D. Borek: verze 2021/12/08

2.6. Kostel Panny Marie Sněžné

Kostel Panny Marie Sněžné neboli děkanský kostel, je hlavní rokycanskou sakrální stavbou. Má mimořádný památkový ale i urbanistický význam. Kostel funguje urbanisticky v třech rolích, jednak jako poznávací znamení celé rokycanské kotliny, jednak jako dominanta historického jádra města (městská památková zóna) a jednak jako dominanta svého užšího okolí. V okolí chrámu se utvořila konfigurace, která jen zesiluje účinek vertikály kostela. Od jihozápadu je kostel otevřen do Masarykova náměstí, respektive do jeho nepravidelného výběžku, „kostelního plácku“. Tato působivá kulisa většinou památkově hodnotných domů na nepravidelných parcelách tvoří podnož vertikální hmotě děkanského kostela. Druhou vertikálou je zde kamenný rokokový hrot mariánského sloupu, zasazený do těžiště plácku.

Obsah

2.6. Kostel Panny Marie Sněžné. 1

2.6.1. Předlokační románský kostel a teorie jeho umístění 1

2.6.2. Zřízení gotického chrámu v 14. století 1

2.6.3. Požár roku 1784 a klasicistní přestavba kostela. 3

2.6.4. Dostavba věže počátkem 19. století 4

2.6.5. Kostelní zvony. 4

2.6.6. Architektonicko-umělecký popis kostela. 5

2.6.7. Další stavební vývoj kostela do roku 1918.. 7

2.6.8. Další stavební vývoj kostela do roku 1945. 8

2.6.9. Další stavební vývoj kostela do roku 1989.. 8

2.6.10. Další stavební vývoj kostela po roce 1989.. 8

2.6.1. Předlokační románský kostel a teorie jeho umístění

Kontinuita kostelní stavby je tu doložena přinejmenším od 14. století. Vlastní kostel však měly Rokycany už dávno předtím. Ve středověku patřila kaple, nebo kostel k nezbytné výbavě každého města i vetší vesnice. V případě Rokycan tím spíše, že ves patřila přímo pražskému biskupovi. Lokace takového románského kostelíka je ovšem nejasná. Někteří historici jej umisťují do prostoru Malého náměstí, které bylo možná centrem románských Rokycan. Občas se mluvilo o domu čp.103/I U Bílého čápa. Zezadu k němu totiž přiléhá velký dvorní objekt. Pro jeho bizarní šikmou orientaci byla na místo tohoto zadního traktu některými lokálními badateli lokalizována zaniklá románská sakrální stavba.[1] Ve skutečnosti byla ale tato nádvorní budova postavena v nynějším rozsahu až roku 1876.[2] Na katastrální mapě z roku 1838 objekt ještě nestál, rozkládal se tu jen zcela nepatrný přístavek. Další možností je, že už románský kostelík stával na místě dnešního děkanského kostela. Tuto teorii zastává například J. Kovář.[3] Podobně se vyjadřují i J. Anderle a T. Karel.[4] Rovněž D. Líbal a M. Heroutová argumentují tím, že neorganická poloha děkanského kostela vůči gotickému opevněnému městu je důkazem předlokačního původu.[5] V prospěch této teorie hraje i fakt, že středověk byl konzervativní a nové chrámy stavěl na místě již existujících sakrálních staveb tak, aby využil dosavadní tradice „svatého“ pozemku, nebo aby využil existující starší zdivo. Jenže právě to se v děkanském kostele zatím nenašlo. Odpověď by mohl poskytnout jen jeho důkladný stavebně-archeologický průzkum.

Existuje ještě možnost, že původní biskupská ves Rokycany disponovala kostelem v prostoru dnešního domu čp.117/II ve čtvrti Pod Kostelem, mezi historickým jádrem města a Padrťským potokem. Tam se totiž dodnes zachovalo archaické zdivo původního zrušeného kostela sv. Petra a Pavla, jehož existence je tu prokázána počátkem 15. století. Stavební průzkum v 70. letech 20. století tu odhalil středověké, podle některých informací možná i románské zdivo (viz zpráva o průzkumu objektu ze 70. let). Tím se otevírá soubor závažných otázek ohledně toho, jakou roli mohl tento kostel hrát v Rokycanech ve 12. a 13. století, zda byl nejstarším rokycanským kostelem, či zda existoval souběžně s dnešním děkanským chrámem, popřípadě zda obě sakrální stavby měly nějaké sociální a funkční odlišení. K. Kuča upozorňuje na zasvěcení kostela Petru a Pavlovi, což bylo oblíbené pro sakrální stavby v raně feudálních Čechách.[6]  Jistou námitkou proti této teorii je fakt, že existence románského zdiva není spolehlivě potvrzena. Stavebně-památková analýza spíš ukazuje na pozdně gotické fragmenty zdí v domě čp.117/II (v takovém případě mohl být tento menší kostel mladšího data než děkanský chrám Panny Marie Sněžné na hlavním rokycanském náměstí).[7] Jisté pochyby okolo ztotožnění nejstaršího rokycanského kostela s kostelem sv. Petra a Pavla rovněž vyvolává jeho terénní konfigurace. Ležel totiž v inundačním (zátopovém) území, zatímco naopak vedlejší prostor Malého náměstí i oblast dnešního děkanského kostela jsou situovány na vyvýšené terénní terase, která chrání před velkou vodou. I ze symbolického hlediska je tak kostel stojící na návrší nad řekou vhodnější než kostel „utopený“ v říční nivě. Jsou to ale jen hypotézy, které zapadají do velice komplikované urbanistické struktury románských Rokycan, která se jen složitě interpretuje (viz mapa prostorových a dopravních vztahů v předlokačních Rokycanech).

První nepřímá zmínka o existenci kostela v Rokycanech každopádně pochází z let 1176-1177. V pramenech se tehdy mluví o rokycanském arcijáhenovi Zdeslavovi. Existenci tohoto postu se ale v jiných pramenech neobjevuje, všude se uvádí pouze arcijáhen plzeňský. Celou zprávu je proto nutné brát s rezervou.[8] J. Kovář zprávu ovšem považuje za relevantní a dovozuje, že už tehdy mohl v Rokycanech stát kamenný románský kostel. Lokalizuje jej na místo současného děkanského chrámu.[9] Ve zprávě z roku 1272, v níž papež Řehoř X. potvrzuje výsady chotěšovskému klášteru, se zmiňuje i „kostel svatého Blažeje v Rokycanech“. Originál se nedochoval, jde o druhotnou zmínku z 16. století a vzhledem k tomu, že kostel tohoto zasvěcení v Rokycanech neexistuje a žádný další pramen jej nezmiňuje, byla celá listina považována za falzifikát, nebo omyl (dotyčný kostel prý nestál v Rokycanech ale ve Starém Plzenci). Naopak J. Anderle a T. Karel doporučují přinejmenším nezavrhovat možnost, že opravdu rokycanský kostel byl původně zasvěcen sv. Blažeji.[10]

Z konce 13. století (podle Stránského přesněji z roku 1295[11]) máme zprávu o tom, že za biskupa Tobiáše z Bechyně byl se svolením krále Václava II. kostel, přilehlá fara a hřbitov opevněn.[12] Původně byla tato zpráva o „kopání příkopů v Rokycanech“ interpretována jako doklad o stavbě městského opevnění, ale šlo patrně pouze o palisádovou (kůlovou) fortifikaci daleko menšího chrámového okrsku, kam se ovšem v případě vojenského vpádu mohli uchýlit i měšťané. Tato hypotéza rezonuje s teorií J. Anderleho a T. Karla, že tímto byl v okolí kostela a dnešního Urbanova náměstí položen základ specifické opevněné lokalitě využívané pak postupně jako klášter, proboštství a městský hrad. O této teorii je podrobněji pojednáno v kapitole „Urbanovo náměstí“.[13] D. Líbal oproti tomu volí opatrnější interpretaci. Podle něj není vůbec jisté, zda bylo opevnění kostela provedeno, zda nešlo jen o nerealizované privilegium.[14]

Naopak jen do sféry místních lidových legend patří pověst o vzniku kostela, kterou popisuje Luděk Krčmář. Na jeho místě dříve měla stát na kopci obtékaném vodou kaple se hřbitovem. „Jednoho dne v létě našli obyvatelé kapličku i kopeček zasněžený. Sníh byl napadán tak, že v něm obyvatelé rozpoznali obraz jakési svatyně, opodál stál biskupský dvoreček. Doneslo se to k biskupovi do Prahy, rozpoznal zde úmysl Panny Marie o zřízení nového kostela. Započalo se s výstavbou kostela na sněhem naznačeném půdorysu a zasvěcen byl Panně Marii Sněžné.“[15]

2.6.2. Zřízení gotického chrámu v 14. století

Zásadním datem pro dějiny rokycanských sakrálních staveb je 18. srpen 1363. Toho dne vydal pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic po předchozím papežově souhlasu latinskou listinu, ve které povyšuje rokycanský kostel na kolegiátní a zakládá při něm klášter augustiniánských řeholníků.[16] O architektonické podobě, ba ani o přesném umístění kláštera, není mnoho známo. Byl to pravděpodobně areál položený někde mezi dnešním kostelem a děkanstvím. Mohl mít podobu autonomního ohrazeného dvorce s branou a věží, který na severu přimykal k městským hradbám. V pozdější době byl zrušen a na jeho místě mohl vzniknout feudální hrad, později sídlo církevní správy (děkanství). Detailní popis kláštera a stavebního vývoje tohoto areálu se nachází v kapitole „Urbanovo náměstí“.  Nový chrám se stal největší stavbou města a jeho trvalou dominantou. V 14. století byly Rokycany rozšířeny o plánovitě založenou gotickou část, tehdy vzniklo nynější Masarykovo náměstí jako nový hlavní městský rynek. Areál města byl ohrazen gotickou zdí. Vertikála gotického kostela s věží pak byla logickým atributem takovéhoto města. Nový kostel měl podobu trojlodní baziliky s protáhlým presbyteriem a věží umístěnou nad západní stranou chrámu. Nový kostel Panny Marie Sněžné se stal centrem architektonického přepychu a byl postupně doplňován cennou uměleckou výzdobou.

Ústřední roli v umělecké výzdobě kostela hrála kultovní socha Panny Marie Rokycanské, o jejímž vzhledu víme díky rytině J. Hillera, který ji zobrazil podle staršího díla od malíře Růžka. Hillerova rytina vznikla v 1. polovině 18. století. Socha Panny Marie vznikla před koncem 14. století. Byla to 1,8 metrů vysoká skulptura ve slohu vrcholně gotických madon.[17] Možná ji coby prvotní výzdobu kostela nechali pořídit zdejší augustiniáni. Lidová tradice ovšem vytvořila fabulaci, podle které ji kostelu daroval sám Karel IV. jako výraz díků za své zachránění od nemoci. A měl ji vyřezat samotný arcibiskup Arnošt z Pardubic.[18] Podle historiků umění byla socha pravděpodobně inspirována soudobou sochou Panny Marie Svatohorské. Socha později zchátrala a za děkana Ladislava Frosina Březnického (děkanem v letech 1664-1698) byla opravena.[19] V téže době se okolo ní rozvinul silný náboženský kult. Právě za děkana Frosina vzniklo roku 1673 v Rokycanech bratrstvo Panny Marie Sněžné, které fungovalo až do reforem Josefa II. v roce 1783. V prvním roce své existence čítal tento spolek zhruba 370 lidí. Dobové podání dokonce uvádí, že to byl děkan Frosin, kdo poničenou sochu s uraženýma rukama našel v roce 1666 v ambitu sousedního kláštera a nechal ji opravit, umístit na oltář v děkanském kostele a sloužil u ní každou sobotu mši.[20]

Lokální kult Panny Marie Rokycanské nebyl provázen zkazkami o zázračných uzdraveních, nýbrž na legendě o tom, že socha v roce 1620 třikrát vystoupila z ohně, kam ji hodili radikální kalvinisté při pokusu o obrazoboreckou očistu rokycanského kostela. Toto je nutné asi ještě poněkud dovysvětlit. Podle kalvinistické víry odporují sochy a veškerá výzdoba kostelů pravé křesťanské víře. Do Čech se kalvinismus dostal spolu s dvorem krále Fridricha Falckého v předvečer stavovského povstání. Obrazoborecké nálady tehdy například vedly k „očistě“ svatovítské katedrály v Praze. O něco podobného se radikální protestanti pokusili i v Rokycanech. Podle svědectví zvoníka Ondřeje Fuxe jej roku 1620 vybídl kněz Matěj Cultarius, aby z rokycanského kostela odstranil ozdoby. Fux odmítl, ale k očistě prý přesto došlo. Některé obrazy pak skončily v mlýnské strouze pod kostelem. Socha Panny Marie prý přežila pokus o spálení a po rekatolizaci Rokycan ji nalezl ukrytou v ambitu vedle kostela. Nechal sochu opravit a začala vrcholná éra jejího kultu. Když v letech 1680-1681 a 1712-1713 do Rokycan uprchl před morem z Prahy apelační soud, sloužily se u sochy mše, za účasti členů tohoto vrcholného zemského soudu.[21] Procesí k soše se znovu konala v roce 1741 při dalším moru. Občas se objevovala i legenda o tom, že socha přežila i oheň, založený husity, což může být odezva skutečné události, kdy v roce 1421 stoupenci husitů dobyli Rokycany a vyplenili kostel i klášter. Již v závěru 17. století bylo povědomí o rokycanské soše poměrně rozšířené a přesahovalo hranice regionu.  Byla jí zasvěcena jedna z kaplí na mariánské poutní cestě z Prahy do Staré Boleslavi. Jde o kapli číslo 32.[22] Dodnes stojí na katastru vsi Dřevčice u Brandýsa nad Labem. Jejím donátorem byl litoměřický biskup Jaroslav, hrabě ze Šternberka.[23] Socha byla zařazena i do publikace Mariranischer Atlas z roku 1717, kterou sestavil osecký mnich Augustin Satorius. Obraz Panny Marie Rokycanské publikoval i Jan Obitecký.[24]

Podle V. Černé ale socha nestála přímo v děkanském kostele, nýbrž v sousední kapli sv. Anny (o kapli viz kapitola „Urbanovo náměstí“).[25] V noci na 5. prosince roku 1776 byla socha terčem zlodějů, kteří ukradli zlaté a stříbrné ozdoby a penízky, jimiž byla dekorována.[26] Socha Panny Marie sice roku 1620 dle legendy přežila oheň, ale shořela nakonec při požáru města roku 1784. Prý po ní nezbyl ani popel, takže ještě nějakou dobu mezi místním obyvatelstvem přetrvávala víra, že se opět objeví.[27] Kult rokycanské Panny Marie inspiroval i další umělecká díla: sochu na mariánském sloupu na náměstí nebo mariánskou sošku ve fasádě domu čp.5/I na jižní straně náměstí, později odstraněnou.

