D. Borek: verze 2020/09/24

 

Okružní třída není oficiální pojmenování, na mapě města ulici s tímto jménem nenajdete. Ve skutečnosti sestává z několika na sebe navazujících ulic a dalších veřejných prostorů, které obtáčejí historické jádro Rokycan a které mají podobnou urbanistickou roli. Konkrétně jde o Jiráskovu ulici, přičemž za součást okružní třídy lze považovat i na ni kolmou ulici Svazu Bojovníků za svobodu, založenou rovněž s reprezentativním urbanistickým úmyslem, jakož i náměstí 5. května, od kterého pokračuje okružní třída Jiráskovou ulicí ke křižovatce u střelnice, do prostoru před bývalou Plzeňskou bránu a potom dál podél severozápadního okraje historického jádra, v linii Třebízského ulice a parku U Saské brány, až na náměstí U Saské brány.

 

 

 

 

1. Urbanistický a stavební vývoj okružní třídy

Ve středověku umně vybudovaný hradební prstenec okolo Rokycan, který po několik staletí chránil město (viz kapitola „městské opevnění“), se během 18. století postupně měnil v zbytečnou relikvii, jež postupně chátrala a přestávala sloužit svému původnímu účelu. S rozvojem vojenské techniky už jednoduchá kamenná zeď s baštami a příkopem nemohla spolehlivě ochránit město před nepřátelským útokem. Habsburská monarchie na tento posun reagovala výstavbou sofistikovanějších pevností v klíčových bodech českých zemí. Barokní pevností se tak stal například Hradec Králové nebo Praha, nově vyrostla pevnostní města Josefov a Terezín. V ostatních městech, jako v Rokycanech, opevnění postupně dosluhovalo, aby se po polovině 19. století stalo místem intenzivní stavební činnosti, která bývalé pevnostní pásmo přeměnila na nový, veřejný prostor. Na místě demolované hradební čáry většinou vznikly nové městské ulice, často nejvýstavnější ve městě, s parky a mnoha veřejnými budovami a okázalou architekturou činžovních domů.

Ani Rokycany se tomuto trendu  nové urbanizace na místě středověkých hradeb nevyhnuly, přesto vzhledem k skromným poměrům maloměsta, není zdejší výstavba a nový urbanistický soubor, který tímto způsobem vznikl, nijak rozsáhlý. Pro samotné Rokycany ale šlo o jednu z nejvýznamnějších urbanistických akcí, jejíž zahájení zcela změnilo jižní okraj historického města a která se ještě dodnes projevuje výstavbou domů celoměstského významu v této oblasti.

 

Mapa okružní třídy:

 

Obsah 1. Urbanistický a stavební vývoj okružní třídy  PAGEREF _Toc51872435 \h 1

1.1. Chátrání a postupná demontáž městského opevnění PAGEREF _Toc51872436 \h 1

1.2. Vytýčení okružní třídy na konci 19. století PAGEREF _Toc51872437 \h 2

1.3. Stavební vývoj okružní třídy ve 20. století PAGEREF _Toc51872438 \h 2

2. Východní úsek okružní třídy (bývalá Kozlerova ulice). PAGEREF _Toc51872439 \h 2

2.1. Původní zástavba Kozlerovy ulice. PAGEREF _Toc51872440 \h 2

2.2. Steinerův dům čp.1/II a novostavba čp.1298/II. PAGEREF _Toc51872441 \h 3

2.3. Snahy o regulaci zástavby a demolice Kozlerovy ulice po roce 1970. PAGEREF _Toc51872442 \h 4

2.4. Nová administrativní budova podniku Škoda a prostor před ní PAGEREF _Toc51872443 \h 4

2.5. Další úpravy východní části okružní třídy. PAGEREF _Toc51872444 \h 4

2.6. Bývalý supermarket Norma čp.1185/II. PAGEREF _Toc51872445 \h 5

2.6.1. Výstavba supermarketu Norma. PAGEREF _Toc51872446 \h 5

2.6.2. Další stavební vývoj supermarketu Norma. PAGEREF _Toc51872447 \h 5

2.6.3. Demolice supermarketu a nové využití lokality (parkoviště). PAGEREF _Toc51872448 \h 5

2.7. Vývoj pojmenování východního úseku okružní třídy. PAGEREF _Toc51872449 \h 5

3. Jižní úsek (ul. Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu). PAGEREF _Toc51872450 \h 6

3.1. Sokolovna a sportovní hala. PAGEREF _Toc51872451 \h 6

3.1.1. Příprava a průběh výstavby sokolovny. PAGEREF _Toc51872452 \h 6

3.1.3. Architektonicko-umělecký popis objektu. PAGEREF _Toc51872453 \h 6

3.1.4. Další stavební vývoj objektu sokolovny. PAGEREF _Toc51872454 \h 6

3.1.5. Přestavba sokolovny v letech 1980-84. PAGEREF _Toc51872455 \h 7

3.1.6. Sportovní hala čp.1033/II. PAGEREF _Toc51872456 \h 7

3.1.7. Stavební vývoj sokolovny po roce 1989. PAGEREF _Toc51872457 \h 7

3.2. Ulice ke starému nádraží (Svazu bojovníků za svobodu). PAGEREF _Toc51872458 \h 8

3.2.1. Založení a urbanistický vývoj ulice Svazu bojovníků za svobodu. PAGEREF _Toc51872459 \h 8

3.2.2. Technický vývoj ulice Svazu bojovníků za svobodu. PAGEREF _Toc51872460 \h 8

3.2.3. Vývoj pojmenování ulice Svazu bojovníků za svobodu. PAGEREF _Toc51872461 \h 9

3.3. Dům čp.193/II. PAGEREF _Toc51872462 \h 9

3.4. Střední odborná škola (staré gymnázium) čp.112/I. PAGEREF _Toc51872463 \h 10

3.4.1. Příprava a průběh výstavby gymnázia. PAGEREF _Toc51872464 \h 10

3.4.2. Architektonicko-umělecký popis objektu. PAGEREF _Toc51872465 \h 10

3.4.3. Další stavební vývoj objektu gymnázia do roku 1945. PAGEREF _Toc51872466 \h 10

3.4.4. Další stavební vývoj objektu gymnázia do roku 1989. PAGEREF _Toc51872467 \h 10

3.4.5. Další stavební vývoj objektu gymnázia po roce 1989. PAGEREF _Toc51872468 \h 11

3.5. Katzova vila čp.179/I. PAGEREF _Toc51872469 \h 11

3.6. Budova okresního úřadu čp.68/I. PAGEREF _Toc51872470 \h 11

3.6.1. Původní zástavba pozemku a plány na výstavbu obecní dívčí školy  PAGEREF _Toc51872471 \h 11

3.6.3. Příprava a průběh výstavby budovy okresního úřadu. PAGEREF _Toc51872472 \h 12

3.6.4. Architektonicko-umělecký popis objektu. PAGEREF _Toc51872473 \h 12

3.6.5. Další stavební vývoj objektu okresního úřadu. PAGEREF _Toc51872474 \h 12

3.7. Dům čp.67/I (okresní soud). PAGEREF _Toc51872475 \h 12

3.8. Dům čp.214/I (objekt tělovýchovy). PAGEREF _Toc51872476 \h 13

3.9. Telekomunikační budova čp.220/I. PAGEREF _Toc51872477 \h 13

3.10. Přístavba okresního soudu. PAGEREF _Toc51872478 \h 13

3.11. Okresní nemocenská pojišťovna čp.398/II. PAGEREF _Toc51872479 \h 13

3.12. Secesní vila čp.286/II. PAGEREF _Toc51872480 \h 14

3.13. Secesní dům čp.247/II (pošta, dříve hotel Merkur). PAGEREF _Toc51872481 \h 14

3.14. Dům Brumlíkových čp.188/II. PAGEREF _Toc51872482 \h 15

3.15. Technický vývoj Jiráskovy ulice. PAGEREF _Toc51872483 \h 15

3.15.1. Technický vývoj ulice do roku 1935 (vydláždění a celková rekonstrukce)  PAGEREF _Toc51872484 \h 15

3.15.3. Technický vývoj Jiráskovy ulice v letech 1935-89 (silniční průtah městem)  PAGEREF _Toc51872485 \h 16

3.15.4. Technický vývoj Jiráskovy ulice po roce 1989. PAGEREF _Toc51872486 \h 17

3.16. Dopravní režim v Jiráskově ulici PAGEREF _Toc51872487 \h 17

3.17. Vývoj pojmenování Jiráskovy ulice. PAGEREF _Toc51872488 \h 17

4. Náměstí 5. května. PAGEREF _Toc51872489 \h 18

4.1. Původní zástavba lokality a výstavba nádraží PAGEREF _Toc51872490 \h 18

4.2. Plánování vzniku nového náměstí před nádražím.. PAGEREF _Toc51872491 \h 18

4.3. Městská spořitelna čp.482/II z let 1932-33. PAGEREF _Toc51872492 \h 18

4.3.1. Původní podoba lokality (Balejovna) a průběh výstavby městské spořitelny  PAGEREF _Toc51872493 \h 19

4.3.2. Architektonicko-umělecký popis objektu. PAGEREF _Toc51872494 \h 19

4.3.3. Další stavební vývoj objektu městské spořitelny. PAGEREF _Toc51872495 \h 19

4.4. Evangelický kostel čp.481/II (Rokycanův sbor) z let 1932-33. PAGEREF _Toc51872496 \h 19

4.4.1. Příprava a průběh výstavby Rokycanova sboru. PAGEREF _Toc51872497 \h 19

4.4.2. Architektonicko-umělecký popis Rokycanova sboru. PAGEREF _Toc51872498 \h 20

4.4.3. Další stavební vývoj objektu. PAGEREF _Toc51872499 \h 20

4.5. Fitzův dům čp.64/III a Fitzova studna. PAGEREF _Toc51872500 \h 20

4.5.1. Výstavba a neorenesanční přestavba Fitzovy vily. PAGEREF _Toc51872501 \h 20

4.5.2. Další stavební vývoj objektu. PAGEREF _Toc51872502 \h 20

4.5.3. Přístavba okresního chorobince. PAGEREF _Toc51872503 \h 20

4.5.4. Fitzova studna. PAGEREF _Toc51872504 \h 21

4.6. Park u nádraží a pomník obětem 1. světové války. PAGEREF _Toc51872505 \h 21

4.7. Severní strana náměstí 5. května. PAGEREF _Toc51872506 \h 22

4.7.1. Zaniklý hostinec Libuše. PAGEREF _Toc51872507 \h 22

4.7.2. Demolice Libuše a plány na nové využití lokality. PAGEREF _Toc51872508 \h 22

4.7.3. Administrativní budova (sídlo komunistické strany). PAGEREF _Toc51872509 \h 22

4.7.4. Vývoj objektu po roce 1989 (umělecká škola a úřad práce). PAGEREF _Toc51872510 \h 22

4.8. Dům čp.174/I (U Heroldů). PAGEREF _Toc51872511 \h 23

4.9. Technický vývoj náměstí 5. května. PAGEREF _Toc51872512 \h 23

4.9.1. Původní parková úprava plochy náměstí z 30. let 20. století PAGEREF _Toc51872513 \h 23

4.9.2. Pomník obětem 2. světové války a nerealizovaný pomník mistra Jana Rokycany  PAGEREF _Toc51872514 \h 23

4.9.3. Další technický vývoj náměstí po roce 1945. PAGEREF _Toc51872515 \h 24

4.10. Vývoj pojmenování náměstí 5. května. PAGEREF _Toc51872516 \h 24

5. Úsek od náměstí 5. května ke křižovatce u střelnice. PAGEREF _Toc51872517 \h 24

5.1. Zástavba podél severní strany ulice. PAGEREF _Toc51872518 \h 24

5.2. Zástavba podél jižní strany ulice (autobusové nádraží). PAGEREF _Toc51872519 \h 25

5.2.1. Původní zástavba a příprava výstavby autobusového nádraží PAGEREF _Toc51872520 \h 25

5.2.2. Průběh výstavby autobusového nádraží PAGEREF _Toc51872521 \h 25

5.2.3. Další vývoj autobusového nádraží PAGEREF _Toc51872522 \h 26

5.3. Vývoj pojmenování tohoto úseku okružní třídy. PAGEREF _Toc51872523 \h 26

5.4. Prostor křižovatky U Střelnice. PAGEREF _Toc51872524 \h 26

6. Západní úsek okružní třídy (ulice Třebízského). PAGEREF _Toc51872525 \h 26

7. Severozápadní úsek okružní třídy (park U Saské brány). PAGEREF _Toc51872526 \h 26

7.1. Městská opatrovna čp.39/I (nyní mateřská škola čp.224/I). PAGEREF _Toc51872527 \h 27

7.1.1. Nerealizovaná sokolovna a výstavba městské opatrovny. PAGEREF _Toc51872528 \h 27

7.1.2. Další stavební vývoj objektu městské opatrovny v 1. polovině 20. století PAGEREF _Toc51872529 \h 27

7.1.3. Modernizace objektu mateřské školy a přístavba patra. PAGEREF _Toc51872530 \h 28

7.2. Základní škola T. G. Masaryka. PAGEREF _Toc51872531 \h 28

7.2.1. Příprava výstavby školy a výběr pozemku. PAGEREF _Toc51872532 \h 28

7.2.2. Výkup pozemků pro novou školu. PAGEREF _Toc51872533 \h 29

7.2.3. Řešení projektu nové školy. PAGEREF _Toc51872534 \h 29

7.2.4. Spor s památkáři kvůli demolici hradební bašty. PAGEREF _Toc51872535 \h 30

7.2.5. Výstavba školy a její financování PAGEREF _Toc51872536 \h 30

7.2.6. Architektonicko-umělecký popis objektu školy. PAGEREF _Toc51872537 \h 31

7.2.7. Další stavební vývoj objektu školy. PAGEREF _Toc51872538 \h 31

7.3. Vývoj pojmenování školy a prostranství před ní PAGEREF _Toc51872539 \h 32

7.4. Technický vývoj parku U Saské brány. PAGEREF _Toc51872540 \h 32

 

 

 

 

1.1. Chátrání a postupná demontáž městského opevnění

V první fázi ale pevnostní okruh prošel stoletou fází pomalého úpadku a chátrání. Roku 1799 byl učiněn první významný krok k funkčnímu zrušení gotické fortifikace, a to když se uskutečnila veřejná dražba pozemků bývalých hradebních příkopů. Na jejich místě vznikly soukromé zahrady, popřípadě stodoly. Noví majitelé také občas z praktických důvodů zavezli hradební příkop zeminou a tak nivelizovali nově získaný pozemek. Omšelé hradební zdi mezitím podléhaly postupné zkáze. Měšťané je používali jako zdroj stavebního kamene, některé se proměnily na hospodářské nebo obytné budovy. Roku 1836 (podle zprávy z tisku ale už roku 1826[1]) byla na místě příkopů vysázena lipová alej. Celá oblast sice zůstala v podstatě periferií města, ale také místem procházek a činorodé, byť drobné a spíše živelné, stavební aktivity. Už tehdy se jí prý oficiálně říkalo, po vzoru Vídně „Ringstrasse“.[2] Ohlas této fáze rozkladu a přerodu bývalého městského opevnění zachytil ve své mladistvé poezii i rokycanský rodák, prof. Josef Wünsch.  V básni „Na Příkopech“ napsal někdy v 60. letech 19. století:

„Po příkopech kráčím ve myšlení

A v minulé doby řídím svoje zření.

Velebím vás, našich hradeb šedé zbytky,

Jež jste předků kruté vídávaly bitky, –

Snad že oko synů našich víc vás neuzří! –

Velebím vás, ctihodná vy cimbuří,

Vidělyť jste, kdy váš pevný val

Žižka rek sám jednou dobýval. –

Však se časy a s nimi i lidé mění,

Co někdy bývalo, to teď již více není. –

Kde dřív houfnice řvaly pekelným hlasem,

Teď střílí se sice zas, avšak jenom špásem!

Kde praděd vítězné vztýčil v hradbách prápory,

Tam vnuk teď pilně okopává brambory!

Na hradbách, kde babičky naše raněným skýtaly úlevu,

Slečinky naše dávají teď randevú!

Na hradbách, kde praděd hrdinství psal si důkazy,

Tam vnuk teď sám si smolí chlívec na kozy!

Osud zlý, tak zvolám vzteky všemi

A zlostí dupu v znesvěcenou zemi...“[3]

 

 

 

1.2. Vytýčení okružní třídy na konci 19. století

Zásadní urbanistický zlom přinesl až nástup mladočeského vedení na rokycanskou radnici roku 1888. Nový starosta Jan Anichober považoval výstavbu městské okružní třídy na místě zrušených hradeb za svou prioritu. Roku 1890 byly jednotně zasypány bývalé hradební příkopy v úseku mezi Plzeňskou branou a dnešní sokolovnou a téhož roku bylo započato s trasováním nové ulice - první části zamýšlené okružní třídy, dnes Jiráskovy ulice.   Až do té doby probíhala promenádní cesta po temeni bývalých hradebních valů. Její niveleta byla, ve srovnání s dneškem až o 3 i 4 metry vyšší (podle K. Hofmana). Na vnitřní straně se naopak rozkládala hluboká rýha bývalých hradebních příkopů se zatuchlou stojatou vodou. Výstavba okružní třídy tak, ještě před tím, než tu vyrostly první veřejné budovy, vyžadovala nákladné terénní úpravy a masivní obecní investice. Po srovnání valů tu vytýčena nová široká ulice a osázena novým lipovým stromořadím.[4] Tento stav vidíme například ještě na fotografii z roku 1910. Středem nynější Jiráskovy ulicí běžel travnatý pás s alejí listnatých stromů. Vozovka se nacházela na vnější straně tohoto pásu, zatímco po vnitřní straně (blíže k centru) vedl široký chodník.[5] Chodník i vozovka byly přibližně stejně široké, vzhledem k minimální frekvenci tehdejšího silničního provozu bylo skutečně možné pojmout Příkopy jako korzo. Dle fotografie z roku 1913 sahal zmíněný pás stromů minimálně od sokolovny až k dnešnímu náměstí 5. května.[6]

Anichoberův plán zůstal nicméně jen torzem, protože na severní straně historického města k výstavbě okružní třídy nedošlo a bývalý hradební pás tu dodnes zůstal v chaotickém, periferním stavu, vytvořeném rozprodejem hradebních pozemků roku 1799. Jiráskova ulice (a ulice Třebízského a park U Saské brány coby její pokračování) ale poskytla dostatek stavebních parcel a vložila se logicky mezi historické město a železniční trať jako nová, velmi životaschopná městská rozvojová osa. Roku 1890 byl jako první část okružní třídy zprovozněn úsek o délce cca 350 metrů, mezi dnešní sokolovnou a domem čp.1/II před bývalou Pražskou branou. V tomto úseku byla urbanistická koncepce komplikována existencí předchozí klasicistní zástavby z počátku 19. století (viz níže), která zabraňovala velkolepější stavební činnosti. Roku 1893 byla okružní třída prodloužena na dlouhém centrálním úseku mezi dnešní sokolovnou a Plzeňskou branou (cca 500 metrů) a konečně roku 1894 přibyl poslední úsek mezi Plzeňskou a Saskou branou (cca 350 m).[7]

 

 

 

1.3. Stavební vývoj okružní třídy ve 20. století

Díky koncepčnímu rozhodnutí tehdejší politické reprezentace města se koncem 19. století bývalá periferie Rokycan proměnila v úseku cca 1200 metrů v jedno velké potenciální staveniště, plné lukrativních, nově zhodnocených pozemků. Jenže to, aby stavební ruch proměnil novou ulici v skutečnou městskou třídu, trvalo ještě mnoho let. Zpočátku tak podobu okružní třídy určovala dožívající chaotická starší zástavba, zahrady a stodoly. Plnohodnotná výstavba jen postupně vytlačovala původní periférii. Dne 12. listopadu 1909 obecní zastupitelstvo rozhodlo, že na okružní třídě nesmí být zřizovány žádné továrny ani dílny.[8] Právě v době před 1. světovou válkou už došlo k výstavbě několika význačných objektů, zejména sokolovny, gymnázia nebo tehdejšího hotelu Merkur (viz níže). Kolmo na okružní třídu taky založena nová ulice (v současnosti ulice Svazu bojovníků za svobodu) coby spojnice starého nádraží a historického jádra.

Stavební ruch zde pokračoval i za první republiky, kdy přibyly budovy Masarykovy školy nebo nemocenské pojišťovny a hlavně zástavba okolo nově vytýčeného Náměstí 5. května s funkcionalistickými budovami nádraží, městské spořitelny a evangelického kostela (viz níže). Tehdy patrně dosáhl rozvoj okružní třídy svého vrcholu.

Po 2. světové válce investiční tempo v této lokalitě nejprve ochablo, ale později od konce 60. let došlo k další fázi výstavby objektů veřejného charakteru. Komunistická éra ale přinesla změněné vnímání urbanismu, které potlačovalo prestižní, výstavný charakter okružní třídy. Původní koncept byl možná shledán příliš buržoazním. A nebo v tom nebyl úmysl, ale jen dobově populární a leckdy absurdní okouzlení volnou zástavbou sídlištního (socialistického) typu, kdy posilování kompaktní zástavby podél městské třídy nebylo vnímáno jako urbanistická hodnota. Důkazem toho jsou některé nápadně poddimenzované a pro charakter městské třídy nevhodné stavby jako budova tělovýchovy nebo administrativní objekt autobusového nádraží (viz níže).  Namísto budování reprezentativní městské třídy nastoupilo nové paradigma: okružní třída coby dopravní tepna, automobilový obchvat centra Rokycan (dokončený výstavbou velkých křižovatek u střelnice a ještě počátkem 90. let i u bývalých lázní. Ve 21. století pak došlo k některým dalším dílčím stavebním akcím, z nichž nejvýznamnější se revitalizace zrušeného areálu městských železáren, popřípadě doplnění některých proluk po normalizačních demolicích v okolí hotelu Bílý lev, na samém východním okraji okružní třídy.

Bilance dosavadní výstavby okružní třídy v Rokycanech tak zůstává rozporuplná. Jistá nedotaženost urbanistické myšlenky i víc než 100 let po jejím zformulování je ovšem logická. Město velikosti Rokycan nedisponuje natolik silnou investiční silou, aby dokázalo v krátkém časovém období kompletně ztvárnit víc než jeden kilometr dlouhou třídu. Tato část Rokycan tak i nadále zůstává výzvou pro budoucí architekty a urbanisty, prostorem pro další kultivaci původní myšlenky.

Nyní následuje podrobný popis celé zástavby okružní třídy, od předpolí bývalé Pražské brány, postupně až k opačnému konci u předpolí Saské brány.

 

 

 

2. Východní úsek okružní třídy (bývalá Kozlerova ulice)

Okružní třída byla kompozičně uchycena na předpolí bývalé Pražské brány, na křižovatce současných ulic Pražská, Růžičkova a Jiráskova. Prostory před bývalými městskými branami byly obecně na konci 19. století považovány za logické plochy koncentrace nové výstavby. Šlo totiž o přirozené uzlové body městské komunikační sítě, ideální pro koncepční umisťování staveb veřejného charakteru. V případě Rokycan se zde ulice vycházející z historického jádra (z Malého náměstí) větvila do tří směrů.

Podél nejfrekventovanějších z těchto tří komunikací, současné Pražské ulice, začaly asanační úpravy (byť ne přímo spojené s konceptem okružní třídy) již v předstihu, a to když roku 1888 po demolici bývalého Chvátalova mlýnu byla dnešní Pražská ulice v úseku od Malého náměstí k Padrťskému potoku rozšířena, přičemž přes potok postaven nový most a nábřeží parkově upraveno (foto z r.1906 a 1999). V roce 1897 pak na předmostí mostu dostavěna neorenesanční budova městských lázní (foto z r.1902 a 1999). zbořených roku 1989. Popis stavebního vývoje této oblasti s mostem přes Padrťský potok a lázněmi zařazen do kapitoly „Pražské předměstí“. Nešlo v pravém slova smyslu o součást budování okružní třídy ale spíš o posilování linie historické výpadovky z Rokycan. S okružní třídou se tato oblast fakticky plně propojila až po dvou vlnách demolic v 70. a 80. letech 20. století a po zkapacitnění zdejších silničních tahů, čímž se nyní už rozrušená struktura zástavby mezi Malým náměstím a mostem přes Padrťský potok prolnula s konceptem okrržní třídy.

Druhá z cest, které se větvily od bývalé Pražské brány – nynější Růžičkova ulice, do konceptu okružní třídy nezapadala, šlo o radiální výpadovku, která spojovala Rokycany s Mirošovskem. I její popis zařazen do kapitoly „Pražské předměstí“.

Pro trasování okružní třídy byla rozhodující třetí a do té doby nejméně důležitá komunikace, vycházející od rozcestí před bývalou Pražskou branou k jihu. Původně pokračovala až do polí na místě dnešního Jižního předměstí a dál pod vrch Kotel, teprve později se prohnula do oblouku a spojila s nynější Jiráskovou ulicí, za jejíž součást je nyní považována. Až do 70. let 20. století ale šlo oficiálně o samostatnou ulici – nazývána Kozlerova (pozor, nezaměňovat se stejnojmennou dnešní ulicí na sídlišti Hrudkovanka na Pražském předměstí). Do konce 19. století měla jen vysloveně lokální význam. Po výstavbě železnice Praha-Plzeň roku 1862 byla polní cesta, vedoucí na jih, přerušena kolejištěm a objektem nákladového nádraží. Podél této cesty se rozkládala oboustranná řada drobných předměstských domků, dál k jihu už pokračovala jen jako polní cesta, která maximálně sloužila pro rokycanské měšťany, kteří tudy vyjížděli se svými povozy obhospodařovat pole v  prostoru pod Kotlem, na místě nynějšího Jižního předměstí. Jižně od nynější železniční trati fixuje trasu této historické cesty současná ulice Pod Ohradou. Ulicí kdysi protékal k městským hradbám potůček[9], zakreslený na katastrální mapě města z roku 1838, který napájel hradební příkop a pod Pražskou branou ústil do mlýnského náhonu. O této vodoteči i bráně podrobněji v kapitole „městské opevnění“.

 

 

 

2.1. Původní zástavba Kozlerovy ulice

Tuto část okružní třídy lemovala až do provedení plošných demolic počátkem 70. let 20. století původní předměstská zástavba, která vznikla dávno předtím, než se město začalo snažit o výstavbu okružní třídy. Tyto domy z 18. a 19. století byly součástí podoby Rokycan formované po požáru města roku 1784. Všechny zanikly nejpozději při plošné asanaci a rozšiřování Jiráskovy ulice v roce 1971.

Nejprve sledujme západní stranu zaniklé Kozlerovy ulice. Při cestě od severu k jihu tu zástavba začínala domem čp.2/II. Šlo přízemní, tříosý objekt se sedlovou střechou.  V roce 1757 vyhořel při požáru Rokycan. Popsán tehdy jako domek o rozměrech 31,5 x 12 lokte (18,6 x 7,1 m) v majetku Martina Bauera.[10] Znovu poškozen požárem roku 1784.[11] V roce 1802 byl rozdělen a vznikl tak i nový objekt čp.99/II.[12] Podle Hofmana už ale již v Josefském katastru roku 1788 domy čp.2/II a čp.99/II figurují jako nezávislé a majetkově oddělené.[13] Na mapě stabilního katastru z roku 1838 jsou oba domy zakresleny coby spalné, tedy dřevené. U domu čp.2/II přistavěny roku 1893 stáje.[14]

Dále k jihu stával dům čp.3/II, zvaný Perglovský, zajímavý svým jednoduchým a přesto půvabným přístřeškem nad vchodem.[15] I on poškozen požárem roku 1784.[16] Byl původně dřevěný, sestával z jediné světnice a síně.[17] Mapa stabilního katastru z roku 1838 jej ale zachycuje už jako nespalné stavení, tedy zbudované převážně ze zdiva. V červenci 1927 městská rada rozhodla, že Františku a Ad. Loukotovým se o jeden rok prodlouží lhůta k provedení stavebních změn v jejich domě čp.3/II.[18]  V červnu 1928 pak městská rada deklaruje, že se nebude bránit zřízení zámečnické dílny v čp.3/II, nebude-li provoz obtěžovat okolí hlukem a kouřem.[19] A 18. července 1928 městská rada opět vydala stavební povolení na adaptaci nádvorních budov čp.3/II pro Františka a A. Loukotovi, přičemž původní povolení z 1. července 1925 se prodlužuje o 2 roky.[20] V roce 1929 se uvádí, že Arnošt Fantl z nedalekého domu čp.1/II koupil domek čp.3/II a 20. listopadu 1928 požádal město o udání regulační čáry, protože hodlá na místě dosavadního čp.3/II postavit nový dům. Technická kancelář pak vypracovala dle regulačního plánu z roku 1911 návrh změn v celém souvisejícím bloku podél nynějších ulic Jiráskova, Sladovnická a Knihova (viz níže).[21] Fantl ale nakonec nejspíš k výstavbě nového domu na místě čp.3/II nepřikročil, protože roku 1932 se tu jako majitel udává B. Řanda. V únoru 1932 majiteli čp.3/II B. Řandovi nařídila městská rada zvýšit uliční zeď do výše hřebene dřevěné provizorní kůlny v nádvoří domu.[22] Podle celoměstského závazku uzavřeného koncem roku 1965 k 13. sjezdu KSČ měla být v domě čp.3/II nainstalována nová dřevěná vrata.[23] V dubnu 1966 již vrata zhotovena.[24]

Někde poblíž tohoto domu stával také objekt čp.430/II. 13. srpna 1930 obdrželi František a Adela Loukotovi dodatečné stavební povolení k nástavbě čp.3a/II a rovnou i užívací a obývací povolení. Městská rada zároveň rozhodla, že pokuta nebude vyměřena.[25] Vzhledem k číslu popisnému se dá odvodit, že objekt označovaný v tomto dokumentu jako čp.3a, dostal v této době samostatné číslo popisné čp.430/II a že patrně původně evidován jen jako část usedlosti čp.3/II. V roce 1972 utratil MěstNV 58 000 Kčs za výkup objektu čp.430/II, který se nacházel ve vnitrobloku, za účelem jeho demolice.[26]

Dům čp.134/II vznikl až druhotnou parcelací, patrně ještě před polovinou 19. století. Na katastrální mapě Rokycan z roku 1838 ještě chybí. Patrně ale postaven krátce poté, protože statistika z roku 1838 uvádí, že Pražské předměstí má 133 domů.[27] V pozemkových knihách uváděn každopádně již roku 1868. Za domem měl v dřevěné boudě ateliér místní známý sochař Václav Koukolíček (21. května 1900 – 17. května 1967).[28]

Historicky a architektonicky nejcennějším objektem v zbořené Kozlerově ulici byla patrová  usedlost čp.4/II, stojící na jižním konci ulice, v místech, kde se okružní třída lámala k západu, směrem k sokolovně (viz kresba od F.Purgharta z r.1971). Podle archivních pramenů nebyl roku 1784 jako jeden z mála objektů v Rokycanech poničen velkým požárem, patrně vytěžil ze své poněkud izolované polohy.[29] Po roce 1836 byl dům čp.4/II přestavěn do klasicistní podoby.[30] V této fázi jej zachytila mapa stabilního katastru z roku 1838, podle které šlo o nespalný (zděný) objekt. V květnu 1923 povolila obecní správní komise v domě čp.4/II výstavbu skleníku.[31] I tento dům byl roku 1971 zbořen, a to zejména proto, že nepřijatelně zužoval okružní třídu, což nebylo únosné pro její novou funkci coby koridoru pro automobilovou dopravu. V září 1971 se ještě uvádí, že Okresní správa silnic neprovedla, jak se zavázala, odstranění demolice domu čp.4/II.[32]

Naproti domu čp.4/II, na jižní straně ohybu, kde se bývalá Kozlerova ulice ostře stáčela k západu a přecházela do Jiráskovy ulice, stával až do dob normalizačních demolic starý dům čp.140/II.  Nacházel se zhruba v místech nynějšího parkoviště na severovýchodním rohu kryté sportovní haly čp.1033/II.  Zakreslen je už na katastrální mapě z roku 1838. Už tehdy šlo o nespalný (zděný) objekt. V roce 1856 už patřil rodině Černých, kteří jej drželi po následujících sto let.[33] Říkalo se tu U Černých nebo zahradnictví U Černých. V září 1932 městskou radou vydáno stavební povolení pro Věru Brumlíkovou na prádelnu a kloset v čp.140/II.[34]  V říjnu 1932 pak František a Věra Brumlíkovi získali i stavební povolení na přestavbu stodoly v čp.140/II.[35]  Obývací a užívací povolení pro Věru Brumlíkovou na přestavbu stodol u čp.140/II k obývacím účelům vydala městská rada 19. ledna 1933.[36] Dům čp.140/II zbořen v 70. letech 20. století ale až o něco později než ostatní zástavby Kozlerovy ulice. Přežil sice plošnou demolici ulice počátkem oné dekády a v červnu 1977 ještě stojí, ale město už tehdy počítá s tím, že bude muset zdejším obyvatelům před plánovanou demolicí přidělit dva náhradní byty.[37] Pak musel skutečně ustoupit novostavbě sportovní kryté haly (o ní viz níže).

Nyní následuje popis východní domovní fronty bývalé Kozlerovy ulice. Tu na jihu otevíral nenápadný dům čp.147/II, na jehož dvoře ale stál cenný klasicistní patrový pavilon – lusthaus čp.131/II, pozůstatek maloměstské intimity, která vládla na místě bývalých příkopů mezi roky 1799 a 1890.[38] Podle popisu z roku 1824 šlo o zděnou stavbu se dvěma místnostmi o půdorysných rozměrech 3 x 3 sáhy (5,7 x 5,7 m). Objekt byl tehdy v dobrém technickém stavu. Podle čísla popisného byl objekt čp.131/II postaven jen nedlouho předtím. Letohrádek patřil majetkoprávně k domu čp.104/I na Malém náměstí.[39]  O něco podrobnější popis z roku 1848 uvádí, že lusthaus měl v přízemí obytný pokoj a malou kuchyni, do patra se vstupovalo po schodišti. V patře se nacházel další obytný pokoj s topením. Střecha krytá taškami. Letohrádek byl prý ve velmi dobrém stavu. Vedle něj stála ještě kůlna, ze dvou stran obitá prkny, se šindelovou střechou.[40]  Koncem 20. let 20. století dům čp.131/II evidován jako „zahradní domek“.[41]

Roku 1907 oba domy čp.147/II i čp.131/II odkoupilo město. Šlo o součást plánovité expanze areálu městských železáren (Žampírky), který se západním směrem nasouval do prostoru této ulice. Město expanzi továrny usnadňovalo cíleným výkupem nemovitostí a pozemků podél východní fronty ulice.  31. října 1907 obecní zastupitelstvo rozhodlo koupit domy čp.131/II a 147/II  za 13 000 K.[42] Dne 27. ledna 1908 přikoupeny zahrady č.kat.384/1 a č.kat.376 a 12. února zahrada č.kat.2615/2, 2616/2  a 2617 od manželů Noskových.[43]  I domy čp.131/II a čp.147/II zbořeny počátkem 70. let 20. století. Podrobněji o stavebním vývoji železáren v kapitole „Pražské předměstí“. 22. dubna 1909 obecní zastupitelstvo schválilo rovněž koupi domu čp.177/II od manželů Nových za 50 000 korun.[44] Podle čísla popisného se dá usuzovat, že vznikl někdy v 70. či 80. letech 19. století. Takto vykoupené pozemky a domy pak postupně pohlcovány továrnou (městské železárny).

V červnu 1926 po dokončení velké rekonstrukce městských železáren schválilo zastupitelstvo města další vlnu investic do tohoto podniku. Jednou z plánovaných akcí byla i nástavba patra na dům čp.147/II, kde měly nákladem 62 000 Kč vzniknout 2 byty 1+k. [45] V říjnu 1926 projednávalo zastupitelstvo města povolení k nástavbě patra na dům čp.147/II. Vlastníkem domu v té době již byly městské železárny. 28. července 1926 se konalo stavební řízení. Nástavbou patra se mělo získat pět obytných místností (2 byty 1+k, 2+k, se společným záchodem a spíží). Výška místností měla být 2,9 metru. Na nástavbu se počítalo s trámovými stropy, vaznicovým krovem a eternitovou střechou.  Předpokládalo se, že stará hradební zeď u zahrady do Nádražní ulice bude zbořena a v regulační čáře vyroste nová. Zastupitelstvo ale rozhodlo, že před omítnutím fasády nutno ještě předložit nový vkusnější návrh omítky domu. Zároveň se měla zasypat stará studna na zahradě, protože dům už napojen na vodovod. Železárny zároveň měly zřídit do ulice vkusný sypaný dehtovaný chodník s žulovým obrubníkem.[46]

Východní frontu Kozlerovy ulice tvořil dále dům čp.5/II. Stál tu určitě už roku 1771, kdy se v Rokycanech domům přidělovala čísla popisná. Původně to byl dřevěný objekt. Roku 1825 vystavěl tehdejší majitel Karel Golz na místě dřevěné chalupy nový zděný dům o pěti místnostech.[47] V této podobě je zakreslen na mapě stabilního katastru z roku 1838. Šlo tehdy už o nespalný, zděný objekt. Podle Karla Hofmana jej v roce 1903 koupila obec, taktéž kvůli plánovanému rozšiřování městských železáren.[48] Tomu ale odporují dobové prameny, podle kterých se o koupi domu čp.5/II jednalo až v roce 1930. Majitelka Marie Kubátová 21. března 1930 nabídla odprodej domu. Dům se nacházel v zájmové oblasti městských železáren na stavební parcele č.kat.203 (o ploše 323 čtverečních metrů) a patřila k němu zahrada č.kat.108 (113 čtverečních metrů). Pozemek orientován do Nádražní ulice v délce 22 metrů, šířka 20 metrů, v domě 5 obytných místností. Ředitelství městských železáren doporučilo výkup. Dohodnuto, že bude koupen za 58 500 Kč. Městská rada s transakcí souhlasila, i z regulačních důvodů.[49] Když o koupi jednala v dubnu 1930 obecní finanční komise, usnesla se, aby obec dům čp.5/II od M. Kubátové vykoupila, ale majitelka měla vyklidit dům do 1. července 1930.[50] Koncem dubna 1930 pak městská rada městské technické kanceláři uložila odhadnout cenu nutnou ke koupi domu čp.5/II a náklady na jeho opravu.[51] V květnu 1930 se městská rada usnesla nabídnout majiteli čp.5/II za odkup 58 000 Kč za podmínky, že se vystěhuje do konce roku 1930.[52] Koncem května 1930 už městská rada bere na vědomí, že M. Kubátová souhlasí s nabízenou cenou 58 500 Kč za dům čp.5/II.[53] Souhlas připojila i obecní finanční komise.[54] Na doporučení obecní finanční komise se pak městská rada usnesla, že dům čp.5/II se kupuje výslovně k regulačním účelům.[55] 13. června 1930 schválilo výkup zastupitelstvo.[56] Schůze obecního zastupitelstva z 13. června 1930 ale zpochybněna a bylo nutno věc znovu projednat. Václav Vorel byl sice pro stažení bodu z programu, protože obecní zastupitelstvo nemá potřebný počet přítomných, ale starosta Zápotočný prohlásil, že pro tento typ rozhodnutí není kvalifikovaný počet účastníků nutný. Jan Hořice se vyslovil pro nákup domu, i jako řešení bytové krize. Koupě pak schválena.[57]  Na své schůzi počátkem července 1930 se pak městská rada usnesla urychlit koupi čp.5/II, aby se uvolněné byty v něm mohly přidělit správě městských železáren.[58] Dům čp.5/II zbořen roku 1971.[59]

Na severní straně s ním sousedil dům čp.6/II. Nízké číslo popisné a souvislá řada těchto čísel v jeho okolí napovídají, že zde stával určitě už koncem 18. století. Byl původně rovněž dřevěný, s jednou světnicí, síní a komorou. Později nahrazen zděnou stavbou.[60] K této přestavbě muselo dojít před rokem 1838, protože mapa z toho roku už dům zachytila coby zděný, nespalný.  14. května 1928 městská rada vydala Františku Žákovi stavební povolení na kolničku u domu čp.6/II.[61] 27. září 1928 městská rada vydala obývací a užívací povolení pro Františka Žáka na přístavbu kolničky, žumpu a koupelnu v čp.7/II /sic!/.[62]  V srpnu 1932 na žádost F. Žáka usneseno ihned opravit dlažbu v Nádražní ulici.[63] Dům čp.6/II zbořen roku 1971.[64]

Dům čp.7/II dle čísla popisného na tomto místě stával taky minimálně od konce 18. století. Roku 1838 zakreslen na katastrální mapě města jak zděný, nespalný. Později prý měl čtyři místnosti a roku 1912 jej za 15 000 K vykoupila obec od Josefa Valdsteina, opět v souvislosti s plánovitou expanzí městských železáren.[65]

Naproti domu čp.7/II se ještě nacházel izolovaný dům čp.9/II, tvořící jakýsi ostrov uprostřed této ulice, v prostoru ústí dnešní Růžičkovy ulice. Už počátkem 20. století vykoupen obcí a zbořen kvůli regulačním účelům. Jeho popis v kapitole „Pražské předměstí“.

 

 

 

2.2. Steinerův dům čp.1/II a novostavba čp.1298/II

To, že východní část okružní třídy byla zastavěna již dávno před založením okružní třídy, se ukázalo jako problém. Živelně rostlý půdorys a skromné proporce této komunikace neumožňovaly velkorysou moderní výstavbu.  Ulice tak „zamrzla“ v biedermaierovské předměstské idyle a součástí okružní třídy zůstávala hluboko do 20. století je ryze formálně. Jedinou výjimkou se stala novostavba činžovního domu čp.1/II. Tento novorenesanční dvoupatrový objekt, zvaný Steinerův dům (podle majitele Hynka Steinera), tu postaven roku 1901 jako potvrzení záměru vytvořit na předpolí bývalé Pražské brány v Rokycanech reprezentativní urbanistický soubor, který by důstojně otevíral vstup na okružní třídu.  Zbudován v exponovaném prostoru před bývalou Pražskou branou, přímo na křižovatce dnešní Jiráskovy, Pražské a Růžičkovy ulice.  Budovu postavil stavební podnikatel František Kotek, který byl možná zároveň i autorem projektu.[66]

Objekt vyrostl na místě staršího menšího domku čp.1/II. Ten roku 1757 vyhořel při požáru města. Popsán tehdy jako obytné stavení s pokojem, dílnou a kůlnou o rozměrech 33 x 15 lokte (19,5 x 8,9 m).  Majitelem byl Václav Schmutzler.[67] Dům vyhořel opět roku 1784.[68] Pak opět obnoven. Roku 1898 kupuje tuto nevelkou chalupu Hynek Steiner.[69] Plánovaná stavba moderního bytového domu si vyžádala některé regulační zásahy. V létě roku 1898 se konala schůze obecního výboru, která měla na programu mimo jiné žádost majitele domu čp.1/II Hynka Steinera a majitele domu čp.130/I Františka Černovského o přenechání části veřejného pozemku (ulice) č.kat.2765/2 k stavebním účelům.[70] Dne 2. července 1898 pak obecní zastupitelstvo skutečně na své schůzi rozhodlo přenechat Hynku Steinerovi část uličního pozemku v tehdejší Nádražní ulici o ploše 40,93 čtverečních metrů na severovýchodní hranici usedlosti čp.1/II, a to za cenu 15 zlatých/metr čtvereční. Výnos z prodeje se měl použít na zřízení obecního fondu, ze kterého se měl financovat výkup „překážejících dvou chalup v té ulici“ – myšleny patrně některé z izolovaných domů na křížení dnešní Růžičkovy a Jiráskovy ulice, nejspíše čp.112/II a čp.14/II (o nich a o jejich demolici podrobněji v kapitole „Pražské předměstí“).[71]

V letech 1900-01 pak na místě původní usedlosti čp.1/I  a stodoly postaven podle projektu Františka Kotka zcela nový činžovní dům. V roce 1901 ještě probíhaly dostavby hospodářských objektů na jeho dvoře.[72] Novostavba razantně překonala dosavadní hmotová měřítka této části města. Uprostřed patrových nebo dokonce jen přízemních domů se vztyčil dvoupatrový činžovní dům s typickou eklekticky dekorativní fasádou. Uprostřed šestiosého průčelí je dvouosý rizalit se zdobným vstupním portálem v přízemí a balkonem s balustrádou v prvním patře. Nad korunní římsou rizalit zakončený nevysokou atikou, vybíhající v půlkruh. Okna domu demonstrují svou velikostí nové pojetí měšťanského komfortního bydlení své doby, mají dekorativní štuková ostění, v rizalitu i s rovnými a trojúhelníkovými suprafenestry. Přízemí horizontálně rýhováno pásovou rustikou. Střecha domu je jednoduchá sedlová. V interiéru zaujme pozoruhodný vstupní vestibul s bohatou štukaturou ve stylu novorenesance.

V září 1931 městská rada vydala stavební povolení pro E. Čapkovou na ventilační otvory v obilním skladišti v čp.1/II.[73] Obě boční strany domu jsou slepé, předpokládala se výstavba dalších činžáků na sousedních parcelách. Ta se ale nikdy neuskutečnila. Po demolici staršího domu čp.130/II (Černá hospoda) v 80. letech (viz foto z r.1967 a 1999) 20. století se dům ocitl v zcela solitérní pozici. Steinerovský dům kromě toho po roce 1948 chátral a jeho postupné chátrání jej patrně připravovalo na demolici. Ještě v říjnu 1984 město konstatuje, že na rok 1985 bude potřebovat obyvatelům tohoto domu přidělit pět náhradních bytů.[74] V 80. letech 20. století se zde, v souvislosti s výstavbou hotelu Bílý lev na Malém náměstí, uvažovalo o vybudování dalšího hotelového bloku.[75] To se naštěstí nestalo.  V březnu 1996 byla v přízemí domu otevřena kancelář České kooperativy. Tento finanční ústav již tehdy zvažoval několik variant celkové opravy domu.[76] Vzhledem k vysokým nákladům se ale muselo ještě několik let čekat. Teprve počátkem 21. století, v letech 2004-05 prošel dům čp.1/II generální rekonstrukcí. Ta byla, aspoň vnějškově dokončena v květnu 2005 finální úpravou fasády.[77] Původní omšelý šedohnědý nátěr fasády vystřídán odstíny zelené a bílé. V roce 2008 proběhlo odstranění prodejních stánků a provizorního plotu, který dosud lemoval plochu jižně od domu čp.1/II podél uličky probíhající mezi čp.1/II a prodejnou Norma. Dle stavu z poloviny září 2008 jsou stánky odstraněny a na hranici pozemku u domu čp.1/II roste zděný objekt z tvárnic.[78]  Dle stavu k červnu 2009 už má tato přístavba evidováno samostatné číslo popisné čp.1249/II (majetkově ovšem zůstává propojený s čp.1/II). Jde o přízemní objekt, v němž zřízeny prodejní plochy. Orientován je do frekventované cesty pro pěší, která sem míří od jihovýchodního koutu Malého náměstí

I přes novotou zářící fasádu zůstával Steinerův dům solitérem obklopeným prolukami. To se změnilo výrazně až před rokem 2015, kdy na jeho severní straně vznikl dům čp.1298/II. Dvoupatrový dům s moderně pojatou vnější tváří velice vhodným způsobem akcentoval tuto nárožní parcelu u výjezdu z Malého náměstí a poblíž křižovatky ulic Jiráskovy, Růžičkovy a Pražské. Dům čp.1/II se tak díky tomu, že přežil předlistopadové demolice, stal základem pro novou urbanizaci celé této oblasti postižené před rokem 1989 dezurbanizačními asanačními akcemi. Na tomto nově zastavěném rohovém pozemku do 80. let 20. století stávala Černá hospoda čp.130/II (viz kapitola „Malé náměstí“). 10. března 2008 se zastupitelstvo města usneslo vykoupit tento pozemek od Jaroslavy Wimmerové a Antonína Wimmera za 315 000 Kč.[79] Otevřela se tak reálná možnost restituovat významnou městskou křižovatku. Pak následovalo zbudování zmíněné novostavby čp.1298/II. Dům má hned z několika hledisek blahodárné působení. Jednak obnovil kompaktní uliční čáru, navázal na sousední, do té doby izolovaně stojící dům čp.1/II. Pohledově také zakryl rušivou hmotu normalizačního hotelu Bílý lev. A v neposlední řadě došlo ke zdařilému hmotovému ztvárnění novostavby, která svou dvoupatrovou výškou odpovídá významu této parcely. Ve svém účinku je novostavba čp.1298/II jednou z nejzdařilejších ukázek městotvorné stavební aktivity a příklad naznačující možnost postupné revize urbanistických škod, napáchaných na organismu města v předlistopadovém období. 

 

 

 

2.3. Snahy o regulaci zástavby a demolice Kozlerovy ulice po roce 1970

O regulaci zástavby podél Kozlerovy ulice, zformované měřítkově v 18. a 19. století, se město pokoušelo skromně a spíš výhledově již za první republiky. 18. června 1929 projednávalo obecní zastupitelstvo změnu regulačního plánu v bloku vymezeném tehdejší ulicí Nádražní (pozdější Kozlerova), Sedláčkovou (Knihova), Čs. legií (Svazu bojovníků za svobodu) a Jiráskovou třídou. Arnošt Fantl z čp.1/II totiž koupil domek čp.3/II a 20. listopadu 1928 požádal o udání regulační čáry, protože hodlal na jeho místě postavit nový dům. Technická kancelář města pak vypracovala dle regulačního plánu z roku 1911 návrh změn v celém souvisejícím bloku. 12. února 1929 městská rada doporučila obecnímu zastupitelstvu schválit změny regulačního plánu. Oproti plánu z roku 1911 se regulační čáry v této východní části okružní třídy neměnily. Nešlo tedy o nijak dramatický asanační počin. Ulice měla zůstat v regulační čáře o šířce 12 metrů. Západní strana ulice měla být vytýčena od jihovýchodního rohu čp.1/II v přímce tak, že od uliční hradby zahrady č.kat.107/1 u obecních domů čp.131/II a čp.147/II bude vzdálena 12 metrů. Východní strana ulice měla být rovnoběžná se západní stranou ve vzdálenosti 12 metrů. Proti původnímu plánu ale už navržena úprava křížení s nynější Růžičkovou ulicí (ta měla mít původně šířku 14 metrů, teď po rozšíření ulice u obecního domu čp.352/II a u hostince Koruna změněna čára tak, že určena prodloužením severního líce kancelářské budovy městských železáren a hlavně křížení Růžičkovy a Jiráskovy mělo být dle revidovaného regulačního plánu zkoseno na vzdálenost 10 metrů od průsečíku obou uličních čar (patrně tu roli hrály stále významnější ohledy na dopravní zátěž obou komunikací). Nový regulační plán proto taky předpokládal výhledovou demolici obecní chalupy čp.112/II a domů čp.126/II i čp.14/II. Další změnou oproti původnímu regulačnímu plánu bylo zkosení poměrně ostrého úhlu na pozemku č.kat.200, kde se komunikace u domu čp.134/II lomila k sokolovně. I tady hrály svoji roli nepochybně ohledy na silniční provoz. V té době se ovšem nepředpokládalo, že by východní část dnešní Jiráskovy ulice mohla být přebudována do plnohodnotného silničního obchvatu historického jádra. Jednak tu stále ještě převládal ideál okružní třídy coby poklidné promenády, nikoliv dopravní tepny, jednak tu evidentně nebyla vůle a zájem na masivních demolicích, které by si rozšíření komunikace na nutné parametry vyžádalo. Revidovaný regulační plán z roku 1929 proto počítal s tím, že komunikační poměry si v dohledné době vyžádají prodloužení dnešní Knihovy ulice do východní části Jiráskovy ulice, čímž se mělo odlehčit dopravě.[80]

Východní část dnešní Knihovy ulice ponechána podle tohoto nového regulačního plánu v šíři 12 metrů a ponecháno i zamýšlené prodloužení do Jiráskovy ulice. U vyústění jen z estetických a komunikačních důvodů zkoseny rohy na 2 metry. Část nově plánovaného úseku Knihovy ulice od Jiráskovy ulice až k domu čp.111/I tak měla být beze změny oproti regulačnímu plánu z roku 1911, až na vyústění do Sladovnické ulice, které navrženo místo původního ostrého úhlu podél jižního čela čp.111/I. Na jižní straně Knihovy ulice měla jít regulační čára od severovýchodního konce hradby gymnázia v přímce na roh vyústění do Jiráskovy ulice, a to 12 metrů od jihovýchodního rohu domu čp.99/II, který určoval severní stranu tohoto nového úseku Knihovy ulice. K proražení nového úseku Knihovy ulice do Jiráskovy ulice by bylo nutno zbořit 2 stodoly na č.kat.191 a č.kat.192, dále tehdejší dům pana Partiše čp.146/I u gymnázia a vykoupit pruhy zahrad č.kat.98, č.kat.73, č.kat.72. Proti tomuto návrhu vznesli námitky Josef a Marie Schwarzovi z čp.2/II, pan Lajbl z čp.99/II (též majitel stodoly na č.kat.191) a Julie Hessová s Antonii Votavovou (majitelky stodoly na č.kat.192). Město ale stížnosti podané proti návrhu změn regulačního plánu označilo za bezpředmětné, protože návrh stěžovatelů, aby byla Sedláčkova ulice prodloužena v protažení severní fronty gymnázia, by byl radikálnější. Bylo by pro něj nutné zbořit 2 stodoly a dům čp.3/II. Sladovnická ulice ponechána při této revizi regulačního plánu beze změny v šíři 10 metrů, třebaže město uznává, že šířka je malá. Definitivní vytýčení regulační čáry se mělo ve Sladovnické ulici provést časem a nespěchalo to.  V části Knihovy ulice od křižovatky se Sladovnickou ke gymnáziu provedena oproti dosavadnímu regulačnímu plánu změna. Severní strana ulice měla jít rovnoběžně 12 metrů od hradby gymnázia ale pak u stodoly za domy paní Růžkové čp.118/I a pana Hanzelína čp.116-117/I zakřivena za účelem plynulejšího napojení na Sladovnickou ulici.[81] Plány na průlom Knihovy ulice se ovšem nerealizovaly a celá tato obšírná debata měla spíš jen teoretický charakter. Zástavba celého tohoto sektoru se po další desítky let nijak zásadně neměnila.

Původní zástavba východního úseku okružní třídy se ale v 2. polovině 20. století stávala evidentní dopravní překážkou. Plošnou demolici stávající zástavby této ulice předpokládal již návrh směrného územního plánu od profesora Mikuškovice z  roku 1950. Právě tudy měla být trasována nová, široká a pravidelná komunikace, která by propojila Pražskou a Jiráskovu ulici a vytvořila by tak hlavní dopravní průtah městem.[82] Tato vize se uskutečnila, ovšem se zpožděním další 30 let.  Mezitím původní zástavba přežívala, byť s minimální údržbou, takže v podstatě „odsouzená“ k zániku. V 1. polovině roku 1964 vyasfaltován v tehdejší Kozlerově ulici chodník, při tehdejších kancelářích Závodů V. I. Lenina (to byl dobový název městských železáren, respektive Škodových závodů v Plzni, pod které rokycanské městské železárny přešly.[83] Dne 20. ledna 1965 přijal místní občanský výbor č. 19 závazek na zasedání rady MěstNV, že opraví chodníky na rohu Kozlerovy a Jiráskovy ulice. Šlo o akci na počest 20. výročí osvobození.[84] Dne 6. července 1966 zamítla rada MěstNV žádost podniku Škoda povolit demolici některých domů v tehdejší Kozlerově ulici.[85] Šlo o objekty, které už vesměs patřily do majetku továrny a ta nyní chtěla jejich parcely využít k rozšíření. 31. října 1966 v debatě na plénu MěstNV navrhl Václav Drchal revokovat toto rozhodnutí a továrně demolici domků povolit. Odpověděl mu ale sám předseda národního výboru Václav Titl: domky prý tehdy ještě byly trvale obsazeny nájemníky, a pro bytovou tíseň je nešlo zbořit, nebylo by totiž možné opatřit nové ubytování. Titl nicméně potvrdil, že s demolicí se do budoucna počítá.[86]

Kromě zájmů průmyslového podniku Škoda na asanaci svého předpolí se začala v téže době projevovat i snaha státu o realizaci dlouho plánovaného kapacitního silničního spojení Jiráskovy a Pražské ulice. 26. dubna 1967 se rada MěstNV seznámila se zprávou o jednání Krajské inženýrské organizace v Plzni ve věci průtahu silnice I. třídy Jiráskovou ulicí.[87] Na plénu MěstNV 28. srpna 1967 ale předseda národního výboru oznámil, že rekonstrukce tohoto tranzitního tahu se bude provádět až po roce 1970. V téže době už ovšem probíhá příprava majetkoprávního vypořádání plánovaného rozšíření komunikace (výkupy nemovitostí).[88] Zpráva z dubna 1968 nicméně mluví optimisticky o definitivním řešení dvousměrného provozu městem na rok 1970.[89] V roce 1969 vyzvala rada MěstNV k brzké realizaci průtahu východním úsekem okružní třídy s tím, že ovšem chápe prekérnost bytové otázky a nutnost nalezení náhradního bydlení za demolice.[90]  20. srpna 1969 se konalo na KPOI Plzeň jednání ohledně zpracování tří alternativních řešení průtahu silnice E12 městem. Za MěstNV byl přítomen František Hlad. Účastníci se shodli na alternativě č. 3. Dne 16. září 1969 i rada MěstNV definitivně zvolila variantu č. 3 průtahu silnice E12, předloženou KPIO.[91] Výhodnější konstelace pro zastánce radikálnějších asanačních počinů nastala počátkem 70. let, kdy se v Rokycanech rozběhla masivní bytová výstavba a tudíž bylo možné provádět i demolice stávající zástavby.  V září 1970 informuje předseda Městského národního výboru František Hlad, že 15. září 1970 má být zahájena „údržba“ tehdejší Kozlerovy ulice. Pan Rataj zároveň dodává, že ulice je v havarijním stavu a není možno zajistit její sjízdnost po dobu asanace. Rokycany by byly neprůjezdné.[92] V listopadu 1970 navrhl MěstNV zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek podniku Silnice vyasfaltování zatáčky v Kozlerově ulici.[93] V dubnu 1971 tajemník MěstNV Vladimír Prášek informoval o uzavření Jiráskovy ulice z důvodu havarijního stavu vozovky.[94]

Roku 1971 dostal MěstNV na výkup objektů pro demolice při trase E12 dotaci 150 000 Kčs.[95]  Roku 1971 byla celá zbylá zástavba ve východní části okružní třídy (s výjimkou domu čp.1/II) demolována a na jejím místě byla nově vytýčena široká silnice, která koncipována jako propojení Jiráskovy ulice směrem k severu, do předpolí bývalého Pražské brány. Komunikace nyní formálně pojata za součást Jiráskovy ulice, název Kozlerova ulice zrušen. Kvůli demolicím tu zaniklo 12 stávajících bytů.[96] V říjnu 1973 se uvádí, že po delší uzávěře komunikace mezi Jiráskovou ulicí a restaurací Na Železné byla nová komunikace již otevřena.[97] Celková hodnota investice do nového silničního průtahu vyčíslena na 4 800 000 Kčs.[98] Ze sdružených finančních prostředků město v roce 1973 na tento účel vyčerpalo 75 000 Kčs.[99] Teprve nyní nabyla okružní třída i v tomto úseku parametrů významné dopravní tepny. Ovšem architektonicky nebyla tato nová komunikace dokončena. Naopak, demolice vytvořily směrem od Steinerova domu čp.1/II k jihu neutěšený okrsek, lemovaný jen mezerovitou nekoncepční zástavbou, do které pronikají pohledově hmoty nedalekých průmyslových staveb. Moderní zásahy paradoxně spíše jen prohloubily periferní charakter této lokality.

 

 

 

2.4. Nová administrativní budova podniku Škoda a prostor před ní

Podél východní strany rozšířené nové komunikace byla ovšem vybudována počátkem 70. let 20. století administrativní budova podniku Škoda Rokycany čp.4/II. (číslo popisné získal po zbořeném, nedaleko odtud stojícím domu, viz výše). Podlouhlá patrová novostavba vytvořila nové čelo tohoto průmyslového závodu. Její budování dokončeno roku 1973.[100]  V červnu 1973 už se uvádí, že administrativa podniku Škoda přestěhována do nové budovy. Původní administrativní středisko mělo být adaptováno na lékařské, zubařské a stravovací středisko.[101] Zvolený stavební pozemek byl vcelku vhodný. Dotvářel aspoň zčásti uliční frontu nově rozšířené a demolicemi prořídlé okružní třídy. Zároveň skryl industriální objekty samotné továrny za dlouhé uliční průčelí. Chybou byla jistá fádnost dlouhé, horizontálně orientované novostavby. A taky možná nedostatečná výška. V takto rušném prostředí na okružní třídě by výšková hladina obecně mohla být vždy vyšší. Byl to jistý paradox normalizačního stavitelství, které do historického jádra města i na hlavní rokycanská náměstí klidně umisťovalo převýšené, naddimenzované stavby, a přitom tam kde by naopak jistá novodobá dominanta byla vítána, se volily spíše nedostatečné proporce novostaveb.

Už v roce 1972 investoval podnik 40 000 Kčs do úpravy prostranství před závodem.[102] Roku 1973 podnik Škoda-slévárna provedl brigádnicky výstavbu parkoviště před touto budovou.  Podnik dále zaplatil 10 000 Kčs za zajištění projektu na celkovou úpravu prostranství před továrnou.[103] Dle údajů z května 1974 poskytl podnik Škoda na úpravu prostranství před závodem již 183 000 Kčs.[104]  V září 1974 se uvádí, že za 1. pololetí 1974 prostavěno na „chodníku u slévárny“ 44 000 Kčs.[105] Za rok 1974 za chodník u slévárny celkem prostavěno 64 654,50 Kčs.[106] Podle jiného pramene šlo celkem za rok 1974 na úpravu prostranství před slévárnou 64 000 Kčs ze sdružených finančních prostředků.[107] V roce 1975 provedena sadová úprava taky před novostavbou.[108] Akci schválila rada MěstNV na podzim 1974.[109] Město na to plánovalo prostavět 21 000 Kčs (všechny z fondů sdružených finančních prostředků). S pracemi se mělo začít v únoru 1975 a předpoklad dokončení stanoven na duben 1975.[110] V září 1975 už akce uváděná jako dokončená.[111] Za 1. pololetí 1975 zde odpracováno 923 brigádnických hodin (779 z toho zdarma), vytvořena hodnota díla 33 000 Kčs (splněn plán za celý rok) a prostavěno 10 000 Kčs (oproti plánovaným 23 000 Kčs).  Práce prováděli brigádnicky zaměstnanci podniku Škoda. Hotové dílo předáno k 30. výročí osvobození.[112]

V tomto parkově řešeném prostoru odhalen 8. května 1980 pomník komunistům z městské válcovny, vážně pojatý monument normalizační komunistické mytologie.[113] V březnu 1980 se na zasedání rady MěstNV zdůrazňuje, že nutno při směnách Národní fronty na počest osvobození zajistit výstavbu pomníku u slévárny.[114] V 1. pololetí 1980 čerpalo město na zbudování pomníku zvláštní investiční dotaci ve výši 70 000 Kčs.[115]  Jeho autorem byla Věra Holubová, výrobu zajistilo Družstvo kameníků a cementářů Holoubkov.[116] Stál na nízkém soklu, s třemi schodovými stupni. Samotný monument měl podobu dvou štíhlých sloupů na obdélném půdorysu, které nahoře spojovala pěticípá hvězda. Uprostřed byla mezi oběma sloupy položena kovová deska s nápisem: „Bývalá válcovna města Rokycan. Od roku 1921 centrum městské stranické organizace. V období 1939-1943 základna komunistického odboje na Rokycansku.“ Pod touto cedulí ještě jedna úzká plaketa. Slavnostního odhalení se zúčastnila místní stranická honorace a sovětští hosté (například prof. A. P. Sercevová nebo dr. fil. věd a prof. G. D. Karpov[117]). Celý projekt byl součástí dobového pokusu o vytváření nové městské historie a ikonografie v duchu dogmatického marxismu-leninismu.

O něco jižněji, u tehdejší brány č.2 podniku Škoda slévárna Rokycany,  již dříve odhalen pomník obětí 2. světové války z řad zaměstnanců městských železáren, tedy s velmi podobným tématickým zaměřením. Ten se zachoval dodnes (foto z r.2003). Má podobu štíhlé kamenné stély nepravidelného tvaru. Pod nápisem „1939-45. Nezapomeneme vašich obětí za svobodu“ uvedeno osm jmen zaměstnanců tehdejších městských železáren, kteří zahynuli kvůli perzekuci za nacistické okupace. Dole ještě nápis: „Lidé bděte“.[118] V horní části stély byla dříve umístěna kovová pěticípá hvězda. V roce 2006 město vydalo výzvu, aby se přihlásil případný majitel pomníku. Šlo o nutné vyjasnění majetkoprávních vztahů před případnými investicemi do oprav. Pokud by se žádný majitel do 30. listopadu 2006 nepřihlásil (a nedoložil své vlastnictví) mělo dílo přejít do majetku města.[119]

 

 

 

2.5. Další úpravy východní části okružní třídy

Kdysi ostrá zatáčka, kterou tu dříve okružní třída vytvářela, demolicí zástavby Kozlerovy ulice počátkem 70. let zmizela. Úplný komfort pro automobilovou dopravu tím ale nebyl zaručen. Oblouk silnice tu proto byl ještě postupně dále zmírňován.  30. října 1979 rada MěstNV nepovolila plánované uzavření Jiráskovy ulice kvůli rekonstrukci zatáčky u slévárny. Radním vadilo, že náhradní komunikace skrz historické jádro města by jen těžko zvládla nápor 5 000-6 000 vozidel za den.[120] Dne 16. března 1982 nicméně rada MěstNV vzala na vědomí, že bude povolen (na základě souhlasu KS SNB) jednosměrný průjezd náměstím od dubna do října 1982 ve směru od Plzně (kvůli úpravě zatáčky u slévárny).[121] V říjnu 1982 rekonstrukce zatáčky dokončena.[122] V oblouku ulice instalována zároveň roku 1982 nová osvětlovací tělesa ze sodíkových výbojek.[123] V bilanci volebního období 1981-86 uváděno, že na úpravu zatáčky šlo celkem 1 350 000 Kčs.[124]

Parametry pro tranzitní silniční dopravu se tím o něco zlepšily, ale ani teď nebylo dosaženo optimálního stavu. Až počátkem 90. let došlo k přeložce mostu přes Padrťský potok na místě zbořených lázní (viz kapitola „Pražské předměstí“). Zároveň provedeno napřímení celé příjezdové komunikace. Jiráskova ulice se tak v úseku před budovou čp.4/II dále narovnala.  Nesměřovala už teď k předpolí bývalé Pražské brány ale severovýchodním směrem přes zbořený blok u lázní přímo k pravobřežnímu úseku výpadovky na Prahu. To si ovšem vyžádalo likvidaci zdejšího parkově řešeného prostoru. Byl tak zbořen pomník komunistů z městské válcovny. Jižněji situovaný pomník zaměstnanců městských železáren byl zachován. Kvůli nové vozovce ovšem zmizel nejen komunistický pomník ale prakticky celý parčík. Na počátku roku 1990 tam pokáceny tři smrky a keře jalovce. Jeden strom se podařilo zachránit, a to díky nasazení lidí z Technických služeb města, kteří z likvidovaného parčíku vyzdvihli smrk stříbrný a přesadili jej na Masarykovo náměstí, před dům čp.80/I, kde se ujal a stál tam až do roku 2005.[125]

K administrativní budově továrny Škoda (4/II) ze 70. let 20. století přistavěna ještě okolo roku 1990 severní část čp.1141/II, se stejnými měřítky a podobnou fasádou (již koncem roku 1990 stojí hrubá stavba). Původní účel tohoto traktu asi měl být jiný. Dne 6. února 1990 vzala rada MěstNV na vědomí informace o novém využití objektu Lidových milic v Škodě slévárna.[126] Po pádu komunistického režimu pak prostory v této přístavbě využívány jako pracoviště policie. 20. července 2000 mu přiděleno samostatné číslo popisné čp.1141/II. Tím ale ještě změny neskončily. Počátkem 21. století totiž začala transformace zrušeného podniku Škoda na obchodně-podnikatelskou zónu. Úpravy se výrazně dotkly i západního okraje areálu, otočeného do Jiráskovy ulice. V roce 2003 tudíž stavební firma Šabata důkladně přestavěla i původní podnikovou administrativní budovu čp.4/II ze 70.let (foto z r.2003).  Zřídila si zde své sídlo a v přízemí velkou prodejnu železářství.[127] Původní objekt ponechán hmotově nezměněn, ale podřadné typizované stavební detaily socialistické provenience nahrazeny kvalitnějšími (okenní rámy, zateplení fasády, barevné omítky místo brizolitu). Výsledkem je překvapivě dobrý funkcionalistický objekt, který tak dokazuje, že pokud se normalizační architektura 70. a 80. let nezpronevěřila základním pravidlům proporcí a měřítek, lze ji poměrně snadno revitalizovat s překvapivě dobrými výsledky. Přístavba čp.1141/II z počátku 90. let ponechána beze změn (o jistou dobu později ale i ona zrekonstruována, vnějškově scelena se sousedním čp.4/II a využívána poté jako obchodní objekt). Zároveň došlo k demolici přízemního objektu, náležejícího původně k továrně Škoda, který se nacházel přímo na nároží Jiráskovy a Růžičkovy ulice. Na uvolněné ploše zřízena roku 2003 prodejna firmy Billa. V tomto případě šlo o urbanistický počin se smíšeným hodnocením. Bylo pochopitelné, že přízemní dosluhující tovární objekt s charakterem brownfieldu, jakým byla zbořená stavba, musel být stržen. A vznik supermarketu vnesl do této dosud poněkud industriální pustiny v těsné blízkosti historického jádra města vítaný ruch a život. Ale nároží Jiráskovy a Růžičkovy ulice je natolik významné, i jako kulisa celého prostoru před bývalou Pražskou branou a uchycení celé kompozice okružní třídy, že bylo chybou situovat nový supermarket do hloubi domovního bloku, rozbít tím jeho uliční čáru a rozvolnit zástavbu právě v tom jednom z mála míst v Rokycanech, kde naopak má být zástavba kompaktní, ryze městská. I spíše nízká a účelová architektura samotného supermarketu nebyla ideálním řešením. Při jakékoliv budoucí úpravě tohoto prostoru je nutno upřednostnit jasný akcent nároží, ideálně hmotově výrazný (podobně jako v případě zdařilé dostavby domu čp.1298/II na nedalekém pozemku po zbořené Černé hospodě – viz výše). O výstavbě supermarketu Billa a celé transformaci areálu bývalé továrny podrobněji v kapitole „Pražské předměstí“.

