D. Borek: verze 2021/12/08

1. Urbanistický a stavební vývoj náměstí

1.1. Předlokační éra a otazníky okolo nejstarší podoby náměstí

Malé náměstí je možná pozůstatkem centrálního prostoru (či jednoho z centrálních prostorů) středověké vsi Rokycany, existující prokazatelně ve 12. a 13. století. O podobě Malého náměstí v té době ovšem toho není mnoho známo a není tu prakticky žádná nezpochybnitelná jistota ohledně nejstarší stavební historie. Je těžké rekonstruovat byť jen základní prostorové vztahy v předlokačních Rokycanech (myšleno v době před výstavbou opevněného města ve 14. století, viz mapa). Dominantní stavbou snad byl areál biskupského dvorce, v jehož okolí se nacházely jednoduché, většinou dřevěné obytné domy (spíše chalupy), základ pozdějších Rokycan. Ale ani přesné umístění biskupského dvora není známo. Někteří autoři ho situují do prostoru Malého náměstí, jiní do blízkosti dnešního děkanského kostela (viz níže). Jasná není ani funkce Nerudova náměstí na Pražském předměstí (viz podkapitola „oblast Na Pátku“), ke kterému se, podobně jako na Malém náměstí, na starých katastrálních mapách sbíhají četné historické cesty. Není tak vyloučeno, že Nerudovo náměstí je rovněž románského původu a že rozsah Rokycan ve 12. a 13. století, před vysazením opevněného města, byl daleko větší a že Malé náměstí není automaticky identifikovatelné jako nesporné těžiště raně středověké osady. Tuto teorii připouští i Karel Kuča.[1] V této variantě by byly románské Rokycany možná poměrně komplikovanou polycentrickou „aglomerací“, s minimálně dvěma shluky zástavby: okolo Nerudova náměstí a Malého náměstí, plus asi s dalším v okolí dnešního děkanského kostela. 

Obsah

Malé náměstí 1

1. Urbanistický a stavební vývoj náměstí 1

1.1. Předlokační éra a otazníky okolo nejstarší podoby náměstí 1

1.2. Archeologické nálezy v prostoru náměstí 2

1.3. Biskupský dvorec. 2

1.4. Vývoj náměstí od 18. století 3

2. Popis jednotlivých objektů na Malém náměstí 4

2.1. Jižní strana náměstí 4

2.1.1. Zbořený dům čp.116-117/I (Na Rychtě). 4

2.1.2. Dům čp.219/I (Česká spořitelna). 4

2.1.3. Dům čp.118/I. 5

2.1.4. Dům čp.119/I. 6

2.1.5. Dům čp.120/I. 6

2.1.6. Dům čp.121/I. 6

2.1.7. Dům čp.122/I. 7

2.1.8. Dům čp.123/I. 7

2.1.9. Dům čp.124/I. 7

2.2. Severní strana náměstí 8

2.2.1. Dům čp.96-97/I (U Štádlerů). 8

2.2.2. Dům čp.98/I. 8

2.2.3. Dům čp.99/I. 8

2.2.4. Dům čp.100/I. 9

2.2.5. Dům čp.101/I. 9

2.2.6. Dům čp.102/I. 9

2.2.7. Dům čp.103/I (U Bílého čápa). 10

2.2.8. Dům čp.104/I (U Štrassů). 11

2.3. Severovýchodní kout náměstí (bývalá Starobranská ulice a Pražská brána)  11

2.3.1. Dům čp.105/I. 11

2.3.2. Dům čp.106/I. 12

2.3.3. Zbořený dům čp.130/II (Černá hospoda) a současný dům čp.1298/II. 13

2.4. Východní strana náměstí 13

2.4.1. Zbořený dům čp.107/I (U Bílého lva). 14

2.4.2. Zbořený dům čp.108/I. 14

2.4.3. Zbořený dům čp.109/I. 15

2.4.4. Zbořený dům čp.110/I (židovská modlitebna). 15

2.4.5. Příprava asanace východní strany Malého náměstí (plánovaný Dům kultury)  15

2.4.6. Hotel Bílý lev čp.107/I. 16

3. Ostatní stavby na Malém náměstí 17

3.1. Sloup sv. Jana Nepomuckého.. 17

3.2. Kašna. 18

3.3. Další stavby. 18

4. Technický vývoj náměstí 18

5. Vývoj pojmenování Malého náměstí 19

Otazníky je prostoupena i nejstarší minulost dopravních tras (viz mapa). Malé náměstí je, jak se zdá z jeho trojúhelníkového tvaru, umístěno na prastaré křižovatce cest. Od brodu přes Padrťský potok, který se patrně nacházel někde poblíž dnešního mostu v Pražské ulici, přicházela k náměstí hlavní zemská cesta z Prahy do Plzně, která pak pokračovala dále k západu. Ale ani to není jasné. Vždyť Plzeň v té době stála na místě dnešního Starého Plzence, tedy zhruba o 9 kilometrů dál od nynějšího centra Plzně. O přesné trase této komunikace v prostoru Rokycan tudíž nelze spolehlivě mluvit. Možná probíhala dnešním Masarykovým náměstím zhruba v linii dnešní ulice Míru a pak, zhruba v trase Klabava, Ejpovice a následně k plzeňské kotlině, tedy podobným směrem, jakým vedlo hlavní silniční spojení Prahy a Plzně až do výstavby dálnice D5 koncem 20. století. Někteří autoři dokonce spatřují v nepravidelné uliční čáře jižní strany ulice Míru (katastrální mapa tu dodnes ukazuje zvlněnou trasu této ulice mezi dnešním Masarykovým náměstím a křižovatkou u Střelnice) pozůstatek oné silnice. Jinými slovy, ulice Míru podle této teorie konzervuje předlokační starou cestu, kterou musela pravidelná gotická parcelace ve 14. století respektovat a nedošlo zde proto vytýčení plně pravoúhlé uliční čáry, jaká by se dala očekávat u zástavby budované „na zelené louce“. Ovšem odchylky jižní strany ulice Míru od pravoúhlé parcelační osnovy nejsou nijak extrémní a jsou běžné v celém historickém jádru města (například Gottliebova ulice také vykazuje jistou nepravidelnost), takže to není možno autoritativně označovat za reziduum nějaké předlokační sídelní a komunikační sítě. Jiní autoři proto celou část historického jádra města západně od Malého náměstí (včetně ulice Míru) připisují výlučně až pozdější gotické parcelaci. V takovém případě není vyloučeno, že i nynější trasa ulice Míru coby výpadovky na Plzeň se zformovala zcela nově, teprve až když se město Plzeň přesunulo koncem 13. století do nynější polohy (oproti původní lokalitě Staré Plzně, tj. Starého Plzence). To by znamenalo, že Malé náměstí a celé předlokační Rokycany mohly mít zcela jiné základní dopravní vztahy. Dominantní silnice z Prahy na Plzeň mohla v takovém případě z Rokycan vést přímo k jihu, mělkým sedlem mezi vrchy Kotel a Čilina, zhruba v trase dnešní silnice na Němčičky a dál na Šťáhlavy (byť tato nynější Šťáhlavská silnice je daleko mladšího data, vznikla až v 1. polovině 19. století).  Tuto teorii prosazuje D. Líbal. Ten dokonce v Rokycanech spatřuje unikátní urbanistický útvar, dokumentující náhlou změnu trasy zemské cesty. Zatímco na Pražském předměstí je tato cesta ještě jednoznačně orientována severojižním směrem, tedy k původní Staré Plzni (Pražská ulice), na Malém náměstí (a na sousedním Masarykově) prudce uhýbá k západu. K tomuto posunu mělo dojít až druhotně.[2] Teorii D. Líbala snad částečně podporují i nedávné vykopávky na místě nynější budovy České spořitelny čp.219/I (viz níže, v rámci popisu domu). Archeologové tam našli fragmenty dvou předlokačních, polozemnicových usedlostí. Byly ale trochu nečekaně orientovány spíše do současné Sladovnické ulice než do Malého náměstí. Pokud má D. Líbal pravdu, pak opravdu mohla hlavní stezka vybíhat z tehdejších Rokycan směrem k jihu, zhruba podél dnešní Sladovnické ulice a dál někam přes prostor nynějšího Jižního předměstí směrem k Plzenci. Jak ale sám D. Líbal uznává, v současném půdorysu města nelze existenci takové komunikace nijak prokázat. Další možností je, že právě v Rokycanech bylo již v 11. a 12. století rozcestí, kde se rozdělovala cesta od Prahy na dvě větve, Řezenskou cestu, směřující skutečně spíše jižním, či jihozápadním směrem ke Staré Plzni (Starému Plzenci), a Norimberskou cestu, jež vedla do Plzeňské kotliny a dále na Kladruby. Takto interpretuje situaci Ivan Vávra ve své studii z roku 1973. Podle Vávry teprve ve 13. století, po založení Nové Plzně v nynější poloze, na sebe Plzeň strhla obě tyto větve a rozbočení Řezenské a Norimberské cesty se z Rokycan přesunulo do Plzeňské kotliny.[3] Tato hypotéza by vysvětlovala onen komplikovaný charakter uliční sítě v Rokycanech, vysledovatelný ještě na nejstarší katastrální mapě z roku 1838, ve kterém se skutečně prolínají prvky severojižní i západní orientace. Zároveň by se díky ní dalo elegantněji zdůvodnit, že se právě Rokycany staly majetkem pražského biskupství, neboť v takovém případě šlo o ještě významnější opěrný bod, než se všeobecně soudí. A možná se tím dá i snáze osvětlit, proč si právě zde dali roku 1110 schůzku čeští a němečtí velmoži (první historická zmínka o Rokycanech). Připustíme-li platnost Vávrovy teorie, pak od Prahy přicházela zemská stezka k Rokycanům zhruba v trase dnešní Pražské ulice. Následně se z ní buď na Nerudově náměstí anebo někde v okolí Malého náměstí, tedy po překonání brodu přes Padrťský potok, oddělila jižním/jihozápadním směrem Řezenská cesta do Starého Plzence (zda vedla dnešní Sladovnickou ulicí, nebo východním úsekem Jiráskovy ulice je již přílišný detail, prakticky neověřitelný), zatímco k západu vybíhala Norimberská cesta, asi přes Malé náměstí a dál v linii jižní strany Masarykova náměstí a ulice Míru (přehledně též viz mapa možné podoby předlokačních Rokycan). Dodejme, že vzhledem k zániku podstatné části podloží při plošných demolicích a výstavbě v prostoru Nerudova náměstí, čtvrti Pod Kostelem, Malého náměstí, Sladovnické ulice i východního konce Jiráskovy ulice, už možná nikdy nebude možné tuto teorii potvrdit terénním průzkumem.

Trojúhelníkovitý tvar Malého náměstí, které se rozevírá do dvou koutů, každopádně podporuje teorii, že jde o archaický, spontánně rostlý útvar a reziduum jakési starší křižovatky cest. Ze severní strany náměstí do jeho severovýchodního koutu vybíhá ulice k mostu přes Padrťský potok, která pak okolo Nerudova náměstí míří na Prahu (Pražská ulice). Druhou dopravní osou je komunikace přicházející někudy v trase dnešní Růžičkovy ulice, která pak vstupovala do Malého náměstí v jeho jihovýchodním koutě. Do demolic v 80. letech 20. století tu byla patrná krátká slepá ulička, možný zbytek starší cesty. V rámci městského opevnění byla tato komunikace přervána až do 19. století hradbou, ale takřka evidentní návaznost mezi dnešní Růžičkovou ulicí a orientací jižní strany Malého náměstí je hlavním argumentem pro to, že celé Malé náměstí má velmi starý původ, který předcházel výstavbě hradebního pásu ve 14. století. Podle D. Líbala toto rozcestí na místě Malého náměstí existovalo ještě nějaký čas i v rámci gotického města (vzniklého v 2. polovině 14. století) a bylo přerušeno až později zřízením městských hradeb (datovaných většinou do konce 14. století), kdy z oněch dvou historických cest byla zachována jen ta severnější (dodnes existující výjezd z Malého náměstí skrz již zbořenou Pražskou bránu).[4] Ivana Ebelová a Martin Ebel nicméně do celé problematiky vnášejí další otazníky. I oni sice jednoznačně vnímají archaický původ náměstí. Zároveň ale nevylučují, že Malé náměstí se součástí středověkého opevněného města stalo až dodatečně. Podle této hypotézy mohly původní městské hradby ze 14. století vést v místech dnešního zúženého krčku mezi Masarykovým a Malým náměstí, tedy zhruba mezi domy čp.124/I a čp.96-97/I (viz pohlednice z počátku 20. století) a Malé náměstí bylo do areálu opevněného města začleněno teprve sekundárně, někdy v pozdním středověku či raném novověku.[5] Tato teorie by elegantněji vysvětlila trojúhelníkový tvar náměstí, protože rozbíhající se cesty v předpolí městských bran byly v českých městech běžným úkazem. Ovšem pokud by tato hypotéza byla pravdivá (tedy že náměstí nebylo ve 14. století inkorporováno do ohrazeného města), zčásti by to problematizovalo převládající interpretaci Malého náměstí coby předlokačního jádra (nebo jednoho z předlokačních jader) románských Rokycan, protože by daleko více vyvstával jeho charakter pouhého předměstského rozcestí, odvozeného od polohy městské brány. I v této variantě není vyloučeno, že zástavba náměstí tu mohla být dříve. Například nález archeologických pozůstatků staveb z 12. a 13. století, učiněný v 90. letech 20. století na místě budovy České spořitelny (viz výše) potvrdil, že starší osídlení zde existovalo. Nicméně základní tvar náměstí nemusel tehdy nutně být podobný tomu nynějšímu.

Konečně, radikální urbanistickou teorii vzniku Malého náměstí nadhodil Karel Jindřich. Podle něj Malé náměstí ve středověku vůbec neexistovalo jako městské prostranství, byla zde jen ulice, vedoucí podél jeho dnešní jižní strany. Plocha náměstí se prý uvolnila až po třicetileté válce, v rámci druhotné regulace zástavby, kdy severní fronta dosavadní ulice ustoupila a vytvořila dnešní trojúhelníkovitý prostor náměstí. Jindřich argumentuje tím, že na severní straně náměstí se, na rozdíl od strany jižní, nedochovaly starší domy a že rytmus parcel je na severní straně jiný.[6] Tuto domněnku, ostatně jen letmo předhozenou ve formě spekulace, ale vyvrátily pozdější nálezy renesančních sgrafit na fasádě  domu čp.105/I na této severní straně náměstí (viz níže).[7] Aby byl urbanistický zmatek ohledně raných dějin Malého náměstí (a vlastně Rokycan jako takových) úplný, existuje i okrajová teorie, že právě silnice v trase dnešní Růžičkovy byla původní cestou od Prahy (v ose Strašice-Dobřív-Rokycany), zatímco dnešní trasa státní silnice, vedoucí přes Mýto, Holoubkov a Borek, která k Rokycanům přichází v ose Pražské ulice, měla vzniknout až dodatečně, když vznikl (ve vrcholném středověku?) úsek skrz husté lesy v okolí Holoubkova coby nové spojení Prahy a západu Čech. I v tomto případě ale jde o nezávazné spekulace lokálních badatelů.

Každopádně je jasné, že nejpozději ve 14. století převzalo roli centrálního prostoru středověkého města Rokycan dnešní Masarykovo náměstí. S Malým náměstím je spojeno výše zmíněným užším krčkem mezi domy čp.124/I a 96-97/I. Hrdlo mezi oběma náměstími ale není až tak úzké, a tak je Malé náměstí vlastně součástí v českých poměrech netradiční soustavy dvou podélně, za sebou orientovaných centrálních prostorů středověkého města.

1.2. Archeologické nálezy v prostoru náměstí

Nejstarší historii Malého náměstí by mohl objasnit jen důkladný archeologický průzkum. Zatím je tu urbanista a historik odkázán na kusé nálezy zdí a lidských ostatků, ke kterým ale většinou došlo náhodně, při stavebních pracích, a které nebyly podrobeny odborné expertíze.  Tak například někdy v 80. letech 19. století byla při opravě zdi domu čp.105/I objevena lidská kostra. Kosti prý byly pak uloženy na hřbitově, podle lidového vyprávění šlo o ostatky jeptišky.[8] Dne 7. září 1924 objevili dělníci při kopání vodovodu před domem čp.104/I v hloubce cca 70 centimetrů lidskou kostru, podle týdeníku Žďár patřící asi dvacetiletému muži. O den později vykopali o kus dál ještě kostry dalších tří lidí. Podle Žďáru pocházely ze 17. století.[9] Rok 1961 přinesl nález starobylých zdí. Narazili na ně asi dva metry před hlavní komunikací, před dnešním hotelem Bílý lev, kopáči, kteří přiváděli sítě do právě budovaného sídliště v Knihově ulici. Asi 1,5 metru široká zeď se před hotelem lomila do pravého úhlu. V takto vytvořeném koutě se pak našly v hloubce 50-80 centimetrů tři lidské kostry. V pokračování zdi byla odhalena tenká vrstva malty (podle K. Jindřicha možná podezdívka) a nad ní v hloubce 1,2-1,3 m až do úrovně tehdejších vrat hostince U Bílého lva (na místě dnešního hotelu) silná vrstva ohořelých zbytků, promísená s četnými hliněnými střepy. To vše ještě bylo prostoupeno lidskými kostmi a střepy ohořelých prejzových tašek. V úrovni 1,3 m pod povrchem se nacházela vrstva půdního horizontu, která fixovala tehdejší niveletu náměstí. Prý šlo o renesanční keramiku, tudíž mohlo jít o pozůstatek požáru a rabování města Švédy roku 1639.[10] Když byl roku 1973 na Malém náměstí pokládán nový asfaltový povrch, narazilo se prý opět na torzo kruhovité stavby. Opět nedošlo ke skutečnému archeologickému výzkumu.[11] Podle J. Anderleho a T. Karla přitom právě toto mohl být fragment nejstarší rokycanské sakrální stavby, spjaté s raně středověkým biskupským dvorcem (o debatě okolo lokalizace nejstaršího kostela viz níže, též v rámci kapitoly „kostel Panny Marie Sněžné“).[12] V dubnu 1973 byla nalezena na Malém náměstí, cca 70-80 cm před domem čp.104/I, kostra bez lebky a ve stejné vrstvě nalezeny dva zlomky keramiky z 15.-16. století. 19. dubna 1973 nález přijel na místo prozkoumat referent Archeologického ústavu Plzeň.[13] Profesionálního archeologického výzkumu se náměstí dočkalo roku 1994. Na rohové parcele bývalého domu čp.116-117/I, kde později vyrostlo sídlo České spořitelny, provedla firma Archaia od března 1994 záchranný archeologický výzkum (viz níže).[14] Roku 1995 našli dělníci při výkopu telefonního kabelu před domem čp.105/I sedm lidských koster, podle ohledání archeologů z 11. století.[15]

Nález spíše s kriminální než archeologickou konotací byl učiněn při dokončovacích terénních úpravách v okolí nového hotelu Bílý lev, kde byly na místě dvora původního hostince čp.107/I roku 1989 objeveny lidské kostry, které pravděpodobně odkazovaly na zločiny spáchané v tomto domě ve 20. letech 20. století (viz níže, v rámci popisu domu).[16]

Během staletí postupně rostla niveleta Malého náměstí, k čemuž přispívaly jednak spontánní antropogenní procesy, jednak patrně úmyslné navážky zeminy v souvislosti s vytyčováním domů a zarovnáváním plochy náměstí coby plošiny ve vyvýšené poloze nad nivou Padrťského potoka.

1.3. Biskupský dvorec

Otazníky je zahalena stavební geneze biskupského dvorce, který je sice spolehlivě doložen v historických pramenech roku 1110 a který mohl vzniknout již po zřízení pražského biskupství na konci 10. století. O architektonické podobě a lokalizaci dvorce ale historické prameny mlčí. Někteří autoři (např. ing. M. Sedlák) si představují dvorec jako výstavnou stavbu, z velké části zděnou, která vyplňovala celý areál dnešního Malého náměstí.[17] Oproti tomu jiné studie hovoří o biskupském dvorci jako o skromnější, většinou dřevěné stavbě (tuto teorii zastávala např. V. Černá).[18] Jedna věc je jistá. Právě v tomto románském dvorci se roku 1110 odehrál vstup Rokycan do české historie. V Kosmově kronice se dočteme, že toho roku se tu „ve dvoře biskupově ve vesnici Rokycanech“ (latinsky „ad curtem episcopi in villa Rokican“) sešli znepřátelení čeští velmoži.[19]

Otázkou je, jak se areál biskupského dvorce (pokud stál v prostoru Malého náměstí) vyvíjel dál. Podle dříve převažující teorie (například J. Kovář[20], V. Černá[21]) se biskupské sídlo transformovalo do gotického hradu, sloužícího jako sídlo biskupských purkrabí, později i jako centrum správy šlechtických majitelů Rokycan. Právě zde se měli roku 1421 ukrýt Rokycanští měšťané před plenícím plzeňským vojskem.[22] Poslední zpráva o hradu v Rokycanech pochází z roku 1488. Jen několik let nato, roku 1498, se Rokycany vyplatily ze zástav a staly se nezávislými na feudální vrchnosti. Někdy v té době tak hrádek ztratil svůj primární účel coby správního sídla. Funkci obrannou, kterou patrně opevněný areál hradu zpočátku plnil, už dříve převzaly gotické městské hradby, jejichž vznik je možné klást do závěru 14. století. Poté pravděpodobně hrad zpustl a byl postupně rozparcelován. Od té doby se v pramenech neobjevuje. Hlavním důvodem pro tuto lokalizaci je to, že oblast Malého náměstí a přilehlý okrsek vně i uvnitř hradeb jihovýchodně od tohoto náměstí se ještě do roku 1529 uvádí v městských knihách pod jménem „Na Dvořišti“. Podle J. Kováře se dokonce pojmenování používalo až do roku 1664.[23] Viz též mapa předlokačních Rokycan.

Tato teorie není ovšem jednoznačně akceptovaná. V terénu ji navíc nepodporuje žádná zachovalá stavba, fragment zdiva ani archeologický nález.  Občasné archeologické nálezy, včetně polozemnicového domu z raného středověku na rohové parcele, kde stojí Česká spořitelna, jen ukazují, že lokalita byla osídlena již ve 12. století, ale nevypovídají nic o existenci nějakého správního komplexu. Podle J. Anderleho a T. Karla[24] sice románský biskupský dvůr opravdu mohl stát v prostoru Malého náměstí, ale nejpozději v souvislosti s doloženou zprávou z konce 13. století o kopání příkopů okolo rokycanského kostela měl opevněný okrsek vzniknout jinde: okolo dnešního děkanského kostela a na ploše dnešního Urbanova náměstí. Mělo tu stát jak proboštství a klášter, tak později feudální hrádek. A skutečně, stavební průzkum budovy muzea na Urbanově náměstí ukázal četné zbytky archaických středověkých struktur. Podobně argumentuje i Karel Hofman.[25] Podrobněji k městskému hradu v kapitole „Urbanovo náměstí“. Pokud by přece jen platila teorie o existenci biskupského dvora i městského hradu v prostoru Malého náměstí, pak by se dnešní půdorys náměstí patrně ustaloval až v 16. století, kdy feudální hrádek zanikl. V této variantě by až zrušení tohoto areálu možná uvolnilo místo stabilizaci plochy vlastního náměstí. Malé náměstí se v takovém případě zformovalo jako renesanční trojúhelníkový prostor, s mírně nepravidelným rytmem úzkých a dlouhých domovních parcel na jižní straně a mělkých domovních parcel na severní straně. Je ale nutné znovu zopakovat, že v prostoru Malého náměstí není existence biskupského dvorce ani nějakého pozdějšího sídla feudální vrchnosti potvrzena pramennými ani archeologickými metodami.

