|
|
|
|
|
|
1. Úvod (plošné vymezení čtvrti)
Práchovna je svébytnou rokycanskou čtvrtí.[1] Je oficiálně součástí městské části „Nové Město“ (do 70. let 20. století nazývané Pražské předměstí). Ta je ale natolik rozlehlá (zdaleka nezahrnuje jen historické Pražské předměstí), že má svůj význam spíše jen administrativní a statistický, nikoliv urbanistický. Práchovna je ve všech ohledech samostatným urbanistickým útvarem. Od okolní zástavby Rokycan ji prakticky na všech stranách oddělují přírodní i stavební bariéry, které posilují její specifický charakter. Počátkem 20. let 20. století radní pověřili obecní komise policejní a stavební vypracováním návrhu na nové rozdělení města na čtvrti. Podle stanoviska komisí nebyly žádné zásadní změny nutné. Snad jen prý možno z části Pražského předměstí mezi Šťáhlavskou silnici a Padrťským potokem vytvořit novou čtvrť.[2] Tato nová městská čtvrť by zahrnovala nynější území Jižního předměstí a Práchovny ale záměr nebyl realizován. Práchovna tak zůstala formálně součástí Nového Města (Pražské předměstí), byť ji s ním prakticky nic nepojí.
Obsah
1.
Úvod (plošné vymezení čtvrti)
2. Nejstarší zástavba na Práchovně
2.1. Mlýn Práchovna a původ pojmenování čtvrti
2.4. Mlýn Korečník a jirchářská valcha
2.6. Boží muka v Příbramské ulici
3. Práchovna jako měšťanská rekreační oblast
3.2. Lávka přes Padrťský potok Pod Kajdou
3.3. Městská plovárna a staré koupaliště
3.4. Tyršovy sady (tenisový areál)
4. Průmyslové a komerční areály na Práchovně
4.1. Přehled industrializace Práchovny a jejího okolí
počátkem 20. století
4.2.2. Odtěžování Bílé haldy počátkem 21. století
4.2.3. Černá halda a autosalon čp.1110/II
4.3. Šikova továrna (Okresní stavební podnik)
4.4. Nová průmyslová zóna (ulice U Bílé haldy)
4.4.1. Uhelné sklady čp.1051/II
4.4.2. Další průmyslové areály v ulici U Bílé haldy
4.4.3. Čistička a úpravna vody Kovohutí
4.4.5. Technický vývoj ulice U Bílé haldy a vývoj jejího
pojmenování
5. Obytná výstavba na Práchovně ve 20. století
5.1.1. Popis zástavby v ulici Práchovna (řadové domky)
5.1.2. Technický vývoj ulice Práchovna
5.2.1. Popis zástavby v Šmolíkově ulici
5.2.2. Technický vývoj Šmolíkovy ulice
5.3.1. Popis zástavby ve Zvonařově ulici
5.3.2. Technický vývoj Zvonařovy ulice
5.4. Plánované rozšíření dělnické kolonie na Práchovně
5.5.1. Popis zástavby v Hybešově ulici
5.5.2. Technický vývoj Hybešovy ulice
5.6. Rodinné domky v ulicích Práchovna, Šafaříkova,
Klicperova a Čelakovského
5.6.2. Popis zástavby na jižní straně ulice Práchovna
5.6.3. Popis zástavby v Šafaříkově ulici
5.6.4. Technický vývoj Šafaříkovy ulice a vývoj jejího
pojmenování
5.6.5. Popis zástavby v Klicperově ulici
5.6.6. Technický vývoj Klicperovy ulice a vývoj jejího
pojmenování
5.6.7. Popis zástavby v Čelakovského ulici
5.6.8. Technický vývoj Čelakovského ulice a vývoj jejího
pojmenování
6. Oblast nad Starou hutí (u Příbramské silnice)
6.2.1. Popis zástavby v ulici Nad Starou hutí
6.2.2. Technický vývoj ulice Nad Starou hutí a vývoj
jejího pojmenování
6.3. Ulice Příbramská a U Rozvodny
6.3.1. Popis zástavby v ulicích Příbramská a U Rozvodny
6.3.2. Technický vývoj ulic Příbramská a U Rozvodny a
vývoj jejich pojmenování
7.1. Příprava a průběh výstavby státního statku
7.2. Obytné domy pro zaměstnance státního statku
7.3. Popis areálu státního statku a jeho další vývoj
7.4. Chatová osada nad Příbramskou cestou
8. Budoucí urbanistické a dopravní řešení Práchovny
Na severu se mezi Práchovnu a historické Pražské předměstí postavilo těleso železniční trati na Prahu, zprovozněné roku 1862. Ta v těchto místech překonává nivu Padrťského potoka po mohutném a vysokém náspu. Jedinou spojnici představuje pěšina pod železničním mostem, která po nábřeží Padrťského potoka napojuje Práchovnu na Čapkovu ulici. S centrem města spojuje Práchovnu silniční podjezd železniční trati u zimního stadionu v Zeyerově ulici. Stísněný podjezd, obklopený průmyslovými areály ale není žádným urbanistickým svorníkem. Na západě pak oddělovala Práchovnu od Zeyerovy ulice (historické veselské silnice a jižní výpadovky z Rokycan) pitoreskní „Bílá halda“, umělý kopec vytvořený ze strusky v 19. století (bohužel od počátku 21. století likvidovaný postupným odtěžováním zdejší horniny). Ani na jihu se čtvrť Práchovna městu neotevírá. Veškeré komunikace tu končí v nepřehledné změti skladových areálů, zahrádkových kolonií a plotů táhnoucích se odtud směrem ke Kamennému Újezdu. Konečně na východě ohraničuje Práchovnu dvojí přírodní bariéra, nejprve koryto Padrťského potoka a pak strmá stráň na jeho pravém břehu. Do tohoto skalnatého břehu bylo sice vtěsnáno těleso Příbramské ulice neboli silničního tahu na Pavlovsko, Dobřív a Strašice, nicméně se samotnou Práchovnou ji spojují jen dvě úzké lávky pro pěší. Uliční síť Práchovny je tedy jakýmsi slepým ramenem městského organismu, uzavřeným do sebe před okolním světem. Plocha zastavěného území Práchovny, vymezené pro účely této studie dosahuje cca 43 hektarů.
Mapa Práchovny, klikněte pro vstup na podrobné vysvětlivky k mapě:
2. Nejstarší zástavba na Práchovně
Původní podoba Práchovny byla utvářena přírodními vlivy. Celá oblast leží v údolí při východním břehu Padrťského potoka. Ten svými záplavami zabraňoval souvislé urbanizaci a zdejší podmáčené louky nebyly ani příliš ekonomicky výnosné. Již od středověku ale využívali lidé sílu vodního toku k pohonu mlýnů a hutí. Práchovna tak od pradávna představovala archaickou industriální zónu. Kvůli potřebě pravidelného přítoku vody vznikla podél Padrťského potoka soustava náhonů, dodnes dochovaná. Náhon končí až za viaduktem železniční trati (za zimním stadionem), ale původně pokračoval až do historického jádra města. Teprve v 70. letech 20. století tam byl sveden do kanalizace. Mlýnský náhon se dá v městských knihách podle V. Stránského nepřímo dokázat už od 15. století.[3]
Ještě na nejstarší katastrální mapě z roku 1838, ale i na mapách z konce 19. století, je Práchovna zastavěna jen izolovanými objekty mlýnů a hutí. Na levém břehu Padrťského potoka to byl Práchenský mlýn čp.101/II, dále Stará huť čp.103/II proti ní za potokem „hostinec Pod Starou hutí“ 102/II, dále proti proudu mlýn Korečník čp.104/II a hamr na Ježku. Na pravém břehu potoka ještě stál u Příbramské silnice starý obecní pivovar čp.98/II.
2.1. Mlýn Práchovna a původ pojmenování čtvrti
Mlýn Práchovna čp.101/II (foto z r. 2004) dal jméno nejen ulici, ale celé čtvrti. Říká se mu také „Prácheňský mlýn“ nebo „Viltovský mlýn“. Jméno „Práchovna“ nemá jasný původ. Podle J. Šáry může být odvozeno od slova „práh“, protože v městských knihách je doložena žádost Matěje Babického, majitele tohoto mlýnu, který 15. srpna 1576 zve radní, aby vyslali do jeho mlýna komisi, která by obhlédla jeho práh. Slovo „práh“ tu patrně znamená totéž co „jez“. Babický chtěl předejít stížnostem, že vystavěl u svého mlýna jez příliš vysoký.[4] Druhý výklad jména je od slova „prach“, rozuměj střelný prach.[5] Podle M. Sedláka se části obce u železničního viaduktu říkalo ještě roku 1895 „V Bročníku“. Na mapě z roku 1907 se tak říká nedalekému území na protějším břehu Padrťského potoka. Spojení slov „bročník“ a „práchovna“ prý napovídá na dávnou výrobu nebo skladiště munice.[6] Z července 1774 je doloženo i označení „Prachařovský mlýn“.[7]
Podle I. Ebelové byl v roce 1784 poškozen mlýn při požáru města.[8] Tak to aspoň uvádí ve své excerpci historických pramenů. Ovšem mlýn stával ve výrazně izolované poloze, stovky metrů od souvislé městské zástavby, takže je vyloučeno, že mohl až sem oheň přeskočit. Jde o záměnu s domem čp.101/I na Malém náměstí. V závěru 18. století byl majitelem mlýna Ignác Suchý (Hynek Suchý). Ještě v lednu 1797 se manželům Ignáci Suchému a Kateřině rozené Skálové narodila v čp.101/II dcera.[9] Dne 31. ledna 1800 se magistrát zabýval žádostí několika měšťanů, mezi nimi byl i Ignác Suchý, o „vykázání jim z obecních lesův potřebného dříví k stavění.“ Magistrát to odsouhlasil s tím, že náklady se mají zanést do obecních výkazů.[10] Žádost naznačuje, že se Suchý chystal k nějaké větší stavební akci na svém domě. Už 5. prosince 1800 ovšem na programu jednání magistrátu byla žádost Františka Chotta, uváděného jako nyní coby „držitele mlýna pod N. 100, od Hynka Suchýho za 3210 zl. koupeného.“ Chott žádal, aby mu magistrát povolil použít budovu mlýna pro ručení za své dluhy ve výši 611 zlatých. Magistrát souhlasil, s podmínkou, že Chott svůj dluh nechá pojistit.[11] Na téže schůzi magistrátu 5. prosince 1800 také Chott požádal o přijetí za měšťana, což magistrát schválil pod podmínkou, že Chott nejprve nechá kontrakt na koupi mlýna vtělit do městských knih.[12] Dozvídáme se, že ještě před koncem roku 1800 se Chott stal novým majitelem mlýna, čímž se do jiného světla dostává žádost Ignáce Suchého z ledna 1800 o stavební dříví. Buď připravoval svůj mlýn opravou k prodeji, nebo spíše potřeboval stavební materiál už pro jiný příbytek, kam se chtěl přestěhovat (přesídlil do domu čp.71/II na Pátku). Každopádně manželé František Chott a Barbora Šíblová (za svobodna) skutečně do mlýna hned nastěhovali, protože už v březnu 1801 se jim zde narodila dcera.[13]
V roce 1808 se jako nový majitel mlýna na Práchovně uvádí Hynek Vild (Ignác Wild), který do té doby vlastnil valchu na místě bývalého Podhorního mlýna na místě pozdějších Hirschových železáren na Plzeňském předměstí. Dne 9. srpna 1808 se magistrát seznámil s vyjádřením Hynka Vilda, „mlynáře na Prachinském mlýně“ ohledně stížnosti, kterou proti němu podali další místní mlynáři „skrze od prvního stavěti chtějící krupník od kamene.“ Radní se usnesli toto vyjádření předat stěžovatelům a zároveň ustavit komisi pro vyšetření této otázky.[14] Dne 31. srpna 1808 se před magistrátem řešil výsledek šetření, které shledalo, že „stížnostvedoucích [tedy stěžovatelů – pozn. aut.] žaloba k zamezení krupníka Hynkovi Wildovi nepostačitedlná jest.“ Ze starších městských knih se zjistilo, že krupník patří k mlýnu, takže manželé Vildovi „mlejn Prachovna nazvaný s jedním krupníkem kupecky na sebe přivedli.“[15] Dne 27. září 1808 se musel magistrát zaobírat psaním od rokycanských mlynářů. Byli jimi Václav Trejbal (majitel mlýna čp.8/II na Žampírkách), Jan a Josef Vildovi (mlýn čp.18/II ve čtvrti před Pražskou bránou), Václav Kohout (Podkostelní mlýn čp.89/I u Spilky), František Fábera (mlýn čp.1/III na Dolních příkopech na starém Plzeňském předměstí) a Jan Kapoun (mlýn čp.14/II v ulici Ke Koupališti, rovněž na Plzeňském předměstí), kteří hromadně požádali „na truc“ taky o povolení k instalaci krupníků, tedy mlýnků na mletí obilných produktů. Radní se usnesli zprávu předat Hynku Vildovi.[16] Hynek Vild se i na svém dosavadním působišti na valše na Plzeňském předměstí dostával do podobných vleklých sporů s ostatními mlynáři kvůli mletí krup, což naráželo na konkurenční řevnivost i cechovní protekcionismus předindustriální ekonomiky. V květnu 1808 se Hynkovi Vildovi a jeho manželce Marii rozené Jakobové narodil v mlýně na Práchovně syn.[17]
Dne 25. července 1817 se radní seznámili se zprávou o požáru, který 21. července 1817 v 7:30 ráno vypukl ve stodole v „so genannten Prachiner Mühle“. Magistrát pak rozhodl zprávu zaslat na krajský úřad a mlynáře z Práchovny pozvat k podání svědectví.[18] Dne 29. července 1817 byla před magistrátem projednávána žádost, kterou podal Hynek Vild, „hierortiger Abbrändler um Bewilligung seine abgebrannte Scheuer und Viehstall gemäß beil. Bauriß erbauen zu können,“ neboli „zdejší pohořelý, o svolení jeho vyhořelou stodolu a dobytčí chlév dle přiloženého stavebního plánu vystaviti moci.“ Město věc předalo k prošetření hospodářskému úřadu.[19] Dne 1. srpna 1817 se pak radní zabývali posudkem ohledně opětovného vystavění stodoly a chléva u tohoto mlýna, přičemž v podkladech se uvádí, že jde o objekty „Theils v. Stein, Theils v. Holzwerke,“ tedy „zčásti z kamene, zčásti ze dřeva.“ Magistrát právě tuto skutečnost označil za odporující staršímu nařízení z 25. července 1785 a guberniálnímu oběžníku z 15. února 1816. Mlynáři bylo sděleno, že obě hospodářské budovy musí být celozděné, jinak bude potrestán.[20] Dne 14. srpna 1817 vzal magistrát na vědomí výsledek sbírky na vyhořelého mlynáře Vilda ve výši 136 zlatých.[21] Dne 14. srpna 1817 zároveň rozhodl magistrát potrestat třídenním arestem Terezu Brudnovou za šíření pomluv, že mlýn na Práchovně zapálil Ignác Suchý, bývalý zdejší mlynář.[22] Dne 26. srpna 1817 radní vzali na vědomí novou žádost Ignáce Vilda o výstavbu svého vyhořelého mlýna, dle nového stavebního plánu. Věc předali policejnímu a hospodářskému úřadu k projednání.[23] Ty úřady předložily své posudky radním na schůzi 5. září 1817. Mluví se v nich o „neu zu erbauenden Mühle und Wohngebäudes N. C. 101 des Ignatz Wild,“ neboli „nově stavěti se majícím mlýnu a obytné budově N. C. 101 Ignáce Vilda.“ Město Vildovi vydalo souhlas ke stavbě, ovšem dodalo: „Jedoch hat derselbe seinem Zeit die Viehstallungen und Scheuer entferneten von einander Orten eben von Stein bauen,“ tedy „Však jest týž [tedy Vild – pozn. aut.] povinen svého času chlévy a stodolu na od sebe vzdálených místech rovněž z kamene vystavěti.“[24] Z formulace vyplývá, že předmět jednání mezi Vildem a městem se proměnil. V tuto chvíli nešlo jen o opravu stáje a stodoly po požáru, ale o celkovou přestavbu mlýna včetně obytných prostor. Dne 19. září 1817 předložil Vild radním žádost o stavební dřevo na opravu stodoly a stáje. Ti požádali hospodářský úřad o stanovisko.[25]
Až do 80. let 19. století sloužil dům čp.101/II jako rodinný mlýn. Posledním mlynářem tu byl Karel Till (majitelem od roku 1868).[26] V městském archivu se nachází složka z roku 1879, nazvaná „Till Karel, rozšíření stodoly u čp. 101/II“, a složka z roku 1881 se jménem „Karel Till, stavba kůlny u čp.101/II, Pražské předměstí“.[27] Roku 1888 koupila mlýn firma „Friedrichshütte Schöller und Comp.“ provozující nedalekou Bedřichovu huť. Roku 1902 přešel mlýn spolu se zaniklou Bedřichovou hutí do majetku Maxe Hopfengärtnera. Ten podal roku 1904 u okresního hejtmanství žádost o povolení ke stavbě vodní elektrárny v bývalém mlýnu. Do mlýnského náhonu byla pak vložena turbína a energii o síle 16 koňských sil používal Hopfengärtner k pohonu čerpadla, které hnalo vodu z Padrťského potoka do vodárny jeho podniku. Vodárna čp.191/II stála při Veselské silnici a zachovala se dodnes (viz níže). Kromě toho elektrárna produkovala elektřinu na pohon strojů a osvětlování Hopfengärtnerovy továrny. Po 1. světové válce byla vodní elektrárna zrušena, protože rokycanské podniky se napojily na městskou elektrickou síť.[28] V červenci 1921 se uvádí, že Zbirožské železárny Maxe Hopfengärtnera, a. s. jako majitel vodního díla čp.101/II je hodlají zrušit.[29] V roce 1921 firma Hopfengärtner skutečně mlýn zrušila a obec převzala povinnost udržovat dva můstky a cestu u domu čp.101/II za to, že obci postoupila pozemek č.kat.2591 o ploše 410 čtverečních metrů u železničního viaduktu. Při regulaci Padrťského potoka v 30. letech 20. století pak byla zabrána část pozemku a část použita na zřízení veřejné komunikace (šlo o úzký pozemek probíhající podél břehu potoka od Práchovny až pod železniční viadukt). V roce 1936 firma Ferra (nástupce firmy Hopfengärtner) prodala dvojdomek u železničního přejezdu a požádala obec, aby upustila od zástavního práva za povinnost udržovat 2 můstky a cestu u mlýna čp.101/II, což v září 1936 zastupitelstvo schválilo.[30]
Koncem 30. let 20. století v rámci usedlosti čp.101/II vznikly nové samostatné obytné objekty (přesněji, starší objekty získaly samostatná čísla popisná). Jaroslav a Růžena Kubíkovi z čp.101/II totiž požádali 14. prosince 1937 o povolení k rozdělení stavební parcely č.kat.398 a pozemkové parcely č.kat.2587 a č.kat.2588 na 3 stavební místa. 29. prosince 1937 proběhlo komisionelní řízení. Zástavbu měly tvořit jednopatrové nebo přízemní rodinné domy. 30. prosince 1937 rada doporučila záměr ke schválení a v únoru 1938 to schválilo i zastupitelstvo.[31] Tehdy zde vzniklo nové popisné číslo, objekt čp.540/II (foto z r. 2003). Šlo ale jen o očíslování daleko starší stavby, která byla součástí areálu mlýna již v 18. století a nesla kdysi samostatné označení čp.100/II. Manželé Ebelovi uvádějí archiválii z roku 1799, v níž se popisuje „mlýn a domek čp.100 a čp.101 - mlýn s jedním složením a 4 stoupy a chalupou pod čp. 100 a 101 v ceně 1600 zl.“[32] Asi omylem je tato zpráva přiřazena k domům čp.100/I a čp.101/I ve čtvrti Střed (na severní straně Malého náměstí), kde ovšem mlýn nikdy neexistoval. Správně to popisuje v prosinci 1800 zápis z jednání magistrátu: „František Chott, držitel mlejna a gruntův pod N. 100 et 101 na Pražském předměstí.“[33] Dozvídáme se tudíž, že na přelomu 18. a 19. století měl areál mlýna na Práchovně dvě čísla popisná, čp.100/II a čp.101/II, přičemž jedno označovalo vlastní objekt mlýna a druhý obytné stavení („chalupu“). Není jasné, kterému ze dvou těchto objektů patřilo které ze dvou čísel popisných. Pokud se původní čp.100/II týkalo obytného stavení, jde o dnešní objekt čp.540/II. Pokud se týkalo mlýnské budovy, tak ta po zrušení čísla získala čp.101/II, nyní již společné pro celý areál. Ve prospěch toho, že původní číslo popisné čp.100/II skutečně stálo právě zde, v areálu mlýna, svědčí i to, že na Pražském předměstí tvoří domy čp.1-104 geograficky souvislou řadu původního číslování z roku 1771 (viz seznam domů podle čísel popisných), a tudíž se čp.100/II mělo nacházet opravdu někde na Práchovně, protože nedaleký obecní pivovar má čp.98/II a mlýn Práchovna čp.101/II. Potvrzuje to i zpráva ze 4. února 1783, kdy se obecní rada zabývala žádostí, již podal Bernard Skála a jeho manželka Ludmila na ingros (úřední zápis) koupě, jejíž součástí byla třetina „zahrady, chlívy pro vystavění chalupy sub N. 100 od Kateřiny Michlové za 55 zlatých a 30 krejcarů k ruce syna Antonína.“ Radní to odsouhlasili.[34] Dne 26. srpna 1800 posuzovala schůze magistrátu žádost Karla Krause o povolení „z důchodu chudých 40 zl. proti, do hypotéky vložení svého domku pod N. 100 vydlužiti se mocti.“ Magistrát to povolil.[35]
Někdy před rokem 1838 bylo číslo popisné čp.100/II zrušeno, protože na indikační skice mapy stabilního katastru z onoho roku už není čp.100/II ani u mlýna na Práchovně (ani kdekoliv jinde ve městě) zakreslen.[36] Ani podle sčítání lidu z roku 1857 čp.100/II v Rokycanech neexistovalo.[37] Jednalo se ovšem pouze o zrušení čísla popisného. Dům vedle mlýna mapa z roku 1838 (i následující mapová díla) zachycuje. Patrně prodělával různé přestavby, takže současná podoba čp.540/II může být výsledkem dodatečných zásahů z 19. a 20. století. Někdy před rokem 1940 pak obdržel samostatné číslo čp.540/II. Je to patrový objekt se sedlovou střechou, orientovaný příčně, užší stranou k ulici. Dne 9. března 1939 rada vydala povolení k nástavbě prvního patra na čp.540/II.[38] V městském archivu se nachází složka z roku 1939, nazvaná „přístavba domu čp. 540/II“.[39]
V téže době získal samostatné číslo i dnešní dům čp.539/II, jenž stojí severně od historické mlýnské budovy. I v tomto případě šlo o dodatečné označení staršího objektu. Na rozdíl od čp.540/II ale nebyl tak starobylý. Poprvé ho zachycují až dodatečné zákresy do evidenční mapy z roku 1877, tudíž vznikl někdy mezi roky 1877 a cca 1910. Dataci je možno mírně zpřesnit tím, že je zakreslen i na mapě města z roku 1907. Jde o patrový domek, dnes s modernizovaným průčelím a nevhodnými trojdílnými okny.
Vlastní Práchenský mlýn čp.101/II je přízemní, nenápadný objekt na půdorysu písmene L, se střechou s polovalbami, který na první pohled neupomíná na to, že je jednou z nejstarších staveb v této čtvrti. Jeho zdivo je prý nejméně 250 let staré. Samotný mlýn, jak přitom víme, je daleko starší. Jeho severní stěna hledí do Mlýnského náhonu a na starý původ upomíná tloušťka zdiva (100 cm). Ostatní stěny jsou 80–90 cm široké.
2.2. Jez na Práchovně
Koryto Padrťského potoka protíná na Práchovně mohutný betonový jez. Vodní jez na Práchovně je inženýrské dílo moderního původu z 1. poloviny 20. století, ale v této lokalitě se jez (popřípadě jezy) nacházely už mnohem dříve. Jednalo se totiž o zásadní bod městské vodohospodářské soustavy, která se opírala o víc než kilometr dlouhý Mlýnský náhon, napojující všechny městské mlýny (počínaje mlýnem Práchovna) a další protoindustriální zařízení (lázně, pivovary, jirchárny, flusárny), potřebující přísun vody. Právě zde Mlýnský náhon začínal (a dodnes v redukované podobě začíná), protože bylo nutné zajistit vzdutí hladiny Padrťského potoka tak, aby i při nižším stavu vody bylo možné zajistit náhonu průtok a jeho regulaci.
Dne 12. července 1774 požádal Jan Korren obecní radu o provedení obhlídky „k nově vystavenému jezu, jenž by se na škodu mlejna Prachařovského dělati neměl.“ Radní to schválili.[40] Dne 2. srpna 1808 se magistrát seznámil s protokolem o jednání „s veškerými zdejšími mlynářemi v příčině staviti majícího vodního jezu.“ Usnesení radních, které bylo předáno hospodářskému úřadu, hovoří o tom, „že sice k uspoření outrat plán Jana Vraštila, však jenom pod tou vejminkou se přijímá, pokudž vazba téhož jezu silným kamením zaopatřena a opevněna bude, aby tudy vazba ta od vody tak lehce vyzdvižena nebyla, což dříve ouřadu hospodářského zkoumané a toho zpráva sem složena býti má.“[41] Záměr z roku 1808 takřka určitě nebyl zcela novou výstavbou splavu, ale jen jeho přestavbou.
Dne 1. srpna 1820 se obecní rada seznámila s přípisem od podkomořského úřadu včetně účtů za „hergestellte Wasserweher,“ tudíž „zřízený vodní jez.“ Radní určili, že zpráva bude včetně nákladů a dalších dokumentů předána obecnímu hospodářskému úřadu.[42] Z formulace není zřejmé, kde se tento jez nacházel, ale je pravděpodobné, že šlo o splav na Práchovně, který byl ústředním bodem městského sytému vodního hospodářství.
Na mapě stabilního katastru z roku 1838 je tento splav vidět. Dle zákresu do mapy šlo o dřevěnou konstrukci. Nenacházel se na nynějším místě, ale cca 200 metrů po proudu, zhruba v místě nynějšího železničního mostu. Indikační skica téže mapy, která zahrnuje i některé změny ve 40. letech 19. století, ukazuje v prostoru Práchovny nadále tento jez a pak ještě další dřevěnou konstrukci přibližně na místě současného jezu. Není ovšem jisté, zda nešlo o pouhou lávku.[43]
Jez za 1. světové války strhla voda. 27. května 1921 se konalo komisionelní šetření za účelem opravy. Město na to vyčlenilo 120 000 Kč. Zakázku získala firma Müller & Kapsa Plzeň.[44] Náklady na nový jez nakonec dosáhly 163 000 Kč.[45] Investici ale předcházely spory. V červenci 1921 se uvádí, že majitelé vodních děl na Padrťském potoce na Práchovně hodlají na vlastní náklad vybudovat znovu vodou odnesený jez, ale Zbirožské železárny Maxe Hopfengärtnera jako majitel vodního díla čp.101/II jej hodlají zrušit a mají tím být zbaveny i závazku přispívat na údržbu. Z komisionelního šetření z 27. května 1921 vyplynulo, že obec má převzít závazek údržby na sebe. Městská rada ovšem rozhodla převzetí odložit až do doby, kdy sama upraví obecní vodní dílo čp.103/II a získá tak větší sílu při prohloubení Mlýnského náhonu pod čp.103/II, čímž nebude nutno provádět výstavbu tak vysokého (a drahého) jezu na Padrťském potoce. Zastupitelstvo tento úsporný plán schválilo.[46] Mezi investičními výdaji navrhovanými do obecního rozpočtu na rok 1922 je i suma 8300 Kč jako příspěvek města na stavbu jezu na Práchovně.[47] V červenci 1922 zastupitelstvo odsouhlasilo změnu účelu půjčky 1 000 000 Kč od městské spořitelny v Hořovicích, která byla původně určená na výstavbu tří obecních domů (rozhodlo o ní město 5. dubna 1921). Nyní měla jít na jiné investice. Mimo jiné z ní mělo jít 8300 Kč právě na zmíněný jez.[48]
Ve 30. letech 20. století pak podobu koryta Padrťského potoka nejen na Práchovně, ale na celém průchodu městem, zásadně proměnila jeho regulace. O ní podrobněji v samostatné kapitole. O Mlýnském náhonu a jeho zrušení ve většině jeho délky (kromě Práchovny) za vlády komunistů je podrobně pojednáno v kapitole o čtvrti Pod Kostelem.
V místě, kde nad jezem z Padrťského potoka vybíhá Mlýnský náhon, přes něj vede kovový můstek pro pěší. V roce 1959 původní přemostění vykazovalo špatný technický stav a na MNV se mluvilo o nutnosti opravy.[49] Nedaleko mostu je také stavidlo, které reguluje přítok vody do náhonu z Padrťského potoka. V roce 1965 se na zasedání národního výboru debatuje o jeho špatném stavu. Opakovaně slibovaná oprava nebyla prý dosud provedena.[50] V červnu 1965 MěstNV konstatoval, že sice má na opravu potřebné fošny, ale žádný stavební podnik nechce zakázku provést.[51]
2.3. Stará huť
Další věkovitou stavbou na Práchovně je takzvaná Stará huť čp.103/II (foto z r. 2004, foto z r. 2004). Ve 20. století se též, podle soudobých majitelů užívalo označení „U Jelínků“[52] nebo „Hrdličkárna“.[53] Poprvé se v pramenech zmiňuje už roku 1534, kdy byla uzavřena smlouva mezi rokycanským purkmistrem a jistým Janem Boškem „o rozdělování rudy nacházející se na pozemcích k Aujezdu [Kamenný Újezd – pozn. aut.].“[54] Tato zpráva navíc naznačuje, že přímo zde probíhala těžba železné rudy. Podle V. Šacha byla huť ještě starší. Jan Šára zase uvádí, že původní rokycanská huť stávala „pod Korečnickým mlýnem už ve 14. století.“[55] Při huti stál mlýn zvaný Starohuťský. Roku 1577 připadla huť M. Lindnerovi, který se oženil s A. Železnou, dcerou majitele známého zájezdního hostince Na Železné (čp.69/II) na Pražském předměstí. Po Lindnerově smrti se jeho žena provdala za P. Tendlera a ten po smrti manželky prodal mlýn a huť roku 1596 obci.[56] Podle inventáře z roku 1605 ale šlo v případě huti jen o malý vodní hamr.[57] Dne 23. ledna 1781 řeší obecní rada otázku „vystavení hamru pod starou hutí a tam šenkování panského piva.“[58]
V prosinci 1818 se v zápisech z jednání magistrátu uvádí „4. Stabhammer zu Althütten,“ tedy „4. železný hamr na Staré huti.“[59] Jednalo se o dobovou terminologii městského železářského průmyslu. 2. hamr byl v Borku vedle větší Borecké huti a krátce před rokem 1818 se začal měnit na mlýn. Borecká huť pod hrází rybníka v takovém případě byla asi 1. hamr. Zbývající 3. hamr mohl být v obecních železárnách v Klabavě, ale je to jen hypotéza.
Vzhledem k odlehlé poloze Starou huť v roce 1784 nezasáhl zničující požár města.[60] Roku 1829 ovšem strhla velká voda huť i sousední hamr, takže obec nechala toho roku vše postavit znovu. Hamru, kde se vyrábělo různé železné nářadí, se říkalo také „lisovna“.[61] U domu fungovala dlouho obecní pila. Kromě samotného obytného domu bývalé hutě byla roku 1895 celá ze dřeva. V městském archivu se nachází složka z roku 1896, nazvaná „Jelínek Václav, zřízení parního kotle při pile čp.103/II“, další z let 1903–1911, pod jménem „Jelínek František, stavba kanceláří u parní pily“, a z roku 1912 „Jelínek František, stavba stájí ve Starohuťském mlýně čp.103/II, Pražské předměstí“.[62] Roku 1909 požádal tehdejší nájemce, Václav Jelínek, obec o prodloužení smlouvy o 12 let. Město mu vyhovělo, ale s podmínkou, že dosud převážně dřevěné objekty pily, zničené požárem, přestaví na zděné. Jelínkův podnik byl úspěšný.[63] Od počátku 1. světové války až do konce roku 1915 zde ovšem byla přerušena výroba.[64] V prosinci 1920 se uvádí, že nájemce starohuťského mlýna čp.103/II František Jelínek dal obci k dispozici od srpna 1920 kotelnu, strojovnu, palírnu, kližírnu a truhlárnu. V některých budovách už vznikly nouzové obecní byty.[65] V srpnu 1925 tu existovalo 8 bytů.[66] Koncem dubna 1921 skončil Františku Jelínkovi nájem. Pak objekt převzaly městské železárny a zřídily tu lisovnu drobného nářadí. Ta ale byla brzy zrušena pro ztrátovost.[67] V červenci 1921 se uvádí, že obec plánuje upravit vodní dílo u čp.103/II a získat tak větší vodní sílu při prohloubení náhonu pod čp.103/II.[68] V červenci 1924 schválilo zastupitelstvo pronájem chlévu u čp.103/II A. Hejdukovi, obchodníkovi s železem, na zřízení skladiště. Zatímco v samotném mlýnu obec po převzetí od Františka Jelínka zřídila lisovnu, chlév zůstával nevyužit. Při ohledání na místě se ovšem zjistilo, že nejen že je střecha chléva děravá, ale i krov a trámy jsou poškozeny. Celkové náklady na nutné opravy se vyčíslovaly na cca 3000 Kč a měl je provést nový nájemce.[69]
Už v srpnu 1925 se zastupitelstvo zaobíralo návrhem na odprodej bývalého starohuťského mlýna čp.103/II. Objekt byl oceněn na 124 206,20 Kč. Městu došly čtyři nabídky na odkup, po zpřesnění podmínek prodeje zůstali tři zájemci. Městská rada doporučila prodat budovu Josefu Kalivodovi za 126 000 Kč. Od areálu se měl oddělit park č.kat.2574 a dále část č.kat.2573 za továrním komínem od stávajícího dřevěného plůtku ke koupališti. Zarovnala by se tak hranice mezi dvorkem a sousední veřejnou promenádou v Alejích, aby zmizel výčnělek do Alejí. Návrh prodeje ale vzbudil kontroverze. Albert Kodytek s prodejem zásadně nesouhlasil, protože obec v minulosti investovala 400 000 Kč do zřízení lisovny a teď hodlala objekt prodat za pouhých 126 000 Kč. Kodytek navíc upozorňoval, že bude nutno řešit co se stávajícími nájemníky z čp.103/II. Ke kritice se přidal i František Zrzavecký, podle kterého bylo zřízení a následný krach lisovny zásadní chybou a je prý nutno zjistit, kdo dal ke zřízení lisovny souhlas. Na to reaguje Jaroslav Bílý: zřízení lisovny bylo vnitřním rozhodnutím městských železáren. Zastupitelé nakonec přece jen prodej čp.103/II schválili.[70] Zůstávala otázka komu. Dne 28. srpna 1925 sice zastupitelstvo rozhodlo o prodeji čp.103/II za 126 000 Kč Josefu Kalivodovi, ale proti tomu podal Albert Kodytek a spol. stížnost k okresní správní komisi. Ta stížnosti vyhověla a vyžádala si posudek od zemské kanceláře pro revizi obecního a okresního hospodářství. Kalivoda mezitím svou nabídku na koupi objektu odvolal. V únoru 1927 se proto o budoucnosti čp.103/II jedná na zastupitelstvu znovu. Městské železárny prý uvažují o koupi objektu s tím, že by zde zavedly výrobu hutnických výrobků. Městská rada navrhla zastupitelstvu předat objekt městským železárnám za 2000 Kč/rok. Albert Kodytek opět kritizuje obec. V lisovně údajně spadl strop, protože ho někdo ukradl. Kodytek se pozastavuje nad tím, že obec nemá nad budovou žádný dozor. Zastupitelstvo pak schválilo návrh rady na předání budovy železárnám.[71] Dne 27. července 1927 na schůzi rady byly požádány městské železárny, aby při výstavbě plotu na jižní straně u čp.103/II posunuly plot do pozemku za účelem rozšíření cesty č.kat.2953.[72] Dne 17. srpna na schůzi rady městská technická kancelář byla vyzvána, aby plot u lisovny na západní straně při jeho znovuzřizování postavila do regulační čáry.[73] V listopadu 1932 radní přijali nabídku F. Jelínka na přemístění plotu u pozemku č.kat.2571 k rozšíření cesty č.kat.2953.[74] Dle vyjádření rady z prosince 1932 obec nemá námitky, aby J. Srb postavil na obecním pozemku č.kat.2571 provizorní kůlnu.[75] V únoru 1933 pak získal J. Srb povolení na provizorní kolnu na č.kat.2571/2.[76] Městská rada v únoru 1933 schválila návrh městské technické kanceláře zamítnout pro odlehlost žádost o určení stavebních čar a eventuální žádost o parcelaci pozemku č.kat.2571/1 (majitel J. Slaný).[77]
Koncem 20. let město krátce uvažovalo poblíž lisovny postavit činžovní komunální bydlení, takzvaný sociální dům. V polovině listopadu 1929 radní zastupitelstvu doporučili schválit výstavbu sociálního domu na zahradě č.kat.139, která se nacházela na Pátku, na rohu Nerudova náměstí a Soukenické ulice. Ale rada navrhla, že pokud by tento pozemek nebyl vhodný, aby se jednalo o pozemku č.kat.2571 (budou-li městské železárny souhlasit s jeho záborem).[78] Dne 22. listopadu 1929 se konala stavební komise o umístění sociálního domu na pozemku č.kat.2571 a městské železárny se měly vyjádřit, zda pozemek potřebují pro lisovnu. Pak se mělo rozhodnout, zda umístit sociální dům buď na pozemku č.kat.2571, nebo u obecní cihelny (varianta na Pátku už v té chvíli byla mimo hru). U cihelny by ale bylo podmínkou zajistit, že dojde k výstavbě kasáren, protože sociální dům se měl připojit na vodovod a kanalizaci do kasáren. Zároveň koncem listopadu 1929 schválila rada částečnou změnu projektu sociálního domu dle návrhu J. Žoura.[79] Nakonec sociální dům skutečně vyrostl na Jižním předměstí v souboru činžáků Jeřabinové ulici čp.431/II.
