budovy čp.2/I.[249] Od 1. března 1999 se do tohoto přístavku nastěhovaly úřadovny. Jde o patrový objekt, přístupný zvláštním vchodem z dvora radnice, uvnitř vybavený výtahem.[250] Dne 29. června 1999 zastupitelstvo snížilo v obecním rozpočtu sníženy výdaje na rekonstrukci objektu Český dvůr o 390 000 Kč. Ušetřené prostředky se měly použít na rekonstrukci kanalizace v tehdejší základní škole Za Radnicí v Knihově ulici.[251] V roce 2004 expanze radnice postoupila a z domu čp.2/I zabrala i bývalou vinárnu Triana v zadním traktu v přízemí. Už v dubnu 2002 zastupitelé přesunuli 60 000 Kč, určených původně na opravu čp.80/I, na projekt rekonstrukce zasedací síně Triana v čp.2/I pro účely města.[252] Dne 1. března 2004 se konalo výběrové řízení na přestavbu vinárny.[253] Rekonstrukce začala v dubnu 2004 a byla dohotovena v červenci 2004. Práce prováděla firma Šabata. 5. srpna 2004 proběhla kolaudace a 26. srpna 2004 zde poprvé zasedala městská komise. Bývalá vinárna sloužila od nynějška jako konferenční a jednací sál, vybavený moderní audiovizuální technikou (mikrofony, reproduktory zabudované do sníženého stropu, počítače), ventilací a požárními čidly. Sál poskytoval dostatek prostoru celému zastupitelstvu a obecním komisím. Náklady na adaptaci Triany dosáhly 2 500 000 Kč. Uvnitř byly zachovány čtyři původní litinové sloupy stopní konstrukce.[254] Vchod do sálu je veden z nádvoří radnice. Vedle vchodu do Triany byla umístěna na zdi skulptura trilobita. V září 2004 odsouhlasila rada změnu rozpočtu a na dovybavení zasedacího sálu nábytkem přesunula z jiných položek 212 000 Kč.[255] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření město během roku 2004 utratilo za akci „přestavba Triana“ 2 302 350 Kč (původně se plánovalo 2 323 000 Kč).[256]

Další stavební úpravy radnice přišly počátkem 21. století v souvislosti s adaptací bývalé ZŠ Za Radnicí na součást městského úřadu. 3. září 2004 začalo v rámci rozšířeného objektu velké stěhování jednotlivých odborů. Změny nastaly zejména na koncích chodeb zadního křídla v prvním a druhém patře, kudy průrazem vedlo spojení do objektu bývalé školy. V druhém patře takto byla rozbořena původní kancelář odboru rozvoje města a v prvním patře archiv stavebního úřadu. V přízemí zase vznikl v původních tmavých kancelářích stavebního úřadu archiv.[257] Bourání propojovacích chodeb začalo v polovině září 2004. Celá přestavba skončila v listopadu 2004, současně s generální opravou bývalé školy. Při budově bývalé školy také vznikl výtah, který umožňuje i zdravotně postiženým přístup do všech pater městského úřadu.[258] O objektu bývalé ZŠ Za Radnicí je podrobněji pojednáno v kapitole „Knihova ulice“.

V roce 2005 utratila obec 77 350 Kč za zpracování projektové dokumentace na střechu městského úřadu. Zhotovení projektu bylo zadáno ing. Škopovi.[259] V červenci 2006 schválilo zastupitelstvo úpravu rozpočtu, do nějž začlenilo dotaci 2 000 000 Kč na opravu střechy radnice.[260] Při další úpravě rozpočtu 3. října 2006 mělo zastupitelstvo převést 85 000 Kč, ušetřených při opravě střechy, na rekonstrukci pokladny a podatelny v budově městského úřadu.[261] Dne 28. března 2006 vypsalo město výběrové řízení na stavební práce související s opravou střechy. Výsledky tendru vyhlásilo 24. dubna 2006. Zakázku získala firma Ryta, s. r. o. Rokycany za 2 148 780 Kč, s termínem dokončení do 27. září 2006. Firma nakonec práce dokončila už 25. srpna 2006, s náklady 2 025 854 Kč.[262]

V roce 2006 se po provedeném mykologickém průzkumu sklepů radnice zjistilo, že sklepní prostory jsou napadeny dřevomorkou. Odbor rozvoje města uvedl, že po oteplení nastal v těchto prostorech intenzivní růst houby. Město proto přizvalo odbornici ing. Hřebenářovou, která navrhla provedení sondy do dřevěné podlahy archivu kanceláří stavebního odboru v přízemí radnice. Sonda prokázala, že i podlaha již je zasažena houbou, proto začaly urychlené sanační práce. Archiv stavebního odboru se musel vystěhovat, došlo k odstranění podlahy i pod ní se nacházejícího zásypu. Objevila se lepenková izolace, položená na původní cihlové podlaze přízemních místností. Statik navrhl odstranit i tuto cihlovou podlahu až na klenbu sklepů, aby bylo možné detailní posouzení stavu jejich konstrukce. Po obnažení klenby statik rozhodl, že konstrukci zpevní betonová skořepina a armovací síť. Poté se měla provést chemická injektáž zdiva proti zemní vlhkosti. Zároveň se aplikoval postřik proti houbám ve všech napadených místech a došlo k sejmutí omítek. Ze sklepa se mělo vystěhovat veškeré dřevěné zařízení. Ve sklípcích pod schodištěm mělo odstranění dřevěných zárubní proběhnout až po statickém zabezpečení navrženém statikem ing. Eichenbaumem. Po ukončení sanace se doporučovalo provádět opakované kontroly.[263]

Sanace podlah a sklepa přinesla i některé cenné poznatky o nejstarší stavební historii radniční budovy. Došlo tu ve sklepě k objevu zazděného otvoru ve zdi do dvora, patrně šlo o původní okno. Bylo nyní navrženo k využití pro odvětrávání sklepních místností. Zároveň byl ve sklepě odhalen kouřovod. Odbor rozvoje města uvažoval nějaký čas rovněž o jeho využití k odvětrávání. Po obhlídce kominíkem Prokšem se zjistilo, že jde asi o bývalou pec. Vzhledem k špatnému stavu navrhl její zasypání. 24. dubna 2006 vzali postup sanace sklepů na vědomí radní.[264] Kvůli mimořádným nákladům na odvlhčení radniční budovy jednala 28. srpna 2006 rada o úpravě obecního rozpočtu. Z rezervy odboru rozvoje města přesunula 140 000 Kč na tuto akci.[265] Práce na odvlhčení budovy byly zadány bez výběrového řízení firmě VAKOS za 367 743 Kč, s termínem dokončení do 30. června 2006. Práce nakonec skončily o 2 dny dříve, cena byla dodržena.[266]

13. března 2006 získala ve výběrovém řízení firma S & H, s. r. o. z Prahy zakázku na rekonstrukci kanceláře pro výdej pasů v městském úřadu za 122 774 Kč, s termínem dokončení do 14. dubna 2006. Termín byl dodržen, skutečné náklady činily 123 672 Kč.[267] V roce 2006 rovněž probíhala v budově radnice rekonstrukce pokladny a podatelny. Výběrové řízení na pokladnu bylo vypsáno 9. srpna 2006 a zakázku získala 28. srpna 2006 firma VAKOS z Rokycan za 700 807 Kč, s termínem dokončení do 22. prosince 2006. Ještě předtím, 27. února 2006, bylo vypsáno výběrové řízení i na hovornu sociálního odboru městského úřadu. 28. března 2006 i tuto zakázku získala firma VAKOS, za cenu 117 309 Kč a s termínem do 12. května 2006. Termín i cenu firma dodržela.[268] V srpnu 2006 souhlasila rada s navýšením rozpočtu na rekonstrukci pokladny a podatelny o 450 000 Kč.[269] Dne 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo o přesunu 85 000 Kč, ušetřených při opravě střechy budovy radnice, na opravu poklady a podatelny. Na tomtéž jednání zastupitelstvo rovněž v rámci úprav rozpočtu přesunulo 54 000 Kč z rezervy oboru rozvoje města na zavedení klimatizace do dvou kanceláří v budově městského úřadu. Dalších 350 000 Kč, ušetřených správním odborem, přesunuli zastupitelé na úpravy obřadní síně na radnici.[270] V září 2006 skončila 1. fáze rekonstrukce obřadní síně. Byl zhotoven nový oddávací pult, část obložení a oddělovací stěna. Do konce roku 2006 se počítalo s 2. fází, v které se měla provést úprava předsálí.[271] Dne 9. října 2006 zakázku na obložení obřadní síně získala firma RP Special Přikryl s nabídkovou cenou 333 350 Kč a termínem ukončení prací do 22. prosince 2006.[272] V přehledu investic města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že na rekonstrukci podatelny půjdou 2 500 000 Kč, s termínem realizace v 1. pololetí 2007.[273] V rozpočtu na rok 2007 město na opravu podatelny skutečně vyčlenilo 2 500 000 Kč, z čehož nakonec utratilo 2 109 380 Kč.[274] Zakázku na stavební úpravy kanceláře podatelny ve výběrovém řízení získala 21. února 2007 firma T-Bau 2000, s. r. o. z Rokycan za 1 623 485 Kč. Reálně si nakonec účtovala jen 1 210 669 Kč. Podle výběrového řízení měly práce skončit do 29. června 2007, nakonec skončily 24. srpna 2007.[275] V jiných dvou výběrových řízeních získaly zakázku na stavební úpravy v podatelně na elektroinstalaci firma Pavel Fryauf z Rokycan za 157 410 Kč a na počítačovou síť po podatelnu firma Enilab, s. r. o. z Rokycan. Obě zakázky měly termín dokončení do 2. července 2007. Cena byla v obou případech dodržena, ale práce skončily až 24. srpna 2007. Kromě toho se v seznamu výběrových řízení vypisovaných městem za rok 2007 uvádí i zakázka na injektáž v podatelně za 178 429 Kč, která se ale označuje jako nerealizovaná.[276]

V dalších měsících se při pokračujících pracích na opravě sklepů a podlahy v podatelně radnice objevila další rezidua stavební historie radniční budovy. Nejprve to byla unikátní valounková cesta, podle prvotních odhadů datovaná do 18. století.[277] Jinde se datace zpřesňovala na 2. polovinu 18. století. To podporoval i nález vrstvy popela, dávané do souvislosti s požárem města roku 1784.[278] Původně se seskupení kamenů jevilo jen jako vrchol klenby sklepů, ale následně provedené sondy to vyvrátily. Šlo ve skutečnosti o dlažbu původní kamenné cesty o šířce 130–150 cm, nejspíš určené i pro vozy.[279] (Jinde uváděna šířka 150–180 cm.) Jednotlivé valouny měřily v průměru 20 centimetrů.[280] Předběžné ohledání naznačovalo, že šlo o dlážděný průjezd či uličku, později zastřešenou a pojatou do budovy radnice.[281] Jinými slovy, na místě nynější podatelny byl původní průjezd radnice, který byl do své nynější polohy ve středu průčelí posunut až při přestavbě radnice na přelomu 18. a 19. století.[282] Cesta tak procházela skrz dům, který byl předchůdcem nynější radniční budovy. Koncem března 2007 byly odkryty přes 4 metry této cesty. Sondy prokázaly, že cesta pokračuje skrz celý trakt dozadu. Dlažba se dochovala v intaktním stavu, bez vysprávek. Starosta města Jan Baloun uvažoval o možné úpravě nálezu po dokončení rekonstrukce objektu. Například se mohla část podlahy opatřit průhledným povrchem nebo s kukátkem, které by aspoň část plochy starobylé dlažby odhalilo i pro veřejnost.[283] Archeologové navrhli konzervaci celého nálezu pomocí vlhkého písku, který udrží teplotu i vlhkost, ale možné zasklení a nasvícení odmítli, protože by mohlo způsobit znehodnocení cesty. Ani částečné otevření nálezu skrz podlahu neprošlo, protože by narušilo provoz v podatelně. Archeologové zároveň odmítli možnost pokračovat ve výkopech hlouběji, protože by tím byla tato cesta narušena. Nakonec bylo rozhodnuto nález zdokumentovat a vytvořit o něm expozici v předsálí radnice, popřípadě i model chodníku.[284] V květnu 2007 již jsou známy poměrně přesné výsledky archeologického výzkumu historické dlažby. Její datace byla stanovena do období let 1784–1806, protože vrstva popela z velkého požáru města z roku 1784 se nacházela pod ní a roku 1806 již na místě průjezdu stála budova radnice v nynější podobě. Cesta tak svému účelu sloužila jen asi 15 let.[285]

Stavební firma T-Bau 2000 tu navíc narazila na klenutí a pod ním, pod tenkou slupkou novodobého betonu a navážky, i zazděné schodiště do sklepa. V březnu 2007 probíhají konzultace s památkáři ohledně dalšího postupu. Prvotní ohledání archeologa naznačovalo dataci schodiště do 18. století, nebo do mladší doby.[286] Kromě toho se ve vrstvách navážky v podatelně a sousední spisovně nalezly různé střepy, nejstarší z nich pozdně středověké! Nacházely se pod požárovou vrstvou. Dále se objevily úlomky barokních kachlů a novější keramiky a skla.[287] Zmiňován byl i nález zbytku gotického portálu a fragment lidské kosti.[288]

Mezitím se v lednu 2007 po rekonstrukci opětovně otevřena pokladna v přízemí radniční budovy, zatímco pokračovala rekonstrukce sousedních prostor podatelny.[289] Město kromě toho za rok 2007 utratilo ze svého rozpočtu 10 710 Kč za přístřešek na kola v městském úřadu.[290] Oprava podlah finančního odboru se zmiňuje v seznamu výběrových řízení pro rok 2008 v hodnotě nad 100 000 Kč, vypisovaných městem. Zakázku obdržela firma Podlahy Zeus, s. r. o. z Nové Vsi za 130 266 Kč bez DPH, plus za cenu likvidace starých podlah ve výši 5 Kč/kg. Celková cena zakázky nakonec činila 203 241 Kč bez DPH. Po odkrytí podlah se musela vzhledem k nerovnostem použít jiná technologie, než se plánovalo. K původní smlouvě byly uzavřeny dva dodatky, což zvýšilo finální cenu. Práce měly proběhnout od dubna do října 2008. Ve skutečnosti skončily už 28. května 2008.[291] V úpravě rozpočtu města, přijaté zastupitelstvem 10. března 2008, se přerozdělovalo i 650 000 Kč, původně určených na nákup automobilu. Rozhodnutím rady byla tato částka přesunuta jinam, mj. na dokončení dlažby ve 2. patře budovy městského úřadu (40 000 Kč) a na stavební úpravy kanceláře matriky (110 000 Kč).[292] Stavební úpravy kanceláře matriky se uvádí v seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města. Zakázku získala 19. března 2008 bez výběrového řízení firma S+H, stavební a obchodní firma, s. r. o. z Prahy za 146 512 Kč, s termínem dokončení do 30. dubna 2008. Práce byly hotovy k 28. dubnu 2008 a cena zakázky dodržena.[293] Město 10. ledna 2008 ohlásilo záměr provést během roku 2008 jako malou zakázku odvlhčení prostor kanceláří a zázemí městské policie s chemickou injektáží. Případní zájemci se měli ozvat do 22. února 2008.[294]

V roce 2008 byla umístěna na nádvoří radnice socha od Olbrama Zoubka. 17. prosince 2007 zastupitelstvo souhlasilo s tím, aby ji obec zakoupila od sochaře Zoubka.[295] Dne 21. dubna 2008 schválili zastupitelé rozdělení přebytku hospodaření obce za rok 2007 ve výši 62 696 076,69 Kč, přičemž částku 653 342,59 Kč určili na nákup sochy.[296] Slavnostní odhalení proběhlo 18. září 2008.[297] Socha byla nazvána Vítejte v Rokycanech a vznikla speciálně pro město Rokycany. Má podobu ženské postavy se splývajícími šaty, v mírně nadživotní velikosti.[298] V roce 2013 prošla restaurováním kamenná váza na nádvoří radnice.[299]

V roce 2009 proběhla 1. etapa rekonstrukce věžních hodin na radnici. Stroj se totiž při horku nebo silných mrazech zpožďoval či zcela zastavoval. Město nechalo hodiny vyměnit za elektrické zařízení, které automaticky odbíjí čas a dokáže samo nastavit i změnu zimního a letního času. Náklady na výměnu stroje dosáhly 74 185 Kč. Roku 2011 následovala 2. etapa opravy, v jejímž rámci prošel zrestaurováním ciferník a ručičky hodin. Práce začaly 10. května 2011, kdy byly za pomoci horolezců ciferník a ručičky demontovány a přepraveny do dílny Roberta Ritschela z Prahy. Náklady se vyčíslovaly na 106 620 Kč za restaurování a na 113 820 Kč pokud by stav hodin vyžadoval pořízení kopie. Město očekávalo dotaci ve výši 50 procent. Oprava měla trvat minimálně po dobu tří měsíců, během kterých měly hodiny na radniční věži chybět.[300] Nakonec se na věž ciferník a ručičky vrátily 9. září 2011. Nové ciferníky zhotovil Robert Ritschel a jeho syn David Ritschel ze silně zinkovaného plechu, opatřili je vícero nátěry a zakonzervovali. Pozlacení číslic a ciferníků provedli pomocí plátků čtyřiadvacetikarátového zlata. Vzhledem jsou identické oproti původním hodinám.[301]

Roku 2013 byla ve druhém poschodí historické budovy radnice instalována posuvná plošina pro vozíčkáře. Už předtím byla takováto plošina, překonávající schody, umístěna na chodbě, spojující starou a novou část komplexu městského úřadu. Plošina umožnila invalidům přístup do prostor finančního odboru ve 2. patře historické budovy.[302]

V roce 2013 statik zjistil, že radniční věž je v havarijním stavu. Vychylovala se a bortilo se její založení.[303] V roce 2014 proto proběhla velká oprava radnice. Na obnovu oken, restaurování severní fasády včetně kamenných prvků a na opravu báně věže radnice získalo město z Programu regenerace městské památkové zóny dotaci 350 000 Kč.[304] Radnice získala nový nátěr fasády, přičemž na žádost památkářů se použila vápenná omítka, čímž se náklady na fasádu zvýšily o 23 000 Kč. Došlo i k obnově oken, ale především k výměně celé věže. Původní báň radniční věže byla totiž staticky narušená a nakláněla se. Dne 8. června 2014 speciální jeřáb sejmul báň za velikého zájmu veřejnosti a posadil ji na plochu náměstí, kde pak byla podrobena posouzení specializovanou firmou. Ukázalo se, že bude nutné vyměnit nejen krytinu věže, ale i dřevěný pozednicový věnec, poškozený dřevokaznými houbami a hmyzem, a nahradit novým věncem z železobetonu. Kromě toho došlo k výměně veškerých tesařských a klempířských prvků báně. Menší než se čekalo, byla naopak nutnost oprav měděné střešní krytiny v partiích věže, přiléhajících k demontované báni.[305]

17. června 2014 byla na nádvoří radnice vyňata kovová schránka z lucerny sejmuté radniční věže a otevřena. V tubusu se nacházely dokumenty z roku 1808, kdy byla věž radnice postavena. Šlo o dva listy papíru v českém a latinském jazyce, s informacemi o pobytech apelačního soudu v Rokycanech v roce 1680 a 1713, dále seznam radních z roku 1805, modlitby a nedatovaná účtenka za stavební materiál. Další skupina artefaktů pocházela z roku 1842, kdy se věž opravovala. Jednalo se o čtyři stříbrné a šest měděných mincí z let 1781–1841, papír se zápisem o opravě věže, zprávu o dobových cenách obilí a seznam lidí ve vedení města a místní církve. Další památky pocházely z 25. června 1892, kdy byla schránka ze špičky věže opět vyňata, respektive z 23. července 1892, kdy sem byly uloženy nové písemnosti. Šlo o šestistránkový popis Rokycan od městského tajemníka Antonína Brejchy, přepsaný učitelem Josefem Hněvkovským, včetně hlavních dobových událostí ve městě, seznamu spolků, představitelů samosprávy a význačných úředníků, obecního rozpočtu i cen základních potravin. Dále tu byly i dvě fotografie z roku 1892, zachycující rekonstrukci radniční věže a mariánského sloupu, také legitimace s fotografií starosty Jana Anichobera pro vstup na Všeobecnou zemskou výstavu v Praze z roku 1891 a obálka s fotografií radního Jordana Rozuma. V roce 1892 bylo kromě toho do tubusu přidáno i pět spisků: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan z roku 1892 od Bedřicha Peka, obecní rozpočet pro rok 1892; výroční zpráva Průmyslové školy pokračovací z let 1886–1892, výroční zprávu rokycanské obecní spořitelny pro rok 1891 a brožura Antonína Tytla, nazvaná „Rokycany, královské svobodné město, Místopisné vypsání“. V krabičce byly uloženy i dobové mince. K původním osmi z roku 1842 bylo roku 1892 přiloženo deset nových a jedna bankovka. Všechny nalezené památky byly předány do Státního okresního archivu v Rokycanech, ale bylo rozhodnuto, že budou po opravě do věže vráceny. Pro tento účel byly zhotoveny dva tubusy, označené roky 1892 a 2014. Do tubusu pro rok 2014 byly uloženy některé dobové dokumenty. 18. července 2014 byly oba tubusy uzavřeny.[306]

Mezitím po několik týdnů probíhaly opravy sejmuté radniční věže přímo na ploše Masarykova náměstí. Společně s věžní bání došlo i k demontáži zvonů, které taky podstoupily restaurování. 21. srpna 2014 byla rekonstruovaná věžní báň opět osazena na radniční budovu. Původní měděnkou pokrytou báň na několik let vystřídal zcela nový měděný plech v hnědé barvě. Rekonstrukce radnice skončila 8. září 2014 (původní termín byl 15. srpna) a celkové náklady dosáhly 2 275 226 Kč.[307]

V dubnu 2018 rada města přidělila zakázku na instalaci klimatizace v jižním křídle budovy městského úřadu (bývalá ZŠ Za Radnicí) firmě TZB-Plus, s. r. o. z Okrouhla za 823 033, 01 Kč bez DPH.[308] V rozpočtu města na rok 2020 figurovalo 8 200 000 Kč na zřízení vzduchotechniky a odvlhčení objektu radnice.[309] V obecním rozpočtu pro rok 2020 bylo na vzduchotechniku v radnici vynaloženo celkem 4 944 000 Kč.[310] V roce 2020 proběhla na střeše radnice instalace antény pro nový systém obecního rozhlasu, do kterého na území města spadalo víc než 220 hlásičů. Právě na radnici byla umístěna centrála a vysílací pracoviště. Odborná firma, včetně specialisty na výškové práce, musela kvůli instalaci antény rozebrat část střešní krytiny radnice.[311] Na schůzi v dubnu 2021 schválili radní přidělení zakázky na sanace a hydroizolaci zdiva v přízemí budovy radnice firmě Dev Company z Ostravy za 1 622 435,97 Kč bez DPH.[312]

2.1.7. Architektonicko-umělecký popis radnice

Rokycanská radnice čp.1/I je pro své kvality státem chráněnou památkou. Je to dvoupatrová, sedmiosá stavba s věží. Uprostřed vystupuje tříosý rizalit, členící průčelí na tři díly. Fasáda rizalitu je zdobnější. Přízemí radnice je slohově zajímavé, protože zde nejméně zapůsobila novobarokní přestavba z počátku 20. století a tato část stavby tak působí čistým klasicistním dojmem. Přízemí horizontálně člení pásová rustika. V rizalitu je přízemek prolomen vstupním portálem s jednoduchým klasicistním ostěním. V portálu se nacházejí dobová vrata z dubového dřeva, s klasicistními motivy, především s takzvanými festony. Mezi přízemím a prvním patrem probíhá fasádou tzv. „čabrakový motiv“, který byl v Rokycanech populární v 18. a 19. století (je například vidět na fasádě domu čp.96-97/I na východní straně náměstí). Jeho tvar se inspiruje čabrakou, tedy součástí koňského postroje. V polovině února 2008 hlavní vchodové dveře do radnice chybí a na jejich místě je umístěna provizorní náhražka z překližky.[313] Pak se sem vrátily.

Nad portálem se v patře rizalitu nachází velká balkónová nika s rokokově hravým kamenným zábradlím s balustrádou. Podle V. Černé vykazuje toto zábradlí podobné prvky jako zábradlí v děkanském kostele a jde tak o jakýsi rodový design Palliardiů.[314] Rizalit dále vertikálně člení pilastry s římsko-jónskými hlavicemi. Okna v rizalitu jsou zakončena zalamovaným obloukem. Při novobarokní úpravě fasády byly nad okna přidány historizující suprafenestry, skládající se z barokně prolamované římsy a složitého štukového dekoru. Tento dekor ale nepůsobí eklekticky nabubřelým dojmem a vcelku logicky rozvíjí klasicistní architekturu radnice. Rizalit v druhém patře ukončuje profilovaná korunní římsa, která uprostřed vybíhá v půlkruh. V takto vzniklém poli se nachází polychromovaný reliéf s městským znakem. Boční díly průčelí se od rizalitu odlišují jednoduššími obdélníkovými okny a lizénami namísto pilastrů.

Skutečným poznávacím znakem rokycanské radnice je její věž. Ta začíná nad korunní římsou rizalitu jakousi volutovou podstavou. Vlastní věž je z plechu a má dvě patra. V prvním se nachází barokní kasulové okno, v druhém hodiny. Původní hodinový stroj byl roku 1992 vyjmut a vystaven v předsíni obřadní síně, zatímco na věž nainstalovány zcela nové hodiny. Střecha věže má barokní tvar měděné báně s lucernou a českým lvem na špici. Lev sem byl umístěn roku 1892 na místo korozí sešlého rakouského orla. Lva vyrobil z plechu klempířský mistr Jan Páník a pokovil malíř J. Bastl.[315] Lev měl demonstrovat sebevědomého ducha českého nacionalismu, reprezentovaného mladočeským vedením obecní samosprávy. Střecha radnice je sedlová s volskými oky, pokrytá plechem. Původní početné komíny byly už bohužel odstraněny.

→ODKAZ: Klasicistní portál a dřevěné dveře radnice. Nad portálem na fasádě čabrakový dekor, vycházející z tvaru koňských ozdob. Foto D. Borek, červen 2003.

→ODKAZ: Obraz Mistr Jan Rokycana na koncilu basilejském od Alfonse Muchy v obřadní síni radnice.

Vnitřní dispozice radniční budovy je poměrně složitá a odpovídá postupnému narůstání objektu v 19. a 20. století. Cenné jsou interiéry v průjezdu. Ten sloužil až do roku 1912 jako veřejný průjezd z náměstí do Knihovy ulice. Toho roku byl ovšem před radnicí položen mozaikový chodník a povozům byl průjezd radnicí zakázán.[316] Roku 1936 byl chodník opraven.[317] Počátkem roku 1995 musel být chodník před radnicí narychlo rozkopán kvůli poruše na telekomunikačním kabelu. Výkop pak byl rychle zasypán.[318] Mozaikový chodník ale někdy na přelomu století zanikl. Pěší průchod skrz budovu radnice sloužil až do roku 1971.[319] Už 19. června 1968 ale projednávala otázku jeho zrušení rada MěstNV.[320] Na podzim 1974 rozhodla rada MěstNV ponechat průchod trvale uzavřený pro veřejnost.[321]

Mobiliář radnice je vesměs moderní, užitkový. V zasedací síni se ovšem nalézá velké plátno „Mistr Jan Rokycana na koncilu basilejském“ (viz reprodukce) od známého českého malíře Alfonse Muchy, které si od něj městská rada objednala na podzim 1932 a který byl do síně umístěn roku 1933.[322] Původně měl obrazovou výzdobu pro síň obstarat jiný umělec. Koncem srpna 1931 ale rada oznamuje, že nabídka E. Maška na zhotovení obrazu do zasedací síně zastupitelstva se odkládá.[323] V květnu 1932 radní vzali na vědomí přípis A. Muchy ohledně obrazu do zasedací síně zastupitelstva s tím, že se malíř požádá, aby sdělil přibližně svůj honorář.[324] V polovině září 1932 městská rada rozhodla, že městská spořitelna se vyzve, aby poskytla příspěvek na pořízení nástěnného obrazu do zasedací síně obecního zastupitelstva.[325] Dne 17. listopadu 1932 vzala rada na vědomí zprávu Městské spořitelny v Rokycanech, že dá Alfonsi Muchovi do zasedací síně radnice vyhotovit historický obraz Mistra Jana Rokycany.[326] V červnu 1933 bylo městskou radou schváleno, aby A. Mucha prezentoval svůj obraz na výstavě v Hradci Králové.[327] Počátkem září 1933 rada na vědomí vzala, že městská spořitelna dala obraz Mistr Jan Rokycany před koncilem basilejským od A. Muchy pojistit.[328] V říjnu 1933 se už zmiňuje, že zasedací síň už je ozdobena obrazem od A. Muchy, za což bylo poděkováno spořitelně.[329] Původně Mucha uvažoval o tématu „Rokycana zachraňuje Prahu před hněvem Jana Žižky“, ale po konzultacích s historiky rozhodl ztvárnit raději ověřenou Rokycanovu účast na Basilejském koncilu. Obraz má rozměry 4,3 x 2,3 m, jeho pořízení hradila městská spořitelna (50 000 Kč).[330] V září až říjnu 1948 prováděla akademická malířka a konzervátorka Jaroslava Syllabová-Muchová opravu obrazu.[331]

Roku 1900 se v radnici ještě uvádí další starobylé položky mobiliáře, a to tři stará stříbrná městská pečetidla ze 17. století a váček s koženou vazbou taktéž z poloviny 17. století.[332] První pečetidlo mělo průměr 5,5 cm a opis: „SIGILLVM * CIVITATIS * ROKYCANAE * MAIVS”. Uprostřed městský znak a letopočet 1609. Další pečetidlo mělo průměr 3,8 cm, opis: „SIGILLVM MINVS CIVITATIS ROKYCZANAE“ a opět městský znak ve středu. I ono bylo datováno do roku 1609. Třetí pečetidlo bylo vybaveno opisem: „SIGIL . IVDI : CIVITA : ROKIZANENSIS“, ve střední části kartuše s erbem, v dolní polovině s šachovanou hradbou, v horní ruka. Nad kartuší písmena T M, po stranách vyryt letopočet 1653, na rubu pečetidla podpis TOMAS LINEL (foto z r. 1900).[333] Váček na pečetidla byl vyroben z červeného atlasu, o rozměrech 21 x 20 cm. Na něm vyšit zlatou a stříbrnou nití městský znak ve věnci (foto z r. 1900). Kromě toho je na radnici ještě okolo roku 1900 doložena ozdobná vazba na městská privilegia, z bílé kůže, vyzdobená zlacenými ornamenty. Uprostřed vazby se nacházel zemský znak, po krajích dvojnásobný rám z rostlinných ornamentů. Vazba byla 32 cm vysoká a 26 cm široká. Vznikla patrně v 2. polovině 17. století (foto z r. 1900).[334]

Součástí interiéru radního domu je tradičně galerie portrétů rokycanských starostů. V březnu 1933 rozhodlo prezídium městské rady, že zhotovení portrétu A. Hořice olejovými barvami na plátně za 1500 Kč, oprava portrétu F. Pokorného a vyčištění ostatních portrétů za 500 Kč se zadá O. Šafaříkovi z Plzně.[335] V září 1933 městská rada oznamuje, že zakázka byla zadána J. Šafaříkovi z Plzně za 2000 Kč.[336] V roce 1949 byly na návrh závodní skupiny ROH při MNV obrazy nekomunistických starostů „jakožto representantů buržoasie“ odstraněny.[337] Od srpna roku 1995 se tato galerie na radnici vrátila. Jsou tu nyní podobizny rokycanských starostů z let 1850–1945 a tradice portrétování tak byla obnovena.[338]

2.1.8. Pamětní desky Jana Rokycany a americké armády

V přízemí jsou na obou stranách budovy umístěny pamětní desky. Napravo od rizalitu je to pamětní deska husitského kněze Jana Rokycany. Byla tu odhalena 13. srpna roku 1882. Vytvořil ji sochař Josef Strachovský (1850–1913), a to bez nároku na honorář – šlo o „vlasteneckou povinnost“. Podle jeho předlohy ji pak odlili v klabavských železárnách pod vedením slévače Josefa Soukupa.[339] Jde o novorenesanční dílo s ústředním prvkem kruhového medailonu s reliéfem Jana Rokycany. Medailon je lemovaný vavřínem. Po stranách se nacházejí nápisy: „Slavnému rodáku vděční krajané“ a „Zasazeno dne 13. srp. Léta Páně 1882.“ Horní část desky má podobu štítu s volutami a postavičkami andělů. Na špici tohoto „štítu“ stojí husitský kalich a po stranách je štít podpírán karyatidami. Dolní část pamětní desky vyplňuje sova jako symbol moudrosti a nápis: „Mistr Jan Rokycana.“ Zcela dole visí z desky dvojdílný baldachýn. Strachovského dílo je dobrou ukázkou novorenesančního konvenčního sochařství, které dnes sice může působit naivně svou vlasteneckou ikonografií, ale zaujme prací s detailem. O připomenutí rodáka se zasloužil Komitét pro zřízení pamětní desky Janu Rokycanovi, založený roku 1881.[340]

→ODKAZ: Pamětní deska Jana Rokycany z r. 1882 na fasádě přízemí radniční budovy. Nad deskou opět vidět tzv. čabrakový motiv. Foto D. Borek, červen 2003.

→ODKAZ: Pamětní deska americké armády z r. 1946 (odstraněna r. 1951, obnovena r. 1990) na fasádě přízemí radniční budovy. Foto D. Borek, červen 2003.

