2.6. Kostel Panny Marie Sněžné

Kostel Panny Marie Sněžné neboli děkanský kostel, je hlavní rokycanskou sakrální stavbou. Má mimořádné památkové hodnoty, ale i urbanistický význam. Kostel funguje v třech rolích, jednak jako poznávací znamení celé rokycanské kotliny, jednak jako dominanta historického jádra města (městská památková zóna) a jednak jako dominanta svého užšího okolí. V okolí chrámu se utvořila konfigurace, která jen zesiluje účinek vertikály kostela. Od jihozápadu je kostel otevřen do Masarykova náměstí, respektive do jeho nepravidelného výběžku, „kostelního plácku“. Tato působivá kulisa většinou památkově hodnotných domů na nepravidelných parcelách tvoří podnož vertikální hmotě kostela. Druhou vertikálou je zde kamenný rokokový hrot mariánského sloupu, zasazený do těžiště plácku.

Obsah

2.6. Kostel Panny Marie Sněžné. 1

2.6.1. Předlokační románský kostel a teorie jeho umístění 1

2.6.2. Zřízení gotického chrámu v 14. století 1

2.6.3. Požár roku 1784 a klasicistní přestavba kostela. 3

2.6.4. Dostavba věže počátkem 19. století 5

2.6.5. Kostelní zvony. 7

2.6.6. Architektonicko-umělecký popis kostela. 8

2.6.7. Další stavební vývoj kostela do roku 1918. 11

2.6.8. Další stavební vývoj kostela do roku 1945. 11

2.6.9. Další stavební vývoj kostela do roku 1989. 12

2.6.10. Další stavební vývoj kostela po roce 1989. 12

2.6.1. Předlokační románský kostel a teorie jeho umístění

Kontinuita kostelní stavby je tu doložena přinejmenším od 14. století. Vlastní kostel však měly Rokycany už dávno předtím. Ve středověku patřila kaple, nebo kostel k nezbytné výbavě každého města i vetší vesnice. V případě Rokycan tím spíše, že ves patřila přímo pražskému biskupovi. Lokace takového románského kostelíka je ovšem nejasná. Někteří historici jej umisťují do prostoru Malého náměstí, které bylo možná centrem románských Rokycan. Občas se mluvilo o domu čp.103/I U Bílého čápa. Zezadu k němu totiž přiléhá velký dvorní objekt. Pro jeho bizarní šikmou orientaci byla na místo tohoto zadního traktu některými lokálními badateli lokalizována zaniklá románská sakrální stavba.[1] Ve skutečnosti byla ale tato nádvorní budova postavena v nynějším rozsahu až roku 1876.[2] Na katastrální mapě z roku 1838 objekt ještě nestál, rozkládal se tu jen zcela nepatrný přístavek. Další možností je, že už románský kostelík stával na místě dnešního děkanského kostela. Tuto teorii zastává například J. Kovář.[3] Podobně se vyjadřují i J. Anderle a T. Karel.[4] Rovněž D. Líbal a M. Heroutová argumentují tím, že neorganická poloha děkanského kostela vůči gotickému opevněnému městu je důkazem předlokačního původu.[5] V prospěch této teorie hraje i fakt, že středověk byl konzervativní a nové chrámy stavěl na místě již existujících sakrálních staveb tak, aby využil dosavadní tradice „svatého“ pozemku, nebo aby využil existující starší zdivo. Jenže právě to se v děkanském kostele zatím nenašlo. Odpověď by mohl poskytnout jen jeho důkladný stavebně-archeologický průzkum.

Existuje ještě možnost, že původní biskupská ves Rokycany disponovala kostelem v prostoru dnešního domu čp.117/II ve čtvrti Pod Kostelem, mezi historickým jádrem města a Padrťským potokem. Tam se totiž dodnes zachovalo archaické zdivo původního zrušeného kostela sv. Petra a Pavla, jehož existence je tu prokázána počátkem 15. století. Stavební průzkum v 70. letech 20. století tu odhalil středověké, podle některých informací možná i románské zdivo (viz zpráva o průzkumu objektu ze 70. let). Tím se otevírá soubor závažných otázek ohledně toho, jakou roli mohl tento kostel hrát v Rokycanech ve 12. a 13. století, zda byl nejstarším rokycanským kostelem, či zda existoval souběžně s dnešním děkanským chrámem, popřípadě zda obě sakrální stavby měly nějaké sociální a funkční odlišení. K. Kuča upozorňuje na zasvěcení kostela Petru a Pavlovi, což bylo oblíbené pro sakrální stavby v raně feudálních Čechách.[6]  Jistou námitkou proti této teorii je fakt, že existence románského zdiva není spolehlivě potvrzena. Stavebně-památková analýza spíš ukazuje na pozdně gotické fragmenty zdí v domě čp.117/II (v takovém případě mohl být tento menší kostel mladšího data než děkanský chrám Panny Marie Sněžné na hlavním rokycanském náměstí).[7] Jisté pochyby okolo ztotožnění nejstaršího rokycanského kostela s kostelem sv. Petra a Pavla rovněž vyvolává jeho terénní konfigurace. Ležel v inundačním (zátopovém) území, zatímco naopak prostor náměstí a okolí dnešního děkanského kostela jsou situovány na vyvýšené terénní terase, která chrání před velkou vodou. I ze symbolického hlediska je tak kostel stojící na návrší nad řekou vhodnější než kostel „utopený“ v říční nivě. Jsou to ale jen hypotézy, které zapadají do velice komplikované urbanistické struktury románských Rokycan, která se jen složitě interpretuje (viz mapa prostorových a dopravních vztahů v předlokačních Rokycanech).

První nepřímá zmínka o existenci kostela v Rokycanech každopádně pochází z let 1176–1177. V pramenech se tehdy mluví o rokycanském arcijáhnovi Zdeslavovi. O jeho existenci se ale nezmiňují jiné prameny, všude se uvádí pouze arcijáhen plzeňský. Celou zprávu je nutné brát s rezervou.[8] J. Kovář zprávu ovšem považuje za relevantní a dovozuje, že už tehdy mohl v Rokycanech stát kamenný románský kostel. Lokalizuje jej na místo současného děkanského chrámu.[9] Ve zprávě z roku 1272, v níž papež Řehoř X. potvrzuje výsady chotěšovskému klášteru, se zmiňuje i „kostel svatého Blažeje v Rokycanech“. Originál se nedochoval, jde o druhotnou zmínku z 16. století a vzhledem k tomu, že kostel tohoto zasvěcení v Rokycanech neexistuje a žádný další pramen jej nezmiňuje, bývá listina považována za falzifikát, nebo omyl (dotyčný kostel prý nestál v Rokycanech ale ve Starém Plzenci). Naopak J. Anderle a T. Karel doporučují přinejmenším nezavrhovat možnost, že rokycanský kostel mohl být původně zasvěcen sv. Blažeji.[10]

Z konce 13. století (podle Stránského přesněji z roku 1295[11]) máme zprávu o tom, že za biskupa Tobiáše z Bechyně byl se svolením krále Václava II. kostel, přilehlá fara a hřbitov opevněn.[12] Původně byla tato zpráva o „kopání příkopů v Rokycanech“ interpretována jako doklad o stavbě městského opevnění, ale šlo patrně pouze o palisádovou (kůlovou) fortifikaci menšího chrámového okrsku, kam se ovšem v případě vojenského vpádu mohli uchýlit i měšťané. Tato hypotéza rezonuje s teorií J. Anderleho a T. Karla, že tímto byl v okolí kostela a dnešního Urbanova náměstí položen základ specifické opevněné lokalitě využívané pak postupně jako klášter, proboštství a městský hrad. O této teorii je podrobněji pojednáno v kapitole „Urbanovo náměstí“.[13] D. Líbal oproti tomu volí opatrnější interpretaci. Podle něj není vůbec jisté, zda bylo opevnění kostela provedeno, zda nešlo jen o nerealizované privilegium.[14]

Naopak jen do sféry místních lidových legend patří pověst o vzniku kostela, kterou popisuje Luděk Krčmář. Na jeho místě dříve měla stát na kopci obtékaném vodou kaple se hřbitovem. „Jednoho dne v létě našli obyvatelé kapličku i kopeček zasněžený. Sníh byl napadán tak, že v něm obyvatelé rozpoznali obraz jakési svatyně, opodál stál biskupský dvoreček. Doneslo se to k biskupovi do Prahy, rozpoznal zde úmysl Panny Marie o zřízení nového kostela. Započalo se s výstavbou kostela na sněhem naznačeném půdorysu a zasvěcen byl Panně Marii Sněžné.“[15]

2.6.2. Zřízení gotického chrámu v 14. století

Zásadním datem je 18. srpen 1363. Toho dne vydal pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic po předchozím papežově souhlasu latinskou listinu, ve které povyšuje rokycanský kostel na kolegiátní a zakládá při něm klášter augustiniánských řeholníků.[16] O architektonické podobě, ba ani o přesném umístění kláštera, není mnoho známo. Byl to pravděpodobně areál položený mezi dnešním kostelem a děkanstvím. Mohl mít podobu autonomního ohrazeného dvorce s branou a věží, který na severu přimykal k městským hradbám. V pozdější době byl zrušen a na jeho místě mohl vzniknout feudální hrad, později sídlo církevní správy (děkanství). Detailní popis kláštera a stavebního vývoje tohoto areálu se nachází v kapitole „Urbanovo náměstí“. 

Hlavní rokycanský kostel každopádně už od této doby prokazatelně stál na nynějším místě a měl v zásadě nynější dispozici.  Stal se největší stavbou města a jeho trvalou dominantou. V 14. století byly Rokycany rozšířeny o plánovitě založenou gotickou část, tehdy vzniklo nynější Masarykovo náměstí jako nový hlavní městský rynek. Areál města byl ohrazen městským opevněním. Vertikála gotického kostela s věží pak byla logickým atributem takovéhoto města. Chrám měl podobu trojlodní baziliky s protáhlým presbyteriem a věží umístěnou nad západní stranou. Kostel Panny Marie Sněžné se stal centrem architektonického přepychu a byl postupně doplňován cennou výzdobou.

→ODKAZ: Kostel Panny Marie Sněžné na vedutě Rokycan z 20. let 18. století, tedy před velkým požárem města r. 1784. Schematická kresba ukazuje, že kostel neprošel výraznější barokizací (kromě cibulového zakončení věže) a až do požáru si udržel fakticky středověkou gotickou podobu. Nejzásadnější dispoziční odlišností od jeho současné podoby je umístění hlavní věže, která nestála v ose hlavní lodi, ale stranou od ní.

→ODKAZ: Původní gotický vstupní portál kostela. Po výstavbě empírové věže ve 20. letech 19. stol. byl skryt do předsíně. Původní sochařská výzdoba jeho tympanonu zanikla. Foto: D. Borek, září 2004.

→ODKAZ: Kamenný boční portál z 16. století, vedoucí do severní lodi kostela s českým nápisem. Jeden z mála vnějších dochovaných stavebních prvků z doby před požárem r. 1784. Foto: D. Borek, září 2003.

Ústřední roli v umělecké výzdobě kostela hrála kultovní socha Panny Marie Rokycanské, o jejímž vzhledu víme díky rytině J. Hillera[17], který ji zobrazil podle staršího díla od malíře Růžka. Hillerova rytina vznikla v 1. polovině 18. století. Socha Panny Marie vznikla před koncem 14. století. Byla to 1,8 metrů vysoká skulptura ve slohu vrcholně gotických madon.[18] Možná ji coby prvotní výzdobu kostela nechali pořídit zdejší augustiniáni. Lidová tradice ovšem vytvořila fabulaci, podle které ji kostelu daroval sám Karel IV. jako výraz díků za své zachránění od nemoci. A měl ji vyřezat samotný arcibiskup Arnošt z Pardubic.[19] Podle historiků umění byla socha pravděpodobně inspirována soudobou sochou Panny Marie Svatohorské. Socha později zchátrala a za děkana Ladislava Frosina Březnického (děkanem v letech 1664–1698) byla opravena.[20] Antonín Podlaha k tomu uvádí: „sochu P. Marie nalezl Frosin v koutě ambitu bývalého kláštera ke kostelu přiléhajícím, kde po dlouhá léta s uraženýma rukama beze vší úcty stávala, dal ji opraviti a prozatím postaviti na jeden z oltářů v kostele. Děkan Frosin sloužil při oltáři tom téměř každou sobotu mši svatou a někdy i v jiný den.“[21] V téže době se okolo sochy rozvinul silný náboženský kult, typický pro barokní období. Právě za děkana Frosina vzniklo roku 1673 v Rokycanech bratrstvo Panny Marie Sněžné, které fungovalo až do reforem Josefa II. v roce 1783. V prvním roce své existence čítal tento spolek zhruba 370 lidí.[22] Dne 14. října 1783 se obecní rada seznámila s oběžníkem krajského úřadu „že se při procesí žádné statue více nositi nemají.“[23]

Lokální kult Panny Marie Rokycanské nebyl provázen ani tak zkazkami o zázračných uzdraveních, nýbrž na legendě o tom, že socha v roce 1620 třikrát vystoupila z ohně, kam ji hodili radikální kalvinisté při pokusu o obrazoboreckou očistu rokycanského kostela. Toto je nutné asi dovysvětlit. Podle kalvinistické víry odporují sochy a veškerá výzdoba kostelů pravé víře. Do Čech se kalvinismus dostal spolu s dvorem krále Fridricha Falckého v předvečer stavovského povstání. Obrazoborecké nálady tehdy například vedly k „očistě“ svatovítské katedrály v Praze. O něco podobného se radikální protestanti pokusili i v Rokycanech. Podle svědectví zvoníka Ondřeje Fuxe jej roku 1620 vybídl kněz Matěj Cultarius, aby z rokycanského kostela odstranil ozdoby. Fux odmítl, ale k očistě prý přesto došlo. Některé obrazy pak skončily v mlýnské strouze pod kostelem. Socha Panny Marie prý přežila pokus o spálení a po rekatolizaci Rokycan ji nalezl děkan Frosin ukrytou v ambitu vedle kostela. Nechal sochu opravit a začala vrcholná éra jejího kultu. Když v letech 1680–1681 a 1712–1713 do Rokycan uprchl před morem z Prahy apelační soud, sloužily se u sochy mše, za účasti členů tohoto vrcholného zemského soudu.[24] Procesí k soše se znovu konala v roce 1741 při dalším moru. Občas se objevovala i legenda o tom, že socha přežila i oheň, založený husity, což může být odezva skutečné události, kdy v roce 1421 stoupenci husitů dobyli Rokycany a vyplenili kostel i klášter. Již v závěru 17. století bylo povědomí o rokycanské soše poměrně rozšířené a přesahovalo hranice regionu.  Byla jí zasvěcena jedna z kaplí na mariánské poutní cestě z Prahy do Staré Boleslavi. Jde o kapli číslo 32.[25] Dodnes stojí na katastru vsi Dřevčice u Brandýsa nad Labem. Jejím donátorem byl litoměřický biskup Jaroslav, hrabě ze Šternberka.[26] Socha byla zařazena i do publikace Mariranischer Atlas z roku 1717, kterou sestavil osecký mnich Augustin Satorius. Obraz Panny Marie Rokycanské publikoval i Jan Obitecký.[27]

Podle V. Černé ale socha nestála přímo v děkanském kostele, nýbrž v sousední kapli sv. Anny (o kapli viz kapitola „Urbanovo náměstí“).[28] V noci na 5. prosince roku 1776 byla údajně socha terčem zlodějů, kteří ukradli zlaté a stříbrné ozdoby a penízky, jimiž byla dekorována.[29] Antonín Podlaha ale uvádí, že během vloupání v roce 1776 se socha nacházela přímo v děkanském chrámu.[30] Socha Panny Marie sice roku 1620 dle legendy přežila oheň, ale shořela nakonec při požáru města roku 1784. Prý po ní nezbyl ani popel, takže ještě nějakou dobu mezi místním obyvatelstvem přetrvávala víra, že se opět objeví.[31] Kult rokycanské Panny Marie inspiroval i další umělecká díla: sochu na mariánském sloupu na náměstí nebo mariánskou sošku ve fasádě domu čp.5/I na jižní straně náměstí, později odstraněnou.

Dalším artefaktem v kostele z časů vrcholné gotiky byl kamenný reliéf v tympanonu hlavního vchodu do rokycanského kostela.  Podobu tohoto sochařského díla nám s mírným zjednodušením ukazuje barokní kresba v pamětní knize děkanství.[32] Kompozičně byl reliéf podobný tomu, který se dodnes zachoval na bočním vchodu do kostela Panny Marie před Týnem na Starém Městě v Praze. Představoval historický výjev z dějin Rokycan, kdy se zde roku 1110 na místním biskupském dvoře sešli přední čeští velmoži, aby urovnali své mocenské spory. V barokní kresbě je reliéf doplněn o následující vysvětlivky: „Explicatio iconis in hoc portali insculptae: A. significat Ladislaum in ducem Bohemiae ab imperatore confirmatum et quasi coronatum. B. significat imperatorem Henricum, qui duci Wladislao coronan confirmat.C.marchio de Polta hic caesarei militis dux. D.Hermanus Pragensis Episcopus, pro Ladislao testis et patronus, qui ecclesiam hanc hic aed ficatam sibi et successoribus transscriptam accepit. E. Borziwojus frater vinculis constrictus et ab hac ad carceres decretus. F. Wenceslaus Wittbergus, qui fuit pro Borziwojo militum dux.“[33]

O co šlo? Toho roku pozval kníže Vladislav do Rokycan císaře Jindřicha V., aby rozřešil spor o český trůn, který Vladislav vedl s Bořivojem. Císař rozhodl, zejména díky peněžitému daru, ve Vladislavův prospěch, zatímco Bořivoje a členy jeho družiny zajal, oslepil a zbavil majetku. Rok 1110 byl tedy rokem typické středověké krutosti a přesně tuto brutální mocenskou šarádu vypodobnil ve 14. století na portálu rokycanského kostela neznámý umělec. Uprostřed reliéfu byla postava císaře Jindřicha V. sedícího spolu s knížetem Vladislavem pod dvojitým, bohatě řásněným baldachýnem. Jindřich vkládal na hlavu Vladislava knížecí korunu. Po levé straně od nich stál muž v brnění, praporcem v pravé ruce a se štítem v ruce levé. Dle barokního popisu šlo o postavu Vladislavova vojevůdce Děpolda, ale mohl to taky být svatý Václav. Napravo od baldachýnu stál muž v biskupském rouchu, s berlou v levé ruce a modelem kostela v pravé ruce, představující biskupa Heřmana, třebaže to mohl být i svatý Vojtěch. Pod bočními postavami se ještě nacházely další historické figury, sedící kníže Bořivoj, spoutaný řetězy, a jeho švagr, vojevůdce Wittberg z Grojče. V. Černá ovšem ve své práci z roku 1946 autenticitu náčrtku portálu zpochybňuje.[34] Naopak K. Hofman v existenci tohoto artefaktu v naznačené podobě věří.[35] Pokud by se portál rokycanského kostela dochoval dodnes (respektive portál se dochoval, ale jeho výzdoba nikoliv), patřil by nepochybně k nejvýznamnějším ukázkám gotického sochařství na našem území.[36] Bohužel reliéf byl zničen požárem města roku 1784 a v atmosféře josefínského racionalismu už nebyl obnoven. Antonín Podlaha jen uvádí, že reliéf nebyl zachován při opravě kostela. Není tudíž zřejmé, co jaké míry byl poničen ohněm a zda to bylo důvodem jeho odstranění.[37]