Dalším artefaktem z vrcholné gotiky byl kamenný reliéf v tympanonu hlavního vchodu do rokycanského kostela.  Podobu tohoto mistrného sochařského díla nám s mírným zjednodušením ukazuje barokní kresba. Kompozičně byl reliéf podobný tomu, který se dodnes zachoval na bočním vchodu do kostela Panny Marie před Týnem na Starém Městě v Praze. Představoval historický výjev z dějin Rokycan, kdy se zde roku 1110 na místním biskupském dvoře sešli přední čeští velmoži, aby rozhodli mocenský spor. V barokní kresbě je reliéf doplněn o následující vysvětlivky: „Explicatio iconis in hoc portali insculptae: A. significat Ladislaum in ducem Bohemiae ab imperatore confirmatum et quasi coronatum. B. significat imperatorem Henricum, qui duci Wladislao coronan confirmat.C.marchio de Polta hic caesarei militis dux. D.Hermanus Pragensis Episcopus, pro Ladislao testis et patronus, qui ecclesiam hanc hic aed ficatam sibi et successoribus transscriptam accepit. E. Borziwojus frater vinculis constrictus et ab hac ad carceres decretus. F. Wenceslaus Wittbergus, qui fuit pro Borziwojo militum dux.“[28] O co šlo? Toho roku pozval kníže Vladislav do Rokycan císaře Jindřicha V., aby rozřešil spor o český trůn, který Vladislav vedl s Bořivojem. Císař rozhodl, zejména díky peněžitému daru, ve Vladislavův prospěch, zatímco Bořivoje a členy jeho družiny zajal, oslepil a zbavil majetku. Rok 1110 byl tedy rokem typické středověké krutosti a přesně tuto brutální mocenskou šarádu vypodobnil ve 14. století na portálu rokycanského kostela neznámý umělec. Uprostřed reliéfu byla postava císaře Jindřicha V. sedícího spolu s knížetem Vladislavem pod dvojitým, bohatě řásněným baldachýnem. Jindřich vkládal na hlavu Vladislava knížecí korunu. Po levé straně od nich stál muž v brnění, praporcem v pravé ruce a se štítem v ruce levé. Dle barokního popisu šlo o postavu Vladislavova vojevůdce Děpolda, ale mohl to taky být svatý Václav. Napravo od baldachýnu stál muž v biskupském rouchu, s berlou v levé ruce a modelem kostela v pravé ruce, představující biskupa Heřmana, třebaže to mohl být i svatý Vojtěch. Pod bočními postavami se ještě nacházely další historické figury, sedící kníže Bořivoj, spoutaný řetězy, a jeho švagr, vojevůdce Wittberg z Grojče. V. Černá ovšem ve své práci z roku 1946 autenticitu náčrtku portálu zpochybňuje.[29] Naopak K. Hofman v existenci tohoto artefaktu v naznačené podobě věří.[30] Pokud by se portál rokycanského kostela dochoval dodnes (respektive portál se dochoval, ale jeho výzdoba nikoliv), patřil by nepochybně k nejvýznamnějším ukázkám gotického sochařství na našem území.[31] Bohužel reliéf byl zničen požárem města roku 1784 a v atmosféře josefínského racionalismu už nebyl obnoven.

Příznivé kulturní a architektonické klima vrcholné gotiky ale netrvalo věčně. Rokycanský kostel ještě nebyl ani sto let starý a už jej poškodily války husitské doby. Při husitském vojenském vpádu v roce 1421 vypálili útočníci klášter a poničili kostel. Klášter se už nikdy nevzpamatoval, zatímco kostel přešel pod správu církve podobojí, která byla až do třicetileté války převládajícím náboženským vyznáním v Rokycanech. Katolíci se museli uchýlit do kostelíku sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí, na místě, kde dnes stojí dům čp.117/I. V této době pozdní gotiky a renesance byl asi kostel opět postupně vyzdoben uměleckými díly a sakrálním náčiním. Původní gotická vnější podoba kostela Panny Marie Sněžné se ale příliš nezměnila, pořád to byla trojlodní, úzká architektura s vertikálou věže. Roku 1506 byly postaveny předsíňky bočních vstupů do kostela (datace je založena na textu chronogramového nápisu nad jednou z nich, nápis ovšem není plně čitelný, takže vročení k roku 1506 nemusí být zcela přesné – o předsíňce i nápisu viz níže). Roku 1543 byly opraveny gotické opěráky presbyteria, jak o tom svědčí dochovaný letopočet v jednom z nich. Roku 1619 se, jak již bylo řečeno, pokusili radikální protestanti o obrazoboreckou očistu kostela.[32] O pár let nato, roku 1624, ale Rokycany byly násilně rekatolizovány. Třicetiletá válka ale pokračovala. Kostel byl tehdy opět přiveden na pokraj destrukce. V říjnu roku 1639 totiž Rokycany dobyli Švédové pod vedením generála Bannéra. Kdosi jim vyzradil, že v sakristii kostela je uchován poklad. Když to Švédové zjistili, celý kostelní poklad: 2 ciboria (tedy liturgické nádoby na eucharistii), 18 stříbrných i pozlacených kalichů mnoho dalších předmětů[33]) uloupili. Kostel pak poničili. Poškozeny byly varhany, oltář i věžní hodiny. Když pak 25. října 1639 Švédové táhli z Rokycan, ještě celé město zapálili. Jen díky osobní statečnosti některých měšťanů kostel nelehl popelem, byť už začínala hořet věžička nad vchodem. Radní Jan Optalius, měšťané Pernklob (majitel domu čp.88/I) a Ondřej Krč a zámečník Jiří Nelinger osobně pomáhali počínající požár uhasit.[34]  Škody na městských domech byly ohromné a i v případě kostela, který ohni unikl, trvala poválečná obnova desítky let. Oheň jej sice ušetřil, ale dobový pamětník píše: „kostel ten ovčínu podobnější nežli domu božímu.“[35] Podle zprávy z roku 1658 již byly městské církevní budovy opraveny, v špatném stavu ale byly hřbitovy, tedy i ten, který se rozkládal okolo kostela Panny Marie Sněžné („kostely a fary se podle možnosti opravují, takže na stavení žádného skažení nenesou, krom zdí okolo krchovů, které velkého nákladu boříce se od dešťův potřebují “.)[36] V roce 1682 plánuje děkan zřízení nového oltáře Tří králů. Vyhotovením projektu pověřil jednoho malíře z Blovic (okr. Plzeň-jih).[37]

S tím, jak se po roce 1700 opět rozvíjí ekonomika a město prosperuje, se i kostel Panny Marie Sněžné opět proměnil ve výstavný svatostánek. Roku 1701 pracuje pražský sochař Vojtěch Bayer na novém oltáři.[38] Roku 1713 ještě není nový oltář dohotoven a uvažuje se o potřebě pořídit i nové varhany.[39] Roku 1713 také podepsána smlouva s pražským staroměstským malířem Johanem Hiebelem na vytvoření obrazu Panny Marie Sněžné na hlavním oltáři. Podle pramene z roku 1716 byl tehdy již obraz dohotoven.[40] Toho roku byl již sestaven i rozpočet na nový oltář, vyšel na 500 zlatých. V roce 1717 pak Antonín Tereba a Jan Kinczler (?) zhotovili výkres nového velkého oltáře.[41] Roku 1711 doporučil podkomoří (?) najmout na vymalování kostela Augustina Ubereyla.[42] Z roku 1720 se zachovala žádost šťáhlavského klempíře o práci. Měl provést nové zastřešení malé věže kostela bílým plechem.[43]  

I přes dílčí opravy a patrně i nové, barokně řešené, zastřešení věže kostela, to byla i nadále gotická stavba. Podobu kostela nám ukazuje kresba F. B. Wernera z 1. čtvrtiny 18. století. Werner, známý vedutista českých měst, zobrazil Rokycany od západu. Kresba je schematická a zdaleka ne ve všem spolehlivá. Kostel Panny Marie Sněžné je na ní natočen svou severní boční stranou a západním hlavním štítem, goticky zubatým. I přes schematičnost Wernerovy kresby jasně vidíme gotický ráz stavby, projevující se kromě zubatého štítu také vysokými okny boční lodě. Hlavní věž kostela nepřipomínala v ničem tu dnešní empírovou, slohově ani půdorysně. Podle kresby se totiž zdá, že věž stávala jinde než ta současná. Zatímco gotická věž stála stranou od podélné osy kostela a ponechávala tak odkrytý hlavní štít vlastního chrámového trojlodí, dnešní empírová věž je umístěna symetricky do osy chrámu a štít zakrývá. Samotná věž byla vysoká, byť asi nižší než ta současná[44], a nahoře ji zakončoval ochoz a střecha. Střecha už neměla typicky gotický tvar, ale spíše barokní cibuli. Patrně se tu projevila oprava střechy kostela po zpustošení švédským vojskem. Oprava plechování věže byla prováděna roku 1754.[45] Na špici věže stál až do roku 1756 kalich, symbol původní převládající víry. Onoho roku byl však vyměněn za kříž. Další věže měl tehdejší kostel jednak na špičce štítu, jednak nad presbyteriem (tzv. sanktusová věž). Před kostelem spatřujeme jakousi nízkou stavbu, podle některých kapli sv. Anny, která stála v místech dnešního muzea. Podle jiných jde o zpodobnění věže kostela sv. Petra a Pavla pod hradbami.[46] Z Wernerovy veduty bychom mohli vyčíst i další poznatky o stavební podobě kostela. Na kresbě se zdá, že všechny tři lodě kostela byly zastřešeny jednou střechou a po straně byla gotická okna. Kresby F. B. Wernera ale nejsou pro historika-urbanistu ideálním pramenem. Často se dopouštěl nepřesností, v zájmu zvýšení vizuálního efektu své kresby nejednou záměrně zkreslil realitu. Například na zmíněné kresbě Rokycan zakreslil Werner objekty kostela sv. Trojice a špitálu před Plzeňskou branou v jedné ose, i když tomu evidentně tak nebylo.

O zaniklé podobě děkanského chrámu vypovídá také zápis v Pamětní knize děkanství, kde se dozvíme, že: „Ecclesia decanalis B. V. Mariae ad Nives est… vetusta non minus quam ampla basilica, penes quam prebyterium duobus gradibus elevatum et longum et jucundum est, tectum antiquo-germanicum, quatuordecim orgias altum, ingenti congerie lignorum artificiose constructum videtibus admirationem movet.“[47] Tedy: „Kostel P. Marie Sněžné je stará rozsáhlá bazilika, u níž je dvěma schody zvýšené, dlouhé a příjemné presbyterium. Obdiv diváků vzbuzuje starogermánský /rozuměj gotický – pozn. D.B./ strop, vysoký 14 sáhů, umělecky zbudovaný z velkého množství dřeva.“[48] Na této zmínce zaujme zejména informace o výšce stropu kostela. 14 sáhů odpovídá cca 25 metrů, a to je o dost víc než současná výška stropu (18,5).[49] Zajímavý je i fakt, že strop kostela byl vykládán dřevem. Pouze presbytář byl klenutý. J. Anderle a T. Karel se domnívají, že po požáru roku 1784, kdy se klenba kostela zhroutila, byly trosky kleneb odvezeny do prostoru dnešní budovy muzea. Tam byl nedávno v sklepě odhalen v terénní navážce fragment pozdně gotického klenebního svorníku s náběhy pro 4 klínově vyžlabená žebra.  Svorník je ve tvaru kolčího štítu o průměru 45 cm a nese stopy po původní polychromii. Je na něm patrné, že prošel požárem. Fragmenty žeber provedených jako terakotové tvarovky byly při ohledání sklepů vyjmuty a uloženy v depozitáři muzea.[50] O nálezu podrobněji v kapitole „Urbanovo náměstí“. V roce 1764 vystavěna v kostele krypta a roku 1767 kostel nově vydlážděn.[51] Roku 1768 přebudována původní dřevěná kruchta.[52]

2.6.3. Požár roku 1784 a klasicistní přestavba kostela

12. září roku 1784 vypukl v domku čp.20/III v dnešní Madlonově ulici na Plzeňském předměstí oheň. Kvůli silnému větru živel brzy překročil hradby vlastního města a započal totální destrukci Rokycan. Během jediného dne oheň zničil 170 domů a vymazal původní podobu města. Účinek požáru zvýšil jednak vítr, jednak fakt, že stodoly byly plné obilí a slámy z právě skončených žní. Účinek ohně také znásobily samotné městské domy se svými dřevěnými krovy, střešní krytinou a chaotickou změtí provizorní zástavby ve dvorech. V noci z 12. na 13. září se prolomila střecha kostela, prorazila strop hlavní lodi a zapálila většinou dřevěné vnitřní zařízení. Z chrámu zbyl jen věnec pobořených obvodových zdí. Vyhořelo i děkanství a kaple sv. Anny.[53] Dlouhá existence gotického kostela Panny Marie Sněžné se tak náhle a tragicky přervala.

