---

D. Borek: verze 2026/05/12

Okružní třída není oficiální pojmenování, na mapě Rokycan komunikaci s tímto jménem nenajdeme. Ve skutečnosti sestává z několika na sebe navazujících ulic a dalších veřejných prostorů, zformovaných od konce 19. století, které ze tří stran obtáčejí historické jádro Rokycan a mají podobnou urbanistickou roli. Konkrétně jde o Jiráskovu ulici, přičemž za součást okružní třídy lze považovat i na ni kolmou ulici Svazu Bojovníků za svobodu, založenou rovněž s reprezentativním urbanistickým úmyslem, jakož i náměstí 5. května, od kterého pokračuje okružní třída Jiráskovou ulicí ke křižovatce U Střelnice, do prostoru před bývalou Plzeňskou bránu, a potom dál podél severozápadního okraje historického jádra, v linii Třebízského ulice a parku U Saské brány, až na náměstí U Saské brány.

Obsah

1. Urbanistický a stavební vývoj okružní třídy. 1

1.1. Chátrání a postupná demontáž městského opevnění 1

1.2. Vytýčení okružní třídy na konci 19. století 2

1.3. Stavební vývoj okružní třídy ve 20. století 2

2. Východní úsek Jiráskovy ulice (bývalá Kozlerova ulice). 3

2.1. Původní zástavba západní strany Kozlerovy ulice. 3

2.2. Původní zástavba východní strany Kozlerovy ulice. 6

2.3. Steinerův dům čp.1/II a novostavba čp.1298/II 7

2.4. Snahy o regulaci zástavby a demolice Kozlerovy ulice po roce 1970. 8

2.5. Nová podoba východního úseku okružní třídy. 9

2.5.1. Administrativní budova podniku Škoda. 9

2.5.2. Další korekce trasy Jiráskovy ulice. 9

2.5.3. Supermarket Billa. 10

2.5.4. Bývalý supermarket Norma. 10

2.5.5. Demolice Normy a zřízení veřejného parkoviště. 10

2.6. Vývoj pojmenování východního úseku okružní třídy. 11

3. Jižní úsek okružní třídy (ul. Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu). 11

3.1. Sokolovna a sportovní hala. 12

3.1.1. Příprava a průběh výstavby sokolovny. 12

3.1.3. Architektonicko-umělecký popis objektu.. 12

3.1.4. Další stavební vývoj objektu sokolovny do roku 1980. 12

3.1.5. Přestavba sokolovny v letech 1980–1984. 13

3.1.6. Sportovní hala čp.1033/II 13

3.1.7. Další stavební vývoj sokolovny do roku 2015. 14

3.1.8. Další stavební vývoj sokolovny po roce 2015 (chátrání a přestavba). 15

3.2. Ulice ke starému nádraží (Svazu bojovníků za svobodu). 16

3.2.1. Založení a urbanistický vývoj ulice Svazu bojovníků za svobodu.. 16

3.2.2. Technický vývoj ulice Svazu bojovníků za svobodu.. 16

3.2.3. Vývoj pojmenování ulice Svazu bojovníků za svobodu.. 18

3.3. Dům čp.193/II 18

3.4. Střední odborná škola (staré gymnázium) čp.112/I 19

3.4.1. Příprava a průběh výstavby gymnázia. 19

3.4.2. Architektonicko-umělecký popis objektu.. 19

3.4.3. Další stavební vývoj objektu gymnázia do roku 1945. 19

3.4.4. Další stavební vývoj objektu gymnázia do roku 1989. 20

3.4.5. Další stavební vývoj objektu gymnázia po roce 1989. 22

3.5. Katzova vila čp.179/I 21

3.6. Budova okresního úřadu čp.68/I 23

3.6.1. Původní zástavba pozemku (dům čp.14/I). 23

3.6.2. Plány na výstavbu obecní dívčí školy. 23

3.6.3. Příprava a průběh výstavby budovy okresního úřadu čp.68/I 24

3.6.4. Architektonicko-umělecký popis objektu okresního úřadu čp.68/I 25

3.6.5. Další stavební vývoj objektu okresního úřadu čp.68/I 25

3.7. Dům čp.67/I (okresní soud). 25

3.8. Dům čp.214/I (objekt tělovýchovy). 25

3.9. Telekomunikační budova čp.220/I 25

3.10. Přístavba okresního soudu.. 25

3.11. Okresní nemocenská pojišťovna čp.398/II 25

3.12. Secesní vila čp.286/II 26

3.13. Secesní dům čp.247/II (pošta, dříve hotel Merkur). 26

3.14. Dům Brumlíkových čp.188/II 27

3.15. Technický vývoj Jiráskovy ulice. 27

3.15.1. Technický vývoj ulice do roku 1935 (vydláždění a celková rekonstrukce). 27

3.15.3. Technický vývoj Jiráskovy ulice v letech 1935–1989 (silniční průtah městem). 30

3.15.4. Technický vývoj Jiráskovy ulice po roce 1989. 30

3.16. Dopravní režim v Jiráskově ulici 31

3.17. Vývoj pojmenování Jiráskovy ulice. 32

4. Náměstí 5. května. 32

4.1. Původní zástavba lokality a výstavba nádraží 32

4.2. Plánování vzniku nového náměstí před nádražím... 33

4.3. Městská spořitelna čp.482/II z let 1932–1933. 34

4.3.1. Původní podoba lokality (Balejovna) a průběh výstavby městské spořitelny. 34

4.3.2. Architektonicko-umělecký popis objektu.. 34

4.3.3. Další stavební vývoj objektu městské spořitelny. 35

4.4. Evangelický kostel čp.481/II (Rokycanův sbor) z let 1932–1933. 35

4.4.1. Příprava a průběh výstavby Rokycanova sboru.. 35

4.4.2. Architektonicko-umělecký popis Rokycanova sboru.. 35

4.4.3. Další stavební vývoj objektu.. 36

4.5. Fitzův dům čp.64/III a Fitzova studna. 36

4.5.1. Výstavba a neorenesanční přestavba Fitzovy vily. 36

4.5.2. Další stavební vývoj objektu.. 37

4.5.3. Přístavba okresního chorobince. 37

4.5.4. Fitzova studna. 37

4.6. Park u nádraží a pomník obětem 1. světové války. 38

4.7. Severní strana náměstí 5. května. 39

4.7.1. Zaniklý hostinec Libuše čp.162/I 39

4.7.2. Demolice Libuše a plány na nové využití lokality. 39

4.7.3. Administrativní budova (bývalé sídlo komunistické strany). 40

4.7.4. Vývoj objektu po roce 1989 (umělecká škola a úřad práce). 40

4.8. Dům čp.174/I (U Heroldů). 40

4.9. Technický vývoj náměstí 5. května. 41

4.9.1. Původní parková úprava plochy náměstí z 30. let 20. století 41

4.9.2. Pomník obětem 2. světové války a nerealizovaný pomník mistra Jana Rokycany 41

4.9.3. Další technický vývoj náměstí po roce 1945. 42

4.10. Vývoj pojmenování náměstí 5. května. 43

5. Úsek od náměstí 5. května ke křižovatce u Střelnice. 43

5.1. Zástavba podél severní strany ulice. 43

5.2. Zástavba podél jižní strany ulice (autobusové nádraží). 43

5.2.1. Původní zástavba a příprava výstavby autobusového nádraží 44

5.2.2. Průběh výstavby autobusového nádraží 44

5.2.3. Další vývoj autobusového nádraží 45

5.3. Vývoj pojmenování tohoto úseku okružní třídy. 45

5.4. Prostor křižovatky u Střelnice. 46

6. Západní úsek okružní třídy (ulice Třebízského). 46

7. Severozápadní úsek okružní třídy (park U Saské brány). 46

7.1. Městská opatrovna čp.39/I (nyní mateřská škola čp.224/I). 46

7.1.1. Nerealizovaná sokolovna a výstavba městské opatrovny. 46

7.1.2. Další stavební vývoj objektu městské opatrovny v 1. polovině 20. století 47

7.1.3. Modernizace objektu mateřské školy a přístavba patra. 48

7.2. Základní škola T. G. Masaryka. 49

7.2.1. Příprava výstavby školy a výběr pozemku.. 49

7.2.2. Výkup pozemků pro novou školu.. 49

7.2.3. Řešení projektu nové školy. 50

7.2.4. Spor s památkáři kvůli demolici hradební bašty. 51

7.2.5. Výstavba školy a její financování 51

7.2.6. Architektonicko-umělecký popis objektu školy. 53

7.2.7. Další stavební vývoj objektu školy. 54

7.3. Vývoj pojmenování školy a prostranství před ní 55

7.4. Technický vývoj parku U Saské brány. 55

1. Urbanistický a stavební vývoj okružní třídy

Ve středověku umně vybudovaný prstenec městského opevnění, který po několik staletí chránil Rokycany, se od sklonku 18. století měnil v stále méně potřebnou relikvii, jejíž obranná funkce byla formálně zrušena ve 30. letech 19. století a která pak zvolna chátrala. S rozvojem vojenské techniky už totiž jednoduchá kamenná zeď s baštami a příkopem nemohla spolehlivě bránit město před nepřátelským útokem. Habsburská monarchie na tento posun reagovala výstavbou sofistikovanějších pevností v klíčových bodech českých zemí. Barokní pevností se tak stal například Hradec Králové nebo Praha, nově vyrostla pevnostní města Josefov a Terezín. V mnoha ostatních městech, včetně Rokycan, opevnění postupně dosluhovalo. Ještě několik desítek let po svém formálním zrušení zůstávalo nyní již nevyužívané opevnění na svém místě, pouze podléhalo chátrání či evolučním účelovým přestavbám. Od 2. poloviny 19. století se ale v českých i rakouských zemích objevuje trend, kdy je hradební pás plánovitě měněn na nový veřejný prostor. Na místě demolované hradební čáry vznikaly reprezentativní městské ulice, často nejvýstavnější ve městě, s mnoha veřejnými budovami s okázalou architekturou, popřípadě parkové plochy.

Ani Rokycany se tomuto trendu  nové urbanizace na místě středověkých hradeb nevyhnuly, přesto vzhledem ke skromným poměrům maloměsta, není zdejší výstavba a nový urbanistický soubor, který tímto způsobem vznikl, nijak rozsáhlý. Pro samotné Rokycany ale šlo o jednu z nejvýznamnějších urbanistických akcí, jejíž zahájení zcela změnilo jižní okraj historického města a která se ještě dodnes projevuje výstavbou domů celoměstského významu v této oblasti.

Mapa okružní třídy, klikni pro detailní zobrazení včetně vysvětlivek:

1.1. Chátrání a postupná demontáž městského opevnění

V první fázi ale pevnostní okruh prožíval zhruba stoletou fází pomalého úpadku. Lze ji datovat od konce 18. do konce 19. století. Roku 1799 byl učiněn první významný krok k funkčnímu zrušení středověké fortifikace v Rokycanech, a to když se uskutečnila veřejná dražba pozemků bývalých hradebních příkopů. Na jejich místě následně vznikly soukromé zahrady, popřípadě stodoly. Nešlo ještě o formální zrušení opevnění, ale trend byl jednoznačný. Noví majitelé občas z praktických důvodů často zavezli hradební příkop zeminou a tak nivelizovali nově získaný pozemek. Omšelé hradební zdi mezitím chátraly. V polovině 30. let 19. století byla zrušena ostraha městských bran a hradeb, čímž i oficiálně bývalé opevnění přestalo sloužit svému účelu. Měšťané používali hradební zeď jako zdroj stavebního kamene, některé hradební úseky a bašty se proměnily na hospodářské nebo obytné budovy či zahradní domky.

Na severovýchodní a východní straně historického jádra města navazoval prstenec městského opevnění přímo na již existující zástavbu starého Plzeňského a Pražského předměstí (konkrétně čtvrť Pod Kostelem). Tady zrušení hradeb vedlo jen k jejich evolučnímu „mizení“. Ve zbytku trasy, zejména na jižní straně historického města, ovšem hradby tvořily i jasnou hranici zástavby. Prakticky hned za kamennou hradební zdí tak začínala volná, převážně zemědělsky využívaná krajina. Tady se začala rychle rozvíjet nová funkce zrušeného opevnění, tedy jakési měšťanské korzo a místo pro rekreaci. Roku 1836 (podle jiné zprávy z tisku ale už roku 1826[1]) byla na místě příkopů vysázena lipová alej. Celá oblast sice dál zůstala v podstatě periferií Rokycan, ale také místem procházek a činorodé, byť drobné a spíše živelné, stavební aktivity. Už tehdy se jí prý oficiálně říkalo, po vzoru Vídně „Ringstrasse“.[2] Ohlas této fáze rozkladu a přerodu bývalého městského opevnění zachytil ve své mladistvé poezii i rokycanský rodák, prof. Josef Wünsch. V básni „Na Příkopech“ napsal někdy v 60. letech 19. století:

„Po příkopech kráčím ve myšlení

A v minulé doby řídím svoje zření.

Velebím vás, našich hradeb šedé zbytky,

Jež jste předků kruté vídávaly bitky, –

Snad že oko synů našich víc vás neuzří! –

Velebím vás, ctihodná vy cimbuří,

Vidělyť jste, kdy váš pevný val

Žižka rek sám jednou dobýval. –

Však se časy a s nimi i lidé mění,

Co někdy bývalo, to teď již více není. –

Kde dřív houfnice řvaly pekelným hlasem,

Teď střílí se sice zas, avšak jenom špásem!

Kde praděd vítězné vztýčil v hradbách prápory,

Tam vnuk teď pilně okopává brambory!

Na hradbách, kde babičky naše raněným skýtaly úlevu,

Slečinky naše dávají teď randevú!

Na hradbách, kde praděd hrdinství psal si důkazy,

Tam vnuk teď sám si smolí chlívec na kozy!

Osud zlý, tak zvolám vzteky všemi

A zlostí dupu v znesvěcenou zemi...“[3]

→ODKAZ: Nejstarší katastrální mapa Rokycan z r. 1838 zachycuje ještě pás vně hradeb v původní podobě, takřka bez zástavby. Na místě okružní třídy probíhala jen pěšina, lemovaná zahradami v bývalých příkopech.

→ODKAZ: Mapa původního městského opevnění v Rokycanech. Na jižní straně historického jádra města se vně hradeb nenacházela žádná zástavba, což umožnilo pozdější koncepční rozvoj okružní třídy.

1.2. Vytýčení okružní třídy na konci 19. století

Zásadní urbanistický zlom přinesl až nástup mladočeského vedení na rokycanskou radnici roku 1888. Nový starosta Jan Anichober považoval výstavbu reprezentativní okružní třídy na místě zrušených hradeb za svou prioritu. Karel Hofman uvádí, že roku 1890 byly jednotně zasypány bývalé hradební příkopy v úseku mezi Plzeňskou branou a dnešní sokolovnou a téhož roku bylo započato s trasováním nové ulice, první části zamýšlené okružní třídy, dnešní Jiráskovy ulice. Až do té doby probíhala promenádní cesta po temeni bývalých hradebních valů vně příkopů. Její niveleta byla, ve srovnání s dneškem až o 3 i 4 metry vyšší (podle K. Hofmana). Na vnitřní straně se naopak rozkládala hluboká rýha bývalých hradebních příkopů, kterou ani navážky prováděné majiteli zdejších zahrad nedokázaly zcela zahladit, takže se často jednalo o místa, kde se hromadila zatuchlá stojatá voda. Výstavba okružní třídy tudíž ještě před tím, než tu vyrostly první veřejné budovy, vyžadovala nákladné terénní úpravy a masivní obecní investice. Po srovnání valů tu byla vytýčena nová široká ulice, osázena novým lipovým stromořadím.[4] Tento stav vidíme například ještě na fotografii z roku 1910 a dalších snímcích z oné doby. Středem nynější Jiráskovy ulice běžel travnatý pás s alejí listnatých stromů. Vozovka se nacházela na vnější straně tohoto pásu, zatímco po vnitřní straně (blíže k centru) vedl široký chodník.[5] Chodník i vozovka byly přibližně stejně široké, vzhledem k minimální frekvenci tehdejšího silničního provozu bylo skutečně možné pojmout Příkopy jako široké pěší korzo. Dle fotografie z roku 1913 sahal zmíněný pás stromů minimálně od sokolovny až k dnešnímu náměstí 5. května.[6]

→ODKAZ: Pohled na Jiráskovu ulici od východu. Již před 1. světovou válkou vzniklo na okružní třídě několik výstavných budov. Měla charakter promenády, takřka bez dopravního ruchu. Pohlednice cca z r. 1914.

→ODKAZ: Jižní úsek okružní třídy. Pohled k západu. Vlevo sokolovna, vpravo středová alej, za ní skryto gymnázium. Vzadu hotel Merkur s věží (dnes pošta). Pohlednice cca z doby před r. 1916.

Anichoberův plán nicméně nezahrnul celý okruh příkopů. Na severovýchodní straně historického města k výstavbě okružní třídy nedošlo a bývalý hradební pás tu vlastně dodnes zůstal v chaotickém stavu, vytvořeném rozprodejem hradebních pozemků roku 1799. Rokycanská „Ringstrasse“ i tak obepnula zhruba dvě třetiny délky bývalých hradeb. Jiráskova ulice (a navazující ulice Třebízského a park U Saské brány coby její pokračování) ale poskytla dostatek stavebních parcel a vložila se logicky mezi historické město a železniční trať (zprovozněnou roku 1862) jako nová, životaschopná městská rozvojová osa. Postup prací byl takový, že již roku 1890 byl jako první část okružní třídy zprovozněn úsek o délce cca 350 metrů mezi dnešní sokolovnou a domem čp.1/II před bývalou Pražskou branou. V tomto úseku ovšem nová urbanistická koncepce musela respektovat existenci starší předměstské zástavby (pozdější Kozlerova ulice, zbořená až v 70. letech 20. století, viz níže), která zabraňovala velkolepější stavební činnosti. Roku 1893 byla okružní třída prodloužena na dlouhém centrálním úseku mezi dnešní sokolovnou a Plzeňskou branou (cca 500 metrů) a konečně roku 1894 přibyl poslední úsek mezi Plzeňskou a Saskou branou (cca 350 m).[7] Celkem tak okružní třída v Rokycanech měří cca 1200 metrů.

1.3. Stavební vývoj okružní třídy ve 20. století

Díky koncepčnímu rozhodnutí tehdejší městské reprezentace se tedy koncem 19. století bývalá periferie Rokycan proměnila v úseku cca 1200 metrů v jedno velké potenciální staveniště, plné lukrativních, nově zhodnocených pozemků. Jenže to, aby stavební ruch proměnil novou ulici v skutečnou městskou třídu, trvalo ještě mnoho let. Zpočátku tak podobu okružní třídy určovala dožívající mezerovitá starší zástavba, různé zahrady a stodoly. Plnohodnotná výstavba zde jen postupně vytlačovala původní periférii. Dne 12. listopadu 1909 obecní zastupitelstvo rozhodlo, že na okružní třídě nesmí být zřizovány žádné továrny ani dílny.[8] Právě v době před 1. světovou válkou už tu došlo k výstavbě několika význačných objektů, pojatých v historizujícím slohu, zejména sokolovny, gymnázia nebo tehdejšího hotelu Merkur (dnešní pošta, viz níže). Kolmo na okružní třídu taky byla založena nová ulice (současná ulice Svazu bojovníků za svobodu) coby spojnice starého nádraží a historického jádra. Stavební ruch zde pokračoval i za první republiky, kdy přibyly budovy Masarykovy školy nebo nemocenské pojišťovny a hlavně zástavba okolo nově vytýčeného náměstí 5. května v předpolí funkcionalistické novostavby nádraží, doplněné o slohově podobné objekty městské spořitelny a evangelického kostela (viz níže). Tehdy dosáhl rozvoj okružní třídy svého vrcholu z hlediska úpravnosti a slohové vytříbenosti.

→ODKAZ: Za 1. republiky bylo do koncepce okružní třídy zapojeno i nové náměstí před nádražím s architekturou ve stylu funkcionalismu. Pohlednice ze sbírky H. Hrachové, cca před r. 1943.

→ODKAZ: Významná také byla zástavba podél ul. Svazu bojovníků za svobodu, kolmé na okružní třídu. Pohled ze starého nádraží k severu. Pohlednice cca před r. 1937.

→ODKAZ: Po období komunistického režimu byla zástavba okružní třídy neudržovaná a promenáda se proměnila v silniční průtah městem. Srovnání snímků z r. 1913 a 2000.

Po 2. světové válce investiční tempo v této lokalitě nejprve ochablo, ale později od konce 60. let došlo k další fázi výstavby objektů veřejného charakteru. Období komunistické vlády ovšem přineslo změněné vnímání urbanismu, které potlačovalo prestižní, výstavný charakter okružní třídy. Původní koncept byl možná shledán příliš buržoazním. Anebo v tom nebyl úmysl, ale jen dobově populární a leckdy absurdní okouzlení volnou zástavbou sídlištního (socialistického) typu, kdy posilování kompaktní zástavby podél městské třídy nebylo vnímáno jako užitečná urbanistická hodnota. Důkazem toho jsou některé nápadně poddimenzované a pro charakter městské třídy nevhodné stavby jako budova tělovýchovy čp.214/I nebo administrativní objekt autobusového nádraží (viz níže). Namísto budování reprezentativní městské třídy nastoupilo nové paradigma: okružní třída coby dopravní tepna, automobilový obchvat centra Rokycan. Počátkem 80. let proto vyrostla velká křižovatka U Střelnice. Součástí této proměny urbanistické role okružní třídy byla i demolice zástavby ve východním úseku Jiráskovy ulice (tehdejší Kozlerova ulice), kde do té doby přežívala starší předměstská zástavba. Nová širší vozovka a mírnější úhel zatáčky tak teprve tehdy fakticky dovedly okružní třídu až do předpolí bývalé Pražské brány. Na přelomu 80. a 90. let byla pak tato východní část Jiráskovy ulice nově napojena na Pražskou ulici mostem přes Padrťský potok v prostoru bývalých lázní. V 90. letech a počátkem 21. století došlo k některým dalším dílčím stavebním akcím, z nichž nejvýznamnější je revitalizace zrušeného areálu městských železáren, popřípadě doplnění některých proluk po normalizačních demolicích v okolí hotelu Bílý lev, na samém východním konci okružní třídy. Okružní třída byla zároveň v celé své délce zdvousměrněna pro automobilový provoz, protože po dokončení dálnice D5 u Rokycan již nebyla dominantně používána pro tranzitní dopravu. Vysoká dopravní zátěž (převážně místního charakteru) ovšem přetrvává.

→ODKAZ: Pohlednice se srovnáním dobových snímků sokolovny z r. 1908 a 1999. Na dolní fotografii přibyl severní trakt, zbudovaný v 80. letech 20. století.

→ODKAZ: Pohlednice se srovnáním dobových snímků sokolovny. Západní průčelí r. 1908 a 2000, jižní průčelí r. 1929 a 2000. Jižní průčelí vzniklo přístavbou ve 20. letech 20. stol. do prostoru u železničního podjezdu.

Bilance dosavadní výstavby okružní třídy v Rokycanech zůstává rozporuplná. Jistá nedotaženost urbanistické myšlenky i víc než 100 let po jejím zformulování je ovšem logická. Město velikosti Rokycan nedisponuje natolik silnou investiční silou, aby dokázalo v krátkém časovém období kompletně ztvárnit víc než jeden kilometr dlouhou třídu, jako to dokázala větší města (vzorem pro rokycanské politiky v tomto ohledu nepochybně byla Plzeň). Tato část Rokycan tak i nadále zůstává výzvou pro budoucí architekty i urbanisty a prostorem pro další kultivaci původní myšlenky. Nyní následuje podrobný popis zástavby okružní třídy, od předpolí bývalé Pražské brány, postupně až k jejímu opačnému konci u předpolí bývalé Saské brány.

2. Východní úsek Jiráskovy ulice (bývalá Kozlerova ulice)

Okružní třída byla kompozičně uchycena na předpolí bývalé Pražské brány, na křižovatce současných ulic Pražská, Růžičkova a Jiráskova. Prostory před bývalými městskými branami byly na konci 19. století považovány za logické plochy koncentrace nové výstavby. Šlo totiž o přirozené uzlové body městské komunikační sítě, ideální pro koncepční umisťování prestižních staveb a budov veřejného charakteru. V případě Rokycan se zde ulice vycházející z historického jádra (z Malého náměstí) větvila do tří směrů: na Prahu (Pražská ulice), na Veselou (Růžičkova ulice) a k jihu (bývalá Kozlerova ulice, nyní východní úsek Jiráskovy ulice).

Podél nejfrekventovanější z těchto tří komunikací, současné Pražské ulice, začaly asanační úpravy (byť ne přímo spojené s konceptem okružní třídy) již v předstihu, a to když roku 1888 po demolici bývalého Chvátalova mlýnu byla dnešní Pražská ulice v úseku od Malého náměstí k Padrťskému potoku rozšířena, přičemž přes potok vyrostl nový železný most a nábřeží získalo parkovou úpravu (foto z r. 1906 a 1999). V roce 1897 pak na předmostí mostu byla dostavěna neorenesanční budova městských lázní (foto z r. 1902 a 1999), zbořených roku 1989. Popis stavebního vývoje této oblasti je zařazen do kapitoly „zástavba před bývalou Pražskou branou“. Nešlo v pravém slova smyslu o součást budování okružní třídy ale spíš o posilování historické výpadovky z Rokycan. S okružní třídou se tato oblast fakticky plně propojila až po dvou vlnách demolic v 70. a 80. letech 20. století a po zkapacitnění zdejších silničních tahů, čímž se nyní už rozrušená struktura zástavby mezi Malým náměstím a mostem přes Padrťský potok prolnula s konceptem okružní třídy. Ani druhá z cest, které se větvily od bývalé Pražské brány, nynější Růžičkova ulice, s konceptem okružní třídy nesouvisela. Šlo o radiální výpadovku, která spojovala Rokycany s Mirošovskem (historická Veselská silnice). I její popis je zařazen do kapitoly „zástavba před bývalou Pražskou branou“

Pro trasování okružní třídy byla rozhodující třetí a do té doby nejméně důležitá komunikace, vycházející od rozcestí před bývalou Pražskou branou k jihu, vně městských hradeb. Tato cesta pak pokračovala dál k jihu, zhruba v trase dnešní ulice Pod Ohradou, do polí na místě dnešního Jižního předměstí a dál pod vrch Kotel. Sloužila hlavně pro rokycanské měšťany, kteří tudy vyjížděli se svými povozy obhospodařovat pole pod Kotlem, na místě nynějšího Jižního předměstí, popřípadě se tudy jezdilo k obecní cihelně. Při výstavbě železnice Praha-Plzeň roku 1862 byla cesta přerušena kolejištěm a za první republiky při rekonstrukci železniční stanice Rokycany byl i přejezd přes kolejiště dráhy zcela zrušen. O této starobylé cestě je podrobněji pojednáno v komentované mapě dopravních linií v jižním sektoru Rokycan. Nejsevernější úsek této cesty, od Pražské brány až zhruba k dnešní sportovní hale za sokolovnou, byl po obou stranách lemován předměstskými domky raně novověkého původu. Do konce 19. století měla jen vysloveně lokální význam. A ani vznik okružní třídy se tu koncem 19. století zpočátku zásadně neprojevil. Relativně úzká komunikace se starší drobnou zástavbou navazovala jen ostrým úhlem na nově zbudovanou městskou třídu, Jiráskovu ulici (viz letecká fotografie z roku 1925). Až do 70. let 20. století šlo oficiálně o samostatnou ulici, jež se naposledy jmenovala Kozlerova ulice (pozor, nezaměňovat s dnešní ulicí na sídlišti Hrudkovanka na Pražském předměstí). Teprve pak, po plošné demolici veškeré zdejší zástavby, se tato ulice prohnula do oblouku a propojila s nynější Jiráskovou ulicí, jejíž východní úsek nyní tvoří.

Kozlerovou ulicí kdysi protékal podél městských hradeb potůček[9], zakreslený na katastrální mapě města z roku 1838, který patrně napájel hradební příkop a pod Pražskou branou ústil do Mlýnského náhonu. O této vodoteči i bráně podrobněji v kapitole „městské opevnění“. Tuto část okružní třídy lemovala až do provedení plošných demolic počátkem 70. let 20. století starší, drobná zástavba předměstského charakteru, která vznikla dávno předtím, než město začalo usilovat o výstavbu reprezentativní okružní třídy. Jakousi zástavbu vně hradeb tu schematicky zachytila již Wernerova veduta Rokycan z 1. poloviny 18. století (zcela vpravo, vedle Pražské brány). Většina ze zdejších domů zde prokazatelně stála již v roce 1771, kdy se zaváděla čísla popisná domů, protože domovní čísla tu tvořila souvislou řadu z prvotního přidělování v roce 1771 (později vzniklé domy již dostávaly čísla chronologicky, tudíž nestojí vedle sebe). V základních obrysech tak zástavba Kozlerovy ulice nepochybně uchovávala raně novověký typ předměstského osídlení venkovského typu. Šlo o šlahoun zástavby Pražského předměstí, který byl pochopitelně zahušťován a upravován po požáru města roku 1784 a během 19. století. V zásadě se nicméně udržel až do plošné asanace a rozšiřování Jiráskovy ulice po roce 1971.

2.1. Původní zástavba západní strany Kozlerovy ulice

Nejprve sledujme západní stranu zaniklé Kozlerovy ulice. Při cestě od severu k jihu (tedy od předpolí bývalé Pražské brány až k dnešní sportovní hale za sokolovnou) tu zástavba začínala domem čp.1/II.

Současný neorenesanční dům čp.1/II (dnes známý jako Penzion No. 1) nahradil mnohem starší a menší domek čp.1/II. Ten roku 1757 vyhořel při požáru města. Popisuje se tehdy jako obytné stavení s pokojem, dílnou a kůlnou o rozměrech 33 x 15 lokte (19,5 x 8,9 m). Majitelem byl Václav Šmucler (Schmutzler).[10] V držení této rodiny dům zůstával i na sklonku 18. století. V říjnu 1776 si vdovec Václav Šmucler vzal za manželku Markétu Žákovou, vdovu po Antonínu Žákovi z čp.37/II v dnešní Gottliebově ulici.[11] V srpnu 1777 se Václavovi a Markétě Šmuclerových v čp.1/II narodilo dítě.[12] Dne 12. července 1774 požádal Václav Šmucler obecní radu „by mu při jeho domku, maje tam malý plac, něco přistavěti povoleno bylo.“ Radní se usnesli, že ještě téhož dne obhlédnou místo.[13] Ještě na mapě z roku 1838 je tu ale vidět jen malá parcela s chalupou, ale není vyloučeno, že po roce 1774 došlo k jejímu nepatrnému rozšíření. Dům čp.1/II vyhořel opět roku 1784.[14] Pak byl znovu obnoven.

Dne 9. května 1800 vystoupil před magistrátem Florián Šmucler s žádostí „o popřání sobě zdarma oného obecního místa od 5 sáhů [tedy 9,48 m – pozn. aut.] délky a 1 a třetiny sáhu [tedy 2,53 m – pozn. aut.] šířky mezi jeho domkem a zahrádkou na vzdělání a rozšíření dvorečku.“ Magistrát odpověděl, že „poněvadž v tom místě od starodávna cesta bývala a v magistrátu moci nestojí podobná místa bez vyššího povolení darovati nebo postoupiti, tudy žádost ta zde místa nenalézá.“[15] Jednalo se o pěšinu podél příkopů, která vedla paralelně s touto ulicí, západně od ní, v linii hradebního příkopu, podél vnějších zdí dodnes dochované skupiny stodol v Sladovnické ulici, takže všechny domky při západní straně ulice (čp.1/II, čp.2/II, čp.99/II, čp.3/II a čp.4/II) vlastně tvořily úzkou kosu, ze západu i z východu ohraničenou veřejnými komunikacemi. Z  žádosti z roku 1800 se dozvídáme, že měla šířku cca 2,5 metru. Pěšinu lze vidět ještě na indikační skice mapy stabilního katastru z doby po roce 1838. Město tudíž ve svém odporu proti jejímu rozparcelování vytrvalo. Pro dům čp.1/II to znamenalo největší komplikaci, protože zde byl onen „poloostrov“ mezi oběma komunikacemi velmi úzký, takže pouze jižně od čp.1/II se nacházel malý dvorek. Ze Šmuclerovy zprávy z roku 1800 vyplývá, že zahrada východně od této pěšiny (na mapě z roku 1838 označená jako č.kat.100 a č.kat.101) možná byla v užívání Šmuclerových z čp.1/II, kteří tak tudíž ovšem měli zahradu oddělenou od svého domku veřejnou komunikací.

Od této pěšiny směrem k západu se původně rozkládaly městské příkopy, dle indikační skici mapy stabilního katastru z roku 1838 už rozparcelované na několik zahrad. Kromě malé zahrady patřící majitelům čp.1/II (viz výše) šlo o tři velké, podlouhlé zahrady. Nejsevernější z nich (č.kat.99) podle této mapy patřila majiteli sousedního domu čp.109/I na Malém náměstí, který tak využil možnosti rozšířit svůj pozemek i o tuto sekci vně hradeb. Od ní na jih to byla parcela č.kat.98, náležející majiteli domu čp.105/I, a pak zahrada č.kat.97 v majetku vlastníka domu čp.121/I. Poslední z nich se možná týká zpráva z 10. června 1808, kdy magistrát řešil žádost Jana Finka o odkup hrušky, stojící „mezi jeho a Kisslingovskou zahradou na městských příkopech“. Radní rozhodli, že strom se má prodat ve veřejné aukci.[16] Rodina Kisslingových vlastnila v dotyčné době dům čp.107/I (hostinec U Bílého lva) na Malém náměstí, ale koncem 18. století jí patřil dům čp.121/I. Je možné, že jméno původního majitele zahrady zůstalo v užívání. Je to ovšem jen hypotéza. Protokol z jednání magistrátu každopádně dobře ilustruje podobu bývalých příkopů v 1. dekádě 19. století, kdy šlo o jakousi „zahrádkářskou kolonii“ pro měšťanské rodiny. Jan Fink byl na počátku 19. století obyvatelem domu čp.97/I na východní straně Masarykova náměstí. V srpnu 1803 se mu tam narodilo dítě.[17]

Zpět ale k domku čp.1/II. Dne 16. dubna 1816 se magistrát zabýval žádostí, kterou podal Josef Šmucler, „um Bewilligung bei seinem Hause laut beil. Bauplan Stallungen bauen zu dürfen,“ tedy „o svolení při svém domě dle stavebního plánu stáje postaviti moci.“[18] Mistr sedlářský Josef Šmucler, syn Floriána Šmuclera, se ženil v srpnu 1814 v nedalekém čp.99/II (viz níže), kde bydlela nevěsta Josefa, dcera Josefa Rezlera (Josef Rössler).[19] Novomanželé pak žili v čp.1/II, kde se jim v červnu 1815 narodil syn.[20]

Dne 26. dubna 1816 se magistrát vyjádřil k Šmuclerově žádosti „bei seinem Hause N. 1 Prager Vorstadt bauen wollende neue Viehstallung v. Stein.“ tedy „při svém domě N. 1 na Pražském předměstí stavěti chtějícího novou stáj pro dobytek z kamene.“ Radní stavbu povolili, ovšem přidali podmínku, aby nejen stáj byla zbudována z kamene, ale na střechu se použily tašky.[21]

Původní menší předměstský domek čp.1/II nahradila na přelomu 19. a 20. století okázalá novostavba, známá dříve jako Steinerův dům, v současnosti jako Penzion No. 1. Šlo o jedinou ukázku skutečně reprezentativní proměny této ulice v duchu okružní třídy. O domě podrobněji viz níže, v samostatné pasáži.

Následoval dům čp.2/II. Šlo přízemní, tříosý objekt se sedlovou střechou. V roce 1757 vyhořel při požáru Rokycan. Popsán tehdy byl jako domek o rozměrech 31,5 x 12 lokte (18,6 x 7,1 m) v majetku Martina Bauera.[22] V rodině Bauerových (Baur, Paur, Pauer) zůstal i v následujících dekádách. Dne 14. ledna 1774 požádal Josef Pauer o ingros (úřední zápis) „na koupenou chalupu se zahrádkou od dědicův Paurovských za Pražskou branou za 140 zlatých.“ Radní to schválili.[23] V lednu 1777 se v čp.2/II narodilo Josefovi Baurovi a manželce Barboře dítě.[24] Znovu byl domek čp.2/II poškozen požárem roku 1784.[25]

Dne 30. dubna 1813 se magistrát zabýval žádostí obuvnického mistra Jana Sedláčka „um Bewilligung bei seinem Wohnhäusel N. C. 2 Prager Vorstadt ein Nebenzimmer und Kammer gemäß beil. Bauriße erbauen zu dürfen,“ neboli „o povolení při svém obytném domku N. C. 2 na Pražském předměstí vedlejší pokoj a komoru dle předloženého stavebního nákresu postaviti moci.“ Radní se unesli věc předat policejnímu a hospodářskému úřadu.[26] Dne 14. května 1813 se pak před magistrátem řešily výsledky šetření žádosti Jana Sedláčka, „při svém obytném domku N. C. 2 na Pražském předměstí stavěti chtějící komory.“ Vyjádření kromě města přidal i Vojtěch Bílek jako nejbližší soused. Radní konstatovali, že „poněvadž ze strany souseda P. Vojtěcha Bílka proti onému stavení nic ponavrhnuto nebylo, žádostkladoucímu [tedy žadateli – pozn. aut.] dle přiloženého vyobrazení se povoluje onu komoru a vejstupek jedině z kamene vystavěti mocti. Toliko se zamezuje v tom místu chlív k chování dobytka stavěti, poněvadž žádostkladoucí žádné polnosti nemá a kdyby tam budoucně sláma aneb píce zanechána býti chtěla, z nedostatku prostrannosti místa, lehce nebezpečenství ohně v následku času vzniknouti by mohlo.“ Proti hlasoval purkmistr Hejrovský, který prohlásil, že setrvává na dřívějším hlasování magistrátu ve věci rozšíření stavení Jana Sedláčka. „Skrze tam na blízce pozůstávající městské stodoly“ a kvůli riziku ohně.[27] Není jasné, kde žil Vojtěch Bílek, uváděný jako nejbližší soused. Mohlo jít o vedlejší dům čp.99/II (viz níže). Stejně tak není jisté, co mínil purkmistr Hejrovský onou obecní stodolou. Mohlo snad jít o stodolu u domu čp.9/II, který dle mapy z roku 1838 stál na protější straně ulice, v místě vyústění dnešní Růžičkovy do Jiráskovy ulice (viz kapitola „zástavba před Pražskou branou“).

V roce 1802 byla stávající usedlost čp.2/II rozdělena a vznikl tak i nový objekt čp.99/II.[28] Podle Hofmana už ale v Josefském katastru roku 1788 figurují domy čp.2/II a čp.99/II jako nezávislé a majetkově oddělené.[29] A skutečně, v matrice pohřbů farnosti Rokycany je již v zápisu z 2. května 1778 doloženo úmrtí syna Anny Hejrovské z čp.99/II.[30] V knize křtů se zase 28. října 1780 uvádí narození dcery Jana Straky v čp.99/II.[31] Tyto údaje nemusí být v rozporu. Je totiž možné, že původní čp.99/II se nacházelo jinde (přesnou lokalitu nelze z matričního zápisu vyčíst) a roku 1802 bylo druhotně použito po rozdělení domu čp.2/II. V roce 1771 tvořila Pražské předměstí souvislá řada 104 čísel popisných (tedy domů, které již tehdy stály a byly očíslovány po sobě, nikoliv chronologicky).[32] Tudíž vznik čp.99/II lze řadit do období let 1771–1778, ovšem podle polohy v souvisle číslované prvotní řadě měl stát někde na Práchovně. Na mapě stabilního katastru z roku 1838 jsou oba domy čp.2/II i čp.99/II zakresleny a to jako spalné, tedy dřevěné. U domu čp.2/II přibyly roku 1893 stáje.[33] V městském archivu se nachází složka z roku 1893, nazvaná „Švarc Jan, stavba chléva čp.2/II“.[34]

Dále k jihu stával dům čp.3/II, zajímavý jednoduchým a přesto slohovým přístřeškem nad vchodem. Podle místního badatele Františka Purgharta se dům nazýval Perglovský.[35] Nejspíš jde o omyl, protože na sklonu 18. a počátkem 19. století se tu uváděla rodina Šperglových, takže správněji Šperglovský dům. Poprvé se tato rodina v čp.3/II uvádí v říjnu 1783, kdy zde zemřelo dítě Barbory Šperglové.[36] Pak tu žil tu mistr ševcovský Karel Špergl s manželkou Eleonorou (Lenorou) Světlíkovou. V červenci 1797 se v čp.3/II konala svatba vojenského invalidy Antonína Steindla a Markéty Šperglové.[37] V roce 1808 se coby majitel čp.3/II uvádí Markéta ovdovělá Steindlová.[38] V říjnu 1813 se v čp.3/II konala svatba Karlova syn Dominika Špergla, ševcovského tovaryše, a Marie Jakobové,[39] kterým se v lednu 1814 v tomto domku narodil syn.[40]

I čp.3/II byl poškozen požárem roku 1784.[41] Býval původně dřevěný. Sestával z jediné světnice a síně.[42] Mapa stabilního katastru z roku 1838 jej ale zachycuje už jako nespalné stavení, tedy zbudované převážně ze zdiva. K větší přestavbě domu patrně došlo roku 1822. Dne 26. března 1822 obecní rada projednala stavbu Vojtěcha Špergla. Magistrát konstatoval, že prošetřením se zjistilo, že zamýšlená stavba není na škodu souseda Václava Pangerleho (vlastnil zahradu jižně od čp.3/II, viz níže) a že „nach aufgeführter Mauer die Wenzel Pangerlische Wachszieher Werkstätte der Gestallt in vorigen Stand kome, daß die Wand dieser Werkstätte ihre vorige Stelle und Art einnehme,“ česky tedy „po vyhotovení zdi Václav Pangerlovská voskařská dílna do předchozího stavu přijde, neboť zeď této dílny své předchozí místo a podobu zaujme.“[43] Voskařská dílna souseda Pangerleho dle mapy z roku 1838 přímo sousedila s čp.3/II, lze tudíž předpokládat, že právě nyní došlo k novému zřízení obvodových zdí, a proto se otázka sousedovy voskařské dílny řešila v zápisu z jednání magistrátu.

Přestavba domku čp.3/II ale vyvolala i další spor mezi jeho majitelem Šperglem a vlastníkem sousední zahrady Pangerlem. Dne 16. dubna 1822 obecní rada projednala stížnost, již podal Vojtěch Špergl na Václava Pangerleho v příčině „ihm versagenden Fußsteig in seinen Garten,“ neboli „jemu zapovězené pěšiny v jeho zahradě.“ Magistrát ale Šperglovy námitky zamítl s tím, že pěšina už zde vznikla dříve.[44] Není zřejmé, o co přesně šlo, ale nejspíš se jednalo o nevyjasněné pozemkové hranice, což v této tehdy okrajové části města nebylo nic mimořádného. Dne 10. května 1822 radní projednali zprávu obecního hospodářského úřadu o znaleckém přeměření zahrady Vojtěcha Špergla. Magistrát mu sdělil, že „wofern derselbe den Gartenflächenraum v. 30 Klftr. weiter hin besitzen und benützen wollte, derselbe binnen 14 Tagen wegen dessen Überlassung bittlich einschreiten solle,“ tedy v překladu do dobové češtiny: „pakliže by týž zahradní plochu o výměře 30 čtverečních sáhů [cca 108 metrů čtverečních – pozn. aut.] nadále držeti a užívati chtěl, má do 14 dnů prosebně o její přenechání požádati.“[45] Dne 21. května 1822 rada projednala Šperglovu žádost ohledně „Eigenthumserwerbung des v. ihm benützenden Flächenraumes an den Schanzgraben,“ tedy: „nabytí vlastnictví oné jím užívané plochy v hradebním příkopě.“ Magistrát rozhodl posoudit způsob nabytí vlastnictví, který ve svém psaní Špergl navrhl.[46] Dozvídáme se tudíž, že spor se vedl o pozemek za domem, asi podél výše uvedené souběžné úzké cesty, vedoucí podél příkopů. Dne 28. května 1822 vzali radní na vědomí přípis od podkomořského úřadu, kterým se povoluje odprodej „Schanzgrabenmauer,“ neboli „zdi hradebního příkopu“ Václavu Pangerlemu. Magistrát pak pozval Pangerleho na následující zasedání obecní rady pro projednání kupní smlouvy.[47] Dne 14. června 1822 radní s Pangerlem předběžně dojednali kupní kontrakt a předali jej k magistrátu k posouzení.[48]

V městském archivu se nachází složka z let 1905–1907, nazvaná „Seidl Jan, stavba kovárny čp.3/II, Pražské předměstí“, další z let 1907–1908, pod jménem „Saidl Jan, stavba domu čp.3/II, Pražské předměstí“, a také z roku 1909 „Sajdl Jan, adaptace domu čp.3/II, Pražské předměstí“.[49] To by naznačovalo, že tehdy došlo k další výraznější stavební proměně této usedlosti. V červenci 1927 městská rada rozhodla, že Františku a Ad. Loukotovým se o jeden rok prodlouží lhůta k provedení stavebních změn v domě čp.3/II.[50] V červnu 1928 pak městská rada deklaruje, že se nebude bránit zřízení zámečnické dílny v čp.3/II, nebude-li provoz obtěžovat okolí hlukem a kouřem.[51] A 18. července 1928 městská rada opět vydala stavební povolení na adaptaci nádvorních budov čp.3/II pro Františka a A. Loukotovy, přičemž původní povolení z 1. července 1925 se prodlužuje o 2 roky.[52] V roce 1929 se uvádí, že Arnošt Fantl z nedalekého domu čp.1/II koupil domek čp.3/II a 20. listopadu 1928 požádal město o udání regulační čáry, protože hodlá na místě dosavadního čp.3/II postavit nový dům. Technická kancelář pak vypracovala dle regulačního plánu z roku 1911 návrh změn v celém souvisejícím bloku podél nynějších ulic Jiráskova, Sladovnická a Knihova (viz níže).[53] Fantl ale nakonec nejspíš k výstavbě nového domu na místě čp.3/II nepřikročil, protože roku 1932 se tu jako majitel udává B. Řanda. V únoru 1932 nařídila městská rada majiteli čp.3/II B. Řandovi zvýšit uliční zeď do výše hřebene dřevěné provizorní kůlny v nádvoří domu.[54] Podle celoměstského závazku, uzavřeného koncem roku 1965 k 13. sjezdu KSČ, měla být v domě čp.3/II nainstalována nová dřevěná vrata.[55] V dubnu 1966 již jsou vrata zhotovena.[56]

Jakési nádvorní stavení u čp.3/II patrně za protektorátu získalo samostatné číslo popisné čp.607/II. V seznamu majitelů domů cca z roku 1945 měly domy čp.3/II a čp.607/II stejného majitele (paní Levitusová).[57] Někde poblíž tohoto domu stával také objekt čp.430/II. Dne 13. srpna 1930 obdrželi František a Adela Loukotovi dodatečné stavební povolení k nástavbě čp.3a/II a rovnou i užívací a obývací povolení. Městská rada zároveň rozhodla, že pokuta nebude vyměřena.[58] Vzhledem k číslu popisnému se dá odvodit, že objekt označovaný v tomto dokumentu jako čp.3a, dostal v této době samostatné číslo popisné čp.430/II a že patrně původně šlo jen o část usedlosti čp.3/II. V roce 1972 utratil MěstNV 58 000 Kčs za výkup objektu čp.430/II, který se nacházel ve vnitrobloku, za účelem jeho demolice.[59]

Jižně od domu čp.3/II se na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 rozkládala velká, převážně nezastavěná zahrada č.kat.105 (Pangerlovská zahrada, dříve možná Tallmovská zahrada). Na jejím severním okraji, na dotyku s domem čp.3/II, se nacházela menší zděná stavba. Na mapě je zahrada označena jako majetek domu čp.118/I, který stál na Malém náměstí a který patřil rodině Pangerlových. Šlo o poměrně častý model, kdy větší měšťanské domy disponovaly ještě zahradou (někdy i chalupou) na předměstí. Dne 22. dubna 1800 magistrát vyslechl zprávu policejního dohlížitele Jana Nekoly a mistra zednického Ondřeje Černého ohledně „vyšetření komína při voskařském werkstattu [tedy dílně – pozn. aut.] Václava Pangerle.“ Magistrát se unesl, že Pangerlemu na stávajícím místě nelze povolit komín, ale „werkstatt svůj do altánku Tallmovského na bezpečné místo přenésti se povoluje.“[60] Zajímavá je zmínka o Tallmovském altánku. Rodina městského inspektora Tallma se uvádí v domě čp.85/I na severní straně Masarykova náměstí, kde v srpnu 1790 zemřel Ferdinand Tallm[61] a v prosinci 1810 i jeho manželka Anna.[62] Že by onen altán, zmiňovaný roku 1800, stál u čp.85/I, není příliš pravděpodobné. Muselo by to být někde v zadní části jeho nevelkého pozemku, blíž Smetanově ulici. Je pravděpodobnější, že šlo o jinou lokalitu. Tallmovi mohli podobně jako rodina Pangerlových vlastnit zahradu na předměstí. Nabízí se dokonce možnost, že šlo o letohrádek čp.131/II, umístěný naproti přes ulici od Pangerlovské zahrady (viz níže). Dne 5. února 1808 se před rokycanským magistrátem řešila žádost, kterou podal voskařský mistr Václav Pangerle „v svém werkstattu [tedy dílně – pozn. aut.] vedle Šperglovského stavení kuchyňku k rozpouštění vosků stavěti mocti.“ Radní ho vyzvali, ať předloží nákres zamýšlené stavby.[63] Dne 12. února 1808 se magistrát zabýval žádostí Václava Pangerla „o vyšetření werkstattu v zahradě Tallmovské stojícího. S přil.[oženým] vyobrazením k stavění.“ Radní věc zadali k prošetření hospodářskému úřadu.[64] Z této formulace jako by vyplývalo, že Tallmovská zahrada byla identická s Pangerlovou zahradou. V takovém případě ji možná Pangerle odkoupil od Tallma (Ferdinand Tallm zemřel v čp.85/I v srpnu 1790[65]) a jméno zůstalo v užívání. A tím pádem je zděná stavba na severním okraji této zahrady, viditelná roku 1838 na mapě, oním altánem, zmiňovaným v zápisech jednání magistrátu v roce 1800 i 1808. Dne 26. února 1808 se magistrát seznámil s protokolem o místním šetření „oného místa v zahradě Václ. Pangerle, na kterém on bezpečnější werkstatt voskařský nežli prvnější stavěti míní.“ Město mu stavbu povolilo s poukazem, že „jeho souseda Markéta ovdovělá Steidlová [majitelka čp.3/II – pozn. aut.] proti tomu stavení nic k namítání nenalézá.“[66]

Dne 3. dubna 1812 se magistrát seznámil s žádostí mistra soukenického Františka Rotha o „popřání jemu místa k vystavení rámu soukenickýho při Pangerlovském altánku.“ Radní se usnesli, že hospodářský a policejní úřad mají dodat dobrozdání.[67] Dne 31. července 1812 se na magistrátu řešila opakovaná žádost Františka Rotha „um Überlassung eines Gemeindplatzes zur Aufstellung einer Tuchrame,“ neboli „o přenechání obecního pozemku pro zřízení soukenického rámu.“[68] Dne 7. srpna 1812 vydal magistrát na základě stanoviska městského právního a policejního úřadu ve věci „bei dem Wenzel Pangerlischen Altane Aufstellung einer Tuchrame angesuchten Platzes,“ tedy „při altánu Václava Pangerleho požadovaného místa pro zřízení soukenického rámu,“ negativní rozhodnutí: „von darum abweislich vorzubescheiden“ („k témuž zamítavé předběžné rozhodnutí“).[69] Soukenické rámy nebyly architekturou, šlo o jednoduché dřevěné konstrukce. Celá jinak banální kauza je zajímavá spíše jako ilustrace venkovského charakteru zástavby této části okružní třídy a také jako doklad existence onoho altánu.

František Roth ovšem nebyl jediným soukeníkem, jehož pozornost přitahovala tato část města pro zřízení soukenického rámu. Dne 23. dubna 1813 se magistrát zabýval žádostí soukenického mistra Vojtěcha Černého „um den Platz beim Wenzel Treiballischen Garten gegenüber dem Kafkischen Wohnhäusel zur Aufstellung einer Tuchrahme,“ tedy „o místo u zahrady Václav Trejbalovské, proti Kavkovskému obytnému domku pro zřízení soukenického rámu.“ Radní věc předali k prošetření policejnímu a hospodářskému úřadu včetně zajištění stanoviska Václava Trejbala.[70] Václav Trejbal vlastnil dodnes existující mlýn čp.8/II v Lázeňské ulici a Kavkovi obývali čp.126/II (o obou viz kapitola „čtvrť u Žampírek“). Šlo tedy o tehdy nezastavěný pozemek na rohu nynější Růžičkovy a Lázeňské ulice, přes ulici od čp.126/II. Vojtěch Černý bydlel nedaleko odtud. Podle údajů z dubna 1813 mu patřil domek čp.112/II.[71] Dne 27. srpna 1813 jednal o žádosti Vojtěcha Černého „zur Afstellung einer Tuchrahme an der Gartenmauer des Wenzel Treybal,“ tedy „o zřízení soukenického rámu na zdi zahrady Václava Trejbala,“ magistrát. Radní ale jeho žádost zamítli a konstatovali, že „in ein hierzu schicklicher Platz ausfindig zu machen und sonach das weiter zu beschliessen,“ neboli, že „má se nalézt k tomu vhodné místo a následně dále rozhodnouti.“[72] Dne 5. listopadu 1813 se radní na schůzi magistrátu usnesli, že Vojtěch Černý získá povolení „ihre Tuchrahmen auf der Seite hinter der Wenzel Pangerlischen Altane rechter Hand in der Mitte der Stadtgrabens durch Errichtung der Skarpens,“ neboli „jeho soukenický rám na straně za Václav Pangerlovským altánem, po pravé straně, uprostřed městského příkopu skrz zřízení rýhy.“[73] Jednalo se tedy o část městských příkopů západně od Pangerlovské zahrady, u tamní pěšiny vedoucí souběžně se zdejšími domy, kde magistrát Černému dovolit zbudování soukenického rámu.

Dům čp.134/II vznikl až druhotnou parcelací, před polovinou 19. století. Matrika křtů domek čp.134/II poprvé zaznamenala zápisem z 16. října 1848, kdy se tu uvádí bydliště Václava Filipa, otce narozeného nemanželského dítěte.[74] Na katastrální mapě Rokycan z roku 1838 ještě chybí, ale vznikl asi krátce poté, protože právě roku 1838 mělo Pražské předměstí 133 domů.[75] Nejvyšší číslo popisné na mapě stabilního katastru z roku 1838 byl objekt čp.133/II. Na indikační skice mapy stabilního katastru je dodatečně zakreslen s označením No. 134.[76] Za domem měl v dřevěné boudě ateliér místní známý sochař Václav Koukolíček (21. května 1900 – 17. května 1967).[77] V městském archivu se nachází složka z roku 1898, nazvaná „Kraft František, stavba chléva čp.134/II, Pražské předměstí“.[78]

Historicky a architektonicky nejcennějším objektem v zbořené Kozlerově ulici byla patrová usedlost čp.4/II, stojící na jižním konci ulice, v místech, kde se okružní třída lámala k západu, směrem k sokolovně (viz kresba od F. Purgharta z r. 1971). Podle archivních pramenů nebyl v září 1784 jako jeden z mála domů v Rokycanech poničen velkým požárem. Patrně vytěžil ze své poněkud izolované polohy.[79] Po roce 1836 byl čp.4/II přestavěn do klasicistní podoby.[80] V této fázi jej zachytila mapa stabilního katastru z roku 1838, podle které šlo o nespalný (zděný) objekt. V městském archivu se nachází složka z roku 1894, nazvaná „Kraus Josef, oprava stodoly čp.4/II, Pražské předměstí“.[81] V květnu 1923 povolila obecní správní komise v domě čp.4/II výstavbu skleníku.[82] I tento dům byl roku 1971 zbořen, a to zejména proto, že nepřijatelně zužoval okružní třídu, což nebylo únosné pro její novou funkci coby koridoru pro automobilovou dopravu. V září 1971 se ještě uvádí, že Okresní správa silnic dosud neprovedla, jak se zavázala, odstranění demolice domu čp.4/II.[83]

Naproti domu čp.4/II, na jižní straně ohybu, kde se bývalá Kozlerova ulice ostře stáčela k západu a přecházela do Jiráskovy ulice, stával až do normalizačních demolic starý dům čp.140/II. Nacházel se zhruba v místech nynějšího parkoviště na severovýchodním rohu sportovní haly čp.1033/II. Už na katastrální mapě z roku 1838 tu je zakreslen nespalný (zděný) objekt, který ale tehdy neměl ještě číslo popisné. Indikační skica mapy stabilního katastru uvádí, že stejně jako sousední pole patřil k domu čp.93/I ve městě (majitel Antonín Stumpf).[84] Byla to dříve relativně častá věc, že k měšťanskému domu uvnitř městských hradeb patřila ještě chalupa na předměstí. Mohla sloužit pro ubytování zemědělských pracovních sil, mohlo jít o zděnou sýpku nebo kombinaci těchto funkcí.

V matrice je domek s číslem popisným čp.140/II poprvé zaznamenán 31. července 1855, kdy se tu narodil syn Josefa Černého.[85] Rodina Černých jej držela po následujících sto let.[86] Říkalo se tu U Černých nebo zahradnictví U Černých. Roku 1857 už byl dům čp.140/II zahrnut i s obyvateli do sčítání lidu. Šlo tehdy o nejvyšší číslo popisné v městské části Pražské předměstí.[87] Dům stál v ostrém lomu bývalé Kozlerovy ulice a Příkopů (Jiráskova ulice). Kozlerova ulice zároveň pokračovala podél jeho východní strany k překladišti a kolejišti železniční dráhy, kde se ještě do první republiky nacházel železniční přejezd. Jižně a jihozápadně od domu se prostírala ohrazená zahrada (na ploše dnešní sportovní haly), využívaná pro pěstební účely. V městském archivu se nachází složka z roku 1890, nazvaná „Černý Antonín, přístavba hradby čp.140/II“, další z roku 1896, pod jménem „Černý Antonín, stavba skleníku čp.140/II“, pak z roku 1900 „Černý Antonín, přestavba čp.140/II, Pražské předměstí“ a z roku 1910 „Černý Antonín, stavba kůlny čp.140/II, Pražské předměstí“.[88] V září 1932 bylo městskou radou vydáno stavební povolení pro Věru Brumlíkovou na prádelnu a kloset v čp.140/II.[89] V říjnu 1932 pak František a Věra Brumlíkovi získali i stavební povolení na přestavbu stodoly v čp.140/II.[90] Obývací a užívací povolení Věře Brumlíkové na přestavbu stodol u čp.140/II k obývacím účelům vydala městská rada 19. ledna 1933.[91]

Věra Brumlíková (rozená Černá) od roku 1932 zahradnictví u domu čp.140/II pronajímala. Až do roku 1959 šlo o soukromé hospodářství o rozloze 21,02 arů. Od 1. dubna 1959 bylo zahradnictví začleněno do Komunálních služeb Rokycany, přičemž paní Brumlíková měla pravidelně dostávat nájem za pozemky a za používání motorové pumpy. Roku 1973 pak stát od Brumlíkové její nemovitosti vykoupil.[92] Dům čp.140/II byl zbořen v 70. letech 20. století ale až o něco později než ostatní zástavba Kozlerovy ulice. Přežil sice plošnou demolici ulice počátkem oné dekády a v červnu 1977 ještě stojí, ale město už tehdy počítá s tím, že bude muset zdejším obyvatelům před plánovanou demolicí přidělit dva náhradní byty.[93] Pak skutečně ustoupil novostavbě sportovní kryté haly (o ní viz níže). Zbořený dům čp.140/II zůstával po desítky let nadále formálně v evidenci popisných čísel, z níž byl vyškrtnut až 22. ledna 2014.[94]

2.2. Původní zástavba východní strany Kozlerovy ulice

Nyní následuje popis východní domovní fronty bývalé Kozlerovy ulice. Tu na jihu otevíral nenápadný dům čp.147/II, na jehož dvoře ale stál starší a hodnotný klasicistní patrový pavilon, letohrádek neboli lusthaus čp.131/II, pozůstatek rustikální intimity, která vládla na místě bývalých příkopů mezi roky 1799 a 1890.[95] Číslo popisné čp.131/II existovalo již v roce 1832. Je totiž doloženo v matrice pohřbů zápisem z 14. července 1832, kdy zde zemřela dcera Bartoloměje Živného.[96] Dům je ale ve stavebním archivu doložen již v roce 1822, kdy podle popisu šlo o zděnou stavbu se dvěma místnostmi, o půdorysných rozměrech 3 x 3 sáhy (5,7 x 5,7 m). Byl tehdy v dobrém technickém stavu. Letohrádek patřil majetkoprávně k domu čp.104/I na Malém náměstí.[97] Toto propojení ukazuje i indikační skica mapy stabilního katastru z roku 1838, podle níž čp.131/II i čp.104/I vlastnila Maria Beutler von Heldenstern.[98] O něco podrobnější popis z roku 1848 uvádí, že lusthaus měl v přízemí obytný pokoj a malou kuchyni. Po schodišti se vstupovalo do patra, kde se nacházel další obytný pokoj s topením. Střecha byla krytá taškami. Letohrádek byl prý ve velmi dobrém stavu. Vedle něj stála ještě kůlna, ze dvou stran obitá prkny, se šindelovou střechou.[99] V městském archivu se nachází složka z roku 1907, nazvaná „Davídek Václav, nezpůsobilý byt v čp.131/II, Pražské předměstí“.[100] To ukazuje, že technický stav altánu se mezitím zhoršil. Koncem 20. let 20. století je dům čp.131/II stále evidován jako „zahradní domek“.[101]

Roku 1907 oba domy čp.147/II i čp.131/II odkoupilo město. Šlo o součást plánovité expanze areálu městských železáren (na Žampírkách), který se západním směrem nasouval do prostoru Kozlerovy ulice. Město expanzi továrny usnadňovalo cíleným výkupem nemovitostí a pozemků podél východní fronty ulice. 31. října 1907 zastupitelstvo rozhodlo koupit domy čp.131/II a čp.147/II za 13 000 K.[102] Dne 27. ledna 1908 byly přikoupeny zahrady č.kat.384/1 a č.kat.376 a 12. února zahrada č.kat.2615/2, 2616/2 a 2617 od manželů Noskových.[103] I domy čp.131/II a čp.147/II byly zbořeny počátkem 70. let 20. století. 22. dubna 1909 obecní zastupitelstvo schválilo rovněž koupi domu čp.177/II od manželů Nových za 50 000 korun.[104] Ten stával v dnešní Růžičkově ulici. O všech těchto domech je podrobněji pojednáno v rámci popisu stavebního vývoje městských železáren, v podkapitole o zástavbě Pražského předměstí před bývalou Pražskou branou. V červnu 1926 po dokončení velké rekonstrukce městských železáren schválilo zastupitelstvo města další vlnu investic do tohoto podniku. Jednou z plánovaných akcí byla i nástavba patra na dům čp.147/II, kde měly nákladem 62 000 Kč vzniknout 2 byty 1+k.[105] V říjnu 1926 projednávalo zastupitelstvo města povolení k nástavbě patra na dům čp.147/II. Jeho vlastníkem v té době již byly městské železárny. 28. července 1926 se konalo stavební řízení. Nástavbou patra se mělo získat pět obytných místností (2 byty 1+k, 2+k, se společným záchodem a spíží). Výška místností měla činit 2,9 metru. Na nástavbu se počítalo s trámovými stropy, vaznicovým krovem a eternitovou střechou. Předpokládalo se, že stará zeď u zahrady do Nádražní ulice bude zbořena a v regulační čáře vyroste nová. Zastupitelstvo ale rozhodlo, že před omítnutím fasády se musí ještě předložit nový, vkusnější návrh omítky domu. Zároveň se měla zasypat stará studna na zahradě, protože dům už měl napojení na vodovod. Železárny zároveň měly zřídit do ulice vkusný sypaný dehtovaný chodník s žulovým obrubníkem.[106]

Východní frontu Kozlerovy ulice tvořil dále dům čp.5/II. Stál tu určitě už roku 1771, kdy se v Rokycanech domům přidělovala čísla popisná. Dne 6. června 1783 se obecní rada zabývala žádostí, kterou podala Barbora Máslová rozená Šapererová ohledně dědictví „chalupy šapererovské“, kterou nyní Vojtěch Žák užívá (?) a která pochází po jejích rodičích. „A třebas i ta chalupa byla schořela, předce místo zůstalo, dokládaje, že ještě ve Vídni bratra při prvním artillerie regimentu má a druhý že zemřel.“ Radní rozhodli, že se má „to místo chalupy in arte peritos [tedy pomocí znalců – pozn. aut.] prošacovati.“[107] Barbora Dorota Šapererová se narodila roku 1738 na Pátku.[108] Její otec Ulrich (Oldřich) Šaperer zemřel při velkém hladomoru 1. března 1772 v domě čp.4/II, ale zápis domovního čísla je nezřetelný.[109] Naopak při úmrtí jejího bratra Antonína o pár dní později se uvádí jednoznačně jako místo skonu dům čp.5/II.[110] Stejně tak dům čp.5/II zapisuje matrika i u úmrtí jejího dalšího bratra Oldřicha v květnu 1772.[111] Manželé Ebelovi ve svých rešerších stavební historie města uvádějí mezi domy vyhořelými roku 1757 při požáru Rokycan i domek, který vlastnil Ullrych Šaperer, s pokojem o rozloze 48 x 21 loktů, dvěma komorami a stájí.[112] Označení „domek“ by nasvědčovalo spíše objektu čp.4/II. Ovšem v textu žádosti Barbory Máslové rozené Šapererové z roku 1783 se mluví o chalupě, což by zase svědčilo pro objekt čp.5/II. Ze zprávy z roku 1783 vyplývá, že šapererovská chalupa byla spáleništěm. Nemohlo jít o důsledky požáru z roku 1757, protože evidentně byla roku 1772 obývána. Muselo se jednat o nějaký lokální požár mezi roky 1772 a 1783, popřípadě menší požár v kombinaci s následným chátráním poté, co rodina fakticky vymřela.

Počátkem 19. století dům vlastnila rodina Bluďovských. V červnu 1803 se František Bluďovský oženil s Marií Lehnerovou. Svatba se konala v domě čp.35/I.[113] Později se usadili v čp.5/II. Například v lednu 1809 se jim zde narodila dcera.[114] V roce 1817 se František a Marie dál uvádějí jako majitelé čp.5/II.[115]

Původně šlo v případě čp.5/II o dřevěný objekt. Roku 1825 vystavěl tehdejší majitel Karel Golz na místě dřevěné chalupy nový zděný dům o pěti místnostech.[116] V této podobě ho zachytila mapa stabilního katastru z roku 1838. Šlo tehdy už o nespalný, zděný objekt. V městském archivu se nachází složka z roku 1903, nazvaná „Kubát Václav, stavba dílny čp.5/II, Pražské předměstí“.[117] Podle Karla Hofmana jej v roce 1903 koupila obec, taktéž kvůli plánovanému rozšiřování městských železáren.[118] Tomu ale odporují dobové prameny, podle kterých se o koupi domu čp.5/II jednalo až v roce 1930. Majitelka Marie Kubátová 21. března 1930 nabídla odprodej domu. Nacházel se v zájmové oblasti městských železáren na stavební parcele č.kat.203 (o ploše 323 čtverečních metrů) a patřila k němu zahrada č.kat.108 (113 čtverečních metrů). Pozemek byl orientován do Nádražní (Kozlerovy) ulice v délce 22 metrů, s šířkou 20 metrů. V domě se nacházelo 5 obytných místností. Ředitelství městských železáren doporučilo výkup. Dohodnuto bylo, že bude koupen za 58 500 Kč. Městská rada s transakcí souhlasila, i z regulačních důvodů.[119] Když o koupi jednala v dubnu 1930 obecní finanční komise, usnesla se, aby obec dům čp.5/II od M. Kubátové vykoupila, ale majitelka měla vyklidit objekt do 1. července 1930.[120] Koncem dubna 1930 pak městská rada městské technické kanceláři uložila odhadnout cenu nutnou ke koupi domu čp.5/II a náklady na jeho opravu.[121] V květnu 1930 se městská rada usnesla nabídnout majitelce čp.5/II za odkup 58 000 Kč za podmínky, že se vystěhuje do konce roku 1930.[122] Koncem května 1930 už městská rada bere na vědomí, že M. Kubátová souhlasí s nabízenou cenou 58 500 Kč za dům čp.5/II.[123] Souhlas připojila i obecní finanční komise.[124] Na doporučení obecní finanční komise se pak městská rada usnesla, že dům čp.5/II se kupuje výslovně k regulačním účelům.[125] Dne 13. června 1930 schválilo výkup zastupitelstvo.[126] Schůze obecního zastupitelstva z 13. června 1930 ovšem byla zpochybněna a věc se musela znovu projednat. Václav Vorel byl sice pro stažení bodu z programu, protože zastupitelstvo nemá potřebný počet přítomných, ale starosta Zápotočný prohlásil, že pro tento typ rozhodnutí není kvalifikovaný počet účastníků nutný. Jan Hořice se vyslovil pro nákup domu, i jako řešení bytové krize. Koupě pak byla schválena.[127] Na své schůzi počátkem července 1930 se potom městská rada usnesla urychlit koupi čp.5/II, aby se uvolněné byty v něm mohly přidělit správě městských železáren.[128] Dne 10. ledna 1968 rada MěstNV doporučila svěřit do trvalého osobního užívání parcelu č.kat.108 (zahrada) a č.kat.203/1 (stavební parcela) manželům Štefanu a Pavle Gáborovým.[129] Šlo o dům čp.5/II a zahradu. Jednalo se ale jen o krátkodobé řešení. Dům čp.5/II byl zbořen už roku 1971.[130]

Na severní straně s ním sousedil dům čp.6/II. Nízké číslo popisné a souvislá řada těchto čísel v jeho okolí napovídají, že zde taktéž stával určitě už v 70. letech 18. století. Dne 21. července 1780 oslovil Vojtěch Žák obecní radu, že prý „chalupa šapererovských sirotků“ má být prodána. Apeluje na město, aby vyšlo vstříc jeho manželce, která je sestrou těchto sirotků, a dlouho se o ně starala, aby se mohla chalupy ujmout. Radní to odsouhlasili a usnesli se, že chalupa se „prošacuje“ (ocení).[131] Manželka Magdalena skutečně byla dcerou Udalricha (Oldřicha) Šaperera z domu čp.6/II, který zemřel někdy před rokem 1777.[132] Zájem Vojtěcha Žáka o koupi čp.6/II nebyl náhodný. Krátce předtím, 18. července 1780, přednesl na schůzi obecní rady Matěj Hejrovský, že co se týče šaperovských sirotků „by jejich chalupa velkou ruinu [tedy zchátralostí – pozn. aut.] trpěla a nájemník Žák žádnou správu [tedy opravy – pozn. aut.] nedává.“ Navrhl proto její odprodej.[133] Dne 6. října 1780 seznámil purkmistr radní s výsledkem šacování domu. Byl oceněn na 120 zlatých.[134] Dne 12. prosince 1780 žádá obecní radu Vojtěch Žák o ingrosování (úřední záznam) na koupenou chalupu šaperovskou.[135]

Dům byl původně rovněž dřevěný, s jednou světnicí, síní a komorou. Později ho nahradila zděná stavba.[136] K této přestavbě muselo dojít před rokem 1838, protože mapa stabilního katastru už dům zachytila coby zděný, nespalný. Dne 14. května 1928 městská rada vydala Františku Žákovi povolení na kolničku u domu čp.6/II.[137] Dne 27. září 1928 rada vydala obývací a užívací povolení pro Františka Žáka na přístavbu kolničky, žumpu a koupelnu v čp.7/II /sic!/.[138] V srpnu 1932 se radní na žádost F. Žáka usnesli ihned opravit dlažbu v Nádražní (Kozlerově) ulici.[139] Dům čp.6/II zanikl roku 1971.[140] Vedle čp.6/II možná stával nějaký podružný objekt, nádvorní stavení apod., který za protektorátu obdržel samostatné číslo popisné čp.609/II. Dle seznamu majitelů domů cca z roku 1945 měly totiž čp.6/II a čp.609/II stejného majitele (František Žák).[141] Zajímavé je, že rod Žákových tu sídlil v té době už cca 150 let.

Dům čp.7/II dle čísla popisného na tomto místě stával taky minimálně od 70. let 18. století. Dne 4. února 1772 oslovil obecní radu Josef Tengler s žádostí o ingrosování (úřední zápis) „koupené kůlničky od p. Urlicha.“ Rada to schválila.[142] Josef Tengler (Tenkler) bydlel v té době v domě čp.7/II. Zde se uvádí v lednu 1776.[143] Pan „Urlich“ byl patrně Udalrich (Oldřich) Šaperera, který obýval vedlejší dům čp.6/II (viz výše). Patrně šlo o drobnou změnu hranic pozemku mezi oběma domy, kde stála zmíněná kůlna. Možné je i to, že pouze došlo k odkupu kůlny, která pak byla odstěhována k domu pana Tenglera. Dne 22. ledna 1779 požádali Václav Koller a jeho manželka Kateřina obecní radu o ingros (úřední zápis) „na koupený domek od p. Josefa Tenklera a manželky jeho za 440 zlatých.“ Konšelé to schválili.[144] Václav Koller s manželkou Kateřinou rozenou Šmuclerovou často měnili bydliště. Roku 1777 byl Václav evidován v domě čp.62/I ve Smetanově ulici, ale dítě se jim narodilo na starém Plzeňském předměstí v čp.25/III.[145] V lednu 1780 už pobývali v čp.7/II.[146] Je otázkou, zda si vlastnictví čp.7/II ponechali, protože v září 1784, ještě před požárem města, se jim syn narodil v čp.62/I.[147] Josef Tengler se každopádně z čp.7/II odstěhoval. Jeho první manželka Marie zemřela v září 1782 v čp.102/II (hostinec u Staré huti na Práchovně).[148] Zde se pak brzy nato Josef podruhé oženil.[149]

Dne 13. srpna 1813 jednal magistrát o zprávě policejního úřadu ve věci „einer Feuersgefahr in der Pacherichen Chaluppen auf der Prager Vorstadt,“ tedy „o nebezpečí ohně v Pacherovské chalupě na Pražském předměstí.“ Radní pak vyzvali policejního komisaře Kisslinga, aby podobně prověřil i všechny další domy ve městě i na předměstí.[150] Nejspíš šlo o nějakou stavební závadu na kamnech nebo na komínu, popřípadě v souvislosti se skladováním hořlavých materiálů v domě. Záležitost se časově protnula s velkým požárem, který 5. srpna 1813 postihl východní část města, zejména Malé náměstí a okolí, takže citlivost magistrátu vůči podobným přestupkům byla zvýšená. Rodina Pacherových obývala v té době domek čp.7/II (krejčovský mistr Jan Pacher a jeho manželka Dorota rozená Davidová). V únoru 1808 se jim zde narodilo dítě.[151]

Roku 1838 je čp.7/II zakreslen na katastrální mapě města jako zděný, nespalný. V městském archivu se nachází složka z roku 1907, nazvaná „Valdstein František a Josef, oprava domu a hospodářských stavení“, a další z roku 1911, pod jménem „Waldstein Josef, stavba chléva čp.7/II, Pražské předměstí“.[152] František a Josef Valdsteinovi byli dle sčítání lidu z roku 1910 majiteli domu čp.7/I.[153] Později prý měl dům čtyři místnosti a roku 1912 jej za 15 000 K vykoupila obec od Josefa Valdsteina, opět v souvislosti s plánovitou expanzí městských železáren.[154] Naproti domu čp.7/II se ještě nacházel izolovaný dům čp.9/II, tvořící jakýsi ostrov uprostřed této ulice, v prostoru ústí dnešní Růžičkovy ulice. Už počátkem 20. století ho vykoupila obce a zbořila kvůli regulačním účelům. Jeho popis se nalézá v podkapitole o části Pražského předměstí před bývalou Pražskou branou.

2.3. Steinerův dům čp.1/II a novostavba čp.1298/II

To, že východní segment okružní třídy (Kozlerova ulice) byl zastavěn již dávno před založením okružní třídy, se ukázalo jako problém. Evolučně rostlá venkovská zástavba a skromné proporce této komunikace neumožňovaly velkorysou moderní výstavbu. Ulice tak „zamrzla“ v biedermeierovské předměstské idyle a součástí okružní třídy zůstávala hluboko do 20. století jen ryze formálně. Jedinou výjimku představovala novostavba činžovního domu čp.1/II. Tento novorenesanční dvoupatrový objekt, zvaný Steinerův dům (podle majitele Hynka Steinera), tu vyrostl roku 1901 jako potvrzení záměru vytvořit na předpolí bývalé Pražské brány v Rokycanech reprezentativní urbanistický soubor, který by důstojně otevíral vstup na okružní třídu, v exponovaném prostoru před bývalou Pražskou branou, přímo na křižovatce dnešní Jiráskovy, Pražské a Růžičkovy ulice. Budovu postavil stavební podnikatel František Kotek, který byl možná zároveň i autorem projektu.[155]

Novostavbě musel ustoupit starší domek čp.1/II (viz výše). Roku 1898 kupuje tuto „chalupu“ Hynek Steiner.[156] Plánovaná stavba moderního bytového domu si vyžádala regulační zásahy. V létě roku 1898 se konala schůze obecního výboru, která měla na programu mimo jiné žádost majitele domu čp.1/II Hynka Steinera a majitele čp.130/II Františka Černovského o přenechání části veřejného pozemku (ulice) č.kat.2765/2 k stavebním účelům.[157] Dne 2. července 1898 pak obecní zastupitelstvo skutečně na své schůzi rozhodlo přenechat Hynku Steinerovi část uličního pozemku v tehdejší Nádražní (Kozlerově) ulici o ploše 40,93 čtverečních metrů na severovýchodní hranici usedlosti čp.1/II, a to za cenu 15 zlatých za metr čtvereční. Výnos z prodeje se měl použít na zřízení obecního fondu, ze kterého se měl financovat výkup „překážejících dvou chalup v té ulici“ – myšleny patrně některé z izolovaných domů na křížení dnešní Růžičkovy a Jiráskovy ulice, nejspíše čp.112/II a čp.14/II (o nich a o jejich demolici podrobněji v kapitole o části Pražského předměstí před bývalou Pražskou branou).[158]

V městském archivu se nachází složka z roku 1899, nazvaná „Šteiner Hynek, přestavba čp.1/II, Pražské předměstí“, a další z let 1898–1901, označená jako „Steiner Hynek, stavba domu a sýpky čp.1/II, Pražské předměstí“.[159] V letech 1900–1901 pak na místě původní usedlosti čp.1/I a stodoly vyrostl podle projektu Františka Kotka zmíněný, zcela nový činžovní dům. V roce 1901 ještě probíhaly dostavby hospodářských objektů na jeho dvoře.[160] Novostavba razantně překonala dosavadní měřítka této části města. Uprostřed patrových nebo dokonce jen přízemních domů se vztyčil dvoupatrový činžovní dům s typickou neorenesanční respektive eklektickou dekorativní fasádou. Uprostřed šestiosého průčelí probíhá dvouosý rizalit se zdobným vstupním portálem v přízemí a balkonem s balustrádou v prvním patře. Nad korunní římsou je rizalit zakončen nevysokou atikou, vybíhající v půlkruh. Okna domu demonstrují svou velikostí ambiciózní pojetí měšťanského komfortního bydlení své doby, mají dekorativní štuková ostění, v rizalitu i s rovnými a trojúhelníkovými suprafenestry. Přízemí horizontálně člení pásová rustika. Střecha domu je jednoduchá sedlová. V interiéru zaujme pozoruhodný vstupní vestibul s bohatou štukaturou ve stylu novorenesance. Jednalo se o aplikaci velkoměstských architektonických a měřítkových forem, inspirovanou soudobou stavební produkcí v nedaleké Plzni.

V městském archivu se nachází složka z roku 1910, pod jménem „Šteiner Hynek, stavba plotu čp.1/II, Pražské předměstí“, a další z roku 1912, označená „Steiner Hynek, přístavba kůlny čp.1/II, Pražské předměstí“.[161] Václav Čapek obdržel 1. září 1920 povolení na zřízení záchodu a hnojiště u čp.1/II. Dne 24. února 1925 pak získal ještě povolení na stavbu ohradní zdi a dřevníku.[162] V září 1931 městská rada vydala stavební povolení pro E. Čapkovou na ventilační otvory v obilním skladišti v čp.1/II.[163] Někdy za protektorátu byl boční objekt u domu čp.1/II očíslován čp.606/II. Šlo o dobový trend, kdy za okupace obdržely samostatná čísla popisná i různé kůlny a hospodářské budovy. V seznamu majitelů domu cca z r. 1945 měl čp.606/II stejného vlastníka (Emilie Čapková) jako čp.1/II.[164] V roce 1975 MěstNV řeší výkup domu čp.606/II za 13 000 Kčs.[165] Na mapě města cca z roku 1976 je objekt čp.606/II ještě zakreslen. Nacházel se jižně od samotného čp.1/II, na okraji jeho dvora (zhruba na místě nynějšího prodejního objektu čp.1249/II, viz níže). Šlo o malé stavení.[166] Později bylo číslo popisné čp.606/II zrušeno (nemuselo to znamenat, že tato vedlejší stavba u čp.1/II byla hned zbořena, je totiž zakreslena ještě na státní mapě z roku 1987[167]) a přemístěno na novostavbu rodinného domu v Pražské ulici ve čtvrti Na Husinci. Obě boční strany domu čp.1/II byly dlouho slepé. Předpokládala se tu výstavba dalších činžáků na sousedních parcelách. Ta se ale neuskutečnila. Po demolici staršího domu čp.130/II (Černá hospoda, její detailní popis v kapitole Malé náměstí) v 80. letech 20. století (viz srovnání snímků z r. 1967 a 1999) se dům čp.1/II ocitl v zcela solitérní pozici. Steinerovský dům kromě toho po roce 1948 čelil zanedbání údržby a jeho postupné chátrání jej patrně připravovalo na demolici. Ještě v říjnu 1984 město konstatuje, že na rok 1985 bude potřebovat obyvatelům tohoto domu přidělit pět náhradních bytů.[168] V 80. letech 20. století se zde, v souvislosti s výstavbou hotelu Bílý lev na Malém náměstí, uvažovalo o vybudování dalšího hotelového bloku.[169] To se naštěstí nestalo. V březnu 1996 byla v přízemí domu otevřena kancelář České kooperativy. Tento finanční ústav již tehdy zvažoval několik variant celkové opravy domu.[170] Vzhledem k vysokým nákladům se ale muselo ještě několik let čekat. Teprve počátkem 21. století, v letech 2004–2005 prošel dům čp.1/II generální rekonstrukcí. Ta byla, aspoň vnějškově dokončena v květnu 2005 finální úpravou fasády.[171] Stávající, povětrnostními vlivy do temně šedé barvy omšelou fasádu vystřídaly odstíny zelené a bílé. V roce 2008 proběhlo odstranění prodejních stánků a provizorního plotu, který dosud lemoval plochu jižně od domu čp.1/II podél uličky probíhající mezi čp.1/II a tehdejší prodejnou Norma (viz níže) na Malé náměstí. Dle stavu z poloviny září 2008 jsou již stánky odstraněny a na hranici pozemku u domu čp.1/II roste zděný objekt z tvárnic.[172] Dle stavu k červnu 2009 už má tato přístavba evidováno samostatné číslo popisné čp.1249/II (majetkově ovšem zůstávala propojena s čp.1/II). Jde o přízemní objekt, v němž byly zřízeny prodejní plochy. Orientován je do frekventované cesty pro pěší, která sem míří od jihovýchodního koutu Malého náměstí.

Na domě čp.1/II byla odhalena roku 2022 pamětní deska na zdejší obyvatelku Zdenu Fantlovou.[173] V únoru 2022 rada města vyslovila souhlas s umístěním desky, schválila návrh textu, uložila odborům městského úřadu zajistit svolení majitele domu i státní památkové péče a stanovila datum slavnostního odhalení na 28. březen 2022.[174] Odhalení desky se pak skutečně odehrálo 28. března 2022.[175] Akce byla načasována na den 100. narozenin Zdenky Fantlové.[176] Fantlová (1922–2022) strávila dětství v tomto domě, následně prošla koncentračními tábory. Po válce přesídlila do Velké Británie. Své vzpomínky na mládí v Rokycanech zpracovala do knižní podoby. Zemřela ve věku 100 let 14. listopadu 2022.[177] Rok poté, 14. listopadu 2023, město nechalo před domem čp.1/II instalovat do dlažby tři takzvané stolpersteiny, kameny zmizelých, připomínající tři členy rodiny Fantlových, kteří zemřeli během holokaustu. Šlo o matku Zdeny Fantlové Elsu a dva Zdeniny sourozence, Lýdii a Jiřího. Jednalo se o první instalaci kamenů zmizelých v Rokycanech.[178]

I přes novotou zářící fasádu zůstával Steinerův dům po generální opravě roku 2005 solitérem obklopeným prolukami. To se změnilo až v následujících letech. 10. března 2008 se zastupitelstvo města usneslo vykoupit pozemek na sever od domu čp.1/II od Jaroslavy Wimmerové a Antonína Wimmera za 315 000 Kč.[179] Otevřela se tak reálná možnost restituovat významnou městskou křižovatku. V roce 2013 zde, na prázdné severní straně od domu čp.1/II, kde na rohovém pozemku stávala do 80. let 20. století výše zmíněná Černá hospoda čp.130/II (viz kapitola „Malé náměstí“), bylo vydáno stavební povolení na polyfunkční dům pro manžele Heidenreichovy.[180] Nový dům prošel kolaudací roku 2014 a obdržel číslo popisné čp.1298/II.[181] Stavba byla dokončena 24. září 2014.[182] Dvoupatrový objekt s moderně pojatou vnější tváří velice vhodným způsobem akcentoval tuto nárožní parcelu u výjezdu z Malého náměstí a poblíž křižovatky ulic Jiráskovy, Růžičkovy a Pražské. Dům čp.1/II se tak díky tomu, že přežil předlistopadové demolice, stal základem pro novou urbanizaci celé této oblasti, postižené před rokem 1989 dezurbanizačními asanačními akcemi. Dům čp.1298/II je možno hned z několika hledisek vnímat jednoznačně blahodárně. Jednak obnovil kompaktní uliční čáru, navázal na sousední, do té doby izolovaně stojící dům čp.1/II. Pohledově také zakryl rušivou hmotu normalizačního hotelu Bílý lev na Malém náměstí. A v neposlední řadě došlo ke zdařilému hmotovému ztvárnění novostavby, která svou dvoupatrovou výškou odpovídá významu této parcely. Ve svém účinku je novostavba čp.1298/II jednou z nejzdařilejších ukázek městotvorné stavební aktivity a příklad naznačující, jak postupovat při revizích škod, napáchaných na organismu města v předlistopadovém období. 

2.4. Snahy o regulaci zástavby a demolice Kozlerovy ulice po roce 1970

O regulaci zástavby podél Kozlerovy ulice, zformované měřítkově v 18. a 19. století, se město pokoušelo skromně a spíš výhledově již za první republiky. 18. června 1929 projednávalo obecní zastupitelstvo změnu regulačního plánu v bloku vymezeném tehdejší ulicí Nádražní (pozdější Kozlerova), Sedláčkovou (Knihova), Čs. legií (Svazu bojovníků za svobodu) a Jiráskovou třídou. Arnošt Fantl z čp.1/II totiž koupil i domek čp.3/II a 20. listopadu 1928 požádal o udání regulační čáry, protože hodlal na jeho místě postavit nový dům. Technická kancelář města pak vypracovala dle regulačního plánu z roku 1911 návrh změn v celém souvisejícím bloku. 12. února 1929 městská rada doporučila obecnímu zastupitelstvu schválit změny regulačního plánu. Oproti plánu z roku 1911 se regulační čáry v této východní části okružní třídy neměnily. Nešlo tedy o nijak dramatický asanační počin. Ulice měla zůstat v regulační čáře o šířce 12 metrů. Západní strana ulice měla být vytýčena od jihovýchodního rohu čp.1/II v přímce tak, že od uliční hradby zahrady č.kat.107/1 u obecních domů čp.131/II a čp.147/II (domy na jižním konci východní strany Kozlerovy ulice, viz výše) bude vzdálena 12 metrů. Východní strana ulice měla být rovnoběžná se západní stranou ve vzdálenosti 12 metrů. Proti původnímu plánu se ale již navrhovala úprava křížení s nynější Růžičkovou ulicí. Ta měla mít původně šířku 14 metrů. Teď, po rozšíření ulice u obecního domu čp.352/II a u hostince Koruna (o nich viz podkapitola o části Pražského předměstí před bývalou Pražskou branou), se změnila čára tak, že byla určena prodloužením severního líce kancelářské budovy městských železáren. Zásadní bylo také to, že křížení Růžičkovy a Jiráskovy mělo být dle revidovaného regulačního plánu zkoseno na vzdálenost 10 metrů od průsečíku obou uličních čar (patrně tu roli hrály stále významnější ohledy na dopravní zátěž obou komunikací). Nový regulační plán proto taky předpokládal výhledovou demolici obecní chalupy čp.112/II a domů čp.126/II i čp.14/II. Další změnou oproti původnímu regulačnímu plánu bylo zkosení poměrně ostrého úhlu na pozemku č.kat.200, kde se komunikace u domu čp.134/II lomila k sokolovně. I tady hrály svoji roli nepochybně ohledy na silniční provoz. V té době se ovšem nepředpokládalo, že by východní část dnešní Jiráskovy ulice mohla být přebudována do plnohodnotného silničního obchvatu historického jádra. Jednak tu stále ještě převládal ideál okružní třídy coby poklidné promenády, nikoliv dopravní tepny, jednak tu evidentně nebyla vůle a zájem na masivních demolicích, které by si rozšíření komunikace na nutné parametry vyžádalo. Revidovaný regulační plán z roku 1929 proto počítal s tím, že komunikační poměry si v dohledné době vyžádají prodloužení dnešní Knihovy ulice do východní části nynější Jiráskovy ulice (tedy do Kozlerovy ulice), čímž se mělo odlehčit dopravě.[183]

Východní část dnešní Knihovy ulice byla ponechána podle tohoto nového regulačního plánu v šíři 12 metrů a zůstalo i její zamýšlené prodloužení do Jiráskovy ulice. U vyústění se z estetických a komunikačních důvodů nově navrhovalo zkosení rohů na 2 metry. Část nově plánovaného úseku Knihovy ulice od Jiráskovy ulice až k domu čp.111/I v Sladovnické ulici tak měla být beze změny oproti regulačnímu plánu z roku 1911, až na vyústění do Sladovnické ulice, které bylo navrženo podél jižního čela čp.111/I, místo původního ostrého úhlu. Na jižní straně Knihovy ulice měla běžet regulační čára od severovýchodního konce hradby gymnázia v přímce na roh vyústění do Jiráskovy ulice, a to 12 metrů od jihovýchodního rohu domu čp.99/II, který určoval severní stranu tohoto proponovaného nového úseku Knihovy ulice. K proražení nového úseku Knihovy ulice do Jiráskovy ulice by bylo nutno zbořit dvě stodoly na č.kat.191 a č.kat.192, dále tehdejší dům pana Partiše čp.146/I u gymnázia (viz kapitola „Knihova ulice“) a vykoupit pruhy zahrad č.kat.98, č.kat.73, č.kat.72. Proti tomuto návrhu vznesli námitky Josef a Marie Schwarzovi z čp.2/II, pan Lajbl z čp.99/II (též majitel stodoly na č.kat.191) a Julie Hessová s Antonii Votavovou (majitelky stodoly na č.kat.192). Město ale stížnosti proti návrhu změn regulačního plánu označilo za bezpředmětné, protože návrh stěžovatelů, aby byla Sedláčkova (Knihova) ulice prodloužena v protažení severní fronty gymnázia, by byl radikálnější. Bylo by pro něj nutné zbořit dvě stodoly a dům čp.3/II v Kozlerově ulici. Sladovnická ulice byla ponechána při této revizi regulačního plánu beze změny v šíři 10 metrů, třebaže město uznalo, že šířka je malá. Definitivní vytýčení regulační čáry se mělo ve Sladovnické ulici provést časem a nespěchalo to. V části Knihovy ulice od křižovatky se Sladovnickou ke gymnáziu došlo oproti dosavadnímu regulačnímu plánu ke změně. Severní strana ulice měla jít rovnoběžně 12 metrů od hradby gymnázia ale pak u stodoly za domy paní Růžkové čp.118/I a pana Hanzelína čp.116-117/I se počítalo s jejím zakřivením za účelem plynulejšího napojení na Sladovnickou ulici.[184] Plány na průlom Knihovy ulice se ovšem nikdy nerealizovaly a celá tato obšírná debata měla jen teoretický charakter. Zástavba celého tohoto sektoru se po další desítky let nijak zásadně neměnila.