Zcela odlišný příběh má za sebou druhá pamětní deska americké armády na opačné straně fasády radnice. Do roku 1946 visela na této straně radnice pouze informační turistická cedule s mapou Rokycanska.[341] Pamětní deska zde slavnostně odhalena 8. května roku 1946 na počest americké armády, která rok předtím osvobodila Rokycany.[342] Zhotovil ji místní sochař Václav Koukolíček a pojal ji jako funkcionalisticky jednoduchou desku s česko-anglickým nápisem. Náklady na desku dosáhly 21 460 Kčs.[343] Její pořízení iniciovali zejména rokycanští národní socialisté, jejichž mládežnická organizace 13. dubna 1946 podala žádost o umístění desky na radnici. MNV souhlasil.[344] Už tehdy se stala předmětem politických sporů. Nešlo ještě o přímé zpochybňování potřeby desky jako takové, jako spíše o snahu jednotlivých stran zapojit desku do své politické agitace. Sociální demokraté tak kritizují národní socialisty apod.[345] Krátce po odhalení se musela deska opravit, protože v anglickém textu byla odhalena chyba (místo „2nd Div.“ zapsáno nesprávně „2th Div.“). [346]

15. dubna roku 1951 (podle obecní kroniky ale 24. dubna 1951[347]) byla deska na návrh místního výboru KSČ stržena a zničena.[348] V dobových pramenech je čin odůvodňován tím, že šlo o žádost pracujících z místních průmyslových závodů, kteří „se nebudou shromažďovati k oslavám na náměstí, neboť tato deska připomíná a reprezentuje národ, který usiluje o vyvolání nové světové války.“[349] Komunistické vedení radnice se rozhodlo přepsat historii. V téže době na Masarykově náměstí (právě přejmenovaném na náměstí Rudé armády) vyrostla socha sovětského vojáka. Po následujících 40 let měl být podíl Američanů na osvobození západních Čech systematicky zamlčován. Spravedlivé ocenění podílu americké armády na osvobození Československa se v roce 1968 stalo jedním z požadavků rokycanských stoupenců Pražského jara. 22. května 1968 projednala rada MěstNV dopis učitelů rokycanských škol o znovuodhalení desky americké armádě. 19. června 1968 pak rada MěstNV posoudila výpis z obecní kroniky ohledně zničené pamětní desky, který si nechala udělat.[350] Liberalizace roku 1968 však byla příliš krátká a po sovětské okupaci už iniciativy tohoto typu neměly šanci. Ještě v dubnu 1969 se na plénu MěstNV dotazuje Ladislav Hofman, kdy „bude na radnici zřízena deska lidí, kteří osvobodili Rokycany?“[351] Nastupující normalizační režim ale podobné úvahy ukončil.

Deska se na své místo až vrátila 6. května 1990 za účasti nového prezidenta Československa, Václava Havla.[352] V návrhu rozpočtu MěstNV (dle údajů z února 1990) se počítá pro rok 1990 s investicí ve výši 30 000 Kčs na zhotovení desky, přičemž národní výbor dopředu uznává, že náklady budou pravděpodobně vyšší.[353] Nakonec během 1. pololetí 1990 byla deska skutečně pořízena, nákladem 25 000 Kčs.[354]

2.2. Ostatní zástavba na jižní straně Masarykova náměstí

Radnice stojí uprostřed jižní stěny Masarykova náměstí. Zde od středověku stávaly domy nejbohatších měšťanů. Tato strana náměstí měří téměř 250 metrů. Dnes je architektonická podoba zdejších domů většinou výsledkem účelových modernizací 19. a 20. století, ale stále vytvářejí cennou kulisu na mírně zvlněné uliční čáře. Všechny až na čp.5/I jsou patrové, všechny až na čp.7/I ztratily původní štít. Domy čp.125/I, 133/I, 9/I a 10/I jsou státem památkově chráněné.

→ODKAZ: Pro lepší orientaci v textu, mapa historického jádra Rokycan dle stavu z r. 1990. Masarykovo náměstí je v střední části mapy. Klikni na detailní přehled zástavby, včetně označení domů čísly.

→ODKAZ: Část jižní strany náměstí cca r. 1976. Zprava dům čp.131/I, čp.130/I, rozestavěný čp.129/I, čp.128/I, čp.127/I, čp.126/I, čp.125/I, čp.124/I a dvoupatrový čp.123/I.

2.2.1. Dům čp.125/I

Popis těchto domů začneme od východu. Prvním z nich je dům čp.125/I. V 2. polovině 18. století byl jeho majitelem Ignác Zikmund (též Hynek Zikmund, Hynek je český ekvivalent ke jménu Ignác). Manželé Ebelovi ve svých archivních rešerších uvádějí mezi domy, které poškodil požár východní části Rokycan roku 1757 i nemovitost, u které se uvádí coby vlastník Ignác Sigmund. Pravděpodobně se jednalo o Ignáce Zikmunda, kterému prokazatelně patřil v 70. letech 18. století dům čp.125/I. Vyhořelá usedlost je popsána jako domek o půdorysu 45 × 21 lokte (cca 26,6 x 12,4 metru), se 2 pokoji, 3 komorami a sýpkou.[355] Ztotožnění s čp.125/I ovšem naráží na formulaci „domek“, což pro dům na hlavním rynku není logické, a rovněž menšími dispozicemi. Ve prospěch lokalizace do čp.125/I zase svědčí posloupnost uváděných nemovitostí v archivním soupisu, protože zde po sobě následují domy podél jižní strany Malého náměstí až sem. Vysvětlení může být, že čp.125/I byl původně mnohem menší (třeba neprošel výraznější přestavbou po třicetileté válce), nebo mohl vyhořet jen jeho nádvorní trakt, popřípadě se zmínka v seznamu z roku 1757 nemusela vůbec týkat domu čp.125/I, nýbrž nějakého předměstského stavení, které majetkové náleželo k čp.125/I, což u nejzámožnějších měšťanských usedlostí nebylo výjimkou.

→ODKAZ: Památkově chráněný dům čp.125/I s gotickým portálem. Foto D. Borek, září 2003.

Každopádně v 70. letech 18. století určitě čp.125/I vlastník Ignác Zikmund. Dne 28. února 1778 konstatuje Jan Rieger, že „jakkolivěk on per instrumentam donationis [tedy skrz darovací listinu – pozn. aut.] v rukouch majícího, pánem domu Hinek Zikmundovského býti může, nicvšakméně poněvadž vidí, že mnoho dluhů se vynachází,“ žádá o vyvěšení „subhartatorní cedule“ (oznámení o prodeji) na tento dům. Radní to schválili.[356] Dne 29. května 1778 ale Jan Rieger oznamuje radním, že změnil názor, že se domu chce ujmout a žádá tedy zrušení licitace.[357] Na téže schůzi Jan Rieger požádal o ingros (úřední zápis) „na dům a pole po neb. p. Ignaciusovi Zigmundovi.“[358] V roce 1784 dům vyhořel při požáru Rokycan. Kromě obytného stavení oheň zničil i stáje.[359] Dne 30. září 1786 magistrát řeší podání Jana Riegra, který žádá „o potřebné dříví na vystavění stodoly.“ Obecní rada to odsouhlasila.[360] Jan Rieger se v seznamu majitelů domů z roku 1788 uvádí jako vlastník čp.125/I. Stejně tak ho zde zaznamenávají matriční knihy.[361] Nedlouho poté Jan Rieger zemřel. Po jeho smrti si manželka Barbora vzala v červenci 1791 za muže Jan Hrbka (též Herbek), taktéž ovdovělého, který do té doby bydlel v čp.122/I na Malém náměstí. Svatba se konala v čp.125/I.[362] A Jan Herbek se sem za ní přistěhoval. Zemřel v čp.125/I v lednu 1813.[363]

Dne 14. února 1800 požádal Jan Herbek v zastoupení své manželky Barbory (ta asi právně zůstávala vlastnicí čp.125/I) magistrát „o výkaz dříví na vystavení světnice dvůr, též pod ní bývalé pivnice.“ Magistrát žádost předal k prošetření hospodářskému úřadu.[364] Patrně se jednalo o nějaký podsklepený přístavek směrem do dvora čp.125/I. Dne 31. května 1816 se před magistrátem řešil návrh předsednictva, ve kterém bylo několika majitelům domů sděleno, že jejich domy „zum Theil nicht feuersicher hergestellt,“ tedy „zčásti nejsou bezpečně proti ohni vystaveny.“ Město jim pak sdělilo, že „demselbene rathschlägig zu bedeuten, daß demselben der bemesserne Geldbetrag von der Bräuberechtigkeit bis zum gänzlichen Herstellung dieser Mängeln vorenthalten and hierwegen den Auftrag an den Bräuhauspächten und Rechnungsführen Stretz erlassene wieder werde,“ neboli „takovému budiž úředně sděleno, že jemu vyměřený peněžitý obnos z práva várečného až do úplného odstranění těchto nedostatků zadržen býti má, a že z té příčiny bude příkaz pivovarskému pachtýři a účetnímu Stretzovi znovu vydán.“ Mezi vlastníky nemovitostí postižených těmito sankcemi se uvádí i dědicové Barbory Herbkové z čp.125/I.[365] Jednalo se o výraz zpřísněného postupu magistrátu proti prohřeškům ohledně rizika požáru v době krátce po ničivém ohni ze srpna 1813, který postihl zejména Malé náměstí. Město tehdy přestalo povolovat jakékoliv novostavby ze dřeva a nyní začalo nutit k stavebním úpravám i majitele stávajících domů. S tímto sporem nejspíš souvisí zpráva datovaná do roku 1816, podle které byl dům čp.125/I přestavován podle projektu zednického mistra Ondřeje Černého. Dochoval se i rozpočet ve výši 313 zlatých 54 krejcarů. Akce spočívala v opravě římsy, omítek a vstupního portálu.[366]

V městském archivu se nachází složka z let 1884–1891, nazvaná „Julák Jan, stavba nového domu“.[367] Julák byl tehdy majitelem čp.125/I, ale není jisté, zda není míněna novostavba na jiném místě Rokycan. V archivu je uložen i spisový materiál z roku 1912, pod jménem „Staníček František, zřízení výkladní skříně v čp.125/I“.[368]

Patrový, tříosý objekt nemá příliš cennou fasádu, ale je státem památkově chráněný, protože jako jediný ve městě má dochovaný gotický portál průjezdu, pocházející ze 14. století.[369] Byl dlouho skryt za pozdějšími přístavbami, objeven byl až při opravě domu v březnu roku 1924.[370] Podle obecní kroniky se tak stalo roku 1923.[371] Tehdy byla také do portálu vsazena historizující novogotická vrata. Portál má jednoduché profilované ostění. Do výše půldruhého metru byl původní gotický kámen nahrazen barokně-klasicistními podpěrami.[372] Portál je zakončen lomeným obloukem. V červenci 1924 si na zastupitelstvo města stěžuje Josef Topinka, že pan Julák je od jara 1924 zdržován památkovým úřadem od opravy průčelí svého domu a žádá proto zastupitelstvo, aby Julákovi udělilo souhlas začít s opravou bez ohledu na památkový úřad. Bohuslav Horák na to sděluje, že už bylo zakročeno u památkového úřadu, aby včas záležitost vyřídil.[373] Podle I. Ebelové roku 1924 byla při opravě fasády nalezena vpravo od vjezdu i část gotického okna. Ve spisech je dochována fotografie z nálezu.[374]

V interiéru se nacházejí cenné klenby starobylého původu. V přízemí, v zadním pravém rohu se dochovala archaická úzká místnost s vysokou nepravidelnou valenou klenbou, možná gotického původu. Nalevo od ní se nachází původní vstup do sklepů, nyní už v přední části klasicistně upravených. Tři suterénní místnosti pod dvorním křídlem jsou patrně rovněž archaického původu, jsou navzájem propojeny vchody s dvěma identickými, pravoúhlými sedlovými portálky z pískovce. Ostění má pozdně gotický styl s okosenými rohy, ale je doplněno renesanční římsou s obloukem a vnějším orámováním. V dvorním křídle se zachoval starobylý trámový strop. Průčelí má sice nehistorickou podobu, ale rozvržení oken a části zdiva mohou být také středověkého původu.[375]

V březnu 2020 schválilo zastupitelstvo dotaci na obnovu fasády uličního průčelí, obnovu vrat a výkladců domu čp.125/I ve výši 360 000 Kč ze státního Programu regenerace městských památkových zón a dalších 130 000 Kč z obecního rozpočtu.[376] Fasáda pak skutečně během roku 2020 prošla opravou a nátěrem v šedookrové barvě. Vrata a výkladce byly natřeny zeleně. Rekonstrukce se dočkal i portál.[377]

2.2.2. Domy čp.126/I a čp.127/I

Dům čp.126/I má v přízemí prostory s křížovými klenbami. Podle K. Jindřicha zde vznikl v roce 1757 požár, který pak těžce poškodil domy v centru města.[378] Roku 1784 vyhořel znovu, spolu se dvěma stodolami, stájemi a kolnou.[379] Po požáru byl obnoven v klasicistním stylu. Veduta Rokycan od J. Venuta z roku 1817 zachycuje patrně domy čp.126/I a čp.127/I ještě se zděným uličním štítem. Kresba je poměrně schematická, takže mohlo jít i o dvojici čp.125/I a čp.126/I. Každopádně východnější z těchto dvou domů má na vedutě trojúhelníkově zakončený uliční štít, zatímco západní z této dvojice měl štít završený obloukem.

→ODKAZ: Dům čp.126/I skrz který vede průchod do Knihovy ulice. Foto D. Borek, září 2003.

→ODKAZ: Dům čp.127/I. Podobně jako mnohé ostatní na jižní straně náměstí byl ve 2. polovině 20. stol. nevhodně modernizován. Foto D. Borek, září 2003.

Dne 23. května 1788 se magistrát zabýval podáním od Dominika Bičovského, „v příčině nové stavení stodoly Šebestiána Štaudachra u jeho stodoly, žádaje by se jemu taková nefolkovala.“ Radní mu ale vzkázali, že když v minulosti Štaudacher o povolení k výstavbě žádal, Bičovský nenamítal, takže se ve stavbě smí pokračovat.[380] Seznam majitelů domů z roku 1788 uvádí Dominika Bičovského jako majitele čp.126/I, zatímco Šebestián Štaudacher byl vlastníkem domu čp.86/I na severní straně náměstí. Dotčené stodoly se tudíž nenacházely při samotných domech, ale nejspíše v dnešní Knihově ulici, na jejíž jižní straně, proti zadnímu konci protáhlého městiště domu čp.126/I, se ještě na indikační skice stabilního katastru z roku 1838 zakresluje pozemek náležející jistému Ferdinandu Staudacherovi a o kus dál k západu stodola, náležející k čp.126/I.

V únoru 1933 neměla městská rada námitek, aby V. Rieger coby nájemce krámu v čp.126/I rozšířil okno do náměstí o 15 centimetrů.[381] Fasádu domu až do 2. poloviny 20. století zdobil takzvaný čabrakový motiv, ale nevkusná modernizace provedená v socialistickém stylu roku 1966[382] jej setřela a nahradila konvenčním brizolitem. Na přelomu 19. a 20. století se domu říkalo „U Bluďovských“.[383]

Dům čp.127/I roku 1784 rovněž vyhořel, poškozeny byly i stáje.[384] Dne 20. května 1785 magistrát řeší žádost Václava Davida o 1000 kusů „kostelních cihel“. Obecní rada to schválila s tím, že se mu mají vydat a zaznamenat „by kostel zase od něho oplacení dostal.“[385] V seznamu majitelů domů z roku 1788 se Václav David uvádí jako vlastník čp.127/I. Ze zprávy lze vyčíst, že jeho dům byl poškozen a že na opravu hodlal použít buď cihly z ohněm zničeného kostela, nebo cihly připravené na obnovu kostela, která ale v květnu 1785 ještě nezačala. Dne 30. července 1793 se magistrát zabýval žádostí hospodářského úřadu o vyměření trestu kvůli tomu, že Václav David vyfasoval pro svou potřebu od úřadu 500 cihel, které ale následně přepustil Bartoloměji Houškovi z Borku, čímž měl způsobit městu finanční škodu. David se hájil tím, že cihly Houškovi „na jeho snažnou žádost“ jen zapůjčil.[386] Ze zprávy může vyplývat, že David v roce 1793 chtěl provádět nějakou opravu domu čp.127/I, ale možná ji odložil.

Dne 31. května 1816 magistrát projednal návrh předsednictva, v němž se několika majitelům domů sdělovalo, že jejich domy „zum Theil nicht feuersicher hergestellt,“ tedy „zčásti nejsou bezpečně proti ohni vystaveny.“ Město jim následně oznámilo, že „demselbene rathschlägig zu bedeuten, daß demselben der bemesserne Geldbetrag von der Bräuberechtigkeit bis zum gänzlichen Herstellung dieser Mängeln vorenthalten and hierwegen den Auftrag an den Bräuhauspächten und Rechnungsführen Stretz erlassene wieder werde,“ neboli „takovému budiž úředně sděleno, že jemu vyměřený peněžitý obnos z práva várečného až do úplného odstranění těchto nedostatků zadržen býti má, a že z té příčiny bude příkaz pivovarskému pachtýři a účetnímu Stretzovi znovu vydán.“ Mezi majiteli nemovitostí postižených těmito sankcemi se uvádí i Josef Valdecký z čp.127/I.[387] Šlo o projev striktního postupu magistrátu proti stavebním prohřeškům v době krátce po ničivém ohni ze srpna 1813, který postihl zejména Malé náměstí. Město tehdy přestalo povolovat novostavby ze dřeva a nyní začalo vymáhat stavební úpravy taktéž u majitelů stávajících domů. S touto kontroverzí nejspíš souvisí i zpráva datovaná roku 1816, kdy zednický mistr Ondřej Černý sestavil rozpočet na opravu čp.127/I. V objektu tehdy byly pořízeny nové rákosové stropy, klenby, komín a opravena fasáda. Vše nákladem 1360 zlatých 45 krejcarů.[388]

V roce 1847 vypracoval Mates Mašek projekt výstavby pravého (západního) nádvorního křídla. Jde o dodnes dochovaný patrový trakt. V přízemí byly umístěny chlévy, v patře bytové prostory.[389] V dubnu 1928 městská rada nepřijala nabídku J. Janáčka na koupi obecního domu čp.127/I.[390] Dne 18. května 1933 povolila městská rada Jaroslavu Honalovi, aby provedl úpravu domu čp.127/I s tím, že se mu nebude 5 let zvyšovat nájem a nebude mu vypovězen.[391]

Oba domy byly v 60. letech 20. století nevkusně opraveny v úpadkovém socialistickém stylu. Se započetím rekonstrukce tehdy již velmi zanedbaných domů se počítalo již v plánu generálních oprav na rok 1965. Město ovšem disponovalo jen 100 000 Kčs. Okresní stavební podnik, jako prováděcí firma zpracoval předběžnou studii, kde náklady na opravu obou objektů spočítal na 350 000 Kčs. MěstNV proto musel v září 1964 pověřit komisi pro výstavbu posouzením rozpočtových aspektů plánované investice. Zjednodušeně řečeno, pokud by se potvrdilo, že je opravdu potřeba 350 000 korun, pak by se v roce 1965 mohla provést jen generální oprava jednoho domu a i na tu by město muselo žádat o dodatečný příděl od státu ve výši asi 70 000 Kčs.[392] Na zasedání rady MěstNV 4. listopadu 1964 se probírala otázka rozpočtu chystané generální opravy a radní se dozvěděli, že realistický rozpočet na oba domy je skutečně 350 000 Kčs.[393] Na rok 1965 nakonec Domovní správa disponovala pro tuto akci 190 000 Kčs. Nedostatek peněz se měl vyřešit rozložením investice do delšího období. Do konce roku 1965 měla proběhnout rekonstrukce jednoho domu (patrně čp.126/I), druhý by přišel na řadu až počátkem roku 1966.[394] Už v roce 1965 se odtud museli vystěhovat nájemníci.[395] Dne 18. srpna 1965 rozhodla rada MěstNV, že do 15. září 1965 mají být oba domy vyklizeny.[396] Na podzim 1965 ovšem hlášeno, že Okresní stavební podnik nebude moci v roce 1965 provést generální opravu domů čp.126 a čp.127 v plánované výši.[397] Původní termín vystěhování nájemníků stejně nebyl splněn. 18. září 1965 rada MěstNV uložila Domovní správě, aby do 30. září 1965 předala Okresnímu stavebnímu podniku klíče od čp.127. Předání klíčů od čp.126/I mělo následovat hned po vystěhování.[398] V prosinci 1965 se konstatuje, že oba domy již byly vyklizeny.[399]

Vlastní přestavba byla provedena roku 1966.[400] V únoru 1966 už se staví.[401] Ještě v říjnu 1966 očekává Domovní správa, že rekonstrukce obou domů bude hotova do konce roku.[402] V dubnu 1967 ovšem stále trvá, že Domovní správa musí v rámci celoměstského závazku na počest 50. výročí VŘSR provést finální úpravu fasády objektu.[403] Generální opravu vyprojektovali pánové Tóth a Chudáček z Okresního stavebního podniku. Šlo o radikální přestavbu stávajících měšťanských domů. V přízemí byly zrušeny u obou domů původní průjezdy, parter naopak ovládly velkoplošné výkladce obložené fasádními glazovanými cihlami. V prvním patře zůstaly bytové jednotky, ale interiéry byly modernizovány. Do průčelí obou domů vsazena nová trojdílná okna sídlištního typu, která nahradila původní šestitabulková dělená okna domu čp.127/I i čtyřtabulková, křížově dělená okna objektu čp.126/I. Změny se paralelně se zřizováním moderních prodejen v přízemí i moderních bytů v patře projevily i ve vnitřní dispozici a také na nádvoří, kde došlo k demolici většiny původních staveb, za domem čp.127/I byla zasypána stará studna.[404] Za dům čp.127/I vsazen objekt veřejných záchodků (popis viz kapitola „Knihova ulice“). Součástí byla i adaptace parteru, kde zřízeny dvě moderní prodejny, provozované Jednotou.[405] Šlo o odpudivou ukázku socialistického ekonomického a estetického úpadku. Historické měšťanské domy se vnějškově přiblížily sídlištní architektuře.

Po roce 1989 město řešilo, co s těmito domy, které zůstaly v majetku obce. V září 1992 rozhodlo zastupitelstvo vypracovat posudek na náklady jejich případné celkové rekonstrukce.[406] Náklady se tehdy odhadovaly na 1 000 000 Kčs. Městský architekt Z. Čihák navrhoval prodej domů, zastupitelstvo ale doporučilo je ponechat jako obecní nájemní bydlení.[407] V obou domech se k roku 2005 nacházelo po dvou bytových jednotkách.[408]

V 90. letech 20. století došlo k celkové rekonstrukci domů a socialismem znešvařené fasády byly citlivě obnoveny. V listopadu 2000 se zastupitelstvo města dohodlo s Petrem Rothem, obyvatelem domu čp.126/I, na splátkovém kalendáři, kterým měl jmenovaný uhradit obci svůj podíl na provedené rekonstrukci fasády a střechy objektu až do hodnoty 475 101 Kč.[409] V letech 2012–2013 proběhla rekonstrukce obou obecních domů čp.126/I a čp.127/I v rámci programu Zelená úsporám. V roce 2012 provedena výměna oken, výloh a dveří. Na podzim 2013 byla realizována oprava průchodu a fasády. Nové barevné řešení zvoleno v odstínu světle krémové. Zároveň v obou domech opraveno topení.[410] Dům zaujme v přízemí dochovanými místnostmi s kombinací valené klenby a takzvané „české placky“.

2.2.3. Plánovaný průlom nové ulice do náměstí na místě domů čp.126/I a čp.127/I

Domy čp.126/I a 127/I patří dlouho obci. Ta koupila už roku 1895 dům čp.126/I a v roce 1912 i dům čp.127/I.[411] Podle K. Hofmana ale město koupilo oba objekty až roku 1910, přičemž dům čp.127/I měl stát 24 000 K.[412]

Každopádně obec oba domy získala v rámci promyšlené strategie, na jejímž konci mohla být jejich demolice. Na jejich místě se totiž předpokládala výstavba nové ulice, která by spojila Masarykovo náměstí s Knihovou ulicí a starým nádražím (stojí na jižním konci ul. Svazu bojovníků za svobodu, viz kapitola „železniční architektura“). Průlom nové ulice zde poprvé projektoval Bedřich Pek ve svém návrhu regulačního plánu města z roku 1892. V jeho rámci mělo být Masarykovo náměstí upraveno důsledným srovnáním stavebních čar, i za cenu rozsáhlých demolic. Na východě mělo být náměstí ukončeno pravidelnou domovní frontou a dále k východu by jej s Malým náměstím spojovala široká ulice. K jihu měla právě v místech těchto domů vybíhat další nově vytýčená ulice, směrem k nádraží a okružní třídě.[413]

Pekovy návrhy na asanaci většiny historické zástavby byly nerealistické a nedošly realizace. Plánovaná ulice prolomená do Masarykova náměstí ale v úvahách městských plánovačů zůstala ještě další půlstoletí. Šlo totiž o poměrně logický a životaschopný projekt. Vytváření bulváru mezi náměstím a tehdejším nádražím probíhalo od počátku 20. století, kdy při nové ulici (dnes Svazu bojovníků za svobodu) vyrostly paláce sokolovny a gymnázia. Už na fotografii z roku 1909 domem dům čp.126/I vedl průchod, skrz původní soukromý průjezd.[414] Pro pěší tak vznikla spojnice mezi náměstím a nádražím. Zdánlivě vše směřovalo k tomu, že po demolici domů na náměstí bude až sem prodloužena reprezentativní ulice od nádraží. Záměr se dostal i do územního plánu z roku 1911. Pak jeho realizaci odsunula 1. světová válka.

V meziválečném období se kromě průlomu ulice zvažuje i varianta široké pěší pasáže, zakomponované do novostavby. Když okolo roku 1930 město hledalo místo pro budovu městské spořitelny, uvažovalo i o ploše domů čp.126/I a čp.127/I.[415] V letech 1938–1939 o osudu obou domů a výhledové regulaci lokality jednalo zastupitelstvo. Na stole byly dvě varianty, pěší průchod nebo ulice. Podle první varianty měli na místě obou domů postavit podnikatelé Honal a Doležal obchodní dům a v něm prostornou pasáž pro pěší o šířce 4 metrů, která by nahradila stávající průchod. Ve vnitrobloku, směrem ke Knihově ulici, měla v pokračování této pasáže vzniknout cesta pro pěší o šířce 5 metrů. Druhý projekt předpokládal demolici obou domů na náměstí a zřízení nové ulice.[416] V té době architekt Alois Mikuškovic zpracovával nový regulační plán Rokycan, přičemž revidoval některé starší urbanistické záměry. Mikuškovic doporučoval nenarušovat uliční frontu náměstí a nevystavovat ho dalšímu dopravnímu ruchu, zatímco původní regulační plán z roku 1911 proponoval na místě domů čp.126/I a čp.127/I novou ulici, 20 metrů širokou. Městská rada 20. října 1938 akceptovala Mikuškovicův názor a v listopadu 1938 projednávalo obecní zastupitelstvo změnu regulačního plánu, která předpokládala na místě domů čp.126/I a čp.127/I postavit činžovní dům, zasahující 17 metrů dovnitř bloku, v němž vznikne 4 metry široká pasáž, vedoucí skrz novostavbu k jihu, do dnešní Knihovy ulice a pak podél ulice Svazu bojovníků za svobodu a do Jiráskovy ulice. Vznikla by tak nová komunikační linie, ovšem jen pro pěší. Zastupitelstvo tuto variantu podpořilo.[417]

V květnu 1939 se zastupitelé sešli, aby projednali připomínky k usnesené změně regulačního plánu u domů čp.126/I a čp.127/I. Proti revizi regulačního plánu a proti zrušení plánované ulice mezi okružní třídou a náměstím byly podány různé námitky. Jednotě Sokol vadilo, že navrhovaná pasáž v novém domě bude tmavá. Komunikace od sokolovny na náměstí je přitom rušná a průlom do náměstí by byl podle Sokola logický. Vadila rovněž šířka cesty, od navrhované novostavby s pasáží k dnešní Knihově ulici. Projektována šířka 5 metrů byla pro kritiky nedostatečná, zejména pokud by v okolí přibývaly činžovní domy. Pak by prý ani nebylo možné k novostavbám zajíždět auty. Obec ale reagovala s tím, že není zapotřebí přivádět automobilovou dopravu až do náměstí. K námitce o nedostatečné šířce cesty sdělilo město, že 5 metrů vozovky stačí a že pokud tam vyrostou domy, zřídí se obratiště. Anna Kuchlerová (majitelka domu čp.14/I v Knihově ulici) vznášela podobnou námitku: v části nové ulice jižně od náměstí hodlá prý v nejbližší době postavit řadový obytný dům a uvažují o tom i další majitelé zdejších pozemků. Nový regulační plán těmto novostavbám neumožní příjezd. Obec ale zopakovala, že šířka není problém, navíc bude možno rozšířit vozovku v této části ulice na úkor zeleně. Josefu Julákovi (majiteli domu čp.125/I) zase vadilo, že novostavby projektované novým regulačním plánem navždy znemožní výstavbu na místě staré budovy na pozemku č.kat.121 (myšlen dům čp.125/I) a v jejím okolí, přičemž obytné budovy na pozemku č.kat.125 s hospodářskými budovami jsou prý vesměs staré a bude je brzy nutno přestavět. Zástupci města ale zopakovali, že stavební využití bude možné na úkor zeleného pásu.[418] Marie a Albína Cyprovi, majitelky čp.128/I na Masarykově náměstí, se cítily změnou regulačního plánu přímo poškozeny. Podle původního regulačního plánu z roku 1911 se měla do náměstí zřídit ulice v místě domů čp.126/I a čp.127/I, přičemž od domu čp.128/I se měl oddělit pruh 1–2 metry široký. To by sice dům čp.128/I poškodilo, protože by se stal příliš úzkým, ale jako protihodnotu měl k domu čp.128/I připadnout cíp sousedního obecního pozemku do náměstí. Zároveň by skutečnost, že čp.128/I by se stal rohovým, byla podle stěžovatelek v konečné bilanci výhodná. Jenže nový plán podle Ciprových dál předpokládá demolici obou obecních domů a tedy oddělení zmíněného pruhu od parcely u čp.128/I, aniž by ale vytvářel protihodnotu v podobě vzniku rohového domu. I zde byla reakce obce tvrdá: od roku 1911 se prý mnohé změnilo a nedá se postupovat podle starého plánu.[419]

Objevila se i obecněji pojatá kritika. Skupina označovaná jako „občané z Rašínova“ namítala, že zrušením plánované ulice do náměstí bude chybět spojení jejich čtvrtě s centrem města. Takřka identické námitky vznesli i obchodníci František Kratochvíl a Boh. Cvrk: chybí spojení Rašínova s centrem. Obec ale odpověděla, že je potřeba hlavně pěší spojení a to zůstane. Žádné ze stížností se nedostalo kladného vyřízení a zastupitelstvo 18 hlasy z 34 schválilo jejich zamítnutí.[420]

Dne 27. dubna 1939 městská rada schválila na základě usnesení obecní stavební a regulační komise z 19. dubna 1939 komplexní návrh změny regulačního plánu. Jako jedinou korekci oproti původním regulativům navrhla pasáž v novém domě do náměstí rozšířit na 5 metrů. V následné debatě zastupitelstva se ale právě šířka navrhovaného průchodu skrz nový dům stala předmětem sporů. Josef Kuč prohlásil, že 4 metry široká pasáž stačí. Souhlasil s tím, že silniční doprava se do náměstí zavádět nemusí a že plán z roku 1911 není směrodatný. František Kuč zase prosazoval rozšířit pasáž na 5 metrů. A. Vodrážka soudí, že 4 metry stačí, že to bude víc než má Baťova pasáž na Václavském náměstí v Praze, přičemž v současnosti je prý průchod jen 2 metry široký. Pro variantu pasáže o šířce 4 metry nakonec bylo 13 zastupitelů, pro šířku 5 metrů jich hlasovalo 11. Ani jeden z návrhů nezískal většinu. Starosta Hejrovský ale konstatoval, že šířka pasáže se může řešit později. Celá změna regulačního plánu a zásadní proměna urbanistických koncepcí dopravního řešení Rokycan pak byla odsouhlasena.[421]

Rychlost projednávání a rezolutní tón představitelů města svědčí o tom, že záměr směřoval k brzké realizaci. Nestalo se tak, pochopitelně kvůli vypuknutí 2. světové války, čímž byl rychle zadušen stavební ruch v Rokycanech. Ještě roku 1945 byl záměr prolomení nové ulice oprášen a stavební komise jej zařadila do stavebního programu obce na příští roky.[422] V podmínkách poválečného stavebního útlumu ale nebyl realizován a domy čp.126/I a 127/I zůstaly stát.

Svou roli v tom, že plán nedospěl k realizaci, hrála i výstavba nového nádraží. Představa bulváru mezi nádražím a náměstím ztratila po roce 1931 částečně své opodstatnění, protože nové nádraží vyrostlo na náměstí 5. května, v ose existující Palackého ulice, která tudíž spontánně, bez demolic a nutnosti prorážet nové ulice skrz středověké domy, začala hrát roli živé městské třídy. V domě čp.126/I tak zůstal jen původní průchod pro pěší, adaptovaný v 19. století z bývalého domovního průjezdu.