Současně s opravou domu čp.4/II nově přestavěno i prostranství před ním.  Bylo to nutné zejména kvůli otevření supermarketu Billa (umožnit příjezd zákazníků i vozidel zásobování). Dalším důvodem bylo zavedení dvousměrného automobilového provozu v Jiráskově ulici v úseku mezi křižovatkou s Růžičkovou ulicí až k sokolovně. Došlo tak k přestavbě původní vozovky, zřízení odbočovacího pruhu z Jiráskovy ulice k domu čp.4/II ve směru od kruhového objezdu. Dále vytvořeno 21 parkovacích míst.[128] A také nástupní prostor pro autobusy linkové dopravy, s dlážděným zálivem. Opravy si vyžádaly částečnou uzavírku Jiráskovy ulice v termínu od 28. července do 1. srpna 2003.[129] Nová zastávka kolaudována 11. listopadu 2003.[130] V březnu 2003 rozhodlo zastupitelstvo o darování pozemků pod autobusovou zastávkou Plzeňskému kraji.[131]

 

 

 

 

2.6. Bývalý supermarket Norma čp.1185/II

Západní strana tohoto úseku okružní třídy (bývalé Kozlerovy ulice) zůstává nadále po demolicích ze 70. let nedořešená. V odstupu je lemována historicky cennými klasicistními stodolami v linii bývalých hradeb (o nich podrobněji v kapitole „Sladovnická ulice“ a „městské opevnění“. V 90. letech volnou plochu mezi stodolami a silnicí dočasně zaplnil přízemní objekt supermarketu Norma čp.1185/II (demontovaný po roce 2012).

 

2.6.1. Výstavba supermarketu Norma

V roce 1992 kontaktovala představitele města plzeňská společnost Sallerova výstavba, s.r.o. s napojením na německý kapitál (obchodní síť Norma). Projevila zájem o zbudování moderního supermarketu v nevyužité proluce v Jiráskově ulici, u hotelu Bílý lev. Supermarket měl být prvním zvěstovatelem nástupu nové éry konkurenční tržní ekonomiky. Jestliže do roku 1989 byla za vrchol spotřebitelského komfortu považována sídlištní panelová samoobsluha, pak supermarket Norma měl podobu lehkého montovaného objektu s pestrým sortimentem, designem, velkým parkovištěm a hlavně obrovskou prodejní plochou. V původním projektu mělo jít o zhruba 1100 metrů čtverečních (60x18 metrů). Dne 23. ledna 1992 městské zastupitelstvo projekt výstavby velkoprodejny odsouhlasilo.[132] Vzhledem k tomu, že město tehdy ještě definitivně neurčilo budoucí územní regulativy v této lokalitě, navrhnul investor postavit provizorní objekt s životností 5 let, který by mohl být operativně demontován. Svoji roli v tom jistě sehrála ale i snaha německých podnikatelů o úsporu stavebních nákladů.  Provozovatel supermarketu tak získal pozemek pod chystanou budovou prodejny do pronájmu s tím, že bude mít předkupní právo. Supermarket měl přinést práci 15-20 lidem.[133]

Projekt ale málem selhal. Kvůli sporům o výkup pozemků se soukromými majiteli se totiž firma Sallerova výstavba opožďovala v přípravě budování prodejny. Nepodařilo se totiž dohodnout se všemi majiteli pozemků a projekt tak musel být opakovaně přepracováván a prodejna zmenšena.  Zejména majitel sousedního domu čp.1/II odmítal poskytnout pro Normu část svého pozemku. Redukována tak byla nejen prodejní plocha (na cca 700 metrů čtverečních[134]), tak parkoviště.[135] Městu docházela trpělivost a dala firmě termín do 10. října 1992, kdy měla začít výstavba supermarketu, jinak hrozilo vypovězením smlouvy.[136] Tato taktika zabrala a na zasedání zastupitelstva 21. října 1992 už oznámeno, že výstavba supermarketu zahájena.[137] První výkopové práce začaly 5. října 1992.[138] Původně zamýšlený termín dokončení stavby (15. listopad 1992) sice splněn nebyl,[139] ale práce pokračovaly rychlým tempem. Již 10. října 1992 dohotovena hrubá stavba. Práce prováděla firma BSZ (Báňské stavby[140]) Jeseník, s.p.[141] Na stavbě se dále podílely společnosti S+H Rokycany, Rolladen Braun Rokycany a Elektrocentral Plzeň.[142] Kolaudace supermarketu čp.1185/II nakonec proběhla 6. května 1993. Šlo o montovaný skeletový objekt typu HARD a KORD. Okolo prodejny zřízeno asfaltové parkoviště s 50 místy. Náklady na výstavbu dosáhly 12 000 000 Kč. [143] Prodej zde započal 20. května 1993.[144] Podle alternativního údaje ale supermarket otevřen 27. května 1993.[145]  Do obecního rozpočtu přispíval supermarket každoročně za pronájem pozemků částkou 400 000 Kč.[146]

 

 

 

2.6.2. Další stavební vývoj supermarketu Norma

Objekt supermarketu, budovaný původně jako provizorní stavba s limitovanou životností 5 let, ale nakonec na svém místě vydržel 20 let.  V původním kolaudačním povolení stála podmínka, že případná likvidace stavby (pokud nebude smlouva prodloužena) bude provedena do 30. listopadu 1997. Počátkem roku 1997, když se blížil konec původního pronájmu, proto Norma podala návrh na prodloužení nájemní smlouvy, dokonce navrhovala, že pozemek odkoupí. Město ale odprodej odmítlo, protože by přišlo o možnost ovlivnit budoucí podobu zástavby této lokality.[147] Pronájem nicméně prodloužila na několik dalších let. V roce 1999 jednalo městské zastupitelstvo o další žádosti firmy Sallerova výstavba o odprodej pozemku pod supermarketem. Mělo jít o parcelu č.kat.108/3 o ploše  3 677 čtverečních metrů. Zastupitelstvo 10. srpna 1999 odložilo rozhodnutí.[148]  V prosinci 2000 město rozhodlo, že prodlouží nájemní smlouvu s firmou Sallerova výstavba o dalších 5 let do 31. července 2007 za roční nájem 400 000 Kč, včetně každoročního navýšení o míru inflace. Zároveň stanovilo, že po ukončení nájmu bude nutno likvidovat prodejnu Norma tak, aby pozemek zůstal bez zbytků stavebních struktur. Jen vydlážděné parkoviště mělo být ponecháno ve stávajícím stavu.[149]

V roce 2003 požádala firma Norma o nový pozemek v oblasti bývalého obecního dvora, respektive Technických služeb čp.32/III u autobusového nádraží (viz kapitola „Plzeňské předměstí“), kde chtěla postavit permanentní prodejnu, ale městská rada to na svém červencovém zasedání roku 2003 nepovolila.[150] V srpnu 2003 to pak odmítlo i zastupitelstvo.[151] Městské zastupitelstvo zároveň v dubnu 2003 odmítlo opakovanou žádost Normy prodat jí pozemky pod nynějším supermarketem.[152] Jejich pronájem ovšem zastupitelstvo prodloužilo rozhodnutím z března 2004 z původního termínu 31. července 2007 až do roku 2012.[153] Zastupitelé tak sice odmítli předat hodnotný pozemek do trvalého vlastnictví soukromého subjektu, zároveň ale umožnili prodloužit stávající majetkoprávní, i urbanistický stav. 27. října 2004 získal objekt supermarketu, dosud neoznačený, vlastní číslo popisné čp.1185/II. Původní provizorium tak vstoupilo do druhé dekády své existence. Koncem června 2005 prošel objekt opravou fasády, původní bílý nátěr byl vyměněn za měkčí odstín žluté. Počátkem července 2005 již oprava byla dokončena.[154]

 

 

 

2.6.3. Demolice supermarketu a nové využití lokality (parkoviště)

Město dávalo opakovaně najevo, že výhledově zde s existencí supermarketu Norma nepočítá. Zásobování prodejny, které probíhalo ze západní strany, bylo v rozporu s plánovanou zástavbou proluky v Sladovnické ulici.[155] Vzhledem k opakovanému posouvání termínů životnosti supermarketu a prodlužování pronájmu pozemků jeho provozovateli se sice dalo očekávat, že tento objekt jen tak z tváře města nezmizí, ale dlouhodobou perspektivu neměl. Město ale dlouhodobě řešilo, jak tedy má tato lokalita být dořešena. Předmětem úvah nebyl jen pozemek samotného supermarketu, ale i plocha zeleně jižně od něj. Šlo o pozůstatek původních zahrad domů v této ulici zbořených v 70. letech 20. století. Na východě ji lemovaly výše uvedené klasicistní stodoly.  V 80. letech zde vyrostly další náletové dřeviny a celá oblast sloužila jako odstavná plocha pro kamiony i jako smetiště.[156] V únoru 1991 zde vykáceny některé keře. Technické služby města zde zamýšlely provést parkovou úpravu.[157] Při výstavbě supermarketu část tohoto divokého parku zabrána pro objekt prodejny, část ponechána a kultivována. Ráz parku ale rozhodně neměla. Jakékoliv koncepčnější řešení i zde ztroskotávalo na celkové neujasněnosti ohledně budoucnosti této parcely.

Nakonec po roce 2012 skutečně došlo k ukončení nájemní smlouvy a supermarket Norma, jeden ze symbolů obnovy tržní ekonomiky v Rokycanech, byl zbořen. Zvoleno bylo ale rozporuplné řešení. Uvolněná plocha byla totiž využita jako parkoviště. Územní plán z roku 2000 tu navrhoval dostavbu bloku mezi domem čp.1/II a hotelem Bílý lev. Po demolici provizorního objektu supermarketu Norma se předpokládalo očištění plochy vně bývalých hradeb a založení parku se záchytným parkovištěm.[158] Je nutné zopakovat, že okružní třída je svým charakterem a celoměstským významem předurčena k tomu být rušným tradičním městským bulvárem, kde jsou jasné kontury toho, kde je ulice, chodník, zástavba nebo vnitroblok. Tedy nikoliv parkem a už vůbec ne parkovací plochou. Problémem Rokycan není nedostatek veřejné zeleně ale spíš nedostatek kvalitních a stavebně kompaktních městských prostorů. Vznik další parkovací plochy je sice pochopitelný, ale pro okružní třídu nevhodným degradujícím počinem. V delší perspektivě je nutno uvažovat o zástavbě tohoto pozemku. Je přitom možné navázat na zdařilou novostavbu bytového trojdomu čp.226/I, čp.227/I a čp.228/I (jeho podrobný popis v kapitole „Sladovnická ulice“). V podobném duchu je možno pojmout i tuto parcelu a zároveň navázat na uliční čáru nedalekého, stále ještě zpola o samotě stojícího, neorenesančního domu čp.1/II.

 

 

 

2.7. Vývoj pojmenování východního úseku okružní třídy

Tento segment okružní třídy až do 70. let 20. století nebyl součástí Jiráskovy ulice. Ostatně bylo to logické, protože až do tehdejších demolic šlo o separátní urbanistický útvar. Původně se nazýval Nádražní ulice (doloženo na přelomu 19. a 20. století) 29. prosince 1919 název potvrzen rozhodnutím obecního zastupitelstva.[159]  Tento, pro současného člověka, znalého rokycanské topografie, nelogický název byl odvozen od nákladového nádraží, k němuž se tudy jezdilo. Vzhledem k neexistenci přímého uličního spojení sloužila ulice i jako nejrychlejší spojení pro povozy, drožky a automobily mezi centrem města a tehdejším osobním nádražím. Snad i proto byla poměrně brzy vydlážděna, už roku 1908, kdy provedena předlažba nákladem 5 000 K.[160] 

Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu odložen návrh na pojmenování jedné takové nové ulice na Habrmanovu (dnešní Švermova na Rašínově) s tím, že se názvosloví všech ulic bude řešit najednou.[161] Dne 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech, přičemž docházelo i ke změnám ve vymezení již pojmenovaných ulic. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo zkrátit Nádražní ulici. Dosud končila až u přejezdu železnice v prostoru poblíž továrny Favorit. Jenže ten při rozšíření a přestavbě kolejiště zrušen. Ulice tak měla vést jen k domu čp.140/II. Zastupitelstvo návrh schválilo.[162]

Za 2. světové války, roku 1941, přezvána komunikace na ulici Dr. Panýrka. Podle MUDr. Duchoslava Panýrka (19. ledna 1867 – 27. prosince 1940), místního rodáka, učitele a lékaře, osvětového pracovníka.[163] V červenci 1951 přejmenována na Kozlerovu ulici.[164] Změnu navrhla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[165]  Alois Kozler (1877-1944) byl předválečný komunista. Za okupace se zapojil do odboje, v Rokycanech předtím pobýval jen krátce a byl veřejnosti relativně neznámý. Zemřel za okupace v koncentračním táboře Buchenwald 24. srpna 1944.[166] Prý při náletu. Podle K. Hofmana ale na následky věznění.[167]

Po demolici zástavby této ulice počátkem 70. let 20. století byl název Kozlerova ulice zrušen. 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak stávající Kozlerova ulice přičleněna k Jiráskově ulici. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.  Se zrušením názvu nesouhlasil bývalý předseda MěstNV a vlivný rokycanský komunista Václav Titl. MěstNV ale zároveň nechal název Kozlerova přesunout na sídliště Hrudkovanka, do jedné z tamních, dosud nepojmenovaných komunikací.[168]

 

 

 

 

 

3. Jižní úsek (ul. Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu)

Úsek okružní třídy mezi zatáčkou před bývalými městskými železárnami a nádražím ČD je už v podstatě stavebně dokončen. Od roku 1900 zde stavební aktivita vytrvala až do současnosti a utvořila se tu prakticky kompaktní uliční fronta vesměs hodnotných staveb veřejného charakteru. Kolmo na okružní třídu zde navíc vznikly dvě podružné osy, směřující k starému i novému nádraží, a to dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu (foto z r.1908 a 2000) a Náměstí 5. května (s pokračováním k severu Palackého ulicí). Právě zde má okružní třída už všechny rysy městského bulváru.

 

 

 

3.1. Sokolovna a sportovní hala

Jako jedna z prvních staveb na nově založené okružní třídě vyrostla v letech 1902-03 přepychová budova sokolovny (foto z r.1908 a 1999), architektonicky pozoruhodný komplex budov společenského a tělovýchovného charakteru. Za víc než 100 let své existence prodělal mnohačetné proměny.

 

 

3.1.1. Příprava a průběh výstavby sokolovny

Už od roku 1879 uvažoval rokycanský Sokol, tedy tělovýchovná organizace, která v době Rakouska-Uherska suplovala i mnohé funkce politické, kulturní a spolkové, o zakoupení volných pozemků pro výstavbu vlastního domu. Krejcarová sbírka ale pokračovala jen pomalu, sokolové tak dalších více než 20 let strávili v pronajatých prostorách.[169] Před rokem 1900 se sokolové zajímali o pozemky u Saské brány na konci dnešní Gottliebovy ulice. Dne 20. května 1898 dokonce obecní zastupitelstvo rozhodlo odprodat tělocvičné jednotě Sokol bývalé Saské kasárny a sousední Saskou bránu za 1000 zlatých pro účely výstavby sokolského domu. Ve hře ale byl i plán zbudovat sokolovnu v Palackého ulice, zastupitelstvo si proto vyhradilo právo ke schválení nebo doplnění podmínek, za kterých se má pozemek věnovaný této tělocvičné jednotě v Palackého třídě odprodat ve prospěch jednoty.[170] V prosinci 1899 se uvádí, že jednota Sokol zadá ofertním řízením demolici Saských kasáren a do 15. prosince 1899 se měli případní zájemci o provedení této zakázky přihlásit na výboru sokolské organizace.[171] V polovině prosince 1899 pak dobový tisk uvádí, že se stavbou  místní tělocvičny pro sokol na pozemku bývalých Saských kasáren se započne na jaře 1900.[172] Ačkoliv to vypadalo, že výstavba je hotovou věcí, dopadlo to jinak. Rokycanští sokolové uznali nově získanou parcelu za nedostatečnou a roku 1901 zakoupili místo toho za 15 000 zlatých (podle K. Hofmana za 12 000 zlatých[173]) nové pozemky č.kat.397/1, 398/2 a 399/1, patřící do té doby firmě Josef Hammer, které ležely poblíž tehdejšího nádraží na právě otevřené okružní třídě.[174] Lze oprávněně spekulovat, že zde byla reálná hrozba, že firma Hammer bude pozemky chtít využít pro průmyslové aktivity. V takovém případě by okružní třída byla znehodnocena a je tedy nutné stavitelský počin sokolů hodnotit jako blahodárný. Situování tak významné veřejné budovy do tehdy ještě poloprázdné okružní třídy bylo také významným urychlením tempa jejího zastavování v následujících letech.

12. června 1901 se konalo komisionelní řízení za účelem stanovení stavebních čar pro plánovanou sokolovnu. Proti projektované budově nebyly vzneseny žádné námitky. S kopáním základů se mělo započít už počátkem července 1901.[175] Už počátkem roku 1902 Sokol rozhodl, že stavba musí proběhnout rychle, do konce roku.[176] Dne 21. června 1902 byla vypsána veřejná soutěž a 13. července 1902 tu byl při 3. sletu Rokycanovy sokolské župy položen slavnostně základní kámen nové sokolovny.[177] Stavět se začalo 21. července 1902.[178] Práce se pak rozběhly svižným tempem (zaměstnáno tu cca 70 lidí). 21. září 1902 už pořádal Sokol večírek na oslavu dosažení rovnosti na stavbě (tedy položení zdiva až po korunní římsu).[179] Pak 15. června 1903 proběhla kolaudace.[180] Celá budova byla otevřena ve dnech 18. - 19. července 1903.[181] Projekt vypracoval pražský architekt Jan Pacl, rodák z Rokycan a stavební práce provedl rokycanský stavitel Štěpán Wolf.[182] Podle Karla Hofmana je ale projekt dílem B. Ryšavého.[183] Původní náklady, odhadované na 77 443,5 korun byly takřka dvojnásobně překročeny na závěrečných 137 331 korun.[184]  18. září 1902 povolilo obecní zastupitelstvo sokolům půjčku ve výši 80 000 K s úrokem 3,5%. Město si tuto částku samo vypůjčilo u Městské spořitelny, čímž pro sokoly dosáhlo výhodnějších splátkových podmínek.[185]

 

 

3.1.3. Architektonicko-umělecký popis objektu

Na nevyužitém pozemku na okraji tehdejšího města vznikla stavbou sokolovny reprezentativní budova, která jako jedna z prvních určila výstavný ráz nové okružní třídy. Budova využila frekventované nároží u tehdejšího vlakového nádraží. Do okružní ulice se natočila boční fasádou (viz kresba F.Purgharta), zatímco hlavní průčelí se obrací do ulice Svazu bojovníků za svobodu (foto z r.1908 a 2000). Slohově jde o neorenesanční stavbu s inspirací českou renesancí. Devítiosé průčelí do Jiráskovy ulice akcentoval tříosý rizalit s bohatě zdobeným portálem. Nad ním kruhové okno zapojené štukaturou do kompozice vstupního portálu. V patře prolomen rizalit trojicí půlkruhově zakončených okenních otvorů. Nad korunní římsou jej završoval novorenesanční štít posazený na balustrádovém pásu s renesančním obrysem, zakončeným neodmyslitelnou sochou sokola. V ploše štítu umístěno logo organizace Sokol. Boční strany přísně symetrického průčelí byly v přízemí pokryty rustikou. Okna v přízemí zakončena půlobloukem. V patře okna obdélná, s masivní suprafenestrou.[186] Delší průčelí do ulice Svazu bojovníků za svobodu bylo strukturováno dvěma souměrnými rizality na obou koncích a i zde stavbu korunoval hravý novorenesanční štít. Nad korunní římsou centrální části fasády masivní atika s neorenesanční dekorací (balustráda, kamenné jehlany, mušlové motivy). Na střeše byly zdobné komíny a věžice. Nevelkou plochu mezi sokolovnou a kolejištěm dráhy zabírala zahrada.

Centrem sokolovny byl velký společenský sál o ploše 218 m², který sloužil pro pořádání plesů nebo politických mítinků.[187] Pohodlně tu mohlo tančit 200 párů, vznikl ústřední prostor pro společenský život místní honorace.  V tehdejší fázi ale balkon a galerie lemovaly sál jen na pravé straně. Po obou stranách jeviště umístěny sádrové busty (Tyrš a Fügner), nad jevištěm v klenáku štukový erb města Rokycan, na stropě kromě štukatury také malba Emila Maška nazvaná Vítězství sokolské myšlenky. Oponu ztvárnil akademický malíř Loukota, a to monumentálním historickým obrazem „Rokycana přemlouvá Žižku, aby upustil od obléhání Prahy.“[188] Směrem do dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu zřízen kovaný plot na cihlové podezdívce. Ve vzniklé předzahrádce zasazeny stromy. Směrem od nynějšího podjezdu u sokolovny vedla do předzahrádky branka s nápisem RESTAURACE V SOKOLOVNĚ.[189]

 

 

 

3.1.4. Další stavební vývoj objektu sokolovny

V následujících letech sokolovna dále rostla, zatímco na protější straně Jiráskovy ulice zbudován novobarokní objekt gymnázia. Křižovatka u sokolovny se tak na počátku 20. století stávala nejvýstavnějším koutem Rokycan. Roku 1911 byla k původnímu objektu přistavěna tělocvična s šatnami, situovaná do nového přístavku v zahradě. Náklady na její zřízení dosáhly 18 000 K.[190] V roce 1911 východně od sokolovny (mezi ní a dnes již neexistujícím domem čp.140/II) plánovalo Hospodářské družstvo výstavbu svých provozních budov. Směrem do Jiráskovy ulice měla být otočena hlavní budova. V přízemí se plánovalo zřízení obchodů pro prodej mlékařských výrobků, semen a zemědělských strojů. V prvním patře měla být kancelář, zasedací síň a ředitelna. Blíže k železniční trati by stála druhá budova se skladištěm obilí a krmiv. Prostranství mezi oběma budovami mělo být částečně zastřešené prosklenou střechou, tak aby zde mohly být stálé výstavy hospodářských strojů.[191] Projekt nebyl naštěstí realizován (družstvo si své sídlo zbudovalo za první republiky u Plzeňské ulice), znamenal by totiž urbanisticky nevhodný průnik průmyslových areálů přímo na okružní třídu. Na místě domu čp.140/II zbořeném v 70. letech 20. století pak zbudována sportovní hala a prostor mezi ní a sokolovnou obsadilo parkoviště (viz níže). Další úpravy si v roce 1914 vyžádala adaptace společenského sálu i na filmové projekce, nákladem 18 000 K. Pro provoz projekčních aparátů bylo nutné pořídit v sokolovně vlastní elektrický zdroj. Pod bývalou verandou proto vestavěn plynový motor o síle 10 HP generující stejnosměrný proud 110 V. Elektrické čerpadlo zároveň rozvádělo po budově vodu, respektive ji vytlačovalo do nádrže na půdě, odkud gravitačně stékala do různých místností. Projektor umístěn na hlavní galerii, odkud promítáno na zděné pozadí jeviště. Na hlavní galerii tehdy zároveň zřízeny stupňovité sokly pro koncertní soubory a zároveň lóže se 44 sedadly. První filmové promítání se uskutečnilo 16. května 1914.[192]

Podstatná změna nastala v letech 1926-27, kdy v těsné blízkosti sokolovny vyrostl nový podjezd, spojující město s nově zastavovaným územím Jižního předměstí.[193] Dne 2. května 1927 začalo odkopávání zeminy.[194] Na místě původní zahrady tak vytvořen hluboký zářez s vozovkou zaústěnou do podjezdu. Na změněnou situaci reagovala sokolská obec výstavbou nového průčelí k podjezdu, rostoucí sokolská obec tím zároveň řešila nedostatek prostoru. V červenci 1926 referuje o plánech sokolů na zasedání obecního zastupitelstva Rudolf Šlesinger.  Sokolové chtějí do přestavby svého sídla investovat téměř 1 000 000 Kč a zřídit zde větší sál pro biograf, s kapacitou přes 1 000 lidí. Projekt adaptace sokolovny zadán architektu Františku Krásnému, který byl mj. autorem přestavby pražského Michnovského paláce na Tyršův dům (centrálu sokolské organizace).[195] Tato investice se pak skutečně realizovala. V novém traktu sokolovny našlo své místo loutkové divadlo, šatny, přednáškový sál a skladiště.[196] Přístavba provedena nákladem 266 478 Kč,[197] podle jiných pramenů 400 000 Kč.[198]  Jejím hlavním přínosem bylo, že obrátila budovu sokolovny i směrem k železniční trati.[199]  Projekt nového traktu byl dílem ing. Františka Krásného, stavební práce provedl Josef Žour.[200] Práce trvaly od 9. září 1926 do 4. prosince 1927. Tehdy doplněny ochozy s galeriemi v hlavním společenském sálu sokolovny, takže nyní už byly na všech třech stranách.[201] Podle jiných pramenů ale k této akci došlo o něco dříve, roku 1925.[202] V hlavním sálu sokolovny tehdy instalován nový obraz „V duchu sokolském“, umístěný do oblouku nad jevištěm, od prof. Leo Richtera.[203] Dne 18. listopadu 1927 městská rada vydala obývací a užívací povolení na přístavbu a přestavbu Sokolovny.[204] Při vší složitosti, kdy se mezi sokolovnu a kolejiště dráhy vměstnal terénní zářez silnice k podjezdu, byl nový trakt vcelku zdařilým dílem. Od nového podjezdu se otevíral monumentální pohled na moderní architekturu, umocněnou terénní vyvýšeností. Konkávně vydutá fasáda byla završena pěti plastikami sokolů (foto z r.1929 a 2000).Na jaře 1928 pak okolí sokolovny upraveno zřízením trávníků.[205]

Ještě 15. července 1939 dán v areálu sokolovny do provozu areál kuželny.[206] Umístěn východně od hlavní budovy, v místech nynější restaurační přístavby a parkoviště (viz níže). Podle jiného pramene byla kuželna otevřena už roku 1935 a roku 1939 naopak již uzavřena (rok 1935 se zdá být pro otevření kuželny logičtější). Šlo o modernější sportovní zařízení, s vyasfaltovanou drahou.[207] Hospodská zábava tak získala charakter skutečného sportu. Podle vzpomínek pamětníků zde ještě roku 1938 taky mezi vzrostlými stromy stál vyvýšený altán.[208] V dubnu 1941 Sokol rozpuštěn a majetek konfiskován. Po zbytek války sloužila sokolovna jako posádkový dům německé armády (Wehrmachtsheim). Sochy sokolů z průčelí odstraněny.[209] V dubnu 1945 byla sokolovna těžce poškozena americkým náletem na sousední kolejiště rokycanské železniční stanice. Podle údajů shromážděných panem Jiřím Vonáskem šlo o nálet z 29. dubna 1945.[210] Spolu s nedalekým starým nádražím to byly patrně dvě nejvážněji poškozené budovy v Rokycanech. V následujících měsících proto budovu směrem k podjezdu provizorně zajišťovalo lešení. V prosinci 1946 vyzvala rada MNV sokolskou obec k důkladné opravě budovy, protože lešení je neestetické a není bezpečné.[211] Při poválečné opravě umístěny nad atiku nad jižní stranou i nové plastiky sokolů, tentokrát od sochaře Václava Koukolíčka.[212]

V lednu 1954 instalováno v sokolovně ústřední topení. V květnu 1955 zřízena na zahradě moderní kuželna (zbořena roku 1980 při generální opravě objektu).[213] Šlo o dvoudráhové zařízení, které navazovalo na předválečný kuželník. Ten se po německé okupaci proměnil na skladiště [214] Roku 1968 proběhla oprava fasády sokolovny.[215] O její realizaci se mluví v dubnu 1968.[216]  V dubnu 1972 se na zasedání MěstNV ozývá Jaroslav Hubka s tím, že v Knihově ulici chybí dětské hřiště a navrhuje využít pro tyto účely hřiště u sokolovny.[217] Dle informace z dubna 1972 plocha tohoto hřiště 3 150 čtverečních metrů.[218]

 

 

3.1.5. Přestavba sokolovny v letech 1980-84

V roce 1970 se uvádí, že kapacita sálu sokolovny je cca 600 míst.  Je prý ovšem akusticky nevyhovující a má naprosto nedostatečné sociální zázemí.[219]  Dle informací z dubna 1972 se v objektu nacházel sál pro 550 osob, 2 koridory po 50 místech, balkon, 2 galerie, jeviště a 2 šatny. V zadním traktu kromě toho loutkový sál pro 140 lidí, jeviště, šatna a 2 klubovny.[220] Tyto prostory ale neumožňovaly moderní provoz centrálního kulturního zařízení, jakým sokolovna měla být. V letech 1980-84 pak skutečně proběhla generální rekonstrukce a dostavba sokolovny, přejmenované tehdy na Sdružený klub pracujících (SKP – lidově „eskápé“ nebo „eskápéčko“, po roce 1989 název postupně upadá v zapomnění), kterou provedl Okresní stavební podnik Rokycany.[221] Původně se s touto akcí počítalo už v 6. pětiletce (tedy 1976-80), pak ale odložena na 7. pětiletku.[222]  Již v květnu 1974 disponuje město částkou 300 000 Kčs, kterou na opravu budovy poskytl podnik RND Ejpovice v rámci sdružených finančních prostředků (dobový výraz pro kofinancování větších investic městem a místními podniky).[223] V prosinci 1974 se v materiálech MěstNV zařazuje mezi výhledové akce i rekonstrukce sokolovny. Zatím prý prováděny jen přípravné práce. Podniku Stavoprojekt zadáno vyhotovení záměru. Realizace předpokládána souběžně s výstavbou sídliště Na Železné.[224] V 1. pololetí 1975 provedeno zaměření objektu sokolovny (jako přípravné geodetické práce) za 26 000 Kčs (včetně i jiných akcí).[225]

Roku 1976 oznámeno, že v rámci výstavby sídliště Na Železné začne v roce 1979 i rekonstrukce sokolovny s nákladem vyčísleným na cca 13 500 000 Kčs. Měla spočívat v rekonstrukci staré budovy a přístavbě nového traktu směrem do zahrady.[226] Dne 1. února 1977 se rada MěstNV seznámila se stanoviskem podniku RND k výstavbě sokolovny.[227] V únoru 1978 si na plénu MěstNV stěžuje pan Beneda na stav sokolovny. Záchody prý během konání plesů naprosto nevyhovují. Vedení města odpovídá s tím, že rekonstrukce objektu má začít roku 1980 a bude stát 15 000 000 Kčs.[228] Roku 1976 vypracována ing. arch. Pixou z plzeňského Stavoprojektu „objemová studie“, roku 1978 konkretizován „projektový úkol“ a roku 1980 schválen detailní projekt. Výstavba zahájena v prosinci 1980 demolicí bývalé kuželny. Rozpočtové náklady na stavbu dosáhly 22 588 000 Kčs, z toho investiční náklady 20 663 000 Kčs.[229] Podle jiného zdroje náklady činily 21 100 000 Kčs,[230] jinde zase udáváno 24 000 000 Kčs.[231] V prosinci 1981 uváděno, že přestavba bývalé sokolovny pokračuje úspěšně, s předstihem.[232] Naopak v roce 1982 prý práce nepostupovaly dobře.[233] Během roku 1983 akce pokračovala. Dle informací z prosince 1983 již objekt víceméně dokončen a budují se interiéry. Předání plánováno do konce 1. pololetí 1984.[234] V roce 1983 investováno do výstavby společenského centra 6 802 000 Kčs (oproti plánu, který počítal s výdaji 9 084 000 Kčs).[235] V bilanci volebního období 1981-86 uváděno, že na rekonstrukce sokolovny přišla na celkem 24 700 000 Kčs.[236] Výsadba zeleně v okolí rekonstruované sokolovny proběhla v roce 1983 (vesměs podřadné okrasné keře).[237]

Rekonstrukce proběhla ve dvou etapách. V té první byla opravena historická budova sokolovny, v té druhé vyrostlo nové křídlo do Jiráskovy ulice. Lze říct, že, co se týče architektonického citu, byla rekonstrukce sokolovny jednou z nejpokleslejších investic podobného druhu v celé éře komunistického režimu v Rokycanech. Původní novorenesanční fasáda byla až na výjimky otlučena a překryta banální hrubou stříkanou omítkou, která navíc rychle vlivem znečištěného ovzduší získala špinavou patinu. Střechu pokryl plech. Z objektu zmizely kovové plastiky sokolů.[238] Podle vzpomínek pamětníků je nechal stavbyvedoucí jednoduše shodit ze střechy.[239] Ani nová přístavba do Jiráskovy ulice, provedená podle projektu Miroslava Touše (nar. 1924),[240] není architektonicky cenná, přestože aspoň respektuje měřítka této čtvrti a vyplnila logicky stavební proluku v exponované lokalitě (foto z r.1999). Sdružený klub pracujících slavnostně otevřen 8. května 1984.[241] Stávající tělocvična přeměněna na malý sál, určený pro společenské akce.[242]

 

 

3.1.6. Sportovní hala čp.1033/II

Takřka současně s velkou rekonstrukcí a přístavbou sokolovny byl východně od ní dobudován objekt víceúčelové sportovní haly čp.1033/II, která sice funkčně podpořila roli okružní třídy coby místa veřejných aktivit, ale svou ponurou tovární architekturou, jakož i nevzhledným parkovištěm a ústupem z uliční čáry spíše promarnila možnost posílit charakter městského bulváru.  V červnu 1976 je na plénu MěstNV konstatováno, že v Rokycanech chybí krytá sportovní hala pro sálové sporty (basketbal, volejbal a házená) s kapacitou hlediště 1 000-1 500 diváků.[243] 4. ledna 1977 rada MěstNV vzala na vědomí zprávu o přípravném jednání ve věci výstavby tělocvičny.[244] Roku 1977 začaly výkupy pozemků pro stavbu sportovní haly.[245] V roce 1977 přispěl městu jistou částkou na výkup pozemků pro tělocvičnu i ONV.[246] V dobových pramenech uváděno, že MěstNV v roce 1977 vynaložil na výkup nemovitostí pro tělocvičnu 25 255,90 Kčs.[247] Výstavba prý zahájena ve 4. čtvrtletí 1977.[248] Vlastní stavební práce ovšem měly začít roku 1978 a byly zařazeny do plánu Akcí Z.[249] Hala dostavěna podle jednoho chybného zdroje už roku 1978.[250] Podle dobových pramenů se ale teprve v roce 1978 předpokládalo zahájení výstavby nové sportovní haly.[251] Stavba prý začala v listopadu 1978.[252] V jiném dobovém pramenu ovšem už v září 1978 uváděno, že už probíhá výstavba tělocvičny. Práce ovšem údajně nepostupovaly uspokojivě.[253] V 1. pololetí roku 1978 zde prostavěno 52 000 Kčs (plán na celý rok 1978 přitom zněl 350 000 Kčs).[254] Za celý rok 1978 zde v Akci Z vynaloženy náklady 533 000 Kčs (oproti plánu 512 000 Kčs).[255] Podle plánu Akce Z tu měla být v roce 1979 vytvořena hodnota díla 876 000 Kčs při nákladech 508 900 Kčs. Tato částka měla být hrazena z úvěru.[256] Výstavba haly nebyla vůbec jednoduchá, v krátké době totiž měla začít i rekonstrukce sokolovny a projektanti museli zajistit do doby dokončení sokolovny pro nově budovaný objekt sportovní haly náhradní zdroj vytápění.[257]

Během 1. pololetí 1979 na výstavbě tělocvičny proinvestováno 332 600 Kčs (oproti celoročnímu plánu 468 900 Kčs). Zatím se prý plní harmonogram, ale na stavbě chyběly pracovní síly. Dokončení plánováno na rok 1980.[258]  Během celého roku 1979 zde prostavěno 412 700 Kčs (plán 670 000 Kčs) a vytvořena hodnota 388 900 Kčs (plán 720 000 Kčs).[259]  Za rok 1979 zde odpracováno 8 420 brigádnických hodin (z toho 4 399 zdarma) a provedena hrubá stavba tělocvičny i posilovny, zavážka základů, položení topných kanálů, osazeny stupně pod hledištěm a provedeny vnitřní omítky v tělocvičně.[260] V prosinci 1979 hala ještě neuváděna mezi stavebními akcemi, které jsou dokončeny.[261] Pro rok 1980 tu ještě zbývalo vytvořit hodnotu díla 724 000 Kčs.[262] V jiném dokumentu uváděna na rok 1980 plánována hodnota 674 000 Kčs, náklady 432 000 Kčs.[263] Pro rok 1980 čerpalo město na výstavbu tělocvičny úvěr.[264] Vzhledem k podmínkám úvěru, konci pětiletky i volebního období národního výboru bylo velmi nesnadné nedokončit stavbu včas.  V září 1980 proto předseda MěstNV Tuček prohlašuje, že do konce září 1980 nutno bezpodmínečně výstavbu tělocvičny dokončit.[265] Situace totiž nebyla vůbec dobrá. Plénum MěstNV v září 1980 konstatuje, že plánovaná hodnota díla pro tento rok (674 000 Kčs) nebude možná splněna. Přitom ale opakuje, že investice se prostě musí dokončit. Hlavní příčinou zpožďování byl nedostatek pracovních sil.[266] Dle podkladů ze září 1980 měla mít tělocvična celkovou hodnotu 1 994 000 Kčs, s náklady 1 469 800 Kčs (z toho 353 200 Kčs z vlastních zdrojů, 1 116 600 Kčs z úvěru). Plánované náklady na rok 1980 452 000 Kčs zatím vyčerpány jen do výše 171 200 Kčs a plánovaná hodnota 674 000 Kčs do výše 300 000 Kčs.[267] V prosinci 1980 národní výbor konstatoval, že výstavbu tělocvičny v Jiráskově ulici se přes velké úsilí nepodařilo dokončit.[268] Na jiném místě v témž dokumentu se ale hovoří o tom, že ještě v zbývajících týdnech roku 1980 bude hala dobudována. Celková hodnota díla nakonec dosáhla 1 990 000 Kčs a náklady 1 491 000 Kčs. Odpracováno tu bylo 21 416 brigádnických hodin (z toho 10 739 zdarma).[269] Z plánovaných nákladů pro rok 1980 452 000 Kčs tu mělo být prostavěno 438 000 Kčs. Plánovaná hodnota díla na rok 1980 674 000 Kčs měla být dodržena.[270] Hala dokončena roku 1980.[271]  Podle K. Hofmana ale otevřena až v září 1983.[272]

Do plánu Akcí Z na rok 1979 zařazena i výstavba sociálního zařízení a kuželny u tělocvičny.[273] Šlo o dodatečné doplnění původního plánu. 12. června 1979 je schválila rada MěstNV. Kromě sociálního zařízení odsouhlasena v rámci této Akce Z  i výstavba kuželny.[274] Mělo jít o čtyřdrahovou kuželnu.[275] Budována jako náhrada za původní kuželnu, zbořenou v oné době při přístavbě sokolovny.[276] Kuželna vyrostla jako samostatný trakt připojený na jižní straně k sportovní hale. 11. června 2001 získal tento trakt dodatečně samostatné číslo popisné čp.1154/II. Stavebně ale je součástí komplexu sportovní haly. Podle jednoho pramene ovšem stavba kuželny začala ve 2. čtvrtletí 1978, to ale nejspíš započítává i přípravnou a projekční fázi.[277] Během celého roku 1979 na stavbě kuželny proinvestováno 127 400 Kčs (plán 160 000 Kčs) a vytvořena hodnota 50 000 Kčs (plán 101 700 Kčs).[278] Pro rok 1980 ještě zbývalo na stavbě kuželny vytvořit hodnotu díla 693 300 Kčs (a další 1 000 000 Kčs po roce 1980).[279] Náklady na rok 1980 plánovány ve výši 490 000 Kčs.[280]  Během roku 1979 tu odpracováno 3 200 brigádnických hodin (z toho 1 513 zdarma). Provedena hrubá stavba vstupní části a sociálního zařízení. Dokončení plánováno na rok 1982.[281] Pro rok 1980 na kuželně plánovaná hodnota díla 690 000 Kčs. Panovaly tu ale stejné problémy jako u výstavby tělocvičny (nedostatek pracovníků).[282] Kuželna měla mít hodnotu 952 000 Kčs, s náklady 682 000 Kčs (všechno z vlastních zdrojů města). Plánované náklady na rok 1980 177 200 Kčs (už beztak snížené) k září 1980 vyčerpány jen do výše 135 100 Kčs a plánovaná hodnota 200 000 Kčs do výše 170 000 Kčs.[283] Dle údajů z prosince 1980 tu z  plánu nákladů pro rok 1980 490 000 Kčs prostavěno jen 450 000 Kčs. Plánovaná hodnota díla na rok 1980 690 000 Kčs naplněna jen do výše 590 000 Kčs.[284]  V prosinci 1980 se uznává, že akce bude muset být ještě budována v roce 1981. Hodnota díla nyní vyčíslována na 2 100 000 Kčs.[285] Za 1. pololetí 1981 na stavbě kuželny proinvestováno 506 400 Kčs (plán 570 000 Kčs).[286] Vytvořená hodnota díla za rok 1981 tu dosáhla 810 000 Kčs, náklady 630 000 Kčs (plánováno přitom 592 000 Kčs[287]), odpracováno 16 093 brigádnických hodin (z toho 8 005 zdarma). Práce prý stále trpí nedostatkem pracovních sil a bude se muset pokračovat i v roce 1982.[288] Pro rok 1982 zde plán Akce Z počítal s vytvořením hodnoty díla 135 000 Kčs.[289] V září 1982 se zmiňuje, že práce budou prodlouženy o půl roku, protože jsou komplikace se zajištěním plynosilikátových stropních panelů.[290] Dokončení objektu tedy posunuto do konce roku 1982. Za rok 1982 prostavěno na kuželně 132 000 Kčs (plán 132 800 Kčs) a vytvořena hodnota 176 000 Kčs ve shodě s plánem. V prosinci 1982 se uvádí, že obě akce, tedy tělocvična a přilehlá kuželna se sociálním zařízením prakticky končí. Jejich kombinovaná plánovaná hodnota od počátku výstavby vyčíslena na 3 980 000 Kčs, plánované náklady 2 780 000 Kčs. Na obou akcích odpracováno 56 075 brigádnických hodin (z toho 26 797 zdarma).[291]  Celková hodnota díla u kuželny a sociálního zařízení udávána na 1 100 000 Kčs.[292]

V roce 1982 u sportovní haly vybudováno parkoviště.[293] Parkovací plocha vyplnila celý prostor bývalé zahrady sokolovny, mezi historickou budovou sokolovny a novou sportovní halou. Na východní straně haly vzniklo další parkoviště, změny se dotkly i vyústění komunikace od nákladního nádraží. 13. října 1981 také rada MěstNV projednala a schválila výstavbu komunikace k nákladnímu nádraží a její zařazení do Akce Z v roce 1982.[294] Výstavbě sportovní haly musel koncem 70. let 20. století ustoupit původní dům čp.140/II, zvaný „U Černých“ nebo „zahradnictví U Černých“. Šlo o poslední objekt z původní zástavby Kozlerovy ulice, která byla jinak plošně zbořena už počátkem 70. let. O domu podrobněji viz výše, v rámci popisu zaniklé Kozlerovy ulice.

Technický stav haly, která ve své době nepochybně odpovídala dobovým standardům, už na počátku 21. století vyžadoval dílčí opravy a rekonstrukce. Sportovní klub Basketbal proto roku 2005 městu navrhl, aby objekt převzalo a provedlo nutné investice.[295] Na rok 2006 požádal sportovní oddíl město o dotaci na dofinancování rekonstrukce haly (osvětlení, výměna prosklených stěn). 30. května 2006 jednalo o věci zastupitelstvo města a odsouhlasilo poskytnutí subvence ve výši 200 000 Kč. Další 1 000 000 Kč dalo basketbalovému oddílu ministerstvo školství. Hodnota celé investice vyčíslena na 1 350 000 Kč, zatím ale nebylo dokončeno výběrové řízení na prováděcí stavební firmu.[296] O dotaci požádal v roce 2006 i kuželkářský klub sídlící v téže budově. Po městu chtěl 150 000 Kč na odkup kotelny. Šlo o výtopné zařízení od firmy TESO ALFA, která kotelnu dodala a provozovala, ale nyní s tím hodlala přestat. Takovou sumu ale město v rozpočtu nenašlo, a proto 30. května 2006 zastupitelstvo odsouhlasilo subvenci ve výši 50 000 Kč.[297] 21. května 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo města přidělení dotace 250 000 Kč Sportovnímu kuželkářskému klubu na opravu podlah.[298] V létě roku 2007 byla po měsíční odstávce zprovozněna v kuželně SKK Rokycany nová čtyřdráha. Rekonstrukce se týkala i automatických stavěčů a zásobníků na koule. Investice vyšla na víc než 1 000 000 Kč. Město přispělo 250 000 Kč, část nákladů uhradili členové oddílu vlastními příspěvky.[299] Na rok 2008 požádal Sportovní klub Basketbal město o investiční dotaci 325 703 Kč na rekonstrukci otopových těles. Zastupitelstvo města ale tuto dotaci neschválilo.[300]

 

 

 

3.1.7. Stavební vývoj sokolovny po roce 1989

V červenci 1991 byly v okolí sokolovny nainstalovány sloupy z betonových skruží, určené pro výlep plakátů.[301] V listopadu 1991 pak proběhla oprava fasády křídla sokolovny obráceného k železničnímu podjezdu. V přízemí tohoto traktu, směrem do chodníku, zřízeny vertikálním protažením a horizontálním zúžením stávajících okenních otvorů dvoje dveře do nově vytvořeného prodejního prostoru. Starší fasáda otlučena v přízemí tohoto křídla až na holou zeď, stejně jako zašlý obklad z načervenalých dlaždic. Nová fasáda pak provedena hladkou bílou omítkou, dveře do nové prodejny natřeny jasně červenou barvou.[302] Daleko výraznější ale byly změny majetkoprávního rázu. 31. prosince 1991 připadl celý objekt zpět sokolské obci.[303] Provoz a údržba ale představovaly trvalé a nemalé náklady. Od roku 1993 přestal okresní úřad dotovat provoz sokolovny, v srpnu 1992 kvůli tomu jednali sokolové ze zástupci vedení města. Oznámili radnici, že budou muset podstatným způsobem zvýšit ceny pronájmů místností a sálů pro společenské akce.[304] Sokolové po městu požadovali stále větší dotace na vyrovnávání ekonomických ztrát a naznačovali, že bez dotací mohou objekt uzavřít a město nebude mít, kde pořádat kulturní akce, plesy, koncerty apod. Na počátku roku 1993 dohodnuta obecní dotace 650 000 Kč, v polovině roku 1993 ale sokolové požadovali dalších 350 000 Kč. Na rok 1994 již požadavky vzrostly na 1 400 000 Kč. Svůj podíl na tom měla i neefektivně navržená budova. Objekt byl totiž od 80. let 20. století vytápěn z kotelny nedalekého závodu Škoda.[305] V sokolovně pro začala s výstavbou samostatné kotelny podle projektu firmy SEAP Rokycany. Práce prováděla firma SIOR. Kvůli složitým podmínkám se musel dodatečně přepracovávat projekt a práce se o něco opozdily. 25. října 1994 každopádně začal zkušební provoz kotelny a do konce října měla být předána.[306] Jejím zprovozněním sokolovně prudce klesly náklady na vytápění.

Rokycanská radnice na stoupající finanční požadavky sokolů reagovala protitahem, koupila objekt střelnice v ulici Míru, který chtěla přebudovat na kulturní zařízení, aby tak město nebylo závislé na sokolovně.  7. prosince 1993 zastupitelstvo plán schválilo.[307] Mělo tak vzniknout alternativní společenské zařízení. Jenže po komunálních volbách roku 1994 došlo k obratu, nová radniční koalice s projektem přestavby střelnice nesouhlasila a prodala ji soukromému podnikateli. V střelnici sice také vznikl společenský sál, ale role sokolovny jako hlavního kulturního stánku v Rokycanech se tím (prozatím) neumenšila. O objektu střelnice podrobněji pojednáno v kapitole „ulice Míru“. Tok obecních subvencí do ztrátové sokolovny mezitím pokračoval. V roce 1995 dostali sokolové od města jen 200 000 Kč a dostali se do dluhů.  Museli proto zrušit videopůjčovnu, rozprodat kazety a utržených 160 000 Kč použít na uhrazení aktuálních faktur. Sokolská obec proto opět vyvinula tlak na město, aby jí poskytlo dalších 700 000 Kč na kulturní akce a 300 000 Kč na provoz a údržbu budovy.[308] Na rok 1996 už město muselo sokolům poskytnout 1 000 000 Kč, z toho 650 000 Kč na kulturní program, 350 000 Kč na provoz. A dalších 360 000 Kč šlo z obecního rozpočtu na opravy budovy (z toho 146 000 na rekonstrukci střechy, 60 000 Kč na zpracování požárního posudku budovy, 55 000 Kč na pojištění budovy, 50 000 Kč na splátku Škodě Ejpovice za nábytek).[309]

V létě roku 1997 proměněn malý sál sokolovny (vzniklý při přestavbě v 80. letech) znovu na tělocvičnu.  Sokolové tím chtěli získat vlastní prostory pro tělovýchovu, do té doby cvičili v pronajatých prostorách v nedaleké sportovní hale čp.1033/II.[310] Poprvé se myšlenka na využití malého sálu objevila na zasedání Sokolské župy Rokycanovy v listopadu 1996. Sokolové argumentovali ekonomickými důvody, potřebují prý disponovat vlastní tělocvičnou a neutrácet za pronájem cizích zařízení. Kdyby prý na ně byla bývala převedena sousední sportovní hala, nemuseli by k tomuto řešení sáhnout.[311]  Sportovní halu do svého majetku sokolové nezískali, protože po roce 1989 ponechána ve vlastnictví TJ Škoda.[312] Město jejich záměr sice nevítalo s nadšením, ale respektovalo právo majitele sokolovny rozhodnout o jejím funkčním využití. Dle údajů z konce roku 1996 se s přestavbou mělo začít nejdříve v 2. polovině roku 1997.[313]  V polovině srpna 1997 už sál zrušen a přestavba na tělocvičnu probíhá.[314] V lednu 1997 se v Rokycanském deníku objevil návrh jistého Antonína Mrzeny, který zamýšlel ponechat malý sál jeho kulturnímu využití, sportovní aktivity přesunout zčásti do sportovní haly (což byla ovšem jen hypotetická možnost, podmíněná převodem objektu na sokolskou obec), zčásti do prostoru mezi sokolovnou a sportovní halou, kde by na místě stávajícího parkoviště vzniklo venkovní hřiště, od Jiráskovy ulice oddělené hradbou keřů.[315] Šlo ale jen o nezávaznou úvahu.

Vnější podoba sokolovny se za 30 let po pádu komunistického režimu příliš nezměnila. Staronový vlastník neměl dost peněz na provedení celkové revize jejího vzhledu tak, aby smazal chladné a úpadkové socialistické zásahy. V polovině 90. let začali sokolové aspoň usilovat o navrácení plastik sokolů na korunní římsu budovy. Původní sochařská forma od V. Koukolíčka se ale nedochovala, sokolská obec pro vytipovala jiný vzor. Náklady na 1 metr vysokou a 1,75 metru širokou plastiku sokola z tvrzené pryskyřice ale odhadnuty na 25 000 Kč a sokolové proto museli vyhlásit na její pořízení sbírku.[316] Počátkem roku 1998 plastika sokola už stojí nad korunní římsou budovy, směrem do Jiráskovy ulice.[317] 8. července 2003 byla uvnitř sokolovny odhalena pamětní deska připomínající výročí jejího vzniku. Na desce nápis: „V UPOMÍNKU NA 100. VÝROČÍ OTEVŘENÍ SOKOLOVNY“.

Pozvolné chátrání sokolovny nakonec vyústilo v havarijní stav. Od 21. října 2016 tak byl zcela uzavřen hlavní společenský sál a přilehlé salonky v historické budově. Statika objektu byla narušená kvůli napadení stropů dřevokaznou houbou.[318] Něco podobného se o pár let dříve přihodilo v budově ZŠ v ulici Míru a i tam to mělo za následek dočasné uzavření objektu. Jenže zatím základní školu vlastnilo město, které ji urgentně zcela opravilo, sokolovna se potýkala s finančními problémy, které generální rekonstrukci ve vlastní režii neumožňovaly. Budova tak byla zcela opuštěna. Dluhy rokycanské sokolské organizace se následně projednávaly i u soudu, byl obžalován bývalý starosta této tělovýchovné jednoty Vladimír Lisner.[319] Město bylo postaveno před velké finanční a manžerské rozhodnutí, zda objekt převzít a opravit. Starosta města Václav Kočí se v roce 2017 vyjádřil, že obec nemůže nečinně přihlížet zákniku sokolovny a že nevylučuje její výkup a rekonstrukci. Město poskytlo sokolům půjčku na splacení dluhů a nyní mělo rozhodnout, jestli bude chtít půjčku splácet nebo výměnou za umazání dluhu sokolům převezme objekt sokolovny do svého majetku. Sokolská organizace každopádně na rekonstrukci budovy peníze neměla. Odhad, který si nechala zpracovat, mluvil o nákladech 44 000 000 Kč. Urgentní opravu potřeboval napadený strop, naopak krov prý nevykazoval závažnější problémy. V městském zastupitelstvu nebyl záměr převzít sokolovnu přijat jen souhlasně. Opozice si vyžádala zpracování posudku technického stavu budovy, což bylo zadáno plzeňské firmě Torion. V srpnu 2017 mělo zastupitelstvo hlasovat o případném převzetí objektu.[320] Převod na město nakonec byl schválen. Otázkou nyní bylo, jak a za budovu opravit. Objevovaly se totiž i varianty její demolice a výstavby nového objektu. Věci se daly do pohybu koncem roku 2018 po komunálních volbách. V únoru 2019 o způsobu opravy a následného nového využití objektu jednalo zastupitelstvo.[321] V červnu 2019 se o záležitosti opět jednalo na zastupitelstvu města. Vedení města nyní navrhovalo možnost provést pouze skromnější nejnutnější opravu stropu tak, aby se sokolovna mohla po zhruba do jednoho roku opět otevřít pro společenské akce. Teprve potom by se určilo, jak a zda provádět generální rekonstrukci. Městská rada předtím schválila, že nechá na takovou opravu vypracovat projekt. Cena projektové dokumentace odhadována na zhruba 150 000 Kč, náklad na rekonstrukci na asi 10 000 000 Kč.[322]

Převodem na město patrně byla sokolovna zachráněna před dlouhým chátráním, pokud by zůstala v majetku zadlužené sokolské organizace, nebo před nevyzpytatelným využitím, kdyby skončila v dražbě. Stále ale není jasno, jaký bude její osud. Varianta demolice historické budovy by byla tragickou pointou její víc než stoleté existence. Stavba přesné kopie zchátralé budovy sice může působit jako bezproblémové řešení, ale architektonická cena domů je i v jejich autenticitě, což by sterilní novostavba, tvářící se jako dílo z počátku 20. století, nesplňovala. A případé zcela nové architektonické ztvárnění objektu je rizikem. Jen výjimečný projekt by mohlo ospravedlnit, že z tváře města zmizí objekt, který do jisté míry definoval reprezentativní výstavbu na okružní třídě. V každém případě je nutné, aby nebyl ani v jedné z variant ponechán esteticky úpadkový stav fasády objektu, vzniklý rekonstrukcí za normalizace, kdy byly setřeny štukatury a další umělecké detaily průčelí. Pokud by došlo k jejich citlivé rehabilitaci, okamžitě se změní i účinek budovy.

 

 

 

 

3.2. Ulice ke starému nádraží (Svazu bojovníků za svobodu)

3.2.1. Založení a urbanistický vývoj ulice Svazu bojovníků za svobodu

To, že sokolovna je nejstarším objektem na okružní třídě, není tak docela pravda. Už v letech 1861-62 zde současně s výstavbou železniční trati Praha-Plzeň postaveno staré nádraží čp.310/II (stojí vedle sokolovny na jižním konci nynější ulice Svazu bojovníků za svobodu). Podle K. Hofmana se ale stavba nádraží protahovala a samotná budova byla dokončena až roku 1865.[323] Je to každopádně jednoduchý, pozdně klasicistní patrový objekt, postavený v typickém slohu rakouského „eráru“. Roku 1931 bylo otevřeno nové nádraží na náměstí 5. května a staré nádraží tak přišlo o svůj význam. Budova byla do konce 1931 adaptována na kanceláře železničářů.[324] Podrobný popis objektu starého nádraží v kapitole „železniční architektura“.

V době, kdy nádraží vyrostlo, ovšem ještě okružní třída neexistovala. Rozmach dopravy a logické posilování pozic pozemků okolo nádraží ale už tehdy vedlo k urbanistickým úvahám o založení nové městské třídy, nikoliv okružní, ale radiální. Takové, která by spojila Masarykovo náměstí s nádražím. Tato nová městská třída opravdu vznikla, jde o nynější ulici Svazu bojovníků za svobodu. Projekt okružní třídy s tím nebyl v rozporu a po roce 1900 jsou okružní třída (Jiráskova ulice) i zamýšlená nádražní radiála vědomě koncipovány jako centrální okrsek nové městské výstavby (i proto právě na jejich křížení vyrostly tak významné stavby). Vytýčena zde byla nová široká ulice (dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu), namířená na osu nádražní budovy, podél níž roku 1903 vyrostla výše zmíněná sokolovna, roku 1905 gymnázium a roku 1927 okresní úřad (o nich viz níže). Celý projekt ale potom ztratil dynamiku. Zůstal jen úsek mezi starým nádražím a Knihovou ulicí od délce cca 150 metrů, přičemž napojení na Masarykovo náměstí nebylo nikdy definitivně dořešeno a místo něj tu vznikl jen skromný  průchod pro pěší v domě čp.126/I (namísto zamýšleného průlomu této nové třídy přímo do dnešního Masarykova náměstí). Výstavba železničního podjezdu v letech 1926-27 navíc zahltila ulici před starým nádražím dopravou a vytlačila z ní postupně pěší ruch. Plánovaná nádražní třída se v té době začala formovat podél Palackého ulice, která vedla k novému nádraží. Přesto zástavba podél ulice Svazu bojovníků za svobodu má velmi kvalitní úroveň a kromě sokolovny je sem natočeno několik dalších význačných staveb.

