|
|
|
|
|
|
Urbanovo náměstí, oficiálně též náměstí Josefa Urbana, je urbanistickým paradoxem. Jedno z architektonicky nejcennějších rokycanských náměstí je velice mladé, ačkoliv budovy, které jej obklopují, jsou takřka bez výjimky velmi starobylé. Náměstí totiž vzniklo až roku 1940, kdy nechal děkan Ignác Zahradník, respektive vedení města, zbořit hospodářská stavení obklopující z jihu budovu děkanství a na jejich místě byl založen park (viz níže). Do té doby plochu dnešního náměstí vyplňoval soubor hospodářských budov děkanství, zatímco po jeho dnešní jižní straně procházela Smetanova ulice. Náměstí má plochu cca 2500 čtverečních metrů. Vstupuje se na něj z Masarykova náměstí úzkou, jen 3,8 metru širokou uličkou okolo vstupního portálu kostela Panny Marie Sněžné.
Obsah
2. Středověká zástavba (klášter a městský hrad). 1
2.3. Další vývoj kláštera a městského hradu po husitských válkách
2.4. Stavební podoba kláštera a městského hradu a další vývoj areálu do počátku 18. století
3.1. Výstavba barokního objektu děkanství
3.2. Další stavební vývoj objektu děkanství
5.1. Stavební vývoj objektu v 18. a 19. století 3
5.2. Další stavební vývoj objektu a adaptace na muzeum
5.3. Stavební vývoj objektu po roce 2000 (přístavba nového traktu)
5.4. Archeologické nálezy a stavební průzkum v okolí muzea
6.1. Nejstarší stavební vývoj a architektonický popis masných krámů
6.2. Další stavební vývoj masných krámů do roku 1989
6.3. Rekonstrukce masných krámů po roce 1989
7. Ulice V Brance a domy čp.51/I a čp.91/I
7.4. Technický vývoj a vývoj pojmenování ulice V Brance
8. Jižní strana Urbanova náměstí
9. Technický vývoj Urbanova náměstí
9.1. Původní podoba plochy náměstí do 1. poloviny 20. století (hospodářský dvůr)
9.2. Demolice hospodářského dvora a vznik Urbanova náměstí
9.3. Parková úprava náměstí a dočasné umístění kašny
10. Vývoj pojmenování Urbanova náměstí
|
Mapa historického jádra Rokycan dle stavu z r. 1990. Klikni pro detailní přehled zástavby a vyhledání jednotlivých objektů, zmíněných v této kapitole, včetně označení čísly popisnými. |
Mapa prostorových a dopravních vztahů v předlokačních Rokycanech, tzn. do plánovitého vysazení města v 2. polovině 14. stol. Už tehdy mohl okrsek okolo dnešního kostela hrát významnou roli. |
|
|
|
2. Středověká zástavba (klášter a městský hrad)
Poblíž děkanského chrámu se rozkládal blíže méně známý a dodnes nedochovaný komplex kláštera, respektive probošství augustiniánských kanovníků. Papežský souhlas byl vydán roku 1361.[1] Klášter byl založen 18. srpna roku 1362 za arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Toho roku přišla do města skupina augustiniánů z kláštera v Roudnici nad Labem, založeného roku 1333, vedená proboštem Michalem. V klášteře sídlilo šest augustiniánských kanovníků.[2] Později jich bylo asi třináct.[3] Arcibiskup věnoval a slíbil věnovat rokycanskému klášteru sladovnu, polovinu pivovaru, městiště (stavební pozemek), louku, solní sklad a stodolu.[4] Zpráva z roku 1365 uvádí, že arcibiskup Jan Očko z Vlašimi pochválil probošta Michala za jeho dosavadní činnost a dovolil mu přikoupit některé domy, potřebné pro zbudování domu pro probošta a řádové bratry.[5] Roku 1406 poskytl král Václav IV. finanční dar na obnovu kláštera, který předtím vyhořel.[6] Podle V. Černé nešlo o plnohodnotný klášter, nýbrž o pouhé kolegium kanovníků, kteří ani nepotřebovali vlastní objekt. Proto je podle ní zbytečné hledat nějaké stavební pozůstatky tohoto „kláštera“.[7] Příchod augustiniánů byl každopádně průvodním jevem počátku nové epochy dějin Rokycan. Tehdy byl postaven gotický kostel, město se rozšířilo k západu a ještě před koncem 14. století je asi obehnaly i kamenné hradby. Slibný rozvoj zastavily až husitské války, po nichž se zde církevní správa obnovila, ale jen na úrovni proboštství, později děkanství.
Další významnou stavbou středověkých Rokycan byl biskupský dvorec, spolehlivě doložený už roku 1110, který později (poté, co Rokycany přestaly být zbožím pražských biskupů/arcibiskupů) fungoval jako městský hrad, tedy sídlo feudální správy. Až do závěru 20. století panoval mezi historiky a regionálními badateli relativní konsensus ohledně toho, že zatímco klášter se nacházel někde v okolí děkanského kostela, tak biskupův dvorec, následně transformovaný v hrádek, byl situován někam do prostoru Malého náměstí, v jehož nepravidelném půdorysu bylo spatřováno jádro předlokačních Rokycan (viz mapa). K lokalizaci hradu do oblasti Malého náměstí se přikláněli J. Kovář[8] nebo V. Černá.[9] Dominance této teorie v poslední době upadá. S argumentačně fundovanou novou hypotézou totiž přišli v roce 1995 J. Anderle a T. Karel. Podle nich není stavební historie Urbanova náměstí spjata jen s bývalým klášterem. Prostor dnešního náměstí měl být již od konce 13. století ustaven jako specifický opevněný okrsek uvnitř města, který postupně sloužil jako sídlo kláštera, proboštství, ale také jako gotický hrad a sídlo feudální správy (tedy arci/biskupských a později šlechtických majitelů města). Jinými slovy městský hrad se měl nacházet také vedle děkanského kostela. Oba historici se odkazují zároveň na podobné areály doložené v jiných českých městech (Trutnov).[10] Není to zcela nová teorie. J. Šára už v roce 1935 mluví o tom, že prostor okolo děkanství „byl ohrazen, takže představoval středověkou tvrz“.[11] Ale nyní byla pregnantněji zformulována. Anderle a Karel se ovšem nevyjadřují k tomu, co bylo před koncem 13. století, zda původní biskupský dvorec, připomínaný roku 1110, už také stával zde. Ostatně tato otázka ze samotných počátků existence Rokycan patrně nikdy nemůže být zodpovězena.
Každopádně, podle Anderleho a Karla stál přinejmenším od konce 13. století hrad zde, v prostoru dnešního Urbanova náměstí. Měli zde sídlit biskupští purkrabí, kteří často zároveň zastávali funkci rokycanského rychtáře.[12] Posledním takovým purkrabím byl jistý Bohuslav. Jaroslav Kovář, v intencích své teorie o kontinuální existenci románského biskupského dvorce a gotického hrádku v prostoru Malého náměstí, uvažuje, kdy došlo k proměně původního biskupského dvorce na gotický hrad. Prý to mohlo být už za biskupa Jana IV. Z Dražic (1301-1343), který proslul silnou stavební aktivitou, nebo za Arnošta z Pardubic (1344-1364), za jehož éry prožívaly české země stavební rozmach.[13] J. Anderle a T. Karel však lokalizují tento hrádek, jak již bylo řečeno, do okolí děkanského kostela a zrod této gotické opevněné tvrze posouvají až na konec 13. století. Z této doby (podle Stránského přesněji z roku 1295[14]) máme zprávu o tom, že za biskupa Tobiáše z Bechyně byl se svolením krále Václava II. rokycanský kostel, přilehlá fara a hřbitov opevněn (podrobněji v kapitole o kostelu Panny Marie Sněžné). Původně byla tato zpráva z roku 1295 o „kopání příkopů v Rokycanech“ interpretována jako doklad o stavbě městského opevnění. Podle Anderleho a Karla šlo ale spíš o založení prostorově skromnější ohrazené lokality, v okolí kostela a dnešního Urbanova náměstí, využívané pak postupně jako klášter, proboštství a městský hrad. Tito dva badatelé dokonce ještě i zprávu z roku 1399 o opevňování města interpretují tak, že mohlo jít pouze o posilování tohoto užšího okrsku v okolí kostela (a tudíž že městské opevnění mohlo být ještě pozdějšího data).[15]
2.3. Další vývoj kláštera a městského hradu po husitských válkách
Ačkoliv definitivní soud ohledně lokalizace rokycanského hradu není možné vyslovit, jeho historii (a historii zdejšího kláštera) je možné rekonstruovat díky četným dobovým zmínkám. Víme, že v roce 1419 byla otřesena vláda arcibiskupů nad Rokycany, protože město se připojilo na stranu husitského povstání. Pak 12. února 1421 dobyl Rokycany Jan Žižka a husité klášter vyplenili. Budovy kláštera prý byly zničeny a jeden z mnichů upálen v sudu. O gotickém hrádku v Rokycanech se dozvídáme z husitské kroniky Vavřince z Březové, podle něhož se v červenci roku 1421 zachránili někteří Rokycanští před plenícími Plzeňany na „hradě“ (castrum).[16] Roku 1421 bylo proboštství v Rokycanech zrušeno.[17] V době husitských válek význam tohoto opevněného okrsku vzrostl, zatímco jeho církevní funkce zánikem kláštera a rozkladem církevní moci upadala.[18] Další zmínku máme z listopadu 1436, kdy císař Zikmund zastavil panství Rokycany Janovi z Malovic. V té souvislosti se mluví o „tvrzi“.[19] Po roce 1441, kdy bylo obnoveno proboštství, pak v areálu patrně došlo ke kohabitaci církevní i světské správy.[20] Podle I. Ebelové a M. Ebela byl ve 40. letech 15. století obnoven i klášter, ale nedosáhl již velkého významu.[21] Pak ale začala upadat i světská role tohoto areálu. Městský hrad se postupně vytrácí z rokycanských dějin. Poslední zmínka o něm je z roku 1488, kde se praví, že Zdeněk ze Švamberka, tehdejší zástavní majitel Rokycan, prodal jistému Martinu Čábovi dům v Rokycanech „za hradem“ za 9 kop grošů.[22] V té době se již město vymaňovalo z feudální správy, od roku 1498 bylo tzv. komorním městem, a existence vrchnostenského okrsku uprostřed města ztrácela význam. Rovněž funkce městského hradu coby útočiště při vojenských vpádech ztratila důležitost, protože Rokycany již tehdy mohly mít kompletně dokončený okruh městských hradeb, chránících celé město (pokud platí, že zpráva z roku 1399, podle které arcibiskup Olbram ze Škvorce poskytl obyvatelům Rokycan daňové úlevy za to, že museli hradit výstavbu hradeb, se týká budování městského opevnění, nikoliv jen onoho staršího, menšího opevněného areálu okolo kostela).
V pohusitské době prošla proměnou i církevní správa. Roku 1441 augustiniáni z Roudnice obnovili probošství v Rokycanech. Proboštem se tehdy stal jistý Matouš Beran. Za krále Vladislava II. Jagellonského byly roku 1509 klášteru potvrzeny výsady. Z roku 1541 máme zprávu o tom, že proboštem v Rokycanech byl jistý Václav a převorem Brikcí.[23] Klášter formálně zanikl roku 1546, kdy jej a jeho majetek město dostalo do zástavy.[24] Jiné prameny uvádějí letopočet 1566.[25] Onoho roku prý klášter zanikl definitivně.[26] Ještě roku 1558 potvrdil Ferdinand I. rokycanským měšťanům zástavu proboštství a povolil 500 kop na „stavění a opravu téhož kostela domu proboštského a udělání při tom příbytku pro chudé lidi... při tom proboštství špitálu pro chudé lidi.“[27] Jeho bohatý majetek byl později výnosem císaře Maxmiliána II. ze 13. května 1575, kdy „doprodal duchovní a zápisné statky“, předán městu. Převodem klášterního majetku na město byl položen základ rozsáhlému municipálnímu panství, které trvalo až do poloviny 19. století. Kromě vlastního kláštera totiž město získalo i vesnice Německou Břízu, Zalčany, Nynice, část Ejpovic, Dlouhou Lhotu, Újezdec a Němčovice. Ke klášteru patřila i huť v Klabavě. Transakce přišla na 4000 kop míšeňských. To byla podle J. Anderleho a T. Karla vysoká suma, která dokazuje, že šlo o významný a stavebně složitý areál. Součástí ceny ale ovšem byly i zmíněné poddanské vsi.[28]
2.4. Stavební podoba kláštera a městského hradu a další vývoj areálu do počátku 18. století
Jak vlastně areál městského hradu a kláštera do jeho zániku v 15.-16. století vypadal? Podle J. Anderleho a T. Karla mohl mít podobu autonomního ohrazeného dvorce s branou a věží, který na severu přimykal k dnešním městským hradbám. Na jihu sahal až k Smetanově ulici, na západě k ulici V Brance. Vyplňoval by tak celou plochu dnešního Urbanova náměstí. Jeho opevnění do sebe integrovalo i kostel Panny Marie Sněžné. Zároveň mohla jeho součástí být i plocha východně od děkanského kostela, dnešní výběžek Masarykova náměstí podél kostela k domu čp.135/I (stará škola). Hlavní budovu (budovy?) tohoto areálu patrně obklopovala i další hospodářská stavení. S děkanským kostelem jej spojoval krátký ambit, tedy zděná zaklenutá chodba, s kaplí sv. Anny, stojící na místě dnešního muzea, kterou obklopoval hřbitov. Na západním okraji areálu se nacházelo spojení s prostorem vně městských hradeb v podobě branky, patrně v místech dnešní fortny v ulici V Brance (podrobněji o ní v kapitole „městské opevnění“).
Poněkud méně jasné je detailnější rozložení jednotlivých budov v tomto obecněji definovaném areálu. Podle některých badatelů se hlavní budova kláštera nacházela na místě dnešního děkanství čp.52/I na Urbanově náměstí. Karel Hofman ovšem lokalizaci koriguje a posouvá ji blíže ke kostelu, do prostoru dnešního muzea čp.141/I. Klíčovým argumentem je pro něj zpráva z roku 1557, kdy Rokycanští při vyjednávání o převzetí majetku zrušeného kláštera píší, že mají obavy, aby zchátralý areál kláštera nepoškodil při případném zřícení zdiva „dům Boží, který při samém jest.“[29] K. Kuča tuto zprávu datuje do roku 1558 a doplňuje, že tehdy město také získalo povolení v západní části areálu zbudovat špitál a opravit proboštství s farou.[30] Klášter tudíž nemohl stát na místě dnešního děkanství, nýbrž v přímém sousedství kostela. Z jiných pramenů se dozvídáme, že v letech 1562-1572 byla zbořena „světnice nad vraty v klášteře“. Snad šlo o nějakou místnost nad hlavní branou areálu bývalého kláštera a městského hradu, která mohla mít charakter věže.[31] K této interpretaci se kloní i K. Kuča.[32] Tehdy vstupoval klášter do závěrečné fáze své existence. Roku 1566 byl. Roku 1574 jednala královská komise o opravách „kláštera a špitálu“. Roku 1575 pak následovala výše uvedená transakce, kdy obec od Maxmiliána II. odkoupila „proboštský dům s příslušenstvím“.[33]
Zpráva z roku 1588 hovoří o tom, že bývalý klášter je zpustlé dřevěné stavení. Po zrušení kláštera tak pravděpodobně areál chátral.[34] Raný novověk ovšem byl velice úsporný ohledně zacházení se staršími stavebními díly. Je tudíž nepravděpodobné, že by objekty bývalého městského hradu i kláštera byly plošně demolovány. Spíše se dá předpokládat jejich evoluční adaptace pro účely církevní správy, tedy na sídlo fary (děkanství). Z roku 1677 pochází zpráva od děkana Frozina, že „fara je bezprostředně u farního kostela.“ To by nasvědčovalo tomu, že děkanství se v 17. století nacházelo blíže kostelu, zhruba v místech nynější budovy muzea. K. Hofman soudí, že se děkanství přestěhovalo na své dnešní místo až při barokní přestavbě v letech 1728-1735.[35] Tuto Hofmanovu hypotézu přejímají i Anderle a Karel.[36] Otazníky okolo přesné lokalizace jednotlivých budov jsou nicméně podružné, protože tak či onak šlo o jeden areál, který vyplňoval celou plochu od dnešní ulice V Brance až k děkanskému kostelu. Jinými slovy, tento komplex stál jak na místě dnešního děkanství, tak na místě muzea. To, co zůstává předmětem otázek, tedy je spíš, jak vypadalo detailní rozvržení jednotlivých staveb tohoto komplexu. A o tom historické prameny poskytují jen náznaky.
