1. Urbanistický a stavební vývoj náměstí

1.1. Předlokační éra a otazníky okolo nejstarší podoby náměstí

Malé náměstí je možná pozůstatkem centrálního prostoru (či jednoho z centrálních prostorů) středověké vsi Rokycany, existující prokazatelně už ve 12. a 13. století a dost možná už dlouho předtím. O podobě Malého náměstí v té době ovšem není mnoho známo a není tu prakticky žádná nezpochybnitelná jistota ohledně nejstarší stavební historie. Je těžké rekonstruovat byť jen základní prostorové vztahy v předlokačních Rokycanech (myšleno v době před výstavbou opevněného města ve 14. století, viz mapa).

Dominantní stavbou snad byl areál biskupského dvorce, v jehož okolí se nacházely jednoduché, většinou dřevěné obytné domy (spíše chalupy), základ pozdějších Rokycan. Ale ani přesné umístění biskupského dvora není známo. Někteří autoři ho situují do prostoru Malého náměstí, jiní do blízkosti dnešního děkanského kostela (viz níže). Jasná není ani funkce Nerudova náměstí na Pražském předměstí (viz podkapitola „oblast Na Pátku“), ke kterému se, podobně jako na Malém náměstí, na starých katastrálních mapách sbíhají četné historické cesty. Není tak vyloučeno, že Nerudovo náměstí je rovněž románského původu a že rozsah Rokycan ve 12. a 13. století, před vysazením opevněného města, byl daleko větší a Malé náměstí tudíž není automaticky identifikovatelné jako nesporné těžiště raně středověké osady. Tuto teorii připouští i Karel Kuča.[1] V této variantě by byly románské Rokycany možná poměrně komplikovanou polycentrickou „aglomerací“, s minimálně dvěma shluky zástavby: okolo Nerudova náměstí a Malého náměstí, plus asi s dalším v okolí dnešního děkanského kostela. 

Obsah

Malé náměstí 1

1. Urbanistický a stavební vývoj náměstí 1

1.1. Předlokační éra a otazníky okolo nejstarší podoby náměstí 1

1.2. Archeologické nálezy v prostoru náměstí 2

1.3. Biskupský dvorec. 2

1.4. Vývoj náměstí od 18. století 2

2. Popis jednotlivých objektů na Malém náměstí 2

2.1. Jižní strana náměstí 2

2.1.1. Zbořený dům čp.116-117/I (Na Rychtě). 2

2.1.2. Dům čp.219/I (Česká spořitelna). 2

2.1.3. Dům čp.118/I 2

2.1.4. Dům čp.119/I 2

2.1.5. Dům čp.120/I 2

2.1.6. Dům čp.121/I 2

2.1.7. Dům čp.122/I 2

2.1.8. Dům čp.123/I 2

2.1.9. Dům čp.124/I 2

2.2. Severní strana náměstí 2

2.2.1. Dům čp.96-97/I (U Štádlerů). 2

2.2.2. Dům čp.98/I 2

2.2.3. Dům čp.99/I 2

2.2.4. Dům čp.100/I 2

2.2.5. Dům čp.101/I 2

2.2.6. Dům čp.102/I 2

2.2.7. Dům čp.103/I (U Bílého čápa). 2

2.2.8. Dům čp.104/I (U Štrassů). 2

2.3. Severovýchodní kout náměstí (bývalá Starobranská ulice a Pražská brána). 2

2.3.1. Dům čp.105/I 2

2.3.2. Dům čp.106/I 2

2.3.3. Zbořený dům čp.130/II (Černá hospoda) a současný dům čp.1298/II 2

2.4. Východní strana náměstí 2

2.4.1. Zbořený dům čp.107/I (U Bílého lva). 2

2.4.2. Zbořený dům čp.108/I 2

2.4.3. Zbořený dům čp.109/I 2

2.4.4. Zbořený dům čp.110/I (židovská modlitebna). 2

2.4.5. Příprava asanace východní strany Malého náměstí (plánovaný Dům kultury). 2

2.4.6. Hotel Bílý lev čp.107/I 2

3. Ostatní stavby na Malém náměstí 2

3.1. Sloup sv. Jana Nepomuckého.. 2

3.2. Kašna. 2

3.3. Další stavby. 2

4. Technický vývoj náměstí 2

5. Vývoj pojmenování Malého náměstí 2

Otazníky je prostoupena i nejstarší minulost dopravních tras (viz mapa). Malé náměstí je, jak se zdá z jeho trojúhelníkového tvaru, umístěno na prastaré křižovatce cest. Od brodu přes Padrťský potok, který se patrně nacházel někde poblíž dnešního mostu v Pražské ulici, přicházela k náměstí hlavní zemská cesta z Prahy do Plzně, která pak pokračovala dále k západu. Ale ani to není jasné. Vždyť Plzeň v té době stála na místě dnešního Starého Plzence, tedy zhruba o 9 kilometrů dál od nynějšího centra krajské metropole. O přesné trase této komunikace v prostoru Rokycan tudíž nelze spolehlivě mluvit. Možná probíhala dnešním Masarykovým náměstím zhruba v linii ulice Míru a pak, zhruba v trase Klabava, Ejpovice a následně k plzeňské kotlině, tedy podobným směrem, jakým vedlo hlavní silniční spojení Prahy a Plzně až do výstavby dálnice D5 koncem 20. století.

Někteří badatelé dokonce spatřují v nepravidelné uliční čáře jižní strany ulice Míru (katastrální mapa tu dodnes ukazuje zvlněnou trasu této ulice mezi dnešním Masarykovým náměstím a křižovatkou u Střelnice) pozůstatek oné silnice. Jinými slovy, ulice Míru podle této teorie konzervuje předlokační starou cestu, kterou musela pravidelná gotická parcelace ve 14. století respektovat a nedošlo zde proto vytýčení plně pravoúhlé uliční čáry, jaká by se dala očekávat u zástavby budované „na zelené louce“. Ovšem odchylky jižní strany ulice Míru od pravoúhlé parcelační osnovy nejsou nijak extrémní a jsou běžné v celém historickém jádru města (například Gottliebova ulice také vykazuje jistou nepravidelnost), takže to není možno autoritativně označovat za reziduum předlokační sídelní a komunikační sítě.

Jiní autoři proto celou část historického jádra města západně od Malého náměstí (včetně ulice Míru) připisují výlučně až pozdější gotické parcelaci. V takovém případě není vyloučeno, že i nynější trasa ulice Míru coby výpadovky na Plzeň se zformovala zcela nově, teprve až když se město Plzeň přesunulo koncem 13. století do nynější polohy (oproti původní lokalitě Staré Plzně, tj. Starého Plzence). To by znamenalo, že Malé náměstí a celé předlokační Rokycany mohly mít zcela jiné základní dopravní vztahy. Dominantní cesta z Prahy na Plzeň mohla v takovém případě z Rokycan vést přímo k jihu, mělkým sedlem mezi vrchy Kotel a Čilina, zhruba v trase dnešní silnice na Němčičky a dál na Šťáhlavy (byť nynější Šťáhlavská silnice je daleko mladšího data, vznikla až v 1. polovině 19. století).  Tuto teorii prosazuje D. Líbal. Ten dokonce v Rokycanech spatřuje unikátní urbanistický útvar, dokumentující náhlou změnu trasy zemské stezky. Zatímco na Pražském předměstí je tato cesta ještě jednoznačně orientována severojižním směrem, tedy k původní Staré Plzni (Pražská ulice), na Malém náměstí (a na sousedním Masarykově) prudce uhýbá k západu. K tomuto posunu mělo dojít až druhotně.[2]

Teorii D. Líbala snad částečně podporují i nedávné vykopávky na místě nynější budovy České spořitelny čp.219/I (viz níže, v rámci popisu domu). Archeologové tam našli fragmenty dvou předlokačních, polozemnicových usedlostí. Byly ale trochu nečekaně orientovány spíše do současné Sladovnické ulice než do Malého náměstí. Pokud má D. Líbal pravdu, pak opravdu mohla hlavní stezka vybíhat z tehdejších Rokycan směrem k jihu, zhruba podél dnešní Sladovnické ulice a dál někam přes prostor nynějšího Jižního předměstí směrem k Plzenci. Jak ale sám D. Líbal uznává, v současném půdorysu města nelze existenci takové komunikace nijak prokázat.

Další možností je, že právě v Rokycanech bylo již v 11. a 12. století rozcestí, kde se rozdělovala cesta od Prahy na dvě větve, Řezenskou cestu, směřující skutečně spíše jižním, či jihozápadním směrem ke Staré Plzni (Starému Plzenci), a Norimberskou cestu, jež vedla do Plzeňské kotliny a dále na Kladruby. Takto interpretuje situaci Ivan Vávra ve své studii z roku 1973. Podle Vávry teprve ve 13. století, po založení Nové Plzně v nynější poloze, na sebe Plzeň strhla obě tyto větve a rozbočení Řezenské a Norimberské cesty se z Rokycan přesunulo do Plzeňské kotliny.[3] Tato hypotéza by snad vysvětlovala komplikovaný charakter uliční sítě v Rokycanech, vysledovatelný ještě na nejstarší katastrální mapě z roku 1838, ve kterém se skutečně prolínají prvky severojižní i západní orientace. Zároveň by se díky ní dalo elegantněji zdůvodnit, že se právě Rokycany staly majetkem pražského biskupství, neboť v takovém případě šlo o ještě významnější opěrný bod, než se všeobecně soudí. A možná se tím dá i snáze osvětlit, proč si právě zde dali roku 1110 schůzku čeští a němečtí velmoži (první historická zmínka o Rokycanech).

Připustíme-li platnost Vávrovy teorie, pak od Prahy přicházela zemská stezka k Rokycanům zhruba v trase dnešní Pražské ulice. Následně se z ní buď na Nerudově náměstí anebo někde v okolí Malého náměstí, tedy po překonání brodu přes Padrťský potok, oddělila jižním/jihozápadním směrem Řezenská cesta do Starého Plzence (zda vedla dnešní Sladovnickou ulicí, nebo východním úsekem Jiráskovy ulice je již přílišný detail, prakticky neověřitelný), zatímco k západu vybíhala Norimberská cesta, asi přes Malé náměstí a dál v linii jižní strany Masarykova náměstí a ulice Míru (přehledně též viz mapa možné podoby předlokačních Rokycan). Dodejme, že vzhledem k zániku podstatné části podloží při plošných demolicích a výstavbě v prostoru Na Pátku, čtvrti pod Kostelem, Malého náměstí, Sladovnické ulice i východního konce Jiráskovy ulice, už možná nikdy nebude možné tuto teorii potvrdit terénním průzkumem.

Trojúhelníkovitý tvar Malého náměstí, které se rozevírá do dvou koutů, každopádně je faktem a podporuje teorii, že jde o archaický, spontánně rostlý útvar a reziduum jakési starší křižovatky cest. Ze severní strany náměstí do jeho severovýchodního koutu vybíhá ulice k mostu přes Padrťský potok, která pak okolo Nerudova náměstí míří na Prahu (Pražská ulice). Druhou dopravní osou je komunikace přicházející někudy v trase dnešní Růžičkovy ulice, která pak vstupovala do Malého náměstí v jeho jihovýchodním koutě. Do demolic v 80. letech 20. století tu byla patrná krátká slepá ulička, možný zbytek starší cesty. Mnozí badatelé v ní spatřují archaickou cestu, kterou ve středověku přervalo městské opevnění. Upoutává tu takřka očividná návaznost mezi dnešní Růžičkovou ulicí a orientací jižní strany Malého náměstí, což je jedním z hlavních argumentů pro to, že celé Malé náměstí má velmi starý původ, který předcházel výstavbě hradebního pásu ve 14. století. Podle D. Líbala toto rozcestí na místě Malého náměstí existovalo ještě nějaký čas i v rámci gotického města (vzniklého v 2. polovině 14. století) a bylo přerušeno až později zřízením městských hradeb (datovaných většinou do konce 14. století), kdy z oněch dvou historických cest byla zachována jen ta severnější (dodnes existující výjezd z Malého náměstí skrz již zbořenou Pražskou bránu).[4]

Ivana Ebelová a Martin Ebel nicméně do celé problematiky vnášejí další otazníky. I oni sice jednoznačně vnímají archaický původ náměstí. Zároveň ale nevylučují, že Malé náměstí se součástí středověkého opevněného města stalo až dodatečně. Podle této hypotézy mohly původní městské hradby ze 14. století vést v místech dnešního zúženého krčku mezi Masarykovým a Malým náměstí, tedy zhruba mezi domy čp.124/I a čp.96-97/I (viz pohlednice z počátku 20. století) a Malé náměstí bylo do areálu opevněného města začleněno teprve sekundárně, někdy v pozdním středověku či raném novověku.[5] Tato teorie by elegantněji vysvětlila trojúhelníkový tvar náměstí, protože rozbíhající se cesty v předpolí městských bran byly v českých městech běžným úkazem. Ovšem pokud by tato hypotéza byla pravdivá (tedy že náměstí nebylo ve 14. století inkorporováno do ohrazeného města), zčásti by to problematizovalo převládající interpretaci Malého náměstí coby předlokačního jádra (nebo jednoho z předlokačních jader) románských Rokycan, protože by daleko více vyvstával jeho charakter pouhého předměstského rozcestí, odvozeného od polohy městské brány. I v této variantě není vyloučeno, že zástavba náměstí tu mohla být dříve. Například nález archeologických pozůstatků staveb z 12. a 13. století, učiněný v 90. letech 20. století na místě budovy České spořitelny (viz výše) potvrdil, že starší osídlení zde existovalo. Nicméně základní tvar náměstí nemusel tehdy nutně být podobný tomu nynějšímu.

Konečně, radikální urbanistickou teorii vzniku Malého náměstí nadhodil Karel Jindřich. Podle něj Malé náměstí ve středověku vůbec neexistovalo jako městské prostranství, byla zde jen ulice, vedoucí podél jeho dnešní jižní strany. Plocha náměstí se prý uvolnila až po třicetileté válce, v rámci druhotné regulace zástavby, kdy severní fronta dosavadní ulice ustoupila a vytvořila dnešní trojúhelníkovitý prostor náměstí. Jindřich argumentuje tím, že na severní straně náměstí se, na rozdíl od strany jižní, nedochovaly starší domy a že rytmus parcel je na severní straně jiný.[6] Tuto domněnku, ostatně jen letmo předhozenou ve formě spekulace, ale vyvrátily pozdější nálezy renesančních sgrafit na fasádě  domu čp.105/I na této severní straně náměstí (viz níže).[7]

Aby byl urbanistický zmatek ohledně raných dějin Malého náměstí (a vlastně Rokycan jako takových) úplný, existuje i okrajová teorie, že právě silnice v trase dnešní Růžičkovy byla původní cestou od Prahy (v ose Strašice-Dobřív-Rokycany), zatímco dnešní trasa státní silnice, vedoucí přes Mýto, Holoubkov a Borek, která k Rokycanům přichází v ose Pražské ulice, měla vzniknout až dodatečně, když vznikl (ve vrcholném středověku?) úsek skrz husté lesy v okolí Holoubkova coby nové spojení Prahy a západu Čech. I v tomto případě ale jde o nezávazné spekulace lokálních badatelů.

Tak či onak je jasné, že nejpozději ve 14. století převzalo roli centrálního prostoru středověkého města Rokycan dnešní Masarykovo náměstí. S Malým náměstím je spojeno výše zmíněným užším krčkem mezi domy čp.124/I a 96-97/I. Hrdlo mezi oběma náměstími ale není až tak úzké, a tak je Malé náměstí vlastně součástí v českých poměrech netradiční soustavy dvou podélně, za sebou orientovaných centrálních prostorů středověkého města.

1.2. Archeologické nálezy v prostoru náměstí

Nejstarší historii Malého náměstí by mohl objasnit jen důkladný archeologický průzkum. Zatím je tu urbanista a historik odkázán na kusé nálezy zdí a lidských ostatků, ke kterým ale většinou došlo náhodně, při stavebních pracích, a které nebyly podrobeny odborné expertíze. 

Tak například někdy v 80. letech 19. století byla při opravě zdi domu čp.105/I objevena lidská kostra. Kosti prý byly pak uloženy na hřbitově, podle lidového vyprávění šlo o ostatky jeptišky.[8] Dne 7. září 1924 objevili dělníci při kopání vodovodu před domem čp.104/I v hloubce cca 70 centimetrů lidskou kostru, podle týdeníku Žďár patřící asi dvacetiletému muži. O den později vykopali o kus dál ještě kostry dalších tří lidí. Podle Žďáru pocházely ze 17. století.[9] Rok 1961 přinesl nález starobylých zdí. Narazili na ně asi dva metry před hlavní komunikací, před dnešním hotelem Bílý lev, kopáči, kteří přiváděli sítě do právě budovaného sídliště v Knihově ulici. Asi 1,5 metru široká zeď se před hotelem lomila do pravého úhlu. V takto vytvořeném koutě se pak našly v hloubce 50–80 centimetrů tři lidské kostry. V pokračování zdi byla odhalena tenká vrstva malty (podle K. Jindřicha možná podezdívka) a nad ní v hloubce 1,2–1,3 m až do úrovně tehdejších vrat hostince U Bílého lva (na místě dnešního hotelu) silná vrstva ohořelých zbytků, promísená s četnými hliněnými střepy. To vše ještě bylo prostoupeno lidskými kostmi a střepy ohořelých prejzových tašek. V úrovni 1,3 m pod povrchem se nacházela vrstva půdního horizontu, která fixovala tehdejší niveletu náměstí. Prý šlo o renesanční keramiku, tudíž mohlo jít o pozůstatek požáru a rabování města Švédy roku 1639.[10]

Když byl roku 1973 na Malém náměstí pokládán nový asfaltový povrch, narazilo se prý opět na torzo kruhovité stavby. Opět nedošlo ke skutečnému archeologickému výzkumu.[11] Podle J. Anderleho a T. Karla přitom právě toto mohl být fragment nejstarší rokycanské sakrální stavby, spjaté s raně středověkým biskupským dvorcem (o debatě okolo lokalizace nejstaršího kostela viz níže, též v rámci kapitoly „kostel Panny Marie Sněžné“).[12] V dubnu 1973 byla nalezena na Malém náměstí, cca 70–80 cm před domem čp.104/I, kostra bez lebky a ve stejné vrstvě nalezeny dva zlomky keramiky z 15. – 16. století. 19. dubna 1973 nález přijel na místo prozkoumat referent Archeologického ústavu Plzeň.[13]

Profesionálního archeologického výzkumu se náměstí dočkalo roku 1994. Na rohové parcele bývalého domu čp.116-117/I, kde později vyrostlo sídlo České spořitelny, provedla firma Archaia od března 1994 záchranný archeologický výzkum (viz níže).[14] Roku 1995 našli dělníci při výkopu telefonního kabelu před domem čp.105/I sedm lidských koster, podle ohledání archeologů z 11. století.[15] Nález spíše s kriminální než archeologickou konotací byl učiněn při dokončovacích terénních úpravách v okolí nového hotelu Bílý lev, kde byly na místě dvora původního hostince čp.107/I roku 1989 objeveny lidské kostry, které pravděpodobně odkazovaly na zločiny spáchané v tomto domě ve 20. letech 20. století (viz níže, v rámci popisu domu).[16]

Během staletí postupně rostla niveleta Malého náměstí, k čemuž přispívaly jednak spontánní antropogenní procesy, jednak patrně úmyslné navážky zeminy v souvislosti s vytyčováním domů a zarovnáváním plochy náměstí coby plošiny ve vyvýšené poloze nad nivou Padrťského potoka.

1.3. Biskupský dvorec

Otazníky je zahalena stavební geneze biskupského dvorce, který je spolehlivě doložen v historických pramenech roku 1110 a který mohl vzniknout již po zřízení pražského biskupství na konci 10. století. O architektonické podobě a lokalizaci dvorce ale historické prameny mlčí. Někteří autoři (např. ing. M. Sedlák) si představují dvorec jako výstavnou stavbu, z velké části zděnou, která vyplňovala celý areál dnešního Malého náměstí.[17] Oproti tomu jiné studie hovoří o biskupském dvorci jako o skromnější, většinou dřevěné stavbě (tuto teorii zastávala např. V. Černá).[18] Jedna věc je jistá. Právě v tomto románském dvorci se roku 1110 odehrál vstup Rokycan do české historie. V Kosmově kronice se dočteme, že toho roku se tu „ve dvoře biskupově ve vesnici Rokycanech“ (latinsky „ad curtem episcopi in villa Rokican“) sešli znepřátelení čeští velmoži.[19]

Otázkou je, jak se areál biskupského dvorce (pokud stál v prostoru Malého náměstí) vyvíjel dál. Podle dříve převažující teorie (například J. Kovář[20], V. Černá[21]) se biskupské sídlo transformovalo do gotického hradu, sloužícího jako sídlo biskupských purkrabí, později i jako centrum správy šlechtických majitelů Rokycan. Právě zde se měli roku 1421 ukrýt Rokycanští měšťané před plenícím plzeňským vojskem.[22] Poslední zpráva o hradu v Rokycanech pochází z roku 1488. Jen několik let nato, roku 1498, se Rokycany vyplatily ze zástav a staly se nezávislými na feudální vrchnosti. Někdy v té době tak hrádek ztratil svůj primární účel coby správního sídla. Funkci obrannou, kterou patrně opevněný areál hradu zpočátku plnil, už dříve převzaly gotické městské hradby, jejichž vznik je možné klást do závěru 14. století. Poté pravděpodobně hrad zpustl a byl postupně rozparcelován. Od té doby se v pramenech neobjevuje. Hlavním důvodem pro tuto lokalizaci je to, že oblast Malého náměstí a přilehlý okrsek vně i uvnitř hradeb jihovýchodně od tohoto náměstí se ještě do roku 1529 uvádí v městských knihách pod jménem „Na Dvořišti“. Podle J. Kováře se dokonce pojmenování používalo až do roku 1664.[23] Viz též mapa předlokačních Rokycan.

Tato teorie není ovšem jednoznačně akceptovaná. V terénu ji navíc nepodporuje žádná zachovalá stavba, fragment zdiva ani archeologický nález.  Občasné archeologické nálezy, včetně polozemnicového domu z raného středověku na rohové parcele, kde stojí Česká spořitelna, jen ukazují, že lokalita byla osídlena již ve 12. století, ale nevypovídají nic o existenci nějakého správního komplexu. Podle J. Anderleho a T. Karla[24] sice románský biskupský dvůr opravdu mohl stát v prostoru Malého náměstí, ale nejpozději v souvislosti s doloženou zprávou z konce 13. století o kopání příkopů okolo rokycanského kostela měl opevněný okrsek vzniknout jinde: okolo dnešního děkanského kostela a na ploše dnešního Urbanova náměstí. Mělo tu stát jak proboštství a klášter, tak později feudální hrádek. A skutečně, stavební průzkum budovy muzea na Urbanově náměstí ukázal četné zbytky archaických středověkých struktur. Podobně argumentuje i Karel Hofman.[25] Podrobněji k městskému hradu v kapitole „Urbanovo náměstí“.

Pokud by přece jen platila teorie o existenci biskupského dvora i městského hradu v prostoru Malého náměstí, pak by se dnešní půdorys náměstí patrně ustaloval až v 16. století, kdy feudální hrádek zanikl. V této variantě by až zrušení tohoto areálu možná uvolnilo místo stabilizaci plochy vlastního náměstí. Malé náměstí se v takovém případě zformovalo jako renesanční trojúhelníkový prostor, s mírně nepravidelným rytmem úzkých a dlouhých domovních parcel na jižní straně a mělkých domovních parcel na severní straně. Je ale nutné znovu zopakovat, že v prostoru Malého náměstí není existence biskupského dvorce ani nějakého pozdějšího sídla feudální vrchnosti potvrzena pramennými ani archeologickými metodami.

1.4. Vývoj náměstí od 18. století

I když připustíme výše zmíněnou hypotézu manželů Ebelových, že Malé náměstí bylo do opevněného areálu města zahrnuto nikoliv ve 14. století, ale až dodatečně, při rozšiřování hradeb, a že bylo navíc dotvořeno až po zániku bývalého biskupského dvorce, je nepochybné, že jde o velmi starý urbanistický útvar, který se dochoval v základních obrysech dodnes. Architektonicky je ovšem většina domů již jen slabě památková. Jejich základy sice možná ukrývají raně novověké, ne-li starší zdivo, včetně klenutých prostor renesančního nebo barokního původu, ale fasády jsou většinou výsledkem pozdně barokních a klasicistních přestaveb, popřípadě ještě mladší.

Stejně jako celé město i Malé náměstí trpělo četnými požáry. O těch, které z historických pramenů známe, lze říci, že nejničivější postihly Malé náměstí roku 1757, 1784 a v roce 1813. Požár roku 1757 vypukl 6. května v „Hrdličkovské chalupě“ na Pražském předměstí (podle K. Jindřicha ale v Hrdličkovském domě čp.126/I, tedy na Masarykově náměstí[26]) a rychle pronikl přes hradby do města. Největší škody napáchal právě v prostoru Malého náměstí. Během dvou hodin vyhořelo 20 domů, 33 chalup a 16 stodol.[27] Požár podnítil barokní opravy, které se ale dodnes dochovaly jen fragmentárně (portály domů čp.122/I a zbořeného domu čp.107/I). Setřel je totiž ještě větší požár, který 12. září roku 1784 zničil prakticky celé Rokycany.

Další katastrofa přišla 5. srpna roku 1813. Tento poslední velký oheň v Rokycanech řádil především právě v oblasti Malého náměstí, kde mu za oběť padly zčásti nebo úplně domy čp.118/I, čp.119/I, čp.120/I, čp.121/I, čp.122/I a čp.123/I na jižní straně a domy čp.94/I, čp.95/I, čp.96-97/I, čp.98/I, čp.99/I, čp.100/I, čp.101/I, čp.102/I, čp.103/I, čp.104/I a čp.105/I na straně severní (s mírným přesahem do nynějšího Masarykova náměstí).[28] František Purghart ale o požáru 5. srpna 1813 uvádí mírně odlišné údaje. Podle něj vyhořely všechny domy od čp.95/I k čp.105/I na severní straně a na jižní všechny od čp.123/I k čp.118/I.[29]

Během následujících 150 let pak náměstí už zůstalo prakticky nedotčeno. Udrželo si svůj charakter malebného rynku s převládající maloměstskou architekturou individuálních domů. Podstatnější změnou bylo snesení všech uličních štítů a reorientace střech z příčných na podélné (tzn. hřeben střechy je souběžný s náměstím, nikoliv kolmý). Veduta města od J. Venuta z roku 1817 už ukazuje, že tento proces značně pokročil. Kresba sice není zcela přesná, ale dá se z ní dovodit, že v té době již uliční zděný štít měl asi jen dům čp.101/I na severní straně náměstí (jde jen o odhad, vzhledem k schematickému charakteru veduty mohlo jít i o sousední čp.100/I nebo čp.102/I). Jižní strana náměstí je skryta, takže není možno zdejší situaci analyzovat. Na Schönbergerově vedutě z doby okolo roku 1830 již jsou všechny domy na severní straně rynku (jižní strana není opět viditelná) bez uličního štítu.

Na konci 19. století se objevila myšlenka radikální regulace (nejen) tohoto náměstí. Bedřich Pek navrhoval ve svém regulačním plánu města Rokycan z roku 1892 výrazné úpravy stavební čáry historického jádra města. Jeho projekt byl nesen myšlenkou, že město má mít důsledně pravoúhlou, pravidelnou uliční síť, čemuž bylo podřízeno takřka vše. Podle tohoto dogmatu pravidelnosti měly domy čp.116-117/I a čp.118/I postoupit dopředu a setřít tak nepravidelný zářez v jižní frontě rynku. Na západě by Malé náměstí přecházelo v 14 metrů širokou spojovací ulici směřující k Masarykovu náměstí, kvůli čemuž by musely domy čp.123/I a čp.124/I o něco ustoupit do vnitrobloku. Na severní straně se povolovalo zachování domů čp.96-97/I, čp.98/I a čp.99/I, naopak domy čp.100/I, čp.101/I čp.102/I, čp.103/I a čp.104/I měly ustoupit do pozadí. Na východní straně se doporučovala výhledová demolice hostince U Bílého lva čp.107/I i Černé hospody čp.130/II a zcela nová zástavba, podle pravidelné regulační čáry. Další drastický zásah měl postihnout severní stranu náměstí. Zde Pek prosazoval demolici jednoho z domů, nejčastěji se uvažovalo o čp.102/I, na jehož místě by do náměstí ústila zbrusu nová, široká ulice, spojující oblast Na Pátku, okolo Nerudova náměstí na Pražském předměstí, s centrem města. Zamýšlená komunikace by musela překonat rozdíl v niveletě cca 5 metrů, ustoupil by jí nejen dům čp.102/I ale i rodný dům Mistra Jana Rokycany ve čtvrti Pod Kostelem a přímo do nejstarší zóny historického města by byla vsazena dopravní tepna.[30] Až fantaskně arogantní a pro svou dobu typické pokrokářské projekty B. Peka nebyly realizovány.

→ODKAZ: Celkový pohled na Malé náměstí od východu na pohlednici z r. 1903. Vpředu sloup sv. Jana Nepomuckého, vlevo část domu čp.119/I, pak domy čp.120/I a čp.121/I. Vpravo část čp.101/I, pak domy čp.100/I, čp.99/I, čp.98/I a čp.96-97/I. V pozadí Masarykovo nám.

→ODKAZ: Pohlednice z počátku 50. let 20. stol. ukazuje, že zástavba se proměnila jen nepatrně. Vlevo sloup sv. Jana Nep. Za ním dům čp.120/I, pak domy čp.121/I, čp.122/I a dvoupatrový čp.123/I. Vpravo dům čp.103/I a celá řada až k čp.96-97/I.

→ODKAZ: Pohled z věže kostela cca z r. 1976 na jižní str. obou náměstí. Vnitroblok vyplnilo sídliště v Knihově ul., ale domy při náměstí přežily. Osmým domem zprava (čp.124/I) začíná Malé nám. Vlevo vzadu východní str. náměstí před demolicemi.

→ODKAZ: Pohlednice s leteckým snímkem z r. 1998 ukazuje v pravé dolní části jizvu po demolicích východní strany náměstí a Sladovnické ul. z 80. let. Je vidět i nevhodně solitérní umístění novostavby hotelu Bílý lev do historické zástavby.

Památkový charakter rostlé zástavby se tu dodnes zachoval, patrně i proto, že Malé náměstí zůstávalo částečně ve stínu většího Masarykova náměstí a nebylo tolik vystaveno necitlivým ambicím ohledně budování „reprezentativních“ staveb.  Po roce 1948 se negativně projevovaly zásahy komunistického režimu do majetkové držby některých zdejších domů. Naštěstí zde ale postupné chátrání většiny domů nevyústilo v tak hrubé asanační zásahy jako v jiných částech Rokycan (viz například mapu demolic západně od Masarykova náměstí).

To ale neznamená, že Malé náměstí svůj boj proti asanačním tendencím jednoznačně vyhrálo. V 80. letech 20. století byla zbořena celá východní strana rynku, celá ulice Sladovnická i jihovýchodní roh náměstí (bývalý hostinec Na Rychtě). Těsně před koncem komunistického režimu pak vyplnil východní frontu náměstí nový hotel Bílý lev.

Vedení města ještě před pádem normalizačního režimu plánovalo v rámci příprav oslav 45. výročí osvobození na přelomu let 1989 a 1990 provést celkovou opravu fasád domů v centru města, mimo jiné i na Malém náměstí.[31] Akce ale už nebyla realizována a domy pak po roce 1989 prošly vesměs zdařilými a rychlými opravami v soukromé režii. Došlo tu i opětovnému zacelení některých proluk. V 90. letech to byla budova České spořitelny, počátkem 21. století pak bytové domy v Sladovnické ulici. Zaplněna byla i pohledově exponovaná proluka po zbořené Černé hospodě, u výjezdu z náměstí do Jiráskovy ulice.

Malé náměstí zaujímá podle údajů K. Hofmana plochu 3537 metrů čtverečních.[32] Vzhledem k nejasné definici rozsahu náměstí, na konci 80. let 20. století ještě více rozvolněné tehdejšími demolicemi a převrstvením novou výstavbou, toto číslo neplatí.  Rozlohu Malého náměstí lze definovat zhruba v rozmezí cca 4000–5000 metrů čtverečních. 

