1. Úvod

Urbanovo náměstí, oficiálně též náměstí Josefa Urbana, je urbanistickým paradoxem. Jedno z architektonicky nejcennějších rokycanských náměstí je velice mladé, ačkoliv budovy, které jej obklopují, jsou takřka bez výjimky starobylé. Náměstí totiž vzniklo až roku 1940, kdy nechal děkan Ignác Zahradník, respektive vedení města, zbořit hospodářská stavení obklopující z jihu budovu děkanství a na jejich místě vznikl park (viz níže). Do té doby plochu dnešního náměstí vyplňoval soubor hospodářských budov děkanství, zatímco po jeho dnešní jižní straně procházela Smetanova ulice. Náměstí má plochu cca 2500 čtverečních metrů. Vstupuje se na něj z Masarykova náměstí úzkou, jen 3,8 metru širokou uličkou okolo vstupního portálu kostela Panny Marie Sněžné.

Obsah

1. Úvod.. 1

2. Středověká zástavba (klášter a městský hrad). 1

2.1. Augustiniánský klášter. 1

2.2. Městský hrad.. 1

2.3. Další vývoj kláštera a městského hradu po husitských válkách.. 1

2.4. Stavební podoba kláštera a městského hradu a další vývoj areálu do počátku 18. století 2

3. Děkanství čp.52/I 2

3.1. Výstavba barokního objektu děkanství 2

3.2. Další stavební vývoj objektu děkanství 3

4. Zaniklá kaple svaté Anny. 4

5. Muzeum čp.141/I 4

5.1. Stavební vývoj objektu v 18. a 19. století 4

5.2. Další stavební vývoj objektu a adaptace na muzeum... 4

5.3. Stavební vývoj objektu po roce 2000 (přístavba nového traktu). 5

5.4. Archeologické nálezy a stavební průzkum v okolí muzea. 6

6. Masné krámy. 7

6.1. Nejstarší stavební vývoj a architektonický popis masných krámů.. 7

6.2. Další stavební vývoj masných krámů do roku 1989. 7

6.3. Rekonstrukce masných krámů po roce 1989. 8

7. Ulice V Brance. 8

7.1. Dům čp.51/I 8

7.2. Dům čp.229/I 9

7.3. Dům čp.91/I 9

7.4. Technický vývoj a vývoj pojmenování ulice V Brance. 10

8. Jižní strana Urbanova náměstí 10

9. Technický vývoj Urbanova náměstí 11

9.1. Původní podoba plochy náměstí do 1. poloviny 20. století (hospodářský dvůr). 11

9.2. Demolice hospodářského dvora a vznik Urbanova náměstí 11

9.3. Parková úprava náměstí a dočasné umístění kašny. 12

10. Vývoj pojmenování Urbanova náměstí 12

2. Středověká zástavba (klášter a městský hrad)

2.1. Augustiniánský klášter

Poblíž děkanského chrámu se rozkládal nepříliš známý a dodnes nedochovaný komplex kláštera, respektive probošství augustiniánských kanovníků. Papežský souhlas byl vydán roku 1361.[1] Klášter byl založen 18. srpna roku 1362 za arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Toho roku přišla do města skupina augustiniánů z kláštera v Roudnici nad Labem, založeného roku 1333, vedená proboštem Michalem. V klášteře sídlilo šest augustiniánských kanovníků.[2] Později jich bylo asi třináct.[3] Arcibiskup věnoval a slíbil věnovat rokycanskému klášteru sladovnu, polovinu pivovaru, městiště (stavební pozemek), louku, solní sklad a stodolu.[4] Zpráva z roku 1365 uvádí, že arcibiskup Jan Očko z Vlašimi pochválil probošta Michala za jeho dosavadní činnost a dovolil mu přikoupit některé domy, potřebné pro zbudování domu pro probošta a řádové bratry.[5] Roku 1406 poskytl král Václav IV. dar na obnovu kláštera, který předtím vyhořel.[6]

Podle V. Černé nešlo o plnohodnotný klášter, nýbrž o pouhé kolegium kanovníků, kteří ani nepotřebovali vlastní objekt. Proto je podle ní zbytečné hledat nějaké stavební pozůstatky tohoto „kláštera“.[7] Příchod augustiniánů byl každopádně průvodním jevem počátku nové epochy dějin Rokycan. Tehdy byl postaven gotický kostel, město se rozšířilo k západu a ještě před koncem 14. století je asi obehnaly i kamenné hradby. Slibný rozvoj zastavily až husitské války, po nichž se zde církevní správa obnovila, ale jen na úrovni proboštství, později děkanství.

2.2. Městský hrad

Další významnou stavbou středověkých Rokycan byl biskupský dvorec, spolehlivě doložený už roku 1110, který později (poté, co Rokycany přestaly být zbožím pražských biskupů a arcibiskupů) fungoval jako městský hrad, tedy sídlo feudální správy. Až do závěru 20. století panoval mezi historiky a regionálními badateli relativní konsensus ohledně toho, že zatímco klášter se nacházel někde v okolí děkanského kostela, tak biskupův dvorec, následně transformovaný v hrádek, byl situován do prostoru Malého náměstí, v jehož nepravidelném půdorysu bylo spatřováno jádro předlokačních Rokycan (viz mapa). K lokalizaci hradu do oblasti Malého náměstí se přikláněli J. Kovář[8] nebo V. Černá.[9]

Dominance této teorie v poslední době upadá. S argumentačně fundovanou novou hypotézou totiž přišli v roce 1995 J. Anderle a T. Karel. Podle nich není stavební historie Urbanova náměstí spjata jen s bývalým klášterem. Prostor dnešního náměstí měl být již od konce 13. století ustaven jako specifický opevněný okrsek uvnitř města, který postupně sloužil jako sídlo kláštera, proboštství, ale také jako gotický hrad, coby sídlo feudální správy (tedy arci/biskupských a později šlechtických majitelů města). Jinými slovy městský hrad se měl nacházet také vedle děkanského kostela. Oba historici se odkazují zároveň na podobné areály doložené v jiných českých městech (Trutnov).[10] Není to zcela nová teorie. J. Šára už v roce 1935 mluví o tom, že prostor okolo děkanství „byl ohrazen, takže představoval středověkou tvrz“.[11] Ale nyní byla pregnantněji zformulována. Anderle a Karel se ovšem nevyjadřují k tomu, co bylo před koncem 13. století, zda původní biskupský dvorec, připomínaný roku 1110, už také stával zde. Ostatně tato otázka ze samotných počátků existence Rokycan patrně nikdy nemůže být zodpovězena.

Každopádně, podle Anderleho a Karla stál přinejmenším od konce 13. století hrad zde, v prostoru dnešního Urbanova náměstí. Měli zde sídlit biskupští purkrabí, kteří často zároveň zastávali funkci rokycanského rychtáře.[12] Posledním takovým purkrabím byl jistý Bohuslav. Jaroslav Kovář, v intencích své teorie o kontinuální existenci románského biskupského dvorce a gotického hrádku v prostoru Malého náměstí, uvažuje, kdy došlo k proměně původního biskupského dvorce na gotický hrad. Prý to mohlo být už za biskupa Jana IV. Z Dražic (1301–1343), který proslul silnou stavební aktivitou, nebo za Arnošta z Pardubic (1344–1364), za jehož éry prožívaly české země stavební rozmach.[13] J. Anderle a T. Karel však lokalizují tento hrádek, jak již bylo řečeno, do okolí děkanského kostela a zrod této gotické opevněné tvrze posouvají až na konec 13. století. Z této doby (podle Stránského přesněji z roku 1295[14]) máme zprávu o tom, že za biskupa Tobiáše z Bechyně byl se svolením krále Václava II. rokycanský kostel, přilehlá fara a hřbitov opevněn (podrobněji v kapitole o kostelu Panny Marie Sněžné). Původně byla tato zpráva z roku 1295 o „kopání příkopů v Rokycanech“ interpretována jako doklad o stavbě městského opevnění. Podle Anderleho a Karla šlo ale spíš o založení prostorově skromnější ohrazené enklávy, v okolí kostela a dnešního Urbanova náměstí, využívané pak postupně jako klášter, proboštství a městský hrad. Tito badatelé dokonce ještě i zprávu z roku 1399 o opevňování města interpretují tak, že mohlo jít pouze o posilování tohoto užšího okrsku v okolí kostela (a tudíž že městské opevnění mohlo být pozdějšího data).[15]

2.3. Další vývoj kláštera a městského hradu po husitských válkách

Ačkoliv definitivní soud ohledně lokalizace rokycanského hradu není možné vyslovit, jeho historii (a historii zdejšího kláštera) je možné rekonstruovat díky četným dobovým zmínkám. Víme, že v roce 1419 byla otřesena vláda arcibiskupů nad Rokycany, protože město se připojilo na stranu husitského povstání. Pak 12. února 1421 dobyl Rokycany Jan Žižka a husité klášter vyplenili. Budovy kláštera prý byly zničeny a jeden z mnichů upálen v sudu.  O gotickém hrádku v Rokycanech se dozvídáme z husitské kroniky Vavřince z Březové, podle něhož se v červenci roku 1421 zachránili někteří Rokycanští před plenícími Plzeňany na „hradě“ (castrum).[16] Roku 1421 bylo proboštství v Rokycanech zrušeno.[17] V době husitských válek význam tohoto opevněného okrsku vzrostl, zatímco jeho církevní funkce zánikem kláštera a rozkladem církevní moci upadala.[18]

Další zmínku máme z listopadu 1436, kdy císař Zikmund zastavil panství Rokycany Janovi z Malovic. V té souvislosti se mluví o „tvrzi“.[19] Po roce 1441, kdy bylo obnoveno proboštství, pak v areálu patrně došlo ke kohabitaci církevní i světské správy.[20] Podle I. Ebelové a M. Ebela byl ve 40. letech 15. století obnoven i klášter, ale nedosáhl již velkého významu.[21] Pak ale začala upadat i světská role areálu. Městský hrad se postupně vytrácí z rokycanských dějin. Poslední zmínka o něm je z roku 1488, kde se praví, že Zdeněk ze Švamberka, tehdejší zástavní majitel Rokycan, prodal jistému Martinu Čábovi dům v Rokycanech „za hradem“ za 9 kop grošů.[22] V té době se již město vymaňovalo z feudální správy, od roku 1498 bylo tzv. komorním městem, a existence vrchnostenského okrsku uprostřed města ztrácela význam. Rovněž funkce městského hradu coby útočiště při vojenských vpádech ztratila důležitost, protože Rokycany již tehdy mohly mít kompletně dokončený okruh městských hradeb, chránících celé město (pokud platí, že zpráva z roku 1399, podle které arcibiskup Olbram ze Škvorce poskytl obyvatelům Rokycan daňové úlevy za to, že museli hradit výstavbu hradeb, se týká budování městského opevnění, nikoliv jen onoho staršího, menšího opevněného areálu okolo kostela).

V pohusitské době prošla proměnou i církevní správa. Roku 1441 augustiniáni z Roudnice obnovili probošství v Rokycanech. Proboštem se tehdy stal jistý Matouš Beran. Za krále Vladislava II. Jagellonského byly roku 1509 klášteru potvrzeny výsady. Z roku 1541 máme zprávu o tom, že proboštem v Rokycanech byl jistý Václav a převorem Brikcí.[23] Klášter formálně zanikl roku 1546, kdy jej a jeho majetek město dostalo do zástavy.[24] Jiné prameny uvádějí letopočet 1566.[25] Onoho roku prý klášter zanikl definitivně.[26] Ještě roku 1558 potvrdil Ferdinand I. rokycanským měšťanům zástavu proboštství a povolil 500 kop na „stavění a opravu téhož kostela domu proboštského a udělání při tom příbytku pro chudé lidi… při tom proboštství špitálu pro chudé lidi.“[27] Jeho bohatý majetek byl později výnosem Maxmiliána II. ze 13. května 1575, kdy „doprodal duchovní a zápisné statky“, předán městu. Převodem klášterního majetku na město byl položen základ rozsáhlému municipálnímu panství, které trvalo až do poloviny 19. století. Kromě vlastního kláštera totiž město získalo i vesnice Německou Břízu, Zalčany, Nynice, část Ejpovic, Dlouhou Lhotu, Újezdec a Němčovice. Ke klášteru patřila i huť v Klabavě. Transakce přišla na 4000 kop míšeňských. To byla podle J. Anderleho a T. Karla vysoká suma, která dokazuje, že šlo o významný a stavebně složitý areál. Součástí ceny ale ovšem byly i zmíněné poddanské vsi.[28]

2.4. Stavební podoba kláštera a městského hradu a další vývoj areálu do počátku 18. století

Jak vlastně areál městského hradu a kláštera do jeho zániku v 15. – 16. století vypadal?  Podle J. Anderleho a T. Karla mohl mít podobu autonomního ohrazeného dvorce s branou a věží, který se na severu přimykal k dnešním městským hradbám. Na jihu sahal až k Smetanově ulici, na západě k ulici V Brance. Vyplňoval by tak celou plochu dnešního Urbanova náměstí. Jeho opevnění do sebe integrovalo i kostel Panny Marie Sněžné. Zároveň mohla jeho součástí být i plocha východně od děkanského kostela, dnešní výběžek Masarykova náměstí podél kostela k domu čp.135/I (stará škola). Hlavní budovu (budovy?) tohoto areálu patrně obklopovala i hospodářská stavení. S děkanským kostelem jej spojoval krátký ambit, tedy zděná zaklenutá chodba, s kaplí sv. Anny, stojící na místě dnešního muzea, kterou obklopoval hřbitov. Na západním okraji areálu se nacházelo spojení s prostorem vně městských hradeb v podobě branky, patrně v místech dnešní fortny v ulici V Brance (podrobněji o ní v kapitole „městské opevnění“).

Poněkud méně zřejmé je detailnější rozložení jednotlivých budov v tomto areálu. Podle některých badatelů se hlavní budova kláštera nacházela na místě dnešního děkanství čp.52/I na Urbanově náměstí. Karel Hofman ovšem lokalizaci koriguje a posouvá ji blíže ke kostelu, do prostoru dnešního muzea čp.141/I. Klíčovým argumentem je pro něj zpráva z roku 1557, kdy Rokycanští při vyjednávání o převzetí majetku zrušeného kláštera píší, že mají obavy, aby zchátralý areál kláštera nepoškodil při případném zřícení zdiva „dům Boží, který při samém jest.“[29] Karel Kuča tuto zprávu datuje do roku 1558 a doplňuje, že tehdy město také získalo povolení v západní části areálu zbudovat špitál a opravit proboštství s farou.[30] Klášter tudíž nemohl stát na místě dnešního děkanství, nýbrž v přímém sousedství kostela. Z jiných pramenů se dozvídáme, že v letech 1562–1572 byla zbořena „světnice nad vraty v klášteře“. Snad šlo o nějakou místnost nad hlavní branou areálu bývalého kláštera a městského hradu, která mohla mít charakter věže.[31] K této interpretaci se kloní i Karel Kuča.[32] Tehdy vstupoval klášter do závěrečné fáze existence. Roku 1574 jednala královská komise o opravách „kláštera a špitálu“. Roku 1575 následovala výše uvedená transakce, kdy obec od Maxmiliána II. odkoupila „proboštský dům s příslušenstvím“.[33]

Zpráva z roku 1588 hovoří o tom, že bývalý klášter je zpustlé dřevěné stavení. Po zrušení kláštera pravděpodobně areál chátral.[34] Raný novověk ovšem byl velice úsporný ohledně zacházení se staršími stavebními prvky. Je tudíž nepravděpodobné, že by objekty bývalého městského hradu i kláštera byly plošně demolovány. Spíše se dá předpokládat jejich evoluční adaptace pro účely církevní správy, tedy na sídlo fary (děkanství). Z roku 1677 pochází zpráva od děkana Frozina, že „fara je bezprostředně u farního kostela.“ To by nasvědčovalo tomu, že děkanství se v 17. století nacházelo blíže kostelu, zhruba v místech nynější budovy muzea. Karel Hofman soudí, že se děkanství přestěhovalo na své dnešní místo až při barokní přestavbě v letech 1728–1735.[35] Tuto Hofmanovu hypotézu přejímají i Anderle a Karel.[36] Otazníky okolo přesné lokalizace jednotlivých budov jsou nicméně podružné, protože tak či onak šlo o jeden areál, který vyplňoval celou plochu od dnešní ulice V Brance až k děkanskému kostelu. Jinými slovy, tento komplex stál jak na místě dnešního děkanství, tak na místě muzea. To, co zůstává předmětem otázek, tedy je spíš, jak vypadalo detailní rozvržení jednotlivých staveb. A o tom historické prameny poskytují jen chabé náznaky.