Příznivé kulturní a architektonické klima vrcholné gotiky netrvalo věčně. Rokycanský kostel ještě nebyl ani sto let starý a už jej postihly husitské války. V roce 1421 vypálili útočníci klášter a poničili kostel. Klášter se už nikdy nevzpamatoval, zatímco kostel přešel pod správu církve podobojí, která byla až do třicetileté války převládajícím náboženským vyznáním v Rokycanech. Katolíci se museli uchýlit do kostelíku sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí, na místě, kde dnes stojí dům čp.117/I ve čtvrti Pod Kostelem. V této době pozdní gotiky a nastupující renesance byl asi kostel opět postupně vyzdoben uměleckými díly a sakrálním náčiním. Původní gotická vnější podoba kostela Panny Marie Sněžné se ale příliš nezměnila, pořád to byla trojlodní, úzká architektura s vertikálou věže. Roku 1506 byly postaveny předsíňky bočních vstupů do kostela (datace je založena na textu chronogramového nápisu nad jednou z nich, nápis ovšem není plně čitelný, takže vročení k roku 1506 nemusí být zcela přesné – o předsíňce i nápisu viz níže). Roku 1543 byly opraveny gotické opěráky presbyteria, jak o tom svědčí dochovaný letopočet v jednom z nich. Roku 1619 se, jak již bylo řečeno, pokusili radikální protestanti o obrazoboreckou očistu kostela.[38]

O pár let nato, roku 1624, ale v Rokycanech začala nucená rekatolizace. Třicetiletá válka ovšem pokračovala. Kostel byl opět těžce poničen, když byly roku 1639 Rokycany dobyty Švédy pod vedením generála Bannéra.[39] Antonín Podlaha to popisuje takto:  „Za děkana Šebestiána Bartoloměje Kryšpína roku 1639 dne 23. října Švédové pod vedením Bannerovým vpadli do Rokycan. Kostelní poklad, k němuž byli také mnozí občané skvosty a peníze své přiložili, byl sice v sakristii dobře uschován, avšak špatným nějakým člověkem nepřátelům vyzrazen. Švédové vzali monstranci, která měla cenu 700 zl. stř., ciborium staré a veliké (ciborium je liturgická nádoba na eucharistii – pozn. D. B.), 18 kalichů stříbrných a pozlacených s patenami, mnoho jiných nádob kostelních, a ovšem i peníze a skvosty soukromníkův. Neušetřili ani varhan, které rozbili, ani hodin věžních, které pokazili. Stařičkého děkana suroví vojáci vsadili na koně a s potupou po městě vodili. Nadto bylo město v požeh dáno a z děl postřelováno. Od požáru chytala se již vížka kostelní, avšak na štěstí podařilo se několika odvážným občanům oheň v zárodku uhasiti.“[40] Radní Jan Optalius, měšťané Pernklob (majitel domu čp.88/I), Ondřej Krč a zámečník Jiří Nelinger osobně pomáhali počínající požár uhasit.[41]  Škody na městských domech byly ohromné a i v případě kostela, který ohni unikl, trvala poválečná obnova desítky let. Oheň jej sice ušetřil, ale dobový pamětník píše: „kostel ten ovčínu podobnější nežli domu božímu.“[42] Podle zprávy z roku 1658 již byly městské církevní budovy opraveny, v špatném stavu ale byly hřbitovy, tedy i ten, který se rozkládal okolo kostela Panny Marie Sněžné („kostely a fary se podle možnosti opravují, takže na stavení žádného skažení nenesou, krom zdí okolo krchovů, které velkého nákladu boříce se od dešťův potřebují “.)[43] V roce 1682 plánuje děkan zřízení nového oltáře Tří králů. Vyhotovením projektu pověřil jistého malíře z Blovic.[44]

S tím, jak se po roce 1700 opět rozvíjí ekonomika a město prosperuje, se i kostel Panny Marie Sněžné opět proměnil ve výstavný svatostánek. Roku 1701 pracuje pražský sochař Vojtěch Bayer na novém oltáři.[45] Roku 1713 ještě není oltář dohotoven a uvažuje se o potřebě pořídit i nové varhany.[46] Roku 1713 také došlo k podpisu smlouvy s pražským staroměstským malířem Johanem Hiebelem na vytvoření obrazu Panny Marie Sněžné na hlavním oltáři. Podle pramene z roku 1716 byl tehdy již obraz hotov.[47] Toho roku byl sestaven i rozpočet na nový oltář, měl vyjít na 500 zlatých. V roce 1717 pak Antonín Tereba a Jan Kinczler (?) zhotovili výkres nového velkého oltáře.[48] Roku 1711 doporučil podkomoří (?) najmout na vymalování kostela Augustina Ubereyla.[49] Z roku 1720 se zachovala žádost šťáhlavského klempíře o práci. Měl provést nové zastřešení malé věže kostela bílým plechem.[50]  

I přes dílčí opravy a patrně i nové, barokně řešené, zastřešení věže kostela, to byla i nadále gotická stavba. Podobu kostela ukazuje kresba F. B. Wernera z 1. čtvrtiny 18. století. Werner, známý vedutista českých měst, zobrazil Rokycany od západu. Kresba je schematická a zdaleka ne ve všem spolehlivá. Kostel Panny Marie Sněžné je na ní natočen svou severní boční stranou a západním hlavním štítem, goticky zubatým. I přes schematičnost Wernerovy kresby jasně vidíme gotický ráz stavby, projevující se kromě štítu také vysokými okny boční lodě. Hlavní věž kostela nepřipomínala v ničem tu dnešní empírovou, slohově ani půdorysně. Podle kresby se totiž zdá, že věž stávala jinde než ta současná. Zatímco gotická věž stála stranou od podélné osy kostela a ponechávala tak odkrytý hlavní štít vlastního trojlodí, dnešní empírová věž je umístěna symetricky do osy chrámu a štít zakrývá. Samotná věž byla vysoká, byť asi nižší než ta současná[51], a nahoře ji zakončoval ochoz a střecha. Střecha už neměla typicky gotický tvar, ale spíše barokní cibuli. Patrně se tu projevila oprava střechy kostela po zpustošení švédským vojskem. Oprava plechování věže byla prováděna roku 1754.[52] Na špici věže stál až do roku 1756 kalich, symbol původní převládající víry. Onoho roku byl však vyměněn za kříž.[53] Další věžici měl tehdejší kostel jednak na špičce štítu, jednak nad presbyteriem (tzv. sanktusová věž). Před kostelem spatřujeme jakousi nízkou stavbu, podle některých kapli sv. Anny, která stála v místech dnešního muzea. Podle jiných jde o zpodobnění věže kostela sv. Petra a Pavla pod hradbami.[54] Z Wernerovy veduty bychom mohli vyčíst i další poznatky o stavební podobě kostela. Na kresbě se zdá, že všechny tři lodě kostela byly zastřešeny jednou střechou a po straně byla gotická okna. Kresby F. B. Wernera ale nejsou pro historika a urbanistu ideálním pramenem. Často se dopouštěl nepřesností, zjednodušování a v zájmu zvýšení vizuálního efektu nejednou záměrně zkreslil realitu. Například na zmíněné kresbě Rokycan zakreslil Werner objekty kostela sv. Trojice a špitálu před Plzeňskou branou v jedné ose, i když tomu evidentně tak nebylo.

O zaniklé podobě děkanského chrámu vypovídá také zápis v Pamětní knize děkanství, kde se dozvíme, že: „Ecclesia decanalis B. V. Mariae ad Nives est… vetusta non minus quam ampla basilica, penes quam prebyterium duobus gradibus elevatum et longum et jucundum est, tectum antiquo-germanicum, quatuordecim orgias altum, ingenti congerie lignorum artificiose constructum videtibus admirationem movet.“[55] Tedy: „Kostel P. Marie Sněžné je stará rozsáhlá bazilika, u níž je dvěma schody zvýšené, dlouhé a příjemné presbyterium. Obdiv diváků vzbuzuje starogermánský (rozuměj gotický – pozn. D.B.) strop, vysoký 14 sáhů, umělecky zbudovaný z velkého množství dřeva.“[56] Na této zmínce zaujme zejména informace o výšce stropu kostela. 14 sáhů odpovídá cca 25 metrů, a to je o dost víc než současná výška stropu (18,5).[57] Zajímavý je i fakt, že strop byl vykládán dřevem. Pouze presbytář byl klenutý.

J. Anderle a T. Karel se domnívají, že po požáru roku 1784, kdy se klenba kostela zhroutila, byly trosky kleneb odvezeny do prostoru dnešní budovy muzea. Tam byl nedávno v sklepě odhalen v terénní navážce fragment pozdně gotického klenebního svorníku s náběhy pro 4 klínově vyžlabená žebra.  Svorník je ve tvaru kolčího štítu o průměru 45 cm a nese stopy po původní polychromii. Je na něm patrné, že prošel požárem. Fragmenty žeber provedených jako terakotové tvarovky byly při ohledání sklepů vyjmuty a uloženy v depozitáři muzea.[58] O nálezu podrobněji v kapitole „Urbanovo náměstí“. V roce 1764 byla vystavěna v kostele krypta a roku 1767 kostel nově vydlážděn.[59] Antonín Podlaha ovšem datuje tyto opravy na rok 1768. Uvádí, že chrám byl tehdy vybílen a nově vydlážděn kamennými deskami, namísto dosavadní cihlové dlažby. Vyrostla nová krypta a instalovány nové lavice. Opravou prošla i kruchta, jež byla dosud dřevěná a nyní ji nahradila zděná kruchta s novými varhany (viz níže). Podlaha ale dodává, že rekonstrukce kostela z roku 1768 byla v lecčems necitlivá, protože „Při té opravě mnoho starobylých památek vzalo za své. Tak na př. náhrobních desk ze železa litých upotřebeno bylo jako starého železa, kamenných pak užito při dlažbě.“[60] 

V noci ze 4. na 5. prosince 1776 se do kostela vloupal neznámý zloděj a odcizil ciborium z tabernákulu v hodnotě 80 zlatých, dále zlaté a stříbrné ozdoby a peníze ze sošek Ježíška Karmelitského a Panny Marie v ceně zhruba 300 zlatých. Farnost se pak rozhodla pořídit nové ciborium ze dvou stříbrných pohárů o váze 80 lotů, které byly dříve darovány kostelní pokladnici. Tyto číše byly odevzdány stříbrníkovi v Praze, kterému se předem vyplatilo 40 zlatých. Jenže tento umělec zkrachoval a brzy nato zemřel, takže rokycanský kostel utrpěl další finanční i uměleckou škodu.[61] Dne 31. března 1780 se obecní rada seznámila s dopisem od agenta rokycanského vikářství Jana Urbana, který informuje, že stříbro na ciborium odevzdal pražskému zlatníkovi Ebnerovi. Poté, co se zlatník dostal do dluhů, ocitlo se stříbro, respektive nedokončené ciborium, v zástavě. Urban referuje, že si nechal podepsat právní listinu, ve které je ciborium, společně s náklady na vyplacení ze zástavy, oceněno na 51 zlatých a 58 krejcarů. Radní se usnesli, že „by se dobře stalo, aby to dílo jakkolivěk nevyhotovené, po panu inspektorovi Tallm domů bylo odeslalo.“ Popřípadě má Urban od zlatníka zjistit, komu teď ciborium patří. Rada pak přidala výtku, že „když sám téhož zlatníka recomendíroval a jemu stříbro odevzdal, musel lepší pozor a zřetel míti.“[62]

Dne 2. června 1783 se magistrátu dotazuje děkan, co bude s „kostelním stříbrem“. Odvolává se na rozhodnutí konzistoře, že od žádného kostela se nemá nic odjímat. Obecní rada rozhodla, že „by se to kostelní stříbro ad depositum magistratuale [do úschovy magistrátu – pozn. aut.] složilo, že se takové licitando [dražba – pozn. aut.] na prodej vysadí a ztržené peníze na monstranci a ciborium obrátí [použijí – pozn. aut.] a tady tehdy, že se nic neodcizí, když stříbro neužitečně ležící potřebnýmu kostelnímu nevyhnutedlnému užívání obrátí.“[63] Dne 29. července 1783 vzali obecní radní na vědomí, že „se při držené licitato kostelních peněz všechno mimo perliček za 141 zlatých a 13 krejcarů“ stržilo.[64] Šlo o odraz reforem Josefa II., které mj. redukovaly zdobnost kostelů a církevních obřadů. Dne 18. července 1783 seznámil purkmistr obecní radu s tím, že „monstranci, kterou p. děkan byvše v Praze v kamrhause, prohlédnul a 500 zlatých koštovati má.“ Radní pak řešili, jak to uhradit a rozhodli, že se prozatím 500 zlatých vezme z kostelní pokladny a pošlou se do Prahy panu Lounskému na koupi monstrance.[65]

Dne 12. prosince 1777 předložil obecní radě zámečník Martin Hrdlička „obrysy 2 na postavení mříže v chrámu Páně Matky Boží Sněžné“ a požádal, aby si magistrát vybral. Radní ho vyzvali, ať předloží i návrh rozpočtu.[66] Dne 5. ledna 1778 pak Hrdlička dodal rozpočet na mříže, načež radní to nechali zanést do kostelních účtů.[67] Dne 25. srpna 1778 předložil Martin Hrdlička obecní radě výpis nákladů na „zhotovení mříže na kruchtu do chrámu Páně Matky Boží Sněžné a žádá spolu od koho jeho zasloužilou mzdu žádati má, jenž vynáší 100 zlatých.“ Radní to odsouhlasili.[68]

Dne 27. ledna 1778 doručil rokycanský děkan obecní radě „obrys na novou stříbrnou kaditedlnici k vybrání.“ Magistrát doporučil, „by dle modele na hladko se udělati dala kaditedlnice, z příčiny, že se lépej půčovati dá, za druhé, že méněj koštovati [tedy stát – pozn. aut.] bude.“[69] Dne 20. ledna 1784 si magistrát zavolal „turmera“ (věžného) Antona Svobodu kvůli stížnosti „z jaké příčiny ten plechový žlábek, který mezi zvonicí a věží leží, sám prosekává, tudy kostelu činí.“[70] Není jisté, zda se zpráva týká děkanského chrámu nebo kostela sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí.

2.6.3. Požár roku 1784 a klasicistní přestavba kostela

Dne 12. září roku 1784 vypukl v domku čp.20/III v dnešní Madlonově ulici na starém Plzeňském předměstí oheň. Kvůli silnému větru živel brzy překročil hradby města a započal totální destrukci Rokycan. Během jediného dne zničil 170 domů a vymazal původní podobu města. Účinek požáru zvýšil vítr i fakt, že stodoly byly plné obilí a slámy z právě skončivších žní. Šíření ohně urychlily i samotné městské domy se svými dřevěnými krovy, střešní krytinou a chaotickou změtí provizorní zástavby ve dvorech. V noci z 12. na 13. září se prolomil krov kostela, trámy prorazily strop hlavní lodi a zapálily většinou dřevěné vnitřní zařízení.[71] Poničeny byly oltáře, varhany a četné další artefakty (včetně sochy Panny Marie), jakož i mnohé další cennosti, které byly do kostela v předchozích hodinách odneseny, protože se čekalo, že zděný chrám požáru odolá. Naopak žáru plamenů odolaly cenné liturgické předměty chrámového pokladu v sakristii.[72] Z kostela zbyl jen věnec pobořených obvodových zdí. Vyhořelo i vedlejší děkanství a kaple sv. Anny na nynějším Urbanově náměstí.[73] Dlouhá existence gotického kostela Panny Marie Sněžné se náhle a tragicky přervala.

Dne 20. května 1785 magistrát řeší žádosti Františka Pangerle a Václava Davida, v obou případech o 1000 kusů „kostelních cihel“. Obecní rada to schválila s tím, že se mají vydat a zaznamenat „by kostel zase od něho oplacení dostal.“[74] V seznamu majitelů domů z roku 1788 se Václav David uvádí jako vlastník čp.127/I na jižní straně náměstí. František Pangerle patrně pocházel z domu čp.118/I na Malém náměstí. Dne 31. května 1785 pak magistrát projednával i žádosti Jana Paura (z čp.29/II ve čtvrti Pod Kostelem) o 1500 kusů „cihel od kostela proti oplacení“ a Blažeje Rempuse (z čp.27/II ve čtvrti Pod Kostelem) o 2000 kusů. Radní souhlasili.[75] Ze zprávy lze vyčíst, že někteří majitelé měšťanských domů hodlali na opravy svých nemovitostí po požáru použít buď cihly z ohněm zničeného kostela, nebo cihly připravené na obnovu kostela, která ale v květnu 1785 ještě nezačala.

Oprava hlavního městského chrámu byla velkým tématem pro zainteresované instituce (magistrát, podkomořský úřad i církev) a již brzy po požáru začínají kroky k nápravě škod, respektive zpočátku k vyjasnění toho, co a kdy se vlastně bude opravovat. Dne 22. října 1784 se obecní rada seznámila s přípisem od podkomořského úřadu „strany vystavení zdejšího kostela.“ Úřad rozhodl, že „se od patrona a patřičných lidí pomoci vzíti mají a od mění [tedy jmění – pozn. aut.] nepotřebného kostelního.“ Radní se usnesli to vyřídit panu děkanovi a zároveň odepsat na podkomořský úřad, že „ta kaple malá jest, a jakož pan děkan dle přílohy na vyšší místo recuríroval [tedy si stěžoval – pozn. aut.]. Tudy se má žádati, ponivadž jinší fundus [tedy finanční zdroje – pozn. aut.] není, nežli aby od obce pomalu vystavěn býti mohl“. Obec dodává, že na vydání kostelní by v takovém případě zůstávalo jen 300 zlatých, „tedy by na dlouhý časy vystaven nebyl a ten kostel malý, tak po vystavení obecních stavení, co by zbylo, na kostel se vynaložilo.“[76] Zprávu je nutné vysvětlit. Město jako patron kostela mělo povinnost jeho údržby. Na to poukazoval podkomořský úřad. Město ale namítalo, že z vlastních prostředků může opravy financovat jen ve výši 300 zlatých (to tehdy byla zhruba kupní cena menšího domku), takže rekonstrukce kostela by trvala mnoho let. Zmínka o tom, že „ta kaple malá jest“, se patrně týká kostela sv. Trojice na Plzeňském předměstí, který měl asi podle představ eráru na delší čas nahradit zničený rokycanský kostel, s čímž rokycanští radní nesouhlasili.

Živelní pohroma v podobě ohně udeřila na Rokycany zrovna v době vrcholících josefinských reforem, které zčásti umenšovaly roli církve. Městská reprezentace tak čelila složitým jednáním s erárem ohledně financování rekonstrukce kostela. Rokycanský magistrát 26. října 1784 oznámil podkomořskému úřadu, že kostel Panny Marie Sněžné spolu s kaplí sv. Anny i kostel sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí byly zničeny ohněm. 19. listopadu 1784 doporučil úřad městu, aby nepomýšlelo na opravu všech vyhořelých objektů, tj. kaple sv. Anny a kostela sv. Petra a Pavla (stál na místě dnešního domu čp.117/II ve čtvrti Pod Kostelem), a soustředilo se na opravu děkanského chrámu. Úřad zároveň sdělil, že pověřil architekta Ignáce Palliardiho a posílá jej na místo za účelem vypracování stavebních plánů a rozpočtu.[77]  Dne 14. ledna 1785 vzali konšelé na vědomí psaní z krajského úřadu, ve kterém se uvádělo, že „ona žádaná pomoc od Religiosi Commissi k vystavení kostela se povoliti nemůže, protože patron musí a lid ten náklad vydati má, však ale že od jmění filiálních kostelův pomoc dáti může a až se vystaví, že se kostelu oltáře, zvony, hodiny a varhany dají.“[78] Dne 21. ledna 1785 se radní seznámili se suplikou „dvou židů pražských Wolf Reis [Redis?] a Moyses Grandi, který se hlásejí, že by ke kostelu zdejšímu zvony prodati chtěli“, kterou do Rokycan přeposlal podkomořský úřad. Obecní rada se usnesla, že se má odpovědět, že rokycanský kostel obdrží zvony, oltáře, varhany a hodiny zdarma. A dokud není kostel opravený, není takových věcí stejně zapotřebí „vzláště, když kostel ani důchod náklad postihnouti v stavu není, a když dosavade baumistr se nevyměřil, jakou věž a pro kolik zvonů postaví. Mimo toho, že ty židův zvony se zdají pro zdejší kostel malé.“[79]

→ODKAZ: Půdorys kostela si i po klasicistní opravě od Jana Ignáce Nep. Palliardiho z konce 18. stol. udržel základní obrysy původní středověké trojlodní dispozice. Foto z konce 19. stol. ze Soupisu památek od A. Podlahy.

