Jaromír Kovář: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan

(Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan, Minulostí Západočeského kraje 18, 1982, s. 229 – 252.)

Toto je kompletní text studie J. Kováře, publikované v 80. letech 20. století. Hypertextové odkazy a poznámky pod čarou jsou přidány nově. Jednak pro vysvětlení některých názvů, jednak pro korekci občasných autorových chyb, jednak jako rozcestník pro vstup na jednotlivé kapitoly, podrobně popisující domy a ulice, které zmiňoval J. Kovář.

Rokycany patří k nejstarším osadám v Západočeském kraji. Vznikly snad již v době předdějinné na terénním stupni při brodu, jímž stará cesta přecházela přes říčku zvanou dnes Klabavka. V době historické spojovala tato cesta Prahu s bavorským Řeznem. Jméno Rokycan je odvozeno z přírodního prostředí, jež bylo příznačné pro raně středověkou osadu. Vyrostla totiž nad „rokytím“, tj. nad nízkými vrbovými porosty ve vlhkých lukách. Nejstarší zprávu o Rokycanech zaznamenal k roku 1110 Kosmas. Z ní se dozvídáme, že Rokycany tehdy byly vsí, patřící pražskému biskupství a že tu byl značně rozlehlý a výstavný biskupský dvorec. V držení biskupů se Rokycany dostaly knížecím darováním patrně už při založení pražského biskupství v r. 973.

Brod, nad nímž původní Rokycany vznikly, býval nejspíše o něco dále k východu proti proudu řeky, než je dnešní most. Do vsi se tehdy nevstupovalo tam, kde je dnes Pražská ulice, ale rovněž východněji. Původní ves Rokycany asi ležela v jihovýchodní části dnešního historického jádra měst, v prostoru dnešního Malého náměstí a východně od něho. Svědčí o tom nejenom nepravidelný, živelně rostlý půdorys této městské části a její poloha v blízkosti bývalého brodu, ale i název Na Dvořišti, jímž je v zápisech z let 1488-1664 označován jihovýchodní kout Malého náměstí a místo odtud dále na jih a jihovýchod až k městským hradbám. Zde stával až do druhé poloviny 15. století rozsáhlý biskupský dvůr, středisko panství, k němuž náleželo několik sousedních vsí. V něm sídlil biskupský úředník a patrně i kněz. Pražští biskupové se tu zastavovali k odpočinku při svých cestách do Němec. Polohu dvora nutno hledat ne při samém brodu, ale na místě položeném výše, na západ od něho. I tato úvaha nás vede na jihovýchodní stranu Malého náměstí.

Dvůr byl vybudován patrně ze dřeva. Dřevěná osada byla při dvoře v raném středověku obydlena nevolníky, služebnictvem a řemeslníky. Vznikla a vyvíjela se živelně, bez plánu, jak to odpovídá raně feudálním společenským a hospodářským poměrům. O tom svědčí, jak už bylo řečeno, nepravidelný půdorys Malého náměstí, které je určitě jejím pozůstatkem. Osada nebyla kompaktním celkem jako pozdější města vrcholného feudalismu, ale aglomerací samostatných, volně stojících sídel.

Z let 1175-78 máme zmínky o arcijáhnovi, který tehdy sídlil v Rokycanech. Dokazují, že byl v rostoucí biskupské osadě již v té době kostel. Uvedené zmínky nestačí k jeho přesnějšímu datování ani k lokalizaci. Vystaven z kamene byl zde hlavním projevem výtvarné vůle raně středověké svými abstraktními geometrickými formami, tak odlišnými od přírodních tvarů okolní krajiny i vsi. Jeho položení je nutno předpokládat opět na vyvýšeném místě. Protože patrně vznikl až v době, kdy se osada zvětšila a rozrostla se po celé oblasti dnešního Malého náměstí, je možno jej lokalizovat na vyvýšení okraj terénního stupně od osady na západ, s největší pravděpodobností na místo dnešního kostela. Středověk byl totiž velmi konzervativní v zachovávání míst už stavbou kostela posvěcených. Byl tedy pozdější gotický kostel postaven na místě zbořeného kostela raně středověkého.

Koncem 13. století dal biskup Tobiáš z Bechyně opevnit starobylý kostel příkopem a palisádou. Arcibiskup Arnošt z Pardubic založil roku 1362 v Rokycanech proboštství a svěřil je kapitule augustiniánských kanovníků, kteří spravovali i zdejší faru. Postavil pro ně prostranný dům v místě dnešního děkanství (viz kapitola „Urbanovo náměstí“). Brzo nato zbořili augustiniáni starý raně středověký kostelík a na jeho místě postavili velký nový chrám v pokročilé gotice doby Karla IV. Rostoucí osada byla tehdy pravděpodobně povýšena na město, jehož práva byla později postupně doplňována.

V té době došlo patrně k výstavbě západní poloviny dnešního historického jádra města, rozvržené už gotickým způsobem plánovitě do pravoúhlých domovních bloků, položených symetricky okolo křižovatky cest, z nichž jedna protíná město od východu k západu (stará zemská cesta) a druhá od severu k jihu. Přitom došlo k regulaci západních dvou třetin velkého náměstí. Celek města byl pak kolem roku 1399 sevřen kamennými hradbami, které zesiloval systém bašt, vodní příkop a valy (viz kapitola „městské opevnění“). Zbytky hradeb se třemi baštami se dosud zachovaly v severozápadní části historického jádra města, odkud kdysi pokračovaly po jeho severním okraji zpevňujíce přirozený svah nad mlýnskou strouhou. Jejich průběh na jižní straně dosud vyznačuje ulice zvaná Příkopy. Opevnění se otevíralo čtyřmi branami tam, kde hlavní cesty vcházely do města, na severu Saskou, na jihu Novou (Šťáhlavskou), na západě Plzeňskou a na východě Pražskou a fortnami, z nichž dvě jsou zachovány v severní části bývalých hradeb.

Půdorys Rokycan značně ovlivnila stará zemská cesta, přicházející od Prahy k brodu přes Klabavku a pokračující pak k západu. I oběma náměstím dala jejich longitudinální ráz, neboť obě vznikla vlastně rozšířením této cesty. Malé náměstí a východní polovina velkého náměstí živelně, na „rostlém“ půdorysu. Západní, větší polovina velkého náměstí a s ní celá západní část historického jádra města vznikly už plánovitým založením ve 14. století jako výsledek gotické tvárné vůle a soudobých slohových představ městského organismu.

Hmota města byla organizována ve vzájemně si podobné, rytmicky za sebou následující domovní bloky, vytvořené na osnově většinou pravoúhlé. Tvary prostorové jsou tu sekundární a na strohé tvary hmotné pasivně vázané. Nešlo tedy o formální krásu, ale o funkční účelnost. Drobné nepřesnosti ve vedení uličních čar, jejich mírné zálomy apod. vznikaly tím, že celek městské hmoty se vlastně skládal z jednotlivých domů. Nejdříve se rozdělily parcely do ulice okružní. Městské bloky se tak skládaly z úzkých parcel přibližně stejné šíře, z nichž každá patřila jednomu majiteli. Tyto parcely procházely celými bloky až po zadní ulice nebo hradby a obsahovaly ve své přední části domy, v zadní části dvory, zahrady a stodoly. Toto rozdělení je dosud patrno ve všech původních blocích historického jádra Rokycan s výjimkou bloku radničního, kde bylo nedávno rozrušeno vestavbou činžovních domů (viz kapitola „Knihova ulice“). Jednotlivé parcely i jejich dvory a zahrady byly původně vzájemně odděleny zdmi, často až do výše prvních pater předních domů, čímž vznikly hluboké prostorové jímky. Středověký měšťan byl sice v oblasti hospodářské i společenské ukázněným členem městského kolektivu, ale ve svém domě byl neomezeným pánem a přísně střežil soukromí své rodiny, neváhaje se tvrdě soudit o nevítaný sousedův výhled na svůj dům či zahradu.

Podobným způsobem byl tehdy organizován i prostor původní raně středověké osady při Malém náměstí. Poměry zde byly ovšem komplikovanější, neboť tu ještě stál biskupský dvůr a při něm biskupský hrádek.

Nejstarší zprávu o hradě v Rokycanech máme zatím v latinské kronice Vavřince z Březové, kde se píše, že při dobytí Rokycan Plzeňskými v červenci 1421 zachránili někteří rokycanští obyvatelé na hradě (castrum) v Rokycanech. Kdy hrádek vznikl, nevíme. Snad jej založil už koncem 13. století biskup Tobiáš z Bechyně, nebo Jan IV. z Dražic, poslední biskup pražský (1301-1343), dobrý hospodář a osvědčený stavebník. Nejpravděpodobněji však teprve arcibiskup Arnošt z Pardubic, zvelebitel všech tvrzí a hradů arcibiskupských, postavil zdejší feudální sídlo znovu z kamene v podobě hrádku. Na něm pak bydleli do roku 1419 purkrabí a místopurkrabí arcibiskupští a později purkrabí zástavních vrchností Rokycan. Víme, že hrádek stával uvnitř městských hradeb, ale nemáme doloženo kde. Ze všech dohadů a teorií o jeho umístění je nepřijatelnější názor Sedláčkův a Věry Černé, že stával v těsné blízkosti biskupského dvora, z něhož vlastně vznikl. Náhodné výkopy středověkých zdí v prostoru Malého náměstí ukazují, že jen soustavný archeologický výzkum by mohl objasnit, kde hrádek stával a jakou měl podobu. Byl zbořen kolem 15. století. Poslední zmínka o něm je zápis, že Zdeněk ze Švamberka prodal r. 1488 dům v Rokycanech „za hradem“.