1.4. Vývoj náměstí od 18. století

I když připustíme výše zmíněnou hypotézu manželů Ebelových, že Malé náměstí bylo do opevněného areálu města zahrnuto nikoliv ve 14. století, ale až dodatečně, při rozšiřování hradeb, a že bylo navíc dotvořeno až po zániku bývalého biskupského dvorce, je nepochybné, že jde o velmi starý urbanistický útvar, který se dochoval v základních obrysech dodnes. Architektonicky je ovšem většina domů již jen slabě památková. Jejich základy sice možná ukrývají raně novověké, ne-li starší zdivo, včetně klenutých prostor renesančního nebo barokního původu, ale fasády jsou nicméně většinou výsledkem pozdně barokních a klasicistních přestaveb, popřípadě ještě mladší.

Stejně jako celé město i Malé náměstí trpělo četnými požáry. O těch, které z historických pramenů známe, lze říci, že nejničivější postihly Malé náměstí roku 1757, 1784 a v roce 1813. Požár roku 1757 vypukl 6. května v „Hrdličkovské chalupě“ na Pražském předměstí (podle K. Jindřicha ale v Hrdličkovském domě čp.126/I, tedy na Masarykově náměstí[26]) a rychle pronikl přes hradby do města. Největší škody napáchal právě v prostoru Malého náměstí. Během dvou hodin vyhořelo 20 domů, 33 chalup a 16 stodol.[27] Požár podnítil barokní opravy, které se ale dodnes dochovaly jen fragmentárně (portály domů čp.122/I a zbořeného domu čp.107/I). Setřel je totiž ještě větší požár, který 12. září roku 1784 zničil prakticky celé Rokycany. Poslední katastrofa přišla 5. srpna roku 1813. Tento poslední velký oheň v Rokycanech řádil především právě v oblasti Malého náměstí, kde mu za oběť padly zčásti nebo úplně domy čp.118/I, čp.119/I, čp.120/I, čp.121/I, čp.122/I a čp.123/I na jižní straně a domy čp.94/I, čp.95/I, čp.96-97/I, čp.98/I, čp.99/I, čp.100/I, čp.101/I, čp.102/I, čp.103/I, čp.104/I a čp.105/I na straně severní (s mírným přesahem do nynějšího Masarykova náměstí).[28]  František Purghart ale o požáru 5. srpna 1813 uvádí mírně odlišné údaje. Podle něj vyhořely všechny domy od čp.95/I k čp.105/I na severní straně a na jižní všechny od čp.123/I k čp.118/I.[29]

Během následujících 150 let pak náměstí už zůstalo prakticky nedotčeno. Udrželo si svůj charakter malebného rynku s převládající maloměstskou architekturou individuálních domů. Podstatnější změnou bylo snesení všech uličních štítů a reorientace střech z příčných na podélné (tzn. hřeben střechy je souběžný s náměstím, nikoliv kolmý). Veduta města od J. Venuta z roku 1817 už ukazuje, že tento proces značně pokročil. Kresba sice není zcela přesná, ale dá se z ní dovodit, že v té době již uliční zděný štít měl asi jen dům čp.101/I na severní straně náměstí (jde jen o odhad, vzhledem k schematickému charakteru veduty mohlo jít i o sousední čp.100/I nebo čp.102/I). Jižní strana náměstí je skryta, takže není možno zdejší situaci analyzovat. Na Schönbergerově vedutě z doby okolo roku 1830 již jsou všechny domy na severní straně rynku (jižní strana není opět viditelná) bez uličního štítu.

Na konci 19. století se objevila myšlenka radikální regulace nejen tohoto náměstí. Bedřich Pek navrhoval ve svém regulačním plánu města Rokycan z roku 1892 výrazné úpravy stavební čáry historického jádra města. Tento projekt byl nesen primárně myšlenkou, že město má mít důsledně pravoúhlou a pravidelnou uliční síť, čemuž bylo podřízeno takřka vše. Podle tohoto dogmatu pravidelnosti měly domy čp.116-117/I a čp.118/I postoupit dopředu a setřít tak nepravidelný zářez v jižní frontě rynku. Na západě by Malé náměstí přecházelo v 14 metrů širokou spojovací ulici směřující k Masarykovu náměstí, kvůli čemuž by musely domy čp.123/I a čp.124/I o něco ustoupit do vnitrobloku. Na severní straně se povolovalo zachování domů čp.96-97/I, čp.98/I a čp.99/I, naopak domy čp.100/I, čp.101/I čp.102/I, čp.103/I a čp.104/I měly ustoupit do pozadí. Na východní straně se doporučovala výhledová demolice hostince U Bílého lva čp.107/I i Černé hospody čp.130/II a zcela nová zástavba, podle pravidelné regulační čáry. Drastický zásah měl ovšem stihnout severní stranu náměstí. Zde mělo dojít k demolici jednoho z domů, nejčastěji se uvažovalo o čp.102/I a do náměstí měla vyústit zbrusu nová široká ulice, spojující oblast Na Pátku, okolo Nerudova náměstí na Pražském předměstí, s centrem města. Zamýšlená komunikace by musela překonat rozdíl v niveletě cca 5 metrů, ustoupil by jí nejen dům čp.102/I ale i rodný dům Mistra Jana Rokycany ve čtvrti Pod Kostelem a přímo do nejstarší zóny historického města by byla vsazena dopravní tepna.[30] Až fantaskně arogantní a pro svou dobu typické pokrokářské projekty B. Peka nebyly realizovány.

Památkový charakter se tu dodnes zachoval, patrně i proto, že Malé náměstí zůstávalo vždy částečně ve stínu většího Masarykova náměstí a nebylo tolik vystaveno necitlivým ambicím ohledně budování „reprezentativních“ domů.  Po roce 1948 se negativně projevovaly zásahy komunistického režimu do majetkové držby některých zdejších domů. Naštěstí zde ale postupné chátrání většiny měšťanských domů nevyústilo v tak hrubé asanační zásahy jako v jiných částech Rokycan (viz například mapu demolic západně od Masarykova náměstí). To ale neznamená, že Malé náměstí svůj boj proti asanačním náladám zcela vyhrálo. V 80. letech 20. století byla zbořena celá východní strana náměstí, celá ulice Sladovnická a jihovýchodní roh náměstí (bývalý hostinec Na Rychtě). Těsně před koncem komunistického režimu pak vyplnil východní frontu náměstí nový hotel Bílý lev. Vedení města ještě před pádem normalizačního režimu plánovalo v rámci příprav oslav 45. výročí osvobození na přelomu let 1989 a 1990 provést celkovou opravu fasád domů v centru města, mimo jiné i na Malém náměstí.[31] Akce ale už nebyla realizována a domy pak po roce 1989 prošly vesměs zdařilými a rychlými opravami v soukromé režii. Došlo tu i opětovnému zacelení některých proluk. V 90. letech to byla budova České spořitelny, počátkem 21. století pak bytové domy v Sladovnické ulici, zaplněna byla i pohledově exponovaná proluka po zbořené Černé hospodě u výjezdu z náměstí do Jiráskovy ulice.

Malé náměstí zaujímá podle údajů K. Hofmana plochu 3537 metrů čtverečních.[32] Vzhledem k nejasné definici rozsahu náměstí, na konci 80. let 20. století ještě více rozvolněné tehdejšími demolicemi a převrstvením novou výstavbou, toto číslo neplatí.  Rozlohu Malého náměstí lze definovat zhruba v rozmezí cca 4000-5000 metrů čtverečních. 

2. Popis jednotlivých objektů na Malém náměstí

2.1. Jižní strana náměstí

2.1.1. Zbořený dům čp.116-117/I (Na Rychtě)

Popis jednotlivých domů začneme na jižní straně náměstí, která je dlouhá asi 140 metrů. Na rohu Sladovnické ulice a Malého náměstí tu stával patrový, sedmiosý dům čp.116-117/I, známý především jako jeden z nejvýznamnějších právovárečných domů v Rokycanech. V raném novověku se sem umisťuje Klivcovský pivovar.[33] Vedle prostoru ve Spilce bylo zde, v jihovýchodním koutu Malého náměstí, jedno ze dvou center rokycanské pivovarnické produkce. Pivovar je tu doložen už počátkem 16. století, tehdy byl ještě v držení Václava Velislava. Říkalo se mu taktéž Letkovský. Roku 1533 ho Anna Kojatková odprodala za 635 kop grošů míšeňských vladykovi Petrovi Bohuchvalovi z Hrádku. Bohuchval pivovar vedl do roku 1549, pak ho prodal. V roce 1557 ho koupil Jakub Klivec. Rodina Klivcových patřila mezi přední rokycanské měšťanské dynastie 16. století. Podstatné bylo, že do tohoto prostoru se zároveň soustředila i obecní výroba piva. Už když se v roce 1498 Rokycany vykoupily z poddanství, se radní snažili pro město získat právo vařit pivo (myšleno privilegium pro obec jako celek, nikoliv už dříve existující várečná práva pro jednotlivé měšťany). V roce 1504 pak skutečně Rokycany obdržely právovárečný pořádek, založený na vzoru Starého Města pražském. Někdy v té době se tak otevřela možnost zřízení městského pivovaru. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1534, kdy je uváděn dům při obecním pivovaru. Ten stál taky někde zde, na místě zvaném Na Dvořištích. Dle údajů primasa, datovaných do roku 1581, činil výstav obecního pivovaru 30-40 várek bílého piva. V roce 1601 obec tento pivovar prodala jistému Matyášovi Žídkovi, společně se štěpnicí a dvěma zahrádkami za 70 kop grošů míšeňských. Již v září 1607 ale město koupilo od sirotků Marie, Alžběty a Jana po Matesu Havlíkovi Klivcovský pivovar Na Dvořištích, tedy na místě pozdějšího domu čp.116-117/I. Transakce vyšla na 174 kop 44 grošů a 2 míšeňské denáry.[34]

Šlo historicky o dva samostatné domy, které ale již v 18. století splývaly do jednoho funkčního celku. Objekt čp.116/I stával více v Sladovnické ulici a do majetku obce se dostal až roku 1776, kdy jej zakoupilo právovárečné měšťanstvo.[35] Roku 1788 je tu v Josefském katastru připomínána sladovna (odtud název ulice).[36] Podle K. Hofmana měl objekt sladovny vysoký komín.[37] V městském archivu se nachází složka z roku 1893, nazvaná „Měšťanský pivovar, oprava komínu čp.116/I“.[38] Ještě ve 20. letech 20. století se každopádně vysoká hmota sladovny se složitým půdorysem a střechou jasně vydělovala z vedlejšího měšťanského domu čp.117/I. Usedlost čp.117/I stála přímo na Malém náměstí a měla výstavnější charakter měšťanského domu. Ten nebyl nijak zásadně poškozen při požáru Rokycan v září 1784. Podle evidence vypracované po požáru, zde oheň poničil jen střechu a objekt stájí.[39] Mezi roky 1827-1836 proběhla oprava domu v pozdně klasicistním stylu dle plánů Matěje Sacka, který se zároveň ujal vedení stavebních prací. Akce měla splňovat nové protipožární standardy. Z původních domů proto ponecháno nosné zdivo a klenby, nově ale nově vloženo schodiště a okenní otvory. Nový krov proveden podle projektu tesařského mistra Vavřince Páníka. V objektu zřízena sladovna i byt pro sládka.[40] Po této přestavbě oba domy architektonicky splynuly, a když roku 1835 koupilo i dům čp.117/I právovárečné měšťanstvo, došlo i k majetkoprávnímu spojení.[41]

V roce 1858 vypracován rozpočet na nový krov objektu čp.117/I (dle plánů tesařského mistra Matese Maška).[42] Z let 1900-1901 se dochovaly plány B. Ryšavého na přestavbu valečky (prostoru na vysoušení sladu) na obytné místnosti.[43] V městském archivu se nachází složka z roku 1900, nazvaná „Sladovna - přestavba čp.116/I a čp.117/I“.[44] V přízemí domu býval známý hostinec V Pekle. Jméno dostal podle kreseb čertů v rozích lokálu.[45] Počátkem 20. století se tu ve spolkových místnostech scházeli rokycanští sokolové[46], v patře měl sídlo Spolek vojenských vysloužilců arcivévody Bedřicha.[47] Roku 1922 koupil dům Václav Hanzelín a ještě téhož roku jej opravil a po adaptaci v lidovém slohu otevřel v přízemí hospodu nově nazvanou Na Rychtě.[48] Bývalá měšťanská sladovna se tak proměnila na soukromý dům, v kterém byly nově zřízeny čtyři bytové jednotky.[49]  26. června 1927 městská rada vydala stavební povolení k přestavbě stodoly u čp.116/I pro V. a M. Hanzelínovi.[50] V srpnu 1927 pak městská rada dodatečně schválila zřízení stodolních vrat u čp.116/I do Stodolní (dnes Knihovy) ulice (provedeno předtím bez povolení).[51] V červnu 1931 V. Hanzelín získal od městské rady stavební povolení na přestavbu hostinských místností v čp.117/I a na přestavbu stáje na dílnu v čp.116/I.[52] Užívací povolení získal od městské rady V. Hanzelín na přestavbu hostinských místností v čp.117/I v červenci 1931.[53] Užívací povolení na adaptaci nádvorní dílny v čp.116/I vydala městská rada počátkem října 1931.[54] V roce 1949 věnovalo ministerstvo zemědělství městu Rokycany 100 000 Kčs na zřízení kuchyně pro místní zemědělce. Obec projekt rozšířila na „veřejnou lidovou kuchyni“ a rozhodla ji umístit do sálu a předsálí hostince Na Rychtě.[55] V listopadu 1951 byl hostinec uzavřen a v objektu umístěny kanceláře ČSAD.[56] Dne 15. února 1955 byl pak hostinec Na Rychtě přeměněn po adaptaci na jídelnu.[57] V dubnu 1958 řešil MNV vážnou poruchu na kanalizačním kanálu v tomto domě. Vedl se totiž spor o to, kdo je odpovědný za opravu takových závad.[58] Dne 16. května potvrdila komise při ONV, že kanalizaci musí opravit na svůj náklad provozující podnik Restaurace a jídelny. 26. května se k tomuto stanovisku připojil i MNV.[59] Mezi 6. dubnem 1964 a 20. březnem 1965 prošla jídelna nákladem 400 000 Kčs generální rekonstrukcí.[60] Šlo o akci Okresního stavebního podniku. Ten na ni v roce 1965 plánoval utratit 104 000 Kčs.[61] V březnu 1965 se rada MěstNV zúčastnila předkolaudace objektu.[62] V roce 1974 již se ale mluví o jejím zrušení s tím, že by tu mělo být ponecháno jen vyvařování jídel pro důchodce.[63] Tento plán byl realizován roku 1978. Pak tu opravdu ještě nějaký čas fungovala závodní jídelna podniku Restaurace Rokycany, kde se vyvařovala spíše levnější jídla pro seniory apod.[64]

V prosinci 1976 se uvádí, že společně s chystanou rekonstrukcí vedlejšího domu čp.118/I (viz níže) bude provedena i oprava Rychty.[65] To se ale nestalo. 15. června 1981 se vlivem povětrnostních podmínek zřítila část západní zdi. Svou roli v tom sehrál i fakt, že sousední dům čp.118/I byl krátce předtím zbořen a západní stěna domu čp.116-117/I se tak ocitla vystavena změnám počasí.[66]  V prosinci 1981 MěstNV uvádí, že na novém sídlišti Na Železné hodlá přidělit kvůli připravované demolici Rychty náhradní byty.[67] Dům byl ihned po nehodě zapečetěn, nájemníci vystěhováni a roku 1982 (podle týdeníku Hlas Rokycanska už v 2. polovině roku 1981[68]) byl objekt zbořen.[69] Dům čp.116-117/I nebyl sice památkově chráněný, měl hladkou, nezdobnou fasádu, ale jako nárožní objekt byla jeho přítomnost v organismu zástavby historického jádra důležitá, stejně tak hodnotná byla pivovarnická tradice spojená s touto parcelou. Zánikem domu ztratilo Malé náměstí dočasně významné městotvorné nároží a otevřel se tu neestetický pohled na plošně demolované plochy v Sladovnické ulici. V roce 1988 byla proluka po domu čp.116-117/I vyasfaltována a zřízeno zde tržiště.[70] Dle informace ze září 1988 byl přesun tržnice do tohoto prostoru plánován ve 3. čtvrtletí 1988.[71] Akce byla dokončena během roku 1988.[72]

2.1.2. Dům čp.219/I (Česká spořitelna)

Prázdná parcela po zbořeném objektu čp.116-117/I naštěstí nezůstala na Malém náměstí dlouho. V září 1993 vydal stavební odbor definitivní rozhodnutí o umístění stavby České spořitelny na této rohové proluce.[73] V říjnu 1993 byla na místě zbořeného domu zahájena výstavba sídla České spořitelny.[74] V prosinci byl pozemek, dosud využívaný jako tržnice, oplocen.[75] Vlastní stavba probíhala mezi červencem 1994 a červnem 1995. Firma Dvořák z Tábora, která zvítězila mezi šesti uchazeči z řad stavebních firem a 6. června 1994 uzavřela s Českou spořitelnou smlouvu o provedení stavby, tu podle projektu ing. Kristiána postavila jednu z nejzdařilejších staveb v Rokycanech během 90. let 20. století.[76] Dne 10. června 1994 převzala firma Dvořák staveniště.[77]  Dne 11. července 1994 zahájeny zemní práce, Sladovnická ulice kvůli tomu byla po dobu výstavby uzavřena.[78] Dne 1. září 1994 pak proběhlo slavnostní položení základního kamene.[79]  V listopadu 1994 už stojí hrubá stavba budovy do výše druhého patra, zatím bez střechy a vnitřních příček.[80] V prosinci 1994 je na objektu již vztyčen krov a do fasád vsazena okna, chybí zatím krytina střechy a průčelí je dosud neomítnuté.[81] V březnu 1995 je již stavba prakticky hotova, včetně fasády a střešní krytiny. Okolo průčelí ještě stojí lešení.[82] Budova České spořitelny byla slavnostně otevřena 22. června 1995, pro veřejnost se poprvé otevřela 26. června 1995.[83]

Sídlo České spořitelny čp.219/I je hodnotné zejména v urbanistickém smyslu. Budova obnovila historickou uliční čáru a restituovala jihovýchodní roh Malého náměstí, přičemž nárožní exponované poloze vcelku vyhovuje robustnější, dvoupatrová hmota novostavby s měkce zaobleným nárožím. V architektonickém ohledu je spořitelna spíše zajímavým dokladem tvarosloví a estetiky éry 90. let. Slavnostní otevření se konalo 22. června 1995, pro veřejnost byla spořitelna zpřístupněna 26. června.[84]  Objekt má 4 nadzemní podlaží (včetně podkroví) a technický suterén. Projekt byl ještě před zahájením výstavby modifikován po konzultacích s městským architektem.[85] Konstrukce domu je kombinací železobetonového skeletu a klasické zděné struktury.[86]  Spodní část průčelí je obložena leštěným kamenem, fasádní omítka provedena v odstínech růžové barvy. Okna mají červené rámy. Nad nárožní částí naznačen akcent v podobě věžovité nástavby. Uvnitř v přízemí velká hala pro zákazníky, obložená žulou. Do vyšších pater odtud vede prosklený výtah a klenuté schodiště. Objekt byl jako jeden z prvních v Rokycanech vybaven klimatizací.

Před výstavbou spořitelny byl na odkrytém městišti proveden odborný archeologický záchranný výzkum se zajímavými výsledky. Na místě byly objeveny základy dvou středověkých domů, takzvaných polozemnic, z 12. století, dále torza gotického kamenného domu ze 13. století a pozdně gotické zdivo z 15. století se zbytky podloubí směrem do náměstí. Potvrdily se tak domněnky památkářů a urbanistů, že zalamovaná jižní fronta Malého náměstí ukazuje na existenci podloubí, zrušeného patrně až v 19. století.[87] Mezi nálezy byla také stará nádoba na ukládání potravin.[88] Nejstarší nálezy byly ale orientovány překvapivě spíše do Sladovnické ulice než do Malého náměstí.[89] To je důležitým poznatkem pro stále neukončenou debatu okolo nejstarších prostorových vztahů v předlokačních Rokycanech (viz počáteční pasáže této kapitoly).

2.1.3. Dům čp.118/I

Sousední dům čp.118/I býval státem chráněnou památkou. Emanuel Poche o něm ještě roku 1980 (kdy už ale dům byl zbořen) píše v publikaci Umělecké památky Čech: „barokní patrový dům s plochým rizalitem.“[90] Doplňme ještě, že to byla pozdně barokní stavba z konce 18. století s jednoduchým, šestiosým průčelím, barokním portálem a cennými barokními klenbami v interiérech. V průčelí se nacházela v patře nevelká nika, kde dříve byla umístěna barokní socha sv. Josefa.[91] Střechu měl sedlovou, s volskými oky. Nádvorní strana domu vykazovala zajímavý, pozdně barokní charakter.

Domu se říkalo „Pangerlovský“ podle majitele domu Jana Pangerleho, který se tu uvádí k roku 1788, a po jeho potomcích. Ještě dříve, po třicetileté válce dům patřil rodu Vodňanských. Člen této bohaté rodiny, Jan Roman Antonín Vodňanský, městský písař, konšel a nakonec královský rychtář, nechal roku 1709 postavit na Malém náměstí sochu sv. Jana Nepomuckého (viz níže).[92] Rod Vodňanských se tu připomíná až do poloviny 18. století.[93] V roce 1757 objekt vyhořel při požáru této části města. Tehdy se dochoval jeho popis. Říkalo se mu „Dvořákovský dům“. Měl 3 pokoje, 2 komory o rozměrech 39 x 24 lokte (23 x 14,15 m), stáje 13 x 10 lokte (7,7 x 5,9 m), stodola s kůlnou 48 x 21 lokte (28,3 x 12,4 m) a chlévy 20 x 36 lokte (11,8 x 21,2 m). Byl podsklepený.[94] Podobu domu pak definovala oprava po dalším požáru, který v roce 1784 zachvátil velkou část Rokycan. Tehdy vyhořel vlastní dům, kůlna, stodola, stáje.[95] A znovu, při požáru 5. srpna 1813 dům opět vyhořel.[96] Někdy mezi roky 1838-1858 zaznamenávají katastrální mapy úpravu půdorysu a uliční čáry u zadní části domu.[97] V roce 1847 vyhotovil zednický mistr Václav Kovanda a tesařský mistr Mates Mašek plán na stavbu maštale a ovčína na dvoře.[98] A v roce 1858 Mates Mašek vytvořil další projekt na stavbu maštalí (o realizaci chybí doklady).[99] Dne 10. srpna 1927 městská rada povolila úpravu dvorní budovy u domu čp.118/I.[100] V roce 1938 dle archivu městské technické kanceláře provedla majitelka domu čp.118/I Anna Růžková opravy omítky, pavlače, průjezdu a dvorních budov.[101] Dne 5. ledna 1942 obdržel číslo popisné čp.202/I nádvorní objekt za domem čp.118/I. Za protektorátu došlo k očíslování mnoha podružných objektů (kůlen, skladišť, chatek). Objekt na dvoře za domem čp.118/I tedy byl staršího data a roku 1942 pouze získal samostatné číslo. Majitel se proti udělení druhého čísla popisného neúspěšně bránil u městské technické kanceláře.[102]

Po roce 1948 dům čp.118/I chátral. V říjnu 1972 se uvádí plán MěstNV uvolnit dům čp.118/I pro účely podniku Restaurace. Mělo si to vyžádat zrušení šesti stávajících bytových jednotek v tomto objektu.[103]  V té době se ovšem stále počítalo se zachováním budovy. V létě roku 1974 (mezi 25. červnem a 20. srpnem) se osudem domu zabývala i rada MěstNV a vyslovila souhlas s jeho rekonstrukcí, přičemž měl být zachován historický ráz (nika, portál).[104] V říjnu 1974 deklaruje MěstNV, že do 30. června 1975 bude nutno nalézt kvůli chystané rekonstrukci šest náhradních bytů pro obyvatele objektu čp.118/I.[105] V říjnu 1975 se už uvádí, že pro obyvatele budou potřeba již jen dva náhradní byty. Čtyři byty už byly přiděleny (7. ledna a 31. července 1975). Trval stále předpoklad provedení rekonstrukce.[106] V červnu 1976 se nadále hledají dva náhradní byty pro zdejší nájemníky.[107] Stejný stav tu byl i v prosinci 1976. Tehdy se zároveň uvádělo, že rekonstrukce čp.118/I bude provedena společně s vedlejším objektem Rychty čp.116-117/I.[108] Dle zpráv z října 1977 stále přestěhování odmítá Bartoloměj Duda, protože do náhradního bytu požaduje koupelnu a lino, nebo chce přidělit nově postavený náhradní byt.[109]

Stavební osud domu byl ale nakonec zcela jiný. Roku 1978 byl celý objekt zbořen a v srpnu 1980 oficiálně vyřazen ze seznamu památek. V letech 1982-1984 tu následně vyrostl podle projektu ing. arch. Václava Drchala (1948) a ing. arch. Miloslava Pixy (1934–1982) z KPO Stavoprojekt nový dům.[110] Jeho výstavba byla zahájena na jaře 1982.[111] 1. května 1984 byl předán do užívání coby sídlo podniku Restaurace a jídelny Rokycany, s bufetem v přízemí.[112] Demolice památkového domu náměstí ochudila o cennou architekturu a byla jen těžko obhajitelná jinak než neschopností centrálně plánované ekonomiky a státních velkopodniků provádět údržbu historického domovního fondu. Novostavba ale naštěstí byla vcelku kvalitní. Dvoupatrový objekt zachoval historickou uliční čáru, nevyhnul se sice dobově populární rovné střeše, ale změkčil její účinek plasticky strukturovaným průčelím, bohatě proskleným a prokládaným keramickými dlaždicemi. V kontextu normalizační typizované architektury šlo o osobité a relativně pokorné dílo.