V prosinci 1994 byl průchod rozrušen výkopy kvůli pokládce telefonních kabelů. Po dobu prací byl uzavřen.[423] V dubnu 1995 již v průchodu, v úseku od veřejných záchodků až na Masarykovo náměstí, je položena zámková dlažba.[424]

2.2.4. Dům čp.128/I

Sousední dům čp.128/I „U Ciprů“ vystupuje o několik metrů z fronty dosavadních domů. Snad může jít o nepřímý důkaz toho, že právě v těchto místech začínala na jižní straně náměstí souvislá řada domovních podloubí, kterou tu někteří badatelé (D. Líbal) předpokládají.[425]

→ODKAZ: Dům čp.128/I. Stav po úpravě fasády v 90. letech 20. stol. Foto D. Borek, září 2003.

V roce 1784 objekt vyhořel spolu s přilehlou stodolou a stájemi.[426] I dům čp.128/I figuruje na seznamu, jenž 31. května 1816 projednal magistrát na návrh předsednictva, ve kterém se několika měšťanům sdělovalo, že jejich domy „zum Theil nicht feuersicher hergestellt,“ tedy „zčásti nejsou bezpečně proti ohni vystaveny.“ Město jim pak sdělilo, že „demselbene rathschlägig zu bedeuten, daß demselben der bemesserne Geldbetrag von der Bräuberechtigkeit bis zum gänzlichen Herstellung dieser Mängeln vorenthalten and hierwegen den Auftrag an den Bräuhauspächten und Rechnungsführen Stretz erlassene wieder werde,“ neboli česky „takovému budiž úředně sděleno, že jemu vyměřený peněžitý obnos z práva várečného až do úplného odstranění těchto nedostatků zadržen býti má, a že z té příčiny bude příkaz pivovarskému pachtýři a účetnímu Stretzovi znovu vydán.“ Mezi vlastníky postiženými těmito sankcemi se uvádí i František Břehovský z čp.128/I.[427] Jednalo se o ukázku nové politiky magistrátu v stavebních záležitostech, umocněné velkým požárem města, který v srpnu 1813 poničil zejména zástavbu na Malém náměstí. Obec v této době zcela přestala povolovat novostavby ze dřeva a nyní začala nutit k stavebním úpravám i vlasntíky stávajících nemovitostí. Tlak radnice zabral, protože ještě během roku 1816 místní zednický mistr Ondřej Černý sepsal rozpočet na opravu čp.128/I, v jejímž rámci se stavěla nová římsa, štít, vrata a okna, s celkovými náklady 336 zlatých 10 krejcarů.[428] Zdá se, že v této fázi dům zachytila veduta Rokycan z roku 1817, na které je vidět již podélně orientovaná střecha, bez uličního štítu, který v té době ještě patrně měly sousední domy čp.126/I a čp.127/I.

Dne 15. října 1816 se radní seznámili s odhadem nákladů na společnou zeď mezi domem Josefa Valdeckého čp.127/I a Františka Břehovského čp.128/I. Magistrát se usnesl, že oba mají být předvolání na radnici, kde jim bude uloženo společně provést stavbu této zdi.[429] V roce 1818 už se coby vlastník domu uvádí rodina Vavrouškových. Dne 29. května 1818 se na schůzi magistrátu probírala žádost, kterou podal Josef Vavroušek z čp.128/I ve městě, „um Überlassung demselben 4000 St. Mauerziegeln gegen Bezahlung zu dem in seinem Hause vorhabenden Baue,“ neboli „o přenechání 4000 kusů zednických cihel proti zaplacení pro v jeho domě zamýšlenou stavbu.“ Radní ho vyzvali, ať se ohlásí u obecního hospodářského úřadu.[430] Požadovaný počet cihel napovídá na středně velkou stavební akci.

V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1886, nazvaný „Cipra Jan, přestavba domu čp.128/I“.[431] Nynější fasáda je ovšem novodobá. Objekt totiž byl opraven koncem 60. let 20. století, nedlouho po generální opravě sousedních domů čp.126/I a čp.127/I. Domovní správa podle plánu z října 1966 hodlala provést práce během roku 1967.[432] I zde, jako v případě domů čp.126/I a čp.127/I, byla aplikována nevkusná brizolitová omítka, která setřela veškeré fasádní detaily. 14. září 1966 odsouhlasila rada MěstNV umístění kanceláře Čedoku v přízemních prostorách tohoto domu.[433] Z domu byl kvůli tomu vystěhován sekretariát Československého svazu invalidů.[434] Původně zde také fungovala prodejna „Styl“. V dubnu 1967 už oprava domu probíhá.[435] Rekonstrukce byla povolena v 1. pololetí 1967.[436] Po celé pololetí se tu pak intenzivně pracovalo. V srpnu 1967 práce pokračují.[437] V prvním patře vznikly tři nové byty II. kategorie.[438] V lednu 1968 už jsou v domě zpátky nastěhováni nájemníci.[439] Oprava skončila v 1. čtvrtletí 1968.[440] Podle jiného údaje až ve 2. čtvrtletí 1968. V září 1968 se každopádně uvádí, že ještě zbývá dokončit betonování dvora, které bylo odloženo do dobudování sousedního objektu veřejných záchodů (viz kapitola „Knihova ulice“).[441] Podle orientačního rozpočtového přehledu investiční výstavby měla adaptace objektu čp.128/I v roce 1967 vyjít na 415 000 Kčs.[442] Cestovní kancelář se tu otevřena po celkové adaptaci parteru 19. února 1968 (fungovala tu nepřetržitě až do ledna 1992).[443] Fasáda domu byla po roce 1989 upravená v mírně historizujícím stylu. Dům má v interiérech staré klenby a dnes už příčkami zazděný průjezd.

2.2.5. Dům čp.129/I (Dům lahůdek)

Dům čp.129/I na sklonku 18. století vlastnil Václav Leminger. Dne 31. března 1775 byl Leminger předvolán před obecní radu, aby vysvětlil, „co na svém dvoře stavěti míní,“ na což odpověděl, že jen kolničku. Jenže sousedé Matěj Kec (majitel čp.130/I) a Matěj Řehořovský měli podezření, že plánuje větší stavbu a připomenuli zásadu městských práv, že „co nikdy nebývalo, nového se nic nestavělo.“ A dodali, že ví, „že on Leminger mlátek neb stodůlku vystavěti chce, což se nikda povoliti nemůže.“ Radní se usnesli, že kolnička by nebyla na škodu jedné, ani druhé straně, tudíž mu její výstavbu (i s ohledem na již vynaložené náklady na dříví) povolili. Ale přidali podmínku, aby se zavázal, že „to staveníčko nikolivěk na mlátek neb stodůlku potřebovati [nebude], an sice v protivném způsobu to očekávání by neměl, že by se mu to qua contravenienti [coby odporující – pozn. aut.] rozházelo.“[444] Zpráva, kromě pohledu do zákulisí sousedských sporů, ukazuje, že i za domy na hlavním rynku se tehdy ještě běžně stavělo ze dřeva.

Roku 1784 dům čp.129/I také vyhořel (poničen vlastní dům, stodola i stáje).[445] Pak prošel opravou. Seznam majitelů domů z roku 1788 zde eviduje coby vlastníka stále Václava Lemingera. V 90. letech 18. století se tu jako obyvatelé uvádějí manželé Jan Gallus a Johana rozená Vobořilová. V roce 1790 se jim tu narodil syn,[446] pak několik dalších děti a poslední ještě v dubnu 1803.[447] Otázkou je, zda Jan a Johana byli i majiteli čp.129/I. Rodiče Jana Galluse, Jan a Dorota, vlastnili v 2. polovině 18. století dům čp.79/I na severní straně Masarykova náměstí. Dne 8. dubna 1808 se Jan Gallus obrátil na magistrát „v ohledu od Vojtěcha Beera po vzniklém ohni vypůjčeného dříví k stavění.“ Město zadalo Gallusovo vyjádření předat Beerovi.[448] Ani nyní není jasné, zda se zpráva týkala čp.129/I, nebo čp.79/I. Dozvídáme se z ní, že dům Gallusových utrpěl někdy počátkem roku 1808 škodu při požáru.

Ještě Schönbergerova kresba města, zhotovená okolo roku 1830, zachytila na čp.129/I vysoký zděný štít, orientovaný do náměstí (stejně jako u všech domů mezi ním a budovou radnice). Někdy v následujících dekádách ale tento štít byl snesen. Podle popisu z roku 1845 se v přízemí nacházel velký obchod, dvě místnosti a průjezd, vše s klenutými stropy. Pod domem se nalézaly dva velké klenuté sklepy. V prvním patře jsou uváděny 4 velké pokoje, kuchyně a spižírna. Na zadní straně domu tehdy byla klenutá pavlač vedoucí k záchodu, postavená po roce 1840, kdy byla zbořena původní pavlač. Na střeše byla krytina z tašek. Dům o rozměrech 5 sáhů 4 stopy x 11 sáhů 3 stopy (10,7 x 21,8 m) je evidován jako ve velmi dobrém technickém stavu. Na dvoře ještě připomínána roku 1845 zděná stáj krytá šindelem ve středním stavu, na půdorysu 11 x 3 sáhy (20,9 x 5,7 m).[449] Někdy v 19. století získal objekt nenáročnou novorenesanční fasádu s rustikou. V roce 1891 přibyly na dvoře podle projektu Hynka Šmolíka záchody a kuchyně.[450] V městském archivu se nachází složka z let 1890–1892, nazvaná „Rozum Jordán, přestavba domu čp.129/I“, a další z roku 1912 „Vilímek Václav, úprava výkladu na čp.129/I pana Rozuma“.[451]

V listopadu 1927 městská rada vzala na vědomí výsledek komisionelního řízení o úpravě nádvorní budovy v čp.129/I za účelem výstavby mlékárny pro mlékařské družstvo. Vlastníkovi se prý nařídí zakrytí studny a popelníku.[452] V roce 1933 proběhla přestavba stájí a přístavba fotografického ateliéru podle plánů Josefa Nováka.[453] V červnu 1933 město vydalo J. Rozumovi stavební povolení na výstavbu fotografického ateliéru na nádvoří čp.129/I.[454] V srpnu 1933 vydala městská rada J. Rozumovi na fotografický ateliér v čp.129/I užívací povolení.[455] Jordán Rozum získal 31. srpna 1937 povolení na výkladní skříň a vchod do krámu v domě čp.129/I (v inventáři městské technické kanceláře uváděno patrně omylem čp.127/I). Autorem projektu byl Josef Beneš. Kolaudace proběhla 14. prosince 1937.[456]

→ODKAZ: Dům čp.129/I (Dům lahůdek). Stav po přestavbě z let 1975–76. Foto D. Borek, září 2003.

V letech 1975–1976 byl dům zbořen a na jeho místě vyrostl Dům lahůdek, slavnostně otevřený 26. listopadu 1976.[457] O podobné zásadní přestavbě se uvažovalo od konce 60. let. V listopadu 1969 se plánuje výstavba nové prodejny lahůdek a mléčných výrobků na roky 1970–1971. Měla proběhnout v režii podniku Potraviny.[458] Rekonstrukci čp.129/I město zařadilo do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969).[459] Dle zprávy z června 1970 se nicméně projekt přestavby čp.129/I stále jen připravuje. S demolicí se mělo začít v roce 1972 a ještě téhož roku měla proběhnout výstavba nové prodejny.[460] V červenci 1971 je rekonstrukce domu čp.129/I deklarována jako cíl města v oblasti rozvoje obchodní sítě.[461] V roce 1973 požádal podnik Potraviny město o odklad zahájení přestavby až na rok 1974.[462] Práce měly začít v 2. čtvrtletí roku 1974 a probíhat až do roku 1976. V červnu 1973 již je zpracována projektová dokumentace.[463] Na plenárním zasedání MěstNV v květnu 1974 se konstatuje, že rekonstrukce Domu lahůdek je odložena pro malou stavební kapacitu.[464] V roce 1973 se náklady na tuto akci odhadovaly na 5 900 000 Kčs.[465] V roce 1974 se uvádí 5 000 000 Kčs.[466] V květnu 1975 uváděna hodnota stavby na 4 750 000 Kčs.[467] Nakonec dosáhly 5 500 000 Kčs. Investorem byl podnik Potraviny Plzeň.[468] Projekt vypracoval Alois Kalaš.[469] Dle původního projektu měla v objektu po rekonstrukci fungovat: v suterénu vinárna (plocha 104 čtverečních metrů), pivní sklep (plocha 20 čtverečních metrů), přípravna (plocha 23 čtverečních metrů), sklady a sociální zařízení. V přízemí prodejna lahůdek (plocha 104 čtverečních metrů), kuchyně (plocha 50 čtverečních metrů), sklad (plocha 22 čtverečních metrů), chladírna, výrobna lahůdek, kancelář, sklad potravin (plocha 18 čtverečních metrů) a sociální příslušenství. V 1. patře: kavárna (plocha 75 čtverečních metrů), cukrárna (plocha 50 čtverečních metrů), hala, salonek zaměstnanců (plocha 46 čtverečních metrů), kanceláře, sociální zařízení a přípravna.[470] V přízemí nakonec skutečně byla zřízena pultová prodejna lahůdek a bufet a v prvním patře cukrárna. V suterénu ovšem jídelna.[471]

Jednalo se o investici příznačnou pro první dekádu normalizačního režimu, který se snažil ukázat ekonomickou stabilizaci Československa mj. prostřednictvím takovýchto monofunkčních středisek. V Rokycanech tehdy vyrostl i Dům oděvů (v domě čp.72/I v Palackého ulici) a Dům oděvů (čp.85/I na severní straně náměstí). Novostavba Domu lahůdek naštěstí respektovala patrovou výšku zástavby a její autoři odolali dobovému pokušení plochých střech. Průčelí ovšem bylo zcela modernistické, s velkoplošnými okny v kovových rámech v prvním patře a fasádou obloženou drobnými, světle modře zbarvenými kachlíky. Svým funkcionalistickým slohem novostavba narušila atmosféru této části náměstí. Zadní trakt hledící do dvora byl řešen jako kubistický soubor betonových hmot, relativně dobře zvládnutý. V objektu vzniklo 376 metrů čtverečních prodejních ploch.[472]

V polovině července roku 2005 začala přestavba objektu, kterou povolil městský úřad 1. června 2005. Ještě před koncem července byla vybourána fasáda v prvním patře a započala její celková úprava. Namísto původních velkoplošných oken byla fasáda vyzděna tvárnicemi a zřízeny zde čtyři standardní okenní otvory. V polovině srpna 2005 okna dotvořily historizující šambrány. Menší změny se prováděly v parteru, ale i zde, stejně jako v patře, byly odstraněny modré socialistické kachlíky. Na průčelí byla už nanesena běžná omítka, zatím jen bez finálního nátěru.[473] Nad korunní římsou zároveň vznikla nízká plochá atika. Současně také došlo k výměně krytiny střechy (nové tašky), včetně měděných klempířských prvků okolo vikýřů a na okapech. V polovině srpna 2005 již je oprava střechy ukončena. Počátkem září 2005 už bylo demontováno lešení okolo průčelí domu.[474]

2.2.6. Dům čp.130/I

Dům čp.130/I dodnes prozrazuje svou mohutností, že býval jedním z nejvýstavnějších v Rokycanech. Obývali jej ve 2. polovině 18. století manželé Matěj a Anna Kecovi (též Götz, Kötz, Koc). Svatbu měli roku 1745.[475] Matěj Kec zemřel roku 1778.[476] Manželka Anna zemřela v dubnu 1782 v čp.130/I.[477] Dne 6. srpna 1782 projednávala obecní rada žádost, kterou podal Jan Třebický coby poručník dědiců Matěje Kece, „by on v domě Matěj Kecovským sobě na hoře příbytek vyhotoviti dáti mohl, jenž tam bez toho pokoj hotový jest.“ Radní se usnesli, že Třebický má nejprve předložit projekt a odhad ceny a pak se mu to povolí.[478] Dne 13. srpna 1782 pak radě Třebický předložil plánek na „vystavění sobě příbytku v domě kecovským“, s náklady 19 zlatých a 18 krejcarů.[479] Ze zprávy vyplývá, že Třebický plánoval nějaké drobnější stavební úpravy v 1. patře domu.

V září 1784 dům poničil požár města. Škody byly hlášeny jednak na obytném domě, dále na stodole, kůlně a stájích. Poškozena byla i „chalupa“.[480] Patrně šlo o chalupu čp.26/II, tedy Rokycanův domek ve čtvrti Pod Kostelem na Pražském předměstí. V roce 1800 se píše, že dům nyní v majetku Kašpara Světlíka dříve vlastnil dům Matěj Kec.[481] Světlík přitom v té době bydlel v čp.26/II. Šlo o příklad, kdy k nejbohatším měšťanským usedlostem patřila dlouhodobě i chalupa někde na předměstí, sloužící pro ubytování čeledínů, děveček, vzdálenějších příbuzných, popřípadě pro „komerční“ nájemní bydlení. Asi z důvodů očekávaných výdajů na opravu čp.130/I po ohni požádal Jan Vojtěch Třebický (poručník sirotka Jana Kece) 5. listopadu 1784 obecní radu „by se sirotčí domek neb chalupa na Pátku se zahradou licitando [tedy v dražbě – pozn. aut.] odprodati mohl.“[482] Už dne 30. září 1784 vzali radní na vědomí žádost Jana Třebického, poručníka Jana Kece, o souhlas vypůjčit si 500 zlatých „na vystavení pohořelého domu“. Konšelé to schválili.[483] V seznamu majitelů domů z roku 1788 se jako vlastník čp.130/I uvádí Jan Kötz.

→ODKAZ: Dům čp.130/I. D. Borek, září 2003.

Patrový, čtyřosý objekt přišel v 19. století o původní štít, obrácený do náměstí, který je vidět ještě na Schönbergerově vedutě Rokycan cca z roku 1830. Následovaly další stavební změny a modernizace, které bohužel postihly i fasádu. V interiérech se ale dodnes nacházejí velkolepé barokní klenby, sestávající ze dvou polí křížové klenby, mezi nimiž jsou lunety. V bývalém průjezdu lze vidět další cenné klenby, dnes ale přeťaté pozdějšími příčkami. Zadní trakt do dvora byl opatřen portálem s lomeným obloukem, u kterého někteří badatelé spekulovali nad možným gotickým původem.[484] V roce 1911 proběhla ve dvoře stavba dřevěného objektu fotoateliéru, navržená Štěpánem Wolfem.[485] Šlo o stavbu fotografické dílny Maxe Bickera, jak uvádí fond městského archivu ve složce z roku 1911.[486] V městském archivu se nachází ještě složka z roku 1912, nazvaná „Bicker Max, zvýšení komína ve fotoateliéru čp.130/I“.[487] Rudolf a Marie Bluďovských dostali 14. února 1920 stavební povolení na přestavbu výkladní skříně v čp.130/I.[488] V únoru 1932 vydala obecní rada stavební povolení pro Rudolfa Bluďovského na zřízení krámového výkladce, přestavbu komínu, zřízení schodů a koupelny v čp.130/I.[489] Plánek zhotovil Josef Žour. Akce byla kolaudována 23. listopadu 1934.[490]

Dle zpráv z června 1973 mělo následujícího roku dojít k rozšíření a úpravě prodejny hraček v přízemí objektu. Již roku 1972 povolil MěstNV zrušení jedné nevyhovující bytové jednotky v nádvorním objektu kvůli rozšíření zázemí prodejny.[491] V prosinci 1976 se zmiňuje, že do roku 1980 bude nutné najít tři náhradní byty pro zdejší obyvatele kvůli plánované přestavbě prodejny hraček.[492] V červnu 1978 trvá záměr najít 3 náhradní byty.[493] Ještě v říjnu 1984 město konstatuje, že na rok 1985 bude potřebovat obyvatelům tohoto domu přidělit jeden náhradní byt.[494] V 80. letech 20. století, před pádem komunistického režimu „zdobil“ průčelí domu v prvním patře transparent s nápisem „Kvalitně a efektivně vyrábět – Prvořadý úkol osmé pětiletky.“[495]

V září až říjnu 1991 došlo k odstranění dosavadních výkladců v přízemí domu (až na segment v pasáži bývalého průjezdu). Zároveň byla na střechu položena nová krytina z jasných červených tašek. Následovaly i rozsáhlé úpravy interiérů bývalé prodejny. V listopadu 1991 začala instalace nových výkladních skříní v parteru, dlouho ale zůstávaly nedodělané. Teprve počátkem února 1992 jsou dohotoveny. Šlo o masivní, objemnou konstrukci s velkými prosklenými plochami. Typizovaná velkoplošná okna socialistické provenience v prvním patře průčelí byla ponechána, pouze natřena citlivějším odstínem tmavé barvy.[496] Přestavba se dotkla i zadního, nádvorního traktu, do něhož byla osazena nová okna a na střechu rovněž položeny červené tašky.[497]

2.2.7. Dům čp.131/I

Dům čp.131/I patřil také mezi nejzámožnější měšťanské usedlosti v historickém jádru Rokycan. Dne 14. února 1775 požádal Jan Korren obecní radu o ingrosování (úřední zápis) „koupeného domu p. Jan Rigra suo et prolium noe [tedy jménem svým i potomků – pozn. aut.] a p. Josefa Korrena za 1600 zlatých.“ Radní to schválili.[498] Jan Riger se počátkem 70. let 18. století uváděl jako obyvatel domu čp.131/I.[499] Kupní cena ukazuje, že šlo o skutečně hodnotnou nemovitost. V seznamu majitelů domů z roku 1788 se coby vlastník čp.131/I uvádí Jan Korren. Říkalo se mu Korrenovský dům.

Dne 23. ledna 1784 purkmistr oznámil radním, že „v domě raddním již víceji sessy [tedy schůze – pozn. aut.] držeti se nemůžou, a tak v domě p. Korrena se držeti budou. A on taky tři pokoje a kvelb na sůl [nabízí?] a jenom roční činže 60 zlatých a jakož posléz 50 zlatých přijmouti se declaríroval.“ Radní to odsouhlasili.[500] Korrenovský dům v září 1784 poškodil velký požár města. Oheň poničil i stodoly, stáje a „chalupu“ (asi stála na předměstí a s čp.131/I byla propojena jen osobou vlastníka, popřípadě mohlo jít o nějakou drobnější stavbu typu „vejminku“ při zadním konci parcely u dnešní Knihovy ulice). Samotný dům se každopádně popisuje jako „pěkně vystavený“[501]

Škody nebyly příliš rozsáhlé. Dál tu tak provizorně úřadovala městská radnice, která se sem nastěhovala ještě před požárem, když město zahájilo výstavbu nové radniční budovy. Po požáru byl nájem zvýšen z 50 na 70 zlatých ročně.[502] Dne 17. prosince 1784 se radní seznámili Korrenovou žádostí. Zvýšení činže odůvodňuje tím, že „při ohni skrze dům raddní 150 zlatých škody měl, 2. 80 soudků soli od ohně ochránil, 3. po ohni s velkým nákladem zase stavěti musel.“ Rada se usnesla, že mu vyhoví a žádost o zvýšení nájmu předloží vyššímu úřadu.[503] Dne 31. prosince 1784 pak radní vzali na vědomí, že podkomořský úřad zvýšení činže schválil, jen s podmínkou, že Korren už nebude v budoucnu požadovat vyšší částku.[504] Dne 25. ledna 1785 se k tomu Jan Korren radě písemně zavázal.[505] Dne 28. srpna 1789 dokonce podala k magistrátu skupina radních žádost, aby se už nedokončovala rozestavěná radniční budova čp.1/I („to stavení skrze nerozumnost a neschopnost plzeňského baumistra Barta nezpůsobně založený a k potřebě magistrátu tenkrát nepostačuje“) a místo toho navrhovali, aby se „raději dům p. Jana Korrena, kterýž k tomu cíli dostatečný, dobře stavěný a od ohně bezpečný jest, odkoupil.“ Magistrát ale konstatoval, že nelze v tuto chvíli řešit ani dostavbu radnice, ani navrhovaný odkup Korrenova domu, dokud obec nedokončí výstavbu kostela a školy a nezbaví se dluhů, přesahujících 8000 zlatých.[506] Dne 25. září 1789 Jan Korren magistrátu ústně sdělil, že jeho dům bude na prodej a že, „aby to jeho předsevzetí jemu od magistrátu za zle pokládané nebylo.“ Město reaguje, že by Korren měl své rozhodnutí dodat písemně.[507] Je otázkou, zda to od Korrena nebyla jen taktika, jak donutit město, aby vykoupilo jeho dům. Stejně tak zůstává otázkou, zda výše uvedená petice radních z 28. srpna 1789 ohledně trvalého odkupu domu čp.131/I pro účely radnice nebyla rovněž iniciována Korrenem.

K domu čp.131/I náležela podlouhlá parcela, sahající až ke Knihově ulici. Dne 30. dubna 1783 město rozhodlo přidělit skupině měšťanů do dlouhodobého užívání několik dílů obecních pozemků „při zdech šancovních [tedy městských hradbách – pozn. aut.] za rathouzem.“ Mezi nimi se uvádí i Jan Korren (majitel čp.131/I). Měli si zde zřídit zahrady, přičemž ale na vlastní náklady měli dál zajišťovat údržbu příslušného úseku městských hradeb.[508] Toto rozhodnutí otevřelo jižní stranu Knihovy ulice pro nové využití.

Dne 21. července 1789 oslovila městskou radu skupina měšťanů. Terezie Korrenová, František Schulz, Josef Černý a Matěj Cejp žádali, aby jim „dle vysokého podkomořského nařízení na vystavení zdí na jejich domích vynaložené vápno z obecního důchodu [tedy rozpočtu – pozn. aut.] nahraženo bylo.“ Magistrát reagoval, že „mají suplikanti [žadatelé – pozn. aut.] přednou a svědomitou liqudati [tedy výkaz nákladů – pozn. aut.] složiti, jak mnoho na vystavení zdí, kdežto předešlé od dříví stavěné bylo, vápna vynaložili.“ Radní se nakonec jednomyslně usnesli, že takový výkaz nákladů už byl předložen dříve, takže se má nyní skrz komisi věc vyšetřit a případně vyplatit příspěvek.[509] Zpráva je zajímavá, protože ukazuje, které domy prodělaly po požáru roku 1784 přestavbu, při níž se mj. kvůli nařízení státních úřadů nahrazovaly dosavadní dřevěné stavby zděnými. Neznamená to, že domy těchto žadatelů předtím nutně musely být celé ze dřeva, ale patrně došlo k částečné proměně některých konstrukcí. Terezie Korrenová byla majitelkou čp.131/I (manželé Jan Korren a Terezie rozená Lehnerová[510]), dle seznamu z roku 1788 pak František Schulz vlastníkem čp.80/I (na severní straně náměstí), Josef Černý čp.8/I (na jižní straně náměstí) a Matěj Cejp čp.21/I (v ulici Míru). Dne 4. srpna 1789 magistrát rozhodl, že ohledně čtyř žadatelů o náhradu za vápno „k vystavení zdí, kde předešle od dříví stálo,“ se má nejprve získat od polesného výkaz, kolik dřeva dotyční obdrželi a pak obhlédnout domy.[511] Patrně šlo o způsob, jak ověřit, jaký podíl nové stavby bylo proveden ze dřeva či zděním.

Dne 19. května 1820 se radní zabývali zprávou o prošetření požárních závad v domě čp.131/I. Radní se pak unesli, že hospodářský úřad má majiteli domu vydat 1000 cihel. Vlastník čp.131/I měl za povinnost nechat opravit komín a trámy a uhradit náklady na vyslání obecní komise ve výši 3 zlaté 15 krejcarů.[512]

Schönbergerova kresba města, pořízená okolo roku 1830, schematicky ukazuje u domu čp.131/I zděný štít do náměstí, který v následujících dekádách zanikl a dům zakryla běžná střecha, podélně orientovaná k uliční čáře. Ještě roku 1903 šlo na průčelí čp.131/I rozeznat zbytky původní velkolepé barokní fasády, členěné jednoduchými pilastry. Nad okny se zachovaly římsy barokního tvaru, podobné jako na původním domě čp.5/I (viz dále). Dům měl stále barokní či snad renesanční portál. Stejný stav ukazuje ještě fotografie z doby okolo roku 1910[513] nebo dobové pohlednice. Současná podoba fasády je výsledkem pozdějších necitlivých modernizací, z nichž poslední proběhla v 80. letech 20. století. Ta fasádu připravila prakticky o veškeré starší stavební detaily.

V roce 1876 došlo k přestavbě maštale na dvoře na obytnou světnici, dle projektu Václava Kovandy.[514] V městském archivu se nachází složka z roku 1876, nazvaná „Pangerle Václav, přestavba v domě čp.131/I“.[515] Ve fondu městského archivu je rovněž uložen spisový materiál z roku 1905, pod jménem „Zrzavecký František, zřízení portálu čp.131/I“.[516] V roce 1910 pak byly prováděny podle plánů Štěpána Wolfa některé úpravy objektu (nový výkladec, úprava síně, vpravo ve dvoře přeměněna přední část hospodářského stavení na byty.[517] V roce 1939 vydala obec povolení k rozdělení stavební parcely č.kat.127 Františka Zrzaveckého (majitele domu čp.131/I) na 2 stavební místa. 27. června 1939 byla podána žádost, 1. srpna 1939 konáno komisionelní řízení, 10. srpna 1939 to městská rada doporučila ke schválení a v září 1939 souhlas připojilo i zastupitelstvo.[518] U domu čp.131/I pak (směrem do vnitrobloku) vznikl za protektorátu i samostatný objekt čp.207/I, který získal 7. ledna 1942 číslo popisné. Později byl zbořený při asanaci zástavby v Knihově ulici. František Zrzavecký také získal 27. února 1941 povolení pro zřízení pasáže a rozšíření krámů v čp.131/I dle projektu Františka Michálka.[519]

→ODKAZ: Dům čp.131/I. Zde došlo v 80. letech 20. stol. k esteticky podřadné modernizaci fasády. D. Borek, září 2003.

Počátkem 70. let 20. století se uvažuje o generální rekonstrukci domu a modernizaci prodejen hraček a sport v přízemí. Kvůli tomu se měly zrušit dvě stávající bytové jednotky v domě.[520] V prosinci 1976 se dokonce mluví o třech bytových jednotkách.[521] Přestavba se plánována na roky 1978–1979.[522] V červnu 1978 trvá záměr najít tři náhradní byty.[523] Dne 14. května 1984 přiděleny zdejším obyvatelům 2 náhradní byty.[524] V letech 1984–1988 pak prošel dům necitlivou socialistickou rekonstrukcí, podle plánů V. Holubové ze Zemědělského stavebního družstva. V jejím rámci došlo k výrazné proměně vnitřní dispozice, do domu bylo vloženo nové schodiště, na dvoře vyrostla utilitární stavba kotelny.[525] Těžkou ránu zasadila tato primitivní oprava i vnější tváři domu. Fasáda, znešvařená účelovými prvky typizovaných oken byla zjednodušena vymazáním většiny detailů a hlavně porušena nastříkáním hrubé, zcela nevhodné omítky. Práce prováděl Okresní stavební podnik, v roce 1985 už rekonstrukce domu probíhá.[526] V červnu 1988 již v domě čp.131/I fungovala modernizovaná prodejna Sportu.[527] V roce 1995 na dvoře domu čp.131/I vyrostlo požární únikové schodiště.[528]

V dubnu 2019 souhlasili zastupitelé města přidělit na dům čp.131/I dotaci v rámci programu na podporu oprav a údržby budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami. Šlo několik dílčích subvencí ve výši 50 000 Kč (na obnovu fasády), 50 000 Kč (na opravu oken), 50 000 Kč (na opravu dveří a výkladců).[529] Opět pak v květnu 2020 odsouhlasilo zastupitelstvo města dotaci z tohoto programu na dům čp.131/I ve výši 50 000 Kč na opravu fasády, dalších 50 000 Kč na opravu oken a 50 000 Kč na obnovu dveří a výkladců.[530] Kromě toho roku 2020 bylo na dům čp.131/I přiděleno 100 000 Kč z krajského dotačního programu Obnova historického stavebního fondu v památkových rezervacích a zónách a staveb drobné architektury na území Plzeňského kraje, určených na renovaci výkladce a dveří.[531] Znovu v květnu 2021 zastupitelstvo přidělilo na dům čp.131/I 50 000 Kč na opravu oken.[532] Během těchto oprav okolo roku 2020 byla do fasády vsazena nová okna, přičemž došlo k rozdělení okenních otvorů, vytvořených socialistickou přestavbou v 80. letech. Bylo by ovšem vhodné výhledově přikročit i k obnově nadokenních barokních štukatur.

Zbytek dřívější výstavnosti se dochoval v interiérech čp.131/I. Konkrétně je to dlouhá chodba po pravé straně domu zaklenutá třemi poli křížové klenby. Dále jde o místnost na konci této chodby s důmyslným stropním systémem založeným na průniku větších a menších, mírně asymetrických lunet. Konečně bývalý průjezd má také klenby s lunetami.

2.2.8. Dům čp.133/I (Lidový dům) a zbořený dům čp.132/I

Dům čp.133/I, Lidový dům, vznikl v současném rozsahu až v 70. letech 20. století. Tehdy byl původní barokní dům čp.133/I rozšířen i na místo zbořeného domu čp.132/I. Dnešní fasáda Lidového domu je tak sice barokní a památkově chráněná, ale její východní třetina je pouhou moderní imitací.

→ODKAZ: Pohlednice z doby okolo r. 1945 ukazuje, že Lidový dům čp.133/I míval kratší průčelí. Vedle něj stál původní dům čp.132/I. Ze sbírky H. Hrachové.

→ODKAZ: Detailnější pohled na původní podobu Lidového domu na pohlednici cca z r. 1960. Ze sbírky E. Vonáskové.

