|
|
|
|
D. Borek: verze 2021/12/08
2.7. Zástavba na východní straně Masarykova náměstí
Obsah
2.7. Zástavba na východní straně Masarykova náměstí
2.7.1. Dům čp.135/I (Stará škola)
2.7.3. Dům čp.88/I (Dumetovský dům)
2.7.7. Dům čp.96-97/I (U Štádlerů)
2.7.1. Dům čp.135/I (Stará škola)
Východní, přesněji severovýchodní sektor Masarykova náměstí je tvořen nepravidelnými skupinami domů, živelně vzniknuvších patrně ještě v rané fázi existence Rokycan. D. Líbal zde dokonce v okolí děkanského kostela rozpoznává fragment radiální uliční dispozice, předlokačního původu.[1] Jde ovšem jen o hypotézu. Ostatně celé počátky urbanistického vývoje města jsou provázeny množstvím otazníků (viz mapa s komentářem).
V těsném sousedství kostela stojí v nejsevernější části nepravidelného výběžku Masarykova náměstí dům čp.135/I, zvaný „stará škola“, od roku 1964 státem památkově chráněný. Už roku 1570 se tu zmiňuje škola, tehdy provozovaná většinovými utrakvisty. V předbělohorské době to bylo centrum vzdělanosti v Rokycanech. Jako učitelé se tu vystřídalo se tu několik významných renesančních intelektuálů. V letech 1622-1784 tu fungovala katolická „triviální škola“. V dnešní terminologii základní škola (lat. „trivia“ = trojí učení, tedy čtení, psaní, počítání). K lepšímu pochopení stavebního vývoje domu čp.135/I je nutné zasadit objekt do historického rámce vývoje jeho okolí. Před rokem 1784 a dokonce ještě na počátku 19. století totiž dům nestál na dnešním Masarykově náměstí, ale v izolované poloze na okraji starobylého hřbitova, který se táhl zhruba od linie mezi dnešní kostelní věží a Dumetovským domem čp.88/I na sever až k hradbám.[2] Roku 1784 během požáru Rokycan dům čp.135/I vyhořel. Školní výuka pak v letech 1784-1787 probíhala v Dumetovském domě čp.88/I na náměstí, který nebyl ohněm prakticky vůbec zasažen. Brzy poté vyrostla roku 1788 na místě dnešního muzea na Urbanově náměstí další škola. V domě čp.135/I se sice učilo dlouho do 19. století, ale už to nebyla jediná školní budova ve městě. 7. března roku 1812 se tu narodil Josef Čejka, profesor medicíny v Praze, český vlastenec a přítel Boženy Němcové. Jeho otec v Rokycanech v letech 1776-1825 vyučoval.[3] Během josefínských reforem bylo zrušeno pohřbívání na hřbitově před domem. A někdy ve 20. letech 19. století byl hřbitov zcela zrušen a vydlážděn. Roku 1825 zaslal rokycanský magistrát podkomořskému úřadu prosbu o povolení rozšířit budovu této staré školní budovy. Ke třem stávajícím třídám měla být přistavěna ještě jedna učebna, a v další fázi ještě jedna učebna společně s pokojem pro učitelského pomocníka.[4] Následovala přestavba, při níž se objekt čp.135/I proměnil v klasicistní domek, jehož podoba se dodnes zachovala. Roku 1827 odhadní protokol městských realit pořízený pro účely protipožárního pojištění konstatuje, že škola je „celá zděná, s jedním poschodím a taškovou střechou.“[5]
Dům čp.135/I má zvláštní kouzlo, a to nejen pro romantické sousedství kostela a malebnou polohu na terénním zlomu nad bývalými městskými hradbami. Obsahuje taktéž zachovalou klasicistní hradební branku (neboli „fortnu“), tedy vedlejší průchod skrz městské hradby. Tento průchod domem čp.135/I vznikl po klasicistní přestavbě objektu, provedené po roce 1824.[6] Do té doby se z města za hradby chodilo domem čp.88/I (Dumetovský dům) a majitel onoho domu musel průchod pravidelně udržovat a hlídat. Přivítal proto možnost přestěhovat průchod do sousedního objektu čp.135/I.[7] K tomu byla tak přistavěna branka, situovaná vedle presbyteria kostela a vzhledem k výškovému rozdílu náměstí a prostoru pod hradbami opatřená schůdky. Kvůli stísněným rozměrům této branky se jí v lidové terminologii dostalo pojmenování „myší díra“, též domu čp.135/I se od té doby říká „U Schůdků“ nebo „Nad Schůdky“.[8] To, že se branka stala součástí domu čp.135/I ji patrně uchránilo před pozdějšími účelovými demolicemi městského opevnění. Svým původem to sice je vlastně až druhotně vzniklý průchod hradbami, v rokycanských poměrech ale unikátně zachovalý. V listopadu 1954 upozorněno v debatě na plénu MNV, že schůdky v brance jsou nebezpečné pro chodce, protože jim chybí zábradlí.[9] V 1. pololetí 1972 provedena oprava lávky u Čížkovic mlýna (čp.89/I, tedy patrně lávka přes Mlýnský náhon spojující schůdky v čp.135/I s Náměstím F. Černého).[10] V 80. letech 20. století bylo bohužel Náměstí F. Černého, kam branka ústí pod kostelem, vybouráno a nahrazeno panelovým sídlištěm. Pohledovou intimitu tak ocení spíše chodec, mířící směrem do města.
Ještě před koncem 19. století se v domě přestalo vyučovat, zůstal ale nadále v majetku obce.[11] V červenci 1931 městská rada rozhodla, že v hudební síni čp.135/I se provedou nejnutnější opravy do 1500 Kč.[12] Dle popisu z roku 1935 zde byl umístěn kostelní archiv a cvičební síň pro kostelní sbor.[13] V přízemní místnosti tu ve 2. polovině 30. let konal své schůze obecní sbor dobrovolných hasičů. V říjnu 1938 přikázána tato přízemní místnost ke zřízení zámečnické dílny při živnostenské škole (do té doby zde hasičská síň). 4. května 1939 městská rada doporučila ke schválení nechat místnost živnostenské škole natrvalo. O věnování části domu čp.135/I pro živnostenskou školu pak zastupitelstvo kladně rozhodlo v květnu 1939.[14] Na rok 1957 plánovala obec provést generální opravu objektu. Společně s domem čp.100/I na Malém náměstí na ni mělo jít 230 000 Kčs.[15] V 1. pololetí 1966 provedla Domovní správa kompletní rekonstrukci střechy.[16] V 70. letech 20. století převzalo dům tehdejší Okresní muzeum. Na podzim 1973 (v období mezi 23. říjnem a 4. prosincem) schválila rada MěstNV návrh předsedy MěstNV Karla Hirsche, aby byl dům čp.135/I předán Okresnímu muzeu. Ovšem do doby, než se podaří sehnat náhradní prostory stanoveno, že v 1. patře objektu bude ještě v nájmu umístěna Lidová škola umění.[17] V roce 1973 podepsalo město smlouvu s Okresním stavebním podnikem na opravu čp.135/I v hodnotě 43 100 Kčs.[18] K předání domu okresnímu muzeu došlo v roce 1974.[19]
Objekt ale stále pomalu chátral. Poté, co v roce 1989 muzeum dokončilo rekonstrukci domu čp.123/I na Malém náměstí, kde umístěn depozitář a knihovna, obrátilo svoji pozornost na dům čp.135/I. Na konci 80. let vypracován projekt generální opravy, která měla začít koncem roku 1990.[20] Autorem projektu je ing. Šnajdrová ze SÚRPMO.[21] Roku 1990 opravdu začala důkladná adaptace domu čp.135/I na muzejní depozitář. V únoru 1992 byl sesazen možná původní klasicistní krov a osekány vnější omítky, přičemž se objevilo staré zdivo, většinou cihlové. Krov byl později opětovně vztyčen a střecha pokryta moderní, nicméně vkusnou taškou. Na střeše byl postaven nový komín. Oproti původnímu projektu se musel ještě vyměnit dřevěný strop v prvním patře zasažený dřevomorkou.[22] Okenní otvory v přízemí na severní straně objektu, hledící do Náměstí F. Černého, byly částečně zmenšeny a osazeny ozdobnou kovanou mříží. V prvním patře posunuta vnitřní příčka ve střední místnosti.[23] Generální oprava staré školy skončila v červenci 1993. Celkem (bez vnitřního zařízení) přišla na 3 704 597 Kč.[24] Po letech ale vlivem vzlínající vlhkosti muselo být přikročeno k další částečně opravě. V srpnu 2005 tak na severní straně objektu (do Náměstí F. Černého) otlučeny omítky na soklu zvýšeného přízemí a nahozena nová omítka (zatím jen hrubá spodní vrstva).[25] Část opravy fasády čp.135/I proběhla už v roce 2004. Na základě výběrového řízení ji provedla firma RYTA, s.r.o. Renovaci portálu objektu v roce 2004 provedl restaurátor Marcel Hron. Spolu s opravou domu čp.123/I si tyto akce vyžádaly náklady 170 000 Kč hrazené z jednorázové dotace Plzeňského kraje na regeneraci památkového fondu.[26] V roce 2017 bylo schodiště a průchod skrz dům čp.135/I opraveno. Schody totiž praskaly a drolil se z nich beton. Místo byly instalovány kamenné stupně, vyměněno zábradlí a položena žulová dlažba. Náklady přesáhly 350 000 Kč.[27]
