D. Borek: verze 2020/07/04

 

1. Urbanistický a stavební vývoj Hradební ulice

 

Hradební ulice byla vysazena středověkým lokátorem Rokycan v 14. století jako obslužná, podružná komunikace, která sledovala oblouk jihozápadního úseku městských hradeb a umožňovala přístup k zadním traktům dvorů měšťanských domů v ulici Míru. Otazníky vzbudil roku 1998 archeologický výzkum prováděný před přestavbou hasičské centrály na místě domů čp.29/I a čp.30/I (viz kapitola „Komenského ulice“). Odhalena tam totiž byla mimo jiné i pícka z 1. poloviny 13. století, možný pozůstatek malohutnické výroby.[1] Nález sídelního horizontu ze 13. století[2] zpochybňuje do té doby převládající výklad stavebních dějin Rokycan, podle něhož zástavba v západní části historického jádra města vznikla naráz až ve 14. století, plánovitým založením na zelené louce. Rezidua z 13. století buď vznik této části města posouvají o víc než 100 let do minulosti, nebo nasvědčují tomu, že i v západní části historického jádra Rokycan existovala v předlokační době nějaká, třebaže izolovaná, zástavba. Trasa Hradební ulice i charakter její zástavby, jak je doložen na nejstarší mapě z roku 1838, ovšem jednoznačně svědčí pro její vznik až v důsledku lokace opevněného města. Existence předlokačních sídelních jader je zde nepravděpodobná.

Ulice má délku cca 180 metrů. Dlouho do 19. století zůstávala stavebně jen mezerovitě využitá, lemovaná nepravidelnou zástavbou převážně hospodářských objektů. Historická zástavba se výlučně soustřeďuje na sídelní skupiny při ulici Míru a Plzeňské brány, kam Hradební ulice ústila. Pokud tu vznikaly obytné stavby, byly rázu provizorního bydlení pro chudší vrstvy.  Hradební ulici v její obslužné funkci možná doplňovala i zaniklá ulička, která vybíhala z ulice Míru mezi domy čp.17/I a 18/I k jihu a v místě dnešního domova důchodců se napojovala na Hradební ulici. Takto o ní mluví někteří badatelé a na katastrální mapě z roku 1838 je skutečně ve vnitrobloku pozorovatelný zbytek jakési komunikace. Není ale jisté, zda nešlo jen o vzájemně nepropojené příjezdové cesty k soukromým dvorkům.  V roce 1838 už každopádně ulička neexistovala.

Urbanistický charakter Hradební ulice se proměnil až v 2. polovině 19. století, kdy v souvislosti s populačním růstem a také zánikem městského opevnění proběhla drobná intenzivní parcelace na místě bývalých hradeb, kde vznikla zejména v úseku poblíž nároží s Palackého ulicí řada chudších přízemních domů. Další dílčí parcelace probíhaly až do 2. světové války.  Inženýr Bedřich Pek navrhl roku 1892 zásadní přestavbu Hradební ulice. Na západě mělo být zrušeno její ústí do ulice Míru a měla být namísto toho přímým západním směrem vyvedena do křižovatky u střelnice.[3] Zůstalo jen u schématických plánů.

V roce 1977 byl urbanistický charakter Hradební ulice znovu výrazně ovlivněn, a to brutálním vložením panelové osmipodlažní hmoty domova důchodců-Penzionu do podstatné části bývalého vnitrobloku mezi ulicemi Míru a Hradební. Jednak tím došlo k nevratnému narušení měřítka zástavby, obzvláště když Hradební ulice měla do té doby i na poměry rokycanského historického jádra velmi drobné proporce, převážně přízemní zástavbu, s velkým podílem proluk, zeleně a dvorů. Novostavba zároveň vymazáním vnitrobloků setřela do té doby zde vcelku dochovaný tradiční model měšťanské parcely, kdy při hlavní komunikaci (ulice Míru) stojí obytné domy, za nimiž se rozkládají dvory, zahrady a na opačném konci u obslužné komunikace (Hradební ulice) je výjezd od stodol a sýpek, odkud směřovaly povozy na polnosti za městem. Při asanaci Knihovy ulice a výstavbě tamního panelového sídliště v 60. letech 20. století zanikl podobný charakter agrárně-patricijské zástavby i tam a v Rokycanech je nyní dochován již jen zlomkovitě. V říjnu 1979 sice uváděno, že v prostoru Hradební ulice proběhne v budoucích letech asanace, ale další zásahy do původní zástavby již nebyly realizovány.[4]

 

Mapa historického jádra Rokycan dle stavu z r. 1990. Hradební ulice je v jihozápadní části mapy. Klikni pro detailní přehled zástavby, včetně označení domů čísly.

 

Obsah

1. Urbanistický a stavební vývoj Hradební ulice. 1

2. Popis jednotlivých objektů v Hradební ulici 1

2.1. Zástavba v severní části Hradební ulice. 1

2.1.1. Dům čp.150/I. 1

2.1.2. Dům čp.173/I (bývalá hradební bašta). 1

2.1.3. Pomník Jana Žižky a park. 2

2.2. Domov důchodců-Penzion čp.13/I (Dům s pečovatelskou službou). 2

2.2.1. Příprava a průběh výstavby domova důchodců-Penzionu. 3

2.2.2. Technický a architektonický popis objektu domova důchodců-Penzionu   3

2.2.3. Další stavební vývoj objektu domova důchodců-Penzionu. 3

2.3. Zástavba v jihovýchodním úseku Hradební ul. (jižní uliční fronta). 4

2.3.1. Původní podoba lokality a její parcelace na domy. 4

2.3.2. Dům čp.134/I. 5

2.3.3. Zbořený dům čp.157/I. 5

2.3.4. Dům čp.168/I. 5

2.3.5. Dům čp.169/I. 5

2.3.6. Dům čp.156/I. 5

2.3.7. Dům čp.159/I. 6

2.3.8. Dům čp.164/I. 6

2.3.9. Dům čp.165/I. 6

2.3.10. Dům čp.166/I. 6

2.3.11. Dům čp.155/I. 6

2.4. Zástavba v jihovýchodním úseku Hradební ul. (severní uliční fronta)  7

2.4.1. Původní podoba lokality a parcelace Poštovské zahrady. 7

2.4.2. Dům čp.178/I. 7

3. Technický vývoj Hradební ulice. 7

4. Vývoj pojmenování Hradební ulice. 8

 

 

 

 

2. Popis jednotlivých objektů v Hradební ulici

2.1. Zástavba v severní části Hradební ulice

2.1.1. Dům čp.150/I

Na severu začíná Hradební ulice u nároží ulice Míru, mezi domy čp.21/I a čp.22/I, odkud mířila na jih, k jihozápadnímu rohu areálu městských hradeb. Oba tyto nárožní domy, čp.21/I i památkově chráněný dům čp.22/I, jsou orientovány do ulice Míru. Oba jsou starého původu, vnějškově klasicistní. Dům čp.22/I navíc obsahuje fragmenty původní gotické věžovité Plzeňské brány, zbořené v 18. století. Jejich detailní popis se nachází v kapitole „ulice Míru“. Jižně od objektu čp.22/I stojí už přímo v Hradební ulici dům čp.150/I. Je to drobná přízemní stavba se sedlovou střechou a  působivou atmosférou pozdně klasicistního maloměstského životního stylu. Od ulice ho odděluje malá předzahrada. Dodnes se tu zachovaly dekorativní vyřezávané dřevěné dveře s rostlinnými motivy.

Vznikl až druhotnou parcelací v 1. polovině 19. století. V matrice se objekt čp.150/I uvádí poprvé 23. srpna 1804, kdy se tu narodil syn mistra ševcovského Františka Helmhackera.[5] Původně byl majetkově propojen s domem čp.22/I. Využil zrušení ostrahy městských hradeb a vklínil se v ose hradební zdi, jejíž zdivo patrně zčásti využil, mezi dům čp.22/I na severu a zachovalou hradební baštu čp.173/I na jihu. Dle soupisu z roku 1827 k němu patřily i stáje, kůlna, dvorek o rozloze 45,5 sáhů a také bývalá bašta (později samostatný dům čp.173/I – viz níže) se zahradou o ploše 20 sáhů.[6] Uchoval si vnější podobu dodnes bez větších modernizačních zásahů a je cenný i svou polohou mezi dvěma památkově chráněnými stavbami.

 

 

 

2.1.2. Dům čp.173/I (bývalá hradební bašta)

Dům čp.173/I vznikl netradičním stavebním vývojem až během 19. století. Původně to byla pozdně gotická dutá hradební bašta. Poté, co roku 1799 obec nabídla hradební pozemky ve veřejné aukci a opevnění ztratilo svou funkci, se bašta stala soukromým majetkem rodiny Auingerových, bydlících v domě čp.22/I, kteří měli zároveň ve vlastnictví vedlejší, výše uvedený, domek čp.150/I. Roku 1800 nechali baštu provizorně zastřešit a upravili ji na zahradní domek. Domek však nebyl zpočátku trvale obyvatelný, nešel totiž vytápět, protože město nepovolilo stavbu komína. Až roku 1802 mohl být přidán komín a vznikl tu klasicistní domek, vhodný pro trvalé obytné účely. Ten pak v několika fázích prošel ještě stavebními úpravami a rozšířením.