2. Popis jednotlivých objektů na Malém náměstí

2.1. Jižní strana náměstí

2.1.1. Zbořený dům čp.116-117/I (Na Rychtě)

Popis jednotlivých domů začneme na jižní straně náměstí, která je dlouhá asi 140 metrů. Na rohu Sladovnické ulice a Malého náměstí tu stával patrový, sedmiosý dům čp.116-117/I, známý především jako jeden z nejvýznamnějších právovárečných domů v Rokycanech. V raném novověku se sem umisťuje Klivcovský pivovar.[33]

Vedle prostoru ve Spilce bylo zde, v jihovýchodním koutu Malého náměstí, jedno ze dvou center rokycanské pivovarnické produkce. Pivovar je tu doložen už počátkem 16. století, tehdy byl ještě v držení Václava Velislava. Říkalo se mu taktéž Letkovský. Roku 1533 ho Anna Kojatková odprodala za 635 kop grošů míšeňských vladykovi Petrovi Bohuchvalovi z Hrádku. Bohuchval pivovar vedl do roku 1549, pak ho prodal. V roce 1557 ho koupil Jakub Klivec. Rodina Klivcových patřila mezi přední rokycanské měšťanské dynastie 16. století. Podstatné bylo, že do tohoto prostoru se zároveň soustředila i obecní výroba piva. Už když se v roce 1498 Rokycany vykoupily z poddanství, se radní snažili pro město získat právo vařit pivo (myšleno privilegium pro obec jako celek, nikoliv už dříve existující várečná práva jednotlivých měšťanů). V roce 1504 skutečně Rokycany obdržely právovárečný pořádek, založený na vzoru Starého Města pražského. V té době se tak otevřela možnost zřízení městského pivovaru. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1534, kdy je uváděn dům při obecním pivovaru. Ten stál taky někde zde, na místě zvaném Na Dvořištích. Dle údajů primasa, datovaných do roku 1581, činil výstav obecního pivovaru 30–40 várek bílého piva. V roce 1601 obec tento pivovar prodala jistému Matyášovi Žídkovi, společně se štěpnicí a dvěma zahrádkami za 70 kop grošů míšeňských. Již v září 1607 ale město koupilo od sirotků Marie, Alžběty a Jana po Matesu Havlíkovi Klivcovský pivovar Na Dvořištích, tedy na místě pozdějšího domu čp.116-117/I. Transakce vyšla na 174 kop 44 grošů a 2 míšeňské denáry.[34]

Šlo historicky o dva samostatné domy, které ale již v 18. století splývaly do jednoho funkčního celku. Manželé Ebelovi ve svých archivních rešerších uvádějí mezi domy, které poškodil požár východní části Rokycan roku 1757 i nemovitost, u které se uvádí coby vlastník Josef Steyel. Patrně šlo o Josefa Steindla, kterému oba domy prokazatelně patřily v 70. letech 18. století (viz níže). Vyhořelá usedlost je popsána jako dům se sladovnou 45 × 57 loktů (cca 26,6 x 33,6 metru) s 5 pokoji a 3 komorami. Dále stodola o rozměrech 27 × 18 loktů (cca 15,9 x 10,6 m) a stáje 21 × 9 loktů (cca 12,4 x 5,3 m).[35]

Sladovna čp.116/I stávala bokem, v Sladovnické ulici, a do majetku obce se dostala roku 1776, kdy ji zakoupilo právovárečné měšťanstvo.[36] Dobové zdroje ale posouvají datum tohoto odkupu až na rok 1777. Dne 23. července 1777 se před obecní radou projednával „contract na koupenou sladovnu k ruce počestné obce od p. Josefa Steindla a Barbory manželky.“[37]

Dne 20. června 1780 se obecní rada zabývala žádostí, kterou podal mirošovský kameník Poustka, „mají skálu tvrdou dle dosvědčení tamního pana správce Pokače, že by to kamenný korýtko do městského pivovara jináče ne, nežli za 20 zl. vyhotoviti mohl.“ Radní to schválili s tím, že náklady se rozpočtou tak, že každý právovárečný dům uhradí 15 krejcarů.[38] Dne 10. května 1783 řeší magistrát otázku, zda využít „druhý štok“ sladovny pro „depositorio mundúrů“, tedy sklad vojenských uniforem. Prostory ale využíval pan Wagner (Vajner) z Plzně. Obecní rada se usnesla, že „poněvadž jiného místa k vykázání takového depositorii zde se nenašlo, aby on předce ten štok k skování [tedy uschování – pozn. aut.] mundúrů popustil.“[39] Dne 6. července 1784 se obecní rada zaobírala podnětem od podkomořského úřadu, který žádá obec o reakci na projekt inspektora Ferdinanda Tallma, „by se totiž od Františka [sic!] Šteidla k ruce obce, respective měšťanstva koupená sladovna buď pronajmula, neb odprodala, proto že obci nic prospěšna není.“ Radní ale něco takového odmítli. Sladovna podle nich byla koupena „z toho cíle a konce by se dobré piva vařily (…) Dobře ale by se jiný sládek, tak jak měšťanstvo o to žádá po peněžitou cauti zaopatřil a muž, který již sladovnu měl, se pohledal, kterémuž by se ta sladovna i zahrada k užívání, však bez činže a platu, se dala.“[40]

Konšelé tudíž podpořili myšlenku dlouhodobého pronájmu sladovny. Mezi řádky byla cítit kritika stávajícího sládka, kterým byl František Kraft, obyvatel čp.101/I na severní straně Malého náměstí (viz níže). Dne 16. července 1784 obecní rada řešila přípis od Františka Krafta, že prý „naslejchá, kterak p. inspector project u slavného ouřadu podkomořského podal, dle kterého městská sladovna i se zahradou a emphyteutickými polmi buď se pronajmula, neb odprodala.“ Kraft žádal město, aby se u vyšších úřadů za něj přimluvilo.[41] Dne 27. srpna 1784 obecní rada jednala o psaní od podkomořského úřadu, který rozhodl, že „Steindlovská sladovna“ zůstane jako dosud v držení měšťanstva, tedy se nebude pronajímat ani prodávat, „však nešetřiti se má, aby byly dobré slady a dobré piva se vařily.“ Radní to vzali na vědomí s tím, že sládkovi se zdůrazní, že se má vařit dobré pivo, jinak se ustanoví jiný sládek.[42] Dne 3. září 1784 měli radní před sebou petici právovárečného měšťanstva, které žádalo o výběr jiného sládka místo Františka Krafta. Magistrát se usnesl, že Kraft skutečně má být propuštěn, protože „piva velmi mladé a kalné vystavuje a z jeho nepřičindlivosti panské piva se dovážejí.“.[43]

Původním vlastníkem sladovny čp.116/I před rokem 1776 byl Josef Steindl (též uváděn jako Šteidl, Steinl, Stiandl nebo Steinel), majitel sousedního čp.117/I (viz níže). Dne 16. ledna 1787 magistrát řeší podání od Josefa Steindla, který žádá od městského cassira (pokladníka) pořádnost (vyúčtování) „za tu odprodanou sladovnu,“ přičemž dodává, že „už to 10 let trvá.“ Pokladník se bránil, že od něj Steindla má podepsanou kvitanci. Rada se nicméně usnesla, že kasír má Steindlovi opatřil kvitanci (potvrzení, účtenka) od podkomořského úřadu.[44] Steindl v té době prodával i svůj vedlejší dům čp.117/I (viz níže), takže asi chtěl mít úřední doklady o majetku. Roku 1788 se v Josefském katastru eviduje čp.116/I jako sladovna (odtud název ulice).[45]

V roce 1818 se v městských knihách uvádí, že v Rokycanech funguje městský pivovar („städtische Brauhaus“, nájemce Josef Eim) a vrchnostenský pivovar („obrigkeitliche Brauhaus“, nájemce Antonín Vorlíček).[46] Josef Eim žil a zemřel v květnu 1819 v domě čp.116/I.[47] Tento dům tedy byl onen městský pivovar, sídlo a hlavní budova místního pivovarnického „průmyslu“ (samozřejmě plus další budova ve Spilce, dnešní čp.90/I, a další provozovny případně umístěné v měšťanských domech), zatím pivovar čp.98/II na Práchovně byl vrchnostenským pivovarem. Názvosloví je vlastně logické. Objekt na Práchovně vznikl jako podnik obce, která byla vrchností (v českých zemích se pro podobný typ vlastnictví užívalo i označení „panský pivovar“), zatímco vaření piva ve městě bylo společným podnikem měšťanů, tudíž městský, měšťanský pivovar.

Dne 28. července 1818 magistrát vyslechl zprávu o požáru, který vypukl 24. července 1818 „in dem hierstädtischen bürgerl. Brauhause,“ neboli „ve zdejším měšťanském pivovaru.“[48] Dne 12. září 1820 se rada seznámila se zprávou o „Besichtigung des mangelbar und baufälligen Brau und Malzhauses,“ česky „o obhlídce nedostatečného a zřícením hrozícího pivovaru a sladovny.“[49] Dne 26. září 1820 radní projednali zprávu hospodářského úřadu o nezbytnosti opravy městského pivovaru („Reparaturen in dem städtlichen Brauhause“). Magistrát uložil hospodářskému úřadu do 3 dnů předložit odhad nákladů.[50] Dne 19. prosince 1820 řešila obecní rada plánované stavební úpravy pivovaru. Byl předložen stavební plán a rozpočet. Kromě toho i návrh na „Herstellung eines zwekmäßigen Kellers,“ česky tedy „zřízení účelového sklepa.“ Magistrát věc předal hospodářskému úřadu k posouzení.[51] Dne 18. února 1822 se magistrát seznámil se zprávou obecního hospodářského úřadu ve věci rozpočtu na opravy „in Burg Brau u. Malzhause,“ tedy „v měšťanském pivovaru a sladovně.“ Radní rozhodli předat věc podkomořskému úřadu pro potvrzení.[52] Se zprávou od podkomořského úřadu se radní obeznámili 12. března 1822. Hospodářskému úřadu pak uložili magistrátu nově předložit zprávu.[53] Dne 9. dubna 1822 byla na programu jednání obecní rady zpráva o vizitaci nápojového úřadu („Tranksteueramt“) ohledně „Herstellung der Braupfanne,“ tudíž že „vystavení varného kotle,“ v měšťanském pivovaře. Na stejné schůzi se také četl dopis od krajského inženýra ve věci obhlídky varného kotle.[54] Dne 9. dubna 1822 se rovněž schůze rady zaobírala žádostí mistra kovotepce („Kupferschmiedmeister“) Františka Grubera o vydání zálohy 3000 zlatých na zhotovení varné nádoby pro pivovar. Město to schválilo s tím, že peníze poskytla obecní kasa na účet právovárečných měšťanů.[55] Dne 17. května 1822 obecní rada projednala rozvahu na pořízení mědi pro varnu pivovaru a předala ji právovárečnému měšťanstvu.[56] Dne 28. května 1822 vzali radní na vědomí psaní od krajského inženýra, který poslal upravená stavební akta pro měšťanský pivovar a sladovnu.[57] Dne 21. června 1822 se obecní rada seznámila s tím, že podkomořský úřad zamítl financování opravy městského pivovaru z výnosu měšťanské renty.[58] Dne 5. července 1822 rada řešila další financování investice. Uvádí se, že za práci na novém kotli si účtuje František Gruber ještě zbylých 1656 zlatých a 4 krejcary.[59]

Dne 25. července 1822 se na magistrátu projednala zpráva hospodářského úřadu o zřízení (opravě) chladírny piva v městském pivovaru.  Radní rozhodli, že se to kvůli naléhavosti bezodkladně provést.[60] Dne 16. srpna 1822 obecní rada vyslechla podání od výboru právovárečných měšťanů ve věci opravy v pivovaru. Pověřila hospodářský úřad prošetřením.[61] Dne 23. srpna 1822 vyslechli radní protokol, který předal Ferdinand Rösler, ve věci „geschehene Abweichung [?]  des Khülbierstaks [sic!] in städt. bürgl. Bierhause,“ tedy „nastalé odchylky chladničky piva v městském měšťanském pivovaře.“[62] Zápis není zcela zřejmý a čitelný, mohlo jít o nějakou stavební či technickou závadu. Na své schůzi z 15. října 1822 se radní seznámili s přípisem podkomořského úřadu, který se týkal „den Bau zur Umänderung dem hierortigen Bräuofen u. das Ziegelofen vom Lang,“ neboli „stavby pro výměnu zdejší pece v pivovaru a v cihelně od Langa.“ Město se usneslo, že si v Mostě, Chomutově a Radnicích vyžádá informace o kvalitách pana Langa.[63] Dne 19. listopadu 1822 si mohli členové obecní rady přečíst dopis z Mostu, ve kterém byly poskytnuty reference ohledně díla a úspěšnosti architekta Langa, ve vztahu k rokycanskému pivovaru. Magistrát rozhodl, že se ještě vyčká na odpověď z Chomutova.[64] Psaní z Chomutova si radní přečetli 26. listopadu 1822. Následně se město rozhodlo přikročit k sestavení odhadu nákladů a dotázat se stavebního mistra Langa, jakých se po přestavbě pecí v pivovaře a v cihelně docílí ročních úspor.[65]

Podle K. Hofmana měl objekt sladovny vysoký komín.[66] V městském archivu se nachází složka z roku 1893, nazvaná „Měšťanský pivovar, oprava komínu čp.116/I“.[67] Ještě ve 20. letech 20. století se vysoká hmota sladovny se složitým půdorysem a střechou jasně vydělovala z vedlejšího domu čp.117/I.

Obytná usedlost čp.117/I stála přímo na Malém náměstí. Dne 17. února 1778 se obecní rada zabývala suplikou, kterou na podkomořský úřad poslal Josef Steindl, v níž žádá „o dříví a cihly na opravení pohořelého domu.“[68] Zajímavé je, že ve stejné době se o nedalekém domě čp.121/I (viz níže) hovoří jako o „spáleništi“. Mohlo jít o důsledek nějakého lokálního požáru, který přece jen zasáhl vícero domů na jižní straně náměstí. Dne 9. května 1780 se obecní rada zabývala žádostí, kterou podal Josef Steidl „v příčině nedržené smlouvy při prodané sladovně, že jemu jisté chlívce, které on sobě vyminouti měl, dáti nechtějí.“ Radní namítali, že kontrakt na prodej sladovny hovoří jinak. „V takovém že žádná zmínka o nějakých [tedy chlévech – pozn. aut.] se nečiní, pročež se tuto s jeho žádostí odmršťuje [tedy odmítá – pozn. aut.]. Z ohledu ale jeho chudoby, má se jemu několik kmenů k vystavení nového chlívce zdarma vykázati.“[69] Patrně šlo o nějaký dřevěný chlév, který se nacházel za vedlejší sladovnou čp.116/I, kterou Steindl odprodal roku 1777.

V případě čp.117/I šlo o výstavnější měšťanský dům, který ani nebyl zásadně poškozen při požáru Rokycan v září 1784. Podle evidence vypracované po požáru oheň poničil jen střechu a objekt stájí.[70] Dne 17. června 1785 se magistrát zabývá žádostí Josefa Šteidla, „aby jemu z obecního důchodu 15 zl. se zapůjčilo, aby mohl svůj dům přikrýt.“ Rada souhlasila s půjčkou ve výši 10 zlatých.[71] Podle seznamu z roku 1788 byl dům čp.117/I v majetku Josefa Steinla (?). Josef Stiandl a Barbora rozená Lvová měli svatbu 18. listopadu 1742.[72] V době požáru města roku 1784 tak už šlo o manželský pár ve velmi vysokém věku. Barbora zemřela krátce poté, 19. listopadu 1785.[73] Pak se patrně vdovec rozhodl pro prodej své usedlosti. Dne 9. ledna 1787 se magistrát seznámil se zprávou o ocenění domu pana Josefa Štaindla. Byl oceněn na 550 zlatých.[74] Josef Steinel zemřel 7. srpna 1789 ve věku cca 80 let.[75] (Zajímavé je, že v zápisech o úmrtí obou manželů chybí číslo popisné domu. Mohli pro vysoký věk zemřít někde jinde, u příbuzných.)

Mezi roky 1827–1836 proběhla oprava domu v pozdně klasicistním stylu, dle plánů Matěje Sacka, který se zároveň ujal stavebních prací. Akce měla splňovat nové protipožární standardy. Z původních domů zbyly nosné zdi a klenby, nově se zřídilo schodiště, okenní otvory a krov, provedený dle projektu tesařského mistra Vavřince Páníka. V objektu vznikla sladovna i byt pro sládka.[76] Po této přestavbě oba domy architektonicky splynuly, a když roku 1835 koupilo i dům čp.117/I právovárečné měšťanstvo, došlo i k majetkoprávnímu spojení.[77] To už tu existovalo před rokem 1776 (viz výše), nyní to bylo scelení do vlastnictví obce.

V roce 1858 je vypracován rozpočet na nový krov objektu čp.117/I (dle plánů tesařského mistra Matese Maška).[78] Z let 1900–1901 se dochovaly plány B. Ryšavého na přestavbu valečky (prostoru na vysoušení sladu) na obytné místnosti.[79] V městském archivu se nachází složka z roku 1900, nazvaná „Sladovna – přestavba čp.116/I a čp.117/I“.[80] V přízemí domu fungoval známý hostinec V Pekle. Jméno dostal podle kreseb čertů v rozích lokálu.[81] Počátkem 20. století se tu ve spolkových místnostech scházeli rokycanští sokolové[82], v patře měl sídlo Spolek vojenských vysloužilců arcivévody Bedřicha.[83]

Roku 1922 koupil dům Václav Hanzelín a ještě téhož roku jej opravil a po adaptaci v lidovém slohu otevřel v přízemí hospodu nově nazvanou Na Rychtě.[84] Bývalá měšťanská sladovna se tak proměnila na soukromý dům, v kterém nově vznikly čtyři bytové jednotky.[85] Dne 26. června 1927 rada vydala povolení k přestavbě stodoly u čp.116/I pro V. a M. Hanzelínovy.[86] V srpnu 1927 pak rada dodatečně schválila zřízení stodolních vrat u čp.116/I do Stodolní (dnes Knihovy) ulice (provedeno předtím bez povolení).[87] V červnu 1931 V. Hanzelín získal od rady povolení na přestavbu hostinských místností v čp.117/I a na přestavbu stáje na dílnu v čp.116/I.[88] Užívací povolení na přestavbu hostinských místností v čp.117/I získal od rady V. Hanzelín v červenci 1931.[89] Užívací povolení na adaptaci nádvorní dílny v čp.116/I vydala rada počátkem října 1931.[90]

V roce 1949 věnovalo ministerstvo zemědělství městu Rokycany 100 000 Kčs na zřízení kuchyně pro místní zemědělce. Obec projekt rozšířila na „veřejnou lidovou kuchyni“ a rozhodla ji umístit do sálu a předsálí hostince Na Rychtě.[91] V listopadu 1951 se hostinec uzavřel a do objektu byly umístěny kanceláře ČSAD.[92] Dne 15. února 1955 se pak hostinec Na Rychtě změnil po adaptaci na jídelnu.[93] V dubnu 1958 řešil MNV vážnou poruchu na kanalizačním kanálu v tomto domě. Vedl se spor o to, kdo je odpovědný za opravu takových závad.[94] Dne 16. května 1958 potvrdila komise při ONV, že kanalizaci musí opravit na svůj náklad provozující podnik Restaurace a jídelny. 26. května se k stanovisku připojil i MNV.[95]

Mezi 6. dubnem 1964 a 20. březnem 1965 prošla jídelna generální rekonstrukcí, nákladem 400 000 Kčs.[96] Šlo o akci Okresního stavebního podniku. Ten na ni v roce 1965 plánoval utratit 104 000 Kčs.[97] V březnu 1965 se rada MěstNV zúčastnila předkolaudace objektu.[98] V roce 1974 již se ale mluví o zrušení provozovny s tím, že by tu mělo zůstat jen vyvařování jídel pro důchodce.[99] Tento plán se naplnil roku 1978. Pak tu opravdu ještě nějaký čas fungovala závodní jídelna podniku Restaurace Rokycany, kde se vařila spíše levnější jídla pro seniory apod.[100]

V prosinci 1976 se uvádí, že společně s chystanou rekonstrukcí vedlejšího domu čp.118/I (viz níže) bude provedena i oprava Rychty.[101] To se ale nestalo. 15. června 1981 se vlivem povětrnostních podmínek zřítila část západní zdi. Svou roli v tom sehrál i fakt, že sousední dům čp.118/I byl krátce předtím zbořen a západní stěna domu čp.116-117/I se tak ocitla vystavena změnám počasí.[102]  V prosinci 1981 MěstNV uvádí, že na novém sídlišti Na Železné hodlá přidělit náhradní byty kvůli připravované demolici Rychty.[103] Dům byl ihned po nehodě zapečetěn, nájemníci vystěhováni a roku 1982,[104] podle týdeníku Hlas Rokycanska už v 2. polovině roku 1981,[105] byl zbořen.

Dům čp.116-117/I nebyl sice památkově chráněný, měl hladkou, nezdobnou fasádu, ale jako nárožní objekt byla jeho přítomnost v organismu zástavby historického jádra důležitá, stejně tak hodnotná byla pivovarnická a měšťanská tradice spojená s touto parcelou. Jeho zánikem ztratilo Malé náměstí dočasně významné nároží a otevřel se tu neestetický pohled na plošně demolované plochy v Sladovnické ulici. V roce 1988 byla proluka po domu čp.116-117/I vyasfaltována a vzniklo zde tržiště.[106] Dle informace ze září 1988 se přesun tržnice do tohoto prostoru plánoval ve 3. čtvrtletí 1988.[107] Akce byla dokončena během roku 1988.[108]

2.1.2. Dům čp.219/I (Česká spořitelna)

Proluka po zbořeném objektu čp.116-117/I naštěstí nezůstala na Malém náměstí dlouho. V září 1993 vydal stavební odbor definitivní rozhodnutí o umístění stavby České spořitelny na této rohové parcele.[109] V říjnu 1993 začala na místě zbořeného domu výstavba sídla České spořitelny.[110] V prosinci byl pozemek, dosud využívaný jako tržnice, oplocen.[111] Vlastní stavba probíhala mezi červencem 1994 a červnem 1995. Stavební firma Dvořák z Tábora, která zvítězila mezi šesti uchazeči, uzavřela 6. června 1994 s Českou spořitelnou smlouvu o provedení stavby. Podle projektu ing. Kristiána tu postavila jednu z nejvýraznějších staveb v Rokycanech 90. let 20. století.[112] Dne 10. června 1994 převzala firma Dvořák staveniště.[113]  Dne 11. července 1994 započaly zemní práce. Sladovnická ulice kvůli tomu byla po dobu výstavby uzavřena.[114] Dne 1. září 1994 pak proběhlo slavnostní položení základního kamene.[115]  V listopadu 1994 už stojí hrubá stavba budovy do výše druhého patra, zatím bez střechy a vnitřních příček.[116] V prosinci 1994 je na objektu již vztyčen krov a do fasád vsazena okna, chybí zatím krytina střechy a průčelí je dosud neomítnuté.[117] V březnu 1995 je již stavba prakticky hotova, včetně fasády a střešní krytiny. Okolo průčelí ještě stojí lešení.[118] Budova České spořitelny byla slavnostně otevřena 22. června 1995, pro veřejnost se otevřela 26. června 1995.[119]

→ODKAZ: Jihovýchodní roh náměstí byl koncem 20. stol. zcela změněn. Vlevo hotel Bílý lev, vpravo spořitelna v místě zbořeného hostince Na Rychtě. Uprostřed proluka ve Sladovnické ul., zastavěná pak bytovými domy. Foto: D. Borek, červen 2004.

Sídlo České spořitelny čp.219/I je hodnotné zejména v urbanistickém smyslu. Budova obnovila historickou uliční čáru a restituovala jihovýchodní roh Malého náměstí, přičemž nárožní exponované poloze vyhovuje robustnější, dvoupatrová hmota novostavby s měkce zaobleným nárožím. V architektonickém ohledu je spořitelna spíše zajímavým dokladem tvarosloví a estetiky éry 90. let. Objekt má 4 nadzemní podlaží (včetně podkroví) a technický suterén. Projekt byl ještě před zahájením výstavby modifikován, po konzultacích s městským architektem.[120] Konstrukce domu je kombinací železobetonového skeletu a klasické zděné struktury.[121]  Spodní část průčelí je obložena leštěným kamenem, fasádní omítka provedena v odstínech růžové barvy. Okna mají červené rámy. Nad nárožní částí naznačen akcent v podobě věžovité nástavby. Uvnitř v přízemí se nachází velká hala pro zákazníky, obložená žulou. Do vyšších pater odtud vede prosklený výtah a klenuté schodiště. Objekt byl jako jeden z prvních v Rokycanech vybaven klimatizací.

Před výstavbou spořitelny byl na odkrytém městišti proveden odborný archeologický záchranný výzkum se zajímavými výsledky. Na místě byly objeveny základy dvou středověkých domů, takzvaných polozemnic, z 12. století, dále torza gotického kamenného domu ze 13. století a pozdně gotické zdivo z 15. století, se zbytky podloubí směrem do náměstí. Potvrdily se tak domněnky památkářů a urbanistů, že zalamovaná jižní fronta Malého náměstí ukazuje na existenci podloubí, zrušeného patrně až v 19. století.[122] Mezi nálezy byla také stará nádoba na ukládání potravin.[123] Nejstarší nálezy byly ale orientovány překvapivě spíše do Sladovnické ulice než do Malého náměstí.[124] To je důležitým poznatkem pro stále neukončenou debatu okolo nejstarších prostorových vztahů v předlokačních Rokycanech (viz počáteční pasáže této kapitoly).

2.1.3. Dům čp.118/I

Sousední dům čp.118/I býval státem chráněnou památkou. Emanuel Poche o něm ještě roku 1980 (kdy už ale dům byl zbořen) píše v publikaci Umělecké památky Čech: „barokní patrový dům s plochým rizalitem.“[125] Doplňme, že to byla pozdně barokní stavba z konce 18. století s jednoduchým, šestiosým průčelím, barokním portálem a cennými barokními klenbami v interiérech. V průčelí se nacházela v patře nevelká nika, kde dříve byla umístěna barokní socha sv. Josefa.[126] Střechu měl sedlovou, s volskými oky. I nádvorní strana domu vykazovala starobylý, pozdně barokní charakter. Říkalo se mu „Pangerlovský dům“ podle majitele domu Jana Pangerleho, který se tu uvádí k roku 1788, a po jeho potomcích. Ještě dříve, po třicetileté válce dům patřil rodu Vodňanských. Člen této bohaté rodiny, Jan Roman Antonín Vodňanský, městský písař, konšel a nakonec královský rychtář, nechal roku 1709 postavit na Malém náměstí sochu sv. Jana Nepomuckého (viz níže).[127] Rod Vodňanských se tu připomíná až do poloviny 18. století.[128]

V roce 1757 objekt vyhořel při požáru této části města. Tehdy se dochoval jeho popis. Říkalo se mu „Dvořákovský dům“. Měl 3 pokoje, 2 komory o rozměrech 39 x 24 lokte (23 x 14,15 m), stáje 13 x 10 lokte (7,7 x 5,9 m), stodola s kůlnou 48 x 21 lokte (28,3 x 12,4 m) a chlévy 20 x 36 lokte (11,8 x 21,2 m). Byl podsklepený.[129] Podobu domu pak definovala oprava po dalším požáru, který v roce 1784 zachvátil velkou část Rokycan. Tehdy vyhořel vlastní dům, kůlna, stodola a stáje.[130] Dne 20. května 1785 magistrát řeší žádost Františka Pangerle o 1000 kusů „kostelních cihel“. Obecní rada to schválila.[131] V seznamu majitelů domů z roku 1788 se jako vlastník čp.118/I uvádí Jan Pangerle. Františka ani matriční zápisy se 70. a 80. let 18. století neznají. Patrně se ale žádost týká domu čp.118/I. Lze z ní vyčíst, že dům byl poškozen a že na opravu hodlal vlastník použít buď cihly z ohněm zničeného kostela, nebo cihly připravené na obnovu kostela, která ale v květnu 1785 ještě nezačala. K domu čp.118/I minimálně od konce 18. století majetkově patřila i zahrada, umístěná v dnešní východní části Jiráskovy ulice, jižně od domu čp.3/II (zanikl ve 20. století jako veškerá původní zástavba). Podrobněji o ní v kapitole „okružní třída“, v pasáži věnované tomuto východnímu úseku (bývalá Kozlerova ulice). Šlo o poměrně častý model, kdy větší měšťanské domy disponovaly ještě zahradou (někdy i chalupou) na předměstí.

Na přelomu 18. a 19. století byl vlastníkem čp.118/I Václav Pangerle. Zde se mu v lednu 1805 narodil syn[132] a v prosinci 1806 dcera.[133] Znovu dům čp.118/I vyhořel při velkém městském požáru 5. srpna 1813.[134] Někdy mezi roky 1838–1858 zaznamenávají katastrální mapy úpravu půdorysu a uliční čáry u zadní části domu.[135] V roce 1847 vyhotovil zednický mistr Václav Kovanda a tesařský mistr Mates Mašek plán na stavbu maštale a ovčína na dvoře.[136] A v roce 1858 Mates Mašek vytvořil další projekt na stavbu maštalí (o realizaci chybí doklady).[137]

Dne 10. srpna 1927 městská rada povolila úpravu dvorní budovy u domu čp.118/I.[138] V roce 1938 dle archivu městské technické kanceláře provedla majitelka domu čp.118/I Anna Růžková opravy omítky, pavlače, průjezdu a dvorních budov.[139] Dne 5. ledna 1942 obdržel číslo popisné čp.202/I nádvorní objekt za domem čp.118/I. Za Protektorátu totiž došlo k očíslování mnoha podružných objektů (kůlen, skladišť, chatek). Objekt na dvoře za domem čp.118/I tedy byl staršího data a roku 1942 pouze získal samostatné číslo. Majitel se proti udělení druhého čísla popisného neúspěšně bránil u městské technické kanceláře.[140]

Po roce 1948 dům čp.118/I chátral. V říjnu 1972 se uvádí plán MěstNV uvolnit dům čp.118/I pro účely podniku Restaurace. Mělo si to vyžádat zrušení šesti stávajících bytových jednotek v objektu.[141]  V té době se ještě počítalo se zachováním budovy. V létě roku 1974 (mezi 25. červnem a 20. srpnem) se osudem domu zabývala i rada MěstNV a vyslovila souhlas s rekonstrukcí, přičemž měl být zachován historický ráz (nika, portál).[142] V říjnu 1974 deklaruje MěstNV, že do 30. června 1975 bude nutno nalézt kvůli chystané rekonstrukci šest náhradních bytů pro obyvatele objektu čp.118/I.[143] V říjnu 1975 se už uvádí, že pro obyvatele budou potřeba již jen dva náhradní byty. Čtyři byty už byly přiděleny (7. ledna a 31. července 1975). Trval stále předpoklad provedení rekonstrukce.[144] V červnu 1976 se nadále hledají dva náhradní byty pro zdejší nájemníky.[145] Stejný stav tu byl i v prosinci 1976. Tehdy se zároveň uvádělo, že rekonstrukce čp.118/I proběhne společně s vedlejším objektem Rychty čp.116-117/I.[146] Dle zpráv z října 1977 stále přestěhování odmítá Bartoloměj Duda, protože do náhradního bytu požaduje koupelnu a lino, nebo chce přidělit nově postavený náhradní byt.[147]

Stavební osud domu byl ale nakonec zcela jiný. Roku 1978 byl celý objekt zbořen a v srpnu 1980 oficiálně vyřazen ze seznamu památek. V letech 1982–1984 tu následně vyrostl podle projektu ing. arch. Václava Drchala (1948) a ing. arch. Miloslava Pixy (1934–1982) z KPO Stavoprojekt nový dům.[148] Jeho výstavba započala na jaře 1982.[149] Dne 1. května 1984 byl předán do užívání coby sídlo podniku Restaurace a jídelny Rokycany, s bufetem v přízemí.[150] Demolice památkového domu náměstí ochudila o cennou architekturu a byla jen těžko obhajitelná jinak než neschopností centrálně plánované ekonomiky a státních velkopodniků provádět údržbu historického domovního fondu. Novostavba ale naštěstí byla vcelku kvalitní. Dvoupatrový objekt zachoval historickou uliční čáru, nevyhnul se sice dobově populární rovné střeše, ale změkčil její účinek plasticky strukturovaným průčelím, bohatě proskleným a prokládaným keramickými dlaždicemi. V kontextu normalizační typizované architektury šlo o osobité, invenční a přitom relativně pokorné dílo.

→ODKAZ: Část jižní strany náměstí. Zleva novostavba spořitelny čp.219/I, pak čp.118/I (finanční úřad), dům čp.119/I s neorenesanční fasádou a domy čp.120/I a čp.121/I po adaptaci koncem 80. let. Foto cca z r. 2000.

Od 1. ledna 1992 se do objektu přestěhoval finanční úřad[151] a v letech 1994–1995 byl dům přestavěn firmou Dvořák,[152]  podle projektu ing. Chrásta z firmy Onex, s. r. o.[153] pro účely finančního úřadu, přičemž architektonický vzhled domu byl ze strany města koordinován tak, aby vytvořil celek se sousední novostavbou České spořitelny. Vznikla tak přijatelná enkláva moderní architektury. Při přestavbě byl dům nově zastřešen válcovitou střechou. Oprava domu započala 5. září 1994.[154] V únoru 1995 se sem zpět nastěhovali úředníci a v červenci 1995 se konala kolaudace a slavnostní otevření.[155] Dne 30. června 1994 zastupitelstvo města souhlasilo se záměrem bezúplatně předat část plochy náměstí před domem čp.118/I do majetku Finančního úřadu pro zřízení bezbariérového vstupu do budovy. 20. října 2007 bylo oznámeno, že oddělená část veřejného prostranství byla zaměřena a samostatně označena. Šlo o plochu 39 čtverečních metrů.[156] Bezbariérový vstup už zde vyrostl předtím, určitě před rokem 2003.

2.1.4. Dům čp.119/I

Počínaje domem čp.119/I a dál k západu vystupuje uliční fronta domů na Malém náměstí nápadně o několik metrů kupředu. Nabízí se úvaha o možné existenci renesančního podloubí, ovšem přímým architektonickým průzkumem zatím nepotvrzená. Nepřímo ji ale potvrzují archeologické nálezy na stavbě nedaleké České spořitelny (viz výše).

Dům čp.119/I sice není památkově chráněný ale má vkusnou novorenesanční fasádu a v podstatě barokní hmotovou dispozici. Roku 1784 čp.119/I vyhořel, společně se stodolou a stájemi.[157] Dne 9. prosince 1785 magistrát projednával oznámení Františka Holuba, mydláře z Mirošova, že je kupcem „na dům neb spáleniště Jan Ottovské“. Obecní rada se usnesla, že se „má licitati na středu předsevzíti“, tedy vyhlásila dražbu.[158] Matriky uvádějí v následujícím období Františka Holuba jako obyvatele čp.119/I.[159] Podle údajů z roku 1788 byl ovšem majitelem František Otta. Ze zprávy každopádně vyplývá, že ještě více než rok po požáru města byl dům čp.119/I spáleništěm. Dne 24. března 1786 se magistrát zabývá žádostí cechmistra zednického a tesařského Jana Kollera, podle kterého „by pan Holub jiného tesařského mistra na vystavění krovu domu bývalého ottovského, nyní jeho, byl vzal.“[160] Dozvídáme se tedy, že v březnu 1786 dům čp.119/I ještě neměl hotový krov.

Počátkem 19. století byl dům v majetku rodiny Černých. Vlastníkem byl Matěj Černý. Dne 9. října 1812 radní na schůzi magistrátu vyslechli zprávu Jana Markuse o vyšetření „über die beim Mathias Czerny N. C. 119 bestehende Kamin und ihre Zustand,“ neboli „o u Matěje Černého v čísle 119 se vynacházejícím komíně a jeho stavu.“ Město uložilo hospodářskému úřadu poskytnout Černému potřebné cihly na opravu komína.[161] Dne 4. června 1813 řešili radní na schůzi magistrátu žádost Matěje Černého povolení pro svého mladšího syna Matěje, kovářského tovaryše „dům se stodolou a zahradou, pak 4 strychy pole a ¾ sek. [rozloha luk se udávala na sekáče, tedy podle výměry, kterou dokáže posekat jeden člověk – pozn. aut.] louky postoupiti mocti.“ Radní to schválili.[162]

O několik měsíců později, při velkém požáru východní části města, 5. srpna 1813 vyhořel opětovně i dům čp.119/I.[163] Dne 27. září 1813 se magistrát s podáním od Matěje Černého, který „legt den Bauplan zur Erbauung seines Hauses zur Beurtheilung vor,“ tedy „předkládá stavební plán na stavbu svého domu k posouzení.“ Radní uložili policejnímu úřadu, aby věc prozkoumal.[164] Patrně šlo o obnovu domu po požáru.

V letech 1881–1882 proběhla jeho celková přestavba podle projektu Jana Šmause. Z původního objektu zbyly jen parcelní zdi, vlastní dům byl zbořen a nahrazen novostavbou.[165] V městském archivu se nachází složka z roku 1882, nazvaná „Porges Vojtěch, přestavba domu čp.119/I“.[166] V roce 1889 ještě stavitel Jan Šmaus vyprojektoval úpravy přízemí domu.[167] Na tuto úpravu odkazuje spisový materiál v městském archivu z roku 1889, pod jménem „Porges Vojtěch, přestavba domu čp.119/I“, a další složka z roku 1890, „Porges Vojtěch, přestavba domu čp. 119/I“.[168]

V září 1931 rozhodla městská rada, že povolení k přestavbě hostinských místnosti v čp.119/I se vydá po doplnění stavebních plánů.[169] Stavební povolení pro pana Skrbka na adaptaci vinárenských místností čp.119/I pak radní vydali počátkem října 1931.[170] V únoru 1932 bylo Oldřišce Caňkařové vydáno dodatečné stavební povolení na ventilátor na severní straně čp.119/I.[171] V říjnu 1933 městská rada vydala obývací a užívací povolení O. Caňkařové na adaptace v čp.119/I.[172] Kolaudace adaptovaných hostinských místností proběhla podle archivu městské technické kanceláře v březnu 1934. Majitelka domu Oldřiška Cankařová z Nymburka získala také 9. srpna 1938 povolení na rozšíření okna do lokálu, podle projektu Josefa Nováka.[173]

28. února 1975 proběhlo kolaudační řízení na přístavbu skladu elektro, který vyrostl za objektem. Práce prováděl Okresní stavební podnik.[174] V roce 1996 došlo k modernizaci prodejních prostor v přízemí domu, spojená s celkovou opravou objektu i fasády. Autorem projektu ing. arch. Z. Čihák.[175] Do parteru byly během této přestavby vsazeny sporné výkladce kombinující pseudohistorické tvarosloví s nevhodnými tvary (obrácené, nahoru se rozšiřující lichoběžníky jako zakončení výkladního okna). Jde o stejně divoký projev „podnikatelského baroka“ jako v případě domu čp.94/I na východní straně Masarykova náměstí.