 

 

 

3.2.2. Technický vývoj ulice Svazu bojovníků za svobodu

Již na fotografii z roku 1909 existoval podél objektu sokolovny směrem do ulice Svazu bojovníků za svobodu chodník. Samotná vozovka tehdy ještě nedlážděná.  Za plotem sokolovny, na předzahrádce, vysázeno několik listnatých stromů s kulovitou korunou. Na protější straně ulice, u domu čp.193/II vysazena řada mladých listnatých stromků.[325] Nedlážděnou zůstávala ulice ještě roku 1918.[326] V roce 1927, po dokončení nové budovy okresních úřadů, obec řešila nutnost upravit chodníky okolo této novostavby. Jednalo se o rozšíření chodníku při úřední budově do Jiráskovy třídy i na straně a proti gymnáziu. Odhadované náklady na úpravu chodníků byly 10 000 Kč. Konstatováno, že akci nutno provést ihned a náklady dány do mimořádného rozpočtu na rok 1927. V květnu 1927 tuto investici schválilo i obecní zastupitelstvo.[327]  V téže době si další investice vyžádalo dokončení podjezdu u sokolovny.  26. června 1927 vzala městská rada na vědomí protokol ze 7. června 1927 o úpravě vozovky a chodníku v Jiráskově třídě v přeložené okresní silnici do podjezdu.[328] 27. července 1927 se městská rada usnesla provést jako nutné práce: rozšíření mozaikového chodníku na západní straně sokolovny o 1 metr (cca 2500 Kč), upravit spojení tohoto chodníku s chodníkem na severní straně sokolovny a obstarat práce spojené s přeložením chodníku na severní straně sokolovny (cca 1500 Kč).[329]  3. srpna 1927 městská rada schválila návrh městské technické kanceláře, aby chodník u Bäumelova domu (čp.193/II) byl proveden podobným způsobem jako na protější straně u sokolovny. Náklady cca 4000 Kč se měly uhradit z lesního rezervního fondu.[330] 17. srpna 1927 pak městská rada rozhodla, že v otázce rozšíření chodníku před budovou nádraží se má obec zeptat majitele sousední zahrady, se kterým orgánem obce uzavřel úmluvu o postoupení na chodník.[331]

V září 1927 pak skutečně jedná zastupitelstvo města o povolení nákladu na úpravu chodníku před dosavadním nádražím. V důsledku výstavby podjezdu u sokolovny totiž nutno upravit chodníky po obou stranách ulice. Státní dráha jako investor podjezdu zaplatila výstavbu široké dlážděné vozovky a oboustranného mozaikového chodníku, ovšem jen do šířky 2 metry. Město nicméně chtělo chodníky rozšířit na 3 metry, upravit po obou stranách ulice pruhy trávníků a osadit je stromy. 27. července 1927 proto městská rada uložila technické kanceláři, aby zajistila rozšíření chodníků na 3 metry.  Na straně podél sokolovny měly náklady dosáhnout cca 2500 Kč. Složitější to bylo na druhé straně ulice, podél domu čp.193/II. Úpravu totiž komplikovalo to, že plot zahrady vystupoval do ulice. Plot přitom nebyl zkolaudován a odporoval regulační čáře. Obec proto jednala s majitelem čp.193/II. Dohodnuto, že majitel odstoupí potřebný pruh a obec postaví nový plot. Náklad na rozšíření chodníku na této straně odhadnut na cca 4000 Kč. Zastupitelstvo to odsouhlasilo.[332] V říjnu 1927 městská rada souhlasila s tím, že přeložení hradby u čp.193/II za účelem opravy chodníku se provede na náklady obce.[333] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i rozšíření chodníku u sokolovny a u J. Bäumla za 8500 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou). Dalších 18 200 Kč mělo jít na chodník u gymnázia a úřední budovy (celá částka kryta půjčkou) a 63 000 Kč na dlažbu mezi gymnáziem a úřední budovou (i zde celá suma pokryta půjčkou).[334]  Podle výkazu investic bylo ještě v období od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za rozšíření chodníku k nádraží u sokolovny a pana Bäumla, 2 301,02 Kč.[335] V červenci 1928 se tato akce uvádí hotová. Rozpracovaná byla i akce chodník u gymnázia a úřední budovy, na kterou již vynaloženo 5 550,39 Kč.[336] 

V lednu 1928 navrhl starosta města na schůzi městské rady pro snížení nezaměstnanosti provést úpravu některých ulic, a to mimo jiné dlažbu mezi gymnáziem a úřední budovou za 63 000 Kč a rozšíření mozaikového chodníku u gymnázia. Návrh starosty schválen.[337] V únoru 1928 tento záměr přivítala i obecní stavební komise.[338] Jenže v červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci úprava komunikace mezi gymnáziem a úřední budovou za 63 000 Kč vyškrtnuta z rozpočtu. Zrušena byla i výše uvedená výstavba chodníku mezi gymnáziem a úřední budovou (přesto, že už na ní utraceno 5 550,39 Kč).[339] V září 1929 jednalo obecní zastupitelstvo o úhradě nákladů na vydláždění ulice mezi úřední budovou a gymnáziem. Přednosta okresního úřadu JUDr. F.Kumpf totiž upozornil obec na nevhodný stav této komunikace a doporučil, aby ji obec upravila. Vypočteno, že pokud by se použila na úpravu vozovky technologie „bitumulsování“ (myšleno asfaltování), náklad by dosáhl jen 24 202 Kč (asfalt by měl ale životnost jen 5 let). Náklad na výdlažbu žulovými kostkami spočten na 43-46 000 Kč. 6. září 1929 pak doporučila městská rada žulové kostky a navrhla provést výpůjčku 46 000 Kč z lesního rezervního fondu. Zastupitelstvo to schválilo.[340] Podle zápisů z jednání rady z 6. září 1929 ale šlo o částku 40 000 Kč. Práce se měly provést současně s úpravou Jiráskovy třídy.[341] Na schůzi obecní finanční komise v září 1929 se zase mluví o Souhlasu s uzavřením půjčky z lesního rezervního fondu na úpravu komunikace mezi úřední budovou a gymnáziem ve výši 43-46 000 Kč.[342] V listopadu 1929 schválena městskou radou nabídka J. Chmelíka na provedení dlaždičských prací před úřední budovou.[343] V prosinci 1929 ale na schůzi městské rady na dotaz R. Šlesingera starosta sdělil, že práce na dláždění ulice před gymnáziem uvázla kvůli potížím se získáním dlažebního kamene.[344] V lednu 1930 městská rada povolila k vyplacení účet pro J. Chmelíka za dlaždičské práce ve výši 12 050,10 Kč.[345] V lednu 1930 městskou radou na vědomí taky vzata stížnost R. Jaroše na provádění dlaždičských prací v třídě Čsl. legií. Stížnost prý obsahovala urážky, městské technické kanceláři nicméně uloženo zjistit, zda použitý dlaždičský písek dostatečně váže dlažbu.[346] Koncem ledna 1930 se po přečtení zprávy městské technické kanceláře o jakosti dobřanského písku používaného k dlažbě rozhodla městská rada dotázat měst Beroun a Plzeň, odkud a za kolik berou písek na dlažbu.[347] S tímto šetřením může souviset i rozhodnutí městské rady z dubna 1930, kdy usneseno, že na návrh R. Šlesingera se městská technická kancelář přesvědčí o kvalitě písku, který V. Šedivec kope na pozemku č.kat.1694 (v prostoru u dnešních Husových sadů) pro dlažební účely.[348] Počátkem května 1930 městskou radou na vědomí vzat výsledek řízení na opravu dlažby před úřední budovou a rozhodnuto, že J. Chmelíkovi se uvolní zbylá záloha.[349] V květnu 1930 městskou radou usneseno předláždit mozaikový chodník u budovy gymnázia.[350] Na schůzi městské rady v květnu 1931 pak rozhodnuto o tom, že J. Chmelíkovi se uvolňuje kauce 1 200 Kč za vydláždění třídy Československých legií.[351] V listopadu 1931 městská rada souhlasí s převzetím vozovky od Jiráskovy třídy, okolo sokolovny až za podjezd od železniční správy s podmínkou, že železniční správa dá jednorázový příspěvek 1 500 Kč.[352]

Významným prvkem ulice Svazu bojovníků za svobodu je nyní částečně dochovaná oboustranná alej tvořená japonskými třešněmi (sakurami).  Předcházela jim podobná alej z kulovitých akátů, která tu byla vysazená roku 1921.[353] V lednu 1928 obecní okrašlovací komise doporučila, pokud budou peníze, vysadit na místě stávajících kulovitých akátů mezi nádražím (myšleno staré nádraží) a parkem u průchozího domu (tedy čp.126/I, kudy se prochází na Masarykovo náměstí) pyramidální duby a buky.[354] Obecní správní komise v lednu 1931 posoudila návrh městského zahradníka J. Brožka na ořezání stromů v ulici od průchodu k nádraží a doporučila rozhodnout až po místním ohledání.[355] V roce 1954 upozorňuje MNV, že před gymnáziem uhynuly některé stromy a bude nutno provést náhradní výsadbu.[356] V roce 1965 či 1966 provedena před starým nádražím výsadba dvou jeřábů. Ve stejné době vysazeny před objektem okresního úřadu 2 azalky a 1 rododendron.[357] V prosinci 1956 sem instalovány nové betonové lampy veřejného osvětlení z tenkostěnného betonu.[358] Někdy po roce 1965, ale před rokem 1970 provedly Technické služby města opravu chodníku před tehdejší budovou Okresního národního výboru (čp.68/I).[359] Zpřesnění této datace přináší údaj z listopadu 1967, podle kterého již je úprava chodníku před okresním výborem hotova.[360] Roku 1974 provedena bezprašná úprava chodníku od sokolovny k podjezdu železniční trati.[361] Další práce probíhaly v ulici v roce 1979. V prosinci 1979 se uvádí, že prováděny výkopy od ulice Pod Ohradou až k budově ONV (pozdější okresní úřad) a že Technické služby provádějí konečnou úpravu rabátek a chodníků kolem LŠU (čp.193/II). Šlo o součást napojování inženýrských sítí z nově dokončeného sídliště Jižní předměstí na celoměstské sítě, konkrétně plynovodu.[362]

V květnu 1995 provedla jistá plzeňská firma částečné přeasfaltování chodníků v ulici, narušených předtím výkopy telefonních kabelů. Šlo o úsek po východní straně ulice, mezi starým nádražím a Jiráskovou ulicí.[363] V březnu 2007 provedena na křižovatce ulice Svazu bojovníků za svobodu a Jiráskova předlažba přechodu pro chodce na jihovýchodním nároží křižovatky (u sokolovny). V 2. polovině března 2007 již položena nová dlažba z betonových prefabrikátů se středovým signálním (zdrsněným) povrchem a bezbariérovým vstupem na přechod pro chodce přes Jiráskovu ulici. Staveniště zatím oploceno, ale dlažba již hotova. Úsek nové dlažby dosáhl asi 10 metrů do ulice Svazu bojovníků za svobodu směrem k jihu.  Počátkem dubna 2007 pokračují práce i na jihozápadním nároží křižovatky (u čp.193/II), kde položena analogická dlažba. V rámci úpravy došlo k posunutí přechodu pro chodce přes ulici Svazu bojovníků za svobodu o cca 10 metrů směrem k jihu, dále od vlastní křižovatky.[364]  Šlo o součást širší celoměstské akce na výstavbu bezbariérových tras. Tato akce spolufinancována Státním fondem dopravní infrastruktury.[365] 21. září 2006 vypsalo město na provedení bezbariérových přechodů v Rokycanech výběrové řízení. Výsledky tendru vyhlášeny 9. října 2006. Zakázku získala firma RUMPOLD-R, s.r.o. z Rokycan s nabídkovou cenou 1 445 768 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 30. dubna 2007.[366] 4. prosince 2006 rozhodlo zastupitelstvo města v rámci sestavování provizorního rozpočtu na rok 2007 o nepřekročitelném investičním limitu na jednotlivé již rozpracované akce. V případě akce „Mobilita-bezbariérové trasy“ byl tento limit stanoven na 1 325 000 Kč.[367] 25. června 2007 zastupitelstvo města schválilo přijetí navýšení dotace na výstavbu bezbariérových přechodu pro chodce v Rokycanech o 69 000 Kč.[368]

 

 

 

3.2.3. Vývoj pojmenování ulice Svazu bojovníků za svobodu

Ulice se před rokem 1918 nazývala Gymnasialní třídou (tak zachycena na mapě z roku 1907).[369] Ihned 28. října 1918, v euforii z vzniku samostatného státu, přejmenována spontánně na ulici Českých Legií.[370] 29. prosince 1919, kdy město formálně revidovalo celý systém pojmenování veřejných ulic v Rokycanech, kodifikována jako Třída československých legií.[371] V dobovém zápisu z jednání zastupitelstva se ovšem ještě uvádí pouze Třída českých legií (patrně dodatečně upraveno).[372] Po německé okupaci musel být ale tento prvorepublikový název odstraněn. 21. prosince 1939 na schůzi městské rady navrženo přejmenovat ji na Gymnasijní třídu.[373]

Mezitím, počátkem 30. let 20. století, v souvislosti s další vlnou výstavby, konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu odložen návrh na pojmenování jedné takové nové ulice na Habrmanovu (dnešní Švermova ulice na Rašínově) s tím, že se názvosloví všech ulic bude řešit najednou.[374] 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech, přičemž změny se týkaly i některých ulic v starších částech Rokycan. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo prostranství před bývalým nádražím, od sokolovny až k podjezdu nazvat ulice U Sokolovny.  Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[375] Třída Československých legií tak nově zkrácena a ukončena už na křižovatce s Jiráskovou třídou. Zároveň ale stanoveno, že Marklova (dnešní Dukelská) ulice začíná až za podjezdem a nikoliv u sokolovny, což by nasvědčovalo tomu, že už před rokem 1935 měl nejjižnější úsek dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu samostatný název (Marklova ulice).[376]

Separátní název ulice U Sokolovny doložen ještě na mapě z roku 1940, ale pak přezváno na ulici U Podjezdu.  Oběžník Okresního úřadu z 26. listopadu 1941 totiž nařídil s ohledem na změněné státoprávní poměry a na rozpuštění České obce sokolské odstranit veřejné připomínky sokolů. 11. prosince 1941 městská rada doporučila ke schválení přejmenování a 24. února 1942 to schválilo i obecní zastupitelstvo.[377] Po 2. světové válce už samostatné označení tohoto úseku zaniklo.

V rámci širší rekodifikace uličních názvů, kterou provedl svým usnesením MNV 25. července 1946 měl být ponechán válečný název Gymnasijní ulice.[378] Dne 16. srpna 1946 ovšem prosadil Antonín Jodas (národní socialista) v radě MNV, aby v rámci rozsáhlého přejmenování rokycanských ulic došlo i ke zpětné změně Gymnasijní ulice na ulici Československých legií. Návrh schválen všemi hlasy a 26. srpna 1946 potvrzen plénem MNV.[379] Šlo o drobné vítězství nekomunistické části radnice, protože tak byl připomenut prvorepublikový legionářský kult. V červenci 1951 přejmenována na ulici Svazu bojovníků za svobodu.[380] Změnu navrhla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[381] Tento název, snad pro svoji dvojznačnost, ponechán i po roce 1989. V listopadu 1991 ovšem místní Klub angažovaných nestraníků neúspěšně navrhoval její přejmenování na ulici Bojovníků proti fašismu.[382]

 

 

 

3.3. Dům čp.193/II

Objekt čp.193/II na nároží Jiráskovy ulice a ulice Svazu bojovníků za svobodu je pozůstatkem oné doby, kdy toto nároží bylo pro blízkost k tehdejšímu nádraží jedním z nejlukrativnějších pozemků v Rokycanech. Patrový novorenesanční dům ukazuje, podobně jako Steinerův dům čp.1/II, dekorativní podobu eklektického činžovního domu z přelomu 19. a 20. století. Do Jiráskovy ulice sedmiosý, do vedlejší ulice pětiosý dům je akcentován nárožním arkýřem s půlkruhovým oknem, štukovými ornamenty a kupovitou věžičkou. Fasáda má podobný styl, jaký byl až do rekonstrukce v 80. letech 20. století k vidění na sokolovně. V parteru je pásová rustika, v patře vedle arkýře je naznačeno bosování. Okna v patře završují trojúhelníkové nebo segmentové frontony.

Podle K. Hofmana se dům čp.193/II poprvé připomíná již roku 1879.[383] Tomu ale neodpovídá číslo popisné, které naznačuje svou výší spíše na vznik v závěru 19. století. A pro tuto možnost svědčí i zpráva z dobového tisku, který v březnu 1898 píše, že v letošním roce bude provedena Václavem Jelínkem, majitelem pily v Rokycanech, výstavba velkého nárožního domu na rohové parcele u nádraží. Stavba bude prý zahájena co nejdříve a provede ji stavitel B. Ryšavý.[384]

Původně soukromý dům za 2. světové války arizován, pak vrácen původním majitelům. Od roku 1945 zde měl v pronajatých místnostech sekretariát okresní výbor KSČ, postupně komunisté vytlačili ostatní byty a zabrali celou budovu. 26. března 1958 schválila rada MNV záměr koupit dům do svého vlastnictví tak, aby jej pak mohla opravit a obratem předat do trvalého pronájmu komunistické straně. Městu se podařilo dohodnout s hlavním majitelem, MUDr. Alfrédem Blumkou z Bzence, ale muselo ještě vyjednat odkup se dvěma dalšími podílníky, kteří ovšem pobývali v zahraničí (ing. Leo Polesie ve Švédsku a Marie Polesiová v Irsku).[385] Jednání bylo úspěšné a v září 1958 již generální oprava domu v režii města probíhá. Šlo o nové omítnutí fasády, rekonstrukci střechy a částečně i adaptaci vnitřní dispozice.[386] V 3. čtvrtletí 1958 se zmiňuje pokračování oprav, měly být dokončeny do závěru roku 1958.[387] Náklady na tuto akci dosáhly 136 405, 36 Kčs.[388] Dne 8. května 1970 na budově odhalena pamětní deska na počest 21 rokycanských komunistů zabitých během nacistické okupace. Roku 1976 deska přenesena na novostavbu sídla komunistické strany na rohu Jiráskovy ulice a Náměstí 5. května, kde je umístěna dodnes (viz níže).[389]

Na podzim 1972 (někdy mezi 26. zářím a 28. listopadem onoho roku) rozhodla rada MěstNV požádat Okresní výbor Komunistické strany Československa, aby po vystěhování z tohoto objektu jej dal k dispozici městu pro Lidovou školu umění.[390] V té době totiž město komunistům odsouhlasilo výstavbu jejich nového sídla na prestižním pozemku na náměstí 5. května (v prostoru U Libuše – viz níže). Tím se objekt čp.193/II výhledově uvolnil pro Lidovou školu umění a město tak mohlo přerušit snahy o adaptaci domu čp.178/I v Hradební ulici pro tyto účely. Na přelomu let 1973-74 (mezi 18. prosincem 1973 a 22. lednem 1974) se touto variantou zabývala rada MěstNV a rozhodla požádat radu ONV o stanovisko k přenechání objektu čp.193/II pro účely LŠU.[391] V únoru 1977 už se o přestěhování Lidové školy umění do objektu čp.193/II mluví jako o hotové věci.[392] Okresní výbor KSČ zde ale sídlil až do roku 1977, teprve pak sem přestěhována Lidová škola umění (LŠU). Ta zde zahájila činnost 27. listopadu 1978.[393] Adaptace na LŠU byla provedena v hodnotě 700 000 Kčs.[394] 15. února 1977 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru plánovacího a finančního požádat ONV o přidělení 500 000 Kčs na rekonstrukcí interiérů pro Lidovou školu umění a 50 000 Kčs na vybavení Lidové školy umění.[395] Na úpravu domu získal MěstNV v roce 1977 nakonec dotaci 150 000 Kčs.[396]

Podle zpráv z května 1977 už projektové práce skončeny a dokumentace předána dodavatelskému podniku (OSP Rokycany). Práce měly začít ve 3. čtvrtletí 1977 a dokončeny být v 1. čtvrtletí 1978.[397] Rekonstrukce domu čp.193/II nakonec provedena během 1. pololetí 1978. Náklady na ní dosáhly 600 000 Kčs (jinde v témž dokumentu uváděna přesnější suma nákladů 559 741 Kčs). Dle zpráv ze září 1978 už práce končí.[398] V listopadu 1978 už evidentně LŠU v budově fungovala, protože 21. listopadu 1978 jí rada MěstNV udělila pamětní plaketu u příležitosti zahájení vyučování v nově rekonstruované budově.[399] Na domě v době komunistického režimu umisťována různá propagandistická hesla. Počátkem 80. let zde visel transparent: „Ve jménu života, radosti a krásy za další rozvoj socialistické kultury.“[400] Po roce 1989 se sem ještě nakrátko vrátil sekretariát komunistů a 31. prosince 1992 dům koupila Všeobecná zdravotní pojišťovna, která tu má kanceláře.[401]

Mezi domem čp.193/II a objektem starého nádraží je dosud nezastavěná parcela. Jak nasvědčuje holá boční zeď domu čp.193/I, původně tu regulační plán předpokládal další výstavbu. Ta se ovšem neuskutečnila a pozemek je poměrně neadekvátně využíván jako zahrada se záhony a parkoviště pro automobily zaměstnanců zdravotní pojišťovny.  Počátkem roku 1988 se uvádí, že s odborem školství ONV se diskutuje o možnosti přístavby nového pavilonu k LŠU, zpracován prý už předběžný návrh, ještě nutno zpracovat nutné podklady.[402] Podle informace z dubna 1989 byla přístavba pavilonu LŠU uplatněna pro zařazení do 9. pětiletky.[403] Po přestěhování umělecké školy do jiné budovy ale plán opuštěn. Pokud by se v budoucnu našel investor se zájmem o dostavbu této proluky, mělo by to město podpořit.

 

 

 

 

3.4. Střední odborná škola (staré gymnázium) čp.112/I

3.4.1. Příprava a průběh výstavby gymnázia

Zdaleka nejvýstavnějším objektem, který na okružní třídě vyrostl zde, v blízkosti starého nádraží, je novobarokní budova gymnázia (dnes Střední odborná škola) čp.112/I z let 1904-05. Rokycany měly svou střední školu už v letech 1873-79, kdy ve městě existovalo nižší reálné gymnázium. V roce 1898 bylo obnoveno a umístěno do nové budovy v Ulici Míru.[404] Ta ale přestala vyhovovat a začalo se uvažovat o stavbě nové školní budovy. Na tehdejší stavební periferii, ale v blízkosti rychle se rozvíjející okružní třídy, vykoupilo město za 38 050 korun 11. května 1903 pozemek se stodolami a zahradou.[405]  Výstavbě školy musel ustoupit původní objekt čp.112/I. Jeho detailní popis se nalézá v kapitole „Knihova ulice“.

Projekt nového gymnázia vyhotovil c. k. vrchní místodržitelský inženýr Ferdinand Havlíček a jeho projekt byl 22. února 1904 schválen. 2. dubna téhož roku vybralo město za stavitele gymnázia ze 7 uchazečů firmu B. Ryšavého a Š. Wolfa.[406] Na parcele o ploše 922 metrů čtvertečních začal rychlým tempem vyrůstat palác nového gymnázia. Některé dny na stavbě zaměstnáno až 150 lidí. Už 6. srpna 1904 bylo dokončeno druhé patro, 1. října dokončena báň na věži a uloženy do ní různé pamětní listiny.[407] Dne 27. října téhož roku položena střecha a věž, 1. července 1905 odhalen vstupní portál, 9. srpna 1905 stavba kolaudována, 15. září 1905 se zde začalo vyučovat a konečně 28. září 1905 budova oficiálně otevřena, kdy vysvěcena vyšehradským kanovníkem Antonínem Wünschem.[408]  Stavbu gymnázia hradilo město, které si kvůli tomu půjčilo 400 000 K u městské spořitelny (suma určena i na stavbu opatrovny v dnešním parku U Saské brány). Plánované náklady na budovu gymnázia vypočteny na 330 061 K.[409]  V březnu 1919 jednalo obecní zastupitelstvo o jednorázovém splacení půjčky od pražské městské spořitelny na výstavbu gymnázia a opatrovny (v té době zbývalo ještě splatit částku 362 266,98 K) a půjčky od stejného ústavu na dostavbu gymnázia (tam zbývalo doplatit 44 094,69 K). Půjčka vypovězena dle rozhodnutí městské rady z 10. ledna 1919 a splatná byla k 15. červenci 1919. Kvůli vládnímu nařízení, regulujícímu peněžní transakce (zákaz výběru více než 50 % vkladů), ale splacení půjčky nebylo možné a zastupitelstvo záměr stáhlo.[410] Už roku 1907 bylo gymnázium „zestátněno“, čili napojeno na státní financování.[411]

Truhlářské práce provedl V. Kusý z klatov, klempířské Václav Páník, sklenářské Karel Pikolon, zámečnické Josef Splítek, malířské a natěračské firma Pikolon a Bastl, štukatérské R. Kočí z Plzně, prejzy na střechu dodala firma Elhenický ze Smíchova.[412] Ve sklepě instalován parní motor, který čerpal vodu ze studně na dvoře, později zrušené. Vodovod instalovala firma J. K. Rudolf z Plzně. V suterénu rovněž umístěna kotelna pro rozvod ústředního topení., které provedla firma Heim z Prahy. O tom, že po technické stránce byla budova gymnázia tehdejší absolutní špičkou v Rokycanech, svědčí i to, že se staveniště stalo atrakcí pro veřejnost a zájemci si za poplatek prohlíželi ústřední topení nebo ochoz věže.[413]  Jako zajímavost možno zmínit, že při výstavbě gymnázia roku 1904 nalezena na staveništi lebka divokého kance, přičemž poslední takový kanec prý uloven v Čechách v roce 1805.[414]

 

 

 

3.4.2. Architektonicko-umělecký popis objektu

Gymnázium se skládalo ze dvou objektů: vlastního školského paláce, otočeného do dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu, a na něj kolmého objektu dvorního traktu s tělocvičnou s kaplí, orientovaného do Knihovy ulice. Hlavní budova je dvoupatrová novobarokní stavba 64 metrů dlouhá a 22 metrů široká. Průčelí do ulice Svazu bojovníků za svobodu má monumentální, 14osou fasádou s dvouosým souměrným středovým rizalitem. Po stranách předstupují ještě do ulice boční křídla. Budova je korunována vysokou věží. Novobarokní sloh gymnázia je v dobovém kontextu v Rokycanech nepříliš obvyklý. Projektant zde dokázal odolat dobově populárnímu eklekticismu a vytvořil stylově čisté dílo inspirované vrcholně barokními šlechtickými sídly. Barokní neklid je tu zasazen do klasického římského tvarosloví. Nejzdobnější je středový rizalit s bohatou štukaturou a cenným pískovcovým portálem, který podle návrhu Františka Havlíčka vytvořil rokycanský kameník Jaroslav Lebruška.[415] K portálu s cennými dveřmi vede barokně zakřivené schodiště. Nad okny rizalitu zaujmou dekorativní suprafenestry. V úrovni prvního patra je v nich barevně vyveden ve štuku erb města Rokycan v barokní kartuši. Průčelí zde původně zdobil nápis: „Jubilejní gymnasium císaře a krále Františka Josefa I.“.[416] Věž nasedá nad korunní římsou vybíhající v trojúhelník. Po stranách má dvě niky s rokokovými vázami. Věž vybavena unikátními elektrickými hodinami od firmy Deckert&Homolka.[417] Střecha věže pokryta měděným plechem, nejníže je konická helmice, na ní ochoz, o patro výše lucerna vybíhající v úzkou jehlancovitou špičku. Svou výškou se věž gymnázia stala novou výškovou dominantou Rokycan. Parter hlavního průčelí je prostoupen pásovou rustikou. Mezi parterem a prvním patrem se nachází mohutná římsa, na níž nasedá řád římsko-jónských pilastrů, které probíhají až ke korunní římse. Střecha je mansardová. Nad postranními křídly jsou pěkné vikýře.

Za pozornost stojí i interiéry gymnázia. Vstupní vestibul za portálem před schodištěm je vyzdoben štukaturami a předsíňka u vchodu benátskou mozaikou z mramorových kostek na podlaze.[418] U vchodu také na stěnu umístěna po 2. světové válce pamětní deska zdejšího pedagoga B. Horáka, popraveného nacisty roku 1942.[419] Pravé boční křídlo přízemí vyplňoval byt ředitele školy s pěti pokoji a kuchyní. Na opačné, levé straně (do Knihovy ulice) se nacházel byt školníka (jeden pokoj a kuchyně). V přízemí dále kabinet tělocviku, zeměpisu a dějepisu, a taky studentská knihovna. V roce 1913 zde zřízena rovněž učebna chemie s kabinetem (chemie se tehdy stala samostatným předmětem, do té doby považována za součást fyziky). V prvním poschodí 4 učebny, v pravém bočním křídle sborovna, hovorna, ředitelna a školní archiv, v levém bočním křídle posluchárna přírodopisu s kabinetem a vchod do školní kaple.  V druhém patře opět 4 učebny, v levém křídle posluchárna fyziky s kabinetem, v pravém kreslírna s kabinetem.[420]

Dvorní budova má rozměry 23x11 metrů. Tento patrový objekt měl v přízemí tělocvičnu, v patře bývalou kapli, dnes změněnou na druhou tělocvičnu a aulu. Tělocvična měla kazetový strop. Počítalo se s ní původně i pro různá slavnostní shromáždění, koncerty apod.[421] Školní kaple pojatá jako velkorysý sakrální prostor, po zrušení v 50. letech 20. století sice ztratila svůj původní účel i mobiliář, ale vnitřní dekor se většinou zachoval (byť v nedůstojné adaptaci na tělocvičnu). Na kruchtě bývaly šestihlasé varhany od firmy Rejna & Černý. Fabionový strop kaple je bohatě zdoben štukaturou. V dochované nice, která uzavírala kapli, stával oltář od řezbáře Krejčíka, provedený podle návrhu architekta Havlíčka, po stranách doplněný o sochy sv. Cyrila a Metoděje z dílny akademického sochaře B. Kočího.[422] Oltář po zrušení kaple přemístěn do děkanského kostela P. Marie Sněžné, varhany do kostela na Vršíčku a sochy sv. Cyrila a Metoděje zničeny. Okna kaple měla malovaná skla od firmy Rehvald z Plzně, ta rovněž odstraněna. U dvorní budovy pak v následující době zbudován na jižní straně utilitární přístavek, kam umístěn sklad nářadí, nouzové schodiště a v přízemí sprchy.[423]

Fasáda gymnázia si udržuje vysokou zdobnost a smysl pro detail i na straně otočené do zahrady, která ale je bohužel dnes jen torzem původní parkové úpravy. V zahradě ovšem stojí vzácný strom jerlín japonský (Sophora japonica).[424] Ještě hodnotnější je poměrně vzácný exemplář jinanu dvoulaločného (Ginkgo biloba), který je zařazen mezi chráněné stromy okresu Rokycany. Stáří stromu odhadováno okolo roku 2000 na zhruba 80 let. Ve výšce 1,3 metrů je obvod kmene 187 cm. Výška stromu 13 metrů. Jinan v zahradě rokycanského gymnázia zařazen mezi chráněné stromy 21. listopadu 1985. V okruhu 10 metrů okolo něj vyhlášeno ochranné pásmo.[425] Ve skutečnosti jde o dvoustrom s dvěma kmeny. V roce 2006 uváděna výška 15 metrů a obvod jednotlivých kmenů ve výšce 1,3 m udáván na 113 a 150 cm.[426]

 

 

3.4.3. Další stavební vývoj objektu gymnázia do roku 1945

Původně gymnázium osvětlováno plynem, roku 1924 sem zavedena elektřina, zpočátku jen v ředitelně a sborovně, později ve všech místnostech.[427]  V květnu 1926 zastupitelstvo města schválilo půjčku 500 000 Kč u městské spořitelny na mimořádné výdaje obecního rozpočtu na rok 1926. Mimo jiné z ní mělo jít 12 500 Kč na zavedení ústředního topení do bytu ředitele gymnázia.[428] V červenci 1926 ale obecní zastupitelstvo schválilo změnu využití těchto 12 500 Kč. Ředitel ústavu Bohuslav Horák sám navrhl, že místo ústředního topení instaluje 2 americká kamna za 4 600 Kč a nechá instalovat v gymnáziu elektrické osvětlení za 6 713 Kč.[429] Podle zprávy o plnění obecního rozpočtu za rok 1926 (s údaji k 12. srpnu 1926) nebylo ještě z částky 12 500 Kč určených na tyto investice v gymnáziu utraceno nic.[430] V listopadu 1926 se opět na schůzi zastupitelstva uvádí, že městská rada doporučila obecnímu zastupitelstvu ke schválení změnu využití peněz určených na instalaci ústředního topení do bytu ředitele gymnázia, místo kterého měla být do budovy pořízena kamna a elektrické světlo.[431] V prosinci 1929 městskou radou vzato na vědomí, že oprava ústředního topení v gymnáziu bude stát cca 42 000 Kč, což se uhradí z mniškového fondu.[432] V lednu 1930 to, že oprava ústředního topení v gymnáziu bude stát cca 42 000 Kč a že se uhradí z mniškového fondu vzala na vědomí i obecní finanční komise.[433] V lednu 1930 řeší úhradu nákladu na opravu ústředního topení v gymnáziu obecní zastupitelé. Při obhlídce topení totiž zjištěno, že nutno provést generální opravu kotlů parního topení. Oprava provedena během prázdnin firmou J. Štětka z Královských Vinohrad za cca 42 000 Kč.  Městská rada pak navrhla uhradit částku z lesního rezervního fondu. Mezi zastupiteli se ale ozvaly i nesouhlasné hlasy. Josef Hofman se dotazuje, jak to že oprava původně rozpočtena na 8 000 Kč a nakonec stála 42 000 Kč. Nový kotel by podle něj nestál o mnoho víc. Václav Charvát zmínil, že problém je obecnější: ve sklepích gymnázia je vlhko a trubky to poškozuje. Nakonec úhrada oprav schválena s tím, že městská technická kancelář přeloží zastupitelstvu zdůvodnění nákladů.[434] V květnu 1930 pak zpráva městské technické kanceláře o opravách ústředního topení v gymnáziu vzata zastupitelstvem na vědomí.[435]

V květnu 1930 vystoupil na schůzi zastupitelstva města Václav Poláček a doporučil nezasypávat studnu v gymnáziu, protože odvodňuje okolní pozemek.[436] Už za 1. republiky se objevily návrhy na rozšíření areálu gymnázia, které vzhledem k dynamickému růstu počtu obyvatel Rokycan nemuselo natrvalo postačovat potřebám zdejšího školství. V srpnu 1930 rozhodla městská rada, že vzhledem k žádosti gymnázia o zakoupení sousedního pozemku pro eventuální rozšíření gymnázia se vyžádají informace o kupní ceně pozemku.[437]  V listopadu 1932 projednala samospráva nabídku Obchodního družstva na prodej č.kat.72 pro rozšíření gymnázia. Usneseno získat zbytek zahrady č.kat.72 od Obchodního družstva, přičemž projektant gymnázia ing. Ferdinand Havlíček, odborný přednosta ministerstva veřejných prací v.v. bude požádán o dobrozdání, zdali by budova gymnázia po estetické a stavební stránce snesla nástavbu 3.patra. U Ministerstva školství a národní osvěty se měly opatřit informace o možnosti získat na koupi č.kat.72 subvenci. Dále usneseno jednat i s majitelem zahrady č.kat.73 o zajištění předkupního práva na jeho parcelu pro případ, že by bylo nutné u gymnázia vybudovat internát.[438] Ze zamýšleného rozšíření areálu ale nebylo nakonec nic realizováno.

V září 1930 městská rada vyhověla žádosti gymnázia, aby byly opraveny varhany v kapli nákladem do 900 Kč.[439] V květnu 1933 usneseno městskou radou, že stavební úpravy v gymnáziu projednají R. Hejrovský a J. Brada s vedením gymnázia.[440] Koncem května 1933 pak samospráva rozhodla, že oprava žlabů a střechy na gymnáziu se může provést současně s opravou fasády, na což nutno zařadit do rozpočtu na rok 1934 potřebnou částku.[441]  Rozhodnutím městské rady ze srpna 1933 se zadává firmě A.Pikolon nátěr plotu u gymnázia.[442] Pro nedostatek financí nevyhověno v listopadu 1933 žádosti ředitelství gymnázia o výměnu podlah v tělocvičně.[443] V červnu 1934 jedná obecní zastupitelstvo o uzavření půjčky 750 000 Kč od Ústřední banky českých spořitelen (Sporobanka) k úhradě investic mimořádného rozpočtu na rok 1934. Už 26. října 1933 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno uzavření půjčky u tohoto ústavu ve výši 1 500 000 Kč, později ale půjčka snížena na 750 000 Kč a v této výši 6. prosince 1933 schválena okresním výborem. Teprve nyní vyřízena další půjčka u tohoto ústavu ve výši 750 000 Kč, 22. května 1934 ji městská rada doporučila ke schválení. Půjčka se měla mimo jiné použít na opravu omítky gymnázia (70 000 Kč).[444]

V prosinci 1936 ale město provedlo vyúčtování a rozhodlo o uzavření doplňovací půjčky z lesního rezervního fondu na investice usnesené v roce 1934.  Dne 16. listopadu 1934 sice obecní zastupitelstvo rozhodlo o využití půjčky 1 357 860 Kč u Sporobanky a 760 000 Kč z obecních fondů, ale po konečném vyúčtování zjištěno, že je nutno ještě uhradit 53 400 Kč za opravu fasády gymnázia. 17. prosince 1936 městská rada doporučila doplňovací půjčku ke schválení.[445]

 

 

 

3.4.4. Další stavební vývoj objektu gymnázia do roku 1989

V roce 1945 byl objekt gymnázia poškozen při americkém náletu. Podle údajů shromážděných panem Jiřím Vonáskem šlo o nálet z 29. dubna 1945.[446] Pak provedeny některé drobné opravy. V lednu 1946 rozhodl MNV vyplatit 5234 Kčs firmě J.Šimáněho za pokrývačské práce na střeše gymnázia.[447] Během války a poválečných zmatků zároveň zplaněl okrasný trávník před průčelím gymnázia a zarostl plevelem. Na rok 1947 plánuje MNV jeho obnovu.[448]

Po 2. světové válce byla původní podoba budovy rozrušena některými modernizačními a utilitárními zásahy. 19. února 1949 zahájeno odklízení pěkné kované mříže do ulice Svazu bojovníků za svobodu.[449]  Demontáž mříže provedli jako brigádu členové místní organizace KSČ č. 3. Zároveň vykáceny všechny okrasné stromy z trávníku před průčelím.[450] V lednu 1957 byla zrušena školní kaple a měla být přeměněna na přednáškovou síň.[451] Nakonec z ní vznikla „aula“, využívaná sporadicky při různých celoškolských setkáních, většinou ale sloužila jako tělocvična. Do štukového neobarokního dekoru tak bylo vsazeno sportovní nářadí. V období 15. červenec – 30. říjen 1956 měl Okresní stavební podnik provést opravu střechy gymnázia. Práce ale ještě v září 1956 nezačaly.[452] V lednu 1957 se uvádí, že  budova gymnázia upravena (spolu s objektem školy v ulici Míru to město přišlo na 250 000 Kčs). Není ovšem jisté, zda tehdy již byla hotova i oprava střechy.[453] Oprava střechy byla každopádně v lednu 1958 zmiňována jako již dokončená.[454] Na rok 1958 se počítalo s proinvestováním dalších 280 000 Kčs na opravu budovy.[455] V květnu 1958 již oprava probíhá, a to údajně zcela podle harmonogramu prací.[456] V září 1958 již na zasedání MNV ohlášeno, že oprava dokončena.[457] Původní gymnázium roku 1953 přejmenováno oficiálně na jedenáctiletou školu, od roku 1959 dvanáctiletá škola. Roku 1961 pak transformováno na Střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ).[458] 13. května 1969 doporučila rada MěstNV, jako jeden z posledních záchvěvů Pražského jara, přejmenovat SVVŠ na Gymnázium dr. Bohuslava Horáka.[459] Záměr ale nebyl realizován.

Od léta roku 1979 procházelo gymnázium generální opravou (podle jiného zdroje práce zahájeny až v prosinci 1982[460]). Onoho roku totiž začaly padat římsy a do budovy silně zatékalo.[461] Vzhledem k nedostatku financí a technické náročnosti rozloženy opravy do několika let. Dokončení plánováno na rok 1986.[462]  V únoru 1983 přidělen kvůli rekonstrukci budovy jeden náhradní byt.[463] Práce na opravě školské budovy prováděl Okresní stavební podnik.  V říjnu 1984 práce pokračují, dle hospodářské smlouvy se dokončení plánuje na rok 1985.[464] V roce 1986 ale ještě práce pořád pokračují.[465] Náklady na opravy dosáhly nakonec 6 000 000 Kčs.[466] Tato rekonstrukce sice vcelku zachovala fasádu, ale nevhodně odstranila některé cenné detaily, zejména původní prejzovou krytinu střechy a nahradila ji plechem, zlikvidovala ozdobné komíny, vikýřky a kovové korouhve na střeše.[467] Nejhorší dopad mělo nahrazení dosavadních šestitabulkových oken s dřevěnými lakovanými rámy novými typizovanými okny dělenými jen horizontálně v dolní části. Tyto účelové změny sice poškodily původní podobu gymnázia tak, jak to krátce předtím učinila rekonstrukce vedlejší sokolovny, ale budova gymnázia přesto ztratila cosi ze svého novobarokního kouzla. Původní měkké fasádní odstíny žluté, bílé a okrové nahrazeny studenější kombinací bílé a červené, podpořené ještě ostrou červení plechové střechy. Negativně se na tváři budovy projevilo i nové zahradnické řešení trávníku před hlavním průčelím. Původní pečlivě udržovaný trávník a exotické květiny nahrazeny podřadnými nízkými keři, které zaplnily celou plochu a staly se odkladištěm odpadků. Ještě v roce 1996 trval tento stav[468], pak před koncem 20. století keře vykáceny a plocha znovu oseta trávníkem.

 

 

 

3.4.5. Další stavební vývoj objektu gymnázia po roce 1989

Další oprava budovy gymnázia přišla v 90. letech 20. století. Už od poloviny roku 1994 musel být uzavřen hlavní vchod do budovy, protože tam padala omítka. Studenti tak používali zadní dveře do dvora. Rekonstrukce začala v říjnu 1994, prováděla ji plzeňská firma AREA. Finance poskytlo ministerstvo školství a školský úřad. V 1. etapě, jejíž dokončení se očekávalo v závěru roku 1994, byla provedena oprava fasády do ulice Svazu bojovníků za svobodu. Dále provedena sanace sklepních prostor, kde obnovena původní vzduchotechnika, kdy stavební firma hodlala obnovit zazděné větrací průduchy. Při opravě fasády provedeno částečné otlučení sešlých omítek. Průčelí pak bylo obnoveno v původní podobě. Na římsy a suprafenestry instalovány bodce proti ptactvu (aby se zabránilo znečišťování omítky trusem). Šlo o jedno z prvních použití této technologie proti ptactvu. Pro fasádu zvoleny netradiční, ale vcelku vkusné, odstíny světle zelené barvy v kombinaci s bílou (na rozdíl od stávající červené a bílé. Po dobu rekonstrukce budova obehnána lešením s jutovým krytem proti prašnosti. Před hlavním průčelím gymnázia postaven plot, zabrán cca 1 metr chodníku.[469] Druhá etapa rekonstrukce začala v roce 1995. V květnu 1995 podepsal ředitel gymnázia Auinger smlouvu s firmou Stavební a obchodní společnost P&R. V této fází provedena oprava fasády směrem do Jiráskovy ulice. Odhadované náklady 630 000 Kč. Ještě v květnu začala instalace lešení, oprava měla skončit do konce července 1995.[470] Podle jiného pramene ale 5. září 1995 uhradilo gymnázium fakturu za opravu jižní fasády ve výši 187 630 Kč. Škola si kvůli tomu vzala od města bezúročnou půjčku 400 000 Kč, splatnou do poloviny roku 1996.[471]

Na konci 20. století došlo v Rokycanech ke stěhování školských zařízení. Gymnázium se roku 1995 přemístilo do nového areálu pod nemocnicí v ulici Mládežníků na Pražském předměstí. V roce 1993 se plánuje, že by se do uvolněné budovy gymnázia mohla přesunout Základní škola Za Radnicí.[472]  Nakonec zde ale umístěna Střední odborná škola. V souvislosti s tím provedeny některé úpravy vnitřní dispozice budovy. Už v srpnu 1995 předána nově adaptovaná učebna výpočetní techniky zřízená nákladem 275 000 Kč. Od prosince 1995 tu na několik týdnů dokonce přerušeno vyučování. Firma ELEKTRO ZDENĚK NOVÁK provedla tehdy výměnu telefonních kabelů a počítačových sítí.[473] V přízemí posluchárna chemie přeměněna na elektrotechnickou dílnu, knihovna adaptována na studovnu, učebna biologie v prvním patře se proměnila na laboratoř elektrotechnických měření, v stávající sborovně zřízena učebna techniky administrativy, posluchárna fyziky nahrazena jazykovými učebnami a rýsovna v 2.patře dvěma laboratořemi výpočetní techniky.[474] Na vnější podobě budovy bývalého gymnázia se tyto změny nijak neprojevily. V roce 1996 ale plánovalo vedení školy dokončit opravu fasády (zadní průčelí směrem do zahrady) a požádalo kvůli tomu město o dotaci.[475]

Roku 2003 se město dohodlo s vedením školy, že mu odpustí roční nájem a ušetřené peníze může Střední odborná škola vložit do dalších oprav budovy. V roce 2005 proběhla v přízemí výstavba další specializované učebny, zaměřené na počítačovou dílenskou praxi.[476] V srpnu 2006 probíhá čištění fasády školy od holubího trhu. Bodce nainstalované nad okna v 90. letech 20. století totiž postupně zchátraly a na průčelí se opět usazovali ptáci. Město také na fasádu jako technologickou novinku nainstalovalo audiosestavu, která vydávala zvuky na plašení holubů. Šlo zatím o zkušební provoz s tím, že intenzita a frekvence zvuku se mohla ještě měnit.  Kromě toho probíhala částečná výměna a čistění okapových svodů.[477] Během léta 2006 také v budově Střední odborné školy proběhla rekonstrukce počítačových učeben a jejích vybavení novou výpočetní technikou.[478]

Ve výběrovém řízení získala 19. prosince 2007 firma A.Z. EURO INTERIER, s.r.o. z Rokycan zakázku na výměnu oken v jihovýchodním křídle budovy čp.112/I za 1 647  546 Kč s termínem dokončení do 31. července 2008. Během roku 2007 zakázka nebyla dokončena.[479] Výměna oken pak provedena až v roce 2008. 21. května 2008 schválila městská rada[480] a 2. června 2008 i zastupitelstvo města přijetí účelové dotace od Plzeňského kraje z programu Obnova historického stavebního fondu v památkových rezervacích a zónách a staveb drobné architektury ve výši 250 000 Kč na výměnu oken v budově starého gymnázia.[481] Dle stavu k polovině července 2008 už na jižní straně budovy, směrem do Jiráskovy ulice a zčásti i na severní straně jižního bočního křidla obrácené do vstupního prostranství už vyměněna původní moderní okna za historizující dřevěná okna s více poli.[482] Šlo o zdařilý počin, kterým byla setřena tvrdá modernizace prováděná v éře pozdního socialismu. 14. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy mělo dojít k přesunu prostředků z dokumentace na ČOV na posílení výdajů na výměnu oken na SOŠ Rokycany ve výši 255 000 Kč.[483] Objekt by ale ještě potřeboval demontáž plechové střechy a pokládku původní střešní krytiny. Okolo roku 2015 se objekt dočkal i rekonstrukce střechy. Tehdy byla demontována esteticky pochybná plechová krytina z 80. let a položeny sem tradiční střešní tašky. Součástí investice byla i oprava věže.

 

 

 

3.5. Katzova vila čp.179/I

Východně od gymnázia vyrostla roku 1938 na okružní třídě ještě dvoupatrová Katzova vila čp.179/I , mohutná původně soukromá vila v nenáročném funkcionalistickém stylu, dnes využívaná jako úřadovna policie. Postavil ji advokát Rudolf Katz, zčásti na místě Prajzlerovic zahrady.[484]  JUDr. Rudolf Katz 29. října 1938 požádal o uznání zahrady č.kat.72 v Jiráskově třídě za stavební místo s tím, že zde hodlá postavit dvoupatrový dům.  Dne 4. listopadu 1938 městská rada doporučila žádost ke schválení a k projednání jako pilný návrh. Na listopadové schůzi obecního zastupitelstva v roce 1938 schválena pilnost. Už 4. listopadu 1938 městská technická kancelář souhlasila s parcelací, přičemž regulační čára určena od jihovýchodního rohu hradby gymnázia k jihovýchodnímu rohu zahrady na č.kat.73/1. Zástavbu měl tvořit volně stojící dvoupatrový dům. Tento záměr pak zastupitelstvo schválilo.[485] Projektová dokumentace a tudíž ani jméno autora projektu se nedochovalo. V roce 1939 již dům dostavěn.[486] Číslo popisné přiděleno 24. června 1940. Kvůli židovskému původu ale byli manželé Katzovi připraveni nacisty o svůj majetek.

Po válce již nebyl objekt vrácen svým právoplatným majitelům a byl konfiskován. Nejprve se sem bezprostředně po osvobození nastěhovala americká armáda, pak dal v červnu 1945 národní výbor vilu k dispozici místním komunistům.[487]  Mezitím ji ale zabral velitel rokycanské vojenské posádky Jan Koplík, postavil před ní vojenskou stráž a chtěl ji přeměnit na Dům armády.[488] O dům se zároveň přihlásil Hans Roubitschek z Vídně, příbuzný rodiny Katzů. Ještě roku 1947 tak Zemský národní výbor řeší odvolání proti konfiskaci.  V té době zde MNV plánuje zřídit útulek pro rodičky.[489] Nakonec se armáda i obec dohodly, že zde zřídí byty. Nájemníci se sem nastěhovali roku 1946, už roku 1950 ale museli pryč, protože objekt vily zabral Sbor národní bezpečnosti (policie).[490] Od července 1994 probíhá rekonstrukce Katzovy vily.[491] Po provedení statického měření se totiž zjistilo, že objekt vyžaduje generální opravu. Práce prováděla firma Šabata. Jejich dokončení se předpokládalo v 1. čtvrtletí roku 1995. Rekonstrukce se týkala i úprav vnitřní dispozice objektu, kde rozšířen počet kanceláří, zřízeny nové záchody a umývárny, v suterénu nové úložné prostory.[492] Práce na rekonstrukci dokončeny v květnu 1995. Kolaudace proběhla na přelomu května a června 1995.[493] Pak se ještě několik měsíců čekalo na nový nábytek, policie se sem zpět nastěhovala počátkem roku 1996. Vznikla jedna z nejmodernějších policejních služeben v republice. Policisté si z vlastních peněz doplatili 30 000 Kč na nadstandardní vybavení, například posilovna, umělé květiny atd.[494] Celkem vyšla rekonstrukce Katzovy vily na 6 000 000 Kč, z původního objektu zachovány jen obvodové zdi s fasádou a část vnitřní dispozice (schodiště). 4. ledna 1996 byl objekt po generální opravě slavnostně otevřen za účasti policejního prezidenta Oldřicha Tomáška.[495]

Katzova vila zůstává dodnes nejzašší výspou reprezentativní zástavby v této oblasti. Východně od ní až do 70. let 20. století přetrvávala zástavba bývalé Kozlerovy ulice (viz výše) ve svém periferním stádiu se stodolami a sklady.

 

 

 

 

3.6. Budova okresního úřadu čp.68/I

3.6.1. Původní zástavba pozemku a plány na výstavbu obecní dívčí školy 

Naproti gymnáziu byl za první republiky zbudován v letech 1925-27 objekt okresních úřadů čp.68/I jako moderní administrativní komplex. I zde stály předtím jen stodoly a také starší dům čp.14/I, zvaný Budeciusův.  Šlo o dům situovaný na parcele na nároží dnešních ulic Knihova, Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu. V roce 1905 prošel ještě přestavbou podle plánů Štěpána Wolfa.[496] Tehdy získal skromnou eklektickou podobu a nový trakt do nároží ulice Jiráskovy a Svazu bojovníků za svobodu. Střecha byla sedlová, fasáda na nároží zdobena bosováním.[497] Šlo o patrový objekt.[498]

Před 1. světovou válkou obec plánovala na této ploše vybudovat dívčí školu.  Roku 1913 vykoupila původní dům čp.14/I a na přechodnou dobu sem umístila Živnostenskou záložnu.[499] Roku 1914 byl starý dům čp.14/I zbořen kvůli zamýšlené novostavbě školy.[500] K. Hofman ale posouvá demolici do roku 1920.[501] Letecký snímek města z roku 1925 už každopádně ukazuje plochu budoucího okresního úřadu srovnána se zemí. V roce 1913 město mimo jiné kvůli plánované novostavbě obecní školy dívčí uvažovalo o tom, že si vezme půjčku ve výši 300 000 K od Domažlické spořitelny. 71 300 K z ní mělo být využito na plánovanou dívčí školu. Tato částka zachována i při revizi plánu využití půjčky v září 1913.[502] Počátkem roku 1913 město dokonce vypsalo na architektonickou podobu zamýšlené školy veřejnou soutěž. Původně sice chtěla obec zadat projekt přímo autorovi protější budovy gymnázia Ferdinandu Havlíčkovi, ten ale odmítl. Soutěže se zúčastnilo 47 projektů a 1. cenu získal projekt Václava Vejrycha. Odborná komise konstatovala, že předností jeho projektu je malá zastavěná plocha a jednoduchý půdorys. Komise ale projekt Vejrycha upravila: ve školní budově neměl být zřizován byt řídícího, délka tělocvičny se měla zvýšit na 18 metrů a podle návrhu odborné poroty se měla přepracovat i fasáda.[503] Jenže okolo zadání projektového ztvárnění nové školy se rozhořel spor. Už v odborné komisi hlasoval jeden člen pro to, aby finální zpracování bylo zadáno architektu Janu Paclovi (ostatní ale hlasovali pro vítězný návrh architekta Václava Vejrycha).  Jenže městská rada pak odhlasovala, že navzdory výsledku soutěže skutečně zadá projekt Janu Paclovi. Pacl, rokycanský rodák, se výběrového řízení neúčastnil, ale mimo soutěž zaslal obci své návrhy.  Pro některé radní byl Paclův projekt lepší než vítězný Vejrychův. Spor se hlavně vedl o umístění tělocvičny. Vejrych ji umisťoval do vnitrobloku, respektive poblíž domu čp.67/I.    To kritizoval například Josef Partiš: kvůli tělocvičně ve vnitrobloku prý vznikne tmavý kout u domu čp.67/I. Dětské hřiště je podle něj také chybně situováno na severní stranu stavební parcely, velká část pozemku směrem do dnešní Knihovy ulice tak zůstane nezastavěna. Partiš se přimlouval za to zadat projekt architektu Paclovi a postavit školní tělocvičnu v dnešní Knihově ulici. V podobném duchu se neslo i jednání městské rady, která odsouhlasila, že projekt zadá Paclovi za podmínky, že tělocvična se postaví při ulici a budova školy bude mít dva oddělené vchody (možnost pozdějšího rozdělení na chlapeckou a dívčí část).  Vzhledem k tomu, že nerespektování výsledků architektonické soutěže vzbudilo protesty odborníků, ponecháno konečné rozhodnutí novému obecnímu zastupitelstvu (vzešlému z nových obecních voleb na konci roku 1913).[504]

Nově zvolená městská rada pak těsnou většinou odhlasovala, že za podklad budovy se skutečně vezme projekt Václava Vejrycha. S tímto řešením souhlasil i starosta Anichober, který argumentuje i tím, že jen pořádání soutěže, kterou Vejrych vyhrál, stálo 2 487,74 K a tyto peníze by neměly přijít vniveč.[505]  V prosinci 1913 pak o konečném verdiktu ohledně zadání architektonické podoby školy jednalo obecní zastupitelstvo. I zde starosta hájí Vejrychův projekt: původně se mu prý také líbil nejvíc návrh od Jana Pacla, ale změnil názor po předložení odborných názorů. Starosta dodává, že u Pacla má tolik diskutovaná tělocvična jen 187 čtverečních metrů, zatímco u Vejrycha 224 čtverečních metrů. Připojil se i dr. B. Horák, podle kterého je nutno respektovat názory odborníků v komisi při výběrovém řízení. Naopak radní Josef Babánek soudí, že Vejrych se více držel soutěžního zadání, zatímco Pacl chtěl pro Rokycany navrhnout něco lepšího a dodává, že u nedlouho předtím dostavěné Hospodářské školy na Pražském předměstí také nebylo dodrženo původní zadání a přitom to bylo ku prospěchu věci. Nakonec nicméně zastupitelstvo schválilo nový návrh městské rady přidělit zpracování definitivního projektu školy Vejrychovi (pro hlasovalo ale jen 17 z 32 členů).[506] Podle I. Ebelové a M. Ebela ale byl autorem projektu nové školy z roku 1914 ing. Eduard Čermák.[507] Dobové prameny ovšem svědčí ve prospěch autorství Václava Vejrycha. Teprve do obecního rozpočtu na rok 1920 zařazeno s velkým zpožděním 15 000 Kč jako úhrada za projekt školní budovy proti gymnáziu.[508] V letech 1920-21 se mezi půjčkami, které si na různé investice vzala obec, uvádí i půjčka 10 000 Kč na plány na výstavbu obecné školy dívčí.[509]

Novostavba školy měla dle definitivního projektu sestávat z hlavní dvoupatrové školní budovy, která měla zaplnit křižovatku ulic Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu. Na bývalé zahradě ve vnitrobloku pak měla stát dlouhá a vysoká tělocvična.[510] V březnu 1914 říká starosta města Anichober, že výstavba školské budovy začne ještě během roku 1914.[511] Dne 6. června 1914 udělila okresní školní rada městu povolení k výstavbě obecní dívčí školy a vypsán urychleně konkurz na zadání stavebních prací do 15. července 1914.[512] Stavba se nicméně nerealizovala, protože vypuknutí 1. světové války veškerou stavební aktivitu utlumilo. V březnu 1915, při projednávání návrhu rozpočtu obce na rok 1915 se ale dr. V. Vorel přimlouvá za to, aby si obec půjčila 100 000 K a přidala je k již vypůjčeným 300 000 K tak, aby bylo možné výstavbu dívčí školy začít.  Na to ale reaguje dr. Ebenstreit s tím že by to nebylo nic platné, protože ani z dříve vypůjčené částky už nezbylo celých 300 000 K, byly použity na rekonstrukci pivovaru a přestavbu obecní cihelny.[513] Ještě v listopadu 1915 se stále se stavbou počítalo, obec odsouhlasila rozšíření dvora u sousedního domu čp.67/I tak, aby nepřišel pro těsné sousedství se školou o světlo.[514] Ještě na jaře 1919 se uvádí, že výstavba kanalizační větve plánovaná v nedaleké Knihově ulici bude nutná pro výstavbu obecné dívčí školy.[515]

 

 

 

3.6.3. Příprava a průběh výstavby budovy okresního úřadu

V dubnu 1920 na zasedání městského zastupitelstva zmiňuje František Zrzavecký, že by se mělo rozhodnout, jak se naloží se stavebním pozemkem proti gymnáziu, kde měla být škola. V následné debatě se zastupitelé shodli na tom, že stavební místo je vhodné, že tam nemusí být nutně škola, ale jakákoliv monumentální budova.[516]  Po válce zde ale nakonec rozhodnuto o výstavbě administrativní budovy pro potřeby státní správy. V té době byly státní instituce ve městě rozmístěny do několika, většinou nevyhovujících prostor. Například politická správa, tedy hejtmanství, sídlilo v domech čp.151/I a čp.158/I, okresní zastupitelstvo (popřípadě okresní správní komise) úřadovalo ve Fitzově vile čp.64/III na náměstí 5. května a okresní soud měl své kanceláře na radnici.[517]  V roce 1919 po obecních volbách si nová levicová radniční koalice pod vedením Antonína Hořice dala vyřešení této otázky mezi své priority. Mělo zejména skončit plíživé zabírání obytných objektů kancelářemi.[518] V dubnu 1921 projednávalo zastupitelstvo města záměr, že obec poskytne bezplatně nějaký pozemek pro státní úřední budovu. 9. března 1921 totiž berní správa zaslala dopis městu a dotazovala se, jaké stanovisko má městská rada k projektu výstavby úřední státní budovy. Městská rada byla pro. Zastupitelstvo pak schválilo, že obec věnuje vhodný pozemek a stavební materiál poskytne státu se slevou, výstavba budovy ale měla začít do konce roku 1921. R. Šlesinger pak navrhl, aby státu byl nabídnut projekt školy proti gymnáziu, který by se mohl předělat na úřední budovu, což schváleno.[519]

Poté, co ale v dubnu 1921 obecní zastupitelstvo schválilo záměr výstavby úřední budovy, jednání uvízla. Novou dynamiku získala až na jaře roku 1923, po intervenci poslanců L. Pika a A. Hampla v poslanecké sněmovně. Oba poslanci svúj dotaz předložili na schůzi Národního shromáždění z 10. dubna 1923.[520] Ministerstvo veřejných prací pak dalo provést komisionelní šetření potřebných kancelářských ploch a obhlídku vhodných pozemků.[521] V dubnu 1923 se obecní správní komise usnesla navrhnout státu, aby v Rokycanech postavil úřední budovu s tím, že obec buď věnuje celý pozemek a stavbu by provedl stát, nebo stavbu provede obec a stát ji bude doplácet úrok a amortizaci.[522] Na další dubnové schůzi v roce 1923 pak obecní správní komise zamítla návrh MUDr. V. Jirmana na oplocení nevyužitého staveniště před gymnáziem. Jirman, majitel sousedního domu čp.67/I (viz níže) totiž s nelibostí sledoval, že vedle jeho reprezentativního domu se již několik let rozkládá prázdné a neupravené stavební místo. Obec mu ovšem na jeho žádost sdělila, že staveniště bude již brzy použito.[523]  Ještě v dubnu 1924 žádá na schůzi zastupitelstva Václav Charvát, aby se jako komunikační a estetická závada města odstranila mimo jiné ohrada dříví proti gymnáziu.[524] Dne 19. dubna 1923 se dokonce už konalo místní šetření za účelem výstavby státní úřední budovy.  Stát se měl rozhodnout mezi dvěma lokalitami nabízenými obcí: zahradou u okresního domu a tímto staveništěm naproti gymnáziu. Obec opět deklarovala ochotu poskytnout slevy na stavební materiál. Do Prahy měla být vyslána za účelem prosazení této investice zvláštní deputace.[525] Ministerstvo veřejných prací mělo deputaci přijmout 27. dubna 1923.[526] Toho dne skutečně v Praze pobývala deputace města Rokycan v otázce výstavby státní úřední budovy a jednala i s ministrem financí a jinými představiteli. Dostala ovšem jen poněkud nekonkrétní ujištění, že stát nebude mít proti výstavbě námitek, pokud obec opatří finance.[527] Tak jednoduché to ale nebylo. I příští starosta města František Pokorný prý v těch letech musel dlouho lobbovat na ministerstvech, až dosáhl svého cíle.[528] Dne 21. ledna 1924 dorazil do Rokycan architekt Vaněček, kterého ministerstvo veřejných prací pověřilo vypracováním projektu. 8. září 1924 podepsána smlouva o finanční spoluúčasti obce a o prodeji pozemků.[529] Právě finanční aspekty byly posledním velkým problémem. Ještě v červenci 1924 sděluje starosta města, že co se týče výstavby úřední budovy, je hlavní věcí vyřešit otázku financování výstavby, kde obec sežene peníze a zda stát poskytne nějakou náhradu za půjčku.[530] 12. září 1924 jednalo o výstavbě úřední budovy zastupitelstvo města a schválilo prodej stavebního místa č.kat.68 naproti gymnáziu na tento účel. Uvádí, že nedávno ministerstvo veřejných prací dokončilo projekt budovy. Náklady odhadovány na 3 250 000 Kč, přičemž výstavba měla začít ještě v roce 1924 na zimu, nejdéle na jaře 1925. V budově se očekávalo umístění okresní politické správy, okresního školního výboru, bytu přednosty okresní politické správy, bytu sluhy, berní správy, berního úřadu, katastrální evidence, důchodkové kontroly, cejchovního úřadu, okresního soudu s bytem sluhy a věznice s bytem dozorců. 8. září 1924 sepsány dvě smlouvy mezi obcí a státem o odprodeji stavebního pozemku. Město se zavázalo, že poskytne státu potřebné peníze až do výše 3 250 000 Kč.[531]

29. ledna 1925 doručen městu výnos ministerstva veřejných prací, které požádalo o drobné změny podmínek smlouvy z 12. září 1924.  Hlavními body smlouvy zůstávalo to, že město mělo poskytnout 3 250 000 Kč na výstavbu budovy a stát zato měl platit obci 6% úrok+úmor. Nyní stát požadoval od obce ještě bezplatný lomový kámen. Zastupitelstvo úpravy smlouvy schválilo.[532] Stavba započala 15. září 1925 (podle jiného pramene počátkem září 1925[533]) a dokončena 1. června 1927.[534] Do nové budovy se úřady nastěhovaly vesměs k 1. červenci 1927.[535] Ještě 3. srpna 1927 ale musela městská rada urgovat provedení kolaudace úřední budovy, aby obec nemusela dál platit interkalární úroky.[536] V září 1927 vzali radní na vědomí, že ministerstvo veřejných prací uvolnilo další úvěr 250 000 Kč na výstavbu úřední budovy.[537] Dne 30. září 1927 pak rada taky vzala na vědomí, že okresní politická správa udělila obývací a užívací povolení na úřední budovu.[538] Projekt vyhotovil architekt Vaněček, profesor techniky z Prahy a stavbu provedly firmy ing. arch. dr. Zdeňka Pštrosse z Prahy a Štěpána Wolfa z Rokycan.[539] Rokycanské firmy patrně cítily, že při zadávání stavebních prací na budově přišly zkrátka, protože když v červnu 1928 jednalo zastupitelstvo města o chystané výstavbě kasáren, vyjádřil František Zrzavecký přesvědčení, že při zadávání zakázek by se nemělo místním živnostníkům stát to, co se údajně stalo při výstavbě úřední budovy.[540] Náklad na zbudování sídla okresních úřadů dosáhl 3 252 160 Kč.[541] V listopadu 1927, při opožděném projednávání obecního rozpočtu na rok 1927, pak stanoveno, že na úhradu potřeb mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se použije zbytek nerealizovaných výpůjček. Mimo jiné i 1 350 000 Kč původně určených na výstavbu úřední budovy.[542] Podle výkazu investic bylo ještě v období od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za výstavbu úřední budovy 57 287,88 Kč (patrně nějaké dodatečné vyúčtování, protože objekt v té době už stál).[543] V květnu 1928 městská rada schválila, že firmě J. a P. Červinka z Kolína bude poukázáno 27 000 Kč za zámečnické práce na výstavbě úřední budovy.[544] V prosinci 1928 odsouhlasila městská rada poukázat k výplatě účty pro Zd. Pštrosse a Š. Wolfa 122 000 Kč za stavitelské práce na úřední budově a pro K. Červenku 40 000 Kč za instalatérské práce na úřední budově.[545] A ještě v listopadu 1929 řešilo obecní zastupitelstvo návrh uhradit příspěvek obce na výstavbu úřední budovy ve výši 80 529,63 Kč z mniškového fondu a příspěvek v hodnotě stavebního místa ve výši 57 249,88 Kč z fondu městských železáren.  Dle smlouvy o výstavbě úřední budovy z 30. ledna 1925 se totiž obec zavázala poskytnout pozemek a stavební kámen a dále hradit úroky. Úhrada pak schválena.[546]

 

 

 

3.6.4. Architektonicko-umělecký popis objektu

Stavba okresních úřadů stojí sice na podobné parcele jako protější gymnázium a půdorysně má podobnou dispozici, ale architektonicky je spíše kontrapunktem palácové novobarokní pompy gymnázia. Zatímco gymnázium pracuje s detailem a variacemi na antické motivy, okresní úřad je strohou budovou, jen v řešení přístřešku nad hlavním vchodem či na římsách v parteru můžeme vystopovat lehké ozvuky dobově oblíbeného obloučkového slohu neboli rondokubismu, což byl poválečný pokus o vytvoření ryze „československého“ stavebního stylu. V budově se nacházelo celkem 84 místností.[547] V hlavní budově, obrácené do ulice Svazu bojovníků za svobodu, naproti Střední odborné škole, se v jižním křídle přízemí nacházely úřadovny pozemkových knih, soudní registratury a dále byt sluhy okresní správní komise.[548] V severní části přízemí byla jednací místnost okresního soudu, poblíž také kanceláře cejchovního úřadu.[549] V prvním patře umístěny kanceláře okresní politické správy, byt okresního hejtmana (tehdy JUDr. Felix Kumpf), kancelář okresního lékaře, okresního zvěrolékaře, okresního školního inspektora a evidenčního důstojníka. V druhém patře daňové úřady, tehdy dělené na berní úřad, berní správu, důchodkovou kontrolu, evidenci katastru. Oproti stávajícímu stavu se pracovní podmínky okresních úředníků mimořádně zlepšily. Téměř každý úředník měl vlastní kancelář. Budova ovšem neměla ústřední topení (na rozdíl od protějšího, o 20 let staršího gymnázia).[550]

V zadním traktu, směrem do Knihovy ulice, stál dvoupatrový nádvorní objekt věznice. První vězni tu ubytováni 25. června 1927.  Vcházelo se do ní chodbou z hlavní budovy. V přízemí tu byla kancelář pro přijímání vězňů, byt vězeňského o 2 místnostech, prádelna, dezinfekční místnost, koupelna pro vězně s vanou a malými kamny, sklepy. V prvním a druhém patře se nacházely samotné cely, k nimž vedlo úzké schodiště. V každém poschodí 5 cel. 4 z nich pro samovazbu, 1 společná (u ní záchod ve zvláštní kabině). Každá cela měla zamřížované okno u stropu, v jednom rohu železná kamínka, v druhém splachovací záchod. Ve dveřích cel sklápěcí otvor pro podávání jídla, nad ním špehýrka a zámek. Do bytu vězeňského vedl z každé cely elektrický zvonek.[551] Pro vycházky vězňů určena část dvora ohrazena vysokou zdí, s trávníkem uprostřed a cementovými chodníky.[552]

 

 

 

3.6.5. Další stavební vývoj objektu okresního úřadu

V roce 1995 probíhaly v budově okresních úřadů stavební úpravy.[553] Tehdy totiž rozhodnuto adaptovat prostory bývalého a nyní nevyužívaného vězení na další kanceláře, kam se mimo jiné nastěhovalo okresní státní zastupitelství (umístěno v přízemí západního křídla, vchod ze dvora).[554]  Nezůstalo tam ale dlouho, 18. prosince 1997 se přemístilo do domu čp.57/I ve Smetanově ulici.[555] Ještě před vlastní rekonstrukcí bylo nutné sanovat sklepy, odkanalizovat je a nainstalovat stálá čerpadla pro případ opakovaných průsaků vody. Provedla firma ROSTAV.[556] Jako první probíhaly opravy v přízemí věznice. Práce měla na starost firma ŠABATA. V dubnu 1994 zde práce dokončeny, přízemí předáno do užívání v červnu 1995.[557]

V 1. a 2. patře věznice zahájeny rekonstrukční práce koncem března 1995. Po dokončení plánovaném v roce 1996 se tam měla nastěhovat agenda původně vykonávaná policií (vydávání občanských průkazů, pasů, víz apod.), práce rovněž prováděla firma ŠABATA.[558] Sádrokartonové příčky instalovala firma VESMONT. Telefonní rozvody provedly společnosti SPT TELECOM a SUPTEL. Truhlářské práce zajistila firma SVOBODA ze Zbůchu a MALÍK z Rokycan, výmalbu místností firma RAJCHL, podlahy z PVC provedla firma PITTNER, eletroinstalace firma PNP PLZEŇ, tepelné rozvody INZULA ROKYCANY. V prvním patře vytvořeny nové místnosti pro kopírovací služby, v druhém patře upraveny místnosti pro referát životního prostředí a IDS, v druhém patře rovněž proražena nová chodba spojující severní a západní křídlo budovy. Na nádvoří rekonstruován přístřešek na kola a sklad na obaly, vybudován tam také nájezd pro vozíčkáře a maminky s kočárky. Z Jiráskovy ulice opraven průjezd do nádvoří, k tomuto bezbariérovému vjezdu.  Opravena také zeď mezi budovu okresních úřadů a soudem.[559] Celkem mělo v budově věznice vzniknout 14 nových kanceláří, všechny bezbariérové.[560]  V té době také částečně opraveno průčelí hlavní budovy okresních úřadů. Parter natřen novou omítkou a opraven portál vstupního vchodu. V roce 2000 provedena demolice čtyř komínů na střeše objektu. Zakázka zadána firmě DAREX. Práce začaly 17. dubna 2000. V květnu 2000 už bourání komínů hotovo.[561] V roce 2007 dostalo jižní boční křídlo budovy, při Jiráskově ulici, novou střešní krytinu. Místo červeného plechu z doby socialismu tam položeny střešní tašky. Koncem července 2007 již je nová krytina na svém místě. Na zbylé části objektu ovšem zůstal plech.[562]

 

 

 

 

3.7. Dům čp.67/I (okresní soud)

Úsek okružní třídy mezi křižovatkou u sokolovny a náměstím 5. května má podobu rovné a široké městské třídy. Na její severní straně stojí vedle okresního úřadu dům čp.67/I, vybudovaný roku 1908 podle návrhu architekta Jindřicha Alexandra pro MUDr. Václava Jirmana.[563]  Dnes je zde sídlo Okresního soudu (foto z r.1908 a 2000). Sedmiosý patrový dům není ani tak cenný pro architektonickou vytříbenost, ale spíše jako výrazná aplikace eklektických vlivů v maloměstském prostředí. V průčelí se mísí prvky mondénní secese, novorenesance i novobaroka. Patrně nejfotogeničtější součástí fasády jsou dvě kamenné sochy atlantů, podpírajících rizalit vedle hlavního vchodu. Sochy jsou dílem V. Šípa (1885 – 1931), žáka J. V. Myslbeka. V rizalitu nad vchodem se uplatňují hravé secesní motivy. Nad korunní římsou spočívá atika s Purkyňovou bustou. Plochu atiky pod bustou vyplňuje latinský letopočet, ovšem chybně uvádějící datum vzniku domu (rok 1808 namísto 1908). Rovněž průjezd domu si uchoval dekorativní secesní design. Eklektický půvab domu podporuje i výrazné barevné řešení fasády.