→ODKAZ: Lidový dům čp.133/I po přestavbě ze 70. let 20. století, kdy byl do něj začleněn dům čp.132/I. Foto D. Borek, září 2003.

Na místě Lidového domu se už v 16. století připomíná hostinec, navštěvovaný městskou honorací a šlechtici. Tehdy patřil jistému Albrechtu Trnkovi zvanému „Vorel“.[533] Vorel měl četné konflikty se zákonem a zadlužil se. Svůj dům proto musel prodat, ale jeho jméno zůstalo ještě dlouho v paměti.[534] Domu se proto říkalo „U černého orla“. V roce 1758 byl barokně přestavěn.

Dne 30. dubna 1778 před obecní radou vystoupil Jan Schulz (Šulc, Schultz) a prohlásil, „kterak nebyvše jeho paní mateř Anna Schulzová v stavu živnost védsti a hospodářství dáleji spravovati, pročež žádá, by slavný magistrát povoliti ráčil, by on s paní mateří contract vejíti mohl [tedy uzavřít smlouvu – pozn. aut.], mocí kterého by pole všecky“ a kromě toho hospodu a šenk mohl pronajmout. Radní se usnesli, že než mu to povolí, musí se provést inventář celého hospodářství, ale hospodu může Schulz nechat k pronájmu už nyní.[535] Jan Schulz, syn Augustina Schulze, se ženil s Josefou rozenou Kašpariusovou v květnu 1778. Uvádí se tehdy jako obyvatel domu čp.133/I.[536] Profesí byl voskař („ceroplasta“).[537] Schulz obecní radu 17. června 1778 požádal o potvrzení o tom, že je rokycanským měšťanem. Šlo o formalitu kvůli Schulzově záměru, že se v Plzni stane mistrem voskařským. Radní souhlasili.[538] V březnu 1779 se mu v čp.133/I narodil syn,[539] který zemřel v lednu 1780, rovněž zde.[540] Další dítě v prosinci 1782 se jim už ale narodilo v domě čp.112/I,[541] který stával v dnešní Knihově ulici na místě pozdějšího gymnázia. Dá se tedy shrnout, že Schulzovi byli původně vlastníky měšťanského domu čp.133/I se starobylým hostincem, který ale kvůli pokročilému věku majitelky už nemohli dál provozovat. A někdy před rokem 1782 se z domu vystěhovali a nejspíš ho rovnou prodali, protože seznam majitelů domů z roku 1788 uvádí jako vlastníka čp.133/I Martina Slavíka. V tomto seznamu zároveň figuruje Jan Schulz coby vlastník domku čp.112/I. Není ani vyloučeno, že mezi domy čp.133/I a čp.112/I existovala nějaká starší majetková vazba. Mnohé bohatší měšťanské domy měly ještě chalupu, určenou pro nájemní bydlení. Vzhledem k poloze tohoto domku v dnešní Knihově ulici je představitelné, že mohl náležet k hospodářství u čp.133/I už dříve. Problémem této hypotézy je, že Augustin Schulz se oženil v roce 1740 s Dorotou Švantlovou,[542] nikoliv s Annou, jak by to odpovídalo údajům ze zprávy přednesené v roce 1778 před obecní radou. A v rokycanských matrikách chybí údaj o případné druhé svatbě s Annou. Augustin Schulz zemřel 1. ledna 1772, ale matrika uvádí, že v domě čp.134/I, nikoliv čp.133/I.[543] To ovšem mohl být pouhý omyl písaře, protože čp.134/I bylo chudinské bydlení v Plzeňské bráně.

Dne 13. listopadu 1778 se na obecní radu obrátili Václav Třebický (majitel hostince Železná na Pátku) a Jan Schulz (majitel hostince v čp.133/I) a stěžovali si na Jana Margazina z čp.83/I na severní straně náměstí ve věci jeho nepovoleného podnikání. Uvedli, že „slavnému magistrátu povědomo jest, že jejich hospody vejsadní a v deskách zemských intabulírované [tedy zaznamenané – pozn. aut.] jsou, poněvadž ale obeslaný na jejich újmu a velkou zkázu rozličné passagiry, landkočí a těžký formany přijímá, přechovává, ano vábí, žádají, by jemu to zapovězeno bylo.“ Margazin se hájil, že „nikoho nevábí a když k němu kdo s kočárem přijede, že jej vyhnati nemůže. Těžký formany ale že on nepřechovává.“ Radní stížnost Třebického a Schulze podpořili. „Povědomo jest, že mnoho přespolních vozů, kočárů, též formanů k němu [tedy k Margazinovi – pozn. aut.] přijíždí, co ovšem pánům actorům [tedy stěžovatelům – pozn. aut.] velmi na školu celý, jenž oni větší futurum ze svých hospod platiti musejí. Tedy se jemu to co nejostřeji zapovídá, aby on takové lidi, které by od něho obrok a seno bráti chtěli, jako jsou passagiri, landkočí a těžký formani, nepřijímal.“[544] Ze zprávy vyplývá, že postavení hospod Železná a U Černého orla bylo v rámci města specifické a šlo o výsadní, privilegované, oficiálně uznané hostince. Kromě toho je tato stížnost ukázkou sousedských sporů a také přetrvávající cechovní regulace podnikání v těchto časech před průmyslovou revolucí.

V září 1784 dům čp.133/I vyhořel, včetně stájí a kůlny.[545] Pak byl obnoven s využitím dochovaných partií předpožárové architektury. Tato jeho podoba se dochovala dodnes a dům tak jako jeden z mála ukazuje podobu Rokycan z časů před požárem roku 1784, který setřel barokní zdobnost města. Ve srovnání s původní barokní podobou ale objekt přišel během 19. století o zděný uliční štít (zakreslený ještě na Schönbergerově vedutě cca z roku 1830).

Dne 8. ledna 1813 se seznámili radní na schůzi magistrátu s žádostí Josefa Slavíka „um Bewilligung in seinem Haus N. 133 Stallungen nach beiliegenden Bauriße eurbauen zu dürfen,“ tedy „o svolení ve svém domě číslo 133 stáje, dle přiloženého stavebního nákresu vystavěti moci.“ Radní věc předložili policejnímu a hospodářskému úřadu k prošetření.[546] Dne 15. ledna 1813 se na magistrátu probíral výsledek přezkumu této žádosti. Radní konstatovali, „že když soused jeho Adam Šefl [majitel vedlejšího čp.132/I – pozn. aut.] proti onému stavení nic k ponaučení nemá a ze strany politické, v ohledu veřejné bezpečnosti nic podobného k připamatování nepřichází, jemu Josefovi Slavíkovi oné stavení, proti zachování oných, mezi ním a hospodářských ouřadem v zastoupení obce městské vyštípených [tedy zdůrazněných – pozn. aut.] závazkův, že totiž Josef Slavík mezi zdi svých nových stájův a zdi domu raddního rynku [rinka, tedy kanál – pozn. aut.] od půldruhého lokte pro zákrap [vsakování – pozn. aut.] vody ze střech zanechati, takovou na pražské vápno vydlážditi a vždy na svůj náklad čistiti nechati se zavazuje, jemu dle přiloženého při zdejší listovně jednoho zanechaného vyobrazení, k sklenutí přicházejících stájův se povoluje.“[547]

Dne 31. května 1816 odsouhlasil magistrát návrh předsednictva, kterým se na několik majitelů měšťanských domů uvalovaly sance kvůli tomu, že jejich domy „zum Theil nicht feuersicher hergestellt,“ tedy „zčásti nejsou bezpečně proti ohni vystaveny.“ Šlo hlavně o finanční penalizaci, protože město dotyčným majitelům nemovitostí sdělilo, že „demselbene rathschlägig zu bedeuten, daß demselben der bemesserne Geldbetrag von der Bräuberechtigkeit bis zum gänzlichen Herstellung dieser Mängeln vorenthalten and hierwegen den Auftrag an den Bräuhauspächten und Rechnungsführen Stretz erlassene wieder werde,“ neboli česky „takovému budiž úředně sděleno, že jemu vyměřený peněžitý obnos z práva várečného až do úplného odstranění těchto nedostatků zadržen býti má, a že z té příčiny bude příkaz pivovarskému pachtýři a účetnímu Stretzovi znovu vydán.“ V seznamu figurují majitelé domů čp.54/I a čp.55/I v Smetanově ulici a také domů čp.81/I, čp.84/I, čp.125/I, čp.127/I a čp.128/I na Masarykově náměstí.[548] Šlo o důsledek ostřejšího postupu magistrátu proti stavebním závadám na soukromých domech, vyvolaného velkým požárem města, který v srpnu 1813 poničil zejména domy na Malém náměstí.

Separátně je v tomto seznamu z května 1816 pojednáno o domě čp.133/I, v jehož případě nešlo ani tak o riziko požáru, jako o celkovou zchátralost a zanedbanost. Město konstatovalo: „hierbei ist zugleich dem Joseph Slawik, Gast und Einkehrwirtshaus in Schwarzen Adler N. C. 133 in der Stadt aufzutragen: die Herstellung seines Wirtshauses die Hand ungesäumt anzulegen, weil sonnst bei Unterlassung dessen und Nichterbauung dieses Gasthauses, Einkehrgerechtigkeit für verlustigt erklärt und solche in einen anderen ordentlichen Mann werde übertragen werden, um so mehr von darum, weil sich mehrere Passageurs wegen unbequemer Unterkunft in diesen Einkehrhause bei dem Magistrate beschwert haben,“ tedy v překladu do českého jazyka „přitom budiž zároveň Josefu Slavíkovi ze zájezdního hostince U Černého orla N. C. 133 ve městě uloženo, aby k obnově svého hostince neprodleně přiložil ruku, neboť v případě opomenutí a nevystavění téhož hostince, bude právo zájezdní za ztracené prohlášeno a toto na jiného řádného muže přeneseno, a to tím spíše, poněvadž si vícero cestujících pro nepohodlné ubytování v tomto zájezdním domě u magistrátu stěžovalo.“[549]

Dne 1. září 1820 se radní seznámili s protokolem o vyšetření od pana Slavíka „aufgeführten und ausgebrachten 2 Fenstern gegen des Rathhaus Gebäude,“ česky tedy „provedených a vystavených dvou oken proti budově radnice.“ Šlo o dům čp.133/I, jehož majitelem byl Josef Slavík a šlo o stavbu nového chléva pro dobytek na dvoře jeho domu. Ve zdi proti radničnímu pozemku, kde na dvoře radnice stála kůlna, měl Slavík zřídit dvě okna opatřená železnými mřížemi. Radní mu vydali povolení k stavbě, ovšem s povinností okna zrušit, pod pokutou 25 zlatých.[550] Dne 12. září 1820 se rada seznámila s námitkou Josefa Slavíka proti nařízení o zazdění oken. Magistrát mu ale jen zopakoval předchozí usnesení.[551] Dne 2. srpna 1822 vystoupil Josef Slavík na schůzi rady kvůli „ihm verbothen Bauführung in seinem Hauße zum Schwarzen Adler,“ tedy „jemu zapovězeného vedení stavby ve svém domě U Černého orla.“ V zápisu o jednání se neuvádí, o co přesně šlo z hlediska stavebního, jen že spor se točil okolo absence řádného stavebního mistra. Slavík se patrně do jakýchsi oprav svého domu pustil sám.[552] Slavík to ale se svým stavitelstvím myslel vážně. Dne 23. srpna 1822 se obecní rada seznámila s jeho žádostí o přijetí za oprávněné stavební mistry. Magistrát pak ohlásil, že dojde k vykonání jeho řemeslnické zkoušky.[553] Na schůzi 4. října 1822 Josef Slavík představil obecní radě stavební plán na „neu auszuführenden Dachwerksatz unter Taschen im Hause N. 133,“ tudíž „nově se provésti mající krov pod taškami na domě N. 133.“ Město rozhodlo, že nejprve se návrh musí posoudit.[554] Dne 15. října 1822 pak radní odložili žádost Josefa Slavíka o poukázání obecního dříví na krov domu čp.133/I. Sdělili mu, že má počkat až na příští výkaz dřeva.[555]

Z formulace plyne, že nešlo o pouhou opravu střechy, ale o novou střešní konstrukci včetně nové krytiny. Možná už tehdy Slavík navrhoval zrušení uličního štítu a změnu orientace střechy na podélnou, ale ještě na Schönbergerově vedutě z doby okolo roku 1830 je zde uliční štít zachycen, takže buď záměr zatím nevyšel, nebo se jednalo o skromnější přestavbu střechy.

Z roku 1852 se dochoval plán tesařského mistra Matěje Maška na rozšíření stodoly za domem a její nové zastřešení. O realizaci ale chybí přímé důkazy.[556] Roku 1900 vyrostlo na nádvorní straně domu venkovní železné schodiště do pokojů pro hosty, podle plánů B. Ryšavého.[557] V městském archivu se nachází složka z roku 1900, nazvaná „Klička Šebestián, zřízení schodiště v hotelu Černý orel čp.133/I“.[558]

Dne 26. srpna 1906 koupili dům čp.133/I za 24 000 zlatých (48 000 K) rokycanští sociální demokraté, respektive „Stavební, nákupní a výrobní družstvo Dělnický dům“, a adaptovali ho na své sídlo, které slavnostně otevřeli 11. listopadu toho roku pod názvem „Dělnický dům“, později „Lidový dům“, neformálně „Liďák“.[559] Adaptace si vyžádala některé dílčí úpravy vnitřních prostor a stavbu skladiště o ploše 17 x 10 metrů na dvoře na místě původních stájí,[560] ale navenek se dům prakticky nezměnil. V roce 1926 byl Lidový dům největší rokycanskou hospodou z celkových 25, co se týká výčepu piva (723 hl/rok).[561] V roce 1923 navrhl architekt Josef Lukeš radikální přestavbu domu v rondokubistickém stylu, příznačném pro první léta Československé republiky. Plán (lze říct naštěstí) nedospěl k realizaci.[562] V březnu 1923 vzala obecní správní komise na vědomí výsledek informativní komise z 14. února 1923 o zamýšlené přístavbě sálu v Dělnickém domě čp.133/I s tím, že budou ještě předloženy nové stavební plány.[563] V roce 1924 pak fasáda domu prošla pietní opravou, pod dozorem Památkového ústavu.[564] Hlavní změny se za první republiky odehrály v nádvoří Lidového domu, které bylo zcela přeorganizováno a doplněno o objekt kina (viz níže). 4. července 1931 poškodil interiéry domu déšť kvůli zaneseným odpadním rourám, k čemuž došlo kvůli opravě sousední budovy radnice.[565] Dne 20. července 1931 se městská rada seznámila s požadavky majitele čp.133/I na kompenzaci.[566] Podle posudku předloženého radě měly opravy škod na čp.133/I vyjít cca na 3000 Kč.[567] Otázku se podařilo vyřídit 29. července 1931 smírně.[568] Břemeno kompenzace bylo přeneseno na stavební firmu, která prováděla opravu radnice. Koncem srpna 1931 radní stanovili, že L. Brejchovi se sdělí požadavky restauratéra z čp.133/I na náhradu a má se s ním dohodnout.[569]

Roku 1953 připadl Lidový dům spotřebnímu družstvu Jednota. V říjnu roku 1958 se na domě objevil první neonový nápis v Rokycanech, „Pohostinství“.[570] V 60. letech začala Jednota plánovat generální rekonstrukci Lidového domu. 6. ledna 1965 se záměrem zabývala rada MěstNV. Vyslovila souhlas, ale doplnila předběžný projekt o některé své požadavky. Lidový dům měl být napojen na centrální kotelnu pro sídliště v Knihově ulici. Pokud by kapacita kotelny napojení neumožňovala, doporučil národní výbor provést současně s rekonstrukcí čp.133/I i zbudování samostatné kotelny, která by zároveň vytápěla i sousední budovu radnice.[571] Dne 4. srpna 1966 rada MěstNV uložila komisi výstavby vypracovat pro ONV návrh na výstavbu takové kotelny (záměr ale nebyl nakonec realizován a radniční budova se napojila na výtopnu v Knihově ulici).[572] Město rovněž požadovalo v rámci generální opravy Lidového domu zachovat přístup ke kinu skrz průjezd v čp.133/I a navrhlo, že v průjezdu by se měla zřídit pasáž s prodejnou vstupenek a s cukrárnou. Urbanisticky nejvýznamnější připomínkou národního výboru byl návrh, aby družstvo Jednota do plánované opravy Lidového domu zahrnulo i sousední objekt čp.132/I, kde v té době fungovala „Mládežnická prodejna“. Jednota souhlasila, že naváže kontakt s majitelkou čp.132/I Marií Vavrouškovou z Prahy.[573]

Spotřební družstvo Jednota roku 1965 opravdu přikoupilo sousední dům čp.132/I (viz níže). Šlo zatím jen o majetkové scelení (v některých pramenech bývá přitom rok 1965 mylně uváděn i jako datum stavebního scelení domu čp.132/I s Lidovým domem).[574] Dům čp.132/I byl zbořen až počátkem 70. let, aby umožnil rozšíření Lidového domu. Mezitím ale uplynulo několik let, ve kterých se neustále posouvaly termíny a měnily obrysy projektu. V návrhu plánu ONV se již na podzim 1965 uvažuje o brzkém spuštění rekonstrukce Lidového domu.[575] Měla začít v roce 1966.[576] Jenže dle revidovaného plánu měla Jednota začít s 1. etapou rekonstrukce objektu až v roce 1967 (nákladem 1 000 000 Kčs), přičemž 2. etapa by přišla na řadu roku 1968 s odhadovanými náklady 1 460 000 Kčs.[577] V dubnu 1968 se zase mluví o započetí stavby v roce 1968 a jejím dokončení roku 1970. Měl zde vzniknout bufet s 85 místy, pivnice se 75, vinárna s 50 a salonky s 40 místy k sezení.[578] Areál měl původně expandovat i do přízemní místnosti v sousední budově radnice. (15. dubna 1969 ale rada MěstNV zrušila své předchozí usnesení z 6. ledna 1969 ohledně této transakce).[579] Celá akce se stále posouvala. Ještě v listopadu 1969 se uvádí, že před započetím rekonstrukce Lidového domu musí dojít k uvolnění 4 bytových jednotek v čp.132/I (určeném k demolici), což vyžadovalo najít náhradní ubytování. Samotná přístavba Lidového domu měla proběhnout v letech 1970–1972.[580] V roce 1970 již se mluví o chystané výstavbě nového traktu.[581] Jak ale přiznává materiál MěstNV z června 1970, družstvo Jednota má na přestavbu Lidového domu projekt i peníze, ale chybí ji zatím kapacity (stavební firma).[582] V listopadu 1970 aspoň navrhl MěstNV zařadit do seznamu závazků na počest 50. výročí založení KSČ v roce 1971 závazek Jednoty zbudovat v restauraci Lidový dům přístřešek na popelnice.[583] V červenci 1971 je rekonstrukce Lidového domu deklarována stále jako cíl města v oblasti rozvoje obchodní sítě.[584] Podle informace z dubna 1972 byl v Lidovém domě sál bez jeviště (jen pódium) s kapacitou 200 míst a schůzová místnost (40–50 míst).[585]

Teprve koncem roku 1972 naplno začaly přípravy k rekonstrukci Lidového domu.[586] Stavební práce odstartovaly v únoru 1973. Náklady na adaptaci původního objektu čp.133/I byly v té době vyčísleny na 623 000 Kčs. Dalších 1 500 000 Kčs mělo stát zboření a nová výstavba na místě domu čp.132/I. Celkem se tedy investice odhadovala na 2 123 000 Kčs.[587] Po rekonstrukci měl stávající objekt čp.133/I obsahovat v suterénu sklady a dva pivní sklepy, v přízemí jídelnu (plocha 66 čtverečních metrů), výčep (10 čtverečních metrů), kuchyni (26 čtverečních metrů), halu a schodiště (42 čtverečních metrů), průjezd (95 čtverečních metrů) a sociální zařízení. V 1. patře se projektoval velký salón o ploše 55 čtverečních metrů, malý salón (33 čtverečních metrů), dále byt 1+2 s příslušenstvím a sociální zařízení. V nově přistavěném traktu na ploše bývalého objektu čp.132/I měla vzniknout v suterénu kotelna a sklady, v přízemí bufet o ploše 112 čtverečních metrů, kuchyně (48 čtverečních metrů), umývárna nádobí, kancelář, sklad potravin, strojovna a sociální zařízení, v 1. patře pak kavárna o výměře 110 čtverečních metrů, bar (12 čtverečních metrů), kuchyně a sklad potravin.[588] Akci financovalo Lidové spotřební družstvo Jednota. Stavební práce prováděl Okresní stavební podnik Rokycany. Dokončení se plánovalo na rok 1975.[589] Nakonec byl objekt předán do užívání až v roce 1976.[590] Zpoždění způsobilo přepracovávání projektu v průběhu rekonstrukce. Generální oprava Lidového domu byla provedena s rozpočtovými náklady 3 700 000 Kčs.[591] V prvním patře domu čp.133/I byl zrušen malý sál a místo něj zde vytvořena kavárna, velký a malý salónek, bar a byt, v přízemí zřízena jídelna s kuchyní a bufet.[592] Na fasádu umístěny podsvětlené poutače z čtvercových skleněných plošek s jednotlivými písmeny. V přízemí na bývalém domě čp.132/I to byl horizontální nápis: BUFET, na opačné straně stejně orientované logo družstva Jednota a nápis: RESTAURACE. Na fasádě v prvním patře kolmo vertikálně zavěšen nápis: KAVÁRNA. Na pilastru v přízemí bývalého domu čp.132/I byl zavěšen ještě venkovní teploměr. Při rekonstrukci byla odstraněna historická dřevěná vchodová vrata v portálu domu čp.133/I a vznikl tu veřejný průchod, spojující Masarykovo náměstí, kino a Knihovu ulici. Nahradil zrušený průchod skrz radnici a doplnil již existující průchod skrz dům čp.126/I. Krajské středisko památkové péče v Plzni rozhodlo, že demontovaná vrata budou předána do Žihle v okrese Plzeň-sever, kde byla druhotně umístěna na památkový objekt.[593] Nad portál se pak umisťovaly propagandistické transparenty. Roku 1981 tam například visel rudý nápis: Zvýšeným úsilím za splnění úkolů hospodářského plánu.[594]

Zbořený dům čp.132/I byl historicky samostatnou usedlostí, která až do 70. let 20. století jen sousedila, ale nijak nesouvisela s Lidovým domem. Šlo o patrovou stavbu, s jednoduchým tříosým průčelím. Dne 2. září 1783 oslovil obecní radu Jan Markus, že „jemu na dům Zikmundovský sub N. 132 kupec se vyskytuje, však ale ponivadž při tom domě nějaké grunty [tedy polnosti – pozn. aut.] se vynacházejí, z kterých k záduší [povinnost pravidelného odvodu farnosti – pozn. aut.] a k špitálu ročně 2 zlaté a 22 krejcarů patří, a v oumyslu jest takové grunty z téhož na Rauchovský dům převésti.“ Radní odpověděli, že nelze tyto polnosti převést na druhý dům.[595]

Dne 21. května 1784 požádal Adam Šefl obecní radu o ingros (úřední zápis) „na koupený dům od Jana Markusa za 770 zlatých.“ Rada to schválila.[596] V roce 1788 tu seznam vlastníků domů uvádí coby majitele Adama Šefla. Načasování koupě nebylo příliš šťastné, protože už v září 1784 dům čp.132/I vyhořel, včetně stodoly, kůlny a stájí.[597]

I on měl ještě dle Schönbergerovy veduty z doby okolo roku 1830 zdobný uliční štít, později snesený a nahrazený podélně orientovanou střechou. V městském archivu se nachází složka z roku 1906, nazvaná „Burda Josef, stavba udírny v čp.132/I“.[598] Dne 27. října 1925 získali Josef a Antonie Burdovi povolení na přestavbu stodoly na chladírnu řeznického a uzenářského zboží, dle plánu Josefa Beneše. V roce 1934 pak město schválilo opravu fasády domu čp.132/I.[599] Dne 3. listopadu 1965 byl dům čp.132/I prodán spotřebnímu družstvu Jednota za 32 724 Kčs[600], čímž byl majetkově scelen se sousedním Lidovým domem. Na místě zbořeného čp.132/I pak výše zmíněným rozšířením vznikl roku 1973 nový trakt Lidového domu.[601]

Dnes je Lidový dům státem chráněnou památkou. Do Masarykova náměstí hledí patrovým devítiosým průčelím. To je vertikálně členěno řádem pilastrů s korintskými hlavicemi. Okna v patře jsou sdružena po dvou, patrně jako pozůstatek renesančního období. Ostění oken jsou kamenná, jen jednoduše profilovaná, spíše klasicistního rázu. V přízemí se nachází mohutný barokní portál, datovaný v klenáku kamenného ostění letopočtem 1758. Je to nejcennější barokní portál v Rokycanech. Baroko se tu projevuje už skutečnou tektonizací kamenné hmoty s bohatě prolamovanou křivkou ostění. Roku 1758 byl tedy dům barokně přestaven. Rok předtím patrně vyhořel při jednom z požárů Rokycan. Někdy po roce 1830 byl účinek průčelí oslaben odstraněním uličního štítu, jehož přesnou podobu neznáme, ale v náznacích jej zobrazuje Schönbergerova rytina Rokycan z roku 1830. Místo štítu pak zaujala jednoduchá sedlová střecha. Po roce 1917 byla nad korunní římsu nastavena zděná atika s pseudobarokními vázami.[602] Tehdy také na střeše vznikly historizující vikýře. Váza umístěná nejblíže radniční budově byla později patrně zničena a nahrazena holým kvádrem (na fotografii z doby před rokem 1946 ještě byla váza původní,[603] na fotografii v publikaci z roku 1981 již je jen kvádr[604]). V lednu 1990 střechu Lidového domu pokryl nevkusný plech namísto původních tašek.[605] Odpudivá krytina tu přetrvává ještě dle stavu z roku 2022.

Průjezd domu slouží jako veřejný průchod z náměstí do Knihovy ulice. Je zaklenutý úzkými pásy valené klenby a poli takzvané „české placky“. Do ledna 1991 se na fasádě přízemí čp.133/I, napravo od průjezdu, nacházela pamětní deska. Měla podobu kovového obdélníku, v horní části s emblémem komunistické strany a letopočty 1921 a 1951. V dolní části stál nápis: „V TOMTO DĚLNICKÉM STŘEDISKU BYLA ZALOŽENA ROKYCANSKÁ ORGANISACE KOMUNISTICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKA, KTERÁ VŽDY STÁLA V ČELE BOJE DĚLNÍKŮ A PRACUJÍCÍHO LIDU ZA VÍTĚZSTVÍ SOCIALISMU.“[606]

V roce 2008 prošla fasáda Lidového domu rekonstrukcí. 10. března 2008 zastupitelstvo schválilo na celkovou obnovu fasády průčelí dotaci ze státního Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón ve výši 10 000 Kč a dále 75 000 Kč z rozpočtu města pro rok 2008.[607] Práce započaly v srpnu 2008, v 2. polovině tohoto měsíce už byl směrem do náměstí celý Lidový dům obestavěn lešením a fasáda už zčásti opravena a natřena bílou barvou. Dle stavu z poloviny září 2008 už jsou práce dokončeny, lešení sejmuto a fasáda získala nový barevný nátěr.[608] Dne 4. května 2009 rozhodlo zastupitelstvo o přidělení peněz z dotačního programu ministerstva kultury na regeneraci městských památkových zón. Na opravu portálu v domě čp.133/I mělo jít 10 000 Kč, přičemž dalších 75 000 Kč měla uhradit Jednota coby vlastník objektu a 95 000 Kč obecní rozpočet.[609] O dva roky později, 30. května 2011, zastupitelstvo odsouhlasilo přidělení dotací z Programu regenerace městských památkových zón. Dům čp.133/I z něj obdržel 45 000 Kč a dalších 30 000 Kč z rozpočtu města na restaurování kamenného domovního portálu.[610]

V roce 2015 byl v přízemí domu, v části blíže k radnici otevřen hostinec, kde se točilo pivo z minipivovaru u Stočesů na Rašínově.[611] Fungoval tu jen kratší dobu.

2.2.9. Objekt bývalého kina čp.221/I za Lidovým domem (Lidobio)

K domu čp.133/I patřila historicky celá dlouhá a úzká parcela zasahující na jihu až do Knihovy ulice. Teprve později tam při Knihově ulici vyrostl samostatný dům čp.177/I. Roku 1911 požádal sociálnědemokratický spolek Rovnost o povolení k pořádání filmových projekcí v dvorních místnostech. Žádost město zamítlo s tím, že prostory jsou malé a nevyhovují veřejnému promítání.[612] V předválečné době proto sociální demokraté plánovali rozsáhlou přestavbu dvora Lidového domu, až ke Knihově ulici, kde měl vzniknout činžovní dům a společenský sál (popsáno v kapitole „Knihova ulice“). Tyto plány byly realizovány až po 1. světové válce, kdy sociální demokraté nechali zbořit původní hospodářské objekty na dvorku za radnicí.[613] V červenci 1926 projednalo zastupitelstvo prodej části radničního dvorku (č.kat.130/1) Dělnickému družstvu. Šlo o pruh cca 6 čtverečních sáhů z dosavadního vězeňského dvorku za radnicí. Podle plánů družstva tu měl vzniknout sál pro schůze, biograf a divadlo. Městská technická kancelář byla spíš proti, protože „požadovaná část dvorku by i při oboustranném zastavění tvořila uličku a měla by pro obec výhody podobné jako ulička u obecné školy chlapecké“. Městská rada ale nakonec dojednala s družstvem Dělnický dům podmínky, za kterých bylo možné část dvorku prodat: město by prodalo pruh pozemku č.kat.130/1 u čp.133/I od spojnice z jihovýchodního rohu radniční budovy k severovýchodnímu rohu budovy obecné školy chlapecké (pozdější ZŠ Za Radnicí v Knihově ulici) za 1000 Kč/čtvereční sáh. Družstvo mělo obci uhradit nutné úpravy radniční budovy (nové elektrické světlo, nová ventilace, nové okapy).[614]

Karel Hofman uvádí, že prodej pozemku se uskutečnil 12. července 1926.[615] Tento údaj ale je zpochybněn faktem, že zasedání zastupitelstva se konalo až 13. července 1926. Na téže schůzi ale zároveň zastupitelé neschválili žádost DTJ o biografickou licenci v domě čp.133/I. Pravicoví zastupitelé (Rudolf Šlesinger) byli toho názoru, že kino v sokolovně je postačující a že vznik druhého biografu by oběma snížil zisky. Sokolové navíc hodlají investovat do přestavby svého sídla a nebylo by dobré jim ubírat zisk. Pro licenci DTJ hlasovalo jen 14 z 31 zastupitelů.[616] Na příští říjnové schůzi zastupitelstva v roce 1926 se sociální demokraté ohradili proti odporu občanských stran k biografické licenci a s poukazem na volnou soutěž i na vzrůst obyvatelstva trvali na tom, že Rokycany potřebují druhý biograf.[617] V listopadu 1926 nakonec zastupitelstvo (hlasy levice) licenci na biograf odsouhlasilo.[618] V květnu 1927 byl odsouhlasen i prodej části radničního pozemku č.kat.130/1 a navíc ještě školního dvorku č.kat.130/2 Dělnickému domu. Šlo o 6 čtverečních sáhů plochy. Městská technická kancelář byla stále proti, ale radní souhlasili za podmínky, že družstvo obci uhradí náklady na nové osvětlení, ventilaci apod. Družstvo Dělnický dům mezitím pozměnilo plány s tím, že hodlá vybudovat rozsáhlejší jeviště. Proto bylo nutno zabrat i část školního dvorku č.kat.130/2 o délce 8,5 metru. Ve školní budově (pozdější ZŠ Za Radnicí v Knihově ulici) tím měla zaniknout dvě okna. 27. května 1927 jednala obec s družstvem o podmínkách a 31. května 1927 převod schválilo zastupitelstvo.[619] V říjnu 1927 obecní rada rozhodla, že stavebnímu družstvu Dělnický dům se dá povolení ke zboření zděné hradby mezi čp.133/I a čp.132/I a k výstavbě nové hradby.[620] O týden později také rada odhlasovala, že družstvu Dělnický dům se vydá povolení k odvodnění domů čp.133/I a čp.177/I a ke zřízení vodovodu.[621]

V letech 1926–1927 sociální demokraté na nádvoří čp.133/I postavili, podle projektu architekta Čeňka Nečáska z Prahy, železobetonový skelet biografu Lidobio.[622] Kino zahájilo provoz 26. listopadu 1927.[623] Dne 30. prosince 1927 vydala městská rada obývací a užívací povolení na sál na dvoře čp.133/I.[624] Promítací sál s plochou 261 čtverečních metrů představoval největší společenský prostor ve městě, využívaný kromě kina i pro divadelní představení. Jako doklad strohé funkcionalistické architektury se objekt Lidobia dochoval dodnes. Kino převzal do své správy 1. dubna 1957 MNV.[625] V letech 1957–1958 kino prošlo rekonstrukcí s nákladem 400 000 Kčs. Jeho kapacita pak činila 361 míst.[626] Tato přestavba zde umožnila i promítání širokoúhlých filmů.[627] Po Plzni šlo o první podobně vybavené kino v kraji.[628] Adaptace započala 1. listopadu 1957, s předpokládaným termínem dokončení do února 1958.[629] V únoru 1958 před kolaudací ještě město vyjednalo s prováděcí firmou (Kinotechna) úpravu sálu zvýšením promítacího plátna.[630] Dne 12. února 1958 se národní výbor seznámil se zprávou o komisionelním šetření ve věci schválení rekonstrukce objektu.[631] Ještě počátkem roku 1959 se mluví o nutnosti provést některé úpravy kina dle připomínek Filmového projekčního ústavu.[632]