Shrňme tedy, že zhruba od 2. poloviny 16. století se v místě původního opevněného areálu okolo kostela, jenž ve středověku zahrnoval hrad i klášter, nalézal špitál a fara (a také škola, v dnešním domě čp.135/I na Masarykově náměstí). Přetrvala kaple sv. Anny (viz níže). Původní areál se již nevyvíjel jako jeden stavební komplex a jeho utilitárními přestavbami docházelo asi i k rozrušování původního fortifikačního charakteru. V roce 1639 byl komplex bývalého městského hradu a kláštera poškozen plenícím švédským vojskem generála Johana Banéra (1596-1641) a po třicetileté válce byl v dezolátním stavu. Podle revizní zprávy z roku 1667 měly být všechny zde umístěné objekty v troskách.[37] V dopise, který 18. července 1673 zaslal děkan Frosin městské radě, si stěžuje na nedostatečné prostory, které měl k dispozici. Fara je prý malá, měl tu jen jednu obytnou místnost pro sebe a čeleď, druhou světnici musel používat jako sýpku. V obytné místnosti se prý pere, zadělává těsto a přitom zde má přijímat hosty a nechávat přespat pocestné. Děkan proto žádal obec o výstavbu aspoň dřevěné světnice, poněkud reprezentativnější, určené pro hosty.[38] V roce 1676 pak děkan Frosin opravdu prosadil výstavbu nového obytného pokoje.[39] Pro historiky zabývající se stavebním vývojem Rokycan je ovšem pozoruhodnou informací ta, že objekt děkanství byl až do roku 1728 převážně dřevěný.[40] To nezní v kontextu vývoje architektury českých zemí jako zcela pravděpodobné. Je ovšem možné, že děkanství zaujímalo jen část jinak zděného původního areálu kláštera a hradu. Další možností je, že šlo o stavbu zděnou, ovšem s dřevěným patrem, krovem, popřípadě okolními budovami.
3.1. Výstavba barokního objektu děkanství
Zásadní zlom přišel roku 1728. Tehdy po dalším požáru, který poničil původní areál, vyrostla na svém současném místě budova děkanství čp.52/I. Nová stavba už nerespektovala původní středověkou dispozici městského hradu. Podle návrhu Giacoma Antonia Cannevala (1664–1731) tu byl v letech 1728-1935 zbudován nový významný objekt ve vrcholně barokním stylu. Ten už nejspíš byl půdorysně podobný nynější budově děkanství, tudíž šlo o solitérní dům, možná postavený zcela nanovo, bez návaznosti na starší objekty bývalého hradu a kláštera. Otázkou je, jakou roli při stavbě děkanství hrál jistý Jan Hofman, o kterém mluví mnohé prameny (například Jan Šára: „budova děkanství postavena r. 1729 stavitelem J. Hofmanem.“[41]). Pamětní kniha děkanství se o něm nezmiňuje. Píše se v ní, že „nový dům, jehož plány vypracoval c.k. architekt Canaval v Praze, stavěn byl liknavě plných sedm let. Děkan i kaplan bydleli zatím v domech soukromých.“[42] Přesto, podle pramenů objevených PhDr. Vlastimilem Ryšavým v archivu konzistoře, byl opravdu Jan Hofman na budování děkanství angažován, patrně coby stavbyvedoucí. Podle Karla Hofmana šlo o malíře a stavitele Johanna Hofmanna (1700-1747), který působil v Blatné, Lnářích, Březnicí a Blovicích. Podle listiny uložené v horažďovickém městském archivu byl tento stavitel občanem Rokycan, ale šlo patrně o chybu, Hofman zemřel jako občan města Blatná.[43] Podle I. Ebelové a M. Ebela ovšem byl Hoffmann i autorem projektu. Polírem měl být Jan Maurek, kamenické práce řídil Jan Sperlink, truhlářské a řezbářské práce provedl Jan Küntzler (Kencler) a zámečnické práce měl starosti Jan Klekner.[44] V. Černá zase uvádí, že J. Hofman opravoval děkanství až po požáru roku 1784.[45]
V případě nového děkanství šlo o patrový, zřejmě bohatě zdobený barokní objekt. Rokycanský děkan Šebestián Tomandl musel po dobu výstavby svého nového sídla bydlet v soukromých měšťanských domech. Detailní podobu nového barokního proboštství neznáme. Po půlstoletí existence totiž budovu zničil velký požár města 12. září 1784. Požáru pravděpodobně odolalo jen přízemí. Na konci 18. století pak byla budova děkanství obnovena. V letech 1785-1787 si to vyžádalo náklady ve výši 1439 zlatých 13 kr. a 3 d.[46] Oprava byla provedena na půdorysu předchozího Cannevalova barokního proboštství, ale nyní už v jednodušším, pozdně barokním slohu. Podle Jana Šáry bylo zachováno dosavadní zdivo v přízemí objektu a nově provedeny jen zdi v patře.[47] V tomto stavu se dochovala dodnes a je památkově chráněná. Je to patrová, šestiosá stavba se středovým rizalitem. Na vstupu je kamenný portál s masivním ostěním a těžkými historickými dveřmi. Po stranách portálu se nacházejí dvě niky. Fasádu člení jednoduché lisény, vodorovné profilované římsy a skromné štukatury pod okny. Střecha je valbová s volskými oky. Uvnitř jsou cenné interiéry s křížovými klenbami a štukovou výzdobou stropů.
3.2. Další stavební vývoj objektu děkanství
Objekt děkanství zachycuje Venutova kresba Rokycan z roku 1817. Až na tehdejší mansardovou střechu (oproti současné valbové) se nelišil od nynější podoby děkanství. Docházelo jen k menším stavebním úpravám. V roce 1822 si stěžuje vedoucí hospodářského úřadu magistrátu František Schulz na aktivity Aloise Storcha (majitele domu čp.103/I), který coby reprezentant města prý nechal použít bez předchozí dohody s hospodářským úřadem kameny připravené pro základy kostelní věže jako nosníky na novou pavlač děkanství. Jenže pavlač nebyla vyššími místy povolena. 2. dubna 1822 proto magistrát Storcha pokáral a stanovil, že propříště bude každá oprava na městských budovách vždy komisionelně projednána.[48] V roce 1823 byla připravena na děkanství stavba nové pavlače.[49] Podle pramenů z roku 1826 byl připraven i projekt dalších oprav děkanství (kromě kamenné pavlače, to také byla nová střecha a další drobné vysprávky).[50] Podle popisu z roku 1827 byl objekt celozděný, v přízemí s klenutými stropy, v prvním patře zčásti bez kleneb. Střechu kryl šindel (navrhována výměna za cihlové tašky). Ve vzdálenosti 20 sáhů (37,9 m) od děkanství stála kamenná maštal a chlév. Na (hradebním?) zdivu ještě stála kůlna krytá šindelem.[51] Ještě roku 1827 vypracoval tesařský mistr Vavřinec Páník plán na novou střechu děkanství. Měla být nově pokryta taškami. Konstrukčně šlo o mansardovou střechu (na rozdíl od nynější valbové).[52] V létě roku 1843 byla budova děkanství opět opravována.[53]
Ve 20. letech 20. století byla opravena budova děkanství nákladem 131 183 Kč (spolu s kostelní věží).[54] V květnu 1926 schválilo obecní zastupitelstvo výpůjčku z mniškového fondu, určenou na různé opravy. Mimo jiné i na opravy budov děkanství (náklad 30 000 Kč).[55] V říjnu 1926 pak zastupitelstvo o nutných investicích v této budově jednalo znovu. Částka 30 000 Kč v rozpočtu na rok 1926 už totiž byla vyčerpána provedením nové omítky a opravou střechy. V druhé polovině srpna 1926 ale jednal designovaný děkan Ignác Zahradník s obcí o nutnosti dalších oprav. Podle Zahradníka nutno vymalovat všechny místnosti, dát nová kuchyňská kamna, vyměnit podlahy v kuchyni a vyměnit schody na půdu, opravit vnější omítku v hospodářské kůlně na dvoře a opravit dřevěné i zděné chlévy na dvoře (včetně kůlniček). Dále nutno zasypat jednu ze dvou studen, opravit chodníček od děkanství ke kostelu, zřídit i v 1. patře děkanství vodovod a zavést elektrické světlo do všech místností. Odhadované celkové náklady na tyto stavební práce měly dosáhnout 100 000 Kč. Dne 8. září 1926 s dalšími opravami děkanství souhlasila městská rada s tím, že obec na opravu půjčí děkanství peníze.[56] Dne 24. srpna 1927 schválila městská rada, že ihned se provede oprava zdi u zahrádky na děkanství.[57] Už v roce 1926, při debatách o opravě děkanství, bylo jednáno i o možném odstranění „chatrných a okolí hyzdících děkanských stájí v Kostelní ulici a v uličce k brance“. Vikář se záměrem souhlasil, obec ale podle něj musí postavit náhradní stáje pro 10 kusů dobytka. Pro umístění náhradních stájí se zvažovala lokalita proti oknům děkanské kuchyně, kde dřív byla děkanská zahrádka a výběh pro hříbata, tedy u Děkanského rybníčku, ve čtvrti Pod Kostelem, vně městských hradeb.[58]
V roce 1940 byla provedena zásadní stavební proměna v podobě demolice stodol a chlévu, které dosud vytvářely kruh okolo děkanství, čímž se vytvořilo Urbanovo náměstí v současné podobě (o tom podrobněji viz níže). Město se za to, ve smlouvě z 13. února 1941 zavázalo, že pro děkanský úřad vybuduje nové stodoly za městem. Po roce 1945 ale děkan Jaromír Rýzner oznámil, že už na výstavbě náhradních hospodářských budov netrvá a že je ochoten se s obcí vyrovnat jinak. Město mělo místo toho zaplatit rekonstrukci objektu děkanství. V roce 1948 proto oslovila obec stavitele Michálka, aby vypracoval projekt rekonstrukce. Ten Michálek předložil 18. března 1948. Předpokládal mimo jiné zřízení splachovacích WC, úpravu nádvoří a četné další vnitřní úpravy s odhadovaným nákladem 625 822,80 Kčs. Pak obec navrhla Michálkovi náklady na opravu ještě navýšit na cca 850 000 Kčs, aby bylo dosaženo cílové částky vyrovnání.[59] Ještě v roce 1946 byla zbourána další hospodářská budova u děkanství.[60]
V roce 1973 provedena oprava objektu děkanství, při níž obnoveny dvě niky po stranách od hlavního vchodu.[61] Poslední oprava provedena v 90. letech 20. století. Tehdy nově natřena fasáda, položena nová tašková krytina střechy a přistavěny záchody. Na tuto akci poskytnuta dotace z Programu regenerace městských památkových zón a rezervací.[62] Dne 29. června 1999 jednalo městské zastupitelstvo o navýšení dotace na opravu střechy děkanství. Ovšem žádost římskokatolické církve o poskytnutí dodatečných 62 000 Kč na rekonstrukci střechy neschválilo.[63] V roce 2002 probíhal v objektu děkanství archeologický výzkum v souvislosti s probíhající výstavbou kanalizační a vodovodní přípojky. Výzkum prováděl Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek.[64]
V roce 2005 získalo město (tentokrát na opravu dveří děkanství) z Programu regenerace městských památkových zón a rezervací dalších 10 000 Kč.[65] Dalších 20 000 Kč věnovala sama obec.[66] Dne 30. srpna 2006 přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 částku 20 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón na opravu objektu. Dalších 49 000 Kč mělo uhradit město a 9 600 Kč římskokatolická církev. Celkem vypočteny náklady na tuto opravu na 78 600 Kč. 18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada města.[67] Návrh na jejich použití schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo města.[68] Peníze použity na opravy oken a dveří v objektu děkanství.[69] 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo města přidělit na rok 2007 49 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací na repasi vnitřních oken a dveří v tomto objektu a dalších 130 000 Kč rozhodlo město na tento účel uvolnit z vlastního rozpočtu.[70] V roce 2007 také probíhá oprava stodoly děkanství. Počátkem října 2007 má již tato stavba sejmutou střešní krytinu a je provizorně zakryta igelitem. Stejný stav trval i koncem října 2007.[71]
Co se týče kaple sv. Anny, ta přežila po zániku kláštera o něco déle. Vznikla snad už v 14. století. V posvátném okrsku rokycanského děkanského kostela hrála roli jednak polosoukromé kaple pro děkana, jednak hřbitovní kaple. Asi nejstarší zmínka o ní pochází až z 11. srpna 1576. Píše se v ní: „Když pan hofmistr český poručil sobě v ty dny sloužiti mši svatou u sv. Anny v ambitě.“ Zaniklou kapli detailněji popisuje děkan Ladislav Frosin roku 1677 v latinské vizitační zprávě.[72] Uvádí i její rozměry 4 x 4 lokte, což je 2,5 x 2,5 metru, počítáme-li český loket, nebo 3 x 3 metry, počítáme-li loket vídeňský.[73] Stavba to tedy byla skutečně drobná, spíše hřbitovní kaplička. Registr z roku 1660 uvádí v kapli sv. Anny tři oltáře (sv. Anny, sv. Doroty a sv. Vavřince).[74] To ale není, vzhledem k barokní tendenci hromadit oltáře, v rozporu s uváděnými rozměry kaple.