Od 1. ledna 1992 se do objektu přestěhoval Finanční úřad[113] a v letech 1994-1995 byl dům přestavěn firmou Dvořák[114]  a podle projektu ing. Chrásta z firmy ONEX, s.r.o.[115] právě pro účely Finančního úřadu, přičemž architektonický vzhled domu byl ze strany města koordinován tak, aby vytvořil celek se sousední novostavbou České spořitelny. Vznikla tak přijatelná enkláva moderní architektury. Při přestavbě byl dům nově zastřešen válcovitou střechou. Oprava domu započala 5. září 1994.[116] V únoru 1995 se sem zpět nastěhovali úředníci a v červenci 1995 se konala kolaudace a slavnostní otevření.[117] Dne 30. června 1994 zastupitelstvo města souhlasilo se záměrem bezúplatně předat část plochy náměstí před domem čp.118/I do majetku Finančního úřadu pro zřízení bezbariérového vstupu do budovy. 20. října 2007 bylo oznámeno, že oddělená část veřejného prostranství byla zaměřena a samostatně označena. Šlo o plochu 39 čtverečních metrů.[118] Bezbariérový vstup už zde vyrostl předtím, určitě před rokem 2003.

2.1.4. Dům čp.119/I

Počínaje domem čp.119/I k západu vystupuje uliční fronta domů na Malém náměstí o několik metrů kupředu. Nabízí se úvaha o možné existenci renesančního loubí, ovšem přímým architektonickým průzkumem zatím nepotvrzená. Dům čp.119/I sice není památkově chráněný ale má vkusnou novorenesanční fasádu a v podstatě barokní hmotovou dispozici. Roku 1784 vyhořel, společně se stodolou a stájemi.[119] Při požáru 5. srpna 1813 vyhořel opětovně.[120] V letech 1881-1882 proběhla jeho celková přestavba podle projektu Jana Šmause. Z původního objektu zbyly jen parcelní zdi, vlastní dům zbořen a nahrazen novostavbou.[121] V městském archivu se nachází složka z roku 1882, nazvaná „Porges Vojtěch, přestavba domu čp.119/I“.[122] V roce 1889 ještě tentýž stavitel Jan Šmaus vyprojektoval úpravy přízemí domu.[123] Na tuto úpravu odkazuje spisový materiál v městském archivu z roku 1889, pod jménem „Porges Vojtěch, přestavba domu čp.119/I“, a další složka z roku 1890, nazvaná „Porges Vojtěch, přestavba domu čp. 119/I“.[124]

V září 1931 rozhodla městská rada, že povolení k přestavbě hostinských místnosti v čp.119/I se vydá po doplnění stavebních plánů.[125] Stavební povolení pro pana Skrbka na adaptaci vinárenských místností čp.119/I pak městská rada vydala počátkem října 1931.[126] V únoru 1932 Oldřišce Caňkařové vydáno dodatečné stavební povolení zřídit ventilátor na severní straně čp.119/I.[127] V říjnu 1933 vydáno obývací a užívací povolení O. Caňkařové na adaptace v čp.119/I.[128] Kolaudace na adaptaci hostinských místností provedena podle archivu městské technické kanceláře v březnu 1934. Majitelka domu Oldřiška Cankařová z Nymburka získala také 9. srpna 1938 povolení na rozšíření okna do lokálu podle projektu Josefa Nováka.[129]

28. února 1975 proběhlo kolaudační řízení na přístavbu skladu elektro, který vyrostl za objektem. Práce prováděl Okresní stavební podnik.[130] V roce 1996 proběhla modernizace prodejních prostor v přízemí domu, spojená s celkovou opravou objektu i fasády. Autorem projektu ing. arch. Z. Čihák.[131] Do parteru byly během této přestavby vsazeny sporné výkladce kombinující pseudohistorické tvarosloví s nevhodnými tvary (obrácené, nahoru se rozšiřující lichoběžníky jako zakončení výkladního okna). Jde o stejně divoký projev „podnikatelského baroka“ jako v případě domu čp.94/I na východní straně Masarykova náměstí.

2.1.5. Dům čp.120/I

Hodnotnou architekturu nabízí dům čp.120/I, dříve zvaný „U Paterů“. Exteriéry domu mají snad renesanční základ, zatímco v interiérech jsou cenné klenby. Dům ale vyhořel nejprve roku 1784 (zničeno obytné stavení a stáje[132]) a znovu roku 5. srpna 1813.[133] Jeho současná podoba tak spíše odráží klasicistní pobarokní slohové vlivy. V patře je barokní štuková kartuš, v ní malba mladšího původu s vyobrazením Panny Marie.[134] Mariánský obraz na fasádě nechal renovovat majitel domu Adolf Lederer, který objekt kupuje roku 1888 a drží ho až do 30. let 20. století.[135] V roce 1786 se domy čp.120/I a čp.121/I uvádějí jako spáleniště. 27. září 1786 na ně přísežní šacovníci Josef Handka a Matěj Tilgoster spolu se zednickým mistrem Ondřejem Černým provedli odhad. Dům čp.120/I oceněn na 288 zlatých a 45 krejcarů.  Měl 20 (sáhů/loktů?) délky, šířku v čele 8,5 a vzadu 7.[136] Roku 1855 vypracoval Václav Kovanda projekt výstavby zámečnické dílny v pravé (západní) části dvora před chlévy. O její realizaci ale nejsou spolehlivé doklady.[137]  V roce 1910 přebudován levý (východní) nádvorní trakt na obytné místnosti. Autorem stavebních plánů je Štěpán Wolf. V původním traktu zbořeny klenby, objekt zvýšen, nově zastřešen a uvnitř rozdělen na byty.[138] V roce 1912 pak následovala i přestavba východního nádvorního křídla, kde podle plánů F(?).Wolfa zřízen pokoj a kuchyně. Objekt zakončen pultovou střechou.[139] Konečně roku 1919 se přestavby pro obytné účely dočkala i budova nádvorního skladiště.[140]  V květnu 1933 městskou radou vydáno stavební povolení na zřízení výkladů v čp.120/I (majitelka O. Steinerová).[141]

8. září 1981 rada MěstNV projednala prodej tří osmin domu čp.120/I podniku Domácí potřeby Plzeň a souhlasila s transakcí.[142] V listopadu 1986 započala rekonstrukce domů čp.120/I a 121/I, spojených nyní funkčně pro účely zřízení prodejny železářství. V lednu 1989 již je na obou domech položena nová plechová krytina střechy.[143] Adaptace skončila roku 1990. Prodejna se otevřela pro veřejnost v říjnu 1990. Rekonstrukce trvala 3 roky a 11 měsíců a provedl ji Okresní stavební podnik nákladem 3 500 000 Kčs.[144] Autorem projektu velkoprodejny byla ing. Monhartová z Okresního stavebního podniku.[145] Pro oba domy znamenala rekonstrukce pochybný zisk. Zastavilo se sice chátrání, ale necitlivé stavební zásahy v mnohém setřely původní charakter. Z domu čp.120/I zmizel portál a parter zaplnily velké otvory výkladních skříní. Změněna byla i vnitřní dispozice obou domů, které byly sceleny v jednu prodejnu. Prodejní plocha se rozšířila i do prvního patra. Na fasádě v patře se hned vedle barokní štukatury objevila nevkusná moderní okna. Část těchto zásahu se podařilo odstranit v roce 1996, rozdělením okenních otvorů v 1. patře opět na dvě samostatná dvojokna.[146]

2.1.6. Dům čp.121/I

Domu čp.121/I se dřív říkalo „Kiesslingovský“ podle majitelky z konce 18. století, Ludmily Kiesslingové. V září roku 1784 dům poškodil požár města. Tehdy to ale byl pouze rozestavěný objekt a oheň zničil jen střechu.[147]  Na žádost Ludmily Kislingerové 11. října 1786 došlo k dražbě jejího domu čp.121/I na Malém náměstí a chalupy čp.20/III na Plzeňském předměstí (mimochodem šlo o onu chalupu, ve které vznikl tento požár, který následně zničil takřka celé město). Nikdo se ale o nemovitosti nepřihlásil a to se opakovalo i při další dražbě 9. listopadu 1786.  Roku 1788 uváděn dům čp.121/I stále jako majetek Ludmily Kislingerové.[148] Čtyři roky po požáru je dána jeho parcela do veřejné dražby jako „dům nevystavěný“. Až roku 1808 zažádal jeho nový majitel, Jan Novotný, magistrát o půjčku na dostavbu domu.  Při požáru 5. srpna 1813 vyhořel dům opětovně.[149] Teprve potom získal svoji podobu, když plány na jeho obnovu vypracoval ještě roku 1813 známý rokycanský stavebník Ondřej Černý.[150] Z roku 1851 se dochoval další plán přestavby. Šlo o úpravu fasády, nové schodiště z průjezdu, novou pavlač. Do fasády v patře tehdy byla vsazena zdvojená okna. Ve dvoře vyrostla nová maštal.[151] V městském archivu se nachází složka z roku 1901, nazvaná „Brejchová Barbora, oprava v čp.121/I“.[152]

Další větší přestavba nastala až po půl století. Roku 1947 vypracoval Josef Žour projekt opravy domu čp.121/I. V přízemí došlo k vnitřním úpravám prodejny (zejména rozšíření vchodu). V průčelí v patře upravena okna. Na dvoře postaveno skladiště a jeden byt.[153] V letech 1986-1990 pak přišla generální oprava a adaptace na velkoprodejnu domácích potřeb, která se prováděla zároveň i v sousedním v domě čp.120/I (viz výše).  V rámci jednotného postupu MěstNV k zabezpečení závěrů 17. sjezdu KSČ se plánovalo v letech 1986-1987 uvolnit byty v čp.121/I pro rekonstrukci prodejny Domácích potřeb.[154] V případě domu čp.121/I byla přestavba o něco radikálnější než u domu čp.120/I. Z původního zdiva se totiž zachovaly jen obvodové zdi a částečně schodiště. Zcela vybourány byly nádvorní stavby a přes bývalý dvorek byla přetažena střecha, čímž se rozšířila prodejní a skladová plocha. Naopak ve fasádě v prvním patře zůstaly zachovány alespoň v zjednodušené podobě původní okenní šambrány s neorenesančním dekorem.[155] V roce 1996 byly oba, funkčně scelené domy čp.120/I a čp.121/I opětovně rozděleny na dvě samostatné prodejny.[156] Nevhodná nedělená okna v 1. patře, vložená sem na přelomu 80. a 90. let 20. století, zůstávají bohužel dle stavu z roku 2018 stále na svém místě, navíc jsou zcela polepena vizuálním smogem v podobě reklamních poutačů. Přetrvává i rušivá střešní krytina z červeného plechu (stejně jako na sousedním domě čp.120/I).

2.1.7. Dům čp.122/I

Dům čp.122/I (foto z r. 2003) je státem památkově chráněný. Vyhořel sice opakovaně v letech 1757, 1784 (poškozen dům, dále stodola i stáje[157]) i 1813[158], uchoval si ale vzhled barokně-klasicistního měšťanského domu. Patrový, pětiosý dům zaujme zalomeným půdorysem průčelí. To by mohlo nasvědčovat, že vznikl srůstem dvou starších domů.[159] V parteru se nachází cenný barokní portál s pískovcovým ostěním, v jehož klenáku je vytesán letopočet 1759 a písmena MSS (patrně iniciály tehdejšího majitele). Letopočet naznačuje, že dům byl asi v té době opravován po požáru z roku 1757. V portálu jsou dřevěná, patrně klasicistní vrata s pěkným kováním zámku. Na fasádě je dochována rudimentární barokní výzdoba, projevující se ostěními oken a jednoduchými pilastry s nečleněnými hlavicemi. Uvnitř domu se zachovala původní dispozice s průjezdem a přízemím s plackovými klenbami. Zadní strana si udržuje intimní atmosféru měšťanského domu z počátku 19. století, byť jako všechny domy na jižní straně obou náměstí přišel v důsledku výstavby sídliště v Knihově ulici o většinu původní parcely se zahradami a stodolami.

V roce 1923 byla provedena drobná úprava parteru, kdy se rozšířil výkladec v přízemí o asi 80 cm.[160] Úpravu výkladů v čp.122/I povolila v květnu 1923 obecní správní komise.[161] V roce 1964 pak opravena pavlač na zadní straně domu (výměna oken a dveří).  Za domem čp.122/I stál na nádvoří objekt čp.204/I. Během okupace ve 40. letech 20. století dostal samostatné číslo popisné, ale postaven byl už asi dávno předtím. Roku 1973 byl zbořen.[162]  V roce 1986 město deklaruje, že do konce roku musí MěstNV vyklidit dům čp.122/I (Kovomat), čímž vznikne potřeba opatřit dva náhradní byty.[163] Do plánu akcí v rámci Programu regenerace památek na rok 2007 byla zařazena i oprava domu čp.122/I. Částka 194 000 Kč měla jít na obnovu oken a fasády.[164] Nakonec 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo města přidělit na rok 2007 z Programu regenerace městských památkových rezervací na obnovu oken v průčelí a dveří na čp.122/I 38 000 Kč. Dalších 78 000 Kč rozhodlo město na tento účel uvolnit z vlastního rozpočtu.[165] Dne 10. března 2008 zastupitelstvo města schválilo rozdělení dotace ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné přidělilo dotaci i na objekt čp.122/I, kam mělo jít 20 000 Kč z uvedeného dotačního programu a 60 000 Kč z rozpočtu města na obnovu výlohy a vstupních dveří do obchodu a obnovu vnitřních oken.[166] Dne 21. dubna 2008 ovšem zastupitelstvo toto rozhodnutí revokovalo, přičemž dotaci ze státního programu ponechalo na 20 000 Kč, ale příspěvek města snížilo na 39 000 Kč.[167] V roce 2017 byla na domě čp.122/I provedena oprava historických vrat.[168]

2.1.8. Dům čp.123/I

I další dům čp.123/I je státem památkově chráněný.  V září 1784 vyhořel, poškozeny byly i stáje.[169] Škody ale nebyly asi příliš rozsáhlé, protože již při prodeji v lednu 1785 je popisován jako obnovený.[170]  Roku 1785 ho koupil Antonín Holl ze Stahlenbergu, poštmistr, a domu se pak dlouho říkalo „Stará pošta“ nebo „Na Staré poště“. Postupně přecházel do rukou rodin Bílkových (od roku 1804), Čechtických (od roku 1816) a Křepinských (od roku 1821), vždy zároveň s poštovním úřadem. Za Křepinských byl dům čp.123/I scelen majetkově se sousedním objektem čp.124/I.[171]

Při požáru 5. srpna 1813 vyhořel dům čp.123/I znovu.[172] Byl pak upraven ve střídmém klasicistním stylu. Podle popisu z roku 1817 se v přízemí nacházel sklep, klenutý vstup, kancelář, kuchyně, kvelb, vedlejší pokoj a pokoj pro čeládku. Celé přízemí bylo klenuté a v dobrém technickém stavu. V patře se nalézaly 4 pokoje, čeledník, kvelb, kuchyně, zděná pavlač, vše z nespalných materiálů. Střecha pokryta taškami. Na dvoře tehdy stála chalupa, ve špatném technickém stavu, neobyvatelná, s šindelovou střechou. Celý dvůr byl vydlážděn. Kromě ruiny chalupy stála na dvoře ještě stáj pro 10 koní postavená z kamene, v dobrém stavu, s šindelovou střechou. Dále chlév pro 10 krav (dřevěný s šindelovou střechou), dřevěná kůlna a studna. K usedlosti patřila ještě chalupa čp.99/II v dnešní Jiráskově ulici na Pražském předměstí.[173] Roku 1821 objekt čp.123/I koupil za 52 000 zlatých Jan Norbert Křepinský.[174] V první polovině 19. století, kdy byly domy čp.123/I i sousední čp.124/I majetkově sceleny v držení rodiny Křepinských, se načas propojily i architektonicky. V roce 1830 byly oba opraveny. Vznikla tak impozantní usedlost, jedna z nejbohatších ve městě. Podle popisu z roku 1841 zde bylo v patře 7 pokojů, spižírna, kuchyně a klenutá pavlač. V přízemí 2 průjezdy, mezi nimi poštovní kancelář se 2 pokoji, kuchyní, kvelbem a kůlnou. Střecha krytá taškami, na půdě sýpka. Oba dočasně sjednocené domy měly půdorysné rozměry 12,5 x 8,5 sáhů (23,7 x 16,1 m).[175] Později se ale majetková struktura obou domů opět rozdělila.

V roce 1891 přemístil poštmistr Ludvík Poppy sídlo pošty do domu čp.13/I na rohu Palackého a Knihovy ulice.[176] V roce 1901 proběhla adaptace stáje za domem čp.123/I na udírnu podle projektu Hynka Šmolíka.[177] V městském archivu se nachází složka z let 1900-1905, nazvaná „Lorenc František, přístavba uzenářské dílny čp.123/I“.[178] V listopadu 1932 bylo vydáno stavební povolení pro V. Fridricha na zřízení výkladu v čp.123/I.[179] V roce 1933 byl dosavadní patrový dům zvýšen o druhé patro.[180] Stavební povolení pro Viléma Fridricha na výstavbu 2. patra na domě čp.123/I vydáno 31. srpna 1933.[181] Projekt nástavby zhotovil ing. Jan Svoboda.[182] Zvyšování domů v historickém jádru Rokycan za první republiky obec podporovala jako relativně rychlé řešení bytové krize. V případě domu čp.123/I byla přístavba druhého patra provedena naštěstí poměrně pietně, kdy se nové patro vnějškově přizpůsobilo původní podobě fasády. Z urbanistického hlediska to nebyl pozitivní zásah, ale dům nepůsobí výslovně rušivě. Kromě toho Vilém Fridrich z Plzně získal 15. listopadu 1932 stavební povolení na zřízení dvou výkladců v čp.123/I podle plánů, které vyhotovil Jan Svoboda z Prahy-Vršovic.[183]

Čtyřosý dům sice má převážně hladkou fasádu, ale najde se tu několik zajímavých artefaktů. V přízemí je to jednoduchý kamenný portál, patrně z doby po roce 1784. Vrata jsou dobrou klasicistní prací. V patře je výrazná nika s pískovcovou sochou sv. Floriána, podle K. Hofmana pocházející z 1. poloviny 18. století.[184] Barokní soška stojí na volutovém podstavci.  Svatý Florián byl v Rokycanech, sužovaných častými požáry, coby ochránce před ohněm, populárním světcem. Interiéry domu ozvláštňují pěkné barokní klenby (křížové a valené s trojúhelnými výsečemi) a původní průjezd. V roce 2004 byla skulptura odborně zrekonstruována.[185] Tuto renovaci sochy provedl restaurátor Marcel Hron. Spolu s opravou domu čp.135/I si tyto akce vyžádaly náklady 170 000 Kč, hrazené z jednorázové dotace Plzeňského kraje na regeneraci památkového fondu.[186]

22. února 1841 se zde během svého pobytu v Rokycanech zastavil mladý Bedřich Smetana, pozdější známý skladatel. Smetanovskou tradici připomíná jednoduchá pamětní deska v parteru domu odhalená zde 9. listopadu 1951. Desku nechal instalovat podplukovník Vilém Fridrich, kterému dům patřil od roku 1922 (odtud název „Fridrichův“ nebo „Fridrichovský dům“, též „Fridrichovna“).[187] Fridrich věnoval svoji nemovitost obci a bylo rozhodnuto ji využít pro potřeby muzea.  V listopadu 1956 proto probíhá rekonstrukce domu čp.123/I.[188] V přízemí ovšem i nadále fungovaly prodejní prostory, v letech 1967-1968 zrekonstruované.[189] V říjnu 1979 se uvádí, že okresní muzeum žádá vynětí domu čp.123/I z bytového fondu kvůli rekonstrukci a použití pro muzejní účely.[190] Podle harmonogramu z prosince 1981 měl být v roce 1982 opatřen pro vyklizení domu čp.123/I před chystanou rekonstrukcí 1 náhradní byt.[191] Teprve v roce 1986 zahájil Okresní stavební podnik generální rekonstrukci domu čp.123/I, v němž zřízeny depozitáře muzea, muzejní knihovna a další pracoviště.[192] Oprava probíhala ještě v roce 1988.[193] Dokončena byla v únoru roku 1989.[194] Do užívání byl dům předán 27. února 1989.[195] Projekt přestavby vypracoval ing. Paul z Okresního stavebního podniku. Profesionálně a do detailu provedená oprava se projevila obzvláště blahodárně v parteru, kde byly likvidovány novodobé výkladce.[196] Naopak až příliš radikálně a bez citu k původní měšťanské architektuře byla při adaptaci na depozitáře a knihovnu Muzea dr. B. Horáka zmodernizována nádvorní strana domu.