|
Pohled na východní str. náměstí. Za mariánským sloupem dům čp.93/I, vpravo od něj čp.94/I a čp.95/I. Zcela vpravo čp.96-97/I (U Štádlerů). Vlevo od sloupu střecha Dumetovského domu čp.88/I. Pohlednice ze sbírky E. Vonáskové, 50. léta 20. stol. |
Dům čp.135/I (stará škola) má klasicistní podobu z 20. let 19. stol. Vede jím hradební branka. Vlevo kostel, vpravo přízemní dům čp.196/I. Až do počátku 19. stol. sem nezasahovalo náměstí, ale jen hřbitov okolo kostela. Foto: D. Borek, září 2003. |
Pohled na čp.135/I a kostel od severu, z plácku pod hradbami. Ačkoliv objekt čp.135/I přežil, jeho urbanistický kontext se z této strany drasticky změnil. Branka skrz hradby nyní ústí do panelového sídliště. Pohlednice se snímky z r. 1944 a 1999. |
|
|
|
|
Parcelu, sousedící na jihu s domem čp.135/I vyplňuje mladší přízemní (jediný přízemní objekt na Masarykově náměstí) domek čp.196/I. Číslo popisné bylo sice domu přiděleno až 12. prosince 1941, ale stával zde už předtím. Doložen je již na mapě stabilního katastru z roku 1838. Vznikl patrně někdy na počátku 19. století po zrušení hřbitova, na místě původní hřbitovní zdi. Bydlíval tu kostelník od Panny Marie Sněžné.[28] Majetkově byl propojen se sousedním Dumetovským domem čp.88/I. S ním má společnou i zahradu. V roce 1967 provedena na domě čp.196/I výměna oken a roku 1969 naprojektovány další drobné úpravy (nová okna směrem k domu čp.88/I, tedy do zahrady, a vestavba koupelny).[29]
Další objekt, který se teprve nedávno osamostatnil a je historickou součástí usedlosti čp.88/I, je patrový dům čp.209/I, ukrytý východně od domu čp.135/I a přístupný od severu, ze sídliště Pod Kostelem. Původně zde stála maštal přináležející k domu čp.88/I. V roce 1847 přestavěna podle projektu tesařského mistra Jana Paníka. Její přízemí bylo již tehdy v střední a východní části zděné a klenuté.[30] Později, patrně na přelomu 19. a 20. století, adaptována maštal na obytné místnosti. 12. prosince 1941 získal objekt samostatné popisné číslo čp.209/I, ale majetkově byl tehdy stále ještě propojen s domem čp.88/I, což už dnes neplatí. V domě bydlel František Černý, v jeho bytě se scházela ilegální odbojová organizace komunistů. 5. května 1940 Černý zatčen a popraven v Berlíně 20. května 1943.[31] V roce 1967 byl zpracován projekt modernizace objektu. Došlo tehdy k výměně oken a vybourání příčky v prvním patře.[32]
|
Dumetovský dům čp.88/I, nejzachovalejší ukázka architektury 18. stol. Po dvě a půl století téměř nezměnil podobu. Foto z konce 19. stol. (Soupis památek od A. Podlahy). |
Působivá je i zadní stěna Dumetovského domu, která vytváří monumentální pohledovou kompozici od plácku Spilka, bohužel narušenou demolicemi v 80. letech 20. stol. Pohlednice cca z r. 1992. |
Na jižní fasádě čp.88/I je medailon Panny Marie v štukové kartuši. Zdobena jsou i vedlejší sdružená okna. Takto asi vypadaly bohatší domy v centru města před požárem r. 1784. Foto: D. Borek, září 2003. |
Dům čp.93/I, západní fasáda. Dům z doby okolo r. 1810 byl r. 1989 zbořen a nahrazen kopií. Vlevo Dumetovský dům čp.88/I. Mezi ním a čp.93/I zděný oblouk (tzv. prampouch). Foto: D. Borek, září 2003. |
|
|
|
|
|
2.7.3. Dům čp.88/I (Dumetovský dům)
Další objekt čp.88/I, zvaný Dumetovský dům, zaujímá v rokycanské architektuře jedinečné postavení. Tato státem památkově chráněná stavba představuje nejlépe dochovaný měšťanský dům ve městě. První zmínka o domu čp.88/I pochází z roku 1542. Toho roku jej prodal Šimon, prelát z pražského chrámu sv. Víta jistému Vavřinci Dumetovi za 200 kop míšeňských.[33] Dům pravděpodobně stál na svém místě už dávno předtím, minimálně od 14. století, ale teprve renesanční přestavba v 16. století mu dala dnešní dispozici.[34] Po smrti Vavřince Dumeta prodala vdova po něm, Anna, objekt Václavu Khernovi za 310 kop míšeňských. Od něj se pak dům čp.88/I dostal roku 1582 do držení Ambroži Havlovi. Od roku 1595 se majiteli stali sourozenci Ondřej, Václav a Regina Dumetovi.[35] Podle pozdější studie Jana Šáry ale v majetku Dumetů zůstal dům až do roku 1601.[36] Okolo roku 1600 každopádně mezi sourozenci Dumetovými propukl spor o dispoziční práva k domu. Ten byl vyřešen tím, že Václav prodal dům Regině Dumetové a jejímu manželovi Ambroži Havlů. Ambrož Havlů ovšem roku 1601 rodové sídlo přepustil obci výměnou za odpuštění svých dluhů. Po smrti Václava Dumeta se o nárok na dědictví jeho podílu přihlásil bratr Ondřej, což město rozhodlo tak, že si vlastnictví domu čp.88/I rovnou měrou rozdělili sourozenci Ondřej a Regina. Za Třicetileté války objekt zase patřil obci.[37] Roku 1647 půjčil jistý Jan Pernklob (zvaný též Pernyklo, Perniklo) městu 1 500 kop míšeňských a do zástavy si za to vzal dům čp.88/I. Ten v jeho rukou zůstal po celé 17. století. Domu se proto také někdy říká Pernklobovský.[38] V 18. století, v době požáru roku 1784, se tu jako majitel uvádí Jan Markus.[39] Právě tehdy dům prošel celkovou barokní přestavbou. Dosud ve své podstatě renesanční měšťanský dům pokryla hravá pozdně barokní fasáda, která se dochovala dodnes. Dům totiž jako jeden z mála přežil požár města roku 1784. Pomohla mu jeho izolovaná poloha, na severu a západě s ním sousedil jen areál hřbitova, na jihu dnešní Masarykovo náměstí, jen na jihovýchodě dům čp.93/I. Z východu bylo opět volné prostranství ve Spilce. Požár tak dům poškodil jen lehce, na střeše, zatímco fasáda a interiéry zůstaly netknuté. V soupisu nemovitostí z té doby se uvádí jako „dobře vystavěný dům“. Oheň prý napáchal školy i na stájích a stodole.“[40] V letech 1784-1787 se sem uchýlila provizorně rokycanská škola., jejíž sídlo v domě čp.135/I oheň zničil.[41] Město za to platilo majiteli objektu, Janu Markusovi, nájem 60 zlatých, přičemž uhradilo najednou splátku ve výši 300 zlatých tak, aby Markus mohl dům co nejrychleji opravit.[42]
Pak už se tvář domu prakticky neměnila. Poté, co na konci 19. století zanikl barokní Eislovský dům čp.5/I (stál na jižní straně náměstí, viz foto z konce 19. století) zůstal Dumetovský dům jediným intaktním reprezentantem staré rokycanské patricijské architektury z doby před rokem 1784. Patrový Dumetovský dům hledí do náměstí šestiosým jižním a čtyřosým (počítáme-li i zazděné okenní otvory) západním průčelím. Na renesanční původ domu upomínají typicky renesančně sdružená okna v patře jižního průčelí. Většina zdiva vnějšího pláště domu je podle zjištění památkářů renesančního nebo barokního původu. Pod levou polovinou domu odhalil památkářský průzkum staré sklepy s valenými klenbami. Sklepní místnosti spojuje polokruhový pískovcový portálek s okosenými rohy, prý pozdně gotický nebo raně středověký, obvodové zdivo v přízemí a patře identifikováno jako renesančně-barokní.[43]
Slohově ale dnešní tvář domu určila až barokní přestavba z 18. století. Ta pokryla fasádu, zejména šambrány oken v patře, zjemnělým rokokovým štukem. Mezi okny v patře na jižní fasádě se vypíná velký medailon s reliéfem Madony stojící na zeměkouli.[44] Medailon je umístěn v štukové rokokové kartuši. Postava Madony částečně polychromovaná, zeměkoule zlacená, pozadí bledě modré. V přízemí se nachází pískovcový barokní portál. Tvarově je podobný zaniklému portálu domu čp.5/I a patří do slohového okruhu plzeňského baroka. Už na fotografii v publikaci z roku 1900 ale portál překryt výkladci[45], obnoven byl až při rekonstrukci domu v 70. letech 20. století.[46] Zčásti byl patrně vytvořen uměle v historizujícím duchu. Ve cviklech jej zdobí rostlinné motivy, ostění je jednoduše profilované, klenák byl dlouho prázdný, jakoby vymazaný a nedodělaný, teprve při opravě v 90. letech 20. století do klenáku umístěn prázdný barokní erb. Jde o novodobou imitaci barokních tvarů. Vrata portálu jsou novější, historizující ze 70. let 20. století.