Ve 2. polovině 19. století se dům majetkově osamostatnil a získal vlastní popisné číslo. Prošel dostavbou, kdy směrem do Hradební ulice vyrostl nový patrový objekt s obytnými prostorami. Do ulice je dvouosý, se sedlovou střechou. Má profilovanou korunní římsu a lizény ve štítových zdech. Okenní otvory jsou doplněny šambránami a podokenní římsou. Na severní straně se dochovaly starší dveře. Zdivo bašty i původního zahradního domku přitom bylo zachováno a je dodnes patrné v polokruhovém tvaru západní fasády. Dům je proto památkově chráněn státem. Původní hradební bašta byla zachována ve značném rozsahu, pouze do ní byla prolomena menší okna. Dům se rozrostl i směrem k západu do Jiráskovy ulice, kam byl na přelomu 19. a 20. století situován přízemní přístavek. Tato přístavba bohužel zčásti zakryla zdivo původní bašty do výšky přízemí. Postavena v roce 1900. Do Jiráskovy ulice je otočena eklektickou historizující fasádou. Vyrostla podle projektu Františka Kotka.[7] Do roku 1910 zde měl svoji zámečnickou dílnu Josef Splítek (pak ji přemístil do domu čp.31/I v Komenského ulici).[8] V městském archivu se nachází složka z roku 1896, nazvaná „Šmucler Emanuel, zazdění dveří v čp.173/I“, a další z roku 1905, pod názvem „Splítek Josef, zvýšení komínu dílny čp.173/I“.[9] Koncem srpna 1929 rozhodla městská rada k stížnosti Č. Štorka, že se ořežou některé větve vrby stojící u jeho domu, které poškozují jeho majetek.[10] Roku 1942 provedena oprava fasády čp.173/I.[11]

V letech 1959-1960 dům čp.173/I částečně modernizován, zejména v interiérech (nová koupelna, prádelna, kotelna, garáž).[12] V dubnu 2003 schválilo obecní zastupitelstvo přidělení dotace 123 000 Kč v rámci programu Regenerace městské památkové zóny majiteli domu čp.173/I na opravu krovu, napadeného dřevomorkou. Podle historického průzkumu zároveň konstatováno, že jde o nejstarší dochovaný krov ve městě a jeho technický stav je tudíž prioritou.[13] Náklady na opravu, včetně klempířských prací, se odhadovaly na 500 000 Kč, z čehož měl 40 % zajistit soukromý vlastník objektu, 10 % město a 50 % státní dotace.[14] 30. srpna 2006 přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 částku 21 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón na opravu domu čp.173/I. Dalších 100 000 Kč přislíbilo uhradit město a 80 928 Kč majitelé objektu. Celkem tak mělo být do rekonstrukce této památky investováno 201 928 Kč.  18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada města.[15] Návrh na jejich použití schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo města.[16] V krátkém čase tu skutečně proběhla oprava fasády domu. Počátkem září 2006 již je na domě (na traktu obráceném k Hradební ulice) instalováno lešení a oprava průčelí probíhá. Zatím jen vysprávky opadaného zdiva, chybí provést finální nátěr.  Do konce září 2006 oprava hotova, lešení demontováno. Fasáda dostala nový nátěr.[17]

Roku 2012 proběhla oprava střešního pláště a krovu západní části domu čp.173/I. Práce provedla plzeňská firma Pavla Vočadlová – ISOL TEAM. Náklady činily 296 629 Kč, z toho dotace z Programu regenerace městských památkových zón dosáhla 100 000 Kč.[18] V roce 2018 město přidělilo v rámci Programu regenerace městské památkové zóny peníze na repliku vchodových dveří v čp.103/I.[19]

 

 

2.1.3. Pomník Jana Žižky a park

Následující sekce Hradební ulice byla po zrušení hradeb upravena průlomem do Jiráskovy ulice, v němž roku 1924 odhalen k 500. výročí smrti Jana Žižky pomník tohoto husitského válečníka. Původně se počítalo s výstavbou daleko monumentálnějšího pomníku, ale z ekonomických důvodů nakonec zvítězila jednoduchá a přitom vkusná varianta čtyřmetrového kamenného obelisku (pocházejícího z vrchu Žďár[20]). Autorem pomníku je plzeňský sochař Vojtěch Šíp. Bronzový medailon Jana Žižky je dílem rokycanského sochaře Václava Koukolíčka. Odlitek pořídila firma J. V. Rudolf z Plzně. Kovový nápis zhotoven v dílně J. Velebila v Plzni. Původně pomník zdobila i replika husitského palcátu od Alberta Kodýtka. Slavnostní odhalení se odehrálo 28. září 1924.[21] Stavbu pomníku iniciovali místní funkcionáři Československé strany socialistické (nár. soc.).[22]

Obecní okrašlovací a komunikační komise se v září 1933 usnesla dotázat tvůrce Žižkova pomníku u obecního dvora ohledně opravy kovových součástí pomníku, usneseno rovněž porazit uschlý javor za pomníkem.[23] V 30. letech 20. století se na město obrátil majitel domu čp.173/I Čeněk Štorek, který měl problém s malou plochou jeho dvora u domu.  Musel proto nechávat povozy venku, v parčíku naproti starému hřbitovu a měl kvůli tomu potíže s úřady.  1. března 1933 městská rada konstatuje, že nelze vyhovět žádosti Čeňka Štorka na odprodej části parku k domu čp.173/I.[24] V polovině března 1933 se obecní okrašlovací komise usnáší na dotaz J. Oliberiuse zjistit možnost úpravy sadu před hřbitovem u domku Č. Štorka.[25] Dne 4. května 1933 pak městskou radou usneseno neprodat část parku Č. Štorkovi z čp.173/I na rozšíření dvora.[26] Plány na redukci zelené plochy ale trvaly. 29. května 1933 Štorek navrhl, že odkoupí část pozemku č.kat.86 (park) od jihozápadního rohu stodoly u čp.173/I k jihozápadnímu rohu dvorku a nabídl 25 Kč/čtvereční sáh.[27]  Dne 7. září 1933 městská rada odložila rozhodnutí do obhlídky místa.[28] Následně 14. září 1933 městská rada doporučila ke schválení prodat část parku č.kat.88 Č. Štorkovi za 50 Kč/čtvereční sáh.[29] Dne 24. října 1933 souhlasila i obecní finanční komise.[30]  V říjnu 1933 na schůzi obecního zastupitelstva prodej schválen.[31]

Okolo Žižkova pomníku založen roku 1925 i park. Po 2. světové válce zpustl. V dubnu 1959 kritizuje MNV, že v okolí Žižkovy mohyly pobíhá drůbež.[32]  V 1. polovině roku 1964 parčík obnoven a město zde vysadilo růže.[33] Při stavbě domova důchodců v 70. letech 20. století byl pomník dočasně rozebrán, ale poté znovu osazen, včetně pečlivě udržovaného parku, který byl ještě poněkud rozšířen pozdějšími demolicemi.[34] Z původního pomníku se ale ztratil palcát a kovový nápis.[35]  Roku 1969 poražena velká stará lípa vedle pomníku.[36] Při výstavbě domova důchodců byl zbořen dům rodiny Jelínkových čp.157/I, který stával v této části Hradební ulice (o domě podrobněji níže). Na jeho místě pak Technické služby provedly rozšíření stávajícího parku u pomníku Jana Žižky.[37]   V září 1978 se uvádí, že parková úprava lokality už je hotova.[38] Plocha bývalého domu čp.157/I zatravněna a osázena stromy.[39]  Jižní část parku, parcela č.kat.89/1 o rozloze 782 čtverečních metrů tak není v majetku města a stále zůstává v soukromých rukou (Zdeněk Jelínek a Věra Dolková). Na pozemku se nachází cenný exemplář převislého kultivaru buku, patrně jediný v Rokycanech. Z tohoto důvodu, jakož i kvůli komplexnímu majetkoprávnímu vymezení parkové lokality, město v polovině srpna 2006 nabídlo majitelům pozemku její odkup. Ti ale odmítli (výhledově chtěli pozemek prodat jako stavební parcelu, což územní plán dovoloval, protože tato lokalita na základě žádosti majitelů parcely již dříve změněna z území veřejné zeleně na „všeobecné smíšené území“[40]). Správce městské zeleně pak odboru rozvoje města navrhl, aby aspoň obec dotyčný pozemek převzala do výpůjčky. 7. srpna a 28. srpna 2006 o tom jednala městská rada.[41] Pozemek tvořící jižní část parku i později zůstává v soukromém vlastnictví (Jiří Šmíd). Majetkoprávní poměry byly složité i v případě samotného Žižkova pomníku. V roce 2006 město vydalo výzvu, aby se přihlásil jeho případný majitel. Šlo o nutné vyjasnění majetkoprávních vztahů před případnými investicemi do oprav. Pokud by se žádný majitel do 30. listopadu 2006 nepřihlásil (a nedoložil své vlastnictví) mělo dílo přejít do majetku města.[42]

 

 

 

 

Dům čp.150/I z přelomu 18. a 19. století. Foto D. Borek, září 2003.	Dům čp.173/I. Vpravo původní hradební bašta, ze které dům adaptován. Foto D. Borek, září 2003.	Pomník Jana Žižky v Hradební ul., odhalený r. 1924. Fotografie z r. 1928 a 1999.	Pohlednice z přelomu 70. a 80. let. Vlevo tehdy novostavba domova důchodců čp.13/I.