→ODKAZ: Palliardiho přestavba z konce 18. stol. doplnila gotický půdorys o nové prvky. Do presbyteria byla vložena kruhová okna a starší barokní oltář, převezený z Prahy. Foto z konce 19. stol. ze Soupisu památek od A. Podlahy.

Palliardi, plným jménem Jan Ignác Nepomuk Palliardi, byl členem slavného stavitelského rodu italského původu. Už jeho děd, Jan Petr, i otec, Michal Ignác, byli staviteli. Jejich díla nalezneme na mnoha místech Čech. V Rokycanech se Palliardiové podíleli i na stavbě radnice, kterou v letech 1803–1808 provedl syn Jana Ignáce Nepomuka Palliardiho, Ignác Alois. Nejslavnější z celé rodiny ale byl právě Jan Ignác Nepomuk (1737–1821). Mezi jeho projekty patří například přestavba Lobkovického paláce na Malé Straně v Praze z roku 1771, pražský Palliardovský dům (1778), úprava teras Fürstenbergské zahrady (po r. 1779), palác Mac Newenův (okolo r. 1770), Strahovská knihovna (1783), přestavba Kolovratského paláce (1788), Schwarzenbergský palác (1787) nebo Sweerts-Šporkovský palác (1790). Slohově se nejslavnější z Palliardů pohyboval na pomezí pozdního baroka a klasicismu. Právě jeho stavba Strahovské knihovny v Praze bývá považována za jednu z prvních manifestací klasicismu v Čechách.

4. května 1785 oznámil podkomořský úřad rokycanskému magistrátu (tehdejší označení městského úřadu), že od mistra Palliardiho převzal hotové plány na obnovu kostela Panny Marie Sněžné. Církevní obřady se mezitím konaly provizorně v kapli svaté Anny, která byla narychlo a nouzově opravena místním stavebním mistrem Ondřejem Černým. A právě Černý požádal 17. února 1786 podkomořský úřad o jmenování stavebním mistrem („Baumeister“) na obnově děkanského kostela, která měla co nejdřív odstartovat. O něco dříve, 9. února toho roku, poslal podobnou žádost i místní tesařský mistr Matěj Holeček. Jejich přání však nebyla vyslyšena. Podkomořský úřad si pro nákladnou investici na opravě kostela vybral vlastního, mimorokycanského, políra. Podle I. Ebelové a M. Ebela se ale o zakázku ucházel plzeňský stavitel Antonín Barth a tesařský mistr Holeček. Palliardi Bartha odmítl a vybral si Černého a Holečka.[80] Během roku 1785 probíhá příprava stavby a stavebního dříví.[81] V roce 1786 započal převoz stavebního kamene z panství Mirošov.[82] Dne 5. ledna 1787 předložil purkmistr magistrátu otázku „poražení dříví na kostel, poněvadž nyní k tomu čas jest.“ Obecní rada souhlasila a pověřila polesného a hajné, aby vyhledali a nechali porazit potřebné dříví.[83] Zajímavá je také zpráva z 19. ledna 1787, kdy rokycanský magistrát řešil otázku, „jak to zaopatřit stran dříví na kostel“ Obecní rada rozhodla, že „má se P. děkanovi zkázati, by on zejtra lid zbuditi nechal, aby ochotně, dle jich povinností potřebné dříví a jiná materiália přivézti nechali.“ Zápis rady obsahuje i konkrétní ustanovení, například, že dříví z Čiliny se má skládat u staré cihelny (myšlena bývalá cihelna při východní straně dnešní Jeřabinové ulice, podrobně viz kapitola „Rašínov“). Též se mělo psát na úřad šťáhlavského panství, aby obyvatelé vsi Raková „sem také forovali.“[84] Dne 4. května 1787 předstoupil před magistrát Jan Markus, majitel vedlejšího domu čp.88/I (Dumetovský dům, viz níže) a požádal „by jemu ten rum, který vedle škody leží, proti tej škodě, kterou on skrze tu větší hromadu rumu trpí, jenž při jeho domě jest, darován byl.“ Obecní rada sdělila, že „má se s panem děkanem conferirovat a když zvonařina [tedy kovy – pozn. aut.] se vybere (…) má ten rum použít.“[85] Zpráva dokladuje, že vedle čp.88/I se tehdy nacházela velká hromada rumu (tedy sutin) ze zničeného a nyní opravovaného děkanského chrámu.

Původní termín zahájení rekonstrukce kostela se plánoval na počátek roku 1787. Kvůli nepříznivému počasí se stavba opozdila. Dne 18. května 1787 magistrátu napsal „pražský pan baumistr Palliardi“, aby pro něj město 28. května přistavilo polokrytý kočár, „kdež by on v outerý na to zde potřebný býti měl a kámen základní by v kostele položen byl.“ Zároveň upozorňuje, že podle obyčeje dostává při pokládce základního kamene oběd a tuzér, polír a obyčejní tovaryši pak z toho dostanou částku a také pivo. Obecní rada souhlasila, že kočár bude 28. května 1787 odeslán. Zároveň se rozhodla, že požádá podkomořský úřad, zda se výlohy na tuzér a pivo mohou uhradit z obecní pokladny.[86] Základní kámen byl položen 30. května 1787 a startu rekonstrukce kostela předcházela finanční tíseň města, které muselo kvůli tomu zastavit opravu vyhořelé radnice. Od května 1787 ale práce na kostele nabraly rychlé tempo.[87] Dne 15. června 1787 píšou magistrátu zedničtí tovaryši Matěj Kebrle, Tomáš Kroft, Jan Čermák, Václav Müller a Maxmilián Rozenzwei [sic!], zda by mohli dostat přidáno, „poněvadž draho je a v kostele již vysoko pracují.“ Radní souhlasili se zvýšením gáže od dalšího týdne.[88] Zpráva je zajímavá tím, že ukazuje, že již pár týdnů po zahájení prací se pracovalo vysoko nad zemí. Na druhou stranu to není až tak překvapivé, protože obnova sestávala hlavně z nového zaklenutí kostela, jehož obvodové zdi požár poškodil, ale nezničil. Dne 19. října 1787 magistrát rozhodl, že tesařům pracujícím na krovu kostela se vydá půl sudu piva, dle jejich žádosti.[89] Mezitím probíhalo opatřování mobiliáře. 26. října 1787 magistrát rozhodl odeslat agentovi Urbanovi 5 zlatých za jím odeslané nové ciborium, na základě jeho dopisu.[90] Dne 13. srpna 1788 se magistrát zabýval zprávou purkmistra, že téhož dne se na magistrát dostavil měšťan Jan Markus s žádostí o předání 300 zlatých, „ponivadž kameník v Praze pracující na bramorových [mramorových] oltářích, již znamenitý forot [tedy předběžné výdaje – pozn. aut.] má.“ Markus uvedl, že se musí zařídit odvezení oltáře a že by bylo vhodné tak učinit „při nynějším pohodlným času.“ (Myšlena patrně doba po skončivších žních, kdy měšťané a jejich povozy nebyly vytíženy svážením úrody.) Radní se rozhodli uvolnit z obecní kasy pouze 200 zlatých s tím, že „až pan syndicus do Prahy přijede a magistrátu správu dá, jak mnoho již kameník oltáře rozundal a jak veliký forot od vezení by byl následovně, aby dotud měl strpení.“[91]

Během roku 1788 byla oprava chrámu dokončena. Celkem vyšla v letech 1784–1789 na 5404 zlatých 5 krejcarů a 5,5 d.[92] Původní rozpočet byl podstatně překročen. Až po odklizení trosek se totiž zjistilo, že základy a obvodové zdi potřebují vyspravit, protože byly tři roky vystaveny povětrnostním vlivům. Kromě toho stoupla cena vápna.[93] V roce 1788 byla dodána do nově opraveného kostela okna (vyrobil je zámečník Martin Hrdlička). Onoho roku také kostel obdržel vnitřní zařízení. Bylo sem umístěno i 36 kostelních lavic.[94] Vybavení kostela pocházelo většinou z kostelů mimo Rokycany, rušených v rámci josefínských reforem. To byl případ chrámu sv. Michala v Praze, na Starém Městě. Odkud, podle dobového popisu byly přemístěny následující položky: „mramorové oltáře, totiž hlavní neb velký, a jeden postranní, jakož i credenz oltář se vším příslušenstvím, s dlažbou, s mřížkami, štumpnami, crompky, velké umyvadlo v sakristii, se vším železem, s clamramy… aby od mramorů nic otlučeno nebylo… při dovážení velkých kusův z oltářů, jako jsou sloupy z hlavního oltáře, antipendium a jiné… obecní těžký vůz zdarma se zapůjčí.“ Od oltáře existovaly plány vypracované Janem Jedličkou, ty však vlastnila jistá vdova, která je Rokycanským nechtěla vydat.[95] Další zařízení (kazatelna a dvě staré lavice) se získaly z rušeného dominikánského kláštera v Plzni. Věžní hodiny byly přivezeny roku 1789 z kostela sv. Václava v Plasích.[96] Dne 15. srpna 1789 se magistrát zabýval žádostí Jana Karla, „by jemu za konanou práci štafírskou skrze 9 neděl při zdejším chrámu 60 zlatých dáno bylo.“ Magistrát odpověděl, že mu za všechnu jeho práci může dát jen 40 zlatých, což ještě musí oficiálně odsouhlasit hospodářský úřad.[97] V jiném zápisu o téže věci ze srpna 1789 se jméno řemeslníka uvádí jako Josef Karel.[98] Štafírské řemeslo se zabývalo barvením, dekorováním a zlacením soch apod.

Kostel ale stále neměl věž. Nad městem se tyčila jen jednoduchá hmota chrámového trojlodí, jak zachycuje veduta Rokycan od Johanna Venuta. Palliardi s dostavbou věže počítal a 14. ledna roku 1789 zaslal magistrátu plány na novou věž, kterou řešil jako symetrickou, klasicistní stavbu.[99]  Měla mít galerii (ochoz) na všechny čtyři strany, Palliardi zároveň architektonicky řešil průčelí kostela. V roce 1790 sestavil i detailní rozpočet na tuto etapu dostavby kostela. Věž měla stát 1986 zlatých, nová fasáda 692 zlatých.[100] Dne 16. února 1790 magistrát řešil „Plan zur Erbaung des Kirchenthurmes von Ignaz Palliardi.“ Rozhodnutí ovšem nepřijal.[101] Magistrát nabídku odmítl, patrně z důvodů finančních. Uvědomme si, že celé město prožívalo hektické období popožárové obnovy. Desítky měšťanských domů byly pod lešením a jen postupně se do nich vraceli obyvatelé. Radnice úřadovala provizorně v domě čp.131/I, město muselo řešit řadu naléhavých investic do obecního i soukromého majetku zničeného ohněm. Navíc v době vrcholícího osvícenského racionalismu nemusela být kostelní věž považována za naprosto nezbytnou stavbu.

Palliardi nakonec na Rokycany nevzpomínal v dobrém. Během stavby kostela sem zavítal jen třikrát, Rokycanští mu neschválili stavbu věže a navíc se s nimi pohádal o peníze. Město mu údajně dlužilo 1500 zlatých a spory o tuto sumu mezi ním a rokycanským magistrátem se táhly až do Palliardiho smrti roku 1821.[102] Dne 23. srpna 1816 se magistrát seznámil s psaním od Ignáce Palliardiho „Baumeister zu Prag auf der Kleinseite N. C. 435 um Auszahlung demselben 1500 fl. für die Bauführung der hierortigen Dekanalkirche,“ tedy „stavebního mistra v Praze na Malé Straně N. C. 435 o výplatu témuž 1500 zlatých za řízení stavby zdejšího děkanského kostela.“ Město pověřilo hospodářský úřad prověřením žádosti.[103] Dne 26. listopadu 1816 magistrát řešil opakovanou žádost Palliardiho o uhrazení 1500 zlatých. Radní vyzvali hospodářský úřad k vyjádření.[104] Dne 21. února 1817 se pak magistrát seznámil s přípisem podkomořského úřadu, na který se Palliardi obrátil se svojí stížností.[105] Dne 15. dubna 1817 se na schůzi magistrátu četlo další psaní od Palliardiho. Město uznalo, že žádost se projednává již delší dobu, ale poukázalo na skutečnost, že Palliardi nedoprovodil své žádosti žádnými písemnými důkazy.[106] Dne 9. května 1817 se před magistrát dostalo další psaní od podkomořského úřadu s žádostí Palliardiho s podáním odpovědi do 18. května.[107] Dne 13. června 1817 jednal magistrát o této kauze znova a vyslechl stanovisko radního Třebického, vyjádřil se také magistrátní tajemník František Polák a protokolista Václav Ferdinandi, tedy lidé, kteří i osobně pamatovali stavbu kostela a jednání s Palliardim. Radní se pak usnesli zaslat stanovisko obce na podkomořský úřad.[108] Dne 29. července 1817 se před radními ocitl nový přípis od podkomořského úřadu, s předběžným rozhodnutím v kauze 1500 zlatých nárokovaných Palliardim. Město deklarovalo ve své odpovědi, že dle výpovědí svědků z časů budování kostela není žádné povědomí o takových výdajích.[109] Vše se opakovalo 3. října 1817, kdy opět posuzovali radní psaní od podkomořského úřadu ve věci Palliardiho stížnosti. Zadali již dříve vyslechnutým představitelům měšťanstva a magistrátu, aby dodali svou odpověď.[110] Ti ji předložili magistrátu 10. října 1817.[111] Dne 19. června 1818 magistrát vzal na vědomí nejnovější psaní od podkomořského úřadu ohledně Palliardiho stížnosti, s výzvou podat stanovisko obce.[112] Spor trval i následujícího roku. Dne 25. srpna 1820 radní projednali Palliardiho stížnost podanou skrz krajský úřad ve věci „rückständigen Palmars,“ česky tedy „nevyřízeného palmare [tedy honoráře – pozn. aut.].“[113] Navzdory hořké příchuti, kterou Palliardiho angažmá v Rokycanech mělo, je neoddiskutovatelným faktem, že Rokycanům dal jednu z nejznámějších dominant (byť je nutno zdůraznit, že věž vznikla později a je dílem jiného stavitele).

Palliardi ve svém projektu rokycanského kostela dostál pověsti člověka tvořícího na pomezí baroka a klasicismu. Zatímco pro vnější vzhled zvolil spíš klasicismus, uvnitř kostela převládlo pozdní baroko (ovšem spíše skrz nový mobiliář). Palliardi využil torzo vyhořelého kostela a pojal jeho obvodové zdi do nového chrámu. Strop kostela snížil z původních 25 na 18,5 metrů. Budeme-li věřit kresbě F. B. Wernera, snížil také boční lodi, které zakryl samostatnou střechou. Hlavní loď pak nově zaklenul křížovou klenbou, přičemž ale pravděpodobně ponechal klenbu nad presbyteriem.[114] Do boční stěny hlavní lodi, uvolněné snížením střechy bočních lodí, nově prolomil kulatá okna, zatímco v presbyteriu ponechal původní úzké protáhlé okenní otvory. Nad střechu presbyteria posadil barokní věžičku (tzv. sanktusová věž).  Boční lodě zaklenul tzv. plackou. Díky spojení gotického půdorysu a zdiva s uměřeným klasicismem vznikl vyrovnaný stavební útvar. Lze si představit, že případné použití košatějšího barokního nebo rokokového tvarosloví by sice vnějškově kostel zatraktivnilo, ale gotickou podstatu stavby by to setřelo.

Vedle kostela vyrostla, přibližně mezi jeho jižní lodí a Dumetovským domem čp.88/I, provizorní dřevěná zvonice, do níž byly zavěšeny zvony.[115] Dne 6 listopadu 1787 magistrát řešil žádost tesařského políra „by ty duby pro zvonici poraženy z lesa se sem odvezly, by žádnej se neocizil a aby tak tam nehnily.“ Obecní rada se usnesla, „aby páni měšťané silné koně mající je do dvora sem odvezli.“[116]

Současně s opravou kostela proběhla v jeho okolí asanace, když se v rámci josefínských regulací zrušilo pohřbívání na starobylém městském hřbitově, který od středověku chrám obklopoval. Učitel František Polák[117] (bydlel patrně v staré škole čp.135/I), si ještě krátce před požárem, v srpnu 1783, stěžuje že „v svém bytu pro velký smrad mrtvých těl v kryptě a na krchově obstáti nemůže.“[118] Hřbitov tu ale ještě stál ve 20. letech 19. století, teprve pak byly náhrobky odstraněny, stejně jako obvodová zeď, a prostor vydlážděn. V téže době zanikla v souvislosti s dostavbou věže kostela (viz níže) i provizorní zvonice. Na severní straně kostela mezitím ještě krátce dosluhovala provizorně opravená kaple svaté Anny. Roku 1788 byla zbořena, spolu s ambitem a možná i dalšími zbytky středověkého kláštera, a v letech 1788–1794 zde vyrostla patrová budova školy (později zvýšena o druhé patro, dnes Muzeum dr. B. Horáka, viz kapitola „Urbanovo náměstí“).[119] Okolí kostela se tak během několika let zcela proměnilo, stejně jako se díky stavbě nového kostela proměnila silueta Rokycan.

V roce 1799 byla zadána Janu Kollerovi oprava střechy kostela. Místo původního šindele, který byl prodán, se měla pokrýt taškami.[120] Dne 4. dubna 1800 požádal pokrývačský mistr Jan Koller magistrát, „by od konané na zdejším chrámu Páně přikrývačské práce vyplacen byl.“ Magistrát se usnesl, že nejprve se prošetří, zda práce provedl řádně, pak se mu povolí výplata.[121] Dne 18. dubna 1800 magistrát vyslechl zprávu radního Schulze ohledně „den Befund der vom Pachter Johann Koller in dem obere Theile de Kirche hergestellten Ziegeldeckerarbeit,“ tedy „ohledně zjištění, týkajících se nájemcem Janem Kollerem provedené pokrývačské práce v horní části kostela.“ Šlo o 155 čtverečních sáhů střechy, přičemž se mělo platit 59 krejcarů za čtvereční sáh, tedy 153 zlatých.[122]

2.6.4. Dostavba věže počátkem 19. století

Není ovšem zcela přesné mluvit o Palliardim, jako o tom, kdo dal Rokycanům jejich dominantu. Opravený děkanský kostel zůstával torzem bez věže. Pro celou jednu generaci se toto torzo stávalo novým normálem. K dostavbě věže a tím pádem k dotvoření panomatu města Rokycany došlo až v roce 1823.

→ODKAZ: Veduta Rokycan od J. Venuta z r. 1817 ukazuje, jak vypadal kostel před dostavbou věže. Palliardiho přestavba byla fakticky jen konzervativní opravou vyhořelého trojlodí. Takto, s torzem kostela, znali město jeho obyvatelé po dobu po 39 let od velkého požáru.