Oprava hlavního městského kostela byla v eminentním zájmu zainteresovaných institucí (magistrát, podkomořský úřad, církev) a již brzy po požáru začínají kroky k nápravě škody. Rokycanský magistrát 26. října 1784 oznámil podkomořskému úřadu, že kostel Panny Marie Sněžné spolu s kaplí sv. Anny a kostel sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí byly zničeny ohněm. 19. listopadu 1784 doporučil podkomořský úřad městu, aby nepomýšlelo na opravu všech vyhořelých církevních objektů, tj. kaple sv. Anny a kostela sv. Petra a Pavla (stál na místě dnešního domu čp.117/II ve čtvrti Pod Kostelem), a soustředilo se na urychlenou opravu kostela Panny Marie Sněžné. Úřad zároveň sdělil, že opravou pověřil známého architekta Ignáce Palliardiho a posílá jej „na místo činu“ za účelem vypracování stavebních plánů a rozpočtu.[54]  Palliardi, plným jménem Jan Ignác Nepomuk Palliardi, byl členem slavného stavitelského rodu italského původu. Už jeho děd, Jan Petr, i otec, Michal Ignác, byli staviteli. Jejich díla nalezneme na mnoha místech Čech. V Rokycanech se Palliardiové podíleli i na stavbě radnice, kterou v letech 1803-1808 provedl syn Jana Ignáce Nepomuka Palliardiho, Ignác Alois. Nejslavnější z celé rodiny ale byl právě Jan Ignác Nepomuk (narozen 1737 – zemřel 1821). Mezi jeho projekty patří například přestavba Lobkovického paláce na Malé Straně v Praze z roku 1771, pražský Palliardovský dům (1778), úprava teras Fürstenbergské zahrady (po r. 1779), palác Mac Newenův (okolo r. 1770), Strahovská knihovna (1783), přestavba Kolovratského paláce (1788), Schwarzenbergský palác (1787) nebo Sweerts-Šporkovský palác (1790). Slohově se nejslavnější z Palliardů pohyboval na pomezí pozdního baroka a klasicismu. Právě jeho stavba Strahovské knihovny v Praze bývá považována za jednu z prvních manifestací klasicismu u nás.

4. května 1785 oznámil podkomořský úřad rokycanskému magistrátu (tehdejší označení městského úřadu), že od mistra Palliardiho převzal hotové plány na obnovu kostela Panny Marie Sněžné. Církevní obřady se mezitím konaly provizorně v kapli svaté Anny, která byla narychlo a nouzově opravena místním stavebním mistrem Ondřejem Černým. A právě Ondřej Černý požádal 17. února 1786 podkomořský úřad o jmenování stavebním mistrem („Baumeister“) na obnově děkanského kostela, která měla co nejdřív odstartovat. O něco dříve, 9. února toho roku, poslal podobnou žádost i místní tesařský mistr Matěj Holeček. Jejich přání však nebyla vyslyšena. Podkomořský úřad si pro nákladnou investici na opravě rokycanského kostela vybral vlastního, mimorokycanského, políra. Podle I. Ebelové a M. Ebela se ale o zakázku ucházel plzeňský stavitel Antonín Barth a tesařský mistr Holeček. Palliardi ale Bartha odmítl a vybral si Ondřeje Černého a Holečka.[55] Během roku 1785 probíhá příprava stavby a stavebního dříví.[56] V roce 1786 zahájen i převoz stavebního kamene z panství Mirošov.[57] Původní termín zahájení stavby byl naplánován na počátek roku 1787. Kvůli nepříznivému počasí se stavba opozdila. Základní kámen byl položen až 30. května 1787 a předcházela mu finanční insolventnost města, které muselo kvůli kostelu zastavit práce na opravě radnice. Od května 1787 ale práce na rekonstrukci děkanského kostela nabraly rychlé tempo a během roku 1788 byla dokončena.  Celkem bylo za obnovu chrámu utraceno v letech 1784-1789 5404 zlatých 5 krejcarů a 5,5 d.[58] Původní rozpočet byl podstatně překročen. Až po odklizení trosek se totiž zjistilo, že základy a obvodové zdi potřebují vyspravit, protože byly tři roky vystaveny povětrnostním vlivům. Kromě toho stoupla cena vápna.[59]

V roce 1788 byla dodána do nově opraveného kostela chrámová okna (vyrobil zámečník Martin Hrdlička). Onoho roku také kostel vybaven vnitřním zařízením. Dále sem umístěno 36 kostelních lavic.[60] Mobiliář a vybavení kostela bylo většinou získáno z mimorokycanských kostelů, rušených v rámci josefínských reforem. To byl případ chrámu sv. Michala v Praze, na Starém Městě. Odkud, podle dobového popisu přemístěny následující položky: „mramorové oltáře, totiž hlavní neb velký, a jeden postranní, jakož i credenz oltář se vším příslušenstvím, s dlažbou, s mřížkami, štumpnami, crompky, velké umyvadlo v sakristii, se vším železem, s clamramy... aby od mramorů nic otlučeno nebylo... při dovážení velkých kusův z oltářů, jako jsou sloupy z hlavního oltáře, antipendium a jiné...obecní těžký vůz zdarma se zapůjčí.“ Od oltáře existovaly plány vypracované Janem Jedličkou, ty však vlastnila jistá vdova, která je Rokycanským nechtěla vydat.[61] Další zařízení (kazatelna a dvě staré lavice) získány z rušeného dominikánského kláštera v Plzni. Věžní hodiny přivezeny roku 1789 z kostela sv. Václava v Plasích (okres Plzeň-sever).[62]

Kostel ale stále neměl věž. Nad městem se tyčila jen jednoduchá hmota chrámového trojlodí (viz veduta Rokycan od Johanna Venuta). Palliardi s dostavbou věže počítal a 14. ledna roku 1789 zaslal magistrátu plány na novou věž, kterou řešil jako symetrickou, klasicistní stavbu.[63]  Měla mít galerii (ochoz) na všechny čtyři strany, Palliardi zároveň architektonicky řešil průčelí kostela. V roce 1790 sestavil i detailní rozpočet na tuto závěrečnou etapu dostavby kostela. Věž měla stát 1986 zlatých, nová fasáda 692 zlatých.[64] Magistrát ale jeho nabídku odmítl, patrně z důvodů finančních. Uvědomme si, že celé město prožívalo hektické období popožárové obnovy. Desítky měšťanských domů byly pod lešením a jen postupně se do nich vraceli jejich obyvatelé. Radnice úřadovala provizorně v domě čp.131/I, město muselo řešit desítky naléhavých investic do obecního i soukromého majetku zničeného ohněm. Navíc v době vrcholícího osvícenského racionalismu nebyla kostelní věž považována za naprosto nezbytnou stavbu.

Palliardi nakonec na Rokycany nevzpomínal v dobrém. Během stavby kostela sem zavítal jen třikrát, Rokycanští mu neschválili stavbu věže a navíc se s nimi pohádal o peníze. Město mu totiž údajně dlužilo 1500 zlatých a spory o tuto sumu mezi ním a rokycanským magistrátem se táhly až do Palliardiho smrti roku 1821. Navzdory hořké příchuti, kterou Palliardiho angažmá v Rokycanech mělo, je neoddiskutovatelným faktem, že Rokycanům dal jednu z nejznámějších dominant. Navíc dobrých architektonických kvalit. Palliardi totiž ve svém projektu rokycanského kostela dostál pověsti člověka tvořícího na pomezí baroka a klasicismu. Zatímco pro vnější vzhled zvolil spíš klasicismus, uvnitř kostela převládlo pozdní baroko. Palliardi využil torzo vyhořelého kostela a pojal jeho obvodové zdi do nového chrámu. Strop kostela snížil z původních 25 na 18,5 metrů. Budeme-li věřit kresbě F. B. Wernera, snížil také boční lodi, které zakryl samostatnou střechou. Hlavní loď pak nově zaklenul křížovou klenbou, přičemž ale pravděpodobně ponechal klenbu nad presbyteriem.[65] Do boční stěny hlavní lodi uvolněné snížením střechy bočních lodí nově prolomil kulatá okna, zatímco v presbyteriu ponechal původní úzká protáhlá okna. Nad střechu presbyteria posadil malou barokní věžičku (tzv. sanktusová věž).  Boční lodě zaklenul tzv. plackou. Díky spojení gotického půdorysu a zdiva s uměřeným klasicismem vznikl vyrovnaný stavební útvar. Lze si představit, že případné použití košatějšího barokního nebo rokokového tvarosloví by sice vnějškově kostel zatraktivnilo, ale gotickou podstatu stavby by to setřelo.

Vedle kostela vyrostla, přibližně mezi jeho jižní lodí a domem čp.88/I, provizorní dřevěná zvonice, kam byly zavěšeny zvony.[66] Po dokončení opravy kostela proběhla v této oblasti okolí asanace, když bylo v souvislosti s josefínskými hygienickými normami zrušeno pohřbívání na starobylém hřbitově. Který od středověku chrám obklopoval. Hřbitov tu ale ještě stál ve 20. letech 19. století, teprve pak byly náhrobky odstraněny, obvodní zeď a prostor vydlážděn. V téže době zanikla v souvislosti s dostavbou věže kostela i provizorní zvonice. Na severní straně kostela mezitím dosluhovala provizorně opravená kaple svaté Anny. Roku 1788 byla kaple zbořena, spolu s ambitem a možná i s dalšími zbytky středověkého kláštera, a v letech 1788-1794 zde vyrostla patrová budova školy (později zvýšena o druhé patro, dnes Muzeum dr. B. Horáka, viz kapitola „Urbanovo náměstí“).[67] Okolí kostela se tak během několika let zcela proměnilo, stejně jako se díky stavbě nového kostela proměnila silueta Rokycan. V roce 1799 byla zadána Janu Kollerovi oprava střechy kostela. Místo původního šindele, který prodán, měla být pokryta taškami.[68]

2.6.4. Dostavba věže počátkem 19. století

Na počátku 19. století se znovu začíná mluvit o dostavbě věže. V roce 1804 vypracoval na její zbudování rozpočet zednický mistr Ondřej Černý. Mělo jít o objekt na půdorysu 6 sáhů 2 lokte x 1 sáh 4 lokte (12 x 3,16 m). Postavení věže by stálo 5912,5 zlatých.[69] V roce 1806 pak Černý předložil městu dvě varianty architektonického provedení věže a upravený rozpočet, nyní už za 13 395 zlatých 44 krejcarů. Projekt doprovodil následujícím popisem: „Bauplan na přední díl velkého chrámu páně... jaká by v něm příležitost pro hlásnýho, pro zvony, pro schody a pro hodiny byla, poněvadž pak onen od p. Baumistra Ignátzia Paliardi zhotovený plán jen toliko v ansichtu pozůstával, tak bylo za potřebu k tomu vnitřní profil vyobrazit.“[70] Podle I. Ebelové a M. Ebela je proto možné, že v této době, tedy na počátku 19. století, se na plánech dostavby kostela podílel Ignác Palliardi, který tehdy právě projektoval novou rokycanskou radnici. Plány na novou věž ale každopádně nebyly realizovány. Z roku 1812 se ještě dochoval rozpočet a projekt zednického mistra Ondřeje Černého na zvonici v podkroví nad „velkým farním kostelem“.[71]

V roce 1813 se o dostavbu rokycanské kostelní věže začal zajímat další architekt. Stavitel František Höger (též Franz Heger) zaslal Rokycanským svůj projekt a rozpočet. Tehdy ještě bez úspěchu.[72]  Trvalo to dalších deset let, než Höger konečně mohl své plány realizovat. A bylo na čase, už třicet let zůstával rokycanský kostel torzem, uprostřed města se tyčilo jen zastřešené torzo. Takto je zachyceno na kresbě Johanna Venuta z roku 1817. V roce 1821 zasílá Höger městu nové, definitivní plány.[73]  Základní kámen k nové věži byl položen v den jmenin císaře Františka I., 4. října 1821.[74] V roce 1822 si stěžuje vedoucí hospodářského úřadu magistrátu František Schulz na aktivity Aloise Storcha (majitele domu čp.103/I na Malém náměstí), který coby reprezentant města prý nechal použít bez předchozí dohody s hospodářským úřadem kameny připravené pro základy kostelní věže jako nosníky na novou pavlač děkanství. 2. dubna 1822 proto magistrát Storcha pokáral.[75] Hlavní stavební práce na věži proběhly v období duben-říjen 1823.[76] Stavba trvala dva roky a na havelské posvícení v neděli 19. října 1823 byla věž slavnostně dokončena. Stavba se opozdila, protože v přízemku věže se objevily trhliny a musel být nově zaklenut. Původní termín slavnostního dokončení její výstavby, stanovený na 5. srpen 1823, tak nebyl dodržen.[77]  Náklady na věž dosáhly 14 000 zlatých.[78] Věž definitivně dobudována roku 1826 (šlo patrně o drobné dokončovací práce).[79]

Od původní gotické věže, která tu stála do roku 1784, se v mnohém lišila. Byla vyšší a postavila se symetricky do podélné osy hlavní lodě chrámu. Tím sice zastínila původní štít, ale vytvořila dojem monumentality, podpořený ještě reprezentativním empírovým slohem. 66 metrů vysoká rokycanská věž je dodnes druhou nejvyšší kostelní věží v Plzeňském kraji (po 102 metrů vysokém jehlanu plzeňského kostela sv. Bartoloměje).[80] Podle údajů obecní kroniky ale věž měří jen 52 metrů, z toho k římse věže 36 metrů, zbytek je střecha.[81] Autor nové věže, František Höger pojal své dílo, na rozdíl od strohého tvarosloví, které pro dostavbu kostela zvolil na konci 18. století Jan Ignác Palliardi, jako demonstraci empírového slohu, který sice podobně jako josefínský klasicismus pracuje s geometrickými tvary, ale je bohatší v detailu a usiluje o větší monumentalitu. Jednoduchá fasáda věže, využívající antických prvků vyvolává podobně jako baroko pocit vznešenosti a velkoleposti. Nejzdobnější je přízemí věže. Tudy je veden hlavní vchod do chrámu. Stojí tu masivní pískovcový portál s jednoduchým ostěním. V překladu portálu se nachází chronogramový latinský nápis: „In DeI honoreM haeCCetVrIs eXtrVCta.“ V českém překladu: „ Ke cti boží postavena tato věž.“  Podle dobových pramenů byl původně (v roce 1823) na věži umístěn jiný chronogramový nápis, a to „HonorI DeI et MarIae SanctVs et CIVes RokICzanenses erIgI feCerVnt“.[82]  Je možné, že odstraněn během pozdějších oprav (nemusel být umístěn v portálu vchodu, ale někde jinde na fasádě kostela). Další možností je, že nebyl v této podobě realizován a nahrazen, patrně stylisticky ladnějším, výše uvedeným chronogramovým nápisem „In DeI honoreM...“ Nad portálem spočívá na nápadných konzolách římsa a nad ní půlkruhové okno. Portál s oknem jsou uzavřeny mezi dvojici masivních pilastrů z obou stran a velkým trojúhelníkovým štítem, který leží na vlysu s triglyfy.  Přízemí věže dosahuje výškové úrovně stropu bočních lodí.