 

2.2. Domov důchodců-Penzion čp.13/I (Dům s pečovatelskou službou)

Velkou část východní strany ulice a podstatnou část celého do té doby prakticky nezastavěného vnitrobloku vyplnil v 70. letech 20. století domov důchodců-Penzion čp.13/I. zvaný též Penzion nebo Dům s pečovatelskou službou. Je to ukázka úpadkové architektury éry pozdního socialismu, která i stavby veřejného charakteru pojímala kvůli své ekonomické nedostatečnosti jako typizované „paneláky“. A zároveň je to příklad vědomé urbanistické agrese normalizačního režimu a jeho inženýrů v státních projekčních ústavech, vedené proti historické „buržoazní“ tváři českých měst. Uprostřed drobné, organicky rostlé zástavby tu vyrostl typizovaný osmipodlažní panelový dům, který je po tradiční dominantě děkanského kostela druhou nejvyšší stavbou v historickém jádru Rokycan.

 

 

 

2.2.1. Příprava a průběh výstavby domova důchodců-Penzionu

Už na podzim 1972 (někdy mezi 26. zářím a 28. listopadem onoho roku) se rada MěstNV usnesla požádat radu ZKNV o výstavbu pečovatelského domu pro důchodce v Rokycanech.[43] V létě roku 1973 (mezi 19. červnem a 14. srpnem) pak rada MěstNV v souvislosti s chystanou výstavbou pečovatelského domu schválila výkup domů pana Jelínka a pana Bauera (šlo o domy čp.157/I a čp.134/I, které přitom stály na protější straně ulice a nebyly přímo dotčeny umístěním novostavby) a výkup stodoly pana Andrlíka a garáží pana Komase a Klaubera (šlo o nádvorní objekty za domy v ulici Míru, které se zabíraly pro výstavbu Penzionu). Bylo zároveň stanoveno, že do 31. prosince 1973 je nutno provést výkup, do 30. března 1974 přidělit náhradní byty a zajistit demolici.[44] V říjnu 1974 se ovšem stále uvádí, že přidělení náhradního bytu Zdeňkovi Jelínkovi z čp.157/I kvůli výstavbě Domu pečovatelské služby nutno provést do 30. května 1975.[45] Výstavba Penzionu zahájena v listopadu 1975 (podle jiného pramene v září 1975). Náklad na výstavbu odhadován na 19 500 000 Kčs. Očekávané dokončení v roce 1977.[46] Stavební práce prováděla společnost Pozemní stavby Plzeň.[47] Podle informace z června 1976 již stála hrubá stavba.[48]

Kvůli výstavbě Domova důchodců zanikla v 70. letech 20. století velká část zahrady, která se tu po dlouhou dobu prostírala a která byla jedním z fragmentů původní podoby měšťanských vnitrobloků nezasažených utilitárním zahušťováním zástavby od 19. století. Některé stromy byly sice zachovány v zahradě dnešního domova důchodců, ale byly následně systematicky oklešťovány na žádost obyvatelů domova důchodců, kterým zastiňují byty. Velké kácení se tu například odehrálo roku 1990. Naopak pozitivní trend v kultivaci zahrady byl zahájen okolo roku 1997, kdy se o ní začal dobrovolně starat Václav Vladař, jeden z obyvatel Penzionu.[49]

V důsledku výstavby Penzionu zbořen i nádvorní objekt čp.188/I, který stál na dvoře, za domem čp.20/I. Samostatné popisné číslo získal 17. prosince 1941, ale patrně byl starší. V době Protektorátu totiž bylo nařízeno přidělovat čísla i objektům spíše hospodářského rázu, dílnám, kůlnám, výminkům apod. V roce 1974 dům vyklizen a nedlouho na to asi zbořen.[50]

Značný inženýrský problém představovalo napojení penzionu na kanalizační a vodovodní síť. Bylo kvůli tomu nutné provést výkopové práce v centru města. Naštěstí byla v roce 1976 tranzitní doprava převedena z centra města do Soukenické a Třebízského ulice. Od 27. září 1976 totiž byl, kvůli napojování Penzionu na městské sítě, na jeden týden zcela uzavřen průjezd centrem Rokycan, respektive ulicí Míru.[51]

 

 

 

2.2.2. Technický a architektonický popis objektu domova důchodců-Penzionu

Dům s pečovatelskou službou byl slavnostně otevřen 15. listopadu 1977 (dle městské kroniky až 17. listopadu[52]) za účasti ministra práce a sociálních věcí ČSR Emiliána Hamerníka.[53] Objekt vzniklý podle projektu ing. arch. Soukupa z Ateliéru v Mariánských Lázních poskytl ubytování 97 starším občanům, pro které zde vzniklo 69 bytů (podle městské kroniky 67 bytů[54], podle týdeníku Hlas Rokycanska 66 bytů – z toho 42 jednolůžkových, 24 dvoulůžkových[55]). Náklady na výstavbu dosáhly 10 000 000 Kčs (dle městské kroniky 9 000 000 Kčs[56], dobový týdeník Hlas Rokycanska uváděl sumu 9 113 000 Kčs[57]). V jiném pramenu také náklady vyčísleny na 10 722 000 Kčs.[58] Publikace Proměny Rokycanska udávala částku 9 824 000 Kčs.[59]

Svým technickým pojetím to byl ve své době vzorový projekt (první svého druhu v Západočeském kraji[60]) péče o seniory, kteří získali plný komfort a soukromí v samostatných malometrážních bytových jednotkách a zároveň bohatý rejstřík zdravotních a sociálních služeb, poskytovaných zdejším obyvatelů. Ještě během výstavby objektu bylo v roce 1976 rozhodnuto přepracovat jeho finální podobu tak, aby byly posíleny prvky soukromí a samostatnosti jeho nájemníků. Mluvilo se dokonce o „Experimentálním domu Penzion“.[61] Namísto do té doby převládající koncepce domovů důchodců se společnými ložnicemi a nemocničním režimem se tímto prosadila moderní myšlenka domu s nájemními malometrážními byty, které umožňují pobyt široké škále klientů, včetně manželských párů. Zázemí se zdravotními službami a lékařskou odbornou péčí byly umístěny v přilehlých společných prostorách a byly fakultativní. K dispozici tu byla například knihovna, čítárna, společenská místnost, jídelna, středisko osobní hygieny. V nejvyšším patře objektu umístěny kanceláře Okresního ústavu sociálních služeb.[62] Svou filozofií tak domov důchodců reprezentoval zdařilý investiční počin normalizační doby. To se ovšem týká jen jeho technických parametrů a obytného komfortu. Naopak nezvládnutá byla architektonická podoba a měřítko budovy.

Z architektonického hlediska je Domov důchodců mimořádně kontroverzní stavbou. Skládá se ze dvou částí: z nižšího objektu se společenským a technickým zázemím a z obytné části, mající podobu konformního věžovitého panelového domu, který svojí osmipodlažní hmotou těžce narušil centrum Rokycan a uplatňuje se rušivě i při dálkových pohledech na město. Dodnes je to nejvyšší obytný dům v historickém jádru Rokycan. Vznikl v době, kdy přehnaný tlak na ochranu zemědělské půdy vedl k neblahému zahušťování zástavby v intravilánech měst. A byl tu ideologický podtón. Novostavby tohoto typu demonstrovaly pohrdání politické reprezentace a státních projekčních ústavů tradiční strukturou individuální městské zástavby. V neposlední řadě je tu taky dobový ekonomický kontext. Skutečnost, že v tehdejším Československu se i budovy celoměstského charakteru, umístěné v exponovaných lokalitách, pojímaly jako montované panelové objekty, nepříliš odlišné od konfekční bytové výstavby na sídlištích, vypovídá o disfunkci normalizačního ekonomického modelu, s těžkopádným centrálním plánováním státních projekčních i stavebních podniků. V jihozápadním koutě historického jádra Rokycan tak dnes trčí z převážně přízemní a jednopatrové zástavby normalizační panelový věžák.

Přesto lze na této pochmurné demonstraci estetické dekadence nalézt aspoň tři polehčující okolnosti. 1) Dům vznikl na místě mezerovité zástavby a zahrad a nepředcházely mu proto rozsáhlé demolice domů, natož památkově chráněných. 2) Dům je zasunut do vnitrobloku a přinejmenším v bližších pohledech z Masarykova náměstí a okolních ulic je většinou pohledově zakryt. 3) Druhá část objektu domova důchodců, v které byly umístěny společenské místnosti a technické a provozní zázemí, je architektonicky relativně uměřená. Jde o dvoupatrovou stavbu, která sice taky nezapře typizované tvarosloví normalizační provenience, ale má osobitější rukopis a měřítkově vcelku zapadá do Hradební ulice. Po rekonstrukci na počátku 21. století ještě více vynikly jeho čisté, funkcionalistické proporce i zvládnuté měřítko. Věžovitá obytná část nicméně patrně natrvalo zůstane rušivým solitérem. V dlouhodobém výhledu je nutno uvažovat o její celkové přestavbě, nejlépe doprovázené snížením celého objektu o cca tři podlaží. Podobné řešení doporučoval i územní plán města z roku 2000, byť jej odsouval do vzdálenější budoucnosti.[63]

 

 

 

2.2.3. Další stavební vývoj objektu domova důchodců-Penzionu

Bezprostředně po svém otevření byl už domov důchodců zcela obsazen. V srpnu 1978 se ve městě evidovalo 20 nevyřízených žádostí o umístění do Penzionu.[64] Dne 11. září 1988 na zasedání Krajského národního výboru předložen návrh koncepce péče o seniory v Západočeském kraji do roku 2005. Podle tohoto dokumentu měl být rokycanský Domov důchodců v 10. pětiletce (tedy koncem 90. let) rozšířen o novou jídelnu.[65] To ovšem nebylo realizováno.