Za 1. světové války, když se na sousedním pozemku uvažovalo o výstavbě dívčí školy (nerealizována, na jejím místě pak postaven okresní úřad, viz výše), požádal MUDr. Jirman o odprodej části tohoto sousedního pozemku.  Cca 8,5 m od ohradní zdi domu čp.67/I  totiž měla vyrůst školní tělocvična a Jirman se bál, že jeho dům přijde o světlo. Rozhodl se proto ve východním koutě dvora vystavět pavilon se skleněnou střechou pro zubní ordinanci s tím, že by novostavbu zbudoval zčásti na přikoupeném pozemku.  Obecní komise předběžně souhlasila, ale požadovala, aby pavilon byl přízemní o rozměrech 6,9x6,9 metrů. Obec pak měla skutečně odprodat pruh pozemku za severní ohradní zdí domu čp.67/I (2,45x6,9 m). Majitel čp.67/I pak měl na severní hranici pozemku postavit nový železný plot, místo nynější zdi, a tím recipročně zvýšit přísun světla do plánované budovy školy. V listopadu 1915 tento záměr schválilo zastupitelstvo města.[564] V roce 1916 pak opravdu přistavěn k domu čp.67/I trakt s ordinací MUDr. Jirmana.[565] 

Na fasádě v  přízemí domu byla 3. září 1933 odhalena pamětní deska Adolfu Srbovi, českému novináři a publicistovi, dílo místního sochaře Václava Koukolíčka.  13. července 1933 městskou radou dáno  místnímu odboru Národní jednoty severočeské povolení k umístění pamětní desky A. Srba na domě MUDr. Jirmana.[566]  Koncem srpna 1933 městskou radou na vědomí vzato pozvání k slavnostnímu odhalení pamětní desky Adolfa Srba.[567] V pravém horním rohu desky kovová plaketa s reliéfním portrétem.  Na desce nápis „Zde žil a dokončil svůj plodný život spisovatel a žurnalista, šéfredaktor Adolf Srb, čestný občan a rodák rokycanský.“[568] Původně měla být deska umístěna na domě čp.78/I na rohu Smetanovy a Srbovy ulice (viz kapitola „Smetanova ulice“). Od roku 1961 v domě sídlila policie (Veřejná bezpečnost) a 19. února 1974 se do objektu nastěhoval ze sousední budovy okresních úřadů Okresní soud.[569]

 

 

 

 

3.8. Dům čp.214/I (objekt tělovýchovy)

V 60. letech 20. století se v rámci projektu přestavby historického jádra Rokycan, vypracovaného M. Sýkorou a K. Štíchou, předpokládala západně od objektu soudu výstavba dlouhého několikapodlažního deskového domu s valbovou střechou.[570] Měl vyrůst současně se sídlištěm v Knihově ulici, ale nakonec naštěstí nerealizován. Implantování podřadného panelového do okružní třídy by mělo negativní dopad na její podobu.

Původní zástavba na severní straně Jiráskovy ulice tu byla ovšem stejně postupně zcela převrstvena. Ne snad, že by šlo o nějak zásadní ztrátu. Ještě ve 20. letech 20. století totiž zde, na severní straně okružní třídy, nebyla prakticky vůbec znát nějaká stavební aktivita. Od domu čp.67/I směrem k západu se nacházely jen zahrady, orientované k sporadickým skupinám domů v Knihově ulici, jak to ukazuje letecký snímek města z roku 1925. Dále směrem k západu stávala s velkým odstupem vilka čp.66/I, postavená  roku 1906 (číslo popisné sem přeneseno z dříve zbořeného domku u kašny za dnešní školou v ulici Míru), s cennou fasádou (viz kresba F.Purgharta, viz detail secesních dveří vilky). Postavil ji Štěpán Wolf pro Františka Waldsteina, majitele sousedního hostince Libuše. Vila byla v roce 1932 stavebně upravena, ale zachovala si cenné secesní průčelí.[571] Roku 1974, za komunistického režimu srovnána se zemí kvůli výstavbě nového sídla okresní organizace komunistů.[572]

Ještě předtím tu také vznikl nevýrazný, přízemní objekt čp.214/I. Začal vyrůstat v roce 1967.[573] V listopadu 1967 se uvádí, že národní výbor ještě teprve projednává zajištění výstavby objektu.[574] Objekt dokončen roku 1968.[575]  Kvůli stavbě zbořena starší původní usedlost čp.114/I, připomínaná už roku 1788 v Josefském katastru.[576] Zbořená roku 1965 (o domě čp.114/I více v kapitole „Knihova ulice“).[577] V novostavbě umístěn Okresní výbor Československého svazu tělovýchovy. Kromě kanceláří zde byla i malá tělocvična a okresní oddělení pasů a víz. V suterénu objektu situován rozsáhlý veřejný kryt civilní obrany. 6. května 1980 v nich zprovozněna občasná výstavní síň.[578] Vznik stálých galerijních prostor v Rokycanech se plánoval již na 2. polovinu 60. let 20. století.[579] V listopadu 1967 už se mluví na MěstNV o tom, že obec musí zajistit vnitřní vybavení a kontrolu provozu nově budované výstavní síně.[580] V roce 1973 město uvažovalo o tom, že by do prostor tohoto krytu umístilo dočasně prodejnu pánských oděvů (po dobu rekonstrukce domu čp.72/I v Palackého ulici). Představitelé CO a OV KSČ ale takovou variantu odmítli. Nesouhlasné stanovisko vydal i ONV a KNV. Rada MěstNV to vzala na vědomí na jaře 1973 (v období mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973).[581] 16. ledna 1979 vzala rada MěstNV  na vědomí, že v suterénu budovy tělovýchovy v Jiráskově ulici bude umístěno Městské kulturní středisko.[582] Koncem roku 1997 schválila městská rada záměr prodeje cca 40 čtverečních metrů parcely č.kat.64/1 pro zřízení vchodu do sídla firmy ProfiSchierer v Jiráskově ulici.[583] Následně pak na západním okraji objektu zřízena vchodová terasa.

Z hlediska urbanistického bylo umístění tohoto přízemního podřadného domu k reprezentativní Jiráskově ulici zásadní chybou, která dokazuje, jak komunistické územní plánování pohrdalo tradičními prostorovými vztahy. Namísto klasické blokové zástavby s jasně definovanými dominantami se měla centra českých měst proměnit na rozvolněný, dezurbanizovaný prostor sídlištního typu. Dům čp.214/I je toho důkazem. Územní plán z roku 2000 zde předpokládal buď demolici tohoto nevyhovujícího objektu, nebo jeho dostavbu, včetně dostavby minimálně jednoho patra. V květnu 2002 ale zastupitelé schválili záměr prodeje tohoto objektu (stavební pozemek č.kat.2474).[584]  Šlo o chybu, protože město tím ztratilo možnost rychlé asanace této budovy v intencích územního plánu. Podřadná stavba sídlištního typu tak může na okružní třídě v nezměněné podobě vytrvat po mnoho dalších let.

 

 

 

 

3.9. Telekomunikační budova čp.220/I

Ostatní zdejší stavební počiny, realizované v tomto sektoru okružní třídy po roce 1989, již byl adekvátnější a zdařile navázaly na dobré městotvorné tradice z epochy před rokem 1938. Na okružní třídě vyrostly vedle sebe dva objekty s moderní architekturou, které ale důsledně respektují výškové proporce a zcelují dosud nepravidelnou frontu domů na severní straně Jiráskovy ulice

Na místě nevábné proluky postaveno sídlo Českého Telecomu čp.220/I (původně zde umístěna i nová pošta). Výstavbě telekomunikační budovy ustoupil i patrový domek čp.163/I, který se připomíná poprvé již roku 1855.[585] Demolice proběhla roku 1987 (o domě více v kapitole „Knihova ulice“).[586]

O výstavbě moderní telekomunikační budovy se v Rokycanech uvažovalo již v 80. letech 20. století.[587] Roku 1988 potvrdily Pozemní stavby Plzeň zajištění kapacit pro výstavbu s tím, že bude zahájena roku 1990.[588] Kvůli rozkladu komunistického režimu se výstavba o něco odložila. V roce 1991 už je v okrese Rokycany 1081 nevyřízených žádostí o telefonní linku. Výstavba nové telekomunikační budovy byla proto absolutní nezbytností.[589] Nová digitální ústředna měla mít okamžitou kapacitu 5500 přípojek (místo stávajících 3500) s možností dalšího navyšování.[590] Výstavbu telekomunikační budovy zahájila pražská firma MONEX, s.r.o. 16. března 1992, kdy převzala staveniště. Investorem byl stát, respektive Oblastní správa telekomunikací Plzeň. Očekávané dokončení objektu v dubnu 1994.[591] V říjnu 1992 stále ještě probíhá betonáž základů.[592] V lednu 1993 už začíná skelet novostavby vyrůstat nad povrch.[593] V březnu 1993 již dokončen hrubý skelet, stropy, probíhá zdění obvodového pláště a vnitřních příček.[594] V říjnu 1994 již budova dostává konečnou podobu. Objekt je již bez lešení, má kompletní fasádu. Probíhají dokončovací terénní úpravy a venkovní práce. Stavební dělníci pracují na budování schodů a terasy před vchodem.[595] Telekomunikační budova, v níž umístěna i pošta, byla otevřena zkušebně 29. května 1995, o den později pak zprovozněna pro veřejnost.[596] Funkcionalistická architektura telekomunikační budovy čp.220/I má vhodně zvolené proporce a šťastně vyplnila prázdné místo, které do té doby degradovalo okružní třídu. Autorem projektu je ing. Jelínek z Prahy.[597]

 

 

 

 

3.10. Přístavba okresního soudu

Mezi touto novostavbou a okresním soudem čp.67/I pak byl okolo roku 2000 zbudován i nový trakt soudní budovy, čímž se uliční fronta scelila. Přístavba soudu je moderní funkcionalistická architektura dobrých proporcí.

Původně se měla pro potřeby okresního zastupitelství využít budova čp.2/III v Soukenické ulici. Když ale ministerstvo spravedlnosti v roce 1995 neposkytlo potřebné peníze, dům čp.2/III byl adaptován na sídlo Lesního úřadu.[598] Nakonec tak nalezeno řešení v podobě přístavby stávajícího objektu soudu.

 

 

 

 

3.11. Okresní nemocenská pojišťovna čp.398/II

Jižní fronta Jiráskovy ulice je už kompletní. Stojí tu významná památka moderní architektury 20. století v Rokycanech, budova bývalé okresní nemocenské pojišťovny čp.398/II, která zde vyrostla na vrcholu prvorepublikové konjunktury.  Ještě roku 1914 se tu na dobovém snímku rozkládal jen zemědělský pozemek.[599] Na jaře 1919 darovalo město tento pozemek státu pro výstavbu nové pošty, která tu měla vyrůst do dvou let.[600] Šlo o parcely č.kat.392/1 a č.kat.392/2 o ploše 2 103 čtverečních metrů. 3. června 1919 ministerstvo pošt a telegrafů odpovědělo, že dar přijímá, bude se snažit počátkem roku 1920 zahájit výstavbu, ale nemůže se zavázat, že do dvou let budovu dostaví (jak požadovalo město). V poválečné ekonomické depresi skutečně podmínka provedení stavby do 2 let nebyla splnitelná.  Už v září 1919 proto zastupitelstvo projednalo návrh na změnu podmínek předání pozemku pro výstavbu poštovní budovy.[601]

Nakonec ale stát poštu zřídil v nedalekém objektu bývalého hotelu Merkur (viz níže).  Koncem září 1921 požádal továrník Hudlický obec, aby mu prodala pozemek č.kat.392/1 určený původně pro výstavbu pošty. Chtěl tam postavit rodinný dům a kanceláře ve slohu odpovídajícím okolním stavbám. O pozemek ale projevil zájem i dr. Václav Říha a obec se rozhodovala o možnosti vypsat veřejnou dražbu. Pak ale rozhodnuto prodat přímo Hudlickému, který mezitím zvýšil cenu. V únoru 1922 odsouhlasili zastupitelé prodejní cenu 30 Kč za čtvereční sáh. Do konce roku 1921 ovšem musel Hudlický zahájit výstavbu a vzhled stavby měl odpovídat sousedním vilovým stavbám.[602] V březnu 1923 ještě obecní správní komise Rudolfu Hudlickému prodloužila lhůtu na zahájení výstavby domu na jemu prodaném pozemku č.kat.392/1.[603] K výstavbě ale ani pak nedošlo. V prosinci 1925 schválilo zastupitelstvo  prodej pozemku č.kat.392/1 Marii Drábkové. Konstatováno totiž, že Rudolf Hudlický nesplnil ani prodlouženou lhůtu k zahájení výstavby do konce roku 1924. Rozhodnuto tedy pozemek o ploše 1 995 čtverečních metrů prodat nově Marii Drábkové, která měla s výstavbou začít do konce roku 1926. Obec trvala na tom, že novostavba musí respektovat štít sousedního patrového domu.[604] Velice rychle ale došlo k dalšímu majetkovému přesunu. Nakonec totiž skončil pozemek v rukou nemocenské pojišťovny. Pojišťovna koupila roku 1926 dvě dosud volné parcely v Jiráskově ulici, jednu od města (které tu původně plánovalo stavbu pošty) a jednu od paní Drábkové.[605] Už v březnu 1926 jednají zastupitelé o prodeji pozemku č.kat.392/1 Okresní nemocenské pokladně. Marie Drábková totiž už prodala sousední pozemek koupený od Hospodářského družstva Okresní nemocenské pokladně a teď pokladně nabídla i parcelu č.kat.392/1.  Nemocenská pokladna tam měla vybudovat sociální ústav. Aktivity Marie Drábkové, která se chovala spíše jako spekulant než jako pozemkový vlastník, vzbudily na schůzi zastupitelstva rozporuplné reakce. Albert Kodytek prohlásil, že pozemek by byl vhodný pro výstavbu bytových domů pro vojenské gážisty, jejichž zbudování v té době obec řešila a měla potíže s nalezením vhodných parcel (viz popis nových kasáren v kapitole „Jižní předměstí“) a že sociální demokracie je proti prodeji, protože Drábková neměla obratem pozemek prodávat. Naopak Alois Čečil prohlásil, že výstavbou sociální pojišťovny bude zkrášlen vzhled města a zastupitelstvo nakonec prodej Okresní nemocenské pokladně schválilo.[606]

21. září 1927 vydáno městskou radou povolení k obývání a užívání pro novostavbu okresní nemocenské pojišťovny.[607] Budovu vyprojektoval ing. arch. Rudolf Černý, profesor plzeňské průmyslovky. Stavební práce provedla firma Štěpána Wolfa. Objekt zprovozněn 29. září 1927, pro veřejnost začal fungovat 1. října 1927. Byly zde umístěny různé ordinace lékařů, pět bytů, byt domovníka a kanceláře pojišťovny.[608] Nemocenská pojišťovna byla jednou z prvních čistě funkcionalistických staveb v Rokycanech, revoluční tu bylo i použití ploché střechy. 30. června 1927 městská rada rozhodla, že městské technické kanceláři bude uloženo provést usnesení městské rady z 11. května 1927 o úpravě chodníku před okresní sociální pojišťovnou.[609]

29. dubna 1945 objekt poškozen při americkém náletu na železniční stanici.[610] V letech 1948-51 přeměněna budova Okresní nemocenské pojišťovny v Okresní národní pojišťovnu. Tehdy zrušeny všechny soukromé ordinace a všechny místnosti upraveny na prostory státní lékařské péče.[611] V roce 1948 zde ordinovali 3 praktičtí lékaři, kromě toho zde fungovala chirurgická ambulance, rentgenové pracoviště a zubní ordinace s 2 lékaři. V roce 1951 už počet praktických lékařů narostl na 6. Kromě toho zde oddělení vnitřní nervové, dětské, plicní, ortopedické, gynekologické, porodnické, ušní, nosní, krční, oční, kožní a pohlavní. Po zprovoznění nemocnice na Oseckém vrchu objekt nadále využíván pro zdravotní účely. V roce 1952 otevřena Okresní hygienicko-epidemiologická stanice, v letech 1963-64 uvedeny do provozu její nové laboratoře v této budově v Jiráskově ulici.[612] Materiál národního výboru z roku 1984 uvádí, že probíhá oprava domu čp.398/II, ale práce ještě nejsou dokončeny. Prováděl je Okresní stavební podnik.[613] V říjnu ještě stále oprava fasády probíhá ale k očekávanému dokončení mělo dojít ještě před závěrem roku.[614] V bilanci volebního období 1981-86 uváděno, že na opravu tohoto objektu šlo celkem 320 000 Kčs.[615]

Od roku 1987 zpracována u tohoto objektu studie přístavby polikliniky, energetické rozvodny, lékárny a transfúzní stanice.[616]  Odhadovaný náklad 3 500 000 Kčs. K dispozici ale byl jen 1 000 000 Kčs. Projekt proto nerealizován.[617]  V lednu 1998 otevřeno transfúzní a hematologické oddělení v objektu nemocnice (viz kapitola „Osecký vrch“). Přemístěno tam z této budovy v Jiráskově ulici.[618]

 

 

 

3.12. Secesní vila čp.286/II

Zcela jinak působí sousední stavba čp.286/II (foto z r.1913). V nevelké zahradě, oddělené od ulice plotem s kovanou mříží, tu v určitém odstupu od ruchu na okružní třídě stojí secesní vila, jež tu byla postavena roku 1911 podle projektu Bohuslava Ryšavého (podle alternativního, ale chybného údaje zbudována až roku 1913[619]). Šlo o soukromou vilu továrníka Rudolfa Hudlického. Ten už jednu rezidenci na okružní třídě měl, přímo na sousedním pozemku (čp.247/II – viz níže), ale nechal ji adaptovat na hotel a rozhodl se vybudovat nové sídlo.[620]  Ekonomická prosperita Rokycan i celé monarchie na počátku 20. století se odrazila ve zrychlené výstavbě na okružní třídě. Všem stavbám z této doby je společná eklektická zdobnost, smysl pro detail a neskrývaná ambice prolomit omezení maloměsta a přenést i do rokycanských ulic kousek Vídně nebo aspoň Prahy. Vila čp.286/II mezi nimi vyniká, zejména tím, že architektonicky je skutečně srovnatelná se soudobou stavební produkcí Plzně nebo Prahy. Je do jisté sporné, zda bylo vhodné na exponovanou parcelu na okružní třídě umístit vilu obklopenou zahradou, protože s pozdějším zahušťováním zástavby a násrůstem pouličního ruchu se ocitla v poněkud nepatřičném kontextu. Ale její architektonické hodnoty jsou nepopíratelné.

Jde o patrový (v zvýšené centrální části dvoupatrový) objekt na čtvercovém půdorysu. Střecha ze dvou na sebe kolmých částí, nižší mansardová, vyšší trakt se sedlovou střechou. Na střeše vysoké cihlové komíny. Uliční průčelí dvouosé, levá osa má náznak rizalitu. V přízemí se zde nachází velké půlkruhové okno, nad ním zasklená veranda na konzolách se štukovým motivem a mozaikovým pásem. Pravá osa ve zvýšené dvoupatrové, věžovité části má v přízemí trojdílné okno, v 1. a 2. patře menší sdružená dvojokna. Na fasádě barevná štukatura s motivem věnců a stužek, doplněná o barevné mozaikové pole. Protilehlá fasáda (k železniční trati) je komponována podobně, má jen částečně zjednodušené pojetí oken. Boční západní fasáda (k budově pošty) je dvouosá, v přízemní z ní předstupuje malá dřevěná vstupní veranda na nízkém soklu se schodištěm. Protější východní průčelí má klidový obytný charakter. Je trojosá s obdélnými okny v přízemí a o něco menšími okny v mansardovém prostoru v 1. patře. Fasády vily jsou ztvárněny ve stylu čisté secese, čímž se objekt odlišuje od soudobé místní stavební produkce, ve které vždy byly přítomny i eklektické inspirace neorenesanční a jiné. Vila se dochovala v intaktní podobě, včetně takových detalů jako dveře, okenní rámy střešní krytina, kterou tvoří glazované prejzy (šlo o možná jediný objekt v Rokycanech, kde tento typ specifický střešní krytiny přežil celou éru socialismu a nebyl nahrazen úpadkovým eternitem, plechem apod.). Od ulice vilu odděluje zděný plot s výplní kovových mříží. Přežily i některé prvky interiérů, například keramická dvoubarevná dlažba v chodbě a sklepě nebo kovová konstrukce schodiště s demokrativními výplněmi. Krov objektu je dřevěný, vaznicový, zčásti šroubovaný.[621]

Dům trpěl po roce 1948 zanedbáním údržby a absencí kultivace zahrady, kde přerostlé stromy postupně zakryly původní architektův záměr.  S výjimkou omšelosti ale vila nečelila vážnějším technickým závadám a hlavně, unikla podřadným modernizačním zásahům.  Dne 1. března 2004 byla ministerstvem kultury prohlášena za státem chráněnou památku.[622] V té době již se schylovalo k její opravě. V září 2003 totiž objekt koupili manželé Jaroslava a Pavel Medvědovi. Ještě na konci roku 2003 zahájili celkovou opravu budovy. Jako první přišla na řadu střecha, na níž položeny zbrusu nové, světle červené prejzy. Vlastníci objektu respektovali plně původní architekturu, dokonce ustoupili od plánované výměny oken, která měla být nahrazena kopiemi (výjimkou jsou okna ve sklepě, která již nebylo možné pro zchátralosti zrekonstruovat. Renovace se dočkala zábradlí. Dům ovšem doznal podstatných změn v technickém vybavení, provedeny nové rozvody vody, elektřiny a topení. K nepatrným zásahům došlo ve vnitřní dispozici (nové příčky). V přízemí a 1. patře vily zřízeny moderní kancelářské prostory, pod střechou adaptována půda na atypický byt. V suterénu zřízen sklípek s posezením. Do dveří v domě vsazeny nové vitráže s pseudosecesními motivy navazujícími na architekturu domu.[623] V srpnu 2005 již rekonstrukce zvnějšku dokončena. Fasáda obnovena a natřena pestrými barvami, které dávají vyniknout secesní ornamentice, odstraněno lešení.[624] Od vchodu do zahrady k domu položen po straně mozaikový chodník z čtyřbarevných mramorových kostek. Přední část zahrady z větší části vydlážděna na parkovací místa, ovšem při zachování vzrostlých stromů.[625] V srpnu 2005 se také uvádí, že město přidělilo na opravy objektu 25 000 Kč ze státního dotačního Programu regenerace městských památkových rezervací.[626] V další etapě plánované na rok 2006 měla být definitivně upravena i zahrada a opraven plot s kovanou secesní mříží.[627] V roce 2005 získalo město na pokračování rekonstrukce této památkové budovy od státu 25 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací.[628] Dalších 50 000 Kč přispělo na opravu město.[629] Rekonstrukce plotu začala opravdu počátkem roku 2006. V polovině března již zcela odstraněn původní plot. Počátkem dubna 2006 už na jeho místě probíhá výstavba nového plotu, zatím provedeny jen holé cihlové sloupky v částečném rozsahu.[630]

30. srpna 2006 přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 částku 16 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón na opravu této vily. Dalších 74 000 Kč přislíbilo uhradit město a 64 944 Kč majitelé objektu. Celkem tak mělo být do rekonstrukce této památky investováno 154 944 Kč.  18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada města.[631] Návrh na jejich použití schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo města.[632] Peníze použity na opravu oplocení.[633]

 

 

 

 

3.13. Secesní dům čp.247/II (pošta, dříve hotel Merkur)

Podobný sloh jako secesní vila čp.286/II vykazuje i vedlejší budova pošty, dříve hotelu Merkur, čp.247/II (foto z r.1913). Dům byl postaven roku 1907 pro továrníka Rudolfa L. Hudlického (1874-1953) podle projektu Jindřicha Alexandra.[634] Šlo o přepychový patrový objekt s podkrovím, na severozápadním nároží akcentovaný věží, která byla do úrovně 2. patra celozděná, v posledním 3. patře z hrázděného zdiva z dřevěných trámů. Střecha věže valbová, na vrcholu ukončená lucernou s kulovitou bání. Hrázděné zdivo se uplatňovalo i v jiných částech objektu – pod korunní římsou a na bočním (východním) štítu. Secesní dekor dále podporovaly balkony (jednak mezi věží a hlavní budovou, jednak na bočním štítu) s ornamentálním zábradlím a zdobné šambrány oken. Na střeše množství zděných komínů.[635]

Již roku 1911 byla vila adaptována na mondénní hotel Merkur (Hudlický si totiž toho roku postavil na vedlejším pozemku novou soukromou vilu čp.286/II, viz předchozí podkapitola). To vyvolalo úpravy vnitřní dispozice, kde v přízemí sceleny stávající místnosti do velké, aby tak vytvořily společné restaurační prostory, zatímco v patře naopak vložením příček proměněny původní obytné místnosti na hotelové pokojíky.[636]  Pro veřejnost hotel otevřen v lednu 1912. V přízemí restaurace se sálem o rozměrech 18,5 x 7,5 metrů, dále výčep, spolkové místnosti a kuchyně. Součástí objektu i vinárna „V Myslivně“. Na zahradě hřiště, houpačka, při hotelu ještě veranda a kulečník. V prvním patře 10 pokojů. Objekt měl vlastní vodovod, přízemí osvětleno plynem, v patře se svítilo elektřinou.[637] Roku 1915 prodán hotel v dražbě plzeňské firmě Světovar, pak přešel do rukou Hospodářského družstva v Rokycanech, až roku 1922 jej koupil stát.[638] Hospodářské družstvo původně zamýšlelo na pozemku u čp.247/III zbudovat svou centrálu (administrativní budovu, skladiště a hospodářské stavení). Chtělo využít hlavně blízkosti železniční tratě, kde by mělo k dispozici i vlastní železniční vlečku. Jenže správa státních drah musela vlečku zrušit kvůli plánovanému rozšíření železniční stanice na západní stranu. Hospodářské družstvo proto o objekt hotelu ztratilo zájem a zahájilo jednání o odkupu pozemku u Plzeňské ulice v prostoru bývalé cementárny (viz kapitola „Plzeňské předměstí“).[639]

Po 1. světové válce naopak o dům projevilo zájem město, respektive správa pošt. Šlo o to vyřešit fungování rokycanské pošty, dosud působící ve stísněných prostorách v domě čp.13/I na rohu Palackého a Knihovy ulice.  Československá poštovní správa se tehdy opakovaně dotazovala obce, zda by obec nepostavila sama budovu nové pošty. Dle návrhu pošt budova měla být jednopatrová, v přízemí poštovní a telegrafní úředna a byt sluhy, v patře by byl přednosta úřadu. Zastupitelstvo o věci jednalo na jaře 1919. Městská technická kancelář v podkladech konstatovala, že výstavba pošty by vyšla na 350-400 000 Kč (bez stavebního pozemku). Obec ale chtěla provádět nákladné investice (sirotčinec, vodovod, obecní hřbitov atd.) a nemohla si tak velké výdaje na novostavbu pošty dovolit. Městská rada proto navrhla, aby obec věnovala na výstavbu pošty aspoň pozemek č.kat.392/1 a č.kat.392/2 o ploše 2 103 čtverečních metrů (vedle dvora a zahrady u domu čp.193/II). Do dvou let by erár musel na pozemku provést výstavbu pošty, přičemž by nesměla mít „kasárenskou“ podobu. Návrh schválen.[640] Šlo o nedaleký pozemek, na kterém ale nakonec místo pošty vyrostla budova nemocenské pojišťovny čp.398/II, viz výše. Stát, patrně z úsporných důvodů, nechtěl stavět zcela novou budovu. Nakonec rozhodla ministerská rada 30. srpna 1921 koupit hotel Merkur, což město přišlo na 520 000 Kč, a upravit jej na poštu.[641] Adaptace objektu provedena roku 1922. 1. února 1923 otevřena pošta pro veřejnost.[642] Při přestavbě reprezentativního hotelu na poštovní úřad vzala za své většina mobiliáře a vnitřní výzdoby. I přes dlouhé utilitární umístění poštovního úřadu si dům ale udržel základní rysy secesní fasády, ať už jsou to rostlinné štukatury v omítce, kovové mříže před vchodem nebo na balkónku, či hrázděné zdivo pod střechou.

V roce 1945 zasažen objekt americkým náletem. Poté už nebyla obnovena původní věž s hrázděným patrem, která snesena do podoby dnešního pahýlu. Původně přitom tato věž byla veřejně přístupná a sloužila i jako vyhlídka na město.[643] Někdy před rokem 1965 prošla budova rekonstrukcí nákladem 200 000 Kčs.[644] Další oprava probíhala i koncem 60. let 20. století. Během roku 1968 na ní měl Okresní stavební podnik připraven k proinvestování 150 000 Kčs.[645] V roce 1995 se odtud pošta přestěhovala do nového telekomunikačního objektu čp.220/I na protější straně ulice.[646] V lednu 1997 se do protější nové budovy přesunulo i oddělení balíků.[647] Pak se sem ale pošta vrátila. V novostavbě čp.220/I byla totiž jen v pronájmu a společnost Český Telecom chtěla celou budovu pro sebe. Pošta navíc v nové budově platila roční nájem 700 000 Kč.[648] V letech 2003-2004 proto prošel uvolněný objekt celkovou rekonstrukcí.[649] Ta vyšla na 7 000 000 Kč (podle jiného pramene 8 000 000 Kč[650]). V rámci opravy provedena celková rekonstrukce původní secesní budovy pošty, v zadním traktu dále vznikla přístavba pro dodávky balíků.[651]  Oprava historické budovy vyšla na 5 000 000 Kč, přístavba na 3 000 000 Kč.[652] Přepážky umístěny vlevo ve velké hale v přízemí objektu, pokladna pro výplatu větších částek umístěna do prvního patra, v menší místnosti po pravé straně od hlavního vchodu situována pobočka Poštovní spořitelny. Nosné sloupy obloženy dřevem, do interiéru instalovány pulty pro vyplňování písemností. Celou přestavbu konzultovala Česká pošta s památkáři.[653]

Během listopadu 2005 plánovalo vedení pošty zprovoznění zdviže pro vozíčkáře, situované na boční straně budovy. Mělo jít o automatické zařízení. Počátkem listopadu už se jen čeká na kolaudační výměr.[654] Dne 19. února 2008 městský úřad vydal územní rozhodnutí a stavební povolení na přístavbu balíkové dodejny a stavební úpravy objektu pošty dle žádosti z 21. prosince 2007. 9. ledna 2008 zahájeno společné územní a stavební řízení. Podle projektu měla být provedena přístavba přízemní balíkové dodejny ke stávajícímu objektu. Přístavba měla mít půdorys 16,9 x 9,1 metrů a výšku hřebene střechy cca 5 metrů. Nový trakt měl být zbudován z porobetonových tvárnic, střecha navržena sedlová na příhradových dřevěných vazníkách, s krytinou z živičného šindele na dřevěném bednění. Novostavba určena pro hromadné zpracování a třídění poštovních zásilek a balíků. Přístavba měla být k historické budově připojena na jihozápadní straně. Termín dokončení stavby do 31. prosince 2009.[655] Už stoleté využití domu pro účely pošty s sebou nese jistý utilitární přístup k vnější i vnitřní podobě objektu. Není to samo o sobě nepochopitelné ani jednoznačně negativní, ale bylo by vhodné ze strany majitele, ale i města a památkové správy, výhledově podpořit obnovu původní věže. Právě na ní, její vertikále a motivech hrázděného zdiva, do velké míry stálo celkové působení této stavby.

V 2. polovině 60. let se uvažovalo, že by v pruhu pozemků za výše uvedenými secesními domy, až k železniční trati, mohlo vyrůst autobusové nádraží. V roce 1967 takovýto záměr posvětila rada MěstNV. [656] Projekt ale nerealizován, autobusový terminál nakonec zbudován v 80. letech v prostoru západně od náměstí 5. května (viz níže).

 

 

 

 

3.14. Dům Brumlíkových čp.188/II

Sousední přízemní dům čp.188/II není příliš zajímavý a jeho poddimenzované měřítko degraduje tuto část městského bulváru. Nechal si jej roku 1900 postavit rokycanský lékař MUDr. Brumlík (1861-1931). Byla to tehdy jedna z prvních staveb na okružní třídě, bohužel příliš skromná vzhledem k pozdějšímu živému a exponovanému charakteru této ulice. Přízemní dům s valbovou střechou do ulice hledí čtyřosým průčelím.

V prosinci 1926 schválilo zastupitelstvo prodej části obecního pozemku č.kat.384/1. Pruh na východní straně pozemku č.kat.384/1 měl být prodán Hermíně Brumlíkové, majitelce čp.188/II za 20 Kč/metr čtvereční, a ta ho ještě do konce roku 1927 měla použít k přístavbě domu čp.188/II.[657] K přístavbě ale nedošlo. 27. července 1927 městská rada rozhodla, že Hermíně Brumlíkové se nevydá stavební povolení na úpravy fasády čp.188/II. Městská rada totiž trvala na tom, aby majitelka vybudovala v domě další místnosti přístavbou na základě koupě pruhu obecní zahrady č.kat.384/1.[658] V únoru 1928 obecní rada rozhodla, že do její nejbližší schůze bude předložen náčrt ploch, které požaduje paní Brumlíková a Českobratrský evangelický sbor z obecní zahrady č.kat.384/1.[659] Ani pak ale majitelka k rozšíření své nemovitosti nepřistoupila.  V červnu 1929 se už uvádí, že z prodeje sešlo.[660]  Sousední parcelu vyplnil brzy na to objekt evangelického kostela (viz níže). Za 2. světové války dům Brumlíkovým sebrán (arizován) a usídlila se tu místní úřadovna NSDAP, říkalo se mu „hnědý dům“.[661] Lidově též „hněďák“.[662] V červnu roku 1945 povolil Místní národní výbor opravu tohoto domu s odhadovanými náklady 5 000 Kčs.[663] Po komunistickém převratu v roce 1948 v souvislosti s redukcí maloobchodní sítě a sítě služeb zrušena zde umístěná kavárna a vinárna Sport. Obec sem nejprve umístila poradnu pro matky a od roku 1949 zde začalo plánovat zřízení dětských jeslí.[664] Od roku 1945 do října 1950 tu také úřadovala Okresní odborová rada. 14. června 1950 si objekt prohlédli zástupci ministerstva práce a sociální péče a KNV a rozhodli, že zde bude možno opravdu jesle situovat. Kapacita je odhadována na 30 dětí.[665] Dne 28. září 1950 uvolnil Krajský národní výbor 160 000 Kčs na adaptaci tohoto domu na dětské jesle.[666] Jesle pak otevřeny 1. března 1951.[667]  Už v roce 1956 ale město konstatuje, že objekt potřebám péče o děti nepostačuje.[668] Oficiální kapacita 25 dětí, ale například v roce 1965 zde jich měli zapsáno 28.[669]

V roce 1960 národní výbor provedl v rámci opravy objektu nově fasádu, pojatou v podřadném dobovém duchu setření veškerého členění průčelí a aplikace amorfního brizolitu.[670]  Vzhledem k nedostačující kapacitě jeslí se v 2. polovině 60. let zvažovala možnost provést nástavbu dosud stále jen přízemního domu. Navrhla to komise pro výstavbu ve spolupráci s komisí školskou a zdravotní.[671] Podle prvotních plánů z roku 1965 měla být tato investice zahrnuta do Akce Z, někdy v letech 1966-70, tedy ve 4. pětiletce. Město, respektive rada MěstNV, kvůli tomu dokonce 1. září 1965 ustavilo zvláštní komisi. Odhadovaný náklad na tuto akci vyčíslen na 110 000 Kčs. Kromě této investice se komise měla zabývat i nástavbou mateřské školy v parku U Saské brány a tělocvičny u dnešní ZŠ T. G. Masaryka (viz níže).[672]  Kapacita jeslí měla stoupnout o 40-50 míst.[673] Koncem roku 1965 také v budově jeslí zahájena oprava vodovodního potrubí.[674] V roce 1967 se ale začalo uvažovat o zbudování autobusového nádraží v prostoru mezi jižní stranou Jiráskovy ulice a železniční tratí a zároveň se chystalo rozšíření Jiráskovy ulice na kapacitní silniční tah (viz výše). Město proto deklaruje výhledový záměr zcela přemístit dětské jesle z této lokality, která začínala být neúměrně dopravně zatížena.[675] Přístavba prvního patra nebyla nikdy realizována. Dle údajů z dubna 1970 jsou jesle vytápěny zcela nevyhovujícím způsobem (4 kamna, radiátor + infrazářič v koupelně) a objekt vyžaduje opravy.[676] V roce 1980 předány do užívání nové dětské jesle podniku Kovohutě v Nového ulici (viz kapitola „Jižní předměstí“). Díky tomu tam mohly být dočasně přesunuty děti z čp.188/II a objekt starých jeslí mohl projít údržbářskými pracemi.[677] V prosinci 1980 ale národní výbor konstatoval, že opravu jeslí v Jiráskově ulici se přes velké úsilí nepodařilo dokončit.[678] V září 1982 se opět mluví o tom, že Okresní stavební podnik ještě nezačal s opravou fasády.[679] Stejná bilance, tedy dosud nezapočatá oprava, uváděna i za rok 1983.[680]  Materiál národního výboru z roku 1984 konstatuje, že oprava oblastních jeslí je závislá na dokončení oprav nedalekého objektu čp.398/II, protože právě tam musí prioritně pracovat Okresní stavební podnik.[681] Rovněž během 1. pololetí 1985 oprava nezačala.[682] V roce 1985 nevyčerpalo město limit údržby z rozpočtu z důvodu neprovedené opravy objektu.[683] Oprava střechy objektu byla zahájena koncem června 1986.[684] V září 1987 se uvádí, že rekonstrukci oblastních jeslí provede Drobná provozovna Rokycany ve 2. pololetí 1987.[685] Stále se nic nedělo. Další zmínka mluví o tom, že nástřik fasády oblastních jeslí je přislíben od OSP na 3. a 4. čtvrtletí 1988.[686] Ani tehdy, ani během roku 1989 se ale nepodařilo investici provést.[687]

Po roce 1989 se dům vrátil do vlastnictví rodiny Brumlíků. 25. února 1993 městské zastupitelstvo povolilo panu Brumlíkovi odkup přístavby u domu. Chtěl v domě zřídit restauraci a galerii.[688] Od dubna 1995 tu po zrušení jeslí funguje rehabilitační středisko. Někdy na přelomu 20. a 21. století byla vkusně opravena fasáda, na níž vráceny aspoň letmo historizující prvky, setřené kdysi socialistickým brizolitem. Domu by ale výhledově prospěla důkladnější přestavba, v jejímž rámci by měl být zvýšen minimálně o jedno patro, úměrně významu této stavební parcely. Je to ukázka jistého rokycanského nešvaru, kdy v místech intimních a historických často vyrůstaly měřítkově naddimenzované objekty, zatímco na frekventovaných a rušných městských třídách najdeme i takovéto, měřítkově nedostatečné stavby.

 

 

 

 

3.15. Technický vývoj Jiráskovy ulice

3.15.1. Technický vývoj ulice do roku 1935 (vydláždění a celková rekonstrukce)

Byť dnešní Jiráskova ulice proponována od počátku jako perspektivní městský bulvár, její technická úprava tomu hluboko do 20. století neodpovídala. Na vině byl jednak nerovnoměrný stavební rozmach podél ulice, jednak nedostatek peněz a hlavně fakt, že z ryze dopravního hlediska nešlo po dlouhou dobu o skutečně rušnou městskou třídu. O potřebě vydláždění dnešní Jiráskovy ulice se mluvilo již v roce 1910, kdy tento záměr deklarovala obecní rada. Kvůli vypuknutí světové války se projekt neuskutečnil. Někdy okolo roku 1913 ale probíhala před domy čp.188/II, čp.247/II a čp.286/II úprava komunikace (snad jen v souvislosti s dokončením výstavby těchto domů). Obecní zastupitelstvo pak kvůli tomu schválilo drobné úpravy hranic obecních pozemků.[689] V roce 1916 aspoň vyasfaltovány v Jiráskově ulici chodníky a 16. února 1915 obecní rada ustanovila pro okružní třídu zvláštní metařku.[690]  V březnu 1923 souhlasila obecní správní komise, že na žádost okresního správního výboru bude prosekána alej od chorobince k Plzeňské bráně a vykácené stromy budou nahrazeny buď kulovými akáty, nebo javory.[691] V květnu 1923 se pak obecní správní komise usnesla, aby chodník podél obecní zahrady k poštovní budově byl vydehtován a aby byl ostříhán živý plot tak, aby nevadil frekvenci.[692]

Po dlouhou dobu za první republiky platilo, že komunikace v Jiráskově ulici je prašná, po dešti blátivá.[693] Od plánů na celkové zkulturnění této městské tepny k realizaci ale v tomto případě uplynulo mnoho let. V květnu 1926 schválilo městské zastupitelstvo půjčku 500 000 Kč u městské spořitelny na mimořádné výdaje obecního rozpočtu na rok 1926.  Na úpravu komunikace v části Jiráskovy třídy mělo z této sumy jít 100 000 Kč.[694] Podle zprávy o plnění obecního rozpočtu za rok 1926 (s údaji k 12. srpnu 1926) nebylo ale ze sumy 100 000 Kč, určených úpravu části Jiráskovy třídy, utraceno nic.[695] V dubnu 1927 jednalo zastupitelstvo o kompletní úpravě Jiráskovy třídy.  Stav komunikace prý neodpovídá jejímu významu, vozovka není štětovaná, je prašná a bahnitá. O úpravě ulice se údajně jednalo s okresem už před válkou a po válce. V roce 1926 dokončen projekt, pořízen společným nákladem obce a okresu. 5. října 1926 se konalo komisionelní řízení. Městská rada navrhla vydat stavební povolení. Celkové náklady odhadnuty na 1 070 000 Kč.  Dle úmluvy o společném financování této investice měla obec sama zaplatit 400 Kč za stromy, 74 894,48 Kč za úpravu kanalizace, 5000 Kč za úpravu vodovodu, 15 480 Kč za úpravu plynovodu, 8773 Kč za úpravu vchodů do domů a 10 395 Kč za obruby stromů. Dále měla obec společně s okresem uhradit obrubníky (celkové náklady 119 108,36 Kč – úhrada 50 % okres, 50 % město), odkopy a násypy (67 416 Kč – úhrada 40 % okres, 60 % město) a dlažbu (690 000 Kč – úhrada 60 % okres, 40 % město). Kromě toho se čekalo udělení zemské subvence ve výši cca 140 000 Kč.  Z ní měla obec dostat 60 %, okres 40 %.  Skutečné náklady obce tak měly činit cca 406 950 Kč. Obec zároveň přislíbila, že poskytne okresu na rekonstrukci Jiráskovy třídy půjčku. Do rozpočtu na rok 1927 proto bylo nutné dát mimořádnou sumu 970 000 Kč, která by doplnila částku 100 000 Kč, která figurovala už v roce 1926 v na tento účel v obecním rozpočtu, a na to si obec měla vzít půjčku. Zastupitelstvo tyto plány schválilo.[696]

Dne 8. července 1927 projednávala úpravu ulice městská rada. V otázce úpravy Jiráskovy třídy jí bylo oznámeno, že úpravy lze provést, až bude právoplatně schváleno usnesení obce a okresu.[697] 27. července 1927 se městská rada usnesla za účelem rekonstrukce Jiráskovy třídy ještě během roku 1927 uzavřít samostatnou půjčku z lesního rezervního fondu.[698] 10. srpna 1927 městská rada určila, že starosta města a radní Rudolf Šlesinger budou u okresní správní komise intervenovat za účelem urychlení rozhodnutí o úpravě Jiráskovy třídy.[699] Věc byla prekérní i proto, že v ulici byla tehdy dokončena velkorysá novostavba Okresní nemocenské pojišťovny čp.398/II (viz výše), jejíž vedení ale na město naléhalo, aby ulici před sídlem pojišťovny upravilo. V srpnu 1927 radní odpověděli Okresní nemocenské pojišťovně na její stížnost na stav Jiráskovy třídy v tom smyslu, že o úpravě se jedná. Zároveň konstatováno, že rozšíření chodníku před budovou Okresní sociální pojišťovny (tedy čp.398/II) v Jiráskově třídě se provede až při celkové úpravě třídy.[700]  V září 1927 na schůzi městské rady usneseno, že obecnímu zastupitelstvu se doporučí schválit podmínky požadované okresní správní komisí pro rekonstrukci Jiráskovy třídy.[701] V říjnu 1927 pak radou vzato na vědomí oznámení okresní správní komise o schválení úpravy Jiráskovy třídy a rozhodnuto, že má se ihned vypsat ofertní řízení.[702] V listopadu 1927 schválilo obecní zastupitelstvo změnu smlouvy mezi obcí a okresem o úpravě Jiráskovy třídy. Okresní správní komise totiž začala požadovat, aby obec na sebe převzala i náklady na výstavbu chodníků (79 573,85 Kč) a aby se zemská subvence rozdělila mezi obec a okres v poměru 50 % na 50 %. Městská rada s takovouto změnou vyslovila souhlas.[703] Práce ale nabraly zpoždění. V listopadu 1927, při opožděném projednávání obecního rozpočtu na rok 1927, pak stanoveno, že na úhradu potřeb mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se použije zbytek nerealizovaných výpůjček. Mimo jiné i 97 750 Kč původně určených na úpravu Jiráskovy třídy a 70 000 Kč přidělených jako subvence na úpravu této ulice a dále 997 750 Kč jako výpůjčka z mniškového fondu (mimořádné příjmy obce z prodeje kalamitního dříví) na úpravu Jiráskovy třídy.[704]  V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927, které se teprve měly začít realizovat, se uvádí i rekonstrukce Jiráskovy třídy za 970 000 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).[705]  V lednu 1928 se obecní okrašlovací komise vyslovila proto, aby se upustilo od kácení jednotlivých stromů ve stromořadí na Příkopech, stromy se měly jen mírně prořezat.[706] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic z rozpočtu na rok 1927. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci ale úprava Jiráskovy třídy zůstala v rozpočtu jako nezbytná ve výši 1 067 750 Kč. Z rozpočtu na rok 1928 pak v rámci těchto škrtů vyloučena suma 9000 Kč na zřízení chodníku u nové budovy Okresní nemocenské pojišťovny, která se měla provést v rámci celkové úpravy Jiráskovy třídy.[707]

V červenci 1929 při jednání o obecním rozpočtu na rok 1929 kritizuje F. Lorenz, že Jiráskova a Denisova (dnešní Jeřabinová) třída mají minimálně 8 centimetrů prachu a při kropení nebo při dešti jsou blátivé. Oddalování výdlažby Jiráskovy třídy kritizuje i sociální demokrat Josef Selement. Na to reagoval starosta města Antonín Hořice. Okres prý nemůže provést úpravu Jiráskovy třídy, zemský úřad mu totiž seškrtal téměř úplně mimořádný rozpočet.[708]  Stejně reagoval starosta o pár dnů předtím, kdy podal na schůzi městské rady zprávu o stavu rekonstrukce Jiráskovy třídy. Realizace je prý zcela závislá na tom, jestli okres udělí slíbenou subvenci.[709] V prosinci 1929 vzala rada na vědomí zprávu starosty o úspěšném jednání s okresem. Okres prý ještě do konce roku 1929 vyplatí část subvence na rekonstrukci Jiráskovy třídy ve výši 100 000 Kč, za kterou se koupí dlažební kámen.[710] Městská rada v lednu 1930 rozhodla objednat potřebný dlažební kámen na vydláždění části Sedláčkovy ulice (dnešní Knihova ulice) a na Jiráskovu třídu od firmy Prokop Hák.[711]  V polovině dubna 1930 zní městská rada optimisticky. Vzala na vědomí zprávu o intervenci starosty u ministerstva veřejných prací v otázce úpravy Jiráskovy třídy a rozhodla, že se mají provést opatření tak, aby rekonstrukce třídy mohla začít už roku 1930.[712] Koncem dubna 1930 radní vzali na vědomí výsledek jednání obce a okresu v otázce úpravy Jiráskovy třídy. Jednalo se například o typu dlažby, zda bude použit beton nebo dlažební kostky, a rovněž o způsobu úhrady, kde se jednání vyvíjelo tak, že obec i okres uhradí po polovině částky zbylé po obdržení státní subvence. Městská rada se nakonec usnesla opatřit si další informace o betonové dlažbě (o její trvanlivosti a vzhledu) a shlédnout proto podobné již provedené betonové dlažby okolo Prahy.[713] Varianta betonové dlažby ale nakonec nebyla přijata. V polovině května 1930 vzat městskou radou na vědomí upravený rozpočet na rekonstrukci Jiráskovy třídy a v jeho rámci usneseno vyhotovit alternativní návrhy dláždění ze žulových kostek tří druhů. Radní také rozhodli, že se ihned zbudují kanálové guly při šířce vozovky 7,5 metru tak, aby se zásyp před vlastním dlážděním stačil slehnout.[714] Varianta betonové pokrývky vozovky ale ještě nebyla zcela mimo hru. Když v polovině června 1930 městská rada na vědomí vzala zprávu V. Vorla o rekonstrukci Jiráskovy třídy, mluví se o tom, že dle dostupných informací poskytne stát na vějířovou dlažbu nižší subvenci, než by poskytl na betonovou dlažbu.[715] Krátce na to, na další schůzi rady starosta informoval o intervenci 24. června 1930 u Ministerstva veřejných prací v otázce rekonstrukce Jiráskovy třídy. Subvence prý bude udělena určitě, obci doporučeno provést betonovou dlažbu.[716]

Opět se ale vše protahovalo. Koncem srpna 1930 na návrh R. Šlesingera rozhodla městská rada, že se bude u ministerstva veřejných prací intervenovat v otázce urychlení vyřízení subvence na rekonstrukci Jiráskovy třídy.[717] V polovině září 1930 starosta informoval městskou radu o intervenci z 16. září 1930 v otázce rekonstrukce Jiráskovy třídy na ministerstvu veřejných prací, přičemž dohodnuto, že v této otázce bude znovu intervenováno.[718] V září 1930 taky radou na vědomí vzata zpráva městské technické kanceláře, že kámen v Jiráskově třídě nelze z  technických důvodů použít jinde.[719] Počátkem října 1930 městskou radou na vědomí vzata zpráva městské technické kanceláře, proč není možné provést guly v Jiráskově třídě ještě před rekonstrukcí vozovky.[720] Městská rada prohlásila v listopadu 1930, že není námitek proti rozšíření chodníku v Jiráskově třídě na jižní straně a proti zřízení dlážděného přejezdu u úřední budovy.[721] Šlo patrně o nějaké korekce projektu rekonstrukce této ulice. V lednu 1931 se obecní správní komise usnesla na žádost R. Kadláčka, že předseda komise zařídí, aby zbylý dlažební kámen v Jiráskově třídě byl srovnán do figur.[722] Koncem ledna 1931 obecní správní komisí na vědomí vzata zpráva starosty o intervenci z 13. ledna 1931 na ministerstvu veřejných prací o povolení subvence na rekonstrukci Jiráskovy třídy.[723] Počátkem května 1931 vzata městskou radou na vědomí zpráva starosty o intervenci, vykonané 22. dubna 1931 na ministerstvu veřejných prací a ministerstvu financí v otázce rekonstrukce Jiráskovy třídy. Usneseno vše znovu urgovat.[724] Dne 8. července 1931 jednal starosta města u zemského úřadu v otázce příspěvku na dlažbu Jiráskovy třídy opět. Den nato vzala zprávu o jeho jednání na vědomí městská rada.[725]

V srpnu 1931 vzala městská rada na vědomí zprávu o intervenci starosty 18. srpna 1931 na zemském úřadu v otázce rekonstrukce Jiráskovy třídy. Vše ale již spělo k dobrému konci, protože městská rada zároveň bere na vědomí rozhodnutí ministerstva veřejných prací o poskytnutí subvence na rekonstrukci Jiráskovy třídy a obecnímu zastupitelstvu doporučila schválit dohodu mezi obcí a okresem o financování této akce.[726] Teprve 28. srpna 1931 pak skutečně odsouhlasilo zastupitelstvo města finální verzi dohody s okresem o opravě Jiráskovy třídy. Celkem měla obec uhradit 570 523,85 Kč, okres 472 471 Kč. Okres ale požádal, aby celé vyúčtování provedla obec s tím, že údržbu komunikace převezme obec za poplatek. Výnosem ministerstva veřejných prací z 29. května 1931 mezitím poskytnuta subvence ze státního silničního fondu ve výši 65 % nákladů na zřízení vozovky z těžké dlažby s nákladem 650 000 Kč, maximální výše dotace ale omezena na 420 000 Kč.  29. dubna a 19. srpna 1931 schválena dohoda mezi obcí a okresem: ujednáno, že zbytek nákladů uhradí obec a okres v poměru 50 % ku 50 %, maximální úhrada okresu ale omezena na 200 000 Kč (včetně již vyplacených 100 000 Kč obci roku 1929). Celkové náklady na rekonstrukci ulice odhadnuty na 900 000 Kč.[727] Dobové prameny hovoří o tom, že na dláždění vozovky přispěl do výše 65 % zemský úřad (ulice totiž byla zároveň průtahem státní silnice městem).[728] Ale podle J. Šáry akci platilo město a okres.[729] 

V období 20. srpna – 16. září 1931 proběhla veřejná soutěž na provedení výdlažby.[730]  Pak 1. října 1931 dříve uzavřená dohoda s okresem o financování rekonstrukce Jiráskovy třídy byla schválena městskou radou. Té zároveň předložen seznam oferentů na tuto akci a rozhodnuto, že zvlášť se zadá dodávky kamene a zvlášť pokládka dlažby (zadat se měla firmě Kylies nebo Hvězda, doporučena kroužková dlažba před kostkovou). Kanalizace měla být zadána firmě Žour, krajníky zadány firmě Poppy a spol. (bude se ale ještě jednat o snížení ceny).[731] Koncem října 1931 pak městské radě oznámen výsledek jednání na okresním úřadu ohledně detailního zadání materiálu a prací na rekonstrukci Jiráskovy třídy. Okresnímu úřadu doporučeno vydláždit ulici kostkami od firmy Žid a spol. z Hudčic za 567 000 Kč, písek měly dodat městské železárny z Letkova, dlaždičské práce doporučeno zadat z poloviny firmě J. Fiala z Lučiště a z druhé poloviny firmě Kylies a Dvořák z Prahy. Krajníky (v dnešní terminologii tedy obrubníky) doporučeno objednat od firmy Poppy a spol. (mělo se s ní ještě jednat o snížení ceny). Městská rada deklarovala, že trvá na usnesení zadat kanalizaci v rekonstruované Jiráskově třídě firmě J.Žour a s jejím budováním se mělo začít hned.[732] Zprávu o rozhodnutí okresní dozorčí komise ohledně zadání materiálu a prací na rekonstrukci Jiráskovy třídy vzala na vědomí městská rada koncem listopadu 1931.[733] Budování kanalizace pak patrně již počátkem roku 1932 zahájeno. V únoru 1932 firmě J.Žour poukázána splátka 20 000 Kč za kanalizační práce na Jiráskově třídě.[734] Obecní finanční komise připojila v lednu 1932 svůj souhlas s usnesením obecního zastupitelstva z 28. srpna 1931 ohledně finančního ujednání mezi obcí a okresem o rekonstrukci Jiráskovy třídy.[735] V únoru 1932 starosta města informoval členy rady, že v těchto dnech byla provedena intervence u zemského úřadu, aby úřad schválil co nejdříve návrhy na zadání rekonstrukce Jiráskovy třídy.[736] V dubnu 1932 pak městské radě podána zpráva o intervenci 19. dubna 1932 v Praze v otázce urychleného dodání prací na rekonstrukci této ulice.[737] 6. května 1932 na zasedání městské rady na vědomí vzato, že zemský úřad schválil zadání prací a bude to oznámeno ofertním řízením příští týden.[738]

Koncem června 1932 oznamuje starosta města Josef Zápotočný, že v nejkratší době bude zahájeno dláždění Jiráskovy třídy.[739] V polovině července 1932 městská rada rozhodla okresnímu výboru doporučit pro dláždění použít písek z Vršíčku.[740] Úpravy ulice zahájeny 11. července 1932 a dokončeny do konce listopadu 1932.[741] V červenci 1932 na schůzi obecního zastupitelstva také Albert Kodytek jménem národních socialistů žádá, aby obec zakročila u stavebních podnikatelů, kteří prý nezaměstnávají lidi z Rokycan a nedodržují pracovní dobu. Zmiňuje výslovně, že podnikatel provádějící výdlažbu Jiráskovy třídy porušil zákony o osmihodinové pracovní době.[742] Počátkem srpna 1932 firmě Jan Fiala poukázána záloha 15 000 Kč za dosud provedené dlaždičské práce na Jiráskově třídě.[743]  V polovině září 1932 se firmě Žid a spol. poskytnula záloha 100 000 Kč za dodání kostek na Jiráskovu třídu a firmě Poppy a spol. záloha 30 000 Kč za dodání krajníků.[744] Koncem září 1932 pak firmě Jan Fiala poukázáno rozhodnutím městské rady dalších 20 000 Kč za dlaždičské práce.[745] V říjnu 1932 firmě Žid převedeno 150 000 Kč za dlažební kámen na Jiráskovu třídu.[746] Počátkem prosince 1932 zase J. Fialovi poukázána záloha 35 000 Kč za dlaždičské práce a dám k výplatě účet pro firmu Poppy a spol. ve výši 73 101,10 Kč za dodávku žulových obrubníků na Jiráskovu třídu.[747] O týden později pak poukázán městskou radou k výplatě účet pro firmu Žid a spol., ve výši 519 027,45 Kč za dlažbu.[748] V lednu 1933 k výplatě poukázány účty pro firmu J. Žour ve výši 37 199,15 Kč za doplnění kanalizace, pro firmu Žid a spol. 16 884,75 Kč za dlažební kámen a pro J. Fialu 85 382,22 Kč za dlažbu v Jiráskově třídě.[749] V červnu 1933 k výplatě předány účty pro městské železárny ve výši 38 738,55 Kč za písek na úpravu Jiráskovy třídy a pro firmu Česká průmyslová banka ve výši 6 484,45 Kč za žulové obruby na úpravě hrabátek.[750]

Akce celkem přišla na 924 077 Kč.[751]  Podle K. Hofmana dokonce na 966 134 Kč.[752] V červenci 1932 projednalo obecní zastupitelstvo uzavření zálohové půjčky 500 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu investic.  Běžné prostředky mniškového fondu (tedy fondu z prodeje dříví z obecních lesů, který po dlouhé roky vykrýval mimořádné finanční potřeby obce) už byly tehdy úplně vyčerpány. A jak se uvádí, v těchto dnech započaty práce na rekonstrukci Jiráskovy třídy, za což nutno zaplatit krátkodobou půjčku. Městská rada 21. července 1932 uzavření této půjčky 500 000 Kč doporučila. 26. července 1932 připojila kladné stanovisko i obecní finanční komise. Zastupitelstvo tento model odsouhlasilo.[753] Počátkem listopadu 1932 městská rada oznamuje, že takzvaný mniškový fond je vyčerpán, obecnímu zastupitelstvu doporučeno na dokončení rekonstrukce Jiráskovy třídy a přístavby rodinné školy uzavřít půjčku 900 000 Kč z penzijního fondu městských železáren.[754] Souhlas s 900 000 Kč půjčkou z městských železáren na rekonstrukci Jiráskovy třídy a rodinné školy vyslovila krátce nato oi obecní finanční komise.[755] V listopadu 1932 skutečně zastupitelé schválili uzavření přechodné půjčky 900 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu rekonstrukce Jiráskovy třídy a přístavbu rodinné školy. Obě investice se prý blíží k dokončení, zatím provizorně hrazeny z mniškového fondu. Nutno nyní uhradit za Jiráskovu třídu 350-400 000 Kč a za rodinnou školu 160 000 Kč, celkem cca 560 000 Kč, zbytek peněz z půjčky měl jít na jiné investice.[756] V srpnu 1933 městská rada rozhodla, že bernímu úřadu se k účetní kolaudaci rekonstrukce Jiráskovy třídy poskytne 23 773 Kč na úhradu poplatků.[757]

Položením dlažby na počátku 30. let získala Jiráskova ulice tvář městské třídy. Na vozovku použity těžké žulové kostky.[758] Její součástí byla i veřejná zeleň. Podél ulice dodnes zachováno lipové stromořadí, pocházející zčásti ještě z konce 19. století (zejména před budovou soudu). V říjnu 1927 městská rada konstatovala, že o úpravě stromořadí na Příkopech se má získat dobrozdání od městského zahradníka v Plzni.[759] Obecní správní komise v lednu 1931 posoudila návrh městského zahradníka J. Brožka na ořezání stromů v Jiráskově třídě a doporučila rozhodnout až po místním ohledání.[760] Poté v únoru 1931 komisí skutečně usneseno dle výsledku místní prohlídky vykácet ob jednu lípu ve stromořadí v Jiráskově třídě, ale pouze v úseku od Plzeňské brány k hotelu Libuše (na dnešním náměstí 5. května). Ostatní úseky se měly jen prořezat a o případném kácení se u nich prý rozhodne následující rok.[761] Likvidace části starobylé aleje se neobešla bez námitek, ale počátkem března 1931 se obecní správní komise usnesla setrvat na svém usnesení z února a vykácení lip od Plzeňské brány k hotelu Libuše schválila.[762] Opět během března 1931 se musela obecní správní komise usnést, že místnímu odboru turistického klubu se sdělí, že lípy v Jiráskově třídě musely být vykáceny z odborných důvodů.[763] V únoru 1932 vznesl R. Kadláček na schůzi městské rady návrh, aby byly ob jednu vykáceny lípy v Jiráskově třídě. Návrh postoupen okrašlovací komisi.[764] V dubnu 1932 se ale obecní okrašlovací komise usnesla doporučit městské radě nekácet ob jednu lípu v Jiráskově třídě, jen je odborně ořezat.[765] V srpnu 1932 městskou radou na podnět J.Alferiho usneseno, aby „hlohový plot“ v Jiráskově třídě byl odstraněn a místo toho zřízen po celé délce třídy trávníkový pruh.[766] Mezi chodníkem a vozovkou skutečně zřízen při opravě komunikace ve 30. letech 20. století trávníkový pás.[767]  Ještě na poslední chvíli probíhalo dolaďování detailů řešení uličního prostoru, třeba příjezdů k jednotlivým domům, kvůli kterým se musel přerušovat trávníkový pás se stromořadím. 18. srpna 1932 na podnět J. Alferiho jednáno o zřízení přejezdu přes chodník do dvora domu dr. Jirmana čp.67/I. Usneseno přejezd vydehtovat a krajníky zkosit.[768] V polovině září 1932 městská rada ale nevyhověla žádosti dr. Jirmana, aby při vchodu do jeho domu byl zřízen zvláštní přejezd přes trávník z Jiráskovy třídy. Argumentovala tím, že v okolí už jsou dva přejezdy.[769] Koncem září 1932 ale na návrh R. Šlesingera usneseno, že dr. Jirman si může upravit na vlastní náklady vjezd do čp.67/I za podmínek, které dodatečně stanoví městská technická kancelář a které městská rada znovu projedná.[770] V září 1932 taky městská rada rozhodla, že úprava chodníku v Jiráskově třídě před domem čp.162/I (hotel Libuše, viz níže) se provede tak, že celý chodník bude ve spádu až k domu, u domu se zřídí rigol z kamenných kostek, pod rigolem betonové potrubí na odvod okapních vod.[771] V březnu 1933 obecní okrašlovací a komunikační komise uvádí, že městská technická kancelář objedná bílé cihly nebo úzké žulové obrubníky na cca 1 000 metrů k hrabátkům v Jiráskově třídě.[772]

Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 rozhodnuto, že „živý plot v Denisově /sic!/ třídě před okresním chorobincem budiž odstraněn.“[773] Na schůzi obecní komise okrašlovací a komunikační v únoru 1933 schválen návrh městské technické kanceláře a městského zahradníka na sadovou úpravu Jiráskovy třídy od okresního domu k Plzeňské bráně za cca 7 000 Kč.[774] V květnu 1933 obecní okrašlovací a komunikační komise rozhodla, že dlažební kostky na obrubníku u zeleného trávníku v Jiráskově třídě od Libuše ke gymnáziu jsou zapuštěny příliš nízko, mají se zvednout o 5 cm nad úroveň chodníku. Dále usneseno, že neupravený pruh podél zahrady Sokolovny a zahrady pana Černého (u tehdejšího domu čp.140/II, viz výše v popisu bývalé Kozlerovy ulice) v Jiráskově třídě se má upravit zřízením trávníkového pásu a má se rovněž upravit dosud neupravený zbytek chodníku u zahrady pana Preislera podobně jako sousední chodník.[775] Na náměty okrašlovací komise reagovala městská rada, která se v červnu 1933 usnesla zvýšit žulové kostky u hrabátek v Jiráskově třídě, dojde-li ke kabelizaci elektrického vedení od Libuše ke gymnáziu, na což městská technická kancelář připravuje projekt a rozpočet.[776] V květnu 1933 městská rada rozhodla, že obec provede mozaikový chodník před poštou za nepřekročitelnou částku 4 684,75 Kč.[777] Dle usnesení rady z konce srpna 1933 prý městská technická kancelář obstará provedení mozaikového chodníku před poštou a před domem MUDr. J. Brumlíka současně s provedením stejného chodníku před českobratrským evangelickým sborem a budovou spořitelny.[778]

Dle usnesení městské rady z července 1933 se městské spořitelně oznámí výsledek řízení o kabelizaci elektrické sítě v Jiráskově ulici.[779] 14. září 1933 městská rada rozhodla zadat Škodovým závodům, a.s. z Plzně kabelizaci elektrického vedení od okresního domu (čp.64/III) k městským železárnám v Jiráskově třídě za 67 500 Kč.[780] Pokládka kabelu pro sekundární elektrickou síť se měla týkat úseku od čp.64/III k objektu k čp.147/II. Městská rada tak přijala nabídku firmy z 13. září 1933, přičemž se ale mělo ještě jednat o snížení ceny. Dohodnuto, že městská spořitelna uhradí účet za položení kabelu k úřední budově, v úseku východně odtud uhradí kabel město.[781] V říjnu 1933 se oznamuje, že kabelizace elektrické sítě v Jiráskově ulici byla zadána Škodovým závodům za 67 500 Kč, z toho obec uhradí 22 916 Kč a městská spořitelna 44 584 Kč.[782]

 

 

 

 

3.15.3. Technický vývoj Jiráskovy ulice v letech 1935-89 (silniční průtah městem)

Během 2. světové války a v následujících letech trávníkový pás podél Jiráskovy ulice zpustl. MNV přijal 14. dubna 1953 závazek, že k výročí osvobození bude trávník obnoven, v úseku od střelnice až ke Katzově vile.[783] V roce 1957 chce město provést částečnou výměnu veřejného osvětlení v Jiráskově ulici.[784] Mělo jít o stožáry z tenkostěnného cementu vyrobené v Holoubkově, instalované v úseku od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu až k náměstí 5. května. Projekt již byl prý hotov. Město v té souvislosti plánovalo kabelizaci veřejného osvětlení na okružní třídě, od náměstí U Saské brány, Třebízského a Jiráskovou ulicí až k sokolovně.[785] Na výstavbu nového osvětlení disponovalo město 50 000 Kčs. S instalací se mělo začít ve 4. čtvrtletí 1957.[786] V únoru 1959 ale úkol stále nesplněn. MNV už měl materiál (podzemní kabel) a sháněl ještě peníze na provedení instalace.[787] V září 1959 už osvětlení částečně hotovo. Šlo o nový typ svítilen zářivkového typu. Dokončení osvětlení v celé ulici plánováno na rok 1960.[788] V prosinci 1959 ale město kvůli nutnosti vyčerpat finanční limit na kabelizaci přesunulo všechny síly na veřejné osvětlení na novém sídlišti U Václava a dokončení pokládky kabelů v Jiráskově a Třebízského zařadilo jen jako akce druhořadého významu.[789] V roce 1962 upraven trávník před tehdejší budovou dětských jeslí čp.188/II a postavena tam mísa s květinami.[790] V létě roku 1963 vyzvala rada MěstNV k dokončení rozpracovaných oprav chodníku před Okresní vojenskou správou.[791]

Ačkoliv okružní třída už během první republiky nabyla charakteru reprezentativní městské třídy, z dopravního hlediska šlo spíše o vedlejší komunikaci. Tranzitní doprava až do konce 50. let 20. století procházela přímo historickým centrem Rokycan, včetně obou náměstí a ulice Míru. Dopravní komplikace s tím spojené byly v roce 1950 důvodem (nebo spíše záminkou) pro demolici Plzeňské brány. Ale ani to nepomohlo. Konflikt mezi rostoucí dálkovou dopravou a historickými proporcemi ulic starého města se stupňoval. To se postupně měnilo od konce 50. let, kdy roli silničního průtahu zčásti převzal severní obchvat historického jádra, vedený z Nerudova náměstí přes Soukenickou a Třebízského ulici. Od konce 60. let se pak mluví o celkové úpravě dopravních tahů v Rokycanech a zkapacitnění Jiráskovy ulice coby jižního obchvatu. Je nutné si ovšem uvědomit, že Jiráskova ulice k takovému účelu tehdy nebyla plně použitelná, nejprve bylo nutné vyřešit (formou plošných demolic) úzké hrdlo v tehdejší Kozlerově ulici (o demolici zástavby v bývalé Kozlerově ulici viz výše). To bylo provedeno počátkem 70. let. Přes původní drobnou zbořenou zástavbu trasována širší ulice s měkčím úhlem zatáčky. V 70. letech rovněž probíhala oprava severního obchvatu historického jádra v Soukenické ulici. Výsledkem bylo, že 27. září 1976 byla tranzitní doprava natrvalo převedena mimo historické centrum města.[792] O dopravním režimu v Jiráskově ulici podrobněji viz níže.