Kino se ale ukázalo jako trvale ztrátové. Ani po nákladné rekonstrukci se počet návštěvníků dramaticky nezvýšil. Za 2. čtvrtletí 1958 přišlo 85 000 diváků, i když se počítalo, že jich bude 115 000. Zařízení mělo v té době 12 zaměstnanců.[633] Město kvůli tomuto vystřízlivění zrušilo plánovanou výstavbu letního kina a divadla v přírodě, plánovanou v prostoru nad Husovými sady.[634] Na 4. pětiletku (1966–1970) město uvažovalo o generální opravě kina.[635] V listopadu 1967 ještě oprava nezačala, Ústřední půjčovna filmů Praha ji ale prý už připravuje.[636] V programovém prohlášení rokycanského MěstNV, KSČ a Národní fronty z února 1969 se dokonce plánuje, že by se ve městě postavilo zcela nové kino, přičemž stávající objekt by se změnil na tělocvičnu pro žáky nedaleké ZŠ Za Radnicí.[637] Dle výhledového plánu investic z roku 1969 se předpokládalo, že k přestavbě kina na tělocvičnu dojde v letech 1976–1980.[638]

Ani tento projekt nedospěl k realizaci. Místo toho proběhlo několik drobnějších úprav stávajícího zařízení. V září 1970 se zmiňuje, že Okresní stavební podnik přislíbil na 2. pololetí 1970 opravu střechy kina.[639] V prosinci 1970 uložil MěstNV vedoucím odborů školství, kultury a sociálního zabezpečení, dále odborům zdravotnictví, plánovacímu a finančnímu projednat na ONV opatření financí na generální opravu ústředního topení v budově kina.[640] V únoru 1972 se na plénu MěstNV dotazuje pan Opp, jaká je situace okolo oprav kina. Podle odpovědi pana Marka se průběhu opravy objevily závady, předtím neznámé. V objektu totiž nesmí být dřevěná podlaha, výjimku povoluje jen ministerstvo školství, záležitost dosud není vyřízena. Pana Oppa tato odpověď neuspokojila. Podle něj bylo špatné, že byla zastavena projektová dokumentace. Je nutno aktivněji bojovat za urychlení akce.[641] Dle informace z dubna 1972 mělo kino kapacitu 361 míst (ta se ale po adaptaci měla snížit).[642] Oprava podle údajů z roku 1972 byla rozvržena na roky 1971–1972. V dubnu 1972 probíhá oprava ústředního topení. Úpravy měly odstranit špatnou viditelnost a zlepšit větrání.[643] Práce začaly v 1. pololetí 1972.[644] Dle sdělení pana Petrželky z prosince 1972 měl Okresní stavební podnik dokončit hrubou stavbu na přestavbě kina ještě před závěrem roku 1972. Pak měli přijít pracovníci z Výzdoby Plzeň a koncem února nebo března 1973 se plánovalo, že bude kino znovu otevřeno.[645] Za rok 1972 investovalo město do opravy kina 729 000 Kčs.[646] Akce přešla skluzem do plánu na rok 1973.[647] Během 1. pololetí 1973 město za opravu kina utratilo již 294 000 Kčs.[648] Celkem za rok 1973 307 000 Kčs.[649] Rekonstrukce kina skončila roku 1973.[650] Od KNV město v roce 1974 obdrželo mimořádnou dotaci 1 000 000 Kčs, z níž bylo na dokončení kina určeno 307 000 Kčs.[651] V roce 1973 zároveň Technické služby provedly úpravu chodníku ke kinu.[652]

Na svém zasedání 20. června 1994 rada odsouhlasila bezplatný převod kina do vlastnictví družstva Dělnický dům.[653] Někdy v této době obdržel objekt samostatné číslo popisné čp.221/I. Objekt kina v té době již potřeboval rozsáhlé opravy, s odhadovanými náklady 500 000 Kč. Zejména šlo o střechu, fasády a promítací stroje. Kino bylo v souvislosti s převodem na družstvo Dělnický dům a s rekonstrukcí budovy radnice odpojeno od ústředního topení z městského úřadu a přešlo na vlastní zdroj z plynového kotle. Tím se podařilo snížit náklady na vytápění, ale byly zapotřebí další investice a úspory.[654] V březnu 1992 povolila rada zřízení tržiště před kinem. Zídka, která odděluje chodník podél kina od sousedního vnitrobloku, měla být odstraněna a na jejím místě instalovány jednotně řešené prodejní stánky. Projekt ale nakonec nebyl realizován.[655] V září 2004 proběhla rekonstrukce chodníku podél kina, od Lidového domu do Knihovy ulice. Frekventovaná pěší trasa vydlážděna zámkovou dlažbou, zídka podél ní opravena. Zároveň položena nová kanalizační roura.[656]

Dne 1. ledna 2011 byl provoz kina pro klesající návštěvnost ukončen.[657] V roce 2013 získali manželé Ladislav a Věra Holečkovi stavební povolení na úpravy objektu bývalého kina ještě téhož roku proběhla kolaudace. Vznikly zde dva obchody. Během dubna a května se prováděla nová fasáda, která byla pojata místo původní tmavě šedé v odstínech světle a tmavě šedé. Vyměněna rovněž byla okna.[658]

2.2.10. Dům čp.2/I (Český dvůr)

Následuje už popsaná budova radnice. Za ní pokračuje fronta patrových měšťanských domů k západu. Bohužel tyto domy postihly plnou silou negativní zásahy v 19. a 20. století, které změnily dosavadní barokně-klasicistní kulisu na nepříliš vyrovnaný soubor více či méně zmodernizovaných, často jen mírně památkově hodnotných domů. Zachovaly se tu ovšem původní úzké gotické parcely i starobylý rytmický sled tříosých či čtyřosých průčelí, stejně jako většina obvodového zdiva, které může být barokního, leckde i renesančního původu. Modernizační zásahy od poloviny 19. století způsobily, že Rokycany postrádají skutečně historickou kulisu náměstí. Na druhou stranu se tu zformovala slohově sourodá skupina domů čp.2/I, čp.3/I, čp.4/I a čp.5/I, které představují ukázku „rakousko-uherské“ měšťanské estetiky.

Prvním domem vedle radnice je dům čp.2/I, bývalý „hotel Český dvůr“. V 2. polovině 18. století dům patřil rodu Švantlových z Třebska. Dne 8. března 1770 si na obecní radě stěžoval obecní inspektor Ferdinand Tallm na Terezii Švantlovou z Třebska ohledně stavebního zásahu v jejím domě, který zasahoval do zdi sousední radnice. Šlo o tzv. půzednici (též pozednice či půlzednice, tedy silný trám, tvořící dolní část krovu, který leží přímo na zdi[659]). Tallm Švantlové vyčetl, „že si půlzednici ze svého domu na zeď domu radního patřící, bez vší odpovědi jest položila, takže by se feuer mauer [tedy boční štítová zeď radnice – pozn. aut.] vyhnati [asi hnouti – pozn. aut.] mohl, až by se s tou půlzednicí hnulo. Pročež žádal, aby p. obeslaná, kdyby se buď na kraje neb na dlouze zeď pro bezpečnost ohně stavěti měla, s tou její půlzednicí postoupiti musela, a to tím více, že jí to taky skrze p. commissaři vyšetřeno bylo, a že to in prejudicium [tedy na překážku – pozn. aut.] celý vynašlo.“ Švantlová namítala, „že ona ten dům nestavěla, alebrž s tím právem, jak se nyní vynachází, koupila. Následovně jej taky tak drží a držeti bude.“ Konšelé konstatovali, že dle ohledání „ta přízednice in prejudicium obecní zdi jest a někdá ten, kdo to stavěl, moc neměl na obecní zeď, takovou přízednici kládsti. Následovně rencularitea [?] obecní zeď sobě přivlastňovati, obzvláštně když p. obeslanou ani jedinké requisitum [tedy požadavek – pozn. aut.] k přivlastnění sobě obecní zdi hájiti nemůže. Pročež taky kdykolivěk obec buď dům radní nově stavěti, a nebo tu zeď vejše nyní vyhnati dáti chtěla, paní obviněná povinna bude s její půzednicemi postoupiti.“[660] Zpráva je dokladem složitých stavebních sporů, které vyvolávalo těsné sousedství domů, často opakovaně a neodborně přestavovaných.

Rod Švantlových je v domě doložen ještě v roce 1773, kdy tu ve věku 88 let zemřela Sibyla Švantlová z Třebska.[661] V roce 1788 už tu seznam majitelů domů uvádí jako vlastníka Terezii Zvěřinovou. Šlo ale asi o stejnou osobu jako v roce 1770. Terezie Švantlová z Třebska se totiž provdala za Antonína Zvěřinu. V srpnu 1783 se jim narodilo dítě. Zajímavé ovšem je, že místo narození chybí, víme jen, že to bylo ve městě.[662] Dům možná nebyl tehdy obýván či obyvatelný. Ale mohlo jít jen o opomenutí písaře matriky.

V září roku 1784 čp.2/I vyhořel při velkém požáru Rokycan a obyvatelné zůstalo jen přízemí. Oheň poškodil dům, stáje a dvě stodoly.[663] Dne 19. května a opět 3. června 1785 podal tehdejší majitel Antonín Zvěřina stížnost na magistrát, protože při pracích, probíhajících od 23. dubna 1785 na sousední radnici, byl údajně poškozen jeho dům. Zvěřina chtěl prý zrovna začít s přístavbou patra na torzo svého vyhořelého domu, ale nyní nemůže přebývat ani v přízemí. Požádal magistrát o náhradní ubytování.[664] Jak magistrát reagoval, nevíme. Historka ale dobře dokládá těžkou situaci měšťanů, kterým v roce 1784 vyhořely naráz takřka všechny domy, a oni pak museli léta žít v provizoriích. Zároveň mohlo uváděné poškození domu čp.2/I stavbou radnice souviset i se sporem z roku 1770, tedy nepovolené opření části základní konstrukce krovu tohoto domu do zdi sousední radnice.

Na přelomu 18. a 19. století se už jako obyvatel čp.2/I uvádí Heřman Auerswald s manželkou Aloisií. V srpnu 1800 se mu zde narodila dcera.[665] Ještě na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 je jedna zahrada na starém Plzeňském předměstí (č.kat.197 nedaleko mlýna čp.1/III na Dolních příkopech) označena jako majetek Auerswaldových z čp.2/I.

Dne 14. ledna 1812 magistrát požádala Aloisie Auerswaldová o povolení k výstavbě stodoly. Radní jí sdělili, že „da weder bei der Sebastian Staudachischer, noch bei der Joseph Mikowetzischen eine Scheuer aus mehreren politischen Gründen auch Privatrechten gebaut werden kann, sonst aber anderer Orten zu diesen Zwecke kein Platz vorhandene ist, und überhaupt schon mehrere Scheuer gezehlt worden als vorhin beistanden, daher kann der Gesuch der Aloisia Auerswald nich gefügt werden,“ tedy v překladu do češtiny „jelikož ani u Šebestiána Staudachera, ani Josefa Mikovce nemůže být stodola z vícero politických důvodů i soukromých práv postavena a na jiných místech se k tomuto účelu nenabízí místo a celkově už vícero stodol vyrostlo [?], tudy nelze žádosti Aloisie Auerswaldové vyhověti.“[666] Šebestián Staudacher obýval dům čp.86/I na severní straně náměstí, Josef Mikovec se zase v 80. letech 18. století uváděl v domě čp.54/I v Smetanově ulici u masných krámů, ale v držení rodiny Mikovcových byl sousední dům čp.3/I, vedle Auerswaldových. Zamýšlená ale městem nepovolená stodola měla stát nejspíš někde při jižní straně Knihovy ulice. Žádost je ukázkou přetrvávajícího agrárního charakteru města, v němž i domy na hlavním rynku disponovaly polnostmi a jejich majitelé museli řešit uskladnění úrody. Dne 26. března 1813 se magistrát opětovně zabýval žádostí Aloisie Auerswaldové, tentokrát chtěla povolení k přestavbě stodoly. Radní se unesli, že má doručit stavební plán a věc pak přošetří radní Tomandl spolu s policejním úřadem.[667]

Dne 7. května 1813 magistrát projednal výsledky obhlídky pro zamýšlené rozšíření stodoly paní Auerswaldové. Konstatoval, že „poněvadž rozšíření oné nové stodoly od 9 sáhů nevyhnutedlné postoupení do cesty, skrze které vejjezd do Bílkovské a vzláště Mikovcovské stodoly by velmi zoužen, za sebou táhnouti [tedy za následek by mělo – pozn. aut.] naproti tomu rozšíření té samé [tedy stodoly – pozn. aut.] o 1 ½ sáhu skrze vstoupení do břehu od pole Hrbkovského způsobiti by se muselo, z které příčiny nadřečené sousedové jakožto interessanti oné nové stavení odporujou, tudy pro předcházejícím srozumění stran, když protocollariten [protokolárně, úředně – pozn. aut.] mezi P. Herbkovou a Aloisií Auerswaldovou ujednáno bylo jí, Aloisii Auerswaldové toliko povolení stodolu tu od 8 sáhů šířky a 5 sáhů a 1 ½ lokte dýlky, a sice dýlku od zákrapu [tedy okapu nebo svodu vody – pozn. aut.], kam až její právo stavení se vztahuje, nahoru k cestě pozorujíc, dle již učiněného vyměření a vykůlování, s tíma vejminky [podmínkami – pozn. aut.] stavěti se sděluje, že Aloisie Auerswaldová povinována a zavázána bude zadní díl té stodoly od zdi vystaviti, do Herbkovského břehu nadále, nežli jak vyměřuje vejš podetknutí se stalo, vkročiti, pak při střeše k poli Herbkovskému pro odvrácení odkrapu s žlabem zaopatřiti. Aby pak dále mezi stranami žádné nedorozumění nevzniklo, tehdy při kopání gruntův [tedy základů – pozn. aut.] bude Aloisie Auerswaldová zavázána nadřečený [výše jmenované – pozn. aut.] sousedy k vyhlídnutí takového povolati.“[668] Není zcela zřejmé, kde se ona stodola nacházela. Zmínka o rodině Mikovcových může navozovat, že mohlo jít o zadní konec pozemku u dnešní Knihovy ulice, protože Mikovcovi vlastnili sousední čp.3/I. Jenže rodina Bílkových vlastnila dům čp.123/I na Malém náměstí a Herbkovi žili v čp.125/I, takže nemuselo nutně jít přímo o pozemek za čp.2/I v Knihově ulici, ale na jiném místě. Mnohé měšťanské rodiny vlastnily stodoly v jiné části města. Zmínka o Hrbkovském poli pak napovídá, že nejspíš šlo o stodolu na předměstí.

Dům čp.2/I byl po požáru města opraven. Jeho tehdejší podobu ale neznáme. Víme jen, že (pokud se spolehneme na Schönbergerovu rytinu Rokycan) už někdy před rokem 1830 přišel o uliční štít, který nahradila podélně orientovaná sedlová střecha. Čtyřosé patrové průčelí pak bylo upraveno v plochém, užitkovém slohu. V polovině 19. století se tu připomíná hotel U Bílé růže. V městském archivu se nachází složka z roku 1877, nazvaná „Brejcha Josef, přestavba v čp.2/I, hostinec Bílá růže“.[669] Roku 1877 vyrostla ve střední části dvora, vlevo před stájemi, budova lednice dle plánů J. Šmause.[670] Karel Hofman uvádí, že roku 1877, kdy dům změnil majitele, byl přejmenován na hotel Český dvůr a pod tímto jménem figuroval až do konce 20. století.[671] Ale dobové prameny ještě na konci 19. století uvádění označení U Bílé růže. V městském archivu se nalézá spisový materiál z roku 1889, pod jménem „Brejcha Josef, přístavba světnice čp.2/I“, a další z roku 1898, označený „Litner Matěj, oprava stájí čp.2/I (hotel Bílá růže)“.[672]

Roku 1911 nechal dům tehdejší majitel Matěj Leitner důkladně přestavět podle projektu Josefa Pechana v lehce secesním slohu. Vedle průjezdu byla prolomena do zdi přízemí velká výkladní okna. Zároveň vyrostlo nové křídlo na levé straně dvora, patrové s pivnicí.[673] Směrem do dvora vznikla i nová kuchyně. Objekt kůlny na dvoře byl odstraněn a vyrostla tam prádelna.[674] Do dvora byla zřízena rovněž zimní zahrada, se zasklenou verandou. Kapacita hotelu vzrostla ze 4 na 20 pokojů. Podle popisu z roku 1915 měl vlastní vodovod, telefon i stáje pro 30 koní.[675] Tato přestavba vtiskla domu podobu, jakou má v zásadě dodnes. Šlo o rozsáhlý stavební zásah, provázený patrně i značnou obměnou zdí. Snad jen v suterénu se dochovalo starší zdivo sklepů.

→ODKAZ: Dům čp.2/I vedle radnice (Český dvůr). Starší měšťanský dům má fasádu z r. 1911. Foto D. Borek, září 2003.

V červenci 1930 rozhodla městská rada, že dle návrhu městské technické kanceláře nechá účet obec na svůj náklad provést opravy čp.2/I, pokud byly škody na domě způsobeny adaptací sousední budovy radnice.[676] Radní tento záměr konkretizovali v srpnu 1930, kdy určili, že část chodby v hotelu čp.2/I se opatří na účet obce cementovým nátěrem, pokud škoda vznikla adaptací radnice.[677] V červenci 1931 vydala městská rada stavební povolení pro Čeňka Břízu na ventilační otvor z hostinské místnosti čp.2/I do dvora radnice.[678] V roce 1931 se zimní zahrada změnila na společenskou místnost s parketami a jevištěm.[679]

V roce 1956 podle K. Hofmana proběhla generální oprava, při níž se společenská místnost adaptovala na vinárnu Triana, byl zrušen průjezd a zřízena v něm vstupní hala a recepce. Roku 1961 přešel objekt na podnik Restaurace a jídelny.[680] Od roku 1962 zde pak probíhá další oprava, která zahrnovala přestavbu kuchyně i záchodů a nové omítky.[681] Vzhledem k tehdejší ekonomické tísni se investice značně protáhla. Když se na to v listopadu 1963 dotazují lidé na plénu MěstNV, dozvídají se, že původní rozpočet na adaptaci objektu nebyl realistický a musel se „za pochodu“ předělat, stejně jako celý projekt. Proto mimo jiné došlo ke skluzu.[682] Podnik Restaurace a jídelny zde hodlal zřídit moderně pojatou kavárenskou restauraci.[683] V roce 1964 rekonstrukce podniku skončila.[684] Vyžádala si náklady 467 000 Kčs.[685] V roce 1970 zde bylo 22 lůžek.[686] Na rok 1968 mezitím podnik Restaurace plánoval do objektu zavést ústřední topení nákladem 50 000 Kčs.[687] Ani hotelu Český dvůr se za komunistického režimu nevyhnuly různé propagandistické transparenty. V polovině 70. let 20. století visel nad okny hotelové restaurace v přízemí horizontální nápis: „Zdravíme 30. výročí osvobození ČSSR“[688], který pak v 2. polovině 70. let vystřídal transparent: „Splníme úkoly na počest XV. sjezdu KSČ“, přičemž mezi okny v patře ještě fasádu zdobila stylizovaná pěst držící lipovou ratolest.[689]

Dne 10. září 1996 se restaurace v přízemí tehdy již nefunkčního hotelu Český dvůr znovu otevřela po rekonstrukci.[690] Na vnější tváři domu se tato úprava nijak neprojevila. Části budovy, původně využívané pro hotelové služby, ale změnily svoji funkci. V roce 1996 odkoupilo město dvorní křídlo bývalého hotelu a stavebně jej přičlenilo k objektu radnice.[691] Dne 1. března 1999 se tam nastěhovaly městské úřady.[692] V roce 2004 pak městský úřad zabral také bývalou vinárnu Triana v přízemí, kterou přestavěl na zasedací místnost a stavebně ji oddělil od čp.2/I (viz výše, u popisu městské radnice).[693] V květnu 2005 prošla fasáda bývalého hotelu opravou. Původní narůžovělý, ale už omšelý barevný nátěr vystřídala kombinace odstínů žluté barvy. Během oprav byla zároveň opatřena velká okna lokálu restaurace v přízemí jednoduchými šambránami. Počátkem června 2005 bylo lešení sejmuto.[694] Před 1. světovou válkou měl ještě dům čp.2/I původní průjezd klenutý do oblouku, zatímco dnes je sem vložen vodorovný překlad (oblouk byl až do roku 2005 stále ještě viditelný ve spáře ve zdivu).[695]

27. srpna 2016 byla na domě čp.2/I odhalena pamětní deska na počest pobytu spisovatele Jaroslava Haška v Rokycanech v roce 1912.[696] Jde o drobnou plaketu, umístěnou ve výšce cca 2 metry na boční straně fasády, poblíž radnice.

Za domem čp.2/I se prostíral původně dvůr na protáhlém pozemku až do dnešní Knihovy ulice, kde stály hospodářské budovy, později i obytný dům čp.136/I (podrobně o něm v kapitole „Knihova ulice“).

2.2.11. Dům čp.3/I

Dům čp.3/I v roce 1784 při požáru města vyhořel a poškozeny byly i stáje a stodola.[697] Dne 10. května 1785 magistrát řeší žádost Polexiny Kašpariusové o vydání bonificati „na pohořelost, že ona dětem jejích díl z domu i ostatní nyní vypadlé vejruňky 60 zl. vydati chce.“ Obecní rada souhlasí. Mají se jí vydat peníze.[698] V roce 1796 se dům nacházel ve špatném stavu. Jeho zchátralé zdi tehdy ohrožovaly oba sousední domy.[699] Dne 9. srpna 1796 se magistrát zabýval zprávou Ondřeje Černého a Martina Holečka o obhlídce „nebezpečných zdí při domu sub No. 3 ve městě, Marii Hořicové patřícího.“ Městská rada nařídila Marii Hořicové do 14 dnů provést opravy a pohrozila jí odejmutím várečného práva.[700] Dne 16. listopadu 1796 se před magistrátem řešila žádost Marie Hořicové o povolení k převodu pole 5 a půl strychu od domu čp.3/I k domu čp.38/II. Magistrát konstatoval, že „gruntové [tedy pozemky – pozn. aut.] ty od dávných časův vždy k domu pod N. 3 v městě přivtěleny byly,“ tudíž převod nepovolil.[701] Patrně šlo o snahu Hořicové sanovat své rodinné finance odprodejem polností. Nařízení ohledně brzké opravy zdi svého domu majitelka nesplnila, právo vařit pivo ztratila a Hořicová pak raději prodala dům roku 1797 Janu Mikovcovi.[702] Teprve ten pravděpodobně uvedl objekt do pořádku. I v případě čp.3/I již Schönbergerova veduta Rokycan z doby okolo roku 1830 ukazuje, že dům neměl uliční zděný štít a střecha tudíž měla nynější orientaci. V roce 1869 vyrostla za domem po požáru nová stodola (vzadu, u Knihovy ulice).[703] Za domem čp.3/I (stejně jako prakticky za všemi domy na jižní straně náměstí) se dvůr totiž táhl až do dnešní Knihovy ulice. Kromě původních hospodářských budov tam později vznikl i obytný dům čp.65/I (podrobně o něm v kapitole „Knihova ulice“).

→ODKAZ: Dům čp.3/I s neorenesanční fasádou přelomu 19. a 20. století. Foto D. Borek, září 2003.

Současnou podobu získal čp.3/I na přelomu 19. a 20. století. Tehdy byl přestavěn v novorenesančním slohu. V městském archivu se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Poláček František, přestavba domu čp.3/I“.[704] V roce 1897 došlo k přeměně původního průjezdu v levé části domu na obchod, podle plánů Hynka Šmolíka.[705] V v roce 1904 proběhly další stavební úpravy.[706] Antonie Veselá získala stavební povolení 11. června 1943 na zřízení a úpravu prodejny mléka v čp.3/I, podle projektu ing. Václava Sobotky z Plzně.[707] Od 1. ledna 1950 přešly obchody v přízemí na Západočeské konzumní družstvo, od 1. prosince 1952 pak na podnik Pramen a později Ovoce zelenina. Tehdy byly dva původní obchody v parteru sceleny do jedné větší prodejny.[708]

Průčelí není nijak architektonicky náročné, jde spíš o sériovou aplikaci dobových historizujících forem na fasádu. Přesto i tato „konfekční“ architektura je mnohem přijatelnější než různé brizolitové novotvary z doby socialismu. Právě takovým novotvarem byla úprava parteru domu, provedená počátkem 70. let 20. století. Už v listopadu 1967 se mluví o tom, že město ve spolupráci s podnikem Zelenina připravuje generální opravu domu čp.3/I (společně se sousedním čp.4/I).[709] V dubnu 1968 se ohlašuje provedení akce na rok 1969. Adaptace obou domů si měla vyžádat 1 100 000 Kčs.[710] V září 1969 už upravený harmonogram předpokládá provedení oprav až v letech 1970–1971.[711] Opravy čp.3/I a čp.4/I byly zahrnuty do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota díla zůstává na 1 100 000 Kčs.[712] Dne 16. prosince 1969 rozhodla rada MěstNV odložit zahájení generální opravy čp.3/I a čp.4/I až na 4. čtvrtletí roku 1970.[713] V červnu 1970 se rovněž uvádí, že generální oprava prodejny zeleniny na náměstí Rudé armády začne až koncem roku.[714] Podle údajů z prosince 1970 již Domovní správa obdržela 500 000 Kčs na generální opravu domů čp.3/I a čp.4/I. Tato akce měla prý začít v roce 1970 a začne se s ní v nejbližších dnech.[715] Dokončení se zamýšlelo v roce 1972. Tak to aspoň ohlašuje místopředseda MěstNV Karel Hirsch v červenci 1971.[716] Za rok 1971 investovala Domovní správa do oprav obou domů 520 000 Kčs.[717] V únoru 1972 se na plénu MěstNV řeší nutnost zvýšit investiční limit na dokončení oprav čp.3/I a čp.4/I.[718] Nakonec byla rekonstrukce dokončena během 1. pololetí 1972. V září se již uvádí, že i adaptace prodejny zeleniny v přízemí je hotova.[719] Dosavadní fasáda v přízemí zmizela pod krustou keramických dlaždic. V roce 1972 prošel dům čp.3/I zároveň celkovou vnitřní rekonstrukcí, spojenou s modernizací bytů.[720]

Esteticky ubohá socialistická úprava parteru byla revidována už v dubnu až květnu 1991, kdy došlo k odstranění výkladců a obnově profilované římsy mezi parterem a prvním patrem. Nad opravené prodejny v přízemí pak byl na fasádu umístěn plastický kovový nápis ITALIA. Fasáda byla nově natřena jednotným odstínem okrově-žluté barvy. Střešní krytina, jakož i vnitřní prostory v prvním patře, byly ponechány beze změn.[721] V červnu 1991 se v přízemí otevřela na svou dobu luxusní prodejna oděvů Italia.[722] V srpnu 2005 bylo přízemí nově natřeno odstínem žluté barvy, současně s přestavbou přízemní prodejny.[723] Výhledově by bylo vhodné provést důkladnější renovaci fasády v přízemí, která by více odpovídala bohaté neorenesanční estetice 1. patra (ukázkou může být sousední čp.4/I).

2.2.12. Dům čp.4/I

Dům čp.4/I je starobylý měšťanský dům s dlouhou tradicí. Roku 1544 se tu připomíná majitelka Anna Kojatková, která odkázala obci 400 kop míšeňských na opravu špitálu.[724] Díky tomu mohlo město koupit poddanské vsi Čížkov a Přešín a položit tak základ rokycanské državě.[725] Roku 1784 při požáru města dům vyhořel, kromě něj i stáje.[726] Onoho roku ho kupuje Šebestián Gallus, pak se tu dlouho říkalo lidově „U Kalusů“.[727] Dne 20. července 1784 obecní rada řešila žádost Šebestiána Galluse a jeho manželky Johany o ingrosování (úřední zápis), že koupili „dům Vyskočilovský za 1560 zlatých.“ Radní to schválili.[728] Z hlediska načasování nešlo o příliš výhodnou investici, protože o dva měsíce později město zničil požár. Šebestián Gallus zemřel ve věku cca 57 let v domě čp.4/I v lednu 1814.[729] Jeho manželka Johana zemřela také v čp.4/I už v prosinci 1805. Bylo jí 47 let.[730]

Dle Schönbergerovy kresby města, pořízené okolo roku 1830, měl dům čp.4/I ještě stále velký zděný štít, orientovaný do náměstí. Z roku 1882 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Oprava štítu Gallusovského domu čp. 4/I“, a z roku 1884 složka se jménem „Gruber Josef, stavba domu čp. 4/I“.[731] V roce 1884 získal dům už současnou podobu, po celkové přestavbě dle projektu J. Šmause. V přízemí bylo provedeno nové schodiště, upravena kuchyně, v patře změněna vnitřní dispozice, dům získal nový krov i komíny. Během této přestavby vzniklo i nynější tříosé novorenesanční průčelí.[732] Od počátku 20. století zde fungovala vinárna a lahůdkářství (vinárna zrušena roku 1912).[733] V roce 1909 proběhla přestavba stáje vlevo na dvoře na obytné místnosti podle projektu B. Ryšavého.[734] Ve fondech městského archivu je uložen spisový materiál z roku 1911, pod jménem „Vavroušková Majdaléna, úprava portálu čp.4/I“, a z roku 1912 „Ryba Josef, zřízení výkladu na domě Františka Folty čp.4/I“.[735] V roce 1912 byl umístěn na domě nový výkladec.[736]

→ODKAZ: Dům čp.4/I má taktéž neorenesanční fasádu. Získal ji při přestavbě v 80. letech 19. stol. Foto D. Borek, září 2003.

V roce 1928 zde město povolilo půdní vestavbu.[737] Stavební povolení majitelce domu Marii Auerspergové na výstavbu části 2. patra na domě čp.4/I vydala rada 11. června 1928.[738] Na přední ani zadní straně domu ovšem není žádná sekce s 2. patrem vidět. Není tudíž jisté, zda skutečně k nástavbě došlo. Přestavba v roce 1932 přinesla dílčí změny v hlavní budově a rozsáhlé úpravy již neexistujícího nádvorního křídla.[739] Stavební povolení Františku Heringovi vydala rada v červnu 1931.[740] V srpnu 1931 také městská rada povolila stavbu kanceláře u čp.4/I.[741] V březnu 1932 obdržel František Hering užívací povolení na adaptaci v domě čp.4/I, přičemž dodatečně mu byly povoleny i kůlny a dřevěné skladiště na dvoře.[742] Hering coby majitel čp.4/I získal 24. listopadu 1938 povolení na úpravu krámu, podle projektu Josefa Nováka z Rokycan. Kolaudace proběhla 10. února 1939. V roce 1940 následovala oprava fasády a stavební úpravy domu.[743]

13. října 1965 uložila rada MěstNV komisi pro obchod projednat možnost adaptace čp.4/I na obchodní účely.[744] V letech 1968–1972 probíhala generální oprava domu čp.4/I, souběžně s opravou sousedního objektu čp.3/I (viz výše). V obou domech vzniklo 7 modernizovaných bytů.[745] Práce prováděl Okresní stavební podnik.

Roku 1992 byl citlivým způsobem obnoven parter při adaptaci domu na sídlo Agrobanky. Ta se tu otevřela 9. října 1992. Pro veřejnost 10. října 1992[746] Práce prováděla firma Šabata.[747] Dne 23. září 2005 se v přízemí po rekonstrukci otevřela pobočka GE Money Bank.[748] Zadní strana domu si uchovala starou pavlač. V interiéru domu se dochovaly mohutné staré klenby. Na rok 2024 získal majitel domu čp.4/I z městského programu pro domy situované v památkové zóny, ale bez památkové ochrany, 50 000 Kč na opravu střechy.[749]

2.2.13. Dům čp.5/I

Dům čp.5/I zvaný Eislovský jako jediný překračuje patrovou úroveň zástavby jižní fronty náměstí. Vznikl v nynější podobě až koncem 19. století na místě staršího barokního domu. Ten odolal i velkému požáru města roku 1784 a byl ještě před zbořením před rokem 1900 aspoň zdokumentován.[750]

→ODKAZ: Původní podoba domu čp.5/I. Vrcholná ukázka barokní měšťanské architektury v Rokycanech (původně měl i uliční štít). Foto z konce 19. stol. (Soupis památek od A. Podlahy).

→ODKAZ: Zadní strana domu čp.5/I na konci 19. století. Foto z konce 19. stol. (Soupis památek od A. Podlahy).

→ODKAZ: Dům čp.5/I po přestavbě z přelomu 19. a 20. století. Barokní stavba se proměnila na dvoupatrový neorenesanční dům. Foto D. Borek, září 2003.

