https://encyklopedierokycan.wz.cz/popisekpredchozikapitola.jpg

https://encyklopedierokycan.wz.cz/zpetnahomepage.jpg

https://encyklopedierokycan.wz.cz/popiseknasledujicikapitola.jpg

     D. Borek: verze 2026/05/10     

2.7. Zástavba na východní straně Masarykova náměstí

Východní, přesněji severovýchodní sektor Masarykova náměstí je tvořen nepravidelnými skupinami domů, živelně vzniknuvších možná ještě v rané fázi existence Rokycan. D. Líbal zde dokonce v okolí děkanského kostela rozpoznává fragment radiální uliční dispozice předlokačního původu.[1] Jde ovšem jen o hypotézu. Ostatně počátky stavebního vývoje města jsou provázeny množstvím otazníků (viz mapa s komentářem).

Obsah

2.7. Zástavba na východní straně Masarykova náměstí 1

2.7.2. Dům čp.196/I 2

2.7.3. Dům čp.88/I (Dumetovský dům). 2

2.7.4. Dům čp.93/I 4

2.7.5. Dům čp.94/I 5

2.7.6. Dům čp.95/I 6

2.7.7. Dům čp.96-97/I (U Štádlerů). 7

 

 

→ODKAZ: Pohled na východní stranu náměstí. Za mariánským sloupem dům čp.93/I, vpravo od něj čp.94/I a čp.95/I. Zcela vpravo čp.96–97/I (U Štádlerů). Vlevo od sloupu střecha Dumetovského domu čp.88/I. Pohlednice ze sbírky E. Vonáskové, 50. léta 20. stol.

 

 

2.7.1. Dům čp.135/I (Stará škola)

V těsném sousedství kostela stojí v nejsevernější části nepravidelného výběžku Masarykova náměstí dům čp.135/I, zvaný „stará škola“, od roku 1964 státem památkově chráněný. Už roku 1570 se tu zmiňuje škola, tehdy provozovaná většinovými utrakvisty. V předbělohorské době to bylo centrum vzdělanosti v Rokycanech. Jako učitelé se tu vystřídalo několik renesančních intelektuálů. V  letech 1622–1784 tu fungovala katolická „triviální škola“. V dnešní terminologii základní škola (lat. „trivia“ = trojí učení, tedy čtení, psaní, počítání).

Dne 31. ledna 1777 obecní radě referovali Jan Pangerle a Karel Offili o svých zjištěních ohledně provozu „normální školy“ v Rokycanech. Mimo jiné doporučili, „aby se ještě jeden pokoj pro učení mládeže vystavěl.“ Radní se usnesli, že nejprve provede obhlídka na místě.[2] Šlo o tzv. normální školy, které tehdy byly zakládány jako vzdělávací ústavy nabízející vyšší úroveň vzdělávání než školy triviální. Dne 7. srpna 1777 se obecní rada seznámila s přípisem od podkomořského úřadu ohledně „povolených 136 zlatých od obce na vystavení dvouch pokojů ve škole pro mládež, cvičící se v normálním umění.“[3]

K lepšímu pochopení stavebního vývoje domu čp.135/I je nutné jej zasadit do rámce vývoje jeho okolí. Před rokem 1784 a dokonce ještě na počátku 19. století totiž dům nestál na dnešním náměstí, ale v izolované poloze na okraji starobylého hřbitova, který se táhl zhruba od linie mezi dnešní kostelní věží a Dumetovským domem čp.88/I (viz níže) na sever až k hradbám.[4] Dne 5. srpna 1783 musela obecní rada řešit žádost, kterou podal František Polák. Po městě chtěl 12 zlatých na náhradní byt, „protože v svém bytu pro velký smrad mrtvých těl v kryptě a na krchově obstáti nemůže.“ Radní se usnesli, že si má najít na tři měsíce jiný byt, že mu to obec uhradí a že až přijdou „poněkud zimavý časy, zase se do svého starého bytu odbrati povinen bude.“[5] Jde o zajímavou ukázku toho, že celý výběžek z náměstí k domu čp.135/I vyplňoval přeplněný hřbitov.

Roku 1784 při požáru Rokycan dům čp.135/I vyhořel.[6] Dne 26. října 1784 řeší magistrát přípis od Františka Poláka, normálního učitele, ve věci opatření místností pro výuku mládeže, a to buď u Josefa Jakobe, nebo u Jana Grubra, přičemž nabízí 20 zlatých roční činže. Obecní rada odpověděla, že Jan Gruber chce světnice postavit do čtyř neděl, takže se mu má předběžně vzkázat o nájmu školy.[7] Jakobe byl roku 1788 uváděn jako vlastník domů čp.110/I a čp.111/I na rohu Malého náměstí a Sladovnické ulice. Gruber zase byl majitelem domu čp.49/I ve Smetanově ulici. Školní výuka pak ovšem v letech 1784–1787 probíhala v Dumetovském domě čp.88/I na náměstí, který nebyl ohněm prakticky vůbec zasažen.[8] Brzy poté vyrostla roku 1788 na místě dnešního muzea na Urbanově náměstí nová škola. V domě čp.135/I se sice učilo dlouho do 19. století, ale už to nebyla jediná školní budova ve městě. 7. března roku 1812 se tu narodil Josef Čejka, profesor medicíny v Praze, český vlastenec a přítel Boženy Němcové. Jeho otec v Rokycanech v letech 1776–1825 vyučoval.[9]

Dne 23. února 1813 schůzi magistrátu předložil zednický mistr Ondřej Černý „Bauplan und Kostenüberschlag zur Herstellung der Wohnung in ältem Schulgebäude,“ neboli „stavební plán a odhad nákladů na zřízení bytu v staré školní budově.“ Radní rozhodli, že měšťané budou požádáni o příspěvek na tuto akci.[10] Dne 18. července 1817 magistrát řeší zprávu, která měla následně být odeslána na podkomořský úřad, ve věci svolení s „Reparatur der alten Schule zum Unterricht der Elementarschule,“ neboli „opravou staré školy pro vyučování na elementární škole.“ Radní doplnili, že investice je nutná kvůli přírůstku počtu dětí ve městě.[11] Dne 26. srpna 1817 radní vzali na vědomí žádost, kterou podal učitel Jan Čejka, „zur Erbauung eines kleinen Mehlboden ob den Polatschkischen Schule,“ neboli „k vystavění malé půdy nad Poláčkovskou školou.“ Věc předali hospodářskému úřadu k projednání.[12] Prokop Poláček byl místní učitel. Dne 19. září 1817 posuzovali radní Čejkovu žádost na základě posudku hospodářského úřadu, který pověřili zajištěním stavebního materiálu. Čejkovi vzkázali, že ovšem stavební práce si bude muset provést sám a zaplatit ze svého a že nově zřízená komora na půdě zůstane obecním majetkem.[13]

Během josefínských reforem bylo zrušeno pohřbívání na hřbitově okolo kostela. A někdy ve 20. letech 19. století byl hřbitov zcela zrušen a vydlážděn. Roku 1825 zaslal rokycanský magistrát podkomořskému úřadu prosbu o povolení rozšířit tuto starou školní budovu čp.135/I. Ke třem stávajícím třídám měla přibýt ještě jedna učebna, a v další fázi další učebna společně s pokojem pro učitelského pomocníka.[14] Následovala přestavba, při níž se objekt čp.135/I proměnil v klasicistní domek, jehož podoba se dodnes zachovala. Roku 1827 odhadní protokol pořízený pro účely protipožárního pojištění konstatuje, že škola je „celá zděná, s jedním poschodím a taškovou střechou.“[15]

 

→ODKAZ: Dům čp.135/I (stará škola) má klasicistní podobu z 20. let 19. stol. Vede jím hradební branka. Vlevo kostel, vpravo přízemní dům čp.196/I. Až do počátku 19. stol. sem nezasahovalo náměstí, ale jen hřbitov okolo kostela. Foto: D. Borek, září 2003.

→ODKAZ: Pohled na čp.135/I a kostel od severu, z plácku pod hradbami. Ačkoliv objekt čp.135/I přežil, jeho urbanistický kontext se z této strany drasticky změnil. Branka skrz hradby nyní ústí do panelového sídliště. Pohlednice se snímky z r. 1944 a 1999.

 

Dům čp.135/I má zvláštní kouzlo, a to nejen pro romantické sousedství kostela a malebnou polohu na terénním zlomu nad bývalými městskými hradbami. Obsahuje taktéž zachovalou klasicistní hradební branku (neboli „fortnu“), tedy vedlejší průchod skrz městské hradby. Tento průchod vznikl po přestavbě objektu, provedené po roce 1824.[16] Do té doby se z města za hradby chodilo domem čp.88/I (Dumetovský dům) a majitel onoho domu musel průchod pravidelně udržovat a hlídat. Dne 16. března 1787 si magistrát pozval branné a dále Jana Karla Hořice, Jana Markuse a Václava Kohou (Kohouta?) v otázce zavírání bran a branek. Bylo jim „ostře poručeno by v zimě v 8 hodin brány se zavíraly, v létě po 9. hodině a kromě počtu a ordinari žádného do města by nepouštěli, ani z města.“[17] Zajímavá jsou jména pánů Hořice (čp.51/I), Markuse (čp.88/I) a Kohouta (čp.89/I). Ukazuje to totiž seznam menších hradebních branek, jejichž ostrahu měli právě oni na starosti.

Majitel čp.88/I tedy ve 20. letech 19. století možnost přestěhovat průchod do sousedního objektu čp.135/I přivítal.[18] Nejenom že ji přivítal, on ji sám inicioval. Dne 24. prosince 1822 se obecní rada zaobírala žádostí, kterou podal Jan Markus (vlastník čp.88/I), ve věci „neuherzustellenden Durchgang bei der alten Schule durch die Schanzmauer,“ neboli „nově se majícího zříditi průchodu při staré škole skrze hradební zeď.“ Magistrát určil, že věc prošetří hospodářský úřad a zohlední stanoviska všech zainteresovaných stran.[19] K domu byla pak skutečně přistavěna branka, situovaná vedle presbyteria kostela a vzhledem k výškovému rozdílu náměstí a prostoru pod hradbami opatřená schůdky. Kvůli stísněným rozměrům se jí v lidové terminologii dostalo pojmenování „myší díra“ a domu čp.135/I se od té doby říkalo „U Schůdků“ nebo „Nad Schůdky“.[20] To, že se branka stala součástí domu čp.135/I ji patrně uchránilo před pozdějšími účelovými demolicemi městského opevnění. Svým původem to sice je vlastně až druhotně vzniklý průchod hradbami, v rokycanských poměrech ale unikátně zachovalý.

V listopadu 1954 se na plénu MNV debatuje o tom, že schůdky v brance jsou nebezpečné pro chodce, protože jim chybí zábradlí.[21] V 1. pololetí 1972 byla provedena oprava lávky u Čížkovic mlýna (čp.89/I, tedy patrně lávka přes Mlýnský náhon spojující schůdky v čp.135/I s náměstím F. Černého).[22] V 80. letech 20. století bylo bohužel Náměstí F. Černého, kam branka ústí pod kostelem, vybouráno, stejně jako skoro celá čtvrť Pod Kostelem, a nahrazeno panelovým sídlištěm. Malebnost tak ocení spíše chodec, mířící odtud směrem do města.