Původní zástavba východního úseku okružní třídy se každopádně v 2. polovině 20. století stávala evidentní dopravní překážkou. Plošnou demolici stávající zástavby této ulice předpokládal již návrh směrného územního plánu od profesora Mikuškovice z  roku 1950, jenž tu předpokládal trasování nové, široké a pravidelné komunikace, která by propojila Pražskou a Jiráskovu ulici a vytvořila hlavní dopravní průtah městem.[185] Tato vize se uskutečnila, ovšem se zpožděním dalších 30 let. Mezitím původní zástavba přežívala, byť s minimální údržbou, takže v podstatě „odsouzená“ k zániku. V 1. polovině roku 1964 byl vyasfaltován v tehdejší Kozlerově ulici chodník, při tehdejších kancelářích Závodů V. I. Lenina (dobový název městských železáren, respektive Škodových závodů v Plzni, pod které rokycanské železárny přešly).[186] Dne 20. ledna 1965 přijal místní občanský výbor č. 19 závazek na zasedání rady MěstNV, že opraví chodníky na rohu Kozlerovy a Jiráskovy ulice. Šlo o akci na počest 20. výročí osvobození.[187] Dne 6. července 1966 zamítla rada MěstNV žádost podniku Škoda povolit demolici některých domů v tehdejší Kozlerově ulici.[188] Šlo o objekty, které už vesměs patřily do majetku továrny, a ta nyní chtěla jejich parcely využít k rozšíření. 31. října 1966 v debatě na plénu MěstNV navrhl Václav Drchal revokovat toto rozhodnutí a továrně demolici domků povolit. Odpověděl mu ale sám předseda národního výboru Václav Titl. Domky prý tehdy ještě byly trvale obsazeny nájemníky, a pro bytovou tíseň je nešlo zbořit, nebylo by totiž možné opatřit nové ubytování. Titl nicméně potvrdil, že s demolicí se do budoucna počítá.[189]

Kromě zájmů průmyslového podniku Škoda na asanaci svého předpolí se začala v téže době projevovat i snaha státu o realizaci dlouho plánovaného kapacitního silničního spojení Jiráskovy a Pražské ulice. 26. dubna 1967 se rada MěstNV seznámila se zprávou o jednání Krajské inženýrské organizace v Plzni ve věci průtahu silnice I. třídy Jiráskovou ulicí.[190] Na plénu MěstNV 28. srpna 1967 ovšem předseda národního výboru sdělil, že rekonstrukce tohoto tranzitního tahu se bude provádět až po roce 1970. V téže době už aspoň probíhala příprava majetkoprávního vypořádání plánovaného rozšíření komunikace (výkupy nemovitostí).[191] Zpráva z dubna 1968 mluví optimisticky o definitivním řešení dvousměrného provozu městem na rok 1970.[192] V roce 1969 vyzvala rada MěstNV k brzké realizaci průtahu východním úsekem okružní třídy s tím, že ale chápe prekérnost bytové otázky a nutnost nalezení náhradního bydlení za demolice.[193] Dne 20. srpna 1969 se konalo na KPOI Plzeň jednání ohledně zpracování tří alternativních řešení průtahu silnice E12 městem. Za MěstNV byl přítomen František Hlad. Účastníci se shodli na alternativě č. 3. Dne 16. září 1969 i rada MěstNV definitivně zvolila variantu č. 3 průtahu silnice E12, předloženou KPIO.[194] Výhodnější konstelace pro zastánce radikálnějších asanačních počinů nastala počátkem 70. let, kdy se v Rokycanech opětovně rozběhla masivní bytová výstavba a tudíž bylo možné provádět i demolice stávající zástavby. V září 1970 informuje předseda městského národního výboru František Hlad, že 15. září 1970 má být zahájena „údržba“ tehdejší Kozlerovy ulice. Pan Rataj zároveň dodává, že ulice je v havarijním stavu a není možno zajistit její sjízdnost po dobu asanace. Rokycany by byly neprůjezdné.[195] V listopadu 1970 navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek podniku Silnice vyasfaltování zatáčky v Kozlerově ulici.[196] V dubnu 1971 tajemník MěstNV Vladimír Prášek informoval o uzavření Jiráskovy ulice z důvodu havarijního stavu vozovky.[197]

Roku 1971 dostal MěstNV na výkup objektů pro demolice při trase E12 dotaci 150 000 Kčs.[198] Roku 1971 byla celá zbylá zástavba ve východní části okružní třídy demolována, s výjimkou domu čp.1/II (ten přežil do současnosti) a zahradnictví U Černých čp.140/II (ten byl zbořen o několik let později), a na jejím místě byla nově vytýčena široká silnice, koncipovaná jako propojení Jiráskovy ulice směrem k severu, do předpolí bývalého Pražské brány. Komunikace byla nyní i formálně pojata za součást Jiráskovy ulice a samostatný název Kozlerovy ulice zanikl (a přenesen byl na dosud bezejmennou komunikaci v sídlišti Hrudkovanka). Kvůli demolicím tu zaniklo 12 stávajících bytů.[199] V říjnu 1973 se uvádí, že po delší uzávěře komunikace mezi Jiráskovou ulicí a restaurací Na Železné byla nová komunikace již otevřena.[200] Celková hodnota investice do nového silničního průtahu činila 4 800 000 Kčs.[201] Ze sdružených finančních prostředků město v roce 1973 na tento účel čerpalo 75 000 Kčs.[202]

Z hlediska dopravního i urbanistického měla tato asanační akce svou logiku. Rozšíření komunikace se zde nabízelo. Teprve nyní nabyla okružní třída i v tomto úseku parametrů významné městské tepny. Ovšem takřka úplně opomenuto bylo architektonické řešení nové komunikace. Naopak, demolice vytvořily směrem od Steinerova domu čp.1/II k jihu neutěšený dezurbanizovaný okrsek. Na západní straně lemovala novou komunikaci jen neudržovaná proluka podél stodol. Východní stranu zaujala novostavba administrativní budovy podniku Škoda čp.4/II (viz níže), ovšem pojatá v neinvenčním utilitárním stylu. Pohledově sem navíc po snesení původní zástavby ještě víc pronikaly hmoty průmyslových staveb v areálu podniku Škoda Rokycany, rozkládajícím se za touto administrativní budovou. Moderní zásahy tak paradoxně spíše jen prohloubily periferní charakter lokality. Další ukázka, jak komunistický režim vnášel do středoevropského prostředí nuznou „sovětskou“ estetiku.

2.5. Nová podoba východního úseku okružní třídy

2.5.1. Administrativní budova podniku Škoda

Podél východní strany rozšířené nové komunikace vyrostla počátkem 70. let 20. století administrativní budova podniku Škoda Rokycany čp.4/II (viz foto z roku 2003). Číslo popisné získala po zbořeném, nedaleko odtud stojícím domu, viz výše. Podlouhlá patrová novostavba vytvořila nové čelo tohoto průmyslového závodu. Její budování bylo dokončeno roku 1973.[203] V červnu 1973 už se uvádí, že administrativa podniku Škoda je přestěhována do nové budovy, přičemž původní podnikové administrativní středisko se mělo adaptovat na lékařské, zubařské a stravovací středisko.[204] Zvolený stavební pozemek byl vcelku vhodný. Dotvářel aspoň zčásti uliční frontu nově rozšířené a demolicemi prořídlé okružní třídy. Zároveň zčásti skryl industriální objekty samotné továrny za dlouhé uliční průčelí. Chybou byla fádnost dlouhé, horizontálně orientované novostavby. A taky nedostatečná výška. V takto rušném prostředí na okružní třídě by výšková hladina obecně měla být vyšší. Byl to jistý paradox normalizačního stavitelství, které do historického jádra města i na hlavní rokycanská náměstí klidně umisťovalo převýšené, naddimenzované stavby, a přitom tam kde by naopak jistá novodobá dominanta byla vítána, se volily nedostatečné proporce novostaveb.

Už v roce 1972 investoval podnik 40 000 Kčs do úpravy prostranství před závodem.[205] Roku 1973 podnik Škoda-slévárna provedl brigádnicky výstavbu parkoviště před touto budovou. Podnik dále zaplatil 10 000 Kčs za zajištění projektu na celkovou úpravu prostranství před továrnou.[206] Dle údajů z května 1974 poskytl podnik Škoda na úpravu prostranství před závodem již 183 000 Kčs.[207] V září 1974 se uvádí, že za 1. pololetí 1974 bylo prostavěno na „chodníku u slévárny“ 44 000 Kčs.[208] Za rok 1974 bylo za chodník u slévárny celkem prostavěno 64 654,50 Kčs.[209] Podle jiného pramene šlo celkem za rok 1974 na úpravu prostranství před slévárnou 64 000 Kčs ze sdružených finančních prostředků.[210] V roce 1975 proběhla před novostavbou i sadová úprava.[211] Akci schválila rada MěstNV na podzim 1974.[212] Město na to plánovalo prostavět 21 000 Kčs (všechny z fondů sdružených finančních prostředků). S pracemi se mělo začít v únoru 1975, s předpokladem dokončení v dubnu 1975.[213] V září 1975 už se akce uvádí jako dokončená.[214] Za 1. pololetí 1975 zde bylo odpracováno 923 brigádnických hodin (779 z toho zdarma), vznikla hodnota díla 33 000 Kčs (splněn tak plán za celý rok) a prostavěno 10 000 Kčs (oproti plánovaným 23 000 Kčs). Práce prováděli brigádnicky zaměstnanci podniku Škoda. Hotové dílo bylo předáno k 30. výročí osvobození.[215]

V tomto parkově řešeném prostoru byl odhalen 8. května 1980 pomník komunistům z městské válcovny, vážně pojatý monument normalizační komunistické mytologie.[216] V březnu 1980 se na zasedání rady MěstNV zdůrazňuje, že nutno při směnách Národní fronty na počest osvobození zajistit výstavbu pomníku u slévárny.[217] V 1. pololetí 1980 čerpalo město na zbudování pomníku zvláštní investiční dotaci ve výši 70 000 Kčs.[218] Jeho autorem byla Věra Holubová, výrobu zajistilo Družstvo kameníků a cementářů Holoubkov.[219] Stál na nízkém soklu, s třemi schodovými stupni. Samotný monument měl podobu dvou štíhlých sloupů na obdélném půdorysu, které nahoře spojovala pěticípá hvězda. Uprostřed byla mezi oběma sloupy osazena kovová deska s nápisem: „Bývalá válcovna města Rokycan. Od roku 1921 centrum městské stranické organizace. V období 1939–1943 základna komunistického odboje na Rokycansku.“ Pod touto cedulí se nacházela ještě jedna úzká plaketa. Slavnostního odhalení se zúčastnila místní stranická honorace a sovětští hosté (například prof. A. P. Sercevová nebo dr. fil. věd a prof. G. D. Karpov[220]). Celý projekt byl součástí dobového pokusu o vytváření nové městské historie a ikonografie v duchu dogmatického marxismu-leninismu. Pomník zanikl při další úpravě trasy Jiráskovy ulice na přelomu 80. a 90. let 20. století (viz níže).

O něco jižněji, u tehdejší brány č. 2 podniku Škoda slévárna Rokycany, na jižním konci podnikové správní budovy čp.4/II, stojí starší pomník obětí 2. světové války z řad zaměstnanců městských železáren, tedy s velmi podobným tematickým zaměřením. Původně nejspíše stával někde uvnitř areálu podniku a byl sem přesunut až po výstavbě administrativní budovy čp.4/II. Zachoval se dodnes. Má podobu štíhlé kamenné stély nepravidelného tvaru. Pod nápisem „1939–45. Nezapomeneme vašich obětí za svobodu“ je uvedeno osm jmen zaměstnanců tehdejších městských železáren, kteří zahynuli kvůli perzekuci za nacistické okupace. Dole pak ještě nápis: „Lidé bděte“.[221] V horní části stély byla dříve umístěna kovová pěticípá hvězda. V roce 2006 město vydalo výzvu, aby se přihlásil případný majitel pomníku. Šlo o nutné vyjasnění majetkoprávních vztahů před případnými investicemi do oprav. Pokud by se žádný majitel do 30. listopadu 2006 nepřihlásil (a nedoložil své vlastnictví), mělo dílo přejít do majetku města.[222]

K administrativní budově továrny Škoda čp.4/II ze 70. let 20. století přibyla okolo roku 1990 i nová severní část, mající až od 20. července 2000 samostatné číslo popisné čp.1141/II, se stejnými měřítky a podobnou fasádou. Již koncem roku 1990 stála její hrubá stavba. Po pádu režimu prostory v této přístavbě sloužily jako pracoviště policie. Původní účel tohoto traktu měl být jiný. Ještě dne 6. února 1990 vzala rada MěstNV na vědomí informace o novém využití objektu Lidových milic v Škodě slévárna.[223]

V roce 2003 stavební firma Šabata důkladně přestavěla původní podnikovou administrativní budovu čp.4/II ze 70. let. Zřídila si zde své sídlo a v přízemí prodejnu železářství.[224] Původní objekt byl ponechán hmotově beze změn, ale podřadné typizované stavební detaily socialistické provenience nahradily kvalitnější prvky (okenní rámy, zateplení fasády, barevné omítky místo brizolitu). Výsledkem je překvapivě dobrý, funkcionalisticky působící objekt, který dokazuje, že pokud se normalizační architektura 70. a 80. let nezpronevěřila základním pravidlům proporcí a měřítek, lze ji poměrně snadno revitalizovat s překvapivě dobrými výsledky. Ovšem stále platí, že tento exponovaný městský prostor by unesl i stavbu třípodlažní. Přístavby čp.1141/II z počátku 90. let se oprava z roku 2003 netýkala. O jistou dobu později ale i ona prošla rekonstrukcí a vnějškově se scelila se sousedním čp.4/II. Využívala se poté jako obchodní prostory.

2.5.2. Další korekce trasy Jiráskovy ulice

Kdysi ostrá zatáčka, kterou tu dříve okružní třída vytvářela, demolicí zástavby Kozlerovy ulice počátkem 70. let zmizela. Úplný komfort pro automobilovou dopravu tím ale nebyl zaručen. Oblouk silnice tu proto byl ještě postupně dále zmírňován. 30. října 1979 rada MěstNV nepovolila plánované uzavření Jiráskovy ulice kvůli rekonstrukci zatáčky u slévárny. Radním vadilo, že náhradní komunikace skrz historické jádro města by jen těžko zvládla nápor 5000–6000 vozidel za den.[225] Dne 16. března 1982 nicméně rada MěstNV vzala na vědomí, že bude povolen (na základě souhlasu krajské správy SNB) jednosměrný průjezd náměstím od dubna do října 1982 ve směru od Plzně (kvůli úpravě zatáčky u slévárny).[226] V říjnu 1982 byla rekonstrukce zatáčky dokončena.[227] V oblouku ulice zároveň došlo roku 1982 k instalaci nových osvětlovacích těles ze sodíkových výbojek.[228] V bilanci volebního období 1981–1986 se uvádělo, že na úpravu zatáčky šlo celkem 1 350 000 Kčs.[229]

Jednalo se ovšem jen o drobnou korekci. Parametry pro tranzitní silniční dopravu se tím o něco zlepšily, ale ani teď nebylo dosaženo optimálního stavu. Až na přelomu 80. a 90. let došlo k daleko závažnější úpravě, spojené s přeložkou mostu přes Padrťský potok na místě zbořených městských lázní (viz podkapitola o části Pražského předměstí před bývalou Pražskou branou). Zároveň s novým mostem tehdy došlo k přeložce a napřímení celé příjezdové komunikace. Zatáčka Jiráskovy ulice se tak v úseku před budovou čp.4/II dále narovnala. Nesměřovala už teď k předpolí bývalé Pražské brány (k domu čp.1/II) ale severovýchodním směrem, přes zbořený blok u lázní přímo do Pražské ulice. To si ovšem vyžádalo likvidaci parkově řešeného prostoru před správní budovou Škody čp.4/II. Byl tak zbořen pomník komunistů z městské válcovny. (Jižněji situovaný pomník zaměstnanců městských železáren zůstal zachován.) Kvůli nové vozovce zmizel nejen komunistický pomník ale prakticky celý parčík. Na počátku roku 1990 tam byly pokáceny tři smrky a keře jalovce. Jeden strom se podařilo zachránit, a to díky nasazení lidí z Technických služeb města, kteří z likvidovaného parčíku vyzdvihli i s kořeny jeden středně velký smrk stříbrný a přesadili jej na Masarykovo náměstí, před dům čp.80/I, kde se ujal a stál tam až do roku 2005.[230] Přeložka Jiráskovy ulice do osy nového mostu přes Padrťský potok, realizovaná počátkem 90. let, měla svou dopravní logiku, ale podobně jako v případě demolice Kozlerovy ulice v 70. letech byl architektonický výsledek rozpačitý. Zmizel blok historické zástavby u lázní a celé předpolí bývalé Pražské brány získalo ještě silněji rysy dezurbanizované periferie. Jednalo se o jakýsi epilog komunistického urbanismu v Rokycanech.

2.5.3. Supermarket Billa

Počátkem 21. století začala transformace zrušeného podniku Škoda na obchodně-podnikatelskou zónu. Úpravy se výrazně dotkly i západního okraje areálu, otočeného do Jiráskovy ulice. Došlo i k demolici přízemního objektu, náležejícího původně k továrně Škoda, který se nacházel přímo na nároží Jiráskovy a Růžičkovy ulice, severně od administrativní budovy podniku čp.4/II.

Na uvolněné ploše v severozápadním rohu bývalého továrního areálu vznikla roku 2003 prodejna firmy Billa. Šlo o urbanistický počin se smíšeným hodnocením. Bylo pochopitelné, že dosluhující objekty s charakterem brownfieldu, z nichž sestával areál zaniklé továrny, musely být strženy. A vznik supermarketu vnesl do této dosavadní industriální pustiny v těsné blízkosti historického jádra města vítaný obchodní ruch. Ale nároží Jiráskovy a Růžičkovy ulice je natolik významné, i jako kulisa celého prostoru před bývalou Pražskou branou a uchycení celé kompozice okružní třídy, že bylo chybou situovat nový supermarket do hloubi domovního bloku, rozmlžit tím uliční čáru a rozvolnit zástavbu právě v jednom z mála míst v Rokycanech, kde naopak má být zástavba kompaktní, bloková, ryze městská. Spíše nízká a účelová architektura samotného supermarketu nebyla ideálním řešením. Při jakékoliv budoucí úpravě tohoto prostoru je nutno upřednostnit jasný akcent nároží, ideálně hmotově výrazný (podobně jako v případě zdařilé dostavby domu čp.1298/II na nedalekém pozemku po zbořené Černé hospodě – viz výše). O transformaci areálu bývalé továrny je pojednáno podrobněji v podkapitole o zástavbě Pražského předměstí před bývalou Pražskou branou.

Současně s opravou objektu čp.4/II se roku 2003 proměnilo i prostranství před ním. Bylo to nutné zejména kvůli otevření supermarketu Billa (umožnit příjezd zákazníků i vozidel zásobování). Dalším důvodem bylo zavedení dvousměrného automobilového provozu v Jiráskově ulici v úseku mezi křižovatkou s Růžičkovou ulicí až k sokolovně. Došlo tak k úpravě původní vozovky, zřízení odbočovacího pruhu z Jiráskovy ulice k domu čp.4/II ve směru od kruhového objezdu. Dále zde vzniklo 21 parkovacích míst.[231] A také přibyl nástupní prostor pro autobusy linkové dopravy, s dlážděným zálivem. Opravy si vyžádaly částečnou uzavírku Jiráskovy ulice v termínu od 28. července do 1. srpna 2003.[232] Nová zastávka byla kolaudována 11. listopadu 2003.[233] V březnu 2003 rozhodlo zastupitelstvo o darování pozemků pod autobusovou zastávkou Plzeňskému kraji.[234]

Jižně od bývalé administrativní budovy podniku Škoda čp.4/II vznikl samostatný prodejní objekt čp.1182/II, který získal číslo popisné 20. srpna 2004.[235] Pak tam fungovala prodejna květin. Dle stavu z roku 2018 v budově fungovala prodejna Autodíly a Bazar. Objekt je přízemní, od ulice oddělený zvýšenou přístupovou rampou, která prochází podél jeho průčelí. Jedná se o pozůstatek původního továrního areálu a stál tu již o desítky let dříve předtím, než získal vlastní číslo popisné.

2.5.4. Bývalý supermarket Norma

Západní strana tohoto úseku okružní třídy (bývalé Kozlerovy ulice) zůstává po demolicích ze 70. let nedořešená. V odstupu je lemována historicky cennými klasicistními stodolami v linii bývalých hradeb (o nich podrobněji v kapitolách Sladovnická ulice a městské opevnění). V 90. letech volnou plochu mezi stodolami a vozovkou dočasně zaplnil přízemní objekt supermarketu Norma čp.1185/II (demontovaný v roce 2013).

V roce 1992 kontaktovala představitele města plzeňská společnost Sallerova výstavba, s. r. o. s napojením na německý kapitál (obchodní síť Norma). Projevila zájem o zbudování moderního supermarketu v nevyužité proluce v Jiráskově ulici, u hotelu Bílý lev. Supermarket měl být prvním zvěstovatelem nástupu nové éry konkurenční tržní ekonomiky. Jestliže do roku 1989 byla za vrchol spotřebitelského komfortu považována sídlištní samoobsluha, pak supermarket Norma měl podobu lehkého montovaného objektu, s pestrým sortimentem, designem, velkým parkovištěm a hlavně obrovskou prodejní plochou. V původním projektu mělo jít o zhruba 1100 metrů čtverečních (60 x 18 metrů). Dne 23. ledna 1992 městské zastupitelstvo projekt výstavby velkoprodejny odsouhlasilo.[236] Vzhledem k tomu, že město tehdy ještě definitivně neurčilo budoucí územní regulativy v této lokalitě, navrhnul investor postavit provizorní objekt s životností 5 let, který by mohl být operativně demontován. Svoji roli v tom jistě sehrála ale i snaha německých podnikatelů o úsporu stavebních nákladů. Provozovatel supermarketu tak získal pozemek pod chystanou budovou prodejny do pronájmu s tím, že bude mít předkupní právo. Supermarket měl přinést práci 15–20 lidem.[237]

Projekt ale málem selhal. Kvůli sporům o výkup pozemků se soukromými majiteli se totiž firma Sallerova výstavba opožďovala v přípravě budování prodejny. Nepodařilo se dohodnout se všemi majiteli pozemků a projekt tak musel být opakovaně přepracováván a prodejna zmenšena. Zejména majitel sousedního domu čp.1/II odmítal poskytnout pro Normu část svého pozemku. Redukována tak byla nejen prodejní plocha (na cca 700 metrů čtverečních[238]), tak parkoviště.[239] Městu docházela trpělivost a dala firmě termín do 10. října 1992, kdy měla začít výstavba supermarketu, jinak hrozilo vypovězením smlouvy.[240] Tato taktika zabrala a na zasedání zastupitelstva 21. října 1992 už bylo oznámeno, že výstavba supermarketu započala.[241] První výkopové práce proběhly 5. října 1992.[242] Původně zamýšlený termín dokončení stavby (15. listopad 1992) sice splněn nebyl,[243] ale práce pokračovaly rychlým tempem. Již 10. října 1992 byla dohotovena hrubá stavba. Práce prováděla firma BSZ (Báňské stavby[244]) Jeseník, s. p.[245] Na stavbě se dále podílely společnosti S+H Rokycany, Rolladen Braun Rokycany a Elektrocentral Plzeň.[246] Kolaudace supermarketu čp.1185/II nakonec proběhla 6. května 1993. Šlo o montovaný skeletový objekt typu HARD a KORD. Okolo prodejny vzniklo asfaltové parkoviště s 50 místy. Náklady na výstavbu dosáhly 12 000 000 Kč. [247] Prodej zde započal 20. května 1993.[248] Podle alternativního údaje se ale supermarket otevřel 27. května 1993.[249] Do obecního rozpočtu přispíval každoročně za pronájem pozemků částkou 400 000 Kč.[250]

2.5.5. Demolice Normy a zřízení veřejného parkoviště

Objekt supermarketu, budovaný původně jako provizorní stavba s limitovanou životností 5 let, nakonec na svém místě vydržel 20 let. V původním kolaudačním povolení stálo, že případná likvidace stavby (pokud nebude smlouva prodloužena) bude provedena do 30. listopadu 1997. Počátkem roku 1997, když se blížil konec původního pronájmu, proto Norma podala návrh na prodloužení nájemní smlouvy, dokonce navrhovala, že pozemek odkoupí. Město odprodej odmítlo, protože by přišlo o možnost ovlivnit budoucí podobu zástavby této lokality.[251] Pronájem nicméně obec prodloužila o několik dalších let. V roce 1999 jednalo městské zastupitelstvo o další žádosti firmy Sallerova výstavba o odprodej pozemku pod supermarketem. Šlo jít o parcelu č.kat.108/3 o ploše 3677 čtverečních metrů. Zastupitelstvo 10. srpna 1999 odložilo své rozhodnutí.[252] V prosinci 2000 město rozhodlo, že prodlouží nájemní smlouvu s firmou Sallerova výstavba o 5 let do 31. července 2007 za roční nájem 400 000 Kč, včetně každoročního navýšení o míru inflace. Zároveň stanovilo, že po ukončení nájmu bude nutno likvidovat prodejnu Norma tak, aby pozemek zůstal bez zbytků stavebních struktur. Jen vydlážděné parkoviště se mělo ponechat ve stávajícím stavu.[253]

V roce 2003 požádala firma Norma o nový pozemek v oblasti u autobusového nádraží, respektive v areálu bývalého obecního dvora (Technických služeb) čp.32/III na Plzeňském předměstí (viz podkapitola kostel sv. Trojice a okolí), kde chtěla postavit permanentní prodejnu, ale městská rada to na svém červencovém zasedání roku 2003 nepovolila.[254] V srpnu 2003 to odmítlo i zastupitelstvo.[255] Zastupitelé zároveň v dubnu 2003 zamítli opětovnou žádost Normy prodat jí pozemky pod nynějším supermarketem.[256] Jejich pronájem ovšem zastupitelstvo prodloužilo svým rozhodnutím z března 2004 z původního termínu 31. července 2007 až do roku 2012.[257] Zastupitelé tak sice ani tentokrát nesvolili s předáním hodnotnému pozemku do trvalého vlastnictví soukromého subjektu, zároveň ale umožnili prodloužit stávající majetkoprávní i urbanistický stav. 27. října 2004 získal objekt supermarketu, dosud neoznačený, i vlastní číslo popisné čp.1185/II. Původní provizorium mezitím vstoupilo do druhé dekády své existence. Koncem června 2005 prošel objekt opravou fasády, původní bílý nátěr byl vyměněn za měkčí odstín žluté. Počátkem července 2005 již oprava byla dokončena.[258]

Město dávalo opakovaně najevo, že výhledově zde s existencí supermarketu Norma nepočítá. Zásobování prodejny, které probíhalo ze západní strany, bylo v rozporu s plánovanou zástavbou proluky v Sladovnické ulici.[259] Vzhledem k opakovanému posouvání termínů životnosti supermarketu a prodlužování pronájmu pozemků jeho provozovateli se sice dalo očekávat, že tento objekt hned tak z tváře města nezmizí, ale dlouhodobou perspektivu neměl. Město ovšem dlouhodobě tápalo ohledně toho, jak tedy má tuto lokalitu dořešit. Předmětem úvah nebyl jen pozemek samotného supermarketu, ale i plocha zeleně jižně od něj. Šlo o pozůstatek původních zahrad vně městských hradeb. Tyto zahrady přežily demolice v 70. letech 20. století, respektive přežila zčásti jejich vegetace, nyní ovšem degradovaná do podoby neudržované proluky. Na východě tuto plochu lemovaly výše uvedené klasicistní stodoly ve Sladovnické ulici. V 80. letech zde vyrostly další náletové dřeviny a celá oblast sloužila coby odstavná plocha pro kamiony a jako smetiště.[260] V únoru 1991 zde došlo k vykácení některých keřů. Technické služby města zde zamýšlely provést parkovou úpravu.[261] Při výstavbě supermarketu byla část tohoto divokého „parku“ zabrána pro objekt prodejny, část ponechána a poněkud zkultivována. Ráz veřejné zeleně ale rozhodně neměla. Jakékoliv koncepčnější řešení i zde ztroskotávalo na celkové neujasněnosti ohledně budoucnosti této parcely.

Nakonec po roce 2012 skutečně došlo k ukončení nájemní smlouvy. Prodejna Norma, jeden ze symbolů obnovy tržní ekonomiky v Rokycanech, byla zbořena a její plochu nahradilo veřejné parkoviště. Prodej v supermarketu skončil 25. června 2013. Pak začala demolice. Poslední zbytky konstrukce prodejny byly odstraněny 21. července 2013.[262] V srpnu 2013 už se uvádí, že demolice je hotova.[263] Číslo popisné objektu bylo zrušeno 15. srpna 2013.[264] Zvoleno bylo ale rozporuplné řešení. Uvolněná plocha byla totiž využita jako parkoviště. Územní plán z roku 2000 tu přitom navrhoval dostavbu bloku mezi domem čp.1/II a hotelem Bílý lev. Po demolici provizorního objektu supermarketu Norma se předpokládalo očištění plochy vně bývalých hradeb a založení parku se záchytným parkovištěm.[265] Toto parkoviště bylo zprovozněno 1. srpna 2013.[266] Tento stav respektuje i územní plán města z roku 2018, který tu zakresluje plochu technické infrastruktury (parkoviště).[267] Dle uzávěrky hospodaření města byla do obecního rozpočtu na rok 2019 zařazena částka 200 000 Kč na parkoviště na místě bývalé prodejny Norma. Nakonec ale nebylo utraceno nic, protože zakázka byla zadána až konce roku 2019 a předpokládalo se její plnění v roce 2020.[268] V prosinci 2020 městské zastupitelstvo zařadilo do seznamu akcí připravovaných nebo realizovaných pro rok 2021 mj. i parkoviště u Normy.[269] Na schůzi v dubnu 2021 schválili městští radní změnu řešení povrhu parkoviště u bývalé Normy. Parkovací plocha měla být vydlážděna žulovou kostkou.[270] V lednu 2018 město představilo studii řešení parkování v centru Rokycan. Studii zpracovala firma  AF - CITYPLAN, s. r. o. Předpokládala mj. jako výhledové řešení nedostatku parkovacích míst výstavbu parkovacího domu v Jiráskově ulici, v místě bývalého supermarketu Norma, a to ve dvou technických provedeních, buď jako montovanou ocelovou konstrukci, nebo jako trvalou betonovou stavbu. Šlo ale jen o studii, která se stala pouhým podkladem pro budoucí rozhodování města.[271]

Je nutné zopakovat, že okružní třída je svým charakterem a celoměstským významem předurčena k tomu být živým bulvárem, kde jsou jasné kontury toho, kde je ulice, chodník, zástavba nebo vnitroblok, a kam se soustřeďuje kvalitní architektura a obchodní ruch. Tedy není to park a už vůbec ne parkovací plocha. Problémem Rokycan není nedostatek veřejné zeleně ale spíš nedostatek kvalitních, stavebně kompaktních městských prostorů. Vznik další parkovací plochy je sice pochopitelným, ale pro okružní třídu nevhodným a degradujícím počinem. V delší perspektivě je nutno uvažovat o zástavbě pozemku, kde stál supermarket Norma. Je přitom možné navázat na zdařilou novostavbu vedlejšího bytového trojdomu čp.226/I, čp.227/I a čp.228/I v Sladovnické ulici. V podobném duchu je možno pojmout i tuto parcelu a zároveň navázat na uliční čáru nedalekého, stále ještě zpola o samotě stojícího, neorenesančního domu čp.1/II.

2.6. Vývoj pojmenování východního úseku okružní třídy

Tento východní segment okružní třídy až do 70. let 20. století nebyl součástí Jiráskovy ulice a formálně nesl až do té doby samostatná jména (naposledy Kozlerova ulice). Ostatně bylo to logické, protože až do tehdejších demolic šlo o separátní urbanistický útvar. Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 se nazývá Ziegelhütte-Gasse (zhruba ulice K Cihelně), přičemž pěšina vedoucí mezi stodolami v linii bývalého městského opevnění a zadními dvorky domů při západní straně této ulice nesla jméno Stadtwall-Gasse (Hradební ulice).[272]

Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 je východní úsek nynější Jiráskovy ulice nazýván poněkud překvapivě Nádražní ulice (doloženo na přelomu 19. a 20. století) Tento, pro současného člověka, znalého rokycanské topografie, nečekaný název, ale má svou logiku. Když roku 1862 do Rokycan dorazila železniční trať, neexistovala ještě dnešní Jiráskova ulice v úseku mezi současnou sokolovnou a Fitzovou vilou čp.64/III na náměstí 5. května. Vedla tudy jen pěšina u bývalých příkopů. Nádraží přitom od roku 1862 stálo na jižním konci dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu (u sokolovny). Nejvhodnější spojení tak vedlo od bývalé Pražské brány k jihu touto „nádražní“ ulicí, ze které se pak (zhruba v místě nynější sportovní haly) zahýbalo doprava do dnešní Jiráskovy ulice u sokolovny (tehdy ještě neexistující), kde se odbočilo k nádražní budově. Zároveň se tímto východním úsekem okružní třídy jezdilo i k nákladovému nádraží, jež stálo jižně od dnešní sportovní haly u sokolovny. V takovém případě se ulicí od bývalé Pražské brány pokračovalo k jihu, v trase dávné polní cesty, vedoucí až k obecní cihelně na nynějším Jižním předměstí, u jejíhož křížení s tratí stálo železniční překladiště. I po vybudování okružní komunikace v celém úseku jižně od hradeb koncem 19. století bylo přinejmenším pro obyvatele východní části historického jádra města i Pražského předměstí výhodnější pro spojení povozy, drožkami či automobily s tehdejším osobním nádražím použít tuto ulici. Snad i proto byla poměrně brzy vydlážděna, už roku 1908, kdy tu proběhla předlažba nákladem 5000 K.[273] Dne 29. prosince 1919 byl název Nádražní ulice potvrzen rozhodnutím obecního zastupitelstva.[274]

Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu odložilo návrh na pojmenování jedné takové nové ulice na Habrmanovu (dnešní Švermova na Rašínově) s tím, že se názvosloví všech ulic bude řešit najednou.[275] Dne 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech, přičemž docházelo i ke změnám ve vymezení již pojmenovaných ulic. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné bylo navrženo zkrátit Nádražní ulici. Dosud končila až u nákladového nádraží a sousedního přejezdu železnice v prostoru naproti továrně Favorit. Jenže přejezd byl při rozšíření a přestavbě kolejiště zrušen. Ulice tak měla vést jen k domu čp.140/II (tedy do místa, kde v západu v pravém úhlu odbočovala Jiráskova ulice k sokolovně). Zastupitelstvo návrh schválilo.[276]

Šlo ale jen o drobnou korekci. Daleko větší změna přišla za protektorátu. Souvisela i s tím, že počátkem 30. let došlo k zprovoznění nového vlakového nádraží na dnešním náměstí 5. května a název této ulice tak působil stále více nelogicky (roli „nádražní“ ulice, ve smyslu spojnice centra Rokycan a železniční výpravní budovy, hrála nyní daleko víc Palackého ulice). Roku 1941 byla proto Nádražní ulice přezvána na ulici Dr. Panýrka, podle MUDr. Duchoslava Panýrka (19. ledna 1867 – 27. prosince 1940), místního rodáka, učitele a lékaře i osvětového pracovníka.[277] Brzy ale přišla další změna. V červenci 1951 došlo k přejmenování komunikace na Kozlerovu ulici.[278] Změnu navrhla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[279] Šlo o součást vlny změn rokycanského uličního názvosloví v duchu komunistického režimu a jeho mytologie, která mj. takřka monopolizovala pojmenování veřejných prostranství pro osobnosti komunistické provenience. Alois Kozler (1877–1944) byl předválečný komunista. Za okupace se zapojil do odboje, v Rokycanech předtím pobýval jen krátce a byl veřejnosti relativně neznámý. Zemřel za okupace v koncentračním táboře Buchenwald 24. srpna 1944.[280] Prý při náletu. Podle K. Hofmana ale na následky věznění.[281]

Po demolici zástavby této ulice počátkem 70. let 20. století byl název Kozlerova ulice zrušen. 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 posuzovaly občanské výbory a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV. Týkal se výrazné úpravy pojmenování rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak byla stávající Kozlerova ulice přičleněna k Jiráskově ulici. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973. Se zrušením názvu nesouhlasil bývalý předseda MěstNV a vlivný rokycanský komunista Václav Titl. MěstNV ovšem zároveň nechal název Kozlerova přesunout na sídliště Hrudkovanka, do jedné z tamních, dosud nepojmenovaných komunikací, která nese toto uliční jméno dodnes.[282]

3. Jižní úsek okružní třídy (ul. Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu)

Úsek okružní třídy, mezi zatáčkou před bývalými městskými železárnami (u sportovní haly) i a náměstím 5. května (před nádražím), je už v podstatě stavebně dokončen. Od roku 1900 zde stavební aktivita vytrvala až do současnosti a utvořila se tu prakticky kompaktní uliční fronta vesměs hodnotných staveb veřejného charakteru. Kolmo na okružní třídu zde navíc vznikly dvě další osy, směřující k starému i novému nádraží, a to dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu a náměstí 5. května (s pokračováním k severu Palackého ulicí). Právě zde má okružní třída už všechny rysy městského bulváru.

3.1. Sokolovna a sportovní hala

3.1.1. Příprava a průběh výstavby sokolovny

Jako jedna z prvních staveb vyrostla na nově založené okružní třídě v letech 1902–1903 přepychová budova sokolovny, architektonicky pozoruhodný komplex budov společenského a tělovýchovného charakteru. Za víc než 100 let své existence prodělal četné proměny.

Už od roku 1879 uvažoval rokycanský Sokol, tedy česká tělovýchovná organizace, která v době Rakouska-Uherska suplovala i mnohé funkce politické a kulturní, o zakoupení volných pozemků pro výstavbu vlastního domu. Krejcarová sbírka ale pokračovala jen pomalu, sokolové tak dalších více než 20 let strávili v pronajatých prostorách.[283] Před rokem 1900 se sokolská jednota zajímala o pozemky u Saské brány na konci dnešní Gottliebovy ulice. Dne 20. května 1898 dokonce obecní zastupitelstvo rozhodlo odprodat tělocvičné jednotě Sokol bývalé Saské kasárny a sousední Saskou bránu za 1000 zlatých pro účely výstavby sokolského domu. Ve hře ale byl i plán zbudovat sokolovnu v Palackého ulici, zastupitelstvo si proto vyhradilo právo ke schválení nebo doplnění podmínek, za kterých se má pozemek věnovaný této tělocvičné jednotě v Palackého třídě odprodat ve prospěch jednoty.[284] V prosinci 1899 se uvádí, že jednota Sokol zadá ofertním řízením demolici Saských kasáren a do 15. prosince 1899 se měli případní zájemci o provedení této zakázky přihlásit na výboru sokolské organizace.[285] V polovině prosince 1899 pak dobový tisk uvádí, že se stavbou místní tělocvičny pro Sokol na pozemku bývalých Saských kasáren se započne na jaře 1900.[286] Ačkoliv to vypadalo, že výstavba je hotovou věcí, dopadlo to jinak. Rokycanští sokolové uznali nově získanou parcelu za nedostatečnou a roku 1901 zakoupili místo toho za 15 000 zlatých (podle K. Hofmana za 12 000 zlatých[287]) pozemky č.kat.397/1, 398/2 a 399/1, patřící do té doby firmě Josef Hammer, které ležely poblíž tehdejšího nádraží na právě otevřené okružní třídě.[288] Lze oprávněně spekulovat, že zde byla reálná možnost, že by firma Hammer po čase chtěla pozemky využít pro průmyslové aktivity. V takovém případě by okružní třída byla znehodnocena a je tedy nutné rozhodnutí sokolů hodnotit jako blahodárné. Situování tak významné veřejné budovy do tehdy ještě poloprázdné okružní třídy bylo prozíravé a odvážné a významně to inspirovalo a urychlilo tempo jejího zastavování v následujících letech.

12. června 1901 se konalo komisionelní řízení za účelem stanovení stavebních čar pro plánovanou sokolovnu. Proti projektované budově nebyly vzneseny žádné námitky. S kopáním základů se mělo započít už počátkem července 1901.[289] Již počátkem roku 1902 Sokol rozhodl, že stavba musí proběhnout rychle, do konce roku.[290] Dne 21. června 1902 byla vypsána veřejná soutěž a 13. července 1902 tu byl při 3. sletu Rokycanovy sokolské župy položen slavnostně základní kámen nové sokolovny.[291] Stavební práce odstartovaly 21. července 1902.[292] Rozběhly se potom svižným tempem (zaměstnáno tu bylo cca 70 lidí). 21. září 1902 již pořádal Sokol večírek na oslavu dosažení rovnosti na stavbě (tedy položení zdiva až po korunní římsu).[293] Pak 15. června 1903 proběhla kolaudace.[294] Celá budova se otevřela ve dnech 18. - 19. července 1903.[295] Projekt vypracoval pražský architekt Jan Pacl (narodil se v Rokycanech roku 1877[296]) a stavební práce provedl rokycanský stavitel Štěpán Wolf.[297] Autorství Jana Pacla na projektu sokolského domu uvádí i další dobové prameny.[298] Podle Karla Hofmana byl ale projekt dílem B. Ryšavého.[299] Původní náklady, odhadované na 77 443,5 korun, byly takřka dvojnásobně překročeny na závěrečných 137 331 korun.[300] Dne 18. září 1902 povolilo obecní zastupitelstvo sokolům půjčku ve výši 80 000 K s úrokem 3,5 %. Město si tuto částku samo vypůjčilo u městské spořitelny, čímž pro sokoly dosáhlo výhodnějších splátkových podmínek.[301]

3.1.3. Architektonicko-umělecký popis objektu

Na nevyužitém pozemku na okraji tehdejšího města vznikla stavbou sokolovny reprezentativní budova, která jako jedna z prvních určila výstavný ráz nové okružní třídy. Využila frekventované nároží u tehdejšího vlakového nádraží. Do okružní ulice se natočila boční fasádou, zatímco hlavní průčelí se obrací do ulice Svazu bojovníků za svobodu. Slohově jde o neorenesanční stavbu s inspirací českou renesancí. Při rekonstrukci budovy za komunistického režimu byly mnohé původní detaily fasády setřeny, v hrubých obrysech si ale průčelí udrželo svou podobu. Devítiosé průčelí do Jiráskovy ulice akcentoval tříosý rizalit s bohatě zdobeným portálem. Nad ním se nacházelo kruhové okno, zapojené štukaturou do kompozice vstupního portálu. V patře byl prolomen rizalit trojicí půlkruhově zakončených okenních otvorů. Nad korunní římsou jej završil novorenesanční štít, posazený na balustrádovém pásu s renesančním obrysem, zakončeným neodmyslitelnou sochou sokola. V ploše štítu bylo umístěno logo organizace Sokol. Boční strany přísně symetrického průčelí v přízemí kryla rustika a okna v přízemí zakončovaly půloblouky. V patře se nacházela okna obdélná, s masivní suprafenestrou.[302] Delší průčelí do ulice Svazu bojovníků za svobodu je strukturováno dvěma souměrnými rizality na obou koncích a i zde stavbu korunoval hravý novorenesanční štít. Nad korunní římsou centrální části fasády se nacházela masivní atika s neorenesanční dekorací (balustráda, kamenné jehlany, mušlové motivy). Na střeše byly zdobné komíny a věžice. Nevelkou plochu mezi sokolovnou a kolejištěm dráhy zabírala zahrada.

Centrem sokolovny byl velký společenský sál o ploše 218 metrů čtverečních, který sloužil pro pořádání plesů, politických mítinků a dalších veřejných akcí.[303] Pohodlně tu mohlo tančit 200 párů, vznikl tak ústřední prostor pro společenský život místní honorace. V tehdejší fázi ale balkon a galerie lemovaly sál jen na pravé straně. Po obou stranách jeviště byly umístěny sádrové busty (Tyrš a Fügner), nad jevištěm v klenáku byl vsazen štukový erb města Rokycan. Na stropě se kromě štukatury nacházela také malba Emila Maška nazvaná Vítězství sokolské myšlenky. Oponu ztvárnil akademický malíř Loukota, a to monumentálním historickým obrazem „Rokycana přemlouvá Žižku, aby upustil od obléhání Prahy.“[304] Směrem do dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu byl zřízen kovaný plot na cihlové podezdívce. Ve vzniklé předzahrádce byly zasazeny stromy. Směrem od nynějšího podjezdu u sokolovny vedla do předzahrádky branka s nápisem RESTAURACE V SOKOLOVNĚ.[305]

3.1.4. Další stavební vývoj objektu sokolovny do roku 1980

V následujících letech sokolovna dále rostla, zatímco na protější straně Jiráskovy ulice přibyl novobarokní palác gymnázia (viz níže). Křižovatka u sokolovny se tak od počátku 20. století stávala nejvýstavnějším koutem Rokycan. Roku 1911 k původnímu objektu sokolského domu přibyla tělocvična s šatnami, situovaná do nového přístavku v zahradě. Náklady na její zřízení dosáhly 18 000 K.[306] V roce 1911 plánovalo Hospodářské družstvo východně od sokolovny (mezi ní a dnes již neexistujícím domem čp.140/II v místě nynější sportovní haly) výstavbu svých provozních budov. Směrem do Jiráskovy ulice měla být otočena hlavní budova. V přízemí se projektovalo zřízení obchodů pro prodej mlékařských výrobků, semen a zemědělských strojů. V prvním patře se měla nacházet kancelář, zasedací síň a ředitelna. Blíže k železniční trati by stála druhá budova se skladištěm obilí a krmiv. Prostranství mezi oběma budovami mělo být částečně zastřešené prosklenou střechou, tak aby se zde mohly konat stálé výstavy hospodářských strojů.[307] Projekt nebyl naštěstí realizován (družstvo si své sídlo zbudovalo za první republiky u Plzeňské ulice na Plzeňském předměstí), znamenal by totiž urbanisticky nevhodný průnik průmyslových areálů přímo na okružní třídu. Na místě domu čp.140/II, zbořeném v 70. letech 20. století, pak vyrostla sportovní hala a prostor mezi ní a sokolovnou zaujalo parkoviště (o hale viz níže). Další úpravy si v roce 1914 vyžádala adaptace společenského sálu sokolovny i na filmové projekce, realizovaná nákladem 18 000 K. Pro provoz projekčních aparátů bylo nutné pořídit v sokolovně vlastní elektrický zdroj. Pod bývalou verandu byl proto vestavěn plynový motor o síle 10 HP, generující stejnosměrný proud 110 V. Elektrické čerpadlo zároveň rozvádělo po budově vodu, respektive ji vytlačovalo do nádrže na půdě, odkud gravitačně stékala do jednotlivých místností. Projektor byl umístěn na hlavní galerii, odkud se promítalo na zděné pozadí jeviště. Na hlavní galerii tehdy zároveň přibyly stupňovité sokly pro koncertní soubory a zároveň lóže se 44 sedadly. První filmové promítání se uskutečnilo 16. května 1914.[308]

Podstatná změna nastala v letech 1926–1927, kdy v těsné blízkosti sokolovny vyrostl nový podjezd (viz mapa vývoje dopravních tras), spojující město s nově zastavovaným územím Jižního předměstí.[309] Dne 2. května 1927 začalo odkopávání zeminy.[310] Na místě původní zahrady tak vznikl hluboký zářez s vozovkou zaústěnou do podjezdu. Na změněnou situaci reagovali sokolové výstavbou nového jižního průčelí k podjezdu. Rostoucí sokolský spolek tím zároveň řešil i nedostatek prostoru v stávající budově. V červenci 1926 referuje o plánech na zasedání obecního zastupitelstva Rudolf Šlesinger. Sokolové prý chtějí do přestavby svého sídla investovat téměř 1 000 000 Kč a zřídit zde větší sál pro biograf s kapacitou přes 1000 lidí. Projekt adaptace sokolovny byl zadán architektu Františku Krásnému, autorovi mj. přestavby pražského Michnovského paláce na Tyršův dům (centrálu sokolské organizace).[311] Tato investice se pak skutečně realizovala. V novém traktu sokolovny našlo své místo loutkové divadlo, šatny, přednáškový sál a skladiště.[312] Přístavba byla provedena nákladem 266 478 Kč,[313] podle jiných pramenů 400 000 Kč.[314] Jejím hlavním přínosem bylo, že obrátila budovu sokolovny i směrem k železniční trati a zkultivovala rýhu nové komunikace do podjezdu železniční trati.[315] Projekt nového traktu byl dílem ing. Františka Krásného, stavební práce provedl Josef Žour.[316] Práce trvaly od 9. září 1926 do 4. prosince 1927. Tehdy byly zároveň doplněny ochozy s galeriemi v hlavním společenském sálu sokolovny, takže nyní už byly na všech třech stranách.[317] Podle jiných pramenů ale k této akci došlo o něco dříve, roku 1925.[318] V hlavním sálu sokolovny byl tehdy instalován nový obraz „V duchu sokolském“, umístěný do oblouku nad jevištěm, od prof. Leo Richtera.[319] Dne 18. listopadu 1927 městská rada vydala obývací a užívací povolení na přístavbu a přestavbu sokolovny.[320] Při vší složitosti, kdy se mezi sokolovnu a kolejiště dráhy vměstnal terénní zářez silnice k podjezdu, byl nový trakt vcelku zdařilým dílem. Od podjezdu se otevíral monumentální pohled na moderní architekturu, umocněnou terénním rozdílem. Konkávně vydutou fasádu završovalo pět plastik sokolů (foto z r. 1929 a 2000). Na jaře 1928 se pak okolí sokolovny dočkalo úpravy zřízením trávníků.[321]

Dne 15. července 1939 byl dán v areálu sokolovny do provozu areál kuželny,[322] umístěný východně od hlavní budovy, v místech pozdější restaurační přístavby a parkoviště (viz níže). Podle jiného pramene byla kuželna otevřena už roku 1935 a roku 1939 naopak již uzavřena (rok 1935 se zdá být pro otevření kuželny logičtější). Šlo o modernější sportovní zařízení, s vyasfaltovanou drahou.[323] Hospodská zábava tak získala charakter skutečného sportu. Podle vzpomínek pamětníků zde ještě roku 1938 taky mezi vzrostlými stromy stál vyvýšený altán.[324] V dubnu 1941 byl Sokol okupačními úřady rozpuštěn a jeho majetek konfiskován. Po zbytek války sloužila sokolovna jako posádkový dům německé armády (Wehrmachtsheim). Sochy sokolů z průčelí byly odstraněny.[325] V dubnu 1945 sokolovnu těžce poškodil americký nálet na sousední kolejiště rokycanské železniční stanice. Podle údajů shromážděných panem Jiřím Vonáskem šlo o nálet z 29. dubna 1945.[326] Spolu s nedalekým starým nádražím se patrně jednalo o dvě nejvážněji poškozené budovy v Rokycanech. V následujících měsících proto sokolovnu směrem k podjezdu provizorně zajišťovalo lešení. V prosinci 1946 vyzvala rada MNV sokolskou obec k důkladné opravě, protože lešení je neestetické a nebezpečné.[327] Při poválečné opravě byly umístěny nad atiku nad jižní stranou i nové plastiky sokolů, tentokrát od sochaře Václava Koukolíčka.[328]

V lednu 1954 proběhla v sokolovně instalace ústředního topení. V květnu 1955 vyrostla na zahradě moderní kuželna (zanikla roku 1980 při generální opravě objektu).[329] Šlo o dvoudráhové zařízení, které navazovalo na předválečný kuželník. Ten se po německé okupaci proměnil na skladiště.[330] Roku 1968 proběhla i oprava fasády sokolovny.[331] O její realizaci se mluví v dubnu 1968.[332] V dubnu 1972 se na zasedání MěstNV ozývá Jaroslav Hubka s tím, že v Knihově ulici chybí dětské hřiště a navrhuje využít pro tyto účely hřiště u sokolovny.[333] Dle informace z dubna 1972 činila plocha tohoto hřiště 3150 čtverečních metrů.[334]

3.1.5. Přestavba sokolovny v letech 1980–1984

V roce 1970 se uvádí, že kapacita sálu sokolovny je cca 600 míst. Je prý ovšem akusticky nevyhovující a má naprosto nedostatečné sociální zázemí.[335] Dle informací z dubna 1972 se v objektu nacházel sál pro 550 osob, 2 koridory po 50 místech, balkon, 2 galerie, jeviště a 2 šatny. V zadním traktu kromě toho byl loutkový sál pro 140 lidí, jeviště, šatna a dvě klubovny.[336] Tyto prostory ale neumožňovaly moderní provoz centrálního kulturního zařízení, jakým sokolovna měla být. V letech 1980–1984 proto proběhla generální rekonstrukce a dostavba sokolovny, přejmenované tehdy v dobovém oficiózním slovníku na Sdružený klub pracujících (SKP – lidově „eskápé“ nebo „eskápéčko“, po roce 1989 tento název postupně upadal v zapomnění), kterou provedl Okresní stavební podnik Rokycany.[337] Původně se s touto akcí počítalo už v 6. pětiletce (tedy 1976–1980), pak se odložila na 7. pětiletku.[338] Již v květnu 1974 prý disponuje město částkou 300 000 Kčs, kterou na opravu sokolovny poskytl podnik RND Ejpovice v rámci sdružených finančních prostředků (dobový výraz pro kofinancování větších investic městem a místními podniky).[339] V prosinci 1974 se v materiálech MěstNV zařazuje mezi výhledové akce i rekonstrukce sokolovny. Zatím se prý provádějí jen přípravné práce. Podniku Stavoprojekt bylo zadáno vyhotovení záměru. Realizace se předpokládala souběžně s výstavbou sídliště Na Železné.[340] V 1. pololetí 1975 došlo k zaměření objektu (jako přípravné geodetické práce) za 26 000 Kčs (včetně i jiných akcí).[341]

Roku 1976 město oznamuje, že v rámci výstavby sídliště Na Železné začne v roce 1979 rekonstrukce sokolovny, s nákladem vyčísleným na cca 13 500 000 Kčs. Měla spočívat v opravě staré budovy a přístavbě nového traktu směrem do zahrady.[342] Dne 1. února 1977 se rada MěstNV seznámila se stanoviskem podniku RND k výstavbě sokolovny.[343] V únoru 1978 si na plénu MěstNV na stav sokolovny stěžuje pan Beneda. Záchody prý během konání plesů naprosto nevyhovují. Vedení města odpovídá, že rekonstrukce má začít roku 1980 a bude stát 15 000 000 Kčs.[344] Roku 1976 vypracoval ing. arch. Pixa z plzeňského Stavoprojektu „objemovou studii“. Roku 1978 byla provedena konkretizace „projektového úkolu“ a v roce 1980 došlo ke schválení detailního projektu. Práce započaly v prosinci 1980 demolicí bývalé kuželny. Rozpočtové náklady na stavbu celkem dosáhly 22 588 000 Kčs, z toho investiční náklady 20 663 000 Kčs.[345] Podle jiného zdroje náklady činily 21 100 000 Kčs,[346] jinde zase udáváno 24 000 000 Kčs.[347] V prosinci 1981 se uvádí, že přestavba bývalé sokolovny běží úspěšně, s předstihem.[348] Naopak v roce 1982 prý práce nepostupovaly dobře.[349] Během roku 1983 akce pokračovala. Dle informací z prosince 1983 již je objekt víceméně dokončen a budují se interiéry. Předání se plánovalo do konce 1. pololetí 1984.[350] V roce 1983 bylo investováno do výstavby „společenského centra“ 6 802 000 Kčs (oproti plánu, který počítal s výdaji 9 084 000 Kčs).[351] V bilanci volebního období 1981–1986 se uvádí, že rekonstrukce sokolovny přišla celkem na 24 700 000 Kčs.[352] Výsadba zeleně v okolí rekonstruované sokolovny proběhla v roce 1983 (vesměs podřadné okrasné keře).[353]

Rekonstrukce sestávala ze dvou etap. V té první byla opravena historická budova, v té druhé vyrostlo nové křídlo do Jiráskovy ulice. Lze říct, že, co se týče architektonického citu, byla rekonstrukce sokolovny jednou z nejpokleslejších investic podobného druhu v celé éře komunistického režimu v Rokycanech a smutnou vizitkou konformismu inženýrů z plzeňského Stavoprojektu. Původní novorenesanční fasáda historické budovy byla až na výjimky otlučena, respektive překryta banální hrubou stříkanou omítkou, která navíc rychle vlivem znečištěného ovzduší získala špinavou patinu. Střechu pokryl plech. Z objektu zmizely četné detaily i kovové plastiky sokolů.[354] Podle vzpomínek pamětníků je nechal stavbyvedoucí jednoduše shodit ze střechy.[355] Ani nová přístavba do Jiráskovy ulice, provedená podle projektu Miroslava Touše (nar. 1924),[356] není architektonicky cenná, přestože aspoň respektuje měřítka této čtvrti a vyplnila logicky stavební proluku v exponované lokalitě. Sdružený klub pracujících byl slavnostně otevřen 8. května 1984.[357] Stávající tělocvična se tehdy změnila na malý sál, určený pro společenské akce.[358]

3.1.6. Sportovní hala čp.1033/II

Takřka současně s velkou rekonstrukcí a přístavbou sokolovny vyrostl východně od ní objekt víceúčelové sportovní haly čp.1033/II, která sice funkčně podpořila roli okružní třídy coby místa veřejných aktivit, ale svou ponurou tovární architekturou, jakož i nevzhledným parkovištěm a ústupem z uliční čáry spíše promarnila možnost posílit charakter městského bulváru (ovšem tyto městotvorné hodnoty normalizační plánovači neuznávali).

V červnu 1976 plénum MěstNV konstatovalo, že v Rokycanech chybí krytá sportovní hala pro sálové sporty (basketbal, volejbal a házená) s kapacitou hlediště 1000–1500 diváků.[359] Dne 4. ledna 1977 rada MěstNV vzala na vědomí zprávu o přípravném jednání ve věci výstavby tělocvičny.[360] Roku 1977 začaly výkupy pozemků pro stavbu sportovní haly.[361] V roce 1977 přispěl městu jistou částkou na výkup pozemků pro tělocvičnu i ONV.[362] V dobových pramenech se píše, že MěstNV v roce 1977 vynaložil na výkup nemovitostí pro tělocvičnu 25 255,90 Kčs.[363] Výstavba prý započala ve 4. čtvrtletí 1977.[364] Vlastní stavební práce ovšem měly začít až roku 1978 a byly zařazeny do plánu Akcí Z.[365] Hala byla dostavěna podle jednoho chybného zdroje už roku 1978.[366] Podle dobových pramenů se ale teprve v roce 1978 předpokládalo zahájení výstavby nové sportovní haly.[367] Stavba údajně začala v listopadu 1978.[368] V jiném dobovém pramenu je ovšem už v září 1978 uváděno, že výstavba tělocvičny probíhá. Práce nicméně údajně nepostupovaly uspokojivě.[369] Tento údaj podporuje i letecké snímkování z konce července 1978, kde je vidět samotný počátek stavebních prací, zatím kopání obvodové rýhy základů budoucí sportovní haly.[370] V 1. pololetí roku 1978 se zde prostavělo 52 000 Kčs (plán na celý rok 1978 činil 350 000 Kčs).[371] Za celý rok 1978 zde byly v Akci Z vynaloženy náklady 533 000 Kčs (oproti plánu 512 000 Kčs).[372] Podle plánu Akce Z tu měla být v roce 1979 vytvořena hodnota díla 876 000 Kčs při nákladech 508 900 Kčs. Tato částka měla být hrazena z úvěru.[373] Výstavba haly nebyla vůbec jednoduchá, v krátké době totiž měla začít i rekonstrukce sokolovny a projektanti museli zajistit do doby dokončení sokolovny pro nově budovaný objekt sportovní haly náhradní zdroj vytápění.[374]

Během 1. pololetí 1979 se na výstavbě tělocvičny proinvestovalo 332 600 Kčs (oproti celoročnímu plánu 468 900 Kčs). Zatím se prý plní harmonogram, ale chyběly pracovní síly. Dokončení se plánovalo na rok 1980.[375] Během celého roku 1979 se zde prostavělo 412 700 Kčs (plán 670 000 Kčs) a vytvořena hodnota 388 900 Kčs (plán 720 000 Kčs).[376] Za rok 1979 zde bylo odpracováno 8420 brigádnických hodin (z toho 4399 zdarma) a byla provedena hrubá stavba tělocvičny i posilovny, zavážka základů, položení topných kanálů, osazeny stupně pod hledištěm a provedeny vnitřní omítky v tělocvičně.[377] V prosinci 1979 hala ještě není uváděna mezi dokončenými stavebními akcemi.[378] Pro rok 1980 tu zbývalo vytvořit hodnotu díla 724 000 Kčs.[379] V jiném dokumentu je uváděna na rok 1980 plánovaná hodnota díla 674 000 Kčs, s náklady 432 000 Kčs.[380] Pro rok 1980 čerpalo město na výstavbu tělocvičny úvěr.[381] Vzhledem k podmínkám úvěru, konci pětiletky i volebního období národního výboru by bylo velkou komplikací nedokončit stavbu včas. V září 1980 proto předseda MěstNV Tuček prohlašuje, že do konce září 1980 je nutno bezpodmínečně akci dokončit.[382] Situace nebyla vůbec dobrá. Plénum MěstNV v září 1980 konstatuje, že plánovaná hodnota díla pro tento rok (674 000 Kčs) nebude možná splněna. Přitom ale opakuje, že investice se musí dokončit. Hlavní příčinou zpožďování byl nedostatek pracovních sil.[383] Dle podkladů ze září 1980 měla mít tělocvična celkovou hodnotu 1 994 000 Kčs, s náklady 1 469 800 Kčs (z toho 353 200 Kčs z vlastních zdrojů, 1 116 600 Kčs z úvěru). Plánované náklady na rok 1980 činily 452 000 Kčs a zatím byly vyčerpány jen do výše 171 200 Kčs a plánovaná hodnota 674 000 Kčs do výše 300 000 Kčs.[384] V prosinci 1980 národní výbor konstatoval, že výstavbu tělocvičny v Jiráskově ulici se přes velké úsilí nepodařilo dokončit.[385] Na jiném místě v témž dokumentu se ale hovoří o tom, že ještě v zbývajících týdnech roku 1980 bude hala dobudována. Celková hodnota díla nakonec dosáhla 1 990 000 Kčs a náklady 1 491 000 Kčs. Odpracováno tu bylo 21 416 brigádnických hodin (z toho 10 739 zdarma).[386] Z plánovaných nákladů pro rok 1980 452 000 Kčs tu bylo prostavěno 438 000 Kčs. Plánovaná hodnota díla na rok 1980 674 000 Kčs měla být dodržena.[387] Hala byla dokončena dle údajů obecní kroniky roku 1980.[388] Podle K. Hofmana se ale otevřela až v září 1983.[389]

Do plánu Akcí Z na rok 1979 byla zařazena i výstavba sociálního zařízení a kuželny u tělocvičny.[390] Šlo o dodatečné rozšíření původního plánu. 12. června 1979 je schválila rada MěstNV. Kromě sociálního zařízení byla odsouhlasena v rámci této Akce Z  i výstavba kuželny.[391] Mělo jít o čtyřdráhovou kuželnu.[392] Budovala se coby náhrada za původní kuželnu, zbořenou ve stejné době při přístavbě sokolovny.[393] Kuželna vyrostla jako samostatný trakt připojený na jižní straně k sportovní hale. 11. června 2001 získal tento trakt dodatečně samostatné číslo popisné čp.1154/II. Stavebně ale je součástí komplexu sportovní haly. Podle jednoho pramene ovšem stavba kuželny začala již ve 2. čtvrtletí 1978, to ale nejspíš započítává i přípravnou a projekční fázi.[394] Během celého roku 1979 se na stavbě kuželny proinvestovalo 127 400 Kčs (oproti plánu 160 000 Kčs) a vznikla hodnota 50 000 Kčs (plán 101 700 Kčs).[395] Pro rok 1980 zbývalo na stavbě kuželny vytvořit hodnotu díla 693 300 Kčs (a další 1 000 000 Kčs po roce 1980).[396] Náklady na rok 1980 se plánovaly ve výši 490 000 Kčs.[397] Během roku 1979 tu bylo odpracováno 3200 brigádnických hodin (z toho 1513 zdarma). Provedena byla hrubá stavba vstupní části a sociálního zařízení. Dokončení se plánovalo na rok 1982.[398] Pro rok 1980 se na kuželně plánovala hodnota díla 690 000 Kčs. Panovaly tu ale stejné problémy jako u výstavby vedlejší sportovní haly, tedy nedostatek pracovníků.[399] Kuželna měla mít hodnotu 952 000 Kčs, s náklady 682 000 Kčs (všechno z vlastních zdrojů města). Plánované náklady na rok 1980 činily 177 200 Kčs (už beztak snížené), ale k září 1980 byly vyčerpány jen do výše 135 100 Kčs a plánovaná hodnota 200 000 Kčs do výše 170 000 Kčs.[400] Dle údajů z prosince 1980 tu z  plánu nákladů pro rok 1980 490 000 Kčs prostavěno jen 450 000 Kčs. Plánovaná hodnota díla na rok 1980 690 000 Kčs naplněna jen do výše 590 000 Kčs.[401] V prosinci 1980 se uznává, že akce bude muset být ještě budována v roce 1981. Hodnota díla se nyní vyčíslovala na 2 100 000 Kčs.[402] Za 1. pololetí 1981 bylo na stavbě kuželny proinvestováno 506 400 Kčs (plán 570 000 Kčs).[403] Vytvořená hodnota díla za rok 1981 tu dosáhla 810 000 Kčs, náklady 630 000 Kčs (plánováno přitom 592 000 Kčs[404]), odpracováno 16 093 brigádnických hodin (z toho 8005 zdarma). Práce prý stále trpí nedostatkem pracovních sil a bude se muset pokračovat i v roce 1982.[405] Pro rok 1982 zde plán Akce Z počítal s vytvořením hodnoty díla 135 000 Kčs.[406] V září 1982 se zmiňuje, že práce budou prodlouženy o půl roku, protože jsou komplikace se zajištěním plynosilikátových stropních panelů.[407] Dokončení objektu se tedy posunulo na konec roku 1982. Za rok 1982 bylo prostavěno na kuželně 132 000 Kčs (plán 132 800 Kčs) a vytvořena hodnota 176 000 Kčs, ve shodě s plánem. V prosinci 1982 se uvádí, že obě akce, tedy tělocvična i přilehlá kuželna se sociálním zařízením, se prakticky chýlí k dokončení. Jejich kombinovaná plánovaná hodnota od počátku výstavby byla vyčíslena na 3 980 000 Kčs, plánované náklady na 2 780 000 Kčs. Na obou akcích bylo odpracováno 56 075 brigádnických hodin (z toho 26 797 zdarma).[408] Celková hodnota díla u kuželny a sociálního zařízení se udávala na 1 100 000 Kčs.[409]

V roce 1982 u sportovní haly vzniklo i parkoviště.[410] Parkovací plocha vyplnila celý prostor bývalé zahrady sokolovny, mezi historickou budovou sokolského domu a novou sportovní halou. Na východní straně haly vzniklo další parkoviště, změny se dotkly i vyústění komunikace od nákladního nádraží. 13. října 1981 také rada MěstNV projednala a schválila výstavbu komunikace k nákladnímu nádraží a její zařazení do Akce Z v roce 1982.[411] Výstavbě sportovní haly musel koncem 70. let 20. století ustoupit původní dům čp.140/II „U Černých“ se zahradnictvím. Šlo o poslední objekt z původní zástavby Kozlerovy ulice, která byla jinak plošně zbořena už počátkem 70. let. O domu podrobněji viz výše, v rámci popisu zaniklé Kozlerovy ulice.

Technický stav haly, která ve své době nepochybně odpovídala dobovým standardům, už na počátku 21. století vyžadoval dílčí opravy a rekonstrukce. Sportovní klub Basketbal proto roku 2005 městu navrhl, aby objekt převzalo a provedlo nutné investice.[412] Na rok 2006 požádal sportovní oddíl město o dotaci na dofinancování rekonstrukce haly (osvětlení, výměna prosklených stěn). 30. května 2006 jednalo o věci zastupitelstvo města a odsouhlasilo poskytnutí subvence ve výši 200 000 Kč. Dalších 1 000 000 Kč dalo basketbalovému oddílu ministerstvo školství. Hodnota celé investice byla vyčíslena na 1 350 000 Kč, zatím ale nebylo dokončeno výběrové řízení na prováděcí stavební firmu.[413] O dotaci požádal v roce 2006 i kuželkářský klub sídlící v téže budově. Po městu chtěl 150 000 Kč na odkup kotelny. Šlo o výtopné zařízení od firmy Teso Alfa, která kotelnu dodala a provozovala, ale nyní s tím hodlala přestat. Takovou sumu ovšem město v rozpočtu nenašlo, a proto 30. května 2006 zastupitelstvo odsouhlasilo subvenci ve výši 50 000 Kč.[414] Dne 21. května 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo města přidělení dotace 250 000 Kč Sportovnímu kuželkářskému klubu na opravu podlah.[415] V létě roku 2007 byla po měsíční odstávce zprovozněna v kuželně SKK Rokycany nová čtyřdráha. Rekonstrukce se týkala i automatických stavěčů a zásobníků na koule. Investice vyšla na víc než 1 000 000 Kč. Město přispělo 250 000 Kč, část nákladů uhradili členové oddílu vlastními příspěvky.[416] Na rok 2008 požádal Sportovní klub Basketbal město o investiční dotaci 325 703 Kč na rekonstrukci otopových těles. Zastupitelstvo města ale tuto dotaci neschválilo.[417] V červnu 2019 městské zastupitelstvo schválilo záměr finanční pomoci kuželkářskému klubu na přestavbu zázemí kuželny v minimální výši 30 % celkových nákladů, maximálně 2 500 000 Kč.[418] V říjnu 2020 městské zastupitelstvo odsouhlasilo poskytnutí dotace Sportovnímu kuželkářskému klubu v Rokycanech ve výši 1 400 000 Kč na dofinancování přestavby zázemí kuželny.[419]

3.1.7. Další stavební vývoj sokolovny do roku 2015

V červenci 1991 byly v okolí sokolovny nainstalovány sloupy z betonových skruží, určené pro výlep plakátů.[420] V listopadu 1991 pak proběhla oprava fasády křídla sokolovny obráceného k železničnímu podjezdu. V přízemí tohoto traktu, směrem do chodníku, vznikly vertikálním protažením a horizontálním zúžením stávajících okenních otvorů dvoje dveře do nově vytvořeného prodejního prostoru. Starší fasáda byla otlučena v přízemí tohoto křídla až na holou zeď, stejně jako zašlý obklad z načervenalých dlaždic. Nová fasáda pak byla provedena hladkou bílou omítkou, dveře do nové prodejny natřeny jasně červenou barvou.[421]

Daleko výraznější ale byly změny majetkoprávního rázu. 31. prosince 1991 připadl celý objekt zpět sokolské organizaci.[422] Provoz a údržba ovšem představovaly trvalé a nemalé náklady. Od roku 1993 přestal okresní úřad dotovat provoz sokolovny, v srpnu 1992 kvůli tomu jednali sokolové se zástupci vedení města. Oznámili radnici, že budou muset podstatným způsobem zvýšit ceny pronájmů místností a sálů pro společenské akce.[423] Sokolové po městu požadovali stále větší dotace na vyrovnávání ekonomických ztrát a naznačovali, že bez dotací mohou objekt uzavřít a město nebude mít, kde pořádat kulturní akce, plesy, koncerty apod. Na počátku roku 1993 byla dohodnuta obecní dotace 650 000 Kč, v polovině roku 1993 ale sokolové žádali dalších 350 000 Kč. Na rok 1994 již požadavky vzrostly na 1 400 000 Kč. Svůj podíl na tom měla i neefektivně navržená budova. Objekt byl totiž od 80. let 20. století vytápěn z kotelny nedalekého závodu Škoda.[424] V sokolovně proto začala výstavba samostatné kotelny podle projektu firmy SEAP Rokycany. Práce prováděla firma SIOR. Kvůli složitým podmínkám se musel dodatečně přepracovávat projekt a práce se o něco opozdily. 25. října 1994 každopádně začal zkušební provoz kotelny a do konce října měla být předána.[425] Jejím zprovozněním sokolům prudce klesly náklady na vytápění.

Rokycanská radnice na stoupající finanční požadavky sokolů reagovala protitahem, koupila objekt tzv. Střelnice v ulici Míru, který chtěla přebudovat na kulturní zařízení, aby tak město nebylo závislé na sokolovně. 7. prosince 1993 zastupitelstvo plán schválilo.[426] Mělo tak vzniknout alternativní společenské zařízení. Jenže po komunálních volbách roku 1994 došlo k obratu. Nová radniční koalice s projektem přestavby Střelnice nesouhlasila a prodala ji soukromému podnikateli. V Střelnici sice také vznikl společenský sál, ale role sokolovny jako hlavního kulturního stánku v Rokycanech se tím (prozatím) neumenšila. (O objektu Střelnice podrobněji pojednáno v kapitole „ulice Míru“.) Tok obecních subvencí do ztrátové sokolovny mezitím pokračoval. V roce 1995 obdrželi sokolové od města jen 200 000 Kč a dostali se do dluhů. Museli proto zrušit videopůjčovnu, rozprodat kazety a utržených 160 000 Kč použít na uhrazení aktuálních faktur. Sokolská organizace proto opět vyvinula tlak na město, aby jí poskytlo dalších 700 000 Kč na kulturní akce a 300 000 Kč na provoz a údržbu budovy.[427] Na rok 1996 už město muselo sokolům poskytnout 1 000 000 Kč, z toho 650 000 Kč na kulturní program, 350 000 Kč na provoz. A dalších 360 000 Kč šlo z obecního rozpočtu na opravy budovy (z toho 146 000 na rekonstrukci střechy, 60 000 Kč na zpracování požárního posudku budovy, 55 000 Kč na pojištění budovy, 50 000 Kč na splátku Škodě Ejpovice za nábytek).[428]

V létě roku 1997 se proměnil malý sál sokolovny, vzniklý při přestavbě v 80. letech, znovu na tělocvičnu. Sokolové tím chtěli získat vlastní prostory pro tělovýchovu, do té doby cvičili v pronajatých prostorách v nedaleké sportovní hale čp.1033/II.[429] Poprvé se myšlenka na využití malého sálu objevila na zasedání Sokolské župy Rokycanovy v listopadu 1996. Sokolové argumentovali ekonomickými důvody, potřebují prý disponovat vlastní tělocvičnou, aby neutráceli za pronájem cizích zařízení. Kdyby prý na ně byla bývala převedena sousední sportovní hala, nemuseli by k tomuto řešení sáhnout.[430] Sportovní halu do svého majetku sokolové nezískali, protože po roce 1989 zůstala ve vlastnictví TJ Škoda.[431] Město jejich záměr sice nevítalo s nadšením, ale respektovalo právo majitele sokolovny rozhodnout o jejím funkčním využití. Dle údajů z konce roku 1996 se s přestavbou mělo začít nejdříve v 2. polovině roku 1997.[432] V polovině srpna 1997 už byl sál zrušen a přestavba na tělocvičnu probíhala.[433] V lednu 1997 se v Rokycanském deníku objevil návrh jistého Antonína Mrzeny, který zamýšlel ponechat malý sál jeho kulturnímu využití, sportovní aktivity přesunout zčásti do sportovní haly (což byla ovšem jen hypotetická možnost, podmíněná převodem objektu na sokolskou obec), zčásti do prostoru mezi sokolovnou a sportovní halou, kde by na místě stávajícího parkoviště vzniklo venkovní hřiště, od Jiráskovy ulice oddělené hradbou keřů.[434] Šlo ale jen o nezávaznou úvahu.

V polovině 90. let začalo vedení sokolské organizace usilovat o navrácení plastik sokolů na korunní římsu budovy. Původní sochařská forma od V. Koukolíčka se nedochovala, sokolská obec pro vytipovala jiný vzor. Náklady na 1 metr vysokou a 1,75 metru širokou plastiku sokola z tvrzené pryskyřice byly ovšem odhadnuty na 25 000 Kč a sokolové proto museli vyhlásit na její pořízení sbírku.[435] Počátkem roku 1998 plastika sokola už stojí nad korunní římsou budovy, směrem do Jiráskovy ulice.[436] Dne 8. července 2003 byla uvnitř sokolovny odhalena i pamětní deska připomínající výročí jejího vzniku. Na desce stojí nápis: „V UPOMÍNKU NA 100. VÝROČÍ OTEVŘENÍ SOKOLOVNY“. V listopadu 2014 byla kvůli rekonstrukci uzavřena restaurace v sokolovně. Práce tu trvaly cca 1 měsíc. Došlo k instalaci nové vzduchotechniky, podlah a nábytku. Byla také zbořena terasa pro venkovní posezení. Nová terasa pak vyrostla v roce 2015.[437]

3.1.8. Další stavební vývoj sokolovny po roce 2015 (chátrání a přestavba)

Vnější podoba sokolovny se po tři dekády od pádu komunistického režimu příliš nezměnila. Staronový vlastník neměl dost peněz na provedení celkové revize jejího vzhledu tak, aby smazal úpadkové socialistické zásahy. Pozvolné chátrání sokolovny nakonec vyústilo v havarijní stav, kombinovaný s manažerskými chybami v hospodaření sokolské organizace. V lednu 2016 se ve velkém sále sokolovny přestalo topit, takže se musely rušit kulturní akce. Důvodem byly dluhy ve výši 5 milionů Kč. Finanční úřad proto obstavil majetek Sokola. Tělocvičné organizaci hrozila exekuce a ztráta budovy sokolovny. Situace měla dopad na všechny sportovní oddíly, působící v rámci Sokola. Sokol požádal stát o odpuštění úroků z dluhů. 16. února 2016 se konala valná hromada TJ Sokol Rokycany, kterou provázela velká kritika na adresu sokolského starosty Vladimíra Lisnera. Do čela organizace byl zvolen nový starosta i výbor. O problémy se zajímalo i vedení města Rokycany. Starosta Václav Kočí deklaroval jako jednu z možností převzetí majetku městem, čímž by zároveň došlo k oddlužení Sokola. Jednalo se ale v tuto chvíli jen o soukromý názor. 7. března 2016 mimořádně jednalo zastupitelstvo města. Schválilo půjčku pro TJ Sokol Rokycany ve výši 7 milionu Kč a zástavní smlouvu na majetek Sokola ve prospěch města. 13. června pak zastupitelstvo odsouhlasilo i dotaci pro TJ Sokol ve výši 560 tisíc Kč, která měla být použita mj. na platby elektrické energie a vodného. Kromě ní ještě zastupitelé schválili dotaci 285 000 Kč na kulturní pořady.[438]

Ještě během roku 2016 se ale k ekonomickým potížím naplno přidaly i ty technického rázu. Od 21. října 2016 byl zcela uzavřen hlavní společenský sál a přilehlé salonky v historické budově. Statika objektu byla totiž narušena kvůli napadení stropů dřevokaznou houbou.[439] V jedné z kluboven a v prostorech u sálu v 1. patře se propadly stropy. Počátkem roku 2017 odkryli stavební odborníci stropní konstrukce. Obhlídka ukázala, že míra narušení konstrukce je ještě vyšší, než se čekalo. Kromě dřevokazné houby šlo i o napadení červotočem. Strop nad hlavním sálem tak držel jen na prknech podbití.[440] Něco podobného se o pár let dříve přihodilo v budově ZŠ v ulici Míru a i tam to mělo za následek dočasné uzavření objektu. Jenže zatímco základní školu vlastnilo město, které ji urgentně zcela opravilo, sokolovna se potýkala s takovými finančními problémy, které generální rekonstrukci ve vlastní režii neumožňovaly. Budova tak byla zcela opuštěna. Dluhy rokycanské sokolské organizace se následně projednávaly i u soudu a byl obžalován bývalý starosta této tělovýchovné jednoty Vladimír Lisner.[441]

Město stálo před závažným finančním a manažerským rozhodnutím, zda objekt převzít a opravit. Starosta města Václav Kočí se v roce 2017 vyjádřil, že obec nemůže nečinně přihlížet zániku sokolovny a že nevylučuje její výkup a rekonstrukci. Město poskytlo sokolům půjčku na splacení dluhů a nyní mělo rozhodnout, jestli bude chtít půjčku splácet nebo výměnou za umazání dluhu převezme objekt sokolovny do svého majetku. Sokolská organizace každopádně na rekonstrukci budovy peníze neměla. Odhad, který si nechala zpracovat, mluvil o nákladech 44 000 000 Kč. Urgentní opravu potřeboval napadený strop, naopak krov prý nevykazoval závažnější problémy. V městském zastupitelstvu nebyl záměr převzít sokolovnu přijat jen souhlasně. Opozice si vyžádala zpracování posudku technického stavu budovy, což bylo zadáno plzeňské firmě Torion. V srpnu 2017 mělo zastupitelstvo hlasovat o případném převzetí objektu.[442] Převod na město nakonec zastupitelé schválili 20. listopadu 2017. 29. listopadu byl uzavřen dodatek č. 2 ke Smlouvě o zápůjčce s TJ Sokol Rokycany, dle usnesení městského zastupitelstva z 20. listopadu.[443]

Převodem na město patrně byla sokolovna zachráněna před dlouhým chátráním, pokud by zůstala v majetku zadlužené sokolské organizace, nebo před nevyzpytatelným využitím, kdyby skončila v dražbě. Stále ale nebylo jasno, jaký bude její osud. Otázkou nyní bylo, jak a za jaké peníze budovu opravit. Objevovaly se totiž i varianty demolice a výstavby nového objektu. V prosinci 2017 zaslal Klub svobodných demokratů zastupitelům návrh v tomto duchu. V dopise se uvádělo, že „Za celou dobu dvaceti osmi let trvání demokratického zřízení nebyla v Rokycanech vyprojektována a postavena žádná reprezentativní a moderní městská budova. Nyní máte možnost postavit budovu, která by splňovala požadavky na kulturní i sportovní vyžití, a současně by reprezentovala Rokycany 45 jako moderní město.“[444] Varianta demolice historické budovy by byla tragickou pointou její víc než stoleté existence. Stavba přesné kopie zchátralé budovy sice může působit jako bezproblémové řešení, ale architektonická cena domů je i v jejich autenticitě, což by sterilní novostavba, tvářící se jako dílo z počátku 20. století, nesplňovala. A případné zcela nové architektonické ztvárnění objektu bylo rizikem. Jen výjimečný projekt by mohl ospravedlnit, že z tváře města zmizí ikonický objekt, který do jisté míry definoval reprezentativní výstavbu na okružní třídě. V každém případě bylo nutné, aby nebyl ani v jedné z variant ponechán esteticky úpadkový stav fasády objektu, vzniklý rekonstrukcí za normalizace, kdy byly setřeny štukatury a další umělecké detaily průčelí.

To byly nicméně úvahy architektonické a estetické, městská reprezentace primárně řešila urgentní finanční otázky spojené s budoucností sokolovny. Dne 14. května 2018 o věci jednalo zastupitelstvo. Nedospělo ale k jasnému stanovisku ohledně řešení rekonstrukce.[445] Věci se daly do pohybu až koncem roku 2018 po komunálních volbách. V únoru 2019 o způsobu opravy a následném novém využití objektu jednalo nové zastupitelstvo.[446] V červnu 2019 se záležitostí zastupitelé zabývali znovu. Vedení města nyní navrhovalo provést pouze skromnější nejnutnější opravu stropu tak, aby se objekt mohl po zhruba do jednoho roku opět otevřít pro společenské akce. Teprve potom by se určilo, jak a zda provádět generální rekonstrukci. Městská rada předtím schválila, že nechá na takovou opravu vypracovat projekt. Cena projektové dokumentace se odhadovala na zhruba 150 000 Kč, náklad na vlastní rekonstrukci na asi 10 000 000 Kč.[447] Významná rozhodnutí o budoucnosti objektu učinili zastupitelé na zasedání 3. září 2019. Posuzovali zmíněnou variantu tzv. malé opravy sokolovny, tedy urgentní oprava havarijního stavu s odhadovanými náklady 12 300 000 Kč včetně DPH s tím, že uvedení budovy do provozu by se stihlo do příští sezóny. Zastupitelstvo ovšem tuto možnost zamítlo poměrem 10:7 (tři zastupitelé se zdrželi hlasování, jeden nebyl přítomen) a podpořilo záměr provést důkladnou (ale samozřejmě nákladnější) generální rekonstrukci objektu. Na témže jednání zastupitelstva se pak hlasovalo i o způsobu vyhotovení projektu takové rekonstrukce. Ve hře bylo buď vypsání veřejné architektonické soutěže ve spolupráci s Komorou architektů, nebo přímé zadání projekčních prací vybraným architektům a ateliérům. Starosta Václav Kočí se klonil k přímému zadání, protože podle něj by veřejná architektonická soutěž znamenala, že město bude mít menší vliv na vyhodnocení projektů a zároveň se celý proces výběru a zhotovení projektu protáhne. Zastupitelstvo se ovšem rozhodlo pro veřejnou architektonickou soutěž poměrem 11:4 (5 zastupitelů se zdrželo, jeden nebyl přítomen).[448]

Během roku 2019 bylo vydáno stavební povolení na zabezpečení krovů a stropů v sokolovně.[449] Obecní rozpočet na rok 2019 už zahrnoval i položku na přípravné práce na rekonstrukci objektu sokolovny.[450] Plánovalo se na to utratit 1 700 000 Kč. Dle uzávěrky rozpočtu koncem roku 2019 ale nebylo utraceno nic, protože nebyly dokončeny přípravy architektonické soutěže kvůli jejímu neprojednání městskou samosprávou. Akce se tak přesunula na rok 2020.[451]

Město nakonec vypsalo otevřenou architektonickou soutěž. V červnu 2020 zastupitelstvo schválilo návrh zadávacích podmínek architektonické soutěže na revitalizaci sokolovny.[452] V říjnu 2020 zastupitelstvo schválilo podmínky a zadání pro tuto architektonickou soutěž.[453] Uzávěrka soutěže byla stanovena do poloviny března 2021. Předsedou poroty, jež měla posuzovat přihlášené návrhy, se stal architekt Radek Dragoun.[454] Výsledek byl zveřejněn v dubnu 2021. Z 14 účastníků získal první místo projekt od pražského ateliéru Rusina Frei. Ten předpokládal úplné odstranění normalizační přístavby SKP z počátku 80. let 20. století a její nahrazení půdorysně menší prosklenou stavbou. Historická budova sokolovny měla být v rámci projektu pietně opravena. Odhadované náklady na celou akci činily 300 milionů Kč. Vedení města vyjádřilo zájem zahájit jednání s autory vítězného projektu ohledně zpracování kompletní projektové dokumentace, s cílem skutečně tuto stavbu realizovat. Zástupci radnice odhadli trvání projektové přípravy na rok a půl až dva roky. Zhruba stejnou dobu by pak trvala samotná výstavba. Město hodlalo po zhotovení projektu zažádat o dotaci.[455] Projekt splňoval nadstandardní architektonické nároky na tuto exponovanou lokalitu v městském centru. Modernistická navrhovaná přístavba byla zcela v pořádku, stejně jako ponechání původní neorenesanční historické budovy. Navrhovaná demolice přístavby z časů socialismu byla správným krokem, ovšem co už je diskutabilní, je ústup od kompaktní uliční čáry. V historickém centru Rokycan, rozrušeném komunistickými demolicemi, se navrhuje další proluka a parková (plus parkovací) plocha.

Dle stavu z roku 2020 fungoval objekt jen částečně. V traktu z 80. let 20. století byly nadále v provozu kanceláře. V zdejší bývalé restauraci se konaly projekce filmů (kino ROKO). V historické budově v malém sále probíhaly tréninky oddílu gymnastiky. Sokolové pak pro svá cvičení využívali sál v zadní přístavbě.[456] Dalším významným posunem bylo rozhodnutí, kterým v říjnu 2021 městské zastupitelstvo schválilo nabídku společnosti Rusina Frei z Prahy, tedy vítězů architektonické soutěže, na realizaci zakázky na projekt „Revitalizace areálu Sokolovny v Rokycanech – Nové centrum kultury“ za nabídkovou cenu 13 500 000 Kč.[457] Dle stavu z ledna 2022 již probíhalo zpracovávání projektové dokumentace.[458] Na 6. duben 2022 bylo do bývalé restaurace v sokolovně svoláno veřejné představení studie přestavby sokolovny.[459] Funkčně se předpokládalo, že na východní straně se po demolici stavby z 80. let 20. století utvoří prostranství (piazzetta), vhodné pro pořádání venkovních akcí, které bude zvolna stoupat k přístavbě kulturního centra. V zachované historické budově se počítalo s provozem společenského a divadelního sálu, včetně scénické techniky. V nové přístavbě se měl nacházet vestibul, víceúčelový menší sál, zázemí pro účinkující a taneční studio.[460]

V červnu 2022 městské zastupitelstvo schválilo podání žádosti o dotaci na rekonstrukci sokolovny z Národního plánu obnovy, a to z položky Regenerace se starou stavební zátěží (Brownfield).[461] V lednu 2023 starosta města Tomáš Rada uvádí, že za svůj hlavní úkol považuje během roku 2023 získat dotaci i stavební povolení na opravu sokolovny a zároveň i provést výběrové řízení.[462] V lednu 2023 rada města vyslovila souhlas s částečnou úpravou požadavků na využití objektu. Součástí generální opravy sokolovny neměla být menší restaurace pro samostatného provozovatele.[463] Ještě během ledna 2023 to odsouhlasilo i městské zastupitelstvo.[464] Dle údajů z února 2023 probíhalo nadále zpracování projektové dokumentace. Odhadované náklady se vyčíslovaly na 354 000 000 Kč včetně DPH. Nadále se počítalo se zahájením prací ještě v roce 2023.[465]

Na svém zasedání v červnu 2023 se radní seznámili s možností dotačních programů, které by se daly využít na rekonstrukci sokolovny.[466] V září 2023 starosta města Tomáš Rada uvádí, že ještě v průběhu září očekává město vydání stavebního povolení.[467] V říjnu 2023 pak starosta upřesňuje, že po dlouhé přípravě podkladů bylo už v srpnu 2023 vydáno stavební povolení a nyní probíhá zhotovování prováděcí dokumentace pro budoucí výběrové řízení, což následně posoudí městské zastupitelstvo.[468] Stavební povolení (a společně i územní rozhodnutí) nabylo právní moci koncem září 2023. V listopadu 2023 se uvádí, že nyní vítězný tým architektů zpracovává realizační projektovou dokumentaci, po níž se ještě bude muset vyhotovit položkový rozpočet a pak město vyhlásí výběrové řízení na zhotovitele. Po předložení nabídek bude zastupitelstvo posuzovat, zda akci spustit, s ohledem na rozpočtové možnosti města.[469] Investiční rozpočet města na rok 2024 obsahoval položku ve výši 20 000 000 Kč na projektovou dokumentaci pro sokolovnu. V lednu 2024 nicméně starosta přiznává, že spuštění rekonstrukce sokolovny se protahuje.[470] V únoru 2024 pak starosta upřesňuje, že úskalím je výběrové řízení, ale nadále doufá, že akce započne ještě během roku 2024.[471] Věc ovšem nabrala zpoždění. Počátkem roku 2025 stále chybělo rozhodnutí zastupitelstva o zadání zakázky. Pro rok 2025 se nyní počítalo na projektovou dokumentaci sokolovny s výdaji obecního rozpočtu 3 000 000 Kč.[472] Zásadní rozhodnutí učinilo městské zastupitelstvo 23. června 2025, kdy skutečně rekonstrukci sokolovny odsouhlasilo. Během července 2025 se očekával podpis smlouvy mezi městem a zhotovitelskými firmami.[473] Ta byla pak podepsána 20. srpna 2025. Šlo o sdružení firem POHL, BAK a GEOSAN.[474]

15. září 2025, po skoro deseti letech úvah, plánů a polemik, začaly stavební práce. Konkrétně šlo o demolice objektů, se kterými přestavba již nepočítala. Podle fotografií z poloviny září 2025 se začalo s bouráním nádvorních staveb u bývalého malého sálu.[475] Dne 22. září 2025 se u budovy sokolovny konalo slavnostní shromáždění s poklepáním základního kamene.[476] Následně měla začít samotná přestavba sokolovny, s jejímž dokončením se počítalo do dvou let. Pak se mělo ještě čekat, až bude zrekonstruovaný objekt vybaven vnitřním mobiliářem a s jeho oficiálním otevřením se počítalo koncem roku 2027.[477] Rozsahem byla zakázka v hodnotě 586 000 000 Kč dosud největší obecní investicí. Centrem sokolovny se opět měl stát společenský sál s kapacitou 400 osob. Pod novou přístavbou směrem do Jiráskovy ulice, v níž projekt předpokládal zřízení menšího sálu pro 100 lidí, tanečního studia i prostory pro občerstvení, se počítalo i s podzemními parkovacími místy.[478]

3.2. Ulice ke starému nádraží (Svazu bojovníků za svobodu)

3.2.1. Založení a urbanistický vývoj ulice Svazu bojovníků za svobodu

To, že sokolovna je nejstarším objektem na okružní třídě, není tak docela pravda. Už v letech 1861–1862 zde současně s výstavbou železniční trati Praha-Plzeň vyrostlo staré nádraží čp.310/II, stojící vedle sokolovny, na jižním konci nynější ulice Svazu bojovníků za svobodu. Podle K. Hofmana se ale stavba nádraží protahovala a samotná budova byla dokončena až roku 1865.[479] Je to každopádně jednoduchý, pozdně klasicistní patrový objekt, postavený v typickém slohu rakouského „eráru“. Roku 1931 bylo otevřeno stávající nádraží na náměstí 5. května a staré nádraží tak přišlo o svůj účel. Jeho budova byla do konce 1931 adaptována na kanceláře železničářů.[480] Podrobný popis objektu starého nádraží se nachází v kapitole „železniční architektura“.

V době, kdy nádraží vyrostlo, ovšem ještě okružní třída neexistovala. Rozmach dopravy a logické zhodnocování pozemků okolo nádraží ale už tehdy vedlo k urbanistickým úvahám o založení nové městské třídy, tehdy ještě nikoliv okružní, ale radiální. Takové, která by spojila dnešní Masarykovo náměstí s tehdejším nádražím. Tato nová městská třída opravdu vznikla, byť v torzovité podobě. Jde o nynější ulici Svazu bojovníků za svobodu. Projekt okružní třídy s tím nebyl v rozporu a po roce 1900 jsou okružní třída (Jiráskova ulice) i zamýšlená nádražní radiála vědomě koncipovány jako okrsek prestižní nové výstavby (i proto právě na jejich křížení vyrostly tak významné stavby). Vytýčena zde byla nová široká ulice (dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu), namířená na osu nádražní budovy, podél níž roku 1903 vyrostla výše zmíněná sokolovna, roku 1905 gymnázium a roku 1927 okresní úřad (o nich viz níže). Celý projekt ale potom ztratil dynamiku. Zůstal jen úsek mezi starým nádražím a Knihovou ulicí o délce cca 150 metrů, přičemž napojení na Masarykovo náměstí nebylo nikdy definitivně dořešeno (dlouhou dobu se projektoval průlom této nové ulice přímo do náměstí). Místo toho vznikl jen skromný průchod pro pěší v domě čp.126/I. Výstavba železničního podjezdu v letech 1926–1927 navíc zahltila ulici před starým nádražím dopravou a vytlačila z ní postupně pěší ruch. Plánovaná nádražní třída se v té době začala formovat podél Palackého ulice, která vedla k novému nádraží. Přesto má zástavba podél ulice Svazu bojovníků za svobodu velmi kvalitní úroveň a kromě sokolovny je sem natočeno několik dalších význačných staveb.