2.1.5. Dům čp.120/I

Hodnotnou architekturu nabízí dům čp.120/I, dříve zvaný „U Paterů“. Exteriéry domu mají snad renesanční základ, zatímco v interiérech jsou cenné klenby. Dům ale vyhořel nejprve roku 1784 (zničeno obytné stavení a stáje[176]) a znovu roku 5. srpna 1813.[177] Jeho současná podoba tak spíše odráží klasicistní pobarokní slohové vlivy. V patře se na fasádě nachází barokní štuková kartuš a v ní malba mladšího původu s vyobrazením Panny Marie.[178] Mariánský obraz na fasádě nechal renovovat majitel domu Adolf Lederer, který objekt kupuje roku 1888 a držel ho až do 30. let 20. století.[179]

V roce 1786 se domy čp.120/I a čp.121/I uvádějí jako spáleniště. 27. září 1786 na ně přísežní šacovníci Josef Handka a Matěj Tilgoster spolu se zednickým mistrem Ondřejem Černým provedli odhad. Dům byl oceněn na 288 zlatých a 45 krejcarů. Měl 20 (sáhů/loktů?) délky, šířku v čele 8,5 a vzadu 7.[180] Roku 1855 vypracoval Václav Kovanda projekt výstavby zámečnické dílny v pravé (západní) části dvora před chlévy. O její realizaci ale nejsou spolehlivé doklady.[181]  V roce 1910 byl přebudován levý (východní) nádvorní trakt na obytné místnosti, dle projektu Štěpána Wolfa. V původním traktu byly zbořeny klenby, objekt byl zvýšen, nově zastřešen a uvnitř rozdělen na byty.[182] V roce 1912 následovala i přestavba východního nádvorního křídla, kde podle plánů F(?). Wolfa byl zřízen pokoj a kuchyně. Objekt byl zakončen pultovou střechou.[183] Konečně roku 1919 se přestavby pro obytné účely dočkala i budova nádvorního skladiště.[184]  V květnu 1933 městská rada vydáno stavební povolení na zřízení výkladů v čp.120/I (majitelka O. Steinerová).[185]

8. září 1981 rada MěstNV projednala prodej tří osmin domu čp.120/I podniku Domácí potřeby Plzeň a souhlasila s transakcí.[186] V listopadu 1986 započala rekonstrukce domů čp.120/I a 121/I, spojených nyní funkčně pro účely vzniku prodejny železářství. V lednu 1989 již je na obou domech položena nová plechová krytina střechy.[187] Adaptace skončila roku 1990. Prodejna se otevřela pro veřejnost v říjnu 1990. Rekonstrukce trvala 3 roky a 11 měsíců a provedl ji Okresní stavební podnik nákladem 3 500 000 Kčs.[188] Autorem projektu velkoprodejny byla ing. Monhartová z Okresního stavebního podniku.[189] Pro oba domy znamenala rekonstrukce pochybný zisk. Zastavilo se sice chátrání a mohlo se mluvit o zvýšení standardů prodejních prostor, ale necitlivé stavební zásahy v mnohém setřely původní charakter. Z domu čp.120/I zmizel portál a parter zaplnily velké otvory výkladních skříní. Změněna byla i vnitřní dispozice obou domů, které byly sceleny v jednu prodejnu. Prodejní plocha se rozšířila i do prvního patra. Na fasádě v patře se hned vedle barokní štukatury objevila nevkusná moderní okna. Část těchto zásahu se podařilo odstranit v roce 1996, rozdělením okenních otvorů v 1. patře opět na dvě samostatná dvojokna.[190]

2.1.6. Dům čp.121/I

Domu čp.121/I se dřív říkalo „Kiesslingovský“ podle majitelky z konce 18. století, Ludmily Kiesslingové. V polovině 18. století náležel rodině Bečváříkových. Manželé Ebelovi v archivních rešerších stavebního vývoje Rokycan uvádějí v seznamu domů poškozených velkým požárem východní části města roku 1757 i dům, jehož vlastníkem byl Franz Bečvařík. Patrně šlo o čp.121/I. Je popisován jako dům o rozměrech 27 × 33 lokte (cca 13,0 x 19,5 metru), o 2 pokojích a 3 komorách.[191] Švec František Bečvářík zemřel v čp.121/I v srpnu 1775. Matrika uvádí, že mu bylo 100 let, ale tehdy se často věk lidí jen odhadoval.[192]

Dne 29. listopadu 1777 se radní zabývali oznámením, které podal Tomáš Světlík, který se „ohlašoval za prvního licitanta [tedy uchazeče, dražitele – pozn. aut.] na spáleniště František Bečváříkovské, obětujíce spolu (…) várku na pohořelost státi mající 140 zlatých. Žádal, by to ohlášení ad notam [tedy zapsáno – pozn. aut.] ujaté bylo.“[193] Na oznámení Tomáše Světlíka je především zajímavé, že dům je označen coby spáleniště, čemuž odpovídá i nízká nabízená cena. Je tu možnost, že šlo stále o důsledky požáru z roku 1757. Proti této teorii stojí fakt, že tu žil a zemřel František Bečvářík (pokud matrika v zápisu o jeho úmrtí přesně uvádí místo smrti). To by ale nutně nebylo v rozporu, protože mohlo jít o ohněm těžce poškozený dům, jen provizorně obývaný. Další možností je, že dům čp.121/I vyhořel někdy mezi roky 1775 a 1777. V takovém případě se nejednalo o žádný z velkých požárů města, ale o nějaký lokální oheň. Pozoruhodné je, že ve stejné době se o nedalekém domě čp.117/I (viz výše) hovoří jako o „pohořelém“.[194] Kromě Tomáše Světlíka se na dům čp.121/I dne 13. ledna 1778 obecní radě ohlásil i další uchazeč, a to Jan Braun.[195] Radní se usnesli, že podruhé nechají vyvěsit „subhartatorní cedule,“ tedy nabídku prodeje.[196] Dne 13. února 1778 Braun svou žádost zopakoval před obecní radou.[197] Hovořil jménem dědiců Bečváříkovských. Radní schválili, že se potřetí na 14 dní vyvěsí cedule na prodej domu.[198] Dne 6. března 1778 pak konstatuje Braun, že „pro prošlých subhartatorních cedul“ by se měl Bečváříkovský dům prodat v licitaci. Radní to schválili.[199] V zápisu z jednání obecní rady z 19. května 1778 se zmiňuje, že konšelé byli seznámeni s průběhem licitace na tento dům.[200] O dům Františka Bečváříka projevil zájem Vojtěch Vavroušek, který nabídl 135 zlatých a během dražby to zvýšil na 140 zlatých. Radní se unesli, že do dvou týdnů se má konat druhé kolo licitace.[201] Nízká nabídková cena nasvědčuje, že skutečně šlo o neobyvatelnou ruinu.

Dne 30. května 1778 Jan Rumfeld žádá, aby se na dům Františka Bečváříka provedla opětovná licitace. Radní ji stanovili na následující pondělí.[202] V zápisu ze schůze obecní rady z 5. června 1778 se referuje, že při licitaci domu Františka Bečváříka nabídl nejvíc Jan Rumfeld k ruce své manželky Ludmily rozené Kroftové, a to 156 zlatých. Radní se usnesli, že se má počkat 14 dní a pak dům adjucírovat (přiřknout).[203] Na svém jednání 23. června 1778 se obecní rada seznámila s tím, že „dědicové Franc Bečváříkovský učinili pořádnost mezi sebou [tedy že se dohodli – pozn. aut.] na odprodaný dům Franc Bečváříkovský vzác. p. Janu Rumpfeldovi.“[204] Dne 26. června 1778 požádal Jan Rumfeld obecní radu o „adjucírování [tedy přiřčení – pozn. aut.] domu Franc Bečváříkovského k ruce jeho manželce Ludmile rozené Krofftové.“[205] Argumentoval, že už uplynuly dva týdny od poslední licitace a nikdo nový se nepřihlásil. Radní to odsouhlasili.[206]

Po několika letech chátrání mělo konečně spáleniště nového majitele, bohatého rokycanského měšťana Jana Rumfelda. Ovšem na podobě domu se to neprojevilo. Dne 8. dubna 1783 obecní rada zabývala žádostí, v níž Ludmila Rumfeldová žádá o ingros (úřední zápis) „na koupi spáleniště domu František Bečváříkovského sub. N. 121 za 156 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[207] Šlo asi o převod nemovitosti z manžela na jeho choť. Znovu se dozvídáme, že čp.121/I byl pouhým spáleništěm a kupní cena zůstávala nižší než u leckterých chalup na předměstí. Vdova Ludmila Rumfeldová se krátce nato, 8. ledna 1784, provdala za Jana Kieslinga.[208] Dali se konečně do opravy domu, ale už v září 1784 jej znovu poškodil oheň, tentokrát šlo o velký požár Rokycan.

V době požáru byl čp.121/I pouze rozestavěným objektem a oheň zničil jen střechu.[209] Dne 2. listopadu 1784 řeší magistrát přípis od Ludmily Kislingové „by kapitál fundační, na který sama vejpověď dala, nyní při tomto velkým neštěstí ohně, skrze množství jiné výlohy, by takový k oplacení na delší čas posečkán byl“. Obecní rada odpověděla, že Kislingová se má obrátit na zemské gubernium a že město jí dá potvrzení, že utrpěla škody ohněm.[210] Majitelkou čp.121/I byla dle údajů z roku 1788 Lidmila Kislingová, které ovšem patřil i dům čp.107/I, takže není zcela jisté, ke které z nemovitostí se žádost vztahovala. Poškozeny ohněm ovšem byly obě.

Dne 9. listopadu 1784 se taky magistrát zabýval sporem mezi „paní Ludmilou“ a Janem Herbkem „skrze přistavení krovu na zdi její“. Obecní rada reagovala, že obě strany mezitím spor vyřešily smírně.[211] Herbek byl dle údajů z roku 1788 majitelem sousedního domu čp.122/I, takže tato zpráva napovídá, že při obnově po požáru se patrně na čp.122/I stavěl nový krov a majitelce čp.121/I vadilo, že je opřen o její zeď. Nedávno nabytý a nejspíš neobyvatelný dům se stal pro majitelku břemenem. Na žádost Ludmily Kisslingové došlo proto 11. října 1786 k dražbě jejího domu čp.121/I na Malém náměstí a chalupy čp.20/III na Plzeňském předměstí (mimochodem šlo o onu chalupu, ve které vznikl v září 1784 požár, který následně zničil takřka celé město). Nikdo se ale o nemovitosti nepřihlásil a to se opakovalo i při další dražbě 9. listopadu 1786.  Roku 1788 je v seznamu vlastníků domů uváděn čp.121/I stále jako majetek Ludmily Kisslingové.[212] Čtyři roky po požáru byla dána jeho parcela do veřejné dražby jako „dům nevystavěný“.[213] Pokud platí, že spáleništěm byl zhruba od poloviny 70. let, lze říct, že nyní už víc než deset let nebyl řádně obýván. Pokud byl pohořelý už od roku 1757, šlo o ruinu po dobu třiceti let.

Okolo roku 1790 dům převzala rodina Novotných. Dne 13. srpna 1790 řešila obecní rada stížnost Jáchyma Forstela na Jana Novotného, že „jemu na zmenšení jeho dvora baumwerk při jeho hradbu přistavil.“ A požádal o vyšetření. Radní Forstelovi odpověděli, že „ponivadž ku právu nevycvičený přišel, pročež má se s právním přítelem poraditi“ a pokračovat ve svém podání později.[214] Jan Novotný se počátkem 90. let 18. století uvádí jako obyvatel čp.121/I.[215] Profesí byl mistr tesařský.[216] Tím by se vysvětlovala zmínka o „baumwerku“, tedy nějaké dílně, která Forstelovi vadila. Jáchym Forstel se ženil roku 1787 s vdovou Letnianskou.  Zápis o svatbě uvádí dům čp.73/I,[217] ten ovšem stál v ulici Míru. Zároveň se uvádí jako mlynář, což mohlo souviset s rodinou Františka Forstela, který tehdy provozoval mlýn Korečník na Práchovně. Lokalizace místa, kvůli kterému se vedl tento sousedský spor, je tudíž nejasná. Buď Novotný prováděl něco u svého domu čp.121/I, nebo na jiném místě ve městě, kde měl dílnu. Dne 1. dubna 1808 zažádal majitel čp.121/I Jan Novotný magistrát o povolení „jeho s zemřelou manželkou Magdalenou do spolku koupený dům prošacovati [tedy úředně odhadnout – pozn. aut.] mocti, poněvadž na svou polovičku k dostavění téhož domu 100 zl. sobě zapůjčenu býti žádá.“ Radní to schválili.[218] Úřední odhad nemovitosti byl, podobně jako i v 21. století, nutný pro udělení půjčky. Částka 100 zlatých nebyla příliš vysoká, tudíž se zdá, že šlo jen o středně velkou zamýšlenou opravu. Novotného manželka Magdalena zemřela v březnu 1807 v čp.121/I.[219] Dne 11. prosince 1812 magistrát zamítl žádost, kterou podal mistr ševcovský František Chott „o udělení jemu povolení k pivnímu šenku v domě Novotnovském.“ Důvodem bylo riziko ohně v domě Jana Novotného, dále cechovními regulacemi omezený počet šenkovních míst. Město odmítlo Chottovi odpustit pokutu 5 zlatých „skrze šenkování piva přes vysazenou hodinu.“[220]

Při požáru této části města 5. srpna 1813 dům opětovně vyhořel.[221] Dne 5. listopadu 1813 se radní na schůzi magistrátu zabývali žádost, kterou podal Jan Novotný „um Bewilligung sein abgebranntes Haus nach dem beiliegendene Bauplane erbauen zu dürfen,“ neboli „o svolení svůj pohořelý dům dle přiloženého plánu postaviti moci.“ Radní věc předali k posouzení policejnímu úřadu.[222] Teprve potom získal dům svoji fakticky už nynější podobu. Plány na jeho obnovu vypracoval ještě roku 1813 rokycanský stavební mistr Ondřej Černý.[223] Z roku 1851 se dochoval další plán přestavby. Šlo o úpravu fasády, nové schodiště z průjezdu a novou pavlač. Do fasády v patře tehdy byla vsazena zdvojená okna. Ve dvoře vyrostla nová maštal.[224] V městském archivu se nachází složka z roku 1901, nazvaná „Brejchová Barbora, oprava v čp.121/I“.[225]

Další větší přestavba nastala až po půl století. Roku 1947 vypracoval Josef Žour projekt opravy čp.121/I. V přízemí došlo k vnitřním úpravám prodejny (zejména rozšíření vchodu). V průčelí v patře byla upravena okna. Na dvoře vyrostlo skladiště a jeden byt.[226] V letech 1986–1990 pak přišla generální oprava a adaptace na velkoprodejnu domácích potřeb, která se prováděla zároveň i v sousedním v domě čp.120/I (viz výše).  V rámci jednotného postupu MěstNV k zabezpečení závěrů 17. sjezdu KSČ se plánovalo v letech 1986–1987 uvolnit byty v čp.121/I pro rekonstrukci prodejny Domácích potřeb.[227] V případě domu čp.121/I byla přestavba o něco radikálnější než u domu čp.120/I. Z původního zdiva se totiž zachovaly jen obvodové zdi a částečně schodiště. Zcela vybourány byly nádvorní stavby a přes bývalý dvorek byla přetažena střecha, čímž se rozšířila prodejní a skladová plocha. Naopak ve fasádě v prvním patře zůstaly zachovány alespoň v zjednodušené podobě původní okenní šambrány s neorenesančním dekorem.[228] V roce 1996 byly oba, funkčně scelené domy čp.120/I a čp.121/I opětovně rozděleny na dvě samostatné prodejny.[229] Nevhodná nedělená okna v 1. patře, vložená sem na přelomu 80. a 90. let 20. století, zůstávají bohužel dle stavu z roku 2018 stále na svém místě, navíc jsou zcela polepena vizuálním smogem v podobě reklamních poutačů. Přetrvává i rušivá střešní krytina z červeného plechu (stejně jako na sousedním domě čp.120/I).

2.1.7. Dům čp.122/I

Dům čp.122/I (foto z r. 2003) je státem památkově chráněný. Vyhořel sice opakovaně v letech 1757 a 1784 (poškozen dům, dále stodola i stáje[230]) i 1813[231], uchoval si ale vzhled barokně-klasicistního měšťanského domu. Patrový, pětiosý objekt zaujme zalomeným půdorysem průčelí. To by mohlo nasvědčovat, že vznikl srůstem dvou starších domů.[232] V parteru se nachází cenný barokní portál s pískovcovým ostěním, v jehož klenáku je vytesán letopočet 1759 a písmena MSS, patrně iniciály tehdejšího majitele (Martin Ševera?). Letopočet naznačuje, že dům byl asi v té době opravován po požáru z roku 1757. V portálu jsou dřevěná, patrně klasicistní vrata s pěkným kováním zámku. Na fasádě se dochovala rudimentární barokní výzdoba, projevující se ostěními oken a jednoduchými pilastry s nečleněnými hlavicemi. Uvnitř domu se zachovala původní dispozice s průjezdem a přízemím s plackovými klenbami.

→ODKAZ: Zleva část domu čp.121/I, pak čp.122/I s barokním portálem, zcela vpravo čp.123/I se sochou sv. Floriána ve výklenku fasády. Dům byl za 1. republiky zvýšen o 2. patro. Foto: D. Borek, září 2003.

V 70. letech 18. století dům obýval Martin Ševera s manželkou Annou Marií rozenou Bártlovou.[233] Dne 31. října 1778 složil před obecní radou Jan Houška 200 zlatých za „koupené hospodářství Šeberovské. Tak se s ním Ševerou umluvil, totiž závdavku 110 zl., havelský termin [na sv. Havla se často odváděly roční dávky, jde tedy o dodatečnou splátku – pozn. aut.] 90 zl. A ponivadž se z domu vystěhovati nechce, tak žádá, aby do téhož koupeného domu a polí právně uveden byl.“ Konšelé konstatovali, že Martin Ševera nechce peníze přijmout, takže se má těch 200 zlatých uložit „ad depositum“.[234] Zpráva je ovšem nejasná, protože kupní cena pouhých 200 zlatých neodpovídá významu domu čp.122/I. Ostatně smlouva mezi Houškou a Ševerou se stala předmětem právního sporu. Dne 24. listopadu 1778 před obecní radou vystoupil Jan Houška, který si dal předvolat Martina Ševeru. Houška uvedl: „ponivadž od něj dům řádně koupil a takový jemu přiřknutý byl, žádá, aby se z domu vystěhoval a on actor [tedy Houška – pozn. aut.] do takovýho právně uveden byl.“ Ševera namítal, že žádnou písemnou smlouvu neuzavřel, tudíž dům Houškovi postoupit nemůže. „Pokud jeho řádně učiněný contract s p. Hrbkem zanešen býti, má, spokojen jest. Když on Houška i hnedky taky 1100 zlatých hotových složí, jemu dům postoupiti.“ Konšelé se ale na základě práva postavili za Houšku. „Tudy žádný jinší prostředek se nevidí, nežli že dům kupci postoupen a odevzdán býti musí. A pokudž se strany mezi sebou v 8 dnech neporovnají, že by se proti panu Ševerovi executire pokračovati muselo.“[235] Dne 30. listopadu 1778 pře pokračovala za účasti Ševery, Houšky a rychtáře Ferdinandiho. Houška prý odmítá jakoukoliv dohodu. Po rozhovoru s rychtářem uvedl, že za odstoupení od smlouvy chce 100 zlatých. Jinak požadoval, aby se mohl do domu nastěhovat. Radní pak dali stranám další termín na dosažení dohody.[236] Až 11. prosince 1778 se podařilo věc urovnat. Anna Ševerová vyplatí Houškovi 50 zlatých.[237]

Dne 5. listopadu 1779 předložil Jan Herbek (Hrbek, Herbeck) obecní radě žádost o ingros (úřední zápis) na dům a grunt Martina Ševery za 1000 zlatých.[238] Zadní strana domu si udržuje intimní atmosféru měšťanské usedlosti z počátku 19. století, byť jako všechny domy na jižní straně obou náměstí přišel v důsledku výstavby sídliště v Knihově ulici o většinu původní parcely se zahradami a stodolami. Dne 30. dubna 1783 město rozhodlo přidělit skupině měšťanů do dlouhodobého užívání několik dílů obecních pozemků „při zdech šancovních [tedy městských hradbách – pozn. aut.] za rathouzem.“ Mezi nimi se uvádí i Jan Herbek (majitel čp.122/I). Směli si zde zřídit zahrady, přičemž ale na vlastní náklady měli dál zajišťovat údržbu příslušného úseku městských hradeb.[239] Toto rozhodnutí otevřelo i jižní stranu Knihovy ulice pro nové využití. Ještě v seznamu majitelů domů z roku 1788 je jako vlastník čp.122/I uváděn Jan Herbek. V červenci 1791 se jako vdovec znovu oženil. Jeho chotí se stala Barbora Riegrová, taktéž ovdovělá, z nedalekého domu čp.125/I na jižní straně Masarykova náměstí, kde se konala i svatba.[240] Herbek se za novou manželkou do čp.125/I odstěhoval a tam taky zemřel v lednu 1813.[241]

Počátkem 19. století byl majitelem čp.122/I Jáchym Forstel. V roce 1808 si na něj jako na souseda stěžuje vlastník sousedního čp.123/I Vojtěch Bílek (viz níže). Dne 4. června 1813 řešili radní na schůzi magistrátu zprávu od Jáchyma Forstela, že vypovídá ze svého domu čp.122/I dosud tam existující vojenský byt.[242]

Dne 5. srpna 1813 byl dům poškozen ohněm při požáru, který postihl východní část Rokycan, v okolí Malého náměstí. Dům čp.122/I ale nebyl jen obětí živlu, ale taky jeho původcem. Dne 3. září 1813 jednal magistrát o prvních výsledcích vyšetřování příčin tohoto požáru. Radní kritizovali, že „der Befund des völlig ausgebrannten Stubenrauchfang bei den Joachim Forstel in der Unterküche, welcher nach der ersten Kommisionaluntersuchung erfolgte, in der Untersuchungakten nicht vorkomme,“ tedy „nález zcela vyhořelého odvodu kouře v dolní kuchyni u Jáchyma Forstela, který byl po první komisionálním vyšetření učiněn, není ve vyšetřovacím spisu uveden.“ Uložili pak mistru kominíkovi Jakubovi Liškovi, aby to znova prověřil.[243] Část vedení města se nejspíš domnívala, že právě zde mohl vzniknout oheň. Jáchym Forstel (Fořtel), mistr mlynářský, zemřel v čp.122/I v prosinci 1819, ve věku 61 let.[244] Dne 17. září 1813 se radní na schůzi magistrátu seznámili s obsáhlejší verzí zprávy o příčinách požáru města a rozhodli o „Abschaffung aus der Stadt der Anna Bautlin, Dienstmagd des Joachim Forstel aus der Ursache der Verdacht des in Joachim Forstelische Hause mitstandenen Feuers blos und allein auf sie fällt,“ neboli „o vykázání z města Anny Bautlové, služebné u Jáchyma Forstela, v příčině, že podezření, že v domě Jáchym Forstelovském povstalý oheň jen a pouze na ni padá.“ Radní doplnili, že požár vznikl v kuchyni Forstelova domu při neobezřetném převaření másla. Provinilá služebná Bautlová (též Beutelová, německy Beutel) byla kromě vypovězení ze služby a z města potrestána osmidenním arestem. Přitížila jí skutečnost, že v Rokycanech pracovala bez vrchnostenského povolení. Kvůli tomu byl majitel domu Jáchym Forstel potrestán pokutou 50 zlatých.[245] Z hlediska sousedských vztahů šlo pro Forstela o vysoce nepříjemnou záležitost, protože v jeho domě vzniklý oheň připravil řadu měšťanů o obydlí. Forstel i Bautlová se proti verdiktu odvolali. Jejich rekurzem se magistrát zaobíral 19. listopadu 1813.[246]

Dům čp.122/I se vymykal ve frontě měšťanských usedlostí na jižní straně malého rynku tím, že na rozdíl od nich nedisponoval velkou parcelou, sahající až ke Knihově ulici, nýbrž jen menší dvorem, sevřeným klínovitě mezi velkými zahradami obou sousedních domů čp.121/I a čp.123/I. V roce 1923 došlo k drobné úpravě parteru domu, když se rozšířil výkladec v přízemí o asi 80 cm.[247] Úpravu výkladů v čp.122/I povolila v květnu 1923 obecní správní komise.[248] V roce 1964 pak byla opravena pavlač na zadní straně domu (výměna oken a dveří).  Za domem čp.122/I stál na nádvoří objekt čp.204/I. Během okupace ve 40. letech 20. století dostal samostatné číslo popisné, ale postaven byl už asi dávno předtím. Roku 1973 byl zbořen.[249] V roce 1986 město deklaruje, že do konce roku musí MěstNV vyklidit dům čp.122/I (Kovomat), čímž vznikne potřeba opatřit dva náhradní byty.[250]

Do plánu akcí v rámci Programu regenerace památek na rok 2007 byla zařazena i oprava domu čp.122/I. Částka 194 000 Kč měla jít na obnovu oken a fasády.[251] Nakonec 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo přidělit na rok 2007 z Programu regenerace městských památkových rezervací na obnovu oken v průčelí a dveří na čp.122/I 38 000 Kč. Dalších 78 000 Kč město na tento účel uvolnilo z vlastního rozpočtu.[252] Dne 10. března 2008 zastupitelstvo schválilo rozdělení dotací ze státního rozpočtu, z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón, i z rozpočtu města pro rok 2008. Do objektu čp.122/I mělo jít 20 000 Kč z uvedeného státního dotačního programu a 60 000 Kč z rozpočtu města na obnovu výlohy a vstupních dveří do obchodu a obnovu vnitřních oken.[253] Dne 21. dubna 2008 ovšem zastupitelstvo toto rozhodnutí revokovalo, státní dotaci ponechalo na 20 000 Kč, ale příspěvek města snížilo na 39 000 Kč.[254] V roce 2017 byla na domě čp.122/I provedena oprava historických vrat.[255] V březnu 2017 zastupitelstvo schválilo dotaci na tuto opravu.  Šlo o 50 000 Kč z Programu regenerace městských památkových zón a 23 000 Kč z obecního rozpočtu.[256]

2.1.8. Dům čp.123/I

I dům čp.123/I je státem památkově chráněný.  Na sklonku 18. století patřil rodině Táborských. Dne 13. května 1783 se obecní rada zabývala podáním, ve kterém Anna Marie Táborská žádá „poněvadž ony manželové sobě nyní v nouzi pomocti nemohou, žádají, by se jejich do společnosti [tedy společně – pozn. aut.] koupený dům licitando [v dražbě – pozn. aut.] odprodal.“ Radní souhlasili s oznámením dražby.[257] Matěj Táborský s manželkou Annou Marií se v 70. letech 18. století uvádějí jako obyvatelé čp.123/I.[258]

Dne 14. května 1784 požádal Jan Gruber obecní radu o ingros (úřední zápis) „frymarku“ (směny nemovitostí) na dům s Matějem Táborským. Rada to schválila.[259] Gruber zůstal majitelem jen krátce. O necelý půlrok později, v září 1784, dům čp.123/I při požáru města vyhořel, poškozeny byly i stáje.[260] Dne 14. června 1785 magistrát projednával žádost Matěje Táborského o atestatio (potvrzení) „že jemu všechno shořelo“. Radní to schválili.[261] Pokud ale platí, že transakce mezi Gruberem a Táborským z května 1784 byla směnou, pak rodina Táborských v době požáru už žila jinde. V seznamu majitelů domů z roku 1788 se jistá Anna Táborská uvádí coby vlastník domu čp.44/I v Gottliebově ulici.

Škody přímo na domě čp.123/I ale nebyly asi příliš rozsáhlé, protože již při opětovném prodeji v lednu 1785 je popisován jako obnovený.[262] Do přelomu let 1784 a 1785 byl majitelem Jan Gruber mladší. Tak se to uvádí ještě v zápisu z jednání rady z 25. ledna 1785.[263] Pak jej koupil Antonín Holl ze Stahlenbergu, poštmistr.[264] Dne 30. října 1784 před obecní radou vystoupil poštmistr Antonín Holl s žádostí o povolení výstavby kolny (spíše malé stodoly).[265] Ta se měla nacházet za městem, buď na dnešním Rašínově u Jeřabinové ulice, nebo na příkopech u Jiráskovy ulice (zde se mj. nacházela chalupa čp.99/II, majetkově příslušející k domu čp.123/I, ovšem spolehlivě na tomto místě doložená až počátkem 19. století, viz níže). Zamýšlená stavba kolny tedy nesouvisí s domem čp.123/I, jen ukazuje, že Holl už asi bydlel v Rokycanech a plánoval tu trvalý pobyt. Dne 16. listopadu 1784 radní vzali na vědomí zprávu podkomořského úřadu, který žádost Antonína Holla o dříví zamítl s tím, že „měštěnín není a dům zde nemá.“[266] Dne 31. prosince 1784 se radní seznámili se suplikou, kterou k podkomořskému úřadu podal Antonín Holl a ve které žádal, aby „se jemu k vystavení počty Wachthaus a ostatní tam místo prodalo.“ Rada žádost zamítla s tím, že „zde žádný pohodlnější místo pro Hauptwacht býti nemůže a to v Švantlovské kasárně vykázané místo pro Hauptwacht šikovné jest.“ Místo je výhodné i z hlediska ochrany před ohněm a „taky se tam voda z kašny povede.“ Obec proto vyzvala poštmistra, ať si najde jinou nemovitost, „když zde dosti domů koupiti může.“[267] Šlo o dům čp.72/I v ulici Míru, ve kterém sídlila Švantlovská kasárna (koncem 19. století zbořený kvůli výstavbě budovy školy). Na téže schůzi 31. prosince 1784 se obecní rada seznámila s tím, že podkomořský úřad zamítl i další žádost poštmistra Antonína Holla „by se dvůr obecní k jeho potřebě adaptíroval.“ Úřad mu vzkázal, že „má se prozatím se svým quartierem spokojit.“[268] Šlo o areál obecního dvora, který se rozkládal za domem čp.10/I (viz popis jižní strany Masarykova náměstí), v dlouhém pásu při východní straně nynější Palackého ulice.

Dne 7. ledna 1785 obdrželi konšelé zprávu od Antonína Holla „že se zde osadí, žádá do počtu měšťanův přivtělen býti.“ Radní s tím vyslovili předběžný souhlas.[269]  Dne 25. ledna 1785 byl Antonín z Hollu přijat za měšťana a zároveň požádal o ingrosování (úřední zápis) za „koupený dům sub N. 123 od Grubra mladšího za 1550 zlatých“.[270] Gruber ve stejné době, tedy v lednu 1785 hodlal za utržené peníze koupit panský hostinec v Borku čp.9/IV. V seznamu z roku 1788 už je uváděn jako vlastník čp.123/I Antonín Holl. Domu čp.123/I se pak dlouho říkalo „Stará pošta“ nebo „Na Staré poště“. Postupně přešel do rukou rodin Bílkových (od roku 1804), Čechtických (od roku 1816) a Křepinských (od roku 1821), vždy zároveň s poštovním úřadem. Za Křepinských byl čp.123/I scelen majetkově se sousedním čp.124/I.[271]

Dne 12. srpna 1808 se před magistrátem projednávala žádost tehdejšího majitele čp.123/I c. k. poštmistra Vojtěcha Bílka. „Bittet um Untersuchung des demselben an der Chaluppe durch den Bürger und Nachbar Johann Forstel nach der bereits untern 30. Oct. 1806 gesuchten Beschwarde zuzufügen Schadens,“ tedy „prosí o vyšetření téhož chalupy skrze od měšťana a souseda Jana Forstela už 30. října 1806 žádanou stížnost.“[272] Při opakovaném projednávání 23. srpna 1808 už se v protokolu ze schůze magistrátu používá pro Bílkova souseda jméno Jáchym Forstel.[273] Jáchym Forstel byl tehdy majitelem sousedního čp.122/I. Dne 16. září 1808 Bílek zopakoval svou žádost k magistrátu ohledně škod, které mu měli způsobit Jáchym Forstel (majitel čp.122/I) a nyní také zmiňovaný Jan Novotný (majitel čp.121/I) „durch Ableitung des Wassers an seiner Chaluppe verursachen,“ neboli „skrz svedení vody na jeho chalupu zapříčiněných.“[274] Dne 15. listopadu 1808 se magistrát seznámil s další žádostí Vojtěcha Bílka o rozhodnutí v této záležitosti. Usnesl se, že 17. listopadu 1808 se má uskutečnit jednání se stranami.[275] Drobný sousedský spor není příliš zajímavý sám o sobě, až na zmínku o chalupě. Ta stávala na dvoře za čp.123/I. Na indikační skice mapy z roku 1838 ji lze vidět jako větší zděné stavení, umístěné na dotyku s okrajem parcely za čp.122/I. Patrně sloužila pro ubytování děveček a podruhů, tedy poddanského personálu. Některé bohaté měšťanské domy disponovaly takovou majetkově propojenou chalupou na předměstí, v tomto případě stála přímo na dvoře.

Při požáru této části města 5. srpna 1813 vyhořel čp.123/I znovu.[276] Byl pak upraven ve střídmém klasicistním stylu. Dne 6. září 1816 se magistrát seznámil s výsledkem provedeného úředního odhadu „dem hierortigen Postmeister Czechticky gehörigen emphiteut. Grundstücke,“ neboli česky „zdejšímu poštmistrovi Čisteckému náležejících dědičných pozemků.“[277] Ze zprávy není jasné, zda šlo přímo o odhad čp.123/I, ale pravděpodobně ano. Podle popisu z roku 1817 se v přízemí nacházel sklep, klenutý vstup, kancelář, kuchyně, kvelb, vedlejší pokoj a pokoj pro čeládku. Celé přízemí bylo klenuté a v dobrém technickém stavu. V patře se nalézaly 4 pokoje, čeledník, kvelb, kuchyně a zděná pavlač, vše z nespalných materiálů. Střecha byla pokryta taškami. Na dvoře tehdy stála chalupa, ve špatném technickém stavu, neobyvatelná, s šindelovou střechou. Celý dvůr byl vydlážděn. Kromě ruiny chalupy stála na dvoře ještě stáj pro 10 koní, postavená z kamene, v dobrém stavu, s šindelovou střechou. Dále chlév pro 10 krav (dřevěný s šindelovou střechou), dřevěná kůlna a studna. K usedlosti patřila ještě chalupa čp.99/II v dnešní Jiráskově ulici na Pražském předměstí.[278]

Roku 1821 objekt čp.123/I koupil za 52 000 zlatých Jan Norbert Křepinský.[279] Už 2. května 1820 se radní zabývali žádostí, kterou podal poštmistr Jan Norbert Křepinský, „um Bewilligung nach beiliegenden Bauplane die Baureparatur in seinem Hause vornehmen zu dürfen,“ neboli „o svolení dle přiloženého stavebního plánu stavební opravu ve svém domě provésti smět.“[280] Dne 9. května 1820 se magistrát seznámil s výsledkem šetření Křepinského žádosti, včetně „einer von ihm neu erbauen wollenden Pferd und Kühstallung dann einer Wagenschupfe,“ tedy „jím stavěti se mající stáje pro koně a krávy, pak kůlny na vozy.“ Město mu stavbu povolilo, pokud se přidrží předložených stavebních plánů, stavby provede jako zděné, pokryje jejich střechy taškami a při výstavbě koňské stáje při zahradě Matěje Anichobera bude respektovat jeho požadavky, zejména ohledně oken.[281] Z textu není zřejmé, zda se zamýšlená oprava týkala čp.123/I, nebo sousedního čp.124/I, který ve 20. letech 19. století vlastnila rovněž rodina Křepinských. Zmínka o sousední zahradě Matěje Anichobera, ale umožňuje lokalizaci. Byl totiž tehdy ještě stále majitelem čp.124/I, takže Křepinským zamýšlené stavební úpravy se týkaly domu čp.123/I.

Až s jistým odstupem, mezi roky 1821 a 1823, přikoupil Křepinský od Anichobera i dům čp.124/I, takže po jistou dobu v první polovině 19. století se čp.123/I i čp.124/I majetkově a načas i funkčně a stavebně propojily. V roce 1830 oba prošly opravou. Vznikla tak impozantní usedlost, jedna z nejbohatších ve městě. Podle popisu z roku 1841 zde bylo v patře 7 pokojů, spižírna, kuchyně a klenutá pavlač. V přízemí 2 průjezdy, mezi nimi poštovní kancelář se 2 pokoji, kuchyní, kvelbem a kůlnou. Střecha byla krytá taškami, na půdě se nacházela sýpka. Oba dočasně scelené domy měly půdorysné rozměry 12,5 x 8,5 sáhů (23,7 x 16,1 m).[282] Později se ale majetková struktura obou nemovitostí opět rozdělila.