Ještě před koncem 19. století se v domě přestalo vyučovat, zůstal ale nadále v majetku obce.[23]  V červenci 1931 rada rozhodla, že v hudební síni čp.135/I se provedou nejnutnější opravy do 1500 Kč.[24] Dle popisu z roku 1935 zde byl umístěn kostelní archiv a cvičební síň pro kostelní sbor.[25] V přízemní místnosti tu ve 2. polovině 30. let konal své schůze obecní sbor dobrovolných hasičů. V říjnu 1938 byla přikázána tato přízemní místnost ke zřízení zámečnické dílny při živnostenské škole (do té doby zde hasičská síň). 4. května 1939 městská rada doporučila ke schválení nechat místnost živnostenské škole natrvalo. O věnování části domu čp.135/I pro živnostenskou školu pak zastupitelstvo kladně rozhodlo v květnu 1939.[26]

Na rok 1957 plánovala obec provést generální opravu objektu. Společně s domem čp.100/I na Malém náměstí na ni mělo jít 230 000 Kčs.[27] V 1. pololetí 1966 provedla Domovní správa kompletní rekonstrukci střechy.[28] V 70. letech 20. století převzalo dům tehdejší okresní muzeum.  Na podzim 1973 (v období mezi 23. říjnem a 4. prosincem) schválila rada MěstNV návrh předsedy MěstNV Karla Hirsche, aby byl dům čp.135/I předán muzeu. Ovšem do doby, než se podaří sehnat náhradní prostory, se stanovovalo, že v 1. patře objektu bude ještě v nájmu lidová škola umění.[29] V roce 1973 podepsalo město smlouvu s Okresním stavebním podnikem na opravu čp.135/I v hodnotě 43 100 Kčs.[30] K předání domu okresnímu muzeu došlo v roce 1974.[31]

Objekt ale stále pomalu chátral. Poté, co v roce 1989 muzeum dokončilo rekonstrukci domu čp.123/I na Malém náměstí, kde byl umístěn depozitář a knihovna, obrátilo svoji pozornost na dům čp.135/I. Na konci 80. let byl vypracován projekt generální opravy, která měla začít koncem roku 1990.[32] Autorem projektu je ing. Šnajdrová ze SÚRPMO.[33] Roku 1990 opravdu začala důkladná adaptace domu čp.135/I na muzejní depozitář. V únoru 1992 byl sesazen možná původní klasicistní krov a osekány vnější omítky, přičemž se objevilo staré zdivo, většinou cihlové. Krov byl později opětovně vztyčen a střecha pokryta moderní, nicméně vkusnou taškou. Na střeše byl postaven nový komín. Oproti původnímu projektu se musel ještě vyměnit dřevěný strop v prvním patře zasažený dřevomorkou.[34] Okenní otvory v přízemí na severní straně objektu, hledící do Náměstí F. Černého, byly částečně zmenšeny a osazeny ozdobnou kovanou mříží. V prvním patře se posunula vnitřní příčka ve střední místnosti.[35] Generální oprava staré školy skončila v červenci 1993. Celkem (bez vnitřního zařízení) přišla na 3 704 597 Kč.[36]

Po letech se ale vlivem vzlínající vlhkosti muselo přikročit k další dílčí opravě. V srpnu 2005 tak na severní straně objektu (do náměstí F. Černého) byly otlučeny omítky na soklu zvýšeného přízemí a nahozena nová omítka (zatím jen hrubá spodní vrstva).[37] Část opravy fasády čp.135/I proběhla už v roce 2004. Na základě výběrového řízení ji provedla firma Ryta, s. r. o. Renovaci portálu objektu v roce 2004 provedl restaurátor Marcel Hron. Spolu s opravou domu čp.123/I si to vyžádalo 170 000 Kč, hrazených z jednorázové dotace Plzeňského kraje na regeneraci památkového fondu.[38] V roce 2017 bylo schodiště a průchod skrz dům čp.135/I opraveny. Městská rada v květnu 2017 zakázku přidělila firmě T-Bau 2000, s. r. o. z Rokycan za 358 160 Kč včetně DPH.[39] Schody totiž praskaly a drolil se z nich beton. Místo nich sem byly instalovány kamenné stupně, vyměněno zábradlí a položena žulová dlažba.[40] Práce proběhly během letních měsíců roku 2017.[41]

 

 

2.7.2. Dům čp.196/I

Parcelu, sousedící na jihu s domem čp.135/I vyplňuje mladší domek čp.196/I (jediný přízemní objekt na Masarykově náměstí). Číslo popisné získal až 12. prosince 1941, ale stával zde už dávno předtím. Doložen je již na mapě stabilního katastru z roku 1838. Vznikl až v 1. polovině 19. století po zrušení hřbitova, na místě původní hřbitovní zdi. Bydlíval tu kostelník od Panny Marie Sněžné.[42] Majetkově byl propojen se sousedním Dumetovským domem čp.88/I (viz níže).  S ním má společnou i zahradu.  V roce 1967 proběhla v domě čp.196/I výměna oken a roku 1969 tu byly projektovány další drobné úpravy (nová okna směrem k domu čp.88/I, tedy do zahrady, a vestavba koupelny).[43]

Dne 10. března 1818 seznámil Jan Markus obecní radu se svou žádostí o povolení k výstavbě ovčí stáje vedle svého domu čp.88/I, dle přiloženého plánu. Magistrát mu odpověděl, že „da man die Gebäude in der Nähe der Kirche und Schule nicht zu vermehren sondern mehr einzuschränken Ursache hat und Bittsteller auser seinem Hause hinlängliche Stallungen im Jagerhause zu Niemtschitschka besitzt, daher kann in dieses Gesuch nicht gewilligt werden,“ neboli v překladu do soudobé češtiny „poněvadž není příčiny budovy v blízkosti kostela a školy rozmnožovati, nýbrž spíše je obmezovati, a žadatel mimo svůj dům dostatečné stáje v myslivně v Němčičkách vlastní, protož nemůže býti v této žádosti vyhověno.“[44] Markus byl polesným v Němčičkách, kde spravoval tamní myslivnu. Dne 13. března 1818 projednávali radní opětovnou Markusovu žádost o zbudování stáje u svého domu. Zdůraznil, že má jít o ohnivzdorné stavení. Magistrát ale trval na svém, zejména kvůli nahuštěné zástavbě v okolí. Doporučil mu ale, ať stáj postaví u své zahrady (patrně myšlena zahrada č.kat.196 u Děkanského rybníčku).[45] Dne 27. března 1818 předložil Markus obecní radě svůj záměr potřetí, ale v pozměněné podobě: „bei seinem Hause rechts im Haushofe an der Mühle, wo sonst ein Stall bestanden, einen Schaaffstall zu erbauen,“ neboli „při svém domě, přímo na dvoře u mlýna, kde jinak stojí chlév, ovčí stáj postaviti moci.“ Magistrát rozhodl prošetřit tento návrh.[46] Zmíněným mlýnem je Podkostelní mlýn čp.89/I ve Spilce, takže Markus hodlal stavět někde mezi mlýnem a starou školou čp.135/I, na konci svého pozemku (tedy v místech současného objektu čp.209/I). Dne 3. dubna 1818 pak na nově požadovaném místě magistrát Markusovi tuto stavbu, po vyjádření obecní komise, povolil, ovšem s podmínkou, že „diese Schaaffstall gemäß vorgelegene Bauplane blos von Stein hergestellt und mit Ziegeltaschen eingedeckt,“ neboli „tuto ovčí stáj dle předloženého stavebního plánu toliko z kamene vystaví a cihlovými taškami pokryje.“[47] Dne 17. července 1818 se před obecní radou opět řešila Markusova žádost „einen feuersichern Stall an der Kirchenmauer mit der Verbindlichkeit, die neben befin. holzernen Holzschupfe einzureissen, erbauen zu dürfen,“ neboli „ohnivzdornou stáj při kostelní zdi, s povinností onu vedle se vynacházející dřevěnou kůlnu strhnouti, postaviti moci.“ Město rozhodlo, že věc opět nechá prošetřit.[48] V této verzi žádosti zaujme formulace o kostelní zdi. Jednalo se tudíž patrně o prostor nynějšího domu čp.196/I. Z popisu lze zrekonstruovat podobu lokality v oné době: od domu čp.88/I se táhne ke staré škole zeď hřbitova. U ní stojí na dvoře čp.88/I dřevěná kůlna. Nyní se tedy místo ní plánuje stavba zděného chléva.

Další objekt původní usedlosti čp.88/I, který se teprve relativně nedávno osamostatnil, je patrový dům čp.209/I, ukrytý východně od domu čp.135/I a přístupný od severu, ze sídliště Pod Kostelem. Původně zde stával starší chlév. Tato maštal, přináležející k domu čp.88/I, byla v roce 1847 přestavěna podle plánů tesařského mistra Jana Páníka. Přízemí objektu bylo již tehdy v střední a východní části zděné a klenuté.[49] Později, patrně na přelomu 19. a 20. století, byl objekt adaptován na obytné místnosti. 12. prosince 1941 získal samostatné popisné číslo čp.209/I, ale majetkově zůstával propojen s domem čp.88/I, což už dnes neplatí.

V domě bydlel František Černý, v jehož bytě se scházela ilegální odbojová organizace komunistů. 5. května 1940 byl Černý zatčen a 20. května 1943 popraven v Berlíně.[50] V roce 1967 byl zpracován projekt modernizace objektu. Došlo tehdy k výměně oken a vybourání příčky v prvním patře.[51]

 

 

2.7.3. Dům čp.88/I (Dumetovský dům)

Další objekt čp.88/I, zvaný Dumetovský dům, zaujímá v rokycanské architektuře jedinečné postavení. Tato státem památkově chráněná stavba představuje nejlépe dochovaný měšťanský dům.

První zmínka o domu pochází z roku 1542. Toho roku jej prodal Šimon, prelát z pražského chrámu sv. Víta jistému Vavřinci Dumetovi za 200 kop míšeňských.[52]  Dům pravděpodobně stál na svém místě už dávno předtím, minimálně od 14. století, ale teprve renesanční přestavba někdy v 16. století mu dala dnešní dispozici.[53] Po smrti Vavřince Dumeta prodala vdova Anna usedlost Václavu Khernovi za 310 kop míšeňských. Od něj se pak dům čp.88/I dostal roku 1582 do držení Ambroži Havlovi. Od roku 1595 se majiteli stali sourozenci Ondřej, Václav a Regina Dumetovi.[54] Podle pozdější studie Jana Šáry ale v  majetku Dumetů zůstal dům až do roku 1601.[55] Okolo roku 1600 každopádně mezi sourozenci Dumetovými propukl spor o dispoziční práva k domu. Ten byl vyřešen tím, že Václav prodal dům Regině Dumetové a jejímu manželovi Ambroži Havlů. Ambrož Havlů ovšem roku 1601 rodové sídlo přepustil obci výměnou za odpuštění svých dluhů. Po smrti Václava Dumeta se o nárok na dědictví jeho podílu přihlásil bratr Ondřej, což město rozhodlo tak, že si vlastnictví domu čp.88/I rovnou měrou rozdělili sourozenci Ondřej a Regina. Za třicetileté války objekt opět patřil obci.[56] Roku 1647 půjčil jistý Jan Pernklob (zvaný též Pernyklo, Perniklo) městu 1500 kop míšeňských a do zástavy si za to vzal tento dům. V jeho rukou zůstal po celé 17. století. Domu se proto také někdy říká Pernklobovský.[57]

Dne 20. dubna 1784 si magistrát povolal Jana Markuse (majitele čp.88/I) „v příčině postavení nových vrat při zahradě.“ Obecní rada se usnesla, že „má vrata cassirovat  [tedy zaplatit – pozn. aut.] a hradbu v předešlej stav uvést.“[58] Zdá se, že ona zahrada se nenacházela přímo u čp.88/I (měl jen menší dvorek). Nejspíš je řeč o velké zahradě Markusových č.kat.196, jež se rozkládala ve čtvrti Pod Kostelem, mezi městskými hradbami a zahradou u Děkanského rybníčku a ve vlastnictví majitelů čp.88/I se uvádí ještě na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1838.