Železárny v čp.103/II provozovaly výrobu lopat. Ale smělé plány, snad podpořené tehdejší konjunkturou, se nedokázaly přetavit v životaschopný podnikatelský záměr. V roce 1930 konstatovalo zastupitelstvo, že lopatárna (dříve lisovna) je trvale ve ztrátě. V období 1. říjen až 31. prosinec 1927 dosáhla ztráta 300,65 Kč, za rok 1928 15 946,27 Kč a za rok 1929 se prohloubila na 25 062, 34 Kč.[80] V srpnu 1931 jedná zastupitelstvo o prodeji čp.103/II. Rada vypsala veřejné ofertní řízení s termínem do 1. srpna 1931. Ozvali se tři uchazeči. Rada pak doporučila zastupitelstvu pronajmout objekt Karlu Štorkánovi za 14 000 Kč/rok. Dům čp.103/II se skládal z provozovny kovaných lopat, skladu lopat (vchod z lopatárny vlevo), z jedné budovy s přiléhajícím továrním komínem, používané jako lisovna (vchod z lopatárny po 9 schodech nahoru), skladu surovin (stodola), přístřešku na dvoře a dvorku. V samotném objektu dále existovaly nájemní byty (ty ale nebyly předmětem pronájmu).[81] V lednu 1932 vydala obecní finanční komise souhlas s usnesením zastupitelstva z 28. srpna 1931 ohledně pronájmu lisovny.[82]
Na pozemku u lisovny v letech 1929–1930 cvičila v létě Jednota proletářské tělovýchovy.[83] V listopadu 1932 projednává zastupitelstvo nabídku Jaroslava Srba, který má zájem o pronájem pozemku č.kat.2571/2 sousedícího s nádvořím městské lisovny. Pozemek prý donedávna sloužil jako letní cvičiště Jednoty proletářské tělovýchovy a měl plochu 3029 čtverečních metrů. Pronájem město schválilo.[84] K pronájmu č.kat.2571 se Jednota proletářské tělovýchovy ještě jednou vrátila. 7. dubna 1937 požádala o pronájem na cvičiště. Zahrada u lisovny o ploše 3029 čtverečních metrů prý dříve byla pronajata jako skládka a v roce 1936 na trávu. 28. května 1937 rada doporučila pronájem ke schválení a v červnu 1937 to schválilo i obecní zastupitelstvo.[85] Mezitím se začal komplikovat vztah obce a nájemce lisovny Karla Štorkána. Ten v roce 1932 začal platit se zpožděním a požadoval slevu. Od počátku roku 1934 už žádá Štorkán o konec nájmu. Město vypsalo nové ofertní řízení, do kterého se přihlásili dva uchazeči. E. Švamberg, dílovedoucí, bytem čp.451/II, nabídl 5000 Kč ročně a Josef Knotek, bytem Borek u Rokycan, 4000 Kč ročně. Městská rada doporučila pronájem Švambergovi a v říjnu 1934 to schválili i zastupitelé.[86] Dne 25. září 1936 se rada usnesla o změně osoby nájemce lisovny čp.103/II. Dne 9. srpna 1936 totiž Emanuel Švamberg požádal o ukončení nájmu se zřetelem na neutěšené výrobní poměry. 13. srpna 1936 rada konstatovala, že ukončení nájmu je možné jen, když se podaří pronajmout jiné osobě za stejných podmínek. 24. září 1936 nabídl V. Šilinger z mechanicko-vahařského družstva, že od 1. října 1936 převezme nájem. V září 1936 jedná o změně nájmu jako o pilném návrhu zastupitelstvo a schválilo ji.[87] V březnu 1937 se ale lisovna řeší na zastupitelstvu znovu. 30. září 1936 se sice zastupitelstvo usneslo pronajmout lisovnu čp.103/II Výrobnímu družstvu kovosdružených odborů v Božkově, což schválil okresní výbor 24. listopadu 1936, pronájem ale nebyl realizován, protože družstvo nesložilo kauci. Objevil se nový zájemce Antonín Titl, který žádal pronájem do 31. prosince 1940. Dne 28. ledna 1937 to rada doporučila ke schválení. Na schůzi zastupitelstva sice Josef Tyrpekl žádá z nájmu vyjmout hlavní budovu, kde je několik dělnických nájemníků, ale obecní zapisovatel reaguje, že nejde vyjmout z nájmu obytnou budovu, protože každý podnikatel chce mít závod u svého bytu. Nakonec pronájem byl schválen.[88] Pak 4. března 1938 rada doporučila zprostit E. Švamberka nájmu lisovny k 31. prosinci 1937. Antonín Titl, kterého si Švamberk opatřil jako zástupce dle usnesení zastupitelstva z 16. března 1937, už totiž nemohl využívat výrobní kapacitu podniku. Ukončení nájmu schválilo v dubnu 1938 obecní zastupitelstvo.[89]
Nepříliš dobré výsledky lisovny a skomírající zájem o pronájem vedly obec v roce 1939 k prodeji celého podniku. Do prodeje šel pozemek č.kat.393 o ploše 2361 čtverečních metrů, skladiště č.kat.2573 o ploše 292 čtverečních metrů, pastva č.kat.2572 (290 čtverečních metrů), skladiště č.kat.2571 (3029 čtverečních metrů) a část náhonu č.kat.2977. O odkup se ucházelo pět zájemců: Božena Čihulková (majitelka čp.454/II, nabídla 115 000 K), Josef Heicl (tesař z Holýšova, 125 000 K), Matěj Hrdlička (majitel bednářského závodu v Rokycanech, 130 000 K), Josef Svejkovský (ze Zbiroha, 130 000 K) a firma V. Zeithaml z Prahy (15. června 1939 se dotazovala na podmínky prodeje, ale pak už se městu neozvala). Dne 30. června 1939 rada doporučila ke schválení prodej v dražbě za vyvolávací cenu 130 000 K. Dne 17. července 1939 obecní finanční komise nesouhlasila s vyvolávací cenou, je prý nízká. V červenci 1939 se věc dostala na pořad jednání zastupitelstva. František Lorenz nebo Václav Krátký nedoporučovali prodej, obec by se prý neměla zbavovat nemovitostí. Naopak Josef Basák říkal, že lisovna chátrá, a byl pro prodej. Starosta Hejrovský na podporu prodeje informoval o ekonomických aspektech. Hrdlička prý chce lisovnu koupit pro rozšíření svého závodu, i Svejkovský tu chce rozšířit výrobu (teď má 36 zaměstnanců) a Heicl tu chce zřídit pilu. Starostovy argumenty podpořil i František Kučera. Obec prý chtěla stejně lisovnu prodat už v roce 1938. Prodejem se podpoří průmyslový rozvoj obce. Josef Nový dodává, že lisovna obci nepřináší zisk. Rudolf Šlesinger zase použil analogický příklad: když prý bývala huť Ježek v majetku obce, muselo se na ni doplácet. Teď je soukromá a je v ní obnovena výroba. František Lorenz trval na svém, obec prodává, co předchozí generace nakoupily, a dělá chybu. Obec by naopak měla kupovat nemovitosti a ukazuje to na příkladu Hammerovy pily na Jižním předměstí, kterou obec nechtěla koupit a nyní jde o výnosné pozemky určené k parcelaci. Nakonec ovšem většinou zastupitelstva byl schválen prodej.[90] Dne 3. ledna 1940 povolil dražbu lisovny čp.103/II okresní soud. Proběhla 12. ledna 1940. Objekt získal Matěj a Marie Hrdličkovi za 153 800 K.[91] Roku 1940 tu manželé Hrdličkovi zřizují bednářskou dílnu.[92] Matěj Hrdlička na to dostal stavební povolení 9. dubna 1940. Projekt zhotovil Jaroslav Žour. Kolaudace proběhla 23. ledna 1941 a živnostenské povolení bylo vydáno 3. června 1941. Následovala přestavba obytného domu, zbudování otevřeného přístřešku, demolice některých objektů a výstavba skladiště, kůlny, záchodů a kůlen. Matěji Hrdličkovi bylo vydáno stavební povolení 23. ledna 1941. Stavební plány zhotovil Jaroslav Žour.[93]
V roce
1970 došlo k demolici „Hrdličkárny“, tedy starého obytného traktu objektu
čp.103/II.[94] V domě byly dvě
bytové jednotky.[95] Nynější dům čp.103/II,
otočený do parku V Alejích, je patrový objekt s mělkou sedlovou
střechou, jehož tvář určila nevkusná socialistická přestavba. Počátkem 21.
století byla fasáda opravena. Průmyslová část areálu Staré huti je
dodnes označena jako čp.616/II. Jde o
vlastní výrobní budovy staré huti, při Padrťském potoku, jižně od obytného
stavení čp.103/II. Samostatné číslo popisné bylo přiděleno ve 40. letech 20.
století. Šlo o ryze formální úkon, častý za Protektorátu, kdy se takto
oddělovala čísla popisná v rámci některých větších areálů.[96] Před
rokem 1989 tu byla umístěna čistírna oděvů. Takto jsou budovy Staré huti při
Padrťském potoku označeny i na mapě města cca z roku 1976.[97] Od
roku 1994 zde fungovala pekárna firmy Roth, s. r. o.[98]
V majetku rodiny Rothových zůstával čp.616/II (i sousední čp.289/II) i dle
stavu z roku 2021.
Poblíž tohoto komplexu průmyslových budov byl někdy po roce
1910 postaven skromný obytný dům čp.289/II.
Dle sčítání lidu z roku 1921 v něm bydlely dvě dělnické rodiny.
Majitelem byl František Jelínek.[99] Dne
19. ledna 1984 přidělilo město Vlastě Koktové z čp.289/II náhradní byt.[100]
Dům nadále existuje. Stojí západně od vlastních průmyslových objektů.
Rodina Jelínkových si přímo pro sebe postavila počátkem 20. let 20. století západně od areálu luxusní vilu čp.348/II (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Jde o patrový objekt se stanovou střechou, ovlivněný modernou a tvaroslovím anglické zahradní architektury. Fasáda v patře je prokládána poli režného cihlového zdiva, střechu zdobí cihlové komíny. V listopadu 1929 na schůzi rady starosta odpověděl na dotaz J. Hořice ohledně nepovolení ohradní zdi u usedlosti Františka Jelínka při kolonii u Šiků.[101] Josef Kozler získal dne 20. září 1934 stavební povolení na zřízení kamenosochařské dílny v čp.348/II, dle projektu Václava Berana. Adaptace byla kolaudována 30. října 1934.[102]
Jižně od Jelínkovic vily se na stavební parcele č.kat.727/1 nachází velké hospodářské stavení. V poválečné době tu po nějaký čas fungovalo jedno z pracovišť státního statku Rokycany. Na podzim 1958 rada MěstNV odmítla plánované ustájení dobytka v objektech „U Jelínků“.[103] V listopadu 1962 už ale jsou U Jelínků uváděny stáje pro dobytek, spadající pod státní statek. Prý tu ale byla velmi nízká dojivost.[104] Ještě na mapě z roku 1976 je areál evidován jako kravín státního statku.[105]
Na přelomu 60. a 70. let 20. století na zahradě jihozápadně od čp.103/II, poblíž příjezdové cesty k vile čp.348/II vyrostla chata čp.875/II. Letecká fotografie z července 1968 tu ještě žádnou stavbu neukazuje.[106] V létě roku 1973 (konkrétně v období mezi 19. červnem a 14. srpnem) rada MěstNV odsouhlasila prodej obytných chat čp.641/III a čp.875/II romským rodinám Kicovým a Mikovým.[107] Mezi koncem října a počátkem prosince 1975 pak rada MěstNV projednala odprodej čp.875/II manželům Mikovým za 10 000 Kčs. S prodejem souhlasila s tím, že chata bude v kupní smlouvě označena jako rodinný dům.[108] Objekt čp.875/II je zde nadále evidován, ale má nyní podobu malého zahradního domku, který neslouží, ani by dispozičně nemohl, obytným účelům. Původní objekt z počátku 70. let 20. století je tu zachycen ještě na leteckém snímkování z května 2017.[109] V srpnu 2018 už ale byl nahrazen malou zahradní chatkou.[110]
2.4. Mlýn Korečník a jirchářská valcha
Soustavu mlýnů a hutí v údolí Padrťského potoka doplňoval dál proti proudu mlýn Korečník čp.104/II. Jméno „Korečník“ se připomíná už v 16. století.[111] Podle majitelů byl ve 20. století nazýván i „Pražákův mlýn“.[112] Roku 1544 jej koupila obec a pronajímala pak za 65 zlatých ročně s povinností vykrmit obci ročně jednoho vepře. Roku 1694 byl pronajat Pavlu Vraštilovi, roku 1701 Janu Loukotovi.[113]
Dne 14. října 1768 před obecní radou vystoupil „František Forsteher, mlynář podkorečnický“. Šlo o spor s jircháři Matějem Rezlerem a Matějem Hejrovským ohledně „vyzdvižení splavu“.[114] Asi byl míněn František Forster (Forstel, Fořtel), který na Korečníku hospodařil znovu v 80. letech 18. století. Matoucí je jen označení „podkorečnický“, které se tehdy používalo nikoliv pro mlýn Korečník, ale pro nedalekou oblast Staré hutě a hospody na protějším břehu potoka, tedy pod Korečníkem. Tato nejasnost je ale napravena ve zprávě z následující schůze obecní rady z 21. října 1768, kde se již hovoří o „rozepři mezi mlynářem korečnickým a zdejšími jircháři.“ Jednalo se o stavební zásahy do vodního režimu v okolí mlýna. „Tu kdež ovšem se spatřilo, že mlynář něco obnovil u vody, co prve nebylo, však ale jircháři nikdá proto jemu vantroky [tedy koryto pro přívod vody k mlýnskému kolu – pozn. aut.] sekati neměli, tudy jakkolivěk jim od pánův deputírovaných [tedy pověřených radou k obhlídce – pozn. aut.] nařízeno bylo ty vantroky spraviti, nicavšakovně ta vejtržnost trestu zasluhuje.“ Radní se unesli, že se mají jircháři volat na plénum rady.[115] Dne 25. října 1768 pak obecní rada potrestala oba jircháře 3 dny arestu kvůli „vysekání prahu do vantrok mlynáři korečnickému, že oni svou mocí a qualtem práh daleko vysekali, až do vantrok na valchu.“[116]
V 70. letech 18. století mlýn po kratší dobu provozoval František Vespasián.[117] Dne 25. ledna 1771 požádal obecní radu mlynář František Vespasianus o přijetí za měšťana. Konšelé to schválili.[118]
V roce 1775 už je tu mlynářem zase František Forstel. Dne 31. srpna 1775 Forstel oslovil obecní radu, „kterak on velikou zkázu pro tu zkaženou cestu bejvalou ke mlejnu trpí, když žádný od jinších míst k němu přiject nemá, pročež žádá, by slavný magistrát starou cestu, která vždy do Korečníka bejvala, obnoviti a valchu jirchářskou jinam přistavěti dáti ráčil.“ Konšelé pak konstatovali, že cesta se má obhlédnout a případně opravit. Co se týče přestěhování valchy, prý se uvidí, zda to bude možné.[119] Zde je nutné zdůraznit, že Korečník dle mapy z roku 1838 byl s městem formálně propojen pouze cestou, která vybíhala od mlýna k západu (zhruba v trase nynějšího koncového úseku ulice U Bílé haldy (viz níže) a zhruba poblíž pozdějších Kovohutí se napojovala na Veselskou silnici (Zeyerova ulice), kterou vedlo spojení do Rokycan. Je otázkou, zda Forstelova zmínka o “staré cestě, která vždy do Korečníka bejvala“, nepoukazuje na nějaké dřívější komunikační spojení, třeba podél Padrťského potoka.
Ve zprávě ze srpna 1775 (i ve starší zprávě z roku 1768) je zajímavá zmínka o tom, že poblíž mlýna stávala jirchářská valcha. Není jasné, kde přesně, ale muselo to být někde u Mlýnského náhonu, který tu odbočoval z Padrťského potoka. Buď přímo vedle mlýna Korečník, nebo pár desítek metrů po proudu této umělé strouhy, která se dokonce u Korečníka v krátkém úseku větvila do dvou koryt. Provoz valchy nějak souvisel s oněmi Forstelem zmiňovanými závadami na příjezdové cestě. Problém trval. Dne 27. června 1777 oslovil obecní radu opět „podkorečnický“ mlynář František Forstel a žádá „by ta při jeho mlejně se vynacházející valcha velmi na zkázu byla, tu když se jemu přislibovalo, že se ta valcha přenese, nyní ale že se jeho mlejn bourá, tudy to přestavení té valchy přestane. Tehdy opáčlivě žádá, aby ta valcha k podhornímu mlejnu, by dokona[le] zkažen nebyl, přenešena byla.“ Radní namítali, že „supplicant v svým zákupu mlejna tu vejminku [tedy podmínku – pozn. aut.], že se ta valcha přenese, stipulírovanou [stanovenou – pozn. aut.] nemá, tudy taky to přestavení žádným právem žádati nemůže. Nicvšakemně maje obec nyní velká vydání na stavění, až takové přestanou, bude se na to šetřit, aby se ona valcha přenésti na jiné místo mohla.“[120] Tato zpráva potvrzuje, že u mlýna se nacházela valcha v obecním vlastnictví. Podhorský mlýn, zmíněný v prohlášení mlynáře Forstela, se nacházel na místě pozdějších Hirschových železáren na Plzeňském předměstí a skutečně tam v této době vznikla adaptací zrušeného mlýna valcha. Zdá se tedy, že Forstelova idea byla nakonec realizována. Nejasná je zmínka o tom, že „se jeho mlejn bourá, tudy to přestavení té valchy přestane“. Zdá se, že mínil, že činnost valchy poškozuje jeho mlýn Korečník, který se bourá (hroutí).
Dne 29. dubna 1780 byla radním předložena stížnost, kterou podal Matěj Hejrovský na Františka Forstela, mlynáře podkorečnického, „kterak tak při koupení licitando [v dražbě – pozn. aut.] stavení bývalého mlejna podhorského, on obeslaný [Forstel – pozn. aut.] se podvolil, když actor [Hejrovský – pozn. aut.] onou jemu Forstlovi, na zkázu celují [?], pod jeho mlejnem stojící, valchu do svého koupeného stavení přenese, každý rok jemu, p. Hejrovskýmu na činži valchy s 6 zlatými concurírovati [tedy přispívat – pozn. aut.].“ Forstel se hájil, že příspěvek 4 zlaté odsouhlasil jen jednorázově, nikoliv každoročně. Obecní rada ale nahlédla do smlouvy z 15. února 1780, kde se poplatek a dala Hejrovskému zapravdu. Zároveň radní podotknuli, že Forstel „větší škodu, když tam valcha stála, míval, tak jak sám si několikráte stěžoval a o přenešení té valchy často kráte prosebně se ucházel.“[121] Shrňme tedy, že v únoru 1780 byla skutečně valcha od Korečníku přenesena do zrušeného Podhorního mlýna na Plzeňském předměstí, přičemž její provozovatel Hejrovský získal od Forstela jako kompenzaci drobný roční příspěvek. Ze zprávy se rovněž dozvídáme, že valcha měla být „pod jeho mlejnem stojící“, což může naznačovat, že se nacházela po proudu od Korečníku. Zajímavé je, že po jisté době se i ona „náhradní“ valcha na Plzeňském předměstí dostala do držení Forstela. Dne 19. února 1796 magistrát předvolal Matěje Hejrovského, který „se vyjádřil, že valchu tu, cum appertinentus [tedy i s vybavením – pozn. aut.], též s půlkem [tedy malým polem – pozn. aut.] a loučkou, Fr. Forstelovi za 1125 zl. odprodal.“ Magistrát rozhodl, že věc předá k posouzení hospodářskému úřadu.[122]
V rokycanských matrikách se od 70. let 18. století objevuje trochu záhadný objekt čp.105/II, poprvé doložený v dubnu 1776, kdy se v něm narodila dcera Jakuba Brejchy.[123] Pak delší dobu z matrik zmizel. V dubnu 1820 v čp.105/II zemřel Jakub Mašek, uváděný jako valchař.[124] A znovu 7. února 1831 se čp.105/II uvádí v matrice a je označen jako valcha. Tehdy se tu narodil syn Václava Franty, mistra valchařského.[125] Pak beze stop zmizel. Číslo popisné čp.105/II není zároveň doloženo ani ve sčítání lidu z roku 1857.[126] Až později bylo čp.105/II přiděleno domu v Tomáškově ulici u Boreckého potoka, ve čtvrti západně od Hrudkovanky na Pražském předměstí. Zajímavé je, že už roku 1776 bylo toto číslo popisné spojeno s rodinou Brejchových, která přitom v 19. století vlastnila pozemky a domy právě u severního konce dnešní Tomáškovy ulice, což by napovídalo, že již v roce 1776 mohl tento objekt stát někde u Boreckého potoka. Druhou možností je, že původně čp.105/II označovalo tuto jirchářskou valchu, která prokazatelně stála v 18. století vedle mlýna Korečník v Práchovně a která byla zrušena roku 1780. Souvislá řada čísel popisných, existujících už roku 1771 při zavádění systému číselného značení domů, sahá totiž na Pražském předměstí až k čp.104/II, tedy k mlýnu Korečník na Práchovně. Domy vznikající později, už mají čísla přidělovaná podle posloupnosti jejich dokončování, tudíž jsou rozmístěna nesouvisle. Pokud by platilo, že čp.105/II označovalo jirchářskou valchu u Korečníku, pak původní číselná řada domů existujících roku 1771 končila právě číslem popisným 105.
Dne 14. února 1783 magistrát řeší, zda byla vyřízena žádost korečnického mlynáře Františka Forstela „na vyhlídnutí téhož mlejna skrze velkou vodu trpící škodu.“ Obecní rada konstatovala, že „výkaz dříví se stal a k vyvážení téhož dříví dle možnosti s fůrama přispěje.“[127] Dne 20. června 1783 se obecní rada zabývala žádostí, kterou podal František Forstel „by se jemu cesta k mlejnu vyhotovit nechala,“ nebo navrhuje, že by mlýn odkoupil za 1500 zlatých. Radní se usnesli, že se má napsat podkomořskému úřadu ve věci povolení oprav, nebo odprodeje. Město uznává, že mlýn často trpí povodněmi, ale považuje jeho prodej za nemožný, protože je zapsán v zemských deskách. Zároveň obec chtěla, aby nadále sloužil pro mletí sladu.[128] Korečník tak ještě dlouhou dobu zůstal v majetku obce.
Mlýn Korečník, ležící v izolované poloze, v září 1784
nezasáhl zničující požár města.[129] Zato
vodní živel opět ano. Dne 16. září 1785 magistrát projednával žádost Františka
Fořtela (Forstel), mlynáře korečnického „by
jemu od vzácný obci skrze přetrpělý velké vody 4krát pomoc učiněna byla.“ Obecní
radní rozhodli, že osobně obhlédnou škody.[130] Dne
5. října 1787 magistrát řeší opravu Korečnického mlýna. Radní se usnesli, že „jest povoleno od obce ještě 7 zlatých na
tuž správu vydati.“[131]
V březnu 1813 se jako hospodář na Korečníku uvádí Václav Forstel.[132] Dne 2. července 1816 se magistrát seznámil s žádostí korečnického mlynáře Václava Forstela „um eine Localuntersuchungs des Wasserschadens an herrschaftl. Ufer,“ neboli česky „o místní prošetření vodních škod na panském břehu.“ Radní souhlasili a pověřili hospodářský úřad.[133] Dne 9. srpna 1816 se před magistrátem řešil výsledek obhlídky „beschädigten Ufers an dem Koretschniker Mahlmühlbache,“ česky tudíž „poškozeného břehu potoka u Korečnického mlýna.“ Mělo jít o důsledek záplav v roce 1815.[134] Dne 2. října 1818 posuzoval magistrát žádost korečnického mlynáře Václava Forstela o svolení „zum Erbauung neuer Viehstallungen und Holzausweis auf den Dachstuhl,“ neboli „k výstavbě nového chlíva pro dobytek a k poukázání dřeva na krov.“ Radní rozhodli, že předtím město žádost prošetří.[135] Dne 9. října 1818 obecní rada stavební plán předložený Forstelem schválila.[136] Dne 4. června 1822 se před obecní radou projednávaly stavební plány předložené obecním hospodářským úřadem na „bey Ježek und Korecžník herzustellenden 2 Brückeln,“ neboli „při Ježku a Korečníku mající se zřídit dva mostky.“ Radní odsouhlasili zaslání projektu na podkomořský úřad.[137] Souhlas podkomořského úřadu s výstavbou těchto dvou můstků vzali obecní radní na vědomí na své schůzi 22. července 1822.[138]
Až později během 19. století město Korečník prodalo. Roku 1871 objekt vyhořel a byl přestavěn.[139] V městském archivu se nachází složka z roku 1898, nazvaná „kolaudace upevňovacích prací potočního břehu nad mlýnem Korečníkem čp.104/II“, a další z roku 1904, pod jménem „Pražák Václav, stavba chlévů čp.104/II, Pražské předměstí“.[140] Dne 28. ledna 1932 vydalo město povolení pro V. a A. Pražákovy na přístavbu obytné budovy u čp.104/II.[141] V lednu 1932 rada přijala nabídku J. Volesky, nájemce mlýnu Korečník, na úpravu příjezdové cesty. Cesta vyrovnaná bílou struskou z haldy firmy Ferra se měla posypat struskou z Klabavy.[142] V květnu 1932 pak radní povolili náklad cca 500 Kč na dokončení úprav cesty ke Korečníku.[143]
Roku 1955 byla činnost mlýnu zastavena a později byl zbořen.[144] Ještě v roce 1977 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby zjistit majetkoprávní vztahy objektu bývalého Pražákova mlýna s ohledem na jeho možné využití. Bylo by tam možné zřídit dětské brouzdaliště.[145] V listopadu 1977 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby sledovat, aby nedošlo k prodeji objektu bývalého Pražákova mlýnu. Do 31. srpna 1978 měl informovat radu o situaci a možné výstavbě brouzdaliště.[146] Tento záměr patrně nevyšel, protože 15. ledna 1980 rada MěstNV souhlasila s převodem pěti šestin domu na Okresní podnik služeb Rokycany.[147] V únoru 1980 pak místopředseda MěstNV informoval členy rady MěstNV, že OSP Rokycany nemá zájem o bývalý Pražákův mlýn.[148] V ruinách bývalého mlýna pak v 90. letech 20. století vznikl podnikatelský areál čp.1151/II (viz níže).
Ještě dál proti proudu byl do rokycanské vodohospodářské soustavy zapojen rybník Ježek s hamrem, ležící na pomezí Rokycan a Kamenného Újezdu (podrobný popis v kapitole o čtvrti okolo bývalých Kovohutí na Jižním předměstí).
2.5. Obecní pivovar
Jednou z nejstarších i vnějškově dochovaných staveb na Práchovně je obecní pivovar čp. 98/II v Příbramské ulici (foto z r. 2003). Vyrostl tu, tehdy daleko za městem, roku 1731 podle plánů stavitele Jana Hofmanna. Od roku 1854 byl v pronájmu rodiny Kraftových.[149]
Dne 15. května 1772 oslovil obecní radu Matouš Rempus s žádostí o úřední zápis koupeného pole a užívá pro jeho lokalizaci formulaci „za venkovským pivovarem“.[150] „Venkovský pivovar“ bylo patrně dobově užívané označení tohoto pivovaru na Práchovně, pro odlišení od pivovaru ve městě. V roce 1818 se v městských knihách uvádí, že v Rokycanech funguje městský pivovar („städtische Brauhaus“, nájemce Josef Eim) a vrchnostenský pivovar („obrigkeitliche Brauhaus“, nájemce Antonín Vorlíček).[151] Josef Eim žil a zemřel v květnu 1819 v domě čp.116/I na rohu Malého náměstí a Sladovnické ulice.[152] Pivovar na Práchovně se tudíž nazýval „vrchnostenský pivovar“. Je to vlastně logické. Vznikl jako podnik obce, která byla vrchností (v českých zemích se pro podobný typ vlastnictví užívalo i označení „panský pivovar“), zatímco vaření piva ve městě bylo společným podnikem měšťanů, tudíž městský, měšťanský pivovar.
V městském archivu se nachází složka z let 1908–1909, nazvaná „Stavba stájí v obecním pivovaru čp.98/II, Pražské předměstí“.[153] Na počátku 20. století dostal konkurenci v podobě nového měšťanského pivovaru (viz), který vyrostl nedaleko odtud, v Pivovarské ulici (nehledě na „globální“ konkurenci v podobě dalších pivovarů v jiných městech a regionech). Roku 1912 zastupitelstvo rozhodlo o jeho přeměně na parostrojní pohon s tím, že ale měla pokračovat praxe, kdy byl pivovar pronajímán soukromníkům, to znamená, že město v něm nevařilo ve vlastní režii. Rekonstrukce technologické části pivovaru byla zadána roku 1913 firmě Novák a Jahn. Náklad dosáhl 113 900 K.[154] Dne 1. května 1916 tu kvůli válečné nouzi o suroviny ustala výroba.[155]
Dne 31. října 1919 přešel podnik do pronájmu Anně Partišové, ale už 1. ledna 1920 změnil zase nájemce (František Čáp).[156] V dobových pramenech se uvádí, že v minulosti na jeho rekonstrukci bylo vynaloženo 120 000 K.[157] František Čáp, nájemce obecního pivovaru, v polovině února 1925 oznámil, že tu hodlá k 15. březnu 1925 z hospodářských důvodů ukončit výrobu piva. Městu se ozvali tři uchazeči o nový pronájem a v květnu 1925 byl schválen pronájem Vojtěchu Kozákovi a Kristiánu Turnwaldovi do 31. října 1932.[158] V roce 1927 se uvádí, že obecnímu pivovaru se nedaří a zastupitelstvo proto schválilo návrh na snížení obecní dávky nápojové pro pivo z obecního pivovaru.[159] V témž roce (1927) byla zjištěna v obecním pivovaru shnilá střecha na sladové půdě, což si vynucovalo opravu s odhadovaným nákladem původně 11 000 Kč. 30. června 1927 po komisionelním řízení byly náklady sníženy na 4000 Kč, na což si město vzalo zálohu z obecní pokladny.[160] Dne 30. června 1927 rada rozhodla, že členové rady J. Brada a Rudolf Kadláček a zástupce městské technické kanceláře vyšetří potřebu a rozsah opravy střechy nad sladovou půdou v obecním pivovaru. Jako naléhavá věc měla být provedena ihned. Finance se měly vzít z lesního rezervního fondu.[161] Dne 14. července 1927 pak rada opravu střechy pivovaru zadala pokrývači B. Řandovi.[162] V prosinci 1927 schválilo zastupitelstvo zálohové půjčky na investice, které byly provedeny v roce 1927 před schválením řádného rozpočtu. Mimo jiné šlo o 1000 Kč na výměnu elektroinstalace v pivovaře (schváleno 21. října 1927 radou). Původní válečné elektrické rozvody totiž měly zkraty.[163] V prosinci 1927 také schválilo zastupitelstvo výpůjčku 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i oprava střech a strojů v pivovaru za 10 000 Kč (celá částka měla být kryta výše uvedenou půjčkou).[164] V červenci 1928 se tato akce uvádí jako jedna z těch, které se provádějí. Už na ni bylo vydáno 4000 Kč.[165]
To ale byla jedna z posledních investic, které město u tohoto objektu provedlo. V prosinci 1927 radní vzali na vědomí předběžné jednání se zástupci Štěnovického pivovaru o převzetí nájmu obecního pivovaru, přičemž obec měla požadovat, aby nájemce převzal i údržbu. Zároveň ale město deklarovalo, že pokračovat bude ale i jednání o možném prodeji pivovaru.[166] V lednu 1928, brzy po novém roce, se radní usnesli jednat se Štěnovickým pivovarem o prodeji obecního pivovaru za oferovanou cenu 430 000 Kč.[167] V únoru 1928 pak s prodejem pivovaru Štěnovickému pivovaru dle návrhu rady z 20. ledna 1928 souhlasila i obecní finanční komise.[168] V únoru 1928 se na schůzi zastupitelstva vedlo dlouhé jednání o prodeji obecního pivovaru. Výrobu piva v českých zemích údajně poškodila válka i poválečný vývoj. Navíc malé pivovary trpí náporem velkých firem, které se po ztrátě zahraničních trhů kvůli celním bariérám snaží prodat svoji produkci v tuzemsku. V západních Čechách hraje podle představitelů města roli predátora Štěnovický pivovar, který už ovládl v Rokycanech právovárečný pivovar a chce vyřadit možnou konkurenci. Poprvé se prý obec dostala do styku se Štěnovickým pivovarem už po smrti nájemce obecního pivovaru Františka Čápa počátkem roku 1925. Štěnovický pivovar tehdy nabídl odkup objektu za 400 000 Kč nebo převedení do pronájmu. Tehdy ještě město svolení k prodeji nedalo. Mezitím se ale úpadek podniku prohloubil. Dle údajů k únoru 1928 už v pivovaru ustala výroba (podle jiného pramene byla přerušena výroba počátkem roku 1928[169]), postupně byl tento závod vytlačován i z místních hostinců. Do konce roku 1927 už vyráběl jen lahvové pivo a vyrobil cca 1500 hektolitrů. Městská rada souhlasila s prodejem. Finanční analýza ukázala, že hospodaření pivovaru v letech 1917–1927 zaznamenalo v některých letech mírný zisk, jindy mírnou ztrátu, ale celková ztráta za celé období dosáhla 16 898,61 Kč. Štěnovický pivovar měl podle smlouvy koupit budovu a okolní stavby za 430 000 Kč a vyplatit zároveň městu za 9 várečných práv, které měla obec na právovárečném pivovaře, 31 500 Kč. Z prodeje byla vyloučena jen pivovaru příslušející louka č.kat.847 (2 jitra 470 čtverečních sáhů) u Tymákovské cesty. Návrh na prodej jednoho ze symbolů komunálního podnikání neměl mezi městskou reprezentací jasnou podporu. Jan Hořice za KSČ oznámil, že budou pro prodej, ale sociální demokrat František Pokorný namítl, že prodejní cena je nízká, zařízení pivovaru je v perfektním stavu a mělo by se s prodejem počkat. František Komárek se zase tázal, zda by nešlo prodat jen strojové vybavení a budovu ponechat v majetku obce a adaptovat na něco jiného. Na to reaguje národní demokrat Rudolf Hejrovský, podle kterého se o separátním prodeji strojů uvažovalo, ale v době, kdy malé pivovary jsou v krizi, je strojové vybavení jen těžko prodejné. Nakonec nicméně, vzhledem k rozpolcenosti zastupitelstva prošlo odsunutí prodeje do nového projednání v městské radě, která se měla na přání zastupitelů zabývat i variantou adaptace pivovaru na jiné účely.[170] Krátce nato, počátkem března 1928, městská rada vzala na vědomí, že Štěnovický pivovar nabídku na koupi pivovaru odvolal.[171] Dne 4. května 1928 schválila rada návrh technicko-průmyslové komise (zformulovaný komisí na její schůzi 26. dubna 1928[172]), aby o využití objektu pivovaru rozhodly jednotlivé volební skupiny a také zvláštní komise ustavená zastupitelstvem. Komise pak skutečně vznikla, jejími členy byl Václav Vorel (národní demokraté), Rudolf Kadláček (živnostníci), A. Vít (republikán), Josef Brada (ČSL), Jan Hořice (KSČ), František Zrzavecký (ČSNS) a František Pokorný (ČSSD).[173] V září 1928 starosta informoval radu o předběžném jednání o převzetí pivovaru sdruženými hostinskými.[174]
Roku 1929 nakonec starý pivovar od města odkoupil Jiří Šternberk a postupně zde utlumil výrobu piva.[175] Koncem srpna 1929 se městská rada k nabídce Šternberského velkostatku v Radnicích o koupi obecního pivovaru usnesla požadovat cenu, stanovenou 21. srpna 1929.[176] Počátkem září 1929 radní zastupitelstvu doporučili schválit prodej pivovaru, a to bez louky č.kat.847, která sice historicky k pivovaru patřila, ale územně s ním nesouvisela (nacházela se na zcela jiném místě Rokycan).[177] I obecní finanční komise vyslovila v září 1929 souhlas s prodejem obecního pivovaru bez louky č.kat.847 Šternberskému panství, a to za 500 000 Kč.[178] O prodeji rozhodovalo zastupitelstvo 27. září 1929. V poslední době o pivovar prý projevilo zájem Šternbergské panství, které 5. září 1929 nabídlo odkup. 9. září 1929 souhlasila obecní finanční komise s prodejem, pokud se ale Šternberg zaváže zahájit opět v pivovaru výrobu. Nakonec bylo ujednáno, že pivovar bude zatím podle nabídky Šternberga jen skladem radnického piva. Ovšem jakmile v okruhu 4 km od Rokycan získá firma odběr minimálně 5 až 6000 hl piva, zahájí v Rokycanech výrobu. Pak zastupitelé schválili prodej pivovaru za 430 000 Kč.[179] Podle jiného pramene byl prodán za 500 000 Kč.[180] Městská rada vzala na vědomí protokol o předání obecního pivovaru zástupcům radnického pivovaru 11. října 1929.[181] Objekt pak Šternberg používal jako skladiště pro svůj pivovar v Radnicích.[182] V březnu 1931 oznamuje obecní správní komise, že z důvodů udaných městskou technickou kanceláří nelze vyhovět žádosti Šternbergského pivovaru o zřízení uliční lampy před bývalým obecním pivovarem.[183] Ještě v červenci 1932 řeší zastupitelstvo splacení zbytku půjčky na bývalý obecní pivovar. 17. března 1919 totiž zastupitelstvo zmocnilo městskou radu zaplatit domažlické spořitelně 285 194,65 Kč, přičemž splátka byla provedena 15. dubna 1919. Z původní půjčky 300 000 Kč od domažlické spořitelny město použilo 120 000 Kč na rekonstrukci pivovaru, ale splacení půjčky provedené v roce 1919 nebylo z neznámých důvodů předloženo ke schválení. V roce 1930 zbývalo zaplatit 73 540,70 Kč. Zastupitelstvo úhradu schválilo.[184] Dne 28. února 1942 byl šternberský pivovar zrušen a v květnu následujícího roku nacisté zabavili Šternberkovi veškerý majetek.[185]
Po válce se už sem pivovarská výroba už nevrátila. Objekt sloužil od 22. října 1946 jako sídlo Družstva Domov s prádelnou a správkárnou oděvů. Prádelna se udržela desítky let, část prostor sloužila i jako sklad ovoce a zeleniny.[186] Roku 1999 byl dům opraven a počátkem 21. století tu fungoval velkoobchod ovoce a zeleniny. Prádelna firmy LC Union v budově pivovaru byla v září 2013 poslána do konkurzu.[187]
Starý pivovar je patrový objekt s valbovou střechou. Hlavním devítiosým průčelím s mělkým rizalitem je natočen kolmo na Příbramskou ulici a hledí do jakéhosi nádvoří, které je na protější straně ohraničeno hmotou železničního náspu a viaduktu (ten ale vznikl až roku 1862). Nároží je zvýrazněno jednoduchým bosováním. Jižní průčelí historické budovy pivovaru do Příbramské ulice je čtyřosé. Dvě okna v prvním patře mají jednoduché suprafenestry (foto z r. 2003). Ty ovšem budou nejspíš pozdějšího data. Na fotografii z počátku 20. století jsou totiž okenní šambrány jen jednoduché. Na dobovém snímku je rovněž boční průčelí jen dvouosé, z ulice tu tehdy ještě vedl vjezd do dvora pivovaru, teprve později zakrytý uliční přístavbou, která hlavní budovu propojila s věžovitým objektem dále proti proudu potoka. Část z tohoto nového křídla pivovaru byla využita pro rozšíření hlavní budovy, na části zřízena masivní dvoupatrová budova, přiléhající k již zmíněné starší věžovité stavbě.[188] Na pivovarskou minulost dodnes upomínají mohutné klenuté sklepy. Na počátku 19. století byl objekt patrně upraven a postupně se rozrůstal podél Příbramské ulice. Roku 1940 a opět roku 1960 byla budova rozšířena (foto z r. 1974).[189]
K historické budově pivovaru se postupně přimkly novější
výrobní objekty, konkrétně čp.189/II a čp.557/II, které dnes slouží jako pneuservis. Objekt čp.557/II přiléhá z jižní strany přímo k historické
budově pivovaru. Získal samostatné číslo popisné až okolo roku 1940. Po roce
1941 proběhla u čp.557/II stavba kůlniček na dříví a uhlí pro zaměstnance. Stavební
povolení bylo vydáno 9. června 1941. Projekt zhotovil František Michálek z Rokycan.[190]
Objekt, který dříve nesl číslo popisné čp.189/II,
stojí jižně od domu čp.557/II. Mezi nimi vede vjezd na dvůr pneuservisu. Je
také starý. Zachycují ho zde již dodatečné zákresy do evidenční katastrální
mapy, zachycující stav z doby okolo roku 1910. Číslo popisné čp.189/II se v Rokycanech uvádí už v roce 1890
ve sčítání lidu. Tehdy šlo o mýtnici
na Příbramské silnici neboli Příbramské
mýto. Dům nebyl obývaný.[191] Vznikla patrně v roce 1881, protože
v městském archivu se nachází složka z roku 1881, nazvaná „Stavba
mýtnice při silnici příbramsko – rokycanské“.[192]
Šlo o tehdy běžnou součást městské technické infrastruktury. Malé domky byly
situovány na příjezdových silnicích do Rokycan a v nich se vybíralo mýto
od povozů. Není ale jasné, kde přesně se tato mýtnice čp.189/II nacházela.