V roce 1891 přemístil poštmistr Ludvík Poppy sídlo pošty do domu čp.13/I na nároží v Palackého ulici.[283] V roce 1901 proběhla adaptace stáje za čp.123/I na udírnu podle projektu Hynka Šmolíka.[284] V městském archivu se nachází složka z let 1900–1905, nazvaná „Lorenc František, přístavba uzenářské dílny čp.123/I“.[285] V listopadu 1932 město vydalo V. Fridrichovi povolení na zřízení výkladu v čp.123/I.[286] V roce 1933 byl dosavadní patrový dům zvýšen o druhé patro.[287] Stavební povolení pro Viléma Fridricha na výstavbu 2. patra na čp.123/I bylo vydáno 31. srpna 1933.[288] Projekt nástavby zhotovil ing. Jan Svoboda.[289] Zvyšování domů v historickém jádru Rokycan za první republiky obec podporovala jako řešení bytové krize. V případě domu čp.123/I byla přístavba provedena naštěstí poměrně pietně, kdy se nové podlaží vnějškově přizpůsobilo původní podobě fasády. Z urbanistického hlediska to nebyl pozitivní zásah, ale dům nepůsobí výslovně rušivě. Kromě toho Vilém Fridrich z Plzně získal 15. listopadu 1932 stavební povolení na zřízení dvou výkladců v čp.123/I podle plánů, které vyhotovil Jan Svoboda z Prahy-Vršovic.[290]

Čtyřosý dům sice má převážně hladkou, nečleněnou fasádu, ale najde se tu několik zajímavých artefaktů. V přízemí je to jednoduchý kamenný portál, patrně z doby po roce 1784. Vrata jsou dobrou klasicistní prací. V patře je situována výrazná nika s pískovcovou sochou sv. Floriána, podle K. Hofmana pocházející z 1. poloviny 18. století.[291] Barokní soška stojí na volutovém podstavci.  Svatý Florián byl v Rokycanech, sužovaných častými požáry, coby ochránce před ohněm, populárním světcem. Interiéry domu ozvláštňují pěkné barokní klenby (křížové a valené s trojúhelnými výsečemi) a původní průjezd. V roce 2004 byla skulptura odborně zrekonstruována.[292] Renovaci sochy provedl restaurátor Marcel Hron. Spolu s opravou domu čp.135/I (stará škola) na Masarykově náměstí si tyto akce vyžádaly náklady 170 000 Kč, hrazené z jednorázové dotace Plzeňského kraje na regeneraci památkového fondu.[293]

22. února 1841 se zde během svého pobytu v Rokycanech zastavil mladý Bedřich Smetana, pozdější známý skladatel. Smetanovskou tradici připomíná jednoduchá pamětní deska v parteru domu odhalená zde 9. listopadu 1951. Desku nechal instalovat podplukovník Vilém Fridrich, kterému dům patřil od roku 1922 (odtud název „Fridrichův“ nebo „Fridrichovský dům“, též „Fridrichovna“).[294]

Fridrich věnoval svoji nemovitost obci a ta se rozhodla ji využít pro potřeby muzea. V listopadu 1956 proto probíhá rekonstrukce domu čp.123/I.[295] V přízemí ovšem i nadále fungovaly prodejní prostory, v letech 1967–1968 zrekonstruované.[296] V říjnu 1979 se uvádí, že okresní muzeum žádá vynětí domu čp.123/I z bytového fondu kvůli rekonstrukci a použití pro muzejní účely.[297] Podle harmonogramu z prosince 1981 měl být v roce 1982 opatřen pro vyklizení domu čp.123/I před chystanou rekonstrukcí jeden náhradní byt.[298] Teprve v roce 1986 zahájil Okresní stavební podnik generální rekonstrukci domu čp.123/I, v němž vznikly depozitáře muzea, muzejní knihovna a další pracoviště.[299] Oprava probíhala ještě v roce 1988.[300] Dokončena byla v únoru 1989.[301] Do užívání byl dům předán 27. února 1989.[302] Projekt přestavby vypracoval ing. Paul z Okresního stavebního podniku. Profesionálně a do detailu provedená oprava se projevila obzvláště blahodárně v parteru, kde byly likvidovány novodobé výkladce.[303] Naopak až příliš radikálně a bez citu k původní měšťanské architektuře byla při adaptaci na depozitáře a knihovnu Muzea dr. B. Horáka zmodernizována nádvorní strana domu.

V únoru 2021 skončila po pěti měsících rekonstrukce vnitřních prostor domu. Historické sbírky se dočasně přesunuly do nového muzejního objektu čp.146/I v Knihově ulici. Rekonstrukcí pak prošly kanalizační rozvody a nově bylo vyřešeno vytápění budovy zřízením plynové kotelny.[304] V květnu 2022 odsouhlasilo městské zastupitelstvo přidělení státní dotace z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón pro rok 2022 na dům čp.123/I ve výši 50 000 Kč a dalších 53 000 Kč z obecního rozpočtu, které se měly použít na opravu uliční fasády.[305]

2.1.9. Dům čp.124/I

Dům čp.124/I vyhořel při požáru města v roce 1757. Tehdy se jako jeho majitel uvádí Josef Hanighobr (Anichober?). Vlastní dům je tehdy popsán coby objekt s 1 pokojem, 5 komorami a sýpkou o rozloze 21 x 24 lokte (12,4 x 14,2 m), k němuž se připojovala barvírna 12 x 7,5 lokte (7,1 x 4,4 m), stáj 21 x 7,5 lokte (12,4 x 4,4 m) a stodola 30 x 24 lokte (17,7 x 14,2 m).[306] Znovu vyhořel roku 1784. Kromě vlastního domu byly poničeny i stáje.[307] Dne 22. července 1800 se magistrát zabýval žádostí mistra soukenického Matěje Anichobera, vlastníka právovárečného domu čp.124/I, „by jemu z ohledu, že přítomně k vlastenskému pluku stálému, pro obhájení vlasti, jakožto dobrovolník se dostavuje, právo městské uděleno bylo.“ Magistrát vyslovil předběžný souhlas s přijetím za měšťana, pokud Anichober bude potvrzen coby mistr, a pokud nastoupí do jednotky dobrovolníků a vrátí se.[308]

→ODKAZ: Zprava část domu čp.126/I, pak čp.125/I s gotickým portálem (oba na náměstí TGM). Vlevo čp.124/I, kterým začíná Malé nám. Modernizacemi ve 20. stol. setřena jeho vnější podoba. Interiéry ale má historické. Foto: D. Borek, září 2003.  

Počátkem 19. století dům vlastnil mistr soukenický Matěj Anichober. V čp.124/I měl v listopadu 1804 svatbu s Annou Světlíkovou.[309] Ještě v červnu 1816 se jim zde narodil syn.[310] Pak manželka zemřela a Matěj Anichober se podruhé oženil s Terezií Janžurovou z Dobříše, se kterou se mu v čp.124/I ještě v červenci 1821 narodil další potomek.[311] Další syn Matěje a Terezie Anichoberových už ale přišel na svět v srpnu 1823 v domě čp.99/I na protější straně Malého náměstí.[312] Někdy mezi červencem 1821 a srpnem 1823 tudíž byl dům čp.124/I prodán a získal jej poštmistr Křepinský, který od roku 1820 vlastnil sousední dům čp.123/I (viz výše), čímž se oba domy dočasně majetkově i funkčně (provoz pošty) spojily.[313]

V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1888, nazvaný „Leitner Matěj, přestavba chléva u čp.124/I“, a další z roku 1891, pod názvem „Leitner Matěj, stavba chlévů čp.124/I“.[314] V roce 1891 navrhl Václav Šmaus přestavbu nádvorního chlévu (snesení kleneb, nová střecha).[315] Z roku 1894 pochází plán na zřízení portálu na místě tehdejšího okna v přízemí.[316] V roce 1913 pak došlo k přestavbě přízemního nádvorního křídla na obytné místnosti podle projektu Josefa Pechana.[317]

Dle sdělení městské rady z března 1933 nebylo námitek proti výměně dřevěného schodiště na půdu domu čp.124/I za betonové.[318] V dubnu 1933 městská rada upozorňuje, že bude nutno doplnit stavební řízení na nástavbu zadního traktu čp.124/I Františka a Anny Honomichlových, protože řízení se nezúčastnil zdravotní znalec.[319] Koncem května 1933 ovšem stavební komise doporučila nepovolovat nástavbu patra na nádvorním traktu domu čp.124/I Františka Honomichla.[320] Dne 16. ledna 1941 vydala obecní rada obývací povolení na přestavbu domu čp.124/I.[321] Podle archivu městské technické kanceláře ale na přestavbu čp.124/I získal Jaroslav Matoušek stavební povolení až 24. září 1941 a akce, prováděná podle projektu Františka Michálka, se kolaudace dočkala až 7. května 1942.[322]

V říjnu 1991 došlo k odstranění původních vrat v průčelí domu. Dřevěná vrata, patrně empírového původu, později natřená červenou barvou, byla nyní nahrazena novými, rovněž z dřevěných latí, natřenými průsvitným lakem. Již předtím, patrně v roce 1991, byla fasáda domu nově natřena odstínem žlutavé barvy.[323] Dne 9. června 2004 proběhla další výměna vrat průjezdu. Laťková vrata z října 1991 nahradila modernější, s plochami tmavých skel.[324] Na jaře 2006 požádaly Bohumila Vodičková a Jitka Brožová z čp.124/I město o dotaci z Fondu rozvoje bydlení. Konkrétně o 30 % nákladů na obnovení nátěru fasády, vyspravení omítek a doplnění plastické nárožní lizény, celkem 17 188 Kč. 27. dubna 2006 žádost mezi jinými posoudila výběrová komise a doporučila k schválení. 15. května 2006 se pro vyslovila i městská rada. Ovšem žadatelky vyzvala, aby předložily i vyjádření památkářů. 30. května 2006 o věci jednalo i zastupitelstvo.[325] V létě 2006 pak dům skutečně prošel rekonstrukcí fasády. Počátkem srpna 2006 instalováno na průčelí lešení, původní fasáda osekána, opravou prošla i okna. V polovině srpna 2006 už byly opravy dokončeny a lešení sejmuto.[326] V dubnu 2022 rada města souhlasila s poskytnutím dotace na dům čp.124/I v rámci programu Podpora oprav a údržby vnějšího vzhledu budov, které se nacházejí v městské památkové zóně a nejsou zapsané na seznamu kulturních památek pro rok 2022. Mělo jít o 50 000 Kč na opravu fasády.[327]

Domem čp.124/I končí jižní strana Malého náměstí. To se zde zužuje do krčku, od kterého se dále na západ domovní fronty opět rozestupují, aby vytvořily Masarykovo náměstí (viz pohlednice z r. 1903). Skupina osmi domů na jižní straně Malého náměstí je měřítkově i architektonicky cenná. V 60. letech 20. století je bohužel postihla výstavba sídliště v Knihově ulici, kvůli kterému byly amputovány jejich zahrady. Barokní intimitu dlouhých parcel tak vystřídalo nuzné panelové sídliště. V obrazu Malého náměstí se naštěstí sídliště neprojevuje.

2.2. Severní strana náměstí

Na severu Malého náměstí stojí deset domů čp.96-97/I, čp.98/I, čp.99/I, čp.100/I, čp.101/I, čp.102/I, čp.103/I, čp.104/I, čp.105/I a čp.106/I. Státem chráněnou památkou jsou tu jen objekty čp.96-97/I a čp.103/I. Všechny domy na této straně náměstí jsou ovšem více či méně památkově hodnotné. Mají původní hmotovou dispozici s jednopatrovou výškou a sedlovou, podélně orientovanou střechou. Jejich uliční čára o délce cca 180 metrů je nepravidelně zalamovaná, což nasvědčuje rostlému, možná raně středověkému, předlokačnímu původu.

→ODKAZ: Pohled na Malé náměstí od východu. Vpravo severní domovní strana. Zprava dům čp.103/I U Bílého čápa, pak čp.102/I, čp.101/I, čp.100/I, čp.99/I, čp.98/I a čp.96-97/I. Pohlednice z počátku 50. let 20. stol.

Zároveň je tu doloženo poměrně silné převrstvování rytmu parcelace a zástavby druhotnými regulacemi ještě během 19. století (scelování parcel, korekce trasy městských hradeb, dodatečná zástavba stavebních proluk apod.). Poměrně časté jsou tu parcely s širokými uličními průčelími a naopak mělkým dvorním traktem. Daleko méně je tu přítomen lokační středověký rytmus úzkých městišť, tak jak je doložen například na Masarykově náměstí. Pochopení stavebních dějin této domovní fronty tak oživuje onu nekončící o nejstarších stavebních dějinách Malého náměstí i města Rokycany.

2.2.1. Dům čp.96-97/I (U Štádlerů)

Památkově chráněný dům čp.96-97/I zvaný „Štádlerovský“ má jemně modelovanou pozdně barokní fasádu z doby okolo roku 1800. Po roce 1813 získal současnou podobu, když byl scelen původní dům čp.97/I s menším objektem čp.96/I.  Dům je patrový, do Malého náměstí hledí pětiosé, do Masarykova náměstí čtyřosé průčelí.  Podrobný popis se nachází v kapitole o zástavbě východní strany Masarykova náměstí.

2.2.2. Dům čp.98/I

Dům čp.98/I má uvnitř cenné klenby. V roce 1784 vyhořel, kromě samotného domu oheň poškodil i stodolu a stáje.[328] Při požáru 5. srpna 1813 opět vyhořel.[329] Dne 30. dubna 1783 město rozhodlo přidělit skupině měšťanů do dlouhodobého užívání několik dílů obecních pozemků „při zdech šancovních [tedy městských hradbách – pozn. aut.] za rathouzem.“ Mezi nimi se uvádí i Šimon Klíma (majitel čp.98/I). Směli si zde zřídit zahrady, přičemž ale na vlastní náklady měli dál zajišťovat údržbu příslušného úseku městských hradeb.[330] Toto rozhodnutí otevřelo i jižní stranu Knihovy ulice pro nové využití. Pro majitele čp.98/I to bylo výhodné, protože jeho usedlost, stejně jako ostatní domy na severní straně Malého náměstí, nedisponovala příliš hlubokou parcelou.

Dne 30. července 1790 se rokycanský magistrát zabýval přípisem od krajského úřadu, ohledně domu Šimona Klímy. Ve zprávě se uvádí, že Klíma žije v horním bytě a že tu hospodář má pro sebe dvě místnosti a několik dalších dole. Řešilo se umístění tanksteueramtu (úřadoven pro výběr daně z šenkování nápojů).[331] V srpnu 1808 se jako vlastník čp.98/I uvádí Tomáš Klička.[332]

V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1885, nazvaný „Margold Ludvík, stavba skladiště čp.98/I“, a další z let 1895–1897, pod jménem „Margold Ludvík, přestavba domů čp.95/I, čp.98/I a čp.62/II, Pražské předměstí“.[333] Okolo roku 1897 vypracoval Eduard Šmaus projekt prodloužení nádvorního křídla k severu, s ponecháním původního krovu.[334] Roku 1930 byly rozšířeny výkladce v parteru a modernizována fasáda (provedl stavitel Josef Žour).[335] Stavební povolení pro Jaroslava Páníka na zřízení výkladů a úpravu fasády v čp.98/I vydala městská rada v červenci 1930.[336]

V roce 1960 soukromý dům přešel do majetku Drogerie Plzeň, od roku 1962 Domovní správy.[337] Následovala utilitární rekonstrukce spojená se zjednodušením fasády a instalací typizovaných ahistorických oken. V říjnu 1979 se uvádí, že OOBH žádá postupné uvolnění zdejších tří bytů kvůli zamýšlené rekonstrukci.[338] V roce 2003 byla dokončena další rekonstrukce domu, která restituovala fasádu v přijatelném historizujícím slohu. Poměrně odvážným a esteticky nejednoznačným počinem je ovšem prohnutí fasády parteru do nově pojatého vchodu do prodejny.

2.2.3. Dům čp.99/I

Dům čp.99/I, zvaný ve 20. století U Buřičů,[339] na sklonku 18. století Šperglovský či Syrovátkovský dům, vyniká poměrně širokým městištěm se sedmiosým průčelím. Dne 5. května 1772 oslovil obecní radu Tomáš Lehner a stěžoval si, že Jan Otta neplatí své dluhy. „Povědomo jest, že už dávno dům Šerglovský [Šperglovský?] licitando [tedy v dražbě – pozn. aut.] koupil, aby tudy věřitelové zaplaceni byli. I maje on [Lehner – pozn. aut.] taky tam dluh, žádá, aby skrze rozkaz k tomu přidržen [přinucen – pozn. aut.] byl.“ Otta namítal, že dům nekupoval pro sebe, ale pro syna, který ale nyní umřel, „následovně ten dům držeti nemůže.“ Konšelé vyzvali Lehnera, ať počká, až bude kontrakt zaknihován.[340] Dne 22. května 1772 Tomáš Lehner svou stížnost na Jana Ottu zopakoval. Ten opět uvedl, že dům nepotřebuje poté, co mu umřel syn. Radní doporučili počkat, až se koupě ověří, a pak přijdou na řadu stížnost věřitelů.[341] Dne 10. července 1772 nechali Tomáš Lehner a Tomáš Světlík znovu obeslat Jana Ottu před obecní radu ohledně neplacení dluhu „stranu koupeného domu Syrovátkovského.“ Otto se omluvil ze zdravotních důvodů („pro oteklou nohu“).[342] Dne 14. července 1772 už se Jan Otta před obecní radní dostavil. Znovu argumentoval, že dům kupoval za jiných podmínek a tedy jeho koupi ruší. Jenže rada mu vzkázala, že dražba proběhla řádně, tudíž musí smlouvu podepsat a zaplatit.[343] Jan Otta to vyslyšel, protože 21. července 1772 uvádí Jan Rumfeld, inspektor kostelů, v seznamu nových půjček z kostelních nadací i 150 zlatých pro Jana Ottu od kaple sv. Petra a Pavla (stála ve čtvrti Pod Kostelem).[344] A 1. srpna 1772 Jan Otta požádal obecní radu o ingros (úřední zápis) „trhu licitatorního [tedy dražební smlouvy – pozn. aut.] koupeného domu Syrovátkovského.“[345] V zápisu z 10. července a 1. srpna se dotčená nemovitost popisuje jako Syrovátkovský dům. Jiné zápisy hovoří o Šper(g)lovském domě. Pokud nejde o omyl, patrně se používaly oba názvy. A usnadňuje to jeho lokalizaci.

Příjmení Otta se v období let 1772–1784 v matrice takřka nevyskytuje, až na svatbu z října 1782, kdy se František Otta ženil v čp.119/I s Annou Lemingerovou.[346] (Roku 1788 patřil rodině Ottových dům čp.119/I.) Zato označení Syrovátkovský dům se v městských knihách objevuje a to i s explicitním údajem o domovním čísle. Dne 6. února 1778 radní řešili cessi (předání) „domu sub N. 99 p. Jana Otty své dceři Majdaleně Strakovej vdanej“ a její ingrosování (úřední zápis).[347] Dne 25. srpna 1778 požádala radu Magdalena Straková o ingros (úřední zápis) převodu „domu Syrovátkovského od pana otce Jana Otty za 400 zlatých postoupeného.“ Konšelé to schválili.[348] A dozvídáme se, že po pouhých šesti letech dům opět změnil vlastníka. V seznamu majitelů domů z roku 1788 byla jako vlastník čp.99/I uváděna Markéta Straková.

Po požáru Rokycan roku 1784, kdy byl dům poškozen (kromě vlastního domu i stáje a stodola[349]), jej tehdejší majitelka Margareta Straková opravila v pozdně barokním slohu. Dne 2. prosince 1808 se magistrát seznámil s žádostí, kterou podal Vojtěch Kraft, „by jemu ona žádost od právovárečního měšťanstva v příčině zbavenu býti mělých 2 práv várečných na dům N. C. 99 et 100 pod datum 12. Aug b. r. [běžícího roku, tedy letos – pozn. aut.] ve vejpisu vydána byla.“[350] Dozvídáme se, že roku 1808 byl majitelem čp.99/I i čp.100/I Vojtěch Kraft a že mu hrozilo odnětí várečných práv. Mohlo jít o výsledek jeho finančních potíží, popřípadě neplacení obecních dávek.

Při požáru 5. srpna 1813 dům čp.99/I opětovně vyhořel.[351] Oheň v roce 1813 poškodil pouze střechu domu, hospodářská stavení ve dvoře, stáje a kůlny.[352] V roce 1851 byl sestaven rozpočet na stavbu patrového nádvorního traktu ve východní části parcely, poblíž domu čp.100/I. O realizaci nejsou doklady. Z roku 1858 pocházejí plány na stavbu pavlače a maštale od Matěje Sacka.[353] Někdy na přelomu 19. a 20. století byl dům opraven a fasáda dostala novorenesanční nádech. Část parteru od té doby zaujímá velká dřevěná výkladní skříň. Patrně jde o výsledek projektu z dílny Štěpána Wolfa vypracovaného roku 1909. Kromě rozšíření prodejních výkladců v parteru byla jeho součástí i výstavba velké kůlny ve dvoře.[354] Josef Buřič z čp.99/I podal roku 1942 žádost o schválení plánu adaptace pekařské dílny a krámu dle projektu Františka Michálka.[355]

V roce 1966 byly nabídnuty prostory v přízemí domu Čedoku pro zřízení kanceláře. Čedok to ale odmítl a později zřídil své zastoupení v domě čp.128/I na Masarykově náměstí.[356]  V prosinci 1966 se mluví o tom, že se uvažuje o úpravě domu u Buřičů.[357] Nestalo se ale tak a dům čp.99/I byl prozatím ušetřen socialistických adaptačních zásahů.  Ovšem 7. června 1967 schválila rada městského národního výboru úpravu domu čp.99/I pro družstvo invalidů Styl Plzeň. Práce měla provést Krajská cestovní kancelář.[358] V roce 1973 byly provedeny v domě čp.99/I úpravy místností, v prosinci toho roku se již práce uvádějí jako hotové.[359] V říjnu 1979 se uvádí, že dům čp.99/I získal koupí od paní Buřičové Okresní průmyslový podnik. Nabyvatel požádal o vyklizení dvou zdejších bytů.[360] V roce 1983 provedl Okresní stavební podnik (pod vedením pana Vilda) celkovou opravu domu, včetně fasády, okenních otvorů. Ve dvoře tehdy vyrostl objekt kotelny a dílen.[361] Tyto objekty jsou obráceny do prostranství ve Spilce. Neorenesanční dekor fasády historického domu do náměstí vzal tehdy za své, ale i přes značné zjednodušení nebyla tvář průčelí setřena úplně. V přízemí domu se dochovaly cenné klenby.[362]

V roce 2008 proběhla v domě čp.99/I úprava parteru. Rekonstrukce započala v květnu 2008, kdy byly původní výkladní skříně strženy a zdivo částečně osekáno. Dle stavu z poloviny července 2008 už do parteru domu byly vsazeny historické výkladní skříně. Fasáda v patře domu ale zůstávala beze změn, jí se oprava nedotkla.[363] Průčelí bylo citlivě rekonstruováno až později. V srpnu 2014 skončila oprava fasády domu čp.99/I. Pojata v kombinaci bordové a béžové.[364]

2.2.4. Dům čp.100/I

Dům čp.100/I  zaujímá poměrné úzkou parcelu. To vedlo Františka Purgharta k teorii, že vznikl až dodatečnou zástavbou v místě, kudy původně z Malého náměstí vybíhala k severu k hradební zdi s baštou, stojící v místech dnešního plácku ve Spilce, úzká ulička. Dům čp.100/I měl být postaven až roku 1791.[365] Při pohledu na katastrální mapu z roku 1838 se taková hypotéza možná nabízí, ale datace je zcela chybná, protože objekt čp.100/I určitě vznikl už před rokem 1771, kdy Marie Terezie nařídila povinné číslování domů. Zapadá totiž do souvislé řady čísel popisných na severní straně náměstí. Teorii o sekundární parcelaci by mohl potvrdit jen archeologický výzkum a do té doby je na ni nutno pohlížet jen jako na spekulaci, včetně úvah o existenci nějaké hradební bašty za domem. Pozdější korekce, zejména posun městských hradeb k severu roku 1803 (viz níže) a také důsledky ničivého požáru této části města roku 1813, každopádně původní podobu tohoto archaického městského bloku zásadně převrstvily.

Dne 7. ledna 1780 se na obecní radu obrátil Václav Hněvkovský s manželkou Dorotou a požádali o ingros (úřední zápis) obligace (dluhu) ve výši 100 zlatých u kostela sv. Petra a Pavla, které na sebe převzali koupí domu od Matěje Řehořovského. Radní souhlasili.[366] S touto transakcí patrně souvisí i zpráva ze 7. března 1780, kdy obecní radu požádali Adam Hrdlička a jeho manželka Zuzana o ingros (úřední zápis) koupě „dvora se zahradou a stodolou“ Václava Hněvkovského a jeho manželky za 550 zlatých. Rada souhlasila.[367]

Ještě v roce 1776 se manželé Hněvkovských uvádějí jako obyvatelé sousedního čp.101/I (ovšem u Václava je připsáno, že je měšťanem z čp.122/I).[368] V lednu 1780 se jim už narodilo dítě v čp.100/I.[369] Do Rokycan se rodina dostala po roce 1769. Dne 9. června 1769 požádal před obecní radou Václav Hněvkovský, profesí mydlář, zda by mohl být přijat za měšťana, že by se v Rokycanech chtěl usadit a věnovat své živnosti. Radní uznali, že má potřebnou kvalifikaci. V jeho prospěch hovořilo i to, že jeho tchán Vít Prokop Korren byl zdejším měšťanem. A dále že stávající mydlář Bečvářík už je prý starý a řemeslu se věnovat nebude.[370] Už v květnu 1780, tedy krátce po převzetí čp.100/I, ovšem Václav Hněvkovský zemřel.[371] Zmínka z roku 1780 o tom, že Adam a Zuzana Hrdličkovi kupují od Václava Hněvkovského dvůr se zahradou a stodolou, by se teoreticky mohla týkat domu čp.101/I, nebo čp.122/I, ale není to potvrzeno. Rovněž mohlo jít o nějakou usedlost na předměstí.

V roce 1788 zde seznam majitelů domů jako vlastníka uvádí Václava Hořice. Roku 1784 dům vyhořel při požáru Rokycan (poškozeno obytné stavení a stáje).[372] Dne 19. listopadu 1784 magistrát řeší žádost pana Kroffta (majitel sousedního čp.101/I) a zedníka Martina Štěpánka „v příčině dvouch komínův v Nr. 100 u Václava Hořice, nebezpečných ohně“. Obecní rada reaguje, že provede obhlídku na místě a posoudí, zda komíny mohou zůstat.[373] Dne 26. listopadu 1784 se radní seznámili s výsledky obhlídky. V domě Václava Hořice, kde „werkštat jest“, hrozí prý velké nebezpečí, „protože komín do střechy pana Frant. Kraffta dosahuje. Tady průval v sednici asi loket od kamen jest.“ Rada se usnesla, že se má komín „o půl lokte dálej do domu od sládkovo [soused František Kraft byl sládkem – pozn. aut.] střechy větší a širší vyhnat“ a že se mu má „shodit strop v sednici.“[374]

V letech 1797–1799 prošel dům za majitele Václava Tilla opravou, pod vedením zednických mistrů O. Černého a V. Polcara, čímž získal přibližně dnešní podobu. (I. Ebelová uvádí ve svých rešerších pramen z roku 1799, kde se dům čp.100/I popisuje jako součást komplexu domů čp.100/I a čp.101/I, sloužících jako mlýn a chalupou, přičemž měl být oceněn na 1600 zlatých.[375] Jde o omyl, zmíněná čísla popisná se týkala Pražského předměstí a areálu mlýnu na Práchovně.)

Dne 2. prosince 1808 se magistrát seznámil s žádostí, kterou podal Vojtěch Kraft, „by jemu ona žádost od právovárečního měšťanstva v příčině zbavenu býti mělých 2 práv várečných na dům N. C. 99 et 100 pod datum 12. Aug b. r. [běžícího roku, tedy letos – pozn. aut.] ve vejpisu vydána byla.“[376] Dozvídáme se, že roku 1808 byl majitelem čp.99/I i čp.100/I Vojtěch Kraft a že mu hrozilo odnětí várečných práv. Mohlo jít o výsledek jeho finančních potíží, popřípadě neplacení obecních dávek.

Při požáru 5. srpna 1813 dům čp.100/I opět vyhořel.[377] Jeho zdi se částečně sesuly. Tehdy byl znovu opraven a získal dnešní klasicistní podobu. Roku 1851 vypracoval Matěj Našek plán částečné přestavby domu a výstavby nové stodoly. O realizaci nejsou doklady.[378] Roku 1911 vyyrostly na dvoře, směrem do Spilky objekty chlévů podle plánu B. Ryšavého.[379]

V době komunistického režimu byl dům čp.100/I v majetku státu, respektive obce. Na rok 1957 plánovala obec provést jeho generální opravu. Společně s domem čp.135/I (stará škola) na východní straně Masarykova náměstí na ni mělo jít 230 000 Kčs.[380] V 1. pololetí roku 1958 pak objekt skutečně byl opravován (nový nátěr fasády, nová okna a úprava dvora).[381] Práce pokračovaly i v 3. čtvrtletí 1958, zmiňuje se oprava střechy.[382] Náklady na opravu dosáhly 24 754, 51 Kčs.[383] V roce 1981 se uvádí, že v následujícím roce bude nutno pro uvolnění čp.100/I pro Okresní podnik služeb zajistit tři náhradní byty.[384]

V říjnu 1992 rozhodlo na svém zasedání zastupitelstvu dům prodat, protože obec neměla na jeho opravy. Objekt přitom byl v špatném technickém stavu.[385] Nový majitel uvažoval o demolici. Po zaměření a ohledání ale bylo zjištěno, že zdivo je intaktní z konce 18. století, v interiérech jsou cenné klenby a rokokové dveře. Demolice proto byla zamítnuta a dům namísto toho prošel celkovou rekonstrukcí, se zachováním původních stěn. Už v roce 1995 tu proběhly drobné opravy.[386] Hlavní stavební práce ale nastaly v 2. polovině 90. let. Tehdy došlo k snesení krovu a výstavbě nové střechy (byť hmotově identické), do níž byly vloženy podkrovní místnosti. V zadním traktu, směrem do Spilky, vyrostla dvoupatrová přístavba s valbovou střechou, věžovitého charakteru. Střecha je sedlová, podélně orientovaná. Uvnitř se zachovaly pěkné klenuté místnosti.

V dubnu 2019 souhlasili zastupitelé města přidělit na dům čp.100/I dotaci v rámci programu na podporu oprav a údržby budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami. Subvence dosáhla výše 50 000 Kč a měla se použít na opravu oken.[387]

2.2.5. Dům čp.101/I

Souvislá řada barokně-klasicistních domů pokračuje domem čp.101/I. Čtyřosý, patrový objekt má zmodernizovanou fasádu. Z dochovaných lizén v omítce se ale dá usuzovat na její původně bohatší provedení. Z bývalé výstavnosti zůstaly jen valené klenby s lunetami v přízemí. Podle názoru památkářů pochází dům z poslední čtvrtiny 18. století.[388] V roce 1784 jej jako většinu objektů v centru města poničil požár. Podle evidence poškozených nemovitostí z té doby šlo tehdy o nově vystavený dům, přičemž poničeny byly i stáje a stodola.[389]

Po požáru byl opraven. V roce 1813 opět vyhořel.[390] Dle veduty Rokycan od J. Venuta z roku 1817 se zdá, že dům čp.101/I měl ještě jako poslední objekt na náměstí uliční štít (jde jen o odhad, vzhledem k schematickému charakteru kresby mohlo jít i o sousední čp.100/I nebo čp.102/I). Na Schönbergerově vedutě z doby okolo roku 1830 již jsou všechny domy na severní straně rynku (jižní strana nebyla zobrazena) bez uličního štítu. Šlo o obecný trend, který vrcholil v prvních dekádách 19. století, kdy se měnila orientace střech. Namísto dosavadních zděných uličních štítů nastoupily střechy s podélnou orientací hřebene, bez zdobného štítu, otočeného do ulice.

Za domem se rozkládá dvůr s pásem bývalých hospodářských staveb umístěných u bývalého Mlýnského náhonu, v trase městských hradeb. Dne 14. října 1783 se inspektor Ferdinand Tallm dotazuje obecní rady, „jakým způsobem p. Františkovi Kraft, sládkovi zdejšímu, plac na zahradu v Příkopech od 17 sáhů, zdaž na nějaký čas, neb na věčnost a za jaké quantum vykázán byl.“ Radní odpověděli, že „oné místa, které žádný užitek nenesou, cultivírované býti mají (…)  že to místo, jak daleko se dům vztahuje, vždy k tomu domu patřilo a za ten větší díl on zase místo blíž nyní stavět mínící Spilky postoupil (…) Z ohledu téhož se jemu z darma a na budoucí věčné časy vykázalo.“[391] František Kraft byl dle seznamu z roku 1788 majitelem čp.101/I. Zpráva zachycuje první fázi využití bývalých příkopů. Zmínka o tom, že „to místo vždy k tomu domu patřilo“ naznačuje, že neformálně se tyto pozemky využívaly už dříve. Někdy okolo 1783 to bylo formalizováno. Ale asi ještě delší dobu šlo spíše o zahrady a dvory, bez výraznější zástavby.

Vlastníci domů čp.101/I František Kraft, čp.102/I Jan Höfner a čp.103/I Alois Storch roku 1803 požádali město o posun hranic svých pozemků k severu, což magistrát schválil, takže dvůr se domem se rozšířil k Mlýnskému náhonu, čím se k severu posunula i městská hradební zeď. Šlo o jednotně provedenou akci týkající se domů čp.101/I, čp.102/I, čp.103/I, čp.104/I a čp.105/I. Podrobněji o posunu pozemků i hradeb v kapitolách Spilka a městské opevnění. Na základě stavebního povolení z roku 1815 potom za čp.101/I vyrostly přízemní, ale poměrně vysoké a robustní stavby s částečně klenutými vnitřními prostorami, malými okny a sedlovou střechou.[392]

V dubnu 1932 město vydalo stavební povolení pro A. Mannsfelda na dílnu v čp.101/I.[393] V letech 1940–1941 byly provedeny v domě čp.101/I drobné stavební úpravy. Tehdy byl zrušen původní průjezd a rozdělen na obchodní a skladovací prostory.[394] Ještě počátkem 20. století měl dům ve východní části průčelí do náměstí původní průjezdová vrata s portálem, později zaniklým při adaptaci parteru na prodejní plochy.[395] Zadní strana domu, hledící do dvora poblíž plácku ve Spilce, si uchovala starší vzhled s masivními arkádami v přízemí a pavlačí v patře. V dubnu 2017 městské zastupitelstvo, v rámci programu na podporu oprav budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami, schválilo udělení dotace na dům čp.101/I ve výši 50 000 Kč na výměnu výkladních skříní a 50 000 Kč na výměnu oken.[396]

2.2.6. Dům čp.102/I

Dům čp.102/I zastřel svůj historický vzhled úpravou průčelí z doby první republiky. I zde nicméně najdeme v přízemí cenné klenby.[397] Dne 25. dubna 1775 požádal Jan Höffner obecní radu o ingrosování (úřední zápis), „koupeného spáleniště, které jeho zemřelý otec Václav Höffner od zemřelého tit. p. ze Steineru [Šeneru?] za 200 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[398] Na zprávě je zajímavá informace, že dům byl v roce 1775 spáleništěm, čemuž odpovídá i nízká kupní cena (za 200 zlatých se prodávaly chalupy na předměstí). Patrně krátce předtím vyhořel, popřípadě již dříve a byl delší dobu ponechán jako ruina. Každopádně nešlo o větší požár města (ty postihly tuto část Rokycan jen v letech 1757 a 1784). V březnu 1777 se v čp.102/I Janu Höffnerovi narodil syn, z čehož vyplývá, že nejpozději v té době již byl dům opraven a obýván.[399]

Dne 27. února 1784 předstoupil před obecní radu Jan Höffner a požádal o ingros (úřední zápis) „na ujmutý dům od druhých spoludědicův za 690 zlatých.“ Radní to schválili.[400] V seznamu majitelů domů z roku 1788 se coby vlastník čp.102/I uvádí Jan Hefner (Höfner). O pár měsíců později, v září 1784, poškodil dům čp.102/I požár města. Napáchal škody i na stájích a stodole.[401] Roku 1813 vyhořel objekt opětovně. Podle dobových zpráv tehdy shořely stropy, střechy, podlahy a všechno vnitřní zařízení i zásoby.[402] Vlastníci domů čp.101/I František Kraft, čp.102/I Jan Höfner a čp.103/I Alois Storch roku 1803 požádali město o posun hranic svých pozemků k severu, což magistrát schválil, takže dvůr se domem se rozšířil k Mlýnskému náhonu, čím se k severu posunula i městská hradební zeď. Šlo o jednotně provedenou akci týkající se domů čp.101/I, čp.102/I, čp.103/I, čp.104/I a čp.105/I. Podrobněji o posunu pozemků i hradeb v kapitole městské opevnění.