Shrňme tedy, že zhruba od 2. poloviny 16. století se v místě původního opevněného areálu okolo kostela, jenž ve středověku zahrnoval hrad i klášter, nalézal špitál a fara (a také škola, v dnešním domě čp.135/I na Masarykově náměstí). Přetrvala kaple sv. Anny (viz níže). Původní areál se již nevyvíjel jako jeden stavební komplex a jeho evolučními přestavbami docházelo asi i k rozrušování původního fortifikačního charakteru. V roce 1639 byl komplex bývalého městského hradu a kláštera poškozen plenícím švédským vojskem generála Johana Banéra (1596–1641) a po třicetileté válce byl v dezolátním stavu. Podle revizní zprávy z roku 1667 měly být všechny zde umístěné objekty v troskách.[37] V dopise, který 18. července 1673 zaslal děkan Frosin městské radě, si stěžuje na nedostatečné prostory, které měl k dispozici. Fara je prý malá, měl tu jen jednu obytnou místnost pro sebe a čeleď, druhou světnici musel používat jako sýpku. V obytné místnosti se prý pere, zadělává těsto a přitom zde má přijímat hosty a nechávat přespat pocestné. Děkan proto žádal obec o výstavbu aspoň dřevěné světnice, poněkud reprezentativnější, určené pro hosty.[38] V roce 1676 pak děkan Frosin opravdu prosadil výstavbu nového obytného pokoje.[39]

Pro historiky zabývající se stavebním vývojem Rokycan je ovšem pozoruhodnou informací, že objekt děkanství byl až do roku 1728 převážně dřevěný.[40] To nezní v kontextu vývoje architektury českých zemí jako zcela pravděpodobné. Je ovšem možné, že děkanství zaujímalo jen část jinak zděného původního areálu kláštera a hradu. Další možností je, že šlo o stavbu zděnou, ovšem s dřevěným patrem, krovem, popřípadě okolními budovami.

3. Děkanství čp.52/I

3.1. Výstavba barokního objektu děkanství

Zásadní zlom přišel roku 1728. Tehdy po dalším požáru, který poničil původní areál, vyrostla na svém současném místě budova děkanství čp.52/I. Nová stavba už nerespektovala původní středověkou dispozici městského hradu. Podle návrhu Giacoma Antonia Cannevala (1664–1731) tu byl v letech 1728–1735 zbudován nový významný objekt ve vrcholně barokním stylu solitérně stojící rezidence. Ten už nejspíš byl půdorysně podobný nynější budově děkanství, tudíž šlo o solitérní dům, možná postavený zcela nanovo, bez návaznosti na starší objekty bývalého hradu a kláštera.

→ODKAZ: Budova děkanství, postavena v r. 1728–35 podle projektu G. A. Cannevala, po požáru r. 1784 opravena, foto: D. Borek, září 2003.

→ODKAZ: Pohled na budovu děkanství z věže kostela, foto: D. Borek, 18. září 2004.

→ODKAZ: Barokní portál děkanství na Urbanově náměstí z 18. století, foto: D. Borek, září 2003.

Otázkou je, jakou roli při stavbě děkanství hrál jistý Jan Hofman, o kterém mluví mnohé prameny (například Jan Šára: „budova děkanství postavena r. 1729 stavitelem J. Hofmanem.“[41]). Pamětní kniha děkanství se o něm nezmiňuje.[42] Antonín Podlaha na základě pamětní knihy uvádí: „Nový dům, jehož plány vypracoval Canaval, cís. král. architekt v Praze, stavěn byl liknavě plných 7 let; děkan i kaplan bydlili zatím v domech soukromých.“[43] Přesto, podle pramenů objevených PhDr. Vlastimilem Ryšavým v archivu konzistoře, byl opravdu Jan Hofman na budování děkanství angažován, patrně coby stavbyvedoucí. Podle Karla Hofmana šlo o malíře a stavitele Johanna Hofmanna (1700–1747), který působil v Blatné, Lnářích, Březnicí a Blovicích. Podle listiny uložené v horažďovickém městském archivu byl tento stavitel obyvatelem Rokycan, ale šlo patrně o chybu, Hofman zemřel jako obyvatel města Blatná.[44] Podle I. Ebelové a M. Ebela ovšem byl Hoffmann i autorem projektu. Polírem měl být Jan Maurek, kamenické práce řídil Jan Sperlink, truhlářské a řezbářské práce provedl Jan Küntzler (Kencler) a zámečnické práce měl starosti Jan Klekner.[45] V. Černá zase uvádí, že J. Hofman opravoval děkanství až po požáru roku 1784.[46]

V případě nového děkanství šlo o patrový, zřejmě bohatě zdobený barokní objekt. Rokycanský děkan Šebestián Tomandl musel po dobu výstavby nového sídla bydlet v soukromých měšťanských domech. Detailní podobu nového barokního proboštství neznáme.

Dne 31. května 1775 se obecní rada seznámila s přípisem od rokycanského děkana Václava Tomandla „o vyhlédnutí a vyšetření své stodoly, o kterou již loňskýho roku se ohlašoval s žádostí, by taková nákladem obecním k spravení a zaopatření přišla, přičemž pro notitia magistrátu dává, že dům děkanskej na svůj vlastní náklad letos se správou [tedy opravou – pozn. aut.] zaopatřiti skutečně dal.“[47] Zmínka o stodole se patrně týká děkanské stodoly, která stála ve čtvrti Pod Kostelem, nedaleko Děkanského rybníčku. Zajímavý je údaj o tom, že v roce 1775 nechal Tomandl opravit budovu děkanství. Není zřejmé, o jak významnou stavební úpravu se jednalo. Nejspíš ale nešlo o zásadnější investici a možná ani nebyla dokončena, protože 10. prosince 1779 se obecní rada zabývala dotazem od rychtáře, „ponivadž po dvouch zemřelých p. p. děkanův na děkanství roztlučený okna zůstaly a ani on od obce, ani tit. pan děkan takové spravovat dáti povinni nejsou. Kdo tedy spravovati povinován bude.“ Konšelé se usnesli, že se mají použít peníze z nadace zemřelého děkana Václava Tomandla, které se mají kromě toho použít i na „restírující [tedy chybějící – pozn. aut.] dříví“.[48] Dne 7. ledna 1780 obecní rada opět řešila stav budovy děkanství po smrti děkana Václava Tomandla a rozhodla, že „mají se předně roztlučené okna a chatrná střecha per arte peritos [tedy odborně – pozn. aut.] vyšetřiti.“[49] Dne 28. srpna 1781 se na obecní radu obrátil děkan a „činí připamatování strany reparati střechy děkanské, že mu do pokojů náramně teče.“ Radní rozhodli, že se oprava má provést obecního důchodu (rozpočtu).[50]

Po pouhém půlstoletí existence budovu zničil velký požár města 12. září 1784. Požáru podle Antonína Podlahy odolalo jen klenuté přízemí.[51] Na konci 18. století byla budova děkanství obnovena. V letech 1785–1787 si to vyžádalo náklady 1439 zlatých 13 kr. a 3 d.[52] Dne 7. prosince 1784 magistrát řeší žádost Tomáše Horáčka z Plzně a Václava Slabyhoudka, mistrů tesařských, aby magistrát obhlédl děkanský krov, „kterej od mistra Wosely zkažen jest“. Obecní rada nařídila na následující den obhlídku, za účasti dvou místních a dvou cizích tesařů[53]

Oprava respektovala půdorys předchozího Cannevalova barokního proboštství, ale nyní už v jednodušším, pozdně barokním slohu. Podle Jana Šáry bylo zachováno dosavadní zdivo v přízemí objektu a nově provedeny jen zdi v patře.[54] V tomto stavu se dochovala dodnes a je památkově chráněná. Je to patrová, šestiosá stavba se středovým rizalitem. Na vstupu je kamenný portál s masivním ostěním a těžkými historickými dveřmi. Po stranách portálu se nacházejí dvě niky. Fasádu člení jednoduché lisény, vodorovné profilované římsy a skromné štukatury pod okny. Střecha je valbová s volskými oky. Uvnitř se nacházejí cenné interiéry s křížovými klenbami a štukovou výzdobou stropů.

3.2. Další stavební vývoj objektu děkanství

Objekt děkanství zachycuje Venutova kresba Rokycan z roku 1817. Až na tehdejší mansardovou střechu (oproti současné valbové) se nelišil od nynější podoby. Docházelo jen k menším stavebním úpravám.

Dne 3. května 1808 se před rokycanským magistrátem řešil protokol o obhlídce a vyšetření budovy děkanství. Radní rozhodli, že zpráva se má předat zdejšímu právnímu úřadu pro zpracování návrhu nákladů.[55] Patrně šlo o nějakou zvažovanou investici do této stavby. Dne 5. června 1812 projednal magistrát žádost děkana Ondřeje Poláka (Andreas Pollak) „die mangelhafte Dechanteygebäude, so bei der Kirchenmachung untersucht worden reparieren zu lassen,“ tedy „nepostačující děkanská budova, tudíž by při dělání kostela [myšleno plánované dokončení kostela a věže – pozn. aut.] prošetřeno bylo nechat opravit.“ Radní předali věc k finančnímu přezkumu právnímu úřadu.[56] Dne 19. června 1812 se magistrát seznámil se zprávou právního odboru ohledně žádosti děkana o „nothwendigen Reparaturgegenstände in dem Dechateywohnhaus,“ tedy „stavu nezbytné opravy děkanského obytného domu.“ Radní rozhodli závěry sdělit děkanovi. V zápisu ovšem nejsou konkretizovány.[57] Dne 21. června 1816 projednával magistrát žádost děkana Ondřeje Poláka „um Reparierung des Daches bei dem Dekanalgetreidscheuer, dann des Einsturz drohenden Kellergewölbe,“ neboli „o opravu střechy děkanské stodoly, pak zřícením hrozící klenby sklepa.“ Radní pověřili hospodářský úřad přezkumem.[58]

Dne 12. prosince 1820 řešila obecní rada plánované stavební úpravy děkanství. Střecha měla být pokryta taškami a mluvilo se o „v. Stein neu zu erbauenden Pawlatschen,“ česky tedy „z kamene se nově mající postaviti pavlači.“ Krajský inženýr měl předložit upravené stavební plány a odhad nákladů.[59] Dne 18. února 1822 se magistrát seznámil se zprávou obecního hospodářského úřadu ve věci stavebních plánů a rozpočtu na „die bey dem Dekanalgebäude zu erbauenden Pawlatsche, dann Baureparaturen,“ česky tedy „při děkanské budově mající se postaviti pavlač, pak stavební opravy.“ Co se týče oprav budovy děkanství, odsouhlasili radní převod 50 zlatých do nákladů. Ve věci kamene na stavbu pavlače a celkového rozpočtu, rozhodli odeslat žádost na podkomořský úřad o potvrzení.[60] S tímto potvrzením od podkomořského úřadu se radní obeznámili 12. března 1822. Hospodářskému úřadu uložili zjistit ceny materiálu a mezd a předložit je magistrátu.[61] Dne 17. května 1822 radní řeší přípis od krajského úřadu kvůli stavebním plánům na pavlač děkanství. Odsouhlasili, že se má urgovat u podkomořského úřadu schválení rozpočtu.[62] V roce 1822 si stěžuje vedoucí hospodářského úřadu magistrátu František Schulz na aktivity Aloise Storcha (majitele domu čp.103/I na Malém náměstí), který coby reprezentant města prý nechal použít bez předchozí dohody s hospodářským úřadem kameny připravené pro základy kostelní věže jako nosníky na novou pavlač děkanství. Jenže pavlač nebyla vyššími místy povolena. 2. dubna 1822 proto magistrát Storcha pokáral a stanovil, že propříště se má každá oprava městských budov vždy komisionelně projednat.[63]  Na schůzi 4. října 1822 se radní seznámili s přípisem podkomořského úřadu, který kvůli stavbě pavlače na děkanství požádal o předání kostelních účtů za poslední 3 roky.[64] V roce 1823 byla stavba nové pavlače na děkanství již připravena.[65]

Na své schůzi z 27. září 1822 se radní seznámili s žádostí děkana „in den Gesindzimmer statt den Ziegeln einen bretternen Fußboden legen zu lassen,“ v překladu zhruba „v pokoji pro služebnictvo, namísto cihlové podlahu z prken položiti moci.“ Město děkanovi sdělilo, že obecní lesy nemají v tuto chvíli zásobu použitelných prken a žádost nepodpořilo.[66]

Podle pramenů z roku 1826 byl připraven i projekt dalších oprav děkanství (kromě kamenné pavlače také nová střecha a další drobné vysprávky).[67] Podle popisu z roku 1827 byl objekt celozděný, v přízemí s klenutými stropy, v prvním patře zčásti bez kleneb. Střechu kryl šindel (navrhována výměna za cihlové tašky). Ve vzdálenosti 20 sáhů (37,9 m) od děkanství stála kamenná maštal a chlév. Na (hradebním?) zdivu ještě stála kůlna krytá šindelem.[68] Ještě roku 1827 vypracoval tesařský mistr Vavřinec Páník plán na novou střechu děkanství. Měla být nově pokryta taškami. Konstrukčně šlo o mansardovou střechu (na rozdíl od nynější valbové).[69] V létě roku 1843 byla budova děkanství opět opravována.[70]

Ve 20. letech 20. století došlo k opravě budovy děkanství nákladem 131 183 Kč (spolu s kostelní věží).[71] V květnu 1926 schválilo zastupitelstvo výpůjčku z mniškového fondu, určenou na různé opravy. Mimo jiné i na opravy děkanství (náklad 30 000 Kč).[72] V říjnu 1926 pak zastupitelstvo o nutných investicích v této budově jednalo znovu. Částka 30 000 Kč z rozpočtu na rok 1926 už totiž byla vyčerpána provedením nové omítky a opravou střechy.  V druhé polovině srpna 1926 jednal designovaný děkan Ignác Zahradník s obcí o nutnosti dalších investic. Podle Zahradníka se musí vymalovat všechny místnosti, instalovat nová kuchyňská kamna, vyměnit podlahy v kuchyni a vyměnit schody na půdu, opravit vnější omítku v hospodářské kůlně na dvoře a opravit dřevěné i zděné chlévy na dvoře (včetně kůlniček). Dále bylo nutno zasypat jednu ze dvou studen, opravit chodníček od děkanství ke kostelu, zřídit i v 1. patře děkanství vodovod a zavést elektrické světlo do všech místností. Odhadované celkové náklady měly dosáhnout 100 000 Kč.  Dne 8. září 1926 s dalšími opravami děkanství souhlasila rada s tím, že obec na opravu půjčí děkanství peníze.[73] Dne 24. srpna 1927 schválila rada, že ihned se provede oprava zdi u zahrádky na děkanství.[74]

Už v roce 1926, při debatách o opravě děkanství, se jednalo i o možném odstranění „chatrných a okolí hyzdících děkanských stájí v Kostelní ulici a v uličce k brance“. Vikář se záměrem souhlasil, obec ale podle něj musí postavit náhradní stáje pro 10 kusů dobytka. Pro umístění náhradních stájí se zvažovala lokalita proti oknům děkanské kuchyně, kde dřív byla děkanská zahrádka a výběh pro hříbata, tedy u Děkanského rybníčku, ve čtvrti Pod Kostelem, vně hradeb.[75] Poprvé se tak etabloval záměr zbořit celou zástavbu okolo děkanství. Pod rouškou sloganů o úpravě města se chystala demolice jednoho z nejstarších okrsků zástavby Rokycan. Na realizaci ovšem tento plán musel čekat dalších skoro 15 let. Až v roce 1940 byla skutečně provedena demolice stodol a chlévu, které dosud vytvářely kruh okolo děkanství, čímž se vytvořilo Urbanovo náměstí v současné podobě (o tom podrobněji viz níže).  Město se za to ve smlouvě z 13. února 1941 zavázalo, že pro děkanský úřad vybuduje nové stodoly za městem. Po roce 1945 ale děkan Jaromír Rýzner oznámil, že už na výstavbě náhradních hospodářských budov netrvá a že je ochoten se s obcí vyrovnat jinak. Město mělo místo toho zaplatit rekonstrukci objektu děkanství. V roce 1948 proto oslovila obec stavitele Michálka, aby vypracoval projekt. Ten Michálek předložil 18. března 1948. Předpokládal mj. zřízení splachovacích WC, úpravu nádvoří a četné další vnitřní úpravy s odhadovaným nákladem 625 822,80 Kčs. Pak obec navrhla Michálkovi náklady na opravu navýšit na cca 850 000 Kčs, aby bylo dosaženo cílové částky vyrovnání.[76] Ještě v roce 1946 byla zbourána další hospodářská budova u děkanství.[77]

V roce 1973 došlo k opravě objektu děkanství, při níž obnoveny dvě niky po stranách od hlavního vchodu.[78] Další oprava proběhla v 90. letech 20. století. Tehdy získala nový nátěr fasáda, došlo k položení nové taškové krytiny střechy a přístavbě záchodů. Na tuto akci byla poskytnuta dotace z Programu regenerace městských památkových zón a rezervací.[79] Dne 29. června 1999 jednalo zastupitelstvo o navýšení dotace na opravu střechy děkanství. Ovšem žádost katolické církve o poskytnutí dodatečných 62 000 Kč na rekonstrukci střechy neschválilo.[80] V roce 2002 probíhal v objektu děkanství archeologický výzkum v souvislosti s probíhající výstavbou kanalizační a vodovodní přípojky. Prováděl ho Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek.[81]