Všechny rokycanské domovní bloky historického jádra města byly původně a ještě dlouho do 19. století zastavěny jen jednostranně měšťanskými domy a protilehlé strany zaujímala hospodářská stavení, většinou stodoly. Měšťanské domy se situovaly výhradně do těch stran bloků, jež hleděly k hlavní, východozápadní komunikaci, odedávna hlavní dálkové ose města, která měla rozhodující význam pro jeho vznik a vývoj. Jí proudil skrze Rokycany život a k ní se obracely fasády měšťanských domů. Příčná komunikace sever-jih jimi původně zastavěna nebyla. K ní i k ostatním vedlejším ulicím se obracely zadní části parcel hospodářskými budovami, neboť tu vznikly domky chudších vrstev. Výjimkou byla střední část Kostelní ulice (dnes Smetanovy) a ulice Komenského, kde od počátku rovněž stávaly měšťanské domy.

Tvar jednotlivých staveb ve městě vyvěral z jejich funkce a myšlenkového obsahu a nebral ohled na okolí. Jednotlivé formy ve středověkém městě narážely tedy na sebe dosti tvrdě a byly těsně k sobě sraženy, takže je často nešlo ani pohledově obsáhnout. V Rokycanech je to patrno například na umístění děkanského kostela, který je ze tří stran těsně obklopen domy a v řadě pohledů se jeho hmota uplatňuje až vysoko nad jejich střechami. Není sporu o tom, že kostel i v době gotické byl dominantou. Avšak jeho dominantní postavení nebylo kvality optické, tedy pohledové, nýbrž abstraktní, to je významové. Proto tedy orientace stavby k východu, tedy poloha, vyplývající z jeho myšlenkového obsahu byla důležitější než vztahy prostorové, nebo zřetele pohledové. A tak se kostel obrací k náměstí spíše boční stranou a jeho vstupní průčelí je těsně přiraženo k domovnímu bloku, jehož rožní stavba[1] (původně chlebné krámce) je od počátku pohledově zakrývala.

Jestliže doba raného středověku zvolila alespoň terénní stupeň k umístění kostelní dominanty, bylo vrcholně středověké město vůči krajině formálně netečné. Ohradilo se proti ní tvrdou linií hradeb a uvnitř se obracelo k přírodě zády, dvory, stodolami a chlévy svých stavení. I řeku nechalo stranou, odebírajíc z ní umělým mlýnským náhonem jen tolik vody, kolik jí potřebovalo.

Obraz města v době husitských válek, kdy Rokycany stály na straně revoluce a prožily mnohé přepady a boje, nutno si představit asi takto: v rámci hradeb, jejichž silueta byla roztřepena rytmem cimbuří a věžicemi bašt a bran, stály měšťanské domy zčásti dřevěné, zčásti hrázděné. Na hlavní komunikační tepně a okolo náměstí byly domy jednopatrové se strmými štíty, při hradbách nechyběla přízemní stavení. Významným výtvarným dílem byl kostel s cennou uměleckou náplní. Jeho mohutná vertikalizující stavba ovládala pohled na město ze všech stran. Ve východní části města byl patrně podružnou dominantou arcibiskupský hrádek, jehož podobu a opevnění však neznáme. Půdorysně bylo město většinou výtvorem 14. století s osnovou bloků na západě pravidelných, na východě nepravidelných. Těžištěm celého tohoto útvaru bylo obdélné, na východě rovněž nepravidelné náměstí, spojené širší prolukou s prostorem kolem kostela (kde si ve středověku musíme představit hřbitov), posunutého k hradbám, které svým mocným kamenným zdivem zesiloval. Jako podnož města se vyvíjela obě předměstí, postavená převážně ze dřeva, Plzeňské a větší Pražské, které bylo zčásti starší než většina historického jádra. Že předměstí nebyla významnou složkou celé aglomerace, dosvědčuje zpráva, že počátkem 17. století bylo ve městě 109 a na předměstích 53 sousedů.

Za husitské revoluce přešlo rokycanské arcibiskupské panství i statky proboštství, které tehdy zaniklo, do majetku obce, nadané už roku 1406 staroměstským právem, tím velmi zbohatlo. Proto se v Rokycanech v druhé polovině 15. a počátkem 16. století zřejmě také rozvinula pozdně gotická měšťanská kultura a projevila se stavbou řady měšťanských domů zděných už z kamene s typickými mázhausy, horními síněmi a černými kuchyněmi, vybavených větším pohodlím a uměleckou výzdobou, tesanými lomenými portály, zdobnějším ostřením okem a malebnými formami v duchu optizujícího výtvarného názoru doby. Dodnes se z této výstavby zachovaly snad některé zdi domů, především ve sklepích, kde však už na nich spočívají renesanční a barokní cihelné klenby, a pak některé stavební detaily, např. portál domu čp.125 (viz kapitola „Masarykovo náměstí“). Gotického původu může být i rodný dům Rokycanův na severním předměstí (foto z r.1904), které se tehdy rozvíjelo. Opevnění bylo vylepšeno pozdně gotickou přestavbou Saské brány (foto z r. 1885 a 2000) a vybudováním půlválcových bašt, z nichž jedna je zachována.

Bohaté město se sice vymanilo z moci arcibiskupovy, ale král je zastavoval postupně různým šlechticům, jejichž purkrabí sídlili na bývalém arcibiskupském hrádku. Teprve v roce 1498 se město vyplatilo ze zástav a hrádek, ztrativ svou funkci sídla feudální správy, brzy nato zanikl. Jeho místo bylo snad zčásti zastavěno měšťanskými domy.

S mimořádnou intenzitou zasáhla do obrazu českých měst renesance, a to značnou stavební činnosti, která svým pronikavým uměleckým působením převážila stavební činnost lucemburské doby 14. století. Obnovené fasády domů pokryla barevná sgrafita a obohatily je komplikované štíty či atiky. Podstatně se změnily i jejich vnitřky. Běžně byly prováděny nové klenby, a to nejen v prostorech dosud neklenutých, ale často i za cenu zničení starých gotických kleneb žebrových. I v malých městech byly v renesanci odstraněny dřevěné domy a nahrazeny kamennými či cihlovými, a to i na předměstích. Lze tu mluvit o všeobecné regeneraci našich měst v době před třicetiletou válkou. Je dokladem hospodářské síly našeho tehdejšího měšťanstva.

Bylo tomu tak do značné míry i v Rokycanech. Na obou náměstích a v dnešní ulici Míru se tehdy výškově vyrovnala průčelí a domy se vzájemně spojily v jedinou hmotu bloku, členěnou už v duchu středomořského horizontalismu. Jen malebné štíty, už vodorovně vrstvené, individualizovaly jednotlivé domy ještě ve smyslu gotické tradice. Tyto štíty však už neprodukovaly pouhý tvar střech jako v gotice, ale tvořily před nimi pohledově svobodné kulisy, na tvarech vlastních střech už nezávislé. V půdorysné skladbě renesance Rokycany nezměnila a také nezvýšila jejich hmotu. Město si zachovalo výstavbu jednopatrovou a přízemní.

Renesance pronikla do města patrně dost pozdě, až asi v poslední třetině 16. století. Svědčí o tom nepatrné zbytky renesanční výstavby, které se v Rokycanech dodnes zachovaly, např. renesanční klenby některých domů v jižní frontě velkého náměstí a zejména portál domu čp.10 z roku 1593 (viz kapitola „Masarykovo náměstí“), který v mnohém opakuje formy vyspělých renesančních portálů plzeňských. Na portále domu čp.9 z roku 1599 se však mísí formy plzeňské renesance s prvky renesance holandsko-německé (viz kapitola „Masarykovo náměstí“).

Roku 1584 byly Rokycany povýšeny na královské město, a to za úsluhy prokázané habsburským panovníkům. Leč z obavy z nároků arcibiskupových, který se snažil uplatňovat svá kdysi ztracená majetková práva v Rokycanech, stálo město na straně stavovské opozice evangelické. Výrazem toho byla stavba renesančního evangelického kostela za Plzeňskou branou roku 1609 (viz kapitola „Plzeňské předměstí“), po stránce architektonické projev renesance německé s vysloveně gotickými rezidui. Skromný kostel se v obraze města neuplatnil nijak výrazně.

Třicetiletá válka postihla Rokycany zpustošením, konfiskacemi, epidemiemi, emigrací a požáry. Z původních 109 městských a 53 předměstských sousedů zbylo po válce jen 20 osedlých. Dlouhá válka zanechala i těžké škody ve stavebním organismu města. V druhé polovině 17. století jsou řídké obnovy kamenných domů, ba ještě roku 1688 nebyla většina válkou zanechaných poustek obnovena. Zchudlí měšťané se museli omezit na nejnutnější opravy a udržovací práce. Pestrý šat sgrafita byl přitom vystřídán necennou bělavou omítkou.