V roce 1996 proběhla úprava hlavního vchodu do Penzionu. Nad schodiště instalována kovová konstrukce s prosklenými plochami a vedle schodů zřízen ještě bezbariérový nájezd pro vozíčkáře. Právě prováděla firma HAVRÁNEK z Plzně. V červenci 1996 již byla konstrukce nad vchodem namontována, ovšem ještě bez skel.[66]  Začátkem října 1996 tyto stavební úpravy vchodového traktu dokončeny. V další fázi se plánoval nátěr všech oken a zateplení západní stěny domu.[67] Na podzim 1997 doporučila městská rada zastupitelstvu převzít Penzion do správy obce.[68] O tomto bodu měli zastupitelé jednat 14. října 1997.[69] Skutečně rozhodli, že objekt přejde do městského vlastnictví. Rozhodnutí nebylo lehké a předcházela mu delší debata. O převod usiloval dosavadní majitel (okresní úřad) už od jara 1997, město to dlouho odmítalo, protože se obávalo přílišných nákladů na provoz. Bezúplatný převod bylo ovšem možné realizovat pouze do konce roku 1997, všechno se proto muselo řešit relativně rychle. Jakékoliv rozhodnutí navíc ještě podléhalo formálnímu schvalování Ministerstva financí a Ministerstva práce a sociálních věcí. V srpnu 1997 nakonec městské zastupitelstvo požádalo okres o předložení podrobné analýzy stavu budovy a provozních výdajů. V říjnu zastupitelé definitivní rozhodnutí ještě nepřijali, pouze pověřili úředníky města, zhotovením dvou variant budoucího řešení provozu tohoto ústavu: buď ponechat v podobě Penzionu, nebo změnit na Dům s pečovatelskou službou. Představitelé města se klonili k druhé variantě. Město nechtělo a finančně nemohlo udržovat tento ústav v jeho stávajícím rozsahu, s poměrně širokou doprovodnou sítí služeb sociálního a zdravotnického charakteru.[70] Znovu se na zastupitelstvu jednalo o osudu objektu 16. prosince 1997.[71] Převod na město schválen s tím, že Dům-Penzion se skutečně změní na Dům s pečovatelskou službou (tedy posílení obytné individuální funkce a umenšení role zdravotnického a sociální zázemí). Očekávala se nutnost částečné redukce služeb, provedení úspor a nezbytnost zvyšování dosud naprosto neodpovídajícího nájemného. Druhé patro servisní budovy v sousedství obytného traktu město hodlalo nabídnout do pronájmu.[72] Dne 7. dubna 1998 mělo o formálním převzetí zřizovatelské funkce Penzionu městem jednat zastupitelstvo.[73] Městská rada o tom jednala už v březnu 1998. Zastupitelstvo návrh přijalo.[74]

Následovala série drobnějších i větších investic v režii města. Okolo roku 2000 zvýšena kapacita Penzionu přestavbou bývalých místností kluboven na šest bytových jednotek.[75] V květnu 2000 městské zastupitelstvo odsouhlasilo přijetí dotace ve výši 1 800 000 Kč, určené právě na dostavbu těchto nových bytů.[76] V Penzionu po provedené rekonstrukci bylo celkem 75 bytů.[77]  V letech 1999-2002 provedlo město coby majitel objektu rekonstrukci kotelny (včetně výměny hořáků) a zasklení balkonů na západní straně domu.[78] V květnu 2002 schválilo zastupitelstvo navýšení výdajů rozpočtu o 426 000 Kč na výměnu hořáků a rekonstrukci regulační stanice v tomto objektu.[79] Kromě toho provedena montáž regulačních ventilů a úprava měřičů spotřeby elektrické energie pro jednotlivé byty nákladem 1 980 000 Kč.[80] V červnu 2004 v objektu instalován vodoměr pro teplou užitkovou vodu v přízemí, nájemníci Penzionu tak už přestali být nuceni platit i za spotřebu této vody. V létě 2004 v celém objektu rekonstruovány bytové zvonky a bzučáky.[81]  V listopadu 2004 schválilo zastupitelstvo města plán důkladnější přestavby objektu. Mělo k ní dojít v roce 2005 a spočívala v zateplení fasády, výměně oken a rekonstrukci výtahu.[82] Dále zaskleny zbývající balkony.[83] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření během roku 2004 utraceno za akci „projektová dokumentace byt v  DPS“ celkem 25 000 Kč (původně plánováno 30 000 Kč). Dalších 123 620 Kč utraceno za akci „rekonstrukce Hradební čp.13/I“ (plán původně zněl na 130 000 Kč).[84] Dne 24. ledna 2005 byla vypsána veřejná soutěž na provedení těchto stavebních úprav. Mezi šesti uchazeči vybrána jako cenově nejvýhodnější firma SILBA ELSTAV,s.r.o. z Plzně s nabídkovou cenou 5 518 470 Kč. Výběr této firmy projednala na svém zasedání 7. a 29. března 2005 městská rada.[85] Práce pak zahájeny v červnu 2005, kdy na západní stěně (do ulice) vybudováno lešení. Koncem července 2005 již průčelí zčásti pokryto fasádním izolačním polystyrenem. Okolo 20. srpna 2005 už byla první část rekonstrukce ukončena, ze západního průčelí demontováno lešení a objekt získal novou tvář. Původní bílé panely (v 90. letech 20. století pouze kosmeticky doplněné několika pruhy růžové barvy) byly nyní zakryty izolačním fasádním polystyrenem, který natřen měkkými odstíny bílé a zelené barvy. Tehdy zároveň zahájena instalace lešení na užší severní stěnu domu.[86] Součástí akce byla i výměna oken, zasklení lodžií a výměna dvou výtahů. Náklad na tuto investici činil 5 500 000 Kč.[87]  Nabídková cena zněla konkrétně na 5 518 470 Kč, nakonec fakturováno 6 165 957 Kč.[88] Město si na to vzalo úvěr u banky. Tak rozhodla v říjnu 2004 rada (i zastupitelstvo[89]) města, a to s tím, že částka má být maximálně 7 000 000 Kč, se splatností 15 let. [90] Nakonec si obec vzala úvěr 6 500 000 Kč.[91] Přepokládalo se, že díky provedeným úpravám klesnou náklady na vytápění o 30 procent.[92] Rekonstrukcí z roku 2005 byla poněkud změkčena estetická újma, kterou znamenala výstavba typizovaného panelového domu v historickém jádru Rokycan. Platí ale i nadále, že zásadní problém této stavby není v barvě fasády nebo kvalitě okenních rámů, ale v samotných proporcích. V řádu dekád je nutné opětovně uvažovat o jeho daleko zásadnější přestavbě a redukci.

Do návrhu obecního rozpočtu na rok 2006 zařazena i jako jedna z potenciálně potřebných akcí rekonstrukce bytu v Domě s pečovatelskou službou. Celkové náklady vyčísleny na 1 110 000 Kč, z toho 350 000 Kč by měla pokrýt dotace.[93] Šlo o původní kancelářské prostory. V květnu 2006 vytvořila městská rada zvláštní komisi pro posouzení výběrového řízení na dodavatele stavebních prací. V té době již město obdrželo dotaci od ministerstva pro místní rozvoj, a to nakonec ve výši 530 000 Kč.[94] Dne 7. srpna 2006 jednala městská rada o úpravě rozpočtu na správu bytového fondu, konkrétně o 350 000 Kč jako příspěvek na rekonstrukci bezbariérového bytu v Domě s pečovatelskou službou.[95] Následně 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo města o změně obecního rozpočtu. Na zmíněnou dotaci ve výši 530 000 Kč totiž muselo formálně začlenit do svého hospodaření.[96] Dne 8. června 2006 vypsáno na zmíněnou akci (přestavba stávající kanceláře v Domě s pečovatelskou službou na byt) výběrové řízení. Na základě tohoto výběrového řízení pak zakázku získala 26. června 2006 firma  SBT STAVBY, s.r.o. z Rokycan za nabídkovou cenu 879 906 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 27. září 2006. Práce nakonec hotovy o den dříve. Náklady dodrženy.[97]

V roce 2010 město odsouhlasilo zakázku na modernizaci plynové kotelny v objektu Domu s pečovatelskou službou. Získala ji firma WINTH 3000 z Rokycan za nabídkovou cenou 1 118 560 Kč včetně DPH.[98] V létě roku 2013 provedla rokycanská firma PET-STAN 99 stavební úpravy hygienického centra v prvním podlaží domu s pečovatelskou službou za 941 085 Kč bez DPH.[99] V roce 2016 proběhlo zateplení a oprava fasády provozní části domu s pečovatelskou službou.[100]

 

 

 

2.3. Zástavba v jihovýchodním úseku Hradební ul. (jižní uliční fronta)

Hradební ulice dále pokračuje rovným úsekem směrem k jihovýchodu, ke svému vyústění do Palackého ulice. Zde se na její jižní (respektive jihozápadní) straně nachází souvislá řada drobných přízemních domů, které vznikly na místě původních hradeb okolo poloviny 19. století. Na rohu Palackého a Hradební ulice pak stojí o něco mohutnější dvoupatrový dům čp.155/I (jeho detailní popis v kapitole „Palackého ulice“).