V roce 2005 získalo město (tentokrát na opravu dveří děkanství) z Programu regenerace městských památkových zón a rezervací 10 000 Kč.[82] Dalších 20 000 Kč věnovala sama obec.[83] Dne 30. srpna 2006 přidělilo ministerstvo kultury (na základě podkladů z jednání pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006) na rok 2006 částku 20 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón na opravu objektu. Dalších 49 000 Kč mělo uhradit město a 9600 Kč římskokatolická církev. Celkem vypočteny náklady na tuto opravu na 78 600 Kč. Dne 18. září 2006 o rozdělení státních dotací jednala rada.[84] Návrh schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo.[85] Peníze se použily na opravy oken a dveří v objektu děkanství.[86] Dne 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo přidělit na rok 2007 49 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací na repasi vnitřních oken a dveří v tomto objektu. Dalších 130 000 Kč rozhodlo město na tento účel uvolnit z vlastního rozpočtu.[87] V roce 2007 také probíhá oprava stodoly děkanství. Počátkem října 2007 má již tato stavba sejmutou střešní krytinu a je provizorně zakryta igelitem. Stejný stav trval i koncem října 2007.[88] V dubnu 2023 rada souhlasila s poskytnutím dotace ve výši 200 000 Kč katolické farnosti na opravu ohradní zdi děkanství.[89] Následně to odsouhlasilo i zastupitelstvo.[90] Na rok 2024 získala církev dotaci z programu regenerace městské památkové zóny pro objekt děkanství 360 000 Kč ze státních fondů a 100 000 Kč z prostředků města. Byly určeny na opravu staticky narušené hradební zdi za domem.[91]

4. Zaniklá kaple svaté Anny

Co se týče kaple sv. Anny, ta přežila po zániku kláštera o mnoho déle. Vznikla snad už v 14. století. V posvátném okrsku rokycanského děkanského kostela hrála roli jednak polosoukromé kaple pro děkana, jednak hřbitovní kaple. Asi nejstarší zmínka o ní pochází z 11. srpna 1576. Píše se v ní: „Když pan hofmistr český poručil sobě v ty dny sloužiti mši svatou u sv. Anny v ambitě.“  Zaniklou kapli detailněji popisuje děkan Ladislav Frosin roku 1677 v latinské vizitační zprávě.[92] Uvádí i její rozměry 4 x 4 lokte, což je 2,5 x 2,5 metru, počítáme-li český loket, nebo 3 x 3 metry, je-li to loket vídeňský.[93] Stavba to tedy byla skutečně drobná, spíše hřbitovní kaplička. Registr z roku 1660 uvádí v kapli sv. Anny tři oltáře (sv. Anny, sv. Doroty a sv. Vavřince).[94] To ale není, vzhledem k barokní tendenci hromadit oltáře, v rozporu s uváděnými rozměry.

Kaple možná byla napojena na ambit, zastřešenou chodbu vedoucí od „kláštera“, později děkanství, do kostela. I ambit zanikl společně s kaplí sv. Anny. Sklepy pod dnešním muzeem (viz níže) dodnes uchovávají staré zdivo, které by mohlo být zbytkem ambitu nebo kaple sv. Anny. Podle V. Černé byla právě v této kapli umístěna socha Panny Marie Rokycanské, ke které se vázal lokální kult, demonstrovaný mimo jiné i nápisem na mariánském sloupu na Masarykově náměstí. Nedává ovšem smysl, aby tak uctívaná socha byla umístěna do malé kaple. Většina ostatních badatelů sochu umisťuje přímo do kostela P. Marie Sněžné.[95] Skulptura prý byla součástí jeho původního gotického mobiliáře. V 17. a 18. století byla uctívána, pak se podle V. Černé ztratila.[96] Podle většiny badatelů, například K. Hofmana, ovšem socha shořela při požáru Rokycan v září roku 1784.[97] Podrobnější informace o zaniklé soše se nalézají v kapitole o kostele Panny Marie Sněžné. Roku 1717 byly do anenské kaple přemístěny některé gotické obrazy z velkého oltáře děkanského kostela, který tehdy procházel barokní opravou. Krátce před tím, než kaple roku 1784 vyhořela, je dal děkan Künstler přestěhovat, protože chtěl nechat kapli vybílit.[98] Díky tomu se čtyři z těchto gotických obrazů dochovaly dodnes.[99]

Kaple sv. Anny zůstávala vždy ve stínu sousedního kostela Panny Marie Sněžné. Naposledy se mihla dějinami v letech 1784–1788, kdy v ní byly po dobu popožárové opravy kostela slouženy mše. Kaple sice rovněž v září 1784 vyhořela, ale v následujících měsících byla narychlo opravena nákladem 477 zlatých 30 krejcarů 3 d.[100] Jakmile však byl děkanský kostel opraven, kaple byla zbořena, hřbitov obklopující kostel zrušen a v letech 1788–1794 zde vyrostla patrová budova nové školy (dnešní objekt muzea). Žádost o zboření kaple podalo město podkomořskému úřadu roku 1791. Demolice byla povolena 24. dubna 1792.[101]

5. Muzeum čp.141/I

5.1. Stavební vývoj objektu v 18. a 19. století

Nová škola čp.141/I, dnes muzeum, kterou město otevřelo roku 1794 na místě zrušené kaple sv. Anny, byla zpočátku jednopatrovou budovou, v střídmém klasicistním stylu. Plány školy vypracoval roku 1792 zednický mistr Ondřej Černý. Rozpočet byl stanoven na 3119 zlatých a 46,5 krejcarů. Žáci a učitelé se sem měli přemístit už v lednu 1794. Podkomořský úřad novostavbu schválil a kolaudoval 20. října 1795.[102] Dne 5. prosince 1800 předložil magistrátu zdejší kominický mistr Jakub Liška žádost o vyplacení 28 zlatých „za 10leté vymetání komínův při zdejších, v novu vystavených normálních školách.“ Magistrát věc předal k vyjádření hospodářskému úřadu.[103] Není jasné, zda formulace naznačuje, že to bylo přesně 10 let od dostavění školy (což nebylo), či zda šlo jen o požadavek proplacení honoráře za 10 let kominických prací na školách ve městě obecně.

Údaje o tom, že objekt vyrostl až roku 1840, které se občas vyskytují v regionální literatuře, jsou chybné.[104] Stejně tak se zdá být nepřesný údaj Jana Šáry, že budova školy čp.141/I vznikla už roku 1788.[105] V roce 1788 se skutečně jakýsi objekt čp.141/I uvádí v seznamu domů, ale je označen jako „wachštubna“, tedy Wachstube neboli strážnice. Nestála zde, vedle kostela, ale při západní straně Masarykova náměstí, na místě pozdějšího domu čp.151/I a dnešního obchodního domu Žďár.

Číslo popisné wachštubny pak získala nová škola, dokončená počátkem 90. let 18. století. Zpočátku byla jen jednopatrovou budovou, tedy menší než její současná podoba. Takto je zachycena na vedutě Rokycan od Johanna Venuta z roku 1817. Šlo o celozděný objekt s klenutými stropy.[106] Další rozšíření stávající školy si o několik desítek let později vynutila populační exploze, kterou české země i Rokycany zažívaly, jakož i snaha rakouského státu vytvořit síť kvalitního základního školství. Původní objekt školy dispozičně nevyhovoval. Byl roku 1843 popsán jako v dobrém technickém stavu. Nacházel se v něm i pokoj školníka.[107]

→ODKAZ: Budova muzea čp.141/I na Urbanově náměstí, foto: cca r. 2000.

→ODKAZ: Pohled na budovu muzea z věže kostela, foto: D. Borek, 18. září 2004.

Roku 1844 byla škola zvýšena o druhé patro, zároveň doplněna o předsunutý jižní trakt a podle některých informací i rozšířena směrem ke kostelu.[108] Analýza veduty města z roku 1817 ale ukazuje, že už před přístavbou sahala fasáda školní budovy až téměř ke zdi kostela, stejně jako v současnosti, takže tento údaj patrně bude mylný. Z roku 1842 se dochovala listina, v níž žádá krajský úřad rokycanský magistrát o sdělení, jak probíhají přípravy na stavbu hlavní školy. Roku 1844 pak zednický mistr Matěj Sack, který přístavbu prováděl, oznámil, že je schopen akci dokončit do 20. července 1844, ale musí mít zaručen dostatek cihel a financování. Do té doby probíhala prý přístavba školy chaoticky. Sack musel nádeníky platit ze svého a stavba neměla jasný a oficiálně potvrzený rozpočet.[109] Podle J. Anderleho a T. Karla byla dostavba budovy dokončena definitivně až roku 1846.[110]

5.2. Další stavební vývoj objektu a adaptace na muzeum

Dne 7. srpna 1884 se obecní zastupitelstvo usneslo v Rokycanech zřídit měšťanskou školu s tím, že k tomuto účelu využije mj. budovu této školy.[111] Školským účelům objekt sloužil ještě další půlstoletí. Zásadní změna nastala počátkem 30. let 20. století. V únoru 1930 rada rozhodla, že opatření financí na adaptaci budovy za kostelem pro účely muzea se odkládá, až městská technická kancelář vyhotoví rozpočet.[112] Koncem srpna 1930 pak radní určili, že do běžného rozpočtu na rok 1931 se vloží 10 000 Kč na potřeby muzea a do mimořádného rozpočtu 150 000 Kč na adaptaci staré školy u kostela na muzeum.[113] Souhlas s využitím staré školy na muzeum a provedení její adaptace za 150 000 Kč vyslovila v říjnu 1930 i obecní finanční komise.[114]

V roce 1931 se objekt skutečně uvolnil pro využití pro muzejní účely, to když byla v Rokycanech otevřena nová velká škola (dnešní ZŠ T. G. Masaryka, viz kapitola „okružní třída“).  O tom, že sem bude přemístěno muzeum, rozhodla definitivně rada 7. listopadu 1930.[115] Dne 7. listopadu 1930 jednalo o transferu i zastupitelstvo. Muzeum v té době sídlilo v budově obecní školy chlapecké, jejíž prostory nestačily. Adaptace budovy obecní školy dívčí pro muzeum se odhadovala na 30 000 Kč, zařízení interiérů na 120 000 Kč. Městská rada doporučila zastupitelstvu věnovat budovu muzeu a schválit náklad 150 000 Kč. Starosta Josef Zápotočný oznámil, že o úhradu nákladů se požádá obecní spořitelna.[116] V březnu 1931 byla podána obecní správní komisi zpráva o výsledku ofertního řízení na dodávku nábytku do muzea. Usneseno jednat s firmou Pikolon, aby zajistila dodávku nábytku zčásti před prázdninami, zčásti do konce prázdnin roku 1931.[117] Počátkem dubna 1931 obecní správní komise na vědomí vzala zprávu o prohlídce nábytku v plzeňském městském muzeu a usnesla se objednat vzorek po dvou kusech stolů od firmy A. Pikolon a od ostatních oferentů dle návrhu městské technické kanceláře. Komise zároveň rozhodla opatřit peníze na adaptaci bývalé školy na muzeum ve výši 150 000 Kč výpůjčkou z mniškového fondu.[118]

Na své schůzi koncem května 1931 konstatovala rada, že v ofertním řízení na dodávku nábytku z tvrdého dřeva do muzea byly podány příliš vysoké nabídky. Usnesla se tedy jednat s firmou A. Pikolon o dodávce nábytku z měkkého dřeva na základě dřívějšího ofertního řízení.[119] Počátkem června 1931 ing. Moucha podal radě zprávu o nové nabídce firmy A.  Pikolon na nábytek z měkkého dřeva do muzea. Usneseno objednat mobiliář u této firmy se snížením dodávky o 25 %.[120] Jenže proti zadání zakázky firmě Pikolon z volné ruky podali ostatní zájemci stížnost. V polovině června 1931 tak městskou radou usneseno, aby firma Pikolon ihned zastavila práci a vyčkala dalšího rozhodnutí.[121] Koncem června 1931 pak městská rada dojednala kompromisní řešení.  Usneseno ponechat zakázku na dodávku nábytku do muzea firmě Pikolon, ale jen do výše 40 kusů. Zbytek se měl zadat bez ofertního řízení ostatním truhlářům za jejich ceny z března 1931.[122] Koncem července 1931 už městská rada oznamuje, že skutečně dodávka 48 skříní do muzea zadána 6 místním truhlářům za ceny firmy A. Pikolon.[123] V listopadu 1931 radní poukázali k výplatě účty, mj. pro A. Pikolona 34 074,10 Kč za nábytek do muzea.[124] Na další schůzi během listopadu 1931 pak rada k výplatě poukázala účty pro J. Dreslera 8466,70 Kč za skříně a pro R. Černého 10 294,64 Kč za vitríny pro muzeum.[125] V létě 1931 proběhly nutné adaptační práce. Město do nich investovalo 179 086 Kč.[126] Stavební práce na adaptaci muzea zadala rada koncem května 1931 z volné ruky (tedy bez výběrového řízení) J. Benešovi.[127] V listopadu 1931 rada rozhodla, že do chodby muzea se opatří pamětní deska na paměť otevření muzea v nové budově a na paměť zásluh B. Horáka.[128] V lednu 1932, když radní jednali o rozpočtu na rok 1932, do něj na poslední chvíli nově zařadili 20 000 Kč na nábytek do muzea.[129] V lednu 1932 byl radou k výplatě poukázán účet pro Jindřicha Jirsáka 8932,70 Kč za koberce v muzeu.[130] V únoru 1932 rada k výplatě poukázala účet pro Antonína Šaška ve výši 12 205 Kč za vitríny.[131] Dne 25. října 1931 se muzeum v prostorách adaptované školy otevřelo.[132] Jiný údaj hovoří ale o tom, že ještě roku 1932 se tu naposledy vyučovalo, pak objekt připadl muzejním účelům.[133] Přesnost tohoto zdroje (článek z regionálního tisku z 80. let 20. století) je ovšem pochybná.

Souběžně a adaptací interiérů došlo i k drobným stavebním změnám v exteriéru. Koncem října rada stanovila, že na budovu muzea se pořídí vkusný nápis a že v prostoře za kostelem, která se měla ohradit vkusnou mříží, se zřídí lapidárium. O věnování mříže zdarma se mělo jednat s městskými železárnami.[134] V lednu 1932 se rada usnesla provést nápis na muzeu a zamřížování lapidária dle návrhu městské technické kanceláře.[135] Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 byl schválen projekt úpravy prostranství před muzeem.[136] Roku 1937 získala instituce oficiální jméno Muzeum dr. B. Horáka, podle místního politika a vlastence Bohuslava Horáka (1877–1942).[137] 

Roku 1962 instituce přešla ze správy města na okres (nový název od té doby Okresní muzeum).[138] Na 4. pětiletku (1966–1970) se počítalo s generální opravou budovy.[139] Dle informací z dubna 1974 se v objektu nacházela výstavní síň a přednášková místnost s kapacitou 60 míst.[140] Muzeum se opravovalo znovu roku 1976.[141] Roku 1978 provedly Technické služby asfaltování chodníků okolo muzea.[142] Další oprava budovy proběhla v 90. letech 20. století, kdy byla zrenovována fasáda. Akce byla financována částečně z dotace 150 000 Kč, kterou v roce 1994 dostalo město ze státního programu obnovy památek.[143] V letech 1995–1996 následovala rekonstrukce topení, a roku 1996 výměna stropů ve druhém patře, kde podle projektu ing. Zdeňka Vondrovice zvýšena nosnost zesílením trámků.[144]

5.3. Stavební vývoj objektu po roce 2000 (přístavba nového traktu)

V roce 2002 prošla budova muzea za plného provozu výměnou střechy. Na přání ochránců přírody se muselo s odstraněním krytiny počkat až do doby, kdy odletí zde usídlení netopýři. Práce trvaly dva měsíce a jejich dokončení se plánovalo na 20. října 2002. Počátkem září 2002 je už sejmutá krytina na třech stranách střechy (k děkanství, do Urbanova náměstí a k hradbám) a položeny nové latě i paropropustná folie. Na zbývající straně (ke kostelu) právě probíhá demontáž původních tašek. Po ohledání se zjistilo, že krov muzea je v dobrém stravu a s výjimkou jednoho trámu o délce cca 1 metru se nemusel vyměňovat. Odborníci to přičítali ochrannému protipožárnímu nátěru, pravděpodobně z doby okolo 1. světové války. Ten byl při této opravě odstraněn a nahrazen novým. Během opravy došlo k úklidu půdních prostor, některé kouty prý nebyly čištěny až 120 let. Muzeum zároveň začalo připravovat studii budoucí adaptace půdy, aby se mohla plnohodnotně využít pro činnost instituce.[145] Při opravě nedošlo k podstatné proměně podoby střechy, původní tašky vyměněny za nové tašky.