Zdrojem příjmů pro obecní hospodářství byla železná huť, pracující už od 16. století v místě, kde je dnes hostinec Pod starou hutí při Padrťském potoku (viz kapitola „Práchovna“), ve východní části města a pak zvětšená huť v Klabavě. Při obecních rybnících vznikaly hamry, základ rokycanského kovodělného průmyslu.

Čilejší stavební ruch počal v Rokycanech až v 18. století, kdy byla značná část domů zbarokována. Slohově byly rokycanské barokní stavby ovlivněny augustonovským[2] barokem plzeňským, jak o tom svědčil např. dům čp.5 na náměstí (foto z konce 19. stol.), zbořený roku 1890.[3] V roce 1729 byla vystavěna budova děkanství (do dnešní jednodušší podoby přeměněná po požáru roku 1784) (viz kapitola „Urbanovo náměstí“). Malé náměstí ozdobil v roce 1709 sloup se sochou Jana Nepomuckého (foto z konce 19. stol.). Na Pátku byla postavena asi v polovině 18. století velmi pěkná socha téhož světce (foto z konce 19. stol.). Z barokních domů připomeňme čp.12/III „U Guthů“ (viz kapitola „Plzeňské předměstí“), několik domů v Gottliebově ulici, nedávno zbořené či zničené domy na křižovatce Smetanovy a Havlíčkovy ulice (foto z doby před r. 1945 a cca z r. 2000), dům „U Šnáblů“ (foto), dnes zbořený[4] dům čp.62 na Pátku (viz kapitola „Pražské předměstí“) a dům pana Bastla[5], kapličku proti Rokycanovu domku (foto cca ze 70. let 20. stol.) a kostel na Vršíčku (1744-47).

V sedmileté válce velká část města vyhořela (1757). Po ohni byl barokně přestavěn dnešní Lidový dům čp.133 na náměstí. Na jeho portále čteme tesaný letopočet 1758. Po požáru vstoupilo do Rokycan rokoko. Jeho projevem je kromě Lidového domu zejména dům čp.88, Dumetovský, blízko děkanského kostela (kresba). Má malebnou mansardovou střechu a velmi cennou rokokovou štukovou výzdobu kolem okem a obrazu v 1. patře. Zajímavým dokladem pozdního baroka, zbaveného už pathosu a plně odtektonizovaného, spoléhajícího se jen na iluzi hravých hodnot optických, je velmi cenná fasáda domu čp. 96-97 „U Štádlerů“ (viz kapitola „Masarykovo náměstí“). Rokokový je vlastně Mariánský sloup, vztyčený roku 1770 před kostelem, složitý a vysoký monument, který sochař Václav Boura vyzdobil figurami světců a nahoře velikou sochou madony. Tyto plastiky patří k dokladům rustikalizace a nižší úrovně tehdejšího barokního sochařství. Jako celek však je sloup svou formou i umístěním cenným dílem urbanistickým, neboť velmi příznivě zhodnocuje prostor svého okolí.

Jak příspěvek renesance, tak i přínos baroku k uměleckému přetvoření Rokycan setřely většinou devastace a požáry. Zůstalo však něco závažného, a to způsob, jak dovedli barokní umělci překomponovat části města novými vložkami v místech velmi citlivých. Barok přispěl v Rokycanech k dovršení toho, co už začalo renesancí, to je k převrstvení výstavby ve smyslu horizontalismu (v opaku k cítění gotickému) a smyslovosti (tvoření zvenku dovnitř, přičemž rozhoduje vnější působení stavby a ne její vnitřní funkce) Provedl tak scelení, zmalebnění uličních stěn, případně dospěl i ke gradaci hmot a novému zhodnocení prostoru.

Barokní jsou například malebná zákoutí při mlýnském náhonu pod kostelem a děkanstvím, barokní jsou průhledy uličkami ležícími odtud na sever, na pravém břehu náhonu, intimní prostor Smetanovy ulice za ZDŠ (dnes znehodnocený zbořením cenným domů, které jej uzavíraly na východní straně) (srovnání historických fotografií), barokní je plácek mezi kostelem a náměstím (foto z 90. let 20. stol.). Všude se tu využívá pohledových kulis, účinných prospektů, vědomě zdůrazněných dominantami, nově se zhodnocuje to, co tu už vytvořily předchozí doby, ať už dílem lidským, či zásluhou dění přírodního, to je reliéf či zvrstvení terénu. Ale ne jen ve veřejných prostorách, nýbrž i z tichého soukromí verand, pavlačí a altánů barokních domů, které leží v oblasti bývalých hradeb v severní části historického jádra města, můžeme prožívat kouzelné pohledy do zahrad severního předměstí, podtržené v popředí klidnou hladinou náhonu lemované v pozadí masami zeleně Stráně, Kalvárie a Žďáru. Dnes byl ovšem do tohoto pohledu vnesen nový prvek výškovými stavbami na Pátku. Barokní je zřejmě i branka[6] skrze bývalé hradby pod kostelem (ve středověku se chodilo i sousedním mlýnem[7]), jejíž schodiště poskytuje stoupajícímu chodci silné pohledové zážitky, sleduje-li kontrastní gradaci hmot kolem kostelního plácku s radniční dominantou v pozadí (dnes tu ruší nový stojan veřejného osvětlení).

Barok byl především uměním prostoru. Ke zvýraznění prostorových vztahů uměl užívat řady prostředků, mezi jinými i toho, že zdůrazňoval optické těžiště prostoru plastickým sousoším či sloupem, čímž se nehmotné kvality prostoru smyslově zhodnotily.  V Rokycanech to dokládá mariánský sloup se sochami před kostelem. Umělecky není sám o sobě zvlášť cenný, ale je velmi účinný pro zvýraznění prostorové skladby svého okolí ve vědomé souhře s dominantními budovami kostela a radnice. Na Malém náměstí podobně funguje svatojánský sloup. Ba i působení kašen ve Smetanově ulici[8] a před děkanstvím[9], sice vzniklých až v 19. století, z nichž druhá byla na své nynější místo přemístěna teprve nedávno, se opírá o barokní princip prostorotvorný.

Za konec barokního období v Rokycanech musíme považovat rok 1784. Toho roku byly raabizovány obecní dvory a město ztratilo samosprávu zřízením státního magistrátu. 12. září téhož roku zničil téměř celé Rokycany velký požár. Vyhořelo 171 domů i mnohé prastaré a cenné, sto stodol a také děkanský kostel, jehož klenby a vysoká věž se zřítily. Přestavba města po ohni se děla ve formách pobarokního klasicismu, a to většinou bez uměleckých aspirací a způsobem jen prakticky užitkovým. Toliko k vyřešení svou staveb architektonicky i významově nejzávažnějších, to je radnice a kostela, byli povoláni cizí renomovaní stavitelé.

Už těsně před požárem vypracoval plány nové radnice (viz kapitola „Masarykovo náměstí“) a zahájil její stavbu plzeňský architekt Antonín Barth (1735-1813). Užil tu forem soudobého klasicizujícího rokoka s balkónovou nikou uprostřed prvního patra, chráněnou rokokovým zábradlím. Roku 1804 zvýšil radnici na dvoupatrovou a snad dořešil její věž (která ovšem byla i v  projektu Barthově) méně známý pražský stavitel Ignác Alois Palliardi (asi 1765-1806) (foto z první republiky). Při slohovém hodnocení této budovy nás nesmějí mýlit barokně zvlněné římsy nad okny prvního patra ani santiniovské klenáky v nadpraží oken druhého patra, což vše bylo přidáno až při restauraci radnice ve 20. století. Daleko slavnější otec Ignáce Al. Palliardiho, Jan Nep. Palliardi (1737-1821), přestavěl v letech 1785-1788 děkanský kostel (foto z 90. let 20. století). Ponechal zachované gotické zdivo a tedy i vertikalizující vznosnost hmoty basilikální stavby, zřícené klenby nahradil barokními křížovými klenbami a zeď hlavní lodi prolomil oválnými okny. Vnitřek i vnějšek kostela zbarokoval klidnými klasicistními formami.

Po napoleonských válkách pronikl do Rokycan empír. Jeho slohem byla vyřešena věž děkanského kostela, přidaná před západní průčelí v letech 1821-23 (foto z 90. let 20. století). Roku 1856 byla zvýšena o partii nad bytem věžného a znovu zastřešena dnešním jehlancem. Empírově byly přestavěny i některé domy, např. čp.78 na roku Smetanovy a Srbovy ulice, masné krámy (viz kapitola „Urbanovo náměstí“) a postavena tak střelnice (foto) i chudobinec[10] při Plzeňské bráně. V Rokycanech došlo i k zlidovění empíru, jak toho byl příkladem třeba nedávno zbořený přízemní dům čp.115 v ulici Jana Knihy.

