D. Borek: verze 2021/12/08

2. Popis jednotlivých objektů na Masarykově náměstí

Obsah

2. Popis jednotlivých objektů na Masarykově náměstí 1

2.1. Městská radnice čp.1/I. 1

2.1.1. Radniční budova v renesančním a barokním období do r. 1784. 1

2.1.2. Začátek výstavby nové radnice roku 1783 a její pokračování po požáru roku 1784   1

2.1.3. Další stavební vývoj objektu radnice v letech 1810-1918. 2

2.1.4. Další stavební vývoj objektu radnice v letech 1918-1945. 2

2.1.5. Další stavební vývoj objektu radnice v letech 1945-1989. 4

2.1.6. Další stavební vývoj objektu radnice po roce 1989. 5

2.1.7. Architektonicko-umělecký popis objektu radnice. 7

2.1.8. Pamětní desky Jana Rokycany a americké armády. 7

2.2. Ostatní zástavba na jižní straně Masarykova náměstí 8

2.2.1. Dům čp.125/I. 8

2.2.2. Domy čp.126/I a čp.127/I. 9

2.2.3. Plánovaný průlom nové ulice do náměstí na místě domů čp.126/I a čp.127/I  9

2.2.4. Dům čp.128/I. 10

2.2.5. Dům čp.129/I (Dům lahůdek). 10

2.2.6. Dům čp.130/I. 11

2.2.7. Dům čp.131/I. 11

2.2.8. Dům čp.133/I (Lidový dům) a zbořený dům čp.132/I. 11

2.2.9. Objekt bývalého kina čp.221/I za Lidovým domem (Lidobio). 13

2.2.10. Dům čp.2/I (Český dvůr). 14

2.2.11. Dům čp.3/I. 14

2.2.12. Dům čp.4/I. 15

2.2.13. Dům čp.5/I. 15

2.2.14. Dům čp.6/I. 16

2.2.15. Dům čp.7/I. 16

2.2.16. Dům čp.8/I. 17

2.2.17. Dům čp.9/I. 17

2.2.18. Dům čp.10/I. 18

2.1. Městská radnice čp.1/I

2.1.1. Radniční budova v renesančním a barokním období do r. 1784

Popis jednotlivých domů na Masarykově náměstí začněme u radnice čp.1/I. Tento symbol městské samosprávy dostal při číslování domů, zavedeném v roce 1771, příznačně číslo popisné jedna. Na dnešním místě je radní dům spolehlivě doložen již od konce 16. století (v roce 1590 se v účtu za opravu objektu městské šatlavy umístěné na dvoře radnice mluví o „vtažení žlebů při šatlavě z strany Trnkový“,[1] přičemž Trnka byl tehdy majitelem domu čp.133/I, dnes Lidový dům) ale dá se předpokládat, že zde stával už dříve, možná od samotného založení gotického města. Radnice zaujímá centrální polohu, přibližně uprostřed jižní strany náměstí, kde se soustřeďovaly nejbohatší měšťanské domy.

H. Hrachová předpokládá, že vlevo za radnicí se nacházel ještě přízemní objekt obecní šatlavy, přinejmenším s 2 místnostmi a se sklepní kobkou. V roce 1590 vydal purkmistr jistý obnos za „opravky“ věznice, v roce 1593 byl zedník pověřen, aby v šatlavě udělal skruže a zadělal díru. V roce 1596 se píše o „otevření a zase zazdění secessus v šatlavě.“ V roce 1598 zazdil díru v budově věznice jistý Vlach. Objekt byl vybaven latrínou, vlastní šatlava opatřena kamny a okny s okenicemi. Do vězení se vcházelo dvěma dveřmi, později opatřené mřížemi. V roce 1591 zakoupena do šatlavy nová kamna, v roce 1592 osazená 22 kachlíky (roku 1598 48 kachlíky). Někdy v 90. letech 16. století také do dveří pořízeny 4 nové zámky.[2]

Roku 1639 radnice vyhořela při vpádu Švédů do Rokycan. Po třicetileté válce se město začalo jen pomalu vzpamatovávat z válečného úpadku. Radnice byla opravena jako jedna z prvních. 29. ledna 1642 obdrželo město povolení zastavit dvůr Habrová (u dnešní vesnice Dolany) tak, aby za získané peníze mohli opravit radnici a obnovit městskou huť v Klabavě, městu prodej vynesl 1500 kop míšeňských.[3] Podle K. Hofmana pak radnice skutečně opravena, a to tak dobře, že zpráva zemské revizní komise z let 1667-68, která jinak shledala město velmi zpustlým, se o radnici ve svém výčtu poškozených budov nezmiňuje.[4]

Nová radnice byla patrně vystavěna v barokním slohu.  Už 20. května roku 1680 ale opět vyhořela. Stavba nové radnice se prý protáhla až do roku 1712.[5] Je nepochybné, že radnice získala slohový ráz vrcholného baroka. Její přesnou podobu ale neznáme. Jen rytina Rokycan od F. B. Wernera, pořízená někdy před rokem 1723, ukazuje bohatě tvarovanou barokní věž radnice. Části plechových ozdob z věže barokní radnice jsou uchovány v rokycanském muzeu. Radnice možná byla jen patrovou stavbou. Je také pravděpodobné, že tato barokní stavební fáze je dodnes uchována v rytmu průčelí současné, klasicistní radniční budovy.  V letech 1712-1713 (podle K. Hofmana v roce 1680[6]) zasedal v rokycanské radnici zemský apelační soud, který se sem na zimu uchýlil z Prahy před morem. V radnici potom na památku tohoto období vytesán nápis: „Grassante SaVa peste Praga, ApeLLatIo RokyCzanam DeVenIt. CVM RokItzanae SeDIt AppeLLatIo TVte. TVnC pestIs Pragae GrandDIa MaLatVLIt“[7] Při pozdějších přestavbách budovy zanikl.

Svými rozměry a komfortem ovšem přestala radniční budova v 2. polovině 18. století vyhovovat administrativním a reprezentativním potřebám bohatnoucího královského města. 26. června 1770 vypracoval zednický mistr plaského kláštera E. Prussik rozpočet na přestavbu radnice s odhadovanými náklady 5192 zlatých 56 krejcarů. Stále se počítalo jen s patrovou budovou. Měla mít následující vnitřní dispozici: v přízemí průjezd, šenkovna, pokoj pro hospodského, šenkovní kuchyně s kvelbem pod schody, vážnice, místa pro lid a aresty. Prussik navrhl zrušit starou vstupní síň. V patře zamýšlel zřídit radní sál, dva pokoje (radní a velký), kancelář, další velký pokoj, archiv, horní předsíň, vězení pro měšťany, další prostory a pavlač do dvora. Přízemí by bylo zaklenuto, první patro jen zčásti. Radnice měla dostat novou střechu (v roce 1772 konkretizováno jako střecha „nach walscher Art“[8], tedy ve „vlašském“, tj. italském stylu, patrně myšleny různé štíty, ozdobné římsy a atiky) štít, věž, komíny, okna, kamna, kamenný portál i kamenná ostění oken.[9] Prussikův plán ale nebyl realizován. 10. června 1772 jej sice schválil královský podkomoří, ovšem město se stavbou nezačalo. 10. září 1782 požádalo město podkomořský úřad o nové povolení k stavbě, ale celá akce se zbrzdila kvůli sporu o podobu radniční věže. Podkomořskému úřadu se nelíbil údajně příliš vysoký rozpočet a navrhoval postavit radnici bez věže, což ale radní odmítli, protože by tak na novou budovu nemohli umístit hodiny.[10] Vedení města tak další roky úřadovalo ve starých prostorách. Nevyhovující stav radnice si vynucoval zavádění dlouhodobých provizorií. 4. ledna 1783 dokonce radním nabídnul náhradní prostory ve svém soukromém domě měšťan Matěj Vincent Wagner z Askenburgu, vlastník velkého barokního domu čp.5/I na Masarykově náměstí (o něm viz níže). Tento dům, zvaný Eislovský, sice byl výstavný, ale potřebám radnice by dlouhodobě nepostačoval.[11]

2.1.2. Začátek výstavby nové radnice roku 1783 a její pokračování po požáru roku 1784

Radní nabídku odmítli a rozhodli se tentokrát definitivně postavit novou budovu radnice. Zároveň urovnali svůj spor se státem, když se dohodli na tom, že věž se stavět bude, ale celkové náklady na novou budovu nepřesáhnou 4961 zlatých.[12] Na rozdíl od projektu E. Prussika už nemělo jít jen o úpravu stávající budovy, ale prakticky o novostavbu. Plány na novou radnici vypracoval ještě roku 1783 na základě plánu jistého Grubera plzeňský stavitel Antonín Barth (1735–1813).[13] Barth navrhl novou radniční budovu jako patrovou stavbu s věží. Slohově zde využil prvků pozdního baroka a nastupujícího klasicismu.[14] Náklady na zbourání původního radního domu a výstavbu nové vyčíslil na 4967 zlatých a projekt schválil i podkomořský úřad.[15] Barthův projekt radní přijali kladně a následujícího roku začíná stavba nové radnice. Po dobu výstavby se radniční agenda přestěhovala do domu čp.131/I na Masarykově náměstí (Korrenovský dům).

Stavební práce na nové radnici začaly 11. července 1784. Zedníci ale stačili jen provést demolici stávající budovy (nákladem 162 zlatých 11 krejcarů[16]) a jejich dílo bylo přerušeno osudovou ranou.[17] Dne 12. září 1784 vypukl v domku čp.20/III na Plzeňském Předměstí požár. Ten se dramatickým způsobem rozšířil na celé město a spálil prakticky všechny domy. Dosud relativně poklidně bohatnoucí Rokycany se náhle musely vypořádat s katastrofou nedozírných rozměrů. Výstavba nové radnice okamžitě ustala s tím, jak město muselo řešit aktuálnější otázky humanitárního rázu. Šlo o to, že měšťané nyní nocovali v okolních vesnicích nebo v provizorních přístřešcích a s tím, jak se blížila zima, bylo naprosto nutné, aby se obyvatelé města postarali o urychlené opravy svých domů. Navíc oheň sežehl i staveniště radnice a zeď směrem k domu čp.133/I (Lidový dům) se zřítila.[18]

Stavba radnice se znovu rozeběhla až 23. dubna 1785, ale o dva roky později 18. listopadu 1787, byla nařízením podkomořského úřadu opět zastavena. Peníze odčerpala nákladná oprava děkanského kostela. Během těchto dvou let ovšem stavba nijak nepokročila. Na místě zbořené staré radnice zůstalo jen přízemní torzo nové budovy.[19] S tím, jak stavební práce ustaly, se toto provizorium stalo na několik let součástí městského panoramatu. V nedostavěném radničním přízemku se prý čepovalo pivo.[20] Od roku 1791 obec torzo radniční budovy pronajímala na byty. V objektu byly dvě světnice, kuchyně, komora, sklep a chlév.[21] Roku 1789 vypršela pětiletá smlouva mezi magistrátem a majitelem domu čp.131/I o provizorním pronájmu tohoto objektu pro účely městského úřadování. Majitel měl naštěstí pochopení a povolil magistrátu prodloužení smlouvy. Provizorium se tak stávalo dlouhodobou záležitostí.[22] Některé kanceláře městské samosprávy se po roce 1797 také nastěhovaly do domu čp.10/I.[23]

5. října 1801 vydal magistrát zprávu, v níž po jednání o stavebních záležitostech oznamuje, že výstavba radnice bude obnovena na jaře 1802. Předtím si má objekt prohlídnout architekt Palliardi a přes zimu by mělo být staveniště připraveno na znovuzahájení prací.[24] Majitel domu čp.103/I na Malém náměstí Alois Storch 17. listopadu 1803 požádal město, aby si směl odvést rum ze staré radnice, který by použil na zasypání hradebního příkopu u svého domu. Hospodářský úřad města se k této žádosti vyjádřil příznivě a doporučil prodat Storchovi tento materiál za 40 zlatých.[25] Původní projekt Antonína Bartha přepracoval Ignác Alois Palliardi (1765-1806), syn známějšího architekta Ignáce Jana Palliardiho (autora pozdně barokní přestavby rokycanského děkanského kostela). Občas uváděn v počeštěné podobě „Hynek Paliardi“.[26] Zemské stavební ředitelství, které Palliardiho projekt připomínkovalo, navrhlo, aby místo nádvorního traktu byla radnice zvýšena o druhé patro. To se také stalo.[27]  Až 10. srpna roku 1803 vypracovalo město finální rozpočet na dostavbu radnice.[28] Schválený rozpočet stavitele Palliardiho původně předpokládal utratit 28 468 zlatých a 25 ¹⁰/₁₂ krejcarů. Byl seškrtán na 24 485 zlatých 59¹/₃ krejcarů. Tesařské práce prováděl pražský tesař Michael Brust, sochařské práce Josef Malínský (rozpočet 636 zlatých, dvě sochy, městský znak, dvě poprsí a hlavice korintských sloupů ke věži).[29] Kámen se na stavbu dovážel z Mirošova, vápno ze Zdic a Lochovic.[30] Klempířské práce provedl František Novopacký, spotřeboval na to 14 svazků bílého plechu.[31] Antonín Kafka zhotovil ozdobný ciferník hodin, plechového orla na špičce věže, městský znak, český znak a čtyři hlavy Turků (patrně umístěny jako ozdobné korouhve na střeše). Požadoval za to honorář 435 zlatých, po sporech s městem ale dostal jen 200 zlatých a dodatečně ještě 100 zlatých. Hodinový stroj byl použit již z předchozí radniční budovy, opravil jej František Wollmann a do budovy zasadil tesař František Vraštil, který se pak staral i o jejich natahování.[32]

Dle nedatovaného plánu (cca z roku 1803) měla vypadat vnitřní dispozice budovy následovně: v přízemí vpravo vpředu pokoj návladního, vzadu šichtovní úřad a kvelb na železo, vlevo vpředu obroční a sirotčí úřad, kvelb obročního a byt domovníka. V prvním patře sál, od vchodu do sálu vlevo vpředu radní pokoj, podací protokol, předpokoj pro strany a daňový úřad, od vchodu do sálu vpravo registratura, depositní úřad, vedení pozemkových knih. Ve druhém patře měly být uprostřed vpředu dva komisní pokoje, vzadu tři pracovní pokoje pro radní, vpravo vpředu expediční kancelář a vzadu sklad nábytku.[33]

V letech 1803-1808 skutečně nová radnice vyrostla. Stavbu několikrát přerušily spory o platy zedníků.[34] V roce 1804 probíhaly ještě spíše přípravné práce[35], do největšího tempa se výstavba dostala v roce 1808.[36] Roku 1810 nová radnice již je zcela dokončena. Stavební práce řídil zednický mistr Ondřej Černý. Za novou radnici utraceno v letech 1802-1810 celkem 20 844 zlatých a 38,6 krejcarů.[37] Alois Palliardi pro slohový výraz novostavby zvolil uměřený, ale tvarově čistý klasicismus. Přepracoval věž, přidal již zmíněné druhé patro a pozměnil původní Barthovu pozdně barokní dekorativnost fasády. Nová radnice byla postavena ve velkorysém stylu a poskytla městu dostatek místa pro úřadování. Podle J. Kováře to bylo pro další architektonický vzhled Rokycan významné, protože kdyby byla radnice přestala postačovat, nepochybně by na jejím místě okolo roku 1900 vyrostla nějaká méně citlivá pseudoslohová budova tak jako v mnoha jiných českých městech té doby.[38]

2.1.3. Další stavební vývoj objektu radnice v letech 1810-1918

Z roku 1827 se dochoval protokol sepsaný pro účely požárního pojištění s detailním popisem budovy. Přízemí mělo cihlové klenby, první a druhé patro jen zčásti, střecha kryta taškami, věž železným plechem, po stranách požární (tzn. zděné) štíty. V zadní části budovy byt vězeňského sluhy z kamene postavený, v přízemí klenutý, se střechou pobitou šindelem. Za tímto bytem ještě „Wohlhaus“ (?), rovněž kamenná stavba krytá šindelem.[39] Radnice ale i potom procházela dalšími stavebními úpravami. Podstatné je, že vždy byla schopna se přizpůsobit měnícím se potřebám, ať už to je instalace ústředního topení nebo rozvodů počítačových sítí, a město nemuselo nikdy v následujících dvou stech letech uvažovat o výstavbě zcela nové budovy městské samosprávy. První velká přestavba radnice provedena v letech 1840-1842. Krajský inženýr Seck vypracoval pro účely oprav detailní plány budovy. Původně povolený náklad 15 468 zlatých 44 krejcarů byl značně překročen na 25 087 zlatých 30 krejcarů.[40] Dne 6. května roku 1842 navíc poškodila radniční budovu vichřice. Věž musela být rozebrána a znovupostavena. (Další oprava věže proběhla roku 1892, kdy se na její špičku dostal plechový český lev (nahradil dosavadního rakouského orla).[41] Znak českého lva zhotoven z mědi klempířským mistrem Janem Páníkem, platinou ho pokovil a jeho korunu pozlatil natěrač J. Bastl.[42] Potřeba nových prostor pro úřadování radnice byla řešena přístavbami nových traktů do dvora. Zatímco navenek, do Masarykova náměstí zůstává radnice prakticky beze změn, do dvora postupně vyrašily dlouhé šlahouny kancelářských prostor. Původně bylo dvorní křídlo jen vpravo (západní), Na levé straně byl do dvora přistavěn pouze objekt vězení, patrně na místě starší šatlavy předpokládané v této lokalitě H. Hrachovou a doložené již v 16. století. Ve vzdálenosti 10 sáhů se ještě nacházela stará sladovna (patrně z původní budovy) využívaná roku 1843 zčásti jako kvelb na železo, zčásti jako kůlna na dříví.  Byla to kamenná budova se střechou krytou taškami. Rozměry 16 sáhů 1 stopa x 5 sáhů 3 stopy (30,7 x 10,4 m). Roku 1849 už popisovaná jako ve špatném technickém stavu.[43] Na jižním konci pozemku, který sahal až ke Knihově ulici, stála zadní brána a u ní dominikální chalupa určená jako obydlí pro zahradníka. Prý v „použitelném stavu“.[44] Na jejím místě později vystavěna budova obecní školy (později Základní škola Za Radnicí, viz kapitola „Knihova ulice“). V letech 1844-1846 (podle F. Purgharta roku 1850[45]) na dvoře za radnicí vyrostla nákladem 2929 zlatých 30 krejcarů přístavba levého (východního) křídla s prostory pro kancelisty a vězení. Práce prováděl stavitel Matyáš Seck.[46] O něco později rozšířeno i západní křídlo.[47] V roce 1850 a 1855 probíhaly na radnici další, blíže nespecifikované opravy.[48]

V roce 1892 prošla radnice další opravou. Podle I. Ebelové a M. Ebela byla tehdy upravena fasáda hlavní budovy v neobarokním duchu.[49] Z analýzy fotografií ale vyplývá, že tato úprava proběhla až mezi roky 1903 a 1906.[50] Klasicistní průčelí radnice bylo tehdy vkusně upraveno v novobarokním slohu. Nad okny se objevily dekorativnější štukové suprafenestry. Tato slohová korekce byla ovšem provedena vkusně a dnes ani nepůsobí jako pozdější přestavba. Oprava z roku 1892 se týkala výlučně věže, jak ukázaly fotografie a další dokumenty, nalezené ve schránce ve věžní báni roku 2014 při rekonstrukci věže (viz níže).[51]

Roku 1912 zřízen na dvoře radnice veřejný záchod, přístupný skrz průjezd. Záchodek sloužil do 1. ledna 1969, kdy jej nahradil nový, umístěný za domem čp.127/I (viz kapitola „Knihova ulice“).[52]  Tyto staré záchodky na dvoře radnice byly v poslední době před uzavřením ve velmi špatném stavu. Na to, že jsou ostudou v očích návštěvníků Rokycan, si v červnu 1968 stěžoval na plénu MěstNV pan Oliverius. Podotkl zároveň, že každou sudou sobotu záchody zůstávají uzavřené.[53]

2.1.4. Další stavební vývoj objektu radnice v letech 1918-1945

V roce 1923 se městská rada usnesla, aby zasedací síň v radnici byla opět upravena pro pořádání schůzí obecního zastupitelstva. Schůze se totiž musely konat v jiných budovách (okresní dům čp.64/III na nynějším Náměstí 5. května, viz kapitola „okružní třída“). Rekonstrukce síně měla zahrnovat nová kamna, elektrické osvětlení a sedadla. Zastupitelé se ale k tomuto návrhu postavili vlažně. Podle Rudolfa Šlesingera by se měla úprava zasedací síně odložit do výstavby státní úřední budovy, kdy mělo být jasnější, jestli by zasedací síň byla zřízena v 1. nebo 2. patře objektu radnice. Bohuslav Horák zároveň připomenul, že bude nutno v radniční budově pamatovat i na umístění prostor muzea. Zastupitelstvo pak oba doplňující návrhy schválilo, čímž rekonstrukce odložena.[54]

Velká oprava objektu sídla městské samosprávy ale nakonec proběhla ještě za První republiky.[55] Její projekt vypracoval ing. arch. Milan Babuška.[56]  V létě 1926 se začalo jednat o úpravě radnice. Jednu dobu se uvažovalo o tom ponechat v budově radnice jen muzeum a archiv a všechny městské úřady přesunout do domů čp.151/I (na západní straně náměstí) a čp.158/I (vedle něj, v ulici Míru), které by byly zvýšeny o 2. patro.  Tento návrh ovšem nenalezl podporu, protože by byl příliš nákladný a historická budova radnice by ztratila svůj účel.  Na jaře 1927 městská rada povolala jako odborného poradce arch. prof. dr. Milana Babušku, kterého doporučil Spolek architektů a inženýrů v Praze. Město původně chtělo dokonce jako poradce získat prof. ing. dr. Josefa Fantu (autora Wilsonova nádraží v Praze), ale Fantu se získat nepodařilo. Vedení města konstatovalo, že radnice je znehodnocena pozdějšími přístavky a má neúčelné vnitřní řešení.[57] A právě to měla být hlavní kritéria chystané rekonstrukce. V červnu 1927 městská rada rozhodla, že o možném použití celé radniční budovy pro účely městského úřadu se vysloví ještě vedoucí úředníci. Pak měla být svolána schůze městské rady za přítomnosti architekta Babušky a ing. J. Mouchy, na které se definitivně rozhodne.[58] 10. srpna 1927 radní určili, že jak usneseno na jednání s architektem Babuškou, na schůzi o budoucím využití radnice má být pozván i dr. Bohuslav Horák, kvůli dořešení umístění archivu.[59] 17. srpna 1927 radní povolili M. Mikové zřídit stánek u radnice, ale jen do doby, než budou přízemní místnosti v radnici adaptovány pro obecní úřady.[60] Názory na nutnost rekonstrukce radniční budovy ale nebyly jednotné. 24. srpna 1927 na schůzi rady vzat na vědomí přibližný rozpočet a ideový náčrtek přestavby a adaptace radnice. Usneseno pak pro přílišný náklad a naléhavější investice (nová škola) zatím upustit od přestavby dle návrhů architekta Babušky. Radnice se měla zatím jen vyčistit.[61]  O otázce rekonstrukce radniční budovy se mělo rozhodnout na zvláštní schůzi městské rady 22. září 1927.[62] Na ní pak skutečně jednáno o nejnutnějších opravách budovy, přičemž usneseno navrhnout obecnímu zastupitelstvu, aby byla provedena dle projektu architekta Babušky přestavba přízemních místnosti, schodiště, záchodů, Dále se měla zřídit zasedací síň v 1. patře pravého dvorního křídla.  Radní dále vzali na vědomí návrh Josefa Zápotočného zřídit nad zasedací síní i 2. patro, ale o něm se mělo rozhodnout až po vypracování plánů.[63] V říjnu 1927 ještě městská rada schválila, že do rozpočtu obce na rok 1927 se vloží 1700 Kč na nákup okapové roury pro přístřešek radnice na straně přivrácené k domu čp.133/I a na opravu omítky.[64] V polovině října 1927 vzala městská rada na vědomí, že architekt Babuška zahájil práce na definitivním projektu úprav radnice.[65] Koncem listopadu 1927 rada doporučila obecnímu zastupitelstvu schválit projekt a rozpočet a provést co nejrychleji práce na rekonstrukci radniční budovy.[66] V listopadu 1927 při opožděném projednávání obecního rozpočtu na rok 1927 kritizuje Rudolf Kadláček zařazení položky 600 000 Kč na úpravu radnice do rozpočtu. Podle Kadláčka by radnice mohla zůstat, jak je. Na to reagoval starosta města, podle něhož se adaptace radniční budovy už projednává s architektem Babuškou a bude samozřejmě nejprve přeložen ke schválení obecnímu zastupitelstvu. Jak ale starosta zdůraznil, je bezpodmínečně nutné nějaké opravy v radniční budově provést, minimálně opravit komíny a přestavit místnosti v přízemí.[67]

V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo povolení zálohových půjček na investice, které byly provedeny v roce 1927 v době před schválením řádného obecního rozpočtu. Mimo jiné šlo o 1700 Kč na opravu omítky radnice (schváleno 3. října 1927 městskou radou). Jednalo se o opravu omítky na přístavku do dvora poblíž probíhající stavby biografu.[68] V prosinci 1927 rovněž schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927, které se teprve měly začít realizovat, se uvádí i rekonstrukce radnice za 600 000 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).  Josef Zápotočný ale vyslovil názor, že 600 000 Kč na opravu radnice nestačí, bude nutno navýšit na 700 000 Kč. Bohuslav Horák se zároveň přimlouval za to, aby po opravě radnice byl zde řádně umístěn městský archiv a aby byl za tím účelem zvýšen náklad na opravu budovy. Václav Vorel prohlásil, že místnosti vybrané pro městský archiv v radnici jsou dosud vlhké a bude nutno učinit zvláštní opatření.[69] Dlouhou debatu vedli představitelé města i o systému vytápění radniční budovy. Městská rada vzala v prosinci 1927 na vědomí rozpočet na ústřední topení v radnici a schválila ho. Architektu  Babuškovi se mělo dále oznámit, že obec chce ústřední topení zavést i do budovy obecné chlapecké školy.[70] I na schůzi zastupitelstva o pár dní předtím Václav Charvát doporučil, aby při případném zřízení ústředního topení v radnici, bylo topení napojeno i do obecní chlapecké školy (Za Radnicí) v dnešní Knihově ulici a aby za tím účelem by zvýšen rozpočet na opravu radnice. Tento návrh podpořil i Václav Vorel, který požadoval zvýšit náklad o 100 000 Kč. Jan Hořice pak prohlásil, že pro radnici by se měly vzít v úvahu 2 varianty vytápění: ústřední topení nebo topení plynem. Nakonec schváleno zvýšit o 100 000 Kč rozpočet na opravu radnice a o dalších 100 000 Kč na zavedení topení do budovy obecné chlapecké školy (ústřední topení nebo plynové topení).[71] Na téže schůzi, v prosinci 1927, také zastupitelstvo posvětilo projekt rekonstrukce radnice, jejíž akutnost zvýšil fakt, že koncem června 1927 se z radnice vystěhoval okresní soud a uvolnily se tak po dlouhé době místnosti, které teď musely, před nastěhováním městských úředníků, projít adaptací. Milan Babuška nejprve vyhotovil náčrt a pak podrobnější projekt, který řešil nevyhovující schodiště, přeložení a úpravu záchodu, výměnu komínů v celé budově a hlavně úplnou přestavbu západního nádvorního křídla, kde byla v 2. patře stará zasedací síň. První projekt Milana Babušky byl nicméně při předběžném odhadu shledán jako příliš nákladný, městská rada se proto usnesla vypustit vše, co není absolutně nezbytné a maximální možné náklady na přestavbu stanoveny na 600 000 Kč. Městská rada považovala za nezbytnou přestavbu schodiště, záchodů, komínů, přízemí levého křídla a úplnou přestavbu pravého křídla. V prosinci 1927 se uvádí, že v současnosti předložil Milan Babuška druhý projekt, který navrhoval oproti stávajícímu stavu tyto změny: V přízemí měl být hlavní vchod z náměstí upraven ve vestibulu, na pravé straně se vybourají zazděné pasy a prostor by byl upraven tak, jako už byl na levé straně. V místnosti, kde tehdy sídlil archiv, se plánovalo zřídit policejní strážnici, z ní by byly zřízeny probouráním zdi dveře do místnosti nadstrážníka (do té doby byt pro zřízence pana Černého). Z části bytu pana Černého by se pak zřídily tři vězeňské cely a klozet. Do kanceláře nadstrážníka se projektovalo zřídit zvláštní vchod z vestibulu a k celám se měl zřídit vchod ze dvora. Po levé straně vestibulu měl být popisný úřad, ze kterého by ústil zvláštní vchod do chodby k hlavnímu schodišti.  Dosavadní schodiště se plánovalo zbořit a nahradit novým, z přízemí do 1. patra mělo být čtyřramenné. Ve dvorním křídle v bývalém bytě vězeňského se měly zbudovat tři záchody, z ostatních místností bývalého bytu vězeňského byt domovníka (kuchyně, pokoj, spíž, záchod) s hlavním vchodem z bývalého vězeňského dvora.[72] 