Mohlo to být zde. V takovém případě pozdější dům čp.189/II vznikl po zboření
nebo rozšíření zrušené mýtnice. Ale mohlo to být i zcela jinde, za okrajem tehdejšího
města, někde v prostoru, odkud Příbramská silnice vstupovala do Rokycanské
kotliny. Na mapě 3. vojenského mapování z roku 1879 je v prostoru dnešního
rozcestí na Bouchalce, kde se kříží silnice z Rokycan na Pavlovsko a ulice
Za Mostem, na pomezí katastrů Kamenného Újezdu a Hrádku, zaznamenán jakýsi
Mauthaus, tedy mýtnice.[193] Není ale pravděpodobné, že by šlo o mýtnici
zmiňovanou v roce 1890, protože neležela na území Rokycan. Každopádně
objekt čp.189/II byl určitě později situován zde, poblíž pivovaru. Zachycuje ho
tu sčítání lidu z roku 1921, kdy šlo o dům v Příbramské ulici.
Obývala ho rodina pomahače v pivovaře Františka Šťastného.[194] V dubnu
1929, když obec jednala o prodeji pivovaru, rozhodla rada, že Františku
Přibylovi, který měl zájem o odkup objektu čp.189/II, se sdělí, že dům nelze
z komplexu pivovaru vyjmout.[195] Později
bylo samostatné číslo popisné zrušeno a přesunuto druhotně na novostavbu
panelového domu v ulici Pod Ohradou na sídlišti Jižní
předměstí. Ještě na mapě města cca z roku 1976[196] i
na mapě z roku 1990 ale je zde číslo 189 patrně ze setrvačnosti
zakresleno. Dům se mezitím zcela proměnil. Místo původního, aspoň zčásti
obytného stavení, je to nyní přízemní, průmyslový objekt. K přestavbě
patrně došlo v 70. letech 20. století. V červnu 1972 MěstNV oznamuje,
že ještě téhož roku bude u podniku KORT Plzeň zadáno zpracování projektu
rozšíření pneuopravny, s výstavbou se mělo začít roku 1974 a měla se
provádět na etapy.[197] Dle
údajů z října 1973 byla během roku 1973 zpracována projektová dokumentace
na rozšíření pneuopravny. Realizace původně plánována na rok 1974, ale bude
zařazena až do příští pětiletky (kvůli nedostatečné kapacitě Okresního
stavebního podniku).[198]
V říjnu 1974 se v upraveném harmonogramu hovoří o tom, že dle
příslibu ONV se s realizací počítá v letech 1976–1977. V roce
1976 se tu předpokládalo proinvestovat 500 000 Kčs a stejnou sumu i
v následujícím roce.[199]
Komplex původního pivovaru měl svá urbanistická omezení.
Nemohl například využít blízkosti železniční trati, která jej míjí v o několik
metrů vyšší niveletě. Ani přirůstání nových výrobních objektů tak nevytvořilo
zárodek většího industriálního bloku. Pivovarský areál vyplnil pouze několik
desítek arů ve sníženině u břehu Padrťského potoka, lemované ostrým terénním zlomem,
porostlým divokou vegetací (foto z
r. 2003). V prosinci 1969 MěstNV navrhl, aby podnik Služby Rokycany
provedl následujícího roku, na počest 25. výročí osvobození, vyasfaltování
prostranství před objektem pivovaru (tehdy) prádelny.[200]
2.6. Boží muka v Příbramské ulici
V Příbramské ulici stojí státem památkově chráněná zděná boží muka (foto z r. 2003) z 18. století (podle V. Černé z počátku 19. století[201]). Anotace Národního památkového ústavu je datuje na přelom 18. a 19. století.[202] Již mapa 1. vojenského mapování z 80. let 18. století tu ale zakresluje symbol křížku, tady nějakou sakrální stavbu. Stejně tak mapa z roku 1838. Občas se objevují i pozdější datace, patrně založené na letopočtu 1866, který je umístěn na stavbě.[203] Boží muka mají podobu zděného soklu se segmentovým výklenkem, uzavřeným kovanou mřížkou, a bočními křídly s naznačeným barokním volutovým prohnutím. Na sloupku stojí umělecky i historicky cenná socha trpícího Krista „Ecce homo“ (foto z r. 2003). Podle tradice stávala boží muka původně o něco výše proti proudu potoka, přibližně u pozdějšího hostince Pod Starou hutí. Při jedné povodni je velká voda odnesla po proudu, a tak byla druhotně vztyčena tady.[204] Jiná verze legendy mluví o tom, že šlo o povodeň roku 1873 a že jí byla přinesena jen socha Krista, kterou pak našli po opadnutí vody. Před jejím nálezem měla mít mlynářova manželka zjevení, v němž viděla Ježíše, kterak se omývá v Padrťském potoku v těchto místech. Socha měla dle lidové tradice vzniknout coby ochrana nedaleké Staré huti (viz výše) a jako jediná měla přežít zničení hutě za třicetileté války.[205]
V srpnu 2006 se uvádí, že město provádí opravu božích muk. Památka byla poškozena vandaly a neznámým řidičem.[206] Dne 30. března 2006 bylo vypsáno výběrové řízení a na jeho základě získala 26. dubna 2006 zakázku firma Střecha Plzeň, s. r. o. za 110 208 Kč, s termínem dokončení do 30. září 2006. Práce nakonec skončily už 18. srpna 2006. Náklady byly dodrženy.[207] Roku 2023 prošla památka novou opravou. V květnu 2023 rada schválila smlouvu o přijetí krajské dotace na tento účel.[208] V červenci 2023 se uvádí, že práce proběhnou do konce října 2023 a provede je akademická sochařka a restaurátorka Helena Jahodová. Součástí měla být oprava dlažby, omítek ve zděném podstavci a vyčištění a konzervace sochy. U sochy došlo od poslední opravy k narušení povrchové glazury u prstů rukou a nohou postavy Krista. Nově měla být do jeho ruky instalována jako atribut rákosová ratolest. Náklady na rekonstrukci měly činit 324 000 Kč, z čehož kraj poskytl městu 150 000 Kč.[209] Oprava sochy byla skutečně dokončena na podzim 2023. Plánované náklady byly dodrženy. Nově byla nad sochu Krista umístěna kovová stříška. Ta tu existovala i v minulosti, ale údajně byla cca roku 2001 sejmuta a již neobnovena. Rákosová ratolest v Ježíšově ruce provedena z mědi a nerezové oceli, se zlacením. Ve svahu okolo sochy proběhla výsadba bříz a klečových borovic s cílem, že přispějí ke zpevnění terénu. Opravu město přihlásilo do soutěže Památka roku Plzeňského kraje.[210]
3. Práchovna jako měšťanská rekreační oblast
Každá městská čtvrť mění v průběhu času svoji urbanistickou roli. Jednotlivé funkce vystupují do popředí, jiné ustupují. Například dnešní Rašínov byl ještě v 19. stoletím zemědělskou krajinou, aby se pak po roce 1900 rychle proměnil ve vilkové předměstí. Pražské předměstí (respektive jeho centrální část na Pátku, okolo Nerudova náměstí) byla ještě před sto lety domkářskou periferií Rokycan, po roce 1945 se proměnila v komplex panelových sídlišť. Práchovna, jak již bylo řečeno, představovala v původním urbanistickém schématu feudálních Rokycan jakési zemědělsko-industriální předpolí města. V polovině 19. století se zde střetly dvě protichůdné vývojové tendence. Na jednu stranu se původní hamernicko-mlynářský průmysl přetvářel v průmysl moderní a Práchovna se industrializovala a proletarizovala. Břehy Padrťského potoka ale také lákaly měšťany k svátečním vycházkám. Roku 1830 bylo nábřeží Padrťského potoka mezi Pražskou branou a mlýnem Korečníkem parkově upraveno. Za tím účelem prý „vrboví tam se nacházející odstraněno a před potok Padrťský a Mlýnský lávky zřízeny.“[211] V stromořadích podél potoka a mlýnského náhonu a ve výletních restauracích se rodil alternativní koncept Práchovny jako jakéhosi rokycanského Prátru. Čtvrť si sice dodnes uchovala některé rekreační a sportovní funkce, ale v městském organismu byla během 20. století známa spíše jako dělnické předměstí.
3.1. Hostinec Pod Starou hutí
V dobách, kdy na Práchovnu chodili měšťané na korzo, byl zdejším společenským centrem hostinec Pod Starou hutí čp.102/II (foto z r. 2003, foto z r. 2003), lidově zvaný „Pod Kajdou“, dříve též „V Hamrech“[212], popřípadě „Podkorečnická hospoda“[213], stojící naproti Staré huti na severním břehu Padrťského potoka. Dům čp.102/II je podle K. Hofmana až 400 let starý. Původně to byla dřevěná stavba, teprve postupně omítnuta.[214]
Počátkem 70. let 18. století byl hostinec v majetku rodiny Bečváříkových. Ti ale své podnikání chtěli ukončit. Dne 5. května 1772 oslovili obecní radu Matěj Bečvářík a vdova Anna Bečváříková s návrhem, „by ona pozůstalá hospoda po nebošt. Josefovi Bečváříkovi pod Korečníkem k dobrému [tedy ve prospěch – pozn. aut.] sirotku sub harta [tedy veřejně – pozn. aut.] na prodej se vystavila.“ Konšelé vyzvali, ať se ještě počká, dokud se nevyjádří poručníci a královský rychtář.[215] Dne 16. prosince 1772 vystoupila před obecní radou Ludmila Bečváříková, „kterak ona za svého nebošt. syna Josefa na zákup hospody korečnické cavírovala [tedy ručila – pozn. aut.]. Nejsouce ona v stavu platiti, žádá aby denuo licitario [tedy nově se dražila – pozn. aut.] ona, jenž to sirotkům ke škodě celý.“ Radní souhlasili, „že ta hospoda více škody než užitku sirotkům nese“ a usnesli se, že budou na hospodu vyvěšeny „subhartatorní cedule“, tedy nabídka prodeje.[216] Dne 27. dubna 1773 vystoupili před obecní radou arendátoři (nájemci obecních statků) a ohlásili, „že jsou oni na nebošt. p. Josefa Bečváříka, který korečnickou hospodu zakoupil, pivo na šenk vystavovali, tak že nyní rest [tedy dluh – pozn. aut.] na 180 zl. zvostal. I nemohouce k dluhu přijíti, žádali, aby ta hospoda (…) prodána byla.“ Radní takový záměr ovšem neodsouhlasili.[217] Odprodej hostince se ale dál, byť pomalu, řešil. Dne 14. ledna 1774 oznámila vdova Anna Bečváříková před radními, že podává stížnost na Barboru Salátovou, „že by ona byla hospodu pod Korečníkem koupila a takovou in possessionem [tedy do svého vlastnictví – pozn. aut.] vzala, nyní ale v trhu státi [tedy dodržet smlouvu – pozn. aut.] nechce, tudy žádá, by contract vyhotoviti dala a jej podepsala.“ Salátová se hájila tím, že netušila, že součástí smlouvy byla i platba, věděla prý jen o poplatku 1 zlatý a 30 krejcarů za sud. Hospodu tudíž nemůže převzít, protože by to bylo na újmu sirotků. Rada vyzvala obě ženy, ať dodají lepší důkazy a svědky ohledně toho, jak přesně byl formulován původní prodejní kontrakt.[218] Dne 10. června 1774 se před obecní radou řeší stížnost, kterou podala vdova Anna Bečváříková proti paní Kroftové, „kterak ona s prodeji hospody podkorečnické zdržována jest.“ Šlo o spor o prodej piva a vzájemné dluhy.[219]
Dne 15. července 1774 požádali manželé Tenglerovi obecní
radu o ingrosování (úřední zápis) „na
zakoupenou hospodu podkorečnickou od p. Anny ovdovělé Bečváříkové.“ Radní
to schválili.[220]
Není jisté, o jaké manžele Tenglerovy šlo. Každopádně od přelomu 70. a 80. let
18. století se v čp.102/II uvádí jako obyvatel Josef Tengler (Tenkler). Ten
roku 1779 prodal Václavu a Kateřině Kollerovým svůj domek čp.7/II ve východní
části dnešní Jiráskovy
ulice.[221]
S manželkou Marií pak žil v čp.102/II, kde Marie zemřela v září
1782.[222]
Zde se pak brzy nato Josef podruhé oženil.[223] Dne 31. července 1779 si obecní rada předvolala
Josefa Tenglera, „šenkýře huťského a
podkorečnického“, kvůli tomu, „s
jakou vůlí a mocí sobě stodůlku proti bytu svém vystavěl, vědouc, že proti
v rukouch mající contract jednal, aniž při hospodářským inspectorským
ouřadu o to se neohlásil.“ Radní mu nařídili, že má stodůlku do osmi dnů
zbořit.[224]
Vzhledem k odlehlé poloze objekt v roce 1784 nezasáhl zničující požár města.[225] V domě je do skály vyhloubený sklep, kterým protékala voda a tak vytvářela ideální přírodní chladničku pro pivo. Konaly se tu plesy a taneční zábavy. O nedělích tu hrála promenádní vojenská hudba. Dále už z vyprávění K. Hofmana: „5. července 1842 sem zavítal při své čtvrté a poslední návštěvě Rokycan osmnáctiletý Bedřich Smetana, student plzeňského gymnázia. Přijel se svými známými, rodinou Kolářovou a jejich dcerou Kateřinou, do které se v Plzni zamiloval. Poznamenal si do deníku, že navštívili rokycanského magistrátního radu Fr. Weinecka a po svačině šli do Hamrů, do výletního hostince. A právě zde došlo k dočasné roztržce mezi Smetanou a Kateřinou Kolářovou pro jakýsi nemístný žert studenta. Kateřina se později stala Smetanovou manželkou.“[226] V městském archivu se nachází složka z let 1898–1899, nazvaná „Plechatý František, stavba domu čp.102/II, Pražské předměstí“.[227] Tehdy patrně objekt prodělal zásadnější úpravu. V roce 1916 požádal Karel Motl obec o vyjádření k jeho žádosti o udělení koncese na hostinskou živnost v čp.102/II. Zastupitelstvo konstatovalo, že v domě již dlouho trvá hostinská živnost a v okolí chybí jiné hostince. Rovněž městská rada doporučila žádost ke kladnému vyřízení, což zastupitelé učinili.[228] Roku 1923 se ale hostinec pro nedostatek zákazníků uzavřel.[229] Většina svátečních hostů se v té době přelila na rokycanskou Stráň (Husovy sady), která poskytovala romantičtější a rozsáhlejší lesoparkový areál. V červnu 1929 rada vydala stavební povolení K. Mottlovi na přístavbu remízy na vozy u čp.102/II.[230] V únoru 1932 pak město vydalo povolení pro Karla Mottla na stodolu na č.kat.2506. Podmínkou bylo, že zastupitelstvo schválí příslušnou stavební čáru.[231] Počátkem 21. století prošel objekt bývalého hostince celkovou rekonstrukcí. Někdy po roce 2015 byl hlavní objekt bývalého hostince půdorysně redukován. Slouží nyní jako obytný dům. Kromě původního čp.102/II obdržel samostatné číslo okolo roku 1940 i objekt čp.556/II na jižní straně nádvoří historické usedlosti, který je funkčně a majetkově nadále její součástí. Už na mapě stabilního katastru z roku 1838 je tento objekt zachycen. Za protektorátu vzniklo i samostatné číslo popisné čp.615/II pro objekt na nároží ulic Příbramská a Pod Starou hutí. Jde o zděnou stavbu charakteru vesnického stavení, se sedlovou střechou a obytným podkrovím v 1. patře. Šlo rovněž o starší objekt, původně náležející k usedlosti čp.102/II, jenž druhotně získal samostatné domovní číslo. Ve 40. letech 20. století byl ještě majetkově propojen s čp.102/II, nyní už se vyvíjí samostatně.
Okolo domu čp.102/II vybíhá podél Padrťského potoka cesta do Kamenného Újezdu a Hrádku. Jde o významnou dopravní tepnu, zejména pro pěší a cyklisty. 6. dubna 1982 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby připomenout ředitelství státního statku plnění dohody ve věci úpravy cesty mezi Starou hutí a Kamenným Újezdem.[232] Cesta zůstávala dlouho nedlážděná, jen s prašným povrchem. V roce 2002 naplánovala obec úpravu této komunikace na roky 2006–2007.[233] Podle harmonogramu z ledna 2003 byla oprava plánovaná na rok 2006.[234] Délka dotčeného úseku činila 200 metrů, plocha 1200 čtverečních metrů.[235] V listopadu 2005 se ale město zabývalo harmonogramem oprav komunikací a tuto investici odsunulo až za rok 2008. V době, kdy město řešilo tak zásadní akce jako revitalizace areálu nových kasáren, kanalizace v Borku nebo oprava Boreckého rybníku, totiž nezbylo mnoho peněz na jiné akce. Projektová dokumentace na opravu této komunikace navíc zatím nebyla zhotovena. Náklady se odhadovaly na 1 300 000 Kč. Investice měla až 16. - 18. pozici v novém celoměstském pořadníku.[236] Ještě před rokem 2006 ale nakonec nová asfaltová vozovka byla položena, nicméně při povodni, které Rokycany postihly v květnu 2006, byla velkou vodou zcela smetena. Tříkilometrový úsek cyklostezky mezi Rokycany a Kamenným Újezdem se tak stal jednou z největších škod, které muselo město po povodni odstraňovat.[237]
Roku 2023 město řešilo nabídku na odkup parcel č.kat.2510/1 č.kat.2510/3, č.kat.2510/4 a č.kat.2519/6 od soukromého majitele. Šlo o pozemky při výjezdu ze zastavěného území města, po levé straně od cesty mezi Práchovnou a Kamenným Újezdem. Městská rada uložila odboru rozvoje města jednat o jiné kupní ceně.[238]
3.2. Lávka přes Padrťský potok Pod Kajdou
Před bývalým hostincem Pod Starou hutí překonává Padrťský
potok lávka, zvaná lidově, stejně
jako hostinec „Pod Kajdou“. V 50.
letech 20. století se objevuje i označení „lávka
U Motlů“ (opět podle tehdejších majitelů sousedního hostince).[239] Jde
o starobylé komunikační spojení obou břehů potoka. Dřevěná lávka je tu
zakreslena už na první katastrální
mapě z roku 1838. Nacházela se ovšem o několik metrů dál po proudu. Na
mapě z roku 1907
ji vidíme v nynější poloze.
Lávka už po 2. světové válce dosluhovala. Na rok 1956 plánoval MNV neúspěšně zařazení její úpravy a rozšíření do plánu investic.[240] V září 1959 se na schůzi MNV mluví o tom, že je poškozená. Město zadalo opravu Okresnímu stavebnímu podniku, který slíbil povést rekonstrukci do jednoho měsíce.[241] Dřevěná lávka se zde ovšem připomíná ještě v listopadu 1959. Měla být nicméně podle plánů města brzy odstraněna a nahrazena novým zděným přemostěním.[242] V květnu 1965 je ale stále lávka uváděna jako stavba v kritickém stavu.[243] V červnu 1965 byla provizorně podepřena a vyspravena, ale začala mezitím jednání s rokycanským podnikem Škoda-slévárna o výstavbě zcela nového přemostění.[244] Nakonec otázku vyřešila příroda. V noci ze 17. na 18. července 1965 lávku pod Kajdou strhla a odnesla povodeň. Novou lávku už předtím začal projektovat ing. Beránek z rokycanské Škody-slévárny, ten byl ovšem po povodni v zahraničí na služební cestě. Město proto nemohlo bezprostředně zjistit stav projektových prací. Potřeba nové stavby nyní byla prioritou.[245] V listopadu 1965 ještě lávka nestojí, na tehdejším trhu totiž chyběly některé nutné železné součásti.[246] Dne 24. ledna 1965 požádala rada MěstNV ONV o dotaci 2000 Kčs na úhradu projektu lávky. Její stavba byla začleněna do celoměstského závazku k 13. sjezdu KSČ. Hodnota plánovaného přemostění se vyčíslovala na 30 000 Kčs.[247] Tyto peníze muselo město získat. V únoru 1966 ještě práce nezačaly, ale město předpokládá dobudování přemostění ještě během onoho roku.[248] Stavba nového spojení obou břehů potom skutečně proběhla během roku 1966.[249] Šlo o stavbu v hodnotě 43 000 Kčs. (Na jiném místě v témž pramenu se uvádí hodnota lávky, možná ale myšlena jen hodnota vytvořená za 1. pololetí 1966, 25 000 Kčs[250]; jinde zase uváděna hodnota 32 000 Kčs[251] nebo 31 000 Kčs.[252]) V srpnu 1966 už údajně byla téměř hotova. Prováděl ji MěstNV z vlastních peněz.[253] V říjnu 1966 se výstavba nové lávky označuje jako dokončená.[254] Práci odvedli místní občané a zaměstnanci rokycanského podniku Škoda.[255] Na rok 1968 se plánovalo její vyasfaltování a na rok 1969 nátěr. Práce měla zajistit Vnější úprava města.[256] V září 1968 už se uvádí, že lávka je vyasfaltována.[257] Na rok 1969 byl zařazen do plánu investic MěstNV i nátěr lávky.[258] Lávka zde vydržela dodnes. Roku 1997 začala její rekonstrukce.[259] Má poměrně archaickou konstrukci. Je kovová, s příhradovými postranními nosníky.
V srpnu 2002 mostovka odolala rekordním povodním. Rozbouřené vlny Padrťského potoka ale odnesly velkou část levého nábřeží, v úseku od lávky proti proudu až k tenisovým kurtům. Zničena byla i příjezdová komunikace ke kurtům, která probíhala po hraně nábřeží. Obnažen byl rovněž objekt sousední prádelny v areálu bývalé Staré hutě. Od roku 2003 proto město provedlo nákladnou úpravu nábřeží. Akci rozdělilo na dvě etapy. V 1. etapě měl být zbudován nový úsek nábřeží od stávající opěrné zdi k vyústění prádelny. 2. etapa pak měla zahrnout opravu nábřeží odtud až k lávce. Kvůli nedostatku peněz ale bylo rozhodnuto, že v roce 2003 se začne jen s 1. etapou. Ve výběrovém řízení zvolilo město firmu V. Berdych z Rokycan s cenou 1 611 471,80 Kč.[260] Akce se plánovala na červen-červenec 2003.[261] Koncem roku 2003 město dostalo od státu subvenci ve výši 2 250 000 Kč. Původní břeh potoka před povodní byl v tomto úseku šikmý, přírodní, zpevněný jen vegetací.[262] Nyní ho nahradila kolmá kamenná zeď, s betonovým svrškem a zeleným kovovým zábradlím. Šlo o zeď v délce 43,5 metru. Podmínkou kolaudačního řízení bylo, aby město dořešilo majetkové vztahy okolo stavby. Zeď totiž mírně zasahovala do koryta potoka, čímž se ocitla v majetku Povodí Vltavy. 26. dubna 2004 proto rada města jedná o odkupu zdi.[263] V roce 2005 pak město jako investor výstavby opěrné zdi odkoupilo tuto stavbu od Povodí Vltavy, a to za 2630 Kč.[264] Ještě v prosinci 2005 zůstávala ovšem stále realizována jen 1. etapa rekonstrukce nábřeží, úsek směrem k lávce zůstával šikmý a porostlý vegetací. Další povodeň zažily Rokycany koncem května 2006. Práchovnu postihly opět velmi silně. Voda zaplavila přilehlý park, poničila nové hřiště a pod jezem naproti starému pivovaru rozmetala výdlažbu koryta. Vlny se také několik hodin nebezpečně opíraly do pilířů starého železničního viaduktu. 19. června 2006 se sešli na schůzce zástupci města a Povodí Vltavy. Město požadovalo, v reakci na povodeň, aby Povodí Vltavy předložilo do poloviny července 2006 stanovisko k opravě koryta Padrťského potoka v prostoru pod jezem u pivovaru.[265] Dne 11. října 2006 jednal starosta Jan Baloun o protipovodňových úpravách Padrťského potoka v oblasti u tenisových kurtů, zejména o kácení náletových dřevin v korytě.[266]
3.3. Městská plovárna a staré koupaliště
Okolo roku 1880, když ještě hostinec Pod Starou hutí prosperoval, a kdy Práchovna byla jedním z hlavních míst krátkodobé rekreace obyvatel města, vznikla na protějším břehu Padrťského potoka, v místě dnešních tenisových kurtů, nevelká městská plovárna.[267] Nacházela se v rozšířeném korytu Mlýnského náhonu.[268] Byla 30 metrů dlouhá, 7 metrů široká a 1 metr hluboká. Pro skromné rozměry se jí říkalo „plivátko“. Voda odtékala „vodopádem“ přes 1,5 m vysoký splav, k němuž se sestupovalo po dřevěných schodech. Pod splavem byla umístěna lávka se zábradlím. Místo šaten tu stál jen dřevěný přístřešek rozdělený na kóje, vedle něj ještě menší dřevěná bouda se dvěma většími šatnami pro honoraci. Funkci pláže plnil úzký pruh ve stínu olší, položený mezi bazénem a šatnami a „vydlážděný“ prkny. V areálu plovárny byla obestavěna jedna olše kruhovou lavicí. Koupaliště ohrazoval vysoký plot z prken.[269] Roku 1910 provedl obecní okrašlovací odbor výstavbu koupaliště na místě původní plovárny. Elipsovitý bazén s betonovým dnem měl rozměry 21 x 14 metrů (podle alternativního pramene 20 x 10 metrů[270], jinde zase uváděno 11 x 23 metrů[271]) a maximální hloubku 1,6 metru.[272] Vodu v koupališti nadržoval jez. Obec zde postavila i šest kabin, větší společnou šatnu a verandu. K dispozici byla lehátka i pískoviště. Náklady na zbudování dosáhly 3070 K. Šlo o první rokycanské koupaliště. Malý bazén ale býval, zejména v horkých dnech, zcela přeplněn.[273] V březnu 1928 rada rozhodla, že v Alejích se provede místní šetření za účelem zjištění, které stromy možno odstranit, aby koupaliště mělo víc světla.[274] Na jedné z dalších schůzí pak radní v březnu 1928 schválili návrh na kácení stromů v Alejích u koupaliště a také provést na koupališti opravu tarasu, rozšíření lehátek, zřízení pískoviště a zábradlí.[275] V květnu 1930 byla radou na vědomí vzata zpráva městské technické kanceláře, že práce s otevřením „říční koupelny“ v Alejích jsou hotovy, přičemž kanceláři radní uložili provést znovuzřízení kabin za 4000 Kč a opravu bazénu za 3000 Kč.[276] V červnu 1930 se rada usnesla provést nutné opravy v říční koupelně v Alejích.[277]
V roce 1932 se uvádí, že Padrťský potok je znečištěn a koupaliště není atraktivní. Lidé se prý raději chodili koupat do rybníků v okolí Rokycan.[278] V září 1932 rada, s ohledem na plánovanou výstavbu koupaliště pod Husovými sady, nereagovala na návrh R. Jaroše na rozšíření stávající říční koupelny.[279] Dne 10. srpna 1933 byl radou schválen zápis dozorčí komise nad stavbou nového koupaliště z 1. a 8. srpna 1933. Radní rozhodli, že koupaliště v Alejích se uzavře, respektive předá vojenské správě.[280] Jenže záměr nabídnout staré koupaliště místní vojenské posádce coby vojenskou plovárnu nevyšel. V srpnu 1933 bylo radě oznámeno, že vojenská správa nereflektuje na převzetí říčního koupaliště v Alejích.[281] Zároveň v srpnu 1933 radní nevyhověli žádosti Sokola o nájem koupaliště v Alejích, protože má být zrušeno a jeho zařízení odstraněno.[282] Koncem srpna 1933 se uvádí, že se Sokolem se dojedná prodej dřevěného zařízení říční koupelny v Alejích a případný nájem vypuštěné bazénové koupelny.[283] V polovině září 1933 pak usnesení městské rady říká, že se vypíše dražba na dřevěné zařízení koupelny v Alejích.[284] V roce 1934 bylo toto koupaliště skutečně zrušeno a nahradil je nový, daleko rozsáhlejší areál pod Strání (viz kapitola „Osecký vrch“). Podle K. Hofmana ale ještě roku 1991 byly na místě původního koupaliště na Práchovně znatelné jeho nepatrné zbytky.[285]
3.4. Tyršovy sady (tenisový areál)
Roku 1926 už sice výletní charakter Práchovny upadal, nový impuls mu ale dal rokycanský Sokol, když koupil role o výměře 4297 metrů čtverečních a zpustlý obecní sad zvaný Aleje o rozloze 3291 metrů čtverečních poblíž starého koupaliště.[286] Už v květnu 1925 souhlasilo zastupitelstvo s prodejem obecních pozemků č.kat.2542 a část č.kat.2543/1. TJ Sokol totiž chtěla své letní cvičiště zřídit primárně na parcele č.kat.2541, ale požádala obec i o odprodej sousedních č.kat.2542 (plocha 3956 čtverečních metrů, pastva) a části č.kat.2543/1 (1577 čtverečních metrů, nově označena jako č.kat.2543/3, evidována jako park).[287] Roku 1927 areál sokolové rozšířili o další pozemek o ploše 3291 metrů čtverečních a zahájili tu výstavbu sportovního střediska nazvaného Tyršův sad (oficiální pojmenování schválené zastupitelstvem 27. října 1930).[288] Dne 13. září 1930 se Sokol usnesl pojmenovat sady podle Tyrše. Mělo jít o veřejný park od železničního mostu po levém břehu Padrťského potoka, až k mlýnu pana Pražáka (čp.104/II, mlýn Korečník, viz výše).[289] Městská rada s novým pojmenováním souhlasila 1. října 1930.[290] Neformálně se tu ovšem nadále říkalo a dodnes i říká „Aleje“ nebo „V Alejích“. Toto zažité označení se ovšem spíše vztahuje na širší úsek příbřežní zeleně, podél Padrťského potoka (viz níže).