2.1.9. Dům čp.124/I

Dům čp.124/I (foto z r. 2003 – vlevo čp.124/I, vpravo čp.125/I) vyhořel při požáru města v roce 1757. Tehdy se jako jeho majitel uvádí Josef Hanighobr. Vlastní dům je tehdy popsán coby objekt s 1 pokojem, 5 komorami a sýpkou o rozloze 21 x 24 lokte (12,4 x 14,2 m), k němuž se připojovala barvírna 12 x 7,5 lokte (7,1 x 4,4 m), stáj 21 x 7,5 lokte (12,4 x 4,4 m) a stodola 30 x 24 lokte (17,7 x 14,2 m).[197] Znovu vyhořel roku 1784. Kromě vlastního domu byly poničeny i stáje.[198] V první polovině 19. století sdílel společný osud s vedlejším čp.123/I, oba byly v držení rodiny Křepinských (viz výše).[199] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1888, nazvaný „Leitner Matěj, přestavba chléva u čp.124/I“, a další z roku 1891, pod názvem „Leitner Matěj, stavba chlévů čp.124/I“.[200] V roce 1891 navrhl Václav Šmaus přestavbu nádvorního chlévu (snesení kleneb, nová střecha).[201] Z roku 1894 pochází plán na zřízení portálu na místě tehdejšího okna v přízemí.[202] V roce 1913 pak došlo k přestavbě přízemního nádvorního křídla na obytné místnosti podle projektu Josefa Pechana.[203]  Dle sdělení městské rady z března 1933 nebylo námitek proti výměně dřevěného schodiště na půdu domu čp.124/I za betonové.[204] V dubnu 1933 městská rada upozorňuje, že bude nutno doplnit stavební řízení na nástavbu zadního traktu čp.124/I Františka a Anny Honomichlových, protože řízení se nezúčastnil zdravotní znalec.[205] Koncem května 1933 však byl schválen návrh stavební komise nepovolovat nástavbu patra na nádvorním traktu domu čp.124/I Františka Honomichla.[206] Dne 16. ledna 1941 vydala obecní rada obývací povolení na přestavbu domu čp.124/I.[207] Podle archivu městské technické kanceláře ale na přestavbu domu čp.124/I získal Jaroslav Matoušek stavební povolení až 24. září 1941 a akce, prováděná podle plánů Františka Michálka, se kolaudace dočkala až 7. května 1942.[208]

V říjnu 1991 byla odstraněna původní vrata v průčelí domu. Dřevěná vrata, patrně empírového původu, později natřená červenou barvou, byla nahrazena novými, rovněž z dřevěných latí, natřenými průsvitným lakem. Již předtím, patrně v roce 1991, byla fasáda domu nově natřena odstínem žlutavé barvy.[209] Dne 9. června 2004 proběhla další výměna vrat průjezdu. Laťková vrata z října 1991 nahradila modernější, s plochami tmavých skel.[210] Na jaře 2006 požádaly Bohumila Vodičková a Jitka Brožová z čp.124/I město o dotaci z Fondu rozvoje bydlení. Konkrétně zažádaly o 30 % nákladů na obnovení nátěru fasády, vyspravení omítek a doplnění plastické nárožní lisény, tedy o 17 188 Kč. 27. dubna 2006 tuto žádost mezi jinými posoudila výběrová komise a doporučila schválení subvence. 15. května 2006 se pro vyslovila i městská rada. Ovšem žadatelky vyzvala, aby ještě předložily vyjádření památkářů. 30. května 2006 o věci jednalo i zastupitelstvo.[211] V létě 2006 pak dům skutečně prošel rekonstrukcí fasády. Počátkem srpna 2006 instalováno na průčelí lešení, původní fasáda osekána, opravou prošla i okna. V polovině srpna 2006 už byly opravy dokončeny a lešení sejmuto.[212]

Domem čp.124/I končí jižní strana Malého náměstí. To se zde zužuje do krčku, od kterého se dále na západ domovní fronty opět rozestupují, aby vytvořily Masarykovo náměstí (viz pohlednice z r. 1903). Skupina osmi domů na jižní straně Malého náměstí je měřítkově i architektonicky cenná. V 60. letech 20. století je bohužel postihla výstavba sídliště v Knihově ulici, kvůli kterému byly amputovány jejich zahrady. Barokní intimitu dlouhých parcel tak vystřídalo nuzné panelové sídliště. V obrazu Malého náměstí se naštěstí sídliště neprojevuje.

2.2. Severní strana náměstí

Na severu Malého náměstí stojí deset domů čp.96-97/I, čp.98/I, čp.99/I, čp.100/I, čp.101/I, čp.102/I, čp.103/I, čp.104/I, čp.105/I a čp.106/I. Státem chráněnou památkou jsou tu jen objekty čp.96-97/I a čp.103/I. Všechny domy na této straně náměstí jsou ovšem více či méně památkově hodnotné. Mají původní hmotovou dispozici s jednopatrovou výškou a sedlovou, podélně orientovanou střechou. Jejich uliční čára o délce cca 180 metrů je nepravidelně zalamovaná, což nasvědčuje rostlému, možná raně středověkému, předlokačnímu původu. Zároveň je tu doloženo poměrně silné převrstvování rytmu parcelace a zástavby druhotnými regulacemi ještě během 19. století (scelování parcel, korekce trasy městských hradeb, dodatečná zástavba stavebních proluk apod.). Poměrně časté jsou tu parcely s širokými uličními průčelími a naopak mělkým dvorním traktem. Daleko méně je tu znatelný lokační středověký rytmus úzkých městišť, tak jak je doložen například na Masarykově náměstí. Pochopení stavebních dějin této domovní fronty tak oživuje onu neukončenou debatu o nejasných nejstarších stavebních dějinách Malého náměstí.

2.2.1. Dům čp.96-97/I (U Štádlerů)

Památkově chráněný dům čp.96-97/I zvaný „Štádlerovský“ má jemně modelovanou pozdně barokní fasádu z doby okolo roku 1800. Po roce 1813 získal současnou podobu, když byl scelen původní dům čp.97/I s menším objektem čp.96/I.  Dům je patrový, do Malého náměstí hledí pětiosé, do Masarykova náměstí čtyřosé průčelí.  Podrobný popis se nachází v kapitole o zástavbě východní strany Masarykova náměstí.

2.2.2. Dům čp.98/I

Dům čp.98/I má uvnitř cenné klenby. V roce 1784 vyhořel, kromě samotného domu i stodola a stáje.[213] Při požáru 5. srpna 1813 dům opět vyhořel.[214] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1885, nazvaný „Margold Ludvík, stavba skladiště čp.98/I“, a další z let 1895-1897, pod jménem „Margold Ludvík, přestavba domů čp.95/I, čp.98/I a čp.62/II, Pražské předměstí“.[215] Okolo roku 1897 vypracoval Eduard Šmaus projekt prodloužení nádvorního křídla k severu, s ponecháním původního krovu.[216] Roku 1930 byly rozšířeny výkladce v parteru a modernizována fasáda (provedl stavitel Josef Žour).[217] Stavební povolení pro Jaroslava Páníka na zřízení výkladů a úpravu fasády v čp.98/I vydala městská rada v červenci 1930.[218]

V roce 1960 soukromý dům přešel do majetku Drogerie Plzeň, od roku 1962 Domovní správy.[219] Následovala utilitární rekonstrukce spojená se zjednodušením fasády a instalací typizovaných ahistorických oken. V říjnu 1979 se uvádí, že OOBH žádá postupné uvolnění zdejších tří bytů kvůli zamýšlené rekonstrukci.[220] V roce 2003 byla dokončena rekonstrukce domu, která restituovala fasádu v přijatelném historizujícím slohu. Poměrně odvážným a esteticky nejednoznačným počinem je ovšem prohnutí fasády parteru do nově pojatého vchodu do prodejny.

2.2.3. Dům čp.99/I

Dům čp.99/I, zvaný též U Buřičů[221], vyniká poměrně širokým městištěm se sedmiosým průčelím.  Po požáru Rokycan roku 1784, kdy byl poškozen (kromě vlastního domu i stáje a stodola[222]), jej tehdejší majitelka Margareta Straková opravila v pozdně barokním slohu. Při požáru 5. srpna 1813 dům opět vyhořel.[223] Požár roku 1813 poškodil pouze střechu domu, hospodářská stavení ve dvoře, stáje a kůlny.[224] V roce 1851 byl sestaven rozpočet na stavbu patrového nádvorního traktu ve východní části parcely, poblíž domu čp.100/I. O realizaci nejsou doklady. Z roku 1858 pocházejí plány na stavbu pavlače a maštale od Matěje Sacka.[225] Někdy na přelomu 19. a 20. století byl dům opraven a fasáda dostala novorenesanční nádech. Část parteru od té doby zaujímá velká dřevěná výkladní skříň. Patrně jde o výsledek projektu z dílny Štěpána Wolfa vypracovaného roku 1909. Kromě rozšíření prodejních výkladců v parteru byla jeho součástí i výstavba velké kůlny ve dvoře.[226] Josef Buřič z čp.99/I podal roku 1942 žádost o schválení plánu adaptace pekařské dílny a krámu dle projektu Františka Michálka.[227]

V roce 1966 byly nabídnuty prostory v přízemí domu Čedoku pro zřízení kanceláře. Čedok to ale odmítl a později zřídil své zastoupení v domě čp.128/I na Masarykově náměstí.[228]  V prosinci 1966 se mluví o tom, že se uvažuje o úpravě domu u Buřičů.[229] Nestalo se ale tak a dům čp.99/I byl prozatím ušetřen socialistických adaptačních zásahů.  Ovšem 7. června 1967 schválila rada Městského národního výboru úpravu domu čp.99/I pro družstvo invalidů Styl Plzeň. Práce měla provést Krajská cestovní kancelář.[230] V roce 1973 byly provedeny v domě čp.99/I úpravy místností, v prosinci toho roku se již práce uvádějí jako hotové.[231] V říjnu 1979 se uvádí, že dům čp.99/I získal koupí od paní Buřičové Okresní průmyslový podnik a žádá vyklidit 2 zdejší byty.[232] V roce 1983 provedl Okresní stavební podnik (pod vedením pana Vilda) celkovou opravu domu, včetně fasády, okenních otvorů. Ve dvoře tehdy vyrostl objekt kotelny a dílen.[233] Tyto objekty jsou obráceny do prostranství ve Spilce. Neorenesanční dekor fasády historického domu do náměstí vzal tehdy za své, ale i přes značné zjednodušení nebyla tvář průčelí setřena úplně. V přízemí domu se dochovaly cenné klenby.[234]

V roce 2008 provedena v domě čp.99/I úprava parteru. Rekonstrukce započala v květnu 2008, kdy původní výkladní skříně strženy a zdivo částečně osekáno. Dle stavu z poloviny července 2008 už do parteru domu vsazeny historické výkladní skříně. Fasáda v patře domu ale zůstávala beze změn, jí se oprava nedotkla.[235] Průčelí bylo citlivě rekonstruováno až později. V srpnu 2014 byla dokončena oprava fasády domu čp.99/I. Pojata v kombinaci bordové a béžové.[236]

2.2.4. Dům čp.100/I

Dům čp.100/I  zaujímá poměrné úzkou parcelu. To vedlo Františka Purgharta k teorii, že vznikl až dodatečnou zástavbou v místě, kudy původně z Malého náměstí vybíhala k severu k hradební zdi s baštou, stojící v místech dnešního plácku Ve Spilce, úzká ulička. Dům čp.100/I měl být postaven až roku 1791.[237] Při pohledu na katastrální mapu z roku 1838 se taková hypotéza možná nabízí, ale datace je chybná, protože objekt čp.100/I každopádně vznikl už před rokem 1771, kdy Marie Terezie nařídila povinné číslování domů. Zapadá totiž do souvislé řady čísel popisných na severní straně náměstí. Teorii o sekundární parcelaci by mohl potvrdit jen archeologický výzkum a do té doby je na ni nutno pohlížet jen jako na spekulaci, včetně úvah o existenci nějaké hradební bašty za domem. Pozdější korekce, zejména posun městských hradeb k severu roku 1803 (viz níže) a také důsledky ničivého požáru této části města roku 1813, každopádně původní podobu tohoto archaického městského bloku zásadně převrstvily.

Roku 1784 dům vyhořel (poškozeno obytné stavení a stáje[238]) a až v letech 1797-1799 byl za majitele Václava Tilla opraven pod vedením zednických mistrů O. Černého a V. Polcara, čímž získal přibližně dnešní podobu. I. Ebelová uvádí v rámci svých rešerší pramen z roku 1799, kde se dům čp.100/I popisuje jako součást komplexu domů čp.100/I a čp.101/I, sloužících jako mlýn a chalupou, přičemž měl být oceněn na 1600 zlatých.[239] Jde o omyl, zmíněná čísla popisná se týkala Pražského předměstí a areálu mlýnu na Práchovně. Při požáru 5. srpna 1813 dům čp.100/I opět vyhořel.[240] Jeho zdi se částečně sesuly. Tehdy byl znovu opraven a získal dnešní klasicistní podobu. Roku 1851 vypracoval Matěj Našek plán částečné přestavby domu a výstavby nové stodoly. O realizaci nejsou doklady.[241] Roku 1911 postaveny na dvoře, směrem do Spilky objekty chlévů podle plánu B. Ryšavého.[242]

V době komunistického režimu byl dům čp.100/I v majetku státu, respektive obce. Na rok 1957 plánovala obec provést generální opravu objektu. Společně s domem čp.135/I (stará škola) na východní straně Masarykova náměstí na ni mělo jít 230 000 Kčs.[243] V 1. pololetí roku 1958 pak objekt skutečně byl opravován (nový nátěr fasády, nová okna a úprava dvora).[244] Práce pokračovaly i v 3. čtvrtletí 1958, zmiňuje se oprava střechy.[245] Náklady na tuto opravu dosáhly 24 754, 51 Kčs.[246] V roce 1981 se uvádí, že v následujícím roce bude nutno pro uvolnění čp.100/I pro Okresní podnik služeb zajistit 3 náhradní byty.[247] V říjnu 1992 na zasedání městského zastupitelstva rozhodnuto dům prodat, protože obec neměla na jeho opravy. Objekt přitom byl v špatném technickém stavu.[248] Nový majitel uvažoval o jeho demolici. Po zaměření a ohledání ale bylo zjištěno, že zdivo je intaktní z konce 18. století, v interiérech jsou cenné klenby a rokokové dveře. Demolice proto byla zamítnuta a dům namísto toho prošel celkovou rekonstrukcí, se zachováním původních stěn. Už v roce 1995 tu proběhly drobné opravy.[249] Hlavní stavební práce ale nastaly v 2. polovině 90. let. Tehdy došlo k snesení krovu a výstavbě nové střechy (byť hmotově identické), do níž byly vloženy podkrovní místnosti. V zadním traktu, směrem do Spilky, vyrostla dvoupatrová přístavba s valbovou střechou, věžovitého charakteru. Střecha je sedlová, podélně orientovaná. Uvnitř se zachovaly pěkné klenuté místnosti.

2.2.5. Dům čp.101/I

Souvislá řada barokně-klasicistních domů pokračuje domem čp.101/I. Čtyřosý, patrový objekt má zmodernizovanou fasádu. Z dochovaných lisén v omítce se ale dá usuzovat na její původní bohatší provedení. Z bývalé výstavnosti zůstaly jen valené klenby s lunetami v přízemí. Podle názoru památkářů pochází dům z poslední čtvrtiny 18. století.[250] V roce 1784 jej jako většinu objektů v centru města poničil požár. Podle evidence poškozených nemovitostí z té doby šlo tehdy o nově vystavený dům, přičemž poničeny byly i stáje a stodola.[251] Po požáru byl znovu obnoven. V roce 1813 opět vyhořel.[252] Dle veduty Rokycan od J. Venuta z roku 1817 se zdá, že dům čp.101/I měl ještě jako poslední objekt na náměstí uliční štít (jde jen o odhad, vzhledem k schematickému charakteru kresby mohlo jít i o sousední čp.100/I nebo čp.102/I). Na Schönbergerově vedutě z doby okolo roku 1830 již jsou všechny domy na severní straně rynku (jižní strana nebyla zobrazena) bez uličního štítu. Šlo o obecný trend, který vrcholil v prvních dekádách 19. století, kdy se měnila orientace střech. Namísto dosavadních zděných uličních štítů nastoupily střechy s podélnou orientací hřebene, bez zdobného štítu, otočeného do ulice.

Za domem se rozkládá dvůr s pásem bývalých hospodářských staveb z 19. století umístěných u bývalého Mlýnského náhonu v trase městských hradeb. Jde o přízemní ale poměrně vysoké a robustní stavby s částečně klenutými vnitřními prostorami, malými okny a sedlovou střechou. Postaveny na základě stavebního povolení z roku 1815. Tehdejší majitel objektu Josef Kraft tím posunul hranice pozemku u čp.101/I směrem k mlýnskému náhonu, což mu magistrát povolil (stejně jako majitelům domů čp.102/I, čp.103/I, čp.104/I a čp.105/I) už v roce 1803.[253] Podrobněji o posunu pozemku, o výstavbě těchto mohutných stodol i o jejich dalším stavebním vývoji v kapitole Spilka.

V dubnu 1932 bylo vydáno stavební povolení pro A. Mannsfelda na dílnu v čp.101/I.[254] V letech 1940-41 provedeny v domě čp.101/I drobné stavební úpravy. Tehdy byl zrušen původní průjezd a rozdělen na obchodní a skladovací prostory.[255] Ještě počátkem 20. století měl dům ve východní části průčelí do náměstí původní průjezdová vrata s portálem, později zaniklým při adaptaci parteru na prodejní plochy.[256] Zadní strana domu, hledící do dvora poblíž plácku ve Spilce si uchovala původní vzhled s masivními arkádami v přízemí a pavlačí v patře.

2.2.6. Dům čp.102/I

Dům čp.102/I zastřel svůj historický vzhled úpravou průčelí z doby první republiky. I zde nicméně najdeme v přízemí cenné klenby.[257] I tento objekt v září 1784 poškodil požár města, dále oheň napáchal škody na stájích a stodole.[258]  Roku 1813 vyhořel objekt opětovně. Podle dobových zpráv tehdy shořely stropy, střechy, podlahy a všechno vnitřní zařízení i zásoby. [259] V městském archivu se nachází složka z roku 1892, nazvaná „Holub Karel, přestavba domu a dílny čp.102/I“.[260] V roce 1896 vznikl projekt úpravy lednice, porážky a uzenářské dílny v přízemí objektu.[261] Na další stavební úpravu odkazuje spisový materiál v městském archivu z roku 1897, pod jménem „Mottl Karel, zřízení schodiště v domě čp.102/I“ a „Mottl Karel, přestavba domu čp.102/I“ z let 1896-1898.[262] Důležitější byly stavební úpravy roku 1928, prováděné podle projektu Štěpána Wolfa. Tehdy byla zmodernizována fasáda vložením nových, větších okenních otvorů. Kromě toho byly zlikvidovány zbytky archaické černé kuchyně, instalovány nové komíny a nové záchody.[263]  Přestavba komínů, rozšíření oken a zřízení portálu v čp.102/I povolena rozhodnutím městské rady 24. srpna 1927.[264] Dne 14. října 1927 vydala městská rada obývací povolení na přestavbu čp.102/I.[265] To by nasvědčovalo tomu, že adaptace proběhla ještě v roce 1927, nikoliv 1928.

Podle zprávy z listopadu 1967 byly přiděleny v uplynulém volebním období MěstNV (od roku 1964) v domě U Zachardů nebytové místnosti Svazu včelařů. Ten zde měl provést jisté úpravy.[266] Domy čp.98/I, čp.99/I, čp.100/I, čp.101/I a čp.102/I jsou si v mnohém podobné. V podstatě jde o stavby pozdě barokního či klasicistního původu. V přízemí jsou klenby, možná ještě staršího data. Vnějškově ale tyto objekty už prošly mnohými modernizačními zásahy v 19. a 20. století. Přesto si zachovávají uměřené proporce. Původní štíty, hledící asi do náměstí, byly v 19. století sneseny a nahrazeny, tak jako na většině míst v starých Rokycanech, podélnými sedlovými střechami. Zvlněná uliční čára tu přesto, v kombinaci s průhledy k ústředním městským dominantám radniční a kostelní věže, vytváří prostor se zbytky barokně intimní atmosféry.

2.2.7. Dům čp.103/I (U Bílého čápa)

Výše uvedená architektonicko-urbanistická charakteristika platí v ještě větší míře pro sousední dům čp.103/I. Ten navíc odolal modernizačním zásahům a patří tak pro svoji autentičnost k nejvýraznějším stavebním pokladům Rokycan a je státem chráněnou památkou. Koncem 18. století byl zván „Lemingerovský“, ale v posledních 200 letech je znám jako dům „U Bílého čápa“. A za tato dvě století se jeho tvář prakticky nezměnila.

Roku 1784 dům U Bílého čápa vyhořel. Škody utrpělo obytné stavení, stodola a stáje.[267] O dva roky později je jako ruina nabídnut v aukci. Za 550 zlatých jej koupil Josef Havelka. Právoplatnost aukce pak ale zpochybnil jiný uchazeč o tento dům, stavebník Ondřej Černý. Vleklý spor definitivně skončil až v březnu 1787, kdy úřady potvrdily vlastnictví Josefa Havelky. Po celou tuto dobu asi nebylo do vyhořelého domu příliš investováno. Pozdně barokní přestavba tak proběhla asi až po roce 1787. Dne 2. dubna 1799 požádali manželé Alois a Anna Storchovi o koupi domu čp.103/I za 1500 zlatých od Josefa a Marie Havelkových. 11. dubna 1799 pak Štorch napsal magistrátu dopis, ve kterém uvádí, že dům čp.103/I skutečně koupil. Chce prý provést jeho přestavbu, a to jakmile to počasí dovolí. Oprava je údajně nutná s ohledem na velmi špatný stav objektu a na nevhodné komíny, které jsou požárně nebezpečné. Ve špatném stavu se nacházel i krov. Štorch oznámil, že v rámci oprav hodlá postavit i novou vedlejší budovu, která stojí při městské zdi a která rovněž utrpěla požárem. Proto požádal magistrát, aby mu přidělil potřebné dříví.[268] V téže době (před 22. dubnem 1799) rovněž koupil Alois Storch část hradebního příkopu o rozloze 66 sáhů čtverečních za domem čp.103/II.

S rodem Storchů začala v domě U Bílého čápa mimořádně dlouhá tradice lékárnictví, která zanikla až roku 1990 přestěhováním lékárny do objektu obchodního domu Žďár v Srbově ulici. Lékárník František Alois Storch (Štorch) se do Rokycan přistěhoval z Klatov už po roce 1790. Původně chtěl svoji živnost provozovat v domě čp.129/I na jižní straně Masarykova náměstí, ale pak roku 1799 zakotvil na Malém náměstí. Domu čp.103/I dal i jméno (německy Storch = čáp). Přestavba stávajícího objektu ale neprobíhala tak rychle, jak Storch zpočátku plánoval. Roku 1801 sestavil zednický mistr Ondřej Černý soupis potřeby cihel na výstavbu domu čp.103/I. V soupisu se uvádí potřeba cihel na klenuté hořejší kuchyně a plášť, klenutí kvelbů tamže, na komín z obou kuchyní a z krbu tamtéž, na komín ze dvou krbů při schodech, na římsu nad pavlačí, na klenutí kvelbu na dvoře, na dva „fligle“ při pavlači, na příčku na pamberk, na dlažby při mázhausu, v kuchyni, kvelbech, ohniště, „podkamní“ a jiné cihelné práce. To vše mělo obnášet 16 000 cihel. Magistrát ale reaguje 7. srpna 1801 s tím, že již dříve žadateli povolil na stavbu čp.103/I 57 000 cihel a že tudíž nemůže nyní odsouhlasit požadavek v plné výši, nýbrž jen v objemu 6000 cihel.  František Purghart z těchto čísel o objemu cihel potřebných na přestavbu čp.103/I dovozuje, že se jednalo o opravu tak rozsáhlou, že se prakticky rovnala výstavbě zcela nového objektu.[269]

Přestavbou v roce 1801 získal dům svou dnešní podobu, utvářenou v dekorativních empírových formách. Podle pasportizace Státního památkového ústavu vznikl sloučením dvou starších barokních domů. Vzhledem k tomu, že zapadá do souvislé řady čísel popisných v tomto sektoru Rokycan, která byla zavedena již roku 1771, muselo ke sloučení dojít předtím. Roku 1803 došlo k další významné regulační změně, když proběhla nákladná úprava trasy městských hradeb. Ty do té doby probíhaly těsně za zadními stěnami domů čp.101/I, čp.102/I, čp.103/I a čp.104/I. Nyní byly posunuty o něco na sever na místo hradebního příkopu, který byl zasypán zdivem z rozbořené staré radnice. Dům čp.103/I i jeho sousedé tak získaly větší prostor pro výstavbu hospodářských objektů v zadních traktech. Parcela získala dnešní tvar.[270] Více o této korekci trasy hradeb v kapitole „městské opevnění“. Dům čp.103/I ještě jednou vyhořel roku 1813. Podle dobových zpráv shořely chlévy a silně byl zasažen i obytný dům, jehož stěny prý potřebují po požáru velké opravy.[271] Následující oprava ovšem nejspíš respektovala empírové tvarosloví z roku 1801.