V 1. patře radničního domu měly přední tři místnosti otočené do náměstí (dosud archiv okresního soudu, podatelna a kancelář přednosty) zůstat nezměněny. Bývalá soudní čekárna, chodba a archiv měly být spojeny v jednu místnost, která měla sloužit jako zasedací síň obecního zastupitelstva. Staré schodiště se i v tomto patře mělo zbořit a nahradit novým dvouramenným. Před vchodem do zasedací místnosti měl být vybouráním zdi u bývalé čekárny zřízen vestibul. Ve dvorním křídle se dle projektu vybourají částečně hlavní zdi a zřídí se tři splachovací záchody. Další bývalé soudní místnosti měly zůstat beze změn.  Ve 2. patře se projektovalo zachovat hořejší místnosti otočené do náměstí v nezměněné podobě, přičemž i schodiště tu mělo být nové dvouramenné (schody na půdu jednoramenné). Ve dvorním křídlu se měly z dosavadní kanceláře starosty zřídit tři splachovací klozety. Z kanceláře tajemníka Rybáře skladiště, 1 místnost pro technickou kancelář, 2 místnosti technické kanceláře, kancelář tajemníka, kancelář písařky a dvě kanceláře lesního úřadu. Kvůli tomu by bylo nutno vybourat na chodbě zeď.  V celé budově, tedy v přízemí, 1. a 2. patře a na půdě se měly vybourat staré prolézací komíny a nahradit novými úzkými. Nad hlavním traktem a dvorním křídlem by zůstala nezměněná střecha, nad nově zřízenými záchody se měla postavit sedlová střecha, nad novou částí (tedy zasedací síní v 2. patře nad účtárnou) se rovná železobetonová střecha. Projekt v budoucnosti pamatoval na zřízení ústředního topení, které možno umístit do sklepa.  Celkové náklady vypočteny na 655 075 Kč, přičemž městská rada hodlala zahájit vypsání konkurzu na provedení stavebních prací, který by ukázal reálnou cenu stavebních prací.[73]

3. ledna 1928 se konala stavební komise na přestavbu radnice.[74]  Dne 4. ledna 1928 městská rada schválila návrh podmínek na soutěž na přestavbu radnice a určila, že veřejná soutěž bude trvat do 11. února 1928.[75]  V únoru 1928 prohlásila obecní stavební komise, že je nutno informovat veřejnost o pověstech, že adaptace radnice nebude provedena.[76] V květnu 1928 se radní usnesli umístit popisný a policejní úřad v budově radnice. O přemístění ostatních úřadů se mělo rozhodnout později, až budou městskou radou shlédnuty místnosti. Architekt Babuška měl být mezitím požádán, aby vyhotovil rozpočet na rekonstrukci radnice a domů čp.151/I a čp.158/I. Rada ale přiznala, že rozhodnutí o rekonstrukci radnice je odloženo kvůli příkazu zemského správního výboru zastavit projednávání nových investic do schválení obecního rozpočtu na rok 1928.[77] Koncem května 1928 pak radou města schváleno prozatímní přestěhování archivu, policejního a popisného úřadu v radnici.[78] Podle výkazu investic bylo od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za adaptaci radnice jen 232,22 Kč.[79]  Na 19. května 1928 svolána obhlídka radnice za účelem rozhodnutí o rekonstrukci budovy.[80] V červenci 1928 se tato akce uvádí jako jedna z těch, které se provádějí (i když třeba jen zčásti).[81] V červenci 1928 ale taky jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci ovšem rekonstrukce radnice z rozpočtu vyjmuta a odsunuta na následující rok.[82] V září 1928 městská rada pod dojmem nutnosti úspor rozhodla, že se má přezkoumat cena projektu přestavby radnice od Babušky.[83] V říjnu 1928 na schůzi městské rady schválen návrh městské technické kanceláře na provedení omezeného balíku nejnutnějších úprav radnice za účelem umístění městské technické kanceláře, což se ještě mělo doplnit o podlahu místnosti bývalého soudního archivu v 1. patře. S úpravou místností (malování, nová kamna, elektrické světlo, omítky, podlahy) se mělo začít ihned, kromě úprav místnosti pro popisný úřad v přízemí. Práce se měly uhradit z rozpočtu na rok 1928. Ostatní úpravy (zejména místnosti pro popisný úřad a přemístění záchodů do východního nádvorního křídla) se odložily až po schválení příslušného nákladu obecním zastupitelstvem a Zemským správním výborem.[84] Na jedné z další schůzí v říjnu 1928 pak radní schválili, že úprava kanceláří v 1. patře radnice s nákladem do 10 000 Kč bude uhrazena z nevyčerpané položky z rozpočtu na rok 1928 na opravu malé vížky děkanského kostela. Na své 21. schůzi 25. října 1928 s tím souhlasila i obecní finanční komise.[85] V listopadu 1928 jednalo zastupitelstvo o tomto návrhu na limitovanou úpravu kanceláří v budově radnice nákladem 10 000 Kč. Vzhledem k tomu, že v roce 1928 plánovaná celková rekonstrukce radnice dle projektu Milana Babušky neměla být prozatím realizována, rozhodla městská rada přistoupit k provizornímu stěhování městských úřadů do budovy radnice, k čemuž ale bylo nutno provést provizorní úpravy ve výši 10 000 Kč. Potřebná suma měla být uhrazena z nevyčerpané položky v rozpočtu na rok 1928 určené na opravu sanktusové věžičky na děkanském kostele, k jejímuž provedení v roce 1928 nedošlo. Zastupitelstvo pak provedení oprav radnice schválilo.[86] Už v září 1928 pověřila městská rada starostu, aby urychleně projednal umístění městské technické kanceláře v budově radnice.[87] V září 1928 taky radními schváleno zavedení elektrického osvětlení a instalace nových kamen do místnosti účtárny a popisného úřadu na radnici.[88]

V prosinci 1928 starosta oznámil městské radě, že při provádění oprav v místnostech radnice se v západním dvorním křídle zjistilo, že trámové stropy jsou ztrouchnivělé a budou komisionelně prohlédnuty.[89] Před schůzí v lednu 1929 si pak členové městské rady prohlédli závady na stropech 1. a 2. patra radnice. Rozhodnuto, že se musí provést ihned úplná rekonstrukce stropu západní předsíně v 1. patře před projektovanou síní starosty a městské rady, oprava stropů všech místností v 1. patře otočených do náměstí a rekonstrukce stropů bývalého soudního archivu v západním dvorním křídle. Trámy v těchto místnostech byly shledány ztrouchnivělé, v západním dvorním křídle se navíc vyskytla houba. Stanoveno, že oprava stropů v místnostech v západním dvorním křídle se provede až po vyřešení otázky, jestli bude provedena celková rekonstrukce západního křídla podle projektu M. Babušky.[90] Na další lednové schůzi městské rady v roce 1929 pak na úpravu úřadovny v 1. patře radnice jako na nutnou práci schváleno 15 000 Kč z lesního rezervního fondu.[91] Na schůzi městské rady 23. ledna 1929 vzato na vědomí, že firma Žour začala bourat zpuchřelé stropy v západním dvorním křídle radnice. Na návrh R. Šlesingera usneseno, že plyn a elektrické vedení budou v 1. patře radnice vedeny zdmi místo stávajícího vrchního vedení.[92] V březnu 1929 obecní finanční komise souhlasila s použitím 15 000 Kč z mniškového fondu na nutné opravy v radnici.[93] Další nezbytné investice si vyžadoval havarijní stav záchodů. V březnu 1929 městská rada určila, že městská technická kancelář zjistí náklad na opravu záchodů a na výstavbu nové žumpy ve východním křídle radnice. Šlo o reakci na stížnost majitele sousedního domu čp.2/I  Čeňka Břízy na závady na záchodech v radnici, které se projevily na jeho živnosti.[94] V dubnu 1929 městská rada uznala jako oprávněnou výplatu 20 607,46 Kč jako honoráře pro Milana Babušku za projekt přestavby radnice. Neuznány ale jím požadované úroky z prodlení.[95] Ještě v dubnu 1929 toto řešení odsouhlasila i obecní finanční komise, která rozhodla, že 20 607,46 Kč se uhradí z mniškového fondu.[96]

V červnu 1929 městská rada zmocnila městskou technickou kancelář k úpravě kancelářských místností v zadním traktu radnice ve 2. patře dle projektu M. Babušky. Městská technická kancelář měla objednat větší okna tak, aby tyto úpravy mohly být provedeny do 25. července 1929.[97] Dne 20. června 1929 projednala městská rada návrh změny dispozice kanceláří v radnici. V kanceláři tajemníka Rybáře se měly zřídit na podlaze parkety, které by se pak podle potřeby postupně pokládaly i jinde. Rozhodnuto také, že v rámci mimořádného rozpočtu na rok 1929 se provedou záchody s vodovodem dle plánů M. Babušky upraveného městskou technickou kanceláří a od odborné firmy se opatří projekt na ústřední topení v radnici.[98] Koncem července 1929 vyslovila městská rada souhlas s úpravou místnosti pro popisný úřad v radnici, s pořízením parket v místnosti městské technické kanceláře a s vybudováním vodovodu (pokud na to budou finance).[99] Dle údajů ze srpna 1929 okresní správní komise 29. prosince 1927 povolila 700 000 Kč půjčku z mniškového fondu na opravu radnice. Na opravě se pracovalo byť pomalu. Městská rada v srpnu 1929 vydala souhlas s vybudováním nových záchodů v radnici dle adaptačního projektu M. Babušky a na podnět Č. Břízy.[100] V září 1929 se na dotaz J. Brady o výstavbě záchodů v radnici sděleno, že projekt má vypracovat městská technická kancelář.[101] Ještě v červenci 1929 hovoří na obecním zastupitelstvu sociální demokrat Josef Selement, který kritizuje, že opravy radnice se dělají po kouscích, místo toho aby se najednou realizoval Babuškův projekt. Prý by to vyšlo levněji.[102] 2. srpna 1929 podali Josef Hofman a Josef Liška námitky proti obecnímu rozpočtu na rok 1929, vadila jim částka 10 690 Kč, která určena na vytápění policejní strážnice na radnici. Suma je prý příliš vysoká. Důchodenský úřad pak vyjasnil, že v položce je zahrnuta i částka za opravu, která omylem připsána do této kapitoly. 8. srpna 1929 o tom jednala městská rada a schválila opravu rozpočtu. Stěžovatelé poté námitky stáhli.[103]

V roce 1929 se ale práce na celkové rekonstrukci budovy městské samosprávy daly do pohybu. 19. září 1929 městská rada schválila protokol o stavebním řízení s tím, že úpravy bytu pro domovníka se mají provést podle návrhu městské technické kanceláře, jinak se respektoval projekt Milana Babušky. Starosta zároveň informoval, že přestavba záchodů v radnici bude určitě dokončena ještě v roce 1929.[104]  Práce dle projektu Milana Babušky započaly na podzim 1929 a šlo o poměrně výraznou investici.[105] 16. října 1929 vzato městskou radou na vědomí, že bylo započato s přestavbou dvorního křídla radnice na záchody. Práce zadány firmě Š. Volfa.[106] V roce 1929 provedena přestavba východního křidla, kde zřízeny splachovací WC, dle údajů z května 1930 se práce dokončují. Městská rada mezitím 7. května 1930 rozhodla ihned pokračovat v adaptaci budovy radnice podle projektu a dokončit opravu ještě v roce 1930. V roce 1930 tak mělo být zbořeno západní křídlo a postaveno nové, širší, v přízemí se měly zřídit 3 vězeňské cely a úřad nadstrážníka, v 1. patře zasedací síň obecního zastupitelstva. V budově projektován vznik nového schodiště a úprava vestibulů ve všech patrech. Městská rada rozhodla zadat tyto práce z volné ruky, tedy bez výběrového řízení staviteli Štěpánu Volfovi. Podle radních byla zakázka mimořádně složitá a nešlo by se vyhnout vícepracím, proto zadáno bez výběrového řízení.[107] V březnu 1930 zároveň městská rada uložila městské technické kanceláři podat radě přesný návrh programu adaptačních prací v radnici.[108] 16. dubna 1930 pak městská rada schválila návrh městské technické kanceláře na postupné provedení a dokončení adaptace radnice v roce 1930.[109] 7. května 1930 rada vzala na vědomí zprávu městské technické kanceláře ze 7. května 1930 a usnesla zadat celou přestavbu radnice dle projektu M. Babušky z volné ruky stavební firmě Š. Volfa. S pracemi se mělo začít co nejdřív. Zároveň radní rozhodli, že od firmy Štětka se opatří projekt a rozpočet na výstavbu ústředního topení v radnici.[110] V červnu 1930 radou usneseno objednat žulové schody do radniční budovy u firmy Skružný z Plzně za 20 793,62 Kč.[111] V červenci 1930 pak městská rada určila, že městská technická kancelář podá zprávu, zda by nebylo lepší vytápět novou zasedací síň v radnici plynovými kamny.[112] V srpnu 1930 se rada usnesla při obecní věznici přístavbou zřídit skladiště pro elektrotechnické potřeby. Radní zároveň rozhodli rozšířit zasedací síň v radnici o 3 metry a zvýšit ji.[113] Na jaře 1930 skutečně zbořeno nádvorní křídlo na levé straně a místo něj do objektu vloženo nové široké schodiště. Během opravy byl dosavadní úzký průjezd rozšířen vybouráním bočních zdí na prostornější vestibul, v němž vynikají pozdně barokní klenby se čtyřmi sloupky, čímž byl navrácen originální stav z počátku 19. století. V létě 1930 zbořeno i pravé nádvorní křídlo a postaveno znovu rozšířené a vybavené kancelářemi s vyšším standardem. Zřízeno nové široké schodiště. Současně byla v prvním patře radnice zřízena velká zasedací síň pro obecní zastupitelstvo o rozměrech 16 x 6,6 m.[114] Tuto poslední etapu rekonstrukce budovy odsouhlasilo obecní zastupitelstvo 8. srpna 1930, když vydalo povolení k přestavbě radnice. V rozpravě na toto téma uplatnili představitelé města některé dílčí korekce původního projektu. Rudolf Šlesinger upozornil, že zasedací síň v radnici bude po přestavbě malá a doporučil ji zvětšit na délku. Rudolf Hejrovský se zase přimlouval za zboření kůlen a jejich přemístění do radničního dvora u školy. Starosta Josef Zápotočný odpověděl, že u stavitele Štěpána Volfa už podán návrh na rozšíření zasedací síně a kůlny budou opravdu přemístěny na bývalý vězeňský dvůr.[115] V lednu 1931 rozhodla obecní správní komise, že položení a dodávka dubových parket pro novou zasedací síň obecního zastupitelstva se zadá firmě Pražská dřevařská společnost za 70 Kč/metr čtvereční.[116] V březnu 1931 podána obecní správní komisi zpráva o výsledku ofertního řízení na dodávku nábytku do zasedací síně obecního zastupitelstva. Usneseno rozhodnutí o zadání zakázky odložit až po zadání nábytku do budovy muzea.[117] Přestavba radnice dokončena roku 1931. Náklady na ní dosáhly 705 818 Kč.[118]

Následovaly další dílčí investice, zejména v interiérech budovy. Koncem května 1931 městská rada rozhodla, že dodávka nábytku pro zasedací síň obecního zastupitelstva bude zadána A. Pikolonovi za 10 870 Kč.[119] Koncem června 1931 radní zadali dodávku 36 židlí pro městský úřad firmě K. Bastl za 2340 Kč.[120] Dne 30. července 1931 zase městská rada rozhodla, že práce na úpravě místností v radnici pro lesní úřad se zadá L. Brejchovi.[121] V polovině srpna 1931 dodávka kokosových koberců pro zasedací síň obecního zastupitelstva zadána firmě J. Jirsák dle jeho oferty.[122]  V září 1931 pak radní určili, že pro zasedací síň obecního zastupitelstva se objednají kamna Musgraves za 5508 Kč.[123] 1. října 1930 rozhodla městská rada, že vymalování chodeb a vestibulů v radnici bude zadáno firmě E. Mašek za oferovanou cenu.[124] V polovině června 1931 městskou radou na návrh R. Šlesingera usneseno uložit městské technické kanceláři dát návrh na rozpočet na zřízení skleněné stěny za účelem uzavření haly v 1. patře radnice, která by pak sloužila jako čekárna, a uzavření haly v 2. patře radnice zděnou přepážkou, kde by pak vznikla kancelář.[125] Koncem července 1931 pak radou na návrh R. Šlesingera vyzvána městská technická kancelář do příští schůze městské rady předložit rozpočet na úpravu předsíní v 1. a 2. patře radnice.[126] Souběžně s poslední fází rekonstrukce interiéru se rozeběhly i přípravy na úpravu vnějšího vzhledu budovy. Koncem května 1931 na schůzi městské rady oprava fasády radnice zadána L. Brejchovi za 14 800 Kč.[127] Počátkem července 1931 zadala městská rada nátěr oken, mříží a dveří na fasádě radnice firmě A. Pikolon za 981 Kč.[128] V listopadu 1931 městskou radou poukázány k výplatě účty, mimo jiné i pro L. Brejchu 13 827,02 Kč za opravu fasády radnice.[129] V lednu 1932, když městská rada jednala o podobě obecního rozpočtu na rok 1932, do něj byla na poslední chvíli nově zařazena položka 20 000 Kč na zbylé parketářské práce v radnici a 10 000 Kč na zřízení stěn mezi schodištěm a vestibuly v obou patrech radnice.[130] 26. února 1932 na schůzi obecního zastupitelstva padl námět zvětšit v zasedací místnosti prostor pro veřejnost. Bylo to prověřováno a v červnu 1932 konstatováno, že to není možné provést, protože by se musel zrušit zvláštní vchod pro členy obecního zastupitelstva.[131]

Roku 1930 také na radnici instalována požární siréna. Po zrušení postu věžného (na věži děkanského kostela) totiž bylo nutno náhradní řešení pro hlášení požárů. V červenci 1929 vyslovila městská rada souhlas s tím, aby obec nesla do výše 500 Kč náklady na zřízení pokusné požární sirény na radnici.[132] Dne 8. listopadu 1929 se na schůzi městské rady uvádí, že požární siréna na radnici má být instalována příští týden.[133] Jenže v polovině listopadu 1929 se radní usnesli přerušit dosavadní jednání s firmou Elektro-Langer v otázce sirény. Hasičský sbor pověřen na zkoušku opatřit sirénu od firmy Siemens.[134]  Požární siréna uvedena do provozu 21. února 1930. Náklady na sirénu, na provoz a na úpravu střechy dosáhly cca 13 000 Kč.[135] V červnu 1930 jedná zastupitelstvo o uzavření půjčky 13 000 Kč na koupi a instalaci požární sirény. Zakoupena siréna, která umístěna na střechu radnice (obsluhována z městské policejní strážnice). Siréna, vyrobená firmou Siemens, měla slyšitelnost 2-3 kilometry.  Náklad na vlastní sirénu byl 10 600 Kč, instalace a zabezpečení krovu měla vyjít na 1600 + 600 Kč.  Celkové náklady tedy spočteny na asi 12 800 Kč.  Už 21. února 1930 souhlasila s výpůjčkou z lesního rezervního fondu městská rada.[136]  Počátkem března 1930 schválen návrh městské rady z 21. února 1930 na uzavření půjčky z lesního rezervního fondu 13 000 Kč na úhradu sirény i v obecní finanční komisi.[137] Zastupitelstvo tento záměr schválilo.[138] Schůze obecního zastupitelstva z 13. června 1930 byla ale kvůli politickým sporům zpochybněna, bylo proto nutno tento bod znovu projednat na červencové schůzi.  Jenže věc musela být stažena z programu pro nedostatečný počet přítomných zastupitelů.[139]  V březnu 1930 městská rada rozhodla, že s opravou nátěru věžních hodin na radnici se vyčká na eventuální opravu celé fasády radnice.[140] Podobný verdikt vydala rada koncem srpna 1930, kdy prohlašuje, že znovuzřízení ciferníku věžních hodin na radnici se bude řešit současně s opravou fasády radnice v roce 1931.[141] V srpnu 1931 na schůzi obecního zastupitelstva žádá Albert Kodytek, aby se číselník hodin na radnici v noci osvětloval žárovkou.  Na to reaguje starosta Josef Zápotočný, že se uvažuje zřídit pod balkonem radnice světelné hodiny.[142] Dne 19. prosince 1935 skutečně zprovozněny na radnici světelné hodiny.[143]

Na schůzi obecního zastupitelstva v únoru 1940 František Lorenz upozornil na nebezpečnou dlažbu v průchodu radnice, kde prý už dvě osoby uklouzly. Starosta města Hejrovský reaguje s tím, že už se o tom jednalo, ale náklady na opatření nové dlažby z dřevěných špalíčků by byly vysoké a obec na to nemá.[144] V červnu 1941 na schůzi obecního zastupitelstva žádá Alois Hrubý, aby byla provedena oprava zdí v zadním traktu radniční budovy a budovy obecné školy chlapecké.[145] V roce 1941 taky město projednalo uzavření půjčky 50 000 K na adaptace v budově radnice z penzijního fondu obecních úředníků. Tato investice byla součástí rozpočtu obce pro rok 1941. Dle údajů z prosince 1941 už v radnici provedeny úpravy. Šlo o zřízení nové kanceláře, nových oken a výmalbu chodeb. 16. října 1941 to městská rada doporučila ke schválení a v prosinci 1941 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno vzít si na tento účel výše uvedenou půjčku.[146] Za druhé světové války, v roce 1941, taky před vchodem do radnice bylo zřízeno zhruba 4 metry vysoké dřevěné bednění jako ochrana před nálety.[147]

2.1.5. Další stavební vývoj objektu radnice v letech 1945-1989

Po 2. světové válce radnice opravena (patrně roku 1946 nebo 1947).[148] Dne 18. ledna 1949 předala obec národnímu podniku Instalační závody Plzeň podrobné plány radnice i školy Za Radnicí, protože plánovala v obou budovách zřídit ústřední topení. Náklady na investici se tehdy odhadovaly na 500 000 Kčs.[149] Byly ale realizovány až o téměř 20 let později. Od roku 1950 využívána zasedací síň radnice jako svatební síň. V březnu 1955 doplněna o stylový nábytek dodaný místním muzeem.[150] V roce 1973 použilo město 99 000 Kčs na úpravu svatební obřadní síně (původní plán předpokládal investici ve výši pouhých 25 000 Kčs). Dokončení adaptace plánováno na rok 1974.[151]

V létě roku 1956 zahájil Okresní stavební podnik opravu střechy radniční budovy.[152] Zároveň opravována fasáda. Akci prováděl Okresní stavební podnik nákladem 25 195,76 Kčs.[153] V roce 1958 se plánují v objektu drobné opravy s odhadovaným rozpočtem 20 000 Kčs.[154] Na rok 1959 MNV plánuje utratit za pokračování oprav 20 000 Kčs, mělo jít o opravu oken, střechy a okapů. ONV ale neposkytl dostatek peněz, a proto tlačil na snížení rozpočtu.[155] Dne 2. října 1959 zprovozněny po opravě hodiny na radniční věži.[156] O provedení rekonstrukce hodin se zasadila zejména činnost rady MNV.[157] Další oprava radničních hodin proběhla roku 1968. Z 10 000 Kčs přidělených na tento účel z fondu rezerv a rozvoje MěstNV bylo za 1. pololetí 1968 proinvestováno 8000 Kčs.[158] Za celý rok 1968 proinvestováno 8144 Kčs.[159] Na rok 1969 navrženo na tuto akci přidělit z fondu rozvoje a rezerv MěstNV dalších 16 000 Kčs.[160]

V srpnu 1964 na zasedání pléna MěstNV navrženo, aby město prosadilo opravu fasády radniční budovy.[161] Na podzim 1965 o tom jednala rada MěstNV a ONV. Okresní národní výbor údajně přislíbil zařadit tuto akci do plánu.[162] V srpnu 1966 již projekt přestavby objektu zajištěn.[163] Opravy měly začít roku 1967.[164] V roce 1967 generální oprava radnice probíhá, včetně zavádění ústředního topení. Objekt byl napojen na kotelnu v Knihově ulici, vedle domu čp.14/I.[165]  Původně se přitom zvažovala výstavba samostatné kotelny, která by sloužila jak městskému úřadu, tak tehdejší škole Za Radnicí. 4. srpna 1966 rada MěstNV uložila komisi výstavby vypracovat návrh pro ONV na výstavbu takové kotelny.[166] O výstavbě samostatné centrální teplárny pro střed města nebo aspoň výstavbu kotelny pro školu Za Radnicí, Lidový dům, kino i objekt radnice se mluví výhledově ještě v listopadu 1967.[167] 22. listopadu 1967 zadala rada MěstNV zpracování projektové dokumentace na takovou teplárnu.[168] Zároveň v téže době proveden nový nátěr fasády.[169] V roce 1966 také upravena svatební síň (instalace provizorního vytápění do doby, než bude zavedeno ústřední topení).[170] Podle K. Hofmana ale jistá oprava radnice probíhala roku 1964, přičemž ústřední topení instalováno až v letech 1971-72.[171] Odtud tuto informaci přebírá i T. Havrda do průvodního textu k územnímu plánu Rokycan z roku 2000.[172] 1. března 1967 se s postupem prací na opravě radnice seznámila rada národního výboru.[173] V srpnu 1967 práce stále pokračují.[174] Na rok 1968 měl Okresní stavební podnik na opravy radnice vyčleněno 204 000 Kčs.[175] Městský národní výbor na tuto investici na rok 1968 vyčlenil z rezervního fondu 220 000 Kčs.[176] Práce ale měly být dohotoveny ještě během roku 1968. 10. ledna 1968 schválila rada MěstNV dodatek k hospodářské smlouvě na opravu objektu radnice.[177] V září 1968 se uvádí, že generální oprava radnice skončí bezprostředně poté, co bude dokončena rekonstrukce nedalekého objektu školy Za Radnicí (viz kapitola „Knihova ulice“), který byl kolaudován v srpnu 1968.  Oprava budovy radnice měla být dokončena v 3. čtvrtletí 1968.[178] Z původních 220 000 Kčs připravených na rok 1968 prostavěno jen 187 696,21 Kčs.[179] V roce 1967 se ještě na nádvoří radnice připomíná udržovaná studna.[180] Nádvoří prošlo koncem 60. let 20. století proměnou, hlavně kvůli opravě sousední školy Za Radnicí.  V červnu 1969 ale ještě prý nádvoří neuklizené. Na plénu MěstNV to kritizuje pan Vávra.[181] Nepořádek prý způsobil Okresní stavební podnik. Dle údaje ze září 1969 město opakovaně urguje napravení stavu.[182] Koncem 60. let také město připravovalo instalaci ústředního topení v budově. Měla být vyprojektována přípojka a provedena. Podle návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (z prosince 1969) byla předpokládaná hodnota akce 50 000 Kčs (společně s přípojkou v objektu tehdejší Základní školy Za Radnicí).[183]