Nejdříve zde sokolové zřídili tři tenisové kurty, kromě toho se tu hrála odbíjená a provozovala lehká atletika.[291] V červnu 1927 schválila rada prodloužení vodovodu na hřiště Sokola v Alejích.[292] V červnu 1930 se radní usnesli opravit můstek k letnímu cvičišti v Alejích u koupaliště.[293] Po roce 1947 se zpustlých kurtů ujali členové obnoveného Sokola a zavedli do areálu vodovod. Ve volném čase tu zbudovali tři antukové dvorce, uvedené do užívání roku 1949. Roku 1955 byly obezděny staré dřevěné šatny a přistavěny umývárny, zároveň se nově pořídila elektroinstalace. Státní dotace dosáhla 16 000 Kčs, část zaplatil výtěžek kulturních akcí v sokolovně, zbylé finance poskytli členové.[294]
Roku 1968 vyrostla nová odrazová stěna na trénování tenisových podání a po roce 1972 i ústřední klubová budova (foto z r. 2003) s noclehárnou v podobě dřevem obložené chaty s asymetrickou střechou.[295] Ta až mnohem později, okolo roku 2016, obdržela samostatné číslo popisné čp.1315/II. V databázi objektů se sice jako datum jejího vzniku uvádí 17. duben 2002, ale jde o omyl, možná se vztahující jen k jakési opravě stavby.[296] Výstavba klubovny začala v roce 1972. V září 1972 se již uvádí, že provozní budova tenisového oddílu TJ Kovohutě se staví, a to v Akci Z. Za 1. pololetí 1972 bylo na přístavbě klubovny TJ Kovohutě odpracováno 1296 brigádnických hodin a vytvořena hodnota 15 000 Kčs.[297] Za rok 1972 tu vzniklo dílo v hodnotě 85 000 Kčs (dle plánu) a prostavělo se 53 100 Kčs (oproti plánu 50 000 Kčs).[298] Brigádnickou výpomoc zajistil partnerský podnik Kovohutě.[299] V plánu výstavby na rok 1973 se počítalo u této akce s náklady 72 000 Kčs a vytvořením hodnoty 119 500 Kčs.[300] Za 1. pololetí roku 1973 zde bylo odpracováno 1467 hodin (z toho 600 zdarma). Vznikla hodnota díla 39 200 Kčs při nákladech 27 000 Kčs.[301] Na stavbu přispěl 40 000 Kčs ČSTV a dalšími 25 000 Kčs podnik Kovohutě.[302] Nakonec se celkový rozpočet na rok 1973 upravil na 92 000 Kčs, ale i ten byl překročen a proinvestováno zde reálně bylo 141 000 Kčs.[303] V září 1973 již je klubovna před dokončením.[304] K chatě byla tehdy přistavěna zděná terasa. Návrh na přestavbu poskytl arch. Diviš, dokumentaci zpracoval A. Hajský a výstavbu řídil ing. P. Hajský. Hodnota stavby činila 300 000 Kčs. Roku 1973 přibyly další dva tenisové dvorce (povoleno v Akci Z roku 1972[305]). Výstavba klubovny přešla i do plánu Akcí Z na rok 1974.[306] Počátkem roku 1974 (mezi 6. únorem a 19. březnem) taky rada MěstNV schválila žádost tenisového oddílu TJ Kovohutě v otázce výstavby nových tenisových kurtů v Akci Z.[307] Práce začaly v únoru 1974.[308] V září 1974 se uvádí, že za 1. pololetí 1974 bylo prostavěno na kurtech 20 000 Kčs. V témž dokumentu na jiném místě se uvádí, že za 1. pololetí 1974 se tu prostavělo 16 800 Kčs (hodnota díla činila 24 000 Kčs). Za 1. pololetí 1974 zde bylo odpracováno 500 brigádnických hodin (všechny nehonorované). Rozpočet stavby na celý rok 1974 se plánoval ve výši 98 000 Kčs (s hodnotou díla 140 000 Kčs).[309] V prosinci 1974 se uvádějí nové kurty v Alejích mezi akcemi, které budou hotovy ještě do konce roku.[310] Za rok 1974 tu bylo celkem prostavěno 74 654,05 Kčs.[311] Za rok 1974 šlo na stavbu tenisového areálu 60 000 Kčs ze sdružených finančních prostředků (tzn. příspěvky místních podniků).[312] Ještě na rok 1975 se zde plánovalo prostavět dalších 75 000 Kčs (všechny z Fondu rozvoje a rezerv). Předpoklad dokončení stanoven na březen 1975.[313] Dle zprávy ze září 1975 už na tenisových kurtech v Alejích je hotovo oplocení a dva nové kurty. Do konce roku 1975 měly být zřízeny další dva kurty, prodloužena příjezdová cesta a rekonstruovány elektrické přípojky i rozvod rozhlasu.[314] Za 1. pololetí 1975 bylo na kurtech odpracováno 666 brigádnických hodin (286 z toho zdarma). Vznikla tu hodnota díla 19 000 Kčs (plán na celý rok 107 000 Kčs) a prostavělo se 16 000 Kčs (plán 75 000 Kčs).[315] Na 2. pololetí 1975 hodlalo město na tuto akci z Fondu rozvoje a rezerv uvolnit 75 000 Kčs.[316] Ještě během roku 1975 byla výstavba kurtů dokončena.[317] Mezitím už 2. května 1974 byl předán zrekonstruovaný (byť stále upravovaný) areál do užívání. Ve dnech 17. - 19. srpna 1974 se zde konala první soutěž „O pohár města Rokycan“.[318] Investice do tenisového areálu dosáhly v letech 1972–1975 celkové výše 172 750 Kčs při hodnotě díla 301 500 Kčs. Odpracováno zde bylo 8594 brigádnických hodin, z toho 4694 zdarma.[319] V jiném pramenu jsou celkové náklady na tenisovou klubovnu a dvorce spočteny na 312 000 Kčs.[320] Později přibyly ještě tři další kurty.[321] Roku 1995 se areál dočkal nového oplocení a přibyl kiosk s občerstvením.[322]
Na schůzi v listopadu 2021 rada vzala na vědomí žádost
tenisového klubu o výstavbu tenisové haly na parcele č.kat.2541/1 (tenisový areál V Alejích) a uložila
odboru rozvoje města, aby zjistil podmínky, za jakých by mohla proběhnout.[323]
V březnu 2022 zastupitelstvo schválilo výstavbu montované tenisové haly v
prostoru kurtů, přičemž odbor rozvoje města měl prostudovat možnost získání
dotace a zadat zhotovení projektu, na což bylo do rozpočtu města na rok 2022
uvolněno 500 000 Kč.[324] V lednu 2024
zastupitelé odsouhlasili poskytnutí dotace ve výši maximálně 450 000 Kč
pro tenisový klub na rekonstrukci povrchu kurtu číslo 3, přičemž její přidělení
bylo podmíněno tím, že investor získá i dotaci od kraje.[325]
3.5. Park V Alejích
Založení Tyršova sadu bylo pozitivním počinem. Místo, kterému hrozila parcelace na tovární plochy, bylo natrvalo reklamováno pro přírodu a rekreaci. Navíc stromořadí lemující přírodní břehy Padrťského potoka, založené už v roce 1830, které dalo této části města jméno, bylo zachráněno a dochovalo se dodnes. Díky tomu využívá Práchovna jako jeden z mála rokycanských okrsků blahodárnou urbanistickou roli vodního toku. V březnu 1928 radní rozhodli, že zatím se ponechá šest stromů navržených ke kácení okresním pomologem u nového jezu v Alejích.[326] V říjnu 1928 na schůzi okrašlovací komise V. Lorenz doporučuje v Alejích u koupaliště odstranit louže z hlavní cesty, opravit můstek u koupaliště a opravit dva můstky u nového jezu v Alejích, z nichž by se měl vytvořit jeden most. Komise pak doporučila, aby to prověřila městská technická kancelář.[327] Na schůzi obecní okrašlovací komise v září 1929 J. Mašek žádá, aby bylo splněno loňské usnesení o opravě lávek v Alejích. Bylo usneseno provést obchůzku za účasti členů komise, pomologa a městského zahradníka k předloženým návrhům.[328]
Značné změny prodělal tento pruh veřejné zeleně v souvislosti s prováděním regulace Padrťského potoka ve 30. letech 20. století. Obecní okrašlovací a komunikační komise vykonala v listopadu 1933 obchůzku regulovaného řečiště Padrťského potoka od jezu v Alejích a usnesla se doporučit zasypat i z druhé strany u Mlýnského náhonu bývalou jalovou strouhu vedoucí pod jezem v Alejích z náhonu do Padrťského potoka, která při regulaci byla částečně zasypána. U zasypané části se měl zřídit taras, čímž by odpadla nutnost zřizovat lávku přes tuto strouhu. Nově získaný pruh pozemku mezi jezem a viaduktem na levém břehu Padrťského potoka měl být osázen keři a nízkými jehličnany, přičemž vysekat se měly částečně stromy v přilehlé aleji tak, aby nepoškozovaly regulační dílo.[329] V roce 1994 zpracovalo město studii rekonstrukce stromořadí, od bývalých lázní až k tenisovým dvorcům. Vinou nedostatečné údržby se totiž mnohé zdejší stromy nacházely za zenitem životnosti, zejména topoly, olše a jasany. Město plánovalo postupné provedení zmlazovacích zásahů. V létě 1994 provedeno v 1. etapě omlazení perspektivních jedinců dubů a javorů nákladem 20 000 Kč. V listopadu-prosinci 1994 se počítalo s 2. etapou (kácením), přičemž náhradní výsadba měla proběhnout roku 1995.[330]
Zeleň se podél potoka souvisle táhne od Pražské ulice, Čapkovou ulicí, pod viaduktem železnice a dál po úzkém poloostrovu obtékaném z jedné strany Padrťským potokem a z druhé strany Mlýnským náhonem. Pak se stromořadí rozšiřuje do parčíku s dětským hřištěm podél Klicperovy ulice (foto cca z r. 2000). Ve 20. letech 20. století se do tohoto parku šťastným způsobem obrátilo několik bloků rodinných domků (viz níže).
Na rok 1969 plánoval MěstNV úpravu zavážky a parkové úpravy v Alejích. Práce měl zajistit komunální podnik Vnější úprava města.[331] Dle informace z dubna 1970 učinily v roce 1969 Technické služby první kroky ke zřízení parčíku na Práchovně.[332] V tomto parku na Práchovně existovalo již v 70. letech 20. století dětské hřiště. Dle harmonogramu MěstNV ze září 1969 měla jeho výstavba proběhnout nákladem 15 000 Kčs v roce 1970.[333] V prosinci 1969 uvažuje MěstNV, že by hřiště zbudoval coby svůj závazek Okresní stavební podnik, v rámci soutěže k 25. výročí osvobození. Zároveň šlo o součást závazku občanského výboru č. 4 a součást návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (hodnota 15 000 Kčs).[334] V roce 1970 byla výstavba hřiště zařazena do plánu Akce Z.[335] A to na základě rozhodnutí rady MěstNV ze 17. února 1970.[336] Dle harmonogramu z února 1970 měla výstavba začít už ve 2. čtvrtletí 1969. K 1. lednu 1970 ale z celkové sumy nákladů 5000 Kčs nebylo ještě prostavěno nic, ani z plánované hodnoty díla 25 000 Kčs. Stavba se evidentně posunula. Termín dokončení přitom stále stanoven na 4. čtvrtletí 1970. K brigádnické výpomoci se zavázali členové občanského výboru č. 3. Podle jiného údaje mělo být hřiště v hodnotě 35 000 Kčs.[337] V dubnu 1970 již je údajně stavba hřiště v přípravné fázi.[338] V červnu 1970 se uvádí, že Okresní stavební podnik připravil materiál nutný na zřízení hřiště.[339] V září 1970 MěstNV zmiňuje, že na budoucím hřišti již je připraveno k instalaci zařízení (mobiliář). Čeká se údajně jen na ořezání okolních stromů.[340] V únoru 1971 se výstavba hřiště občanského výboru č. 4 zařazuje ovšem mezi skluzové akce, které byly z roku 1970 převedeny do následujícího.[341] V dubnu 1971 se uvádí, že zbývá dokončit venkovní úpravy a dovoz písku. Hodnota hřiště bude 30 000 Kčs. Okresní stavební podnik tu vynaložil 10 572 Kčs.[342] V září 1971 se hřiště zmiňuje jako dokončené. Celkem tu bylo odpracováno 915 brigádnických hodin. Hodnota díla vyčíslena na 35 000 Kčs.[343] Podle jiného pramene ale výstavba hřiště byla povolena až roku 1972.[344] V roce 1982 bylo hřiště doplněno prací občanského výboru č. 4 o kolotoč, 2 houpačky a kladinu. Dalších 10 laviček bylo instalováno do parku V Alejích.[345] Podle jiného pramene se ale hřiště na Práchovně rozšířilo o kolotoč, houpačky a kladinu až v roce 1984.[346]
V roce 2003 město vyhlédlo toto hřiště jako jednu z perspektivních lokalit pro celkovou rekonstrukci.[347] V Rokycanech totiž měl být zásadním způsobem redukován počet dětských hřišť a do těch zbývajících mělo být víc investováno tak, aby odpovídala nejnovějším předpisům. Projekt přestavby hřiště zpracovalo architektonické studio Hysek, s. r. o. z Plzně.[348] Na podzim 2004 rekonstrukce hřiště proběhla. Akci prováděla firma S+H, 1. etapa měla být předána do užívání v polovině listopadu 2004. Na ploše původního hřiště byly instalovány dvě houpačky, dřevěná rozhledna se skluzavkou, kladina, pyramida a pískoviště. Hřiště bylo určeno pro děti od 6 do 12 let.[349] Z přebytečné zeminy vznikl bezpečnostní val, izolující plácek od dopravního ruchu v přilehlé ulici. Náklady na 1. etapu hřiště se odhadovaly na 960 000 Kč. Do budoucna se plánovala i 2. etapa, kdy mělo v sousedství vzniknout hřiště na street-ball. Její provedení ale záviselo na možnostech obecního rozpočtu.[350] V říjnu 2005 rada zadala provedení 2. etapy rekonstrukce hřiště firmě Rokycanská BIS, a. s.[351] Koncem října 2005 se už na 2. etapě pracuje. Sestávala z výstavby streetbalového hřiště a dále z instalace mobiliáře (lavičky, stojany na kola, odpadkové koše). Před zahájením prací se očekávalo i vykácení některých stromů (zejména smrky), které tu byly v minulosti nevhodně vysazeny mezi vzrostlé duby.[352] Koncem května 2006 ale hřiště utrpělo škody při další povodni, která postihla Rokycany. Počátkem prázdnin v létě 2006 muselo být proto z bezpečnostních důvodů uzavřeno. Koncem srpna 2006 již je hotova oprava. Všechny herní plochy i jednotlivé prvky prošly rekonstrukcí. Hřiště sestávalo v té době z pískoviště, herní sestavy, pružinové koupačky v podobě čtyřlístku, rozhledny se skluzavkou, pyramidy, kladiny, dvou houpaček (duo swing).[353] V dubnu 2023 se uvádí, že dětské hřiště v parku na Práchovně prochází opravou. Kromě rekonstrukce herních prvků tu měla přibýt i dopadová plocha s tlumicím pískem. Akce údajně nabrala zpoždění, kvůli počasí i průtahům s dodávkou některých náhradních dílů. Dokončení se očekávalo v polovině dubna 2023.[354]
Park pokračuje dál proti proudu potoka až k tenisovým kurtům (foto cca z r. 2003). Zelená enkláva pak končí až na okraji intravilánu Rokycan. Tomuto parku se též říká „V Alejích“ nebo „Aleje“ a někdy bývá toto označení alternativním pojmenováním celé čtvrti Práchovna. Bohužel tu chybí komunikační spojení (jak už je v této městské části pravidlem) a logická cesta podél levého břehu řeky, která by Práchovnu mohla snadno propojit s loukami u Kamenného Újezdu, je zablokovaná soukromými pozemky. Po roce 2000 sem navíc byl nevhodně vložen výrobní objekt čp.1151/II (foto z r. 2003), v prostoru bývalého mlýna Korečník (viz níže). Od tenisových kurtů V Alejích je tak možné pokračovat v chůzi proti proudu Padrťského potoka pouze do ulice U Bílé haldy. Šlo o urbanistické opomenutí, které by mělo být výhledově revidováno, aspoň v podobě úzké cesty pro pěší při okraji areálu, bezprostředně u potoka.
V prosinci 2021 schválilo zastupitelstvo studii proveditelnosti „přírodě blízkých protipovodňových opatření", kterou zpracovala firma Sweco Hydroprojekt a. s.[355] Studie řešila celý tok Padrťského potoka, Boreckého potoka i Klabavky na průchodu zastavěným územím města. V lokalitě V Alejích navrhovala revitalizaci bočního náhonu (původně sloužícího mlýnu Korečník, viz výše) západně od tenisového areálu. Poblíž Staré huti bylo navrhováno rozšíření profilu vodního koryta kvůli snížení rizika záplav.[356]
V polovině roku 2022 se musel pokácet jeden z exemplářů dubu letního v parku V Alejích, u dětského hřiště, vedle stezky pro pěší. Poškodila ho vichřice koncem května 2022 a objevily se praskliny v jeho kořenovém balu. Zároveň bylo zjištěno několik nor, které vyhloubily nutrie. Po tahových zkouškách doporučil znalec pokácení.[357]
4. Průmyslové a komerční areály na Práchovně
4.1. Přehled industrializace Práchovny a jejího okolí počátkem 20. století
Bez ohledu na vznik Tyršových sadů ale na Práchovně ve 20. století vítězil průmysl. Tvář Práchovny a utváření její urbanistické struktury ovlivňovaly na počátku 20. století tři průmyslové zóny. První a nejmenší z nich se vyvíjela okolo starého pivovaru v Příbramské ulici (viz výše) a zůstala jen izolovanou enklávou. Druhá průmyslová oblast se rozvinula přímo v srdci Práchovny, v dnešní Čelakovského ulice a jejím jádrem se stala továrna Václava Šika na lepenku čp.194/II (foto z r. 2003, foto z r. 2003), postavená roku 1898 (viz níže). Třetí a nejvýznamnější průmyslová zóna, která ovlivnila Práchovnu, se rozrostla od 60. let 19. století podél tehdejší Veselské silnice. Ta byla do své současné trasy Růžičkovou a Zeyerovou ulicí stabilizována rozhodnutím okresního zastupitelstva, které 30. října 1897 schválilo její trasování a výstavbu.[358] Roku 1868 byla paralelně s ní vedena železniční trať z Rokycan do Mirošova, kde právě v té době vrcholila těžba kvalitního černého uhlí. V rychlém sledu se pak na dotyku s čtvrtí Práchovna usídlilo několik železářských a hutnických podniků. Jako první to byla Bedřichova huť (1872) s koksárnou (1870), plně zprovozněna až roku 1884, následovaná městskými železárnami (1898). Později Bedřichovu huť vystřídaly Hopfengärtnerovy železárny (1902) a koksárnu městská válcovna (1910), zatímco dále podél Zeyerovy ulice to byly Kovohutě, původně nábojkárna (1911) a také cihelna Františka Veselého čp.169/II. Popis těchto podniků se nachází v kapitole „Jižní předměstí“, pouze městské železárny začleněny do kapitoly „Pražské předměstí“.
4.2. Bílá halda a okolí
4.2.1. Vznik Bílé haldy
Během několika desítek let se Práchovna ocitla v kontaktu s největší koncentrací moderního průmyslu ve městě. Na životě čtvrti se to projevilo okamžitě. Činnost Bedřichovy hutě a jejích vysokých pecí totiž vedla k vršení hromady strusky právě na okraji Práchovny. V letech 1883–1902 se v huti vytavilo celkem 233 700 tun surového železa. Na to bylo spotřebováno 461 400 tun rudy, 332 100 tun koksu a 180 800 vápence.[359] Tak vznikla Bílá halda, umělý pahorek, který se rozložil na dosavadním mírném svahu východně od veselské silnice (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Bílou haldu tvořily hlinitokřemičitany vápníku a hořčíku.[360] To jí dávalo „exotickou“ bílou barvu a vegetace, která na ni vyrostla, měla jakýsi stepní charakter. Struska byla každopádně mimořádně tvrdá a odolávala dlouho jak erozi, tak pokusům o druhotné využití. M. Sedlák vzpomíná k roku 1895 na Bílou haldu takto: „Tehdy opravdové hory, které, jak se na ně vyvážely stále a stále celé vlaky sklopných vozíků bělavé strusky na kolejích z vysoké pece železáren a černě i rezavě zbarveného odpadu ze sousedních koksoven, rostly denně do výšky i do šířky.“[361]
4.2.2. Odtěžování Bílé haldy počátkem 21. století
Bizarní umělý pahorek, obklopený městskou zástavbou, opakovaně čelil pokusům o likvidaci. V říjnu 1958 bytová komise MNV plánovala, že na místě Bílé haldy vyroste komplex garáží.[362] Odtěžení haldy navrhuje v listopadu 1959 na plénu MNV paní Šmolíková.[363] Dne 21. července 1965 dala rada MěstNV souhlas k zahájení jednání na ONV ve věci likvidace haldy.[364] Nakonec to nebylo realizováno. 8. června 1966 rada MěstNV rozhodla zahájit nové jednání o převodu haldy na stát.[365] Část pahorku byla odtěžena v letech 1966–1967 při výstavbě prodejny čp.861/II. V říjnu 1966 město vyhlašuje, že materiál z Bílé haldy je možno použít na úpravu komunikací ve městě.[366] Navzdory pokrokářským okrašlovatelům města ale halda z tváře Rokycan dlouho nemizela. Stejně tak jen na papíře zůstal plán firmy Bijo, s. r. o. Plzeň, která rozhodnutím rady z 22. srpna 1994 získala povolení k odtěžení a rozprodeji materiálu z haldy, jež měl být využit při stavbě dálnice.[367] Žádné odtěžovací aktivity tu ale tehdy nezačaly.[368]
V květnu 2002 zastupitelstvo nesouhlasilo s prodejem pozemku pod Bílou haldou dle žádosti Vladislava Berdycha.[369] Radní v březnu 2004 odmítli prodej pozemku pod haldou o rozloze 106,63 arů jinému soukromému zájemci.[370] Dne 9. března 2004 odmítlo záměr prodeje pozemku pod haldou i zastupitelstvo.[371] Zatímco prodej vedení radnice odmítlo, jiné majetkoprávní varianty připouštělo. Už v lednu 2004 souhlasila rada s pronájmem pozemku haldy soukromému zájemci, který by jej využil v souladu s územním plánem. V srpnu 2004 plán podpořili i zastupitelé. Město podepsalo kontrakt s firmou Inplast, s. r. o. z Kralup nad Vltavou.[372] Do tří let, tedy do konce roku 2006, měla být halda odtěžena a zlikvidována. Městu by z případného zisku připadlo 5 procent. Firma chtěla na likvidaci haldy zažádat o dotaci z EU. Odtěžený materiál (odhadováno 45 000 kubických metrů[373]) měl být druhotně využit. Město firmě darovalo dříve provedené analýzy složení haldy, firma ovšem provedla i vlastní rozbor.[374] Zastupitelé ještě pověřili městský úřad, aby do smlouvy včlenil i podmínku konečné úpravy terénu po případném odtěžení.[375] Někteří se totiž obávali, aby nakonec místo haldy nezela na jejím místě jáma, kterou by město muselo nákladně zasypávat. Motivací pro likvidaci haldy bylo i to, že materiál mohl být použit na stavebních pracích na plánovaném jižním obchvatu Rokycan. Vyplynulo to z analýz, které město nechalo udělat.[376] S tím, jak se ale blížil konec roku 2006, se ukazovalo, že plány firmy Inplast nebyly realizovány. Odbor rozvoje města se firmy opakovaně dotazoval na zahájení odvozu haldy. Počátkem září 2006 firma požádala o prodloužení výpůjčky pozemku do konce roku 2008. Jednatel společnosti Miloš Kasalický uváděl, že likvidace strusky z haldy není tak jednoduchá, jak se zdálo, že do tohoto projektu už vložil hodně peněz a úsilí a že chce ve svých záměrech pokračovat. Odbor rozvoje města konstatoval, že nezná jiné využití pozemku a materiálu z haldy a doporučil městu souhlasit s prodloužením lhůty. 18. září 2006 o tom jednala rada.[377] Schválila záměr odstranění haldy o objemu cca 45 000 kubických metrů. V říjnu 2006 pak záměr zveřejněn na úřední desce s tím, že případní zájemci měli do konce října 2006 kontaktovat městský úřad.[378]
Harmonogram likvidace haldy se evidentně nepodařilo splnit, protože 23. května 2008 MÚ opět zveřejňuje záměr výpůjčky pozemku č.kat.2563/1 o výměře 10 782 čtverečních metrů do dočasného užívání za účelem odstranění materiálu z produkce metalurgických provozů bývalé slévárny v předpokládaném objemu cca 45 000 kubických metrů. Zájemci se měli hlásit do 18. června 2008.[379] Následně skutečně začalo na Bílé haldě dolování a její postupné odtěžování. Zejména od západní strany byla hmota haldy výrazně redukována, byť zatím spíše vertikálně než ve své rozloze.
Šlo o sporné urbanistické rozhodnutí. Halda se stala symbolem celé čtvrti a zároveň cenným klidovým areálem. Byla unikátním pozůstatkem průmyslové revoluce, jehož cena s časem rostla. Srovnat tento pahorek se zemí a uvolněnou plochu využít pouze jako smíšené komerční území bylo v jistém ohledu banalizací městského prostředí, stíráním historie. Podstatné ovšem bylo i to, co následně vznikne na jejím místě. Zda městotvorná zástavba, například rezidenční okrsek s bytovými nebo rodinnými domy nebo koncepčně utvářený městský park. Likvidace haldy totiž jinak mohla vyústit jen v další extenzi okolní rozmělněné zástavby komerčního a průmyslového charakteru, která tak dosedne až k samému okraji obytné zástavby podél ulic Práchovna, Zvonařova a Šmolíkova. Právě v tom měla Bílá halda svou roli: pohledově a funkčně izolovala Práchovnu od okolní, nepříliš vábné průmyslové oblasti. Zbytečným souhlasem k těžbě byla původní umělá „hora“ odsouzena k likvidaci, aniž bylo jasné komplexní řešení lokality.
Město se ovšem zaobíralo budoucím řešením plochy po odklízené haldě. 17. ledna 2012 vzala rada na vědomí studii využití lokality Bílá halda na výstavbu rodinných domů.[380] Studii zhotovila roku 2011 architektka Hana Przygrodská.[381] Šlo ovšem zatím jen o plány. Dle stavu z roku 2022 k žádné výstavbě nedošlo a prostor haldy uvízl na další dekádu v provizoriu. Městská rada v srpnu 2017 zamítla nabídku Roberta Beneše na odkup pozemku Bílé haldy o ploše 10 782 metrů čtverečních.[382] Na schůzi v lednu 2018 aspoň zastupitelstvo schválilo novou smlouvu s firmou PVC TVAR z Radnic (stávající nájemce haldy), podle které měla být firmě odpuštěna smluvní pokuta a měla mít možnost do konce roku 2019 odtěžit z haldy 5000 tun materiálu. Pokud by to nestihla, nebo pokud by mezitím město zajistilo odtěžení haldy jinou firmou, měla tato možnost zaniknout.[383] V únoru 2020 pak skutečně rada na svém zasedání schválila uzavření nájemní smlouvy s firmou CZECH-BY export s. r. o. z Radnic. Společnost měla na 5 let získat možnost těžit v prostoru Bílé haldy strusku, jejíž objem byl vyčíslen na cca 21 179 kubických metrů. Nájemné bylo stanoveno na 56 000 Kč ročně. Podmínkou bylo, že každý rok musí firma odtěžit minimálně 4236 kubických metrů haldy.[384] V dubnu 2020 město s firmou uzavřelo smlouvu s platností do konce března 2025.[385] Materiál z haldy měl být vhodný pro úpravy cest nebo pro produkci vápenatých zemědělských hnojiv.[386] Vyplynulo to z analýzy, kterou si město nechalo v srpnu 2019 zpracovat u odborné laboratoře.[387]
Významný posun nastal roku 2023. V lednu 2023 rada vyslovila souhlas se záměrem prodeje pozemku Bílé haldy č.kat.2563/1 o ploše 10 782 čtverečních metrů za 300 Kč za metr čtvereční. Podmínkou bylo, že nabyvatel do 1 roku dokončí odstranění materiálu Bílé haldy a do 2 let si zajistí stavební povolení pro výstavbu infrastruktury pro rodinné domy dle parametrů urbanistické studie, zpracované roku 2011 Ing. arch. Hanou Przygrodskou. Základem měla být varianta č. 2 této studie, která počítala s výstavbou 16 rodinných domů. Do 3 let od podpisu kupní smlouvy pak měl nabyvatel provést výstavbu inženýrských sítí a rozparcelování plochy na jednotlivé stavební pozemky.[388] V dubnu 2023 rada odsouhlasila, že za těchto podmínek prodá pozemek haldy firmě Proma Matoušek, s. r. o. z Hrádku.[389] V roce 2023 se uvádí, že na místě haldy zbývá ještě cca 25 000 tun materiálu.[390] Dne 9. června 2023 město s nájemcem podepsalo smlouvu o smlouvě budoucí, podle níž měl být zbylý materiál z haldy odvezen do 9. června 2024 a do roku 2026 mělo být na jejím místě vytýčeno 16 stavebních parcel.[391]
Studie z roku 2011, k jejímž návrhům se v roce 2023 město opětovně přihlásilo, předpokládala, že na ploše odklizené haldy vzniknou dva bloky nové zástavby, oddělené novou komunikací, vedenou zhruba prostředkem plochy od severozápadu k jihovýchodu. Podél této ulice mělo stát 7 samostatně stojících rodinných domů a 2 dvojdomy poblíž jejího ústí na jižním okraji řešené lokality. Další 4 parcely pro rodinné domy se projektovaly na severovýchodním okraji plochy, od prodejny čp.861/II podél Čelakovského ulice až k jejímu nároží se Šmolíkovou ulicí. Jeden rodinný dům měl vyrůst jižně od bývalého hostince čp.191/II.[392] Zvolené řešení má nepochybně městotvorné ambice. Daleko kreativnější a osobitější varianta, kterou by bylo zachování Bílé haldy coby přírodního parku, odkazujícího na industriální minulost Rokycan, už není vzhledem k jejímu pokročilému odtěžení reálná. V tomto kontextu šla studie správným směrem. Je samozřejmě otázkou, zda by se zde nemohl užít intenzivnější parcelační rastr v podobě řadových či drobnějších bytových domů. Odpovídalo by to poloze lokality, která je situována pouhých 500 metrů od historického jádra města, a zároveň by to harmonicky navázalo na řadové dělnické domy z počátku 20. století, stojící vedle řešeného území. Odpověď na tuto spíše akademickou otázku naznačí trh, tedy to, jak vysoká bude v podmínkách masivní parcelace ve čtvrti Za Rakováčkem či na Oseckém vrchu poptávka o rodinné domy v této přece jen méně klidové zóně na Práchovně.
Dle stavu k roku 2025 je jedinou novou výstavbou v prostoru Bílé haldy rodinný dům čp.1389/II, vedle bývalého hostince čp.191/II. Jeho výstavba ovšem ještě není počátkem parcelace samotné Bílé haldy (ta dle situace z ledna 2026 není stále v katastrální mapě ani rozdělena na budoucí stavební parcely), ale spíše jen zaplněním dosavadní zahrady u čp.191/II. Dle stavu z dubna 2021 výstavba domu ještě nezačala.[393] Snímkování z července 2022 už zachycuje na pozemku dokončenou základovou desku budoucího rodinného domku.[394] V květnu 2023 již je tu zobrazen dokončený či dokončovaný objekt včetně střechy.[395] Číslo popisné bylo novostavbě přiděleno 17. června 2024.[396] Jde o menší objekt se sedlovou střechou, pod níž je obytné podkroví. Podlahová plocha činí 112 čtverečních metrů.
4.2.3. Černá halda a autosalon čp.1110/II
Když M. Sedlák mluví o černě a rezavě zbarveném odpadu (viz
výše),[397]
má tím na mysli odpad z koksoven,
který byl vršen do severního sousedství Bílé haldy. Vznikla tak Černá halda. Tu ale tvořila sypká a
porézní škvára, kterou postupně využívali Rokycanští k druhotným
stavebním úpravám (hřiště, chodníky) a Černá halda tak brzy zmizela. Na jejím
místě dnes stojí autosalon čp.1110/II z
roku 1993.[398] Dne 14. ledna 1993 se na staveništi začalo
s bagrováním. V květnu 1993 již byl objekt prakticky dokončen.[399]
Stavební práce provedla firma ROSS. Dne 1. června 1993 zde byl zahájen provoz.[400]
Podle alternativního pramene (nicméně psaného až s odstupem) ale autosalon
byl kolaudován až 16. prosince 1993 a následujícího dne uveden do zkušebního
provozu.[401]
Býval tu pak autosalon firmy Honda, dle stavu z roku 2026 prodejna a
servis aut Šůla Motors.
Jižně od autosalonu stojí starší zděná bouda
výkupny ovoce, před rokem 1989 provozovaná Jednotou, nyní v soukromých
rukou.[402]
V březnu 2004 jednali zastupitelé o směně pozemků mezi městem
(č.kat.2561/2) a družstvem Jednota (č.kat.3150/1). Verdikt ale odložili,
protože si vyžádali podrobnější informace o tom, kdo je majitelem objektu
výkupny ovoce a jaké má být přesné trasování tehdy navrhované nové komunikace
vybíhající od mostu u zimního stadionu přes Bílou haldu směrem na Kamenný
Újezd.[403]
Mezi bývalou Černou a Bílou haldou vede ze Zeyerovy ulice pěší stezka, de facto pokračování Šmolíkovy ulice. Po jižní straně Bílé haldy vede ze Zeyerovy ulice silnice. Severně od autosalonu zase mezi jeho areálem a náspem železniční trati probíhá cesta pro pěší, která slouží jako spojka ze Zeyerovy ulice, zaústěná do křižovatky Čelakovského-Šmolíkova. V říjnu 1927 rozhodla rada, že na žádost V. Šika se opraví tato cesta č.kat.3006 (za cca 100 Kč).[404] Na okraji Bílé haldy, na nároží Zeyerovy a Čelakovského ulice stojí dům čp.191/II (foto z r. 2003) z 19. století (původně vodárna pro nedalekou Hopfengärtnerovu továrnu). Od 30. let 20. století hostinec U Válcovny. V 90. letech 20. století byl přebudován na kancelářský objekt. Podrobněji o domě čp.191/II pojednáno v kapitole „Jižní předměstí“.
4.2.4. Garážový areál
Vedle Bílé haldy, při křižovatce Čelakovského a Zeyerovy ulice, přibyl na konci 80. let 20. století areál garáží (foto z r. 2004). Původně, v říjnu 1958 plánovala bytová komise MNV, že komplex garáží vyroste přímo na místě Bílé haldy, která by se tak musela odtěžit, což nakonec nebylo realizováno.[405] V červnu 1985 se uvádí, že ve spolupráci s n. p. Sběrné suroviny probíhá příprava předprojektové dokumentace na lokalitu mezi restaurací Válcovna a Uhelnými sklady. Plánovala se tu nová výkupna surovin a zbytek pozemku měl sloužit pro výstavbu garáží.[406] Ještě v červnu 1986 se uvádí, že příprava výstavby sběrny probíhá.[407] Nakonec došlo jen k výstavbě garáží. V roce 1987 byl vybrán trojúhelníkový pozemek č.kat.2557, dosud evidovaný jako pastvina, mezi ulicemi Zeyerova, Čelakovského a okrajem areálu Uhelných skladů. Téhož roku vyjmut z fondu zemědělské půdy a rozparcelován na 39 stavebních míst pro garáže. Ještě během roku 1987 většina z nich dobudována nebo aspoň rozestavěna.[408] V roce 2006 i 2020 je počet garáží nezměněn – stále 39.
4.3. Šikova továrna (Okresní stavební podnik)
V roce 1898 vznikla v dnešní Čelakovského ulici, tehdy na volných zemědělských pozemcích na okraji města, továrna Václava Šika, která se zde udržela, prodělala rozmanité přestavby a rozšiřování a stala se základem rozlehlého průmyslového areálu, který dodnes ovlivňuje tvář této části města. Na počátku 20. století (podle K. Hofmana teprve před 2. světovou válkou[409], což je ovšem chyba) si nechal továrník Šik postavit v areálu podniku i soukromou vilu čp.209/II (foto z r. 2003), kterou vyprojektoval stavitel Hynek Šmolík ve stylu romantické novogotiky.[410] V městském archivu se nachází složka z let 1901–1903, nazvaná „Šik Václav, stavba domu čp.209/II, Pražské předměstí“.[411] Šikova vila stojí na čtvercovém půdorysu v zahradě poblíž hlavní brány podniku. Do Čelakovského ulice je natočena dvouosým průčelím s poli červených neomítnutých cihel, prokládaných bílými lizénovými pásy. V prvním patře se nachází balkon, nároží je bosované. Nad korunní římsu je posazeno cimbuří. Vila představuje typ eklektického luxusního sídla z počátku 20. století. Společně s Hirschovou vilou na Plzeňském předměstí (a do jisté míry i nedalekou Jelínkovou vilou) jde o cenné ukázky architektury továrnických sídel v Rokycanech. Spojuje je luxusní a slohově vytříbené pojetí. Zároveň jsou všechny umístěny přímo v areálu továrny. To je typické pro období, kdy ještě plně nedozrál koncept samostatných vilových čtvrtí a kdy zároveň továrny zůstávaly rodinnými podniky.