Šestiosý, patrový dům čp.103/I má intaktní fasádu, dochovanou včetně detailů parteru. Po obou stranách má identické klasicistní portály s pískovcovým ostěním. V klenáku je triglyfový motiv. Levý portál sloužil jako vchod do lékárny a dochovaly se při něm původní dveře se zdobeným zámkem, na vnitřní straně vyzdobené kovovými medailony „Hygiei“ a „Aesculapa“. Skrz pravý portál vede průjezd do dvora. Nad portály se v patře nacházejí dvě niky s jednoduchým zábradlím. Niky i okenní otvory jsou zakončeny půlobloukem a jednoduchým profilovaným ostěním. Fasádu člení lisény a obdélníkové podokenní výplně. Uprostřed průčelí je umístěn v patře malý výklenek s domovním znamením čápa. Střecha je sedlová (foto z r. 1916 a 2000). Uvnitř domu se nalézá množství místností s křížovými nebo valenými klenbami s poli takzvané „české placky“. Mobiliář je již novodobý. Zbytky historického lékárnického zařízení byly odstraněny při rekonstrukci domu v 90. letech 20. století. Množstvím detailů, stylovou klasicistní architekturou a čistotou geometrických tvarů je dům čp.103/I tím nejlepším, co v Rokycanech přineslo období po požáru roku 1784. Zároveň ukazuje, jak mohly historické městské prostory vypadat, pokud by od poloviny 19. století nepodléhaly utilitárním modernizacím, které setřely slohový charakter většiny domů. Počátkem 20. století obraz domu ovlivňoval hustý porost popínavých rostlin, které po venkovním průčelí splývaly z obou balkónu v patře, až do úrovně přízemí.[272]

Zezadu přiléhá k domu čp.103/I velký patrový nádvorní trakt. Pro jeho bizarní šikmou orientaci byl na místo tohoto zadního traktu lokalizován některými amatérskými badateli zaniklý románský kostel původního biskupského dvorce (nabízelo se, že jde o východozápadní směr, příznačný pro sakrální stavby). Ve skutečnosti byla ale tato nádvorní budova postavena až roku 1876.[273] V městském archivu se nachází složka z roku 1877, nazvaná „Kubert Ferdinand, přístavba křídla v čp.103/I“.[274] Na katastrální mapě z roku 1838 nádvorní objekt ještě nestál, rozkládal se tu jen zcela nepatrný přístavek. V roce 1928 pak proběhla i přestavba druhého nádvorního traktu, přikoupeného od domu čp.102/I. Původní objekt zbořen a na jeho místě vyrostly nové obytné místnosti podle projektu Štěpána Wolfa.[275] Za domem čp.103/I se do 2. poloviny 20. století nacházela intimní zahrada s dřevěným klasicistním altánem, shlížejícím z hradební zdi do mlýnského náhonu. Šlo o jednoduchou dřevěnou konstrukci na čtvercovém půdorysu, s jehlancovitou, mírně prohnutou střechou krytou šindelem, zakončenou kovovou špicí. Altán byl opatřen brankou vedoucí z hradeb.[276] Roku 1968 byl zbořen a po výstavbě převýšených panelových domů v Rokycanově ulici v rámci sídliště Pod Kostelem v 80. letech 20. století přišel dvůr i o poslední zbytky původní intimity.

Dne 10. srpna 1927 městská rada vydala povolení na zřízení dvou místností v domě lékárny na Wilsonově náměstí.[277] Dne 10. února 1928 pak rada vydala J. Chržovi obývací povolení na dvě adaptované místnosti v čp.103/I.[278] Ještě po 2. světové válce se uvnitř domu čp.103/I dochoval původní stylový nábytek a alchymická pec (později laboratoř). V publikaci z roku 1971 se v lékárně připomíná kovová karyatida s mužskou postavou.[279] Roku 1961 se ovšem domu ujímá Okresní ústav národního zdraví.[280] Roku 1988 proběhla generální oprava vnějších fasád čp.103/I.[281] Podle jiného pramene provedl rekonstrukci vnějšího pláště domu OOBH už v roce 1987.[282] Šlo ale spíše o narychlo provedenou, byť záslužnou, akci, která neřešila postupné chátrání objektu a jeho nevyhovující technický stav.

Čas pro koncepční, celkově pojatou opravu nastal již brzy. V letech 1991-1992 byla provedena rekonstrukce prostor domu U Bílého čápa pro sídlo banky podle projektu ing. M. Ulče.[283] Práce započaly v září 1991, kdy fasáda byla opásána lešením, a došlo k pečlivému odstranění nejsvrchnější vrstvy vnější omítky. Místa, kde fasáda opadala, nebo kde omítka vykazovala zpuchřelost, byla vyspravena. V prosinci 1991 pak byl ve fasádě prvního patra proveden finální barevný nátěr pomocí speciálních barev. V interiéru mezitím probíhaly rozsáhlé úpravy. Na konci roku 1991 také, patrně pro dosažení vyššího soukromí, byla zvýšena o pár decimetrů zeď na severním okraji dvora, hledícím do sídliště Pod Kostelem. Střecha domu byla ponechána původní, tašková, s volskými oky. Do sklepních okének otočených do Malého náměstí byly instalovány kovové mřížky.[284] Odvrácenou stránkou této adaptace je přerušení staleté lékárnické tradice. Spolu s lékárnou U Bílého Čápa tak zmizely i některé poslední kusy klasicistního mobiliáře a vnitřních výzdob.  V letech 1991-1994 také probíhaly úpravy nádvorních křídel. V pravém (východním) zřízen v prvním patře byt (podle plánů ing. M. Brabce).[285] V roce 2018 město přidělilo v rámci Programu regenerace městské památkové zóny peníze na repasi vchodových dveří v čp.103/I.[286]

2.2.8. Dům čp.104/I (U Štrassů)

Dům čp.104/I zvaný „U Štrassů“ je složen se dvou stavebních částí, což je dosud patrno v rozdílné výšce střech jednotlivých částí domů. Na pomezí obou částí je dokonce střecha rozdělena zděným štítem (foto z r. 2003). Další zajímavý štít, s barokním zvlněným obrysem, je na hranici domu čp.104/I a čp.103/I. Dům U Štrassů má devítiosé, secesní průčelí s průměrnou aplikací rostlinných motivů v šambránách okenních otvorů a na pilastrech. Každá ze dvou původních součástí domu má průčelí řešeno odlišně, byť v jednotném slohu. Novodobé secesní výkladní skříně překrývají jednoduchý, patrně klasicistní portál s kamenným ostěním, tvarově podobný tomu na domě čp.138/I na severní straně Masarykova náměstí. Průjezd, dlážděný špalíčky z tvrdého dřeva, vede na dvůr, který si uchoval původní dispozici uzavřeného atriového prostoru, obestavěného hospodářskými objekty. Zadní strana domu má původní pavlač. Zajímavý je tmavý kout v místě, kde se pod ostrým úhlem stýkají zadní stěny domů čp.104/I a sousedního čp.103/I.

Roku 1784 dům vyhořel.[287] Jeho podobu pak definovala popožárová oprava. Půdorys dvora určila klasicistní přestavba trasy městských hradeb roku 1803, kterou inicioval jeho tehdejší vlastník Šebestián Tomandl. Ten požádal 28. února 1803 magistrát o povolení k demolici původních hradebních zdí tak, aby jeho dům a domy sousední získaly větší prostor pro hospodářské zázemí. Magistrát celou investici povolil 22. března 1803 a nový hospodářský dvůr domu čp.104/I vyprojektoval a postavil stavební mistr O. Černý. Jak již bylo řečeno výše, podobnou žádost podali spolu s Tomandlem i vlastníci domů čp.103/I, čp.102/I, čp.101/I a čp.100/I.[288]  Podrobněji o tomto posunu hradeb počátkem 19. století v kapitole „městské opevnění“. 20. listopadu 1804 požádal Tomandl magistrát o povolení, aby směl v zimě vypouštět vodu ze dvora u svého domu do mlýnského náhonu, který tu tekl pod hradbami.[289] Dne 5. srpna 1813 dům čp.104/I opět poškodil požár, který tehdy postihl velkou část města. Shořela prý střecha, chlévy a kůlna.[290] Podle popisu z roku 1824 se v přízemí čp.104/I nacházel velký sklep, 3 pokoje, čeledník, kvelb a kuchyně. V patře 4 pokoje, kvelb, kuchyně. Vše označeno coby zděné a v dobrém technickém stavu. Dům měl půdorysné rozměry 11 sáhů 5 stop x 7 sáhů 3 stopy (22,4 x 12,6 m). U městských hradeb na severním okraji pozemku stála zděná stodola se dvěma mlaty, v středním technickém stavu, o rozměrech 7 sáhů 4 stopy x 6 sáhů (14,5 x 11,4 m). K usedlosti ještě majetkově příslušel dům (respektive letohrádek) čp.131/II (stál ve východní části dnešní Jiráskovy ulice) a stodola tamtéž.[291]

Popis domu čp.104/I z roku 1848 je konkrétnější a zároveň naznačuje, že mezitím došlo k některým drobným úpravám. V přízemí tehdy evidovány vlevo od vchodu 2 pokoje, kuchyně i spíž, vše klenuté. Vlevo od vchodu se v suterénu nacházely 2 velké klenuté sklepy. Do prvního patra vedlo dvoukřídlé klenuté schodiště. Bylo tam 5 pokojů, kuchyně a spíž, všechno klenuté. Na zadní straně domu se nalézala klenutá pavlač, spočívající na pilířích. Střecha byla pokrytá taškami. Na půdě byly 2 sýpky. Celá budova je popsána jako ve velmi dobrém stavu. Na severním okraji dvora stál v linii městských hradeb nad Mlýnským náhonem hospodářský objekt s koňskou stájí, kůlnou a chlévem o rozměrech 24 sáhů 4 stopy x 3 sáhy 4 stopy (46,8 x 7 m). Dále tam byla situována i nově postavená kůlna na dřevo, na půdorysu 6 sáhů 3 stopy x 1 sáh 5 stop (12,3 x 3,5 m).[292] Dům tehdy ovšem tvořila jen jeho dnešní západní část, na východní straně mezi ním a sousedním objektem čp.105/I zela do Malého náměstí proluka (patrná ještě na katastrální mapě z roku 1838). Od náměstí ji oddělovala zeď. Ve zdi byla branka, vedoucí na dvůr domu čp.104/I.[293] Proluka zmizela až v letech 1871-1874 kdy ji vyplnila novostavba východního křídla domu čp.104/I, zbudovaná podle projektu Jan Šmause. V nové části domu vznikl průjezd jako náhrada za zrušený vjezd do dvora. Směrem do náměstí byl v nové přístavbě naprojektován obchod a pokoj, směrem do dvora kuchyně a schody. Prostory v prvním patře byly využity pro obytné účely.[294] V městském archivu se nachází složka z let 1871-1878, nazvaná „Kaucký František, přestavba domu čp.104/I“.[295] Nová přístavba měla tříosé průčelí a sedlovou střechu. Jak již bylo řečeno, hřeben její střechy má dodnes odlišnou výšku než původní historický objekt. Následovaly další stavební úpravy. Ve fondech městského archivu je uložen ještě spisový materiál z let 1898-1900, pod jménem „Kaucký Jan, přestavba čp.104/I“.[296] V roce 1904 dům přechází do držení rodiny Strassů, kteří jej koupili za 43 400 K a okamžitě zahajují celkovou přestavbu.[297] V městském archivu se nachází složka z roku 1905, nazvaná „Štrass Gustav, zřízení výkladu v čp.104/I“, a z roku 1906 „Strass Gustav, přestavba skladiště čp.104/I“.[298] V roce 1905 navrhl Štěpán Wolf[299] úpravu fasády domu čp.104/I, která pak skutečně byla provedena v secesním slohu, s rostlinnými štukovými motivy v pilastrech, lisénách i v šambránách oken. V roce 1932 byly zřízeny v parteru, nalevo od průjezdu, nové výkladce na místě dvou oken (projekt Josef Žour).[300] Stavební povolení pro Adolfa Strasse na výkladní skříně v čp.104/I vydala městská rada 10. března 1932.[301]

Po roce 1945, kdy se členové rodiny Strassů už nevrátili z koncentračních táborů, rozhodlo město, že objekt čp.104/I pronajme na byty, aby zajistilo ubytování potřebným.[302] Po roce 1948 se tu usadil podnik Potraviny. V letech 1951-1994 tu dokonce sídlilo jeho ředitelství.[303] Koncem 60. let se začalo uvažovat o celkové přestavbě objektu. V přízemí mělo dojít k adaptaci prodejny potravin (Dům potravin) a nástavbou měly být získány další prostory pro administrativní účely podnikového ředitelství. Akce měla být realizována v letech 1973-1975.[304] Projekt naštěstí nedospěl k realizaci, takže původní dispozice a vnější podoba tohoto zajímavého měšťanského domu přežila komunistickou vládu bez větších zásahů. V přízemí fungovala dlouho prodejna potravin, která se uzavřela od nového roku 1995, protože od nového majitele domu (J. Šabata) dostala výpověď.[305] Téhož roku pak byly přízemní prostory nově adaptovány pro prodejní účely.[306] Počátkem roku 1998 proběhla i rekonstrukce střechy. Prováděla ji jedna firma z Oseku. Odstraněna tehdy byla původní tašková krytina a na střechu byly položeny nové latě. Dle stavu z poloviny února 1998 ještě pokládání nových tašek nezačalo. Práce na střeše rovněž zatím vůbec nezačaly ve východní třetině objektu, v sekci blíže domu čp.105/I.[307] Za domem se nachází komplex hospodářských budov okolo malého dvorku. Roku 1850 vyhotovil tesařský mistr Václav Šmaus plán na stavbu levého (západního) zadního traktu. Mělo jít o přízemní objekt určený pro obytné místnosti.[308] V roce 1898 pak podle projektu Hynka Šmolíka adaptován na obytné prostory i chlév a kůlny na nádvoří čp.104/I.[309]

2.3. Severovýchodní kout náměstí (bývalá Starobranská ulice a Pražská brána)

2.3.1. Dům čp.105/I

Od domu čp.105/I k východu už nejde v historickém slova smyslu o zástavbu Malého náměstí, nýbrž o pozůstatek bývalé krátké ulice, vybíhající z náměstí směrem k původním městským hradbám a Pražské bráně. Vnímání této skutečnosti je v současnosti již zastřeno, protože po demolici východní strany náměstí a výstavbě hotelu Bílý lev v 80. letech 20. století došlo k ahistorickému ustoupení novostavby z původní uliční čáry, čímž se opticky ona bývalá ulice začlenila do organismu náměstí. Ulice byla dříve zvána Starobranská.

Dům čp.105/I je stavebně cenný a starobylý, třebaže jeho jednoduché průčelí tomu nenasvědčuje a třebaže nedisponuje státní památkovou ochranou. Stejně jako sousední čp.104/I se i on skládá ze dvou různě starých částí. Podle Karla Hofmana je starší ta západnější. Její zadní stěna má tloušťku 1,6 metru.[310] Podle stavu na nejstarší katastrální mapě města z roku 1838 v té době ještě východní polovina objektu nestála a domovní fronta tu byla porušena. Dá se tedy spíše konstatovat, že dům čp.105/I vnikl dodatečnou přístavbou východní části. Půdorysně je celý objekt výrazně nepravidelný. Směrem k východu se zužuje. Roku 1784 usedlost čp.105/I vyhořela. Škody utrpěl obytný objekt, stáje a stodola. Jeho vlastníku tehdy zároveň patřil sousední objekt čp.104/I.[311]

Na místě dnešní východní části domu se až do poloviny 19. století rozkládala proluka, původně lemovaná hradební městskou zdí, která se v těchto místech blížila k Pražské bráně (podrobněji v kapitole „městské opevnění“). Ve zdi se tu prý nacházel polokruhový výklenek s malou kaplí.[312] Podle Františka Purgharta se dnešní zadní stěna domu čp.105/I shoduje s původní trasou městských hradeb před jejím posunem, provedeným počátkem 19. století v delším úseku za několika domy na severní straně Malého náměstí (viz výše).[313] Dne 4. května 1804 napsal majitel domu čp.104/I Šebestián Tomandl magistrátu, že prodal jménem své manželky Marie a tchýně Alžběty Volfové dům čp.105/I Matěji Chottovi. Obě usedlosti, do té doby majetkově propojené, nyní měly mít odlišného vlastníka. To ovšem vyvolalo nutnost nově řešit příjezd do dvora čp.105/I, který byl až dosud obstaráván skrz proluku na místě dnešní východní části domu čp.104/I (viz výše). Tomandl proto požádal magistrát, aby novému majiteli čp.105/I povolil vjezd do dvora na místě proluky mezi objektem čp.105/I a Pražskou branou. Nový vjezd prý neohrozí ostrahu hradeb, protože jej Chott opatří dvojitým uzávěrem a navíc bude pod snadným dohledem strážce vedlejší Pražské brány. Magistrát patrně vyšel vstříc, protože smlouva o prodeji domu čp.105/I pak byla podepsána a 22. srpna 1804 požádal Matěj Chott o její vtělení do městských knih. Za dům zaplatil 1900 zlatých.[314] V této době také k realizaci dospělo povolení, vydané roku 1803 magistrátem pro majitele domu čp.105/I, na rozšíření pozemku za domem včetně korekce trasy městských hradeb, stejně jako u domů čp.102/I, čp.103/I a čp.104/I. Ostatně součástí prodejní smlouvy na dům čp.105/I bylo i to, že Matěj Chott postaví novou hradební zeď na svém úseku vlastním nákladem a napojí ji na již existující hradbu za čp.104/I.[315] Současně s posunem trasy městských hradeb na sever od Malého náměstí roku 1803 ztratila svoji funkci i původní, do ulice obrácená zeď mezi domem čp.105/I a Pražskou bránou a otevřela se tak možnost tudy skutečně vést průjezd do nového dvora za čp.105/I.[316] Funkci městské hradby v té době převzala dodnes existující zeď na severní hranici dvorku za domem čp.105/I. Až do zrušení ostrahy městské fortifikace měl její hlídání na starosti branný z domu čp.106/I u Pražské brány.

Při požáru 5. srpna 1813 dům čp.105/I vyhořel.[317] V roce 1851 vypracovali zednický mistr Václav Kovanda a jeho kolega Mates Mašek plány na celkovou přestavbu domu čp.105/I, v jejímž rámci se projektovala výstavba nové východní části průčelí.[318] Mělo jít o patrovou, pětiosou budovu. V přízemí navržen pokoj, obchod a čeledník, v patře dva pokoje a čeledník. O tom, že právě tento projekt byl realizován, sice chybí přímé důkazy, ale je to velmi pravděpodobné.[319] Právě tak totiž dodnes dispozičně vypadá východní křídlo domu čp.105/I, jehož vznik je tedy nutné položit do doby těsně po polovině 19. století. V roce 1905 upraveno v přízemí západní části domu stávající okno na výkladec. V obchodě za ním zároveň nahrazena stávající klenba klenbou do traverz. Klenba v pokoji v patře nad obchodem byla zcela odstraněna a zaměněna za plochý rákosový strop.[320] V červenci 1933 město povolilo J. Světlíkovi zřídit v čp.105/I místo oken dveře.[321] A v 2. polovině července 1933 A. Skalovi vydala obec povolení k rozšíření okna v dílně v domě čp.105/I.[322] V srpnu 1933 pak městskou radou vydáno i stavební povolení pro B. Oesterreichera na výkladní skříň v čp.105/I.[323] Dne 14. května 1984 byl zdejšímu obyvateli Antonínu Jonákovi přidělen náhradní byt.[324] V objektu patrně došlo k rozšíření prodejních prostor na úkor obytných, nebo k úpravě vnitřní dispozice.

Dům získal někdy na počátku 20. století zdobnější fasádu s prvky neorenesance. Ta ale nepřežila období socialismu. Nic na tom nezměnila ani oprava fasády provedená koncem roku 1989. Ta pouze přidala na zmodernizovanou plochou fasádu nový nátěr. Během oprav byl ale učiněn jeden z nejvýznamnějších památkářských objevů v Rokycanech té doby. V říjnu roku 1989 byla totiž na starší (západní) části domu odhalena pod novodobou fasádou v prvním patře renesanční sgrafita s psaníčkovým motivem v barevné kombinaci bílá-světlý okr, patrně jediný dochovaný důkaz o užití tohoto populárního renesančního dekorativního prvku v rokycanském prostředí. V průčelí domu čp.105/I se při opravě v roce 1989 našlo i zazděné renesanční okénko se segmentovým záklenkem, s ostěním navazujícím na sgrafita. Podle památkářů byla patrně renesanční fasáda ukryta pod celým průčelím domu. Renesanční je prý i profilovaná korunní římsa. Sgrafita byla odborně prozkoumána, zaměřena a opět překryta omítkou.[325] Teprve během další opravy fasády domu čp.105/I, prováděné roku 2003, byl fragment psaníčkového sgrafita i původního okna odhalen. Fasáda domu tehdy prošla celkovou rekonstrukcí, přičemž došlo k citlivé obnově zdobných detailů, zčásti založených na původní podobě domu, zčásti navržených volně, v historizujícím duchu. Obnovena byla zejména ostění oken.

20. února 1994 se v přízemí západní sekce domu otevřela soukromá lékárna U Barborky.[326] Jejímu zprovoznění předcházely další úpravy vnitřních prostor, vesměs profesionálně provedené. Roku 2005 byl do klenáku kamenného portálu vchodových dveří do lékárny umístěn poněkud zavádějící letopočet 2003, který označuje rok opravy domu.[327]  Za domem čp.105/I se nachází komplex hospodářských budov. Roku 1891 vznikl projekt na přestavbu nádvorní dřevárny na prádelnu (autor Hynek Šmolík).[328]

2.3.2. Dům čp.106/I

Posledním domem severní strany Malého náměstí je nenápadný dům čp.106/I. Ještě v 80. letech 20. století byl ukryt v krátké Starobranské ulici a fakticky nepatřil k zástavbě náměstí. Teprve po demolici domu čp.107/I „U bílého lva“ a výstavbě nového stejnojmenného hotelu (viz níže) se objekt čp.106/I pohledově začlenil do Malého náměstí.

Dům je mimořádně cenný a archaický, ukrývá v sobě zbytky zdiva Pražské brány, zbořené v 1. polovině 19. století (kresba F. Purgharta podle dobového plánu O. Černého). Podrobnější popis brány se nachází v kapitole „městské opevnění“. V soupisu majitelů domů v Rokycanech z roku 1788 dům čp.106/I chybí. Přitom jeho číslo popisné, zapadající do souvislé okolní číselné řady, napovídá, že někde zde stával objekt čp.106/I už při zavádění číselného značení domů v roce 1771. Možná ale po požáru roku 1784 nebyl ihned obnoven, popřípadě nebyl řazen mezi měšťanské obytné domy. Podle popisu Pražské brány z roku 1827 byl její součástí i byt, zárodek dnešního domu čp.106/I.[329]  Podobně tak dle popisu z roku 1835 se v bráně nalézala malá světnička a malá komora, sloužící jako dřevník.[330] A právě roku 1835 začíná rychlý pád Pražské brány, která nepřežila nástup moderní doby, zatímco dům čp.106/I se jako její torzo zachoval. Roku 1835 totiž byla brána prodána, respektive její obytná část čp.106/I, do soukromého vlastnictví a to jistému Františku Sakovi.[331] Toho roku město rovněž zrušilo pravidelnou ostrahu brány (poslední branný se jmenoval Josef Lehnhans) a ještě před rokem 1838 byla brána zbořena, aby uvolnila příjezdovou cestu na Malé náměstí. Na katastrální mapě města z roku 1838 tak již neexistuje. V roce 1843 proběhla úprava příjezdové komunikace i okolní zástavby tak, aby se průjezd bývalou branou rozšířil na 3,5 sáhů (6,6 m). Zároveň bylo zmírněno příkré stoupání terénu v této lokalitě.[332] Severní část brány se uchovala a přetransformovala v nynější dům čp.106/I. Utilitární uvažování doby okolo poloviny 19. století promarnilo možnost ponechat pozemky v obecním vlastnictví a po demolici brány vyřešit tento prostor koncepčním způsobem. I bez existence brány totiž jde o jakýsi symbolický vjezd do centra Rokycan, který by z urbanistického hlediska snesl hmotově a architektonicky výraznější akcentaci, například v podobě stavby veřejného charakteru. Z hlediska památkářského je ovšem přežití fragmentu původní městské brány v neokázalém objektu čp.106/I samozřejmě pozitivním výsledkem. Od roku 1964 byl dům čp.106/I státem chráněnou památkou. Aktuální katalog památkových objektů ale tento dům neeviduje.[333] Je totiž zahrnut do památkové ochrany souboru zbytků rokycanského městského opevnění.