V roce 1977 se nepodařilo, jak plánováno, prostavět 280 000 Kčs na úpravě budovy MěstNV. Důvodem byl nedostatek dodavatelské kapacity.[184] 12. června 1979 schválila rada MěstNV dodatečné zařazení přístavby budovy národního výboru do plánu Akce Z na rok 1979.[185] Během 1. pololetí 1979 na této akci proinvestováno 18 600 Kčs za projekt přístavby (v plánu původně s tímto výdajem nepočítáno).[186] Vlastní stavební práce ale měly dle informace z prosince 1979 začít až následujícího roku.[187] Na rok 1980 zde plánováno vytvořit hodnotu díla 100 000 Kčs.[188]  Náklady na rok 1980 plánovány na 50 000 Kčs. Předpokládaný termín dokončení akce stanoven na rok 1981.[189] V květnu 1980 už uváděno, že přístavba národního výboru probíhá.[190] Dle zpráv ze září 1980 stavba pokračuje úspěšně.[191] Hodnota díla měla dosáhnout 737 000 Kčs, s náklady 485 000 Kčs (vše hrazeno přímo ze zdrojů města). Plánované náklady na rok 1980 357 000 Kčs k září 1980 vyčerpány jen do výše 121 300 Kčs a plánovaná hodnota 550 000 Kčs do výše 200 000 Kčs.  Předpokládané dokončení ve 4. čtvrtletí 1981.[192] V prosinci 1980 je tato akce řazena mezi velmi úspěšné investice. Hodnota díla kalkulována na 730 000 Kčs.[193] Dle předběžných údajů k prosinci 1980 tu splněn plán nákladů pro rok 1980 310 000 Kčs. Plánovaná hodnota díla na rok 1980 550 000 Kčs překročena na úroveň 600 000 Kčs.[194] Za 1. pololetí 1981 na přístavbě proinvestováno 39 900 Kčs (plán na celý rok 172 000 Kčs).[195] V prosinci 1981 už se hovoří o tom, že přístavba byla dokončena. Hodnota díla za rok 1981 187 000 Kčs, náklady 100 000 Kčs (původně plánovány na 162 000 Kčs[196]), odpracováno 3435 brigádnických hodin (z toho 153 zdarma).[197] V jiném dokumentu udávány za rok 1981 náklady 92 000 Kčs.[198] V letech 1979-1982 tak byl skutečně rozšířen zadní trakt radnice o nový úsek o rozměrech 10 x 10 m, kterým definitivně propojena budova školy Za Radnicí čp.140/I s vlastní radniční budovou. Stavba provedena podle plánů arch. Jar. Lukeše.[199]

Pro rok 1984 přiděleno z Fondu rozvoje a rezerv 800 000 Kčs na opravu budovy národního výboru (a dalších 24 000 Kčs na úpravy v obřadní síni).[200] V roce 1984 pak skutečně probíhá oprava fasády radnice. V listopadu 1984 je už budova zcela zakryta lešením.[201]  K 30. červnu 1984 prostavěno 64 000 Kčs. K 30. červnu 1985 372 000 Kčs (původní plán na rok 1985 nepředpokládal v tomto období žádné investice).[202] V roce 1985 měl MěstNV v rozpočtu k dispozici dotaci 400 000 Kčs na opravu radnice.[203] V bilanci volebního období 1981-86 uváděno, že na opravu radnice šlo celkem 750 000 Kčs.[204] V prosinci 1985 již na fotografiích lešení sejmuto a radnice má již opravenou fasádu.[205] Původní omšelé odstíny okrové nahrazeny světlejší žlutí. Co se týče obřadní síně, ta se dočkala jistých oprav už roku 1982 (pokládka mramorové dlažby v předsálí, nové obložení zadní stěny, zhotovení přepážky pro varhaníka), další vylepšení se plánovala.[206]

Během komunistické vlády byla radnice trvale ověšena totalitními transparenty. Bývaly umisťovány horizontálně na fasádu mezi první a druhé patro středového rizalitu, tedy nad balkon.  Tak například v polovině 70. let to byl žlutý nápis na rudém podkladu: „Splněním volebního programu vstříc XV. sjezdu a 55. výročí založení KSČ!“[207]

2.1.6. Další stavební vývoj objektu radnice po roce 1989

V návrhu rozpočtu MěstNV (dle údajů z února 1990) se počítá pro rok 1990 navýšením rozpočtu o cca 100 000 Kčs na zajištění oprav střechy a části budovy MěstNV.[208] V roce 1992 vyměněn hodinový stroj na věži, přičemž původní zařízení nakonzervováno a vystaveno ve vitríně v předsálí radnice.[209] V červenci 1994 byla v půdních prostorech radnice, pod střešní krytinou, nalezena náhodně nevybuchlá munice. Šlo o 158 kusů nevybuchlého materiálu. Pyrotechnik ji identifikoval jako pocházející nejspíš z doby 2. světové války.[210] V roce 1994 poskytl stát v rámci památkové péče Rokycanům 400 000 Kč. Z toho rozhodnuto, že 200 000 Kč bude použito na chystané další opravy budovy radnice.[211] Šlo opět zejména o opravu fasády. 4. října 1994 sejmuto lešení z průčelí radnice (s výjimkou přízemí).[212] V listopadu-prosinci 1994 proběhla oprava obřadní síně. Dále provedena instalace regulace a měření tepla a oprava záchodů. Také opraveny stropy a obvodové zdi. Část dřevěných stropů ve vyšších patrech nahrazena stropní konstrukcí Hurdis, zesíleny některé úseky cihlových kleneb, v chodbě prvního patra část klenby zcela vyměněna. Celkem vyšla tato první fáze na 1 416 000 Kč.[213]  Skončila 31. července 1995.[214] Projekt rekonstrukce stropů a zdí vypracoval ing. Pavel Eichenbaum z firmy Torion.[215] V následujících měsících pak opravy pokračovaly rekonstrukcí zadní fasády směrem do dvora.[216] V roce 1996 také za 37 000 Kč renovována socha, původně umístěná na nádvoří radnice, a přenesena do vstupní haly.[217] V říjnu roku 1996 byl odborně zrestaurován portál vchodu do radniční budovy Jaroslavem Šindelářem z Plzně.[218] V listopadu 1997 odsouhlasilo městské zastupitelstvo úpravu obecního rozpočtu, mimo jiné i kvůli nákladům na opravu a údržbu krovu objektu radnice.[219]

V roce 1996 město odkoupilo dvorní křídlo sousedního domu čp.2/I (bývalý hotel Český dvůr) s původními hotelovými pokoji a propojilo jej s budovou radnice.[220]  V lednu 1998 revokovala městská rada své dřívější rozhodnutí ve věci výběrového řízení na rekonstrukci zadního traktu budovy čp.2/I.[221] Od 1. března 1999 se do tohoto přístavku nastěhovaly úřadovny. Jde o patrový objekt, přístupný zvláštním vchodem z dvora radnice, uvnitř vybaven výtahem.[222] 29. června 1999 v obecním rozpočtu sníženy výdaje na rekonstrukci objektu Český dvůr o 390 000 Kč. Ušetřené prostředky měly být použity na rekonstrukci kanalizace v budově tehdejší základní školy Za Radnicí v Knihově ulici.[223] V roce 2004 expanze radnice postoupila a z domu čp.2/I  zabrala i bývalou vinárnu Triana v zadním traktu v přízemí. Už v dubnu 2002 zastupitelé přesunuli z částky určené původně na opravu čp.80/I na projekt rekonstrukce zasedací síně Triana v čp.2/I pro účely města 60 000 Kč.[224] 1. března 2004 se konalo výběrové řízení na přestavbu vinárny.[225] Rekonstrukce začala v dubnu 2004 a byla dohotovena v červenci 2004. Práce prováděla firma ŠABATA. 5. srpna 2004 proběhla kolaudace a 26. srpna 2004 zde poprvé zasedala městská komise. Bývalá vinárna slouží nyní jako konferenční a jednací sál. K dispozici je moderní audiovizuální technika (mikrofony, reproduktory zabudované do sníženého stropu, počítače), dále ventilace a protipožární čidla. Do sálu se vejde celé zastupitelstvo a obecní komise. Náklady na adaptaci Triany dosáhly 2 500 000 Kč. Uvnitř zachovány 4 původní litinové sloupy stopní konstrukce.[226] Vchod do sálu veden z dvora radnice. Vedle vchodu umístěna na zdi skulptura trilobita.  V září 2004 odsouhlasila městská rada změnu rozpočtu, kdy na dovybavení zasedacího sálu nábytkem přesunuto z jiných položek 212 000 Kč.[227] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření během roku 2004 utraceno za akci „přestavba Triana“ 2 302 350 Kč (původně plánováno 2 323 000 Kč).[228]

Další stavební úpravy přišly počátkem 21. století v souvislosti s adaptací bývalé ZŠ Za Radnicí na součást městského úřadu. 3. září 2004 začalo v rámci objektu velké stěhování jednotlivých odborů. Změny nastaly zejména na koncích chodeb zadního křídla v prvním a druhém patře, kde bylo proraženo spojení do objektu bývalé školy. V druhém patře takto rozbořena původní kancelář odboru rozvoje města a v prvním patře archiv stavebního úřadu. V přízemí zase zřízen v původních tmavých kancelářích stavebního úřadu archiv.[229] Bourání propojovacích chodeb začalo ještě v polovině září 2004. Celá přestavba byla dokončena v listopadu 2004, současně s generální opravou bývalé školy Za Radnicí. Při budově bývalé školy také zřízen výtah, který umožňuje i zdravotně postiženým přístup do všech pater městského úřadu.[230] O objektu bývalé ZŠ Radnicí je podrobněji pojednáno v kapitole „Knihova ulice“.

V roce 2005 utratila obec 77 350 Kč za zpracování projektové dokumentace na střechu městského úřadu. Zhotovení projektu zadáno ing. Škopovi.[231] V červenci 2006 schválilo městské zastupitelstvo úpravu obecního rozpočtu, do nějž začlenilo dotaci ve výši 2 000 000 Kč získanou na opravu střechy radnice.[232] Při další úpravě rozpočtu schvalované zastupiteli 3. října 2006 mělo být 85 000 Kč ušetřených při opravě střechy převedeno na rekonstrukci pokladny a podatelny v budově městského úřadu.[233] 28. března 2006 vypsalo město výběrové řízení na provedení stavebních prací souvisejících s opravou střechy. Výsledky tendru vyhlášeny 24. dubna 2006. Zakázku získala firma RYTA, s.r.o. Rokycany s nabídkovou cenou 2 148 780 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 27. září 2006. Firma nakonec práce dokončila už  25. srpna 2006 a náklady dosáhly jen 2 025 854 Kč.[234]

V roce 2006 po provedeném mykologickém průzkumu sklepů radnice zjištěno, že sklepní prostory jsou napadeny dřevomorkou. Odbor rozvoje města zjistil, že po oteplení nastal v těchto prostorech intenzivní růst houby. Město proto přizvalo jako odbornici ing. Hřebenářovou, která navrhla provedení sondy do dřevěné podlahy archivu kanceláří stavebního odboru v přízemí radniční budovy. Sonda prokázala, že i podlaha již je zasažena houbou, proto byly zahájeny urychlené sanační práce. Archiv stavebního odboru vystěhován, odstraněna podlaha a vybrán zásyp, pod kterým se objevila lepenková izolace položená na původní cihlové podlaze přízemních místností. Po přizvání statika navrženo odstranit i tuto cihlovou podlahu až na klenbu sklepů, aby bylo možné provést detailní posouzení stavu konstrukce. Po obnažení klenby statik rozhodl, že bude její konstrukce zpevněna betonovou skořepinou a armovací sítí. Poté měla být provedena chemická injektáž zdiva proti zemní vlhkosti. V rámci ozdravných opatření proveden rovněž postřik proti houbám ve všech napadených místech a sejmuty omítky. Ze sklepa mělo být vystěhováno veškeré dřevěné zařízení. Ve sklípcích pod schodištěm ovšem mělo odstranění dřevěných zárubní proběhnout až po statickém zabezpečení navrženém statikem ing. Eichenbaumem. Po ukončení sanace doporučeno provádět opakované kontroly.[235] Při sanaci sklepa objeven rovněž zazděný otvor ve zdi do dvora, patrně původní okno. Otvor navržen k využití pro odvětrávání sklepních místností. Zároveň ve sklepě odhalen kouřovod. Odbor rozvoje města uvažoval nějaký čas rovněž o jeho využití k odvětrávání. Po obhlídce kominíkem panem Prokšem zjištěno, že jde patrně o bývalou pec. Vzhledem k špatnému stavu navrženo její zasypání. 24. dubna 2006 vzala postup na sanaci sklepů na vědomí rada města.[236] Kvůli mimořádným nákladům na odvlhčení radniční budovy jednala 28. srpna 2006 městská rada o úpravě obecního rozpočtu, kdy dosavadní rezerva odboru rozvoje města ve výši 140 000 Kč přesunuta právě na tento účel.[237]  Práce na odvlhčení budovy zadány přímo bez výběrového řízení firmě VAKOS za cenu 367 743 Kč s termínem dokončení do 30. června 2006. Práce nakonec hotovy o 2 dny dříve, cena dodržena.[238]

13. března 2006 rovněž na základě výběrového řízení získala firma S&H, s.r.o. z Prahy zakázku na rekonstrukci kanceláře na výdej pasů v městském úřadu za nabídkovou cenu 122 774 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 14. duben 2006. Termín dodržen, náklady nakonec dosáhly 123 672 Kč.[239] V roce 2006 také probíhala rekonstrukce pokladny a podatelny v budově radnice. Výběrové řízení na pokladnu vypsáno 9. srpna 2006 a zakázka zadána 28. srpna 2006 firmě  VAKOS z Rokycan za cenu 700 807 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 22. prosince 2006. Ještě předtím, 27. února 2006 také vypsáno výběrové řízení na hovornu sociálního odboru městské úřadu. 28. března 2006 tuto zakázku získala rovněž firma VAKOS za cenu 117 309 Kč. Termín dokončení stanoven na 12. května 2006. Termín i cena dodrženy.[240]

V srpnu 2006 souhlasila městská rada s navýšením rozpočtu na rekonstrukci pokladny a podatelny o 450 000 Kč.[241]  3. října 2006 jednalo zastupitelstvo města o dalším přesunu prostředků na opravu poklady a podatelny. Konkrétně šlo o 85 000 Kč ušetřených při opravě střechy budovy radnice. Na tomtéž jednání zastupitelstva taky v rámci úprav rozpočtu přesunuto 54 000 Kč z rezervy oboru rozvoje města na zavedení klimatizace do dvou kanceláří v budově městského úřadu. Dalších 350 000 Kč ušetřených správním odborem přesunuto na financování úprav obřadní síně na radnici.[242]  V září 2006 dokončena 1. fáze rekonstrukce obřadní síně. Zhotoven nový oddávací pult, část obložení a oddělovací stěna. Do konce roku 2006 se počítalo s provedením 2. fáze, kdy měla být provedena i úprava předsálí.[243] 9. října 2006 zakázku na obložení obřadní síně získala firma RP SPECIAL PŘIKRYL s nabídkovou cenou 333 350 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 22. prosince 2006.[244] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že na rekonstrukci podatelny půjdou 2 500 000 Kč, a to s termínem realizace v 1. pololetí 2007.[245] V rozpočtu na rok 2007 město na opravu podatelny skutečně počítalo s částkou 2 500 000 Kč, z čehož nakonec utraceno 2 109 380 Kč.[246] Zakázku na stavební úpravy kanceláře podatelny ve výběrovém řízení získala 21. února 2007 firma T.BAU 2000, s.r.o. z Rokycan za 1 623  485 Kč. Skutečná cena účtovaná firmou nakonec dosáhla 1 210 669 Kč. Podle výsledků výběrového řízení měly práce skončit do 29. června 2007, nakonec akce skončila 24. srpna 2007.[247] V jiných dvou výběrových řízeních získaly zakázku na stavební úpravy v podatelně na elektroinstalaci firma Pavel Fryauf z Rokycan za 157 410 Kč a na počítačovou síť po podatelnu firma ENILAB, s.r.o. z Rokycan. Obě zakázky měly termín dokončení do 2. července 2007. Cena v obou případech dodržena ale práce dokončeny až 24. srpna 2007. Kromě toho je v seznamu výběrových řízení vypisovaných městem v roce 2007 i zakázka na injektáž v podatelně s cenou dle výběrového řízení 178 429 Kč, která ale evidována jako nerealizovaná.[248]

V dalších měsících se podařilo při pokračujících pracích na opravě sklepů a podlahy v podatelně radnice objevit další rezidua původní podoby objektu. Nejprve to byla unikátní valounková cesta, podle prvních odhadů datovaná do 18. století.[249] Jinde konkretizována datace do 2. poloviny 18. století. Tu podporoval nález vrstvy popela, dávané do souvislosti s požárem města roku 1784.[250] Původně se seskupení kamenů jevilo jako vrchol klenby sklepů, ale následně provedené sondy tuto teorii vyvrátily. Zjištěno, že jde o dlažbu původní kamenné cesty široké 130-150 cm, nejspíš určené i pro vozy.[251]  Jinde uváděna šířka 150-180 cm. Jednotlivé valouny měřily v průměru 20 centimetrů.[252] Předběžné ohledání naznačovalo, že cesta měla charakter dlážděného průjezdu, či uličky, později zastřešené a pojaté do stavby.[253] Jinými slovy, na místě nynější podatelny byl původní průjezd, který tedy byl do své nynější osy ve středu průčelí posunut až při přestavbě radnice na přelomu 18. a 19. století.[254] Cesta tak procházela skrz dům, který byl předchůdcem nynější radniční budovy. Koncem března 2007 odkryty přes 4 metry cesty. Sondy ale prokázaly, že tato cesta pokračuje skrz celý trakt dozadu. Dlažba se dochovala v intaktním stavu, bez vysprávek. Starosta města Jan Baloun uvažoval o možné úpravě tohoto nálezu po dokončení rekonstrukce objektu – například zřídit část podlahy s průhledným povrchem nebo s kukátkem, které by aspoň část plochy starobylé dlažby odhalil i pro veřejnost.[255] Archeologové pak navrhli konzervaci celého nálezu pomocí vlhkého písku, který udrží teplotu i vlhkost, ale možné zasklení a nasvícení odmítli, protože by mohlo způsobit znehodnocení cesty. Ani částečné otevření nálezu skrz podlahu neprošlo, protože by narušilo provoz v podatelně. Archeologové zároveň odmítli možnost pokračovat ve výkopech hlouběji, protože by tím byla tato cesta narušena. Nakonec rozhodnuto nález zdokumentovat a vytvořit o něm expozici v předsálí radnice, popřípadě i model chodníku.[256] V květnu 2007 již jsou známy poměrně přesné výsledky archeologického výzkumu historické dlažby. Její datace stanovena do období let 1784-1806, protože vrstva popela z velkého požáru města z roku 1784 se nacházela pod ní a roku 1806 již na místě tohoto průjezdu stála nynější budova radnice. Cesta tak svému účelu sloužila jen asi 15 let.[257] Pak tu stavební firma T-BAU 2000 navíc ještě narazila na klenutí a pod ním, pod tenkou slupkou novodobého betonu a navážky, i zazděné schodiště do sklepa. V březnu 2007 probíhají konzultace s památkáři ohledně dalšího postupu. Prvotní ohledání od archeologa naznačovalo dataci schodiště do 18. století, nebo do mladší doby.[258] Kromě toho se ve vrstvách navážky v podatelně a sousední spisovně nalezly různé střepy – nejstarší z nich pozdně středověké. Nacházely se pod požárovou vrstvou. Dále objeveny úlomky barokních kachlů a novější keramiky a skla.[259] Zmiňován i nález zbytku gotického portálu a fragment lidské kosti.[260]

Mezitím už v lednu 2007 po rekonstrukci opět otevřena pokladna v přízemí radniční budovy. Dále pokračovala rekonstrukce v sousedních prostorách podatelny.[261] Město kromě toho za rok 2007 utratilo ze svého rozpočtu 10 710 Kč za přístřešek na kola v městském úřadu.[262] Oprava podlah finančního odboru zmiňována v seznamu výběrových řízení pro rok 2008 v hodnotě nad 100 000 Kč vypisovaných městem. Zakázka zadána firmě PODLAHY ZEUS, s.r.o. z Nové Vsi za 130 266 Kč bez DPH + za cenu likvidace starých podlah 5 Kč/kg. Celková cena zakázky nakonec byla 203 241 Kč bez DPH. Po odkrytí podlah se totiž musela vzhledem k nerovnostem udělaných podlah použít jiná technologie, než bylo plánováno. K původní smlouvě byly proto uzavřeny 2 dodatky a výsledkem byla vyšší finální cena. Práce měly být prováděny od dubna do října 2008. Skutečný termín dokončení ale byl už 28. května 2008.[263] V úpravě rozpočtu města z 28. ledna 2008, přijaté zastupitelstvem města 10. března 2008 zahrnuto i rozdělení prostředků původně určených na nákup automobilu ve výši 650 000 Kč. Rozhodnutím městské rady tato částka přesunuta na jiné investice. Mimo jiné na dokončení dlažby ve 2. patře budovy městského úřadu (40 000 Kč) a na stavební úpravy kanceláře matriky (110 000 Kč).[264] Stavební úpravy kanceláře matriky se uvádí v seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města. Zakázka zadána bez výběrového řízení 19. března 2008 firmě S+H, stavební a obchodní firma, s.r.o. z Prahy za 146 512 Kč. Termín dokončení stanoven do 30. dubna 2008, práce nakonec hotovy k 28. dubnu 2008. Cena zakázky dodržena.[265] Město 10. ledna 2008 ohlásilo záměr provést během roku 2008 jako malou zakázku odvlhčení prostor kanceláří a zázemí městské policie s chemickou injektáží. Případní zájemci se měli ozvat do 22. února 2008.[266]

V roce 2008 umístěna na nádvoří radnice socha od Olbrama Zoubka. 17. prosince 2007 zastupitelstvo města souhlasilo s tím, aby obec zakoupila od sochaře Zoubka jeho dílo.[267] 21. dubna 2008 městské zastupitelstvo schválilo rozdělení kladného výsledku hospodaření obce za rok 2007 ve výši 62 696 076,69 Kč, přičemž částku 653 342,59 Kč určilo na nákup sochy.[268] Slavnostní odhalení sochy proběhlo 18. září 2008.[269] Socha nazvána Vítejte v Rokycanech a byla vytvořena speciálně pro město Rokycany. Má podobu ženské postavy se splývajícími šaty, v mírně nadživotní velikosti.[270] V roce 2013 prošla restaurováním kamenná váza na nádvoří radnice.[271]

V roce 2009 proběhla 1. etapa rekonstrukce věžních hodin na radnici. Stroj se totiž při horku nebo silných mrazech zpožďoval či zcela zastavoval. Město rozhodlo hodiny vyměnit za elektrické zařízení, které automaticky odbíjí čas a dokáže samo nastavit i změnu zimního a letního času. Náklady na výměnu hodinového stroje dosáhly 74 185 Kč. Roku 2011 pak následovala 2. etapa opravy, v jejímž rámci byl zrestaurován ciferník a ručičky hodin. Práce začaly 10. května 2011, kdy za pomoci horolezců byl demontován ciferník a ručičky a přepraveny do dílny restaurátora Roberta Ritschela z Prahy. Náklad vyčíslen na 106 620 Kč v případě restaurování a na 113 820 Kč pokud by stav hodin vyžadoval pořízení kopie. Město očekávalo dotaci ve výši 50 procent. Oprava plánována na dobu minimálně tří měsíců, během kterých hodiny na radniční věži chyběly.[272] Nakonec se hodiny na věž vrátily 9. září 2011. Nové ciferníky zhotovil Robert Ritschel a jeho syn David Ritschel ze silně zinkovaného plechu a opatřily je vícero nátěry a zakonzervovali. Pozlacení číslic a ciferníků provedeno pomocí plátků čtyřiadvacetikarátového zlata. Vzhledem jsou identické proti původním hodinám.[273]

Roku 2013 byla ve druhém poschodí historické budovy radnice instalována posuvná plošina pro vozíčkáře. Už předtím byla takováto plošina, překonávající schody, umístěna na chodbě, spojující starou a novou část komplexu městského úřadu. Nová plošina umožnila pro invalidy přístup do prostor finančního odboru ve 2. patře historické budovy.[274]

V roce 2013 statik zjistil, že radniční věž je v havarijním stavu. Vychylovala se a bortilo se založení věže.[275] V roce 2014 proto proběhla velká oprava radnice. Na obnovu oken, restaurování severní fasády včetně kamenných prvků a na opravu báně věže radnice opravu bylo přiděleno z dotačního z Programu regenerace městské památkové zóny 350 000 Kč.[276] Objekt získal nový nátěr fasády, na žádost památkářů použita vápenná omítka, čímž se náklady na fasádu zvýšily o 23 000 Kč. Došlo k obnově oken a hlavně k výměně celé věže. Původní báň radniční věže byla totiž staticky narušená a nakláněla se. Dne 8. června 2014 bylo provedeno speciálním jeřábem sejmutí báně. Byla posazena na plochu náměstí a pak podrobena posouzení od specializované firmy. Ukázalo se, že bude nutné vyměnit nejen krytinu věže, ale i dřevěný pozednicový věnec poškozený dřevokaznými houbami a hmyzem novým věncem z železobetonu. Kromě toho došlo k výměně veškerých tesařských a klempířských prvků báně. Menší než se čekalo, byla naopak nutnost oprav měděné střešní krytiny v partiích věže, přiléhajících k demontované báni. 17. června 2014 byla na nádvoří radnice vyňata kovová schránka z lucerny sejmuté radniční věže a otevřena. V tubusu se nacházely dokumenty z roku 1808, kdy byla věž radnice postavena. Byly to dva listy papíru v českém a latinském jazyce, obsahující informace o pobytech apelačního soudu v Rokycanech v roce 1680 a 1713, dále seznam radních z roku 1805, modlitby a nedatovaná účtenka za stavební materiál. Další skupina artefaktů pocházela z roku 1842, kdy věž byla opravována. Šlo o čtyři stříbrné a šest měděných mincí z let 1781-1841, papír se zápisem o opravě věže, zprávou o dobových cenách obilí a seznamem lidí ve vedení města a místní církve. Další památky pocházely z 25. června 1892, kdy byla schránka ze špičky věže opět vyňata, respektive z 23. července 1892, kdy sem byly uloženy nové písemnosti. Šlo o šestistránkový popis Rokycan od městského tajemníka Antonína Brejchy, přepsaný učitelem Josefem Hněvkovským, včetně hlavních dobových událostí ve městě, seznamu spolků, představitelů samosprávy a význačných úředníků, obecního rozpočtu a cen základních potravin. Přidány byly i dvě fotografie z roku 1892, zachycující rekonstrukci radniční věže a mariánského sloupu, dále legitimace s fotografií starosty Jana Anichobera pro vstup na Všeobecnou zemskou výstavu v Praze z roku 1891 a obálka s fotografií radního Jordana Rozuma. V roce 1892 bylo kromě toho do tubusu přidáno i pět spisků: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan z roku 1892 od Bedřicha Peka, obecní rozpočet pro rok 1892; výroční zprávu Průmyslové školy pokračovací z let 1886-1892, výroční zprávu rokycanské obecní spořitelny pro rok 1891 a brožura Antonína Tytla, nazvaná „Rokycany, královské svobodné město, Místopisné vypsání“. V krabičce uloženy i dobové mince. K původním osmi z roku 1842 bylo roku 1892 přiloženo deset nových a jedna bankovka. Všechny nalezené památky byly předány do Státního okresního archivu v Rokycanech, ale bylo rozhodnuto, že budou po opravě do věže vráceny. Pro tento účel byly zhotoveny dva tubusy, označené roky 1892 a 2014. Do tubusu pro rok 2014 uloženy opět některé dobové dokumenty. 18. července 2014 byly oba tubusy uzavřeny.[277]

Mezitím po několik týdnů probíhaly opravy sejmuté radniční věže přímo na ploše Masarykova náměstí. Společně s věžní bání došlo i k demontáži zvonů, které taky podstoupily restaurování. 21. srpna 2014 byla rekonstruovaná věžní báň opět osazena na radniční budovu. Původní měděnkou pokrytou báň na několik let vystřídal zcela nový měděný plech v hnědé barvě. Rekonstrukce radnice byla dokončena 8. září 2014 (původní termín byl 15. srpna) a náklady dosáhly 2 275 226 Kč.[278]

2.1.7. Architektonicko-umělecký popis objektu radnice

Rokycanská radnice čp.1/I je pro své kvality státem chráněnou památkou. Je to dvoupatrová, sedmiosá stavba s věží. Uprostřed vystupuje tříosý rizalit, členící průčelí na tři díly. Fasáda rizalitu je zdobnější. Přízemí radnice je slohově zajímavé, protože zde nejméně zapůsobila novobarokní přestavba z počátku 20. století a tato část stavby tak působí čistým klasicistním dojmem. Přízemí je horizontálně členěno pásovou rustikou. V rizalitu je přízemek prolomen vstupním portálem s jednoduchým klasicistním ostěním.  V portálu se nacházejí dobová vrata z dubového dřeva, s klasicistními motivy, především s takzvanými festony. Mezi přízemím a prvním patrem probíhá fasádou takzvaný „čabrakový motiv“, který byl v Rokycanech populární v 18. a 19. století (je například vidět na fasádě domu čp.96-97/I na východní straně náměstí). Jeho tvar se inspiroval čabrakou, tedy součástí koňského postroje. V polovině února 2008 hlavní vchodové dveře do radnice chybí a na jejich místě jakási provizorní náhražka z překližky.[279] Nad portálem se v patře rizalitu nachází velká balkónová nika s rokokově hravým kamenným zábradlím s balustrádou. Podle V. Černé nese toto zábradlí podobné prvky jako zábradlí v děkanském kostel a jde tak o jakýsi rodový design Palliardiů.[280] Rizalit je dále vertikálně členěn pilastry s římsko-jónskými hlavicemi. Okna v rizalitu jsou zakončena zalamovaným obloukem. Při novobarokní úpravě fasády byly nad okna přidány historizující suprafenestry, skládající se z barokně prolamované barokizující římsy a složitého štukového dekoru.  Tento štukový dekor ale nepůsobí eklekticky nabubřelým dojmem a vcelku logicky rozvíjí motivy pravého baroka. Rizalit je v druhém patře ukončen profilovanou korunní římsou, která uprostřed vybíhá v půlkruh. V takto vzniklém poli se nachází polychromovaný reliéf s městským znakem. Boční díly průčelí se od rizalitu odlišují jednoduššími obdélníkovými okny a lizénami namísto pilastrů.