Jak vypadaly Rokycany po všech těchto stavebních proměnách, ukazuje Schönbergův pohled na město ze Stráně z roku 1830. Poznáváme z něho, že přestavby po velkých požárech značně setřely starobylý ráz města. Nesly se v duchu soudobého stavebního prakticismu a provinciálního úpadku architektury. Je tu a tam se projevila klasicistní slohovost doby, například na lékárně čp.103 na Malém náměstí, vystavěné počátkem 19.století v umírněném klasicismu (foto). Také na jižní straně hlavního náměstí vidíme řadu domů scelených slohovým pojetím ve hmotě i v měřítku, spjatých navzájem horizontálami říms i okenních řad a vyváženým rytmem malebně zvlněných barokních štítů. Město, které si uchovalo výškovou úroveň jednopatrové zástavby, porušenou jen na východě dvěma vyššími staveními, dostalo v dvoupatrové radnici a její vysoké věži novou podružnou dominantu. Jinak dominuje tak jako odedávna celé aglomeraci vysoká hmota a věž děkanského kostela. Předměstí jen o málo větší než ve středověku jsou dosud hustě prostoupena zelení, která hojně proniká i do města v jeho západní části přes pás dosud nedotčených hradeb. Hřbitov při kostele Nejsv. Trojice, zřízený za josefínského zákazu pohřbívání uvnitř obytných čtvrtí, není ještě plně rozvinut.

Oba zmíněné odstíny klasicismu, luisézní i empirový, vedly k novému zhmotnění a zlogičtění tvarů a zpřísnění kompozice, zestejnění ploch, střech a říms. Malebné renesanční a barokní štíty postupně mizely, nahrazovány nízkými sedlovými střechami, které se už orientovaly podélně a byly podloženy skoro standardními římsami. Tím se stírala původní gotická individualizace jednotlivých domů, rušil se jejich aditivní rytmus a na uliční blok se nazíralo jako na kompaktní, celistvě modelovaný útvar. Rokycany ztratily v empíru, to je v první polovině 19. století, svou někdejší malebnost, i vertikalitu, a stal se z nich útvar věcný, založený jen na zřetelech logického, praktického myšlení, jak to odpovídalo třídnímu a hospodářskému založení nastupující buržoazie.

Její hospodářské snažení obchodní, důvody hygieny, ale i citově laděný romantismus, který v době biedermeieru pronikl do jejího myšlení, vedly k postupnému odstraňování hradeb, oddělujících až dosud architektonický svět městského útvaru od formálně neutvářené přírody. Člověk objevil hodnoty volné, negeometrizované přírody a otevírá město jejímu působení. Město se přestává obracet zády k řece, jejíž břehy se naplňují zahradami a stromořadími, v rostoucích předměstích se tu a tam objevuje „lusthaus“, např. čp.131/II[11] (viz kapitola „okružní třída“).

Tak vznikly na starém půdorysu a na podkladě starých vztahů prostorových i hmotových nové Rokycany, vyhovující vkusu doby. Roku 1838 pochválil J. G. Sommer[12] toto město jako jedno z nejkrásnějších v Čechách. Sommer zároveň udal, že město má 152 domy s 1365 obyvateli, Pražské předměstí 133 domy s 1075 obyvateli a Plzeňské předměstí „Na Kameni“ 42 domy s 414 obyvateli, celkem 329 domů s 2854 obyvateli.

I tento architektonický stav města, pokud je zachován, je nutno považovat za památkově cenný. Protože se tato přestavba udála v době vyčerpání slohu a za provinciální zaostalosti naší země a zároveň pod vlivem vládnoucího josefínského prakticismu formu racionalistického, ba často „kasárenského“ derivátu klasicistické architektury. I když tyto objekty dnes nevyhovují našemu vkusu, nelze je vyloučit z památkové péče. Musíme nahlížet na části města z této doby zachované ne ze stanoviska jednotlivých objektů, ale jako na celý soubor a důležitou část živého organismu města se všemi jeho hodnotami společenskými, hospodářskými, politickými, architektonickými i estetickými v užším slova smyslu tak, jako se projevovaly v minulosti a jak se ještě dnes platně zařazují do současného života společnosti. Mají tedy pro nás památkovou hodnotu celé ulice, ba celé části města, v nichž jednotlivé domy samy o sobě nejsou zvlášť památkově významné. Charakteristické je pro Rokycany tektonické ztvárnění a účin architektonických hmot. V nich spočívá podstata památkových hodnot Rokycan, ony jsou typické pro celkový obraz historického jádra města.

Chudoba výstavby z doby po požáru roku 1784 kontrastuje s faktem, že Rokycany tehdy prosperovaly po stránce hospodářské a staly se jedním ze tří nejbohatších měst v Čechách. Významnou část jejich bohatství tvořil lesním majetek obce. Kvetl železářský průmysl a slibně se rozvíjelo soukenictví. Roku 1850 se staly Rokycany sídlem okresního hejtmanství.

V druhé polovině 219. století nastalo druhé období rozvoje Rokycan, kvantitativně větší než bylo první období rozvoje ve 13. a 14. století. Došlo k němu s mohutným vzestupem kapitalismu, hlavně průmyslu. Tento růst města přivodil však bohužel neblahé narušení jeho historického jádra i starobylých předměstí novou, buržoazní tuctovou výstavbou a přístavbou domů. Až dosud probíhal vývoj města plynule a harmonicky. Války a požáry vývoj zdržovaly a těžce rušily, nová výstavba po nich však historické město za trvajících feudálních podmínek nedeformovala. Kapitalistická průmyslová revoluce však přinesla radikální změnu výrobních vztahů a ostrý přechod od řemeslné výroby k průmyslové. Živelný růst průmyslových závodů byl usnadněn vybudováním železniční trati (1862). Její trasa, položená na jih od historického města, v nevelké vzdálenosti od bývalých hradeb, zkomplikovala růst města tímto směrem. Vládnoucí buržoazie neukázala mnoho smyslu pro hodnoty výtvarné a duchovní. Cílem snažení byl především zisk. A tak se záhy ukázaly příznaky úpadku historických Rokycan.

Rostoucí počet obyvatelstva, přicházejícího z venkova do průmyslových závodů vyvolala spekulaci vlastníků domů. Vnitřky historických bloků městského jádra se počínaly naplňovat obytnými stavbami, vzniklými často přestavěním chlévů a jiných hospodářských budov. Mnohý měšťanský dům, postavený původně jako obydlí jedné rodiny, byl násilně adaptován v činžovní dům, přičemž nebylo dbáno zdravotních ani estetických požadavků. Na předměstích, ale bohužel i v prostorách historického jádra Rokycan, vyrůstaly několikaposchoďové činžáky (v ulici Palackého, Knihově, Hradební, Pražské, Míru ale i na severní straně náměstí), nebo se zvyšovaly starší domy (náměstí). Neblahým zásahem do půdorysu i hmoty historického jádra byly stavba školy v ulici Míru, vyřešená procovsky[13] na místě sedmi domů beze smyslu pro architektonické měřítko a bez citu pro harmonii v poměru k prostředí (foto z r.1910 a 1999). Hmotové a hlavně výškové poměry náměstí porušila nástavba či výstavba tří domů, zejména čp.83 a 84 (bývalá spořitelna)[14] (foto z 90. let 20. století) na jeho severní straně (méně ruší čp.123). Všechny tyto stavby se oděly honosnými pseudoslohovými fasádami, za nimiž se skrývá pustá uniformní struktura domů.

Houstnoucí a zrychlující se doprava si vynutila další boření hradeb a bran těsně před rokem 1900. V místech bývalých příkopů začala vznikat, podle vzoru Vídně, ale i Plzně, Budějovic, Písku a jiných měst – nová okružní třída (Ringstrasse), na níž pak od počátku 20.století postupně vyrůstaly nové významné veřejné budovy: bývalý okresní dům[15], dnes novorenesanční (po přestavbě roku 1909) (foto z poloviny 20. století), gymnasium[16] (foto z poloviny 20. století), novobarokní z roku 1905 aj. Okružní třída nebyla ovšem dokončena. Byla uplatněna jen na jižním okraji historického jádra Rokycan (Příkopy) jako nový typ spojení historického jádra s novými čtvrtěmi a urbanistického přechodu k nim (mapa okružní třídy).

Po první světové válce byly Rokycany známy svou čistotou a úpravností uličních prostor. Zeleň, trávníky či květinové záhony zhodnotily mnohý kout jinak fádní či dokonce architektonicky a pohledově nepříznivý. Byly zřízeny sady u nádraží a roku 1925 tu postaven pomník padlým v první světové válce.[17] Tehdy také pokračovala na Příkopech výstavba reprezentačních budov dobré architektonické úrovně: OÚNZ[18] (dr. ing. arch. Rudolf Černý, 1926), ONV[19] (1927), Rokycanův sbor[20], architektonicky cenná státní spořitelna[21] (foto z poloviny 20. století) (ing. arch. F. A. Libra, 1931-33)  nové nádraží[22] (foto z poloviny 20. století) (1929-1931) nedaleko odtud. Příkopy se stávaly dobře vybavenou třídou. Pod Strání bylo otevřeno roku 1933 nové krásné koupaliště (foto z r.1940 a 2000), navržené ing. arch. Františkem Librou (viz kapitola „Osecký vrch“). V letech 1929-31 postavena nová školní budova[23] na místě bývalých příkopů na severozápadním obvodě historického jádra města a příznivě zasazena v zeleni sadů a stromořadí. Novostavby tehdy pronikly i do ulice Palackého, Knihovy, Hradební i na Pátek, na Kamení ba i na náměstí. Vzhled obou náměstí tehdy znehodnotily nové, hlavně brizolitové fasády, aplikované na starých domech. Kostelní (Smetanova) ulice byly značně porušena moderními převýšenými novostavbami i přeměnou fasád. Předměstí se rozvíjela především na jihu, kde vznikla za tratí zahradní kolonie rodinných domků Rašínov, a to za podpory státních subvencí. Současně byla vyřešena komunikace přes trať podchodem[24] a podjezdem[25] (viz kapitola „železniční architektura“).