 I v době požáru Rokycan v září 1784 se jako majitel čp.88/I uvádí Jan Markus.[59] Někdy předtím dům prošel celkovou barokní přestavbou. Dosud ve své podstatě renesanční dům pokryla hravá pozdně barokní fasáda, která se dochovala dodnes. Dům jako jeden z mála přežil požár města roku 1784. Pomohla mu jeho izolovaná poloha, na severu a západě s ním sousedil jen areál hřbitova, na jihu dnešní náměstí, jen na jihovýchodě dům čp.93/I. Z východu bylo opět volné prostranství ve Spilce. Požár tak dům poškodil jen lehce, na střeše, zatímco fasáda a interiéry zůstaly netknuté. V soupisu nemovitostí z té doby se uvádí jako „dobře vystavěný dům“. Oheň prý napáchal školy i na stájích a stodole.“[60]  Dne 26. října 1784 oslovil Jan Markus obecní radu s žádostí, „by jemu povoleno bylo na vystavení obydlí od Martina Davida z těch u něj elocírovaných 100 zlatých asi 30 zlatých vyzdvihnouti.“ Radní to odsouhlasili.[61]

 

→ODKAZ: Dumetovský dům čp.88/I, nejzachovalejší ukázka architektury 18. stol. Po dvě a půl století téměř nezměnil podobu. Foto z konce 19. stol. ze Soupisu památek od A. Podlahy.

→ODKAZ: Působivá je i zadní stěna Dumetovského domu, která vytváří monumentální pohledovou kompozici od plácku Spilka, bohužel narušenou demolicemi v 80. letech 20. stol. Pohlednice cca z r. 1992.

→ODKAZ: Na jižní fasádě čp.88/I je medailon Panny Marie v štukové kartuši. Zdobena jsou i vedlejší sdružená okna. Takto asi vypadaly bohatší domy v centru města před požárem r. 1784. Foto: D. Borek, září 2003.

 

V letech 1784–1787 se sem uchýlila provizorně rokycanská škola, jejíž tradiční sídlo v domě čp.135/I oheň zničil.[62] Město za to platilo majiteli objektu, Janu Markusovi, nájem 60 zlatých, přičemž uhradilo najednou splátku ve výši 300 zlatých tak, aby Markus mohl dům co nejrychleji opravit.[63] Dne 10. května 1785 magistrát řeší oznámení Kateřiny Markusové a jejího syna Matěje, že prodává dům U Červeného vola se zahradou.[64] (Není jisté, zda se to týkalo tohoto domu, ale manželkou Jana Markuse byla Kateřina.[65]) Jenže ještě dle seznamu majitelů domů z roku 1788 zůstával majitelem čp.88/I Jan Markus. Dne 4. května 1787 Jan Markus předstoupil před magistrát a požádal „by jemu ten rum, který vedle škody leží, proti tej škodě, kterou on skrze tu větší hromadu rumu trpí, jenž při jeho domě jest, darován byl.“ Obecní rada sdělila, že „má se s panem děkanem conferirovat a když zvonařina se vybere, má ten rum použít.“[66] Zpráva dokladuje, že vedle čp.88/I se tehdy nacházela velká hromada rumu (tedy sutin) ze zničeného a nyní opravovaného děkanského chrámu. Dne 22. února 1793 se magistrát seznámil se zprávou „v příčině nebezpečného komínku u Jana Markusa.“ Magistrát rozhodl, že se Markusovi nařídí, „by se vynasnažil komín ten tak bezpečně zříditi, by saze vymetena a ten od kominíka prolezen býti mohl.“[67]

V roce 1818 získal Jan Markus povolení pro výstavbu stáje pro ovce, umístěné na místě staršího chléva na okraji pozemku, mezi starou školou čp.135/I a Podkostelním mlýnem čp.89/I ve Spilce. Později  na jejím místě vznikl dům čp.209/I (viz výše). Od přelomu 18. a 19. století už se tvář samotného domu čp.88/I prakticky neměnila. Poté, co na konci 19. století zanikl barokní Eislovský dům čp.5/I (na jižní straně náměstí, viz foto z konce 19. století) zůstal Dumetovský dům jediným intaktním reprezentantem rokycanské patricijské architektury z doby před rokem 1784. Patrový Dumetovský dům hledí do náměstí šestiosým jižním a čtyřosým (počítáme-li i zazděné okenní otvory) západním průčelím. Na asi renesanční původ domu upomínají typická sdružená okna v patře jižního průčelí. Většina zdiva vnějšího pláště domu je podle zjištění památkářů renesančního nebo barokního původu. Pod levou polovinou domu odhalil památkářský průzkum staré sklepy s valenými klenbami. Sklepní místnosti spojuje polokruhový pískovcový portálek s okosenými rohy, prý pozdně gotický nebo raně středověký, obvodové zdivo v přízemí a patře bylo identifikováno jako renesančně-barokní.[68]

Slohově ale dnešní tvář domu určila až barokní přestavba z 18. století. Ta pokryla fasádu, zejména šambrány oken v patře, zjemnělým rokokovým štukem. Mezi okny v patře na jižní fasádě se vypíná velký medailon s reliéfem Madony, stojící na zeměkouli.[69] Medailon je umístěn v štukové rokokové kartuši. Postava Madony je částečně polychromovaná, zeměkoule zlacená, pozadí bledě modré. V přízemí se nachází i pískovcový barokní portál. Tvarově je podobný zaniklému portálu domu čp.5/I a patří do slohového okruhu plzeňského baroka. Už na fotografii v publikaci z roku 1900 je ale portál překryt výkladci[70], obnoven byl až při rekonstrukci domu v 70. letech 20. století.[71] Zčásti byl patrně vytvořen uměle v historizujícím duchu. Ve cviklech jej zdobí rostlinné motivy, ostění je jednoduše profilované, klenák byl dlouho prázdný, jakoby vymazaný a nedodělaný, teprve při opravě v 90. letech 20. století byl do klenáku umístěn prázdný barokní erb. Jde o novodobou imitaci. Vrata portálu jsou novější, historizující ze 70. let 20. století.

Nalevo od portálu byla před rokem 1989 na fasádě v přízemí umístěna pamětní deska manželů Černých, odbojářů z 2. světové války. Kovová plaketa byla nahoře ozdobena pěticípou hvězdou se srpem a kladivem, dole motivem ostnatého drátu. Uprostřed desky drobným písmem proveden nápis: „S ÚCTOU VZPOMÍNÁME NA HRDINNÉHO BOJOVNÍKA ZDE V NÁDVORNÍM DOMKU, V BYTĚ SOUDRUHA FRANTIŠKA ČERNÉHO, SCHÁZELA SE V DOBĚ OKUPACE ILEGÁLNÍ SKUPINA KSČ AŽ DO DOBY JEHO ZATČENÍ SOUDRUH FRANTIŠEK ČERNÝ ZAKLÁDAJÍCÍ ČLEN KSČ BYL POPRAVEN DNE 20. 5. 1943 VE VĚKU 49 LET A JEHO MANŽELKA MARIE ČERNÁ BYLA POPRAVENA DNE 10.4.194? VE VĚKU ?? LET. BUDIŽ ČEST JEJICH PAMÁTCE.“[72] Deska sejmuta koncem 80. let v souvislosti s přestavbou sousedního domu čp.93/I na Dům textilu. Při stavebních pracích by jí hrozilo poškození. Uložena byla u ing. Spěváčka.[73] Na své místo se už ale nevrátila.

Na severu hledí dům čp.88/I do soukromé zahrady. Fasáda je zde podstatně jednodušší. Zcela jinou kompozici má také východní průčelí, které je umístěno na terénní hraně Masarykova náměstí a hledí do prostoru takzvané Spilky, které má o několik metrů nižší niveletu. Dům zde má podobu masivního, geometricky strukturovaného hranolu s nápadnou pavlačí v rizalitu. Pohledový účinek zesiluje i vysoká mansardová střecha krytá šindelem. Ještě na fotografii z doby okolo roku 1900 jsou na střeše vikýře[74], nyní nahrazené volskými oky. Ve sklepech a přízemí domu se dochovaly původní, snad renesanční valené klenby s lunetami v archaických místnostech s nízkými stropy.

V roce 1875 proběhla přestavba chlévů u čp.88/I na obytné místnosti (dle projektu Václava Kovandy).[75] V městském archivu se nachází složka z let 1875–1876, nazvaná „Markusová Karolína, přestavba domu čp. 88/I“.[76] Roku 1893 byl dům ve špatném stavu, část zdiva v prvním patře se zřítila do dvora.[77] V městském archivu je spisový materiál z roku 1893, pod jménem „sesutí zdiva v domě čp.88/I“.[78] V roce 1896 byla provedena přestavba parteru, část průjezdu adaptována na obchod a sousední pokoj na chodbu.[79]

Za první republiky už začala být historická a architektonická hodnota domu zřejmá. V letech 1927–1928 byla pod dozorem památkářů opravena šindelová střecha.[80] Výměnu střechy na čp.88/I povolila městská rada 17. srpna 1927.[81] Přesto, ještě okolo roku 1930, když se uvažovalo o stavbě nové městské spořitelny, vynořil se prý návrh zbořit Dumetovský dům a postavit spořitelnu na jeho místě.[82] Tento absurdní plán naštěstí nebyl realizován a spořitelna vyrostla na rohu náměstí 5. května a Jiráskovy ulice na okružní třídě.

Po 2. světové válce byl sice dům čp.88/I zařazen mezi státem chráněné památky, ale postupně chátral.  V roce 1955 byl vypracován plán opravy šindelové střechy a vnějších omítek.[83] V 60. letech sem město chtělo umístit školní družinu. V červenci 1963 zadal národní výbor nalezení vhodného objektu pro tyto účely.[84] V listopadu 1964 město uložilo komisím bytové, školské a finanční, aby do 30. listopadu 1964 projednaly otázku uvolnění čp.88/I pro družiny (tedy vyklizení prostor pro potřeby obce).[85] V prosinci 1964 už probíhá vyklízení.[86] Školní družiny nakonec ale byly roku 1965 umístěny v bývalém chorobinci čp.114/III v Jiráskově ulici (viz kapitola „okružní třída“), takže nebezpečí proměny historického domu v školský objekt, účelově adaptovaný a devastovaný, pominulo.[87] Technický stav budovy se ovšem zvolna dál zhoršoval. V listopadu 1967 se už na plénu městského národního výboru mluví o tom, že je doporučeno výhledově provést generální opravu čp.88/I.[88] Během společenské liberalizace v roce 1968 začaly znít i kritické názory na dosavadní úroveň péče o památky v Československu. V plzeňském deníku Pravda vyšel 14. července 1968 článek, který kritizoval stav Dumetovského domu. 17. července 1968 to vzala na vědomí rada MěstNV v Rokycanech.[89] Dle informace ze září 1969 už bylo provedení opravy zadáno u Okresního stavebního podniku Plzeň-sever a objednávka je potvrzena.[90] V prosinci 1971 MěstNV potvrdil, že čp.88/I je určen k rekonstrukci.[91] V dubnu 1972 se mluví o tom, že po opravě měl být dům nabídnut okresnímu muzeu, které o něj ovšem neprojevilo zájem. Doporučovalo se proto jeho využití na klub důchodců a pro aktivity mládeže. Projekt opravy měl být zpracován ještě roku 1972, realizace měla přijít na řadu v roce 1973.[92] V září 1972 se zmiňuje, že pro dům čp.88/I již je provedeno zaměření a stavebně-historický průzkum.[93]