3.2.2. Technický vývoj ulice Svazu bojovníků za svobodu

Již na fotografii z roku 1909 existoval podél objektu sokolovny, na straně do ulice Svazu bojovníků za svobodu, chodník. Samotná vozovka tehdy ještě nebyla dlážděná. Za plotem sokolovny, na předzahrádce, rostlo několik listnatých stromů s kulovitou korunou. Na protější straně ulice, u domu čp.193/II, byla řada mladých listnatých stromků.[481] Nedlážděnou zůstávala ulice ještě roku 1918.[482] V roce 1927, po dokončení nové budovy okresních úřadů (viz níže), obec řešila nutnost upravit chodníky okolo novostavby. Jednalo se o rozšíření chodníku při úřední budově do Jiráskovy třídy i na straně a proti gymnáziu. Odhadované náklady na úpravu chodníků činily 10 000 Kč. Město konstatovalo, že akce se musí provést ihned a náklady dát do mimořádného rozpočtu na rok 1927. V květnu 1927 investici schválilo i obecní zastupitelstvo.[483] V téže době si další investice vyžádalo dokončení podjezdu u sokolovny. 26. června 1927 vzala městská rada na vědomí protokol ze 7. června 1927 o úpravě vozovky a chodníku v Jiráskově třídě v přeložené okresní silnici do podjezdu.[484] Dne 27. července 1927 se městská rada usnesla provést jako nutné práce: rozšíření mozaikového chodníku na západní straně sokolovny o 1 metr (cca 2500 Kč), upravit spojení tohoto chodníku s chodníkem na severní straně sokolovny a obstarat práce spojené s přeložením chodníku na severní straně sokolovny (cca 1500 Kč).[485] Dne 3. srpna 1927 městská rada schválila návrh městské technické kanceláře, aby chodník u Bäumelova domu (čp.193/II) byl proveden podobným způsobem jako na protější straně u sokolovny. Náklady cca 4000 Kč se měly uhradit z lesního rezervního fondu.[486] Dne 17. srpna 1927 pak městská rada rozhodla, že v otázce rozšíření chodníku před budovou nádraží se má obec zeptat majitele sousední zahrady, se kterým orgánem obce uzavřel úmluvu o postoupení na chodník.[487]

V září 1927 pak skutečně jedná zastupitelstvo města o povolení nákladu na úpravu chodníku před dosavadním nádražím. V důsledku výstavby podjezdu u sokolovny totiž bylo nutno upravit chodníky po obou stranách ulice. Státní dráha jako investor podjezdu zaplatila výstavbu široké dlážděné vozovky a oboustranného mozaikového chodníku, ovšem jen do šířky 2 metry. Město nicméně chtělo chodníky rozšířit na 3 metry a zřídit po obou stranách ulice pruhy trávníků, osázené stromy. 27. července 1927 proto městská rada uložila technické kanceláři, aby zajistila rozšíření chodníků na 3 metry. Na straně podél sokolovny měly náklady dosáhnout cca 2500 Kč. Složitější to bylo na druhé straně ulice, podél domu čp.193/II. Úpravu tam totiž komplikovalo to, že plot zahrady vystupoval do ulice. Plot přitom nebyl zkolaudován a odporoval regulační čáře. Obec proto jednala s majitelem čp.193/II. Obě strany se dohodly, že majitel odstoupí potřebný pruh a obec postaví nový plot. Náklad na rozšíření chodníku na této straně se odhadoval na cca 4000 Kč. Zastupitelstvo to odsouhlasilo.[488] V říjnu 1927 městská rada souhlasila s tím, že přeložení hradby u čp.193/II za účelem opravy chodníku se provede na náklady obce.[489] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i rozšíření chodníku u sokolovny a u J. Bäumla za 8500 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou). Dalších 18 200 Kč mělo jít na chodník u gymnázia a úřední budovy (celá částka kryta půjčkou) a 63 000 Kč na dlažbu mezi gymnáziem a úřední budovou (i zde celá suma pokryta půjčkou).[490] Podle výkazu investic bylo v období od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za rozšíření chodníku k nádraží u sokolovny a pana Bäumla, 2301,02 Kč.[491] V červenci 1928 se tato akce uvádí coby hotová. Rozpracovaná byla i akce chodník u gymnázia a úřední budovy, na kterou již vynaloženo 5550,39 Kč.[492]

V lednu 1928 navrhl starosta města na schůzi městské rady provést pro snížení nezaměstnanosti úpravu některých ulic, a to mimo jiné dlažbu mezi gymnáziem a úřední budovou za 63 000 Kč a rozšíření mozaikového chodníku u gymnázia. Návrh starosty radní podpořili.[493] V únoru 1928 záměr přivítala i obecní stavební komise.[494] Jenže v červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města vedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh škrtů. V jejich rámci byla úprava komunikace mezi gymnáziem a úřední budovou za 63 000 Kč vyřazena z rozpočtu. Zrušena byla i výše uvedená výstavba chodníku mezi gymnáziem a úřední budovou (přesto, že už se za ní utratilo 5 550,39 Kč).[495] V září 1929 jednalo zastupitelstvo o úhradě nákladů na vydláždění ulice mezi úřední budovou a gymnáziem. Přednosta okresního úřadu JUDr. F. Kumpf totiž upozornil obec na nevhodný stav komunikace a doporučil, aby ji obec upravila. Vypočteno, že pokud by se použila na úpravu vozovky technologie „bitumulsování“ (myšleno asfaltování), náklad by dosáhl jen 24 202 Kč (asfalt by měl ale životnost jen 5 let). Náklad na výdlažbu žulovými kostkami byl spočten na 43–46 000 Kč. 6. září 1929 pak doporučila městská rada žulové kostky a navrhla provést výpůjčku 46 000 Kč z lesního rezervního fondu. Zastupitelstvo to schválilo.[496] Podle zápisů z jednání rady z 6. září 1929 ale šlo o částku 40 000 Kč. Práce se měly provést současně s úpravou Jiráskovy třídy.[497] Na schůzi obecní finanční komise v září 1929 se zase mluví o souhlasu s uzavřením půjčky z lesního rezervního fondu na úpravu komunikace mezi úřední budovou a gymnáziem ve výši 43-46 000 Kč.[498] V listopadu 1929 schválili radní nabídku J. Chmelíka na provedení dlaždičských prací před úřední budovou.[499] V prosinci 1929 ale na schůzi městské rady na dotaz R. Šlesingera starosta sdělil, že práce na dláždění ulice před gymnáziem uvázly kvůli potížím se získáním kamene.[500] V lednu 1930 městská rada povolila k vyplacení účet pro J. Chmelíka za dlaždičské práce ve výši 12 050,10 Kč.[501] V lednu 1930 městská rada na vědomí taky vzala stížnost R. Jaroše na provádění dlaždičských prací v třídě Čsl. legií. Stížnost prý obsahovala urážky, městské technické kanceláři nicméně bylo uloženo zjistit, zda použitý dlaždičský písek dostatečně váže dlažbu.[502] Koncem ledna 1930 se po přečtení zprávy městské technické kanceláře o jakosti dobřanského písku používaného k dlažbě rozhodla městská rada dotázat měst Beroun a Plzeň, odkud a za kolik berou písek na dlažbu.[503] S tímto šetřením může souviset i rozhodnutí městské rady z dubna 1930, kdy se usnesla, že na návrh R. Šlesingera se městská technická kancelář přesvědčí o kvalitě písku, který V. Šedivec kope na pozemku č.kat.1694 (v prostoru u dnešních Husových sadů) pro dlažební účely.[504] Počátkem května 1930 radní vzali na vědomí výsledek řízení na opravu dlažby před úřední budovou a rozhodli, že J. Chmelíkovi se uvolní zbylá záloha.[505] V květnu 1930 bylo městskou radou usneseno předláždit mozaikový chodník u budovy gymnázia.[506] Na schůzi městské rady v květnu 1931 se pak rozhodlo o tom, že J. Chmelíkovi se uvolňuje kauce 1200 Kč za vydláždění třídy Československých legií.[507] V listopadu 1931 městská rada souhlasí s převzetím vozovky od Jiráskovy třídy, okolo sokolovny až za podjezd od železniční správy s podmínkou, že železniční správa dá jednorázový příspěvek 1500 Kč.[508]

V prosinci 1956 byly v ulici instalovány nové lampy veřejného osvětlení z tenkostěnného betonu.[509] Někdy po roce 1965, ale před rokem 1970 provedly Technické služby města opravu chodníku před tehdejší budovou okresního národního výboru (čp.68/I).[510] Zpřesnění této datace přináší údaj z listopadu 1967, podle kterého již je úprava chodníku před okresním výborem hotova.[511] Roku 1974 proběhla bezprašná úprava chodníku od sokolovny k podjezdu železniční trati.[512] Další práce probíhaly v ulici v roce 1979. V prosinci 1979 se uvádí, že se provádějí výkopy od ulice Pod Ohradou až k budově ONV (okresní úřad) a že Technické služby provádějí konečnou úpravu rabátek a chodníků kolem LŠU (čp.193/II). Šlo o součást napojování inženýrských sítí z nově dokončeného sídliště Jižní předměstí na celoměstské sítě, konkrétně plynovodu.[513]

V květnu 1995 provedla jistá plzeňská firma částečné přeasfaltování chodníků v ulici, narušených předtím výkopy telefonních kabelů. Šlo o úsek po východní straně ulice, mezi starým nádražím a Jiráskovou ulicí.[514] V březnu 2007 byla provedena na křižovatce ulice Svazu bojovníků za svobodu a Jiráskova předlažba přechodu pro chodce na jihovýchodním nároží křižovatky (u sokolovny). V 2. polovině března 2007 již je položena nová dlažba z betonových prefabrikátů se středovým signálním (zdrsněným) povrchem a bezbariérovým vstupem na přechod pro chodce přes Jiráskovu ulici. Staveniště zatím zůstávalo oploceno, ale dlažba již hotova. Úsek nové dlažby dosáhl asi 10 metrů do ulice Svazu bojovníků za svobodu směrem k jihu. Počátkem dubna 2007 pokračují práce i na jihozápadním nároží křižovatky (u čp.193/II), kde byla položena analogická dlažba. V rámci úpravy došlo k posunutí přechodu pro chodce přes ulici Svazu bojovníků za svobodu o cca 10 metrů směrem k jihu, dále od vlastní křižovatky.[515] Šlo o součást širší celoměstské akce na výstavbu bezbariérových tras. Tato akce spolufinancována Státním fondem dopravní infrastruktury.[516] Dne 21. září 2006 vypsalo město na provedení bezbariérových přechodů v Rokycanech výběrové řízení. Výsledky tendru vyhlásilo 9. října 2006. Zakázku získala firma Rumpold-R, s. r. o. z Rokycan s nabídkovou cenou 1 445 768 Kč. Termín dokončení zakázky byl stanoven na 30. dubna 2007.[517] Dne 4. prosince 2006 rozhodlo zastupitelstvo města v rámci sestavování provizorního rozpočtu na rok 2007 o nepřekročitelném investičním limitu na jednotlivé již rozpracované akce. V případě akce „Mobilita-bezbariérové trasy“ byl tento limit stanoven na 1 325 000 Kč.[518] Dne 25. června 2007 zastupitelstvo města schválilo přijetí navýšení dotace na výstavbu bezbariérových přechodu pro chodce v Rokycanech o 69 000 Kč.[519]

V lednu 2018 město představilo studii řešení parkování v centru Rokycan. Studii zpracovala firma  AF - CITYPLAN, s. r. o. Studie se zabývala i možností zřízení parkoviště u starého nádraží. Šlo ovšem jen o studii, která se stala pouhým podkladem pro budoucí rozhodování města.[520] Nicméně realizace nastala brzy. Dle uzávěrky hospodaření města byla do obecního rozpočtu na rok 2019 zařazena částka 300 000 Kč na projekt parkoviště u starého nádraží. Skutečné náklady činily 103 000 Kč, protože se podařilo ve veřejné zakázce zadat tuto akci za nižší cenu.[521] V rozpočtu města na rok 2020 byla na zřízení parkovacích ploch u starého nádraží vyčleněna částka 5 000 000 Kč.[522] Z obecního rozpočtu pro rok 2020 bylo na tuto investici nakonec vynaloženo celkem 2 347 000 Kč.[523] V srpnu 2020 souhlasila městská rada se zadáním zakázky na zřízení parkoviště u starého nádraží na parcele č.kat.2910/65 pro firmu Swietelsky stavební z Ejpovic za 3 680 820,00 Kč s DPH.[524] Šlo o pozemek při severním okraji kolejiště železniční stanice, na který vedl přístup z ulice Svazu bojovníků za svobodu před starým nádražím. Během roku 2021 bylo parkoviště dobudováno. Disponovalo kapacitou 40 parkovacích míst, včetně dvou pro tělesně postižené.[525] Přesněji šlo o 40 veřejných stání (včetně 2 pro invalidy) a 10 soukromých míst. Projekt parkoviště zhotovil Aleš Novotný. Práce na stavbě v lednu 2021 přerušily klimatické podmínky. V únoru 2021 se uvádí očekávaný termín dokončení v dubnu 2021.[526] V lednu 2021 se výstavba parkoviště uvádí jako jedna z nejvýznamnějších investičních akcí města pro rok 2021, které přešly z předchozího roku.[527] Letecký snímek z dubna 2021 ukazuje, že parkovací plocha již byla téměř dokončena a zčásti již využívána.[528] Zasahuje v úzkém pásu podél severního okraje kolejiště, od vjezdu z ulice Svazu bojovníků za svobodu až takřka za budovu pošty čp.247/II.

Významným prvkem ulice Svazu bojovníků za svobodu je, respektive dlouho byla oboustranná alej tvořená japonskými třešněmi (sakurami). Předcházela jim podobná alej z kulovitých akátů, která tu byla vysazená roku 1921.[529] V lednu 1928 obecní okrašlovací komise doporučila, pokud budou peníze, vysadit na místě stávajících kulovitých akátů mezi nádražím (myšleno staré nádraží) a parkem u průchozího domu (tedy čp.126/I, kudy se prochází na Masarykovo náměstí) pyramidální duby a buky.[530] Obecní správní komise v lednu 1931 posoudila návrh městského zahradníka J. Brožka na ořezání stromů v ulici od průchodu k nádraží a doporučila rozhodnout až po místním ohledání.[531] V roce 1954 upozorňuje MNV, že před gymnáziem uhynuly některé stromy a bude nutno provést náhradní výsadbu.[532] V roce 1965 či 1966 provedena před starým nádražím výsadba dvou jeřábů. Ve stejné době byly vysazeny před objektem okresního úřadu dvě azalky a jeden rododendron.[533] V roce 2012 došlo k pokácení tři vzrostlých, ale narušených stromů v ulici Svazu bojovníků za svobodu.[534] Již předtím byly odstraněny i některé další stromy z tohoto stromořadí. Alej sakur tak výrazně prořídla. Finální úder přišel v roce 2022. 19. února 2022 začalo velké kácení stromů před chystanou rekonstrukcí okružní třídy, přičemž do projektu byly zahrnuty i úpravy ulice Svazu bojovníků za svobodu. Zmizet mělo 10 zbylých sakur v ulici Svazu bojovníků za svobodu a po dokončení generální opravy ulice tu měla proběhnout náhradní výsadba 16 sakur.[535] V listopadu 2024 bylo skutečně v ulici provedeno náhradní sázení. Šlo zatím o osm sakur, vysázených před budovu starého gymnázia.[536]

Šlo o sporný zásah, který je projevem pochopitelných obav lokálních politiků a úředníků z právních problémů v případě, že by starý strom či jeho větev při pádu zranila chodce apod. Volí se pak podobná radikální řešení, jež ochuzují uliční interiér o skutečně vzrostlé stromy, které jsou po generace součástí genia loci ulice, a nahrazují je „sterilní“ výsadbou mladých stromků. To neznamená, že by automaticky větší a starší stromy byly v uličním interiéru vždy lepší variantou (někdy je například pro vyznění architektury vhodnější redukovat příliš vzrostlou veřejnou zeleň). Ovšem na sérii kácení starých stromů v Rokycanech v prvních dekádách 21. století je nutno pohlížet primárně jako na výraz strachu z žalob a dobově podmíněný „safetismus“, navenek racionalizovaný dendrologickými posudky.

O generální rekonstrukci okružní třídy, započaté v roce 2022, jejíž součástí byla i oprava ulice Svazu bojovníků za svobodu, je podrobněji pojednáno níže, v rámci pasáže o technickém vývoji Jiráskovy ulice.

3.2.3. Vývoj pojmenování ulice Svazu bojovníků za svobodu

Ulice se před rokem 1918 nazývala Gymnasialní třídou (tak ji zachycuje mapa z roku 1907).[537] Ihned 28. října 1918, v euforii z vzniku samostatného státu, byla přejmenována spontánně na ulici Českých Legií.[538] Dne 29. prosince 1919, kdy město formálně revidovalo celý systém pojmenování veřejných ulic v Rokycanech, byl název kodifikován jako Třída československých legií.[539] V dobovém zápisu z jednání zastupitelstva se ovšem ještě uvádí pouze Třída českých legií (patrně to bylo dodatečně upraveno).[540] Po německé okupaci musel být ale tento prvorepublikový název odstraněn. 21. prosince 1939 na schůzi městské rady bylo navrženo přejmenovat ji na Gymnasijní třídu.[541]

Mezitím, počátkem 30. let 20. století, v souvislosti s další vlnou výstavby, konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu město odložilo návrh na pojmenování nové ulice na Rašínově na Habrmanovu (dnešní Švermova ulice) s tím, že se názvosloví všech ulic bude řešit najednou.[542] Dne 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech, přičemž změny se týkaly i některých ulic v starších částech Rokycan. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné bylo navrženo prostranství před bývalým nádražím, od sokolovny až k podjezdu nazvat ulice U Sokolovny. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[543] Třída Československých legií tak byla nově zkrácena a ukončena už na křižovatce s Jiráskovou třídou. Zároveň ale město stanovilo, že Marklova (dnešní Dukelská) ulice začíná až za podjezdem a nikoliv u sokolovny, což by nasvědčovalo tomu, že už před rokem 1935 měl nejjižnější úsek dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu samostatný název (Marklova ulice).[544]

Separátní název ulice U Sokolovny je doložen ještě na mapě z roku 1940, ale pak byl přezván na ulici U Podjezdu. Oběžník Okresního úřadu z 26. listopadu 1941 totiž nařídil s ohledem na změněné státoprávní poměry a na rozpuštění obce sokolské odstranit veřejné připomínky sokolů. 11. prosince 1941 městská rada doporučila ke schválení přejmenování a 24. února 1942 to schválilo i obecní zastupitelstvo.[545] Po 2. světové válce už samostatné označení tohoto úseku zaniklo.

V rámci širší rekodifikace uličních názvů, kterou provedl svým usnesením MNV 25. července 1946 měl být ponechán válečný název Gymnasijní ulice.[546] Dne 16. srpna 1946 ovšem prosadil Antonín Jodas (národní socialista) v radě MNV, aby v rámci rozsáhlého přejmenování rokycanských ulic došlo i ke zpětné změně Gymnasijní ulice na ulici Československých legií. Návrh byl schválen všemi hlasy a 26. srpna 1946 potvrzen plénem MNV.[547] Šlo o drobné vítězství nekomunistické části radnice, protože tak byl připomenut prvorepublikový legionářský kult. V červenci 1951 ovšem byla komunikace přejmenována na ulici Svazu bojovníků za svobodu.[548] Změnu navrhla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[549] Tento název, snad pro svoji dvojznačnost, zůstal i po roce 1989. V listopadu 1991 ovšem místní Klub angažovaných nestraníků neúspěšně navrhoval její přejmenování na ulici Bojovníků proti fašismu.[550]

3.3. Dům čp.193/II

Objekt čp.193/II na nároží Jiráskovy ulice a ulice Svazu bojovníků za svobodu je pozůstatkem oné doby, kdy toto nároží bylo pro blízkost k tehdejšímu nádraží jedním z nejlukrativnějších pozemků v Rokycanech. Patrový novorenesanční dům ukazuje, podobně jako Steinerův dům čp.1/II, dekorativní podobu eklektického činžovního domu z přelomu 19. a 20. století. Do Jiráskovy ulice sedmiosý, do vedlejší ulice pětiosý dům je akcentován nárožním arkýřem s půlkruhovým oknem, štukovými ornamenty a kupovitou věžičkou. Fasáda má podobný styl, jaký byl až do rekonstrukce v 80. letech 20. století k vidění na sokolovně. Parterem prochází pásová rustika, v patře vedle arkýře je naznačeno bosování. Okna v patře završují trojúhelníkové nebo segmentové frontony.

Podle K. Hofmana se dům čp.193/II poprvé připomíná již roku 1879.[551] Jde ale o omyl. Neodpovídá tomu číslo popisné, které naznačuje svou výší na vznik v závěru 19. století. Pro tuto možnost svědčí i zpráva z dobového tisku, který v březnu 1898 píše, že v letošním roce bude provedena Václavem Jelínkem, majitelem pily v Rokycanech, výstavba velkého nárožního domu na rohové parcele u nádraží. Stavba bude prý zahájena co nejdříve a provede ji stavitel B. Ryšavý.[552] V městském archivu se nachází složka z let 1898–1899, nazvaná „Jelínek Václav, stavba domu čp.193/II, Pražské předměstí“.[553] Původně soukromý dům byl za 2. světové války „arizován“, pak vrácen původním majitelům. Od roku 1945 zde sídlil v pronajatých místnostech sekretariát okresního výboru KSČ. Postupně komunisté vytlačili ostatní byty a zabrali celou budovu. 26. března 1958 schválila rada MNV záměr koupit dům do svého vlastnictví tak, aby jej pak mohla opravit a obratem předat do trvalého pronájmu komunistické straně. Městu se podařilo dohodnout s hlavním majitelem, MUDr. Alfrédem Blumkou z Bzence, ale muselo ještě vyjednat odkup se dvěma dalšími podílníky, kteří ovšem pobývali v zahraničí (ing. Leo Polesie ve Švédsku a Marie Polesiová v Irsku).[554] Jednání bylo úspěšné a v září 1958 již generální oprava domu v režii města probíhá. Šlo o nové omítnutí fasády, rekonstrukci střechy a částečně i adaptaci vnitřní dispozice.[555] V 3. čtvrtletí 1958 se zmiňuje pokračování oprav, které měly skončit před závěrem roku 1958.[556] Náklady na tuto akci dosáhly 136 405, 36 Kčs.[557] Dne 8. května 1970 byla na budově odhalena pamětní deska na počest 21 rokycanských komunistů zabitých během nacistické okupace. Roku 1976 se deska přestěhovala na novostavbu sídla komunistické strany na rohu Jiráskovy ulice a náměstí 5. května, kde je umístěna dodnes (viz níže).[558]

Na podzim 1972 (někdy mezi 26. zářím a 28. listopadem) rozhodla rada MěstNV požádat okresní výbor Komunistické strany Československa, aby po vystěhování z tohoto objektu jej dal k dispozici městu pro Lidovou školu umění.[559] V té době totiž město komunistům odsouhlasilo výstavbu jejich nového sídla na prestižním pozemku na náměstí 5. května (v prostoru U Libuše – viz níže). Tím se objekt čp.193/II výhledově uvolnil pro Lidovou školu umění a město tak mohlo přerušit snahy o adaptaci domu čp.178/I v Hradební ulici pro tyto účely. Na přelomu let 1973–1974 (mezi 18. prosincem 1973 a 22. lednem 1974) se touto variantou zabývala rada MěstNV a rozhodla požádat radu ONV o stanovisko k přenechání objektu čp.193/II pro účely LŠU.[560] V únoru 1977 už se o přestěhování Lidové školy umění do objektu čp.193/II mluví jako o hotové věci.[561] Okresní výbor KSČ zde sídlil až do roku 1977, pak se sem přestěhovala Lidová škola umění (LŠU), která zde zahájila činnost 27. listopadu 1978.[562] Adaptace na LŠU byla provedena v hodnotě 700 000 Kčs.[563] Dne 15. února 1977 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru plánovacího a finančního požádat ONV o přidělení 500 000 Kčs na rekonstrukcí interiérů pro Lidovou školu umění a 50 000 Kčs na vybavení LŠU.[564] Na úpravu domu získal MěstNV v roce 1977 nakonec dotaci 150 000 Kčs.[565] Podle zpráv z května 1977 už projektové práce skončily a dokumentace byla předána dodavatelskému podniku (OSP Rokycany). Práce měly začít ve 3. čtvrtletí 1977 a skončit v 1. čtvrtletí 1978.[566] Rekonstrukce domu čp.193/II nakonec proběhla během 1. pololetí 1978. Náklady dosáhly 600 000 Kčs (jinde v témž dokumentu uváděna přesnější suma 559 741 Kčs). Dle zpráv ze září 1978 už práce končí.[567] V listopadu 1978 už evidentně LŠU v budově fungovala, protože 21. listopadu 1978 jí rada MěstNV udělila pamětní plaketu u příležitosti zahájení vyučování v nově rekonstruované budově.[568] Na domě se v době komunistického režimu umisťovala různá propagandistická hesla. Počátkem 80. let zde například visel transparent: „Ve jménu života, radosti a krásy za další rozvoj socialistické kultury“.[569] Po roce 1989 se sem ještě nakrátko vrátil sekretariát komunistů a 31. prosince 1992 dům koupila Všeobecná zdravotní pojišťovna, která tu zřídila své kanceláře.[570] V roce 2017 prošel dům čp.193/II opravou fasády. Tehdy se sem z původních kanceláří v Havlíčkově ulici přestěhovala firma Brigádnici.com.[571] Obecní kronika ale na jiném místě uvádí, že práce probíhaly již v roce 2016. Šlo o výměnu oken, nové vchodové dveře a obnovu fasády.[572] V dubnu 2019 souhlasili zastupitelé města přidělit majiteli čp.193/II dotaci v rámci programu na podporu oprav a údržby budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami. Šlo subvenci ve výši 50 000 Kč na obnovu střechy.[573]

Mezi domem čp.193/II a objektem starého nádraží je dosud nezastavěná parcela. Jak nasvědčuje holá boční zeď domu čp.193/I, původně tu regulační plán předpokládal další výstavbu. Ta se ovšem neuskutečnila a pozemek je poměrně neadekvátně využíván jako zahrada se záhony a parkoviště pro automobily zaměstnanců zdravotní pojišťovny. Počátkem roku 1988 se uvádí, že s odborem školství ONV se diskutuje o možnosti přístavby nového pavilonu k LŠU, hotový prý už je předběžný návrh, ještě nutno zpracovat nutné podklady.[574] Podle informace z dubna 1989 byla přístavba pavilonu LŠU uplatněna pro zařazení do 9. pětiletky.[575] Po přestěhování umělecké školy do jiné budovy ale byl plán opuštěn. Pokud by se v budoucnu našel investor se zájmem o dostavbu této mezery, mělo by to město podpořit. Do centra města proluky nepatří.

3.4. Střední odborná škola (staré gymnázium) čp.112/I

3.4.1. Příprava a průběh výstavby gymnázia

Zdaleka nejvýstavnějším objektem, který na okružní třídě vyrostl zde, v blízkosti starého nádraží, je novobarokní budova gymnázia (dnes Střední odborná škola) čp.112/I z let 1904–1905. Rokycany měly svou střední školu už v letech 1873–1879, kdy ve městě existovalo nižší reálné gymnázium. V roce 1898 bylo obnoveno a umístěno do nové budovy v ulici Míru.[576] Ta ale přestala vyhovovat, protože v ní sídlila i měšťanská škola, a proto se začalo uvažovat o stavbě samostatné gymnaziální budovy. Na tehdejší stavební periferii, ale v blízkosti rychle se rozvíjející okružní třídy, vykoupilo město za 38 050 korun 11. května 1903 pozemek se stodolami a zahradou.[577] Výstavbě školy musel ustoupit původní objekt čp.112/I. Jeho detailní popis se nalézá v kapitole „Knihova ulice“.

Projekt nového gymnázia vyhotovil c. k. vrchní místodržitelský inženýr Ferdinand Havlíček a jeho projekt byl 22. února 1904 schválen. 2. dubna téhož roku vybralo město za stavitele gymnázia ze 7 uchazečů firmu B. Ryšavého a Š. Wolfa.[578] Na parcele o ploše 922 metrů čtverečních začal rychlým tempem vyrůstat palác nového gymnázia. Některé dny na stavbě bylo zaměstnáno až 150 lidí. Už 6. srpna 1904 bylo dokončeno druhé patro, 1. října dokončena báň na věži a uloženy do ní různé pamětní listiny.[579] Dne 27. října téhož roku byla položena střecha a zbudována věž, 1. července 1905 se odhalil vstupní portál, 9. srpna 1905 stavba prošla kolaudací, 15. září 1905 se zde začalo vyučovat a konečně 28. září 1905 byla budova oficiálně otevřena, když ji vysvětil vyšehradský kanovník Antonín Wünsch.[580] Stavbu gymnázia hradilo město, které si kvůli tomu půjčilo 400 000 K u městské spořitelny (tato suma byla určena i na stavbu opatrovny v dnešním parku U Saské brány, o ní viz níže). Plánované náklady na budovu gymnázia činily 330 061 K.[581] V březnu 1919 jednalo obecní zastupitelstvo o jednorázovém splacení půjčky od pražské městské spořitelny na výstavbu gymnázia a opatrovny (v té době zbývalo ještě splatit 362 266,98 K) a půjčky od stejného ústavu na dostavbu gymnázia (tam zbývalo doplatit 44 094,69 K). Půjčka byla vypovězena dle rozhodnutí městské rady z 10. ledna 1919 a splatná byla k 15. červenci 1919. Kvůli vládnímu nařízení, regulujícímu peněžní transakce (zákaz výběru více než 50 % vkladů), ale splacení půjčky nebylo možné a zastupitelstvo záměr stáhlo.[582] Už roku 1907 bylo gymnázium „zestátněno“, čili napojeno na státní financování.[583]

Truhlářské práce provedl V. Kusý z Klatov, klempířské Václav Páník, sklenářské Karel Pikolon, zámečnické Josef Splítek, malířské a natěračské firma Pikolon a Bastl, štukatérské R. Kočí z Plzně, prejzy na střechu dodala firma Elhenický ze Smíchova.[584] Ve sklepě byl instalován parní motor, který čerpal vodu ze studně na dvoře, později zrušené. Vodovod instalovala firma J. K. Rudolf z Plzně. V suterénu rovněž byla umístěna kotelna pro rozvod ústředního topení, které provedla firma Heim z Prahy. O tom, že po technické stránce náležela budova gymnázia mezi tehdejší absolutní špičku v Rokycanech, svědčí i to, že se staveniště stalo atrakcí pro veřejnost a zájemci si za poplatek prohlíželi ústřední topení nebo ochoz věže.[585] Jako zajímavost možno zmínit, že při výstavbě gymnázia roku 1904 byla nalezena na staveništi lebka divokého kance, přičemž poslední takový kanec prý byl uloven v Čechách v roce 1805.[586]

3.4.2. Architektonicko-umělecký popis objektu

Gymnázium se skládalo ze dvou objektů: vlastního školského paláce, otočeného do dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu, a na něj kolmého dvorního traktu s tělocvičnou s kaplí, orientovaného do Knihovy ulice. Hlavní budova je dvoupatrová, novobarokní stavba 64 metrů dlouhá a 22 metrů široká. Průčelí do ulice Svazu bojovníků za svobodu má monumentální, 14osou fasádou s dvouosým souměrným středovým rizalitem. Po stranách předstupují do ulice boční křídla. Budova je korunována vysokou věží. Novobarokní sloh gymnázia je v dobovém kontextu v Rokycanech nepříliš obvyklý. Projektant dokázal odolat dobově populárnímu eklekticismu a vytvořil stylově čisté dílo inspirované vrcholně barokními šlechtickými sídly. Barokní neklid je tu zasazen do klasického římského tvarosloví. Nejzdobnější je středový rizalit s bohatou štukaturou a cenným pískovcovým portálem, který podle návrhu Františka Havlíčka vytvořil rokycanský kameník Jaroslav Lebruška.[587] K portálu s cennými dveřmi vede barokně zakřivené schodiště. Nad okny rizalitu zaujmou dekorativní suprafenestry. V úrovni prvního patra je v nich barevně vyveden erb města Rokycan v barokní kartuši. Průčelí zde původně zdobil nápis: „Jubilejní gymnasium císaře a krále Františka Josefa I.“.[588] Věž nasedá nad korunní římsou, vybíhající v trojúhelník. Po stranách má dvě niky s rokokovými vázami. Věž byla vybavena unikátními elektrickými hodinami od firmy Deckert & Homolka.[589] Střechu věže pokrývá měděný plech, nejníže je konická helmice, na ní ochoz, o patro výše lucerna vybíhající v úzkou jehlancovitou špičku. Svou výškou se věž gymnázia stala novou dominantou Rokycan. Parterem hlavního průčelí prostupuje pásová rustika. Mezi přízemím a prvním patrem se nachází mohutná římsa, na níž nasedá řád římsko-jónských pilastrů, které probíhají přes dvě podlaží až ke korunní římse. Střecha je mansardová. Nad postranními křídly jsou v ní zdobné vikýře.

Za pozornost stojí i interiéry gymnázia. Vstupní vestibul za portálem před schodištěm zdobí štukatury a předsíňku u vchodu benátská mozaika z mramorových kostek na podlaze.[590] U vchodu byla na stěnu umístěna po 2. světové válce pamětní deska zdejšího pedagoga B. Horáka, popraveného nacisty roku 1942.[591] Pravé boční křídlo přízemí vyplňoval byt ředitele školy s pěti pokoji a kuchyní. Na opačné, levé straně (do Knihovy ulice) se nacházel byt školníka (jeden pokoj a kuchyně). V přízemí se dále nacházel kabinet tělocviku, zeměpisu a dějepisu, a taky studentská knihovna. V roce 1913 zde přibyla učebna chemie s kabinetem (chemie se tehdy stala samostatným předmětem, do té doby považována za součást fyziky). V prvním poschodí byly čtyři učebny, v pravém bočním křídle sborovna, hovorna, ředitelna a školní archiv, v levém bočním křídle posluchárna přírodopisu s kabinetem a vchod do školní kaple. V druhém patře opět čtyři učebny, v levém křídle posluchárna fyziky s kabinetem, v pravém kreslírna s kabinetem.[592]

Dvorní budova má rozměry 23 x 11 metrů. Tento patrový objekt měl v přízemí tělocvičnu, v patře kapli, později změněnou na druhou tělocvičnu a aulu. Tělocvična měla kazetový strop. Počítalo se s ní původně i pro různá slavnostní shromáždění, koncerty apod.[593] Školní kaple byla pojatá jako velkorysý sakrální prostor. Na kruchtě stály šestihlasé varhany od firmy Rejna & Černý. Fabionový strop kaple je bohatě zdoben štukaturou. V dochované nice, která uzavírala kapli, stával oltář od řezbáře Josefa Krejčíka z Prahy, provedený podle návrhu architekta Havlíčka, po stranách doplněný o sádrové sochy sv. Cyrila a Metoděje z dílny akademického sochaře B. Kočího z Plzně. Nad oltářem byla bohatá štukatura s motivem božího oka.[594] Kapli, stejně jako celou budovu gymnázia, posvětil dne 28. září 1905 bývalý žák rokycanského reálného gymnázia Msgr. Antonín Wünsch, sídelní kanovník Vyšehradské kapituly.[595] Po zrušení v 50. letech 20. století sice ztratila kaple původní účel i mobiliář, ale vnitřní dekor se většinou zachoval (byť v nedůstojné adaptaci na tělocvičnu). Oltář byl po zrušení kaple přemístěn do děkanského kostela P. Marie Sněžné, varhany do kostela na Vršíčku a sochy sv. Cyrila a Metoděje byly zničeny. Okna kaple měla malovaná skla od firmy Rehvald z Plzně, ta rovněž byla odstraněna. U dvorní budovy pak později vyrostl na jižní straně utilitární přístavek, kam byl umístěn sklad nářadí, nouzové schodiště a v přízemí sprchy.[596]

Fasáda gymnázia si udržuje vysokou zdobnost a smysl pro detail i na straně otočené do zahrady, která ale je bohužel dnes jen torzem původní parkové úpravy. V zahradě ovšem stojí vzácný strom jerlín japonský (Sophora japonica).[597] Ještě hodnotnější je poměrně vzácný exemplář jinanu dvoulaločného (Ginkgo biloba), který je zařazen mezi chráněné stromy okresu Rokycany. Stáří stromu bylo odhadováno okolo roku 2000 na zhruba 80 let. Ve výšce 1,3 metrů činil obvod kmene 187 cm. Výška stromu dosahovala 13 metrů. Jinan v zahradě rokycanského gymnázia byl zařazen mezi chráněné stromy 21. listopadu 1985. V okruhu 10 metrů okolo něj bylo vyhlášeno ochranné pásmo.[598] Ve skutečnosti jde o dvoustrom s dvěma kmeny. V roce 2006 se již uvádí výška 15 metrů a obvod jednotlivých kmenů ve výšce 1,3 m udáván na 113 a 150 cm.[599] Další dva výrazné stromy (buk a jasan) se nacházely v úzkém pruhu pozemku mezi budovou tělocvičny (a auly) a plotem gymnázia do Knihovy ulice. Šlo o buk a jasan, pocházející patrně z doby brzy po dokončení objektu gymnázia na počátku 20. století. V srpnu 2021 byl cca 30 metrů vysoký jasan pokácen za pomoci autojeřábu a hasičů. Kácení proběhlo na základě znaleckého posudku, který odhalil „významné zhoršení odolnosti proti vyvrácení, tedy poruchu v zakotvení kořenového systému.“ Sousední buk byl zachován.[600]

3.4.3. Další stavební vývoj objektu gymnázia do roku 1945

Původně gymnázium osvětloval plyn, roku 1924 sem byla zavedena elektřina, zpočátku jen v ředitelně a sborovně, později ve všech místnostech.[601] V květnu 1926 zastupitelstvo města schválilo půjčku 500 000 Kč u městské spořitelny na mimořádné výdaje obecního rozpočtu na rok 1926. Mimo jiné z ní mělo jít 12 500 Kč na zavedení ústředního topení do bytu ředitele gymnázia.[602] V červenci 1926 ale obecní zastupitelstvo schválilo změnu využití těchto 12 500 Kč. Ředitel ústavu Bohuslav Horák sám navrhl, že místo ústředního topení instaluje dvoje americká kamna za 4600 Kč a nechá instalovat v gymnáziu elektrické osvětlení za 6713 Kč.[603] Podle zprávy o plnění obecního rozpočtu za rok 1926 (s údaji ke 12. srpnu 1926) nebylo ještě z částky 12 500 Kč, určených na tyto investice v gymnáziu, utraceno nic.[604] V listopadu 1926 se opět na schůzi zastupitelstva uvádí, že městská rada doporučila zastupitelstvu ke schválení změnu využití peněz, vyčleněných na instalaci ústředního topení do bytu ředitele gymnázia, místo kterého měla být do budovy pořízena kamna a elektrické světlo.[605] V prosinci 1929 městská rada vzala na vědomí, že oprava ústředního topení v gymnáziu vyjde na cca 42 000 Kč, což se uhradí z mniškového fondu.[606] V lednu 1930 to vzala na vědomí i obecní finanční komise.[607] V lednu 1930 řešili úhradu nákladu na opravu ústředního topení v gymnáziu obecní zastupitelé. Při obhlídce topení se totiž zjistilo, že se musí provést generální oprava kotlů parního topení. Provedla ji během prázdnin firma J. Štětka z Královských Vinohrad za cca 42 000 Kč. Městská rada potom navrhla uhradit částku z lesního rezervního fondu. Mezi zastupiteli se ale ozval i nesouhlas. Josef Hofman se dotazuje, jak to že oprava, původně rozpočtovaná na 8000 Kč, nakonec stála 42 000 Kč. Nový kotel by podle něj nestál o mnoho víc. Václav Charvát zmínil, že problém je obecnější: ve sklepích gymnázia je vlhko a trubky to poškozuje. Nakonec radní úhradu oprav schválili s tím, že městská technická kancelář má předložit zastupitelstvu zdůvodnění nákladů.[608] V květnu 1930 pak zpráva městské technické kanceláře o opravách ústředního topení v gymnáziu byla vzata zastupitelstvem na vědomí.[609]

V květnu 1930 vystoupil na schůzi zastupitelstva Václav Poláček a doporučil nezasypávat studnu v gymnáziu, protože odvodňuje okolní pozemek.[610] Už za 1. republiky se objevily návrhy na rozšíření areálu gymnázia, které vzhledem k dynamickému růstu počtu obyvatel Rokycan nemuselo natrvalo postačovat potřebám zdejšího školství. V srpnu 1930 rozhodla městská rada, že vzhledem k žádosti gymnázia o zakoupení sousedního pozemku pro eventuální rozšíření se vyžádají informace o kupní ceně pozemku.[611] V listopadu 1932 projednala samospráva nabídku Obchodního družstva na prodej č.kat.72 pro rozšíření gymnázia. Bylo usneseno získat zbytek zahrady č.kat.72 od Obchodního družstva, přičemž projektant gymnázia ing. Ferdinand Havlíček, odborný přednosta ministerstva veřejných prací v. v., měl být požádán o dobrozdání, zdali by budova gymnázia po estetické a stavební stránce snesla nástavbu 3. patra. U ministerstva školství a národní osvěty se měly opatřit informace o možnosti získat na koupi č.kat.72 subvenci. Dále bylo usneseno jednat i s majitelem zahrady č.kat.73 o zajištění předkupního práva na jeho parcelu pro případ, že by bylo nutné u gymnázia vybudovat internát.[612] Ze zamýšleného rozšíření areálu ale nebylo nakonec nic realizováno, naštěstí ani zrůdný návrh zvýšit budovu o jedno patro.

V září 1930 městská rada vyhověla žádosti gymnázia o opravu varhan v kapli nákladem do 900 Kč.[613] V květnu 1933 se radní usnesli, že stavební úpravy v gymnáziu projednají R. Hejrovský a J. Brada s vedením gymnázia.[614] Koncem května 1933 pak samospráva rozhodla, že oprava žlabů a střechy gymnázia se může provést současně s opravou fasády, kvůli čemuž se musí zařadit do rozpočtu na rok 1934 potřebná částka.[615] Rozhodnutím městské rady ze srpna 1933 se zadává firmě A. Pikolon nátěr plotu u gymnázia.[616] Pro nedostatek financí město nevyhovělo v listopadu 1933 žádosti ředitelství gymnázia o výměnu podlah v tělocvičně.[617] V červnu 1934 jedná zastupitelstvo o uzavření půjčky 750 000 Kč u Ústřední banky českých spořitelen (Sporobanka) k úhradě investic mimořádného rozpočtu na rok 1934. Už 26. října 1933 na své schůzi zastupitelé schválili uzavření půjčky u tohoto ústavu ve výši 1 500 000 Kč, později ale snížena na 750 000 Kč a v této výši 6. prosince 1933 ji schválil okresní výbor. Teprve v té době došlo k vyřízení další půjčky u tohoto ústavu ve výši 750 000 Kč, což 22. května 1934 městská rada doporučila ke schválení. Půjčka se měla mimo jiné použít na opravu omítky gymnázia (70 000 Kč).[618] V prosinci 1936 město provedlo vyúčtování a rozhodlo o uzavření doplňovací půjčky z lesního rezervního fondu na investice usnesené v roce 1934. Dne 16. listopadu 1934 sice zastupitelstvo rozhodlo o využití půjčky 1 357 860 Kč u Sporobanky a 760 000 Kč z obecních fondů, ale po konečném vyúčtování bylo zjištěno, že je nutno ještě uhradit 53 400 Kč za opravu fasády gymnázia. 17. prosince 1936 městská rada doporučila doplňovací půjčku ke schválení.[619]

3.4.4. Další stavební vývoj objektu gymnázia do roku 1989

V roce 1945 objekt gymnázia poškodil americký nálet. Podle údajů shromážděných Jiřím Vonáskem šlo o letecký útok z 29. dubna 1945.[620] Pak tu proběhly některé drobné opravy. V lednu 1946 rozhodl MNV vyplatit 5234 Kčs firmě J. Šimáněho za pokrývačské práce na střeše gymnázia.[621] Během války a poválečných zmatků zároveň zplaněl okrasný trávník před průčelím gymnázia a zarostl plevelem. Na rok 1947 plánuje MNV jeho obnovu.[622]

Po 2. světové válce byla původní podoba budovy rozrušena některými modernizačními a utilitárními zásahy. 19. února 1949 započalo odklízení pěkné kované mříže do ulice Svazu bojovníků za svobodu.[623] Demontáž mříže provedli jako brigádu členové místní organizace KSČ č. 3. Zároveň vykáceli všechny okrasné stromy z trávníku před průčelím.[624] V lednu 1957 byla zrušena školní kaple. Měla se proměnit na přednáškovou síň.[625] Nakonec z ní vznikla „aula“, využívaná sporadicky při různých celoškolských setkáních, většinou ale sloužila jako tělocvična. Do štukového neobarokního interiéru tak bylo vsazeno sportovní nářadí. V období 15. červenec – 30. říjen 1956 měl Okresní stavební podnik provést opravu střechy gymnázia. Práce ale ještě v září 1956 nezačaly.[626] V lednu 1957 se uvádí, že  budova gymnázia upravena (spolu s objektem školy v ulici Míru to město celkem přišlo na 250 000 Kčs). Není ovšem jisté, zda tehdy již byla hotova i oprava střechy.[627] Oprava střechy se každopádně v lednu 1958 zmiňuje jako dokončená.[628] Na rok 1958 se počítalo s proinvestováním dalších 280 000 Kčs na opravu budovy.[629] V květnu 1958 již oprava probíhá, a to údajně zcela podle harmonogramu prací.[630] V září 1958 se na zasedání MNV ohlašuje, že oprava byla dokončena.[631] Původní gymnázium roku 1953 bylo přejmenováno oficiálně na jedenáctiletou školu, od roku 1959 dvanáctiletá škola. Roku 1961 se pak transformovalo na střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ).[632] Dne 13. května 1969 doporučila rada MěstNV, jako jeden z posledních záchvěvů pražského jara, přejmenovat SVVŠ na Gymnázium dr. Bohuslava Horáka.[633] Záměr ale nebyl realizován. Nicméně za normalizace již ústav oficiálně opět nesl označení gymnázium.

Od léta roku 1979 procházelo gymnázium generální opravou (podle jiného zdroje práce začaly až v prosinci 1982[634]). Onoho roku totiž začaly padat římsy a do budovy silně zatékalo.[635] Vzhledem k nedostatku financí a technické náročnosti se opravy rozložily do několika let. Dokončení se plánovalo na rok 1986.[636] V únoru 1983 musel být přidělen kvůli rekonstrukci budovy jeden náhradní byt.[637] Práce na opravě školské budovy prováděl Okresní stavební podnik. V říjnu 1984 práce pokračují, dle hospodářské smlouvy se dokončení plánuje na rok 1985.[638] V roce 1986 ale ještě práce pořád trvaly.[639] Náklady na opravu dosáhly nakonec 6 000 000 Kčs.[640] Tato rekonstrukce sice vcelku zachovala fasádu, ale nevhodně odstranila některé cenné detaily, zejména původní prejzovou krytinu střechy, kterou nahradil červený plech. Zlikvidovány byly ozdobné komíny, vikýřky a kovové korouhve na střeše.[641] Nejhorší dopad mělo nahrazení dosavadních šestitabulkových oken s dřevěnými lakovanými rámy novými typizovanými okny dělenými jen horizontálně v dolní části. Tyto účelové změny sice nepoškodily původní podobu gymnázia natolik, jak to krátce předtím učinila rekonstrukce vedlejší sokolovny, ale budova gymnázia přesto ztratila cosi ze svého novobarokního kouzla. Původní měkké fasádní odstíny žluté, bílé a okrové nahradila studenější kombinací bílé a červené, podpořená ještě ostrou červení plechové střechy. Negativně se na tváři budovy projevilo i nové zahradnické řešení trávníku před hlavním průčelím. Původní pečlivě udržovaný trávník a exotické květiny nahradily podřadné nízké keře, které zaplnily celou plochu a staly se odkladištěm odpadků. Ještě v roce 1996 trval tento stav[642], pak před koncem 20. století byly keře vykáceny a plocha znovu oseta trávníkem.

3.4.5. Další stavební vývoj objektu gymnázia po roce 1989

Další velká oprava budovy gymnázia přišla v 90. letech 20. století. Už od poloviny roku 1994 musel být uzavřen hlavní vchod do budovy, protože tam padala omítka. Studenti tak používali zadní dveře do dvora. Rekonstrukce začala v říjnu 1994, prováděla ji plzeňská firma AREA. Finance poskytlo ministerstvo školství a školský úřad. V 1. etapě, jejíž dokončení se očekávalo v závěru roku 1994, se provedla oprava fasády do ulice Svazu bojovníků za svobodu. Dále proběhla sanace sklepních prostor, kde se obnovovala původní vzduchotechnika a stavební firma hodlala obnovit zazděné větrací průduchy. Při opravě fasády došlo k částečnému otlučení sešlých omítek. Průčelí pak bylo obnoveno v původní podobě. Na římsy a suprafenestry byly instalovány bodce proti ptactvu (aby se zabránilo znečišťování omítky trusem). Šlo o jedno z prvních použití této technologie v Rokycanech. Pro fasádu byly zvoleny netradiční, ale vcelku vkusné odstíny světle zelené barvy v kombinaci s bílou (na rozdíl od stávající červené a bílé). Po dobu rekonstrukce byla budova obehnána lešením s jutovým krytem proti prašnosti. Před hlavním průčelím gymnázia vyrostl plot, který zabral cca 1 metr chodníku.[643] Druhá etapa rekonstrukce začala roku 1995. V květnu 1995 podepsal ředitel gymnázia Auinger smlouvu s firmou Stavební a obchodní společnost P&R. V této fázi došlo na opravu fasády směrem do Jiráskovy ulice. Odhadované náklady činily 630 000 Kč. Ještě v květnu započala instalace lešení, přičemž oprava měla trvat do konce července 1995.[644] Podle jiného pramene ale 5. září 1995 uhradilo gymnázium fakturu za opravu jižní fasády ve výši 187 630 Kč. Škola si kvůli tomu vzala od města bezúročnou půjčku 400 000 Kč, splatnou do poloviny roku 1996.[645]

Na konci 20. století došlo v Rokycanech ke stěhování školských zařízení. Gymnázium se roku 1995 přemístilo do nového areálu pod nemocnicí v ulici Mládežníků na Pražském předměstí (viz podkapitola o zástavbě západně od sídliště Hrudkovanka). V roce 1993 se plánuje, že by se do uvolněné budovy gymnázia mohla přesunout Základní škola Za Radnicí.[646] Nakonec zde ale byla umístěna Střední odborná škola. V souvislosti s tím se prováděly některé úpravy funkční dispozice budovy. Už v srpnu 1995 byla předána nově adaptovaná učebna výpočetní techniky, zřízená nákladem 275 000 Kč. Od prosince 1995 se tu na několik týdnů dokonce přerušilo vyučování. Firma Elektro Zdeněk Novák provedla tehdy výměnu telefonních kabelů a počítačových sítí.[647] Posluchárna chemie v přízemí se změnila na elektrotechnickou dílnu, knihovna byla adaptována na studovnu, z učebny biologie v prvním patře se stala laboratoř elektrotechnických měření, v stávající sborovně vznikla učebna techniky administrativy, posluchárnu fyziky nahradily jazykové učebny a rýsovnu v 2. patře dvě laboratoře výpočetní techniky.[648] Na vnější podobě budovy bývalého gymnázia se tyto změny nijak neprojevily. V roce 1996 ale plánovalo vedení školy dokončit opravu fasády (zadní průčelí směrem do zahrady) a požádalo kvůli tomu město o dotaci.[649]

Roku 2003 se město dohodlo s vedením školy, že mu odpustí roční nájem a ušetřené peníze může střední odborná škola vložit do dalších oprav budovy. V roce 2005 proběhla v přízemí výstavba další specializované učebny, zaměřené na počítačovou dílenskou praxi.[650] V srpnu 2006 probíhá čištění fasády školy od holubího trhu. Bodce nainstalované nad okna v 90. letech 20. století totiž postupně zchátraly a na průčelí se opět usazovali ptáci. Město také na fasádu jako technologickou novinku nainstalovalo audiosestavu, která vydávala zvuky na plašení holubů. Šlo zatím o zkušební provoz s tím, že intenzita a frekvence zvuku se může ještě měnit. Kromě toho probíhala částečná výměna a čistění okapových svodů.[651] Během léta 2006 také v budově střední odborné školy proběhla rekonstrukce počítačových učeben a jejích vybavení novou výpočetní technikou.[652]

Ve výběrovém řízení získala 19. prosince 2007 firma A. Z. EURO INTERIER, s. r. o. z Rokycan zakázku na výměnu oken v jihovýchodním křídle budovy čp.112/I za 1 647 546 Kč, s termínem dokončení do 31. července 2008. Během roku 2007 zakázka nebyla dokončena.[653] Výměna oken pak proběhla až v roce 2008. 21. května 2008 schválila městská rada[654] a 2. června 2008 i zastupitelstvo přijetí účelové dotace od Plzeňského kraje z programu Obnova historického stavebního fondu v památkových rezervacích a zónách a staveb drobné architektury ve výši 250 000 Kč na výměnu oken v budově starého gymnázia.[655] Dle stavu k polovině července 2008 už na jižní straně budovy, směrem do Jiráskovy ulice a zčásti i na severní straně jižního bočního křídla obrácené do vstupního prostranství, byla vyměněna původní moderní okna za historizující dřevěná okna s více poli.[656] Šlo o zdařilý počin, který setřel tvrdou modernizaci, prováděnou v éře pozdního socialismu. 14. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy mělo dojít k přesunu prostředků z dokumentace na ČOV na posílení výdajů na výměnu oken na SOŠ Rokycany ve výši 255 000 Kč.[657] Práce na výměně oken pokračovaly i v roce 2009. Opravou prošel i kamenný portál budovy a další kamenické prvky.[658]  listopadu 2009 byla v rámci připomínky 70. výročí událostí 17. listopadu 1939 v budově starého gymnázia pamětní deska na počest perzekvovaných bývalých studentů rokycanského gymnázia.[659]

Vedení města nechalo v roce 2011 zpracovat posudek na technický stav dřevěných částí krovu starého gymnázia. Zjistilo se, že konstrukce je napadena dřevokaznou houbou, zejména nad budovou tělocvičny a auly, kde byla plošně narušena pata krovu. V roce 2013 pak proběhla rekonstrukce střechy tělocvičny. Práce se opozdily, protože původní vítěz výběrového řízení odstoupil. Nový tendr vyhrála firma BIS z Plzně. Na přelomu července a srpna 2013 započaly práce. Kromě výměny nevyhovujících částí krovu došlo k položení nové střešní krytiny, kterou místo dosavadního plechu byly pálené tašky.[660] Tato oprava se ovšem netýkala hlavní budovy gymnázia, kde nadále přetrvávala normalizační plechová střecha. Až roku 2016 se i hlavní budova dočkala rekonstrukce střechy, nákladem 11 milionů Kč.[661] Tehdy byla i zde demontována esteticky pochybná plechová krytina z 80. let a položeny tradiční střešní tašky. Součástí investice byla i oprava věže, včetně sejmutí původní makovice na vrcholu věže. Otevření makovice se odehrálo na nádvoří rokycanské radnice 1. července 2016. Zajišťovala ho firma Ryta, která byla i zhotovitelem opravy střechy starého gymnázia. Uvnitř se našly ve dvou tubusech dobové dokumenty z roku 1904. Větší tubus obsahoval písemnosti ve skleněném pouzdře, které muselo být rozbito. Nacházela se v něm listina s pečetí a podpisy tehdejšího starosty města i ředitele gymnázia, 6 kusů mincí, fotografie ze stavby gymnázia a dobový tisk ze září 1904. Menší tubus obsahoval listinu firmy „Závod pro zařizování vodovodů a plynovodů J. K. Rudolf Plzeň“, jež tehdy prováděla klempířské práce na gymnáziu. Všechny artefakty byly okopírovány a do tubusu vráceny jejich kopie.[662] V roce 2018 proběhla na budově starého gymnázia výměna oken. Nově byla pořízena eurookna, imitující dřevo.[663] V květnu 2018 rada města na svém zasedání schválila přidělení této zakázky na částečnou výměnu oken firmě Ryta, s. r. o. z Rokycan za 1 228 907, 11 Kč s DPH.[664] V březnu roku 2019 byly opraveny hodiny na věži starého gymnázia.[665]

V srpnu 2020 souhlasila městská rada se zadáním zakázky na oplocení pozemku bývalého gymnázia čp.112/I firmě Hadiko s. r. o. ze Srbic za 2 596 531 Kč bez DPH.[666] Práce pak byly provedeny během roku 2021. Šlo o obnovu hradby gymnázia směrem do Knihovy ulice, kde předtím proběhlo vykácení jasanů.[667] Na jiném místě ale obecní kronika uvádí, že 4. září 2021 se u budovy starého gymnázia směrem do Knihovy ulice kácel jeden starý buk.[668] V lednu 2024 se mezi plánovanými výdaji obecního rozpočtu na rok 2024 zmiňuje oprava elektřiny v tělocvičně starého gymnázia, se souhrnnými náklady 2 500 000 Kč.[669] V září 2024 zastupitelé odsouhlasili přijetí dotace od Plzeňského kraje na rekonstrukci elektroinstalace a osvětlení tělocvičny v 2. podlaží budovy SOŠ, ve výši 1 000 000 Kč.[670]

3.5. Katzova vila čp.179/I

Východně od gymnázia vyrostla roku 1938 na okružní třídě ještě dvoupatrová Katzova vila čp.179/I, mohutná, původně soukromá vila v nenáročném funkcionalistickém stylu, dnes využívaná jako úřadovna policie. Postavil ji advokát Rudolf Katz, zčásti na místě Prajzlerovic zahrady.[671] JUDr. Rudolf Katz 29. října 1938 požádal o uznání zahrady č.kat.72 v Jiráskově třídě za stavební místo s tím, že zde hodlá postavit dvoupatrový dům. Dne 4. listopadu 1938 městská rada doporučila žádost ke schválení a k projednání jako pilný návrh. Na listopadové schůzi obecního zastupitelstva v roce 1938 schválena pilnost. Už 4. listopadu 1938 městská technická kancelář souhlasila s parcelací, přičemž regulační čáru určila od jihovýchodního rohu hradby gymnázia k jihovýchodnímu rohu zahrady na č.kat.73/1. Zástavbu měl tvořit volně stojící dvoupatrový dům. Tento záměr pak zastupitelstvo schválilo.[672] Projektová dokumentace a tudíž ani jméno autora projektu se nedochovalo. V roce 1939 již byl dům dostavěn.[673] Číslo popisné bylo přiděleno 24. června 1940. Výstavba soukromé vily ve velké zahradě na okružní třídě nebyla vhodným stavebním počinem. Exponovaná poloha na městské třídě si vyžaduje intenzivnější, hustější formy výstavby. Faktem ale je, že tehdy, před výstavbou silničního průtahu a demolicí Kozlerovy ulice (viz výše) už za gymnáziem fakticky končila rušná část okružní třídy. Druhou skutečností je, že vila vyrostla kvapně v časech ohrožení republiky, kdy v Rokycanech proběhla stavební horečka, při níž se mnohé rodiny narychlo snažily proměnit nejisté úspory v reálnou hodnotu, uloženou v nemovitostech. V takové atmosféře se na nuance ideálního urbanistického řešení nehledělo. Pro rodinu JUDr. Katze to platí obzvlášť. Kvůli židovskému původu byli manželé Katzovi krátce po dokončení své vily připraveni nacisty o majetek.

Po válce již nebyl objekt vrácen právoplatným majitelům a byl konfiskován. Nejprve se sem bezprostředně po osvobození nastěhovala americká armáda, pak dal v červnu 1945 národní výbor vilu k dispozici místním komunistům.[674] Mezitím ji ale zabral velitel rokycanské vojenské posádky Jan Koplík, postavil před ní vojenskou stráž a chtěl ji přeměnit na Dům armády.[675] O vilu se zároveň přihlásil Hans Roubitschek z Vídně, příbuzný rodiny Katzů. Ještě roku 1947 tak zemský národní výbor řeší odvolání proti konfiskaci. V té době zde MNV plánuje zřídit útulek pro rodičky.[676] Nakonec se armáda i obec dohodly, že zde zřídí byty. Nájemníci se sem nastěhovali roku 1946, už roku 1950 ale museli pryč, protože objekt vily zabral Sbor národní bezpečnosti (policie).[677]

Od července 1994 probíhala rekonstrukce Katzovy vily.[678] Po provedení statického měření se totiž zjistilo, že vyžaduje generální opravu. Práce prováděla firma Šabata. Jejich dokončení se předpokládalo v 1. čtvrtletí roku 1995. Rekonstrukce se týkala i úprav vnitřní dispozice, kde došlo k rozšíření počtu kanceláří, výstavbě nových záchodů i umývárny a nových úložných prostor v suterénu.[679] Práce skončily v květnu 1995. Kolaudace proběhla na přelomu května a června 1995.[680] Pak se ještě několik měsíců čekalo na nový nábytek a policie se sem zpět nastěhovala počátkem roku 1996. Vznikla jedna z nejmodernějších policejních služeben v republice. Policisté si z vlastních peněz doplatili 30 000 Kč za nadstandardní vybavení, například posilovna, umělé květiny atd.[681] Celkem vyšla rekonstrukce Katzovy vily na 6 000 000 Kč, přičemž z původního objektu zůstaly jen obvodové zdi s fasádou a část vnitřní dispozice (schodiště). 4. ledna 1996 se objekt po generální opravě slavnostně otevřel za účasti policejního prezidenta Oldřicha Tomáška.[682] V roce 2013 byla na domě čp.179/I opravena střecha.[683]

Katzova vila zůstává dodnes nejzazší výspou reprezentativní zástavby v této oblasti. Východně od ní až do 70. let 20. století přetrvávala zástavba bývalé Kozlerovy ulice (viz výše) ve své periferní podobě, se stodolami, malými domky a sklady.

3.6. Budova okresního úřadu čp.68/I

3.6.1. Původní zástavba pozemku (dům čp.14/I)

Naproti gymnáziu vznikl za první republiky v letech 1925–1927 moderní administrativní komplex okresních úřadů čp.68/I. Stavební vývoj této lokality je ale složitější. Na místě dnešní rozlehlé správní budovy se dle mapy stabilního katastru z roku 1838 rozkládala velká zahrada č.kat.68. Nesahala ovšem až k dnešní Knihově ulici, protože při ní stála řada zděných stodol. Na jižní straně zahradu č.kat.68 ohraničovala tehdy stále ještě stojící zeď městských hradeb včetně jedné původní hradební bašty. Městské hradby i bašta ovšem už poměrně brzy po roce 1838 v tomto úseku zmizely, jak ukazují dodatečné zákresy do originální mapy stabilního katastru.[684] Stalo se tak nejspíše nejpozději v polovině 40. let. 19. století. Zcela na jihu pozemku, při dnešní Jiráskově ulici, se rozkládala další zahrada, v prostoru zrušeného hradebního příkopu. Šlo o sporadicky zastavěnou agrární periferii města.

V závěru 19. století zde vyrostl dům čp.14/I, zvaný Budeciusův. Stál přímo na nároží dnešních ulic Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu. Nezasahoval tudíž až ke Knihově ulici, kde nadále dožívala řada stodol. A nezabíral ani celou zahradu č.kat.68 ve vnitrobloku. Evidenční katastrální mapa z roku 1877 ho zachycuje až v dodatečných zákresech. Nynější ulice Svazu bojovníků za svobodu až do výstavby starého gymnázia počátkem 20. století neexistovala, tudíž v případě objektu čp.14/I nešlo o rohový dům, ale o stavbu obrácenou výlučně do dnešní Jiráskovy ulice. Jeho číslo popisné sem bylo druhotně přesunuto, protože ještě dle indikační skici mapy stabilního katastru z roku 1838 stával domek čp.14/I v dnešní Palackého ulici, v místech nynějšího domu čp.175/I. Šlo o malou stavbu na rozlehlé zahradě, která bývala v 1. polovině 19. století majetkově propojena s domem čp.16/I v ulici Míru, který svými pozemky zasahoval daleko k jihu.[685] Nejpozději před koncem 70. let 19. století tato původní chalupa čp.14/I v Palackého ulici zanikla, když na jejím místě vyrostl činžovní dům čp.175/I. Až potom mohlo být číslo popisné přesunuto sem, na bývalé příkopy.

V městském archivu se nachází složka z let 1890–1891, nazvaná „Budecius Vojtěch, stavba domu“.[686] Dům čp.14/I je uveden v podkladech pro sčítání lidu roku 1890, ovšem až jako opravená položka, poté co byl škrtnut dům čp.176/I. Myšlen je původní dům čp.176/I, stojící nedaleko odtud (viz kapitola „Knihova ulice“), nikoliv nynější čp.176/I naproti vjezdu do autobusového nádraží (o něm viz níže v této kapitole). Jako majitel čp.14/I se roku 1890 uvádí Vojtěch Budicius.[687] V městském archivu se dále nachází složka z roku 1905, nazvaná „Budecius Vojtěch, stavba kolny čp.14/I“.[688] V roce 1905 prošel objekt čp.14/I ještě přestavbou podle plánů Štěpána Wolfa.[689] Tehdy získal skromnou eklektickou podobu a nový nárožní trakt poté, co vznikla nově ulice Svazu bojovníků za svobodu. Střecha domu byla sedlová, fasádu na nároží zdobilo bosování.[690] Šlo o patrový objekt.[691] V té době náhle prudce stoupla atraktivita těchto pozemků. V městském archivu se nachází složka z roku 1908, nazvaná „Budeciusová Emilie, situační plán parcelace č.kat.68, č.kat.93, č.kat.178, č.kat.182 a č.kat.623 na stavební parcely“.[692] Až do počátku 1. světové války pak tato lokalita byla předmětem nejrůznějších plánů, které ovšem následně přervala válka. Faktickým výsledkem aspoň byla výstavba sousedního domu čp.67/I (okresní soud, viz níže).

3.6.2. Plány na výstavbu obecní dívčí školy

Před 1. světovou válkou obec plánovala na této ploše vybudovat dívčí školu. Roku 1913 vykoupila původní dům čp.14/I a na přechodnou dobu sem umístila Živnostenskou záložnu.[693] Roku 1914 byl starý dům čp.14/I zbořen kvůli zamýšlené novostavbě školy.[694] K. Hofman ovšem posouvá demolici až do roku 1920.[695] Letecký snímek města z roku 1925 každopádně ukazuje, že plocha budoucího okresního úřadu je srovnána se zemí. V roce 1913 město mimo jiné kvůli plánované novostavbě obecní školy dívčí uvažovalo o tom, že si vezme půjčku ve výši 300 000 K od Domažlické spořitelny, přičemž částka 71 300 K z ní měla být využita na plánovanou dívčí školu. Tato částka se zmiňuje i při revizi plánu využití půjčky v září 1913.[696] Počátkem roku 1913 město dokonce vypsalo na architektonickou podobu zamýšlené školy veřejnou soutěž. Původně sice chtěla obec zadat projekt přímo autorovi protější budovy gymnázia Ferdinandu Havlíčkovi, ten to ale odmítl. Soutěže se zúčastnilo 47 projektů a 1. cenu získal projekt Václava Vejrycha. Odborná komise konstatovala, že předností projektu je malá zastavěná plocha a jednoduchý půdorys. Komise ale Vejrychův projekt upravila: ve školní budově se neměl zřizovat byt řídícího, délka tělocvičny se zvýšila na 18 metrů a podle návrhu odborné poroty se měla přepracovat i fasáda.[697] Jenže okolo zadání projektového ztvárnění nové školy se rozhořel spor. Už v odborné komisi hlasoval jeden člen pro to, aby finální zpracování bylo zadáno architektu Janu Paclovi (ostatní ale hlasovali pro vítězný návrh architekta Václava Vejrycha). Jenže městská rada pak odhlasovala, že navzdory výsledku soutěže skutečně zadá projekt Janu Paclovi. Pacl, rokycanský rodák, se výběrového řízení neúčastnil, ale mimo soutěž zaslal obci své návrhy. Pro některé radní byl Paclův projekt lepší než vítězný Vejrychův. Spor se hlavně vedl o umístění tělocvičny. Vejrych ji umisťoval do vnitrobloku, respektive do blízkosti domu čp.67/I. To kritizoval například Josef Partiš: kvůli tělocvičně ve vnitrobloku prý vznikne tmavý kout u domu čp.67/I. Dětské hřiště je podle něj také chybně situováno na severní stranu stavební parcely, velká část pozemku směrem do dnešní Knihovy ulice tak zůstane nezastavěna. Partiš se přimlouval za to zadat projekt architektu Paclovi a postavit školní tělocvičnu v dnešní Knihově ulici. V podobném duchu se neslo i jednání městské rady, která odsouhlasila, že projekt zadá Paclovi za podmínky, že tělocvična se postaví při ulici a budova školy bude mít dva oddělené vchody (možnost pozdějšího rozdělení na chlapeckou a dívčí část). Vzhledem k tomu, že nerespektování výsledků architektonické soutěže vzbudilo protesty odborníků, bylo ponecháno konečné rozhodnutí novému obecnímu zastupitelstvu (vzešlému z nových obecních voleb na konci roku 1913).[698]

Nově zvolená městská rada pak těsnou většinou odhlasovala, že za podklad se skutečně vezme projekt Václava Vejrycha. S tímto řešením souhlasil i starosta Anichober, který argumentuje i tím, že jen pořádání soutěže, kterou Vejrych vyhrál, stálo 2487,74 K a tyto peníze by neměly přijít vniveč.[699] V prosinci 1913 pak o konečném verdiktu ohledně zadání architektonické podoby školy jednalo zastupitelstvo. I zde starosta hájí Vejrychův projekt: původně se mu prý také líbil nejvíc návrh od Jana Pacla, ale změnil názor po předložení odborných stanovisek. Starosta dodává, že u Pacla má tolik diskutovaná tělocvična jen 187 čtverečních metrů, zatímco u Vejrycha 224 čtverečních metrů. Připojil se i dr. B. Horák, podle kterého je nutno respektovat názory odborníků v komisi při výběrovém řízení. Naopak radní Josef Babánek soudí, že Vejrych se více držel soutěžního zadání, zatímco Pacl chtěl pro Rokycany navrhnout něco lepšího a dodává, že u nedlouho předtím dostavěné hospodářské školy na Pražském předměstí (viz podkapitola o zástavbě západně od sídliště Hrudkovanka) také nebylo dodrženo původní zadání a přitom to bylo ku prospěchu věci. Nakonec zastupitelstvo schválilo nový návrh městské rady přidělit zpracování definitivního projektu školy Vejrychovi (pro hlasovalo ovšem jen 17 z 32 členů).[700] Podle I. Ebelové a M. Ebela ale byl autorem projektu nové školy z roku 1914 ing. Eduard Čermák.[701] Dobové prameny nicméně svědčí ve prospěch autorství Václava Vejrycha. Teprve do obecního rozpočtu na rok 1920 byla zařazena s velkým zpožděním částka 15 000 Kč jako úhrada za projekt školní budovy proti gymnáziu.[702] V letech 1920–1921 se mezi půjčkami, které si na různé investice vzala obec, uvádí i půjčka 10 000 Kč na plány na výstavbu obecné školy dívčí.[703]

Novostavba školy měla dle definitivního projektu sestávat z hlavní dvoupatrové školní budovy, která měla zaplnit křižovatku ulic Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu. Na bývalé zahradě ve vnitrobloku se pak projektovala dlouhá a vysoká tělocvična.[704] V březnu 1914 říká starosta města Anichober, že s výstavbou školské budovy se začne ještě během roku 1914.[705] Dne 6. června 1914 udělila okresní školní rada městu povolení k výstavbě obecní dívčí školy a vypsala urychleně konkurz na zadání stavebních prací do 15. července 1914.[706] Stavba se nicméně nerealizovala, protože vypuknutí 1. světové války veškerou stavební aktivitu utlumilo. V březnu 1915, při projednávání návrhu rozpočtu obce na rok 1915, se dr. V. Vorel přimlouval za to, aby si obec půjčila 100 000 K a přidala je k již vypůjčeným 300 000 K tak, aby bylo možné výstavbu dívčí školy začít. Na to ale reaguje dr. Ebenstreit s tím že by to nebylo nic platné, protože ani z dříve vypůjčené částky už nezbylo celých 300 000 K, byly použity na rekonstrukci pivovaru a přestavbu obecní cihelny.[707] Ještě v listopadu 1915 se stále se stavbou počítalo, obec odsouhlasila rozšíření dvora u sousedního domu čp.67/I tak, aby nepřišel pro těsné sousedství se školou o světlo.[708] Ještě na jaře 1919 se uvádí, že výstavba kanalizační větve plánovaná v nedaleké Knihově ulici bude nutná pro výstavbu obecné dívčí školy.[709]

3.6.3. Příprava a průběh výstavby budovy okresního úřadu čp.68/I

Výstavbu školy, jež v roce 1914 stála těsně před svým započetím, odložila válka. Po válce hospodářské obtíže trvaly ještě řadu let. Hlubokými proměnami prošlo státní zřízení, jakož složení městského zastupitelstva, rapidně se měnily rozpočtové priority i architektonický sloh. Těch několik let rozhodlo o tom, že stavba školy zde nakonec nikdy nebyla realizována. V dubnu 1920 podotkl na zasedání zastupitelstva František Zrzavecký, že by se mělo rozhodnout, jak naložit se stavebním pozemkem proti gymnáziu, kde měla být škola. V následné debatě se zastupitelé shodli, že stavební místo je vhodné, třebaže tam nemusí nutně stát škola, ale jakákoliv důležitá budova.[710] Za první republiky zde nakonec byla umístěna novostavba administrativní budovy pro potřeby státní správy. V té době byly státní instituce ve městě rozmístěny do několika, většinou nevyhovujících prostor. Například politická správa, tedy hejtmanství, sídlilo v domech čp.151/I a čp.158/I na západní straně Masarykova náměstí, okresní zastupitelstvo (popřípadě okresní správní komise) úřadovalo ve Fitzově vile čp.64/III na náměstí 5. května a okresní soud měl své kanceláře na radnici.[711] V roce 1919 po obecních volbách si nová levicová radniční koalice pod vedením Antonína Hořice dala vyřešení této otázky mezi své priority. Mělo zejména skončit plíživé zabírání obytných objektů kancelářemi.[712] V dubnu 1921 projednávalo zastupitelstvo záměr, že obec by poskytla bezplatně pozemek pro státní úřední budovu. 9. března 1921 totiž berní správa zaslala dopis městu a dotazovala se, jaké stanovisko má městská rada k projektu výstavby úřední státní budovy. Městská rada souhlasila a zastupitelé pak schválili záměr, aby obec věnovala státu vhodný pozemek a poskytla stavební materiál se slevou s tím, že výstavba budovy státních úřadů by začala do konce roku 1921. R. Šlesinger navrhl, aby se státu nabídl projekt školy proti gymnáziu, který by se mohl předělat na úřední budovu, což bylo schváleno.[713]

Poté, co ale v dubnu 1921 obecní zastupitelstvo tento záměr odsouhlasilo, jednání uvízla. Novou dynamiku získala až na jaře roku 1923, po intervenci sociálnědemokratických poslanců L. Pika a A. Hampla v poslanecké sněmovně. Oba poslanci svůj dotaz předložili na schůzi Národního shromáždění 10. dubna 1923.[714] Ministerstvo veřejných prací následně nechalo provést komisionelní šetření potřebných kancelářských ploch a obhlídku vhodných pozemků.[715] V dubnu 1923 se obecní správní komise usnesla navrhnout státu, aby v Rokycanech postavil úřední budovu, přičemž obec buď věnuje celý pozemek a stavbu provede stát, nebo stavbu provede obec a stát jí bude doplácet úrok a amortizaci.[716] Na další dubnové schůzi v roce 1923 pak obecní správní komise zamítla návrh MUDr. V. Jirmana na oplocení nevyužitého staveniště před gymnáziem. Jirman, majitel sousedního domu čp.67/I (viz níže) totiž s nelibostí sledoval, že vedle jeho reprezentativního domu se již několik let rozkládá prázdné a neupravené stavební místo. Obec mu ovšem sdělila, že staveniště bude již brzy využito.[717] Ještě v dubnu 1924 žádá na schůzi zastupitelstva Václav Charvát, aby se jako komunikační a estetická závada města odstranila mimo jiné ohrada dříví proti gymnáziu.[718] Zdálo se, že spuštění výstavby je blízko. Dne 19. dubna 1923 se dokonce konalo místní šetření za účelem výstavby státní úřední budovy. Stát se měl rozhodnout mezi dvěma lokalitami nabízenými obcí: zahradou u okresního domu (Fitzova vila, viz níže) a tímto staveništěm naproti gymnáziu. Obec opět deklarovala ochotu poskytnout slevy na stavební materiál. Do Prahy měla být vyslána za účelem prosazení této investice zvláštní deputace.[719] Ministerstvo veřejných prací ji mělo přijmout 27. dubna 1923.[720] Toho dne skutečně v Praze pobývala delegace města Rokycan a v otázce výstavby státní úřední budovy jednala i s ministrem financí a dalšími představiteli. Dostala ovšem jen poněkud nekonkrétní ujištění, že stát nebude mít proti výstavbě námitek, pokud obec opatří finance.[721] Tak jednoduché to nebylo. I příští starosta města František Pokorný prý v těch letech musel dlouho lobbovat na ministerstvech, než dosáhl svého cíle.[722] Dne 21. ledna 1924 dorazil do Rokycan architekt Vaněček, kterého ministerstvo veřejných prací pověřilo vypracováním projektu. 8. září 1924 došlo k podpisu smlouvu o finanční spoluúčasti obce a o prodeji pozemků.[723] Právě finanční aspekty byly posledním velkým problémem. Ještě v červenci 1924 sděluje starosta města, že co se týče výstavby úřední budovy, zůstává hlavním úkolem dořešit otázku financování, tedy kde obec sežene peníze a zda jí stát poskytne nějakou náhradu za půjčku.[724] Dne 12. září 1924 jednalo o výstavbě úřední budovy zastupitelstvo a schválilo prodej stavebního místa č.kat.68 naproti gymnáziu. Ministerstvo veřejných prací prý již před nedávnem dokončilo projekt budovy. Náklady se odhadovaly na 3 250 000 Kč, přičemž výstavba měla začít ještě v roce 1924 na zimu, nejdéle na jaře 1925. V budově se proponovalo umístění okresní politické správy, okresního školního výboru, bytu přednosty okresní politické správy, bytu sluhy, berní správy, berního úřadu, katastrální evidence, důchodkové kontroly, cejchovního úřadu, okresního soudu s bytem sluhy a věznice s bytem dozorců. 8. září 1924 byly sepsány dvě smlouvy mezi obcí a státem o odprodeji stavebního pozemku. Město se zavázalo, že poskytne státu finance až do výše 3 250 000 Kč.[725] Dne 29. ledna 1925 město obdrželo výnos ministerstva veřejných prací, které požádalo o drobné změny podmínek smlouvy z 12. září 1924. Hlavním bodem smlouvy zůstávalo, že město má přispět 3 250 000 Kč na výstavbu budovy a stát zato bude hradit obci 6% úrok + úmor. Nyní stát požadoval od města navíc bezplatně lomový kámen. Zastupitelstvo úpravu smlouvy schválilo.[726]

Stavba započala 15. září 1925 (podle jiného pramene počátkem září 1925[727]) a dokončena byla 1. června 1927.[728] Do nové budovy se úřady nastěhovaly vesměs k 1. červenci 1927.[729] Ještě 3. srpna 1927 ale musela městská rada urgovat provedení kolaudace úřední budovy, aby nemusela dál platit interkalární úroky.[730] V září 1927 vzali radní na vědomí, že ministerstvo veřejných prací uvolnilo další úvěr 250 000 Kč na výstavbu úřední budovy.[731] Dne 30. září 1927 pak rada taky vzala na vědomí, že okresní politická správa udělila na úřední budovu obývací a užívací povolení.[732] Projekt vyhotovil architekt Vaněček, profesor techniky z Prahy.[733] Patrně jde o Miloše Vaněčka (1889–1954), profesora pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze.[734] Stavbu provedly firmy ing. arch. dr. Zdeňka Pštrosse z Prahy a Štěpána Wolfa z Rokycan.[735] Rokycanské firmy nejspíš cítily, že při zadávání stavebních prací na budově přišly zkrátka, protože když v červnu 1928 jednalo zastupitelstvo města o chystané výstavbě nových kasáren, vyjádřil František Zrzavecký přesvědčení, že při zadávání zakázek by se nemělo místním živnostníkům stát to, co se jim přihodilo při výstavbě úřední budovy.[736] Náklad na zbudování sídla okresních úřadů dosáhl 3 252 160 Kč.[737] V listopadu 1927, při opožděném projednávání obecního rozpočtu na rok 1927, pak bylo stanoveno, že na úhradu potřeb mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se použije zbytek nerealizovaných výpůjček. Mimo jiné i částka 1 350 000 Kč, původně určená na výstavbu úřední budovy.[738] Podle výkazu investic bylo ještě v období od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za výstavbu úřední budovy 57 287,88 Kč (patrně nějaké dodatečné vyúčtování, protože objekt v té době už stál).[739] V květnu 1928 městská rada schválila, že firmě J. a P. Červinka z Kolína bude poukázáno 27 000 Kč za zámečnické práce na výstavbě úřední budovy.[740] V prosinci 1928 odsouhlasila městská rada poukázat k výplatě účty pro Zd. Pštrosse a Š. Wolfa 122 000 Kč za stavitelské práce na úřední budově a pro K. Červenku 40 000 Kč za instalatérské práce na úřední budově.[741] A ještě v listopadu 1929 řešilo obecní zastupitelstvo návrh uhradit příspěvek obce na výstavbu úřední budovy ve výši 80 529,63 Kč z mniškového fondu a příspěvek v hodnotě stavebního místa ve výši 57 249,88 Kč z fondu městských železáren. Dle smlouvy o výstavbě úřední budovy z 30. ledna 1925 se totiž obec zavázala poskytnout pozemek a stavební kámen a dále hradit úroky. Úhrada pak byla schválena.[742]

3.6.4. Architektonicko-umělecký popis objektu okresního úřadu čp.68/I

Stavba okresních úřadů stojí sice na podobné parcele jako protější gymnázium a půdorysně má podobnou dispozici, ale architektonicky je spíše kontrapunktem palácové novobarokní pompy gymnázia. Zatímco gymnázium pracuje s detailem a variacemi na antické motivy, okresní úřad je strohou budovou, jen v řešení přístřešku nad hlavním vchodem či na římsách v parteru můžeme vystopovat lehké ozvuky dobově oblíbeného obloučkového slohu neboli rondokubismu, což byl poválečný pokus o vytvoření ryze „československého“ stavebního stylu. V budově se nacházelo celkem 84 místností.[743] V hlavní budově, obrácené do ulice Svazu bojovníků za svobodu, naproti střední odborné škole, se v jižním křídle přízemí nacházely úřadovny pozemkových knih, soudní registratury a byt sluhy okresní správní komise.[744] Do severní části přízemí byla situována jednací místnost okresního soudu, poblíž ní také kanceláře cejchovního úřadu.[745] V prvním patře se nacházely kanceláře okresní politické správy, byt okresního hejtmana (tehdy jím byl JUDr. Felix Kumpf), kancelář okresního lékaře, okresního zvěrolékaře, okresního školního inspektora a evidenčního důstojníka. V druhém patře sídlily daňové úřady, tehdy dělené na berní úřad, berní správu, důchodkovou kontrolu a evidenci katastru. Oproti stávajícímu stavu se pracovní podmínky okresních úředníků mimořádně zlepšily. Téměř každý úředník měl vlastní kancelář. Budova ovšem postrádala ústřední topení (na rozdíl od protějšího, o 20 let staršího gymnázia).[746]

V zadním traktu, směrem do Knihovy ulice, stál dvoupatrový nádvorní objekt věznice. První vězni tu byli ubytováni 25. června 1927. Vcházelo se do ní chodbou z hlavní budovy. V přízemí se nacházela kancelář pro přijímání vězňů, byt vězeňského o dvou místnostech, prádelna, dezinfekční místnost, koupelna pro vězně s vanou a malými kamny a sklepy. V prvním a druhém patře se nalézaly samotné cely, k nimž vedlo úzké schodiště. V každém poschodí bylo 5 cel, z nich čtyři pro samovazbu a jedna společná (u ní záchod ve zvláštní kabině). Každá cela měla zamřížované okno u stropu, v jednom rohu železná kamínka, v druhém splachovací záchod. Ve dveřích cel se nacházel sklápěcí otvor pro podávání jídla, nad ním špehýrka a zámek. Do bytu vězeňského vedl z každé cely elektrický zvonek.[747] Pro vycházky vězňů byla určena část dvora, ohrazená vysokou zdí, s trávníkem uprostřed a cementovými chodníky.[748]

3.6.5. Další stavební vývoj objektu okresního úřadu čp.68/I

V roce 1995 probíhaly v budově okresních úřadů stavební úpravy.[749] Tehdy se totiž rozhodlo o adaptaci prostor bývalého a nyní nevyužívaného vězení na další kanceláře, kam se mimo jiné nastěhovalo okresní státní zastupitelství (umístěno v přízemí západního křídla, vchod ze dvora).[750] Nezůstalo tam ale dlouho, 18. prosince 1997 se přemístilo do domu čp.57/I ve Smetanově ulici.[751] Ještě před vlastní rekonstrukcí bylo nutné sanovat sklepy, odkanalizovat je a nainstalovat stálá čerpadla pro případ opakovaných průsaků vody. Provedla to firma Rostav.[752] Jako první probíhaly opravy v přízemí věznice. Práce měla na starost firma Šabata. V dubnu 1994 zde byly práce dokončeny a přízemí předáno do užívání v červnu 1995.[753]

V 1. a 2. patře věznice započaly rekonstrukční práce koncem března 1995. Po dokončení plánovaném na rok 1996 se tam měla nastěhovat agenda původně vykonávaná policií (vydávání občanských průkazů, pasů, víz apod.). I zde práce zajišťovala firma Šabata.[754] Sádrokartonové příčky instalovala firma Vesmont. Telefonní rozvody provedly společnosti SPT Telecom a SUPTel. Truhlářské práce zajistila firma Svoboda ze Zbůchu a Malík z Rokycan, výmalbu místností firma Rajchl, podlahy z PVC provedla firma Pittner, elektroinstalace firma PNP Plzeň, tepelné rozvody Inzula Rokycany. V prvním patře vznikly nové místnosti pro kopírovací služby, v druhém patře se adaptovaly místnosti pro referát životního prostředí a IDS. V druhém patře rovněž došlo k proražení nové chodby, spojující severní a západní křídlo budovy. Na nádvoří prošel rekonstrukcí přístřešek na kola a sklad na obaly. Vyrostl tam také nájezd pro vozíčkáře a maminky s kočárky. Z Jiráskovy ulice byl opraven průjezd do nádvoří, vedoucí k tomuto bezbariérovému vjezdu. Opravy se dočkala také zeď mezi budovou okresních úřadů a soudem.[755] Celkem mělo v objektu bývalé věznice vzniknout 14 nových kanceláří, všechny bezbariérové.[756] V té době také částečně prošlo opravou průčelí hlavní budovy okresních úřadů. Parter byl natřen novou omítkou a opraven portál vstupního vchodu. V roce 2000 byla provedena demolice čtyř komínů na střeše objektu. Zakázku získala firma Darex. Práce započaly 17. dubna 2000. V květnu 2000 už bylo bourání komínů hotové.[757] V roce 2007 dostalo jižní boční křídlo budovy, při Jiráskově ulici, novou střešní krytinu. Místo červeného plechu z doby socialismu tam byly položeny střešní tašky. Koncem července 2007 již je nová krytina na svém místě. Na zbylé části střechy objektu ovšem zůstal plech.[758] Roku 2021 byla provedena výměna sklepních oken v objektu bývalého okresního úřadu.[759]

3.7. Dům čp.67/I (okresní soud)

Úsek okružní třídy mezi křižovatkou u sokolovny a náměstím 5. května má podobu rovné a široké městské třídy. Na její severní straně stojí vedle okresního úřadu dům čp.67/I, vybudovaný roku 1908 podle návrhu architekta Jindřicha Alexandra pro MUDr. Václava Jirmana.[760] V městském archivu se nachází složka z roku 1908, nazvaná „Budeciusová Emilie, situační plán parcelace č.kat.68, č.kat.93, č.kat.178, č.kat.182 a č.kat.623 na stavební parcely“.[761] Rodina Budeciových byla vlastníkem zbořeného domu čp.14/I na nároží dnešních ulic Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu (viz výše). Vznik domu čp.67/I byl jediným konkrétním výsledkem snah o intenzivnější stavební využití těchto pozemků u domu čp.14/I, které se tehdy náhle staly atraktivními, díky výstavbě na okružní třídě. Dnes funguje dům čp.67/I jako sídlo okresního soudu (foto z r. 1908 a 2000). Sedmiosý patrový objekt není ani tak cenný pro architektonickou vytříbenost, ale spíše jako výrazná aplikace eklektických vlivů v maloměstském prostředí. V průčelí se mísí prvky mondénní secese, novorenesance i novobaroka. Patrně nejvíce fotogenickou součástí fasády jsou dvě kamenné sochy atlantů, podpírajících rizalit u hlavního vchodu. Jsou dílem Vojtěcha Šípa (1885–1931), žáka J. V. Myslbeka. V rizalitu nad vchodem se uplatňují hravé secesní motivy. Nad korunní římsou spočívá atika s Purkyňovou bustou. Plochu atiky pod bustou vyplňuje latinský letopočet, ovšem chybně uvádějící datum vzniku domu (rok 1808 namísto 1908). Rovněž průjezd domu si uchoval dekorativní secesní design. Eklektický půvab domu podporuje i výrazné barevné řešení fasády.

Za 1. světové války, když se na sousedním pozemku uvažovalo o výstavbě dívčí školy (nerealizována, na jejím místě pak postaven okresní úřad, viz výše), požádal MUDr. Jirman o odprodej části tohoto sousedního pozemku. Cca 8,5 m od ohradní zdi domu čp.67/I totiž měla vyrůst školní tělocvična a Jirman se bál, že jeho dům přijde o světlo. Rozhodl se proto ve východním koutě dvora vystavět pavilon se skleněnou střechou pro zubní ordinaci s tím, že by novostavbu zbudoval zčásti na přikoupeném pozemku. Obecní komise předběžně souhlasila, ale požadovala, aby pavilon byl přízemní o rozměrech 6,9 x 6,9 metrů. Obec pak měla skutečně odprodat pruh pozemku za severní ohradní zdí domu čp.67/I (2,45 x 6,9 m). Majitel čp.67/I měl na severní hranici pozemku postavit nový železný plot, místo nynější zdi, a tím recipročně zvýšit přísun světla do plánované budovy školy. V listopadu 1915 tento záměr schválilo zastupitelstvo města.[762] V roce 1916 pak byl opravdu přistavěn k domu čp.67/I trakt s ordinací MUDr. Jirmana.[763]

Na fasádě v přízemí domu byla 3. září 1933 odhalena pamětní deska Adolfu Srbovi, českému novináři a publicistovi, rodáku z Rokycan. Jde o dílo místního sochaře Václava Koukolíčka. 13. července 1933 městská rada dala místnímu odboru Národní jednoty severočeské povolení k umístění pamětní desky A. Srba na domě MUDr. Jirmana.[764] Koncem srpna 1933 radní vzali na vědomí pozvání k slavnostnímu odhalení pamětní desky Adolfa Srba.[765] V jejím pravém horním rohu je kovová plaketa s reliéfním portrétem. Na desce stojí nápis: „Zde žil a dokončil svůj plodný život spisovatel a žurnalista, šéfredaktor Adolf Srb, čestný občan a rodák rokycanský.“[766] Původně měla být deska umístěna na domě čp.78/I na rohu Smetanovy a Srbovy ulice (viz kapitola „Smetanova ulice“). Od roku 1961 v domě čp.67/I sídlila policie (Veřejná bezpečnost) a 19. února 1974 se sem nastěhoval ze sousední budovy okresních úřadů i okresní soud.[767]

V listopadu 2016 proběhla na domě výměna oken.[768] Pro rok 2023 získal majitel domu čp.67/I z městského programu obnovy domů, které se nacházejí v městské památkové zóně, ale samy nejsou památkově chráněnými objekty, dotaci 50 000 Kč na obnovu střešní atiky.[769]

3.8. Dům čp.214/I (objekt tělovýchovy)

V 60. letech 20. století se v rámci projektu přestavby historického jádra Rokycan, vypracovaného Miloslavem Sýkorou a Klementem Štíchou, předpokládala západně od objektu soudu výstavba dlouhého, několikapodlažního deskového domu s valbovou střechou.[770] Měl vyrůst současně se sídlištěm v Knihově ulici, ale nakonec naštěstí nebyl realizován. Implantování podřadného paneláku do okružní třídy by mělo silně negativní dopad na její podobu a měřítka.

Původní zástavba na severní straně Jiráskovy ulice tu byla ovšem i tak postupně zcela převrstvena. Ne snad, že by šlo o nějak zásadní ztrátu. Ještě ve 20. letech 20. století totiž zde, na severní straně okružní třídy, nebyla prakticky vůbec znát stavební aktivita. Od domu čp.67/I se směrem k západu prostíraly jen zahrady, orientované k sporadickým skupinám domů v Knihově ulici, jak to ukazuje letecký snímek města z roku 1925. Dále k západu stávala s velkým odstupem vilka čp.66/I, postavená  roku 1906 (číslo popisné sem přeneseno z dříve zbořeného domku na místě plácku za školou v ulici Míru), s cennou fasádou (viz kresba F. Purgharta, viz detail secesních dveří vilky). Postavil ji Štěpán Wolf pro Františka Waldsteina, majitele sousedního hostince Libuše.[771] V městském archivu se nachází složka z roku 1906, nazvaná „Valdstein František, stavba a kolaudace domu čp.66/I“, a pak ještě další spisový materiál z roku 1913, pod jménem „Břehovská Ludmila, zřízení hradby u čp.66/I“.[772] Vila byla v roce 1932 stavebně upravena, ale zachovala si cenné secesní průčelí.[773] Roku 1974, za komunistického režimu, byla srovnána se zemí kvůli výstavbě nového sídla okresní organizace komunistů.[774]

Mezi vilou čp.66/I a budovou okresního soudu vyrostl za komunistického režimu nevýrazný přízemní objekt čp.214/I, zvaný objekt tělovýchovy. Musela mu ustoupit starší původní usedlost čp.114/I, připomínaná zde už roku 1788 v Josefském katastru.[775] Zbořená byla roku 1965 (o domě čp.114/I více v kapitole „Knihova ulice“).[776] Na uvolněném pozemku se začalo stavět v roce 1967.[777] V listopadu 1967 se uvádí, že národní výbor teprve projednává zajištění výstavby objektu a že má vyrůst na již existujícím krytu civilní obrany.[778] Letecký snímek z října 1967 ukazuje, že stavba objektu tělovýchovy již probíhala. Zároveň ve východní části rozestavěné budovy je vidět čtvercový obrys krytu, patrně již předtím zde stojícího.[779] Stavba byla dokončena roku 1968.[780]

V novostavbě byl umístěn okresní výbor Československého svazu tělovýchovy. Kromě kanceláří se zde nacházela i malá tělocvična a okresní oddělení pasů a víz. Do suterénu objektu byl situován rozsáhlý veřejný kryt civilní obrany. 6. května 1980 se tu otevřela občasná výstavní síň.[781] Vznik stálých galerijních prostor v Rokycanech se plánoval již na 2. polovinu 60. let 20. století.[782] V listopadu 1967 se mluví na MěstNV o tom, že obec musí zajistit vnitřní vybavení a kontrolu provozu nově budované výstavní síně.[783] V roce 1973 město uvažovalo o tom, že by do prostor krytu umístilo dočasně prodejnu pánských oděvů (po dobu rekonstrukce domu čp.72/I v Palackého ulici). Představitelé civilní obrany a OV KSČ ale takovou variantu odmítli. Nesouhlasné stanovisko vydal i ONV a KNV. Rada MěstNV to vzala na vědomí na jaře 1973 (v období mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973).[784] Dne 16. ledna 1979 vzala rada MěstNV na vědomí, že v suterénu budovy tělovýchovy v Jiráskově ulici bude umístěno Městské kulturní středisko.[785]

Koncem roku 1997 schválila městská rada záměr prodeje cca 40 čtverečních metrů parcely č.kat.64/1 pro zřízení vchodu do sídla firmy ProfiSchierer v Jiráskově ulici.[786] Následně pak na západním okraji objektu vyrostla vchodová terasa. V květnu 2020 zastupitelstvo města nesouhlasilo se záměrem koupě podzemního krytu v Jiráskově ulici, pod domem čp.214/I od státu za 3 020 000 Kč.[787] Opětovně v září 2021 městské zastupitelstvo neschválilo odkup tohoto bývalého podzemního krytu.[788] V září 2019 městská rada na svém zasedání schválila vyřazení krytu z evidence hasičského sboru, dle žádosti hasičů.[789] V září 2024 zastupitelé znovu vyslovili nesouhlas s odkupem objektu podzemního krytu u čp.214/I.[790]

Z hlediska urbanistického bylo umístění tohoto přízemního podřadného domu k reprezentativní Jiráskově ulici zásadní chybou, která ukazuje, kterak komunistické územní plánování pohrdalo tradičními prostorovými vztahy. Namísto klasické blokové zástavby s jasně definovanými dominantami se měla centra českých měst proměnit na rozvolněný, dezurbanizovaný prostor sídlištního typu. Dům čp.214/I je toho důkazem. Územní plán z roku 2000 předpokládal buď demolici tohoto nevyhovujícího objektu, nebo jeho dostavbu, včetně dostavby minimálně jednoho patra. V květnu 2002 ale zastupitelé schválili záměr prodeje objektu (stavební pozemek č.kat.2474).[791] Šlo o chybu, protože město tím ztratilo možnost rychlé asanace nebo radikální přestavby budovy v intencích územního plánu. Podřadná stavba sídlištního typu tak může na okružní třídě v nezměněné podobě vytrvat po mnoho dalších let. V listopadu 2025 se konala valná hromada Sportovní a tělovýchovné organizace Rokycanska, kde se řešila možnost rekonstrukce nebo prodeje objektu. Jeho stav je popisován jako neuspokojivý. Jakákoliv změna ale narážela na majetkoprávní komplikace, tedy pozemky v majetku města a suterénní kryt, který měl jiného uživatele. Valná hromada se aspoň usnesla vytvořit pracovní skupinu k otázce budoucnosti této budovy.[792]

3.9. Telekomunikační budova čp.220/I

Ostatní zdejší stavební počiny, realizované v tomto sektoru okružní třídy až po roce 1989, již byly adekvátnější a zdařile navázaly na městotvorné tradice z epochy před rokem 1938. Na okružní třídě vyrostly vedle sebe dva objekty s moderní architekturou, které ale respektují výškové proporce a zcelují dosud nepravidelnou frontu domů na severní straně Jiráskovy ulice

Na místě nevábné proluky mezi okresním soudem a objektem tělovýchovy vyrostla telekomunikační budova čp.220/I (původně zde byla umístěna i nová pošta). Musel jí ustoupit patrový domek čp.163/I, který se připomíná poprvé již roku 1855.[793] Jeho demolice proběhla roku 1987 (o původním domě více v kapitole „Knihova ulice“).[794]

O výstavbě moderní telekomunikační budovy se v Rokycanech uvažovalo již v 80. letech 20. století.[795] Roku 1988 potvrdily Pozemní stavby Plzeň zajištění kapacit pro výstavbu s tím, že začne roku 1990.[796] Kvůli rozkladu komunistického režimu se výstavba o něco odložila. V roce 1991 už hlásil okres Rokycany 1081 nevyřízených žádostí o telefonní linku. Výstavba nové telekomunikační budovy se stala nezbytností.[797] Nová digitální ústředna měla mít okamžitou kapacitu 5500 přípojek (místo stávajících 3500), s možností dalšího navyšování.[798] Výstavbu telekomunikační budovy zahájila pražská firma Monex, s. r. o. 16. března 1992, kdy převzala staveniště. Investorem byl stát, respektive Oblastní správa telekomunikací Plzeň. Očekávané dokončení objektu bylo stanoveno na duben 1994.[799] V říjnu 1992 stále ještě probíhala betonáž základů.[800] V lednu 1993 už začal skelet novostavby vyrůstat nad povrch.[801] V březnu 1993 již je dokončený hrubý skelet i stropy a probíhalo zdění obvodového pláště i vnitřních příček.[802] V říjnu 1994 budova dostává konečnou podobu. Objekt je již bez lešení, má kompletní fasádu. Probíhají dokončovací terénní úpravy a venkovní práce. Stavební dělníci pracují na budování schodů a terasy před vchodem.[803] Telekomunikační budova, v níž byla po jistou dobu umístěna i pošta (než se vrátila do svého původního sídla na protější straně ulice), byla otevřena zkušebně 29. května 1995 a o den později zprovozněna pro veřejnost.[804] Funkcionalistická architektura telekomunikační budovy čp.220/I má vhodně zvolené proporce a šťastně vyplnila prázdné místo, které do té doby degradovalo okružní třídu. Autorem projektu je ing. Jelínek z Prahy.[805]

3.10. Přístavba okresního soudu

Mezi touto novostavbou a okresním soudem čp.67/I pak okolo roku 2000 vyrostl i nový trakt soudní budovy, čímž se uliční fronta scelila. Přístavba soudu je moderní funkcionalistická architektura dobrých proporcí. Velice zdařilá ukázka možnosti zacelovat jizvy v městském organismu, způsobené demolicemi před rokem 1989. Takto by mohla vypadat i dostavba proluk na jiných místech historického centra Rokycan.