Ulicemi historického jádra se počala řítit houstnoucí motorová doprava. Hlavní východozápadní historickou tepnou Rokycan projížděla trasa Praha-Paříž. Ulice historického jádra nemohly svými dimenzemi a strukturou tuto dopravu zmoci. Dopravní koridory, vehnané do starého organismu historického města, určeného pro pěší provoz a vůz s potahem, hrozily je znehodnotit. Dokonce ještě po roce 1950 to vedlo ke zbytečnému zboření Plzeňské brány (viz kapitola „městské opevnění“), jež mělo neblahé urbanistické důsledky (foto z r.1906 a 1999). Otevřel se tu totiž pohled z odstupu do ulice Míru se všemi jejími architektonickými a urbanistickými nedostatky, které Plzeňská brána zastírala. Ulice ztratila svou původní intimitu, pocházející ze starší doby, kdy chodec, prošed branou, vnímal spíše jednotliviny než bezútěšný celek.

Ve 20. století působila dále nejnebezpečnější příčina rozrušování a úpadku historického jádra města. Pramenila z bezohledné ziskuchtivosti buržoazních majitelů domů, se kterou se měšťanské domy, stavěné jako obydlí a pracoviště jedné rodiny, proměňovaly v činžáky s krámy a sklady v přízemí a s provozovnami a špatnými byty ve dvorech. Protože přitom nebylo dbáno požadavků životního pohodlí, zdraví a estetiky, ba ani povinné údržby, počaly tyto domy opouštět lépe situované vrstvy a stěhovaly se do nových obytných čtvrtí města, vznikajících zejména na jihu a na západě, kde si buď individuálně či spojeni v družstva stavěli vlastní vily a domky, vybavené daleko lépe technicky i zdravotně. Historické jádro se tak stávalo čtvrtí chudých a starých lidí a pustlo. Ostatně tento proces neskončil ani dnes.

Na druhé straně vznikaly ovšem na hlavních ulicích městského historického centra honosně vybavené obchody s nápadně řešenými výklady, všelijaká kulturní zařízení a na náměstí parkoviště aut. To vše znamenalo opět narušení historických kvalit města, neboť to bylo budováno bez ohledu na harmonický vývoj a rozvoj jeho výtvarných vlastností. Podobný osud rozleptávání stihl i historická předměstí. Štěstím bylo, že Rokycany zdědily z minulosti radnici vyhovujících kvalit a že tedy jejich hlavní náměstí nebylo znešvařeno procovským novotvarem, jako tomu bylo v tolika našich historických městech.

Kladným jevem je, že si historické jádro Rokycan spolu se segmentem okružní třídy (mapa) zachovalo funkci městského centra, to je ohniska městského života po všech stránkách a že hraje nadále úlohu centra architektonického, v němž jsou soustředěny architektonicky nejdůležitější objekty města. Některé z těchto staveb 20. století jsou tvořeny v duchu nové funkcionalistické architektury, zejména spořitelna[26] (foto z poloviny 20. století), kořenící ve francouzském racionalismu směru Corbusierova a vnášející do organismu města novou věcnost a smysl pro funkci, což dobře harmonizuje s myšlenkovou podstatou gotiky a klasicismu, to je obou slohů, jež především určily tvářnost Rokycan.

Po roce 1945 si rozvoj průmyslu ve městě i jeho okolí vynutil výstavbu tří nových obytných souborů, a to na Pražském předměstí[27], U Václava a v samotném historickém jádru (viz kapitola „sídliště v Knihově ulici“). Na Pražském předměstí vyrostl nejprve nový blok obytných domů hned za mostem.[28] Porušil starobylou půdorysnou skladbu místa a nepodařenou „monumentalitou“ i měřítko a prostorové vztahy, jež určovaly po staletí historický ráz Rokycan. Lépe je řešeno nové sídliště ejpovických hrudkoven (dnes Rudné a nerudné doly) odtud na severovýchod, pojaté rovněž v duchu historizujícího socialistického realismu let padesátých ač i ono hrubě změnilo Nerudovo náměstí na Pátku. Tato výstavba jako by předem počítala s tím, co přišlo v šedesátých letech, totiž se zbořením staré zástavby na Pátku, která půdorysně uchovávala stav, trvající na tomto historickém předměstí po celá staletí a s jejím nahražením skupinou osmipodlažních plochostřechých činžáků[29], jinak celkem vkusných, které projektovali ing. arch. A. Husár a V. Štrunc (foto).

V letech šedesátých začala nová výstavba pronikat i do historického jádra města. Památkově cenný radniční blok byl uvnitř těžce narušen výstavbou mnoha většinou šestipodlažních banálních činžáků[30] s valbovými střechami (ing. arch. H. Gloser, M. Sýkora, K. Štícha), čímž byly anulovány krásné, historicky výmluvné a cenné prostory jeho dlouhých gotických parcel, zajímavě zhodnocených zelení a místy i empirovými zahradními stavbami. Byly tu kouty vzácné intimity, klidu a obytné přírody, izolované navzájem zdmi.

Historik umění a památkář se nechce stavět proti právu moderního architekta projevit se slohově současným dílem i v historickém městě. Architektonické ztvárnění tu však musí nejen vycházet z uspokojování hmotných potřeb společnosti, ale především organicky navazovat na starší strukturu osídlení, na tradiční rysy dosud živé a aktuální a jimi se řídit. Jejich zanedbání vede k neblahým omylům. Urbanistické kvality této výstavby z let šedesátých, k níž je nutno přičíst i o něco vkusnější vícepodlažní dům[31] za Žižkovým pomníkem[32], nechť posoudí budoucnost.

Historické jádro města utrpělo i tím, že se tři památkově cenné domy ve Smetanově ulici a jejím okolí postupně změnily ve zříceniny, takže dva z nich, čp.62 a 63 musely být zbořeny (srovnání historických fotografií). Zásluhou ejpovických hrudkoven byla sice slušně opravena empirová střelnice[33], ale v jejím dvoře povolil MNV postavit nové stavení, které nevkusně zakrylo část dochovaných hradeb.[34]

Velkým kladem bylo vybudování nemocnice v izolované poloze na návrší severovýchodně od města (foto). Tato architektonicky pěkně vyřešená stavba (ing. arch. M. Klein, J. Mojžíš, Z. Přáda) nekonkuruje historickému jádru a uplatňuje se pohledově jen z větší vzdálenosti od města, a to celkem příznivě.

V roce 1977 byla dokončena výstavba sdružené administrativní budovy[35] proti nádraží, kterou projektovali ing. arch. Pavel Němeček a ing. arch. Vladislav Štrunc z plzeňského Stavoprojektu (foto z r.1936 a 1999). Vznikla na místě několika zbořených domů, zejména klasicistního hotelu Libuše, a zaplnila západní konec úzkého bloku mezi ulicí Palackého, J. Knihy a Jiráskovou (Příkopy). Svým zdařilým architektonickým řešením příznivě zhodnotila na pohledově exponovaném místě jižní okraj historického jádra moderním, individuálně pojatým stavebním dílem.

Sídliště U Václava[36] na jižním předměstí vznikalo postupně. V letech padesátých tu projektoval podél několika ulic soubor činžovních domů ještě v duchu historizujícího socialistického realismu ing. arch. Pech a v letech sedmdesátých bylo sídliště dobudováno výstavbou skupiny typových panelových činžáků, školy[37] a mateřské školky[38], řešených už „funkcionalisticky“ podle projektu ing. arch. Pixy a kol. Architektonickým ztvárněním tu nejlépe působí dvoupodlažní obslužné středisko[39] situované doprostřed jakéhosi náměstí, a to jako projev individuálně pojaté, neuniformní architektury.

Kolem roku 1980 došlo k poslední velké výstavbě na Pražském předměstí. Byly zde zbořeny dva bloky méně hodnotné, nízké zástavby proti hostinci Na Železné[40] a na jejich místě vyprojektovali ing. arch. Pixa a ing. arch. Cimický soubory osmipodlažních plochostřechých činžovních domů[41], moderních a při pražské silnici zajímavě vyřešených v půdorysu pilovitou sestavou jednotlivých domů. Lze říci, že oba soubory byly po stránce urbanistické celkem šťastně napojeny na historické jádro Rokycan, využívaje dobře toku říčky Klabavky. Bohužel tu byl uprostřed jižnějšího bloku zbořen pěkný klasicistní pavilon[42] patrně z konce 18. století.

Nakonec chceme zachytit památkový stav Rokycan ještě nedotčených hromadnou výstavbou, jak vyplynul z průzkumu, konaného počátkem let šedesátých našeho století. Tato studie může být vodítkem pro další stavební zásahy do historického jádra města a může poskytnout řadu připomínek pro využití některých dnes už historických objektů.