→ODKAZ: Až dostavbou věže v letech 1821–23 získal kostel definitivní podobu a slohový výraz, ve kterém se pojí empírová věž a klasicistní trojlodí na gotickém půdorysu. Na rozdíl od stavu před r. 1784 je věž situována do osy stavby. Pohlednice z počátku 20. stol.

Na počátku 19. století se ale znovu začíná mluvit o dostavbě věže. V roce 1804 vypracoval na její zbudování rozpočet zednický mistr Ondřej Černý. Měla mít půdorys 6 sáhů 2 lokte x 1 sáh 4 lokte (12 x 3,16 m) a náklady se vyčíslovaly na 5912,5 zlatých.[123] V roce 1806 Černý předložil městu dvě varianty provedení věže a upravený rozpočet, nyní už na 13 395 zlatých 44 krejcarů. Projekt doprovodil následujícím popisem: „Bauplan na přední díl velkého chrámu páně (…) jaká by v něm příležitost pro hlásnýho, pro zvony, pro schody a pro hodiny byla, poněvadž pak onen od p. Baumistra Ignátzia Paliardi zhotovený plán jen toliko v ansichtu pozůstával, tak bylo za potřebu k tomu vnitřní profil vyobrazit.“[124] Podle I. Ebelové a M. Ebela je proto možné, že v této době, tedy na počátku 19. století, se na plánech dostavby kostela podílel Ignác Palliardi, který tehdy právě projektoval novou rokycanskou radnici. Plány na novou věž ale každopádně nebyly realizovány. Z roku 1812 se ještě dochoval rozpočet a projekt Ondřeje Černého na zvonici v podkroví nad „velkým farním kostelem“.[125]

Dne 12. srpna 1808 se magistrát zabýval záměrem adaptovat objekt městské lázně čp.92/I ve Spilce na byt pro lékaře. Radní tuto ideu podpořili, „falls der Kirchenthurmbau nicht vorgenommen wird,“ tedy česky „pokud nebude provedena stavba kostelní věže.“[126] Zpráva dokládá, že v roce 1808 nadále město uvažovalo o dostavbě kostela, byť spíše v nejasných obrysech. Dne 25. října 1808 se magistrát seznámil se zprávou Václava Knotka, který předložil soupis „oných individuův, ježto z Plzně kámen k stavění věže kostelní přiváželi.“ Město rozhodlo, že hospodářský úřad má zajistit, aby dotyční „to až posavad jejich quantum daném vodvezli.“[127] Zdá se, že město mezitím přípravy na stavbu věže pozastavilo.

Dne 6. prosince 1808 se magistrát podrobněji zaobíral některými hospodářskými otázkami. Kromě jiného sdělil, že „da zur Sicherheit des Publikums der Bau des hiesigen Kirchenfrontispitz und Thurms unausweichlich nöthig ist, daher sollen über die bereits elocirte 2000 fr. noch 4000 fr. mit Hochent.[licher] Bewilligung elociert. Die übrigen 10400 fr. in deposito belassen. Übrigens aber der Baumeister Franz Heger um Beibringung des Bauplans errinert werden.“ Zásadní a obsáhlé vyjádření k aktuálnímu stavu dostavby kostela zní v překladu češtiny takto: „Poněvadž k bezpečnosti obecenstva stavba zdejšího kostelního frontispice [tedy štítu – pozn. aut.] a věže nevyhnutelně potřebná jest, proto má se nad již elocírované [tedy přidělené – pozn. aut.] 2000 zl. ještě dalších 4000 zl. s vysokým [tedy od vyšších úřadů – pozn. aut.] povolením elocírovat. Ostatních pak 10 400 zl. v depositu zanecháno býti má. Mimo to má se stavitel František Heger k předložení stavebního plánu upomenout.“[128] Z tohoto radničního protokolu vyplývá, že příprava dostavby kostela během roku 1808 značně pokročila, včetně konkretizování nákladů. Inflační tlaky za časů napoleonských válek ale už nyní vedly k nutnosti razantního navýšení rozpočtu. Rovněž se dozvídáme, že již nyní se jako projektant kostelní věže uváděl František Höger (Franz Heger).

Roky plynuly a nad městem se dál tyčilo jen torzo kostela, bez věže. Dne 21. srpna 1812 se magistrát zabýval předběžným odhadem nákladů a stavebním nákresem od zednického mistra Ondřeje Černého na „Herstellung des Glockengestelles bei der hierortigen Dekanalkirche,“ neboli „zřízení zvonice při zdejším děkanském kostele.“  Radní ovšem konstatovali, že „da dieser Überschlag mit zu kostspieligen Auslagen verbunden ist, daher wird derselbe zur Beibringung eines andere Bauplanes und Kostenüberschlags angewiesen,“ tedy „jelikož tento odhad s přiliš nákladnými výdaji spojen jest, tudy budiž týž [tedy Černý – pozn. aut.] k předložení jiného stavebního plánu a odhadu nákladů poukázán.“[129] Patrně mělo jít o náhradu provizorní dřevěné zvonice, jež brzy po požáru vyrostla vedle kostela a která mohla nyní, po čtvrtstoletí své existence už chátrat. Dne 28. srpna 1812 se radní na schůzi magistrátu seznámili s „abermaligem Kostenüberschlag und Bauplan des Mauermeisters Andreas Tscherny auf Herstellung des Glockengestelles bei der hiesigen Dekanalkirche,“ tedy „opětovným odhadem nákladů a stavebním plánem zednického mistra Ondřeje Černého na zřízení zvonice při zdejším děkanském kostelu.“ Radní konstatovali: „Ist nach Verbesserung des Baurisses um Bewilligung der Baukösten aus die Kirchenkasse bei den hohen Landesstelle mittelst k. k. Kreisamt einzuschreiten.“ Česky zhruba: „Má se po vylepšení stavebních plánů pro schválení stavebních nákladů z církevní pokladny u vyšších zemských úřadů skrze c. k. krajský úřad zakročiti.“[130] Není jasné, zda byla stavba zvonice nakonec realizována.

Dne 4. března 1813 se na své schůzi magistrát seznámil se zprávou krajského inženýra ohledně „Klackenaufbringung [?] an die Kirche und Einsendung eines verbesserten Planes.“ Slovo „klacken“ (klocken) snad označuje hodinový stroj (Glocken). V takovém případě překlad zní: „zaopatření hodin na kostel a odeslání vylepšených plánů.“ Radní rozhodli, že zednický mistr Černý se má vyjádřit, „ob sich derselben diesen Plan herzustellen sich getrauen oder nicht. Im letzen Falle hin gegen der pilsner Baumeister Schell um Aufnahme dieses Bauplanes anzugehen,“ neboli „zda se odvažuje tento plán realizovat či nikoliv. V druhém případě se toho ujmout má plzeňský stavební mistr Schell.“[131] Dne 26. března 1813 se magistrát záležitostí opětovně zabýval. Nyní už se píše jednoznačně o „Kirchenglocken“, kostelních hodinách. Zednický mistr Ondřej Černý podle sdělení města „umgerarbeiteten Bauplan und Kostenüberschlage zum k. k. Kreisingenieur von Kottnauer zum Prüfung dieses Elaborat sich begeben haben erledigt,“ tedy „přepracovaný stavební plán a odhad nákladů c. k. krajskému inženýrovi von Kottnauerovi k prověření odevzdal.“[132]

V roce 1813 zaslal František Höger Rokycanským projekt a rozpočet na dostavbu kostelní věže.[133] Dne 25. června 1813 řešili radní na schůzi magistrátu „Schreiben v. Prager Baumeister Heger samt Plänen über den Kirchenthurmbau,“ neboli „psaní od pražského stavebního mistra Hegera včetně plánů na stavbu kostelní věže.“ Radní se usnesli tyto plány předat zednickému mistru Ondřeji Černému, který se měl dohodnut s plzeňským stavebním mistrem Kottnauerem. Následně by se záležitost předložila vyšším úřadům.[134] Stavba nicméně ani nyní nezačala.

Dne 19. dubna 1816 se magistrát zabýval návrhem nákladů, který předložil stavební mistr Ondřej Černý „zur Ausweisung der hierortigen Dekanalkirche,“ tedy „k vykázání zdejšímu děkanskému kostelu.“ Radní ve své odpovědi zmiňují sbírku mezi místním duchovenstvem.[135] Není ovšem jasné, čeho se požadovaný výkaz nákladů týkal. Mohli jít o zamýšlenou dostavbu věže, ale taky o nějakou drobnější investici do kostela. Dne 24. června 1817 předložili sklenář Václav Boleška, truhlář Josef Wünsch a zámečník Václav Hrdlička společnou žádost o uhrazení peněz za „zur hiesigene Dekanalkirche verfertigte Arbeit,“ neboli „pro zdejší děkanský kostel dohotovenou práci.“[136] I v tomto případě se nejspíš jednalo o nějaké menší opravy.

Trvalo to dalších deset let, než Höger mohl své plány realizovat. A bylo na čase, celkem 39 let zůstal rokycanský kostel neúplným, uprostřed města se zdvíhalo jen zastřešené kostelní trojlodí. Dětem narozeným okolo roku 1780 už táhlo na „pátý křížek“ a tito usedlí měšťané, mající nyní sami odrostlé děti, přitom nepamatovali jinou podobu města, než s oním „věčným“ kostelním provizoriem. Takto je chrám zachycen na kresbě Johanna Venuta z roku 1817.

Dne 4. dubna 1820 vyslechli radní na schůzi magistrátu stanovisko měšťanstva, které souhlasí s tím, že zamýšlená bonifikace za roky 1813 a 1814 se neuskuteční kvůli stavbě kostelní věže. Rada se pak usnesla, že „soll bey der nächsten bürgerlichen Zusammentretung der freywillig zu leistende Beytrag zu dem Kirchenthurmbau verzeichnet und sodann der Kostenüberschlag zu verfaßen,“ neboli „má býti při nejbližším shromáždění obce dobrovolně poskytnutý příspěvek ku stavbě kostelní věže zaznamenán a poté vyhotoven rozpočet nákladů.“[137] Jde o první zmínku o stavbě kostelní věže v materiálech obecní rady, nepočítaje zmínky v předchozích letech, které ale nikdy nevedly k realizaci stavby. Tentokrát tomu bylo jinak.

Dne 4. července 1820 se na schůzi magistrátu jednalo o návrhu, který podal c. k. dvorní zvonař Karl Balmann „in Betreff einer beyzuschaffenden Feuerspritze,“ tedy „ve věci mající se opatřit hasičské stříkačky.“ S děkanským kostelem tato věc přímo nesouvisela, ale radní se usnesli, že zednický mistr Ondřej Černý a tesařský mistr Vavřinec Páník mají změřit zdejší městský kostel od nejvyššího bodu a pak to oznámit magistrátu.[138] Evidentně šlo o to, že náčiní pro hašení požárů muselo odpovídat nejvyšší budově v Rokycanech. A to měla již brzy výrazně povyrůst dostavbou věže.

Věci se začaly dávat do pohybu v létě 1820. Dne 16. srpna 1820 obecní rada projednala psaní od krajského inženýra, který žádal o zajištění „ein Paar Vorspannspferde zum Besuch der anher Reise wegen Besichtigung des Locals zum Thurmbau,“ tudíž „páru přepřažných koní k návštěvě sem kvůli obhlídce místa k vystavění věže.“ Radní to schválili a dodali, že stavební mistr Heger by už měl začít s vypracováním rozpočtu. Obecnímu hospodářskému úřadu bylo uloženo do tří dnů zjistit místní ceny stavebního materiálu i výši mezd. „Auch sind die vorfindigen Quadersteine aber auch Preiße aufzuführen und dieser Ausweiß an den Baumeister zum Behuf des Kostenüberschlags einzusenden. Nebstdem sind aus den vorfindigen Geldern, die für den Bau des Thurms bestimmt sind, 100 fr. a Conto seines künftigen Palmars aufzufolgen.“ Česky tedy: „rovněž mají býti sepsány nalezené kvádrové kameny, jakož i jejich ceny, a tento výkaz stavebnímu mistru ku potřebě sestavení rozpočtu nákladů zaslán. Mimo to má se z hotových peněz, určených ke stavbě věže, na účet jeho budoucího palmare [tedy honoráře – pozn. aut.] 100 zlatých vyplatiti.“[139] Jak je vidět, příprava stavby začala, včetně opatřování materiálu a sestavování rozpočtu. Dne 12. prosince 1820 řešila obecní rada, že „ist der Baumeister Heeger wegen den Kirchenthurmbau Kostenüberschlag neuerl. anzugehen,“ česky tedy „Stavební mistr Heger má k předložení rozpočtu nákladů na stavbu kostelní věže opětovně býti vyzván.“[140]

V roce 1821 zasílá Höger městu nové, definitivní plány.[141] Základní kámen k nové věži byl položen v den jmenin císaře Františka I., 4. října 1821.[142] Po celý následující rok ale fakticky zůstalo jen u tohoto slavnostního aktu, spíše probíhaly dál toliko přípravy stavby. V roce 1822 si stěžuje vedoucí hospodářského úřadu magistrátu František Schulz na aktivity Aloise Storcha (majitele domu čp.103/I na Malém náměstí), který coby zástupce města prý nechal použít bez předchozí dohody s hospodářským úřadem kameny připravené pro základy kostelní věže jako nosníky na novou pavlač děkanství. 2. dubna 1822 magistrát Storcha pokáral.[143] Dne 21. června 1822 předložil dvorský sluha Sak radním k úhradě náklady „bey Überführung des Baumeister Heger v. Prag nach Rokitzan und von Retour nach Prag bey Gelegenheit des Thurmbaues,“ tedy „při převozu stavebního mistra Hegera z Prahy do Rokycan a návratem do Prahy, u příležitosti stavby věže.“ Město souhlasilo, že se to má uhradit z kostelního fondu.[144] Dne 19. července 1822 rada vzala na vědomí zprávu podkomořského úřadu a přípis stavebního mistra Hegera ve věci stavby věže. 30. července měli být veřejně vyzváni uchazeči o práci na kostelní věži. Město se rovněž uneslo zaslat stavebnímu mistru Hegerovi text dohody mezi stranami („Verständigunsnote“). Zároveň se s podkomořským úřadem řešilo dodatečné povolení „zum Abverkauf der vorräthigen Glockenspeiß,“ tedy „odprodeji dostupné zvonoviny.“[145] Dne 25. července 1822 byl magistrát informován o rozhodnutí podkomořského úřadu, který vydal svolení k odprodeji zvonoviny, načež město rozhodlo, že „ist zum Abverkauf dieser Glockenspeiß die Tagfahrt auf den 30 Aug  d. J. festzusetzen, durch Zeitungen  (…) bekannt zu machen und an die bekannten Gießer die Vorladungen besonders zu veranlassen,“ tedy v překladu do dobové úřední češtiny zhruba: „má se k odprodeji této zvonoviny projednání na 30. Aug. tohoto roku stanoviti, skrze noviny oznámiti a obzvláště známým litcům obeslání zaříditi.“[146] Zmínka o zvonovině je zajímavá, ale nejasná. To, že by s dostavbou věže souvisel nějaký odprodej starých zvonů, není doloženo. Na téže schůzi se radní seznámili se zprávou od Hegera, že se nebude moci 30. července osobně zúčastnit zadání stavebních prací na kostelní věži, načež magistrát rozhodl dražební akt odložit (zadání prací se mělo provést veřejnou aukcí). Město také vzalo na vědomí, že tesařský mistr Josef Vraný po prostudování stavebních plánů oznamuje, že má zájem o převzetí této zakázky a zároveň požádal o vyplacení 25 zlatých (patrně za cestovní aj. výlohy).[147] Ze zápisu vyplývá, že stavba se blížila k startu ostré fáze.

Dne 9. srpna 1822 radní reagovali na nabídku „vom Reichenthaler und Komorauer Schichtämter wegen Zinn und Eisenblech zum Thurmbau,“ tedy „od reichenthalského a komárovského šichtamtu [tedy důlního a hutního úřadu – pozn. aut.] ohledně cínového a železného plechu na stavbu věže.“ V zápisu o usnesení se uvádí, že se má vyčkat na nadcházející rozhodnutí o zadání prací.[148] Reichenthal je nejspíše zaniklá ves Hraničky u Rozvadova, kde fungovaly železné hutě, specializující se na produkci plechu. Druhým zmiňovaným podnikem mohly být hutě v Komárově u Hořovic. Dne 6. září 1822 předložil radě Ferdinand Rössler, účetní pro stavbu věže, rozdělení nákladů na k realizaci zamýšlené práce a dopravu („Repartition auf zu leistende Hand und Fuhrenarbeiten“). Magistrát se usnesl tento výkaz zaslat ke schválení krajskému úřadu.[149] Na té samé schůzi 6. září 1822 se také radní seznámili s licitačním protokolem „die zur Rokitzaner Dekanalkirche gehörige verschmolzene Glockenspeiß per 54 fl.,“ neboli „na rokycanskému děkanskému kostelu náležející roztavenou zvonovinu za 54 zlatých.“ Magistrát pak vyhlásil 2. kolo dražby na 9. září a 3. kolo na 18. září.[150] Z textu není jasné, zda vyvolávací cena činila jen 54 zlatých, nebo zda šlo o cenu za nějakou váhovou jednotku. V prvním případě by šlo o vcelku zanedbatelné množství kovu. Zmínka o roztavené zvonovině vyvolává jen hypotetickou úvahu, zda nemohlo jít o části zvonů zničených při požáru roku 1784 a uschovaných po celých těch skoro čtyřicet let s vyhlídkou, že se z nich odlejí nové zvony. Jenže znovu je nutné zdůraznit, že není zmínka o tom, že v souvislosti s výstavbou věže získal kostel nové zvony a i ze zápisu obecní rady o dražbě plyne, že zvonovina šla do licitace za účelem zisku peněz, nikoliv nových zvonů. Dne 13. září 1822 vzal magistrát na vědomí výsledek 2. kola dražby zvonoviny, které se uskutečnilo 9. září.[151] Dne 20. září 1822 potom magistrát vzal na vědomí i protokol o konaném 3. kole dražby zvonoviny a unesl se jej zaslat na podkomořský úřad pro schválení.[152]

Dne 13. září 1822 se magistrát na svém zasedání seznámil se zprávou krajského úřadu, který potvrdil rozpočítání nákladů za práci a za dopravu při stavbě kostelní věže. Město pak odsouhlasilo zaslání tohoto rozpisu na vyšší místa s tím, že bude přiložen i písemný seznam jedinců, kteří se na stavbě i dovozu materiálu mají podílet.[153] Dne 17. prosince 1822 bylo obecní radě doručeno obsáhlé psaní od podkomořského úřadu ve věci stavby věže. Řešil se v ní mj. plánovaný příjezd krajského inženýra do Rokycan. A také nabídka, kterou podal Karel Bellmann na odkup zvonoviny v aukci. Sdělovalo se mu, že jeho nabídka byla potvrzena. Dále hodlalo město podkomořskému úřadu objasnit, že místní zvony byly zakoupeny z obecních prostředků a některé získány z kostela svatého Michala v Praze.[154] Dne 24. prosince 1822 se radní zaobírali zprávou od krajského úřadu. Na 8. leden 1823 bylo svoláno „Verakordirung auf Professionisten Arbeiten zum Dekanalthurmbau,“ tedy „ujednání odborných prací na stavbě děkanské věže.“ Magistrát se zároveň usnesl podat o tom zprávu do novin.[155] Šlo o zadání jednotlivých specializovaných zakázek na řemeslné a umělecké práce na kostelní věži.