V roce 2003 bylo vypsáno výběrové řízení na 1. etapu adaptace půdy. Zakázku získala firma S+H, s. r. o.[146] V roce 2004 práce začaly. Kraj poskytl dotaci 2 500 000 Kč. Problém se objevil s požárními předpisy, projekt se tak musel upravit. Bylo nutné zakomponovat požární únikové schodiště. Architektonické řešení nakonec provedl Ateliér Soukup, s. r. o. z Plzně.[147] Původní vestavba několika místností do podkroví se tak proměnila ve významnější stavební úpravu muzea. Do půdních prostor, plánovaných už roku 2002 (viz výše) se nakonec instalovalo nejen požární schodiště, ale i výtah.[148] Výběrové řízení na tuto 2. etapu roku 2004 vyhrála firma Stavební montáže BOST, s. r. o. z Plzně. Počátkem srpna 2004 požádalo muzeum o stavební povolení.[149] V září 2004 investici odsouhlasilo zastupitelstvo.[150] Koncem října 2004 nabylo právní moci stavební povolení.[151] Ještě v říjnu 2004 se začalo stavět.[152] Práce započaly přípravou kovových komponentů na zpevnění stávajícího zdiva. Šlo o poměrně složitý inženýrský úkol, vzhledem k tomu, že se prováděl významný zásah do konstrukční a statické stránky původní budovy. Před výstavbou schodiště se mj. částečně rozbouraly podlahy v dotčené části domu a zdivo se muselo náročnými metodami zpevnit novým trámovým roštem. Součástí úprav byla i pokládka nových podlah, vestavba sádrokartonových příček, nové rozvody kanalizace a vody (v prosinci 2004 začala pokládka plynového potrubí). Stavbu prováděla firma S+H.[153] Část prací provedly Stavební montáže Plzeň.[154]

Kvůli ladění projektu s ohledem na památkovou ochranu i kvůli nutnosti provedení archeologického výzkumu nebyla částka 2 500 000 Kč, přislíbená zřizovatelem na vestavbu, ani 2 000 000 Kč na přístavbu traktu s výtahem, roku 2004 vyčerpána. Muzeum proto požádalo zřizovatele o převod financí do dalšího roku.[155] Po relativně nevýznamných přípravných pracích započala v únoru 2005 samotná přístavba požárního schodiště a výtahu.[156] Počátkem června 2005 už probíhá nahazování hrubé stavby omítkou.[157] Pak se přes léto práce zastavily, na dokončení chybělo 1 400 000 Kč, které se kvůli archeologickému průzkumu v roce 2004 nestačily proinvestovat. Chybělo ještě položit dlažbu, natřít fasádu a instalovat výtahové zařízení. V srpnu 2005 projednala rada převod této částky na rok 2005. Vedení muzea pak zahájilo znovu práce s cílem uvést přístavbu do užívání do 15. září 2005, tedy do oslav 100. výročí založení muzea, plánovaných na 24. září 2005. Výtah měl být dodán v říjnu 2005. Už v polovině srpna byly hotovy sádrokartonové práce a zasklení únikového schodiště. 16. srpna 2005 se vyzdívala strojovna výtahu a na půdě se dokončovaly podlahy. Měla následovat pokládka dlažby, instalace osvětlení a výmalba vnitřních prostor. Koncem srpna 2005 začalo rozebírání lešení a omítání fasády.[158]

Dne 16. září 2005 byla předána přístavba muzea do předběžného užívání v rámci oslav Dne Rokycan. 16. září 2005 ráno se ještě narychlo dokončovaly úpravy okolí muzea. Objekt byl předáván ovšem bez funkčního výtahu. Jeho instalace se očekávala v polovině října 2005.[159] Byl dán nakonec do provozu až počátkem listopadu 2005 a 7. listopadu 2005 prošel zatěžkávací zkouškou, když jej využili účastníci výroční schůze Svazu protifašistických bojovníků, kteří se dopravovali do prostor v prvním patře. Předčasné užívání budovy mělo skončit do 31. prosince 2005. Samotný výtah přišel na asi 700 000 Kč.[160] Celkové náklady na adaptaci muzea se odhadovaly těsně před dokončením na 6 250 000 Kč.[161] Z toho přístavba stála 3 999 000 Kč a půdní vestavba 2 227 000 Kč.[162]

Přístavba je situována do rohu stávající budovy, na straně přivrácené ke kostelu, v místech původního vchodu. Nová část objektu vyplnila prakticky celý tento kout. Jde o cihlový objekt, pojatý v pietním historizujícím duchu, v souladu s architekturou muzea. Realizaci požárního schodiště si vyžádaly nové bezpečnostní předpisy. Díky výtahu je zároveň muzeum zpřístupněno i zdravotně postiženým. Přístavba znamenala zásah do původního půdorysu a vnější hmoty budovy, nejde ovšem o zásah první a je to výhodnější řešení, přijmeme-li nutnost výstavby požárního schodiště, než vybourávat schodiště do původních konstrukcí. Kvůli přístavbě zaniklo původní venkovní lapidárium, které se tu před vchodem do muzea rozkládalo od roku 1975, kdy bylo zřízeno při tehdejší opravě muzea.  Šlo o nepříliš koncepčně pojatou sbírku starých kamenických a sochařských prací z Rokycan, položených volně na zemi. K vidění tu bylo především torzo mohutného barokního portálu Plzeňské brány z roku 1723, zbořené roku 1950 (viz kapitola „městské opevnění“). Umístění portálu bylo sice pietní, ale památka uložená volně na zemi podléhala povětrnostní erozi. V roce 2004, v souvislosti s výstavbou schodiště, bylo lapidárium zrušeno a fragment Plzeňské brány vsazen do prvního patra nové přístavby.[163] Někde před muzeem prý od poloviny 20. století také stával smírčí kříž, přemístěný sem z polí na jižním svahu vrchu Kotel u obce Raková. Na kamenné desce s reliéfem tlapatého kříže měl vytesán letopočet 1717. Mohlo jít buď o smírčí kříž, nebo o označení hranic pozemků. Už v roce 1992 ale konstatováno, že kříž od muzea zmizel neznámo kam.[164]

→ODKAZ: Barokní portál zbořené Plzeňské brány s nápisem a městským erbem v lapidáru před Muzeem čp.141/I na Urbanově náměstí, foto: D. Borek, říjen 2003.

→ODKAZ: Detail městského erbu ze zbořené Plzeňské brány v lapidáru před muzeem, foto: D. Borek, říjen 2003.

V půdních prostorách muzea při rekonstrukci v letech 2004–2005 vznikla kancelář správního úseku, pracovna ředitele, archiv této instituce a zasedací místnost pro 20 lidí. Původní plán předpokládal zřízení místností v celé ploše půdy. Na přání památkářů se však vestavba omezila jen na novější trakt střechy, nad přístavbou z poloviny 19. století. Vznik půdních místností byl další důvodem pro výstavbu výtahu.[165] V září 2005 již jsou nové místnosti předány do užívání, ovšem bez vnitřního vybavení, to muselo muzeum dodatečně obstarat. Původní myšlenka pořídit mobiliář z rozpočtových rezerv muzea padla, protože rezervy spolkla přístavba budovy. V září 2005 město pouze disponovalo studií instalace počítačových sítí v nových půdních prostorách.[166] Vnitřní zařízení nové zasedací místností se plánovalo na rok 2006.[167] Do muzea se po této přestavbě vchází skrz přístavek. V přízemí vznikla šatna a samostatná místnost pro pokladnu s prodejnou upomínkových předmětů. Kvůli požadavkům památkářů bylo nutné jinak zachovat vnitřní dispozici budovy beze změn, dokonce i ponechat původní barvu dveří.[168] Nová přístavba vzbudila i nesouhlasné reakce. Někteří lidé poukazovali na to, že jde o příliš silný zásah do historického zákoutí u kostela.[169]

15. října 2019 se muzejní budova na Urbanově náměstí uzavřela kvůli rekonstrukci. Bylo při ní provedeno statické zajištění objektu, rekonstrukce rozvodů vody a výměna topení. Práce pokračovaly i v roce 2020.[170] Během roku 2021 došlo k výměně okapů na severní straně budovy (k městským hradbám), přičemž okapy byly nově svedeny do odtokového kanálu na hradbách u kostela, aby voda nezatékala do sklepů muzea.[171] V roce 2025 se město poprvé zapojilo do participativního rozpočtu, kdy občané mohli hlasováním vybírat jimi upřednostňovanou menší investici. Na druhém místě se umístilo otevření prostoru mezi muzeem a kostelem na hradbách pro veřejnost. Starosta města uváděl v červenci 2025, že v závislosti na možnostech rozpočtu by mohla být i tato akce realizována.[172]

5.4. Archeologické nálezy a stavební průzkum v okolí muzea

Před výstavbou požárního schodiště a výtahu před muzeem se zde prováděl záchranný archeologický výzkum. Začal 30. října 2004 a původně měl skončit už 4. listopadu.[173] Dne 5. listopadu 2004 zde ale došlo k významnému nálezu, který se prvotně popisoval jako barokní hroby a části středověké zdi, připisované dle hypotézy původnímu městskému hradu. Na 8. listopadu 2004 se plánovalo vyzdvihnutí ostatků ze čtyř hrobů. Větší význam ale archeologové přikládali uvedeným zbytkům zdí.[174]

→ODKAZ: Městské hradby pod muzeem, původní hradební zeď, nahoře stěna budovy muzea s fragmenty starších okenních otvorů, foto: D. Borek, prosinec 1991.

Podrobnější zprávy uvádějí, že zde bylo objeveno etážové pohřebiště s 11 kostrami, jasný doklad, že okolí děkanského kostela sloužilo dlouho jako hřbitov. Do podloží byly provedeny 3 čtvercové sondy. Kromě 11 koster se v hloubce cca 1,5 m našel i fragment archaické zdi. Na ní spočívala jedna kostra. Zeď byla druhotně otesaná, patrně na ni narazili kdysi při pohřbívání a využili ji pro uložení mrtvého. Předpokládané stáří zdi odhadovali archeologové na 13. století a mohlo tak jít o torzo středověkého biskupského dvorce nebo z něj vyvinuvšího se městského hradu. Hřbitovní vrstva byla datována předběžně na přelom 17. a 18. století. V třetí sondě bylo objeveno etážové pohřebiště s intaktními hroby. Podle předběžné datace se pohřebiště využívalo od raného středověku až po barokní období. Kostry ale nebyly provázeny nálezy uměleckých a kultovních artefaktů, čímž se jejich přesné datování komplikuje. Pouze v jednom dvojhrobu se našly zbytky dýky s bronzovou či mosaznou pochvou. Tvar dýky byl ovšem málo specifický na jednoznačnou dataci. To samé se týkalo i dalších nálezů, knoflíků, připomínajících na první pohled ty z napoleonských časů. Při podrobnějším ohledání se ovšem zjistilo, že mají stylizovanou ozdobu a patrně patřily nějakému lesákovi. Dále byl objeven barokní medailónek a dvě sponky závěsu. 15. listopadu 2004 už byly archeologické sondy opět zahrnuty zeminou.[175] Kromě archeologických pozůstatků se pod zemí našla také změť starých inženýrských sítí, nezakreslených na plánech. Konkrétně šlo o dvě vodovodní potrubí.[176] Výzkum prováděli pracovníci Západočeského muzea. V únoru–březnu 2005 průzkum pokračoval druhou etapou.[177] To se sondy přesunuly přímo k základům budovy muzea. Kvůli výkopům bylo nutné odstranit betonový pruh okolo základů.[178]

Nešlo o první archeologické nálezy v okolí muzea. Původní hřbitov, na jehož místě muzeum stojí, sice zůstal skryt pod svrchní vrstvou navážky, ale prakticky při každých výkopových pracích o sobě nechává znát. Dokazují to opakované nálezy lidských ostatků. Tak při kopání vodovodu roku 1924 tu byly nalezeny v hloubce cca 1 metru kostry.[179] Podle Jana Šáry došlo k nálezu už roku 1923.[180] I v roce 1931 při opravě kostela se našly lidské ostatky. Celá věc však tehdy vyvrcholila ovšem trapným incidentem. V srpnu 1931 rozhodla rada na podnět R. Šlesingera vyšetřit, kdo dal příkaz dát lidské kosti vykopané při opravě děkanského kostela do hrobky rodiny Ringelovy na hřbitově u kostela sv. Trojice na Plzeňském předměstí.[181] Opět v říjnu 1959 tu byly nalezeny lidské kosti při výkopu kanalizace ve Smetanově ulici (tedy na jižní straně Urbanova náměstí) u kostela.[182] V roce 1973 byly nalezeny ve sklepních prostorách děkanství, na straně blíže k budově muzea 2 kostry.[183]

Ani samotná budova muzea není archeologicky nezajímavá. Byť ještě v 80. letech 20. století ji J. Kovář[184] nepovažoval za památkově cennou, postupně se zjišťuje, že jde o jednu z nejstarších staveb ve městě a že budova školy z konce 18. století nebyla v pravém slova smyslu novostavbou, nýbrž do velké míry do sebe pojala starší zdivo. Už když město roku 1791 podávalo žádost o povolení demolice kaple sv. Anny, naznačovalo, že chce plánovanou školní budovu postavit na jejím místě, s využitím jejího materiálu.[185] A když v následujícím roce vypracoval Ondřej Černý projekt nové školy, využil zdi kaple.[186] Klasicistní objekt muzea tak v sobě ukrývá archaická stavební rezidua. Během opravy muzea, dokončené roku 1976, bylo objeveno v objektu starobylé zazděné okénko.[187] M. Sedlák ve svých spisech o historii města píše, že v západní části budovy muzea se nachází část zdi, která se svojí tloušťkou odlišuje od ostatního zdiva.[188] Povrchový památkářský průzkum odhalil v severní i západní obvodové zdi podstatně části dochovaných středověkého zdiva. Na severní stěně (mířící vně městských hradeb) je od roku 1976 odhaleno výše uvedené okénko s pozdně gotickým kamenným ostěním, nacházející se v úrovni mezi prvním a druhým podlažím. V západní zdi, přiléhající k děkanství, je fragment silnější zdi s pozůstatky dvou velkých gotických oken. Levé okno se dochovalo jen torzovitě (část špalet) a v barokní době navíc prošlo další úpravou a zvýšením. Pravé gotické okno se dochovalo lépe. Má šikmé špalety a mírně hrotitý záklenek vyzděný kamenem. V úrovni líce interiéru je osazeno pískovcovým ostěním se žlábkovaným okosením hran. Směrem dovnitř budovy má ostění odsazení pro původní okenní rám. Spodní část okna je překryta plentou. Ostění doplňoval kamenný kříž, který se až na zbytky náběhů nezachoval. Okno mívalo světlost cca 190 cm a těmito rozměry, jakož i skutečností, že se nacházelo v prvním patře pozdně gotické budovy, naznačuje, že bylo součástí významné stavby, nejspíše hlavní budovy kláštera/městského hradu. Snad šlo o hlavní sál této středověké stavby. Pod těmito gotickými okny se nachází ještě menší okénko, rovněž gotického původu, později upravované. Gotické zděné struktury se patrně dochovaly i na severní stěně stodoly přilehlé k budově muzea a v bloku zdiva při vstupu do sklepů muzea.[189]

Sklepy pod muzeem jsou místy dvoupatrové, což také napovídá archaickému původu.[190] Vlastní valené klenby jsou ale novější, barokní. Nacházejí se výlučně pod severozápadním rohem budovy. V otvoru ve východním čele horního sklepa se zachovaly vrstvy terénních zásypů, vzniklých při nivelizaci terénu materiálem z trosek po velkém požáru města roku 1784. V zásypové vrstvě je vložen pískovcový klenební svorník s náběhy pro 4 klínově vyžlabená žebra. Jde o pozdně gotickou práci ve tvaru kolčího štítu o průměru 45 cm. Svorník nese stopy po původní polychromii a je na něm patrné, že prošel požárem. Fragmenty žeber provedených jako terakotové tvarovky byly při ohledání sklepů vyjmuty a uloženy v depozitáři muzea. J. Anderle a T. Karel se domnívají, že artefakt sem byl uložen po roce 1784 a původně tvořil část klenby presbyteria děkanského kostela.[191]

V kolaudačním protokolu z roku 1795 uvádí rovněž podkomořský úřad, že nová budova školy má příliš hluboké základy na straně k náměstí a ke kostelu, tedy na jihu a na východě (3 lokty). Podle K. Hofmana je fakt, že zpráva zmiňuje jen dvě strany základové zdi nepřímým důkazem, že na severní a západní straně škola vyrostla na již existujících základech starších budov.[192]

Před dnešním muzeem, vedle kruhovité přístavby u děkanského kostela se vstupem na ochoz hlavní věže, tudíž v jihovýchodním rohu areálu bývalého hospodářského dvora děkanství, stála ještě počátkem 19. století nevelká budova, tzv. kaplanka čp.136/I, neboli samostatný objekt pro ubytování kaplana. Připomíná se již v druhé polovině 17. století, kdy podle zpráv děkana byla prakticky neobyvatelná. Děkan Frozin tehdy konstatuje, že „v kaplance pro nenapravitelný (račte odpustiti) a ustavičný puch a smrad, poněvadž z jedné strany, totiž od krchova, téměř celá v zemi leží, nemožno je duchovnímu člověku zůstávati neb nocovati.“ Listina s popisem kaplanky je datována 18. července 1673 a děkan ji zaslal městské radě.[193] J. Anderle a T. Karel soudí, že i tato stavba mohla být reziduem původního městského hradu. Její původ by v takovém případě sahal mnohem hlouběji do stavební historie Rokycan.[194] Na Schönbergerově vedutě Rokycan z doby okolo roku 1830 je kaplanka zachycena jako patrová stavba s valbovou střechou.[195] Objekt je zakreslen ještě na katastrální mapě Rokycan z roku 1838. Měl obdélný půdorys o rozloze několika desítek metrů čtverečních.