První patro věže je strukturováno plochami rustiky, uprostřed níž se nachází obloukovitě zakončené okno v obdélné edikule. Zatímco přízemí věže je architektonizováno pouze na čelní, západní straně, první patro už má analogickou výzdobu na třech stranách (kromě strany východní, kde se k ní přimyká chrámová loď). Druhé patro má jako hlavní motiv kulaté okénko a nad ním na všech čtyřech stranách čtvercový kovový ciferník kostelních hodin. Již roku 1789 získal rokycanský kostel nový hodinový stroj, a to z kostela sv. Václava v Plasích (okres Plzeň-sever).[83] Dnešní hodiny ovšem byly na věž osazeny až 6. srpna roku 1874. Jsou dílem soboteckého hodináře Jana Prokeše.[84] Správa hodinového stroje byla po instalaci svěřena místnímu hodináři Václavu Chaunovi (bytem Pražské předměstí čp.80/II).  Z roku 1895 se v rokycanském archivu dochoval nákres ciferníku hodin na fasádě kostelní věže (možná v souvislosti s tehdejší opravou).[85]  V květnu 1931 městská rada rozhodla, že oprava hodin na věži děkanského kostela se zadá malířskému mistrovi Emilu Maškovi za 2000 Kč.[86] 17. července 1968 rozhodla rada MěstNV, že na rok 1969 bude požadovat prostředky na generální opravu hodin děkanského kostela, včetně instalace elektrického natahování a pozlacení ručiček i ciferníku. Šlo o odraz nálad doby Pražského jara, kdy začalo veřejné mínění upozorňovat na zanedbávání památkové péče v Československu.[87] V letech 1981-1982 byly ciferníky dočasně demontovány a opraveny. Roku 1984 hodiny elektrifikovány téhož roku je znovuvysvětil František kardinál Tomášek při návštěvě Rokycan během poutní slavnosti. Třetí patro věže tvoří ochoz, posazený na kamenných krákorcích. Rohové krákorce mají podobu bájných zvířat. Na ochozu kdysi bydlel strážce věže. Věž totiž nepatřila církvi a sloužila světským účelům, jako měření času a hlavně hlídkování proti ohni nebo v případě vojenského vpádu. Stálá hlídka na věži zanikla až roku 1929.[88] Zvoník tu bydlel až do roku 1948. Pak zde sídlila klubovna radioamatérského oddílu Svazarmu.[89]  Věž měla i své samostatné číslo popisné čp.137/I. Číslo popisné čp.137/I se v matrice připomíná poprvé dne 18. listopadu 1775, kdy tu zemřel syn jistého Jakuba Michla.[90] Bylo asi přiděleno již v roce 1771 při zavádění domovních čísel v Rokycanech. V historickém jádru tvoří čísla 1-133 souvislou řadu, další čísla 134-140 náležejí různým stavbám souvisejícím převážně s městským opevněním.

Nad bytem věžného původně věž končila a následovala jehlancovitá střecha. Podle popisu z roku 1827 byla pobitá železným plechem a opatřena hromosvodem.[91] Na jaře roku 1843 byl městu předložen rozpočet na opravu krytiny věže. Dražba proběhla ale až roku 1848.[92] Později se ale technický stav věže zhoršil, plech se na několika místech prolomil a skrz střechu do bytu věžného zatékalo. Roku 1856 byla proto střecha rozebrána a věž zvýšena o několikametrový úsek (cca 1 a půl sáhu) nad ochozem s kruhovými vlysy v omítce a trojúhelníkovým štítkem. Práce provedl stavitel Václav Šmaus. V  omítce třetího patra věže je dodnes tato nástavba patrná vodorovným pásem.[93] Na věž pak byla znovupostavena střecha ve tvaru šestibokého jehlanu krytého mědí. Tvar střechy před rokem 1856 byl identický, jak ukazuje Schönbergerova kresba Rokycan z roku 1830. Dobový pramen z roku 1900 ale udává, že nová střecha věže je „už od počátku svého ujmuta a stále více zužována“, čímž se naznačuje, že přece jen zvoleny poněkud jiné proporce zastřešení zvýšené věže.[94] Na špici věže se pak tyčí kovový dvojitý kříž.

2.6.5. Kostelní zvony

Ke každé kostelní věži patří zvony. Ty rokycanské prošly mnohými peripetiemi. O původních gotických, renesančních a barokních zvonech nemáme podrobné doklady.  K roku 1660 se v katalogu kostela uvádějí čtyři zvony.[95] Všechny zvony zničil požár města roku 1784. Do rokycanského kostela pak převezeny dva zvony ze zrušeného kostela sv. Michala v Praze, které se tak do Rokycan dostaly až druhotně. Pražský zvonař Jiří Kühner je nabídl rokycanskému magistrátu. Nákup a převoz zvonů z Prahy do Rokycan vyšel na 823 zlatých 40 krejcarů. Vážily 31,12 centů a 20 liber.[96]  Díky tomu, že Rokycany získaly zvony z Prahy, šlo o umělecky vysoce hodnotná díla.

Zvon Svatého Michala odlil roku 1612 Martin Hillger (uváděn též jako „Hillinger“). Má průměr 121 cm, výšku 90 cm a váží 1 050 kilogramů. Vyzdoben latinským nápisem: „VERBVM DOMINI MANET IN AETERNUM. ANNO DOMINI M D CXII“[97] (Slovo Páně trvá navěky). Dále na něm značka zvonaře (medvěd v elipsovitém medailonu, po okraji nápis: „MARTIN.HILLGER.ME.FECIT“ Na zvonu se nachází polovypouklý reliéf s obrazem sv. Michala (viz foto cca z r. 1900).[98]

Zvon Svatého Václava byl rovněž odlit roku 1612 v Hillgerově huti. Má průměr 99 cm, výšku 75 cm a latinský nápis: „SIC TRANSIT GLORIA MVNDI ANNO DOMINI MD. CXII.“ (viz přepis pořízený cca r. 1900), tedy česky „Tak pomíjí sláva světa“.[99] Pod nápisem vlys s akantovým motivem. Na zvonu identická zvonařská značka jako u předchozího díla a polovypouklý reliéf sv. Václava.[100]

Další zvon měl český nápis „Jan Dietrich, zvonař na Novém Městě pražském 1752“ (podle I. Ebelové a M. Ebela na tomto zvonu Nejsvětější Trojice nápis: „Tento zvon przelitej gest leta Panie 1752 za Welebneho Pana Diecana Sebastiana Tomandla a panuw Aurziednikuw P. Jana Krafta a P. Jana Wiktorina Korrena.“[101]). Byl roku 1884 přelit a opatřen nápisem: „Pro děkanský kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech Albert Samassa. c. k. dvorní sochař v Lublani.“[102] V roce 1887 uložen na oratoř děkanského kostela ještě menší zvon o váze 31 kg, původně zavěšený v kostele sv. Trojice.[103]

Za první světové války zmizel z děkanského kostela zvon z roku 1884 od zvonařského mistra A. Samassy. Erár jej zrekvíroval pro válečné účely a byl roztaven.[104] Dále zabaveny menší zvony: umíráček z malé věže o váze 39 kg, sanktusový zvon z malé věže o váze 16 kg a také výše uvedený malý zvon z oratoře, umístěný v děkanském kostele od roku 1887.[105] Na malou věž kostela pak po zbytek války dán provizorně menší zvon z radnice, používaný pak jako umíráček. Naopak staré zvony sv. Michala a sv. Václava 1. světovou válku přežily bez úhony.[106] Nové zvony získal rokycanský kostel Panny Marie Sněžné až roku 1926. Vysvěceny 27. června 1926.[107]  Šlo o zvon sv. Josefa o váze 315 kg, umístěný od té doby na hlavní věži a o zvon sv. Anny o váze 35 kg, umístěný na malé věži.[108] Další vlna rekvizic ale přišla za 2. světové války. 11. prosince 1941 na schůzi obecní rady oznámeno, že město požádalo okresní úřad aspoň o ponechání jednoho velkého zvonu na věži děkanského kostela.[109] Opravdu, brzy nato všechny zvony nemilosrdně odvezeny, ponechán jen barokní zvon sv. Václava na hlavní věži.[110] Zvon sv. Michala se ale podařilo po válce objevit v jednom skladišti v Praze na Maninách. Když tehdy děkanský úřad zjistil, že zvon leží v Praze, požádal o asistenci Místní národní výbor. Vedení města pak vyzvalo továrnu na nábojky (dnešní Kovohutě), aby zajistilo odvoz.[111] Do Rokycan se zvon vrátil 28. října 1945, kdy znovu vysvěcen.[112] Třetí zvon, svatá Barbora, se na věž rokycanského kostela dostal až po válce. Získal jej děkan Rýzner ze skladiště v západočeském Stříbře. Po vysvěcení slouží jako umíráček. Je vyzdoben reliéfem Golgoty a latinským nápisem: Barboro, oroduj za nás.“[113] Zvon pochází z roku 1612, znovu vysvěcen roku 1947.[114] Čtvrtý zvon, svatý Josef, byl na věž zavěšen 26. října roku 1969.[115] Podle zápisu z registru pochází z roku 1660.[116] V současnosti tak v děkanském kostele jsou čtyři zvony.

23. března 2006 skončila oprava pohonné jednotky zvonů. Mechanismus totiž v posledních 30 letech trpěl častými poruchami, v poslední fázi se musely jeho vysprávky provádět prakticky po každém zvonění. Zpětné rázy zvonů navíc negativně ovlivňovaly technický stav zdiva kostelní věže. Vyzvánění tak nebývalo pravidelné. Montáž nového pohonného mechanismu stála 285 000 Kč. Jako sponzorský dar je poskytla firma INTERCORA z Plzně. Od té doby opět zvonění na děkanském kostele nabylo pravidelného režimu. V 6 hodin ráno a v 6 hodin večer odbíjí zvon svatého Josefa, v poledne svatý Josef a svatý Václav. V neděli před mší a o náboženských svátcích vyzvánění svatý Josef, Václav i Michal. Zvon svaté Barbory slouží jako umíráček.[117]

2.6.6. Architektonicko-umělecký popis kostela

Vlastní kostel Panny Marie Sněžné se kromě věže skládá ze tří lodí, z nichž prostřední, hlavní je protažena do presbyteria, dále ze sakristie, přístavku na jižní straně, malých předsíní u bočních lodí a z kruhovité věžovité přístavby na severozápadním rohu se schodištěm na věž (foto z r. 2003).

Hlavní loď měří včetně presbyteria na délku 39 metrů a je 7,5 metru široká. Strop leží 18,5 metrů nad podlahou. Boční lodě jsou 4,5 m široké.[118] Loď je osvětlena kulatými okny proraženými Palliardim nad střechou bočních lodí. Na vnitřní straně zdobí okna pozdně barokní štukatury s motivy andělů. Boční lodě odděluje od hlavní lodě řada tří masivních sloupů na obou stranách. Jedná se možná o původní gotické zdivo, které je pouze překryto novou omítkou z konce 18. století. Ze sloupů vystupují pilastry s umělecky cennými iónskými hlavicemi. Nad nimi se okolo celé hlavní lodi táhne zalamovaná profilovaná římsa. Tyto prvky tvoří odkaz pozdně barokní Palliardiho přestavby kostela z let 1787-1789. Na hlavní loď navazuje presbyterium s podobnou slohovou výzdobou. V presbyteriu se přitom nachází ve spodních partiích archaické zesílené zdivo. Podle J. Anderleho a T. Karla to může být zbytek nejstarší stavební fáze kostela, ještě z doby před přestavbou v 14. století.[119]  Do kostela dále proniká světlo skrz obdélná okna v bočních lodích zakončená obloukem. Roku 1884 sem byla vsazena velká barevná skla (+ 5 lunetových oken nad oltářem) od firmy Neuhauser dr. Jelle a comp. z Innsbrucku. Přišla na 3500 zlatých.[120]  Podle jiného pramene na 4079 zlatých 74 krejcarů.[121] K severní lodi se připojuje sakristie, nejspíš na gotickém půdorysu na severozápadním rohu kostela je ještě věžovitý přístavek s točitým schodištěm, kudy se chodí na věž. K jižní věži přiléhá přístavek se schodištěm na kruchtu.