Hlavní stavební práce na věži proběhly v období duben až říjen 1823.[156] O havelském posvícení v neděli 19. října 1823 byla věž slavnostně dokončena. Stavba se opozdila, protože v přízemku věže se objevily trhliny a musel být nově zaklenut. Původní termín slavnostního dokončení výstavby, stanovený na 5. srpen 1823, tak nebyl dodržen.[157] Antonín Podlaha uvádí, že věž: „ měla býti benedikována [tedy vysvěcena – pozn. aut.] o slavnosti poutní, ale mimo nadání [tedy nečekaně – pozn. aut.] objevily se ve starém zdivu, na němž nová věž z části spočívala, trhliny, i musilo býti zdivo to novým klenutím podchyceno, načež věž benedikována byla o posvícení, třetí neděli v říjnu, arciděkanem Plzeňským Tomášem Kordíkem.“[158] Náklady na věž dosáhly 14 000 zlatých.[159] Byla prý definitivně dobudována až roku 1826 (pokud to není omyl, patrně šlo už jen o drobné dokončovací práce).[160]

Od původní gotické věže, která tu stála do roku 1784, se v mnohém lišila. Byla vyšší a postavila se symetricky do podélné osy hlavní lodě chrámu. Tím sice zastínila původní štít, ale vytvořila dojem symetrické monumentality, podpořený ještě reprezentativním empírovým slohem. 66 metrů vysoká rokycanská věž je dodnes druhou nejvyšší kostelní věží v Plzeňském kraji (po 102 metrů vysokém jehlanu plzeňského kostela sv. Bartoloměje).[161] Podle údajů obecní kroniky ale měří jen 52 metrů, z toho k římse věže 36 metrů, zbytek je střecha.[162]

Autor nové věže, František Höger pojal dílo, na rozdíl od strohého tvarosloví, které pro dostavbu kostela zvolil na konci 18. století Jan Ignác Palliardi, jako demonstraci empírového slohu, který sice podobně jako josefínský klasicismus pracuje s geometrickými tvary, ale je bohatší v detailu a usiluje o větší monumentalitu. Jednoduchá fasáda věže, využívající antikizujících prvků, vyvolává podobně jako baroko pocit vznešenosti a velkoleposti. Nejzdobnější je přízemí věže. Tudy vede hlavní vchod do chrámu. Stojí tu masivní pískovcový portál s jednoduchým ostěním. V překladu portálu se nachází chronogramový latinský nápis: „In DeI honoreM haeCCetVrIs eXtrVCta.“ V českém překladu: „Ke cti boží postavena tato věž.“  Podle dobových pramenů byl původně (v roce 1823) na věži umístěn jiný chronogramový nápis, a to „HonorI DeI et MarIae SanctVs et CIVes RokICzanenses erIgI feCerVnt“.[163] Je možné, že byl odstraněn během pozdějších oprav (nemusel být umístěn v portálu vchodu, ale někde jinde na fasádě kostela). Další možností je, že nebyl v této podobě realizován a nahrazen, patrně stylisticky ladnějším, výše uvedeným chronogramovým nápisem „In DeI honoreM…“ Nad portálem spočívá na nápadných konzolách římsa a nad ní půlkruhové okno. Portál s oknem jsou uzavřeny mezi dvojici masivních pilastrů z obou stran a velkým trojúhelníkovým štítem, který leží na vlysu s triglyfy.  Přízemí věže dosahuje výškové úrovně stropu bočních lodí.

První patro věže je strukturováno plochami rustiky, uprostřed níž se nachází obloukovitě zakončené okno v obdélné edikule. Zatímco přízemí věže je architektonizováno pouze na čelní, západní straně, první patro už má analogickou výzdobu na třech stranách (kromě strany východní, kde se k ní přimyká chrámová loď). Druhé patro má jako hlavní motiv kulaté okénko a nad ním na všech čtyřech stranách čtvercový kovový ciferník kostelních hodin. Již roku 1789 získal rokycanský kostel nový hodinový stroj, a to z kostela sv. Václava v Plasích.[164] Dnešní hodiny ovšem byly na věž osazeny až 6. srpna roku 1874. Jsou dílem soboteckého hodináře Jana Prokeše.[165] Správa hodinového stroje byla po instalaci svěřena místnímu hodináři Václavu Chaunovi (bytem Pražské předměstí čp.80/II).  Z roku 1895 se v rokycanském archivu dochoval nákres ciferníku hodin na fasádě věže (možná v souvislosti s tehdejší opravou).[166]  V květnu 1931 městská rada rozhodla, že oprava hodin na věži kostela se zadá malířskému mistrovi Emilu Maškovi za 2000 Kč.[167] Dne 17. července 1968 rozhodla rada MěstNV, že na rok 1969 bude požadovat prostředky na generální opravu hodin kostela, včetně instalace elektrického natahování a pozlacení ručiček i ciferníku. Šlo o odraz nálad doby pražského jara, kdy začalo veřejné mínění upozorňovat na zanedbávání památkové péče v Československu.[168] V letech 1981–1982 byly ciferníky dočasně demontovány a opraveny. Roku 1984 byly hodiny elektrifikovány, téhož roku je znovu vysvětil František kardinál Tomášek při návštěvě Rokycan během poutní slavnosti.

Třetí patro věže tvoří ochoz, posazený na kamenných krakorcích. Rohové krakorce mají podobu bájných zvířat. Na ochozu kdysi bydlel strážce věže. Věž nepatřila církvi a sloužila světským účelům, jako měření času a hlavně hlídkování proti ohni nebo v případě vojenského vpádu. Stálá hlídka na věži zanikla až roku 1929.[169] Zvoník tu bydlel až do roku 1948. Pak zde sídlila klubovna radioamatérského oddílu Svazarmu.[170]  Věž měla i své samostatné číslo popisné čp.137/I. Číslo popisné čp.137/I se v matrice připomíná poprvé dne 18. listopadu 1775, kdy tu zemřel syn jistého Jakuba Michla.[171] Bylo asi přiděleno již v roce 1771 při zavádění domovních čísel v Rokycanech. V historickém jádru tvoří čísla 1–133 souvislou řadu, další čísla 134–141 náležejí různým stavbám souvisejícím převážně s městským opevněním.

Nad bytem věžného původně věž končila a následovala jehlancovitá střecha. Podle popisu z roku 1827 byla pobitá železným plechem a opatřena hromosvodem.[172] Na jaře roku 1843 byl městu předložen rozpočet na opravu krytiny věže. Dražba proběhla ale až roku 1848.[173]

Později se technický stav věže zhoršil, plech se na několika místech prolomil a skrz střechu do bytu věžného zatékalo. Roku 1856 byla proto střecha rozebrána a věž zvýšena o několikametrový úsek (cca 1 a půl sáhu) nad ochozem s kruhovými vlysy v omítce a trojúhelníkovým štítkem. Práce provedl stavitel Václav Šmaus. V  omítce třetího patra věže je dodnes tato nástavba patrná vodorovným pásem.[174] Na věž pak byla znovu postavená střecha ve tvaru šestibokého jehlanu krytého mědí. Tvar střechy před rokem 1856 byl identický, jak ukazuje Schönbergerova kresba Rokycan z roku 1830. Dobový pramen z roku 1900 ale udává, že nová střecha věže je „už od počátku svého ujmuta a stále více zužována“, čímž se naznačuje, že přece jen byly zvoleny poněkud jiné proporce zastřešení zvýšené věže.[175] Na špici věže se pak tyčí kovový dvojitý kříž.

2.6.5. Kostelní zvony

Ke každé věži patří kostelní zvony. Ty rokycanské prošly mnohými peripetiemi. O původních gotických, renesančních a barokních zvonech nemáme podrobné doklady.  K roku 1660 se v katalogu kostela uvádějí čtyři zvony.[176]

Roku 1783 bylo v rámci josefinských reforem zakázáno zvonění proti mračnům (na odvrácení bouřek a dalších živelních pohrom).[177] Dne 17. srpna 1784 se rokycanští radní zabývali suplikou místních „pulsantů“ (ti, kdo zvonění zajišťovali), že přišli o roční odměnu, kterou za to požívali „a nyní ponivadž proti mračnům zvoniti zapověděno jest, žádají, by se jim aspoň něco, jakožto chudým vydalo.“ Konšelé uznali, že pulsanti dostávali 15 zlatých ročně, ale od starodávna půl sudu piva a skopce (?). Peníze už dostávat nemají, ale hmotnou výslužku ano.[178] Pochmurnou shodou okolností necelý měsíc poté zničil město velký požár, který také zničil kostel i kostelní zvony.

→ODKAZ: Zvon ve věži děkanského kostela. Foto: D. Borek, 18. září 2004.

Dne 21. ledna 1785 se radní seznámili se suplikou, kterou do Rokycan přeposlal podkomořský úřad od „dvou židů pražských Wolf Reis [Redis?] a Moyses Grandi, který se hlásejí, že by ke kostelu zdejšímu zvony prodati chtěli.“ Obecní rada odpověděla, že rokycanský kostel prý obdrží zvony, oltáře, varhany a hodiny zdarma. A dokud není kostel opravený, není takových věcí stejně zapotřebí „vzláště, když kostel ani důchod náklad postihnouti v stavu není, a když dosavade baumistr se nevyměřil, jakou věž a pro kolik zvonů postaví. Mimo toho, že ty židův zvony se zdají pro zdejší kostel malé.“[179] Do Rokycan pak byly druhotně převezeny dva zvony ze zrušeného kostela sv. Michala v Praze. Pražský zvonař Jiří Kühner je nabídl rokycanskému magistrátu. Nákup a transport zvonů z Prahy do Rokycan vyšel na 823 zlatých 40 krejcarů. Vážily 31,12 centů a 20 liber.[180]  Díky tomu, že Rokycany získaly zvony z Prahy, šlo o umělecky vysoce hodnotná díla.

Zvon Svatého Michala odlil roku 1612 Martin Hillger (uváděn též jako „Hillinger“). Má průměr 121 cm, výšku 90 cm a váží 1050 kilogramů. Vyzdoben je latinským nápisem: „VERBVM DOMINI MANET IN AETERNUM. ANNO DOMINI M D CXII“[181] („Slovo Páně trvá navěky. Léta Páně 1612“). Dále se na něm nachází značka zvonaře (medvěd v elipsovitém medailonu) a po okraji nápis: „MARTIN . HILLGER . ME . FECIT“ („Udělal mě Martin Hillger“). Na zvonu se nachází polovypouklý reliéf s obrazem sv. Michala (viz foto cca z r. 1900).[182]

Zvon Svatého Václava byl rovněž odlit roku 1612 v Hillgerově huti. Má průměr 99 cm, výšku 75 cm a latinský nápis: „SIC TRANSIT GLORIA MVNDI ANNO DOMINI MD. CXII.“ (viz přepis pořízený cca r. 1900), tedy česky „Tak pomíjí sláva světa. Léta Páně 1612.“[183] Pod nápisem vlys s akantovým motivem. Na zvonu je identická zvonařská značka jako u předchozího díla a polovypouklý reliéf sv. Václava.[184]

Další zvon měl český nápis „Jan Dietrich, zvonař na Novém Městě pražském 1752“ (podle I. Ebelové a M. Ebela na tomto zvonu Nejsvětější Trojice nápis: „Tento zvon przelitej gest leta Panie 1752 za Welebneho Pana Diecana Sebastiana Tomandla a panuw Aurziednikuw P. Jana Krafta a P. Jana Wiktorina Korrena.“[185]). Byl roku 1884 přelit a opatřen nápisem: „Pro děkanský kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech Albert Samassa. c. k. dvorní sochař v Lublani.“[186] V roce 1887 byl uložen na oratoř děkanského kostela ještě menší zvon o váze 31 kg, původně zavěšený v kostele sv. Trojice.[187]

Za první světové války zmizel z kostela zvon z roku 1884 od zvonařského mistra A. Samassy. Erár jej zrekvíroval a nechal roztavit.[188] Dále zabaveny menší zvony: umíráček z malé věže o váze 39 kg, sanktusový zvon z malé věže o váze 16 kg a také výše uvedený malý zvon z oratoře, umístěný v děkanském kostele od roku 1887.[189] Na malou věž kostela pak byl po zbytek války dán provizorně menší zvon z radnice, používaný jako umíráček. Naopak staré zvony sv. Michala a sv. Václava 1. světovou válku přežily bez úhony.[190]

Nové zvony získal rokycanský kostel Panny Marie Sněžné až roku 1926. Vysvěceny byly 27. června 1926.[191]  Šlo o zvon sv. Josefa o váze 315 kg, umístěný od té doby na hlavní věži a o zvon sv. Anny o váze 35 kg na malé věži.[192] Další vlna rekvizic přišla za 2. světové války. 11. prosince 1941 bylo na schůzi obecní rady oznámeno, že město požádalo okresní úřad aspoň o ponechání jednoho velkého zvonu na věži kostela.[193] Nakonec byly nemilosrdně odvezeny všechny zvony, ponechán jen barokní zvon sv. Václava na hlavní věži.[194] Zvon sv. Michala se ale podařilo po válce objevit v jednom skladišti v Praze na Maninách. Když tehdy děkanský úřad zjistil, že zvon leží v Praze, požádal o asistenci MNV. Vedení města pak vyzvalo továrnu na nábojky (pozdější Kovohutě), aby zajistila odvoz.[195] Do Rokycan se zvon vrátil 28. října 1945, kdy byl znovu vysvěcen.[196]

Třetí zvon, svatá Barbora, se na věž rokycanského kostela dostal až po válce. Získal jej děkan Rýzner ze skladiště v západočeském Stříbře. Po vysvěcení slouží jako umíráček. Je vyzdoben reliéfem Golgoty a latinským nápisem: „Barboro, oroduj za nás.“[197] Pochází z roku 1612, znovu vysvěcen byl roku 1947.[198] Čtvrtý zvon, svatý Josef, byl na věž zavěšen 26. října roku 1969.[199] Podle zápisu z registru pochází z roku 1660.[200] V současnosti tak v  kostele jsou čtyři zvony.

23. března 2006 skončila oprava pohonné jednotky zvonů. Mechanismus totiž v předchozích 30 letech trpěl častými poruchami, v poslední fázi se musely jeho vysprávky provádět prakticky po každém zvonění. Zpětné rázy zvonů navíc negativně ovlivňovaly technický stav zdiva kostelní věže. Vyzvánění tak nebývalo pravidelné. Montáž nového pohonného mechanismu stála 285 000 Kč. Jako sponzorský dar je poskytla firma Intercora z Plzně. Od té doby opět zvonění na děkanském kostele nabylo pravidelného režimu. V 6 hodin ráno a v 6 hodin večer odbíjí zvon svatého Josefa, v poledne svatý Josef a svatý Václav. V neděli před mší a o náboženských svátcích vyzvánějí svatý Josef, Václav i Michal. Zvon svaté Barbory slouží jako umíráček.[201]

2.6.6. Architektonicko-umělecký popis kostela

Vlastní kostel Panny Marie Sněžné se kromě věže skládá ze tří lodí, z nichž prostřední, hlavní je protažena do presbyteria, dále ze sakristie, přístavku na jižní straně, malých předsíní u bočních lodí a z kruhovité věžovité přístavby na severozápadním rohu se schodištěm na věž (foto z r. 2003).

Hlavní loď měří včetně presbyteria na délku 39 metrů a je 7,5 metru široká. Strop leží 18,5 metrů nad podlahou. Boční lodě jsou 4,5 m široké.[202] Loď je osvětlena kulatými okny proraženými Palliardim nad střechou bočních lodí. Na vnitřní straně zdobí okna pozdně barokní štukatury s motivy andělů. Boční lodě odděluje od hlavní lodě řada tří masivních sloupů na obou stranách. Jedná se možná o původní gotické zdivo, které je pouze překryto novou omítkou z konce 18. století. Ze sloupů vystupují pilastry s umělecky cennými iónskými hlavicemi. Nad nimi se okolo celé hlavní lodi táhne zalamovaná profilovaná římsa. Tyto prvky tvoří odkaz pozdně barokní Palliardiho přestavby kostela z let 1787–1789. Na hlavní loď navazuje presbyterium s podobnou slohovou výzdobou. V presbyteriu se přitom nachází ve spodních partiích archaické zesílené zdivo. Podle J. Anderleho a T. Karla to může být zbytek nejstarší stavební fáze kostela, ještě z doby před přestavbou v 14. století.[203]  Do kostela dále proniká světlo skrz obdélná okna v bočních lodích zakončená obloukem. Roku 1884 sem byla vsazena velká barevná skla (+ 5 lunetových oken nad oltářem) od firmy Neuhauser dr. Jelle a comp. z Innsbrucku. Přišla na 3500 zlatých.[204]  Podle jiného pramene na 4079 zlatých 74 krejcarů.[205] K severní lodi se připojuje sakristie, nejspíš na gotickém půdorysu, a na severozápadním rohu kostela je ještě věžovitý přístavek s točitým schodištěm, kudy se chodí na věž. K jižní věži přiléhá přístavek se schodištěm na kruchtu.