Skutečným poznávacím znakem rokycanské radnice je její věž. Ta začíná nad korunní římsou rizalitu jakousi volutovou podstavou. Vlastní věž je z plechu a má dvě patra. V prvním se nachází barokní kasulové okno, v druhém hodiny. Původní hodinový stroj byl roku 1992 vyjmut a vystaven v předsíni obřadní síně, zatímco na věž nainstalovány zcela nové hodiny. Střecha věže má barokní tvar měděné báně s lucernou a českým lvem na špici. Lev sem byl umístěn roku 1892 na místo korozí sešlého rakouského orla. Lva vyrobil z plechu klempířský mistr Jan Páník a pokovil malíř J. Bastl.[281] Lev měl demonstrovat sebevědomého ducha českého nacionalismu, reprezentovaného mladočeským vedením obecní samosprávy. Střecha radnice je sedlová s volskými oky, pokrytá plechem. Původní početné komíny byly už odstraněny.

Vnitřní dispozice radniční budovy je poměrně složitá a ukazuje na postupné narůstání objektu v 19. a 20. století. Cenné jsou interiéry v průjezdu. Ten sloužil až do roku 1912 jako veřejný průjezd z náměstí do Knihovy ulice. Toho roku byl ovšem před radnicí položen mozaikový chodník a povozům byl průjezd radnicí zakázán.[282] Roku 1936 byl chodník opraven.[283]  Počátkem roku 1995 musel být chodník před radnicí narychlo rozkopán kvůli poruše na telekomunikačním kabelu. Výkop pak rychle zasypán.[284]  Mozaikový chodník ale později zanikl. Pěší průchod skrz budovu radnice sloužil až do roku 1971.[285] Už 19. června 1968 ale projednávala otázku jeho zrušení rada MěstNV.[286] Na podzim 1974 rozhodla rada MěstNV ponechat průchod trvale uzavřený pro veřejnost.[287]

Mobiliář radnice je vesměs moderní, užitkový. V zasedací síni se ovšem nalézá velké plátno „Mistr Jan Rokycana na koncilu basilejském“ (viz reprodukce) od známého českého malíře Alfonse Muchy, které si od něj městská rada objednala na podzim 1932 a který byl do síně umístěn roku 1933.[288] Původně měl obrazovou výzdobu pro síň obstarat jiný umělec. Koncem srpna 1931 ale městská rada oznamuje, že nabídka E. Maška na zhotovení obrazu do zasedací síně obecního zastupitelstva se odkládá.[289]  V květnu 1932 pak vzat na vědomí přípis A. Muchy ohledně obrazu do zasedací síně obecního zastupitelstva. Malíř se prý požádá, aby sdělil přibližně svůj honorář.[290] V polovině září 1932 městská rada rozhodla, že městská spořitelna se požádá, aby uvažovala o příspěvku na pořízení nástěnného obrazu do zasedací síně obecního zastupitelstva.[291] Dne 17. listopadu 1932 vzala městská rada na vědomí zprávu Městské spořitelny v Rokycanech, že dá do zasedací síně obecního zastupitelstva vyhotovit historický obraz Mistra Jana Rokycany Alfonsi Muchovi.[292]  V červnu 1933 městskou radou schváleno, aby A. Mucha vystavil svůj obraz Rokycanův na výstavě v Hradci Králové.[293]  Počátkem září 1933 městskou radou na vědomí vzato, že městská spořitelna dala obraz Mistr Jan Rokycany před koncilem basilejským od A. Muchy pojistit.[294] V říjnu 1933 se už zmiňuje, že zasedací síň obecního zastupitelstva ozdobena obrazem od A. Muchy, za což poděkováno spořitelně.[295] Původně Mucha uvažoval o tématu „Rokycana zachraňuje Prahu před hněvem Jana Žižky“, ale po konzultacích s historiky rozhodnuto ztvárnit raději ověřenou Rokycanovu účast na Basilejském koncilu. Obraz má rozměry 4,3 x 2,3 m, jeho pořízení zaplatila Městská spořitelna (50 000 Kč).[296] V září-říjnu 1948 prováděla akademická malířka a konzervátorka Jara Syllabová-Muchová opravu obrazu.[297]

Roku 1900 se v radnici ještě uvádí další položky mobiliáře, a to tři stará stříbrná městská pečetidla ze  17. století a váček s koženou vazbou taktéž z poloviny 17. století.[298] První pečetidlo mělo průměr 5,5 cm a opis: „SIGILLVM * CIVITATIS * ROKYCANAE * MAIVS”. Uprostřed městský znak a letopočet 1609. Další pečetidlo mělo průměr 3,8 cm, opis: „SIGILLVM MINVS CIVITATIS ROKYCZANAE“ a opět městský znak ve středu. I ono datováno do roku 1609. Třetí pečetidlo vybaveno opisem: „SIGIL . IVDI : CIVITA : ROKIZANENSIS“, ve střední části kartuše s erbem, v dolní polovině s šachovanou hradbou, v horní ruka. Nad kartuší písmena T M, po stranách vyryt letopočet 1653, na rubu pečetidla podpis TOMAS LINEL (foto z r. 1900).[299] Váček na pečetidla vyroben z červeného atlasu, o rozměrech 21 x 20 cm. Na něm vyšit zlatou a stříbrnou nití městský znak ve věnci (foto z r. 1900). Kromě toho na radnici ještě oku 1900 doložena ozdobná vazba na městská privilegia, udělaná z bílé kůže, vyzdobená zlacenými ornamenty. Uprostřed vazby zemský znak, po krajích dvojnásobný rám z rostlinných ornamentů. Vazba byla 32 cm vysoká a 26 cm široká. Vznikla patrně v 2. polovině 17. století (foto z r. 1900).[300] Součástí interiéru radního domu byla tradičně galerie portrétů rokycanských starostů.  V březnu 1933 rozhodnuto prezídiem městské rady, že zhotovení portrétu A. Hořice olejovými barvami na plátně za 1 500 Kč, oprava portrétu F. Pokorného a vyčištění ostatních portrétů za 500 Kč se zadá O. Šafaříkovi z Plzně.[301]  V září 1933 ale městská rada oznamuje, že vyhotovení obrazu bývalého starost A. Hořice, oprava portrétu bývalého starosty F. Pokorného a vyčištění ostatních portrétů starostů bylo zadáno J. Šafaříkovi z Plzně za 2000 Kč.[302] V roce 1949 na návrh závodní skupiny ROH při Místním národním výboru obrazy nekomunistických starostů „jakožto representantů buržoasie“ odstraněny.[303]  Od srpna roku 1995 se tato galerie na radnici vrátila.  Jsou tu nyní podobizny rokycanských starostů z let 1850-1945 a tradice portrétování tak byla obnovena.[304]

2.1.8. Pamětní desky Jana Rokycany a americké armády

V přízemí jsou na obou stranách budovy umístěny pamětní desky. Napravo od rizalitu je to pamětní deska husitského kněze Jana Rokycany. Byla tu odhalena 13. srpna roku 1882. Vytvořil ji sochař Josef Strachovský (1850-1913), a to bez nároku na honorář – šlo o „vlasteneckou povinnost“. Podle jeho předlohy ji pak odlili v klabavských železárnách pod vedením slévače Josefa Soukupa.[305]  Je to novorenesanční dílo s ústředním prvkem kruhového medailonu s reliéfem Jana Rokycany. Medailon je lemovaný vavřínem. Po stranách se nacházejí nápisy: „Slavnému rodáku vděční krajané“ a „Zasazeno dne 13. srp. Léta Páně 1882.“ Horní část desky má podobu štítu s volutami a postavičkami andělů. Na špici tohoto „štítu“ stojí husitský kalich a po stranách je štít podpírán karyatidami. Dolní část pamětní desky vyplňuje sova-symbol moudrosti a nápis: „Mistr Jan Rokycana.“ Zcela dole visí z desky dvojdílný baldachýn. Strachovského dílo je dobrou ukázkou novorenesančního konvenčního sochařství, které dnes sice může působit naivně svou vlasteneckou ikonografií, ale zaujme prací s detailem. O připomenutí rodáka se zasloužil Komitét pro zřízení pamětní desky Janu Rokycanovi založený roku 1881.[306]

Zcela odlišný příběh má za sebou druhá pamětní deska na opačné straně fasády radnice. Do roku 1946 byla na této straně radnice pouze informační turistická cedule s mapou Rokycanska.[307] Pamětní deska zde slavnostně odhalena 8. května roku 1946 na počest americké armády, která rok předtím osvobodila Rokycany.[308] Zhotovil ji místní sochař Václav Koukolíček a pojal ji jako funkcionalisticky jednoduchou desku s česko-anglickým nápisem. Náklady na tuto desku dosáhly 21 460 Kčs.[309] Zřízení desky iniciovali zejména rokycanští národní socialisté, jejichž mládežnická organizace 13. dubna 1946 podala žádost o její umístění na radnici. MNV souhlasil.[310]  Už tehdy se umístění a forma připomenutí americké armády stala předmětem politických sporů. Nešlo o přímé zpochybňování potřeby desky jako takové, jako spíše o snahu jednotlivých stran zapojit desku do svého politického boje. Sociální demokraté tak kritizují národní socialisty apod.[311] Krátce po svém odhalení musela být deska upravena, protože v anglickém textu odhalena chyba (místo „2nd Div.“ zapsáno nesprávně „2th Div.“). [312]

15. dubna roku 1951 (podle obecní kroniky ale 24. dubna 1951[313]) byla ovšem deska na návrh místního výboru KSČ stržena a zničena.[314] V dobových pramenech je tento čin odůvodňován tím, že šlo o žádost pracujících z místních průmyslových závodů, kteří „se nebudou shromažďovati k oslavám na náměstí, neboť tato deska připomíná a reprezentuje národ, který usiluje o vyvolání nové světové války.“[315] Komunistické vedení radnice se rozhodlo přepsat historii. V téže době na Masarykově náměstí (právě přejmenovaném na Náměstí Rudé armády) vyrostla socha sovětského vojáka. Po následujících 40 let měl být podíl Američanů na osvobození západních Čech systematicky zamlčován. Spravedlivé oceněné podílu americké armády na osvobození Československa se v roce 1968 stalo jedním z požadavků rokycanských stoupenců Pražského jara. 22. května 1968 projednala rada MěstNV dopis učitelů rokycanských škol o znovuodhalení desky americké armádě. 19. června 1968 pak rada MěstNV posoudila výpis z obecní kroniky ohledně zničené pamětní desky, který si nechala udělat.[316] Liberalizace roku 1968 však byla příliš krátká a po sovětské okupaci už iniciativy tohoto typu neměly šanci. Ještě v dubnu 1969 se na plénu MěstNV dotazuje Ladislav Hofman, kdy „bude na radnici zřízena deska lidí, kteří osvobodili Rokycany?“[317] Nastupující normalizační režim ale podobné úvahy ukončil. Deska se na své místo až vrátila 6. května 1990 za účasti nového prezidenta Československa, Václava Havla.[318] V návrhu rozpočtu MěstNV (dle údajů z února 1990) se počítá pro rok 1990 s investicí ve výši 30 000 Kčs na zhotovení desky, přičemž národní výbor dopředu uznává, že náklady budou pravděpodobně ještě vyšší.[319] Nakonec během 1. pololetí 1990 deska skutečně pořízena, a to nákladem 25 000 Kčs.[320]

2.2. Ostatní zástavba na jižní straně Masarykova náměstí

Radnice stojí uprostřed jižní stěny Masarykova náměstí. Zde od středověku stávaly domy nejbohatších měšťanů. Tato strana náměstí měří téměř 250 metrů. Dnes je architektonická podoba zdejších domů většinou výsledkem účelových modernizací 19. a 20. století, ale stále vytvářejí cennou kulisu na mírně zvlněné uliční čáře. Všechny až na čp.5/I jsou patrové, všechny až na čp.7/I ztratily původní štít. Domy čp.125/I, 133/I, 9/I a 10/I jsou státem památkově chráněné.

2.2.1. Dům čp.125/I

Popis těchto domů začneme od východu. Prvním z nich je dům čp.125/I. Patrový, tříosý objekt nemá příliš cennou fasádu, ale je státem památkově chráněný, protože jako jediný ve městě má dochovaný gotický portál průjezdu. Portál pocházející ze 14. století[321] byl dlouho skryt za pozdějšími přístavbami, objeven byl až při opravě domu v březnu roku 1924.[322] Podle obecní kroniky se tak stalo roku 1923.[323] Tehdy byla také do portálu vsazena historizující novogotická vrata. Portál má jednoduché profilované ostění. Do výše půldruhého metru byl původní gotický kámen nahrazen na počátku barokně-klasicistními podpěrami.[324] Portál je zakončen lomeným obloukem. V červenci 1924 si na zastupitelstvo města stěžuje Josef Topinka, že pan Julák je od jara 1924 zdržován památkovým úřadem od opravy průčelí svého domu a žádá proto zastupitelstvo, aby Julákovi udělilo souhlas začít s opravou bez ohledu na památkový úřad. Bohuslav Horák na to sděluje, že už bylo zakročeno u památkového úřadu, aby včas záležitost vyřídil.[325] Podle I. Ebelové roku 1924 byla při opravě fasády nalezena vpravo od vjezdu i část gotického okna. Ve spisech je dochována fotografie z nálezu.[326]

V interiéru se nacházejí cenné klenby, možná také gotického původu. V přízemí, v zadním pravém rohu dochována archaická úzkou místnost s vysokou nepravidelnou valenou klenbou, možná gotického původu. Nalevo od ní původní vstup do sklepů, nyní už v přední části klasicistně upravených. Tři suterénní místnosti pod dvorním křídlem jsou patrně rovněž starobylého původu, jsou navzájem propojeny vchody s dvěma identickými, pravoúhlými sedlovými portálky z pískovce. Ostění má pozdně gotický styl s okosenými rohy, ale je doplněno renesanční římsou s obloukem a vnějším orámováním. V dvorním křídle se zachoval starobylý trámový strop. Průčelí má sice nehistorickou podobu, ale rozvržení oken a části zdiva mohou být také středověkého původu.[327] V roce 1784 dům vyhořel při velkém požáru Rokycan. Kromě vlastního obytného objektu zničeny i stáje.[328] Roku 1816 přestavován podle projektu místního zednického mistra Ondřeje Černého. Z onoho roku se dochoval rozpočet vyčíslený na 313 zlatých 54 krejcarů. Akce spočívala v opravě římsy, omítek a vstupního portálu.[329] V městském archivu se nachází složka z let 1884-1891, nazvaná „Julák Jan, stavba nového domu“.[330] Julák byl tehdy majitelem čp.125/I, ale není jisté, zda není míněna nějaká novostavba na jiném místě Rokycan. V archivu je uložen i spisový materiál z roku 1912, pod jménem „Staníček František, zřízení výkladní skříně v čp.125/I“.[331]

2.2.2. Domy čp.126/I a čp.127/I

Dům čp.126/I má v přízemí prostory s křížovými klenbami. Podle K. Jindřicha zde vznikl v roce 1757 požár, který pak těžce poškodil domy v centru města.[332]  Roku 1784 objekt vyhořel znovu, spolu se dvěma stodolami, stájemi a kolnou.[333] Po požáru obnoven v klasicistním stylu. Veduta Rokycan od J. Venuta z roku 1817 zachycuje patrně domy čp.126/I a čp.127/I ještě se zděným uličním štítem. Kresba je poměrně schematická, takže mohlo jít i o dvojici domů čp.125/I a čp.126/I. Každopádně východnější z těchto dvou domů má na vedutě trojúhelníkově zakončený uliční štít, zatímco západní z této dvojice měl štít završený obloukem. V únoru 1933 neměla městská rada námitek, aby V. Rieger coby nájemce krámu v čp.126/I rozšířil okno do náměstí o 15 centimetrů.[334] Fasádu domu až do 2. poloviny 20. století zdobil takzvaný čabrakový motiv, ale nevkusná modernizace provedená v socialistickém stylu roku 1966[335] jej setřela a nahradila konvenčním brizolitem. Na přelomu 19. a 20. století se domu říkalo „U Bluďovských“.[336]

Dům čp.127/I roku 1784 rovněž vyhořel, poškozeny byly i stáje.[337] Z roku 1816 pochází rozpočet na jeho opravu od zednického mistra Ondřeje Černého. V objektu tehdy pořízeny nové rákosové stropy, klenby, komín a opravena fasáda. Vše nákladem 1360 zlatých 45 krejcarů.[338] V roce 1847 vypracoval Mates Mašek projekt výstavby pravého (západního) nádvorního křídla.  Jde o dodnes dochovaný patrový trakt. V přízemí tehdy umístěny chlévy, v patře bytové prostory.[339] V dubnu 1928 městskou radou nepřijata nabídka J. Janáčka na koupi obecního domu čp.127/I.[340] 18. května 1933 povolila městská rada Jaroslavu Honalovi, aby provedl úpravu domu čp.127/I s tím, že se mu nebude 5 let zvyšovat nájem a nebude mu vypovězen.[341]

Oba domy byly v 60. letech 20. století nevkusně opraveny v úpadkovém socialistickém stylu. Se započetím rekonstrukce tehdy již velmi zanedbaných domů se počítalo již v plánu generálních oprav na rok 1965. Město na tento účel ovšem disponovalo jen 100 000 Kčs. Okresní stavební podnik, jako prováděcí firma ovšem zpracoval předběžnou studii, kde náklady na potřebnou opravu obou objektů spočítal na 350 000 Kčs. MěstNV proto musel v září 1964 pověřit komisi pro výstavbu posouzením rozpočtových aspektů plánované investice. Zjednodušeně řečeno, pokud by se potvrdilo, že nutná částka je opravdu 350 000 korun, pak by se v roce 1965 mohla provést jen generální oprava jednoho domu a i na tu by město muselo žádat o dodatečný příděl peněz od státu ve výši asi 70 000 Kčs.[342] Na zasedání rady MěstNV 4. listopadu 1964 se probírala otázka rozpočtu chystané generální opravy a radní se dozvěděli, že realistický rozpočet na oba domy je opravdu ve výši 350 000 Kčs.[343] Na rok 1965 nakonec Domovní správa disponovala pro tuto akci 190 000 Kčs. Nedostatek peněz se měl vyřešit rozložením investice do delšího období. Do konce roku 1965 měla proběhnout rekonstrukce jednoho domu (patrně čp.126/I), druhý by přišel na řadu až počátkem roku 1966.[344] Už v roce 1965 se odtud museli vystěhovat nájemníci.[345]  18. srpna 1965 rozhodla rada MěstNV, že do 15. září 1965 mají být oba domy vyklizeny.[346] Na podzim 1965 ovšem ohlášeno, že Okresní stavební podnik nebude moci v roce 1965 provést práce na generální opravě domů čp.126 a čp.127 v plánované výši.[347] Původní termín vystěhování nájemníků stejně nebyl splněn. 18. září 1965 rada MěstNV uložila Domovní správě, aby do 30. září 1965 předala Okresnímu stavebnímu podniku klíče od domu čp.127. Předání klíčů od objektu čp.126/I mělo následovat hned po vystěhování.[348] V prosinci 1965 se konstatuje, že oba domy již byly vyklizeny.[349]

Vlastní přestavba provedena roku 1966.[350] V únoru 1966 už se staví.[351]  Ještě v říjnu 1966 očekává Domovní správa, že přestavba obou domů bude hotova do konce roku.[352] V dubnu 1967 ovšem stále trvá, že Domovní správa musí v rámci celoměstského závazku na počest 50. výročí VŘSR provést finální nátěr fasády objektu.[353] Generální opravu vyprojektovali pánové Tóth a Chudáček z Okresního stavebního podniku. Šlo o radikální přestavbu stávajících měšťanských domů. V přízemí zrušeny u obou domů původní průjezdy, parter naopak ovládly velkoplošné výkladce obložené fasádními glazovanými cihlami. V prvním patře zachovány bytové jednotky, zdejší místnosti modernizovány. Do průčelí obou domů vsazena nová trojdílná okna sídlištního typu, která nahradila původní šestitabulková dělená okna domu čp.127/I i čtyřtabulková, křížově dělená okna objektu čp.126/I. Změny se paralelně se zřizováním moderních prodejen v přízemí i moderních bytů v patře projevily i ve vnitřní dispozici a také na nádvoří, kde došlo k demolici většiny původních staveb, za domem čp.127/I zasypána stará studna.[354] Za dům čp.127/I vsazen objekt veřejných záchodků (popis viz kapitola „Knihova ulice“). Součástí byla i adaptace parteru, kde zřízeny dvě moderní prodejny, provozované Jednotou.[355]

Po roce 1989 město řešilo, co s těmito domy, které zůstaly v majetku obce. V září 1992 rozhodlo městské zastupitelstvo vypracovat posudek na náklady případné celkové rekonstrukce obou domů.[356] Náklady na rekonstrukci tehdy odhadovány na 1 000 000 Kčs. Městský architekt Z. Čihák navrhoval prodej domů, zastupitelstvo ale doporučilo jejich ponechání jako obecních nájemních domů.[357] V obou domech je k roku 2005 po dvou bytových jednotkách.[358] V 90. letech 20. století došlo k celkové rekonstrukci domů a socialismem znešvařené fasády citlivě obnoveny. V listopadu 2000 se zastupitelstvo města dohodlo s Petrem Rothem, obyvatelem domu čp.126/I, na splátkovém kalendáři, kterým měl jmenovaný uhradit obci svůj podíl na provedené rekonstrukci fasády a střechy objektu až do hodnoty 475 101 Kč.[359] V letech 2012-2013 proběhla rekonstrukce obou obecních domů čp.126/I a čp.127/I v rámci programu Zelená úsporám. V roce 2012 provedena výměna oken, výloh a dveří. Na podzim 2013 realizována oprava průchodu a fasády. Nové barevné řešení zvoleno v odstínu světle krémové. Zároveň v obou domech opraveno topení.[360] Dům zaujme v přízemí dochovanými místnostmi s kombinací valené klenby a takzvané „české placky“.