Kvůli zvýšené dopravní zátěži měla rekonstrukcí projít i vlastní Jiráskova ulice v úseku od sokolovny až ke křižovatce u střelnice, která sice byla od 30. let důkladně dlážděná a šířkově vyhovující, ale i pro ni byl nápor provozu výrazný. Zde se dokonce počítalo s instalací semaforů.  Rekonstrukce průtahu Jiráskovou ulicí měla proběhnout dle původních plánů pod garancí Krajské inženýrské organizace v letech 1972-75.[793] V prosinci 1972 se uvádí, že v dlouhodobém výhledu je osazení světelné signalizace na křižovatku u sokolovny (plánováno na rok 1979).[794] Rada MěstNV schválila na jaře 1973 (v období mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973) koncepci umístění světelné signalizace v Rokycanech, dle návrhu dopravního aktivu.[795] Rada MěstNV pak požadavek na tyto investice do dopravní infrastruktury předložila ONV a KNV. Semafory měly být umístěny nejen na křižovatce u sokolovny ale na křižovatkách u Černé hospody (před bývalou Pražskou branou) a Na Železné s tím, že by tvořily jednotně koordinovanou automatickou větev. Projekt měl být zpracován v roce 1975 a realizace plánována na další pětiletku. Kromě toho do výhledu po roce 1975 zařazeno i zbudování semaforů na křižovatkách u jatek (Plzeňská-Arbesova) a u střelnice (automaticky koordinované), nebo na Jižním předměstí (tam mělo jít o izolovaný semafor bez koordinace s jinými křižovatkami, s pevným programem).[796] Ještě v srpnu 1977 rada MěstNV uložila řediteli Technických služeb zajistit realizaci světelné signalizace na křižovatkách.[797] Za přípravu semaforů MěstNV v roce 1977 utratil 157 000 Kčs.[798] Na své schůzi 25. dubna 1978 rada MěstNV vzala na vědomí informaci o jednání z 12. dubna 1978 o realizaci světelného dopravního značení.[799] Žádné semafory ale nebyly v Rokycanech osazeny. Zůstalo jen u plánů.

Realita technických investic do Jiráskovy ulice byla skromnější. V prosinci 1970 urguje na plénu MěstNV pan Sysel, aby se odstranily suché lípy z Jiráskovy ulice. Podle pana Pěnkavy se tyto suché stromy už začaly minulou neděli (tedy asi 13. prosince 1970) porážet a do konce roku bude problém vyřešen.[800] V dubnu 1971 tajemník MěstNV Vladimír Prášek informoval o uzavření Jiráskovy ulice z důvodu havarijního stavu vozovky.[801]  V 1. pololetí 1972 provedena oprava chodníku v Jiráskově ulici, u objektu banky.[802] Šlo prý o dlažbu z betonových desek.[803]  V roce 1973 opravovány v Jiráskově ulici chodníky.[804] V plánu výstavby na rok 1973 počítáno u této akce s náklady 110 000 Kčs.[805] Během 1. pololetí 1973 ale práce ještě nezačaly.[806]  V září 1973 zároveň ohlašováno, že ještě před koncem roku zahájí podnik STAVOIZOLACE rekonstrukci chodníků v ulici Jiráskova a Horní příkopy (úsek Jiráskovy od Náměstí 5. května ke křižovatce U Střelnice).[807]  Celkem investovalo v roce 1973 město do Jiráskovy ulice 208 000 Kčs.[808] Na přelomu let 1973-74 (mezi 18. prosincem 1973 a 22. lednem 1974) rada MěstNV vzala na vědomí informaci o přípravě uzávěry Jiráskovy ulice kvůli plánované výstavbě sídla OV KSČ.[809] V lednu 1974 položen na jižní straně ulice nový chodník od domu čp.193/II až k budově banky čp.482/II, tedy v úseku od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu až na náměstí 5. května.[810] Chodník z litého asfaltu provedl podnik Stavoizolace.[811] V září 1974 uváděno, že práce na asfaltování chodníků v Jiráskově ulici provedeny během 1. pololetí onoho roku.[812] V oblouku nového úseku Jiráskovy ulice (bývalá Kozlerova ulice, před domem čp.4/II) instalována roku 1982 nová osvětlovací tělesa se sodíkovými výbojkami.[813] V roce 1984 uvedeno do provozu nové veřejné osvětlení u objektu nově rekonstruované sokolovny.[814]

 

 

 

 

3.15.4. Technický vývoj Jiráskovy ulice po roce 1989

Nový asfaltový povrch chodníku položen na jižní straně  Jiráskovy ulice, v úseku od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu až k poště v září – říjnu 1991.[815]  V 90. letech 20. století pak chodníky v Jiráskově ulici znovu rozkopány kvůli pokládce optických telefonních kabelů. V srpnu 1995 probíhají tyto výkopové práce na severní straně ulice, od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu k náměstí 5. května.[816] V září na jižní straně, opět od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu k náměstí 5. května. Pak měl přijít na řadu úsek od náměstí 5. května ke křižovatce u střelnice.[817] V roce 1997 rozkopaný chodník v Jiráskově ulici, na jižní straně, v úseku od náměstí 5. května ke křižovatce s ulicí Svazu bojovníků za svobodu, znovu vydlážděn, tentokrát zámkovými betonovými prefabrikáty. Práce provedla firma POSPÍŠIL. 19. července 1997 se začalo s navážením materiálu.[818] V listopadu 1997 prováděla firma BIS podél severní strany ulice, v prostoru u telekomunikační budovy čp.220/I opravovat obrubníky.[819]

V roce 2006 město začalo chystat koncepci rekonstrukce veřejného osvětlení v obci. Zjištěno, že průměrné stáří jednotlivých uličních osvětlovacích soustav je 30 let. To je přitom právě na hranici minimální životnosti udávané odborníky. Po konzultaci s firmami RUMPOLD, ELEKTRO-ZAJÍČEK a s projektantkou ing. Dobiášovou vymezeny tři nejproblémovější úseky, kde mělo veřejné osvětlení v  nejbližší době projít rekonstrukcí. Jedním z těchto úseků je i Jiráskova ulice, a to od náměstí 5. května až ke křižovatce s Růžičkovou ulicí (u bývalých lázní). Hrubý odhad celkové rekonstrukce osvětlení zde činí 1 300 000 Kčs. 24. dubna 2006 odsouhlasila vznik seznamu urgentních úseků veřejného osvětlení i rada města a navrhla zařadit jeho výměnu do plánu investičních akcí na rok 2007.[820] V říjnu 2006 se uvádí, že na generální opravu Jiráskovy ulice v úseku mezi náměstím 5. května a křižovatkou s ulicí Svazu bojovníků za svobodu již je zadáno zpracování projektu. Kromě zavedení dvousměrné dopravy měl zahrnovat i rekonstrukci osvětlení, inženýrských sítí i chodníku (nedávno předtím narušeného výkopy telekomunikačních kabelů).[821] Počátkem roku 2007 postihl Jiráskovu ulici únik plynu ze starého potrubí. Od dubna 2007 proto měla začít rekonstrukce zdejší plynovodní větve.[822] Dne 7. března 2007 ohlásil městský úřad zahájení sloučeného územního a stavebního řízení na stavbu „Rekonstrukce NTL plynovodu a přípojek v Rokycanech, ul. Hradební, Komenského, Jiráskova“, na základě žádosti firmy Západočeská plynárenská, a.s. z 20. prosince 2006. V rámci investice mělo dojít k výměně stávajících nevyhovujících ocelových rozvodů plynu.[823] 20. dubna 2007 vydáno stavební povolení. Termín dokončení stanoven do 31. prosince 2007.[824] Dne 26. srpna 2008 město svolalo na 16. září 2008 provedení kontrolní prohlídky této stavby dle žádosti, kterou 20. srpna 2008 podala firma ZČP NET, s.r.o z Plzně coby stavebník.[825] 24. září 2008 pak vydán na tuto akci kolaudační souhlas.[826] Počátkem května 2008 pak v ulici (podél její severní strany, v úseku od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu až ke křižovatce s Palackého ulicí) probíhá výkop inženýrských sítí, kvůli čemuž zčásti uzavřen chodník.[827]

5. srpna 2008 město oznámilo záměr zadat zakázku na projektovou dokumentaci pro územní řízení na rekonstrukci Jiráskovy ulice. Projekt měl být hotov ještě v roce 2008. Mělo se jednat o kompletní rekonstrukci ulice v úseku od okružní křižovatky Jiráskova – Růžičkova až po vjezd do areálu obecního dvora čp.32/III poblíž křižovatky u střelnice. Projekt měl navazovat na zhotovenou studii na rekonstrukci části této ulice. Předpokládala se rekonstrukce komunikace, chodníků, inženýrských sítí, vytvoření pásu pro cyklisty a parkovacích zálivů. Zájemci se měli přihlásit do 19. srpna 2008.[828]

 

 

 

 

3.16. Dopravní režim v Jiráskově ulici

Hluboko do 1. poloviny 20. století byla frekvence automobilové dopravy v Jiráskově ulici spíše zanedbatelná a hlavní silniční tah probíhal přímo historickým jádrem Rokycan, přes obě centrální náměstí. Už od počátku ale založení okružní třídy předpokládalo převedení městského ruchu, včetně toho dopravního. V červenci 1929 na obecním zastupitelstvu vystoupil J.Mirbauer s tím, že spolek majitelů domů požádal, aby byla automobilová frekvence přes Rokycany byla převedena na Jiráskovu třídu.[829] Dopravní zátěž v Jiráskově ulici nepochybně stoupla po roce 1927, kdy dokončen podjezd u sokolovny, kterým automobilový provoz z nových čtvrtí jižně od železniční trati vyústěn na křižovatku Jiráskova-Svazu bojovníků za svobodu.  Už na schůzi obecní okrašlovací a komunikační komise v lednu 1932 řešena otázka komunikačních závad v Rokycanech za přítomnosti zástupců autoklubu. Lékárník Chrž tehdy doporučil zavést jednosměrnou dopravu v ulici od Plzeňské brány k mostu přes Padrťský potok (tedy nynější Třebízského a Soukenická ulice) s tím, že doprava v druhém směru by měla být vedena Jiráskovou třídou a městské radě doporučeno po dokončení rekonstrukce Jiráskovy třídy uvažovat o zavedení jednosměrného provozu.[830]

Přesto k této klíčové změně došlo později.  Až od roku 1958 slouží Jiráskova ulice jako jednosměrná komunikace ve směru Plzeň-Praha. Jednosměrný dopravní režim tu byl zaveden 2. června 1958 v úseku od křižovatky u střelnice až k domu čp.1/II (dnešní křižovatka Jiráskova-Růžičkova).[831] Ulice tak získala dopravní frekvenci, odpovídající jejím proporcím a účelu, se kterým byla zakládána. Ale to za cenu zjednosměrnění, které vždy komplikuje dopravní vztahy v městském organismu.  Stále ještě ale část tranzitní dopravy procházela přímo přes historické jádro města. V této fázi nebyla Jiráskova ulice výlučným dopravním obchvatem, ostatně v jejím východním segmentu (bývalá Kozlerova ulice) tu stále byla dožívající předměstská zástavba, nevyhovující šířka vozovky a ostrá zatáčka poblíž dnešní sportovní haly u sokolovny (viz výše). To se změnilo až demolicí Kozlerovy ulice počátkem 70. let.

Už koncem 60. let město začalo plánovat celkové dopravní řešení, při kterém by tranzitní doprava byla zcela vyloučena z historického jádra. Při projednávání nové dopravní infrastruktury v Rokycanech v roce 1969 navrhla rada MěstNV, aby Jiráskova ulice byla jednosměrná ve směru Plzeň-Praha, provoz v opačném směru měl vést ulicemi Soukenická a Třebízského. Jiráskova ulice prý pro obousměrnou dopravu nevhodná – musely by tu vyrůst minimálně dva podchody pro pěší.[832] 16. září 1969 rada MěstNV definitivně zvolila variantu č. 3 průtahu silnice E12, předloženou KPIO.[833] Od 27. září 1976 skutečně tranzitní doprava natrvalo zmizela z historického jádra Rokycan.[834] Vznikl poměrně složitý model, kdy roli dopravní tepny převzaly dvě obchvatné komunikace, vedené jednosměrně. Pro směr Praha-Plzeň to byl severní obchvat (Soukenická, Třebízského), pro dopravu Plzeň-Praha sloužila jižní větev, tedy Jiráskova ulice. Toto řešení komplikovalo dopravu v celém širším centru města, protože ta se musela podřídit dvěma jednosměrným silničním tepnám. Později došlo k mírným modifikacím. Úsek od náměstí 5. května ke křižovatce u střelnice opětovně zdvousměrněn někdy v 80. letech, kvůli snazší dopravní obsluze vlakového nádraží a kvůli zajíždění na nové autobusové nádraží.  Tento relativně složitý model fungoval v Rokycanech nadále i v období po roce 1989. V té době již tranzitní doprava dosahovala vysoké míry, takže městský bulvár, jakým měla okružní třída být, se proměnil v dopravní koridor, ze kterého hluk, prach a dopravní kolony vyháněly chodce a běžný městský život. Ani převedení dálkové dopravy na dálnici D 5 roku 1993 nepřineslo trvalé řešení této automobilové zátěže. Koncem 90. let 20. století se totiž kvůli nárůstu místní dopravy dostal provoz na okružní třídě opět na velice vysokou úroveň. Po roce 2000 aspoň zdvousměrněn úsek od křižovatky s Růžičkovou ulicí ke křižovatce u sokolovny.

V druhé polovině listopadu 2005 se na městském úřadu konalo jednání za účasti zástupců obce, městské i státní policie, kde se debatovalo o možných úpravách dopravního režimu v centru Rokycan. Mluvilo se i o novém řešení provozu v Jiráskově ulici, kde se přepokládal obousměrný provoz i v posledním dosud jednosměrném úseku, od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu k náměstí 5. května. Tento plán ovšem komplikovala jeho finanční náročnost. Bylo totiž nutné rozšířit stávající vozovku na úkor chodníku podél jižní strany ulice, což by si vyžádalo i náročné přeložky inženýrských sítí. Dalším nárůstem dopravní zátěže by navíc bylo nezbytné uvažovat o zavedení semaforů na přechodech pro chodce.[835] V roce 2006 o zavedení dvousměrného provozu v Jiráskově ulici, v úseku mezi křižovatkou s ulicí Svazu bojovníků za svobodu a náměstím 5. května, požádala i Policie ČR. Svoji žádost zdůvodňovala tím, že řidič nákladního vozu, který omylem do této ulice, ve směru od Prahy, vjede a ocitne se na křižovatce s ulicí Svazu bojovníků za svobodu, nemá jinou možnost, než složitě manévrovat směrem do Knihovy a Palackého ulice, než se znovu dostane na Jiráskovu ulici. K záležitosti se vyjádřila Správa a údržba silnic Rokycany. Podle ní by si změna vyžádala poměrně značné úpravy. Nejen osazení nových dopravních značek, ale i opravu propadlých obrubníků, vyrovnání kanálových krytů a také zcela nové šířkové řešení komunikace (parkovací místa, jízdní pruhy). Správce městského vodovodního systému VOSS Sokolov zase upozornil, že v Jiráskově ulici je v havarijním stavu kanalizační kameninové potrubí, které je podélně i plošně popraskané a hrozí zborcením. Tento stav zjištěn již při obhlídce roku 2004 a nedoporučuje se v ulici provádět jakékoliv úpravy chodníků a komunikace. VOSS navrhl zbudovat v ulici kanalizaci zcela novou. Vzhledem ke složitosti celé záležitosti rozhodla 15. května 2006 městská rada zadat u dopravního inženýra Zítka zpracování studie na rekonstrukci Jiráskovy ulice s odhadovanými náklady 30 000 Kč.[836] V říjnu 2006 se uvádí, že  na generální opravu Jiráskovy ulice v úseku mezi náměstím 5. května a křižovatkou s ulicí Svazu bojovníků za svobodu již je zadáno zpracování projektu.[837]

V červnu 2007 město uvádí, že studie o dopravním řešení Jiráskovy ulice, kterou iniciovala státní i městská policie (zejména kvůli vysoké dopravní zátěži Knihovy ulice) již je hotova.  Projektant zpracoval 3 varianty řešení. 1. a 2. varianta počítala se zavedením obousměrného provozu od náměstí 5. května ke křižovatce s ulicí Svazu bojovníků za svobodu. Lišily se jen koncepcí umístění parkovacích míst na severní straně vozovky. 1. varianta počítala s podélným parkováním (35 míst), 2. varianta s šikmým (40 míst). Na jižní straně zachováno stávající parkování (20 míst). 3. varianta pak navrhovala ponechání komunikace jako jednosměrné, přičemž by parkovací místa zůstala jen podél jižní strany. 1. a 3. varianta zároveň navrhovala podél ulice samostatnou stezku pro cyklisty. U 2. varianty to z prostorových důvodů nebylo možné. Odbor rozvoje města projednával všechny tři varianty a získal vzájemně protichůdná stanoviska. Odbor školství a kultury se zasazoval o ponechání jednosměrného provozu (z důvodů respektu k charakteru památkové zóny). Komise životního prostředí souhlasila s obousměrným provozem, ale požadovala (stejně jako městská architektka) ponechání severní strany ulice bez parkovacích míst, a to kvůli ochraně zdejší aleje. Stavební a dopravní komise pak preferovala variantu č. 1. a zároveň navrhla do budoucna řešit parkování v této ulici formou časově omezených stání. Kromě toho oživila myšlenku na zavedení semaforů na této komunikaci (křižovatka u sokolovny). Jednotlivé varianty měla posoudit rada města.[838]

Klíčové rozhodnutí ohledně řešení dopravy v Jiráskově ulici učinilo městské zastupitelstvo 13. srpna 2007, kdy schválilo zobousměrnění provozu v úseku od křižovatky s ulicí Svazu bojovníků za svobodu k náměstí 5. května podle varianty č. 1 zpracované Ing. Petrem Zítkem, tedy s vybudováním oboustranných podélných parkovacích míst a oboustranného cyklistického pruhu, a uložilo odboru rozvoje města zařadit náklady na zpracování projektové dokumentace do návrhu rozpočtu na rok 2008.[839] Jednání zastupitelstva nebylo jednoduché. Provázela ho dlouhá diskuse a zastupitel Vladislav Bezděka podal protinávrh, aby se nejdříve vyřešila propustnost kruhového objezdu u supermarketu Norma (Jiráskova-Ružičkova) a na křižovatce u základní umělecké školy na náměstí 5. května, a teprve pak řešit Jiráskovu ulici. Jeho návrh ale neprošel. Ve finálním hlasování se z 16 přítomných zastupitelů 11 vyslovilo pro zavedení dvousměrné dopravy.[840] Dvousměrný provoz v Jiráskově ulici byl zaveden provizorně u o několik měsíců později. Od 15. října 2007 totiž zde musela být zavedena doprava v obou směrech kvůli probíhající výstavbě kruhové křižovatky Na Železné, která vyvolala změny v dopravním režimu v celých Rokycanech.[841]  Nové dopravní řešení si vyžádalo řadu změn dopravního značení. K zajištění bezpečnosti chodců byl nainstalován po celé severní straně ulice provizorní plot z červené umělohmotné pásky.[842] V této době šlo ještě o provizorní opatření, byť jeho trvání mělo být v řádu mnoha měsíců. Po dokončení křižovatky Na Železné ale tento obousměrný dopravní režim zachován, později jen proběhly v Jiráskově ulici některé úpravy vozovky a parkovacích míst pro trvalé zdvousměrnění. Ve stejné době se zdvousměrnění dočkala i severní větev silničního průtahu městem (Soukenická a Třebízského ulice, o ní podrobněji v kapitole „Plzeňské předměstí“).

 

 

 

 

3.17. Vývoj pojmenování Jiráskovy ulice

Dnešní Jiráskova ulice se ještě na mapě z roku 1907 nazývá prostě Okružní třída. Už 28. října 1918 v převratové euforii přejmenována na Jiráskovu ulici. Dne 29. prosince 1919 pak formalizováno přejmenování na Jiráskovu třídu, v rámci rozsáhlé rekodifikace uličních jmen.[843] Po druhé světové válce už používáno skromnější označení Jiráskova ulice.[844] Označení pak přežilo v této podobě dodnes.

12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Podle něj k Jiráskově ulici připojeny i dosavadní samostatné ulice Kozlerova (od nynější sportovní haly u sokolovny až na křižovatku s Růžičkovou ulicí) a Horní příkopy (od náměstí 5. května ke křižovatce u Střelnice). Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[845]

 

 

 

 

 

4. Náměstí 5. května

Dál k západu vstupuje okružní třída do prostoru Náměstí 5. května. Náměstí bylo urbanisticky vytýčeno v předpolí nového nádraží v 30. letech 20. století a již před 2.světovou válkou se zformovalo do podoby reprezentativního funkcionalistického prostoru. Náměstí 5. května je jedním z mála městských okrsků v Rokycanech, které jsou architektonicky „hotové“ a plně urbanizované. Představuje jakési vyvrcholení okružní třídy (Jiráskova ulice), která jím prochází po severní straně.   

 

 

 

4.1. Původní zástavba lokality a výstavba nádraží

V 19. století náměstí ještě neexistovalo, rozkládala se tu jen nevýrazná křižovatka cest (viz katastrální mapa města z r.1838). V ose dnešní Palackého ulice, pěšího podchodu tratí a Jeřabinové ulice vybíhala volnou zemědělskou krajinou k jihu historická výpadovka na Šťáhlavy, počátkem 20. století ještě nedlážděná.[846] Kolmo na ní, podél zaniklého městského opevnění vedla od konce 19. století vozovka rodící se okružní třídy, ale tehdy jen s mezerovitou zástavbou (reprezentativní městské stavby vyrůstaly spíše poblíž tehdejšího nádraží v dnešní ulici Svazu bojovníků za svobodu). Křižovatka těchto dvou kolmých cest byla od 19. století solitérně zastavována. Vyrostla tu Fitzova vila čp.64/III (viz níže) a na rohu nynějšího náměstí a Palackého ulice hotel Libuše a dům U Heroldů. Samotný prostor budoucího náměstí ovšem zaujímaly jen zahrady.

Idea zřídit v tomto křížení ulic větší veřejné prostranství se objevila až za první republiky, v souvislosti až výstavbou nového nádraží. A jako jefdna z mála z těch tuctů podobných regulačních plánů, stavebních nápadů a vizí došla plné realizace. Staré nádraží čp.310/II v ulici Svazu bojovníků za svobodu, postavené roku 1862, už totiž v té době nestačilo (foto z r.2003). Bylo proto přikročeno ke komplexní rekonstrukci rokycanské železniční stanice. Trať Praha-Plzeň zdvoukolejněna, rozšířeno kolejiště přímo ve stanici. Staré nádraží leželo v nevýhodné poloze, příliš excentricky posunuté k východnímu konci seřadiště, kde se trať na Prahu lámala v poměrně ostrém oblouku směrem k viaduktu v Růžičkově ulici. To vedlo k tomu, že ministerstvo železnic použilo dosud nevyužitý pozemek při výpadovce na Šťáhlavy k výstavbě zcela nové nádražní budovy. Projekt vypracovala firma dr. J. Pštrosse z Prahy v režii ministerstva železnic.  Stavba odstartovala 18. března 1929. Slavnostní otevření se konalo 21. května 1931.[847] Nádraží zaujalo vyvýšenou polohu, kterou ještě podtrhuje vertikální charakter budovy (foto z r.2003). V nejvyšším místě má nádraží pět podlaží, což byl až do 60. let 20. století nepřekonaný výškový rekord pro zástavbu v Rokycanech, mimo kostela a radnice! Slohově leží nádraží na pomezí funkcionalismu a staršího rondokubismu (ten se uplatňuje v detailu řešení říms a zábradlí). Objekt se skládá z části obytné (byty pro železniční zaměstnance), což je v podstatě vysoký funkcionalistický činžák věžovitého charakteru s hodinami. Vlastní vestibul, pokladny, perón a jeho technické zázemí jsou umístěny do přízemního křídla.  O nádraží podrobněji pojednáno v kapitole „železniční architektura“.

Zároveň se radikálně nově řešilo dopravní spojení města s novými obytnými čtvrtěmi na jih od tělesa kolejiště železniční trati. Dosavadní historická a přímá výpadovka na jih od historického jádra Rokycan do dnešní Jeřabinové ulice byla zrušena a místo ní proveden pouze nový podchod pro pěší, postavený roku 1927. Vyúsťoval vedle nové nádražní budovy. Původně tu byl úrovňový přejezd silnice přes koleje se závorami. Silniční spojení nově vedeno za budovou sokolovny úzkou zatáčkou do nového pojezdu, jenž ústil do dnešní Dukelské ulice, aby se pak doprava zdlouhavě po protějším okraji kolejiště vracela k Jeřabinové ulici (o novém dopravním řešení i souvisejících debatách podrobněji rovněž kapitole „železniční architektura“).  Šlo o kontroverzní a rozpačité řešení, které narušilo logické historické silniční tahy a poznamenalo dlouhodobě propojení města s jeho nově rostoucími jižními okrsky. Už brzy po roce 1927 se toto nové dopravní řešení stalo terčem kritiky. 31. března 1950 předložil urbanista prof. Mikuškovic národnímu výboru novou verzi směrného (územního) plánu. Počítal s obnovením průjezdního charakteru Jeřabinové ulice, která měla vycházet z náměstí 5. května novým podjezdem.[848] Plán ovšem nebyl realizován a podchod tak přežil do současnosti. Dnešní náměstí 5. května tak vlastně ještě před svým vznikem ztratilo funkci silniční křižovatky. Na druhou stranu získalo novou funkci rušného předpolí nové staniční budovy, takže se nestalo jen mrtvým zálivem městského života. 

 

 

 

 

4.2. Plánování vzniku nového náměstí před nádražím

V roce 1927, kdy silnici na Šťáhlavy nahradil podchod pro pěší, ale stále ještě nové nádraží nestálo a teprve se rozbíhal proces plánování vzniku nového náměstí před budoucí staniční budovou. Celý záměr zřízení nového veřejného prostranství se mimo jiné potýkal s finančními rozpory. V říjnu 1927 konstatovali radní, že obec odmítá převzít údržbu schodů, podchodu a prostranství před novým nádražím. Nabízí ale železniční správě, že jí bezplatně postoupí potřebný pozemek č.kat.384/1, který se rozkládal v předpolí chystaného nádraží (plocha, na které pak skutečně zřízeno náměstí).[849] V únoru 1928 starosta informoval členy rady o intervenci u ředitelství drah, jejímž závěrem bylo, že výstavba nádraží začne v roce 1928 a dokončena prý bude do konce roku 1929. Před nádražím má být ponecháno místo a upraveno jako park, městské technické kanceláři zadáno vypracovat návrh na využití pozemku č.kat.384/1.[850]  V dubnu 1928 pak radní rozhodli, že sadová úprava prostranství před nádražím se provede v součinnosti s drahou. Pokud jsou potřebné stromky k dispozici, tak mohla být provedena ihned. Pokud ne, tak se měla provést na podzim 1928.[851] Na další schůzi v dubnu 1928 městská rada vzala na vědomí, že na prostranství před nádražím se vysázejí pyramidální duby a zřídí se trávníkové pásy. Hrazeno to mělo být z rozpočtu obce na rok 1929.[852] V roce 1929 řešení prostoru před nádražím definitivně vykrystalizovalo. Zpočátku totiž nebylo jasné, do jaké míry bude nová nádražní budova odkryta směrem k severu, zda půjde jen o úzkou příjezdovou ulici, či o širší prostor.  28. ledna 1929 navrhla městská rada, že část pozemku č.kat.384/1 se má prodat Českobratrskému sboru evangelickému na stavbu sborového domu (698 čtverečních metrů) a další část zahrady obecní spořitelně na výstavbu jejího nového sídla (1 147 čtverečních metrů). Z uvažovaného prodeje části pozemku paní Brumlíkové, majitelce nedalekého domu čp.188/I, která by plochu použila na rozšíření svého domu, sešlo. Zbytek plochy (1 159 čtverečních metrů) se měl použít k rozšíření veřejného prostranství před novým nádražím. Jenže železniční správa s rozšířením veřejného prostranství tehdy ještě nepočítala v projektu ponechávala ulici před novým nádražím v šíři 12 metrů od domu čp.64/III k laťkovému plotu za západní straně zahrady č.kat.384/1 (tedy vlastně zachovávala jen pahýl původní Šťáhlavské silnice, nyní odříznuté drahou).[853]

V dubnu 1929 městskou radou na vědomí vzat výsledek stavební komise z 26. března 1929 o povolení k výstavbě nového nádraží a starostovi dány směrnice pro jednání s ředitelstvím státních drah v Plzni o úpravě komunikace před nádražím.[854] Podle těchto směrnic je obec je ochotna poskytnout drahám část pozemku č.kat.384/1, aby mezi čp.64/III a projektovanou budovou obecní spořitelny byl volný pruh do šířky 38 metrů. Střed prostranství měl mít elipsovitý tvar namířený na střed nádraží, osázený travou a ozdobnými keři, kolem něj se měl zřídit široký chodník. Na východní straně prostranství by železniční správa nebo obecní spořitelna zřídily mozaikový nebo žulový chodník 5 metrů široký, přičemž potřebný pozemek obec poskytne zdarma a jižní část č.kat.384/1 na rozšíření komunikace prodá za 20 Kč/čtvereční metr.  Dráhy ale chtěly v takovém případě celý pozemek zdarma, protože rozšířením příjezdu k nádraží měl vzniknout drahám náklad na dlažbu 72 000 Kč.[855] Městská rada doporučila 11. června 1929 za účelem úpravy prostranství před nádražím obecnímu zastupitelstvu zmocnit městskou radu k postoupení potřebné plochy od obecního pozemku č.kat.384/1, a to i bezplatně. Zbytek pozemku se měl využít na stavbu spořitelny a evangelického sboru.[856]  Dne 13. června 1929 schválen záměr postoupení potřebné plochy od obecního pozemku č.kat.384/1 i bezplatně a využití zbytku pozemku na stavbu spořitelny a evangelického sboru i obecní finanční komisí.[857] V červnu 1929 pak skutečně jednalo o postoupení obecní zahrady č.kat.384/1 na rozšíření dráhy a úpravě komunikace k zamýšleným stavbám obecní zastupitelstvo. Železniční správa měla z velké zahrady č.kat.384/1 zvané Balejovna (viz níže) zabrat 3200 čtverečních metrů. Na tomto jednání zastupitelstva navrhl Václav Stehlík, že by se mělo s drahou vyjednat, ať prostranství nejprve vyasfaltuje, a teprve pak až by jej město převzalo. Stehlík zároveň nesouhlasil s výstavbou spořitelny u nádraží, spořitelna prý patří do centra města a bude bránit v rozhledu. Podobný názor vyslovil i Lev Brejcha. Podle něj mělo být prostranství před nádražím daleko širší. Nakonec ale zastupitelstvem schváleno městskou radou dohodnuté využití pozemku č.kat.384/1 s tím, že při jednání s drahami se uplatní požadavek na vyasfaltování nově vzniklého náměstí.[858] Znovu v červenci 1929 se o podobě nového prostoru před nádražím hovoří na obecním zastupitelstvu. Sociální demokrat Josef Selement doporučil, aby nebyla Balejova zahrada zastavována a aby se před novým nádražím zřídil veřejný park.[859] V srpnu 1929 radní rozhodli, že v nejbližší době bude nutno dojednat s ředitelstvím státních drah dosud nedořešenou otázku úpravy nádraží.[860] Jednání se zástupci drah domluveno na 31. srpna 1929.[861] Městská rada vzala na vědomí výsledek jednání s železniční správou o úpravě komunikací a nádraží na své schůzi 6. září 1929. Určeno, že se vyčká na rozhodnutí ředitelství státních drah v Plzni.[862] V září 1929 také městskou radou schváleno osvětlování provizorní cesty okresním parkem k podjezdu.[863] Šlo o dočasné řešení, protože podchod pod železniční tratí již byl hotový, ale prostor dnešního náměstí 5. května ani nová nádražní budova nikoliv. K podchodu tak vedla dál jen jednoduchá cesta – pahýl původní okresní silnice na Šťáhlavy. V listopadu 1929 se na návrh R. Kadláčka usnesla městská rada zlepšit veřejné osvětlení při vstupu do podchodu na straně u Okresního domu a zřídit jednu novou lampu na Rašínově.[864]

Detailní dolaďování podoby nového městského náměstí probíhalo v roce 1930. Nakonec zvoleno řešení širokého prostranství před nádražím s tím, že východní strana nového náměstí bude zastavěna objektem městské spořitelny (a vedle ní ještě novým evangelickým kostelem). Šlo o šťastnou volbu, která položila základ k vytvoření skutečného náměstí, tedy urbanizovaného městského prostoru, nikoliv jen parkové proluky, jak také bylo v tehdejších debatách navrhováno. Nové prostranství zároveň mělo takové proporce, že netvořilo jen rozšířenou ulici, nýbrž prostranství. Kombinovalo tak prvky kompaktní městské zástavby a volné plochy mezi ní. To vše s akcentem nové budovy nádraží (o zástavbě náměstí viz níže). Samotný urbanistický projekt tohoto reprezentativního prostoru byl nakonec dílem předního českého architekta ing. dr. Josefa Chochola (1880-1956). V lednu 1930 městská rada prostudovala dobrozdání ing. dr. J. Chochola o projektu zastavění obecní zahrady č.kat.384/1 spořitelním domem a domem českobratrského sboru a rozhodla tento elaborát rozdat všem členům městské rady. Posudek od J. Chochola měl zároveň být podkladem pro jednání o úpravě komunikací před novým nádražím.[865] V únoru 1930 na schůzi rady podána zpráva o jednání se zástupci ředitelství státních drah o úpravě prostranství před novým nádražím a rada vydala souhlas opatřit si jako odborného znalce ing. J. Chochola.[866] Koncem února 1930 vzat městskou radou Chocholův posudek o úpravě komunikace do podchodu u okresního domu na vědomí a schváleno, aby Chochol vypracoval i náčrtkový projekt pro další jednání s ředitelstvím státních drah.[867] V březnu 1930 radou vzato na vědomí, že Chochol předložil náčrtek úprav podchodu pod drahou u okresního domu. Bude se prý dál jednat s ředitelstvím státních drah.[868] Zpráva o jednání se zástupci ředitelství státních drah o úpravě komunikace před novým nádražím vzata městskou radou na vědomí v dubnu 1930. Rozhodnuto, že se vyčká na zprávu od ředitelství státních drah a o zahradě č.kat.384/1 rozhodne schůze obecního zastupitelstva.[869] Počátkem května 1930 městské radě přečteny podmínky železniční správy o úpravě prostranství před novým nádražím a usneseno, že se vyřídí podle výsledků dosavadního jednání s výjimkou převzetí podchodu do údržby obce.[870] Městská rada v červenci 1930 rozhodla, že  přípis obchodního grémia o výstavbě obecní spořitelny na pozemku č.kat.384/1 se postoupí ředitelství spořitelny k vyjádření a obchodnímu grémiu se zašle posudek ing. J. Chochola o zástavbě pozemku. Radní zároveň deklarovali, že úprava prostranství před novým nádražím bude urgována u ředitelství státních drah následujícího týdne.[871] V polovině července 1930 pak rada vzala na vědomí výsledek intervence v otázce úpravy prostranství před novým nádražím u ředitelství státních drah.[872] Během července 1930 taky radní konstatovali, že žádost M. Humlové o povolení k výstavbě kiosku před novým nádražím je předčasná, protože není rozhodnuto o úpravě prostranství.[873] Ale to již byly jen poslední týdny před dokončením celého jednání, protože počátkem srpna 1930 městskou radou vzato na vědomí, že ministerstvo železnic schválilo návrh na úpravu prostranství před novým nádražím dle návrhu obce.[874] V polovině září 1930 pak městské radě oznámen výsledek jednání s železniční správou o snížení svahu před novým nádražím.[875] V roce 1936 ještě provedena drobná korekce původního usnesení zastupitelstva z 18. června 1929 ohledně hranic náměstí a přilehlých pozemků. Při výstavbě náměstí totiž zbyl mezi spořitelnou a evangelickým sborem dílec, o který obec neměla zájem. Městská spořitelna proto ohradila své staveniště na jižní straně nikoliv pod násypem ale na okraji násypu a evangelický sbor vyrovnal svah k zahradě u domu Brumlíkových.[876]

 

 

 

4.3. Městská spořitelna čp.482/II z let 1932-33

Nejcennějším reprezentantem moderní architektury náměstí 5. května je funkcionalistický, dnes už památkově chráněný, palác městské spořitelny (nynější Komerční banka) čp.482/II na východní straně náměstí a přilehlém nároží do Jiráskovy ulice, který spolu s budovou nádraží a sousedním Rokycanovým sborem (evangelický kostel, viz níže) vytváří působivou enklávu prvorepublikové architektury  (foto cca z r.2000).

 

 

 

4.3.1. Původní podoba lokality (Balejovna) a průběh výstavby městské spořitelny

 O nutnosti postavit nové sídlo městské spořitelny rozhodnulo vedení tohoto obecního finančního ústavu v roce 1928 a 19. března toho roku vyzvalo architekta ing. Černého z Prahy k vypracování studie. 19. září 1928 pak spořitelna definitivně rozhodla povolit výstavbu své nové budovy. Původně se uvažovalo o některé z parcel na historických náměstích, například o domě čp.126/I nebo čp.88/I na Masarykově náměstí nebo o čp.107/I na Malém náměstí (tehdejší hostinec U Bílého lva). V úvahu připadala i stavební místa v Palackého ulici.[877] Ještě v roce 1931 navrhl občan R. Jaroš situovat spořitelnu právě do Palackého ulice. Šlo ale jen o amatérský návrh, který nikdo vážně nerozvíjel. V prosinci 1931 městská rada konstatuje, že z důvodů uvedených městskou technickou kanceláří se nepředloží návrhy R. Jaroše na na umístění spořitelny v Palackého ulici obecnímu zastupitelstvu.[878]

Nakonec se pozornost soustředila na pozemky na okružní třídě u právě dokončovaného nového nádraží. Bylo to velmi vhodné rozhodnutí. Historické centrum města bylo ušetřeno necitlivé demonstrace modernity, jaké se v meziválečném období funkcionalismus (obzvlášť v žánru staveb finančních ústavů) často dopouštěl. Naopak tady novostavba šťastným způsobem podpořila reprezentativní charakter nově základaného náměstí před nádražím. V květnu 1928 vyslovila městská rada souhlas s prodejem pozemku č.kat.384 obecní spořitelně na výstavbu nové budovy.[879] Pro staveniště nové spořitelny musela spořitelna vykoupit za 58 967 Kč zahradu zvanou Balejovna  (podle Františka Baleje, majitele hostince Libuše, stojícího na protější straně okružní třídy).[880] Šlo o ovocný sad, přičemž v jeho části blíže železniční trati bývalo tenisové hřiště.[881] Zahrada s hustým porostem sahala až k tehdejší Štáhlavské silnici, která probíhala po západní straně nynějšího náměstí 5. května.[882] V roce 1919 řešilo zastupitelstvo města pronájem obecní zahrady č.kat.384/1 zvané Balejovna. Chtěl ji na šest let do nájmu ing. Otto Götz, ředitel dolů v Ejpovicích. Navrhl, že ji podél vchodu na tenisové hřiště oplotí. Návrh ale vzbudil kontroverzi, mnozí zastupitelé poukazovali na to, že pozemek může město potřebovat pro své účely a vadila jim příliš dlouhá doba nájmu.  Nakonec schválen jen pronájem na rok, vždy s opakovanou dražbou.[883] Na tomto pozemku se pak ve 20. letech 20. století uvažovalo o výstavbě obytných domů pro důstojnický sbor rokycanské vojenské posádky. Tato vize, při níž by byla okružní třída a budoucí náměstí 5. května využity pro „konfekční“ činžovní domy, se nenaplnila.[884] Ještě v červnu 1925 městské zastupitelstvo pronajalo zahradu č.kat.384/1 (o ploše 5875 čtverečních metrů) Dělnické tělovýchovné jednotě (DTJ). Při eventuálním zabrání její části pro rozšíření železniční trati mělo být s DTJ projednáno možné rozšíření cvičiště na sever.[885] V prosinci 1926 jedná zastupitelstvo o prodeji části obecního pozemku č.kat.384/1. Ředitelství státních drah totiž  koncem července 1926 požádalo o směnu části Balejovny č.kat.384/1 o ploše cca 700 čtverečních metrů za stejně velkou část  pozemku  č.kat.384/2 v majetku Hermíny Brumlíkové. Část pozemku č.kat.384/2 měla být zabrána pro rozšíření železniční trati. Městská rada nejprve v srpnu 1926 žádost zamítla, pak ale na přání státních drah znovu projednala návrh, aby požadovaný pruh na východní straně pozemku č.kat.384/1 byl prodán paní Brumlíkové za 20 Kč/metr čtvereční s tím, že dotyčná ho ještě do konce roku 1927 použije k přístavbě domu čp.188/II. Zbytek pozemku o šířce 9 metrů měl být volný pro budoucí výstavbu. Na prodávaném pruhu bylo stále zčásti hřiště DTJ a paní Brumlíková se zavázala přispět DTJ na přesun hřiště.[886] V říjnu 1927 městská rada určila, že u zahrady č.kat.384/1, která z velké části zabrána pro rozšíření nádraží, se snižuje nájem za pronájem jejího zbytku ze 700 Kč na 300 Kč/rok.[887]

Do veřejné soutěže na stavbu spořitelny doručeno 154 nabídek.[888] Dne 19. října 1929 bylo zpracování definitivní podoby nové spořitelny zadáno renomovanému pražskému architektovi Františku Albertovi Librovi (1891-1958).[889] Stavební práce přiděleny firmám Štěpána Wolfa a Josefa Žoura. Pro práce s železobetonem navíc ještě vybrána firma ing. Střebského z Plzně.[890]  Dne 11. února 1932 vydala městská rada stavební povolení společně pro budovu městské spořitelny na č.kat.384/3 i na sousední budovu českobratrského evangelického sboru na č.kat.384/4 (o ní viz níže).[891]  Se stavbou spořitelny se na Balejovně začalo 17. května 1932.[892] Podle J. Šáry ale výstavba probíhala už od roku 1931.[893]  V srpnu 1932 dáno předběžné svolení, aby městská spořitelna mohla začít s pracemi na zřízení kanalizační přípojky z novostavby její budovy za účelem odvodnění základů.[894] V říjnu 1932 městskou radou stanovena cena cihel pro výstavbu městské spořitelny na 260 Kč včetně daně za 1000 kusů.[895] Obývací a užívací povolení pro městskou spořitelnu na novostavbu její budovy na pozemku č.kat.384/4 vydala městská rada 19. října 1933.[896] Slavnostní otevření budovy se konalo 10. prosince 1933. Rozpočet na výstavbu činil 2 756 000 Kč.[897]

 

 

 

 

4.3.2. Architektonicko-umělecký popis objektu

František Albert Libra vyvořil na místě ovocného sadu reprezentativní a elegantní funkcionalistickou architekturu, která zhodnotila jak okružní třídu, tak rodící se náměstí před nádražím. Budova stojí na členitém půdorysu. Konstrukce spořitelny je skeletová, se zděnými výplněmi. Spořitelna je komplexem několika rafinovaně vrstvených světlých hmot a hladkých fasád. Na nároží spořitelny je dominantní centrální dvoupatrový objekt. Mírně ustupuje od uliční čáry a vede do něj široké schodiště skrz hlavní vchod. Zanořený vstup do budovy ze schodiště je obložen slovenským travertinem.[898]  Parter centrálního traktu pak má obklady z černého leštěného kamene. Vedle hlavního vchodu se ještě z ulice otevírají menší dveře, kudy vede vstup do obytného traktu. Uvnitř hlavní budovy je těžištěm vnitřní dispozice centrální dvorana, do které se vstupuje od hlavního vchodu do budovy přes vrátnici a vestibul. Dvoranu lemují jednotlivé kanceláře. Vedle hlavního traktu se pak v sousedství evangelického kostela nachází obytná část objektu. Celkem zde vzniklo šest bytových jednotek pro zaměstnance spořitelny.[899] V sálku v prvním poschodí se konaly občasné výstavy obrazů a své učebny tu měla i Odborná škola pro ženská povolání („rodinka“).[900] Spořitelna je od roku 1994 zařazena mezi státem chráněné památky.[901]

 

 

4.3.3. Další stavební vývoj objektu městské spořitelny

V roce 1945 budova poškozena při americkém náletu na rokycanskou železniční stanici. Podle údajů shromážděných Jiřím Vonáskem šlo o nálet z 27. dubna 1945.[902] Na rok 1965 zařazena do plánu Okresního stavebního podniku výstavba nové výtahové šachty v tomto objektu. Mělo do ní být investováno 53 000 Kčs.[903] V roce 1993 začala Komerční banka, jako nový výlučný vlastník objektu plánovat jeho rekonstrukci. Čekalo se ovšem na dobudování vlastního sídla České spořitelny, která dosud objekt sdílela s Komerční bankou.[904] V roce 1995 se Česká spořitelna opravdu odstěhovala do nové budovy na Malém náměstí. Ještě ale bylo před zahájením rekonstrukce nutno zrušit byty pro zaměstnance, jejichž prostory měly být začleněny do bankovních místností. Komerční banka proto přispěla na výstavbu náhradních bytů v půdní vestavbě v Barákově ulici. Zaplatila za to 1 700 000 Kč, město 1 500 000 Kč. Byty měly být dokončeny do závěru roku 1995.[905]

Vlastní oprava budovy banky zahájena po roce a půl příprav v lednu 1996, a dokončena 12. září 1997. Projekt opravy je dílem ing. arch. Hynka Glosera z ateliéru SPECTRO. Stavební práce prováděl rovněž ateliér Spectro společně s firmou Weyss a Freytag.[906] V srpnu 1996 probíhá výměna okenních rámů na jižní fasádě, směrem k nádraží. V další etapě měla přijít na řadu východní stěna, do zahrady.[907]  V polovině června 1997 už je nová fasáda prakticky hotova, lešení jen na straně do Náměstí 5. května. V té době prováděno betonování vstupního schodiště.[908] Objekt slavnostně uveden opět do provozu 12. září 1997 za účasti generálního ředitele firmy Richarda Salzmanna.[909] Banka byla tehdy citlivě a nákladně zrekonstruována. Hlavní vadou této akce ovšem byla nelogická záměna původního bílého nátěru fasády za světle zelený, čímž se objekt odchýlil od původního funkcionalistického záměru. Podstatné změny prodělala budova i po technické stránce. Interiéry vybaveny moderní zabezpečovací technologií, požární signalizací i kamerovým systémem.[910]

 

 

 

 

4.4. Evangelický kostel čp.481/II (Rokycanův sbor) z let 1932-33

Funkcionalistický ostrov vzniklý výstavbou nádraží a spořitelny ještě současně doplnil moderní sakrální objekt, situovaný do Jiráskovy ulice vedle spořitelny. Jde o dům čp.481/II, zvaný Rokycanův sbor (foto z r.2003). Vyrostl v 30. letech 20. století pro expandující rokycanskou komunitu českobratrských evangelíků.

 

 

 

4.4.1. Příprava a průběh výstavby Rokycanova sboru

První aktivity začali evangelíci v Rokycanech vyvíjet už od roku 1912 prostřednictvím kazatelské stanice, farní sbor zřízen 14. října 1923.[911] Bohoslužby se ale konaly v provizorních prostorách, například ve škole Za Radnicí, v malém sále sokolovny nebo v zasedací síni Fitzovy vily čp.64/III.[912] V roce 1932 už ale měla církev ve městě 900 členů a ve farním obvodu 2 600.[913] Bylo načase s tím něco udělat. V prosinci 1926 odsouhlasilo obecní zastupitelstvo prodej části obecního pozemku č.kat.384/1.  Šlo o transakci nutno pro plánované rozšíření železniční trati. Součástí byla i výměna pozemků s Hermínou Brumlíkovou, majitelkou sousedního domu čp.188/II. Paní Brumlíkové měla připadnout část pozemku na rozšíření jejího domu s tím, že další pruh pozemku o šířce 9 metrů bude volný pro příští výstavbu.[914] Dne 27. července 1927 rozhodla městská rada, že o žádosti českobratrského evangelického sboru o odprodej části obecní zahrady č.kat.384/1 se rozhodne na příští schůzi po projednání jednotlivými volebními skupinami.[915] Následně 3. srpna 1927 radní určili, že volební skupiny se vyzvou do příští schůze zaujmout stanovisko k odprodání části zahrady proti okresnímu domu českobratrskému evangelickému sboru.[916] Na své schůzi 10. srpna 1927 ale rada otázku prodeje zahrady evangelíkům odložila do příští schůze.[917] Teprve 17. srpna 1927 radní zaujali stanovisko a přislíbili církvi odprodej minimálně 150 čtverečních sáhů zahrady proti okresnímu domu na výstavbu modlitebny.[918] V únoru 1928 obecní rada rozhodla, že do její nejbližší schůze bude předložen náčrt ploch, které požaduje paní Brumlíková a Českobratrský evangelický sbor z obecní zahrady č.kat.384/1.[919] Koncem ledna 1929 pak rada souhlasila s tím, že českobratrskému evangelickému sboru se přislíbí prodej části obecní zahrady č.kat.384/1 do plochy cca 296 čtverečních sáhů za 72 Kč/čtvereční sáh, pokud nebudou dotčeny záměry obecní spořitelny na tomto pozemku.[920]

18. června 1929 schválen prodej pozemků pro nový kostel na schůzi obecního zastupitelstva a 29. října 1930 přidal své kladné stanovisko i okresní úřad. 10. února 1931 vyslovila  s prodejem částí č.kat.384/1 a č.kat.384/4 o ploše 748 čtverečních metrů za 14 960 Kč českobratrské církvi evangelické na výstavbu kostela souhlas i obecní správní komise.[921] Místní evangelíci skutečně roku 1930 vykoupili od města za 14 900 Kč zpustlou zahradu v Jiráskově ulici zvanou Hampalka s cílem postavit si na ní nový chrám. Samotné Ústředí Církve českobratrské evangelické ale stavbu nedoporučovalo, poukazovalo na nedostatek peněz.[922] Městská spořitelna nicméně poskytla výhodný úvěr, a to usnadnilo rozhodování. Dne 11. února 1932 vydala městská rada stavební povolení na budovu městské spořitelny na č.kat.384/3 (viz výše) a na sousední budovu českobratrského evangelického sboru na č.kat.384/4.[923] Začátkem září 1932 se na Hampalce sešli poprvé brigádníci, aby připravili pozemek pro chystanou výstavbu. Tehdy provedeno kácení starých stromů a zarovnání terénu.[924] Dne 20. listopadu 1932 byl položen základní kámen k novému kostelu.[925] Vlastní výstavba proběhla velmi rychle a slavnostní otevření se konalo už 24. září roku 1933.[926]  V polovině září 1933 městskou radou na vědomí vzato poděkování českobratrského evangelického sboru za pomoc obce při výstavbě nového sborového domu a pozvání k otevření domu 24. září 1933.[927] Obývací a užívací povolení pro Českobratrskou evangelickou církev na tuto novostavbu vydala městská rada 19. října 1933.[928]

Stavební práce prováděla firma Václava Berana z Rokycan, který byl sám členem českobratrského sboru. Projekt vypracoval ing. arch. Bohumil Chvojka z Plzně (1886-1962).[929]  Dle úředního protokolu ale projektantem stavby je František Albert Libra (autor sousedního objektu spořitelny).[930] Není vyloučené, že v rámci koncepčního řešení nového náměstí připomínkoval nebo přepracovával Libra i projekt Rokycanova sboru. Náklady na výstavbu kostela dosáhly 355 402 Kč.[931] Část z těchto peněz zaplatila církev sama, protože od počátku své existence v Rokycanech vybíráno na zvláštní fond. Do roku 1932 už na něm bylo 60 000 Kč, celorepubliková chrámová sbírka vynesla dalších 11 000 Kč, město poskytlo 10 000 Kč, další sbírka mezi rokycanskými evangelíky shromáždila 26 000 Kč. Zbytek financován z půjčky, synodní rada církve půjčila Rokycanským bezúročně 60 000 Kč, městská spořitelna 120 000 Kč.[932] Dne 2. února 1933 rozhodla městská rada zvýšit příspěvek pro rok 1933 na výstavbu sborového domu českobratrské evangelické církve z 5000 Kč na 10 000 Kč.[933] Obecní finanční komise ovšem 21. února 1933 s tímto rozhodnutím městské rady o zvýšení příspěvku na sborový dům vyslovila nesouhlas. Komise v tom spatřovala obcházení své připomínky vypustit z připravovaného rozpočtu města položku 5000 Kč na ošacení chudých dítek českobratrské církve.[934] Dne 1. března 1933 ale městská rada trvá na návrhu zvýšit v rozpočtu příspěvek na sborový dům na 10 000 Kč.[935] Na schůzi prezídia městské rady 17. března 1933 nakonec učiněn ústupek. Příspěvek na výstavbu českobratrského evangelického sborového domu z rozpočtu 1933 se měl vyplatit v cihlách.[936] Pak 21. března 1933 obecní finanční komisí vzato na vědomí rozhodnutí městské rady z 3. března 1933 o ponechání příspěvku 10 000 Kč na výstavbu sborového českobratrského domu.[937]

 

 

 

4.4.2. Architektonicko-umělecký popis Rokycanova sboru

Po dlouhé době vznikla v Rokycanech nová církevní architektura (nepočítáme-li kapli gymnázia z roku 1905, pak poslední sakrální stavbou byla kaplička na Kalvárii z poloviny 19. století). V souladu s dobovou avantgardou, která souzněla s evangelickou tendencí k strohému pojetí sakrální architektury, byl nový kostel vyprojektován jako manifestace funkcionalismu. Architekt dr. B. Chvojka zvolil nenápadnou hmotu, zdánlivě zapojenou do uliční fronty, kterou ale akcentuje čirá geometrie vysokého světlíku s prostým reliéfem kalicha. Původně tu byl i nápis: „Bůh láska jest.“[938] Vertikální účinek této věže je podpořen čtyřmi vysokými okny v prvním patře, jakož i antikizujícím vchodem se sloupy. Nalevo od „věže“ je obytná část stavby s farou, která je pojatá jako samostatná stavba. V letech 1936-37 přistavěny jižně od objektu garáže.[939] V přízemí farní kanceláře a byt kostelníka, v prvním poschodí byl byt faráře. Uvnitř kostela se nachází velká modlitební hala s kůrem a varhanami, vedle ještě menší sál (Fleischerova síň) pro schůze církevních předáků.[940]

 

 

 

 

4.4.3. Další stavební vývoj objektu

Ve 30. a 40. letech 20. století počet evangelíků v Rokycanech dále rostl. Budova bývala často zcela přeplněná, až panovaly obavy, zda se nezřítí kruchta. Uvažovalo se proto o rozšíření kostela směrem k trati. Během druhé světové války, ale tato myšlenka nemohla být uskutečněna.[941] V dubnu 1945 poškozen Rokycanův sbor americkým bombardováním. Podle údajů shromážděných Jiřím Vonáskem šlo o nálet z 27. dubna 1945.[942] Po osvobození ale sami Američané poskytli kongregaci velkou finanční sumu, za což byla budova rychle opravena a vyrovnány všechny dluhy. Tehdy po válce také rozšířena síň sester Frieblových, využívaná nyní nejen evangelíky ale i církví československou.[943] Tyto poválečné úpravy a opravy provedeny do roku 1947. Podle pramenů ale ještě roku 1977 přetrvávaly na fasádě stopy po náletu z 2. světové války.[944]

Okolo roku 1990 opravena fasáda. Roku 1994 byl Rokycanův sbor zařazen mezi státem chráněné památky.[945] V dubnu 2003 přidělilo město majiteli Rokycanova sboru dotaci v rámci Programu regenerace městské památkové zóny. Střešní krov totiž napadla dřevomorka a byla nutná oprava. Kromě toho se předpokládala výměna oken a podlah.[946] Šlo o částku 93 000 Kč.[947] V roce 2005 získalo město na opravu střechy této památkové budovy od státu 45 000 Kč z Programu regenerace městských památkových zón a rezervací.[948] Město navíc na tento účel poskytlo vlastníkovi objektu dotaci 70 000 Kč.[949] Dne 6. prosince 2005 o příspěvku na obnovu střechy jednala znovu městská rada.[950] Ještě v prosinci pak zastupitelstvo skutečně odsouhlasilo na pokračování oprav střechy tohoto památkového objektu dotaci, a to ve výši 60 000 Kč.[951] Okolo 10. listopadu 2005 už práce na výměně střešní krytiny probíhají.[952] Pokračování oprav zařazeno i do plánu akcí v rámci Programu regenerace památek na rok 2007. Cca 208 000 Kč mělo jít na výměnu oken a odvodnění objektu.[953] Následně 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo města přidělit na rok 2007 50 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací na tento účel a dalších 137 000 Kč rozhodlo město uvolnit z vlastního rozpočtu.[954] 10. března 2008 zastupitelstvo města schválilo rozdělení dotace ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné přidělilo dotaci i na budovu farního sboru Českobratrské církve evangelické ulice, kam mělo jít 10 000 Kč z dotačního programu regenerace a 40 000 Kč z rozpočtu města na opravy žlabů a svodů.[955]

 

 

4.5. Fitzův dům čp.64/III a Fitzova studna

Z funkcionalistické tváře náměstí 5. května vybočuje takzvaný Fitzův dům čp.64/III na jeho západní straně, který svou historizující fasádou tvoří protipól geometrickému tvarosloví nádraží a městské spořitelny (foto cca z r.2000).

 

 

4.5.1. Výstavba a neorenesanční přestavba Fitzovy vily

Dům tu vyrostl už dlouhou dobu před založením náměstí při Šťáhlavské silnici na tehdejším okraji města. Vznikl někdy před rokem 1869 jako pozdně klasicistní stavba. Náklady na jeho zbudování dosáhly 9 120 zlatých.[956] Jan Šára uvádí, že vyrostl jako soukromá rezidence pro Františka Srba, okresního tajemníka.[957] V letech 1869-1904 tu pak sídlila správa mirošovských černouhelných dolů (malé, ale výnosné uhelné pánve poblíž Rokycan, která na sklonku 19. století zrychlila průmyslovou prosperitu Rokycan).[958] Podle některých (neúplných) pramenů proběhla roku 1885 jeho přestavba (obytné účely).[959] Roku 1893 k domu přistavěn nový chlév.[960]

Jméno Fitzovy vily upomíná na bývalého ředitele mirošovských dolů Jana Fitze, který vilu od „svého“ zanikajícího podniku koupil roku 1903 i se zahradou a skleníkem za 29 931 K 84 hal.[961] Už tehdy šlo o jednu z největších soukromých rezidencí v Rokycanech, v naprosto klíčové poloze na významné křižovatce v blízkosti železniční trati. Podoba vily se však ještě měla zásadně proměnit. Roku 1909 byl totiž objekt čp.64/III nákladným způsobem přestavěn na sídlo okresní samosprávy a nazýván pak okresní dům.[962] Okresní zastupitelstvo už roku 1907, po smrti Jana Fitze schválilo odkup vily, spolu se sousedním domem čp.63/III (vila dr. Kalaba), celkem za 71 000 K.[963] Kromě sídla okresních úřadů tu zřízen i chorobinec (viz níže). Projekt přestavby domu čp.64/III je dílem místního stavitele Bohuslava Ryšavého, provedení interiérů navrhla technická kancelář zemského výboru. Při přestavbě asi vila dr. Kalaba čp.63/III zbořena, protože její číslo popisné později získal areál Hospodářského družstva v Plzeňské ulici.

Nová přestavba vtiskla domu čp.64/III takřka podobu neorenesančního zámečku. Podle Jana Šáry jde o inspiraci německou neorenesancí.[964] Patrový objekt solitérně stojící na téměř čtvercovém půdorysu má vysokou stanovou střechu, zakončenou výraznou věží krytou mědí. Klempířské práce na věži provedla pražská firma Kurc.[965]  Střecha původně kryta prejzy, krytinu dodala firma V. Javůrek z Prahy.[966] Všechna čtyři průčelí bohatě zdobená, nejvýrazněji tříosá východní fasáda, obrácená do náměstí 5. května. Zde během neorenesanční přestavby zřízen hlavní vchod (původně se nacházel na severní straně domu, u Jiráskovy ulice).[967] Vchod zakomponován do rizalitu, neseného sloupy, na němž spočívá v prvním patře balkon. Parter bosovaný, v prvním patře sdružená okna s bohatými šambránami a štukové ornamenty, které provedl Otakar Walter z Plzně. Jde mj. o obdélné reliéfy Riegra, Palackého, Havlíčka a Sladkovského. Na boční straně budovy také znak Rokycan a Radnic.[968]  Nad korunní římsou vysoký renesanční štít, na zbylých třech stranách domu taktéž, jen o něco nižší. V interiérech zřízeny při neorenesanční přestavbě jednotlivé úřadovny, na svou dobu a v podmínkách maloměsta typu Rokycan, poměrně luxusně zařízené. Podlahy kryty parketami, pouze  v přízemí na chodbě šamotové dlaždice a na chodbě v patře xylolitová podlaha (položila firma V. Šik[969]). V přízemí domu umístěna kancelář okresního tajemníka, kancelář okresní stravovny, kancelář Ústavu pro zprostředkování práce a zasedací síň o rozměrech 9,48 x 8,25 metrů. Zde se pak konala jednání okresního zastupitelstva (poprvé 22. září 1910).[970] Po roce 1918, až do roku 1932 se tu rovněž konaly schůze obecního zastupitelstva a až do roku 1933 se tu odehrávaly i bohoslužby rokycanské českobratrské církve.[971] V prvním patře objektu umístěny kanceláře okresního cestmistra, okresního starosty a ředitele okresního úřadu, dále výpravna a spisovna.[972] Chodník před domem vyzdoben mozaikou, kterou provedl Kašpar Černý z Plzně.[973] Kamnářské práce dodala firma V. Mečner, malířské a natěračské E. Mašek, truhlářské a malířské firma Pikolon a Bastl, další truhlářské práce firma Antonína Šaška, sklenářské práce zajistil K. Pikolon, instalatérské K. Rudolf z Plzně.[974]

 

 

4.5.2. Další stavební vývoj objektu

Fitzova vila, pozdější okresní dům čp.64/III, se zachovala dodnes. V době komunistické vlády v ní sídlila okresní vojenská správa. Roku 1968 byla opravena fasáda domu.[975] Další oprava proběhla v 80. letech 20. století.[976] Ta sice pronikavě zlepšila technický stav dosud chátrajícího domu, odvrácenou tváří ale byla aplikace vysoce nevhodné stříkané omítky na fasádu. Ta setřela tvary novorenesanční štukatury a celkově snížila autentičnost a působení objektu. Oprava probíhala ještě v roce 1988.[977] V jejím rámci také prošla opravou střecha, na níž bohužel prejzy nahradil nevhodný plech s křiklavým a nepřirozeným odstínem červené.[978]

Během rekonstrukce koncem 80. let byla z domu dočasně vystěhována okresní vojenská správa (do objektu starých kasáren v Jeřabinové ulici).[979] Pak se sem ještě na pár let vrátila, ale v souvislosti se zrušením rokycanské vojenské posádky a redukcí českých ozbrojených sil od počátku roku 2003 uzavřena. O využití objektu pak projevila zájem policie.[980] Objekt následně skutečně přešel do majetku ministerstva vnitra a sídlily zde policejní úřadovny. V roce 2016 dům přešel z majetku policie na privátní velkooobchodní firmu EmoNela a jeho další využití není jasné. Je podstatné uchovat jeho původní neoneresanční podobu a zajistit údržbu.