Do kostela se z podvěžní předsíně vchází skrz starobylý gotický portál s lomeným obloukem, nápadně profilovaný čtyřmi žlábky s motivem takzvaného hruškovce (viz nákres cca z r. 1900). Analogické gotické portály najdeme například v jihočeských Prachaticích nebo ve Slaném.[122] Pochází z původní stavební fáze kostela z 2. poloviny 14. století a možná právě v něm dříve byl umístěn výše popisovaný figurální reliéf. Původně totiž asi právě tento portál lícoval se vstupním štítem kostela a teprve po stavbě nové věže v letech 1821-1823 se portál ocitl uvnitř stavby. Podle J. Anderleho a T. Karla byl ale portál přesunut do podvěží až druhotně.[123] Je ale možné, že vše bylo jinak a tento portál byl už před rokem 1784 skryt v předsíni chrámového vchodu. Nasvědčuje tomu fakt, že při stavbě nové věže se v jejím přízemku objevily praskliny ve starém zdivu.[124]

Na kostelní kruchtě stojí starobylé varhany. Poprvé se tu zmiňují už roku 1639, kdy byly poškozeny pleněním švédských vojáků. Roku 1651 je nákladem 225 zlatých opravil Šebestián Schmidt. Roku 1784 ale varhany shořely při požáru kostela. Dnešní varhany získali Rokycanští, stejně jako zvony, ze zrušeného kostela sv. Michala na Starém Městě v Praze. Je to velmi cenná barokní práce z roku 1723 od Leopolda Siegela. Při opravě varhan se uvnitř stroje našel nápis: „Leopold Siegel, Orgimacher in der königl. Stadt Prag Ao 1723, 16. maji.“ Později bylo ještě připsáno: „Mortuus 1730 die Aprilis.“ A ještě později: „Antonius Siegel, Orgel- und Instrument-macher der königl. Kleinstadt Prag hat mich repariert ao. 1750 in Augusti, lieblicher Sohn des in Gott verschiedenen Leopold Siegel unter V.P.Lambert Prior, Regenschori Pringman.“[125] Varhany jsou pokryty bohatým barokně zlaceným dekorem. Nad jejich prostřední částí se zdvíhá polychromovaná postava sv. Michala, k níž se ze stran druží sochy dvou andělů. Roku 1833 varhany opravil a pozlatil Josef Gartner z Prahy. 23. října 1897 obecní zastupitelstvo rozhodlo, že pro rokycanský kostel se opatří nákladem 2150 zlatých varhany od firmy Rejna a Černý.[126] Roku 1898 pak skutečně pražská firma Rejna-Černý vyrobila nákladem 2460 zlatých (podle I. Ebelové a M. Ebela 2277 zlatých[127]) nový stroj (korpus), přičemž ale ponechala původní barokní skříň varhan.[128]

Jako protipól varhan se v závěru presbyteria tyčí masivní barokní oltář (viz foto cca z r. 1900). Původní gotický křídlový oltář s obrazy malovanými na dřevě byl někdy v 17. století rozebrán a 12 jeho obrazů vsazeno do nového barokního oltáře. Roku 1717 prošel oltář další změnou. Z původní výzdoby oltáře byly zachovány jen barokní řezby (rám s rostlinným motivem zakončený vázou s plamenem) a dvě sochy po stranách oltáře, vlevo sv. Václav, vpravo sv. Vojtěch. Do uprázdněného rámu vsazen nový obraz Panny Marie Sněžné od pražského sochaře Jana Hiebla. Ten jej namaloval na objednávku rokycanského děkana Daniela Jiří Riedla za honorář cca 300 zlatých.[129] Staré obrazy byly vyjmuty a uloženy do kaple sv. Anny.  Čtyři z těchto gotických obrazů se dochovaly dodnes.[130]

Obraz „Snímání z kříže“, umístěný původně v presbyteriu rokycanského kostela (viz foto cca z r. 1900), je pozdně gotickým tabulovým obrazem o rozměrech 96 x 116 centimetrů, z doby okolo roku 1500.  Pochází možná z původního oltáře z doby před rokem 1717 a byl asi zachráněn při požáru roku 1784. Zobrazuje Kristovo tělo na kříži a okolo stojící Pannu Marii, sv. Jana a sv. Nikodéma.[131] Ve 20. letech 20. století obraz prošel rekonstrukcí. V červnu 1929 vzata městskou radou na vědomí zpráva o intervenci u Společnosti přátel umění v otázce obrazu Snětí z kříže.[132] Ještě během června 1929 pak radou vzato na vědomí, že opravený památný gotický obraz Snětí z kříže z děkanského kostela je vystaven v obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze. Odměna 3100 Kč za jeho opravu se měla vyplatit po jeho vrácení.[133] Rekonstrukci obrazu provedl akademický malíř A. Bělohoubek. V září 1929 rozhodla městská rada, že se mu vyplatí 1500 Kč za rekonstrukci obrazu. Zbytek honoráře ve výši 1600 Kč se měl vyplatit, až bude městu doručena státní subvence.[134] Koncem 20. století obraz zapůjčen do Diecézního muzea církevního umění v Plzni.[135]

Další obrazem je „Osecká deska“, zobrazující „Nesení kříže“, na rubu je motiv Klanění Tří králů. Jejím autorem je pravděpodobně sám Mistr litoměřického oltáře.[136] Z Rokycan se obraz dostal do kostela v Oseku u Rokycan a odtud roku 1907 do Národního muzea v Praze. V prosinci 1977 – dubnu 1978 jej muzeum zařadilo do výstavy Mistr litoměřického oltáře, kterou v jiřském klášteře na Pražském hradě pořádala Národní galerie.[137] Obraz „Poslední večeře“ se dostal do soukromých rukou, ale roku 1905 jej Antonín Kellner, továrník z Mirošova, věnoval do sbírek muzea v Rokycanech.[138] Obraz „Navštívení Panny Marie“ se neznámými cestami dostal do obrazárny kláštera na Strahově a odtud do Národní galerie v Praze.[139] Podle některých názorů i on pochází z původního oltáře rokycanského kostela.[140] Kromě toho uvádí náčrtek v Pamětní knize děkanství tyto další obrazy, dnes už ztracené: sv. Zikmund, sv. Vít, Nanebevzetí Panny Marie, Zvěstování Panny Marie, Cesta Marie do chrámu, sv. Markéta, sv. Trojice a sv. Kateřina.[141] Obrazy ze starého rokycanského oltáře vznikly okolo roku 1500 a šlo o cenný pozdně gotický soubor. Na obrazu zvaném „Osecká deska“ se autorsky podílel takzvaný Mistr litoměřického oltáře, tedy jeden z největších českých umělců své doby.[142]

Celkem přišla rekonstrukce oltáře roku 1717 na 1200 zlatých. Jeho hrubý náčrt se uchoval v Pamětní knize rokycanského děkanství. Podle A. Podlahy ale není příliš přesný.[143] Ani tento oltář se ale nedochoval, shořel v noci z 12. na 13. září 1784.[144] Stejně jako v případě varhan a zvonů, i s oltářem „vypomohl“ Rokycanským po požáru města zrušený kostel sv. Michala v Praze. Víc než patnáct metrů vysoký oltář byl rozebrán a na koňských povozech dopraven do Rokycan. Transport obstaral kameník Jan Liftner z Tetína.[145] Interiér jinak povětšinou klasicistního kostela Panny Marie Sněžné v Rokycanech tak díky importovanému oltáři získal silnější barokní atmosféru. Oltář vytvořil pro staroměstský kostel sv. Michala roku 1750 za asi 24 000 zlatých kameník Josef Lauermann, a to na objednávku hraběte Františka Karla Rudolfa Sweertse. Projekt oltáře zhotovil architekt F. J. Pree, podle Pamětní knihy rokycanského děkanství Karel Prée.[146]  Lauermann použil, pro polovinu 18. století příznačně, různě barevné druhy mramoru a plastickou barokní výzdobu. Oltář prý původně zdobil obraz Archanděla Gabriela od proslulého malíře Petra Brandla. Ten se ale ztratil. Rokycanští prý požadovali do oltáře raději jiný obraz, který by rezonoval se zasvěcením rokycanského děkanského kostela. Dnes je proto v středovém rámu umístěn nepříliš cenný klasicistní obraz Panny Marie Sněžné od Josefa Kramolína z roku 1789. Jeho pořízení přišlo na 70 zlatých.[147] Oltář je 18 metrů vysoký a 7,5 metrů široký.[148] Po stranách od obrazu stojí masivní tordované (točité) sloupy. Ty končí profilovanou římsou, na níž spočívá segmentový fronton. Od sloupů dále k stranám oltáře stojí ještě dvojice pilastrů s kompozitními hlavicemi, vnitřní pilastry jsou kanelované. Úplně na okraji oltáře jsou ještě další dva jónské sloupy. Nad sloupy kladí a římsa, mezi nimi vlys se zlacenými rosetami. Nahoře vybíhá z oltáře vysoký nástavec, po stranách s volutami zakomponovanými do kruhových oken presbytáře (proražených speciálně „na míru“ kvůli zvýšení účinku oltáře[149]). Uprostřed nástavce socha archanděla Michaela a množství sošek andílků. Sochařskou výzdobu oltáře provedl plzeňský rodák Ignác František Platzer (6. července 1717 – 27. září 1787). Tento pražský sochař se zapsal do tváře českých měst například výzdobou chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, zámeckého parku v Dobříši nebo sochami gigantů v bráně Pražského hradu. Slohově se Platzer pohybuje v intencích pozdního baroka. Pro oltář vytvořil ústřední sochu Boha-Otce a dále menší skulptury andělů, dynamicky rozvěšených po ploše oltáře.

Z pražského kostela sv. Michala Rokycany získaly ještě jeden oltář, menší barokní práci od Jana Jakuba Quirina Jahna (1739–1802), která stojí v jižní lodi (viz foto cca z r. 1900). Umělecký hodnotné dílo je vyzdobeno obrazem Tří Králů od Františka Xavera Balka (1724–1767)[150], uváděn též jako Palko, Palcko, a dále sochami sv. Barbory a sv. Kateřiny, od Ignáce Františka Platzera. Obraz je nahoře zakončen půlkruhem, po stranách se nachází po jednom kanelovaném sloupu a kanelovaném pilastru, obojí zakončeno korintskými hlavicemi. Nad nimi profilovaná římsa a nad ní ještě barokní štítový nástavec, po stranách s volutami a soškami andílků. Uprostřed něj ještě další obraz.[151] U oltáře mramorová křtitelnice s cínovým víkem.[152] V severní lodi stojí nepříliš hodnotný oltář zasvěcený sv. Petru a Pavlovi, který je napodobeninou oltáře Narození Páně. Ten stál rovněž ve zrušeném pražském kostele sv. Michala a měl být také odvezen do Rokycan. Vinou otálení a úředních průtahů ale nakonec skončil v Líbeznicích (okres Praha-východ).[153] Roku 1845 si proto rokycanská farnost nechala vyrobit jeho kopii od neznámého autora. Oltář zdobí sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Ivana a obraz sv. Petra a Pavla. V nedávné době sem byly instalovány ještě dvě barokní sošky sv. Vojtěcha a sv. Václava z 2. třetiny 18. století. Jejich původ je neznámý.[154] V severní lodi kromě toho ještě menší oltář s obrazem sv. Antonína Paduánského, darovaný roku 1977 Janem Mikoláškem, lidovým léčitelem z Rokycan.[155] V jižní lodi oltář Božího srdce Páně a oltář Panny Marie Lurdské novějšího původu.[156]

Z pražského kostela sv. Michala zamířila do Rokycan i rokoková kazatelna. Tu pokrývají sošky andělů a znaky evangelistů. Podle I. Ebelové a M. Ebela ale kazatelna (a dvě staré lavice) získány z rušeného dominikánského kláštera v Plzni.[157] Mezi kazatelnou a hlavním oltářem situovány dvě barokní patronátní lavice z 18. století, určené pro členy městské rady.[158] Antonín Podlaha ale k roku 1900 uvádí, že jen jedna z nich byla starší, zdobně provedená.[159] Na oratoři umístěno i kovové rameno s lampou. Jde o kovanou rokokovou práci s věčným světlem. Roku 1877 ji daroval císařský rada, rokycanský rodák Jan Nekola, kostelu na Vršíčku (viz samostatná kapitola). Později přemístěna sem, do děkanského kostela.[160] Podlaha uvádí k roku 1900 na oratoři i obraz na plátně Kristus se zjevuje sv. Ignáci z Loyoly, původně umístěný v kostele nejsv. Trojice. Provedený „Raabovou manýrou“. Dále zde ještě připomínán barokní obrázek na plechu 30 cm široký a 39 cm vysoký s motivem Panny Marie a dominikánského mnicha. Na zadní straně rámu napsáno: „Dieses Bild opferte im Jahre Christy 1792 Herr Ignatius Rössler, ein Rokitzaner Bürgerssohn, wohnhaft in S. Petrsburg in Russland, der Rokitzaner Kirche.“[161]  Naproti kazatelně na opačné straně hlavní lodi je na rohu presbyteria umístěn vysoký dřevěný kříž s barokním reliéfem Panny Marie se svatým Dominikem (viz foto cca z r. 1900).[162]

V interiéru kostela najdeme ale i artefakty staršího původu.  V presbyteriu to je pozdně gotický tabulový obraz „Snímání z kříže“ (viz výše).  Pozdně renesanční umění reprezentoval dřevěný epitaf rodiny Letňanských z roku 1638 o rozměrech 2 x 1,4 metru coby připomínka bohatého rokycanského rodu. Uprostřed epitafu se nachází obraz, po stranách dva ozdobné sloupky. Nahoře stojí v archaické češtině: „Umrzel za hrzichi nasse a vstal pro osprawedlnienj nasse.“ Druhý, menší obraz zpodobňuje rodinu Letňanských a pod ním v kartuši stojí další nápis: „Letha Panie Vrozeny Pan Jan Letniansky z Wysserowitz Miesstienin a spolu Raddni Mesta Rokycan s Lidmillau Manželkau swau Na pamatku gich a swych milych ditek, zde w tomto Chramie Paně odpociwajicych, tuto Tabuli postaviti dal, w naději prži werzegně Saudu Blahoslaweneo s nimi Shledanj.“ Problémem ovšem je, že o existenci tohoto epitafu v děkanském chrámu Panny Marie Sněžné referuje pouze V. Černá ve své publikaci z roku 1946.[163] Všichni ostatní jej lokalizují do kostela sv. Trojice (například publikace z roku 1971[164]). To ale nic nemění na faktu, že epitaf je jedinečným dokladem svébytného žánru lokální sakrální výzdoby. Dalším příkladem umění na pomezí gotiky a renesance byla skupina plastik z rokycanského kostela v životní velikosti z 2. poloviny 16. století zvaných Kalvárie, které přečkaly dodnes, ale jsou v současnosti dlouhodobě instalovány v ambitech františkánského kláštera v Plzni, který slouží jako galerie Západočeského muzea.