2.2.3. Plánovaný průlom nové ulice do náměstí na místě domů čp.126/I a čp.127/I

Domy čp.126/I a 127/I patří dlouho obci. Ta koupila už roku 1895 dům čp.126/I a v roce 1912 i dům čp.127/I.[361] Podle K. Hofmana ale město koupilo oba objekty až roku 1910, přičemž dům čp.127/I měl stát 24 000 K.[362] Každopádně obec oba domy nabyla v rámci promyšlené strategie, na jejímž konci mohla být jejich demolice. Na jejich místě se totiž předpokládala výstavba nové ulice, která by spojila Masarykovo náměstí s Knihovou ulicí a starým nádražím (stojí na jižním konci ul. Svazu bojovníků za svobodu, viz kapitola „železniční architektura“). Průlom nové ulice zde poprvé projektoval Bedřich Pek ve svém návrhu regulačního plánu města z roku 1892.  V jeho rámci mělo být Masarykovo náměstí upraveno důsledným srovnáním stavebních čar, i za cenu rozsáhlých demolic. Na východě mělo být náměstí ukončeno pravidelnou domovní frontou a dále k východu by jej s Malým náměstím spojovala široká ulice. K jihu měla právě v místech těchto domů vybíhat další nově vytýčená ulice, směrem k nádraží a okružní třídě.[363]  Pekovy návrhy na asanaci většiny historické zástavby byly nerealistické a nedošly realizace. Plánovaná spojovací ulice s Masarykova náměstí ale v úvahách městských plánovačů zůstala ještě další půlstoletí. Šlo totiž o poměrně logický a životaschopný projekt. Vytváření nové městské třídy mezi Masarykovým náměstím a tehdejším nádražím (dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu) už tehdy dokonce bylo zahájeno, byť nikoliv vlastním průlomem na Masarykovo náměstí. V jeho intencích ale například vyrostla v této budoucí ulici roku 1905 budova gymnázia. Projekt se dostal i do územního plánu z roku 1911. Pak jej odsunula 1. světová válka. Už na fotografii z roku 1909 ale skrz dům čp.126/I vedl průchod, prolomený původním soukromým průjezdem.[364]

Za 1. republiky se ale objevují i úvahy o možnosti městiště obou domů aspoň částečně stavebně využít. Okolo roku 1930, kdy město hledalo místo pro budovu městské spořitelny, se uvažovalo i o místě domů čp.126/I a čp.127/I.[365] V letech 1938-39 pak o osudu obou domů o výhledové regulaci této lokality jednalo zastupitelstvo. Na stole byly dvě varianty, pěší průchod nebo ulice. Podle první varianty měli na místě obou domů postavit podnikatelé Honal a Doležal obchodní dům a v něm prostornou pasáž pro pěší o šířce 4 metrů, která by nahradila původní průchod. Ve vnitrobloku, směrem ke Knihově ulici, měla být zřízena v pokračování průchodu cesta pro pěší o šířce 5 metrů. Druhý projekt předpokládal demolici obou objektů a výstavbu nové ulice.[366] V této době byl architektem Aloisem Mikuškovicem zpracován nový regulační plán Rokycan a došlo k revizi některých dlouhodobých urbanistických záměrů. V regulačním plánu Mikuškovic navrhl ponechat zastavění do náměstí, nenarušovat uliční frontu a nevystavovat náměstí dalšímu dopravnímu ruchu, zatímco podle původního regulačního plánu z roku 1911 měla být na místě domů čp.126/I a čp.127/I otevřena nová ulice, 20 metrů široká.  Městská rada 20. října 1938 akceptovala Mikuškovicův názor a v listopadu 1938 projednávána na schůzi obecního zastupitelstva změna regulačního plánu v ulici mezi Masarykovým náměstím a Sedláčkovou ulicí od domu čp.126/I a čp.127/I. Navrženo tedy oba domy zbořit, ale na jejich místě nebudovat průlom nové komunikace. Místo toho projektováno postavit na místě domů čp.126/I a čp.127/I činžovní dům zasahující 17 metrů dovnitř bloku a zřídit v něm 4 metry širokou pasáž vedoucí skrz dům dál k jihu směrem k Jiráskově ulici, čímž by byla podpořena jeho komunikační funkce ale jen pro pěší. Zastupitelstvo tuto variantu podpořilo.[367]

V květnu 1939 se pak zastupitelé sešli na další klíčové schůzi, kde projednali vyřízení připomínek k usnesené změně regulačního plánu u domů čp.126/I a čp.127/I a tuto změnu definitivně podpořili. Proti revizi stávajícího regulačního plánu a proti zrušení plánované ulice spojující okružní třídu s náměstí byly podány různé námitky. Jednotě Sokol vadilo, že navrhovaná pasáž v novém domě bude tmavá. Komunikace od sokolovny na náměstí je přitom rušná a průlom do náměstí by podle Sokola byl logický. Vadila rovněž šířka ulice, od navrhovaného domu s průchodem směrem k jihu, až k dnešní Knihově ulici. Zde navrhoval nový regulační plán jen komunikaci o šířce 5 metrů. To je pro kritiky nedostatečné, zejména pokud tam vyrostou činžovní domy. Pak by prý nebylo možné k domům zajíždět auty. Reakce obce ale byla rezolutní: není třeba umožňovat silniční dopravu až do náměstí. K námitce o nedostatečné šířce jižního úseku komunikace obec sdělila, že 5 metrů vozovky stačí a že pokud tam vyrostou domy, zřídí se obratiště. Anna Kuchlerová (majitelka již zbořeného domu čp.14/I v Knihově ulici) měla vůči městu podobnou námitku: v části nové ulice jižně od náměstí hodlá prý v nejbližší době postavit řadový obytný dům a uvažují o tom i další majitelé zdejších pozemků. Nový regulační plán k těmto novostavbám údajně neumožní příjezd. Obec ale opakovala, že šířka není problém, navíc je možno rozšířit vozovku v této části ulice na úkor zeleně.  Josef Julák (majitel domu čp.125/I) zase protestoval proti tomu, že novostavby projektované dle nového regulačního plánu prý navždy znemožní výstavbu na místě staré budovy na pozemku č.kat.121 a v okolí, přičemž obytné budovy na pozemku č.kat.125 s hospodářskými budovami jsou prý vesměs staré a bude je brzy nutno znovu zřídit. Městští experti ale zopakovali, že stavební využití bude možné na úkor zeleného pásu.[368] Marie a Albína Cyprovi, majitelky domu čp.128/I na Masarykově náměstí, se zase cítily změnou regulačního plánu přímo poškozeny. Podle původního regulačního plánu schváleného v roce 1911 měla být do náměstí zřízena ulice na místě domů čp.126/I a čp.127/I, přičemž od domu čp.128/I se měl oddělit pruh 1-2 metry široký. To by sice prý dům čp.128/I poškodilo, protože by byl příliš úzký, ale jako protihodnotu by dům čp.128/I získal od obce cíp sousedního obecního pozemku do náměstí a stal by se navíc rohový, což je podle stěžovatelek v konečné bilanci výhodné. Jenže nový plán stále předpokládal demolici obou obecních domů a tedy oddělení zmíněného pruhu od parcely u čp.128/I, aniž by ale dával kompenzaci v podobě vzniku rohového domu. I zde byla reakce obce tvrdá: od roku 1911 se prý mnohé změnilo a nedá se postupovat podle starého plánu. Objevily se i obecněji pojaté kritické hlasy. Skupina stěžovatelů označovaná jako „občané z Rašínova“ tvrdí, že zrušením plánované ulice do náměstí bude chybět spojení jejich čtvrtě s centrem města.  Takřka identické námitky pak vznesli i obchodníci František Kratochvíl a Boh. Cvrk: chybí spojení Rašínova s centrem. Obec ale odpověděla, že je potřeba hlavně pěší spojení a to zůstane.  Žádné ze stížností se ale nedostalo kladného vyřízení a 18 hlasy z 34 schváleno na schůzi obecního zastupitelstva zamítnutí stížností proti změně regulačního plánu.[369] 27. dubna 1939 městská rada schválila na základě usnesení obecní stavební a regulační komise z 19. dubna 1939 komplexní návrh na změnu regulačního plánu. Jako jedinou změnu oproti původním projekcím navrhla pasáž v novém domě do náměstí rozšířit na 5 metrů.  V debatě na schůzi obecního zastupitelstva se ale právě šířka navrhovaného průchodu skrz nový dům stala předmětem sporů. Josef Kuč prohlásil, že 4 metry široká pasáž stačí. Jinak souhlasil s tím, že silniční doprava se do náměstí zavádět nemusí a že plán z roku 1911 není směrodatný. František Kuč zase prosazuje schválit pasáž o šířce 5 metrů.  A. Vodrážka naopak soudí, že 4 metry stačí, že to bude víc než má Baťova pasáž na Václavském náměstí v Praze, přičemž v současnosti je prý průchod jen 2 metry široký. Pro šířku 4 metry nakonec bylo 13 zastupitelů, pro šířku 5 metrů jich hlasovalo 11, ani jeden z návrhů neschválen. Ale starosta Hejrovský konstatoval, že otázka šířky pasáže se může řešit později. Celá změna regulačního plánu a zásadní proměna urbanistických koncepcí dopravního řešení Rokycan pak byla odsouhlasena.[370]

Ještě roku 1945 byl záměr prolomení nové ulice oprášen a stavební komise jej zařadila do stavebního programu obce na příští roky.[371] V podmínkách praktického zastavení stavební činnost po válce ale nebyl realizován a domy čp.126/I a 127/I zůstaly stát. Uvědomme si také, že představa nového městského bulváru mezi nádražím a Masarykovým náměstím ztratila po roce 1931 částečně opodstatnění, protože nové nádraží vyrostlo na náměstí 5. května, v ose existující Palackého ulice, která tak pohodlně, bez větších demolic a nutnosti prorážet novou ulici skrz středověké domy, začala hrát roli živé městské třídy. V domě čp.126/I tak zůstal jen původní průchod pro pěší, adaptovaný v 19. století z bývalého domovního průjezdu. V prosinci 1994 byl průchod rozrušen výkopy kvůli pokládce telefonních kabelů. Po dobu prací průchod uzavřen.[372]  V dubnu 1995 již v průchodu, v úseku od veřejných záchodků až na Masarykovo náměstí položena zámková dlažba.[373]

2.2.4. Dům čp.128/I 

Sousední dům čp.128/I  „U Ciprů“ vystupuje o několik metrů z fronty dosavadních domů. Snad může jít o nepřímý důkaz toho, že právě v těchto místech začínala na jižní straně náměstí souvislá řada domovních podloubí, kterou tu někteří badatelé (D. Líbal) předpokládají.[374]  V roce 1784 objekt vyhořel spolu s přilehlou stodolou a stájemi.[375] V roce 1816 místní zednický mistr Ondřej Černý sepsal rozpočet na opravu domu. V jejím rámci postavena nová římsa, štít, vrata a okna. Celkem vyšla tato investice na 336 zlatých 10 krejcarů.[376] Zdá se, že v této fázi dům zachytila veduta Rokycan z roku 1817, na které je vidět již podélně orientovaná střecha, bez uličního štítu, který v té době ještě patrně měly sousední domy čp.126/I a čp.127/I. V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1886, nazvaný „Cipra Jan, přestavba domu čp.128/I“.[377] Nynější fasáda je ovšem novodobá. Objekt totiž byl opraven koncem 60. let 20. století nedlouho po generální opravě sousedních domů čp.126/I a čp.127/I. Domovní správa podle plánu z října 1966 hodlala provést práce během roku 1967.[378] I zde, jako v případě domů čp.126/I a čp.127/I, byla aplikována nevkusná brizolitová omítka, která setřela veškeré fasádní detaily. 14. září 1966 odsouhlasila rada MěstNV umístění kanceláře Čedoku v přízemních prostorách tohoto domu.[379] Z domu vystěhován i sekretariát Československého svazu invalidů.[380] Původně zde také fungovala prodejna „Styl“. V dubnu 1967 už oprava domu probíhá.[381] Rekonstrukce povolena během 1. pololetí 1967.[382]  Po celé pololetí se tu pak intenzivně pracovalo. V srpnu 1967 práce pokračují.[383]

V prvním patře vznikly nově 3 bytové jednotky s byty II. kategorie.[384] V lednu 1968 už v domě zpátky nastěhováni nájemníci.[385]  Oprava skončila v 1. čtvrtletí 1968.[386]  Podle jiného údaje až ve 2. čtvrtletí 1968. V září 1968 každopádně uváděno, že ještě zbývá dokončit vybetonování dvora, které odloženo až do dobudování sousedního objektu veřejných záchodů (viz kapitola „Knihova ulice“).[387] Podle orientačního rozpočtového přehledu investiční výstavby měla adaptace objektu čp.128/I v roce 1967 vyjít na 415 000 Kčs.[388] Cestovní kancelář tu otevřena po celkové adaptaci parteru 19. února 1968 (fungovala tu nepřetržitě až do ledna 1992).[389] Fasáda domu byla po roce 1989 upravená v mírně historizujícím stylu. Dům má v interiérech staré klenby a dnes už příčkami zazděný průjezd.

2.2.5. Dům čp.129/I (Dům lahůdek)

Dům čp.129/I roku 1784 také shořel (poničen vlastní dům, stodola i stáje).[390] Pak opraven. Ještě Schönbergerova kresba města, zhotovená okolo roku 1830, zachytila na domě čp.129/I vysoký zděný štít, orientovaný do náměstí (stejně jako u všech domů mezi ním a budovou radnice). Někdy v následujících dekádách ale tento štít byl snesen. Podle popisu z roku 1845 se v přízemí domu nacházel velký obchod, 2 místnosti, průjezd, vše s klenutými stropy. Pod tím 2 velké klenuté sklepy. V prvním patře byly 4 velké pokoje, kuchyně, spižírna. Na zadní straně domu tehdy klenutá pavlač vedoucí k záchodu, postavená po roce 1840, kdy demolována původní pavlač. Na střeše krytina z tašek. Dům o rozměrech 5 sáhů 4 stopy x 11 sáhů 3 stopy (10,7 x 21,8 m) evidován jako ve velmi dobrém technickém stavu. Na dvoře ještě připomínána roku 1845 zděná stáj krytá šindelem ve středním stavu, která stála na půdorysu 11 x 3 sáhy (20,9 x 5,7 m).[391] Někdy v 19. století získal objekt nenáročnou novorenesanční fasádu s rustikou. V roce 1891 byly přistavěny na dvoře podle projektu Hynka Šmolíka záchody a kuchyně.[392] V městském archivu se nachází složka z let 1890-1892, nazvaná „Rozum Jordán, přestavba domu čp.129/I“, a další z roku 1912 „Vilímek Václav, úprava výkladu na čp.129/I pana Rozuma“.[393] V listopadu 1927 na schůzi městské rady na vědomí vzat výsledek komisionelního řízení o úpravě nádvorní budovy v čp.129/I za účelem mlékárny pro mlékařské družstvo. Vlastníku se prý nařídí zakrytí studny a popelníku.[394] V roce 1933 proběhla ještě přestavba stájí a přístavba fotografického ateliéru podle plánů Josefa Nováka.[395] V červnu 1933 vydáno stavební povolení pro J. Rozuma na výstavbu fotografického ateliéru na nádvoří domu čp.129/I.[396] V srpnu 1933 vydáno J. Rozumovi  užívací povolení na fotografický ateliér v čp.129/I.[397] Jordán Rozum získal 31. srpna 1937 stavební povolení na zřízení výkladní skříně a vchodu do krámu v domě čp.129/I (v inventáři městské technické kanceláře uváděno patrně omylem čp.127/I). Autorem projektu byl Josef Beneš. Kolaudace proběhla 14. prosince 1937.[398]

V letech 1975-1976 byl dům zbořen a na jeho místě vyrostl Dům lahůdek, slavnostně otevřený 26. listopadu 1976.[399] O podobné zásadní přestavbě se uvažovalo již od konce 60. let. V listopadu 1969 se plánuje výstavba nové prodejny lahůdek a mléčných výrobků na roky 1970-71. Měla proběhnout v režii podniku Potraviny.[400] Rekonstrukce domu čp.129/I dokonce zařazena do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969).[401] Dle zprávy z června 1970 se projekt na přestavbu čp.129/I připravuje. S demolicí se mělo začít v roce 1972 a ještě téhož roku měla proběhnout výstavba nové budovy.[402] V červenci 1971 je chystaná rekonstrukce domu čp.129/I deklarována stále jako cíl města v oblasti rozvoje obchodní sítě.[403] V roce 1973 požádal podnik Potraviny město o odklad zahájení přestavby až na rok 1974.[404] Práce měly započít v 2. čtvrtletí roku 1974 a probíhat až do roku 1976.  V červnu 1973 již je plně zpracována projektová dokumentace.[405] Jak ale konstatováno na plenárním zasedání MěstNV v květnu 1974, rekonstrukce Domu lahůdek odložena pro malou stavební kapacitu.[406] V roce 1973 se náklady na tuto akci odhadovaly na 5 900 000 Kčs.[407] V roce 1974 se uvádí 5 000 000 Kčs.[408] V květnu 1975 uváděna hodnota stavby na 4 750 000 Kčs.[409] Nakonec dosáhl 5 500 000 Kčs. Investorem byl podnik Potraviny Plzeň.[410] Projekt vypracoval Alois Kalaš.[411] Dle tohoto původního projektu měla být v objektu po rekonstrukci umístěna: v suterénu vinárna (plocha 104 čtverečních metrů), pivní sklep (plocha 20 čtverečních metrů), přípravna (plocha 23 čtverečních metrů), sklady a sociální zařízení. V přízemí prodejna lahůdek (plocha 104 čtverečních metrů), kuchyně (plocha 50 čtverečních metrů), sklad (plocha 22 čtverečních metrů), chladírna, výrobna lahůdek, kancelář, sklad potravin (plocha 18 čtverečních metrů) a sociální příslušenství. V 1. patře: kavárna (plocha 75 čtverečních metrů), cukrárna (plocha 50 čtverečních metrů), hala, salonek zaměstnanců (plocha 46 čtverečních metrů), kanceláře, sociální zařízení a přípravna.[412] V přízemí nakonec skutečně zřízena pultová prodejna lahůdek a bufet a v prvním patře cukrárna. V suterénu ovšem jídelna.[413] Jednalo se o příznačnou investici první dekády normalizačního režimu, který se snažil ukázat ekonomickou stabilizaci Československa mj. prostřednictvím budování takovýchto monofunkčních středisek. V Rokycanech tehdy vyrostl i Dům oděvů (v domě čp.72/I v Palackého ulici) a Dům oděvů (čp.85/I na severní straně náměstí). Novostavba Domu lahůdek naštěstí respektovala patrovou výšku zástavby a její stavitelé odolali dobovému pokušení ploché střechy. Průčelí ovšem bylo zcela modernistické, s velkoplošnými okny v kovových rámech v prvním patře a fasádou obloženo drobnými, světle modře zbarvenými kachlíky.  Svým funkcionalistickým slohem narušilo atmosféru této části náměstí. Zadní trakt hledící do dvora řešen jako kubistický soubor betonových hmot, relativně dobře zvládnutý. V objektu vzniklo 376 metrů čtverečních prodejních ploch.[414]

V polovině července roku 2005 zahájena přestavba objektu (povolil ji městský úřad 1. června 2005). Ještě před koncem července vybourána fasáda v prvním patře a zahájena její celková úprava. Namísto původních velkoplošných oken fasáda vyzděna tvárnicemi a zřízeny zde 4 standardní okenní otvory. V polovině srpna 2005 okna dotvořena historizujícími šambránami. Menší změny prováděny v parteru, ale i zde, stejně jako v patře, odstraněny modré socialistické kachlíky. Na průčelí nanesena běžná omítka, zatím jen bez finálního nátěru.[415] Nad korunní římsou zároveň postavena nízká plochá atika. Současně také vyměněna krytina střechy (nové tašky) včetně měděných klempířských prvků okolo vikýřů a na okapech. V polovině srpna 2005 již oprava střechy ukončena. Počátkem září 2005 už demontováno lešení okolo průčelí domu.[416]

2.2.6. Dům čp.130/I

Dům čp.130/I dodnes prozrazuje svou mohutností, že býval jedním z nejvýstavnějších v Rokycanech. V roce 1784 jej poničil požár. Škody nahlášeny jednak na obytném domě, dále na stodole, kůlně a stájích. Poškozena i „chalupa“ (patrně šlo o nějaký objekt na předměstí, majetkově propojený s tímto domem).[417] Patrový, čtyřosý objekt přišel v 19. století o původní štít, obrácený do náměstí, který je vidět ještě na Schönbergerově vedutě Rokycan cca z roku 1830. Následovaly další stavební změny, které bohužel postihly i fasádu, jež je v současnosti moderní. V interiérech se ale dodnes nacházejí velkolepé barokní klenby, sestávající ze dvou polí křížové klenby, mezi nimiž jsou lunety. V bývalém průjezdu jsou další cenné klenby, dnes ale ukryté pod pozdějšími příčkami. Zadní trakt do dvora je opatřen portálem s lomeným obloukem, u kterého někteří badatelé naznačovali možný gotický původ.[418]

V roce 1911 proběhla ve dvoře stavba dřevěného objektu fotoateliéru, navržená Štěpánem Wolfem.[419] Šlo o stavbu fotografické dílny Maxe Bickera, jak uvádí fond městského archivu ve složce z roku 1911.[420] V městském archivu se nachází ještě složka z roku 1912, nazvaná „Bicker Max, zvýšení komína ve fotoateliéru čp.130/I“.[421] Rudolf a Marie Bluďovských dostali 14. února 1920 stavební povolení na přestavbu výkladní skříně v čp.130/I.[422] V únoru 1932 vydáno městskou radou stavební povolení pro Rudolfa Bluďovského na zřízení krámového výkladce, přestavbu komínu, zřízení schodů a koupelny v čp.130/I.[423] Plánek zhotovil Josef Žour. Akce byla kolaudována 23. listopadu 1934.[424]

Dle zpráv z června 1973 mělo následujícího roku dojít k rozšíření a úpravě prodejny hraček v přízemí objektu. Již roku 1972 povolil MěstNV zrušení 1 nevyhovující bytové jednotky v nádvorním objektu kvůli rozšíření zázemí prodejny.[425] V prosinci 1976 se zmiňuje, že do roku 1980 bude nutné najít 3 náhradní byty pro obyvatele tohoto domu z důvodu plánované přestavby prodejny hraček.[426] V červnu 1978 trvá záměr najít 3 náhradní byty pro zdejší obyvatele.[427] Ještě v říjnu 1984 město konstatuje, že na rok 1985 bude potřebovat obyvatelům tohoto domu přidělit 1 náhradní byt.[428] V 80. letech 20. století, před pádem komunistického režimu „zdobil“ průčelí domu v prvním patře transparent s nápisem „Kvalitně a efektivně vyrábět – Prvořadý úkol osmé pětiletky.“[429]

V září–říjnu 1991 byly původní výkladce v přízemí domu odstraněny (až na segment v pasáži bývalého průjezdu). Zároveň na střechu položena nový krytina z jasných červených tašek. Pak následovaly rozsáhlé úpravy interiérů bývalé prodejny. V listopadu 1991 zahájena instalace nových výkladců v parteru, dlouho ale zůstávaly nedodělané. Teprve počátkem února 1992 nové výkladní skříně dohotoveny. Šlo o masivní, objemnou konstrukci s velkými prosklenými plochami. Typizovaná velkoplošná okna socialistické provenience v prvním patře průčelí ponechána ale natřena citlivějším odstínem tmavé barvy.[430] Přestavba se dotkla i zadního, nádvorního traktu, do něhož osazena nová okna a na střechu rovněž položeny červené tašky.[431]

2.2.7. Dům čp.131/I

Dům čp.131/I byl také jedním z nejbohatších v Rokycanech. Říkalo se mu Korrenovský dům. Objekt byl rovněž roku 1784 poškozen velkým požárem města. Poničena i stodola, stáje a „chalupa“ (asi stála mimo městské jádro a s domem čp.131/I propojena jen přes osobu vlastníka, popřípadě šlo o nějaký drobnější objekt typu „vejminku“ při zadním konci parcely u dnešní Knihovy ulice). Dům se každopádně popisuje jako „pěkně vystavený“[432] Škody ale nebyly příliš rozsáhlé. V roce 1784 tu po nějakou dobu provizorně umístěna městská radnice, nájem zařízen ještě před požárem, kdy už město zahájilo výstavbu nové radniční budovy, po požáru zvýšen z 50 na 70 zlatých ročně.[433] Schönbergerova kresba města, pořízená okolo roku 1830, zde schematicky také ukazuje zděný štít, orientovaný do náměstí. Někdy v následujících dekádách ovšem byl štít zbořen a dům zakryt běžnou střechou, podélně orientovanou k uliční čáře. Ještě roku 1903 byl na domě rozeznatelný zbytek původní velkolepé barokní fasády. Dům měl tehdy ještě barokní či snad renesanční portál a průčelí členěné jednoduchými pilastry. Nad okny se zachovaly římsy barokního tvaru, podobné jako na původním domě čp.5/I (viz dále). Stejný stav je vidět ještě na fotografii z doby okolo roku 1910.[434] V roce 1876 přestavěna maštal na dvoře na obytnou světnici (projekt Václava Kovandy).[435] V městském archivu se nachází složka z roku 1876, nazvaná „Pangerle Václav, přestavba v domě čp.131/I“.[436] Ve fondu městského archivu je rovněž uložen spisový materiál z roku 1905, pod jménem „Zrzavecký František, zřízení portálu čp.131/I“.[437] V roce 1910 pak prováděny podle plánů Štěpána Wolfa některé úpravy objektu (nový výkladec, úprava síně, vpravo ve dvoře přeměněna přední část hospodářského stavení na byty.[438] V roce 1939 vydala obec povolení k rozdělení stavební parcely č.kat.127 Františka Zrzaveckého (majitele domu čp.131/I) na 2 stavební místa. 27. června 1939 podána žádost, 1. srpna 1939 konáno komisionelní řízení, 10. srpna 1939 městská rada doporučila ke schválení a v září 1939 souhlas připojilo i obecní zastupitelstvo.[439] U domu čp.131/I pak skutečně (směrem do vnitrobloku) vznikl za protektorátu samostatný objekt čp.207/I, který získal 7. ledna 1942 číslo popisné. Později byl zbořený při asanaci zástavby v Knihově ulici. František Zrzavecký také získal 27. února 1941 stavební povolení pro zřízení pasáže a rozšíření krámů v čp.131/I dle projektu Františka Michálka.[440]

Už počátkem 70. let 20. století se uvažuje o generální rekonstrukci domu a modernizaci prodejen hraček a sport v přízemí. Kvůli akci měly být zrušeny 2 stávající bytové jednotky v tomto domě.[441] V prosinci 1976 se dokonce mluví o 3 bytových jednotkách.[442] Přestavba plánována na roky 1978-1979.[443] V červnu 1978 trvá záměr najít 3 náhradní byty pro zdejší obyvatele.[444] 14. května 1984 přiděleny zdejším obyvatelům 2 náhradní byty.[445] V letech 1984-1988 pak prošel dům necitlivou socialistickou rekonstrukcí, prováděnou podle plánů V. Holubové ze Zemědělského stavebního družstva. V jejím rámci došlo k výrazné proměně vnitřní dispozice, do domu vloženo nové schodiště, na dvoře vyrostla utilitární stavba kotelny.[446] Těžkou ránu zasadila tato primitivní oprava i vnější tváři domu.  Fasáda, znešvařená účelovými prvky typizovaných oken byla zjednodušena vymazáním většiny detailů a hlavně porušena nastříkáním hrubé, zcela nevhodné omítky.  Práce prováděl Okresní stavební podnik, v roce 1985 už rekonstrukce domu probíhá.[447] V červnu 1988 již v domě čp.131/I fungovala modernizovaná prodejna Sportu.[448] V roce 1995 na dvoře domu čp.131/I postaveno požární únikové schodiště.[449]

Zbytek bývalé výstavnosti se ale dochoval v interiérech. Konkrétně je to dlouhá chodba po pravé straně domu zaklenutá třemi poli křížové klenby. Dále jde o místnost na konci této chodby s důmyslným stropním systémem založeným na průniku větších a menších, mírně asymetrických lunet. Konečně bývalý průjezd má také klenby s lunetami.