V letech 1972–1973 prošel skutečně Dumetovský dům citlivou a odbornou rekonstrukcí.[94]  Prováděl ji památkový úřad a Technické služby města nákladem 250 000 Kčs.[95] Tuto částku uvádějí prameny za rok 1973.[96]  Byl restituován barokní portál, dosud ukrytý pod výkladními skříněmi. Rokokovou štukaturu obnovil sochař Jaroslav Veselák.[97] Před rokem 1973 proběhla jako součást generální opravy domu také obnova cenného medailonu Madony.[98] Už v roce 1971 MěstNV utratil za opravu medailonu 7420 Kčs.[99] V září 1972 se uvádí, že restaurace medailonu probíhá.[100] V roce 1972 prý do historického průzkumu domů čp.88/I (včetně zaměření a opravy medailonu) a čp.117/II (na Pražském předměstí) bylo investováno 141 000 Kčs.[101] V prosinci 1973 se uvádí, že oprava vnějších zdí čp.88/I je již hotova.[102] Na podzim 1973 (mezi 23. říjnem a 4. prosincem) také rada MěstNV uložila vedoucímu odboru ŠKSZ zajistit upřesnění termínu dokončení projektu na vnitřní zařízení čp.88/I.[103] V roce 1973 podepsalo město v rámci generální opravy domu smlouvu s Okresním stavebním podnikem v hodnotě 218 900 Kčs. Stavební podnik ale smlouvu nedodržel a dle údaje z dubna 1974 dlužil městu 80 000 Kčs.[104] V roce 1973 město obdrželo účelovou dotaci na rekonstrukci čp.88/I ve výši 250 000 Kčs.[105]  Na rok 1974 požádalo město o dotaci 150 000 Kčs od KNV na projekt Dumetovského domu.[106] Od KNV nakonec v roce 1974 obdrželo mimořádnou dotaci 1 000 000 Kčs, z níž na čp.88/I šlo 230 000 Kčs.[107] Během 1. pololetí 1974 se taky podařilo přidělit 4 náhradní byty pro původní obyvatele objektu. Přestěhováni byli do nového panelového domu čp.149/II a čp.70/II na sídlišti na Jižním předměstí.[108] Dle informací z prosince 1974 již na čp.88/I je hotová výměna střešní krytiny i oprava fasády. Během roku 1975 měla Státní památková péče v Praze dodat projekt rekonstrukce interiérů.[109] Náklady na rekonstrukci domu dosáhly 435 000 Kčs.[110] Šlo o jednu z nejkomplexnějších památkářských akcí v Rokycanech během komunistického režimu.  Drobnou skvrnou bylo ponechání moderního vývěsního štítu prodejny „Fotografie“ v parteru, včetně moderního výkladního okna. Tento nedostatek odstranila až úprava přízemí na konci roku 1992, kdy zde vznikly historizující dveře a okno prodejny.

V roce 1994 požádalo město stát o dotaci 1 000 000 Kč na opravu Dumetovského domu z programu obnovy kulturních památek.[111] V té době již dům opět vykazoval omšelost.  V roce 1996 proto následovala oprava fasády. Tehdy došlo i k výměně průjezdových vrat, jakož i k doplnění klenáku portálu historizujícím motivem.[112] Z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón bylo na opravu tohoto objektu vyčleněno státem pro rok 2001 24 000 Kč.[113] V září 2012 se na čp.88/I prováděla oprava části šindelové střechy.[114] V roce 2016 prošla opravou severní část střechy, s náklady 616 000 Kč, přičemž příspěvek ministerstva kultury činil 200 000, dotace od města 50 000 Kč. Akci provedla firma Josefa Vodičky z Týnce nad Labem.[115]

V roce 2019 město jednalo o možnosti odkoupit Dumetovský dům do svého vlastnictví. Stávající majitelé nemovitost nabízeli za 7 500 000 Kč. Předběžný souhlas k odkupu vydala rada a 7. října 2019 i zastupitelstvo.[116] Uvažovalo se, že by se do památkově cenné budovy mohlo přesunout informační centrum z nádvoří radnice a že by zde mohly vzniknout reprezentativní prostory, popřípadě kanceláře, galerie či zázemí pro kulturní akce, pořádané na nedalekém prostranství Spilka. Ve prospěch transakce hrálo i to, že dům byl v dobrém technickém stavu a nezatížil by obecní rozpočet nutností oprav, kromě výměny oken v 1. patře směrem do náměstí. Nakonec ale ze záměru sešlo, protože majitel Dumetovského domu prodal nemovitost jinému uchazeči.[117]

V roce 2020 získal vlastník domu čp.88/I 250 000 Kč z krajského dotačního programu Zachování a obnova kulturních památek Plzeňského kraje, na rekonstrukci oken a dveří v přízemí objektu.[118] V březnu 2021 schválilo zastupitelstvo přidělení dotace 173 000 Kč na restaurování medailonu na fasádě čp.88/I, ze státního Programu regenerace městských památkových zón. Další dotace měla být použita na výrobu a repasi deseti špaletových osmikřídlých oken a jedné okenní sestavy na pavlači. V tomto případě mělo jít o 70 000 Kč z Programu regenerace městských památkových zón a 195 000 Kč z obecního rozpočtu.[119] V květnu 2022 odsouhlasilo zastupitelstvo přidělení státní dotace z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón pro rok 2022 na dům čp.88/I ve výši 55 000 Kč a dalších 175 000 Kč z obecního rozpočtu, které se měly použít na odbornou opravu sedmi dveří a tří komínových dvířek. Kromě toho zastupitelé schválili i částku 78 000 Kč z téhož státního dotačního programu na opravu kamenného domovního portálu.[120] Pro rok 2023 získal majitel domu čp.88/I 235 000 Kč státní dotace a subvenci od města ve výši 150 000 Kč na kompletní opravu šindelové krytiny střechy a 1. etapu opravy komínů.[121] Na rok 2024 činila dotace z tohoto programu pro čp.88/I 285 000 Kč ze státních fondů a 130 000 Kč z prostředků města. Byly určeny na II. etapu rekonstrukce komínů a výměny šindelové krytiny.[122]

Přes úzkou uličku, vybíhající mezi domy čp.88/I a 93/I z Masarykova náměstí do plácku ve Spilce, se pne jednoduchý zděný oblouk, odborně a tradičně zvaný „prampouch“. Sloužily k podpírání zdiva obou domů. Podobný prampouch najdeme v Rokycanech ještě mezi sakristií děkanského kostela a budovou muzea.

 

 

2.7.4. Dům čp.93/I

Blok domů čp.93/I, 94/I a 95/I je starého původu. Vzhledem k nepravidelné orientaci, která nezapadá do plánovité, východozápadní orientace Masarykova náměstí a celé západní poloviny historického jádra města, založené ve 14. století, možná jde o fragment starší, předlokační zástavby. M. Sedlák dokonce na místě tohoto bloku předpokládá existenci středověkého ženského kláštera, jenž měl být spojen ambitem (zaklenutou chodbou) s románským kostelíkem na místě dnešního děkanského chrámu.[123] Tato teorie není ovšem ničím podložena, a to ani hmotnými pozůstatky ani historickými prameny a je tudíž irelevantní. Jisté je jen to, že blok těchto tří domů prošel dlouhým stavebním vývojem. Po požáru města roku 1813 prodělala zejména jeho východní část pravidelnou regulaci, když byla posunuta ulička, vedoucí mezi domy čp.95/I a 96-97/I do prostoru tzv. Spilky. Rovněž široké průčelí domu čp.93/I nasvědčuje pozdějším regulačním zásahům a scelování starších pozemků. Blok je zcela orientován do Masarykova náměstí, respektive do jeho východního, zužujícího se ramena. Mělké parcely hleděly zezadu do prostoru ve Spilce hospodářskými staveními, zbořenými roku 1989.

 

→ODKAZ: Dům čp.93/I, západní fasáda. Dům z doby okolo r. 1810 byl r. 1989 zbořen a nahrazen kopií. Vlevo Dumetovský dům čp.88/I. Mezi ním a čp.93/I zděný oblouk (tzv. prampouch). Foto: D. Borek, září 2003.

 

Dům čp.93/I vlastnil na sklonku 18. století Jan Kraft (Kroft, Kroffta). Dne 30. ledna 1784 se obrátil na magistrát s žádostí „by slavný magistrát jemu kus místa za jeho domem pro větší dvorec popříti ráčil.“ Obecní rada rozhodla, že se provede obhlídka.[124] Dne 6. února 1784 magistrát jeho žádosti vyhověl.[125] Kraftova žádost byla logická. Dům na rozdíl od jiných měšťanských usedlostí disponoval jen mělkým dvorem, ze severu omezeným prostorem ve Spilce. Je otázkou, zda rozsah prostranství ve Spilce nebyl tehdy jiný, větší a zda jeho nynější rozloha není výsledkem podobných úprav, o jaké roku 1783 žádal Kraft. Dům čp.93/I v září 1784 vyhořel při požáru Rokycan. Kromě obytného stavení byly zničeny i objekty stájí a stodoly.[126] 

Dne 8. března 1808 vyslechl magistrát zprávu zednických a tesařských mistrů o ohledání domů čp.9/I, čp.20/I, čp.93/I a čp.94/I. Město pak nařídilo majitelům těchto domů, „by však nebezpečenství při jejich domích pod jejich vlastním zaváznutím a následujícím trestem odstraniti se vynasnažili.“[127] Protokol z jednání obecní rady neuvádí podrobnosti, ale z kontextu vyplývá, že patrně šlo o stavební závady, související s rizikem požáru. Mohlo se jednat o neúplně vyzdění, popřípadě o zapuštění konstrukce do komínů apod. V období po velkém požáru města ze září 1784 byly podobné závady městem setrvale sledovány. V případě domu čp.93/I mohlo jít i o celkovou zchátralost. Dne 23. září roku 1809 totiž vydal magistrát vyhlášku, že objekt půjde do veřejné dražby, protože jeho soudobý majitel, Jan Kraft, jej neudržoval. Dům možná po celou dobu od požáru roku 1784 zůstával neopravený. Odhadní cena zněla na 3207 zlatých. Kraft se ale pod hrozbou nucené aukce rozhodl přikročit k rychlé opravě domu a 26. září 1809 o tom informoval magistrát. Opraví prý ihned část domu a zbytek na jaře následujícího roku. Dražba pak byla skutečně odvolána.[128]

V říjnu 1809 se víc než šedesátiletý vdovec Jan Kraft oženil s o mnoho let mladší vdovou Dorotou Černou z Klabavy.[129] Dne 13. listopadu 1812 na schůzi magistrátu žádá Jan Markus, aby byl Jan Kraft vyzván k uklizení „des vor seinem Hause liegende Schütthaufen,“ neboli „před jeho domem ležící haldy.“[130] Dne 6. září 1816 se radní zabývali žádostí, kterou podal Jan Kraft a jeho manželka Dorota. Magistrát následně konstatoval: „nachdem der Johann Kraft v. Seite des Magistrats zur Herstellung seines bräuberechtigen Hauses N. C. 92 mehrmal angewiesen, sich auch hierzu verbindlich gemacht hat, ohne jedoch sein Versprechen in Erfüllung gebracht zu haben, überdieß demselben auch zum Erbauung dieses Hauses eine warhaften Holzausweiß vor 2 Jahren erhalten hat. Daher wird ihm die Bewilligung zum Erbauung diese Hauses ohnehin ihm bißher nicht gehörigen Chaluppe N. C. 59 im dorf Klabawa nur damal ertheilt werden, wenn derselbe das Bräuberechtigehaus im oberen Stockwerke in bewohnbaren Standt gebracht haben wird,“ neboli v překladu do dobové češtiny „poněvadž Jan Kraft ze strany magistrátu k obnovení svého právovárečného domu N. C. 92 [zde je omyl písaře, šlo o dům čp.94/I – pozn. aut.] vícekráte vyzván byl a k tomu se i zavázal, aniž by však svůj slib splnil, nadto pak témuž byl již před dvěma lety k vystavění tohoto domu řádný výkaz dříví poukázán, protož jemu povolení k vystavění beztak jemu dosud nepříslušející chalupy N. C. 59 ve vsi Klabava, toliko tehdy uděleno býti má, když tentýž dům s právem várečným v horním poschodí do obyvatelného stavu uvede.“[131] Jak lze vidět, magistrát zvolil přísný tlak vůči Kraftovi a odmítl mu povolit přestavu chalupy v Klabavě, dokud neopraví i dům čp.93/I na rokycanském náměstí. Ze zprávy vyplývá, že obyvatelný byl jen přízemek čp.93/I.