V městském archivu se nachází složka z roku 1892, nazvaná „Holub Karel, přestavba domu a dílny čp.102/I“.[403] V roce 1896 vznikl projekt úpravy lednice, porážky a uzenářské dílny v přízemí objektu.[404] Na další stavební úpravu odkazuje spisový materiál v městském archivu z roku 1897, pod jménem „Mottl Karel, zřízení schodiště v domě čp.102/I“ a „Mottl Karel, přestavba domu čp.102/I“ z let 1896–1898.[405] Důležitější byly stavební úpravy roku 1928, prováděné podle projektu Štěpána Wolfa. Tehdy byla zmodernizována fasáda vložením nových, větších okenních otvorů. Kromě toho byly zlikvidovány zbytky archaické černé kuchyně, instalovány nové komíny a nové záchody.[406] Přestavbu komínů, rozšíření oken a zřízení portálu v čp.102/I povolila městská rada 24. srpna 1927.[407] Dne 14. října 1927 vydali radní obývací povolení na přestavbu čp.102/I.[408] To by nasvědčovalo tomu, že adaptace proběhla ještě v roce 1927, nikoliv 1928.

Podle zprávy z listopadu 1967 byly přiděleny v uplynulém volebním období MěstNV (od roku 1964) v domě U Zachardů nebytové místnosti Svazu včelařů. Ten zde měl provést jisté úpravy.[409]

Domy čp.98/I, čp.99/I, čp.100/I, čp.101/I a čp.102/I jsou si v mnohém podobné. V podstatě jde o stavby pozdě barokního či klasicistního původu. V přízemí jsou klenby možná ještě staršího data. Vnějškově ale tyto objekty už prošly mnohými modernizačními zásahy v 19. a 20. století. Přesto si zachovávají uměřené proporce. Původní štíty, hledící asi do náměstí, byly v 19. století sneseny a nahrazeny, tak jako na většině míst v starých Rokycanech, podélnými sedlovými střechami. Zvlněná uliční čára tu přesto, v kombinaci s průhledy k ústředním městským dominantám radniční a kostelní věže, vytváří prostor se zbytky barokně intimní atmosféry.

2.2.7. Dům čp.103/I (U Bílého čápa)

Výše uvedená architektonicko-urbanistická charakteristika platí v ještě větší míře pro sousední dům čp.103/I. Ten navíc odolal modernizačním zásahům a patří tak pro svoji autentičnost k nejvýraznějším stavebním pokladům Rokycan a je státem chráněnou památkou. Koncem 18. století byl zván „Lemingerovský“, ale v posledních 200 letech je znám jako dům „U Bílého čápa“. A za tato dvě století se jeho tvář prakticky nezměnila. Až do konce 20. století sloužil nepřetržitě jako lékárna.

→ODKAZ: Bývalá lékárna U Bílého čápa čp.103/I si nejvíce ze všech domů na náměstí uchovala vnější podobu z počátku 19. století. Vlevo část domu čp.102/I, který byl zčásti modernizován za 1. republiky. Pohlednice se snímky z r. 1916 a 2000.

Šestiosý, patrový dům čp.103/I má intaktní fasádu, dochovanou včetně detailů parteru. Po obou stranách má identické klasicistní portály s pískovcovým ostěním, v klenáku s triglyfovým motivem. Levý portál sloužil jako vchod do lékárny a dochovaly se při něm původní dveře se zdobeným zámkem, na vnitřní straně vyzdobené kovovými medailony „Hygiei“ a „Aesculapa“. Skrz pravý portál vede průjezd do dvora. Nad portály se v patře nacházejí dvě niky s jednoduchým zábradlím. Niky i okenní otvory zakončuje půloblouk s jednoduchým profilovaným ostěním. Fasádu člení lizény a obdélníkové podokenní výplně. Uprostřed průčelí je umístěn v patře malý výklenek s domovním znamením čápa. Střecha je sedlová.

Uvnitř domu se nalézá množství místností s křížovými nebo valenými klenbami s poli takzvané „české placky“. Mobiliář je již novodobý. Zbytky historického lékárnického zařízení byly odstraněny při rekonstrukci domu v 90. letech 20. století. Množstvím detailů, stylovou klasicistní architekturou a čistotou geometrických tvarů je dům čp.103/I tím nejlepším, co v Rokycanech přineslo období po požáru roku 1784. Zároveň ukazuje, jak mohly historické městské prostory vypadat, pokud by od poloviny 19. století nepodléhaly utilitárním modernizacím, které setřely slohový charakter většiny domů. Počátkem 20. století obraz domu ovlivňoval hustý porost popínavých rostlin, které po venkovním průčelí splývaly z obou balkónů v patře, až do úrovně přízemí.[410]

Dům má bohatou historii. Dne 15. července 1774 požádal Matěj Leminger obecní radu, „kterak on svému pastornímu [tedy nevlastnímu – pozn. aut.] synu Havelkovi dům postoupiti chce, kdyby mohl z vojny přijíti.“ Radní se usnesli, že to nelze, protože Leminger má i své vlastní děti a ty by to mohly brát za újmu.[411] Dne 15. října 1779 se obecní rada zabývala otázkou „zdi městské u domu Havelkovského, kady se přelízá.“ Radní se usnesli, že se to nechá vyšetřit.[412] Není jasné, o který dům a který úsek hradeb šlo. Rodina Havelkových se v té době doložena v čp.58/I ve Smetanově ulici, ten ovšem neležel u hradeb. Jistou vazbu měli Havelkovi i na čp.103/I na Malém náměstí, který se skutečně nacházel u hradeb. Zpráva tak může napovídat, že v časech klesajícího významu městského opevnění se skrz hradby chodilo z předměstí do města.

Roku 1784 dům U Bílého čápa vyhořel. Škody utrpělo obytné stavení, stodola a stáje.[413] O dva roky později je jako ruina nabídnut v aukci. Za 550 zlatých jej koupil Josef Havelka. Právoplatnost aukce pak ale zpochybnil jiný uchazeč, stavebník Ondřej Černý. Vleklý spor definitivně skončil až v březnu 1787, kdy úřady potvrdily vlastnictví Josefa Havelky. Po celou tuto dobu asi nebylo do vyhořelého domu příliš investováno. Pozdně barokní přestavba tak proběhla nejspíš až po roce 1787. Dne 2. dubna 1799 požádali manželé Alois a Anna Storchovi o koupi domu čp.103/I za 1500 zlatých od Josefa a Marie Havelkových. 11. dubna 1799 pak Štorch napsal magistrátu dopis, ve kterém uvádí, že dům čp.103/I skutečně koupil. Chce prý provést jeho přestavbu, jakmile to počasí dovolí. Oprava je údajně nutná s ohledem na velmi špatný stav objektu a na nevhodné komíny, které jsou požárně nebezpečné. Ve špatném stavu se nacházel i krov. Štorch oznámil, že v rámci oprav hodlá postavit i novou vedlejší budovu, která stojí při městské zdi a která rovněž utrpěla požárem. Proto požádal magistrát, aby mu přidělil potřebné dříví.[414] V téže době (před 22. dubnem 1799) rovněž koupil Alois Storch část hradebního příkopu o rozloze 66 sáhů čtverečních za domem čp.103/I.

S rodem Storchů začala v domě U Bílého čápa mimořádně dlouhá tradice lékárnictví, která zanikla až roku 1990 přestěhováním lékárny do objektu v Srbově ulici u obchodního domu Žďár. Lékárník František Alois Storch (Štorch) se do Rokycan přistěhoval z Klatov už po roce 1790. Původně chtěl živnost provozovat v domě čp.129/I na jižní straně Masarykova náměstí, ale pak roku 1799 zakotvil na Malém náměstí. Domu čp.103/I dal i jméno (německy Storch = čáp). Přestavba stávajícího objektu ale neprobíhala tak rychle, jak Storch zpočátku plánoval. Roku 1801 sestavil zednický mistr Ondřej Černý soupis potřeby cihel na výstavbu domu čp.103/I. V soupisu se uvádí potřeba cihel na klenuté hořejší kuchyně a plášť, klenutí kvelbů tamže, na komín z obou kuchyní a z krbu tamtéž, na komín ze dvou krbů při schodech, na římsu nad pavlačí, na klenutí kvelbu na dvoře, na dva „fligle“ při pavlači, na příčku na „pamberk“, na dlažby při mázhausu, v kuchyni, kvelbech, ohniště, „podkamní“ a jiné cihelné práce. To vše mělo obnášet 16 000 cihel. Magistrát ale reaguje 7. srpna 1801 s tím, že již dříve žadateli povolil na stavbu čp.103/I 57 000 cihel a že tudíž nemůže nyní odsouhlasit požadavek v plné výši, nýbrž jen v objemu 6000 cihel.  František Purghart z čísel o objemu cihel, potřebných na přestavbu čp.103/I, dovozuje, že se jednalo o opravu tak rozsáhlou, že se prakticky rovnala výstavbě zcela nového objektu.[415]

Přestavbou v roce 1801 získal dům svou dnešní podobu, utvářenou v dekorativních empírových formách. Podle pasportizace Státního památkového ústavu vznikl sloučením dvou starších barokních domů. Vzhledem k tomu, že zapadá do souvislé řady čísel popisných v tomto sektoru Rokycan, která byla zavedena již roku 1771, muselo ke sloučení dojít předtím. Roku 1803 došlo k další významné regulační změně, když proběhla nákladná úprava trasy městských hradeb. Ty do té doby probíhaly těsně za zadními stěnami domů čp.101/I, čp.102/I, čp.103/I a čp.104/I. Nyní byly posunuty o něco na sever na místo hradebního příkopu, který byl zasypán zdivem z rozbořené staré radnice. Dům čp.103/I i domy sousední tak získaly prostor pro výstavbu hospodářských objektů v zadních traktech. Parcela získala dnešní tvar.[416] Majitel čp.103/I Alois Storch 17. listopadu 1803 požádal město, aby si směl odvést rum (zbořené zdivo) ze staré radnice, který by použil na zasypání hradebního příkopu u svého domu. Hospodářský úřad se vyjádřil příznivě a doporučil prodat Storchovi materiál za 40 zlatých.[417] Dne 22. listopadu 1803 posuzovalo tuto žádost plénum magistrátu a předalo ji hospodářskému úřadu k posouzení ohledně ceny.[418] Pod dvorem za čp.103/I tak dodnes mohou ležet kusy kamene a cihel z původní renesanční a barokní radnice. Více o této korekci trasy hradeb v kapitole „městské opevnění“.

Dům čp.103/I ještě jednou vyhořel při požáru města roku 1813. Podle dobových zpráv shořely chlévy a silně byl zasažen i obytný dům, jehož stěny prý potřebují po požáru velké opravy.[419] Následující oprava ovšem nejspíš respektovala empírové tvarosloví z roku 1801.

Dne 28. května 1816 se před magistrátem řešila žádost, kterou podal Alois Storch, ohledně „Anweisung eines Gemeindplatzes zur Scheuer,“ neboli „o vykázání obecního místa pro stodolu.“ Radní pověřili hospodářský úřad prověřením žádosti.[420] Dne 2. července 1816 jednali radní na schůzi magistrátu o výsledku šetření ohledně této, Storchem žádané parcely pro stavbu stodoly. Město navrhlo „gegen die Wazkische Chaluppe befindl. geräumigen und unbenutzt liegenden Platz gegen neuerliche Vermessung und Abschätzung der Baustelle dieser als Platz zum Erbauung einer Scheuer gegen den überlassen werde,“ neboli „proti Vackovské chalupě se nacházející prostranné a nevyužité místo budiž po novém vyměření a odhadu této stavební parcely jemu k vystavění stodoly přenecháno.“[421] Rodina Vackových obývala usedlost čp.57/II (viz popis zástavby na místě sídliště Hrudkovanka) poblíž křížení dnešních ulic Pražská a Mládežníků. Žádná nová stodola tam ale dle mapy z roku 1838 nevyrostla. Dne 30. července 1816 byl magistrátu předložen přípis od podkomořského úřadu ohledně zaslání „der hierortigen Bewilligung in copia vidimata wegen ertheilten Platzes dem Apotheker zum Errichtung eines botanischen Gartens,“ tedy „zdejšího povolení v ověřené kopii skrz udělené místo lékárníkovi pro zřízení botanické zahrady.“ Radní pak konstatovali, že hospodářský úřad se zabýval jen místem pro stodolu, nikoliv pro botanickou zahradu.[422] Dne 23. srpna 1816 se magistrát seznámil s výsledkem přezkumu provedeného hospodářským úřadem „in welchem Jahre und mit wessem Bewilligung dem Apotheker Storch ein Gemeindplatz zum botanischen Garten unentgeldlich zuzuwiesen worden,“ neboli česky „v jakém roce a s čím svolením bylo lékárníkovi Storchovi obecní místo na botanickou zahradu bezplatně vykázáno.“ Ze zprávy vyplynulo, že se tak mělo stát už roku 1785 rozhodnutím komise podkomořského úřadu. Ono místo ale bylo určeno pro botanickou zahradu, nikoliv stavbu stodoly.[423] Tento zápis z jednání magistrátu celou kauzu vysvětluje. Storch žádal o stavbu stodoly a argumentoval tím, že už má od obce k dispozici pozemek, původně zamýšlený pro botanickou zahradu (rozhodně nešlo o veřejnou botanickou zahradu, ale jen parcelu pro pěstování bylin, upotřebitelných pro lékárenskou živnost). Zápis bohužel neuvádí, kde se onen pozemek měl nacházet. Je ale takřka jisté, že místo poblíž domu čp.57/II na Pražském předměstí to nebylo. Tam pouze obec Storchovi nabízela parcelu pro výstavbu stodoly (stejně nerealizované).

Storch se nevzdával a odvolal se k vyšším instancím. Dne 25. července 1817 se radní seznámili se zprávou od podkomořského úřadu o přidělení místa na stodolu pro Aloise Storcha. Magistrát věc předal hospodářskému úřadu k vyjádření.[424] Ten svoje stanovisko předložil radním na schůzi 12. září 1817.[425] Dne 17. října 1817 posuzovali radní vyjádření hospodářského úřadu k Storchově žádosti o parcelu pro stavbu stodoly. Usnesli se, že toto stanovisko odešlou na podkomořský úřad.[426] Dne 10. února 1818 byl předložen radě opětovný přípis od podkomořského úřadu ohledně požadavku Aloise Storcha na přidělení místa pro stodolu. Do 8 dnů se měl Storch vyjádřit, zda chce stodolu na pozemku, který mu má obec přidělit, postavit dle podmínek stanovených obcí.[427] Dne 17. července 1818 se před obecní radou řešil přípis podkomořského úřadu ve věci „nově postavených 10 stodol.“ Město rozhodlo, že „ist hierwegen mit dem betreffenden Scheuerbesitzern eine Sinnhandlung vorzunehmen,“ neboli „z té příčiny má býti s dotčenými majiteli stodol vedeno jednání za účelem dohody.“[428] Ze zprávy plyne, že někdy v roce 1818 nebo krátce předtím došlo k výstavbě 10 stodol. Je možné, že šlo o výsledek urputnosti Aloise Storcha a dalších měšťanů, kteří vyvíjeli tlak na obec kvůli požadovaným parcelám na stavbu stodol.

Zezadu přiléhá k čp.103/I velký patrový nádvorní trakt. Pro jeho bizarní šikmou orientaci byl v tomto zadním traktu spatřován některými amatérskými badateli zaniklý románský kostel původního biskupského dvorce (nabízelo se, že jde o východozápadní směr, příznačný pro sakrální stavby). Ve skutečnosti ale tato nádvorní budova vznikla až roku 1876.[429] V městském archivu se nachází složka z roku 1877, nazvaná „Kubert Ferdinand, přístavba křídla v čp.103/I“.[430] Na katastrální mapě z roku 1838 nádvorní objekt ještě nestál, rozkládal se tu jen zcela nepatrný přístavek. V roce 1928 pak proběhla i přestavba druhého nádvorního traktu, přikoupeného od domu čp.102/I. Původní objekt byl zbořen a na jeho místě vyrostly nové obytné místnosti podle projektu Štěpána Wolfa.[431]

Za domem čp.103/I se do 2. poloviny 20. století nacházela intimní zahrada s dřevěným klasicistním altánem, shlížejícím z hradební zdi do Mlýnského náhonu. Šlo o jednoduchou dřevěnou konstrukci na čtvercovém půdorysu, s jehlancovitou, mírně prohnutou střechou krytou šindelem, zakončenou kovovou špicí. Altán byl opatřen brankou vedoucí z hradeb.[432] Roku 1968 byl zbořen a po výstavbě převýšených panelových domů v Rokycanově ulici v rámci sídliště Pod Kostelem v 80. letech 20. století přišel dvůr i o poslední zbytky původní intimity.

Dne 10. srpna 1927 městská rada vydala povolení na zřízení dvou místností v domě lékárny na Wilsonově náměstí.[433] Dne 10. února 1928 pak rada vydala J. Chržovi obývací povolení na dvě adaptované místnosti v čp.103/I.[434] Ještě po 2. světové válce se uvnitř domu čp.103/I dochoval původní stylový nábytek a alchymická pec (později laboratoř). V publikaci z roku 1971 se v lékárně připomíná kovová karyatida s mužskou postavou.[435] Roku 1961 se ovšem domu ujímá Okresní ústav národního zdraví.[436] Roku 1988 proběhla generální oprava vnějších fasád čp.103/I.[437] Podle jiného pramene provedl rekonstrukci vnějšího pláště domu OOBH už v roce 1987.[438] Šlo ale spíše o narychlo provedenou, byť záslužnou, akci, která neřešila postupné chátrání objektu a jeho nevyhovující technický stav.

Čas pro koncepční, celkově pojatou opravu nastal až pak, po pádu režimu. V letech 1991–1992 došlo k adaptaci domu U Bílého čápa na sídlo banky, podle projektu ing. M. Ulče.[439] Práce započaly v září 1991, kdy fasáda byla opásána lešením, a došlo k pečlivému odstranění nejsvrchnější vrstvy vnějších omítek. Místa, kde fasáda opadala, nebo kde omítka vykazovala zpuchřelost, byla vyspravena. V prosinci 1991 pak byl ve fasádě prvního patra proveden finální barevný nátěr pomocí speciálních barev. V interiéru mezitím probíhaly rozsáhlé úpravy. Na konci roku 1991 také, patrně pro dosažení vyššího soukromí, došlo ke zvýšení zdi na severním okraji dvora, hledícího do sídliště Pod Kostelem, o pár decimetrů. Střecha domu byla ponechána původní, tašková, s volskými oky. Do sklepních okének otočených do Malého náměstí byly instalovány kovové mřížky.[440]

Odvrácenou stránkou adaptace bylo přerušení staleté lékárnické tradice. Spolu s lékárnou U Bílého Čápa tak zmizely i některé poslední kusy klasicistního mobiliáře a vnitřních výzdob.  V letech 1991–1994 také probíhaly úpravy nádvorních křídel. V pravém (východním) vznikl v prvním patře byt (podle plánů ing. M. Brabce).[441] V roce 2018 město přidělilo v rámci Programu regenerace městské památkové zóny peníze na repasi vchodových dveří v čp.103/I.[442] Rozhodlo o tom na svém zasedání v květnu 2018 zastupitelstvo. Výše dotace činila 70 000 Kč. Dalších 14 000 Kč bylo poskytnuto z obecního rozpočtu.[443]

2.2.8. Dům čp.104/I (U Štrassů)

Dům čp.104/I zvaný „U Štrassů“ sestává ze dvou stavebních částí, což je dosud patrno i v rozdílné výšce střech jednotlivých částí domů. Na pomezí obou částí je dokonce střecha rozdělena zděným štítem (foto z r. 2003). Další zajímavý štít, s barokním zvlněným obrysem, je na hranici domu čp.104/I a čp.103/I. Dům U Štrassů má devítiosé, secesní průčelí, s rostlinnými motivy v šambránách okenních otvorů a na pilastrech. Každá ze dvou původních součástí domu má průčelí řešeno odlišně, byť v jednotném slohu. Novodobé secesní výkladní skříně překrývají jednoduchý, patrně klasicistní portál s kamenným ostěním, tvarově podobný tomu na domě čp.138/I na severní straně Masarykova náměstí. Průjezd, dlážděný nyní již vzácnými špalíčky z tvrdého dřeva, vede na dvůr, který si uchoval původní dispozici uzavřeného atriového prostoru, obestavěného hospodářskými objekty. Zadní strana domu má původní pavlač. Zajímavý je tmavý kout v místě, kde se pod ostrým úhlem stýkají zadní stěny domů čp.104/I a sousedního čp.103/I.

→ODKAZ: Dům čp.104/I U Štrassů má secesní fasádu. Je složen ze dvou částí. Vpravo novější část ze 70. let 19. stol. Foto: D. Borek, září 2003.

Dne 20. června 1783 se obecní rada zabývala podáním od podkomořského úřadu, na který se předtím obrátil Jan Wolf a žádal „o několik kmenů na šindel k přikrytí svého domu a stodoly, která s doškama přikrytá jest.“ Radní se usnesli, že odepíšou, že zdejší lesy podobné dříví nyní nemají.[444] V 70. letech 18. století se Jan Wolf uvádí jako obyvatel čp.104/I.[445] V seznamu vlastníků domů z roku 1788 je uváděn jako majitel čp.104/I i čp.105/I. Zpráva je zajímavá tím, že ukazuje technické řešení domů na sklonku 18. století, kdy stále i na zástavbě v centru města převládal šindel (a u některých hospodářských budov i došky). Roku 1784 dům čp.104/I vyhořel.[446] Jeho podobu pak definovala popožárová oprava.

Půdorys dvora určila přestavba trasy městských hradeb roku 1803, kterou inicioval jeho tehdejší vlastník Šebestián Tomandl. Ten požádal 28. února 1803 magistrát o povolení k demolici původních hradebních zdí tak, aby jeho dům a domy sousední získaly větší prostor pro hospodářské zázemí.[447] Dne 1. března 1803 se magistrát seznámil s žádostí Šebestiána Tomandla „um Bewillingung beim Hause N. C. 104 et 105 einen Wirthschaftshof erbauen zu können,“ tedy „o svolení moci vystavit hospodářský dvůr u domů čp.104/I a čp.105/I.“ Magistrát se usnesl, že věc bude prošetřena komisí.[448] Tomandl tehdy vlastnil oba domy, čp.104/I i čp.105/I. Magistrát investici povolil 22. března 1803 a nový hospodářský dvůr domu čp.104/I vyprojektoval a postavil stavební mistr O. Černý. Jak již bylo řečeno, podobnou žádost podali i vlastníci domů čp.103/I, čp.102/I, čp.101/I a čp.100/I.[449] Podrobněji o tomto posunu hradeb počátkem 19. století v kapitole „městské opevnění“. Dne 25. října 1803 magistrát schválil Tomandlovi „die Verführung des Schutters von alten Rathhause in sein neugebautes Haus auf gemeindschaftl. Unkosten,“ neboli „odvoz šutru ze staré radnice do jeho nově postaveného domu na náklad obce.“ Dohoda zněla, že polovinu nákladů na odvoz uhradí město, druhou Tomandl.[450] Ze zprávy se dozvídáme, že dům čp.104/I byl tehdy nově postavený (pokud není myšlena stavba na rozšiřování dvora za domem).  Podobně jako v čp.103/I se zdá, že na navážku rozšířeného dvora byly použity kameny a cihly z právě přestavované radnice, které se tak možná dodnes nacházejí v podloží nádvoří.

Kromě toho se 11. listopadu 1803 magistrát zaobíral i zprávou obecní komise, v níž zasedli Jan Kraft, Jan Höfner a Jan Markus, ohledně Šebestiána Tomandla „k vystavení svého domu od obce vydluženého kamene, dříví a vápna, pak proti zaplacení vybraných cihel.“ Město Tomandlovi uložilo, aby „1.) všechny druhy vybraného dříví zase na předešlé místo k cihelně in natura odvezl a takové obcí zaplatil, 2.) kámen pak a vápno obcí zase in natura vynahradil a na místo předešlé odvezl.“ Kromě toho měl vrátit i vypůjčený kámen od některých měšťanů, a to do 15. března 1804. A „na své místo k stavění nového domu radního odveženo býti má.“[451] Dne 22. listopadu 1803 se na plénu magistrátu řešila žádost Antonína Mudry, aby se radní a spoluinspektor Šebestián Tomandl vyjádřil, proč mu ještě „požádané cihly až dosavade nevydal a zdali on takové příštího roku 1804 fund z první pece obdrží, neb ne.“ Město věc předalo Tomandlovi k vyjádření do 8 dnů.[452] V tomto případě se nejspíš Antonín Mudra na Tomandla neobracel v soukromé při, nýbrž urgoval dodávku cihel od obce. Antonín Mudra byl majitelem domu čp.87/I na severní straně Masarykova náměstí. Dne 20. listopadu 1804 požádal Tomandl magistrát o povolení, aby směl v zimě vypouštět vodu z nového dvora u svého domu do Mlýnského náhonu, který tekl pod hradbami.[453]

Dne 20. listopadu 1812 se magistrát zaobíral žádostí Šebestiána Tomandla „ze dvora jeho manželky domu toliko nynější zimu vodu prostředkem žlábku přes příkopy [tedy skrz městské hradby – pozn. aut.] vypouštěti mocti.“ Město pověřilo policejní a hospodářský úřad, aby se vyjádřily.[454] Dne 8. ledna 1813 pak radní na schůzi magistrátu, po projednání protokolu o obhlídce místa, Tomandlovu žádost o zřízení provizorního odvodu vody skrz městské hradby schválili.[455]

Dne 5. srpna 1813 dům čp.104/I opět poškodil požár, který postihl východní část města. Shořela prý střecha, chlévy a kůlna.[456] Podle popisu z roku 1824 se v přízemí čp.104/I nacházel velký sklep, 3 pokoje, čeledník, kvelb a kuchyně. V patře 4 pokoje, kvelb a kuchyně. Usedlost byla označena coby zděná, v dobrém technickém stavu. Dům měl půdorysné rozměry 11 sáhů 5 stop x 7 sáhů 3 stopy (22,4 x 12,6 m). U městských hradeb na severním okraji pozemku stála zděná stodola se dvěma mlaty, v středním technickém stavu, o rozměrech 7 sáhů 4 stopy x 6 sáhů (14,5 x 11,4 m). K usedlosti ještě majetkově příslušel dům (respektive letohrádek) čp.131/II (stál ve východní části dnešní Jiráskovy ulice) a stodola tamtéž.[457]

Ve 30. letech 19. století k domu čp.104/I majetkově patřila i zahrada s letohrádkem čp.133/II, situovaná v dnešní východní části Jiráskovy ulice (její zástavba zcela zanikla ve 20. století). Podrobněji o ní v kapitole „okružní třída“, v pasáži věnované tomuto východnímu úseku (bývalá Kozlerova ulice). Šlo o poměrně častý model, kdy větší měšťanské domy disponovaly ještě zahradou (někdy i chalupou) na předměstí. Na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838 se zahrada s letohrádkem čp.131/II uvádí v držení majitele domu čp.104/I, kterým byla Maria Beutler von Heldenstern.

Popis domu čp.104/I z roku 1848 je konkrétnější a zároveň naznačuje, že mezitím došlo k některým drobným úpravám. V přízemí se tehdy nacházely vlevo od vchodu 2 pokoje, kuchyně i spíž, vše klenuté. Vlevo od vchodu se v suterénu uváděly dva velké klenuté sklepy. Do prvního patra vedlo dvoukřídlé klenuté schodiště. Bylo tam 5 pokojů, kuchyně a spíž, všechno klenuté. Na zadní straně domu se nalézala klenutá pavlač, spočívající na pilířích. Střecha byla pokrytá taškami. Na půdě pod ní byly 2 sýpky. Celá budova je popsána jako ve velmi dobrém stavu. Na severním okraji dvora stál v linii městských hradeb nad Mlýnským náhonem hospodářský objekt s koňskou stájí, kůlnou a chlévem o rozměrech 24 sáhů 4 stopy x 3 sáhy 4 stopy (46,8 x 7 m). Dále tam byla situována i nově postavená kůlna na dřevo, na půdorysu 6 sáhů 3 stopy x 1 sáh 5 stop (12,3 x 3,5 m).[458] Dům tehdy ovšem tvořila jen jeho dnešní západní část, na východní straně mezi ním a sousedním objektem čp.105/I zela do Malého náměstí proluka (patrná ještě na katastrální mapě z roku 1838). Od náměstí ji oddělovala zeď. Ve zdi byla branka, vedoucí na dvůr domu čp.104/I.[459]

Proluka zmizela až v letech 1871–1874 kdy ji vyplnila novostavba východního křídla domu čp.104/I, zbudovaná podle projektu Jan Šmause. V nové části domu vznikl průjezd jako náhrada za zrušený vjezd do dvora. Směrem do náměstí byl v nové přístavbě naprojektován obchod a pokoj, směrem do dvora kuchyně a schody. Prostory v prvním patře byly využity pro obytné účely.[460] V městském archivu se nachází složka z let 1871–1878, nazvaná „Kaucký František, přestavba domu čp.104/I“.[461] Nová přístavba měla tříosé průčelí a sedlovou střechu. Jak již bylo řečeno, hřeben její střechy má dodnes odlišnou výšku než původní historický objekt. Následovaly další stavební úpravy. Ve fondech městského archivu je uložen ještě spisový materiál z let 1898–1900, pod jménem „Kaucký Jan, přestavba čp.104/I“.[462] V roce 1904 dům přechází do držení rodiny Strassů, kteří jej koupili za 43 400 K a okamžitě zahajují celkovou přestavbu.[463] V městském archivu se nachází složka z roku 1905, nazvaná „Štrass Gustav, zřízení výkladu v čp.104/I“, a z roku 1906 „Strass Gustav, přestavba skladiště čp.104/I“.[464] V roce 1905 navrhl Štěpán Wolf úpravu fasády domu čp.104/I.[465], Ta pak byla provedena v secesním slohu, s rostlinnými štukovými motivy v pilastrech, lizénách i v šambránách oken. V roce 1932 vznikly v parteru, nalevo od průjezdu, nové výkladce na místě dvou oken (projekt Josef Žour).[466] Stavební povolení pro Adolfa Strasse na výkladní skříně v čp.104/I vydala městská rada 10. března 1932.[467]

Po roce 1945, kdy se členové rodiny Strassů už nevrátili z koncentračních táborů, rozhodlo město, že objekt čp.104/I pronajme na byty, aby zajistilo ubytování potřebným.[468] Po roce 1948 se tu usadil podnik Potraviny. V letech 1951–1994 tu dokonce sídlilo jeho ředitelství.[469] Koncem 60. let se začalo uvažovat o celkové přestavbě objektu. V přízemí mělo dojít k adaptaci prodejny potravin (Dům potravin) a nástavbou se měly získat další prostory pro administrativní účely podnikového ředitelství. Akce měla proběhnout v letech 1973–1975.[470] Projekt naštěstí nedospěl k realizaci, takže původní dispozice i vnější podoba tohoto pozoruhodného měšťanského domu přežila komunistickou vládu bez větších zásahů. V přízemí fungovala dlouho prodejna potravin, která se uzavřela od nového roku 1995, protože od nového majitele domu (J. Šabata) dostala výpověď.[471] Téhož roku pak byly přízemní prostory nově adaptovány pro prodejní účely.[472] Počátkem roku 1998 proběhla i rekonstrukce střechy. Prováděla ji jedna firma z Oseku. Odstraněna tehdy byla původní tašková krytina a na střechu byly položeny nové latě. Dle stavu z poloviny února 1998 ještě pokládání nových tašek nezačalo. Práce na střeše rovněž zatím vůbec nezačaly ve východní třetině objektu, v sekci blíže domu čp.105/I.[473] V dubnu 2017 městské zastupitelstvo, v rámci programu na podporu oprav budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami, schválilo dotaci pro dům čp.104/I ve výši 50 000 Kč na výměnu vrat.[474] V dubnu 2019 pak souhlasili zastupitelé s dotací ze stejného programu pro čp.104/I. Nyní šlo subvenci ve výši 50 000 Kč na obnovu oken.[475]

Za domem se nachází komplex hospodářských budov okolo malého dvorku. Roku 1850 vyhotovil tesařský mistr Václav Šmaus plán na stavbu levého (západního) zadního traktu. Mělo jít o přízemní objekt určený pro obytné místnosti.[476] V roce 1898 pak byl podle projektu Hynka Šmolíka adaptován na obytné prostory i chlév a kůlny na nádvoří čp.104/I.[477]

2.3. Severovýchodní kout náměstí (bývalá Starobranská ulice a Pražská brána)

Od domu čp.105/I k východu už nejde v historickém slova smyslu o zástavbu Malého náměstí, nýbrž o pozůstatek bývalé krátké ulice, vybíhající z náměstí směrem k původním městským hradbám a Pražské bráně. Vnímání této skutečnosti je v současnosti již zastřeno, protože po demolici východní strany náměstí a výstavbě hotelu Bílý lev v 80. letech 20. století (viz níže) došlo k ahistorickému ustoupení novostavby z původní uliční čáry, čímž se opticky ona bývalá ulice začlenila do organismu náměstí. Ulice byla dříve zvána Starobranská.

→ODKAZ: Pohled do severovýchodního koutu náměstí, kudy dřív vybíhala Starobranská ulice. Vlevo část čp.104/I, pak domy čp.105/I (složen z 2 částí) a čp.106/I (v místě Pražské brány). Vpravo hotel Bílý lev, který necitlivě ustoupil z historické uliční čáry. Foto: D. Borek, počátek r. 1990.

→ODKAZ: Pohlednice se snímky z r. 1967 a 1999. Destrukce výjezdu z náměstí za komunistického režimu. Horní foto: vlevo Černá hospoda čp.130/II, uprostřed vzadu střecha hostince U Bílého lva čp.107/I, vpravo části domů čp.106/I a čp.136/II (tyto dva jediné přežily).

2.3.1. Dům čp.105/I

Dům čp.105/I je stavebně cenný a starobylý, třebaže jeho jednoduché průčelí tomu nenasvědčuje a třebaže nedisponuje státní památkovou ochranou. Stejně jako sousední čp.104/I se i on skládá ze dvou různě starých částí. Starší je ta západnější. Její zadní stěna má podle Karla Hofmana tloušťku 1,6 metru.[478] Podle nejstarší katastrální mapy z roku 1838 v té době ještě východní polovina objektu nestála a domovní fronta tu byla porušena. Dá se tedy konstatovat, že dům čp.105/I v dnešním rozsahu vznikl dodatečnou přístavbou východní části. Půdorysně je celý objekt výrazně nepravidelný. Směrem k východu se zužuje. Roku 1784 usedlost čp.105/I vyhořela. Škody utrpěl obytný objekt, stáje a stodola. Jeho vlastníku tehdy zároveň patřil sousední objekt čp.104/I.[479]

Na místě dnešní východní části domu se až do poloviny 19. století rozkládala proluka, původně lemovaná hradební městskou zdí, která se v těchto místech blížila k Pražské bráně (podrobněji v kapitole „městské opevnění“). Ve zdi se tu prý nacházel polokruhový výklenek s malou kaplí.[480] Dne 17. května 1783 řeší magistrát zprávu od Jana Demutha, plechaře, „že by ke cti a chvále s. Jana Nepomuckého lampu neb lucernu ke statui s. Jana k Pražskej bráně sám udělal.“ A dotazuje se, kdo by do lucerny dával světlo. Přihlásil se pan Pangerle, načež to obecní rada schválila.[481] Je otázkou, zda šlo o sochu v tomto výklenku. A nabízí se otázka, zda náhodou toto není táž socha Jana Nepomuckého, která do 2. poloviny 20. století stávala na plácku ve čtvrti Pod Kostelem a která nyní stojí u mostu přes Padrťský potok. Možná byla socha původně situována sem, na příjezdu k Pražské bráně. Po zboření brány a celkové přestavbě příjezdové komunikace od brány k náměstí byla socha přemístěna na předměstí, pod kostel. Ale jde jen o hypotézu.