Samotná továrna má číslo popisné čp.194/II. V městském archivu se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Šik Václav, stavba kovárny čp.194/II, Pražské předměstí“, a dále spisový materiál z let 1898–1899, pod jménem „Šik Václav, továrna na lepenku, stavba domu“.[412] Hlavní správní budova podniku se dochovala do současnosti, byť vnějškově modernizovaná. Jde o patrový objekt, jenž v západní části vybíhá v půlkruhové křídlo. Stojí mezi Šikovou vilou a vjezdem do továrny, bezprostředně při Čelakovského ulici. Východně od vjezdu do továrny pak stojí další administrativní budova, rovněž patrová. Okolo roku 1940 získala samostatné číslo popisné čp.621/II. Podnik mezitím procházel dalšími a dalšími proměnami a expanzí. V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1906, nazvaný „Šik Václav, stavba kůlny při továrně na lepenku čp.194/II, Pražské předměstí“, další z roku 1909, pod jménem „Šik Václav, rekonstrukce konírny a přeložení kotelny v továrně na asfaltové výrobky čp.194/II, Pražské předměstí“, a z roku 1912 „Šik Václav, stavba stájí čp.194/II, Pražské předměstí“.[413] Josef Šik získal 28. května 1920 povolení na zbudování kůlny, dílny a umývárny podle projektu Štěpána Wolfa a Josefa Beneše. Kolaudováno to bylo 19. září 1921.[414] Za první republiky se sem uvažovalo o zavedení železniční vlečky. V březnu 1928 schválili radní podmínky na vlečnou dráhu pro firmu Šik, které obecní komise stanovila při místním šetření 27. února 1928.[415] Železniční vlečka zde ale nebyla nikdy realizována. V dubnu 1930 rada povolila připojit továrnu V. Šika čp.194/II na uliční kanál.[416] V říjnu 1932 radní povolili V. Šikovi přístavbu zděné kolny v čp.194/II.[417] Užívací povolení na přístavbu zděné kolny v čp.194/II získal V. Šik v listopadu 1932.[418] V roce 1942 podnik postihl požár, který zničil oddělení pro výrobu lepenky. Firma získala stavební povolení na opravu 24. února 1942 a živnostensko-právní povolení 15. května 1942.[419]
Dle leteckého snímkování z roku 1947 tvořil areál továrny jen nevelký lichoběžník, který sahal na jihu někam na úroveň dvojdomu čp.374-375/II, tedy zhruba do poloviny délky Hybešovy ulice. Na západě ho ohraničovala dodnes existující, výrazně protáhlá zahrada Šikovy vily čp.209/II. K 1. lednu 1950 vznikl v Rokycanech centralizovaný Stavební podnik města Rokycan a zestátněná Šikova továrna se stala jeho klíčovou součástí.[420] Znárodnění se zpočátku neprojevilo výraznějším rozvojem továrny. Někdy před rokem 1951 pouze došlo na louce jižně od továrny k vytvoření venkovního skladiště. Nešlo o velkou plochu, ale byla necitlivě umístěna přímo za okraj zahrad domů při západní straně Hybešovy ulice, která se tak dostala v celé své délce do přímého sousedství průmyslového areálu.[421] Dle letecké fotografie ze srpna 1957 se plocha závodu nezměnila.[422] To se ale mělo brzy změnit. Letecký snímek z roku 1962 ukazuje, že jižní cíp továrny se rozšířil a kromě venkovního skladu zde vyrostly i tovární haly, opět těsně přiražené k okraji zahrad domů v Hybešově ulici.[423] Už na podzim 1957 se rada MNV zabývala i dalším možným rozšířením areálu Okresního stavebního podniku o parcelu č.kat.2567 (využívanou jako „role“).[424] Šlo o pozemek západně od zahrady Šikovy vily. Tento plán ale zatím nebyl realizován. Areál se totiž dál rozrůstal jižním směrem. Letecké snímkování z července 1968 zachytilo, že hranice Okresního stavebního podniku už se posunula až k dnešnímu jižnímu úseku ulice U Bílé haldy a vyrostly tam některé větší průmyslové objekty.[425] V roce 1969 MěstNV povolil Okresnímu stavebnímu podniku výstavbu instalačního skladu.[426] Mapa města cca z roku 1976 zachytila, že továrna už se rozšířila i západním směrem a její hranice dosáhla v celém úseku dnešní ulice U Bílé haldy. Zatím šlo o spíše poloprázdné plochy.[427] Ty se ale rychle zaplnily, protože v 2. polovině 70. let 20. století byly přistavěny sklady, jídelna, garáže a nová centrální betonárna. Tyto investice vyšly na 3 000 000 Kčs.[428] V rámci Okresního stavebního podniku tu byl koncem 80. let postaven mj. objekt čp.1093/II, stojící pří ulici U Bílé haldy. Později se majetkově a podnikatelsky oddělil. To samé platí pro objekt čp.1016/II a některé další (o nich viz níže). Takřka nepoznaně, v poněkud zastrčené a málo přístupné oblasti, se tak podél obytných okrsků Práchovny utvořil průmyslový areál o ploše cca 4 hektary, prostoupený účelovými stavbami.
4.4. Nová průmyslová zóna (ulice U Bílé haldy)
Poblíž bývalé Šikovy továrny od konce 20. století přibývaly i zcela nové průmyslové podniky, které se zformovaly do souvislé industriální zóny, jež vyplnila celý prostor mezi bývalou Šikovou továrnou a železniční tratí Rokycany-Nezvěstice. Osou této zóny se stala nově založená ulice U Bílé haldy.
Už za první republiky se objevily plány na stavební využití zdejších pozemků, zpočátku se ovšem zamýšlela i parcelace na rodinné domy. V roce 1929 J. Kubík požádal město o odprodej pozemků č.kat.2564, č.kat.2565 a č.kat.2566 na stavební místa. Město to nicméně odmítlo. V říjnu 1929 tak rozhodla rada po negativním stanovisku městské technické kanceláře.[429] V červenci 1930 ale městské technické kanceláři radní uložili vypracovat návrh úpravy č.kat.2565/1, č.kat.2565/2, č.kat.2566/1 na stavební místa.[430] Radní v červenci 1931 deklarují, že městská technická kancelář projedná s V. Šikem žádost Františka Tomáška o koupi sousedního pozemku č.kat.2566 na výstavbu rodinného domu a parcelaci na stavební místa.[431] Dle vyjádření rady z října 1931 se komisionelně zjistí možnost rozdělení obecních pozemků č.kat.2565 a č.kat.2566 na stavební parcely.[432] Zmíněné pozemky lemovaly jižní stranu Čelakovského ulice od dnešního areálu garáží poblíž Zeyerovy ulice až k ústí ulice U Bílé haldy. Nakonec ale nedošlo podél této části Čelakovského ulice k urbanizaci a celá lokalita se po 2. světové válce otevřela pro zcela jiné využití.
Novou a dynamicky se rozrůstající industriální zónu již předpokládal projekt z konce 50. let, kdy mezi tratí na Mirošov a Okresním stavebním podnikem byly vyhlédnuty pozemky pro průmysl a služby.[433] Dne 20. března 1959 byl městu předán definitivní směrný plán Rokycan. Odbor pro výstavbu rady KNV zároveň zadal i zpracování zvláštního zastavovacího plánu „oblasti služeb a průmyslu“ mezi Padrťským potokem a drahou do Mirošova.[434] Vzhledem k jistému ochabnutí budovatelského tempa v Rokycanech od konce 50. let ale nová průmyslová zóna nebyla fakticky zaplněna. Teprve v 2. polovině 60. let se o ní začíná opět mluvit. V srpnu 1966 je rozpracován projekt tohoto nového industriálního území.[435] V říjnu 1966 MěstNV požádal o vypracování zastavovacího plánu na průmyslovou oblast od Bílé haldy ke Kovohutím. Měly tu sídlit Uhelné sklady, Lidové spotřební družstvo Jednota, zemědělská technická výstavba a Okresní stavební podnik.[436] V dubnu 1967 už se mluví o tom, že KPÚ Plzeň zpracovává projekt průmyslové části města.[437] V prosinci 1967 projednával národní výbor alternativu č. 1 konceptu podrobného územního plánu průmyslového území města Rokycan. 6. prosince 1967 jej již projednala rada MěstNV. Ještě předtím byl projekt podroben připomínkám zainteresovaných stran.[438] Dne 8. července 1969 projednávala rada MěstNV zprávu k podrobnému územnímu plánu průmyslového území.[439] Definitivně pak průmyslovou zónu vytýčilo město při revizi směrného územního plánu roku 1971.[440]
4.4.1. Uhelné sklady čp.1051/II
V 80. letech tu vyrostl velkoryse řešený areál Uhelných skladů čp.1051/II (foto z r. 2003), jehož součástí byla administrativní budova, nová železniční vlečka a překladiště.[441] Nové uhelné sklady nahradily dosavadní nevyhovující provozovnu v Uxově ulici na Rašínově. Už koncem 50. let město uvažovalo o přemístění uhelných skladů a chtělo je situovat je někam poblíž podniku Kovohutě.[442] V roce 1959 sem měl být umístěn odlehčovací sklad paliva Uhelných skladů.[443] Realizace se ale značně opozdila. Výstavba skladového areálu se nejprve posunula na rok 1960.[444] Celý projekt pak nabral daleko zásadnější zpoždění. Na zasedání rady MěstNV 2. prosince 1964 byla aspoň vyzvána komise pro výstavbu, aby v rámci projednávání výhledového plánu výstavby do roku 1970, urychlila rozhodnutí o definitivním situování uhelných skladů.[445] V červnu 1969 si na plénu MěstNV stěžuje pan Oliberius z Uxovy ulice, že prý 20 let čeká, až se uhelné sklady odstěhují. Kvůli prachu nemůže ani otvírat okna ve svém domě. Předseda MěstNV František Hlad mu odpovídá, že uhelné sklady již mají pozemek i finance na výstavbu nového sídla.[446] V září 1969 se uvádí, že podnik Uhelné sklady začal s přípravnými pracemi na výstavbě nového areálu v průmyslovém území města.[447] Další roky se ale nic nedělo. V létě roku 1974 (mezi 25. červnem a 20. srpnem) vzala rada MěstNV na vědomí dopis UO KSČ č. 4, ve kterém se upozorňovalo, že výstavbou uhelných skladů se v jejich obvodu zvýší prašnost. Bylo dohodnuto svolat v této záležitosti jednání na MěstNV.[448] Mezi červnem a zářím 1975 se o umístění uhelných skladů jednalo na radě MěstNV. Rada souhlasila s přidělením provizorních prostor pro kanceláře Uhelných skladů v domě čp.78/I na rohu Srbovy a Smetanovy ulice. Dle sdělení Okresního stavebního podniku měla být již v roce 1977 dokončena výstavba administrativní budovy Uhelných skladů.[449] Nestalo se tak. V prosinci 1977 rada se MěstNV zabývala požadavkem ONV svolat na 13. prosince 1977 jednání ve věci průmyslového území u Bílé haldy, přičemž bylo nutno zajistit účast ředitele podniku Uhelné sklady.[450] V prosinci 1977 pak rada MěstNV vzala na vědomí zprávu o jednání se zástupci Uhelných skladů. Podle nich výstavba měla začít až roku 1982. Rada MěstNV ale uložila vedení MěstNV zaslat podniku Severočeské uhelné doly a briketárny Sokolov žádost o urychlení výstavby uhelných skladů. Měla podle představ obce začít roku 1980 a s ročním předstihem se mělo v průmyslovém území pod Kovohutěmi začít s výstavbou kanalizace.[451]
Teprve po dalších téměř 10 letech, roku 1986, byl komplex uhelných skladů otevřen.[452] Pak prožil tento podnik krátké fungování v době pozdního socialismu, aby počátkem 21. století zkrachoval.[453] Počátkem 21. století tu sídlí společnost ColorWest, s. r. o. Ta podala 2. května 2007 žádost o územní rozhodnutí a stavební povolení na zamýšlenou přístavbu a stavební úpravy objektu na stavebních parcelách č.kat.3844/1, č.kat.3844/2 a pozemkové parcele č.kat.2554/7. 29. června 2007 stavební úřad zahájil sloučené územní a stavební řízení.[454] Dne 3. srpna 2007 ale oznámil, že řízení zastavuje. V průběhu ústního jednání totiž bylo zjištěno, že stavebník už se stavebními úpravami začal. Žádost se pak stala bezpředmětnou.[455] Dne 20. června 2008 podala firma ColorWest, s.r.o. žádost doplněnou 4. srpna 2008 o zahájení společného územního řízení a stavebního řízení na přípojku vysokého napětí v areálu firmy. MÚ pak na 11. září 2008 svolal veřejné ústní jednání.[456] Ještě 11. září 2008 úřad vydal územní rozhodnutí i stavební povolení. Projektová dokumentace řešila výstavbu nové trafostanice z důvodu zvýšení odběru elektrické energie. Měla být napojena kabelem ze stávajícího venkovního vedení vysokého napětí 22 kV a umístěna v rohu parcely stavebníka na pozemku č.kat.2552/4 a č.kat.2554/7.[457] V roce 2013 bylo vydáno stavební povolení na sklad surovin firmy Colorwest. Ještě během roku 2013 proběhla jeho kolaudace.[458] Hlavní administrativní budova původních Uhelných skladů zůstává bez výraznějších změn.
4.4.2. Další průmyslové areály v ulici U Bílé haldy
Od 80. let 20. století se ulice U Bílé haldy stala místem soustředěného budování dalších průmyslových a komerčních komplexů. Během několika dekád vyplnily celou oblast. Podél východní strany ulice stojí rozlehlý komplex čp.1093/II, bývalá nová část Okresního stavebního podniku, pak firma STAPOM, jež vznikla roku 1991 transformací původního Okresního stavebního podniku (zpočátku pod jménem STAPO). V roce 2003 měla 51 zaměstnanců.[459] Koncem roku 2005 se již uvádí, že firma je v konkurzu.[460] Pak se zde roku 2006 usídlila firma Ulrich, s. r. o. Zabývá se výrobou a montáží ocelových konstrukcí, kontejnerů a ocelových palet a zámečnickými pracemi. Sídlo firmy prošlo v letech 2010–2011 celkovou rekonstrukcí a přístavbou.[461] Dne 10. dubna 2008 MÚ vydal územní rozhodnutí a stavební povolení na instalaci zemních kabelových rozvodů nízkého napětí v areálu čp.1093/II dle žádosti z 16. ledna 2008. Po doplnění některých podkladů začalo 21. února 2008 sloučené územní a stavební řízení. Na 26. března 2008 bylo svoláno ústní jednání. Projekt předpokládal napojení odběrných míst v průmyslovém areálu u trafostanice Rokycany OSP č. 0866020 na nový elektrický distribuční rozvod zemním kabelem. Termín dokončení stanoven do 31. prosince 2008. K záměru byly podány dvě námitky. František Pavelek z Rokycan požadoval, aby při pokládce kabelů nedošlo k porušení stávajících panelů, a společnost Ulrich, s. r. o. z Litohlav požadovala, aby vyasfaltovaná místa, která budou při výkopových pracích narušena, byla opět zakryta asfaltem. Obě námitky byly přijaty a začleněny do podmínek stavebního povolení.[462]
Jižně od areálu čp.1093/II na něj plynule navazuje podlouhlý přízemní objekt čp.1264/II, sídlo společnost Ramos-Koo, s. r. o. Budova byla dokončena 16. dubna 2010.[463] Nacházejí se v ní administrativní, dílenské i skladovací prostory. Firma tu sídlí od roku 2011. Zabývá se půjčováním a servisem stavebních a komunálních strojů.[464] Ve vnitrobloku za touto firmou se nachází budova čp.1235/II na stavební parcele č.kat.576/51. Dne 21. února 2008 obdržela samostatné číslo popisné. Sídlí zde firma AN Suroviny, zabývající se výkupem odpadu a elektroodpadu. Jde o původní areál a nádvoří Okresního stavebního podniku z dob jeho předlistopadového rozšíření. Mezi budovou podniku Ramos-Koo a vlastní ulicí ještě stojí dva starší drobné objekty, pocházející z původního komplexu Okresního stavebního podniku. Je to budova čerpací stanice čp.1290/II, která je zobrazena již na státní mapě z roku 1987,[465] ale až někdy po roce 2010 obdržela samostatné číslo popisné. Jižně od ní stojí malá přízemní stavba bývalé vrátnice. Obě jsou z regulačních důvodů nyní v majetku města, protože obec tu počátkem 21. století prováděla složité majetkové transakce, mající za cíl umožnit pravidelné vytýčení ulice (viz níže).
Zástavba se pak táhne dál k jihu. V místech, kde se ulice U Bílé haldy stáčí k východu, stojí areál čp.1016/II. Letecké snímkování z července 1978 zachytilo jeho probíhající výstavbu, ovšem v pokročilé fázi.[466] Číslo popisné získal v 80. letech 20. století, tehdy patrně jako součást areálu Okresního stavebního podniku. Pak se výrobně i majetkově osamostatnil. Sídlila tu firma Km Plast, později BGI, s. r. o. Jde o dceřinou společnost německé firmy na zpracování a výrobu plastů.[467]
Rozsáhlý pozemek mezi ulicí U Bílé haldy, areálem tenisových kurtů a zástavbou v Hybešově ulici vyplnila už v předlistopadovém období betonárna, budovaná pro tehdejší Okresní stavební podnik. V roce 2003 zde vyrostla nová výrobna betonových směsí Beton Union, s. r. o. Plzeň. Objekt byl vybaven moderní technologií, která měla zamezit znečišťování okolí. Byl dokončen v závěru roku 2003, začátkem roku 2004 se plánoval zkušební provoz.[468] Provoz byl postupně modernizován a rozšiřován. Vyvolalo to nesouhlasné reakce sousedního tenisového klubu. 8. dubna 2019 byla spuštěna nová technologie. Správce tenisového klubu uváděl, že doprava materiálu nakladačem do plechové vany je provázena exhalacemi a hlukem. 70 lidí podepsalo petici proti provozu betonárny. Zastupitelstvo mělo o petici jednat v srpnu 2019. Zástupce firmy uvedl, že společnost požádá o změření hluku a zplodin a případně podnikne kroky k nápravě.[469] V říjnu 2019 musela skutečně firma na základě rozhodnutí MÚ dočasně přerušit činnost v rokycanské provozovně.[470] Opětovně byla betonárna ve zkušebním režimu spuštěna 15. června 2020. Má kapacitu 45 kubických metrů za hodinu.[471] Firma používá pro identifikaci své rokycanské provozovny číslo popisné čp.1092/II, ale toto označení nese rodinný dům v ulici Na Husinci a není doloženo v oficiálních rejstřících.
Zaplnila se i západní strana ulice U Bílé haldy. Nedaleko jejího vyústění do Čelakovského ulice stojí objekt čp.1390/II, sídlo firmy Fipas, prodávající pily na kov. Původně šlo o nevyužitou proluku východně od areálu garáží u Zeyerovy ulice. Takto vypadal pozemek ještě v dubnu 2021.[472] V červenci 2022 už na místě probíhá budování nového objektu, zatím ve fázi takřka dokončené hrubé stavby.[473] Snímkování z května 2023 zobrazuje prakticky stejný stav.[474] Číslo popisné získala novostavba 20. listopadu 2024.[475] Jde o patrový objekt, směrem do Čelakovského ulice (k severu) jen přízemní, s plochou střechou. Jižně od křižovatky s Čelakovského ulicí se pak v ulici U Bílé haldy rozkládá areál firmy Brusivo, s. r. o. čp.1176/II. Číslo popisné obdržel okolo roku 2004. V této první fázi šlo o přízemní výrobní halu, zbudovanou roku 2003. V její jižní části jsou kancelářské prostory. Firma pak prodělávala další rozvoj. Od roku 2004 začala produkce výseků z „jumborolí“, v roce 2007 byl zprovozněn stroj na výrobu výseků a roku 2008 nová linka na široké pásy. Zásadní změna nastala roku 2015, kdy byla severně od stávající haly, při nároží ulic U Bílé haldy a Čelakovského, kolaudována zcela nová rozsáhlá budova. Obsahuje administrativní i výrobní prostory. Projekt je dílem ing. arch. Jiřího Zábrana a ing. arch. Terezy Nové z kanceláře ProArch. Stavbu realizovala firma Empex. Objekt získal ocenění Stavba Plzeňského kraje pro rok 2014.[476] Budova má podobu jednopatrové stavby z železobetonového prefabrikovaného skeletu s monolitickými stropy. Tato konstrukce je ukryta do betonového skeletu. Severní fasáda je pojata jako prosklená plocha a uplatňují se v ní i černý plech a dřevo. Ve východní části domu je mezi železobetonovou konstrukcí a betonovou vnější skořepinou volné místo, kde je zasazen strom.[477] Objekt představuje v rokycanských poměrech neobvyklý model plně architektonizované industriální architektury. Došlo zde k ideální souhře investora a architekta. Výsledkem je hodnotná stavba, jdoucí výrazně nad rámec utilitární průmyslové výstavby. Jižně od areálu firmy Brusivo se nachází areál čp.1213/II, využívaný firmou Uhlí Jurčík, s. r. o. Číslo popisné obdržel 20. září 2006. Jedná se o pouhé oplocené prostranství. V jeho zadní části je drobná patrová budova. Při ulici U Bílé haldy pak stojí plechová přízemní stavba skladu. Následuje areál bývalých Uhelných skladů čp.1051/II, nyní využívaný firmou ColorWest (viz výše). Firma Uhlí Jurčík v čp.1213/II je tak fakticky posledním zbytkem uhelných skladů. Dál k jihu stojí areál SBT Stavby, s. r. o. čp.1282/II. Číslo popisné získal někdy po roce 2010. Jde o přízemní objekt. Na jeho severní straně jsou poblíž vjezdu do areálu kancelářské prostory. Následuje objekt čp.1142/II. Patří nedaleké firmě Jaf Holz, s. r. o. Číslo popisné obdržel 30. května roku 2000. Hned vedle, v ohybu ulice U Bílé haldy, stojí hlavní areál firmy Jaf Holz čp.1123/II (foto z r. 2003). Vyrostl tu v roce 1999. V roce 2003 byla továrna Jafholz rozšířena výstavbou nové skladovací haly k jihu.[478] Směrem do ulice je otočena administrativní budovou a vzorkovnou, která byla někdy okolo roku 2010 přestavěna, zvýšena a získala kultivovanou podobu patrového plochostřechého objektu, s fasádou v patře s barevným obkladem.
V nejzazším úseku se ulice U Bílé haldy blíží ke břehům Padrťského potoka. Zde, v prostoru zaniklého mlýna Korečník čp.104/II, vznikl v 90. letech 20. století další průmyslový areál čp.1151/II (foto z r. 2003). 27. února 2001 získal číslo popisné. Patří firmě Inkos Rokycany, s. r. o. Ta vznikla roku 1993. V roce 1997 koupila polorozpadlé objekty v prostoru bývalého mlýna Korečník a postupně je opravila pro plastikářskou výrobu. Od roku 1999 zde probíhala montáž reproduktorů do plastových dílů pro osobní auta. Zřízení účelového průmyslového podniku a expanze komerční zóny až sem, do sousedství Padrťského potoka, bylo chybou. Potenciál nábřeží potoka byl podkopán, znemožněno bylo rozvinutí pěší cesty podél jeho levého břehu a do blízkosti rekreačního pásu Alejí a tenisového areálu pronikla funkčně nevhodná zástavba. V minimalistické variantě je nutno pracovat aspoň na zpřístupnění několikametrového pruhu podél vodního toku pro pěší a cyklisty.
4.4.3. Čistička a úpravna vody Kovohutí
V místech, kde se ulice U Bílé haldy blíží k tenisovému areálu V Alejích, vyrostla v 60. letech 20. století také soustava technologických objektů podniku Kovohutě, konkrétně čistička a úpravna vody. V letech 1965–1969 totiž proběhla 1. etapa celkové rekonstrukce tohoto podniku.[479] Kromě ryze průmyslových staveb umístěných v areálu továrny vyrostla zde na Práchovně i čerpací stanice a úpravna vody.[480] Podnik se tak rozhodl osamostatnit od městské vodovodní sítě, která v 60. letech nepostačovala potřebám rozvoje Rokycan. V roce 1966 už úpravna vody vyrůstá.[481] Díky úpravně mělo v jižní části Rokycan již brzy vzrůst zásobování vodou i tlak vody v sítí. Tuto pozitivní zprávu ohlásil náměstek předsedy MěstNV v listopadu 1967.[482] V dubnu 1968 se prý už úpravna dokončuje.[483] Měla být spuštěna od května 1968.[484] Úpravna vody se nacházela jižně od ulice U Bílé haldy, zatímco severně od této komunikace stála čistička odpadních vod. Blíže k Padrťskému potoku to pak byla ještě čerpací stanice vody.[485]
4.4.5. Technický vývoj ulice U Bílé haldy a vývoj jejího pojmenování
Ulice byla dříve počítána za součást Čelakovského ulice. Až rozhodnutím zastupitelstva 10. srpna 1999 získala název ulice U Bílé haldy.
Na mapě města cca z roku 1976 je vidět, že ulice U Bílé haldy ještě neexistovala a v její linii pouze probíhala hranice značně rozšířeného areálu Okresního stavebního podniku (bývalá Šikova továrna, viz výše). Existoval pouze jižní (respektive východní) úsek dnešní ulice, u úpravny vody a čističky pro podnik Kovohutě, umístěné mezi tenisovými kurty a tehdy ještě dožívajícím mlýnem Korečník, u břehu Padrťského potoka (o tomto vodohospodářském díle viz výše). Tento úsek ale byl dopravně přístupný od Kovohutí, přejezdem přes mirošovskou trať, nikoliv od severu v linii dnešní ulice U Bílé haldy.[486] To se změnilo až s výstavbou uhelných skladů v 80. letech 20. století (viz výše), kdy tu skutečně vznikla komunikace. Na státní mapě z roku 1987 ale není řádně vyznačena, protože se fakticky jednalo o servisní, nikoliv veřejnou komunikaci.[487]
Tento stav trval až hluboko do 90. let 20. století. Až její postupné obrůstání průmyslovými areály si od konce 20. století vyžádalo některé regulační a majetkoprávní kroky, které stabilizovaly její trasu. Vznikla totiž původně primárně jen jako spojka do uhelných skladů. Teprve v poslední dekádě 20. století, kdy zde začaly přibývat další firmy, se ukázalo, že stávající trasa a vzhled nevyhovují. Její povrch byl sice vyasfaltován, ale v nepříliš úpravné podobě. V roce 2002 plánovala obec úpravu této komunikace na roky 2006–2007.[488] Podle harmonogramu z ledna 2003 se oprava plánovala na rok 2007.[489] Dne 1. března 2004 se opravou ulice zabývali zástupci města, kteří si na schůzku sezvali i reprezentanty zdejších průmyslových podniků.[490] Právě od nich se očekávala finanční spoluúčast a tím i možné urychlení investice. Délka dotčeného úseku ulice činila 600 metrů a řešená plocha 4800 čtverečních metrů.[491] V listopadu 2005 se město nicméně zabývalo harmonogramem oprav komunikací a konstatovalo, že peněz je málo. Oprava této ulice tak prý bude muset počkat až za horizont roku 2008. Projektová dokumentace už ale byla rozpracovaná. Rozpočet se odhadoval na 8 000 000 Kč. Investice měla až 19. - 20. pozici v aktualizovaném městském pořadníku.[492]
Problémem bylo i to, že komunikace nebyla v majetku města, nýbrž byla rozparcelována mezi okolní průmyslové podniky. Obec postupně tyto pozemkové díly vykupovala tak, aby mohla do její rekonstrukce koncepčně investovat. V dubnu 2000 schválilo zastupitelstvo odkoupení parcely č.kat.2566/3 o výměře 721 čtverečních metrů od a. s. Uhelné sklady Plzeň, odkoupení parcel č.kat.2566/5 a č.kat.3150/4 v celkové výměře 315 čtverečních metrů od Jednoty Rokycany a záměr směny části městského pozemku č.kat.2566/1 o výměře cca 780 čtverečních metrů za pozemky a. s. Stapom Rokycany č.kat.2566/4 a č.kat.2566/6 o ploše 265 čtverečních metrů.[493] Znovu se o pozemcích Stapomu jednalo na zastupitelstvu v květnu 2003. Zastupitelé tehdy odhlasovali výměnu některých parcel mezi městem a touto firmou. Konkrétně šlo o pozemky Stapomu č.kat.2545/8, č.kat.3151 a části č.kat.576/5, které město nabylo výměnou za č.kat.4134/2, č.kat.4135/2, č.kat.4136/2, č.kat.4137/2 a část č.kat.2566.[494] V prosinci 2004 také zastupitelstvo odsouhlasilo další odkup pozemku od bývalých Uhelných skladů za 61 620 Kč.[495] Dne 7. června 2004 rada souhlasila se směnou některých pozemků mezi obcí a firmou Stapom, ale při jednání 28. listopadu 2005 rada projednávala revokaci tohoto usnesení a místo toho jednala o možnosti odkupu části areálu bývalého Stapom (Okresní stavební podnik).[496] Dne 13. prosince 2005 jednalo o odkupu zastupitelstvo. Rozhodlo, že se město přihlásí u správce konkurzní podstaty zkrachovalého podniku s návrhem na odkoupení jeho části. Celkem projevilo město zájem o 7 pozemků a 2 budovy. Radnici šlo především o získání pásu parcel podél ulice U Bílé haldy tak, aby komunikace mohla být rozšířena, napřímena a zrekonstruována. Zmíněné dvě budovy zasahovaly do předpokládané trasy rozšířené ulice a měly tudíž být po případném vykoupení zbořeny.[497] Šlo o pozemky č.kat.3857 (1630 čtverečních metrů), č.kat.3151 (294 čtverečních metrů), část č.kat.3856 (cca 2000 čtverečních metrů) a stavební parcely č.kat.576/19 (o ploše 179 čtverečních metrů) s objektem čerpací stanice a č.kat.576/6 (133 čtverečních metrů) s objektem vrátnice.[498]
Konečné rozhodnutí zastupitelé přijali až na zasedání 24. ledna 2006. Město předložilo správci konkurzní podstaty nabídku kupní ceny za pozemky a stavby, o které projevilo zájem. Nabídlo 973 090 Kč. Správce s cenou ovšem nesouhlasil. 20. února 2006 proto odsouhlasila rada navýšení kupní ceny na 1 273 090 Kč s tím, že tato cena je již konečná, a doporučilo zastupitelstvu na navýšení přistoupit. Na zasedání 7. března 2006 zastupitelé žádné usnesení nepřijali, vyšší cena tedy nebyla schválena. 3. května 2006 pak správce konkurzní podstaty předložil zájemcům o plochy zrušeného podniku, že vzhledem k stanovisku města Rokycan nebude otázka průjezdu k jednotlivým nemovitostem řešena formou veřejné komunikace ale věcných břemen pro každého budoucího majitele zvlášť. Zároveň ze zasedání věřitelského výboru vyplynulo, že budou přijaty jen takové nabídky na odkup částí bývalého Stapom, které dosahují aspoň 80 % znalecké odhadní ceny, což nabídka města Rokycan nesplňovala (pohybovala se v rozmezí 40-50 %). Vzhledem k tomuto vývoji, při kterém hrozilo, že město a jeho zájmy budou zcela vyloučeny z dalších osudů pozemku, navrhl architekt ing. Zítek, který pro obec zpracovával projekt nové komunikace, redukovanou variantu, při níž nebylo nutné odkupovat objekt čerpací stanice. Zítek předložil městu řešení, kdy by u nezbytně nutných nemovitostí bylo skutečně nabídnuto požadovaných 80 % odhadní ceny, u objektu vrátnice 50 % odhadní ceny a zbylé pozemky uvnitř areálu ani čerpací stanice by se nemusely kupovat. 15. května 2006 s tím rada vyslovila souhlas. Celkem požádalo město o nemovitosti č.kat.3151, č.kat.3856, č.kat.3857, č.kat.576/6 (vrátnice). Nabídlo za ně 602 811 Kč. 30. května 2006 o nové variantě jednalo zastupitelstvo.[499] Dne 4. prosince 2006 pak zastupitelstvo revokovalo předchozí usnesení z 13. prosince 2005 v bodu týkajícím se koupě parcely č.kat.576/19 (b) o výměře 9 metrů čtverečních za kupní cenu ve výši 400 Kč/metr čtvereční, tedy 3 600 Kč. Revidovaný balík pozemků, které město kupovalo, sestával z těchto parcel: stavební parcela č.kat.576/6 o výměře 78 čtverečních metrů za 31 200 Kč (400 Kč/m), pozemková parcela č.kat.576/19 170 metrů čtverečních za 68 000 Kč (400 Kč/m), parcela č.kat.2545/8 16 čtverečních metrů za 224 Kč (14 Kč/m), 2/15 parcely č.kat.3856/1 1637 čtverečních metrů za 52 384 Kč (240 Kč/m), 2/15 parcely č.kat.3857/1 446 čtverečních metrů za 14 272 Kč (240 Kč/m) a z objektu čerpací stanice na stavební parcele č.kat.576/19 včetně technologie za 200 000 Kč.[500] Dne 10. března 2008 zastupitelstvo schválilo záměr prodeje stavebních parcel č.kat.4134/2 (59 čtverečních metrů), č.kat.4135/2 (o výměře 17 čtverečních metrů), č.kat.4136/2 (8 čtverečních metrů) a č.kat.4137/2 (7 čtverečních metrů). Zastupitelé zároveň neschválili záměr prodeje části parcely č.kat.2566 o ploše cca 90 čtverečních metrů. Šlo o drobné pozemkové díly podél ulice U Bílé haldy.[501] V červnu 2017 souhlasili zastupitelé se směnou pozemků mezi městem a Miroslavem Němcem pro chystanou rekonstrukci ulice U Bílé haldy.[502] V dubnu 2019 pak zastupitelstvo odsouhlasilo i směnu pozemků mezi obcí a spotřebním družstvem Jednota pro tentýž účel.[503] Záměr této transakce odsouhlasilo zastupitelstvo v lednu 2019.[504]
5. Obytná výstavba na Práchovně ve 20. století
Bouřlivý rozvoj průmyslu v sousedství Práchovny sice celou čtvrť poznamenal a zatlačil ji částečně do role industriální periferie, na druhou stranu se zde už počátkem 20. století projevila prosperita rokycanského hutnictví a železářství i pozoruhodnou obytnou výstavbou. A v několika etapách tu pak vyrostly desítky dalších rodinných domů. V centrální části čtvrti při levém břehu Padrťského potoka se tak zformovala rezidenční enkláva, která je zajímavá i coby doklad proměn soudobých trendů v hromadné výstavbě.
Jako první vyrostl v letech 1904–1912 (ale fakticky spíše v letech 1906–1907) na Práchovně v režii Hopfengärtnerových železáren ojedinělý soubor dělnických řadových domků. Zastupitelstvo schválilo 14. července 1906 regulační čáru, která se pak stala základem pro zastavování pozemků.[505] Šlo o zástavbu dnešních ulic Práchovna, Zvonařova a Šmolíkova. Celkem tu vyrostlo 24 domů, takže se jednalo ve své době o největší jednotně koncipovaný obytný soubor ve městě a jednu z prvních plánovitých akcí, jež rozšiřovala zastavěné území Rokycan. Je to zároveň největší soubor typizované dělnické architektury v tehdejších Rokycanech, který v menším meřítku odkazuje na podobné dělnické kolonie na Ostravsku, v Plzni, severočeském uhelném revíru a dalších průmyslových oblastech. Neopomenutelný byl i z demografického hlediska. Při daleko větší obsazenosti jednotlivých bytů ve zdejších domech dle sčítání lidu z 31. prosince 1910 žilo dohromady 248 lidí.[506] Vzhledem k tomu, že Rokycany měly k roku 1910 cca 6500 obyvatel (viz tabulka demografického vývoje), se dá říci, že populace města jen díky této dělnické kolonii skokově vzrostla o cca 4 %.
5.1. Ulice Práchovna
5.1.1. Popis zástavby v ulici Práchovna (řadové domky)
Nejdříve proběhla výstavba v samotné ulici Práchovna,
kde vyrostlo osm patrových řadových domů
čp.211/II, čp.212/II, čp.213/II, čp.214/II, čp.215/II, čp.216/II, čp.217/II a
čp.218/II. Všechny již prokazatelně existovaly
k 31. prosinci 1910, protože jsou zahrnuty do sčítání lidu jako obydlené a
s číslem popisným. V těchto osmi domech tehdy žilo 17 rodin a celkem
87 lidí, tedy výrazně vyšší hustota osídlení, než v současnosti. U všech
byl jako majitel uveden Max Hopfengärtner.[507] Je
pravděpodobné, že těchto osm domů stálo už v roce 1907 (anebo bylo
v pokročilé fázi výstavby), protože jsou zachyceny na mapě města z roku
1907. Mapa samozřejmě mohla schematicky zakreslit i dosud neobydlené či
právě dokončované domy, ale časový interval let 1906–1907 pro jejich výstavbu
je realistický vzhledem k tempu tehdejší bytové výstavby. I hodnota jejich
čísel popisných by tomu odpovídala.
Jde o unikátní komplex typizované architektury (foto z r. 2003). Do ulice hledí jednotlivé domy patrovou, dvouosou fasádou (foto z r. 2003). V zvýšeném přízemí je vchod s profilovaným ostěním v eklektickém slohu. Z ulice k němu vedou zděné schody. Užitnou plochu domu zvětšují vikýře v podkroví druhého patra, kde v půdních prostorách postupně rovněž vznikaly obytné místnosti. V nových domech našly bydlení kvalifikované dělnické kádry z Hopfengärtnerových železáren. I přes dílčí modernizace se soubor dochoval pozoruhodně intaktně a bylo by dobré jej jako celek v přiměřené míře chránit před nevhodnými přestavbami. Ke každému domu přiléhá zezadu úzká parcela se zahradou. Ta končí u obslužné bezejmenné uličky.