Majitelem domu byl na sklonku 18. století Jan Eisl, bohatý měšťan, který roku 1770 spolufinancoval stavbu mariánského sloupu na náměstí. V roce 1774 už je dům na prodej. Dne 22. února 1774 ohlásil Jan Třebický, syndikus radnický, před radními, že je uchazečem o koupi Eislovského domu. Obecní rada to vzala na vědomí.[751] Dne 8. března 1774 se Jan Třebický dotazuje radních, zda jsou další zájemci a zda se dům bude skutečně prodávat. Konšelé mu odpověděli, že má posečkat, že věc se řeší u „nejvyššího trůnu“, kvůli nárokům hraběte Kinského. A že žádný další kupec na dům se neohlásil.[752] Nakonec ale dům přešel do rukou dalšího bohatého patricije, kterým byl Matěj Vincent Wagner z Askenburgu. Dne 13. června 1776 oslovil purkmistr obecní radu s tím, že „Matěj Wagner, měštěnín plzeňský (…) žádá, by na onen jemu adjucirovaný dům Eislovský spolu se sladovnou subhartatorní cedule [tedy oznámení o prodeji – pozn. aut.], kdyby jej někdo koupiti chtěl, vyvěsiti povoliti.“ Radní jeho návrh odsouhlasili.[753] Ze zprávy vyplývá, že Wagner se k vlastnictví domu dostal víceméně bezděčně, v rámci řešení velkých dluhů v rámci Eislovské nadace, které v polovině 70. let 18. století řešilo město. A zdá se, že zpočátku uvažoval o rychlém přeprodání nemovitosti. Nakonec zůstal jeho majitelem po skoro deset let.

Dne 4. ledna 1783 (ale zápis obecní rady je ze 7. ledna 1783[754]) nabídl Wagner svůj dům jako sídlo rokycanské radnice. Při té příležitosti se popisuje vnitřní dispozice domu. V patře je velká síň, vhodná pro zasedání městské rady, další pokoj pro komise a třetí pokoj pro úředního sluhu. V přízemí by mohla být umístěna kancelář, dále je tu pokoj vhodný pro svolávání schůzí měšťanů a menší komora použitelná jako městské vězení. Vyhlédl zde i jednu místnost opatřenou železnými dveřmi a okenicemi, kterou by město použilo pro umístění archivu. Dům je prý „veskrze“ klenutý. Na dvoře stála další obytná budova, vhodná pro právního služebníka, poblíž ní dvě klenuté komory (patrně hospodářského charakteru), které Wagner z Askenburgu nabízí pro adaptaci na „arest“. Kromě toho u domu stály velké klenuté sladovny, stodoly a stáje, za domem velká zahrada.[755] Wagner 7. ledna 1783 radě píše: „poněvadž doslejchá, že dům raddní v letošním roce stavěti se míní, tudíž žádá, by se k sl. ouřadu podkomořskému remonstrat [tedy námitka – pozn. aut.] stala, aby ten dům pro vyspoření větších outrat k ruce obce koupen byl na dům raddní.“ Radní ale žádost odmítli s tím, že „ten dům na radní dům dost prostranný není a v sladovně na starých gruntech dvojí klenutí je vypuklý a na padnutí jest.“[756] Wagner ale patrně dál prosazoval myšlenku na adaptaci svého domu na novou radnici. 24. února 1783 se obecní rada zabývala nařízením podkomořského úřadu z 26. a 28. ledna 1783, že „se má správa dáti, zdaž se dům bývalý Eislovský na dům raddní potřebovati se mohl“ a zároveň mělo město říct, jaké by si to vyžádalo náklady, předložit projekt, a „taky jak vysoko nynějšího rathausu stavení zase by prodáno býti mohlo.“ Magistrát odpověděl, že Eislovský, nyní Wagnerovský dům se „vyšetřil a spatřilo se, že by sice raddní světnice tam býti mohla, však ale pro nízkost místa, též nerovnost, nemohl by žádný vorhaus [tedy předsíň – pozn. aut.] býti. Ty 2 klenutý kvelby (…) se potřebovati nemohou.“ Musel by se mj. znova vystavět sklep na sklad soli. A že by scházelo místo na různé další věci. „Zvlášť že by nějaká víška [věž – pozn. aut.] pro hodiny se vystavěti nemohla.“ Kvůli tomu, že „tam žádného placu se nevynachází, tedy také arte peritor [tedy dle stanoviska znalců – pozn. aut.] žádnej project, co tamž stavení potřebný státi mohlo, zvyhotoviti se neschopni vidoucí.“ Představitelé města pak zopakovali, že dům prostorově nevyhovuje, tudíž není možné hovořit o ceně za jeho odkup a také je bezpředmětné mluvit o možné ceně, za kterou by se mohla prodat stávající radnice.[757]

Dne 17. června 1783 se obecní rada zabývala podáním od krajského úřadu, který zamítl stížnost Matěje Wagnera proti ubytování vojáků ve svém domě. „Sice jest pravda, že žádný hospodář s 2. einquartírováním obtížen býti nemá, poněvadž ale dle vysvědčení p. hejtmana zde žádná jiná bezpečná (…) komora se nevynachází, tudy že se p. Matěj Wagner svou při krajském úřadu složenou stížností odmršťuje.“[758] Ze zprávy lze dedukovat, že agilita Matěje Wagnera, se kterou nabízel dům čp.5/I městu na zřízení radnice, měla možná i nepřiznaný motiv, aby se vyhnul nutnosti nechat si do svého domu nastěhovat vojáky. Z textu přípisu od krajského úřadu se zdá, že jeden vojenský byt tu už byl a nyní se zde chystal i druhý. Dne 30. září 1783 radní řešili přípis od krajského úřadu, aby obec odpověděla „v jaké důležitosti ve Wagnerovském domě hejtmanský quartier vykázán, v jakém štoku a v kolik pokojů.“[759]

V září 1784 dům čp.5/I při požáru Rokycan vyhořel. Popsán byl tehdy jako „dobře vystavěný dům“. Vyhořely i stáje, sladovna a stodola.[760] Byl pak patrně rychle obnoven, oheň navíc nezničil jeho barokní fasádu. Dne 5. listopadu 1784 požádal Jan Vojtěch Třebický obecní radu o ingros (úřední zápis) „na koupený dům se sladovnou, stodolou a 2 zahrádkami od Matěje Wagnera za 850 zlatých.“ Radní s tím souhlasili.[761] Dne 8. září 1785 magistrát projednával přípis od „feldshera“ Jana Třebického „by jeho hospodářství odprodáno bylo, nemíníce více z Niderlandu sem přijíti.“[762] V roce 1788 se jako majitel čp.5/I uvádí Jan Třebický. Je ovšem otázkou, zda výše uvedený přípis z roku 1785 pocházel od něj, protože Třebický z čp.5/I se k roku 1784 uvádí jako radní kancelista.[763] A bydlel zde ještě v roce 1790.[764]

Dům byl patrový, ale výškou korunní římsy převyšoval okolní domy. Asymetrické čtyřosé průčelí členily pilastry s římsko-korintskými hlavicemi (viz foto z konce 19. století). Dům odkazoval svým slohem na vrcholně barokní produkci plzeňské provenience (takzvané augustonovské baroko) z 1. poloviny 18. století. Podle některých odborníků mohl být autorem domu sám Jakub Auguston, stavitel, který vtiskl tvář mnoha barokním objektům v Plzni a okolí.[765] V přízemí se nacházel velký portál s kamenným profilovaným ostěním. Nad ním spočíval v ploše vymezené štukovými pásy ukončenými volutami reliéf lva. Portál zdobila dřevěná dobová vrata. Tvarosloví portálu připomínalo dodnes dochovaný portál Dumetovského domu čp.88/I (viz níže, v podkapitole o východní straně náměstí), analogii bychom našli i v Plzni, například na domě č.81/9 v tamní Pražské ulici. Po straně od portálu, v nevelkém výklenku, spočívala kamenná socha Panny Marie, která byla amatérskou kopií originálu sochy Panny Marie Rokycanské, umístěné v té době v děkanském kostele, která shořela při požáru roku 1784. Po demolici Eislovského domu na konci 19. století byla soška přenesena do průjezdu nového domu, kde potom ještě delší čas stávala, ale dnes už po ní nejsou stopy. Zde v průjezdu ji ještě roku 1946 připomíná V. Černá, která také ve své publikaci zachytila sošku na fotografii. Šlo o lidovou polychromovanou skulpturu Panny Marie s Ježíškem v náručí.[766] Okna barokního Eislovského domu zdobily bohaté štukatury v nadokenních římsách a v suprafenestrách, s hravým ornamentem. Vlastní ostění oken byla jednodušší, s profilací a uchy. Okno nad portálem v patře bylo sdružené.

Dne 2. prosince 1808 se magistrát zaobíral přípisem krajského úřadu o hospodářských otázkách souvisejících s opatřením skladovacích prostor pro armádu. Maxmiliána Poláková vyslovila „eingebrachten Äußerung wieviel in ihrem eigentüml. in der Stadt zwischen N. 5 et 6 gelegene Malzhaus am k. k. Magazin untergebracht werden könne,“ tedy „předložené stanovisko, kolik v její vlastní, ve městě mezi čp.5/I a čp.6/I ležící sladovně do c. k. magazinu [tedy vojenského skladu – pozn. aut.] by uloženo býti mohlo.“ Radní se usnesli předat své stanovisko krajskému úřadu.[767] Dozvídáme se, že sladovna, která už v 18. století byla výraznou součásti usedlosti čp.5/I, patrně dál postrádala své využití, o které se nyní pod tlakem rostoucí militarizace společnosti v časech napoleonských válek přihlásila armáda. Z analýzy indikační skici mapy stabilního katastru z roku 1838 se zdá, že šlo o podlouhlé stavení nacházející se na dvoře čp.5/I, které skutečně sousedilo s parcelou za domem čp.6/I. Z textu radničního protokolu ale plyne, že sladovna byla tehdy už převedená do majetku domu čp.6/I, který patřil rodině Polákových. Maxmiliána Poláková zemřela v čp.6/I v říjnu 1823.[768]

Až do poloviny 19. století měl dům čp.5/I výstavný barokní štít, který akcentoval jeho monumentalitu. Schematicky ho zachytila ještě veduta od A. Schönbergera z doby okolo roku 1830. Štít později nahradila obyčejná sedlová střecha. Z roku 1851 se dochoval plán tesařského mistra Matěje Páníka na nový krov.[769] O realizaci chybí doklady, ale je možné, že právě tehdy byl barokní štít snesen. Zadní strana domu, hledící do prostorného dvora, se vyznačovala malebnou konfigurací dřevěných pavlačí a stříšek (viz foto z konce 19. století).

Koncem 19. století přestal dům tehdejším majitelům, manželům Herinkovým, vyhovovat. Podnikatelská rodina Herinkových toužila po něčem odpovídajícímu dobovým představám o moderním bydlení. Starý dům nechali bezohledně zbořit a v letech 1896–1897 (tak to aspoň uvádí složka v městském archivu, nazvaná „Hering František, přestavba domu čp.5/I“[770]) na jeho místě vyrostl dvoupatrový eklektický činžák podle projektu Bohuslava Ryšavého. Vyznačuje se rytmickou fasádou plnou štukových ornamentů a plasticky vystupujících neorenesančních motivů. Vertikalizující účinek fasády podporuje neobvyklá věžice, nalepená nad korunní římsu nad druhým patrem. Střecha je sedlová. Zadní fasáda je z neomítnutých bílých cihel. V roce 1899 B. Ryšavý naprojektoval i přestavbu kůlen na konírny a prádelnu.[771] V městském archivu se nachází složka z roku 1899, nazvaná „Hering František, přestavba kůlny čp.5/I“.[772] Roku 1902 proběhla přestavba konírny na zámečnickou dílnu podle plánu stavební kanceláře Štěpána Wolfa.[773] V roce 1911 pak stavitel Josef Pechan navrhl další nádvorní objekty (stáje a dílny).[774] Dne 26. června 1927 městská rada vydala povolení na nástavbu nádvorní budovy v čp.5/I pro Františka Heringa.[775] Dne 30. prosince 1927 pak radní vydali Heringovi obývací a užívací povolení na verandu, koupelnu a záchod v čp.5/I.[776] V roce 1939 se prováděla oprava domu.[777]

Pokud by býval tento činžák vyrostl někde na okružní třídě nebo za městem, byl by patrně dnes hodnocen jako zajímavá ukázka dobové architektury. Takto na něm ale bude navždy ležet vina za to, že kvůli němu z tváře Rokycan zmizel jeden z nejkrásnějších barokních měšťanských domů. Dvoupatrový dům navíc porušil jednotnou výškovou úroveň jižní strany Masarykova náměstí. Dodnes tu trčí jako zub, pomník mladočeské pokrokářské marnivosti. Po vybudování dvoupatrového obchodního domu Žďár na západní straně náměstí roku 1990 ovšem tato výjimka přestává být výjimkou a dvoupatrová výška se de facto legitimizovala.

Demolice původního Eislovského domu nebyla úplná. Zachovány byly obvodové zdi až do výše prvního patra, včetně průčelní zdi.[778] Novostavba tak do sebe pojala celé přízemí původního barokního domu. Dodnes je díky tomu možno v přízemí sledovat mohutné valené klenby s lunetami. Při adaptaci prodejny v prosinci roku 1958 byla dokonce pod výkladními skříněmi odhalena na fasádě torza původní barokní štukové omítky, dále části portálu, niky a plošky s reliéfem lva. Vše bylo zdokumentováno a uloženo v lapidáriu muzea.[779] Již v roce 1956 sliboval předseda MNV K. Rosa, že v 2. pětiletce dojde „na náměstí Rudé armády k vybudování velkého celku prodejního“.[780] V přízemí domu opravdu vznikla velkoprodejna potravin, samoobsluha. Podle K. Jindřicha se tak stalo už roku 1958.[781] Dobový pramen ale uvádí, že ještě v dubnu 1959 se prodejna adaptovala.[782] Po výstavbě obchodního domu Žďár byla prodejna v roce 1990 zrušena. Původně zde ještě komunistická radnice plánovala zřízení prodejny mléčných lahůdek, ale po pádu režimu už se obchodní síť vyvíjela spontánně.[783]

V roce 1992 vypracoval arch. Vladislav Štrunc projekt adaptace přízemí.[784] Parter domu pak byl vkusně rehabilitován. Socialistické výkladní skříně zmizely a nahradila je hladká omítka, s náznakem tvarů novorenesanční fasády. V listopadu 1995 již je adaptace přízemí dokončena.[785] Na jaře roku 2012 proběhla obnova fasády domu čp.5/I. Celkové náklady dosáhly 438 087 Kč. Z dotačního krajského programu Obnova historického stavebního fondu v památkových rezervacích a zónách bylo z toho poskytnuto 50 000 Kč. Fasáda si ponechala původní okrový odstín. 21. června 2012 bylo z domovního průčelí sejmuto lešení.[786]

2.2.14. Dům čp.6/I

Následuje dům čp.6/I. Dne 27. ledna 1775 požádal Karl Offili obecní radu o ingrosování (úřední zápis) „koupeného domu p. Carla Poláka a manželky jeho.“ Radní to schválili.[787] Karel Polák se v 70. letech 18. století uvádí jako obyvatel domu čp.6/I.[788] V seznamu majitelů domů z roku 1788 se coby vlastníci čp.6/I uvádějí dědicové Karla Offily. Karel Offili se roku 1758 oženil s Annou Třebickou. Byl tehdy uváděn jako místní kantor.[789]

→ODKAZ: Dům čp.6/I. Po četných přestavbách byla původní, bohatě zdobená klasicistní fasáda, nahrazena daleko fádnějším průčelím. Foto: D. Borek, září 2003.

Tento dům mohl být dnes také památkově cenný. Jeho bohatě strukturované průčelí bylo odstraněno v několika etapách už před koncem 19. století, takže na archivní fotografii z roku 1904 vidíme již jen profánní patrovou stavbu s plochou fasádou. Původní průčelí bylo přitom cennou ukázkou pozdně barokní architektury, která vtiskla podobu městu po požáru roku 1784. Onoho roku vyhořel i dům čp.6/I. Podle zápisů městských knih byla poškozena i stodola a stáje.[790] Po jakémsi popožárovém provizoriu vypracoval roku 1811 stavební mistr Ondřej Černý plán na celkovou opravu domu, dostavbu vyhořelého patra a novou fasádu.[791] Podle jiného pramene je autorem projektu František Pollak (Polák).[792] To ovšem nebyl architekt, ale obyvatel čp.6/I. V roce 1808 se jako majitelka čp.6/I uvádí jeho manželka Maxmiliána.[793] Maxmiliána Poláková zemřela v čp.6/I v říjnu 1823.[794]

Na původní středověké parcele vyrostl monumentální pozdně barokní, či spíše klasicistní měšťanský dům. Měl tříosé průčelí, vertikálně proťaté pilastry a horizontálně průběžnými římsami. Ostění oken byla orámována motivem uchou a pod okny se nacházely v omítce jednoduché výplně. Do domu se po straně průčelí vcházelo tvarově barokním portálem, možná z doby před rokem 1784. Nedílnou součástí průčelí byl masivní klasicistní štít, sestávající ze střední části s dvěma okénky, zakončené nízkým obloukem s věžičkou, a z bočních dílů, barokně vykrojených.[795] V přízemí se tehdy kromě průjezdu nacházela kuchyně, jeden pokoj, „alkovna“ (postranní místnost bez oken) a kvelb. V patře tři pokoje, mázhaus, kuchyň a pavlač.[796] Roku 1866 vyrostla po požáru nová stodola za domem.[797] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1886, nazvaný „Hlavsa Josef, přístavba čp.6/I“, a další z roku 1891, pod jménem „Hlavsa Josef, přestavba domu čp. 6“.[798]

Architektonická destrukce tohoto mimořádného domu probíhala v etapách a může sloužit jako modelový příklad estetického úpadku města během 19. a 20. století. Jako první přišel dům čp.6/I o štít. Možná se tak stalo už před rokem 1830, protože na Schönbergerově rytině z onoho roku už štít nevidíme, ale tento pramen musíme posuzovat kriticky (s ohledem na nepříliš detailní charakter rytiny). Každopádně v této době se odstranění uličního štítu stalo pro majitele rokycanských domů jakousi módou. Namísto působivé kulisy štítů tak během několika málo desítek let nastoupily sedlové střechy. Amputací štítu proces zhoubné modernizace čp.6/I neskončil. Do konce 19. století ještě přišel o svou klasicistní fasádu, a ačkoliv fotografie z roku 1904 ukazuje už ploché průčelí, stírání dalších detailů pokračovalo i ve 20. století. V roce 1925 proběhla adaptace podle plánů Josefa Žoura. Kromě nového schodiště a záchodů v obou patrech došlo k nové úpravě fasády, v moderním slohu s hladkými omítkami.[799]

V 1. pololetí 1966 provedla Domovní správa kompletní rekonstrukci střechy objektu čp.6/I.[800] Dnešní naprosto nezdobné průčelí domu čp.6/I ovšem uchovává původní rozvrh okenních otvorů. Zdá se dokonce, že dnešní ploché lizény na fasádě domu jsou torzy původních pilastrů. Okolo roku 2000 byl dům opraven, na střeše vznikly historizující vikýře. Uvnitř si v přízemí a sklepích uchoval starší zdivo a klenby. V domě byla před rokem 1989 umístěna cukrárna a prodejna mléčných lahůdek. Pozdní komunistický režim tu pak plánoval zřízení rychlého občerstvení. Mělo to proběhnout v rámci rozsáhlého stěhování obchodů v historickém jádru města po dokončení obchodního domu Žďár. Po pádu režimu se ale rozmístění obchodů již vyvíjelo neplánovaně.[801]

2.2.15. Dům čp.7/I

Dům čp.7/I vlastnila v 70. letech 18. století rodina Weberových. Byli to manželé Václav Weber a Veronika rozená Sedická.[802] Dne 22. dubna 1777 se obecní rada zabývala stížností, kterou podal Karel Offili (majitel vedlejšího čp.6/I) proti Veronice Weberové, „kterak ona povinna jest polovičně hradbu v zahradě vyhotoviti dáti a jsa mnohokráte v dobrotě napomenuta to učiniti, ona ale od času k času odkládá.“ Stěžovatel dodal, že kvůli tomu „velké škody v zahradě od svinského dobytka a drůbeže trpí a již loňského roku na jednej straně vynaloženým et proprio 3 zlaté 30 krejcarů postaviti nechal.“ Požadoval, že Weberová má být přinucena postavit polovinu hradby a navíc odstranit švestku, „která z její zahrady na jeho střeše jemu velkou škodu způsobí.“ Weberová se hájila, že není ve stavu, aby mohla stavbu nechat postavit, ale že se bude snažit. Radní jí dali dva týdny na nápravu.[803] Nepomohlo to. Dne 9. května 1777 si Karel Offili před radními stěžuje, že Weberová nic neopravila a požaduje pro ni arrest. Obecní rada jí jen zopakovala výzvu k nápravě.[804] Jde o drobnou sondu do sousedských sporů, které se až tak neliší od těch z 21. století. Dozvídáme se, že i za domy na hlavním městském rynku byla rolnická hospodářství, kde se choval dobytek. Liknavost Veroniky Weberové ohledně udržování společného plotu může být rovněž známkou toho, že postrádala peníze na údržbu svého hospodářství.

Dne 6. března 1781 varoval obecní radu desátník z vojenské posádky, která využívala pro ubytování vojáků pokoje v měšťanských domech, „že by u paní Veroniky Webrový nebezpečnost ohně býti měla, ponivadž kde Jakub Liška zůstává, trouba prkenná do komínu jíti má.“ Konšelé se usnesli, že se to má nechat úředně zazdít.[805] Dům poničil v září 1784 velký požár města. Podle archivních záznamů byly poškozeny i stáje a malá stodola.[806] Seznam majitelů domů z roku 1788 zde již jako vlastníka uvádí Václava Grubera.

Dne 4. července 1820 se na schůzi magistrátu jednalo o návrhu, který podal pan von Ritter jménem své manželky, „um Bewilligung des in N. 7 vorzunehmenden Baues,“ tedy „o svolení v domě N. 7 mající se provést stavby.“ Radní se usnesli provést obhlídku.[807] Dne 10. července 1820 obecní rada se zamýšlenou stavební akcí souhlasila, pokud bude provedena dle stavebního plánu.[808] Wilhelm von Ritter byl významný státní úředník, silniční komisař pro 2. oddělení Říšské silnice z Prahy do Bavorska se sídlem v Rokycanech.[809] Často se vyjadřoval k budování silnic v okolí města. Žil v domě čp.7/I, který patrně v roce 1820 nebo krátce poté prošel přestavbou. Von Ritter zemřel v čp.7/I v lednu 1826.[810]

V roce 1827 se popisuje dům takto: v přízemí dva pokoje, čeledník, kuchyně a sklep, v prvním patře tři pokoje, čeledník, kuchyně a spíž. Střecha byla kryta taškami. Na dvoře se nacházela maštal, malá komora (zčásti dřevěná) a malá stodola.[811] V roce 1869 tu vyrostla po požáru nová stodola.[812]

→ODKAZ: Dům čp.7/I získal současnou tvář secesní přestavbou r. 1915. Uchoval si jako jediný na náměstí starší dispozici s uličním štítem. Foto: D. Borek, září 2003.

Následující stavební vývoj tohoto objektu ale nabízí o něco optimističtější příběh než většina okolních budov na jižní straně náměstí. Zatímco sousední domy během posledních 150 let spíše architektonicky ztrácely, tento objekt naopak 20. století obohatilo. Starší měšťanský dům měl ještě okolo roku 1900 nezdobné, robustní průčelí. Zajímavé ovšem bylo, že jako skoro jediný dům v Rokycanech si udržel původní řešení střechy, orientované zděnou štítovou stěnou do rynku, tedy s hřebenem střechy kolmým na náměstí. Samotný štít nebyl nijak architektonicky zajímavý, v horní části byl zkosen malou polovalbou.[813] Takto je zachycen například na pohlednici z doby okolo roku 1901, která zobrazuje jižní stranu náměstí. V městském archivu se nachází složka z roku 1893, nazvaná „Šůla Václav, stavba lednice čp.7/I“, a další z roku 1906, pod jménem „Šůla Václav, stavba udírny v čp.7/I“.[814]

Roku 1915 byl dům velkolepě přestavěn tehdejším majitelem (jako jedna z mála stavebních investic v Rokycanech během 1. světové války). Přestavba zachovala a dále rozvinula uliční štít, který si tento dům jako jediný na Masarykově náměstí podržel. Parter sice během 20. století prošel utilitárními přestavbami, ale patro a štít se zachovaly v intaktní podobě. Architekt zvolil roku 1915 dobově populární sloh secese. Průčelí domu je pětiosé, přičemž středové okno je širší, složené, jakoby vypouklé. Zde mezi okny se rozvinula bohatá secesní ornamentalika, převážně s rostlinnými motivy. Fasádou probíhají lizény. Štít je zajímavou syntézou klasicistně geometrického trojúhelníku a secesního dekoru. Skládá se ze střední části, zakončené trojúhelníkovou nástavbou s festonem vyvedeným do omítky a dále z bočních dílců s atikovou římsou, na níž jsou od střední části štítu zavěšeny voluty. Celkové vyznění fasády domu čp.7/I je spíše v duchu nastupující moderny. Secese tu jen dokresluje detail, ale nevnáší do klasického řádu průčelí a štítu vlastní tektoniku. Dům čp.7/I je dokladem, že vytvářet architektonické hodnoty nemusí znamenat pouze sentimentální historismus. Jinými slovy, že i architektura 20. století je aplikovatelná na tvář starých Rokycan. Zdivo domu je starší, vnitřní dispozice zachovává půdorys z doby před rokem 1784 a pravděpodobně ještě starší. Dokladem toho je dlouhý klenutý průjezd ústící do dvora. Archaicky rovněž působí zadní fasáda domu.

Nádvorní objekt uzenářských dílen u domu čp.7/I vyrostl roku 1906 podle plánů B. Ryšavého.[815] Dne 15. února 1919 obdržel Václav Šůla povolení pro přístavbu uzenářské dílny podle plánů Josefa Beneše. 21. července 1926 byla Šůlovi povolena stavba uzenářské dílny. Dne 7. listopadu 1928 obdržel i povolení pro nástavbu nad uzenářskou dílnou a udírnou, což bylo zkolaudováno 25. února 1930.[816] V roce 1935 proběhly další úpravy uzenářských dílen.[817] Kromě toho město 30. července 1925 povolilo přístavbu místnosti chladičů a záchodů, což bylo kolaudováno 7. prosince 1925. Dne 6. října 1926 obdržel majitel čp.7/I i stavební povolení na zřízení hnojiště a 7. listopadu 1928 na zřízení kanálu z lednice a chladíren.[818]V roce 1926 došlo podle projektu zednického mistra Josefa Beneše k úpravě parteru včetně instalace nových výkladců.[819] Podle K. Hofmana proběhly adaptace parteru v roce 1928, kdy tehdejší majitel Karel Šůla nechal vybourat příčky a sloupy a rozšířil prodejnu v přízemí o vedlejší místnost. Zároveň ji nechal vydláždit bílými kachlíky.[820] V říjnu 1927 městská rada rozhodla, že vlastníkovi čp.7/I Karlu Šůlovi se nařídí stavebně-zdravotní úprava hnojiště.[821] Dne 30. prosince 1927 radní vydali K. Šůlovi na hnojiště a žumpu v čp.7/I užívací povolení.[822] V listopadu 1928 uložili radní pokutu 20 Kč pro Karla Šůlu za to, že bez povolení postavil domovní kanál k hospodářskému stavení v čp.7/I. Rada rozhodla, že stavební povolení se vydá dodatečně, musí se ale odstranit dřevěné chlévy postavené bez povolení.[823] V říjnu 1929 pak ještě městská rada majiteli čp.7/I K. Šulovi nařídila provést zdravotně-policejní a stavební úpravy dle komisionelního šetření z 26. září 1929.[824] V listopadu 1929 vydáno městskou radou stavební povolení pro K. Šůlu na stáje u čp.7/I, přičemž zamítnuty námitky souseda Františka Folty.[825] Městská rada vydala v únoru 1930 užívací povolení pro K. Šůlu na uzenářskou dílnu v čp.7/I, zároveň ale odmítla Šůlovi vydat povolení na nástavbu uzenářské dílny v čp.7/I.[826] V říjnu 1930 pak radou vydáno dodatečné povolení na stavební změny v čp.7/I pro K. a M. Šůlovy.[827]

Za komunistického režimu v domě čp.7/I fungovala samoobslužná prodejna masa a uzenin, otevřená 23. listopadu 1960.[828] V roce 1989 se plánovalo sem umístit obchod s ovocem a zeleninou, protože po dokončení obchodního domu Žďár (viz níže) se předpokládalo rozsáhlé stěhování obchodů.[829] Tyto centrálně plánované změny v rozmístění prodejní sítě se ale po pádu režimu už neuskutečnily. V srpnu 1995 byl parter domu po sejmutí původních výkladců necitlivě natřen modrou barvou a uvnitř vznikl bar.[830] Estetické provedení přízemí kritizoval Okresní úřad.[831] Po zániku klubu sem byla umístěna drogerie a později přibyly historizující výkladce, jimiž se dosud nedořešený parter domu velice šťastným způsobem propojil se secesní fasádou.

2.2.16. Dům čp.8/I

Následuje dům čp.8/I, patrový, pětiosý. V roce 1784 vyhořel, spolu se stodolou i stájemi.[832] Dne 21. července 1789 oslovila městskou radu skupina měšťanů. Terezie Korrenová, František Schulz, Josef Černý a Matěj Cejp žádali, aby jim „dle vysokého podkomořského nařízení na vystavení zdí na jejich domích vynaložené vápno z obecního důchodu [tedy rozpočtu – pozn. aut.] nahraženo bylo.“ Magistrát reagoval, že „mají suplikanti [žadatelé – pozn. aut.] přednou a svědomitou liqudati [tedy výkaz nákladů – pozn. aut.] složiti, jak mnoho na vystavení zdí, kdežto předešlé od dříví stavěné bylo, vápna vynaložili.“ Radní se nakonec jednomyslně usnesli, že takový výkaz nákladů už byl předložen dříve, takže se má nyní skrz komisi věc vyšetřit a případně vyplatit příspěvek.[833] Zpráva je zajímavá, protože ukazuje, které domy prodělaly po požáru roku 1784 přestavbu, při níž se mj. kvůli nařízení státních úřadů nahrazovaly dosavadní dřevěné stavby zděnými. Neznamená to, že domy těchto žadatelů předtím nutně musely být celé ze dřeva, ale patrně došlo k částečné proměně některých konstrukcí. Dle seznamu z roku 1788 byl Josef Černý majitelem domu čp.8/I, Terezie Korrenová pak majitelkou čp.131/I (na jižní straně náměstí), František Schulz čp.80/I (na severní straně náměstí) a Matěj Cejp čp.21/I (v ulici Míru). Dne 4. srpna 1789 magistrát rozhodl, že ohledně čtyř žadatelů o náhradu za vápno „k vystavení zdí, kde předešle od dříví stálo,“ se má nejprve získat od polesného výkaz, kolik dřeva dotyční obdrželi a pak obhlédnout domy.[834] Patrně šlo o způsob, jak ověřit, jaký podíl nové stavby bylo proveden ze dřeva či zděním.

Roku 1869 vyrostla za domem po požáru nová stodola.[835] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1886, nazvaný „Folta František, stavba domu čp.8/I“.[836] V roce 1898 došlo k přestavbě záchodu podle plánu B. Ryšavého.[837] Další stavební úpravy proběhly roku 1928.[838] Během roku 1928 vyrostl za domem, směrem ke Knihově ulici nový rodinný dům čp.149/I, jeho popis viz „Knihova ulice“.

→ODKAZ: Dům čp.8/I. Ukázka pokleslých modernizací z předlistopadového období. Typizovaná okna a brizolitová fasáda. Foto: D. Borek, září 2003.

Za komunistického režimu, při přestavbě v letech 1970–1972,[839] byl objekt naprosto znehodnocen nuznou brizolitovou omítkou a typizovanými okenními otvory. V září-říjnu 1991 navíc majitel domu nechal nepochopitelným způsobem pokrýt střechu vlnitým plechem, namísto původních tašek.[840] Počátkem října 2005 probíhala na domě výměna okenních rámů a dosavadní socialistická okna byla nahrazena klasičtějšími, s tradičním dělením na vícero okenních tabulek. Okenní otvory se kvůli tomu o něco zúžily. Ještě chyběla povrchová úprava fasády v okolí oken.[841] Počátkem listopadu 2005 už byla omítka okolo nově vsazených oken vyrovnána.[842] Dům je zajímavý tím, že jako jeden z mála na náměstí nemá v přízemí prodejní prostory s výkladními skříněmi a okny.

2.2.17. Dům čp.9/I

Dál k západu přechází Masarykovo do ulice Míru. Stojí zde domy čp.9/I a 10/I. Oba jsou památkově státem chráněné a oba přinejmenším renesančního původu a patří tak k nejcennějším příkladům měšťanské architektury z předbělohorské éry v Rokycanech.

→ODKAZ: Památkově chráněný dům čp.9/I s renesančním portálem a pamětní deskou. Foto: D. Borek, červen 2003.

→ODKAZ: Portál domu čp.9/I z roku 1599. Foto z přelomu 19. a 20. století (Soupis památek od A. Podlahy).

Dům čp.9/I je patrový, čtyřosý. V 19. století podlehl částečným utilitárním přestavbám, při nichž mimo jiné přišel o původní uliční štít, ale jeho zdivo a některé stavební prvky jsou však dosud renesanční. Dům asi získal svůj základní půdorys už ve středověku, kdy bylo vytýčeno dnešní Masarykovo náměstí i ulice Míru. Jak v této fázi dům vypadal, nám známo. Až od 16. století máme poměrně přesný obraz o jeho vlastnících a potažmo i o architektonických proměnách, které s sebou majitelé přinášeli. V 16. století je doložen coby majitel čp.9/I jakýsi Martin Sedláček, sladovník. Roku 1561 byl dům prodán Volfovi Khurcovi z Bečova za 340 kop míšeňských, roku 1565 jej koupil Vlach Jan Maria Vertemon (domu se pak říkalo „Vlachovský“[843]). Jeho manželka Zuzana Eislin se po smrti chotě provdala za Jana Baptistu Salla z Romu. Dům čp.9/I jako pozůstalost po prvním manželovi prodala městu za 340 kop míšeňských.[844] Roku 1598 obec dům prodala Zikmundu Coelestinovi z Freifeldu, synu Jana Nebeského ze Skutče (lat. „coelestinus“ = nebeský), který se v Rokycanech usadil roku 1585. Při příležitosti prodeje roku 1598 se uvádí, že dům předtím vyhořel či byl jinak postižen, a je proto nutná oprava. Prý byl jen přízemní, což se dá vysvětlit právě zmiňovaným poškozením, kdy asi první patro vyhořelo.[845] Zikmund Coelestinus dům roku 1599 opravil ve výpravném renesančním slohu. Z této doby se dodnes zachoval cenný kamenný portál a patrně i podstatná část zdiva přízemí, popřípadě sklepů.