 

 

 

2.3.1. Původní podoba lokality a její parcelace na domy

Celá tato plocha byla ještě v 1. polovině 19. století (viz katastrální mapa z roku 1838) jen prázdnou prolukou. Ulice přímo přiléhala k rovnému úseku dožívajícího zbytku hradební zdi. V té době už hradby neplnily svou obrannou funkci, ale zároveň ještě Hradební ulice nenabyla role obytné. Sloužila tak převážně jako servisní komunikace pro majitele domů v ulici Míru, jejichž zadní dvory a zahrady sahaly až sem. Shromažďoval se tu dobytek hnaný na pastvu za město apod.

Proměna lokality začala krátce poté. Ukazuje to i indikační skica mapy stabilního katastru, do níž je dodatečně zakreslena razantní proměna uliční fronty.[101] Parcelaci na individuální domy započala roku 1842, kdy Josef Partiš koupil zdejší obecní pozemek o rozloze 81 čtverečních sáhů.[102] Postupně byla zbořena hradební zeď a po celé délce se tato dříve k hradbám přivrácená strana ulice zaplnila podobnými domy. Dodnes se zachovaly jako zajímavý soubor osmi (původně devíti) domů, dokumentujících úroveň bydlení nižších a nižších středních vrstev. Šlo o nezanedbatelný regulační počin a proměnu městské sídelní struktury, která se právě tehdy začala zahušťovat a ztrácet svůj agrárně-maloměstský charakter. Fakticky se jednalo o první významnější rozšíření domovního fondu v Rokycanech. Do té doby stavební ruch probíhal evolučním doplňováním proluk a zahušťováním sídelní struktury, toto už byla hromadně pojatá, plánovitá akce, předznamenávající akceleraci tempa výstavby v časech nastupující průmyslové revoluce. Ve 40. a 50. letech 19. století ovšem Rokycany ještě přímo nepociťovaly dopad nástupu modernity, výstavba v Hradební ulici souvisela více s demografickým tlakem, kdy rostlo stěhování do měst i přirozený přírůstek obyvatelstva a kdy se vytvářel tlak na jejich ubytování. Josef Partiš v tomto ohledu byl jedním z prvních rokycanských „developerů“, který tento potenciál dokázal využít. Ačkoliv šlo o skromně dimenzované domy, byly od počátku velice intenzivně zalidněné. Například přízemní domek čp.159/I obývalo dle sčítání lidu z roku 1857 celkem 20 lidí, z toho 12 dětí, z celkem pěti rodin.[103]

Soubor domků v Hradební ulici tvoří objekty čp.166/I, čp.165/I, čp.164/I, čp.159/I, čp.156/I, čp.169/I, čp.168/I a čp.134/I (plus zaniklý dům čp.157/I). Jsou zajímavé i tím, že v jejich dvorech se zachovala původní nivelita městského hradebního příkopu. Tato výstavba totiž probíhala v soukromé a nepříliš okázalé režii. Ačkoliv obec vymáhala pravidelnou regulační čáru (ostatně založenou na předchozí přímé linii hradeb), nepředcházely výstavbě těchto domů nějaká komplexní terénní práce, kterými by byl do nové nivelety zarovnán bývalý hradební příkop. A stavitelé těchto domků neměli finance na to, aby příkop zcela zasypali. Dodnes tu tak jako na jednom z mála, spíše jediném místě v Rokycanech, je pozorovatelná původní terénní rýha městského hradebního příkopu a domky, které do Hradební ulice mají přízemní výšku, hledí do níže položených dvorků v místech bývalého příkopu zvýšenou podnoží. Územní plán Rokycan z roku 2000 předpokládal na jižní straně těchto pozemků, které hledí svými zdmi do Jiráskovy ulice naproti autobusovému nádraží, možnou dostavbu.[104] V takovém případě by bylo dobré zachovat aspoň torzo původní nivelety, nebo jej přinejmenším důkladně archeologicky prozkoumat a zdokumentovat.

 

 

 

 

Hrdličkovská bašta, stojící do 90. let 19. století v místě dnešního domu čp.134/I. Foto ze Soupisu památek z r. 1900.	Vlevo část domu čp.169/I, uprostřed čp.168/I, vpravo dům čp.134/I, postavený na místě zbořené hradební bašty. Foto D. Borek, září 2003.	Dům čp.169/I. Ukázka drobné zástavby z poloviny 19. století na místě původní hradební zdi. Foto D. Borek, září 2003.	Dům čp.156/I ze 40. let 19. století. Foto D. Borek, září 2003.

 

2.3.2. Dům čp.134/I

Zástavba jižní strany ulice začíná domem čp.134/I, což je přízemní, sedmiosý objekt se sedlovou střechou a symetrickým průčelím, v jehož středu jsou vchodové dveře. Dochoval se v intaktní podobě z konce 19. století. Jeho vznik ovšem probíhal za poněkud jiných okolností než v případě ostatních domků v této uliční frontě. V současné podobě vznikl až roku 1894, ale jeho pozemek má daleko starší stavební historii. Po dobu několika staletí tu totiž předtím stávala velká gotická hradební bašta, takzvaná Hrdličkovská bašta (její detailní popis v kapitole „městské opevnění“). Číslo popisné sem bylo přemístěno druhotně, původně číslo popisné čp.134/I nesla část Plzeňské brány v dnešní ulici Míru (takto je evidována ještě v soupisu majitelů domů roku 1788).  Tuto baštu v Hradební ulici roku 1790 koupil Martin Hrdlička a postupně byla proměněna na obytný dům, aniž by byla zásadně přestavována. Svým charakterem gotická kamenná stavba neposkytovala přílišný komfort a chátrala. Roku 1891 už byl v úředních písemnostech dům čp.134/I zvaný „bašta“ popisován jako ve špatném stavu. Krov prý hrozil sesutím a zchátralá bašta ohrožovala i sousední domek čp.157/I.[105] Roku 1894 proto požádala tehdejší majitelka objektu, Marie Hrdličková, obec o povolení k demolici. Vzhledem k nerozvinutému památkářskému povědomí a k dobové snaze mladočeského vedení rokycanské radnice cíleně modernizovat město, se návrh setkal s porozuměním. Ještě během roku 1894 bylo povolení k demolici vydáno a na místě zbořené středověké památky byl dne 8. listopadu 1894 kolaudován nový přízemní dům čp.134/I postavený podle plánu Hynka Šmolíka.[106] Šlo o novostavbu, která zcela nahradila původní gotické zdivo bašty.[107] Podobu zbořené bašty naštěstí zdokumentoval Antonín Podlaha ve svém díle Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, které vyšlo již „post mortem“ roku 1900.[108]

Ačkoliv domek čp.134/I vznikl teprve na konci 19. století coby výsledek necitlivého přístupu tehdejších majitelů i vedení města k historickému dědictví, sám už má jistou historickou hodnotu, danou zejména tím, že po celé 20. století se mu vyhýbaly zplošťující účelové modernizace a je tak intaktní ukázkou drobné zástavby z časů pozdního Rakouska-Uherska. Od roku 2007 prošel celkovou rekonstrukcí. Koncem října 2007 již sejmuta střecha a vyměněna část zdiva.[109] Dne 23. května 2007 povolil městský úřad stavební úpravy, přestavbu a přístavbu objektu čp.134/I. Termín dokončení stanoven do 31. května 2008. Práce prováděla firma INSTAPLAST s.r.o.[110] Práce se ale protáhly, protože ještě dle stavu z poloviny září 2008 nebyla oprava objektu dokončena. V té době stále rekonstrukce trvala, veškerá omítka z fasády do ulice osekána. Dům měl už sice novou střechu, ale nebyl zdaleka obyvatelný.[111] Později rekonstrukce dokončena. Provedena pietně a citlivě.