Podle Františka Purgharta se dnešní zadní stěna domu čp.105/I shoduje s původní trasou městských hradeb před jejím posunem, provedeným počátkem 19. století v delším úseku za několika domy na severní straně Malého náměstí (viz výše, v popisu domu čp.104/I, též v kapitole „městské opevnění“).[482] Dne 7. října 1803 předložil na jednání magistrátu Šebestián Tomandl jménem své tchýně Alžběty Wolfové a manželky Marie rozené Wolfové žádost „um Bewilligung in der Seitenstadtmauer beim Prager Thor, neben Hause N. C. 105 ein Einfahrtsthor anbringen zu können,“ neboli „o svolení, by v boční městské zdi u Pražské brány, vedle domu čp.105/I, vjezdovou bránu zříditi mohl.“ Město rozhodlo, že věc se prošetří prostřednictvím komise.[483] Dne 11. října 1803 se magistrát seznámil s výsledky šetření ohledně Tomandlovy žádosti s tím, že mu budou předány. V zápisu o jednání magistrátu ale není popsáno, k jakým závěrům komise dospěla.[484] Brzy nato 4. května 1804 oznámil majitel čp.104/I Šebestián Tomandl magistrátu, že dům čp.105/I prodal Matěji Chottovi. Obě usedlosti, do té doby majetkově propojené, nyní měly mít odlišného vlastníka. Právě to patrně již půl roku před prodejem nemovitosti vedlo Tomandla k podání oné žádosti o povolení k zřízení branky v čp.105/I. Příjezd do dvora čp.105/I byl až do té doby obstaráván skrz proluku na místě dnešní východní části domu čp.104/I (viz výše). Tomandl proto požádal magistrát, aby novému majiteli čp.105/I povolil vjezd do dvora na místě proluky mezi objektem čp.105/I a Pražskou branou. Nový vjezd prý neohrozí ostrahu hradeb, protože jej Chott opatří dvojitým uzávěrem a navíc bude pod snadným dohledem strážce vedlejší Pražské brány. Magistrát asi vyšel vstříc, protože smlouva o prodeji čp.105/I pak byla podepsána a 22. srpna 1804 požádal Matěj Chott o její vtělení do městských knih. Za dům zaplatil 1900 zlatých.[485]

V této době také k realizaci dospělo povolení, vydané roku 1803 magistrátem pro majitele domu čp.105/I, na rozšíření pozemku za domem včetně korekce trasy městských hradeb, stejně jako u domů čp.102/I, čp.103/I a čp.104/I. Ostatně součástí prodejní smlouvy na dům čp.105/I bylo i to, že Matěj Chott postaví novou hradební zeď na svém úseku vlastním nákladem a napojí ji na již existující hradbu za čp.104/I.[486] Současně s posunem trasy městských hradeb na sever od Malého náměstí roku 1803 tedy ztratila svoji funkci i původní, do ulice obrácená zeď mezi domem čp.105/I a Pražskou bránou a otevřela se tak možnost tudy skutečně vést průjezd do nového dvora za čp.105/I.[487] Funkci městské hradby převzala dodnes existující zeď na severní hranici dvorku za domem čp.105/I. Až do zrušení ostrahy městské fortifikace měl její hlídání na starosti branný z domu čp.106/I u Pražské brány.

Při požáru 5. srpna 1813 dům čp.105/I vyhořel.[488] V roce 1851 vypracovali zednický mistr Václav Kovanda a jeho kolega Mates Mašek plány na celkovou přestavbu, v jejímž rámci se projektovala výstavba nové východní části průčelí.[489] Mělo jít o patrovou, pětiosou budovu. V přízemí navržen pokoj, obchod a čeledník, v patře dva pokoje a čeledník. O tom, že právě tento projekt byl realizován, sice chybí přímé důkazy, ale je to velmi pravděpodobné.[490] Právě tak totiž dodnes dispozičně vypadá východní křídlo domu čp.105/I, jehož vznik je tedy nutné položit do doby těsně po polovině 19. století. V roce 1905 bylo upraveno v přízemí západní části domu stávající okno na výkladec. V obchodě za ním zároveň nahrazena stávající klenba klenbou do traverz. Klenba v pokoji v patře nad obchodem byla zcela odstraněna a zaměněna za plochý rákosový strop.[491] V červenci 1933 město povolilo J. Světlíkovi zřídit v čp.105/I místo oken dveře.[492] A v 2. polovině července 1933 A. Skalovi vydala obec povolení k rozšíření okna v dílně v domě čp.105/I.[493] V srpnu 1933 pak městská rada vydala i stavební povolení pro B. Oesterreichera na výkladní skříň v čp.105/I.[494] Dne 14. května 1984 byl zdejšímu obyvateli Antonínu Jonákovi přidělen náhradní byt.[495] V objektu patrně došlo k rozšíření prodejních prostor na úkor obytných, nebo k úpravě vnitřní dispozice.

Dům získal někdy na počátku 20. století zdobnější fasádu s prvky neorenesance. Ta ale nepřežila období socialismu. Nic na tom nezměnila ani oprava fasády provedená koncem roku 1989. Ta pouze přidala na zmodernizovanou plochou fasádu nový nátěr. Během oprav byl ale učiněn jeden z nejvýznamnějších památkářských objevů v Rokycanech té doby. V říjnu roku 1989 byla totiž na starší (západní) části domu odhalena pod novodobou fasádou v prvním patře renesanční sgrafita s psaníčkovým motivem v barevné kombinaci bílá-světlý okr, patrně jediný dochovaný důkaz o užití tohoto populárního renesančního dekorativního prvku v rokycanském prostředí. V průčelí domu čp.105/I se při opravě v roce 1989 našlo i zazděné renesanční okénko se segmentovým záklenkem, s ostěním navazujícím na sgrafita. Podle památkářů byla patrně renesanční fasáda ukryta pod celým průčelím domu. Renesanční je prý i profilovaná korunní římsa. Sgrafita byla odborně prozkoumána, zaměřena a opět překryta omítkou.[496] Teprve během další opravy fasády domu čp.105/I, prováděné roku 2003, byl fragment psaníčkového sgrafita i původního okna odhalen. Fasáda domu tehdy prošla celkovou rekonstrukcí, přičemž došlo k citlivé obnově zdobných detailů, zčásti založených na původní podobě domu, zčásti navržených volně, v historizujícím duchu. Týkalo se to zejména ostění oken. V květnu 2020 odsouhlasilo zastupitelstvo dotaci v rámci programu na podporu oprav a údržby budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami, na dům čp.105/I ve výši 50 000 Kč na opravu oken.[497]

20. února 1994 se v přízemí západní sekce domu otevřela soukromá lékárna U Barborky.[498] Jejímu zprovoznění předcházely další úpravy vnitřních prostor, vesměs profesionálně provedené. Roku 2005 byl do klenáku kamenného portálu vchodových dveří do lékárny umístěn poněkud zavádějící letopočet 2003, který označuje rok opravy domu.[499]  Za domem čp.105/I se nachází komplex hospodářských budov. Roku 1891 vznikl projekt na přestavbu nádvorní dřevárny na prádelnu (autor Hynek Šmolík).[500]

2.3.2. Dům čp.106/I

Posledním domem severní strany Malého náměstí je nenápadný dům čp.106/I. Ještě v 80. letech 20. století byl ukryt v krátké Starobranské ulici a fakticky nepatřil k zástavbě náměstí. Teprve po demolici domu čp.107/I „U bílého lva“ a výstavbě nového stejnojmenného hotelu (viz níže) se objekt čp.106/I pohledově začlenil do náměstí.

Dům je mimořádně cenný a archaický, ukrývá v sobě totiž zbytky zdiva Pražské brány, zbořené v 1. polovině 19. století (kresba F. Purgharta podle dobového plánu O. Černého). Podrobnější popis brány se nachází v kapitole „městské opevnění“. V soupisu majitelů domů v Rokycanech z roku 1788 dům čp.106/I chybí. Přitom jeho číslo popisné, zapadající do souvislé okolní číselné řady, napovídá, že někde zde stával objekt čp.106/I už při zavádění číselného značení domů v roce 1771. Možná ale po požáru roku 1784 nebyl ihned obnoven, popřípadě nebyl řazen mezi měšťanské obytné domy. Podle popisu Pražské brány z roku 1827 byl její součástí i byt, zárodek dnešního domu čp.106/I.[501] 

→ODKAZ: Klasicistní Pražská brána. Vznikla po r. 1816, zbořena před r. 1838. Stála mezi domy čp.106/I a čp.130/II (Černá hospoda). Dochovalo se torzo zdí bočního přístavku v čp.106/I. Podle nákresu F. Purgharta, na základě dobového stavebního plánu O. Černého z r. 1816.

→ODKAZ: I dům čp.106/I uchovává rezidua bočního traktu Pražské brány. Vpravo ulička mezi čp.106/I a čp.136/II, kterou dřív přitékal po východní str. hradeb potok do Mlýnského náhonu. Foto: D. Borek, září 2003.

Podobně tak dle popisu z roku 1835 se v bráně nalézala malá světnička a malá komora, sloužící jako dřevník.[502] A právě roku 1835 začíná rychlý pád Pražské brány, která nepřežila nástup moderní doby, zatímco dům čp.106/I se jako její torzo zachoval. Roku 1835 totiž byla brána prodána, respektive její obytná část čp.106/I, do soukromého vlastnictví a to jistému Františku Sakovi.[503] Toho roku město rovněž zrušilo pravidelnou ostrahu brány (poslední branný se jmenoval Josef Lehnhans) a ještě před rokem 1838 byla brána zbořena, aby uvolnila příjezdovou cestu na Malé náměstí. Na katastrální mapě města z roku 1838 tak již neexistuje. V roce 1843 proběhla úprava příjezdové komunikace i okolní zástavby tak, aby se průjezd bývalou branou rozšířil na 3,5 sáhů (6,6 m). Zároveň došlo ke zmírnění příkrého stoupání terénu v této lokalitě.[504] Severní část brány se uchovala a přetransformovala v nynější dům čp.106/I. Utilitární uvažování doby okolo poloviny 19. století promarnilo možnost ponechat pozemky v obecním vlastnictví a po demolici brány vyřešit tento prostor koncepčním způsobem. I bez existence brány totiž jde o jakýsi symbolický vjezd do centra Rokycan, který by z urbanistického hlediska snesl hmotově a architektonicky výraznější akcentaci, například v podobě stavby veřejného charakteru. Z hlediska památkářského je ovšem přežití fragmentu původní městské brány v neokázalém objektu čp.106/I pozitivním výsledkem. Od roku 1964 byl dům čp.106/I státem chráněnou památkou. Aktuální katalog památkových objektů ale tento dům neeviduje.[505] Je totiž zahrnut do památkové ochrany souboru zbytků rokycanského městského opevnění.

Dům čp.106/I tedy prodělal složitý stavební vývoj a fixuje ve svém půdorysu několik stavebních prvků. Kromě zbytku klasicistní brány je to i půlkruhová hradební bašta, která bránu na severu posilovala. Její zaoblená hmota je dosud patrná v zadním traktu domu, hledícím do uličky směřující k bývalému Mlýnskému náhonu. Mezi touto baštou a zadní stěnou sousedního čp.105/I  se nachází zajímavá pavláčka, asi z 19. století. Po zboření Pražské brány byl také dům čp.106/I rozšířen směrem na východ, vně z města, na plochu zasypaného hradebního příkopu. Dům čp.106/I tak obsahuje zdivo středověké, klasicistní i mladší a ačkoliv to nenápadná fasáda nenaznačuje, jde o stavebně velmi komplikovaný objekt. V roce 1928 došlo k úpravě parteru (rozšíření výkladce podle projektu stavební kanceláře Josefa Nováka).[506] Dne 18. července 1928 městská rada vydala stavební povolení na výkladní skříň v čp.106/I pro J. a A. Houškovy.[507] Dne 2. března 1966 rada MěstNV uložila komisi pro výstavbu projednat s panem Tajblem úpravu domu čp.106/I.[508] Dne 7. června 1967 schválila rada MěstNV proměnu nebytových místností v domě čp.106/I na bytové prostory.[509]

2.3.3. Zbořený dům čp.130/II (Černá hospoda) a současný dům čp.1298/II

Naproti domu čp.106/I stával na nároží Malého náměstí (respektive tehdejší Starobranské ulice) a dnešní Jiráskovy ulice dům čp.130/II, zvaný „U Černovských“ nebo také „Černá hospoda“. Formálně už ležel na Pražském předměstí, ve skutečnosti přímo na hranici historického jádra města.

→ODKAZ: Dům čp.130/II. Původně malý domek postavený v hradebním příkopu u Pražské brány ve 20. letech 19. století, později Černá hospoda. Zbořena v 80. letech 20. století jako další projev úmyslné destrukce městské zástavby komunistickým režimem. Foto: D. Borek, září 2003.

V mnohém sdílel osudy protějšího domu čp.106/I. I on obsahoval zdivo zbořené Pražské brány, konkrétně jejího jižního přístavku.  Na půdě domu byl k vidění zazděný štít, viditelný i z ulice, s dvěma páry dvoucihelných pilastrů s barokními toskánskými hlavicemi a profilovanou římsou mířící k jihu, kde byl další pilastr. Do dvora domu navíc hleděla torza zdí se třemi otvory, patrně původními hradebními střílnami. Podle V. Černé byla nejstarší částí domu ta, která přiléhala k ohradní zdi domu čp.107/I, tedy západní.[510] To potvrzuje i mapa stabilního katastru z roku 1838, na níž je vidět dům coby drobné stavení, přiléhající k ohradní zdi u čp.107/I. Do ulice bylo natočeno malým dvorem a zahradou.

Podle městských matrik dům čp.130/II existoval již v roce 1803. Je doložen v matrice křtů zápisem z 5. července 1803, kdy se zde narodila dcera Martina Kůrky.[511] Souvislá řada popisných čísel na Pražském předměstí, sahající až k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně), ukazuje rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zaváděla domovní čísla. Objekty s vyšším číslem popisným už jsou rozmístěny nahodile, dle posloupnosti dokončování. Dům čp.130/II podle toho vyrostl mezi roky 1771–1803, a to blíže pozdějšímu z těchto dvou dat. Jeho vznik by v takovém případě bylo možné dát do souvislosti s rozprodejem hradebních příkopů, které pak byly využity pro výstavbu menších domků pro nižší sociální vrstvy.

Jenže datace domu čp.130/II do období před rokem 1803 je nejspíše mylná. V letech před a po onom zápisu toto číslo popisné v matrikách nefiguruje, jde o zcela ojedinělou zmínku. Možná šlo o omyl faráře, popřípadě mohl dům čp.130/II existovat, ale na jiném místě na Pražském předměstí. Na situačním plánu okolí Pražské brány z roku 1822 je jasně vidět, že pozemek zůstával stavebně nevyužitý.[512] Ve skutečnosti je nutné výstavbu domu čp.130/II posunout zhruba o 20 let, právě do roku 1822. Jeho výstavbě předcházelo několik let tahanic.

Dne 24. dubna 1818 magistrát vyslechl žádost, kterou podal Matěj Němec, o vykázání stavebního místa „hinter Prager Thor neben dem Gartl des Leichansel zur Erbauung eines Hauses,“ neboli „za Pražskou bránou, vedle zahrádky Leichansla, k vystavění domu.“ Magistrát pověřil hospodářský a policejní úřad, aby věc prověřily.[513] Dozvídáme se, že šlo o jakýsi pozemek vedle zahrady rodiny Leghanzlových. Jistý zednický tovaryš Josef Leghanzl (Lejhanzl) se ženil v únoru 1809 s vdovou Eleonorou Břehovskou. Svatba se konala v domě čp.31/II ve čtvrti Pod Kostelem.[514] V témž domě v říjnu 1809 zemřela i osmdesátiletá Kateřina Leyhanzlová, nejspíš jeho matka.[515] V březnu 1813 umírá i manželka Eleonora, ovšem matrika neuvádí místo úmrtí.[516] Každopádně dům čp.31/II neležel za Pražskou bránou. Ostatně zápis z jednání magistrátu z roku 1818 hovoří o zahradě nikoliv domu. Lokalizace parcely požadované Matějem Němcem je proveditelná jen nepřímými důkazy. Zajímavou souvislostí je skutečnost, že když byla roku 1835 zrušena pravidelná ostraha Pražské brány, byl posledním zdejším branným jistý Josef Lehnhans. Je docela možné, že vedle brány, na místě čp.130/II, míval strážce brány svou zahradu. (Jedná se ovšem pouze o hypotézu).

Mezitím pokračovala byrokratická jednání o žádosti manželů Němcových. Dne 8. května 1818 jim magistrát na základě prošetření sdělil, že onen pozemek by sama obec mohla využít, tudíž žádost zamítl.[517] Dne 19. června 1818 nicméně Matěj a Marie Němcovi svou žádost zopakovali. Radní následně vyzvali obecní hospodářský úřad, aby přejal stavební plány a věc prošetřil.[518] Dne 4. srpna 1818 magistrát opět vyslechl žádost Němcových o zájmu odkupu obecního pozemku „vedle Pražské brány“ pro stavbu obytného domku. Radní věc rozhodli předat podkomořskému úřadu k vyjádření.[519] Dne 11. září 1818 obecní rada projednala přípis od podkomořského úřadu, kterým byla žádost manželů Němcových zamítnuta.[520]

Tím to ale neskončilo. Dne 19. června 1820 se radní seznámili s psaním od podkomořského úřadu, který žádal obec o vyjádření k otázce povolení pro manžele Němcovy k výstavbě obytného domu na Pražském předměstí.[521] Dne 27. listopadu 1820 následoval další přípis od podkomořského úřadu, který žádal zaslání kontraktu a stavebního plánu „des am Prager Thor von den Nemetzschen Eheleuten zu erbauenden Wohnhauses,“ česky tedy „onoho u Pražské brány od manželů Němcových stavěti se majícího obytného domu.“ Město rozhodlo informovat všechny zúčastněné strany a Němcovým uložilo do 8 dnů dodat stavební plán a 130 zlatých jako cenu za přenechání obecního pozemku.[522]  Dne 19. prosince 1820 se před obecní radou projednával stavební plán předložený Matějem Němcem na zamýšlený obytný dům u Pražské brány. Část radních včetně purkmistra vyslovila přesvědčení, že projekt by se měl nechat Němcovým k přepracování. Vadilo jim, že výměra proponované novostavby přesahuje původně zamýšlený pozemek. Magistrát nakonec rozhodl projekt a návrh kupní smlouvy zaslat na podkomořský úřad.[523] Dne 23. prosince 1820 radní řešili žádost Matěje Němce o výkaz dříví potřebného na stavbu. Magistrát mu ovšem vzkázal, že výkaz dřeva posuzuje teprve od konce října podkomořský úřad, takže musí počkat.[524] Měšťané měli nárok na příděl stavebního dříví z obecních lesů. Požadavky se musely hlásit předem. Zdálo by se, že Němcovi konečně uspěli, ale zdaleka to nebyl konec. O rok později, 4. ledna 1822, se zaobírala obecní rada dopisem od podkomořského úřadu ve věci „Situationsplane über die Gemeingrundesüberlassung an die Niemetzischen Eheleute,“ tudíž „situačního plánu na přenechání obecního pozemku pro manžele Němcovy.“ Magistrát sdělil, že plán již byl odeslán.[525]

Dne 29. ledna 1822 radní řešili další přípis podkomořského úřadu kvůli odeslání situačního a stavebního plánu Němcových. Město reaguje, že již je to vyřízené.[526] A nyní přichází další nepřímý důkaz. Právě z roku 1822 totiž pochází již výše uvedený dochovaný situační plán, který je oficiálně označen jako „Situation des Pragerthors bei der Königlichen Stadt Rokitzan“.[527] Při pohledu do tohoto geometrického výkresu je ovšem vidět, že ačkoliv zobrazuje širší okolí brány, specificky a za pomoci číselných odkazů se zaměřuje výlučně na parcelu vedle výjezdu z brány, na místě kde stával dům čp.130/II. Její plocha je přímo do mapy vyčíslena na 32 čtverečních sáhů (zhruba 115 metrů čtverečních). Jediné logické vysvětlení je, že právě tato listina je oním plánem, který město roku 1822 předložilo v rámci jednání o žádosti manželů Němcových. Dne 4. června 1822 se před obecní radou projednávalo psaní od podkomořského úřadu žádost ve věci přenechání obecního pozemku manželům Němcovým. Radní pověřili hospodářský úřad stanovením prodejní ceny.[528] Hospodářský úřad návrh prodejní ceny předložil radním 14. června 1822. Ti mu pak uložili vyhotovit kupní smlouvu.[529]

Dne 21. června 1822 se ovšem radní seznámili se zprávou obecního hospodářského úřadu, že „Niemtzischen Eheleute v. dem Grundankauf pr. 16 ¼ □ Klftr. abstehen,“ tedy „manželé Němcovi od koupě pozemku 16 ¼ čtverečního sáhu odstupují.“[530] Dne 22. července 1822 před obecní radou manželé Němcovi vysvětlili své námitky ohledně převzetí oněch 16 čtverečních sáhů obecního pozemku. Město konstatuje, že vyměřilo prodejní cenu 4 zlaté a roční činži 10 krejcarů (patrně za čtvereční sáh).[531]

Čeho se týkal tento nejnovější zádrhel, osvětluje zápis z následující schůze. Na svém jednání 22. října 1822 se totiž radní seznámili s nejnovějším přípisem od podkomořského úřadu, který se týkal manželů Němcových a jejich „erkauften, an ihrem Hause gelegene, zum Hofräume benützenden Gemeindgrund v. 16 ¼ □,“ neboli „zakoupeného, k jejich domu přiléhajícího, k ploše dvora užitého obecního pozemku o 16 ¼ čtverečního sáhu.“ Město se usneslo, že o tomto rozhodnutí vyšších míst mají být Matěj a Marie Němcovi vyrozuměni, přičemž se jim má zdůraznit, že: „wenn sich dieselben längstens binnen 30 Tagen anher nicht erklären sollten, daß sie die in der. h. Gub. von 4 May l. Jahr N. 18697 ausgesprochenen Verkaufsbedingniße unbedingt annehmen, die aufgeführte Mauer um den erweiterten Hofraum auf ihre Ankosten eingerissen, die Baumaterialien licitando zu Handen der Gemeinde veräußern und der eigenmächtig verbaute Gemeindgrund per 16 ¼ □ eingezohen werden würde.“  V překladu do dobové kancelářské češtiny zhruba: „Pakliže by tito [tedy Němcovi – pozn. aut.] nejdéle ve lhůtě třiceti dnů zde neprohlásili, že ve vysokém guberniálním dekretu ze dne 4. května t. r. č. 18697 vyslovené podmínky prodeje, bez výhrady přijímají, bude vyvedená zeď kolem rozšířeného prostranství dvora na jejich útraty stržena, stavební materiál veřejnou dražbou ve prospěch obce prodán a onen svévolně zastavěný obecní pozemek o výměře 16 ¼ čtverečních sáhů opět zabaven.“[532] Obšírná zpráva v protokolech z jednání městské rady poskytuje mnoho užitečných informací. Když se vrátíme k výše uvedenému situačnímu plánu, který nechalo město zhotovit někdy během roku 1822, vidíme, že v něm figuruje pozemek o ploše 32 čtverečních sáhů,[533] přičemž ale od června do října 1822 se neshoda týkala jen 16 ¼ sáhu. Zároveň se dozvídáme, že šlo o pozemek „k jejich domu přiléhající“ a že tu došlo k „svévolnému“ zastavení obecního pozemku. Zdá se, že Němcovi už někdy na jaře 1822 zahájili (a možná i dokončili) stavbu, buď už rovnou nového domku (čp.130/II), nebo aspoň nějaké ohradní či tarasní zdi (nezapomínejme, že šlo o lokalitu s nevyrovnanou niveletou, kde se potkávala městská brána, výjezd z ní, městské hradby i hradební příkop s potokem). Spor o oněch 16 a čtvrt sáhu pozemku se mohl týkat dvorku u nově zřizovaného domu. Možná Němcovi nesouhlasili s cenou, možná ani nestáli o větší parcelu, protože ji tvořil nevábný kout městského příkopu a postačoval jim jen domek. Možná nabízeli, že uhradí toliko cenu pozemku pro samotný domek, zatímco okolní plochu chtěli jen dlouhodobě užívat. To už z městských knih nevyčteme.

Pokud toto byla poslední komplikace, je pravděpodobné, že po více než čtyřech letech k výstavbě domu přece jen došlo. Lze shrnout, že dům čp.130/II vyrostl asi v roce 1822, popřípadě v letech následujících. Posledním, ačkoliv opět nepřímým důkazem je, že manželka zedníka Matěje Němce zemřela v roce 1831, přičemž matrika úmrtí eviduje v domě čp.130/I (nikoliv čp.130/II), jenž se nachází na Masarykově náměstí.[534] Nicméně opět mohlo jít o (nikoliv výjimečnou) chybu v matričním zápisu, umocněnou i tím, že u tohoto čerstvě dostavěného domu doopravdy mohly panovat jisté zmatky, zda leží v městské části Město, nebo Pražské předměstí, protože vznikl přesně na hranici obou čtvrtí. Matěj Němec pak zemřel roku 1836. Bohužel mezitím změnil bydliště a k úmrtí došlo v domě čp.122/I na Malém náměstí, takže matriku nelze využít jako nezvratný důkaz.[535] Lze tedy částečně zpřesnit (opět jen na základě nepřímé dedukce), že zrod domu čp.130/II je možné datovat do období let 1822–1831.

Původně šlo o malý domek, který ještě v následujícím století prodělal značné proměny a rozšíření. V městském archivu se nachází složka z let 1900–1902, nazvaná „Černovský František, přístavba bytu čp.130/II, Pražské předměstí“.[536] Za 1. světové války vyrostla na dvoře hospody čp.130/II lednice. František Černovský získal stavební povolení 17. března 1915.[537] Když 10. června 1932 jednalo zastupitelstvo o záměru zbořit kvůli komunikačním potřebám Plzeňskou bránu, vystoupil František Lorenz s názorem, že pokud by se měla Plzeňská brána bořit, tak by se demolice měla týkat i původního hostince u Bílého lva (viz níže) a domu u Černovských čp.130/II, protože jsou také na překážku silniční dopravě.[538] Šlo ale jen o soukromou a spíše ironickou poznámku, která protentokrát neměla žádný dopad. V březnu 1933 město vydalo Františku Černovskému povolení na stavební úpravy v čp.130/II.[539] Užívací povolení pro Františka Černovského na úpravu krámových výkladců a výstavbu klozetů, prádelny, garáže, dřevníku a skladiště v čp.130/II bylo vydáno městskou radou koncem srpna 1933.[540]

Dům čp.130/I byl patrový, orientovaný hlavním průčelím spíše k severu, do tehdejší Starobranské ulice. Fasádu v parteru členily horizontální vlysy, jinak průčelí bylo spíše hladké.[541] V 60. letech 20. století objekt prošel generální opravou. V roce 1966 se tu otevřela po celkové rekonstrukci Černá hospoda.[542] Tato akce proběhla mimo plán.[543] Adaptaci provedlo družstvo Jednota nákladem 40 000 Kčs.[544] Podle jiného údaje z listopadu 1967 ale náklady dosáhly 80 000 Kčs.[545] Po rekonstrukci v roce 1966 se fasáda proměnila, měla typizovaná okna, mezi nimi probíhal průčelím horizontální barevný pruh. Dům kryla tašková střecha, na východní straně měla střecha valbu. Na východní straně k domu přiléhal přízemní přístavek s neorenesančním dekorem. Na nároží byla fasáda bosovaná, okna zakončená půlkruhem s štukovým klenákem, mezi okny pásová rustika. Při sousedním domu čp.1/II se v tomto přístavku nacházel vjezd do dvora, rovněž ztvárněný v neorenesančním slohu, s půlkruhově zaklenutými vraty. Nad korunní římsou celého přístavku probíhala zděná atika.[546] Torzo vjezdové brány tohoto přístavku o rozměrech několika čtverečních decimetrů zůstalo zachováno, přilepené na boční zeď domu čp.1/II i po demolici Černé hospody a bylo odstraněno teprve při rekonstrukci domu čp.1/II počátkem 21. století.

Dům čp.130/II byl v 80. letech 20. století zbořen a rezidua Pražské brány v něm obsažená zanikla. V návrhu rozpočtu na rok 1985 počítal MěstNV s demolicí v prostoru u lázní a Černé hospody.[547]  V říjnu 1984 plénum MěstNV uložilo vedoucímu MBHDO zajistit uvolnění domu čp.130/II do 15. listopadu 1984.[548] Ještě v říjnu 1984 město konstatuje, že na rok 1985 bude potřebovat obyvatelům tohoto domu přidělit dva náhradní byty.[549] Na rok 1986 měl MěstNV přislíbenou dotaci na demolice v prostoru Černé hospody, a to do výše skutečných nákladů.[550]  V 1. pololetí 1986 MěstNV v kapitole doprava vynaložil částku na demolici domu u lázní „k získání prostoru pro lepší průjezdnost města“.[551]

Zboření domu bylo závažnou urbanistickou chybou, která na čtvrtstoletí proměnila tradiční městský prostor na dezurbanizovanou proluku. V roce 2008 město rozhodlo, že získá pozemek č.kat.3915 po zbořeném hostinci do svého vlastnictví. Proluka v sousedství domu čp.1/II se tak přiblížila možnosti koncepčního urbanistického využití. Nakonec na místě bývalého čp.130/II vyrostla před rokem 2015 zdařilá novostavba objektu čp.1298/II. Dvoupatrový dům s moderně pojatou vnější tváří velice vhodným způsobem akcentoval nárožní parcelu, obnovil kompaktní uliční čáru, navázal na sousední, do té doby izolovaně stojící neorenesanční dům čp.1/II, a v neposlední řadě pohledově skryl rušivou hmotu normalizačního hotelu Bílý lev. Ve svém účinku je novostavba čp.1298/II jednou z nejzdařilejších ukázek městotvorné stavební aktivity, naznačující potenciál, jak by mohla vypadat postupná revize urbanistických škod, napáchaných na organismu města v předlistopadovém období. O domu čp.1298/II je podrobněji pojednáno v kapitole „okružní třída“.

2.4. Východní strana náměstí

Východní strana Malého náměstí v 80. letech 20. století kompletně podlehla plošné asanaci, při níž byl celý blok, vymezený Malým náměstí, ulicí Starobranskou, Jiráskovou a bezejmennou uličkou, vybíhající z jihovýchodního koutu Malého náměstí, zbořen (kromě novorenesančního domu čp.1/II). Vyrostl tu solitérní objekt hotelu Bílý lev. Rozsáhlé okolní plochy byly ponechány bez stavebního využití, čímž tento exponovaný prostor v samotném epicentru historického jádra města získal dezurbanizovaný charakter, podobný svým estetickým vyzněním prostředí panelových sídlišť. Úder normalizačních politiků a architektů, zasazený této části města byl o to silnější, že do té doby se zde nacházela skupina starobylých městských domů, které v mnohém uchovávaly nejen gotický ale možná i románský půdorys středověkého města (viz mapa předlokačních Rokycan). Teprve postupně od 90. let byl této asanační zóně dílčími vestavbami navracen ráz městského organismu.

→ODKAZ: Pohled z věže kostela cca z r. 1976. Vlevo vzadu východní strana náměstí před demolicemi. Vlevo část domu čp.107/I (U Bílého lva), vpravo řídká zástavba v jihovýchodním koutu náměstí (domy čp.108/I, čp.109/I a čp.110/I). Fotografie z dobové publikace.

2.4.1. Zbořený dům čp.107/I (U Bílého lva)

Hlavní část východní fronty Malého náměstí zaujímal dům čp.107/I známý jako hostinec U Bílého lva. Od konce 19. století se mu také říkalo „U Vostrých“, podle tehdejšího majitele.[552] Rozložitý patrový dům vznikl asi dávným sloučením více parcel, neboť zaujímal takto velký pozemek odedávna. Hostinec U Bílého lva získal svou konečnou podobu v roce 1757, kdy po velkém požáru města prošel opravou. Další požáry v roce 1784 a 1813 patrně ale tuto barokní přestavbu setřely. Roku 1784 dům vyhořel spolu se stodolou.[553] Dne 2. listopadu 1784 řeší magistrát přípis od Ludmily Kislingové „by kapitál fundační, na který sama vejpověď dala, nyní při tomto velkým neštěstí ohně, skrze množství jiné výlohy, by takový k oplacení na delší čas posečkán byl“. Obecní rada odpověděla, že Kislingová se má obrátit na zemské gubernium a že město jí dá potvrzení, že utrpěla škody ohněm.[554] Majitelkou čp.107/I byla dle seznamu z roku 1788 Lidmila Kislingová, které ovšem patřil i dům čp.121/I, takže není zcela jisté, ke které z nemovitostí se žádost vztahovala. Poškozeny ohněm ovšem byly obě. V lednu 1808 se coby majitel čp.107/I uvádí Jan Kissling (též Kiessling, Kießling, Kisling).[555] Po jeho smrti zůstal dům v majetku vdovy Ludmily Kiesslingové. Ta zde také zemřela v lednu 1820.[556]

V 2. polovině 20. století to už byla stavba bez větších ornamentů. V přízemí zůstal přesto zachován jednoduchý barokní portál s vytesaným datováním do roku 1757.[557] Uvnitř se nacházely cenné barokní klenby. Strop nárožní místnosti v přízemí zdobily štukatury.[558] Do dvora se vjíždělo buď průjezdem skrz hostinec, nebo samostatným vjezdem ze severní strany, z tehdejší Starobranské ulice naproti domu čp.105/I.[559] Roku 1873 prošel dům zásadní přestavbou podle projektu zednického mistra Hynka Šmolíka.[560] Právě z roku 1873 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Kraft František, přístavba čp.107/I“. Další spisový materiál z roku 1904 je nazván „Vostrý Václav, stavba klosetu čp.107/I“, a z roku 1907 „Burdová Marie, oprava klosetu čp.107/I“.[561] Až do sklonku 20. století si dům i přes četné úpravy zachoval více méně klasicistní podobu. František Nový z čp.107/I obdržel 5. září 1919 stavební povolení na přestavbu lednice na obytnou místnost dle projektu F. A. Korce.[562] V říjnu 1928 schválila městská rada stavebně-požární opatření pro dům čp.107/I.[563] V listopadu 1929 rada vydala V. Novému povolení na přestavbu a nástavbu nádvorní budovy v čp.107/I.[564] V lednu 1930 obdržel V. Nový na nástavbu dvorního stavení v čp.107/I od městské rady užívací a obývací povolení.[565]

Okolo roku 1930, když se uvažovalo o stavbě nové městské spořitelny, existoval návrh zbořit hostinec U Bílého lva a postavit spořitelnu na jeho místě.[566] Město během roku 1930 zvažovalo vykoupit čp.107/I do svého vlastnictví. V říjnu 1930 se radní usnesli vyzvat majitele hostince U Bílého lva, aby předložil nabídku ceny na eventuální odprodej.[567] V listopadu 1930 pak městská technická kancelář dodala vlastní cenový odhad. Dům ocenila na 330 000 Kč.[568] Jenže představy majitele čp.107/I asi byly jiné. Když městské radě koncem listopadu 1930 oznámil své požadavky, radní se usnesli, že se má jednat o jejím snížení.[569] Obecní správní komise se v lednu 1931 usnesla, že obecní spořitelně se sdělí výsledek jednání o výkupu čp.107/I s tím, že má eventuálně dům sama vykoupit postavit tam své nové sídlo.[570] Jenže o týden později, v lednu 1931, bere obecní správní komise na vědomí, že spořitelna nemá o čp.107/I zájem, obec tudíž nereflektuje na jeho koupi.[571] Nakonec si tento finanční ústav postavil funkcionalistickou budovu na náměstí 5. května na okružní třídě, poblíž tehdy nově dobudovaného vlakového nádraží. Myšlenka na odkup hostince se ale vracela. Když 10. června 1932 jednalo zastupitelstvo o záměru zbořit kvůli rozšíření komunikace Plzeňskou bránu, vystoupil František Lorenz s názorem, že pokud by se měla Plzeňská brána bořit, aby se tedy nechal zbořit i hostinec U Bílého lva a dům U Černovských čp.130/II, protože jsou taky na překážku dopravě.[572]

21. ledna 1942 získal samostatné číslo popisné čp.200/I nádvorní objekt za budovou hostince. Seznam majitelů domů z doby okolo roku 1945 uvádí pro čp.200/I a čp.107/I stejného vlastníka (Václav Nový).[573] Objekt čp.200/I stál při výjezdu z Malého náměstí, zhruba na půl cesty mezi domy čp.107/I (hostinec U Bílého lva) a čp.130/II (Černá hospoda).[574] Je zde zachycen již na evidenční katastrální mapě z roku 1877. Přidělení čísla popisného roku 1942 bylo ryze formálním úkonem, protože za Protektorátu došlo k očíslování mnoha podružných objektů (kůlen, skladišť, chatek), které existovaly už dávno předtím.