Dům čp.106/I tedy prodělal složitý stavební vývoj a fixuje ve svém půdorysu několik stavebních prvků. Kromě zbytku klasicistní brány je to i půlkruhová hradební bašta, která bránu na severu posilovala. Její zaoblená hmota je dosud patrná v zadním traktu domu, hledícím do uličky směřující k bývalému Mlýnskému náhonu. Mezi touto baštou a zadní stěnou sousedního čp.105/I  se nachází zajímavá pavláčka, asi z 19. století. Po zboření Pražské brány byl také dům čp.106/I rozšířen směrem na východ, vně z města, na plochu zasypaného hradebního příkopu. Dům čp.106/I tak obsahuje zdivo středověké, klasicistní i mladší a ačkoliv to nenápadná fasáda nenaznačuje, jde o stavebně velmi komplikovaný objekt. V roce 1928 došlo k úpravě parteru (rozšíření výkladce podle projektu stavební kanceláře Josefa Nováka).[334] Dne 18. července 1928 městská rada vydala stavební povolení na výkladní skříň v čp.106/I pro  J. a A. Houškovi.[335] Dne 2. března 1966 rada MěstNV uložila komisi pro výstavbu projednat s panem Tajblem úpravu domu čp.106/I.[336] Dne 7. června 1967 schválila rada MěstNV proměnu nebytových místností v domě čp.106/I na bytové prostory.[337]

2.3.3. Zbořený dům čp.130/II (Černá hospoda) a současný dům čp.1298/II

Naproti domu čp.106/I stával na nároží Malého náměstí (respektive tehdejší Starobranské ulice) a Jiráskovy ulice dům čp.130/II, zvaný „U Černovských“ nebo také „Černá hospoda“(foto z r. 1967 a 1999). Formálně už ležel na Pražském předměstí, ve skutečnosti přímo na hranici historického jádra města. V mnohém sdílel osudy protějšího domu čp.106/I. I on obsahoval zdivo zbořené Pražské brány, konkrétně jejího jižního přístavku.  Na půdě domu byl k vidění zazděný štít, viditelný i z ulice, s dvěma páry dvoucihelných pilastrů s barokními toskánskými hlavicemi a profilovanou římsou mířící k jihu, kde byl další pilastr. Do dvora domu navíc hleděla torza zdí se třemi otvory, patrně původními hradebními střílnami.  Podle V. Černé byla nejstarší částí domu ta, která přiléhala k ohradní zdi domu čp.107/I, tedy západní.[338] To potvrzuje i mapa stabilního katastru z roku 1838, na níž je vidět dům coby drobné stavení, přiléhající k ohradní zdi u čp.107/I. Do ulice bylo natočeno malým dvorem a zahradou. Dům čp.130/II existoval již v roce 1803. Je poprvé doložen v matrice křtů zápisem z 5. července 1803, kdy se zde narodila dcera Martina Kůrky.[339] Souvislá řada popisných čísel na Pražském předměstí, sahající až k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně), ukazuje rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zaváděla domovní čísla. Objekty s vyšším číslem popisným už jsou ve městě rozmístěny nahodile, dle chronologické posloupnosti jejich dokončování. Dům čp.130/II tudíž vyrostl mezi roky 1771-1803, nejspíše blíže pozdějšímu z těchto dvou dat. Jeho vznik je možné dát do souvislosti s rozprodejem hradebních příkopů, které pak byly využity pro výstavbu menších domků pro nižší sociální vrstvy.

V městském archivu se nachází složka z let 1900-1902, nazvaná „Černovský František, přístavba bytu čp.130/II, Pražské předměstí“.[340] Za 1. světové války vyrostla na dvoře hospody čp.130/II lednice. František Černovský získal stavební povolení 17. března 1915.[341] Když 10. června 1932 jednalo obecní zastupitelstvo o záměru zbořit kvůli komunikačním potřebám Plzeňskou bránu, vystoupil František Lorenz s názorem, že pokud by se měla Plzeňská brána bořit, tak by se demolice měla týkat i původního hostince u Bílého lva (viz níže) a domu u Černovských čp.130/II, protože jsou také na překážku silniční dopravě.[342] Šlo ale jen o soukromou poznámku, která protentokrát neměla žádný dopad. V březnu 1933 město vydalo stavební povolení pro Františka Černovského na stavební úpravy v čp.130/II.[343] Užívací povolení pro Františka Černovského na úpravu krámových výkladců a výstavbu klozetů, prádelny, garáže, dřevníku a skladiště v čp.130/II bylo vydáno městskou radou koncem srpna 1933.[344]

Dům čp.130/I byl patrový, orientovaný hlavním průčelím spíše k severu, do tehdejší Starobranské ulice. Fasádu v parteru členily horizontální vlysy, jinak průčelí bylo spíše hladké.[345] V 60. letech 20. století objekt prošel generální opravou. V roce 1966 se tu otevřela Černá hospoda po důkladné celkové rekonstrukci.[346] Tato akce proběhla mimo plán.[347] Adaptaci provedlo družstvo Jednota nákladem 40 000 Kčs.[348] Podle jiného údaje z listopadu 1967 ale náklady dosáhly 80 000 Kčs.[349] Po rekonstrukci v roce 1966 se fasáda proměnila, měla typizovaná okna, mezi nimi probíhal průčelím horizontální barevný pruh. Dům kryla tašková střecha, na východní straně měla střecha valbu. K východu k domu přiléhal přízemní přístavek s neorenesančním dekorem. Na nároží fasáda bosovaná, okna zakončená půlkruhem s štukovým klenákem, mezi okny pásová rustika. Při sousedním domu čp.1/II se v tomto přístavku nacházel vjezd do dvora, rovněž ztvárněný v neorenesančním slohu, s půlkruhově zaklenutými vraty. Nad korunní římsou celého přístavku probíhala zděná atika.[350] Torzo vjezdové brány tohoto přístavku o rozměrech několika čtverečních decimetrů zůstalo zachováno, přilepené na boční zeď domu čp.1/II i po demolici Černé hospody a bylo odstraněno teprve při rekonstrukci domu čp.1/II počátkem 21. století.

Samotný dům čp.130/II byl v 80. letech 20. století zbořen a rezidua Pražské brány v něm obsažená zanikla. V návrhu rozpočtu na rok 1985 počítal MěstNV s demolicí v prostoru u Lázní a Černé hospody.[351]  V říjnu 1984 plénum MěstNV uložilo vedoucímu MBHDO zajistit uvolnění domu čp.130/II do 15. listopadu 1984.[352] Ještě v říjnu 1984 město konstatuje, že na rok 1985 bude potřebovat obyvatelům tohoto domu přidělit 2 náhradní byty.[353] Na rok 1986 měl MěstNV přislíbenou dotaci na demolice v prostoru Černé hospody, a to do výše skutečných nákladů.[354]  V 1. pololetí 1986 MěstNV v kapitole doprava vynaložil částku na demolici domu u lázní „k získání prostoru pro lepší průjezdnost města“.[355] Zboření domu bylo závažnou urbanistickou chybou, která na čtvrtstoletí proměnila tradiční městský prostor na dezurbanizovanou proluku. V roce 2008 město rozhodlo, že získá pozemek č.kat.3915 po zbořeném hostinci do svého vlastnictví. Proluka v sousedství domu čp.1/II se tak přiblížila možnosti koncepčního urbanistického využití. Nakonec na místě bývalého čp.130/II vyrostla před rokem 2015 zdařilá novostavba objektu čp.1298/II. Dvoupatrový dům s moderně pojatou vnější tváří velice vhodným způsobem akcentoval nárožní parcelu, obnovil kompaktní uliční čáru, navázal na sousední, do té doby izolovaně stojící neorenesanční dům čp.1/II, a v neposlední řadě pohledově skryl rušivou hmotu normalizačního hotelu Bílý lev. Ve svém účinku je novostavba čp.1298/II jednou z nejzdařilejších ukázek městotvorné stavební aktivity a příklad naznačující možnost postupné revize urbanistických škod, napáchaných na organismu města v předlistopadovém období. O domu čp.1298/II je podrobněji pojednáno v kapitole „okružní třída“.

2.4. Východní strana náměstí

Východní strana Malého náměstí nakonec podlehla v 80. letech 20. století plošné asanaci, při níž byl celý blok, vymezený Malým náměstí, ulicí Starobranskou, Pražskou a bezejmennou uličkou, vybíhající z jihovýchodního koutu Malého náměstí, zbořen (kromě novorenesančního domu čp.1/II). Vyrostl tu solitérní objekt hotelu Bílý lev. Rozsáhlé okolní uvolněné plochy byly ponechány bez stavebního využití, čímž tento exponovaný prostor v epicentru historického jádra města nabyl dezurbanizovaného charakteru, podobného svým estetickým vyzněním prostředí panelových sídlišť. Úder normalizačních politiků a architektů zasazený této části města byl o to silnější, že do té doby se zde nacházela skupina starobylých městských domů, které v mnohém uchovávaly nejen gotický ale možná i románský půdorys raně středověkých Rokycan (viz mapa předlokačních Rokycan). Teprve postupně od 90. let byl této asanační zóně dílčími vestavbami navracen ráz městského organismu.

2.4.1. Zbořený dům čp.107/I (U Bílého lva)

Hlavní část východní fronty Malého náměstí a jeho nároží směrem k bývalé Pražské bráně zaujímal dům čp.107/I známý jako hostinec „U Bílého lva“. Od konce 19. století se mu také říkalo „U Vostrých“ (podle tehdejšího majitele[356]). Rozložitý patrový dům vznikl asi sloučením více parcel, neboť zaujímal takto velkou parcelu odjakživa. Hostinec U Bílého lva získal svou konečnou podobu v roce 1757, kdy byl po velkém požáru města opraven. Další požáry v roce 1784 a 1813 patrně ale tuto barokní přestavbu setřely. Roku 1784 dům vyhořel spolu se stodolou.[357] V 2. polovině 20. století to už byla stavba bez větších ornamentů. V přízemí zůstal přesto zachován jednoduchý barokní portál s vytesaným datováním do roku 1757.[358] Uvnitř se nacházely cenné barokní klenby. Strop nárožní místnosti v přízemí zdobily štukatury.[359] Do dvora se vjíždělo buď průjezdem skrz hostinec, nebo samostatným vjezdem ze severní strany, z tehdejší Starobranské ulice naproti domu čp.105/I.[360]

Roku 1873 prošel dům zásadní přestavbou podle projektu zednického mistra Hynka Šmolíka.[361] Právě z roku 1873 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Kraft František, přístavba čp.107/I“. Další spisový materiál z roku 1904 je nazván „Vostrý Václav, stavba klosetu čp.107/I“, a z roku 1907 „Burdová Marie, oprava klosetu čp.107/I“.[362] Až do sklonku 20. století si dům i přes četné úpravy zachoval více méně klasicistní podobu. František Nový z čp.107/I obdržel 5. září 1919 stavební povolení na přestavbu lednice na obytnou místnost dle projektu F. A. Korce.[363] V říjnu 1928 schváleno městskou radou stavebně-požární opatření pro dům čp.107/I.[364] V listopadu 1929 městská rada vydala stavební povolení V. Novému na přestavbu a nástavbu nádvorní budovy v čp.107/I.[365] V lednu 1930 vydáno městskou radou užívací a obývací povolení pro V. Nového na nástavbu dvorního stavení v čp.107/I.[366] Okolo roku 1930, když se uvažovalo o stavbě nové městské spořitelny, existoval návrh zbořit hostinec U Bílého lva a postavit spořitelnu na jeho místě.[367] Plán nebyl realizován. Město ovšem během roku 1930 opravdu krátce zvažovalo objekt vykoupit do svého vlastnictví. V říjnu 1930 se městská rada usnesla vyzvat majitele hostince U Bílého lva předložit nabídku ceny na eventuální odprodej.[368] V listopadu 1930 pak byl dodán odhad ceny čp.107/I podle analýzy městské technické kanceláře. Dům ocenila na 330 000 Kč.[369] Jenže představy majitele čp.107/I asi byly jiné. Když městské radě koncem listopadu 1930 byla oznámena výše ceny, kterou V. Nový požadoval za čp.107/I, radní rozhodli, že se má jednat o jejím snížení.[370] Obecní správní komise se v lednu 1931 usnesla, že obecní spořitelně se sdělí výsledek jednání o koupi čp.107/I za účelem, aby eventuálně dům koupila a na jeho místě postavila novou budovu.[371] Jenže o týden později, v lednu 1931, bere obecní správní komise na vědomí, že spořitelna nemá o čp.107/I zájem, obec tudíž nereflektuje na jeho koupi.[372] Nakonec si spořitelna postavila své funkcionalistické sídlo na náměstí 5. května na okružní třídě, poblíž tehdy nově dobudovaného vlakového nádraží. Když 10. června 1932 jednalo obecní zastupitelstvo o záměru zbořit kvůli komunikačním potřebám Plzeňskou bránu, vystoupil František Lorenz s názorem, že pokud by se měla Plzeňská brána bořit, aby se tedy nechal zbořit i hostinec U Bílého lva a dům U Černovských čp.130/II, protože jsou podle něj také na překážku dopravě.[373]

21. ledna 1942 získal samostatné číslo popisné čp.200/I nádvorní objekt za budovou hostince. Seznam majitelů domů z doby okolo roku 1945 uvádí pro čp.200/I a čp.107/I stejného vlastníka (Václav Nový).[374] Objekt čp.200/I stával při výjezdu z Malého náměstí, uprostřed vzdálenosti mezi historickými objekty čp.107/I (hostinec U Bílého lva) a čp.130/II (Černá hospoda).[375] Je zde zachycen již na evidenční katastrální mapě z roku 1877.  Přidělení čísla popisného roku 1942 tak bylo ryze formálním úkonem, protože za protektorátu došlo k očíslování mnoha podružných objektů (kůlen, skladišť, chatek), které existovaly už dávno předtím. Do roku 1943 fungovala v domě čp.107/I hospoda U Bílého lva, pak už následoval jen postupný úpadek. V posledních letech zde měl podnik Pramen místnosti pro výchovu učňů, kromě toho tu bylo několik nevyhovujících bytů.[376] Obývaly je převážně romské rodiny. V listopadu 1982 už se mluví o blížící se demolici domu. Podle oznámení OOBH si to mělo vyžádat opatření 10 náhradních bytů pro nájemníky.[377] V roce 1982 podal zdejší nájemník Josef Giňa stížnost na špatný stav bytu v čp.107/I. Jak ale národní výbor odpověděl, stížnost je bezpředmětná, protože dům je zamýšlen pro demolici a už jsou přiděleny náhradní byty.[378] V únoru 1983 byl dům vystěhován.[379] V období únor-květen 1983 město přidělilo zdejším nájemníkům 9 náhradních bytů.[380]  Na konci roku 1983 započalo bourání. V listopadu 1983 se uvádí, že OOBH právě provádí demolici domů na Malém náměstí.[381] V lednu 1984 byla likvidace objektu dokončena.[382]  Na jeho místě pak vyrostl Hotel Bílý lev (viz níže).

2.4.2. Zbořený dům čp.108/I

Kromě starého hostince „U Bílého lva“ čp.107/I zanikly při výstavbě hotelu i další domy. Klasicistní[383] patrový dům čp.108/I stával v slepé bezejmenné uličce, jež vybíhala z náměstí v jeho jihovýchodním koutu (která možná fixovala trasu starobylé cesty, přehrazené ve středověku městským opevněním, viz úvodní pasáž této kapitoly o urbanistické historii Malého náměstí, též viz mapa). V roce 1784 objekt čp.108/I vyhořel a s ním i přilehlá stáj a stodola.[384] Jihovýchodní roh Malého náměstí byl stavebně poměrně nerozvinutý. Kompaktní uliční fronta tu náhle byla přerušena a zástavba nabývala až venkovsky rozvolněných proporcí. Dům čp.108/I stál kolmo na hostinec U Bílého lva, a to nikoliv přímo u veřejné komunikace, ale jsa oddělen předzahrádkou (takto ho ukazuje ještě letecký snímek města z roku 1925).

Vzhledem k dlouhodobým plánům na nové řešení východní strany náměstí byl objekt ponecháván prakticky „na dožití“, bez oprav. Na jaře 1973 (v období mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973) ovšem rada MěstNV zamítla záměr výkupu tohoto dosud soukromého domu od manželů Kočkových a doporučila provést výkup až po úplném vystěhování objektu.[385] V červnu 1980 se mluví o nutnosti najít zdejším obyvatelům náhradní byty, přičemž se zmiňuje možnost demolice, ale i rekonstrukce objektu.[386] V listopadu 1983 se uvádí, že OOBH právě provádí bourání domů na Malém náměstí.[387] V 1. pololetí 1984 použilo město investiční dotaci na výkup domu čp.108/I pro demolici. Demolice čp.108/I proběhla v 1. pololetí 1984 a vyšla na 233 000 Kčs.[388]

2.4.3. Zbořený dům čp.109/I

Naproti němu stával přízemní dům čp.109/I. I on roku 1784 poničil požár města (včetně stáje a stodoly).[389] V městském archivu se nachází složka z roku 1899, nazvaná „Štaif Josef, stavba stodoly čp.109/I“.[390] Josef Štaif obdržel 2. března 1921 stavební povolení na přestavbu krovu dle projektu Josefa Žoura.[391]

Během 1. pololetí 1973 zaplatilo město 83 000 Kčs za výkup tohoto objektu a souvisejícího pozemku.[392] V roce 1973 tak dosud soukromý objekt přešel pod komunální Domovní správu.[393] Dům měl být ponechán na dožití a při vhodné příležitosti zbořen, aby uvolnil prostor pro novou výstavbu, tehdy ještě plánovaný kulturní dům (viz níže). Počátkem roku 1980 se uvádí, že manželé Šteifovi, kteří v tomto domě původně bydleli, si dokončili v prosinci 1979 stavbu nového rodinného domku čp.790/III Za Rakováčkem. Jejich původní bydliště bylo vykoupeno s předpokladem demolice.[394] Objekt čp.109/I nakonec byl zbořen rovněž v 80. letech, před výstavbou hotelu Bílý lev.

2.4.4. Zbořený dům čp.110/I (židovská modlitebna)

Na nároží Malého náměstí a Sladovnické ulice stál klasicistní dům čp.110/I. V 19. století zde fungovala židovská modlitebna. Zbořen byl roku 1983. Pak se zde nacházela proluka, která byla počátkem 21. století zdařile zastavěna bytovými domy čp.226/I, čp.227/I a čp.228/I. Podrobný popis se nachází v kapitole „Sladovnická ulice“.

2.4.5. Příprava asanace východní strany Malého náměstí (plánovaný Dům kultury)

O východní stranu Malého náměstí projevili urbanisté za komunistického režimu zájem už v 50. letech 20. století. V roce 1954 město pověřilo mladého architekta V. Štrunce vypracováním studie přestavby náměstí s umístěním kulturního domu a divadla.[395] V roce 1958, když město prožívalo vrcholný rozmach, sycený industrializací a přílivem nových obyvatel a z toho plynoucí investiční aktivitou, byla otázka vystavění domu kultury oživena při debatě na plénu, kdy ji zmiňuje člen MNV Rudolf Burda.[396]  V prosinci 1959 město deklaruje záměr zařadit tuto akci do plánu na III. pětiletku, ale je to prý ještě nutné definitivně dojednat.[397] Myšlenky na monumentální kulturní stánek pak okolo roku 1960 přejal asanační plán města, vypracovaný v Státním projektovém ústavu tehdy pod vedením ing. K. Štíchy.[398] Východní strana Malého náměstí měla být nemilosrdně zbořena a celá plocha náměstí zmenšena. Kulturní dům by zaplnil celou východní stranu Malého náměstí, přičemž by byla zrušena Sladovnická ulice a rovněž původní cesta vybíhající z jihovýchodního koutu náměstí k bývalým městským hradbám (dnes pěší cesta od hotelu Bílý lev k supermarketu Billa). Kulturní dům by tak vybíhal předsazeným traktem výrazně do hloubky náměstí, téměř až k sloupu sv. Jana Nepomuckého. Vyžádal by si i demolici domu čp.1/II. Zadní fasáda domu kultury měla hledět přímo do Jiráskovy ulice.[399]  Dne 9. prosince 1960 dokonce kvůli plánované výstavbě vyjeli představitelé rokycanské radnice do Ostrova nad Ohří, aby se nechali inspirovat tamní monumentální architekturou socialistického realismu.[400]

Tyto plány se naštěstí neuskutečnily. Mimo jiné i kvůli ekonomické stagnaci Československa počátkem 60. let a specificky kvůli kolapsu hospodářského modelu, podle kterého měly Rokycany být rapidně rostoucím centrem pro zaměstnance hrudkoven v Ejpovicích. Ještě v březnu 1961 národní výbor deklaroval, že „prověří“ možnost zařadit tuto akci do plánu III. pětiletky.[401] Zároveň ale vedení města v březnu 1961 přiznalo, že pro plánovaný kulturní dům nenalezlo investora. V centrálně řízené ekonomice, jakou tehdy Československo bylo, obec nemohla zadat ani pořízení projektové dokumentace na případnou výstavbu kulturního centra, pokud neměla jasného investora. I mezi představiteli rokycanské radnice nebyli navíc všichni přesvědčeni o nutnosti zbudování takového zařízení. Například pan Bláha považuje za nešťastné budovat kulturní dům na Malém náměstí, kde by si vyžádal demolice a nutnost najít náhradní byty pro tamní obyvatele. Předseda národního výboru Titl navrhl požádat o finanční pomoc při výstavbě domu kultury Ústřední radu odborů.[402] Všechno to ale byly už spíš jen „ústupové boje“, protože ekonomické problémy tehdejšího Československa silně omezily investiční možnosti a faktický krach ejpovických hrudkoven zase zamýšlenému kulturnímu domu sebral silného sponzora.