Blok mezi oběma náměstími, ulicí Palackého, J. Knihy a Sladovnickou je největším a nejvýznamnějším blokem historického jádra města. Ve své severovýchodní části uchovává částečně a jen v obryse předlokační půdorys románského osídlení, v západní a jižní části je plodem gotického založení. Gotická parcelace města v něm dala vzniknout typickým dlouhým lánům pronikajícím celou hloubkou bloku. Na jejich stranách, obrácených do náměstí, vznikly patricijské domy nejbohatších měšťanů a radnice. Průjezdy domů byl přístup do dvorů, kam postupně pronikaly i šlahouny dvorních křídel. Za dvory byly zahrady a vzadu stodoly, hledící až do ulice při hradbách. Zastavění do dnešní ulice Palackého bylo chudší na nehlubokých parcelách a mezerovité. Podobně tomu bylo i na východní straně bloku. Mezi bloky se zachovaly dělící zdi, typický středověký rys. Výstavba – kromě radnice – zůstávala až do druhé poloviny 19. století jednopatrová. Po polovině 19. věku byly tu odstraněny štíty domů do náměstí a příčné vedení sedlových střech se tehdy měnilo na podélné. Výtvarně funguje sled průčelí těchto domů jako účinná stěna, uzavírající na jihu prostor náměstí, a vybavená působivou dominantou radnice. Rušivě tu však působí nestejné výšky korunních říms a střech a pak svou výškou dvoupatrový dům čp.5.[43] Koncem 18. století a ve století 19. a 20. byl vnitřek bloku částečně zaplněn obytnými a výrobními stavbami, přičemž byla velkou většinou zachována původní půdorysná skladba parcel a jejich dělící zdi. Také na místě stodol v ulici J. Knihy vznikaly tehdy tu a tam obytné domy (a škola[44]). Všechny domy bloku – s výjimkou radnice – sloužily původně jako obydlí jediné měšťanské rodiny a provozovny měšťanova podnikání. Mívaly od 14. století podobné logické složení, v přízemí mázhausy s průjezdem do dvora a komorou, z mázhausu stoupalo schodiště do horní síně, odkud se chodilo do obytných místností. Obvyklé třítraktové složení domu dávalo obyčejně vzniknout „černým“ kuchyním středního traktu. Dnes tu nacházíme vesměs průjezdové domy, velkou většinou barokní a klasicistické. Jen dva krajní domy na severozápadě (čp.9 a 10[45]) mají částečně zachován renesanční stav přízemí (foto portálu domu čp.9/I, foto portálu domu čp.10/I). Většina domů má v přízemí pěkné klenuté prostory, dnes přístupné veřejnosti, protože slouží jako prodejny. O tom, jak byl vnitřek bloku rozbit v 60. letech našeho století, jsme se zmínili vpředu.

Do náměstí hledí ještě značný počet památkově cenných domů: čp.1[46] (foto), 2 (průjezd a jiné staré detaily), 3, 4, 5 (památkově cenné jen přízemí), 9, 10, 117, 118, 120, 121, 122, 123, na čp. 125 gotický portál, 132, 133.[47] Na čp.7 je pozoruhodný jeho štítový charakter a ještě příčná střecha. Ostatní domy nejsou památkově cenné samy o sobě, ale měly by se památkově chránit jako součást prostředí až na druhé patro domu čp.5 a 123. důležité bude i zachovat nepravidelnosti uličních čar do obou náměstí i do Palackého ulice.

Blok mezi oběma náměstími, Pražskou ulicí, dolními Příkopy a kostelem je předlokačního městského původu, což dokazuje jeho nepravidelný živelně rostlý půdorys. Jeho zvlněnou jižní frontu určila stará zemská cesta, která tu stoupala od brodu a pokračovala za terénním stupněm k západu. Prudký svah na severu, spadající k náhonu, určil severní hranici bloku. Vykousnutím na severozápadě se blok asi vyhnul dvěma pivovarům[48] a předkostelnímu mlýnu[49], které tu ve středověku stávaly. Blok je svou výstavbou orientován k hlavní komunikaci. Sem hledí jeho dlouhá řada měšťanských domů, Jejich fronta je zajímavě zvlněna, což je pohledově příznivé. Průčelí jsou výškově vyrovnána a dobře ucelena. Všechny tyto vlastnosti z nich činí působivou kulisu, uzavírající prostor malého náměstí a zčásti i velkého náměstí v dobrém proporčním vztahu k nim. Na západní straně funguje blok jako úměrná podnož kostelní dominanty. Je tu vcelku dobře všude uchován stav rokycanských ulic z počátku 19. století (třebas je tu dost pozdějších prvků).

Změť parcel za domy prošla mnohými změnami a vyznačuje se nepravidelností. Při severní hranici bloku stávaly původně hospodářské budovy, dnes zčásti změněné na obytné. Na západní straně zůstal v nitru bloku „plácek“ U Spilky jako pozůstatek nádvoří středověkých pivovarů (později jen jednoho) a snad i mlýna (foto z 90. let 20. století). Od něho k náměstí přetíná blok úzká ulička. Plácek způsobil, že se parcely v této části bloku nemohly rozvinout a jsou nehluboké. I zde byla vzadu hospodářská stavení, z nichž teprve v 19. století vznikly přízemní obytné domy s vlastními popisnými čísly. Pivovar byl po první světové válce přestavěn v "činžovní kasárna".[50] Při kostele tu stojí stará škola[51], připomínaná už v 16. století (viz kapitola „Masarykovo náměstí“). V místech barokní a klasicistní zástavby stoupá terén prudce ke kostelu a vznikla zde malebná konfigurace budov, jež při pohledu z „plácku“ Ve Spilce vytváří účinnou gradaci hmot ve třech plánech, vyvrcholenou mohutnou masou kostela. Ze strany od náměstí se pohledově velmi dobře uplatňuje rokokový dům čp.88[52], jeden z nejcennějších památkových domů v Rokycanech. Kromě něho jsou zde památkově cenné domy čp.69[53], 209 a 89 (bývalý podkostelní mlýn). Také směrem od náhonu[54] tu vznikly pohledově vděčné útvary.

I v jižní části bloku je několik památkových objektů, v rokycanských poměrech cenných a zachovalých. Je to Štádlerův dům čp.96-97[55] s pěknou pozdně barokní fasádou a zajímavými vnitřky, dále čp.99 s pěknými klenbami, barokní domy čp.101 a 102 s rovněž cennými klenbami.[56] Dvorní objekty domu čp.101, položené nad náhonem, mají rozlehlé sály, krásně klenuté a přímo volající po kulturním využití – snad i s předním domem. Klasicistní lékárna čp.103[57] (foto) uchovává poměry zámožného patricijského domu. Má pěkné dobové zařízení, zahradní dvůr a altán na bývalých hradbách s výpadní brankou za ním. Jakousi památkovou cenu má i dům čp.105 a dům čp.106.[58] Zdi, na nichž stojí zadní stavení čp.102 a 103, hledící na sever k náhonu, uchovávají zbytky městských hradeb.

Úzká proluka počátku dolních Příkopů odděluje od bloku skupinu tří chudších domů při náhonu, z nichž dva jsou novější a třetí, nejsevernější, je chudičký malý domeček přízemní se zajímavým půdorysem, rozloženým okolo nepatrného dvorečku. Všechna tři stavení vznikla až v druhé polovině 19.století na ostrohu, odděleném od bloku příkopem, jímž protékal od náhonu potůček.[59]

Konfigurace budov mezi ulicí V Brance, Smetanovou ulicí, kostelem a dolními Příkopy je zbytkem původního gotického bloku. Blok byl však rozrušen, když tu byla už v druhé polovině 14. století postavena budova augustiniánského proboštství v místě dnešního děkanství (viz kapitola „Urbanovo náměstí“) s vlastním ohrazením. Mezi ní a kostelem býval po staletí hřbitov (snad do doby Josefa II.) s ambity a kaplí.[60] Na jejich místě později vznikla škola (dnes muzeum).[61] Jižní okraj bloku do Kostelní (dnes Smetanovy) ulice byl nejspíše mělce zastavěn do první poloviny 19.století.

Památkově cenné jsou tu všechny objekty kromě muzea a děkanské stodoly. Dům čp.91[62] je klasicistní, ale má ve své západní části zachované středověké prostory s valenou klenbou a zaujímá malebnou polohu s krásnou vyhlídkou k severu. Jeho vnějšek má pitoreskní ráz. Přiléhá k němu původně gotická, dnes barokní fortna městského opevnění. Velmi hodnotná je budova děkanství svou starobylou situací i architektonickým řešením vnějšku a vnitřku s cennými klenbami a stropy. Pod děkanstvím, kostelem a muzeem, jsou zachovány hradby. Kašna[63] před děkanstvím, přenesená sem z náměstí, by měla být restaurována a doplněna vázou, zachovanou v muzejním lapidáriu.