Do roku 1943 fungovala v domě čp.107/I hospoda, pak už následoval jen postupný úpadek. V posledních letech zde měl podnik Pramen místnosti pro výchovu učňů, kromě toho tu bylo několik nevyhovujících bytů.[575] Obývaly je převážně romské rodiny. V listopadu 1982 už se mluví o blížící se demolici domu. Podle oznámení OOBH si to mělo vyžádat opatření 10 náhradních bytů pro nájemníky.[576] V roce 1982 podal zdejší nájemník Josef Giňa stížnost na špatný stav bytu v čp.107/I. Jak ale národní výbor odpověděl, stížnost je bezpředmětná, protože dům je zamýšlen pro demolici a už jsou přiděleny náhradní byty.[577] V únoru 1983 byl dům vystěhován.[578] V období únor–květen 1983 město přidělilo zdejším nájemníkům 9 náhradních bytů.[579] Na konci roku 1983 započalo bourání. V listopadu 1983 se uvádí, že OOBH právě provádí demolici domů na Malém náměstí.[580] V lednu 1984 byla likvidace objektu dokončena.[581]  Na jeho místě pak vyrostl Hotel Bílý lev (viz níže).

2.4.2. Zbořený dům čp.108/I

Kromě hostince U Bílého lva čp.107/I zanikly při výstavbě hotelu i další domy. Klasicistní[582] patrový dům čp.108/I stával v slepé bezejmenné uličce, jež vybíhala z náměstí v jeho jihovýchodním koutu (která možná fixovala trasu starobylé cesty, přehrazené ve středověku městským opevněním, viz úvodní pasáž této kapitoly o urbanistické historii Malého náměstí, též viz mapa). Východní stranou doléhal k linii hradeb. V 2. polovině 18. století dům vlastnila rodina Handkových. Manželé Ebelovi ve svých archivních rešerších uvádějí mezi domy, které poškodil požár východní části Rokycan roku 1757 i nemovitost, u které se uvádí coby vlastník Josef Haudka. Patrně šlo o Josefa Handku, kterému dům prokazatelně patřil v 80. letech 18. století. Vyhořelá usedlost je popsána jako dům o půdorysu 51 × 24 lokte (cca 30,1 x 14,2 metru), s 3 pokoji, 6 komorami, sýpkou v domě, barvířskou dílnou, velkou stájí a stodola o rozměrech 22,5 × 19,5 lokte (cca 13,3 x 11,5 m).[583] I tyto udávané rozměry odpovídají v hrubých obrysech rozloze domu čp.108/I, jak ji o skoro století později zachytila mapa stabilního katastru z roku 1838. Šlo o podlouhlý objekt, kolmo, užší stranou orientovaný do náměstí.

Dne 4. července 1783 magistrát projednával žádost hejtmana Logdmana „by šance a okna v šancích [tedy městských hradbách – pozn. aut.] u pana Handky zazdíti a spraviti kdekoliv potřeba jest, se daly by vojáci pryč utíkati, nemohli.“ Obecní rada se usnesla nařídit panu Handkovi, „by mříže do okna v šancích zadělati dal, an sice že se jemu zazdějí.“[584] Zpráva je zajímavá coby ukázka pozdní fáze existence městského opevnění, kdy někteří měšťané do hradební zdi vsazovali okna, ale kdy ještě úřady vymáhaly ostrahu a údržbu hradeb, byť v tomto případě spíš kvůli zamezení dezercím vojáků z posádky ve městě než možnému vnějšímu vpádu do města. V seznamu majitelů domů z roku 1788 se coby vlastník čp.108/I uvádí Josef Handka. Spor ohledně oken se vrátil o třicet let později (viz níže)

V roce 1784 čp.108/I vyhořel a s ním i přilehlá stáj a stodola.[585] Okolo roku 1800 dům koupil Prokop Poláček. Dne 4. dubna 1800 podal Poláček na magistrát „abermaliges Gesuch um Nachlassung demseben der Ingrossationstax von Einverleibung seines Haus und Felder Kaufkontrakts, widrigen falls um Nachwartung dieser Taxen bis auf künftiges 1801 Jahr,“ tedy „obnovenou žádost o odpuštění jemu daně z ingrosování [tedy úředního zápisu – pozn. aut.] ze zanesení kupní smlouvy na jeho dům a pole, popřípadě odložení platby této daně až do následujícího roku 1801.“ Magistrát odpověděl, že daň z ingrosu nemůže být odpuštěna, ale že mu odloží její platbu do 15. ledna 1801.[586] Poláček byl učitelem na rokycanské škole. Ještě v roce 1795 se mu dítě narodilo přímo v budově školy čp.141/I (nynější muzeum na Urbanově náměstí).[587] Už v březnu 1800 se ovšem jeden z dalších potomků narodil v čp.108/I.[588]

K domu čp.108/I počátkem 19. století patřila asi i některá ze zahrad zřízených v přilehlém úseku městských příkopů, vně hradeb (podrobněji o nich v popisu východního úseku Jiráskovy ulice). Dne 21. dubna 1812 magistrát konstatoval, že „da der Prokop Pollatschek, Franz Břehowsky Fleischhauer, Sebestian Staudacher und Kristian Auinger ihre Eingänge in den Stadtgraben ungewacht demselben gemachter mehrmaligen Magistratualaufträge bisher nicht vermauert haben, daher wird die Anwaldschaft angewiesen diese Eingänge auf Unkosten den betreffenden Individuen den Gemeindemauermeister ungesaut [?] vermauern zu lassen,“ tedy „jelikož Prokop Poláček, František Břehovský řezník, Šebestián Staudacher a Kristián Auinger přes opakované výzvy magistrátu nezazdili jimi zřízené vchody do městských příkopů, je tímto hospodářskému úřadu nařízeno tyto vchody nechat zazdít městským zednickým mistrem, na náklady dotčených individuí.“[589] Zmíněné vchody byly výše uvedenými měšťany bez povolení proraženy do středověké hradební zdi, protože chtěli mít propojení mezi svými pozemky rozkládajícími se z vnitřní i vnější strany hradeb. Prokop Poláček obýval dům čp.108/I. Dne 8. května 1812 se magistrát seznámil se zprávou právního zástupce, podle kterého Poláček, Břehovský a Auinger (Staudacher nikoliv) „die in die Stadtmauern eingebrochene Eingänge nicht vermauern lassen wollen,“ neboli „nechtějí nechat zazdít ony v městské hradbě prolomené vchody.“ Radní se rozhodli věc dále řešit právní cestou.[590] Dne 15. května 1812 magistrát schválil kompromis, který navrhl Prokop Poláček s manželkou Kateřinou (majitelé čp.108/I), týkající se „zazdívání jejich v svém dvoře od starodávna majících oken, s tím doložením, že se obětují [tedy nabízejí – pozn. aut.] pro bezpečnost ona okna mřížemi zaopatřiti.“ Radní pak konstatovali, že „když oni sami udávají, že v otázce pozůstávající okna od starodávna s mřížema zaopatřena bývaly, tehdy se od zazdění jich po tou vejminkou ustupuje, že jestli okna ta pro bezpečnost města nejdéle do 14 dnův s dokonalými mřížemi zaopatřena nebudou, napotom neprominutedlně k jejich zazdění oučinlivě přikročeno bude.“[591] Zájem města nedovolit privátní prolamování hradeb trval, patrně umocněný atmosférou vrcholících napoleonských válek. Není jisté, zda kauza okna v čp.108/I byla identická s oněmi vchody skrz hradby, které město řešilo v předchozích týdnech.

Před magistrát se 27. května 1817 dostala žádost Prokopa Poláčka „um Bewilligung seine Garteneinzäunungreparatur vornehmen zu können,“ česky tedy „o svolení opravu oplocení zahrady provésti moci.“ Město mu odpovědělo, že tato zahrada zřízená v hradebním příkopu má být oplocena zděným tarasem nebo živým plotem, k čemuž se majitel smluvně zavázal už v roce 1799, tudíž se žadateli nemůže povolit oplocení dřevěným plotem.[592] Dne 13. června 1817 se radní opětovně zaobírali Poláčkovou žádostí „um Bewilligung der Überbauung seines holzernen Gartenzaunes mit Verbindlichkeit statt selben einen lebendigen Zaun seiner Zeit anzulegen,“ neboli „o svolení k obnově svého dřevěného zahradního plotu, se závazkem místo téhož živý plot časem zřídit.“ Radní to ale odmítli s poukazem na předchozí verdikt.[593]

Dne 30. května 1820 projednali radní žádost Prokopa a Kateřiny Poláčkových o svolení „zur Aufbauung der bey ihrem Hause abgebrannten  Rothgärberey Werkstatt,“ tedy „k vystavění při jejich domě vyhořelé koželužské dílny.“ Magistrát stanovil, že věc nejprve prošetří.[594] Dne 9. června 1820 pak město žádost Poláčkových schválilo za podmínky, že „okno ve zdi městských hradeb bude opatřeno mříží, nebudou se v této zdi zřizovat žádné dveře a stavba se pokryje střešními taškami.[595]

Jihovýchodní roh Malého náměstí zůstával stavebně poměrně nerozvinutý. Kompaktní uliční fronta tu byla přerušena a zástavba nabývala až venkovsky rozvolněných proporcí. Dům čp.108/I stál kolmo na hostinec U Bílého lva, a to nikoliv přímo u veřejné komunikace, ale jsa oddělen předzahrádkou (takto ho ukazuje ještě letecký snímek města z roku 1925).

Vzhledem k dlouhodobým plánům na nové řešení východní strany náměstí zůstával objekt čp.108/I za komunistického režimu prakticky „na dožití“, tedy bez oprav. Na jaře 1973 (v období mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973) ovšem rada MěstNV zamítla záměr výkupu tohoto dosud soukromého domu od manželů Kočkových a doporučila provést výkup až po úplném vystěhování objektu.[596] V červnu 1980 se mluví o nutnosti najít zdejším obyvatelům náhradní byty, přičemž se zmiňuje možnost demolice, ale i rekonstrukce objektu.[597] V listopadu 1983 se uvádí, že OOBH právě provádí bourání domů na Malém náměstí.[598] V 1. pololetí 1984 použilo město investiční dotaci na výkup domu čp.108/I pro demolici. Demolice čp.108/I proběhla v 1. pololetí 1984 a vyšla na 233 000 Kčs.[599]

2.4.3. Zbořený dům čp.109/I

Při jižní straně bezejmenné uličky vystupující z jihovýchodního koutu náměstí, stával naproti domu čp.108/I ještě přízemní dům čp.109/I. I on roku 1784 poničil požár města (včetně stáje a stodoly).[600] V městském archivu se nachází složka z roku 1899, nazvaná „Štaif Josef, stavba stodoly čp.109/I“.[601] Josef Štaif obdržel 2. března 1921 stavební povolení na přestavbu krovu dle projektu Josefa Žoura.[602]

Během 1. pololetí 1973 zaplatilo město 83 000 Kčs za výkup objektu a souvisejícího pozemku.[603] V roce 1973 dosud soukromý objekt přešel pod komunální Domovní správu.[604] Měl být ponechán na dožití a při vhodné příležitosti zbořen, aby uvolnil prostor pro novou výstavbu, tehdy ještě plánovaný kulturní dům (viz níže). Počátkem roku 1980 se uvádí, že manželé Šteifovi, kteří v tomto domě původně bydleli, dokončili v prosinci 1979 stavbu nového rodinného domku čp.790/III Za Rakováčkem. Jejich původní bydliště bylo vykoupeno s předpokladem demolice.[605] Objekt čp.109/I nakonec byl zbořen rovněž v 80. letech, před výstavbou hotelu Bílý lev.

→ODKAZ: Asanace za komunistického režimu postihly nejvíc východní a jihovýchodní stranu náměstí. Vlevo hotel Bílý lev, vpravo spořitelna z 90. let na místě hostince Na Rychtě. Uprostřed proluka na rohu Sladovnické ul., kde stávaly domy čp.109/I a čp.110/I . Foto: D. Borek, červen 2004.

2.4.4. Zbořený dům čp.110/I (židovská modlitebna)

Na nároží Malého náměstí a Sladovnické ulice stál klasicistní dům čp.110/I. V 19. století zde fungovala židovská modlitebna. Zbořen byl roku 1983. Pak se zde nacházela proluka, která byla počátkem 21. století zdařile zastavěna bytovými domy čp.226/I, čp.227/I a čp.228/I. Podrobný popis se nachází v kapitole „Sladovnická ulice“.

2.4.5. Příprava asanace východní strany Malého náměstí (plánovaný Dům kultury)

O východní stranu Malého náměstí projevili urbanisté za komunistického režimu zájem už v 50. letech 20. století. V roce 1954 město pověřilo mladého architekta Vladislava Štrunce vypracováním studie přestavby náměstí s umístěním kulturního domu a divadla.[606] V roce 1958, když město prožívalo vrcholný rozmach, sycený industrializací a přílivem nových obyvatel a z toho plynoucí investiční aktivitou, byla otázka vystavění kulturního domu oživena při debatě na plénu, kdy ji zmiňuje člen MNV Rudolf Burda.[607] V prosinci 1959 město deklaruje záměr zařadit tuto akci do plánu na 3. pětiletku, ale je to prý ještě nutné definitivně dojednat.[608]

Myšlenku na monumentální kulturní stánek pak okolo roku 1960 přejal asanační plán města, vypracovaný v Státním projektovém ústavu, tehdy pod vedením ing. Klementa Štíchy.[609] Východní strana Malého náměstí měla být nemilosrdně zbořena a plocha náměstí zmenšena. Kulturní dům by zaplnil celou východní stranu Malého náměstí, přičemž by byla zrušena Sladovnická ulice a rovněž původní cesta vybíhající z jihovýchodního koutu náměstí k bývalým městským hradbám (dnes pěší cesta od hotelu Bílý lev k supermarketu Billa). Kulturní dům by vybíhal předsazeným traktem výrazně do hloubky náměstí, téměř až k sloupu sv. Jana Nepomuckého. Vyžádal by si i demolici domu čp.1/II v Jiráskově ulici. Zadní fasáda domu kultury měla hledět přímo do Jiráskovy ulice.[610]  Dne 9. prosince 1960 kvůli plánované výstavbě dokonce vyjeli představitelé rokycanské radnice do Ostrova nad Ohří, aby se nechali inspirovat tamní monumentální architekturou socialistického realismu.[611]

Tyto plány se naštěstí (zatím) neuskutečnily. Mimo jiné i kvůli ekonomické stagnaci Československa počátkem 60. let a specificky kvůli kolapsu hospodářského modelu, podle kterého měly Rokycany být rapidně rostoucím centrem pro zaměstnance hrudkoven v Ejpovicích. Ještě v březnu 1961 národní výbor deklaroval, že „prověří“ možnost zařadit tuto akci do plánu 3. pětiletky.[612] Zároveň ale vedení města v březnu 1961 přiznalo, že pro plánovaný kulturní dům nenalezlo investora. V centrálně řízené ekonomice, jakou tehdy Československo bylo, obec nemohla zadat ani pořízení projektové dokumentace na případnou výstavbu kulturního centra, pokud neměla jasného investora. I mezi představiteli rokycanské radnice nebyli navíc všichni přesvědčeni o nutnosti zbudování takového zařízení. Například pan Bláha považuje za nešťastné budovat kulturní dům na Malém náměstí, kde by si vyžádal demolice a nutnost najít náhradní byty pro tamní obyvatele. Předseda národního výboru Titl navrhl požádat o finanční pomoc při výstavbě domu kultury Ústřední radu odborů.[613] Všechno to ale byly už spíš jen „ústupové boje“, protože ekonomické problémy tehdejšího Československa silně omezily investiční možnosti a faktický krach ejpovických hrudkoven zase zamýšlenému kulturnímu domu sebral silného sponzora.

Koncem 60. let úvahy o zbudování domu kultury načas znovu ožily. V dubnu 1968 se mluví o tom, že MěstNV bude na roky 1971–1980 prosazovat realizaci výstavby kulturního zařízení s kinem, hotelem a restaurací. Podnik Restaurace v téže době už zařazuje hotelovou část objektu do svého výhledového plánu. Komplex měl přijít na 3 000 000 Kčs a s realizací se počítalo v roce 1972.[614] Při projednávání revize územního plánu v roce 1968 se město definitivně rozhodlo pro lokalitu na Malém náměstí, místo původně zvažovaného prostoru u náměstí 5. května, na místě tehdejšího hotelu Libuše, kde se nyní předpokládala výstavba obchodního domu, viz kapitola „okružní třída“. Dne 31. července 1968 uložila rada MěstNV odboru výstavby projednat finální umístění objektu kina a hotelu na tehdejším náměstí J. Fučíka a svolat schůzi s podnikem Restaurace a Krajským filmovým podnikem ohledně zajištění prostředků. Dne 25. září 1968 pak rada MěstNV projevila souhlas se zvoleným místem a stanovila, že v 1. čtvrtletí roku 1971 by se mělo staveniště (po nutných výkupech pozemků a demolicích) předat vybranému stavebnímu podniku.[615] Dne 28. prosince 1968 se rada MěstNV seznámila s informativní zprávou o výstavbě kulturního domu, hotelu a kina. Další zpráva byla předložena na schůzi 4. února 1969.[616]

V roce 1969 plány nabývaly konkrétnějších kontur. Součástí komplexu mělo být velké kruhové kino, které by v době válečného ohrožení sloužilo i jako kryt civilní obrany. Mezi investory by tak byl štáb Civilní obrany a Krajský filmový podnik. Písemně již prý bylo potvrzeno finanční krytí akce. Projekt vypracovali ing. Gloserová a (patrně Jaroslava Gloserová, 1932–1981) ing. Jungman. Odhadované náklady na nové kino činily 7 700 000 Kčs.[617]

Do roku 1975 měla ke kinu přibýt i budova hotelu, kterou by zajistil podnik Restaurace a jídelny, a také vlastní kulturní dům. MěstNV již projednal s ONV i možnost výhledového zařazení výstavby kulturního domu v Rokycanech do plánu. V listopadu 1968 se kvůli tomu konalo jednání v Praze. Ústřední rada odborů pověřila MěstNV v Rokycanech, aby do května 1969 předložil projekt kulturního domu a seznam podílníků z řad místních podniků. Dle zprávy z února 1969 se už prý vedla jednání s podniky Kovohutě, RND a Škoda.[618] Na rok 1969 bylo navrženo na výstavbu komplexu vyčlenit z fondu rozvoje a rezerv MěstNV 400 000 Kčs.[619] Dle výhledového harmonogramu investic z roku 1969 se předpokládala výstavba kruhového kina na roky 1970–1975, přičemž už v letech 1969–1970 měl proběhnout výběr staveniště.  Investory by byly Filmový podnik a Civilní obrana. V roce 1969 měl být zajištěn projekt přilehlého hotelu a kulturního domu. Na roky 1969–1970 se plánovala příprava staveniště pro hotel a kulturní dům. Vlastní stavba se očekávala mezi roky 1970–1980, přičemž jejím investorem by bylo město, ONV a místní podniky.[620] Dne 22. července 1969 jednala o postupu přípravných prací na stavbě hotelu rada MěstNV. Další informativní zprávou se rada MěstNV zaobírala 7. října 1969. V té době již prý bylo zadáno zpracování projektu a probíhala jednání se zainteresovanými stranami.[621] Příprava projektu hotelu, kina a domu kultury byla zařazena do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970, zveřejněného v prosinci 1969. V rozpočtu se na tento účel vyčleňovalo 1 200 000 Kčs. Současně se na rok 1970 očekávala příprava staveniště kina (respektive krytu CO).[622] V programovém prohlášení místní Národní fronty, KSČ a MěstNV z února 1969 se mluví o nutnosti výstavby „kulturního domu spojeného s hotelovou částí a kruhovým kinem v prostoru náměstí J. Fučíka.“ Šlo o vpravdě megalomanský projekt. Jeho součástí měla být vinárna, kavárna a další zařízení.[623]

V roce 1969 městský národní výbor skutečně uzavřel dohodu s místními podniky a okresním výborem o spolufinancování stavby kulturního zařízení.[624] Roku 1970 se pak podnik Kovohutě zavázal, že v následujícím období přispěje na tento účel 2 000 000 Kčs.[625] V červnu 1970 již se uvádí, že svůj závazek Kovohutě splnily.[626] Už roku 1969 přispěl ONV městu 25 000 Kčs na přípravné práce. MěstNV za rok 1969 na pořízení různých architektonických studií vynaložil 79 000 Kčs.[627] Dle informace pana Petráčka, kterou přednesl na plénu MěstNV v prosinci 1970, stále probíhalo sdružování potřebných financí na výstavbu kulturního domu. Zatím prý přispěl ONV a MěstNV.[628]

Dle informací z dubna 1972 se stále otázka výstavby domu kultury projednávala, ale s výstavbou nového kina se už nyní počítalo jen „výhledově“. Jak navíc přiznal předseda MěstNV Karel Hirsch, výstavba kulturního domu byla závislá na výstavbě plaveckého bazénu (předpokládala totiž zbourání původního objektu lázní, stojících poblíž mostu před Padrťský potok), a demolice lázní zase závisela na zajištění náhradních bytů pro obyvatele okolního bloku zástavby.[629]  Podle podkladů z října 1972 si měly demolice Kozlerovy ulice (východní část dnešní Jiráskovy ulice) a prostoru Malého náměstí (kvůli domu kultury) vyžádat zrušení 36 bytů.[630] V září 1973 se zmiňuje, že v kapitole sdružené finanční prostředky disponuje město sumou 74 973 Kčs určenou na „přípravu staveniště pro kulturní účely“.[631] Pro rok 1974 se zase uvádí, že ze sdružených finančních prostředků šlo na „přípravu staveniště pro kulturní účely“ 13 000 Kčs.[632]

Jinak se ale po roce 1973 v Rokycanech o stavbě domu kultury zvolna přestávalo mluvit, naopak se konkretizoval projekt výstavby nového hotelu. Z finančních i „kapacitních“ důvodů ale na tuto investici i protentokrát nedošlo.[633] Na přelomu let 1973–1974 (mezi 18. prosincem 1973 a 22. lednem 1974) se otázkou výstavby kulturního domu zabývala rada MěstNV. Vzala na vědomí informaci o přípravě výstavby. Konstatovala, že akce nebude reálná ani v příští pětiletce. Město prý proto uvažuje o úpravě budovy sokolovny v Jiráskově ulici na „kulturně-tělovýchovné zařízení“ s tím, že požadavek na výstavbu nového kulturního domu bude uplatňovat i nadále.[634] V roce 1974 se také načas uvažovalo, že by pro výstavbu kulturního domu, původně plánovaného v prostoru nedalekého Malého náměstí, mohl být využit blok u městských lázní, tedy o pár desítek metrů severovýchodně, už vně historického jádra. Na jaře 1974 (mezi 2. dubnem a 11. červnem) rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby provést odhad objektů nutných k demolici pro výstavbu kulturního domu. Šlo o domy čp.13/II, čp.15/II ,čp.16/II, čp.17/II a 157/II (o nich více v podkapitole „zástavba před bývalou Pražskou branou“). Vedoucímu odboru plánovacího a finančního uložila zajistit finance na výkupy těchto nemovitostí v roce 1975 s tím, že pak by byly provedeny demolice.[635]

Záměr ale nedospěl do realizace a kulturní dům v Rokycanech nebyl nikdy postaven. Nakonec došlo počátkem 80. let skutečně jen ke generální opravě a adaptaci sokolovny pro společenské účely (o ní viz kapitola „okružní třída“).

 2.4.6. Hotel Bílý lev čp.107/I

Bohužel krátce před pádem komunistického režimu se přece jen technokratům v politických a inženýrských kruzích podařilo východní stranu Malého náměstí zničit. Dlouholeté asanační plány došly realizace v poslední dekádě normalizačního režimu, a to nikoliv v podobě kulturního domu s kinem, ale hotelu Bílý lev. Vyřešila se tím dlouholetá nedostatečnost ubytovacích kapacit v okresním městě.

I v tomto případě se jednalo o dlouhodobě zvažovanou investici. O výhledové nutnosti zbudovat v Rokycanech hotel o kapacitě zhruba 120 lůžek se mluvilo již ve výhledovém plánu podniku Restaurace na 4. pětiletku (1966–1970). Jeden čas se pro tento účel uvažovalo i o náměstí 5. května, kde ovšem v 70. letech vyrostlo sídlo komunistické strany (nyní ZUŠ, viz kapitola „okružní třída“).[636]

Po demolicích posledních původních domů na východní straně Malého náměstí započala v roce 1985 na uvolněné ploše výstavba hotelu.[637] Dle materiálů z prosince 1985 měla ovšem výstavba „ubytovny“ na místě domu U Lva začít až v roce 1986.[638] V prosinci 1988 už se dokončuje fasáda nového hotelu a probíhá montáž vzduchotechniky (dodaly Závody na výrobu vzduchotechnických zařízení Milevsko).[639] Dne 14. února 1989 schválila rada MěstNV, že nový hotel na náměstí Julia Fučíka bude pojmenován Bílý lev.[640] Potvrdila to rada MěstNV na schůzi 11. dubna 1989.[641] Během roku 1989 město získalo na výstavbu dotaci 223 900 Kčs a dalších 500 000 Kčs z Fondu cestovního ruchu na vnitřní vybavení. Podle jiného dobového pramene ale vybavení ubytovny stálo v roce 1989 celkem 775 000 Kčs (z toho 603 000 Kčs hradila dotace z Fondu cestovního ruchu a 120 000 Kčs dotace ONV).[642] V září 1989 již je budova prakticky hotova, probíhaly jen dokončovací a úklidové práce.[643] Pro veřejnost se hotel otevřel 15. prosince 1989.[644] V červenci 1990 byl na stěnu hotelu směrem k domu čp.1/II nainstalován velký neonový nápis „HOTEL“ o výšce písmen 1,5 metru.[645]

Namísto patrového barokního hostince povstalo na východní straně Malého náměstí čtyřpodlažní deskové průčelí novostavby. Hotel postavený podle návrhu ing. arch. Václava Drchala[646] z KPO Plzeň, dokumentuje úpadek soudobé architektury, která ani přes evidentní a patrně upřímnou architektovu snahu o vytvoření důstojné a reprezentativní hotelové budovy, dokonce i s jistým úsilím o osobitější, netypizovaný architektonický výraz, nedokázala absolutně vnímat urbanistický a historický kontext. Novostavba závažně rozrušila intimní prostředí Malého náměstí. Šlo o vědomý útok na rostlý organismus českých historických měst, kterými normalizační režim pohrdal a proti nimž v poslední dekádě své existence stupňoval na mnoha jiných místech v Československu útoky.

→ODKAZ: Na levé fotografii socha sv. Jana Nepomuckého z 18. století. Za ní část fasády a portál hostince U Bílého lva čp.107/I. Snímek ze Soupisu památek z konce 19. století.

→ODKAZ: Socha sv. Jana Nepomuckého dostala koncem 20. století zcela nové pozadí v podobě deskové novostavby hotelu Bílý lev, který se sice snaží o osobitější architektonický výraz, ale měřítkově náměstí rozrušil. Foto: D. Borek, září 2003.

Arogance hotelu Bílý lev vůči svému okolí se paradoxně neprojevila ani tak v naddimenzované hmotě novostavby, kdy celou jednu stěnu náměstí vyplnil čtyřpodlažní monolit. Zrovna toto by se dalo za určitých okolností obhájit coby vědomý pokus dát náměstí novou orientaci tak, aby místo dosavadní funkce pouhého předpolí většího Masarykova náměstí získalo vlastní akcent. Architekt se snad pokoušel velkorysými hmotovými dispozicemi „přepólovat“ náměstí, nově definovat jeho východní stranu, otočit městský rynek k východu a učinit z hotelového objektu novou dominantu, jakýsi protipól tradičním dominantám radnice a kostela, k níž by se po obou „odvěsnách“ trojúhelníkovitého prostoru náměstí přibližovaly nižší historické domy. Ani tento možný, byť radikální a poněkud anachronický, záměr, ale hotel Bílý lev nenaplnil. Daleko horším prohřeškem byl totiž ústup od historické uliční čáry a z toho plynoucí narušení sevřeného účinku původního náměstí. Vznikl objekt solitérní, který na severní straně zbytečně odkryl vstup do náměstí z Pražské ulice (Starobranské ulice) a vystavil tak z náměstí pohled na nevábný prostor na místě bývalých lázní, tehdy rovněž postižený plošnými demolicemi, se vší periferní banalitou a prázdným prostorem s utilitární novou komunikací přes Padrťský potok (foto z r. 1990). Podobnou jizvu odkryl hotel na svém jižním křídle, kde po demolicích z 80. let dočasně zmizela celá zástavba Sladovnické ulice. Do náměstí tak pohledově pronikla neestetická tovární architektura bývalých městských sléváren (později Škoda Rokycany) v Růžičkově ulici (viz podkapitola „zástavba před bývalou Pražskou branou“).

Pokud snad novostavba hotelu aspirovala na to být novou dominantou historického jádra města, tak právě tímto narušením kompaktní uliční čáry, svůj účinek ihned oslabila. Nezvládnuté je taky řešení parteru hotelu. Místo logického zapojení do prostoru náměstí (jak se o to aspoň pokusil za pomocí moderního podloubí autor obchodního domu Žďár, budovaného ve stejné době na západní straně Masarykova náměstí), byl parter hotelu od náměstí izolován těžkopádnou terasou, jakýmsi zvýšeným robustním ochozem, navíc s rozpačitým využitím, nijak nepropojeným s pouličním ruchem. Při výstavbě hotelu byly navíc odtěženy cenné sídelní vrstvy, které mohly fixovat nejstarší stavební vývoj města od raného středověku. Hotel Bílý lev je v mnoha ohledech cizorodým implantátem „panelového“ urbanismu.  Součástí projektu bylo i jeho další rozšíření směrem do Jiráskovy ulice, které se plánovalo po zamýšlené demolici domu čp.1/II, což se naštěstí neuskutečnilo.

Hotel (původně označovaný jako „ubytovna“) měl mít kapacitu 72 lůžek. Nakonec zde vzniklo 78 lůžek v dvoulůžkových pokojích s koupelnou. Zpočátku stála jedna noc v hotelu 105 Kčs (s přistýlkou 130 Kčs). Přízemí vyplnila velká restaurace II. cenové skupiny pro 60 lidí a dva salonky o 25 místech.[647] Do konce roku 1991 provozoval hotel podnik Hotely a Restaurace, od 1. ledna 1992 pronajalo město hotel Antonínu Wimmerovi ze Švýcarska, rokycanskému rodákovi, na 5 let. Po uplynutí této doby pak radnice zveřejnila na úřední desce záměr pronájmu otevřený pro libovolné uchazeče. Wimmer s tím nesouhlasil a odstoupil od prodloužení pronájmu. Hotel pak získal Josef Kebrle na 10 let (do roku 2007) za 120 000 Kč na rok (+ inflační doložku).[648]

V 90. letech 20. století uvažovalo město o přestavbě hotelu, aby lépe zapadl do historického prostředí Malého náměstí. V podobném duchu se bavili zastupitelé na svém jednání v listopadu 1995. V rámci tehdy projednávané studie rekonstrukce Masarykova náměstí padl i návrh upravit Malé náměstí, a to snížením střechy hotelu Bílý lev a jinou barevnou úpravou fasády.[649] Tyto úvahy si město mohlo dovolit i proto, že po roce 1989 hotel zůstal v majetku obce. Jenže k takto koncepční revizi normalizační architektury město nikdy nepřikročilo. Místo toho se tu prováděly značné investice do interiérů. V roce 2003 provedlo město nákladem 700 000 Kč rekonstrukci vnitřních prostor v 3. patře hotelu.[650] V dubnu 2003 schválili zastupitelé převod 600 000 Kč na tento účel (oprava pokojů v hotelu Bílý lev).[651] Oprava sestávala z výměny oken a přestavby příslušenství.[652] Nejenže ale chyběly peníze na celkovou přestavbu, dokonce i prostá údržba hotelu byla pro města finančně neúnosná. Zařízení zůstávalo spíše nevýdělečné. V prosinci 2004 zastupitelstvo rozhodlo, že objekt prozatím neprodá.[653] Zájem o jeho převzetí přitom projevila v listopadu 2004 firma Kovohutě Rokycany.[654]

V té době ovšem budova potřebovala výrazné investice. Jen tak se mohla pozdně socialistická „ubytovna“ proměnit na skutečný hotel.  Nezávislá auditorská firma (Bdo Finkonsulting s. r. o.[655]) odhadla potřebné náklady na opravu na 5 000 000 Kč, nájemce hotelu firma Tehor, vyčíslila nutné investice na 3 600 000 Kč. Nejvýraznější změny potřebovala ubytovací část, kde kromě třetího patra byly pokoje stále vybaveny přesluhujícím socialistickým nábytkem. Výrazné investice také vyžadovala kuchyně.[656] Konkrétně studie Tehoru navrhovala modernizovat okna a sociální zařízení v 1. a 2. patře (odhadovaný náklad 1 200 000 Kč), doplnit nábytek (270 000 Kč), provést generální rekonstrukci kuchyně i s umývárnou nádobí (1 244 480 Kč), vyměnit okna v přízemní restauraci (250 000 Kč), rekonstruovat záchody v přízemí u restaurace (200 000 Kč), provést úpravy a zvětšení salónků (50 000 Kč) a přestavbu recepce (50 000 Kč). Celkem 3 595 240 Kč.[657] Město se rozhodlo, že nájemce hotelu, společnost Tehor, má městu dopředu zaplatit dříve poskytnutou půjčku a z těchto peněz začne obec s opravami, přičemž nejprve mělo projít rekonstrukcí první a druhé patro hotelu, zpočátku by šlo o výměnu oken a přestavbu záchodů a koupelen. Odhadované náklady činily 630 000 Kč.[658]

Na rok 2005 zastupitelstvo na opravu hotelu odsouhlasilo 1 000 000 Kč, na další léta 4 000 000 Kč.[659] Dne 12. září 2005 městská rada konkretizovala chystanou další etapu rekonstrukce, a to 2. nadzemního podlaží (tedy 1. patro). Její součástí neměla být obměna mobiliáře. Do výběrového řízení se přihlásily tři firmy, které podaly nabídky okolo 1 400 000 Kč. Městská rada vybrala firmu VAKOS s nabídkovou cenou 1 351 627 Kč.[660] Problémem ale byly finance. V rozpočtu totiž město disponovalo jen 1 000 000 Kč. Rada proto přijala upravený harmonogram. Od října 2005 měla začít výměna oken hotelu za odhadovaných 200 000 Kč, pak by přišla na řadu úprava sociálních zařízení, která by skončila do závěru roku 2005. Plánované pořízení nového nábytku (psacích stolů s přípojkami na internet) se odložilo.[661] Firma VAKOS se měla ujmout rekonstrukce sociálních zařízení v tomto patře s náklady maximálně 780 000 Kč. Vlastní obměnu oken dostala zadánu firma GATOS (náklady vyčísleny na maximálně 185 000 Kč). 20. října 2005 výměna oken v 1. patře začala.[662] V říjnu 2005 pak městská rada přidělila zakázku na stavební úpravy koupelen a WC v 2. nadzemním podlaží firmě VAKOS, s. r. o., ale v této redukované fázi jen za maximální cenu do 780 000 Kč. Realizace měla proběhnout od 14. listopadu do 20. prosince 2005. Kvůli úspoře nákladů byl omezen rozsah oprav a zvoleny levnější technologie.[663] Městská rada naopak na provedení úprav hotelu (výmalba) přesunula v listopadu 2005 změnou v obecním rozpočtu 33 000 Kč.[664] Na rok 2006 v návrhu obecního rozpočtu figurovalo na opravy hotelu 823 000 Kč.[665] Do budoucna navrhoval provozovatel hotelu, společnost Tehor, ponechat 1. patro v původním stavu tím, že zdejší pokoje budou nabízeny za turistické ceny, ostatní patra se mají perspektivně změnit na vhodné ubytování i pro manažerské klienty.[666]

8. září 2006 vypsalo město výběrové řízení na výměnu oken v budově hotelu. Výsledky tendru vyhlásilo 25. září 2006. Zakázku získala firma Gatos z Hrádku za 352 761 Kč, s termínem do 30. listopadu 2006. Další výběrové řízení, na hygienické zařízení v hotelové restauraci, město vypsalo 8. září 2006 a vítěznou firmu vybralo také 25. září 2006. Šlo o společnost PET STAN 99, s. r. o. z Rokycan, která práce měla provést za 388 113 Kč, s termínem do 24. listopadu 2006, což se nakonec povedlo zkrátit o dva dny. Cena byla dodržena.[667]  Dne 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo o změně obecního rozpočtu. Díky vyšším příjmům z prodeje nemovitostí mohlo město přesunout 350 000 Kč na pořízení projektu přestavby hotelu Bílý lev.[668] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že částka 70 000 Kč má jít na studii hotelu Bílý lev, s předpokládanou realizací v 1. čtvrtletí 2007.[669] V rozpočtu na rok 2007 město na studii rekonstrukce hotelu počítalo s částkou 84 000 Kč, z čehož nakonec utratilo 83 090 Kč.[670] Dne 13. srpna 2007 vzalo zastupitelstvo na vědomí koncepci přestavby hotelu a uložilo odboru rozvoje města usilovat o získání dotace.[671] Dne 21. dubna 2008 zastupitelé schválili použití ušetřených financí z mezd z roku 2007 ve výši 1 612 824,95 Kč na rekonstrukci budovy hotelu Bílý Lev.[672] Potom dne 23. července 2008 město oznámilo, že bude v roce 2008 realizovat stavební úpravy kuchyně v 1. NP hotelu Bílý Lev. Zájemci o zakázku se měli hlásit do 6. srpna 2008.[673] Šlo o investici v hodnotě 711 000 Kč.[674] Dne 12. září 2008 město oznámilo, že v roce 2008 hodlá rovněž provést výměnu oken (plastová okna) v této budově. Uchazeči se mohli přihlásit do 22. září 2008.[675] V roce 2011 byla městem přidělena zakázka na rekonstrukci výtahu v objektu hotelu. Výběrové řízení vyhrála firma Výtahy Voto z Plzně s nabídkovou cenou 886 020 Kč.[676] V roce 2013 provedla firma Euro Výtahy z Prahy výměnu výtahu v budově hotelu za 635 000 Kč bez DPH.[677]

Hotel Bílý lev je jedním z několika realizovaných objektů, které předpokládal asanační plán výstavby „Rokycany-střed“, vypracovaný počátkem 80. let plzeňským Stavoprojektem. Právě oblast jihovýchodního koutu historického jádra, v okolí Malého náměstí, se stala jednou ze zón, kam komunističtí projektanti po plošných demolicích umisťovali novou výstavbu, jež měla tuto lokalitu proměnit na moderní „socialistické“ město. V rámci 3. a 4. etapy této asanační kampaně měla v jihovýchodním sektoru historického jádra vyrůst i nová knihovna, parkoviště, vícepodlažní garáže, bytové domy sídlištního typu a hotel.[678] Realizaci všech těchto dalších plánovaných budov přerušil pád komunistického režimu. V květnu 1990 plénum MěstNV konstatuje, že sice ještě v roce 1990 se měla na Malém náměstí začít výstavba nové knihovny, ale že celý projekt je pozastaven.[679]

Plochy po demolovaných domech čp.110/I a čp.111/I (podrobný popis v kapitole „Sladovnická ulice“) zůstávaly až do počátku 21. století nadále volné. Teprve pak byla postupně obnovena v Sladovnické ulici zástavba. Už v 90. letech 20. století se podařilo zaplnit další nedalekou proluku, na rohu náměstí a Sladovnické ulice, kde vzniklo sídlo České spořitelny (viz výše). Bezútěšnost vytvořená komunistickými demoličními četami tak byla zčásti zahlazena, problém co s hotelem Bílý lev ale přetrvává. Na takto exponovaném místě v historickém jádru Rokycan není řešením pouhá oprava a barevněji fasáda, nýbrž radikálnější proměna původní architektury z konce 80. let. Demolice hotelu nebo jeho snížení jsou možná až příliš ambiciózní představou, ale každopádně by případná generální rekonstrukce měla zahrnovat nové řešení vztahu mezi hotelem a uličním parterem, tzn. eliminace těžkopádné uliční terasy a změkčení rozdílu v niveletě mezi plochou náměstí a zvýšeným přízemím budovy. Toto není sídlištní „kulturák“, ale živé náměstí v historické památkové zóně. Dle stavu z roku 2025 zůstával hotel nadále v majetku města. To je v jistém ohledu vhodná konstelace, protože umožňuje městu daleko preciznější ovlivňování toho, jak bude tato stavba vypadat v budoucnosti.