2.2.8. Dům čp.133/I (Lidový dům) a zbořený dům čp.132/I

Dům čp.133/I, Lidový dům, vznikl v současném rozsahu až v 70. letech 20. století. Tehdy byl původní barokní dům čp.133/I rozšířen i na místo zbořeného domu čp.132/I. Dnešní fasáda Lidového domu je tak sice barokní a památkově chráněná, ale její východní třetina je pouhou moderní imitací. Na místě Lidového domu se už v 16. století připomíná hostinec, navštěvovaný městskou honorací a šlechtici. Tehdy patřil jistému Albrechtu Trnkovi zvanému „Vorel“.[450] Vorel měl četné konflikty se zákonem a zadlužil se. Svůj dům proto musel prodat, ale jeho jméno zůstalo ještě dlouho v paměti.[451] Domu se proto říkalo „U černého orla“.  V roce 1758 byl dům barokně přestavěn. Roku 1784 dům U Černého orla vyhořel, včetně stájí a kůlny.[452] Pak obnoven s využitím dochovaných partií předpožárové architektury. Tato jeho podoba se dochovala dodnes a dům tak jako jeden z mála ukazuje podobu rokycanských ulic tak, jak vypadaly před požárem roku 1784, který setřel jejich barokně-renesanční zdobnost. Ve srovnání s původní barokní podobou ale objekt přišel během 19. století o zděný uliční štít (zakreslený ještě na Schönbergerově vedutě cca z roku 1830) a nová sedlová střecha už byla orientována podélně. Z roku 1852 se dochoval plán tesařského mistra Matěje Maška na rozšíření stodoly za domem a její nové zastřešení. O realizaci ale chybí přímé důkazy.[453] Roku 1900 vyrostlo na nádvorní straně domu venkovní železné schodiště do pokojů pro hosty podle plánů B. Ryšavého.[454] V městském archivu se nachází složka z roku 1900, nazvaná „Klička Šebestián, zřízení schodiště v hotelu Černý orel čp.133/I“.[455]

26. srpna 1906 koupili dům čp.133/I za 24 000 zlatých (48 000 K) rokycanští sociální demokraté, respektive jejich Stavební, nákupní a výrobní družstvo Dělnický dům, a adaptovali objekt na své sídlo, které slavnostně otevřeli 11. listopadu toho roku pod jménem „Dělnický dům“, později „Lidový dům“.[456] Adaptace si vyžádala některé dílčí úpravy vnitřních prostor (stavba skladiště o ploše 17 x 10 metrů na dvoře na místě původních stájí[457]), ale navenek se dům prakticky nezměnil.  V roce 1926 byl Lidový dům největší rokycanskou hospodou z celkových 25, co se týká vyčepovaného piva (723 hl/rok).[458] V roce 1923 navrhl architekt Josef Lukeš radikální přestavbu domu v rondokubistickém stylu, příznačném pro první léta Československé republiky. Plán nerealizován.[459] V březnu 1923 vzala obecní správní komise na vědomí výsledek informativní komise z 14. února 1923 o zamýšlené přístavbě sálu v Dělnickém domě čp.133/I s tím, že budou ještě předloženy nové stavební plány.[460]  V roce 1924 pak fasáda domu opravena, a to kupodivu velmi konzervativně, pod dozorem Památkového ústavu.[461] Hlavní změny se za První republiky odehrály v nádvoří Lidového domu, které bylo zcela přeorganizováno a doplněno o objekt kina (viz níže). 4. července 1931 poškozeny interiéry domu deštěm. Průnik vody do objektu byl způsoben zanesenými odpadními rourami, k čemuž došlo kvůli opravě sousední budovy radnice.[462] 20. července 1931 pak městské radě oznámeny požadavky majitele Dělnického domu čp.133/I na opravu domu kvůli škodám vzniklým kvůli opravě radnice.[463] Podle analýzy, kterou se pak zabývala městská rada, měla oprava škod na čp.133/I vyjít cca na 3000 Kč.[464] Otázka škod v čp.133/I vyřízena nakonec městem 29. července 1931 smírně.[465] Břemeno se pak přeneslo na stavební firmu, která prováděla opravu radnice. Koncem srpna 1931 městská rada určila, že L. Brejchovi se sdělí požadavky restauratéra z čp.133/I na náhradu škody, má se s ním dohodnout.[466] Roku 1953 připadl Lidový dům spotřebnímu družstvu Jednota. V říjnu roku 1958 se na domě objevil první neonový nápis v Rokycanech („Pohostinství“).[467]

V 60. letech začalo družstvo Jednota plánovat celkovou rekonstrukci objektu Lidového domu. 6. ledna 1965 se tímto záměrem zabývala rada MěstNV. Vyslovila souhlas, ale doplnila předběžný projekt o některé své požadavky. Lidový dům měl být napojen na centrální kotelnu pro sídliště v Knihově ulici. Pokud by ale kapacita kotelny napojení Lidového domu neumožňovala, doporučil národní výbor provést současně s rekonstrukcí objektu i zbudování nové samostatné kotelny, která by zároveň vytápěla i sousední budovu radnice.[468] (4. srpna 1966 rada MěstNV uložila komisi výstavby vypracovat návrh pro ONV na výstavbu takové kotelny, tento projekt ale nerealizován a radniční budova se napojila na výtopnu v Knihově ulici).[469] Město také požadovalo zachovat přístup ke kinu skrz průjezd Lidového domu a navrhlo, že v průjezdu by měla být zřízena pasáž s prodejnou vstupenek a s cukrárnou. Konečně, urbanisticky nejvýznamnější připomínkou národního výboru byl návrh, aby družstvo Jednota do plánované generální opravy Lidového domu zahrnulo i sousední objekt čp.132/I, kde v té době fungovala „Mládežnická prodejna“. Jednota souhlasila s tím, že vejde v kontakt s majitelkou čp.132/I Marií Vavrouškovou z Prahy.[470]

Spotřební družstvo Jednota roku 1965 opravdu přikoupilo sousední dům čp.132/I (viz níže). Šlo ovšem prozatím jen o majetkové scelení (v některých pramenech bývá přitom rok 1965 mylně uváděn i jako datum stavebního scelení domu čp.132/I s Lidovým domem).[471] Dům čp.132/I byl zbořen až počátkem 70. let zbořen, aby uvolnil místo rozšíření Lidového domu. Mezitím ale uplynulo několik let, ve kterých se neustále posouvaly termíny a měnily obrysy projektu. V návrhu plánu ONV se sice již na podzim 1965 uvažuje o započetí rekonstrukce Lidového domu.[472] Měla začít v roce 1966.[473] Jenže dle revidovaného plánu měla Jednota začít s 1. etapou rekonstrukce objektu v roce 1967 (náklad 1 000 000 Kčs). 2. etapa by přišla na řadu roku 1968 s odhadovanými náklady 1 460 000 Kčs.[474] V dubnu 1968 se zase mluví o započetí stavby v roce 1968 a jejím dokončení roku 1970. Měl vzniknout bufet s 85 místy, pivnice se 75, vinárna s 50 a salonky s 40 místy k sezení.[475]  Areál měl původně expandovat i do přízemní místnosti v sousední budově radnice. 15. dubna 1969 ale rada MěstNV zrušila své předchozí usnesení z 6. ledna 1969 ohledně této transakce.[476] Celá akce se ale o dost posunula. Ještě v listopadu 1969 se uvádí, že před započetím rekonstrukce Lidového domu musí dojít k uvolnění 4 bytových jednotek v objektu čp.132/I (určeném k demolici), což si vyžadovalo najít náhradní ubytování. Samotná přístavba Lidového domu měla proběhnout v letech 1970-1972.[477] V roce 1970 již se mluví o chystané výstavbě nového traktu.[478] Jak ale přiznává materiál MěstNV z června 1970, družstvo Jednota má projekt na přestavbu Lidového domu i peníze, není ale zatím zajištěna kapacita (stavební firma).[479] V listopadu 1970 aspoň navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek Jednoty zbudovat v restauraci Lidový dům přístřešek na popelnice.[480] V červenci 1971 je chystaná rekonstrukce Lidového domu deklarována stále jako cíl města v oblasti rozvoje obchodní sítě.[481] Podle informace z dubna 1972 byl v Lidovém domě sál bez jeviště (jen pódium) s kapacitou 200 míst a schůzová místnost (40-50 míst).[482]

Teprve koncem roku 1972 ale zahájeny přípravy k rekonstrukci Lidového domu.[483] Akce naplno odstartována v únoru 1973.  Náklady na adaptaci původního objektu čp.133/I vyčísleny na 623 000 Kčs. Dalších 1 500 000 Kčs mělo stát zboření a nová výstavba na místě domu čp.132/I. Celkem tedy rekonstrukce Lidového domu odhadována na 2 123 000 Kčs.[484] Po rekonstrukci měl stávající objekt čp.133/I obsahovat. V suterénu: sklady a 2 pivní sklepy. V přízemí: jídelnu (plocha 66 čtverečních metrů), výčep (plocha 10 čtverečních metrů), kuchyni (plocha 26 čtverečních metrů), halu a schodiště (plocha 42 čtverečních metrů), průjezd (plocha 95 čtverečních metrů) a sociální zařízení. V 1. patře projektován: velký salón (plocha 55 čtverečních metrů), malý salón (plocha 33 čtverečních metrů), byt 1+2+příslušenství a sociální zařízení. V nově přistavěném traktu na ploše bývalého objektu čp.132/I mělo vzniknout. V suterénu: kotelna a sklady. V přízemí bufet (plocha 112 čtverečních metrů), kuchyně (plocha 48 čtverečních metrů), umývárna nádobí, kancelář, sklad potravin, strojovna a sociální zařízení. V 1. patře kavárna (plocha 110 čtverečních metrů), bar (plocha 12 čtverečních metrů), kuchyně a sklad potravin.[485] Akci financovalo Lidové spotřební družstvo Jednota. Stavební práce prováděl Okresní stavební podnik Rokycany. Dokončení se plánovalo na rok 1975.[486] Nakonec objekt předán do užívání v roce 1976.[487] Zpoždění způsobeno přepracováváním projektu v průběhu rekonstrukce. Generální oprava Lidového domu provedena s rozpočtovými náklady 3 700 000 Kčs.[488] V prvním patře domu čp.133/I tehdy zrušen malý sál a místo něj zde vytvořena kavárna, velký a malý salónek, bar a byt, v přízemí zřízena jídelna s kuchyní a bufet.[489] Na fasádu umístěny podsvětlené poutače z čtvercových skleněných plošek s jednotlivými písmeny. V přízemí na bývalém domě čp.132/I to byl horizontální nápis: BUFET, na opačné straně stejně orientované logo družstva Jednota a nápis: RESTAURACE. Na fasádě v prvním patře kolmo vertikálně zavěšen nápis: KAVÁRNA. Na pilastru v přízemí bývalého domu čp.132/I zavěšen ještě venkovní teploměr. Při rekonstrukci odstraněna historická dřevěná vchodová vrata do domu čp.133/I. Domem totiž zřízen veřejný průchod spojující Masarykovo náměstí, kino a Knihovu ulici. Nahradil zrušený průchod skrz budovu radnice a doplnil průchod skrz dům čp.126/I.  Krajské středisko památkové péče v Plzni proto rozhodlo, že vrata budou předána do městečka Žihle v okrese Plzeň-sever, kde byla druhotně umístěna na památkový objekt.[490] Nad portál pak umisťovány propagandistické transparenty, roku 1981 tam například visel rudý nápis: Zvýšeným úsilím za splnění úkolů hospodářského plánu.[491]

Původní dům čp.132/I byl historickou samostatnou usedlostí. Šlo o patrovou stavbu, s jednoduchým tříosým průčelím. Roku 1784 vyhořel, včetně stodoly, kůlny a stájí.[492] I on měl ještě dle Schönbergerovy veduty z doby okolo roku 1830 zdobný uliční štít, později snesený a nahrazený podélně orientovanou střechou. V městském archivu se nachází složka z roku 1906, nazvaná „Burda Josef, stavba udírny v čp.132/I“.[493] Dne 27. října 1925 získali Josef a Antonie Burdovi stavební povolení na přestavbu stodoly na chladírnu řeznického a uzenářského zboží dle plánu Josefa Beneše. V roce 1934 pak schválena oprava fasády domu čp.132/I.[494] Dne 3. listopadu 1965 byl dům čp.132/I prodán spotřebnímu družstvu Jednota za 32 724 Kčs[495], čímž byl majetkově scelen se sousedním Lidovým domem. Na místě zbořeného čp.132/I  pak výše zmíněným rozšířením vznikl roku 1973 nový trakt Lidového domu.[496]

Dnes je Lidový dům státem chráněnou památkou. Do Masarykova náměstí hledí patrovým devítiosým průčelím. To je vertikálně členěno řádem pilastrů s korintskými hlavicemi. Okna v patře jsou sdružena po dvou, patrně jako pozůstatek renesančního období. Ostění oken jsou kamenná, ale jen jednoduše profilovaná, spíše klasicistního rázu. V přízemí se nachází mohutný barokní portál, datovaný v klenáku kamenného ostění letopočtem 1758. Je to nejcennější barokní portál v Rokycanech. Baroko se tu projevuje zčásti už skutečnou tektonizací kamenné hmoty s bohatě prolamovanou křivkou ostění. Roku 1758 byl tedy dům barokně přestaven. Rok předtím patrně vyhořel při jednom z požárů Rokycan. Někdy po roce 1830 byl účinek průčelí oslaben odstraněním uličního štítu, jehož přesnou podobu neznáme, ale v náznacích jej zobrazuje Schönbergerova rytina Rokycan z roku 1830. Místo štítu pak zaujala jednoduchá sedlová střecha. Až po roce 1917 byla nad korunní římsu nastavena zděná atika s pseudobarokními vázami.[497] Tehdy byly také na střeše zřízeny historizující vikýře. Váza umístěná nejblíže radniční budově byla později patrně zničena a nahrazena holým kvádrem (na fotografii z doby před rokem 1946 ještě byla váza původní,[498] na fotografii v publikaci z roku 1981 již je jen kvádr[499]). V lednu 1990 byla střecha pokryta nevkusným plechem namísto původních tašek.[500]

Průjezd domu dnes slouží jako veřejný průchod spojující náměstí s kinem a Knihovou ulicí. Je zaklenutý úzkými pásy valené klenby a poli takzvané „české placky“. Do ledna 1991 byla na fasádě v přízemí domu, napravo od průjezdu, umístěna pamětní deska Komunistické strany Československa. Měla podobu kovového obdélníku. Jeho horní části emblém komunistické strany a letopočty 1921 a 1951. V dolní části nápis: „V TOMTO DĚLNICKÉM STŘEDISKU BYLA ZALOŽENA ROKYCANSKÁ ORGANISACE KOMUNISTICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKA, KTERÁ VŽDY STÁLA V ČELE BOJE DĚLNÍKŮ A PRACUJÍCÍHO LIDU ZA VÍTĚZSTVÍ SOCIALISMU.“[501]

V roce 2008 prošla rekonstrukcí fasáda historické budovy Lidového domu.  10. března 2008 zastupitelstvo města schválilo rozdělení dotace ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné přidělilo dotaci i na tento objekt, kam mělo jít 10 000 Kč z uvedeného dotačního programu a 75 000 Kč z rozpočtu města na celkovou obnovu fasády průčelí.[502] Práce zahájeny v srpnu 2008, v 2. polovině tohoto měsíce už směrem do Masarykova náměstí celý Lidový dům obestavěn lešením a fasáda už zčásti opravena a natřena bílou barvou. Dle stavu z poloviny září 2008 už jsou práce dokončeny, lešení sejmuto a fasáda získala nový barevný nátěr.[503]

4. května 2009 rozhodlo městské zastupitelstvo o přidělení peněz z dotačního programu ministerstva kultury na regeneraci městských památkových zón. Na opravu portálu v domě čp.133/I mělo jít 10 000 Kč, přičemž dalších 75 000 Kč měla uhradit Jednota coby vlastník objektu a 95 000 Kč obecní rozpočet.[504] Opět o dva roky později, 30. května 2011, zastupitelstvo odsouhlasilo přidělení dotací z Programu regenerace městských památkových zón. Dům čp.133/I z něj obdržel 45 000 Kč a dalších 30 000 Kč z rozpočtu města na restaurování kamenného domovního portálu.[505] V roce 2015 byl v přízemí domu, v části blíže k radnici otevřen hostinec, kde se točí pivo z minipivovaru u Stočesů na Rašínově.[506]

2.2.9. Objekt bývalého kina čp.221/I za Lidovým domem (Lidobio)

K domu čp.133/I patřila historicky celá dlouhá a úzká parcela zasahující na jihu až do Knihovy ulice. Teprve později se osamostatnil dům čp.177/I v Knihově ulici. Již roku 1911 požádal sociálnědemokratický spolek Rovnost o povolení k pořádání filmových projekcí v dvorních místnostech. Žádost město zamítlo s tím, že prostory jsou příliš malé a nevyhovují veřejnému promítání.[507] V předválečné době proto sociální demokraté plánovali rozsáhlou přestavbu dvora Lidového domu, až ke Knihově ulici, kde měl vzniknout činžovní dům a společenský sál (popsáno v kapitole „Knihova ulice“). Tyto plány realizovány ale až po 1. světové válce, kdy sociální demokraté nechali zbořit původní hospodářské objekty na dvorku za radnicí.[508] V červenci 1926 projednalo obecní zastupitelstvo prodej části radničního dvorku (č.kat.130/1) Dělnickému družstvu.  Šlo o pruh cca 6 čtverečních sáhů z dosavadního vězeňského dvorku za radnicí. Podle plánů družstva tu měl vzniknout sál pro schůze, biograf a divadlo. Městská technická kancelář byla spíš proti prodeji, protože „požadovaná část dvorku by i při oboustranném zastavění tvořila uličku a měla by pro obec výhody podobné jako ulička u obecné školy chlapecké“. Městská rada ale nakonec dojednala se Stavebním, nákupním a výrobním družstvem Dělnický dům, s.r.o. podmínky, za kterých bylo možné část dvorku prodat: město by prodalo pruh pozemku č.kat.130/1 u čp.133/I od spojnice z jihovýchodního rohu radniční budovy k severovýchodnímu rohu budovy obecné školy chlapecké (pozdější ZŠ Za Radnicí v Knihově ulici) za 1 000 Kč/čtvereční sáh. Družstvo mělo obci uhradit navíc nutné úpravy radniční budovy (nové elektrické světlo, nová ventilace, nové okapy).[509] Karel Hofman uvádí, že prodej tohoto pozemku se uskutečnil 12. července 1926.[510] Tento údaj ale je zpochybněn faktem, že vlastní zasedání zastupitelstva se konalo až 13. července 1926. Na téže schůzi ale zároveň zastupitelstvo neschválilo žádost DTJ o biografickou licenci v domě čp.133/I. Pravicoví zastupitelé (Rudolf Šlesinger) byli toho názoru, že kino fungující v sokolovně je postačující a že vznik druhého biografu by oběma snížil zisky. Sokolové navíc hodlají investovat do přestavby svého sídla a nebylo by dobré jim takto ubírat zisk. Pro licenci DTJ hlasovalo jen 14 z 31 zastupitelů.[511] Na příští říjnové schůzi zastupitelstva v roce 1926 se sociální demokraté ohradili proti odporu občanských stran k povolení biografické licence a s poukazem na volnou soutěž i na vzrůst obyvatelstva trvali na tom, že Rokycany snesou druhý biograf.[512] V listopadu 1926 nakonec zastupitelstvo (hlasy levice) licenci na biograf odsouhlasilo.[513] V květnu 1927 pak odsouhlasen prodej části radničního pozemku č.kat.130/1 a navíc ještě školního dvorku č.kat.130/2 Dělnickému domu. Šlo o 6 čtverečních sáhů plochy.  Městská technická kancelář byla stále proti prodeji, ale městská rada souhlasila za podmínky, že družstvo obci uhradí náklady na nové osvětlení, ventilaci apod. Družstvo Dělnický dům mezitím pozměnilo plány s tím, že hodlá vybudovat rozsáhlejší jeviště. Proto bylo nutno zabrat i část školního dvorku č.kat.130/2 o délce 8,5 metru. Ve školní budově (pozdější ZŠ Za Radnicí v Knihově ulici) tím měla zaniknout 2 okna.  27. května 1927 jednala obec s družstvem o podmínkách a 31. května 1927 tento převod schválilo zastupitelstvo.[514] V říjnu 1927 rada města rozhodla, že stavebnímu družstvu Dělnický dům se dá povolení ke zboření zděné hradby mezi čp.133/I a čp.132/I a k výstavbě nové hradby.[515] O týden později také rada odhlasovala, že stavebnímu a nákupnímu družstvu Dělnický dům se vydává povolení k odvodnění domů čp.133/I a čp.177/I a ke zřízení vodovodu.[516]

V letech 1926-1927 na nádvoří čp.133/I postavili podle projektu architekta Čeňka Nečáska z Prahy sociální demokraté železobetonový skelet biografu Lidobio.[517] Kino zahájilo provoz 26. listopadu 1927.[518] Dne 30. prosince 1927 vydáno městskou radou Družstvu Dělnický dům obývací a užívací povolení na sál na dvoře čp.133/I.[519] Promítací sál s plochou 261 čtverečních metrů představoval největší společenský prostor ve městě, využívaný kromě kina i pro divadelní představení. Jako doklad strohé funkcionalistické architektury se objekt Lidobia dochoval dodnes. Kino převzal do své správy 1. dubna 1957 Městský národní výbor.[520] V letech 1957-58 kino prošlo rekonstrukcí s nákladem 400 000 Kčs. Jeho kapacita pak byla 361 míst.[521] Tato přestavba zde také umožnila promítání širokoúhlých filmů.[522] Po Plzni šlo o první podobně vybavené kino v kraji.[523] Adaptace kina započala 1. listopadu 1957, předpokládaný termín dokončení stanoven na únor 1958.[524] V únoru 1958 před kolaudací ještě město vyjednalo s provádějící firmou (Kinotechna) úpravu sálu zvýšením promítacího plátna.[525] Dne 12. února 1958 pak předložena národnímu výboru zpráva o komisionelním šetření ve věci schválení provedené rekonstrukce objektu.[526] Ještě počátkem roku 1959 se mluví o nutnosti provést některé úpravy kina dle připomínek Filmového projekčního ústavu.[527] Kino se ale ukázalo jako trvale ztrátové. Ani po nákladné rekonstrukci se počet návštěvníků nijak dramaticky nezvýšil. Za 2. čtvrtletí 1958 přišlo 85 000 diváků, i když se počítalo, že jich bude 115 000. Zařízení mělo v té době 12 zaměstnanců.[528] Město kvůli tomuto vystřízlivění zrušilo plánovanou výstavbu letního kina a divadla v přírodě, plánovanou v té době v prostoru nad Husovými sady.[529]  Na 4. pětiletku (1966-1970) město uvažovalo o generální opravě objektu kina.[530] V listopadu 1967 ještě oprava nezačala, mluví se ale o tom, že Ústřední půjčovna filmů Praha ji připravuje.[531] V programovém prohlášení rokycanského MěstNV, KSČ a Národní fronty z února 1969 se dokonce plánuje, že by se ve městě postavilo zcela nové kino, přičemž stávající objekt by byl přeměněn na tělocvičnu určenou pro žáky nedaleké Základní školy Za Radnicí.[532] Dle výhledového plánu investic z roku 1969 předpokládáno, že k přestavbě kina na tělocvičnu dojde v letech 1976-1980.[533] Ani tento projekt nerealizován. Místo toho proběhlo několik drobnějších úprav stávajícího zařízení. V září 1970 se zmiňuje, že Okresní stavební podnik přislíbil na 2. pololetí 1970 provést opravu střechy kina.[534] V prosinci 1970 uložil MěstNV vedoucím odborů školství, kultury a sociálního zabezpečení, dále odboru zdravotnictví a odboru plánovacímu a finančnímu projednat na ONV přidělení investic na generální opravu ústředního topení v budově kina.[535] V únoru 1972 se na plénu MěstNV dotazuje pan Opp, jaká je situace okolo oprav kina. Podle odpovědi pana Marka se průběhu opravy objevily závady, předtím neznámé. V objektu totiž nesmí být dřevěná podlaha, výjimku povoluje jen ministerstvo školství, záležitost dosud nevyřízena. Pana Oppa ale tato odpověď neuspokojila. Podle něj bylo špatné, že byla zastavena projektová dokumentace. Je nutno aktivněji bojovat za urychlení akce.[536] Dle informace z dubna 1972 mělo kino kapacitu 361 míst (ta se ale po adaptaci měla snížit).[537] Oprava podle údajů z roku 1972 rozvržena na roky 1971-1972. V dubnu 1972 prý probíhá oprava ústředního topení, úpravy měly odstranit špatnou viditelnost a zlepší větrání.[538] Práce na adaptaci kina začaly v 1. pololetí 1972.[539] Dle sdělení pana Petrželky z prosince 1972 měl Okresní stavební podnik dokončit  hrubou stavbu na přestavbě kina ještě do závěru roku 1972. Pak měli přijít pracovníci z Výzdoby Plzeň a koncem února nebo března 1973 plánováno, že by kino bylo znovu otevřeno.[540] Za rok 1972 investovalo město do opravy kina 729 000 Kčs.[541] Akce přešla skluzem do plánu na rok 1973.[542] Během 1. pololetí 1973 město za opravu kina utratilo již 294 000 Kčs.[543] Celkem za rok 1973 307 000 Kčs.[544] Rekonstrukce kina pak dokončena skutečně roku 1973.[545] Od KNV město v roce 1974 obdrželo mimořádnou dotaci 1 000 000 Kčs, z níž na dokončení kina určeno 307 000 Kčs.[546] V roce 1973 zároveň Technické služby provedly úpravu chodníku ke kinu.[547]

Na zasedání městské rady 20. června 1994 odsouhlasen bezplatný převod kina do vlastnictví družstva Dělnický dům.[548] Někdy v této době obdržel objekt samostatné číslo popisné čp.221/I. Budova kina v té době již potřebovala rozsáhlé opravy s odhadovanými náklady 500 000 Kč. Nutno zejména opravit střechu, fasády, promítací stroje. Kino bylo v souvislosti s navrácením do rukou družstva Dělnický dům a s rekonstrukcí budovy radnice odpojeno od ústředního topení z městského úřadu a přešlo na vlastní zdroj z plynového kotle. Tím se podařilo snížit náklady na vytápění, ale byly nutné další investice a šetření.[549] V březnu 1992 povolila městská rada zřízení tržiště před kinem. Zídka, která odděluje chodník podél kina od sousedního vnitrobloku, měla být odstraněna a na jejím místě instalovány jednotně řešené prodejní stánky. Projekt ale nakonec nebyl realizován.[550] V září 2004 provedena rekonstrukce chodníku podíl kina, od Lidového domu do Knihovy ulice. Tato frekventovaná pěší trasa vydlážděna zámkovou dlažbou, zídka podél ní opravena. Zároveň položena nová kanalizační roura.[551]

Dne 1. ledna 2011 byl provoz kina pro klesající návštěvnost ukončen.[552] V roce 2013 bylo vydáno stavební povolení a ještě téhož roku proběhla kolaudace stavebních úprav objektu bývalého kina dle žádosti manželů Ladislava a Věry Holečkových. V budově vznikly dva obchody. Během dubna a května byla prováděna nová fasáda, která pojata místo původní tmavě šedé v odstínech světle a tmavě šedé. Vyměněna rovněž byla okna.[553]

2.2.10. Dům čp.2/I (Český dvůr)

Následuje už popsaná budova radnice. Za ní pokračuje fronta patrových měšťanských domů k západu. Bohužel tyto domy postihly plnou silou negativní zásahy v 19. a 20. století, které změnily dosavadní barokně-klasicistní kulisu cenných staveb na nepříliš vyrovnaný soubor více či méně zmodernizovaných, často jen mírně památkově hodnotných domů. Zůstaly tu sice zachovány původní úzké gotické parcely i původní rytmický sled tříosých či čtyřosých patrových průčelí, stejně jako většina obvodového zdiva, ale tato domovní fronta ztratila mnoho ze svého původního účinku. Rokycany tím promarnily možnost mít skutečně historickou kulisu náměstí. Na druhou stranu se tu vytvořila slohově sourodá skupina domů čp.2/I, čp.3/I, čp.4/I a čp.5/I, které představují ukázku „rakousko-uherské“ měšťanské estetiky.

Prvním domem vedle radnice je dům čp.2/I, bývalý „hotel Český dvůr“. Roku 1784 patrně vyhořel a obyvatelné zůstalo jen přízemí.  Tehdy poškozen dům, stáje a 2 stodoly.[554] 19. května 1785 a znovu 3. června toho roku podal tehdejší majitel domu Antonín Zvěřina stížnost na magistrát, protože při opravě sousední radnice byl údajně poškozen jeho dům. Zvěřina chtěl prý zrovna začít s přístavbou patra svého domu, ale nyní nemůže přebývat ani v přízemí. Požádal proto magistrát o přidělení náhradního ubytování.[555] Jak magistrát reagoval, nevíme. Historka ale dobře dokládá těžkou situaci rokycanských měšťanů, kterým v roce 1784 vyhořely naráz takřka všechny jejich domy, a oni pak museli léta žít v provizoriích. V roce 1785 (19. května a 3. června) píše městské radě znovu, jeho dům prý byl dále poškozen při stavebních pracích probíhajících od 23. dubna 1785 na sousední radnici. Zvěřina prý chtěl přistavět na torzo svého vyhořelého domu první patro, ale nyní není obyvatelné ani přízemí. Žádal proto obec o přidělení náhradního ubytování.[556] Dům čp.2/I byl pak asi opraven. Jeho tehdejší podobu ale neznáme. Víme jen, že (pokud se spolehneme na Schönbergerovu rytinu Rokycan) už někdy před rokem 1830 přišel o uliční štít, který byl nahrazen podélně orientovanou sedlovou střechou. Čtyřosé patrové průčelí pak bylo upraveno v plochém, užitkovém slohu.