 

 

 

2.3.3. Zbořený dům čp.157/I

Západně od Hrdličkovské bašty a pozdějšího domku čp.134/I stál na ploše nynějšího parku u pomníku Jana Žižky ještě dům čp.157/I. Na mapě města z roku 1838 ještě nebyl zachycen, protože vyrostl roku 1847. Tehdy měl dvě obytné místnosti, klenutou kuchyni, jeden velký a jeden malý sklep a schodiště na půdu. Šlo o přízemní objekt s taškovou střechou. Schodiště a sklep klenuté, schody vyzděné cihlami. Měl půdorys 6 sáhů 4 stopy x 3 sáhy 4 stopy a 6 palců (12,6 x 7,1 m). Na dvoře stála kůlna, ze tří stran vyzděná, z jedné strany otevřená dřevěná, krytá taškami o rozměrech 4 sáhy 1 stopa 6 palců x 1 sáh 4 stopy (8,1 x 3,2 m).[112] V matrice je dům čp.157/I doložen 18. září 1848, kdy se tu narodila dcera zednického mistra Václava Kovandy.[113] Roku 1873 bylo vydáno povolení k přístavbě východního křídla, podle plánů J. Šmause. V novém traktu zřízeny tři pokoje a schodiště.[114] V městském archivu se nachází složka z roku 1901, nazvaná „Lebruška Jaroslav, stavba sochařské dílny u domu čp.157/I“.[115] V dubnu 1929 městskou radou vydáno stavební povolení na drátěný plot na zděné hradbě u dílny v čp.157/I pro J. Stružku.[116] V březnu 1930 pak vydáno stavební povolení pro J. Stružku na přestavbu skladiště u čp.157/I na pozemku č.kat.89.[117] Skladiště po rekonstrukci kolaudována 9. května 1930. Dne 24. dubna 1934 získal nový majitel domu čp.157/I Zdeněk Jelínek stavební povolení na zřízení nového zděného plotu a vrat. Kolaudace proběhla 27. dubna 1934.[118]

Dům zanikl v 70. letech 20. století. V létě roku 1973 (mezi 19. červnem a 14. srpnem) rada MěstNV v souvislosti chystanou  výstavbou pečovatelského domu schválila mimo jiné výkup domu čp.157/I a stanovila, že do 31. prosince 1973 je nutno provést výkup, do 30. března 1974 přidělit náhradní byty a zajistit demolici.[119] Roku 1976 byl dům skutečně zbořen kvůli budování domova důchodců.[120] Nebyl ale přímo využit pro výstavbu domova důchodců, patrně šlo o demolici pro vytvoření přístupu stavební techniky, popřípadě pokládání inženýrských sítí.  Na jeho místě je dnes rozšířená sekce výše zmíněného parčíku okolo pomníku Jana Žižky.

 

 

 

2.3.4. Dům čp.168/I

Pokračujeme-li nyní podél jižní strany Hradební ulice směrem k ústí do ulice Palackého, tak dalším objektem je zde dům čp.168/I. Tříosý přízemní objekt má sedlovou střechu a fasádu poznamenanou modernizačními zásahy z 20. století, ovšem hmotově se zachoval. Na indikační skice mapy stabilního katastru z doby po roce 1838, ani v dodatečných zákresech ze 40. a 50. let zachycen není.[121] Po jistou dobu tak zde v uliční frontě zela mezera. Matrika uvádí dům čp.168/I poprvé až 5. září 1866, kdy tu zemřela dcera mistra zámečnického Josefa Vavrouška.[122] Karel Hofman uvádí, že dům vznikl někdy před rokem 1874.[123] V roce 1879 provedena přístavba druhého zadního křídla s dvěma pokoji a schodištěm, podle projektu F. Šmause.[124] Na to asi odkazuje složka v městském archivu z let 1879-1880, nazvaná „Pácl Václav, přístavba domu čp.168/I“.[125] K další přestavbě domu došlo roku 1888.[126] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1888, nazvaný „Markusová Veronika, přestavba čp. 168/I“, a také z roku 1905, pod jménem „Partiš Tomáš, zřízení dveří v čp.168/I“.[127] V roce 1959 provedena částečná modernizace (výměna oken) a v letech 1967-1970 postavena za domem garáž (podle staršího projektu z let 1938-1939).[128] Někdy po roce 2003 prošel rekonstrukcí, při které sice opravena fasáda, ale ponechány esteticky nezvládnuté okenní otvory z dob modernizace domu v roce 1959. Ve srovnání se sousedním domem čp.134/I je tak jeho podoba sice úpravná, ale daleko méně stylová.

 

 

 

2.3.5. Dům čp.169/I

Přízemní dům čp.169/I má nejskromnější měřítka z celého tohoto stavebního souboru. Disponuje pouze dvouosým uličním průčelím (dveře a jedno okno). Vyplnil úzkou mezeru v uliční frontě. Na indikační skice mapy stabilního katastru z doby po roce 1838, respektive na jejích dodatečných zákresech ze 40. a 50. let totiž zobrazen nebyl.[129] V matrice je objekt čp.169/I poprvé zaznamenán 15. ledna 1864, kdy se tu narodil syn mistra obuvnického Václava Chotta.[130] Problém je, že když dítě o den později zemřelo, je v matrice uvedeno úmrtí v domě čp.167/I (na rohu Palackého a Knihovy ulice).[131] Není tudíž jisté, kterého z těchto domů se skutečně matriční zápisy týkají. První zmínka o něm pochází z roku 1873.[132] V městském archivu se nachází složka z roku 1882, nazvaná „Kvídera Jan, zřízení cihlové hradby čp. 169/I“.[133] V roce 1992 proběhla rekonstrukce objektu, podle projektu P. Hajského.[134] Další rekonstrukce někdy počátkem 21. století byla zdařilejší, protože při ní byl do původní podoby uveden okenní otvor i vlastní okno do ulice a zmizelo tak typizované esteticky podřadné okno z předchozí modernizace. Střecha domu je sedlová, s volským okem.

 

 

 

2.3.6. Dům čp.156/I

Následuje dům čp.156/I, přízemní stavba se sedlovou střechou a tříosým průčelím. Fasáda je znehodnocena typizovanými velkoplošnými okny z 80. let 20. století. Hmotově je objekt dochován v původních proporcích. Vznikl docela brzy, okolo let 1843-44. Na katastrální mapě z roku 1838 ještě chybí, roku 1845 se již připomíná jako zcela nová stavba. Přízemní dům postaven z kamene a cihel a měl střechu krytou taškami. Nacházely se v něm dvě místnosti, kuchyně, malý kvelb a sklep. Objekt měl rozměry 5 sáhů 4 stopy a 6 palců x 3 sáhy 2 stopy (10,9 x 6,3 m). Šlo o malý obytný domek.[135] V matrice je dům čp.156/I doložen 9. října 1848, kdy se tu narodila dcera Marie Staškové.[136] Z roku 1861 se dochoval rozpočet na stavbu nového krovu.[137] Roku 1882 budova rozšířena o nádvorní přístavek s obytnou světnicí podle plánu Hynka Šmause (patrně chyba ve jménu, asi záměna s Hynkem Šmolíkem).[138] V městském archivu se nachází složka z roku 1882, nazvaná „Bernhart František, stavba světnice čp. 156/I“.[139]

14. listopadu 1927 městská rada vydala stavební povolení na zboření nádvorní budovy v čp.156/I majitele Františka Záhlavy a na její úpravu na kolnu.[140] V březnu 1933 vydáno stavební povolení pro Františka Záhlavu na výstavbu ohradní zdi u čp.156/I.[141] F. a M. Záhlavovi získali 27. dubna 1937 stavební povolení na přestavbu dřevěné kolničky dle projektu Josefa Žoura.[142] V letech 1981-1983 dům přestavěn podle projektu Václava Vilda z Okresního stavebního podniku.[143] Od roku 1982 dům v majetku Okresního národního výboru, který sem umístil manželskou poradnu.[144] Tehdy objekt prodělal nevhodný modernizační zásah v podobě trojdílných oken vsazených do fasády.

 

 

 

2.3.7. Dům čp.159/I

Dům čp.159/I je přízemní, se sedlovou střechou a tříosou fasádou s dvěma okny a asymetricky umístěným úzkým vchodem. Vyrostl někdy po polovině 19. století. V roce 1857 již stál a byl tehdy odhadnut na 820 zlatých.[145] Z roku 1862 se dochoval projekt nového krovu od tesařského mistra Václava Šmause.[146] Roku 1966 za domem postavena garáž.[147] Průčelí ukazuje na pozdější modernizační zásady. Počátkem 21. století bylo opraveno, ale jeho tvarosloví není historické.

 

 

 

2.3.8. Dům čp.164/I

Dům čp.164/I má podobné řešení jako předchozí objekt čp.159/I. Přízemní stavba se do ulice otáčí tříosým průčelím. Po straně jsou užší vchodové dveře. Střecha je sedlová. Fasáda je nečleněná, patrně postižená pozdějšími modernizačními zásahy. Dům se zmiňuje v pramenech v roce 1857, kdy odhadnut na 910 zlatých.[148] Je zaznamenán ve sčítání lidu z roku 1857. Tehdy šlo o nejvyšší číslo popisné ve městě.[149] 9. března 1928 městská rada vydala Richardu Schwarzovi stavební povolení na splachovací záchod a žumpu v čp.164/I.[150] V roce 1963 provedena na domě výměna oken.[151] Někdy na přelomu 20. a 21. století byla fasáda opravena a natřena v odstínu světle žluté barvy. Později fasáda znovu upravena při zateplení. Hmotově je stavba původní.