Tlak města nezabral hned. V městských archivních fondech se sice dochoval rozpočet na opravu, který zhotovil roku 1816 zednický mistr Ondřej Černý.[132] Ale dobové zápisy z jednání magistrátu hovoří jinak. Dne 7. února 1817 radní konstatovali, že „da das Ludmilla Kießlingische Haus N. C. 93 in der Stadt noch immer nicht hergestellt ist, daher die Ludmila verwittwete Kießling zur Erbauung dieses Hauses anzuwiesen, weil sonst dieses Haus durch öffentl. Feilbietung versteigert weden wird,“ v překladu do archaické češtiny tedy „neboť Ludmila Kiesslingovský dům N. C. 93 ve městě ještě stále obnoven není, tudy budiž Ludmila ovdovělá Kiesslingová k vystavění tohoto domu přidržena, neboť jinak bude tento dům veřejnou licitací vydražen.“[133] Dne 14. února 1817 pak rada v tomto smyslu Kiesslingové vydala oficiální usnesení.[134] Dozvídáme se, že dům změnil majitele. A skutečně, Jan Kraft přesídlil asi ještě v roce 1817, pod dojmem neudržitelné situace okolo zpustlého domu na rokycanském náměstí, na jehož opravu neměl peníze (nebo energii), do Klabavy, kde v chalupě čp.59 zemřel v únoru 1821. Bylo mu přes 70 let.[135] Jeho dům v Rokycanech, aspoň dle údajů ze zasedání magistrátu koupila vdova Ludmila Kiesslingová, vlivná a bohatá měšťanka. V čp.93/I ale nepobývala, protože jí patřil dům čp.107/I (U Bílého lva) na Malém náměstí. Mohlo jít jen o investici.

Roku 1825 byl dům prodán v dražbě a opět je uváděn v špatném technickém stavu, s povinností vydražitele jej zrekonstruovat.[136] Tato oprava patrně proběhla ještě téhož roku, protože podle popisu z roku 1826 již je dům v dobrém stavu. V přízemí se uvádí tři sklepy, tři pokoje, tři kvelby, dvě kuchyně a jedna vinopalna. V patře šest pokojů, dva kvelby a dvě kuchyně. Dům měl rozměry 12 x 8 sáhů (22,8 x 15,2 m).[137] Asi až tehdy získal v podstatě dnešní podobu jednoduchého klasicistního patrového objektu se sedlovou střechou. Otázkou zůstává, zda nevznikl sloučením vícero starších domů a pokud ano, kdy se tak stalo (takřka jistě by to ale muselo být před rokem 1771, kdy se zavedla domovní čísla, která tu tvoří souvislou řadu). Jeho široké jižní, šestiosé průčelí by tomu nasvědčovalo. (Byť původně bylo průčelí pětiosé, až při přestavbě v letech 1989–1991 se dům rozšířil o část sousedního objektu čp.94/I, viz níže.) Klasicistní objekt čp.93/I představuje v rokycanských poměrech častý případ stavby z počátku 19. století, která nevyniká architektonickými detaily a její střídmá podoba je založena na utilitárních potřebách tehdejšího vlastníka. Zároveň svojí hmotovou dispozicí respektuje historická měřítka a je tudíž hodnotná pro městský prostor jako celek.

V městském archivu se nachází složka z roku 1912, nazvaná „Hříbal Emanuel, výkladní skříň v čp.93/I“.[138] V roce 1897 proběhla dle projektu Josefa Ryšavého adaptace nádvorní kůlny v severní části parcely (směrem do prostoru ve Spilce) na obytné místnosti (světnice, kuchyně, předsíň).[139] Někdy v letech 1941–1942 obdržela tato nádvorní stavba samostatné číslo popisné čp.197/I. Zbořena byla v roce 1989 (viz níže). V roce 1930 se průčelí domu proměnilo v souvislosti s přestavbou navrženou stavitelem Josefem Žourem. Došlo k zvětšení výkladců v přízemí, v patře byly opraveny stropy a částečně vyměněny vnitřní příčky v nárožním pokoji. Nově byla provedena i fasáda.[140] Povolení pro Jindřicha Jirsáka na adaptaci čp.93/I a zřízení krámových výkladců vydala rada 26. března 1930.[141] Obývací a užívací povolení na přestavbu čp.93/I obdržel Jindřich Jirsák od radních 6. srpna 1930.[142]

Roku 1956 propojila přízemí domů čp.93/I a 94/I prodejna textilu.[143] Podle K. Hofmana začala tato akce až v roce 1957 a propojení se týkalo i domu čp.95/I.[144] Samotná prodejna pak prošla další modernizací v roce 1976.[145] Tím ale stavební proměna domu zdaleka nekončila. Na rok 1970 Domovní správa plánovala generální opravu domů čp.93/I, čp.94/I i čp.95/I (nerealizovanou).[146] V roce 1972 uvažoval národní výbor o tom, že by dům čp.93/I přenechal podniku Oděvy. Měl se tak vyřešit spor okolo demolice domu čp.72/I v Palackého ulici, kterou Oděvy chtěly provést kvůli výstavbě své velkoprodejny. MěstNV navrhoval umístit prodejnu do čp.93/I, přičemž se předpokládala nástavba 2. patra. Ale památkáři se postavili proti.[147] Záměr tak naštěstí nebyl realizován. V dubnu 1976 řeší MěstNV zase spor podniku Textil Plzeň s městem. Podnik požadoval celý objekt čp.93/I pro sebe, tedy vystěhování prodejních prostor podniku Oděvy (prodejna dámských oděvů). Rada MěstNV ovšem rozhodla prodejnu oděvů zachovat, proti čemuž se Textil odvolal. Odbor KHSO po prozkoumání doporučil plénu MěstNV setrvat na svém stanovisku. Textil prý může prodejní plochu rozšířit nástavbou v 1. patře, kde by mu město dle potřeby uvolňovalo stávající byty. Pro rozšíření prodejny může využít i dvora (po vzoru Domu Obuvi čp.85/I, viz výše). S tímto stanoviskem plénum souhlasilo.[148] V rámci jednotného postupu MěstNV k zabezpečení závěrů 17. sjezdu KSČ se plánovalo do roku 1987 uvolnit byty pro rekonstrukci prodejny Textil čp.93/I, čp.94/I a čp.95/I.[149] V roce 1986 se uvádí, že městu vyklizením bytů z těchto domů vznikne potřeba opatřit 7 náhradních bytů.[150] Ještě v září 1988 ale uvádí, že do 31. prosince 1988 bude nutno zajistit uvolnění domů čp.93/I,čp.94/I a čp.95/I pro rekonstrukci.[151] S tím, že mělo jít o 3 rodiny. Od ledna 1989 tam měla začít přestavba.[152] Dle informace z dubna 1989 jsou byty v domech čp.94/I a čp.95/I už uvolněny, v čp.93/I stále bydlela jedna rodina se sedmi členy (MěstNV se nepodařilo zatím najít náhradní byt o velikosti 4+1).[153]

V závěru 80. let 20. století pak tehdejší vedení města realizovalo v této lokalitě jednu z posledních investičních akcí socialistického maloobchodu, výstavbu Domu textilu. V lednu roku 1989 byly zbořeny stodoly za domy čp.93/I, čp.94/I a čp.95/I a prostor ve Spilce tak ztratil původní kompaktní rozměry.[154] V srpnu 1989 byl i samotný dům čp.93/I do základů zbořen,[155] včetně západní části domu čp.94/I. V září 1989 plénum národního výboru konstatovalo, že demolice objektu původní prodejny Textilu nebyla finančně zajištěna. MěstNV totiž nezískal 120 000 Kčs jako dotaci za rozdíl v ceně objektu Textilu pro demolici.[156] V 1. pololetí 1989 tak v rozpočtu města přečerpány výdaje v kapitole stavebnictví na „demolici Textilu“ s náklady 119 000 Kčs.[157] Během roku 1989 nakonec ale město získalo na demolici Textilu dotaci 100 000 Kčs.  Celkem vyšlo zboření historické zástavby na 419 000 Kčs.[158]

Na místě uvolněném demolicemi pak začala koncem roku 1989 vyrůstat budova Domu textilu, podle projektu ing. Jaroše a ing. arch. Hostičkové z Okresního stavebního podniku.[159]  Rozdíl oproti podobným velkoprodejnám, budovaným v 70. a 80. letech, spočíval v tom, že v tomto případě byla zvolena fakticky výstavba vnějškové repliky původního zbořeného čp.93/I. V prosinci 1989 už stojí hrubé zdivo přízemí.[160] V květnu 1990 stojí hrubá stavba až po korunní římsu, ale bez krovu.[161] V této fázi pak stavaři zabrali i velkou plochu Masarykova náměstí na západní straně od domu, směrem k mariánskému sloupu, kterou ohradili vlnitým plechem. V ohradě byly uloženy dřevěné díly nového krovu. Nad novostavbou pak vznikl historicky pojatý dřevěný krov respektující původní tvar a výšku zbořeného domu čp.93/I. Ve střeše byla dokonce provedena původní volská oka.  Pak do objektu vsazena okna (v tomto případě ovšem necitlivě použit moderní typ nedělených, typizovaných oken). Ještě před koncem roku 1991 pak Dům textilu byl dokončen finální úpravou fasády s kombinací bílé a žluté barvy (a červeně natřených výkladců). Zároveň s dokončením výstavby byla po dvouleté uzavírce opět zpřístupněna ulička mezi Dumetovským domem a Domem textilu, sloužící jako pěší spojení do plácku ve Spilce. V říjnu 1991 v ní byla položena nová dlažba, z betonových prefabrikátů ve tvaru mnohoúhelníků. Prampouch (zděný oblouk), který se přes uličku vypíná, byl zachován, patrně ale došlo k jeho náhradě tvarově identickou napodobeninou z nového zdiva.[162] Prodejna textilu se dle městské kroniky otevřela v roce 1992.[163] Podle osobního pozorování autora ale již v říjnu 1991.[164] Kvůli novému Domu textilu muselo být vyklizeno sedm bytů.[165] Původní obytné plochy v prvních patrech domu čp.93/I se proměnily rovněž na prodejní plochy. Do konce roku 1988 tak byly odtud vystěhovány tři rodiny.[166]

Po Domu lahůdek čp.129/I, Domu oděvů čp.72/I a Domu obuvi čp.85/I získalo historické jádro Rokycan další velkoplošnou prodejnu, která měla dokazovat ekonomickou vyspělost komunistického režimu. Ovšem její otevření už se odehrálo v době po pádu režimu. Ze všech výše uvedených prodejen byla tato architektonicky nejzdařilejší, a to z prostého důvodu, že šlo o věrnou hmotovou kopii zbořeného čp.93/I. Novostavbu tak pokryla klasická omítka a střecha krytá taškami. Novotvarem byla jen moderní nedělená okna, byť vsazená do okenních otvorů původní velikosti. Dům textilu do sebe pohltil i část původní parcely domu čp.94/I, takže původní pětiosé průčelí narostlo na šestiosé.

Stavba úplné repliky historického domu není v rokycanských poměrech příliš častá. Z hlediska architektonického bývá považována za únikovou, snadnou variantu, která má tu výhodu, že se rychle začleňuje do svého historického okolí. Nevýhodou je, že neobohatí tvář obce o nové architektonické prvky. V případě provinčních Rokycan na sklonku komunistické vlády by ale takové „nové architektonické prvky“ patrně vytvořily trvalou jizvu na městské památkové zóně. Varianta výstavby repliky ale nebyla použita v zadním traktu čp.93/I, kde se novostavba nedrží původní podoby. Pohledově tu ruší zvýšená střecha na styku s domem čp.88/I (viz pohlednice z poloviny 90. let 20. století).