Kaple možná byla napojena na ambit, zastřešenou chodbu vedoucí od „kláštera“, později děkanství, do kostela. I ambit zanikl společně s kaplí sv. Anny. Sklepy pod dnešním muzeem (viz níže) dodnes uchovávají staré zdivo, které by mohlo být zbytkem ambitu nebo kaple sv. Anny. Podle V. Černé byla právě v této kapli umístěna socha Panny Marie Rokycanské, ke které se vázal lokální kult, demonstrovaný mimo jiné i nápisem na Mariánském sloupu na Masarykově náměstí. Většina ostatních badatelů ovšem sochu umisťuje přímo do kostela P. Marie Sněžné.[75] Skulptura prý byla součástí jeho původního gotického mobiliáře. V 17. a 18. století byla uctívána, pak se podle V. Černé ztratila.[76] Podle většiny badatelů, například K. Hofmana, ovšem socha shořela při požáru Rokycan v září roku 1784.[77] Podrobnější informace o zaniklé soše se nalézají v kapitole o kostele Panny Marie Sněžné). Roku 1717 byly do anenské kaple přemístěny některé gotické obrazy z velkého oltáře děkanského kostela, který tehdy procházel barokní opravou. Krátce před tím, než kaple roku 1784 vyhořela, je dal děkan Künstler přestěhovat, protože chtěl nechat kapli vybílit.[78] Díky tomu se čtyři z těchto gotických obrazů dochovaly dodnes.[79]
Kaple sv. Anny zůstávala vždy významem ve stínu sousedního kostela Panny Marie Sněžné. Naposledy se mihla dějinami v letech 1784-1788, kdy v ní byly po dobu popožárové opravy děkanského kostela slouženy mše. Kaple sice rovněž v září 1784 vyhořela, ale v následujících měsících byla narychlo opravena nákladem 477 zlatých 30 krejcarů 3 d.[80] Jakmile však byl děkanský kostel opraven, kaple byla zbořena, hřbitov obklopující kostel zrušen a v letech 1788-1794 zde byla postavena patrová budova nové školy (dnešní objekt muzea). Žádost o zboření kaple podalo město podkomořskému úřadu roku 1791. Demolice byla povolena 24. dubna 1792.[81]
5.1. Stavební vývoj objektu v 18. a 19. století
Nová škola čp.141/I, dnes muzeum, kterou město otevřelo roku 1794 na místě zrušené kaple sv. Anny, byla zpočátku jednopatrovou budovou, postavenou v střídmém klasicistním stylu. Plány na zbudování školy vypracoval roku 1792 zednický mistr Ondřej Černý. Rozpočet byl stanoven na 3119 zlatých a 46,5 krejcarů. Žáci a učitelé se sem měli přemístit už v lednu 1794. Podkomořský úřad pak novostavbu schválil a kolaudoval 20. října 1795.[82] Údaje o tom, že objekt postaven až roku 1840, které se občas vyskytují v regionální literatuře, jsou chybné.[83] Stejně tak se zdá být nepřesný údaj Jana Šáry, že budova školy čp.141/I postavena už roku 1788.[84] V roce 1788 se skutečně jakýsi objekt čp.141/I uvádí v seznamu majitelů domů. Ale je označen jako „wachštubna“, tedy Wachstube neboli strážnice, možná hradební bašta nebo jakási ubikace pro městskou stráž. Každopádně se zdá, že tehdy se tento objekt nacházel jinde, buď na zcela odlišném místě, nebo poblíž nynější budovy muzea. Mohlo také hypoteticky jít o zrušenou kapli sv. Anny, která zde stávala a která byla právě v této době rušena (a mohla dočasně mít toto využití, tedy „wachštubna“). V matrice se objekt čp.141/I uvádí poprvé 6. října 1788, kdy se tu narodila dcera Josefy Terezie Bendové.[85]
Nová škola, dokončená počátkem 90. let 18. století, byla zpočátku jen jednopatrovou budovou, tedy nižší než je její současná podoba. Takto je zachycena na vedutě Rokycan od Johanna Venuta z roku 1817. Šlo o celozděný objekt s klenutými stropy.[86] Další rozšíření stávající školy si o několik desítek let později vynutila populační exploze, kterou české země i Rokycany tehdy zažívaly, jakož i snaha rakouského státu vytvořit síť kvalitního základního školství. Původní objekt školy už dispozičně nevyhovoval. Byl roku 1843 popsán jako v dobrém technickém stavu. Nacházel se v něm i pokoj školníka.[87] Roku 1844 byla proto škola zvýšena o druhé patro. Zároveň byla doplněna o předsunutý jižní trakt a podle některých informací i rozšířena směrem ke kostelu.[88] Analýza veduty města z roku 1817 ale ukazuje, že už před přístavbou sahala fasáda školní budovy až téměř ke zdi kostela, stejně jako v současnosti, takže tento údaj patrně bude mylný. Z roku 1842 se dochovala listina, v níž žádá krajský úřad rokycanský magistrát o sdělení, jak probíhají přípravy na stavbu hlavní školy. Roku 1844 pak zednický mistr Matěj Sack, který přístavbu prováděl, oznámil, že je schopen akci dokončit do 20. července 1844, ale musí mít zaručen dostatek cihel a jasné financování. Do té doby probíhala prý přístavba školy chaoticky. Sack musel nádeníky platit ze svého a stavba neměla jasný a oficiálně potvrzený rozpočet.[89] Podle J. Anderleho a T. Karla byla dostavba budovy dokončena definitivně až roku 1846.[90]
5.2. Další stavební vývoj objektu a adaptace na muzeum
Dne 7. srpna 1884 se obecní zastupitelstvo usneslo v Rokycanech zřídit měšťanskou školu s tím, že k tomuto účelu využije mimo jiné budovu této školy.[91] Školským účelům tento objekt sloužil ještě další půlstoletí. Zásadní změna nastala počátkem 30. let 20. století. V únoru 1930 městská rada rozhodla, že opatření financí na adaptaci budovy za kostelem pro účely muzea se odkládá, až městská technická kancelář vyhotoví rozpočet.[92] Koncem srpna 1930 pak radní určili, že do běžného rozpočtu obce na rok 1931 se vloží 10 000 Kč na potřeby muzea a do mimořádného rozpočtu 150 000 Kč na adaptaci staré školy u kostela na muzeum.[93] Souhlas s využitím staré školy na muzeum a provedení její adaptace za 150 000 Kč vyslovila v říjnu 1930 i obecní finanční komise.[94]
V roce 1931 se objekt skutečně uvolnil pro využití pro muzejní účely, to když byla v Rokycanech otevřena nová velká škola (dnešní ZŠ T. G. Masaryka, viz kapitola „okružní třída“). O tom, že sem bude přemístěno muzeum, rozhodla definitivně městská rada 7. listopadu 1930.[95] Dne 7. listopadu 1930 jednalo o transferu i obecní zastupitelstvo. Muzeum v té době sídlilo v budově obecní školy chlapecké, jejíž prostory nestačily. Adaptace budovy obecní školy dívčí pro muzeum byla odhadnuta na 30 000 Kč, zařízení interiérů odhadnuto na 120 000 Kč. Městská rada doporučila zastupitelstvu věnovat budovu muzeu a schválit náklad 150 000 Kč. Starosta Josef Zápotočný oznámil, že o úhradu nákladů byla požádána obecní spořitelna.[96] V březnu 1931 podána obecní správní komisi zpráva o výsledku ofertního řízení na dodávku nábytku do muzea. Usneseno jednat s firmou Pikolon, aby zajistila dodávku nábytku zčásti před prázdninami, zčásti do konce prázdnin roku 1931.[97] Počátkem dubna 1931 obecní správní komisí na vědomí vzata zpráva o prohlídce nábytku v plzeňském městském muzeu a usneseno objednat vzorek po dvou kusech stolů od firmy A. Pikolon a od ostatních oferentů dle návrhu městské technické kanceláře. Komise zároveň rozhodla opatřit peníze na adaptaci bývalé školy na muzeum ve výši 150 000 Kč výpůjčkou z mniškového fondu.[98]
Na své schůzi koncem května 1931 konstatovala městská rada, že v ofertním řízení na dodávku nábytku z tvrdého dřeva do muzea byly podány příliš vysoké nabídky. Usneseno tedy jednat s firmou A. Pikolon o dodávce nábytku z měkkého dřeva na základě dřívějšího ofertního řízení.[99] Počátkem června 1931 ing. Moucha podal městské radě zprávu o nové nabídce firmy A. Pikolon na nábytek z měkkého dřeva do muzea. Usneseno objednat mobiliář u této firmy se snížením dodávky o 25 %.[100] Jenže proti zadání zakázky firmě Pikolon z volné ruky podali ostatní zájemci stížnost. V polovině června 1931 tak městskou radou usneseno, aby firma Pikolon ihned zastavila práci a vyčkala dalšího rozhodnutí.[101] Koncem června 1931 pak městská rada dojednala kompromisní řešení. Usneseno ponechat zakázku na dodávku nábytku do muzea firmě Pikolon, ale jen do výše 40 kusů. Zbytek se měl zadat bez ofertního řízení ostatním truhlářům za jejich ceny z března 1931.[102] Koncem července 1931 už městská rada oznamuje, že skutečně dodávka 48 skříní do muzea zadána 6 místním truhlářům za ceny firmy A. Pikolon.[103] V listopadu 1931 městskou radou poukázány k výplatě účty, mimo jiné i pro A. Pikolona 34 074,10 Kč za nábytek do muzea.[104] Na další schůzi během listopadu 1931 pak k výplatě poukázány účty pro J. Dreslera 8 466,70 Kč za skříně pro muzeum a pro R. Černého 10 294,64 Kč za vitríny pro muzeum.[105] V létě 1931 pak proběhly nutné adaptační práce. Město do nich investovalo 179 086 Kč.[106] Stavební práce na adaptaci muzea zadány na schůzi městské rady koncem května 1931 z volné ruky (tedy bez výběrového řízení) J. Benešovi.[107] V listopadu 1931 městská rada rozhodla, že do chodby muzea se opatří pamětní deska na paměť otevření muzea v nové budově a na paměť zásluh B. Horáka.[108] V lednu 1932, když městská rada jednala o podobě obecního rozpočtu na rok 1932, do něj byla na poslední chvíli nově zařazena položka 20 000 Kč na nábytek do muzea.[109] V lednu 1932 k výplatě poukázán účet pro Jindřicha Jirsáka 8932,70 Kč za koberce pro muzeum.[110] V únoru 1932 na schůzi městské rady k výplatě poukázán účet pro Antonína Šaška ve výši 12 205 Kč za vitríny pro muzeum.[111] Dne 25. října 1931 se muzeum v nových prostorách adaptované dosavadní školy otevřelo.[112] Jiný údaj hovoří ale o tom, že ještě roku 1932 se tu naposledy vyučovalo, pak objekt připadl muzejním účelům.[113] Přesnost tohoto zdroje (článek z regionálního tisku z 80. let 20. století) je ovšem pochybná.
Souběžně a adaptací interiérů muzea pro tyto účely došlo i k drobným stavebním změnám v exteriéru. Koncem října městská rada stanovila, že na budovu muzea se pořídí vkusný nápis. Dále schváleno v prostoře za kostelem, která se měla ohradit vkusnou mříží, zřídit lapidárium. O věnování mříže zdarma se mělo jednat s městskými železárnami.[114] V lednu 1932 se městská rada usnesla provést nápis na muzeu a zamřížování lapidária za kostelem dle návrhu městské technické kanceláře.[115] Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 schválen projekt úpravy prostranství před muzeem.[116] Od roku 1937 pojmenována instituce Muzeum dr. B. Horáka, podle místního vlastence Bohuslava Horáka (1877–1942).[117]
Od roku 1962 instituce převedena ze správy města na okres (nový název od té doby zněl Okresní muzeum).[118] Na 4. pětiletku (1966-1970) se počítalo s generální opravou budovy.[119] Dle informací z dubna 1974 se v objektu nacházela výstavní síň a přednášková místnost s kapacitou 60 míst.[120] Muzeum bylo opravováno znovu roku 1976.[121] Roku 1978 provedly Technické služby asfaltování chodníků okolo muzea.[122] Další oprava budovy proběhla v 90. letech 20. století, kdy byla zrenovována fasáda. Tato akce byla financována částečně z dotace 150 000 Kč, kterou v roce 1994 dostalo město v rámci státního programu obnovy památek.[123] V letech 1995-1996 následovala rekonstrukce topení, a roku 1996 výměna stropů ve druhém patře, kde podle projektu ing. Zdeňka Vondrovice zvýšena nosnost zesílením trámků.[124]
5.3. Stavební vývoj objektu po roce 2000 (přístavba nového traktu)
V roce 2002 prošla budova muzea za plného provozu výměnou střechy. Na přání ochránců přírody se muselo s odstraněním původní krytiny střechy počkat až do doby, kdy odletí zde usídlení netopýři. Práce trvaly dva měsíce a jejich dokončení bylo naplánované na 20. října 2002. Počátkem září 2002 je už sejmutá původní krytina na třech stranách střechy (k děkanství, do Urbanova náměstí a k hradbám) a položeny nové latě i paropropustná folie. Na zbývající straně (ke kostelu) právě probíhá demontáž původních tašek. Po ohledání zjištěno, že samotný krov muzea je v dobrém stravu a s výjimkou jednoho trámu o délce cca metru nemusel být vyměňován. Podle odborníků se o to zasloužil ochranný protipožární nátěr, pořízený pravděpodobně v době okolo 1. světové války. Ten byl ovšem při této opravě odstraněn a nahrazen nátěrem novým. Během opravy byla uklizena půda budovy, v některých místech se tu prý nacházely kouty, které nebyly čištěny až 120 let. Muzeum zároveň začalo připravovat studii budoucí adaptace půdních prostor tak, aby mohly být plnohodnotně využity pro činnost této instituce.[125] Při opravě nedošlo k podstatné proměně podoby střechy, původní tašky vyměněny za nové tašky.
V roce 2003 bylo vypsáno na 1. etapu adaptace výběrové řízení. Vyhrála je firma S+H, s.r.o.[126] V roce 2004 výstavba půdních prostor začala. Kraj poskytl na akci dotaci 2 500 000 Kč. Problém se ale objevil s požárními předpisy, projekt tak musel být pozměněn. Do projektu se muselo zakomponovat požární únikové schodiště. Architektonické řešení nakonec provedl Ateliér Soukup, s.r.o. z Plzně.[127] Původní vestavba několika místností na půdu se tak proměnila v daleko významnější stavební proměnu objektu muzea. Do půdní vestavby (plánované už roku 2002, viz výše) se totiž přivedlo nejen nové požární schodiště ale nakonec rozhodnuto přidat i výtah.[128] Výběrové řízení na tuto 2. etapu pak během roku 2004 vyhrála firma Stavební montáže BOST, s.r.o. z Plzně. Počátkem srpna 2004 požádalo muzeum o stavební povolení.[129] V září 2004 investici odsouhlasilo městské zastupitelstvo[130] a koncem října 2004 nabylo právní moci stavební povolení.[131] Ještě v říjnu 2004 se začalo stavět.[132] Práce na přístavbě započaly přípravou kovových komponentů na zpevnění stávajícího zdiva. Šlo totiž o poměrně složitý inženýrský úkol, vzhledem k tomu, že byl uskutečněn významný zásah do konstrukční a statické stránky původní budovy. Před výstavbou schodiště byly mimo jiné částečně rozbourány podlahy v dotčené části domu a zdivo muselo být náročnými metodami zpevněno novým trámovým roštem. Součástí stavebních úprav bylo pak pokládání nových podlah, vestavba nových sádrokartonových příček, nové rozvody kanalizace a vody (v prosinci 2004 zahájena pokládka plynového potrubí). Stavbu prováděla firma S+H.[133] Část prací provedly Stavební montáže Plzeň.[134]
Kvůli delikátnímu ladění projektu s ohledem na památkovou ochranu i kvůli nutnosti provedení archeologického výzkumu ale nebyla celková částka 2 500 000 Kč přislíbená zřizovatelem na vestavbu ani částka 2 000 000 Kč na přístavbu traktu s výtahem vyčerpána. Muzeum proto požádalo zřizovatele o převod financí do dalšího roku.[135] Po relativně nevýznamných přípravných pracích byla zahájena v únoru 2005 samotná přístavba požárního schodiště a výtahu.[136] Počátkem června 2005 už probíhá nahazování hrubé stavby omítkou.[137] Pak se přes léto práce zastavily, na dokončení chybělo 1 400 000 Kč, které se kvůli archeologickému průzkumu v roce 2004 nestačily proinvestovat. Chybělo ještě položit dlažbu, natřít fasádu a instalovat výtahové zařízení. V srpnu 2005 projednala městská rada převod této částky na rok 2005. Vedení muzea pak zahájilo znovu práce s cílem uvést přístavbu do užívání do 15. září 2005, tedy do oslav 100. výročí založení muzea plánovaných na 24. září 2005. Výtah měl být dodán v říjnu 2005. Už v polovině srpna byly hotovy všechny sádrokartonové práce a zasklení únikového schodiště. 16. srpna 2005 se vyzdívala strojovna výtahu a na půdě se dokončovaly podlahy. Měla následovat pokládka dlažby, instalace osvětlení a výmalba vnitřních prostor. Koncem srpna 2005 pak začalo rozebírání lešení a omítání fasády.[138] Dne 16. září 2005 byla předána přístavba muzea do předběžného užívání, v rámci oslav Dne Rokycan. 16. září 2005 ráno se také ještě narychlo dokončovaly úpravy okolí muzea. Objekt předáván ovšem bez funkčního výtahu. Jeho instalace se očekávala v polovině října 2005.[139] Výtah byl dán nakonec do provozu až počátkem listopadu 2005 a 7. listopadu 2005 prošel první zatěžkávací zkouškou, když jej využili účastníci výroční schůze Svazu protifašistických bojovníků, kteří se dopravovali do prostor v prvním patře budovy. Předčasné užívání budovy mělo skončit do 31. prosince 2005. Samotný výtah přišel na asi 700 000 Kč.[140] Celkové náklady na adaptaci muzea byly odhadovány těsně před jejím dokončením na 6 250 000 Kč.[141] Z toho přístavba stála 3 999 000 Kč a půdní vestavba 2 227 000 Kč.[142]
Přístavba je situována do rohu stávající budovy, na straně přivrácené ke kostelu, v místech původního vchodu do muzea. Nová část objektu vyplnila prakticky celý tento kout. Jde o cihlový objekt, pojatý samozřejmě v pietním historizujícím duchu, v souladu s architekturou muzea. Realizaci požárního schodiště si vyžádaly nové bezpečnostní předpisy. Díky novému výtahu je zároveň muzeum zpřístupněno i zdravotně postiženým. Přístavba sice znamenala značný zásah do původního půdorysu a vnější hmoty budovy, nejde ovšem o zásah první a je to jednoznačně výhodnější řešení, přijmeme-li nutnost výstavby požárního schodiště, než vybourávat takovéto schodiště do původních prostor muzea. Kvůli přístavbě také zaniklo původní lapidárium, které se tu před vchodem do muzea rozkládalo od roku 1975, kdy bylo založeno při tehdejší opravě muzea. Šlo o poměrně živelnou a nepříliš koncepčně pojatou sbírku starých kamenických a sochařských prací z Rokycan, položených volně na zemi. K vidění tu bylo především torzo mohutného barokního portálu Plzeňské brány z roku 1723, zbořené roku 1950 (o bráně více v kapitole „městské opevnění“). Umístění portálu bylo sice pietní, ale památka uložená volně na zemi podléhala pomalé povětrnostní erozi. V roce 2004 v souvislosti s výstavbou požárního schodiště bylo lapidárium zrušeno a fragment Plzeňské brány zasazen do úrovně prvního patra nové přístavby.[143] Někde před muzeem prý od poloviny 20. století také stával smírčí kříž, přemístěný sem z polí na jižním svahu vrchu Kotel u obce Raková. Na kamenné desce s reliéfem tlapatého kříže měl vytesán letopočet 1717. Mohlo jít buď o smírčí kříž, nebo o označení hranic pozemků. Už v roce 1992 ale konstatováno, že kříž od muzea zmizel neznámo kam.[144]