 

 

 

 

4.5.3. Přístavba okresního chorobince

Na vlastní Okresní dům upravený počátkem 20. století z Fitzovy vily navázal na západě komplex budov okresního chorobince čp.114/III, tedy útulku pro staré nemocné lidi s chronickými onemocněními. O jeho zřízení rozhodla okresní samospráva již roku 1888 a založila kvůli tomu zvláštní fond, na kterém do roku 1901 shromážděno 11 000 K, do roku 1907 již 19 794 K.[981] Zařízení nakonec předáno do užívání v červnu 1910. Sestávalo ze dvou křídel. Severní určené pro ženy, jižní pro muže. Kromě toho zde v odstupu 14 metrů od severního křídla zbudována samostatná budova s technickým zázemím (prádelna, mandl atd.). V roce 1911 už v chorobinci pobývalo 43 klientů.[982] Stavba probíhala souběžně s Okresním domem, šlo o jednu zakázku a prováděli ji stejní dodavatelé.[983]

Mezi vlastní Fitzovou vilou a chorobincem situován dvorek, krytý makadamem. Všechny objekty opatřeny plynovým osvětlením a splachovacími toaletami. Nad jižním křídlem chorobince umístěna na půdě vodní nádrž, do které se čerpala voda ze studny na zahradě a byla pak z nádrže rozváděna do jednotlivých místností.[984] Chorobinec sloužil dál svému účelu i po 2. světové válce, byť později pod politicky korektnějším označením domov důchodců. V roce 1958 MNV navrhoval Okresnímu národnímu výboru, aby zařízení přestěhoval mimo město. Do objektu totiž město plánovalo umístit zvláštní školu.[985] Budova se uvolnila až roku 1965, kdy domov důchodců přestěhován do obce Kříše. V roce 1965 objekt bývalého domova důchodců převedl odbor pro vnitřní věci ONV na město.[986] Téhož roku se zadní části uvolněné budovy rokycanského domova důchodců přidělily pro účely školní družiny. V srpnu 1965 už tam probíhají adaptační práce.[987] Dne 18. srpna 1965 také rada MěstNV rozhodla, vzhledem ke změně využití budovy, převést agendu s ní spojenou na školskou a kulturní komisi MěstNV. Město ale v září 1965 upozorňuje, že bude nutno upřesnit investice do nového objektu družiny a školní kuchyně v bývalém Domově důchodců.[988] 

Pak zde po několik let dočasně umístěny různé kanceláře, například Československý červený kříž a Okresní odborová rada. V roce 1970 zde provizorně situována i organizace Pionýr a Socialistický svaz mládeže.[989] V září 1970 se zmiňuje, že v objektu sídlí i školní družina při II. ZDŠ.[990] V září 1972 se uvádí, že plánovaná oprava objektu čp.114/III ještě nebyla neprovedena.[991] Dle plánů MěstNV z října 1977 měl být  červený kříž přestěhován z čp.114/III do objektu Slávie (v Třebízského ulici).[992] Šlo už o přípravu na demolici kvůli chystané výstavbě autobusového terminálu. Roku 1981 totiž chorobinec zbořen kvůli výstavbě autobusového nádraží (viz níže).[993] Zůstalo zachováno jen boční západní křídlo Fitzovy vily, které se původně na chorobinec napojovalo.

 

 

 

4.5.4. Fitzova studna

Na severní straně domu čp.64/III stojí takzvaná Fitzova studna, patrně z 80. let 19. století.[994] Jeto secesní litinová kašna o výšce 4,3 metrů, se sochou dívky a lucernou, výtok vody spodobněn jako lví hlavy, odtok jako mušlovitá nádrž. Pumpa stojí na žulovém soklu. Voda se čerpá pomocí velkého kovového kolesa (foto z r.2003). V podzemí se tu nachází hluboká studna, která v 19. století sloužila veřejnosti jako zdroj pitné vody. Napájely jí podzemní prameny přitékající od jihu, z prostoru dnešního Rašínova, respektive Jeřabinové a Švermovy ulice. Obecní rada 30. ledna roku 1907 rozhodla nepovolovat žádnou výstavbu v této lokalitě, protože by mohla být ohrožena kvalita vody ve Fitzově studni.[995] Podle Jana Šáry hrála tato kašna až do zbudování obecního vodovodu významnou roli v zásobování vodou.[996] Postupně ale význam studny, právě v souvislosti s rozšiřováním sítě obecního vodovodu, poklesl. Čerpací zařízení dodala firma R. A. Smékal z Prahy, patrně ve spolupráci se slévárnami v Blansku.[997] Pumpa se dlouho nacházela pod vzrostlými javory. Jan Šára uvádí roku 1935 jejich počet na čtyři,[998] okolo roku 2005 již zbyly jen dva a i ty zmizely před rokem 2015.

V srpnu 1932 na podnět R. Hejrovského usneseno opravit čerpadlo u studny při bývalém okresním domu.[999] Na návrh J. Alferiho se městská rada v listopadu 1933 usnesla, že se upraví studna před okresním domem.[1000] Za komunistické vlády toto dílo zvolna chátralo. Naštěstí se po pádu režimu stalo objektem zájmu občanských iniciativ.  V roce 1993 začalo místní Sdružení pro obnovu památek chystat veřejnou sbírku na opravu Fitzovy studny. V listopadu 1993 už členové sdružení jednali se zástupci města, památkářů i okresní vojenské správy jako tehdejšího majitele domu čp.64/III.[1001] Oprava začala v prosinci 1993 sejmutím původní kašny a jejím převozem k odbornému restaurátorovi. Náklady na rekonstrukci kašny odhadovány na 220 000 Kč, cenu ale výrazně snižoval velký podíl dobrovolné nehonorované práce jednotlivých řemeslníků. Například Mirko Hittman zadarmo zhotovil formy na odlití, firma pana Tomáška provedla zadarmo zámečnické práce a bývalé VaK Rokycany přislíbily zadarmo provést sanaci studně pod pumpou. Studii úpravy okolí pumpy zpracoval architekt Soukup.[1002] Kovové ozdoby odlity v slévárně ing. Matase ve Strašicích, Technické služby města Rokycan povedly montáž elektrické přípojky do lucerny na vrcholu pumpy, firma Řezáč opravila čerpací mechanismus. Soustružnické práce udělal pan Švarc, zámečnické práce firma Tomášek&Potůček. Rozebrání pumpy zařídil pan Valenta.[1003] Nakonec tak rekonstrukce pumpy přišla jen na 93 500 Kč.[1004] Na konci září 1994 se restaurovaná pumpa vrátila na své místo.[1005] Dne 8. října 1994 byla pak slavnostně předána do užívání.[1006] Pramen pod pumpou při té příležitosti vysvěcen Petrem Frantou, administrátorem rokycanské farnosti.[1007] V roce 1994 také Sdružení pro obnovu památek dosáhlo prohlášení pumpy za státem chráněnou památku.[1008] Při rekonstrukci provedeno kompletní přebroušení a vyčištění litinové pumpy, dále konzervace jejího povrchu. Nově vyrobeny některé chybějící ozdobné prvky a celá pumpa uvedena do funkčního stavu zprovoznění vnitřního čerpacího zařízení. Studna pod pumpou vyčištěna.[1009] Voda ale nebyla shledána pitnou, rozbor potvrdil, že v ní jsou některé nevhodné látky.[1010]

V prosinci 2004 rozhodlo městské zastupitelstvo, na základě návrhu odboru školství a kultury MÚ schváleného městskou radou v listopadu 2004,[1011] že do další opravy pumpy investuje cca 30 000 Kč, které obci zbyly po vyúčtování oslav Dne Rokycan, konaných onoho roku.[1012] V červnu 2005 již sochař Hron zahájil rekonstrukci pumpy. Ta očištěna, zbavena nánosů mechů a její povrch opatřen ochrannými nátěry (svrchní z grafitové barvy).[1013]

 

 

 

4.6. Park u nádraží a pomník obětem 1. světové války

Okolo Fitzovy vily se rozkládala původně velká soukromá zahrada, která se po přestavbě domu počátkem 20. století stala majetkem okresní správy. Dál k západu na ni navazovaly pozemky patřící rovněž okresu a pak ještě obecní parcely sahající až k areálu obecního svora čp.32/III (vedle dnešního autobusového nádraží a hřbitova u kostela sv. Trojice, podrobněji viz kapitola „Plzeňské předměstí“). Šlo o poměrně rozsáhlou a prakticky nevyužívanou oblast.  Počátkem 20. let 20. století požádalo Hospodářské družstvo o odkup části okresní a obecní zahrady (v prostoru nynějšího parku u vlakového nádraží a na ploše autobusového nádraží). Z prodeje ale sešlo, protože obec deklarovala zájem o tyto pozemky pro budoucí rozšíření obecního dvora.[1014]

Od 1. července 1922 byla dosavadní zahrada jižně od domu čp.64/III, směrem do pozdějšího náměstí 5. května ohraničená zdí s cihlovými barevnými motivy,[1015] proměněna ve veřejný park.[1016] Jde o prakticky jediný podobně kultivovaný prostor veřejné zeleně v širším centru Rokycan, který lze nazývat skutečným městským parkem, nikoliv jen zahradnicky upravenou prolukou nebo lesoparkem.  19. dubna 1923 se konalo místní šetření za účelem výstavby státní úřední budovy. Pro její výstavbu se uvažovalo o dvou lokalitách: staveništěm naproti tehdejšímu gymnáziu (kde pak úřední budova skutečně postavena – viz výše) a také touto zahradou u okresního domu.[1017] Park u domu čp.64/III tak mohl být krátce po svém zřízení opět zrušen a využit jako stavební parcela. Vzhledem k tomu, že objekt okresních úřadů naproti gymnáziu není zcela výjimečnou stavbou, je štěstím, že k zástavbě parku nedošlo. Na druhou stranu, tak silně exponovaný, ústřední prostor, jakým je náměstí před nádražím, by mohl být ještě intenzivněji urbanizován. Ovšem zrušení parku by muselo být vyváženo mimořádnou architektonickou hodnotou novostavby, což patrně nebyl případ oné zvažované úřední budovy.

Později byl ještě tento park upravován, protože v červenci 1927 městská rada rozhodla, že  se vyhotoví náčrtek okresní zahrady za účelem sjednání  přístupu veřejnosti pro příslušné komisionelní řízení.[1018] V říjnu 1927 na schůzi rady ujednání s okresem o přístupu veřejnosti k pomníku padlým v okresní zahradě schváleno.[1019]  Na schůzi obecní okrašlovací a komunikační komise v prosinci 1931 E. Žitný navrhl vysypat zbývající cesty v parku u okresního domu pískem a zřídit dětské hřiště na volném místě pod borovicemi. Komise také doporučila ke schválení návrh F. Lorenze zlepšit pěšiny a květinové dekorace v tomto parku.[1020] V březnu 1932 pak návrh úpravy sadu u bývalého okresního domu dle rozpočtu vypracovaného městským zahradníkem s odhadovanými náklady 2700 Kč schválila městská rada.[1021] V dubnu 1932 se obecní okrašlovací komise usnesla doporučit městské radě zavírat park u okresní zahrady v létě po 22. hodině, v zimě po 18. hodině. Městské radě také doporučeno obnovit vodotrysk v okresní zahradě.[1022] Provoz vodotrysku ale nebyl levnou záležitostí.  Obecní okrašlovací komise proto v červnu 1932 navrhla, aby byl požádán okres o bezplatné věnování vody na provoz vodotrysku v okresní zahradě.[1023] V dubnu 1933 ale konstatovala městská rada, že pro značný náklad se přípojka k vodotrysku v okresní zahradě neprovede, obnoví se ale vodotrysk v kašně na Masarykově náměstí.[1024]

V 1. polovině roku 1964 do parku město osadilo 10 nových laviček.[1025] V 1. pololetí roku 1987 Technické služby prováděly úpravu parku, v souvislosti s dokončením sousedního autobusového nádraží.[1026] V roce 2005 město provedlo v tomto parku rekonstrukci laviček (celkem jich tu bylo 14). Na opravu použilo betonové boční díly laviček ze zrušeného letního kina v nových kasárnách na Jižním předměstí.[1027] Směrem do náměstí 5. května lemuje okraj parku hradba živého plotu z keřů. Původně tu umístěna informační plakátovací cedule, ale postupně zarostla keři. V červenci 2006 zřízena cedule nová a umístěna na okraj parku, vedle domu čp.64/III.[1028]

25. října 1925 v parku odhalen památník obětem 1. světové války. Toto střídmé a přitom působivé dílo tvoří vysoký sloup se jmény padlých občanů Rokycan a sochou vojáka na svém vrcholu (foto z r.2003).  Model sochy zhotovil akademický sochař Oto Walter z Plzně, vypracováním pověřena sochařská škola z Hořic. Podstavec vyrobila firma Cingroš z Plzně. K výstavbě pomníku vznikl zvláštní komitét, vedený lékárníkem PhMr. Josefem Chržem.[1029] Na jedné straně sloupu deska s nápisem ROKYCANY SVÝM HRDINŮM. Pod ní v kameni vytesán znak Československa.

Další strany sloupu pokrývají jména padlých občanů:

 

1914
BABÁNEK J.,BRADA E.,BREJCHA A.,BROTÁNEK K.,ČÁP J.,ČERNÝ J.,FLORIÁN V.,HOŘÍNEK O.,JÍLEK K.,KLEPSA J.,KOŠÁTKO J.,KOZLÍK V.,KRAUS O.,LEHNER V.,MACH J.,MARTINOVIC J.,MOROCZ B.,PARVONIČ V.,PROCHÁZKA F., RÝDL V.,SKOLKA J.,ŠAŠEK J.,ŠERACKY J.,ŠNOBL O.,VANÍK J.,VOHLMUT J.

1915
BEZSTAROSTI V.,BOUŠE F.,BRUDNA S.,BYSTŘICKÝ V.,ČERNÝ V.,FIALA J.,HAUL B.,HOLMAN V.,JÄGER V.,JELÍNEK A.,KOUTSKÝ A.,KVÍDERA F.,NOVÁK K.,PÁNÍK J.,PAVODA A.,CEPLECHA F.,ČERNÝ V.,HÁJEK F.,HOUŠKA E.,KOSNAR J.,KRAFT J.,NOVÝ J.,OUHRABKA F.,RENDLA R.,ŘEHOŘOVSKÝ V.,ŠIMÁNĚ V.,TOMAN V.,VACHRLOHN R.,VANÍK J.,VLACH J.,WEISZ J.,ŽOUR V.

1916
BAŠTA J.,CAFOUREK L.,ČECHURA F.,ČERNÝ V.,ČUBA A.,FIALA O.,HORA F.,KABELKA F.,KALIVODA F.,KOSTKUBA B.,LIŠKA F.,MIKOLÁŠEK J.,MÜLLER V.,RINGEL G.,SOMOLÍK F.,ŠTERNER J.,ŠTRANKMÜLLER R.,VIRT F.,VOSTRÝ B.

1917
EISMAN F.,CHRŽ F.,KÝČEK J.,KOHOUT F.,KOSNAR G.,KOSNAR R.,KRAFT J.,LOUDA V.,MATĚJKA J.,MUDRA J.,OLEKSOV D.,PONCAR V.,PAVODA J.,RUBÁŠ V.,STEJSKAL R.,SVĚTLÍK F.,SRB K.,ŠNÁBL Z.,ŠTAJF J.,THIELE O.,TYTL O.,UHL K.,VANÍK F.,VAVROUŠEK J.,VLASÁK V.,

1918
BRUDNA F.,BŘEZINA J.,DOBRKOVSKÝ K.,HEGNER V.,KELLER F.,KRŇOUL J.,KORDÍK J.,PĚNKAVA V.,RUBÁŠ J.,Dr. SALZMAN O.,STUCHLÍK A.,ZÁLOM F.,ZÍTEK F.,ING. VOTRUBEC B.

1919
BEŠŤÁK V.,KRAJDL J.,PÁZLAR J.,BÖHM A.,BŘEHOVSKÝ H.,CIHLAŘ F.,GOTTLIEB O.,HOUŠKA V.,CHALOUPKA V.,CHARVÁT K.,JELÍNEK J.,KAFKA J.,LAUB J.,,ŠVARC J.,TOMEK F.,VACHERLOHN F.,VALENTA J.,VAVŘÍK J.,VELÍNSKÝ J.,ŽÁK V.,ŽELEZNÝ A.,ČERVENKA V., MOUR V.

 

7. srpna 1927 do pomníku umístěna zemina z místa bojů na Zborově. Dokládá to bronzová cedulka, umístěná na sloupu, s textem: "ZBOROV 2/7. 1917. PRSŤ - SKROPENÁ KRVÍ BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU. 7/8. 1927."[1030] Roku 1949 byla socha na pomníku potočena, původně byla přivrácena k jižní stěně domu čp.64/III, nyní byla obrácena k východu, do náměstí 5. května.[1031]  V roce 1996 provedena jeho oprava. Město na ni přispělo 97 000 Kč.[1032]

 

 

 

4.7. Severní strana náměstí 5. května

Náměstí 5. května získalo počátkem 30. let funkcionalistickou tvář, ale jeho severní stranu nadále formoval spíše pozdní klasicismus. Stála tu totiž na severní straně vozovky Jiráskovy ulice starší patrová budova známého hostince U Libuše, zvaného též jen Libuše čp.162/I. V 70. letech 20. století ji nahradil mohutný komplex administrativních budov sídla tehdejší komunistické strany.

 

 

 

4.7.1. Zaniklý hostinec Libuše

Budova hostince Libuše tu na místě zasypaného hradebního příkopu vznikla někdy po polovině 19. století. Na katastrální mapě z roku 1838 ještě objekt neexistuje. Rozkládala se tu jen zahrada v bývalém hradebním valu. Dům ale byl postaven každopádně před rokem 1858.[1033] Podle K. Hofmana už dokonce připomíná už roku 1851. A již tehdy tu měl být zájezdní hostinec Libuše.[1034]  Pozemek byl atraktivní dávno před založením okružní třídy v 90. letech 19. století. Orientován totiž nebyl ani tak do ještě neexistující okružní třídy, místo níž se táhly jen zahrady a pěšina v linii zaniklých hradebních valů, jako spíš do silnice na Šťáhlavy, která právě zde vybíhala v pokračování nynější Palackého ulice k jihu, do tehdy zcela agrární krajiny v prostoru současného Rašínova a Jižního předměstí. Hostinec U Libuše měl ideální polohu na samém okraji města. Po Šťáhlavské silnici tudy přijížděli venkované na městské trhy a rokycanské rodiny tudy směřovaly s povozy na svá pole.

Zpočátku šlo o skromnější objekt. V roce 1863 zhotovil tesařský mistr Václav Šmaus projekt přístavby prvního patra na stávající přízemní dům. O realizaci sice nejsou doklady, ale pravděpodobně právě tehdy dům zvýšen a získal svou finální podobu.[1035] Uvnitř byly čtyři společenské místnosti a osm pokojů pro hosty. Za domem zahradní restaurace s pravidelnými promenádními koncerty.[1036] Hostinec patřil dříve rodu Šternberků a za první republiky Františku Balejovi. Roku 1932 ji tehdejší majitel František Balej přestavěl (foto z r.1936).[1037]

Za komunistického režimu přišel úpadek podniku. Po roce 1948 se sem chtěla nastěhovat Státní bezpečnost, ale pak si našla lepší prostory v Kaztově vile čp.179/I vedle gymnázia v Jiráskově ulici. Roku 1950 byla zrušena zdejší restaurace a objekt začal chátrat.[1038] Místo hotelu zde zřízena vývařovna pro závodní stravování, která tu fungovala až do roku 1973. Kromě toho tady od října 1950 měla v přízemí kanceláře Okresní odborová rada a v prvním patře byl internát pro učňovskou mládež Škodových závodů. Od února 1950 také v zadním traktu zřízena kancelář Okresní sběrny mléka.[1039] 12. října 1966 uložila rada MěstNV komisi pro výstavbu, na základě návrhu zdravotní komise, předložit do měsíce radě MěstNV plán na zřízení hřiště u Libuše (patrně na pozemku vedle domu).[1040] Plánované hřiště nicméně neprovedeno. V té době už navíc dlouhodobé záměry obce s tímto koutem Rokycan vypadaly úplně jinak.

 

 

4.7.2. Demolice Libuše a plány na nové využití lokality

Vzhledem k exponované poloze na okružní třídě naproti novému nádraží se tu už koncem 60. let projektovala nová výstavba.  Studie přestavby historického jádra, vypracovaná v 60. letech M. Sýkorou a K. Štíchou, předpokládala na místě hostince Libuše zbudování několikapodlažní novostavby. Mělo jít o jeden rozsáhlý trakt, orientovaný severojižním směrem. Objekt měl výrazně ustoupit z historické uliční čáry Palackého ulice, kde se předpokládalo zřízení parkové plochy. Náměstí 5. května by se tak de facto prodloužilo severním směrem až do úrovně Knihovy ulice.[1041] Novostavba měla sloužit jako hotel. V listopadu 1964 se na zasedání národního výboru mluví o nutnosti pokročit v roce 1965 v přípravě podmínek pro výstavbu hotelu u Libuše. Mělo jít o koncepční investici cílenou, v době po zahájení opatrných ekonomických reforem, na rozvoj turistiky v regionu.[1042] Hotel nicméně nebyl realizován. V roce 1968 jej město při revizi územního plánu rozhodlo umístit do prostoru Malého náměstí.[1043]

Pak se objevilo jiné zamýšlené využití této parcely. V únoru 1969 mluví programové prohlášení lokální Národní fronty, KSČ a MěstNV o „vytvoření předpokladů pro vybudování obchodního domu v Rokycanech v prostoru náměstí 5. května.“[1044] Už v roce 1968 tento záměr posvětil MěstNV při projednávání revize územního plánu. Šlo o plán podniku Potraviny.[1045] Obchodní středisko tu mělo vyrůst v letech 1971-72, dokonce už se vyčíslilo, že si vyžádá náklady 8 740 000 Kčs.[1046]  V roce 1969 byly v týdeníku Rokycansko uveřejněny články předsedy družstva Jednota, které rovněž předpokládaly výstavbu obchodního domu v prostoru u Libuše.[1047] V listopadu 1969 se v materiálech MěstNV uvádí, že výstavba obchodního domu proběhne až v letech 1976-80, přičemž ale již v roce 1970 plánovalo město projednat s rokycanskými průmyslovými podniky otázku případného spolufinancování.  Obchodní centrum mělo vyrůst v režii družstva Jednota (alternativně uváděn termín realizace na roky 1974-76) a obsahovalo by prodejnu potravin, drogerii, domácí potřeby a textil o ploše cca 250 čtverečních metrů.[1048] Z výstavby ale rovněž sešlo. 

Nakonec bylo rozhodnuto o jiném stavebním účelu.  V červnu 1972 informuje plénum MěstNV pan Mašek, že dle návrhu rady MěstNV bude v prostoru U Libuše umístěna budova Okresního výboru KSČ. Plénum změny odsouhlasilo.[1049] Triumfující normalizační režim a jeho protagonisté se rozhodli pro demonstraci svého vlivu i v architektonické podobě. Strana, která se definovala jako politická síla proletariátu a která za první republiky schůzovala po dělnických hospodách, si nyní postavila rozsáhlý administrativní komplex s kouřovými skly, keramickými obklady fasády a dalšími nadstandardními prvky. Ustoupit mu musel nejen hostinec Libuše, ale celý zdejší městský blok zástavby mezi náměstím 5. května, Palackého a Knihovou ulicí.

Materiál MěNV z října 1972 konstatuje, že v oblasti Libuše bude kvůli demolicím nutno zrušit 21 stávajících bytů. Náhradní byty se prý už přidělují.[1050] V roce 1973 oblast hostince U Libuše a přilehlého bloku zcela vystěhována. Místním obyvatelům mělo být přiděleno 14 náhradních bytů (nakonec přiděleno jen 13 bytů[1051]) s tím, že 4 byty přiděleny již předtím.[1052] Ještě v průběhu roku zástavba celé oblasti zbořena (foto cca z počátku 70.let 20. století). V obecním pořadníku pro přidělování bytů ale ještě v 1. pololetí 1974 figuruje Růžena Krahulíková ze zbořeného objektu hostince čp.162/I.[1053] Na rok 1974 dostalo město dotaci 189 000 Kčs pro přípravu staveniště na místě Libuše.[1054] V roce 1974 investovalo město do přípravy tohoto staveniště celkem 200  137,80 Kčs. [1055] V 1. pololetí 1975 přiděleny 4 náhradní byty nájemníkům z čp.12/I, rovněž určeného k demolici (jeho popis v kapitole „Knihova ulice“). Na jiném místě téhož dokumentu dokonce uváděno 6 přidělených náhradních bytů. Nájemníci přesunuti do nově předaných bytových jednotek v domě čp.5/II na sídlišti U Václava.[1056]

 

 

 

4.7.3. Administrativní budova (sídlo komunistické strany)

V letech 1974-77 zde vyrostl funkcionalistický administrativní objekt tehdejšího Okresního výboru KSČ, roku 1979 rozšířený ještě o zadní trakt se sídlem Domu politické výchovy (otevřený 6. května 1979[1057]) na nároží Palackého a Knihovy ulice (pohlednice z r.1936 a 1999). Součástí Domu politické výchovy byly 4 učebny pro více než 100 posluchačů, knihovna, studovna, síň tradic.[1058] Základní kámen k novému sídlu komunistické strany položili místní funkcionáři 31. října 1974.[1059] Projekt vypracovali ing. arch. Pavel Němeček (nar. 1945) a ing. arch. Vladislav Štrunc (nar. 1928) z plzeňského Stavoprojektu.[1060] Nová přepychově pojatá stavba demonstrovala dobovou sílu vládnoucích komunistických elit, slavnostní otevření se odehrálo jako součást oslav Velké říjnové socialistické revoluce 5. listopadu 1976.[1061]  Náklady na výstavbu komplexu dosáhly 18 016 000 Kčs.[1062]

Administrativní soubor se skládá ze tří základních částí. Na nároží náměstí 5. května a Palackého ulice to je hlavní objekt, kde sídlil OV KSČ, směrem do Knihovy ulice natočena nižší budova Domu politické výchovy. V Jiráskově ulici stojí nižší objekt společenského sálu s kapacitou cca 200 osob.[1063]

Architektonicky šlo o osobitý projekt, tedy nikoliv typizovanou stavbu. Relativně vyhovující je i slohové vyznění, které volně komunikuje s funkcionalistickými objekty městské spořitelny a nádraží. Náměstí 5. května není nějakým barokním prostorem, zde není problémem i modernistická architektura.  Ani zvolené měřítko s mohutnou třípatrovou hlavní budovou (stojící navíc na zvýšeném suterénu) není zcela nezvládnuté, protože náměstí 5. května patří mezi ty prostory v Rokycanech, které unesou i vyšší hmoty. Ovšem méně pochopitelné je detailní ztvárnění fasády hlavní budovy, která do náměstí 5. května hledí těžkopádným, asymetrickým a nesourodým průčelím, takřka bez oken, skoro v duchu účelové tovární architektury. A přitom na boční straně budovy vznikla dynamická fasáda, prosvětlená velkoplošnými okny (pohlednice z r.1900 a 2000), s jistou „neofunkcionalistickou“ elegancí. Jenže její účinek postrádá v užším uličním koridoru Palackého ulice pointu. Vysoko nad hlavami chodců a střechami okolních domů zůstává boční fasáda nepovšimnutým výkřikem do nebes. Jako by autoři projektu nepochopili základní urbanistické vztahy a akcenty.  Sporné také bylo orientovat nižší, přízemní hmotu zasedacího sálu do ulice Jiráskovy, kde by bylo vhodnější vyšší měřítko. Opět se tu ukázal zvláštní rys normalizačního stavitelství, vkládat naddimenzované objekty tam, kde to bylo zcela nevhodné, a naopak příliš malé objekty tam, kde by bylo odvážnější měřítko zapotřebí. V tomto ohledu je komplex na této téměř unikátní parcele ne zcela využitou šancí. V delším výhledu je možno podpořit nástavbu objektu sálu při Jiráskově ulici.

 

 

 

 

4.7.4. Vývoj objektu po roce 1989 (umělecká škola a úřad práce)

Po roce 1989 byl tento rozsáhlý objekt odebrán komunistické straně. Už 25. ledna 1990 si jej prohlédli odborníci ze společnosti Zdravoprojekt, společně se zástupci MěstNV a OÚNZ. Tehdy se uvažovalo, že by byla budova využita pro zdravotnické účely (Okresní transfúzní stanice a Okresní hygienicko-epidemiologická stanice). Do konce týdne měl Zdravoprojekt vypracovat odborný posudek.[1064] Dne 6. února 1990 vzala stanovisko Zdravoprojektu na využití budovy OV KSČ pro zdravotnické účely na vědomí rada MěstNV.[1065]

Nakonec ale objekt využit jinak: přeměněn na sídlo Základní umělecké školy, která se sem přestěhovala roku 1990.[1066] Nového využití se dočkal i zadní trakt (bývalý Dům politické výchovy). V 90. letech 20. století se tento objekt začal využívat pro školské účely. Už během 1. pololetí 1990 zde provedeny stavební úpravy, po nichž zdejší prostory předány do užívání Základní škole Za Radnicí jako detašové učebny.[1067]  Kromě toho v listopadu 1996 odkoupil stát od města za 8 000 000 Kč zadní trakt domu, kde pak zřízeno sídlo okresního Úřadu práce.[1068]  Podle jiného pramene ale objekt odkoupen od Okresní odborové rady.[1069] V srpnu 1997 už adaptační práce intenzivně probíhají. Provedla je firma INKOS,s.r.o. Kolaudace plánována na září 1997, v říjnu 1997 se měl nový úřad práce otevřít veřejnosti.[1070]  Počátkem srpna 1997 také na fasádě tohoto traktu do Knihovy ulice probíhá výměna oken. Do starých zatékalo.[1071] Koncem listopadu 1997 již rekonstrukce budovy zcela hotova. Hlavní změny proběhly uvnitř. Směrem do nároží Palackého a Knihovy zmodernizován vchod (včetně bezbariérového přístupu). Kolaudace nebyla jednoduchá, zejména hasiči měli jisté námitky proti některým prvkům řešení objektu.[1072]

Pokračovalo i částečné využívání zadního traktu budovy pro školství. Od 1. září 2004 v souvislosti se zrušením školy Za Radnicí (rekonstruována na kanceláře městského úřadu – podrobněji v kapitole „Knihova ulice“) bylo přestěhování těchto učeben změněno z provizoria na dlouhodobý stav.[1073] V roce 2004 nabídl Plzeňský kraj, coby zřizovatel školy, městu převzetí správy nad tímto ústavem. Nabídkou se zabývala městská rada 28. června 2004 a zastupitelstvo 3. srpna 2004 a převod odmítly s tím, že město by finančně neuneslo údržbu další školní budovy. Ani na druhou analogickou nabídku, učiněnou roku 2005 nereagovalo město pozitivně a zastupitelé v listopadu 2005 znovu převod odmítli.[1074] V roce 2005 odbor rozvoje města plánuje výměnu oken v této části objektu sloužící jako učebny základní školy. V květnu 2005 vybrala obecní komise pro provedení výměny stavební firmu VAKOS V. KOČÍ z Rokycan s nabídkovou cenou 1 955 011 Kč. V rozpočtu na rok 2005 na tuto akci bylo ale jen 1 500 000 Kč. Byla proto realizována jen v omezeném rozsahu (bez oken na chodbách, ve sklepech a skladech).[1075] 24. dubna 2006 schválila rada města dokončení prací s tím, že potřebná částka (500 000 Kčs) bude uhrazena z přebytku hospodaření města z roku 2005. V dokončení úprav měla pokračovat firma VAKOS.[1076] Další výměna oken tu prováděna v létě 2006. Práce zajistila opět firma VAKOS V. KOČÍ. Náklady vyčísleny na cca 500 000 Kč. Termín dokončení díla stanoven na 14. srpna 2006.[1077] Dne 10. října 2006 provedena oprava opadávající fasádní omítky na objektu umělecké školy v místech těsně pod střechou.[1078] Dne 25. srpna 2008 zastupitelstvo města neschválilo žádost o odprodej budovy čp.162/I do majetku Úřadu práce Rokycany.[1079] Budova v té době sloužila jako odloučené pracoviště zakladní školy v ulici Míru a vzhledem k havarijnímu stavu školy (viz kapitola „ulice Míru“) měla pro město zvýšený význam.

Součástí administrativního komplexu bylo i několik pamětních desek. 6. května 1979 odhalena deska upomínající na 80. výročí vydání českého překladu Komunistického manifestu v Rokycanech.[1080] Stálo na ní: „Proletáři všech zemí, spojte se! Roku 1898 byl v Rokycanech vytištěn první ucelený překlad Komunistického manifestu od Karla Marxe a Bedřicha Engelse. 1898-1978.“[1081] Deska odstraněna roku 1990.[1082] Na fasádě hlavní budovy směrem do náměstí 5. května zůstala i po pádu režimu pamětní deska 21 rokycanských komunistů, kteří zahynuli za 2. světové války. Ta sem byla roku 1976 přemístěna z dřívějšího sídla komunistické strany v domě čp.193/II na nároží ulice Jiráskova a Svazu bojovníků za svobodu.[1083] Stojí na ní: „NEZAPOMENEME NIKDY KOMUNISTŮ, KTEŘÍ PADLI V LETECH 1939-45. Uprostřed pamětní desky je ruka a v horní střední části ještě reliéf s pěticípou komunistickou hvězdou.[1084] V březnu roku 2001 rozhodlo městské zastupitelstvo odstranit z fasády zadního traktu objektu, směrem do Knihovy ulice, plastiku s komunistickými symboly srpu a kladiva, která tu zbyla po původních uživatelích objektu. Do kamene vyvedené symboly tu zůstávaly vcelku nepovšimnuty po dlouhé roky. V roce 1998 se proti jejich dalšímu setrvávání na budově vyslovila místní politička J. Fryčová.[1085]

 

 

 

 

4.8. Dům čp.174/I (U Heroldů)

Na protějším nároží náměstí 5. května (respektive jím procházející Jiráskovy ulice) a ulice Palackého  stojí jednopatrový novorenesanční dům čp.174/I, zvaný U Heroldů (foto z r.2003). Do Palackého ulice tříosé průčelí, do Jiráskovy devítiosé. Jedna osa ve zkoseném nároží, kde je se v parteru nachází vchod do prodejny, v 1. patře balkon. Fasáda v přízemí členěna rustikou, v 1. patře pilastry s korintskými štukovými hlavicemi a nad okny rovné profilované suprafenestry, nesené nad konzolkách v podobě andělů. Štukatury též v podokenních plochách. Mezi fasádou přízemí a 1. patra probíhá po celé délce průčelí profilovaná kordonová římsa, pod ní pás s vlysem a rosetovými motivy. Jedná se o velice dobře zvládnutý novorenesanční sloh a ukázku kvalitní maloměstské architektury.

Objekt vzniknul před rokem 1870. Postavil Eduard Partiš. Toho roku se už zde uvádí kavárna Orfeum.[1086] Rodině Partišů tehdy patřily pozemky podél dnešní Hradební ulici a Partišové se v 2. polovině 19. století díky tomu změnili na jedny z největších „developerů“ v Rokycanech. Ještě v roce 1877 ale dům U Heroldů označován provizorním číslem popisným čp.168a, vlastní číslo získal teprve později.[1087] Tehdy asi byl dotvořen do nynějších rozměrů a vybaven neorenesančním dekorem. Hmotově je podobný zbořenému hostinci U Libuše, zatímco slohově rezonuje s novorenesanční Fitzovou vilou čp.64/III na protější straně náměstí. Podobně jako hostinec U Libuše i tento dům patřil mezi první stavby, které zde, na samém okraji tehdejšího města, využily atraktivní polohu u výpadovky na Šťáhlavy a později i na ni kolmé zárodečné okružní třídy. V roce 1931 provedena přestavba nádvorního křídla domu dle projektu Štěpána Wolfa.[1088] V květnu 1931 taky získal J. Křivan od městské rady stavební povolení na zřízení výkladní skříně z jednoho okna na východní straně čp.174/I.[1089] A v červenci 1931 městská rada vydala Josefu Křivanovi stavební povolení na zboření záchodů a kolniček v čp.174/I a jejich novou výstavbu.[1090]  Užívací povolení pro J. Křivana na dřevníky a záchody v čp.174/I přišlo od městské rady v září 1931.[1091] Mezitím koncem srpna 1931 následovalo stavební povolení na domovní kanalizaci a výstavbu sklepní šachty v chodníku v čp.174/I.[1092] V prosinci 1958 tu byla otevřena první samoobslužná prodejna potravin ve městě.[1093] Ve výhledu na 4. pětiletku plánoval podnik Potraviny modernizaci samoobsluhy na rok 1969. Investice si měla vyžádat náklady 800 000 Kčs.[1094] O podobném záměru se mluví i v dubnu 1968.[1095] V prosinci 1976 se zmiňuje, že do roku 1980 bude nutné najít 2 náhradní byty pro obyvatele tohoto domu kvůli potřebám prodejny potravin.[1096] V červnu 1978 záměr najít 2 náhradní byty trvá.[1097]

Po roce 1989 dům postupně opraven. Koncem listopadu 1991 zazděny již předtím nepoužívané okenní otvory v přízemí na straně do Palackého ulice. Z fasády v přízemí na jižní straně odstraněny původní výkladce a nahrazeny novými, které respektují rytmus oken v 1. patře. Zároveň zahájena rozsáhlá generální oprava vnitřních prostor samoobsluhy. Počátkem února 1992 rozšířen hlavní vchod do prodejny, umístěný v zkoseném nároží budovy. Zároveň odstraněn novinový stánek, situovaný dosud na jižní straně domu, při chodníku (přesunut o několik desítek metrů dále k západu, do sousedství odbavovací haly autobusového nádraží). 13. února 1992 v domě čp.174/I otevřena po rekonstrukci samoobsluha U Heroldů. Fasády v patře a střecha domu ale nadále zůstávaly beze změn.[1098]

V říjnu 1996 dokončena přestavba samoobsluhy U Heroldů v přízemí.[1099] Prodejna tehdy rozšířena na dvojnásobek, přidán mrazicí box, rozšířen úsek uzenin a zavedeny pojízdné vozíky. Samoobsluha byla znovu otevřena 4. října 1996. Na vnější podobě domu se projevila jen opravou přilehlého úseku fasády v přízemí, zbytek průčelí domu zůstával v původní omšelé podobě.[1100] Během roku 1997 provedena přístavba přízemního prodejního objektu čp.222/I na západní straně domu, směrem do Jiráskovy ulice. V polovině září 1997 už hotova hrubá stavba, chybí ještě finální omítka. Práce prováděla firma H&H.[1101]  6. října 1997 v něm otevřena další prodejna.[1102] V téže době probíhala i rekonstrukce domu čp.174/I, na západním bočním štítu opravena fasáda.[1103] Do počátku 21. století dům díky generální opravě fasády naplno vyniknul ve svém neorenesančním původním dekoru.

 

 

 

4.9. Technický vývoj náměstí 5. května

4.9.1. Původní parková úprava plochy náměstí z 30. let 20. století

Náměstí 5. května vzniklo poměrně rychle, plánovitým regulačním aktem, na přelomu 20. a 30. let 20. století. Vzhledem k tomu, že se jednalo o důležitý a exponovaný prostor před hlavní železniční stanicí, lemovaný navíc prestižními objekty nové městské spořitelny apod., proběhla poměrně rychle také jeho finální úprava. Podle městské kroniky se tak stalo v dubnu-květnu 1931, kdy bylo prostranství před nádražím vydlážděno žulovou vějířovitou dlažbou a chodníky drobnou mozaikovou dlažbou.[1104] Uprostřed náměstí založen pruh pečlivě udržovaného trávníku s exotickou zelení (pohlednice z doby okolo r.1940). Přerod této části města pak potvrdila 12. června 1931 městská rada, když schválila prohlášení obce pro komisionelní řízení při převzetí prostranství před novým nádražím do správy obce.[1105] V prosinci 1930 obecní správní komise deklaruje, že železniční správě se doporučí pořídit před nové nádraží plynové osvětlení, přičemž o dodávce kandelábrů z městských železáren měla jednat obec s železniční správou.[1106]  Počátkem února 1931 pak obecní správní komise ohlašuje, že osvětlení před novým nádražím se projedná se zástupci železniční správy na schůzce 10. února 1931.[1107] Na schůzi městské rady v polovině května 1931 sdělil na dotaz R. Šlesingera starosta J. Zápotočný, že osvětlení u nového nádraží se provádí a bude hotovo ještě před otevřením nádraží (tedy koncem května 1931).[1108] V lednu 1931 obecní správní komise zadala na základě došlých nabídek na výstavbu kanálu v jižní částí č.kat.384/1 tuto investici J.Žourovi za 11 090 Kč s tím, že se mu zadá i dodávka cementových rour, pokud ovšem firma Poppy a spol. nepřizpůsobí cenu jeho nabídce.[1109] Když v květnu 1931 městská rada rozhodla, že zřídí mozaikový chodník u právě dokončované školy T. G. Masaryka v dnešní Třebízského ulici, respektive parku U Saské brány (viz níže), doporučila jednat o jeho provedení s firmou Kylies, která prý předtím provedla mozaikový chodník před novým nádražím.[1110] Obecní okrašlovací a komunikační komise byla v prosinci 1931 M. Břehovským seznámena s návrhem definitivní úpravy prostranství před novým nádražím. Usneseno rovněž ve spolupráci s pomologem Žitným vypracovat rozpočet úprav.[1111] Ještě v prosinci 1931 pak rada rozhodla o financování úpravy prostranství před novým nádražím požádat městskou spořitelnu.[1112]

V lednu 1932 se na schůzi obecní okrašlovací a komunikační komise oznamuje, že městská spořitelna souhlasí, že dodá 20 laviček před nové nádraží a do aleje v Jiráskově třídě. Zároveň komise schválila návrh a rozpočet úpravy prostranství před novým nádražím zpracovaný městským zahradníkem. M. Břehovským. Nutno prý ovšem počkat na souhlas železniční správy jako majitele pozemku a městské spořitelny, která bude akci financovat. Doporučeno ale odložit výsadbu stromů u spořitelny až po dokončení spořitelny, aby výstavbou nedošlo k poškození stromů.[1113] V únoru 1932 při projednávání obecního rozpočtu na rok 1932 kritizuje J. Honzík, že položka na udržování plotů, lavic apod. ve veřejných sadech je malá.  Starosta Josef Zápotočný reaguje s tím, že v roce 1932 dá městská spořitelna asi 20 nových laviček do sadu před nádražím.[1114] V únoru 1933 se usnesla obecní okrašlovací komise, že od sadové úpravy prostranství před novým nádražím se zatím upouští, dokud nebude hotova městská spořitelna.[1115] V rámci chystané úpravy nového přednádražního prostoru také v únoru 1933 oznámeno, že s okresním úřadem se projedná přemístění kiosku od veřejné studny (myšlena Fitzova studna u domu čp.64/III) k severovýchodnímu rohu okresního chorobince.[1116] Obecní okrašlovací a komunikační komise v březnu 1933 určila, že kiosk u okresního domu se má umístit na jižní stranu prostranství u studny tak, aby nevadil v příjezdu ke sklepům okresního domu.[1117] Dle rozhodnutí městské rady z konce května 1933 nelze vyhovět žádosti Františka Brožíka o ponechání prodejního kiosku u okresního domu a stánek se měl do 14 dnů odstranit.[1118] Koncem května 1933 městskou radou schválen protokol z 19. května 1933 o převzetí prostranství před novým nádražím do správy obce za příspěvek 2300 Kč od státní dráhy na zřízení mozaikového chodníku v části od dráhy k rohu spořitelny a na opravu vějířové dlažby vozovky.[1119]

Před tehdejším hotelem Libuše umístil roku 1933 odbor Klubu československých turistů informační meteorologický sloupek.[1120] Na severní straně měl Lambrechtův barometr, dále vlhkoměr, aneroid a teploměr. Na ostatních stranách uvedeny informace o městě Rokycany a nadmořské výšce obcí v okrese. Na střeše sloupu umístěna růžice s ukazateli světových stran. Sloupek byl z betonu, pokrytý umělou žulou, střecha kryta měděným plechem, rámy z bílého bronzu. Jeho pořízení vyšlo na 6000 Kč. V roce 1975 při výstavbě sídla komunistické strany na místě hostince Libuše byl sloup zbořen. Náhradou za něj ale postaven jiný s obdobnou funkcí nedaleko odtud, na rohu ulice Palackého a Knihovy.[1121]

 

 

 

4.9.2. Pomník obětem 2. světové války a nerealizovaný pomník mistra Jana Rokycany

Už ve 30. letech se vážně uvažovalo, že v rámci úpravy náměstí sem bude situován pomník mistra Jana Rokycany. Dne 4. dubna 1933 se Krajinský studentský spolek Rokycana usnesl založit Fond pro výstavbu pomníku tohoto slavného rokycanského rodáka. Měl být postaven ve středu nového náměstí před nádražím.[1122] Dle usnesení městské rady z července 1933 se vyžádá dobrozdání od architekta F. A. Libry a eventuálně od Alfonse Muchy o žádost Krajinského studentského spolku Rokycana, aby obec poskytla povolení a na 10 let vyhradila místo pro postavení pomníku mistra Rokycany.[1123]  Ještě roku 1935 Jan Šára uvádí, že Rokycanův pomník tu snad jednou bude stát.[1124] Projekt se ale nepodařilo realizovat. V dolní části zeleného pruhu táhnoucího se středem náměstí až k Jiráskově ulici byl pak až o dalších dvacet let později umístěn pomník obětem 2. světové války. Odhalen byl slavnostně 25. května 1955.[1125] M. Dobromysl ve Sborníku muzea uvádí, patrně omylem, 25. září 1955.[1126] Chybu nejspíš převzal z nekvalitní normalizační brožury vydané roku 1983.[1127] Jde o dílo místního sochaře Václava Koukolíčka (1900, Zlonice u Slaného – 1967, Rokycany), pojaté vzhledem k době svého vzniku překvapivě uměřeným a pietním způsobem. Má podobu kanelovaného antikizujícího sloupu z žuly, s bronzovou trnovou korunou a nápisem: „Obětem fašismu 39-45 okres Rokycanský“ (foto z r.2003).[1128] Jednoduché a vkusné provedení pomníku je podivuhodné zejména s ohledem na dobově převládající patos socialistického realismu, kterému se zde autor plně vyhnul.

V roce 1995 (podle M. Dobromysla v květnu 1990) ukradena trnová koruna ze špice pomníku a nikdy se nepodařilo vypátrat pachatele.[1129] Dne 4. května 1977 při příležitosti konání V. ročníku propagandistické soutěže Štít podbrdských partyzánů byla před pomník umístěna zem z bojišť od Stalingradu a Sokolova. Cca 1 metr před pomníkem tehdy kvůli tomu v trávníku umístěny dvě desky z leštěné žuly s nápisem: „STALINGRAD SOKOLOVO 1977 ČSPB“. Pod nimi pak uloženy urny se zemí. V roce 1987 pak přibyla ještě prsť od Leningradu.[1130] Ještě počátkem 80. let bývala před pomníkem v rámci zahradnické úpravy vysázena pěticípá hvězda z květin.[1131] Už od osvobození roku 1945 a znovu od roku 1976 však organizace odbojářů (Čs. svaz protifašistických bojovníků, po roce 1989 Český svaz bojovníků za svobodu - ČSBS) usilovala o to, aby v Rokycanech byly oběti druhé světové války připomenuty i konkrétním seznamem všech lidí z Roycan, kteří za války zahynuli. V roce 1996 doporučila okresní organizace ČSBS městskému zastupitelstvu provést v tomto duchu přestavbu pomníku. V roce 1999 pak rokycanský architekt Vladimír Štrunc vypracoval projekt úpravy. Okresní úřad poskytl dotaci 50 000 Kč, Židovská obec Praha 10 000 Kč.[1132] Následně 2. listopadu 1999 souhlasilo rovněž městské zastupitelstvo s poskytnutím dotace Svazu bojovníků za svobodu ve výši 50 000 Kč na tento účel.[1133] Koncem roku 1999 zahájeny přípravné práce. Pomník tehdy zdokumentován a vyjmuty urny se zeminou od zahraničních bojišť. Přemístěny do budovy radnice, kde očištěny a spolu s krycími deskami potom uloženy v Muzeu Dr. B. Horáka. Prsť vložena do jedné nádoby, doplněna o popis a o nábojnici od Dukelského průsmyku, hlínu z koncentračního tábora Osvětim-Březinka a zem z hřbitova Pinner u Londýna ve Velké Británii. Vše pak umístěno opět pod zem k památníku a přikryto mramorovou deskou s nápisem: Prsť z památných míst II. světové války 1939-45.“ Vlastní úpravu pomníku prováděla firma KAVAX GRANT PLZEŇ. Okolí vydlážděno drobnými kostkami a stupňovitě upraveno. Vedle pomníku pak po každé straně položeny do země dvě žulové pamětní desky se jmény 141 obětí nacistické okupace.[1134] Momunent znovu odhalen 7. května 2000.[1135]  V roce 2001 byl ještě doplněn o bronzovou desku s odlitkem přísahající ruky a nápisem: „Věrni zůstaneme“, umístěnou na sloup.[1136]

 

 

 

4.9.3. Další technický vývoj náměstí po roce 1945

Technický stav a úpravnost náměstí 5. května se obzvláště v období komunistické vlády postupně zhoršoval. Asi nejvíce to bylo poznat na parkově řešené zeleni v středovém pruhu náměstí, jež prošla fází úpadku. Zatímco za první republiky šlo o pravidelně udržovanou enklávu subtropických keřů, po válce se údržba parku měnila k horšímu. Koncem 20. století pak v důsledku přílišného neregulovaného růstu už začaly zdejší okrasné keře (zejména túje) působit spíše zanedbaným dojmem. Prosychaly, rozlamovaly se a ztrácely kontury. Celkem tu bylo v té době 6 kusů zeravů západních a 2 cypřišky Lawsonovy.[1137] V polovině října 2005 proto měla začít úprava parku na náměstí 5. května.[1138]  Město ji odsouhlasilo na základě odborné studie, zpracované zahradním architektem.[1139] Šlo o radikální výměnu vegetace. Dosavadní keře vykáceny a nahrazeny konzervativní dvojitou řadou listnatých stromů (okrasné višně křovité), po pěti vysazených do středového pásu náměstí. Spodní vegetační patro osázeno 380 keříky tavolníku japonského. Zahradnické práce nakonec realizovány až v posledním říjnovém týdnu. Začít se mělo o víkendu 22. - 23. října 2005.[1140] Rekonstrukci zeleně provedla firma ing. Viktora Drlíka z Kařezu.[1141] Kácení trvalo čtyři dny.[1142] 27. října se už práce dokončovaly, hotovy měly být do následujícího dne (státní svátek).[1143] Počátkem listopadu 2005 již každopádně nové řešení hotovo. Náměstí díky tomu získalo úpravnější vzhled, ladící s chladnou čistotou funkcionalistické architektury i pohledovou jednotu nerozbíjenou přebujelou vegetací. Šlo o součást širší obměny městské veřejné zeleně, v stejné době provedena nová výsadba na Masarykově náměstí.[1144] Náklady na úpravu zeleně na náměstí 5. května vyčísleny na cca 127 000 Kč.[1145]

Ještě v roce 1981 přetrvával okolo středového trávníku náměstí původní chodník, dlážděný prvorepublikovou mozaikou z drobných kamenných kostek a geometrickými plochami tmavší a světlejší barvy.[1146] Později zanikl, nahrazen fádním asfaltem a dodnes nebyl bohužel obnoven. Na rok 1969 plánoval MěstNV provést přeložení dlažby před nádražím v hodnotě 20 000 Kčs.[1147] Roku 1978 provedly Technické služby asfaltování chodníků před nádražím.[1148] V roce 1988 na náměstí 5. května proběhla úprava komunikací.[1149] Zahájily ji Technické služby v 1. pololetí 1988.[1150] Akce dokončena během roku 1988.[1151]  V květnu 1961 se před objektem bývalé Libuše připomíná existence jakéhosi kiosku na prodej zeleniny. Zřízení takového provizorního stánku je kritizováno na MěstNV.[1152] Stánek pak zanikl asi při demolici Libuše. 16. února 1966 zamítla rada MěstNV návrh komise pro obchod umístit na náměstí během letní sezóny prodejní stánek ovoce a zeleniny.[1153] Před domem čp.64/III (Fitzova vila) stály ještě v 50. letech 20. století směrem do náměstí prodejní stánky. Rada MNV nařídila v dubnu 1956 jejich odstranění.[1154] Proti tomu se provozovatelé kiosků (Restaurace a jídelny, Pramen) odvolali.[1155]

V 50. letech 20. století bylo na křižovatce Palackého ulice a náměstí 5. května instalováno železné zábradlí, aby tak byli chodci ochráněni před silničním provozem. Osazení zábradlí provedeno brigádnickou prací.[1156]  Pěší i silniční doprava zde byla velmi frekventovaná, a to nejen kvůli pohybu automobilů a chodců k odjezdům a příjezdům vlaků a postupné proměně Jiráskovy ulice na silniční průtah městem, ale i kvůli tomu, že před nádražím se soustředily zastávky autobusových linek. Až do výstavby samostatného autobusového nádraží v 80. letech 20. století (o něm viz níže) zde tudíž byl situován i hlavní rokycanský autobusový terminál. Autobusová doprava se sem ještě krátce vrátila od ledna 1997, kdy zde kvůli sporům s majitelem autobusového nádraží město provizorně opět instalovalo zástávky autobusových linek.[1157] Dopravní ruch tu stále zesiloval až do roku 1993, kdy tranzitní doprava převedena na dálnici. Již během několika let se ale doprava v Jiráskově ulici a na náměstí 5. května dostala opět na vysokou intenzitu (tentokrát již šlo o místní provoz).

V rámci zjedosměrnění dopravy v Jiráskově ulici bylo i náměstí 5. května pojato jako jednosměrný okruh pro motorová vozidla. Tento stav byl zachován i po obnovení dvousměrněného provozu v Jiráskově ulici. V srpnu 2006 instalován na vnitřní stranu komunikace okolo náměstí žlutý pruh se zákazem parkování tak, aby parkovací místa zůstala jen podél vnějšího okraje prostoru. Rozhodnutí o změně režimu parkování padlo na schůzce mezi zástupci městské policie a městského úřadu Během dvou měsíců, tedy někdy na podzim 2006 se ale připravovala daleko zásadnější změna, a to změna směru dopravy na náměstí. Původní směr od domu Fitzovy vily čp.64/II k nádraží a pak ke Komerční bance měl být otočen, právě kvůli klientům banky, kteří dosud museli po návštěvě finančního ústavu pokračovat jednosměrnou Jiráskovou ulicí.[1158] V polovině dubna 2007 již je skutečně směr automobilové dopravy na náměstí obrácen. Do Jiráskovy ulice zároveň ve směru od Plzně před Náměstím 5. května nainstalován zátaras v dosavadním odbočovacím pruhu.[1159] Na z toho vyplývající nové dopravní značení náměstí vypsalo město 21. září výběrové řízení. Výsledky tendru vyhlášeny 9. října 2006. Zakázku získala firma RUMPOLD-R, s.r.o. z Rokycan s nabídkovou cenou 119 143 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 30. dubna 2007.[1160]

Tím ale změny na náměstí 5. května nekončily. 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo města o změně obecního rozpočtu. Z dotací přidělených v rámci programu mobility rozhodnuto použít 19 000 Kč na úpravy tohoto náměstí. Šlo o úpravy na bezbariérový režim, zejména na přechodech pro chodce.[1161] Počátkem roku 2007 skutečně na přechodu pro chodce ve směru od domu čp.64/III přes Jiráskovu ulici k čp.174/I proběhla výstavba bezbariérového dlážděného prahu. V polovině března 2007 již položena dlažba, pokračují dokončovací práce.[1162] Šlo o součást širší celoměstské akce na výstavbu bezbariérových tras. Tato akce spolufinancována Státním fondem dopravní infrastruktury.[1163] Město na ni jako na celek dostalo v roce 2006 dotaci 834 000 Kč.[1164] Dne 21. září 2006 vypsalo město na provedení bezbariérových přechodů v Rokycanech výběrové řízení. Výsledky tendru vyhlášeny 9. října 2006. Zakázku získala firma RUMPOLD-R, s.r.o. z Rokycan s nabídkovou cenou 1 445 768 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 30. dubna 2007.[1165] O několik týdnů předtím provedena v rámci téže akce i výstavba analogického přechodu na východní straně náměstí, na nároží u Komerční banky.  V polovině ledna 2007 se tento přechod uvádí již jako dokončený.[1166] 4. prosince 2006 rozhodlo zastupitelstvo města v rámci sestavování provizorního rozpočtu na rok 2007 o nepřekročitelném investičním limitu na jednotlivé již rozpracované akce. V případě akce „Mobilita-Náměstí 5. května“ byl tento limit stanoven na 90 000 Kč.[1167] Poté 25. června 2007 zastupitelstvo města schválilo přijetí navýšení dotace 1000 Kč na úpravu náměstí 5. května. Zároveň přijalo i navýšení dotace na výstavbu bezbariérových přechodů pro chodce v Rokycanech o 69 000 Kč.[1168]

 

 

 

4.10. Vývoj pojmenování náměstí 5. května

Náměstí vystřídalo během své relativně krátké existence hned několik, dobovým politickým kostextem ovlivněných názvů. Po svém vytýčení bylo 9. února 1934 pojmenováno na schůzi obecního zastupitelstva Švehlovo náměstí, podle krátce předtím zemřelého předsedy československých agrárníků a předsedy vlády.[1169]  Návrh místních zemědělských organizací nazvat náměstí po zesnulém politikovi byl schválen většinou hlasů.[1170] Dne 25. dubna 1935 pak obecní zastupitelstvo toto nové pojmenování potvrdilo v rámci širší kodifikace nových uličních jmen. K náměstí zároveň formálně přičleněn dům čp.64/III, dosud považovaný za součást výpadovky na Šťáhlavy (Denisova třída, dnešní Jeřabinová ulice), která ale několik let předtím přerušena rozšířením kolejiště dráhy a zrušením silničního přejezdu, takže aplikace označení Denisovy třídy i na tento nyní nespojitý úsek nebylo už logické.[1171]

Název nového náměstí vydržel jen několik let. Za Protektorátu dne 11. prosince 1939 uložil okresní úřad rokycanské radnici, aby odstranila „nevhodné“ názvy veřejných prostranství. 3. září 1940 proto na schůzi obecního zastupitelstva prostranství přejmenováno na náměstí U Nádraží.[1172] Předtím už změnu odsouhlasila 4. července 1940 městská rada. Na zmíněném zasedání obecního zastupitelstva 3. září 1940 ale zastupitel František Lorenz navrhl přejmenovat toto veřejné prostranství na náměstí Antonína Hořice (podle prvorepublikového sociálnědemokratického starosty). Zastupitelstvo na návrh Františka Kučery rozhodlo, že o tomto pozměňovacím návrhu bude ještě znovu jednat rada, ale nakonec myšlenka zapadla.[1173] Neutrálním označením náměstí U Nádraží to ale neskončilo. Za dva roky přišla další změna. V říjnu 1942 bylo rozhodnutím městského zastupitelstva náměstí opětovně přejmenováno, tentokrát na náměstí R. Heydricha, aneb pokus tehdejšího vedení města ukázat po atentátu na zastupujícího říšského protektora okupačním úřadům loajalitu.[1174] Dne 27. srpna 1942 městská rada doporučila toto přejmenování zastupitelstvu ke schválení. Dle oběžníku Zemského úřadu z 30. června 1942 ale ke každému přejmenování veřejného prostranství po Heydrichovi bylo nutné povolení úřadu říšského protektora. 25. srpna 1942 obec podala tuto žádost o povolení přejmenovat. Změnu názvu pak schválilo městské zastupitelstvo na své schůzi 23. října 1942.[1175] Petros Cironis ovšem uvádí, že název po nacistickém politikovi oficiálně možná nikdy nevstoupil v platnost. Zastupitelstvo prý už o záležitosti nikdy nejednalo a město nebylo informováno o nutném souhlasu úřadu protektora s použitím tohoto pojmenování.[1176]

Po roce 1945 již nebyl předválečný název Švehlova náměstí obnoven a prostor získal své současné jméno náměstí 5. května, připomínající květnové povstání proti nacistickým okupantům. Nové pojmenování, navržené Svazem osvobozených politických vězňů, schválil MNV jednomyslně 15. dubna 1946.[1177] 4. května 1946 pak nové jméno oficiálně uvedeno v platnost.[1178] 25. dubna 1946 schválil MNV návrh na desku s označením tohoto náměstí. Vzhledem k pietnímu charakteru pojmenování neměla být použita klasická smaltovaná tabulka, ale něco osobitějšího, černá deska se zlatým písmem.[1179] Tak pak skutečně umístěna na budovu městské spořitelny (dnes Komerční banka), kde se zachovala dodnes.

 

 

 

 

5. Úsek od náměstí 5. května ke křižovatce u střelnice

Od architektonicky hodnotného náměstí 5. května vstupuje okružní třída (Jiráskova ulice) do úseku, kde se ráz městského bulváru opět vytrácí. Až ke křižovatce u střelnice tu sice probíhá dopravně rušná komunikace, ale lemovaná poměrně nesourodou a víceméně poddimenzovanou architekturou.

 

 

 

5.1. Zástavba podél severní strany ulice

Slova o poddimenzované zástavbě platí především o severní straně uliční fronty. Na mělkých parcelách tu stojí převážně jen dvorní objekty domů v Hradební ulici. Ty vznikaly v 2. polovině 19. století a šlo o skromné přízemní stavby, které vyplnily zbořenou městskou hradební zeď a sousední příkop (podrobněji o nich v kapitole „Hradební ulice“). Tento regulační počin proběhl o několik desítek let předtím, než byla plánovitě podél jižního okraje města trasována okružní třída. I proto stavební podoba této lokality ustrnula ve stádiu předcházejícím onu plánovitou okružní třídu. Nedostatečná hloubka domovního bloku mezi Hradební a Jiráskovou ulicí tu ani později prakticky neumožňovala utvoření plnohodnotné uliční fronty do okružní třídy. Zajímavé je, že dvory těchto domů fixují niveletu původního hradebního příkopu. Územní plán Rokycan z roku 2000 zde předpokládal možnost dostavby souvislé domovní fronty do Jiráskovy ulice.[1180] Problémem by ale v takovém případě byla výše zmíněná mělkost parcel a nutnost zemních prací kvůli zasypání příkopu.

Jedinou výjimkou je dům čp.176/I. Patrový objekt se sedlovou střechou a malým trojúhelníkovým dřevěným štítem do ulice má zajímavou architektonickou podobu s prvky hrázděného zdiva. Už na mapě z roku 1869 je na jeho místě zakreslena drobná novostavba, v roce 1880 přebudovaná.[1181] Stále ale nešlo o samostatný dům, nýbrž o součást jiné usedlosti. V soupisu domů v Rokycanech pro účely sčítání lidu v roce 1910 tento objekt ještě neevidován.[1182] Vznikl krátce poté. Postavil jej architekt Lev Brejcha až v letech 1919-20.[1183] Působí mírně anachronicky, vyznívá jako ukázka rakousko-uherského slohu. Na počátku první republiky Brejcha vědomě zvolil překonaný slohový útvar, patrně z úsporných důvodů. Úsporné důvody byly asi dominantní.  Na jaře 1919 se jeho žádostí o výstavbu jednopatrového domu zabývalo městské zastupitelstvo. Stavební komise ale zjistila, že projekt se odchyluje od předpisů stavebních řádů: obvodové zdi navrženy hrázděné a nikoliv zděné, tloušťka obvodových zdí měla být jen 30 cm místo požadovaných 45 cm (v zimě mohly promrzat), pokoje v 1. patře měly mít jen 2,8 m výšky (místo požadovaných 2,9 m), balkon umístěn na dřevěných krákorcích místo ohnivzdorných. Brejcha proto navrhl ústupek, že balkon bude kombinován ze dřeva a železa a hrázděné zdivo se provede z kvalitního napouštěného modřínového dřeva. U ostatních věcí požádal o výjimku. Městská rada ale nedoporučila výstavbu ke schválení. Rovněž obecní zastupitelstvo povolení zamítlo a vyzvalo k dalšímu vyjednávání.[1184] V září 1919 jednalo o záležitosti s tímto plánovaným domem zastupitelstvo opět. Kvůli námitkám města Brejcha opravdu pozměnil projekt. Dřevo vkládané do fasády mělo být jen dekorativní (zapuštěno 5 cm do zdiva), balkon by byl na železných nosnících, zdi v 1. patře sice měly zůstat tenké (sloužily by pouze jako letní byt), ale Brejcha se nebránil tomu je rozšířit z 30 na 45 cm. Městská rada souhlasila s výstavbou za podmínky, že konstrukce balkonu bude nespalná z traverz a železobetonových desek. Výjimku z platných předpisů pak schválilo i zastupitelstvo.[1185]

Jinak jde o zajímavou stavbu, byť v spíše maloměstském měřítkovém pojetí, neodpovídající významu okružní třídy, která v této lokalitě ovšem nikdy nebyla fakticky urbanisticky rozvinuta. Autentičnost stavby byla bohužel narušena některými utilitárními opravami v 60. letech 20. století. Zejména naprosto amatérsky provedenou výměnou okenních otvorů v patře. Tehdy došlo také ke stavbě koupelny.[1186] Na jaře 2006 požádal Viktor Čornej z čp.176/I město o půjčku z Fondu rozvoje bydlení. Konkrétně o 100 000 Kč na obnovu střechy. 27. dubna 2006 tuto žádost mimo jiné posoudila výběrová komise a doporučila schválení půjčky. 15. května 2006 se pro vyslovila městská rada. 30. května 2006 o věci jednalo i zastupitelstvo.[1187]

Dál směrem ke křižovatce u Střelnice pak následuje parčík s pomníkem Jana Žižky z 20. let 20. století, do něhož pohledově vniká nevkusný panelový domov důchodců, postavený v 70. let jako doklad toho, že projektanti za komunistického režimu neměli zábrany ani před implantací v podstatě typizovaného osmipodlažího paneláku do historické zástavby. O Žižkově pomníku i domovu důchodců pojednáno detailně v kapitole „Hradební ulice“.

 

 

 

5.2. Zástavba podél jižní strany ulice (autobusové nádraží)

Na protější straně Jiráskovy ulice se hluboko do 20. století rozkládala rovněž jen mezerovitá zástavba, neodpovídající charakteru a záměru okružní třídy. V druhé polovině 80. let 20. století zde provedeny demolice na místě starších objektů chorobince a části parku u Fitzovy vily vyrostlo nové autobusové nádraží. 

 

 

 

5.2.1. Původní zástavba a příprava výstavby autobusového nádraží

Plochu dnešního autobusového terminálu původně vyplňovaly menší objekty čp.115/III, čp.595/III a čp.468/III. Všechny zbořeny roku 1981. Kvůli novému nádraží zbořen roku 1981 i objekt chorobince, později domova důchodců čp.114/III, postavený roku 1910 vedle Fitzovy vily (o něm viz vpředu). Dále zlikvidovány i další dvě budovy v areálu bývalého chorobince, a to čp.467/III a čp.472/III. V jedné z nich podle K. Hofmana sídlíval okresní pomolog.[1188] Šlo patrně o původní doprovodné stavby chorobince z počátku 20. století, kterým bylo samostatné číslo popisné uděleno až za Protektorátu ve 40. letech.   Dům čp.115/III evidován koncem 20. let 20. století jako „zahradní domek“.[1189]  Velkou část pozemků ovšem vyplňovala zahrada.

O potřebě nového autobusového nádraží se v Rokycanech mluvilo již dlouho. Původně umístěny zastávky autobusů před vlakovým nádražím na náměstí 5. května. V 50. letech 20. století dočasně přesunuty do Knihovy ulice.[1190] K přesunu došlo 2. června 1958, souběžně se zásadní změnou dopravního režimu ve městě, kdy byla tranzitní silniční doprava rozdělena do dvou jednosměrných proudů.[1191] Toto provizorní umístění nádraží se neosvědčilo, již v září 1958 konstatuje MNV, že je zcela nevyhovující. Dne 10. září 1958 pak svolána schůze na národním výboru za účelem přípravy výstavby zcela nového autobusového nádraží, v jiné části města.[1192] To ale byla spíše vize, bez reálně šance na brzkou realizaci. O zahájení výstavby se mělo uvažovat až po vyhotovení úvodního projektu. Investorem měl být podnik ČSAD.[1193] Autobusy se tak vrátily na náměstí 5. května, kde rozmístěna jednotlivá nástupiště po obvodu komunikace před vlakovým nádražím. Šlo o nedostatečné řešení, protože tu naprosto chyběl komfort pro cestující, lidé postávali na chodníku, bez ochrany před počasím. Na náměstí 5. května i v Jiráskově ulici mimo to narůstala dopravní intenzita, takže ani početné příjezdy a odjezdy autobusů od nádražní budovy nebyly vhodným řešením.