V druhé etapě měl za Domem textilu, na místě zbořených stodol hledících do prostoru Spilky vyrůst i Dům koberců.[167] Ten by nejspíš plácek ve Spilce trvale architektonicky poškodil. Naštěstí se tyto plány po roce 1989 odložily. Prostor ve Spilce tak sice zůstává torzovitý, ale je zde možná budoucí citlivá dostavba. Stejně tak se neuskutečnily původní plány, podle nichž by Dům textilu zahrnoval nejen dům čp.93/I, ale i objekty čp.94/I a čp-95/I. Už bezprostředně po pádu režimu v listopadu 1989 byly zastaveny práce na demolici domu čp.94/I. Z toho tak zůstala stát jedna polovina průčelí. Dům čp.95/I byl vrácen původním majitelům (rodině Šachových) a jeho přestavba ani nezačala. Oba domy doslova na poslední chvíli unikly komunistickým asanačním četám. 17. dubna 1991 se konala schůze zástupců městského úřadu, okresní privatizační komise, Textilu Plzeň a Okresního stavebního podniku. Bylo rozhodnuto přepracovat projekt, omezit Dům textilu jen na domy čp.93/I a čp.94/I a zrušit plánovanou výstavbu objektů v zadním traktu, směrem do Spilky.[168]

V dubnu 2017 zastupitelstvo, v rámci programu na podporu oprav budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami, schválilo udělení dotace na dům Šárky Horváthové čp.93/I ve výši 50 000 Kč na opravu výkladních skříní.[169] V dubnu 2019 souhlasili zastupitelé přidělit na dům čp.93/I dotaci v rámci téhož programu. Subvence tentokrát dosáhla výše 50 000 Kč a měla se použít na opravu střechy.[170] Opět potom v květnu 2020 odsouhlasilo zastupitelstvo dotaci z tohoto programu na čp.93/I ve výši 50 000 Kč na opravu střechy.[171]

 

 

2.7.5. Dům čp.94/I

Následuje dům čp.94/I. Dne 26. února 1773 vystoupil před obecní radou Václav Mikovec se svou matkou Martou Mikovcovou a požádal o ingros (úřední zápis) na převod jejich domu. Radní s tím souhlasili.[172] Dne 8. června 1773 se před obecní radu dostavili Jan a Václav Mikovec a nechali si předvolat Annu ovdovělou Mikovcovou s tím, že „ona z té koupené chalupy po smrti mateře Marty Mikovcové dědicům více dle contractu platiti má.“ Konšelé se usnesli, že Anna má ukázat smlouvu k posouzení a mají se zkusit dohodnout.[173] Ze zprávy vyplývá, že rodina Mikovcových disponovala nejen domem, ale i chalupou. V únoru 1774 se Václav Mikovec s manželkou Barborou uvádějí jako obyvatelé čp.94/I.[174] Marta Mikovcová zemřela ve věku 87 let v květnu 1773 taktéž v čp.94/I.[175] Případné vlastnictví nějaké chalupy Mikovcovými nelze z matrik vyčíst, protože patrně sloužila k nájemnímu bydlení.

 

→ODKAZ: Dům čp.94/I. Původní měšťanský dům z 1. poloviny 19. stol. zčásti zbořen r. 1989 a na jeho úkor rozšířen vedlejší čp.93/I (vlevo). Zbytek v 90. letech přestavěn. Foto: D. Borek, září 2003.

 

Dne 11. února 1780 se na obecní radu obrátili Martin Hrdlička s manželkou Barborou a požádali o ingros (úřední zápis) na dům, který koupili od Anny Kasiusové za 135 zlatých. Radní to odsouhlasili.[176] Manželé Hrdličkovi se v 70. letech připomínají jako obyvatelé domu čp.45/I.[177] Zde se uvádějí ještě počátkem roku 1780.[178] V září 1782 už je matriční kniha eviduje v jiném domě (zápis je nezřetelný, dvouciferné číslo začíná číslicí 9).[179] Necelý rok poté při úmrtí jejich dcery je prokazatelně uvedeno čp.94/I.[180] Není ale jisté, zda šlo o tento dům, protože zpráva z jednání rady z 28. ledna 1780 hovoří v souvislosti s Annou Kasiusovou (též Casiussová) o „domku podle pivovara městskýho“, což by nasvědčovalo spíše poloze ve Spilce (byť dům čp.94/I také leží nedaleko Spilky, ale není pravděpodobné, že by tento měšťanský dům na hlavním rynku byl označován jako „domek“).[181] V takovém případě šlo o domek čp.90/I (původní malý objekt, existující vedle pivovaru, který tehdy nesl číslo popisné čp.91/I, viz kapitola „Spilka“). Bez souvislosti asi ani není, že v seznamu majitelů domů z roku 1788 je coby vlastník čp.90/I uveden Antonín Hrdlička. Potvrzuje to i zpráva z 10. září 1790, která hovoří o tom, že se město zabývalo žádostí Martina Hrdličky o povolení přesunu „dluhu 26 zlatých ze svého spáleniště pod No. 90.“[182] V takovém případě lokalizace rodiny Hrdličkových do čp.94/I byla jen písařským omylem, nebo Hrdličkovi skutečně dům čp.94/I krátce vlastnili, ale kromě toho jim patřil i čp.90/I.

Dům čp.94/I vyhořel roku 1784, kdy požár kromě obytného domu poškodil stáje a stodolu.[183] Pak získal jednoduchou klasicistní podobu. Seznam majitelů domů z roku 1788 zde jako vlastníka eviduje Václava Mikovce. Dne 11. srpna 1789 požádal Ondřej Paur obecní radu o ingros (úřední zápis) „na koupený dům pod No. 94 za 415 zlatých od Václava Mikovce.“ Rada to schválila.[184] V roce 1789 se Ondřej Paur už připomíná jako obyvatel čp.94/I. Jeho manželka byla rozená Mikovcová.[185] Dne 8. března 1808 vyslechl magistrát zprávu zednických a tesařských mistrů o ohledání domů čp.9/I, čp.20/I, čp.93/I a čp.94/I. Město pak nařídilo majitelům, „by však nebezpečenství při jejich domích pod jejich vlastním zaváznutím a následujícím trestem odstraniti se vynasnažili.“[186] Stejně jako v případě sousedního čp.93/I mohlo jít o stavební závady, související s rizikem požáru.

Roku 1849 se dům popisuje následovně: v přízemí krám, vedle něj malý pokoj, na straně do dvora kvelb, z druhé strany velký pokoj s okny do náměstí, za ním kuchyně a vedle ní malý pokoj otočený do dvora. V patře na jedné straně dva menší pokoje, na straně druhé jeden větší. Ve všech „vlašské topení“. Budova byla podsklepena (dva sklepy z kamene a cihel), střechu kryl šindel. Dům zaujímal plochu 9 x 5 sáhů (17,1 x 9,5 m). Na severní straně parcely, směrem do Spilky, stály dva roubené chlévy kryté šindelem, o rozměrech 3 sáhy 4 stopy x 2 sáhy 3 stopy (7 x 4,7 m). Chlév byl ve středním technickém stavu.[187]

V roce 1912 vznikla za domem zámečnická dílna (plány se nedochovaly[188]) a roku 1914 bylo adaptováno nádvorní stavení dle projektu Josefa Pechana.[189] Někdy v letech 1941–1942 obdržela tato nádvorní stavba samostatné číslo popisné čp.198/I. Zanikla roku 1989 kvůli plánované výstavbě Domu textilu (viz výše). V letech 1952–1953 tu sídlily kanceláře ČSAD a v období 1954–1957 administrativa Uhelných skladů.[190] Ve dnech 28. května a 1. června 1984 přidělilo město obyvatelům čp.94/I z důvodu havarijního stavu dva náhradní byty (Josef Badžo a Jarmila Jelínková), v říjnu 1984 zbývalo ještě opatřit náhradní byt pro dalšího nájemníka Ladislava Šandora[191] Stejný stav trval ještě v říjnu 1985.[192] V říjnu 1984 město zároveň konstatuje, že na rok 1985 bude potřebovat obyvatelům tohoto domu a sousedního čp.95/I přidělit celkem šest náhradních bytů.[193]

Do roku 1989 tento měšťanský dům vstoupil jako polozbořené torzo. Polovinu původního patrového klasicistního domu s pětiosou hladkou fasádou „pozřelo“ staveniště Domu textilu, zbytek byl neobývanou ruinou. V roce 1991 se vrátil původním majitelům.[194] V následujících letech byla tato zbývající část opravena, a to již soukromou iniciativou, nezávisle na projektovaném Domu textilu. V únoru 1992 byly sejmuty původní výkladce v přízemí, tmavým lakem tehdy nabarveny dveře v přízemí. Nad dveřmi tehdy byla odkryta malá plocha starší omítky, s neorenesančním dekorem.[195] V létě roku 1993 začala samotná přestavba čp.94/I, prováděná plzeňskou stavební firmou Dali. Vzhledem ke skutečnosti, že dům v té době byl z poloviny demolovaný, zbyla z původního objektu jen část čelní zdi, zatímco příčky, většina obvodových zdí a střecha byly postaveny zcela nově.[196] Projekt přestavby je dílem Technické kanceláře VK.[197] Finální dohotovení projektu se očekávalo v polovině července 1993, pak se mělo začít rychle stavět. Na konci roku 1993 byl dům předán do užívání. Vznikl tu obchodní dům, s prodejními prostorami v obou patrech.[198]

Takto tedy vznikl dnešní tříosý dům se sedlovou střechou. Architektonicky je cenným doklad tápání českého stavitelství v 90. letech. Politické uvolnění po roce 1989, otevření trhu se stavebními materiály i snaha kompenzovat dosavadní šeď komunistické architektury, tehdy vedly k neobratným historizujícím a tvarovým experimentům. Nově obnovený podnikatelský sektor tím také demonstroval své bohatství a odlišnost. Na domě čp.94/I se po opravě proto objevilo nelogické kosočtvercové okno v patře a trojúhelníkovitý štít nad ním, vzniklý prohnutím korunní profilované římsy. Plastová okna v patře jsou řešena jako úzká, sdružená, s naznačenými příčkami Na střechu byl vsazen asymetrický vikýř. Přesto je nutné zdůraznit, že i tato nepříliš vyvážená kompozice, připomínající „podnikatelské baroko“, je opravdu lepší než socialistická šeď, brizolitový „kubismus“ nebo pomalé chátrání, které náměstí zažívalo před rokem 1989. Už v zadání projektu čp.94/I se mluvilo o „modernější podobě“ fasády. Její konkrétní podoba se stala předmětem sporu mezi památkáři a městským architektem Čihákem.[199]  Z výsledné tváře průčelí je evidentní, že památkáři své námitky neobhájili.