Blok mezi náměstím, ulicemi Smetanovou a Srbovou a kostelem vznikl gotickým založením. Funkčně byl orientován zcela do náměstí, kde vznikly bohaté patricijské domy v čele úzkých a dlouhých lánů, probíhajících v podobě dvorů až na severní stranu bloku, kde stávaly stodoly. Rohový dům čp.87[64] vznikl pravděpodobně spojením dvou parcel, přičemž v místě dvorku bývalého rohového domu byly postaveny chlebné krámce, kolem roku 1800 nahrazené dnešním domem čp.138.[65]

Vnitřek bloku byl v 18. a 19. století značně zastavěn. Na místě stodol vznikly tehdy v severozápadním bloku měšťanské domy, přestavěné později v neblaze převýšené moderní činžáky v rušivém kontrastu s přízemní zástavbou od nich ke kostelu. Také domy do náměstí byly v posledních dvou stoletích znehodnoceny přestavbou a tuctovými fasádami. Nástavba pater čp.83 a 82[66] ruší výškové architektonické poměry náměstí (foto z 90. let 20. století). Památkovou cenu si v celém bloku zachovaly jen domy čp.83 (svými barokními vnitřky) a 85.

Blok mezi ulicemi Smetanovou, Gottliebovou, V Brance[67] a dolními Příkopy vznikl rovněž gotickým založením. Svou hlavní stranou se obrací do ulice Smetanovy, kde stály od počátku měšťanské domy, jejichž dlouhé a úzké lány procházejí dodnes celou šíří bloku až na sever k hradbám. Podstatné zbytky hradeb jsou tu dnes zachovány. Při hradbách stávaly stodoly. Dnešní stodoly pronikly až na hradby a zakrývají je. Dělení pak pokračovalo na straně bloku do ulice V. Gottlieba a V Brance. Zde vznikly chudší domy na mělkých parcelách a méně pravidelné zastavění, takže domy čp.41 a 43[68] zůstaly izolovány a mezi nimi pronikla do bloku krátká slepá ulička. V jihovýchodním roku bloku byly umístěny masné krámy čp.172[69], které zůstaly rovněž izolovány, když byly zrušeny jatky, které je původně obklopovaly. Nitro bloku bylo částečně nově zastavěno v 19.století. Řada starých domů při ulici Smetanově byla většinou porušena novodobými fasádami bez architektonické ceny a někdy částečně přestavěna. Po zboření Saské brány (foto z r.1885 a 2000) došlo k nové výstavbě severozápadního nároží bloku, jež původně přiléhalo k bráně (čp.40).[70]

Po všech těchto změnách si zachovaly památkovou cenu jen domy čp.41, 43, 44, 46, 50, 51, masné krámy a ovšem zbytky hradeb na severní straně bloku. Na čp.50[71] je památkově nejcennější smetanovská tradice. Památkově cenné j i dvorní křídlo domu čp.49, které má tvar pavlače a střechy příznačné pro rokycanský způsob stavby kolem roku 1800. Hradby bude jednou nutno restaurovat.

Blok mezi ulicí Smetanovou, Gottliebovou, Komenského a Stalingradským sadem[72] je gotického založení. Přilínal svou severní stranou k hradbám, ale obracel se k nim zahradami, takže zastavěná plocha sahala k hradbám ještě po celé 19. století jen při Saské bráně, jež uzavírala dnešní Gottliebovu ulici v úrovni dnešního domu čp.40 (foto z r.1885 a 2000). Svým jihozápadním cípem splýval tento blok odedávna se sousedním blokem. Pokračování Komenského ulice k severu tu bylo proraženo až při stavbě nové školy[73] v Stalingradském sadě. Původní zastavění se obracelo lící k branské ulici, dnešní Gottliebově, chudšími patrně řemeslnickými domky, za nimiž se táhly dosti hluboké parcely na západ až k hradbám. Na jihozápadě vznikl při plácku v Smetanově ulici výstavní klasicistní dům čp.33[74] s pěkným dvorem a zahradou, jež dnes zaujímají čtvrtinu bloku. Teprve na počátku 20.století byla postavena v místech bývalých hradeb dnešní mateřská školka.[75] V 19. století došlo k postupnému zastavování nitra bloku.

Památkovou hodnotu si zde zachovaly jen dva domy, a to čp.33 svou klasicistní výstavností z počátku 19. století a dům čp.38[76], barokní s krásně řezanými dveřmi z první poloviny 18. století. Zeď při severní straně bloku se zdá být zbytkem hradeb.

Blok mezi ulicemi Míru, Komenského, Stalingradským sadem a hradbami na západní straně historického jádra města je gotického původu. Přilínal kdysi na severu a západě k hradbám, a to rozsáhlými dvory a zahradami. Zastavění se dotýkalo hradeb jen jediným domem čp.154[77] při původní gotické Plzeňské bráně. Asi v polovině délky své dnešní východní strany splýval tento blok do počátku 20. století s blokem sousedním, ale jen na nepatrné ploše jednoho domu. Tím více vynikl ráz dnešní ulice Smetanovy a Komenského jako okružní ulice, která měla své pokračování v ulici Hradební, J. Knihy a Sladovnické. V roce 1723 byla vybudována nová Plzeňská brána o něco dále k západu, než byla původní brána gotická a právě po stu letech při ní vznikla stavba střelnice[78] s rozsáhlou zahradou v místech bývalých příkopů před pásem hradeb dodnes zachovalých. Hradby jsou již částečně sníženy, ale zachovaly se při nich dvě pozdně gotické půlkruhové bašty.[79] Další  bašta[80] (foto z konce  19.stol.)  z doby kolem roku 1400 a pokračování hradeb k severovýchodu zmizely při stavbě školy v roce 1929-31.[81]

Mezi dnešními ulicemi Míru, Komenského, Smetanovou a Havlíčkovou uvádí katastrální plán Rokycan z roku 1838 blok domů, zřejmě gotického původu, vykousnutý na severozápadě obdélným pláckem. Blok v dnešní Havlíčkově a Smetanově ulici s výjimkou výstavného domu čp.62[82] na jejich nároží. Zdá se, že i do dnešní ulice Komenského hleděly domy výstavnější. Parcely obou bočních stran bloku, zejména za domy v dnešní Havlíčkově ulici, byly hluboké. Roku 1898 byl blok ve své západní části neblaze rozrušen. Na místě sedmi domů, jejich dvorů a zahrádek tu byla postavena velká škola[83] s banálními fasádami, která nepříznivě porušila architektonické i urbanistické poměry historického jádra města svou převýšeností a tím, že ustoupila ze staré uliční čáry (foto). Tím vším rozbila architektonický rytmus dnešní ulice Míru.

Zástavba celého bloku byla změněna tou měrou, že do nedávna měly památkovou cenu jen dva domy na jeho severní straně čp.62 a 63. Oba byly pozdně barokní a uplatňovaly se pohledově velmi příznivě, dům čp.62 dokonce v trojím pohledu ze tří ulic. Dům čp.63[84] vytvářel svou fasádou s pěkným štítem velmi účinnou kulisu pro plácek s empirovou kašnou za školou, do něhož shlíží zeleň školní zahrady a jehož ostatní strany lemují domy úměrné jeho rozměrům a starobylosti. Oba tyto památkové domy počítáme dnes bohužel mezi zmizelé (srovnání historických fotografií).

                 Blok vymezený ulicemi Míru, Havlíčkovou, Smetanovou, Srbovou a náměstím je gotického původu. Proto jeho parcelace začala na straně do náměstí několika patricijskými lány, které původně pronikaly celou šířkou bloku až na jeho západní stranu, kde bývaly a dodnes částečně jsou stodoly. Zčásti je tu dnes i mladší zastavění. Dům čp.151[85] na rohu do náměstí vznikl patrně spojením dvou parcel. Parcelace pokračovala na severní a jižní straně bloku, kde vznikly chudší domy na mělkých parcelách. V 19. století došlo k částečnému zastavění uvnitř bloku. Památkovou cenu mají všechny domy na východní straně bloku, s výjimkou čp.195 a pak oba rožní domy na východní straně do ulice Smetanovy. Všechny (až na čp.151) mají v podstatě barokní ráz a často pěkné klenby v přízemí. Cenný dům čp.191 bohužel pustne.[86]

Blok mezi ulicí Míru, Hradební a Palackého je také gotického původu. Vyplňoval původně jihozápadní kout historického jádra města při hradbách. Býval od počátku orientován k hlavní komunikační tepně (dnes ul. Míru), kam se obracela průčelí patricijských domů, jejichž hluboké parcely se za nimi táhly až k Hradební uličce, kde končily zahradami a stodolami. Při ulici Palackého bývalo zastavění chudší, mělké, mezerovité a dlouho přes polovinu 19. století dřevěné. V 19. a na počátku 20. století byly částečně zastavěny dvory a v Palackého ulici vznikly nové činžovní domy. Při ulici Hradební došlo ke spojení zahrad, jež byly přikoupeny k čp.178. Tento souvislý ostrov zeleně se příznivě uplatňuje v životě města. Památkovou cenu si zachovala většina domů v ulici Míru, jejichž fasády zachovávají zajímavou starou nepravidelnost zalamované uliční čáry. Zůstala tu rovněž příznivá jednopatrová zástavba. Nejcennější jsou domy čp.15[87] (foto) a 17[88] svou pozdně barokní výstavností, krásnými vnitřky (klenby, stropy se zrcadly aj.) a tím, že uchovávají poměry patricijských sídel. V čp.15 je cenný mobiliář (zjištěno r. 1960) v majetku paní Šnáblové, který by měl být zachován ve svém prostředí, zejména rohový pokoj v prvním patře. Dvorní fasáda čp.21[89] má původní krásnou verandu se zachovanými klasicistními dveřmi. Některé dvory jsou příznivě zhodnoceny zelení a za nimi jsou v zahradách klasicistní stavení.