Do kostela se z podvěžní předsíně vchází skrz starobylý gotický portál s lomeným obloukem, nápadně profilovaný čtyřmi žlábky s motivem takzvaného hruškovce (viz nákres cca z r. 1900). Analogické gotické portály najdeme například v jihočeských Prachaticích nebo ve Slaném.[206] Pochází z původní stavební fáze kostela z 2. poloviny 14. století a možná právě v něm dříve byl umístěn výše popisovaný figurální reliéf. Původně totiž asi právě tento portál lícoval se vstupním štítem kostela a teprve po stavbě nové věže v letech 1821–1823 se ocitl uvnitř stavby. Podle J. Anderleho a T. Karla byl ale portál přesunut do podvěží až druhotně.[207] Je ale možné, že vše bylo jinak a tento portál byl už před rokem 1784 skryt v předsíni chrámového vchodu. Nasvědčuje tomu fakt, že při stavbě nové věže se v jejím přízemku objevily praskliny ve starém zdivu.[208]

Na kostelní kruchtě stojí starobylé varhany. Poprvé se tento liturgický nástroj zmiňuje v Rokycanech už roku 1639, kdy varhany poškodilo plenění švédských vojáků. Roku 1651 je nákladem 225 zlatých opravil Šebestián Schmidt.[209]  Roku 1763 zajistilo město pořízení nových varhan. Zhotovil je plzeňský varhanář Jan Rausch nákladem 1800 zlatých.[210] Jiné dobové prameny uvádějí jméno Leopold Rausch. (Rauš). Dne 14. dubna 1769 vzala obecní rada na vědomí zprávu od krajského úřadu v Plzni, týkající se supliky, kterou plzeňský varhaník Leopold Rausch podal na zemské gubernium. Šlo o stížnost na rokycanskou obec za neplacení. „Že by on od zdeť vyhotovených nových varhan ještě 400 zl., protože to opus [tedy dílo – pozn. aut.] silnější udělal, predendírovati [tedy nárokovat – pozn. aut.] měl, nemohouce on ale nic v dobrotě dostati.“ Konšelé vybrali deputaci, která měla o záležitosti jednat na krajském úřadě. Město prý předchozí Rauschovu žádost zamítlo. „Pokudž on varhanář věděl, že opus silnější býti musí, měl hned, než on stavěl, stranu téhož nový accord [tedy smlouvu – pozn. aut.] činiti a při magistrátu se ohlásiti. Ne ale ex post, když opus hotový jest.“ Radní zároveň nechali už dříve varhany posoudit od faráře z Rožmitálu, který uznal, že varhany mají větší „mutaci“, tedy rejstřík, ale že by se za ně mělo připlatit 150, nejvíce 170 zlatých. Město Rauschovi nakonec přidalo 200 zlatých, takže si prý nemůže stěžovat.[211]

 Dne 23. září 1774 požádal varhanář Leopold Rausch (Rauš) obecní radu „by jemu z ohledu víc udělaných mutatis [tedy mutační rejstříky varhan – pozn. aut.] varhanům přes contract ještě 200 zlatých přidané byly.“ Radní mu vzkázali o posečkání, dokud nezaujmou stanovisko.[212] Dne 4. října 1774 ještě Leopold Rausch dodal, že nabízí v takovém případě, že bude v budoucnosti zadarmo varhany opravovat. Radní mu nechali vyřídit, že jeho záležitost ještě posuzuje podkomořský úřad.[213] Ze zprávy může vyplývat, že cca deset let po opravě varhan od Jana Rausche, následovala další, kterou prováděl Leopold Rausch. Dne 31. prosince 1782 se obecní rada zabývala přípisem od plzeňského magistrátu, který se dotazuje, zda varhany od Rausche „teď chybný jsou a zdaž musel něco od smlouvy upustiti.“ Plzeňským šlo patrně o opatřování referencí na jeho práci. Rokycanští radní odpovídají, že varhany „mají nějaké chyby v mutacích.“ A co se týče změn smlouvy, k žádným prý nedošlo, pouze žádal 400 zlatých a město mu dalo jen 200 zlatých.“[214]

Dne 31. ledna 1783 se zabýval magistrát dopisem od varhanáře Tomáše Kroupy z Kladrub, který žádá, „by reparatura zdejších varhan ze strany magistrátu jemu popřána byla.“ Obecní rada mu nechala vzkázat, aby přijel a varhany obhlédl.[215] Zatímco se chystala oprava varhan, blížila se katastrofa v podobě požáru města. V září 1784 kostelní varhany shořely. Dne 5. října 1784 se obecní radní seznámili s přípisem od Jana Kroupy, varhaníka z Kladrub, zda by mu město dopřálo zakázku na nových varhanách. Konšelé odpověděli, že „se předně na to pomysliti, aby se kostel vystavěl.“[216]

Dnešní varhany nakonec získali Rokycanští, stejně jako zvony, ze zrušeného kostela sv. Michala na Starém Městě v Praze. Je to velmi cenná barokní práce z roku 1723 od Leopolda Siegela. Při opravě se uvnitř stroje našel nápis: „Leopold Siegel, Orgimacher in der königl. Stadt Prag Ao 1723, 16. maji.“ Později bylo ještě připsáno: „Mortuus 1730 die Aprilis.“ A ještě později: „Antonius Siegel, Orgel- und Instrument-macher der königl. Kleinstadt Prag hat mich repariert ao. 1750 in Augusti, lieblicher Sohn des in Gott verschiedenen Leopold Siegel unter V. P. Lambert Prior, Regenschori Pringman.“[217] Dne 3. června 1788 se magistrát zabýval žádostí varhanáře o „písebnej kontrakt na vystavění varhan.“ Radní věc předali kasírovi (pokladníkovi).[218] Šlo patrně o sestavení a instalaci rozebraného stroje po stěhování do Rokycan. Dne 15. září 1789 se zabývalo vedení města žádosti, kterou podal František Prokop, varhanář a „louteník“ z Dobřan, „by jemu za rozličnou, při postavení varhan mimo smlouvy konanou práci a správu, ještě náhrada od 36 zlatých se stala.“ Magistrát se usnesl, že se mu vyplatí 14 zlatých a 40 krejcarů, dále jeden a půl sudu piva.[219]

Varhany pokrývá bohatý, barokně zlacený dekor. Nad jejich prostřední částí se zdvíhá polychromovaná postava sv. Michala, k níž se ze stran druží sochy dvou andělů. Roku 1833 varhany opravil a pozlatil Josef Gartner z Prahy. 23. října 1897 zastupitelstvo rozhodlo, že pro rokycanský kostel se opatří nákladem 2150 zlatých varhany od firmy Rejna a Černý.[220] Roku 1898 pak skutečně pražská firma Rejna-Černý vyrobila nákladem 2460 zlatých (podle I. Ebelové a M. Ebela 2277 zlatých[221]) nový stroj (korpus), přičemž ale ponechala původní barokní skříň varhan.[222] Dne 27. listopadu 2019 odstartovala veřejná sbírka na opravu varhan v kostele. Iniciovalo ji sdružení Rokycanští patrioti. Odhadované náklady činily 4 000 000 Kč. Katolická farnost peníze neměla a sbírka měla zajistit zhruba třetinu potřebné sumy. Zbylé finance hodlala farnost opatřit prostřednictvím dotačních programů. Práce na opravě varhan měly začít poté, co bude zajištěno aspoň 700 000 Kč. Počítalo se s třemi etapami a trváním cca tří let.[223]

Jako protipól varhan se v závěru presbyteria tyčí masivní barokní oltář (viz foto cca z r. 1900). Původní gotický křídlový oltář s obrazy malovanými na dřevě byl někdy v 17. století rozebrán a 12 jeho obrazů vsazeno do nového barokního oltáře.[224] Jeho podobu zachycuje neumělá kresba v pamětní knize děkanství.[225] Roku 1717 prošel oltář další změnou. Z původní výzdoby byly zachovány jen barokní řezby (rám s rostlinným motivem zakončený vázou s plamenem) a dvě sochy po stranách oltáře, vlevo sv. Václav, vpravo sv. Vojtěch. Do uprázdněného rámu vsazen nový obraz Panny Marie Sněžné od pražského sochaře Jana Hiebla. Ten jej namaloval na objednávku rokycanského děkana Daniela Jiří Riedla za cca 300 zlatých.[226] Staré obrazy byly vyjmuty a uloženy do kaple sv. Anny.  Čtyři z těchto gotických obrazů se dochovaly dodnes.[227] Antonín Podlaha ovšem roku 1910 uváděl, že „staré tabulové obrazy oltářní dány do kaple sv. Anny, a byly z nich i některé při požáru r. 1784 zachráněny, nyní však není po nich památky“.[228]  Přestavba oltáře roku 1717 vyšla na 1200 zlatých, z toho ale 900 zlatých šlo z peněz, které kostelu odkázal děkan Riedl.[229] Dne 26. května 1775 byl předvolán Václav Škrabal před obecní radu, „poněvadž jeho nebožka paní takový odkaz učinila, by se železná mříže okolo oltáře paní Marie vyhotoviti dala. Jest mu nařízeno, by takovou mříži vyhotoviti nechal.“ Škrabal poznamenal, že na tento účel má přichystané peníze z prodeje pole pod Kotlem, ale že dosud nenašel kupce. Radní se usnesli, že se má prošetřit kšaft (poslední vůle) nebožky, odkud se zjistí, kolik odkázala a zda to stačí.[230]

→ODKAZ: Pozdně gotický obraz Snímání z kříže patří mezi umělecky nejcennější části výzdoby kostela, která přežila požár r. 1784. Foto z konce 19. stol. ze Soupisu památek od A. Podlahy.

Obraz „Snímání z kříže“, umístěný původně v presbyteriu rokycanského kostela (viz foto cca z r. 1900), je pozdně gotickým tabulovým obrazem o rozměrech 96 x 116 centimetrů, z doby okolo roku 1500.  Pochází možná z původního oltáře z doby před rokem 1717 a byl asi zachráněn při požáru roku 1784. Zobrazuje Kristovo tělo na kříži a okolo stojící Pannu Marii, sv. Jana a sv. Nikodéma.[231] Ve 20. letech 20. století prošel rekonstrukcí. V červnu 1929 vzala městská rada na vědomí zprávu o intervenci u Společnosti přátel umění v otázce obrazu Snětí z kříže.[232] Ještě během června 1929 pak rada vzala na vědomí, že opravený památný gotický obraz Snětí z kříže z děkanského kostela je vystaven v obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze. Odměna 3100 Kč za jeho opravu se měla vyplatit po jeho vrácení.[233] Rekonstrukci obrazu provedl akademický malíř A. Bělohoubek. V září 1929 rozhodla rada, že se mu vyplatí 1500 Kč za rekonstrukci obrazu. Zbytek honoráře ve výši 1600 Kč se měl vyplatit, až bude městu doručena státní subvence.[234] Koncem 20. století byl obraz zapůjčen do Diecézního muzea církevního umění v Plzni.[235]

Další obrazem je „Osecká deska“, zobrazující „Nesení kříže“, na rubu je motiv Klanění Tří králů. Jejím autorem je pravděpodobně sám Mistr litoměřického oltáře.[236] Z Rokycan se obraz dostal do kostela v Oseku u Rokycan a odtud roku 1907 do Národního muzea v Praze. V prosinci 1977 – dubnu 1978 jej muzeum zařadilo do výstavy „Mistr litoměřického oltáře“, kterou v jiřském klášteře na Pražském hradě pořádala Národní galerie.[237] Obraz „Poslední večeře“ se dostal do soukromých rukou, ale roku 1905 jej Antonín Kellner, továrník z Mirošova, věnoval do sbírek muzea v Rokycanech.[238] Obraz „Navštívení Panny Marie“ se neznámými cestami dostal do obrazárny kláštera na Strahově a odtud do Národní galerie v Praze.[239] Podle některých názorů i on pochází z původního oltáře rokycanského kostela.[240] Kromě toho uvádí náčrtek v Pamětní knize děkanství tyto další obrazy, dnes už ztracené: sv. Zikmund, sv. Vít, Nanebevzetí Panny Marie, Zvěstování Panny Marie, Cesta Marie do chrámu, sv. Markéta, sv. Trojice a sv. Kateřina.[241] Obrazy ze starého rokycanského oltáře vznikly okolo roku 1500 a šlo o cenný pozdně gotický soubor. Na obrazu zvaném „Osecká deska“ se autorsky podílel takzvaný Mistr litoměřického oltáře, tedy jeden z největších českých umělců své doby.[242]

Celkem stála rekonstrukce oltáře roku 1717 1200 zlatých. Jeho hrubý náčrt se uchoval v Pamětní knize rokycanského děkanství. Podle A. Podlahy ale není příliš přesný.[243] Ani tento oltář se ale nedochoval, shořel v noci z 12. na 13. září 1784.[244] Stejně jako v případě varhan a zvonů, i s oltářem „vypomohl“ Rokycanským zrušený kostel sv. Michala v Praze. Víc než patnáct metrů vysoký oltář byl rozebrán a na koňských povozech dopraven do Rokycan. Transport obstaral kameník Jan Liftner z Tetína.[245] Interiér jinak povětšinou klasicistního kostela Panny Marie Sněžné v Rokycanech tak díky importovanému oltáři získal silnější barokní atmosféru. Oltář vytvořil pro staroměstský kostel sv. Michala roku 1750 za asi 24 000 zlatých kameník Josef Lauermann, a to na objednávku hraběte Františka Karla Rudolfa Sweertse. Projekt oltáře zhotovil architekt F. J. Pree, podle Pamětní knihy rokycanského děkanství Karel Prée.[246]  Lauermann použil, pro polovinu 18. století příznačně, různě barevné druhy mramoru a plastickou barokní výzdobu. Oltář prý původně zdobil obraz Archanděla Gabriela od proslulého malíře Petra Brandla. Ten se ale ztratil. Rokycanští požadovali do oltáře raději jiný obraz, který by rezonoval se zasvěcením rokycanského kostela. Dnes je proto v středovém rámu umístěn nepříliš cenný klasicistní obraz Panny Marie Sněžné od Josefa Kramolína z roku 1789. Jeho pořízení přišlo na 70 zlatých.[247] Oltář je 18 metrů vysoký a 7,5 metrů široký.[248] Po stranách od obrazu stojí masivní tordované (točité) sloupy. Ty končí profilovanou římsou, na níž spočívá segmentový fronton. Od sloupů dále k stranám oltáře stojí ještě dvojice pilastrů s kompozitními hlavicemi, vnitřní pilastry jsou kanelované. Úplně na okraji oltáře stojí ještě další dva jónské sloupy. Nad sloupy kladí a římsa, mezi nimi vlys se zlacenými rosetami. Nahoře vybíhá z oltáře vysoký nástavec, po stranách s volutami zakomponovanými do kruhových oken presbytáře (proražených speciálně „na míru“ kvůli zvýšení účinku oltáře[249]). Uprostřed nástavce je socha archanděla Michaela a množství sošek andílků. Sochařskou výzdobu oltáře provedl plzeňský rodák Ignác František Platzer (6. července 1717 – 27. září 1787). Tento pražský sochař se zapsal do tváře českých měst například výzdobou chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, zámeckého parku v Dobříši nebo sochami gigantů v bráně Pražského hradu. Slohově se Platzer pohybuje v intencích pozdního baroka. Pro oltář vytvořil ústřední sochu Boha-Otce a dále menší skulptury andělů, dynamicky rozvěšených po ploše oltáře.

Z pražského kostela sv. Michala Rokycany získaly ještě jeden oltář, menší barokní práci od Jana Jakuba Quirina Jahna (1739–1802), která stojí v jižní lodi (viz foto cca z r. 1900). Umělecký hodnotné dílo je vyzdobeno obrazem Tří Králů od Františka Xavera Balka (1724–1767)[250], uváděn též jako Palko, Palcko, a dále sochami sv. Barbory a sv. Kateřiny, od Ignáce Františka Platzera. Obraz je nahoře zakončen půlkruhem, po stranách se nachází po jednom kanelovaném sloupu a kanelovaném pilastru, obojí zakončeno korintskými hlavicemi. Nad nimi profilovaná římsa a nad ní ještě barokní štítový nástavec, po stranách s volutami a soškami andílků. Uprostřed něj další obraz.[251] U oltáře stojí mramorová křtitelnice s cínovým víkem.[252]

V severní lodi stojí nepříliš hodnotný oltář zasvěcený sv. Petru a Pavlovi, který je napodobeninou oltáře Narození Páně. Ten stál rovněž ve zrušeném pražském kostele sv. Michala a měl být také odvezen do Rokycan. Vinou otálení a úředních průtahů ale nakonec skončil v Líbeznicích (okres Praha-východ).[253] Roku 1845 si proto rokycanská farnost nechala vyrobit jeho kopii od neznámého autora. Oltář zdobí sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Ivana a obraz sv. Petra a Pavla. V nedávné době sem byly instalovány ještě dvě barokní sošky sv. Vojtěcha a sv. Václava z 2. třetiny 18. století. Jejich původ je neznámý.[254] V severní lodi kromě toho stojí ještě menší oltář s obrazem sv. Antonína Paduánského, darovaný roku 1977 Janem Mikoláškem, lidovým léčitelem z Rokycan.[255] V jižní lodi je oltář Božího srdce Páně a oltář Panny Marie Lurdské novějšího původu.[256]

Z pražského kostela sv. Michala zamířila do Rokycan i rokoková kazatelna. Tu pokrývají sošky andělů a znaky evangelistů. Podle I. Ebelové a M. Ebela ale kazatelna (a dvě staré lavice) byly získány z rušeného dominikánského kláštera v Plzni.[257] Mezi kazatelnou a hlavním oltářem jsou situovány dvě barokní patronátní lavice z 18. století, určené pro členy městské rady.[258] Antonín Podlaha ale k roku 1900 uvádí, že jen jedna z nich byla starší, zdobně provedená.[259] Na oratoři je umístěno i kovové rameno s lampou. Jde o kovanou rokokovou práci s věčným světlem. Roku 1877 ji daroval císařský rada, rokycanský rodák Jan Nekola, kostelu na Vršíčku. Později byla přemístěna sem, do děkanského kostela.[260] Podlaha uvádí k roku 1900 na oratoři i obraz na plátně Kristus se zjevuje sv. Ignáci z Loyoly, původně umístěný v kostele nejsv. Trojice. Provedený „Raabovou manýrou“. Dále zde ještě připomínán barokní obrázek na plechu 30 cm široký a 39 cm vysoký s motivem Panny Marie a dominikánského mnicha. Na zadní straně rámu napsáno: „Dieses Bild opferte im Jahre Christy 1792 Herr Ignatius Rössler, ein Rokitzaner Bürgerssohn, wohnhaft in S. Petrsburg in Russland, der Rokitzaner Kirche.“[261]  Naproti kazatelně na opačné straně hlavní lodi je na rohu presbyteria umístěn vysoký dřevěný kříž s barokním reliéfem Panny Marie se svatým Dominikem (viz foto cca z r. 1900).[262]

V interiéru kostela najdeme i artefakty staršího původu.  V presbyteriu šlo o pozdně gotický tabulový obraz „Snímání z kříže“ (viz výše).  Pozdně renesanční umění reprezentoval dřevěný epitaf rodiny Letňanských z roku 1638 o rozměrech 2 x 1,4 metru coby připomínka bohatého rokycanského rodu. Uprostřed epitafu se nachází obraz, po stranách dva ozdobné sloupky. Nahoře stojí v archaické češtině: „Umrzel za hrzichi nasse a vstal pro osprawedlnienj nasse.“ Druhý, menší obraz zpodobňuje rodinu Letňanských a pod ním v kartuši stojí další nápis: „Letha Panie Vrozeny Pan Jan Letniansky z Wysserowitz Miesstienin a spolu Raddni Mesta Rokycan s Lidmillau Manželkau swau Na pamatku gich a swych milych ditek, zde w tomto Chramie Paně odpociwajicych, tuto Tabuli postaviti dal, w naději prži werzegně Saudu Blahoslaweneo s nimi Shledanj.“ Problémem ovšem je, že o existenci tohoto epitafu v děkanském chrámu Panny Marie Sněžné referuje pouze V. Černá ve své publikaci z roku 1946.[263] Všichni ostatní jej lokalizují do kostela sv. Trojice (například publikace z roku 1971[264]). To ale nic nemění na faktu, že epitaf je jedinečným dokladem svébytného žánru lokální sakrální výzdoby.

Dalším příkladem umění na pomezí gotiky a renesance byla skupina plastik z rokycanského kostela v životní velikosti z 2. poloviny 16. století zvaných Kalvárie, které přečkaly dodnes, ale jsou v současnosti dlouhodobě instalovány v ambitech františkánského kláštera v Plzni, který slouží jako galerie Západočeského muzea.

Pod kruchtou jsou na stěnách bočních lodí kostela zavěšeny obrazy, a to v levé lodi sv. Prokopa od malíře Františka Čermáka (Rokycanský deník uvádí jako autora F. Černého) z roku 1863, darovaný klabavskými horníky, a v pravé lodi obraz sv. Vojtěcha od Jana Herzoga z roku 1873. Původně byly součástí výzdoby kostela na Vršíčku, do děkanského kostela přestěhovány roku 1972.[265] Z Vršíčku se do děkanského kostela přesunul i obraz Tří králů. Pochází z doby okolo roku 1700 a byl prvotně vytvořen pro nějaký klášter Trinitářů.[266] (O kostelu na Vršíčku více v samostatné kapitole.) V předsíni pod kruchtou stojí dvě novější sošky sv. Josefa a sv. Terezičky.[267] Zde také bývala ještě po roce 1945 nádoba na svěcenou vodu, zřízená ze staré pískovcové křtitelnice označené letopočtem 1721 a iniciálami KT.[268] Dle údajů Karla Hofmana z roku 1995 byla umístěna v kostele nejsv. Trojice na Plzeňském předměstí.[269] V pravé boční lodi je na stěně umístěn obraz Panny Marie Karlovské, který roku 1863 vytvořil Josef Heblich. V této lodi se ještě nacházejí obrazy Krista s kalichem, dříve vystavovaný při církevních slavnostech (slavnost Božího těla) na rokycanském náměstí. V levé lodi je obraz Svaté Anny.[270]

Nejcennější artefakty, které kostel ukrývá, zůstávaly ale veřejnosti skryty. Jde o chrámový poklad, uložený tradičně v tichu sakristie, do níž se vchází z presbytáře skrz menší, patrně palliardovský portálek z konce 18. století s detailní profilací ostění a reliéfem městského erbu. Skrz sakristii se chodí po schodišti na kazatelnu a v patře je v ní klenutá komora s tímto chrámovým pokladem. Podle registru z roku 1660 byly v sakristii uloženy následující předměty: 3 kalichy, 2 monstrance, 2 starší poškozené monstrance, 1 ciborium (nádoba na malé hostie), 17 kasulí, 5 starších poškozených kasulí, 2 dalmatiky (ozdobná roucha pro jáhna), 1 pluviál (ozdobný plášť pro kněze) a další drobnější věci.[271]

V klenuté komoře za sakristií pak byly umístěny písemné památky, některé velmi staré, snad ještě pocházející z okruhu rokycanského augustiniánského kláštera. Roku 1779 tyto rukopisy a staré tisky prozkoumal Josef Dobrovský. Osobně jich prohlédl 15. V katalogu, který mu pomáhal sestavit místní duchovní Lehner, pak uvádí 44 zde uložených rukopisů a 15 starých tisků.[272] Od té doby prošla sbírka liturgických předmětů mnoha proměnami. Novější stav, z doby okolo roku 1900, zachytil ve své knize A. Podlaha.[273] Kostelní poklad tehdy sestával z několika skupin sakrálních předmětů, majících většinou přímou vazbu na katolickou liturgii. První skupinou jsou nejrůznější kovové monstrance, tedy ozdobné schránky na hostie.