V matrice se číslo popisné kaplanky připomíná poprvé 21. srpna 1773, kdy se tu narodil syn Josefa Kostraníka.[196] Není zcela jisté, zda čp.136/I spadá do původní číselné řady již z roku 1771, kdy se zavádělo označování domů čísly, nebo zda bylo přiděleno až někdy mezi roky 1771–1773 (v takovém případě by souvislá číselná řada z roku 1771 končila domem čp.133/I). Tak či onak šlo o objekt daleko staršího data, bez ohledu na přidělení čísla. Dne 26. listopadu 1822 vyslechli radní zprávu obecního hospodářského úřadu o rozpočtu na „Eindachung der Kaplaney recte Glockners Wohnung,“ tedy „zastřešení kaplanky, správně bytu zvoníka.“ Město rozhodlo zaslat věc ke schválení na podkomořský úřad.[197] Dne 10. prosince 1822 bylo obecní radě doručeno psaní od podkomořského úřadu ve věci „Concurrens Beitrag auf die Glockners Wohnung,“ neboli „souběžného příspěvku na byt zvoníka.“ V následné debatě magistrát konstatuje, že „diese Glockners Wohnung als außer dem Dechantey Gebäude zur Erhaltung ausschließlich der Gemeinde liege.“ V překladu zhruba: „toto obydlí zvoníka jako mimo děkanského stavení ležící, k výlučné údržbě obcí.“[198]

Podle I. a M. Ebelových byla kaplanka zbořena krátce po roce 1844.[199] Patrně se tak stalo v souvislosti s rozšiřováním tehdejší školy (dnes muzea). Každopádně originální mapa stabilního katastru, která obsahuje dodatečné zákresy z let po roce 1838, ukazuje, že objekt byl zrušen a zbořen.[200] Ve sčítání lidu z roku 1857 již neexistoval.[201]

6. Masné krámy

6.1. Nejstarší stavební vývoj a architektonický popis masných krámů

Západní stranu Urbanova náměstí zdobí památkově chráněná a architektonicky hodnotná empírová stavba masných krámů čp.172/I. V Rokycanech se tento druh stavby, tedy zastřešené tržnice s masem (dříve i s jatkami), připomíná už v roce 1406.[202] Podle J. Šáry i Karla Hofmana se ale masné krámy připomínají poprvé až roku 1460, i když (jak říká Šára) jsou patrně mnohem starší.[203] Je možné, že už tehdy stály na svém dnešním místě.  Na sever od masných krámů se nacházel ještě v roce 1838 další objekt, většinou popisovaný jako „šlachta“, tedy budova jatek, porážky. Karel Hofman uvádí i popis objektu, šlo prý o zděnou kůlnu bez oken, s velikými vraty v čelní zdi. Jan Šára uvádí, že šlachta tu stála již v 16. století.[204] Zbořena měla být až koncem 19. století po výstavbě nových městských jatek v nové části Plzeňského předměstí. Objekt je ještě zachycen na mapě města z roku 1877. Podle I. Ebelové a M. Ebela ale nešlo o šlachtu nýbrž o chlebné krámce. Roku 1784 měly vyhořet a následně být opraveny nákladem 53 zlatých 1 krejcar.[205] Své zjištění sice oba autoři zakládají na archivním pramenu, ale jejich teorii nepotvrzuje žádný jiný pramen, vzpomínky pamětníků ani dobová literatura. Zmínka o chlebných krámcích v těchto místech je s velkou pravděpodobností omylem. Chlebné krámce bývají většinou lokalizovány do prostoru nynějšího domu čp.138/I na severní straně Masarykova náměstí (rohový patrový dům naproti vchodu do děkanského kostela).

Nepochybné každopádně je, že někdy v poslední čtvrtině 19. století proběhla demolice šlachty u masných krámů, které se tak ocitly v izolované ostrovní poloze, čímž se urbanistická situace zformovala do nynější podoby. Mezi budovou masných krámů a sousedními domy čp.51/I a čp.229/I (jejich popis viz níže) se zbořením šlachty rozevřelo nevelké prostranství. Dodnes je pozoruhodné tím, že se tu (byť jen místy) dochovala původní dlažba z „kočičích hlav“ (kamenných valounů), pocházející přinejmenším hluboko z 19. století. V prosinci 1997 odmítla rada návrh na odkup části tohoto prostoru č.kat.2764/3 do soukromého vlastnictví.[206] Počátkem roku 1998 vydalo zamítavé stanovisko i zastupitelstvo.[207]

Dnešní podoba masných krámů pochází z doby okolo roku 1800. Je to klasicistní, respektive empírová, přízemní trojlodní stavba bazilikálního typu s dominantním antikizujícím trojúhelníkovým štítem v čele užší strany objektu, natočené do Urbanova náměstí. Pod štítem je vchod, tvořený jednoduchým portálem s kamenným ostěním a klasicistními dveřmi. Identický štít a vchodový portál se nachází na protější užší straně budovy. Na bočních stranách masných krámů je po sedmi menších dvířkách, která vedla do jednotlivých prodejních kotců. Jednotlivé krámce v objektu patřily soukromým prodejcům. Bylo jich celkem 14 a označovaly se latinskými číslicemi. Číselná řada začínala na jižní straně objektu a běžela k východu, pak po severní straně krámů k západu.[208]  Boční vchody do krámců mají klasicistní dřevěné dveře. Nad vstupními portálky jsou ještě menší lunetová okénka krytá kovanými mřížemi. Kolem nich se do půloblouku táhne rustika. Ta je na boční fasádě masných krámů ukončena ve výši překladů portálů ukončena jednoduchou římsou. Střecha je jednoduchá, sedlová s volskými oky. Ze střešní části zasluhuje pozornost i původní řešení krovu a dřevěná klenba středové lodi. Autor stavby je neznámý.

6.2. Další stavební vývoj masných krámů do roku 1989

V roce 1889 byla zřízena při jednom z krámců v tomto objektu lednice.[209] Obec tyto krámce počátkem 20. století cíleně vykupovala. Vlastnická držba, rozdrobená mezi mnoho jednotlivců, totiž prakticky znemožňovala jakékoliv úpravy. 31. května 1911 odsouhlasilo zastupitelstvo odkup krámců č. XI, XII, XIII za 3800 K a krámce č. IX za 1000 K. V té době ještě v soukromém držení zůstávaly krámce č. III a VIII. Po jejich plánovaném výkupu se mělo „přikročit k úpravě tohoto místa“,[210] což v rétorice tehdejší pokrokářské radnice mohlo znamenat i zásadní přestavbu nebo zboření objektu. Jednoznačnějším a brutálnějším slovníkem to vyjádřil v regulačním plánu Rokycan z roku 1892 jeho autor B. Pek: „Masné krámy neodpovídají době naší, a jatky Rokycanské jsou malé a primitivní, i neuplyne zajisté mnoho času, kdy město bude míti jatky nové, době času vyhovující a od města patřičně vzdálené. Až se krámy a jatky se zemí srovnají, může se prozatím zde snad malý trávník založiti.“[211] Tento plán naštěstí nebyl realizován. Důvodem byla mj. i pokračující majetková roztříštěnost.

V únoru 1928 rozhodovalo zastupitelstvo o výkupu masného krámu č. VIII.  V té době v masných krámech čp.172/I zbývaly poslední dva krámy v držení soukromých osob. Obec uvažovala o tom, že do chodby masných krámů umístí hasičský žebřík, a chtěla proto vykoupit všechny krámy do svého držení. Zatímco Rudolf Burda, majitel jednoho z těchto krámu, odmítl prodej, dokud si nenajde jiné skladiště, majitelka krámce č. VIII Cecilie Čeřovská s prodejem souhlasila.  Mezitím sice bylo zjištěno, že chodba masných krámů se pro hasičský žebřík nehodí, ale rada i tak doporučila pokračovat ve výkupu. 20. ledna 1928 radní schválili odkup krámu od paní Čeřovské za 11 000 Kč, což zastupitelstvo odsouhlasilo.[212] Při jednání o rozpočtu na rok 1933, kdy se některým zastupitelům nelíbila částka 120 000 Kč určená na plánované zboření a výstavbu nových děkanských chlévů se Matěj Hrdlička vyjádřil tak, že pokud dojde ke zboření děkanských chlévů, měly by se zbořit i masné krámy.[213] Tehdy ještě tento nápad zapadl. Předznamenával ale sílící bezradnost obce, jak naložit s historickou budovou, jež ale v nových ekonomických podmínkách ztrácela svůj význam.

Po druhé světové válce začala smutná etapa existence masných krámů. Poté, co přestaly být obchodně využívány, začaly pustnout.  Řeznictví tu fungovalo do října roku 1950. Posledním živnostníkem, který tu působil, byl zámečník Jan Lehner, který zde měl dílnu ještě v 60. letech 20. století.[214] Pak se objekt vyprázdnil. V roce 1965 vedlo město jednání s podnikem Jednota o možnosti adaptace na tržnici. Problémem ovšem bylo, že budovu masných krámů spravoval podnik Pramen. 24. listopadu 1965 rada MěstNV naznačila, že k této otázce svolá zvláštní schůzi.[215] Dohodnuto bylo, že masné krámy zůstanou podniku Potraviny (Pramen) a generální oprava proběhne do konce roku 1968.[216] Nová tržnice potravin by přišla na 250 000 Kčs.[217] V listopadu 1967 se stále uvádí, že adaptace objektu je národním výborem připravována s tím, že se ale má provést později.[218] Nakonec z projektu sešlo. Na zasedání MěstNV 10. listopadu 1969 to pan Fremuth z družstva Jednota komentuje tak, že trvají majetkoprávní potíže (objekt vlastní Pramen, o přestavbu a provoz má ale zájem Jednota). Družstvo Jednota každopádně předložilo městu návrh generální opravy masných krámů s odhadovanou investicí 800 000 Kčs. Dle projektu podniku Potraviny se budova měla proměnit na prodejnu masa a jídelnu. Realizace se zamýšlela v letech 1970–1972.[219] V červnu 1970 se uvádí, že v roce 1971 má přestavba masných krámů začít. Dokončuje se prý projekt a je zajištěna kapacita i peníze.[220] V červenci 1971 je chystaná rekonstrukce masných krámů deklarována stále jako cíl města v oblasti rozvoje obchodní sítě.[221]

Nic se ovšem nedělo. V roce 1973 se pouze investovalo do nejnutnějších oprav masných krámů 144 000 Kčs.[222] Šlo o projektovou dokumentaci rekonstrukce a kabelizaci.[223] Kabelizace přišla na 27 600 Kčs.[224] Od roku 1973 se začalo zase uvažovat o generální opravě.[225] V červnu 1973 se uvádí, že rekonstrukci provede podnik Potraviny společně s MěstNV. Prý už probíhá pořizování projektové dokumentace Státním ústavem pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze. Do konce 3. čtvrtletí 1973 měl být projekt hotov a na rok 1974 se plánovalo zahájení rekonstrukce.[226] Od KNV město v roce 1974 obdrželo mimořádnou dotaci 1 000 000 Kčs, z níž na projekt masných krámů bylo určeno 142 000 Kčs.[227] Roku 1974 pak skutečně vznikla komplexní studie obnovy historické památky, v níž měla po adaptaci vzniknout prodejna potravin. Vypracoval ji technicko-opravárenský závod podniku Potraviny Plzeň. Odhad nákladů zněl na 1 500 000 Kčs.[228] Technicko-opravárenský závod Potraviny Plzeň měl provést stavební práce. Vnější podoba objektu by byla zachována, vzhledem k nepochybnému památkovému charakteru (a tehdy už i formální státní památkové ochraně). Uvnitř by ale došlo k podstatné dispoziční proměně, spojené s instalací moderních inženýrských sítí.  V budově by vzniklo několik prodejních ploch, a to prodejna cukrovinek a mléčných výrobků (plocha 11,5 čtverečních metrů), uzenin (plocha 11 čtverečních metrů), tabáku (plocha 3,5 čtverečních metrů), ovoce a zeleniny (plocha 10,8 čtverečních metrů), prodejna masa (plocha 4,15 čtverečních metrů), drůbeže (plocha 4,15 čtverečních metrů) a větší prodejní prostor ve středu objektu (plocha 74 čtverečních metrů). Dále se projektovaly šatny, sklady, chladicí boxy, kancelář, umývárny a kotelna.[229] V rámci přípravy na tuto stavební akci schválila na jaře 1973 (mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973) rada MěstNV převod masných krámů od podniku Potraviny do vlastnictví města.[230]

Projekt ale i tentokrát zůstal jen na papíře a chátrání objektu pokračovalo. 2. února 1979 rada MěstNV vzala na vědomí, že podnik Potraviny předložil požadavek vypustit z volebního programu rekonstrukci objektu masných krámů. Pro rekonstruovaný objekt by totiž nedokázal zajistit pracovní síly. Město schválilo změnu volebního programu. Objekt masných krámů měl být předán ONV k využití jako muzejní knihovna.[231] Studie číslo dvě, zpracovaná roku 1979, ale navrhla adaptaci masných krámů na výstavní síň (patrně po vzoru plzeňských masných krámů).[232] Dalších deset let ovšem stavba dál chátrala. Reálně hrozilo, že vše skončí demolicí. V září 1980 město odmítlo, aby ČSTV-svaz turistiky na objekt masných krámů umístil informační tabule o historii budovy.[233] Dle harmonogramu z roku 1982 mělo město v roce 1983 „vytvářet podmínky pro realizaci opravy“ masných krámů s tím, že by v nich vznikla tržnice.[234]

Koncem 80. let se o rekonstrukci masných krámů seriózně uvažuje potřetí. Tehdy už byl stav objektu kritický. Na rok 1986 požádala školská a kulturní komise při MěstNV stát o dotaci na opravu střechy krovu objektu masných krámů.[235] Během 1. pololetí 1986 ale oproti plánu žádná částka na opravu objektu nebyla čerpána.[236] V září 1987 se uvádí, že s opravou masných krámů se začne až ve 3. čtvrtletí roku 1987. 14 000 Kčs plánovaných na opravu tak zatím zůstalo nevyčerpáno. Město ale naznačuje, že tato částka nestačí a bude nutno požádat ONV o dotaci 140 000 Kčs (jak v roce 1986 přislíbeno).[237] Počátkem roku 1988 město bilancuje. Oprava střechy masných krámů sice byla plánována na rok 1987, ale nepodařilo se sehnat materiál na opravu krovu, akce se tedy odložila na rok 1988. Provádět ji měl OSP.[238] V září 1988 se opět nekonkrétně uvádí, že postupné zajištění rekonstrukce masných krámů je plánováno na roky 1988–1992.[239] V únoru 1989 ale národní výbor konstatoval, že ani na rok 1989 nemá na rekonstrukci památkové budovy zajištěny peníze.[240] Plánovanou rekonstrukci krovu masných krámů se nepodařilo zajistit kvůli nedostatku krytiny (vlivem požáru v cihelně Stod) a nedostatku peněz.[241]

→ODKAZ: Masné krámy se na konci komunistické vlády nacházely v dezolátním stavu. V pozadí zástavba ve Smetanově ul. Foto: D. Borek, počátek r. 1990.

→ODKAZ: Empírový objekt masných krámů po generální rekonstrukci z let 1991–92, foto: D. Borek, červenec 2003.