Původně se měla pro potřeby okresního zastupitelství využít budova čp.2/III v Soukenické ulici. Když ale ministerstvo spravedlnosti v roce 1995 neposkytlo potřebné peníze, dům čp.2/III byl adaptován na sídlo Lesního úřadu.[806] Nakonec se tak nalezlo řešení v podobě přístavby stávajícího objektu soudu.

3.11. Okresní nemocenská pojišťovna čp.398/II

Jižní fronta Jiráskovy ulice je v úseku mezi křižovatkou s ulicí Svazu bojovníků za svobodu a náměstím 5. května už kompletní, stavebně dokončená, se souvislou linií architektonicky významných domů. Směrem od východu k západu tento úsek otevírá budova bývalé okresní nemocenské pojišťovny čp.398/II, významná památka moderní architektury 20. století v Rokycanech, která zde vyrostla na vrcholu prvorepublikové konjunktury. Ještě roku 1914 se tu na dobovém snímku rozkládal jen zemědělský pozemek.[807] Na jaře 1919 darovalo město tento pozemek státu pro výstavbu pošty, která tu měla vyrůst do dvou let.[808] Šlo o parcely č.kat.392/1 a č.kat.392/2 o ploše 2103 čtverečních metrů. 3. června 1919 ministerstvo pošt a telegrafů odpovědělo, že dar přijímá a bude se prý snažit počátkem roku 1920 zahájit výstavbu, nicméně nemůže se zavázat, že do dvou let budovu skutečně dostaví (jak požadovalo město). V poválečné ekonomické depresi podmínka provedení stavby do 2 let nebyla splnitelná. Už v září 1919 proto zastupitelstvo projednalo návrh na změnu podmínek předání pozemku pro výstavbu poštovní budovy.[809]

Nakonec stát poštu zřídil v nedalekém objektu bývalého hotelu Merkur (viz níže), čímž se stavební využití původně zamýšleného pozemku znovu otevřelo. Koncem září 1921 požádal továrník Hudlický obec, aby mu prodala pozemek č.kat.392/1, určený dosud pro výstavbu pošty. Chtěl tam postavit rodinný dům a kanceláře, ve slohu odpovídajícím okolním stavbám. O pozemek ale projevil zájem i dr. Václav Říha a obec se rozhodovala, zda vypíše veřejnou dražbu. Pak ale rozhodla prodat parcelu přímo Hudlickému, který mezitím zvýšil nabízenou částku. V únoru 1922 odsouhlasili zastupitelé prodejní cenu 30 Kč za čtvereční sáh. Do konce roku 1921 ovšem musel Hudlický zahájit výstavbu a vzhled stavby měl odpovídat sousedním vilovým stavbám.[810] V březnu 1923 obecní správní komise Rudolfu Hudlickému prodloužila lhůtu na zahájení výstavby domu na jemu prodaném pozemku č.kat.392/1.[811] K výstavbě ale ani pak nedošlo. V prosinci 1925 proto schválilo zastupitelstvo prodej pozemku č.kat.392/1 Marii Drábkové. Konstatovalo, že Rudolf Hudlický nesplnil ani prodlouženou lhůtu k zahájení výstavby do konce roku 1924. Pozemek o ploše 1995 čtverečních metrů tudíž měla získat Marie Drábková, která dostala termín započetí výstavby do konce roku 1926. Obec trvala na tom, že novostavba musí respektovat štít sousedního patrového domu.[812] Velice rychle ale došlo k dalšímu majetkovému přesunu. Nakonec totiž skončil pozemek v rukou nemocenské pojišťovny. Pojišťovna koupila roku 1926 dvě dosud volné parcely v Jiráskově ulici, jednu od města (které tu původně plánovalo stavbu pošty) a jednu od paní Drábkové.[813] Už v březnu 1926 jednají zastupitelé o prodeji pozemku č.kat.392/1 okresní nemocenské pokladně. Marie Drábková totiž už prodala okresní nemocenské pokladně sousední pozemek, koupený od Hospodářského družstva, a teď pokladně nabídla i parcelu č.kat.392/1. Nemocenská pokladna tam měla vybudovat sociální ústav. Aktivity Marie Drábkové, která se chovala spíše jako developer, než jako soukromý pozemkový vlastník, vzbudily na schůzi zastupitelstva rozporuplné reakce. Albert Kodytek prohlásil, že pozemek by byl vhodný pro výstavbu bytových domů pro vojenské gážisty, jejichž zbudování v té době obec řešila a měla potíže s nalezením vhodných parcel (viz popis nových kasáren) a že sociální demokracie je proti prodeji, protože Drábková neměla obratem pozemek prodávat. Naopak Alois Čečil prohlásil, že výstavbou sociální pojišťovny bude zkrášlen vzhled města a zastupitelstvo nakonec prodej okresní nemocenské pokladně odsouhlasilo.[814]

21. září 1927 vydala městská rada povolení k obývání a užívání pro novostavbu okresní nemocenské pojišťovny.[815] Vyprojektoval ji ing. arch. Rudolf Černý, profesor plzeňské průmyslovky. Stavební práce provedla firma Štěpána Wolfa. Objekt byl zprovozněn 29. září 1927, pro veřejnost od 1. října 1927. Místo zde našly různé ordinace lékařů, pět bytů, byt domovníka a kanceláře pojišťovny.[816] Nemocenská pojišťovna byla jednou z prvních funkcionalistických staveb v Rokycanech, revoluční tu bylo i použití ploché střechy. 30. června 1927 městská rada rozhodla, že městské technické kanceláři bude uloženo provést usnesení městské rady z 11. května 1927 o úpravě chodníku před okresní sociální pojišťovnou.[817]

29. dubna 1945 objekt poškodil americký nálet na vedlejší železniční stanici.[818] V letech 1948–1951 došlo k přeměně okresní nemocenské pojišťovny v okresní národní pojišťovnu. Tehdy zanikly všechny soukromé ordinace a vnitřní prostory byly upraveny pro státní zdravotní péči.[819] Při zatímní absenci nemocnice šlo fakticky o hlavní zařízení lékařské péče v Rokycanech. V roce 1948 tu ordinovali tři praktičtí lékaři, kromě toho zde fungovala chirurgická ambulance, rentgenové pracoviště a zubní ordinace s dvěma lékaři. V roce 1951 už počet praktických lékařů narostl na šest. Kromě toho se zde nacházelo oddělení vnitřní nervové, dětské, plicní, ortopedické, gynekologické, porodnické, ušní, nosní, krční, oční, kožní a pohlavní. I po zprovoznění nemocnice na Oseckém vrchu koncem 50. let objekt nadále sloužil pro zdravotní účely. V roce 1952 se zde otevřela okresní hygienicko-epidemiologická stanice, v letech 1963–1964 byly v této budově v Jiráskově ulici uvedeny do provozu její nové laboratoře.[820] Materiál národního výboru z roku 1984 uvádí, že probíhá oprava domu čp.398/II, ale práce ještě nejsou dokončeny. Prováděl je Okresní stavební podnik.[821] V říjnu ještě stále oprava fasády pokračovala, ale k očekávanému dokončení mělo dojít ještě před závěrem roku.[822] V bilanci volebního období 1981–1986 se uvádí, že na opravu objektu šlo celkem 320 000 Kčs.[823]

Od roku 1987 se zpracovávala studie přístavby polikliniky, energetické rozvodny, lékárny a transfúzní stanice k tomuto objektu.[824] Odhadovaný náklad činil 3 500 000 Kčs. K dispozici ale byl jen 1 000 000 Kčs. Projekt proto nedospěl k realizaci.[825] V lednu 1998 bylo otevřeno transfúzní a hematologické oddělení v nemocnici na Oseckém vrchu, kam se přestěhovalo z budovy v Jiráskově ulici.[826] V dubnu 2017 městské zastupitelstvo, v rámci programu na podporu oprav budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami, schválilo udělení dotace na dům v majetku MUDr. Luďka Sefziga ve výši 50 000 Kč na obnovu fasády, 50 000 Kč na opravu dveří a 50 000 Kč na opravu střechy.[827] Opět v dubnu 2022 rada města souhlasila s poskytnutím dotace na dům čp.398/II v rámci programu Podpora oprav a údržby vnějšího vzhledu budov, které se nacházejí v městské památkové zóně a nejsou zapsané na seznamu kulturních památek, tentokrát pro rok 2022. Mělo jít o 50 000 Kč na opravu střechy, 50 000 Kč na opravu fasády a 50 000 Kč na opravu dveří.[828]

3.12. Secesní vila čp.286/II

Zcela jinak působí sousední stavba čp.286/II (foto z r. 1913). V nevelké zahradě, oddělené od ulice plotem s kovanou mříží, tu v určitém odstupu od ruchu na okružní třídě stojí secesní vila, jež tu vyrostla roku 1911 podle projektu Bohuslava Ryšavého (podle alternativního, ale chybného údaje byla zbudována až roku 1913[829]). Šlo o soukromou vilu továrníka Rudolfa Hudlického. Ten už jednu rezidenci na okružní třídě měl, přímo na sousedním pozemku (dnešní pošta čp.247/II – viz níže), ale nechal ji adaptovat na hotel a rozhodl se vybudovat si nové sídlo hned vedle.[830] Ekonomická prosperita Rokycan i celé monarchie na počátku 20. století se odrazila ve zrychleném stavebním ruchu na okružní třídě v Rokycanech. Všem stavbám z té doby je společná zdobnost, smysl pro detail a neskrývaná ambice prolomit omezení maloměsta a přenést i do rokycanských ulic kousek Vídně nebo aspoň Prahy či Plzně. Vila čp.286/II mezi nimi vyniká, zejména tím, že architektonicky je skutečně srovnatelná se soudobou stavební produkcí v Plzni nebo Praze. Je do jisté míry sporné, zda bylo vhodné na exponovanou parcelu na okružní třídě umístit pouhou vilu obklopenou zahradou, protože s pozdějším zahušťováním zástavby a nárůstem pouličního ruchu se ocitla v poněkud nepatřičném kontextu. Ale její architektonické hodnoty jsou nepopíratelné.

Jde o patrový (v zvýšené centrální části dvoupatrový) objekt na čtvercovém půdorysu. Střecha sestává ze dvou na sebe kolmých částí, nižší mansardové a vyššího traktu se sedlovou střechou. Na střeše vynikají vysoké cihlové komíny. Uliční průčelí je dvouosé, levá osa má náznak rizalitu. V přízemí se zde nachází velké půlkruhové okno, nad ním zasklená veranda na konzolách, se štukovým motivem a mozaikovým pásem. Pravá osa ve zvýšené dvoupatrové, věžovité části má v přízemí trojdílné okno, v 1. a 2. patře menší sdružená dvojokna. Na fasádě se nalézá barevná štukatura s motivem věnců a stužek, doplněná o barevné mozaikové pole. Protilehlá fasáda (k železniční trati) je komponována podobně, má jen částečně zjednodušené pojetí oken. Boční západní fasáda (k budově pošty) je dvouosá, v přízemí z ní předstupuje malá dřevěná vstupní veranda na nízkém soklu se schodištěm. Protější východní průčelí má klidový obytný charakter. Je trojosé, s obdélnými okny v přízemí a o něco menšími okny v mansardovém prostoru 1. patra. Fasády vily jsou ztvárněny ve stylu čisté secese, čímž se objekt odlišuje od soudobé místní stavební produkce, ve které vždy byly přítomny i eklektické inspirace neorenesanční a jiné. Vila se dochovala v intaktní podobě, včetně takových detailů jako dveře, okenní rámy střešní krytina, kterou tvoří glazované prejzy (šlo o možná jediný objekt v Rokycanech, kde tento typ specifický střešní krytiny přežil celou éru socialismu a nebyl nahrazen úpadkovým eternitem, plechem apod.). Od ulice vilu odděluje zděný plot s výplní kovových mříží. Přežily i některé prvky interiérů, například keramická dvoubarevná dlažba v chodbě a sklepě nebo kovová konstrukce schodiště s dekorativními výplněmi. Krov objektu je dřevěný, vaznicový, zčásti šroubovaný.[831]

Dům trpěl po roce 1948 zanedbáním údržby a absencí kultivace zahrady, jejíž přerostlé stromy postupně zakryly původní architektův záměr. S výjimkou omšelosti ale vila nečelila vážnějším technickým závadám a hlavně, unikla podřadným modernizačním zásahům. Dne 1. března 2004 ji ministerstvo kultury prohlásilo za státem chráněnou památku.[832] V té době již se schylovalo k její opravě. V září 2003 totiž objekt koupili manželé Jaroslava a Pavel Medvědovi. Ještě na konci roku 2003 zahájili celkovou opravu. Jako první přišla na řadu střecha, na níž byly položeny zbrusu nové, světle červené prejzy. Vlastníci objektu respektovali plně původní architekturu, dokonce ustoupili od plánované výměny oken, která měla být nahrazena kopiemi (výjimkou jsou okna ve sklepě, která již nebylo možné pro zchátralost zrekonstruovat. Renovace se dočkala i zábradlí. Dům ovšem doznal podstatných změn v technickém vybavení, provedeny tu byly nové rozvody vody, elektřiny a topení. K nepatrným zásahům došlo ve vnitřní dispozici (nové příčky). V přízemí a 1. patře vily vznikly moderní kancelářské prostory, pod střechou byla adaptována půda na atypický byt. V suterénu vznikl sklípek s posezením. Do dveří v domě byly vsazeny nové vitráže s pseudosecesními motivy navazujícími na architekturu domu.[833] V srpnu 2005 již je rekonstrukce zvnějšku dokončena. Fasáda obnovena a natřena pestrými barvami, které dávají vyniknout secesní ornamentice. Zmizelo i lešení.[834] Od vchodu do zahrady k domu byl položen po straně mozaikový chodník z čtyřbarevných mramorových kostek. V přední části zahrady došlo z větší části k výdlažbě na parkovací místa, ovšem při zachování vzrostlých stromů.[835]

V srpnu 2005 se uvádí, že město přidělilo na opravy objektu 25 000 Kč ze státního dotačního Programu regenerace městských památkových rezervací.[836] V další etapě plánované na rok 2006 měla být definitivně upravena i zahrada a opraven plot s kovanou secesní mříží.[837] V roce 2005 získalo pokračování rekonstrukce této památkové budovy od státu 25 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací.[838] Dalších 50 000 Kč přispělo na opravu město.[839] Rekonstrukce plotu začala opravdu počátkem roku 2006. V polovině března již je zcela odstraněn původní plot. Počátkem dubna 2006 už na jeho místě probíhá výstavba nového, zatím provedeny jen holé cihlové sloupky v částečném rozsahu.[840] Dne 30. srpna 2006 přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 částku 16 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón na opravu této vily. Dalších 74 000 Kč přislíbilo uhradit město a 64 944 Kč majitelé objektu. Celkem tak mělo být do rekonstrukce této památky investováno 154 944 Kč. 18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada města.[841] Návrh na jejich použití schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo města.[842] Peníze byly použity na opravu oplocení.[843]

3.13. Secesní dům čp.247/II (pošta, dříve hotel Merkur)

Podobný sloh jako secesní vila čp.286/II vykazuje i vedlejší budova pošty, dříve hotelu Merkur, čp.247/II (foto z r. 1913). Dům vyrostl roku 1907 pro továrníka Rudolfa L. Hudlického (1874–1953) podle projektu Jindřicha Alexandra.[844] Šlo o přepychový patrový objekt s podkrovím, na severozápadním nároží akcentovaný věží, která byla do úrovně 2. patra celozděná, v posledním 3. patře z hrázděného zdiva z dřevěných trámů. Střecha věže byla valbová, na vrcholu ukončená lucernou s kulovitou bání. Hrázděné zdivo se uplatňovalo i v jiných částech objektu – pod korunní římsou a na bočním (východním) štítu. Secesní dekor dále podporovaly balkony (jednak mezi věží a hlavní budovou, jednak na bočním štítu) s ornamentálním zábradlím a zdobné šambrány oken. Na střeše bylo množství zděných komínů.[845]

Již roku 1911 se ale vila po adaptaci proměnila na mondénní hotel Merkur (Hudlický si totiž onoho roku postavil na vedlejším pozemku novou soukromou vilu čp.286/II, viz předchozí odstavce). To vyvolalo úpravy vnitřní dispozice, když došlo v přízemí ke scelení stávajících místností do jedné velké, aby se vytvořily společné restaurační prostory, zatímco v patře se naopak vložením příček proměnily původní obytné místnosti na hotelové pokojíky.[846] Pro veřejnost se hotel otevřel v lednu 1912. V přízemí se nacházela restaurace se sálem o rozměrech 18,5 x 7,5 metrů, dále výčep, spolkové místnosti a kuchyně. Součástí objektu byla i vinárna „V Myslivně“. Na zahradě se nalézalo hřiště, houpačka, při hotelu ještě veranda a kulečník. V prvním patře disponoval hotel 10 pokoji. Objekt měl vlastní vodovod, přízemí osvětloval plyn, v patře se svítilo elektřinou.[847] Éra prosperity skončila již roku 1914 vypuknutím války. Roku 1915 hotel v dražbě získala plzeňská firma Světovar, pak přešel do rukou Hospodářského družstva v Rokycanech a roku 1922 jej koupil stát.[848] Hospodářské družstvo původně zamýšlelo na pozemku u čp.247/III zbudovat svou centrálu (administrativní budovu, skladiště a hospodářské stavení). Chtělo využít hlavně blízkosti železniční tratě, kde by mělo k dispozici i vlastní železniční vlečku. Jenže správa státních drah musela vlečku zrušit kvůli plánovanému rozšíření železniční stanice na západní stranu. Hospodářské družstvo proto o objekt hotelu ztratilo zájem a zahájilo jednání o odkupu pozemku u Plzeňské ulice v prostoru bývalé cementárny (viz kapitola „Plzeňské předměstí“).[849]

Po 1. světové válce naopak o dům projevilo zájem město, respektive správa pošt. Šlo o to vyřešit fungování rokycanské pošty, dosud působící ve stísněných prostorách v domě čp.13/I na rohu Palackého a Knihovy ulice. Československá poštovní správa se tehdy opakovaně dotazovala obce, zda by nepostavila sama budovu nové pošty. Dle návrhu pošt mělo jít o jednopatrovou budovu, v přízemí s poštovní a telegrafní úřednou a bytem sluhy, v patře s prostory přednosty úřadu. Zastupitelstvo o věci jednalo na jaře 1919. Městská technická kancelář v podkladech konstatovala, že výstavba pošty by vyšla na 350–400 000 Kč (bez stavebního pozemku). Obec ale chtěla provádět jiné nákladné investice (sirotčinec, vodovod, obecní hřbitov atd.) a nemohla si tak velké výdaje na novostavbu pošty dovolit. Městská rada proto navrhla, aby obec věnovala na výstavbu pošty aspoň pozemek č.kat.392/1 a č.kat.392/2 o ploše 2103 čtverečních metrů (vedle dvora a zahrady u domu čp.193/II). Do dvou let by erár musel na pozemku provést výstavbu pošty, přičemž by nesměla mít „kasárenskou“ podobu. Návrh zastupitelé v této podobě schválili.[850] Šlo o nedaleký pozemek, na kterém ale nakonec místo pošty vyrostla budova nemocenské pojišťovny čp.398/II, viz výše. Stát, patrně z úsporných důvodů, nechtěl stavět zcela novou budovu. Nakonec rozhodla ministerská rada 30. srpna 1921, že se koupí hotel Merkur, což město přišlo na 520 000 Kč, a upraví se na poštu.[851] Adaptace objektu proběhla roku 1922 a 1. února 1923 se pošta otevřela pro veřejnost.[852] Při přestavbě reprezentativního hotelu na poštovní úřad vzala za své většina mobiliáře a vnitřní výzdoby. I přes dlouhé utilitární umístění poštovního úřadu si dům ale udržel základní rysy secesní fasády, ať už jsou to rostlinné štukatury v omítce, kovové mříže před vchodem nebo na balkónku, či hrázděné zdivo pod střechou.

V roce 1945 zasáhl objekt americký nálet. Kvůli poškození už nebyla obnovena původní věž s hrázděným patrem, která byla snesena do podoby dnešního pahýlu. Původně přitom tato věž byla veřejně přístupná a sloužila i jako vyhlídka na město.[853] Někdy před rokem 1965 prošla budova pošty rekonstrukcí nákladem 200 000 Kčs.[854] Další oprava tu probíhala i koncem 60. let 20. století. Během roku 1968 na ní měl Okresní stavební podnik připraveno k proinvestování 150 000 Kčs.[855] V roce 1995 se odtud pošta přestěhovala do nového telekomunikačního objektu čp.220/I na protější straně ulice.[856] V lednu 1997 se do protější nové budovy přesunulo i oddělení balíků.[857] Pak se sem ale pošta vrátila. V novostavbě čp.220/I byla totiž jen v pronájmu a společnost Český Telecom chtěla celou budovu pro sebe. Pošta navíc v nové budově platila roční nájem 700 000 Kč.[858] V letech 2003–2004 proto prošel uvolněný objekt staronové pošty celkovou rekonstrukcí.[859] Ta vyšla na 7 000 000 Kč (podle jiného pramene 8 000 000 Kč[860]). V rámci opravy došlo k celkové rekonstrukci původní secesní budovy pošty, v zadním traktu vznikla přístavba pro dodávky balíků.[861] Oprava historické budovy stála 5 000 000 Kč, přístavba 3 000 000 Kč.[862] Přepážky byly umístěny vlevo, ve velké hale v přízemí objektu, pokladna pro výplatu větších částek do prvního patra, v menší místnosti po pravé straně od hlavního vchodu situována pobočka Poštovní spořitelny. Nosné sloupy byly obloženy dřevem, do interiéru instalovány pulty pro vyplňování písemností. Celou přestavbu konzultovala Česká pošta s památkáři.[863]

Během listopadu 2005 plánovalo vedení pošty zprovoznění zdviže pro vozíčkáře, situované na boční straně budovy. Mělo jít o automatické zařízení. Počátkem listopadu už se jen čeká na kolaudační výměr.[864] Dne 19. února 2008 městský úřad vydal územní rozhodnutí a stavební povolení na přístavbu balíkové dodejny a stavební úpravy objektu pošty dle žádosti z 21. prosince 2007. 9. ledna 2008 započalo společné územní a stavební řízení. Podle projektu měla být provedena přístavba přízemní balíkové dodejny ke stávajícímu objektu. Měla mít půdorys 16,9 x 9,1 metrů a výšku hřebene střechy cca 5 metrů. Nový trakt měl být zbudován z porobetonových tvárnic, střecha navržena sedlová na příhradových dřevěných vazníkách, s krytinou z živičného šindele na dřevěném bednění. Novostavba byla určena pro hromadné zpracování a třídění poštovních zásilek a balíků. Přístavba měla být k historické budově připojena na jihozápadní straně. Termín dokončení stavby byl stanoven do 31. prosince 2009.[865] Během roku 2019 pošta získala stavební povolení pro úpravy v objektu.[866]

Víc než sto let trvající využití domu pro účely pošty s sebou nese jistý utilitární přístup k vnější i vnitřní podobě objektu. Není to samo o sobě nepochopitelné ani jednoznačně negativní, ale bylo by vhodné ze strany majitele, ale i města a památkové správy, výhledově podpořit obnovu původní věže. Právě na ní, její vertikále a motivech hrázděného zdiva, do velké míry stálo celkové působení této stavby.

V 2. polovině 60. let se uvažovalo, že by v pruhu pozemků za výše uvedenými secesními domy, až k železniční trati, mohlo vyrůst autobusové nádraží. V roce 1967 takovýto záměr posvětila rada MěstNV.[867] Projekt ale nebyl realizován, autobusový terminál nakonec vyrostl v 80. letech v prostoru západně od náměstí 5. května (viz níže).

3.14. Dům Brumlíkových čp.188/II

Vedle pošty stojí přízemní dům čp.188/II, který se svým rázem poněkud vymyká. Nepříliš architektonicky zajímavý objekt, s poddimenzovaným měřítkem, degraduje tuto část městského bulváru. V městském archivu se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Brumlík Hynek, stavba domu čp.188/II, Pražské předměstí“.[868] Nechal si jej do roku 1900 postavit rokycanský lékař MUDr. Brumlík (1861–1931). Byla to tehdy jedna z prvních staveb na okružní třídě, bohužel příliš skromná vzhledem k pozdějšímu živému a exponovanému charakteru této ulice. Přízemní dům s valbovou střechou do ulice hledí čtyřosým průčelím. Číslo popisné sem bylo druhotně přeneseno ze staršího objektu mýtnice na Šťáhlavské silnici v Němčičkách. Ve fondech městského archivu je ještě uložen spisový materiál z roku 1908, pod jménem „Brumlík Hynek, zřízení okna v čp.188/II, Pražské předměstí“.[869]

V prosinci 1926 schválilo zastupitelstvo prodej části obecního pozemku č.kat.384/1. Pruh na východní straně pozemku č.kat.384/1 měl být prodán Hermíně Brumlíkové, majitelce čp.188/II za 20 Kč/metr čtvereční, a ta ho ještě do konce roku 1927 měla použít k přístavbě domu čp.188/II.[870] K přístavbě ale nedošlo. 27. července 1927 městská rada rozhodla, že Hermíně Brumlíkové se nevydá stavební povolení na úpravy fasády čp.188/II. Městská rada totiž trvala na tom, aby majitelka vybudovala v domě další místnosti přístavbou na základě koupě pruhu obecní zahrady č.kat.384/1.[871] V únoru 1928 obecní rada rozhodla, že do její nejbližší schůze bude předložen náčrt ploch, které požaduje paní Brumlíková a Českobratrský evangelický sbor z obecní zahrady č.kat.384/1.[872] Ani pak ale majitelka k rozšíření své nemovitosti nepřistoupila. V červnu 1929 se už uvádí, že z prodeje sešlo.[873] Sousední parcelu vyplnil brzy na to objekt evangelického kostela (viz níže).

Za 2. světové války byl dům Brumlíkovým ukraden (arizován) a usídlila se tu místní úřadovna NSDAP, říkalo se mu „hnědý dům“.[874] Lidově též „hněďák“.[875] V červnu roku 1945 povolil místní národní výbor opravu domu, s odhadovanými náklady 5000 Kčs.[876] Po komunistickém převratu v roce 1948, v souvislosti s redukcí maloobchodní sítě a sítě služeb, byla zrušena zde fungující kavárna a vinárna Sport. Obec sem nejprve umístila poradnu pro matky a od roku 1949 zde začala plánovat zřízení dětských jeslí.[877] Od roku 1945 do října 1950 tu také úřadovala okresní odborová rada. 14. června 1950 si objekt prohlédli zástupci ministerstva práce a sociální péče a KNV a rozhodli, že vyhovuje. Kapacita se odhadovala na 30 dětí.[878] Dne 28. září 1950 uvolnil krajský národní výbor 160 000 Kčs na adaptaci domu na dětské jesle.[879] Jesle se tu otevřely 1. března 1951.[880] Už v roce 1956 ale město konstatuje, že objekt potřebám péče o děti nepostačuje.[881] Oficiální kapacita činila 25 dětí, ale například v roce 1965 zde jich měli zapsáno 28.[882]

V roce 1960 národní výbor provedl v rámci opravy objektu nově fasádu, pojatou v podřadném dobovém duchu, kdy došlo k setření veškerého členění průčelí a aplikaci amorfního brizolitu.[883] Vzhledem k nepostačující kapacitě jeslí se v 2. polovině 60. let zvažovala možnost provést nástavbu dosud stále jen přízemního domu. Navrhla to komise pro výstavbu ve spolupráci s komisí školskou a zdravotní.[884] Podle prvotních plánů z roku 1965 měla být investice zahrnuta do Akce Z, někdy v letech 1966–1970, tedy ve 4. pětiletce. Město, respektive rada MěstNV, kvůli tomu dokonce 1. září 1965 ustavilo zvláštní komisi. Odhadovaný náklad činil 110 000 Kčs. Kromě této investice se komise zabývala i nástavbou mateřské školy v parku U Saské brány a tělocvičny u dnešní ZŠ T. G. Masaryka (viz níže).[885] Kapacita jeslí měla stoupnout o 40–50 míst.[886] Koncem roku 1965 započala v budově jeslí oprava vodovodního potrubí.[887] V roce 1967 se ale začalo uvažovat o zbudování autobusového nádraží v prostoru mezi jižní stranou Jiráskovy ulice a železniční tratí a zároveň se chystalo rozšíření Jiráskovy ulice na kapacitní silniční tah (viz výše). Město proto deklarovalo, že výhledově hodlá zcela přemístit dětské jesle z této lokality, která začínala být neúměrně dopravně zatížena.[888] Přístavba prvního patra tudíž nebyla nikdy realizována. Dle údajů z dubna 1970 jsou jesle vytápěny zcela nevyhovujícím způsobem (čtvery kamna, radiátor + infrazářič v koupelně) a objekt vyžaduje opravy.[889] V roce 1980 byly předány do užívání nové dětské jesle podniku Kovohutě v Nového ulici (viz kapitola „Jižní předměstí“). Díky tomu se tam mohly dočasně přesunout děti z čp.188/II a objekt starých jeslí prošel údržbářskými pracemi.[890] V prosinci 1980 ale národní výbor konstatoval, že opravu jeslí v Jiráskově ulici se přes velké úsilí nepodařilo dokončit.[891] V září 1982 se opět mluví o tom, že Okresní stavební podnik ještě nezačal s opravou fasády.[892] Stejná bilance, tedy dosud nezapočatá oprava, se uváděla i za rok 1983.[893] Materiál národního výboru z roku 1984 konstatuje, že oprava oblastních jeslí je závislá na dokončení oprav nedalekého objektu čp.398/II, protože právě tam musí prioritně pracovat Okresní stavební podnik.[894] Rovněž během 1. pololetí 1985 oprava nezačala.[895] V roce 1985 nevyčerpalo město limit údržby z rozpočtu z důvodu neprovedené opravy objektu.[896] Oprava střechy objektu odstartovala koncem června 1986.[897] V září 1987 se uvádí, že rekonstrukci oblastních jeslí provede Drobná provozovna Rokycany ve 2. pololetí 1987. [898] Stále se nic nedělo. Další zmínka mluví o tom, že nástřik fasády oblastních jeslí je přislíben od OSP na 3. a 4. čtvrtletí 1988. [899] Ani tehdy, ani během roku 1989 se ale nepodařilo investici provést.[900]

Po roce 1989 se dům vrátil do vlastnictví rodiny Brumlíkových. 25. února 1993 městské zastupitelstvo povolilo panu Brumlíkovi odkup přístavby u domu. Chtěl v domě zřídit restauraci a galerii.[901] Od dubna 1995 tu po zrušení jeslí fungovalo rehabilitační středisko. Někdy na přelomu 20. a 21. století byla vkusně opravena fasáda, na níž se vrátily aspoň letmo historizující prvky, setřené kdysi socialistickým brizolitem. Domu by ale výhledově prospěla důkladnější přestavba, v jejímž rámci by měl být zvýšen minimálně o jedno patro, úměrně významu této stavební parcely. Je to ukázka jistého rokycanského nešvaru, kdy v místech intimních a historických často vyrůstaly měřítkově naddimenzované objekty, zatímco na frekventovaných a rušných městských třídách najdeme i takovéto, měřítkově nedostatečné stavby.

3.15. Technický vývoj Jiráskovy ulice

3.15.1. Technický vývoj ulice do roku 1935 (vydláždění a celková rekonstrukce)

Byť byla dnešní Jiráskova ulice od počátku proponována coby prestižní městský bulvár, její technická úprava tomu hluboko do 20. století neodpovídala. Na vině byl jednak nerovnoměrný stavební rozmach podél ulice, jednak nedostatek peněz a hlavně fakt, že z ryze dopravního hlediska dlouho nešlo o skutečně rušnou městskou třídu.

O potřebě vydláždění dnešní Jiráskovy ulice se mluvilo již v roce 1910, kdy tento záměr deklarovala obecní rada. Kvůli vypuknutí světové války se projekt neuskutečnil. Někdy okolo roku 1913 ale probíhala před domy čp.188/II, čp.247/II a čp.286/II úprava komunikace (snad v souvislosti s dokončením výstavby těchto domů). Obecní zastupitelstvo pak kvůli tomu schválilo drobné úpravy hranic obecních pozemků.[902] V roce 1916 aspoň byly vyasfaltovány v Jiráskově ulici chodníky a 16. února 1915 obecní rada ustanovila pro okružní třídu zvláštní metařku.[903] V březnu 1923 souhlasila obecní správní komise, že na žádost okresního správního výboru bude prosekána alej od chorobince k Plzeňské bráně a vykácené stromy budou nahrazeny buď kulovými akáty, nebo javory.[904] V květnu 1923 se pak obecní správní komise usnesla, aby chodník podél obecní zahrady k poštovní budově byl vydehtován a aby byl ostříhán živý plot tak, aby nevadil frekvenci.[905]

Po dlouhou dobu za první republiky platilo, že samotná komunikace v Jiráskově ulici zůstává nedlážděná, po dešti blátivá.[906] Od plánů na celkové zkulturnění této městské tepny k realizaci v tomto případě uplynulo mnoho let. V květnu 1926 schválilo městské zastupitelstvo půjčku 500 000 Kč u městské spořitelny na mimořádné výdaje obecního rozpočtu na rok 1926. Na úpravu komunikace v části Jiráskovy třídy mělo z této sumy jít 100 000 Kč.[907] Podle zprávy o plnění obecního rozpočtu za rok 1926 (s údaji ke 12. srpnu 1926) nebylo ale ze sumy 100 000 Kč, určených úpravu části Jiráskovy třídy, utraceno nic.[908] V dubnu 1927 jednalo zastupitelstvo o kompletní úpravě Jiráskovy třídy. Stav komunikace prý neodpovídá jejímu významu, vozovka není štětovaná, tedy prašná a bahnitá. O úpravě ulice se údajně jednalo s okresem už před válkou a po válce. V roce 1926 byl dokončen projekt, pořízený společným nákladem obce a okresu. 5. října 1926 se konalo komisionelní řízení. Městská rada navrhla vydat stavební povolení. Celkové náklady se odhadovaly na 1 070 000 Kč. Dle úmluvy o společném financování této investice měla obec sama zaplatit 400 Kč za stromy, 74 894,48 Kč za úpravu kanalizace, 5000 Kč za úpravu vodovodu, 15 480 Kč za úpravu plynovodu, 8773 Kč za úpravu vchodů do domů a 10 395 Kč za obruby stromů. Dále měla obec společně s okresem uhradit obrubníky (celkové náklady 119 108,36 Kč – úhrada 50 % okres, 50 % město), odkopy a násypy (67 416 Kč – úhrada 40 % okres, 60 % město) a dlažbu (690 000 Kč – úhrada 60 % okres, 40 % město). Kromě toho se čekalo udělení zemské subvence ve výši cca 140 000 Kč. Z ní měla obec dostat 60 %, okres 40 %. Skutečné náklady obce tak měly činit cca 406 950 Kč. Obec zároveň přislíbila, že poskytne okresu na rekonstrukci Jiráskovy třídy půjčku. Do rozpočtu na rok 1927 se proto musela začlenit mimořádná položka 970 000 Kč, která by doplnila částku 100 000 Kč, jež figurovala už v roce 1926 na tento účel v obecním rozpočtu. Na to si obec měla vzít půjčku. Zastupitelstvo tyto plány schválilo.[909]

Dne 8. července 1927 projednávala úpravu ulice městská rada. V otázce úpravy Jiráskovy třídy jí bylo oznámeno, že investici lze provést, až bude právoplatně schváleno usnesení obce a okresu.[910] Dne 27. července 1927 se městská rada usnesla za účelem rekonstrukce Jiráskovy třídy ještě během roku 1927 uzavřít samostatnou půjčku z lesního rezervního fondu.[911] Dne 10. srpna 1927 radní určili, že starosta města a radní Rudolf Šlesinger budou u okresní správní komise intervenovat za účelem urychlení rozhodnutí o úpravě Jiráskovy třídy.[912] Šlo o prekérní záležitost i proto, že v ulici byla právě tehdy dokončena velkorysá novostavba okresní nemocenské pojišťovny čp.398/II (viz výše), jejíž vedení ale na město naléhalo, aby ulici před sídlem pojišťovny upravilo. V srpnu 1927 radní okresní nemocenské pojišťovně odpověděli na její stížnost na stav Jiráskovy třídy v tom smyslu, že o úpravě se jedná. Zároveň konstatovali, že rozšíření chodníku před budovou pojišťovny (tedy čp.398/II) v Jiráskově třídě se provede až při celkové úpravě třídy.[913] V září 1927 se na své schůzi městská rada usnesla, že obecnímu zastupitelstvu doporučí schválit podmínky požadované okresní správní komisí pro rekonstrukci Jiráskovy třídy.[914] V říjnu 1927 pak rada vzala na vědomí zprávu okresní správní komise o schválení úpravy Jiráskovy třídy a rozhodla, že se ihned vypíše ofertní řízení.[915] V listopadu 1927 schválilo obecní zastupitelstvo změnu smlouvy mezi obcí a okresem o úpravě Jiráskovy třídy. Okresní správní komise totiž začala požadovat, aby obec na sebe převzala i náklady na výstavbu chodníků (79 573,85 Kč) a aby se zemská subvence rozdělila mezi obec a okres v poměru 50 % na 50 %. Městská rada s takovouto změnou vyslovila souhlas.[916] Práce nicméně nabraly zpoždění. V listopadu 1927, při opožděném projednávání obecního rozpočtu na rok 1927, město rozhodlo, že na úhradu potřeb mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč použije zbytek nerealizovaných výpůjček. Mimo jiné i 97 750 Kč původně určených na úpravu Jiráskovy třídy i 70 000 Kč přidělených jako subvence na úpravu této ulice a dále 997 750 Kč jako výpůjčka z mniškového fondu (mimořádné příjmy obce z prodeje kalamitního dříví) na úpravu Jiráskovy třídy.[917] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927, které se teprve měly začít realizovat, se uvádí i rekonstrukce Jiráskovy třídy za 970 000 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).[918] V lednu 1928 se obecní okrašlovací komise vyslovila proto, aby se upustilo od kácení jednotlivých stromů ve stromořadí na Příkopech, stromy se měly jen mírně prořezat.[919] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic z rozpočtu na rok 1927. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh osekání výdajů, ale úpravu Jiráskovy třídy ponechala v rozpočtu jako nezbytnou, se sumou 1 067 750 Kč. Z rozpočtu na rok 1928 byla v rámci škrtů vyloučena jen částka 9000 Kč na zřízení chodníku u nové budovy okresní nemocenské pojišťovny, která se měla provést v rámci celkové úpravy ulice.[920]

V červenci 1929 při jednání o obecním rozpočtu na rok 1929 kritizuje F. Lorenz, že Jiráskova a Denisova (dnešní Jeřabinová) třída pokrývá minimálně 8 centimetrů prachu, takže při kropení nebo při dešti jsou blátivé. Oddalování výdlažby Jiráskovy třídy kritizuje i sociální demokrat Josef Selement. Na to reagoval starosta města Antonín Hořice. Okres prý nemůže provést úpravu Jiráskovy třídy, zemský úřad mu totiž seškrtal téměř úplně mimořádný rozpočet.[921] Stejně reagoval starosta o pár dnů dřív, kdy podal na schůzi městské rady zprávu o stavu rekonstrukce Jiráskovy třídy. Realizace je prý zcela závislá na tom, jestli okres udělí slíbenou subvenci.[922] V prosinci 1929 vzala rada na vědomí zprávu starosty o úspěšném jednání s okresem. Okres prý ještě do konce roku 1929 vyplatí část subvence na rekonstrukci Jiráskovy třídy ve výši 100 000 Kč, za kterou se koupí dlažební kámen.[923] Městská rada v lednu 1930 rozhodla objednat potřebný dlažební kámen na vydláždění části Sedláčkovy ulice (dnešní Knihova ulice) a na Jiráskovu třídu od firmy Prokop Hák.[924] V polovině dubna 1930 zní městská rada optimisticky. Vzala na vědomí zprávu o intervenci starosty u ministerstva veřejných prací v otázce úpravy Jiráskovy třídy a rozhodla, že se mají provést opatření tak, aby rekonstrukce třídy mohla začít už roku 1930.[925] Koncem dubna 1930 radní vzali na vědomí i výsledek jednání obce a okresu v otázce úpravy této ulice. Jednalo se například o typu dlažby, zda se použije beton nebo dlažební kostky, a rovněž o způsobu úhrady, kde se jednání vyvíjelo tak, že obec i okres uhradí po polovině částky zbylé po obdržení státní subvence. Městská rada se nakonec usnesla opatřit si další informace o betonové dlažbě (o její trvanlivosti a vzhledu) a shlédnout proto podobné již provedené betonové dlažby v okolí Prahy.[926] Varianta betonové dlažby ovšem nakonec nebyla přijata. V polovině května 1930 vzala městská rada na vědomí upravený rozpočet na rekonstrukci Jiráskovy třídy a v jeho rámci se usnesla vyhotovit alternativní návrhy dláždění ze žulových kostek tří druhů. Radní také rozhodli, že se ihned zbudují kanálové guly při šířce vozovky 7,5 metru tak, aby se zásyp před vlastním dlážděním stačil slehnout.[927] Varianta betonové pokrývky vozovky stále nebyla zcela mimo hru. Když v polovině června 1930 městská rada vzala na vědomí zprávu V. Vorla o rekonstrukci Jiráskovy třídy, mluví se o tom, že dle dostupných informací poskytne stát na vějířovou dlažbu nižší subvenci, než by poskytl na betonovou dlažbu.[928] Krátce na to, na další schůzi rady starosta informoval o intervenci 24. června 1930 u ministerstva veřejných prací v otázce rekonstrukce Jiráskovy třídy. Subvence prý bude udělena určitě, obci doporučeno provést betonovou dlažbu.[929]

Opět se ale vše protahovalo. Koncem srpna 1930 na návrh R. Šlesingera rozhodla městská rada, že se bude u ministerstva veřejných prací intervenovat v otázce urychlení vyřízení subvence na rekonstrukci Jiráskovy třídy.[930] V polovině září 1930 starosta informoval městskou radu o intervenci z 16. září 1930 v otázce rekonstrukce této komunikace na ministerstvu veřejných prací, přičemž se radní usnesli, že v této otázce bude znovu intervenováno.[931] V září 1930 taky rada na vědomí vzala zprávu městské technické kanceláře, že kámen určený na Jiráskovu třídu nelze z  technických důvodů použít jinde.[932] Počátkem října 1930 městská rada vzala na vědomí zprávu městské technické kanceláře, proč není možné provést guly v Jiráskově třídě ještě před rekonstrukcí vozovky.[933] Radní prohlásili v listopadu 1930, že nemají námitek proti rozšíření chodníku v Jiráskově třídě na jižní straně, ani proti zřízení dlážděného přejezdu u úřední budovy.[934] Šlo patrně o korekce projektu rekonstrukce této ulice. V lednu 1931 se obecní správní komise usnesla na žádost R. Kadláčka, že předseda komise zařídí, aby zbylý dlažební kámen v Jiráskově třídě byl srovnán do figur.[935] Koncem ledna 1931 se obecní správní komise seznámila se zprávou starosty o intervenci z 13. ledna 1931 na ministerstvu veřejných prací o povolení subvence na rekonstrukci Jiráskovy třídy.[936] Počátkem května 1931 vzala městská rada na vědomí informace starosty o intervenci, vykonané 22. dubna 1931 na ministerstvu veřejných prací a ministerstvu financí v otázce rekonstrukce Jiráskovy třídy. Usnesla se vše znovu urgovat.[937] Dne 8. července 1931 jednal starosta města u zemského úřadu v otázce příspěvku na dlažbu Jiráskovy třídy opět. Den nato vzala zprávu o jeho jednání na vědomí městská rada.[938]

V srpnu 1931 vzala městská rada na vědomí zprávu o intervenci starosty 18. srpna 1931 na zemském úřadu v otázce rekonstrukce Jiráskovy třídy. Vše ale již spělo k dobrému konci, protože městská rada zároveň bere na vědomí rozhodnutí ministerstva veřejných prací o poskytnutí subvence na rekonstrukci Jiráskovy třídy a obecnímu zastupitelstvu doporučila schválit dohodu mezi obcí a okresem o financování této akce.[939] Teprve 28. srpna 1931 pak skutečně odsouhlasilo zastupitelstvo města finální verzi dohody s okresem o opravě této ulice. Celkem měla obec uhradit 570 523,85 Kč, okres 472 471 Kč. Okres ale požádal, aby celé vyúčtování provedla obec s tím, že údržbu komunikace převezme obec za poplatek. Výnosem z 29. května 1931 mezitím ministerstvo veřejných prací poskytlo subvenci ze státního silničního fondu ve výši 65 % nákladů na zřízení vozovky z těžké dlažby s nákladem 650 000 Kč. Maximální výši dotace ale omezilo na 420 000 Kč. 29. dubna a 19. srpna 1931 byla schválena dohoda mezi obcí a okresem: ujednáno, že zbytek nákladů uhradí obec a okres v poměru 50 % ku 50 %, maximální úhrada okresu byla omezena na 200 000 Kč (včetně již vyplacených 100 000 Kč obci roku 1929). Celkové náklady na rekonstrukci ulice se odhadovaly na 900 000 Kč.[940] Dobové prameny hovoří o tom, že na dláždění vozovky přispěl do výše 65 % zemský úřad (ulice totiž zároveň sloužila coby průtah státní silnice městem).[941] Ale podle J. Šáry akci platilo jen město a okres.[942]

V období 20. srpna – 16. září 1931 proběhla veřejná soutěž na provedení výdlažby.[943] Dne 1. října 1931 pak již dříve uzavřenou dohodu s okresem o financování rekonstrukce Jiráskovy třídy schválila městská rada. Ta se zároveň seznámila se seznamem oferentů, tedy firem ucházejících se o tuto akci, načež rozhodla, že zvlášť zadá dodávky kamene a zvlášť pokládku dlažby. Ta se měla zadat firmám Kylies nebo Hvězda, přičemž se doporučovala kroužková dlažba místo kostkové. Kanalizace měla být zadána firmě Žour, krajníky firmě Poppy a spol., s níž se ještě mělo jednat o snížení ceny.[944] Koncem října 1931 pak byl městské radě oznámen výsledek jednání na okresním úřadu ohledně detailního zadání materiálu a prací na rekonstrukci Jiráskovy třídy. Okresnímu úřadu bylo doporučeno vydláždit ulici kostkami od firmy Žid a spol. z Hudčic za 567 000 Kč, písek měly dodat městské železárny z Letkova, dlaždičské práce doporučeno zadat z poloviny firmě J. Fiala z Lučiště a z druhé poloviny firmě Kylies a Dvořák z Prahy. Krajníky (v dnešní terminologii obrubníky) bylo doporučeno objednat od firmy Poppy a spol. (dál platilo, že se s ní ještě má jednat o snížení ceny). Městská rada deklarovala, že trvá na usnesení zadat kanalizaci v rekonstruované Jiráskově třídě firmě J. Žour a s jejím budováním se mělo začít hned.[945] Zprávu o rozhodnutí okresní dozorčí komise ohledně zadání materiálu a prací na rekonstrukci Jiráskovy třídy vzala na vědomí městská rada koncem listopadu 1931.[946] Budování kanalizace pak patrně již počátkem roku 1932 započalo. V únoru 1932 město poukázalo firmě J. Žour splátku 20 000 Kč za kanalizační práce na Jiráskově třídě.[947] Obecní finanční komise připojila v lednu 1932 svůj souhlas s usnesením obecního zastupitelstva z 28. srpna 1931 ohledně finančního ujednání mezi obcí a okresem o rekonstrukci Jiráskovy třídy.[948] V únoru 1932 starosta města informoval členy rady, že v těchto dnech došlo k další intervenci u zemského úřadu, aby úřad schválil co nejdřív návrhy na zadání rekonstrukce Jiráskovy třídy.[949] V dubnu 1932 se pak městská rada seznámila se zprávou o intervenci, konané 19. dubna 1932 v Praze v otázce urychleného dodání prací na rekonstrukci této ulice.[950] Dne 6. května 1932 na své zasedání vzali členové městské rady na vědomí, že zemský úřad schválil zadání prací a že bude to oznámeno ofertním řízením následující týden.[951]

Koncem června 1932 oznamuje starosta města Josef Zápotočný, že v nejkratší době se začne s dlážděním Jiráskovy třídy.[952] V polovině července 1932 městská rada rozhodla doporučit okresnímu výboru, aby se pro dláždění použil písek z Vršíčku.[953] Úpravy ulice započaly 11. července 1932 a dokončeny byly do konce listopadu 1932.[954] V červenci 1932 na schůzi obecního zastupitelstva Albert Kodytek jménem národních socialistů žádá, aby obec zakročila u stavebních podnikatelů, kteří prý nezaměstnávají lidi z Rokycan a nedodržují pracovní dobu. Zmiňuje výslovně, že podnikatel provádějící výdlažbu Jiráskovy třídy porušil zákony o osmihodinové pracovní době.[955] Počátkem srpna 1932 město poukázalo firmě Jan Fiala zálohu 15 000 Kč za dosud provedené dlaždičské práce na Jiráskově třídě.[956] V polovině září 1932 se firmě Žid a spol. poskytla záloha 100 000 Kč za dodání kostek na Jiráskovu třídu a firmě Poppy a spol. záloha 30 000 Kč za dodání krajníků.[957] Koncem září 1932 pak firmě Jan Fiala město z rozhodnutí městské rady poukázalo dalších 20 000 Kč za dlaždičské práce.[958] V říjnu 1932 bylo firmě Žid převedeno 150 000 Kč za dlažební kámen na Jiráskovu třídu.[959] Počátkem prosince 1932 zase J. Fialovi město poukázalo zálohu 35 000 Kč za dlaždičské práce a dalo k výplatě účet pro firmu Poppy a spol. ve výši 73 101,10 Kč za dodávku žulových obrubníků na Jiráskovu třídu.[960] O týden později pak městská rada odsouhlasila k výplatě účet pro firmu Žid a spol., ve výši 519 027,45 Kč za dlažbu.[961] V lednu 1933 byly k výplatě poukázány účty pro firmu J. Žour ve výši 37 199,15 Kč za doplnění kanalizace, pro firmu Žid a spol. 16 884,75 Kč za dlažební kámen a pro J. Fialu 85 382,22 Kč za dlažbu v Jiráskově třídě.[962] V červnu 1933 město k výplatě předalo účet pro městské železárny ve výši 38 738,55 Kč za písek na úpravu Jiráskovy třídy a pro firmu Česká průmyslová banka ve výši 6484,45 Kč za žulové obruby na úpravě hrabátek.[963]

Akce celkem přišla na 924 077 Kč.[964] Podle K. Hofmana dokonce na 966 134 Kč.[965] V červenci 1932 projednalo obecní zastupitelstvo uzavření zálohové půjčky 500 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu investic. Běžné prostředky mniškového fondu (tedy fondu z prodeje kalamitního dříví z obecních lesů, který po dlouhé roky vykrýval mimořádné finanční potřeby obce) už byly tehdy úplně vyčerpány. A jak se uvádí, v těchto dnech započaly práce na rekonstrukci Jiráskovy třídy, za což bude nutno zaplatit krátkodobou půjčku. Městská rada 21. července 1932 uzavření této půjčky 500 000 Kč doporučila. 26. července 1932 připojila kladné stanovisko i obecní finanční komise. Zastupitelstvo tento model odsouhlasilo.[966] Počátkem listopadu 1932 městská rada oznamuje, že takzvaný mniškový fond je vyčerpán, obecnímu zastupitelstvu doporučila na dokončení rekonstrukce Jiráskovy třídy a přístavby rodinné školy uzavřít půjčku 900 000 Kč z penzijního fondu městských železáren.[967] Souhlas s 900 000 Kč půjčkou z městských železáren na rekonstrukci Jiráskovy třídy a rodinné školy vyslovila krátce nato i obecní finanční komise.[968] V listopadu 1932 skutečně zastupitelé schválili uzavření přechodné půjčky 900 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu rekonstrukce Jiráskovy třídy a přístavbu rodinné školy. Obě investice se prý blíží k dokončení a zatím se provizorně hradí z mniškového fondu. Bude nutno nyní uhradit za Jiráskovu třídu 350 000 až 400 000 Kč a za rodinnou školu 160 000 Kč, celkem cca 560 000 Kč, zbytek peněz z půjčky měl jít na jiné investice.[969] V srpnu 1933 městská rada rozhodla, že bernímu úřadu se k účetní kolaudaci rekonstrukce Jiráskovy třídy poskytne 23 773 Kč na úhradu poplatků.[970]

Po mnoha letech čekání, lobbování a průtahů získala tedy nyní položením dlažby Jiráskova ulice tvář městské třídy. Na vozovku byly použity těžké žulové kostky.[971] Součástí technického vývoje komunikace byla i veřejná zeleň. Podél ulice se do počátku 21. století ve větší míře zachovalo lipové stromořadí, pocházející zčásti ještě z konce 19. století (zejména před budovou soudu). V říjnu 1927 městská rada konstatovala, že o úpravě stromořadí na Příkopech se má získat dobrozdání od městského zahradníka v Plzni.[972] Obecní správní komise v lednu 1931 posoudila návrh městského zahradníka J. Brožka na ořezání stromů v Jiráskově třídě a doporučila rozhodnout až po místním ohledání.[973] Poté v únoru 1931 se komise usnesla dle výsledku místní prohlídky vykácet ob jednu lípu ve stromořadí v Jiráskově třídě, ale pouze v úseku od Plzeňské brány k hotelu Libuše (na dnešním náměstí 5. května, viz níže). Stromy v ostatních úsecích se měly jen prořezat a o případném kácení se u nich prý rozhodne následující rok.[974] Likvidace části starobylé aleje se neobešla bez námitek, ale počátkem března 1931 se obecní správní komise usnesla setrvat na svém usnesení z února a částečné vykácení lip od Plzeňské brány k hotelu Libuše schválila.[975] Během března 1931 se obecní správní komise usnesla, že místnímu odboru turistického klubu se sdělí, že lípy v Jiráskově třídě se musejí kácet z odborných důvodů.[976] V únoru 1932 vznesl R. Kadláček na schůzi městské rady návrh, aby byly ob jednu vykáceny lípy v Jiráskově třídě. Návrh byl postoupen okrašlovací komisi.[977] V dubnu 1932 se ale obecní okrašlovací komise usnesla doporučit městské radě nekácet ob jednu lípu v Jiráskově třídě, jen je odborně ořezat.[978] V srpnu 1932 se městská rada na podnět J. Alferiho usnesla, aby se odstranil „hlohový plot“ v Jiráskově třídě a místo toho se zřídil po celé délce třídy trávníkový pruh.[979] Mezi chodníkem a vozovkou skutečně vznikl při opravě komunikace ve 30. letech 20. století trávníkový pás.[980] Ještě na poslední chvíli probíhalo dolaďování detailů řešení uličního prostoru, třeba příjezdů k jednotlivým domům, kvůli kterým se musel přerušovat trávníkový pás se stromořadím. 18. srpna 1932 na podnět J. Alferiho jednalo město o zřízení přejezdu přes chodník do dvora domu dr. Jirmana čp.67/I. Usneslo se přejezd vydehtovat a krajníky zkosit.[981] V polovině září 1932 městská rada nevyhověla žádosti dr. Jirmana, aby při vchodu do jeho domu vznikl zvláštní přejezd přes trávník z Jiráskovy třídy. Argumentovala tím, že v okolí už jsou dva přejezdy.[982] Koncem září 1932 ale radní na návrh R. Šlesingera přijali usnesení, že dr. Jirman si může vjezd do čp.67/I upravit na vlastní náklady, při respektování podmínek, které dodatečně stanoví městská technická kancelář a které městská rada znovu projedná.[983] V září 1932 taky městská rada rozhodla, že úprava chodníku v Jiráskově třídě před domem čp.162/I (hotel Libuše, viz níže) se provede tak, že celý chodník bude ve spádu až k domu, u domu se zřídí rigol z kamenných kostek, pod rigolem betonové potrubí na odvod okapních vod.[984] V březnu 1933 obecní okrašlovací a komunikační komise uvádí, že městská technická kancelář objedná bílé cihly nebo úzké žulové obrubníky na cca 1000 metrů k hrabátkům (trávníkovým pásům) v Jiráskově třídě.[985]

Na své schůzi počátkem listopadu 1932 obecní okrašlovací komise rozhodla, že „živý plot v Denisově /sic!/ třídě před okresním chorobincem budiž odstraněn.“[986] Na schůzi obecní komise okrašlovací a komunikační v únoru 1933 byl schválen návrh městské technické kanceláře a městského zahradníka na sadovou úpravu Jiráskovy třídy od okresního domu k Plzeňské bráně za cca 7000 Kč.[987] V květnu 1933 obecní okrašlovací a komunikační komise rozhodla, že dlažební kostky na obrubníku u zeleného trávníku v Jiráskově třídě od Libuše ke gymnáziu jsou zapuštěny příliš nízko, mají se zvednout o 5 cm nad úroveň chodníku. Dále se usnesla, že neupravený pruh podél zahrady sokolovny a zahrady pana Černého (u tehdejšího domu čp.140/II, viz výše v popisu bývalé Kozlerovy ulice) v Jiráskově třídě se má upravit zřízením trávníkového pásu a má se rovněž upravit dosud neupravený zbytek chodníku u zahrady pana Preislera podobně jako sousední chodník.[988] Na náměty okrašlovací komise reagovala městská rada, která se v červnu 1933 usnesla zvýšit žulové kostky u hrabátek v Jiráskově třídě, dojde-li ke kabelizaci elektrického vedení od Libuše ke gymnáziu, na což městská technická kancelář připravuje projekt a rozpočet.[989] V květnu 1933 městská rada rozhodla, že obec provede mozaikový chodník před poštou za nepřekročitelnou částku 4 684,75 Kč.[990] Dle usnesení rady z konce srpna 1933 prý městská technická kancelář obstará provedení mozaikového chodníku před poštou a před domem MUDr. J. Brumlíka současně s provedením stejného chodníku před českobratrským evangelickým sborem a budovou spořitelny.[991]

Dle usnesení městské rady z července 1933 se městské spořitelně oznámí výsledek řízení o kabelizaci elektrické sítě v Jiráskově ulici.[992] Dne 14. září 1933 městská rada rozhodla zadat Škodovým závodům, a. s. z Plzně kabelizaci elektrického vedení od okresního domu (čp.64/III, Fitzova vila) k městským železárnám v Jiráskově třídě za 67 500 Kč.[993] Pokládka kabelu pro sekundární elektrickou síť se měla týkat úseku od čp.64/III k objektu k čp.147/II. Městská rada tak přijala nabídku firmy z 13. září 1933, přičemž se ale mělo ještě jednat o snížení ceny. Dohodnuto bylo, že městská spořitelna uhradí účet za položení kabelu k úřední budově, v úseku východně odtud uhradí kabel město.[994] V říjnu 1933 se oznamuje, že kabelizace elektrické sítě v Jiráskově ulici byla zadána Škodovým závodům za 67 500 Kč, z toho obec uhradí 22 916 Kč a městská spořitelna 44 584 Kč.[995]

3.15.3. Technický vývoj Jiráskovy ulice v letech 1935–1989 (silniční průtah městem)

Během 2. světové války a v následujících letech trávníkový pás podél Jiráskovy ulice zpustl. MNV přijal 14. dubna 1953 závazek, že k výročí osvobození bude trávník obnoven, v úseku od Střelnice až ke Katzově vile (vedle starého gymnázia, viz výše).[996] V roce 1957 chtělo město provést částečnou výměnu veřejného osvětlení v Jiráskově ulici.[997] Mělo jít o stožáry z tenkostěnného cementu vyrobené v Holoubkově, instalované v úseku od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu až k náměstí 5. května. Projekt již byl prý hotov. Město v té souvislosti plánovalo kabelizaci veřejného osvětlení na okružní třídě, od náměstí U Saské brány, podél Třebízského a Jiráskovy ulice až k sokolovně.[998] Na výstavbu nového osvětlení disponovalo město 50 000 Kčs. S instalací se mělo začít ve 4. čtvrtletí 1957.[999] V únoru 1959 ale úkol stále nebyl splněn. MNV už měl materiál (podzemní kabel) a sháněl peníze na provedení instalace.[1000] V září 1959 už bylo osvětlení částečně hotovo. Šlo o nový typ svítilen zářivkového typu. Dokončení osvětlení v celé ulici se plánovalo na rok 1960.[1001] V prosinci 1959 ale město kvůli nutnosti vyčerpat finanční limit na kabelizaci přesunulo všechny kapacity na veřejné osvětlení na novém sídlišti U Václava a dokončení pokládky kabelů v Jiráskově a Třebízského zařadilo jen jako akce druhořadého významu.[1002] V roce 1962 došlo k úpravě trávníku před tehdejší budovou dětských jeslí čp.188/II a postavena tam byla mísa s květinami.[1003] V létě roku 1963 vyzvala rada MěstNV k dokončení rozpracovaných oprav chodníku před okresní vojenskou správou (Fitzova vila).[1004]

Ačkoliv okružní třída už během první republiky nabyla charakteru reprezentativní městské třídy, z dopravního hlediska šlo spíše o vedlejší komunikaci. Tranzitní doprava až do konce 50. let 20. století procházela přímo historickým centrem Rokycan, včetně Malého i Masarykova náměstí a ulice Míru. Dopravní komplikace s tím spojené se v roce 1950 staly důvodem (nebo spíše záminkou) pro demolici Plzeňské brány (viz kapitola „městské opevnění“). Ale ani to nepomohlo. Konflikt mezi houstnoucí dálkovou dopravou a historickými proporcemi ulic starého města se stupňoval. To se postupně měnilo od konce 50. let, kdy roli silničního průtahu zčásti převzal severní obchvat historického jádra, vedený z Nerudova náměstí na Pražském předměstí skrz Soukenickou a Třebízského ulici. Od konce 60. let se pak mluví o celkové úpravě dopravních tahů v Rokycanech a zkapacitnění Jiráskovy ulice coby jižního obchvatu centra. Je nutné si ovšem uvědomit, že Jiráskova ulice k takovému účelu tehdy nebyla plně použitelná, nejprve bylo nutné vyřešit (formou plošných demolic) úzké hrdlo v tehdejší Kozlerově ulici (o demolici zástavby v bývalé Kozlerově ulici viz výše). To bylo provedeno počátkem 70. let. Přes původní drobnou zbořenou zástavbu byla pak trasována širší ulice s měkčím úhlem zatáčky. V 70. letech rovněž probíhala oprava severního obchvatu historického jádra v Soukenické ulici. Výsledkem bylo, že 27. září 1976 byla tranzitní doprava natrvalo převedena mimo historické centrum města.[1005] O dopravním režimu v Jiráskově ulici podrobněji viz níže.

Kvůli zvýšené dopravní zátěži měla rekonstrukcí projít i vlastní Jiráskova ulice, v úseku od sokolovny až ke křižovatce u Střelnice, která sice byla od 30. let důkladně dlážděná a šířkově vyhovující, ale i pro ni byl nápor rostoucího automobilového provozu výrazný. Zde se dokonce počítalo s instalací semaforů. Rekonstrukce průtahu Jiráskovou ulicí měla proběhnout dle původních plánů pod garancí Krajské inženýrské organizace v letech 1972–1975.[1006] V prosinci 1972 se uvádí, že v dlouhodobém výhledu je osazení světelné signalizace na křižovatku u sokolovny (plánováno se na rok 1979).[1007] Rada MěstNV schválila na jaře 1973 (v období mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973) koncepci umístění světelné signalizace v Rokycanech, dle návrhu dopravního aktivu.[1008] Rada MěstNV pak požadavek na tyto investice do dopravní infrastruktury předložila ONV a KNV. Semafory měly být umístěny nejen na křižovatce u sokolovny ale na křižovatkách u Černé hospody (před bývalou Pražskou branou) a Na Železné s tím, že by tvořily jednotně koordinovanou automatickou větev. Projekt měl být zpracován v roce 1975 a realizace se plánovala na další pětiletku. Kromě toho město do výhledu po roce 1975 zařadilo i zbudování semaforů na křižovatkách u jatek (Plzeňská–Arbesova) a u Střelnice (automaticky koordinované), nebo na Jižním předměstí (tam mělo jít o izolovaný semafor bez koordinace s jinými křižovatkami, s pevným programem).[1009] Ještě v srpnu 1977 rada MěstNV uložila řediteli Technických služeb zajistit realizaci světelné signalizace na křižovatkách.[1010] Za přípravu semaforů MěstNV v roce 1977 utratil 157 000 Kčs.[1011] Na své schůzi 25. dubna 1978 rada MěstNV vzala na vědomí informaci o jednání z 12. dubna 1978 o realizaci světelného dopravního značení.[1012] Žádné semafory ale nebyly v Rokycanech osazeny. Zůstalo jen u plánů.

Realita technických investic do Jiráskovy ulice byla skromnější. V prosinci 1970 urguje na plénu MěstNV pan Sysel, aby se odstranily suché lípy z Jiráskovy ulice. Podle pana Pěnkavy se tyto suché stromy už začaly minulou neděli (tedy asi 13. prosince 1970) porážet a do konce roku bude problém vyřešen.[1013] V dubnu 1971 tajemník MěstNV Vladimír Prášek informoval o uzavření Jiráskovy ulice z důvodu havarijního stavu vozovky.[1014] V 1. pololetí 1972 byla provedena oprava chodníku v Jiráskově ulici, u objektu banky.[1015] Šlo prý o dlažbu z betonových desek.[1016] V roce 1973 se opravují v Jiráskově ulici chodníky.[1017] V plánu výstavby na rok 1973 se počítalo u této akce s náklady 110 000 Kčs.[1018] Během 1. pololetí 1973 ale práce ještě nezačaly.[1019] V září 1973 zároveň ohlašováno, že ještě před koncem roku zahájí podnik Stavoizolace rekonstrukci chodníků v ulici Jiráskova a Horní příkopy (úsek dnešní Jiráskovy ulice od náměstí 5. května ke křižovatce u Střelnice).[1020] Celkem investovalo v roce 1973 město do Jiráskovy ulice 208 000 Kčs.[1021] Na přelomu let 1973–1974 (mezi 18. prosincem 1973 a 22. lednem 1974) rada MěstNV vzala na vědomí informaci o přípravě uzávěry Jiráskovy ulice kvůli plánované výstavbě sídla OV KSČ.[1022] V lednu 1974 byl položen na jižní straně ulice nový chodník od domu čp.193/II až k budově banky čp.482/II, tedy v úseku od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu až na náměstí 5. května.[1023] Chodník z litého asfaltu provedl podnik Stavoizolace.[1024] V září 1974 se uvádí, že práce na asfaltování chodníků v Jiráskově ulici budou provedeny během 1. pololetí onoho roku.[1025] V oblouku nového úseku Jiráskovy ulice (bývalá Kozlerova ulice, před domem čp.4/II) došlo roku 1982 k instalaci nových osvětlovacích těles se sodíkovými výbojkami.[1026] V roce 1984 bylo uvedeno do provozu nové veřejné osvětlení u objektu zrekonstruované sokolovny.[1027]

3.15.4. Technický vývoj Jiráskovy ulice po roce 1989

Nový asfaltový povrch chodníku byl položen na jižní straně  Jiráskovy ulice, v úseku od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu až k poště mezi zářím a říjnem 1991.[1028] V 90. letech 20. století pak chodníky v Jiráskově ulici byly znovu rozkopány kvůli pokládce optických telefonních kabelů. V srpnu 1995 probíhají tyto výkopové práce na severní straně ulice, od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu k náměstí 5. května.[1029] V září na jižní straně, opět od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu k náměstí 5. května. Pak měl přijít na řadu úsek od náměstí 5. května ke křižovatce u Střelnice.[1030] V roce 1997 byl rozkopaný chodník v Jiráskově ulici, na jižní straně, v úseku od náměstí 5. května ke křižovatce s ulicí Svazu bojovníků za svobodu, znovu vydlážděn, tentokrát zámkovými betonovými prefabrikáty. Práce provedla firma Pospíšil. 19. července 1997 se začalo s navážením materiálu.[1031] V listopadu 1997 prováděla firma BIS podél severní strany ulice, v prostoru u telekomunikační budovy čp.220/I opravu obrubníků.[1032]

V roce 2006 město začalo chystat koncepci rekonstrukce veřejného osvětlení v obci. Zjistilo se, že průměrné stáří jednotlivých uličních osvětlovacích soustav je 30 let. To je přitom právě na hranici minimální životnosti udávané odborníky. Po konzultaci s firmami Rumpold a Elektro-Zajíček a s projektantkou ing. Dobiášovou došlo k vymezení tří nejproblémovějších úseků, kde mělo veřejné osvětlení v  nejbližší době projít rekonstrukcí. Jedním z těchto úseků byla i Jiráskova ulice, a to od náměstí 5. května až ke křižovatce s Růžičkovou ulicí (u bývalých lázní). Hrubý odhad celkové rekonstrukce osvětlení zde činil 1 300 000 Kčs. 24. dubna 2006 odsouhlasila vznik seznamu urgentních úseků veřejného osvětlení i rada města a navrhla zařadit jeho výměnu do plánu investičních akcí na rok 2007.[1033]

V říjnu 2006 se uvádí, že již bylo zadáno i zpracování projektu na generální opravu Jiráskovy ulice v úseku mezi náměstím 5. května a křižovatkou s ulicí Svazu bojovníků za svobodu. Kromě zavedení dvousměrné dopravy měla akce zahrnovat i rekonstrukci osvětlení, inženýrských sítí i chodníku (nedávno předtím narušeného výkopy telekomunikačních kabelů).[1034] Počátkem roku 2007 postihl Jiráskovu ulici únik plynu ze starého potrubí. Od dubna 2007 proto měla začít rekonstrukce zdejší plynovodní větve.[1035] Dne 7. března 2007 ohlásil městský úřad zahájení sloučeného územního a stavebního řízení na stavbu „Rekonstrukce NTL plynovodu a přípojek v Rokycanech, ul. Hradební, Komenského, Jiráskova“, na základě žádosti firmy Západočeská plynárenská, a.s. z 20. prosince 2006. V rámci investice mělo dojít k výměně stávajících nevyhovujících ocelových rozvodů plynu.[1036] Dne 20. dubna 2007 bylo vydáno stavební povolení. Termín dokončení byl stanoven do 31. prosince 2007.[1037] Dne 26. srpna 2008 město svolalo na 16. září 2008 provedení kontrolní prohlídky této stavby dle žádosti, kterou 20. srpna 2008 podala firma ZČP NET, s. r. o. z Plzně coby stavebník.[1038] Dne 24. září 2008 pak byl vydán na tuto akci kolaudační souhlas.[1039] Počátkem května 2008 potom v ulici (podél její severní strany, v úseku od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu až ke křižovatce s Palackého ulicí) probíhá výkop inženýrských sítí, kvůli čemuž se zčásti uzavřel chodník.[1040]

Roku 2018 se začala intenzivněji řešit i generální rekonstrukce Jiráskovy ulice. V únoru 2018 rada města na svém zasedání vzala na vědomí stanovisko odboru rozvoje města k plánované celkové rekonstrukci této ulice. Odbor rozvoje města podpořil variantu, aby v celém řešeném úseku byl zřízen jen jeden středový ostrůvek, a to na křížení ulic Jiráskova a Palackého, tedy u domu U Heroldů (čp.174/II, viz níže). Rada pak toto stanovisko podpořila a vyzvala k podání žádosti o přezkumné řízení u krajského úřadu.[1041] Dne 5. srpna 2008 město oznámilo záměr zadat zakázku na projektovou dokumentaci pro územní řízení na rekonstrukci Jiráskovy ulice. Projekt měl být hotov ještě v roce 2008. Mělo se jednat o kompletní rekonstrukci ulice v úseku od okružní křižovatky Jiráskova – Růžičkova až po vjezd do areálu obecního dvora čp.32/III poblíž křižovatky u Střelnice. Projekt měl navazovat na již zhotovenou studii na úpravu části této ulice. Předpokládala se rekonstrukce komunikace, chodníků, inženýrských sítí, vytvoření pásu pro cyklisty a parkovacích zálivů. Zájemci se měli přihlásit do 19. srpna 2008.[1042] Na schůzi v listopadu 2021 rada města souhlasila s provedením rekonstrukce Jiráskovy ulice v roce 2022 dle již zhotoveného projektu. Pouze uložila odboru rozvoje města, aby v projektu mírně změnil řešení Jiráskovy ulice v okolí sokolovny.[1043] Patrně šlo o reakci na chystanou generální opravu sokolovny (viz výše), která mohla kolidovat s již hotovým projektem opravy ulice. Na schůzi v lednu 2022 rada města souhlasila se záměrem požádat o dotaci na rekonstrukci Jiráskovy ulice u Státního fondu dopravní infrastruktury z programu Zvyšování bezpečnosti, bezbariérové úpravy chodníků, a dále z programu Cyklostezky, cyklopruhy.[1044] Následně to potvrdilo i městské zastupitelstvo.[1045] V lednu 2022 starosta města označuje rekonstrukci Jiráskovy ulice za jednu z největších investičních akcí, chystaných městem na rok 2022.[1046]

Rekonstrukce ulice byla dle údajů z roku 2022 připravována ve spolupráci s Plzeňským krajem již 12 let, tedy zhruba od roku 2010. Původně se řešila jen samotná Jiráskova ulice, ale postupně se projekt rozšířil a zahrnul také ulici Svazu bojovníků za svobodu, část náměstí 5. května a část Palackého ulice. Akce započala 19. února 2022, kdy odstartovalo jako její nultá, přípravná fáze, rozsáhlé kácení stromů. Termín byl zvolen úmyslně v předjaří, ještě v době vegetačního klidu. Zároveň byly pro kácení vybrány víkendy, kvůli nižšímu automobilovému provozu. Odstraňování stromů mělo kromě 19. a 20. února probíhat i 5. a 6. března. Jednalo se o radikální redukci často po generace existující veřejné zeleně v Jiráskově ulici, kterou město odůvodňovalo předcházející detailní diskuzí, a zdůrazňovalo, že kácení bylo povoleno příslušnými úřady. Vedení města zároveň uvádělo, že následně proběhne rozsáhlá výsadba nových stromů.[1047] V pozadí ale šlo o další příklad zbytnělé role odborných dendrologických posudků. Stejně významnou, byť méně přiznanou, motivací je, zdaleka nejen v Rokycanech, snaha komunálních politiků a úředníků preventivně se vyhnout jakýmkoliv právním problémům při případném pádu starého stromu na chodníky a vozovku. V této logice by ovšem musely být v Česku urychleně vykáceny tisíce kilometrů čtverečních parků a starých lesních porostů, které jsou také přístupné veřejnosti. Zároveň platí, že jakákoliv náhradní výsadba, třebaže prováděná odborně, kvalitně a s dobrými úmysly, nemůže nahradit vzrostlé stromy, respektive potrvá to opět desítky let, než tyto mladé stromky budou moci v městském interiéru hrát podobnou roli jako pokácené staré stromy. V tomto ohledu je razantní zásah do stromořadí v Jiráskově ulici příznakem doby, s jejím „safetismem“, tedy vyhroceným dogmatem povinné ochrany všech před všemi riziky. Kácení na okružní třídě v předjaří 2022 zahrnulo 7 kultivarů javorů a 10 lip v Jiráskově ulici a dále o 10 sakur v ulici Svazu bojovníků za svobodu. Ponechány měly být jen čtyři staré lípy před budovou okresního soudu a dvě lípy s dalšími dřevinami mezi objektem sokolovny a sportovní haly. Náhradní výsadba měla být masivní. Počítalo se s 68 lipami v Jiráskově ulici, dvěma kultivary javorů u Fitzovy vily čp.64/III a 16 sakurami v ulici Svazu bojovníků za svobodu. Kvůli výškovému tvarování korun (s ohledem na vedlejší vozovku) se sazenice musely objednávat v zahraničí. Během 1. pololetí roku 2022 se předpokládalo zahájení vlastních stavebních prací na rekonstrukci ulice.[1048]

Kácení stromů skutečně začalo na sklonku února 2022. V březnu 2022 se stále uvádí, že rekonstrukce ulice by měla začít v 1. pololetí 2022.[1049] V dubnu 2022 je konkretizováno, že krajská Správa a údržba silnic má společně s městem začít s přestavbou Jiráskovy ulice v květnu 2022. Mělo jít o úsek o délce skoro jednoho kilometru, od Střelnice až ke kruhovému objezdu u supermarketu Billa. Včetně souvisejících investic měly náklady dosáhnout téměř 100 000 000 Kč, přičemž Správa a údržba silnic by uhradila cca 9 %, zbytek město. Trvání prací se předpokládalo na jeden rok, přičemž zčásti by komunikace byla zprovozněna již koncem roku 2022. Město už prý vypsalo výběrové řízení.[1050] V polovině roku 2022 ale přichází zpráva, že akce se musí odložit na rok 2023, protože do výběrového řízení se přihlásil jen jeden uchazeč, jenž navíc nesplnil podmínky, takže veřejná soutěž musela být zrušena.[1051] V červnu 2022 městské zastupitelstvo schválilo zvýšení rozpočtové položky na tuto akci o 40 milionů Kč a odsouhlasilo nové vypsání veřejné zakázky, přičemž už nově neměla být zastropována cena a naopak se počítalo s inflační doložkou. Zároveň se tím realizace odsunula na rok 2023.[1052] V lednu 2023 starosta města Tomáš Rada uvádí, že rekonstrukce ulice by měla začít ještě během roku 2023.[1053] V lednu 2023 rada města vyslovila souhlas se zadáním zakázky na rekonstrukci Jiráskovy ulice dle výsledků výběrového řízení firmě Porr z Prahy za 96 520 000 Kč bez DPH s tím, že částka 84 067 764,59 Kč měla spadat do financování městem a 12 452 235,41 Kč pro Správu a údržbu silnic Plzeňského kraje.[1054] V únoru 2023 pak starosta vyslovil přání, že práce na opravě komunikace by mohly začít koncem března 2023.[1055] Dle údajů z února 2023 byl nyní rozpočet pro město odhadován na cca 101 000 000 Kč včetně DPH, ale výběrové řízení ještě nebylo ukončeno. Správa a údržba silnic měla zajistit rekonstrukci vlastní vozovky, město pak zbytek, to znamená inženýrské sítě, chodníky, stezky pro chodce a cyklisty, parkovací plochy (počítalo se se zřízením 66 parkovacích míst), veřejné osvětlení a sadovnické úpravy (86 nových stromů). Kromě 800 metrů Jiráskovy ulice mělo celkovou přestavbou projít i 60 metrů Palackého ulice, 250 metrů ulice Svazu bojovníků za svobodu a celé náměstí 5. května.[1056]

Dne 17. února 2023 předalo město staveniště a od přelomu února a března probíhala příprava na započetí prací. Ohlašovala se i dopravní omezení. Úplná uzavírka Jiráskovy ulice měla platit pro vozidla na 3,5 tuny, pouze linkové autobusy měly nadále ulicí i během rekonstrukce projíždět. V 1. etapě se počítalo s opravou úseku od sběrného dvora Rumpold ke křižovatce s ulicí Svazu bojovníků za svobodu.[1057] Na svém zasedání v červnu 2023 radní odsouhlasili přijetí dvou dotací od SFDI, určených na spolufinancování rekonstrukce této ulice, a to výši 4 228 790 Kč na chodníky a bezpečnost dopravy a 5 134 541 Kč na smíšenou cestu pro pěší a cyklisty.[1058] Následně to odsouhlasilo i zastupitelstvo.[1059] V září 2023 starosta města Tomáš Rada uvádí, že oprava ulice je v plném proudu a že se občas na ní pracuje i ve večerních hodinách a o víkendech.[1060] Na první etapě Jiráskovy ulice bylo provedeno asfaltování během víkendu 9. a 10. září 2023. Pak 11. září započala firma Porr s pracemi na 2. a 3. etapě, která zahrnula úsek od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu až za kruhový objezd Jiráskova-Růžičkova. Součástí akce měla v této fázi být i oprava autobusové zastávky. Jak se uvádělo počátkem října 2023, probíhala zároveň rekonstrukce ulice Svazu bojovníků za svobodu od Jiráskovy až do Knihovy ulice. Již dokončena byla rekonstrukce úseku Palackého ulice. Provádělo se asfaltování cyklistické stezky a dokončovaly se chodníky. Co se týče provizorních dopravních opatření, nadále platilo, že Jiráskova ulice byla jednosměrně průjezdná směrem na Prahu. Náklady se stále odhadovaly na 84 milionů Kč bez DPH pro město a 12 milionů pro kraj. Termín dokončení byl stanoven do února 2024.[1061] V sobotu 16. prosince 2023 skončilo asfaltování Jiráskovy ulice, včetně cyklopruhů. V lednu 2024 se uvádí, že ještě během tohoto měsíce má započít i rekonstrukce jižní části ulice Svazu bojovníků za svobodu, směrem k železničnímu podjezdu.[1062] Investiční rozpočet města na rok 2024 obsahoval položku ve výši 56 800 000 Kč na dokončení rekonstrukce Jiráskovy ulice.[1063] Dle informací z počátku května 2024 je rekonstrukce ulice těsně před dokončením.[1064]

Pak ale nastaly komplikace. V listopadu 2024 starosta města Tomáš Rada veřejně kritizoval odklad v dokončení prací. Podle něj za to může stavební firma a „neprovedení prací podle schváleného projektu.“ Město prý trvá na kvalitním provedení díla, než zaplatí a stavbu převezme. Omluvil se pak občanům, zejména chodcům za přetrvávající provizorium.[1065] Pro rok 2025 se počítalo v rámci zpětné fakturace za rekonstrukci Jiráskovy ulice s výdaji obecního rozpočtu 9 700 000 Kč.[1066]

3.16. Dopravní režim v Jiráskově ulici

Hluboko do 1. poloviny 20. století byla frekvence automobilové dopravy v Jiráskově ulici spíše zanedbatelná a hlavní silniční tah probíhal přímo historickým jádrem Rokycan, přes obě centrální náměstí. Už od počátku ale založení okružní třídy předpokládalo převedení městského ruchu, včetně toho dopravního. V červenci 1929 na obecním zastupitelstvu vystoupil J. Mirbauer s tím, že spolek majitelů domů požádal, aby se automobilová frekvence přes Rokycany převedla na Jiráskovu třídu.[1067] Dopravní zátěž v Jiráskově ulici nepochybně stoupla po roce 1927, kdy byl dokončen podjezd u sokolovny, kterým automobilový provoz z nových čtvrtí jižně od železniční trati vyúsťoval na křižovatku ulic Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu (u sokolovny). Už na schůzi obecní okrašlovací a komunikační komise v lednu 1932 se řešila otázka komunikačních závad v Rokycanech za přítomnosti zástupců autoklubu. Lékárník Chrž tehdy doporučil zavést jednosměrnou dopravu v ulici od Plzeňské brány k mostu přes Padrťský potok (tedy nynější Třebízského a Soukenická ulice) s tím, že doprava v druhém směru by měla být vedena Jiráskovou třídou a městské radě bylo doporučeno po dokončení tehdy prováděné rekonstrukce Jiráskovy třídy uvažovat o zavedení jednosměrného provozu.[1068]

Přesto k této klíčové změně došlo až o dost později. Teprve od roku 1958 sloužila Jiráskova ulice jako jednosměrná komunikace ve směru Plzeň-Praha. Jednosměrný dopravní režim tu byl zaveden 2. června 1958 v úseku od křižovatky u Střelnice až k domu čp.1/II (dnešní křižovatka ulic Jiráskova a Růžičkova).[1069] Ulice tak získala dopravní frekvenci, odpovídající jejím proporcím a účelu, se kterým byla zakládána. Ale to za cenu zjednosměrnění, které vždy komplikuje dopravní vztahy v městském organismu. Stále ještě ale část tranzitní dopravy procházela přímo přes historické jádro města. V této fázi nebyla tedy Jiráskova ulice výlučným dopravním obchvatem, ostatně ve svém východním segmentu (bývalá Kozlerova ulice) tu stále dožívala předměstská zástavba, s nevyhovující šířkou vozovky a ostrou zatáčkou poblíž dnešní sportovní haly u sokolovny (viz výše). To se změnilo až demolicí Kozlerovy ulice počátkem 70. let.

Už koncem 60. let město začalo plánovat celkové dopravní řešení, při kterém by tranzitní doprava byla zcela vyloučena z historického jádra. Při projednávání nové dopravní infrastruktury v Rokycanech v roce 1969 navrhla rada MěstNV, aby se Jiráskova ulice stala jednosměrnou ve směru Plzeň-Praha, přičemž tranzitní provoz v opačném směru měl vést ulicemi Soukenická a Třebízského. Jiráskova ulice prý není pro obousměrnou dopravu vhodná; musely by tu vyrůst minimálně dva podchody pro pěší.[1070] Dne 16. září 1969 rada MěstNV definitivně zvolila variantu č. 3 průtahu silnice E12, předloženou KPIO.[1071] Od 27. září 1976 skutečně tranzitní doprava natrvalo zmizela z historického jádra Rokycan.[1072] Vznikl poměrně složitý model, kdy roli dopravní tepny převzaly dvě obchvatné komunikace, vedené jednosměrně. Pro směr Praha-Plzeň to byl severní obchvat (Soukenická, Třebízského), pro dopravu Plzeň-Praha sloužila jižní větev, tedy Jiráskova ulice. Toto řešení komplikovalo dopravu v celém širším centru města, protože ta se musela podřídit dvěma jednosměrným silničním tepnám. Později došlo k mírným modifikacím. Úsek od náměstí 5. května ke křižovatce u Střelnice se opětovně dočkal obousměrného provozu někdy v 80. letech, kvůli snazší dopravní obsluze vlakového nádraží a kvůli zajíždění na nové autobusové nádraží. Tento relativně složitý model fungoval v Rokycanech i v období po roce 1989. V té době již tranzitní doprava dosahovala vysoké míry, takže městský bulvár, jakým měla okružní třída být, se proměnil v dopravní koridor, ze kterého hluk, prach a dopravní kolony vyháněly chodce i běžný městský život. Ani převedení dálkové dopravy na dálnici D5 roku 1993 nepřineslo trvalé řešení automobilové zátěže. Koncem 90. let 20. století se totiž kvůli nárůstu místní dopravy dostal provoz na okružní třídě opět na velice vysokou úroveň. Po roce 2000 došlo k zavedení obousměrného provozu v úseku od křižovatky s Růžičkovou ulicí ke křižovatce u sokolovny.

V druhé polovině listopadu 2005 se na městském úřadu konalo jednání za účasti zástupců obce, městské i státní policie, kde se debatovalo o možných úpravách dopravního režimu v centru Rokycan. Mluvilo se i o novém řešení provozu v Jiráskově ulici, kde se přepokládal obousměrný provoz i v posledním dosud jednosměrném úseku, od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu k náměstí 5. května. Tento plán ovšem komplikovala jeho finanční náročnost. Bylo totiž nutné rozšířit stávající vozovku na úkor chodníku podél jižní strany ulice, což by si vyžádalo i náročné přeložky inženýrských sítí. Dalším nárůstem dopravní zátěže by navíc bylo nezbytné uvažovat o zavedení semaforů na přechodech pro chodce.[1073] V roce 2006 o zavedení dvousměrného provozu v Jiráskově ulici, v úseku mezi křižovatkou s ulicí Svazu bojovníků za svobodu a náměstím 5. května, požádala i Policie ČR. Svoji žádost zdůvodňovala tím, že řidič nákladního vozu, který omylem do této ulice, ve směru od Prahy, vjede a ocitne se na křižovatce s ulicí Svazu bojovníků za svobodu, nemá jinou možnost, než složitě manévrovat směrem do Knihovy a Palackého ulice, než se znovu dostane na Jiráskovu ulici. K záležitosti se vyjádřila Správa a údržba silnic Rokycany. Podle ní by si změna vyžádala poměrně značné úpravy. Nejen osazení nových dopravních značek, ale i opravu propadlých obrubníků, vyrovnání kanálových krytů a také zcela nové šířkové řešení komunikace (parkovací místa, jízdní pruhy). Správce městského vodovodního systému VOSS Sokolov zase upozornil, že v Jiráskově ulici je v havarijním stavu kanalizační kameninové potrubí, které je podélně i plošně popraskané a hrozí zborcením. Tento stav byl zjištěn již při obhlídce roku 2004 a nedoporučuje se tudíž v ulici provádět jakékoliv úpravy chodníků a komunikace. VOSS navrhl zbudovat v ulici kanalizaci zcela novou. Vzhledem ke složitosti celé záležitosti rozhodla 15. května 2006 městská rada zadat u dopravního inženýra Zítka zpracování studie na rekonstrukci Jiráskovy ulice s odhadovanými náklady 30 000 Kč.[1074] V říjnu 2006 se uvádí, že  na generální opravu Jiráskovy ulice v úseku mezi náměstím 5. května a křižovatkou s ulicí Svazu bojovníků za svobodu již je zadáno zpracování projektu.[1075]

V červnu 2007 město uvádí, že studie o dopravním řešení Jiráskovy ulice, kterou iniciovala státní i městská policie (zejména kvůli vysoké dopravní zátěži Knihovy ulice) již je hotova. Projektant zpracoval 3 varianty řešení. 1. a 2. varianta počítala se zavedením obousměrného provozu od náměstí 5. května ke křižovatce s ulicí Svazu bojovníků za svobodu. Lišily se jen koncepcí umístění parkovacích míst na severní straně vozovky. 1. varianta počítala s podélným parkováním (35 míst), 2. varianta s šikmým (40 míst). Na jižní straně se zachovávalo stávající parkování (20 míst). 3. varianta pak navrhovala ponechání komunikace jako jednosměrné, přičemž by parkovací místa zůstala jen podél jižní strany. 1. a 3. varianta zároveň navrhovala podél ulice samostatnou stezku pro cyklisty. U 2. varianty to z prostorových důvodů nebylo možné. Odbor rozvoje města projednával všechny tři varianty a obdržel vzájemně protichůdná stanoviska. Odbor školství a kultury se zasazoval o ponechání jednosměrného provozu (z důvodů respektu k charakteru památkové zóny). Komise životního prostředí souhlasila s obousměrným provozem, ale požadovala (stejně jako městská architektka) ponechání severní strany ulice bez parkovacích míst, kvůli ochraně zdejšího stromořadí. Stavební a dopravní komise pak preferovala variantu č. 1. a zároveň navrhla do budoucna řešit parkování v této ulici formou časově omezených stání. Kromě toho oživila myšlenku na zavedení semaforů na této komunikaci (křižovatka u sokolovny). Jednotlivé varianty měla posoudit rada města.[1076]

Klíčové rozhodnutí ohledně řešení dopravy v Jiráskově ulici učinilo městské zastupitelstvo 13. srpna 2007, kdy schválilo zobousměrnění provozu v úseku od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu k náměstí 5. května podle varianty č. 1 zpracované Ing. Petrem Zítkem, tedy s vybudováním oboustranných podélných parkovacích míst a oboustranného cyklistického pruhu, a uložilo odboru rozvoje města zařadit náklady na zpracování projektové dokumentace do návrhu rozpočtu na rok 2008.[1077] Jednání zastupitelstva nebylo jednoduché. Provázela ho dlouhá diskuse a zastupitel Vladislav Bezděka podal protinávrh, aby se nejdříve vyřešila propustnost kruhového objezdu u supermarketu Norma (Jiráskova-Růžičkova) a na křižovatce u základní umělecké školy na náměstí 5. května, a teprve pak řešit Jiráskovu ulici. Jeho návrh ale neprošel. Ve finálním hlasování se z 16 přítomných zastupitelů 11 vyslovilo pro zavedení dvousměrné dopravy.[1078] Dvousměrný provoz v Jiráskově ulici byl zaveden provizorně už o několik měsíců později. Od 15. října 2007 totiž zde musela být zavedena doprava v obou směrech kvůli probíhající výstavbě kruhové křižovatky Na Železné, která vyvolala změny v dopravním režimu v celých Rokycanech.[1079] Nové dopravní řešení si vyžádalo řadu změn dopravního značení. K zajištění bezpečnosti chodců byl nainstalován po celé severní straně ulice provizorní plot z červené umělohmotné pásky.[1080] V této době šlo ještě o provizorní opatření, byť jeho trvání mělo být v řádu mnoha měsíců. Po dokončení křižovatky Na Železné ale byl tento obousměrný dopravní režim zachován, později jen proběhly v Jiráskově ulici úpravy vozovky a parkovacích míst pro trvalé zdvousměrnění. Ve stejné době se zdvousměrnění dočkala i severní větev silničního průtahu městem (Soukenická a Třebízského ulice, o ní podrobněji v kapitole „Plzeňské předměstí“).