 

 

2.7.6. Dům čp.95/I

Dům čp.95/I měl podobu šestiosého patrového objektu se sedlovou střechou. V roce 1784 jej poškodil požár (vyhořelo obytné stavení, stáj a stodola).[200]  Ani popožárová oprava ale stavební vývoj domu neukončila. Do jeho tváře totiž zasáhl další požár 5. srpna 1813, kdy vyhořel (na severní straně obou rokycanských náměstí prý vyhořely všechny domy od čp.95/I k čp.105/I, na jižní všechny od čp.123/I k čp.118/I).[201] Následovala popožárová obnova a regulace, která proměnila tvář této části města. Dům čp.95/I totiž původně na východě sousedil s malým domkem čp.96/I , který byl vysunut k severu. Tento domek vyhořel roku 1784 včetně objektu stájí.[202] Pak ještě byl opraven, ale po dalším požáru roku 1813 zrušen, část jeho parcely připojena k rozšířenému domu čp.96-97/I (viz níže) a podél východní stěny domu čp.95/I vytýčena v nové pravidelné trase ulička do prostoru ve Spilce. Tehdy se asi teprve mohla rozvinout i východní fasáda domu čp.95/I, který se stal nárožním.  Podle popisu domu čp.95/I z roku 1845 šlo o zděný objekt z kamene a cihel. V přízemí se nacházely 2 pokoje, kuchyně, kvelb a klenutý sklep. V patře 3 pokoje, kuchyně, kvelb a klenutá pavlač. Na půdě sýpka. Dům se nacházel v dobrém technickém stavu. Měl rozměry 7 sáhů x 7 sáhů 2 stopy a 6 palců (13,3 x 14,1 m). Na dvoře stály zděné hospodářské objekty (maštal, chlév, kůlna), postavené roku 1844, o rozměrech 7 sáhů x 5 sáhů 4 stopy 6 palců (13,3 x 10,9 m), kryté taškami. A dále ještě malé chlévy pro drůbež.[203]

V městském archivu se nachází složka z let 1895–1897, nazvaná „Margold Ludvík, přestavba domů čp.95/I, čp.98/I a čp.62/II, Pražské předměstí“.[204] V letech 1895–1896 prošel čp.95/I celkovou neorenesanční přestavbou. Podle zachovaných plánů a spisů šlo prakticky o novostavbu, z původního zdiva zbyla jen zeď sousedící s domem čp.94/I. Projekt vypracoval Eduard Šmaus, stavbu prováděl Jan Srůček.[205] Šmaus nechal pokrýt průčelí pásovou rustikou, okna získala neorenesanční šambrány s klenákem. Zajímavým dokladem měšťanské architektury z doby okolo roku 1900 byla i zadní strana domu, s původní dřevěnou pavlačí. Roku 1909 jej koupila rodina Šachových. Následujícího roku jim stavitel Josef Pechan naprojektoval zřízení nového bytu v přízemí, v pravé zadní části domu.[206] V červnu 1930 městská rada povolila Stanislavu Šachovi krám v čp.90/I /sic!/.[207] Šachovi v roce 1956 „dobrovolně“ postoupili přízemí čp.95/I pro zřízení prodejny Textilu Plzeň. V roce 1960 byl dům vyvlastněn, rodina Šachových zůstala jako nájemníci, kteří za svůj dům museli platit nájem! V roce 1986 byli Šachovi vystěhováni, protože v prvním patře vznikly šatny pro zaměstnance prodejny textilu.[208] Dům byl od té doby neobývaný. Směrem k severu k němu příslušelo hospodářské stavení. 21. ledna 1942 obdrželo dodatečně samostatné číslo popisné čp.199/I.  Zbořeno bylo v roce 1989 kvůli chystané výstavbě Domu textilu.

 

→ODKAZ: Dům čp.95/I. Neorenesanční fasáda byla v r. 1992–93 zčásti nahrazena při adaptaci domu na sídlo banky. Ukázka architektury 90. let. Pohlednice se snímky z r. 1927 a 2000.

 

I dům čp.95/I měl původně ustoupit novostavbě Domu textilu (viz výše) a byl na to „připravován“ trvalým chátráním a neúdržbou. Nakonec ale demolici unikl.  Po roce 1989 připadl dům v restituci zpět původním vlastníkům. V druhé polovici roku 1992 začala adaptace objektu na sídlo Investiční a poštovní banky IPB. Později, po úpadku IPB, dům převzala ČSOB. V červenci 1993 již je sejmuto lešení a přestavba se chýlí ke konci.[209] Dne 9. srpna 1993 se banka otevřela ve zkušebním provozu, oficiálně byla předána do užívání 2. září 1993.  Stavební práce prováděla firma Ross.[210] Projekt přestavby vypracovali ing. arch. V. Ulč a ing. J. Růžička ze studia AVE. Autorem konceptu úprav vnitřní dispozice, sociálního zařízení a vchodu je ing. Rudolf Jedlička.[211] Díky opravě byl dům zachráněn z vleklého chátrání, ale i zde se projevily neobratné rysy „podnikatelského baroka“. Původní neorenesanční fasáda byla pozměněna, zejména v parteru, a pod skleněnou zadní přístavbou zcela zanikla původní pavlač. V létě roku 2003 probíhala oprava fasády domu. Od 21. do 23. srpna 2003 se kvůli tomu uzavřela ulice z náměstí do Spilky, vedoucí podél boční stěny domu.[212]

 

 

2.7.7. Dům čp.96-97/I (U Štádlerů)

Státem památkově chráněný dům čp.96-97/I zvaný „Štádlerovský“ hledí svou západní fasádou do Masarykova náměstí, jižní fasádou do náměstí Malého. Má jemně modelované pozdně barokní průčelí. Je vrcholnou ukázkou pozdně barokních a klasicistních tvarů, které nastoupily na přelomu 18. a 19. století, v době obnovy města po požáru Rokycan roku 1784.

 

→ODKAZ: Na východním konci Masarykova náměstí, u výjezdu z Malého nám., stojí památkově chráněný dům čp.96-97/I (U Štádlerů) s klasicistní podobou z počátku 19. stol. Vznikl spojením dvou starších domů. Foto: D. Borek, září 2004.

 

Na místě dnešního objektu čp.96-97/I byla původně dvě městiště (mapa z doby před r. 1813). Dům čp.96/I vlastnila na sklonku 18. století rodina Musilových, pak Davidových. Dne 21. října 1768 vystoupil před obecní radou Martin David jménem ostatních „nápadníků“ (uchazečů), „poněvadž již subhartatorní cedule [tedy oznámení o prodeji – pozn. aut.] na dům a grunty Jakub Davidovský prošly, žádá, aby licitatorní [dražební – pozn. aut.] commissi předsevzata byla.“ Radní s tím souhlasili.[213] Martin David následně dům skutečně koupil. Dne 1. března 1769 obecní radě předložil smlouvu „na koupenou polovičku domu od p. sestry Doroty vdaný Kroftový.“ Požádal o úřední zápis. Konšelé to schválili.[214] Dne 25. ledna 1771 vyzval Šebestián Markus, aby „ty mobilii [tedy nábytek – pozn. aut.], též půl domu po nebošt. Jakubovi Musilovi odprodati ráčil, by sirotků z peněz nějaký užitek vypadl.“ Konšelé prodej poloviny domu schválili.[215] Dne 28. ledna 1772 oslovil Šebestián Markus, poručník „sirotka Jakub Musilovského“, opět obecní radu a stěžoval si, že Martin David „koupivše polovic domu Musilovského, posaváde žádný peníze nesložil.“ Martin David se hájil, že „chce z těch peněz interesse [tedy úroky – pozn. aut.] platiti.“ Rada schválila, že zatím se počká na dohodu obou stran.[216] Dne 1. srpna 1772 Martin David přednesl na obecní radě stížnost proti své maceše Anně, nyní provdané Škrabalové, „že ona jemu do licitatorního trhu [tedy dražební smlouvy – pozn. aut.] koupené druhé polovice domu Davidovského se podepsati nechce.“ Škrabalová namítala, že smlouvu nechce podepsat, dokud za ten dům ona a její děti neobdrží peníze. David namítal, že obdržela už 50 zlatých a zbytek dostane dle dohody. Následně Škrabalová smlouvu podepsala, respektive „neumíce psáti, pana syndicusa k podpisu se dožádala.“ Konšelé potom souhlasili, že se má kupní smlouva ingrosovat (úředně zanést).[217] Není jasné, zda se pak nevynořil další problém, protože až 31. března 1775 požádal Václav David o ingros (úřední zápis) „koupené druhé polovičky domu licitando, od sirotka Jakub Musilovského za sumu 172 zlatých.“ Radní to schválili.[218] Nízká kupní cena, odpovídající spíš větší chalupě, byť šlo jen o cenu za polovinu nemovitosti, napovídá, že šlo o malé stavení, popřípadě že bylo v horším stavu. Byl to dvouosý, patrový objekt na protáhlé úzké parcele. Stál v uličce vedoucí z Masarykova náměstí do prostoru ve Spilce, která jej oddělovala od domu čp.97/I a která byla podstatně užší než dnes. Roku 1813 vyhořel při požáru této části města do základů.

Dům čp.97/I byl výstavnější, stál u náměstí. V září 1784 vyhořel při požáru Rokycan. Kromě vlastního domu oheň poškodil i stodolu a stáje.[219] Počátkem 19. století tu byl obyvatelem (a možná i vlastníkem) Jan Fink.[220] V srpnu 1803 se jim s manželkou Marií rozenou Pangerlovou narodilo v čp.97/I dítě.[221] V srpnu 1808 se prokazatelně jako vlastník čp.97/I uvádí Jan Köck (Khek).[222] V listopadu 1809 se v čp.97/I manželům Janovi Köckovi a Johaně rozené Finkové narodil syn.[223]

 Podoba domu byla výrazně a to i půdorysně modifikována po požáru 5. srpna 1813, kdy opět vyhořel.[224] V přízemí měl počátkem 19. století dvě velké místnosti po 30 metrech čtverečních, kuchyň a další místnost.[225] Požár roku 1813 jej nepoškodil tak silně. Za své vzala jen střecha, obytné stavení na dvoře, stáje, chlévy, kůlna a kurník. Vlastní obytný dům hledící do nároží Masarykova a Malého náměstí zůstal stát. V přízemí měl dvě velké síně, kuchyň, menší komoru a další dvě místnosti. Do domu se vcházelo ze strany, z uličky vedoucí do Spilky. Za portálem následoval průjezd na dvůr, kde stála studna. Zadní strana domu měla pavlač.[226] Nedlouho po požáru navrhl Jan Korren, tehdejší majitel čp.97/I spojení obou výše popsaných stavebních parcel, s tím, že po požáru vystaví větší dům na větším pozemku. Z domu čp.96/I zbyly po požáru jen trosky, jeho majitel se záměrem souhlasil. 16. ledna 1814 schválil magistrát plány vypracované Janem Köckem. Ulička do Spilky byla posunuta k západu a napřímena tak, že je prakticky kolmá na náměstí. Původní dům čp.97/I se rozšířil na místo původní uličky a podstatně zvětšil svůj dvůr, kde vyrostla nová hospodářská stavení, dodnes zachovaná. Jako hlavní důvod své žádosti uvedl Jan Korren ochranu proti požárům. Rozšířenou ulicí ke Spilce nemohl tak snadno přeskakovat oheň mezi Masarykovým a Malým náměstím.[227]

Dnešní podoba domu čp.96-97/I tak vznikla nákladnou přestavbou někdy po roce 1814, při níž se částečně měnil městský půdorys (mapa). Nejpozději v roce 1824 již bylo scelení obou domů hotovo.[228] V roce 1877 došlo k přístavbě nádvorního křídla se záchody.[229] V městském archivu se nachází složka z roku 1880, nazvaná „Štádler Benedikt, oprava čp. 96/I a 97/I“.[230] Roku 1880 dům koupila židovská rodina Štádlerů. Další spisový materiál z fondů městského archivu z roku 1904 nese jméno „Štádler Josef, přestavba krámu čp.96/I“.[231] V městském archivu je uložen i spisový materiál z roku 1884, nazvaný „Štádler Benedikt, zřízení skladiště čp.96/I a čp.97/I“.[232] Dne 7. prosince 1925 získal Julius Stadler povolení na nástavbu 1. patra na skladišti dle plánů Josefa Beneše.[233] Za 2. světové války byl dům „arizován“, tedy ukraden svým vlastníkům, ale po přechodném poválečném období státní správy se vrátil 5. června 1946 JUDr. Karlu Štádlerovi.