Nejcennější je gotická monstrance ze 14. století, vyrobená z pozlaceného bronzu, 57 cm vysoká (viz foto cca z r. 1900). Stojí na šestiúhelníkové noze, nodus proložen rotulemi. Střední část s vlastní schránkou na hostie skleněná, po stranách kovové ozdoby, stylizované lilie, fiály a nahoře gotická kaplička završená křížkem.[274] Roku 1872 byla novogoticky opravena dle návrhu Bedřicha Waschmanna. Ten se mimo jiné podílel i na novogotické adaptaci rokycanského kostela sv. Trojice, což naznačuje, že monstrance prošla nikoliv pouhou opravou ale spíše puristickým romantickým zásahem.

→ODKAZ: Gotická monstrance z chrámového pokladu. Jedna z ojediněle dochovaných položek z nejstaršího kostelního mobiliáře. Foto z konce 19. století ze Soupisu památek od A. Podlahy.

Druhá barokní monstrance je 76 cm vysoká původem z chotěšovského kláštera premonstrátek (viz foto cca z r. 1900). Jde o stříbrnou, silně pozlacenou práci, posázenou drahokamy a perlami. Na noze vytepána podobizna sv. Václava mezi dvěma anděly držícími Vrtbovský znak, v pozadí sv. Kryštof. K monstranci patří i ozdobné pouzdro potažené hnědou kůží s vytlačenými zlatými ornamenty (viz foto cca z r. 1900).[275] O jejím získání pro rokycanský kostel píše Antonín Podlaha. Mělo jít o iniciativu děkana Künstlera, který po požáru města odcestoval do Prahy s částkou 400 zlatých, vybranou ve veřejné sbírce, s cílem zakoupit za to pro rokycanský chrám novou monstranci. V zlatnickém a stříbrnickém krámě v Jezuitské ulici prý uviděl tuto monstranci ze zrušeného kláštera v Chotěšově. Při dotazu na cenu mu bylo řečeno, že stojí 1600 zlatých. Následně děkan „K radě zkušených lidí podal žádost ke guberniu a obdržel monstranci za 400 zl. a to tím spíše, jelikož se nehlásil žádný kupec jiný.“[276]

Další skupinu položek kostelního pokladu tvoří kovové kalichy na mešní víno. V. Černá uvádí k roku 1946 zejména stříbrný barokní kalich, věnovaný Františkem Dvořákem, „schatzmistrem“ polského krále, a jeho manželkou Mariannou, pocházející z roku 1711 (viz foto cca z r. 1900).[277] Tento artefakt připomíná i A. Podlaha. Kalich byl prý 26 cm vysoký, stříbrný ale částečně pozlacený. Na kupě motivy andílčích hlav, květinové girlandy a páskový ornament. Na nodu andílčí hlavy, na noze opět motiv andělů, dále mušlový a květinový dekor. Ve třech vypouklých medailonech tu vyryto. Na prvním: „Pan Frantissek Dvorzak krale Polskiho tagny Ssakmistr“, na druhém: „Pani Mariana Manzelka geho“ a na třetím medailonu spodobněn  pelikán krmící mláďata, značka novoměstská, letopočet 1711 a iniciály RR.[278] Kromě toho zde má být ještě jeden stříbrný kalich, rovněž barokního původu (viz foto cca z r. 1900).[279] Byl 26,5 cm vysoký, opět stříbrný a zlacený. Na kupě tepané busty sv. Víta, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Na noze kartuše s dalšími tepanými obrázky: Zmrtvýchvstání, Kristus na hoře Olivetské, Poslední večeře Páně. Kalich má staroměstskou značku a iniciály AS.[280]

Cenný prvek pokladu představují i historické textilie, mezi nimiž vyniká gotická kasule (liturgické roucho) s vyšívanými dorsálními kříži (tj. kříži, které kněz nosil na svých zádech) z předhusitské doby (viz foto cca z r. 1900). Dorzální a pektorální kříž je sešit z několika fragmentů. Nejvýznamnější její částí je obraz Zvěstování Panny Marie (viz foto cca z r. 1900), na křížení pak obraz Madony s Ježíškem v mandorle (typ svatozáře s ostrými cípy). Kasule je jedním z mála hmotných pozůstatků éry rozmachu augustiniánského kláštera při rokycanském kostele v 2. polovině 14. století.[281]

Ostatní kasule jsou z 15. století. Druhá má na dorsálním kříži obraz Zmrtvýchvstání Spasitele a Bolestné Matky Boží (viz foto cca z r. 1900).[282] Je vyrobena z temně fialového sametu s vetkaným zlatým vzorkem. Figurální výšivky zde provedeny tzv. kolínským stehem. Na pektorální straně pak byla torza výšivek, z nichž se zachovala jen dolní část s motivem postav pod křížem (horní část byla odstřižena a už k roku 1900 uváděna jako nedochovaná). Pod tím se nalézal sv. Vavřinec a sv. Štěpán. V dolní části postava kardinála v klobouku, který držel štítek s nečitelným nápisem (viz foto cca z r. 1900).[283] Další kasule nese na zádech motiv Ukřižování, na poprsí sv. Rufa a sv. Liboria (viz foto cca z r. 1900). Je vytvořena z olivového sametu s jemně srstnatým povrchem, do nějž je vtlačen žlutý vzorek s granátovým jablkem. V dolní části kasule podobizna sv. Kryštofa.[284] Čtvrtá kasule je ozdobena postavami světic. Konkrétně jde o postavu sv. Kateřiny, nad ní se vznáší poprsí Panny Marie s Ježíškem. V dolní části postava sv. Apolonie a neúplná postava sv. Voršily. Na příčném břevně poloviční postavy sv. Barbory a sv. Markéty (viz foto cca z r. 1900).[285]

Všechny tyto textilie existovaly ještě roku 1946, přičemž roku 1937 byly vystaveny v Umělecko-průmyslovém muzeu v Praze.[286] V současnosti je do svých sbírek zařadila Národní galerie v Praze.

Antonín Podlaha uvádí, že když se kvůli výdajům za napoleonských válek ocitlo Rakousko roku 1810 ve finančním úpadku, byly z rokycanského kostelního pokladu rekvírovány tři stříbrné kalichy, monstrance, ciborium, dva pacifikály, dva páry konviček s miskami, kadidelnice s loďkou, lampa a noha od ciboria. Tyto cennosti o hmotnosti 25 liber byly předány do erární mincovny.[287] Podobný osud hrozil roku 1810 i výše uvedené stříbrné monstranci z kláštera v Chotěšově, kterou pro rokycanský kostel získal děkan Künstler roku 1784. Aby tomu rokycanská farnost předešla, byla podána žádost na guberniální presidium o výjimku s tím, že by byla vykoupena. Gubernium to nejprve odmítlo, ale „když monstrance ukázána byla hr. Wallisovi, presidentu guberniálnímu, zalíbila se mu tak, že svolil, aby žádost příznivě byla vyřízena. I složeno bylo za ni 120 zl., jež z milodarů byly sebrány.“[288]

Za 2. světové války byla v sakristii část kostelního pokladu (monstrance a ornáty) zazděna. Měl tak být ukryt před německými okupanty. O tajné skrýši věděl tehdejší starosta Rudolf Hejrovský.[289] U vchodu do sakristie stojí menší kredenční oltářík s obrazem Panny Marie, pocházející rovněž z dílny sochaře Platzera (původně umístěn v pražském kostele sv. Michala). Stejný původ má i barokní balustrádové zábradlí oddělující presbytář od hlavní lodi. Na stěnách presbyteria jsou umístěny ozdobné vázy a konzoly ze zlaceného dřeva. Na jedné z nich je obraz Obětování Izáka. I ona vzešla z Platzerovy dílny, jak dokládá dochovaný nákres obrazu, autorizovaný Platzerem.[290]

V chrámových dveřích se nacházely starobylé renesanční zámky, tepané plechové práce s bohatým rozvilinovým ornamentem. V roce 1900 již nebyly na svém místě, děkan je zapůjčil plzeňskému muzeu. V roce 1895 byly vystaveny na Národopisné výstavě v Praze. Šlo o zámek z hlavních dveří kostela (viz foto cca z r. 1900) a o další, z dveří do boční lodi (viz foto cca z r. 1900).[291] Dle stavu z roku 2016 jsou originály těchto dvou zámků uloženy v rokycanském muzeu B. Horáka a jejich kopie ve sbírkách plzeňského Západočeského muzea. Zámek z hlavních dveří kostela je cenným typem se speciálním natahovacím mechanismem a dvěma klikami, podélnou a pákovou, která umožňovala posouvání dveřních křídel.  Mechanismus tohoto zámku je kryt dvěma pouzdry, přičemž táhla podélné kliky jsou překryta obdélným kovovým pouzdrem s prořezávanou deskou, mající tvar ženy s křídly. Bočnice tohoto pouzdra člení bohatý renesanční ornament s volutami, zakončený úponky s rýhováním. Mechanismus pákové kliky zakrývá dvoulaločné pouzdro, zakončené drapériovým obloukem. Plochu zámku člení proplétaný akantový a úponkový ornament. Kopie zámku vznikla počátkem 20. století v plzeňských muzejních dílnách. Jejími autory jsou zámečnický mistr Alois Šimic a jeho pomocník Václav Horníček. Kopie se místy výrazněji odlišuje od originálu. Při demontáži roku 2016 bylo zjištěno, že datum vzniku kopie, udávané v inventáři, tedy roky 1908–1909, je chybný, protože reverzová strana spodní desky zámku nesla datum 5. září 1906. V archivech se dochovala korespondence, která ukazuje, že rokycanská farnost počátkem 20. století zámek zapůjčila do Plzně za účelem zhotovení kopie. Roku 1904 požádal patronátní úřad v Rokycanech ředitele plzeňského muzea Josefa Škorpila o navrácení obou zámků.  14. listopadu 1905 souhlasil děkanský úřad v Rokycanech s odkladem vrácení obou zámků na únor 1906. Zároveň ale již 20. října 1904 plzeňské muzeum požádalo plzeňskou firmu Jaroš & Michálek o vrácení artefaktů do následujícího dne, protože řemeslné práce se měly provádět přímo v muzeu.[292]

Zámek z dveří levé boční chrámové lodi má čtyřzápadkový mechanismus v obdélném pouzdře, s dvěma bočními oblouky a je zakončen drapériovým obloukem. Horní část pouzdra kryje prořezávaná mřížka z mosazi s podkladem z plechu. Mřížku zdobí četné ornamenty. Podkladovou desku i pouzdro doplňuje akantový motiv. Zámek nemá kliku. Jde o takzvaný německý systém, který se otevíral jen klíčem. Klíč má prořezávaný ozub a na konci má šikmé zkosení. Kopii toho zámku zhotovil učitel odborného výcviku Josef Zajíc z Odborné školy pro umělecké zámečnictví v Hradci Králové někdy mezi roky 1909–1911. Dopis, týkající se zadání této práce, je datován do listopadu 1909. Jde o řemeslně zručně provedenou kopii, velice věrnou originálu. Při ohledání roku 2016 byly demontovány nejen obě kopie ale i originály. Byly zjištěny dosud neznámé opravy. Například podélná klika originálu zámku z hlavních dveří kostela nesla stopy kovářských oprav. Překryvnou destičku této kliky posiloval nově přidaný kovový plátek, spojený s prutem se čtyřhranným průřezem, na opačném konci nakovaný k původní klice.[293] 

Interiér rokycanského děkanského kostela dále dotváří bezpočet menších sakrálních předmětů, křtitelnic, svatých obrázků, lavic apod. Pod podlahou kostela se nachází starobylá krypta, zakrytá těžkou deskou. Původně kryptu krylo několik desek, kamenných i železných. Možná na nich byly epitafy zde pohřbených hodnostářů. Původně se dokonce pohřbívalo v kostele na více místech. Roku 1677 při opravě oltáře nalezeny pod ním lidské ostatky.  Roku 1768 byla při opravě podlahy kostela přes vchod do krypty položena jediná železná litá deska, zatímco původní desky použity jednak na dlažbu jednak vyhozeny do starého železa.  Pak se tu už ale pohřbívalo jen krátkou dobu. Roku 1784 Josef II. pohřby v kostelech zakázal.[294] K poslední úpravě krypty došlo roku 1863.[295]

V dubnu 1931 na podnět F. Folty slíbil předseda obecní správní komise, aby se prohlédnula sklepení pod děkanským kostelem.[296] Naposledy byla otevřena v 50. letech 20. století.[297] Krypta je prázdná. Pohřebiště starobylého původu možná existují i na jiných místech interiéru kostela. Pohřebiště ovšem existuje i okolo kostela, pod dlažbou dnešního Masarykova a Urbanova náměstí.  Například v roce 1931 při opravě kostela tu byly nalezeny lidské ostatky. Celá věc pak vyvrcholila ovšem trapným incidentem. V srpnu 1931 rozhodla městská rada na podnět R. Šlesingera vyšetřit, kdo dal příkaz dát lidské kosti vykopané při opravě děkanského kostela do hrobky rodiny Ringelovy na hřbitově u Nejsvětější Trojice.[298] V říjnu 1931 rada rozhodla, že s rodinou Ringelovou se bude jednat za účasti děkana o smírném urovnání záležitosti uložení kostí vykopaných v kostele do této rodinné hrobky.[299] V srpnu 1933 město konstatuje, že příhoda z roku 1931, kdy byly uloženy kosti vykopané ze sklepů děkanského kostela do hrobky rodiny Ringelových, se vyřeší odpisem 500 Kč z účtu za pohřeb Heleny Ringelové (dříve už odepsána takto částka 2000 Kč).[300]

Na závěr si povšimněme dvou architektonických detailů exteriéru kostela Panny Marie Sněžné, které upomínají na jeho starobylý původ. Do severní boční lodě vede malý vchod s předsíňkou opatřenou pozdně gotickým portálem datovaným do roku 1506. Tvar a profilace portálu jej zařazují do vlny pozdně gotické kamenosochařské produkce, která již byla ovlivněna nastupující renesancí. V překladu portálu stojí český nápis, těžko čitelný: „Buh otecz  syn duch ss trogice ... wchazegicy (?) y wychazegicych S... giz Zikmund veregi zaklad dat udielat na svug naklad.“[301] Z nápisu se tak dozvídáme, že donátorem stavby portálu byl jistý Zikmund. Nápis má chronogramový charakter, a proto bývá portál datován do roku 1506.[302] Vzhledem k částečné nečitelnosti ale může být datování nepřesné. Uprostřed je nápis rozdělen kruhovým erbem s českým lvem.

Z 16. století pochází i další stavební prvek, ukrytý v tichu na vnější jižní straně presbyteria. Do kamenného opěráku kostela tu kdosi vytesal letopočet 1543. Jedná se o výmluvný doklad druhotných oprav, kterými chrám procházel během celé své existence. Onoho roku asi renesanční Rokycany provedly nějakou rekonstrukci kostela, při níž se v opěrném pilíři ocitl tento letopočet.

2.6.7. Další stavební vývoj kostela do roku 1918

Kostel prošel v posledních dvou staletích mnoha parciálními opravami. Roku 1863 proběhla oprava, při níž pražští malíři Karel Veps a Tomáš Hofmann vymalovali nákladem 1500 zlatých interiér kostela, dále byla předlážděna podlaha (místo kamenných kvádrů položeny kamenné plotny z Hošťky – dnes okr. Tachov) nákladem 879 zlatých 45 krejcarů. Nákladem 55 zlatých 76 krejcarů se instalovaly plechové žlaby (okapy), nákladem 345 zlatých 80 krejcarů obnoveny a pozlaceny některé obrazy. Celkem vyšla tato oprava na 2855 zlatých 76 krejcarů.[303] Podle I. Ebelové a M. Ebela ale náklady činily 4289 zlatých 34 krejcarů.[304] Z této opravy pochází i obraz Panny Marie Karlovské v pravé boční lodi, který roku 1863 vytvořil Josef Heblich.[305] Antonín Podlaha uvádí i další opravu, která měla probíhat v roce 1884.[306] Mělo při ní být provedeno nové barevné zasklení oken s medailony. Práce provedla nákladem 4079 zlatých firma Neuhauser, dr. Jele a spol. z Innsbrucku.[307]

Oprava v  roce 1896 spočívala ve výměně prken v konstrukci u zvonů v hlavní věži, opravě sanktusové věžičky (nová krytina), nových okapech a nové střeše kruhové věžičky nad točitým schodištěm. Byla kolaudována 17. září 1896.[308] Právě k této opravě se možná vztahuje vzpomínka A. Podkotelského, že jistý Hanes „pobil věž chrámu mědí.“[309] V roce 1894 a 1896 obec půjčila na opravu kostela děkanskému úřadu peníze. 13. listopadu 1912 pak zvýšilo zastupitelstvo úrok pro všechny obecní půjčky. V roce 1916 ale požádal děkanský úřad o jejich snížení, což zastupitelstvo schválilo.[310]

Další oprava se odehrála roku 1908. Dne 24. června 1908 zastupitelstvo zadalo práce na opravě kostela. Stavbu lešení za 2460 K zadalo B. Ryšavému, kamenické práce a opravy tří mramorových oltářů za 5000 K Jaroslavu Lebruškovi.[311] Tato oprava se nesla částečně v neobarokním duchu. Do 16 lunetových polí v presbyteriu a v hlavní lodi pod hlavní klenbou byly naneseny plastické ozdoby. Nad hlavním kůrem zhotoveny okrasy od akademického sochaře Vojtěcha Šípa z Plzně, nákladem 1640 K.[312] Nové vymalování interiéru se týkalo plochy 3228 metrů čtverečních, provedeno „casainovými barvami“ za použití pravého zlata (malíři Emil Mašek a Antonín Pikolon z Rokycan nákladem 4519 K 20 hal). Hlavní i dva postranní oltáře a kazatelna byly pozlaceny (provedl Jan Nohavec z Plzně nákladem 4000 K). Tři obrazy na hlavním oltáři a dva obrazy na bočních oltářích zároveň zrekonstruovány (provedl akademický malíř Gustav Mikš z Košíř u Prahy nákladem 630 K). Opravu kostelních lavic provedl Antonín Šašek, truhlářský mistr z Rokycan. Do 14 lunetových oken po stranách kostelní lodi byly vsazeny měděné síťky (práce Antonína Wendlera z Prahy, nákladem 400 K 40 hal). Během této rekonstrukce též bylo odstraněno dřevěné zábradlí u Božího hrobu.[313] Práce na opravě začaly v červenci a skončily v říjnu 1908. Vrchní řízení měl na starosti architekt Josef Škorpil, ředitel Západočeského uměleckoprůmyslového muzea v Plzni.[314] Dne 15. listopadu 1908 byl kostel znovu vysvěcen.[315]