V únoru 1931 rozhodla obecní správní komise, že s firmou Ferra (nástupce Hopfengärtnerova podniku) se bude jednat o koupi jejích dělnických domků.[508] Motivace města byla patrně sociální. V době krize a nezaměstnanosti rostl tlak na to, aby nájemníci těchto domů netrpěli existenční nejistotou. Počátkem března 1931 se městu oznamuje, že firma Ferra zamítla žádost obce, aby v dobách krize nezvyšovala nájmy v dělnických domech.[509] V polovině dubna 1931 město deklaruje, že s firmou Ferra se bude ústně jednat o koupi jejích domků za 800 až 900 000 Kč.[510] Počátkem června 1931 rada na vědomí vzala zprávu o jednání obce s firmou Ferra o odkupu jejích domků. Usnesla se, že vyčká další nabídky.[511] V polovině srpna 1931 ale radní museli na vědomí vzít oznámení firmy Ferra, že zatím odkládá jednání o prodeji dělnických domků městu.[512] Dle vyjádření rady z konce prosince 1931 obec nereflektuje na koupi domů v dělnické kolonii firmy Ferra.[513] Ale úvahy o odkupu pokračovaly i v následujícím roce. K žádosti nájemníků v kolonii firmy Ferra o koupi dělnických domů obcí se usnesla rada v květnu 1932 zakročit u firmy Ferra a okresního úřadu v otázce, aby byly zajištěny byty celkem pro asi 70 rodin.[514] Dne 19. května 1932 pak starosta radním podal zprávu o jednání s firmou Ferra v Praze.[515] Dne 14. července 1932 rada oznamuje, že následujícího dne se odehraje jednání s firmou Ferra za účasti obce.[516] Ani toto jednání ale nepřineslo dohodu. Na následnou schůzi rady v červenci 1932 byl jako zástupce nájemníků domů firmy Ferra pozván i pan Vavřík. Ten odhadl cenu domů na 600 000 Kč a upozornil, že jsou většinou značně sešlé, zejména krytina, trámoví, podlahy a žlaby. Firma Ferra přitom prý požaduje 1 150 000 Kč. Obec trvala na odhadu 800 000 Kč. Usnesla se v zájmu urychlení transakce jednat o odkupu bez vilového dvojdomku a vodárny, ale zato včetně struskové haldy, pozemku u válcovny a pozemkových pruhů u obou cest kolem bývalé Martinovy pece za 800 000 Kč.[517] V listopadu 1932 projednává koupi domů od firmy Ferra městská samospráva. Firmě se prý sdělí, že obec je ochotna koupit všechny nemovitosti mezi náhonem a Veselskou silnicí včetně pozemku č.kat.2611 a pruhu pozemku č.kat.2618/1 k rozšíření cesty č.kat.2960/1, bude-li tržní cena přiměřená.[518] Počátkem března 1933 se radní seznámili s výsledkem jednání s firmou Ferra o koupi všech nemovitostí mezi náhonem a Veselskou silnicí. Pro další jednání ze strany obce byla stanovena cena 900 000 Kč.[519] Dne 1. června 1933 se rada města usnáší, že firmě Ferra se oznámí neúspěšný výsledek jednání o koupi některých domů v dělnické kolonii, což je překážkou pro úmysl obce koupil zbývající nemovitosti.[520] Dle vyjádření rady ze srpna 1933 se vyčká, zda Ferra přistoupí na navrženou cenu 900 000 Kč.[521] Jednání pak ustrnula. V září 1933 se má firmě Ferra sdělit, že těžké hospodářské poměry neumožňují obci koupit tovární domky a nemovitosti nabízené firmou.[522] Tento závěr opakují radní i 22. září 1933 (s ohledem na finanční situaci obce nelze v dohledné době pomýšlet na koupi nabízených domků).[523] Nakonec proběhl převod vlastnictví na soukromé majitele (bez prostřednictví obce). V seznamu majitelů domů z konce 20. let 20. století se u všech zdejších domů (jak v této skupině řadových domů v ulici Práchovna, tak u řadových domků v ulicích Zvonařova a Šmolíkova – viz níže) uvádí jako majitel Max Hopfengärtner. V novější verzi seznamu z poloviny 40. let 20. století zde už ovšem jsou uváděni jednotliví soukromí majitelé.[524]
Poté, co jednotlivé domy přešly do soukromého vlastnictví, se jejich stavební vývoj začal odlišovat. Docházelo k postupným adaptacím a přístavbám, které měnily jejich původní tvář. Naštěstí v hrubých hmotových dispozicích nebyl žádný z těchto domů změněn zcela radikálně. Až do počátku 21. století se nejlépe dochoval krajní domek čp.218/II na východní straně obytného souboru (foto z r. 2005). Dne 12. srpna 2004 ovšem povolil MÚ jeho rekonstrukci. V červenci 2005 už směrem do zahrady vyrůstá přístavba terasy, zatím jen hrubé zdivo. Do boční stěny, dosud bez oken, byly proraženy nové okenní otvory. Fasáda zatím zůstávala beze změn. V únoru 2006 přestavba pokračuje a do hlavní fasády už jsou vsazena nová plastová okna, ukázka nevhodného, navenek moderního, ale ve skutečnosti lacině působícího stavebního prvku. I podle stavu z poloviny srpna 2008 dům stále prochází rekonstrukcí. Boční stěna objektu sice je už opravena, včetně barevné úpravy fasády, na hlavním průčelí do ulice ale teprve probíhá instalace zateplovacího pláště, ještě bez barevné úpravy.[525] Výsledná podoba je sice úpravná, ale banální a ochudila dům o jeho tvarosloví z počátku 20. století. Místo původních šambrán bylo aplikováno jen zjednodušené, nově vytvořené rámování oken. Šlo o chybu investora a to nejen v abstraktně památkářsky konzervativním slova smyslu (jako ztráta něčeho starého). Původní fasáda měla silnější estetický účinek a její setření je tak i snížením hodnoty domu jako takového. Zčásti se původní fasáda dochovala na sousedním domě čp.217/II. Jde o původní vchodové dveře s ostěním a štítkem v klenáku a rustiku v parteru. Intaktně se dochoval i střešní vikýř s malými sdruženými okny. Do průčelí ale byla za socialismu implantována nevhodná trojdílná okna. Následující dům čp.216/II prošel za socialismu modernizací a celkovým setřením členění fasády. Dle stavu k roku 2018 už je průčelí domu po celkové rekonstrukci, provedené ovšem rovněž v zplošťujícím, typizovaném provedení, navíc s nevhodnou barvou fasády. Bílé plastové dveře a plastová nedělená okna jsou u architektury tohoto typu něčím cizorodým a navzdory současné popularitě působí spíš lacině. I dům čp.215/II byl za socialismu změněn modernizací fasády a vsazením nových oken. Uchoval si ale původní vikýř. Podobný byl i stavební vývoj domu čp.214/II. Domy čp.213/II a čp.212/II byly využívány jako služebny policie. Oba sice byly koncem 20. století byly důkladně opraveny, ale původní fasádu rovněž už nahradilo ploché průčelí. I po jejich funkčním scelení pro účely policejní služebny (mezitím zrušené) vnějškově zůstávaly odlišitelné jako dva původní domy. 15. ledna 2014 ovšem bylo formálně zrušeno samostatně číslo popisné čp.213/II, takže nyní oba nesou jen číslo popisné čp.212/II.[526] Modernizačním tlakům za socialismu neunikl ani krajní objekt čp.211/II. Někdy před rokem 2018 prošel další rekonstrukcí, bohužel opět provedenou bez respektu k původní architektuře. Do fasády tak byla vsazena moderní okna a dveře s bílými rámy. Přese vše si ale tento soubor řadových domů podržel svou atmosféru. Zpětně se ukazuje, že původní dělnické ubytování dokáže, pochopitelně po celkové adaptaci a snížení hustoty osídlení, i po sto letech splňovat technické a estetické nároky na městské bydlení. Dělnická kolonie působí zčásti jako anglická předměstská ulice.
Na východním okraji ulice, u Mlýnského náhonu stojí komplex starobylého mlýnu Práchovna (viz výše). Protější, jižní frontu ulice, vytvořily rodinné domky z dob první republiky (o nich viz níže).
5.1.2. Technický vývoj ulice Práchovna
20. ledna 1965 přijal na zasedání rady MěstNV místní občanský výbor č. 4 závazek k 20. výročí konce války, že u domu čp.540/II zřídí buď živý plot, nebo stanoviště pro popelnice.[527] V roce 1969 v ulici Práchovna byly instalovány nové stožáry veřejného osvětlení. Šlo o moderní typ výbojkových svítidel.[528] Investice byla součástí Akce Z. Na rekonstrukci veřejného osvětlení v prostoru na Práchovně se odpracovalo v roce 1969 180 brigádnických hodin, bylo proinvestováno 10 714 Kčs a vznikla hodnota díla 22 100 Kčs.[529] Dle informací z prosince 1983 v budoucnosti plánuje občanský výbor č. 4 zahájit bezprašnou úpravu v ulici Práchovna (společně s Šafaříkovou ulicí). Už prý bylo dovezeno cca 350 kusů betonových obrubníků. Konečná úprava měla proběhnout v roce 1984.[530] Úprava komunikace tu skutečně byla provedena roku 1984.[531] V roce 1983 také Technické služby v ulici Práchovna vyasfaltovaly chodník.[532] Celkem ve volebním období 1981–1986 šlo na investici do chodníků Práchovna, Hybešova, Klicperova, Čelakovského 570 000 Kčs.[533] V roce 1984 s pomocí ZVAK byl propojen kanalizační kanál v ulici Práchovna do hlavního sběrače tak, aby odpad nevytékal do náhonu.[534] Ulici lemovalo před řadovými domky až do počátku 21. století stromořadí vzrostlých okrasných třešní. Pak byly vykáceny a nahrazeny novou výsadbou.
Ulice Práchovna získala svůj název rozhodnutím zastupitelstva 12. července 1927. Do té doby byla bez pojmenování, říkalo se tu neoficiálně „kolonie Hopfengärtnerových domků“.[535] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise.[536] Od té doby se název nezměnil.
5.2. Šmolíkova ulice
5.2.1. Popis zástavby v Šmolíkově ulici
V další etapě vyrostly v režii Hopfengärtnerových železáren dvě souběžné řady dělnických domků v ulicích Zvonařova a Šmolíkova (foto z r. 2003). Zde se jednalo o skromnější přízemní řadové domky s tříosou fasádou a symetrickým vchodem. Zezadu k nim opět přiléhají zahrady. Mezi obě řady domů jsou ještě vloženy obslužné uličky. Stejně jako v případě řadových domů v ulici Práchovna i zde došlo v 30. letech 20. století k převodu původně firemních objektů do osobního vlastnictví (viz výše).
Osm dělnických domků v Šmolíkově ulici je taktéž zachyceno na mapě města z roku 1907 a spolehlivě byly dokončené a obydlené nejpozději k 31. prosinci 1910, protože ve sčítání lidu jsou již evidovány. V těchto osmi domech tehdy žilo 16 rodin, celkem 75 lidí. U všech je coby vlastník uveden Max Hopfengärtner.[537]
Jejich původní architektura už vesměs podlehla modernizacím a nástavbám, často i radikálně měnícím proporce domů. Zčásti se dochoval krajní objekt čp.231/II. I on ale již má nehistorická široká okna. Vedlejší dům čp.232/II byl modernizován přístavbou prvního patra a jeho fasádu pokryl brizolit. Podobně o svou původní podobu přišel i sousední čp.233/II, který si sice uchoval přízemní výšku, bez nástaveb, ale jeho zmodernizovanou fasádu za socialismu pokryly v rámci svépomocného stavitelství dlaždicové obklady. Nejlépe z této skupiny domků se dochoval objekt čp.234/II, který si udržel nejen původní rozsah, ale i fasádu, a to i včetně stavebních detailů (dveře, okenní rámy). V nadokenních plochách jsou štukové plastické ozdoby s naznačeným klenákem. Naopak následující objekty čp.235/II a čp.236/II prošly za socialismu identickou přestavbou, při níž proběhlo zvýšení o první patro a fasádu pokryl brizolitový „design“. Povolení k přístavbě čp.236/II, při níž měla vzniknout v tomto objektu nová bytová jednotka, vydal MěstNV v roce 1979.[538] Brizolit pokryl i fasádu sousedního čp.237/II, který zůstal přízemním. Naopak dům čp.238/II si až do počátku 21. století podržel intaktní podobu, včetně původních dřevěných vyřezávaných dveří. Někdy okolo roku 2010 prošel ovšem i on modernizací, která zbytečně setřela jeho osobitost a nahradila ji sterilními stavebními detaily.
V Šmolíkově ulici ještě vyrostl v přibližně stejné době jako tato série dělnických řadových domků i objekt čp.298/II. Možná právě na něj odkazuje spisový materiál v městském archivu, kde je složka z roku 1913, nazvaná „Firma Zbirožské železárny M. Hopfengärtnera akc. spol. v Holoubkově - stavba přádelny a chlévů při novostavbě úřed. domku“.[539] Není zcela jisté, zda šlo o tento dům, ale číslo popisné by tomu odpovídalo. Dle sčítání lidu z roku 1921 byl v majetku firmy Hopfengärtner a obývali ho úředničtí zaměstnanci podniku.[540] Možná ale šlo o nějakou stavbu přímo v areálu Hopfengärtnerovy továrny. I tento objekt se ještě koncem 20. let 20. století uvádí jako majetek Maxe Hopfengärtnera. Je to patrová vila se sedlovou střechou a trojúhelníkově zakončenými zděnými vikýři na postranních koncích průčelí, obráceného směrem k Mlýnskému náhonu. Jižní polovina objektu se v polovině 30. let 20. století oddělila pod samostatným číslem popisným čp.517/II. I tady došlo k aplikaci estetických prvků socialistického stavitelství.
Na opačném konci zástavby, na nároží Šmolíkovy a Čelakovského ulice, navázal na původní skupinu domků ještě objekt čp.570/II, hmotově podobný svým sousedům. Jde o přízemní domek se sedlovou střechou. Do obytného podkroví v 1. patře je vsazen vikýř. Dne 19. května 1939 potvrdila rada stavební povolení pro manžele Šmolíkovy.[541] Stanislav a Aloisie Šmolíkovi získali stavební povolení 17. května 1939. Dům podle projektu Václava Včaly byl kolaudován 13. prosince 1939.[542] Dne 12. ledna 1940 nově zbudovaný domek obdržel číslo popisné.
Protější severní strana ulice zůstává nezastavěna. Rozkládá se tu trávníková plocha se stromy. Za první republiky se objevil nerealizovaný plán na stavební využití. V květnu 1923 obecní správní komise schválila Západočeskému elektrářskému svazu odprodej pozemků č.kat.2594/1 a č.kat.2594/2 pro výstavbu transformační stanice. Šlo o nezastavěný pruh mezi Šmolíkovou ulicí a náspem železniční trati.[543] V listopadu 1923 se na jednání zastupitelstva uvádí, že Západočeský svaz elektrářský požádal o odprodej pastvy č.kat.2594 mezi drahou, dělnickými domky Zbirožských železáren a haldami u městských železáren, přičemž na pozemku hodlá vybudovat jednopatrový dům a okresní transformační stanici. Svazu prý bude postačovat jen část pozemku o ploše 2050 čtverečních metrů. Radní i zastupitelstvo s prodejem souhlasili.[544] K výstavbě ale nedošlo.
5.2.2. Technický vývoj Šmolíkovy ulice
Na podzim 1954 město plánovalo v Šmolíkově ulici výsadbu stromů.[545] Stromořadí nakonec bylo vysazeno až na podzim 1958.[546] V roce 1982 zahájil občanský výbor č. 4 v Šmolíkově ulici výstavbu chodníku.[547] V témž roce vyřizoval odbor výstavby a územního plánování MěstNV připomínku k zajištění konečné úpravy Šmolíkovy ulice.[548] Dle sdělení z prosince 1983 ještě zbývá podél nového chodníku dokončit žlabovnici.[549] Dle zprávy z června 1983 už jsou dokončeny chodníky, provádí se osazování žlábků.[550] Během roku 1983 byl tedy samotný chodník dokončen (šířka 2 metry, délka 120 metrů). Chybějící žlabovnice položeny v roce 1984.[551]
V roce 1994 je ve stádiu příprav pokládka rozvodů kabelové televize na Práchovně.[552] V červenci 1994 se již stanovuje harmonogram prací. Položení kabelu mělo proběhnout v ulicích Zvonařova, Šmolíkova a Čelakovského (včetně budovy policie). V roce 1994 a v 1. polovině roku 1995 se zároveň na Práchovně prováděly výkopy pro nové telefonní kabely.[553] V roce 2018 proběhla v Šmolíkově ulici oprava vodovodu dle projektu kanceláře Grebner, s. r. o.[554] V dubnu 2018 radní přidělili zakázku na rekonstrukci vodovodu v této ulici firmě Novadus, s. r. o. z Příbrami za 920 019,20 Kč bez DPH.[555] Cena byla dodržena. Akce zahrnovala výměnu vodovodního řadu z tvárné litiny DN 80 mm v úseku dlouhém cca 128 metrů, včetně přípojek do domů. Oprava byla dokončena během léta roku 2018.[556] Plánovaný termín dokončení byl do konce července 2018.[557] Podle obecní kroniky ale rekonstrukce vodovodu probíhala ještě v roce 2019.[558] V září 2019 zastupitelstvo vzalo na vědomí dopis občanů se žádostí o opravu komunikace v Šmolíkově ulici.[559]
Původní název komunikace zněl Lindova ulice. Získala jej rozhodnutím zastupitelstva 12. července 1927,[560] na návrh rady a obecní okrašlovací komise.[561] V červenci 1951 ale v rámci rozsáhlého přejmenovávání veřejných prostranství v Rokycanech schválena změna na ulici Matěje Šmolíka neboli Šmolíkova ulice.[562] Odsouhlasila to rada MNV na zasedání 15. května a 15. června 1951, na počest 30. výročí založení komunistické strany.[563] Matěj Šmolík byl valcíř, komunista a člen protinacistického odboje. Narodil se 17. ledna 1893 v Nevidu.[564] Zemřel 28. dubna 1945 v Terezíně.[565] Na podzim 1991 navrhla rokycanská organizace Klubu angažovaných nestraníků (KAN) přejmenovat Šmolíkovu ulici na ulici Pod Válcovnou nebo Pod Bílou haldou.[566] Návrh ale nepřijat a název z doby stalinismu přetrvává. Stávající pojmenování po lokálním obyvateli, byť komunistovi, je ovšem přijatelné a je zažité.
5.3. Zvonařova ulice
5.3.1. Popis zástavby ve Zvonařově ulici
O něco lépe než socialistickými přestavbami narušená zástavba ve Šmolíkově ulici se dochovala skupina osmi dělnických domků ve Zvonařově ulici (foto z r. 2003). Nedošlo tu k nějakým drastickým hmotovým korekcím, byť v detailu i většina zdejších domků prošla stavebními úpravami. Jako cenná ukázka dělnické zástavby počátku 20. století by tato skupina zasluhovala ochranu a asistenci majitelům při opravách jejich domů. I v případě Zvonařovy ulice jsou zdejší domy zachyceny už na mapě města z roku 1907 a jako dokončené a obydlené jsou evidovány k 31. prosinci 1910 ve sčítání lidu. Žilo v nich 15 rodin, celkem 86 lidí. I u nich byl vlastníkem Max Hopfengärtner.[567]
Na severní straně Zvonařovy ulice stojí objekt čp.239/II, do jehož fasády byla implantována za socialismu populární typizovaná trojdílná okna. Je ukázkou zoufalé svépomocné estetiky oné doby chudičkého stavebního sortimentu. Původní podoba byla za socialismu setřena i v případě domu čp.240/II. Počátkem února 2008 objekt čp.240/II procházel další rekonstrukci. Nacházela se před ním hromada sutin, hlíny a starých tašek. Z půdy na ulici vedlo prkno, protože probíhalo čištění vnitřních prostor, spojené s vybouráváním. Původní střešní krytina zatím zůstávala na místě.[568] Rekonstrukce byla později dokončena. I po ní ale průčelí zůstává holé, s ahistorickými okny. Dveře byly zazděny a přesunuty do zadní části domu ze zahrady. Oproti tomu vedlejší dům čp.241/II se uchoval do posledního detailu, včetně původních dveří a štukových ozdob oken (foto z r. 2003). Vzhledem k jeho nedobrému technickému stavu je možné, že bude procházet celkovou opravou. V takovém případě by bylo vhodné, aby investor tuto unikátně dochovanou fasádu respektoval. Objekt čp.242/II má rovněž modernizované průčelí z doby socialismu. Dle stavu z počátku února 2008 i on procházel rekonstrukci a vnitřky byly patrně vybourávány.[569] O deset let později, v roce 2018, byl dům nadále v rekonstrukci. Základní dispozice průčelí zůstala, do podkroví v 1. patře vloženy moderně pojaté vikýře.
Jižní uliční frontu tvoří objekt čp.246/II, jehož fasáda byla v předlistopadovém období zmodernizovaná za použití brizolitu a neforemných typizovaných oken, které objektu vtiskly estetiku podobnou panelovým sídlištím. Jde o ukázku nezvládnuté svépomocné stavební akce. Směrem do zahrady bylo do podkroví vestavěno obytné první patro. Sousední parcelu zaujímá dům čp.245/II, rovněž poznamenaný amatérskými modernizačními experimenty za socialismu. Později procházel rekonstrukcí, měl otlučenou fasádu. V roce 2018 fasáda zůstávala neomítnuta. Takřka intaktně se naopak dochoval vedlejší dům čp.244/II. Ovšem dveře do ulice byly zazděny a vloženo do nich nemotorným způsobem menší okno, proporčně nezvládnuté. Souvislou řadu domků z počátku 20. století ukončuje objekt čp.243/II, zmodernizovaný aplikací trojdílných velkoplošných oken.
Východní část Zvonařovy ulice, blíže k potoku, zůstávala dlouho nezastavěná, niveleta tu totiž výraznou terénní vlnou klesá do inundační nivy Padrťského potoka a souběžného Mlýnského náhonu. Teprve koncem 20. století o lokalitu projevili zájem individuální stavebníci. Dne 1. ledna 2000 bylo přiděleno číslo popisné rodinnému domku čp.1132/II, situovanému na severní straně ulice. Je to patrová, měřítkově skromná stavba se sedlovou střechou a obytným podkrovím v 1. patře. Na protější straně komunikace vyrostl počátkem 21. století další rodinný domek čp.1230/II, patrový s obytným podkrovím v 1. patře pod sedlovou střechou. V únoru 2006 objekt ještě zůstával nedostavěn jako hrubá stavba, včetně střechy a oken.[570] Dokončen byl v roce 2007, číslo popisné obdržel 1. října 2007. Na vedlejší parcele byl 7. září 2006 dokončen rodinný dům čp.1326/II.[571] Jde o patrový objekt včetně obytných podkrovních prostor. Střecha je sedlová. Měřítkově všechny tyto tři novostavby zapadají vcelku zdařile do původních proporcí zástavby.
5.3.2. Technický vývoj Zvonařovy ulice
Zvonařova ulice získala svůj současný název rozhodnutím zastupitelstva 12. července 1927.[572] Zastupitelstvo tak přijalo návrh rady a obecní okrašlovací komise.[573] Od té doby název nezměněn.
V roce 1994 je ve stádiu příprav pokládka rozvodů kabelové televize na Práchovně.[574] V červenci 1994 se stanovuje konkrétní harmonogram prací. Položení kabelu mělo proběhnout v ulicích Zvonařova, Šmolíkova a Čelakovského (včetně budovy policie). V roce 1994 a v 1. polovině roku 1995 zároveň na Práchovně probíhaly výkopy pro nové telefonní kabely.[575]
Zvonařova i Šmolíkova ulice jsou dosud nedlážděné. Zvonařovu lemují široké pásy trávníku, uprostřed vede úzká prašná cesta. Šmolíkova má jen po jižní straně chodník, vozovka je prašná. V roce 2002 plánovala obec úpravu obou ulic na roky 2006–2007.[576] Podle harmonogramu z ledna 2003 byla oprava plánována na rok 2006.[577] Délka dotčeného úseku Šmolíkovy ulice činí 135 metrů, plocha 1350 čtverečních metrů. Stejné parametry má i Zvonařova ulice.[578] V listopadu 2005 město přehodnotilo harmonogram. Kvůli revitalizaci areálu nových kasáren totiž nezbylo mnoho peněz na jiné akce. Úprava Šmolíkovy a Zvonařovy se posunula až někam za rok 2008. Chyběla zatím i projektová dokumentace. Rozpočet byl odhadnut na 1 400 000 Kč za Zvonařovu a 1 400 000 Kč za Šmolíkovu. Zvonařova měla 9. a Šmolíkova 10. pozici v aktualizovaném celoměstském pořadníku.[579] Dle stavu k roku 2018 úprava obou ulic stále nebyla provedena.
5.4. Plánované rozšíření dělnické kolonie na Práchovně
V roce 1917 jednalo zastupitelstvo o změně regulační čáry pro dělnickou kolonii Zbirožských železáren Maxe Hopfengärtnera podél pozemků č.kat.2592/1 a č.kat.2584/1. Firma tehdy požádala o povolení k výstavbě dalších 6 přízemních dělnických domků při západní straně dosavadní kolonie, na pozemku č.kat.2592/1, tedy směrem do Čelakovského ulice, k Bílé haldě. Plánovaná výstavba měla změnit regulační čáru, na které se usneslo zastupitelstvo 14. července 1906. Podle závěru obecních expertů měla nová regulační čára být vedena 12,1 metru od stávajících přízemních domků čp.238/II, čp.239/II a čp.246/II a byla by prodloužena až do průsečíku s východní frontou patrových dělnických domků na pozemku č.kat.2584/2. Městská rada s parcelací souhlasila s podmínkou, že firma předá novou komunikaci o šířce 14 metrů do majetku obce a odstraní z plochy nové ulice část Bílé haldy. Změnu pak schválilo i zastupitelstvo.[580] Ještě koncem roku 1917 byl návrh na změny regulační čáry zveřejněn a nebyly k němu námitky.[581] Plánovaná výstavba se ale neuskutečnila a uliční fronta podél západní strany kolonie do Čelakovského ulice zůstala prázdná.
V roce 1934 se zase na schůzi zastupitelstva projednávala žádost o rozdělení pozemků č.kat.2563, č.kat.2587, č.kat.2584 a č.kat.2592 v majetku firmy Ferra na stavební místa. 11. května 1934 proběhlo parcelační řízení, 28. června 1934 radní doporučili věc ke schválení a v červenci 1934 žádost schválilo zastupitelstvo.[582] Parcelace ale neprovedena. Nicméně během první republiky se na jiných místech Práchovny rozběhla svižně výstavba dalších obytných souborů.
5.5. Hybešova ulice
5.5.1. Popis zástavby v Hybešově ulici
Ve 20. letech 20. století se zástavba Práchovny rozšířila i k jihu. Už v červnu 1923 se zastupitelstvo zamýšlí nad využitím volných finančních prostředků ve fondu, který zřídily městské železárny na výstavbu rodinných domů pro zřízence železáren. Na kontě měl mít fond původně 500 000 Kč. Po roce 1921 byla část těchto peněz použita na výstavbu 6 domů v rámci nové kolonie Hořicov. Město ale spočítalo, že ze zbylé částky by bylo možno postavit dalších 18 domků stejného typu, přičemž se prý může použít pozemek č.kat.2569 (role) o ploše 11 851 čtverečních metrů. Vzhledem k zájmu levicové radniční koalice na řešení bytové krize mezi dělnickými vrstvami byl rozhodovací proces poměrně rychlý. Městská technická kancelář předložila návrh parcelace. Středem pozemku po jeho délce měla vést 8 metrů široká ulice. Předpokládalo se tu 18 stavebních míst, s parcelami o ploše 408–480 čtverečních metrů. V zájmu co nejrychlejší realizace se pro domy měly použít typizované stavební plány od Josefa Žoura, které byly aplikovány při výstavbě zmíněných 6 rodinných domů na Hořicově. Zastupitelstvo ihned v červnu 1923 parcelaci pozemku č.kat.2569 a výstavbu 18 rodinných domů schválilo. Povolilo zároveň použití části z 500 000 Kč z uvedeného konta na tento účel.[583] V červenci 1924 ale starosta uvádí k výstavbě rodinných domů železáren, že konány četné intervence ale zatím bez úspěchu.[584]
Nakonec ale k zástavbě lokality došlo, byť ne v podobě podnikové kolonie městských železáren, ale individuální výstavbou, třebaže podle jednotného architektonického typu. 27. února 1925 zastupitelstvo odsouhlasilo parcelaci pozemku č.kat.2569 a prodej stavebních míst. 4. ledna 1925 se konalo parcelační řízení u městské rady. Rozhodnuto bylo vytvořit 19 stavebních míst o ploše parcel 400–600 čtverečních metrů, s novou ulicí o šíři 8 metrů vedenou středem pozemku. Zástavbu měly tvořit volně stojící rodinné domy, převážně sdružené. Kanalizace měla být vyústěna do Mlýnského náhonu. Severní regulační čára vedla od východního rohu budovy V. Šika (s dělnickými byty) mírným obloukem a pak přímkou 4 metry severně od severozápadního rohu obytného domu Františka Jelínka čp.348/II. Rada doporučila prodat parcely žadatelům s podmínkou, že do roku 1926 pozemky zastaví. Zastavování mělo probíhat postupně, od severu k jihu. Stavebníci domů dostali od města nabídku odběru cihel z obecní cihelny za 255 Kč/1000 ks. Zastupitelstvo návrh parcelace odsouhlasilo s jedinou drobnou korekcí. Místo původně zamýšleného mozaikového chodníku navrhlo jen sypaný chodník s betonovými obrubníky, který se později vydehtuje.[585]
Tak byla založena Hybešova ulice, podle níž pak skutečně vyrostlo 19 rodinných domků (foto z r. 2003). Domy vznikly rychle během let 1925–1926.[586] Některé objekty se ale dokončovaly ještě v roce 1928 (viz níže). Podélnou osou stavební zóny vedla nová komunikace, po obou stranách lemovaná rodinnými domky, většinou sdruženými po dvou. Stejně jako v případě nedlouho předtím zbudované čtvrti Hořicov na Jižním předměstí i zde šlo o obytný soubor podle jednotného projektu, s typizovanou architekturou jednotlivých domků. A i zde šlo o podobnou skupinu uživatelů, tedy nižší střední vrstvy a kvalifikované dělnictvo. Na rozdíl od starších Hopfengärtnerových domků podél ulic Práchovna, Zvonařova a Šmolíkova zde už šlo o bodovou rozvolněnou zástavbu zahradního typu. Převažujícím architektonickým typem je tu patrový dvojdomek s polovalbovou střechou. Většinou ovšem původní stavby podlehly ve 2. polovině 20. století dodatečným přístavbám.
Východní stranu ulice otevírá na severu, u nároží Hybešovy a Čelakovského ulice, samostatně stojící objekt čp.360/II, který představuje výjimku v této řadě dvojdomků. Marie Benešová obdržela povolení na zřízení podkrovní místnosti dne 20. března 1941. Vestavba prošla kolaudací 21. dubna 1942.[587] Patrový objekt byl k nepoznání proměněn daleko radikálnější socialistickou přestavbou, při níž byl zvýšen a aplikována plochá střecha. Následuje dvojdomek čp.362-361/II. Josef a Marie Aubrechtovi dostali povolení na čp.361/II 9. března 1925. Stavba byla kolaudována 26. května 1926. Josef a Josefa Fišarovi získali stavební povolení na čp.362/II 9. března 1925. Stavební plány pro obě poloviny objektu byly dílem Josefa Žoura.[588] Obě poloviny domu prodělaly za socialismu přístavbu obytného prvního patra. Vedlejší dvojdům čp.364-363/II měl ještě počátkem 21. století dochovánu původní výšku střechy, ale fasáda již byla korigována dodatečnými modernizacemi. Pak navíc severní polovina (čp.363/II) prošla celkovou přestavbou, která změnila hmotové dispozice. Směrem do ulice vznikl nový trakt s obytným podkrovím v 1. patře pod sedlovou střechou, do ulice otočený zděným štítem. Josef a Julie Žourovi dostali stavební povolení na domek čp.363/II dne 27. května 1925. Novostavba dle projektu Josefa Žoura byla zkolaudována 7. prosince 1925.[589] Sousední dvojdům čp.366-365/II se zcela proměnil nástavbou prvního patra a provedením ploché střechy. Václav Bartoš získal stavební povolení na čp.365/II dne 22. března 1927. Novostavba podle projektu Josefa Beneše byla kolaudována 2. května 1928.[590] Dne 14. května 1928 pak rada potvrdila užívací a obývací povolení na rodinný dům na č.kat.2569/6 pro V. Bartoše.[591] V srpnu 1928 ještě rada vzala na vědomí, že u novostavby V. Bartoše se zřizuje krytá veranda.[592] Mezitím 14. července 1927 radní souhlasili, že obec se zaručí za výplatu úvěru Václavu Bartošovi na stavbu rodinného domu na pozemku č.kat.2569/6 (tedy čp.365/II).[593] Dne 3. srpna 1927 rada rozhodla, že V. Bartošovi, majiteli novostavby rodinného domu na č.kat.2569/6 (čp.365/II) se povolí sleva na cihly.[594] A v březnu 1931 obecní správní komise povolila V. Bartošovi zděný chlév a dřevník na nádvoří čp.365/II.[595] Dne 21. října 1927 rada vydala obývací a užívací povolení na novostavbu rodinného domu na pozemku č.kat.2569/7 (tedy čp.366/II).[596] Už 20. července 1927 radní rozhodli, že dle návrhu městské technické kanceláře se vydá souhlas k povolení stavebního úvěru J. Mášovi na půjčku na výstavbu jeho rodinného domu (čp.366/II).[597] Poslední v této uliční frontě je dvojdomek čp.368-367/II. Jižní polovina (čp.368/III) prošla v roce 1940 přestavbou vnitřní dispozice. František Jirmásek získal stavební povolení 11. dubna 1940. Stavební plány vyhotovil Jaroslav Žour. Kolaudace proběhla 9. července 1940.[598] Na severní polovině objektu (čp.367/II) se relativně dochovala starší fasáda, ovšem již s druhotnou vestavbou zděného vikýře do podkroví. Jižní polovina byla proměněna nástavbou zděného 1. patra, které je nad jižním okrajem předsazeno před zdivo přízemí v kompozičně těžkopádné podobě.
I západní stranu Hybešovy ulice otevírá od severu nikoliv dvojdům, ale samostatně stojící domek čp.378/II. Jedná se o relativně dobře dochovaný přízemní objekt (foto z r. 2003). Na jižní straně je zvýšen o zděný trakt v 1. patře s plochou střechou. 9. ledna 1928 vydala rada J. Sejkovi povolení na přístavbu čp.378/II.[599] Dál k jihu pokračují už dvojdomky, a to nejprve čp.377-376/II. Obě poloviny domu byly zvýšeny o 1. patro. Následuje dvojdomek čp.375-374/II. František a Marie Přibíkovi získali povolení 9. března 1925. Domek čp.375/II dle plánů Josefa Žoura byl zkolaudován 26. května 1926.[600] V dubnu 1931 vydala obecní správní komise povolení pro V. a A. Šlesingerovy na podkrovní byt v čp.375/II.[601] Užívací a obývací povolení na něj získali V. a A. Šlesingerovi od rady v září 1931.[602] V severní části dvojdomku (čp.375/II) byla provedena vcelku vkusná vestavba střešních vikýřů v obytném podkroví, zatímco majitel jižní poloviny domku (čp.374/II) při přístavbě na původní architekturu narouboval socialistický sloh s brizolitem. Z hlediska proporcí jsou ale obě poloviny i po modernizačních zásazích vcelku vyvážené. Dalším dvojdomkem je objekt čp.373-372/II, na němž se dochovala beze změn původní hmotová dispozice, tedy přízemní domek s obytným podkrovím a polovalbovou střechou. Fasáda ovšem byla zmodernizována (foto z r. 2003). Následuje dům čp.371-370/II. František Kotyza obdržel povolení 8. listopadu 1926. Projekt zhotovil Josef Beneš. Dům čp.371/II byl kolaudován 4. června 1928.[603] 11. června 1928 městská rada potvrdila užívací a obývací povolení pro Františka Kotyzu na rodinný dům na č.kat.2569/12 (čp.371/II).[604] Na severní polovině objektu (čp.371/II) došlo později k přístavbě zděného prvního patra. Už v srpnu 1930 bylo vydáno radou stavební povolení pro Václava Valentu na nástavbu podkrovních místností v čp.371/II.[605] Dne 12. prosince 1930 pak obecní správní komise Václavu Valentovi vydala na nástavbu podkrovních místností v čp.371/II obývací povolení.[606] Nynější nástavba je patrně poválečného, specifičtěji normalizačního data. Do jižní poloviny dvojdomku (čp.370/II) byly vestavěny podkrovní vikýře. Posledním domkem na západní uliční sekci je samostatně stojící čp.369/II. Patrový objekt se sedlovou střechou a uličním štítem je taktéž značně proměněn modernizacemi.
Ulice mohla a měla logicky pokračovat dál k jihu. Došlo zde ovšem k procesu podobnému jako v okolí jiných rokycanských průmyslových podniků (Favorit, Kovohutě), které ve 2. polovině 20. století expandovaly, takže zastavily a někdy i zčásti pohltily obytnou zástavbu v okolí. Na leteckém snímku z roku 1957 je vidět, že jižně od konce Hybešovy ulice pokračuje dál v jejím směru polní cesta a podél její východní strany jsou vytýčeny dvě zahrady s drobnými stavbami.[607] Do roku 1962 přibyly i zahrady na západní straně této cesty.[608] Letecké snímkování z července 1968 tu ukazuje už stabilizovanou řadu zahrad s ovocnými sady a menšími stavbami. Šlo o úsek v délce cca 80 metrů.[609] Prakticky stejnou situaci ukazuje mapa města cca z roku 1976.[610] Jenže pak nastal regres. Zahrady zpustly, Hybešova ulice byla přepažena plotem, kterým byl nový jižní úsek odříznut, a do lokality se nasunuly průmyslové haly. Dodnes ale v degradovaném jižním úseku jsou patrné zbytky původních zahrad a při západní straně zde stojí dokonce původní objekt zahradního domku na parcele č.kat.2666, dle stavu z roku 2021 v majetku Daniela Pavelka. Jde o přízemní chatu s nízkou sedlovou střechou, která není označená číslem popisným ani evidenčním.