Stavoprojekt Plzeň dostal nicméně v roce 1989 zadáno vypracování návrhu rekonstrukce. Stavoprojekt provedl rovněž stavební průzkum. Zjistilo se, že objekt má částečně narušenou statiku. Jedna z variant, kterou se projektanti zabývali, byla i demolice a výstavba kopie masných krámů. Funkčně navrhl Stavoprojekt adaptovat objekt na tržnici. Po obou stranách by v původních prodejních kotcích vznikly kóje pro drobné prodejce, střední loď by sloužila pro přístup zákazníků. Kvůli narušené statice by se ovšem musely nově vyzdít příčky.[242] Studie Stavoprojektu z roku 1989 měla konzervativní charakter, stavebně i funkčně neměnila mnoho na podstatě objektu masných krámů. Do konce srpna 1990 měl Stavoprojekt předložit definitivní projekt rekonstrukce.[243]  Kvůli průtahům ale projektová dokumentace byla dokončena až v říjnu 1990. Zahájení rekonstrukce se předpokládalo na konci 1. čtvrtletí 1991 a dokončení koncem roku 1992.[244]

6.3. Rekonstrukce masných krámů po roce 1989

K rekonstrukci masných krámů došlo nakonec úplně jinak. Iniciativu totiž po pádu komunistického režimu převzal soukromý sektor, přičemž byly využity základní projekční prvky studie Stavoprojektu. O objekt nejprve projevila zájem firma Integro Nevid.[245] Dne 16. července 1991 ale schválilo zastupitelstvo jednomyslně prodej masných krámů Ladislavu Pechovi ze Svojkovic, a to jen za cenu pozemku (20 000 Kčs).[246]  Ještě téhož roku začíná v režii tohoto osvíceného soukromého investora nákladná rekonstrukce dezolátní budovy. V první fázi přišla na řadu střecha. V srpnu 1991[247] byly odstraněny staré tašky a nahrazeny novými, nákladem 18 000 Kčs. Rekonstrukci prováděla firma Šnajdr.[248] Krov byl ponechán, jen nejpoškozenější místa vyspravena novými trámy. Na střeše se opravy dočkala i volská oka.[249] Pak přišla na řadu fasáda a interiéry. Stavební práce prováděla společnost PVV, s. r. o.[250] Finální projekt vypracoval ing. Rudolf Jedlička z firmy JeP.[251] Z původního objektu zůstaly obvodové zdi, příčky se naopak musely zcela vybourat. Na přání památkářů byla ponechána i původní oblouková klenba ze dřeva. [252]

Během této fáze došlo nejprve k odstranění původních kovových mříží v záklencích bočních vchodů (nahrazeny kopiemi). Pak osekány téměř kompletně zpuchřelé vnější omítky. Zachován zůstal jen fragment nad jedním z bočních vchodů na jižní straně budovy a další menší plošky. Zároveň byly demontovány všechny vchodové dveře do bočních kotců, nějaký čas položeny před hlavním vchodem a pak v prosinci 1991 rovněž vyměněny za kopie (společně s oběma vraty štítových stěn). V říjnu 1991 byla nanesena na jižní straně budovy nová fasáda, odborně provedená jako kopie původních tvarů, včetně doplněných, předtím již setřelých detailů.  Severní strana masných krámů zůstávala ještě nějaký čas jen se základní maltovou vrstvou, bez štukatérských detailů. Obě štítové strany objektu měly dokonce ještě původní omšelou fasádu ze staré žlutavé omítky. Úpravy vnější podoby domu se pak v souvislosti s nástupem zimní sezóny zpomalily.[253] Již počátkem roku 1992 ale intenzivní opravy pokračují, tentokrát v interiérech, kde vzniká nová cihlová zeď, přepažující podélně hlavní loď objektu. Tehdy také byl na střeše obnoven cihlový komín. Po dobu přestavby bylo zabráno prostranství mezi masnými krámy a domem čp.51/I na severní straně objektu, které se využívalo jako oplocené skladiště stavebního materiálu.[254]

8. dubna 1992 se tu začalo opět prodávat. Z masných krámů vznikl smíšený výrobně-prodejní objekt. V jednotlivých kotcích vznikly na jižní straně 4 obchůdky, na severní straně 1 dílna. Při opravě se musely věrnými kopiemi zcela nahradit některé narušené detaily jako dveře, mříže, ostění portálů.  U lunetových oken nad dveřmi krámků zůstaly na přání památkářů původní fabionové římsy.[255] Na objekt byly nainstalovány nové okapy.[256] Masné krámy ještě neměly v době otevření dokončenou finální fasádní omítku. Ta se prováděla až v létě 1992, a to v odstínech zelené barvy.[257] Odvrácenou stránkou rekonstrukce byl ahistorický zásah do vnitřní dispozice, když byla kvůli rozšíření zázemí pro jednotlivé obchody hlavní loď podélně rozdělena příčkou. Vždy dva sousední kotce byly sloučeny vybouráním příčných zdí v jeden. Do čelní štítové stěny, obrácené do Urbanova náměstí, byla vsazena skříňka elektroinstalace.[258] Šlo nicméně o jednu z nejvýznamnějších stavebních akcí na obnovu památkového fondu v 90. letech, která také naprosto jasně ilustrovala dramatický rozdíl mezi nekonečnými průtahy centrálně řízené předlistopadové ekonomiky a svižným postupem rekonstrukce v režii privátního sektoru.

Do plánu akcí v rámci Programu regenerace památek na rok 2007 byla zařazena i oprava fasády a vstupních dveří objektu. Mělo na ní jít cca 325 000 Kč.[259] Nakonec 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo přidělit na rok 2007 100 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací na tento účel 50 000 Kč a dalších 104 000 Kč rozhodlo město uvolnit z vlastního rozpočtu.[260] Počátkem října 2007 už východní štít masných krámů procházel opravou. Vyrostlo tam lešení a probíhala oprava fasády. Koncem října 2007 byl východní štít masných krámů už opraven a lešení sejmuto. Oprava se přesunula na západní štít, kde bylo nyní postaveno lešení.[261] Roku 2015 bylo z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón poskytnuto 50 000 Kč a dalších 125 000 Kč ze zdrojů obecního rozpočtu na opravu a nový nátěr fasády masných krámů.[262]

7. Ulice V Brance

Podél severozápadní části Urbanova náměstí sestupuje mezi Smetanovou ulicí, okolo masných krámů až k městským hradbám komunikace, která nese jméno ulice V Brance. Jméno ulice odkazuje na branku (neboli fortnu) v městských hradbách, která se nachází mezi historicky hodnotnými domy čp.51/I a čp.91/I. Koncem 18. století oba patřily kovářskému mistru Janu Karlu Hořicovi. Výjezdu z hradeb se říkalo „branka k Fáberovi“, protože vedl z města k mlýnu čp.1/III ve staré části Plzeňského předměstí, který byl v majetku rodiny Fáberů.[263] J. Anderle a T. Karel v této brance spatřují pozůstatek původního výjezdu z areálu městského hradu.[264] Do počátku 19. století měl majitel čp.51/I povinnost starat se o pravidelnou údržbu a zavírání branky na noc. Někdy v 1. polovině 19. století byla brána opravena a získala dnešní podobu. V té době skončila ostraha hradeb, takže patrně přišla o vrata, která ji dříve uzavírala. O brance podrobněji pojednáno v kapitole „městské opevnění“.

7.1. Dům čp.51/I

Přízemní dům čp.51/I je staršího původu. Reprezentuje drobnější maloměstskou zástavbu, která do 19. století převládala v okrajových partiích historického jádra Rokycan. Stával tu na mělké parcele vedle starých jatek u masných krámů už v 18. století.

→ODKAZ: Dům čp.51/I, bývalá kovárna v ulici V Brance. Foto D. Borek, září 2003.

Už přinejmenším v 70. letech 18. století dům patřil rodině Hořicových a zůstal v jejím vlastnictví až do poloviny 20. století (viz seznam majitelů domů). Dne 8. června 1770 požádal Kristián Hořice obecní radu o ingros (úřední zápis) „na koupené místo neb spáleniště u branky, blíž jeho domu, od vzác. magistrátu koupené.“ Radní to odsouhlasili.[265] Šlo patrně o parcelu na prostranství před mlýnem čp.1/III, kde později vznikl domek čp.35/III. Když v roce 1782 zamítl magistrát žádost Jana Kollera o „místo na vystavení chalupy za brankou po levý straně, jdouc k Fáberovům mlýnu,“ argumentovalo město mj. tím, „že pan Krystián Hořice okna ze svého domu ven má, že by mu to stínilo.“[266] Šlo o pozemek přímo u městských hradeb, na kterém později vyrostl domek čp.47/III, podrobněji v popisu starého Plzeňského předměstí.

Dne 31. října 1781 magistrát vyslechl zprávu od Ober-Leitenanta Ullricha ohledně obhlídky domů. „Onen Nro. 46 namístě Nro. 51 spokojen jsa, jen aby se to zaopatřilo strany Nro. 71. P. hejtman Ullrich nadmítá, že to ztěžka bude, poněvadž tam vlhko je. Napotom přivídá, že s těma nejsou spokojení.“[267] Patrně šlo o vyhledávání prostor pro ubytování posádky či spíše pro samotného Ullricha a případně další důstojníky. Svědčí pro to jejich blízkost Švantlovským kasárnám a Saským kasárnám v dnešní Gottliebově ulici. Dům čp.46/I se nachází ve Smetanově ulici, dům čp.51/I v ulici V Brance a čp.71/I stál přímo vedle Švantlovských kasáren čp.72/I v ulici Míru.

Dne 27. dubna 1784 se na magistrát obrátil Jan Karel Hořice, dle seznamu vlastníků domů z roku 1788 majitel čp.51/I, a „žádá o kus místa při zahradě za brankou.“ Obec souhlasila.[268] Ze zprávy nevyplývá, zda na parcele hodlal stavět, ale nejspíš nikoliv. Šlo asi jen o rozšíření zahrady. Jednalo se patrně o pozemek vedle domu čp.51/I, vně hradeb. K jeho stavebnímu využití došlo až o víc než půlstoletí později, kdy tu vznikl domek čp.47/III, zbořený v 90. letech 20. století (viz kapitola „staré Plzeňské předměstí“). Po jeho demolici se hradební zeď, tvořící součást obvodové zdi čp.51/I opětovně odhalila.

V roce 1784 dům čp.51/I vyhořel i s přilehlou dílnou.[269] Dne 31. ledna 1800 se magistrát zabýval žádostí několika měšťanů, mezi nimi i Jana Hořice, o „vykázání jim z obecních lesův potřebného dříví k stavění.“ Magistrát to odsouhlasil s tím, že náklady se mají zanést do obecních výkazů.[270] Žádost naznačuje, že se Hořice chystal k nějaké větší stavební akci na svém domě. Matriky z doby okolo roku 1800 ukazují, že Jan Karel Hořice zůstával majitelem čp.51/I.[271] Dne 11. listopadu 1803 se magistrát seznámil se zprávou policejního komisaře Jana Kisslinga „über Befund des von Johann Karl Hořitze ansinenden Pawlatschen und s. v. Abtrittsbau,“ neboli „o zjištění ohledně navrhované stavby pavlače a záchodu Jana Karla Hořice.“ Město vyzvalo k dodání nákresu zamýšlené stavby, včetně výšky a parametrů zdiva.[272]

Dne 29. listopadu 1803 se na plénu magistrátu řešila žádost Jana Karla Hořice „o povolení k stavění pavlače při jeho novém obytným domku“ už detailněji, včetně nákresů. Magistrát rozhodl, že „povoluje se jemu stavení oné pavlače k vyvedení do své zahrady potřebných záchodův, však s tím obmezením, že pavlač ta nikoliv k děkanské zdi, nýbrž toliko od zevnitřních hořejších dveří na pravou stranu k brance stavěna a korejtka jak v hořejší tak dolejší kuchyni dle uznání vyšetření kommissí vežena [?] býti mají.“[273] Formulace „nový obytný domek“ nasvědčuje, že dům čp.51/I prodělal celkovou přestavbu, která možná dodnes formuje jeho podobu. Co se týče zřízení pavlače, není jasné, zda byla realizována, popřípadě, zda později nebyla odstraněna při nějaké další stavební úpravě domu.

Dne 18. září 1812 radní na schůzi magistrátu rozhodli, že „wurde dem Johann Hořitze, wohnhaften Schmiedmeister im kleinen Thor aufgetragen: seine in dem in dem Garten auf dem Vorstadt befindliche Fenster unter sonstigen auf seine eigene Umkösten zu veranlassenden vermauern mit Eisernegütter binnen zweien Tägen zu versehen, um hierdurch die allgemeine Sicherheit zu erzielen,“ neboli „bylo Janu Hořicovi, v malé bráně obývajícímu kovářskému mistru, nařízeno: jeho v zahradě na předměstí se nacházející okno kromě jiného do dvou dnů na vlastní náklad železnou mříží zazdíti, by tímto všeobecné bezpečnosti dosaženo bylo.“[274] Jednalo se o okno domu čp.51/I vyvedené vně hradební zeď. V časech vrcholících napoleonských válek patrně město zpřísnilo vymáhání bezpečnostních předpisů ohledně udržování městského opevnění. Dne 13. března 1818 magistrát jednal v souvislosti s Janem Karlem Hořicem o „Bewilligung zur Erbauung eines Viehstalles in seinem hinter dem Stadtthörl befindlichen Garten,“ neboli v překladu „povolení k vystavení dobytčího chléva v jeho za městskou brankou se vynacházející zahradě.“ Město se uneslo zanést kontrakt do městských knih.[275]

Dne 9. června 1820 se radní zabývali zprávou o prošetření požárních závad v domě, který vlastnil Jan Ondřej Hořice. Radní mu udělili pokutu 20 zlatých.[276] Roku 1835 požádal majitel Jan Ondřej Hořice obec o povolení rozšířit kovářskou dílnu při domě. Roku 1836 pak Hořice přikoupil dva sáhy obecního pozemku u domu, směrem k brance na stavbu nové uhelné komory. Kovárna tu fungovala ještě roku 1900. Podle vzpomínek M. Sedláka byla umístěna v severním přístavku, mezi vlastním domem a hradební brankou. Naproti ní, přes ulici stál ještě přístřešek pro kováře.[277] V městském archivu se nachází složka z roku 1906, nazvaná „Hořice Josef, úprava kůlny čp.51/I“.[278] V roce 1922 vyrostl nad tímto severním, kónickým křídlem domu čp.51/I nový krov podle projektu Štěpána Wolfa.[279]

V říjnu 1986 se uvádí, že pro roky 1986–1987 město musí opatřit mj. jeden náhradní byt pro obyvatele z čp.51/I.[280] Dům čp.51/I je dnes už v detailu zmodernizován, s novotvary okenních otvorů, ale svým půdorysem a hmotou dobře uchovává původní podobu drobného městského domu. Zadní stěna domu dodnes obsahuje původní zdivo městských hradeb, spárou odlišené od pozdějších přístaveb. V létě roku 1991 prošel dům opravou, na střeše položena nová krytina z červených čtvercových desek a fasáda natřena žlutou barvou.[281] Městská rada v září 2017 povolila jako výjimečně přípustnou stavbu úpravy a přístavbu čp.51/I dle žádosti majitele Marka Sekaniny.[282] Rada původně v květnu 2017 své rozhodnutí odložila, dokud se nevyjádří památkový ústav v Plzni.[283]

7.2. Dům čp.229/I

Jihozápadně od čp.51/I vznikl v místě staršího nádvorního hospodářského objektu po přestavbě samostatný obytný domek čp.229/I. Jde o konzervativně pojatou stavbu, která zásadněji nezměnila měřítka původního objektu. Dle stavu ze srpna 2018 už byla téměř hotova, chyběla jen úprava fasády. Přízemní dům se sedlovou střechou získal samostatné číslo popisné 15. ledna 2020.[284] V dubnu 2017 zastupitelstvo, v rámci programu na podporu oprav budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami, schválilo dotaci na dům Naděždy Kahovcové ve výši 50 000 Kč na opravu fasády, 50 000 Kč na opravu střechy a 50 000 Kč na obnovu oken.[285]

7.3. Dům čp.91/I

Dům čp.91/I má starobylou stavební genezi. Na jeho místě stávala až do požáru města roku 1784 hradební bašta, která chránila městské hradby. Někdy mezi léty 1788–1794 byl do vyhořelé čtvercové bašty vestavěn dnešní obytný dům (v Josefském katastru z roku 1788 ještě číslo popisné čp.91/I příslušelo městskému pivovaru ve Spilce). Z analýzy matričních knih nelze dataci přesunu čísla popisného upřesnit, protože matriky neuvádějí lokalizaci domů, jen jejich čísla. Každopádně roku 1838 již na indikační skice mapy stabilního katastru je čp.91/I zakreslen na současném místě v ulici V Brance.[286] Existenci předchozí bašty nelze spolehlivě doložit. Podle F. Purgharta je také možné, že zde hradby tvořily pouhý prázdný zálom.[287] Zároveň ovšem není vyloučeno, že tato partie městských hradeb, včetně branky, může navazovat na původní opevněný areál městského hradu (viz výše), který existoval ještě dřív než městské opevnění zbudované asi na přelomu 14. a 15. století.

Nynější klasicistní dům čp.91/I je cenný pitoreskní pozicí, vsunutou do hradebního ohybu. Na vnější straně ho zpevňují mohutné kamenné opěráky. Průčelí je rytmizováno několika nestejně velkými okenními otvory. Uvnitř se nacházejí zajímavé klenuté místnosti. To by mohlo nasvědčovat, že opravdu vznikl přestavbou starší hradební bašty. Vedle domu stojí dochovaná branka z městských hradeb, jediná svého druhu ve městě. Všechny tři historické městské brány byly totiž postupně zbořeny. Další dochovaná branka v domě čp.135/I na východní straně Masarykova náměstí má charakter spíše průchodu, zakomponovaného do domu, nikoliv samostatného výjezdu z opevnění. O brance u čp.91/I je pojednáno podrobněji v kapitole „městské opevnění“.

→ODKAZ: Dům čp.91/I a sousední dochovaná branka. Vznikl koncem 18. století vestavbou do ohybu městských hradeb. Foto: D. Borek, září 2003.

→ODKAZ: Detail branky v městských hradbách mezi domy čp.91/I a čp.51/I pod masnými krámy, foto: D. Borek, září 2003.