3.17. Vývoj pojmenování Jiráskovy ulice

Dnešní Jiráskova ulice se ještě na mapě z roku 1907 nazývá prostě Okružní třída. Už 28. října 1918 v převratové euforii byla přejmenována na Jiráskovu ulici. Dne 29. prosince 1919 pak toto bylo formalizováno ve tvaru Jiráskova třída, v rámci rozsáhlé rekodifikace uličních jmen v Rokycanech.[1081] Po druhé světové válce už se používalo skromnější označení Jiráskova ulice.[1082] Označení přežilo v této podobě dodnes.

12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Podle něj byly k Jiráskově ulici připojeny i dosavadní samostatné ulice Kozlerova (od nynější sportovní haly u sokolovny až na křižovatku s Růžičkovou ulicí) a Horní příkopy (od náměstí 5. května ke křižovatce u Střelnice). Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[1083]

4. Náměstí 5. května

Dál k západu vstupuje okružní třída do prostoru náměstí 5. května. Náměstí bylo urbanisticky vytýčeno v předpolí nového nádraží až v 30. letech 20. století a již před 2. světovou válkou se zformovalo do podoby reprezentativního funkcionalistického prostoru. Náměstí 5. května je jedním z mála městských okrsků v Rokycanech, které jsou architektonicky „hotové“ a plně urbanizované. Představuje jakési vyvrcholení okružní třídy (Jiráskova ulice), která jím prochází po severní straně.

4.1. Původní zástavba lokality a výstavba nádraží

V 19. století náměstí ještě neexistovalo, rozkládala se tu jen nevýrazná křižovatka cest (viz katastrální mapa města z r. 1838). V ose dnešní Palackého ulice a pěšího podchodu pod tratí vybíhala z města na jih, do tehdy volné zemědělské krajiny, v ose nynější Jeřabinové ulice na Rašínově, silniční výpadovka na Šťáhlavy, počátkem 20. století ještě nedlážděná.[1084] Kolmo na ní, podél zaniklého městského opevnění, vedla nejprve pouhá polní cesta, pěšina, od konce 19. století již upravená do podoby širší promenádní cesty, neboli rodící se okružní třídy, tehdy ovšem jen s mezerovitou zástavbou. Prestižní stavby vyrůstaly spíše poblíž tehdejšího nádraží v dnešní ulici Svazu bojovníků za svobodu. Křižovatka těchto dvou kolmých cest byla od 19. století solitérně zastavována. Vyrostla tu Fitzova vila čp.64/III (viz níže) a na rohu nynějšího náměstí a Palackého ulice hotel Libuše a dům U Heroldů. Samotný prostor budoucího náměstí ovšem neexistoval a zaujímaly ho jen zahrady.

Idea zřídit v tomto křížení veřejné prostranství se objevila až za první republiky, v souvislosti s výstavbou nového nádraží. A jako jeden z mála tuctů dobových regulačních plánů, stavebních nápadů a vizí došla plné realizace. Staré nádraží čp.310/II v ulici Svazu bojovníků za svobodu, postavené roku 1862, už totiž v té době nestačilo (foto z r. 2003). Bylo proto přikročeno ke komplexní rekonstrukci rokycanské železniční stanice. Trať Praha–Plzeň prošla zdvoukolejněním a rozšířilo se i kolejiště železniční stanice Rokycany k západu. Staré nádraží by se nyní nacházelo v nevýhodné poloze, příliš excentricky posunuté k východnímu konci seřadiště, kde se trať na Prahu lámala v poměrně ostrém oblouku směrem k viaduktu v Růžičkově ulici. To vedlo k tomu, že ministerstvo železnic použilo dosud nevyužitý pozemek při výpadovce na Šťáhlavy k výstavbě zcela nové nádražní budovy. Projekt vypracovala firma dr. Pštrosse z Prahy v režii ministerstva železnic. Stavba odstartovala 18. března 1929. Slavnostní otevření se konalo 21. května 1931.[1085] Nádraží zaujalo vyvýšenou polohu, kterou ještě podtrhuje vertikální charakter budovy (foto z r. 2003). V nejvyšším místě má staniční budova pět podlaží, což byl až do 60. let 20. století nepřekonaný výškový rekord pro zástavbu v Rokycanech, mimo věží kostela a radnice! Slohově leží nádraží na pomezí funkcionalismu a staršího rondokubismu (ten se uplatňuje v detailu řešení říms a zábradlí). Objekt se skládá z části obytné (byty pro železniční zaměstnance), což je v podstatě vysoký funkcionalistický činžák věžovitého charakteru s hodinami. Vlastní vestibul, pokladny, perón a jeho technické zázemí jsou umístěny do přízemního křídla. O nádraží je podrobněji pojednáno v kapitole „železniční architektura“.

Zároveň s nádražím se radikálně nově řešilo i dopravní spojení města s novými obytnými čtvrtěmi na jih od tělesa kolejiště železniční trati. Dosavadní historická a přímá výpadovka na jih od historického jádra Rokycan do dnešní Jeřabinové ulice s železničním přejezdem a závorami byla zrušena a místo ní vyrostl nový podchod pro pěší, postavený roku 1927. Vyúsťoval vedle nové nádražní budovy. Silniční spojení bylo nově vedeno za budovou sokolovny úzkou zatáčkou do pojezdu, jenž ústil do dnešní Dukelské ulice, aby se pak doprava zdlouhavě po protějším okraji kolejiště vracela k Jeřabinové ulici (o novém dopravním řešení i souvisejících debatách podrobněji v speciální mapě a rovněž v kapitole „železniční architektura“). Šlo o kontroverzní a rozpačité řešení, které narušilo logické historické silniční tahy a poznamenalo dlouhodobě propojení města s jeho prudce rostoucími jižními okrsky. Už brzy po roce 1927 se toto nové dopravní řešení stalo terčem kritiky. 31. března 1950 předložil urbanista prof. Mikuškovic národnímu výboru novou verzi směrného (územního) plánu. Počítal s obnovením průjezdního charakteru Jeřabinové ulice, která měla vycházet z náměstí 5. května novým podjezdem.[1086] Plán ovšem nebyl realizován a podchod tak přežil do současnosti. Dnešní náměstí 5. května tak vlastně ještě před svým vznikem ztratilo funkci silniční křižovatky. Na druhou stranu získalo novou funkci rušného předpolí nové staniční budovy, takže se nestalo jen mrtvým zálivem městského života; naopak.

4.2. Plánování vzniku nového náměstí před nádražím

V roce 1927, kdy silnici na Šťáhlavy nahradil podchod pro pěší, stále ještě nové nádraží nestálo a teprve se rozbíhal proces plánování vzniku náměstí před budoucí staniční budovou. Celý záměr zřízení nového veřejného prostranství zahrnoval složitá finanční, majetkoprávní i urbanistická rozhodnutí. V říjnu 1927 konstatovali radní, že obec odmítá převzít údržbu schodů, podchodu a prostranství před novým nádražím. Nabízí ale železniční správě, že jí bezplatně postoupí potřebný pozemek č.kat.384/1, který se rozkládal v předpolí chystaného nádraží (plocha, na které pak skutečně vzniklo náměstí).[1087] V únoru 1928 starosta informoval členy rady o intervenci u ředitelství drah, jejímž závěrem bylo, že výstavba nádraží začne v roce 1928 a dokončena prý bude do konce roku 1929. Před nádražím má být ponecháno místo a upraveno jako park, městské technické kanceláři bylo zadáno vypracovat návrh na využití pozemku č.kat.384/1.[1088] V dubnu 1928 pak radní rozhodli, že sadová úprava prostranství před nádražím se provede v součinnosti s drahou. Pokud jsou potřebné stromky k dispozici, tak by mohla být provedena ihned. Pokud ne, tak se má realizovat na podzim 1928.[1089] Na další schůzi v dubnu 1928 městská rada vzala na vědomí, že na prostranství před nádražím se vysázejí pyramidální duby a zřídí se trávníkové pásy. Hrazeno to mělo být z rozpočtu obce na rok 1929.[1090]

V roce 1929 řešení prostoru před nádražím definitivně vykrystalizovalo. Zpočátku totiž nebylo jasné, do jaké míry bude nová nádražní budova odkryta směrem k severu, zda má být zpřístupněna jen úzkou příjezdovou ulicí, či širším prostranstvím. 28. ledna 1929 navrhla městská rada, že část pozemku č.kat.384/1 se má prodat Českobratrskému sboru evangelickému na stavbu sborového domu (698 čtverečních metrů) a další část zahrady obecní spořitelně na výstavbu jejího nového sídla (1147 čtverečních metrů). Z uvažovaného prodeje části pozemku paní Brumlíkové, majitelce nedalekého domu čp.188/I, která by plochu použila na rozšíření svého domu, sešlo. Zbytek plochy (1159 čtverečních metrů) byl určen k rozšíření veřejného prostranství před novým nádražím. Jenže železniční správa se vznikem náměstí v přednádražním prostoru tehdy ještě nepočítala a v projektu ponechávala před novým nádražím pouze ulici o šíři pouhých 12 metrů, vedoucí od domu čp.64/III (Fitzova vila) k laťkovému plotu za západní straně zahrady č.kat.384/1, čímž vlastně jen zachovávala pahýl původní Šťáhlavské silnice, nyní odříznuté drahou.[1091]

V dubnu 1929 radní vzali na vědomí výsledek stavební komise z 26. března 1929 o povolení k výstavbě nového nádraží a starostovi dali směrnice pro jednání s ředitelstvím státních drah v Plzni o úpravě komunikace před nádražím.[1092] Podle nich byla obec ochotna poskytnout drahám část pozemku č.kat.384/1, aby mezi čp.64/III (Fitzova vila) a projektovanou budovou obecní spořitelny zůstal volný pruh do šířky 38 metrů. Střed prostranství měl mít elipsovitý tvar, namířený na střed nádraží, osázený travou a ozdobnými keři, kolem nějž se měl zřídit široký chodník. Na východní straně prostranství by železniční správa nebo obecní spořitelna zřídily mozaikový či žulový chodník 5 metrů široký, přičemž potřebný pozemek obec poskytne zdarma, a jižní část č.kat.384/1 na rozšíření komunikace prodá za 20 Kč/čtvereční metr. Dráhy ale chtěly v takovém případě celý pozemek zdarma, protože rozšířením příjezdu k nádraží měl vzniknout drahám náklad na dlažbu 72 000 Kč.[1093] Městská rada doporučila 11. června 1929 za účelem úpravy prostranství před nádražím obecnímu zastupitelstvu zmocnit městskou radu k postoupení potřebné plochy od obecního pozemku č.kat.384/1, a to i bezplatně. Zbytek pozemku se měl využít na stavbu spořitelny a evangelického sboru.[1094] Dne 13. června 1929 schválila záměr postoupení potřebné plochy od obecního pozemku č.kat.384/1 i bezplatně a využití zbytku pozemku na stavbu spořitelny a evangelického sboru i obecní finanční komise.[1095] V červnu 1929 pak zastupitelstvo skutečně jednalo o postoupení obecní zahrady č.kat.384/1 na rozšíření dráhy a úpravě komunikace k zamýšleným stavbám. Železniční správa měla z velké zahrady č.kat.384/1 zvané Balejovna (viz níže) zabrat 3200 čtverečních metrů. Na tomto jednání zastupitelstva navrhl Václav Stehlík, že by se mělo s drahou vyjednat, ať prostranství nejprve vyasfaltuje, a teprve pak až by je město převzalo. Stehlík zároveň nesouhlasil s výstavbou spořitelny u nádraží, spořitelna prý patří do centra města a bude bránit v rozhledu. Podobný názor vyslovil i Lev Brejcha. Podle něj mělo být prostranství před nádražím daleko širší. Nakonec ale zastupitelstvo schválilo propozice využití pozemku č.kat.384/1, odsouhlasené předtím městskou radou s tím, že při jednání s drahami se uplatní požadavek na vyasfaltování nově vzniklého náměstí.[1096] Znovu v červenci 1929 se o podobě prostoru před nádražím hovořilo na obecním zastupitelstvu. Sociální demokrat Josef Selement doporučil, aby nebyla Balejova zahrada zastavována a aby se před novým nádražím zřídil veřejný park.[1097] V srpnu 1929 radní rozhodli, že v nejbližší době bude nutno dojednat s ředitelstvím státních drah dosud nedořešenou otázku úpravy nádraží.[1098] Jednání se zástupci drah bylo domluveno na 31. srpna 1929.[1099] Městská rada vzala na vědomí výsledek jednání s železniční správou o úpravě komunikací a nádraží na své schůzi 6. září 1929. Určila, že se vyčká na rozhodnutí ředitelství státních drah v Plzni.[1100] V září 1929 také radní schválili osvětlování provizorní cesty okresním parkem k podjezdu.[1101] Šlo o dočasné řešení, protože podchod pod železniční tratí již byl hotový, ale prostor dnešního náměstí 5. května ani nová nádražní budova nikoliv. K podchodu tak vedla dál jen jednoduchá cesta – pahýl původní okresní silnice na Šťáhlavy. V listopadu 1929 se na návrh R. Kadláčka usnesla městská rada zlepšit veřejné osvětlení při vstupu do podchodu na straně u okresního domu a zřídit jednu novou lampu i na Rašínově.[1102]

Detailní dolaďování podoby nového městského náměstí probíhalo v roce 1930. Finální řešení se ustálilo na variantě širokého prostranství před nádražím s tím, že východní strana nového náměstí bude zastavěna objektem městské spořitelny (a vedle ní ještě novým evangelickým kostelem). Šlo o šťastnou volbu, která položila základ k vytvoření náměstí, tedy urbanizovaného městského prostoru, nikoliv jen parkové proluky, jak se také v tehdejších debatách navrhovalo. Nové prostranství zároveň mělo takové proporce, že netvořilo jen rozšířenou ulici, nýbrž skutečné náměstí. Kombinovalo prvky kompaktní městské zástavby a volné plochy mezi ní. To vše s akcentem nové budovy nádraží (o zástavbě náměstí viz níže). Samotný urbanistický projekt reprezentativního prostoru byl nakonec dílem předního českého architekta ing. dr. Josefa Chochola (1880–1956). V lednu 1930 městská rada prostudovala dobrozdání ing. dr. J. Chochola o projektu zastavění obecní zahrady č.kat.384/1 spořitelním domem a domem českobratrského sboru a rozhodla tento elaborát rozdat všem členům rady. Posudek od J. Chochola měl zároveň být podkladem pro jednání o úpravě komunikací před novým nádražím.[1103] V únoru 1930 na schůzi rady byla podána zpráva o jednání se zástupci ředitelství státních drah o úpravě prostranství před novým nádražím a rada vydala souhlas opatřit si jako odborného znalce právě ing. J. Chochola.[1104] Koncem února 1930 vzali radní Chocholův posudek o úpravě komunikace do podchodu u okresního domu na vědomí a odsouhlasili, aby Chochol vypracoval i náčrtkový projekt pro další jednání s ředitelstvím státních drah.[1105] V březnu 1930 se radní seznámili s Chocholovým náčrtkem úprav podchodu pod drahou u okresního domu. Bude se prý dál jednat s ředitelstvím státních drah.[1106] Zpráva o jednání se zástupci ředitelství státních drah o úpravě komunikace před novým nádražím byla vzata městskou radou na vědomí v dubnu 1930 s tím, že se vyčká na zprávu od ředitelství státních drah a o zahradě č.kat.384/1 a pak rozhodne obecní zastupitelstvo.[1107] Počátkem května 1930 byly městské radě přečteny podmínky železniční správy o úpravě prostranství před novým nádražím a usneseno, že se vyřídí podle výsledků dosavadního jednání, s výjimkou převzetí podchodu do údržby obce.[1108] Městská rada v červenci 1930 rozhodla, že přípis obchodního grémia o výstavbě obecní spořitelny na pozemku č.kat.384/1 se postoupí ředitelství spořitelny k vyjádření a obchodnímu grémiu se zašle posudek ing. J. Chochola o zástavbě pozemku. Radní zároveň deklarovali, že úprava prostranství před nádražím bude urgována u ředitelství státních drah následujícího týdne.[1109] V polovině července 1930 členové rady vzali na vědomí výsledek intervence v otázce úpravy prostranství před novým nádražím u ředitelství státních drah.[1110] Během července 1930 taky radní konstatovali, že žádost M. Humlové o povolení k výstavbě kiosku před novým nádražím je předčasná, protože není rozhodnuto o úpravě prostoru před nádražím.[1111] Ale to již byly jen poslední týdny před završením celého jednání, protože počátkem srpna 1930 městská rada vzala na vědomí, že ministerstvo železnic schválilo návrh na úpravu prostranství před novým nádražím dle návrhu obce.[1112] V polovině září 1930 byl městské radě oznámen výsledek jednání s železniční správou o snížení svahu před novým nádražím.[1113] V roce 1936 ještě proběhla drobná korekce původního usnesení zastupitelstva z 18. června 1929 ohledně hranic náměstí a přilehlých pozemků. Při výstavbě náměstí totiž zbyl mezi spořitelnou a evangelickým sborem dílec, o který obec neměla zájem. Městská spořitelna proto ohradila své staveniště na jižní straně nikoliv pod násypem ale na okraji násypu a evangelický sbor vyrovnal svah k zahradě u domu Brumlíkových.[1114]

4.3. Městská spořitelna čp.482/II z let 1932–1933

Nejcennějším reprezentantem moderní architektury náměstí 5. května je funkcionalistický, dnes už památkově chráněný, palác městské spořitelny (nynější sídlo Komerční banky) čp.482/II na východní straně náměstí a přilehlém nároží do Jiráskovy ulice, který spolu s budovou nádraží a sousedním Rokycanovým sborem (evangelický kostel, viz níže) vytváří působivou enklávu prvorepublikové architektury (foto cca z r. 2000).

4.3.1. Původní podoba lokality (Balejovna) a průběh výstavby městské spořitelny

O nutnosti postavit nové sídlo městské spořitelny rozhodlo vedení tohoto obecního finančního ústavu v roce 1928 a 19. března toho roku vyzvalo architekta ing. Černého z Prahy k vypracování studie. 19. září 1928 pak spořitelna definitivně odsouhlasila výstavbu své nové budovy. Původně se uvažovalo o některé z parcel na historických náměstích, například o domech čp.126/I nebo čp.88/I na Masarykově náměstí, popřípadě o čp.107/I na Malém náměstí (tehdejší hostinec U Bílého lva). V úvahu připadala i stavební místa v Palackého ulici.[1115] Ještě v roce 1931 navrhl občan R. Jaroš situovat spořitelnu právě do Palackého ulice. Šlo ale jen o amatérský návrh, který nikdo vážně nerozvíjel. V prosinci 1931 městská rada konstatuje, že z důvodů uvedených městskou technickou kanceláří se nepředloží návrhy R. Jaroše na umístění spořitelny v Palackého ulici obecnímu zastupitelstvu.[1116]

Nakonec se pozornost soustředila na pozemky na okružní třídě u právě dokončovaného nového nádraží. Šlo o optimální rozhodnutí. Historické centrum města tím bylo ušetřeno necitlivé demonstrace modernity, jaké se v meziválečném období funkcionalismus (obzvlášť v žánru staveb finančních ústavů) v jiných městech často dopouštěl. Naopak zde novostavba ideálním způsobem podpořila reprezentativní charakter nově zakládaného náměstí před nádražím. V květnu 1928 vyslovila městská rada souhlas s prodejem pozemku č.kat.384 obecní spořitelně na výstavbu nové budovy.[1117]

Pro staveniště nové spořitelny musela spořitelna vykoupit za 58 967 Kč zahradu zvanou Balejovna (podle Františka Baleje, majitele hostince Libuše, stojícího na protější straně okružní třídy).[1118] Šlo o ovocný sad, přičemž v jeho části blíže železniční trati stávalo tenisové hřiště.[1119] Zahrada s hustým porostem sahala až k tehdejší Šťáhlavské silnici, která probíhala po západní straně nynějšího náměstí 5. května.[1120] V roce 1919 řešilo zastupitelstvo města pronájem obecní zahrady č.kat.384/1 zvané Balejovna. Chtěl ji na šest let do nájmu ing. Otto Götz, ředitel dolů v Ejpovicích. Navrhl, že ji podél vchodu na tenisové hřiště oplotí. Návrh ale vzbudil polemiky, mnozí zastupitelé poukazovali na to, že pozemek může město potřebovat pro své účely a vadila jim příliš dlouhá doba nájmu. Nakonec schválili toliko pronájem na rok, vždy s opakovanou dražbou.[1121] Na tomto pozemku se pak ve 20. letech 20. století uvažovalo o výstavbě obytných domů pro důstojnický sbor rokycanské vojenské posádky. Tato vize, při níž by byla okružní třída a budoucí náměstí 5. května využity pro „konfekční“ činžovní domy, se nenaplnila.[1122] Ještě v červnu 1925 městské zastupitelstvo pronajalo zahradu č.kat.384/1 (o ploše 5875 čtverečních metrů) Dělnické tělovýchovné jednotě (DTJ). Při eventuálním zabrání její části pro rozšíření železniční trati mělo být s DTJ projednáno možné rozšíření cvičiště na sever.[1123] V prosinci 1926 jedná zastupitelstvo o prodeji části obecního pozemku č.kat.384/1. Ředitelství státních drah totiž koncem července 1926 požádalo o směnu části Balejovny č.kat.384/1 o ploše cca 700 čtverečních metrů za stejně velkou část pozemku č.kat.384/2 v majetku Hermíny Brumlíkové. Část pozemku č.kat.384/2 měla být zabrána pro rozšíření železniční trati. Městská rada nejprve v srpnu 1926 žádost zamítla, pak ale na přání státních drah znovu projednala návrh, aby požadovaný pruh na východní straně pozemku č.kat.384/1 byl prodán paní Brumlíkové za 20 Kč/metr čtvereční s tím, že dotyčná ho ještě do konce roku 1927 použije k přístavbě domu čp.188/II. Zbytek pozemku o šířce 9 metrů měl být volný pro budoucí výstavbu. Na prodávaném pruhu bylo stále zčásti hřiště DTJ a paní Brumlíková se zavázala přispět DTJ na přesun hřiště.[1124] V říjnu 1927 městská rada určila, že u zahrady č.kat.384/1, která je z velké části zabrána pro rozšíření nádraží, se snižuje nájem za pronájem jejího zbytku ze 700 Kč na 300 Kč/rok.[1125]

Do veřejné soutěže na stavbu spořitelny přišlo 154 nabídek.[1126] Dne 19. října 1929 zadalo město zpracování definitivní podoby nové spořitelny renomovanému pražskému architektovi Františku Albertovi Librovi (1891–1958).[1127] Stavební práce získaly firmy Štěpána Wolfa a Josefa Žoura. Pro práce s železobetonem navíc ještě byla vybrána firma ing. Střebského z Plzně.[1128] Dne 11. února 1932 vydala městská rada stavební povolení společně pro budovu městské spořitelny na č.kat.384/3 i na sousední budovu českobratrského evangelického sboru na č.kat.384/4 (o ní viz níže).[1129] Se stavbou spořitelny se na Balejovně začalo 17. května 1932.[1130] Podle J. Šáry ale výstavba probíhala už od roku 1931.[1131] V srpnu 1932 bylo rovněž vydáno předběžné svolení, aby městská spořitelna začala s pracemi na zřízení kanalizační přípojky z novostavby své budovy, za účelem odvodnění základů.[1132] V říjnu 1932 městská rada stanovila cenu cihel pro výstavbu spořitelny na 260 Kč včetně daně za každých 1000 kusů.[1133] Obývací a užívací povolení pro městskou spořitelnu na novostavbu její budovy na pozemku č.kat.384/4 vydala městská rada 19. října 1933.[1134] Slavnostní otevření budovy se konalo 10. prosince 1933. Rozpočet činil 2 756 000 Kč.[1135]

4.3.2. Architektonicko-umělecký popis objektu

František Albert Libra vytvořil na místě ovocného sadu reprezentativní a elegantní funkcionalistickou architekturu, která zhodnotila jak okružní třídu, tak rodící se náměstí před nádražím. Budova stojí na členitém půdorysu. Konstrukce spořitelny je skeletová, se zděnými výplněmi. Spořitelna je komplexem několika rafinovaně vrstvených světlých hmot a hladkých fasád. Nároží spořitelny dominuje centrální dvoupatrový trakt. Mírně ustupuje od uliční čáry a vede do něj široké schodiště skrz hlavní vchod. Zanořený vstup ze schodiště do budovy je obložen slovenským travertinem.[1136] Parter centrálního traktu má obklady z černého leštěného kamene. Vedle hlavního vchodu se ještě z ulice otevírají menší dveře, kudy vede vstup do obytného traktu. Uvnitř hlavní budovy je těžištěm dispozice centrální dvorana, do které se vstupuje od hlavního vchodu přes vrátnici a vestibul. Dvoranu lemují jednotlivé kanceláře. Vedle hlavního traktu se pak v sousedství evangelického kostela nachází obytná část objektu. Celkem zde vzniklo šest bytových jednotek pro zaměstnance spořitelny.[1137] V sálku v prvním poschodí se konaly občasné výstavy obrazů a své učebny tu měla i odborná škola pro ženská povolání („rodinka“).[1138] Spořitelna je od roku 1994 zařazena mezi státem chráněné památky.[1139]

4.3.3. Další stavební vývoj objektu městské spořitelny

V roce 1945 budovu poškodil americký nálet na rokycanskou železniční stanici. Podle údajů shromážděných Jiřím Vonáskem šlo o nálet z 27. dubna 1945.[1140] Na rok 1965 zařadil Okresní stavební podnik do plánu výstavbu nové výtahové šachty v tomto objektu. Mělo do ní být investováno 53 000 Kčs.[1141] V roce 1993 začala Komerční banka, jako nový výlučný vlastník objektu, plánovat celkovou rekonstrukci budovy. Čekalo se ovšem na dobudování vlastního sídla České spořitelny, která dosud objekt sdílela s Komerční bankou.[1142] V roce 1995 se Česká spořitelna opravdu odstěhovala do nové budovy na Malém náměstí. Zahájení rekonstrukce bylo ještě podmíněno nutností zrušit byty pro zaměstnance, jejichž prostory měly být začleněny do bankovních prostor. Komerční banka proto přispěla na výstavbu náhradních bytů v půdní vestavbě v Barákově ulici na sídlišti U Václava. Zaplatila za to 1 700 000 Kč, město 1 500 000 Kč. Byty měly být dokončeny do závěru roku 1995.[1143]

Vlastní oprava budovy banky započala po roce a půl příprav v lednu 1996, a skončila 12. září 1997. Projekt opravy je dílem ing. arch. Hynka Glosera z ateliéru SPECTRO. Stavební práce prováděl rovněž ateliér Spectro společně s firmou Weyss a Freytag.[1144] V srpnu 1996 probíhá výměna okenních rámů na jižní fasádě, směrem k nádraží. V další etapě měla přijít na řadu východní stěna, do zahrady.[1145] V polovině června 1997 už je nová fasáda prakticky hotova, lešení zůstávalo jen na straně do náměstí 5. května. V té době se provádělo betonování vstupního schodiště.[1146] Objekt byl slavnostně uveden do provozu 12. září 1997, za účasti generálního ředitele banky Richarda Salzmanna.[1147] Budova byla citlivě a nákladně zrekonstruována. Hlavní vadou ovšem byla nelogická záměna původního bílého nátěru fasády za světle zelený, čímž se objekt odchýlil od původního funkcionalistického záměru. Podstatné změny prodělala budova i po technické stránce. Interiéry byly vybaveny moderní zabezpečovací technologií, požární signalizací i kamerovým systémem.[1148]

4.4. Evangelický kostel čp.481/II (Rokycanův sbor) z let 1932–1933

Funkcionalistický ostrov vzniklý výstavbou nádraží a spořitelny ještě během 30. let doplnil i moderní sakrální objekt, situovaný do Jiráskovy ulice vedle spořitelny. Jde o dům čp.481/II, zvaný Rokycanův sbor (foto z r. 2003). Vyrostl v 30. letech 20. století pro expandující rokycanskou komunitu českobratrských evangelíků.

4.4.1. Příprava a průběh výstavby Rokycanova sboru

První aktivity začali evangelíci v Rokycanech vyvíjet už od roku 1912 prostřednictvím kazatelské stanice, farní sbor vznikl 14. října 1923.[1149] Bohoslužby se ale konaly v provizorních prostorách, například ve škole Za Radnicí v Knihově ulici, v malém sále sokolovny nebo v zasedací síni Fitzovy vily čp.64/III.[1150] V roce 1932 už měla tato církev ve městě 900 členů a ve farním obvodu dokonce 2600.[1151] Bylo na čase s tím něco udělat. V prosinci 1926 odsouhlasilo zastupitelstvo prodej části obecního pozemku č.kat.384/1. Šlo o transakci nutnou pro plánované rozšíření železniční trati. Součástí byla i výměna pozemků s Hermínou Brumlíkovou, majitelkou sousedního domu čp.188/II. Paní Brumlíkové měla připadnout část pozemku na rozšíření jejího domu s tím, že další pruh pozemku o šířce 9 metrů bude volný pro příští výstavbu.[1152] Dne 27. července 1927 rozhodla městská rada, že o žádosti českobratrského evangelického sboru o odprodej části obecní zahrady č.kat.384/1 se rozhodne na příští schůzi po projednání jednotlivými volebními skupinami.[1153] Následně 3. srpna 1927 radní určili, že volební skupiny se vyzvou do příští schůze zaujmout stanovisko k odprodání části zahrady proti okresnímu domu českobratrskému evangelickému sboru.[1154] Na své schůzi 10. srpna 1927 ale rada otázku prodeje zahrady evangelíkům odložila do příští schůze.[1155] Teprve 17. srpna 1927 radní zaujali stanovisko a přislíbili církvi odprodej minimálně 150 čtverečních sáhů zahrady proti okresnímu domu na výstavbu modlitebny.[1156] V únoru 1928 obecní rada rozhodla, že do její nejbližší schůze bude předložen náčrt ploch, které požaduje paní Brumlíková a českobratrský evangelický sbor z obecní zahrady č.kat.384/1.[1157] Koncem ledna 1929 pak rada souhlasila s tím, že českobratrskému evangelickému sboru se přislíbí prodej části obecní zahrady č.kat.384/1 do plochy cca 296 čtverečních sáhů za 72 Kč/čtvereční sáh, pokud nebudou dotčeny záměry obecní spořitelny na tomto pozemku.[1158]

18. června 1929 schválilo prodej pozemků pro nový kostel na své schůzi obecní zastupitelstvo, 29. října 1930 přidal kladné stanovisko i okresní úřad a 10. února 1931 vyslovila s prodejem částí č.kat.384/1 a č.kat.384/4 o ploše 748 čtverečních metrů za 14 960 Kč českobratrské církvi evangelické na výstavbu kostela souhlas i obecní správní komise.[1159] Místní evangelíci skutečně roku 1930 vykoupili od města za 14 900 Kč zpustlou zahradu v Jiráskově ulici zvanou Hampalka s cílem postavit si na ní nový chrám. Samotné ústředí církve českobratrské evangelické ale stavbu nedoporučovalo, s poukazem na nedostatek peněz.[1160] Městská spořitelna nicméně poskytla výhodný úvěr, a to usnadnilo rozhodování. Dne 11. února 1932 vydala městská rada stavební povolení na budovu městské spořitelny na č.kat.384/3 (viz výše) i na sousední budovu českobratrského evangelického sboru na č.kat.384/4.[1161] Začátkem září 1932 se na Hampalce sešli poprvé brigádníci, aby připravili pozemek pro chystanou výstavbu. Tehdy tu proběhlo kácení starých stromů a zarovnání terénu.[1162] Dne 20. listopadu 1932 byl položen základní kámen k novému kostelu.[1163] Vlastní výstavba proběhla velmi rychle a slavnostní otevření se konalo už 24. září roku 1933.[1164] V polovině září 1933 městská rada na vědomí vzala poděkování českobratrského evangelického sboru za pomoc obce při výstavbě nového sborového domu a pozvání k jeho otevření, plánovanému na 24. září 1933.[1165] Obývací a užívací povolení pro českobratrskou evangelickou církev na tuto novostavbu vydala městská rada 19. října 1933.[1166]

Stavební práce prováděla firma Václava Berana z Rokycan, který byl sám členem českobratrského sboru. Projekt vypracoval ing. arch. Bohumil Chvojka z Plzně (1886–1962).[1167] Dle úředního protokolu ale projektantem stavby je František Albert Libra (autor sousedního objektu spořitelny).[1168] Není vyloučené, že v rámci koncepčního řešení nového náměstí připomínkoval nebo přepracovával Libra i projekt Rokycanova sboru. Náklady na výstavbu kostela dosáhly 355 402 Kč.[1169] Část z těchto peněz zaplatila církev sama, protože od počátku své existence v Rokycanech se vybíralo na zvláštní fond. Do roku 1932 už na něm bylo 60 000 Kč, celorepubliková chrámová sbírka vynesla dalších 11 000 Kč, město poskytlo 10 000 Kč, další sbírka mezi rokycanskými evangelíky shromáždila 26 000 Kč. Zbytek byl financován z půjčky: synodní rada církve půjčila Rokycanským bezúročně 60 000 Kč, městská spořitelna 120 000 Kč.[1170] Dne 2. února 1933 rozhodla městská rada zvýšit příspěvek pro rok 1933 na výstavbu sborového domu českobratrské evangelické církve z 5000 Kč na 10 000 Kč.[1171] Obecní finanční komise ovšem 21. února 1933 s tímto rozhodnutím městské rady o zvýšení příspěvku na sborový dům vyslovila nesouhlas. Komise v tom spatřovala obcházení své připomínky vypustit z připravovaného rozpočtu města položku 5000 Kč na ošacení chudých dítek českobratrské církve.[1172] Dne 1. března 1933 ale městská rada trvá na návrhu zvýšit v rozpočtu příspěvek na sborový dům na 10 000 Kč.[1173] Na schůzi prezídia městské rady 17. března 1933 nakonec učiněn ústupek. Příspěvek na výstavbu českobratrského evangelického sborového domu z rozpočtu 1933 se měl vyplatit v cihlách.[1174] Pak 21. března 1933 obecní finanční komise vzala na vědomí rozhodnutí městské rady z 3. března 1933 o ponechání příspěvku 10 000 Kč na výstavbu sborového českobratrského domu.[1175]

4.4.2. Architektonicko-umělecký popis Rokycanova sboru

Po dlouhé době vznikla v Rokycanech nová církevní architektura (nepočítáme-li kapli gymnázia z roku 1905, pak poslední sakrální stavbou byla kaple na Kalvárii z poloviny 19. století). V souladu s dobovou avantgardou, která souzněla s evangelickou tendencí k strohému pojetí sakrální architektury, byl nový kostel vyprojektován jako manifestace funkcionalismu. Architekt dr. B. Chvojka zvolil nenápadnou hmotu, zdánlivě zapojenou do uliční fronty, kterou ale akcentuje čirá geometrie vysokého světlíku s prostým reliéfem kalicha. Původně tu byl i nápis: „Bůh láska jest.“[1176] Vertikální účinek věže podporují čtyři vysoká okna v prvním patře, jakož i antikizující vchod se sloupy. Nalevo od „věže“ se nachází obytná část budovy s farou, která byla pojatá jako samostatná stavba. V letech 1936–1937 byly přistavěny jižně od objektu garáže.[1177] V přízemí se nacházely farní kanceláře a byt kostelníka, v prvním poschodí byt faráře. Srdcem kostela byla velká modlitební hala s kůrem a varhanami, vedle níž se rozkládal menší sál (Fleischerova síň), pro schůze církevních předáků.[1178]

4.4.3. Další stavební vývoj objektu

Ve 30. a 40. letech 20. století počet evangelíků v Rokycanech dále rostl. Budova bývala při bohoslužbách často zcela přeplněná, až panovaly obavy, zda se nezřítí kruchta. Uvažovalo se dokonce o rozšíření kostela směrem k trati. Během druhé světové války ale tato myšlenka nemohla být uskutečněna.[1179] V dubnu 1945 poškodilo Rokycanův sbor americké bombardování nádraží. Podle údajů shromážděných Jiřím Vonáskem šlo o nálet z 27. dubna 1945.[1180] Po osvobození nicméně sami Američané poskytli kongregaci velkou finanční sumu, za což byla budova rychle opravena a vyrovnány všechny dluhy. Tehdy po válce došlo k rozšíření síně sester Frieblových, využívané nyní nejen českobratrskými evangelíky ale i církví československou.[1181] Tyto poválečné úpravy a opravy byly provedeny do roku 1947. Podle jiných pramenů ovšem ještě roku 1977 přetrvávaly na fasádě kostela stopy po náletu z 2. světové války.[1182]

Okolo roku 1990 prošla opravou fasáda. Roku 1994 byl Rokycanův sbor zařazen mezi státem chráněné památky.[1183] V dubnu 2003 přidělilo město majiteli Rokycanova sboru dotaci v rámci Programu regenerace městské památkové zóny. Střešní krov totiž napadla dřevomorka, což si vyžadovalo opravu. Kromě toho se předpokládala i výměna oken a podlah.[1184] Šlo o částku 93 000 Kč. [1185] V roce 2005 získalo město na opravu střechy této památkové budovy od státu 45 000 Kč z Programu regenerace městských památkových zón a rezervací.[1186] Město samo kromě toho na tento účel poskytlo vlastníkovi objektu dotaci 70 000 Kč.[1187] Dne 6. prosince 2005 o příspěvku na obnovu střechy jednala znovu městská rada.[1188] Ještě v prosinci pak zastupitelstvo skutečně odsouhlasilo na pokračování oprav střechy kostela dotaci, a to ve výši 60 000 Kč.[1189] Okolo 10. listopadu 2005 už práce na výměně střešní krytiny probíhají.[1190] Pokračování oprav přešlo i do plánu akcí v rámci Programu regenerace památek na rok 2007. Cca 208 000 Kč mělo jít na výměnu oken a odvodnění objektu.[1191] Následně 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo města přidělit na rok 2007 50 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací na tento účel a dalších 137 000 Kč z vlastního rozpočtu.[1192] Dne 10. března 2008 zastupitelstvo města schválilo rozdělení dotace ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné přidělilo dotaci i na budovu farního sboru Českobratrské církve evangelické ulice, kam mělo jít 10 000 Kč z dotačního programu regenerace a 40 000 Kč z rozpočtu města na opravy žlabů a svodů.[1193]

V červnu roku 2010 začala oprava elektroinstalace a dalších rozvodů sítí v objektu kostela. Církev požádala o dotaci z EU v rámci Regionálního operačního programu Jihozápad, ale neuspěla. Zvolili proto půjčku. Kromě sítí došlo i k modernizaci sociálních zařízení v přízemí, 1. a 2. patře. V 2. patře zároveň po adaptaci vznikl služební byt o velikosti 2+kk pro zaměstnance. Menší opravou prošel i byt faráře v 1. patře.[1194] Dne 30. května 2011 zastupitelstvo města odsouhlasilo přidělení dotací z Programu regenerace městských památkových zón. Rokycanův sbor z něj obdržel 30 000 Kč a dalších 70 000 Kč z rozpočtu města na sanaci zdi, poté co do ní zatekla v zimě voda. Kromě toho provedena výměna oken na severní a jižní straně budovy.[1195] Roku 2012 proběhla výměna oken Rokycanova sboru. Provedla ji plzeňská firma Lakron. Náklady činily 90 000 Kč, z toho dotace z Programu regenerace městských památkových zón dosáhla 80 000 Kč.[1196] Roku 2013 proběhla výměna tří dolních žulových schodů na schodišti k hlavnímu vchodu do kostela.[1197] V roce 2017 byla opravena fasáda na jižní straně objektu kostela.[1198] V březnu 2017 městské zastupitelstvo schválilo dotaci na opravy jižní fasády a lakování tří oken. Šlo o 100 000 Kč z Programu regenerace městských památkových zón a 50 000 Kč z obecního rozpočtu.[1199]

4.5. Fitzův dům čp.64/III a Fitzova studna

4.5.1. Výstavba a neorenesanční přestavba Fitzovy vily

Z funkcionalistické tváře náměstí 5. května vybočuje takzvaná Fitzova vila čp.64/III na jeho západní straně, která svou historizující fasádou tvoří protipól geometrickému tvarosloví nádraží a městské spořitelny (foto cca z r. 2000). Dům tu vyrostl mnoho dekád před založením náměstí, při Šťáhlavské silnici na tehdejším okraji města. Vznikl podle některých zdrojů před rokem 1869. V matrice je uveden spolehlivě dne 18. října 1871, když se tu narodila dcera Jana Fitze.[1200] Šlo o pozdně klasicistní stavbu. Náklady na její zbudování dosáhly 9120 zlatých.[1201] Jan Šára uvádí, že vyrostl jako soukromá rezidence pro Františka Srba, okresního tajemníka.[1202] Jde nejspíš o omyl, protože v letech 1869–1904 tu sídlila správa mirošovských černouhelných dolů (malé, ale výnosné uhelné pánve poblíž Rokycan, která na sklonku 19. století zrychlila průmyslovou prosperitu Rokycan).[1203] Podle některých (neúplných) pramenů proběhla roku 1885 jeho přestavba (obytné účely).[1204] Z roku 1885 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Mirošovské těžířstvo v Rokycanech, stavba obytného domu čp. 64/III“, další pak je z roku 1888, pod názvem „Mirošovské těžířstvo, přestavba kůlny u čp. 64/III“.[1205] Roku 1893 byl k domu přistavěn nový chlév.[1206] V městském archivu k tomu odkazuje složka z roku 1893, pod názvem „Mirošovské těžířstvo, stavba chléva u čp.64/III“.[1207]

Jméno Fitzovy vily upomíná na bývalého ředitele mirošovských dolů Jana Fitze, který vilu od „svého“ zanikajícího podniku koupil roku 1903 i se zahradou a skleníkem za 29 931 K 84 hal.[1208] Už tehdy šlo o jednu z největších soukromých rezidencí v Rokycanech, v naprosto klíčové poloze na významné křižovatce v blízkosti železniční trati. Podoba vily se však ještě měla zásadně proměnit. Roku 1909 byl totiž objekt čp.64/III nákladným způsobem přestavěn na sídlo okresní samosprávy a nazýval se pak okresní dům.[1209] Okresní zastupitelstvo totiž roku 1907, po smrti Jana Fitze, schválilo odkup vily spolu se sousedním domem čp.63/III (tehdy označován jako vila dr. Kalaba), celkem za 71 000 K.[1210]

Dům čp.63/III poprvé zachytila matrika dne 2. ledna 1867, když se tu narodila dcera zahradníka Aloise Šimandla.[1211] V městském archivu se nachází složka z roku 1880, nazvaná „Mirošovské těžířstvo, přestavba domku čp.63/III na konírnu“.[1212] Seznam majitelů rokycanských domů z roku 1896 uvádí u obou domů čp.63/III a čp.64/III coby majitele „Mirošovské uhelné těžířstvo“.[1213] Při přestavbě Fitzovy vily čp.64/III pro účely okresní samosprávy nebyl objekt čp.63/III zbořen. Ve sčítání lidu z roku 1910 se uvádí coby majetek okresu.[1214] Stejně tak sčítání lidu 1921 eviduje dům ve vlastnictví okresu. Žila tu tehdy rodina notáře Václava Černého.[1215] Někdy během 20. let 20. století ovšem bylo číslo popisné zrušeno, protože seznam domů dle vlastníků cca z roku 1929 už objekt neeviduje a dodatečně je k němu dopsán coby majitel Hospodářské družstvo (průmyslový areál jižně od Plzeňské ulice, viz podkapitola o průmyslových podnicích u Plzeňské silnice).[1216] Samotný objekt čp.63/III ale ani po zrušení čísla popisného nebyl patrně zbořen a zanikl až v souvislosti s výstavbou autobusového nádraží (viz níže).

Velkorysá neorenesanční adaptace domů čpo.63/III a čp.64/III sem umožnila umístit nejen úřadovny okresní samosprávy, ale i chorobinec, tedy fakticky domov důchodců (viz níže). Projekt přestavby domu čp.64/III je dílem místního stavitele Bohuslava Ryšavého, provedení interiérů navrhla technická kancelář zemského výboru. Přestavba vtiskla domu čp.64/III podobu takřka neorenesančního zámečku. Podle Jana Šáry jde o inspiraci německou neorenesancí.[1217] Patrový objekt, solitérně stojící na téměř čtvercovém půdorysu má vysokou stanovou střechu, zakončenou výraznou věží krytou mědí. Klempířské práce na věži provedla pražská firma Kurc.[1218] Střechu původně kryly prejzy, krytinu dodala firma V. Javůrek z Prahy.[1219] Všechna čtyři průčelí jsou bohatě zdobená, nejvýrazněji tříosá východní fasáda, obrácená do náměstí 5. května. Zde během neorenesanční přestavby vznikl hlavní vchod (původně se nacházel na severní straně domu, u Jiráskovy ulice).[1220] Vchod je zakomponován do rizalitu, neseného sloupy, na němž spočívá v prvním patře balkon. Parter má bosování, v prvním patře se nacházejí sdružená okna s bohatými šambránami a štukové ornamenty, které provedl Otakar Walter z Plzně. Jde mj. v duchu dobového národoveckého patosu o obdélné reliéfy Riegra, Palackého, Havlíčka a Sladkovského. Na boční straně budovy se nalézá ve štuku vyvedený také znak Rokycan a Radnic.[1221] Nad korunní římsou se tyčí vysoký renesanční štít, na zbylých třech stranách domu taktéž, jen o něco nižší. V interiérech byly zřízeny při neorenesanční přestavbě jednotlivé úřadovny, na svou dobu a v podmínkách maloměsta typu Rokycan, poměrně luxusně disponované. Podlahy kryly parkety, pouze  v přízemí na chodbě šamotové dlaždice a na chodbě v patře xylolitová podlaha (položila firma V. Šik[1222]). Do přízemí domu byla umístěna kancelář okresního tajemníka a dále kanceláře okresní stravovny, Ústavu pro zprostředkování práce a zasedací síň o rozměrech 9,48 x 8,25 metrů. Zde se pak konala jednání okresního zastupitelstva (poprvé 22. září 1910).[1223] Po roce 1918, až do roku 1932 se tu rovněž konaly schůze obecního zastupitelstva a až do roku 1933 se tu odehrávaly i bohoslužby rokycanské českobratrské církve.[1224] V prvním patře objektu našly své umístění kanceláře okresního cestmistra, okresního starosty a ředitele okresního úřadu, dále výpravna a spisovna.[1225] Chodník před domem ozdobila mozaika, kterou provedl Kašpar Černý z Plzně.[1226] Kamnářské práce dodala firma V. Mečner, malířské a natěračské E. Mašek, truhlářské a malířské firma Pikolon a Bastl, další truhlářské práce firma Antonína Šaška, sklenářské práce zajistil K. Pikolon, instalatérské K. Rudolf z Plzně.[1227]

4.5.2. Další stavební vývoj objektu

Fitzova vila, pozdější okresní dům čp.64/III, se zachovala dodnes. V době komunistické vlády v ní sídlila okresní vojenská správa. Roku 1968 prošla fasáda domu opravou.[1228] Další oprava proběhla v 80. letech 20. století.[1229] Ta sice pronikavě zlepšila technický stav dosud chátrajícího domu, její odvrácenou tváří ale byla aplikace vysoce nevhodné stříkané omítky na fasádu. Ta setřela tvary novorenesanční štukatury a celkově snížila autentičnost a působení objektu. Oprava probíhala ještě v roce 1988.[1230] V jejím rámci také prošla opravou střecha, na níž bohužel původní prejzy nahradil nevhodný plech s křiklavým, nepřirozeným odstínem červené.[1231] Ekonomicky disfunkční komunistický režim nebyl schopen kvalitnějších stavebních počinů.

Během rekonstrukce koncem 80. let byla z domu dočasně vystěhována okresní vojenská správa (do objektu starých kasáren v Jeřabinové ulici).[1232] Pak se sem ještě na pár let vrátila, ale v souvislosti se zrušením rokycanské vojenské posádky a redukcí českých ozbrojených sil bylo počátkem roku 2003 fungování vojenské správy v budově ukončeno. O využití objektu následně projevila zájem policie.[1233] A pak skutečně přešel do majetku ministerstva vnitra, které sem umístilo policejní úřadovny. V roce 2016 dům přešel z majetku policie na privátní velkoobchodní firmu EmoNela a jeho další využití bylo nejasné. Cenné neorenesanční architektuře hrozilo další chátrání, popřípadě nevhodně provedené stavební zásahy nebo nedůstojné využití.

To se naštěstí nestalo. Roku 2019 aktuální majitel objektu, podnikatel Robert Beneš, respektive jeho firma Biggest, s. r. o., prezentoval plán celkové rekonstrukce Fitzovy vily, ze které se měl stát hotel s restaurací. V přízemí historické budovy se navrhovala recepce, zázemí hotelu a komerční prostory, v patře hotelové pokoje a v podkroví konferenční sál. Do suterénu projekt situoval wellness. K stávajícímu objektu mělo při jeho západní straně, otočené do Jiráskovy ulice, vyrůst nové křídlo, v jehož suterénu se projektovalo umístění posilovny, tělocvičny a technického zázemí. V přízemí pak restaurace se zázemím, v 1. patře šest pokojů a v podkrovním 2. patře dva byty, apartmány.[1234] Projekt přestavby je dílem Niny Ratočka Pevné a Lukáše Janouta z architektonického studia Luni.[1235] Rekonstrukce Fitzovy vily započala v březnu 2022 demolicí stávajícího západního křídla, které nahradil nový západní trakt, pojatý s respektem k historickému kontextu domu.[1236] Podle obecní kroniky ovšem rekonstrukce Fitzovy vily započala již v polovině ledna 2021, kdy mělo dojít k demolicím západního traktu.[1237] Patrně ale jde o omyl, protože ještě letecké snímkování z konce dubna 2021 zde neukazuje žádné stavební ani demoliční práce.[1238] Dle uličního snímkování z počátku června 2022 již byly všechny objekty západně od hlavní budovy zbořeny. V historické budově zatím probíhaly jen počáteční práce. Odstraněna byla už okna v 1. patře, jinak ale vnější podoba Fitzovy vily zůstávala bez větších změn.[1239] V následujících dvou letech pak byla adaptace domu dokončena. Mezi hlavní budovou vily a nově postaveným západním křídlem vznikla prosklená spojovací sekce. Kompletní rekonstrukce objektu si vyžádala i některé technicky a finančně náročné typy stavebních prací. Například se musely nově, v jiné úrovni podezdít základy budovy. Původní stropy v suterénu, zaklenuté cihlovými klenbami, byly kvůli zvýšení podchozího profilu a využitelnosti sklepních prostor, nahrazeny železobetonovými deskami. Za účelem využitelnosti podkroví se zase musely odstranit nosné sloupy střešní věže, která musela být zvednuta a nově ukotvena do střechy konstrukcí z oceli a dřeva. V létě roku 2023 došlo během opravy střechy i k otevření báně věže. Oproti očekávání v ní nebyly nalezeny starší pamětní písemnosti a artefakty. Do báně pak byl vložen vzkaz pro budoucí pokolení. Dle informací ze září 2024 se dokončení přestavby Fitzovy vily a její zprovoznění jako hotelu a restaurace očekávalo ještě během podzimu 2024.[1240] Dne 21. října 2024 tu skutečně došlo k slavnostnímu otevření hotelu Villa Fitz.[1241] Svým rozsahem se jednalo o jednu z největších stavebních akcí, prováděných privátním investorem v centru města v 1. čtvrtině 21. století. Lze ji hodnotit jako velmi zdařilou, nejen po stránce architektonické, ale i funkční, protože přesně tento typ objektů na rokycanskou okružní třídu patří.

V květnu 2021 městské zastupitelstvo, v rámci programu na podporu oprav budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami, schválilo udělení dotace na dům čp.64/III ve výši 50 000 Kč na opravu fasády, 50 000 Kč na opravu střechy a dalších 50 000 Kč na opravu oken.[1242] Na rok 2024 získala Fitzova vila z téhož programu 200 000 Kč na fasádu, okna, střechu a dveře.[1243] V únoru 2023 městská rada souhlasila s tím, aby firma Biggest zaplatila městu 100 000 Kč coby kompenzaci za neoprávněně pokácené zeravy na pozemku č.kat.372/14 (park vedle Fitzovy vily).[1244] V srpnu 2023 městská rada souhlasila s finální částkou 50 000 Kč.[1245] V září 2025 získala Villa Fitz titul Stavba roku 2024 Plzeňského kraje. Kromě toho v internetovém hlasování obdržela i Cenu veřejnosti.[1246]

4.5.3. Přístavba okresního chorobince

Na vlastní Okresní dům upravený počátkem 20. století z Fitzovy vily navazoval na západě komplex budov okresního chorobince čp.114/III, tedy útulku pro staré nemocné lidi s chronickými onemocněními. O jeho zřízení rozhodla okresní samospráva již roku 1888 a založila kvůli tomu zvláštní fond, na kterém se do roku 1901 shromáždilo 11 000 K, do roku 1907 již 19 794 K.[1247] Zařízení nakonec bylo předáno do užívání v červnu 1910. Sestávalo ze dvou křídel, severního určeného pro ženy a jižního pro muže. Kromě toho zde v odstupu 14 metrů od severního křídla vyrostla samostatná budova s technickým zázemím (prádelna, mandl atd.). V roce 1911 už v chorobinci pobývalo 43 klientů.[1248] Stavba probíhala souběžně s okresním domem, šlo o jednu zakázku a prováděli ji stejní dodavatelé.[1249] Mezi vlastní Fitzovou vilou a chorobincem byl situován dvorek, krytý makadamem. Všechny objekty disponovaly plynovým osvětlením a splachovacími toaletami. Nad jižním křídlem chorobince se nacházela na půdě vodní nádrž, do které se čerpala voda ze studny na zahradě a byla pak odtud rozváděna do jednotlivých místností.[1250]

Chorobinec sloužil svému účelu i po 2. světové válce, byť později pod politicky korektnějším označením domov důchodců. V roce 1958 MNV navrhoval okresnímu národnímu výboru, aby zařízení přestěhoval mimo město. Do objektu totiž město plánovalo umístit zvláštní školu.[1251] Budova se uvolnila až roku 1965, kdy se domov důchodců přestěhoval do obce Kříše. V roce 1965 objekt bývalého domova důchodců převedl odbor pro vnitřní věci ONV na město.[1252] Téhož roku se zadní části uvolněné budovy rokycanského domova důchodců přidělily pro účely školní družiny. V srpnu 1965 už tam probíhají adaptační práce.[1253] Dne 18. srpna 1965 také rada MěstNV rozhodla, vzhledem ke změně využití budovy, převést agendu s ní spojenou na školskou a kulturní komisi MěstNV. Město ale v září 1965 upozorňuje, že bude nutno upřesnit investice do nového objektu družiny a školní kuchyně v bývalém Domově důchodců.[1254]

Pak zde po několik let dočasně sídlily různé kanceláře, například Československý červený kříž a Okresní odborová rada. V roce 1970 zde byla provizorně situována i organizace Pionýr a Socialistický svaz mládeže.[1255] V září 1970 se zmiňuje, že v objektu sídlí i školní družina při II. ZDŠ.[1256] V září 1972 se uvádí, že plánovaná oprava objektu čp.114/III ještě nebyla neprovedena.[1257] Dle plánů MěstNV z října 1977 měl být červený kříž přestěhován z čp.114/III do objektu Slávie (v Třebízského ulici).[1258] Šlo už o přípravu na demolici kvůli chystané výstavbě autobusového terminálu. Roku 1981 byl totiž chorobinec zbořen kvůli výstavbě autobusového nádraží (viz níže).[1259] Zůstalo zachováno jen boční západní křídlo Fitzovy vily, které se původně na chorobinec napojovalo. To pak zaniklo při přestavbě Fitzovy vily na hotel počátkem 20. let 21. století.

4.5.4. Fitzova studna

Na severní straně domu čp.64/III stojí takzvaná Fitzova studna, patrně z 80. let 19. století.[1260] Tato orientační datace se ovšem týká jejího uměleckého ztvárnění. Studna a veřejná pumpa coby technické dílo tu patrně existovala již o půlstoletí dříve. Z městských knih se zdá, že k jejímu zbudování došlo v roce 1822. Dne 30. dubna 1822 radní podali obecnímu hospodářskému úřadu návrh „wegen zu lieferenden Materiale hinsichtl. des Brunnenbaus hinter in neuen Thore,“ neboli „kvůli majícímu se dovézt materiálu s ohledem na stavbu kašny za novou bránou.“[1261] Dne 5. července 1822 se pak na magistrátu řešil protokol o výpovědi, kterou podal Jan Černý kvůli „beschädigten Brunen vor dem neuen Thore,“ tedy „poškozené kašně před novou bránou.“ Radní reagují, že věc již byla vyřešena potrestáním.[1262] Slovo „Brunnen“ může označovat nejen kašnu, ale i studnu. V takovém případě by zpráva ze zasedání magistrátu dávala smysl, protože Fitzova studna je situována naproti místu, kde se nacházela Nová brána. Problém je, že nelze zcela nevyvratitelně potvrdit, zda se výše uvedené zápisy z roku 1822 týkají Nové brány (viz kapitola „městské opevnění“), která je spolehlivě doložena až ve 30. letech 19. století. Hypoteticky mohla být míněna i Pražská brána, jež nedlouho předtím prošla přestavbou (a tedy by byla označena jako „nová“) a u níž se nedaleko nacházela kašna na Malém náměstí. Nepřímé důkazy nicméně nasvědčují tomu, že skutečně v roce 1822 došlo k zbudování veřejné pumpy na vodu na místě nynější Fitzovy studny. Její podoba nejspíš byla ryze účelová, nepochybně mnohem jednodušší než pozdější umělecky provedený stojan.

Je to neorenesanční litinová kašna o výšce 4,3 metrů, se sochou dívky a lucernou, výtok vody je zpodobněn jako lví hlavy, odtok jako mušlovitá nádrž. Stojí na žulovém soklu. Voda se čerpá pomocí velkého kovového kolesa (foto z r. 2003). V podzemí se tu nachází hluboká studna, která v 19. století sloužila veřejnosti jako zdroj pitné vody. Napájely ji podzemní prameny přitékající od jihu, z prostoru dnešního Rašínova, respektive Jeřabinové a Švermovy ulice. Obecní rada 30. ledna roku 1907 rozhodla nepovolovat žádnou výstavbu v této lokalitě, protože by to mohlo ohrozit kvalitu vody ve Fitzově studni.[1263] Podle Jana Šáry hrála tato kašna až do zbudování obecního vodovodu významnou roli v zásobování Rokycan vodou.[1264] Postupně ale její význam, právě v souvislosti s rozšiřováním sítě obecního vodovodu, poklesl. Čerpací zařízení dodala firma R. A. Smékal z Prahy, patrně ve spolupráci se slévárnami v Blansku.[1265] Pumpa se dlouho nacházela pod vzrostlými javory. Jan Šára uvádí roku 1935 jejich počet na čtyři,[1266] okolo roku 2005 již zbyly jen dva a i ty zmizely před rokem 2015. V srpnu 1932 se radní na podnět R. Hejrovského usnesli opravit čerpadlo u studny při bývalém okresním domu.[1267] Na návrh J. Alferiho městská rada v listopadu 1933 rozhodla, že se upraví studna před okresním domem.[1268]

Za komunistické vlády toto unikátní dílo zvolna chátralo. Naštěstí se po pádu režimu stalo objektem zájmu občanských iniciativ. V roce 1993 začalo místní Sdružení pro obnovu památek chystat veřejnou sbírku na opravu Fitzovy studny. V listopadu 1993 členové sdružení jednali se zástupci města, památkářů i okresní vojenské správy coby tehdejšího majitele domu čp.64/III.[1269] Oprava začala v prosinci 1993 sejmutím původní kašny a jejím převozem k odbornému restaurátorovi. Náklady na rekonstrukci kašny se odhadovaly na 220 000 Kč, cenu ale výrazně snižoval velký podíl dobrovolné nehonorované práce jednotlivých řemeslníků. Například Mirko Hittman zadarmo zhotovil formy na odlití, firma pana Tomáška provedla zadarmo zámečnické práce a bývalé VaK Rokycany přislíbily zadarmo provést sanaci studně pod pumpou. Studii úpravy okolí pumpy zpracoval architekt Soukup.[1270] Kovové ozdoby byly odlity v slévárně ing. Matase ve Strašicích, Technické služby města Rokycan povedly montáž elektrické přípojky do lucerny na vrcholu pumpy, firma Řezáč opravila čerpací mechanismus. Soustružnické práce udělal pan Švarc, zámečnické práce firma Tomášek & Potůček. Rozebrání pumpy zařídil pan Valenta.[1271] Nakonec tak rekonstrukce pumpy přišla jen na 93 500 Kč.[1272] Na konci září 1994 se restaurovaná pumpa vrátila na své místo.[1273] Dne 8. října 1994 byla pak slavnostně předána do užívání.[1274] Pramen pod pumpou při té příležitosti vysvětil Petr Franta, administrátor rokycanské farnosti.[1275] V roce 1994 také Sdružení pro obnovu památek dosáhlo prohlášení pumpy za státem chráněnou památku.[1276] Při rekonstrukci bylo provedeno kompletní přebroušení a vyčištění litinové pumpy, dále konzervace jejího povrchu. Nově byly vyrobeny některé chybějící ozdobné prvky a celá pumpa uvedena do funkčního stavu zprovoznění vnitřního čerpacího zařízení. Studna pod pumpou byla vyčištěna.[1277] Voda ale nebyla shledána pitnou, rozbor potvrdil, že v ní jsou některé nevhodné látky.[1278]

V prosinci 2004 rozhodlo městské zastupitelstvo, na základě návrhu odboru školství a kultury MÚ schváleného městskou radou v listopadu 2004,[1279] že do další opravy pumpy investuje cca 30 000 Kč, které obci zbyly po vyúčtování oslav Dne Rokycan, konaných onoho roku.[1280] V červnu 2005 již sochař Hron zahájil rekonstrukci pumpy. Ta byla očištěna, zbavena nánosů mechů a její povrch opatřen ochrannými nátěry (svrchní z grafitové barvy).[1281]

4.6. Park u nádraží a pomník obětem 1. světové války

Okolo Fitzovy vily se rozkládala původně velká soukromá zahrada, která se po přestavbě domu počátkem 20. století stala majetkem okresní správy. Dál k západu na ni navazovaly pozemky patřící rovněž okresu a pak ještě obecní parcely sahající až k areálu obecního dvora čp.32/III (mezi dnešním autobusovým nádražím a hřbitovem u kostela sv. Trojice). Šlo o poměrně rozsáhlou a jen málo využívanou oblast. Počátkem 20. let 20. století požádalo Hospodářské družstvo o odkup části okresní a obecní zahrady (v prostoru nynějšího parku u vlakového nádraží a na ploše autobusového nádraží). Z prodeje ale sešlo, protože obec deklarovala zájem o tyto pozemky pro budoucí rozšíření obecního dvora.[1282]

Od 1. července 1922 byla dosavadní zahrada jižně od domu čp.64/III, směrem do pozdějšího náměstí 5. května ohraničená zdí s cihlovými barevnými motivy,[1283] proměněna ve veřejný park.[1284] Jde o prakticky jediný podobně kultivovaný prostor veřejné zeleně v širším centru Rokycan, který lze nazývat skutečným městským parkem, nikoliv jen zahradnicky upravenou prolukou, trávníkem nebo lesoparkem. 19. dubna 1923 se konalo místní šetření za účelem výstavby státní úřední budovy. Pro její výstavbu se uvažovalo o dvou lokalitách: staveništi naproti tehdejšímu gymnáziu (kde pak úřední budova skutečně vyrostla – viz výše) a také touto zahradou u okresního domu.[1285] Park u domu čp.64/III tak mohl být krátce po svém zřízení opět zrušen a využit jako stavební parcela. Vzhledem k tomu, že objekt okresních úřadů naproti gymnáziu není architektonicky zcela výjimečnou stavbou, je štěstím, že k zástavbě parku nedošlo. Na druhou stranu, tak silně exponovaný ústřední prostor, jakým je náměstí před nádražím, by mohl být klidně i intenzivněji urbanizován. Ovšem zrušení parku by muselo být vyváženo mimořádnou architektonickou hodnotou novostavby.

Později se ještě tento park dočkal dalších úprav. V červenci 1927 městská rada rozhodla, že se vyhotoví náčrtek okresní zahrady za účelem sjednání přístupu veřejnosti pro příslušné komisionelní řízení.[1286] V říjnu 1927 na své schůzi radní schválili ujednání s okresem o přístupu veřejnosti k pomníku padlým v okresní zahradě.[1287] Na schůzi obecní okrašlovací a komunikační komise v prosinci 1931 E. Žitný navrhl vysypat zbývající cesty v parku u okresního domu pískem a zřídit dětské hřiště na volném místě pod borovicemi. Komise také doporučila ke schválení návrh F. Lorenze zlepšit pěšiny a květinové dekorace v tomto parku.[1288] V březnu 1932 pak návrh úpravy sadu u bývalého okresního domu dle rozpočtu, vypracovaného městským zahradníkem s odhadovanými náklady 2700 Kč, schválila městská rada.[1289] V dubnu 1932 se obecní okrašlovací komise usnesla doporučit městské radě zavírat park u okresní zahrady v létě po 22. hodině, v zimě po 18. hodině. Městské radě se doporučilo obnovit vodotrysk v okresní zahradě.[1290] Provoz vodotrysku ovšem nebyl levnou záležitostí. Obecní okrašlovací komise proto v červnu 1932 navrhla, aby byl požádán okres o bezplatné věnování vody na provoz vodotrysku.[1291] V dubnu 1933 ale konstatovala městská rada, že pro značný náklad se přípojka k vodotrysku neprovede, obnoví se ale vodotrysk v kašně na Masarykově náměstí.[1292]

V 1. polovině roku 1964 do parku město osadilo 10 nových laviček.[1293] V 1. pololetí roku 1987 Technické služby prováděly úpravu parku, v souvislosti s dokončením sousedního autobusového nádraží.[1294] V roce 2005 město provedlo v tomto parku rekonstrukci laviček (celkem jich tu bylo 14). Na opravu použilo betonové boční díly laviček ze zrušeného letního kina v nových kasárnách na Jižním předměstí.[1295] Směrem do náměstí 5. května lemovala počátkem 21. století okraj parku hradba živého plotu z keřů. Původně tu stála informační plakátovací cedule, ale postupně zarostla keři. V červenci 2006 byla zřízena cedule nová a umístěna na okraj parku, vedle domu čp.64/III.[1296]

25. října 1925 byl v parku odhalen památník obětem 1. světové války. Toto střídmé a přitom působivé dílo tvoří vysoký sloup se jmény padlých občanů Rokycan a sochou vojáka na vrcholu (foto z r. 2003). Model sochy zhotovil akademický sochař Oto Walter z Plzně, vypracováním byla pověřena sochařská škola z Hořic. Podstavec vyrobila firma Cingroš z Plzně. K výstavbě pomníku vznikl zvláštní komitét, vedený lékárníkem PhMr. Josefem Chržem.[1297] Na jedné straně sloupu je instalována deska s nápisem ROKYCANY SVÝM HRDINŮM. Pod ní v kameni vytesán znak Československa.

Další strany sloupu pokrývají jména padlých občanů:

1914
BABÁNEK J., BRADA E., BREJCHA A., BROTÁNEK K., ČÁP J., ČERNÝ J., FLORIÁN V., HOŘÍNEK O., JÍLEK K., KLEPSA J., KOŠÁTKO J., KOZLÍK V., KRAUS O., LEHNER V., MACH J., MARTINOVIC J., MOROCZ B., PARVONIČ V., PROCHÁZKA F., RÝDL V., SKOLKA J., ŠAŠEK J., ŠERACKY J., ŠNOBL O., VANÍK J., VOHLMUT J.

1915
BEZSTAROSTI V., BOUŠE F., BRUDNA S., BYSTŘICKÝ V., ČERNÝ V., FIALA J., HAUL B., HOLMAN V., JÄGER V., JELÍNEK A., KOUTSKÝ A., KVÍDERA F., NOVÁK K., PÁNÍK J., PAVODA A., CEPLECHA F., ČERNÝ V., HÁJEK F., HOUŠKA E., KOSNAR J., KRAFT J., NOVÝ J., OUHRABKA F., RENDLA R., ŘEHOŘOVSKÝ V., ŠIMÁNĚ V., TOMAN V., VACHRLOHN R., VANÍK J., VLACH J., WEISZ J., ŽOUR V.

1916
BAŠTA J., CAFOUREK L., ČECHURA F., ČERNÝ V., ČUBA A., FIALA O., HORA F., KABELKA F., KALIVODA F., KOSTKUBA B., LIŠKA F., MIKOLÁŠEK J., MÜLLER V., RINGEL G., SOMOLÍK F., ŠTERNER J., ŠTRANKMÜLLER R., VIRT F., VOSTRÝ B.
1917
EISMAN F., CHRŽ F., KÝČEK J., KOHOUT F., KOSNAR G., KOSNAR R., KRAFT J., LOUDA V., MATĚJKA J., MUDRA J., OLEKSOV D., PONCAR V., PAVODA J., RUBÁŠ V., STEJSKAL R., SVĚTLÍK F., SRB K., ŠNÁBL Z., ŠTAJF J., THIELE O., TYTL O., UHL K., VANÍK F., VAVROUŠEK J., VLASÁK V.,

1918
BRUDNA F., BŘEZINA J., DOBRKOVSKÝ K., HEGNER V., KELLER F., KRŇOUL J., KORDÍK J., PĚNKAVA V., RUBÁŠ J., Dr. SALZMAN O., STUCHLÍK A., ZÁLOM F., ZÍTEK F., ING. VOTRUBEC B.
1919
BEŠŤÁK V., KRAJDL J., PÁZLAR J., BÖHM A., BŘEHOVSKÝ H., CIHLAŘ F., GOTTLIEB O., HOUŠKA V., CHALOUPKA V., CHARVÁT K., JELÍNEK J., KAFKA J., LAUB J., ŠVARC J., TOMEK F., VACHERLOHN F., VALENTA J., VAVŘÍK J., VELÍNSKÝ J., ŽÁK V., ŽELEZNÝ A., ČERVENKA V., MOUR V.

7. srpna 1927 byla do pomníku umístěna zemina z míst bojů na Zborově. Dokládá to bronzová cedulka na sloupu, s textem: "ZBOROV 2/7. 1917. PRSŤ – SKROPENÁ KRVÍ BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU. 7/8. 1927."[1298] Roku 1949 byla socha na pomníku pootočena. Původně se obracela k jižní stěně domu čp.64/III, nyní byla obrácena k východu, do náměstí 5. května.[1299] V roce 1996 proběhla oprava monumentu. Město na ni přispělo 97 000 Kč.[1300]

4.7. Severní strana náměstí 5. května

4.7.1. Zaniklý hostinec Libuše čp.162/I

Náměstí 5. května získalo počátkem 30. let funkcionalistickou tvář, ale jeho severní stranu nadále formoval spíše pozdní klasicismus. Stála tu totiž na severní straně vozovky Jiráskovy ulice starší patrová budova známého hostince U Libuše čp.162/I, zvaného též jen Libuše. Až v 70. letech 20. století ji nahradil mohutný komplex administrativní budovy sídla komunistické strany.

Hostinec Libuše čp.162/I zaujímal atraktivní parcelu, která se zástavby dočkala dávno před založením okružní třídy v 90. letech 19. století. Orientována totiž nebyla ani tak do ještě neexistující okružní třídy, místo níž se táhly jen zahrady a pěšina v linii zaniklých hradebních valů, jako spíš do silnice na Šťáhlavy, která právě zde vybíhala v pokračování nynější Palackého ulice k jihu, do tehdy zcela agrární krajiny v prostoru současného Rašínova a Jižního předměstí. Na katastrální mapě z roku 1838 ještě objekt čp.162/I neexistuje. Rozkládala se tu jen zahrada v bývalém hradebním valu. Podle K. Hofmana už se dům připomíná roku 1851. A již tehdy tu měl být zájezdní hostinec Libuše.[1301] Není jisté, zda tomu tak skutečně bylo, ale faktem je, že objekt čp.162/I je již uveden ve sčítání lidu z roku 1857.[1302] Vzhledem k tomu, že při tomto sčítání lidu bylo nejvyšším číslem popisným čp.164/I, se dá předpokládat, že dům čp.162/I mohl vzniknout o několik let předtím, což by skutečně svědčilo pro výstavbu počátkem 50. let. Téhož roku je zároveň dům poprvé uveden v matrice, když se tu 2. června 1857 narodil syn tesaře Václava Režného.[1303] Novostavba je schematicky zachycena na dodatečných zákresech indikační skici mapy stabilního katastru.[1304] V archivních pramenech je dům doložen k roku 1858.[1305]

Není ale jisté, zda opravdu od počátku šlo o hostinec. Sčítací arch ze sčítání lidu z roku 1857 tu uvádí celkem 15 obyvatel, ale v kolonce povolání nemá nikdo z nich profesi, vázanou na hostinskou živnost.[1306] Je samozřejmě možné, že hostinec tu fungoval a jeho provozovatel bydlel jinde, ovšem to nebývalo v oné době zvykem. Leccos naznačuje i pohled na výše uvedenou indikační skicu mapy stabilního katastru. Z ní se dá vyčíst, že dům čp.162/I měl původně menší půdorys. Chybělo pozdější průčelí do Jiráskovy ulice. Dům se obracel víceméně jen do Palackého ulice.[1307] Zpočátku tudíž šlo o skromnější objekt, který nutně nemusel mít hostinskou živnost. Až v roce 1863 zhotovil tesařský mistr Václav Šmaus projekt přístavby prvního patra na stávající přízemní dům. O realizaci sice nejsou doklady, ale pravděpodobně právě tehdy byl dům zvýšen, půdorysně rozšířen a získal svou finální podobu.[1308] Hostinec U Libuše měl ideální polohu na samém okraji tehdejšího města. Po Šťáhlavské silnici tudy přijížděli venkované na městské trhy a rokycanské rodiny tudy směřovaly s povozy na svá pole. Uvnitř byly čtyři společenské místnosti a osm pokojů pro hosty. Za domem se nacházela zahradní restaurace, s pravidelnými promenádními koncerty.[1309] Hostinec patřil dříve rodu Šternberků a za první republiky Františku Balejovi.[1310] V městském archivu se nachází složka z roku 1892, nazvaná „Hospodářské ředitelství hraběte ze Štenberka v Radnicích, stavba besídky v hostinci u Libuše čp.162/I v Rokycanech“, a další z roku 1903, pod jménem „Hostinec u Libuše, přestavba“.[1311] Roku 1932 tehdejší majitel František Balej dům opět přestavěl (foto z r. 1936).[1312]

Za komunistického režimu přišel úpadek podniku. Po roce 1948 se sem chtěla nastěhovat Státní bezpečnost, ale pak si našla lepší prostory v Katzově vile čp.179/I vedle gymnázia v Jiráskově ulici (viz výše). Roku 1950 byla zrušena zdejší restaurace a objekt začal chátrat.[1313] Místo hotelu zde fungovala vývařovna pro závodní stravování, která tu vydržela až do roku 1973. Kromě toho tady od října 1950 měla v přízemí své kanceláře Okresní odborová rada a v prvním patře byl internát pro učňovskou mládež Škodových závodů. Od února 1950 také v zadním traktu fungovala kancelář Okresní sběrny mléka.[1314] Dne 12. října 1966 uložila rada MěstNV komisi pro výstavbu, na základě návrhu zdravotní komise, předložit do měsíce radě MěstNV plán na zřízení hřiště u Libuše (patrně na pozemku vedle domu).[1315] Plánované hřiště nicméně nebylo provedeno. V té době už navíc dlouhodobé záměry obce s tímto koutem Rokycan vypadaly úplně jinak.

4.7.2. Demolice Libuše a plány na nové využití lokality

Vzhledem k exponované poloze na okružní třídě, naproti novému nádraží se tu už koncem 60. let 20. století projektovala nová výstavba. Studie přestavby historického jádra, vypracovaná v 60. letech Miloslavem Sýkorou a Klementem Štíchou, předpokládala na místě hostince Libuše zbudování několikapodlažní novostavby. Mělo jít o jeden rozsáhlý trakt, orientovaný severojižním směrem. Novostavba měla výrazně ustoupit z historické uliční čáry Palackého ulice, kde se předpokládalo zřízení parkové plochy. Náměstí 5. května by se tak de facto prodloužilo severním směrem až do úrovně Knihovy ulice.[1316] Projektovaná budova měla sloužit jako hotel. V listopadu 1964 se na zasedání národního výboru mluví o nutnosti pokročit v roce 1965 v přípravě podmínek pro výstavbu hotelu u Libuše. Mělo jít o koncepční investici cílenou, v době po zahájení opatrných ekonomických reforem, na rozvoj turistiky v regionu.[1317] Hotel nicméně nebyl realizován. V roce 1968 jej město při revizi územního plánu rozhodlo umístit do prostoru Malého náměstí.[1318]

Pak se objevilo jiné zamýšlené využití parcely. V únoru 1969 mluví programové prohlášení Národní fronty, KSČ a MěstNV o „vytvoření předpokladů pro vybudování obchodního domu v Rokycanech v prostoru náměstí 5. května.“[1319] Už v roce 1968 tento záměr posvětil MěstNV při projednávání revize územního plánu. Šlo o plán podniku Potraviny.[1320] Obchodní středisko tu mělo vyrůst v letech 1971–1972, dokonce už se vyčíslilo, že si to vyžádá náklady 8 740 000 Kčs.[1321] V roce 1969 byly v týdeníku Rokycansko uveřejněny články předsedy družstva Jednota, které rovněž zmiňovaly výstavbu obchodního domu v prostoru u Libuše.[1322] V listopadu 1969 se v materiálech MěstNV uvádí, že výstavba obchodního domu proběhne až v letech 1976–1980, přičemž ale již v roce 1970 plánovalo město projednat s rokycanskými průmyslovými podniky otázku případného spolufinancování. Obchodní centrum mělo vyrůst v režii družstva Jednota (alternativně uváděn termín realizace na roky 1974–1976) a obsahovalo by prodejnu potravin, drogerii, domácích potřeb a textilu o ploše cca 250 čtverečních metrů.[1323] Z výstavby ale rovněž sešlo.

Nakonec bylo rozhodnuto o jiném stavebním účelu. V červnu 1972 informuje plénum MěstNV pan Mašek, že dle návrhu rady MěstNV bude v prostoru u Libuše umístěna budova okresního výboru KSČ. Plénum změny odsouhlasilo.[1324] Triumfující normalizační režim a jeho protagonisté se rozhodli pro demonstraci svého vlivu i v architektonické podobě. Strana, která se definovala jako politická síla proletariátu a která za první republiky schůzovala po dělnických hospodách, si nyní postavila rozsáhlý administrativní komplex s kouřovými skly, keramickými obklady fasády a dalšími nadstandardními prvky. Ustoupit mu musel nejen hostinec Libuše, ale celý městský blok zástavby mezi náměstím 5. května, Palackého a Knihovou ulicí.

Materiál MěstNV z října 1972 konstatuje, že v oblasti Libuše bude kvůli demolicím nutno zrušit 21 stávajících bytů. Náhradní byty se prý už přidělují.[1325] V roce 1973 byla oblast hostince U Libuše a přilehlého bloku zcela vystěhována. Místním obyvatelům mělo být přiděleno 14 náhradních bytů (nakonec přiděleno jen 13 bytů[1326]) s tím, že 4 byty byly předány již předtím.[1327] Ještě v průběhu roku byla zástavba celé oblasti zbořena (foto cca z počátku 70. let 20. století). V obecním pořadníku pro přidělování bytů ale ještě v 1. pololetí 1974 figuruje Růžena Krahulíková ze zbořeného objektu hostince čp.162/I.[1328] Na rok 1974 dostalo město dotaci 189 000 Kčs pro přípravu staveniště na místě Libuše.[1329] V roce 1974 investovalo město do přípravy staveniště celkem 200 137,80 Kčs.[1330] V 1. pololetí 1975 se přidělily 4 náhradní byty nájemníkům z čp.12/I, rovněž určeného k demolici (jeho popis v kapitole „Knihova ulice“). Na jiném místě téhož dokumentu se dokonce uvádí 6 přidělených náhradních bytů. Obyvatelé se museli přestěhovat do nově dokončovaných bytových jednotek v domě čp.5/II v ulici Pod Ohradou na sídlišti Jižní předměstí.[1331]

4.7.3. Administrativní budova (bývalé sídlo komunistické strany)

V letech 1974–1977 zde vyrostl funkcionalistický administrativní objekt okresního výboru KSČ čp.181/I, do roku 1979 rozšířený ještě o zadní trakt se sídlem Domu politické výchovy čp.162/I, situovaný na nároží Palackého a Knihovy ulice. Součástí Domu politické výchovy byly čtyři učebny pro více než 100 posluchačů, knihovna, studovna a síň tradic.[1332] Tato část Domu politické výchovy, orientovaná plně do Knihovy ulice, získala dodatečně 19. srpna 2009 samostatné číslo popisné čp.225/I.[1333] Ačkoliv jde tedy v současnosti o tři formálně samostatné domy, jsou ale architektonicky, stavebně i historicky součástí jednoho komplexu, vzniklého v 70. letech 20. století (pohlednice z r. 1936 a 1999).

Základní kámen k novému sídlu komunistické strany položili místní funkcionáři 31. října 1974.[1334] Projekt vypracovali ing. arch. Pavel Němeček (nar. 1945) a ing. arch. Vladislav Štrunc (nar. 1928) z plzeňského Stavoprojektu.[1335] Přepychově pojatá stavba demonstrovala sílu vládnoucích komunistických elit. Slavnostní otevření se odehrálo coby součást oslav Velké říjnové socialistické revoluce 5. listopadu 1976.[1336] Dům politické výchovy se pak otevření dočkal 6. května 1979.[1337] Náklady na výstavbu komplexu dosáhly 18 016 000 Kčs.[1338] Administrativní soubor se stavebně skládal ze tří základních částí. Na nároží náměstí 5. května a Palackého ulice to je hlavní objekt (čp.181/I), kde sídlil OV KSČ, směrem do nároží Palackého a Knihovy ulice byla natočena o něco nižší budova Domu politické výchovy čp.162/I. V Jiráskově ulici ještě stojí nižší objekt společenského sálu s kapacitou cca 200 osob (počítán za součást objektu čp.181/I).[1339]

Architektonicky šlo o osobitý projekt, tedy nikoliv typizovanou stavbu. Relativně vyhovující je i slohové vyznění, které volně komunikuje s funkcionalistickými objekty městské spořitelny a nádraží. Náměstí 5. května není rozhodně nějakým malebným, barokním rynkem, zde není problém situovat i ryze modernistickou architekturu. Ani zvolené měřítko, s mohutnou třípatrovou hlavní budovou (stojící navíc na zvýšeném suterénu) není zcela nezvládnuté, protože náměstí 5. května patří mezi ty rokycanské veřejné prostory, které unesou i vyšší hmoty. Ovšem méně pochopitelné je detailní ztvárnění jižní fasády hlavní budovy, která do náměstí 5. května hledí těžkopádným, asymetrickým a nesourodým průčelím, takřka bez oken, skoro v duchu účelové tovární architektury. A přitom na boční straně budovy vznikla dynamická fasáda, prosvětlená velkoplošnými okny (pohlednice z r. 1900 a 2000), s jistou „neofunkcionalistickou“ elegancí. Jenže její účinek postrádá v užším uličním koridoru Palackého ulice pointu. Vysoko nad hlavami chodců a střechami okolních domů zůstává boční fasáda nepovšimnutým výkřikem do nebes. Jako by autoři projektu nepochopili základní urbanistické vztahy a akcenty. Sporné také bylo orientovat nižší, přízemní hmotu zasedacího sálu do ulice Jiráskovy, kde by bylo vhodnější vyšší měřítko. Opět se tu ukázal zvláštní rys normalizačního stavitelství, vkládat naddimenzované objekty tam, kde to bylo zcela nevhodné, a naopak příliš malé objekty tam, kde by bylo odvážnější měřítko zapotřebí. V tomto ohledu je komplex na této téměř unikátní parcele ne zcela využitou šancí. V delším výhledu je možno podpořit nástavbu objektu sálu při Jiráskově ulici a revizi proporcí jižního průčelí normalizační budovy do náměstí 5. května, které by zasluhovalo prosvětlení a symetričtější rytmus.

4.7.4. Vývoj objektu po roce 1989 (umělecká škola a úřad práce)

Po roce 1989 byl tento rozsáhlý objekt odebrán komunistické straně. Už 25. ledna 1990 si jej prohlédli odborníci ze společnosti Zdravoprojekt, společně se zástupci MěstNV a OÚNZ. Tehdy se totiž uvažovalo, že by se budova mohla využít pro zdravotnické účely (okresní transfúzní stanice a okresní hygienicko-epidemiologická stanice). Do konce týdne měl Zdravoprojekt vypracovat odborný posudek.[1340] Dne 6. února 1990 vzala stanovisko Zdravoprojektu na využití budovy OV KSČ pro zdravotnické účely na vědomí rada MěstNV.[1341]

Nakonec ale objekt získal jiné využití. Přeměnil se na sídlo základní umělecké školy, která se sem přestěhovala roku 1990.[1342] Nového využití se dočkal i zadní trakt (bývalý Dům politické výchovy). V 90. letech 20. století se zčásti tento objekt (dnešní čp.225/I) začal využívat pro školské účely. Už během 1. pololetí 1990 zde byly provedeny stavební úpravy, po nichž zdejší prostory byly předány do užívání Základní škole Za Radnicí v Knihově ulici jako detašované učebny.[1343] Kromě toho v listopadu 1996 odkoupil stát od města za 8 000 000 Kč hlavní trakt bývalého Domu politické výchovy na nároží ulic Knihova a Palackého, kde pak vzniklo sídlo okresního úřadu práce.[1344] Podle jiného pramene ale objekt byl odkoupen od Okresní odborové rady.[1345] V srpnu 1997 už adaptační práce intenzivně probíhaly. Provedla je firma INKOS, s. r. o. Kolaudace se plánovala na září 1997, v říjnu 1997 se měl nový úřad práce otevřít veřejnosti.[1346] Počátkem srpna 1997 také na fasádě tohoto traktu do Knihovy ulice probíhala výměna oken. Do starých zatékalo.[1347] Koncem listopadu 1997 již je rekonstrukce budovy zcela hotova. Hlavní změny proběhly uvnitř. Směrem do nároží Palackého a Knihovy prošel modernizací vchod (včetně bezbariérového přístupu). Kolaudace nebyla jednoduchá, zejména hasiči měli jisté námitky proti některým prvkům řešení objektu.[1348]

Pokračovalo i částečné využívání zadního traktu budovy pro školství. Od 1. září 2004, v souvislosti se zrušením školy Za Radnicí (rekonstruována na kanceláře městského úřadu – podrobněji v kapitole „Knihova ulice“), se umístění těchto učeben změnilo z provizoria na dlouhodobý stav.[1349] V roce 2004 nabídl Plzeňský kraj, coby zřizovatel školy, městu převzetí správy nad tímto ústavem. Nabídkou se zabývala městská rada 28. června 2004 a zastupitelstvo 3. srpna 2004. Převod odmítly s tím, že město by finančně neuneslo údržbu další školní budovy. Ani na druhou analogickou nabídku, učiněnou roku 2005 nereagovalo město pozitivně a zastupitelé v listopadu 2005 znovu převod zamítli.[1350] V roce 2005 odbor rozvoje města plánoval výměnu oken v této části objektu, sloužící jako učebny základní školy. V květnu 2005 vybrala obecní komise pro provedení výměny stavební firmu Vakos V. Kočí z Rokycan s nabídkovou cenou 1 955 011 Kč. V rozpočtu na rok 2005 ale město na tuto akci vyčlenilo jen 1 500 000 Kč. Byla proto realizována v omezeném rozsahu (bez oken na chodbách, ve sklepech a skladech).[1351] Dne 24. dubna 2006 schválila rada města dokončení prací s tím, že potřebná částka (500 000 Kčs) bude uhrazena z přebytku hospodaření města za rok 2005. V dokončení úprav měla pokračovat firma Vakos.[1352] Další výměna oken tu byla prováděna v létě 2006. Práce zajistila opět firma Vakos V. Kočí. Náklady se vyčíslovaly na cca 500 000 Kč. Termín dokončení díla byl stanoven na 14. srpna 2006.[1353] Dne 10. října 2006 proběhla i oprava opadávající fasádní omítky na objektu umělecké školy, v místech těsně pod střechou.[1354] Dne 25. srpna 2008 zastupitelstvo města neschválilo žádost o odprodej budovy čp.162/I do majetku Úřadu práce Rokycany.[1355] Budova v té době sloužila jako odloučené pracoviště základní školy v ulici Míru a vzhledem k havarijnímu stavu školy (viz kapitola „ulice Míru“) měla pro město zvýšený význam. Od roku 2013 je objekt čp.225/I využíván jako administrativní a komerční prostory. Po odstěhování školských učeben došlo v letech 2012–2013 k adaptaci budovy. 7. února 2012 souhlasila městská rada s realizací stavebních úprav a uvolnila na to 2 200 000 Kč z přebytku hospodaření z předchozích let. Byl zde zřízen bezbariérový přístup, hydraulický výtah, záchody pro vozíčkáře apod.[1356] V únoru 2013 schválila městská rada pronájem místností v přízemí a 1. patře pro různé lékařské ambulance MUDr. Petru Hánovi a Kláře Hánové. Prostory v 2. patře byly pronajaty na kadeřnický a masážní salon.[1357]

Součástí administrativního komplexu bylo i několik pamětních desek. 6. května 1979 došlo k odhalení desky upomínající na 80. výročí vydání českého překladu Komunistického manifestu v Rokycanech.[1358] Stálo na ní: „Proletáři všech zemí, spojte se! Roku 1898 byl v Rokycanech vytištěn první ucelený překlad Komunistického manifestu od Karla Marxe a Bedřicha Engelse. 1898–1978.“[1359] Deska byla odstraněna roku 1990.[1360] Na fasádě hlavní budovy, směrem do náměstí 5. května, zůstala i po pádu režimu pamětní deska 21 rokycanských komunistů, kteří zahynuli za 2. světové války. Ta sem byla roku 1976 přemístěna z dřívějšího sídla komunistické strany v domě čp.193/II na nároží ulice Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu.[1361] Stojí na ní: „NEZAPOMENEME NIKDY KOMUNISTŮ, KTEŘÍ PADLI V LETECH 1939–45.“ Uprostřed pamětní desky je ruka a v horní střední části ještě reliéf s pěticípou komunistickou hvězdou.[1362] V březnu roku 2001 rozhodlo městské zastupitelstvo odstranit z fasády zadního traktu objektu, směrem do Knihovy ulice, plastiku s komunistickými symboly srpu a kladiva, která tu zbyla po původních uživatelích objektu. Do kamene vyvedené symboly tu zůstávaly vcelku nepovšimnuty po dlouhé roky. V roce 1998 se proti jejich dalšímu setrvávání na budově vyslovila místní politička J. Fryčová.[1363]

4.8. Dům čp.174/I (U Heroldů)

Na protějším nároží náměstí 5. května (respektive jím procházející Jiráskovy ulice) a ulice Palackého stojí jednopatrový novorenesanční dům čp.174/I, zvaný U Heroldů (foto z r. 2003). Do Palackého ulice má tříosé průčelí, do Jiráskovy devítiosé. Jedna osa se nachází ve zkoseném nároží, kde se v přízemí vchází do prodejny a v 1. patře je situován balkon. Fasádu domu v přízemí člení rustika, v 1. patře pilastry s korintskými štukovými hlavicemi a nad okny rovné profilované suprafenestry, nesené na konzolkách v podobě andělů. Štukatury též vyplňují podokenní plochy. Mezi fasádou přízemí a 1. patra probíhá po celé délce profilovaná kordonová římsa, pod ní pás s vlysem a rosetovými motivy. Jedná se o velice dobře zvládnutý novorenesanční sloh a ukázku kvalitní maloměstské architektury.

Objekt vznikl před rokem 1870. Postavil ho Eduard Partiš. Toho roku se už zde uvádí kavárna Orfeum.[1364] Rodině Partišů tehdy patřily pozemky podél dnešní Hradební ulice a Partišovi se v 2. polovině 19. století díky tomu změnili na jedny z prvních „developerů“ v Rokycanech. Ještě v roce 1877 ale dům U Heroldů označovalo provizorní číslo popisné čp.168a, vlastní číslo získal teprve později.[1365] V městském archivu se nachází složka z roku 1879, nazvaná „Partišová Terezie a Jan Kvídera, změna popisného čísla 174, 169“.[1366] Tehdy asi byl dotvořen do nynějších rozměrů a vybaven neorenesančním dekorem. Hmotově se podobá zbořenému hostinci Libuše, zatímco slohově rezonuje s novorenesanční Fitzovou vilou čp.64/III na protější straně náměstí. Podobně jako hostinec Libuše i tento dům patřil mezi první stavby, které zde, na samém okraji tehdejšího města, využily atraktivní polohu u výpadovky na Šťáhlavy a později i na ni kolmé zárodečné okružní třídy. V městském archivu se nachází složka z roku 1905, nazvaná „Partiš Josef, zřízení krámu čp.174/I“.[1367] V roce 1931 proběhla přestavba nádvorního křídla domu dle projektu Štěpána Wolfa.[1368] V květnu 1931 taky získal J. Křivan od městské rady stavební povolení na zřízení výkladní skříně z jednoho okna na východní straně čp.174/I.[1369] A v červenci 1931 městská rada vydala Josefu Křivanovi stavební povolení na zboření záchodů a kolniček v čp.174/I a jejich novou výstavbu.[1370] Užívací povolení pro J. Křivana na dřevníky a záchody v čp.174/I přišlo od městské rady v září 1931.[1371] Mezitím koncem srpna 1931 následovalo stavební povolení na domovní kanalizaci a výstavbu sklepní šachty v chodníku v čp.174/I.[1372] V prosinci 1958 se tu otevřela první samoobslužná prodejna potravin ve městě.[1373] Ve výhledu na 4. pětiletku plánoval podnik Potraviny modernizaci samoobsluhy na rok 1969. Investice si měla vyžádat náklady 800 000 Kčs.[1374] O podobném záměru se mluví i v dubnu 1968.[1375] V prosinci 1976 se zmiňuje, že do roku 1980 bude nutné najít dva náhradní byty pro obyvatele tohoto domu, kvůli potřebám prodejny potravin.[1376] V červnu 1978 záměr najít dva náhradní byty trval.[1377]

Po roce 1989 se dům dočkal postupné opravy. Koncem listopadu 1991 byly zazděny již předtím nepoužívané okenní otvory v přízemí na straně do Palackého ulice. Z fasády v přízemí na jižní straně byly odstraněny původní výkladce a nahrazeny novými, které respektují rytmus oken v 1. patře. Zároveň započala rozsáhlá generální oprava vnitřních prostor samoobsluhy. Počátkem února 1992 již je rozšířen hlavní vchod do prodejny, umístěný v zkoseném nároží. Zároveň zmizel novinový stánek, situovaný dosud na jižní straně domu, při chodníku (přesunut o několik desítek metrů dále k západu, naproti odbavovací hale autobusového nádraží). 13. února 1992 se v domě čp.174/I po rekonstrukci otevřela samoobsluha U Heroldů. Fasády v patře a střecha domu ale nadále zůstávaly beze změn.[1378] V říjnu 1996 byla dokončena další přestavba samoobsluhy U Heroldů v přízemí.[1379] Prodejna se tehdy rozšířila na dvojnásobek, přibyl mrazicí box, rozšířen byl úsek uzenin a zavedeny pojízdné vozíky. Samoobsluha se pro veřejnost opětovně otevřela 4. října 1996. Na vnější podobě domu se to projevilo jen opravou přilehlého úseku fasády v přízemí, zbytek průčelí zůstával v původní omšelé podobě.[1380] V téže době probíhala i další rekonstrukce domu čp.174/I, kdy došlo na západním bočním štítu k opravě fasády.[1381] Do počátku 21. století dům díky generální opravě fasády naplno vynikl ve svém neorenesančním původním dekoru.