V prostorách půdy muzea byla během rekonstrukce roku 2004-2005 zřízena nová kancelář správního úseku, pracovna ředitelky muzea, archiv této instituce a zasedací místnost pro 20 lidí. Původní plán předpokládal zřízení místností v celé ploše půdy. Na přání památkářů však vestavba omezena jen na novější trakt střechy, pocházející z přístavby v polovině 19. století. Právě zřízení půdních místností bylo dalším důvodem pro výstavbu výtahu.[145] V září 2005 již nové místnosti byly předány do užívání, ovšem bez vnitřního vybavení, to muselo muzeum ještě dodatečně obstarat. Původní myšlenka pořídit mobiliář z rozpočtových rezerv muzea padla, protože všechny rezervy spolkla přístavba budovy. V září 2005 město pouze disponovalo studií instalace počítačových sítí v nových půdních prostorách.[146] Vnitřní zařízení nové zasedací místností se plánovalo na rok 2006.[147] Do muzea se po této přestavbě vchází skrz přístavek. V přízemí byla zřízena šatna a samostatná místnost pro pokladnu s prodejnou upomínkových předmětů. Kvůli požadavkům památkářů bylo nutné jinak zachovat vnitřní dispozici budovy beze změn, dokonce i ponechat původní barvu dveří.[148] Nová přístavba ovšem vzbudila i nesouhlasné reakce. Někteří lidé poukazovali na to, že jde o příliš silný zásah do historického zákoutí u děkanského kostela.[149]
5.4. Archeologické nálezy a stavební průzkum v okolí muzea
Před výstavbou požárního schodiště a výtahu před muzeem proveden záchranný archeologický výzkum. Začal 30. října 2004 a původně měl skončit už 4. listopadu, došlo zde ale k významnému nálezu.[150] Dne 5. listopadu 2004 došlo k nálezu, který prvotně popisován jako barokní hroby a části středověké zdi, připisované dle hypotézy původnímu městskému hradu. Na 8. listopadu 2004 se plánovalo vyzdvihnutí ostatků ze čtyř hrobů. Větší význam ale archeologové přikládali uvedeným zbytkům zdí.[151]
Podrobnější zprávy uvádějí, že zde objeveno etážové pohřebiště s 11 kostrami, jasný doklad o tom, že bezprostřední okolí děkanského kostela sloužilo dlouho jako hřbitov. Do podloží byly provedeny 3 čtvercové sondy. Kromě 11 koster se v hloubce cca 1,5 m našel i fragment archaické zdi. Na ní spočívala jedna kostra. Zeď byla druhotně otesaná, patrně na ni narazili kdysi při pohřbívání a využili ji pro uložení mrtvého. Předpokládané stáří zdi odhadovali archeologové na 13. století a mohlo tak jít o torzo středověkého biskupského dvorce nebo z něj vyvinuvšího se městského hradu. Hřbitovní vrstva byla datována předběžně na přelom 17. a 18. století. V třetí sondě bylo objeveno etážové pohřebiště s intaktními hroby. Podle předběžné datace se pohřebiště využívalo od raného středověku až po barokní období. Kostry ale nebyly provázeny nálezy uměleckých a kultovních artefaktů, čímž se jejich přesné datování komplikuje. Pouze v jednom dvojhrobu se našly zbytky dýky s bronzovou či mosaznou pochvou. Tvar dýky byl ovšem málo specifický na to, aby jednoznačně určil století původu. To samé se týkalo i dalších nálezů, knoflíků, připomínajících na první pohled ty z napoleonských časů. Při podrobnějším ohledání se ovšem zjistilo, že mají stylizovanou ozdobu a patrně patřily nějakému lesákovi. Dále byl objeven barokní medailónek a dvě sponky závěsu. 15. listopadu 2004 už byly archeologické sondy opět zahrnuty zeminou.[152] Kromě archeologických pozůstatků se pod zemí našla také změť starých inženýrských sítí, nezakreslených na plánech. Konkrétně šlo o dvě vodovodní potrubí.[153] Výzkum prováděli pracovníci Západočeského muzea. V únoru-březnu 2005 průzkum pokračoval druhou etapou.[154] To se sondy přesunuly přímo k základům budovy muzea. Kvůli výkopům bylo nutné odstranit betonový pruh okolo základů.[155]
Nešlo o první archeologické nálezy v okolí muzea. Původní hřbitov, na jehož místě muzeum stojí, sice zůstal skryt pod svrchní vrstvou navážky, ale prakticky při každých výkopových pracích o sobě nechává znát. Dokazují to opakované nálezy lidských ostatků. Tak při kopání vodovodu roku 1924 tu nalezeny v hloubce cca 1 metru kostry.[156] Podle Jana Šáry byl nález uskutečněn roku 1923.[157] I v roce 1931 při opravě děkanského kostela se našly lidské ostatky. Celá věc však tehdy vyvrcholila ovšem trapným incidentem. V srpnu 1931 rozhodla městská rada na podnět R. Šlesingera vyšetřit, kdo dal příkaz dát lidské kosti vykopané při opravě děkanského kostela do hrobky rodiny Ringelovy na hřbitově u Nejsvětější Trojice.[158] Opět v říjnu 1959 byly nalezeny lidské kosti při výkopu kanalizace ve Smetanově ulici (tedy na jižní straně Urbanova náměstí) u kostela.[159] V roce 1973 byly nalezeny ve sklepních prostorách děkanství, na straně blíže k budově muzea 2 kostry.[160]
Ani samotná budova muzea není archeologicky nezajímavá. Byť ještě v 80. letech 20. století ji J. Kovář[161] nepovažoval za památkově cennou, postupně se zjišťuje, že jde o jednu z nejstarších staveb ve městě a že budova školy z konce 18. století nebyla v pravém slova smyslu novostavbou, nýbrž do velké míry do sebe pojala starší zdivo. Už když město roku 1791 podávalo žádost o povolení demolice kaple sv. Anny, naznačovalo, že chce plánovanou školní budovu postavit na jejím místě, s využitím jejího materiálu.[162] A když v následujícím roce vypracoval O. Černý projekt nové školy, využil některé zdi kaple.[163] Klasicistní objekt muzea tak v sobě ukrývá rezidua archaických stavebních prvků. Během opravy muzea, dokončené roku 1976, bylo objeveno v objektu starobylé zazděné okénko.[164] M. Sedlák ve svých spisech o historii města píše, že v západní části budovy muzea se nachází část zdi, která se svojí tloušťkou odlišuje od ostatního zdiva.[165] Povrchový památkářský průzkum odhalil v severní i západní obvodové zdi podstatně části dochovaných středověkého zdiva. Na severní stěně (mířící vně městských hradeb) je od roku 1976 odhaleno výše uvedené okénko s pozdně gotickým kamenným ostěním, nacházející se v úrovni mezi prvním a druhým podlažím. V západní zdi, přiléhající k děkanství, je fragment silnější zdi s pozůstatky dvou velkých gotických oken. Levé okno se dochovalo jen torzovitě (část špalet) a v barokní době navíc prošlo další úpravou a zvýšením. Pravé gotické okno se dochovalo lépe. Má šikmé špalety a mírně hrotitý záklenek vyzděný kamenem. V úrovni líce interiéru je okno osazeno pískovcovým ostěním se žlábkovaným okosením hran. Směrem dovnitř budovy má ostění odsazení pro původní okenní rám. Spodní část okna je překryta plentou. Ostění doplňoval kamenný kříž, který se až na zbytky náběhů nezachoval. Okno mívalo světlost cca 190 cm a těmito rozměry, jakož i skutečností, že se nacházelo v prvním patře pozdně gotické budovy, naznačuje, že bylo součástí významné stavby, nejspíše hlavní budovy kláštera/městského hradu. Snad šlo o hlavní sál této středověké stavby. Pod těmito gotickými okny se nachází ještě menší okénko, rovněž gotického původu, později upravované. Gotické zděné struktury se patrně dochovaly i na severní stěně stodoly přilehlé k budově muzea a v bloku zdiva při vstupu do sklepů muzea.[166] Sklepy pod budovou muzea jsou místy dvoupatrové, což také nasvědčuje na archaický původ.[167] Vlastní valené klenby jsou ale novější, barokního původu. Nacházejí se výlučně pod severozápadním rohem budovy. V otvoru ve východním čele horního sklepa se zachovaly vrstvy terénních zásypů, vzniklých při nivelizaci terénu materiálem z trosek po velkém požáru města roku 1784. V zásypové vrstvě je vložen pískovcový klenební svorník s náběhy pro 4 klínově vyžlabená žebra. Jde o pozdně gotickou práci ve tvaru kolčího štítu o průměru 45 cm. Svorník nese stopy po původní polychromii a je na něm patrné, že prošel požárem. Fragmenty žeber provedených jako terakotové tvarovky byly při ohledání sklepů vyjmuty a uloženy v depozitáři muzea. J. Anderle a T. Karel se domnívají, že tento artefakt sem byl uložen po roce 1784 a původně tvořil část klenby presbyteria děkanského kostela.[168]
V kolaudačním protokolu z roku 1795 uvádí rovněž podkomořský úřad, že nová budova školy má příliš hluboké základy na straně k náměstí a ke kostelu, tedy na jihu a na východě (3 lokty). Podle K. Hofmana je fakt, že zpráva zmiňuje jen dvě strany základové zdi nepřímým důkazem, že na severní a západní straně byla škola postavena na již existujících základech starších budov.[169]
Před dnešním muzeem, vedle kruhovité přístavby děkanského kostela se vstupem na ochoz hlavní věže, tudíž v jihovýchodním rohu areálu bývalého hospodářského dvora děkanství, stála ještě počátkem 19. století také nevelká budova „kaplanky“ čp.136/I, neboli samostatného objektu pro ubytování kaplana. Připomíná se již v druhé polovině 17. století, kdy podle zpráv děkana byla prakticky neobyvatelná. Děkan Frozin tehdy konstatuje, že „v kaplance pro nenapravitelný (račte odpustiti) a ustavičný puch a smrad, poněvadž z jedné strany, totiž od krchova, téměř celá v zemi leží, nemožno je duchovnímu člověku zůstávati neb nocovati.“ Listina s popisem kaplanky je datována 18. července 1673 a děkan ji zaslal městské radě.[170] J. Anderle a T. Karel soudí, že i tato stavba mohla být reziduem původního areálu městského hradu. Její původ by v takovém případě sahal ještě mnohem hlouběji do stavební historie Rokycan.[171] Na Schönbergerově vedutě Rokycan z doby okolo roku 1830 je kaplanka zachycena jako patrová stavba s valbovou střechou.[172] Objekt je zakreslen ještě na katastrální mapě Rokycan z roku 1838. Měl obdélný půdorys o rozloze několika desítek metrů čtverečních. Její číslo popisné se v matrice připomíná poprvé dne 21. srpna 1773, kdy se tu narodil syn Josefa Kostraníka.[173] Není zcela jisté, zda čp.136/I spadá do původní číselné řady již z roku 1771, kdy se zavádělo označování domů čísly, nebo zda bylo přiděleno až někdy mezi roky 1771-1773 (v takovém případě by souvislá číselná řada z roku 1771 končila domem čp.133/I). Tak či onak šlo o objekt daleko staršího data, bez ohledu na přidělení čísla popisného. Podle I. a M. Ebelových byla kaplanka zbořena krátce po roce 1844.[174] Patrně se tak stalo v souvislosti s rozšiřováním tehdejší školy (dnes muzea). Každopádně originální mapa stabilního katastru, která obsahuje dodatečné zákresy z let po roce 1838, ukazuje, že objekt byl zrušen a zbořen.[175] Ve sčítání lidu z roku 1857 již neexistoval.[176]
6.1. Nejstarší stavební vývoj a architektonický popis masných krámů
Západní stranu Urbanova náměstí zdobí památkově chráněná a architektonicky velmi hodnotná empírová stavba masných krámů čp.172/I. V Rokycanech se tento druh stavby, tedy zastřešené tržnice s masem (dříve i s jatkami), připomíná už v roce 1406.[177] Podle J. Šáry i K. Hofmana se ale masné krámy připomínají poprvé až roku 1460, i když (jak říká Šára) jsou patrně mnohem starší.[178] Je možné, že už tehdy stály na svém dnešním místě. Na sever od masných krámů se nacházel ještě v roce 1838 další objekt, většinou popisovaný jako „šlachta“, tedy budova jatek, porážky. Karel Hofman uvádí i popis objektu, šlo prý o zděnou kůlnu bez oken, s velikými vraty v čelní zdi. Jan Šára uvádí, že šlachta tu stála již v 16. století.[179] Zbořena měla být až koncem 19. století po výstavbě nových městských jatek v nové části Plzeňského předměstí. Objekt je ještě zachycen na mapě města z roku 1877. Podle I. Ebelové a M. Ebela ale nešlo o šlachtu nýbrž o chlebné krámce. Roku 1784 měly vyhořet a následně byly opraveny nákladem 53 zlatých 1 krejcar.[180] Své zjištění sice oba autoři zakládají na archivním pramenu, zároveň ale jejich teorii nepotvrzuje žádný jiný pramen, vzpomínky pamětníků ani dobová literatura. Zmínka o chlebných krámcích v těchto místech je s velkou pravděpodobností omylem. Chlebné krámce bývají většinou lokalizovány do prostoru nynějšího domu čp.138/I na severní straně Masarykova náměstí (rohový patrový dům naproti vchodu do děkanského kostela).
Nepochybné každopádně je, že někdy v poslední čtvrtině 19. století proběhla demolice šlachty u masných krámů, které se tak ocitly v izolované ostrovní poloze, čímž se urbanistická situace zformovala do nynější podoby. Mezi budovou masných krámů a sousedními domy čp.51/I a čp.229/I (jejich popis viz níže) se zbořením šlachty rozevřelo nevelké prostranství. Dodnes je pozoruhodné tím, že se tu (byť jen místy) dodnes dochovala původní dlažba z „kočičích hlav“ (kamenných valounů), pocházející přinejmenším hluboko z 19. století. V prosinci 1997 odmítla městská rada návrh na odkup části tohoto prostoru č.kat.2764/3 do soukromého vlastnictví.[181] Počátkem roku 1998 vydalo zamítavé stanovisko i zastupitelstvo.[182]
Dnešní podoba masných krámů pochází z doby okolo roku 1800. Je to klasicistní, respektive empírová, přízemní trojlodní stavba bazilikálního typu s dominantním antikizujícím trojúhelníkovým štítem v čele užší strany objektu, natočené do Urbanova náměstí. Pod štítem je vchod, tvořený jednoduchým portálem s kamenným ostěním a klasicistními dveřmi. Identický štít a vchodový portál se nachází na protější užší straně budovy. Na bočních stranách masných krámů je po sedmi menších dvířkách, která vedla do jednotlivých prodejních kotců. Jednotlivé krámce v objektu patřily soukromým prodejcům. Bylo jich celkem 14 a označovaly se latinskými číslicemi. Číselná řada začínala na jižní straně objektu a běžela k východu, pak po severní straně krámů k západu.[183] Boční vchody do krámců mají klasicistní dřevěné dveře. Nad vstupními portálky jsou ještě menší lunetová okénka krytá kovanými mřížemi. Kolem nich se do půloblouku táhne rustika. Ta je na boční fasádě masných krámů ukončena ve výši překladů portálů ukončena jednoduchou římsou. Střecha je jednoduchá, sedlová s volskými oky. Ze střešní části zasluhuje pozornost i původní řešení krovu a dřevěná klenba středové lodi. Autor stavby je neznámý.
6.2. Další stavební vývoj masných krámů do roku 1989
V roce 1889 byla zřízena při jednom z krámců v tomto objektu lednice.[184] Obec tyto krámce počátkem 20. století cíleně vykupovala. Vlastnická držba, rozdrobená mezi mnoho jednotlivců, totiž prakticky znemožňovala jakékoliv úpravy. 31. května 1911 odsouhlasilo zastupitelstvo odkup krámců č. XI, XII, XIII za 3800 K a krámce č.IX za 1000 K. V té době ještě v soukromém držení zůstávaly krámce č.III a VIII. Po jejich plánovaném výkupu se mělo „přikročit k úpravě tohoto místa“,[185] což v rétorice tehdejší pokrokářské radnice mohlo znamenat patrně objekt zásadně přestavět nebo zcela zbořit. Jednoznačnějším a brutálnějším slovníkem to vyjádřil v regulačním plánu Rokycan z roku 1892 jeho autor B. Pek: „Masné krámy neodpovídají době naší, a jatky Rokycanské jsou malé a primitivní, i neuplyne zajisté mnoho času, kdy město bude míti jatky nové, době času vyhovující a od města patřičně vzdálené. Až se krámy a jatky se zemí srovnají, může se prozatím zde snad malý trávník založiti.“[186] Tento plán naštěstí nebyl realizován. Důvodem byla mj. i pokračující majetková roztříštěnost.
V únoru 1928 rozhodovalo zastupitelstvo o výkupu masného krámu č. VIII. V té době v masných krámech čp.172/I zbývaly poslední dva krámy, v držení soukromých osob. Obec tehdy uvažovala o tom, že do chodby masných krámů umístí hasičský žebřík, a chtěla proto vykoupit všechny krámy v objektu do svého držení. Zatímco Rudolf Burda, majitel jednoho z těchto krámu, odmítl prodej, dokud si nenajde jiné skladiště, majitelka krámce č. VIII Cecilie Čeřovská s prodejem souhlasila. Mezitím sice bylo zjištěno, že chodba masných krámů se pro hasičský žebřík nehodí, ale městská rada i tak doporučila pokračovat ve výkupu. 20. ledna 1928 radní schválili odkup krámu od paní Čeřovské za 11 000 Kč, což zastupitelstvo odsouhlasilo.[187] Při jednání o rozpočtu města na rok 1933, kdy se některým zastupitelům nelíbila částka 120 000 Kč určená na plánované zboření a výstavbu nových děkanských chlévů se Matěj Hrdlička vyjádřil tak, že pokud dojde ke zboření děkanských chlévů, měly by se zbořit i masné krámy.[188] Tehdy ještě tento nápad zapadl. Předznamenával ale sílící bezradnost obce, jak naložit s touto historickou budovou, jež ale v nových ekonomických podmínkách ztrácela svůj význam.