Nalevo od portálu byla před rokem 1989 na fasádě v přízemí umístěna pamětní deska manželů Černých, odbojářů z 2. světové války. Kovová plaketa byla nahoře ozdobena pěticípou hvězdou se srpem a kladivem, dole motivem ostnatého drátu. Uprostřed desky drobným písmem proveden nápis: „S ÚCTOU VZPOMÍNÁME NA HRDINNÉHO BOJOVNÍKA ZDE V NÁDVORNÍM DOMKU, V BYTĚ SOUDRUHA FRANTIŠKA ČERNÉHO, SCHÁZELA SE V DOBĚ OKUPACE ILEGÁLNÍ SKUPINA KSČ AŽ DO DOBY JEHO ZATČENÍ SOUDRUH FRANTIŠEK ČERNÝ ZAKLÁDAJÍCÍ ČLEN KSČ BYL POPRAVEN DNE 20. 5. 1943 VE VĚKU 49 LET A JEHO MANŽELKA MARIE ČERNÁ BYLA POPRAVENA DNE 10.4.194? VE VĚKU ?? LET. BUDIŽ ČEST JEJICH PAMÁTCE.“[47] Deska sejmuta koncem 80. let v souvislosti s přestavbou sousedního domu čp.93/I na Dům textilu. Při stavebních pracích by jí hrozilo poškození. Uložena byla u ing. Spěváčka.[48] Na své místo se už ale nevrátila.
Na severu hledí dům čp.88/I do soukromé zahrady. Fasáda je zde podstatně jednodušší. Zcela jinou kompozici má také východní průčelí, které je umístěno na terénní hraně Masarykova náměstí a hledí do prostoru takzvané Spilky, která má o několik metrů nižší nivelitu. Dům zde má podobu masivního, geometricky strukturovaného hranolu s nápadnou pavlačí v rizalitu. Pohledový účinek zesiluje i vysoká mansardová střecha krytá šindelem. Ještě na fotografii z doby okolo roku 1900 jsou na střeše vikýře[49], nyní nahrazené volskými oky. Ve sklepech a přízemí domu se dochovaly původní, snad renesanční valené klenby s lunetami v archaických místnostech s nízkými stropy.
V roce 1875 provedena přestavba chlévů na obytné místnosti (dle projektu Václava Kovandy).[50] V městském archivu se nachází složka z let 1875-1876, nazvaná „Markusová Karolína, přestavba domu čp. 88/I“.[51] Roku 1893 byl dům ve špatném stavu, část zdiva v prvním patře se zřítila do dvora.[52] V městském archivu je spisový materiál z roku 1893, pod jménem „sesutí zdiva v domě čp.88/I“.[53] V roce 1896 provedena přestavba parteru, část průjezdu adaptována na obchod a sousední pokoj na chodbu.[54] Za první republiky už začala být vnímána historická a architektonická hodnota domu. V letech 1927-28 byla například opravena pod dozorem Památkového ústavu šindelová střecha.[55] Výměnu střechy na čp.88/I povolila městská rada 17. srpna 1927.[56] Přesto, ještě okolo roku 1930, když se uvažovalo o stavbě nové městské spořitelny, existoval návrh zbořit Dumetovský dům a postavit spořitelnu na jeho místě.[57] Tento absurdní plán naštěstí nerealizován a spořitelna vyrostla na rohu náměstí 5. května a Jiráskovy ulice na okružní třídě. Po 2. světové válce byl sice dům čp.88/I zařazen mezi státem chráněné památky, ale postupně chátral. V roce 1955 aspoň vypracován plán opravy šindelové střechy a vnějších omítek.[58] V 60. letech sem město chtělo umístit třídy pro školní družinu. V červenci 1963 zadal národní výbor nalezení vhodného objektu pro tyto účely.[59] V listopadu 1964 pak město uložilo komisím bytové, školské a finanční, aby do 30. listopadu 1964 projednaly otázku uvolnění objektu pro družiny (rozuměj vyklizení prostor v tomto soukromém domě pro potřeby obce).[60] V prosinci 1964 už probíhá vyklízení domu.[61] Školní družiny nakonec byly roku 1965 umístěny v bývalém chorobinci čp.114/III v Jiráskově ulici (viz kapitola „okružní třída“), takže nebezpečí proměny cenného historického domu v školský objekt, účelově adaptovaný a devastovaný, pominulo.[62] Technický stav této budovy se ale pozvolna dále zhoršovat. V listopadu 1967 se už na plénu Městského národního výboru mluví o tom, že bylo doporučeno výhledově provést generální opravu čp.88/I.[63] Během společenské liberalizace v roce 1968 se začaly objevovat i kritické názory na dosavadní péči o památky v Československu. V plzeňském deníku Pravda vyšel 14. července 1968 článek, který kritizoval stav Dumetovského domu v Rokycanech. 17. července 1968 jej vzala na vědomí rada MěstNV v Rokycanech.[64] Dle informace ze září 1969 už provedení opravy zadáno u Okresního stavebního podniku Plzeň-sever a objednávka potvrzena.[65] V prosinci 1971 MěstNV potvrdil, že dům čp.88/I je určen k rekonstrukci.[66]
V dubnu 1972 se mluví o tom, že objekt po opravě měl být nabídnut okresnímu muzeu, které o něj ovšem neprojevilo zájem. Doporučeno proto jeho využití na Klub důchodců a pro aktivity mládeže. Projekt opravy objektu měl být zpracován roku 1972, realizace měla přijít na řadu v roce 1973.[67] V září 1972 se zmiňuje, že pro dům čp.88/I již provedeno zaměření a stavebně-historický průzkum.[68] Až v letech 1972-1973 prošel objekt citlivou a odbornou rekonstrukcí.[69] Prováděl ji památkový úřad a Technické služby města nákladem 250 000 Kčs.[70] Takovou částku uvádějí prameny za rok 1973.[71] Při ní byl restituován barokní portál, dosud ukrytý pod výkladními skříněmi. Rokokovou štukaturu obnovil sochař Jaroslav Veselák.[72] Před rokem 1973 proběhla jako součást generální opravy domu také obnova cenného medailonu Madony.[73] Už v roce 1971 MěstNV utratil za opravu medailonu 7420 Kčs.[74] V září 1972 se uvádí, že restaurace medailonu probíhá.[75] V roce 1972 prý do historického průzkumu domů čp.88/I (včetně zaměření a opravy medailonu) a čp.117/II (na Pražském předměstí) investováno 141 000 Kčs.[76] V prosinci 1973 se uvádí, že oprava vnějších zdí domu čp.88/I je již hotova.[77] Na podzim 1973 (někdy mezi 23. říjnem a 4. prosincem) také rada MěstNV uložila vedoucímu odboru ŠKSZ zajistit upřesnění termínu dokončení projektu na vnitřní zařízení čp.88/I.[78] V roce 1973 podepsalo město v rámci generální opravy čp.88/I smlouvu s Okresním stavebním podnikem v hodnotě 218 900 Kčs. Stavební podnik ale smlouvu nedodržel a dle údaje z dubna 1974 dlužil městu 80 000 Kčs.[79] V roce 1973 město obdrželo účelovou dotaci na rekonstrukci čp.88/I ve výši 250 000 Kčs.[80] Na rok 1974 požádalo město o dotaci 150 000 Kčs od Krajského národního výboru na projekt Dumetovského domu.[81] Od KNV nakonec město v roce 1974 obdrželo mimořádnou dotaci 1 000 000 Kčs, z níž na čp.88/I určeno 230 000 Kčs.[82] Během 1. pololetí 1974 se taky podařilo přidělit 4 náhradní byty pro původní obyvatele objektu. Přestěhováni do nově dokončeného panelového domu čp.149/II a čp.70/II na Jižním předměstí.[83] Dle informací z prosince 1974 již proběhla výměna střešní krytiny i oprava fasády. Během roku 1975 měl být od Státní památkové péče Praha dodán projekt na rekonstrukci vnitřních prostor domu.[84] Náklady na rekonstrukci domu dosáhly 435 000 Kčs[85] a šlo o jednu z nejkomplexnějších památkářských akcí v komunistické epoše Rokycan. Drobnou skvrnou bylo jen ponechání moderního vývěsního štítu prodejny „Fotografie“ v parteru, včetně moderního výkladního okna. Tento nedostatek odstranila ovšem úprava parteru na konci roku 1992, kdy byla v parteru vytvořena historizující dveře a okno prodejny.