 

 

 

2.3.9. Dům čp.165/I

Dům čp.165/I je rovněž přízemní, ale má mírně zvýšený suterén, takže o něco převyšuje okolní domy.  Podle Karla Hofmana zahájil parcelaci v této oblasti Rokycan roku 1842 Josef Partiš, který zde koupil obecní pozemek o rozloze 81 čtverečních sáhů a postavil na jeho místě dům čp.165/I.[152] Je to ale možná omyl. Číslo popisné čp.165/I není ještě uvedeno ve sčítání lidu z roku 1857, kdy nejvyšším číslem popisným ve čtvrti Rokycany-město bylo čp.164/I.[153] Na místě domu čp.165/I sice dodatečné zákresy v indikační skice mapy stabilního katastru ze 40. a 50. let 19. století ukazují existenci nějaké zástavby,[154] ale jen schematicky. Není jasné, zda například dům čp.165/I nebyl zpočátku součástí některého ze sousedních domů, čímž by se vysvětlovalo vysoké číslo popisné, přidělené až patrně dodatečně, po jeho oddělení. Je ovšem rovněž představitelné, že domu mohlo být opravdu již někdy po roce 1842 přiděleno číslo popisné čp.165/I, nezapadající do číselné řady. Občas se to dělalo v případech, kdy se najednou stavěla nějaká skupina domů. V matrice je dům čp.165/I doložen 5. října 1854, kdy se tu narodila dcera Barbory Černé.[155] Pokud nejde o omyl písaře, tak se jedná o důkaz, že dům opravdu stál o něco dříve, již před rokem 1857. Jeho absence ve sčítání lidu roku 1857 by se v takovém případě dala vysvětlit neúplností dochovaných sčítacích archů. Každopádně mezi roky 1842-54 není o domě v matrikách žádný záznam a pravděpodobnost jeho výstavby brzy po roce 1842 není vysoká.

Někdy na přelomu 19. a 20. století získal dům dekorativně řešenou fasádu v lehce neorenesančním slohu, bohužel později zničenou při modernizaci na počátku 21. století. Původní čtyřosé průčelí bylo v podokenních plochách doplněno štukovými rosetami. Dekorativní splétaný motiv zdobil i nadokenní pás, pod profilovanou korunní římsou. V roce 1991 provedena oprava fasády a vjezdu.[156] Počátkem 21. století bohužel dům prodělal esteticky nezvládnutou opravu, při které byl při instalaci zateplovací vrstvy na fasádu zcela odstraněn (zakryt) štukový dekor a navíc změněna dispozice průčelí (nahrazení dosavadních čtyř oken dvěma tvarově moderními, širšími a nižšími). Jde o ukázku nevhodného stavebního zásahu, který stírá osobité architektonické prvky (a tento dům je měl poměrně značně rozvinuté) a nahrazuje je sterilním polystyrenovým opláštěním. K podobným stavebním úpravám nemělo být v městské památkové zóně vůbec přikračováno, vedou k banalizaci městského prostoru.

 

 

 

2.3.10. Dům čp.166/I

I dům čp.166/I je přízemní objekt s tříosým symetrickým průčelím, širokými vraty a sedlovou střechou se v archivních materiálech připomíná k roku 1864.[157] Rovněž městská matrika dům čp.166/I poprvé uvádí 3. června 1864, kdy se tu narodila dcera zednického tovaryše Jana Šilhánka.[158]

Někdy v 90. letech 20. století dům prodělal opravu, při které nepochopitelným způsobem došlo k odstranění původních dělených oken a jejich nahrazení nedělenými typizovanými okny. Na fasádě jsou zbytky staršího štukového dekoru v podobě vlysů nad vstupními vraty a oblouků nad okny. Vše ale překryto nastříkáním zcela nepatřičné hrubé omítky. Na střeše položena nová tašková krytina, ale zároveň odstraněny původní větrací otvory (volská oka). Dům čp.166/I tak může sloužit jako ukázka toho, že k architektonicky nevhodným stavebním zásahům dochází v historickém jádru Rokycan i po skončení komunistického režimu. Na rozdíl od sousedního domu čp.165/I kde amatérsky navržené zateplení fasády vymazalo její původní podobu, by se na domě čp.166/I dalo průčelí poměrně snadno uvést do přijatelnějšího stavu.

 

 

 

2.3.11. Dům čp.155/I

Uliční frontu uzavírá rohový objekt čp.155/I, situovaný na křižovatku ulice Hradební a Palackého. Jde o mohutnější dvoupatrový dům s dekorativní fasádou. Jeho podrobný popis je zařazen do kapitoly „Palackého ulice“.

 

 

 

 

Zcela vlevo část domu čp.166/I. Uprostřed dům čp.165/I z 50. let 19. století. Vlevo od něj domy čp.164/I a čp.159/I ze stejného období. Foto D. Borek, září 2003.	Dům čp.166/I z 60. let 19. století. Foto D. Borek, září 2003.	Nárožní dům čp.155/I ze 40. let 19. století, později přestavovaný. Foto D. Borek, září 2003.	Dům čp.178/I z let 1938-39. Foto D. Borek, září 2003.

 

2.4. Zástavba v jihovýchodním úseku Hradební ul. (severní uliční fronta)

Nyní zbývá ještě probrat zástavbu na protější severní straně Hradební ulice, tedy od domova důchodců-Penzionu k ústí Palackého ulice. Na rozdíl od poměrně jednotně pojatého souboru přízemních domů z 19. století na jižní straně ulice je severní domovní fronta mezerovitější a její stavební vývoj se ubíral jinými cestami. Je měřítkově formovaná vyššími hmotami činžovních domů.

 

2.4.1. Původní podoba lokality a parcelace Poštovské zahrady

Hluboko do 19. století se tu rozkládala velká zahrada zvaná Poštovská. Vnitroblok vymezený ulicemi Hradební, Míru a Palackého měl vlastně až do 20. století poměrně řídké stavební využití, s vysokým podílem dvorů a zahrad. Ale už v 2. polovině 19. století v souvislosti s populačním růstem Rokycan docházelo na mnoha místech historického jádra k zahušťování zástavby a rostl tlak na stavební využití těchto pozemků.

 Roku 1869 se sice o tuto lokalitou ucházeli rokycanští sokolové, kteří za 3000 zlatých kupují tento pozemek od Jana Poppyho a za 200 zlatých ještě další menší parcelu.[159] Ze zamýšlené výstavby sokolovny nicméně sešlo. Sokolové totiž nedokázali ze svých řad shromáždit dostatek peněz na její zbudování.

Zásadní proměna nastala roku 1875, kdy na místě Poštovské zahrady zbudoval stavitel Jan Šmaus dvě novostavby činžovních domů. Šlo o dům čp.171/I na nároží Hradební a Palackého ulice a sousední čp.175/I, orientovaný výlučně do Palackého ulice. Šlo o měřítkově i funkčně nový typ zástavby. Místo dosud převládajícího typu individuálních měšťanských usedlostí s vlastním zemědělským a hospodářským zázemím se nyní objevilo hromadné nájemní bydlení. Šlo navíc o jedny z prvních staveb v Rokycanech, které dosáhly dvoupatrové výšky (detailní popis obou domů v kapitole „Palackého ulice“).

 

2.4.2. Dům čp.178/I

Výše uvedené domy byly orientovány primárně do Palackého ulice a tvářnost Hradební ulice zásadněji neovlivnily. Až do první republiky tu tak přetrvávala podružná rozptýlená zástavba dvorků a zahrad, patřících k domům v ulici Míru.

Výraznou proměnou vybudování domu čp.178/I. MVDr. Martin Honzík získal už 9. května 1934 stavební povolení na zbudování rodinného domu a garáže dle projektu Josefa Nováka.[160] Karel Hofman uvádí chybně, že k výstavbě došlo už v roce 1930.[161] Tento projektovaný rodinný dům ale patrně nebyl vůbec postaven, ani v roce 1930, ani po roce 1934. Aspoň tomu nasvědčuje letecký snímek z července 1938, kde je pozemek stavebně nevyužitý a pokrytý stromovím.[162] Pak ale došlo k zástavbě parcely. O povolení k rozdělení pozemku č.kat.24/1 na stavební místa požádal MVDr. Martin Honzík 3. října 1938. Měly zde vzniknout tři stavební parcely na místě zahrad. Mělo jít o dvoupatrové domy v regulační čáře, z toho dva sdružené při zastavěné frontě 13,9 metrů. Třetí dům měl stát u hranice domu Hospodářského družstva (čp.171/I).  12. října 1938 následovalo komisionelní řízení a v listopadu 1938 parcelace schválena na schůzi obecního zastupitelstva.[163] 12. října 1938 obdržel MVDr. Martin Honzík stavební povolení na novostavbu dvoupatrového nájemního domu. Stavební plány zhotovil Josef Žour. Kolaudace proběhla 4. července 1939.[164] Místo původně plánovaných tří objektů byla ale provedena výstavba jen jediného domu, a to čp.178/I. Od rohového domu čp.171/I zůstává oddělen prolukou dvora.