V polovině 19. století se tu připomíná hotel U Bílé růže. V městském archivu se nachází složka z roku 1877, nazvaná „Brejcha Josef, přestavba v čp.2/I, hostinec Bílá růže“.[557] Roku 1877 postavena ve střední části dvora, vlevo před stájemi budova lednice dle plánů J. Šmause.[558] Po roce 1877, kdy dům změnil majitele, byl přejmenován na hotel Český dvůr a pod tímto jménem figuroval až do konce 20. století.[559] V městském archivu je spisový materiál z roku 1889, pod jménem „Brejcha Josef, přístavba světnice čp.2/I“, a další z roku1898, označený „Litner Matěj, oprava stájí čp.2/I (hotel Bílá růže)“.[560] Roku 1911 byl dům tehdejším majitelem Matějem Leitnerem přestavěn podle projektu stavitele Josefa Pechana v  secesním slohu. Vedle průjezdu prolomena do zdi přízemí velká výkladní okna.  Zároveň vyrostlo nové levé patrové dvorní křídlo s pivnicí.[561] Směrem do dvora zřízena také nová kuchyně. Objekt kůlny na dvoře odstraněn a vystavěna tam prádelna.[562] Do dvora vystavěna také zimní zahrada, zasklená veranda. Kapacita hotelu vzrostla tehdy ze 4 na 20 pokojů. Podle popisu z roku 1915 měl objekt vlastní vodovod, telefon, stáje pro 30 koní.[563] Podoba tohoto měšťanského domu se tak zásadně změnila. Snad jen v suterénu se dochovalo starší zdivo sklepů. V červenci 1930 rozhodla městská rada, že dle návrhu městské technické kanceláře se na účet obce provedou opravy v čp.2/I, pokud byly škody způsobeny adaptací sousední budovy radnice.[564] Radní pak tento záměr konkretizovali v srpnu 1930, kdy určili, že část chodby v hotelu čp.2/I se opatří na účet obce cementovým nátěrem, pokud škoda vznikla adaptací radnice.[565] V červenci 1931 vydala městská rada stavební povolení pro Čeňka Břízu na ventilační otvor z hostinské místnosti čp.2/I do dvora radnice.[566] V roce 1931 přeměněna zimní zahrada na společenskou místnost s parketami a jevištěm. V roce 1956 podle K. Hofmana provedena generální oprava, při níž společenská místnost přeměněna na vinárnu Triana, zrušen průjezd a zřízena v něm vstupní hala a recepce. Roku 1961 přešel objekt majetkově na podnik Restaurace a jídelny.[567] Od roku 1962 zde pak probíhá další generální oprava, kdy přestavěna kuchyně, záchody a pořízeny nové omítky.[568] Vzhledem k tehdejší ekonomické tísni se i tato investice značně protáhla. Když se na to v listopadu 1963 dotazují někteří lidé na plénu MěstNV, dozvídají se, že původní rozpočet na adaptaci objektu nebyl realistický a musel se „za pochodu“ předělat, stejně jako celá projektová dokumentace. Proto mimo jiné docházelo ke skluzu.[569]  Podnik Restaurace a jídelny zde plánoval zřídit moderně pojatou kavárenskou restauraci.[570] V roce 1964 rekonstrukce podniku skončila.[571] Vyžádala si náklady 467 000 Kčs.[572] V roce 1970 zde bylo 22 lůžek.[573] Na rok 1968 mezitím podnik Restaurace plánoval v objektu zavést ústřední topení nákladem 50 000 Kčs.[574] Ani hotelu Český dvůr se v době komunistické vlády nevyhnuly různé propagandistické transparenty. V polovině 70. let 20. století to byl nad okny hotelové restaurace v přízemí horizontální nápis: „Zdravíme 30. výročí osvobození ČSSR“[575], který pak v 2. polovině 70. let vystřídal transparent: „Splníme úkoly na počest XV. sjezdu KSČ“, přičemž mezi okny v patře ještě fasádu zdobila stylizovaná pěst držící lipovou ratolest.[576]

Dne 10. září 1996 byla restaurace v přízemí tehdy již nefunkčního hotelu Český dvůr znovu otevřena po rekonstrukci.[577] Ta se ale na vnější tváři domu nijak neprojevila. Části budovy, původně využívané pro hotelové služby, ale naprosto změnily svoji funkci. V roce 1996 odkoupilo město dvorní křídlo bývalého hotelu a stavebně jej přičlenilo k objektu radnice.[578] 1. března 1999 se tam nastěhovaly městské úřady.[579]  V roce 2004 pak městský úřad zabral také bývalou vinárnu Triana v přízemí, kterou přestavěl na zasedací místnost a rovněž ji stavebně oddělil od domu čp.2/I (viz výše, u popisu městské radnice).[580] V květnu 2005 prošla fasáda bývalého hotelu opravou. Původní narůžovělý ale už omšelý barevný nátěr vystřídán kombinací odstínů žluté barvy, během opravy zároveň opatřena velká okna lokálu restaurace v přízemí jednoduchými šambránami, počátkem června 2005 lešení sejmuto.[581] Před 1. světovou válkou měl ještě dům čp.2/I původní průjezd zaklenutý do oblouku, zatímco dnes je sem vložen vodorovný překlad (oblouk byl až do roku 2005 stále ještě viditelný ve spáře ve zdivu).[582]

27. srpna 2016 byla na domě čp.2/I odhalena pamětní deska na počest pobytu spisovatele Jaroslava Haška v Rokycanech v roce 1912.[583] Za domem čp.2/I se prostíral původně dvůr na protáhlém pozemku až do dnešní Knihovy ulice, kde stály hospodářské budovy, později i obytný dům čp.136/I (podrobně o něm v kapitole „Knihova ulice“).

2.2.11. Dům čp.3/I

Dům čp.3/I v roce 1784 při požáru města vyhořel, poškozen dům, stáje a stodola.[584] V roce 1796 byl prý ještě ve špatném stavu.[585] Jeho zchátralé zdi tehdy ohrožovaly oba sousední domy.  Městská rada proto pohrozila majitelce Marii Hořicové odejmutím várečného práva, pokud nezahájí do 14 dnů opravy. Nařízení rady majitelka nesplnila, právo vařit pivo bylo odejmuto a Hořicová raději prodala objekt roku 1797 Janu Mikovcovi.[586] Teprve ten pravděpodobně uvedl objekt do standardního technického stavu. I v případě tohoto domu již Schönbergerova veduta Rokycan z doby okolo roku 1830 ukazuje, že dům neměl uliční zděný štít a střecha tudíž měla nynější orientaci. V roce 1869 byla postavena po požáru nová stodola (umístěna vzadu u Knihovy ulice).[587] Za domem čp.3/I (stejně jako prakticky za všemi domy na jižní straně náměstí) se dvůr totiž táhl až do dnešní Knihovy ulice. Kromě původních hospodářských budov tam později vznikl i obytný dům čp.65/I (podrobně o něm v kapitole „Knihova ulice“).

Současnou podobu získal dům čp.3/I na přelomu 19. a 20. století. Tehdy byl přestavěn v novorenesančním slohu. V městském archivu se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Poláček František, přestavba domu čp.3/I“.[588] V roce 1897 přeměněn původní průjezd v levé části domu na obchod (podle plánů Hynka Šmolíka)[589] a v roce 1904 proběhly další stavební úpravy objektu.[590] Antonie Veselá získala stavební povolení 11. června 1943 na zřízení a úpravu prodejny mléka, podle projektu ing. Václava Sobotky z Plzně.[591] Od 1. ledna 1950 přešly obchody v přízemí domu na Západočeské konzumní družstvo, od 1. prosince 1952 pak na podnik Pramen a později Ovoce zelenina. Tehdy byly dva původní obchody v parteru sceleny do jedné větší prodejny.[592]

Průčelí není nijak architektonicky náročné, jde spíš o konfekční aplikaci dobových pseudoslohových forem na fasádu. Přesto i tato „úpadková“ architektura je dnes přijatelnější než různé brizolitové novotvary z doby po roce 1960. Právě takovým novotvarem byla úprava parteru domu provedená počátkem 70. let 20. století. Už v listopadu 1967 se mluví o tom, že město ve spolupráci s podnikem Zelenina připravuje spuštění generální opravy domu čp.3/I (společně se sousedním čp.4/I).[593] V dubnu 1968 ohlašováno provedení akce na rok 1969. Adaptace obou domů si měla vyžádat náklad 1 100 000 Kčs.[594] V září 1969 už upravený harmonogram předpokládá provedení oprav až v letech 1970-1971.[595] Opravy čp.3/I a čp.4/I zahrnuty do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota díla zůstává na 1 100 000 Kčs.[596] 16. prosince 1969 rozhodla rada MěstNV odložit zahájení generální opravy čp.3/I a čp.4/I až na 4. čtvrtletí roku 1970.[597] V červnu 1970 se rovněž uvádí, že generální oprava prodejny zeleniny na náměstí Rudé armády začne až koncem roku.[598] Podle údajů z prosince 1970 již Domovní správa obdržela na investiční výstavbu 500 000 Kčs (určeno na generální opravu domů čp.3/I a čp.4/I. Tato akce měla prý začít v roce 1970 a začne se s ní skutečně v nejbližších dnech.[599] Dokončení zamýšleno na rok 1972. Tak to aspoň ohlašuje místopředseda MěstNV Karel Hirsch v červenci 1971.[600]  Za rok 1971 investovala Domovní správa do oprav obou domů 520 000 Kčs.[601] V únoru 1972 se na plénu MěstNV řeší nutnost zvýšit potřeby na investiční limit na dokončení oprav domů čp.3/I a čp.4/I.[602] Nakonec dokončena rekonstrukce roku 1972, konkrétně během 1. pololetí 1972, v září již uváděno, že i adaptace prodejny zeleniny v přízemí je hotova.[603]  Dosavadní fasáda v přízemí zmizela pod krustou z keramických dlaždic. V roce 1972 prošel dům čp.3/I zároveň celkovou vnitřní rekonstrukcí, spojenou s modernizací bytů.[604]

Esteticky pochybná socialistická úprava parteru byla revidována v dubnu-květnu 1991, kdy odstraněny výkladce, obnovena profilovaná římsa mezi parterem a prvním patrem. Nad opravené prodejny v přízemí pak na fasádu umístěn plastický kovový nápis se jménem firmy: ITALIA. Fasáda nově natřena jednotným odstínem okrově-žluté barvy. Střešní krytina, jakož i vnitřní prostory v prvním patře, ponechány beze změn.[605] V červnu 1991 v přízemí otevřena na svou dobu luxusní prodejna oděvů ITALIA.[606] V srpnu 2005 parter nově natřen odstínem žluté barvy, současně s přestavbou přízemní prodejny.[607]

2.2.12. Dům čp.4/I

Dům čp.4/I  je starobylý měšťanský dům s dlouhou tradicí. Roku 1544 se tu připomíná majitelka Anna Kojatková, která odkázala obci jmění 400 kop míšeňských na opravu špitálu.[608] Díky tomu mohlo město koupit poddanské vsi Čížkov a Přešín a položit tak základ mocné rokycanské državě.[609] Když roku 1784 při požáru města vyhořel, poškozeny kromě domu i stáje.[610] Onoho roku objekt kupuje Šebestián Gallus, pak se tu dlouho říkalo lidově „U Kalusů“.[611] Dle Schönbergerovy kresby města, pořízené okolo roku 1830, měl dům čp.4/I ještě stále zděný štít, orientovaný do náměstí. Z roku 1882 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Oprava štítu Gallusovského domu čp. 4/I“, a z roku 1884 složka se jménem „Gruber Josef, stavba domu čp. 4/I“.[612] V roce 1884 tak získal dům současnou podobu po celkové přestavbě podle projektu J. Šmause. V přízemí provedeno nové schodiště, upravena kuchyně, v patře změněna vnitřní dispozice, dům získal nový krov a komíny. Během této přestavby získal objekt nynější tříosé novorenesanční průčelí.[613] Od počátku 20. století zde fungovala vinárna a lahůdkářství (vinárna zrušena roku 1912).[614] V roce 1909 proběhla přestavba stáje vlevo na dvoře na obytné místnosti podle plánu B. Ryšavého.[615] Ve fondech městského archivu je uložen spisový materiál z roku 1911, pod jménem „Vavroušková Majdaléna, úprava portálu čp.4/I“, a z roku 1912 „Ryba Josef, zřízení výkladu na domě Františka Folty čp.4/I“.[616] V roce 1912 umístěn na domě nový výkladec.[617] V roce 1928 povolena půdní vestavba.[618] Stavební povolení majitelce domu Marii Auerspergové na výstavbu části 2. patra na domě čp.4/I povolila městská rada 11. června 1928.[619] Další přestavba v roce 1932 přinesla dílčí změny v hlavní budově a rozsáhlé úpravy již neexistujícího nádvorního křídla.[620] Stavební povolení Františku Heringovi na přestavbu čp.4/I vydala městská rada v červnu 1931.[621] V srpnu 1931 vydáno městskou radou stavební povolení na kancelář u čp.4/I.[622] V březnu 1932 vydáno užívací povolení pro Františka Heringa na adaptaci v domě čp.4/I, přičemž dodatečně povoleny kůlny a dřevěné skladiště na dvoře.[623] František Hering coby majitel čp.4/I získal 24. listopadu 1938 stavební povolení na úpravu krámu. Projekt zhotovil Josef Novák z Rokycan. Kolaudace provedena 10. února 1939. V roce 1940 ještě následovala oprava fasády a stavební úpravy domu.[624]

13. října 1965 uložila rada MěstNV komisi pro obchod projednat možnost adaptace domu čp.4/I na obchodní účely.[625] V letech 1968-1972 probíhala generální oprava domu čp.4/I, která prováděna souběžně s opravou sousedního objektu čp.3/I. V obou domech vytvořeno 7 modernizovaných bytů.[626] Práce prováděl Okresní stavební podnik. Tehdy byl znehodnocen parter moderní utilitární úpravou v duchu socialistické „estetiky“. Roku 1992 byl citlivým způsobem obnoven parter při adaptaci domu na sídlo Agrobanky. Ta tu byla otevřena 9. října 1992. Pro veřejnost otevřena 10. října 1992[627] Práce na rekonstrukci objektu prováděla firma Šabata.[628]  Dne 23. září 2005 znovu otevřena v přízemí domu po rekonstrukci pobočka GE MONEY BANK.[629] Zadní strana domu si uchovala starou pavlač. V interiéru domu se dochovaly mohutné staré klenby.

2.2.13. Dům čp.5/I

Dům čp.5/I zvaný Eislovský jako jediný překračuje patrovou úroveň zástavby jižní fronty náměstí. Vznikl až na konci 19. století na místě staršího barokního domu. Ten odolal i velkému požáru města roku 1784 a byl ještě před zbořením na konci 19. století zdokumentován.[630] Majitelem domu byl na sklonku 18. století Jan Eisl, bohatý měšťan, který roku spolufinancoval stavbu mariánského sloupu na náměstí. Po něm dům přešel do rukou dalšího bohatého patricije, Vincenta Wagnera z Askenburgu, který 4. ledna 1783 dokonce nabídl svůj dům jako provizorní sídlo rokycanské radnice. Při té příležitosti popisuje vnitřní dispozici domu. V patře je prý velká síň vhodná pro zasedání městské rady, další pokoj pro komise a třetí pokoj pro úředního sluhu. V přízemí by mohla být umístěna kancelář, dále je tu pokoj vhodný pro svolávání schůzí měšťanů a menší komora použitelná jako městské vězení. Dále zde vyhlédl jednu místnost opatřenou železnými dveřmi a okenicemi, kterou by město použilo pro umístění archivu. Dům je prý „veskrze“ klenutý. Na dvoře stála další obytná budova vhodná pro právního služebníka, poblíž něj dvě klenuté komory (patrně hospodářského charakteru), které Wagner z Askenburgu nabízí pro adaptaci na „arest“. Kromě toho u domu stály velké klenuté sladovny, stodoly a stáje, za domem velká zahrada.[631] Městská rada ovšem nabídku odmítla a rozhodla se zbudovat novou radnici. V roce 1784 dům čp.5/I při požáru Rokycan vyhořel. Popsán byl tehdy jako „dobře vystavěný dům“. Vyhořely i stáje, sladovna a stodola.[632] Byl pak patrně rychle obnoven, oheň navíc nezničil jeho barokní fasádu.

Eislovský dům byl patrový, ale výškou korunní římsy převyšoval okolní domy. Asymetrické čtyřosé průčelí členily pilastry s římsko-korintskými hlavicemi (viz foto z konce 19. století). Dům odkazoval svým slohem na vrcholně barokní produkci plzeňské provenience (takzvané augustonovské baroko) z 1. poloviny 18. století. Podle některých odborníků mohl být autorem domu samotný Jakub Auguston, stavitel, který vtiskl tvář mnoha barokním objektům v Plzni a okolí.[633] V přízemí se nacházel velký portál s kamenným profilovaným ostěním. Nad ním spočíval v ploše vymezené štukovými pásy ukončenými volutami reliéf lva. Portál zdobila dřevěná dobová vrata. Tvarosloví portálu připomínalo dodnes dochovaný portál Dumetovského domu čp.88/I (viz níže, v podkapitole o východní straně náměstí), analogii bychom našli i v Plzni, například na domě č.81/9 v tamní Pražské ulici. Po straně od portálu, v nevelkém výklenku, spočívala kamenná socha Panny Marie, která byla amatérskou kopií originálu sochy Panny Marie Rokycanské, umístěné v té době v děkanském kostele P. Marie Sněžné, která pak shořela při požáru roku 1784. Po demolici Eislovského domu na konci 19. století byla soška přenesena do průjezdu nového domu, kde potom ještě delší čas stávala, ale dnes už po ní nejsou stopy. Zde v průjezdu ji ještě roku 1946 připomíná V. Černá, která také ve své publikaci zachytila sošku na fotografii. Šlo o lidovou skulpturu Panny Marie s Ježíškem v náručí. Socha byla polychromovaná.[634] Okna barokního Eislovského domu zdobila bohatá štukatura v nadokenních římsách a v suprafenestrách s hravým ornamentem. Vlastní ostění oken byla jednodušší, s profilací a uchy. Okno nad portálem v patře bylo sdružené.  Až do poloviny 19. století měl dům také výstavný barokní štít, který podtrhoval jeho monumentalitu. Schematicky ho zachytila ještě veduta od A. Schönbergera z doby okolo roku 1830. Štít byl později nahrazen nezajímavou sedlovou střechou. Z roku 1851 se dochoval plán tesařského mistra Matese Panika na nový krov.[635] O realizaci chybí doklady, ale je možné, že právě tehdy byl barokní štít zaměněn za novou, podélně orientovanou střechu. Zadní strana domu, hledící do prostorného dvora, se vyznačovala malebnou konfigurací dřevěných pavlačí a stříšek (viz foto z konce 19. století).

Koncem 19. století přestal dům jeho tehdejším majitelům, manželům Herinkovým, vyhovovat. Podnikatelská rodina Herinkových chtěla pro své sídlo pohodlnější stavbu odpovídající dobovým představám o moderním bydlení. Starý dům nechali zbořit a v letech 1896-1897 (tak to aspoň uvádí složka v městském archivu, nazvaná „Hering František, přestavba domu čp.5/I“[636]) na jeho místě vyrostl podle projektu Bohuslava Ryšavého dvoupatrový eklektický činžák. Vyznačuje se rytmickou fasádou plnou štukových ornamentů a plasticky vystupujících neorenesančních motivů. Vertikalizující účinek na fasádě má bizarní věžice, která je nalepena nad korunní římsu nad druhým patrem. Střecha je sedlová. Zadní fasáda je z neomítnutých bílých cihel. V roce 1899 B. Ryšavý naprojektoval přestavbu kůlen na konírny a prádelnu.[637] V městském archivu se nachází složka z roku 1899, nazvaná „Hering František, přestavba kůlny čp.5/I“.[638] Roku 1902 proběhla přestavba konírny na zámečnickou dílnu podle plánu stavební kanceláře Štěpána Wolfa.[639] V roce 1911 pak stavitel Josef Pechan navrhl další nádvorní objekty (stáje a dílny).[640] Dne 26. června 1927 městská rada vydala stavební povolení na nástavbu nádvorní budovy v čp.5/I pro Františka Heringa.[641] 30. prosince 1927 pak městská rada vydala Františku Heringovi obývací a užívací povolení na verandu, koupelnu a záchod v čp.5/I.[642] V roce 1939 provedena oprava domu.[643] Pokud by býval tento eklektický činžák vyrostl někde na okružní třídě nebo za městem, byl by patrně dnes hodnocen jako zajímavá ukázka dobové architektury. Takto na něm ale bude navždy ležet vina za to, že kvůli němu musel z tváře Rokycan zmizet jeden z nejkrásnějších barokních měšťanských domů. Dvoupatrový dům navíc porušil jednotnou výškovou úroveň domu na jižní straně Masarykova náměstí. Po vybudování dvoupatrového obchodního domu Žďár na západní straně náměstí roku 1990 ale tato výjimka přestává být výjimkou a dvoupatrová výška se de facto legitimizovala.

Demolice původního Eislovského domu ale nebyla úplná. Zachovány byly obvodové zdi až do výše prvního patra, včetně průčelní zdi.[644] Novostavba tak do sebe pojala celé přízemí původního barokního domu. Dodnes je díky tomu možno v přízemí sledovat mohutné valené klenby s lunetami. Při adaptaci prodejny v prosinci roku 1958 byly dokonce pod výkladními skříněmi odhaleny na fasádě torza původní barokní štukové omítky, části portálu, niky a plošky s reliéfem lva. Vše bylo zdokumentováno a uloženo v lapidáriu muzea.[645] Již v roce 1956 sliboval předseda MNV K. Rosa, že v 2. pětiletce dojde „na náměstí Rudé armády k vybudování velkého celku prodejního“.[646] V přízemí domu opravdu zřízena roku velkoprodejna potravin, samoobsluha. Podle K. Jindřicha se tak stalo už roku 1958.[647]  Dobový pramen ale uvádí, že ještě v dubnu 1959 se prodejna adaptovala.[648] Po výstavbě obchodního domu Žďár v roce 1990 zrušena. Původně zde ještě komunistická radnice plánovala zřízení prodejny mléčných lahůdek, ale po pádu režimu už se obchodní síť vyvíjela spontánně, neplánovaně.[649]

V roce 1992 vypracován projekt na adaptaci přízemí (arch. Vladislav Štrunc).[650] Parter domu pak skutečně vkusně rehabilitován. Socialistické výkladní skříně odstraněny a nahrazeny hladkou omítkou, s náznakem tvarů novorenesanční fasády. V listopadu 1995 již adaptace přízemí dokončena.[651] Na jaře roku 2012 proběhla obnova fasády domu čp.5/I. Celkové náklady dosáhly 438 087 Kč. Z dotačního krajského programu Obnova historického stavebního fondu v památkových rezervacích a zónách bylo z toho poskytnuto 50 000 Kč. Fasáda si ponechala původní okrový odstín. 21. června 2012 bylo z domovního průčelí sejmuto lešení.[652]

2.2.14. Dům čp.6/I

Dům čp.6/I mohl být dnes také památkově cenný. Jeho bohatě strukturované průčelí bylo odstraněno v několika etapách již před koncem 19. století, takže na archivní fotografii z roku 1904 vidíme již jen profánní patrový dům s plochou fasádou. Původní průčelí bylo přitom cennou ukázkou pozdně barokní architektury, která vtiskla podobu městu po požáru roku 1784. Onoho roku vyhořel i dům čp.6/I. Podle zápisů z městských knih poškozena i stodola a stáje.[653] Po jakémsi popožárovém provizoriu vypracoval roku 1811 stavební mistr Ondřej Černý (podle jiného pramene je autorem projektu František Pollak[654]) plán na celkovou opravu domu, dostavbu vyhořelého patra a novou fasádu. Na původní středověké parcele pak vyrostl monumentální pozdně barokní, či spíše klasicistní měšťanský dům. Měl tříosé průčelí, vertikálně proťaté pilastry a horizontálně průběžnými římsami. Ostění oken byla orámována motivem uchou a pod okny byly v omítce jednoduché výplně. Do domu se po straně průčelí vcházelo tvarově barokním portálem, možná z doby před rokem 1784. Nedílnou součástí průčelí byl masivní klasicistní štít, sestávající ze střední části s dvěma okénky, zakončené nízkým obloukem s věžičkou, a z bočních dílů, barokně vykrojených.[655] V přízemí tehdy byla kromě průjezdu kuchyně, jeden pokoj, „alkovna“ (postranní místnost bez oken) a kvelb. V patře tři pokoje, mázhaus, kuchyň a pavlač.[656] Roku 1866 postavena po požáru nová stodola za domem.[657] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1886, nazvaný „Hlavsa Josef, přístavba čp.6/I“, a další z roku 1891, pod jménem „Hlavsa Josef, přestavba domu čp. 6“.[658]

Architektonická destrukce tohoto mimořádného domu probíhala v etapách a může sloužit jako modelový příklad estetického úpadku města během 19. a 20. století. Jako první přišel dům čp.6/I o štít. Možná se tak stalo už před rokem 1830, protože na Schönbergerově rytině z onoho roku už štít nevidíme, ale takovýto pramen musíme posuzovat kriticky (s ohledem na nepříliš detailní charakter rytiny). Každopádně v této době se odstranění uličního štítu stalo pro majitele rokycanských domů jakousi módou. Namísto působivé kulisy štítů tak během několika málo desítek let nastoupily profánní sedlové střechy. Amputací štítu proces zhoubné modernizace domu čp.6/I neskončil. Do konce 19. století byl ještě zbaven klasicistní fasády, a ačkoliv fotografie z roku 1904 ukazuje už ploché průčelí, stírání dalších detailů pokračovalo i ve 20. století.  V roce 1925 proběhla adaptace podle plánů Josefa Žoura. Kromě nového schodiště a záchodů v obou patrech provedena zejména nová úprava fasády, v moderním slohu s hladkými omítkami.[659] V 1. pololetí 1966 provedla Domovní správa kompletní rekonstrukci střechy objektu čp.6/I.[660] Dnešní naprosto nezdobné průčelí domu čp.6/I ale dodnes uchovává původní rozvrh okenních otvorů. Zdá se dokonce, že dnešní ploché lizény na fasádě domu jsou torzy původních pilastrů. Okolo roku 2000 byl dům opraven, na střeše vznikly historizující vikýře.  Uvnitř si v přízemí a ve sklepích uchoval dům čp.6/I starší zdivo a klenby. V domě byla před rokem 1989 umístěna cukrárna a prodejna mléčných lahůdek. Pozdní komunistický režim tu pak plánoval zřízení rychlého občerstvení. Mělo proběhnout v rámci rozsáhlého stěhování obchodů v historickém jádru města po dokončení obchodního domu Žďár. Po pádu režimu se ale rozmístění obchodů již vyvíjelo neplánovaně.[661]

2.2.15. Dům čp.7/I

Dům čp.7/I poškodil rovněž v září 1784 velký požár města. Podle archivních záznamů poničeny ještě stáje a malá stodola.[662] V roce 1827 popsán dům takto: v přízemí dva pokoje, čeledník, kuchyně, sklep, v prvním patře tři pokoje, čeledník, kuchyně, spíž. Střecha tehdy kryta taškami. Na dvoře ještě maštal, malá komora (zčásti dřevěná) a malá stodola.[663] V roce 1869 postavena po požáru nová stodola.[664] Následující stavební vývoj tohoto objektu ale nabízí o něco optimističtější příběh než většina okolních budov na jižní straně náměstí. Zatímco tyto domy během posledních 150 let spíše architektonicky ztrácely, tento objekt naopak 20. století obohatilo. Starší měšťanský dům byl ještě okolo roku 1900 nezajímavou stavbou s nezdobným, robustním průčelím. Zajímavé ovšem bylo, že jako skoro jediný dům v Rokycanech si tento udržel původní řešení střechy, orientované štítovou stěnou do rynku, tedy s hřebenem střechy kolmým na náměstí. Samotný štít ovšem nebyl nijak architektonicky zajímavý, v horní části byl zkosen malou polovalbou.[665] Takto je zachycen například na pohlednici z doby okolo roku 1901, na které je vidět jižní strana náměstí. V městském archivu se nachází složka z roku 1893, nazvaná „Šůla Václav, stavba lednice čp.7/I“, a další z roku 1906, pod jménem „Šůla Václav, stavba udírny v čp.7/I“.[666]

Roku 1915 byl dům velkolepě přestavěn tehdejším majitelem (jako jedna z mála stavebních investic v Rokycanech během 1. světové války. Bylo klíčové, že nová přestavba zachovala a dále rozvinula uliční štít, který si tento dům jako jediný na Masarykově náměstí podržel. Parter sice během 20. století prošel utilitárními přestavbami, ale patro a štít se zachovaly v intaktní podobě. Architekt zvolil roku 1915 dobově populární sloh secese. Průčelí domu je pětiosé, přičemž středové okno je širší, složené tak, že je jakoby vypouklé. Zde mezi okny se rozvinula bohatá secesní ornamentalika, převážně s rostlinnými motivy. Fasádou probíhají lizény. Štít je zajímavou syntézou klasicistně geometrického trojúhelníku a secesního dekoru. Skládá se ze střední části, zakončené trojúhelníkovou nástavbou s festonem vyvedeným do omítky a dále z bočních dílců s atikovou římsou, na níž jsou od střední části štítu zavěšeny voluty. Celkové vyznění fasády domu čp.7/I je spíše v duchu nastupující moderny. Secese tu jen dokresluje detail, ale nevnáší do klasického řádu průčelí a štítu vlastní tektoniku. Dům čp.7/I je dokladem, že vytvářet architektonické hodnoty nemusí znamenat pouze sentimentální historismus. Jinými slovy, že i architektura 20. století je aplikovatelná na tvář starých Rokycan. Zdivo domu je starší, vnitřní dispozice zachovává půdorys z doby před rokem 1784 a pravděpodobně ještě starší. Dokladem toho je dlouhý klenutý průjezd ústící do dvora. Archaicky rovněž působí samotná zadní fasáda domu.