V roce 1994 požádalo město stát o dotaci 1 000 000 Kč v rámci programu obnovy kulturních památek na opravu Dumetovského domu.[86] V té době již dům opět vykazoval jistou omšelost. V roce 1996 proto následovala oprava fasády. Tehdy došlo i k výměně průjezdových vrat, jakož i k doplnění klenáku portálu průjezdu historizujícím motivem.[87] V rámci Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón bylo na opravu tohoto objektu vyčleněno státem pro rok 2001 24 000 Kč.[88] V září 2012 byla na domě čp.88/I prováděna oprava části šindelové střechy.[89] V roce 2016 prošla opravou severní část střechy domu s náklady 616 000 Kč, přičemž příspěvek ministerstva kultury činil 200 000, dotace od města 50 000 Kč. Akci provedla firma Josefa Vodičky z Týnce nad Labem.[90]
Přes úzkou uličku, vybíhající mezi domy čp.88/I a 93/I z Masarykova náměstí do plácku ve spilce, se pne jednoduchý zděný oblouk, odborně a tradičně zvaný „prampouch“. Ten měl sloužit k podpírání zdiva obou domů. Podobný prampouch najdeme v Rokycanech ještě mezi sakristií děkanského kostela a budovou muzea.
Blok domů čp.93/I, 94/I a 95/I je starého původu. Vzhledem k jeho nepravidelné orientaci, která nezapadá do plánovité, východozápadní orientace Masarykova náměstí a celé západní poloviny historického jádra města, založené ve 14. století, možná jde o fragment předlokačního, románského jádra raně středověkých Rokycan. Sedláček dokonce na místě tohoto bloku předpokládá existenci středověkého ženského kláštera, jenž měl být spojen ambitem (zaklenutou chodbou) s románským kostelíkem na místě dnešního děkanského chrámu.[91] Tato teorie není ovšem ničím podložena, a to ani hmotnými pozůstatky ani historickými prameny a je tudíž irelevantní. Jisté je jen to, že blok těchto tří domů prošel dlouhým stavebním vývojem. Po požáru města roku 1813 prodělala zejména jeho východní část klasicistní pravidelnou regulaci, když byla posunuta ulička, vedoucí mezi domy čp.95/I a 96-97/I do prostoru tzv. Spilky. Rovněž široké průčelí domu čp.93/I nasvědčuje pozdějším regulačním zásahům a scelování starších pozemků. Blok je zcela orientován do Masarykova náměstí, respektive do jeho východního, zužujícího se ramena. Mělké parcely hleděly zezadu do prostoru ve Spilce hospodářskými staveními, zbořenými roku 1989.
Dům čp.93/I roku 1784 vyhořel, kromě obytného stavení zničeny ještě objekty stájí a stodoly.[92] Dne 23. září roku 1809 vydal magistrát vyhlášku, že tento objekt půjde do veřejné dražby, protože jeho soudobý majitel, Jan Kraft, jej neudržoval. Dům patrně zůstával od požáru roku 1784 neudržovaný. Odhadní cena zněla na 3207 zlatých. Jan Kraft se ale pod hrozbou nucené aukce rozhodl přikročit k rychlé opravě domu a 26. září 1809 o tom informoval magistrát. Opraví prý ihned část domu a zbytek na jaře následujícího roku. Dražba pak byla skutečně odvolána.[93] Dům čp.93/I byl tedy v letech 1809-1810 přestavěn (za účasti místního zednického mistra Ondřeje Černého, který zhotovil rozpočet datovaný do roku 1816) a získal dnešní podobu jednoduchého klasicistního patrového objektu se sedlovou střechou.[94] Otázkou zůstává, zda dům nevznikl sloučením více starších domů, a pokud ano, kdy se tak stalo. Jeho široké jižní, šestiosé průčelí by tomu nasvědčovalo. Byť původně bylo průčelí pětiosé (při přestavbě v letech 1989-1991 se dům rozšířil o část sousedního objektu čp.94/I). Roku 1825 prodán dům v dražbě, opět v špatném technickém stavu, s povinností vydražitele jej zrekonstruovat.[95] Tato oprava patrně proběhla ještě téhož roku, protože podle popisu z roku 1826 již je dům v dobrém stavu. V přízemí 3 sklepy, 3 pokoje, 3 kvelby, 2 kuchyně, 1 vinopalna. V patře 6 pokojů, 2 kvelby, 2 kuchyně. Dům měl rozměry 12 x 8 sáhů (22,8 x 15,2 m).[96]
Klasicistní objekt čp.93/I představuje v rokycanských poměrech častý případ domu z počátku 19. století, který nevyniká architektonickými detaily a jeho podoba je založena na utilitárním, racionalistickém zájmu tehdejšího stavebníka. Přesto svojí hmotovou dispozicí respektuje historická měřítka města. V městském archivu se nachází složka z roku 1912, nazvaná „Hříbal Emanuel, výkladní skříň v čp.93/I“.[97] V roce 1897 provedena podle projektu Josefa Ryšavého adaptace nádvorní kůlny v severní části parcely (směrem do prostoru Ve Spilce) na obytné místnosti (světnice, kuchyně, předsíň).[98] Někdy v letech 1941-1942 obdržela tato nádvorní stavba samostatné číslo popisné čp.197/I. Zbořena v roce 1989 (viz níže). V roce 1930 se průčelí domu proměnilo v souvislosti s přestavbou navrženou stavitelem Josefem Žourem. V jejím rámci došlo k zvětšení výkladců v parteru, v patře byly opraveny stropy a částečně vyměněny vnitřní příčky v nárožním pokoji. Nově provedena i fasáda.[99] Stavební povolení pro Jindřicha Jirsáka na adaptaci čp.93/I a zřízení krámových výkladců vydala městská rada 26. března 1930.[100] Obývací a užívací povolení Jindřichu Jirsákovi na přestavbu čp.93/I vydala městská rada 6. srpna 1930.[101]