V roce 1967 započaly úvahy o zřízení autobusového nádraží v prostoru u nynější pošty čp.247/II, mezi Jiráskovou ulicí a železniční tratí. 9. srpna 1967 zmocnila rada MěstNV tajemníka národního výboru jednáním s krajskou správou ČSD, ČSAD i správou spojů o možnosti realizace autobusového terminálu v Rokycanech. 16. srpna 1967 pak rada MěstNV souhlasila, aby v investičním výhledu byla jako prostor výstavby označena plocha mezi železniční tratí, budovou čp.193/II na rohu Jiráskovy a Svazu bojovníků za svobodu a budovou banky čp.482/II na rohu Jiráskovy a náměstí 5. května o ploše cca 60 arů.[1194] V takovém případě by bylo autobusové nádraží vměstnáno do zahrad domů podél jižní strany Jiráskovy ulice, bezprostředně vedle kolejiště dráhy. V listopadu 1967 se uvádí, že MěstNV se zabývá možností zahrnout výstavbu nádraží do plánu na 4. pětiletku.[1195] V dubnu 1968 se uvádí, že podnik ČSAD už má situační náčrt nového nádraží, ale dosud není stanoven termín realizace.[1196] V září 1969 předběžný harmonogram posouvá výstavbu nádraží až na roky 1976-80. Garantem přípravy akce měla být Krajská inženýrská organizace.[1197]

Zůstalo jen u plánů. A objevila se i nová zamýšlená lokalita. V roce 1970 město zvažuje výhledovou výstavbu autobusového nádraží v Uxově ulici na Rašínově, kde mělo být situováno do pásu po okraji kolejiště železniční stanice.[1198] Tyto úvahy se zmiňují již roku 1968. Nádraží by bylo obsluhováno Uxovou ulicí a příjezd autobusů by probíhal jednosměrně, směrem do Arbesovy ulice podjezdem železniční trati (musel by se rozšířit) a Dukelskou ulicí do podjezdu u sokolovny.[1199] Vzhledem k blízkosti čtvrti rodinných domků a problematickému dopravnímu napojení takového nádraží na silniční výpadovky ale nakonec i tato varianta opuštěna. V roce 1973 opět městský národní výbor konstatuje, že výhledově je nutné se zabývat výstavbou autobusového nádraží, ale následujících 10 let se prakticky nic nedělo.[1200] Nepomohly ani návrhy dopravní komise ONV, se kterými se plénum MěstNV seznámilo v červnu 1974 a které taktéž doporučovaly zahájit výstavbu terminálu aspoň během 6. pětiletky.[1201] V návrhu směrného územního plánu se podle informací z října 1973 objevovala úvaha zřídit nádraží na místě zahrady Technických služeb. Město se k tomu ale stavělo zdrženlivě, protože tento plán neřešil nezbytné založení náhradní zahrady.[1202] Nakonec se ale tato lokalita ukázala nejschůdnější. Roku 1976 rada MěstNV definitivně rozhodla situovat autobusový terminál do prostoru při Jiráskově ulici, východně od Fitzovy vily. Na místě nádraží se v té době rozkládaly jen zahrady a ovocný sad.[1203] Podle jiného pramene ale finální výběr lokality prováděn ještě v roce 1978.[1204]

V červnu 1977 národní výbor konstatoval, že došlo ke zpoždění v investičním záměru a není zajištěno přidělení financí. Investor navíc žádal v rámci budoucí výstavby vyvlastnění dalších domů (městu tak vznikla potřeba 5 náhradních bytů).[1205] V říjnu 1977 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby provést do 31. ledna 1978 odhad nemovitostí pro výstavbu nádraží (čp.467/III) a vedoucímu odboru finančního a plánovacího zajistit výkup.[1206] Dle plánů MěstNV z října 1977 měl být  červený kříž kvůli chystané demolici přestěhován z čp.114/III do objektu Slávie (v Třebízského ulici).[1207] V listopadu 1977 rada MěstNV vzala na vědomí zprávu o výstavbě autobusového nádraží, posoudila předložené studie a souhlasila s variantou č. 1. Uložila pak vedoucímu odboru výstavby provést předběžné odhady výkupu nemovitostí.[1208] V červnu 1978 město na základě schválené studie vymezilo demoliční zónu. Z lokality mělo být vystěhováno 6 stávajících rodin, pro něž bylo nutné najít náhradní byty, a to z čp.464/III (?) – 1 byt, čp.472/III – 1 byt, čp.468/III – 1 byty, čp.595/III – 2 byty a z čp.115/III – 1 byt.[1209] V prosinci 1976 také uváděno, že bude potřeba do roku 1980 kvůli plánované výstavbě autobusového nádraží najít 1 náhradní byt pro obyvatele čp.467/III.[1210] Dne 29. května 1979 rada MěstNV vzala na vědomí, že projekt autobusového nádraží už se zpracovává.[1211] Město rovněž výdaje na pořízení projektu zapracovalo do bilance rozpočtu za 1. pololetí 1979.[1212]  V září 1979 se uvádí, že v domě čp.32/III v sousedním areálu Technických služeb (bývalý obecní dvůr vledle starého hřbitova u kostela sv. Trojice, viz kapitola „Plzeňské předměstí“) měl být po provedené rekonstrukci zřízen byt pro zahradníka, přičemž mělo jít o náhradu za stávající domek, který měl být zbořen kvůli chystané výstavbě autobusového nádraží.[1213] Dne 4. září 1979 rada MěstNV projednala žádost Marie Šmatové z čp.468/III o zvýšení kupní ceny domu (vykupován kvůli autobusovému nádraží). Rada souhlasila se zvýšením kupní ceny o 15 procent.[1214] V březnu 1980 taky rada MěstNV souhlasila, aby bývalým majitelům domů čp.468/III, čp.472/III, čp.595/III byl zrušen poplatek za užívání bytu s větší podlahovou plochou obytných místností.[1215] Obyvatelé těchto drobných domků určených k demolici totiž dostali přidělené náhradní byty s větší obytnou plochou a byli by tak nuceni k zvýšeným platbám.

 

 

 

5.2.2. Průběh výstavby autobusového nádraží

Výstavba nádraží zařazena do plánu na rok 1980, kdy zde zamýšleno vytvořit hodnotu díla 100 000 Kčs.[1216] Podle zprávy z března 1980, se ale o zahájení výstavby autobusového nádraží stále jen uvažuje.[1217] Dne 19. srpna 1980 aspoň rada MěstNV vzala na vědomí informaci místopředsedy MěstNV, že autobusové nádraží po jeho výstavbě bude předáno do užívání podniku ČSAD Plzeň.[1218] Vyjasnily se tím finančně-právní souvislosti celé investice. Dle podkladů ze září 1980 mělo mít nádraží celkovou hodnotu 4 664 000 Kčs, s náklady 3 930 000 Kčs (z toho 199 000 Kčs z vlastních zdrojů města, 3 731 000 Kčs z úvěru). Plánované náklady na rok 1980 140 000 Kčs a plánovaná hodnota 100 000 Kčs zatím nevyčerpány. Zahájení stavby očekáváno na 3. čtvrtletí 1980, dokončení na 2. čtvrtletí 1983.[1219] Podmínkou pro odstartování stavby také bylo vystěhování lidí z původních domů. V tomto ohledu se muselo čekat na dokončení bytového domu v Polní ulici Za Rakováčkem, kde z 28 bytů byly 4 vyhrazeny pro MěstNV jako náhradní byty právě pro lidi z této demoliční zóny.[1220] Dům čp.804/III zkolaudován ještě koncem roku 1980.[1221] Mohlo se začít.

Výstavba nádraží nakonec zahájena roku 1981.[1222] Konkrétně 1. července 1981.[1223] Projekt vypracoval DOPRAVOPROJEKT Brno.[1224] Za 1. pololetí 1981 zde proinvestováno 179 200 Kčs (plán na celý rok 510 000 Kčs).[1225] Demolice původní zástavby skutečně provedeny. Autobusový terminál si rovněž vynutil rozsáhlý zábor veřejného parku u Fitzovy vily a zahrad obklopujících dříve chorobinec. Celý prostor mezi Jiráskovou ulicí a železniční tratí tehdy vybagrován a 1. října 1981 začala vlastní stavba. Město na ni poskytlo 5 500 000 Kčs, náklady snižovány rozsáhlou brigádnickou výpomocí občanů.[1226]  Vytvořená hodnota díla za celý rok 1981 tu dosáhla 700 000 Kčs, náklady 350 000 Kčs (oproti plánovaným 480 000 Kčs[1227]), odpracováno 4 138 brigádnických hodin (z toho 1707 zdarma). Práce prý začaly až v 2. pololetí 1981 a provedeny demolice, skrývka zeminy a zabezpečení materiálu.[1228] V jiném dokumentu udávány náklady za rok 1981 ve výši 392 000 Kčs.[1229] Pro rok 1982 zde plán Akce Z počítal s vytvořením hodnoty díla 1 800 000 Kčs při nákladech 1 226 000 Kčs. Zároveň se uvádí, že stavbu terminálu čerpá město úvěr od Státní banky československé.[1230] V září 1982 se zmiňuje, že práce na nádraží postupují dle harmonogramu.[1231] Plánovaná hodnota díla pro rok 1982 (1 800 000 Kčs) bude prý dle údajů z prosince 1982 překročena na cca 1 900 000 Kčs. K překročení došlo i u plánovaných nákladů, které měly pro rok 1982 dosahovat 1 300 000 Kčs, ale ve skutečnosti se vyšplhaly na 1 400 000 Kčs.[1232] Na rok 1983 plánováno na stavbě nádraží vytvořit hodnotu díla 2 500 000 Kčs.[1233] Plánované výdaje na rok 1983 měly dosáhnout 2 333 000 Kčs. V 1. pololetí ale prostavěno jen 446 000 Kčs. Národní výbor dodává, že n.p.Silnice nastoupí na stavbu až koncem 3. čtvrtletí 1983.[1234] V roce 1983 na nádraží odpracováno 30 321 brigádnických hodin (z toho 14 003 zdarma). Vytvořena hodnota díla 2 429 000 Kčs a prostavěna částka 2 100 000 Kčs.[1235] Celková finanční bilance po dokončení stavby byla následující: náklady plánované na 4 023 000 Kčs ve skutečnosti dosáhly jen 3 890 000 Kčs (hodnota díla dle projektu 5 228 000 Kčs). Celkem tu odpracováno 56 027 brigádnických hodin (z toho 23 065 zdarma).[1236] K 31. prosinci 1983 pak převedl MěstNV autobusové nádraží na ČSAD Plzeň, který jako nabyvatel uhradil plnou hodnotu stavby (5 228 000 Kčs), MěstNV pak mohl splatit dluh u SBČS ve výši 3 300 000 Kčs.[1237] Výsadba zeleně proběhla v prostoru nového nádraží v roce 1983.[1238]

První etapa výstavby nádraží skončila roku 1983.[1239] Pro veřejnost se terminál otevřel 29. listopadu 1983. V té době postavena jen široká nástupiště a komunikace pro autobusy. V druhé etapě měla přibýt výpravní a administrativní budova s čekárnou a zastřešení nástupišť.[1240] Na 20. plenárním zasedání MěstNV v roce 1984 zařazena výstavba výpravní budova mimořádně do volebního programu Národní fronty.[1241]  Dne 28. srpna 1984 už tuto investici odsouhlasila i rada MěstNV.[1242] Šlo o součást Akce Z na rok 1984.[1243] Tato dodatečně zařazená investice měla mít hodnotu díla 500 000 Kčs (pro rok 1984).[1244] Nakonec zde během roku 1984 prostavěno 300 000 Kčs (splněn tak plán) a vytvořena hodnota 500 000 Kčs (rovněž dle plánu).[1245] Už v 1. pololetí 1984 ale MěstNV investoval do přípravných prací a projektové dokumentaci na budovu autobusového nádraží.[1246] V prosinci 1984 taky plénum schválilo přijetí úvěru od Státní banky Československé na výstavbu výpravní budovy autobusového nádraží ve výši 1 390 000 Kčs.[1247] V plánu Akce Z na rok 1985 u této investice počítáno s částkou 950 000 Kčs.[1248] Během 1. pololetí 1985 pak město čerpalo výše uvedený úvěr na budování nádraží.[1249] V létě roku 1985 se uvádí, že hrubá stavba výpravní budovy nádraží bude dokončena do konce července 1985.[1250] Za celý rok 1985 tu ve shodě s plánem vytvořena hodnota díla 950 000 Kčs.[1251] Finanční náklady za rok 1985 dosáhly 660 000 Kčs (plán 698 000 Kčs).[1252] I v plánu Akce Z  na rok 1986 byla výstavba autobusového nádraží, a to za 550 000 Kčs.[1253] Zároveň se počítá s dokončením stavby během roku 1986.[1254] Během uplynulého volebního období (1981-86) měla být na výstavbě nádraží vytvořena celková hodnota díla 5 228 000 Kčs (oproti plánovaným 4 900 000 Kčs).[1255] Tato investice zároveň zařazena do plánu Akcí Z na 8. pětiletku (1986-90). Celková hodnota díla na odbavovací hale autobusového nádraží vyčíslena na 2 000 000 Kčs, z nichž už 1 450 000 Kčs realizováno do roku 1985, na 8. pětiletku tedy zbývalo 550 000 Kčs.[1256] Během 1. pololetí 1986 tu byly dosaženy rozpočtové náklady 447 000 Kčs (plán na celý rok 548 000 Kčs). Finanční náklady dosáhly v tomto období výše 313 000 Kčs (oproti celoročnímu plánu 429 000 Kčs).[1257] Za celý rok 1986 byl rozpočet stavby následující: rozpočtové náklady 548 000 Kčs (ve shodě s plánem), finanční náklady 568 000 Kčs (plán uváděn ve výši 571 000 Kčs). Odpracováno 25 522 brigádnických hodin (z toho 12 416 zdarma).[1258]

Výstavba budovy nádraží dokončena roku 1986.[1259] Hala otevřena 22. prosince 1986. Byl v ní rozsáhlý vestibul s čekárnou, záchody a informační kancelář.[1260] Odbavovací hala je nenápadným přízemním objektem, který nepodporuje pojetí okružní třídy jako městského bulváru. Jde o další příklad časté chyby normalizačních architektů. Funkčně je ovšem autobusové nádraží umístěno vhodně, v těsné blízkosti nádraží vlakového.  V roce 1988 ještě proběhla 3. etapa výstavby nádraží. Spočívala v dokončovacích pracích, jakými byly parkové úpravy, nátěr přístřešků nástupišť apod.[1261] Z hlediska ekologického je pozoruhodné, že při stavbě autobusového nádraží byl v těsné blízkosti novostavby zachován vzrostlý strom. Už v červnu 1977 při plánování terminálu místopředseda ONV Josef Kostlivý apeloval, že je nutno při výstavbě nádraží pamatovat na ochranu zeleně.[1262] Zachování jediného stromu sice nepůsobí impozantně, ale v dobovém kontextu utilitární stavební velkovýroby šlo o výrazné plus.

 

 

5.2.3. Další vývoj autobusového nádraží

Nádraží postaveno v Akci Z za pomoci místních obyvatel, ale právně nikdy nepatřilo městu.[1263] To se po roce 1989 ukázalo být zdrojem mnoha problémů. Po revoluci autobusové nádraží převzala firma Betinec jako nástupce monopolního autobusového dopravce. Na zasedání městské rady 22. srpna 1994 firmě povoleno redukovat plochu nádraží, ponechat jen dvě nástupiště a na zbytku plochy zřídit tržnici. V polistopadových podmínkách se ukázalo, že areál nádraží byl snad příliš rozlehlý a jeho údržba je neefektivní.[1264] Tržnice se tu nicméně nerozvinula a nakonec obnoveno využívání celé plochy nádraží pro původní účely.

Počátkem roku 1997 nádraží dočasně zrušeno. Tehdejší majitel, firma LUVOS, se totiž nemohla s městem dohodnout na finančním vyrovnání. Město chtělo areál nádraží vykoupit a nabízelo 10 000 000 Kč, Luvos požadoval 15 000 000 Kč nebo nájem 100 000 Kč měsíčně. Od 1. ledna 1997 pak Luvos v rámci tlaku na město nechal nádraží uzavřít, provizorní stání pro autobusy pak zřízeno před vlakovým nádražím na náměstí 5. května.[1265] V červnu 1997 město podalo žádost na ministerstva financí a dopravy a spojů o dotaci, za níž by obec mohla autobusové nádraží vykoupit do svého vlastnictví. Odpověď státu ale nepřicházela.[1266] V srpnu 1997 městské zastupitelstvo uložilo starostovi jednat o zprovoznění autobusového nádraží, do 15. září 1997 by měla být uzavřena dohoda s J. Vracovským.[1267] Dne 1. září 1997 se měl areál znovu otevřít.[1268] Optimismus byl založen na kompromisní dohodě, kterou navrhl zastupitel Karel Novák. Město podle ní mělo během následujících 10 let zaplatit Jiřímu Vracovskému 18 900 000 Kč. Podnikatel by nesl náklady na údržbu a provoz nádraží, pak by město objekt získalo do svého majetku. Podle zastánců této varianty šlo o přijatelné řešení, město by se totiž zbavilo břemene režijních nákladů a přitom by nádraží začalo opět fungovat.[1269] Jenže 9. září 1997 obdrželo zastupitelstvo posudek od právníka, v kterém se říká, že smlouva s J. Vracovským je pro město nevýhodná.[1270] Chystaná transakce tak byla zpochybněna. V říjnu 1997 nakonec rozhodlo městské zastupitelstvo na mimořádném zasedání koupit autobusové nádraží od firmy Luvos za 15 000 000 Kč.[1271] O detailech odkupu jednalo zastupitelstvo 2. října 1997. De facto tak obec kapitulovala a uhradila původně požadovanou sumu.[1272] V listopadu 1997 pak městská rada odsouhlasila záměr pronajmout autobusové nádraží a uložila odboru rozvoje města zveřejnit nabídku.[1273] Počátkem ledna 1998 pak radní odsouhlasili pronájem nádraží firmě ČSAD Autobusy.[1274]

V červnu 2005 jednal starosta města J. Baloun s ředitelem ČSAD Plzeň o možné rekonstrukci nádraží, včetně výpravní budovy, nástupišť a přístřešků. Návrh měl být zapracován do rozpočtu Rokycan i ČSAD na rok 2006.[1275] 4. února 2008 město zveřejnilo seznam některých investic, které v roce 2008 hodlalo provést. Mezi nimi uvedena i oprava povrchu nástupišť na autobusovém nádraží o  výměře cca 200 čtverečních metrů. Případní zájemci o provedení prací se měli přihlásit do 29. února 2008.[1276] Před rokem 2015 byla v rámci rekonstukce železniční stanice i parku u kostela sv. Trojice vybudována pěší cesta, která propojuje autobusové nádraží, park u kostela sv. Trojice a nástupiště vlaků.

 

 

 

5.3. Vývoj pojmenování tohoto úseku okružní třídy

7. září 1953 navrhla rada MNV přejmenovat tento úsek okružní třídy, od dnešního autobusového nádraží k bývalé Plzeňské bráně na Horní příkopy.[1277] Jméno se příliš neujalo a o dvacet let později byla změna revidována.  12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak stávající ulice Horní příkopy připojena opět k Jiráskově ulici. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[1278]

V listopadu 1991 navrhoval místní Klub angažovaných nestraníků neúspěšně přejmenovat Jiráskovu ulici v úseku od náměstí 5. května až ke křižovatce u střelnice na ulici purkmistra Heyrovského.[1279]

 

 

5.4. Prostor křižovatky U Střelnice

Od autobusového nádraží směrem k bývalé Plzeňské bráně už Jiráskova ulice ztrácí zcela rysy městské třídy, protože vstupuje do lokality s tradicí starší zástavby v předpolí zbořené městské brány. Okružní třída se tu tak nerozvinula jako kvalitativně nový urbanistický prvek. Došlo spíš jen k postupné implantaci široké vozovky Jiráskovy ulice do staršího urbanistického útvaru. Jiráskova ulice tu míjí na jižní straně, za autobusovým nádražím, nenápadný areál technických služeb čp.32/III (bývalý obecní dvůr) a pak hřbitov s kostelem sv. Trojice (popis areálu technických služeb i kostela zařazen do kapitoly „Plzeňské předměstí“, protože jde o starší stavby, bez vazby na koncept okružní třídy).

V prostoru před bývalou Plzeňskou branou bylo postupnými regulačními zásahy sice dramaticky převrstveno původní měřítko historické předměstské zástavby, ale šance vytvořit zde další uzlový bod okružní třídy, byla promarněna. Od středověku tu totiž existovala křižovatka různých cest, které se rozbíhaly od Plzeňské brány do všech směrů. Na jihozápad směřovala plzeňská silnice, na severozápad silnice do Litohlav a směrem na jih cesta na Tymákov, po stavbě železniční trati roku 1862 přerušená kolejištěm. Místo nějakého, koncepčně rozvíjeného centrálního prostoru, jakéhosi náměstí před branou, jež by propojilo okružní třídu i výpadovku na Plzeň, popřípadě silnici na Litohlavy a další pokračování okružní třídy k bývalé Saské bráně (Třebízského ulice) tu dnes se nachází rozbitá, nesourodá mozaika stavebních počinů z různých období, různého měřítka a s různou koncepcí pojetí tohoto důležitého městského uzlu. Za první republiky bylo dosud prázdné tzv. Kličkovic pole naproti Plzeňské bráně zastavěno nerušivými ale přiliš nevýraznými rodinnými domy. V roce 1950 zmizela po hanebném rozhodnutí rokycanských politických špiček barokní Plzeňská brána (foto z r.1906 a 1999) a v 80. letech 20. století byl celý prostor v předpolí zbořené brány rozrušen demolicí historické budovy špitálu a redukcí hřbitova okolo kostela sv. Trojice, aby zde vznikla rozlehlá silniční křižovatka u střelnice, fakticky dezurbanizovaná, zbavená chodců a života (foto cca z r.2000). I přes jisté korekce od počátku 21. století (obnova hradební zdi bývalého hřbitova, kultivace normalizační křižovatky na kruhový objezd a větší práce s veřejnou zelení i městským mobiliářem) tento kompozičně neujasněný stav přetrvává do současnosti. Podrobný popis křižovatky u střelnice je zařazen do kapitoly „Plzeňské předměstí“, o demolici brány a neblahých urbanistických důsledcích tohoto činu je pojednáno v kapitole „městské opevnění“.

 

 

 

 

6. Západní úsek okružní třídy (ulice Třebízského)

Z prostoru před bývalou Plzeňské brány okružní třída pokračuje po cca 200 metrů k severu jako ulice Třebízského (foto z r.1906 a 1999). Při její východní straně se v bývalé zahradě objektu střelnice (budova bývalé střelnice je popsána v kapitole „ulice Míru“) zachoval cenný úsek městských hradeb s dvěma baštami, oddělený od ulice parkovým pruhem (o něm podrobněji v kapitole „městské opevnění“). Protější uliční fronta nemá urbanistický charakter okružní třídy. Místo reprezentativní zástavby tu na přelomu 19. a 20. století vyrostla řada malých přízemních a patrových domů coby součást nové zástavby Plzeňského předměstí. Drobné individuální domy a malá šířka ulice v těchto místech nabývají spíše podoby periferní ulice. To samo o sobě by ještě nebylo problémem, protože je nutné zopakovat, že investiční a stavební aktivita ve městě velikosti a významu Rokycan nemohla mít nikdy takovou dynamiku, aby dokázala plně ztvárnit víc než jeden kilometr dlouhý úsek okružní třídy. V době jejího vzniku navíc byly Rokycany jen pětitisícovým venkovským městem. Daleko závažnějším defektem je to, co se zde událo v letech 1981-83, kdy na křižovatce Třebízského a Litohlavské ulice vyrostl naprosto nevhodný panelový dům s 36 byty.[1280] Převýšená solitérní panelová hmota v bezprostřední blízkosti bývalé Plzeňské brány a sousední vilové čtvrti poškodila obraz této části Rokycan. Zdá se, že právě v této době ztratilo územní plánování v Rokycanech veškeré zábrany a toto brutální vložení panelových věžáků u Plzeňské brány, podobně jako něco podobného v Hradební ulici (domov důchodců) (foto z r.1928 a 1999) mělo systematicky likvidovat původní rytmus „buržoazních“ městských dominant.

Urbanistická bilance výstavby okružní třídy v tomto úseku je tedy nevýrazná. Třebízského ulice sice plní roli frekventované silniční komunikace, ale zástavba, která ji lemuje, nemá charakter městského bulváru. Podrobný popis domů a stavebního vývoje Třebízského ulice je i proto zařazen do kapitoly „Plzeňské předměstí“, kam svým chrakterem více spadá.

 

 

 

 

7. Severozápadní úsek okružní třídy (park U Saské brány)

Třebízského ulice vstupuje po zhruba dvou stovkách metrů, kdy prochází po západním okraji historického jádra města, do křižovatky s předměstskými ulicemi Sedláčkova a Alešova. Zde se Třebízského ulice ostře lomí k východu a po dalších necelých dvě stě metrů vede po okraji parkového pásu, nazývaného park U Saské brány. Zde pak na náměstí U Saské brány končí. Na rozdíl od předchozího urbanisticky nevýrazného úseku Třebízského ulice je zde více patrný koncepční záměr z konce 19. století ohledně utvoření okružní třídy. V poměrně velkorysém stylu zde roku 1893 byly srovnány původní hradební příkopy a na jejich místě vysazena lipová alej, dodnes zčásti dochovaná jako park U Saské brány.[1281] Po roce 1894 tu byla zřízena i komunikace.

Původní očekávání ale ani tady nebyla naplněna. Roku 1900 sice rokycanská radnice nechala neomluvitelným způsobem zbořit středověkou Saskou bránu (foto z r.1885, o bráně detailně v kapitole „městské opevnění“), protože se tu plánovala výstavba reprezentativní budovy sokolovny. Sokolský dům ale nakonec realizován na nároží ulice Jiráskovy a Svazu bojovníků za svobodu (viz výše). Na dlouhé roky tu pak stavební aktivita byla jen skromná, kvantitativně i kvalitativně. Na severní straně okružní třídy vznikla souvislá řada přízemních obytných domků, naprosto neodpovídajících původnímu velkolepějšímu urbanistickému záměru této lokality. Starobylý polovesnický charakter si udrželo i předpolí bývalé brány (náměstí U Saské brány). To navíc v 2. polovině 20. století prodělalo neblahou vlnu demolic, které vyústily ve výraznou dezurbanizaci této části města. Tato zástavba podrobně popsána v kapitole „Plzeňské předměstí“. Snad jen na vnitřní (k historickému jádru přiléhající) straně tohoto úseku okružní třídy se postupně vytvořila zástavba celoměstského významu, konkrétně městská opatrovna (nyní mateřská škola) a základní škola T. G. Masaryka, které mají reprezentativní charakter adekvátní konceptu okružní třídy.

 

 

7.1. Městská opatrovna čp.39/I (nyní mateřská škola čp.224/I)

Na místě zbořených kasáren, které se původně přimykaly k objektu Saské brány (foto z r.1885), na nároží dnešní Gottliebovy ulice a parku U Saské brány tu roku 1904  došlo k výstavbě  městské opatrovny čp.224/I (dříve čp.39/I).

 

 

 

7.1.1. Nerealizovaná sokolovna a výstavba městské opatrovny

Původně se tu plánovalo zbudování sokolovny. Právě kvůli ní ostatně barbarsky zbořena Saská brána a sousední historická budova kasáren. Obecní zastupitelstvo svým usnesením z 20. května a 27. prosince 1898 skutečně bránu a přilehlá kasárna prodalo tělocvičné jednotě Sokol za 1000 zlatých.[1282]  V roce 1900 se o výstavbě sokolovny v této lokalitě mluví jako o hotové věci. Stavět se mělo začít na jaře 1900.  Ze 46 zájemců vybrán pro provedení stavebních prací Hynek Šmolík a jeho firma.[1283] Pak si ale sokolská obec vše rozmyslela a své sídlo nakonec vybudovala na opačné straně města, v Jiráskově ulici (viz vpředu).

Uvolněný ale nyní nevyužitý pozemek u bývalé brány roku 1902 zpět vykoupilo město.[1284] Pak tam postavena nákladem 15 000 K obecní opatrovna, dnes sloužící jako mateřská škola.[1285] Otevřena 15. září 1904. Neorenesanční budovu vyprojektoval místní stavitel Bohuslav Ryšavý.[1286] Šlo o skromný, přízemní objekt, spíše charakteru vilky. Okna měla obdélníkové nadokenní římsy, nároží bylo bosované.[1287] Uvnitř dvě učebny a zázemí, na okolním pozemku zahrada a dětské hřiště.[1288] Na výstavbu opatrovny (a zároveň na výstavbu gymnázia) si město vzalo půjčku u pražské městské spořitelny.  V březnu 1919 jednalo obecní zastupitelstvo o jednorázovém splacení této půjčky. V té době zbývalo ještě splatit 362 266,98 K. Půjčka vypovězena dle rozhodnutí městské rady z 10. ledna 1919 a splatná byla k 15. červenci 1919. Kvůli vládnímu nařízení regulujícímu peněžní transakce (zákaz výběru více než 50 % vkladů) ale splacení půjčky nebylo možné a zastupitelstvo záměr stáhlo.[1289]

 

 

 

7.1.2. Další stavební vývoj objektu městské opatrovny v 1. polovině 20. století

Když se v roce 1927 město zabývalo bezpečnostním rizikem umístění obecní spořitelny a veřejné knihovny v jedné budově (čp.83-84/I na Masarykově náměstí), bylo jim spořitelnou doporučeno knihovnu vystěhovat a provést přístavbu 1. patra na budovu opatrovny čp.39/I) pro účely knihovny. Spořitelna na to nabídla poskytnout půjčku.[1290] Plán ale nebyl potom nijak rozveden blíže k realizaci.

Koncem 20. let 20. století město řešilo prodej domu čp.195/II (tzv. Hammerova vila mezi Dukelskou a Čechovou ulicí, viz kapitola „Jižní předměstí“) do soukromých rukou. Část městské reprezentace s  prodejem nesouhlasila a požadovala, aby byla v objektu čp.195/II umístěna rodinná škola. 10. srpna 1928 byli radní informováni, že příští týden se bude jednat s ministerstvem školství a národní osvěty o využití čp.195/II pro rodinnou školu. Zároveň se ale na ministerstvu mělo jednat o možnosti umístit rodinnou školu v budově opatrovny.[1291] V srpnu 1928 vzala městská rada na vědomí informace o intervenci starosty 22. srpna 1928 v Praze v otázce mateřské školy a předání domu čp.195/II  rodinné škole.[1292] 12. září 1928 městskou radou usneseno doporučit obecnímu zastupitelstvu umístit rodinnou školu v nynější mateřské škole, přičemž na stávající budovu mateřské školy se mělo přistavit 1. patro a provést adaptace přízemí za cca 300 000 Kč.[1293] O přesunu rodinné školy rozhodlo v září 1928 obecní zastupitelstvo. To 27. července 1928 sice rozhodlo prověřit možnost umístit rodinnou školu v bývalé Hammerově vile na Jižním předměstí, ale 29. srpna 1928 na návrh Josefa Zápotočného rozhodlo od umístění rodinné školy v čp.195/II upustit a dalo ke zvážení, aby pro rodinnou školu byl vyhledán vhodný pozemek pro stavbu zcela nové budovy. Městská rada pak jednala o i návrhu umístit rodinnou školu v novostavbě obecné školy dívčí (nynější ZŠ T. G. Masaryka, jejíž výstavba se právě schvalovala), která by se kvůli tomu zvýšila o 3. patro. Nakonec navrženo využít pro rodinnou školu po rozšíření a přestavbě budovu tehdejší mateřské školy. Důležitý byl i faktor finanční. Novostavba by vyšla na 600-700 000 Kč, adaptace domu čp.195/II na 90 000 Kč, nástavba patra na dosavadní mateřskou školu a adaptace budovy pak na 300 000 Kč. Zastupitelstvo to schválilo s tím, že bude financováno výpůjčkou z lesního rezervního fondu.[1294] Souhlas s umístěním rodinné školy v budově mateřské školy, která by byla za 300 000 Kč adaptována a zvýšena o 1. patro, přičemž mateřská škola by se přestěhovala do nové budovy obecné školy dívčí, vyslovila i obecní finanční komise.[1295]

V říjnu 1928 městská rada seznámena s tím, že ing. R. Jaroš podal rekursy proti usnesení městské rady o přestavbě opatrovny na rodinnou školu.[1296] V červnu 1929 vzato městskou radou na vědomí, že zemská školní rada schválila přeměnu městské opatrovny.[1297] V listopadu 1929 městská rada odložila rozhodnutí o žádosti živnostenské školy, aby jí byly opatřeny místnosti v nástavbě mateřské školy, dokud nebude vyřešeno umístění rodinné školy.[1298] V únoru 1930 ale městskou radou na žádost rodinné školy usneseno zahájit přípravné práce na přemístění rodinné školy do budovy mateřské školy. Náčrtky na adaptaci a nástavbu budovu měla vyhotovit městská technická kancelář a s M. Kubátovou se mělo jednat o postoupení části její zahrady k rozšíření pozemku u budovy mateřské školy.[1299] V polovině září 1930 schváleny městskou radou závěry z porady z 28. srpna 1930 v otázce umístění mateřské školy v nové škole a adaptace stávající mateřské školy na rodinnou školu.[1300] Počátkem října 1930 městská rada konstatuje, že nabídka M. Kubátové na odprodej její zahrady na rozšíření nynější budovy mateřské školy nebyla přijata pro přemrštěnou cenu.[1301] V prosinci 1930 obecní správní komisí na vědomí vzata zpráva předsedy komise J. Zápotočného o poradě s ing. Šulcem o nástavbě mateřské školy pro účely rodinné školy.[1302] V dubnu 1931 pak této komisi byla předložena skica na přístavbu mateřské školy pro účely rodinné školy a usneseno zahájit u ministerstva školství a národní osvěty jednání o tom, zda lze očekávat zestátnění rodinné školy.[1303] V listopadu 1931 městská rada vzala na vědomí zprávu o intervenci 17. listopadu 1931 na Ministerstvu školství a národní osvěty v otázce zvýšení subvence na rodinnou školu.[1304] V lednu 1932, při debatě o obecním rozpočtu na rok 1932, usneseno nově do rozpočtu zařadit 300 000 Kč na adaptaci mateřské školy na rodinnou školu.[1305]

V roce 1931, po dokončení sousední Masarykovy školy (viz níže), byla do objektu opatrovny skutečně přestěhována Odborná škola pro ženská povolání („rodinka“). Součástí stěhování byly i různé stavební úpravy, zejména v interiérech objektu, které město přišly na 280 000 Kč.[1306] Podle K. Hofmana ale náklady na adaptaci budovy dosáhly 125 551 Kč. Objekt se proměnil přístavbou kuchyně s jídelnou. 1. září 1932 zde zahájeno vyučování.[1307] Podstatné ovšem je, že místo nástavby došlo pouze k objemově i finančně redukované stavební úpravě. 21. ledna 1932 členové městské rady rozhodli provést částečnou adaptací a přístavbu budovy mateřské školy pro účely rodinné školy. Mělo jít o přístavbu kuchyně a sklepa a o změny v dispozici přízemí. Vypracováním projektu pověřen ing. Šulc.[1308]  V únoru 1932 při projednávání rozpočtu města na rok 1932 se  J. Vlach dotazuje, zda se využije 300 000 Kč určených na přístavbu školy pro ženská povolání. Odpověděl J. Alferi s tím, že v roce 1932 se provede jen přístavba kuchyně a sklepa a adaptace mateřské školy, která má být použita nadále pro účely rodinné školy Starosta Josef Zápotočný dodal, že rodinná škola se musí do konce roku 1932 vystěhovat z měšťanské školy do budovy mateřské školy. Městská rada prý pověřila ing. Šulce z Prahy vypracováním projektu adaptace, přičemž náklad odhadován na 250 000 Kč.[1309] V březnu 1932 oznámeno městské radě, že ing. Šulc požaduje za vyhotovení projektu adaptace mateřské školy na rodinnou školu 6 % z vyúčtovaných nákladů. Město se usneslo, že se s Šulcem bude jednat o snížení sumy a J. Alferi žádal, aby do budoucnosti projekty menších staveb vyhotovila sama městská technická kancelář.[1310] Dne 6. května 1932 městskou radou obecnímu zastupitelstvu doporučeno schválit projekt adaptace a přístavby mateřské školy na rodinnou školu s tím, že ing. V. Šulcovi se vyplatí 6994 Kč jako odměna.[1311] Pak 12. května 1932 byl schválen návrh stavební komise vydat obci stavební povolení k přístavbě a adaptaci rodinné školy.[1312]

V květnu 1932 jednalo obecní zastupitelstvo o schválení projektu přístavby a adaptace mateřské školy na rodinnou školu a vydání stavebního povolení.  Šlo o urgentní záležitost, protože do konce června 1932 musela rodinná škola vyklidit kuchyni v měšťanské škole. Podle původního rozhodnutí, kdy se 26. září 1928 obecní zastupitelstvo usneslo poskytnout rodinné škole budovu mateřské školy, mělo skutečně dojít k její nástavbě o 1. patro, přičemž náklady na adaptaci odhadnuty na 300 000 Kč, které měly být opatřeny z lesního rezervního fondu. Tento záměr schválen okresním výborem 25. listopadu 1929. Díky intervencím města zvýšilo ministerstvo školství subvenci na rodinnou školu na 27 000 Kč na rok 1932.  Městská rada přikročila k pořízení projektu. Ale z úsporných důvodů omezeny úpravy jen na místnosti pro stávající dva ročníky s tím, že přístavba patra se provede až v budoucnosti. Nyní tedy mělo dojít jen k přístavbě kuchyně a sklepa na dvoře při Gottliebově ulici. Projekt přestavby vypracoval ing. arch. Viktorin Šulc z Prahy. Akce měla zahrnovat úpravu vchodů, zřízení klozetů, vybourání příček k rozšíření 2 učeben, rozšíření chodby, na východní straně přístavbu kuchyně se spíží (o rozměrech 12,8 x 8, 9 metrů a výšce 3,8 metrů). Pod přístavbou se měl zřídit sklep (k němu schody v rohu mezi starou budovou a přístavbou). Altán v jihozápadním rohu dvora měl být odstraněn. Rozpočet plánován na 288 987,49 Kč, včetně opravy staré budovy, úpravy dvora, zavedení vodovodu, kanalizace, splachovacích záchodů a nových kamen. Městská rada doporučila ke schválení, ale na zastupitelstvu zazněly některé námitky.  Podle Františka Komárka byla sice mateřská škola vystěhována do nové obecné školy, ale dělá to potíže a bude stejně zapotřebí nová budova.  Měla by se proto zbudovat pro rodinnou školu novostavba. Komunista Jan Hořice navrhl vrátit věc městské radě k přezkoumání. Rodinná škola je podle něj nákladná a není účelná, důležitější je podpora v nezaměstnanosti a výstavba sociálních bytů. J. Honzík pak konstatoval, že náklad na adaptaci budovy je vysoký a přístavba 1. patra by se měla provést ihned. Nakonec ale při hlasování schválen návrh městské rady beze změn.[1313]

Nástavba 1. patra na budovu opatrovny pro rodinnou školu byla i hlavním bodem schůze městské rady 2. července 1932. Oznámeno, že již bylo vypsáno ofertní řízení na provedení prací. Zároveň přečten přípis od ředitelky Frieblové přestěhovat do objektu obecné školy dívčí místo mateřské školy rodinnou školu (ředitelka poukazuje na nízký stav žákyň rodinné školy). V debatě se R. Šlesinger vyjádřil, že není pravděpodobné, že rodinná škola bude převzata státem. Doporučuje proto odložit nástavbu a přestěhovat rodinnou školu do nové obecní školy. Člen rady Hofman ale oponuje, že nová obecní škola byla stavěna pro umístění mateřské školy a že rodinná škola má svůj význam. Je pro provedení nástavby. Naopak Jan Alferi souhlasí se Šlesingerem. Usneseno jednat s okresním výborem, aby povolil na 1 rok umístit rodinnou školu do obecní školy.  Hlasování dopadlo ale nerozhodně s 3 hlasy a 3 proti. Starosta nakonec výsledek určil svým hlasem pro. Návrh provést přece jen ambicióznější projekt nástavby 1. patra tak definitivně nebyl podpořen.[1314] Dne 7. července 1932 městské radě oznámeno, že okresní školní výbor povolil umístit rodinnou školu v nové obecné škole. Usneseno zadat přístavbu mateřské školy dle výsledku ofertního řízení za 182 942,90 Kč.[1315] Na následující schůzi rady 14. července 1932 přečten rekurz ing. R. Jaroše proti adaptaci opatrovny. Členové městské rady Šlesinger, Alferi a Brada se s ohledem na rekurz vyslovili proti zadání přístavby budovy, která usnesena na minulé schůzi.[1316] Část vedení města tak odmítala nejen nástavbu 1. patra ale i skromnější rekonstrukci objektu čp.39/I.[1317] Koncem července 1932 se městská rada na návrh J. Alferiho usnesla, že náklady na adaptaci a přístavbu mateřské školy nesmí překročit 200 000 Kč.[1318] Opačné názory reprezentoval J. Selement, který vystoupil na jedné ze schůzí rady v této době. Podle něj by úprava místností v opatrovně mohla být hotova do 15. srpna 1932 a přístavba kuchyně do 31. října 1932, pokud by došlo k okamžitému zadání prací. Uznal ale, že bude nutno počkat na zamítnutí stížnosti R. Jaroše.[1319] Počátkem srpna 1932 k návrhu městské technické kanceláře usneseno, aby byla adaptace budovy mateřské školy doplněna. Do dvou tříd se měly dát nové podlahy za cca 5000 Kč, do dvou tříd umyvadla a do dvou se měl zavést plyn na žehlení. Radní J. Alferi, R. Šlesinger a F. Nový požádali zaprotokolovat, že jsou proti.[1320] Dne 11. srpna 1932 pak schválen návrh městské technické kanceláře, aby pří adaptaci opatrovny na rodinnou školu bylo ponecháno dosavadní schodiště a hlavní dveře.[1321] V srpnu 1932 se městská rada rovněž usnesla nebourat pavilon ve dvoře rodinné školy čp.39/I dříve, než bude pro něj vyhlédnuto místo u budoucího koupaliště pod Husovými sady, kam se přenese.[1322] Nakonec ale v září 1933 vyhověno žádosti Okresní péče o mládež bezplatně jí věnovat altán ze zahrady rodinné školy pro ozdravovnu na Vršíčku.[1323] Dne 1. března 1933 rada rozhodla, že v nádvoří rodinné školy se odstraní 2 lípy.[1324]

V září 1932 městská rada uvádí, že dvoje „meidingerská kamna“ pro rodinnou školu se objednají u firmy František Patera po 880 Kč.[1325] V polovině září 1932 se firmě J.Žour poukazuje záloha 20 000 Kč za práce na přístavbě rodinné školy.[1326] Koncem září 1932 usneseno, že firmě K. Řezáč se vyplatí 12 000 Kč za kanalizační práce na rodinné škole.[1327] V polovině listopadu 1932 firmě J. Žour poukázáno 30 000 Kč jako záloha za přístavbu rodinné školy.[1328] Počátkem prosince 1932 arch. ing. V. Šulcovi poukázána záloha 5 000 Kč za projekt přístavby rodinné školy.[1329] V polovině prosince 1932 k výplatě poukázány účty pro A.Pikolona ve výši 9 674,50 Kč za truhlářské práce na rodinné škole.[1330] V lednu 1933 J. Žourovi poskytnuta první splátka 30 000 Kč za přístavbu a adaptaci mateřské školy. A k výplatě poukázány účty pro městskou plynárnu ve výši 7 620,40 Kč za plynové instalace v rodinné škole.[1331] V únoru 1933 pak pro firmu J.Žour poukázán účet ve výši 108 202,30 Kč za přestavbu mateřské školy.[1332] V březnu 1933 k výplatě poukázány účty pro firmu K. Řezáč ve výši 20 050,55 Kč za vodovod a kanalizaci pro rodinnou školu.[1333] V květnu 1933 městská rada uvádí, že otázka honoráře za projekt přístavby rodinné školy se vyřeší po vyúčtování stavby.[1334] V červenci 1933 k výplatě poukázány účty pro firmu A. Pikolon ve výši 5 016,40 Kč za nátěr v rodinné škole.[1335] Počátkem listopadu 1932 městská rada oznamuje, že takzvaný mniškový fond je vyčerpán, obecnímu zastupitelstvu doporučeno na dokončení rekonstrukce Jiráskovy třídy a přístavby rodinné školy uzavřít půjčku 900 000 Kč z penzijního fondu městských železáren.[1336]  Souhlas s 900 000 Kč půjčkou z městských železáren na rekonstrukci Jiráskovy třídy a rodinné školy vyslovila krátce nato i obecní finanční komise.[1337] V listopadu 1932 skutečně zastupitelé schválili uzavření přechodné půjčky 900 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu rekonstrukce Jiráskovy třídy a přístavbu rodinné školy. Obě investice se prý blíží k dokončení, zatím provizorně hrazeny z mniškového fondu. Nutno nyní uhradit za Jiráskovu třídu 350-400 000 Kč a za rodinnou školu 160 000 Kč, celkem cca 560 000 Kč, zbytek peněz z půjčky měl jít na jiné investice.[1338]

Na nároží budovy je pamětní deska Františku Řehořovi, řediteli odborné školy pro ženská povolání, který zemřel 7. června 1945 na následky veznění v koncentračním táboře. Zřízení desky Svaz osvobozených politických vězňů. 10. května 1946 schválil MNV umístění této pamětní desky. Deska odhalena 9. června 1946.[1339] V svrchní části desky reliéfní podobizna F. Řehoře, pod ní nápis: „VEDOUCÍ I. MÍSTNÍ ODBOJNÉ SKUPINY FRANTIŠEK ŘEHOŘ ŘEDITEL ODB. ŠKOLY PRO ŽEN. POVOLÁNÍ PODLEHL ZÁKEŘNÉ NEMOCI PO 5 1/4 ROČNÍM ŽALÁŘOVÁNÍ V NĚMECKÝCH KÁZNICÍCH.“ Vedle nápisu ztvárněn meč a medailon s českým lvem. V dolní části ještě nápis: „LIDE ČESKÝ, NEZAPOMÍNEJ BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU VLASTI.[1340]

 

 

 

7.1.3. Modernizace objektu mateřské školy a přístavba patra

Už ve 40. letech 20. století se uvažuje opět o nástavbě domu, který coby přízemní neposkytoval dostatek prostoru. V rozpočtu na rok 1943 na tento účel obec připravila 350 000 korun, ale postupné zastavení veškeré stavební aktivity na území Protektorátu realizaci projektu znemožnilo.[1341] Plány na přístavbu patra oprášil až komunistický režim (mezitím rodinná škola roku 1950 zrušena a od roku 1955 zde umístěna mateřská škola[1342]). V dubnu 1956 projednala rada MNV rozšíření pozemku mateřské školy, tehdy uzavřena na ministerstvu kupní smlouva s dosavadním majitelem. V brzké době se očekává zahájení úprav nově získané zahrady.[1343] Šlo o původní zahradu pana Čejky. Rozšíření vyšlo na 35 000 Kčs.[1344] V létě 1965 ve školce probíhaly částečné stavební úpravy, kdy Okresní průmyslový podnik obkládal 3 učebny umakartem (počátkem srpna už 2 z nich hotovy).[1345]

V 60. letech 20. století, kdy po prvotním budovatelském rozmachu došly komunistickému vedení města peníze i energie na velkorysé stavební projekty, se začalo uvažovat o možnosti provést nástavbu dosud přízemního objektu tak, aby se úsporným způsobem docílilo vyšší kapacity mateřské školy. Navrhla to komise pro výstavbu ve spolupráci s komisí školskou a zdravotní MěstNV.[1346]  Kapacita školky měla stoupnout o 50-60 míst.[1347] O tomto projektu se mluví už v roce 1965. Investice měla být zahrnuta do Akce Z, někdy v letech 1966-70, tedy ve 4. pětiletce. Rada MěstNV za tímto účelem dokonce 1. září 1965 ustavila zvláštní komisi pro posouzení možnosti nástaveb školských zařízení (kromě této budovy se ještě uvažovalo o objektu jeslí čp.188/II v Jiráskově ulici a o tělocvičně u nedaleké ZŠ T. G. Masaryka. Předsedou komise ing. Stanislav Žofka, členové: ing. Vratislav Štrunc, ing. Josef Mojžíš a pánové Váchal, Máša, Charvát, Trautner a Zeman. 14. září 1965 se konalo první zasedání komise.[1348] Nakonec ze všech školských zařízení provedena přístavba jen na této budově. V  prosinci 1966 již Okresní stavební podnik pracuje na projektu.[1349] Mělo jít zároveň o pilotní projekt nového modelu „sdružování finančních prostředků“, prosazovaného tehdejší vládou, kdy by jednotlivé investice v obci byly financovány společnou iniciativou národního výboru a místních podniků a společenských organizací. Okresní stavební podnik v tomto duchu přislíbil, že projektovou dokumentaci zpracuje zdarma.[1350] V listopadu 1967 stále probíhá zpracovávání projektu.[1351] Na rok 1968 už zde měl Okresní stavební podnik vyčleněno k prostavění 200 000 Kčs.[1352] Městský národní výbor na tuto investici na rok 1968 vyčlenil z rezervního fondu 270 000 Kčs (z toho 150 000 Kčs činila subvence poskytnutá podnikem Kovohutě).[1353]  Dne 19. června 1968 pak jednání s Kovohutěmi ohledně přístavby školky schválila rada MěstNV.[1354]  V roce 1969 také na opravu školky přispěl podnik Marila, a to 12 000 Kčs.[1355]

Stavět se mělo začít ve 2. pololetí 1968. Celkové náklady spočteny na 700 000 Kčs. Kapacita zařízení měla stoupnout o 40 míst.[1356] Podle údaje z června 1968 ovšem náklady spočteny na 420 000 Kčs (myšlena jen suma určená k prostavění za rok 1968).[1357] Za rok 1968 nakonec ve skutečnosti prostavěno 483 160 Kčs.[1358] Následně 5. července 1968 mobiliář mateřské školy vystěhován za pomoci vojenské posádky do sousedního objektu základní školy. V září 1968 se už mluví o brzkém započetí stavby s tím, že projektová dokumentace je připravena.[1359] Nástavba školky ovšem podle dobového pramene začala už v 2. červencovém týdnu roku 1968.[1360]  Přestavba měla skončit do roku 1969.[1361] V roce 1969 ovšem do rozpočtu této stavební akce zasáhlo zdražení stavebního materiálu. Odhadované zvýšení nákladů dosáhlo 120 000 Kčs.[1362] Na rok 1969 navrženo na tuto akci přidělit z fondu rozvoje a rezerv MěstNV 762 000 Kčs.[1363] Z nich v září 1969 uváděno, že skutečně prostavěno 371 000 Kčs.[1364] Za celý rok 1969 utratilo město na rekonstrukci školky a pořízení nového mobiliáře 809 000 Kčs.[1365] V září 1969 probíhají poslední práce (malířské a natěračské), byl už dokončen výtah do patra a čekalo se na dodávku kotle pro ústřední topení z Polska. Instalace kotle a výstavba plotu okolo zahrady školky měly být provedeny počátkem školního roku.[1366] Budova po dostavbě otevřena 15. září 1969. Její kapacita se zvýšila o 45 míst.[1367] V dubnu 1970 uváděno, že hradba okolo zahrady mateřské školy bude dostavěna dle příslibu Okresního stavebního podniku na jaře 1970.[1368] Ještě v listopadu 1970 asi ale ohrazení nebylo hotovo, protože MěstNV navrhl zařadit do seznamu užitečných závazků na rok 1971, na počest 50. výročí založení KSČ, závazek podniku STS provést oplocení mateřské školy.[1369] Dle výhledového plánu investic z roku 1969 měly celkové náklady dosáhnout 1 300 000 Kčs.[1370] Celkový rozpočet v září 1969 uváděn jako 1 250 000 Kčs.[1371] Stejnou sumu uvádí i K. Jindřich.[1372]  Podle údaje z dubna 1970 vyšla stavba na 1 310 000 Kčs.[1373] V letech 1968-69 tedy bývalá opatrovna dle projektu Okresního stavebního podniku změnila podobu.[1374] Budova ztvárněna v úpadkovém slohu chudobné socialistické účelovosti. Objekt tehdy přišel o svou bohatou novorenesanční fasádu a byl zvýšen o patro. Jedna okenní osa otočená do Gottliebovy ulice, nejblíže nároží domu, byla zazděna. Zbylá okna připravena o veškeré ornamenty.[1375] Na fasádu pak aplikován ponurý plochý brizolit.

19. listopadu 1985 rada MěstNV rozhodla, že do volebního programu bude zařazena výstavba nebo přístavba mateřské školy v parku Pionýrů v hodnotě díla 2 000 000 Kčs.[1376] Tato investice byla v roce 1986 zmiňována jako součást plánu Akcí Z na 8. pětiletku (1986-90). Celková hodnota investice odhadována na 2 000 000 Kčs.[1377]  Plán ovšem nerealizován. V dubnu 1988 plénum MěstNV souhlasilo s vyřazením výstavby mateřské školy z volebního programu Národní fronty na 8. pětiletku z důvodu dostačující kapacity.[1378] Ve školním roce 1985/86 v mateřské škole provedeno asfaltování dvora (příprava na vybudování dopravního hřiště), ale plánovaná oprava střechy byla z kapacitních důvodů přesunuta na pozdější dobu.[1379] Rovněž v roce 1987 se oprava střechy neuskutečnila, Okresní stavební podnik neměl potřebné lešení.[1380] V září 1988 uváděno, že do roku 1990 plánováno vyměnit střešní krytinu mateřské školy v parku Pionýrů.[1381] Stejný termín, tedy rok 1990, se pro plánovanou výměnu krytiny na mateřské škole zmiňuje i v dubnu 1989.[1382] A s opravou se na rok 1990 počítá i v návrhu rozpočtu MěstNV (dle údajů z února 1990).[1383] Během 1. pololetí 1990 se generální oprava střechy mateřské školy U Saské brány stále jen plánuje a ONV požádán o dotaci 200 000 Kčs.[1384]

V květnu 2000 městské zastupitelstvo odsouhlasilo zvýšení kapitálových výdajů obecního rozpočtu v daném roce, mimo jiné i kvůli rekonstrukci střechy objektu této školky.[1385] V dubnu 2002 naopak zastupitelé snížili v rámci úpravy obecního rozpočtu částku určenou původně na požární schodiště v budově školky o 400 000 Kč.[1386] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město 1 002 830 Kč do rekonstrukce umýváren v této mateřské škole (původně plánované náklady byly 1 100 000 Kč). Dalších 289 920 Kč investováno do nového vnitřního zařízení (plán byl 309 000 Kč).[1387] Dne 20. června 2005 přidělila rada města firmě PET STAN 99, s.r.o. z Rokycan zakázku na rekonstrukci vzduchotechniky v objektu školky. Nabídková cena zněla na 732 992 Kč, městu nakonec fakturováno 747 272 Kč.[1388] Do návrhu městského rozpočtu na rok 2006 včleněna jako potenciálně potřebná investice i částka 125 000 Kč na projekt výměny oken a zateplení fasády, dále částka 200 000 Kč na vytvoření dřevěných podlah ve třídách a 650 000 Kč na projekt a realizace protiskluzové dlažby v kuchyni.[1389] V  únoru 2007 schválila rada města členy výběrové komise na posouzení nabídek na provedení rekonstrukce kuchyně v objektu školky. Akce totiž byla schválena jako investiční položka v rozpočtu na rok 2007.[1390] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že částku 1 110 000 Kč vydá obecní rozpočet v 2. pololetí 2007 na stavební úpravy kuchyně.[1391] Podle jiného pramene ale v rozpočtu na celý rok 2007 město na rekonstrukci kuchyně v této budově počítalo s částkou 1 170 000 Kč, z čehož nakonec utraceno 1 136 350 Kč.[1392] Zakázku na stavební úpravy kuchyně ve výběrovém řízení získala 13. dubna 2007 firma SBT STAVBY, s.r.o. z Rokycan za 1 022 373 Kč a to cena i nakonec účtovaná firmou. Podle výsledků výběrového řízení měly práce skončit do 20. srpna 2007, nakonec akce skončila 17. srpna 2007.[1393] Dne 24. září 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo města úpravu obecního rozpočtu na rok 2007, kdy rozdělilo prostředky rozpočtované na projektové dokumentace, a to tak, že na výdaje na žádost o dotaci ze strukturálních fondů pro MŠ Saská brána přiděleno 128 000 Kč.[1394]

23. března 2006 rozhodl městský úřad na základě připomínek občanů k některým nesrovnalostem v označení ulic v Rokycanech o změně čísla popisného budovy mateřské školy. Ta dosud nesla čp.39/I a byla evidována jako součást náměstí U Saské brány. Nyní ale školka zařazena oficiálně do Třebízského ulice. Tím ovšem vznikla potenciální duplicita, protože v té samé ulici již existovalo číslo popisné čp.39, byť v jiné městské části (čp.39/III). Objektu mateřské školy proto přiděleno nové číslo popisné čp.224/I. 24. dubna 2006 rozhodla rada města změnit v tomto duchu i zřizovací listinu mateřské školy.[1395] 30. května 2006 změnu zřizovací listiny odsouhlasilo i zastupitelstvo.[1396] Nové číslo popisné přiděleno 1. března 2006.

27. června 2007 vydal městský úřad územní rozhodnutí na zamýšlené stavební úpravy objektu mateřské školy. Konkrétně mělo jít o zpevněnou plochu pro vjezd (cca 3,5 x 12 metrů), nový vstup do objektu (2,16 x 7,64 metrů) a kanalizační přípojku pro svod dešťových vod o délce cca 17 metrů. Mělo jít o spíše drobné úpravy, zejména v nádvorní části objektu. Do ulice Gottliebovy se plánovala výstavba nového plotu.[1397] Dne 17. dubna 2008 pak město ohlásilo záměr realizovat ještě během roku 2008 coby investici menšího rozsahu rekonstrukci vstupu do této budovy mateřské školy. Zájemci se měli přihlásit do 2. května 2008.[1398] Tato akce pak skutečně provedena. Dle stavu k počátku srpna 2008 už okolo vchodu do mateřské školy probíhají stavební práce a nad vchodem postavena hrubá konstrukce zastřešení.  Dle stavu z poloviny září 2008 jsou už práce dokončeny a nad vchodem do školního objektu je nový přístřešek.[1399] Dne 14. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy měly být peníze ušetřené při rekonstrukci ulice Štefánikova a Korejská, kde ušetřeno 437 500 Kč, a na zimní údržbě, kde dosaženo úspory 370 000 Kč, použity na některé jiné investice. Mezi nimi i na opravu vstupu do této mateřské školy, kam přesunuta částka 200 000 Kč.[1400] 21. dubna 2008 taky městské zastupitelstvo vzalo na vědomí změnu v obecním rozpočtu, kdy částka 185 000 Kč z rezervy finančního odboru přesunulo na opravu zídky MŠ Saská v důsledku poškození vichřicí.[1401] 25. srpna 2008 městské zastupitelstvo schválilo doplnění zahrady u mateřské školy o nové herní prvky za podmínky, že výška volného pádu u těchto dětských atrakcí nebude větší než 1 metr a náklady na pořízení jednotlivých herních prvků nepřesáhnou 40 000 Kč.[1402]

 

 

 

 

7.2. Základní škola T. G. Masaryka

Park U Saské brány zůstal po třicet let od svého vzniku jen poklidnou parkovou enklávou na pomezí historického města a Plzeňského předměstí. Šlo skutečně spíš o park než okružní třídu.  To se výrazně změnilo s výstavbou velkolepé budovy Masarykovy školy za první republiky.