Za třicetileté války se dům čp.9/I dostal, společně se sousedním čp.10/I, do držení Šebestiána Ferdinanda Říčanského z Říčan, podle nějž se oběma domům říkalo „Říčanovské“. Roku 1648 pak Říčanovský prodal své domy Kateřině Třebícké za 1700 kop míšeňských. Ta však nesplatila celou sumu a navíc domy neudržovala, a tak se jich opět ujal Říčanovský. Roku 1662 je nakonec prodal městu za 500 kop míšeňských. V této době asi dům čp.9/I postupně chátral. Udržel si nejspíš svou renesanční podobu, ale v době ekonomického úpadku ztratil svůj lesk. Nedlouho po roce 1662 obec prodala dům Janu Vilému Šírerovi z Waldheimu, který si za ženu vzal Justinu Letnianskou, dceru bývalého primase a členku předního rokycanského patricijského rodu Letnianských (Letňanských). Šírer se neprojevil jako dobrý hospodář a vedl hýřivý, lehkomyslný život. Zemřel roku 1697. Justina se příštího roku provdala za Tobiáše Tomandla. V jeho osobě se opět spojily osudy domů čp.9/I a 10/I, protože soupis domů a řemesel z roku 1713 jej uvádí jako jejich majitele.[846] Šlo patrně o mimořádně dobrou adresu v Rokycanech oné doby. Roku 1713 tu byl ubytován dr. Stroltz, člen apelačního soudu z Prahy. Apelační soud se toho roku do Rokycan uchýlil před morovou epidemií. Velkou stavební změnou byl požár roku 1765, při němž dům čp.9/I vyhořel a poté patrně obnoven v barokním slohu.[847] Hmotová dispozice, rytmus okenních otvorů a vnitřní dispozice se ale asi příliš zásadně nezměnily.

Dne 13. ledna 1775 požádal Jan Třebický, syndikus z Radnic, společně s Janem Jahodou obecní radu o ingrosování (úřední zápis), „kterak on koupivše dům od p. dědicův Carl Třebických, žádá by takovej ingrosírovati povoleno bylo, obzvláštně když on týž dům, nejsouce zdeť měšťanem, odprodati oumyslu jest.“ Radní to schválili.[848] Karel Třebický zemřel v čp.9/I v červnu 1771.[849] Skutečně šlo jen o dočasnou transakci, po které rychle následoval přeprodej nemovitosti. Už 7. dubna 1775 žádá Hynek Straka obecní radní o ingros „koupeného domu od p. Josefa Jahody, armeé oberleitenanta za 1000 zlatých.“ Radní souhlasili.[850] Dne 30. března 1776 předstoupil Hynek Straka před obecní radu a požádal o ingrosování cesse (předání) „svého domu sub N. 9, též pod 7 strychy polí, svému synu Františkovi Strakovi, jenž z téhož ohledu z vojny propuštěn jest byl.“ Radní ale jeho návrh zamítli.[851]

Hynek (Ignác) Straka zemřel v tomto domě v červnu 1780.[852] Roku 1784 vyhořel při velkém požáru Rokycan tento dům podruhé, včetně stodoly a stáje.[853] Poté už byl asi obnoven v jednodušším slohu pobarokního klasicismu. V seznamu majitelů domů z roku 1788 se zde jako vlastník uvádí Kateřina Markusová. Dne 6. května 1800 vystoupil před magistrátem mistr mydlářský František Markus s žádostí o povolení „na svém dvoře, kdežto před časy vinopalna stávala, werkstatt [tedy dílnu – pozn. aut.] mydlářský vystaviti mocti.“ Magistrát pověřil policejní úřad a hospodářský úřad prošetřením této otázky, včetně oslovení sousedů.[854] František Markus se na přelomu 18. a 19. století uvádí jako obyvatel čp.9/I. Zde se v únoru 1793 ženil s Barborou Kochovou.[855] Zde se jim pak narodily děti, mj. v listopadu 1800.[856]

Dne 8. března 1808 vyslechl magistrát zprávu zednických a tesařských mistrů o ohledání domů čp.9/I, čp.20/I, čp.93/I a čp.94/I. Město pak nařídilo majitelům těchto domů, „by však nebezpečenství při jejich domích pod jejich vlastním zaváznutím a následujícím trestem odstraniti se vynasnažili.“[857] Protokol z jednání obecní rady neuvádí podrobnosti, ale z kontextu vyplývá, že patrně šlo o stavební závady, související s rizikem požáru. Mohlo se jednat o neúplně vyzdění, popřípadě o zapuštění konstrukce do komínů apod. V období po velkém požáru města ze září 1784 byly podobné závady městem setrvale sledovány.

V 1. polovině 19. století přišel dům čp.9/I o původní uliční štít, který byl, tak jako u takřka všech domů v historickém městě, nahrazen sedlovou střechou. Podoba štítu se zachovala na akvarelu od K. L. Hájka z doby okolo roku 1850. Měl stanovitý tvar, po stranách akcentovaný koulemi. V období let 1834–1882 patřil dům rodině Šrámků, říkalo se mu proto „Šrámkovský dům“.[858] V městském archivu se nachází složka z roku 1889, nazvaná „Dr. Ebenhof Karel, přestavba domu čp.9/I“.[859] V roce 1902 vyrostly v nádvorním přístavku nové záchodky podle plánu B. Ryšavého.[860] V 19. a 20. století docházelo k dalším utilitárním přestavbám, které z větší části setřely původní zdobnost fasády.

Výjimkou, která přetrvala všechny požáry i přestavby a dodnes svědčí o bohatství rokycanského měšťanstva v raném novověku, je renesanční portál v přízemí. Pozdně renesanční práce je datována rokem 1599. Bohatě dekorované ostění portálu svědčí o inspiraci soudobou kamenosochařskou produkcí plzeňskou, s příměsí vlivů severské (nizozemské) renesance.[861] Od roku 1964 je především díky tomuto portálu dům čp.9/I státem chráněná památka.

Portál ukončuje oblouk s klenákem se středovým kamenem. V bohaté kartuši je tu vyobrazen erb s běžícím koněm (či jednorožcem). Erb je v dolní polovině přeťat páskou. Část erbu pod ní se už nedochovala. Zbylo z ní vlivem povětrnosti jen neurčité vypouklé kolečko a další neidentifikovatelný fragment vlevo od kolečka.[862] V takto neúplném stavu vidíme erb už na archivních fotografiích z počátku 20. století.[863] Ve cviklech portálu se nacházejí petlicové dekorace s liliovým motivem. Vlastní ostění je vyplněno mušlovým motivem, příznačným pro pozdní renesanci. Obdélná edikula portálu je završena pásem s triglyfovými vlysy. Za renesančním portálem se vchází do průjezdu s valenou klenbou, patrně barokního původu. Průjezd ústí do dvora. Další klenuté prostory najdeme v ostatních přízemních místnostech. Zde jsou to hlavně křížové klenby. Jejich datování je složité, protože stavební postupy se v případě kleneb (s výjimkou těch nejzdobnějších, ty ale v Rokycanech nenajdeme) po dlouhá staletí neměnily. Snad se dá říci, že klenby domu jsou renesančně-barokní.

Fasáda čp.9/I v patře je víceméně novodobá, s jednoduchými okenními otvory s naznačeným ostěním a růžicemi v podokenních plochách. Její podobu určila přestavba v roce 1889, kdy také vyrostly nové schody a krov podle plánu Hynka Šmolíka.[864] V roce 1972 byly okenní otvory při další stavební úpravě bezohledně zvětšeny a do domu vsazena neslohová okna.[865] V roce 1973 měly proběhnout „opravy portálů v domě čp.9/I“. V prosinci 1973 ale uváděno, že podnik Textil Plzeň práce nerealizoval z důvodu nedostatku kapacit.[866] V 80. a 90. letech 20. století v portálu byla umístěna zcela nevhodná plechová vrata. Byla tu ještě počátkem 21. století. Někdy před rokem 2015 je nahradila vkusně pojatá historizující vrata (viz).

V roce 1991 se opravovala fasáda domu. Práce provedla firma Stakon. Poprvé v Rokycanech se použilo lešení zakryté textilií tak, aby prach ze staveniště neobtěžoval chodce.[867] Oprava započala v červnu 1991, po instalaci lešení došlo nejprve k odstranění starší dřevěné výkladní skříně a k osekání vnějších omítek v parteru. Načas se objevila archaická struktura zdiva domu. Uprostřed průčelí, mezi portálem a vchodem do obchodu, vybíhal v úrovni přízemí do výšky několika metrů jakýsi „zub“ kamenného zdiva, patrně velmi starého. Ostatní struktury v přízemí byly smíšené, z kamene a cihel. Zdivo v horních partiích přízemí bylo výhradně cihlové. Vedle portálu průjezdu se na fasádě odhalil fragment starší, patrně neorenesanční omítky průčelí.[868] Tyto omítky jsou tu doložené ještě na archivních fotografiích v knize Z. Wintera počátkem 20. století.[869] V parteru zbaveném výkladců pak vzniklo jednoduché okno a vchod do prodejny. Plochá fasáda přízemí zůstala nějaký čas natřená jen bílou základní barvou. V říjnu 1991 před domem zaparkovalo nákladní auto s vysokozdvižnou plošinou a během několika hodin došlo k finálnímu nátěru celé fasády v kombinaci bílé a zelené barvy.[870] V roce 1992 také byl přestavěn sklad.[871] Během opravy v letech 1991–1992 bohužel nedošlo k demontáži nevkusných typizovaných oken z roku 1972 v průčelí prvního patra.[872] Okna byla vyměněna až někdy mezi roky 2003 (viz) a 2015 (viz), ale ani výsledný stav není uspokojivý. Okenní otvory jsou příliš široké, nelícují se staršími nadokenními římsami a působí na památkově chráněném domě nepatřičně.

V květnu 2020 odsouhlasilo zastupitelstvo dotaci pro čp.9/I z programu na podporu oprav a údržby budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami ve výši 50 000 Kč, určenou na opravu střechy.[873] V květnu 2022 pak odsouhlasilo zastupitelstvo dotaci z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón pro rok 2022 na dům čp.9/I ve výši 70 000 Kč na odbornou opravu kamenného portálu.[874]

Dům čp.9/I má ale i funkcionalistickou tradici. Dne 28. září 1930,[875] podle obecní kroniky 29. září,[876] tu totiž mezi okny v patře byla odhalena pamětní deska ing. Hanuši Karlíkovi (1850–1927), průmyslníkovi a odborníkovi na cukrovarnictví.[877] Ten se zde 23. března 1850 narodil.[878] Práce na pamětní desce byla zadána proslulým umělcům, architektovi Josefu Gočárovi a sochaři Bohumilu Kafkovi.[879] Ti pojali desku jako jednoduchý obdélník s kruhovým medailonem s reliéfem H. Karlíka. V září 1930 městská rada rozhodla, že obec převezme organizaci slavnostního odhalení pamětní desky Hanuše Karlíka 28. září 1930, přičemž majitelé domů budou vyzváni k vyvěšení praporů.[880]

2.2.18. Dům čp.10/I

I sousední dům čp.10/I je státem chráněnou památkou. V mnohém sdílel osudy domu čp.9/I, ale lépe si uchoval historickou podobu. Stojí na exponovaném nároží ulice Míru a Palackého ulice, tedy dvou tahů, které v Rokycanech směřovaly z hlavního náměstí k výjezdům z městského opevnění (Plzeňská a Šťáhlavská brána). A Havlíčkovou ulicí, která do ulice Míru ústí naproti domu čp.10/I byl zajištěn příjezd k třetí bráně (Saské). Náměstíčko, které dnes vytváří na západní straně domu čp.10/I rozšířený konec Palackého ulice je ovšem novověkého původu. Vzniklo po demolicích v 19. století. Dříve ústila Palackého ulice do ulice Míru úzkým hrdlem. Stejně tak je nutné říct, že Palackého ulice byla ven z hradeb prolomena až někdy na přelomu 18. a 19. století (o otaznících okolo Šťáhlavské brány viz kapitola „městské opevnění“), což ale nic nemění na tom, že poloha domu čp.10/I byla prestižní.

→ODKAZ: Památkově chráněný dům čp.10/I s renesančním portálem. Foto: D. Borek, červen 2003.

→ODKAZ: Portál domu čp.10/I z roku 1593. Foto z přelomu 19. a 20. století (Soupis památek od A. Podlahy).

První zmínky o domu čp.10/I pocházejí z 16. století. Náležel Jiříku Sochorovi, konšelovi, později Václavu Červenkovi, který dům přepustil svému zeti, Zikmundu Coelestinovi z Freifeldu.[881] Ten na konci 16. století vlastnil oba domy čp.9/I i 10/I. Coelestinus provedl roku 1593 nákladnou přestavbu čp.10/I, která je dodnes patrna v jeho proporcích. Pozůstatkem této stavební epochy je výstavný renesanční portál. Ostatní architektonické detaily (štít, sgrafita na fasádě apod.) se nedochovaly, ale jejich existenci lze předpokládat. Roku 1662 byl dům čp.10/I prodán obci a zanedlouho nato zde začala dlouholetá tradice židovského usídlení (odtud dřívější název domu „Židovna“). Prakticky celá barokní éra je tu spojena s židovskou rodinou Ledererů, toho času jedinou, která dostala povolení bydlet v Rokycanech. Vše začalo roku 1661, kdy se radní usnesli povolit přistěhování židovského rodu Ledererů. Rok nato se uvolnil dům čp.10/I. Ledererové mohli přispět k poválečné obnově Rokycan tím, že opraví dům a budou přispívat do městského rozpočtu zvláštním poplatkem za ochranu, kterou jim křesťanské město poskytovalo.[882] V Josefském katastru roku 1788 dům čp.10/I evidován jako “obecní dům, bývalý dvůr“.[883] Roku 1765 vyhořel. Oheň vypukl v sousedním čp.9/I.[884] I velký požár města v září 1784 dům poškodil.[885] Ihned poté, v letech 1784–1785, prošel opravou za 752 zlatých a 12 krejcarů a nové stáje přišly na 242 zlatých 54 krejcarů.[886] V roce 1797 tu byly provedeny další úpravy. Po dobu opravy radnice se sem totiž na pár let nastěhovaly některé kanceláře.[887] Popožárová obnova se projevila především v klenbách a vnitřní dispozici ale nejspíš respektovala i starší stavební fáze. Je otázkou, zdali právě po požárech roku 1765 a 1784 nebylo hýbáno s renesančním portálem v přízemí domu, tedy zda není jeho dnešní umístění ve středu severní fasády druhotné.[888]

Roku 1801 zřídila rodina Ledererů v domě modlitebnu (městu za to zaplatila 100 zlatých), ale v srpnu roku 1815 Ledererové dostali výpověď z domu.[889] Nadále však členové rodiny v domě podnikali, byť zde již nebydleli. V tomto období sloužil objekt jako „vrchnostenský obecní dům“ s velkým obecním dvorem, který se odtud táhl daleko na jih (o něm viz kapitola „Palackého ulice“).

Dne 12. března 1816 se radní na schůzi magistrátu seznámili se zprávou stavebního mistra Ondřeje Černého, který předložil „Überschlag zur Reparierung des Gemeindhauses N. C. 10 samt dessen Abschätzung,“ tedy „odhad na opravu obecního domu N. C. 10 včetně jeho ocenění.“[890] Dne 16. dubna 1816 se magistrát zabýval přípisem podkomořského úřadu se svolením „zur Verkauff des Gemeindhauses N. C. 10 in der Stadt, wieauch Abschätzung des hierstädtischen Gemeindhauses N. C. 10,“ tedy „k prodeji obecního domu N. C. 10 ve městě, jakož i k ocenění zdejšího obecního domu N. C. 10.“ Radní ve své odpovědi uvedli, že dům čp.10/I již byl úředně odhadnut na 3269 zlatých.[891] Dne 30. dubna 1816 se magistrát seznámil s „gerichtliche Feilbietung auf das hierortige Gemeindhaus N. C. 10 in der Stadt per 4200 fl.,“ neboli česky „o soudní nabídce zdejšího obecního domu N. C. 10 ve městě za 4200 zlatých.“ Radní odsouhlasili zaslání této zprávy podkomořskému úřadu.[892] Dne 21. února 1817 magistrát projednal text zprávy, která měla být odeslána podkomořskému úřadu „wegen bisher nicht erhaltenem Bestättigung des Lizitazionsprotokolls über Verkauffes Gemeindehaus,“ neboli „v příčině dosud neobdrženého potvrzení licitačního protokolu na prodej obecního domu.“ Dále se ve zprávě žádalo rozhodnutí ohledně výstavby „Feuerlöschdepositoriums“ (skladu hasičských potřeb).[893] Dne 15. dubna 1817 se radní seznámili s odpovědí podkomořského úřadu, která ovšem obsahovala jen větu, že „der Magistrat wegen Verkauf der Judenhauses N. 10 zur Geduld angewiesen, weil solche Acten bei der Hochstelle anhängig sind,“ tudíž „magistrát v příčině prodeje židovského domu N. 10 k trpělivosti poukázán jest, neboť tato akta na vyšších místech závislá jsou.“[894] Dne 18. dubna 1817 se vysvětlila příčina průtahů. Na další schůzi magistrátu se řešilo psaní od podkomořského úřadu, které referovalo o výroku apelačního orgánu „wegen der Gemeinde zu Guten gesprochenen Rechtes zwischen der Gemeinde und Jakob Lederer pcto Wohnung im Gemeindhause,“ v překladu tedy „proti obci o vzájemném právní dohodě mezi obcí Jakubem Ledererem ve věci bytu v obecním domě.“ [895] Jakub Lederer se evidentně odvolal proti svému vystěhování z domu. Dne 29. července 1817 se před radními ocitl nový přípis od podkomořského úřadu, ve kterém se povoluje prodej domu čp.10/I včetně vyhotovení kupní smlouvy.[896] Dne 14. srpna 1817 vzal magistrát na vědomí psaní od podkomořského úřadu ve věci prodaného obecního domu.[897] Dne 29. srpna 1817 už radní řeší detaily transakace a úhrady. Dům v dražbě koupil Vojtěch Bílek (Adalbert Billek) jménem fabrikanta Josefa Schreinera.[898] Dne 4. listopadu 1817 se pak radní seznámili se zprávou podkomořského úřadu, který finálně potvrdil kupní kontrakt na prodej čp.10/I a zažádal o „Aufbewahrung der v. Kottonfabrikanten Schreiner zu Handen des Adalbert Billek augestellten Vollmacht bei diesem Kontrakte,“ tedy „úschovu balvnářským fabrikantem Schreinerem k rukám Vojtěcha Bílka vystavené plné moci k této smlouvě.“ Radní pak schválili zanesení smlouvy do městských knih, přičemž jedna kopie se měla předat Josefu Ledererovi jako Schreinerově faktorovi.[899]

V roce 1827 je dům popsán pro účely požárního pojištění takto: zděná obytná budova, ve dvoře zděná maštal a zděný chlév, v zadní části dvora kamenná stodola. Všechny objekty měly šindelovou střechu.[900] Ve 20. letech 19. století prováděl Josef Lederer v domě některé nepovolené stavební úpravy. Zvedl například niveletu ulice a zúžil ji zřízením tří schůdků před svým krámem. Magistrát nařídil uvést místo do osmi dnů do původní podoby. Protože se tak nestalo, nechal to provést obcí na náklady Lederera. V roce 1826 pak Lederer požádal o povolení k stavbě holubníku a chléva pro krávy. Magistrát mu to nepovolil.[901] Podle popisu z roku 1843 stál za domem na západní straně obecního dvora byt obecního šafáře s koňskou stájí. Severně od vjezdu do dvora z Palackého ulice stála na východní straně areálu řezárna, vedle ní chlév pro obecní prasata, v jižní části objektu vrchnostenská kůlna na dřevo. Na jih odtud stála další hospodářská budova (kůlna a stodola). Ta byla opravena roku 1843.[902]

V městském archivu se nachází složka z roku 1912, nazvaná „Mirbauerová Amalie, výměna oken čp.10/I“, a další z roku 1913, pod jménem „Josef Mirbauer, zřízení krámu v domě čp.10/I“.[903] Dům ale mohly zasáhnout i daleko významnější stavební úpravy. V roce 1923 totiž vypracoval stavitel Josef Pechan plány na přístavbu druhého patra.[904] Město v té době podporovalo podobné přístavby jako řešení bytové krize. Rada dokonce Mirbauerovi povolila výjimku z regulačního plánu, když souhlasila s nástavbou 2. patra na dům čp.10/I. Objekt byl totiž dle regulačního plánu určen výhledově k demolici, přičemž na jeho místě měla vyrůst novostavba v pravidelnější a širší uliční čáře. Město ale konstatovalo, že dům čp.10/I se v příštích desetiletích stejně nebude bourat a nástavba je tudíž vhodná. Bohuslav Horák se dotazoval, jestli při nástavbě nebudou odstraněny dochované kamenné památky na domě čp.10/I. Odpověděl mu obecní tajemník Josef Rybář, podle kterého jsou tyto památky zakryty dřevěnými portály a nebudou poškozeny.[905]

Nástavba domu čp.10/I nakonec nebyla realizována. V roce 1959 byly v podkroví zřízeny provizorní obytné místnosti. Do vnější podoby domu naštěstí nezasáhly.[906] K oslavám výročí 20 let od konce 2. světové války slíbil podnik Kovohutě, že tento objekt opraví. V srpnu 1965 ale závazek zůstával nesplněný.[907] Ještě v listopadu 1965 práce neprovedeny.[908] Na rok 1975 plánovala Domovní správa investovat 150 000 Kčs do opravy čp.10/I.[909] Nakonec až v roce 1977 byla realizována oprava fasády.[910] V červnu 1977 už práce probíhají. Prováděl je Okresní stavební podnik.[911] Podle jiného pramene oprava čp.10/I probíhala ve 4. čtvrtletí 1977.[912] V roce 1977 také povoleno, v rámci překopů veřejného prostranství kvůli opravě čp.10/I, uzavření chodníku u objektu. Ještě v roce 1977 byl tento úsek chodníku nově vyasfaltován.[913] V 1. pololetí 1978 rovněž nově vyasfaltováno prostranství na západní straně domu, u tehdejší sběrny Sportky (viz níže).[914]

Dům čp.10/I zaujímá i dnes mimořádně exponovanou polohu, v přibližném středu historického jádra města. Jeho vzhled má proto velmi významný vliv na architektonický účinek městské památkové zóny Rokycan. Tvoří spojovací článek mezi historickým Masarykovým náměstím a skupinou historických domů v západní části ulice Míru. Severní průčelí je nenáročné, pětiosé, formované po požáru roku 1784. Zdivo je ovšem daleko starší, jak o tom svědčí renesanční portál v přízemí, datovaný rokem 1593. Pískovcový portál je zaklenut obloukem s obdélnou edikulou. Jde o pozdně renesanční práci dobré úrovně, inspirovanou soudobou plzeňskou kamenickou produkcí. Ještě na počátku 20. století byl ale portál zazděný. Svou nevelkou šířkou se totiž nestal klasickým portálem průjezdového typu. Představoval spíše luxusní boční vchod do měšťanského domu. V spodní části ostění portálu najdeme kamenné růžice, v klenáku jemně modelovaný štítek s erbem (hůl obtočená dvěma hady). V horní části štítku jsou pak vytesána písmena SC. Ve cviklech se nacházejí lví maskarony. Nahoře je portál ukončen dvěma římsami. V pásu mezi nimi je vytesán letopočet 1593. Zjevná je analogie s renesančním štítem sousedního domu čp.9/I. Dělí je od sebe jen šest let a oba vznikly z popudu téhož majitele (Zikmunda Coelestina). Portály se liší měrou slohové inspirace (portál domu čp.9/I se více inspiroval formami severské renesance, portál domu čp.10/I má naopak měkčí tvary). Portál byl dlouho zazděný, popřípadě zakrytý výkladními skříněmi. Podle plánu F. Šmause na opravu domu z roku 1880 měl být vybourán (to se ale nestalo, portál možná pouze posunut a zakryt výkladními skříněmi), v nároží zřízen obchod se zvětšenými výkladci.[915] V lednu 1957 odstranil národní podnik Kniha výkladní skříně a portál, byť prý poněkud poškozený, byl definitivně odhalen.[916] V následujících desetiletích v něm byla zřízena skleněná vitrína.

Západní průčelí domu čp.10/I hledí do prostoru rozšířeného ústí Palackého ulice a je hmotově originálnější. Kromě dvou podlaží tu ještě je robustní štít s polovalbou. Při vjezdu do dvora akcentuje masivní účinek průčelí kamenný pilíř nejistého stáří, snad renesanční. V roce 1912 byly při opravě zvětšeny okenní otvory na západní straně domu.[917] Dne 16. února 1966 zamítla rada MěstNV návrh komise pro obchod umístit na toto prostranství během letní sezóny prodejní stánek ovoce-zeleniny.[918] Monumentální účinek průčelí domu čp.10/I bohužel potlačila výstavba obchodního domu Žďár (viz níže), který se svou šedivou betonovou hmotou ovládá protější nároží ulice Míru. Dvůr domu čp.10/I si udržel intimní atmosféru, oddělenou od ruchu Palackého ulice mohutnými vraty.

Uvnitř domů se zachovaly místnosti klenuté barokní křížovou klenbou, dnes půdorysně znejasněné pozdějšími příčkami. V roce 1992 prošel dům celkovou rekonstrukcí. Při ní byly upraveny prodejní prostory v přízemí, podle plánů stavební kanceláře ing. Otmana Kaufa. Podobně upraveny i obytné místnosti v patře.[919] Při této zatím poslední velké úpravě domu byly osekány omítky a odstraněny novodobé výkladní skříně. Objevily se další historické stavební detaily, především složitě členěné kamenné, cihlové i smíšené zdivo, s četnými zazdívkami. Západní stěnu domu tvoří převážně kamenné zdivo z hrubě řádkovaného lomového kamene, které bylo až druhotně v 19. století prolomeno okenními otvory, respektive vchodem do prodejny s kamenným ostěním.[920] Na nároží domu se po sejmutí výkladních skříní odhalilo starobylé kamenné armování ze zkosených pískovcových bloků, až „gotického“ charakteru.[921] Dále byl tehdy odkryt fragment profilované římsy navazující na římsu portálu. Byl ale otlučen. Renesanční portál byl během rekonstrukce roku 1992 očištěn od nedůstojné funkce prodejní vitríny a odborně opraven. Zároveň se zjistilo, že ostění portálu je roztrháno na několik kusů. To by mohlo napovídat na jeho druhotné uložení, po nějakém přesunu, možná v době pozdně barokní přestavby domu v 18. století.[922]

Další oprava čp.10/I se odehrála v roce 2005, kdy došlo k novému omítnutí fasády, zejména západního bočního štítu. Město na to poskytlo dotaci 50 000 Kč. Dalších 25 000 Kč přiteklo z Programu regenerace městských památkových zón a rezervací.[923] V květnu 2022 odsouhlasilo zastupitelstvo přidělení státní dotace z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón pro rok 2022 na čp.10/I ve výši 54 000 Kč na opravu kamenného domovního portálu.[924]

Mezi domem čp.11/I a čp.10/I stojí směrem do Palackého ulice přízemní stavba, využívaná jako prodejna. Vznikla asi adaptací původních hospodářských objektů ve dvoře usedlosti čp.10/I. Uspořádání dvorní části usedlosti a části obrácené do Palackého ulice se výrazně proměňovalo i ve 20. století. V říjnu 1932 vydala městská rada povolení pro A. a M. Mirbauerovy na dveře a výkladní okno v nádvorním stavení u čp.10/I.[925] Dne 7. února 1968 projednala rada MěstNV umístění provozoven loterijních společností Sazka a Sportka TJ ŽDH v domě čp.10/I.[926] Od té doby tu až do počátku 21. století fungovala sázková kancelář. Dne 3. dubna 1968 také rada MěstNV jednala o žádosti podniku Zelenina povolit v Palackého ulici (patrně zde?) stánkový prodej.[927]

[1] Hrachová, H.: Temná kobka či příjemný byt? Rokycanská vězení na konci 16. století, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 15: s. 4, 2003.

[2] Hrachová, H.: Temná kobka či příjemný byt? Rokycanská vězení na konci 16. století, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 15: s. 3–10, 2003.

[3] Rokycansko, 1993, č. 39, s. 3; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 11.

[4] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 11.

[5] Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134.

[6] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 11.

[7] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. ANM, sb. G, i. č. 648.

[8] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/r/3, kt. 83; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 12.

[9] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/r/3, kt. 83.

[10] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 54–55.

[11] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 75–76.

[12] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 87.

[13] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 13.

[14] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 147–148.

[15] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 32.

[16] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, č. 20.

[17] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 107.

[18] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 13.

[19] Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/r/3, kt. 83.

[20] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan. In: Minulostí Západočeského kraje, r. 1982, s. 10; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm

[21] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 80.

[22] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 359.

[23] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 250.

[24] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/r/4, kt. 83.

[25] Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134.

[26] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/r/4, kt. 83.

[27] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 119.

[28] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 166.

[29] matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 13, snímek 13, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0085-n

[30] Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/k/4, kt. 31

[31] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, č. 20.

[32] Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134.

[33] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 28. 12. 1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 112, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 112; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k112, snímek 4.

[34] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/r/6, 7, kt. 83.

[35] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24.

[36] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 27–28.

[37] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 81.

[38] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24.

[39] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 26.

[40] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 10.

[41] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 214.

[42] Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134.

[43] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 236.

[44] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 244–245.

[45] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 13.

[46] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 270.

[47] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/r/8, kt. 83.

[48] Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134.

[49] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 14.

[50] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 14.

[51] Purghart, F.: Založení lékárny, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[52] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 305.

[53] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/r/8, kt. 83.

[54] Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134.

[55] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/r/8, kt. 83.

[56] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134.

[57] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134.

[58] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 365.

[59] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan. In: Minulostí Západočeského kraje, r. 1982, s. 10; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm

[60] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 254.

[61] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 261.

[62] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 255.

[63] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.

[64] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., i. č. 990, kt. 362. Srv. guberniální dekret 24. 12. 1841 č. 38313.

[65] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 14–15.

[66] Minulostí Rokycanska, 1972, č. 10–11, s. 57.

[67] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 153r – 155r.

[68] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24.

[69] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, Opevnění Rokycan.

[70] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/r/12, kt. 83; SOkA Rokycany, OS Rokycany, bal. 132, extrakty, lit. G, pag. 146.

[71] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, Opevnění Rokycan.

[72] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 14.

[73] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Hofman, 1/1996, s. 14.

[74] Na fotografii z roku 1906 je již oprava provedena, srovnej fotografii v publikaci Minulostí Rokycanska, 1967, č. 2.

[75] Kronika města Rokycan 2014, s. 22–23. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[76] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 15.

[77] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[78] 4. schůze obecního zastupitelstva, 2. 11. 1923.

[79] Rokycany město a okres, Praha 1938, s. 11.

[80] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 16–17.

[81] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[82] 3. schůze městské rady, 30. 6. 1927.

[83] 9. schůze městské rady, 10. 8. 1927.

[84] 10. schůze městské rady, 17. 8. 1927.

[85] 11. schůze městské rady, 24. 8. 1927.

[86] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.

[87] 16. schůze městské rady, 22. 9. 1927.

[88] 18. schůze městské rady, 3. 10. 1927.

[89] 20. schůze městské rady, 12. 10. 1927.

[90] 35. schůze městské rady, 30. 11. 1927.

[91] 6. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1927.

[92] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[93] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[94] 37. schůze městské rady, 14. 12. 1927.

[95] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[96] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[97] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[98] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[99] 45. schůze obecního zastupitelstva, 8. 8. 1930.

[100] 42. schůze městské rady, 4. 1. 1928.

[101] 71. schůze městské rady, 9. 5. 1928.

[102] 2. schůze obecní stavební komise, 2. 2. 1928.

[103] 71. schůze městské rady, 9. 5. 1928.

[104] 73. schůze městské rady, 23. 5. 1928.

[105] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2. 5. 1928.

[106] Společná schůze městské rady a obecní technicko-průmyslové komise, 16. 5. 1928.

[107] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[108] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[109] 94. schůze městské rady, 25. 9. 1928.

[110] 98. schůze městské rady, 10. 10. 1928.

[111] 101. schůze městské rady, 24. 10. 1928.

[112] 20. schůze obecního zastupitelstva, 30. 11. 1928.

[113] 92. schůze městské rady, 14. 9. 1928.

[114] 94. schůze městské rady, 25. 9. 1928.

[115] 112. schůze městské rady, 12. 12. 1928.

[116] 116. schůze městské rady, 9. 1. 1929.

[117] 117. schůze městské rady, 18. 1. 1929.

[118] 118. schůze městské rady, 23. 1. 1929.

[119] 25. schůze obecní finanční komise, 1. 3. 1929.

[120] 126. schůze městské rady, 12. 3. 1929.