Roku 1956 propojila přízemí domů čp.93/I a 94/I prodejna textilu.[102] Podle K. Hofmana zahájena tato akce až v roce 1957 a propojení se týkalo i domu čp.95/I.[103] Samotná prodejna pak modernizována v roce 1976.[104] Tím ale stavební proměna domu zdaleka nekončila. Na rok 1970 Domovní správa plánovala nerealizovanou generální opravu domů čp.93/I, čp.94/I i čp.95/I.[105] V roce 1972 uvažoval národní výbor o tom, že by dům čp.93/I na Masarykově náměstí přenechal podniku Oděvy. Měl se tak vyřešit spor okolo demolice domu čp.72/I, v Palackého ulici, kterou Oděvy chtěly provést kvůli výstavbě své velkoprodejny. MěstNV navrhl umístit velkoprodejnu do čp.93/I (předpokládána i nástavba 2. patra), ale památkáři byli proti.[106] Záměr nerealizován. V dubnu 1976 řeší MěstNV spor podniku Textil Plzeň s městem. Ten totiž požadoval, aby celý objekt získal pro sebe a tedy, aby v domě nebyly ponechány prodejní prostory podniku Oděvy (prodejna dámských oděvů). Rada MěstNV ovšem rozhodla prodejnu oděvů zachovat. Proti tomu se Textil odvolal. Odbor KHSO po prozkoumání záležitosti doporučil plénu MěstNV setrvat na svém stanovisku. Textil prý může prodejní plochu rozšířit nástavbou v 1. patře, kde by mu město dle potřeby uvolňovalo stávající byty. Pro rozšíření prodejny může využít i dvora (podle vzoru Domu Obuvi čp.85/I). S tímto stanoviskem plénum vyjádřilo souhlas.[107] V rámci jednotného postupu MěstNV k zabezpečení závěrů 17. sjezdu KSČ se plánovalo do roku 1987 uvolnit byty pro rekonstrukci prodejny Textil čp.93/I, čp.94/I a čp.95/I.[108] V roce 1986 se uvádí, že městu vyklizením bytů z těchto domů vznikne potřeba opatřit 7 náhradních bytů.[109] Ještě v září 1988 se ale uvádí, že do 31. prosince 1988 bude nutno zajistit uvolnění domů čp.93/I,čp.94/I a čp.95/I pro rekonstrukci.[110] S tím, že mělo jít o 3 rodiny. Od ledna 1989 tam měla začít přestavba.[111] Dle informace z dubna 1989 jsou byty v domech čp.94/I a čp.95/I už uvolněny, v čp.93/I stále bydlela jedna rodina se sedmi členy (MěstNV se nepodařilo zatím najít náhradní byt o velikosti 4+1).[112]
V 80. letech 20. století tehdejší vedení města v této lokalitě realizovalo jednu z posledních investičních akcí socialistické provenience, výstavbu velkoprodejny textilu. V lednu roku 1989 byly zbořeny stodoly za domy čp.93/I, čp.94/I a čp.95/I a prostor ve Spilce tak ztratil původní kompaktní rozměry.[113] V srpnu 1989 byl dům čp.93/I do základů zbořen[114] i se západní částí domu čp.94/I. V září 1989 plénum národního výboru konstatovalo, že demolice objektu původní prodejny Textilu nebyla finančně zajištěna. MěstNV totiž nezískal 120 000 Kčs jako dotaci za rozdíl v ceně objektu Textilu pro demolici.[115] V 1. pololetí 1989 tak v rozpočtu města přečerpány výdaje v kapitole stavebnictví o demolici Textilu s náklady 119 000 Kčs.[116] Během roku 1989 nakonec ale město získalo na demolici Textilu dotaci 100 000 Kčs. Celkem vyšlo zboření komplexu 3 historických domů na 419 000 Kčs.[117] Na místě uvolněném demolicí domu pak začala koncem roku 1989 vyrůstat budova Domu textilu, podle projektu ing. Jaroše a ing. arch. Hostičkové z Okresního stavebního podniku.[118] V prosinci 1989 už stojí hrubé zdivo přízemí.[119] V květnu 1990 stojí hrubá stavba až po korunní římsu, ale bez krovu.[120] V této fázi pak stavaři zabrali i velkou plochu Masarykova náměstí na západní straně od domu, směrem k Mariánskému sloupu, kterou ohradili vlnitým plechem. V ohradě pak uloženy dřevěné díly nového krovu. Nad novostavbou pak vznikl historicky pojatý dřevěný krov respektující původní tvar a výšku zbořeného domu čp.93/I. Na střeše dokonce provedena původní volská oka. Pak do objektu vsazena okna (v tomto případě bohužel necitlivě použit moderní typ nedělených, typizovaných oken). Ještě před koncem roku 1991 pak Dům textilu dokončen finální úpravou fasády s kombinací bílé a žluté barvy (a červeně natřených výkladců). Zároveň s dokončením výstavby byla po dvouleté uzavírce opět zpřístupněna ulička mezi Dumetovským domem a Domem textilu, sloužící jako pěší spojení do plácku ve Spilce. V říjnu 1991 v ní položena nová dlažba, z betonových prefabrikátů ve tvaru mnohoúhelníků. Prampouch (zděný oblouk), který se přes uličku vypíná, byl zachován, patrně ale došlo k jeho náhradě tvarově identickou napodobeninou z nového zdiva.[121] Prodejna textilu byla dle městské kroniky otevřena v roce 1992.[122] Podle osobního pozorování autora ale již v říjnu 1991.[123] Kvůli novému Domu textilu muselo být vyklizeno sedm bytů.[124] Původní obytné plochy v prvních patrech těchto domů se totiž proměnily rovněž na prodejní plochy. Do konce roku 1988 tak vystěhovány tři rodiny z domu čp.93/I.[125]
Po Domu lahůdek čp.129/I, Domu oděvů čp.72/I a Domu obuvi čp.85/I tak historické jádro Rokycan získalo další velkoplošnou prodejnu, která měla dokazovat ekonomickou vyspělost komunistického režimu. Naštěstí ze všech výše uvedených velkoprodejen byla tato architektonicky nejzdařilejší, a to z prostého důvodu, šlo totiž o věrnou hmotovou kopii zbořeného domu čp.93/I. Novostavbu tak pokryla klasická omítka a střecha krytá taškami. Novotvarem byla jen moderní nedělená okna, byť vsazená do okenních otvorů původní velikosti. Dům textilu do sebe pohltil část původní parcely domu čp.94/I, takže původní pětiosé průčelí narostlo na šestiosé. Stavba úplné repliky historického domu není v rokycanských poměrech příliš častá. Z hlediska architektonického bývá považována za únikovou, snadnou variantu, která má tu výhodu, že se rychle začleňuje do svého historického okolí. Nevýhodou je, že neobohatí tvář obce o nové architektonické prvky. V případě provinčních Rokycan na sklonku komunistické vlády by ale takové „nové architektonické prvky“ patrně vytvořily trvalou jizvu na městské památkové zóně. Zadní trakt domu čp.93/I vyřešila přestavba na Dům textilu ve volnějším stylu, který se nedrží původní podoby. Pohledově tu ruší zvýšená střecha na styku s domem čp.88/I (viz pohlednice z poloviny 90. let 20. století).