Po druhé světové válce začala smutná etapa existence masných krámů. Poté, co přestaly být obchodně využívány, začaly pustnout. Řeznictví tu fungovalo do října roku 1950. Posledním živnostníkem, který tu působil, byl zámečník Jan Lehner, který zde měl dílnu ještě v 60. letech 20. století.[189] Pak se objekt zcela vyprázdnil. V roce 1965 vedlo město jednání s podnikem Jednota o možnosti adaptace objektu na tržnici. Problémem ovšem bylo, že budovu masných krámů spravoval podnik Pramen. 24. listopadu 1965 rada MěstNV naznačila, že k této otázce svolá zvláštní schůzi.[190] Dohodnuto bylo, že masné krámy zůstanou podniku Potraviny (Pramen) a generální oprava bude provedena do konce roku 1968.[191] Nová tržnice potravin by přišla na 250 000 Kčs.[192] V listopadu 1967 se ještě stále uvádí, že adaptace objektu je národním výborem připravována s tím, že ale má být provedena později.[193] Nakonec z projektu sešlo. Na zasedání Městského národního výboru 10. listopadu 1969 to pan Fremuth z družstva Jednota komentuje tak, že trvají majetkoprávní potíže (objekt vlastní Pramen, o přestavbu a provoz má ale zájem Jednota). Družstvo Jednota každopádně předložilo městu návrh projektu generální opravy masných krámů s odhadovanou investicí 800 000 Kčs. Dle projektu podniku Potraviny se budova měla proměnit na prodejnu masa a jídelnu. Realizace byla zamýšlena v letech 1970-1972.[194] V červnu 1970 se uvádí, že v roce 1971 se má přestavba masných krámů zahájit. Dokončuje se prý projekt a je zajištěna kapacita i peníze.[195] V červenci 1971 je chystaná rekonstrukce masných krámů deklarována stále jako cíl města v oblasti rozvoje obchodní sítě.[196]
Nic se ovšem nedělo. V roce 1973 bylo pouze investováno do nejnutnějších oprav masných krámů 144 000 Kčs.[197] Šlo o projektovou dokumentaci rekonstrukce a kabelizaci.[198] Kabelizace přišla na 27 600 Kčs.[199] Od roku 1973 se začalo zase uvažovat o generální opravě.[200] V červnu 1973 se uvádí, že rekonstrukci provede podnik Potraviny společně s MěstNV. Prý už probíhá pořizování projektové dokumentace Státním ústavem pro rekonstrukci památkových měst a objektu Praha. Do konce 3. čtvrtletí 1973 měl být projekt hotov a na rok 1974 se plánovalo zahájení rekonstrukce.[201] Od KNV město v roce 1974 obdrželo mimořádnou dotaci 1 000 000 Kčs, z níž na projekt masných krámů určeno 142 000 Kčs.[202] Roku 1974 pak skutečně vznikla komplexní studie obnovy této historické památky, v níž měla po adaptaci vzniknout prodejna potravin. Vypracoval ji technicko-opravárenský závod podniku Potraviny Plzeň. Odhad nákladů tehdy zněl na 1 500 000 Kčs.[203] Technicko-opravárenský závod Potraviny Plzeň měl provést stavební práce. Vnější podoba objektu by byla zachována, vzhledem k nepochybnému památkovému charakteru (a tehdy už i formální státní památkové ochraně objektu). Uvnitř by ale došlo k podstatné dispoziční proměně, spojené s instalací moderních inženýrských sítí. V budově by vzniklo několik prodejních ploch, a to prodejna cukrovinek a mléčných výrobků (plocha 11,5 čtverečních metrů), uzenin (plocha 11 čtverečních metrů), tabáku (plocha 3,5 čtverečních metrů), ovoce a zeleniny (plocha 10,8 čtverečních metrů), prodejna masa (plocha 4,15 čtverečních metrů), drůbeže (plocha 4,15 čtverečních metrů) a větší prodejní prostor ve středu objektu (plocha 74 čtverečních metrů). Dále se projektovaly šatny, sklady, chladicí boxy, kancelář, umývárny a kotelna.[204] V rámci přípravy na tuto stavební akci schválila na jaře 1973 (v období mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973) rada MěstNV převod masných krámů od podniku Potraviny do vlastnictví města.[205]
Projekt ale i tentokrát zůstal jen na papíře a chátrání památkového objektu pokračovalo. 2. února 1979 rada MěstNV vzala na vědomí informaci, že podnik Potraviny předložil požadavek vypustit z volebního programu rekonstrukci objektu masných krámů. Pro rekonstruovaný objekt by totiž nedokázal zajistit pracovní síly. Město tedy schválilo změnu volebního programu. Objekt masných krámů měl být předán ONV k využití jako muzejní knihovna.[206] Studie číslo dvě, zpracovaná roku 1979, ale nakonec navrhla adaptaci masných krámů na výstavní síň (patrně po vzoru plzeňských masných krámů).[207] Dalších deset let ovšem stavba dál chátrala. Reálně hrozilo, že vše bude ukončeno demolicí objektu. V září 1980 město odmítlo, aby ČSTV-svaz turistiky na objekt masných krámů umístil informační tabule o historii budovy.[208] Dle harmonogramu z roku 1982 mělo město v roce 1983 „vytvářet podmínky pro realizaci opravy“ masných krámů s tím, že by v nich byla zřízena tržnice.[209]
Koncem 80. let se o rekonstrukci masných krámů seriózně uvažuje potřetí. Tehdy už byl stav objektu skutečně kritický. Na rok 1986 požádala školská a kulturní komise při MěstNV stát o přidělení dotace na opravu střechy krovu objektu masných krámů.[210] Během 1. pololetí 1986 ale oproti plánu žádná částka na opravu objektu nečerpána.[211] V září 1987 se uvádí, že se zahájením opravy masných krámů se začne až ve 3. čtvrtletí roku 1987. 14 000 Kčs plánovaných na opravu tak zatím zůstalo nevyčerpáno. Město ale naznačuje, že tato částka nestačí a bude nutno požádat ONV o dotaci 140 000 Kčs (jak v roce 1986 přislíbeno).[212] Počátkem roku 1988 město bilancuje. Oprava střechy masných krámů sice byla plánována na rok 1987, ale nepodařilo se sehnat materiál na opravu krovu, akce se tedy odložila na rok 1988. Provádět ji měl OSP.[213] V září 1988 se opět nekonkrétně uvádí, že postupné zajištění rekonstrukce masných krámů je plánováno na roky 1988-1992.[214] V únoru 1989 ale národní výbor konstatoval, že ani na rok 1989 nemá na rekonstrukci památkové budovy zajištěny peníze.[215] Plánovanou rekonstrukci krovu masných krámů se nepodařilo zajistit kvůli nedostatku potřebné krytiny (vlivem požáru v cihelně Stod) a nedostatku peněz.[216]
Stavoprojekt Plzeň dostal nicméně v roce 1989 zadáno vypracování návrhu rekonstrukce. Stavoprojekt provedl rovněž stavební průzkum. Zjistilo se při něm, že objekt má částečně narušenou statiku. Jedna z variant, kterou se projektanti zabývali, byla i demolice a následná výstavba kopie masných krámů. Funkčně navrhl Stavoprojekt adaptovat objekt na tržnici. Po obou stranách by v původních prodejních kotcích byly zřízeny kóje pro drobné prodejce, střední loď by sloužila pro přístup zákazníků. Kvůli narušené statice by se ovšem musely nově vyzdít příčky.[217] Studie Stavoprojektu z roku 1989 měla konzervativní charakter, stavebně i funkčně neměnila mnoho na podstatě objektu masných krámů. Do konce srpna 1990 měl Stavoprojekt předložit definitivní projekt rekonstrukce.[218] Kvůli průtahům ale projekt byl dokončen až v říjnu 1990. Zahájení rekonstrukce se předpokládalo na konci 1. čtvrtletí 1991 a dokončení koncem roku 1992.[219]
6.3. Rekonstrukce masných krámů po roce 1989
K realizaci rekonstrukce objektu masných krámů došlo nakonec úplně jinak. Iniciativu totiž po pádu komunistického režimu převzal soukromý sektor, přičemž byly využity základní projekční prvky studie Stavoprojektu. O objekt nejprve projevila zájem firma Integro Nevid.[220] Dne 16. července 1991 ale schválilo městské zastupitelstvo jednomyslně prodej masných krámů Ladislavu Pechovi ze Svojkovic, a to jen za cenu pozemku (20 000 Kčs).[221] Ještě téhož roku začíná v režii tohoto soukromého investora nákladná rekonstrukce dezolátní budovy. V první fázi přišla na řadu střecha. V srpnu 1991[222] byly odstraněny staré tašky a nahrazeny novými, nákladem 18 000 Kčs. Rekonstrukci prováděla firma Šnajdr.[223] Krov byl ponechán, jen ta nejpoškozenější místa vyspravena novými trámy. Na střeše se opravy dočkala i volská oka.[224] Pak přišla na řadu fasáda a interiéry. Stavební práce prováděla společnost PVV, s.r.o.[225] Finální projekt vypracoval ing. Rudolf Jedlička z firmy JeP.[226] Z původního objektu byly zachovány obvodové zdi, příčky naopak byly zcela vybourány. Na přání památkářů byla ponechána i původní oblouková klenba ze dřeva. [227]
Během této fáze byly nejprve odstraněny původní kovové mříže v záklencích bočních vchodů (nahrazeny kopiemi). Pak osekány téměř kompletně zpuchřelé vnější omítky. Zachován zůstal jen fragment nad jedním z bočních vchodů na jižní straně budovy a další menší plošky. Zároveň demontovány všechny vchodové dveře do bočních kotců a nějaký čas položeny před hlavním vchodem a pak v prosinci 1991 rovněž vyměněny za kopie (společně s oběma vraty štítových stěn). V říjnu 1991 nanesena na jižní straně budovy nová fasáda, odborně provedená jako kopie původních tvarů, včetně doplněných, předtím již setřelých detailů. Severní strana masných krámů zůstávala ještě nějaký čas jen se základní maltovou vrstvou, bez štukatérských detailů. Obě štítové strany objektu měly dokonce ještě původní omšelou fasádu ze staré žlutavé omítky. Úpravy vnější podoby domu se pak v souvislosti s nástupem zimní sezóny zpomalily.[228] Již počátkem roku 1992 ale pokračují intenzivní opravy, tentokrát v interiéru masných krámů, kde vzniká nová cihlová zeď, přepažující podélně hlavní loď objektu. Tehdy také byl na střeše obnoven cihlový komín. Po dobu přestavby bylo zabráno prostranství mezi masnými krámy a domem čp.51/I na severní straně objektu, které využíváno jako oplocené skladiště stavebního materiálu.[229]
8. dubna 1992 se tu začalo opět prodávat. Z masných krámů vznikl smíšený výrobně-prodejní objekt. V jednotlivých kotcích byly zřízeny na jižní straně 4 obchůdky, na severní straně 1 dílna. Při opravě musely být věrnými kopiemi zcela nahrazeny některé narušené detaily jako dveře, mříže, ostění portálů. U lunetových oken nad dveřmi krámků byly ponechány na přání památkářů původní fabionové římsy.[230] Na objekt nainstalovány nové okapy.[231] Masné krámy ještě neměly v době otevření dokončenou finální fasádní omítku. Ta provedena až v létě 1992, a to v odstínech zelené barvy.[232] Odvrácenou stránkou rekonstrukce bylo provedení ahistorického zásahu do vnitřní dispozice, když byla kvůli rozšíření zázemí pro jednotlivé obchody hlavní loď podélně rozdělena příčkou. Vždy dva sousední kotce byly také sloučeny vybouráním příčných zdí v jeden. Do čelní štítové stěny, obrácené do Urbanova náměstí, byla vsazena skříňka elektroinstalace.[233] Šlo nicméně o jednu z nejvýznamnějších stavebních akcí na obnovu památkového fondu v 90. letech, která také naprosto jasně ilustrovala dramatický rozdíl mezi nekonečnými průtahy centrálně řízené předlistopadové ekonomiky a svižným postupem rekonstrukce v režii privátního sektoru.
Do plánu akcí v rámci Programu regenerace památek na rok 2007 byla zařazena i oprava fasády a vstupních dveří objektu. Mělo na ní jít cca 325 000 Kč.[234] Nakonec 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo města přidělit na rok 2007 100 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací na tento účel 50 000 Kč a dalších 104 000 Kč rozhodlo město uvolnit z vlastního rozpočtu.[235] Počátkem října 2007 už východní štít masných krámů procházel opravou. Postaveno tam bylo lešení a probíhala oprava fasády. Koncem října 2007 byl východní štít masných krámů už opraven a lešení z něj sejmuto. Oprava se přesunula na západní štít, kde bylo nyní postaveno lešení.[236] Roku 2015 bylo z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón poskytnuto 50 000 Kč a dalších 125 000 Kč ze zdrojů obecního rozpočtu na opravu a nový nátěr fasády masných krámů.[237]
|
Masné krámy se na konci komunistické vlády nacházely v dezolátním stavu. V pozadí zástavba ve Smetanově ul. Foto: D. Borek, počátek r. 1990. |
Dům čp.91/I a sousední dochovaná branka. Vznikl koncem 18. století vestavbou do ohybu městských hradeb. Foto: D. Borek, září 2003. |
Dům čp.51/I, bývalá kovárna v ulici V Brance. Foto D. Borek, září 2003. |
|
|
|
|
7. Ulice V Brance a domy čp.51/I a čp.91/I
V severozápadní části sestupuje Urbanovo náměstí k městským hradbám. Tato komunikace mezi Smetanovou ulicí, okolo masných krámů, až na okraj bývalých městských hradeb nese jméno ulice V Brance. Stojí tu historicky hodnotné objekty čp.51/I a 91/I. Koncem 18. století oba patřily kovářskému mistru Janu Karlu Hořicovi. Současné jméno ulice odkazuje na branku (neboli fortnu) v městských hradbách, která se nachází mezi domy čp.51/I a 91/I. Říkalo se jí „branka k Fáberovi“, protože vedla z města k velkému mlýnu čp.1/III ve staré části Plzeňského předměstí, který byl v majetku rodiny Fáberů.[238] J. Anderle a T. Karel v této brance spatřují pozůstatek původního výjezdu z areálu městského hradu.[239] Do počátku 19. století měl majitel domu čp.51/I povinnost starat se o pravidelnou údržbu a zavírání branky na noc. Někdy v 1. polovině 19. století byla opravena a získala dnešní podobu. V té době také skončila ostraha hradeb a branka patrně přišla o vrata, která ji dříve uzavírala. O brance podrobněji pojednáno v kapitole „městské opevnění“.
Přízemní dům čp.51/I je staršího původu. Reprezentuje drobnější maloměstskou zástavbu, která do 19. století převládala v okrajových partiích historického jádra Rokycan. Stával tu na mělké parcele vedle starých jatek u masných krámů už v 18. století. V roce 1784 vyhořel spolu s přilehlou dílnou.[240] Roku 1835 požádal majitel Jan Ondřej Hořice obec o povolení rozšířit svou kovářskou dílnu při domě. Roku 1836 pak Hořice přikoupil dva sáhy obecního pozemku u domu, směrem k brance na stavbu nové uhelné komory. Kovárna tu fungovala ještě roku 1900. Podle vzpomínek M. Sedláka byla umístěna v severním přístavku, mezi vlastním domem a hradební brankou. Naproti ní, přes ulici stál ještě přístřešek pro kováře.[241] V městském archivu se nachází složka z roku 1906, nazvaná „Hořice Josef, úprava kůlny čp.51/I“.[242] V roce 1922 byl postaven nad tímto severním, kónickým křídlem domu čp.51/I nový krov podle projektu Štěpána Wolfa.[243]
V říjnu 1986 se uvádí, že pro roky 1986-1987 město musí opatřit mimo jiné jeden náhradní byt pro obyvatele z čp.51/I.[244] Dům čp.51/I je dnes už v detailu zmodernizován, s novotvary okenních otvorů, ale svým půdorysem a hmotou dobře uchovává původní podobu drobného městského domu přilepeného na hradební systém. Zadní stěna domu dodnes obsahuje původní zdivo městských hradeb, spárou odlišené od pozdějších přístaveb. V létě roku 1991 byl dům opraven, na střeše položena nová krytina z červených čtvercových desek a fasáda natřena žlutou barvou.[245]
Jihozápadně od domu čp.51/I byl v místě staršího nádvorního hospodářského objektu po přestavbě vytvořen samostatný obytný domek čp.229/I. Jde o konzervativně pojatou stavbu, která zásadněji nezměnila měřítka původního zde stojícího objektu. Dle stavu ze srpna 2018 už byla stavba téměř hotova, chyběla jen úprava fasády. Přízemní dům se sedlovou střechou získal samostatné číslo popisné 15. ledna 2020.[246]
Dům čp.91/I má starobylou stavební genezi. Na jeho místě stávala až do požáru města roku 1784 hradební bašta, která chránila městské hradby. Někdy mezi léty 1788-1794 byl do vyhořelé čtvercové bašty vestavěn dnešní obytný dům (v Josefském katastru z roku 1788 ještě číslo popisné čp.91/I příslušelo městskému pivovaru ve Spilce). Z analýzy matričních knih nelze dataci přesunu čísla popisného upřesnit, protože matriky obsahují řadu záznamů se jmény různých osob, ale neuvádějí lokalizaci domu, jen jeho číslo. Každopádně roku 1838 již na indikační skice mapy stabilního katastru je číslo popisné čp.91/I uvedeno na tomto současném místě v ulici V Brance.[247] Existenci předchozí bašty nelze spolehlivě doložit. Podle F. Purgharta je také možné, že zde hradby tvořily pouhý prázdný zálom.[248] Klasicistní dům čp.91/I je každopádně cenný svou pitoreskní pozicí, vsunutou do hradebního ohybu. Na vnější straně je zpevněn mohutnými kamennými opěráky. Průčelí je rytmizováno několika nestejně velkými okenními otvory. Uvnitř jsou zajímavé klenuté místnosti. To by mohlo nasvědčovat, že dům opravdu vznikl přestavbou starší hradební bašty. Vedle domu stojí dochovaná branka z městských hradeb, jediná svého druhu ve městě. Všechny tři, popřípadě čtyři (počítáme-li i jen nedlouho existující Šťáhlavskou neboli Novou bránu), původní městské brány byly totiž postupně zbořeny. Další dochovaná branka v domě čp.135/I na východní straně Masarykova náměstí má zase charakter spíše průchodu, zakomponovaného do domu, nikoliv samostatného výjezdu z městského opevnění. O brance u domu čp.91/I je pojednáno podrobněji v kapitole „městské opevnění“).