[121] 130. schůze městské rady, 5. 4. 1929.

[122] 26. schůze obecní finanční komise, 12. 4. 1929.

[123] 144. schůze městské rady, 11. 6. 1929.

[124] 145. schůze městské rady, 20. 6. 1929.

[125] 151. schůze městské rady, 31. 7. 1929.

[126] 153. schůze městské rady, 8. 8. 1929.

[127] 158. schůze městské rady, 6. 9. 1929.

[128] 27. schůze obecního zastupitelstva, 19. 7. 1929.

[129] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12. 8. 1929.

[130] 45. schůze obecního zastupitelstva, 8. 8. 1930; 160. schůze městské rady, 19. 9. 1929.

[131] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 16–17.

[132] 165. schůze městské rady, 16. 10. 1929.

[133] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9. 5. 1930.

[134] 189. schůze městské rady, 26. 3. 1930.

[135] 192. schůze městské rady, 16. 4. 1930.

[136] 195. schůze městské rady, 7. 5. 1930.

[137] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9. 5. 1930.

[138] 195. schůze městské rady, 7. 5. 1930.

[139] 200. schůze městské rady, 11. 6. 1930.

[140] 208. schůze městské rady, 30. 7. 1930.

[141] 211. schůze městské rady, 13. 8. 1930.

[142] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 16–17.

[143] 45. schůze obecního zastupitelstva, 8. 8. 1930.

[144] 12. schůze obecní správní komise, 29. 1. 1931.

[145] 17. schůze obecní správní komise, 19. 3. 1931.

[146] 6. schůze městské rady, 28. 5. 1931.

[147] 12. schůze městské rady, 25. 6. 1931.

[148] 18. schůze městské rady, 30. 7. 1931.

[149] 20. schůze městské rady, 13. 8. 1931.

[150] 25. schůze městské rady, 10. 9. 1931.

[151] 28. schůze městské rady, 1. 10. 1931.

[152] 8. schůze městské rady, 11. 6. 1931.

[153] 18. schůze městské rady, 30. 7. 1931.

[154] 6. schůze městské rady, 28. 5. 1931.

[155] 14. schůze městské rady, 9. 7. 1931.

[156] 37. schůze městské rady, 12. 11. 1931.

[157] 51. schůze městské rady, 8. 1. 1932.

[158] 14. schůze obecního zastupitelstva, 24. 6. 1932.

[159] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 116.

[160] 148. schůze městské rady, 10. 7. 1929.

[161] 168. schůze městské rady, 8. 11. 1929.

[162] 169. schůze městské rady, 15. 11. 1929.

[163] 182. schůze městské rady, 21. 2. 1930.

[164] 40. schůze obecního zastupitelstva, 13. 6. 1930.

[165] 36. schůze obecní finanční komise, 3. 3. 1930.

[166] 40. schůze obecního zastupitelstva, 13. 6. 1930.

[167] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4. 7. 1930.

[168] 188. schůze městské rady, 19. 3. 1930.

[169] 213. schůze městské rady, 27. 8. 1930.

[170] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28. 8. 1931.

[171] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 171.

[172] 13. schůze obecního zastupitelstva, 6. 2. 1940.

[173] 22. schůze obecního zastupitelstva, 24. 6. 1941.

[174] 25. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1941.

[175] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 63; foto viz Rokycanské noviny, zvláštní vydání, 5. května 2005, s. 2.

[176] Zvou Vás Rokycany, Rokycany 1947 (?), s. 2.

[177] Jednání pléna MNV, 25. 2. 1949.

[178] 1. zasedání MNV, 9. 1. 1956.

[179] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1973.

[180] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.

[181] 3. zasedání MNV, 26. 8. 1957.

[182] Kronika města Rokycan 1957–62, f. 68.

[183] 7. zasedání MNV, 8. 9. 1958.

[184] Kronika města Rokycan 1957–62, f. 125.

[185] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.

[186] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[187] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[188] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[189] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.

[190] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.

[191] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[192] 6. plenární zasedání MěstNV, 19. 12. 1966.

[193] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 286.

[194] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[195] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[196] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[197] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 350.

[198] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.

[199] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.

[200] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[201] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[202] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2. 1968.

[203] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[204] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[205] 6. plenární zasedání MěstNV, 19. 12. 1966.

[206] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 17.

[207] Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000. / https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm /

[208] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[209] 1. plenární zasedání MěstNV, 28. 2. 1967.

[210] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[211] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[212] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 1/I.

[213] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.

[214] 17. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1979.

[215] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[216] 20. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1979.

[217] 3. schůze rady MěstNV, 12. 2. 1980.

[218] 5. schůze rady MěstNV, 11. 3. 1980.

[219] 10. schůze rady MěstNV, 20. 5. 1980.

[220] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[221] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[222] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.

[223] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.

[224] 2. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1981.

[225] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[226] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[227] 5. plenární zasedání MěstNV, 27. 4. 1982.

[228] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.

[229] Hlas Rokycanska, č. 47, 22. 11. 1984, s. 1.

[230] 25. plenární zasedání MěstNV, 27. 8. 1985.

[231] 28. plenární zasedání MěstNV, 18. 2. 1986.

[232] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.

[233] Hlas Rokycanska, č. 50–52, 19. 12. 1985, s. 5.

[234] 18. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1984.

[235] Rokycansko, Plzeň 1978, obrazová příloha č. 21.

[236] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.

[237] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 17.

[238] Zpráva ČTK, ID: 19940728C03896, 28. července 1994.

[239] Rokycansko, č. 14, 7. 4. 1994, s. 2.

[240] Rokycanský deník, 5. 10. 1994, s. 9.

[241] Rokycanský deník, 22. 11. 1994, s. 11.

[242] Rokycanský deník, 7. 8. 1995, s. 9.

[243] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 1/I.

[244] Rokycanský deník, 8. 11. 1994, s. 9.

[245] Rokycanský deník, 10. 2. 1997, s. 9.

[246] Rokycanský deník, 15. 10. 1996, s. 9.

[247] Rokycanský deník, 28. 11. 1997, s. 14.

[248] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 57.

[249] Rokycanský deník, 9. 1. 1998, s. 12.

[250] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 59.

[251] Usnesení zastupitelstva města z 29. 6. 1999, www.rokycany.cz.

[252] Usnesení zastupitelstva města z 9. 4. 2002, www.rokycany.cz.

[253] Rokycanský deník, 20. 2. 2004.

[254] Rokycanský deník, 27. 8. 2004.

[255] Materiál pro jednání rady města, 20. 9. 2004, bod č. 2010, ID:3042.

[256] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz

[257] Rokycanský deník, 4. 9. 2004.

[258] Rokycanský deník, 4. 9. 2004.

[259] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2324, ID: 4655.

[260] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 11. 7. 2006, č. 1000, ID: 5294.

[261] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1000, ID: 5577.

[262] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[263] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2433, ID: 5038.

[264] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2433, ID: 5038.

[265] Materiál pro jednání rady města, 28. 8. 2006, č. 2010, ID: 5468.

[266] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[267] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[268] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[269] Usnesení z jednání rady města, 9. 8. 2006, č. 2324, ID: 5444.

[270] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1000, ID: 5577.

[271] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2006, s. 1.

[272] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[273] Investice roku 2007, příloha č. 2 k materiálu č. 5862, www.rokycany.cz

[274] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[275] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[276] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[277] Rokycanský deník, 28. 3. 2007.

[278] Zpráva ČTK, ID: T200703260438601, 26. 3. 2007.

[279] Rokycanský deník, 27. 3. 2007.

[280] Zpráva ČTK, ID: T200703260438601, 26. 3. 2007.

[281] Rokycanský deník, 27. 3. 2007.

[282] Zpráva ČTK, ID: T200703260438601, 26. 3. 2007.

[283] Rokycanský deník, 27. 3. 2007.

[284] Zpráva ČTK, ID: T200703260438601, 26. 3. 2007.

[285] Zpráva ČTK, dpm0212 4 kul 227 ČTKT2007050702096, 7. 5. 2007.

[286] Rokycanský deník, 28. 3. 2007.

[287] Rokycanský deník, 28. 3. 2007.

[288] Zpráva ČTK, dpm0212 4 kul 227 ČTKT2007050702096, 7. 5. 2007.

[289] Rokycanský deník, 19. 1. 2007.

[290] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[291] výběrová řízení rok 2008 – internet, www.rokycany.cz

[292] p%F8%EDloha k usnesené %E8. 2375, www.rokycany.cz

[293] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie - vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz

[294] Zakázky malého rozsahu, 10. 1. 2008, www.rokycany.cz

[295] Rokycanské noviny, č. 1, leden 2008, s. 5; Usnesení zastupitelstva města, 17. 12. 2007, www.rokycany.cz

[296] Usnesení zastupitelstva města, 21. 4. 2008, www.rokycany.cz

[297] Rokycanské noviny, č. 8, září 2008, s. 1.

[298] Rokycanské noviny, č. 8, září 2008, s. 2.

[299] Kronika města Rokycan 2013, s. 54.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[300] Kronika města Rokycan 2011, s. 6–7.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=866500

[301] Kronika města Rokycan 2011, s. 17.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=866500

[302] Kronika města Rokycan 2013, s. 11.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[303] Kronika města Rokycan 2013, s. 11–12.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[304] Kronika města Rokycan 2014, s. 55. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[305] Kronika města Rokycan 2014, s. 22–24. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[306] Kronika města Rokycan 2014, s. 22–24. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[307] Kronika města Rokycan 2014, s. 22–25. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[308] Usnesení rady města, 10. 4. 2018; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892015

[309] Kronika města Rokycan, 2020, s. 20, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[310] Kronika města Rokycan, 2020, s. 22, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[311] Rokycanské noviny, červenec/srpen 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=897053

[312] Usnesení rady města, 6. 4. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899498

[313] Založeno na osobních zápiscích autora.

[314] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 28.

[315] Minulostí Rokycanska, 1972, č. 10–11, s. 57.

[316] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 15.

[317] Rokycansko, 1992, č. 27, s. 7.

[318] Rokycanský deník, 1. 2. 1995, s. 9.

[319] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 15; podle článku v periodiku Rokycansko, 1992, č. 27, s. 7. sloužil průchod do konce 60. let 20. století.

[320] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[321] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.

[322] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 16–17.

[323] 22. schůze městské rady, 27. 8. 1931.

[324] 73. schůze městské rady, 19. 5. 1932.

[325] 93. schůze městské rady, 15. 9. 1932.

[326] 104. schůze městské rady, 17. 11. 1932.; 20. schůze obecního zastupitelstva, 20. 1. 1933.

[327] 132. schůze městské rady, 1. 6. 1933.

[328] 143. schůze městské rady, 7. 9. 1933.

[329] 25. schůze obecního zastupitelstva, 26. 10. 1933.

[330] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 16–17.

[331] jednání pléna MNV, 9. 11. 1948.

[332] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900.

[333] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 122–123.

[334] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 123.

[335] Schůze prezídia městské rady, 17. 3. 1933.

[336] 146. schůze městské rady, 22. 9. 1933.

[337] jednání pléna MNV, 31. 3. 1949.

[338] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 17.

[339] Rokycanské listy, č. 12, 15. 8. 1897; Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 144.

[340] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 144.

[341] Srovnej s fotografií Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 32.

[342] Viz Cironis, P. Na demarkační linii, Rokycany 1990.

[343] Jednání pléna MNV, 24. 6. 1946.

[344] Jednání pléna MNV, 15. 4. 1946.

[345] Jednání MNV, 25. 4. 1946.

[346] Viz fotografie z roku 1945 z archivu shromážděného panem Jiřím Vonáskem z Rokycan.

[347] Kronika města Rokycan 1947–51, f. 183.

[348] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 16–17.

[349] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.

[350] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[351] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[352] Zpráva ČTK, ID: 008-001, 6. května 1990; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 16–17.

[353] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.

[354] 23. plenární zasedání MěstNV, 25. 9. 1990.

[355] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.

[356] Radní protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 180.

[357] Radní protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 209.

[358] Radní protokol, 31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 194.

[359] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[360] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 175.

[361] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 12, snímek 12, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0080-n

[362] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 11, snímek 13, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0085-o

[363] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 43, snímek 24, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0240-z

[364] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 67.

[365] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 168–169.

[366] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. C/95, kt. 456.

[367] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[368] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[369] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 40, 1993; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 57.

[370] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 57.

[371] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 62.

[372] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 39–40, 1993.

[373] 10. schůze obecního zastupitelstva, 4. 7. 1924.

[374] SÚA, SPS, sign. 30 Rokycany, dům čp. 125/I, kt. 509.

[375] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan. In: Sborník Muzea B. Horáka, 1993, č. 5, Rokycany 1993, s. 39–40.

[376] Usnesení zastupitelstva města, 9. 3. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896320

[377] Kronika města Rokycan, 2020, s. 52, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[378] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 20.

[379] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[380] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 222.

[381] 118. schůze městské rady, 23. 2. 1933.

[382] Zápis z jednání městského zastupitelstva z 21. 10. 1992.

[383] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 58.

[384] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[385] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 133.

[386] Radní protokol, 08. 01. 1793 – 20. 12. 1793, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 2, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 2; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k002, snímek 101.

[387] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 168–169.

[388] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. C/95, kt. 456.

[389] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt. 379.

[390] 65. schůze městské rady, 13. 4. 1928.

[391] 23. schůze obecního zastupitelstva, 30. 6. 1933; 130. schůze městské rady, 18. 5. 1933.

[392] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1964.

[393] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 11. 1964.

[394] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 12. 1964.

[395] Kronika města Rokycan 1962–65, f. 173.

[396] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[397] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.

[398] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.

[399] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12. 1965.

[400] Zápis z jednání městského zastupitelstva z 21. 10. 1992.

[401] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.

[402] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[403] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.

[404] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 126/I.

[405] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.

[406] Kronika města Rokycan 1992, f. 48.

[407] Kronika města Rokycan 1992, f. 50.

[408] Materiál pro jednání rady města, 3. 1. 2005, bod č. 2091, ID:3393.

[409] Usnesení zastupitelstva města z 14. 11. 2000, www.rokycany.cz.

[410] Kronika města Rokycan 2013, s. 39.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[411] 2. schůze obecního zastupitelstva, 8. 11. 1938.

[412] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 59–60.

[413] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm

[414] Viz fotografie z roku 1909 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[415] Rokycansko, č. 48, 3. 12. 1992, s. 6.

[416] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 59.

[417] 2. schůze obecního zastupitelstva, 8. 11. 1938.

[418] 7. schůze obecního zastupitelstva, 16. 5. 1939.

[419] 7. schůze obecního zastupitelstva, 16. 5. 1939.

[420] 7. schůze obecního zastupitelstva, 16. 5. 1939.

[421] 7. schůze obecního zastupitelstva, 16. 5. 1939.

[422] jednání obecní stavební komise, 24. 10. 1945.

[423] Rokycanský deník, 9. 12. 1994, s. 11.

[424] Rokycanský deník, 18. 4. 1995, s. 9.

[425] Líbal, D. – Heroutová, M.: Pasportizace okresu Rokycany, SÚRPMO, Praha 1981. cit. dle Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000; https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm

[426] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[427] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 168–169.

[428] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. C/95, kt. 456.

[429] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 279.

[430] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 158.

[431] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[432] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966; 6. plenární zasedání MěstNV, 19. 12. 1966.

[433] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[434] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[435] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.

[436] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.

[437] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.

[438] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.

[439] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 350.

[440] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[441] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[442] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 22. 5. 1967.

[443] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 60.

[444] Radní protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 114.

[445] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[446] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 32, snímek 32, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0180-n

[447] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 81, snímek 85, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0445-n

[448] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 122.

[449] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 134v–135.

[450] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 151.

[451] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[452] 31. schůze městské rady, 14. 11. 1927.

[453] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 129/I.

[454] 133. schůze městské rady, 8. 6. 1933.

[455] 139. schůze městské rady, 10. 8. 1933.

[456] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[457] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 60–61.

[458] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[459] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[460] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6. 1970.

[461] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.

[462] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1973.

[463] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.

[464] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 6. 5. 1974.

[465] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.

[466] Kronika města Rokycan 1974–75, f. 10.

[467] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 6. 5. 1974.

[468] Hlas Rokycanska, č. 23, 12. 11. 1976, s. 2.

[469] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 129/I.

[470] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.

[471] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 60.

[472] Kronika města Rokycan 1976–77, f. 22.

[473] Založeno na osobních zápiscích autora.

[474] Založeno na osobních zápiscích autora.

[475] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 42, snímek 24, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0240-o

[476] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 24, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0240-z

[477] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 33, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0330-z

[478] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 58.

[479] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 60.

[480] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[481] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 205.

[482] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 265.

[483] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 342.

[484] Tato informace se objevuje jen v jedné památkářské studii o Rokycanech z konce 80. let 20. století, uložené v muzejní knihovně v čp.123/I. Možná jde o omyl.

[485] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 130/I; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 167.

[486] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[487] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[488] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[489] 59. schůze městské rady, 25. 2. 1932.

[490] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[491] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.

[492] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.

[493] 11. plenární zasedání MěstNV, 20. 6. 1978.

[494] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[495] Hlas Rokycanska, č. 49, 8. 12. 1988, s. 3.

[496] Založeno na osobních zápiscích autora.

[497] Založeno na osobních zápiscích autora.

[498] Radní protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 95.

[499] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 12, snímek 11, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0110-n

[500] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 250.

[501] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[502] Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 61.

[503] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 281.

[504] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 286.

[505] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 299.

[506] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 27–28.

[507] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 41.

[508] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 50.

[509] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 10.

[510] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 6, snímek 6, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0050-n

[511] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 17.

[512] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 163.

[513] viz fotografie v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[514] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd. sign. XVI, kt. 148.

[515] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[516] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[517] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 167.

[518] 10. schůze obecního zastupitelstva, 27. 9. 1939.

[519] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[520] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.

[521] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.

[522] 5. plenární zasedání MěstNV, 13. 6. 1977.

[523] 11. plenární zasedání MěstNV, 20. 6. 1978.

[524] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[525] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 131/I.

[526] Kronika města Rokycan 1985, f. 75.

[527] Hlas Rokycanska, č. 22, 2. 6. 1988, s. 1.

[528] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 131/I.

[529] Usnesení zastupitelstva města, 29. 4. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=893208

[530] Usnesení zastupitelstva města, 18. 5. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896773

[531] Kronika města Rokycan, 2020, s. 52, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[532] Usnesení zastupitelstva města, 10. 5. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899735

[533] Rokycany historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 11.

[534] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 11.

[535] Radní protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 198.

[536] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 13, snímek 10, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0100-o

[537] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 62, snímek 36, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0360-n

[538] Radní protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 218.

[539] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 62, snímek 36, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0360-n

[540] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 29, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0290-z

[541] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 87, snímek 48, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0480-n

[542] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 21, snímek 13, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0130-o

[543] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, snímek 9, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0090-z

[544] Radní protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 265.

[545] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[546] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 13.

[547] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 20.

[548] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 168–169.

[549] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 168–169.

[550] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 304.

[551] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 315.

[552] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 181.

[553] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 205.

[554] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 250.

[555] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 258.

[556] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[557] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 157.

[558] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[559] Rokycansko, 1992, č. 17, s. 6; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 63.

[560] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 167; Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 133/I.

[561] Rokycansko, č. 34, 27. 8. 1992, s. 7.

[562] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[563] 3. schůze obecní správní komise, 14. 3. 1923.

[564] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SPS, sign. 30 Rokycany, dům čp. 133/I, kt. 509

[565] 15. schůze městské rady, 14. 7. 1931.

[566] 16. schůze městské rady, 20. 7. 1931.

[567] 17. schůze městské rady, 23. 7. 1931.

[568] 18. schůze městské rady, 30. 7. 1931.

[569] 22. schůze městské rady, 27. 8. 1931.

[570] Kronika města Rokycan 1957–62, f. 57.

[571] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 1. 1965.

[572] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[573] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 1. 1965.

[574] Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000. / https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm /

[575] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[576] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.

[577] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[578] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[579] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[580] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[581] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 33.

[582] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6. 1970.

[583] 5. plenární zasedání, 2. 11. 1970.

[584] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.

[585] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[586] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 103.

[587] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.

[588] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.

[589] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 131.

[590] Kronika města Rokycan 1976–77, f. 37.

[591] Hlas Rokycanska, č. 23, 28. 11. 1975, s. 3.

[592] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 64.

[593] Kronika města Rokycan 1976–77, f. 38.

[594] srovnej s fotografií Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha č. 15.

[595] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 191.

[596] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 395.

[597] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[598] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[599] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[600] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 62.

[601] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 64–65.

[602] Založeno na analýze archivních fotografií Rokycan uložených v Muzeu dr. B. Horáka.

[603] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 32.

[604] srovnej s fotografií Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha, č. 2.

[605] Založeno na osobních zápiscích autora.

[606] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 10.

[607] Usnesení zastupitelstva města, 10. 3. 2008, www.rokycany.cz

[608] Založeno na osobních zápiscích autora.

[609] Kronika města Rokycan 2009, s. 41.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=874019

[610] Kronika města Rokycan 2011, s. 35.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=866500

[611] Kronika města Rokycan 2015, s. 21. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459

[612] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 64.

[613] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 81. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[614] 31. schůze obecního zastupitelstva, 13. 7. 1926.

[615] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 81. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[616] 31. schůze obecního zastupitelstva, 13. 7. 1926.

[617] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1. 10. 1926.

[618] 35. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1926.

[619] 41. schůze obecního zastupitelstva, 31. 5. 1927.

[620] 18. schůze městské rady, 3. 10. 1927.

[621] 21. schůze městské rady, 14. 10. 1927.

[622] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 81. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[623] Rokycansko, č. 42, 22. 10. 1992, s. 2.

[624] 41. schůze městské rady, 30. 12. 1927.

[625] Kronika města Rokycan 1957–62, f. 57.

[626] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 64.

[627] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 46.

[628] 3. zasedání MNV, 26. 8. 1957.

[629] 1. zasedání MNV, 6. 1. 1958.

[630] 2. zasedání MNV, 11. 2. 1958.

[631] 3. zasedání MNV, 31. 3. 1958.

[632] 2. zasedání MNV, 23. 2. 1959.

[633] 7. zasedání MNV, 8. 9. 1958.

[634] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.

[635] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[636] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[637] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 68; 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1969.

[638] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[639] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9. 1970.

[640] 6. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1970.

[641] 1. plenární zasedání MěstNV, 28. 2. 1972

[642] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[643] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[644] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[645] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[646] 2. plenární zasedání MěstNV, 16. 4. 1973.

[647] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[648] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.

[649] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[650] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 133.

[651] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[652] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[653] Kronika města Rokycan 1994, f. 10.

[654] Rokycanský deník, 13. 4. 1995, s. 9.

[655] Rokycansko, č. 10, 12. 3. 1992, s. 1.

[656] Rokycanský deník, 24. 9. 2004.

[657] Kronika města Rokycan 2011, s. 36.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=866500

[658] Kronika města Rokycan 2013, s. 39.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[659] Jungmann, Josef. Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna. (Knjžecí arcibiskupská knihtiskárna, Josefa wdowa Fetterlowá), 1837, s. 411. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:d7cbbcef-7bc3-421d-8892-291734ea0049

[660] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 114.

[661] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 14, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0140-z

[662] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 94, snímek 52, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0520-n

[663] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[664] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 18.

[665] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 57, snímek 61, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0325-n

[666] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 19.

[667] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 96.

[668] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 133–134.

[669] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[670] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171.

[671] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 18.

[672] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[673] Rokycansko, č. 29, 23. 7. 1992, s. 7.

[674] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 167. Rokycansko, č. 29, 23. 7. 1992, s. 7.

[675] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 19.

[676] 208. schůze městské rady, 30. 7. 1930.

[677] 212. schůze městské rady, 20. 8. 1930.

[678] 17. schůze městské rady, 23. 7. 1931.

[679] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 19.

[680] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 19.

[681] Kronika města Rokycan 1962–65, f. 130; Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 2/I.

[682] 7. plenární zasedání MěstNV, 5. 11. 1963.

[683] 8. plenární zasedání MěstNV, 16. 12. 1963.

[684] Kronika města Rokycan 1962–65, f. 130; Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 2/I.

[685] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[686] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 42.

[687] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[688] Rokycansko, Plzeň 1978, obrazová příloha č. 76.

[689] Rokycansko, Plzeň 1978, obrazová příloha č. 21.

[690] Rokycanský deník, 10. 9. 1996, s. 9.

[691] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 2, Rokycany 1996, s. 57.

[692] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 59.

[693] Rokycanský deník, 27. 8. 2004.

[694] Založeno na osobních zápiscích autora.

[695] Rokycanský deník, 4. 10. 1994, s. 11.

[696] Kronika města Rokycan 2016, s. 58. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[697] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[698] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 128.

[699] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[700] Radní protokol, 08. 01. 1796 – 31. 12. 1796, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 3, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 3; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k003, snímek 123.

[701] Radní protokol, 08. 01. 1796 – 31. 12. 1796, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 3, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 3; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k003, snímek 191.

[702] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 20.

[703] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154.

[704] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[705] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154.

[706] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 3-4/I

[707] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[708] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 20.

[709] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[710] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[711] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[712] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[713] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1970.

[714] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6. 1970.

[715] 6. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1970.

[716] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.

[717] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[718] 1. plenární zasedání MěstNV, 28. 2. 1972.

[719] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[720] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 92.

[721] Založeno na osobních zápiscích autora.

[722] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 20.

[723] Založeno na osobních zápiscích autora.

[724] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 11.

[725] Rokycany historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 11.

[726] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[727] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 21.

[728] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 315.

[729] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 53, snímek 29, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0290-z

[730] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 39, snímek 40, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0215-z

[731] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[732] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171.

[733] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 21.

[734] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 165.

[735] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[736] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 168.

[737] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 4/I.

[738] 77. schůze městské rady, 11. 6. 1928.

[739] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 3-4/I.

[740] 9. schůze městské rady, 12. 6. 1931.

[741] 21. schůze městské rady, 20. 8. 1931.

[742] 62. schůze městské rady, 10. 3. 1932.

[743] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[744] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.

[745] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 92. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[746] Rokycansko, č. 41, 15. 10. 1992, s. 1.

[747] Rokycansko, č. 31, 6. 8. 1992, s. 1.

[748] Rokycanský deník, 24. 9. 2005.

[749] Rokycanské noviny, červen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=911985

[750] Srovnej s popisem a fotografií Eislovského domu v publikaci Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 126.

[751] Radní protokol, 04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 192.

[752] Radní protokol, 04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 198.

[753] Radní protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 262.

[754] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 32.

[755] Purghart, F.: Stavba radnice v Rokycanech. In: Minulostí Západočeského kraje, 1974, s. 119–134. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 22.

[756] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 32.

[757] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 107.

[758] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 157.

[759] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 202.

[760] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[761] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 265.

[762] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 143.

[763] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 623, snímek 175, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_1760-n

[764] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 33, snímek 33, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0185-n

[765] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan. In: Minulostí Západočeského kraje, r. 1982; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm

[766] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 27, 32.

[767] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 360.

[768] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 89, snímek 47, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0470-z

[769] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[770] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[771] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 156.

[772] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[773] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 158.

[774] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 167.

[775] 2. schůze městské rady, 26. 6. 1927.

[776] 41. schůze městské rady, 30. 12. 1927.

[777] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[778] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154 (plány), vt Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 5/I.

[779] Podle K. Hofmana byly naopak všechny zbytky původní výzdoby osekány a vyvezeny na skládku; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 22.

[780] 1. zasedání MNV, 9. 1. 1956.

[781] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 32–33.

[782] 4. zasedání MNV, 27. 4. 1959.

[783] Hlas Rokycanska, č. 24, 15. 6. 1989, s. 2.

[784] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[785] Rokycanský deník, 13. 11. 1995, s. 11.

[786] Kronika města Rokycan 2012, s. 39.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909

[787] Radní protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 88.

[788] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 31, snímek 20, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0200-n

[789] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 79, snímek 42, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0420-o

[790] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[791] Purghart, F.: kopie plánu z r. 1811 v studii uložené v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[792] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 26; Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[793] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 360.

[794] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 89, snímek 47, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0470-z

[795] Purghart, F.: kopie plánu z r. 1811 v studii uložené v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[796] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 26.

[797] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154.

[798] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[799] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 6/I

[800] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[801] Hlas Rokycanska, č. 24, 15. 6. 1989, s. 2.

[802] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 48, snímek 28, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0280-n

[803] Radní protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 62.

[804] Radní protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 66–67.

[805] Radní protokol, 03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093, snímek 122.

[806] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[807] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 207.

[808] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 219.

[809] Schematismus des Königreichs Böhmen: auf d. Jahr 1811, s. 89; https://www.google.co.il/books/edition/Schematismus_des_K%C3%B6nigreichs_B%C3%B6hmen/1rIAAAAAcAAJ?hl=cs&gbpv=1&dq=%22Wilhelm%20von%20Ritter%22%20Pilsen&pg=RA1-PA89&printsec=frontcover

[810] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 116, snímek 61, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0610-z

[811] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 88v – 89.

[812] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154.

[813] viz fotografie v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[814] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[815] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 162.

[816] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[817] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 311 dle inv.

[818] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[819] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 7/I.

[820] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 28.

[821] 21. schůze městské rady, 14. 10. 1927.

[822] 41. schůze městské rady, 30. 12. 1927.

[823] 104. schůze městské rady, 9. 11. 1928.

[824] 163. schůze městské rady, 4. 10. 1929.

[825] 172. schůze městské rady, 29. 11. 1929.

[826] 182. schůze městské rady, 21. 2. 1930.

[827] 223. schůze městské rady, 22. 10. 1930.

[828] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 48.

[829] Hlas Rokycanska, č. 24, 15. 6. 1989, s. 2.

[830] Rokycanský deník, 17. 8. 1995, s. 11.

[831] Rokycanský deník, 16. 11. 1995, s. 13.

[832] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[833] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 10.

[834] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 17.

[835] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154.

[836] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[837] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 155.

[838] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[839] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 8/I.

[840] Založeno na osobních zápiscích autora.

[841] Založeno na osobních zápiscích autora.

[842] Založeno na osobních zápiscích autora.

[843] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 29.

[844] Žďár, 1930, č. 37, Šára, J.: Přehled majitelů domu čp.9.

[845] Žďár, 1930, č. 37, Šára, J.: Přehled majitelů domu čp.9.

[846] Žďár, 1930, č. 37, Šára, J.: Přehled majitelů domu čp.9. Též Minulostí Rokycanska, 1989.

[847] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, č. 11.

[848] Radní protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 83.

[849] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 6, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0060-z

[850] Radní protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 118.

[851] Radní protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 246.

[852] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 30, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0300-z

[853] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[854] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 177.

[855] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 13, snímek 15, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0095-o

[856] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 59, snímek 63, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0335-n

[857] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 88.

[858] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 29.

[859] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[860] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 158

[861] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan. In: Minulostí Západočeského kraje, r. 1982; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm

[862] Žďár, 1930, č. 37, Šára, J.: Přehled majitelů domu čp.9.

[863] Viz fotografie z roku 1913 in Winter, Z.: Zlatá doba měst českých a z roku 1900 in Podlaha, A.: Soupis památek kulturních a historických okresu Rokycany.

[864] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 189.

[865] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[866] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1973.

[867] Rokycansko, č. 25, 27. 6. 1991, s. 2.

[868] Založeno na osobních zápiscích autora.

[869] Srovnej s fotografií Winter, Z.: Zlatá doba měst českých, Praha 1991, s. 76.

[870] Založeno na osobních zápiscích autora.

[871] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 9/I.

[872] Založeno na osobních zápiscích autora.

[873] Usnesení zastupitelstva města, 18. 5. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896773

[874] Usnesení zastupitelstva města, 2. 5. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903770

[875] Žďár, 1930, č. 37, Šára, J.: Přehled majitelů domu čp.9.

[876] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 118.

[877] Žďár, 1930, č. 37, Šára, J.: Přehled majitelů domu čp.9.

[878] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 10.

[879] Žďár, 1930, č. 37, Šára, J.: Přehled majitelů domu čp.9.

[880] 216. schůze městské rady, 19. 9. 1930.

[881] Žďár, 1930, č. 37, Šára, J.: Přehled majitelů domu čp.9.

[882] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, č. 11.

[883] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i.č. 3888, kt. 1903.

[884] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, č. 11.

[885] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, č. 11.

[886] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102.

[887] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24.

[888] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan. In: Sborník Muzea B. Horáka, 1993, č. 5, Rokycany 1993, s. 39–40.

[889] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka, č. 11; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 32.

[890] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 88.

[891] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 125.

[892] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 141.

[893] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 58.

[894] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 106.

[895] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 113.

[896] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 200.

[897] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 212.

[898] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 224.

[899] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 281.

[900] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.

[901] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 32.

[902] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24.

[903] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[904] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[905] 5. schůze obecního zastupitelstva, 14. 12. 1923.

[906] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[907] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8. 1965.

[908] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.

[909] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.

[910] Kronika města Rokycan 1976–77, f. 107.

[911] 5. plenární zasedání MěstNV, 13. 6. 1977.

[912] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.

[913] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.

[914] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.

[915] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 168, kt. 171.

[916] Kronika města Rokycan 1954–57, f. 161.

[917] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 168.

[918] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.

[919] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 10/I.

[920] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 39–40, 1993.

[921] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 39–40, 1993.

[922] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 39–40, 1993.

[923] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9. 8. 2005, č. 1000.

[924] Usnesení zastupitelstva města, 2. 5. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903770

[925] 98. schůze městské rady, 14. 10. 1932.

[926] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2. 1968.

[927] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.