V druhé etapě měl za Domem textilu, na místě zbořených stodol hledících do prostoru Spilky vyrůst Dům koberců, další velkoprodejna.[126] Ta by nejspíš plácek ve Spilce trvale architektonicky poškodila. Naštěstí se tyto plány po roce 1989 odložily. Prostor ve Spilce tak sice zůstává torzovitý, ale je zde možná budoucí citlivá dostavba. Stejně tak se neuskutečnily původní plány, podle nichž by Dům textilu zahrnoval nejen dům čp.93/I, ale i objekty čp.94/I a čp-95/I. Už bezprostředně po pádu režimu v listopadu 1989 zastaveny práce na demolici domu čp.94/I. Z toho tak zůstala stát jedna polovina průčelí. Dům čp.95/I vrácen původním majitelům (rodině Šachových) a jeho přestavba ani nezačala. 17. dubna 1991 se konala schůze zástupců městského úřadu, Okresní privatizační komise, Textilu Plzeň a Okresního stavebního podniku. Tam rozhodnuto přepracovat projekt, omezit Dům textilu jen na domy čp.93/I a čp.94/I a zrušit plánovanou výstavbu objektů v zadním traktu, směrem do Spilky.[127]
|
Dům čp.94/I. Původní měšťanský dům z 1. poloviny 19. stol. zčásti zbořen r. 1989 a na jeho úkor rozšířen vedlejší čp.93/I (vlevo). Zbytek v 90. letech přestavěn. Foto: D. Borek, září 2003. |
Dům čp.95/I. Neorenesanční fasáda byla v r. 1992-93 zčásti nahrazena při adaptaci domu na sídlo banky. Ukázka architektury 90. let. Pohlednice se snímky z r. 1927 a 2000. |
Na východním konci náměstí TGM, u výjezdu z Malého nám., stojí památkově chráněný dům čp.96-97/I (U Štádlerů) s klasicistní podobou z přelomu 18. a 19. stol. Vznikl spojením 2 starších domů. Foto: D. Borek, září 2004. |
|
|
|
|
Dům čp.94/I vyhořel roku 1784, kdy požár kromě obytného domu poškodil stáje a stodolu.[128] Pak získal jednoduchou klasicistní podobu. Roku 1849 se popisuje následovně: v přízemí krám, vedle něj malý pokoj, na straně do dvora kvelb, z druhé strany velký pokoj s okny do náměstí, za ním kuchyně a vedle ní malý pokoj otočený do dvora. V patře na jedné straně 2 menší pokoje, na straně druhé 1 větší. Ve všech „vlašské topení“. Budova byla podsklepena, 2 sklepy z kamene a cihel. Střecha kryta šindelem. Dům zaujímal plochu 9 x 5 sáhů (17,1 x 9,5 m). Na severní straně parcely směrem do Spilky stály 2 roubené chlévy kryté šindelem o rozměrech 3 sáhy 4 stopy x 2 sáhy 3 stopy (7 x 4,7 m). Chlév ve středním technickém stavu.[129] V roce 1912 zřízena za domem zámečnická dílna (plány se nedochovaly[130]) a roku 1914 adaptováno nádvorní stavení podle projektu Josefa Pechana.[131] Někdy v letech 1941-1942 obdržela tato nádvorní stavba samostatné číslo popisné čp.198/I. Zbořena roku 1989 kvůli plánované výstavbě Domu textilu (viz výše). V letech 1952-1953 tu sídlily kanceláře ČSAD a v období 1954-1957 administrativa Uhelných skladů.[132] Ve dnech 28. května a 1. června 1984 přidělilo město obyvatelům tohoto domu z důvodu havarijního stavu dva náhradní byty (Josef Badžo a Jarmila Jelínková), v říjnu 1984 zbývalo ještě opatřit náhradní byt pro dalšího nájemníka Ladislava Šandora (stejný stav trval ještě v říjnu 1985[133]). V říjnu 1984 město zároveň konstatuje, že na rok 1985 bude potřebovat obyvatelům tohoto domu a sousedního čp.95/I přidělit celkem šest náhradních bytů.[134]
Do roku 1989 tak tento měšťanský dům vstoupil jako polozbořené torzo. Polovinu původního patrového klasicistního domu s pětiosou hladkou fasádou „pozřelo“ staveniště Domu textilu, zbytek byl neobývanou ruinou. V roce 1991 byl vrácen původním majitelům[135] a v následujících letech byla tato zbývající část opravena, a to již soukromou iniciativou, nezávisle na projektovaném Domu textilu. V únoru 1992 sejmuty původní výkladce v přízemí, tmavým lakem tehdy nabarveny dveře v přízemí. Nad dveřmi tehdy ještě odkryta malá plocha starší omítky, s neorenesančním dekorem.[136] V létě roku 1993 začala samotná přestavba domu čp.94/I, prováděná plzeňskou stavební firmou DALI. Vzhledem ke skutečnosti, že dům již v té době byl z poloviny demolovaný, ponechána z původního objektu jen část čelní zdi, zatímco příčky, většina obvodových zdí a střecha postaveny zcela nově.[137] Projekt přestavby je dílem Technické kanceláře VK.[138] Finální dohotovení projektové dokumentace se očekávalo v polovině července 1993, pak se mělo začít rychle s přestavbou. Na konci roku 1993 dům předán do užívání jako obchodní dům s prodejními prostorami v obou patrech.[139]
Tak vznikl dnešní tříosý dům se sedlovou střechou, využívaný jako malý obchodní dům. Architektonicky bude jednou cenný jako doklad rozporuplné epizody českého stavitelství, která bývá někdy označována jako „podnikatelské baroko“. Politické uvolnění po roce 1989, otevření trhu se stavebními materiály a snaha kompenzovat dosavadní šeď komunistické architektury, tehdy vedly k neobratným historizujícím a tvarovým experimentům. Nově obnovený podnikatelský sektor tím také demonstroval své bohatství a odlišnost. Na domě čp.94/I se po opravě proto objevilo nelogické kosočtvercové okno v patře a trojúhelníkovitý štít nad ním, vzniklý prohnutím korunní profilované římsy. Plastová okna v patře jsou řešena jako úzká, sdružená, s naznačenými příčkami Na střechu byl vsazen asymetrický vikýř. Přesto je nutné zdůraznit, že i tato nepříliš vyvážená kompozice „podnikatelského baroka“ je opravdu lepší než socialistická šeď, brizolitový „kubismus“ nebo pomalé chátrání, které náměstí zažívalo před rokem 1989. Už v zadání projektu tohoto obchodního domu se každopádně mluvilo o „modernější podobě“ fasády. Konkrétní podoba fasády se stala předmětem sporu mezi památkáři a městských architektem Čihákem.[140] Z výsledné tváře průčelí je evidentní, že památkáři své námitky neobhájili.
Dům čp.95/I měl podobu toto šestiosého patrového objektu se sedlovou střechou. V roce 1784 jej poškodil požár (vyhořelo obytné stavení, stáj a stodola).[141] Ani popožárová oprava ale dramatický stavební vývoj domu neukončila. Do jeho tváře totiž zasáhla další požár 5. srpna 1813, kdy vyhořel (na severní straně obou rokycanských náměstí prý vyhořely všechny domy od čp.95/I k čp.105/I, na jižní všechny od čp.123/I k čp.118/I).[142] Následovala popožárová obnova a regulace, která proměnila tvář této části města Dům čp.95/I totiž původně na východě sousedil s malým domkem čp.96/I , který byl vysunut k severu. Tento domek vyhořel roku 1784 včetně objektu stájí.[143] Pak ještě opraven, ale po dalším požáru roku 1813 zrušen, část jeho parcely připojena k rozšířenému domu čp.96-97/I a podél východní stěny domu čp.95/I vytýčena v nové pravidelné trase ulička směřující do prostoru ve Spilce. Tehdy se asi teprve mohla rozvinout východní fasáda domu čp.95/I. Podle popisu z roku 1845 šlo o zděný objekt z kamene a cihel. V přízemí se nacházely 2 pokoje, kuchyně, kvelb a klenutý sklep. V patře 3 pokoje, kuchyně, kvelb a klenutá pavlač. Na půdě sýpka. Dům evidován jako v dobrém technickém stavu. Měl rozměry 7 sáhů x 7 sáhů 2 stopy a 6 palců (13,3 x 14,1 m). Na dvoře stály zděné hospodářské objekty (maštal, chlév, kůlna), postavené roku 1844, o rozměrech 7 sáhů x 5 sáhů 4 stopy 6 palců (13,3 x 10,9 m), kryté taškami. A dále ještě malé chlévy pro drůbež.[144]
V městském archivu se nachází složka z let 1895-1897, nazvaná „Margold Ludvík, přestavba domů čp.95/I, čp.98/I a čp.62/II, Pražské předměstí“.[145] V letech 1895-1896 prošel dům čp.95/I celkovou neorenesanční přestavbou. Podle zachovaných plánů a stavebních spisů šlo prakticky o novostavbu, z původního zdiva zachována jen zeď sousedící s domem čp.94/I. Projekt vypracoval Eduard Šmaus, stavbu prováděl Jan Srůček.[146] Šmaus nechal pokrýt průčelí pásovou rustikou, okna získala pěkné neorenesanční šambrány s klenákem. Zajímavým dokladem měšťanské architektury z doby okolo roku 1900 byla i zadní strana domu s původní dřevěnou pavlačí. Roku 1909 jej koupila rodina Šachových. Následujícího roku jim stavitel Josef Pechan naprojektoval zřízení nového bytu v přízemí v pravé zadní části domu.[147] V červnu 1930 městskou radou vydáno stavební povolení pro Stanislava Šacha na krám v čp.90/I /sic!/.[148] Šachovi ale v roce 1956 „dobrovolně“ postoupili přízemí objektu čp.95/I pro účely zřízení prodejny Textilu Plzeň. V roce 1960 dům vyvlastněn, rodina Šachových zůstala jako nájemníci, kteří za svůj dům museli platit nájem! V roce 1986 byli Šachovi vystěhováni, protože v prvním patře zřízeny šatny pro zaměstnance prodejny textilu.[149] Dům byl od té doby neobývaný. Směrem k severu příslušelo k domu hospodářské stavení. 21. ledna 1942 obdrželo dodatečně samostatné číslo popisné čp.199/I. Zbořeno v roce 1989 kvůli chystané výstavbě Domu textilu (viz výše).