Pod kruchtou jsou na stěnách bočních lodí kostela zavěšeny obrazy, a to v levé lodi sv. Prokopa od malíře Františka Čermáka (Rokycanský deník uvádí jako autora F. Černého) z roku 1863, darovaný klabavskými horníky, a v pravé lodi obraz sv. Vojtěcha od Jana Herzoga z roku 1873. Původně byly tyto obrazy součástí výzdoby kostela na Vršíčku, do děkanského kostela přestěhovány roku 1972.[165] Z Vršíčku se do děkanského kostela přesunul i obraz Tří králů. Pochází z doby okolo roku 1700 a byl prvotně vytvořen pro nějaký klášter Trinitářů.[166] O kostelu na Vršíčku více v samostatné kapitole) V předsíni pod kruchtou stojí dvě novější sošky sv. Josefa a sv. Terezičky.[167] Zde také bývala ještě po roce 1945 nádoba na svěcenou vodu, zřízená ze staré pískovcové křtitelnice označené letopočtem 1721 a iniciálami KT.[168] Dle údajů Karla Hofmana z roku 1995 byla umístěna v kostele nejsv. Trojice na Plzeňském předměstí.[169] V pravé boční lodi je na stěně umístěn obraz Panny Marie Karlovské, který roku 1863 vytvořil Josef Heblich. V této lodi se ještě nacházejí obrazy Krista s kalichem, dříve vystavovaný při církevních slavnostech (slavnost Božího těla) na rokycanském náměstí. V levé lodi je obraz Svaté Anny.[170]

Nejcennější artefakty, které kostel ukrývá, zůstávaly ale veřejnosti skryty. Jde o chrámový poklad, uložený tradičně v tichu sakristie, do níž se vchází z presbytáře skrz menší, patrně palliardovský portálek z konce 18. století s detailní profilací ostění a reliéfem městského erbu. Skrz sakristii se chodí po schodišti na kazatelnu a v patře je v ní klenutá komora s tímto chrámovým pokladem. Podle registru z roku 1660 byly v sakristii uloženy následující předměty: 3 kalichy, 2 monstrance, 2 starší poškozené monstrance, 1 ciborium (nádoba na malé hostie), 17 kasulí, 5 starších poškozených kasulí, 2 dalmatiky (ozdobná roucha pro jáhna), 1 pluviál (ozdobný plášť pro kněze) a další drobnější věci.[171] V klenuté komoře za sakristií pak umístěny písemné památky, některé velmi staré, snad ještě pocházející z okruhu rokycanského augustiniánského kláštera. Roku 1779 tyto rukopisy a staré tisky prozkoumal Josef Dobrovský. Osobně jich prohlédl 15. V katalogu, který mu pomáhal sestavit místní duchovní Lehner, pak uvádí 44 zde uložených rukopisů a 15 starých tisků.[172] Od té doby prošla tato sbírka liturgických předmětů mnoha proměnami. Novější stav, z doby okolo roku 1900, zachytil ve své knize A. Podlaha.[173] Kostelní poklad tehdy sestával z několika skupin sakrálních předmětů, majících většinou přímou vazbu na katolickou liturgii. První skupinou jsou nejrůznější kovové monstrance, tedy ozdobné schránky na hostie.

Nejcennější je gotická monstrance ze 14. století, vyrobená z pozlaceného bronzu, 57 cm vysoká (viz foto cca z r. 1900). Stojí na šestiúhelníkové noze, nodus proložen rotulemi. Střední část s vlastní schránkou na hostie skleněná, po stranách kovové ozdoby, stylizované lilie, fiály a nahoře gotická kaplička završená křížkem.[174] Roku 1872 byla monstrance novogoticky opravena dle návrhu Bedřicha Waschmanna. Ten se mimo jiné podílel i na novogotické adaptaci rokycanského kostela sv. Trojice, což naznačuje, že monstrance prošla nikoliv pouhou opravou ale spíše puristickým romantickým zásahem. Druhá monstrance je barokní, 76 cm vysoká původem z chotěšovského kláštera premonstrátek (viz foto cca z r. 1900). Jde o stříbrnou, silně pozlacenou práci, posázenou drahokamy a perlami. Na noze vytepána podobizna sv. Václava mezi dvěma anděly držícími Vrtbovský znak, v pozadí sv. Kryštof. K monstranci patří i ozdobné pouzdro potažené hnědou kůží s vytlačenými zlatými ornamenty (viz foto cca z r. 1900).[175]

Další skupinu položek kostelního pokladu tvoří kovové kalichy na mešní víno. V. Černá uvádí k roku 1946 zejména stříbrný barokní kalich, věnovaný Františkem Dvořákem, „Schatzmistrem“ polského krále, a jeho manželkou Mariannou, který pochází z roku 1711 (viz foto cca z r. 1900).[176] Tento artefakt připomíná i A. Podlaha. Kalich byl prý 26 cm vysoký, stříbrný ale částečně pozlacený. Na kupě motivy andílčích hlav, květinové girlandy a páskový ornament. Na nodu andílčí hlavy, na noze opět motiv andělů, dále mušlový a květinový dekor. Ve třech vypouklých medailonech tu vyryto. Na prvním:  „Pan Frantissek Dvorzak krale Polskiho tagny Ssakmistr“, na druhém: „Pani Mariana Manzelka geho“ a na třetím medailonu spodobněn  pelikán krmící mláďata, značka novoměstská, letopočet 1711 a iniciály RR.[177] Kromě toho zde má být ještě jeden stříbrný kalich, rovněž barokního původu (viz foto cca z r. 1900).[178] Byl 26,5 cm vysoký, opět stříbrný a zlacený. Na kupě tepané busty sv. Víta, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Na noze kartuše s dalšími tepanými obrázky: Zmrtvýchvstání, Kristus na hoře Olivetské, Poslední večeře Páně. Kalich má staroměstskou značku a iniciály AS.[179]

Cenný prvek pokladu představují i historické textilie, mezi nimiž vyniká gotická kasule (liturgické roucho) s vyšívanými dorsálními kříži (tj. kříži, které kněz nosil na svých zádech) z předhusitské doby (viz foto cca z r. 1900). Dorzální a pektorální kříž je sešit z několika fragmentů. Nejvýznamnější její částí je obraz Zvěstování Panny Marie (viz foto cca z r. 1900), na křížení pak obraz Madony s Ježíškem v mandorle (typ svatozáře s ostrými cípy). Kasule je jedním z mála hmotných pozůstatků éry rozmachu augustiniánského kláštera při rokycanském kostele v 2. polovině 14. století.[180] Ostatní kasule jsou z 15. století. Druhá má na dorsálním kříži obraz Zmrtvýchvstání Spasitele a Bolestné Matky Boží (viz foto cca z r. 1900).[181] Je vyrobena z temně fialového sametu s vetkaným zlatým vzorkem. Figurální výšivky zde provedeny tzv. kolínským stehem. Na pektorální straně pak byla torza výšivek, z nichž se zachovala jen dolní část s motivem postav pod křížem (horní část byla odstřižena a už k roku 1900 uváděna jako nedochovaná). Pod tím se nalézal sv. Vavřinec a sv. Štěpán. V dolní části postava kardinála v klobouku, který držel štítek s nečitelným nápisem (viz foto cca z r. 1900).[182] Další kasule nese na zádech motiv Ukřižování, na poprsí sv. Rufa a sv. Liboria (viz foto cca z r. 1900). Je vytvořena z olivového sametu s jemně srstnatým povrchem, do nějž je vtlačen žlutý vzorek s granátovým jablkem. V dolní části kasule podobizna sv. Kryštofa.[183] Čtvrtá kasule je ozdobena postavami světic. Konkrétně jde o postavu sv. Kateřiny, nad ní se vznáší poprsí Panny Marie s Ježíškem. V dolní části postava sv. Apolonie a neúplná postava sv. Voršily. Na příčném břevně poloviční postavy sv. Barbory a sv. Markéty (viz foto cca z r. 1900).[184] Všechny tyto textilie existovaly ještě roku 1946, přičemž roku 1937 byly vystaveny v Umělecko-průmyslovém muzeu v Praze.[185] V současnosti je do svých sbírek zařadila Národní galerie v Praze.

Za 2. světové války byla v sakristii část kostelního pokladu (monstrance a ornáty) zazděna. Měl tak být ukryt před německými okupanty. O tajné skrýši věděl tehdejší starosta Rudolf Hejrovský.[186] U vchodu do sakristie stojí menší kredenční oltářík s obrazem Panny Marie, pocházející rovněž z dílny sochaře Platzera (původně umístěn v pražském kostele sv. Michala). Stejný původ má i barokní balustrádové zábradlí oddělující presbytář od hlavní lodi. Na stěnách presbyteria umístěny ozdobné vázy a konzoly ze zlaceného dřeva. Na jedné z nich obraz Obětování Izáka. I ona vzešla z Platzerovy dílny, jak dokládá dochovaný nákres obrazu autorizovaný Platzerem.[187]

V chrámových dveřích se nacházely starobylé renesanční zámky, tepané plechové práce s bohatým rozvilinovým ornamentem. V roce 1900 již nebyly na svém místě, děkan je zapůjčil plzeňskému muzeu. V roce 1895 byly vystaveny na Národopisné výstavě v Praze. Šlo o zámek z hlavních dveří kostela (viz foto cca z r. 1900) a o další, z dveří do boční lodi (viz foto cca z r. 1900).[188] Dle stavu z roku 2016 jsou originály těchto dvou zámků uloženy v rokycanském muzeu B. Horáka a jejich kopie ve sbírkách plzeňského Západočeského muzea. Zámek z hlavních dveří kostela je cenným typem se speciálním natahovacím mechanismem a dvěma klikami, podélnou a pákovou, která umožňovala posouvání dveřních křídel.  Mechanismus tohoto zámku je kryt dvěma pouzdry, přičemž táhla podélné kliky jsou překryta obdélným kovovým pouzdrem s prořezávanou deskou, mající tvar ženy s křídly. Bočnice tohoto pouzdra člení bohatý renesanční ornament s volutami, zakončený úponky s rýhováním. Mechanismus pákové kliky zakrývá dvoulaločné pouzdro, zakončené drapériovým obloukem. Plochu zámku člení proplétaný akantový a úponkový ornament. Kopie zámku vznikla počátkem 20. století v plzeňských muzejních dílnách. Jejími autory jsou zámečnický mistr Alois Šimic a jeho pomocník Václav Horníček. Kopie se místy výrazněji odlišuje od originálu. Při demontáži roku 2016 bylo zjištěno, že datum vzniku kopie, udávané v inventáři, tedy roky 1908-1909, je chybný, protože reverzová strana spodní desky zámku nesla datum 5. září 1906. V archivech se dochovala korespondence, která ukazuje, že rokycanská farnost počátkem 20. století zámek zapůjčila do Plzně za účelem zhotovení kopie. Roku 1904 požádal patronátní úřad v Rokycanech ředitele plzeňského muzea Josefa Škorpila o navrácení obou zámků.  14. listopadu 1905 souhlasil děkanský úřad v Rokycanech s odkladem vrácení obou zámků na únor 1906. Zároveň ale již 20. října 1904 plzeňské muzeum požádalo plzeňskou firmu Jaroš & Michálek o vrácení artefaktů do následujícího dne, protože řemeslné práce se měly provádět přímo v muzeu.[189]

Zámek z dveří levé boční chrámové lodi má čtyřzápadkový mechanismus v obdélném pouzdře, s dvěma bočními oblouky a je zakončen drapériovým obloukem. Horní část pouzdra kryje prořezávaná mřížka z mosazi s podkladem z plechu. Mřížku zdobí četné ornamenty. Podkladovou desku i pouzdro doplňuje akantový motiv. Zámek nemá kliku. Jde o takzvaný německý systém, který se otevíral jen klíčem. Klíč má prořezávaný ozub a na konci má šikmé zkosení. Kopii toho zámku zhotovil učitel odborného výcviku Josef Zajíc z Odborné školy pro umělecké zámečnictví v Hradci Králové někdy mezi roky 1909-1911. Dopis, týkající se zadání této práce, je datován do listopadu 1909. Jde o řemeslně zručně provedenou kopii, velice věrnou originálu. Při ohledání roku 2016 byly demontovány nejen obě kopie ale i originály. Byly zjištěny dosud neznámé opravy. Například podélná klika originálu zámku z hlavních dveří kostela nesla stopy kovářských oprav. Překryvnou destičku této kliky posiloval nově přidaný kovový plátek, spojený s prutem se čtyřhranným průřezem, na opačném konci nakovaný k původní klice.[190] 