V roce 1968 při revizi směrného územního plánu města navrženo, aby do vily pana Honzíka v Hradební ulici byly výhledově přesunuty dětské jesle (z nevyhovujícího objektu v Jiráskově ulici).[165] Záměr nerealizován. Koncem 60. let uvažováno, že dům čp.178/I by byl využit pro umístění Lidové školy umění. Dle výhledového plánu investic z roku 1969 předpokládán v roce 1969 výkup domu a v letech 1973-1975 jeho adaptace pro potřeby LŠU v hodnotě 120 000 Kčs. Investorem měl být MěstNV.[166] Město skutečně roku 1969 utratilo 119 000 Kčs za jeho výkup.[167] V červenci 1971 se dokonce uvádí, že již během 5. pětiletky (1971-1975) bude nutno uvolnit byty v tomto domě pro potřeby Lidové školy umění.[168] V prosinci 1971 potvrdil toto plánované využití domu i nový MěstNV, který se ustavil po volbách do národních výborů.[169] Na podzim 1972 (někdy mezi 26. zářím a 28. listopadem onoho roku) se ovšem rozhodla rada MěstNV požádat Okresní výbor Komunistické strany Československa, aby výhledově pro účely Lidové školy umění předal městu svůj stávající objekt čp.193/II na nároží ulice Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu (viz kapitola „okružní třída“).[170]  Na přelomu let 1973-74 (mezi 18. prosincem 1973 a 22. lednem 1974) se touto otázkou zabývala rada MěstNV opět a rozhodla seznámit radu ONV se změnou volebního programu Národní fronty, kdy byla definitivně vyřazena plánována přestavba čp.178/I na uměleckou školu.[171] Dům čp.178/I tak zůstal uchráněn adaptace na veřejné účely.

V září 1968 se uvádí, že město odkoupilo garáž paní Badalové a pozemek o rozloze 118 čtverečních metrů od paní Štorchové v domech čp.175/I a 178/I.[172] Mezi čp.178/I a sousedním domem čp.171/I zůstala proluka. V roce 1991, v souvislosti s generální opravou domu čp.171/I proluka ohrazena masivním plotem z kovových trubek.[173] Tato proluka by měla být v budoucnu zastavěna. V červnu 2003 ovšem městská rada učinila urbanisticky nešťastné rozhodnutí a doporučila zastupitelstvu zamítnout záměr zástavby této proluky (šlo o část parcely č.kat.149 o výměře cca 420 čtverečních metrů).[174] Zastupitelstvo pak v červenci 2003 skutečně zastavění proluky odmítlo.[175] V roce 2013 byla na domě čp.178/I vyměněna střešní krytina.[176]

Dům čp.178/I a nedaleké měřítkově podobné objekty čp.171/I a čp.175/I zůstávají příkladem nevyužitého typu zástavby, která bohužel nebyla v Rokycanech před rokem 1948 častěji aplikována. Řeč je o dvoupatrovém činžovním domě s uličním průčelím, aneb klasická městská bloková sídelní struktura. Problémem Rokycan bylo, že v historickém jádru města i během stavební konjunktury za pozdního Rakouska-Uherska a za první republiky leckde přetrvávala poddimenzovaná zástavba přízemních domků, stodol a zahrad, spíše venkovského rázu, často i v nevyhovujícím technickém stavu. Těžiště nové bytové výstavby se v meziválečném období přitom přesunulo na předměstí, včetně nových zahradních čtvrtí jako Rašínov. Město rostlo extenzivně. Problematické to bylo kvůli tomu, že v historickém jádru neproběhl dostatečně silně proces city-buildingu a vytváření plnohodnotné blokové zástavby. V Hradební ulici díky tomu až hluboko do 20. století přetrvávaly velké dvory a zahrady, v dnešní Knihově ulici dokonce celá řada ryze agrárních stodol. Městu to sice dávalo pitoreskní a idylický charakter, jenže když po roce 1948 započal zrychlený příliv obyvatelstva a start hromadné bytové výstavby, byly právě tyto poddimenzované rustikální enklávy lákavým terčem pro komunistické inženýry, plánovače a funkcionáře. Panelové sídliště v Knihově ulici ani panelový věžák domova důchodců v Hradební ulici by nevyrostly, kdyby se v těchto lokalitách už před rokem 1948 vytvořila kompaktnější zástavba. Dům čp.178/I tak představuje zpětně nahlíženo jakousi zlatou střední cestu, kterou se býval mohl (a měl) vydat stavební vývoj Rokycan, pokud přijmeme jako dějinnou nevyhnutelnost, že okresní město muselo v éře industrializace, při své expanzi z 3 tisíc na 15 tisíc obyvatel, prodělat zásadní proměnu svého historického centra a nemohlo si natrvalo ponechat intaktní venkovský charakter předindustriálního období. Dvoupatrová zástavba blokového typu je měřítkově zvládnutelná, neomezuje zcela působení historických městských dominant. Hradební ulice velice dobře symbolizuje nedotažené a vzájemně se negující urbanistické koncepce uplynulých dvou století: přízemní chudé domky z 19. století na jižní straně ulice, naproti nim několik dvoupatrových pokusů o blokovou zástavbu a vedle pak brutální normalizační panelový dům domova důchodců na bývalých zahradách. 

 

 

 

3. Technický vývoj Hradební ulice

V říjnu 1931 městskou radou usneseno zadat některé dlaždičské práce ve městě. Dle finančních možností se měly zřídit nové úseky mozaikových chodníků. Ze získaného materiálu (myšlena patrně původní, odstraněná dlažba) se měly prodloužit respektive opravit chodníky mj. v tehdejší Hradební ulici.[177] V lednu 1932 se v usnesení městské rady uvádí, že nutno dodělat opravu dlažby v Hradební ulici.[178] Dne 28. ledna 1932 městská rada upřesnila, že oprava dlažby v Hradební ulici dle usnesení rady z 8. ledna 1932 se uhradí z mimořádného rozpočtu na rok 1931.[179]

Od konce 60. let plánoval MěstNV zásadní rekonstrukci inženýrských sítí i vzhledu ulice. Dle harmonogramu ze září 1969 mělo v roce 1971 proběhnout zpracování projektu na úpravu veřejného osvětlení a komunikace s chodníky (plocha 1080 čtverečních metrů). Náklad na pořízení projektu odhadován na 16 000 Kčs. Roku 1972 by následovalo samotné provedení prací na úpravě povrchu ulice, nákladem 162 000 Kčs a téhož roku i instalace nových lamp veřejného osvětlení (nákladem 15 000 Kčs).[180] V únoru 1971 se uvádí, že město nárokuje u Stavoprojektu zpracování projektové dokumentace na rekonstrukci Hradební ulice.[181] Rekonstrukce vozovky a osvětlení plánována na 5. pětiletku (1971-1975).[182] Koncem roku 1972 se uvádí, že plánovaná rekonstrukce veřejného osvětlení v Hradební ulici ještě není splněna.[183] Na rok 1970 zavázali lidé z občanského výboru č. 9 k výpomoci při úpravě ulice po výkopu topného kanálu. Měli zde odpracovat 23 brigádnických hodin.[184] V dubnu 1970 se uvádí, že je zajištěna projektová dokumentace na budování kanalizace v této ulici.[185] V roce 1970 v Hradební ulici dokončena výstavba kanalizace.[186]  

Ulicí ale už dávno předtím probíhala historická kanalizační stoka. V roce 2004 město přidělilo rokycanské firmě VLADISLAV BERDYCH zakázku na její napojení na městskou kanalizační síť. Akci inicioval majitel zdejšího domu pan Andrlík, protože ze staré stoky zatékalo do domu.[187] V říjnu 1997 se očekává započetí výkopových prací po obou stranách Hradební ulice, kde asi po 2 týdny měla probíhat pokládka telefonních kabelů.[188]  Dne 7. března 2007 ohlásil městský úřad zahájení sloučeného územního a stavebního řízení na stavbu „Rekonstrukce NTL plynovodu a přípojek v Rokycanech, ul. Hradební, Komenského, Jiráskova“, na základě žádosti firmy Západočeská plynárenská, a.s. z 20. prosince 2006. V rámci investice mělo dojít k výměně stávajících nevyhovujících ocelových rozvodů plynu.[189]  20. dubna 2007 vydáno stavební povolení. Termín dokončení stanoven do 31. prosince 2007. Město výslovně podmínilo stavební povolení tím, že při opravě plynovodu nebude poškozena historická kanalizační stoka, vedoucí přes pozemek č.kat.88.[190]  26. srpna 2008 město svolalo na 16. září 2008 provedení kontrolní prohlídky této stavby dle žádosti, kterou 20. srpna 2008 podala firma ZČP NET, s.r.o z Plzně coby stavebník.[191] 24. září 2008 pak vydán na tuto akci kolaudační souhlas.[192] Krátce po rekonstrukci plynových rozvodů v této ulici přišla na řadu i rekonstrukce elektrického vedení. 2. července 2008 podala firma ČEZ Distribuce, a.s. žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby pro stavbu: „Rokycany - Hradební ulice, vedení NN“. Akce měla zasáhnout stavební parcely č.kat.163, č.kat.164, č.kat.450, č.kat.451, č.kat.452, č.kat.453/1, č.kat.454, č.kat.455 a č.kat.1284 a pozemek č.kat.2764/13. 15. října 2008 začalo územní řízení. Na 13. listopad 2008 svoláno veřejné ústní jednání.[193]

 

 

4. Vývoj pojmenování Hradební ulice

Na indikační skice stabilního katastru v poloviny 19. století je nazývána Basteigasse (Baštová ulice).[194] Jméno Hradební ulice doloženo už na mapě z roku 1877 a rovněž k roku 1892.[195] A tento název od té doby nezměnila. Připomíná polohu ulice podél linie bývalých městských hradeb.