I dům čp.95/I měl původně ustoupit novostavbě Domu textilu (viz výše) a byl na to „připravován“ trvalým chátráním a neúdržbou. Nakonec ale demolici unikl. Po roce 1989 připadl dům v restituci zpět původním vlastníkům. V druhé polovici roku 1992 začala velká rekonstrukce a adaptací objektu na sídlo Investiční a poštovní banky IPB. Později, po úpadku IPB, dům převzala ČSOB. V červenci 1993 již sejmuto lešení a přestavba se chýlí ke konci.[150] 9. srpna 1993 banka otevřena ve zkušebním provozu, oficiálně pak předána do užívání 2. září 1993. Stavební práce prováděla firma ROSS.[151] Projekt přestavby vypracovali ing. arch. V. Ulč a ing. J. Růžička ze studia AVE. Autorem konceptu úprav vnitřní dispozice, sociálního zařízení a vchodu je ing. Rudolf Jedlička.[152] Při opravě byl dům sice zachráněn z vleklého chátrání, ale i zde se projevily neobratné rysy takzvaného „podnikatelského baroka“. Původní neorenesanční fasáda byla pozměněna, zejména v parteru, pod skleněnou zadní přístavbou zcela zanikla původní pavlač. V létě roku 2003 probíhala oprava fasády domu. Od 21. do 23. srpna 2003 kvůli tomu uzavřena ulice z náměstí do prostoru Spilky, vedoucí podél boční stěny domu.[153]
2.7.7. Dům čp.96-97/I (U Štádlerů)
Státem památkově chráněný dům čp.96-97/I zvaný „Štádlerovský“ hledí svou západní fasádou do Masarykova náměstí, jižní fasádou do náměstí Malého. Má jemně modelované pozdně barokní průčelí. Je vrcholnou ukázkou pozdně barokních a klasicistních tvarů, které zaplnily město okolo roku 1800, v době masivní obnovy města po požáru Rokycan roku 1784. Tehdy dům čp.97/I vyhořel, kromě vlastního domu i stodola a stáje.[154] Tato podoba domu byla ještě modifikována po požáru 5. srpna 1813, kdy dům opět vyhořel.[155]
Na místě dnešního objektu čp.96-97/I byla totiž původně dvě městiště (mapa z doby před r. 1813). Dům čp.96/I vyhořel roku 1813 do základů. Byl to dvouosý, patrový objekt na protáhlé úzké parcele. Stál v uličce vedoucí z Masarykova náměstí do prostoru ve Spilce, která jej oddělovala od domu čp.97/I a která byla podstatně užší než dnes. Dům čp.97/I byl výstavnější, v přízemí měl počátkem 19. století dvě velké místnosti po 30 metrech čtverečních, kuchyň a další místnost.[156] Požár jej nepoškodil tak silně. Za své vzala jen střecha, obytné stavení na dvoře, stáje, chlévy, kůlna a kurník. Vlastní obytný dům hledící do Malého náměstí zůstal stát. V přízemí měl dvě velké síně, kuchyň, menší komoru a další dvě místnosti. Do domu se vcházelo ze strany, z uličky Ve Spilce. Za portálem následoval průjezd vedoucí na dvůr, kde stála studna. Zadní strana domu měla pavlač.[157] Nedlouho po požáru navrhl Jan Korren, tehdejší majitel domu čp.97/I spojení obou výše popsaných stavebních parcel, s tím, že v souvislosti s popožárovou opravou vystaví větší dům na větším pozemku. Majitel domu čp.96/I, ze kterého zbyly jen trosky, neměl proti této myšlence námitky. 16. ledna 1814 schválil magistrát plán přestavby vypracovaný Janem Köckem. Ulice Ve Spilce byla posunuta k západu a napřímena tak, že je prakticky kolmá na náměstí. Původní dům čp.97/I se rozšířil na místo původní uličky a podstatně zvětšil svůj dvůr, kde vyrostla nová hospodářská stavení, dodnes zachovaná. Jako hlavní důvod pro svoji žádost uvedl Jan Korren lepší ochranu proti požárům. Rozšířenou ulicí Ke Spilce nemohl tak snadno přeskakovat oheň mezi Masarykovým a Malým náměstím.[158] Dnešní podoba domu čp.96-97/I tak vznikla nákladnou přestavbou někdy po roce 1814, při níž se částečně měnil městský půdorys (mapa). Nejpozději v roce 1824 již bylo scelení obou domů hotovo.[159] V roce 1877 realizována přístavba nádvorního křídla se záchody.[160] V městském archivu se nachází složka z roku 1880, nazvaná „Štádler Benedikt, oprava čp. 96/I a 97/I“.[161] Právě roku 1880 dům koupila židovská rodina Štádlerů. Další spisový materiál z fondů městského archivu z roku 1904 nese jméno „Štádler Josef, přestavba krámu čp.96/I“.[162] Za 2. světové války byl dům arizován, ale po přechodném období státní správy navrácen 5. června 1946 JUDr. Karlu Štádlerovi. V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1884, nazvaný „Štádler Benedikt, zřízení skladiště čp.96/I a čp.97/I“.[163] Julius Stadler získal 7. prosince 1925 stavební povolení na nástavbu 1. patra na skladišti u čp.96/I dle plánů Josefa Beneše.[164]
Dům je patrový, do Malého náměstí hledí pětiosé, do Masarykova náměstí čtyřosé průčelí. Do Malého náměstí vystupuje mělký rizalit. Fasádu člení původní štukatura, zejména rizality, některé sdružené po dvou, zakončené hlavicí s triglyfy nebo čabrakovým motivem. Čabrakový motiv, to je populární součást tvarosloví rokycanského baroka a klasicismu. Najdeme ho mj. na radnici, nebo na kapli P. Marie Bolestné v Tomáškově ulici (viz podkapitola „zástavba západně od sídliště Hrudkovanka“). Odvozuje se od čabraky, součásti koňského postroje. Nad okny jsou měkce prolamované římsy, v rizalitu složitějších tvarů. Podokenní římsy pracují s jednoduchými geometrickými vlysy. Nad bývalým vstupním portálem na jižní straně domu (do Malého náměstí), dnes využívaným jako okno, respektive výkladní skříň se zachovala bohatá štukatura, tzv. supraporta. Je to rafinovaně zalamovaná barokní římsa, pod níž jsou v štuku vyvedeny ozdobná písmena „T.K.“, patrně iniciály majitelky domu z počátku 19. století, Terezie Korrenové. Ta se tu připomíná k roku 1800. Možná fasáda vznikla už před požárem roku 1813 a poté, když byl dům rozšiřován, bylo dosavadní tvarosloví jen zopakováno na nově přistavěnou část. Do Masarykova náměstí hledělo v patře domu zajímavé dvojité okno, za komunistického režimu dočasně znehodnocené vybouráním příčky a scelením do jednoho. Na severozápadním rohu je dochována část ostění původního portálu postranního vchodu. Za domem dosud stojí věnec hospodářských stavení. Střecha domu čp.96-97/I je jednoduchá sedlová s jednostrannou valbou do Masarykova náměstí. Podle původního plánu z roku 1814 měla být mansardová. Takto ji skutečně zachycuje, byť schematicky, veduta Rokycan od Johanna Venuta z roku 1817. Uvnitř domu se nacházejí valené klenby s pětibokými výsečemi.