 

 

 

7.2.1. Příprava výstavby školy a výběr pozemku

Město pociťovalo nedostatečnou kapacitu stávajících školních budov už před 1. světovou válkou. Tehdy se rozběhly přípravy výstavby nové školy v nynější ulici Svazu bojovníků za svobodu, naproti tehdejšímu gymnáziu (viz výše). Jenže válka přípravy zastavila. Po válce se pak postupně měnil názor na umístění školy. Původní pozemek naproti gymnáziu shledán méně vhodný, kvůli hluku a umístění v centru města a byl nakonec zastavěn komplexem okresních úřadů (viz výše).[1403]

19. února 1924 na schůzi obecního zastupitelstva navrhnuto, aby městská rada a místní školní rada posoudily a prosadily v roce 1925 výstavbu tělocvičny pro děti z obecních škol tak, aby děti nemusely cvičit v sokolovně. V květnu 1924 ale místní školní rada sděluje, že ve stávajících školních budovách se tělocvična nedá zřídit a bude nutno vyčkat až na výstavbu nové obecné školy dívčí, kde se plánuje i stavba tělocvičny.[1404] Výběr lokality pro umístění této nové školy, která měla být symbolem moderního a osvíceného přístupu k výstavbě vzdělávacích ústavů, zabralo poměrně dost času. Jedním z vážných favoritů na staveniště školy byla lokalita před tehdejší Plzeňskou branou, na křižovatce Plzeňské a Litohlavské ulice, vedle plynárny (tzv. Kličkovic pole). V červnu 1926 dokonce starosta města narychlo stáhl z programu schůze zastupitelstva návrh na projednání regulačního plánu pro oblast za Plzeňskou branou, protože plán měl doznat změn, pokud by bylo rozhodnuto, že nová škola bude postavena zde, proti hřbitovu.[1405] V únoru 1927 se Josef Zápotočný na schůzi obecního zastupitelstva dotazuje, v jakém stádiu je výstavba obecné školy dívčí. Starosta odpověděl, že se pořád jedná o vhodném stavebním místě a zvažuje se možné využití původních stavebních plánů od Václava Vejrycha, který před 1. světovou válkou vyprojektoval budovu školy na místě naproti tehdejšímu gymnáziu (viz výše).[1406] Vhodných pozemků se zvažovalo mnohem víc.  Kromě uvedeného Kličkovic pole před tehdejší Plzeňskou branou to taky byla zelinářská zahrada pana Holuba a Mikoláškova (na nynějším nároží ulic Soukenická a U Soutoku), děkanská zahrada u Děkanského rybníčku pod kostelem, louky naproti hřišti pod Strání (patrně na levém nábřeží Klabavky, v prostoru nynější ulice Ke Koupališti a U Soutoku), pole vedle hospodářské školy (tedy na Pražském předměstí v dnešní ulici Mládežníků), zahrada paní Foltové, louka právovárečného pivovaru u tehdejší Příbramské ulice (tedy severně od dnešní Pivovarské ulice, na místě, kde později vyrostl areál autobusových garáží a opraven), zahrada pana Partiše vedle tehdejšího gymnázia nebo louka Pražské dřevařské společnosti vedle tehdejší Hammerovy pily (tedy někde v prostoru dnešní Školní ulice na Jižním předměstí).[1407]

Nakonec ale jako nejvhodnější zvolena nezastavěná plocha v severozápadním rohu historického jádra města, na dotyku s okružní třídou.  Rozhodnuto, že staveništěm budou pozemky rodiny Splítkových (zahrada č.kat.12 a na ní stojící zahradní domek přestavěný z bývalé hradební bašty na č.kat.36), dále západní část zahrady Marie Kubátové č.kat.4 a obecní pozemky č.kat.34 (stavební parcela, na které dožíval dům čp.32/I vykoupený obcí s přilehlým dvorem č.kat.10 a č.kat.11) a taky přilehlý úsek městské hradební zdi č.kat.27. Celková plocha potřebných pozemků činila 4670 čtverečních metrů, z toho minimálně 720 čtverečních metrů mělo připadnout na novou ulici plánovanou v prodloužení Komenského ulice k severu (viz kapitola „Komenského ulice“). Na východní straně staveniště tak měla být otevřena zcela nová ulice, minimálně 8 metrů široká.[1408]  V jiném dobovém pramenu se pozemky vybrané pro stavbu školy popisují jako „Baslerovic a Splítkovic zahrada“.[1409] 4. března 1927 se konalo komisionelní šetření, za účelem posouzení tohoto pozemku pro účely výstavby školské budovy.[1410] Právě výběr lokality ale vzbudil v části zastupitelstva velké pochyby. Rudolf Smysl jménem národních socialistů prohlašuje, že nesouhlasí s výběrem pozemku, chybí zde prostor pro letní hřiště a za stejné peníze by se prý na Hammerově louce daly koupit třikrát větší pozemky. Smysl ale dodal, že bude hlasovat pro výstavbu, protože nechce zřízení nové školy zdržovat. Rudolf Šlesinger výběr lokality obhajuje. Námitky proti místu byly vzaty v úvahu, ale pořád jde o nejvýhodnější pozemek, protože je v centru města, přitom klidný a poblíž je hřiště pod Husovými sady. František Pokorný za sociální demokraty pak dodal, že městská rada vybrala Splítkův pozemek navzdory mnoha námitkám, ale už by se nemělo místo pro stavbu zpochybňovat, protože na stavbu na tomto pozemku již byla vypsána soutěž. Další sociální demokrat Josef Selement pak oznámil, že zastupitelé za jeho stranu budou hlasovat pro. Ostrá kritika byla přednesena Františkem Zrzaveckým, který odmítl navrhovanou desetiprocentní slevu na zámečnické práce pro Splítka. Při konečném hlasování nakonec všichni zastupitelé až na jednoho hlasovali pro schválení výstavby školy. Proti byl jen František Zrzavecký. I ten ale zdůraznil, že hlasoval proti pozemku, ale je pro výstavbu školy.[1411]

 

 

 

7.2.2. Výkup pozemků pro novou školu

Výkup pozemků nebyl snadný. V červnu 1927 rozhodla městská rada, že před rozhodnutím o výstavbě obecní školy a před stanovením definitivního stavebního místa se má urychleně jednat s manželi Splítkovými o snížení jimi požadované ceny.[1412] Na další schůzi koncem června 1927 pak rada určila, že s J. Splítkem se bude jednat o koupi zahrady na výstavbu školy, přičemž kupní cena se měla vyplatit do 1. července 1929. František Zrzavecký je ale proti, cena je podle něj vysoká.[1413] 20. července 1927 rada vyzvala k urychlenému zahájení přípravných prací na výstavbě obecné školy, přičemž tyto práce by se uhradily z lesního rezervního fondu.[1414] 27. července 1927 na schůzi městské rady schváleny podmínky dohody s J. a B. Splítkovými o koupi zahrady č.kat.12 a pavilonu na výstavbu školy. Pro bylo 7 radních, 2 hlasy proti (František Zrzavecký, Rudolf Kadláček).[1415] V září 1927 pak na schůzi městské rady schválena dohoda s J. Splítkem o zazdění oken jeho dílny.[1416] Počátkem října 1927 se ale radní dohodli, že jednání s manželi Splítkovými o náhradě za zastavění zámečnické dílny se ukončí, až bude vybrán definitivní projekt nové školy (a tedy až budou známy skutečné parametry záboru jejich nemovitostí a jejich ovlivnění stavbou).[1417] V únoru 1929 schválila městská rada, že na výkup pozemků pro obecní školu se poskytnou další zálohy: manželům Splítkovým 5000 Kč a M. Kubátové 15 000 Kč.[1418] V listopadu 1929 ještě rada vyslovila souhlas s žádostí manželů Splítkových, aby obec provedla na svůj náklad zděnou hradbu mezi jejich nádvorním stavením a dílnou.[1419]

Ještě náročnější byla jednání o výkupu části zahrady střelnice, kterou město rovněž potřebovalo k ovládnutí celé plochy budoucího staveniště školy. Při definitivním zákresu plánované stavby zjištěno, že bude nutné provést druhotné výkupy pozemků.  Šlo o část parcely  č.kat.84 (severní část zahrady u střelnice) a stavební parcely č.kat.37 (hradební zeď) od Ozbrojené jednoty. Novostavba školy se na západní straně totiž měla dotýkat těchto pozemků a mezi severozápadním rohem hlavní školní budovy a severozápadním rohem tělocvičny by zůstal trojúhelníkový prostor o ploše 330 čtverečních metrů, ze tří stran obklopený zdmi, tmavý a nevyužitelný. Městská rada proto navrhla výkup, pak zbořit přilehlý úsek hradební zdi a pozemek připojit k sadu okolo školy.[1420] V září 1927 radní rozhodli, že s Ozbrojenou jednotou se bude jednat o snížení ceny za zadní část zahrady u střelnice a s J. Splítkem o snížení ceny za zazdění oken v jeho dílně kvůli výstavbě školy. Zároveň radní potvrdili, že ulice, projektovaná od bývalé nemocniční pokladny k parku u mateřské školy (severní úsek Komenského ulice) se ponechá v původní šíři.[1421] Jenže koncem září 1927 nezbývá radě než konstatovat, že i nově upravená nabídka Ozbrojené jednoty na odprodej části zahrady střelnice nemůže být přijata, je příliš vysoká.[1422] V polovině října 1927 radní předložili nový návrh: Ozbrojené jednotě se za pozemky potřebné k rozšíření staveniště školy nabídne 100 Kč/čtvereční sáh a výstavba nové zdi, nebo jen cena za pozemky bez výstavby zdi, a to za cenu obvyklou u okolních pozemků.[1423] Počátkem prosince 1927 ale radou vzato na vědomí, že Ozbrojená jednota stále nechce část zahrady pro obecní školu odprodat.[1424] Počátkem března 1928 je vše beze změn. Radou opět vzato na vědomí, že jednání s Ozbrojenou jednotou o prodeji části zahrady pro obecní školu skončilo bezvýsledně.[1425] V listopadu 1928 městská rada doporučuje, že s  jednotou se má dát jednat o postoupení části její zahrady k sousednímu veřejnému sadu.[1426] V listopadu 1928 městské radě oznámena nejnovější nabídka jednoty na odprodej části zahrady. Rada ale stále nepřijala požadavek jednoty na odkup střelecké louky pod Strání.[1427] V březnu 1929 otázka koupě části střelecké zahrady pro obecní školu stažena z programu schůze obecní finanční komise. Karel Bastl totiž oznámil, že Ozbrojená jednota neschválila navrhované prodejní podmínky.[1428] Městská rada se pak ještě počátkem března 1929 usnesla pokračovat v jednání s  jednotou o výkupu pozemku pro školu, přičemž cena se mohla zvýšit v případě nutnosti až na 160 Kč/čtvereční sáh. S odkupem louky pod Kalvárií ale rada nadále nesouhlasila.[1429] V dubnu 1929 městskou radou vzat na vědomí zápis z jednání Ozbrojené jednoty o odprodeji části zahrady pro novou školu.[1430] Zatvrzelost jednoty ale přinesla své ovoce. V červnu 1929 se městská rada usnesla obnovit jednání s Ozbrojenou jednotou o koupi louky č.kat.1638 s tím, že se nabídne za ni 10 Kč za čtvereční sáh.[1431] Koncem června 1929 vzat městskou radou na vědomí zápis o výsledku jednání s Ozbrojenou jednotou z 21. června 1929 o odprodeji části zahrady střelnice a louky č.kat.1638 a usneseno jí učinit nabídku.[1432] V září 1929 radní dokonce odhlasovali, že Ozbrojené jednotě se nahradí i dávka z přírůstku hodnoty odprodané zahrady střelnice a louky č.kat.1638.[1433]

Obec pak dohodla, že postaví na severní hranici pozemku Ozbrojené jednoty (rovnoběžně se severní frontou dílny pana Splítka) novou zeď z bílých cihel. Louka č.kat.1638 měla být prodána za 12 740 Kč, pozemky č.kat.84 a č.kat.37 za 13 200 Kč. V debatě na schůzi obecního zastupitelstva sice podotkl František Zrzavecký, že se potvrzuje jeho předchozí názor, že pozemek je pro školu malý, bude sice hlasovat pro, ale jen proto, aby nezdržoval výstavbu. Pozemky od Ozbrojené jednoty jsou podle něj předražené. I Josef Hofman byl toho názoru, že pozemky, které město vykoupí, jsou příliš drahé. Nakonec ale v září 1929 zastupitelstvo schválilo výkup.[1434] Jako epilog pak v únoru 1930 městskou radou vzaty bez námitek na vědomí návrhy smlouvy mezi obcí a Ozbrojenou jednotou o koupi části střelecké zahrady a pozemku č.kat.1638 a smlouvy mezi obcí a M. Kubátovou ohledně získání části její zahrady na výstavbu školy.[1435]  V říjnu 1930 pak ještě městská rada vyslovila souhlas se záměrem odkoupit od Ozbrojené jednoty ještě další část zahrady u Střelnice až k rohu dílny J. Splítka za stejnou cenu jako za výkup 1. části.[1436] V srpnu 1931 městská rada deklaruje, že se má urychleně obnovit jednání o získání další části střelecké zahrady pro sad u nové školy.[1437] Jenže koncem srpna 1931 musela městská rada vzít na vědomí stanovisko Ozbrojené jednoty, že nehodlá odprodat část zahrady Střelnice bez současného řešení jejího požadavku na úpravu Plzeňské brány. Usneseno proto provést ohradní zeď zahrady v hranici již odkoupeného pozemku.[1438] V červnu 1931 městskou radou vyhověno žádosti J. Splítka, aby obec částečně uhradila výstavbu hradby u jeho pozemku v nové ulici k nové škole za podmínky stavebního protokolu z 10. června 1931.[1439]

Další výrazné právní komplikace, zpožďující start výstavby školní budovy, jsou spojeny s protesty, které proti celé investici vznášel ing. R. Jaroš.  V dubnu 1928 vzat městskou radou na vědomí přípis ing. Jaroše v otázce výstavby obecné školy dívčí. Starosta sdělil, že ve stejné otázce jednal v Praze s ing. Šulcem.[1440]  V říjnu 1928 městská rada seznámena s tím, že Jaroš podal rekursy proti usnesení městské rady o výstavbě obecné školy.[1441] V listopadu 1928 městská rada vzala na vědomí, že Jaroš podal i další stížnost proti schválení plánů na novou obecní školu k zemskému správnímu výboru.[1442] Dle informací z prosince 1928 dokonce okresní politická správa udělila R. Jarošovi pokutu 50 Kč za nepřípustné výrazy vůči městské radě.[1443] V lednu 1929 se na jednání městské rady uvádí, že Jaroš podal stížnost proti vypsání ofertního řízení na novou školu a proti zakoupení části střelecké zahrady.[1444] Opět v únoru 1929 radní vzali na vědomí Jarošovu stížnost proti vypsání ofertního řízení na novou školu a usneseno doporučit obecnímu zastupitelstvu ji zamítnout, protože podána pozdě.[1445] Počátkem března 1929 V. Vorel informoval městskou radu o intervenci v Praze u zemského úřadu v otázce brzkého vyřízení stížnosti R. Jaroše proti plánům na výstavbu nové školy. Bylo mu prý slíbeno vyřízení stížnosti do 10. března 1929.[1446] Koncem dubna 1929 městskou radou vzato na vědomí, že zemský úřad zamítl Jarošovu stížnost proti plánům na novou školu. Tím ale zdaleka obstrukce neskončily. V květnu 1929 musela městská rada vzít na vědomí, že Jaroš podal žalobu k nejvyššímu správnímu soudu proti zamítnutí své stížnosti na plány na obecnou školu. A požadoval, aby jeho stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Tedy žádné stavební práce na nové škole do vyřešení kauzy.[1447] Počátkem června 1929 vzata na schůzi městské rady na vědomí zpráva o intervenci 4. června 1929 na zemském úřadu v otázce stížnosti R. Jaroše na plány nové školy.[1448] Počátkem července 1929 při jednání městské rady o zadání zednických prací na nové škole Rudolf Šlesinger upozornil, že zadání prací bude možno provést, až bude zemským úřadem rozhodnuto o Jarošově stížnosti. Na to reagoval V. Vorel, podle kterého není obav, že by stížnost nebyla zamítnuta.[1449] Ještě 19. července 1929 při projednávání obecního rozpočtu na rok 1929 se dotazuje Václav Vorel, v jakém stádiu je výstavba obecní školy. Starosta města přiznal, že v předběžném stavebním řízení nastalo zdržení vlivem rekurzů ing. Jaroše, který požaduje, aby byla budova školy jinak situována.[1450] Radní proto koncem července 1929 rozhodli, že v otázce vyřízení stížnosti proti výstavbě nové školy se má intervenovat.[1451] V srpnu 1929 se radní dozvěděli, že starosta intervenoval u zemského úřadu v otázce brzkého vyřízení stížnosti ing. R. Jaroše o přiznání odkladného účinku jeho stížnosti proti výstavbě nové školy.[1452] Dne 4. září 1929 mohla městská rada vzít na vědomí rozhodnutí zemského úřadu, který nepřiznal Jarošově stížnosti odkladný účinek.[1453] Tím ale zatvrzelý odpor R. Jaroše proti této stavbě ještě zcela neskončil. V polovině října 1929 vzato městskou radou na vědomí, že Jaroš podal stížnost i proti zakoupení části střelecké zahrady od Ozbrojené jednoty kvůli výstavbě školy.[1454] A ještě v lednu 1931 obecní správní komisí na vědomí vzato, že 11. února 1931 se koná veřejné ústí přelíčení na Nejvyšším správním soudu o stížnosti R. Jaroše v otázce stavby nové školy.[1455] Stěžovatel ale proti městu nevyhrál. V říjnu 1931 městská rada nevyhověla žádosti R. Jaroše, aby mu byly nahrazeny útraty za jeho právní zastoupení ve sporu s obcí ohledně projektu nové školy. Je mu prý ale ochotna poskytnout dříví na výrobu úlů.[1456]

 

 

7.2.3. Řešení projektu nové školy

Koncem srpna 1927 na schůzi městské rady vzat na vědomí výsledek zvláštní komise, která měla stanovit stavební program pro výstavbu nové školy a toto stanovisko postoupeno místní školní radě s žádostí, aby vypustila kvůli úsporám ty místnosti, které nejsou zapotřebí. V září 1927 pak radní skutečně rozhodli o některých redukcích původního stavebního záměru.  Z projektu školy se měla odstranit předsíň u ředitelny, síň pro obrazárnu, slavnostní síň. V budově určeno zavedení ústředního topení, jen ve zvláštních případech se měla postavit samostatná kamna (sborovna, ředitelna). Předpokládané náklady tehdy činily 1 600 000 Kč, ale obecnímu zastupitelstvu se doporučilo schválit půjčku 2 000 000 Kč z lesního rezervního fondu.[1457] Na další schůzi v září 1927 pak městští radní schválili definitivní stavební program nové školy (tedy jakési zadání parametrů pro zpracování finálního projektu).[1458] Ještě v říjnu 1927 ale došlo ke korekcím, když městskou radou vzaty na vědomí připomínky k návrhu stavebního programu obecní školy a usneseno ponechat beze změn kromě toho, že se zřídí jen 1 vanová lázeň a 4 sprchy.[1459] Během září 1927 také městská rada odsouhlasila návrh místní školní rady, aby nová budova školy zůstala po svém dokončení v majetku obce.[1460] Bylo to vcelku logické, protože obec měla postavit celou školu včetně vnitřního zařízení vlastním nákladem. Na tuto akci se pak povolila půjčka, prozatím 2 000 000 Kč z lesního rezervního fondu. Vypsána veřejná soutěž na předběžné náčrty a sestavení rozpočtu (1. cena – 6000 Kč, 2. cena – 4500 Kč, 3. cena – 3000 Kč). Pozemky od rodiny Splítkových měly obec přijít na 80 000 Kč. Podle prvotní dohody měl také pan Splítek dostat zadány zámečnické práce na výstavbě škole s tolerancí 10 procent ceny oproti jiným oferentům. Pozemek v majetku Marie Kubátové, který patřil k domu čp.38/I, se měl vykoupit za 41 600 Kč. 11. listopadu 1927 jednalo o výstavbě školy obecní zastupitelstvo, které už se seznámilo se situačním náčrtkem staveniště školy.[1461] Politický konsensus o potřebě výstavby této vzdělávací instituce byl patrný i při projednávání investičního programu obce na rok 1928 městskou radou v únoru 1928. Josef Zápotočný jménem opozičních občanských stran deklaroval, že „nemají námitek a zasadí se o provedení stavby obecné školy dívčí jakožto potřeby kulturní.“[1462]

Následovalo vyhlášení veřejné soutěže na ztvárnění školní budovy, do uzávěrky 31. prosince 1927 podáno 57 návrhů. Nakonec vybrán projekt renomovaného architekta Milana Babušky (1884-1953).[1463] Ještě před ukončením výběru vítěze rozhodla v prosinci městská rada, že do poroty pro posouzení projektů obecné školy se přibere prof. arch. Oldřich Starý (1884-1971) z Prahy za Klub architektů.[1464] V lednu 1928 se městská rada zabývala článkem, který byl otištěn v Zpravodaji stavby a práce a který se vyjadřoval ke složení odborné poroty na novou rokycanskou školu.[1465] V polovině ledna 1928 už pak na zasedání rady přečten zápis poroty k posouzení návrhů na obecní školu a usneseno uspořádat výstavu těchto návrhů.[1466] V dubnu 1928 architektu Babuškovi městskou radou schválena výplata 6000 Kč jako 1. cena za projekt obecní školy.[1467] V květnu 1928 proto vzato městskou radou na vědomí doporučení zvláštní komise, která se vyslovila použít k realizaci Babuškův projekt, ovšem se změnami navrženými komisí. Zadání projektové práce se mělo provést až poté, co zemský správní výbor dá souhlas ke konání investičních nákladů (tedy do vyřešení sporů okolo demolice hradební bašty, viz níže).[1468] Počátkem června 1928 městská rada rozhodla, že u zemského správního výboru se má intervenovat za souhlas s vypracováním projektu obecné školy.[1469] Dne 15. června 1928 v Praze měla proběhnout intervence u zemského správního výboru. Podle jejích výsledků se pak mělo začít jednat s Babuškou o vyhotovení definitivního projektu a o změnách navržených zvláštní komisí.[1470] Poté 29. června 1928 městská rada projednávala otázku vyhotovení plánů a rozpočtu na novou školu. Na schůzi přítomen i architekt Babuška, který měl být pověřen vypracováním definitivního projektu a rozpočtu. Radní rozhodli, že platí výsledek schůze z 8. května 1928 s některými korekcemi.  U lázně měl být ponechán záchod jako nouzový, zřídit se mělo o 1 vanu víc, letní cvičiště nyní navrhováno bez trávy, šatny měly být uzavřené. Radní také stanovili, že budova bude mít taškovou sedlovou střechu. Vhodné osvětlení učeben měl vybrat architekt. Podlahy ve škole měly být z dubových parket, na chodbách šamotová dlažba.[1471] Na schůzi rady 11. července 1928 se uvádí, že teprve v nejbližších dnech bude architektu Babuškovi zadáno definitivně vypracování projektu a rozpočtu školy.[1472] Počátkem srpna 1928 městská rada schválila předběžné skicy na obecnou školu dodané Babuškou.[1473] V srpnu 1928 vzala městská rada na vědomí informace o intervenci starosty 22. srpna 1928 v Praze v otázce vypracování projektu.[1474]

V roce 1928 se ještě město krátce zaobíralo možností na poslední chvílí výrazně změnit projektovanou budovu tak, aby se v ní dala umístit i rodinná škola.  Počátkem září 1928 městská rada vzala na vědomí telefonické jednání s vrchním stavebním radou Šulcem z ministerstva školství a národní osvěty v otázce umístění rodinné školy. Pro vyhledání místa pro rodinnou školu se měla zřídit zvláštní komise. Architektu Milanu Babuškovi se měl zaslat seznam potřebných místností a Babuška měl prověřit, zda by nebylo možné rodinnou školu umístit do přístavby 3. patra jím právě projektované nové obecné školy dívčí.[1475] Zvýšení novostavby o 3. patro ale nakonec neprošlo.  Jak se zjistilo, předělání plánů by ale způsobilo odklad výstavby, navíc rodinná škola a dívčí obecná škola se příliš nehodily k tomu, aby byly umístěny v jedné budově.[1476] Souběžně s tím se ale objevil jiný nápad. V září 1928 obecní zastupitelstvo navrhlo přesunout do nové obecní dívčí školy po jejím dobudování mateřskou školu a z vedlejší budovy mateřské školy čp.39/I (dnes čp.224/I, viz výše) zřídit nákladem 300 000 Kč rodinnou školu. Důležitý byl finanční faktor. Novostavba rodinné školy by vyšla na 600-700 000 Kč, adaptace domu čp.195/II na 90 000 Kč, nástavba patra na dosavadní mateřskou školu a adaptace budovy pak na 300 000 Kč. Zastupitelstvo to schválilo s tím, že bude financováno výpůjčkou z lesního rezervního fondu.[1477]

12. září 1928 městská rada schválila plány na výstavbu obecné školy dívčí od architekta Milana Babušky s dodatky městské technické kanceláře.[1478] Dne 26. září 1928 i obecní zastupitelstvo schválilo architektonický projekt školy a odsouhlasilo na návrh městské rady její pojmenování „Masarykova jubilejní obecní škola dívčí“. Městská rada zadala Babuškovi vypracování definitivních plánů a rozpočtu. Městská technická kancelář pouze navrhla drobné změny (zvýšit dlažbu sklepů s ohledem na okolní uliční kanalizaci a v koupelně zřídit železobetonový strop místo trámového). F. Lorenz se na schůzi zastupitelstva vyjádřil kriticky o údajné chudobě fasády školy, která na něj dělala dojem Pankráce nebo donucovací pracovny. Starosta města pak přislíbil, že městská rada ještě fasádu školy posoudí.[1479] Počátkem října 1928 vzato městskou radou na vědomí, že okresní správní výbor schválil plány na obecnou školu, a to za jistých podmínek.[1480]

 

 

 

7.2.4. Spor s památkáři kvůli demolici hradební bašty

Před zahájením stavebních prací ještě musela obec vybojovat souhlas Státního památkového úřadu, který protestoval proti demolici zachované hradební bašty na pozemku č.kat.36.[1481] V podkladech pro jednání obecního zastupitelstva v listopadu 1927 se rezolutně uvádí, že „pavilon na č.kat.36 je starý bezcenný domek“, který bude zbořen.[1482] Tak jednoduché to ovšem nebylo. V únoru 1928 vzaty na schůzi městské rady na vědomí námitky památkového úřadu proti zboření staré hradební zdi a pavilonu kvůli stavbě školy.[1483]  V březnu 1928 zemský správní výbor zakázal pokračovat v přípravě stavby školy, dokud se nevyřeší kontroverze okolo chystaného zboření bašty.[1484] Na schůzi městské rady v březnu 1928 usneseno, že B. Horák dodá opis zprávy, kterou zaslal památkovému úřadu ohledně čtyřhranné bašty a památkářům se podá dobrozdání proti jejich námitkám. Město zatím deklarovalo, že vyčká rozhodnutí památkářů.[1485] V dubnu 1928 na zasedání rady vzato na vědomí dobrozdání městské technické kanceláře o rozšíření staveniště obecní školy a usneseno se informovat u Památkového úřadu o stanovisku této instituce ke zboření bašty a hradební zdi.[1486] 20. dubna 1928 kvůli tomu podnikl starosta intervenci v Praze u Památkového úřadu. Dohodnuto, že dr. König-Smidt vyšle v nejbližších dnech radu Wágnera k obhlídce staveb.[1487]  Ještě v květnu 1928 trvá ohledně stanoviska památkářů nejistota.  Bohuslav Horák se na schůzi zastupitelstva dotazuje, jak pokračuje příprava výstavby obecné dívčí školy. Jako konzervátor Památkového úřadu prý trval na tom, že stará ohradní zeď se jako bezcenná může zbořit. Spor dle Horáka vznikl o altán (tedy hradební baštu), který je podle Horákova názoru nového rázu, tudíž nehodný ochrany. Věc byla údajně zdržována v Památkovém úřadu. Na tyto informace reagoval starosta Rokycan. Obec už prý jednala s Památkovým úřadem, který v nejbližších dnech vyšle úřad do Rokycan svého znalce. Ujednána i návštěva ministerského rady ing. Šulce v Rokycanech za účelem výběru projektu ze soutěžních návrhů na ztvárnění školy.[1488]  Na následující schůzi městské rady v květnu 1928 vzat na vědomí zápis o komisionelním šetření Památkového úřadu na staveništi nové školy a návrh této komise použít skutečně projekt školy od architekta Babušky, ovšem se změnami navrženými komisí. Zadání projektové práce se mělo provést až poté, co zemský správní výbor dá souhlas ke konání investičních nákladů.[1489] V polovině května 1928 už se uvádí, že před několika dny v Rokycanech pobýval dr. Wagner z Památkového úřadu, který měl brzy předložit starostovi posudek o baště na místě plánované školy.[1490]

Příprava stavby se ovšem do vyřešení této kontroverze nemohla pohnout kupředu. V květnu 1928 dokonce Josef Selement jménem sociálních demokratů a národních socialistů navrhl, aby město podmínilo chystanou výstavbu kasáren výstavbou obecní školy (pokud stát nepovolí stavbu školy, město nemělo povolit stavbu kasáren). Jeho návrh ale nebyl zastupitelstvem přijat.[1491] Josef Zápotočný na to jménem občanských stran reagoval s tím, že výstavba nové školy sice je urgentní, ale není vhodné ji spojovat s otázkou stavby kasáren, protože by tento spor mohl ohrozit zájmy města.[1492] Starosta města 4. června 1928 intervenoval u památkového úřadu ve věci výstavby školy. Úřad už prý obci zaslal vyjádření, pro obec příznivé. 6. června 1928 ho měla projednat městská rada.[1493] Městská rada nakonec byla o výsledcích intervence u památkářů informována 11. června 1928.[1494] Dne 13. června 1928 vzat městskou radou na vědomí přípis památkového úřadu v otázce zboření pavilonu a hradeb a usneseno setrvat na řešení projektu poctěného 1. cenou (myšlen vítězný projekt M. Babušky). 15. června 1928 v Praze měla proběhnout intervence u zemského správního výboru. Podle jejích výsledků se pak mělo začít jednat s Babuškou o vyhotovení definitivního projektu a o změnách navržených zvláštní komisí.[1495] 21. června 1928 oznamuje zastupitelům starosta města, že  předchozí týden obec  intervenovala u zemského správního výboru ve věci povolení výstavby školy a  „bylo sděleno, že Zemský správní výbor nebude činiti námitek proti investicím na školu bez ohledu na svůj zákaz z března t.r.“. Už prý zahájeno jednání s inženýrem Babuškou za účelem vyhotovení zadávacích plánů a lze očekávat, že aspoň výstavba základů školy začne na podzim 1928. V každém případě měl být ještě v roce 1928 položen základní kámen, v rámci oslav výročí republiky.[1496] Tento termín potvrdilo i usnesení městské rady z června 1928.[1497]

 

 

 

7.2.5. Výstavba školy a její financování

V listopadu 1927, při opožděném projednávání obecního rozpočtu na rok 1927, stanoveno, že na úhradu potřeb mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se použije mimo jiné i výpůjčka z mniškového fondu (mimořádné příjmy města z prodeje kalamitního dříví) 2 000 000 Kč určená na výstavbu obecné dívčí školy.[1498] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i výstavba školní budovy za 2 000 000 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).[1499]  29. prosince 1927 schválila půjčku okresní správní komise.[1500] Podle výkazu investic bylo od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za výstavbu školy, 17 385,30 Kč (patrně přípravné a projekční práce).[1501] V červenci 1928 se tato akce uvádí jako jedna z těch, které se provádějí (i když jen v nepatrném rozsahu).[1502] V červenci 1928 taky jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic z rozpočtu na rok 1927. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci ale výstavba školy v rozpočtu ponechána.[1503]

Základní kámen nové školy položen přesně v den 10. výročí republiky 28. října 1928.[1504] Šlo ale jen o slavnostní gesto, po němž bezprostředně nenásledovala stavební činnost. Dne 7. listopadu 1928 městská rada obecnímu zastupitelstvu doporučuje vydat stavební povolení na novou obecnou školu.[1505] V 2. polovině listopadu 1928 pak radě předložen rozpočet na obecní školu od projektanta a návrh městské technické kanceláře na vypsání ofertního řízení. Ohledně rozpočtu a ofertního řízení na novou školu rozhodnuto vložit do rozpočtu následující alternativy: na chodbách použít na podlahy terazzo místo dlaždic, použít omítku z umělého kamene místo žulových kvádrů na soklu a na střechu použít eternit místo tašek.[1506] V prosinci 1928, při projednávání rozpočtu obce na rok 1929, byla částka vyčleněná v rozpočtu na výstavbu školy zvýšena o 200 000 Kč na 2 200 000 Kč.[1507] Během prosince 1928 taky radní určili, že zásoba cihel v obecní kruhové cihelně se rezervuje pro výstavbu nové školy.[1508] Počátkem března 1929 městská rada odhlasovala, že architekt Babuška se požádá o posouzení nabídek na stavební práce na nové škole a zašle se mu 8 nejlevnějších nabídek.[1509] Koncem března 1929 pak městská rada vzala na vědomí přípis architekta Babušky k doplňkovému rozpočtu na novou školu a schváleno dobrozdání městské technické kanceláře k témuž.[1510] Koncem dubna 1929 městská rada určila, že dodatky k ofertám na novou školu přepočítané městskou technickou kanceláří se zašlou architektu Babuškovi k přezkoumání, pak se celá oferta projedná městskou radou.[1511]

Vzhledem k právním průtahům okolo žaloby, kterou proti stavbě školy podal R. Jaroš (viz výše), se start stavebních prací neustále odkládal. V květnu 1929 městská rada rozhodla, že ze zásob cihel rezervovaných na výstavbu obecné školy v obecní cihelně se uvolní 50 000 kusů pro místní stavebníky.[1512] Průtahy byly natolik závažné, že 20. června 1929 dokonce městská rada rozhodla, že i další část zásoby cihel rezervovaná v obecní cihelně na výstavbu školy čítající 100 000 kusů se odprodá a na školu se použijí cihly z příštího palu.[1513] Mezitím se ale urychleně pracovalo na výběrovém řízení. Počátkem června 1929 městská rada vzala na vědomí zprávu o intervenci u architekta Babušky v otázce urychlení ofertního řízení na novou školu.[1514] Městská rada vzala na vědomí posudek architekta Babušky a městské technické kanceláře na výsledek ofertního řízení na novou školu koncem června 1929. Usneseno vyžádat si od stavitele Včaly důkazy, že má zajištěný úvěr.[1515] 2. července 1929 jednala městská rada o zadání výstavby školy dle vypsané oferty. Vzat přitom na vědomí výsledek ofertního řízení na výstavbu nové školy, posudek od M. Babušky z 18. června 1929, posudek městské technické kanceláře z 25. června 1929 a přípis Václava Včaly z 2. července 1929. Stavba zadána spojeným firmám Š. Volf a J. Žour. František Zrzavecký doporučil při zadání prací na škole vzít v úvahu i nabídku firem Smlsal a Brejcha. Podle rozhodnutí radních se ale řemeslnické práce měly zadat později. Rudolf Šlesinger upozornil, že zadání prací na škole možno provést, až bude zemským úřadem rozhodnuto o stížnosti R. Jaroše. Na to reagoval V. Vorel, podle kterého není obav, že by stížnost nebyla zamítnuta. Okresní školní inspektor Svoboda požádal, aby formálně stavbu zadala místní školní rada. Bude to prý mít větší váhu vůči úřadům a případným stěžovatelům, protože takový zadavatel má větší autoritu. V. Vorel sice s takovým řešením nesouhlasil, městská rada ale rozhodla, že zadání provede opravdu místní školní rada.[1516]  Počátkem září 1929 městskou radou, na dotaz R. Šlesingera, rozhodnuto, že knihovní pořádek po výstavbě nové školy bude proveden ihned po vyhotovení geometrických plánů. Samospráva zároveň teprve tehdy definitivně porazila právní obstrukce R. Jaroše (viz výše).[1517] Teprve v této době se proto práce na stavbě školy konečně výrazně zrychlily. Výstavba školy začala během roku 1929. Stavební práce prováděly firmy Štěpána Wolfa a J. Žoura.[1518] Dne 4. září 1929 vzat městskou radou na vědomí protokol z 27. srpna 1929 o zadání výstavby školy firmě Štěpán Volf a Josef Žour.[1519]

19. září 1929 už rada určila, že městská cihelna bude povinna dodat na výstavbu obecné školy 450 000 kusů cihel za 320 Kč/1000 ks (340 Kč/1000 kusů u ostře pálených cihel).[1520] Ostrý start stavebních prací se přiblížil. V druhé fázi došlo na zadání dalších prací na budově školy. 30. října 1929 jedná městská rada o zadání truhlářských prací. Rozhodla, že se odpoví na nabídku firmy Pikolon, ale měla se od ní získat záruka, že dříví, které použije, bude naprosto vyschlé. Vzhledem k velkému rozsahu prací se ale počítalo s rozdělením zakázky na dvě části. V té druhé se mělo jednat s firmou Šašek a spol., s cílem snížení nabídkové ceny a omezení zakázky na 2 patra školy. Zároveň městskou radou schválen návrh městské technické kanceláře použít na novou školu olověné vodovodní roury s cínovou vložkou 1/2 mm, místo 1 mm původně navrhovaných projektantem.  Dle informací městské technické kanceláře nyní náklad na výstavbu školy spočten 2 800 000 Kč. Radní se proto usnesli, aby městská technická kancelář navrhla úsporná opatření.[1521] Počátkem listopadu 1929 vzat městskou radou na vědomí výsledek jednání o zadání truhlářských prací na nové škole. Vysloven souhlas zadat tyto práce na jednom patře škole firmě Pikolon, v ostatních patrech firmě Šašek a spol.[1522] Koncem roku 1929 ještě učitelský sbor stávající obecné školy dívčí požádal město, aby provedlo v projektu nové školy na poslední chvíli změnu a nad novou tělocvičnu u nové školy zřídilo společnou síň (aulu). V prosinci 1929 ale městská rada tuto žádost zamítla.[1523] V lednu 1930 vzato radou na vědomí, že ani místní školní rada neschválila návrh učitelů z dívčí obecné školy zřídit nad tělocvičnou v nové škole aulu.[1524]

V lednu 1930 rozhodla rada města, že před rozhodnutím o nákupu parket do nové školy se opatří dobrozdání o ceně a trvanlivosti dubových a bukových parket.[1525] Koncem ledna pak radou vzat na vědomí zápis o schůzi dozorčí komise nad výstavbou nové školy z 13. ledna 1930 a rozhodnuto, že J. Žourovi a Š. Wolfovi se vyplatí další záloha 200 000 Kč. Zároveň radní vydali souhlas zadat některé další řemeslnické práce dle ujednání dozorčí komise nad výstavbou školy z 24. ledna 1930.  Konkrétně šlo o klempířské práce, které zadány V. Páníkovi,  instalace vodovodu a kanalizace zadána K. Řezáčovi a zámečnické práce J. Splítkovi.  Co se týče natěračských prací, usnesla se městská rada, že se má ještě jednat s firmou Aubrecht o snížení ceny. Místní školní radě zároveň radní doporučili zřídit v nové škole frýzkové podlahy z bukových frýzků. Dodat je měla Pražská dřevařská společnost.[1526] V únoru 1930 se vyslovila městská rada pro to jednat s J. Splítkem o snížení ceny za zámečnické práce. Zároveň radní apelovali na městskou technickou kancelář, aby zadala rychle zbylé řemeslnické práce tak, aby později nestouply ceny a nepodražily proto zakázky.[1527] Zpráva o schůzi dozorčí komise nad stavbou obecné školy dívčí z 15. března a 27. března 1930 vzata na vědomí městskou radou v dubnu 1930. Zároveň schváleno na školu použít taškovou krytinu střechy z Ia tašek ze Stoda a zadat pokrývačské práce V. Bínovi. Radní R. Šlesinger byl proti a doporučil na střechu použít eternit. Sklenářské práce zadány firmám Vildt a V. Pok. Městské technické kanceláři rovněž uloženo sdělit přibližné celkové náklady na novou školu za účelem odůvodnění zvýšení výpůjčky.[1528] V polovině května 1930 městské radě přečten zápis o schůzi dozorčí komise nad výstavbou nové školy z 10. května 1930 a usneseno před rozhodnutím o koupi elektrických hodin pro novou školu si ještě vyžádat nabídky od místního živnostníka Pflégra. Na návrh člena rady R. Šlesingera se dozorčí komise měla taky vyzvat, aby ještě jednou zvážila zřízení terazza místo dlažek.[1529] V květnu 1930 rozhodla městská rada, že nabídka firmy Giuseppe Toffolo ze Smíchova na provedení terazzové dlažby v obecné dívčí škole se postupuje městské technické kanceláři.[1530] V červenci 1930 radní rozhodli, že městská technická kancelář má podat zprávu, proč se do nové školy dodávají dlaždice, když se měl projednat též návrh R. Šlesingera na dodávku terazza.[1531]

Finanční obezřetnost a rostoucí šetřivost radních byla na místě. S tím, jak stavba postupovala, se totiž neustále zvedaly celkové náklady. Už když v únoru 1930 jednala městská rada o rozpočtu obce na rok 1930, bylo rozhodnuto, že položka na výstavbu obecné školy 600 000 Kč se zvyšuje na 800 000 Kč. Nárůst byl umožněn tím, že odpadlo plánované dláždění Masarykova náměstí.[1532] V únoru 1930 taky městskou radou nevyhověno žádosti místní školní rady zřídit v nové škole prozatímní sál vynecháním příčky mezi dvěma učebnami v 2. patře budovy. Podle radních budou učebny zapotřebí pro umístění mateřské školy a takto vzniklý sál by stejně nevyhovoval.  Zároveň radní vzali na vědomí zprávu městské technické kanceláře k usnesení dozorčí komise nad stavbou školy ze 7. prosince 1929 o rozmnožení traverz ve stropech nové školy. Architekt Milan Babuška měl být proto pozván na nějakou příští schůzi městské rady, aby vysvětlil změny v projektu a z nich plynoucí zvyšování stavebních nákladů.[1533] Koncem dubna 1930 vzala městská finanční komise na vědomí elaborát městské technické kanceláře, která odhadla náklady na výstavbu nové školy na 3 000 000 Kč.[1534] Krátce na to vzala tuto částku na vědomí i městská rada.[1535] Kvůli prodražování už v březnu 1930 městskou radou doporučeno obecnímu zastupitelstvu schválit půjčku do 1 000 000 Kč u městské spořitelny v Klatovech.[1536] 19. března 1930 pak radou vzato na vědomí, že městská spořitelna v Klatovech zvýšila půjčku na výstavbu školy na 1 000 000 Kč.[1537] Souhlas s uzavřením půjčky 1 000 000 Kč u Městské spořitelny v Klatovech vyslovila koncem dubna 1930 i obecní finanční komise.[1538] V květnu 1930 projednalo uzavření půjčky 1 000 000 Kč od obecní spořitelny v Klatovech i obecní zastupitelstvo.  11. listopadu 1927 sice zastupitelstvo schválilo půjčku 2 000 000 Kč z lesního rezervního fondu, která později zvýšena na 2 200 000 Kč, ale to bylo jen provizorium, kdy město de facto zneužívalo finanční rezervu, určenou na úplně jiné věci, a bylo třeba ho nahradit běžným bankovním úvěrem. Jenže výše potřebné sumy se stále šplhala vzhůru. Jestliže původní odhad rozpočtu na výstavbu byl 2 200 000 Kč, pak tato částka po dodatečném provedení některých změn projektu výrazně narostla. V budově totiž přibyla knihovna, která se dala v případě nutnosti změnit na učebnu. Oproti původnímu projektu měly být chodby realizovány 4 metry široké a schodiště rozšířena z 1,8 na 2,5 metrů. Budova měla taky mít ústřední topení a nikoliv kamna, jak původně navrhováno a na podlahách měly být parkety místo obyčejných podlah. V té době (v květnu 1930) už se také zmiňuje, že všechny práce na stavbě jsou již zadány veřejným ofertním řízením. Zednické, tesařské, betonářské a kamenické práce zadány za 1 577 671,39 Kč, kanalizace (odpady) zadány za 47 617 Kč, zámečnické práce za 88 431 Kč, truhlářské práce za 216 196 Kč, sklenářské práce za 28 890 Kč, klempířské práce za 18 840 Kč, pokrývačské práce za 35 022 Kč, natěračské práce za 30 247 Kč, malířské práce za 13 929 Kč, čalounické práce za 13 929 Kč, ústřední topení za 235 098 Kč, zavedení teplé vody za 9178 Kč, hromosvody za 13 000 Kč, uliční kanalizace za 15 000 Kč, elektroinstalace za 30 000 Kč, lustry za 10 000 Kč, vodní instalace za 108 000 Kč, parkety za 60 000 Kč, zařízení tělocvičny za 35 000 Kč, zařízení kuchyně za 22 000 Kč a nábytek za 117 000 Kč. Kromě toho stavební pozemek vyšel na  174 800 Kč, plány a dozor na 77 000 Kč a úroky 50 000 Kč. Celkem tedy náklady na novou školu měly činit 2 926 000 Kč, k čemuž připočteno 74 000 Kč jako rezerva pro možné dodatečné výdaje. Celkem tak investice stoupla na 3 miliony. Městská rada navrhla, aby obecní zastupitelstvo vzalo tyto náklady na vědomí.  Zastupitelstvo je v květnu 1930 schválilo. František Komárek se dotazoval, že školní lázeň, která byla v původním projektu, se prý má vypustit, a jaký to má důvod. Starosta města Zápotočný odpověděl, že o tom není ještě rozhodnuto, ale ministerstvo školství koupelnu nedoporučilo. František Zrzavecký ale prohlásil, že ministerstvo nedoporučuje jen koupelny v budovách bez ústředního topení a to nebude tento případ.[1539] V důsledku očekávaného navýšení nákladů rozhodlo v listopadu 1930 obecní zastupitelstvo o uzavření půjčky 1 000 000 Kč od městské spořitelny v Heřmanově Městci na výstavbu obecní školy dívčí.   9. května 1930 se sice obecní zastupitelstvo seznámilo s tím, že náklady na novou školu se zvýší na 3 000 000 Kč, ale nyní Rudolf Kadláček upozorňuje, že město musí zjistit, jestli nebude i hranice 3 000 000 Kč překročena. Komunista Josef Dobromysl prohlásil, že za zdražování stavby mohou sami zastupitelé, protože nikdo se nechtěl stavět do role toho, který je proti stavbě školy, takže se odhlasovaly další a další výdaje. Stačil prý například 1 hlas navíc a byla by postavena i velmi nákladná školní aula. Rudolf Šlesinger podotknul, že i přes neustále prodražování stavby není budova školy nijak dokonalá. Třeba stropy byly v projektu betonové, nakonec postaveny dřevěné.[1540] V květnu 1932 na základě usnesení městské rady z 19. května 1932 projednán jako pilná záležitost návrh na uzavření půjčky 800 000 Kč u městské spořitelny v Pardubicích na úhradu výstavby obecné školy dívčí (do té doby provizorně hrazeno z mniškového fondu).[1541] V polovině srpna 1930 městskou radou schválen zápis dozorčí komise nad výstavbou školy z 9. srpna 1930 a rozhodnuto, že dlažba půdy školy se provede z betonu.[1542]

V roce 1930 se odehrál v souvislosti s novostavbou i spor o zadání dodávky školních lavic. Zadávání jednotlivých prací prováděla se souhlasem městské rady místní školní rada, a to vždy ve shodě obou. Jenže 24. března 1930 místní školní rada vypsala ofertní řízení na lavice a oslovila 7 odborných firem, přičemž nabídky podaly jen firmy mimo Rokycany. Městská rada nesouhlasí.[1543]  Na schůzi rady v květnu 1930 odloženo rozhodnutí o opatření nábytku pro novou školu. R. Hejrovský se měl informovat v Plzni a Praze o nábytku použitém v tamních školách.[1544]  V červnu 1930 pak radní rozhodli, že před zadáním nábytku do nové školy si členové rady v pátek 20. června 1930 prohlédnou vzorky nábytku umístěné v stávající budově školy u kostela.[1545] V říjnu 1930 věc projednávalo obecní zastupitelstvo a schválilo návrh městské rady.[1546] Otázce lavic pro novou školu se výlučně věnovala dokonce celá schůze městské rady v polovině října 1930.[1547] V lednu 1931 obecní správní komisí vzato na vědomí, že okresní školní výbor zamítl stížnost obce proti usnesení místní školní rady ohledně nákupu nových lavic, usneseno proti tomuto usnesení podat stížnost.[1548] 27. října 1930 se sice obecní zastupitelstvo usneslo proti usnesení místní školní rady z 21. října 1930 o zadání zakázky na školní lavice firmě Thonet-Mundus z Prahy a ta podala stížnost k zemské školní radě. Původní ofertní řízení bylo sice zrušeno a vypsáno nové, ale zakázka zadána opět stejné firmě, a to za souhlasu obce (šlo o nejlevnější zakázku).[1549]  V polovině května 1931 tak městská rada vyplatila firmě Thonet-Mundus 15 000 Kč zálohu za nábytek.[1550] Koncem května 1931 se radní na návrh R. Hejrovského usnesli nabídnout místní školní radě smír: polovina lavic do nové školy by se zadala firmě Thonet, polovina místním živnostníkům a obec vezme zpět svou stížnost.[1551] O měsíc později, koncem června 1931 městskou radou vzat na vědomí přípis místní školní rady ohledně rozdělení dodávky lavic. Vzhledem k tomu, že protinávrh nebyl pro radní uspokojivý, bylo usneseno setrvat na usnesení rady z 28. května 1931.[1552] V červenci 1931 pak městskou radou na vědomí vzato usnesení místní školní rady o zadání dodávky lavic firmě Antonín Skála.[1553] Znovu se o záležitosti jednalo v srpnu 1931 a obecní zastupitelstvo tehdy schválilo zrušení stížnosti.[1554] Koncem listopadu 1931 městská rada k výplatě poukázala účet pro firmu Thonet-Mundus 8004 Kč za 12 kateder do nové školy.[1555]

S tím, jak se blížilo dokončení budovy, se dořešovaly i některé vnější architektonické detaily.  Městská rada v červenci 1930 vyslovila souhlas s návrhem opatřit fasádu nové školy reliéfem od sochaře Františka Měchury.[1556] Dne 1. srpna 1930 ale v otázce figurální výzdoby nové školy rozhodla rada, že si vyžádá návrhy od Měchury i od V. Koukolíčka a pak teprve rozhodne o přidělení zakázky.[1557] Koncem srpna 1930 ale městská rada vzala na vědomí, že vyhotovení reliéfu na fasádu se zadá Měchurovi z Prahy.[1558] 1. října 1930 městskou radou schváleny návrhy dozorčí komise nad stavbou nové školy z 30. srpna, 6. září a 27. září 1930. Rozhodnuto, že do příští schůze městské rady bude předložena smlouva s architektem Babuškou o jeho honoráři a že sochaři Měchurovi se poukáže 5 000 Kč na sochařské práce na fasádě.[1559]  V srpnu 1932, po dobudování školy, ještě schváleno městskou radou vyplatit F. Měchurovi kauci 500 Kč za skulpturální práce.[1560] V polovině října 1930 městskou radou usneseno vyplatit Babuškovi zbytek jeho účtu za projekt nové školy, přičemž tím měly být považovány veškeré jeho nároky za vyrovnané.[1561] Spor s projektantem se ale vlekl dál a ještě v květnu 1932 radní rozhodli, že architektu Babuškovi se sdělí, že v otázce proplacení honoráře za stavební dozor na výstavbu nové školy setrvává městská rada na odmítavém stanovisku.[1562] V listopadu 1930 se na schůzi městské rady řeší výstavba hradby u nové školy a rozhodnuto že 6. listopadu 1930 městská rada výstavbu plotu u letního cvičiště u nové školy obhlédne a rozhodne o eventuálním posunutí plotu k východu, protože nyní vybočuje do ulice u jihovýchodního rohu školy.[1563] Na schůzi městské rady 19. listopadu 1930 přečten zápis dozorčí komise nad výstavbou školy z 10. listopadu 1930 a usneseno zadat malířské práce firmě A. Pikolon.[1564]

V únoru 1931 vzata obecní správní komisí na vědomí zpráva městské technické kanceláře o překročení rozpočtu na výstavbu nové školy a ohledně dřevěných stropů v učebnách. Zároveň vzata na vědomí zpráva o jednání a architektem Babuškou ohledně jeho odměny za stavební dozor.[1565] Počátkem března 1931 schváleny na schůzi obecní správní komise zápisy dozorčí komise nad výstavbou nové školy z 24. ledna a 28. února 1931 a nebyl uznán požadavek podnikatelů, aby obec převzala náklad na hlídku stavby a aby se krajníky na chodník zadaly firmě Poppy a spol, jestliže je dodá za tutéž cenu a kvalitu jako firma Skružný. Zároveň město nevydalo souhlas s žádostí místní školní rady do nové školy koupit katedry z tvrdého dřeva, nýbrž jen z měkkého dřeva.[1566] Počátkem dubna 1931 obecní správní komise rozhodla, že Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský se poukáže záloha 30 000 Kč na parketářské práce. Na témž zasedání komise poukázán firmě F. Vildt mladší z Rokycan k výplatě účet za sklenářské práce 11 019,60 Kč.[1567] V polovině dubna 1931 pak obecní správní komise poukázala k výplatě účet pro firmu J. Šponar za 13 067,40 Kč za dodání tabulí pro novou školu.[1568] V polovině května 1931 určila městská rada, že firmě K. Bastl se vyplatí 12 826,55 Kč za dřevěné obložení chodeb a sedadla v chodbách. Na vědomí vzat rovněž zápis ze schůze dozorčí komise nad výstavbou nové školy z 3. května 1931.[1569] Koncem června 1931 městská rada rozhodla, že firmám Wolf a Žour se poukáže 250 000 Kč za práce na nové škole. Zároveň zadala dodávku nářadí do tělocvičny firmě Vindyš z Radotína. Radě rovněž oznámeno usnesení místní školní rady z 16. června 1931, kdy dodávka nábytku pro sborovnu, ředitelnu a kabinety zadána firmám V. Nejdl a A. Šašek.[1570] V červenci 1931 pak městskou radou na vědomí vzato usnesení místní školní rady o zadání dodávky nábytku pro novou školu firmě A. Šaška.[1571] Koncem července 1931 pak městskou radou k výplatě poukázány účty na 121 116,15 Kč pro A. Šaška za truhlářské práce.[1572] Na schůzi městské rady 1. října 1931 přečten zápis o provedení kolaudace stavebních a řemeslnických prací.[1573]

28. května 1931 bylo v budově zahájeno vyučování, zatím v provizorních podmínkách, se zapůjčeným nábytkem. Oficiální předání Masarykovy školy se uskutečnilo 28. října 1931.[1574] 15. října 1931 schváleny městskou radou poslední dispozice ohledně slavnostního otevření nové obecní školy dívčí.[1575] V listopadu 1931 městskou radou poukázány k výplatě účty, mimo jiné i pro firmu J. Štětky 216 969,80 Kč za zřízení ústředního topení, pro tutéž firmu J. Štětka 24 265,35 Kč za izolaci a nátěr ústředního topení a pro V. Nejdla 10 120 Kč za nábytek pro novou školu.[1576] Na další schůzi během listopadu 1931 pak k výplatě poukázány účty A. Pikolona  12 030,85 Kč za malbu obecní školy dívčí.[1577] V březnu 1932  důchodenský úřad vyzván k vyhotovení výkazu všech výdajů za výstavbu školy. Na vědomí vzato, že udělena zemská subvence 22 000 Kč. Zároveň schváleno zadání dodávky nábytku pro školní kuchyni a jídelnu firmě A.Pikolon dle její oferty.[1578] V prosinci 1932 k výplatě poukázán účet pro firmy Wolf a Žour 1 703 298,73 Kč za stavební práce na nové škole.[1579] V červnu 1932 pak jako formální tečka za výstavbou školy proveden převod částí obecních parcel č.kat.10, č.kat.4/2, č.kat.27/1 a stavební parcely č.kat.34 do obecního statku. Šlo o vypořádání po novostavbě obecné školy dívčí.[1580] Obecnímu zastupitelstvu doporučila  dát souhlas s převedením části č.kat.10, č.kat.4/2, č.kat.27 a stavební parcely č.kat.34 do veřejného statku kvůli výstavbě školy městská rada v březnu 1932.[1581]

16. června 1933 městskou radou na vědomí vzat zápis o superkolaudaci nové Masarykovy školy a usneseno uvolnit kauce pro firmy J. Štětka, A. Mikoláš, J. Vindiš, A. Pikolon za malířské práce a pro firmy V. Pok a František Vildt.[1582] V listopadu 1933 vzhledem k výsledku superkolaudace obecní dívčí školy usneseno, že firmě Wolf a Žour se vyplatí 95 225,70 Kč.[1583] V roce 1937 řeší samospráva osvobození některých pozemků od pozemkové daně. Už 26. srpna 1928 totiž požádala obec o trvalé osvobození některých pozemků od daně. 10. listopadu 1937 katastrální měřičský úřad vyzval k doplnění žádosti. Mezi pozemky, kterých by se to týkalo, se zmiňuje i č.kat.28, školní zahrada u obecní školy chlapecké o ploše 330 čtverečních metrů. 2. prosince 1937 městská rada doporučila ke schválení a v prosinci 1937 pak obecní zastupitelstvo potvrdilo charakter tohoto pozemku.[1584]

 

 

 

7.2.6. Architektonicko-umělecký popis objektu školy

Na místě zbořeného úseku středověkých hradeb a gotické rohové bašty vyrostla nákladem 3 210 000 Kč[1585] (podle jiného pramene náklady dosáhly 3 251 000 Kč[1586]) moderní dvoupatrová budova v klasicizujícím stylu. V objektu se nacházelo 10 učeben, 2 pracovny, tělocvična, školní kuchyně, jídelna, sprchy, šatny na chodbách, byt školníka (umístěný v přístavku na jihozápadní straně budovy) a veranda. Ke škole patřila rozsáhlá zahrada s hřištěm.[1587]

Slohově je nová škola dokladem oficiózní, klasicizující architektury prvorepublikových veřejných budov. Inspiruje se spíš kotěrovskou modernou než corbusierovským funkcionalismem. Na rozdíl od funkcionalistických trendů, které převládly v ČSR v 30. letech 20. století, nezdůrazňuje budova školy primárně svoji světlost a vzdušnost. Používá některé prvky klasické architektury, byť maximálně zjednodušené. Svými velkorysými rozměry, prostornými místnostmi a solidním zpracováním stavebních detailů je zároveň dokladem ekonomické prosperity konce 20. let, jež umožňovala realizaci podobných projektů. Dvoupatrový objekt je ještě opticky zvýrazněn vyvýšeným technickým suterénem a příkrou střechou s masivními komíny. Po stranách vystupují rizality, v tom západním zároveň umístěn hlavní vchod. K vchodovým dveřím se stoupá po kamenném schodišti, nad vchodem mozaika s motivem znaku města Rokycan. Rizalit zakončen nad úrovní korunní římsy vysokým trojúhelníkovým štítem. V něm velký kamenný reliéf od sochaře Františka Měchury z Prahy, s postavami dětí.[1588]

 

 

 

 

7.2.7. Další stavební vývoj objektu školy

V říjnu 1932 obecní okrašlovací a komunikační komise místní školní radě nedoporučila změnit kulovité javory vysázené u hřiště u nové školy za ovocné stromy, protože ty by se tam nehodily.[1589] V říjnu 1932 městskou radou povoleno M. Šteinovi z čp.384/III umístit na budově obecní školy dívčí anténu za podmínek městské technické kanceláře.[1590] Už brzy po dobudování školy se začalo s některými opravami. V červnu 1936 jednalo město o povolení nákladu na opravu obecné školy dívčí do rozpočtu na rok 1937. 15. června 1936 se totiž místní školní rada usnesla provést o letních prázdninách opravy v Masarykově škole s nákladem 4000 Kč. 22. června 1936 to městská rada doporučila ke schválení a ještě v červnu 1936 věc schválena zastupitelstvem.[1591] V roce 1939 školu zabrali němečtí vojáci, respektive Hitlerjugend.[1592] Od roku 1955 tu v několika třídách provizorně sídlila i mateřská škola (pak přesunuta do sousední budovy bývalé rodinné školy, viz výše).[1593]

V 1. pětiletce (1949-54) vyměněny na budově okapy a opravena střecha.[1594] V 50. letech 20. století škola postupně opravována, na rok 1958 na tento účel vyčleněno 20 000 Kčs.[1595] Na rok 1960 město chtělo zařadit do plánu Akce Z i přístavbu dílny ke škole.[1596] V srpnu 1963 probíhá generální oprava školy (což v tehdejším slovníku nemuselo znamenat opravu celkovou, souslovím „generální oprava“ tehdy označovány i veškeré stavební investice jdoucí nad rámec udržovacích oprav).[1597] Celková rekonstrukce objektu plánovaná na 4. pětiletku 1966-70.[1598] V té době také město zvažuje nástavbu tělocvičny u školy. Rada MěstNV za tímto účelem dokonce 1. září 1965 ustavila zvláštní komisi pro posouzení možnosti nástaveb školských zařízení (kromě této budovy se ještě uvažovalo o sousední mateřské škole a o objektu jeslí čp.188/II v Jiráskově ulici. 14. září 1965 se komise poprvé sešla.[1599] Dle informace z dubna 1972 plocha školního hřiště 750 čtverečních metrů.[1600] V programovém prohlášení místní Národní fronty, KSČ a MěstNV zveřejněném v únoru 1969 se uvažuje o výstavbě zcela nové tělocvičny u této školy. Měla sloužit i pro potřeby ZŠ v ulici Míru.[1601] Stejně jako nástavba ani tento projekt ale nerealizován. Dle výhledového plánu investic z roku 1969 také předpokládána v letech 1975-80 nástavba a úprava kabinetů v budově školy. Investorem měl být ONV.[1602] Na rok 1980 plánována generální oprava budovy (dle harmonogramu z roku 1979).[1603] V září 1980 na jednání MěstNV Václav Beneda opakovaně upozornil na dezolátní stav okapů na budově Základní školy v parku Pionýrů.[1604] Harmonogram z roku 1982 hovoří o tom, že město musí do roku 1985 zajistit realizaci venkovní opravy této základní školy.[1605] V srpnu 1982 už zahájil Okresní stavební podnik v této budově opravu střechy a kotelny.[1606] V bilanci volebního období 1981-86 uváděno, že na opravu školy šlo celkem 640 000 Kčs.[1607]

Menší opravy probíhaly ve škole přes prázdniny v roce 1996. Firma ŠABATA tehdy instalovala nové schody na verandu na zadní straně objektu, dále provedena výměna linolea v některých učebnách, malování místností a nátěr radiátorů.[1608] V květnu 1999 skončila oprava školy, při níž vznikla nová ředitelna, pracovna zástupce ředitele, prostorná sborovna a nová cvičná kuchyně pro výuku vaření. Na půdě zřízeny místnosti pro kabinet a knihovnu. Práce prováděla firma VAKOS.[1609] 23. února 1999 souhlasilo městské zastupitelstvo s provedením nové střešní krytiny nad půdní vestavbou kabinetů v ZŠ TGM Rokycany za nabídkovou cenu 310 000 Kč s tím, že akce měla být financována z peněz původně určených na rekonstrukci školní jídelny. Demontovaná stará střešní krytina měla být nabídnuta občanům k odkoupení.[1610] Dne 18. května 1999 rozhodlo zastupitelstvo o přijetí úvěru na rekonstrukcí školní jídelny v objektu ZŠ T. G. Masaryka. Obecní rozpočet zároveň zvýšen o částku 4 500 000 Kč, která měla být použita na rekonstrukci jídelny. Peníze měly být zapůjčeny z prostředků z prodeje energetických akcií města. Zvýšené náklady na rekonstrukci jídelny měly dosáhnout 4 573 000 Kč.[1611] 29. června 1999 pak zastupitelé rozhodli, že kvůli vybavení jídelny navýší rozpočet o dalších 600 000 Kč.[1612] V září 2003 rozhodlo městské zastupitelstvo v rámci úprav obecního rozpočtu, že přesune částku 90 000 Kč na zpracování projektové studie na vestavbu v objektu Základní školy T. G. Masaryka.[1613]

Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město 405 470 Kč do okna na schodišti v této základní škole (původně plánované náklady byly 410 000 Kč).[1614] Do návrhu městského rozpočtu na rok 2006 včleněna jako potenciálně potřebná investice i částka 120 000 Kč na projekt opravy střechy a 1 600 000 Kč na projekt rekonstrukce oken.[1615] V roce 2006 také vypsalo město výběrové řízení na projekt rekonstrukce vnějšího pláště budovy školy. Zakázku získala ing. Škop s nabídkovou cenou 204 680 Kč. Termín dokončení stanoven na 30. listopad 2006.[1616] V květnu 2005 doporučila městská rada zastupitelstvu provést od školního roku 2006/07 sloučení Základní školy T. G. Masaryka se Základní školou v ulici Míru.[1617] Vzhledem k nízké porodnosti a malému počtu školní mládeže rozhodnuto provést toto organizační scelení. Stavebně mělo jít i nadále o dvě samostatné budovy, společná by ovšem byla právní subjektivita, hospodaření.

23. března 2006 rozhodl městský úřad na základě připomínek občanů k některým nesrovnalostem v označení ulic v Rokycanech ke změně v zřizovací listině školy, která dosud vedena jako objekt v Sedláčkově ulici. Nyní převedena do Třebízského ulice. 24. dubna 2006 změnu potvrdila rada města.[1618] Počátkem roku 2007 vykáceno v školní zahradě 9 nemocných stromů. Tyto javory mléč byly napadeny dřevokaznými houbami a nestabilní větve. Místo nich měla proběhnout výsadba 6 okrasných třešní a živého plotu z 34 keřů ptačího zobu. Kácení a novou výsadbu prováděla firma ČERVENKA z Plzně. Počátkem února 2007 už kácení probíhá.[1619] Počátkem dubna 2007 už na jejich místě, podél okraje školní zahrady, směrem do Komenského ulice, stojí nová řada stromků (sakury).[1620] Dne 10. dubna 2007 rozhodlo městské zastupitelstvo použít část přebytku hospodaření obce mimo jiné na opravu WC v budově školy. Na tuto akci mělo konkrétně být použito 80 000 Kč.[1621] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že 150 000 Kč půjde na výstavbu WC pro učitele v této škole, s termínem realizace ve 2. čtvrtletí 2007.[1622] V rozpočtu na celý rok 2007 město na rekonstrukci WC počítalo s částkou 230 000 Kč, z čehož nakonec utraceno 221 190 Kč.[1623] Zakázku na stavební úpravy hygienického zařízení v budově školy ve výběrovém řízení získala 31. května 2007 firma PET-STAN 99, s.r.o. z Rokycan za 200 691 Kč a tuto cenu si pak firma po skončení prací opravdu vyúčtovala. Podle výsledků výběrového řízení měly práce skončit do 15. srpna 2007, nakonec akce skončila už 1. srpna 2007.[1624]

K 28. lednu 2008 došlo k úpravě obecního rozpočtu, kdy přesunuta část rozpočtové rezervy ve výši 776 000 Kč na rekonstrukci bytu v budově této školy na učebnu.[1625] Zastupitelstvo zároveň schvaluje zařazení akce „ZŠ TGM – stavební úpravy bytu školnice na třídu“ do rozpočtu města na rok 2008.[1626] 10. března 2008 změnu odsouhlasilo i zastupitelstvo města.[1627] Dle úpravy rozpočtu města k 21. dubnu 2008 provedené v červnu 2008 mělo na úpravu bytu školnice na učebnu být z úspory na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice přesunuto dalších 100 000 Kč.[1628] V seznamu výběrových řízení vypisovaných v roce 2008 odborem rozvoje města se uvádí i Stavební úpravy pro změnu užívání bytu školníka v ZŠ TGM. Výběrové řízení vyhlášeno 25. března 2008 a zakázka přidělena 30. dubna 2008 firmě T-BAU 2000, s.r.o. z Rokycan za 809 976 Kč. Termín dokončení stanoven do 21. července 2008 a tento termín přesně dodržen. Dodržena i cena.[1629] Zastupitelstvo města v dubnu 2008 v rámci úprav obecního rozpočtu provedených k 10. březnu 2008 provedlo přesun prostředků z rekonstrukce prostranství Spilka a z rekonstrukce veřejného osvětlení ve vnitrobloku Na Pátku na jiné investiční akce. Mimo jiné i na odvlhčení jídelny v této škole, kam přesunuto 221 000 Kč.[1630]

 

 

 

7.3. Vývoj pojmenování školy a prostranství před ní

Vývoj pojmenování budovy základní školy odráží všechny peripetie československých dějin. 26. září 1928 usneseno pojmenovat budoucí stavbu „Masarykova jubilejní škola“ (lidově „Masaryčka“). Mělo tak být připomenuto 10. výročí vzniku Československa.[1631] Prostranství před školou za první republiky nazýváno Drtinův sad. Podle profesora pedagogiky Františka Drtiny (1861-1925).[1632] Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu odložen návrh na pojmenování jedné takové nové ulice na Habrmanovu (dnešní Švermova na Rašínově) s tím, že se názvosloví všech ulic bude řešit najednou.[1633] 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo sad před dívčí obecnou školou až k rodinné škole nazvat Drtinův sad. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[1634]

Na schůzi rady MNV 30. října 1951 odsouhlaseno odstranit z průčelí budovy školy nápis „Masarykova jubilejní škola pro dívky“ s tím, že „pionýři z této školy požadují přejmenování na Školu československé armády“.[1635] Nápis odstraněn v březnu 1952.[1636]  Škola nakonec přejmenována na ZDŠ Stalingradský park (podle Stalingradského parku, jak je tehdy jmenoval Park U Saské brány). Šlo o výsostně politickou objednávku. 7. dubna 1950 se totiž na MNV dostavil pan Sobotka, zástupce prezídia Krajského národního výboru a sdělil, že by v Rokycanech mělo být pojmenováno k výročí osvobození nějaké veřejné prostranství po Stalingradu. 13. dubna 1950 navrhla rada MNV přejmenovat v tomto duchu stávající Drtinův park. 26. dubna 1950 pak záležitost odsouhlasilo plénum MNV. Přejmenování na ZDŠ Stalingradský park vyhlášeno slavnostně městským rozhlasem 1. května 1950.[1637] V praxi se ale užívalo spíše označení II. osmiletka, založené na novém školském systému, který vstoupil v platnost ve školním roce 1953/54.[1638]

19. února 1962 v souvislosti s destalinizací přezvána škola (analogicky jako veřejné prostranství před ní) na „Základní školu park Pionýrů“ (Park pionýrů, lidově „Park“, „chodím na základku do Parku“).[1639] Přejmenování navrhl samotný místní výbor KSČ.[1640] Ještě v květnu 1962 bere městský národní výbor na vědomí, že změnu názvu školy a parku odsouhlasil také ONV.[1641] Na 21. plenárním zasedání národního výboru 20. února 1990 rozhodnuto přejmenovat park Pionýrů na park U Saské brány, zatímco škola dostala opět jméno Základní škola T. G. Masaryka.[1642] Změny navrhla týž den na svém mimořádném zasedání rada MěstNV.[1643]

 

 

 

 

7.4. Technický vývoj parku U Saské brány

Park U Saské brány založen roku 1893 na místě původních hradebních příkopů. Na jejich místě vysazena lipová alej.[1644] Po roce 1894 zároveň vytýčena komunikace podél severního okraje parku (nynější Třebízského ulice). O jejím vývoji a proměně na silniční obchvat města podrobně v kapitole „Plzeňské předměstí“. V lednu 1928 obecní okrašlovací komise stanovila, že stromořadí u mateřské školy ponechat beze změn.[1645] Na schůzi obecní okrašlovací komise v září 1929 ale J. David žádá, aby byly nahrazeny suché lípy ve stromořadí u střelnice a opatrovny. Usneseno provést obchůzku za účasti členů komise, pomologa a městského zahradníka k předloženým návrhům.[1646] Obecní správní komise v lednu 1931 schválila návrh městského zahradníka J. Brožka ihned ořezat stromořadí u nové školy.[1647] Počátkem března 1931 obecní správní komise schválila projekt zahradnické úpravy před severním průčelím nové školy dle návrhu městského zahradníka M. Břehovského a rozhodla, že úprava před západním průčelím se provede dle návrhu městské technické kanceláře a dozorčí komise nad stavbou školy.[1648]

Za první republiky po výstavbě Masarykovy školy položen v jejím okolí mozaikový chodník. Podle rozhodnutí městské rady z dubna 1931 se před definitivním zadáním výstavby chodníku u nové školy měly u městského úřadu v Berouně vyžádat informace o kvalitě betonového chodníku firmy Hons.[1649] V polovině května 1931 radní rozhodli, že se u nové školy zřídí mozaikový chodník ne betonový. Jednat se mělo s firmou Kylies, která provedla mozaikový chodník před novým nádražím.[1650] V květnu 1931 taky poukázala městská rada k výplatě účet pro firmu Poppy a spol. ve výši 10 000 Kč za žulové obrubníky u nové školy.[1651] Koncem května 1931 městská rada zjistila, že mozaikový chodník před novou školou byl nakonec zadán firmě J. Chmelík místo firmy Kylies. R. Kadláček kritizuje, že se tak stalo bez vědomí městské rady.[1652] Ještě počátkem 21. století se chodník dochoval zejména v úseku na boční straně objektu, směrem do Komenského ulice. K roku 2020 už jen v kratším navazujícím úseku Komenského ulice. Jde o příklad precizní meziválečné práce. V roce 1946 proběhla oprava chodníku. Provedla ji firma Klekner za 6 4557,80 Kčs.[1653] V 1. polovině roku 1964 vyasfaltován chodník v parku před mateřskou školu.[1654] Další úsek chodníku v parku měl být vyasfaltován v roce 1966. V červnu toho roku už má město podepsanou smlouvu s n.p. Stavoisolace Praha.[1655] V září 1973 ohlašováno, že ještě před koncem roku zahájí podnik Stavoisolace rekonstrukci chodníků v parku Pionýrů.[1656] V září 1974 uváděno, že během 1. pololetí onoho roku provedeny práce na asfaltování chodníků v parku Pionýrů.[1657]

Před rokem 1966 do parku vysazeny 2 sakury.[1658] V roce 1983 umístěna do parku před školu socha Revoluční píseň od akademického sochaře Jaroslava Veseláka (nar. 1940) a ing. arch. Josefa Cimického.[1659] V roce 2006 město vydalo výzvu, aby se přihlásil případný majitel sochy. Šlo o nutné vyjasnění majetkoprávních vztahů před případnými investicemi do oprav. Pokud by se žádný majitel do 30. listopadu 2006 nepřihlásil (a nedoložil své vlastnictví) mělo dílo přejít do majetku města.[1660]

Dne 28. října 2003 zasadil do parku před školou Klub českého pohraničí lípu na památku výročí vzniku ČSR.[1661] Výsadbu schválila městská rada na svém říjnovém zasedání v roce 2003.[1662] V dubnu 2007 se uvádí, že park U Saské brány prošel rekonstrukcí. Dosud prý vysazeno 5 nových kusů lípy srdčité a další 4 kusy na výsadbu čekají. Původní staré lípy byly zároveň v roce 2006 odborně ošetřeny.[1663] V roce 2007 u ZŠ T. G. Masaryka vysazeno 6 okrasných třešní a živý plot z ptačích zobů. V Třebízského ulici v roce 2007 byla dokončena historická alej –  k pěti lipám přibyly ještě další čtyři.[1664]