Koncem 60. let úvahy o zbudování domu kultury načas znovu ožily. V dubnu 1968 se mluví o tom, že MěstNV bude na roky 1971-1980 prosazovat realizaci výstavby kulturního zařízení s kinem, hotelem a restaurací. Podnik Restaurace v téže době už zařazuje hotelovou část objektu do svého výhledového plánu. Měl přijít na 3 000 000 Kčs a s realizací se počítalo v roce 1972.[403] Při projednávání revize územního plánu v roce 1968 se město definitivně rozhodlo pro lokalitu na Malém náměstí (místo původně zvažovaného prostoru u náměstí 5. května, na místě tehdejšího hotelu Libuše, kde se předpokládala výstavba obchodního domu, viz kapitola „okružní třída“). Dne 31. července 1968 uložila rada MěstNV odboru výstavby projednat finální umístění objektu kina a hotelu na tehdejším náměstí J. Fučíka a svolat schůzi s podnikem Restaurace a Krajským filmovým podnikem ohledně zajištění prostředků. Dne 25. září 1968 pak rada MěstNV projevila souhlas se zvoleným staveništěm a stanovila, že v 1. čtvrtletí roku 1971 by mělo být (po nutných výkupech pozemků a demolicích) předáno vybrané stavební firmě.[404] Dne 28. prosince 1968 se rada MěstNV seznámila s další informativní zprávou o výstavbě kulturního domu, hotelu a kina. Další zpráva byla předložena na schůzi 4. února 1969.[405] V roce 1969 plány budoucího areálu nabývaly konkrétnějších kontur. Jeho součástí mělo být velké kruhové kino, které v době válečného ohrožení mělo sloužit i jako kryt civilní obrany. Investory by tak byl štáb Civilní obrany a Krajský filmový podnik. Písemně již prý bylo potvrzeno finanční krytí. Projekt vypracovali ing. Gloserová a ing. Jungman. Odhadované náklady na nové kino měly dosáhnout 7 700 000 Kčs.[406]

Do roku 1975 měla ke kinu přibýt i budova hotelu, kterou by zajistil podnik Restaurace a jídelny, a také vlastní kulturní dům. MěstNV již projednal s ONV i možnost výhledového zařazení výstavby kulturního domu v Rokycanech do plánu. V listopadu 1968 se konalo kvůli tomu jednání v Praze a Ústřední rada odborů pověřila MěstNV v Rokycanech, aby do května 1969 předložil projekt kulturního domu a seznam podílníků z řad místních podniků. Dle zprávy z února 1969 se už prý vedla jednání s podniky Kovohutě, RND a Škoda.[407] Na rok 1969 už navrženo na výstavbu komplexu vyčlenit z fondu rozvoje a rezerv MěstNV 400 000 Kčs.[408] Dle výhledového harmonogramu investic z roku 1969 se předpokládala výstavba kruhového kina na roky 1970-1975, přičemž už v letech 1969-70 měl proběhnout výběr staveniště.  Investory by byly Filmový podnik a Civilní obrana. V roce 1969 také měl být zajištěn projekt přilehlého hotelu a kulturního domu. Na roky 1969-1970 se plánovala příprava staveniště pro hotel a kulturní dům. Vlastní stavba se plánovala mezi roky 1970-1980. Zde by investorem bylo město, ONV a místní podniky.[409] Dne 22. července 1969 jednala o postupu přípravných prací na stavbě hotelu rada MěstNV. Další informativní zprávou na toto téma se rada MěstNV zaobírala 7. října 1969. V té době již prý bylo zadáno zpracování projektu a probíhají jednání se zainteresovanými stranami.[410] Příprava projektu hotelu, kina a domu kultury byla zařazena do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970, zveřejněného v prosinci 1969. V rozpočtu se na tento účel připravilo 1 200 000 Kčs. Současně se na rok 1970 očekávala příprava staveniště kina (respektive krytu CO).[411] V programovém prohlášení místní Národní fronty, KSČ a MěstNV z února 1969 se mluví o nutnosti výstavby „kulturního domu spojeného s hotelovou částí a kruhovým kinem v prostoru náměstí J. Fučíka.“ Šlo o vpravdě megalomanský projekt. Jeho součástí měla být vinárna, kavárna a další zařízení.[412]

V roce 1969 Městský národní výbor skutečně uzavřel dohodu s místními podniky a okresním výborem o spolufinancování stavby kulturního zařízení.[413] Roku 1970 se pak podnik Kovohutě zavázal, že v následujícím období přispěje na účely zbudování tohoto komplexu 2 000 000 Kčs.[414] V červnu 1970 již se uvádí, že tento závazek Kovohutě splnily.[415] Už roku 1969 přispěl ONV městu 25 000 Kčs na přípravné práce. MěstNV za rok 1969 na pořízení různých architektonických a urbanistických studií vynaložil 79 000 Kčs.[416] Dle informace pana Petráčka, kterou přednesl na plénu MěstNV v prosinci 1970, stále probíhalo sdružování potřebných financí na výstavbu kulturního domu. Zatím prý přispěl ONV a MěstNV.[417] Dle informací z dubna 1972 se stále otázka výstavby domu kultury projednávala, ale s výstavbou nového kina se už nyní počítalo jen „výhledově“. Jak navíc přiznal předseda MěstNV Karel Hirsch, výstavba kulturního domu byla závislá na výstavbě plaveckého bazénu (předpokládala totiž zbourání původního objektu lázní, stojících poblíž mostu před Padrťský potok), a demolice lázní zase závisela na zajištění náhradních bytů pro obyvatele okolního bloku zástavby.[418]  Podle podkladů z října 1972 si měly demolice Kozlerovy ulice (východní část dnešní Jiráskovy ulice) a prostoru Malého náměstí (kvůli domu kultury) vyžádat zrušení 36 bytů.[419] V září 1973 se zmiňuje, že v kapitole sdružené finanční prostředky disponuje město sumou 74 973 Kčs určenou na „přípravu staveniště pro kulturní účely“.[420] Pro rok 1974 se zase uvádí, že ze sdružených finančních prostředků šlo na „přípravu staveniště pro kulturní účely“ 13 000 Kčs.[421] Jinak se ale po roce 1973 v Rokycanech už o kulturním domě příliš nemluvilo, naopak se konkretizoval projekt výstavby nového hotelu. Z finančních i „kapacitních“ důvodů ale na tuto investici i protentokrát nedošlo.[422] Na přelomu let 1973-1974 (mezi 18. prosincem 1973 a 22. lednem 1974) se otázkou výstavby kulturního domu zabývala rada MěstNV.  Vzala na vědomí informaci o přípravě výstavby. Konstatovala, že akce není reálná ani v příští pětiletce. Město prý proto uvažuje o úpravě budovy sokolovny v Jiráskově ulici na „kulturně-tělovýchovné zařízení“ s tím, že požadavek na výstavbu nového kulturního domu bude uplatňovat i nadále.[423] V roce 1974 se také načas uvažovalo, že by pro výstavbu kulturního domu, původně plánovaného do prostoru nedalekého Malého náměstí, mohl být využit blok u městských lázní, tedy o pár desítek metrů severovýchodně, už vně historického jádra. Na jaře 1974 (mezi 2. dubnem a 11. červnem) rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby provést odhad objektů nutných k demolici pro výstavbu kulturního domu. Šlo o domy čp.13/II, čp.15/II ,čp.16/II, čp.17/II a 157/II (o nich více v podkapitole „zástavba před bývalou Pražskou branou“). Vedoucímu odboru plánovacího a finančního uložila zajistit finance na výkupy těchto nemovitostí v roce 1975 s tím, že pak by byly provedeny demolice.[424] Záměr ale nedospěl do realizace a kulturní dům v Rokycanech nebyl nikdy postaven. Nakonec došlo skutečně jen ke generální opravě a adaptaci sokolovny pro společenské účely (o ní viz kapitola „okružní třída“).

 2.4.6. Hotel Bílý lev čp.107/I

Bohužel krátce před pádem komunistického režimu se přece jen technokratům v politických a inženýrských kruzích podařilo východní stranu Malého náměstí zničit. Dlouholeté asanační plány došly realizace v poslední dekádě normalizačního režimu. Nikoliv v podobě kulturního domu s kinem, ale hotelu Bílý lev. Vyřešila se tím dlouholetá nedostatečnost ubytovacích kapacit v okresním městě. I v tomto případě se jednalo o dlouhou dobu zvažovanou investici. O výhledové nutnosti zbudovat v Rokycanech hotel o kapacitě zhruba 120 lůžek se mluvilo již ve výhledovém plánu podniku Restaurace na 4. pětiletku (1966-1970). Jeden čas se pro tento účel uvažovalo i o lokalitě na náměstí 5. května, kde ovšem později vyrostlo sídlo komunistické strany (nyní ZUŠ, viz kapitola „okružní třída“).[425]

Po demolicích posledních původních domů započala v roce 1985 na uvolněné ploše výstavba hotelu Bílý lev.[426] Dle materiálů z prosince 1985 měla ale výstavba „ubytovny“ na místě domu U Lva začít až v roce 1986.[427] V prosinci 1988 už se dokončuje fasáda nového hotelu a probíhá montáž vzduchotechniky (dodaly Závody na výrobu vzduchotechnických zařízení Milevsko).[428] Dne 14. února 1989 schválila rada MěstNV, že nový hotel na náměstí Julia Fučíka bude pojmenován Bílý lev.[429] Svůj souhlas potvrdila rada MěstNV i na své schůzi 11. dubna 1989.[430] Během roku 1989 město získalo na výstavbu dotaci 223 900 Kčs a dalších 500 000 Kčs z Fondu cestovního ruchu na vnitřní vybavení. Podle jiného dobového pramene ale vybavení ubytovny stálo v roce 1989 celkem 775 000 Kčs (z toho 603 000 Kčs uhrazeno z dotace z Fondu cestovního ruchu a 120 000 Kčs z dotace ONV).[431] V září 1989 již je budova prakticky hotova, probíhaly jen dokončovací a úklidové práce.[432] Pro veřejnost se hotel otevřel 15. prosince 1989.[433] V červenci 1990 na stěnu hotelu směrem k domu čp.1/II nainstalován velký neonový nápis „HOTEL“ o výšce písmen 1,5 metru.[434]

Namísto patrového barokního hostince povstalo na východní straně Malého náměstí čtyřpodlažní deskové průčelí novostavby. Skelet hotelu, postavený podle návrhu ing. arch. Václava Drchala[435] z KPO Plzeň, dokumentuje úpadek soudobé architektury, která ani přes evidentní snahu o vytvoření důstojné a reprezentativní hotelové budovy, dokonce i s jistým úsilím o osobitější, netypizovaný architektonický výraz, nedokázala absolutně vnímat širší urbanistické a památkové aspekty novostavby, jež tak závažně rozrušila intimní prostředí Malého náměstí. Šlo o vědomý útok na rostlou individuální zástavbu městského jádra, který normalizační režim v poslední dekádě své existence stupňoval v mnoha jiných historických městech v Československu. Agresivita hotelu vůči svému okolí se paradoxně neprojevila ani tak v naddimenzované hmotě novostavby, kdy celou jednu stěnu náměstí vyplnil čtyřpodlažní monolit. Zrovna toto by se dalo za určitých okolností obhájit coby vědomý pokus dát náměstí novou orientaci tak, aby místo dosavadní funkce pouhého předpolí většího Masarykova náměstí získalo vlastní akcent. Architekt se snad pokoušel velkorysými hmotovými dispozicemi „přepólovat“ náměstí, nově definovat jeho východní stranu, otočit tento městský rynek k východu a učinit z hotelového objektu novou dominantu, jakýsi protipól tradičním dominantám radnice a kostela, k níž by se po obou „odvěsnách“ trojúhelníkovitého prostoru náměstí přibližovaly nižší historické domy. Ani tento možný, byť radikální a poněkud anachronický, záměr, ale hotel Bílý lev nenaplnil. Daleko horším prohřeškem byl totiž ústup od historické uliční čáry a z toho plynoucí narušení sevřeného účinku původního náměstí. Vznikl objekt solitérní, který na severní straně zbytečně pohledově odkryl vstup do náměstí z Pražské ulice (Starobranské ulice) a vystavil tak z náměstí pohled na nevábný prostor na místě bývalých lázní, tehdy rovněž postižený plošnými demolicemi, se vší periferní banalitou a prázdným prostorem s utilitární novou komunikací přes Padrťský potok (foto z r. 1990). Podobnou jizvu odkryl hotel na svém jižním křídle, kde po demolicích z 80. let dočasně zmizela celá zástavba Sladovnické ulice. Do náměstí tak pohledově pronikla neestetická tovární architektura bývalých městských sléváren (později Škoda Rokycany) v Růžičkově ulici (viz podkapitola „zástavba před bývalou Pražskou branou“). Pokud snad novostavba hotelu aspirovala na to být novou dominantou historického jádra města, tak právě tímto narušením kompaktní uliční čáry, svůj účinek ihned oslabila. Nezvládnuté je taky řešení parteru hotelu. Místo logického zapojení novostavby do prostoru náměstí (jak se o to aspoň pokusil za pomocí moderního podloubí autor obchodního domu Žďár, budovaného ve stejné době na západní straně Masarykova náměstí), byl parter hotelu od náměstí izolován těžkopádnou terasou, jakýmsi zvýšeným robustním ochozem, navíc s rozpačitým využitím, nijak nepropojeným s pouličním ruchem. Při výstavbě hotelu byly navíc odtěženy cenné sídelní vrstvy, které mohly fixovat nejstarší stavební vývoj města od raného středověku. Hotel Bílý lev je v mnoha ohledech ostudným a cizorodým implantátem „panelového“ urbanismu.  Součástí projektu bylo i jeho další rozšíření směrem do Jiráskovy ulice, které se plánovalo po zamýšlené demolici domu čp.1/II, což se naštěstí neuskutečnilo.

Hotel (původně označovaný jako „ubytovna“) měl mít kapacitu 72 lůžek. Nakonec zde vzniklo 78 lůžek v dvoulůžkových pokojích s koupelnou. Zpočátku stála jedna noc v hotelu 105 Kčs (s přistýlkou 130 Kčs). Přízemí vyplnila velká restaurace II. cenové skupiny pro 60 lidí a dva salonky o 25 místech.[436] Do konce roku 1991 provozoval hotel podnik Hotely a Restaurace, od 1. ledna 1992 pronajalo město hotel Antonínu Wimmerovi ze Švýcarska, rokycanskému rodákovi, na 5 let. Po uplynutí doby pronájmu pak radnice zveřejnila na úřední desce záměr pronájmu otevřený pro libovolné uchazeče. Wimmer s tím nesouhlasil a odstoupil od zájmu o získání hotelu do pronájmu na další období. Hotel pak do pronájmu získal Josef Kebrle na 10 let (do roku 2007) za 120 000 Kč na rok (+ inflační doložku).[437] V 90. letech 20. století uvažovalo město o přestavbě hotelu tak, aby lépe zapadl do historického prostředí Malého náměstí. V podobném duchu se bavili městští zastupitelé na svém jednání v listopadu 1995. V rámci tehdy projednávané studie rekonstrukce Masarykova náměstí padl i návrh upravit Malé náměstí, a to snížením střechy hotelu Bílý lev a jinou barevnou úpravou fasády této budovy.[438] Tyto úvahy si město mohlo dovolit i proto, že po roce 1989 hotel zůstal v majetku obce. Jenže k takto koncepční revizi normalizační architektury město nikdy nepřikročilo. Místo toho se tu prováděly značné investice do interiérů. V roce 2003 provedlo město nákladem 700 000 Kč rekonstrukci vnitřních prostor v 3. patře hotelu.[439] V dubnu 2003 schválili zastupitelé převod 600 000 Kč na tento účel (oprava pokojů v hotelu Bílý lev).[440] Oprava sestávala z výměny oken a přestavby příslušenství.[441] Nejenže ale chyběly peníze na celkovou přestavbu hotelu, dokonce i prostá údržba hotelu byla pro města finančně neúnosná. Podnik zůstával spíše nevýdělečný. V prosinci 2004 zastupitelstvo rozhodlo, že objekt prozatím neprodá.[442] Zájem o jeho převzetí přitom projevila v listopadu 2004 firma Kovohutě Rokycany.[443]

V té době ovšem budova potřebovala výrazné rekonstrukční práce. Jen tak se mohla pozdně socialistická ubytovna proměnit na skutečně moderní a reprezentativní hotel.  Nezávislá auditorská firma (BDO FINKONSULTING s.r.o.[444]) odhadla náklady na takovou opravu na 5 000 000 Kč, nájemce hotelu firma TEHOR, odhadovala nutné investice na 3 600 000 Kč. Nejvýraznější změny potřebovala ubytovací část, kde kromě třetího patra byly pokoje stále vybaveny přesluhujícím socialistickým nábytkem. Výrazné investice také vyžaduje kuchyně.[445] Konkrétně studie TEHORu navrhovala modernizovat okna a sociální zařízení v 1. a 2. patře (odhadovaný náklad 1 200 000 Kč), doplnit nábytek (270 000 Kč), provést generální rekonstrukci kuchyně i s umývárnou nádobí (1 244 480 Kč), vyměnit okna v přízemní restauraci (250 000 Kč), rekonstruovat záchody v přízemí u restaurace (200 000 Kč), úpravy a zvětšení salónků (50 000 Kč), přestavbu recepce (50 000 Kč). Celkem 3 595 240 Kč.[446] Rozhodnuto proto, že nájemce hotelu, společnost Tehor zaplatí městu dopředu dříve poskytnutou půjčku a z těchto peněz začne obec s opravou objektu, přičemž nejprve měla projít rekonstrukcí první a druhé patro hotelu. Mělo jít zpočátku o výměnu oken a přestavbu záchodů a koupelen. Odhadované náklady na tyto práce činily 630 000 Kč.[447] Na rok 2005 zastupitelstvo na opravu hotelu odsouhlasilo 1 000 000 Kč, na další léta 4 000 000 Kč.[448] Dne 12. září 2005 městská rada konkretizovala chystanou další etapu rekonstrukce budovy, a to 2. nadzemního podlaží (tedy 1. patro). Její součástí neměla být obměna mobiliáře. Do výběrového řízení se přihlásily tři firmy, které podaly nabídky okolo 1 400 000 Kč. Městská rada vybrala firmu VAKOS s nabídkovou cenou 1 351 627 Kč.[449] Problémem ale byly finance. V rozpočtu totiž město disponovalo jen 1 000 000 Kč. Rada města proto přijala upravený harmonogram. Od října 2005 měla začít výměna oken hotelu za odhadovaných 200 000 Kč, pak by přišla na řadu úprava sociálních zařízení, která by skončila do závěru roku 2005. Plánované pořízení nového nábytku (psacích stolů s přípojkami na internet) se odložilo.[450]  Firma VAKOS se měla ujmout rekonstrukce sociálních zařízení v tomto patře s náklady maximálně 780 000 Kč. Vlastní obměnu oken dostala zadánu firma GATOS (náklady vyčísleny na maximálně 185 000 Kč). 20. října 2005 výměna oken v 1. patře začala.[451] V říjnu 2005 pak městská rada přidělila zakázku na stavební úpravy koupelen a WC v 2. nadzemním podlaží firmě VAKOS, s.r.o., ale v této redukované fázi jen za maximální cenu do 780 000 Kč. Realizace měla proběhnout od 14. listopadu do 20. prosince 2005. Kvůli úspoře nákladů byl redukován rozsah oprav a zvoleny levnější technologie.[452] Městská rada naopak na provedení úprav hotelu (výmalba) přesunula v listopadu 2005 změnou v obecním rozpočtu 33 000 Kč.[453] Na rok 2006 v návrhu obecního rozpočtu určeno na opravy hotelu 823 000 Kč.[454] Do budoucna navrhoval provozovatel hotelu, společnost Tehor, ponechat 1. patro v původním stavu tím, že zdejší pokoje budou nabízeny za turistické ceny, ostatní patra se mají perspektivně změnit na vhodné ubytování i pro manažerské klienty.[455]

8. září 2006 vypsalo město výběrové řízení na výměnu oken v budově hotelu. Výsledky tendru byly  vyhlášeny 25. září 2006. Zakázku získala firma GATOS z Hrádku s nabídkovou cenou 352 761 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 30. listopad 2006. Další výběrové řízení, konkrétně na hygienické zařízení v hotelové restauraci, město vypsalo 8. září 2006, vítězná firma vybrána také 25. září 2006. Tuto zakázku dostala společnost PET STAN 99, s.r.o. z Rokycan za cenu 388 113 Kč. Termín dokončení 24. listopadu 2006 nakonec byl zkrácen o 2 dny. Cena dodržena.[456]  Dne 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo města o změně obecního rozpočtu. Díky vyšším příjmům z prodeje nemovitostí mohlo město přesunout 350 000 Kč na pořízení projektu přestavby hotelu Bílý lev.[457] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že částka 70 000 Kč má jít na studii hotelu Bílý lev. Předpokládaná realizace v 1. čtvrtletí 2007.[458] V rozpočtu na rok 2007 město na studii rekonstrukce hotelu počítalo s částkou 84 000 Kč, z čehož nakonec utraceno 83 090 Kč.[459] Dne 13. srpna 2007 vzalo zastupitelstvo města na vědomí koncepci přestavby tohoto hotelu a uložilo na tuto akci odboru rozvoje města usilovat o získání dotace.[460] Dne 21. dubna 2008 městské zastupitelstvo schválilo použití ušetřených financí z mezd z roku 2007 ve výši 1 612 824,95 Kč na rekonstrukci budovy hotelu Bílý Lev.[461] Potom dne 23. července 2008 město oznámilo, že bude v roce 2008 realizovat akci stavební úpravy kuchyně v I. NP v hotelu Bílý Lev. Zájemci o zakázku se mohli přihlásit do 6. srpna 2008.[462] Mělo jít o investici v hodnotě 711 000 Kč.[463] Dne 12. září 2008 město oznámilo, že v roce 2008 hodlá taky provést výměnu oken (plastová okna) v této budově. Uchazeči o zakázku se mohli přihlásit do 22. září 2008.[464] V roce 2011 byla městem přidělena zakázka na rekonstrukci výtahu v objektu hotelu. Výběrové řízení vyhrála firma Výtahy VOTO z Plzně s nabídkovou cenou 886 020 Kč.[465] V roce 2013 provedla firma EURO VÝTAHY z Prahy výměnu výtahu v budově hotelu za 635 000 Kč bez DPH.[466]

Hotel Bílý lev je jedním z několika realizovaných objektů, které předpokládal asanační plán výstavby „Rokycany-střed“ vypracovaný počátkem 80. let plzeňským Stavoprojektem. Právě oblast jihovýchodního koutu historického jádra, v okolí Malého náměstí, se stala jednou ze zón, kam komunističtí projektanti po plošných demolicích umisťovali novou výstavbu, jež měla tuto lokalitu proměnit na moderní „socialistické“ město. V rámci 3. a 4. etapy této asanační kampaně měla být v jihovýchodním sektoru historického jádra postavena i nová knihovna, parkoviště, vícepodlažní garáže, bytové domy sídlištního typu a hotel.[467] Realizaci všech plánovaných budov přerušil až pád komunistického režimu.  V květnu 1990 se na plénu MěstNV konstatuje, že sice ještě v roce 1990 se měla na Malém náměstí zahájit výstavba nové knihovny, ale že celý projekt zatím je pozastaven.[468]

Plochy po demolovaných domech čp.110/I a čp.111/I (podrobný popis v kapitole „Sladovnická ulice“) zůstávaly až do počátku 21. století nadále volné. Teprve pak byla postupně obnovena v Sladovnické ulici zástavba.