V roce 1862 zhotovil tesařský mistr Václav Šmaus rozpočet na stavbu nového krovu na domě čp.91/I.[249] V městském archivu se nacházejí dvě složky z roku 1906, nazvané „Krumholz Pavel, zřízení zámečnické dílny v čp.91/I“ a „Vild Josef, oprava zdi u čp.91/I“.[250] Roku 1927 byly nahrazeny dřevěné kůlny na dřevo na dvorku zděnými.[251] V roce 1892 navrhl B. Pek ve svém regulačním plánu výhledovou demolici domu čp.91/I, ale plán nebyl díkybohu realizován.[252] Objekt se tak dožil 2. poloviny 20. století, kdy již na něj byla vztáhnuta státní památková péče. Koncem 60. let 20. století byl dům v detailu necitlivě opraven. Hlavní dispozice a hmota ale zůstala zachována. Od té doby objekt prakticky nebyl opravován a počátkem 21. století už se nacházel ve špatném technickém stavu a byl poměrně dlouho bez odezvy nabízen realitními kanceláři k odprodeji. Teprve počátkem roku 2006 zahájil nový majitel jeho rekonstrukci. Počátkem dubna 2006 již probíhala oprava střechy (sejmutí části krytiny a výměna některých latí krovu). Na fasádě zároveň prováděny rýhy pro pokládku nových rozvodů elektřiny.[253]
V srpnu 2006 požádal obec majitel domu čp.91/I Radek Benesch o povolení k využití několika suchých vyvrácených kmenů dubů, ležících na městských pozemcích, podél Klabavské cesty. Stromy (2 duby, několik dubových špalků a 1 bříza) tu ležely několik let, protože městu by se nevyplatilo investovat do jejich odklizení. Benesch hodlal využít zejména dubové dřevo na opravu svého domu. 28. srpna 2006 žádost odsouhlasila městská rada.[254] Dne 30. srpna 2006 taky přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 částku 57 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón na opravu objektu čp.91/I. Dalších 263 000 Kč přislíbilo uhradit město a 256 170 Kč majitelé objektu. Celkem tak mělo být do rekonstrukce této památky investováno 576 170 Kč. 18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada města.[255] Návrh na jejich použití schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo města.[256] Peníze byly použity na opravu střechy.[257] I v roce 2007 měl dům čp.91/I získat dotace z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón. Městská komise schválila jeho zařazení do seznamu objektů přicházejících v úvahu pro takového subvence. Stát měl poskytnout 50 000 Kč, město 283 000 Kčs. Celkové náklady na rekonstrukci objektu ale majitel odhadoval pro rok 2007 na 698 500 Kčs. Zbylou částku tedy měl majitel uhradit ze svého. Přidělení dotace ještě podléhalo schválení radou i zastupitelstvem.[258] Opravy domu v roce 2007 měly zahrnovat pořízení replik oken a dveří, opravu podlah, schodiště a vnitřních omítek.[259] Dne 25. června 2007 nakonec rozhodlo zastupitelstvo města, že na rok 2007 přidělí z Programu regenerace městských památkových rezervací na tyto stavební úpravy 50 000 Kč. Dalších 283 000 Kč rozhodlo město na tento účel uvolnit z vlastního rozpočtu.[260]
Na podzim 2007 tu skutečně probíhají intenzivní rekonstrukční práce. V 2. polovině listopadu 2007 už jsou vsazeny nové okenní a dveřní rámy a na dvorku pracuje míchačka na beton. Rekonstrukce domu pokračovala i v roce 2008, kdy zároveň probíhá i rekonstrukce přilehlé hradební branky (dle stavu k polovině července 2008).[261] Rada města 2. července 2008 rozhodla kvůli opravě branky zveřejnit záměr výpůjčky části pozemku ulice č.kat.2764/3 o výměře 32 čtverečních metrů na dobu neurčitou s podmínkou, že pozemek bude oplocen dle požadavků památkářů.[262] 10. března 2008 taky zastupitelstvo města schválilo rozdělení dotace ze státního rozpočtu z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008. Mimo jiné přidělilo dotaci i na objekt čp.91/I, kam mělo jít 10 000 Kč z uvedeného dotačního programu a 250 000 Kč z rozpočtu města na obnovu fasády, oken, dřevěných interiérových podlah, štítových trámových podpěr a verandy.[263]
Roku 2010 město přidělilo z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón částku 100 000 Kč na pořízení replik tří dveří v přízemí domu čp.91/I, dále na obnovu parapetů a části fasády. Dalších 57 000 Kč bylo poskytnuto přímo z obecního rozpočtu.[264] Dne 30. května 2011 zastupitelstvo města odsouhlasilo přidělení další dotace z Programu regenerace městských památkových zón. Dům čp.91/I z něj obdržel 50 000 Kč a dalších 40 000 Kč.[265] Roku 2012 proběhla oprava západní fasády domu čp.91/I. Práce provedla plzeňská firma HOPD. Náklady činily 243 267 Kč, z toho dotace z Programu regenerace městských památkových zón dosáhla 100 000 Kč.[266] Roku 2015 bylo z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón poskytnuto 110 000 Kč a dalších 45 000 Kč ze zdrojů obecního rozpočtu na statické zajištění severní strany domu čp.91/I a na obnovu přilehlé kamenné hradby.[267] V roce 2017 probíhaly opravy verandy na severní straně domu.[268] V roce 2018 město přidělilo v rámci Programu regenerace městské památkové zóny peníze na dřevěné prvky verandy a obnovu venkovní zdi dvorku u čp.91/I.[269]
7.4. Technický vývoj a vývoj pojmenování ulice V Brance
Ulice V Brance si jako jedna z mála udržela po celou dobu komunistické vlády dlažbu z žulových kostek, patrně z období okolo roku 1940, kdy se prováděla zcela nová úprava komunikace po demolici děkanského hospodářského dvora. Chodník je jen na východní straně, původně s asfaltovým povrchem, ovšem postupně narušeným nekontrolovatelným rozrůstáním aleje bříz. 24. září 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo města úpravu obecního rozpočtu na rok 2007, kdy přesunulo částky ušetřené na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice na Rašínově (1 500 000 Kč), na rekonstrukci Boreckého rybníku (2 380 000 Kč) a na dokončení infrastruktury v nových kasárnách (145 410 Kč) na jiné investice. Mimo jiné i na opravu ulice V Brance, kam město převedlo 70 000 Kč (částka ale měla zároveň financovat i dokončení oprav dna městského koupaliště).[270] V ulici pak byl skutečně v roce 2007 odstraněn poničený asfaltový chodník a nahrazen jen povrchem z válcované zeminy. V tomto stavu je i k roku 2018. Vzhledem k tomu, že ulice není prakticky využívána pro provoz automobilů (končí neprůjezdnou hradební brankou) takové řešení postačuje.
Na indikační skice k mapě stabilního katastru z poloviny 19. století je popsána jako Mühlgasse tedy Mlýnská ulice.[271] Podle K. Hofmana se původně nazývala Řeznická ulice (spolu s dnešní Srbovou ulicí).[272] Tento název má ale na zmíněné mapě stabilního katastru pouze dnešní Srbova ulice. Teprve na mapě z roku 1877 se uvádí jako Řeznická ulice (ovšem nikoliv společně s nynější Srbovou). Rovněž k roku 1892 platí název Řeznická ulice jen pro nynější ulici V Brance, nikoliv pro dnešní Srbovu ulici.[273]
Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu odložen návrh na pojmenování jedné takové nové ulice na Habrmanovu (dnešní Švermova ulice na Rašínově) s tím, že se názvosloví všech ulic bude řešit najednou.[274] Dne 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech, přičemž změny se týkaly i některých ulic v starších částech Rokycan. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné bylo navrženo dvě uličky vedoucí z Kasperovy (dnes Smetanovy) ulice kolem masných krámů a spojující se v jednu ulici, která pak vede až k takzvané Brance (č.kat.2764/3), nazvat ulice V Brance. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[275] Od té doby nebylo pojmenování měněno.
8. Jižní strana Urbanova náměstí
Podél jižní strany Urbanova náměstí prochází Smetanova ulice. Stojí zde souvislá domovní fronta, ovšem z hlediska stavebního a architektonického jde o méně hodnotný soubor relativně mladého původu. Původně sem totiž směřovaly jen stodoly v zadních traktech parcel domů stojících na severní straně Masarykově náměstí, které byly až během 19. století adaptovány na obytné domy nebo na užitkové objekty. J. Anderle a T. Karel v této spíše periferní zástavbě jižní fronty náměstí spatřují odraz existence původního areálu městského hradu, který v prostoru nynějšího Urbanova náměstí ve středověku stál a jehož lokalizace neumožňovala po jeho obvodu výraznější rozvinutí parcelace.[276] Nyní zde stojí následující stavby: původní stodola příslušná k domu čp.86/I na Masarykově náměstí, zachovaná relativně intaktně. Bývalá stodola za domem čp.85/I na Masarykově náměstí, znehodnocena v 70. letech 20. století zcela nevhodnou přístavbou na utilitární objekt s plochou střechou, coby technické zázemí Domu textilu v čp.85/I. Dům čp.53/I, přízemní obytná stavba, asi rovněž někdy v 18. století adaptovaná z původní stodoly, v současnosti zmodernizovaná v detailu ale hmotově vyhovující. Dům čp.54/I, dvoupatrový činžovní dům z počátku 20. století. Naddimenzovaný, narušující původní měřítka Urbanova náměstí, navíc v 80. letech 20. století nevhodně zmodernizovaný odstraněním secesního dekoru fasády.
Do budoucna je nutné citlivě regulovat další stavební vývoj těchto objektů, které se pohledově také uplatňují jako kulisa Urbanova náměstí i děkanského kostela. Zejména naprosto nezvládnutý technický objekt z doby normalizace za domem čp.85/I je nutné výhledově hmotově redukovat, včetně možného snesení zdiva a zejména odstranění nepatřičné ploché střechy. Případná oprava, spočívající toliko v „zkrášlení“ fasády, při zachování hmoty objektu, by byla kontraproduktivní a jen by zafixovala neúnosný stávající stav. Detailní popis všech těchto staveb na jižní straně Urbanova náměstí je zařazen do kapitoly „Smetanova ulice“.
|
Klasicistní stodola na jižní straně Urbanova nám. za domem čp.86/I. Ukázka původního hospodářského zázemí v zadních traktech měšťanských domů. Foto D. Borek, září 2003. |
Zadní trakt Domu obuvi čp.85/I ze 70. let na jižní str. Smetanovy ul., respektive na Urbanově nám. Normalizační architektura zcela nevhodná pro historické jádro. Foto D. Borek, září 2003. |
Přízemní dům čp.53/I na jižní straně Smetanovy ul., respektive na Urbanově nám. Foto D. Borek, září 2003. |
Dům čp.54/I z r. 1908. Vlevo domek čp.53/I a velký rozdíl v měřítku starší a nové výstavby. Foto D. Borek, září 2003. |
|
|
|
|
|
9. Technický vývoj Urbanova náměstí
9.1. Původní podoba plochy náměstí do 1. poloviny 20. století (hospodářský dvůr)
Až dosud se tato studie zaměřovala jen na stavební dějiny jednotlivých objektů na Urbanově náměstí, popřípadě na nejstarší teorie o existenci nějakého církevního či správního areálu v tomto prostoru. Nyní je na čase se zaměřit na náměstí jako celek, na stavební procesy, které tento prostor proměnily ve skutečné veřejné prostranství. Jak už bylo konstatováno v úvodu této studie, je jistým paradoxem, že ačkoliv zástavba je zde velmi starobylá, tak náměstí jako takové náleží k těm nejmladším v Rokycanech. Děkanství až skoro do poloviny 20. století obklopoval věnec hospodářských objektů, který lemoval okraj plochy nynějšího náměstí (viz letecká fotografie Rokycan z roku 1925). Šlo o děkanský zemědělský statek, určený pro obhospodařování církevních polností v okolí Rokycan. Objekty byly mimořádně staré, patrně zčásti fixovaly původní zdi kláštera (proboštství), možná i gotického městského hradu, jehož existence se tu předpokládá (viz výše).