V roce 1862 zhotovil tesařský mistr Václav Šmaus rozpočet na stavbu nového krovu na čp.91/I.[288] V městském archivu se nacházejí dvě složky z roku 1906, nazvané „Krumholz Pavel, zřízení zámečnické dílny v čp.91/I“ a „Vild Josef, oprava zdi u čp.91/I“.[289] Roku 1927 byly nahrazeny dřevěné kůlny na dřevo na dvorku zděnými.[290] V roce 1892 navrhl B. Pek ve svém regulačním plánu demolici domu čp.91/I, ale bezcitný pokrokářský plán nebyl díkybohu realizován.[291] Objekt se tak dožil 2. poloviny 20. století, kdy již na něj byla vztáhnuta státní památková péče. Koncem 60. let 20. století prošel dům v detailu necitlivou opravou. Hlavní dispozice a hmota se ale zachovaly. Pak nebyl delší dobu prakticky opravován a počátkem 21. století už se nacházel ve špatném technickém stavu a poměrně dlouho jej bez odezvy nabízely realitní kanceláře k odprodeji. Teprve počátkem roku 2006 zahájil nový majitel jeho důkladnou a citlivě prováděnou rekonstrukci. Počátkem dubna 2006 již probíhala oprava střechy (sejmutí části krytiny a výměna některých latí krovu). Na fasádě zároveň prováděny rýhy pro pokládku nových rozvodů elektřiny.[292]

V srpnu 2006 požádal město majitel čp.91/I Radek Benesch o povolení k využití několika suchých vyvrácených kmenů dubů, ležících na městských pozemcích, podél Klabavské cesty u Litohlavského mostu. Stromy (2 duby, několik dubových špalků a 1 bříza) tu ležely několik let, protože městu se nevyplatilo investovat do jejich odklizení. Benesch hodlal využít zejména dubové dřevo na opravu svého domu. Dne 28. srpna 2006 s jeho žádostí souhlasila městská rada.[293] Dne 30. srpna 2006 ministerstvo kultury přidělilo, na základě podkladů pracovní skupiny pro regeneraci památek z 27. března 2006, na rok 2006 částku 57 000 Kč z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón na opravu objektu čp.91/I. Dalších 263 000 Kč přislíbilo uhradit město a 256 170 Kč majitelé objektu. Celkem tak se mělo do rekonstrukce památky investovat 576 170 Kč. 18. září 2006 o rozdělení dotací jednala rada města.[294] Návrh na jejich použití schválila. 3. října 2006 věc projednalo i zastupitelstvo.[295] Peníze byly určeny na opravu střechy.[296] I v roce 2007 měl dům čp.91/I získat dotace z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón. Město schválilo jeho zařazení do seznamu objektů přicházejících v úvahu pro subvenci. Stát měl poskytnout 50 000 Kč, město 283 000 Kčs. Celkové náklady na rekonstrukci objektu majitel odhadoval pro rok 2007 na 698 500 Kčs. Zbylou částku tedy měl uhradit ze svého. Přidělení dotace podléhalo schválení radou i zastupitelstvem.[297] Opravy domu v roce 2007 měly zahrnovat pořízení replik oken a dveří, opravu podlah, schodiště a vnitřních omítek.[298] Dne 25. června 2007 rozhodlo zastupitelstvo, že na rok 2007 přidělí na tyto stavební úpravy 50 000 Kč. Dalších 283 000 Kč město na tento účel uvolnilo z vlastního rozpočtu.[299]

Na podzim 2007 tu skutečně probíhají intenzivní rekonstrukční práce.  V 2. polovině listopadu 2007 už jsou vsazeny nové okenní a dveřní rámy a na dvorku pracuje míchačka na beton. Rekonstrukce domu pokračovala i v roce 2008, kdy zároveň probíhá i rekonstrukce přilehlé hradební branky (dle stavu k polovině července 2008).[300] Rada 2. července 2008 rozhodla kvůli opravě branky zveřejnit záměr výpůjčky části pozemku ulice č.kat.2764/3 o výměře 32 čtverečních metrů na dobu neurčitou s podmínkou, že pozemek bude oplocen dle požadavků památkářů.[301] Dne 10. března 2008 taky zastupitelstvo schválilo dotaci ze státního Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón a z rozpočtu města pro rok 2008 na objekt čp.91/I, kam mělo jít 10 000 Kč ze státní dotace a 250 000 Kč z rozpočtu města na obnovu fasády, oken, dřevěných interiérových podlah, štítových trámových podpěr a verandy.[302]

Roku 2010 město přidělilo z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón částku 100 000 Kč na pořízení replik tří dveří v přízemí čp.91/I, dále na obnovu parapetů a části fasády. Dalších 57 000 Kč bylo poskytnuto z obecního rozpočtu.[303] Dne 30. května 2011 zastupitelstvo odsouhlasilo přidělení další dotace z Programu regenerace městských památkových zón. Dům čp.91/I z něj obdržel 50 000 Kč a dalších 40 000 Kč od města.[304] Roku 2012 proběhla oprava západní fasády čp.91/I. Práce provedla plzeňská firma HOPD. Náklady činily 243 267 Kč, z toho dotace z Programu regenerace městských památkových zón 100 000 Kč.[305] Roku 2015 bylo z Programu regenerace městských památkových rezervací a památkových zón poskytnuto 110 000 Kč a dalších 45 000 Kč ze zdrojů obecního rozpočtu na statické zajištění severní strany čp.91/I a na obnovu přilehlé kamenné hradby.[306] V roce 2017 probíhaly opravy verandy na severní straně objektu.[307] V březnu 2017 zastupitelstvo schválilo dotaci na tuto opravu.  Šlo o 50 000 Kč z Programu regenerace městských památkových zón a 25 000 Kč z obecního rozpočtu.[308] V roce 2018 město přidělilo v rámci Programu regenerace městské památkové zóny peníze na opravu severní fasády a kamenné hradby v čp.91/I.[309] Rozhodlo o tom v květnu 2018 zastupitelstvo. Výše dotace činila 260 000 Kč. Dalších 60 000 Kč šlo z obecního rozpočtu.[310] Rekonstrukce domu čp.91/I je jednou z nejlepších ukázek přístupu vlastníka k obnově domu v historickém jádru Rokycan.

7.4. Technický vývoj a vývoj pojmenování ulice V Brance

Ulice V Brance si jako jedna z mála udržela po celou dobu vlády komunistů dlažbu z žulových kostek, patrně z období okolo roku 1940, kdy se prováděla úprava komunikace po demolici děkanského hospodářského dvora. Chodník je jen na východní straně, původně s asfaltovým povrchem, ovšem postupně narušeným nekontrolovatelným rozrůstáním aleje bříz. 24. září 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo úpravu obecního rozpočtu na rok 2007, kdy přesunulo částky ušetřené na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice na Rašínově (1 500 000 Kč), na rekonstrukci Boreckého rybníku v Borku (2 380 000 Kč) a na dokončení infrastruktury v nových kasárnách (145 410 Kč) na jiné investice. Mimo jiné na opravu ulice V Brance, kam převedlo 70 000 Kč (částka ale měla zároveň financovat i dokončení oprav dna městského koupaliště).[311] V ulici pak byl skutečně v roce 2007 odstraněn poničený asfaltový chodník a nahrazen povrchem z válcované zeminy. V tomto stavu je i k roku 2018. Vzhledem k tomu, že ulice není prakticky využívána pro provoz (končí neprůjezdnou hradební brankou) takové řešení postačuje.

Na indikační skice k mapě stabilního katastru z poloviny 19. století je popsána jako Mühlgasse tedy Mlýnská ulice.[312] Podle K. Hofmana se původně nazývala Řeznická ulice (spolu s dnešní Srbovou ulicí).[313] Tento název má ale na zmíněné mapě pouze dnešní Srbova ulice. Teprve na mapě z roku 1877 se uvádí jako Řeznická ulice (ovšem nikoliv společně s nynější Srbovou). Rovněž k roku 1892 platí název Řeznická ulice jen pro nynější ulici V Brance, nikoliv pro dnešní Srbovu ulici.[314] 

Počátkem 30. let 20. století, v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic. V říjnu 1934 kvůli tomu odložilo pojmenování jedné takové nové ulice na Rašínově na Habrmanovu (dnešní Švermova) s tím, že se názvosloví se bude řešit najednou.[315] Dne 4. ledna 1935 se konala porada o návrzích komise, která navrhla změny v uličních názvech, přičemž změny se týkaly i některých ulic v starších částech Rokycan. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo zastupitelstvo. Mimo jiné bylo navrženo dvě uličky vedoucí z Kasperovy (dnes Smetanovy) ulice kolem masných krámů a spojující se v jednu ulici, která pak vede až k takzvané Brance (č.kat.2764/3), nazvat ulice V Brance. Zastupitelstvo návrh schválilo.[316] Od té doby nebylo pojmenování měněno.

8. Jižní strana Urbanova náměstí

Podél jižní strany Urbanova náměstí prochází Smetanova ulice. Stojí zde souvislá domovní fronta, ovšem z hlediska stavebního a architektonického jde o méně hodnotný soubor relativně mladšího původu. Původně sem totiž směřovaly jen stodoly v zadních traktech parcel domů stojících na severní straně Masarykově náměstí. Tato užitková stavení se až během 18. a 19. století osamostatňovala a procházela adaptacemi na obytné domy. J. Anderle a T. Karel v charakteru zástavby jižní fronty Urbanova náměstí spatřují ozvěnu existence zaniklého areálu městského hradu, který zde ve středověku stál a jehož lokalizace neumožňovala po jeho obvodu výraznější rozvinutí parcelace.[317] Nyní zde stojí následující stavby: původní stodola příslušná k domu čp.86/I na Masarykově náměstí, zachovaná relativně intaktně. Bývalá stodola za domem čp.85/I na Masarykově náměstí, znehodnocena v 70. letech 20. století zcela nevhodnou přístavbou na objekt s plochou střechou, coby technické zázemí Domu textilu v čp.85/I. Dům čp.53/I, přízemní obytná stavba, asi rovněž někdy v 18. století adaptovaná z původní stodoly, v současnosti zmodernizovaná v detailu ale hmotově vyhovující. Dům čp.54/I, dvoupatrový činžovní dům z počátku 20. století. Naddimenzovaný, narušující původní měřítka okolní zástavby, navíc v 80. letech 20. století nevhodně zmodernizovaný odstraněním secesního dekoru fasády. Detailní popis všech staveb na jižní straně Urbanova náměstí je zařazen do kapitoly „Smetanova ulice“.

→ODKAZ: Klasicistní stodola na jižní straně Urbanova nám. za domem čp.86/I. Ukázka původního hospodářského zázemí v zadních traktech měšťanských domů. Foto D. Borek, září 2003.

→ODKAZ: Zadní trakt Domu obuvi čp.85/I ze 70. let na jižní str. Smetanovy ul., respektive na Urbanově nám. Normalizační architektura zcela nevhodná pro historické jádro. Foto D. Borek, září 2003.

→ODKAZ: Přízemní dům čp.53/I na jižní straně Smetanovy ul., respektive na Urbanově nám. Foto D. Borek, září 2003.

→ODKAZ: Dům čp.54/I z r. 1908.  Vlevo domek čp.53/I a velký rozdíl v měřítku starší a nové výstavby. Foto D. Borek, září 2003.

Do budoucna je nutné citlivě regulovat další stavební vývoj těchto objektů, které fungují jako kulisa Urbanova náměstí i děkanského kostela. Zejména naprosto nezvládnutý technický objekt za domem čp.85/I z období normalizace je nutné výhledově radikálně revidovat, včetně možného snesení zdiva a zejména odstranění nepatřičné ploché střechy. Případná oprava, spočívající toliko v „zkrášlení“ fasády, při zachování hmoty objektu, by byla kontraproduktivní a jen by zafixovala neúnosný stávající stav.

9. Technický vývoj Urbanova náměstí

9.1. Původní podoba plochy náměstí do 1. poloviny 20. století (hospodářský dvůr)

Až dosud se tato kapitola zaměřovala jen na stavební dějiny jednotlivých objektů na Urbanově náměstí, popřípadě na nejstarší teorie o existenci církevního či správního areálu. Nyní je na čase se zaměřit na náměstí jako celek, na urbanistické procesy, které tento prostor proměnily ve skutečné veřejné prostranství. Jak už bylo konstatováno v úvodu této studie, je jistým paradoxem, že ačkoliv zástavba je zde velmi starobylá, tak náměstí jako takové náleží k těm nejmladším v Rokycanech. Děkanství až skoro do poloviny 20. století obklopoval věnec hospodářských objektů, který lemoval okraj plochy nynějšího náměstí (viz letecká fotografie Rokycan z roku 1925). Šlo o hospodářský dvůr děkanství, zemědělský statek, určený pro obhospodařování církevních polností v okolí Rokycan. Jeho objekty byly mimořádně staré, zdejší stodoly patrně zčásti fixovaly původní zdi kláštera (proboštství), možná i gotického městského hradu, jehož existence se tu předpokládá (viz výše).

Už v roce 1892 navrhl B. Pek, autor nejstaršího regulačního plánu města, demolici západní zdi areálu, přičemž se měla rozšířit nynější ulice V Brance.[318] Plány ovšem nedospěly do realizace a areál děkanského dvora měl před sebou ještě půl století existence. 20. února 1900 požádal děkan E. Raus obec o provedení opravy jedné z těchto budov, stáje respektive bývalého ovčince. A přikládá popis stavby. Nacházela se v nejzápadnější části areálu na jeho jižní hranici (tedy naproti východnímu štítu masných krámů). Prý je zchátralá, malá, vchod šikmý, tudíž nevhodný. Zajímavé je, že podle popisu měla i tato drobná a sešlá stavba klenuté stropy, což jen potvrzuje úvahy o starobylém původu.[319] V archivních pramenech se nedochovalo, zda město žádosti vyhovělo a stáj opravdu opravilo.

V prosinci 1919 doporučuje na zasedání zastupitelstva Oldřich Modrý, že u kostela je nutno instalovat lampu. Byla tam velmi úzká a přitom neosvětlená ulice. Jako náhrada se podle něj mohla zrušit jedna lampa v tehdejší Kostelní ulici (dnes Smetanova a jižní část Urbanova náměstí).[320]

9.2. Demolice hospodářského dvora a vznik Urbanova náměstí

Věnec hospodářských budov, lemujících děkanství už za první republiky ztrácel opodstatnění. Děkanství sice nadále zůstávalo velkým pozemkovým vlastníkem, ale od roku 1926 už děkanové neprovozovali statek ve vlastní režii. Onoho roku totiž děkan Ignác Zahradník nechal polnosti pronajmout.[321] Děkanská pole se navíc nacházela za městem a zde v historickém jádru Rokycan už provoz takového areálu působil stále více rušivě.