Během roku 1997 došlo souběžně s rekonstrukcí domu U Heroldů i k přístavbě přízemního prodejního objektu čp.222/I na západní straně objektu, směrem do Jiráskovy ulice. V polovině září 1997 už je hotova hrubá stavba, chyběla ještě finální omítka. Práce prováděla firma H&H.[1382] Dne 6. října 1997 se tu otevřela další prodejna.[1383] V dubnu 2019 souhlasili zastupitelé města přidělit na dům čp.222/I dotaci v rámci programu na podporu oprav a údržby budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami. Subvence dosáhla výše 50 000 Kč a měla být užita na opravu střechy.[1384] V dubnu 2022 rada města opět souhlasila s poskytnutím dotace na dům čp.222/I v rámci programu Podpora oprav a údržby vnějšího vzhledu budov, které se nacházejí v městské památkové zóně a nejsou zapsané mezi kulturní památky. Tentokrát mělo jít o 50 000 Kč na opravu dveří. Radní zároveň neschválili dotaci 35 000 Kč na obnovu oken na tomto objektu.[1385] Pro rok 2023 získal majitel domu čp.174/I z tohoto městského programu dotaci 100 000 Kč na obnovu oken a dveří.[1386]

4.9. Technický vývoj náměstí 5. května

4.9.1. Původní parková úprava plochy náměstí z 30. let 20. století

Náměstí 5. května vzniklo poměrně rychle, plánovitým regulačním aktem, na přelomu 20. a 30. let 20. století. Vzhledem k tomu, že se jednalo o důležitý a exponovaný prostor před hlavní železniční stanicí, lemovaný navíc prestižními objekty nové spořitelny apod., proběhla poměrně rychle i jeho finální úprava. Podle městské kroniky se tak stalo v dubnu-květnu 1931, kdy bylo prostranství před nádražím vydlážděno žulovou vějířovitou dlažbou a chodníky drobnou mozaikovou dlažbou.[1387] Uprostřed náměstí město zřídilo pruh pečlivě udržovaného trávníku s exotickou zelení (pohlednice z doby okolo r. 1940). Přerod této části města pak potvrdila 12. června 1931 městská rada, když schválila prohlášení pro komisionelní řízení při převzetí prostranství před novým nádražím do správy obce.[1388] V prosinci 1930 obecní správní komise deklaruje, že železniční správě se doporučí pořídit před nové nádraží plynové osvětlení, přičemž o dodávce kandelábrů z městských železáren měla jednat obec s železniční správou.[1389] Počátkem února 1931 pak obecní správní komise ohlašuje, že osvětlení před novým nádražím se projedná se zástupci železniční správy na schůzce 10. února 1931.[1390] Na schůzi městské rady v polovině května 1931 sdělil na dotaz R. Šlesingera starosta J. Zápotočný, že osvětlení u nového nádraží se provádí a bude hotovo ještě před otevřením nádraží (tedy koncem května 1931).[1391] V lednu 1931 obecní správní komise zadala, na základě došlých nabídek na výstavbu kanálu v jižní částí č.kat.384/1, tuto investici J. Žourovi za 11 090 Kč s tím, že se mu zadá i dodávka cementových rour, pokud ovšem firma Poppy a spol. nepřizpůsobí cenu jeho nabídce.[1392] Když v květnu 1931 městská rada rozhodla, že zřídí mozaikový chodník u právě dokončované školy T. G. Masaryka v dnešní Třebízského ulici, respektive v parku U Saské brány (viz níže), doporučila jednat o jeho provedení s firmou Kylies, která prý předtím provedla mozaikový chodník před novým nádražím.[1393] Obecní okrašlovací a komunikační komise byla v prosinci 1931 M. Břehovským seznámena s návrhem definitivní úpravy prostranství před novým nádražím. Usneseno bylo rovněž ve spolupráci s pomologem Žitným vypracovat rozpočet úprav.[1394] Ještě v prosinci 1931 pak rada rozhodla o financování úpravy prostranství před novým nádražím požádat městskou spořitelnu.[1395]

V lednu 1932 se na schůzi obecní okrašlovací a komunikační komise oznamuje, že městská spořitelna souhlasí s dodáním 20 laviček před nové nádraží a do aleje v Jiráskově třídě. Zároveň komise schválila návrh a rozpočet úpravy prostranství před novým nádražím, zpracovaný městským zahradníkem M. Břehovským. Bude ovšem prý nutno počkat na souhlas železniční správy coby majitele pozemku a městské spořitelny, která bude akci financovat. Doporučeno bylo nicméně odložit výsadbu stromů u spořitelny až po dokončení spořitelny, aby nedošlo k jejich poškození.[1396] V únoru 1932 při projednávání obecního rozpočtu na rok 1932 kritizuje J. Honzík, že položka na udržování plotů, lavic apod. ve veřejných sadech je malá. Starosta Josef Zápotočný reaguje s tím, že v roce 1932 dá městská spořitelna asi 20 nových laviček do sadu před nádražím.[1397] V únoru 1933 se usnesla obecní okrašlovací komise, že od sadové úpravy prostranství před novým nádražím se zatím upouští, dokud nebude hotova městská spořitelna.[1398] V rámci chystané úpravy nového přednádražního prostoru také v únoru 1933 město oznámilo, že s okresním úřadem projedná přemístění kiosku od veřejné studny (myšlena Fitzova studna u domu čp.64/III) k severovýchodnímu rohu okresního chorobince.[1399] Obecní okrašlovací a komunikační komise v březnu 1933 určila, že kiosk u okresního domu se má umístit na jižní stranu prostranství u studny tak, aby nevadil v příjezdu ke sklepům okresního domu.[1400] Dle rozhodnutí městské rady z konce května 1933 nelze vyhovět žádosti Františka Brožíka o ponechání prodejního kiosku u okresního domu a stánek se měl do 14 dnů zmizet.[1401] Koncem května 1933 městská rada schválila protokol z 19. května 1933 o převzetí prostranství před novým nádražím do správy obce za příspěvek 2300 Kč od státní dráhy na zřízení mozaikového chodníku v části od dráhy k rohu spořitelny a na opravu vějířové dlažby vozovky.[1402]

Před tehdejším hotelem Libuše umístil roku 1933 odbor Klubu československých turistů informační meteorologický sloupek.[1403] Na severní straně měl Lambrechtův barometr, dále vlhkoměr, aneroid a teploměr. Na ostatních stranách byly uvedeny informace o městě Rokycany a nadmořské výšce obcí v okrese. Na střeše sloupu byla umístěna růžice s ukazateli světových stran. Sloupek byl z betonu, pokrytý umělou žulou, střecha kryta měděným plechem, rámy z bílého bronzu. Jeho pořízení vyšlo na 6000 Kč. V roce 1975 při výstavbě sídla komunistické strany na místě hostince Libuše byl sloup zbořen. Náhradou za něj ale vyrostl jiný, s obdobnou funkcí, nedaleko odtud, na rohu ulic Palackého a Knihovy.[1404]

4.9.2. Pomník obětem 2. světové války a nerealizovaný pomník mistra Jana Rokycany

Už ve 30. letech se vážně uvažovalo, že v rámci úpravy nového náměstí před nádražím sem bude situován pomník mistra Jana Rokycany. Dne 4. dubna 1933 se Krajinský studentský spolek Rokycana usnesl založit fond pro výstavbu pomníku tohoto slavného rodáka. Měl stát ve středu nového náměstí.[1405] Dle usnesení městské rady z července 1933 si město vyžádá dobrozdání od architekta F. A. Libry a eventuálně od Alfonse Muchy o žádost Krajinského studentského spolku Rokycana, aby obec poskytla povolení a na 10 let vyhradila místo pro postavení pomníku mistra Rokycany.[1406] Ještě roku 1935 Jan Šára uvádí, že Rokycanův pomník tu snad jednou bude stát.[1407]

Projekt se ale nikdy nepodařilo realizovat. V dolní části zeleného pruhu táhnoucího se středem náměstí až k Jiráskově ulici byl pak až o dvacet let později umístěn pomník obětem 2. světové války. Odhalen byl slavnostně 25. května 1955.[1408] M. Dobromysl ve Sborníku muzea uvádí, patrně omylem, 25. září 1955.[1409] Chybu nejspíš převzal z nekvalitní normalizační brožury vydané roku 1983.[1410] Jde o dílo místního sochaře Václava Koukolíčka (1900, Zlonice u Slaného – 1967, Rokycany), pojaté vzhledem k době svého vzniku překvapivě uměřeným a pietním způsobem. Má podobu kanelovaného antikizujícího sloupu z žuly, s bronzovou trnovou korunou a nápisem: „Obětem fašismu 39–45 okres Rokycanský“ (foto z r. 2003).[1411] Jednoduché a vkusné provedení pomníku je podivuhodné zejména s ohledem na dobově převládající patos socialistického realismu, kterému se zde autor plně vyhnul.

V roce 1995 (podle M. Dobromysla v květnu 1990) byla ukradena trnová koruna ze špice pomníku a nikdy se nepodařilo vypátrat pachatele.[1412] Dne 4. května 1977 při příležitosti konání V. ročníku propagandistické soutěže Štít podbrdských partyzánů byla před pomník umístěna zem z bojišť od Stalingradu a Sokolova. Cca jeden metr před pomníkem tehdy kvůli tomu v trávníku přibyly dvě desky z leštěné žuly s nápisem: „STALINGRAD SOKOLOVO 1977 ČSPB“. Pod nimi pak byly uloženy urny se zemí. V roce 1987 pak přibyla také prsť od Leningradu.[1413] Ještě počátkem 80. let bývala před pomníkem v rámci zahradnické úpravy vysázena pěticípá hvězda z květin.[1414]

Už od osvobození roku 1945 a znovu od roku 1976 Československý svaz protifašistických bojovníků, po roce 1989 Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS), usiloval o to, aby si Rokycany připomenuly oběti druhé světové války i konkrétním seznamem všech lidí z Rokycan, kteří za války zahynuli. V roce 1996 doporučila okresní organizace ČSBS městskému zastupitelstvu provést v tomto duchu úpravu pomníku. V roce 1999 pak rokycanský architekt Vladislav Štrunc vypracoval projekt. Okresní úřad poskytl dotaci 50 000 Kč, židovská obec v Praze 10 000 Kč.[1415] Následně 2. listopadu 1999 souhlasilo rovněž městské zastupitelstvo s poskytnutím dotace Svazu bojovníků za svobodu ve výši 50 000 Kč na tento účel.[1416] Koncem roku 1999 začaly přípravné práce. Pomník prošel zdokumentováním. Urny se zeminou od zahraničních bojišť byly po vyjmutí přemístěny do budovy radnice, kde se dočkaly očištění a spolu s krycími deskami potom byly uloženy v Muzeu Dr. B. Horáka. Prsť vložena do jedné nádoby, doplněna o popis a o nábojnici od Dukelského průsmyku, hlínu z koncentračního tábora Osvětim-Březinka a zem z hřbitova Pinner u Londýna ve Velké Británii,[1417] kde je pohřben rokycanský odbojář Josef Strankmüller (přivezl ji Eduard Šebelle v roce 1988).[1418] Vše pak bylo umístěno opět pod zem k památníku a překryto mramorovou deskou s nápisem: Prsť z památných míst II. světové války 1939–45.“ Vlastní úpravu pomníku prováděla firma Kavax Grant Plzeň. Okolí bylo vydlážděno drobnými kostkami a stupňovitě upraveno. Vedle pomníku pak byly po každé straně usazeny do země dvě žulové pamětní desky se jmény 141 obětí nacistické okupace.[1419] Monument se znovu odhalil 7. května 2000.[1420] V roce 2001 ho ještě doplnila bronzová deska s odlitkem přísahající ruky a nápisem: „Věrni zůstaneme“, umístěná na sloup.[1421] Zatím k poslední úpravě došlo před oslavami osvobození v květnu 2010. Kamenosochař Karel Granát ze Starého Plzence nově pozlatil desky se jmény obětí okupace.[1422]

4.9.3. Další technický vývoj náměstí po roce 1945

Technický stav a úpravnost náměstí 5. května se obzvláště v období komunistické vlády postupně zhoršovaly. Asi nejvíce to bylo poznat na parkově řešené zeleni v středovém pruhu náměstí, jež prošla fází úpadku. Zatímco za první republiky šlo o bezchybně udržovanou enklávu subtropických keřů, po válce se údržba parku měnila k horšímu. Koncem 20. století pak v důsledku neregulovaného růstu už začaly zdejší okrasné keře (zejména túje) působit spíše zanedbaným dojmem. Prosychaly, rozlamovaly se a ztrácely kontury. Celkem tu bylo v té době 6 kusů zeravů západních a 2 cypřišky Lawsonovy.[1423] V polovině října 2005 proto měla začít úprava parku na náměstí 5. května.[1424] Město ji odsouhlasilo na základě odborné studie, zpracované zahradním architektem.[1425] Šlo o radikální výměnu vegetace. Dosavadní keře byly vykáceny a nahrazeny konzervativní dvojitou řadou listnatých stromů (okrasné višně křovité), vysazených po pěti do středového pásu náměstí. Spodní vegetační patro doplnilo 380 keříků tavolníku japonského. Zahradnické práce proběhly až v posledním říjnovém týdnu. Začít se mělo o víkendu 22. - 23. října 2005.[1426] Rekonstrukci zeleně provedla firma ing. Viktora Drlíka z Kařezu.[1427] Kácení trvalo čtyři dny.[1428] Dne 27. října se už práce dokončovaly, skončit měly být do následujícího dne (státní svátek).[1429] Počátkem listopadu 2005 již každopádně bylo nové řešení zeleně hotové. Náměstí díky tomu získalo úpravnější vzhled, ladící s chladnou čistotou funkcionalistické architektury, i pohledovou jednotu nerozbíjenou přebujelou vegetací (na náměstí neplatí úměra, že čím větší stromy, tím lépe). Šlo o součást širší obměny městské veřejné zeleně. V stejné době se například podobné nové výsadby dočkalo i Masarykovo náměstí.[1430] Náklady na sadařské úpravy náměstí 5. května dosáhly na cca 127 000 Kč.[1431]

Ještě v roce 1981 přetrvával okolo středového trávníku náměstí původní chodník, dlážděný prvorepublikovou mozaikou z drobných kamenných kostek a geometrickými plochami tmavší a světlejší barvy.[1432] Později zanikl a v intencích civilizačního úpadku normalizačního Československa ho nahradil fádní asfalt, který tu přetrval bohužel dodnes (stav k roku 2022). Na rok 1969 plánoval MěstNV provést přeložení dlažby před nádražím v hodnotě 20 000 Kčs.[1433] Roku 1978 provedly Technické služby asfaltování chodníků před nádražím.[1434] V roce 1988 na náměstí proběhla úprava komunikací.[1435] Zahájily ji Technické služby v 1. pololetí 1988.[1436] Akce byla dokončena ještě během roku 1988.[1437] Výhledově je nutné usilovat o obnovu mozaikových chodníků.

V květnu 1961 se před objektem bývalého hostince Libuše připomíná existence kiosku na prodej zeleniny. Zřízení provizorního stánku bylo terčem kritiky na plénu MěstNV.[1438] Stánek pak zanikl asi při demolici Libuše. 16. února 1966 zamítla rada MěstNV návrh komise pro obchod umístit na náměstí během letní sezóny prodejní stánek ovoce a zeleniny.[1439] Před domem čp.64/III (Fitzova vila) stály ještě v 50. letech 20. století směrem do náměstí další prodejní stánky. Rada MNV nařídila v dubnu 1956 jejich odstranění.[1440] Proti tomu se provozovatelé kiosků (Restaurace a jídelny, Pramen) odvolali.[1441]

V 50. letech 20. století došlo na křižovatce Palackého ulice a náměstí 5. května k instalaci železného zábradlí, aby byli chodci chráněni před silničním provozem. Instalace zábradlí byla provedena brigádnickou prací.[1442] Pěší i silniční doprava zde tehdy dosahovala velmi vysoké frekvence, a to nejen kvůli pohybu automobilů a chodců k nádraží a postupné proměně Jiráskovy ulice na silniční průtah, ale i kvůli tomu, že před nádražím se soustředily zastávky autobusových linek. Až do výstavby samostatného autobusového nádraží v 80. letech 20. století (o něm viz níže) se zde tak nacházel i hlavní rokycanský autobusový terminál. Autobusová doprava se sem pak ještě krátce vrátila od ledna 1997, kdy kvůli sporům s majitelem autobusového nádraží město provizorně opět instalovalo zastávky autobusových linek na námětí 5. května.[1443] Silniční provoz zde mezitím stále zesiloval až do roku 1993, kdy tranzitní dopravu převzala nově otevřená dálnice D5. Po zhruba jedné dekádě od zprovoznění dálnice ovšem doprava v Jiráskově ulici a na náměstí 5. května opět nabyla vysoké intenzity. Tentokrát již šlo o místní provoz.

V rámci zjednosměrnění dopravy v Jiráskově ulici bylo i náměstí 5. května v 2. polovině 20. století pojato jako jednosměrný okruh pro motorová vozidla. Tento stav byl zachován i po obnovení dvousměrného provozu v Jiráskově ulici. V srpnu 2006 byl instalován na vnitřní stranu komunikace okolo náměstí žlutý pruh se zákazem parkování tak, aby parkovací místa zůstala jen podél vnějšího okraje. Rozhodnutí o změně režimu parkování padlo na schůzce mezi zástupci městské policie a městského úřadu. Během dvou měsíců, tedy někdy na podzim 2006, se ale připravovala daleko zásadnější změna, a to změna směru dopravy na náměstí. Původní přikázaný směr vedl od Fitzovy vily čp.64/II k nádraží a pak ke Komerční bance. Nyní měl být otočen, právě kvůli klientům banky, kteří dosud museli po návštěvě finančního ústavu pokračovat jednosměrnou Jiráskovou ulicí.[1444] V polovině dubna 2007 již je skutečně směr automobilové dopravy na náměstí obrácen. Do Jiráskovy ulice byl zároveň ve směru od Plzně před náměstím 5. května nainstalován zátaras v dosavadním odbočovacím pruhu.[1445] Na z toho vyplývající nové dopravní značení náměstí vypsalo město 21. září výběrové řízení. Výsledky tendru vyhlásilo 9. října 2006. Zakázku získala firma Rumpold-R, s. r. o. z Rokycan s nabídkovou cenou 119 143 Kč. Termín dokončení zakázky se stanovil na 30. dubna 2007.[1446]

Tím ale technické proměny náměstí nekončily. 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo o změně obecního rozpočtu. Z dotací přidělených v programu mobility rozhodlo použít 19 000 Kč na úpravy náměstí. Šlo bezbariérové adaptace, zejména na přechodech pro chodce.[1447] Počátkem roku 2007 skutečně na přechodu pro chodce ve směru od domu čp.64/III přes Jiráskovu ulici k čp.174/I proběhla výstavba bezbariérového dlážděného prahu. V polovině března 2007 již je položena dlažba a pokračují dokončovací práce.[1448] Šlo o součást širší celoměstské akce na výstavbu bezbariérových tras. Akci spolufinancoval Státní fond dopravní infrastruktury.[1449] Město na ni jako na celek dostalo v roce 2006 subvenci 834 000 Kč.[1450] Dne 21. září 2006 vypsalo město na provedení bezbariérových přechodů v Rokycanech výběrové řízení. Výsledky tendru byly vyhlášeny 9. října 2006. Zakázku získala firma Rumpold-R, s. r. o. z Rokycan, která nabídla provedení díla za 1 445 768 Kč, s termínem dokončení 30. dubna 2007.[1451] Několik týdnů předtím proběhla v rámci téže akce i výstavba analogického přechodu na východní straně náměstí, na nároží u Komerční banky. V polovině ledna 2007 se tento přechod uvádí již jako dokončený.[1452] Dne 4. prosince 2006 rozhodlo zastupitelstvo města v rámci provizorního rozpočtu na rok 2007 o nepřekročitelném investičním limitu na jednotlivé již rozpracované akce. V případě akce „Mobilita-Náměstí 5. května“ limit stanovilo na 90 000 Kč.[1453] Poté, 25. června 2007 zastupitelstvo schválilo přijetí navýšení dotace 1000 Kč na úpravu náměstí 5. května. Zároveň přijalo i navýšení dotace na výstavbu bezbariérových přechodů pro chodce v Rokycanech o 69 000 Kč.[1454]

Koncem roku 2013 zmizel stánek, který po desítky let stál před nádražím, poblíž vstupu do podchodu. Prodávalo se tam rychlé občerstvení jako párky či hranolky. Už předtím byl po delší dobu mimo provoz.[1455]

4.10. Vývoj pojmenování náměstí 5. května

Náměstí vystřídalo během své relativně krátké existence hned několik, dobovým politickým kontextem ovlivněných názvů. Po svém vytýčení obdrželo 9. února 1934 na schůzi obecního zastupitelstva označení Švehlovo náměstí, podle krátce předtím zemřelého předáka československých agrárníků a předsedy vlády.[1456] Návrh místních zemědělských organizací nazvat náměstí po zesnulém politikovi schválila většina zastupitelů.[1457] Dne 25. dubna 1935 pak obecní zastupitelstvo toto nové pojmenování potvrdilo v rámci širší kodifikace nových uličních jmen. K náměstí zároveň formálně přičlenilo i dům čp.64/III (Fitzovu vilu), dosud považovaný za součást výpadovky na Šťáhlavy (Denisova třída, dnešní Jeřabinová ulice), kterou ale několik let předtím přerušilo rozšíření kolejiště dráhy a zrušení silničního přejezdu, takže aplikace označení Denisovy třídy i na tento nyní nespojitý úsek již postrádalo logiku.[1458]

Název nového náměstí vydržel jen několik let. Za protektorátu, dne 11. prosince 1939, uložil okresní úřad rokycanské radnici, aby odstranila „nevhodné“ názvy veřejných prostranství. 3. září 1940 proto na své schůzi obecní zastupitelstvo prostranství přejmenovalo na náměstí U Nádraží.[1459] Předtím už 4. července 1940 změnu odsouhlasila městská rada. Na zmíněném zasedání zastupitelstva 3. září 1940 zastupitel František Lorenz navrhoval pojmenovat toto veřejné prostranství na náměstí Antonína Hořice (podle prvorepublikového sociálnědemokratického starosty). Zastupitelstvo na návrh Františka Kučery rozhodlo, že o tomto pozměňovacím návrhu bude ještě znovu jednat rada, ale nakonec myšlenka zapadla.[1460] Neutrálním označením náměstí U Nádraží to ale neskončilo. Již za dva roky přišla další změna. V říjnu 1942 bylo rozhodnutím zastupitelstva náměstí opětovně přejmenováno, tentokrát na náměstí R. Heydricha, aneb pokus tehdejšího vedení města ukázat po atentátu na zastupujícího říšského protektora okupačním úřadům loajalitu.[1461] Dne 27. srpna 1942 městská rada doporučila toto přejmenování zastupitelstvu ke schválení. Dle oběžníku zemského úřadu z 30. června 1942 ale bylo ke každému přejmenování veřejného prostranství po Heydrichovi nutné povolení úřadu říšského protektora. 25. srpna 1942 obec podala příslušnou žádost o povolení. Změnu názvu pak schválilo zastupitelstvo na schůzi 23. října 1942.[1462] Petros Cironis ovšem uvádí, že název po nacistickém politikovi oficiálně možná nikdy nevstoupil v platnost. Zastupitelstvo prý už o záležitosti nikdy nejednalo a město nebylo informováno o nutném souhlasu úřadu protektora s použitím Heydrichova jména.[1463]

Po roce 1945 se v Rokycanech plošně obnovovaly uliční názvy z časů před okupací. V tomto případě ovšem nebyl předválečný název Švehlova náměstí obnoven a prostor získal své současné jméno náměstí 5. května, připomínající květnové povstání proti okupantům. Nové pojmenování, navržené Svazem osvobozených politických vězňů, schválil MNV jednomyslně 15. dubna 1946.[1464] Dne 4. května 1946 pak nové jméno oficiálně vstoupilo v platnost.[1465] Dne 25. dubna 1946 schválil MNV návrh na desku s označením tohoto náměstí. Vzhledem k pietnímu charakteru pojmenování se neměla použít „obyčejná“ smaltovaná tabulka, ale osobitější černá deska se zlatým písmem.[1466] Ta pak skutečně umístěna na budovu městské spořitelny (dnes Komerční banka), kde se zachovala dodnes.

5. Úsek od náměstí 5. května ke křižovatce u Střelnice

Od architektonicky hodnotného náměstí 5. května vstupuje okružní třída (Jiráskova ulice) do úseku, kde se ráz městského bulváru opět poněkud vytrácí. Až ke křižovatce u Střelnice tu sice probíhá dopravně rušná komunikace, ale lemovaná poměrně nesourodou a víceméně poddimenzovanou architekturou.

5.1. Zástavba podél severní strany ulice

Slova o poddimenzované zástavbě platí především o severní straně uliční fronty. Na mělkých parcelách tu stojí převážně jen dvorní objekty domů v Hradební ulici. Ty vznikaly v 2. polovině 19. století a šlo o skromné přízemní stavby, které vyplnily zbořenou městskou hradební zeď a sousední příkop. Tento regulační počin proběhl o několik desítek let předtím, než byla plánovitě podél jižního okraje města trasována okružní třída. I proto stavební podoba této lokality ustrnula ve stádiu předcházejícím onu plánovitou okružní třídu. Nedostatečná hloubka domovního bloku mezi Hradební a Jiráskovou ulicí tu ani později prakticky neumožňovala utvoření plnohodnotné uliční fronty do okružní třídy. Zajímavé je, že dvory těchto domů fixují niveletu původního hradebního příkopu a jsou tak jediným místem v Rokycanech, kde lze vidět nikoliv stavební, nýbrž terénní pozůstatky po příkopech městského opevnění. Územní plán z roku 2000 zde předpokládal možnost dostavby souvislé domovní fronty do Jiráskovy ulice.[1467] Problémem by ale v takovém případě byla výše zmíněná mělkost parcel i nutnost zemních prací kvůli zasypání příkopu.

Jedinou výjimkou je dům čp.176/I. Patrový objekt se sedlovou střechou a malým trojúhelníkovým dřevěným štítem se otáčí do Jiráskovy ulice. Má zajímavou architektonickou podobu s prvky hrázděného zdiva. Soupis domů v Rokycanech pro účely sčítání lidu v roce 1910 tento objekt ještě neevidoval.[1468] Vznikl až poté. Číslo popisné získal po zrušeném objektu zahradnictví čp.176/I, jež zhruba od roku 1880 stávalo v prostoru mezi dnešní Knihovou a Jiráskovou ulicí, přibližně za současnou budovou okresního soudu, ve vnitrobloku (o tomto původním čp.176/I viz kapitola „Knihova ulice“). Současný dům čp.176/I v Jiráskově ulici postavil architekt Lev Brejcha až v letech 1919–1920.[1469] Působí mírně anachronicky, vyznívá totiž jako ukázka rakousko-uherského slohu, odpovídající spíše počátku 20. století. Na úsvitu první republiky Brejcha vědomě zvolil překonaný slohový útvar, patrně z úsporných důvodů. Úsporné důvody byly dominantní i v technickém ohledu. Na jaře 1919 se Brejchovou žádostí o výstavbu jednopatrového domu zabývalo zastupitelstvo. Stavební komise ale zjistila, že projekt se odchyluje od předpisů stavebních řádů: obvodové zdi byly navrženy hrázděné, nikoliv zděné, a tloušťka obvodových zdí měla činit jen 30 cm místo požadovaných 45 cm (v zimě mohly promrzat), pokoje v 1. patře měly mít pouze 2,8 m výšky (místo předepsaných 2,9 m), balkon se umísťoval na dřevěné krakorce místo ohnivzdorných. Brejcha proto navrhl ústupek, že balkon postaví z kombinace dřeva a železa a hrázděné zdivo provede z kvalitního napouštěného modřínového dřeva. U ostatních věcí žádal o výjimku. Městská rada ovšem nedoporučila výstavbu ke schválení. Rovněž zastupitelstvo povolení zamítlo a vyzvalo k dalšímu jednání.[1470] V září 1919 se plánovaným domem opět zabývalo zastupitelstvo. Kvůli námitkám Brejcha opravdu pozměnil projekt. Dřevo, vkládané do fasády, mělo mít jen dekorativní funkci (zapuštěno 5 cm do zdiva), balkon se projektoval na železných nosníkách, zdi v 1. patře sice měly zůstat tenčí (sloužily by ovšem pouze jako letní byt), ale Brejcha se nebránil tomu je rozšířit z 30 na 45 cm. Městská rada souhlasila s výstavbou za podmínky, že konstrukce balkonu bude nespalná z traverz a železobetonových desek. Výjimku z platných předpisů pak schválilo i zastupitelstvo.[1471]

Architektonicky jde o zajímavou stavbu, byť s problematickým měřítkovým pojetím, které neodpovídá významu okružní třídy, jež se v této lokalitě ovšem nikdy fakticky nerozvinula. Autentičnost stavby bohužel narušily některé utilitární opravy v 60. letech 20. století. Zejména naprosto amatérsky provedená výměna okenních otvorů v 1. patře. Tehdy došlo také ke stavbě koupelny.[1472] Na jaře 2006 požádal Viktor Čornej z čp.176/I město o půjčku z Fondu rozvoje bydlení. Konkrétně o 100 000 Kč na obnovu střechy. 27. dubna 2006 tuto žádost mimo jiné posoudila výběrová komise a doporučila schválení půjčky. 15. května 2006 se pro vyslovila městská rada. 30. května 2006 o věci jednalo i zastupitelstvo.[1473]

Dál směrem ke křižovatce u Střelnice následuje parčík s pomníkem Jana Žižky z 20. let 20. století, do něhož pohledově vniká nevkusný panelový domov důchodců, postavený v 70. let jako doklad toho, že projektanti za komunistického režimu neměli zábrany ani před implantací v podstatě typizovaného osmipodlažního paneláku do historické zástavby. O Žižkově pomníku i domovu důchodců je pojednáno detailně v kapitole „Hradební ulice“.

5.2. Zástavba podél jižní strany ulice (autobusové nádraží)

Na protější straně Jiráskovy ulice se hluboko do 20. století rozkládala jen mezerovitá zástavba, zcela neodpovídající charakteru a koncepci okružní třídy. V druhé polovině 80. let 20. století zde proběhly demolice a na místě starších objektů chorobince a části parku u Fitzovy vily vyrostlo nové autobusové nádraží.

5.2.1. Původní zástavba a příprava výstavby autobusového nádraží

Plochu dnešního autobusového terminálu původně vyplňovalo několik staveb. Jednak to byly menší objekty čp.595/III a čp.468/III. Dům čp.595/III získal číslo popisné až někdy v 60. letech 20. století. Zachycuje ho tu ještě mapa města cca z roku 1976.[1474] Dům čp.468/III získal číslo popisné za protektorátu, ale tehdy se hromadně očíslovávaly i mnohé vedlejší a technické objekty, takže mohl být staršího data. Okolo roku 1945 se uvádí jako majetek okresu.[1475] Šlo tudíž o součást areálu okresní správy okolo bývalé Fitzovy vily čp.63/III (viz výše). Koncem 70. let 20. století ale byl už v soukromém majetku (Marie Šmatová).[1476]

Kromě nich tu stál také větší a starší dům čp.115/III. Ten se uvádí již ve sčítání lidu k 31. prosinci 1910. Bydlela zde rodina Josefa Wolmutha, zahradníka při okresním chorobinci.[1477] Vznik domu přímo souvisel s nákladnou přestavbou Fitzovy vily čp.64/III na sídlo okresní samosprávy a adaptaci vedlejší budovy na okresní chorobinec (viz výše). V městském archivu se nachází složka z let 1909–1910, nazvaná „Okresní výbor, přestavba domu čp.63/III a čp.64/III, Plzeňské předměstí, a přestavba skleníku na byt čp.115/III“.[1478] Z tohoto spisového materiálu vyplývá, že objekt čp.115/III tu stál již předtím, ale šlo patrně o pouhý skleník bez samostatného čísla popisného. Dům je evidován ještě koncem 20. let 20. století jako „zahradní domek“.[1479] Kromě těchto staveb velkou část pozemků vyplňovaly volné plochy a zahrada. Všechny výše uvedené domy čp.595/III, čp.468/III a čp.115/III zanikly roku 1981. Kvůli novému autobusovému nádraží zanikl roku 1981 i objekt chorobince, později domova důchodců čp.114/III, postavený roku 1910 vedle Fitzovy vily (o něm viz vpředu). Dále město zlikvidovalo i další dvě menší budovy v areálu bývalého chorobince, a to čp.467/III a čp.472/III. V jedné z nich podle K. Hofmana sídlíval okresní pomolog.[1480] Dům čp.467/III stával přímo v prostoru nynější odbavovací haly autobusového nádraží. Objekt čp.472/III se nacházel v místě vjezdu do autobusového nádraží.[1481] Šlo patrně o původní doprovodné stavby chorobince z počátku 20. století, kterým bylo samostatné číslo popisné uděleno až za protektorátu ve 40. letech. Seznam vlastníků domů z doby okolo roku 1945 u obou uvádí coby majitele okresní chorobinec.[1482] Dům čp.467/III ještě zobrazuje mapa města cca z roku 1976.[1483]

O potřebě nového autobusového nádraží se v Rokycanech mluvilo dlouho. Původně byly umístěny zastávky autobusů před vlakovým nádražím na náměstí 5. května. V 50. letech 20. století se dočasně přesunuly do Knihovy ulice.[1484] Došlo k tomu 2. června 1958, souběžně se zásadní změnou dopravního režimu ve městě, kdy se tranzitní silniční doprava rozdělila do dvou jednosměrných proudů.[1485] Toto provizorní umístění nádraží se neosvědčilo, již v září 1958 konstatuje MNV, že je zcela nevyhovující. Dne 10. září 1958 pak byla svolána schůze na národním výboru za účelem přípravy výstavby nového autobusového nádraží, v jiné části města.[1486] To ale byla spíše vize, bez reálně šance na brzkou realizaci. O zahájení výstavby se mělo uvažovat až po vyhotovení úvodního projektu. Investorem měl být podnik ČSAD.[1487] Autobusy se mezitím vrátily na náměstí 5. května, kde byla rozmístěna jednotlivá nástupiště po obvodu komunikace před vlakovým nádražím. Šlo o nedostatečné řešení, protože tu naprosto chyběl komfort pro cestující. Lidé postávali na chodníku, bez ochrany před počasím. Na náměstí 5. května i v Jiráskově ulici mimo to narůstala dopravní intenzita, takže ani početné příjezdy a odjezdy autobusů od nádražní budovy nebyly vhodným řešením.

V roce 1967 se vedly úvahy o zřízení autobusového nádraží v prostoru za nynější poštou čp.247/II, mezi Jiráskovou ulicí a železniční tratí. 9. srpna 1967 zmocnila rada MěstNV tajemníka národního výboru jednáním s krajskou správou ČSD, ČSAD i správou spojů o možnosti realizace autobusového terminálu v Rokycanech. 16. srpna 1967 pak rada MěstNV souhlasila, aby v investičním výhledu byla jako prostor výstavby označena plocha mezi železniční tratí, budovou čp.193/II na rohu Jiráskovy a Svazu bojovníků za svobodu a budovou banky čp.482/II na rohu Jiráskovy a náměstí 5. května o ploše cca 60 arů.[1488] V takovém případě by bylo autobusové nádraží vměstnáno do zahrad domů podél jižní strany Jiráskovy ulice, bezprostředně vedle kolejiště dráhy. V listopadu 1967 se uvádí, že MěstNV se zabývá možností zahrnout výstavbu nádraží do plánu na 4. pětiletku.[1489] V dubnu 1968 se uvádí, že podnik ČSAD už disponuje situačním náčrtem nového nádraží, ale dosud bez stanoveného termínu realizace.[1490] V září 1969 předběžný harmonogram posunul výstavbu nádraží až na roky 1976–1980. Garantem přípravy akce měla být Krajská inženýrská organizace.[1491]

Zůstalo nicméně jen u plánů. A objevila se i nová zamýšlená lokalita. V roce 1970 město zvažuje výhledovou výstavbu autobusového nádraží v Uxově ulici na Rašínově, kde mělo být situováno do pásu mezi ulicí a okrajem kolejiště.[1492] Tyto úvahy se zmiňují již roku 1968. Nádraží v Uxově ulici by si vyžádalo úpravy dopravního režimu. Provoz autobusů by probíhal jednosměrně. Směrem do Arbesovy ulice by vedl podjezdem železniční trati (musel by se rozšířit, tehdy šlo o úzký, kamenný podjezd) a Dukelskou ulicí do podjezdu u sokolovny.[1493] Vzhledem k blízkosti čtvrti rodinných domků a problematickému napojení takového proponovaného nádraží na silniční výpadovky ale nakonec i tato varianta nedospěla k realizaci. V roce 1973 opět městský národní výbor konstatuje, že výhledově je nutné se zabývat výstavbou autobusového nádraží. Jenže následujících 10 let se prakticky nic nedělo.[1494] Nepomohly ani návrhy dopravní komise ONV, se kterými se plénum MěstNV seznámilo v červnu 1974, které taktéž doporučovaly zahájit výstavbu terminálu aspoň během 6. pětiletky.[1495] V návrhu směrného územního plánu se podle informací z října 1973 objevovala úvaha zřídit nádraží na místě zahrady Technických služeb. Město se k tomu stavělo zdrženlivě, protože tento plán by vyvolal další komplikace, hlavně nezbytnost založení náhradní zahrady.[1496] Nakonec se ale tato lokalita ukázala nejschůdnější. Roku 1976 rada MěstNV definitivně rozhodla situovat autobusový terminál do prostoru při Jiráskově ulici, mezi bývalý obecní dvůr u kostela sv. Trojice a Fitzovu vilu. Na místě projektovaného nádraží se rozkládaly zahrady a ovocný sad.[1497] Podle jiného pramene ale finální výběr lokality probíhal ještě v roce 1978.[1498]

V červnu 1977 národní výbor konstatoval, že došlo ke zpoždění v investičním záměru a není zajištěno přidělení financí na autobusové nádraží. Investor navíc žádal v rámci budoucí výstavby i vyvlastnění dalších domů, čímž městu vznikla potřeba 5 náhradních bytů.[1499] V říjnu 1977 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby provést do 31. ledna 1978 odhad nemovitostí pro výstavbu nádraží (čp.467/III) a vedoucímu odboru finančního a plánovacího zajistit výkup.[1500] Dle plánů MěstNV z října 1977 měl být červený kříž kvůli chystané demolici přestěhován z čp.114/III do objektu Slávie (v Třebízského ulici).[1501] V listopadu 1977 rada MěstNV vzala na vědomí zprávu o výstavbě autobusového nádraží, posoudila předložené studie a souhlasila s variantou č. 1. Uložila pak vedoucímu odboru výstavby provést předběžné odhady výkupu nemovitostí.[1502] V červnu 1978 město na základě schválené studie vymezilo demoliční zónu. Z lokality se mělo vystěhovat 6 stávajících rodin, pro něž bylo nutné najít náhradní byty, a to z čp.464/III (?) – 1 byt, čp.472/III – 1 byt, čp.468/III – 1 byty, čp.595/III – 2 byty a z čp.115/III – 1 byt.[1503] V prosinci 1976 se také uvádí, že bude potřeba do roku 1980 kvůli plánované výstavbě autobusového nádraží najít 1 náhradní byt pro obyvatele čp.467/III.[1504] Dne 29. května 1979 rada MěstNV vzala na vědomí, že projekt autobusového nádraží už se zpracovává.[1505] Město zapracovalo výdaje na pořízení projektu do bilance rozpočtu za 1. pololetí 1979.[1506] V září 1979 se uvádí, že v domě čp.32/III v sousedním areálu Technických služeb (bývalý obecní dvůr vedle starého hřbitova u kostela sv. Trojice, viz kapitola „Plzeňské předměstí“) měl po provedené rekonstrukci vzniknout byt pro zahradníka, přičemž by šlo o náhradu za stávající domek, který má být zbořen kvůli chystané výstavbě autobusového nádraží.[1507] Dne 4. září 1979 rada MěstNV projednala žádost Marie Šmatové z čp.468/III o zvýšení kupní ceny domu (vykupován kvůli autobusovému nádraží). Rada souhlasila se zvýšením ceny o 15 procent.[1508] V březnu 1980 taky rada MěstNV souhlasila, aby se bývalým majitelům domů čp.468/III, čp.472/III, čp.595/III zrušil poplatek za užívání bytu s větší podlahovou plochou obytných místností.[1509] Obyvatelé těchto drobných domků určených k demolici totiž dostali přidělené náhradní byty s větší obytnou plochou a byli by tak nuceni k zvýšeným platbám.

5.2.2. Průběh výstavby autobusového nádraží

Výstavba nádraží byla zařazena do plánu na rok 1980, kdy se zde zamýšlelo vytvořit hodnotu díla 100 000 Kčs.[1510] Podle zprávy z března 1980, se ale o zahájení výstavby autobusového nádraží stále jen uvažuje.[1511] Dne 19. srpna 1980 aspoň rada MěstNV vzala na vědomí informaci místopředsedy MěstNV, že autobusové nádraží bude po svém zprovoznění předáno do užívání podniku ČSAD Plzeň.[1512] Vyjasnily se tím finančně-právní souvislosti investice. Dle podkladů ze září 1980 mělo mít nádraží celkovou hodnotu 4 664 000 Kčs, s náklady 3 930 000 Kčs (z toho 199 000 Kčs z vlastních zdrojů města a 3 731 000 Kčs z úvěru). Plánované náklady na rok 1980 činily 140 000 Kčs a plánovaná hodnota 100 000 Kčs. Zatím nebyly čerpány. Zahájení stavby se očekávalo ve 3. čtvrtletí 1980, dokončení ve 2. čtvrtletí 1983.[1513] Podmínkou pro odstartování stavby také bylo vystěhování lidí z původních domů. V tomto ohledu se muselo čekat na dokončení bytového domu v Polní ulici Za Rakováčkem, kde z 28 bytů byly 4 vyhrazeny pro MěstNV jako náhradní byty právě pro lidi z této demoliční zóny.[1514] Dům čp.804/III byl zkolaudován koncem roku 1980.[1515] Mohlo se začít.

Výstavba nádraží započala roku 1981,[1516] konkrétně 1. července 1981.[1517] Projekt vypracoval Dopravoprojekt Brno.[1518] Za 1. pololetí 1981 se zde proinvestovalo 179 200 Kčs (plán na celý rok činil 510 000 Kčs).[1519] Došlo k demolici původní zástavby. Autobusový terminál si rovněž vynutil rozsáhlý zábor veřejného parku u Fitzovy vily a zahrad, obklopujících dříve chorobinec. Celý prostor mezi Jiráskovou ulicí a železniční tratí byl tehdy vybagrován a 1. října 1981 začala vlastní stavba. Město na ni poskytlo 5 500 000 Kčs, náklady na pracovní síly se snižovaly rozsáhlou brigádnickou výpomocí občanů.[1520] Vytvořená hodnota díla za celý rok 1981 tu dosáhla 700 000 Kčs, náklady 350 000 Kčs (oproti plánovaným 480 000 Kčs[1521]), odpracováno bylo 4138 brigádnických hodin (z toho 1707 zdarma). Práce prý začaly až v 2. pololetí 1981 a sestávaly z demolic, skrývky zeminy a zabezpečení materiálu.[1522] V jiném dokumentu se udávaly celkové náklady za rok 1981 na 392 000 Kčs.[1523] Pro rok 1982 zde plán Akce Z počítal s vytvořením hodnoty díla 1 800 000 Kčs při nákladech 1 226 000 Kčs. Zároveň se uvádí, že stavbu čerpá město úvěr od Státní banky československé.[1524] V září 1982 se zmiňuje, že práce na nádraží postupují dle harmonogramu.[1525] Plánovaná hodnota díla pro rok 1982 (1 800 000 Kčs) bude prý dle údajů z prosince 1982 překročena na cca 1 900 000 Kčs. K překročení došlo i u plánovaných nákladů, které měly pro rok 1982 dosahovat 1 300 000 Kčs, ale ve skutečnosti čítaly 1 400 000 Kčs.[1526] Na rok 1983 se plánovalo na stavbě nádraží vytvořit hodnotu díla 2 500 000 Kčs.[1527] Plánované výdaje na rok 1983 měly dosáhnout 2 333 000 Kčs. V 1. pololetí ale bylo prostavěno jen 446 000 Kčs. Národní výbor dodává, že n. p. Silnice nastoupí na stavbu až koncem 3. čtvrtletí 1983.[1528] V roce 1983 bylo na nádraží odpracováno 30 321 brigádnických hodin (z toho 14 003 zdarma). Vznikla hodnota díla 2 429 000 Kčs a prostavěla se částka 2 100 000 Kčs.[1529] Celková finanční bilance po dokončení stavby byla následující: náklady plánované ve výši 4 023 000 Kčs ve skutečnosti dosáhly jen 3 890 000 Kčs (hodnota díla dle projektu činila 5 228 000 Kčs). Celkem se tu odpracovalo 56 027 brigádnických hodin (z toho 23 065 zdarma).[1530] K 31. prosinci 1983 převedl MěstNV autobusové nádraží na ČSAD Plzeň, který jako nabyvatel uhradil plnou hodnotu stavby (5 228 000 Kčs). MěstNV pak mohl splatit dluh u SBČS ve výši 3 300 000 Kčs.[1531] Výsadba zeleně proběhla v prostoru nového nádraží v roce 1983.[1532]

První etapa výstavby nádraží tedy skončila roku 1983.[1533] Pro veřejnost se terminál otevřel 29. listopadu 1983. Zatím vznikla jen široká nástupiště a komunikace pro autobusy. V druhé etapě měla přibýt výpravní a administrativní budova s čekárnou a zastřešení nástupišť.[1534] Na svém 20. plenárním zasedání MěstNV v roce 1984 zařadil výstavbu výpravní budovy mimořádně do volebního programu Národní fronty.[1535] Dne 28. srpna 1984 tuto investici odsouhlasila i rada MěstNV.[1536] Šlo o součást Akce Z na rok 1984.[1537] Tato dodatečně zařazená investice měla mít hodnotu díla 500 000 Kčs (pro rok 1984).[1538] Nakonec se zde během roku 1984 prostavělo 300 000 Kčs (splněn tak plán) a vytvořena hodnota 500 000 Kčs (rovněž v souladu s plánem).[1539] Už v 1. pololetí 1984 ale MěstNV investoval do přípravných prací a projektové dokumentace na budovu autobusového nádraží.[1540] V prosinci 1984 taky plénum schválilo přijetí úvěru od Státní banky Československé na výstavbu výpravní budovy autobusového nádraží ve výši 1 390 000 Kčs.[1541] V plánu Akce Z na rok 1985 se u této investice počítalo s částkou 950 000 Kčs.[1542] Během 1. pololetí 1985 pak město čerpalo výše uvedený úvěr na budování nádraží.[1543] V létě roku 1985 se uvádí, že hrubá stavba výpravní budovy nádraží bude dokončena do konce července 1985.[1544] Za celý rok 1985 tu ve shodě s plánem vznikla hodnota díla 950 000 Kčs.[1545] Finanční náklady za rok 1985 dosáhly 660 000 Kčs (plán 698 000 Kčs).[1546] I do plánu Akce Z  na rok 1986 byla výstavba autobusového nádraží zařazena, a to za 550 000 Kčs.[1547] Zároveň se počítalo s dokončením stavby ještě během roku 1986.[1548] Během uplynulého volebního období (1981–1986) měla být na výstavbě nádraží vytvořena celková hodnota díla 5 228 000 Kčs (oproti plánovaným 4 900 000 Kčs).[1549] Nádraží přešlo i do plánu Akcí Z na 8. pětiletku (1986–1990). Celková hodnota díla na odbavovací hale autobusového nádraží byla vyčíslena na 2 000 000 Kčs, z nichž už se 1 450 000 Kčs podařilo realizovat do roku 1985, na 8. pětiletku tedy zbývalo 550 000 Kčs.[1550] Během 1. pololetí 1986 tu byly dosaženy rozpočtové náklady 447 000 Kčs (plán na celý rok 548 000 Kčs). Finanční náklady dosáhly v tomto období výše 313 000 Kčs (oproti celoročnímu plánu 429 000 Kčs).[1551] Za celý rok 1986 byl rozpočet stavby následující: rozpočtové náklady 548 000 Kčs (ve shodě s plánem), finanční náklady 568 000 Kčs (plán uváděn ve výši 571 000 Kčs). Odpracováno 25 522 brigádnických hodin (z toho 12 416 zdarma).[1552]

Výstavba budovy nádraží skončila roku 1986.[1553] Odbavovací hala se otevřela 22. prosince 1986. Nacházel se v ní rozsáhlý vestibul s čekárnou, záchody a informační kancelář.[1554] Odbavovací hala je nenápadným přízemním objektem, který nepodporuje pojetí okružní třídy jako městského bulváru. Jde o další ukázku časté chyby normalizačních projektantů. Výhledově by bylo správné podpořit přestavbu a zvýšení této budovy. Hlavní městská třída vyžaduje ideálně dvoupatrovou plnohodnotnou zástavbu. Funkčně bylo ovšem autobusové nádraží umístěno vhodně, v těsné blízkosti nádraží vlakového. V roce 1988 ještě proběhla 3. etapa jeho výstavby. Spočívala v dokončovacích pracích, jakými byly parkové úpravy, nátěr přístřešků nástupišť apod.[1555] Z hlediska ekologického je pozoruhodné, že při stavbě autobusového nádraží byl v těsné blízkosti novostavby odbavovací haly zachován vzrostlý strom. Už v červnu 1977 při plánování terminálu místopředseda ONV Josef Kostlivý apeloval, že je nutno při výstavbě nádraží pamatovat na ochranu zeleně.[1556] Zachování jediného stromu sice nepůsobí impozantně, ale v dobovém kontextu utilitární stavební velkovýroby šlo o výrazné plus.

5.2.3. Další vývoj autobusového nádraží

Nádraží vzniklo v Akci Z za pomoci místních obyvatel, ale právně nikdy nepatřilo městu.[1557] To se po roce 1989 ukázalo být zdrojem mnoha problémů. Po revoluci totiž autobusové nádraží převzala firma Betinec jako nástupce monopolního autobusového dopravce. Na zasedání městské rady 22. srpna 1994 jí bylo povoleno redukovat plochu nádraží, ponechat jen dvě nástupiště a na zbytku plochy zřídit tržnici. V polistopadových podmínkách se ukázalo, že areál nádraží byl snad příliš rozlehlý a jeho údržba je neefektivní.[1558] Tržnice se tu nicméně nerozvinula a nakonec bylo obnoveno využívání celé plochy nádraží k původním účelům.

Počátkem roku 1997 nádraží dočasně přestalo fungovat. Tehdejší majitel, firma Luvos, se totiž nemohla s městem dohodnout na finančním vyrovnání. Město chtělo areál vykoupit a nabízelo 10 000 000 Kč, Luvos požadoval 15 000 000 Kč nebo nájem 100 000 Kč měsíčně. Od 1. ledna 1997 pak Luvos v rámci tlaku na město nechal nádraží uzavřít, takže provizorní stání pro autobusy se musela zřídit před vlakovým nádražím na náměstí 5. května.[1559] V červnu 1997 město podalo žádost na ministerstva financí a dopravy a spojů o dotaci, za níž by obec mohla autobusové nádraží vykoupit. Odpověď státu ale nepřicházela.[1560] V srpnu 1997 městské zastupitelstvo uložilo starostovi jednat o zprovoznění autobusového nádraží, do 15. září 1997 by měla být uzavřena dohoda s J. Vracovským.[1561] Dne 1. září 1997 se měl areál znovu otevřít.[1562] Optimismus byl založen na kompromisní dohodě, kterou navrhl zastupitel Karel Novák. Město podle ní mělo během následujících 10 let zaplatit Jiřímu Vracovskému 18 900 000 Kč. Podnikatel by nesl náklady na údržbu a provoz nádraží, pak by město objekt získalo do svého vlastnictví. Podle zastánců této varianty šlo o přijatelné řešení, město totiž zbavovalo břemene režijních nákladů a přitom by nádraží začalo opět fungovat.[1563] Jenže 9. září 1997 obdrželo zastupitelstvo posudek od právníka, v kterém se říkalo, že smlouva s J. Vracovským je pro město nevýhodná.[1564] Chystaná transakce tak byla zpochybněna. V říjnu 1997 nakonec rozhodlo zastupitelstvo na mimořádném zasedání koupit autobusové nádraží od firmy Luvos za 15 000 000 Kč.[1565] O detailech odkupu jednali zastupitelé 2. října 1997. De facto tak obec kapitulovala a uhradila původně požadovanou sumu.[1566] V listopadu 1997 městská rada odsouhlasila záměr pronajmout autobusové nádraží a uložila odboru rozvoje města zveřejnit nabídku.[1567] Počátkem ledna 1998 radní odsouhlasili pronájem nádraží firmě ČSAD Autobusy.[1568]

V červnu 2005 jednal starosta města J. Baloun s ředitelem ČSAD Plzeň o možné rekonstrukci nádraží, včetně výpravní budovy, nástupišť a přístřešků. Návrh měl být zapracován do rozpočtu Rokycan i ČSAD na rok 2006.[1569] Dne 4. února 2008 město zveřejnilo seznam některých investic, které v roce 2008 hodlalo provést. Mezi nimi se uváděla i oprava povrchu nástupišť na autobusovém nádraží o  výměře cca 200 čtverečních metrů. Případní zájemci o provedení prací se měli přihlásit do 29. února 2008.[1570] Před rokem 2015 byla v rámci rekonstrukce železniční stanice i parku u kostela sv. Trojice vybudována pěší cesta, která propojuje autobusové nádraží, park u kostela sv. Trojice a nástupiště vlaků.

5.3. Vývoj pojmenování tohoto úseku okružní třídy

7. září 1953 navrhla rada MNV přejmenovat tento úsek okružní třídy, od dnešního autobusového nádraží k bývalé Plzeňské bráně na Horní příkopy.[1571] Jméno se příliš neujalo a o dvacet let později byla změna revidována. 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak byla stávající ulice Horní příkopy připojena opět k Jiráskově ulici. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[1572]

V listopadu 1991 navrhoval místní Klub angažovaných nestraníků neúspěšně přejmenovat Jiráskovu ulici v úseku od náměstí 5. května až ke křižovatce u Střelnice na ulici purkmistra Heyrovského.[1573]

5.4. Prostor křižovatky u Střelnice

Od autobusového nádraží směrem k bývalé Plzeňské bráně už Jiráskova ulice ztrácí zcela rysy městské třídy, protože vstupuje do lokality s tradicí starší zástavby v předpolí zbořené městské brány. Okružní třída se zde tudíž nerozvinula jako kvalitativně nový urbanistický prvek. Došlo spíš jen k postupné implantaci široké vozovky Jiráskovy ulice do staršího urbanistického útvaru. Jiráskova ulice tu míjí na jižní straně, za autobusovým nádražím, areál technických služeb čp.32/III (bývalý obecní dvůr) a pak hřbitov s kostelem sv. Trojice (popis areálu technických služeb i kostela je zařazen do podkapitoly rámci Plzeňského předměstí, protože jde o starší stavby, bez vazby na koncept okružní třídy).

V prostoru před bývalou Plzeňskou branou bylo postupnými regulačními zásahy sice zásadně převrstveno původní měřítko historické předměstské zástavby, ale šance vytvořit zde další uzlový bod okružní třídy byla promarněna. Od raného novověku tu přitom existovala křižovatka různých cest, které se rozbíhaly od brány do všech směrů. Na jihozápad směřovala Plzeňská silnice, na severozápad silnice do Litohlav a směrem na jih cesta na Tymákov, po stavbě železniční trati roku 1862 přerušená kolejištěm. Místo koncepčně rozvíjeného centrálního prostoru, jakéhosi prestižního náměstí před branou, jež by propojilo okružní třídu i výpadovku na Plzeň, popřípadě silnici na Litohlavy a další pokračování okružní třídy k bývalé Saské bráně (Třebízského ulice) se tu dnes nachází nesourodá mozaika stavebních počinů z různých období, různého měřítka a s různou koncepcí pojetí tohoto městského uzlu. Za první republiky bylo dosud prázdné tzv. Kličkovic pole naproti Plzeňské bráně zastavěno nerušivými ale příliš nevýraznými rodinnými domy. V roce 1950 zmizela po hanebném rozhodnutí rokycanských politických špiček barokní Plzeňská brána (foto z r. 1906 a 1999) a v 80. letech 20. století celý prostor v předpolí zbořené brány rozrušila demolice historické budovy špitálu a redukce hřbitova okolo kostela sv. Trojice, aby zde vznikla rozlehlá silniční křižovatka u Střelnice, fakticky dezurbanizovaná, zbavená chodců i života (foto cca z r. 2000). I přes jisté korekce od počátku 21. století (obnova hradební zdi bývalého hřbitova, kultivace normalizační křižovatky na kruhový objezd a větší práce s veřejnou zelení i městským mobiliářem) tento kompozičně neujasněný stav přetrvává do současnosti. Podrobný popis křižovatky u Střelnice je zařazen do kapitoly „Plzeňské předměstí“. O demolici brány a neblahých urbanistických důsledcích tohoto činu pojednává kapitola „městské opevnění“.

6. Západní úsek okružní třídy (ulice Třebízského)

Z prostoru před bývalou Plzeňské brány okružní třída pokračuje v délce cca 200 metrů k severu jako ulice Třebízského (foto z r. 1906 a 1999). Při její východní straně se v bývalé zahradě objektu Střelnice (budova bývalé Střelnice je popsána v kapitole „ulice Míru“) zachoval cenný úsek městských hradeb s dvěma baštami, oddělený od ulice parkovým pruhem (o něm podrobněji v kapitole „městské opevnění“). Protější uliční fronta nemá urbanistický charakter okružní třídy. Místo reprezentativní zástavby tu na přelomu 19. a 20. století vyrostla řada malých přízemních a patrových domů, coby součást nové zástavby Plzeňského předměstí. Drobné individuální domy a malá šířka komunikace v těchto místech nabývají spíše podoby periferní ulice. To samo o sobě by ještě nebylo problémem, protože je nutné zopakovat, že investiční a stavební aktivita ve městě velikosti a významu Rokycan nemohla mít nikdy takovou dynamiku, aby dokázala plně ztvárnit víc než jeden kilometr dlouhý úsek okružní třídy. V době vzniku okružní třídy byly Rokycany jen pětitisícovým venkovským městem. Daleko závažnějším defektem je to, co se zde událo v letech 1981–1983, kdy na křižovatce Třebízského a Litohlavské ulice vyrostl naprosto nevhodný panelový dům s 36 byty.[1574] Převýšená solitérní panelová hmota v bezprostřední blízkosti bývalé Plzeňské brány a sousední vilové čtvrti poškodila obraz této části Rokycan. Zdá se, že právě v této době ztratilo územní plánování v Rokycanech veškeré zábrany a brutální vložení panelových věžáků u Plzeňské brány, podobně jako podobný urbanistický prohřešek v Hradební ulici (domov důchodců) mělo systematicky likvidovat původní rytmus „buržoazních“ městských dominant. To, že architekti ze státních projekčních ústavů byli ochotni s něčím podobným souhlasit, je i výmluvnou ukázkou konformismu lidské povahy (foto z r. 1928 a 1999).

Urbanistická bilance výstavby okružní třídy v tomto úseku je tedy nevýrazná. Třebízského ulice sice plní roli frekventované „okružní“ komunikace, ale zástavba, která ji lemuje, nemá charakter městského bulváru. Podrobný popis domů a stavebního vývoje Třebízského ulice je i proto zařazen do kapitoly „Plzeňské předměstí“, kam svým charakterem více spadá.

7. Severozápadní úsek okružní třídy (park U Saské brány)

Třebízského ulice vstupuje po zhruba dvou stovkách metrů, kdy sleduje západní okraj historického jádra města, do křižovatky s ulicemi Sedláčkova a Alešova. Zde se Třebízského ulice ostře lomí k východu a po dalších necelých dvě stě metrů vede po okraji parkového pásu, nazývaného park U Saské brány, a pak na náměstí U Saské brány končí. Na rozdíl od předchozího, urbanisticky nevýrazného úseku Třebízského ulice je zde více patrný koncepční záměr z konce 19. století ohledně utvoření okružní třídy. V poměrně velkorysém stylu zde roku 1893 došlo ke srovnání původních hradebních příkopů, na jejichž místě vznikla lipová alej, dodnes zčásti dochovaná jako park U Saské brány.[1575] Po roce 1894 tu byla zřízena i komunikace.

Původní očekávání utvoření prestižního městského korza a bulváru ale ani tady nebyla zcela naplněna. Roku 1900 sice rokycanská radnice nechala neomluvitelným způsobem zbořit středověkou Saskou bránu (foto z r. 1885, o bráně detailně v kapitole „městské opevnění“), protože se tu plánovala výstavba reprezentativní budovy sokolovny. Sokolský dům ale nakonec vyrostl na nároží ulice Jiráskovy a Svazu bojovníků za svobodu (viz výše). Dlouhé roky tu pak stavební aktivita zůstala jen skromná, kvantitativně i kvalitativně. Na severní straně okružní třídy vznikla souvislá řada přízemních obytných domků, naprosto neodpovídajících původnímu velkolepějšímu urbanistickému záměru. Starobylý polovesnický charakter si udrželo i předpolí bývalé brány (náměstí U Saské brány). To navíc v 2. polovině 20. století prodělalo neblahou vlnu demolic, které vyústily ve výraznou dezurbanizaci této části města. Tato zástavba je podrobně popsána v kapitole „Plzeňské předměstí“. Snad jen na vnitřní (k historickému jádru přiléhající) straně tohoto úseku okružní třídy se vytvořila zástavba celoměstského významu, konkrétně městská opatrovna (nyní mateřská škola) a základní škola T. G. Masaryka, které mají měřítka i charakter adekvátní konceptu okružní třídy.

7.1. Městská opatrovna čp.39/I (nyní mateřská škola čp.224/I)

7.1.1. Nerealizovaná sokolovna a výstavba městské opatrovny

Na místě zbořených kasáren, které se původně přimykaly k objektu Saské brány (foto z r. 1885), na nároží dnešní Gottliebovy ulice a parku U Saské brány tu roku 1904 došlo k výstavbě městské opatrovny čp.224/I (dříve čp.39/I).

Původně se tu plánovalo zbudování sokolovny. Právě kvůli tomu ostatně byla barbarsky zbořena Saská brána a sousední historická budova kasáren. Obecní zastupitelstvo svým usnesením z 20. května a 27. prosince 1898 skutečně bránu a přilehlá kasárna prodalo tělocvičné jednotě Sokol za 1000 zlatých.[1576] V roce 1900 se o výstavbě sokolovny v této lokalitě mluví jako o hotové věci. Stavět se mělo začít na jaře 1900. Ze 46 zájemců byl vybrán pro zajištění stavebních prací Hynek Šmolík a jeho firma.[1577] Pak si ale sokolská obec vše rozmyslela a své sídlo nakonec vybudovala na opačné straně historického města, v Jiráskově ulici (viz vpředu).

Uvolněný ale nyní nevyužitý pozemek u bývalé brány roku 1902 zpět vykoupilo město.[1578] Pak tam vyrostla nákladem 15 000 K obecní opatrovna, dnes sloužící jako mateřská škola.[1579] Otevřela se veřejnosti 15. září 1904. Neorenesanční budovu vyprojektoval místní stavitel Bohuslav Ryšavý.[1580] Šlo o skromný, přízemní objekt, spíše charakteru vilky. Okna měla obdélníkové nadokenní římsy, nároží bylo bosované.[1581] Uvnitř se nacházely dvě učebny a zázemí, na okolním pozemku zahrada a dětské hřiště.[1582] Na výstavbu opatrovny (a zároveň na výstavbu gymnázia) si město vzalo půjčku u pražské městské spořitelny. V březnu 1919 jednalo obecní zastupitelstvo o jednorázovém splacení této půjčky. V té době zbývalo ještě splatit 362 266,98 K. Půjčku město vypovědělo dle rozhodnutí radních z 10. ledna 1919. Splatná byla k 15. červenci 1919. Kvůli vládnímu nařízení regulujícímu peněžní transakce (zákaz výběru více než 50 % vkladů) ale splacení půjčky nebylo možné a zastupitelstvo záměr stáhlo.[1583]

7.1.2. Další stavební vývoj objektu městské opatrovny v 1. polovině 20. století

Když se v roce 1927 město zabývalo bezpečnostním rizikem umístění obecní spořitelny a veřejné knihovny v jedné budově (čp.83-84/I na Masarykově náměstí), bylo jim spořitelnou doporučeno knihovnu vystěhovat a provést přístavbu 1. patra na budovu opatrovny čp.39/I) pro účely knihovny. Spořitelna na to nabídla poskytnout půjčku.[1584] Plán ale nebyl potom nijak rozveden blíže k realizaci.

Koncem 20. let 20. století město řešilo prodej domu čp.195/II (tzv. Hammerova vila poblíž Hammerovy pily na Jižním předměstí) do soukromých rukou. Část městské reprezentace s  prodejem nesouhlasila a požadovala, aby se do objektu čp.195/II umístila rodinná škola. 10. srpna 1928 byli radní informováni, že následující týden se má jednat s ministerstvem školství a národní osvěty o využití čp.195/II pro rodinnou školu. Zároveň se ale na ministerstvu mělo jednat o variantě umístit rodinnou školu v budově opatrovny.[1585] V srpnu 1928 vzala městská rada na vědomí informace o intervenci starosty 22. srpna 1928 v Praze v otázce mateřské školy a předání domu čp.195/II rodinné škole.[1586] Dne 12. září 1928 se městská rada usnesla doporučit obecnímu zastupitelstvu umístit rodinnou školu v budově mateřské školy, přičemž na stávající budovu se mělo přistavit 1. patro a provést adaptace přízemí za cca 300 000 Kč.[1587] O přesunu rodinné školy jednalo v létě 1928 i obecní zastupitelstvo. To 27. července 1928 sice rozhodlo prověřit možnost umístit rodinnou školu v bývalé Hammerově vile na Jižním předměstí, ale 29. srpna 1928 na návrh Josefa Zápotočného rozhodlo od umístění rodinné školy v čp.195/II upustit a dalo ke zvážení, aby se pro rodinnou školu byl vyhledal vhodný pozemek pro stavbu zcela nové budovy. Městská rada pak jednala o i návrhu umístit rodinnou školu v novostavbě obecné školy dívčí (nynější ZŠ T. G. Masaryka, jejíž výstavba se právě schvalovala), která by se kvůli tomu zvýšila o 3. patro. Nakonec bylo navrženo využít pro rodinnou školu po rozšíření a přestavbě budovu tehdejší mateřské školy. Důležitý byl i faktor finanční. Novostavba by vyšla na 600–700 000 Kč, adaptace domu čp.195/II na 90 000 Kč, nástavba patra na dosavadní mateřskou školu a adaptace budovy pak na 300 000 Kč. Zastupitelstvo to schválilo s tím, že k financování se použije výpůjčka z lesního rezervního fondu.[1588] Souhlas s umístěním rodinné školy v budově mateřské školy, která by byla za 300 000 Kč adaptována a zvýšena o 1. patro, přičemž mateřská škola by se přestěhovala do nové budovy obecné školy dívčí, vyslovila i obecní finanční komise.[1589]

V říjnu 1928 se radní seznámili s tím, že ing. R. Jaroš podal rekursy proti usnesení městské rady o přestavbě opatrovny na rodinnou školu.[1590] V červnu 1929 městská rada vzala na vědomí, že zemská školní rada přeměnu městské opatrovny schválila.[1591] V listopadu 1929 radní odložili rozhodnutí o žádosti živnostenské školy, aby jí byly opatřeny místnosti v nástavbě mateřské školy, dokud nebude vyřešeno umístění rodinné školy.[1592] V únoru 1930 se radní na žádost rodinné školy usnesli zahájit přípravné práce na přemístění rodinné školy do budovy mateřské školy. Náčrtky na adaptaci a nástavbu budovu měla vyhotovit městská technická kancelář a s M. Kubátovou se mělo jednat o postoupení části její zahrady k rozšíření pozemku u budovy mateřské školy.[1593] V polovině září 1930 radní odsouhlasili závěry z porady konané z 28. srpna 1930 v otázce umístění mateřské školy v nové škole a adaptace stávající mateřské školy na rodinnou školu.[1594] Počátkem října 1930 rada konstatuje, že nabídka M. Kubátové na odprodej její zahrady na rozšíření nynější budovy mateřské školy nebyla přijata pro přemrštěnou cenu.[1595] V prosinci 1930 obecní správní komise vzala na vědomí zprávu předsedy komise J. Zápotočného o poradě s ing. Šulcem o nástavbě mateřské školy pro účely rodinné školy.[1596] V dubnu 1931 pak této komisi byla předložena skica na přístavbu mateřské školy pro účely rodinné školy a bylo usneseno zahájit u ministerstva školství a národní osvěty jednání o tom, zda lze očekávat zestátnění rodinné školy.[1597] V listopadu 1931 městská rada vzala na vědomí zprávu o intervenci ze 17. listopadu 1931 na ministerstvu školství a národní osvěty v otázce zvýšení subvence na rodinnou školu.[1598] V lednu 1932, při debatě o obecním rozpočtu na rok 1932, se radní usnesli nově do rozpočtu zařadit i 300 000 Kč na adaptaci mateřské školy na rodinnou školu.[1599]

V roce 1931, po dokončení sousední Masarykovy školy (viz níže), byla do objektu opatrovny skutečně přestěhována Odborná škola pro ženská povolání („rodinka“). Současně došlo i k různým stavebním úpravám, zejména v interiérech, které město přišly na 280 000 Kč.[1600] Podle K. Hofmana ovšem náklady na adaptaci budovy dosáhly jen 125 551 Kč. Objekt se proměnil přístavbou kuchyně s jídelnou. 1. září 1932 zde začalo vyučování.[1601] Podstatné ovšem je, že místo nástavby proběhly jen objemově i finančně redukované stavební adaptace. 21. ledna 1932 členové městské rady rozhodli provést částečnou úpravu budovy mateřské školy pro účely rodinné školy. Mělo jít o přístavbu kuchyně a sklepa a o změny v dispozici přízemí. Vypracováním projektu byl pověřen ing. Šulc.[1602] V únoru 1932 při projednávání rozpočtu města na rok 1932 se J. Vlach dotazuje, zda se využije 300 000 Kč, určených na přístavbu školy pro ženská povolání. Odpověděl J. Alferi s tím, že v roce 1932 se realizuje jen přístavba kuchyně a sklepa a adaptace mateřské školy, která má být použita nadále pro účely rodinné školy. Starosta Josef Zápotočný dodal, že rodinná škola se musí do konce roku 1932 vystěhovat z měšťanské školy do budovy mateřské školy. Městská rada prý pověřila ing. Šulce z Prahy vypracováním projektu, přičemž náklad se odhaduje na 250 000 Kč.[1603] V březnu 1932 bylo oznámeno městské radě, že ing. Šulc požaduje za vyhotovení projektu adaptace mateřské školy na rodinnou školu 6 % z účtovaných nákladů. Město se usneslo, že se s Šulcem bude jednat o snížení sumy a J. Alferi žádal, aby do budoucnosti projekty menších staveb vyhotovila sama městská technická kancelář.[1604] Dne 6. května 1932 bylo městskou radou obecnímu zastupitelstvu doporučeno schválit projekt adaptace a přístavby mateřské školy na rodinnou školu s tím, že ing. V. Šulcovi se vyplatí 6994 Kč jako odměna.[1605] Pak 12. května 1932 byl schválen návrh stavební komise vydat obci stavební povolení k přístavbě a adaptaci rodinné školy.[1606]

V květnu 1932 jednalo zastupitelstvo o schválení projektu přístavby a adaptace mateřské školy na rodinnou školu a vydání stavebního povolení. Šlo o urgentní záležitost, protože do konce června 1932 musela rodinná škola vyklidit kuchyni v měšťanské škole. Podle původního rozhodnutí, kdy se 26. září 1928 obecní zastupitelstvo usneslo poskytnout rodinné škole budovu mateřské školy, mělo skutečně dojít k její nástavbě o 1. patro, přičemž náklady na adaptaci se odhadovaly na 300 000 Kč, které měly být opatřeny z lesního rezervního fondu. Tento záměr schválil okresní výbor 25. listopadu 1929. Díky intervencím města zvýšilo ministerstvo školství subvenci na rodinnou školu na 27 000 Kč pro rok 1932. Městská rada přikročila k pořízení projektu. Ale z úsporných důvodů se omezily úpravy jen na místnosti pro stávající dva ročníky s tím, že přístavba patra se provede až v budoucnosti. Nyní tedy mělo dojít jen k přístavbě kuchyně a sklepa na dvoře při Gottliebově ulici. Projekt přestavby vypracoval ing. arch. Viktorin Šulc z Prahy. Akce měla zahrnovat úpravu vchodů, zřízení klozetů, vybourání příček k rozšíření dvou učeben, rozšíření chodby, na východní straně přístavbu kuchyně se spíží (o rozměrech 12,8 x 8, 9 metrů a výšce 3,8 metrů). Pod přístavbou se měl zřídit sklep (k němu schody v rohu mezi starou budovou a přístavbou). Altán v jihozápadním rohu dvora měl být odstraněn. Rozpočet se plánoval na 288 987,49 Kč, včetně opravy staré budovy, úpravy dvora, zavedení vodovodu, kanalizace, splachovacích záchodů a nových kamen. Městská rada to doporučila ke schválení, ale na zastupitelstvu zazněly i námitky. Podle Františka Komárka byla sice mateřská škola vystěhována do nové obecné školy, ale vyvolává to komplikace a stejně bude zapotřebí nová budova. Měla by se proto zbudovat pro rodinnou školu novostavba. Komunista Jan Hořice navrhl vrátit věc městské radě k přezkoumání. Rodinná škola je podle něj nákladná a neúčelná, důležitější je podpora v nezaměstnanosti a výstavba sociálních bytů. J. Honzík pak konstatoval, že náklad na adaptaci budovy je vysoký a přístavba 1. patra by se měla provést ihned. Nakonec ovšem v hlasování návrh městské rady prošel beze změn.[1607]

Nástavba 1. patra na budovu opatrovny pro rodinnou školu byla i hlavním bodem schůze městské rady 2. července 1932, kde se oznamovalo, že již bylo vypsáno ofertní řízení na provedení prací. Zároveň byl přečten přípis od ředitelky Frieblové přestěhovat do objektu nové obecné školy místo mateřské školy rodinnou školu (ředitelka poukazuje na nízký početní stav žákyň rodinné školy). V debatě se R. Šlesinger vyjádřil, že není pravděpodobné, že rodinná škola bude převzata státem. Doporučuje proto odložit nástavbu a přestěhovat rodinnou školu do nové obecní školy. Člen rady Hofman ale oponuje, že nová obecní škola byla stavěna pro umístění mateřské školy a že rodinná škola má svůj význam. Je pro provedení nástavby. Naopak Jan Alferi souhlasí se Šlesingerem. Usneseno jednat s okresním výborem, aby povolil na 1 rok umístit rodinnou školu do obecní školy. Hlasování dopadlo ale nerozhodně s 3 hlasy a 3 proti. Starosta nakonec výsledek určil svým hlasem pro. Návrh provést přece jen ambicióznější projekt nástavby 1. patra tak definitivně nebyl podpořen.[1608] Dne 7. července 1932 bylo městské radě oznámeno, že okresní školní výbor povolil umístit rodinnou školu v nové obecné škole. Usneseno zadat přístavbu mateřské školy dle výsledku ofertního řízení za 182 942,90 Kč.[1609] Na následující schůzi rady 14. července 1932 se četl rekurz ing. R. Jaroše proti adaptaci opatrovny. Členové městské rady Šlesinger, Alferi a Brada se s ohledem na rekurz vyslovili proti zadání přístavby budovy, jak bylo usneseno na minulé schůzi.[1610] Část vedení města tedy odmítala nejen nástavbu 1. patra ale i skromnější rekonstrukci objektu čp.39/I.[1611] Koncem července 1932 se městská rada na návrh J. Alferiho usnesla, že náklady na adaptaci a přístavbu mateřské školy nesmí překročit 200 000 Kč.[1612] Opačné názory prezentoval J. Selement, který vystoupil na jedné ze schůzí rady v této době. Podle něj by úprava místností v opatrovně mohla být hotova do 15. srpna 1932 a přístavba kuchyně do 31. října 1932, pokud by došlo k okamžitému zadání prací. Uznal ale, že bude nutno počkat na zamítnutí stížnosti R. Jaroše.[1613] Počátkem srpna 1932 k návrhu městské technické kanceláře usneseno, aby byla adaptace budovy mateřské školy doplněna. Do dvou tříd se měly dát nové podlahy za cca 5000 Kč, do dvou tříd umyvadla a do dvou se měl zavést plyn na žehlení. Radní J. Alferi, R. Šlesinger a F. Nový požádali zaprotokolovat, že jsou proti.[1614] Dne 11. srpna 1932 pak byl schválen návrh městské technické kanceláře, aby se při adaptaci opatrovny na rodinnou školu ponechalo dosavadní schodiště a hlavní dveře.[1615] V srpnu 1932 se městská rada rovněž usnesla nebourat pavilon ve dvoře rodinné školy čp.39/I dříve, než bude pro něj vyhlédnuto místo u budoucího koupaliště pod Husovými sady, kam se přenese.[1616] Nakonec ale v září 1933 radní vyhověli žádosti Okresní péče o mládež o bezplatné věnování altánu ze zahrady rodinné školy pro ozdravovnu na Vršíčku.[1617] Dne 1. března 1933 rada rozhodla, že v nádvoří rodinné školy se odstraní dvě lípy.[1618]

V září 1932 městská rada uvádí, že dvoje „meidingerská kamna“ pro rodinnou školu se objednají u firmy František Patera po 880 Kč.[1619] V polovině září 1932 se firmě J. Žour poukázala záloha 20 000 Kč za práce na přístavbě rodinné školy.[1620] Koncem září 1932 bylo usneseno, že firmě K. Řezáč se vyplatí 12 000 Kč za kanalizační práce na rodinné škole.[1621] V polovině listopadu 1932 radní odsouhlasili, že firmě J. Žour se poukáže 30 000 Kč jako záloha za přístavbu rodinné školy.[1622] Počátkem prosince 1932 byla arch. ing. V. Šulcovi schválena výplata zálohy 5000 Kč za projekt přístavby rodinné školy.[1623] V polovině prosince 1932 k výplatě byly poukázány účty pro A. Pikolona ve výši 9674,50 Kč za truhlářské práce na rodinné škole.[1624] V lednu 1933 byla J. Žourovi poskytnuta první splátka 30 000 Kč za přístavbu a adaptaci mateřské školy a účet pro městskou plynárnu ve výši 7620,40 Kč za plynové instalace v rodinné škole.[1625] V únoru 1933 se firmě J. Žour poukázal účet ve výši 108 202,30 Kč za přestavbu mateřské školy.[1626] V březnu 1933 byly k výplatě schváleny účty pro firmu K. Řezáč ve výši 20 050,55 Kč za vodovod a kanalizaci pro rodinnou školu.[1627] V květnu 1933 městská rada uvádí, že otázka honoráře za projekt přístavby rodinné školy se vyřeší po celkovém vyúčtování stavby.[1628] V červenci 1933 byly k výplatě poukázány účty pro firmu A. Pikolon ve výši 5016,40 Kč za nátěr v rodinné škole.[1629] Počátkem listopadu 1932 městská rada oznamuje, že takzvaný mniškový fond je vyčerpán, a obecnímu zastupitelstvu doporučila na dokončení rekonstrukce Jiráskovy třídy a přístavby rodinné školy uzavřít půjčku 900 000 Kč z penzijního fondu městských železáren.[1630] Souhlas s 900 000 Kč půjčkou z městských železáren na rekonstrukci Jiráskovy třídy a rodinné školy vyslovila krátce nato i obecní finanční komise.[1631] V listopadu 1932 skutečně zastupitelé schválili uzavření přechodné půjčky 900 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu rekonstrukce Jiráskovy třídy a přístavbu rodinné školy. Obě investice se prý blíží k dokončení a zatím se provizorně hradí z mniškového fondu. Nyní bylo nutno uhradit za Jiráskovu třídu 350–400 000 Kč a za rodinnou školu 160 000 Kč, celkem cca 560 000 Kč. Zbytek peněz z půjčky měl jít na jiné investice.[1632]

7.1.3. Modernizace objektu mateřské školy a přístavba patra

Na nároží budovy je pamětní deska Františku Řehořovi, řediteli odborné školy pro ženská povolání, který zemřel 7. června 1945 na následky věznění v koncentračním táboře. Zřízení desky inicioval Svaz osvobozených politických vězňů. 10. května 1946 schválil MNV umístění této desky. Byla odhalena 9. června 1946.[1633] V její svrchní části se nachází reliéfní podobizna F. Řehoře a pod ní nápis: „VEDOUCÍ I. MÍSTNÍ ODBOJNÉ SKUPINY FRANTIŠEK ŘEHOŘ ŘEDITEL ODB. ŠKOLY PRO ŽEN. POVOLÁNÍ PODLEHL ZÁKEŘNÉ NEMOCI PO 5 1/4 ROČNÍM ŽALÁŘOVÁNÍ V NĚMECKÝCH KÁZNICÍCH.“ Vedle nápisu je ztvárněn meč a medailon s českým lvem. V dolní části se ještě nalézá nápis: „LIDE ČESKÝ, NEZAPOMÍNEJ BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU VLASTI.[1634]

Už ve 40. letech 20. století se opět uvažovalo o nástavbě tohoto objektu, který coby přízemní neposkytoval dostatek prostoru. V rozpočtu na rok 1943 na tento účel obec připravila 350 000 korun, ale postupné zastavení veškeré stavební aktivity na území protektorátu realizaci projektu znemožnilo.[1635] Plány na přístavbu patra oprášil až komunistický režim (mezitím byla rodinná škola roku 1950 zrušena a od roku 1955 zde fungovala opět mateřská škola[1636]). V dubnu 1956 projednala rada MNV rozšíření pozemku mateřské školy, tehdy uzavřena na ministerstvu kupní smlouva s dosavadním majitelem. V brzké době se očekává zahájení úprav nově získané zahrady.[1637] Šlo o původní zahradu pana Čejky. Rozšíření vyšlo na 35 000 Kčs.[1638] V létě 1965 ve školce probíhaly částečné stavební úpravy, kdy Okresní průmyslový podnik obkládal tři učebny umakartem (počátkem srpna už dvě z nich prý hotovy).[1639]

V 60. letech 20. století, kdy po prvotním budovatelském rozmachu došly komunistickému vedení města peníze i energie na velkorysé stavební projekty, se začalo uvažovat o možnosti provést nástavbu dosud přízemního objektu tak, aby se úsporným způsobem docílilo vyšší kapacity mateřské školy. Navrhla to komise pro výstavbu, ve spolupráci s komisí školskou a zdravotní MěstNV.[1640] Kapacita školky tím měla stoupnout o 50–60 míst.[1641] O projektu se mluví už v roce 1965. Investice měla být zahrnuta do Akce Z, někdy mezi roky 1966–1970, tedy ve 4. pětiletce. Rada MěstNV za tím účelem dokonce 1. září 1965 ustavila zvláštní komisi pro posouzení možných nástaveb školských zařízení (kromě této budovy se ještě uvažovalo o objektu jeslí čp.188/II v Jiráskově ulici a o tělocvičně u nedaleké ZŠ T. G. Masaryka. Do čela komise usedl ing. Stanislav Žofka, řadovými členy byli ing. Vratislav Štrunc, ing. Josef Mojžíš a pánové Váchal, Máša, Charvát, Trautner a Zeman. 14. září 1965 se konalo její první zasedání.[1642] Nakonec ze všech zvažovaných školských zařízení byla přístavba realizována jen na této budově. V  prosinci 1966 již Okresní stavební podnik pracuje na projektu.[1643] Mělo jít zároveň o pilotní projekt nového modelu „sdružování finančních prostředků“, prosazovaného tehdejší vládou, kdy by jednotlivé investice v obci byly financovány společnou iniciativou národního výboru i místních podniků a společenských organizací. Okresní stavební podnik v tomto duchu přislíbil, že projektovou dokumentaci zpracuje zdarma.[1644] V listopadu 1967 stále probíhalo zpracovávání projektu.[1645] Na rok 1968 už zde měl Okresní stavební podnik vyčleněno k prostavění 200 000 Kčs.[1646] Městský národní výbor na tuto investici pro rok 1968 vyčlenil z rezervního fondu 270 000 Kčs (z toho 150 000 Kčs činila subvence poskytnutá podnikem Kovohutě).[1647] Dne 19. června 1968 pak jednání s Kovohutěmi ohledně přístavby školky schválila rada MěstNV.[1648] V roce 1969 také na opravu školky přispěl podnik Marila, a to 12 000 Kčs.[1649]

Stavět se mělo začít ve 2. pololetí 1968. Celkové náklady spočteny na 700 000 Kčs. Kapacita zařízení měla stoupnout o 40 míst.[1650] Podle údaje z června 1968 ovšem náklady spočteny na 420 000 Kčs (myšlena jen suma určená k prostavění za rok 1968).[1651] Za rok 1968 nakonec ve skutečnosti prostavěno 483 160 Kčs.[1652] Následně 5. července 1968 mobiliář mateřské školy vystěhován za pomoci vojenské posádky do sousedního objektu základní školy. V září 1968 se už mluví o brzkém započetí stavby s tím, že projektová dokumentace je připravena.[1653] Nástavba školky ovšem podle dobového pramene začala už v 2. červencovém týdnu roku 1968.[1654] Přestavba měla skončit do roku 1969.[1655] V roce 1969 ovšem do rozpočtu této stavební akce zasáhlo zdražení stavebního materiálu. Odhadované zvýšení nákladů dosáhlo 120 000 Kčs.[1656] Na rok 1969 navrženo na tuto akci přidělit z fondu rozvoje a rezerv MěstNV 762 000 Kčs.[1657] Z nich v září 1969 uváděno, že skutečně prostavěno 371 000 Kčs.[1658] Za celý rok 1969 utratilo město na rekonstrukci školky a pořízení nového mobiliáře 809 000 Kčs.[1659] V září 1969 probíhají poslední práce (malířské a natěračské), byl už dokončen výtah do patra a čekalo se na dodávku kotle pro ústřední topení z Polska. Instalace kotle a výstavba plotu okolo zahrady školky měly být provedeny počátkem školního roku.[1660] Budova po dostavbě otevřena 15. září 1969. Její kapacita se zvýšila o 45 míst.[1661] V dubnu 1970 uváděno, že hradba okolo zahrady mateřské školy bude dostavěna dle příslibu Okresního stavebního podniku na jaře 1970.[1662] Ještě v listopadu 1970 asi ale ohrazení nebylo hotovo, protože MěstNV navrhl zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek podniku STS provést oplocení mateřské školy.[1663] Dle výhledového plánu investic z roku 1969 měly celkové náklady dosáhnout 1 300 000 Kčs.[1664] Celkový rozpočet v září 1969 uváděn jako 1 250 000 Kčs.[1665] Stejnou sumu uvádí i K. Jindřich.[1666] Podle údaje z dubna 1970 vyšla stavba na 1 310 000 Kčs.[1667] V letech 1968–1969 tedy bývalá opatrovna dle projektu Okresního stavebního podniku změnila podobu.[1668] Budova ztvárněna v úpadkovém slohu chudobné socialistické účelovosti. Objekt tehdy přišel o svou bohatou novorenesanční fasádu a byl zvýšen o patro. Jedna okenní osa otočená do Gottliebovy ulice, nejblíže nároží domu, byla zazděna. Zbylá okna připravena o veškeré ornamenty.[1669] Na fasádu pak aplikován ponurý plochý brizolit.

19. listopadu 1985 rada MěstNV rozhodla, že do volebního programu bude zařazena výstavba nebo přístavba mateřské školy v parku Pionýrů v hodnotě díla 2 000 000 Kčs.[1670] Tato investice byla v roce 1986 zmiňována jako součást plánu Akcí Z na 8. pětiletku (1986–1990). Celková hodnota investice se odhadovala na 2 000 000 Kčs.[1671] Plán ovšem nedospěl k realizaci. V dubnu 1988 plénum MěstNV souhlasilo s vyřazením výstavby mateřské školy z volebního programu Národní fronty na 8. pětiletku z důvodu dostačující kapacity.[1672] Ve školním roce 1985/86 v mateřské škole proběhlo asfaltování dvora (příprava na vybudování dopravního hřiště), ale plánovaná oprava střechy se z kapacitních důvodů přesunula na pozdější dobu.[1673] Rovněž v roce 1987 se oprava střechy neuskutečnila, Okresní stavební podnik neměl potřebné lešení.[1674] V září 1988 se uvádí, že do roku 1990 je v plánu vyměnit střešní krytinu mateřské školy v parku Pionýrů.[1675] Stejný termín, tedy rok 1990, se pro plánovanou výměnu krytiny na mateřské škole zmiňuje město i v dubnu 1989.[1676] A s opravou se na rok 1990 počítá i v návrhu rozpočtu MěstNV (dle údajů z února 1990).[1677] Během 1. pololetí 1990 se generální oprava střechy mateřské školy U Saské brány stále jen plánuje a ONV byl požádán o dotaci 200 000 Kčs.[1678]

V květnu 2000 městské zastupitelstvo odsouhlasilo zvýšení kapitálových výdajů obecního rozpočtu v daném roce, mimo jiné i kvůli rekonstrukci střechy objektu této školky.[1679] V dubnu 2002 naopak zastupitelé snížili v rámci úpravy obecního rozpočtu částku určenou původně na požární schodiště v budově školky o 400 000 Kč.[1680] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město 1 002 830 Kč do rekonstrukce umýváren v této mateřské škole (původně plánované náklady byly 1 100 000 Kč). Dalších 289 920 Kč investováno do nového vnitřního zařízení (plán byl 309 000 Kč).[1681] Dne 20. června 2005 přidělila rada města firmě Pet Stan 99, s. r. o. z Rokycan zakázku na rekonstrukci vzduchotechniky v objektu školky. Nabídková cena zněla na 732 992 Kč, městu nakonec fakturováno 747 272 Kč.[1682] Do návrhu městského rozpočtu na rok 2006 včleněna jako potenciálně potřebná investice i částka 125 000 Kč na projekt výměny oken a zateplení fasády, dále částka 200 000 Kč na vytvoření dřevěných podlah ve třídách a 650 000 Kč na projekt a realizace protiskluzové dlažby v kuchyni.[1683] V  únoru 2007 schválila rada města členy výběrové komise na posouzení nabídek na provedení rekonstrukce kuchyně v objektu školky. Akce totiž byla schválena jako investiční položka v rozpočtu na rok 2007.[1684] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že částku 1 110 000 Kč vydá obecní rozpočet v 2. pololetí 2007 na stavební úpravy kuchyně.[1685] Podle jiného pramene ale v rozpočtu na celý rok 2007 město na rekonstrukci kuchyně v této budově počítalo s částkou 1 170 000 Kč, z čehož nakonec utraceno 1 136 350 Kč.[1686] Zakázku na stavební úpravy kuchyně ve výběrovém řízení získala 13. dubna 2007 firma SBT Stavby, s. r. o. z Rokycan za 1 022 373 Kč a to cena i nakonec účtovaná firmou. Podle výsledků výběrového řízení měly práce skončit do 20. srpna 2007, nakonec akce skončila 17. srpna 2007.[1687] Dne 24. září 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo města úpravu obecního rozpočtu na rok 2007, kdy rozdělilo prostředky rozpočtované na projektové dokumentace, a to tak, že na výdaje na žádost o dotaci ze strukturálních fondů pro MŠ Saská brána přiděleno 128 000 Kč.[1688]

23. března 2006 rozhodl městský úřad na základě připomínek občanů k některým nesrovnalostem v označení ulic v Rokycanech o změně čísla popisného budovy mateřské školy. Ta dosud nesla čp.39/I a byla evidována jako součást náměstí U Saské brány. Nyní ale školka zařazena oficiálně do Třebízského ulice. Tím ovšem vznikla potenciální duplicita, protože v té samé ulici již existovalo číslo popisné čp.39, byť v jiné městské části (čp.39/III). Objektu mateřské školy proto bylo vydáno nové číslo popisné čp.224/I. 24. dubna 2006 rozhodla rada města změnit v tomto duchu i zřizovací listinu mateřské školy.[1689] Dne 30. května 2006 změnu zřizovací listiny odsouhlasilo i zastupitelstvo.[1690] Nové číslo popisné bylo přiděleno 1. března 2006.[1691]

27. června 2007 vydal městský úřad územní rozhodnutí na zamýšlené stavební úpravy objektu mateřské školy. Konkrétně mělo jít o zpevněnou plochu pro vjezd (cca 3,5 x 12 metrů), nový vstup do objektu (2,16 x 7,64 metrů) a kanalizační přípojku pro svod dešťových vod o délce cca 17 metrů. Mělo jít o spíše drobné úpravy, zejména v nádvorní části objektu. Do ulice Gottliebovy se plánovala výstavba nového plotu.[1692] Dne 17. dubna 2008 pak město ohlásilo záměr realizovat ještě během roku 2008 coby investici menšího rozsahu rekonstrukci vstupu do této budovy mateřské školy. Zájemci se měli přihlásit do 2. května 2008.[1693] Tato akce pak skutečně provedena. Dle stavu k počátku srpna 2008 už okolo vchodu do mateřské školy probíhají stavební práce a nad vchodem postavena hrubá konstrukce zastřešení. Dle stavu z poloviny září 2008 jsou už práce dokončeny a nad vchodem do školního objektu je nový přístřešek.[1694] Dne 14. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy měly být peníze ušetřené při rekonstrukci ulice Štefánikova a Korejská, kde ušetřeno 437 500 Kč, a na zimní údržbě, kde dosaženo úspory 370 000 Kč, použity na některé jiné investice. Mezi nimi i na opravu vstupu do této mateřské školy, kam přesunuta částka 200 000 Kč.[1695] 21. dubna 2008 taky městské zastupitelstvo vzalo na vědomí změnu v obecním rozpočtu, kdy částka 185 000 Kč z rezervy finančního odboru přesunulo na opravu zídky MŠ Saská v důsledku poškození vichřicí.[1696] 25. srpna 2008 městské zastupitelstvo schválilo doplnění zahrady u mateřské školy o nové herní prvky za podmínky, že výška volného pádu u těchto dětských atrakcí nebude větší než 1 metr a náklady na pořízení jednotlivých herních prvků nepřesáhnou 40 000 Kč.[1697]

V roce 2013 proběhla významnější oprava budovy školky. Zahrnovala výměnu oken, dveří, zateplení a nový barevný nátěr fasády, zateplení stropů a půdy, a dále terénní úpravy dvora a rekonstrukci oplocení Stavební firma Morez stavební z Plzně dokončila práce koncem listopadu 2013. Náklady dosáhly 3 521 675 Kč bez DPH.[1698] V březnu a dubnu 2016 proběhla na zahradě u mateřské školy výstavba nového pískoviště.[1699] V roce 2017 proběhly v budově školky stavební úpravy. Zvýšila se tím kapacita o 12 dětí, takže celkem v rokycanských školkách bylo umístěno 244 dětí. Kromě toho byl postaven nový plot do Gottliebovy ulice.[1700] O letních prázdninách roku 2017 tu byly také provedeny opravy podlah v 1. patře a rekonstrukce záchodů pro personál. Tyto akce byly dokončeny během srpna, ještě před začátkem školního roku.[1701] V prosinci 2020 městské zastupitelstvo zařadilo do seznamu akcí připravovaných nebo realizovaných pro rok 2021 mj. i půdní vestavbu v budově této mateřské školy.[1702] V březnu 2022 rada města souhlasila s tím, aby dle výsledku výběrového řízení byla zadána zakázka na stavební úpravy v objektu školky firmě PB networks ze Sedlecka za 3 627 686,08 Kč bez DPH (4 389 500,16 Kč včetně DPH).[1703] Předtím v únoru 2022 radní rovněž odsouhlasili přidělení zakázky na sanaci a dodatečnou hydroizolaci zdiva mateřské školy téže firmě PB networks za 681 121,02 Kč bez DPH (824 156,43 včetně DPH).[1704] V lednu 2024 se mezi plánovanými výdaji obecního rozpočtu na rok 2024 zmiňuje oprava kotelen v mateřské škole v parku U Saské brány a také v Raisově ulici, se souhrnnými náklady 3 250 000 Kč.[1705] V červenci 2024 je mezi investicemi do městských školských zařízení, plánovanými na letní prázdniny 2024, uváděna i tato mateřská škola. Mělo jí o demontáž tří stacionárních plynových kotlů a renovaci zařízení kotelny kvůli zastaralému, poruchovému až údajně havarijnímu stavu. Kromě toho se měly provést související opravy omítek a podlahy. Nově se do objektu instalovaly dva závěsné kotle. Vše s náklady 563 000 Kč bez DPH. Obec na tyto účely obdržela krajskou dotaci 700 000 Kč.[1706]

7.2. Základní škola T. G. Masaryka

7.2.1. Příprava výstavby školy a výběr pozemku

Park U Saské brány zůstal po třicet let od svého vzniku jen poklidnou parkovou enklávou na pomezí historického města a Plzeňského předměstí. Šlo skutečně spíš o park než okružní třídu. To se výrazně změnilo s výstavbou velkolepé budovy Masarykovy školy za první republiky.