Už v roce 1892 navrhl B. Pek, autor nejstaršího regulačního plánu města, demolici původní západní zdi areálu, přičemž měla být nynější ulice V Brance rozšířena.[277] Plány ovšem nedospěly do realizace a areál děkanského zemědělského dvora měl před sebou ještě půl století existence. 20. února 1900 požádal děkan E. Raus obec o provedení opravy jedné z těchto budov, stáje respektive bývalého ovčince. A přikládá popis stavby. Nacházela se v nejzápadnější části areálu na jeho jižní hranici (tedy naproti východnímu štítu masných krámů). Prý je zchátralá, malá, vchod šikmý, tudíž nevhodný. Zajímavé je, že podle popisu měla i tato drobná a sešlá stavba klenuté stropy, což jen potvrzuje úvahy o starobylém původu těchto zdí.[278] V archivních pramenech se nedochovalo, zda město žádosti vyhovělo a stáj opravdu opravilo. V prosinci 1919 doporučuje na zasedání obecního zastupitelstva Oldřich Modrý, že u kostela nutno dát lampu. Byla tam velmi úzká a přitom neosvětlená ulice. Jako náhrada se podle něj mohla zrušit jedna lampa v tehdejší Kostelní ulici (dnes Smetanova a jižní část Urbanova náměstí).[279]
9.2. Demolice hospodářského dvora a vznik Urbanova náměstí
Původní věnec hospodářských budov, lemující děkanství už za první republiky ztrácel opodstatnění. Děkanové sice nadále fungovali i jako velcí pozemkoví vlastníci, ale od roku 1926 už neprovozovali statek ve vlastní režii. Onoho roku totiž děkan Ignác Zahradník nechal polnosti pronajmout.[280] Děkanská pole se navíc nacházela za městem a zde v historickém jádru Rokycan už takový areál ztrácel smysl. Pitoreskní enkláva se stala předmětem asanačních plánů. V dubnu 1930 při projednávání obecního rozpočtu starosta města Zápotočný sděluje, že chce kompromisně vyřešit spor okolo otevření nového hřbitova (za městem u silnice na Litohlavy), kterému se církev bránila (šlo o spory o to, zda nové pohřebiště bude mít katolický nebo sekulární charakter). Chtěl tuto otázku provázat s odstraněním „ošklivých děkanských stájí z Kostelní ulice“. Tedy město církvi navrhovalo investice do asanace dožívajícího areálu děkanského statku a jeho náhradní výstavby.[281]
V lednu 1932, když městská rada jednala o podobě obecního rozpočtu na rok 1932, do něj byla na poslední chvíli nově zařazena položka 60 000 Kč na výstavbu náhradních děkanských stájí.[282] V únoru 1932 při projednávání obecního rozpočtu na rok 1932 prohlásil Matěj Hrdlička, že 120 000 Kč určených na zboření děkanských chlévů a výstavbu náhradních je příliš mnoho. Starosta Josef Zápotočný odvětil, že částka bude využita i na rozšíření a úpravu prostranství před děkanstvím. Přiznal ale, že zatím se toto nebude realizovat, protože není ještě rozhodnuto, kde vyrostou náhradní chlévy, snad na Děkanském rybníčku. František Komárek pak reaguje, že v době krize není nutno děkanské chlévy bořit.[283] Takřka identická debata se odehrála i rok poté při jednání o rozpočtu města na rok 1933. V prohlášení KSČ k rozpočtu se navrhuje vypustit 120 000 Kč určených na zboření a výstavbu nových děkanských chlévů a použít raději peníze na výstavbu obecního nouzového domu.[284] V říjnu 1933 usneseno na schůzi městské rady jednat s církevní správou, aby upustila od záměru zřídit u nových stájí, projektovaných tehdy na beneficijní zahradě č.kat.193 (jižně od Děkanského rybníčku ve čtvrti Pod Kostelem), i byt. Do rozpočtu na rok 1934 se prý zařadí 150 000 Kč na úpravu stájí.[285] Při jednání o rozpočtu města na rok 1934 prohlásil Josef Honzík, že národní socialisté boudou hlasovat pro, ale s výhradou, že z rozpočtu bude vyjmuta položka na výstavbu děkanských stájí (je prý nepotřebná).[286]
V červnu 1934 jedná obecní zastupitelstvo o uzavření půjčky 750 000 Kč od Ústřední banky českých spořitelen (Sporobanka) k úhradě investic mimořádného rozpočtu na rok 1934. Už 26. října 1933 na schůzi obecního zastupitelstva bylo schváleno uzavření půjčky u tohoto ústavu ve výši 1 500 000 Kč, později ale půjčka snížena na 750 000 Kč a v této výši 6. prosince 1933 schválena okresním výborem. Teprve nyní byla vyřízena další půjčka u tohoto ústavu ve výši 750 000 Kč, kterou 22. května 1934 městská rada doporučila ke schválení. Půjčka se měla mimo jiné použít na zbourání a výstavbu děkanských chlévů (150 000 Kč).[287] V červnu 1936 jedná obecní zastupitelstvo o schválení půjčky 400 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu některých investic v rozpočtu na rok 1936. 12. května 1936 městská rada doporučila tuto půjčku 400 000 Kč ke schválení. Mimo jiné se předpokládalo použít část půjčky na nouzové práce, třeba na doplatek za zboření a výstavbu děkanských stájí (20 000 Kč). Na schůzi zastupitelstva ale Rudolf Kadláček požaduje stáhnout věc z programu a nechat projednat jednotlivými volebními skupinami. Obecní zapisovatel ale reagoval, že půjčku lze schválit s tím, že městská rada bude pak moci posoudit jednotlivé položky, na které má být částka použita, což nakonec schváleno.[288] Svými usneseními z 2. června a 24. června 1936 obecní zastupitelstvo sice rozhodlo uzavřít půjčku 476 200 Kč, z čehož 200 000 Kč určeno na nouzové práce, konkrétně na úpravy děkanského dvora po zboření stájí 20 000 Kč, ale jak v září 1936 konstatovala sama obec, využití peněz na tuto investici záviselo na rozhodnutí vyšších úřadů. Nebylo jisté, kdy se začne s realizací. Město se proto rozhodlo zařadit náhradní využití těchto peněz.[289] Na jednání obecního zastupitelstva v březnu 1937 se na poslední chvílí stáhla z programu smlouva mezi městem a děkanským úřadem o zboření stájí, protože 17. března 1937 městská rada rozhodla ještě jednat o některých detailech smlouvy.[290]
Dne 18. května 1938 se smlouva s děkanským úřadem o zboření stájí, výkupu části nádvoří výstavbě nových stájí dostala před obecní zastupitele znovu. Poté, co prý byla 13. března 1937 smlouva dojednána, došlo k otálení. Až 7. května 1938 městská technická kancelář upozornila, že je záhodné z estetických i bezpečnostních důvodů provést demolici starých stájí a upravit plochu. 12. května 1938 pak městská rada doporučila záměr ke schválení, ale se změnou oproti původním intencím dohody: obec by neměla mít povinnost ohradit děkanské nádvoří v nových hranicích. S touto změnou ale zase nesouhlasil děkan Ignác Zahradník. Debata na zastupitelstvu opět ukázala, že pro některé představitele samosprávy je projekt přestavby prostoru u děkanství nevhodný, a to ani ne tak z architektonických jako spíš z finančních a ideologických důvodů (mnozí si jej vykládali jako přílišnou vstřícnost k církvi). František Komárek prohlásil, že je nevýhodné, že obec by musela stavět církvi nové stáje, které nebude děkan přitom užívat. Václav Štěrba zase prezentuje prohlášení ČSNS, v kterém se uznává nutnost zbořit staré stáje, ale nedoporučuje se to provádět nyní. Děkanský úřad prý nepotřebuje nové stáje. ČSNS souhlasí s pozměňovacím návrhem městské rady, protože ohrazení je nevhodné, pokud bude prostranství parkově upraveno. František Lorenz konstatoval, že 170 000 Kč, vyčleněných na tuto akci, nebude asi stačit. Potřebnější je podle něj třeba výstavba nemocnice. Nakonec tedy bylo schváleno odložení záležitosti.[291]
Věc se tak opět o několik let odsunula. Vyřešení tohoto urbanistického záměru proběhlo až za protektorátu. V roce 1939 se na schůzi obecního zastupitelstva projednává smlouva s děkanským úřadem o výkupu a zboření stájí, výkupu části děkanského nádvoří k regulačním účelům a o výstavbě nových stájí. Bylo připomenuto, že už 13. března 1937 došlo k uzavření smlouvy mezi obcí a děkanským úřadem. Ta ale byla 26. května 1939 doplněna. Předpokládáno, že obec zboří stáje, dále zeď na severozápadní straně areálu až k domu čp.91/I (tedy podél ulice V Brance) a plot na jihovýchodní straně až k muzeu. Děkanský úřad měl postoupit k rozšíření Kasperovy (dnes Smetanovy) ulice č.kat.2764/5 a dnešní ulice V Brance č.kat.2764/3 část nádvoří č.kat.5 a zahrady č.kat.2 o ploše 384,6 čtverečních metrů. Nové prostranství před děkanstvím mělo být veřejně přístupné jako sad. To byla podstatná věc. Některé předchozí plány předpokládaly, že po demolici stodol bude na jejich místě provedena stavba nějaké ohradní zdi. Nyní se tedy otevřela cesta k pojetí Urbanova náměstí jako veřejně přístupného prostranství. Obec se naopak zavázala, že upraví část stodoly na stavební parcele č.kat.234 na kolnu na vozy a nářadí. Měl tak odpadnout původní plán výstavby nové kolny. Zůstávala ožehavá otázka výstavby nových stájí. Místo ní obec uvažovala o tom, že město děkanskému úřadu vyplatí 150 000 nebo 170 000 K. Děkan Ignác Zahradník uvedl, že on sám by s tím asi souhlasil, ale nadřízené církevní úřady by to prý neschválily. 15. června 1939 každopádně městská rada doporučila smlouvu ke schválení a v červenci 1939 na schůzi obecního zastupitelstva definitivně schválena.[292]
Pak opravdu následovala demolice starých děkanských stodol, což byl jeden z nejvýznamnějších regulačních a stavebních počinů, realizovaných v Rokycanech za protektorátu. Princip byl jasný: obec nabídla děkanskému úřadu za zbořené stáje výstavbu náhradních objektů mimo historické jádro, a děkan souhlasil. V období mezi 16. květnem a 18. srpnem 1940 vydala obecní rada děkanskému úřadu povolení k demolici.[293] Bourání započalo 22. července 1940.[294] Demolice pak proběhla během srpna 1940.[295] Demolice se ale netýkaly jen objektů chlévů. 19. září 1940 rozhodla městská rada, že nechá zbořit i bývalou ohradní zeď na západním okraji areálu děkanského statku, směrem do dnešní ulice V Brance. Byla nahrazena novou zdí z bílých cihel a betonu (dodnes existující), posunutou o asi 3 metry do hloubi náměstí, takže ulička V Brance se rozšířila.[296] V obecním rozpočtu na rok 1940 obec připravila 170 000 korun na demolici děkanských stodol a výstavbu nových.[297] V rozpočtu na rok 1941 je to 130 000 K (včetně úprav uvolněné plochy náměstí).[298] Představitelé konzistoře sice proti demolicím namítali, ale rozhodnutí města nezvrátili.[299] Město také děkanovi nabídlo kompenzaci. Na pozemku č.kat.1829 u Boreckého potoka v dnešní ulici Mládežníků obec přislíbila postavit vlastním nákladem nové děkanské stáje pro 10 krav a 4 koně, s přípravnou a zděnou kůlnou, a také domek pro čeledína, s dvěma obytnými místnostmi. Tato dohoda byla opakovaně stvrzena smlouvami z 12. května 1933, 13. března 1937 a 13. února 1941. Slib ale nebyl dodržen. Během války už se na výstavbu náhradních stájí nedostalo a po válce se město ve finanční nouzi zdráhalo investovat do zemědělského objektu, jehož potřebnost nebyla uznávána ani samotnou církví. Roku 1947 prohlásil děkan Rýzner, že na náhradních stájích netrvá, že už nemá zájem o vedení zemědělského hospodářství. S obcí se proto dohodl, že slíbená investice bude realizována formou opravy budovy děkanství (viz vpředu). Městu to vyhovovalo, protože pozemek č.kat.1829 v roce 1948 koupilo a použilo jej pro majetkovou transakci se zemským národním výborem, jejímž cílem bylo získat parcelu pro výstavbu činžovního domu, který sice nebyl realizován, ale v 50. letech 20. století byla tato oblast využita po stavbu sídliště Hrudkovanka.[300]
Vytvoření veřejného prostranství na místě hospodářského areálu mělo svá pozitiva i negativa. Po demolici hospodářských budov děkanství roku 1940 začalo náměstí fungovat jako jednotný prostor, který přirozeným způsobem propojil dosavadní historickou zástavbu. V kombinaci s parkovou úpravou nového náměstí vzniklo kultivované, intimní městské prostředí. Odvrácenou stranou tohoto stavebního zásahu byla jeho pokrokářská necitlivost vůči rostlému organismu v jedné ze stavebně nestarších a nejzajímavějších partií Rokycan. Naráz a bez důkladnějšího průzkumu zanikl po staletí utvářený stav. Věnec děkanských stodol patrně fixoval archaickou prostorovou dispozici, která mohla uchovávat stopy původního kláštera, popřípadě městského hradu (pro teorie o nejstarším stavebním vývoji lokality viz počátek této studie). Například zbořená zeď při západní straně náměstí, směrem do ulice V Brance, proti štítu masných krámů, byla tvořena silnou kamennou konstrukcí, která podle J. Anderleho a T. Karla byla nejspíš jasným pozůstatkem středověké ohradní zdi areálu městského hradu.[301] Toto vše nevratně zmizelo, zčásti i včetně mohutných sídelních vrstev v podloží. Výsledná podoba prostoru je nepochybně elegantnější než předchozí stav, ale zároveň o poznání sterilnější, než býval dosavadní pitoreskní prstenec stodol, chlévů a zdí se středověkými kořeny.
|
Pohlednice z r. 1904. Ve výřezu vpravo nahoře pohled do Smetanovy ul. ke kostelu. Vlevo masné krámy a za nimi původní děkanské stodoly. |
Pohlednice z 50. let 20. stol. Po demolici děkanských stodol vzniklo Urbanovo nám. Vlevo děkanství čp.52/I, vpravo muzeum čp.141/I, zcela vlevo loď kostela. Na náměstí dočasně umístěna kašna. |
|
|
|
9.3. Parková úprava náměstí a dočasné umístění kašny
Na místě všech demolovaných objektů byl roku 1941 založen park.[302] Ten procházel v následujících desetiletích různými etapami údržby, ale udržel si ráz zajímavé enklávy zeleně. V roce 1964 přijal místní občanský výbor č. 9 závazek k 20. výročí osvobození, že bude provádět údržbu tohoto parku.[303] Dominantním stromem je zde smuteční vrba umístěná před budovou děkanství. Počátkem roku 2003 byla kvůli špatnému stavu radikálně ořezána. Vrba se stářím rozlamovala, při větru z ní opadávaly větve, hrozilo zranění lidí. Stála ovšem na pozemku církve. Proto iniciativa vzešla od zástupců děkanství, kteří původně požádali o její celkové pokácení. K tomu ovšem město nevydalo souhlas. Na základě znaleckého posudku od odborníka na statiku stromů a ochranu životního prostředí doporučil odbor životního prostředí městského úřadu silný redukční řez. Kmen byl výrazně zkrácen a odstraněny prakticky všechny silní větve, přičemž se naprosto změnila tvář náměstí, do té doby s mohutnou helmicí větví vrby. Prořezání stromu provedl zahradník ze Zbiroha-Františkova.[304] Již na jaře 2003 ale ze stromu vyrašily nové výhonky a vrba postupně regeneruje.[305]
Roku 1951 sem byla rovněž dočasně (na necelé půlstoletí) přenesena z plochy Masarykova náměstí klasicistní kašna (viz pohlednice cca z 50. let 20. století). Šlo o součást úprav hlavního rokycanského náměstí v souvislosti s odhalením pomníku sovětského vojáka. Původní kašna byla ze sousedství nového pomníku odstraněna a své místo nalezla právě zde. V srpnu 1951 začalo na Urbanově náměstí, u děkanství, hloubení jámy pro usazení této kašny. Dohled nad přesunem převzal funkcionář Svazu československo-sovětského přátelství Josef Černý. Městský rozhlas vyzýval obyvatele, aby dobrovolně přišli se stěhováním pomoci. Nesetkalo se to ale s velkou odezvou, a proto byli povoláni vojáci z místní posádky.[306] Dne 21. srpna 1951 již byla kašna přesunuta, do týdne pak její jednotlivé kamenné segmenty byly sestaveny. Okolí ale zpočátku zůstávalo neupravené.[307] Na schůzi pléna MNV v říjnu 1951 František Ženíšek kritizuje, že úprava prostranství před děkanstvím nebyla dokončena. Odpověď národního výboru zněla, že kvůli žňovým pracím nejsou pracovní síly.[308]
Celé stěhování bylo nepokrytou demonstrací totalitního režimu, který systematicky přetvářel mapu města tak, aby z ní vymazal „buržoazní“ orientační body a symboly. Takto „odstrčená“ památkově chráněná kašna se ale okamžitě integrovala s architekturou děkanství a v kombinaci se vzrostlými stromy vytvořila působivé prostředí. Stěhování nakonec nebylo tak necitlivé a je nutno ocenit, že kašna byla aspoň takto uchována. Ovšem trpěla skutečností, že při stěhování do ní nebyla zavedena voda a byla tudíž nefunkčním artefaktem. V srpnu-září 1997 se vrátila zpět na Masarykovo náměstí.[309]
10. Vývoj pojmenování Urbanova náměstí
Pojmenování náměstí vzniklo až ve 40. letech 20. století, kdy stávající hospodářský dvůr děkanství proměnil na veřejné prostranství. Do té doby se zástavba tohoto náměstí počítala k dnešní Smetanově ulici. Na identifikační skice mapy stabilního katastru z poloviny 19. století je označen úsek nynější Smetanovy ulice po jižní straně dnešního Urbanova náměstí, tedy od masných krámů k děkanskému kostelu, jako Kirchengasse, neboli Kostelní ulice.[310]
Později byla celá dnešní Smetanova ulice nazvána Kasperova ulice. Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu odložen návrh na pojmenování jedné takové nové ulice na Habrmanovu (dnešní Švermova ulice na Rašínově) s tím, že se názvosloví všech ulic se bude řešit najednou.[311] Dne 4. ledna 1935 se proto konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, jež navrhla změny v uličních názvech, přičemž změny se týkaly i některých ulic v starších částech Rokycan. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo část Kasperovy ulice mezi muzeem a kostelem č.kat.2764/1 nazvat ulice U Musea. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[312] Ještě v roce 1940, tedy těsně před zánikem původní zástavby na ploše nynějšího náměstí, se na dobové mapě uvádí ulice U Musea, která vybíhala po severní straně děkanského kostela směrem k objektu muzea čp.141/I.
Když pak po demolici stodol vzniklo nové náměstí, pojmenováno bylo Kasperovo náměstí, podle děkana Josefa Kaspera (1817-1886).[313] Jen krátce předtím zavedený název ulice U Musea se mezitím vytratil a nebyl široce užíván. V červenci roku 1951 bylo náměstí přezváno na náměstí Josefa Urbana.[314] Změnu navrhla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[315] Josef Urban (1893–1943) byl rokycanský dělník z městských železáren, člen KSČ a účastník protinacistického odboje. Popraven byl 18. června 1943 v Berlíně.[316] Jakkoli není možno snižovat jeho angažovanost v odboji, za niž zaplatil životem, bylo odstranění připomínky děkana Kaspera a pojmenování zrovna tohoto náměstí, v těsném sousedství kostela a děkanství, po komunistickém odbojáři, jasnou mocenskou provokací stalinské éry. To, že název nebyl po roce 1989 změněn, je snad způsobeno slabým povědomím, kdo to byl děkan Kasper a kdo Josef Urban a za jakého historického kontextu byl tomuto místu vnucen nynější název. Zkrácena forma Urbanovo náměstí rovněž vyvolává asociaci se jménem papežů, a proto může být pociťována jako nerušivá. Poctivější by ovšem bylo přejmenování. V listopadu 1991 navrhoval rokycanský Klub angažovaných nestraníků neúspěšně náměstí jako samostatný název zrušit a přičlenit ke Smetanově ulici.[317]
[1] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004.