Pitoreskní enkláva se stala předmětem asanačních plánů. V dubnu 1930 při projednávání obecního rozpočtu starosta Zápotočný sděluje, že chce kompromisně vyřešit spor okolo otevření nového hřbitova (za městem u silnice na Litohlavy), kterému se církev bránila (šlo o spory o to, zda nové pohřebiště bude mít katolický nebo sekulární charakter). Chtěl tuto otázku provázat s odstraněním „ošklivých děkanských stájí z Kostelní ulice“. Město tedy církvi navrhovalo asanaci dožívajícího areálu děkanského statku a jeho výstavbu v jiném místě.[322]

V lednu 1932, když rada jednala o podobě rozpočtu na rok 1932, do něj na poslední chvíli zařadila položku 60 000 Kč na výstavbu náhradních děkanských stájí.[323] V únoru 1932 při projednávání rozpočtu na rok 1932 prohlásil Matěj Hrdlička, že 120 000 Kč určených na zboření děkanských chlévů a výstavbu náhradních je příliš mnoho. Starosta Josef Zápotočný odvětil, že částka bude využita i na rozšíření a úpravu prostranství před děkanstvím. Přiznal ale, že zatím se to nebude realizovat, protože není rozhodnuto, kde vyrostou náhradní chlévy, snad na Děkanském rybníčku (nedaleká čtvrť Pod Kostelem). František Komárek reaguje, že v době krize není nutno děkanské chlévy bořit.[324] Takřka identická debata se odehrála i rok poté při jednání o rozpočtu na rok 1933. V prohlášení KSČ k rozpočtu se navrhuje vypustit 120 000 Kč na zboření a výstavbu nových děkanských chlévů a použít peníze na výstavbu obecního nouzového domu.[325] V říjnu 1933 se usnesli radní jednat s církevní správou, aby upustila od záměru zřídit u nových stájí, projektovaných tehdy na beneficijní zahradě č.kat.193 (jižně od Děkanského rybníčku ve čtvrti Pod Kostelem), i byt. Do rozpočtu na rok 1934 se prý zařadí 150 000 Kč na úpravu stájí.[326] Při jednání o rozpočtu na rok 1934 prohlásil Josef Honzík, že národní socialisté boudou hlasovat pro, ale s výhradou, že z rozpočtu se má vyjmout položka na stavbu děkanských stájí (je prý nepotřebná).[327]

V červnu 1934 jedná zastupitelstvo o uzavření půjčky 750 000 Kč od Ústřední banky českých spořitelen (Sporobanka) na investice mimořádného rozpočtu na rok 1934. Už 26. října 1933 zastupitelé schválili uzavření půjčky u tohoto ústavu ve výši 1 500 000 Kč, později ale půjčku snížili na 750 000 Kč a v této výši ji 6. prosince 1933 schválil okresní výbor. Teprve nyní byla vyřízena další půjčka u tohoto ústavu ve výši 750 000 Kč, kterou 22. května 1934 městská rada doporučila ke schválení. Měla se mj. použít na zbourání a výstavbu děkanských chlévů (150 000 Kč).[328]

V červnu 1936 jedná zastupitelstvo o schválení půjčky 400 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren, na úhradu investic z rozpočtu na rok 1936. 12. května 1936 rada doporučila půjčku 400 000 Kč ke schválení. Mimo jiné se předpokládalo použít její část na nouzové práce, třeba na doplatek za zboření a výstavbu děkanských stájí (20 000 Kč). Na schůzi zastupitelstva ale Rudolf Kadláček požaduje stáhnout věc z programu a nechat projednat volebními skupinami. Obecní zapisovatel reagoval, že půjčku lze schválit s tím, že rada bude pak moci posoudit jednotlivé položky, což nakonec schváleno.[329] Svými usneseními z 2. června a 24. června 1936 zastupitelstvo sice rozhodlo uzavřít půjčku 476 200 Kč, z čehož 200 000 Kč bylo určeno 20 000 Kč na úpravy děkanského dvora po zboření stájí, ale jak v září 1936 konstatovala sama obec, využití peněz na tuto investici záviselo na rozhodnutí vyšších úřadů. Nebylo jisté, kdy se začne s realizací. Město se proto rozhodlo zařadit náhradní využití peněz.[330] Na jednání zastupitelstva v březnu 1937 se na poslední chvílí stáhla z programu smlouva mezi městem a děkanským úřadem o zboření stájí, protože 17. března 1937 rada rozhodla ještě jednat o některých detailech smlouvy.[331]

Dne 18. května 1938 se smlouva s děkanským úřadem o zboření stájí, výkupu části nádvoří výstavbě nových stájí dostala znovu před zastupitele.  Poté, co prý byla 13. března 1937 dojednána, došlo k otálení. Až 7. května 1938 městská technická kancelář upozornila, že je záhodné z estetických i bezpečnostních důvodů provést demolici starých stájí a upravit plochu.  12. května 1938 pak rada doporučila záměr ke schválení, ale s jednou změnou oproti původnímu znění dohody: obec by neměla mít povinnost ohradit děkanské nádvoří v nových hranicích. S tím ale zase nesouhlasil děkan Ignác Zahradník.  Debata na zastupitelstvu ukázala, že pro některé představitele samosprávy je projekt přestavby prostoru u děkanství nevhodný, a to ani ne tak z architektonických jako spíš z finančních a ideologických důvodů (mnozí si jej vykládali jako přílišnou vstřícnost k církvi). František Komárek prohlásil, že je nevýhodné, že obec by musela stavět církvi nové stáje, které nebude děkan přitom užívat. Václav Štěrba zase prezentuje prohlášení ČSNS, v kterém uznává nutnost zbořit staré stáje, ale nedoporučuje to provádět nyní. Děkanský úřad prý nové stáje nepotřebuje. ČSNS souhlasí s pozměňovacím návrhem městské rady, protože ohrazení je nevhodné, pokud bude prostranství parkově upraveno.  František Lorenz konstatoval, že 170 000 Kč, vyčleněných na tuto akci, nebude asi stačit. Potřebnější je podle něj třeba výstavba nemocnice. Nakonec tedy bylo schváleno odložení záležitosti.[332]

Věc se opět o několik let odsunula. Vyřešení tohoto urbanistického záměru proběhlo až za Protektorátu. V roce 1939 se na schůzi zastupitelstva projednává smlouva s děkanským úřadem o výkupu a zboření stájí, výkupu části děkanského nádvoří k regulačním účelům a o výstavbě nových stájí. Bylo připomenuto, že už 13. března 1937 došlo k uzavření smlouvy mezi obcí a děkanským úřadem. Ta ale byla 26. května 1939 doplněna. Předpokládalo se, že obec zboří stáje, dále zeď na severozápadní straně areálu až k domu čp.91/I (tedy podél ulice V Brance) a plot na jihovýchodní straně až k muzeu. Děkanský úřad měl postoupit k rozšíření Kasperovy (dnes Smetanovy) ulice č.kat.2764/5 a dnešní ulice V Brance č.kat.2764/3 část nádvoří č.kat.5 a zahrady č.kat.2 o ploše 384,6 čtverečních metrů. Nové prostranství před děkanstvím mělo být veřejně přístupné jako park. To byl podstatný posun. Některé z dosavadních plánů předpokládaly, že po demolici hospodářského dvora vyroste v jeho hranici nová ohradní zeď, takže pozemek zůstane součástí areálu děkanství. Nyní se otevřela cesta k pojetí prostoru jako veřejně přístupného prostranství. Obec se naopak zavázala, že upraví část stodoly na stavební parcele č.kat.234 na kolnu na vozy a nářadí. Měl tak odpadnout původní plán výstavby nové kolny. Zůstávala ožehavá otázka výstavby nových stájí. Místo ní obec uvažovala o tom, že děkanskému úřadu vyplatí 150 000 nebo 170 000 K. Děkan Ignác Zahradník uvedl, že on sám by s tím asi souhlasil, ale nadřízené církevní úřady by to prý neschválily. 15. června 1939 každopádně rada doporučila smlouvu ke schválení a v červenci 1939 ji definitivně schválilo i obecní zastupitelstvo.[333]

Pak opravdu rychle proběhla demolice starých děkanských stodol, což byl jeden z nejvýznamnějších regulačních a stavebních počinů, realizovaných v Rokycanech za Protektorátu. Princip byl jasný: obec nabídla děkanskému úřadu za zbořené stáje výstavbu náhradních objektů mimo historické jádro města, a děkan souhlasil. V období mezi 16. květnem a 18. srpnem 1940 vydala rada děkanskému úřadu povolení k demolici.[334] Bourání započalo 22. července 1940.[335] Demolice proběhly během srpna 1940.[336] Netýkaly se jen objektů chlévů. 19. září 1940 rozhodla rada, že nechá zbořit i bývalou ohradní zeď na západním okraji areálu děkanského statku, do dnešní ulice V Brance. Nahradila ji nová nižší zeď z bílých cihel a betonu (dodnes existující), posunutá o asi 3 metry do hloubi náměstí, takže ulička V Brance se rozšířila.[337] V rozpočtu na rok 1940 obec připravila 170 000 korun na demolici děkanských stodol a výstavbu nových.[338] V rozpočtu na rok 1941 je to 130 000 K (včetně úprav uvolněné plochy náměstí).[339]

→ODKAZ: Pohlednice z r. 1904. Ve výřezu vpravo nahoře pohled do Smetanovy ul. ke kostelu. Vlevo masné krámy a za nimi původní děkanské stodoly.

→ODKAZ: Pohlednice z 50. let 20. stol. Po demolici děkanských stodol vzniklo Urbanovo nám. Vlevo děkanství čp.52/I, vpravo muzeum čp.141/I, zcela vlevo loď kostela. Na náměstí dočasně umístěna kašna.

Představitelé konzistoře sice proti demolicím namítali, ale rozhodnutí města nezvrátili.[340] Město děkanovi nabídlo kompenzaci. Na pozemku č.kat.1829 u Boreckého potoka v dnešní ulici Mládežníků obec přislíbila postavit vlastním nákladem nové děkanské stáje pro 10 krav a 4 koně, s přípravnou a zděnou kůlnou, a také domek pro čeledína, s dvěma obytnými místnostmi. Dohoda byla opakovaně stvrzena smlouvami z 12. května 1933, 13. března 1937 a 13. února 1941. Slib ale nebyl dodržen. Za války už se na výstavbu náhradních stájí nedostalo a po válce se město ve finanční nouzi zdráhalo investovat do zemědělského objektu, jehož potřebnost nebyla uznávána ani samotnou církví. Roku 1947 prohlásil děkan Rýzner, že na náhradních stájích netrvá, že už nemá zájem o vedení zemědělského hospodářství. S obcí se proto dohodl, že slíbená investice bude realizována formou opravy budovy děkanství (viz vpředu). Městu to vyhovovalo, protože pozemek č.kat.1829 v roce 1948 koupilo a použilo jej pro majetkovou transakci se zemským národním výborem, jejímž cílem bylo získat parcelu pro výstavbu činžovního domu, který sice nebyl realizován, ale v 50. letech 20. století byla tato oblast využita po stavbu sídliště Hrudkovanka.[341]

Vytvoření veřejného prostranství na místě hospodářského areálu mělo svá pozitiva i negativa.  Po demolici hospodářských budov děkanství roku 1940 začalo náměstí fungovat jako jednotný prostor, který přirozeným způsobem propojil dosavadní historickou zástavbu. V kombinaci s parkovou úpravou nového náměstí vzniklo kultivované, intimní městské prostředí. Odvrácenou stranou stavebního zásahu byla jeho pokrokářská necitlivost vůči rostlému organismu v jedné ze stavebně nestarších a nejzajímavějších partií Rokycan. Naráz a bez důkladnějšího průzkumu zanikl po staletí utvářený stav. Věnec děkanských stodol patrně fixoval archaickou prostorovou dispozici, která mohla uchovávat stopy původního kláštera, popřípadě městského hradu (viz teorie o nejstarším stavebním vývoji lokality na začátku této kapitoly). Například zbořená zeď při západní straně náměstí, směrem do ulice V Brance, proti štítu masných krámů, byla tvořena silnou kamennou konstrukcí, která podle J. Anderleho a T. Karla byla nejspíš jasným pozůstatkem středověké ohradní zdi areálu městského hradu.[342] Toto vše nevratně zmizelo, zčásti i včetně mohutných sídelních vrstev v podloží. Výsledná podoba prostoru je nepochybně elegantnější než předchozí stav, ale zároveň o poznání sterilnější, než býval dosavadní pitoreskní prstenec stodol, chlévů a zdí se středověkými kořeny.

9.3. Parková úprava náměstí a dočasné umístění kašny

Na místě demolovaných objektů byl roku 1941 založen park.[343] Ten procházel v následujících desetiletích různými etapami údržby, ale udržel si ráz zajímavé enklávy zeleně. V roce 1964 přijal místní občanský výbor č. 9 závazek k 20. výročí osvobození, že bude provádět údržbu parku.[344] Dominantním stromem je zde smuteční vrba před budovou děkanství. Počátkem roku 2003 byla kvůli špatnému stavu radikálně ořezána. Vrba se stářím rozlamovala, při větru z ní opadávaly větve, hrozilo zranění lidí. Stála ovšem na pozemku církve. Proto iniciativa vzešla od zástupců děkanství, kteří původně požádali o její pokácení. K tomu ovšem město nevydalo souhlas. Na základě znaleckého posudku odborníka na statiku stromů a ochranu životního prostředí doporučil MÚ silný redukční řez. Kmen byl výrazně zkrácen a odstraněny prakticky všechny silné větve, přičemž se naprosto změnila tvář náměstí, do té doby s mohutnou helmicí vrbových větví. Prořezání stromu provedl zahradník ze Zbiroha-Františkova.[345] Již na jaře 2003 ale ze stromu vyrašily nové výhonky a vrba postupně regeneruje.[346]

Roku 1951 sem byla dočasně (na necelé půlstoletí) přenesena z plochy Masarykova náměstí klasicistní kašna (viz pohlednice cca z 50. let 20. století). Šlo o součást úprav hlavního rokycanského náměstí v souvislosti s odhalením pomníku sovětského vojáka. Původní kašna byla ze sousedství nového pomníku odstraněna a své místo nalezla právě zde. V srpnu 1951 začalo na Urbanově náměstí, u děkanství, hloubení jámy pro usazení kašny. Dohled nad přesunem převzal funkcionář Svazu československo-sovětského přátelství Josef Černý. Městský rozhlas vyzýval obyvatele, aby dobrovolně přišli se stěhováním pomoci. Nesetkalo se to ale s velkou odezvou, a proto byli povoláni vojáci z místní posádky.[347] Dne 21. srpna 1951 již byla kašna přesunuta, do týdne pak její jednotlivé kamenné segmenty byly sestaveny. Okolí ale zpočátku zůstávalo neupravené.[348] Na schůzi pléna MNV v říjnu 1951 František Ženíšek kritizuje, že úprava prostranství před děkanstvím nebyla dokončena. Odpověď národního výboru zněla, že kvůli žňovým pracím nejsou pracovní síly.[349]

Celé stěhování bylo nepokrytou demonstrací nového režimu, který systematicky přetvářel mapu města tak, aby z ní vymazal „buržoazní“ orientační body a symboly. Takto „odstrčená“ památkově chráněná kašna se ale okamžitě integrovala s architekturou děkanství a v kombinaci se vzrostlými stromy vytvořila působivé prostředí. Stěhování nakonec nebylo tak necitlivé a je nutno ocenit, že kašna byla aspoň takto uchována. Ovšem trpěla skutečností, že při stěhování do ní nebyla zavedena voda a byla tudíž nefunkčním artefaktem. V srpnu–září 1997 se vrátila zpět na Masarykovo náměstí.[350]

Obecní rozpočet na rok 2019 zahrnoval položku na projektovou dokumentaci prostranství u masných krámů. Na konci roku ale byla tato položka řazena mezi akce, které nebyly realizovány či dokončeny.[351] Dle uzávěrky hospodaření města byla do obecního rozpočtu na rok 2019 původně na tuto akci zařazena částka 860 000 Kč, ale nebylo čerpáno nic, protože se protáhla jednání se zástupci vlastníků zahrady, která měla být součástí projektu.[352] V městském rozpočtu na rok 2021 se nacházela mj. položka na zpracování projektu úpravy prostranství u masných krámů.[353] V květnu 2021 zastupitelstvo vzalo na vědomí petici na téma rekonstrukce prostranství na parcele č.kat.2764/3 v okolí masných krámů.[354] Na 12. červen 2021 město uspořádalo veřejné setkání s občany na téma rekonstrukce ulic Smetanova, Srbova, V Brance (včetně prostranství u Masných krámů) a náměstí Josefa Urbana.[355]

10. Vývoj pojmenování Urbanova náměstí

Pojmenování náměstí vzniklo až ve 40. letech 20. století, kdy se stávající hospodářský dvůr děkanství proměnil na veřejné prostranství. Do té doby se zástavba tohoto náměstí počítala k dnešní Smetanově ulici. Na indikační skice mapy stabilního katastru z poloviny 19. století je označen úsek nynější Smetanovy ulice po jižní straně dnešního Urbanova náměstí, tedy od masných krámů k děkanskému kostelu, jako Kirchengasse, neboli Kostelní ulice.[356]

Později byla celá dnešní Smetanova ulice nazvána Kasperova ulice. Počátkem 30. let 20. století, v souvislosti s další vlnou výstavby rozhodlo vedení města, že názvosloví ulic bude řešit komplexně.[357] Dne 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích komise, jež navrhla změny v uličních názvech, přičemž změny se týkaly i některých ulic v starších částech Rokycan. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo zastupitelstvo. Mimo jiné se navrhovalo část Kasperovy ulice mezi muzeem a kostelem č.kat.2764/1 nazvat ulice U Musea. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[358] Ještě v roce 1940, tedy těsně před zánikem původní zástavby na ploše nynějšího náměstí, se na dobové mapě uvádí ulice U Musea, která vybíhala po severní straně děkanského kostela směrem k objektu muzea čp.141/I.

Když pak po demolici stodol vzniklo nové veřejné prostranství, získalo název Kasperovo náměstí, podle děkana Josefa Kaspera (1817–1886).[359] Jen krátce předtím zavedený název ulice U Musea se mezitím vytratil a nebyl užíván.

V červenci roku 1951 bylo náměstí přezváno na náměstí Josefa Urbana.[360] Změnu navrhla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[361]  Josef Urban (1893–1943) byl dělník z městských železáren, člen KSČ a účastník protinacistického odboje. Popraven byl 18. června 1943 v Berlíně.[362] Jakkoli není možno snižovat jeho angažovanost v odboji, za niž zaplatil životem, bylo odstranění připomínky děkana Kaspera a pojmenování zrovna tohoto náměstí, v těsném sousedství kostela a děkanství, po komunistickém odbojáři, jasnou mocenskou provokací stalinské éry. To, že název nebyl po roce 1989 změněn, je snad způsobeno slabým povědomím, kdo to byl děkan Kasper a kdo Josef Urban a za jakého historického kontextu byl tomuto místu vnucen nynější název. Zkrácena forma Urbanovo náměstí rovněž vyvolává asociaci se jménem papežů, a proto může být pociťována jako nerušivá. Poctivější by ovšem bylo přejmenování. V listopadu 1991 navrhoval rokycanský Klub angažovaných nestraníků neúspěšně náměstí jako samostatný název zrušit a přičlenit ke Smetanově ulici.[363]