Interiér rokycanského děkanského kostela dále dotváří bezpočet menších sakrálních předmětů, křtitelnic, svatých obrázků, lavic apod. Pod podlahou kostela se nachází starobylá krypta, zakrytá těžkou deskou. Původně kryptu krylo několik desek, kamenných i železných. Možná na nich byly epitafy zde pohřbených hodnostářů. Původně se dokonce pohřbívalo v kostele na více místech. Roku 1677 při opravě oltáře nalezeny pod ním lidské ostatky.  Roku 1768 byla při opravě podlahy kostela přes vchod do krypty položena jediná železná litá deska, zatímco původní desky použity jednak na dlažbu jednak vyhozeny do starého železa.  Pak se tu už ale pohřbívalo jen krátkou dobu. Roku 1784 Josef II. pohřby v kostelech zakázal.[191] K poslední úpravě krypty došlo roku 1863.[192] V dubnu 1931 na podnět F. Folty slíbil předseda obecní správní komise zařídit, aby byla prohlédnuta sklepení pod děkanským kostelem.[193] Naposledy byla otevřena v 50. letech 20. století.[194] Krypta je prázdná. Pohřebiště starobylého původu možná existují i na jiných místech interiéru kostela. Pohřebiště ovšem existuje i okolo kostela, pod dlažbou dnešního Masarykova a Urbanova náměstí.  Například v roce 1931 při opravě děkanského kostela tu byly nalezeny lidské ostatky. Celá věc pak vyvrcholila ovšem trapným incidentem. V srpnu 1931 rozhodla městská rada na podnět R. Šlesingera vyšetřit, kdo dal příkaz dát lidské kosti vykopané při opravě děkanského kostela do hrobky rodiny Ringelovy na hřbitově u Nejsvětější Trojice.[195] V říjnu 1931 pak rada rozhodla, že s rodinou Ringelovou se bude jednat za účasti děkana o smírném urovnání záležitosti uložení kostí vykopaných v děkanském kostelu do této rodinné hrobky.[196] V srpnu 1933 město konstatuje, že příhoda z roku 1931, kdy uloženy kosti vykopané ze sklepů děkanského kostela do hrobky rodiny Ringelovy, se vyřeší odpisem 500 Kč z účtu za pohřeb Heleny Ringelové (dříve už odepsána takto částka 2000 Kč).[197]

Na závěr si povšimněme dvou architektonických detailů exteriéru kostela Panny Marie Sněžné, které upomínají na jeho starobylý původ. Do severní boční lodě vede malý vchod s předsíňkou opatřenou pozdně gotickým portálem datovaným do roku 1506. Tvar a profilace portálu jej zařazují do vlny pozdně gotické kamenosochařské produkce, která již byla ovlivněna nastupující renesancí. V překladu portálu stojí český nápis, těžko čitelný: „Buh otecz  syn duch ss trogice ... wchazegicy (?) y wychazegicych S... giz Zikmund veregi zaklad dat udielat na svug naklad.“[198] Z nápisu se tak dozvídáme, že donátorem stavby portálu byl jistý Zikmund.  Nápis má chronogramový charakter, a proto bývá portál datován do roku 1506.[199] Vzhledem k částečné nečitelnosti ale může být datování nepřesné. Uprostřed je nápis rozdělen kruhovým erbem s českým lvem. Z 16. století pochází i další stavební prvek, ukrytý v tichu na vnější jižní straně presbyteria. Do kamenného opěráku kostela tu kdosi vytesal letopočet 1543. Jedná se o výmluvný doklad druhotných oprav, kterými chrám procházel během celé své existence. Onoho roku asi renesanční Rokycany provedly nějakou rekonstrukci kostela, při níž se v opěrném pilíři ocitl tento letopočet.

2.6.7. Další stavební vývoj kostela do roku 1918

Kostel prošel v posledních dvou staletích mnoha parciálními opravami. Roku 1863 proběhla oprava, při níž pražští malíři Karel Veps a Tomáš Hofmann vymalovali nákladem 1500 zlatých interiér kostela, dále předlážděna podlaha (místo kamenných kvádrů položeny kamenné plotny z Hošťky – dnes okr. Tachov) nákladem 879 zlatých 45 krejcarů, nákladem 55 zlatých 76 krejcarů instalovány plechové žlaby (okapy), nákladem 345 zlatých 80 krejcarů obnoveny a pozlaceny některé obrazy. Celkem vyšla tato oprava na 2855 zlatých 76 krejcarů.[200] Podle I. Ebelové a M. Ebela ale náklady dosáhly 4289 zlatých 34 krejcarů.[201] Z této opravy pochází i obraz Panny Marie Karlovské v pravé boční lodi, který roku 1863 vytvořil Josef Heblich.[202] Antonín Podlaha uvádí další opravu, která měla proběhnout v roce 1884.[203] Podrobnosti o ní nezmiňuje. Oprava v  roce 1896 spočívala ve výměně prken v konstrukci u zvonů v hlavní věži, opravě sanktusové věžičky (nová krytina), nových okapech a nové střeše kruhové věžičky nad točitým schodištěm. Byla kolaudována 17. září 1896.[204] Právě k této opravě se možná vztahuje vzpomínka A. Podkotelského, že jistý Hanes „pobil věž chrámu mědí.“[205] V roce 1894 a 1896 obec půjčila na opravu kostela děkanskému úřadu peníze. 13. listopadu 1912 pak zvýšilo zastupitelstvo úrok pro všechny obecní půjčky. V roce 1916 ale požádala děkanský úřad o jejich snížení, což zastupitelstvo schválilo.[206] Další oprava proběhla roku 1908. 24. června 1908 se usneslo městské zastupitelstvo zadat práce na nové opravě kostela. Stavba lešení za 2460 K zadána B. Ryšavému. Kamenické práce a opravy tří mramorových oltářů za 5000 K zadány Jaroslavu Lebruškovi.[207] Tato oprava se nesla částečně v neobarokním duchu. Do 16 lunetových polí v presbyteriu a v hlavní lodi pod hlavní klenbou byly naneseny plastické ozdoby. Nad hlavním kůrem zhotoveny okrasy od akademického sochaře Vojtěcha Šípa z Plzně, nákladem 1640 K.[208]

Nové vymalování interiéru se týkalo plochy 3228 metrů čtverečních, provedeno „casainovými barvami“ za použití pravého zlata (malíři Emil Mašek a Antonín Pikolon z Rokycan nákladem 4519 K 20 hal). Hlavní i dva postranní oltáře a kazatelna pozlaceny (provedl Jan Nohavec z Plzně nákladem 4000 K). Tři obrazy na hlavním oltáři a dva obrazy na bočních oltářích zároveň zrekonstruovány (provedl akademický malíř Gustav Mikš z Košíř u Prahy nákladem 630 K). Opravu kostelních lavic provedl Antonín Šašek, truhlářský mistr z Rokycan. Do 14 lunetových oken po stranách kostelní lodi vsazeny měděné síťky (práce Antonína Wendlera z Prahy, náklad 400 K 40 hal). Během této rekonstrukce též odstraněno dřevěné zábradlí u Božího hrobu.[209] Práce na opravě začaly v červenci a skončily v říjnu 1908. Vrchní řízení opravy kostela měl architekt Josef Škorpil, ředitel Západočeského uměleckoprůmyslového muzea v Plzni.[210] Dne 15. listopadu 1908 byl kostel znovu vysvěcen.[211]

2.6.8. Další stavební vývoj kostela do roku 1945

Podle Jana Šáry roku 1922 do kostela zavedeno elektrické světlo.[212] Ve 20. letech 20. století taky opravena nákladem 131 183 Kč kostelní věž (zároveň opravena budova děkanství).[213] V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 20 000 Kč z této půjčky určena na opravu věže kostela. Městský tajemník JUC. Josef Rybář k této položce při projednávání půjčky dodal, že kostelní věž má porušenou nejen krytinu ale i dřevenou konstrukci krovu a že je nutné provést opravu ještě v roce 1925.[214] V květnu 1926 schválilo obecní zastupitelstvo výpůjčku z mniškového fondu, určenou na různé opravy. Mimo jiné i na opravy kostelní věže (náklad 20 000 Kč).[215] 24. srpna 1927 schválila městská rada, že ihned se provede oprava dveří u děkanského kostela.[216] V prosinci 1927 jednalo zastupitelstvo města o pokračování oprav a o uzavření půjčky 131 000 Kč na rekonstrukci děkanského kostela. Už v roce 1924 prý zemská politická správa uložila patronátnímu úřadu, aby provedl komisionelní šetření nutných oprav na budově kostela a děkanství v Rokycanech.  Šetření provedeno 16. dubna 192 a v červnu 1925 předložen rozpočet. Dle stavu k prosinci 1927 už provedena oprava děkanství a oprava části krytiny střechy kostela (zejména hlavní věže). Do investičního rozpočtu na rok 1928 pak zařazeno 140 000 Kč na opravu omítky kostela.[217] Celkové náklady na zbylé práce nutné na opravě kostela dosahovaly 131 000 Kč, z toho církev měla poskytnout 20 000 za povoznické a nádenické a 30 000 Kč za řemeslnické práce. Už 29. listopadu 1927 úhradu oprav schválila městská rada.[218]  Komunista Zdeněk Bluďovský ale jménem své strany vystoupil proti, děkanský úřad podle něj způsobil průtahy s pohřbíváním na novém hřbitově a vzepřel se vztyčení státního praporu na věži v den Husův, a proto by město nemělo církvi vyhovět. Sociální demokrat Josef Selement zase byl pro odsunutí schválení úhrady až do vyřešení výstavby děkanských stájí a otázky nového hřbitova. Nakonec ale zastupitelstvem schválena půjčka dle návrhu městské rady.[219] 

V červenci 1928 deklaruje městská rada, že koncem roku 1928 bude znovu podána žádost o státní subvenci na opravu děkanského kostela.[220] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci plánovaných investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci se ale v   rozpočtu na rok 1928 ponechala částka 140 000 Kč na opravu omítky děkanského chrámu.[221] V listopadu 1928 schválilo zastupitelstvo provedení provizorních úprav budovy radnice ve výši 10 000 Kč. Potřebná suma měla být uhrazena z nevyčerpané položky v rozpočtu na rok 1928 určené na opravu sanktusové věžičky na kostele, k jejímuž provedení v roce 1928 nedošlo.[222] V říjnu 1929 městská rada rozhodla, že před definitivním zadáním nové krytiny na malé věži děkanského kostela se má ještě jednat s firmou A. Krauz, zda by při zachování ceny změnila ostatní podmínky po vzoru firmy Rudolf z Plzně.[223] V listopadu 1929 pak radní rozhodli, že pokrytí malé věže děkanského kostela se zadá J. Čubovi za 200 Kč za čtvereční metr.[224] Při debatě o obecním rozpočtu na rok 1929 v červenci 1929 František Zrzavecký požaduje odložit opravu omítky děkanského kostela do vyřešení otázky nového hřbitova.[225] V roce 1930 už kontroverze s katolickou církví ohledně nového hřbitova pominuly. V květnu 1930 tak městskou radou usneseno ihned začít s opravou děkanského kostela na základě povolení ministerstva školství a národní osvěty a městské technické kanceláři uloženo vypsat ofertní řízení pro místní živnostníky.[226] Zadání prací na opravě děkanského kostela provedla městská rada koncem června 1930. Zednické práce získal V. Včala, pokrývačské práce Josef Šimáně a klempířské práce František Kyncl.[227] Jenže V. Včala nabídku na opravu děkanského kostela odvolal a práce proto počátkem července 1930 zadány Lvu Brejchovi.[228] Jenže o pár dnů později městskou radou na vědomí vzato, že dle výsledku jednání s Lvem Brejchou nelze opravu omítky děkanského kostela zahájit v roce 1930. Stanoveno tedy, že ofertní řízení se vypíše znovu v únoru 1931.[229]