8. listopadu 1972 navrhla zvláštní komise MěstNV použít dům čp.96-97/I jako náhradní objekt pro výstavbu Domu oděvů (místo kontroverzního umístění v Palackého ulici, na místě domu čp.72/I určeného k demolici). 22. listopadu 1972 ale tuto možnost zástupci podniku Oděvy jednoznačně odmítli. Velkoprodejna pak skutečně zbudována v domě čp.72/I.[165] Na přelomu let 1974-1975 rada MěstNV přesto doporučila provést výkup objektu do majetku obce.[166] Někdy mezi koncem října a počátkem prosince 1975 projednávala rada MěstNV výkup domu čp.96-97/I. Souhlasila se zvýšením kupní ceny o 9000 Kčs.[167] V roce 1994 dostalo město v rámci státního programu obnovy památek 100 000 Kč na rekonstrukci domu čp.96-97/I.[168] Dům pak opravdu opraven, zrekonstruována fasáda a v přízemí odstraněny novodobé vestavby výkladních skříní.
[1] Líbal, D. – Heroutová, M.: Pasportizace okresu Rokycany, SÚRPMO, Praha 1981. cit. dle Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000; https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm
[2] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[3] Rokycansko, 1992, č. 10, s. 6.
[4] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/s/12, kt. 85.
[5] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.
[6] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[7] Rokycany město a okres, Praha 1938, s. 12.
[8] Srovnej Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 7; Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 140, seznam majitelů domů z počátku 20. století.
[9] 6. zasedání MNV, 12. 11. 1954.
[10] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.
[11] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 7.
[12] 15. schůze městské rady, 14. 7. 1931.
[13] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 42.
[14] 7. schůze obecního zastupitelstva, 16. 5. 1939
[15] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.
[16] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.
[17] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1973.
[18] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[19] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.
[20] Kronika města Rokycan 1988, f. 95.
[21] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.
[22] Kronika města Rokycan 1992.
[23] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.
[24] Kronika města Rokycan 1993, f. 71.
[25] Založeno na osobních zápiscích autora.
[26] Výroční zpráva Muzea Dr. B. Horáka v Rokycanech za rok 2004, www.proactive/muzeumro/soubory/vyrocni_zprava04.pdf.
[27] Kronika města Rokycan 2017, s. 36. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[28] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 50.
[29] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 196/I
[30] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt. 379.
[31] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 53.
[32] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 209/I.
[33] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 14.
[34] Rokycany město a okres, Praha 1938, s. 12.
[35] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 14.
[36] Rokycany město a okres, Praha 1938, s. 12.
[37] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 14-15.
[38] Rokycany město a okres, Praha 1938, s. 12.
[39] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 14-15.
[40] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[41] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 51. též Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[42] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 15.
[43] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 41, 1993.
[44] Podle publikace Proměny Rokycanska, Praha 1981, s. 55. pochází medailon z roku 1723. S největší pravděpodobností jde o mylný údaj vzniklý záměnou se stavbou Plzeňské brány, která onoho roku proběhla. Medailon je nejspíš mladší, pozdně barokní.
[45] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 127.
[46] Srovnej s fotografií Zvou Vás Rokycany, Rokycany 1947 (?), s. 9.
[47] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 15.
[48] Kronika města Rokycan 1991, f. 49.
[49] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 127.
[50] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd. sign. XVI, kt. 148.
[51] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[52] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 151.
[53] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[54] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154, v.t. kt. 155; Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 88/I (plán).
[55] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 88/I.
[56] 10. schůze městské rady, 17. 8. 1927.
[57] Rokycansko, č. 48, 3. 12. 1992, s. 6.
[58] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SPS, sign. 30 Rokycany, dům čp. 88/I, kt. 509.
[59] 4. plenární zasedání MěstNV, 8. 7. 1963.
[60] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 11. 1964.
[61] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 12. 1964.
[62] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8. 1965.
[63] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.
[64] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.
[65] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.
[66] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 21. 12. 1971.
[67] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.
[68] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.
[69] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s. 55.
[70] Kronika města Rokycan 1969-73, f. 126, f. 133.
[71] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[72] V Rokycanech vytvořil tento umělec také skulpturu „Revoluční píseň“ umístěnou před ZŠ T. G. Masaryka v Parku U Saské brány.
[73] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s. 55.
[74] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.
[75] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.
[76] 2. plenární zasedání MěstNV, 16. 4. 1973.
[77] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1973.
[78] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1973.
[79] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[80] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[81] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 2. 1974.
[82] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[83] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10. 1974.
[84] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.
[85] Minulostí Rokycanska, 1974, s. 58.
[86] Rokycanský deník, 9. 6. 1995, s. 12.
[87] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 88/I.
[89] Kronika města Rokycan 2012, s. 40. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909
[90] Kronika města Rokycan 2016, s. 37. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401
[91] viz studie M. Sedláka a F. Purgharta uložené v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[92] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[93] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[94] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. C/95, kt. 456.
[95] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, OS Rokycany, bal. 132, extrakty, lit. D, pag. 59.
[96] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 87v - 88
[97] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[98] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154. Plán: viz Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 93.
[99] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 93/I.
[100] 189. schůze městské rady, 26. 3. 1930.
[101] 210. schůze městské rady, 6. 8. 1930.
[102] Rokycansko, 1991, č. 19, s. 1.
[103] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 54.
[104] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 93/I.
[105] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966; Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.
[106] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.
[107] 2. plenární zasedání MěstNV, 5. 4. 1976.
[108] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1986.
[109] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.
[110] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.
[111] 15. plenární zasedání MěstNV, 25. 10. 1988.
[112] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.
[113] Hlas Rokycanska, č. 3, 19. 1. 1989, s. 2.
[114] Hlas Rokycanska, č. 33, 17. 8. 1989, s. 2.
[115] 19. plenární zasedání MěstNV, 19. 9. 1989.
[116] 19. plenární zasedání MěstNV, 19. 9. 1989.
[117] 22. plenární zasedání MěstNV, 22. 5. 1990.
[118] Hlas Rokycanska, 1989, č. 3. Rokycansko, č. 16, 25. 4. 1991, s. 1. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 93/I.
[119] Založeno na osobních zápiscích autora; též Hlas Rokycanska, č. 4, 25. 1. 1990, s. 1.
[120] Rokycansko, č. 18, 12. 5. 1990, s. 1.
[121] Založeno na osobních zápiscích autora.
[122] Kronika města Rokycan 1992, f. 137.
[123] Založeno na osobních zápiscích autora.
[124] Kronika města Rokycan 1986, f. 105.
[125] Kronika města Rokycan 1988, f. 116.
[126] Hlas Rokycanska, 1989, č. 3. Kronika města Rokycan 1989, f. 15.
[127] Rokycansko, č. 16, 25. 4. 1991, s. 1.
[128] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[129] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 145v - 146.
[130] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 168.
[131] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 150.
[132] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 48.
[133] 26. plenární zasedání MěstNV, 29. 10. 1985.
[134] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.
[135] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 48.
[136] Založeno na osobních zápiscích autora.
[137] Rokycansko, č. 26, 1. 7. 1993, s. 1.
[138] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 94/I
[139] Rokycansko, č. 1, 6. 1. 1994, s. 2.
[140] Rokycansko, č. 26, 1. 7. 1993, s. 1.
[141] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[142] Purghart, F.: Ludmila Kiesslingová a její dědicové, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[143] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[144] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 130v - 131.
[145] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[146] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154 (spisy); Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 95/I (plán a část spisů).
[147] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 166.
[148] 200. schůze městské rady, 11. 6. 1930.
[149] Rokycansko, č. 19, 16. 5. 1991, s. 1.
[150] Rokycansko, č. 26, 1. 7. 1993, s. 1.
[151] Rokycansko, č. 36, 9. 9. 1993, s. 1.
[152] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 95/I.
[153] Rokycanský deník, 22. 8. 2003.
[154] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[155] Purghart, F.: Ludmila Kiesslingová a její dědicové, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[156] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 55.
[157] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[158] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[159] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, OS Rokycany, bal. 132, extrakty, lit. D, pag. 63.
[160] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171
[161] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[162] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[163] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[164] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[165] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.
[166] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.
[167] 6. plenární zasedání MěstNV, 22. 12. 1975.
[168] Rokycanský deník, 9. 6. 1995, s. 12.