2.6.8. Další stavební vývoj kostela do roku 1945

Podle Jana Šáry bylo roku 1922 do kostela zavedeno elektrické světlo.[316] Ve 20. letech 20. století taky nákladem 131 183 Kč prošla opravou kostelní věž (zároveň i budova děkanství).[317] V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 20 000 Kč z této půjčky určena na opravu věže kostela. Městský tajemník JUC. Josef Rybář při projednávání půjčky dodal, že kostelní věž má porušenou nejen krytinu ale i dřevěnou konstrukci krovu a že je nutné provést opravu ještě v roce 1925.[318] V květnu 1926 schválilo zastupitelstvo výpůjčku z mniškového fondu, určenou na různé opravy. Mimo jiné i na opravy kostelní věže (náklad 20 000 Kč).[319] Dne 24. srpna 1927 schválili radní, že ihned se provede oprava dveří u děkanského kostela.[320] V prosinci 1927 jednalo zastupitelstvo o pokračování oprav a o uzavření půjčky 131 000 Kč na rekonstrukci kostela. Už v roce 1924 prý zemská politická správa uložila patronátnímu úřadu, aby provedl komisionelní šetření nutných oprav na budově kostela a děkanství v Rokycanech.  Šetření se odehrálo 16. dubna 192 a v červnu 1925 byl předložen rozpočet. Dle stavu k prosinci 1927 už byla provedena oprava děkanství i oprava části krytiny střechy kostela (zejména hlavní věže). Do investičního rozpočtu na rok 1928 město zařadilo 140 000 Kč na opravu omítky kostela.[321] Celkové náklady na zbylé práce nutné na opravě kostela dosahovaly 131 000 Kč, z toho církev měla poskytnout 20 000 za povoznické a nádenické a 30 000 Kč za řemeslnické práce. Už 29. listopadu 1927 úhradu oprav schválila rada.[322]  Komunista Zdeněk Bluďovský ale jménem své strany vystoupil proti, děkanský úřad podle něj způsobil průtahy s pohřbíváním na novém hřbitově a vzepřel se vztyčení státního praporu na věži v den Husův, a proto by město nemělo církvi vyhovět. Sociální demokrat Josef Selement zase byl pro odsunutí schválení úhrady až do vyřešení výstavby děkanských stájí a otázky nového hřbitova. Nakonec ale zastupitelstvo půjčku dle návrhu městské rady odsouhlasilo.[323] 

V červenci 1928 deklaruje rada, že koncem roku 1928 znovu podá žádost o státní subvenci na opravu kostela.[324] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města vedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh škrtů. V jejich rámci se ale v rozpočtu na rok 1928 částka 140 000 Kč na opravu omítky děkanského chrámu ponechávala.[325] V listopadu 1928 schválilo zastupitelstvo provedení provizorních úprav budovy radnice ve výši 10 000 Kč. Potřebná suma měla být uhrazena z nevyčerpané položky v rozpočtu na rok 1928, určené na opravu sanktusové věžičky na kostele, k jejímuž provedení nedošlo.[326] V říjnu 1929 rada rozhodla, že před definitivním zadáním nové krytiny na malé věži děkanského kostela se má ještě jednat s firmou A. Krauz, zda by při zachování ceny změnila ostatní podmínky po vzoru firmy Rudolf z Plzně.[327] V listopadu 1929 radní rozhodli, že pokrytí malé věže děkanského kostela se zadá J. Čubovi za 200 Kč za čtvereční metr.[328] Při debatě o rozpočtu na rok 1929 v červenci 1929 požaduje František Zrzavecký odložit opravu omítky děkanského kostela do vyřešení otázky nového hřbitova.[329] V roce 1930 kontroverze s katolickou církví ohledně nového hřbitova pominuly. V květnu 1930 se tak městská rada usnáší ihned začít s opravou děkanského kostela na základě povolení ministerstva školství a národní osvěty. Městské technické kanceláři radní uložili vypsat ofertní řízení pro místní živnostníky.[330] Zadání prací na opravě děkanského kostela provedla rada koncem června 1930. Zednické práce získal V. Včala, pokrývačské Josef Šimáně a klempířské práce František Kyncl.[331] Jenže V. Včala nabídku na opravu kostela odvolal a práce se proto počátkem července 1930 zadaly Lvu Brejchovi.[332] Jenže o pár dnů později rada na vědomí vzala, že dle výsledku jednání s Lvem Brejchou nelze opravu omítky kostela zahájit v roce 1930. Ofertní řízení se tudíž posunulo na únor 1931.[333]

Město se v březnu 1931 dozvědělo, že ministerstvo sociální péče mu poskytlo 20 000 Kč na nouzové práce. Rozhodlo se, že obec požádá o další příspěvek a použije jej (mimo jiné) na opravu omítky kostela.[334] Koncem března 1931 se obecní správní komisi seznámila s výsledkem ofertního řízení na opravu omítky, taškové krytiny a okapových žlabů na děkanském kostele. Zednické práce zadala Lvu Brejchovi za 80 070 Kč, pokrývačské J. Šimáněmu za 10 147,73 Kč a klempířské práce J. Čubovi za 3870,80 Kč.[335] Oprava kostela začala koncem dubna 1931. Tehdy byly provedeny vnější omítky.[336] Průběh prací provázelo zpožďování. V červnu 1931 městská rada bere na vědomí zprávu městské technické kanceláře, že oprava postupuje pomalu. Bylo dohodnuto, že zvláštní dozorčí komise projedná s L. Brejchou urychlení prací. Kromě oprav fasády měla městská technická kancelář dodat i nabídky na oplechování věžního ochozu zinkovým nebo měděným plechem.[337] Dne 30. června 1931 se konala prohlídka oprav kostela.  Zprávu o ní vyhotovenou městskou technickou kanceláří vzala na vědomí rada v červenci 1931. Prohlídky se účastnil i zástupce Státního památkového úřadu.[338]  Koncem července 1931 pak radní vzali na vědomí zprávu městské technické kanceláře o provádění omítek kostela. Podnikatel Brejcha byl vyzván k předložení stavebního deníku.[339] Spor dále gradoval, když ještě před koncem července 1931 L. Brejcha podal na obec stížnost za zdržování oprav omítek kostela.[340] Dne 13. srpna 1931 radní odsouhlasili zápis dozorčí komise nad opravou děkanského kostela z 6. a 10. srpna 1931.[341] V březnu 1932 byl městské radě oznámen výsledek jednání s L. Brejchou o doplatku za práce na kostele. Brejchovi se mělo nabídnout 10 000 Kč.[342] Počátkem června 1932 po přečtení zprávy o protokolu o státní kolaudaci opravy omítek děkanského kostela radní vyzvali městskou technickou kancelář, aby opatřila posudek o návrhu státního technika na likvidaci sporu o vyúčtování.[343] V červenci 1932 byl L. Brejchovi povolen 6% úrok z přiznaného doplatku za opravu omítek kostela.[344] Na své další schůzi 14. července 1932 rada na vědomí vzala finální dohodu s L. Brejchou ohledně smírného urovnání sporu. Brejchovi se mělo vyplatit 19 390,80 Kč.[345]

Koncem července 1931 rada souhlasila s tím zadat dodávku mříže a zábradlí pro ochoz kostela městským železárnám za cca 9250 Kč. Státní památkový úřad ale prý musí předtím určit vhodný typ zábradlí.[346] V polovině července 1931 nastínila rada další harmonogram prací na opravě kostela. Oprava oken se měla provést nákladem 2000–2500 Kč, dále se mělo realizovat oplechování ochozu věže kostela měděným plechem 0,7 mm, které se dle oferty zadalo firmě J. Čuba za 7500 Kč. Oprava varhan měla přijít na řadu v roce 1932, budou-li peníze.[347] V listopadu 1931 oznamuje rada, že 23. listopadu 1931 projedná kolaudační komise zprávu městské technické kanceláře o větším rozsahu pokrývačských prací na střeše kostela.[348] Kolaudace proběhla 1. června 1932.[349] Podle jiného pramene se ale kolaudace opravy konala už 24. listopadu 1931.[350] Jan Šára zároveň uvádí, že při této opravě došlo i na výměnu měděné krytiny kostelní věže.[351]

Oprava byla každopádně dražší, než se čekalo. V prosinci 1931 se radní seznámili se zprávou, podle které práce na kostele celkem vyšly na 132 034,19 Kč.[352] V červenci 1932 řeší zastupitelstvo uzavření doplňující výpůjčky 12 880,08 Kč respektive 23 299,08 Kč z mniškového fondu na úhradu překročení nákladů na opravu kostela.  Při ofertním řízení roku 1931 se prý nepředpokládalo překročení nákladů a odhadované náklady činily 131 000 Kč. Navíc se počítalo se subvencí od ministerstva školství a veřejné osvěty.  Nakonec ale prý celkové náklady dosáhly 177 998,48 Kč, a to po vyrovnání nároků stavitele Lva Brejchy, který jinak hrozil žalobou. Nutno tedy nyní doplatit 12 880,08 nebo 23 299,08 Kč (podle toho, jestli ministerstvo bude chtít vrátit subvenci).  14. července 1932 to vzala rada na vědomí a doporučila provést výpůjčku z mniškového fondu. Zastupitelé to schválili.[353] O několik let později, 16. října 1938 byl kostel po další opravě znovu vysvěcen.[354]

2.6.9. Další stavební vývoj kostela do roku 1989

Poměrně rozsáhlé opravy prováděl po roce 1968 v kostele děkan Jaromír Rýzner. Poté, co mu komunistický režim umožnil návrat do farnosti, zahájil postupné rekonstrukční práce. V roce 1969 byl do kostela nainstalován nový oltářní stůl a ambon (řečnický pult). V souvislosti se závěry druhého vatikánského koncilu byl nově orientován tak, aby kněz stál čelem k věřícím. V roce 1969 byly rovněž elektrifikovány zvony, takže skončilo ruční vyzvánění. Roku 1973 odprodal Rýzner Domovní správě parcelu a stodolu na děkanské zahradě za 16 836 Kčs. Za utržené peníze nechal v kostele rekonstruovat elektroinstalaci. Mezi pilíři byly položeny do podlahy pancéřové trubky s kabely. Zároveň byl kostel opatřen rozhlasovou aparaturou, s reproduktory a mikrofony. Ze sakristie na kůr byla instalována telefonní linka.  V roce 1977 církev prodala státu za 69 353 Kčs i celou děkanskou zahradu s Děkanským rybníčkem v oblasti Pod Kostelem. Za tyto peníze pak v letech 1977–1978 prošel úpravou a výmalbou interiér kostela. K hlavnímu vchodu, do předsíně pod kruchtu, tehdy také byly instalovány mříže, zamezující v době, kdy se nekonají pobožnosti, vstupu do kostela.[355]

V letech 1981–1982 provedli horolezci Jiří Štrunc ze Smědčic (okres Rokycany) a Zdeněk Vokoun z Křimic (okres Plzeň-sever) opravu oken, když do nich vložili nové měděné plechy a sítě. Dále provedli výměnu ciferníku věžních hodin. Původní ciferníky byly demontovány a nahrazeny novými, z vyleštěného mosazného plechu, odolného proti odlupování. V roce 1984 pak byla dokončena elektrifikace věžních hodin. Téhož roku je o poutní slavnosti posvětil i kardinál František Tomášek.[356]

2.6.10. Další stavební vývoj kostela po roce 1989

V roce 1989, v souvislosti s blížícími se oslavami 45. výročí konce války, kdy se vedení města snažilo narychlo vylepšit tvář Rokycan, se dočkal i děkanský kostel nového nátěru fasády. Prováděli ho horolezci. Práce skončily před příchodem zimy na konci roku 1989. Tehdy zbývala ještě nenatřená malá plocha fasády na jižní stěně kostela, nad střechou boční lodi. V roce 1990 byl nátěr dokončen.[357] Barvy darovala Mezinárodní charita z Vídně. Zároveň s obnovou fasády došlo i na instalaci nových hromosvodů a měděných okapů.[358]

V období říjen-listopad 1999 se v kostele prováděly opravy elektroinstalace. Západní část severní boční lodě byla upravena na křestní kapli. V celém kostele zároveň položen nový červený koberec, dar místní společnosti Borgers.[359] Začala tak série oprav, která trvala několik let a zahrnovala kromě elektroinstalace i nový nátěr fasády a nové střechy. V Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón vyčlenil stát pro rok 2001 na děkanský kostel 350 000 Kč.[360] V dubnu 2003 schválilo zastupitelstvo rozdělení dotací z tohoto programu, přičemž největší částka měla jít na generální opravu střechy kostela.[361] Týkala se střech obou bočních lodí, s náklady odhadovanými na 900 000 Kč, z čehož 10 % slíbila dodat církev coby vlastník, 20 % město a zbytek měla pokrýt státní dotace. V roce 2003 se vzhledem k nesnadnému opatřování financí očekávala jen první etapa rekonstrukce střech.[362] Za prvních 10 měsíců roku 2004 bylo do opravy investováno 285 000 Kč, z toho ministerstvo kultury poskytlo 105 000 Kč, město 130 000 Kč a církev 50 000 Kč. V této etapě byla opravena střecha jižní lodi a část severní lodi. Její dokončení se odložilo do další etapy.[363] Druhá etapa nakonec odstartovala ještě před koncem roku 2004. Byla hrazena z obecní dotace 108 000 Kč a dotace 90 000 Kč, poskytnuté Plzeňským krajem z programu Zachování a obnova nemovitých kulturních památek na území Plzeňského kraje. Původně se náklady na tuto etapu odhadovaly na 206 000 Kč. Díky dotaci se mohly práce rozběhnout na poslední chvíli před nástupem mrazů. Dotaci bylo nutné utratit ještě v roce 2004. Práce prováděla firma Profisol Plzeň. S rekonstrukcí střechy začala 15. listopadu 2004. V druhé etapě došlo k výměně krytiny a opravě krovu nad severní boční lodí. Vzhledem k masivnímu napadení dřevomorkou se předpokládaly rozsáhlé tesařské práce a náhrada některých prvků střechy. Mělo dojít k celkové výměně pozednice (vodorovného trámu položeného na nosné zdi podélně s krovem), z  asi poloviny měly být vyměněny krokve (šikmé trámy krovu, kolmé k okapům) a tzv. kráčata. Když byla v roce 2004 sejmuta část krytiny střechy severní lodi kostela, zjistilo se, že až 80 % krokví nevyhovuje. Na nové laťování byla potom položena krytina z jasně červených tašek bobrovek. Termín dokončení byl stanoven na 15. prosince 2004.[364] Rekonstrukce střechy kostela ale pokračovala i na přelomu let 2004–2005. Práce ovšem zpomalovalo počasí.[365]

30. srpna 2006 přidělilo ministerstvo kultury, na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006, na opravu kostela pro rok 2006 částku 20 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón. Dalších 56 000 Kč mělo hradit město a 8847 Kč římskokatolická církev. Celkové odhadované náklady na tuto fázi oprav kostela činily 84 847 Kč. Dne 18. září 2006 o rozdělení dotací jednala i rada města.[366] Návrh 3. října 2006 odsouhlasilo i zastupitelstvo.[367] Prostředky z Programu regenerace městských památkových rezervací a zón na rok 2006 se použily na obnovu hodinového stroje na kostelní věži.[368] Dne 22. dubna 2009 proběhlo sejmutí ciferníku a ručiček z věžních hodin. Chod samotného stroje, opraveného roku 2006, ani odbíjení zvonů tato akce neovlivnila. Vlivem povětrnosti byl ciferník zašlý a vyžadoval celkovou renovaci. Demontáž provedla firma Impuls B s nasazením horolezců. Po odborném posouzení bylo rozhodnuto, že se zachová původní dřevěná konstrukce ciferníků, pouze bude místy vyspravena a na ni se položí nové plechové desky ciferníků. Rekonstrukce vnějších prvků hodin stála 360 000 Kč, z čehož 200 000 hradil obecní rozpočet a 160 000 Kč církev.[369] V rozhodnutí zastupitelstva ze 4. května 2009 se ale uvádělo, že z dotačního programu ministerstva kultury na regeneraci městských památkových zón mělo být na opravu ciferníků přiděleno 10 000 Kč, přičemž 179 000 Kč měla uhradit církev a 190 000 Kč obec.[370] Dne 8. července 2009 se ciferníky na věž kostela vrátily.[371]

Roku 2010 město přidělilo z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón částku 200 000 Kč na sanaci soklové části a odvodnění kostela. Dalších 100 000 Kč poskytl obecní rozpočet.[372] Dne 30. května 2011 zastupitelé odsouhlasili dotace z Programu regenerace městských památkových zón. Děkanský kostel obdržel 180 000 Kč a dalších 230 000 Kč z rozpočtu města. Šlo o peníze na odvodnění, konzervaci kamenných prvků kostela a opravu soklu. V 1. pololetí 2011 byly provedeny drenážní svody ve štěrku okolo základů a provádělo se předláždění. Práce pokračovaly zpevňováním kamenných prvků a opravou poškozených omítek soklu.[373] Roku 2012 pokračovala sanace soklové části a restaurování kamenných prvků opěrného systému kostela. Kamenosochařské a restaurátorské práce provedl Karel Granát ze Starého Plzence, obnovu zdiva soklu firma VAKOS. Náklady činily 487 480 Kč, z toho dotace z Programu regenerace městských památkových zón 420 000 Kč.[374] V roce 2013 se pokračovalo nákladem 232 320 Kč. Roku 2012 prošel renovací opěrák u schodiště na věž. V roce 2013 následovaly další směrem k muzeu a presbytáři.[375] Práce pokračovaly i následujícího roku 2014, kdy bylo na opravu a dokončení obnovy opěrného systému kostela přiděleno 50 000 Kč z Programu regenerace městské památkové zóny a 110 000 Kč z obecního rozpočtu.[376]

Roku 2015 bylo z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón poskytnuto 170 000 Kč a dalších 170 000 Kč ze zdrojů města na opravu oken a dveří kostelní věže, zpevnění a doplnění jejích kamenných prvků a částečnou obnovu omítek věže. Plánovalo se, že ještě v průběhu roku dojde k větší opravě věže. Nakonec byly realizovány během roku 2015 jen truhlářské práce, které provedl Josef Fictum za 92 710 Kč. Zednické práce na fasádě ale nebyly realizovány. Firma Pegisan práce odkládala a její komunikace s městem byla problematická.[377]  Až roku 2016 prošla fasáda věže opravou. Kolem ní vyrostlo vysoké lešení. Rekonstrukce stála 1 529 716 Kč, z čehož 750 000 Kč pokryla dotace ministerstva kultury v rámci Programu regenerace městských památkových zón. Město uhradilo 165 000, církev 614 716 Kč. Akci provedla firma Zolt CZ z Plzně. Kamenné prvky opravil restaurátor Karel Granát ze Starého Plzence.[378]

Během roku 2019 bylo katolické farnosti vydáno povolení pro úpravy západní a severní předsíně kostela Panny Marie Sněžné.[379] Práce proběhly v roce 2021. Opravou prošla vstupní síň, dveře i portál kostela. Kovové vchodové dveře chrámu byly nově natřeny tmavě zeleným odstínem.[380]