5.5.2. Technický vývoj Hybešovy ulice
V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na mimořádné výdaje rozpočtu pro rok 1925, z něhož 20 000 Kč mělo jít na úpravu komunikací u Práchovny, což možná zahrnovalo tuto nově zřízenou ulici.[611] V květnu 1926 pak schválilo zastupitelstvo půjčku 500 000 Kč u městské spořitelny na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1926. Na úpravu a dlažbu silnice a cest kolem rodinných domků u továrny V. Šika mělo z této sumy jít 15 000 Kč.[612] Dle zprávy o stavu vývoje rozpočtu na rok 1926 (s údaji k 12. srpnu 1926) byla během roku překročena plánovaná částka na úpravu ulice u Práchovny o 2335,95 Kč. Podle jiné zmínky v téže zprávě o plnění obecního rozpočtu za rok 1926 (opět ke 12. srpnu 1926) bylo z 15 000 Kč, určených úpravu silnic a cest u Šikovy továrny, už utraceno 6000 Kč, zbylých 9000 Kč nevyčerpáno.[613]
V roce 1968 se uvádí, že na rok 1970 se plánuje úprava komunikace v Hybešově ulici nákladem 10 000 Kčs. Akci měla zajišťovat Vnější úprava města, ve spolupráci s občanským výborem.[614] Na schůzi 21. října 1968 doporučil MěstNV zahrnout tuto akci do celoměstského plánu ozdravných opatření.[615] Dle harmonogramu ze září 1969 měl být ale až v roce 1972 nákladem 7000 Kčs zpracován projekt na úpravu Hybešovy a Klicperovy ulice (komunikace a chodník o ploše 1080 čtverečních metrů). Vlastní rekonstrukce obou ulic by byla provedena až po roce 1976 (nákladem 150 000 Kčs).[616] Podle zprávy z července 1971 už je zadáno zpracování projektu na rekonstrukci komunikace a osvětlení v Hybešově i Klicperově ulici.[617] Nakonec až v roce 1983 začala bezprašná úprava Hybešovy ulice (společně s Klicperovou ulicí), včetně chodníků. Práce byly zahájeny 25. dubna 1983 (podle jiného pramene 23. dubna 1983[618]). Akce probíhala za pomoci Okresního stavebního podniku, Technických služeb, n. p. Silnice a místních občanů. Dle informací z prosince 1983 už práce jsou hotovy (v předstihu 10 týdnů). Náklady dosáhly cca 220 000 Kčs, odpracováno tu bylo 1600 brigádnických hodin.[619] V roce 1983 také Technické služby v Hybešově ulici vyasfaltovaly chodník.[620] Do roku 1984 byla úprava ulice dokončena (v říjnu 1984 vozovka vyasfaltována).[621] Celkem ve volebním období 1981–1986 šlo na investici chodníky Práchovna, Hybešova, Klicperova, Čelakovského 570 000 Kčs.[622]
Ulice získala jméno nedlouho po svém vzniku. 12. července 1927 projednávalo zastupitelstvo návrh na pojmenování veřejných prostranství v Rokycanech. Dle návrhu rady měla být „ulice uprostřed kolonie u Jelínků“ nazvána ulicí Elišky Krásnohorské. V průběhu jednání ale zastupitelstvo navrhlo změnit název na Hybešovu ulici. Toto jméno pak skutečně bylo odsouhlaseno.[623] Pojmenování přežilo beze změn do současnosti. 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 posuzovaly občanské výbory a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací mělo dojít i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním. A tak stávající Hybešova ulice měla být protažena i na úkor Klicperovy ulice. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973. [624] Nakonec ale zůstal název Klicperovy ulice zachován a Hybešova si ponechala svůj původní rozsah.
5.6. Rodinné domky v ulicích Práchovna, Šafaříkova, Klicperova a Čelakovského
5.6.1. Příprava parcelace
V roce 1927 odstartoval vznik další obytné kolonie. Tentokrát to bylo 21 rodinných domů na místě proluky před tehdejší Šikovou továrnou. I po dokončení obytného souboru v Hybešově ulici a pokračující výstavbě na Rašínově totiž v Rokycanech trvala bytová nouze. Jako nová korporace se proto ustavilo Sdružení zájemců o výstavbu rodinných domků, které na podzim 1926 jednalo s obcí o vhodném staveništi pro další kolonii. Nejprve si vyhlédlo pole nad starou hutí č.kat.2499 a č.kat.2500 o ploše 9490 čtverečních sáhů (lokalita mezi nynější rozvodnou v Příbramské ulici a ulicí U Rozvodny). Jejich majitelé František a Anna Kraftovi požadovali 10 Kč za čtvereční sáh. Pak město dostalo nabídku od Františka a M. Jelínkových na odprodej pozemku východně odtud, za Příbramskou silnicí (na místě dnešní rozvodny) o ploše 10 400 čtverečních sáhů. Jelínkovi požadovali jen 8 Kč za čtvereční sáh. Město si ale stále vhodnou lokalitu nevybralo a vyzvalo veřejně k nabídce pozemků vhodných k odkupu pro výstavbu rodinných domků. Obec dostala nabídnut pozemek č.kat.949 (plocha 7 korců, nabízen za 10 Kč/čtvereční sáh), č.kat.2214 (4 korce, 15 Kč/čtvereční sáh), č.kat.2248 (2 korce, cena by se stanovila teprve při jednání) a č.kat.629 (plocha téměř 2 hektary, ležel ale v katastru obce Kamenný Újezd). Nakonec se úvahy města soustředily na pozemek č.kat.2549, který ležel jižně od Hybešovy ulice, v jejímž snadném a logickém prodloužení by tak vznikla další zóna rodinných domků. Majitelem č.kat.2549 byl František Jelínek. Plocha pozemku činila 16 688 čtverečních metrů (4640 čtverečních sáhů). Jelínek ovšem požadoval 17 Kč za čtvereční sáh a trval na tom, že ještě v roce 1927 polovinu pozemku osází řepou. Nicméně 30. března 1927 rada schválila koupi pozemku č.kat.2549 a doporučila zastupitelstvu ke schválení. V dubnu zastupitelstvo transakci odsouhlasilo. Náklady na koupi se odhadovaly maximálně na 89 000 Kč, což se mělo hradit z položky 100 000 Kč určené v obecním rozpočtu na rok 1927 na podporu stavebního ruchu. Městu by pak zpětně plynul příjem z prodeje jednotlivých parcel zájemcům o výstavbu.[625]
Nakonec ale byla zvolena jiná lokalita. 21. června 1927 totiž okresní správní komise neschválila koupi pozemku č.kat.2549 od manželů Františka a Magdalény Jelínkových, kterou 5. dubna a 8. dubna 1927 schválilo zastupitelstvo. Okresní správní komise doporučila najít levnější pozemek. Iniciátorem intervence okresu byl Václav Vorel, člen zastupitelstva, na kterého se pak snesla kritika, že koupi pozemku č.kat.2549 zmařil. On sám ale trval veřejně na tom, že za 18 Kč za čtvereční sáh to bylo pro obec finančně neúnosné, a proto logicky podal stížnost k okresu.[626] Dne 26. června 1927 rozhodnutí okresní správní komise vzala na vědomí rada, která rozhodla, že proti stanovisku okresní správní komise, která neschválila koupi pozemku č.kat.2549, se nepodá stížnost a projedná se opatření jiného pozemku.[627] Jednání obce se sdružením zájemníků o výstavbu rodinných domků mezitím nepřineslo konkrétní údaj o počtu lidí, kteří měli zájem na opatření stavebního pozemku. Město ale očekávalo, že stavební ruch bude pokračovat. Představitelé obce proto obnovili jednání o získání pozemku č.kat.2549, ale za nižší cenu než původně požadovaných 17 Kč za čtvereční sáh. Manželé Jelínkovi ovšem sdělili, že pozemek už není na prodej.[628] V únoru 1928 vzala navíc rada na vědomí, že F. Jelínek odmítl na pozemku č.kat.2549 povolit pěšinu pro obyvatele domů v Hybešově ulici čp.360-378/II.[629] Počátkem října 1927 ale kontaktoval obec František Jelínek s tím, že je schopen zprostředkovat koupi dvou bloků pozemků od Adolfa Hopfengärtnera.[630] Dne 3. října 1927 zareagovala rada, podle které má začít jednání s Jelínkem o koupi pozemků mezi továrnou J. Šika a Mlýnským náhonem, které Jelínek získal od Zbirožských železáren, přičemž městská technická kancelář má dodat stanovisko o zastavitelnosti.[631] V polovině října 1927 to sice vypadá, že jednání ztroskotala, protože rada referuje o tom, že nabídka F. Jelínka na prodej parcely č.kat.2581 nebyla přijata pro vysokou cenu.[632] Pak ale došlo k dohodě. 21. října 1927 starosta jednal přímo s M. Hopfengärtnerem o koupi pozemků pro výstavbu rodinných domků a informoval o tom téhož dne radu. Pozemek č.kat.2581 o ploše 2356 čtverečních sáhů měl být prodán za 14 Kč/sáh a soubor pozemků č.kat.2564/1-2, č.kat.2565/1-2 a č.kat.2566/1-2 o celkové výměře 3224 čtverečních sáhů za 12 Kč/sáh.[633] V listopadu 1927 s rozhodnutím rady z 21. října 1927 o koupi pozemků od M. Hopfengärtnera souhlasila i obecní finanční komise.[634] Podle podkladů projednávaných později zastupitelstvem tvořil 1. blok pozemek č.kat.2581 o rozloze 3356 čtverečních sáhů (nabízen za 18 Kč/čtvereční sáh, později cena snížena na 17 Kč), 2. blok sestával s pozemků č.kat.2564/1-2, č.kat.2568/1-2 a č.kat.2566/1-2 o ploše 3224 čtverečních sáhů (nabízen za 14 Kč/čtvereční sáh, později cena snížena na 13,50 Kč). 21. října 1927 se obec dohodla přímo s Hopfengärtnerem na koupi 2 bloků pozemků. 1. blok tvořily parcely č.kat.2579 (54 čtverečních metrů), č.kat.2580 (396 čtverečních metrů) a č.kat.2581 (12 049 čtverečních metrů). Celkem tedy 12 499 čtverečních metrů, koupených za 48 650 Kč. 2. blok byly pozemky č.kat.2564 (858 čtverečních metrů), č.kat.2565 (3663 čtverečních metrů) a č.kat.2566 (7150 čtverečních metrů). Celkem 11 671 čtverečních metrů, s kupní cenou za 38 928 Kč. Dohromady tak obec měla zaplatit 87 578 Kč.[635]
Zejména pozemky č.kat.2579, č.kat.2580, č.kat.2581 byly dle technické kanceláře města vhodné k zastavění, ležely totiž mezi starohuťským mlýnem čp.103/II, Šikovou továrnou, staršími dělnickými domy Zbirožských železáren (v ulici Práchovna) a Mlýnským náhonem. Podle prvotních představ tam mohlo vyrůst cca 24 rodinných domů. 2. blok nebyl k zástavbě tak vhodný, ležel mezi železniční drahou do Mirošova a Šikovou továrnou při cestě u „struskové hromady“. Byl navíc vlhký a bylo by jej nutno zavézt, ke zřízení komunikace by navíc bylo nutno získat i sousední pozemek Václava Šika. Prodejce se zavázal poskytnout obci strusku na úpravu ulic v nově budované zástavbě v potřebném množství. Obec se zase zavázala převzít povinnost udržovat dva můstky přes náhon a cestu k takzvané Práchovně, ze které se nyní (chystanou zástavbou jižní strany této komunikace) měla stát běžná ulice. 17. listopadu 1927 schválila koupi obecní finanční komise, 18. listopadu 1927 i rada, která navrhla prodávat pozemky stavebníkům za režijní ceny. 9. prosince 1927 nákup pozemků schválilo zastupitelstvo.[636] V únoru 1928 schválila návrh parcelace č.kat.2579, č.kat.2580 a č.kat.2581 vypracovaný městskou technickou kanceláří i obecní stavební komise.[637] V březnu 1928 městská rada rozhodla, že se parcelace č.kat.2579 a č.kat.2581 projedná urychleně tak, aby se mohlo využít ještě počínající stavební sezóny.[638] V dubnu 1928 pak radní doporučili vydat povolení k parcelaci č.kat.2581 na stavební místa.[639] Ještě v dubnu 1928 byl radě oznámen výsledek jednání s uchazeči o stavební místa na parcelovaném pozemku č.kat.2581. Obec stanovila podmínku, aby výstavbu zahájili v roce 1928 a dokončili v roce 1929.[640]
Město pro sebe získalo významné parcely na Práchovně, které by jinak asi byly postupně využity pro průmyslové aktivity. Namísto toho na pozemku č.kat.2581 došlo 5. června 1928 k parcelaci na 21 stavebních míst a od roku 1928 zde vyrůstaly rodinné domky.[641] Dne 20. února 1928 se konalo předběžné parcelační šetření na pozemcích č.kat.2579, č.kat.2580 a č.kat.2581, 29. března 1928 pak řádné parcelační řízení. Byla stanovena regulační čára při domech Zbirožských železáren na pozemcích č.kat.613-620 (tedy podél nynější ulice Práchovna), a to ve vzdálenosti 4 metry od východní fronty domů, před nimiž se mohly zřizovat zahrádky o šíři 4 metry. Šíře ulice byla stanovena na 12 metrů. Na místě dosavadní otevřené strouhy v této ulici se plánoval kanál z betonových rour o délce 141 metrů a o průměru 80 cm, zaústěný do Mlýnského náhonu. Podél Šikovy továrny se proponovala ulice 12 metrů široká (nynější Čelakovského), přes parcelovaný pozemek ulice 8 metrů široká (Šafaříkova ulice). Vlastní stavební místa se nacházela na pozemku č.kat.2581. Zástavbu měly tvořit 2 bloky o šířce cca 50 metrů. Na východní straně pozemku navržena regulační čára tak, aby směřovala k nové ulici č.kat.2569/20 (Hybešova ulice) tak, že zabere i část dosavadní veřejné cesty č.kat.2952/1 (Čelakovského ulice) mezi pozemky č.kat.2581 a č.kat.2571, od něhož se na ulici zabere pruh 6 metrů široký v jihozápadním rohu. V těch místech navržena ulice o šířce 12 metrů, aby se docílilo vhodné komunikace na můstek přes náhon k čp.103/II. K náhonu byla stanovena regulační čára 12 metrů od náhonu. Jednotlivé stavební pozemky měly mít 330–660 metrů čtverečních. Mělo jít o volně stojící domy, nebo sdružené domy se zahrádkami, vpředu 4 metry široké zahrádky, celkem 21 stavebních míst. Továrník Václav Šik se zároveň zavázal, že až obec bude potřebovat rozšířit ulici kolem továrny na místě cesty č.kat.2957/1, postoupí jí část zahrady č.kat.2568/2 a pole č.kat.2567. 20. dubna 1928 rada doporučila zastupitelstvu schválit parcelaci. 5. června 1928 ji zastupitelé skutečně schválili a ještě týž den projednali i prodej 21 stavebních míst na pozemku č.kat.2581.[642] Už při nákupu pozemků upozornil Václav Stehlík členy zastupitelstva, že v září 1927 tyto pozemky chtělo koupit Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo a požádal proto, aby pozemky předány k výstavbě družstvu.[643] Vznikla okolo toho pak jistá kontroverze. O některé pozemky mělo na jaře 1928 stále zájem Občanské prospěšné stavební družstvo, které si vyhradilo pozemky č.kat.2581/9-22. Jenže o některé projevili zájem i jiní soukromí uchazeči. Volné byly ale pořád pozemky č.kat.2581/2-7 a č.kat.2581/9-13.[644] Dne 4. května 1928 starosta jednal s uchazeči o stavební místa na č.kat.2581 a jak družstvo, tak jednotliví uchazeči setrvali na vybraných parcelách. Městská rada téhož dne doporučila zastupitelstvu schválit prodej individuálním uchazečům a zbytek dát k dispozici družstvu.[645] Krátce nato obecní finanční komise vyslovila souhlas s tím prodávat parcely na pozemku č.kat.2581 za 22,20 Kč za čtvereční sáh.[646] Zastupitelstvo pak opravdu schválilo prodej parcel s tím, že nezadané pozemky budou prodány Občanskému prospěšnému stavebnímu družstvu.[647] Koncem května 1928 totiž stavební družstvo deklaruje, že má stále zájem o zbývající stavební pozemky na č.kat.2581.[648]
Podél ulice Čelakovského, Práchovny, Klicperovy a nově
vytýčené Šafaříkovy, zde na malých pozemcích a v relativně nevelkých
uličních blocích vyrostly typizované rodinné domy, respektive většinou
dvojdomky. Souběžně postupovalo v této lokalitě i zřizování inženýrských
sítí. V květnu 1928 schválilo
zastupitelstvo uzavření půjčky 186 500 Kč na úpravu ulic, kanalizaci, rozšíření
vodovodu, elektřiny a plynovodu. Část z této sumy měla být použita i na
nově parcelovaný pozemek č.kat.2581, kde bylo nutno zřídit kanály nákladem 26
000 Kč, vodovod za 27 000 Kč a elektřinu za 3500 Kč. Provést úpravu ulic štětováním by si vyžádalo
dalších 99 000 Kč, ale místo toho měla být použita struska ze Zbirožských
železáren. Už 14. května 1928 doporučila rada zastupitelstvu půjčku na
inženýrské sítě schválit.[649] V srpnu
1928 vzala rada na vědomí výsledek ofertního řízení na uliční kanál na nově
parcelovaném pozemku č.kat.2581. Práce se zadaly J. Žourovi, přičemž
s výstavbou se mělo začít až po schválení investice zemským správním
výborem.[650]
V září 1928 radní rozhodli, že cementové roury na kanalizaci stavebních
míst na č.kat.2581 dodá firma Poppy a spol.[651]
Ještě v září 1928 na schůzi městské rady bylo oznámeno, že zemský úřad
nebude bránit městu ve vzetí půjčky 187 400 Kč na investice do komunikací,
kanalizace, vodovodu, plynu a elektřiny. Městské technické kanceláři radní uložili
zahájit tyto investice, mimo jiné úpravu u pozemku č.kat.2581.[652] V lednu
1929 rada schválila, že Obecně prospěšnému družstvu se poskytne záruka za
hypotéku do dvou třetin hodnoty 6 rodinných domů v kolonii u Šiků.[653] V lednu
1929 také rada St. Drchalovi povolila pronájem části
ulice u pozemku č.kat.2581 pro výstavbu kiosku. Přesné místo pro kiosk prý bude
ještě dodatečně vybráno.[654]
V září 1929 se na schůzi zastupitelstva přimlouvá Josef Selement, aby obec provedla úpravu komunikace u novostaveb naproti lisovně, kde se za deště nedá chodit.[655] Na schůzi rady v září 1929 na dotaz J. Dobromysla, kdy bude vybudován vodovodní stojan u domu čp.103/II, reagoval starosta, že k výstavbě dojde v nejbližších dnech.[656] Počátkem listopadu 1929 se rada usnesla, že na žádost J. Hořice se komisionelně zjistí potřeba veřejného osvětlení u hydrantu v kolonii u Šiků.[657] V červnu 1930 se radní usnesli upravit ulice ve čtvrti za Šikovou továrnou, které se prý nalézají v bídném stavu.[658] V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu ve výši 650 000 Kč na úhradu investic v rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o práce, které by pomohly vyřešit problém nezaměstnanosti v době nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i úprava ulice v nové zástavbě na Práchovně nákladem 20 000 Kč.[659] V prosinci 1929 se lokalita Práchovny zmiňuje i jako jedno z míst zvažovaných obcí pro výstavbu činžovního domu. Konkrétně mělo jít o část parcely č.kat.2571. Nakonec ale dostal přednost pozemek č.kat.415 na Jižním předměstí u Jeřabinové ulice (viz), kde pak dům skutečně vyrostl (čp.431/II).[660]
5.6.2. Popis zástavby na jižní straně ulice Práchovna
Zatímco severní frontu ulice Práchovna počátkem 20. století zformoval soubor dělnických řadových domů (viz výše), nyní byla ulice dotvořena i na jižní straně. Na východním konci ulice, nejblíže náhonu, stojí domek čp.405/II, patrový se sedlovou střechou, dnes už kompletně zmodernizovaný. 5. října 1928 vydala rada obývací a užívací povolení pro V. a B. Provazníkovy na rodinný dům na č.kat.2581/2.[661] Následuje dvojdomek čp.406-407/II. 14. listopadu 1928 rada vydala stavební povolení Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinné domy na parcele č.kat.2581/3 a č.kat.2581/4.[662] Dne 8. listopadu 1929 městskou rada vydala obývací a užívací povolení pro Františka a A. Kostkovy na rodinný dům na č.kat.2581/3 (tedy čp.406/II) a pro Karla a M. Hejlovy na rodinný dům na č.kat.2581/4 (tedy čp.407/II).[663] V prosinci 1929 rada rozhodla, že nelze vyhovět žádosti K. Hejla o slevu na cihly na výstavbu rodinného domu čp.407/II.[664] V říjnu 1932 radní schválili návrh stavební komise na odstranění stavebních závad na čp.406/II Františka a A. Kostkových.[665] V listopadu 1932 rada potvrdila stavební povolení pro K. a M. Hejlovy na podkrovní světnici v čp.407/II.[666] Manželé Hejlovi na zřízení pokoje v podkroví obdrželi stavební povolení 15. listopadu 1932 dle stavebních plánů Josefa Žoura. Kolaudován byl 16. ledna 1934.[667] Koncem května 1933 rada na vědomí vzala, že majitelé čp.406-407/II František a A. Kostkovi a K. a M. Hejlovi vybudují dělící zeď nad střechu dvojdomku.[668] V městském archivu se nachází složka z roku 1940, nazvaná „Přístavba chléva v čp.406/II“.[669] Východní polovina dvojdomku (čp.406/II) podlehla za socialismu modernizacím. Fasáda byla opatřena trojdílnými okny a na dům přistavěno první patro. Zato západní část (čp.407/II) se až do počátku 21. století uchovala v zcela původní podobě přízemního domku s jednoduchým dvouosým průčelím a sedlovou střechou. Po roce 2018 byl ovšem tento unikátně zachovalý objekt zcela zbořen a nahrazen novostavbou rodinného domu, která nelogicky obdržela i nové číslo popisné čp.1359/II. Patrový rodinný dům byl dokončen 8. června 2020.[670] Uchování původní stavby v nezměněné podobě nebylo při nárocích moderního individuálního bydlení realistické. Přesto ale řešení v podobě plošné demolice bývá u projektanta i investora často známkou deficitu kreativity a vkusu. Vhodnou adaptací a přístavbou bylo možné historickou ukázku architektury 20. let 20. století zčásti udržet. Modernizacemi prošel i dvojdomek čp.408-409/II. Jeho východní část (čp.408/II) se udržela až do počátku 21. století v nezměněné podobě, ale pak byla do objektu vsazena nevhodně dělená typizovaná okna. Západní polovina (čp.409/II) prodělala modernizaci včetně probourání trojdílných oken již za socialismu. Hmotově se ale uchovaly v původních dimenzích. Dne 14. listopadu 1928 rada vydala povolení Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinné domky na pozemcích č.kat.2581/5 a č.kat.2581/6.[671] Dne 18. prosince 1929 vydala rada užívací a obývací povolení na rodinný dům na č.kat.2581/5 (čp.408/II) a na č.kat.2581/6 (čp.409/II).[672] V červnu 1930 vydali radní povolení pro Josefa Žoura na podkrovní pokoj v čp.409/II.[673] Přístavba podkrovní místnosti byla dokončena následujícího roku. V únoru 1931 vydala obecní správní komise užívací a obývací povolení na tuto akci v domě čp.409/II pro J. Jasserovou.[674] Dům čp.409/II po 2. světové válce připadl po konfiskaci státu na základě Benešových dekretů. Tehdy byl odhadnut na 80 000 Kčs, původně v majetku dr. Arnošta Bauera.[675] Relativně původní dispozice si udržel sousední samostatný domek čp.410/II. Patrový objekt má polovalbovou střechu a štítovou stěnu obrácenou do ulice. 21. května 1929 bylo vydáno stavební povolení Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinný dům na pozemku č.kat.2581/7.[676] Obývací a užívací povolení pro J. a A. Vojáčkovy na rodinný dům na č.kat.2581/7 vydala rada 8. listopadu 1929.[677] V prosinci 1929 rada rozhodla, že nelze vyhovět žádosti J. Vojáčka o slevu na cihly na výstavbu rodinného domu čp.410/II.[678] Na nároží ulic Práchovna a Čelakovského se nachází vila „VĚRA“ čp.411/II (foto z r. 2003), která se vymyká ze skromných proporcí tehdejší zástavby. Samostatně stojící patrový domek s obytným podkrovím v 1. patře je zakončen mansardovou střechou, do níž je směrem do Čelakovského ulice vložen zděný vikýř. Dne 22. června 1928 rada vydala stavební povolení na rodinný dům pro V. a V. Dobromyslovy na pozemku č.kat.2581/8.[679] Dne 7. prosince 1928 pak rada vydala J. Dobromyslovi na rodinný dům č.kat.2581/8 užívací a obývací povolení.[680]
5.6.3. Popis zástavby v Šafaříkově ulici
V souvislosti s touto parcelací byla vytýčena i zcela nová komunikace, dnešní Šafaříkova ulice (foto z r. 2003), podél níž vznikla oboustranná zástavba.
Na nároží ulic Čelakovského a Šafaříkova stojí dům čp.417/II, patrová vilka s valbovou střechou, trojúhelníkovým zděným vikýřem v obytném podkroví 1. patra a polovalbou zakončeným štítem. 22. června 1928 rada schválila stavební povolení na rodinný dům pro Antonína a Annu Šlesingerovy na pozemku č.kat.2581/14 (dům čp.417/II).[681] Dne 3. ledna 1928 rada vydala A. a A. Šlesingerovým na rodinný dům na č.kat.2581/14 užívací a obývací povolení.[682] Výstavba vedlejšího přízemního dvojdomku čp.416-415/II proběhla ve stejné době. 11. července 1928 odsouhlasila městská rada povolení na šest rodinných domů Obecně prospěšného stavebního a bytového družstva, a to na pozemcích č.kat.2581/10, č.kat.2581/11, č.kat.2581/12, č.kat.2581/13, č.kat.2581/18 a č.kat.2581/19. Na parcele č.kat.2581/12 pak skutečně začal růst dům čp.415/II a na č.kat.2581/13 čp.416/II.[683] Dne 14. listopadu 1928 pak radní vydali Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinný domek na č.kat.2581/12 a č.kat.2581/13 užívací o obývací povolení.[684] Emilie Šauerová získala 10. června 1941 stavební povolení na přístavbu verandy k čp.416/II podle projektu Františka Michálka.[685] Objekt prodělal pozdější úpravy a jeho fasáda byla zmodernizována, naštěstí za použití klasických hladkých omítek, nikoliv normalizačního brizolitu. Jde o patrový domek se sedlovou střechou, pod níž jsou obytné podkrovní prostory v 1. patře. Socialistickou „brizolitovou“ modernizací ovšem prošel vedlejší dvojdomek čp.414-413/II. Hmotově se uchoval bez větších změn. I zde se jedná o patrový objekt se sedlovou střechou a podkrovím. Dne 11. července 1928 vydala rada stavební povolení na 6 rodinných domů Obecně prospěšného stavebního a bytového družstva, a to na pozemcích č.kat.2581/10, č.kat.2581/11, č.kat.2581/12, č.kat.2581/13, č.kat.2581/18 a č.kat.2581/19. Na parcele č.kat.2581/10 pak skutečně začal růst dům čp.413/II a na č.kat.2581/11 čp.414/II.[686] Dne 14. listopadu 1928 pak radní Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinný domek na č.kat.2581/10 a č.kat.2581/11 vydali užívací o obývací povolení.[687] Nejradikálnější proměna dopadla na rohový čp.412/II, který se z prvorepublikové vilky transformoval na patrový rodinný dům s plochou střechou, ve stylu svépomocné normalizační moderny. Při opravě počátkem 21. století byla fasáda zčásti zkultivována. Dne 21. května 1929 odsouhlasila rada stavební povolení Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinný dům na č.kat.2581/9.[688] Obývací a užívací povolení pro J. a M. Sedláčkovy na rodinný dům na č.kat.2581/9 vydala městská rada 8. listopadu 1929.[689]
Protější jižní stranu ulice zaujímá dvojdomek čp.421-422/II (foto z r. 2003). Dochoval se v původní podobě jednoduchého přízemního stavení se sedlovou střechou. 11. července 1928 vydala rada povolení Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinné domy na č.kat.2581/18 a č.kat.2581/19.[690] Dne 14. listopadu 1928 rada vydala na objekty na č.kat.2581/18 a č.kat.2581/19 užívací a obývací povolení. Zároveň rozhodla, že chlév postavený bez povolení u domu na č.kat.2581/18 (čp.421/II) se má odstranit.[691] Později, v polovině prosince 1928, ale radní na návrh stavební komise zastavili řízení vůči J. Žourovi za přestupek proti stavebnímu řádu v této záležitosti. Stavební družstvo se zavázalo, že stejné hospodářské stavení jako vzniklo na č.kat.2581/18 postaví i na sousedním pozemku č.kat.2581/19 (tedy u domu čp.422/II).[692] Vedlejší dům čp.420-419/II je patrový objekt s valbovou střechou. 22. června 1928 rada odsouhlasila stavební povolení na rodinný dům Františka Moulise na pozemku č.kat.2581/16 (pak tam skutečně vyrostl dům čp.419/II) a pro Josefa Moulise na dům na pozemku č.kat.2581/17 (parcela domu čp.420/II).[693] Dne 3. ledna 1929 rada vydala pro J. a M. Moulisovy na rodinný dům č.kat.2581/17 a pro Františka a M. Moulisovy na rodinný dům č.kat.2581/16 užívací a obývací povolení.[694] Na nároží u parku V Alejích ještě stojí objekt čp.418/II, necitlivě modernizovaný za socialismu, nyní patrový s plochou střechou. 22. června 1928 radní povolili stavbu rodinného domu pro V. a J. Krátkých na č.kat.2581/15 (pak tam skutečně vyrostl čp.418/II).[695] Dne 17. prosince 1928 vydala rada na rodinný dům V. a M. Krátkých na č.kat.2581/15 obývací a užívací povolení.[696]
5.6.4. Technický vývoj Šafaříkovy ulice a vývoj jejího pojmenování
Dle informací z prosince 1983 plánuje občanský výbor č. 4 zahájit bezprašnou úpravu v Šafaříkově ulici (společně s ulicí Práchovna). Už prý tam bylo dovezeno cca 350 kusů betonových obrubníků. Konečná úprava měla proběhnout v roce 1984.[697] Úprava komunikace tu skutečně proběhla roku 1984.[698]
Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství a že se názvosloví musí komplexně řešit.[699] Dne 4. ledna 1935 se konala porada o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i zastupitelstvo. Mimo jiné bylo navrženo komunikaci rovnoběžnou s takzvanou Práchovnou, ústící do Čelakovského ulice před vchodem do Šikovy továrny, nazvat Šafaříkova ulice. Zastupitelstvo návrh schválilo.[700] Od té doby se název nezměnil.
5.6.5. Popis zástavby v Klicperově ulici
Paralelně s Šafaříkovou ulicí vznikla ještě ulice Klicperova, jako krátká východozápadní spojka. Ulice je zároveň zatočena k severu, podél okraje parku V Alejích a propojila tak všechny výše uvedené ulice. Zástavba zde dlouho zůstávala jen jednostranná. Severní frontu vyplnil dvojdomek čp.425-424/II, patrový se sedlovou střechou, vnějškově již zmodernizovaný a východní polovina (čp.424/II) i půdorysně rozšířena. Dne 22. června 1928 rada potvrdila stavební povolení na rodinný dům pro V. Sůru na pozemku č.kat.2581/21 (čp.424/II) a V. Kozlíka na č.kat.2581/22 (čp.425/II).[701] Dne 3. ledna 1929 pak radní vydali V. Kozlíkovi na rodinný dům na č.kat.2581/22 a J. a B. Sůrovým na rodinný dům č.kat.2581/20 užívací a obývací povolení.[702] V únoru 1929 rada V. Kozlíkovi odsouhlasila záruku za úvěr 8000 Kč na výstavbu jeho domu.[703] V září 1929 rada ještě vydala povolení pro Václava Kozlíka na krám a podkrovní pokoj v čp.425/II.[704] Dům čp.423/II vznikl koncem 20. let. Je orientován do parku V Alejích. Dne 3. ledna 1929 vydala městská rada užívací a obývací povolení J. a B. Valentovým na rodinný dům č.kat.2581/20.[705] Později byl objekt čp.423/II zásadně přebudován na patrovou vilku s plochou střechou. Někdy po roce 1989 fasáda prošla opravou, natřena žlutou barvou a zbavena prvků socialistického stavebnictví.
Jižní strana Klicperovy ulice se zaplnila až později, postupnou parcelací. Ještě 4. března 1969 rada MěstNV schválila svěření pozemku č.kat.2571/1 do trvalého užívání Západočeským dřevařským závodům, n. p. Mariánské Lázně.[706] Ale pak již na tomto pozemku vyrostl rodinný dům. Stojí tu rozpačitá vila čp.880/II z konce 60. let 20. století. Letecké snímkování z poloviny října 1967[707] i letecká fotografie z července 1968 ukazují, že budování rodinného domu ještě nezačalo.[708] Je to patrový objekt se sedlovou střechou a podivnou modernistickou fasádou, inspirovanou dobovým sídlištním slohem, později naštěstí zčásti korigovanou při dalších úpravách. Vedlejší pozemek zaujal mnohem později patrový dvojdomek čp.1137-1138/II se sedlovou střechou. Číslo popisné dostal 1. ledna 2000. Dál k východu stojí ještě hlavní budova bývalé Staré hutě čp.103/II (viz výše), historický patrový objekt znešvařený socialistickou fasádou.
5.6.6. Technický vývoj Klicperovy ulice a vývoj jejího pojmenování
V listopadu 1929 radní vzali na vědomí zprávu městské technické kanceláře o úpravě ulic u pozemku č.kat.2581. Po zřízení chodníku při továrně V. Šika (tedy v dnešní Čelakovského ulici) se prý má pamatovat na úpravu ulice k lisovně (tedy dnešní Klicperova ulice).[709] Dle harmonogramu ze září 1969 se měl v roce 1972 nákladem 7000 Kčs zpracovat projekt úpravy Hybešovy a Klicperovy ulice (komunikace a chodník o ploše 1080 čtverečních metrů). Vlastní rekonstrukce obou ulic se plánovala až po roce 1976 (nákladem 150 000 Kčs).[710] V únoru 1971 uvádí MěstNV záměr zajistit v roce 1971 nad rámec plánu provedení úprav Klicperovy ulice. Materiál a pracovní síly měly zajistit Technické služby.[711] Podle zprávy z července 1971 už bylo zadáno zpracování projektu na rekonstrukci komunikace a osvětlení v Hybešově i Klicperově.[712] V roce 1983 začala bezprašná úprava Klicperovy ulice (společně s Hybešovou ulicí), včetně chodníků. Práce odstartovaly 25. dubna 1983. Akce probíhala za pomoci Okresního stavebního podniku, Technických služeb, n. p. Silnice a místních občanů. Dle informací z prosince 1983 už jsou práce hotovy (v předstihu 10 týdnů). Náklady dosáhly cca 220 000 Kčs, bylo tu odpracováno 1600 brigádnických hodin.[713] Podle jiného pramene ale došlo v Klicperově ulici k úpravě komunikace až roku 1984.[714] Celkem ve volebním období 1981–1986 šlo na chodníky Práchovna, Hybešova, Klicperova, Čelakovského 570 000 Kčs.[715]
Koncem léta roku 2018 proběhla v Klicperově ulici
oprava vodovodu. Šlo o nový vodovodní
řad o délce 68 metrů, včetně výměny domovních přípojek.[716]
V květnu 2018 rada přidělila zakázku
na výměnu vodovodu v Klicperově ulici firmě Ekoweststav, s. r. o.
z Plzně za 629 145 Kč bez DPH.[717]
V červencovém čísle Rokycanských novin v roce 2018 se uvádí,
že práce na výměně vodovodu mají začít koncem června 2018, s termínem
dokončení do konce září 2018.[718]
Počátkem 30. let 20. století rozhodlo vedení města komplexně vyřešit uliční názvosloví v Rokycanech.[719] Dne 25. dubna 1935 zastupitelstvo mimo jiné schválilo ulici od domků na Hopfengärtnerových pozemcích podél Mlýnského náhonu nazvat ulice U Lisovny a ulici kolmou na ni, podél zahrady lisovny čp.103/II, nazvat Klicperova ulice. Zastupitelstvo návrh schválilo.[720] Ulice tak sestávala se dvou samostatných úseků. Název U Lisovny ale nebyl výrazněji užíván. 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 posuzovaly občanské výbory a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu názvosloví rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací mělo dojít i k slučování několika ulic do jedné. A tak stávající Klicperova ulice měla být začleněna do Hybešovy ulice. Plénum souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k provedení až do 30. dubna 1973.[721] Nakonec ale název Klicperovy ulice byl zachován.