Město pociťovalo nedostatečnou kapacitu stávajících školních budov už před 1. světovou válkou. Tehdy se rozběhly přípravy výstavby nové školy v nynější ulici Svazu bojovníků za svobodu, naproti tehdejšímu gymnáziu (viz výše). Jenže válka přípravy zastavila. Po válce se pak postupně měnil názor na umístění školy. Původní pozemek naproti gymnáziu byl shledán méně vhodným, kvůli hluku a umístění v centru města a vyrostl na něm nakonec komplex okresních úřadů (viz výše).[1707]

19. února 1924 na své schůzi obecní zastupitelstvo navrhlo, aby městská rada a místní školní rada posoudily a prosadily v roce 1925 výstavbu tělocvičny pro děti z obecních škol tak, aby děti nemusely cvičit v sokolovně. V květnu 1924 ale místní školní rada sděluje, že ve stávajících školních budovách se tělocvična nedá zřídit a bude nutno vyčkat až na výstavbu nové obecné školy dívčí, kde se plánuje i stavba tělocvičny.[1708] Výběr lokality pro umístění nové školy, která měla být symbolem moderního a osvíceného přístupu k výstavbě vzdělávacích ústavů, zabralo poměrně dost času. Jedním z vážných favoritů na staveniště školy byla lokalita před tehdejší Plzeňskou branou, na křižovatce Plzeňské a Litohlavské ulice, vedle plynárny (tzv. Kličkovic pole). V červnu 1926 dokonce starosta města narychlo stáhl z programu schůze zastupitelstva návrh na projednání regulačního plánu pro oblast za Plzeňskou branou, protože plán měl doznat změn, pokud by se přijalo rozhodnutí, že nová škola bude postavena zde, proti hřbitovu.[1709] V únoru 1927 se Josef Zápotočný na schůzi obecního zastupitelstva dotazuje, v jakém stádiu je výstavba obecné školy dívčí. Starosta odpověděl, že se pořád jedná o vhodném stavebním místě a zvažuje se možné využití původních stavebních plánů od Václava Vejrycha, který před 1. světovou válkou vyprojektoval budovu školy na místě naproti tehdejšímu gymnáziu (viz výše).[1710] Vhodných pozemků se zvažovalo mnohem víc. Kromě uvedeného Kličkovic pole před tehdejší Plzeňskou branou to taky byla zelinářská zahrada pana Holuba a Mikoláškova (na nynějším nároží ulic Soukenická a U Soutoku), děkanská zahrada u Děkanského rybníčku ve čtvrti Pod Kostelem, louky naproti hřišti pod Strání (patrně na levém nábřeží Klabavky, v prostoru nynější ulice Ke Koupališti a U Soutoku), pole vedle hospodářské školy (tedy na Pražském předměstí v dnešní ulici Mládežníků), zahrada paní Foltové, louka právovárečného pivovaru u tehdejší Příbramské ulice (tedy severně od dnešní Pivovarské ulice, na místě, kde později vyrostl areál autobusových garáží a opraven), zahrada pana Partiše vedle tehdejšího gymnázia nebo louka Pražské dřevařské společnosti vedle tehdejší Hammerovy pily (tedy někde v prostoru dnešní Školní ulice na Jižním předměstí).[1711]

Nakonec se ale coby nejvhodnější vybrala nezastavěná plocha v severozápadním rohu historického jádra města, na dotyku s okružní třídou. Město rozhodlo, že staveništěm budou pozemky rodiny Splítkových (zahrada č.kat.12 a na ní stojící zahradní domek přestavěný z bývalé hradební bašty na č.kat.36), dále západní část zahrady Marie Kubátové č.kat.4 a obecní pozemky č.kat.34 (stavební parcela, na které dožíval dům čp.32/I vykoupený obcí s přilehlým dvorem č.kat.10 a č.kat.11) a taky přilehlý úsek městské hradební zdi č.kat.27. Celková plocha potřebných pozemků činila 4670 čtverečních metrů, z toho minimálně 720 čtverečních metrů mělo připadnout na novou ulici plánovanou v prodloužení Komenského ulice k severu. Na východní straně staveniště se tak měla otevřít zcela nová komunikace, minimálně 8 metrů široká.[1712] V jiném dobovém pramenu se pozemky vybrané pro stavbu školy popisují jako „Baslerovic a Splítkovic zahrada“.[1713] Dne 4. března 1927 se konalo komisionelní šetření, za účelem posouzení tohoto pozemku pro účely výstavby školské budovy.[1714] Právě výběr lokality ale vzbudil u části zastupitelstva velké pochyby. Rudolf Smysl jménem národních socialistů prohlašuje, že nesouhlasí s výběrem pozemku, chybí zde prostor pro letní hřiště a za stejné peníze by se prý na Hammerově louce daly koupit třikrát větší pozemky. Smysl ale dodal, že bude hlasovat pro výstavbu, protože nechce zřízení nové školy zdržovat. Rudolf Šlesinger výběr lokality obhajuje. Námitky proti místu byly vzaty v úvahu, ale pořád jde o nejvýhodnější pozemek, protože je v centru města, přitom klidný a poblíž je hřiště pod Husovými sady. František Pokorný za sociální demokraty pak dodal, že městská rada vybrala Splítkův pozemek navzdory mnoha námitkám, ale už by se nemělo místo pro stavbu zpochybňovat, protože na stavbu na tomto pozemku již byla vypsána soutěž. Další sociální demokrat Josef Selement pak oznámil, že zastupitelé za jeho stranu budou hlasovat pro. Ostrou kritiku přednesl František Zrzavecký, který odmítl navrhovanou desetiprocentní slevu na zámečnické práce pro Splítka. Při konečném hlasování nakonec všichni zastupitelé až na jednoho hlasovali pro schválení výstavby školy. Proti byl jen Zrzavecký. I ten ale zdůraznil, že hlasoval proti pozemku, nikoliv proti výstavbě školy.[1715]

7.2.2. Výkup pozemků pro novou školu

Výkup pozemků nebyl snadný. V červnu 1927 rozhodla městská rada, že před rozhodnutím o výstavbě obecní školy a před stanovením definitivního stavebního místa se má urychleně jednat s manželi Splítkovými o snížení jimi požadované ceny.[1716] Na další schůzi koncem června 1927 pak rada určila, že s J. Splítkem se bude jednat o koupi zahrady na výstavbu školy, přičemž kupní cena se měla vyplatit do 1. července 1929. František Zrzavecký je ale proti, cena je podle něj vysoká.[1717] Dne 20. července 1927 rada vyzvala k urychlenému zahájení přípravných prací na výstavbě obecné školy, přičemž tyto práce by se uhradily z lesního rezervního fondu.[1718] 27. července 1927 na schůzi městské rady schváleny podmínky dohody s J. a B. Splítkovými o koupi zahrady č.kat.12 a pavilonu na výstavbu školy. Pro bylo 7 radních, 2 hlasy proti (František Zrzavecký, Rudolf Kadláček).[1719] V září 1927 pak na schůzi městské rady schválena dohoda s J. Splítkem o zazdění oken jeho dílny.[1720] Počátkem října 1927 se ale radní dohodli, že jednání s manželi Splítkovými o náhradě za zastavění zámečnické dílny se ukončí, až bude vybrán definitivní projekt nové školy (a tedy až budou známy skutečné parametry záboru jejich nemovitostí a jejich ovlivnění stavbou).[1721] V únoru 1929 schválila městská rada, že na výkup pozemků pro obecní školu se poskytnou další zálohy: manželům Splítkovým 5000 Kč a M. Kubátové 15 000 Kč.[1722] V listopadu 1929 ještě rada vyslovila souhlas s žádostí manželů Splítkových, aby obec provedla na svůj náklad zděnou hradbu mezi jejich nádvorním stavením a dílnou.[1723]

Ještě náročnější byla jednání o výkupu části zahrady Střelnice, kterou město rovněž potřebovalo k ovládnutí celé plochy budoucího staveniště školy. Při definitivním zákresu plánované stavby zjištěno, že bude nutné provést druhotné výkupy pozemků. Šlo o část parcely č.kat.84 (severní část zahrady u Střelnice) a stavební parcely č.kat.37 (hradební zeď) od Ozbrojené jednoty. Novostavba školy se na západní straně totiž měla dotýkat těchto pozemků a mezi severozápadním rohem hlavní školní budovy a severozápadním rohem tělocvičny by zůstal trojúhelníkový prostor o ploše 330 čtverečních metrů, ze tří stran obklopený zdmi, tmavý a nevyužitelný. Městská rada proto navrhla výkup, pak zbořit přilehlý úsek hradební zdi a pozemek připojit k sadu okolo školy.[1724] V září 1927 radní rozhodli, že s Ozbrojenou jednotou se bude jednat o snížení ceny za zadní část zahrady u Střelnice a s J. Splítkem o snížení ceny za zazdění oken v jeho dílně kvůli výstavbě školy. Zároveň radní potvrdili, že ulice, projektovaná od bývalé nemocniční pokladny k parku u mateřské školy (severní úsek Komenského ulice) se ponechá v původní šíři.[1725] Jenže koncem září 1927 nezbývá radě než konstatovat, že i nově upravená nabídka Ozbrojené jednoty na odprodej části zahrady Střelnice nemůže být přijata, je příliš vysoká.[1726] V polovině října 1927 radní předložili nový návrh: Ozbrojené jednotě se za pozemky potřebné k rozšíření staveniště školy nabídne 100 Kč/čtvereční sáh a výstavba nové zdi, nebo jen cena za pozemky bez výstavby zdi, a to za cenu obvyklou u okolních pozemků.[1727] Počátkem prosince 1927 ale rada vzala na vědomí, že Ozbrojená jednota stále nechce část zahrady pro obecní školu odprodat.[1728] Počátkem března 1928 zůstává spor beze změn. Radou bylo opět vzato na vědomí, že jednání s Ozbrojenou jednotou o prodeji části zahrady pro obecní školu skončilo bezvýsledně.[1729] V listopadu 1928 městská rada doporučuje, že s  jednotou se má dát jednat o postoupení části její zahrady k sousednímu veřejnému sadu.[1730] V listopadu 1928 byla městské radě oznámena nejnovější nabídka jednoty na odprodej části zahrady. Radní ale stále nepřijali požadavek jednoty na odkup střelecké louky pod Strání.[1731] V březnu 1929 byla otázka koupě části střelecké zahrady pro obecní školu stažena z programu schůze obecní finanční komise. Karel Bastl totiž oznámil, že Ozbrojená jednota neschválila navrhované prodejní podmínky.[1732] Městská rada se pak ještě počátkem března 1929 usnesla pokračovat v jednání s  jednotou o výkupu pozemku pro školu, přičemž cena se mohla zvýšit v případě nutnosti až na 160 Kč/čtvereční sáh. S odkupem louky pod Kalvárií ale rada nadále nesouhlasila.[1733] V dubnu 1929 městskou radou vzat na vědomí zápis z jednání Ozbrojené jednoty o odprodeji části zahrady pro novou školu.[1734] Zatvrzelost jednoty nicméně přinesla své ovoce. V červnu 1929 se městská rada usnesla obnovit jednání s Ozbrojenou jednotou o koupi louky č.kat.1638 s tím, že se nabídne za ni 10 Kč za čtvereční sáh.[1735] Koncem června 1929 vzali radní na vědomí zápis o výsledku jednání s Ozbrojenou jednotou z 21. června 1929 o odprodeji části zahrady Střelnice a louky č.kat.1638 a usneseno jí učinit nabídku.[1736] V září 1929 radní dokonce odhlasovali, že Ozbrojené jednotě se nahradí i dávka z přírůstku hodnoty odprodané zahrady Střelnice a louky č.kat.1638.[1737]

Obec pak dohodla, že postaví na severní hranici pozemku Ozbrojené jednoty (rovnoběžně se severní frontou dílny pana Splítka) novou zeď z bílých cihel. Louka č.kat.1638 měla být prodána za 12 740 Kč, pozemky č.kat.84 a č.kat.37 za 13 200 Kč. V debatě na schůzi obecního zastupitelstva sice podotkl František Zrzavecký, že se potvrzuje jeho předchozí názor, že pozemek je pro školu malý, bude sice hlasovat pro, ale jen proto, aby nezdržoval výstavbu. Pozemky od Ozbrojené jednoty jsou podle něj předražené. I Josef Hofman byl názoru, že pozemky, které město vykoupí, jsou příliš drahé. Nakonec ale v září 1929 zastupitelstvo schválilo výkup.[1738] Jako epilog ještě v únoru 1930 městská rada vzala bez námitek na vědomí návrhy smlouvy mezi obcí a Ozbrojenou jednotou o koupi části střelecké zahrady a pozemku č.kat.1638 a smlouvy mezi obcí a M. Kubátovou ohledně získání části její zahrady na výstavbu školy.[1739] V říjnu 1930 městská rada vyslovila souhlas se záměrem odkoupit od Ozbrojené jednoty ještě další část zahrady u Střelnice až k rohu dílny J. Splítka za stejnou cenu jako za výkup 1. části.[1740] V srpnu 1931 městská rada deklaruje, že se má urychleně obnovit jednání o získání další části střelecké zahrady pro sad u nové školy.[1741] Jenže koncem srpna 1931 musela městská rada vzít na vědomí stanovisko Ozbrojené jednoty, že nehodlá odprodat část zahrady Střelnice bez současného řešení jejího požadavku na úpravu Plzeňské brány. Usnesla se proto provést ohradní zeď zahrady v hranici již odkoupeného pozemku.[1742] V červnu 1931 městská rada vyhověla žádosti J. Splítka, aby obec částečně uhradila výstavbu hradby u jeho pozemku v nové ulici k nové škole za podmínky stavebního protokolu z 10. června 1931.[1743]

Další výrazné právní komplikace, zpožďující start výstavby školní budovy, se pojily s protesty a obstrukcemi, které proti zamýšlené výstavbě školy vznášel ing. R. Jaroš. V dubnu 1928 vzala městská rada na vědomí přípis ing. Jaroše v otázce výstavby obecné školy dívčí. Starosta sdělil, že ve stejné otázce jednal v Praze s ing. Šulcem.[1744] V říjnu 1928 se městská rada seznámila s tím, že Jaroš podal rekursy proti usnesení městské rady o výstavbě obecné školy.[1745] V listopadu 1928 radní vzali na vědomí, že Jaroš podal i další stížnost proti schválení plánů na novou obecní školu k zemskému správnímu výboru.[1746] Dle informací z prosince 1928 dokonce okresní politická správa udělila R. Jarošovi pokutu 50 Kč za nepřípustné výrazy vůči městské radě.[1747] V lednu 1929 se na jednání městské rady uvádí, že Jaroš podal stížnost proti vypsání ofertního řízení na novou školu a proti zakoupení části střelecké zahrady.[1748] Opět v únoru 1929 radní vzali na vědomí Jarošovu stížnost proti vypsání ofertního řízení na novou školu a usnesli se doporučit obecnímu zastupitelstvu ji zamítnout, protože byla podána pozdě.[1749] Počátkem března 1929 V. Vorel informoval městskou radu o intervenci v Praze u zemského úřadu v otázce brzkého vyřízení stížnosti R. Jaroše proti plánům na výstavbu nové školy. Bylo mu prý slíbeno vyřízení stížnosti do 10. března 1929.[1750] Koncem dubna 1929 městskou radou bylo vzato na vědomí, že zemský úřad Jarošovu stížnost proti plánům na novou školu zamítl. Tím ale zdaleka obstrukce neskončily. V květnu 1929 musela městská rada řešit, že Jaroš podal žalobu k nejvyššímu správnímu soudu proti zamítnutí své stížnosti na plány na obecnou školu. A požadoval, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Tedy žádné stavební práce na nové škole do vyřešení kauzy.[1751] Počátkem června 1929 vzala na své schůzi městská rada na vědomí zprávu o intervenci 4. června 1929 na zemském úřadu v otázce stížnosti R. Jaroše na plány nové školy.[1752] Počátkem července 1929 při jednání městské rady o zadání zednických prací na nové škole Rudolf Šlesinger upozornil, že zadání prací bude možno provést, až zemský úřad rozhodne o Jarošově stížnosti. Na to reagoval V. Vorel, podle kterého není obav, že by stížnost nebyla zamítnuta.[1753] Ještě 19. července 1929 při projednávání obecního rozpočtu na rok 1929 se dotazuje Václav Vorel, v jakém stádiu je příprava výstavby obecní školy. Starosta města přiznal, že v předběžném stavebním řízení nastalo zdržení vlivem rekurzů ing. Jaroše, který požaduje, aby byla školská budova jinak situována.[1754] Radní proto koncem července 1929 rozhodli, že v otázce vyřízení stížnosti proti výstavbě nové školy se má intervenovat.[1755] V srpnu 1929 se radní dozvěděli, že starosta intervenoval u zemského úřadu v otázce brzkého vyřízení stížnosti ing. R. Jaroše o přiznání odkladného účinku jeho stížnosti.[1756] Dne 4. září 1929 mohla městská rada vzít na vědomí rozhodnutí zemského úřadu, který nepřiznal Jarošově stížnosti odkladný účinek.[1757] Tím ale zatvrzelý odpor R. Jaroše proti této stavbě ještě zcela neskončil. V polovině října 1929 vzala městská rada na vědomí, že Jaroš podal stížnost i proti zakoupení části střelecké zahrady od Ozbrojené jednoty kvůli výstavbě školy.[1758] A ještě v lednu 1931 se obecní správní komisí seznámila s tím, že 11. února 1931 se koná veřejné ústí přelíčení na nejvyšším správním soudu o stížnosti R. Jaroše v otázce stavby nové školy.[1759] Stěžovatel ale svůj právní boj proti městu prohrál. V říjnu 1931 městská rada nevyhověla žádosti R. Jaroše, aby mu byly nahrazeny útraty za jeho právní zastoupení ve sporu s obcí ohledně projektu nové školy. Je mu prý ale ochotna poskytnout dříví na výrobu úlů.[1760]

7.2.3. Řešení projektu nové školy

Koncem srpna 1927 se radní na své schůzi seznámili s výsledkem jednání zvláštní komise, která měla stanovit stavební program pro výstavbu nové školy, postoupili její stanovisko místní školní radě s žádostí, aby vypustila kvůli úsporám ty místnosti, které nejsou zapotřebí. V září 1927 pak radní skutečně rozhodli o některých redukcích původního stavebního záměru. Z projektu školy se měla vypustit předsíň u ředitelny, síň pro obrazárnu a slavnostní síň. V budově bylo určeno zavedení ústředního topení, jen ve zvláštních případech se měla zbudovat samostatná kamna (sborovna, ředitelna). Předpokládané náklady tehdy činily 1 600 000 Kč, ale obecnímu zastupitelstvu se doporučilo schválit půjčku 2 000 000 Kč z lesního rezervního fondu.[1761] Na další schůzi v září 1927 pak radní schválili definitivní stavební program nové školy (tedy jakési zadání parametrů pro zpracování finálního projektu).[1762] Ještě v říjnu 1927 ale došlo ke korekcím, když městská rada vzala na vědomí připomínky k návrhu stavebního programu obecní školy a usnesla se propozice plánované školské budovy ponechat beze změn kromě toho, že se zřídí jen jedna vanová lázeň a čtyři sprchy.[1763] Během září 1927 také městská rada odsouhlasila návrh místní školní rady, aby nová budova zůstala po svém dokončení v majetku obce.[1764] Bylo to vcelku logické, protože obec měla postavit celou školu včetně vnitřního zařízení vlastním nákladem. Na tuto akci se pak povolila půjčka, prozatím 2 000 000 Kč z lesního rezervního fondu. Došlo k vypsání veřejné soutěže na předběžné náčrty a sestavení rozpočtu (1. cena – 6000 Kč, 2. cena – 4500 Kč, 3. cena – 3000 Kč). Pozemky od rodiny Splítkových měly obec přijít na 80 000 Kč. Podle prvotní dohody měl také pan Splítek dostat zadány zámečnické práce na výstavbě škole s tolerancí 10 procent ceny oproti jiným oferentům. Pozemek v majetku Marie Kubátové, který patřil k domu čp.38/I, se měl vykoupit za 41 600 Kč. 11. listopadu 1927 jednalo o výstavbě školy obecní zastupitelstvo, které už se seznámilo se situačním náčrtkem staveniště školy.[1765] Politický konsensus o potřebě výstavby této vzdělávací instituce byl patrný i při projednávání investičního programu obce na rok 1928 městskou radou v únoru 1928. Josef Zápotočný jménem opozičních občanských stran deklaroval, že „nemají námitek a zasadí se o provedení stavby obecné školy dívčí jakožto potřeby kulturní.“[1766]

Následovalo vyhlášení veřejné soutěže na ztvárnění školní budovy, přičemž do její uzávěrky 31. prosince 1927 bylo podáno 57 návrhů. Nakonec město vybralo projekt renomovaného architekta Milana Babušky (1884–1953).[1767] Ještě před ukončením výběru vítěze rozhodla v prosinci městská rada, že do poroty pro posouzení projektů obecné školy se přibere prof. arch. Oldřich Starý (1884–1971) z Prahy za Klub architektů.[1768] V lednu 1928 se městská rada zabývala článkem, který byl otištěn v Zpravodaji stavby a práce a který se vyjadřoval ke složení odborné poroty na novou rokycanskou školu.[1769] V polovině ledna 1928 už pak byl na zasedání rady přečten zápis poroty k posouzení návrhů na obecní školu a radní se usnesli uspořádat výstavu těchto návrhů.[1770] V dubnu 1928 architektu Babuškovi městská rada schválila výplatu 6000 Kč jako 1. cenu za projekt obecní školy.[1771] V květnu 1928 proto radní vzali na vědomí doporučení zvláštní komise, která se vyslovila použít k realizaci Babuškův projekt, ovšem se změnami navrženými komisí. Zadání projektové práce se mělo provést až poté, co zemský správní výbor dá souhlas ke konání investičních nákladů (tedy do vyřešení sporů okolo demolice hradební bašty, viz níže).[1772] Počátkem června 1928 městská rada rozhodla, že u zemského správního výboru se má intervenovat za souhlas s vypracováním projektu obecné školy.[1773] Dne 15. června 1928 v Praze měla proběhnout intervence u zemského správního výboru. Podle jejích výsledků se pak mělo začít jednat s Babuškou o vyhotovení definitivního projektu a o změnách navržených komisí.[1774] Poté 29. června 1928 městská rada projednávala otázku vyhotovení plánů a rozpočtu na novou školu. Na schůzi se dostavil i architekt Babuška, který měl být pověřen vypracováním definitivního projektu a rozpočtu. Radní rozhodli, že platí výsledek schůze z 8. května 1928 s některými korekcemi. U lázně měl být ponechán záchod jako nouzový, zřídit se mělo o jednu vanu víc, letní cvičiště se nyní navrhovalo bez trávy, šatny měly být uzavřené. Radní také stanovili, že budova bude mít taškovou sedlovou střechu. Vhodné osvětlení učeben měl vybrat architekt. Podlahy ve škole měly být z dubových parket, na chodbách se stanovovala šamotová dlažba.[1775] Na schůzi rady 11. července 1928 se uvádí, že teprve v nejbližších dnech bude architektu Babuškovi zadáno definitivně vypracování projektu a rozpočtu školy.[1776] Počátkem srpna 1928 městská rada schválila předběžné skici na obecnou školu, dodané Babuškou.[1777] V srpnu 1928 vzala městská rada na vědomí informace o intervenci starosty 22. srpna 1928 v Praze v otázce vypracování projektu.[1778]

V roce 1928 se město krátce zaobíralo možností na poslední chvílí výrazně změnit projektovanou budovu tak, aby se v ní dala umístit i rodinná škola. Počátkem září 1928 městská rada vzala na vědomí telefonické jednání s vrchním stavebním radou Šulcem z ministerstva školství a národní osvěty v otázce umístění rodinné školy. Pro vyhledání místa pro rodinnou školu se měla zřídit zvláštní komise. Architektu Milanu Babuškovi se měl zaslat seznam potřebných místností a Babuška měl prověřit, zda by nebylo možné rodinnou školu umístit do přístavby 3. patra jím právě projektované nové obecné školy dívčí.[1779] Zvýšení novostavby o 3. patro ale nakonec neprošlo. Jak se zjistilo, předělání plánů by způsobilo odklad výstavby, navíc rodinná škola a dívčí obecná škola se příliš nehodily k tomu, aby sdílely jednu budovu.[1780] Souběžně s tím se ale objevil jiný nápad. V září 1928 obecní zastupitelstvo navrhlo přesunout do nové obecní dívčí školy po jejím dobudování mateřskou školu a z vedlejší budovy mateřské školy čp.39/I (dnes čp.224/I, viz výše) zřídit nákladem 300 000 Kč rodinnou školu. Důležitý byl finanční faktor. Novostavba rodinné školy by vyšla na 600–700 000 Kč, adaptace domu čp.195/II na 90 000 Kč, nástavba patra na dosavadní mateřskou školu a adaptace budovy pak na 300 000 Kč. Zastupitelstvo to schválilo s tím, že to bude financováno výpůjčkou z lesního rezervního fondu.[1781]

12. září 1928 městská rada schválila plány na výstavbu obecné školy dívčí od architekta Milana Babušky s dodatky městské technické kanceláře.[1782] Dne 26. září 1928 i obecní zastupitelstvo schválilo architektonický projekt a odsouhlasilo na návrh městské rady její pojmenování „Masarykova jubilejní obecní škola dívčí“. Městská rada zadala Babuškovi vypracování definitivních plánů a rozpočtu. Městská technická kancelář pouze navrhla drobné změny (zvýšit dlažbu sklepů s ohledem na okolní uliční kanalizaci a v koupelně zřídit železobetonový strop místo trámového). F. Lorenz se na schůzi zastupitelstva vyjádřil kriticky o údajné chudobě fasády školy, která na něj dělala dojem Pankráce nebo donucovací pracovny. Starosta města pak přislíbil, že městská rada ještě fasádu školy posoudí.[1783] Počátkem října 1928 vzala městská rada na vědomí, že okresní správní výbor schválil plány na obecnou školu, a to za jistých podmínek.[1784]

7.2.4. Spor s památkáři kvůli demolici hradební bašty

Před zahájením stavebních prací ještě musela obec vybojovat souhlas Státního památkového úřadu, který protestoval proti demolici zachované hradební bašty na pozemku č.kat.36.[1785] V podkladech pro jednání obecního zastupitelstva v listopadu 1927 se rezolutně uvádí, že „pavilon na č.kat.36 je starý bezcenný domek“, který bude zbořen.[1786] Tak jednoduché to ovšem nebylo. V únoru 1928 vzali radní na své schůzi na vědomí námitky památkového úřadu proti zboření staré hradební zdi a pavilonu kvůli stavbě školy.[1787] V březnu 1928 zemský správní výbor zakázal pokračovat v přípravě stavby školy, dokud se kontroverze okolo chystaného zboření bašty nevyřeší.[1788] Na schůzi v březnu 1928 se městská rada usnesla, že B. Horák dodá opis zprávy, kterou zaslal památkovému úřadu ohledně čtyřhranné bašty a památkářům se podá dobrozdání proti jejich námitkám. Město zatím deklarovalo, že vyčká rozhodnutí památkářů.[1789] V dubnu 1928 na zasedání rady bylo vzato na vědomí dobrozdání městské technické kanceláře o rozšíření staveniště obecní školy a radní se usnesli informovat se u památkového úřadu o stanovisku této instituce ke zboření bašty a hradební zdi.[1790] Dne 20. dubna 1928 kvůli tomu podnikl starosta intervenci v Praze u památkářů. Bylo dohodnuto, že dr. König-Smidt vyšle v nejbližších dnech radu Wágnera k obhlídce staveb.[1791] Ještě v květnu 1928 trvá ohledně stanoviska památkářů nejistota. Bohuslav Horák se na schůzi zastupitelstva dotazuje, jak pokračuje příprava výstavby obecné dívčí školy. Jako konzervátor památkového úřadu prý trval na tom, že stará ohradní zeď se jako bezcenná může zbořit. Spor dle Horáka vznikl o altán (tedy hradební baštu), který je podle Horákova názoru nového rázu, tudíž nehodný ochrany. Věc byla údajně zdržována v památkovém úřadu. Na tyto informace reagoval starosta Rokycan. Obec už prý jednala s památkovým úřadem, který v nejbližších dnech vyšle úřad do Rokycan svého znalce. Ujednána byla i návštěva ministerského rady ing. Šulce v Rokycanech za účelem výběru projektu ze soutěžních návrhů na ztvárnění školy.[1792] Na následující schůzi v květnu 1928 vzala městská rada na vědomí zápis o komisionelním šetření památkového úřadu na staveništi nové školy. Návrh této komise spočíval v tom, že se má použít skutečně projekt školy od architekta Babušky, ovšem se změnami navrženými komisí. Zadání projektové práce se mělo provést až poté, co zemský správní výbor dá souhlas ke konání investičních nákladů.[1793] V polovině května 1928 už se uvádí, že před několika dny v Rokycanech pobýval dr. Wagner z Památkového úřadu, který měl brzy předložit starostovi posudek o baště na místě plánované školy.[1794]

Příprava stavby se do vyřešení této kontroverze nemohla pohnout kupředu. V květnu 1928 dokonce Josef Selement jménem sociálních demokratů a národních socialistů navrhl, aby město podmínilo chystanou výstavbu nových kasáren výstavbou obecní školy (pokud stát nepovolí stavbu školy, město nemělo eráru povolit stavbu kasáren). Jeho návrh ale zastupitelstvo nepřijalo.[1795] Josef Zápotočný na to jménem občanských stran reagoval s tím, že výstavba nové školy sice je urgentní, ale není vhodné ji spojovat s otázkou stavby kasáren, protože by tento spor mohl ohrozit zájmy města.[1796] Starosta města 4. června 1928 opět intervenoval u památkového úřadu ve věci výstavby školy. Úřad už prý obci zaslal vyjádření, pro obec příznivé. 6. června 1928 ho měla projednat městská rada.[1797] Městská rada nakonec byla o výsledcích intervence u památkářů informována 11. června 1928.[1798] Dne 13. června 1928 vzali radní na vědomí přípis památkového úřadu v otázce zboření pavilonu a hradeb a usnesli se setrvat na řešení projektu poctěného 1. cenou (myšlen vítězný projekt M. Babušky). 15. června 1928 v Praze měla proběhnout intervence u zemského správního výboru. Podle jejích výsledků se pak mělo začít jednat s Babuškou o vyhotovení definitivního projektu a o změnách navržených zvláštní komisí.[1799] Dne 21. června 1928 oznamuje zastupitelům starosta města, že předchozí týden obec intervenovala u zemského správního výboru ve věci povolení výstavby školy a „bylo sděleno, že Zemský správní výbor nebude činiti námitek proti investicím na školu bez ohledu na svůj zákaz z března t.r.“. Už prý začalo jednání s inženýrem Babuškou za účelem vyhotovení zadávacích plánů a lze očekávat, že aspoň výstavba základů školy začne na podzim 1928. V každém případě měl být ještě v roce 1928 položen základní kámen, v rámci oslav výročí republiky.[1800] Tento termín potvrdilo i usnesení městské rady z června 1928.[1801]

7.2.5. Výstavba školy a její financování

V listopadu 1927, při opožděném projednávání obecního rozpočtu na rok 1927, město stanovilo, že na úhradu potřeb mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se použije mimo jiné i výpůjčka z mniškového fondu (mimořádné příjmy města z prodeje kalamitního dříví) 2 000 000 Kč, určená na výstavbu obecné dívčí školy.[1802] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i výstavba školní budovy za 2 000 000 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).[1803] Dne 29. prosince 1927 schválila půjčku okresní správní komise.[1804] Podle výkazu investic bylo od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za výstavbu školy, 17 385,30 Kč (patrně přípravné a projekční práce).[1805] V červenci 1928 se tato akce uvádí jako jedna z těch, které se provádějí (i když jen v nepatrném rozsahu).[1806] V červenci 1928 taky jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic z rozpočtu na rok 1927. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci ale výstavba školy v rozpočtu zůstala.[1807]

Základní kámen nové školy byl položen přesně v den 10. výročí republiky, 28. října 1928.[1808] Šlo ale jen o slavnostní gesto, po němž bezprostředně nenásledovala stavební činnost. Dne 7. listopadu 1928 městská rada obecnímu zastupitelstvu doporučuje vydat stavební povolení na novou obecnou školu.[1809] V 2. polovině listopadu 1928 pak byl radě předložen rozpočet na obecní školu od projektanta a návrh městské technické kanceláře na vypsání ofertního řízení. Ohledně rozpočtu a ofertního řízení na novou školu město rozhodlo vložit do rozpočtu následující alternativy: na chodbách použít na podlahy terazzo místo dlaždic, použít omítku z umělého kamene místo žulových kvádrů na soklu a na střechu použít eternit místo tašek.[1810] V prosinci 1928, při projednávání rozpočtu obce na rok 1929, byla částka vyčleněná v rozpočtu na výstavbu školy zvýšena o 200 000 Kč na 2 200 000 Kč.[1811] Během prosince 1928 taky radní určili, že zásoba cihel v obecní kruhové cihelně se rezervuje pro výstavbu nové školy.[1812] Počátkem března 1929 městská rada odhlasovala, že architekt Babuška se požádá o posouzení nabídek na stavební práce na nové škole a zašle se mu 8 nejlevnějších nabídek.[1813] Koncem března 1929 pak městská rada vzala na vědomí přípis architekta Babušky k doplňkovému rozpočtu na novou školu a schválila dobrozdání městské technické kanceláře k témuž.[1814] Koncem dubna 1929 městská rada určila, že dodatky k ofertám na novou školu přepočítané městskou technickou kanceláří se zašlou architektu Babuškovi k přezkoumání, pak se celá oferta projedná městskou radou.[1815]

Vzhledem k právním průtahům okolo žaloby, kterou proti stavbě školy podal R. Jaroš (viz výše), se start stavebních prací neustále odkládal. V květnu 1929 městská rada rozhodla, že ze zásob cihel rezervovaných na výstavbu obecné školy v obecní cihelně se uvolní 50 000 kusů pro místní stavebníky.[1816] Průtahy byly natolik závažné, že 20. června 1929 dokonce městská rada rozhodla, že i další část zásoby cihel rezervovaná v obecní cihelně na výstavbu školy čítající 100 000 kusů se odprodá a na školu se použijí cihly z příštího palu.[1817] Mezitím se ale urychleně pracovalo na výběrovém řízení. Počátkem června 1929 městská rada vzala na vědomí zprávu o intervenci u architekta Babušky v otázce urychlení ofertního řízení na novou školu.[1818] Městská rada vzala na vědomí posudek architekta Babušky a městské technické kanceláře na výsledek ofertního řízení na novou školu koncem června 1929. Usnesla se vyžádat si od stavitele Včaly důkazy, že má zajištěný úvěr.[1819] Dne 2. července 1929 jednala městská rada o zadání výstavby školy dle vypsané oferty. Vzala přitom na vědomí výsledek ofertního řízení na výstavbu nové školy, posudek od M. Babušky z 18. června 1929, posudek městské technické kanceláře z 25. června 1929 a přípis Václava Včaly z 2. července 1929. Stavbu město zadalo spojeným firmám Š. Volf a J. Žour. František Zrzavecký doporučil při zadání prací na škole vzít v úvahu i nabídku firem Smlsal a Brejcha. Podle rozhodnutí radních se ale řemeslnické práce měly zadávat až později. Rudolf Šlesinger upozornil, že zadání prací na škole možno provést, až zemský úřad rozhodne o stížnosti R. Jaroše. Na to reagoval V. Vorel, podle kterého není obav, že by stížnost nebyla zamítnuta. Okresní školní inspektor Svoboda požádal, aby formálně stavbu zadala místní školní rada. Bude to prý mít větší váhu vůči úřadům a případným stěžovatelům, protože takový zadavatel má větší autoritu. V. Vorel sice s takovým řešením nesouhlasil, městská rada ale rozhodla, že zadání provede opravdu místní školní rada.[1820] Počátkem září 1929 bylo městskou radou, na dotaz R. Šlesingera, rozhodnuto, že knihovní pořádek po výstavbě nové školy se provede ihned po vyhotovení geometrických plánů. Samospráva zároveň teprve tehdy definitivně porazila právní obstrukce R. Jaroše (viz výše).[1821] Až v této době se proto konečně výrazně zrychlily práce na nové škole. Výstavba Masarykovy školy začala během roku 1929. Stavební práce prováděly firmy Štěpána Wolfa a J. Žoura.[1822] Dne 4. září 1929 vzala městská rada na vědomí protokol z 27. srpna 1929 o zadání výstavby školy firmě Štěpán Volf a Josef Žour.[1823]

19. září 1929 už rada určila, že městská cihelna bude povinna dodat na výstavbu obecné školy 450 000 kusů cihel za 320 Kč/1000 ks (340 Kč/1000 kusů u ostře pálených cihel).[1824] Ostrý start stavebních prací se přiblížil. V druhé fázi došlo na zadání dalších zakázek na budově školy. 30. října 1929 jedná městská rada o zadání truhlářských prací. Rozhodla, že se odpoví na nabídku firmy Pikolon, ale měla se od ní získat záruka, že dříví, které použije, bude naprosto vyschlé. Vzhledem k velkému rozsahu prací se počítalo s rozdělením zakázky na dvě části. V té druhé se mělo jednat s firmou Šašek a spol., s cílem snížení nabídkové ceny a omezení zakázky na 2 patra školy. Zároveň městská rada schválila návrh městské technické kanceláře použít na novou školu olověné vodovodní roury s cínovou vložkou 1/2 mm, místo 1 mm původně navrhovaných projektantem. Dle informací městské technické kanceláře se nyní náklad na výstavbu školy vypočítával ve výši 2 800 000 Kč. Radní se proto usnesli, aby městská technická kancelář navrhla úsporná opatření.[1825] Počátkem listopadu 1929 vzala městská rada na vědomí výsledek jednání o zadání truhlářských prací na nové škole. Vyslovila souhlas zadat tyto práce na jednom patře škole firmě Pikolon, v ostatních patrech firmě Šašek a spol.[1826] Koncem roku 1929 ještě učitelský sbor stávající obecné školy dívčí požádal město, aby provedlo v projektu nové školy na poslední chvíli změnu a nad novou tělocvičnu u nové školy zřídilo společnou síň (aulu). V prosinci 1929 ale městská rada tuto žádost zamítla.[1827] V lednu 1930 vzali radní na vědomí, že ani místní školní rada neschválila návrh učitelů z dívčí obecné školy zřídit nad tělocvičnou v nové škole aulu.[1828]

V lednu 1930 konstatovala rada města, že před rozhodnutím o nákupu parket do nové školy se opatří dobrozdání o ceně a trvanlivosti dubových a bukových parket.[1829] Koncem ledna pak rada vzala na vědomí zápis o schůzi dozorčí komise nad výstavbou nové školy z 13. ledna 1930 a rozhodla, že J. Žourovi a Š. Wolfovi se vyplatí další záloha 200 000 Kč. Zároveň radní vydali souhlas se zadáním některých dalších řemeslnických prací dle ujednání dozorčí komise nad výstavbou školy z 24. ledna 1930. Konkrétně šlo o klempířské práce, které město přidělilo V. Páníkovi, instalaci vodovodu a kanalizace zadalo K. Řezáčovi a zámečnické práce J. Splítkovi. Co se týče natěračských prací, usnesla se městská rada, že se má ještě jednat s firmou Aubrecht o snížení ceny. Místní školní radě zároveň radní doporučili zřídit v nové škole frýzkové podlahy z bukových frýzků. Dodat je měla Pražská dřevařská společnost.[1830] V únoru 1930 se vyslovila městská rada pro jednání s J. Splítkem o snížení ceny za zámečnické práce. Zároveň radní apelovali na městskou technickou kancelář, aby přidělila rychle i zbylé řemeslnické práce tak, aby později nestouply ceny a nepodražily se proto zakázky.[1831] Zpráva o schůzi dozorčí komise nad stavbou obecné školy dívčí z 15. března a 27. března 1930 byla vzata na vědomí městskou radou v dubnu 1930. Zároveň schválila na školu použít taškovou krytinu střechy z Ia tašek ze Stoda a přidělit pokrývačské práce V. Bínovi. Radní R. Šlesinger byl proti a doporučil na střechu eternit. Sklenářské práce město zadalo firmám Vildt a V. Pok. Městské technické kanceláři bylo rovněž uloženo sdělit přibližné celkové náklady na novou školu za účelem odůvodnění zvýšení výpůjčky.[1832] V polovině května 1930 se na schůzi městské rady četl zápis o schůzi dozorčí komise nad výstavbou nové školy z 10. května 1930 a bylo usneseno před rozhodnutím o koupi elektrických hodin pro novou školu si ještě vyžádat nabídky od místního živnostníka Pflégra. Na návrh člena rady R. Šlesingera se dozorčí komise měla taky vyzvat, aby ještě jednou zvážila zřízení terazza místo dlažek.[1833] V květnu 1930 rozhodla městská rada, že nabídka firmy Giuseppe Toffolo ze Smíchova na provedení terazzové dlažby v obecné dívčí škole se postupuje městské technické kanceláři.[1834] V červenci 1930 radní rozhodli, že městská technická kancelář má podat zprávu, proč se do nové školy dodávají dlaždice, když se měl projednat též návrh R. Šlesingera na dodávku terazza.[1835]

Finanční obezřetnost a rostoucí šetřivost radních byla na místě. S tím, jak stavba postupovala, se totiž neustále zvedaly celkové náklady. Už když v únoru 1930 jednala městská rada o rozpočtu obce na rok 1930, byla položka na výstavbu obecné školy 600 000 Kč zvýšena na 800 000 Kč. Posílení rozpočtu bylo umožněno tím, že odpadlo plánované dláždění Masarykova náměstí.[1836] V únoru 1930 taky městská rada nevyhověla žádosti místní školní rady zřídit v nové škole prozatímní sál vynecháním příčky mezi dvěma učebnami v 2. patře budovy. Podle radních budou učebny zapotřebí pro umístění mateřské školy a takto vzniklý sál by stejně nevyhovoval. Zároveň radní vzali na vědomí zprávu městské technické kanceláře k usnesení dozorčí komise nad stavbou školy ze 7. prosince 1929 o rozmnožení traverz ve stropech nové školy. Architekt Milan Babuška měl být proto pozván na nějakou příští schůzi městské rady, aby vysvětlil změny v projektu a z nich plynoucí zvyšování stavebních nákladů.[1837] Koncem dubna 1930 vzala městská finanční komise na vědomí elaborát městské technické kanceláře, která odhadla náklady na výstavbu nové školy na 3 000 000 Kč.[1838] Krátce na to vzala tuto částku na vědomí i městská rada.[1839]

Kvůli prodražování už v březnu 1930 městská rada doporučila obecnímu zastupitelstvu schválit půjčku do 1 000 000 Kč u městské spořitelny v Klatovech.[1840] Dne 19. března 1930 pak radní vzali na vědomí, že městská spořitelna v Klatovech zvýšila půjčku na výstavbu školy na 1 000 000 Kč.[1841] Souhlas s uzavřením půjčky 1 000 000 Kč u Městské spořitelny v Klatovech vyslovila koncem dubna 1930 i obecní finanční komise.[1842] V květnu 1930 projednalo uzavření půjčky 1 000 000 Kč od spořitelny v Klatovech i obecní zastupitelstvo. 11. listopadu 1927 sice zastupitelstvo schválilo půjčku 2 000 000 Kč z lesního rezervního fondu, která se později zvýšila na 2 200 000 Kč, ale šlo o pouhé provizorium, kdy město de facto zneužívalo finanční rezervu, určenou na úplně jiné věci, a bylo třeba ho nahradit běžným bankovním úvěrem. Jenže výše potřebné sumy se stále šplhala vzhůru. Jestliže původní odhad rozpočtu na výstavbu byl 2 200 000 Kč, pak tato částka po dodatečném provedení některých změn projektu výrazně narostla. V budově totiž přibyla knihovna, která se dala v případě nutnosti změnit na učebnu. Oproti původnímu projektu měly být chodby realizovány 4 metry široké a schodiště rozšířena ze 1,8 na 2,5 metrů. Budova měla taky disponovat ústředním topením, nikoliv kamny, jak se původně navrhovalo. Na podlahách se projektovaly parkety místo obyčejných podlahových krytin. V té době (v květnu 1930) už se také zmiňuje, že všechny práce na stavbě jsou již zadány veřejným ofertním řízením. Zednické, tesařské, betonářské a kamenické práce byly zadány za 1 577 671,39 Kč, kanalizace (odpady) zadány za 47 617 Kč, zámečnické práce za 88 431 Kč, truhlářské práce za 216 196 Kč, sklenářské práce za 28 890 Kč, klempířské práce za 18 840 Kč, pokrývačské práce za 35 022 Kč, natěračské práce za 30 247 Kč, malířské práce za 13 929 Kč, čalounické práce za 13 929 Kč, ústřední topení za 235 098 Kč, zavedení teplé vody za 9178 Kč, hromosvody za 13 000 Kč, uliční kanalizace za 15 000 Kč, elektroinstalace za 30 000 Kč, lustry za 10 000 Kč, vodní instalace za 108 000 Kč, parkety za 60 000 Kč, zařízení tělocvičny za 35 000 Kč, zařízení kuchyně za 22 000 Kč a nábytek za 117 000 Kč. Kromě toho stavební pozemek vyšel na 174 800 Kč, plány a dozor na 77 000 Kč a úroky 50 000 Kč. Celkem tedy náklady na novou školu měly činit 2 926 000 Kč, k čemuž se muselo připočíst 74 000 Kč jako rezerva pro možné dodatečné výdaje. Celkem tak investice dosáhla 3 milionů. Městská rada navrhla, aby obecní zastupitelstvo vzalo tyto náklady na vědomí. Zastupitelstvo je v květnu 1930 schválilo. František Komárek se dotazoval, že školní lázeň, která byla v původním projektu, se prý má vypustit, a jaký to má důvod. Starosta města Zápotočný odpověděl, že o tom není ještě rozhodnuto, ale ministerstvo školství koupelnu nedoporučilo. František Zrzavecký ale prohlásil, že ministerstvo nedoporučuje jen koupelny v budovách bez ústředního topení a to nebude tento případ.[1843]

V důsledku očekávaného navýšení nákladů rozhodlo v listopadu 1930 obecní zastupitelstvo o uzavření půjčky 1 000 000 Kč od městské spořitelny v Heřmanově Městci na výstavbu obecní školy dívčí. 9. května 1930 se sice obecní zastupitelstvo seznámilo s tím, že náklady na novou školu se zvýší na 3 000 000 Kč, ale nyní Rudolf Kadláček upozorňuje, že město musí zjistit, jestli nebude i hranice 3 000 000 Kč překročena. Komunista Josef Dobromysl prohlásil, že za zdražování stavby mohou sami zastupitelé, protože nikdo se nechtěl stavět do role toho, který je proti stavbě školy, takže se odhlasovaly další a další výdaje. Stačil prý například 1 hlas navíc a byla by postavena i velmi nákladná školní aula. Rudolf Šlesinger podotknul, že i přes neustále prodražování stavby není budova školy nijak dokonalá. Třeba stropy byly v projektu betonové, nakonec budou postaveny dřevěné.[1844] V květnu 1932 byl na základě usnesení městské rady z 19. května 1932 projednán jako pilná záležitost návrh na uzavření půjčky 800 000 Kč u městské spořitelny v Pardubicích na úhradu výstavby obecné školy dívčí (do té doby provizorně hrazeno z mniškového fondu).[1845] V polovině srpna 1930 městská rada schválila zápis dozorčí komise nad výstavbou školy z 9. srpna 1930 a rozhodla, že dlažba půdy školy se provede z betonu.[1846]

V roce 1930 se odehrál v souvislosti s novostavbou i spor o zadání dodávky školních lavic. Zadávání jednotlivých prací prováděla se souhlasem městské rady místní školní rada, a to vždy ve shodě obou. Jenže 24. března 1930 místní školní rada vypsala ofertní řízení na lavice a oslovila 7 odborných firem, přičemž nabídky podaly jen firmy mimo Rokycany. Městská rada nesouhlasila.[1847] Na své schůzi v květnu 1930 radní odložili rozhodnutí o opatření nábytku pro novou školu. R. Hejrovský se měl informovat v Plzni a Praze o nábytku použitém v tamních školách.[1848] V červnu 1930 pak radní rozhodli, že před zadáním nábytku do nové školy si členové rady v pátek 20. června 1930 prohlédnou vzorky nábytku umístěné v stávající budově školy u kostela (nynější muzeum na Urbanově náměstí).[1849] V říjnu 1930 věc projednávalo obecní zastupitelstvo a schválilo návrh městské rady.[1850]

Otázce lavic pro novou školu se výlučně věnovala dokonce celá schůze městské rady v polovině října 1930.[1851] V lednu 1931 obecní správní komisí vzala na vědomí, že okresní školní výbor zamítl stížnost obce proti usnesení místní školní rady ohledně nákupu nových lavic a usnesla se proti tomuto podat stížnost.[1852] Dne 27. října 1930 obecní zastupitelstvo odmítlo usnesení místní školní rady z 21. října 1930 o zadání zakázky na školní lavice firmě Thonet-Mundus z Prahy a ta podala stížnost k zemské školní radě. Původní ofertní řízení bylo sice zrušeno a vypsáno nové, ale zakázka byla zadána opět stejné firmě, a to za souhlasu obce (šlo o nejlevnější zakázku).[1853] V polovině května 1931 tak městská rada vyplatila firmě Thonet-Mundus 15 000 Kč zálohu za nábytek.[1854] Koncem května 1931 se radní na návrh R. Hejrovského usnesli nabídnout místní školní radě smír: polovina lavic do nové školy by se zadala firmě Thonet, polovina místním živnostníkům a obec vezme zpět svou stížnost.[1855] O měsíc později, koncem června 1931 radní vzali na vědomí přípis místní školní rady ohledně rozdělení dodávky lavic. Vzhledem k tomu, že protinávrh nebyl pro radní uspokojivý, rozhodli se setrvat na usnesení rady z 28. května 1931.[1856] V červenci 1931 pak městskou radou bylo na vědomí vzato usnesení místní školní rady o zadání dodávky lavic firmě Antonín Skála.[1857] Znovu se o záležitosti jednalo v srpnu 1931 a obecní zastupitelstvo tehdy schválilo zrušení stížnosti.[1858] Koncem listopadu 1931 městská rada k výplatě poukázala účet pro firmu Thonet-Mundus 8004 Kč za 12 kateder do nové školy.[1859]

S tím, jak se blížilo dokončení budovy, se dořešovaly i některé vnější architektonické detaily. Městská rada v červenci 1930 vyslovila souhlas s návrhem opatřit fasádu nové školy reliéfem od sochaře Františka Měchury.[1860] Dne 1. srpna 1930 ale v otázce figurální výzdoby nové školy rozhodla rada, že si vyžádá návrhy od Měchury i od V. Koukolíčka a pak teprve rozhodne o přidělení zakázky.[1861] Koncem srpna 1930 městská rada vzala na vědomí, že vyhotovení reliéfu na fasádu se zadá Měchurovi z Prahy.[1862] Dne 1. října 1930 městská rada schválila návrhy dozorčí komise nad stavbou nové školy z 30. srpna, 6. září a 27. září 1930. Rozhodla, že do příští schůze městské rady bude předložena smlouva s architektem Babuškou o jeho honoráři a že sochaři Měchurovi se poukáže 5000 Kč na sochařské práce na fasádě.[1863] V srpnu 1932, po dobudování školy, ještě bylo schváleno městskou radou vyplatit F. Měchurovi kauci 500 Kč za skulpturální práce.[1864] V polovině října 1930 se radní usnesli vyplatit Babuškovi zbytek jeho účtu za projekt nové školy, přičemž tím měly být považovány veškeré jeho nároky za vyrovnané.[1865] Spor s projektantem se ale vlekl dál a ještě v květnu 1932 radní rozhodli, že architektu Babuškovi se sdělí, že v otázce proplacení honoráře za stavební dozor na výstavbu nové školy setrvává městská rada na odmítavém stanovisku.[1866] V listopadu 1930 se na schůzi městské rady řeší výstavba hradby u nové školy a rozhodnutí znělo, že 6. listopadu 1930 městská rada výstavbu plotu u letního cvičiště u nové školy obhlédne a vysloví se k eventuálnímu posunutí plotu na východ, protože nyní vybočuje do ulice u jihovýchodního rohu školy.[1867] Na schůzi městské rady 19. listopadu 1930 byl přečten zápis dozorčí komise nad výstavbou školy z 10. listopadu 1930 a bylo usneseno zadat malířské práce firmě A. Pikolon.[1868]

V únoru 1931 vzala obecní správní komise na vědomí zprávu městské technické kanceláře o překročení rozpočtu na výstavbu nové školy a ohledně dřevěných stropů v učebnách. Zároveň vzala na vědomí zprávu o jednání a architektem Babuškou ohledně jeho honoráře za stavební dozor.[1869] Počátkem března 1931 schválila obecní správní komise na své schůzi zápisy dozorčí komise nad výstavbou nové školy z 24. ledna a 28. února 1931 a odmítla požadavek podnikatelů, aby obec převzala náklad na hlídku stavby a aby se krajníky na chodník zadaly firmě Poppy a spol., jestliže je dodá za tutéž cenu a kvalitu jako firma Skružný. Zároveň město nevydalo souhlas s žádostí místní školní rady do nové školy koupit katedry z tvrdého dřeva, nýbrž jen z měkkého dřeva.[1870] Počátkem dubna 1931 obecní správní komise rozhodla, že Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský se poukáže záloha 30 000 Kč na parketářské práce. Na témž zasedání komise byl poukázán firmě F. Vildt mladší z Rokycan k výplatě účet za sklenářské práce 11 019,60 Kč.[1871] V polovině dubna 1931 pak obecní správní komise poukázala k výplatě účet pro firmu J. Šponar za 13 067,40 Kč za dodání tabulí pro novou školu.[1872] V polovině května 1931 určila městská rada, že firmě K. Bastl se vyplatí 12 826,55 Kč za dřevěné obložení chodeb a sedadla v chodbách. Na vědomí vzala rovněž zápis ze schůze dozorčí komise nad výstavbou nové školy z 3. května 1931.[1873] Koncem června 1931 městská rada rozhodla, že firmám Wolf a Žour se poukáže 250 000 Kč za práce na nové škole. Zároveň zadala dodávku nářadí do tělocvičny firmě Vindyš z Radotína. Radě rovněž bylo oznámeno usnesení místní školní rady z 16. června 1931, kdy dodávku nábytku pro sborovnu, ředitelnu a kabinety zadala firmám V. Nejdl a A. Šašek.[1874] V červenci 1931 pak městskou radou bylo na vědomí vzato usnesení místní školní rady o zadání dodávky nábytku pro novou školu firmě A. Šaška.[1875] Koncem července 1931 radní k výplatě poukázali účty na 121 116,15 Kč pro A. Šaška za truhlářské práce.[1876] Na schůzi městské rady 1. října 1931 byl přečten zápis o provedení kolaudace stavebních a řemeslnických prací.[1877]

28. května 1931 v budově započalo vyučování, zatím v provizorních podmínkách, se zapůjčeným nábytkem. Oficiální předání Masarykovy školy se uskutečnilo 28. října 1931.[1878] Dne 15. října 1931 schválila městská rada poslední detaily ohledně slavnostního otevření nové obecní školy dívčí.[1879] V listopadu 1931 městská rada poukázala k výplatě účty, mimo jiné i pro firmu J. Štětky 216 969,80 Kč za zřízení ústředního topení, pro tutéž firmu J. Štětka 24 265,35 Kč za izolaci a nátěr ústředního topení a pro V. Nejdla 10 120 Kč za nábytek pro novou školu.[1880] Na další schůzi během listopadu 1931 radní k výplatě poukázali účty A. Pikolona ve výši 12 030,85 Kč za výmalbu obecní školy dívčí.[1881] V březnu 1932 byl důchodenský úřad vyzván k vyhotovení výkazu všech výdajů za výstavbu školy. Město vzalo na vědomí, že získalo zemskou subvenci 22 000 Kč. Zároveň schválilo zadání dodávky nábytku pro školní kuchyni a jídelnu firmě A.Pikolon dle její oferty.[1882] V prosinci 1932 byl k výplatě poukázán účet pro firmy Wolf a Žour 1 703 298,73 Kč za stavební práce na nové škole.[1883] V červnu 1932 pak jako formální tečka za výstavbou školy došlo k převodu částí obecních parcel č.kat.10, č.kat.4/2, č.kat.27/1 a stavební parcely č.kat.34 do obecního statku. Šlo o vypořádání po novostavbě obecné školy dívčí.[1884] Obecnímu zastupitelstvu doporučila městská rada dát souhlas s převedením části č.kat.10, č.kat.4/2, č.kat.27 a stavební parcely č.kat.34 do veřejného statku kvůli výstavbě školy v březnu 1932.[1885]

16. června 1933 městská rada na vědomí vzala zápis o superkolaudaci nové Masarykovy školy a usnesla se uvolnit kauce pro firmy J. Štětka, A. Mikoláš, J. Vindiš, A. Pikolon za malířské práce a pro firmy V. Pok a František Vildt.[1886] V listopadu 1933 se město vzhledem k výsledku superkolaudace obecní dívčí školy usneslo, že firmě Wolf a Žour se vyplatí 95 225,70 Kč.[1887] V roce 1937 řeší samospráva osvobození některých pozemků od pozemkové daně. Už 26. srpna 1928 totiž požádala obec o trvalé osvobození některých pozemků od daně. 10. listopadu 1937 katastrální měřičský úřad vyzval k doplnění žádosti. Mezi pozemky, kterých by se to týkalo, se zmiňuje i č.kat.28, školní zahrada u obecní školy chlapecké o ploše 330 čtverečních metrů. 2. prosince 1937 městská rada doporučila ke schválení a v prosinci 1937 pak obecní zastupitelstvo potvrdilo charakter tohoto pozemku.[1888]

7.2.6. Architektonicko-umělecký popis objektu školy

Na místě zbořeného úseku středověkých hradeb a gotické rohové bašty vyrostla nákladem 3 210 000 Kč[1889] (podle jiného pramene náklady dosáhly 3 251 000 Kč[1890]) moderní dvoupatrová budova v klasicizujícím stylu. V objektu se nacházelo 10 učeben, 2 pracovny, tělocvična, školní kuchyně, jídelna, sprchy, šatny na chodbách, byt školníka (umístěný v přístavku na jihozápadní straně budovy) a veranda. Ke škole patřila rozsáhlá zahrada s hřištěm.[1891]

Slohově je nová škola dokladem oficiózní, klasicizující architektury prvorepublikových veřejných budov. Inspiruje se spíš kotěrovskou modernou než corbusierovským funkcionalismem. Na rozdíl od funkcionalistických trendů, které převládly v ČSR v 30. letech 20. století, nezdůrazňuje budova školy primárně svoji světlost a vzdušnost. Používá některé prvky klasické architektury, byť maximálně zjednodušené. Svými velkorysými rozměry, prostornými místnostmi a solidním zpracováním stavebních detailů je zároveň dokladem ekonomické prosperity konce 20. let, jež umožňovala realizaci podobných projektů. Dvoupatrový objekt je ještě opticky zvýrazněn vyvýšeným technickým suterénem a příkrou střechou s masivními komíny. Po stranách vystupují rizality, v tom západním zároveň je umístěn hlavní vchod. K vchodovým dveřím se stoupá po kamenném schodišti, nad vchodem se nachází mozaika s motivem znaku města Rokycan. Rizalit zakončuje nad úrovní korunní římsy vysoký trojúhelníkový štít. V něm spočívá velký kamenný reliéf od sochaře Františka Měchury z Prahy, s postavami dětí.[1892]

7.2.7. Další stavební vývoj objektu školy

V říjnu 1932 obecní okrašlovací a komunikační komise místní školní radě nedoporučila změnit kulovité javory vysázené u hřiště u nové školy za ovocné stromy, protože ty by se tam nehodily.[1893] V říjnu 1932 městská rada povolila M. Šteinovi z čp.384/III na budově obecní školy dívčí umístit anténu za podmínek městské technické kanceláře.[1894] Už brzy po dobudování školy se začalo s některými opravami. V červnu 1936 jednalo město o povolení nákladu na opravu obecné školy dívčí do rozpočtu na rok 1937. 15. června 1936 se totiž místní školní rada usnesla provést o letních prázdninách opravy v Masarykově škole s nákladem 4000 Kč. 22. června 1936 to městská rada doporučila ke schválení a ještě v červnu 1936 věc schválilo zastupitelstvo.[1895] V roce 1939 školu zabrali němečtí vojáci, respektive Hitlerjugend.[1896] Od roku 1955 tu v několika třídách provizorně sídlila i mateřská škola (pak se přesunula do sousední budovy bývalé rodinné školy, viz výše).[1897]

V 1. pětiletce (1949–1954) proběhla výměna okapů a oprava střechy školy.[1898] V 50. letech 20. století byla školní budova postupně opravována, na rok 1958 mělo město na tento účel vyčleněno 20 000 Kčs.[1899] Na rok 1960 chtělo město zařadit do plánu Akce Z i přístavbu dílny k této škole.[1900] V srpnu 1963 probíhá generální oprava školy, což v tehdejším slovníku nemuselo znamenat opravu celkovou, souslovím „generální oprava“ se tehdy označovaly i veškeré stavební investice jdoucí nad rámec udržovacích oprav.[1901] Celková rekonstrukce objektu se plánovala na 4. pětiletku 1966–1970.[1902] V té době také město zvažuje nástavbu tělocvičny u školy. Rada MěstNV za tímto účelem dokonce 1. září 1965 ustavila zvláštní komisi pro posouzení možnosti nástaveb školských zařízení. (Kromě této budovy se ještě uvažovalo o sousední mateřské škole a o objektu jeslí čp.188/II v Jiráskově ulici.) 14. září 1965 se komise poprvé sešla.[1903] Dle informace z dubna 1972 činila plocha školního hřiště 750 čtverečních metrů.[1904] V programovém prohlášení místní Národní fronty, KSČ a MěstNV, zveřejněném v únoru 1969 se uvažuje o výstavbě zcela nové tělocvičny u této školy. Měla sloužit i pro potřeby ZŠ v ulici Míru.[1905] Stejně jako nástavba ani tento projekt ale nedospěl k realizaci. Dle výhledového plánu investic z roku 1969 se taky předpokládala v letech 1975–1980 nástavba a úprava kabinetů v budově školy. Investorem měl být ONV.[1906] Na rok 1980 byla plánována generální oprava budovy (dle harmonogramu z roku 1979). [1907] V září 1980 na jednání MěstNV Václav Beneda opakovaně upozornil na dezolátní stav okapů na budově Základní školy v parku Pionýrů.[1908] Harmonogram z roku 1982 hovoří o tom, že město musí do roku 1985 zajistit realizaci venkovní opravy této základní školy.[1909] V srpnu 1982 už zahájil Okresní stavební podnik v budově opravu střechy a kotelny.[1910] V bilanci volebního období 1981–1986 se uvádí, že na opravu školy šlo celkem 640 000 Kčs.[1911]

Menší opravy probíhaly ve škole přes prázdniny v roce 1996. Firma Šabata tehdy instalovala nové schody na verandu na zadní straně objektu, dále proběhla výměna linolea v některých učebnách, malování místností a nátěr radiátorů.[1912] V květnu 1999 skončila oprava školy, při níž vznikla nová ředitelna, pracovna zástupce ředitele, prostorná sborovna a nová cvičná kuchyně pro výuku vaření. Na půdě byly zřízeny místnosti pro kabinet a knihovnu. Práce prováděla firma Vakos.[1913] Dne 23. února 1999 souhlasilo městské zastupitelstvo s provedením nové střešní krytiny nad půdní vestavbou kabinetů v ZŠ TGM Rokycany za nabídkovou cenu 310 000 Kč s tím, že akce měla být financována z peněz původně určených na rekonstrukci školní jídelny. Demontovaná stará střešní krytina se měla nabídnout občanům k odkoupení.[1914] Dne 18. května 1999 rozhodlo zastupitelstvo o přijetí úvěru na rekonstrukcí školní jídelny v objektu ZŠ T. G. Masaryka. Obecní rozpočet byl zároveň zvýšen o částku 4 500 000 Kč, která se měla použít na rekonstrukci jídelny. Peníze by šly jako půjčka z prostředků z prodeje energetických akcií města. Zvýšené náklady na rekonstrukci jídelny měly dosáhnout 4 573 000 Kč.[1915] Dne 29. června 1999 pak zastupitelé rozhodli, že kvůli vybavení jídelny navýší rozpočet o dalších 600 000 Kč.[1916] V září 2003 rozhodlo městské zastupitelstvo v rámci úprav obecního rozpočtu, že přesune částku 90 000 Kč na zpracování projektové studie na vestavbu v objektu Základní školy T. G. Masaryka.[1917]

Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město 405 470 Kč do okna na schodišti v této základní škole (původně plánované náklady činily 410 000 Kč).[1918] Do návrhu městského rozpočtu na rok 2006 byla včleněna jako potenciálně potřebná investice i částka 120 000 Kč na projekt opravy střechy a 1 600 000 Kč na projekt rekonstrukce oken.[1919] V roce 2006 také vypsalo město výběrové řízení na projekt rekonstrukce vnějšího pláště budovy školy. Zakázku získal ing. Škop s nabídkovou cenou 204 680 Kč. Termín dokončení byl stanoven na 30. listopad 2006.[1920] V květnu 2005 doporučila městská rada zastupitelstvu provést od školního roku 2006/2007 sloučení Základní školy T. G. Masaryka se Základní školou v ulici Míru.[1921] Vzhledem k nízké porodnosti a malému počtu školní mládeže se město rozhodlo provést toto organizační scelení. Stavebně mělo jít i nadále o dvě samostatné budovy, společná by ovšem byla právní subjektivita a hospodaření.

23. března 2006 rozhodl městský úřad na základě připomínek občanů k některým nesrovnalostem v označení ulic v Rokycanech ke změně v zřizovací listině školy, která byla dosud vedena jako objekt v Sedláčkově ulici. Nyní byla převedena do Třebízského ulice. 24. dubna 2006 změnu potvrdila rada města.[1922] Počátkem roku 2007 došlo ve školní zahradě k vykácení devíti nemocných stromů. Tyto javory mléč byly napadeny dřevokaznými houbami a měly nestabilní větve. Místo nich měla proběhnout výsadba šesti okrasných třešní a živého plotu z 34 keřů ptačího zobu. Kácení a novou výsadbu prováděla firma Červenka z Plzně. Počátkem února 2007 už kácení probíhá.[1923] Počátkem dubna 2007 již na jejich místě, podél okraje školní zahrady, směrem do Komenského ulice, stojí nová řada stromků (sakury).[1924] Dne 10. dubna 2007 rozhodlo městské zastupitelstvo použít část přebytku hospodaření obce mimo jiné na opravu WC v budově školy. Na tuto akci mělo konkrétně jít 80 000 Kč.[1925] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že 150 000 Kč půjde na výstavbu WC pro učitele v této škole, s termínem realizace ve 2. čtvrtletí 2007.[1926] V rozpočtu na celý rok 2007 město na rekonstrukci WC počítalo s částkou 230 000 Kč, z čehož nakonec utratilo 221 190 Kč.[1927] Zakázku na stavební úpravy hygienického zařízení v budově školy ve výběrovém řízení získala 31. května 2007 firma PET-STAN 99, s. r. o. z Rokycan za 200 691 Kč a tuto cenu si pak firma po skončení prací opravdu vyúčtovala. Podle výsledků výběrového řízení měly práce skončit do 15. srpna 2007, nakonec akce skončila už 1. srpna 2007.[1928]

K 28. lednu 2008 došlo k úpravě obecního rozpočtu, kdy se přesunula část rozpočtové rezervy ve výši 776 000 Kč na rekonstrukci bytu v budově této školy na učebnu.[1929] Zastupitelstvo zároveň schválilo zařazení akce „ZŠ TGM – stavební úpravy bytu školnice na třídu“ do rozpočtu města na rok 2008.[1930] Dne 10. března 2008 změnu odsouhlasilo i zastupitelstvo.[1931] Dle úpravy městského rozpočtu k 21. dubnu 2008, provedené v červnu 2008 se mělo na úpravu bytu školnice na učebnu přesunout z úspory na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice dalších 100 000 Kč.[1932] V seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města se uvádí i stavební úpravy pro změnu užívání bytu školníka v ZŠ TGM. Výběrové řízení bylo vyhlášeno 25. března 2008 a zakázku město přidělilo 30. dubna 2008 firmě T-BAU 2000, s. r. o. z Rokycan za 809 976 Kč. Termín dokončení byl stanoven do 21. července 2008, což také bylo přesně dodrženo, stejně jako cena.[1933] Zastupitelstvo města v dubnu 2008 v rámci úprav obecního rozpočtu, provedených k 10. březnu 2008, provedlo přesun prostředků z rekonstrukce prostranství ve Spilce a z rekonstrukce veřejného osvětlení ve vnitrobloku Na Pátku na jiné investiční akce. Mimo jiné i na odvlhčení jídelny v Masarykově škole, kam se přesunulo 221 000 Kč.[1934]

V roce 2011 město přidělilo zakázku na opravu krovu a střechy školy. Výběrové řízení vyhrála plzeňská firma BIS s nabídkovou cenou 4 839 004 Kč.[1935] V roce 2013 došlo k realizaci 3. etapy výměny oken v budově školy za plastová.[1936] Práce proběhly během letních prázdnin. Městská rada zakázku schválila 14. května 2013. Akci provedla firma G-Interier z Plzně za 1 632 629,60 Kč bez DPH.[1937] V létě roku 2016 došlo v budově školy k celkové rekonstrukci elektroinstalací. Investici hradilo město. Dosáhla nákladů 4 591 000 Kč. Kvůli pracím se o několik dnů odložil začátek školního roku v roce 2016.[1938] Obecní rozpočet na rok 2019 zahrnoval položku na opravu podlahy, voda a fasády této základní školy.[1939] V létě roku 2019 byl do školní kuchyně instalován profesionální kuchyňský robot nákladem 220 000 Kč.[1940] Během letních prázdnin v roce 2019 také probíhala oprava fasády vstupního traktu. Akce se protáhla, takže se musel o týden odložit začátek školního roku. Stávající zašedlou omítku okolo plastiky ve štítu nad vchodem nahradila nová bílá omítka.[1941]

V rozpočtu města na rok 2020 byla vyčleněna částka 10 000 000 Kč na opravu fasády a zřízení výtahu u této školy.[1942] V březnu 2020 souhlasila městská rada se zadáním zakázky na opravu části fasády školy firmě HV stavby a práce s. r. o. z Rajhradic za 2 925 780 Kč včetně DPH.[1943] V květnu 2020 souhlasila městská rada se zadáním zakázky na výstavbu nového venkovního výtahu v této škole firmě Taste One s. r. o. z Prahy za cenu 2 416 582 Kč včetně DPH.[1944] V listopadu 2020 zároveň městské zastupitelstvo odsouhlasilo záměr podat žádost o získání dotace na nový venkovní výtah a modernizace učeben v budově této základní školy. Mělo jít o akci s celkovými náklady do 5 000 000 Kč. Žádost hodlalo město podat z integrovaného regionálního operačního programu Infrastruktura do vzdělávání.[1945] V lednu 2021 se výstavba výtahu uvádí jako jedna z nejvýznamnějších investičních akcí města pro rok 2021, které přešly z předchozího roku.[1946] Výtah byl zprovozněn před koncem školního roku 2020/2021. Jde o prosklenou kovovou konstrukci, umístěnou do rohu budovy, vedle vstupního traktu. Určený byl pro osoby se sníženou pohyblivostí, nikoliv pro volné využití.[1947] Dodatečně v prosinci 2022 městští zastupitelé schválili přijetí dotace od MMR na zřízení výtahu ve výši 1 974 698 Kč.[1948]

V lednu 2022 městské zastupitelstvo souhlasilo s podáním žádosti o krajskou dotaci z programu Podpora vybudování a modernizace sportovišť na stavební úpravy hřiště na pozemku za touto školou.[1949] V březnu 2022 rada města souhlasila s tím, aby dle výsledku výběrového řízení byla zadána zakázka na stavební úpravy tohoto hřiště firmě StavoSport z Fryštáku za 1 104 846,39 Kč bez DPH (1 336 864,13 včetně DPH).[1950] V červnu 2022 odsouhlasilo městské zastupitelstvo zařadit do obecního rozpočtu na rok 2023 částku 21 000 000 Kč na výměnu krytiny na budově této školy a zároveň zastupitelé schválili vypsání výběrového řízení na chystanou zakázku na září 2022 s předpokladem započetí stavební akce v 1. polovině roku 2023.[1951] V listopadu 2022 městská rada schválila přidělení této zakázky dle výsledků výběrového řízení firmě Seadon z Hlučína za 9 167 181,85 Kč bez DPH.[1952] V únoru 2023 se uvádí, že obecní rozpočet na rok 2023 mimo jiné počítá na opravu střechy s částkou 12 000 000 Kč.[1953] V dubnu 2023 se uvádí, že oprava střechy školní budovy již probíhá, a to najednou na ZŠ T. G. Masaryka i ZŠ v ulici Míru. Obě akce dohromady měly vyjít na 28 000 000 Kč. Jejich dokončení se předpokládalo do závěru srpna 2023.[1954] V září 2023 starosta města Tomáš Rada uvádí, že oprava střechy byla už skutečně dokončena.[1955] V červenci 2024 je mezi investicemi do školských objektů, plánovanými na letní prázdniny onoho roku, uváděna i tato škola. Mělo jít o rekonstrukci sociálního zařízení v 1. patře, včetně bezbariérové toalety a odvětrání všech záchodů v budově. Vše s náklady 1 350 000 Kč.[1956]

7.3. Vývoj pojmenování školy a prostranství před ní

Vývoj pojmenování budovy základní školy odráží všechny peripetie československých dějin. 26. září 1928 se město usneslo pojmenovat budoucí vzdělávací ústav „Masarykova jubilejní škola“ (lidově „Masaryčka“). Mělo tak být připomenuto 10. výročí vzniku Československa.[1957] Prostranství před školou bylo za první republiky nazýváno Drtinův sad. Podle profesora pedagogiky Františka Drtiny (1861–1925).[1958] Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu odložen návrh na pojmenování jedné takové nové ulice na Habrmanovu (dnešní Švermova na Rašínově) s tím, že se názvosloví všech ulic bude řešit najednou.[1959] Dne 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné bylo navrženo sad před dívčí obecnou školou až k rodinné škole nazvat Drtinův sad. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[1960]

Na své schůzi 30. října 1951 rada MNV odsouhlasila odstranit z průčelí budovy školy nápis „Masarykova jubilejní škola pro dívky“ s tím, že „pionýři z této školy požadují přejmenování na Školu československé armády“.[1961] Nápis odstraněn v březnu 1952.[1962] Škola nakonec byla přejmenována na ZDŠ Stalingradský park (podle Stalingradského parku, jak je tehdy jmenoval Park U Saské brány). Šlo o výsostně politickou objednávku. 7. dubna 1950 se totiž na MNV dostavil pan Sobotka, zástupce prezídia krajského národního výboru a sdělil, že by v Rokycanech mělo být pojmenováno k výročí osvobození nějaké veřejné prostranství po Stalingradu. 13. dubna 1950 navrhla rada MNV přejmenovat v tomto duchu stávající Drtinův park. 26. dubna 1950 pak záležitost odsouhlasilo plénum MNV. Přejmenování na ZDŠ Stalingradský park vyhlášeno slavnostně městským rozhlasem 1. května 1950.[1963] V praxi se ale užívalo spíše označení II. osmiletka, založené na novém školském systému, který vstoupil v platnost ve školním roce 1953/54.[1964]

19. února 1962 v souvislosti s destalinizací byla přezvána škola (analogicky jako veřejné prostranství před ní) na „Základní školu park Pionýrů“ (Park pionýrů, lidově „Park“, „chodím na základku do Parku“).[1965] Přejmenování navrhl samotný místní výbor KSČ.[1966] Ještě v květnu 1962 bere městský národní výbor na vědomí, že změnu názvu školy a parku odsouhlasil také ONV.[1967] Na 21. plenárním zasedání národního výboru 20. února 1990 bylo rozhodnuto přejmenovat park Pionýrů na park U Saské brány, zatímco škola dostala opět jméno Základní škola T. G. Masaryka.[1968] Změny navrhla týž den na svém mimořádném zasedání rada MěstNV.[1969]

7.4. Technický vývoj parku U Saské brány

Park U Saské brány vznikl roku 1893 na místě původních hradebních příkopů. Na jejich místě byla vysazena lipová alej.[1970] Po roce 1894 zároveň byla vytýčena komunikace podél severního okraje parku (nynější Třebízského ulice). O jejím vývoji a proměně na silniční obchvat města podrobně v kapitole „Plzeňské předměstí“. V lednu 1928 obecní okrašlovací komise stanovila, že stromořadí u mateřské školy se má ponechat beze změn.[1971] Na schůzi obecní okrašlovací komise v září 1929 ale J. David žádá, aby byly nahrazeny suché lípy ve stromořadí u Střelnice a opatrovny. Bylo usneseno provést obchůzku za účasti členů komise, pomologa a městského zahradníka k předloženým návrhům.[1972] Obecní správní komise v lednu 1931 schválila návrh městského zahradníka J. Brožka ihned ořezat stromořadí u nové školy.[1973] Počátkem března 1931 obecní správní komise schválila projekt zahradnické úpravy před severním průčelím nové školy dle návrhu městského zahradníka M. Břehovského a rozhodla, že úprava před západním průčelím se provede dle návrhu městské technické kanceláře a dozorčí komise nad stavbou školy.[1974]

Před rokem 1966 byly do parku vysazeny dvě sakury.[1975] Dne 28. října 2003 zasadil do parku před školou Klub českého pohraničí lípu na památku výročí vzniku ČSR.[1976] Výsadbu schválila městská rada na svém říjnovém zasedání v roce 2003.[1977] V dubnu 2007 se uvádí, že park U Saské brány prošel rekonstrukcí. Dosud prý bylo vysazeno pět nových kusů lípy srdčité a další čtyři kusy na výsadbu čekají. Původní staré lípy byly zároveň v roce 2006 odborně ošetřeny.[1978] V roce 2007 došlo u ZŠ T. G. Masaryka k výsadbě šesti okrasných třešní a živého plotu z ptačích zobů. V Třebízského ulici byla v roce 2007 dokončena historická alej, k pěti lipám přibyly ještě další čtyři.[1979] Roku 2009 probíhala obnova lipového stromořadí v Třebízského ulici. Provedla ji firma Prostrom Bohemia za 133 283,57 Kč.[1980] Koncem listopadu 2021 proběhlo v parku kácení staré lípy, situované do hlavního podélného stromořadí, v místech výjezdu mezi budovami základní a mateřské školy. Strom o průměru kmene cca 67 cm už několik let vykazoval prosychání konců větví a úbytek listů.[1981]

Za první republiky byl po výstavbě Masarykovy školy položen v jejím okolí mozaikový chodník. Podle rozhodnutí městské rady z dubna 1931 se před definitivním zadáním výstavby chodníku u nové školy měly u městského úřadu v Berouně vyžádat informace o kvalitě betonového chodníku firmy Hons.[1982] V polovině května 1931 radní rozhodli, že se u nové školy zřídí mozaikový chodník, nikoliv betonový. Jednat se mělo s firmou Kylies, která provedla i mozaikový chodník před novým nádražím.[1983] V květnu 1931 taky poukázala městská rada k výplatě účet pro firmu Poppy a spol. ve výši 10 000 Kč za žulové obrubníky u nové školy.[1984] Koncem května 1931 městská rada zjistila, že mozaikový chodník před novou školou byl nakonec zadán firmě J. Chmelík místo firmy Kylies. R. Kadláček kritizuje, že se tak stalo bez vědomí městské rady.[1985] Ještě počátkem 21. století se chodník dochoval zejména v úseku na boční straně objektu, směrem do Komenského ulice. K roku 2020 už jen v kratším navazujícím úseku Komenského ulice. Jde o příklad precizní meziválečné práce. V roce 1946 proběhla oprava chodníku. Provedla ji firma Klekner za 6 4557,80 Kčs.[1986] V 1. polovině roku 1964 byl vyasfaltován chodník v parku před mateřskou školu.[1987] Další úsek chodníku v parku měl být vyasfaltován v roce 1966. V červnu toho roku už má město podepsanou smlouvu s n. p. Stavoisolace Praha.[1988] V září 1973 město ohlašuje, že ještě před koncem roku zahájí podnik Stavoisolace rekonstrukci chodníků v parku Pionýrů.[1989] V září 1974 se uvádí, že během 1. pololetí onoho roku byly provedeny práce na asfaltování chodníků v parku Pionýrů.[1990] V roce 2012 došlo před budovou školy T. G. Masaryka k pokládce zámkové dlažby a přímo před školou vzniklo několik parkovacích míst. Před vedlejší budovou mateřské školy přibyl nový chodník. V lokalitě bylo zároveň zřízeno nové veřejné osvětlení, pojaté v historizujícím stylu.[1991]

V roce 1983 byla umístěna do parku před školu socha Revoluční píseň od akademického sochaře Jaroslava Veseláka (nar. 1940) a ing. arch. Josefa Cimického.[1992] V roce 2006 město vydalo výzvu, aby se přihlásil případný majitel sochy. Šlo o nutné vyjasnění majetkoprávních vztahů před možnými investicemi do oprav. Pokud by se žádný majitel do 30. listopadu 2006 nepřihlásil (a nedoložil své vlastnictví) mělo dílo přejít do majetku města.[1993]

---

[1] Rokycanské listy, č. 16, 15. 8. 1900.

[2] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 17.

[3] Jindřich, K.: Literární prvotiny z Rokycan profesora Josefa Wünsche, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 29–30, 1995.

[4] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 17.

[5] viz fotografie z roku 1910 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[6] viz fotografie z roku 1913 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[7] Minulostí Rokycanska.

[8] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 18.

[9] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 6.

[10] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101

[11] Matrika svateb Rokycany 1771–1784, s. 172, snímek 21, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0210-o

[12] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 154, snímek 64, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0650-n

[13] Radní protokol,  17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 49.

[14] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. B/I/28, kt. 101.

[15] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 182.

[16] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 175.

[17] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 84, snímek 88, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0460-n

[18] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 125.

[19] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 41, snímek 43, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0235-o

[20] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 116, snímek 118, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_1190-n

[21] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 135.

[22] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101

[23] Radní protokol,  04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 173.

[24] Matrika křtů Rokycany 1771–84, s. 151, snímek 63, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0640-n

[25] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. B/I/28, kt. 101.

[26] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 127.

[27] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 141.

[28] Purghart, F.: rukopis uložený v muzejní knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech.

[29] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 5.

[30] Matrika pohřbů Rokycany 1771–84, snímek 51, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0510-z

[31] Matrika křtů Rokycany 1771–84, s. 172, snímek 73, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0740-n

[32] Poslední dům v řadě čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně) je doložen již hned v r. 1771 v zápisu matriky;https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0550-n?x=-258&y=-14&w=1778&h=748

[33] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.

[34] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[35] Purghart, F.: rukopis uložený v muzejní knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech.

[36] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 59, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0590-z

[37] Matrika sňatků Rokycany 1785–1802, s. 44, snímek 46, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0250-o

[38] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 77.

[39] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 39, snímek 41, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0225-o

[40] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 79, snímek 81, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_0820-n

[41] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. B/I/28, kt. 101.

[42] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 6.

[43] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 73.

[44] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 88.

[45] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 111.

[46] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 120.

[47] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 125.

[48] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 137.

[49] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[50] 4. schůze městské rady, 8. 7. 1927.

[51] 80. schůze městské rady, 22. 6. 1928.

[52] 83. schůze městské rady, 18. 7. 1928.

[53] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1929.

[54] 57. schůze městské rady, 11. 2. 1932.

[55] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12. 1965.

[56] 2. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1966.

[57] Seznam majitelů domů, SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.

[58] 211. schůze městské rady, 13. 8. 1930.

[59] 2. plenární zasedání MěstNV, 16. 4. 1973.

[60] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 157.

[61] Matrika pohřbů Rokycany 1785–1797, s. 13, snímek 16, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0095-z

[62] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 26, snímek 16, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0160-z

[63] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 45.

[64] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 53.

[65] Matrika pohřbů Rokycany 1785–1797, s. 13, snímek 16, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0095-z

[66] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 77.

[67] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 113.

[68] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 249.

[69] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 254.

[70] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 117.

[71] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 127.

[72] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 242.

[73] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 314.

[74] Matrika křtů Rokycany 1847–1856, s. 48, snímek 49, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067898/rokycany-14_0480-n

[75] Hlas Rokycanska 1988, č. 2.

[76] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=8032.536734823474,-36611.17456184903,10916.560102870213,-35241.26346202683&link=ext

[77] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 6.

[78] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[79] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. B/I/28, kt. 101.

[80] Purghart, F.: rukopis uložený v muzejní knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech.

[81] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[82] 12. schůze obecní správní komise, 9. 5. 1923.

[83] 4. plenární zasedání MěstNV, 27. 9. 1971.

[84] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=17084.90943547746,-14634.840019364488,19968.932803524196,-13179.309475803399&link=ext

[85] Matrika křtů Rokycany 1847–1856, s. 152, snímek 153, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067898/rokycany-14_1530-n

[86] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 19.

[87] Sčítání lidu 1857, Rokycany, Pražské předměstí, https://www.portafontium.eu/census/soap-ro/1857/rokycany-prazske-predmesti

[88] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[89] 92. schůze městské rady, 8. 9. 1932.

[90] 96. schůze městské rady, 6. 10. 1932.

[91] 113. schůze městské rady, 19. 1. 1933.

[92] Rokycanské noviny, červenec / srpen 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=894433

[93] 5. plenární zasedání MěstNV, 13. 6. 1977.

[94] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/zrusene/27805891

[95] Purghart, F.: rukopis uložený v muzejní knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech.

[96] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 220, snímek 113, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1130-z

[97] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 84 – 84v.

[98] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=8718.476650048515,-36561.8002070205,11602.500018095254,-35191.889107198294&link=ext

[99] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 143v – 146

[100] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[101] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.

[102] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.

[103] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.

[104] Kronika města Rokycan, 1907–18, f. 102.

[105] 30. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1926.

[106] 33. schůze obecního zastupitelstva, 8. 10. 1926

[107] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 153.

[108] https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_0530-n?x=461&y=0&w=743&h=327

[109] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 42, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0420-z

[110] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 42, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0420-z

[111] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 44, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0440-z

[112] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/23, kt. 101.

[113] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 2, snímek 4, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0040-o

[114] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 67, snímek 64, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0690-n

[115] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 305.

[116] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8.

[117] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[118] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8.

[119] 40. schůze obecního zastupitelstva, 13. 6. 1930.

[120] 39. schůze obecní finanční komise, 25. 4. 1930.

[121] 194. schůze městské rady, 30. 4. 1930.

[122] 196. schůze městské rady, 14. 5. 1930.

[123] 198. schůze městské rady, 28. 5. 1930.

[124] 40. schůze obecní finanční komise, 6. 6. 1930.

[125] 200. schůze městské rady, 11. 6. 1930.

[126] 40. schůze obecního zastupitelstva, 13. 6. 1930.

[127] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4. 7. 1930.

[128] 205. schůze městské rady, 9. 7. 1930.

[129] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2. 1968.

[130] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8.

[131] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095, snímek 171.

[132] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 10, snímek 9, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0090-o

[133] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095, snímek 170.

[134] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095, snímek 189.

[135] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095, snímek 205.

[136] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8.

[137] 72. schůze městské rady, 14. 5. 1928.

[138] 94. schůze městské rady, 27. 9. 1928. O dům čp.7/II jít nemohlo, ten v té době byl v majetku obce.

[139] 90. schůze městské rady, 25. 8. 1932.

[140] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8.

[141] Seznam majitelů domů, SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.

[142] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 89.

[143] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 47, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0470-z

[144] Radní protokol,  31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 280.

[145] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 237, snímek 84, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0850-n

[146] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 168, snímek 71, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0720-n

[147] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 619, snímek 173, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_1740-n

[148] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 58, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0580-z

[149] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 181, snímek 26, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0260-o

[150] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 227.

[151] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 58, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0600-n

[152] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[153] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705696/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-mesto_0230

[154] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8.

[155] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[156] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 5.

[157] Rokycanské listy, č. 13, 1. 7. 1898.

[158] Rokycanské listy, č. 14, 15. 7. 1898.

[159] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[160] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 158, 159.

[161] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[162] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[163] 25. schůze městské rady, 10. 9. 1931.

[164] Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, č. kart. 140.

[165] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[166] Plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[167] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1987&extent=1829.076327152655,-2886.079883159765,2955.6193802387616,-2317.5276860553704&link=ext

[168] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[169] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 51.

[170] Rokycanský deník, 11. 3. 1996, s. 9.

[171] Založeno na osobních zápiscích autora.

[172] Založeno na osobních zápiscích autora.

[173] Rokycanské noviny, leden 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906198

[174] Usnesení rady města, 1. 2. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902813

[175] Rokycanský deník, 28. 3. 2022, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/zdenka-fantlova-bude-mit-v-rokycanech-pametni-desku-20220328.html

[176] Rokycanský deník, 31. 3. 2022 https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/foto-video-prezila-osvetim-oslavila-ste-narozeniny-20220331.html

[177] The Guardian, Zdenka Fantlová obituary, 26. 12. 2022, https://www.theguardian.com/world/2022/dec/26/zdenka-fantlova-obituary

[178] Rokycanské noviny, prosinec 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909808

[179] Usnesení zastupitelstva města, 10. 3. 2008, www.rokycany.cz

[180] Kronika města Rokycan 2013, s. 38.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[181] Kronika města Rokycan 2014, s. 42. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[182] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/78459575

[183] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1929.

[184] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1929.

[185] 1. schůze pléna MNV, 26. 4. 1950.

[186] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.

[187] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 1. 1965.

[188] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[189] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[190] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1967.

[191] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.

[192] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[193] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[194] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[195] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9. 1970.

[196] 5. plenární zasedání, 2. 11. 1970.

[197] 2. plenární zasedání MěstNV, 19. 4. 1971.

[198] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[199] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[200] 5. plenární zasedání MěstNV, 22. 10. 1973.

[201] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[202] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[203] Kronika města Rokycan, 1969–73, f. 132.

[204] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.

[205] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[206] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1973.

[207] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 6. 5. 1974.

[208] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.

[209] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[210] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[211] Kronika města Rokycan, 1974–75, f. 75.

[212] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.

[213] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.

[214] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.

[215] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.

[216] Hlas Rokycanska, č. 10, 6. května 1980, s. 1.

[217] 5. schůze rady MěstNV, 11. 3. 1980.

[218] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[219] Kronika města Rokycan, 1978–81, f. 141.

[220] Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha, č. 24.

[221] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 8.

[222] Rokycanské noviny, č. 6–7, 20. 6. 2006, s. 3.

[223] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.

[224] Kronika města Rokycan, 2003, s. 21.

[225] 20. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1979.

[226] 5. plenární zasedání MěstNV, 27. 4. 1982.

[227] Kronika města Rokycan, 1982, f. 42.

[228] 11. plenární zasedání MěstNV, 26. 4. 1983.

[229] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.

[230] Hlas Rokycanska, č. 6, 8. 2. 1990, s. 1.

[231] Rokycanský deník, 4. 9. 2003.

[232] Rokycanské noviny, č. 3, 20. 7. 2003, s. 4.

[233] Rokycanské noviny, č. 7, 20. 11. 2003, s. 2.

[234] Usnesení zastupitelstva města ze 4. 3. 2003, www.rokycany.cz.

[235]

[236] Kronika města Rokycan 1992, f. 20.

[237] Rokycansko, č. 4, 30. 1. 1992, s. 1.

[238] Kronika města Rokycan 1992, f. 137.

[239] Kronika města Rokycan 1992, f. 83.

[240] Kronika města Rokycan 1992, f. 48.

[241] Kronika města Rokycan 1992, f. 50.

[242] Rokycansko, č. 18, 6. 5. 1993, s. 1.

[243] Kronika města Rokycan 1992, f. 137. Rokycansko, č. 33, 20. 8. 1992, s. 1.

[244] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 7.

[245] Rokycansko, č. 18, 6. 5. 1993, s. 1.

[246] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 7.

[247] Rokycansko, č. 18, 6. 5. 1993, s. 1.

[248] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 7.

[249] Rokycansko, č. 18, 1993, s. 2; Č. 21,1993, s. 1.

[250] Rokycanský deník, 24. 5. 2003.

[251] Rokycanský deník, 15. 1. 1997, s. 9.

[252] Usnesení zastupitelstva města z 10. 8. 1999, www.rokycany.cz.

[253] Usnesení zastupitelstva města z 12. 12. 2000, www.rokycany.cz.

[254] Rokycanský deník, 8. 9. 2003; Rokycanský deník, 18. 7. 2003.

[255] Usnesení zastupitelstva města z 19. 8. 2003, www.rokycany.cz.

[256] Usnesení zastupitelstva města z 15. 4. 2003, www.rokycany.cz.

[257] Rokycanský deník, 19. 3. 2004.

[258] Založeno na osobních zápiscích autora.

[259] Rokycanský deník, 24. 5. 2003.

[260] Hlas Rokycanska, č. 31, 4. 8. 1988, s. 2.

[261] Rokycansko, č. 6, 14. 2. 1991, s. 2.

[262] Kronika města Rokycan 2013, s. 32.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[263] https://rokycansky.denik.cz/z-regionu/normu-vystridala-parkovaci-plocha-20130913.html

[264] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/zrusene/25566318

[265] Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000. http://encyklopedierokycan.sweb.cz/aglomeraceindex.htm

[266] Kronika města Rokycan 2013, s. 47.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[267] https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=894034

[268] Kronika města Rokycan 2019, s. 22. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[269] Usnesení zastupitelstva města, 21. 12. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=898443

[270] Usnesení rady města, 6. 4. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899498

[271] Město Rokycany představilo studii parkování v centrální části města, https://www.rokycany.cz/mesto-rokycany-predstavilo-studii-parkovani-v-centralni-casti-mesta/d-888008/p1=52171

[272] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=6395.252635255271,-37251.06724663441,12163.299371348749,-34340.00615951224&link=ext

[273] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 3–4.