Renesanční kostel Nejsv. Trojice (foto, viz kapitola „Plzeňské předměstí“) byl postaven za Plzeňskou branou roku 1609 a záhy při něm vznikl hřbitov. Po josefínském zákazu pohřbívat uvnitř sídel byl hřbitov rozšířen a v jeho severovýchodním koutě postaven počátkem 19. století klasicistní chudobinec.[90] V první polovině 19. století byl hřbitov patrně znovu ohrazen zdí se dvěma pěknými empirovými vjezdy, které lemují pilastry. Dnes je hřbitov zrušen a proměněn v park.

                 Blok mezi ulicemi Jiráskovou, Palackého a Hradební vznikl až v 19. století novějším zastavěním na místě bývalých příkopů, na mělkých parcelách. Staré zastavění tu najdeme jen při západní části Hradební ulice. Památkově cenné tu jsou: pozdně gotická bašta při čp.173[91], Žižkův pomník při ulici Na příkopech, čp.150 a čp.22, v jehož zdi jsou zachovány zbytky původní gotické Plzeňské brány. Ve dvorech domků lemujících jižní stranu Hradební ulice, která je gotického původu, a zeleň okolo pomníku. Do nitra bloku byl v poslední době vsazen vysoký moderní dům důchodců.[92]

                 Zástavba mezi ulicemi Jiráskovou, Palackého a J. Knihy, A. Kozlera[93] a Sladovnickou vznikla až v 19. století na místech bývalého městského opevnění. Asi polovinou její dnešní šířky se kdysi táhly hradby a na jih od nich příkopy. Hradby zmizely během 19. století. Příkopy byly patrny ještě roku 1890. Při jižním okraji této zástavby počala vznikat kolem roku 1900 okružní třída s významnými veřejnými budovami. Zástavba však zůstala mezerovitá. Střídaly se tu palácové stavby, patrové činžovní domy a stavby přízemní s bídnými domy z první poloviny 19. století a stodolami či skladišti, přičemž většinu bloku zaujímaly zahrady. Pro východní část zástavby byly charakteristické zděné empirové stodoly, řazené hustě vedle sebe při bývalých hradbách. Empirovou slohovost prozrazoval i dům na roku ulice Jiráskovy a A. Kozlera čp.4/II, který tu stával před hradbami už od počátku 19. století. Také dům čp.110[94] v Sladovnické ulici je schopen se dobře uplatnit v obraze města svou slohovostí. Dům čp.115[95] byl dokladem pronikání empiru do lidové architektury. Od let šedesátých 20. století se pronikají hustě nové stavby.

Skupina staveb mezi Malým náměstím, Pražskou a Kozlerovou[96] ulicí je půdorysně předlokačního, románského původu, ale při gotickém založení města byla přeorganizována a přeříznuta opevněním. Zastavění má staré tam, kde leželo uvnitř hradeb. Vně bývalých hradeb je novodobá. Na západní zdi domu čp.130/II[97] se zachovaly zbytky barokní Pražské brány. Není vyloučeno, že trasa původní zemské cesty nevedla od brodu nynější Pražskou ulicí, ale na jih od této skupiny domů, obcházejíc tak tehdejší prudký svah v trase dnešní Pražské ulice, který mohl být vyrovnán až později. Odpověď na tuto otázku by mohly přinést jen výkopy, neboť zde vůbec v oblasti Malého náměstí lze očekávat archeologické nálezy z předlokační doby.

Památkovou hodnotu zde mají: dům čp.107 „U bílého lva“[98] s datovaným portálem z 18.století a s krásnou klenbou bohatě zdobenou štukem a v přízemní místnosti na nároží Pražské ulice, dále dům čp.108[99], který má empirovou slohovost, a ovšem zbytky Pražské brány.

Blok mezi městskými lázněmi (foto)[100] a ulicemi Kozlerovou[101], Pražskou, Lázeňskou[102] a Železářskou[103] je částí Pražského předměstí, přeorganizovanou půdorysně v 19. století, kdy došlo také k dnešní výstavbě. Jediným starším a památkově závažným objektem zde byl dům čp.113/II,[104] zajímavý doklad lidové dřevěné architektury se zachovaným dřevěným srubem. V nedávné době byl však zbořen.

Část Pražského předměstí na levém břehu Klabavky mezi ní a Pražskou ulicí, náhonem[105] a ulicí Fr. Černého[106] tvoří čtyři živelně rostlé skupiny domů na starém půdorysu, oddělené navzájem uličkami, vzniklými od počátku podle potřeby a bez plánu. Je to zastavění velkou většinou přízemní. Do počátku 20. století bylo převážně dřevěné. Celek tvoří pohledovou podnož historického jádra města, které se sem dívá z terénního stupně. Z uliček této části předměstí se naskýtají pohledy na historické jádro vyvrcholené příznivě dominantou kostela. Malebné průhledy poskytují i samy uličky svou křivolakou zástavbou, přerušovanou zdmi a zelení zahrad. Většina těchto zahrad se táhne až k tiché hladině náhonu, který jim dodává zvláštní intimity.

Památkově cenný je tu Rokycanův rodný dům čp.26/II[107] (foto z počátku 20.století), jehož místnost, hledící k východu, má zajímavou valenou klenbu, která by mohla být gotická, dále dům čp.117/II[108], dobrá klasicistní architektura, stojící uprostřed zahrady, ohrazené původní zdí s dvěma cennými portály a vstupem do domu mezi dvěma zídkami a osovým pohledem na jeho portál. Památkové ochrany je hodna i kaplička[109] proti Rokycanovu domu (foto z 50.-60. let 20. stol.) a socha Jana Nep., pěkná barokní plastika s dobře řešeným podstavcem.[110]

Skupina domů na západ od děkanského rybníčka[111], po obou stranách náhonu, je živelně rostlá s nepravidelným a mezerovitým zastavěním v zahradách, vcelku většinou novodobých. Památkovou cenu má děkanský rybníček (dnes bohužel vypuštěný) a dům čp.41/III[112] svou klasicistní slohovostí a malebným umístěním nad hladinou rybníčku. Je to bývalý „lusthaus“, umístěný původně v ose geometricky řešené zahrady.

Dále k západu vyrostla skupina původně většinou dřevěných domů a přízemních domků při náhonu a při komunikaci odtud na sever. Nemají samy o sobě památkové ceny. Jejich kladem je malebné umístění při náhonu, pro něž dostaly název Rokycanské Benátky.[113] I ony jsou přirozenou podnoží historického jádra města nad nimi. Památkovou cenu má bývalý mlýn čp.1/III (foto), ne pro svou novodobou výstavnost, ale proto, že tu byl mlýn už od 15. století a že dnešní stavba zachovává jeho místo i starou výrobní tradici této lokality.[114] Jako část prostředí je hoden památkové ochrany i bývalý farský špýchar a starý dům čp.2/III.[115]

Část Pražského předměstí zvaná Na Pátku, položená na pravém břehu Klabavky, se donedávna rozpadala do dvou trojúhelníkových bloků, oddělených od sebe Nerudovým náměstí a ulicí, vedoucí odtud k mostu. Ke každému z těchto bloků se při řece přidružovala souvislá řada stavení, oddělená vždy od bloku podružnou komunikací. V tom všem byl dobře zachován starý půdorys živelně rostlého předměstí, osídleného od počátku drobnými lidmi, hlavně menšími zemědělci a při řece městskou chudinou. Původní výstavba byla vesměs přízemní. Výjimku tvořil jen výstavný zájezdní hostinec Na železné[116] při pražské silnici, dnes pěkná klasicistní stavba s klenutými stropy v patře. Mnoho domků původně dřevěných bylo přestavěno v druhé polovině 19. století z nespalného materiálu. V padesátých letech našeho století porušil půdorys Pátku pás výtvarně nepodařených domů[117] a v letech šedesátých starý Pátek zmizel a byl nahrazen vcelku vkusnými vysokými činžáky.[118]

Stará část předměstí Na Kamení[119] uchovává v hrubých rysech starý půdorys, v detailech však už narušený. Bývala zde odevždy chudá čtvrť drobných zemědělců a námezdních pracovníků, rozsahem nevelká. V roce 1838 měla jen 44 domy s 414 obyvateli. Byly to většinou přízemní domky stavěné převážně ze dřeva. Většina jich byla v 19. a 20. století přestavěna všedním, nehodnotným způsobem. Po první světové válce sem byly vsazeny dva kubizující činžovní domy.[120]

Památkovou cenu, a to v Rokycanech značnou, má tu jedině dům čp.12/III "U Guthů"[121] připomínaný od 16. století jako bohatý mlýn. Svou pěknou barokní fasádou s malebným obrysem mansardové střechy vytváří pohledovou dominantu celého prostoru před sebou. Opěrné pasy jeho zdí a krásné klenby v přízemí poukazují na jeho renesanční původ.