Dům je patrový, do Malého náměstí hledí pětiosé, do Masarykova náměstí čtyřosé průčelí. Do Malého náměstí vystupuje mělký rizalit. Fasádu člení původní štukatura, zejména rizality, některé sdružené po dvou, zakončené hlavicí s triglyfy nebo čabrakovým motivem. Čabrakový motiv je oblíbenou součástí tvarosloví rokycanského baroka a klasicismu. Najdeme ho mj. na radnici (viz výše), nebo na kapli P. Marie Bolestné v Tomáškově ulici (viz podkapitola „zástavba západně od sídliště Hrudkovanka“). Odvozuje se od čabraky, součásti koňského postroje. Nad okny čp.96-97/I jsou měkce prolamované římsy, v rizalitu složitějších tvarů. Podokenní římsy pracují s jednoduchými geometrickými vlysy. Nad bývalým vstupním portálem na jižní straně domu (do Malého náměstí), dnes využívaným jako okno, respektive výkladní skříň se zachovala bohatá štukatura, tzv. supraporta. Je to rafinovaně zalamovaná barokní římsa, pod níž jsou v štuku vyvedeny ozdobná písmena „T. K.“, patrně iniciály majitelky domu z počátku 19. století, Terezie Korrenové. Ta se tu připomíná k roku 1800. Možná tato fasáda vznikla už před požárem roku 1813 a poté, když byl dům rozšiřován, bylo dosavadní tvarosloví jen zopakováno na nově přistavěnou část. Do Masarykova náměstí hledělo v patře domu zajímavé dvojité okno, za komunistického režimu dočasně znehodnocené vybouráním příčky a scelením do jednoho. Na severozápadním rohu je dochována část ostění původního portálu postranního vchodu. Za domem dosud stojí věnec hospodářských stavení. Střecha domu čp.96-97/I je jednoduchá sedlová s jednostrannou valbou do Masarykova náměstí. Podle původního plánu z roku 1814 měla být mansardová. Takto ji skutečně zachycuje, byť schematicky, veduta Rokycan od Johanna Venuta z roku 1817. Uvnitř domu se nacházejí valené klenby s pětibokými výsečemi.

8. listopadu 1972 navrhla zvláštní komise MěstNV použít dům čp.96-97/I jako náhradní objekt pro výstavbu Domu oděvů (místo kontroverzního umístění v Palackého ulici, na místě domu čp.72/I určeného k demolici). 22. listopadu 1972 ale tuto možnost zástupci podniku Oděvy jednoznačně odmítli. Velkoprodejna pak skutečně vyrostla v čp.72/I.[234] Na přelomu let 1974–1975 rada MěstNV přesto doporučila provést výkup objektu čp.96-97/I do majetku obce.[235] Někdy mezi koncem října a počátkem prosince 1975 projednávala rada MěstNV výkup domu. Souhlasila se zvýšením kupní ceny o 9000 Kčs.[236] V roce 1994 dostalo město v rámci státního programu obnovy památek 100 000 Kč na rekonstrukci domu čp.96-97/I.[237] Dům pak opravdu opraven, zrekonstruována fasáda a v přízemí odstraněny novodobé vestavby výkladních skříní. V rámci této opravy došlo před rokem 2000 taky k opětovnému oddělení scelených oken v západní fasádě v 1. patře.[238]

Na 26. leden 2024 se před domem plánovalo osazení takzvaných stolpersteinů, tedy kamenů zmizelých, připomínajících členy rodiny Stadlerových, kteří odtud zamířili do koncentračních táborů a zemřeli během holokaustu. Konkrétně šlo o připomínku Pavla, Julia a Bohumily Stadlerových.[239]

 

 

 


[1] Líbal, D. – Heroutová, M.: Pasportizace okresu Rokycany, SÚRPMO, Praha 1981. cit. dle Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000; https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm

[2] Radní protokol,  31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 35.

[3] Radní protokol,  31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 137.

[4] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[5] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 175.

[6] Rokycansko, 1992, č. 10, s. 6.

[7] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 110.

[8] Rokycansko, 1992, č. 10, s. 6.

[9] Rokycansko, 1992, č. 10, s. 6.

[10] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 62.

[11] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 187.

[12] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 221.

[13] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 240.

[14] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/s/12, kt. 85.

[15] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.

[16] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[17] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 197.

[18] Rokycany město a okres, Praha 1938, s. 12.

[19] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 316.

[20] Srovnej Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 7; Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 140, seznam majitelů domů z počátku 20. století.

[21] 6. zasedání MNV, 12. 11. 1954.

[22] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[23] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 7.

[24] 15. schůze městské rady, 14. 7. 1931.

[25] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 42.

[26] 7. schůze obecního zastupitelstva, 16. 5. 1939

[27] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.

[28] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[29] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1973.

[30] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[31] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[32] Kronika města Rokycan 1988, f. 95.

[34] Kronika města Rokycan 1992.

[36] Kronika města Rokycan 1993, f. 71.

[37] Založeno na osobních zápiscích autora.

[38] Výroční zpráva Muzea Dr. B. Horáka v Rokycanech za rok 2004, www.proactive/muzeumro/soubory/vyrocni_zprava04.pdf.

[42] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 50.

[43] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 196/I

[44] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 80.

[45] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 88.

[46] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 97.

[47] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 104.

[48] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 208.

[49] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kt. 379.

[50] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 53.

[51] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 209/I.

[52] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 14.

[53] Rokycany město a okres, Praha 1938, s. 12.

[54] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 14.

[55] Rokycany město a okres, Praha 1938, s. 12.

[56] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 14–15.

[57] Rokycany město a okres, Praha 1938, s. 12.

[58] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 89.

[59] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 14–15.

[60] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[61] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 260.

[62] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 51. též Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[63] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 15.

[64] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 128.

[65] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 95, snímek 52, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0520-n

[66] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 198.

[67] Radní protokol, 08. 01. 1793 – 20. 12. 1793, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 2, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 2; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k002, snímek 41.

[68] Karel, T.: Nové poznatky o renesanční stavební podobě Rokycan, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 5: s. 41, 1993.

[69] Podle publikace Proměny Rokycanska, Praha 1981, s. 55. pochází medailon z roku 1723. S největší pravděpodobností jde o mylný údaj vzniklý záměnou se stavbou Plzeňské brány, která onoho roku proběhla. Medailon je nejspíš mladší, pozdně barokní.

[71] Srovnej s fotografií Zvou Vás Rokycany, Rokycany 1947 (?), s. 9.

[72] Cironis, P.: Památníky dělnického hnutí, KSČ a protifašistického odboje na Rokycansku, Rokycany 1987, s. 15.

[73] Kronika města Rokycan 1991, f. 49.

[75] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd. sign. XVI, kt. 148.

[76] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[77] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 151.

[78] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[79] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154, v. t. kt. 155; Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 88/I (plán).

[80] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 88/I.

[81] 10. schůze městské rady, 17. 8. 1927.

[82] Rokycansko, č. 48, 3. 12. 1992, s. 6.

[83] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SPS, sign. 30 Rokycany, dům čp. 88/I, kt. 509.

[84] 4. plenární zasedání MěstNV, 8. 7. 1963.

[85] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 11. 1964.

[86] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 12. 1964.

[87] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8. 1965.

[88] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[89] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[90] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[91] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 21. 12. 1971.

[92] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[93] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[94] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s. 55.

[95] Kronika města Rokycan 1969–73, f. 126, f. 133.

[96] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[97] V Rokycanech vytvořil tento umělec také skulpturu „Revoluční píseň“ umístěnou před ZŠ T. G. Masaryka v Parku U Saské brány.

[98] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s. 55.

[99] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[100] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[101] 2. plenární zasedání MěstNV, 16. 4. 1973.

[102] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1973.

[103] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1973.

[104] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[105] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[106] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 2. 1974.

[107] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[108] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10. 1974.

[109] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.

[110] Minulostí Rokycanska, 1974, s. 58.

[111] Rokycanský deník, 9. 6. 1995, s. 12.

[112] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 88/I.

[123] viz studie M. Sedláka a F. Purgharta uložené v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[124] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 85.

[125] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 85.

[126] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[127] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 88.

[128] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[129] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 156, snímek 130, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0755-o

[130] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 370.

[131] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 247.

[132] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. C/95, kt. 456.

[133] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 46.

[134] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 48.

[135] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1852, s. 240, snímek 101, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067916/rokycany-32_1010-z

[136] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, OS Rokycany, bal. 132, extrakty, lit. D, pag. 59.

[137] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 87v – 88

[138] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[139] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154. Plán: viz Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 93.

[140] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 93/I.

[141] 189. schůze městské rady, 26. 3. 1930.

[142] 210. schůze městské rady, 6. 8. 1930.

[143] Rokycansko, 1991, č. 19, s. 1.

[144] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 54.

[145] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 93/I.

[146] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966; Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[147] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.

[148] 2. plenární zasedání MěstNV, 5. 4. 1976.

[149] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1986.

[150] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.

[151] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.

[152] 15. plenární zasedání MěstNV, 25. 10. 1988.

[153] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.

[154] Hlas Rokycanska, č. 3, 19. 1. 1989, s. 2.

[155] Hlas Rokycanska, č. 33, 17. 8. 1989, s. 2.

[156] 19. plenární zasedání MěstNV, 19. 9. 1989.

[157] 19. plenární zasedání MěstNV, 19. 9. 1989.

[158] 22. plenární zasedání MěstNV, 22. 5. 1990.

[159] Hlas Rokycanska, 1989, č. 3. Rokycansko, č. 16, 25. 4. 1991, s. 1. Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 93/I.

[160] Založeno na osobních zápiscích autora; též Hlas Rokycanska, č. 4, 25. 1. 1990, s. 1.

[161] Rokycansko, č. 18, 12. 5. 1990, s. 1.

[162] Založeno na osobních zápiscích autora.

[163] Kronika města Rokycan 1992, f. 137.

[164] Založeno na osobních zápiscích autora.

[165] Kronika města Rokycan 1986, f. 105.

[166] Kronika města Rokycan 1988, f. 116.

[167] Hlas Rokycanska, 1989, č. 3. Kronika města Rokycan 1989, f. 15.

[168] Rokycansko, č. 16, 25. 4. 1991, s. 1.

[172] Radní protokol,  04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 64.

[173] Radní protokol,  04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 95.

[174] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 17, snímek 13, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0130-n

[175] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 13, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0130-z

[176] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095, snímek 88.

[177] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 22, snímek 16, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0160-n

[178] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 67, snímek 38, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0380-n

[179] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 86, snímek 48, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0480-n

[180] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 37, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0370-z

[181] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095, snímek 88.

[182] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 175.

[183] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[184] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 15.

[185] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 29, snímek 29, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0165-n

[186] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 88.

[187] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 145v – 146.

[188] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 168.

[189] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 150.

[190] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 48.

[191] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[192] 26. plenární zasedání MěstNV, 29. 10. 1985.

[193] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[194] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 48.

[195] Založeno na osobních zápiscích autora.

[196] Rokycansko, č. 26, 1. 7. 1993, s. 1.

[197] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 94/I

[198] Rokycansko, č. 1, 6. 1. 1994, s. 2.

[199] Rokycansko, č. 26, 1. 7. 1993, s. 1.

[200] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[201] Purghart, F.: Ludmila Kiesslingová a její dědicové, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[202] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[203] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 130v – 131.

[204] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[205] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154 (spisy); Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 95/I (plán a část spisů).

[206] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 166.

[207] 200. schůze městské rady, 11. 6. 1930.

[208] Rokycansko, č. 19, 16. 5. 1991, s. 1.

[209] Rokycansko, č. 26, 1. 7. 1993, s. 1.

[210] Rokycansko, č. 36, 9. 9. 1993, s. 1.

[211] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 95/I.

[212] Rokycanský deník, 22. 8. 2003.

[213] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 30.

[214] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 51.

[215] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 183.

[216] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 87.

[217] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 160.

[218] Radní protokol,  17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 114.

[219] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[220] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 175.

[221] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 84, snímek 88, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0460-n

[222] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 261.

[223] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 31, snímek 33, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0330-n

[224] Purghart, F.: Ludmila Kiesslingová a její dědicové, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[225] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 55.

[226] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[227] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[228] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, OS Rokycany, bal. 132, extrakty, lit. D, pag. 63.

[229] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171

[230] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[231] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[232] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[233] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[234] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[235] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.

[236] 6. plenární zasedání MěstNV, 22. 12. 1975.

[237] Rokycanský deník, 9. 6. 1995, s. 12.

[238] Fotodokumentace města Rokycany, 2000, Ing. Dan Bartovský, https://www.portafontium.eu/iipimage/30760492/soap-ro_00826_mesto-rokycany-1-2000_0030