[274] Kronika města Rokycan 1918–1937, f. 35; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.

[275] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.

[276] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.

[277] Janeček, M.: Rokycanský rodák průkopníkem zdravotní výchovy a osvěty, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 3: s. 49–57, 1990; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 4.

[278] Kronika města Rokycan 1947–51, f. 197.

[279] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.

[280] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[281] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 57.

[282] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[283] Rokycansko, č. 26, 2. 7. 1992, s. 6.

[284] Rokycanské listy, č. 11, 1. 6. 1898.

[285] Rokycanské listy, č. 23, 1. 12. 1899.

[286] Rokycanské listy, č. 24, 15. 12. 1899.

[287] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 20.

[288] Rokycanské listy, r. 1901, č. 7

[289] Rokycanské listy, č. 12, 15. 6. 1901, s. 90.

[290] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 20.

[291] Rokycansko, č. 26, 2. 7. 1992, s. 6.

[292]Kronika města Rokycan 1907–1918, f. 16.

[293] Rokycansko, č. 26, 2. 7. 1992, s. 6.

[294] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 21.

[295] Rokycany, město a okres, Rokycany 1938, s. 42–46.

[296] Matrika křtů, Rokycany 1869–1878, s. 237, snímek 240, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067918/rokycany-34_2400-n

[297] Průvodce Rokycanskem a Zbirožskem, 1908, s. 6.

[298] Sokol: časopis zájmům tělocvičným věnovaný. Praha: Miroslav Tyrš, 1901, 27(9). s. 237. ISSN 0489-6718; https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:6fb042cc-51dc-4588-a26f-7d023fa691f4

[299] Rokycansko, č. 26, 2. 7. 1992, s. 6.

[300] Rokycansko, č. 26, 2. 7. 1992, s. 6.

[301] Rokycansko, č. 26, 2. 7. 1992, s. 6.

[302] viz fotografie z roku 1907 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[303] Rokycansko, č. 42, 22. 10. 1992, s. 2.

[304] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 21.

[305] viz fotografie z roku 1909 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[306] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 22.

[307] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 25.

[308] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 22.

[309] Kulturní přehledy MěNV Rokycany, r. 1965, č. 11, s. 13.

[310] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 93.

[311] 31. schůze obecního zastupitelstva, 13. 7. 1926.

[312] Rokycany, město a okres, Rokycany 1938, s. 42–46.

[313] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 93.

[314] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 23.

[315] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 93.

[316] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 208/II.

[317] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 23.

[318] Rokycany, město a okres, Rokycany 1938, s. 42–46.

[319] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 23.

[320] 33. schůze městské rady, 18. 11. 1927.

[321] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 93.

[322] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 23.

[323] Rokycanské noviny, č. 6–7, 20. 6. 2005, s. 4.

[324] Rokycanský deník, 14. 11. 1997, s. 15.

[325] Rokycanský deník, 12. 1. 1998, s. 9; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 23

[326] Viz fotografie z roku 1945 z archivu shromážděného panem Jiřím Vonáskem.

[327] Jednání rady MNV 12. 12. 1946.

[328] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 24.

[329] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 24.

[330] Rokycanské noviny, č. 6–7, 20. 6. 2005, s. 4.

[331] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 351.

[332] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[333] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[334] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[335] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1970.

[336] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[337] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 49.

[338] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s. 53.

[339] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 6. 5. 1974.

[340] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.

[341] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.

[342] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6. 1976.

[343] 1. schůze rady MěstNV, 18. 1. 1977.

[344] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 2. 1978.

[345] Kronika města Rokycan 1983, f. 187.

[346] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 49.

[347] 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.

[348] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[349] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1982.

[350] 15. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.

[351] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.

[352] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.

[353] 18. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1984.

[354] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 24.

[355] Rokycanský deník, 5. 12. 1996, s. 12.

[356] Potužáková J. – Fládr, L.: Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech.

[357] Kronika města Rokycan 1984, f. 165.

[358] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 24.

[359] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6. 1976.

[360] 1. schůze rady MěstNV, 4. 1. 1977.

[361] Kronika města Rokycan 1978–81, f. 7.

[362] 8. schůze rady MěstNV, 13. 9. 1977.

[363] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 2. 1978.

[364] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[365] 8. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1977.

[366] Materiál pro jednání rady města, 30. května 2005, č. 2099.

[367] Hlas Rokycanska, č. 42, 2. 12. 1977, s. 2.

[368] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 20.

[369] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.

[370] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1978.PLZE26.17574&extent=-806996.5607339955,-1073050.7305879896,-806627.1611403968,-1072867.377560542&link=ext

[371] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.

[372] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.

[373] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.

[374] 13. schůze rady MěstNV, 21. 6. 1977.

[375] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[376] 2. schůze rady MěstNV, 29. 1. 1980.

[377] 4. schůze rady MěstNV, 26. 2. 1980.

[378] 20. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1979.

[379] 2. schůze rady MěstNV, 29. 1. 1980.

[380] 5. schůze rady MěstNV, 11. 3. 1980.

[381] 10. schůze rady MěstNV, 20. 5. 1980.

[382] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[383] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[384] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[385] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.

[386] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.

[387] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.

[388] Kronika města Rokycan 1978–81, f. 139.

[389] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 20.

[390] 15. plenární zasedání MěstNV, 27. 2. 1979

[391] 17. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1979.

[392] 20. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1979.

[393] Hlas Rokycanska, č. 42, 2. 12. 1977, s. 2.

[394] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[395] 2. schůze rady MěstNV, 29. 1. 1980.

[396] 2. schůze rady MěstNV, 29. 1. 1980.

[397] 5. schůze rady MěstNV, 11. 3. 1980.

[398] 4. schůze rady MěstNV, 26. 2. 1980.

[399] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[400] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[401] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.

[402] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.

[403] 2. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1981.

[404] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[405] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[406] 4. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1982.

[407] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.

[408] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1982.

[409] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.

[410] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1982.

[411] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[412] Materiál pro jednání rady města, 30. května 2005, č. 2099.

[413] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30. 5. 2006, č. 1003, ID: 5145.

[414] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30. 5. 2006, č. 1003, ID: 5145.

[415] Rokycanské noviny, č. 6, 20. 6. 2007, s. 1.

[416] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz

[417] dotace 2008 zm.xls - ploha 2, www.rokycany.cz

[418] Usnesení zastupitelstva města, 24. 6. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=893899

[419] Usnesení zastupitelstva města, 12. 10. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=897790

[420] Rokycansko, č. 28, 18. 7. 1991, s. 4.

[421] Založeno na osobních zápiscích autora.

[422] Rokycansko, č. 1, 6. 1. 1994, s. 2; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 25.

[423] Rokycansko, č. 32, 13. 8. 1992, s. 2.

[424] Rokycansko, č. 1, 6. 1. 1994, s. 2.

[425] Rokycanský deník, 25. 10. 1994, s. 9.

[426] Kronika města Rokycan 1993, f. 36.

[427] Rokycanský deník, 17. 2. 1996, s. 11.

[428] Rokycanský deník, 13. 7. 1996, s. 9.

[429] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 25.

[430] Rokycanský deník,??? 12.1996, s.

[431] Rokycanský deník, 23. 1. 1997, s. 11.

[432] Rokycanský deník, ? 12. 1996, s.?

[433] Rokycanský deník, 14. 8. 1997, s. 9.

[434] Rokycanský deník, 23. 1. 1997, s. 11.

[435] Rokycanský deník, 5. 12. 1996, s. 12.

[436] Rokycanský deník, 12. 1. 1998, s. 9.

[437] Kronika města Rokycan 2014, s. 39–40. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[438] Kronika města Rokycan 2016, s. 50. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[439] Prohlášení Sokola Rokycany z 21. 10. 2016, http://www.sokolrokycany.cz/

[440] Kronika města Rokycan 2017, s. 29. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[441] idnes.cz, Sportovci v Rokycanech přišli o sokolovnu, obžaloba viní bývalého šéfa, 21. 8. 2020, https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/tj-sokol-rokycany-soud-sokolovna-vladimir-lisner-poruseni-povinnosti-pri-sprave-ciziho-majetku.A200821_155930_plzen-zpravy_jzk

[442] idnes.cz, Statik zavřel rokycanskou sokolovnu. V budově se propadá strop, 24. 7. 2017, https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/rokycany-sokolovna.A170724_085149_plzen-zpravy_pp

[443] Kronika města Rokycan 2017, s. 53. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[444] Kronika města Rokycan 2017, s. 36. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[445] Kronika města Rokycan 2018, s. 40. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[446] Rokycanský deník, Sokolovna opět na pořadu dne, 31. 1. 2019, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/sokolovna-opet-na-poradu-dne-20190130.html

[447] Rokycanský deník, Sokolovně svitla šance na otevření, 25. 6. 2019, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/sokolovne-svitla-sance-na-otevreni-20190624.html

[448] Kronika města Rokycan 2019, s. 24–25. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[449] Kronika města Rokycan 2019, s. 33. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[450] Kronika města Rokycan 2019, s. 19. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[451] Kronika města Rokycan 2019, s. 23. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[452] Usnesení zastupitelstva města, 22. 6. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=897037

[453] Usnesení zastupitelstva města, 12. 10. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=897790

[454] Kronika města Rokycan, 2020, s. 23, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[455] Idnes.cz, Sokolovna se skleněnou přístavbou bude novým kulturním centrem Rokycan, 27. 4. 2021

https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/sokolovna-rekonstrukce-havarijni-stav-revitalizace.A210423_605035_plzen-zpravy_vb

[456] Kronika města Rokycan, 2020, s. 23, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[457] Usnesení zastupitelstva města, 25. 10. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=901974

[458] Rokycanské noviny, leden 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902510

[459] Rokycanské noviny, březen 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903123

[460] Rokycanské noviny, duben 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903422

[461] Usnesení zastupitelstva města, 27. 6. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904230

[462] Rokycanské noviny, leden 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906198

[463] Usnesení rady města, 16. 1. 2023, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906401

[464] Usnesení zastupitelstva města, 23. 1. 2023, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906510

[465] Rokycanské noviny, únor 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906567

[466] Usnesení rady města, 13. 6. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908135

[467] Rokycanské noviny, září 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908885

[468] Rokycanské noviny, říjen 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909271

[469] Rokycanské noviny, listopad 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909489

[470] Rokycanské noviny, leden 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910200

[471] Rokycanské noviny, únor 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910500

[472] Rokycanské noviny, leden 2025, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=914418

[473] Rokycanské noviny, červenec-srpen 2025, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=916566

[474] Rokycanský deník, 17. 9. 2025, Bagry se zakously do Sokolovny v Rokycanech. Revitalizace začala; https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/bagry-se-zakously-do-sokolovny-v-rokycanech-revitalizace-zacala-20250917.html

[475] Rokycanský deník, 17. 9. 2025, Bagry se zakously do Sokolovny v Rokycanech. Revitalizace začala; https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/bagry-se-zakously-do-sokolovny-v-rokycanech-revitalizace-zacala-20250917.html

[476] Rokycanský deník, 24. 9. 2025, Rokycanská sokolovna nabídne podzemní parkoviště, občerstvení i sál pro 400 lidí; https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/rokycanska-sokolovna-nabidne-podzemni-parkoviste-obcerstveni-i-sal-pro-400-lidi.html

[477] Rokycanský deník, 17. 9. 2025, Bagry se zakously do Sokolovny v Rokycanech. Revitalizace začala; https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/bagry-se-zakously-do-sokolovny-v-rokycanech-revitalizace-zacala-20250917.html

[478] Rokycanský deník, 24. 9. 2025, Rokycanská sokolovna nabídne podzemní parkoviště, občerstvení i sál pro 400 lidí; https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/rokycanska-sokolovna-nabidne-podzemni-parkoviste-obcerstveni-i-sal-pro-400-lidi.html

[479] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 7.

[480] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 127.

[481] viz fotografie z roku 1909 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[482] viz fotografie z roku 1918 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[483] 40. schůze obecního zastupitelstva, 13. 5. 1927.

[484] 2. schůze městské rady, 26. 6. 1927.

[485] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.

[486] 8. schůze městské rady, 3. 8. 1927.

[487] 10. schůze městské rady, 17. 8. 1927.

[488] 3. schůze obecního zastupitelstva, 23. 9. 1927.

[489] 18. schůze městské rady, 3. 10. 1927.

[490] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[491] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2. 5. 1928.

[492] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[493] 47. schůze městské rady, 25. 1. 1928.

[494] 2. schůze obecní stavební komise, 2. 2. 1928.

[495] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[496] 29. schůze obecního zastupitelstva, 13. 9. 1929.

[497] 158. schůze městské rady, 6. 9. 1929.

[498] 31. schůze obecní finanční komise, 9. 9. 1929.

[499] 168. schůze městské rady, 8. 11. 1929.

[500] 174. schůze městské rady, 4. 12. 1929.

[501] 179. schůze městské rady, 10. 1. 1930.

[502] 179. schůze městské rady, 10. 1. 1930.

[503] 181. schůze městské rady, 28. 1. 1930.

[504] 191. schůze městské rady, 9. 4. 1930.

[505] 195. schůze městské rady, 7. 5. 1930.

[506] 198. schůze městské rady, 28. 5. 1930.

[507] 5. schůze městské rady, 21. 5. 1931.

[508] 39. schůze městské rady, 19. 11. 1931.

[509] Kronika města Rokycan 1954–57, f. 148.

[510] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 40.

[511] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[512] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[513] 20. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1979.

[514] Rokycanský deník, 9. 5. 1996, s. 11.

[515] Založeno na osobních zápiscích autora.

[516] Rokycanský deník, 29. 3. 2007.

[517] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[518] Usnesení zastupitelstva města ze 4. 12. 2006, www.rokycany.cz.

[519] Usnesení zastupitelstva města z 25. 6. 2007, www.rokycany.cz.

[520] Město Rokycany představilo studii parkování v centrální části města, https://www.rokycany.cz/mesto-rokycany-predstavilo-studii-parkovani-v-centralni-casti-mesta/d-888008/p1=52171

[521] Kronika města Rokycan 2019, s. 22. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[522] Kronika města Rokycan, 2020, s. 20, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[523] Kronika města Rokycan, 2020, s. 22, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[524] Usnesení rady města, 18. 8. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=897465

[525] Rokycanské noviny, leden 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902510

[526] Rokycanské noviny, únor 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=898737

[527] Rokycanské noviny, leden 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=898735

[528] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2021.PLZE26.00587&extent=-807273.0084311675,-1072985.9030120631,-806839.682868556,-1072767.2090171825&link=ext

[529] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 45.

[530] 1. schůze obecní okrašlovací komise, 24. 1. 1928.

[531] 12. schůze obecní správní komise, 29. 1. 1931.

[532] 3. zasedání MNV, 27. 8. 1954.

[533] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1966.

[534] Kronika města Rokycan 2012, s. 33–34.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909

[535] Rokycanský deník, 19. 2. 2022, Oprava Jiráskovy ulice začíná kácením, podívejte se, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/oprava-jiraskovy-ulice-zacina-kacenim-podivejte-se-20220219.html

[536] Rokycanské noviny, prosinec 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=913993

[537] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003.

[538] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 78.

[539] Kronika města Rokycan 1918–1937, f. 14.

[540] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.

[541] Kronika města Rokycan 1938–1947, f. 18.

[542] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.

[543] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.

[544] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.

[545] 27. schůze obecního zastupitelstva, 24. 2. 1942; Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 92.

[546] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 100.

[547] jednání pléna MNV, 26. 8. 1946.

[548] Kronika města Rokycan 1947–51, f. 197.

[549] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.

[550] Rokycansko, č. 44, 7. 11. 1991, s. 3.

[551] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 48.

[552] Rokycanské listy, č. 6, 15. 3. 1898.

[553] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[554] 6. zasedání MNV, 15. 7. 1958.

[555] 7. zasedání MNV, 8. 9. 1958.

[556] 9. zasedání MNV, 12. 11. 1958.

[557] 1. zasedání MNV, 26. 1. 1959.

[558] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 12.

[559] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[560] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 2. 1974.

[561] 3. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1977.

[562] Hlas Rokycanska, č. 49, 1. 12. 1978, s. 1.

[563] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s. 30.

[564] 1. schůze rady MěstNV, 15. 2. 1977.

[565] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.

[566] 11. schůze rady MěstNV, 24. 5. 1977.

[567] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.

[568] 14. plenární zasedání MěstNV, 5. 12. 1978.

[569] Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha č. 31.

[570] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 48.

[571] Kronika města Rokycan 2017, s. 29. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[572] Kronika města Rokycan 2016, s. 27. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[573] Usnesení zastupitelstva města, 29. 4. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=893208

[574] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.

[575] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.

[576] Minulostí Rokycanska, r. 1989.

[577] Minulostí Rokycanska, r. 1989.

[578] Rokycansko, č. 26, 2. 7. 1992, s. 6.

[579] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 27.

[580] Rokycansko, č. 26, 2. 7. 1992, s. 6.

[581] Rokycansko, č. 33, 18. 8. 1994, s. 3.

[582] 36. schůze obecního zastupitelstva, 17. 3. 1919.

[583] Rokycanský deník, 9. 12. 1994, s. 15.

[584] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 27.

[585] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 27.

[586] Rokycansko, č. 35, 1. 9. 1994, s. 5.

[587] Rokycansko, č. 26, 2. 7. 1992, s. 6; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 27.

[588] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 28.

[589] Minulostí Rokycanska, r. 1989.

[590] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 28.

[591] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 16.

[592] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 28.

[593] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 28.

[594] Rokycansko, r. 1992, č. 26. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 28.

[595] Podlaha, A.: Posvátná místa království Českého: dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém, Řada první: Arcidiecese Pražská. V Praze: Dědictví sv. Jana Nepomuckého. s. 251; https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:ab096210-4c24-11e4-a450-5ef3fc9bb22f

[596] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 28–30.

[597] Rokycanský deník, 31.7 2003.

[598] Památné stromy okresu Rokycany, materiál Okresního úřadu Rokycany na internetových stránkách úřadu; též Kronika města Rokycan 2009, s. 5.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=874019

[599] Rokycanské noviny, č. 12, 20. 12. 2006, s. 5.

[600] Rokycanské noviny, září 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=901135

[601] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 28–29.

[602] 29. schůze obecního zastupitelstva, 7. 5. 1926.

[603] 31. schůze obecního zastupitelstva, 13. 7. 1926.

[604] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1. 10. 1926.

[605] 35. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1926.

[606] 174. schůze městské rady, 4. 12. 1929.

[607] 35. schůze obecní finanční komise, 13. 1. 1930.

[608] 35. schůze obecního zastupitelstva, 31. 1. 1930.

[609] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9. 5. 1930.

[610] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9. 5. 1930.

[611] 213. schůze městské rady, 27. 8. 1930.

[612] Schůze prezídia městské rady, 17. 11. 1932.

[613] 215. schůze městské rady, 17. 9. 1930.

[614] 130. schůze městské rady, 18. 5. 1933.

[615] 131. schůze městské rady, 30. 5. 1933.

[616] 139. schůze městské rady, 10. 8. 1933.

[617] 153. schůze městské rady, 2. 11. 1933.

[618] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19. 6. 1934.

[619] 55. schůze obecního zastupitelstva, 22. 12. 1936.

[620] viz fotografie z roku 1945 z archivu shromážděného panem Jiřím Vonáskem.

[621] jednání MNV, 4. 1. 1946.

[622] slavnostní schůze MNV, 9. 3. 1947.

[623] Kronika města Rokycan 1947–51, f. 48.

[624] veřejná schůze pléna MNV, 26. 7. 1949.

[625] Kronika města Rokycan 1954–57, f. 161.

[626] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.

[627] 1. zasedání MNV, 21. 1. 1957.

[628] 1. zasedání MNV, 6. 1. 1958.

[629] 4. zasedání MNV, 28. 4. 1958.

[630] 5. zasedání MNV, 26. 5. 1958.

[631] 7. zasedání MNV, 8. 9. 1958.

[632] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[633] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[634] Hlas Rokycanska, č. 47, 24. 11. 1988, s. 2.

[635] Hlas Rokycanska, č. 38, 26. 9. 1985, s. 2.

[636] Kronika města Rokycan 1985, f. 60.

[637] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[638] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[639] Kronika města Rokycan 1986, f. 188.

[640] Hlas Rokycanska, č. 47, 24. 11. 1988, s. 2.

[641] Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha č. 16.

[642] Rokycanský deník, 9. 5. 1996, s. 13.

[643] Rokycanský deník, 15. 10. 1994, s. 7.

[644] Rokycanský deník, 23. 5. 1995, s. 9.

[645] Rokycanský deník, 12. 10. 1995, s. 9.

[646] Rokycansko, č. 15, 15. 4. 1993, s. 2.

[647] Rokycanský deník, 16. 1. 1996, s. 9.

[648] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 30.

[649] Rokycanský deník, 16. 1. 1996, s. 9.

[650] Rokycanský deník, 23. 10. 2004.

[651] Rokycanský deník, 24. 8. 2006.

[652] Rokycanský deník, 4. 8. 2006.

[653] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[654] Rokycanské noviny, č. 6, červen 2008, s. 1.

[655] Usnesení zastupitelstva města, 2. 6. 2008, www.rokycany.cz

[656] Založeno na osobních zápiscích autora.

[657] zm 14.7.2008opr, www.rokycany.cz

[658] Kronika města Rokycan 2009, s. 67.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=874019

[659] Kronika města Rokycan 2009, s. 25.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=874019

[660] Kronika města Rokycan 2013, s. 38–39.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[661] Kronika města Rokycan 2016, s. 17. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[662] Kronika města Rokycan 2016, s. 27. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[663] Kronika města Rokycan 2018, s. 40. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[664] Usnesení rady města, 2. 5. 2018; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892010

[665] Kronika města Rokycan 2019, s. 34. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[666] Usnesení rady města, 18. 8. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=897465

[667] Kronika města Rokycan, 2021, s. 36, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909648

[668] Kronika města Rokycan, 2021, s. 40, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909648

[669] Rokycanské noviny, leden 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910200

[670] Usnesení městského zastupitelstva, 2. 9. 2024; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=913166

[671] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 26.

[672] 2. schůze obecního zastupitelstva, 8. 11. 1938.

[673] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 179/I.

[674] jednání MNV, 20. 6. 1945.

[675] jednání užšího MNV, 22. 11. 1945.

[676] slavnostní schůze MNV, 9. 3. 1947.

[677] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 26.

[678] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 26.

[679] Rokycanský deník, 23. 9. 1994, s. 9.

[680] Rokycanský deník, 6. 1. 1996, s. 9.

[681] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 26.

[682] Rokycanský deník, 6. 1. 1996, s. 9.

[683] Kronika města Rokycan 2013, s. 40.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[684] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_6274_8&extent=2097.7984505968984,-1534.1765144780293,3381.161417322832,-886.4792672085346&link=ext

[685] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=2641.515970281951,-34284.42862585718,5525.539338328687,-32828.89808229609&link=ext

[686] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[687] Sčítání lidu 1890, Rokycany, snímek 66, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705518/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0660

[688] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[689] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 68/I.

[690] viz historická fotografie z roku 1905, Rokycanský deník, 2. 2. 1995, s. 11.

[691] viz fotografie z roku 1920 a z roku 1909 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[692] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[693] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 31.

[694] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 94.

[695] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 22.

[696] 23. schůze obecního zastupitelstva, 19. 9. 1913.

[697] 1. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1913.

[698] 1. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1913.

[699] 1. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1913.

[700] 1. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1913.

[701] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 150.

[702] 10. schůze obecního zastupitelstva, 25. 6. 1920.

[703] 36. schůze obecního zastupitelstva, 3. 3. 1922.

[704] 12. schůze obecního zastupitelstva, 26. 11. 1915.

[705] 2. schůze obecního zastupitelstva, 13. 3. 1914.

[706] 4. schůze obecního zastupitelstva, 27. 6. 1914.

[707] 7. schůze obecního zastupitelstva, 22. 3. 1915.

[708] 12. schůze obecního zastupitelstva, 26. 11. 1915.

[709] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1919.

[710] 8. schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1920.

[711] Rokycansko, č. 31, 6. 8. 1992, s. 6.

[712] 1. schůze obecního zastupitelstva, 18. 9. 1919.

[713] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.

[714]Národní shromáždění československé, 10. 4. 1923, https://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/199schuz/s199001.htm

[715] 12. schůze obecního zastupitelstva, 12. 9. 1924.

[716] 6. schůze obecní správní komise, 6. 4. 1923.

[717] 7. schůze obecní správní komise, 18. 4. 1923.

[718] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22. 4. 1924.

[719] 8. schůze obecní správní komise, 20. 4. 1923.

[720] 9. schůze obecní správní komise, 25. 4. 1923.

[721] 10. schůze obecní správní komise, 3. 5. 1923.

[722] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 31.

[723] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 86.

[724] 10. schůze obecního zastupitelstva, 4. 7. 1924.

[725] 12. schůze obecního zastupitelstva, 12. 9. 1924.

[726] 15. schůze obecního zastupitelstva, 29. 1. 1925.

[727] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 11. 1929.

[728] Rokycansko, č. 31, 6. 8. 1992, s. 6.

[729] Rokycansko, č. 32, 13. 8. 1992, s. 6.

[730] 8. schůze městské rady, 3. 8. 1927.

[731] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.

[732] 17. schůze městské rady, 30. 9. 1927.

[733] Rokycansko, č. 31, 6. 8. 1992, s. 6.

[734] https://cs.isabart.org/person/4069

[735] Rokycansko, č. 31, 6. 8. 1992, s. 6.

[736] 14. schůze obecního zastupitelstva, 5. 6. 1928.

[737] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 86.

[738] 6. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1927.

[739] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2. 5. 1928.

[740] 71. schůze městské rady, 9. 5. 1928.

[741] 114. schůze městské rady, 19. 12. 1928.

[742] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 11. 1929.

[743] Rokycansko, č. 31, 6. 8. 1992, s. 6.

[744] Rokycansko, č. 32, 13. 8. 1992, s. 6.

[745] Rokycansko, č. 31, 6. 8. 1992, s. 6.

[746] Rokycansko, č. 32, 13. 8. 1992, s. 6.

[747] Rokycansko, č. 31, 6. 8. 1992, s. 6.

[748] Rokycansko, č. 31, 6. 8. 1992, s. 6.

[749] Kronika města Rokycan 1995, f. 80.

[750] Rokycanský deník, 2. 10. 1995, s. 9.; Rokycanský deník, 24. 4. 1995, s. 9. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 32.

[751] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 53.

[752] Rokycanský deník, 24. 4. 1995, s. 9.

[753] Rokycanský deník, 24. 4. 1995, s. 9.

[754] Rokycanský deník, 24. 4. 1995, s. 9.

[755] Rokycanský deník, 2. 10. 1995, s. 9.

[756] Rokycanský deník, 24. 4. 1995, s. 9.

[757] Vaško, F.: Okresní úřad zadal demolici komínů romské firmě, Zpravodaj OÚ Rokycany, květen 2000.

[758] Založeno na osobních zápiscích autora.

[759] Kronika města Rokycan, 2021, s. 36, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909648

[760] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[761] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[762] 12. schůze obecního zastupitelstva, 26. 11. 1915.

[763] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 33.

[764] 136. schůze městské rady, 13. 7. 1933.

[765] 142. schůze městské rady, 31. 8. 1933.

[766] Rokycansko, r. 1993, č. 15, s. 3; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 34.

[767] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 35.

[768] Kronika města Rokycan 2016, s. 27. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[769] Rokycanské noviny, červen 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=907903

[770] Sýkora, M.: Architektura a výstavba v západních Čechách, Plzeň 1968, obrazová příloha č. 86,87.

[771] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[772] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[773] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[774] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 36.

[775] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i. č. 3888, kt. 1903.

[776] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 36.

[777] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 282.

[778] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[779] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1967.PLZE36.14412&extent=-807190.327810011,-1072909.0672994128,-807017.5640505891,-1072727.1911350267&link=ext

[780] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 351.

[781] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 351; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 36.

[782] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[783] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[784] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.

[785] 15. plenární zasedání MěstNV, 27. 2. 1979

[786] Rokycanský deník 12. 12. 1997, s. 14.

[787] Usnesení zastupitelstva města, 18. 5. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896773

[788] Usnesení zastupitelstva města, 6. 9. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=901334

[789] Usnesení rady města, 17. 9. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=894446

[790] Usnesení městského zastupitelstva, 2. 9. 2024; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=913166

[791] Usnesení zastupitelstva města z 21. 5. 2002, www.rokycany.cz.

[792] Rokycanský deník, 27. 11.2025, Sportovci z Rokycan řeší, jak naložit se svým sídlem; https://rokycansky.denik.cz/ostatni_region/sportovci-z-rokycan-resi-jak-nalozit-se-svym-sidlem-20251127.html

[793] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[794] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 35.

[795] Hlas Rokycanska, č. 22, 2. 6. 1988, s. 1.

[796] Kronika města Rokycan 1988, f. 132.

[797] Rokycansko, č. 26, 4. 7. 1991, s. 1.

[798] Rokycansko, č. 11, 18. 3. 1993, s. 1.

[799] Rokycansko, č. 14, 9. 4. 1992, s. 2; Rokycansko, r. 1993, č. 11, s. 1.

[800] Rokycansko, č. 40, 8. 10. 1992, s. 2.

[801] Rokycansko, č. 2, 14. 1. 1993, s. 3.

[802] Rokycansko, č. 11, 18. 3. 1993, s. 1.

[803] Rokycanský deník, 19. 10. 1994, s. 9.

[804] Rokycanský deník, 27. 5. 1995, s. 9.

[805] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 35.

[806] Rokycanský deník, 27. 1. 1995, s. 9.

[807] viz fotografie z roku 1914 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[808] Kronika města Rokycan 1918–1937, f. 48.

[809] 1. schůze obecního zastupitelstva, 18. 9. 1919.

[810] 35. schůze obecního zastupitelstva, 22. 2. 1922.

[811] 4. schůze obecní správní komise, 21. 3. 1923.

[812] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18. 12. 1925.

[813] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 47.

[814] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12. 3. 1926.

[815] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.

[816] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 47–48.

[817] 3. schůze městské rady, 30. 6. 1927.

[818] viz fotografie z roku 1945 z archivu shromážděného panem Jiřím Vonáskem.

[819] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 62.

[820] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[821] 19. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1984.

[822] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[823] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.

[824] Kronika města Rokycan 1988, f. 123.

[825] Kronika města Rokycan 1989, f. 13.

[826] Rokycanský deník, 19. 1. 1998, s. 1.

[827] Usnesení zastupitelstva města, 24. 4. 2017, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885264

[828] Usnesení rady města, 12. 4. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903617

[829] Rokycanské noviny, č. 12, 20. 12. 2004, s. 5.

[830] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 163.

[831] Národní památkový ústav, https://pamatkovykatalog.cz/vila-18907636

[832] Rokycanské noviny, č. 12, 20. 12. 2004, s. 5.

[833] Rokycanský deník, 27. 8. 2005.

[834] Založeno na osobních zápiscích autora.

[835] Rokycanský deník, 27. 8. 2005.

[836] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 2.

[837] Rokycanský deník, 27. 8. 2005.

[838] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 2.

[839] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9. srpna 2005, č. 1000.

[840] Založeno na osobních zápiscích autora.

[841] Materiál pro jednání rady města, 18. 9. 2006, č. 2433, ID: 5561.

[842] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1433, ID: 5590.

[843] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2006, s. 5.

[844] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[845] viz fotografie z roku 1914 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[846] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 163.

[847] Rokycansko, č. 47, 28. 11. 1991, s. 6.

[848] Rokycansko, č. 47, 28. 11. 1991, s. 6.

[849] 20. schůze obecního zastupitelstva, 13. 5. 1921.

[850] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1919.

[851] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 47.

[852] Kronika města Rokycan 1918–1937, f. 48.

[853] Rokycansko, č. 47, 28. 11. 1991, s. 6.

[854] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[855] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[856] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 40.

[857] Kronika města Rokycan 1997, f. 12.

[858] Rokycanský deník, 26. 5. 2003.

[859] Rokycanský deník, 26. 1. 2004.

[860] Rokycanský deník, 24. 2. 2004.

[861] Rokycanský deník, 24. 2. 2004.

[862] Rokycanský deník, 26. 1. 2004.

[863] Rokycanský deník, 20. 2. 2004.

[864] Rokycanský deník, 9. 11. 2005.

[865] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Přístavba balíkové dodejny a stavební úpravy objektu pošty Rokycany, Jiráskova ulice, kat. území Rokycany, www.rokycany.cz

[866] Kronika města Rokycan 2019, s. 33. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[867] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.

[868] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[869] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[870] 36. schůze obecního zastupitelstva, 7. 12. 1926.

[871] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.

[872] 50. schůze městské rady, 3. 2. 1928.

[873] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1929.

[874] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 46.

[875] Založeno na vzpomínkách Milana Rady z Rokycan.

[876] jednání MNV 25. 6. 1945.

[877] jednání pléna MNV, 31. 3. 1949.

[878] 1. schůze pléna MNV, 7. 7. 1950.

[879] Kronika města Rokycan 1947–51, f. 142.

[880] 2. schůze pléna MNV, 22. 2. 1954; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 46; Kronika města Rokycan 1947–51, f. 173.

[881] 9. zasedání MNV, 15. 10. 1956.

[882] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961; Kronika města Rokycan 1957–62, f. 233.

[884] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[885] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[886] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[887] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12. 1965.

[888] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[889] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[890] 3. schůze rady MěstNV, 12. 2. 1980.

[891] 26. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1980.

[892] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.

[893] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.

[894] 19. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1984.

[895] 25. plenární zasedání MěstNV, 27. 8. 1985.

[896] 29. plenární zasedání MěstNV, 22. 4. 1986.

[897] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1986.

[898] 8. plenární zasedání MěstNV, 23. 9. 1987.

[899] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.

[900] 22. plenární zasedání MěstNV, 22. 5. 1990.

[901] Kronika města Rokycan 1993, f. 11.

[902] 21. schůze obecního zastupitelstva, 30. 6. 1913.

[903] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 18.

[904] 3. schůze obecní správní komise, 14. 3. 1923.

[905] 10. schůze obecní správní komise, 3. 5. 1923.

[906] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 24.

[907] 29. schůze obecního zastupitelstva, 7. 5. 1926.

[908] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1. 10. 1926.

[909] 39. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1927.

[910] 4. schůze městské rady, 8. 7. 1927.

[911] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.

[912] 9. schůze městské rady, 10. 8. 1927.

[913] 10. schůze městské rady, 17. 8. 1927.

[914] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.

[915] 26. schůze městské rady, 26. 10. 1927.

[916] 5. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1927.

[917] 6. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1927.

[918] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[919] 1. schůze obecní okrašlovací komise, 24. 1. 1928.

[920] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[921] 27. schůze obecního zastupitelstva, 19. 7. 1929.

[922] 148. schůze městské rady, 10. 7. 1929.

[923] 174. schůze městské rady, 4. 12. 1929.

[924] 179. schůze městské rady, 10. 1. 1930.

[925] 192. schůze městské rady, 16. 4. 1930.

[926] 194. schůze městské rady, 30. 4. 1930.

[927] 196. schůze městské rady, 14. 5. 1930.

[928] 201. schůze městské rady, 18. 6. 1930.

[929] 202. schůze městské rady, 25. 6. 1930.

[930] 213. schůze městské rady, 27. 8. 1930.

[931] 216. schůze městské rady, 19. 9. 1930.

[932] 216. schůze městské rady, 19. 9. 1930.

[933] 218. schůze městské rady, 1. 10. 1930.

[934] 226. schůze městské rady, 5. 11. 1930.

[935] 10. schůze obecní správní komise, 15. 1. 1931.

[936] 11. schůze obecní správní komise, 22. 1. 1931.

[937] 3. schůze městské rady, 7. 5. 1931.

[938] 14. schůze městské rady, 9. 7. 1931.

[939] 21. schůze městské rady, 20. 8. 1931.

[940] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28. 8. 1931.

[941] Rokycany-město a okres, Rokycany 1938, s. 16. (V „Rokycany, kulturní a historické skizzy, Rokycany 1935, s. 6.“ uveden rok 1932.)

[942] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 6.

[943] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 137.

[944] 28. schůze městské rady, 1. 10. 1931.

[945] 34. schůze městské rady, 29. 10. 1931.

[946] 41. schůze městské rady, 26. 11. 1931.

[947] 56. schůze městské rady, 4. 2. 1932.

[948] 4. schůze obecní finanční komise, 27. 1. 1932

[949] 56. schůze městské rady, 4. 2. 1932.

[950] 68. schůze městské rady, 21. 4. 1932.

[951] 70. schůze městské rady, 6. 5. 1932.

[952] 14. schůze obecního zastupitelstva, 24. 6. 1932.

[953] 83. schůze městské rady, 14. 7. 1932.

[954] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 19.

[955] 15. schůze obecního zastupitelstva, 29. 7. 1932.

[956] 87. schůze městské rady, 4. 8. 1932.

[957] 93. schůze městské rady, 15. 9. 1932.

[958] 94. schůze městské rady, 22. 9. 1932.

[959] 99. schůze městské rady, 20. 10. 1932.

[960] 106. schůze městské rady, 1. 12. 1932.

[961] 107. schůze městské rady, 7. 12. 1932.

[962] 115. schůze městské rady, 26. 1. 1933.

[963] 133. schůze městské rady, 8. 6. 1933.

[964] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 137.

[965] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 19.

[966] 15. schůze obecního zastupitelstva, 29. 7. 1932; 84. schůze městské rady, 21. 7. 1932; 10. schůze obecní finanční komise, 26. 7. 1932.

[967] 102. schůze městské rady, 3. 11. 1932.

[968] 13. schůze obecní finanční komise, 7. 11. 1932.

[969] 17. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1932.

[970] 141. schůze městské rady, 24. 8. 1933.

[971] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 137.

[972] 26. schůze městské rady, 26. 10. 1927.

[973] 12. schůze obecní správní komise, 29. 1. 1931.

[974] 14. schůze obecní správní komise, 12. 2. 1931.

[975] 15. schůze obecní správní komise, 5. 3. 1931.

[976] 17. schůze obecní správní komise, 19. 3. 1931.

[977] 56. schůze městské rady, 4. 2. 1932.

[978] 3. schůze obecní okrašlovací komise, 8. 4. 1932.

[979] 89. schůze městské rady, 18. 8. 1932.

[980] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 137.

[981] 89. schůze městské rady, 18. 8. 1932.

[982] 93. schůze městské rady, 15. 9. 1932.

[983] 94. schůze městské rady, 22. 9. 1932.

[984] 93. schůze městské rady, 15. 9. 1932.

[985] 29. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 15. 3. 1933.

[986] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2. 11. 1932.

[987] Schůze obecní komise okrašlovací a komunikační, 13. 2. 1933.

[988] 30. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 5. 5. 1933.

[989] 135. schůze městské rady, 22. 6. 1933.

[990] 130. schůze městské rady, 18. 5. 1933.

[991] 142. schůze městské rady, 31. 8. 1933.

[992] 138. schůze městské rady, 27. 7. 1933.

[993] 25. schůze obecního zastupitelstva, 26. 10. 1933.

[994] 144. schůze městské rady, 14. 9. 1933.

[995] Schůze obecní finanční komise, 24. 10. 1933.

[996] veřejná schůze MNV, 14. 4. 1953.

[997] 2. zasedání MNV, 5. 7. 1957.

[998] 3. zasedání MNV, 26. 8. 1957.

[999] 4. zasedání MNV, 14. 10. 1957.

[1000] 2. zasedání MNV, 23. 2. 1959.

[1001] 7. zasedání MNV, 1. 9. 1959.

[1002] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.

[1003] 2. plenární zasedání MěstNV, 1. 4. 1963.

[1004] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 8. 1963.

[1005] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 6.

[1006] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[1007] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[1008] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.

[1009] 5. plenární zasedání MěstNV, 22. 10. 1973.

[1010] 17. schůze MěstNV, 30. 8. 1977.

[1011] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.

[1012] 11. plenární zasedání MěstNV, 20. 6. 1978.

[1013] 6. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1970.

[1014] 2. plenární zasedání MěstNV, 19. 4. 1971.

[1015] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[1016] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[1017] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 129.

[1018] 1. plenární zasedání MěstNV, 27. 2. 1973.

[1019] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.

[1020] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.

[1021] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[1022] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 2. 1974.

[1023] Kronika města Rokycan 1974–75, f. 8.

[1024] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[1025] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.

[1026] 11. plenární zasedání MěstNV, 26. 4. 1983.

[1027] 19. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1984.

[1028] Založeno na osobních zápiscích autora.

[1029] Rokycanský deník, 8. 8. 1995, s. 9.

[1030] Rokycanský deník, 7. 9. 1995, s. 9.

[1031] Rokycanský deník, 21. 7. 1997, s. 9.

[1032] Rokycanský deník, 17. 11. 1997, s. 9.

[1033] Materiál pro jednání rady města, 24. dubna 2006, č. 2099, ID: 4969.

[1034] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2006, s. 4.

[1035] Rokycanský deník, 3. 2. 2007.

[1036] Rekonstrukce NTL plynovodu a přípojek v Rokycanech, ul. Hradební, Komenského, Jiráskova, Město Rokycany VEŘEJNÁ VYHLÁŠKA – OZNÁMENÍ O ZAHÁJENÍ SLOUČENÉHO ÚZEMNÍHO A STAVEBNÍHO ŘÍZENÍ, www.rokycany.cz

[1037] Město Rokycany VEŘEJNÁ VYHLÁŠKA STAVEBNÍ POVOLENÍ, Rekonstrukce NTL plynovodu a přípojek v Rokycanech, ul. Hradební, Komenského, Jiráskova, www.rokycany.cz

[1038] Rekonstrukce NTL plynovodu a přípojek v Rokycanech, ul. Hradební, Komenského, Jiráskova, www.rokycany.cz

[1039] Veřejná vyhláška, kolaudační souhlas s užíváním stavby Rekonstrukce NTL plynovodu a přípojek v Rokycanech, ul. Hradební, Komenského, Jiráskova, www.rokycany.cz

[1040] Založeno na osobních zápiscích autora.

[1041] Usnesení rady města, 6. 2. 2018; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892011

[1042] Zakázka malého rozsahu – PD rekonstrukce ulice Jiráskova, www.rokycany.cz

[1043] Usnesení rady města, 9. 11. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902034

[1044] Usnesení rady města, 11. 1. 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902595

[1045] Usnesení zastupitelstva města, 24. 1. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902676

[1046] Rokycanské noviny, leden 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902510

[1047] Rokycanský deník, 19. 2. 2022, Oprava Jiráskovy ulice začíná kácením, podívejte se, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/oprava-jiraskovy-ulice-zacina-kacenim-podivejte-se-20220219.html

[1048] Rokycanský deník, 19. 2. 2022, Oprava Jiráskovy ulice začíná kácením, podívejte se, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/oprava-jiraskovy-ulice-zacina-kacenim-podivejte-se-20220219.html

[1049] Rokycanské noviny, březen 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903123

[1050] Rokycanské noviny, duben 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903422

[1051] Rokycanské noviny, červenec-srpen 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904203

[1052] Usnesení zastupitelstva města, 27. 6. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904230

[1053] Rokycanské noviny, leden 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906198

[1054] Usnesení rady města, 10. 1. 2023, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906387

[1055] Rokycanské noviny, únor 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906567

[1056] Rokycanské noviny, únor 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906567

[1057] Rokycanské noviny, březen 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906829

[1058] Usnesení rady města, 13. 6. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908135

[1059] Usnesení městského zastupitelstva, 26. 6. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908252

[1060] Rokycanské noviny, září 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908885

[1061] Rokycanské noviny, říjen 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909271

[1062] Rokycanské noviny, leden 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910200

[1063] Rokycanské noviny, leden 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910200

[1064] Rokycanské noviny, květen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=911520

[1065] Rokycanské noviny, listopad 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=913715

[1066] Rokycanské noviny, leden 2025, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=914418

[1067] 27. schůze obecního zastupitelstva, 19. 7. 1929.

[1068] 2. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 15. 1. 1932.

[1069] 5. zasedání MNV, 26. 5. 1958.

[1070] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[1071] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[1072] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 6.

[1073] Rokycanský deník, 25. 11. 2005.

[1074] Materiál pro jednání rady města, 15. 5. 2006, č. 2444, ID:5087.

[1075] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2006, s. 4.

[1076] Rokycanské noviny, č. 6, 20. 6. 2007, s. 2.

[1077] Usnesení zastupitelstva města, 13. 8. 2007, www.rokycany.cz

[1078] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz

[1079] Upozornění pro občany města, 12. 10. 2007, www.rokycany.cz

[1080] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz

[1081] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 78; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.

[1082] Kronika města Rokycan 1918–1937, f. 35.

[1083] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[1084] viz fotografie z počátku 20. století v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[1085] Kronika města Rokycan 1918–37, rok 1931, f. 127.

[1086] 1. schůze pléna MNV, 26. 4. 1950.

[1087] 24. schůze městské rady, 21. 10. 1927.

[1088] 54. schůze městské rady, 17. 2. 1928.

[1089] 64. schůze městské rady, 11. 4. 1928.

[1090] 66. schůze městské rady, 18. 4. 1928.

[1091] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1929.

[1092] 129. schůze městské rady, 2. 4. 1929.

[1093] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1929.

[1094] 144. schůze městské rady, 11. 6. 1929.

[1095] 29. schůze obecní finanční komise, 13. 6. 1929.

[1096] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1929.

[1097] 27. schůze obecního zastupitelstva, 19. 7. 1929.

[1098] 153. schůze městské rady, 8. 8. 1929.

[1099] 155. schůze městské rady, 28. 8. 1929.

[1100] 158. schůze městské rady, 6. 9. 1929.

[1101] 158. schůze městské rady, 6. 9. 1929.

[1102] 167. schůze městské rady, 6. 11. 1929.

[1103] 181. schůze městské rady, 28. 1. 1930.

[1104] 182. schůze městské rady, 21. 2. 1930.

[1105] 185. schůze městské rady, 28. 2. 1930.

[1106] 189. schůze městské rady, 26. 3. 1930.

[1107] 191. schůze městské rady, 9. 4. 1930.

[1108] 195. schůze městské rady, 7. 5. 1930.

[1109] 205. schůze městské rady, 9. 7. 1930.

[1110] 206. schůze městské rady, 16. 7. 1930.

[1111] 207. schůze městské rady, 23. 7. 1930.

[1112] 210. schůze městské rady, 6. 8. 1930.

[1113] 216. schůze městské rady, 19. 9. 1930.

[1114] 41. schůze obecního zastupitelstva, 6. 3. 1936.

[1115] Rokycansko, č. 48, 3. 12. 1992, s. 6.

[1116] 42. schůze městské rady, 1. 12. 1931.

[1117] 72. schůze městské rady, 14. 5. 1928.

[1118] Kronika města Rokycan 1918–37, rok 1933, f. 149.

[1119] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 5.

[1120] viz fotografie z počátku 20. století v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[1121] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1919.

[1122] Kronika města Rokycan 1918–37, rok 1926, f. 79.

[1123] 23. schůze obecního zastupitelstva, 16. 6. 1925.

[1124] 36. schůze obecního zastupitelstva, 7. 12. 1926.

[1125] 18. schůze městské rady, 3. 10. 1927.

[1126] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 43.

[1127] Kronika města Rokycan 1918–37, rok 1933, f. 149.

[1128] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 43.

[1129] 57. schůze městské rady, 11. 2. 1932.

[1130] Kronika města Rokycan 1918–37, rok 1932, f. 140.

[1131] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 6.

[1132] 89. schůze městské rady, 18. 8. 1932.

[1133] 97. schůze městské rady, 13. 10. 1932.

[1134] 151. schůze městské rady, 19. 10. 1933.

[1135] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 44.

[1136] Kronika města Rokycan 1918–37, rok 1933, f. 149.

[1137] Kronika města Rokycan 1918–37, rok 1933, f. 149.

[1138] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 44.

[1139] Národní památkový ústav, https://pamatkovykatalog.cz/sporitelna-15401044

[1140] viz fotografie z roku 1945 z archivu shromážděného Jiřím Vonáskem.

[1141] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1964.

[1142] Kronika města Rokycan 1993, f. 56.

[1143] Rokycanský deník, 23. 5. 1995, s. 9.

[1144] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 44.

[1145] Rokycanský deník, 28. 8. 1996, s. 9.

[1146] Rokycanský deník, 16. 6. 1997, s. 11.

[1147] Rokycanský deník, 15. 9. 1997, s. 9.

[1148] Rokycanský deník, 15. 10. 1997, s. 13.

[1149] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 44.

[1150] Rokycansko, č. 46, 19. 11. 1992, s. 6.

[1151] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 45.

[1152] 36. schůze obecního zastupitelstva, 7. 12. 1926.

[1153] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.

[1154] 8. schůze městské rady, 3. 8. 1927.

[1155] 9. schůze městské rady, 10. 8. 1927.

[1156] 10. schůze městské rady, 17. 8. 1927.

[1157] 50. schůze městské rady, 3. 2. 1928.

[1158] 119. schůze městské rady, 28. 1. 1929.

[1159] 13. schůze obecní správní komise, 5. 2. 1931.

[1160] Rokycansko, č. 46, 19. 11. 1992, s. 6.

[1161] 57. schůze městské rady, 11. 2. 1932.

[1162] Rokycansko, č. 46, 19. 11. 1992, s. 6.

[1163] Podle Kroniky města Rokycan 1918–37, rok 1932, f. 138. se položení základního kamene Rokycanova sboru konalo 1. listopadu 1932.

[1164] Rokycansko, r. 1992, č. 46, s. 6.

[1165] 144. schůze městské rady, 14. 9. 1933.

[1166] 151. schůze městské rady, 19. 10. 1933.

[1167] Rokycansko, č. 46, 19. 11. 1992, s. 6; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 45.

[1168] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 481/II.

[1169] Kronika města Rokycan 1918–37, rok 1933, f. 148.

[1170] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 45.

[1171] 116. schůze městské rady, 2. 2. 1933.

[1172] 17. schůze obecní finanční komise, 21. 2. 1933.

[1173] 119. schůze městské rady, 1. 3. 1933.

[1174] Schůze prezídia městské rady, 17. 3. 1933.

[1175] 18. schůze obecní finanční komise, 21. 3. 1933.

[1176] Rokycansko, č. 46, 19. 11. 1992, s. 6.

[1177] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 481/II.

[1178] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 45.

[1179] Rokycansko, č. 46, 19. 11. 1992, s. 6.

[1180] viz fotografie z roku 1945 z archivu shromážděného panem Jiřím Vonáskem.

[1181] Rokycansko, č. 46, 19. 11. 1992, s. 6.

[1182] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 481/II.

[1183] Národní památkový ústav, https://pamatkovykatalog.cz/rokycanuv-sbor-15400730

[1184] Rokycanský deník, 24. 4. 2003.

[1185] Usnesení zastupitelstva města z 15. 4. 2003, www.rokycany.cz.

[1186] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 2.

[1187] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9. srpna 2005, č. 1000.

[1188] Rokycanský deník, 7. 12. 2005.

[1189] Rokycanské noviny, č. 12, 20. 12. 2005, s. 1.

[1190] Rokycanský deník, 11. 11. 2005.

[1191] Rokycanský deník, 23. 3. 2007.

[1192] Usnesení zastupitelstva města z 25. 6. 2007, www.rokycany.cz.

[1193] Usnesení zastupitelstva města, 10. 3. 2008, www.rokycany.cz

[1194] Kronika města Rokycan 2010, s. 58.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=864749

[1195] Kronika města Rokycan 2011, s. 35.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=866500

[1196] Kronika města Rokycan 2012, s. 39.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909

[1197] Kronika města Rokycan 2013, s. 40.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[1198] Kronika města Rokycan 2017, s. 36. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[1199] Usnesení zastupitelstva města, 13. 3. 2017, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=884767

[1200] Matrika křtů Rokycany 1869–1878, s. 60, snímek 61, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067918/rokycany-34_0610-n

[1201] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., km. 190 (detax.), fol. 174v.

[1202] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 6.

[1203] Rokycany, město a okres, Rokycany 1938, s. 9.

[1204] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Dle inventáře SOkA Rokycany, pro AM Rokycany, III. odd., pro kt. 150, spisy nezvěstné.

[1205] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[1206] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.

[1207] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[1208] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 40.

[1209] Rokycany, město a okres, Rokycany 1938, s. 9.

[1210] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 40.

[1211] Matrika křtů Rokycany 1864–1869, s. 96, snímek 100, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067900/rokycany-16_1000-n

[1212] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[1213] Srb, Adolf: Královské svobodné město Rokycany, 1896, s. 110, https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:77b42f71-61bb-413f-835d-1f607d4f27c9

[1214] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705696/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-mesto_0240

[1215] Sčítání lidu 1921, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706193/soap-ro_00002_census-1921-rokycany-plzenske-predmesti-cp063_0010

[1216] Seznam majitelů domů, SokA, fond Archiv města Rokycan, č. kart. 140.

[1217] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 6.

[1218] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 41.

[1219] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 41.

[1220] Kronika města Rokycan 1907–18, f. 72.

[1221] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 40.

[1222] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 40.

[1223] Kronika města Rokycan 1907–18, f. 72.

[1224] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 6.

[1225] Kronika města Rokycan 1907–18, f. 72.

[1226] Kronika města Rokycan 1907–18, f. 72.

[1227] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 41.

[1228] Kronika města Rokycan 1965–68, rok 1968, f. 351.

[1229] Kronika města Rokycan 1985, f. 75.

[1230] Kronika města Rokycan 1988, f. 187.

[1231] Kronika města Rokycan 1990, f. 170.

[1232] Kronika města Rokycan 1990, f. 170.

[1233] Rokycanský deník, 6. 2. 2003.

[1234] Rokycanské noviny, září 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=912960

[1235] Idnes.cz, 14. 3. 2025, Z chátrající vily je skvost města. Nabízí pohodlí i spoustu potěšení,

https://www.idnes.cz/bydleni/rekonstrukce/rekonstrukce-villa-fitz-studio-luni-architekt-lukas-anout.A250313_141945_rekonstrukce_rez

[1236] Rokycanské noviny, září 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=912960

[1237] Kronika města Rokycan, 2021, s. 36, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909648

[1238] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2021.PLZE26.00587&extent=-807437.3674629238,-1072794.404710043,-807004.0419003123,-1072579.3217615176&link=ext

[1239] https://mapy.cz/zakladni?pid=82966159&newest=0&yaw=3.874&fov=1.416&pitch=-0.139&x=13.5922046&y=49.7413612&z=19&ovl=8

[1240] Rokycanské noviny, září 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=912960

[1241] Rokycanský deník, NA NÁVŠTĚVĚ: Rokycany se dočkaly. Otevírá se Villa Fitz,

19. 10. 2024, https://rokycansky.denik.cz/pribehy-a-rozhovory/otevreni-villa-fitz-rokycany-restaurace-wellness-fitness-hotel-nadrazi-kongres.html

[1242] Usnesení zastupitelstva města, 10. 5. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899735

[1243] Rokycanské noviny, červen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=911985

[1244] Usnesení rady města, 28. 2. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906962

[1245] Usnesení rady města, 22. 8. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908883

[1246] Rokycanský deník, 16. 9. 2025, Stavbou roku Plzeňského kraje je Villa Fitz v Rokycanech a ZŠ Postřekov; https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/stavbou-roku-plzenskeho-kraje-je-villa-fitz-v-rokycanech-a-zs-postrekov-20250916.html

[1247] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 41–42.

[1248] Kronika města Rokycan 1907–18, f. 72.

[1249] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 42.

[1250] Kronika města Rokycan 1907–18, f. 72.

[1251] 5. zasedání MNV, 26. 5. 1958.

[1252] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.

[1253] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8. 1965.

[1254] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[1255] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6. 1970.

[1256] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9. 1970.

[1257] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[1258] 7. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1977.

[1259] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 43.

[1260] Národní památkový ústav, https://pamatkovykatalog.cz/verejna-pumpa-u-fitzu-15400972

[1261] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 98.

[1262] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 152.

[1263] Kronika města Rokycan 1907–1918, f. 64.

[1264] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 6.

[1265] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 40.

[1266] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 6.

[1267] 89. schůze městské rady, 18. 8. 1932.

[1268] 155. schůze městské rady, 16. 11. 1933.

[1269] Rokycansko, č. 47, 25. 11. 1993, s. 5.

[1270] Rokycansko, č. 10, 10. 3. 1994, s. 1.

[1271] Rokycanský deník, 10. 10. 1994, s. 9.

[1272] Rokycanský deník, 10. 10. 1994, s. 9.

[1273] Rokycanský deník, 1. 10. 1994, s. 7.

[1274] Rokycanský deník, 6. 10. 1994, s. 9.

[1275] Rokycanský deník, 10. 10. 1994, s. 9.

[1276] Národní památkový ústav, https://pamatkovykatalog.cz/verejna-pumpa-u-fitzu-15400972

[1277] Rokycanský deník, 6. 10. 1994, s. 9.

[1278] Rokycanský deník, 10. 10. 1994, s. 9.

[1279] Materiál pro jednání rady města, 22. 11. 2004, č. 2099, ID: 3234.

[1280] Rokycanský deník, 27. 12. 2004.

[1281] Rokycanský deník, 21. 6. 2005.

[1282] 20. schůze obecního zastupitelstva, 13. 5. 1921.

[1283] viz fotografie z počátku 20. století v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[1284] Kronika města Rokycan 1918–37, rok 1922, f. 52.

[1285] 8. schůze obecní správní komise, 20. 4. 1923.

[1286] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.

[1287] 22. schůze městské rady, 19. 10. 1927.

[1288] 1. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 9. 12. 1931.

[1289] 63. schůze městské rady, 17. 3. 1932.

[1290] 3. schůze obecní okrašlovací komise, 8. 4. 1932.

[1291] 5. schůze obecní okrašlovací komise, 6. 6. 1932.

[1292] 126. schůze městské rady, 20. 4. 1933.

[1293] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.

[1294] 8. plenární zasedání MěstNV, 23. 9. 1987.

[1295] Rokycanské noviny, č. 3, 20. 3. 2006, s. 3.

[1296] Rokycanský deník, 22. 7. 2006.

[1297] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 18–19.

[1298] Projekt mapování vojenských pietních míst; http://www.vets.estranky.cz/

[1299] Kronika města Rokycan 1947–51, rok 1949, f. 59.

[1300] Rokycanský deník, 10. 2. 1997, s. 9.

[1301] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 36.

[1302] Sčítání lidu Rokycany, 1857, https://www.portafontium.eu/census/soap-ro/1857/rokycany-mesto/cp162

[1303] Matrika křtů Rokycany 1856–1864, s. 31, snímek 34, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067901/rokycany-17_0340-n

[1304] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=3148.097679070298,-34839.82843853183,4590.109363093667,-34112.063166751286&link=ext

[1305] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SK, Plž. 434, Einschaltungsbogen, parc. 436.

[1306] Sčítání lidu Rokycany, 1857, https://www.portafontium.eu/census/soap-ro/1857/rokycany-mesto/cp162

[1307] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=3148.097679070298,-34839.82843853183,4590.109363093667,-34112.063166751286&link=ext

[1308] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[1309] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 37.

[1310] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 6.

[1311] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[1312] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 6.

[1313] Purghart, F.: Opevnění města, spis uložený v muzejní knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech.

[1314] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 37; 2. schůze pléna MNV, 15. 9. 1950.

[1315] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[1316] Sýkora, M.: Architektura a výstavba v západních Čechách, Plzeň 1968, obrazová příloha č. 86, 87.

[1317] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 11. 1964.

[1318] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[1319] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 65.

[1320] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[1321] Rokycansko, 1969, č. 3.

[1322] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 11. 3. 1969.

[1323] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.

[1324] 4. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1972.

[1325] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.

[1326] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 134.

[1327] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 92.

[1328] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 2. 1974.

[1329] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[1330] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[1331] 5. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1975.

[1332] Hlas Rokycanska, č. 20, 17. 5. 1979, s. 1.

[1333] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/27347311

[1334] Kronika města Rokycan 1974–75, rok 1974, f. 9.

[1335] Potužáková J. – Fládr, L.: Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech.

[1336] Kronika města Rokycan 1974–75, rok 1976–77, rok 1976, f. 45.

[1337] Hlas Rokycanska, č. 20, 17. 5. 1979, s. 1.

[1338] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 38.

[1339] Hlas Rokycanska, č. 19, 8. 11. 1974, s. 1; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 38.

[1340] Hlas Rokycanska, č. 5, 1. 2. 1990, s. 1.

[1341] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.

[1342] Kronika města Rokycan 1990, f. 218.

[1343] 23. plenární zasedání MěstNV, 25. 9. 1990.

[1344] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 38.

[1345] Rokycanský deník, 24. 11. 1997, s. 9.

[1346] Rokycanský deník, 7. 8. 1997, s. 9.

[1347] Rokycanský deník, 8. 8. 1997, s. 11.

[1348] Rokycanský deník, 24. 11. 1997, s. 9.

[1349] Materiál pro jednání rady města, 20. 9. 2004, bod č. 2090, ID:3021.

[1350] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 1. 11. 2005, bod č. 2431, ID: 4400.

[1351] Materiál pro jednání rady města, 30. 5. 2005, č. 2431.

[1352] Materiál pro jednání rady města, 24. dubna 2006, č. 2430, ID: 5003.

[1353] Rokycanský deník, 24. 7. 2006.

[1354] Rokycanský deník, 11. 10. 2006.

[1355] Usnesení zastupitelstva města, 25. 8. 2008, www.rokycany.cz

[1356] Kronika města Rokycan 2012, s. 28.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909

[1357] Kronika města Rokycan 2013, s. 41.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[1358] Hlas Rokycanska, č. 20, 17. 5. 1979, s. 1.

[1359] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 8.

[1360] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 38.

[1361] Kronika města Rokycan 1974–75, rok 1976–77, rok 1976, f. 38.

[1362] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 12.; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 38.

[1363] Rokycanský deník, 4. 3. 1998, s. 13.

[1364] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 41.

[1365] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171

[1366] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[1367] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[1368] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 174/I.

[1369] 5. schůze městské rady, 21. 5. 1931.

[1370] 15. schůze městské rady, 14. 7. 1931.

[1371] 27. schůze městské rady, 24. 9. 1931.

[1372] 22. schůze městské rady, 27. 8. 1931.

[1373] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 41.

[1374] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[1375] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[1376] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.

[1377] 11. plenární zasedání MěstNV, 20. 6. 1978.

[1378] Založeno na osobních zápiscích autora.

[1379] Kronika města Rokycan 1996, f. 111.

[1380] Rokycanský deník, 2. 10. 1996, s. 11.

[1381] Rokycanský deník, 17. 9. 1997, s. 13.

[1382] Rokycanský deník, 17. 9. 1997, s. 13.

[1383] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 38.

[1384] Usnesení zastupitelstva města, 29. 4. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=893208

[1385] Usnesení rady města, 12. 4. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903617

[1386] Rokycanské noviny, červen 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=907903

[1387] Kronika města Rokycan 1918–37, rok 1931, f. 127.

[1388] 9. schůze městské rady, 12. 6. 1931.

[1389] 2. schůze obecní správní komise, 12. 12. 1930.

[1390] 13. schůze obecní správní komise, 5. 2. 1931.

[1391] 4. schůze městské rady, 15. 5. 1931.

[1392] 11. schůze obecní správní komise, 22. 1. 1931.

[1393] 4. schůze městské rady, 15. 5. 1931.

[1394] 1. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 9. 12. 1931.

[1395] 47. schůze městské rady, 23. 12. 1931.

[1396] 2. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 15. 1. 1932.

[1397] 9. schůze obecního zastupitelstva, 12. 2. 1932.

[1398] Schůze obecní komise okrašlovací a komunikační, 13. 2. 1933.

[1399] 117. schůze městské rady, 16. 2. 1933.

[1400] 29. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 15. 3. 1933.

[1401] 131. schůze městské rady, 30. 5. 1933.

[1402] 131. schůze městské rady, 30. 5. 1933.

[1403] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 7.

[1404] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 37.

[1405] Rokycanský deník, 26. 4. 1996, s. 13.

[1406] 136. schůze městské rady, 13. 7. 1933.

[1407] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 7.

[1408] Kronika města Rokycan 1954–57, f. 71.

[1409] Dobromysl, M.: Závěrečná zpráva o úpravě Památníku obětem II. světové války 1939–45 v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 12: s. 44, 2000.

[1410] Cironis, P: Po stopách bojovníků, Rokycany 1983, s. 33.

[1411] Rokycansko, r. 1991, č. 31.

[1412] Dobromysl, M.: Závěrečná zpráva o úpravě Památníku obětem II. světové války 1939–45 v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 12: s. 44, 2000; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 19.

[1413] Dobromysl, M.: Závěrečná zpráva o úpravě Památníku obětem II. světové války 1939–45 v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 12: s. 44, 2000; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 19.

[1414] srovnej s fotografií Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha č. 8.

[1415] Dobromysl, M.: Závěrečná zpráva o úpravě Památníku obětem II. světové války 1939–45 v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 12: s. 44–49, 2000.

[1416] Usnesení zastupitelstva města z 2. 11. 1999, www.rokycany.cz.

[1417] Dobromysl, M.: Závěrečná zpráva o úpravě Památníku obětem II. světové války 1939–45 v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 12: s. 44–49, 2000.

[1418] Rokycanské noviny, březen 2025, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=915180

[1419] Dobromysl, M.: Závěrečná zpráva o úpravě Památníku obětem II. světové války 1939–45 v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 12: s. 44–49, 2000.

[1420] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 51.

[1421] Dobromysl, M.: Doplňky k poznání protifašistického odboje na Rokycansku, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 14: s. 74–76, 2002.

[1422] Rokycanské noviny, březen 2025, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=915180

[1423] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2005, s. 3.

[1424] Rokycanský deník, 30. 9. 2005.

[1425] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2005, s. 3.

[1426] Rokycanský deník, 20. 10. 2005.

[1427] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2005, s. 3.

[1428] Rokycanský deník, 29. 10. 2005.

[1429] Rokycanský deník, 27. 10. 2005.

[1430] Založeno na osobních zápiscích autora.

[1431] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2005, s. 3.

[1432] srovnej s fotografií Proměny Rokycanska, Praha 1981, obrazová příloha č. 8.

[1433] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1969.

[1434] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.

[1435] Kronika města Rokycan 1988, f. 190.

[1436] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.

[1437] 17. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1989.

[1438] 3. plenární zasedání MěstNV, 29. 5. 1961.

[1439] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.

[1440] 5. zasedání MNV, 15. 5. 1956.

[1441] 6. zasedání MNV, 18. 6. 1956.

[1442] 2. zasedání MNV, 23. 7. 1954.

[1443] Rokycanský deník, 30. 12. 1996, s. 9.

[1444] Rokycanský deník, 25. 8. 2006.

[1445] Založeno na osobních zápiscích autora.

[1446] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[1447] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1000, ID: 5577.

[1448] Založeno na osobních zápiscích autora.

[1449] Rokycanský deník, 29. 3. 2007.

[1450] Rokycanský deník, 16. 2. 2007.

[1451] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[1452] Rokycanský deník, 13. 1. 2007.

[1453] Usnesení zastupitelstva města, 4. 12. 2006, www.rokycany.cz.

[1454] Usnesení zastupitelstva města, 25. 6. 2007, www.rokycany.cz.

[1455] Kronika města Rokycan 2013, s. 33.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[1456] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 154.

[1457] 27. schůze obecního zastupitelstva, 9. 2. 1934.

[1458] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.

[1459] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 43; 16. schůze obecního zastupitelstva, 3. 9. 1940.

[1460] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 90–92; 16. schůze obecního zastupitelstva, 3. 9. 1940.

[1461] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2002. Kronika města Rokycan 1938–47, f. 77; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 19.

[1462] 30. schůze obecního zastupitelstva, 23. 10. 1942.

[1463] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 93.

[1464] jednání pléna MNV, 15. 4. 1946. jednání MNV, 11. 4. 1946.

[1465] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 19.

[1466] jednání MNV, 25. 4. 1946.

[1467] Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000. / https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm /

[1468] Státní okresní archiv Rokycany, archiv města Rokycan, kart. č. 140.

[1469] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.

[1470] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1919.

[1471] 1. schůze obecního zastupitelstva, 18. 9. 1919.

[1472] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 176/I.

[1473] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30. 5. 2006, č. 1001, ID: 5161.

[1474] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[1475] Seznam majitelů domů v Rokycanech; Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, kart. č. 140.

[1476] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[1477] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706128/soap-ro_00013_census-1910-rokycany-plzenske-predmesti-cp115_0020

[1478] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[1479] Seznam majitelů domů v Rokycanech; Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, kart. č. 140.

[1480] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 43.

[1481] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[1482] Seznam majitelů domů v Rokycanech; Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, kart. č. 140.

[1483] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[1484] 5. zasedání MNV, 26. 5. 1958.

[1485] 5. zasedání MNV, 26. 5. 1958.

[1486] 7. zasedání MNV, 8. 9. 1958.

[1487] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.

[1488] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.

[1489] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[1490] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[1491] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[1492] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 29.

[1493] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[1494] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 152.

[1495] 3. plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1974.

[1496] 5. plenární zasedání MěstNV, 22. 10. 1973.

[1497] Kronika města Rokycan 1976–77, f. 39.

[1498] 15. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.

[1499] 13. schůze rady MěstNV, 21. 6. 1977.

[1500] 21. schůze rady MěstNV, 25. 10. 1977.

[1501] 7. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1977.

[1502] 23. schůze rady MěstNV, 22. 11. 1977.

[1503] 11. plenární zasedání MěstNV, 20. 6. 1978.

[1504] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.

[1505] 17. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1979.

[1506] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979

[1507] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[1508] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[1509] 5. schůze rady MěstNV, 11. 3. 1980.

[1510] 3. schůze rady MěstNV, 12. 2. 1980.

[1511] 5. schůze rady MěstNV, 11. 3. 1980.

[1512] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[1513] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[1514] 25. plenární zasedání MěstNV, 14. 10. 1980.

[1515] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 11. 7. 2006, č. 1451, ID: 5304.

[1516] Kronika města Rokycan 1978–81, f. 195.

[1517] 15. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.

[1518] 15. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.

[1519] 2. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1981.

[1520] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 43.

[1521] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[1522] 3. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1981.

[1523] 5. plenární zasedání MěstNV, 27. 4. 1982.

[1524] 4. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1982.

[1525] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.

[1526] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1982.

[1527] 10. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1983.

[1528] 13. plenární zasedání MěstNV, 27. 9. 1983.

[1529] 15. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.

[1530] 15. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.

[1531] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.

[1532] 18. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1984.

[1533] Kronika města Rokycan 1983, f. 81.

[1534] Kronika města Rokycan 1983, f. 106.

[1535] Kronika města Rokycan 1984, f. 155.

[1536] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[1537] 16. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1984.

[1538] 19. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1984.

[1539] 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.

[1540] 19. plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1984.

[1541] 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.

[1542] 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.

[1543] 25. plenární zasedání MěstNV, 27. 8. 1985.

[1544] 25. plenární zasedání MěstNV, 27. 8. 1985.

[1545] 27. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1985.

[1546] 28. plenární zasedání MěstNV, 18. 2. 1986.

[1547] 27. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1985.

[1548] 28. plenární zasedání MěstNV, 18. 2. 1986.

[1549] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.

[1550] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.

[1551] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1986.

[1552] 5. plenární zasedání MěstNV, 26. 2. 1987.

[1553] Kronika města Rokycan 1986, f. 151.

[1554] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 43.

[1555] Kronika města Rokycan 1988, f. 133.

[1556] 13. schůze rady MěstNV, 21. 6. 1977.

[1557] Rokycanský deník, 27. 6. 1997, s. 12.

[1558] Kronika města Rokycan 1994, f. 13.

[1559] Rokycanský deník, 30. 12. 1996, s. 9; Rokycanský deník, 3. 1. 1997, s. 9.

[1560] Rokycanský deník, 27. 6. 1997, s. 12.

[1561] Rokycanský deník, 23. 8. 1997, s. 11.

[1562] Rokycanský deník, 30. 8. 1997, s. 12.

[1563] Rokycanský deník, 1. 9. 1997, s. 9.

[1564] Rokycanský deník, 12. 9. 1997, s. 11.

[1565] Kronika města Rokycan 1997, f. 87.

[1566] Rokycanský deník, 3. 10. 1997, s. 11.

[1567] Rokycanský deník, 28. 11. 1997, s. 14.

[1568] Rokycanský deník, 9. 1. 1998, s. 12.

[1569] Rokycanský deník, 5. 8. 2005.

[1570] Oznámení o realizaci následujících akcí, 4. 2. 2008, www.rokycany.cz

[1571] Kronika města Rokycan 1951–54, f. 184.

[1572] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[1573] Rokycansko, č. 44, 7. 11. 1991, s. 3.

[1574] Za Rokycansko krásnější, Rokycany 1986, s. 48.

[1575] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 255.

[1576] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 4, Rokycany 1998, s. 20; Rokycanské listy, r. 1901, č. 7

[1577] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 21.

[1578] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 21.

[1579] Průvodce Rokycanskem a Zbirožskem, Rokycany 1908, s. 20.

[1580] Kronika města Rokycan 1907–1918, f. 11.

[1581] srovnej s fotografií Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 50.

[1582] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 52.

[1583] 36. schůze obecního zastupitelstva, 17. 3. 1919.

[1584] 16. schůze městské rady, 22. 9. 1927.

[1585] 86. schůze městské rady, 10. 8. 1928.

[1586] 88. schůze městské rady, 24. 8. 1928.

[1587] 91. schůze městské rady, 12. 9. 1928.

[1588] 18. schůze obecního zastupitelstva, 26. 9. 1928.

[1589] 19. schůze obecní finanční komise, 24. 9. 1928.

[1590] 98. schůze městské rady, 10. 10. 1928.

[1591] 145. schůze městské rady, 20. 6. 1929.

[1592] 170. schůze městské rady, 20. 11. 1929.

[1593] 184. schůze městské rady, 26. 2. 1930.

[1594] 215. schůze městské rady, 17. 9. 1930.

[1595] 218. schůze městské rady, 1. 10. 1930.

[1596] 3. schůze obecní správní komise, 16. 12. 1930.

[1597] 21. schůze obecní správní komise, 16. 4. 1931.

[1598] 41. schůze městské rady, 26. 11. 1931.

[1599] 51. schůze městské rady, 8. 1. 1932.

[1600] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 66.

[1601] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 21.

[1602] 53. schůze městské rady, 21. 1. 1932.

[1603] 9. schůze obecního zastupitelstva, 12. 2. 1932.

[1604] 63. schůze městské rady, 17. 3. 1932.

[1605] 70. schůze městské rady, 6. 5. 1932.

[1606] 71. schůze městské rady, 12. 5. 1932.

[1607] 12. schůze obecního zastupitelstva, 20. 5. 1932.

[1608] 81. schůze městské rady, 2. 7. 1932.

[1609] 82. schůze městské rady, 7. 7. 1932.

[1610] 83. schůze městské rady, 14. 7. 1932.

[1611] 83. schůze městské rady, 14. 7. 1932.

[1612] 88. schůze městské rady, 28. 7. 1932.

[1613] 84. schůze městské rady, 21. 7. 1932.

[1614] 87. schůze městské rady, 4. 8. 1932.

[1615] 88. schůze městské rady, 11. 8. 1932.

[1616] 89. schůze městské rady, 18. 8. 1932.

[1617] 145. schůze městské rady, 21. 9. 1933.

[1618] 119. schůze městské rady, 1. 3. 1933.

[1619] 92. schůze městské rady, 8. 9. 1932.

[1620] 93. schůze městské rady, 15. 9. 1932.

[1621] 95. schůze městské rady, 29. 9. 1932.

[1622] 104. schůze městské rady, 17. 11. 1932.

[1623] 107. schůze městské rady, 7. 12. 1932.

[1624] 109. schůze městské rady, 15. 12. 1932.

[1625] 113. schůze městské rady, 19. 1. 1933.

[1626] 117. schůze městské rady, 16. 2. 1933.

[1627] 121. schůze městské rady, 16. 3. 1933.

[1628] 131. schůze městské rady, 30. 5. 1933.

[1629] 136. schůze městské rady, 13. 7. 1933.

[1630] 102. schůze městské rady, 3. 11. 1932.

[1631] 13. schůze obecní finanční komise, 7. 11. 1932.

[1632] 17. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1932.

[1633] jednání MNV, 10. 5. 1946. Rokycanský deník, 22. 6. 1995, s. 11.

[1634] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 18.

[1635] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 80.

[1636] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 22.

[1637] 5. zasedání MNV, 15. 5. 1956.

[1638] 1. zasedání MNV, 21. 1. 1957.

[1639] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8. 1965.

[1640] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[1641] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[1642] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[1643] 6. plenární zasedání MěstNV, 19. 12. 1966.

[1644] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.

[1645] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[1646] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[1647] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[1648] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[1649] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[1650] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[1651] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[1652] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[1653] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[1654] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 351.

[1655] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[1656] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1969.

[1657] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[1658] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[1659] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[1660] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[1661] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 50–51.

[1662] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[1663] 5. plenární zasedání, 2. 11. 1970.

[1664] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[1665] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[1666] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 46.

[1667] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 7. 6. 1970.

[1668] Rokycansko, r. 1969, č. 29, s. 2.

[1669] srovnej s fotografií Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 50.

[1670] 27. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1985.

[1671] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.

[1672] 12. plenární zasedání MěstNV, 26. 4. 1988.

[1673] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.

[1674] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.

[1675] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.

[1676] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.

[1677] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.

[1678] 23. plenární zasedání MěstNV, 25. 9. 1990.

[1679] Usnesení zastupitelstva města z 30. 5. 2000, www.rokycany.cz.

[1680] Usnesení zastupitelstva města z 9. 4. 2002, www.rokycany.cz.

[1681] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz

[1682] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2324, ID: 4655.

[1683] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2010, ID: 4650.

[1684] Rokycanský deník, 16. 2. 2007.

[1685] Investice roku 2007, příloha č. 2 k materiálu č. 5862, www.rokycany.cz

[1686] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[1687] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[1688] pravy rozpotu zm 24. 9. 2007 – 4, www.rokycany.cz

[1689] Materiál pro jednání rady města, 24. 4. 2006, č. 2099, ID: 4979.

[1690] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30. 5. 2006, č. 1099, ID: 5063.

[1691] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/26033356

[1692] Město Rokycany Veřejná vyhláška návrh výroku rozhodnutí, www.rokycany.cz

[1693] Zakázka malého rozsahu – rekonstrukce vstupu MŠ U Saské brány v Rokycanech, www.rokycany.cz

[1694] Založeno na osobních zápiscích autora.

[1695] zm 14.7.2008opr, www.rokycany.cz

[1696] Usnesení zastupitelstva města, 21. 4. 2008, www.rokycany.cz

[1697] Usnesení zastupitelstva města, 25. 8. 2008, www.rokycany.cz

[1698] Kronika města Rokycan 2013, s. 39.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[1699] Kronika města Rokycan 2016, s. 94. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[1700] Kronika města Rokycan 2017, s. 94. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[1701] Rokycanské noviny, září 2017, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=886608

[1702] Usnesení zastupitelstva města, 21. 12. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=898443

[1703] Usnesení rady města, 15. 3. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903323

[1704] Usnesení rady města, 22. 2. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903074

[1705] Rokycanské noviny, leden 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910200

[1706] Rokycanské noviny, červenec-srpen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=912331

[1707] 5. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1927.

[1708] 9. schůze obecního zastupitelstva, 27. 5. 1924.

[1709] 30. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1926.

[1710] 38. schůze obecního zastupitelstva, 4. 2. 1927.

[1711] 5. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1927.

[1712] 5. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1927.

[1713] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 94.

[1714] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 94.

[1715] 5. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1927.

[1716] 1. schůze městské rady, 22. 6. 1927.

[1717] 2. schůze městské rady, 26. 6. 1927.

[1718] 6. schůze městské rady, 20. 7. 1927.

[1719] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.

[1720] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.

[1721] 18. schůze městské rady, 3. 10. 1927.

[1722] 121. schůze městské rady, 6. 2. 1929.

[1723] 170. schůze městské rady, 20. 11. 1929.

[1724] 30. schůze obecního zastupitelstva, 27. 9. 1929.

[1725] 14. schůze městské rady, 7. 9. 1927.

[1726] 17. schůze městské rady, 30. 9. 1927.

[1727] 22. schůze městské rady, 19. 10. 1927.

[1728] 36. schůze městské rady, 7. 12. 1927.

[1729] 58. schůze městské rady, 7. 3. 1928.

[1730] 103. schůze městské rady, 7. 11. 1928.

[1731] 106. schůze městské rady, 21. 11. 1928.

[1732] 25. schůze obecní finanční komise, 1. 3. 1929.

[1733] 125. schůze městské rady, 6. 3. 1929.

[1734] 132. schůze městské rady, 17. 4. 1929.

[1735] 145. schůze městské rady, 20. 6. 1929.

[1736] 146. schůze městské rady, 28. 6. 1929.

[1737] 159. schůze městské rady, 11. 9. 1929.

[1738] 30. schůze obecního zastupitelstva, 27. 9. 1929.

[1739] 184. schůze městské rady, 26. 2. 1930.

[1740] 221. schůze městské rady, 15. 10. 1930.

[1741] 19. schůze městské rady, 6. 8. 1931.

[1742] 22. schůze městské rady, 27. 8. 1931.

[1743] 8. schůze městské rady, 11. 6. 1931.

[1744] 68. schůze městské rady, 25. 4. 1928.

[1745] 98. schůze městské rady, 10. 10. 1928.

[1746] 106. schůze městské rady, 21. 11. 1928.

[1747] 114. schůze městské rady, 19. 12. 1928.

[1748] 116. schůze městské rady, 9. 1. 1929.

[1749] 123. schůze městské rady, 20. 2. 1929.

[1750] 125. schůze městské rady, 6. 3. 1929.

[1751] 136. schůze městské rady, 15. 5. 1929.

[1752] 143. schůze městské rady, 7. 6. 1929.

[1753] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12. 8. 1929; 147. schůze městské rady, 2. 7. 1929.

[1754] 27. schůze obecního zastupitelstva, 19. 7. 1929.

[1755] 151. schůze městské rady, 31. 7. 1929.

[1756] 153. schůze městské rady, 8. 8. 1929.

[1757] 157. schůze městské rady, 4. 9. 1929.

[1758] 165. schůze městské rady, 16. 10. 1929.

[1759] 12. schůze obecní správní komise, 29. 1. 1931.

[1760] 32. schůze městské rady, 15. 10. 1931.

[1761] 14. schůze městské rady, 7. 9. 1927.

[1762] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.

[1763] 22. schůze městské rady, 19. 10. 1927.

[1764] 17. schůze městské rady, 30. 9. 1927.

[1765] 5. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1927.

[1766] 51. schůze městské rady, 8. 2. 1928.

[1767] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 94.

[1768] 39. schůze městské rady, 21. 12. 1927.

[1769] 42. schůze městské rady, 4. 1. 1928.

[1770] 45. schůze městské rady, 18. 1. 1928.

[1771] 66. schůze městské rady, 18. 4. 1928.

[1772] 71. schůze městské rady, 9. 5. 1928.

[1773] 76. schůze městské rady, 6. 6. 1928.

[1774] 78. schůze městské rady, 13. 6. 1928.

[1775] 81. schůze městské rady, 29. 6. 1928.

[1776] 82. schůze městské rady, 11. 7. 1928.

[1777] 85. schůze městské rady, 6. 8. 1928.

[1778] 88. schůze městské rady, 24. 8. 1928.

[1779] 89. schůze městské rady, 5. 9. 1928.

[1780] 18. schůze obecního zastupitelstva, 26. 9. 1928.

[1781] 18. schůze obecního zastupitelstva, 26. 9. 1928.

[1782] 91. schůze městské rady, 12. 9. 1928.

[1783] 18. schůze obecního zastupitelstva, 26. 9. 1928.

[1784] 95. schůze městské rady, 3. 10. 1928.

[1785] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 94.

[1786] 5. schůze obecního zastupitelstva, 11. 11. 1927.

[1787] 53. schůze městské rady, 15. 2. 1928.

[1788] 15. schůze obecního zastupitelstva, 21. 6. 1928.

[1789] 60. schůze městské rady, 21. 3. 1928.

[1790] 64. schůze městské rady, 11. 4. 1928.

[1791] 67. schůze městské rady, 20. 4. 1928.

[1792] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2. 5. 1928.

[1793] 71. schůze městské rady, 9. 5. 1928.

[1794] 13. schůze obecního zastupitelstva, 18. 5. 1928.

[1795] 13. schůze obecního zastupitelstva, 18. 5. 1928.

[1796] 14. schůze obecního zastupitelstva, 5. 6. 1928.

[1797] 14. schůze obecního zastupitelstva, 5. 6. 1928.

[1798] 77. schůze městské rady, 11. 6. 1928.

[1799] 78. schůze městské rady, 13. 6. 1928.

[1800] 15. schůze obecního zastupitelstva, 21. 6. 1928.

[1801] 78. schůze městské rady, 13. 6. 1928.

[1802] 6. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1927.

[1803] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[1804] 18. schůze obecního zastupitelstva, 26. 9. 1928.

[1805] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2. 5. 1928.

[1806] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[1807] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[1808] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 131.

[1809] 103. schůze městské rady, 7. 11. 1928.

[1810] 106. schůze městské rady, 21. 11. 1928.

[1811] 110. schůze městské rady, 5. 12. 1928.

[1812] 111. schůze městské rady, 7. 12. 1928.

[1813] 125. schůze městské rady, 6. 3. 1929.

[1814] 128. schůze městské rady, 27. 3. 1929.

[1815] 133. schůze městské rady, 24. 4. 1929.

[1816] 138. schůze městské rady, 21. 5. 1929

[1817] 145. schůze městské rady, 20. 6. 1929.

[1818] 143. schůze městské rady, 7. 6. 1929.

[1819] 146. schůze městské rady, 28. 6. 1929.

[1820] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12. 8. 1929; 147. schůze městské rady, 2. 7. 1929.

[1821] 157. schůze městské rady, 4. 9. 1929.

[1822] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 22.

[1823] 157. schůze městské rady, 4. 9. 1929.

[1824] 160. schůze městské rady, 19. 9. 1929.

[1825] 166. schůze městské rady, 30. 10. 1929.

[1826] 167. schůze městské rady, 6. 11. 1929.

[1827] 177. schůze městské rady, 18. 12. 1929.

[1828] 179. schůze městské rady, 8. 1. 1930.

[1829] 179. schůze městské rady, 8. 1. 1930.

[1830] 180. schůze městské rady, 27. 1. 1930.

[1831] 184. schůze městské rady, 26. 2. 1930.

[1832] 192. schůze městské rady, 16. 4. 1930.

[1833] 196. schůze městské rady, 14. 5. 1930.

[1834] 198. schůze městské rady, 28. 5. 1930.

[1835] 207. schůze městské rady, 23. 7. 1930.

[1836] 183. schůze městské rady, 24. 2. 1930.

[1837] 184. schůze městské rady, 26. 2. 1930.

[1838] 39. schůze obecní finanční komise, 25. 4. 1930.

[1839] 194. schůze městské rady, 30. 4. 1930.

[1840] 186. schůze městské rady, 5. 3. 1930.

[1841] 188. schůze městské rady, 19. 3. 1930.

[1842] 39. schůze obecní finanční komise, 25. 4. 1930.

[1843] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9. 5. 1930.

[1844] 50. schůze obecního zastupitelstva, 7. 11. 1930.

[1845] 12. schůze obecního zastupitelstva, 20. 5. 1932.

[1846] 211. schůze městské rady, 13. 8. 1930.

[1847] 48. schůze obecního zastupitelstva, 27. 10. 1930.

[1848] 198. schůze městské rady, 28. 5. 1930.

[1849] 201. schůze městské rady, 18. 6. 1930.

[1850] 48. schůze obecního zastupitelstva, 27. 10. 1930.

[1851] 222. schůze městské rady, 18. 10. 1930.

[1852] 6. schůze obecní správní komise, 2. 1. 1931.

[1853] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28. 8. 1931.

[1854] 4. schůze městské rady, 15. 5. 1931.

[1855] 6. schůze městské rady, 28. 5. 1931.

[1856] 12. schůze městské rady, 25. 6. 1931.

[1857] 15. schůze městské rady, 14. 7. 1931.

[1858] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28. 8. 1931.

[1859] 41. schůze městské rady, 26. 11. 1931.

[1860] 206. schůze městské rady, 16. 7. 1930.

[1861] 209. schůze městské rady, 1. 8. 1930.

[1862] 213. schůze městské rady, 27. 8. 1930.

[1863] 218. schůze městské rady, 1. 10. 1930.

[1864] 87. schůze městské rady, 4. 8. 1932.

[1865] 221. schůze městské rady, 15. 10. 1930.

[1866] 73. schůze městské rady, 19. 5. 1932.

[1867] 226. schůze městské rady, 5. 11. 1930.

[1868] 228. schůze městské rady, 19. 11. 1930.

[1869] 14. schůze obecní správní komise, 12. 2. 1931.

[1870] 15. schůze obecní správní komise, 5. 3. 1931.

[1871] 19. schůze obecní správní komise, 2. 4. 1931.

[1872] 21. schůze obecní správní komise, 16. 4. 1931.

[1873] 4. schůze městské rady, 15. 5. 1931.

[1874] 12. schůze městské rady, 25. 6. 1931.

[1875] 15. schůze městské rady, 14. 7. 1931.

[1876] 18. schůze městské rady, 30. 7. 1931.

[1877] 28. schůze městské rady, 1. 10. 1931.

[1878] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 131.

[1879] 32. schůze městské rady, 15. 10. 1931.

[1880] 37. schůze městské rady, 12. 11. 1931.

[1881] 39. schůze městské rady, 19. 11. 1931.

[1882] 60. schůze městské rady, 3. 3. 1932.

[1883] 111. schůze městské rady, 29. 12. 1932.

[1884] 14. schůze obecního zastupitelstva, 24. 6. 1932.

[1885] 60. schůze městské rady, 3. 3. 1932.

[1886] 134. schůze městské rady, 16. 6. 1933.

[1887] 156. schůze městské rady, 23. 11. 1933.

[1888] 62. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1937.

[1889] Rokycany-město a okres, Rokycany 1938; Zvou Vás Rokycany, Rokycany 1947 (?), s. 3.

[1890] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 66.

[1891] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 22.

[1892] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 22

[1893] 6. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 4. 10. 1932.

[1894] 101. schůze městské rady, 27. 10. 1932.

[1895] 52. schůze obecního zastupitelstva, 24. 6. 1936.

[1896] Rokycanský deník, 27. 4. 1995, s. 11.

[1897] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[1898] 2. schůze pléna MNV, 22. 2. 1954

[1899] 4. zasedání MNV, 28. 4. 1958.

[1900] 8. zasedání MNV, 5. 10. 1959.

[1901] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 8. 1963.

[1902] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[1903] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[1904] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[1905] Jindřich, K.: Rokycany, 1970, s. 68.

[1906] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[1907] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[1908] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.

[1909] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.

[1910] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.

[1911] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.

[1912] Rokycanský deník, 22. 8. 1996, s. 9.

[1913] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 63.

[1914] Usnesení zastupitelstva města z 23. 2. 1999, www.rokycany.cz.

[1915] Usnesení zastupitelstva města z 18. 5. 1999, www.rokycany.cz.

[1916] Usnesení zastupitelstva města z 29. 6. 1999, www.rokycany.cz.

[1917] Usnesení zastupitelstva města z 30. 9. 2003, www.rokycany.cz.

[1918] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz

[1919] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2010, ID: 4650.

[1920] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[1921] Rokycanské noviny, č. 5, 20. 5. 2005, s. 2.

[1922] Materiál pro jednání rady města, 24. dubna 2006, č. 2099, ID: 4979.

[1923] Rokycanský deník, 9. 2. 2007; Rokycanské noviny, č. 2, 20. 2. 2007, s. 3.

[1924] Založeno na osobních zápiscích autora

[1925] Usnesení zastupitelstva města z 10. 4. 2007, www.rokycany.cz.

[1926] Investice roku 2007, příloha č. 2 k materiálu č. 5862, www.rokycany.cz

[1927] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[1928] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[1929] zm 10. 3. 2008.xls - ploha 1, www.rokycany.cz

[1930] Usnesení zastupitelstva města, 28. 1. 2008, www.rokycany.cz

[1931] zm 10. 3. 2008.xls - ploha 1, www.rokycany.cz

[1932] p%F8%EDloha k usnesen%ED %E8. 2425, www.rokycany.cz

[1933] Seznam výběrových řízení ORM, Kopie - vbrov zen_orm_ 2008.xls, www.rokycany.cz

[1934] p%F8%EDloha k usnesen%ED %E8. 2408, www.rokycany.cz

[1935] Kronika města Rokycan 2011, s. 33.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=866500

[1936] Kronika města Rokycan 2013, s. 39.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[1937] Kronika města Rokycan 2013, s. 122.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[1938] Kronika města Rokycan 2017, s. 96. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[1939] Kronika města Rokycan 2019, s. 19. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[1940] Rokycanské noviny, září 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=894435

[1941] Kronika města Rokycan 2019, s. 131. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[1942] Kronika města Rokycan, 2020, s. 20, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[1943] Usnesení rady města, 27. 3. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896352

[1944] Usnesení rady města, 19. 5. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896753

[1945] Usnesení zastupitelstva města, 23. 11. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=898184

[1946] Rokycanské noviny, leden 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=898735

[1947] Rokycanské noviny, červenec/srpen 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=900169

[1948] Usnesení zastupitelstva města, 19. 12. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906168

[1949] Usnesení zastupitelstva města, 24. 1. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902676

[1950] Usnesení rady města, 15. 3. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903323

[1951] Usnesení zastupitelstva města, 27. 6. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904230

[1952] Usnesení rady města, 7. 11. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=905763

[1953] Rokycanské noviny, únor 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906567

[1954] Rokycanské noviny, duben 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=907283

[1955] Rokycanské noviny, září 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908885

[1956] Rokycanské noviny, červenec-srpen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=912331

[1957] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 94.

[1958] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 23

[1959] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.

[1960] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.

[1961] Kronika města Rokycan 1951–54, f. 41.

[1962] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 22

[1963] 1. schůze pléna MNV, 26. 4. 1950.

[1964] 3. schůze pléna MNV, 4. 9. 1953.

[1965] Kronika města Rokycan 1957–62, f. 282; 1. plenární zasedání MěstNV, 19. 2. 1962.

[1966] Kronika města Rokycan 1962–65, f. 37.

[1967] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 5. 1962.

[1968] Kronika města Rokycan 1990, f. 151.

[1969] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.

[1970] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 255.

[1971] 1. schůze obecní okrašlovací komise, 24. 1. 1928.

[1972] 4. schůze obecní okrašlovací komise, 3. 9. 1929.

[1973] 12. schůze obecní správní komise, 29. 1. 1931.

[1974] 15. schůze obecní správní komise, 5. 3. 1931.

[1975] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1966.

[1976] Rokycanský deník, 25. 10. 2003.

[1977] Rokycanský deník, 24. 10. 2003.

[1978] Rokycanské noviny, č. 4, 20. 4. 2007, s. 5.

[1979] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz

[1980] Kronika města Rokycan 2009, s. 40.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=874019

[1981] Kronika města Rokycan, 2021, s. 40, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909648

[1982] 2. schůze městské rady, 30. 4. 1931.

[1983] 4. schůze městské rady, 15. 5. 1931.

[1984] 5. schůze městské rady, 21. 5. 1931.

[1985] 6. schůze městské rady, 28. 5. 1931.

[1986] jednání rady MNV, 3. 10. 1946.

[1987] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.

[1988] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1966.

[1989] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.

[1990] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.

[1991] Kronika města Rokycan 2012, s. 34.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909

[1992] Hlas Rokycanska, č. 7, 18. 2. 1988, s. 3; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 23.

[1993] Rokycanské noviny, č. 6–7, 20. 6. 2006, s. 3.