Město se v březnu 1931 dozvědělo, že ministerstvo sociální péče mu poskytlo 20 000 Kč na nouzové práce. Rozhodnuto, že obec požádá o další příspěvek a použije jej (mimo jiné) na opravu omítky děkanského kostela.[230] Koncem března 1931 obecní správní komisi oznámen výsledek ofertního řízení na opravu omítky, taškové krytiny a okapových žlabů na děkanském kostele. Usneseno zadat zednické práce Lvu Brejchovi za 80 070 Kč. Pokrývačské práce zadány J. Šimáněmu za 10 147,73 Kč, klempířské práce zadány J. Čubovi za 3 870,80 Kč.[231] Oprava kostela tedy prováděna až od konce dubna 1931. Tehdy provedena nově vnější omítka.[232] Průběh prací ale provázelo zpožďování. V červnu 1931 městská rada bere na vědomí zprávu městské technické kanceláře, že oprava omítky děkanského kostela postupuje pomalu. Dohodnuto, že zvláštní dozorčí komise projedná s L. Brejchou urychlení prací. Kromě oprav fasády kostela měla městská technická kancelář dodat nabídky na oplechování věžního ochodu zinkovým nebo měděným plechem.[233] 30. června 1931 se konala prohlídka oprav děkanského kostela.  Zprávu o ní vyhotovenou městskou technickou kanceláří vzala městská rada na vědomí v červenci 1931. Prohlídky se účastnil i zástupce Státního památkového úřadu.[234]  Koncem července 1931 pak na schůzi městské rady vědomí vzata zpráva městské technické kanceláře o provádění omítek děkanského kostela. Podnikatel Brejcha byl vyzván k předložení stavebního deníku.[235] Spor pak dále gradoval, když ještě před koncem července 1931 L. Brejcha podal stížnost na obec na zdržování oprav omítek děkanského kostela.[236] 13. srpna 1931 městskou radou schválen zápis dozorčí komise nad opravou děkanského kostela z 6. a 10. srpna 1931.[237] V březnu 1932 městské radě oznámen výsledek dosavadního jednání s L. Brejchou o doplatek za práce na opravě fasády děkanského kostela. Rozhodnuto, že Brejchovi se nabídne 10 000 Kč.[238] Počátkem června 1932 po přečtení zprávy o protokolu o státní kolaudaci opravy omítek děkanského kostela usneseno městskou radou, aby městská technická kancelář opatřila odborný posudek o návrhu státního technika na likvidaci sporu o vyúčtování.[239] V červenci 1932 L. Brejchovi povolen 6% úrok z přiznaného doplatku za opravu omítek děkanského kostela.[240] Na další schůzi městské rady 14. července 1932 na vědomí vzata finální dohoda s L. Brejchou ohledně smírného urovnání sporu o opravu omítek děkanského kostela. Dohodnuto, že se Brejchovi poukáže 19 390,80 Kč.[241] Koncem července 1931 městská rada souhlasila s tím zadat dodávku mříže a zábradlí pro ochoz kostela městským železárnám za cca 9250 Kč. Státní památkový úřad ale prý musí předtím určit vhodný typ zábradlí.[242] V polovině července 1931 nastínila městská rada další harmonogram prací na opravě kostela. Oprava oken v děkanském kostele se měla provést nákladem 2000-2500 Kč, dále se mělo realizovat oplechování ochozu věže kostela měděným plechem 0,7 mm, které dle oferty zadáno firmě J. Čuba za 7500 Kč. Oprava varhan měla přijít na řadu v roce 1932, budou-li peníze.[243] V listopadu 1931 oznamuje městská rada, že 23. listopadu 1931 projedná kolaudační komise zprávu městské technické kanceláře o větším rozsahu pokrývačských prací na střeše děkanského kostela.[244] Kolaudace proběhla 1. června 1932.[245] Podle jiného pramene ale kolaudace opravy už 24. listopadu 1931.[246] Jan Šára zároveň uvádí, že při této opravě vyměněna i měděná krytina na kostelní věži.[247]

Oprava byla každopádně dražší, než se čekalo. V prosinci 1931 městské radě předložena zpráva, podle které oprava děkanského kostela celkem stála 132 034,19 Kč.[248] V červenci 1932 řeší obecní zastupitelstvo uzavření doplňující výpůjčky 12 880,08 Kč respektive 23 299,08 Kč z mniškového fondu na úhradu překročení nákladů na opravu děkanského kostela.  Při ofertním řízení na opravu kostela roku 1931 se prý nepředpokládalo překročení nákladů a odhadované náklady byly 131 000 Kč. Navíc se počítalo se subvencí od ministerstva školství a veřejné osvěty.  Nakonec ale celkové náklady dosáhly 177 998,48 Kč, a to po vyrovnání nároků stavitele Lva Brejchy, který jinak hrozil žalobou. Nutno tedy nyní doplatit 12 880,08 nebo 23 299,08 Kč (podle toho, jestli ministerstvo bude chtít vrátit subvenci).  14. července 1932 městská rada vzala tuto skutečnost na vědomí a doporučila provést výpůjčku z mniškového fondu. Zastupitelé tento model schválili.[249] A o několik let později, 16. října 1938 byl kostel po další opravě znovu vysvěcen.[250]

2.6.9. Další stavební vývoj kostela do roku 1989

Poměrně rozsáhlé opravy prováděl po roce 1968 v kostele děkan Jaromír Rýzner. Poté, co mu komunistický režim umožnil návrat do jeho farnosti, zahájil postupné rekonstrukční práce. V roce 1969 byl do kostela nainstalován nový oltářní stůl a ambon (řečnický pult). V souvislosti se závěry druhého vatikánského koncilu byl nově orientován tak, aby kněz stál čelem k věřícím. V roce 1969 rovněž elektrifikovány zvony, takže skončilo ruční vyzvánění. Roku 1973 odprodal Rýzner Domovní správě parcelu a stodolu na děkanské zahradě za 16 836 Kčs. Za utržené peníze nechal v kostele rekonstruovat elektroinstalaci. Mezi pilíři byly položeny do podlahy kostela pancéřové trubky s kabely. Zároveň byl kostel opatřen rozhlasovou aparaturou, s reproduktory a mikrofony. Ze sakristie na kůr instalována telefonní linka.  V roce 1977 pak církev prodala státu za 69 353 Kčs i celou děkanskou zahradu s Děkanským rybníčkem v oblasti Pod Kostelem. Za tyto peníze pak byl v letech 1977-1978 upraven a nově vymalován interiér kostela. K hlavnímu vchodu, do předsíně pod kruchtu, tehdy také instalovány mříže, zamezující v době, kdy se nekonají pobožnosti, vstupu do kostela.[251]

V letech 1981-1982 provedli horolezci Jiří Štrunc ze Smědčic (okres Rokycany) a Zdeněk Vokoun z Křimic (okres Plzeň-sever) opravu oken, když do nich vložili nové měděné plechy a sítě. Dále provedli výměnu ciferníku věžních hodin. Původní ciferníky demontovány a nahrazeny novými, z vyleštěného mosazného plechu, odolného proti odlupování. V roce 1984 pak dokončena elektrifikace věžních hodin. Téhož roku je o poutní slavnosti posvětil i kardinál František Tomášek.[252]

2.6.10. Další stavební vývoj kostela po roce 1989

V roce 1989, v souvislosti s blížícími se oslavami 45. výročí konce války, kdy se vedení města snažilo narychlo vylepšit tvář Rokycan, se dočkal i děkanský kostel nového nátěru fasády. Prováděn pomocí horolezců. Práce ukončeny před příchodem zimy na konci roku 1989. Tehdy zbývala ještě nenatřená malá plocha fasády na jižní stěně kostela, nad střechou boční lodi. V roce 1990 pak nátěr dokončen.[253] Barvy darovala Mezinárodní charita z Vídně. Zároveň s obnovou fasády provedena i instalace nových hromosvodů a měděných okapů.[254]

V období říjen-listopad 1999 provedena v kostele rekonstrukce elektroinstalace. Západní část severní boční lodě upravena na křestní kapli. V celém kostele zároveň položen nový červený koberec, dar místní společnosti Borgers CS, s.r.o.[255] Začala tím zatím poslední oprava kostela, která trvá několik let a zahrnovala kromě nové elektroinstalace i nový nátěr fasády a nové střechy. V rámci Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón bylo na opravu kostela vyčleněno státem pro rok 2001  350 000 Kč.[256] V dubnu 2003 schválilo městské zastupitelstvo rozdělení dotace v rámci Programu regenerace městské památkové zóny, přičemž největší částka měla být použita na generální opravu střechy děkanského kostela.[257] Oprava se týkala střechy obou bočních lodí, náklady se odhadovaly na 900 000 Kč. 10 % z této sumy slíbila poskytnout církev coby vlastník, 20 % město a zbytek se měl pokrýt ze státní dotace. V roce 2003 se vzhledem k nesnadnému financování očekávalo provedení pouze první etapy rekonstrukce střechy.[258] Jen za prvních 10 měsíců roku 2004 bylo do opravy kostela investováno 285 000 Kč. Z toho ministerstvo kultury poskytlo 105 000 Kč, město 130 000 Kč a církev 50 000 Kč. V této fázi opravena střecha jižní lodi a část severní lodi. Její dokončení však odloženo až do další etapy.[259] Druhá etapa nakonec zahájena ještě koncem roku 2004. Byla hrazena z obecní dotace 108 000 Kč a státní dotace 90 000 Kč poskytnuté Plzeňským krajem v rámci programu Zachování a obnova nemovitých kulturních památek na území Plzeňského kraje. Původně náklady na tuto akci odhadnuty na 206 000 Kč. Díky státní dotaci se mohly práce rozběhnout ještě před koncem roku a doslova na poslední chvíli před nástupem mrazů. Dotaci ovšem bylo nutné utratit ještě v roce 2004. Práce prováděla firma PROFISOL Plzeň, s opravou střechy začala 15. listopadu 2004. V druhé etapě provedena výměna krytiny a oprava krovu nad severní boční lodí. Vzhledem k masivnímu napadení krovu dřevomorkou se předpokládaly rozsáhlé tesařské práce na výměně některých konstrukčních prvků střechy. Mělo dojít k celkové výměně pozednice (vodorovného trámu položeného na nosné zdi budovy podélně s krovem), z  asi poloviny měly být vyměněny krokve (šikmé trámy krovu, kolmé k okapům) a tzv. kráčata. Když v roce 2004 sejmuta část krytiny střechy severní lodi kostela, bylo objeveno, že až 80% krokví je nevyhovujících. Na nové laťování potom položena nová krytina z jasně červených tašek bobrovek. Termín dokončení opravy stanoven na 15. prosince 2004.[260] Rekonstrukce střechy kostela ale pokračovala i na přelomu let 2004-05. Dělníkům ovšem práce zpomalovalo nepříznivé počasí.[261]

30. srpna 2006 přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 částku 20 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón na opravu kostela. Dalších 56 000 Kč mělo uhradit město a 8847 Kč římskokatolická církev. Celkem vypočteny náklady na tuto opravu na 84 847 Kč. Dne 18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada města.[262] Návrh na jejich použití schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo města.[263] Prostředky z Programu regenerace městských památkových rezervací a zón na rok 2006 použity na obnovu hodinového stroje na kostelní věži.[264] 22. dubna 2009 proběhlo snímání ciferníku a ručiček z věžních hodin děkanského kostela. Chod samotného stroje, opraveného roku 2006, ani odbíjení zvonů tato akce neovlivnila. Vlivem povětrnosti byl ciferník zašlý a vyžadoval celkovou opravu. Demontáž provedla firma Impuls B a nasazeni byli i horolezci. Po odborném posouzení bylo rozhodnuto, že bude zachována původní dřevěná konstrukce ciferníků, pouze bude místy opravena a na ni budou položeny nové plechové desky ciferníků. Rekonstrukce vnějších prvků věžních hodin dosáhla nákladu 360 000 Kč, z čehož 200 000 uhradil obecní rozpočet, 160 000 Kč církev.[265] Dle rozhodnutí obecního zastupitelstva ze 4. května 2009 ale uváděno, že z dotačního programu ministerstva kultury na regeneraci městských památkových zón mělo být na opravu ciferníků přiděleno 10 000 Kč, přičemž dalších 179 000 Kč měla uhradit církev a 190 000 Kč obecní rozpočet.[266] Dne 8. července 2009 byly ciferníky na věž kostela vráceny.[267]

Roku 2010 město přidělilo z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón částku 200 000 Kč na sanaci soklové části a odvodnění kostela. Dalších 100 000 Kč bylo poskytnuto přímo z obecního rozpočtu.[268] 30. května 2011 zastupitelstvo města odsouhlasilo přidělení dotací z Programu regenerace městských památkových zón. Děkanský kostel z něj obdržel 180 000 Kč a dalších 230 000 Kč z rozpočtu města na odvodnění, konzervaci kamenných prvků kostela a opravu soklu. V 1. pololetí 2011 byly provedeny drenážní svody ve štěrku okolo základů a provádělo se předláždění. Práce pak pokračovaly zpevňováním kamenných prvků a opravou poškozených omítek soklu.[269] Roku 2012 pokračovala sanace soklové části a restaurování kamenných prvků opěrného systému děkanského kostela. Kamenosochařské a restaurátorské práce provedl Karel Granát ze Starého Plzence, obnovu zdiva soklu firma VAKOS. Náklady činily 487 480 Kč, z toho dotace z Programu regenerace městských památkových zón dosáhla 420 000 Kč.[270] V roce 2013 se pokračovalo nákladem 232 320 Kč. Roku 2012 prošel renovací opěrák u schodiště na věž. V roce 2013 následovaly další směrem k muzeu a presbytáři.[271] Práce pokračovaly i následujícího roku 2014, kdy bylo na opravu a dokončení obnovy opěrného systému kostela přiděleno 50 000 Kč z Programu regenerace městské památkové zóny a 110 tisíc Kč z rozpočtu města.[272] Roku 2015 bylo z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón poskytnuto 170 000 Kč a dalších 170 000 Kč ze zdrojů obecního rozpočtu na opravu oken a dveří kostelní věže, zpevnění a doplnění jejích kamenných prvků a částečnou obnovu omítek věže děkanského kostela. Plánovalo se, že ještě v průběhu roku dojde k větší opravě věže. Nakonec byly realizovány během roku 2015 jen truhlářské práce, které provedl Josef Fictum za 92 710 Kč. Zednické práce na fasádě ale nebyly provedeny. Původní zhotovil, firma Pegisan práce odkládala a její komunikace s městem byla problematická.[273]  Až roku 2016 pak prošla fasáda kostelní věže opravou. Kolem ní bylo postaveno vysoké lešení. Rekonstrukce stála 1 529 716 Kč, z čehož 750 000 Kč pokryla dotace ministerstva kultury v rámci Programu regenerace městských památkových zón. Město uhradilo 165 000, církev 614 716 Kč. Akci provedla firma Zolt CZ z Plzně. Kamenné prvky opravila firma restaurátora Karla Granáta ze Starého Plzence.[274]