3. Ostatní stavby na Malém náměstí

3.1. Sloup sv. Jana Nepomuckého

Plochu náměstí člení nebo členily i další stavební a umělecké artefakty a technická městská architektura. V těžišti rynku dodnes stojí renesančně-barokní sloup se sochou svatého Jana Nepomuckého (foto z r. 2003). Byl tu postaven roku 1709 na náklad měšťana Jana Romana Antonína Vodňanského jako předzvěst budoucího silného kultu tohoto světce v Čechách (kanonizován až roku 1729). Nepomucký kult v Rokycanech zesílil po roce 1721. Onoho roku se totiž uzdravila Marie, dcera Sibyly Zdeňky Robové rozené Widerspergové z Widerspergu, poté co jí byla do jídla přimíchána hlína z hrobu Jana Nepomuckého, kterou dovezl děkan Daniel Rydl z Prahy.[469] Statue se skládá z jednoduchého sloupku, vyrůstajícího z hranolovitého podstavce. Sloup je ukončen jemně modelovanou korintskou hlavicí a vlastní soškou Jana Nepomuckého. Po stránce umělecké převyšuje tato socha i skulptury z Mariánského sloupu na Masarykově náměstí, nemůže se mu ale rovnat v celkovém účinu. Spíše skromný sloupek s Janem Nepomuckým se totiž v souboji s arogantní hmotou hotelu Bílý lev výrazněji v kompozici Malého náměstí neuplatňuje. Sloup je státem chráněnou památkou. Na jeho podstavci je vytesán český nápis: „KE CZTI A CHWALE NEJSWETEJSSI TROJICE A SWATEHO IANA NEPOMUCKEHO OD IANA ROMANA ANT.WODNIANSKYHO Z WILTFELDV A ANNY MANZELKY ROZENE Z HIRSENFELDV. LETHA PANE 1709.“[470] Podle A. Podlahy roku 1900 a dokonce ještě podle V. Černé v roce 1946 nebyla poslední slova nápisu (tedy LETHA PANE 1709) čitelná.[471] Rodina Vodňanských sídlila v domě čp.118/I na jižní straně náměstí.[472]

Směrem k domu čp.103/I U Bílého čápa se na podstavci sochy nachází další nápis: „Ke Czti a chvale Svateho Janna Nepomuckeho Renowirowano Anno 1758 Dne 20. Mage.“ Tato sekundární oprava se může dát do souvislosti s požárem města roku 1757, kdy mohla být socha poškozena ohněm. Socha byla opravována podle K. Hofmana i v roce 1768.[473] Další opravu zažila okolo roku 1900. Už 24. prosince 1893 žádá děkan Ed. Raus město o opravu sochy sv. Jana Nepomuckého na náměstí a dodává, že z historických důvodů je nutné ji zachovat do budoucna. Přesto existovaly i plány na vytvoření zcela nové sochy. Nakonec naštěstí zvítězila konzervativní varianta opravy. V roce 1900 nabídl pražský sochař Karel Vlačiha, že restauraci skulptury provede.[474] Vlačiha měl dobré reference, ještě před svým angažmá v Rokycanech se podílel na opravě sochy Panny Marie na Hradčanském náměstí v Praze, sochy sv. Jana Nepomuckého v Písku nebo chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Později se například účastnil obnovy Anežského kláštera v Praze.  Po dobu oprav byla socha sejmuta a uložena v kůlně u nedalekého domu čp.118/I, kde byla ovšem (nikoliv vinou Vlačihy) poškozena. Při opravě byl pod sochu vložen nový sloup (podstavec s historickými nápisy ale ponechán). 12. prosince 1902 pak sepsán kolaudační protokol.[475] Na jižní straně podstavce sochy zanechal Karel Vlačiha svou kamenickou značku, připomínající písmeno W. Další oprava sochy proběhla roku 1936.[476] V roce 1973 socha opět renovována.[477] Práce tentokrát provedl sochař A. Klempíř z podniku Dílo Praha.[478] Za opravy sochy zaplatilo v roce 1973 město 19 000 Kčs.[479] Od KNV město v roce 1974 obdrželo mimořádnou dotaci 1 000 000 Kčs, z níž na opravu sochy určena menší, nespecifikovaná částka.[480]

Kolem sochy bývala dlouho kovaná mříž, výrobek klabavských železáren. Roku 1968 ji kdosi ukradl.[481] Počátkem 21. století byla mříž obnovena. V červenci 2002 probíhá na trávníku okolo sochy hloubení příkopu.[482] Tehdy došlo také k vykácení okolních okrasných keřů. Šlo o dvě vysoké jehlancovité thuje, které postupně dosáhly výšky hřebene střech okolních domů a sloup zastiňovaly. Luděk Krčmář zároveň uvádí, že roku 2002 byl originál sochy uložen v depozitáři rokycanského muzea a na sloup osazena kopie z umělé pryskyřice.[483] Dne 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo města přidělit na rok 2007 částku 17 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací na opravu sochy.[484] Další pravidelnou opravou prošla socha roku 2014. Provedl ji Karel Granát ze Starého Plzence, který zároveň opravil i druhou rokycanskou sochu Jana Nepomuckého (na nábřeží u Pražského mostu).[485]

3.2. Kašna

Vedle sochy se nacházela studna. Ta byla zřízena obcí někdy v letech 1886-1906 jako jedno z pěti veřejných zařízení tohoto druhu, které zásobovalo měšťany pitnou vodou.[486] Sem vedl starý obecní vodovod z rybníku Ježek na Jižním předměstí (viz mapa z roku 1901). Po rozboru ale nechala roku 1920 obec na studnu pověsit tabulku upozorňující, že voda není vhodná k pití.[487] Dnes už studna neexistuje.

Na ploše náměstí stála i kašna. Ta historicky poslední tu byla dle K. Hofmana postavena roku 1852.[488] Podle jiného pramene ale už roku 1839 nahradila kamenná kašna původní dřevěnou kašnu na tomto náměstí.[489] Nová kašna byla každopádně kamenná, čtverhranná, se středovým sloupkem. Stála před domem čp.116-117/I v jihovýchodním rohu náměstí. Napájelo ji taky potrubí z rybníku Ježek u Kamenného Újezdu, které bylo až do 20. let 20. století jediným městským vodovodem. 15. listopadu 1932 byla odstraněna.[490] Podle Jana Šáry kašna z náměstí zmizela už roku 1931.[491] To ale není správný údaj, protože ještě počátkem listopadu 1932 se městská rada zmiňuje o tom, že vzhledem k nedostatku financí má starosta určit, které investice na mimořádné práce se v roce 1932 ještě provedou, ale určitě se má provést odstranění kašny z Wilsonova náměstí.[492]

3.3. Další stavby

21. října 1925 povolila městská rada na Malém náměstí výstavbu čerpací benzinové stanice.[493] Šlo o drobnou stavbu, vlastně jen stojan. V 2. polovině 20. století tyto drobné čerpací provozovny zrušeny. Na konci 20. století doplnil prostor Malého náměstí sloupek s hodinami, umístěný do jeho jihovýchodního koutu, před vchod do hotelu Bílý lev. Instalaci hodin provedla v říjnu 1993 firma TIMESERVICE. Investici platila Česká spořitelna, která v té době chystala výstavbu svého sídla, právě zde na jihovýchodním nároží Malého náměstí. Bílý sloup s hodinami řízenými rádiem představoval nový typ této drobné architektury, do té doby v Rokycanech neznámý.[494]

4. Technický vývoj náměstí

První osvětlení rokycanského náměstí prý instalováno už roku 1831. Původně fungovalo jen na náměstí, pak v tehdejší Pražské a Plzeňské ulici (dnešní ulice Míru), celkem šlo o 13 lamp.[495] Malé náměstí bylo poprvé vydlážděno roku 1852, přičemž pruh na severní straně s průtahem státní silnice kostkami, zbytek kamennými valouny (kočičí hlavy).[496] Šlo o součást širší investiční akce, kterou město podniklo v roce 1852 za purkmistra Františka Mudry (1850-60). Poté, co část města (hlavně náměstí) byla vydlážděna už v roce 1836, se v tomto roce provedlo nové vydláždění a zřízení chodníků a to i v některých hlavních ulicích. Tato akce přišla na 6000 zlatých.[497]

V roce 1914 se uvádí, že nynější Malé náměstí a další ulice budou předlážděny. Město na to dostalo od státu subvenci 15 000 K. V Rokycanech byla v té době chatrná dlažba na průtahu erární silnice, konkrétně v jižní části Mostecké ulice (nyní Pražská, severně od mostu přes Padrťský potok), u samotného mostu přes Padrťský potok, na dnešním Malém náměstí a v dnešní ulici Míru. Tady všude byla nutná oprava dlažby. Dále bylo nutno nově vydláždit 20 běžných metrů komunikace před Plzeňskou branou. Celkové náklady na tuto investici odhadovány na 40 000 K. 20. února 1913 město požádalo o státní dotaci. 13. března 1914 ministerstvo veřejných prací schválilo příspěvek 15 000 K. V uličních úsecích měla být provedena předlažba v délce 547 m o šířce 6 m, na Malém náměstí to měla být dlažba v úseku 137 m o šířce 7 m. Na dlažbu měly být použity žulové kostky. V dubnu 1914 o přijetí dotace jednalo obecní zastupitelstvo, v městských lomech už prý jsou připraveny kostky. Stará dlažba se měla použít na postranní ulice. Návrh na přijetí subvence pak schválen.[498] Práce ale patrně nebyly provedeny kvůli vypuknutí 1. světové války. Ještě v březnu 1915 totiž sděluje obecnímu zastupitelstvu starosta města, že byla podána žádost o státní příspěvek na předlažbu.[499]

Teprve v  roce 1924 započalo nové dláždění Malého náměstí, a to žulovými kostkami po jeho severní straně, v ose průtahu státní silnice, od domu čp.96-97/I až k městským lázním.  Prováděno na náklady obce, která v roce 1924 do této akce investovala 39 363,14 Kč, v roce 1925 pak 177 594,97 Kč.[500] Od domu čp.103/I k čp.106/I byl tehdy navíc položen mozaikový chodník. Šlo o úpravy, které si vyžádaly předchozí výkopové práce při pokládání obecního vodovodu, kdy bylo povrch (nejen) Malého náměstí rozrušen.[501] V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 100 000 Kč z této půjčky určena na výdlažbu Wilsonova náměstí.[502] V květnu 1926 pak schválilo městské zastupitelstvo znovu půjčku, tentokrát 500 000 Kč u městské spořitelny, na mimořádné výdaje obecního rozpočtu na rok 1926.  Na doplatek za dlažbu Wilsonova náměstí mělo z této sumy jít 75 000 Kč.[503] Podle zprávy o plnění obecního rozpočtu za rok 1926 (s údaji ke 12. srpnu 1926) už bylo 75 000 Kč, určených jako doplatek za dlažbu Wilsonova náměstí, utraceno.[504] V listopadu 1927, při opožděném projednávání obecního rozpočtu na rok 1927, pak město stanovilo, že na úhradu potřeb mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se použije zbytek nerealizovaných výpůjček. Mimo jiné i 70 000 Kč, původně přidělených jako subvence na výdlažbu Wilsonova náměstí a Mostecké ulice.[505] Dle plánu z roku 1921 plánovalo město provést na Malém náměstí stejně jako v dalších ulicích centrální části Rokycan pokládku vodovodního potrubí v roce 1924.[506]

V lednu 1931 rozhodla obecní správní komise, že firmě K. Blažek z Nýřan se nevydá stavební povolení na výstavbu benzinové čerpací stanice na Wilsonově náměstí.[507] Benzinové čerpadlo ale bylo později umístěno před domem čp.122/I. Firma Naftaspol získala 17. října 1941 živnostensko-právní povolení na rozšíření benzinové pumpy před čp.122/I.[508] S růstem silniční dopravy se na tomto náměstí již za první republiky dostavila první regulace provozu. V září 1932 byl schválen návrh městské technické kanceláře za zákaz jízdy z Wilsonova náměstí kolem hostince U Bílého lva čp.107/I.[509] V červnu 1933 se městská rada usnáší, že před rozhodnutím o vybudování „refuge“ před domem čp.107/I obhlédne místo komunikační komise a zástupce klubu automobilistů.[510] V polovině září 1933 městská rada vyslovila souhlas s návrhem komise na oddělení vozovky státní silnice od Wilsonova náměstí u domu čp.107/I mříží.[511] Obecní okrašlovací a komunikační komise v září 1933 oznámila, že v nebezpečném místě u hostince U Bílého lva bude doprava usměrněna tyčovým zábradlím místo zamýšleného stupně.[512] Počátkem října 1933 městská rada sděluje, že zřízení mříže u domu čp.107/I na Wilsonově náměstí k regulaci dopravy vyšetří na místě komunikační komise.[513] Provedení zábradlí v žulových krajnících u domu čp.107/I na Wilsonově náměstí k vozovce státní silnice nákladem cca 2353 Kč bylo schváleno městskou radou 12. října 1933.[514]

Na podzim 1936 proběhla na Malém náměstí a souběžně i na Masarykově náměstí kabelizace elektrických rozvodů nákladem 160 000 Kč.[515] O zadání kabelizace elektrické sítě na Masarykově a Wilsonově (dnešním Malém) náměstí do rozpočtu na rok 1937 rozhodlo obecní zastupitelstvo v červnu 1936. Akci navrhla městská technická kancelář, podle níž elektrická síť z roku 1919 dosluhovala a konzoly byly poškozeny rzí. Na svých schůzích 28. května a 5. června 1936 městská rada doporučila ke schválení kabelizaci od domu čp.15/I k čp.17/II, od domu čp.126/I k čp.135/I a od domu čp.76/I k čp.88/I.  Městská rada zároveň doporučila zadat akci a.s. Škodovy závody v Plzni. 4. června 1936 dohodnuta cena 160 000 Kč včetně dodávky jednoho osvětlovacího stožáru na Masarykovo náměstí. Koncem června 1936 to schválilo na své schůzi obecní zastupitelstvo.[516] V září 1936 se uvádí, že kabelizace už probíhá.[517]

V listopadu 1967 na plénu MěstNV ohlášen plánovaný asfaltový nátěr a úprava obrubníků na Malém náměstí. Práce měl provádět komunální podnik Vnější úprava města, který počítal s finanční pomocí od ONV. Práce na opravě chodníku měly začít roku 1968.[518] V dubnu 1968 ještě ale nezačaly.[519] Mělo jít o úsek podél severní strany rynku, od domu čp.96-97/I až k domu čp.104/I. Náklad měl dosáhnout 27 000 Kčs.[520] Až v květnu 1968 dláždění chodníku skutečně započalo.[521] Dne 19. června 1968 se ještě rada MěstNV zabývala některými otázkami okolo rekonstrukce chodníku před domy čp.98/I a čp.99/I a nařídila Vnější úpravě kompletně dokončit tento úsek chodníku.[522] V září 1968 se už uvádí, že oprava chodníku je hotova.  Šlo o chodník z betonových dlaždic.[523]

V roce 1972 také byl vyasfaltován chodník podél jižní strany náměstí, od ústí Masarykova náměstí až k prodejně Elektro (čp.119/I).[524] Chodníky to ale nemělo končit. Dle informací z roku 1968 plánovala na rok 1970 Vnější úprava města provést rekonstrukci celého povrchu náměstí s výměnou původní dlažby za asfalt. Náklad na takovou investici byl odhadován na 60 000 Kčs.[525] Práce se ale o několik let opozdily.  Dle informace z dubna 1972 neprovedly Technické služby v roce 1971 na asfaltování náměstí žádné práce. Plánovaný rozpočet přitom původně byl 500 000 Kčs.[526] V únoru 1972 se mluví o tom, že Technické služby provedou asfaltovou úpravu náměstí během roku 1972.[527] Podle informací ze září 1972 se na zahájení prací stále čeká.[528] Za projekt úpravy náměstí bylo v roce 1972 vyplaceno 22 000 Kčs.[529] V září 1972 se zároveň úprava náměstí uvádí jako akce, jejíž dokončení je ohroženo. Prováděcí firma totiž odmítla práce provést. Jako náhradu ovšem městu nabídla, že nechá upravit ulice v okolí Masarykova náměstí (Srbova, Smetanova a další), přičemž vlastní rekonstrukci Malého náměstí odložila na rok 1973.[530] Podle městské kroniky ovšem celková úprava povrchu náměstí skutečně započala už v roce 1972.[531] V prosinci 1972 se na této akci již pracuje. Práce byly rozvrženy na 2 roky.[532]  V plánu výstavby na rok 1973 počítáno u této akce s náklady 404 500 Kčs. Dalších 25 000 Kčs si měly vyžádat úpravy zbylých chodníků.[533] Jinde uváděny celkové náklady pro rok 1973 dokonce na 550 000 Kčs. Během 1. pololetí 1973 utraceno za rekonstrukci náměstí už 160 000 Kčs.[534] Celkem za rok 1973 náklady vystoupaly na 778 000 Kčs.[535] Akce byla dokončená roku 1973.[536] Koncem srpna 1973 se sem po několikaměsíční výluce vrátila doprava. Malé náměstí tehdy bylo vyasfaltováno, čímž došlo k nahrazení původních žulových kostek.[537] Po jeho severní straně totiž běžela až do roku 1976 tranzitní doprava na hlavním silničním tahu Praha-Plzeň-Norimberk. Plocha samotného náměstí byla vyasfaltována a využívána coby parkoviště. V 1. pololetí 1973 zároveň vyasfaltován i poslední úsek chodníku na Malém náměstí, který dosud neprošel rekonstrukcí.[538] Celková hodnota díla vyčíslena na 1 652 000 Kčs (ovšem včetně úpravy komunikace v prostoru mezi Malým náměstím a Padrťským potokem, před tehdejšími lázněmi).[539] Za rok 1989 (dle stavu k 7. září) investováno do úpravy chodníku na tomto náměstí 74 000 Kčs.[540]

V listopadu-prosinci 1994 proběhla rekonstrukce chodníku na jižní straně náměstí, v úseku od domu čp.118/I směrem k Masarykovu náměstí. Byly tam totiž pokládány rozvody pro telefonní kabely. Po provedení výkopů chodník vydlážděn zámkovou dlažbou z betonových prefabrikátů. Práce prováděla firma V+V.[541] O něco později přišel na řadu severní úsek, od domu čp.104/I k čp.96-97/I. V květnu 1995 zde ještě práce nezačaly. Část chodníku o rozloze 130 metrů čtverečních měla provést firma ISKOM (provádějící pokládku kabelů) za své peníze, na vydláždění druhé části o ploše 200 metrů čtverečních jí mělo přispět město. Celkem měly náklady dosáhnout 500 000 Kč.[542]

V současné době, po převedení dopravy zcela mimo centrum města, je Malé náměstí nadále vystaveno automobilismu, byť v jiné podobě, jde o místní dopravu, zásobovací vozy a po redukci parkoviště na Masarykově náměstí začalo být právě Malé náměstí využíváno intenzivně coby odstavná plocha pro automobily. V 90. letech připravovalo vedení města rekonstrukci obou hlavních historických náměstí. Projekt vypracovala kancelář ing. arch. Soukupa v roce 1996.[543] V listopadu 1995 městské zastupitelstvo odsouhlasilo, po zhlédnutí předběžných studií, další podrobnější zpracovávání projektu.[544] Dne 19. listopadu 1996 se zastupitelstvo seznámilo s podrobnější verzí.[545]

3. února 2006 začala několikadenní oprava prasklého plynového potrubí v prostoru na pomezí chodníku a vozovky před domem čp.103/I. Práce si vyžádaly provedení výkopu a částečné rozkopání povrchu náměstí.[546] V témž roce také proběhla na Malém náměstí komplexní výměna plynového potrubí, spojená s náhradou některých domovních přípojek. 24. dubna 2006 požádala firma Západočeská plynárenská o vydání územního a stavebního povolení na stavbu „Rekonstrukce STL, NTL plynovodu + přípojek Rokycany, ul. Míru, Malé náměstí, náměstí T. G. Masaryka, Starobranská“. 25. července 2006 zahájil stavební odbor městského úřadu sloučené územní a stavební řízení.[547] V průběhu akce došlo k rozkopání několika ploch na povrchu náměstí.[548] Stavební povolení vydáno 6. září 2006.[549]  V září 2006 již práce probíhají. Stavební firma osazuje na náměstí nové roury o průměru 300 mm.[550] Práce zajišťovala firma Západočeská plynárenská.[551] Město kvůli tomu ohlásilo v úseku od křižovatky Pražské a Rokycanovy ulice, na Malé náměstí, až k domu čp.100/I, přerušení dodávek plynu, s termínem do 13. září 2006. Práce prováděla firma STREICHER, s.r.o. ze Štěnovic.[552] Dne 22. ledna 2007 započalo kolaudační řízení na rekonstrukci plynových rozvodů, na základě žádosti, kterou 20. prosince 2006 podala Západočeská plynárenská.[553] Dne 6. března 2007 bylo vydáno povolení k užívání stavby. Podmínkou bylo, že do konce května 2007 provede investor opravy některých úseků komunikace poškozených během pokládky plynového potrubí. Záruka na upravené povrchy byla dohodnuta v délce 60 měsíců ode dne předání. Úřad zároveň povolil změnu stavby (mírné korekce původního projektu, zejména tras plynovodu a přípojek) Oproti původnímu záměru byly realizovány nové přípojky pro domy čp.133/I a čp.121/I, naopak nebyly realizovány přípojky pro domy čp.131/I, čp.129/I a čp.127/I.[554]

V roce 2005 nechalo město na Malém náměstí instalovat několik historizujících litinových odpadkových košů. V celém městě bylo instalováno těchto košů 35.  Cena jednoho vyčíslena na 5000 Kč. Už po pár měsících ale muselo město řešit jejich opakované ničení, zejména projíždějícími nebo couvajícími automobily. Řešení se pak našlo v náhradě litinové nohy koše ocelí.[555] Územní plán z roku 2000 počítal s komplexní rekonstrukcí povrchu náměstí. Měla zde být plně obnovena konzervativnější dlažba z kamenných desek a kostek.[556] Do návrhu obecního rozpočtu na rok 2006 zařazena jako jedna z možných a potřebných investic i zahradnická úprava Malého náměstí a nová výsadba. Finanční částka odhadnuta na 4 500 000 Kč.[557] Dne 4. srpna 2008 město vypsalo zakázku malého rozsahu na prodloužení chodníku na Malém náměstí. Odbor rozvoje města připravoval v roce 2008 rozšíření vozovky přes Malé náměstí v Rokycanech a součástí akce mělo být i prodloužení části chodníku. Realizace akce se předpokládala v období září-říjen 2008. Případní zájemci o zakázku se měli přihlásit do 19. srpna 2008.[558] Provedení akce „zúžení chodníku na Malém náměstí“ odsouhlasila městská rada na své schůzi 17. ledna 2008.[559]

5. Vývoj pojmenování Malého náměstí

Na indikační skice stabilního katastru z poloviny 19. století nese náměstí název Oberer Stadt-Platz (česky zhruba Horní náměstí, Horní rynek).[560] Na mapě katastrální evidence z roku 1877 je popsáno již jako Svatojánské náměstí (podle sloupu se sochou sv. Jana Nepomuckého). Před rokem 1918 se tento veřejný prostor objevoval i ve variantách Jánské náměstí, Svatojanské náměstí nebo Svato-Janské náměstí.  28. října 1918 bylo spontánně přezváno na náměstí Svobody.[561] Tento název se ale neujal. 29. prosince 1919 obecní zastupitelstvo oficiálně pojmenovalo tento prostor Wilsonovo náměstí.[562] Poté, co 11. prosince 1939 uložil okresní úřad rokycanské radnici, aby odstranila „nevhodné“ názvy veřejných prostranství, bylo 3. září 1940 na schůzi obecního zastupitelstva Wilsonovo náměstí přezváno na Malé náměstí.[563] Předtím změnu odsouhlasila již 4. července 1940 městská rada.[564]

26. srpna 1946 rozhodl MNV o odstranění uličních názvů spojených s obdobím okupace. Zatímco vesměs došlo pouze k mechanickému obnovení předválečných názvů, v případě tohoto náměstí tomu bylo jinak a dostalo pojmenování zcela nové: náměstí E. Beneše (alternativně uváděno i jako náměstí dr. Beneše), podle druhého československého prezidenta. Obec tak učinila výjimku a pojmenovala prostranství jako jediné ve městě po žijící osobnosti.[565] Okresní výbor kvůli tomu oficiální schválení tohoto názvu pozastavil a obec musela čekat na souhlas prezidenta Beneše.[566] V červenci 1951 ale bylo náměstí přejmenováno na Fučíkovo náměstí, respektive náměstí Julia Fučíka.[567] Změnu navrhla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[568]  Šlo o připomínku komunistického novináře a odbojáře z druhé světové války Julia Fučíka. Krátce po pádu komunistického režimu bylo na 21. plenárním zasedání národního výboru 20. února 1990 rozhodnuto přejmenovat tento prostor na Malé náměstí.[569] Změny navrhla týž den na svém mimořádném zasedání rada MěstNV.[570] Zvítězilo tak neideologické pojmenování, které se velmi rychle ujalo.

Zvláštní označení měla dřív i komunikace vybíhající ze severovýchodního rohu náměstí, okolo domů čp.105/I a čp.106/I. Šlo o krátkou spojku mezi náměstím a Pražskou branou. Na mapě z roku 1877 je uváděna coby součást Pražské ulice. Dne 29. prosince 1919 byla rozhodnutím obecního zastupitelstva přejmenována na Masarykovu ulici.[571] Při jednání obecního zastupitelstva 12. července 1927 o úpravě uličních názvů navrhl František Zrzavecký dosavadní Masarykovu ulici (od Bílého lva k lázním) připojit k Pražské ulici, protože svým významem podle něj neodpovídala Masarykovu jménu. S návrhem Zrzaveckého nesouhlasil Václav Hlavsa, protože vodní tok by měl být předělem v pojmenování ulic a levobřežní úsek silnice na Prahu tak měl mít samostatné označení. Nakonec Bohuslav Horák navrhl Masarykovu ulici přejmenovat na Starobranskou ulici, což bylo přijato.[572] Dne 7. září 1953 pojmenována na návrh rady MNV opět na Starobranskou ulici.[573] Není jasné proč, možná název přijatý roku 1927 upadl v užívání. Dne 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který byl od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu názvosloví rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak byla i stávající ulice Starobranská začleněna do Pražské ulice. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[574] V současnosti je ovšem bývalá Starobranská ulice považována za součást Malého náměstí.