Nádvorní objekt uzenářských dílen postaven roku 1906 podle plánů B. Ryšavého.[667] Dne 15. února 1919 obdržel Václav Šůla stavební povolení pro přístavbu uzenářské dílny podle stavebních plánů Josefa Beneše. 21. července 1926 majiteli čp.7/I Šůlovi povolena stavba uzenářské dílny. 7. listopadu 1928 obdržel i povolení pro nástavbu nad uzenářskou dílnou a udírnou, což bylo zkolaudováno 25. února 1930.[668] V roce 1935 proběhly další úpravy uzenářských dílen.[669] Kromě toho 30. července 1925 povolena přístavba místnosti chladičů a záchodů, což kolaudováno 7. prosince 1925. Dne 6. října 1926 vydáno stavební povolení na zřízení hnojiště. 7. listopadu 1928 povoleno zřízení kanálu z lednice a chladíren.[670]V roce 1926 provedena podle projektu zednického mistra Josefa Beneše úprava parteru instalací nových výkladců.[671] Podle K. Hofmana proběhly adaptace parteru v roce 1928, kdy tehdejší majitel Karel Šůla nechal vybourat příčky a sloupy a rozšířil prodejnu v přízemí o vedlejší místnost. Zároveň ji nechal vydláždit bílými kachlíky.[672] V říjnu 1927 městská rada rozhodla, že vlastníku domu č domu čp.7/I Karlu Šůlovi se nařídí stavebně-zdravotní úprava hnojiště.[673] 30. prosince 1927 pak radní vydali K. Šůlovi na hnojiště a žumpu v čp.7/I užívací povolení.[674] V listopadu 1928 uložena městskou radou pokuta 20 Kč Karlu Šůlovi za to, že bez stavebního povolení postavil domovní kanál k hospodářskému stavení v čp.7/I. Rozhodnuto, že stavební povolení se vydá dodatečně, musí se ale odstranit dřevěné chlévy postavené bez povolení.[675] V říjnu 1929 pak ještě městská rada majiteli čp.7/I K. Šulovi nařídila provést zdravotně-policejní a stavební úpravy dle komisionelního šetření z 26. září 1929.[676] V listopadu 1929 pak vydáno městskou radou stavební povolení pro K. Šůlu na stáje u čp.7/I, přičemž zamítnuty námitky souseda Františka Folty.[677] Městská rada vydala v únoru 1930 užívací povolení pro K. Šůlu na uzenářskou dílnu v čp.7/I, zároveň ale odmítla K. Šůlovi vydat stavební povolení na nástavbu uzenářské dílny v čp.7/I.[678] V říjnu 1930 pak městskou radou vydáno dodatečné povolení na stavební změny v čp.7/I pro K. a M. Šůlovi.[679]

Za komunistického režimu v domě čp.7/I umístěna samoobslužná prodejna masa a uzenin, otevřená 23. listopadu 1960.[680] V roce 1989 plánováno sem umístit obchod s ovocem a zeleninou, protože po dokončení obchodního domu Žďár se předpokládalo rozsáhlé stěhování obchodů.[681] Tyto centrálně plánované změny v rozmístění prodejní sítě se ale po pádu režimu už neuskutečnily. V srpnu 1995 byl parter domu po sejmutí původních výkladců necitlivě natřen modrou barvou a uvnitř zřízen noční klub.[682] Estetické provedení přízemí kritizoval Okresní úřad.[683]  Po zániku klubu sem umístěna drogerie a později přidány historizující výkladce, jimiž se dosud nedořešený parter domu propojil se secesní fasádou.

2.2.16. Dům čp.8/I

Následuje dům čp.8/I, patrový, pětiosý. V roce 1784 vyhořel, zároveň se stodolou a stájemi.[684]  Roku 1869 postavena po požáru nová stodola.[685] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1886, nazvaný „Folta František, stavba domu čp.8/I“.[686] V roce 1898 přestavba záchodu podle plánu B. Ryšavého.[687] Další stavební úpravy proběhly roku 1928.[688] Během roku 1928 postaven za domem, směrem blíže ke Knihově ulici nový rodinný dům čp.149/I, jeho popis viz „Knihova ulice“.

V době komunistického režimu, během přestavby v letech 1970-1972[689] byl objekt naprosto znehodnocen nuznou brizolitovou omítkou a typizovanými okenními otvory. V září-říjnu 1991 navíc majitel domu nechal necitlivým způsobem pokrýt střechu vlnitým plechem, namísto původních tašek.[690] Počátkem října 2005 probíhala na domě výměna okenních rámů a dosavadní socialistická okna nahrazena klasičtějšími, s tradičním dělením na vícero okenních tabulek. Okenní otvory kvůli tomu o něco zúženy, ještě chyběla povrchová úprava fasády v okolí oken.[691] Počátkem listopadu 2005 už omítka okolo nově vsazených oken byla vyrovnána.[692] Dům je zajímavý tím, že jako jeden z mála na Masarykově náměstí nemá v přízemí prodejní prostory s výkladními skříněmi a okny.

2.2.17. Dům čp.9/I

Dále k západu přechází Masarykovo do ulice Míru. Stojí zde domy čp.9/I a 10/I. Oba jsou památkově státem chráněné. Oba jsou přinejmenším renesančního původu a oba patří k nejcennějším příkladům rokycanské měšťanské architektury předbělohorské éry.

Dům čp.9/I, patrový, čtyřosý sice v 19. století podlehl částečným utilitárním přestavbám, při nichž mimo jiné přišel o původní uliční štít, zdivo a některé stavební prvky jsou však dosud renesanční. Dům asi získal svůj základní půdorys v gotickém období, kdy bylo vytýčeno Masarykovo náměstí a ulice Míru. Jak se ale v této fázi dům stavebně vyvíjel, nám není známo. Až od 16. století můžeme získat poměrně přesný obraz o jeho vlastnících a potažmo i o architektonických proměnách, které s sebou noví majitelé přinášeli. V 16. století je doložen coby majitel domu čp.9/I jakýsi Martin Sedláček, sladovník. Roku 1561 byl dům prodán Volfovi Khurcovi z Bečova za 340 kop míšeňských, roku 1565 jej ale koupil Vlach Jan Maria Vertemon (domu se pak říkalo „Vlachovský“[693]). Jeho manželka Zuzana Eislin se po smrti svého chotě provdala za Jana Baptistu Salla z Romu. Dům čp.9/I pak jako pozůstalost po svém prvním manželovi prodala městu za 340 kop míšeňských.[694] Roku 1598 obec dům prodala Zikmundu Coelestinovi z Freifeldu, synu Jana Nebeského ze Skutče (lat. „coelestinus“ = nebeský), který se v Rokycanech usadil roku 1585. Při příležitosti prodeje domu roku 1598 se uvádí, že předtím vyhořel či byl jinak postižen, a je proto nutná oprava. Prý byl jen přízemní, což se dá vysvětlit právě zmiňovaným poškozením ohněm, kdy asi první patro vyhořelo.[695] Zikmund Coelestinus dům příštího roku 1599 opravil ve výpravném renesančním slohu. Z této doby se dodnes zachoval cenný kamenný portál a patrně i podstatná část zdiva přízemí, popřípadě sklepů.

Za třicetileté války se dům čp.9/I dostal, společně se sousedním domem čp.10/I do držení Šebestiána Ferdinanda Říčanského z Říčan, podle nějž se oběma domům říkalo „Říčanovské“. Roku 1648 pak Říčanovský prodal své domy Kateřině Třebícké za 1700 kop míšeňských. Ta však nesplatila celou sumu a navíc domy neudržovala, a tak se jich opět ujal Říčanovský. Roku 1662 je nakonec prodal městu Rokycany za 500 kop míšeňských. V této době asi dům čp.9/I postupně chátral. Udržel si asi svou renesanční podobu, ale v době ekonomického úpadku města ztratil svůj lesk. Nedlouho po roce 1662 obec prodala dům čp.9/I Janu Vilému Šírerovi z Waldheimu, který si za ženu vzal Justynu Letnianskou, dceru bývalého městského primase a členku předního rokycanského patricijského rodu Letnianských. Šírer, který se neprojevil jako dobrý hospodář a vedl hýřivý, lehkomyslný život, zemřel roku 1697. Justyna se příštího roku prodala za Tobiáše Tomandla. V jeho osobě se opět spojily osudy domů čp.9/I a 10/I, protože soupis domů a řemesel z roku 1713 jej uvádí jako jejich majitele.[696] To, že i navzdory předpokládanému úpadku renesanční nádhery domu čp.9/I, šlo pořád o mimořádně dobrou adresu v Rokycanech 18. století, dokazuje i to, že roku 1713 tu byl ubytován dr. Stroltz, člen apelačního soudu z Prahy. Apelační soud se toho roku do Rokycan uchýlil před morovou epidemií. Velkou stavební změnou byl požár roku 1765, při němž dům čp.9/I vyhořel a poté patrně došlo k obnově v barokním slohu.[697] Hmotová dispozice, rytmus okenních otvorů a vnitřní dispozice se ale asi příliš zásadně nezměnily. Roku 1784 vyhořel dům podruhé, včetně stodoly a stáje,[698]  a poté už byl asi obnoven v jednodušším slohu pobarokního klasicismu. V 1. polovině 19. století přišel dům čp.9/I o původní uliční štít, který byl, tak jako u takřka všech domů v historickém městě, nahrazen sedlovou střechou. Podoba štítu se zachovala na akvarelu od K. L. Hájka z doby okolo roku 1850. Štít měl stanovitý tvar, po stranách akcentovaný koulemi. V období let 1834-1882 patřil objekt rodině Šrámků, říkalo se mu proto „Šrámkovský dům“.[699] V městském archivu se nachází složka z roku 1889, nazvaná „Dr. Ebenhof Karel, přestavba domu čp.9/I“.[700] V roce 1902 postaveny v nádvorním přístavku nové záchodky podle plánu B. Ryšavého.[701] V 19. a 20. století docházelo k dalším utilitárním přestavbám, které zcela setřely původní renesanční zdobnost domu čp.9/I. 

Výjimkou, která přetrvala všechny požáry a přestavby a dodnes svědčí o bohatství renesančního rokycanského měšťanstva, je renesanční portál v přízemí. Pozdně renesanční práce je datována rokem 1599. Bohatě dekorované ostění portálu svědčí o inspiraci soudobou kamenosochařskou produkcí plzeňskou, s příměsí vlivů severské (nizozemské) renesance.[702] Portál je ukončen obloukem s klenákem se středovým kamenem. V bohaté kartuši je tu vyobrazen erb s běžícím koněm (či jednorožcem). Erb je v dolní polovině přeťat páskou. Část erbu pod ní se už nedochovala. Zbylo z ní vlivem povětrnosti jen neurčité vypouklé kolečko a další neidentifikovatelný fragment vlevo od kolečka.[703] V takto neúplném stavu vidíme erb už na archivních fotografiích z počátku 20. století.[704] Ve cviklech portálu se nacházejí petlicové dekorace s liliovým motivem. Vlastní ostění je vyplněno mušlovým motivem, příznačným pro pozdní renesanci. Obdélná edikula portálu je završena pásem s triglyfovými vlysy. Portál je znehodnocen naprosto neslohovými vraty. Za renesančním portálem se vchází do průjezdu s valenou klenbou, patrně barokního původu. Průjezd ústí do dvora. Další klenuté prostory najdeme v ostatních přízemních místnostech. Zde jsou to hlavně křížové klenby. Jejich datování je složité, protože stavební postupy se v případě kleneb (s výjimkou těch nejzdobnějších, ty ale v Rokycanech nenajdeme) po dlouhá staletí neměnily. Snad se dá říci, že klenby domu jsou renesančně-barokní.  Fasáda domu čp.9/I v patře je víceméně novodobá, s jednoduchými okenními otvory s naznačeným ostěním a růžicemi v podokenních plochách. Její podobu určila přestavba v roce 1889, kdy také postaveny nové schody a krov podle plánu Hynka Šmolíka.[705] V roce 1972 byly okenní otvory při další stavební úpravě necitlivě zvětšeny a do domu zasazena neslohová okna.[706] V roce 1973 měly proběhnout „opravy portálů v domě čp.9/I“. V prosinci 1973 ale uváděno, že podnik Textil Plzeň práce nerealizoval z důvodu nedostatku kapacit.[707]

V roce 1991 se opravovala fasáda domu. Práce provedla firma STAKON. Poprvé v Rokycanech tu bylo použito lešení zakryté plátnem tak, aby prach ze staveniště neobtěžoval chodce na ulici.[708] Oprava započala v červnu 1991, po instalaci výše popsaného lešení došlo nejprve k odstranění starší dřevěné výkladní skříně a k osekání vnějších omítek v parteru. Načas se tak objevila archaická struktura zdiva domu. Uprostřed průčelí, mezi portálem a vchodem do obchodu, vybíhal v úrovni přízemí do výšky několika metrů jakýsi „zub“ kamenného zdiva, patrně velmi starého. Ostatní struktury v přízemí byly smíšené, z kamene a cihel. Zdivo v horních partiích přízemí bylo výhradně cihlové. Vedle portálu průjezdu se na fasádě odhalil fragment starší, patrně neorenesanční omítky průčelí, doložené na archivních fotografiích (Z. Winter[709]) ještě počátkem 20. století.[710] V parteru zbaveném všech výkladců pak zřízeno jednoduché okno a vchod do prodejny. Plochá fasáda přízemí zůstala nějaký čas natřená jen bílou základní barvou. V říjnu 1991 pak před domem zaparkovalo nákladní auto s vysokozdvižnou plošinou a během několika hodin proveden finální nátěr celé fasády v kombinaci bílé a zelené barvy. Během této opravy bohužel nedošlo k demontáži nevkusných typizovaných oken z roku 1972 v průčelí v prvním patře.[711]  V roce 1992 také přestavěn sklad.[712]

Dům čp.9/I má ale i funkcionalistickou tradici. Dne 28. září 1930 (podle obecní kroniky 29. září[713]) tu totiž mezi okny v patře byla odhalena pamětní deska rodáku ing. Hanuši Karlíkovi (1850–1927), průmyslníkovi a odborníkovi na cukrovarnictví (23. března 1850 se tu narodil[714]). Práce na nové pamětní desce byla zadána umělcům velkého formátu, architektovi Josefu Gočárovi a sochaři Bohumilu Kafkovi.[715] Ti pojali desku jako jednoduchý obdélník s kruhovým medailonem s reliéfem H. Karlíka. V září 1930 městská rada rozhodla, že obecní správa převezme organizaci slavnostního odhalení pamětní desky Hanuše Karlíka 28. září 1930, přičemž majitelé domů budou vyzváni k vyvěšení praporů.[716] Od roku 1964 je dům čp.9/I  státem chráněná památka.

2.2.18. Dům čp.10/I

I sousední dům čp.10/I je státem chráněnou památkou. V mnohém sdílel osudy domu čp.9/I, ale lépe si uchoval historickou podobu průčelí. Stojí na exponovaném městském nároží ulice Míru a Palackého ulice, tedy dvou tahů, které v Rokycanech směřovaly z hlavního náměstí k výjezdům z městského opevnění (Plzeňská a Šťáhlavská brána). A Havlíčkovou ulicí, která do ulice Míru ústí naproti domu čp.10/I byl zajištěn příjezd k třetí bráně (Saské). Náměstíčko, které dnes vytváří na západní straně domu čp.10/I rozšířený konec Palackého ulice je ovšem novověkého původu. Vzniklo po demolicích v 19. století. Dříve ústila Palackého ulice do ulice Míru úzkým hrdlem. Stejně tak patrně platí, že Palackého ulice byla směrem ven z hradeb prolomena až někdy na přelomu 18. a 19. století (o otaznících okolo Šťáhlavské brány viz kapitola „městské opevnění“), což ale nic nemění na tom, že poloha domu čp.10/I byla prestižní.

První zmínky o domu čp.10/I pocházejí z 16. století. Nejprve náležel Jiříku Sochorovi, konšelovi, později Václavu Červenkovi, který dům přepustil svému zeti, Zikmundu Coelestinovi z Freifeldu.[717] Ten na konci 16. století vlastnil oba domy čp.9/I i 10/I. Coelestinus provedl roku 1593 nákladnou přestavbu domu čp.10/I, která je dodnes patrna v jeho proporcích. Pozůstatkem této stavební epochy je i výstavný renesanční portál. Ostatní architektonické detaily (štít, sgrafita na fasádě apod.) se nedochoval, ale jejich existenci lze předpokládat. Roku 1662 byl dům čp.10/I prodán obci a zanedlouho nato zde začala dlouholetá tradice židovského usídlení (odtud dřívější název domu „Židovna“). Prakticky celá barokní éra je tu spojena s židovskou rodinou Ledererů, toho času jedinou, která dostala povolení bydlet v Rokycanech. Vše začalo roku 1661, kdy se městská rada usnesla povolit přistěhování židovského rodu Ledererů. Rok nato se uvolnil dům čp.10/I. Ledererové mohli nyní přispět k poválečné obnově Rokycan tím, že opraví dům čp.10/I a kromě toho budou pravidelně přispívat do městského rozpočtu zvláštním poplatkem za ochranu, kterou jim křesťanské město poskytovalo.[718]  V Josefském katastru roku 1788 dům čp.10/I evidován jako “obecní dům, bývalý dvůr“.[719] Roku 1765 dům čp.10/I vyhořel. Oheň vypukl v sousedním objektu čp.9/I.[720] Druhý požár roku 1784 dům poničil ještě jednou.[721] Ihned poté v letech 1784-85 dům opraven nákladem 752 zlatých a 12 krejcarů, nové stáje přišly na 242 zlatých 54 krejcarů.[722] V roce 1797 tu provedeny další úpravy, po dobu opravy radnice se sem totiž na pár let nastěhovaly některé kanceláře městské samosprávy.[723] Nová popožárová obnova se projevila především v klenbách a vnitřní dispozici ale nejspíš respektovala i starší stavební fáze. Je otázkou, zdali právě po požárech roku 1765 a 1784 nebylo hýbáno s renesančním portálem v přízemí domu.[724]

Židovská éra se tu ale postupně uzavřela. Ještě roku 1801 zřídila rodina Ledererů v domě modlitebnu (městu za to zaplatila 100 zlatých), ale v srpnu roku 1815 odchází definitivně z Rokycan. Ledererové dostali výpověď z domu.[725] Nadále však členové rodiny Ledererů v domě podnikali, byť zde již nebydleli. V následujícím období sloužil objekt jako „vrchnostenský obecní dům“ s velkým obecním dvorem, který se rozkládal daleko na jih, podél východní strany Palackého ulice. V roce 1827 dům popsán pro účely požárního pojištění: zděná obytná budova, ve dvoře zděná maštal a zděný chlév, v zadní části dvora kamenná stodola. Všechny objekty měly šindelovou střechu.[726] Ve 20. letech 19. století prováděl Josef Lederer v domě některé nepovolené stavební úpravy. Zvedl například nivelitu ulice a zúžil ji zřízením tří schůdků před svým krámem. Magistrát nařídil uvést místo do osmi dnů do původní podoby. Protože se tak nestalo, nechal to provést obcí na náklady Lederera. V roce 1826 pak Lederer požádal o povolení k stavbě holubníku a chléva pro krávy. Magistrát mu to nepovolil.[727] Podle popisu z roku 1843 stál za domem na západní straně obecního dvora byt obecního šafáře s koňskou stájí. Severně od vjezdu do dvora z Palackého ulice stála na východní straně areálu řezárna, vedle ní chlév pro obecní prasata, v jižní části objektu vrchnostenská kůlna na dřevo. Na jih odtud stála další hospodářská budova (kůlna a stodola).  Ta opravena roku 1843.[728]

Mezi domem čp.11/I a čp.10/I stojí ještě směrem do Palackého ulice přízemní stavba, využívaná jako prodejna. Vznikla asi adaptací původních hospodářských objektů ve dvoře usedlosti čp.10/I.  Uspořádání dvorní části usedlosti a části obrácené do Palackého ulice se výrazně proměňovalo i ve 20. století. V říjnu 1932 vydáno městskou radou stavební povolení pro A. a M. Mirbauerovi na dveře a výkladní okno v nádvorním stavení u čp.10/I.[729] Dne 7. února 1968 projednala rada MěstNV umístění provozoven loterijních společností Sazka a Sportka TJ ŽDH v domě čp.10/I, od té doby tu až do současnosti funguje sázková kancelář.[730] Dne 3. dubna 1968 také rada MěstNV jednala o žádosti podniku Zelenina povolit v Palackého ulici (patrně zde?) stánkový prodej.[731] V městském archivu se nachází složka z roku 1912, nazvaná „Mirbauerová Amalie, výměna oken čp.10/I“, a další z roku 1913, pod jménem „Josef Mirbauer, zřízení krámu v domě čp.10/I“.[732] Dům ale mohly zasáhnout i daleko významnější stavební úpravy. V roce 1923 totiž vypracoval stavitel Josef Pechan plány na přístavbu druhého patra.[733] Město v té době podporovalo podobné přístavby jako řešení bytové krize. Městská rada dokonce Josefu Mirbauerovi povolila výjimku z regulačního plánu a souhlasila s nástavbou 2. patra na dům čp.10/I. Objekt totiž dle regulačního plánu určen výhledově k demolici, přičemž na jeho místě měla vyrůst novostavba v pravidelnější a širší uliční čáře. Město ale konstatovalo, že dům čp.10/I se v příštích desetiletích stejně nebude bourat a nástavba stávajícího objektu je tudíž vhodná. Bohuslav Horák se dotazoval, jestli při nástavbě nebudou odstraněny dochované kamenné památky na domě čp.10/I. Odpověděl mu obecní tajemník Josef Rybář, podle kterého jsou tyto památky zakryty dřevěnými portály a nebudou poškozeny.[734] Nástavba domu čp.10/I nakonec nerealizována. V roce 1959 ale v podkroví byly zřízeny provizorní obytné místnosti. Do vnější podoby domu naštěstí nezasáhly.[735]  K oslavám výročí 20 let od konce 2. světové války slíbil podnik Kovohutě, že tento objekt opraví. V srpnu 1965 ještě ale závazek zůstával nesplněný.[736] Ještě v listopadu 1965 práce neprovedeny.[737] Na rok 1975 plánovala Domovní správa investovat 150 000 Kčs do opravy objektu čp.10/I.[738] Nakonec až v roce 1977 ale realizována oprava fasády domu.[739] V červnu 1977 už práce probíhají. Prováděl je Okresní stavební podnik.[740] Podle jiného pramene oprava čp.10/I probíhala ve 4. čtvrtletí 1977.[741] V roce 1977 také povoleno, v rámci překopů veřejného prostranství kvůli opravě čp.10/I, uzavření chodníku u objektu. Ještě v roce 1977 pak tento úsek chodníku nově vyasfaltován.[742] V 1. pololetí 1978 rovněž nově vyasfaltováno prostranství na západní straně domu, u tehdejší sběrny Sportky.[743]

Dům čp.10/I zaujímá i dnes mimořádně exponovanou polohu, v přibližném středu historického jádra města. Jeho historický vzhled má proto velmi významný vliv na celkový architektonický účinek městské památkové zóny Rokycan. Tvoří spojovací článek mezi historickým Masarykovým náměstím a skupinou historických domů v západní části ulice Míru. Do ulice Míru hledí dům nenáročným, pětiosým průčelím, formovaným po požáru roku 1784. Zdivo je ovšem daleko starší, jak o tom svědčí renesanční portál v přízemí, datovaný rokem 1593. Pískovcový portál je zaklenut obloukem s obdélnou edikulou. Jde o pozdně renesanční práci dobré úrovně, inspirovanou soudobou plzeňskou renesanční produkcí. Ještě na počátku 20. století byl ale portál zazděný. Svou nevelkou šířkou se totiž nestal klasickým portálem průjezdového typu. Představoval spíše luxusní boční vchod do měšťanského domu.  V spodní části ostění portálu najdeme kamenné růžice, v klenáku je jemně modelovaný štítek s erbem (hůl obtočená dvěma hady). V horní části štítku jsou pak vytesána písmena SC. Ve cviklech se nacházejí lví maskarony. Nahoře je portál ukončen dvěma římsami. V pásu mezi nimi je vytesán letopočet 1593. Zjevná je analogie s renesančním štítem sousedního domu čp.9/I. Dělí je od sebe jen šest let a oba vznikly z popudu téhož majitele (Zikmunda Coelestina). Portály se liší měrou slohové inspirace (portál domu čp.9/I se více inspiroval formami severské renesance, portál domu čp.10/I má naopak měkčí tvary). Portál byl dlouho zazděný, popřípadě zakrytý výkladními skříněmi. Podle plánu F. Šmause na opravu domu z roku 1880 měl být portál vybourán (to se ale nestalo, portál možná pouze posunut a zakryt výkladními skříněmi), v nároží zřízen obchod se zvětšenými výkladci.[744] V lednu 1957 odstranil národní podnik Kniha výkladní skříně a portál, byť prý poněkud poškozený, byl definitivně odhalen.[745] V následujících desetiletích v něm zřízena skleněná vitrína.

Druhé průčelí domu čp.10/I  hledí do prostoru rozšířeného ústí Palackého ulice a je hmotově originálnější. Kromě dvou podlaží tu ještě je robustní štít s polovalbou. Při vjezdu do dvora je masivní účinek průčelí akcentován kamenným pilířem nejistého stáří, snad renesančním.  V roce 1912 při opravě zvětšeny okenní otvory na této západní straně domu.[746] 16. února 1966 zamítla rada MěstNV návrh komise pro obchod umístit na toto prostranství během letní sezóny prodejní stánek ovoce-zeleniny.[747] Monumentální účinek tohoto průčelí domu čp.10/I bohužel potlačila výstavba obchodního domu Žďár, který se svou šedivou betonovou hmotou protlačil na protější nároží ulice Míru. Dvůr domu čp.10/I si udržel intimní atmosféru, oddělenou od ruchu Palackého ulice mohutnými vraty.

Uvnitř domů se zachovaly místnosti klenuté barokní křížovou klenbou dnes půdorysně znejasněné pozdějšími příčkami. V roce 1992 prošel dům celkovou rekonstrukcí.  Při ní upraveny v prodejní prostory v přízemí podle plánů stavební kanceláře ing. Otmana Kaufa. Podobně upraveny i obytné místnosti v patře.[748] Při této zatím poslední velké úpravě domu byly osekány omítky a odstraněny novodobé výkladní skříně. Objevily se další historické stavební detaily, především složitě členěné kamenné, cihlové i smíšené zdivo, s četnými zazdívkami. Západní stěnu domu tvoří převážně kamenné zdivo z hrubě řádkovaného lomového kamene, které bylo až druhotně v 19. století prolomeno okenními otvory, respektive vchodem do prodejny s kamenným ostěním.[749] Na nároží domu se po sejmutí výkladních skříní odhalilo starobylé kamenné armování ze zkosených pískovcových bloků, „gotického charakteru“.[750] Dále byl tehdy odkryt i fragment profilované římsy navazující na římsu portálu. Byl ale otlučen. Renesanční portál byl během rekonstrukce roku 1992 očištěn od nedůstojné funkce prodejní vitríny a byl odborně opraven. Zároveň bylo zjištěno, že ostění portálu je roztrháno na několik kusů. To by mohlo napovídat na jeho druhotné uložení, po nějakém přesunu, pravděpodobně v době pozdně barokní přestavby domu v 18. století.[751] Další oprava domu provedena v roce 2005, kdy došlo k novému omítnutí fasády, zejména západního bočního štítu. Město na tento účel poskytlo vlastníkovi objektu dotaci 50 000 Kč, dalších 25 000 Kč přiteklo z Programu regenerace městských památkových zón a rezervací.[752]