3. Ostatní stavby na Malém náměstí

3.1. Sloup sv. Jana Nepomuckého

Plochu náměstí člení nebo členily i další stavební a umělecké artefakty a technická architektura. V těžišti rynku dodnes stojí renesančně-barokní sloup se sochou svatého Jana Nepomuckého (foto z r. 2003). Byl tu postaven roku 1709 na náklad měšťana Jana Romana Antonína Vodňanského jako předzvěst budoucího silného kultu tohoto světce v Čechách (kanonizován až roku 1729). Nepomucký kult v Rokycanech zesílil po roce 1721. Onoho roku se totiž uzdravila Marie, dcera Sibyly Zdeňky Robové rozené Widerspergové z Widerspergu, poté co jí byla do jídla přimíchána hlína z hrobu Jana Nepomuckého, kterou dovezl děkan Daniel Rydl z Prahy.[680]

Statue se skládá z jednoduchého sloupku, vyrůstajícího z hranolovitého podstavce. Sloup je ukončen jemně modelovanou korintskou hlavicí a vlastní soškou Jana Nepomuckého. Po stránce umělecké převyšuje tato socha i skulptury z Mariánského sloupu na Masarykově náměstí, nemůže se mu ale rovnat v celkovém účinu. Spíše skromný sloupek s Janem Nepomuckým se totiž v souboji s arogantní hmotou hotelu Bílý lev výrazněji v kompozici Malého náměstí neuplatňuje. Sloup je státem chráněnou památkou. Na jeho podstavci je na západní straně vytesán český nápis: „KE CZTI A CHWALE NEJSWETEJSSI TROJICE A SWATEHO IANA NEPOMUCKEHO OD IANA ROMANA ANT.WODNIANSKYHO Z WILTFELDV A ANNY MANZELKY ROZENE Z HIRSENFELDV. LETHA PANE 1709.“[681] Podle A. Podlahy roku 1900 a dokonce ještě podle V. Černé v roce 1946 nebyla poslední slova nápisu (tedy LETHA PANE 1709) čitelná.[682] Rodina Vodňanských sídlila v domě čp.118/I na jižní straně náměstí.[683]

Na severní straně podstavce sloupu se nachází další nápis: „Ke Czti a chvale Svateho Janna Nepomuckeho Renowirowano Anno 1758 Dne 20. Mage.“ Tuto sekundární opravu lze dát do souvislosti s požárem města roku 1757, kdy mohla být socha poškozena ohněm, popřípadě jde o výraz barokní víry v moc světců ochraňovat před živelními pohromami. Socha byla opravována podle K. Hofmana i v roce 1768.[684]

Další opravu zažilo toto sochařské dílo okolo roku 1900. Už 24. prosince 1893 žádá děkan Eduard Raus město o opravu sochy sv. Jana Nepomuckého na náměstí a dodává, že z historických důvodů je nutné ji zachovat do budoucna. V té době se zvažovalo i vytvoření zcela nové sochy. Nakonec naštěstí zvítězila konzervativní varianta opravy. V roce 1900 nabídl pražský sochař Karel Vlačiha, že restauraci skulptury provede.[685] Vlačiha měl dobré reference, ještě před svým angažmá v Rokycanech se podílel na opravě sochy Panny Marie na Hradčanském náměstí v Praze, sochy sv. Jana Nepomuckého v Písku nebo chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Později se například účastnil obnovy Anežského kláštera v Praze.  Po dobu oprav byla socha sejmuta a uložena v kůlně u nedalekého domu čp.118/I, kde byla ovšem (nikoliv vinou Vlačihy) poškozena. Při opravě byl pod sochu vložen nový sloup (podstavec s historickými nápisy ale byl ponechán). 12. prosince 1902 došlo k sepsání kolaudačního protokolu.[686] Na jižní straně podstavce zanechal Karel Vlačiha svou kamenickou značku, připomínající písmeno W.

Další oprava sochy proběhla roku 1936.[687] V roce 1973 byla opět renovována.[688] Práce tentokrát provedl sochař A. Klempíř z podniku Dílo Praha.[689] Za opravy sochy zaplatilo v roce 1973 město 19 000 Kčs.[690] Od KNV v roce 1974 město obdrželo mimořádnou dotaci 1 000 000 Kčs, z níž na opravu sochy šla menší, nespecifikovaná částka.[691]

Kolem sochy bývala dlouho kovaná mříž, výrobek klabavských železáren. Roku 1968 ji kdosi ukradl.[692] Počátkem 21. století byla mříž obnovena. V červenci 2002 probíhá na trávníku okolo sochy hloubení příkopu.[693] Tehdy došlo také k vykácení okolních okrasných keřů. Šlo o dvě vysoké jehlancovité thuje, které postupně dosáhly výšky hřebene střech okolních domů a sloup zastiňovaly. Luděk Krčmář zároveň uvádí, že roku 2002 byl originál sochy uložen v depozitáři rokycanského muzea a na sloup osazena kopie z umělé pryskyřice.[694] Dne 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo přidělit na rok 2007 částku 17 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací na opravu sochy.[695] Další pravidelnou opravou prošla socha roku 2014. Provedl ji Karel Granát ze Starého Plzence, který zároveň opravil i druhou rokycanskou sochu Jana Nepomuckého (na nábřeží u Pražského mostu).[696]

3.2. Kašna

Vedle sochy se nacházela veřejná pumpa na vodu. Tu zřídila obec někdy v letech 1886–1906 jako jedno z pěti veřejných zařízení tohoto druhu, které zásobovalo měšťany pitnou vodou.[697] Sem vedl starý obecní vodovod z rybníku Ježek nedaleko pozdějších Kovohutí na Jižním předměstí (viz mapa z roku 1901). Po rozboru ale nechala roku 1920 obec na studnu pověsit tabulku upozorňující, že voda není vhodná k pití.[698] Dnes už studna neexistuje.

Na ploše náměstí stála i kašna, zvaná „Hořejší kašna“. Doložená tu je počátkem 19. století, ale nejspíš tu fungovala už mnohem dříve. Dne 1. července 1808 se magistrát zabýval stížností, kterou podal Prokop Poláček (majitel domu čp.108/I) „o spravení oné, při hořejší kašně se vynacházející a jemu škodlivé louže.“ Radní se usnesli, že záležitost se předá hospodářskému úřadu k prošetření.[699] Dne 28. srpna 1812 magistrátu předložil hospodářský úřad „gutachten über den Bau des obere Röhrkastiens,“ neboli „dobrozdání o stavbě horní vodní kašny.“[700] Zajímavá zpráva naznačuje, že okolo roku 1812 se zvažovala přestavba kašny na Malém náměstí. Dne 10. října 1820 projednala obecní rada zprávu hospodářského úřadu o „Canalbau im Pollatschkischen Hause beim obere Röhrkasten,“ česky tedy „stavbě kanálu v Poláčkovském domě při horní kašně.“ Magistrát odsouhlasil sestavení rozpočtu a jeho odeslání na podkomořský úřad. Zároveň konstatoval, že kvůli riziku prodlení se s pracemi začne hned.[701] Těžko říct, zda šlo o opravu potrubí přivádějícího vodu do kašny, či zda šlo skutečně o kanál ve smyslu odvodu splašků (z Poláčkova domu). První varianta je pravděpodobnější. Dne 31. října 1820 se pak radní seznámili s psaním od podkomořského úřadu, který schválil městu výdaje na stavbu kanálu ve výši 217 zlatých 31 krejcarů.[702]

Později byla nahrazena novou kamennou kašnou, dle K. Hofmana postavenou roku 1852.[703] Podle jiného pramene ale už roku 1839 nahradila původní dřevěnou kašnu na tomto náměstí.[704] Nová kašna byla každopádně kamenná, čtverhranná, se středovým sloupkem. Stála před domem čp.116-117/I v jihovýchodním rohu náměstí. Napájelo ji nadále potrubí z rybníku Ježek u Kamenného Újezdu, které až do 20. let 20. století fungovalo jako jediný městský vodovod. 15. listopadu 1932 byla kašna odstraněna.[705] Podle Jana Šáry z náměstí zmizela už roku 1931.[706] To ale není správný údaj, protože ještě počátkem listopadu 1932 se městská rada zmiňuje o tom, že vzhledem k nedostatku financí má starosta určit, které investice na mimořádné práce se v roce 1932 ještě provedou, ale určitě se má provést odstranění kašny z Wilsonova náměstí.[707] Šlo o chybný krok, který náměstí připravil o tradiční technickou architekturu. V rámci případných investic do rekonstrukce Malého náměstí by bylo vhodné zde kašnu obnovit.

3.3. Další stavby

21. října 1925 povolila městská rada na Malém náměstí výstavbu čerpací benzinové stanice.[708] Šlo o drobnou stavbu, vlastně jen stojan. V lednu 1931 rozhodla obecní správní komise, že firmě K. Blažek z Nýřan se nevydá stavební povolení na výstavbu benzinové čerpací stanice na Wilsonově náměstí.[709] Benzinové čerpadlo ale později vzniklo před domem čp.122/I. Firma Naftaspol získala 17. října 1941 živnostensko-právní povolení na rozšíření benzinové pumpy před čp.122/I.[710] V 2. polovině 20. století tyto pumpy zmizely.

Na konci 20. století doplnil prostor Malého náměstí sloup s hodinami, umístěný do jeho jihovýchodního koutu, před vchod do hotelu Bílý lev. Instalaci hodin provedla v říjnu 1993 firma Timeservice. Investici platila Česká spořitelna, která v té době chystala výstavbu svého sídla, právě zde na jihovýchodním nároží Malého náměstí (viz výše). Bílý sloup s hodinami řízenými rádiem představoval nový typ této drobné architektury, do té doby v Rokycanech neznámý.[711]

4. Technický vývoj náměstí

První veřejné osvětlení rokycanského náměstí prý bylo instalováno už roku 1831. Původně fungovalo jen na náměstí, pak v tehdejší Pražské a Plzeňské ulici (dnešní ulice Míru), celkem šlo o 13 lamp.[712]

Dne 27. září 1803 se magistrát zaobíral nařízením zemského podkomořského úřadu z 18. srpna 1802 ohledně „in hiesigen Stadt vorzunehmende Pflasterung,“ tedy „zamýšleným dlážděním ve zdejším městě.“ Magistrát reagoval, že „solche an ein Wohllöbl. k. Landesunterkammeramt mit dem Beisatze einzubegleiten: dass bereits an die Stadtpflasterung da Arten, wo solche am mangelbarsten war, die Hand gelegt worden säge,“ neboli česky: „má se na vážený zemský podkomořský úřad odpovědět s dovětkem, že k dláždění města již byla přiložena ruka tam, kde tato nejvíce nedostatečnou byla.“[713] Ze zprávy plyne, že výdlažba již byla zčásti provedena v roce 1803 či dříve. Není zřejmé, v jakých úsecích, ale frekventovaná zemská silnice, v časech napoleonských válek navíc často využívaná pro průchod vojsk, se zdá být logickým místem, kde se dlažba musela řešit. V takovém případě šlo o úseky zemské silnice přes Masarykovo náměstí, Malé náměstí a podél ulice Míru. Je to ovšem jen hypotéza. Dne 28. července 1818 magistrát řešil zprávu od komisaře pro stavbu silnic von Rittera „um Reparatur der Pflasterung in der Stadt und vor dem Prager Thor,“ neboli „o opravě dlažby ve městě a před Pražskou bránou.“[714] Z formulace plyne, že mohlo jít o úsek komunikace vybíhající z náměstí k bráně (tedy u domu čp.105/I).

Malé náměstí bylo prokazatelně vydlážděno roku 1852, přičemž pruh na severní straně s průtahem státní silnice byl pokryt kostkami, zbytek kamennými valouny (kočičí hlavy).[715] Šlo o součást širší investiční akce, kterou město podniklo v roce 1852 za purkmistra Františka Mudry (1850–1860). Poté, co část města (hlavně náměstí) byla vydlážděna už v roce 1836, se v tomto roce provedlo nové vydláždění a zřízení chodníků a to i v některých hlavních ulicích. Akce přišla na 6000 zlatých.[716]

V roce 1914 se uvádí, že nynější Malé náměstí a další ulice budou předlážděny. Město na tento účel dostalo od státu 15 000 K. V té době popisuje dlažba na průtahu erární silnice skrz Rokycany jako velmi chatrná, konkrétně v jižní části Mostecké ulice (nyní Pražská, severně od mostu přes Padrťský potok), u samotného mostu přes Padrťský potok, na dnešním Malém náměstí a v dnešní ulici Míru. Tady všude byla nutná oprava. Kromě toho se mělo nově vydláždit 20 běžných metrů komunikace před Plzeňskou branou. Město odhadlo celkové náklady na 40 000 K a 20. února 1913 požádalo o státní dotaci. 13. března 1914 odsouhlasilo ministerstvo veřejných prací příspěvek 15 000 K. V uličních úsecích se měla provést předlažba v délce 547 m, o šířce 6 m, na Malém náměstí to měla být dlažba v úseku 137 m, o šířce 7 m. Na dlažbu měly být použity žulové kostky. V dubnu 1914 o přijetí dotace jednalo zastupitelstvo, v městských lomech už prý jsou připraveny kostky. Stará dlažba se měla druhotně použít v postranních ulicích. Návrh na přijetí subvence pak byl schválen.[717] Práce ale nebyly provedeny kvůli vypuknutí 1. světové války. Ještě v březnu 1915 sděluje zastupitelstvu starosta města, že byla podána žádost o státní příspěvek na předlažbu.[718]

Dle plánu z roku 1921 plánovalo město provést na Malém náměstí stejně jako v dalších ulicích centrální části Rokycan pokládku vodovodního potrubí v roce 1924.[719] Teprve pak v roce 1924 započalo dláždění Malého náměstí, a to žulovými kostkami po jeho severní straně, v ose průtahu státní silnice, od domu čp.96-97/I až k městským lázním.  Prováděla to na své náklady obce, která v roce 1924 do této akce investovala 39 363,14 Kč, v roce 1925 pak 177 594,97 Kč.[720] Od domu čp.103/I k čp.106/I došlo tehdy navíc k pokládce mozaikového chodníku. Úpravy si vyžádaly předchozí práce při kopání obecního vodovodu, kdy byl povrch (nejen) Malého náměstí rozrušen.[721] V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Z tohoto úvěru šlo 100 000 Kč na výdlažbu Wilsonova náměstí.[722] V květnu 1926 pak schválilo zastupitelstvo další půjčku, tentokrát 500 000 Kč u městské spořitelny v Rokycanech, na mimořádné výdaje rozpočtu pro rok 1926.  Na doplatek za dlažbu Wilsonova náměstí mělo z této sumy jít 75 000 Kč.[723] Podle zprávy o plnění obecního rozpočtu za rok 1926 (s údaji ke 12. srpnu 1926) už bylo 75 000 Kč, za doplatek za dlažbu Wilsonova náměstí, utraceno.[724] V listopadu 1927 při opožděném projednávání rozpočtu na rok 1927 město stanovilo, že na úhradu potřeb mimořádného rozpočtu ve výši 18 694 707 Kč se použije zbytek nerealizovaných výpůjček. Mimo jiné i 70 000 Kč, původně přidělených jako subvence na výdlažbu Wilsonova náměstí a Mostecké ulice.[725]

Na podzim 1936 proběhla na Malém náměstí a souběžně i na Masarykově náměstí nákladem 160 000 Kč kabelizace elektrických rozvodů.[726] O zapracování kabelizace na obou náměstích do rozpočtu na rok 1937 rozhodlo zastupitelstvo v červnu 1936. Akci navrhla městská technická kancelář, podle níž elektrická síť z roku 1919 dosluhovala (konzoly byly poškozeny rzí). Na schůzích 28. května a 5. června 1936 městská rada doporučila ke schválení kabelizaci od domu čp.15/I k čp.17/II (tzn. podél jižní strany obou náměstí až do prostoru k lázním), od domu čp.126/I k čp.135/I (tedy napříč od jižní k severovýchodní straně Masarykova náměstí) a od domu čp.76/I k čp.88/I (podél severní strany Masarykova náměstí). Radní zároveň doporučili zadat akci a. s. Škodovy závody v Plzni. 4. června 1936 byla dohodnuta cena 160 000 Kč včetně dodávky jednoho osvětlovacího stožáru na Masarykovo náměstí. Koncem června 1936 to schválilo na své schůzi zastupitelstvo.[727] V září 1936 se uvádí, že kabelizace už probíhá.[728]

S růstem silniční dopravy se již za první republiky dostavily první regulace provozu. V září 1932 radní schválili návrh městské technické kanceláře na zákaz jízdy z Wilsonova náměstí kolem hostince U Bílého lva čp.107/I.[729] V červnu 1933 se městská rada usnáší, že před rozhodnutím o vybudování „refuge“ před domem čp.107/I obhlédne místo komunikační komise a zástupce klubu automobilistů.[730] V polovině září 1933 rada vyslovila s návrhem komunikační komise souhlas. Předpokládalo se oddělení vozovky státní silnice od Wilsonova náměstí u domu čp.107/I „mříží“ (myšleno zábradlí).[731] Obecní okrašlovací a komunikační komise v září 1933 oznámila, že v nebezpečném místě u hostince U Bílého lva bude doprava usměrněna tyčovým zábradlím místo zamýšleného stupně (refýže).[732] Počátkem října 1933 radní sdělují, že zřízení mříže u domu čp.107/I na Wilsonově náměstí k regulaci dopravy vyšetří na místě komunikační komise.[733] Provedení zábradlí v žulových krajnících u domu čp.107/I na Wilsonově náměstí k vozovce státní silnice nákladem cca 2353 Kč schválila rada 12. října 1933.[734]

V listopadu 1967 se na plénu MěstNV ohlašoval plánovaný asfaltový nátěr a úprava obrubníků na Malém náměstí. Měl to provést komunální podnik Vnější úprava města, s finanční pomocí od ONV. Práce na opravě chodníku měly odstartovat roku 1968.[735] V dubnu 1968 ještě ale nezačaly.[736] Šlo o úsek podél severní strany rynku, od domu čp.96-97/I k čp.104/I. Náklad se odhadoval na 27 000 Kčs.[737] V květnu 1968 dláždění chodníku započalo.[738] Dne 19. června 1968 se ještě rada MěstNV zabývala některými otázkami okolo rekonstrukce chodníku před domy čp.98/I a čp.99/I a nařídila Vnější úpravě kompletně dokončit tento úsek.[739] V září 1968 se uvádí, že oprava chodníku je hotova.  Šlo o chodník z betonových dlaždic.[740] V roce 1972 došlo k vyasfaltování chodníku podél jižní strany náměstí, od ústí Masarykova náměstí až k prodejně Elektro (čp.119/I).[741]

Dle informací z roku 1968 plánovala na rok 1970 Vnější úprava města rekonstrukci celého povrchu náměstí, včetně výměny původní dlažby za asfalt. Náklady se odhadovaly na 60 000 Kčs.[742] Práce se ale o několik let opozdily. Dle informace z dubna 1972 neprovedly Technické služby v roce 1971 na asfaltování náměstí žádné práce. Plánovaný rozpočet původně činil 500 000 Kčs.[743] V únoru 1972 se mluví o tom, že Technické služby provedou asfaltovou úpravu náměstí ještě během roku 1972.[744] Podle informací ze září 1972 se na zahájení prací stále čekalo.[745] Za projekt úpravy náměstí bylo v roce 1972 utraceno 22 000 Kčs.[746] V září 1972 se úprava náměstí uvádí jako akce, jejíž dokončení je ohroženo. Prováděcí firma totiž odmítla práce realizovat. Jako náhradu městu nabídla, že nechá upravit ulice v okolí Masarykova náměstí (Srbova, Smetanova a další), přičemž rekonstrukci Malého náměstí odložila na rok 1973.[747] Podle městské kroniky ovšem celková úprava povrchu náměstí skutečně započala už v roce 1972.[748] V prosinci 1972 se na této akci již pracuje. Práce byly rozvrženy na dva roky.[749]  V plánu výstavby na rok 1973 se počítalo u této akce s náklady 404 500 Kčs. Dalších 25 000 Kčs si měly vyžádat úpravy zbylých chodníků.[750] Jinde se uváděly náklady pro rok 1973 dokonce 550 000 Kčs. Během 1. pololetí 1973 město utratilo za rekonstrukci náměstí už 160 000 Kčs.[751] Celkem za rok 1973 náklady dosáhly 778 000 Kčs.[752] Akce byla dokončena roku 1973.[753]

Je nutné si uvědomit, že skrz obě rokycanská náměstí běžela až do roku 1976 tranzitní doprava na hlavním silničním tahu Praha–Plzeň–Norimberk, takže šlo o frekventovanou komunikaci. Koncem srpna 1973 se sem po několikaměsíční výluce vrátila doprava. Malé náměstí tehdy bylo vyasfaltováno, čímž došlo k nahrazení původních žulových kostek.[754] Plocha samotného náměstí, kudy tranzitní doprava neprocházela, byla rovněž vyasfaltována a využívána coby parkoviště. V 1. pololetí 1973 došlo i k vyasfaltování posledního úseku chodníku na Malém náměstí, který dosud neprošel rekonstrukcí.[755] Celková hodnota díla činila 1 652 000 Kčs (ovšem včetně úpravy komunikace v prostoru mezi Malým náměstím a Padrťským potokem, před tehdejšími lázněmi).[756] Tehdejší komunističtí funkcionáři se často podobnými investičními akcemi pyšnili, jako ukázkou budování rozvinuté socialistické společnosti. Ve skutečnosti šlo o sovětizaci českých měst, ve kterých pečlivě pokládanou dlažbu nahrazoval asfalt.

Za rok 1989 (dle stavu k 7. září) investoval MěstNV do úpravy chodníku na Malém náměstí 74 000 Kčs.[757] V listopadu-prosinci 1994 proběhla rekonstrukce chodníku na jižní straně náměstí, v úseku od domu čp.118/I směrem k Masarykovu náměstí. Pokládaly se tam předtím rozvody pro telefonní kabely. Po provedení výkopů byl chodník vydlážděn zámkovou dlažbou z betonových prefabrikátů. Práce prováděla firma V+V.[758] O něco později přišel na řadu severní úsek, od domu čp.104/I k čp.96-97/I. V květnu 1995 zde ještě práce nezačaly. Část chodníku o rozloze 130 metrů čtverečních měla provést firma Iskom (provádějící pokládku kabelů) za své peníze, na vydláždění druhé části o ploše 200 metrů čtverečních jí mělo přispět město. Celkem měly náklady činit 500 000 Kč.[759]

V současné době, po převedení dopravy zcela mimo centrum města, je Malé náměstí nadále vystaveno automobilismu, byť v jiné podobě než do roku 1976. Jde o místní dopravu, zásobovací vozy a po redukci parkoviště na Masarykově náměstí se začalo právě Malé náměstí využívat intenzivně coby odstavná plocha pro automobily. V 90. letech připravovalo vedení města rekonstrukci obou hlavních historických náměstí. Projekt vypracovala kancelář ing. arch. Soukupa v roce 1996.[760] V listopadu 1995 zastupitelstvo odsouhlasilo, po zhlédnutí předběžných studií, detailní zpracování projektu.[761] Dne 19. listopadu 1996 se zastupitelstvo seznámilo s podrobnější verzí.[762]

3. února 2006 začala několikadenní oprava prasklého plynového potrubí v prostoru na pomezí chodníku a vozovky před domem čp.103/I. Práce si vyžádaly provedení výkopu a částečné rozkopání povrchu náměstí.[763] V témž roce také proběhla na Malém náměstí komplexní výměna plynového potrubí, spojená s náhradou některých domovních přípojek. 24. dubna 2006 požádala firma Západočeská plynárenská o vydání územního a stavebního povolení na stavbu „Rekonstrukce STL, NTL plynovodu + přípojek Rokycany, ul. Míru, Malé náměstí, náměstí T. G. Masaryka, Starobranská“. 25. července 2006 zahájil stavební odbor městského úřadu územní a stavební řízení.[764] V průběhu akce došlo k rozkopání několika ploch na povrchu náměstí.[765] Stavební povolení bylo vydáno 6. září 2006.[766]  V září 2006 již práce probíhají. Stavební firma osazuje na náměstí nové roury o průměru 300 mm.[767] Práce zajišťovala firma Západočeská plynárenská.[768] Město kvůli tomu ohlásilo v úseku od křižovatky Pražské a Rokycanovy ulice, na Malé náměstí, až k domu čp.100/I, přerušení dodávek plynu, s termínem do 13. září 2006. Práce prováděla firma Streicher, s. r. o. ze Štěnovic.[769] Dne 22. ledna 2007 započalo kolaudační řízení na rekonstrukci plynových rozvodů, na základě žádosti, kterou podala Západočeská plynárenská 20. prosince 2006.[770] Dne 6. března 2007 bylo vydáno povolení k užívání stavby s podmínkou, že do konce května 2007 investor opraví některé úseky komunikace, poškozené během pokládky plynového potrubí. Záruka na upravené povrchy byla dohodnuta v délce 60 měsíců ode dne předání. Úřad zároveň povolil změnu stavby (mírné korekce původního projektu, zejména tras plynovodu a přípojek) Oproti původnímu záměru byly realizovány nové přípojky pro domy čp.133/I a čp.121/I, naopak nerealizovaly se přípojky pro domy čp.131/I, čp.129/I a čp.127/I.[771]

V roce 2005 nechalo město na Malém náměstí umístit několik historizujících litinových odpadkových košů. V celém městě jich bylo instalováno košů 35. Cena jednoho vyčíslena na 5000 Kč. Už po pár měsících ale město řešilo jejich opakované ničení, zejména projíždějícími nebo couvajícími auty. Řešení se našlo v náhradě litinové nohy koše ocelí.[772] Územní plán z roku 2000 počítal s komplexní rekonstrukcí povrchu náměstí. Měla zde být plně obnovena konzervativnější dlažba z kamenných desek a kostek.[773] V návrhu obecního rozpočtu na rok 2006 figuruje jako jedna z výhledových investic i zahradnická úprava Malého náměstí včetně nové výsadby, odhadovaná na 4 500 000 Kč.[774] Dne 4. srpna 2008 město vypsalo zakázku na prodloužení chodníku na Malém náměstí. Odbor rozvoje města připravoval v roce 2008 rozšíření vozovky přes Malé náměstí v Rokycanech a součástí akce mělo být i prodloužení části chodníku. Realizace se předpokládala v období září-říjen 2008. Zájemci o zakázku se měli hlásit do 19. srpna 2008.[775] Provedení akce „zúžení chodníku na Malém náměstí“ odsouhlasila městská rada 17. ledna 2008.[776]

Ještě dle stavu z roku 2022 zůstává povrch Malého náměstí v podobě ovlivněné úpravami v 70. letech, kdy nejen průjezdní linie po okrajích náměstí, ale i jeho centrální část dál pokrývá asfalt. Chodníky jsou kryté zámkovou betonovou dlažbou. Je to neuspokojivý stav, který nevyužívá potenciál tohoto veřejného prostranství. V ideálním případě by mělo dojít k obnově tradiční dlažby, popřípadě včetně zpětné instalace kašny.

5. Vývoj pojmenování Malého náměstí

Na indikační skice stabilního katastru z poloviny 19. století nese náměstí název Oberer Stadt-Platz (česky zhruba Horní náměstí, Horní rynek).[777] Na mapě katastrální evidence z roku 1877 je popsáno již česky jako Svatojánské náměstí (podle sloupu se sochou sv. Jana Nepomuckého). Před rokem 1918 se tento veřejný prostor objevoval i ve variantách Jánské náměstí, Svatojanské náměstí nebo Svato-Janské náměstí.  28. října 1918 bylo spontánně přezváno na náměstí Svobody.[778] Tento název se ale neujal a neměl oficiální charakter. 29. prosince 1919 zastupitelstvo při poválečné kodifikaci uličních názvů pojmenovalo toto veřejné prostranství Wilsonovo náměstí.[779] Dne 11. prosince 1939 uložil okresní úřad rokycanské radnici, aby odstranila „nevhodné“ uliční názvy. Dne 3. září 1940 pak obecní zastupitelstvo na svém zasedání přezvalo Wilsonovo náměstí na Malé náměstí.[780] Předtím změnu odsouhlasila 4. července 1940 městská rada.[781]

26. srpna 1946 rozhodl MNV o odstranění uličních názvů, spojených s obdobím okupace. Vesměs došlo v Rokycanech k plošné obnově předválečných názvů. V případě tohoto náměstí tomu ale bylo jinak a dostalo pojmenování zcela nové: náměstí E. Beneše (alternativně uváděno i jako náměstí dr. Beneše), podle druhého československého prezidenta. Obec tak učinila výjimku a pojmenovala prostranství jako jediné ve městě po žijící osobnosti.[782] Okresní výbor kvůli tomu oficiální schválení názvu pozastavil a obec čekala na souhlas prezidenta Beneše.[783]

V červenci 1951 bylo náměstí přejmenováno na Fučíkovo náměstí, respektive náměstí Julia Fučíka.[784] Změnu navrhla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[785]  Šlo o připomínku komunistického novináře a odbojáře z druhé světové války Julia Fučíka. Krátce po pádu komunistického režimu bylo na 21. plenárním zasedání národního výboru 20. února 1990 rozhodnuto přejmenovat tento prostor na Malé náměstí.[786] Změny navrhla týž den na svém mimořádném zasedání rada MěstNV.[787] Zvítězilo tak neideologické pojmenování, které se velmi rychle ujalo.

Zvláštní označení měla dřív i komunikace vybíhající ze severovýchodního rohu náměstí, okolo domů čp.105/I a čp.106/I. Šlo o krátkou spojku mezi náměstím a původní Pražskou branou. Indikační skica stabilního katastru zde žádný název neuvádí, na mapě z roku 1877 je komunikace označena coby součást Pražské ulice. Dne 29. prosince 1919 byla rozhodnutím zastupitelstva přejmenována na Masarykovu ulici.[788] Při jednání zastupitelstva 12. července 1927 o úpravě uličních názvů navrhl František Zrzavecký dosavadní Masarykovu ulici (od Bílého lva k lázním) připojit k Pražské ulici, protože svým významem podle něj neodpovídala Masarykovu jménu. S návrhem Zrzaveckého nesouhlasil Václav Hlavsa, protože vodní tok by měl být předělem v pojmenování ulic a levobřežní úsek silnice na Prahu tak měl mít samostatné označení. Nakonec Bohuslav Horák navrhl Masarykovu ulici přejmenovat na Starobranskou ulici, což bylo přijato.[789]

Dne 7. září 1953 byla pojmenována na návrh rady MNV opět na Starobranskou ulici.[790] Není jasné proč. Možná název přijatý roku 1927 upadl v zapomnění nebo byl dočasně předtím zrušen. Ani tentokrát ale pojmenování dlouho nevydrželo. 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, od počátku roku 1972 posuzovaný občanskými výbory a 4. dubna 1972 projednaný radou MěstNV, na komplexní revizi názvosloví rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak byla i stávající ulice Starobranská začleněna do Pražské ulice. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[791] V současnosti je ovšem bývalá Starobranská ulice považována za součást Malého náměstí, kam náležejí dle evidence adres domy čp.105/I a čp.106/I.