[2] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, odd. G/1, regest inventáře.
[3] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004.
[4] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, odd. G/1, regest inventáře.
[5] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004.
[6] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, odd. G/6, regest inventáře.
[7] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 17.
[8] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan. In: Minulostí západočeského kraje, 1982; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm
[9] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 8.
[10] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 15-24, 1995.
[11] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 13.
[12] Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl 13., Praha 1937, heslo: Rokycany.
[13] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan. In: Minulostí západočeského kraje, 1982; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm
[14] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 15, 1995.
[15] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 16, 1995.
[16] z Březové, V.: Husitská kronika, Praha 1954.
[17] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004.
[18] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 16, 1995.
[19] Bělohlávek, M. a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Západní Čechy, Praha 1985, s. 292-293.
[20] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 16, 1995.
[21] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Vlček Pavel, Sommer Petr, Foltýn Dušan: Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 621.
[22] Bělohlávek, M. a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Západní Čechy, Praha 1985, s. 292-293.
[23] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004.
[24] Anderle, J. - Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 16, 1995
[25] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998.
[26] Anderle, J. - Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 16, 1995
[27] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SM, sign. R 41/18, kt. 1947.
[28] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 16, 1995
[29] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s. 3-4; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 5.
[30] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004.
[31] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 17, 1995
[32] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004.
[33] Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 6.: Pro-Sto, Praha 2004.
[34] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 17, 1995
[35] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s. 3-4; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 5.
[36] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 15-24, 1995.
[37] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 17, 1995
[38] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 8; Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/f/40, kt. 29.
[39] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/28, kt. 33.
[40] Líbal, D. – Heroutová, M.: Pasportizace okresu Rokycany, SÚRPMO, Praha 1981. cit.dle Havrda, T.: Územní plán města Rokycan, 2000. / https://encyklopedierokycan.wz.cz/aglomeraceindex.htm /
[41] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 13.
[42] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 8.
[43] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 8.
[44] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/f/40, kt. 29.
[45] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 26.
[46] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102.
[47] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 13.
[48] Purghart, F.: Založení lékárny, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[49] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/f/41, kt. 29.
[50] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., i.č. 650, kt. 23.
[51] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/2, kt. 24.
[52] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/f/41, kt. 29.
[53] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24
[54] Kronika města Rokycan 1938-47, f. 66.
[55] 29. schůze obecního zastupitelstva, 7. 5. 1926.
[56] 33. schůze obecního zastupitelstva, 8. 10. 1926.
[57] 11. schůze městské rady, 24. 8. 1927
[58] 33. schůze obecního zastupitelstva, 8. 10. 1926.
[59] jednání pléna MNV, 20. 4. 1948.
[60] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Muzeum Dr. B. Horáka, sb. fotografií, č. F 796/1 - 4.
[61] Kronika města Rokycan 1969-73, f. 172.
[62] Rokycanské noviny, č. 1, 20. 1. 2004, s. 7.
[63] Usnesení zastupitelstva města z 29. 6. 1999, www.rokycany.cz.
[64] Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek, http://www.zip-ops.cz/dokumenty/vyrocni_zprava_2002.pdf.
[65] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8. 2005, s. 2.
[66] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9. srpna 2005, č. 1000.
[67] Materiál pro jednání rady města, 18. 9. 2006, č. 2433, ID: 5561.
[68] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1433, ID: 5590.
[69] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2006, s. 5.
[70] Usnesení zastupitelstva města z 25. 6. 2007, www.rokycany.cz.
[71] Založeno na osobních zápiscích autora.
[72] Žďár, r. 1924, č. 41.
[73] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s. 3; Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/k/28, kt. 33.
[74] Hofman, K.: Rokycany v letech 1740-50 Část první: Vzhled města, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 5, 1995.
[75] České umění gotiky 1350-1420, Praha 1970.
[76] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 27.
[77] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 4.
[78] Hofman, K.: Rokycany v letech 1740-50 Část první: Vzhled města, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 5, 1995.
[79] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s. 4-7.
[80] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. Sign. B/I/32, kt. 102.
[81] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/s/11, kt. 85.
[82] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 6.
[83] Rokycanské listy, 15. 8. 1900. Cit. dle Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 6.
[84] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 42.
[85] Matrika křtů Rokycany 1784-1793, s. 22, snímek 22, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0130-n
[86] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/s/11, kt. 85.
[87] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/d/6, kt. 24.
[88] Kol. aut.: Rokycany, město a okres, Rokycany 1938, s. 12.
[89] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/s/14, kt. 86; SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., i.č. 729, kt. 109.
[90] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 17, 1995.
[91] Kronika města Rokycan 1836-1907, f. 159.
[92] 184. schůze městské rady, 26. 2. 1930.
[93] 213. schůze městské rady, 27. 8. 1930.
[94] 42. schůze obecní finanční komise, 24. 10. 1930.
[95] Kronika města Rokycan 1938-47, f. 66.
[96] 50. schůze obecního zastupitelstva, 7. 11. 1930.
[97] 17. schůze obecní správní komise, 19. 3. 1931.
[98] 19. schůze obecní správní komise, 2. 4. 1931.
[99] 6. schůze městské rady, 28. 5. 1931.
[100] 7. schůze městské rady, 5. 6. 1931.
[101] 10. schůze městské rady, 15. 6. 1931.
[102] 12. schůze městské rady, 25. 6. 1931.
[103] 17. schůze městské rady, 23. 7. 1931.
[104] 37. schůze městské rady, 12. 11. 1931.
[105] 39. schůze městské rady, 19. 11. 1931.
[106] Kronika města Rokycan 1938-47, f. 66.
[107] 6. schůze městské rady, 28. 5. 1931.
[108] 37. schůze městské rady, 12. 11. 1931.
[109] 51. schůze městské rady, 8. 1. 1932.
[110] 54. schůze městské rady, 28. 1. 1932.
[111] 59. schůze městské rady, 25. 2. 1932.
[112] Kronika města Rokycan 1918-37, f. 131.
[113] Hlas Rokycanska, r. 1987, č. 24.
[114] 34. schůze městské rady, 29. 10. 1931.
[115] 50. schůze městské rady, 5. 1. 1932.
[116] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2. 11. 1932.
[117] Hlas Rokycanska, r. 1987, č. 24.
[118] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 7.
[119] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.
[120] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.
[121] Kronika města Rokycan 1976-77, f. 37.
[122] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.
[123] Rokycanský deník, 9. 6. 1995, s. 12.
[124] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 141/I.
[125] Rokycanský deník, 5.9 2002.
[126] Výroční zpráva Muzea Dr. B. Horáka v Rokycanech za rok 2004, www.proactive/muzeumro/soubory/vyrocni_zprava04.pdf.
[127] Výroční zpráva Muzea Dr. B. Horáka v Rokycanech za rok 2004, www.proactive/muzeumro/soubory/vyrocni_zprava04.pdf.
[128] Rokycanský deník, 19.2 2004.
[129] Výroční zpráva Muzea Dr. B. Horáka v Rokycanech za rok 2004, www.proactive/muzeumro/soubory/vyrocni_zprava04.pdf.
[130] Rokycanský deník, 20. 9. 2004.
[131] Rokycanský deník, 27. 10. 2004.
[132] Výroční zpráva Muzea Dr. B. Horáka v Rokycanech za rok 2004, www.proactive/muzeumro/soubory/vyrocni_zprava04.pdf.
[133] Rokycanský deník, 28. 12. 2004.
[134] Rokycanský deník, 17. 8. 2005.
[135] Výroční zpráva Muzea Dr. B. Horáka v Rokycanech za rok 2004, www.proactive/muzeumro/soubory/vyrocni_zprava04.pdf.
[136] Rokycanský deník, 16. 11. 2004.
[137] Založeno na osobních zápiscích autora.
[138] Rokycanský deník, 17. 8. 2005.
[139] Rokycanský deník, 17. 9. 2005.
[140] Rokycanský deník, 9. 11. 2005.
[141] Rokycanský deník, 17. 8. 2005.
[142] Rokycanský deník, 17. 9. 2005.
[143] Rokycanský deník, 28. 12. 2004.
[144] Karel, T.: Smírčí kříže na Rokycansku?, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 4: s. 46-47, 1992.
[145] Rokycanský deník, 27. 10. 2004.
[146] Rokycanský deník, 17. 9. 2005.
[147] Rokycanský deník, 9. 11. 2005.
[148] Rokycanský deník, 27. 10. 2004.
[149] Rokycanský deník, 16. 5. 2005.
[150] Rokycanský deník, 2. 11. 2004; Rokycanský deník, 9. 11. 2004.
[151] Zpráva ČTK, ID: 20041106F00258, 6. 11. 2004.
[152] Rokycanský deník, 9. 11. 2004; Rokycanský deník, 16. 11. 2004.
[153] Rokycanský deník, 2. 11. 2004.
[154] Rokycanský deník, 28. 12. 2004.
[155] Rokycanský deník, 2. 11. 2004
[156] Kronika města Rokycan 1918-37, f. 71.
[157] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 16.
[158] 23. schůze městské rady, 31. 8. 1931.
[159] Kronika města Rokycan 1957-62, f. 126.
[160] Kronika města Rokycan 1969-73, f. 166.
[161] Kovář, J.: Tisíciletý urbanistický vývoj Rokycan. In: Minulostí západočeského kraje, 1982; https://encyklopedierokycan.wz.cz/1000let.htm
[162] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/s/11, kt. 85.
[163] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/s/11, kt. 85.
[164] Kronika města Rokycan 1976-77, f. 37.
[165] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 5.
[166] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 17-18, 1995.
[167] Rokycanský deník, 5.9 2002.
[168] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 17-18, 1995.
[169] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 6.
[170] Cit. dle Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 8.
[171] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 19, 1995.
[172] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 19, 1995.
[173] Matrika křtů Rokycany 1771-1784, s. 15, snímek 12, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0120-n
[174] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SK-dupl., i.č. 5134, kt. 2284, Bauparzellenprotokoll, parc. 4; SK, Plz. 434, Einschaltungsbogen, parc. 4; SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. A/f/42, kt. 29.
[175] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_6274_4&extent=2510.0099893637343,-6570.859359124981,3797.6401646240847,-5921.008505048272&link=ext
[176] Sčítání lidu Rokycany 1857, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705183
[177] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 132.
[178] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 9; Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 10.
[179] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 13.
[180] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/32, kt. 102.
[181] Rokycanský deník, 12. 12. 1997, s. 14.
[182] Rokycanský deník, 6. 2. 1998, s. 12.
[183] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 132.
[184] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 189.
[185] Kronika města Rokycan 1907-1918, f. 116.
[186] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[187] 11. schůze obecního zastupitelstva, 24. 2. 1928.
[188] 21. schůze obecního zastupitelstva, 3. 3. 1933.
[189] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 10.
[190] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12. 1965.
[191] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.
[192] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.
[193] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.
[194] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11. 1969.
[195] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6. 1970.
[196] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.
[197] Kronika města Rokycan 1969-73, f. 133.
[198] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[199] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.
[200] Kronika města Rokycan 1969-73, f. 131.
[201] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.
[202] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.
[203] Kronika města Rokycan 1969-73, f. 131.
[204] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.
[205] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6. 1973.
[206] 15. plenární zasedání MěstNV, 27. 2. 1979
[207] Kronika města Rokycan 1990, f. 211.
[208] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1980.
[209] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.
[210] 29. plenární zasedání MěstNV, 22. 4. 1986.
[211] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1986.
[212] 8. plenární zasedání MěstNV, 23. 9. 1987.
[213] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.
[214] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.
[215] 17. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1989.
[216] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.
[217] Kronika města Rokycan 1990, f. 211.
[218] Rokycansko, č. 34, 29. 8. 1990, s. 1.
[219] Rokycansko, č. 41, 18. 10. 1990, s. 1.
[220] Rokycansko, č. 34, 29. 8. 1991, s. 2.
[221] Kronika města Rokycan 1991, f. 42.
[222] Založeno na osobních zápiscích autora.
[223] Rokycansko, 1991, č. 34, s. 2.
[224] Založeno na osobních zápiscích autora.
[225] Rokycansko, č. 14, 9. 4. 1992, s. 2.
[226] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 172/I.
[227] Rokycansko, č. 14, 9. 4. 1992, s. 2.
[228] Založeno na osobních zápiscích autora.
[229] Založeno na osobních zápiscích autora.
[230] Rokycansko, č. 14, 9. 4. 1992, s. 2.
[231] Založeno na osobních zápiscích autora.
[232] Rokycansko, č. 14, 9. 4. 1992, s. 2.
[233] Založeno na osobních zápiscích autora.
[234] Rokycanský deník, 23. 3. 2007.
[235] Usnesení zastupitelstva města z 25. 6. 2007, www.rokycany.cz.
[236] Založeno na osobních zápiscích autora.
[237] Kronika města Rokycan 2015, s. 36. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459
[238] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 10.
[239] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 19, 1995.
[240] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[241] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 10-11.
[242] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[243] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 51/I.
[244] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.
[245] Založeno na osobních zápiscích autora.
[247] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=3333.4321710275904,-33190.852350361936,6217.455539074326,-31735.321806800846&link=ext
[248] Purghart, F.: strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.
[249] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.
[250] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[251] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 91/I.
[252] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[253] Založeno na osobních zápiscích autora.
[254] Materiál pro jednání rady města, 28. 8. 2006, č. 2099, ID: 5489.
[255] Materiál pro jednání rady města, 18. 9. 2006, č. 2433, ID: 5561.
[256] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1433, ID: 5590.
[257] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10. 2006, s. 5.
[258] Rokycanský deník, 28. 3. 2007.
[259] Rokycanský deník, 23. 3. 2007.
[260] Usnesení zastupitelstva města z 25. 6. 2007, www.rokycany.cz.
[261] Založeno na osobních zápiscích autora.
[262] Záměr pronájmu-Pokorný pozemek ul. V brance, www.rokycany.cz
[263] Usnesení zastupitelstva města, 10. 3. 2008, www.rokycany.cz
[264] Kronika města Rokycan 2010, s. 40.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=864749
[265] Kronika města Rokycan 2011, s. 35.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=866500
[266] Kronika města Rokycan 2012, s. 39.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909
[267] Kronika města Rokycan 2015, s. 36. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459
[268] Kronika města Rokycan 2017, s. 36. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[269] Kronika města Rokycan 2018, s. 47. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[270] pravy rozpotu zm 24. 9. 2007 – 4, www.rokycany.cz
[271] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=2850.9346553127743,-33156.9501557279,8618.98139140625,-30245.889068605728&link=ext
[272] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 9.
[273] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[274] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.
[275] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.
[276] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 19, 1995.
[277] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm
[278] Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, kart.č. 137.
[279] 4. schůze obecního zastupitelstva, 18. 12. 1919.
[280] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 3.
[281] 38. schůze obecního zastupitelstva, 17. 4. 1930.
[282] 51. schůze městské rady, 8. 1. 1932.
[283] 9. schůze obecního zastupitelstva, 12. 2. 1932.
[284] 21. schůze obecního zastupitelstva, 3. 3. 1933.
[285] 151. schůze městské rady, 19. 10. 1933.
[286] 29. schůze obecního zastupitelstva, 23. 3. 1934.
[287] 30. schůze obecního zastupitelstva, 19. 6. 1934.
[288] 51. schůze obecního zastupitelstva, 2. 6. 1936.
[289] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.
[290] 57. schůze obecního zastupitelstva, 19. 3. 1937.
[291] 65. schůze obecního zastupitelstva, 18. 5. 1938.
[292] 9. schůze obecního zastupitelstva, 18. 7. 1939.
[293] Kronika města Rokycan 1938-47, f. 40.
[294] Kronika města Rokycan 1938-47, f. 53.
[295] jednání pléna MNV, 20. 4. 1948.
[296] Kronika města Rokycan 1938-47, f. 41.
[297] Kronika města Rokycan 1938-47, f. 17.
[298] Kronika města Rokycan 1938-47, f. 64.
[299] 6. schůze pléna MNV, 30. 12. 1949.
[300] Schůze pléna MNV, 20. 4. 1948.
[301] Anderle, J. – Karel, T.: Městský hrad v Rokycanech, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 7: s. 19, 1995.
[302] Kronika města Rokycan 1938-47, f. 68.
[303] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1964.
[304] Rokycanský deník, 6. 2. 2003.
[305] Rokycanský deník, 20.5 2003.
[306] Kronika města Rokycan 1951-54, f. 12.
[307] Kronika města Rokycan 1951-54, f. 14.
[308] 6. schůze pléna MNV, 19. 10. 1951.
[309] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 3.
[310] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=2427.34372313091,-33950.05658194075,8195.390459224385,-31038.995494818577&link=ext
[311] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.
[312] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.
[313] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 3.
[314] Kronika města Rokycan 1947-51, f. 197.
[315] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.
[316] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.
[317] Rokycansko, č. 44, 7. 11. 1991, s. 3.