5.6.7. Popis zástavby v Čelakovského ulici
Jen částečně se obytná zástavba z první republiky projevila v Čelakovského ulici. Její západní stranu totiž už tehdy zčásti obsadil průmysl (Šikova továrna, viz výše). A většina parcel na východní straně byla orientována do nově vytýčených bočních komunikací. Čelakovského ulice má nicméně charakter důležité sběrné komunikace, která navíc okolo Bílé haldy napojuje Práchovnu na komunikační síť města.
Kromě nečetných obytných domů a průmyslového areálu Šikovy továrny tu vznikly také objekty veřejného charakteru. Významnou stavbou se stal objekt policie čp.902/II, který vyrostl na přelomu 60. a 70. let na dosud nezastavěném nároží Čelakovského ulice a silnice vedoucí okolo Bílé haldy k Zeyerově ulici (foto z r. 2003). Jeho výstavbu povolil MěstNV v roce 1969.[722] Podle leteckého snímkování z června 1969 ještě jeho budování nezačalo a na parcele je stále jen volný, zemědělský pozemek.[723] Původně měla být novostavba využita jako internát Okresního stavebního podniku. Nakonec ji ale převzala policie (respektive tehdejší Sbor národní bezpečnosti). Dokončena byla roku 1971.[724] Třípatrový, šestiosý objekt obklopený dvorem má nevýraznou modernistickou podobu, ale měřítkově je nerušivý.
Už předtím, roku 1967,[725] byl na protilehlém nároží Čelakovského ulice, na úpatí Bílé haldy, otevřen přízemní objekt samoobslužné prodejny smíšeného zboží čp.861/II (foto z r. 2003), typický příklad standardizované a poněkud neforemné architektury „socialistických“ prodejen. Dne 2. února 1966 schválila rada MěstNV investiční úkol výstavby panelové prodejny. Investorem mělo být Lidové spotřební družstvo Jednota. To zároveň připravovalo výstavbu podobné prodejny v Tymákovské ulici ve čtvrti Za Rakováčkem.[726] Výstavba měla začít v 4. čtvrtletí 1966 a prodejna se měla otevřít pro zákazníky v 4. čtvrtletí 1967. Společně s prodejnou na Za Rakováčkem mělo jít o investici za 900 000 Kčs, prováděnou mimo plán, z iniciativy Jednoty.[727] Hodnota této prodejny byla odhadnuta na 283 000 Kčs.[728] Náklady se odhadovaly roku 1966 na 319 000 Kčs.[729] Dne 6. července 1966 uložila rada MěstNV komisi pro výstavbu začlenit stavbu prodejny Jednota do širších souvislostí řešení prostoru u Bílé haldy a projednat to s ONV i Krajským projektovým ústavem v Plzni.[730] Výstavba byla povolena prý až v 1. pololetí 1967.[731] Stavba pak proběhla během jediného roku. Prodej tu začal 1. listopadu 1967. Náklady dosáhly nakonec 455 000 Kčs. Šlo o typizovaný model T60.[732] Konstrukce objektu je panelová.[733] Dne 26. října 1968 se v Rokycanech konala Dubčekova směna, při níž občané prováděli úpravu okolí nové prodejny a výsadbu stromů.[734] Dne 27. října 1968 byla obyvateli Práchovny vysazena lípa, nazvaná Strom republiky. Patrně se nacházela v okolí této prodejny.[735] Vzrostlá lípa, odpovídající svým stářím přibližně době výsadby v roce 1968, tu stála ještě v červnu 2019. Byla umístěna na trávník jihovýchodně od prodejny, na nároží ulic.[736] V dubnu 2021 už letecké snímkování ukazuje, že byla odstraněna.[737]
5.6.8. Technický vývoj Čelakovského ulice a vývoj jejího pojmenování
V listopadu 1928 radní rozhodli, že se má opravit cesta před továrnou V. Šika.[738] V listopadu 1929 rada na vědomí vzala zprávu městské technické kanceláře o úpravě ulic u pozemku č.kat.2581. Po zřízení chodníku při továrně V. Šika (tedy v dnešní Čelakovského ulici) se prý má pamatovat na úpravu ulice k lisovně (dnešní Klicperova ulice).[739] V dubnu 1930 rada povolila připojit tovární objekt V. Šika čp.194/II na uliční kanál.[740] V květnu 1930 se radní k žádosti V. Šika o zřízení kanálu u čp.194/II usnesli, že obec zřídí kanál na své náklady až do poloviny ulice.[741] V lednu 1932 se v usnesení rady uvádí, že bude nutno vysypat struskou blátivý chodník na silnici od Šikovy továrny k městské válcovně.[742] V únoru 1932 rada uložila hospodářské správě upravit chodník podél cesty z Veselské silnice k továrně V. Šika.[743]
V poválečném období zvolna postupovala výstavba inženýrských sítí a občanské infrastruktury na Práchovně. Na rok 1959 plánoval MNV plynofikaci Práchovny.[744] Ta pak skutečně byla provedena. Na schůzi městské plánovací komise 31. března 1960 bylo konstatováno, že plynovod na Práchovnu je hotov, a to dokonce mimo Akční programový plán rozvoje města na roky 1957–1960.[745] Počátkem roku 1962 národní výbor zajistil úpravu komunikace před tehdejším Okresním stavebním podnikem (bývalou Šikovou továrnou).[746] V listopadu 1967 se připomíná jako jeden z úspěchů MěstNV v uplynulém volebním období (od roku 1964) i vyasfaltování komunikace k Okresnímu stavebnímu podniku (tedy Čelakovského ulice). Zároveň se ale na jiném místě zápisů z této schůze národního výboru zmiňuje, že vyasfaltování komunikace od křižovatky se Zeyerovou k sídlu Okresního stavebního podniku teprve proběhne. Měl je hradit právě zmíněný stavební podnik.[747] Šlo o úsek od křižovatky se Zeyerovou ulicí až k sídlu OSP. Akce proběhla v rámci zvelebování města k 50. výročí VŘSR, ale nad rámec původního závazku. V únoru 1968 se uvádí asfaltování Čelakovského ulice jako hotové, Okresní stavební podnik na tento účel údajně poskytl 120 000 Kčs.[748] V roce 1971 byla Čelakovského ulice upravena.[749] Roku 1975 došlo k vyasfaltování prostranství před policejní budovou čp.902/II.[750] Během roku 1977 postavily Technické služby chodník v Čelakovského ulici kolem Bílé haldy na Práchovnu (160 běžných metrů).[751] V roce 1982 vyřizoval odbor výstavby a územního plánování MěstNV připomínku k zajištění konečné úpravy Čelakovského ulice.[752] Roku 1984 byla upravena komunikace v Čelakovského ulici.[753] V roce 1985 pak proběhla v Čelakovského ulici stavba nového chodníku a ke konci téhož roku došlo i k úpravě vozovky v Čelakovského ulici (živičný povrch).[754] Celkem ve volebním období 1981–1986 šlo na investici chodníky Práchovna, Hybešova, Klicperova, Čelakovského 570 000 Kčs.[755] Na rok 1968 plánuje MěstNV vypracování projektu veřejného osvětlení na Práchovně nákladem 5000 Kčs s tím, že v roce 1969 by proběhla vlastní rekonstrukce osvětlení, s náklady cca 20 000 Kčs. Akci měla zajistit Vnější úprava města. V roce 1969 bylo na Práchovně, poblíž Okresního stavebního podniku, instalováno sedm lamp veřejného osvětlení.[756] Další rozšíření osvětlovací sítě v této čtvrti proběhlo roku 1973.[757] Během 1. pololetí 1973 již zde je prostavěno 26 000 Kčs.[758]
V roce 1994 je ve stádiu příprav pokládka rozvodů kabelové televize na Práchovně.[759] V červenci 1994 se stanovuje konkrétní harmonogram prací. Položení kabelu mělo proběhnout v ulicích Zvonařova, Šmolíkova a Čelakovského (včetně budovy policie). V roce 1994 a v 1. polovině roku 1995 se zároveň na Práchovně prováděly výkopy pro nové telefonní kabely.[760] V roce 1997 se na Práchovně provádí pokládka nového kanalizačního potrubí, vedeného Čelakovského ulicí, od křižovatky se Zeyerovou ulicí k objektu policie čp.902/II. Práce zajistila firma Silnice Nepomuk, a. s.[761] Po položení potrubí došlo k úpravě komunikace. V říjnu 1997 zastupitelstvo rozhodlo, že do příští schůze obdrží zastupitelé podklady se zdůvodněním, proč se náklady na úpravu Čelakovského ulice musely zvýšit, včetně zprávy o vyvození důsledků pro zodpovědné osoby.[762] Dne 12. listopadu 1997 MÚ zahájil přejímku nově upravené komunikace. Kolaudace závisela na výsledcích laboratorních testů, které měly ověřit kvalitu nového povrchu.[763] V listopadu 1997 vzalo zprávu o příčinách, kvůli nimž se oprava ulice prodražila, na vědomí zastupitelstvo.[764] Dne 7. dubna 1998 mělo o finančním vypořádání akce opět jednat zastupitelstvo.[765]
Čelakovského ulice získala svůj název rozhodnutím zastupitelstva 12. července 1927, na návrh rady a obecní okrašlovací komise.[766] Název se týkal jen jejího jižního úseku, od křižovatky s ulicí Práchovna. Pro severnější úsek byl navržen na témž zasedání zastupitelstva název ulice Karoliny Světlé. Vzhledem k tomu, že ale v tomto úseku nestály vlastně žádné domy, nevešel název ulice Karoliny Světlé v užívání.[767]
5.7. Závěr
Výstavba rodinných domů na Práchovně v 1. třetině 20. století měla pozitivní dopad v tom, že pozemky ohrožené trvalou expanzí průmyslových areálů byly stabilizovány jako obytné plochy a celá čtvrť Práchovna aspoň částečně získala rysy městského prostředí, nikoliv jen tovární periferie. Bilance tří etap této výstavby je 64 rodinných domů v jednotně pojatých urbanistických souborech. Po roce 1930 se ovšem už obytná zástavba na Práchovně příliš nerozvíjela. Vzniklo tu jen několik izolovaných domů, které vyplnily dosavadní proluky. Parcelace na obytnou zástavbu nebyla soustavná, a nedokázala zvrátit opačně působící dezurbanizační trendy, spojené s expanzí průmyslu v této městské části. Názorně je to vidět na Hybešově ulici. Ta zůstala jen izolovaným šlahounem obytné zástavby, obklopeným továrními areály. Výrobní a skladové objekty dokonce celou ulici na jihu zaslepily a Hybešova ulice zůstala promarněnou příležitostí, jak vytvořit logickou spojnici mezi Práchovnou a Kamenným Újezdem.
6. Oblast nad Starou hutí (u Příbramské silnice)
V 30. a 40. letech dorazila parcelace i do prostoru náhorní plošiny nad pravým břehem Padrťského potoka, podél silnice na Strašice (dnes Příbramská ulice). Jedná se o svažité pozemky, situované v nadmořské výšce přes 380 metrů.[768] Lokalita se zvolna ale setrvale snižuje k jihozápadu. Od koryta Padrťského potoka je ostře oddělena prudkým terénním stupněm. I to bylo důvodem, proč zde parcelace započala až později a zpočátku měla chudý, nouzový charakter, podobný spíše chatovým osadám. Relativně volným tempem tu pokračovala výstavba rodinných domků po celou 2. polovinu 20. století. Postupně se zformovaly ulice Nad Starou hutí, U Rozvodny a mezi nimi Příbramská ulice coby výpadovka z města. Ke konci 20. století tempo zástavby poněkud zrychlilo. Počátkem 21. století pak byla nově vytýčena i Trnková ulice, čímž se zastavěné území města začalo propojovat i s areálem zahrádkářské osady u Ždárské cesty, východně od Železné na Pražském předměstí. Stále tu zbývají značné územní rezervy, situované přitom v atraktivní výšinné poloze. Lokalita tak má nadále potenciál růstu. Není fakticky součástí čtvrti Práchovna, ale její popis je zařazen sem, protože dopravně navazuje na Příbramskou silnici, podél které se dole v údolí Padrťského potoka rozvíjelo historické osídlení (pivovar, Stará huť – viz výše).
6.1. Příprava parcelace
O tuto náhorní plošinu projevovali stavebníci zájem už koncem 1. světové války. Na konci května 1918 požádal stavitel Josef Pechan o parcelaci pozemku č.kat.2268 „u Příbramské silnice za starou hutí“ na 10 stavebních míst. Šlo o pozemek severně od nynější Příbramské ulice, podél východní strany současné Trnkové ulice. Okresní silnice měla být přebudována na 16 metrů širokou ulici. Na východní i západní straně zamýšleného domovního bloku by byly stávající polní cesty č.kat.2937 a č.kat.2940 proměněny na 14 metrů široké ulice a podél severní hranice pozemku Pechan proponoval ulici 12 metrů širokou. Zamýšlel parcely pro jednotlivé domy o ploše 699–837 čtverečních metrů, přičemž mělo jít o volně stojící rodinné domy. Obecní stavební komise ale navrhla parcelaci odložit, dokud technická kancelář neprovede náčrt regulace v této části obce. Záměr totiž město poněkud zaskočil. Pozemky ležely natolik daleko od tehdejších Rokycan, že obec neměla představu o urbanistickém řešení lokality. Obecní komise aspoň navrhla rozšířit plánovanou ulici v ose Příbramské silnice i ulici na severní straně pozemku o 2 metry. Objevil se ale vážnější problém: spoluvlastník sousedního pozemku č.kat.2264/2 Jan Cypra prohlásil, že neprodá část svého pole potřebného pro poloviční šířku plánované ulice. Městská rada proto doporučila parcelaci nepovolovat. Zdrženlivě se na zasedání zastupitelstva vyjádřil i starosta Anichober, podle nějž se mají zastavovat hlavně pozemky přiléhající k městu a nikoliv tak vzdálené. Naopak A. Žán prohlásil, že místo je pro výstavbu vhodné. Starosta každopádně stáhl pro námitky bod z programu, bylo nutno dořešit zábor cesty a dohodnout se s Cyprou.[769] Znovu se záměrem zabývali zastupitelé v březnu 1919. Dle nového plánku měly na všech čtyřech stranách pozemku vzniknout nové ulice. Příbramská silnice měla mít šířku 18 metrů, na západě a východě by šlo o komunikace v šíři 14 metrů a na severu 12 metrů. Pozemek by byl rozdělen na 10 stavebních míst o ploše 688–842 čtverečních metrů. Během komisionelního šetření se podařilo vypořádat námitky sousedů a městská rada proto navrhla regulační plány schválit. Mělo jít o volně stojící rodinné domy, přičemž by byl vydán zákaz stavby hospodářských budov. Majitel parcely se zároveň vzhledem ke vzdálenosti od města vzdal nároku na zřízení kanalizace, osvětlení a policejního dozoru. Následovala debata, v níž se Josef Nosek diví se, že se povoluje parcelace na tak odlehlém místě, ale starosta Anichober reaguje, že město by mělo být rádo, že se vůbec někde staví. Podobný názor vyjádřil i Václav Vorel, který sice souhlasí s Noskem v tom, že parcelace poškodí hospodaření na okolních polích, ale uznává, že bude nutno parcelaci povolit kvůli bytové nouzi. Zastupitelstvo pak záměr odsouhlasilo.[770] Nakonec ale projekt nedospěl k realizaci a parcelace tohoto pozemku proběhla až počátkem 21. století (viz níže).
V roce 1926 se ustavilo Sdružení zájemců o výstavbu rodinných domků, které už na podzim 1926 jednalo s obcí o vhodném staveništi pro kolonii rodinných domků. Nejprve byla vyhlédnuta pole nad starou hutí č.kat.2499 a č.kat.2500 (lokalita mezi nynější rozvodnou v Příbramské ulici a ulicí U Rozvodny). Pak město dostalo nabídku na odprodej pozemku východně odtud, za Příbramskou silnicí (na místě dnešní rozvodny).[771] Ani jeden z pozemků ale nebyl vhodný a nová kolonie nakonec vyrostla přímo na Práchovně, podél ulic Klicperova, Šafaříkova a Čelakovského (viz výše). V září 1930 radní určili, že obecní komise má posoudit eventuální koupi pozemků č.kat.2509 a č.kat.2510 od Anny Nové na výstavbu rodinných domů.[772] Šlo o pozemky při Padrťském potoku, mezi cestou, která běží podél jeho pravého břehu, a dnešní zástavbou na vyvýšené pozici v ulici U Rozvodny. Zástavba tu nakonec taky nebyla realizována. V březnu 1932 jedná zastupitelstvo o stanovení stavební čáry a rovinné výšky pro pozemek č.kat.2506 (plocha mezi zástavbou okolo čp.102/II Příbramskou silnicí a nynější ulicí U Rozvodny). 18. ledna 1932 požádal Karel Mottl z čp.102/II o povolení na stodolu na č.kat.2506. 29. ledna 1932 se konalo stavební řízení. Regulační čára byla stanovena 8 metrů od osy Příbramské silnice s tím, že stavební čára má být minimálně 6 metrů od regulační čáry. Původně měla vyrůst stodola při Příbramské silnici, ale plány Mottl změnil a plochu u silnice ponechal pro budoucí možnou výstavbu obytné budovy. Zamýšlená stodola se posunula na východní stranu pozemku č.kat.2506, při cestě č.kat.2935. Líc stodoly se měl nacházet 12 metrů od osy cesty č.kat.2935 a jihovýchodní roh stodoly 0,5 metru od hranice pozemků č.kat.2505 a č.kat.2506. Dne 11. února 1932 rada věc doporučila ke schválení a zastupitelstvo se záměrem souhlasilo. K zbudování stodoly ale nedošlo.[773]
6.2. Ulice Nad Starou hutí
Po několika nerealizovaných pokusech o parcelaci se nakonec první lokalitou, kde došlo k zástavbě, stala nynější ulice Nad Starou hutí. I zde to ovšem zpočátku bylo provázeno průtahy a celkovou neujasněností řešení odlehlé lokality.
V listopadu 1933 bylo městské technické kanceláři uloženo rychle vypracovat regulační plán v trati nad Šternbergským pivovarem s tím, že pak se bude moci teprve rozhodnout o žádosti M. Šmídové a spol. o parcelaci pozemku č.kat.2265 na stavební místa.[774] Šlo o pozemek v nynější ulici Nad Starou hutí. O parcelaci pozemku č.kat.2265 požádali 6. listopadu 1933 Marie Šmídová (bytem čp.365/III), Josef a Věra Sazimovi z čp.480/II, Marie Kopová z čp.103/II a Josef Slaný z čp.431/II. Dne 8. ledna 1934 požádali i manželé Václav a Marie Jirkovi, spoluvlastníci domu čp.111/III, o parcelaci pozemku č.kat.2265 na stavební místa. Jenže 1. března 1934 radní s parcelací vyslovili nesouhlas. Předložen jim byl prý jen náčrtek neodpovídající požadavkům. Pří místním řízení se navíc zjistilo, že na východní straně pozemku č.kat.2265 se ponechávají jen 4 metry na ulici. Dělicí čáry mezi parcelaci se navrhovaly šikmo v úhlu 70 stupňů k Příbramské silnici. Přes sousední pozemek č.kat.2264 přitom už tehdy šlo dálkové vedení elektrického proudu o napětí 22 000 V, takže bylo nutno projektovat ulici podél vedení. Navržená 4 metry široká a křivá ulice mezi pozemky č.kat.2265 a č.kat.2264 je podle stanoviska města nevhodná. Vzhledem k různým výškám mezi okresní Příbramskou silnici a jižní částí pozemku č.kat.2265, který leží nad vysokou strání, prosazovala obec podél stráně projektovat ulici minimálně 10 metrů širokou, tudíž bylo nutno do parcelace zahrnout i sousední pozemek č.kat.2264, jehož majitelka M. Ciprová ale s parcelací nesouhlasila. V červnu 1934 obecní zastupitelstvo žádost o parcelaci č.kat.2265 zamítlo.[775]
Nakonec ale k zástavbě této ulice došlo v roce 1940, kdy se rychle zformovala nová ulice Nad Starou hutí (foto z r. 2003). Ještě téhož roku tu vyrostlo pět chudých rodinných domů, spíše chatek (čp.585/II, čp.586/II, čp.587/II, čp.588/II a čp.592/II). Podmínky, ve kterých obyvatelé žili, neodpovídaly standardu městského bydlení. Šlo spíše o živelnou zástavbu nižších a nižších středních vrstev, hnanou snahou urychleně si s nástupem války a vázané ekonomiky zajistit bydlení a proměnit úspory za pozemky. Po válce byla zdejší zástavba postupně doplňována.
6.2.1. Popis zástavby v ulici Nad Starou hutí
Ulice je obestavěna jen po západní straně. Směrem od nároží
s ulicí Příbramskou zde domovní fronta začíná objektem čp.1259/II. Číslo popisné získal 29.
dubna 2010.[776]
Jde ale o starší stavbu zděné přízemní chatky se sedlovou střechou, která
dodatečně obdržela číslo popisné. Vedlejší pozemek zaujímala až do počátku 21.
století malá chatka čp.587/II (foto z
r. 2003). Přízemní dřevěná stavba se sedlovou střechou byla ukázkou původní
podoby zdejšího osídlení z doby okolo roku 1940, kdy tato ulice vznikala
jako provizorní kolonie. Barbora Sazimová obdržela povolení i kolaudační
rozhodnutí najednou dne 1. července 1940. Stavební plány chaty zhotovil Václav
Mencl z Líšné.[777] Číslo
popisné obdržel dům 3. září 1940. Dům čp.587/II je
označen na výkresu ve smlouvě o výstavbě nového elektrického vedení
k pozemku pana V. Kajtoviče č.kat.2267 z léta roku 2006 jako určený
k demolici.[778] Dům byl pak skutečně zbořen. Dle stavu z 2. poloviny
června 2007 tu už probíhala stavba nového rodinného domu. Už byla hotova hrubá
stavba a střecha. Počátkem února 2008 stála novostavba rodinného domu, zatím
nedokončená. Hrubá stavba se střechou a okny ještě neměla vnější omítky a
nebyla patrně obývána.[779] Pak novostavba byla dokončena. Jde o patrový rodinný domek
s obytným podkrovím a stanovou střechou, pojatý ve stylu „podnikatelského
baroka“, s pseudohistorickou balustrádou zábradlí balkonku ve vikýři v 1.
patře nad vchodem z ulice, neseným na sloupech. Okna jsou segmentově
zakončena, od ulice zahradu odděluje plot s kovovou, zdobnou mříží. Jedná
se o ukázku historizující estetiky, příznačné pro první dvě dekády po pádu
komunistického režimu. Snahou o okázalost je ovšem tento stavební styl nechtěně
komický a typizované zdobné prvky paradoxně dávají takovým stavbám nádech
lacinosti. Jako doklad estetických představ z doby přelomu 20. a 21.
století je ale dům svým způsobem zajímavý. Novostavba si ponechala původní
číslo popisné čp.587/II.
Ulice pokračuje domem čp.588/II. Jedná se o intaktně
dochovanou původní dřevěnou chatku, s plochou střechou krytou lepenkou. V městském
archivu se nachází složka z roku 1940, nazvaná „Stavba domku čp.588/II“.[780] Dne 18. září 1940 obdržel dům číslo popisné. Nachází se ve
špatném technickém stavu. Tento typ zástavby je patrně neodvratně nasměrován
k demolici. Zatím se tu uchoval jako připomínka nejstarší stavební fáze
této ulice. I sousední domek čp.585/II
reprezentoval původní skromnou zástavbu. Přízemní zděná stavba s valbovou
střechou, typově na pomezí chaty a rodinného domu, byla až na drobnosti
zachována i ve 21. století v intaktní podobě ze 40. let 20. století. Marie
Koppová obdržela stavební povolení 7. června 1938. Dřevěná obytná chata dle
projektu Václava Mencla z Líšné byla kolaudována 1. července 1940.[781] Číslo popisné dostala 11. července 1940. V roce 2022
nahradila pitoreskní chatku novostavba rodinného domu čp.1378/II. Číslo popisné obdržela 21. prosince 2022.[782] Ještě v červnu 2019 je na letecké fotografii zachycen
původní domek čp.585/II.[783] Stejně tak na snímku ze září 2019.[784] Letecký snímek, pořízený koncem dubna 2021, ovšem
zaznamenal, že na místě zbořeného provizorního domku ze 40. let už probíhá
hrubá stavba rodinného domu, zatím v počáteční fázi, bez střechy.[785] Číslo popisné zbořeného domku čp.585/II bylo vymazáno 30.
června 2022.[786]
Na vedlejší parcele stával na
stavební parcele č.kat.1257 domek čp.586/II.
Původně označován jako novostavba dřevěné obytné chaty. Václav a Marie Zitkovi
získali stavební povolení 7. června 1938. Plány zhotovil Václav Mencl z Líšné.
Kolaudace proběhla 1. července 1940.[787] Číslo popisné získal 12. července 1940 a bylo zrušeno 3.
prosince 2013.[788] Na jeho místě vyrostla novostavba rodinného domu čp.1316/II. Dokončena byla 22. února
2016.[789] Jde o přízemní dům s nízkou stanovou střechou, situovaný
v odstupu od ulice. Následuje dům čp.592/II.
Popisován byl původně jako dřevěná chata. Václav a Anna Kratochvílovi získali
povolení i kolaudační výměr 10. září 1940. Projekt zhotovil Štěpán Wolf.[790] Číslo popisné bylo domu přiděleno 27. září 1940. Původní
stavba byla adaptována a zmodernizována. Jde o patrový domek s obytným
podkrovím v 1. patře. Má sedlovou střechu orientovanou podélně
s ulicí. Měřítkově si drží proporce původní skromnější zástavby, ale už nejde
o provizorní chatku jako u jiných domů z nejstarší stavební etapy
této ulice.
Za zahradou domu čp.592/II
odbočuje mezi parcelami příjezdová cesta, jež vede do hloubi bloku a zajišťuje
spojení s rodinným domem čp.749/II.
Ten zde vznikl koncem 50. let 20. století. Zachycuje ho letecká fotografie ze
srpna 1957 (buď jako hotový, nebo dokončovaný).[791] Na leteckém snímku ze srpna 1952 ještě nestál.[792] Zdá se, že vznikl dodatečným rozdělením původní zahrady za
domem čp.592/II. Je situován daleko od ulice, blízko pásu stromů lemujících
stráň nad Padrťským potokem. Prodělal někdy počátkem 21. století rekonstrukci.
Jde o patrový objekt s podkrovními místnostmi v 1. patře. Střecha je
vysoká, stanová. Ulice Nad Starou hutí pokračuje parcelou s rodinným domem
čp.115/II. Vznikl někdy před rokem
1957. Na leteckém snímkování ze srpna 1952 ještě na jeho místě stál jen
zemědělský pozemek.[793] Snímek ze srpna 1957 již ukazuje buď dokončený, nebo
dokončovaný dům čp.115/II.[794] Číslo popisné získal přenesením z jiného zbořeného
objektu v dnešní Čapkově ulici. Má podobu skromného přízemního domku
s nízkou sedlovou střechou.
Ulice pak slepě končí u zahrady
domu čp.1029/II. Ten získal
číslo popisné až někdy v 80. letech 20. století. Dle leteckého snímkování
z července 1978 byl rozestavěný.[795] Má
podobu spíše chaty se sedlovou střechou. Na jeho místě sice už letecké
snímkování z roku 1957 zachycuje jakýsi menší objekt,[796] ale
patrně šlo jen o podružnou stavbu na tehdy rozlehlé zahradě, obklopující dům
čp.115/II. V hloubi zahrady u domu
čp.1029/II byl postaven počátkem 21. století nový rodinný dům čp.1234/II. Číslo popisné dostal 7.
ledna 2008. Je to moderní vilka, přízemní s valbovou střechou.
6.2.2. Technický vývoj ulice Nad Starou hutí a vývoj jejího pojmenování
Zpočátku neodpovídal životní komfort obyvatel této ulice městskému bydlení. V červnu 1940 na schůzi zastupitelstva urguje Josef Basák vyřízení žádostí obyvatel „chat na Příbramské silnici“ za postavení výtokového stojanu u jejich obydlí. Starosta Hejrovský slíbil brzké vyřízení.[797] Ulice Nad Starou hutí zůstává dodnes nedlážděná, po severní straně ji lemuje pole. V roce 2006 uzavřelo město smlouvu o smlouvě budoucí kvůli věcnému břemeni na plánované přeložce elektrického vedení v oblasti ulice Nad Starou Hutí, od Příbramské ulice, až k pozemku č.kat.2267.[798]
Rada MNV 7. září 1953 pojmenovala nově vzniklou komunikaci ulice Nad Starou hutí.[799] Název se od té doby nezměnil.
6.3. Ulice Příbramská a U Rozvodny
V 50. letech 20. století se zvolna stavební ruch přesunul i do prostoru jižně od Příbramské ulice, kde se zformovala zástavba rodinných domků a vznikla tak ulice U Rozvodny (foto z r. 2003). Na nepravidelném parcelním rastru vzniklo řídké osídlení v atraktivní lokalitě, obrácené k jihu na terase nad Padrťským potokem. Na mapě města z roku 1958 už je zde zakreslena rozptýlena struktura zahrad a chatek.[800] Rekreační objekty postupně ustupovaly trvalejší a objemnější architektuře vilek, ale ani během 2. dekády 21. století nebyl tento proces ukončen a celá lokalita má nadále takřka venkovský charakter.
6.3.1. Popis zástavby v ulicích Příbramská a U Rozvodny
Při jižní straně Příbramské ulice stojí v místech, kde ulice ještě prudce stoupá z údolí Padrťského potoka na vyvýšenou sídelní terasu, rodinný dům čp.904/II. Objekt s valbovou střechou zaujímá trojúhelníkovitou parcelu. Dle leteckého snímkování z října 1967 ještě jeho stavba nezačala.[801] Na letecké fotografii z července 1968 je již vidět nejranější fáze výstavby. Na pozemku již byl složen stavební materiál a počínalo kopání základů.[802] Dostavěn byl pravděpodobně roku 1970, protože roku 1970 mělo Pražské předměstí přesně 904 domů.[803] Později byl přestavěn.
Východně od čp.904/II odbočuje z ulice Příbramské ulice U Rozvodny. Nejde o tradiční domovní frontu sevřeného charakteru. Místo toho je rozsáhlý blok mezi ulicí U Rozvodny a okrajem stráně nad Padrťským potokem členěn několika kolmými obslužnými cestami, východozápadně orientovanými, které zpřístupňují jednotlivé parcely a rodinné domy. První z nich vybíhá podél jižní strany zahrady domu čp.904/II. Na jejím konci stojí rodinný dům čp.31/II. Přízemní domek je situován ve svahu nad Padrťským potokem. Vznikl v 80. letech 20. století. Číslo popisné sem bylo druhotně přeneseno ze zbořeného domu ve čtvrti pod kostelem. Dům je oficiálně evidován do ulice Pod Starou hutí, protože má přístup i od nábřeží potoka. Východně od něj na stavební parcele č.kat.5241 přibyl počátkem 21. století rodinný dům čp.1232/II. Číslo popisné získal 13. listopadu 2007. Jedná se o přízemní domek s valbovou střechou.
O něco dál k jihu odbočuje z ulice U Rozvodny další cesta, jež vede k vilce čp.1104/II. Stavba na půdorysu písmene L s valbovou střechou je situována na hranu terénního zlomu nad potokem. Vznikla počátkem 90. let 20. století. Na nároží této obslužné cesty a samotné ulice U Rozvodny se nachází rodinný dům čp.1120/II. Číslo popisné mu bylo přiděleno 4. srpna roku 2000. Patrový objekt má polovalbovou střechu a pod ní obytné podkroví v 1. patře.
Jižně od domu vychází z ulice U Rozvodny další kolmá cesta. Vede okolo rekreačního objektu če.95 a pak končí u rodinného domu čp.670/II. Ten pochází z 50. let 20. století. Na leteckém snímku ze září 1951 jeho výstavba již probíhala, patrně v počáteční fázi.[804] Letecké snímkování ze srpna 1952 ukazuje, že naplno probíhala hrubá stavba obvodových zdí a vnitřních příček.[805] Snímek ze srpna 1957 pak zachytil již dokončený dům.[806] Šlo tehdy o jeden z prvních domů v této lokalitě, byť na mnoha okolních pozemcích byly ve stejné době již rozměřené zahrady, ale jejich zástavba se omezovala na zahradní domky a kůlny. Dům čp.670/III podobu většího patrového domu se sedlovou střechou. Podél jižní strany stojí při této obslužné cestě ještě dřevěná chatka če.104. Na nároží samotné ulice U Rozvodny pak vyrostl rodinný dům čp.1278/II. Číslo popisné získal někdy po roce 2010. Tradičně koncipovaný patrový dům s obytným podkrovím v 1. patře má sedlovou střechu.
Ulice U Rozvodny pokračuje jižním směrem. Stojí tu při ní rodinný dům čp.43/II. Pochází z 60. nebo 70. let 20. století. Domovní číslo sem bylo přesunuto ze zbořeného objektu na místě nynějšího sídliště Na Pátku. Patrový dům má obytné prostory v 1. patře. Střecha je polovalbová. Počátkem 21. století prošel rekonstrukcí a novým vyzděním pod střechou. Vedlejší rozlehlou parcelu zaujímá rekreační objekt če.88. Ulice U Rozvodny se pak mění na polní cestu. Poslední objektem v ní je neoznačené hospodářské stavení. Potom se tato komunikace stáčí k východu a klesá mezi zemědělskými pozemky do údolí Padrťského potoka. V ulici U Rozvodny byl dříve také evidován objekt čp.865/II, dnes již neexistující.
Východní strana ulice U Rozvodny zůstává převážně nezastavěná. Pouze rozlehlý pozemek mezi ulicemi Příbramská a U Rozvodny zaujímá velká vila čp.1135/II. Reprezentuje nový stavební styl konce 20. století, kdy si vrstva bohatých stavebníků buduje okázalé vily na nadstandardních pozemcích. Číslo popisné obdržela 1. ledna 2000.
Na protější straně Příbramské ulice zde stojí areál rozvodny elektřiny (foto z r. 2003), který dal jméno i nedaleké ulici U Rozvodny. Říká se mu též „spínačka“ a okolní oblasti „U Spínačky“ (dříve „Jelínkovic pole“).[807] Už 27. července 1927 rada rozhodla, aby za účelem rekonstrukce elektrické sítě vyrostl v okresní spínací stanici 2. transformátor a zřízen sekundární vývod i nutné spojovací vedení. Náklady cca 29 000 Kč se měly uhradit z lesního rezervního fondu.[808] V prosinci 1927 schválilo zastupitelstvo povolení nákladu 29 000 Kč na výstavbu druhého transformátoru v Rokycanech. Délka elektrické sítě ve městě v té době dosáhla 13 kilometrů, ale dosud zde byl jen jediný transformátor. Obec proto prodala Západočeskému elektrářskému svazu pozemek na výstavbu okresní spínací stanice. Transformátor byl dodán na přelomu listopadu a prosince 1927, ihned zapojen v okresní spínací stanici. Stanice dle údajů z počátku prosince 1927 už zásobuje část města mezi Příbramskou silnicí, Veselskou silnicí až k městským lázním.[809] Na tomto místě u Příbramské silnice vznikla ovšem „spínací stanice“ až někdy počátkem 50. let 20. století. Na mapě z roku 1953 již je zakreslena.[810] Na státní mapě z roku 1952 ještě nikoliv.[811] Hlavní objekty rozvodny jsou situovány do blízkosti Příbramské silnice, odkud vede i hlavní vjezd do areálu. Jde o průmyslovou účelovou architekturu. Nachází se tu několik budov technologického ale i administrativního charakteru. Za nimi pak je oplocený celý areál o rozloze cca 240 arů.
O něco dále směrem z města stojí za rozvodnou už od roku 1932 u Příbramské silnice ještě obytné stavení čp.459/II. I dnes se nachází mimo zastavěné území Rokycan, byť od budov rozvodny ho dělí jen cca 200 metrů. V době vzniku šlo ovšem o naprosto izolované stavení, daleko za městem. V březnu 1932 jednají zastupitelé o stanovení stavební čáry a rovinné výšky pro pozemek č.kat.2492. Dne 8. října 1931 totiž požádal Karel Kosnar bytem v Rokycanech čp.248/II o povolení k výstavbě rodinného domu.[812] Dne 22. října 1931 rada konstatovala, že nemá námitek, třebaže pozemek je podle ní značně odlehlý.[813] Dne 19. ledna 1932 Kosnar předložil stavební plány a zároveň ohlásil, že nakonec bude stavět na sousedním pozemku č.kat.2487, který je prý vhodnější (pozemek č.kat.2492 popsal jako proláklinu, kudy při průvalu vod teče dešťová voda do Padrťského potoka). 29. ledna 1932 se konalo stavební řízení. Stavební čára byla určena 8 metrů od osy Příbramské silnice, případná budoucí ulice (pokud by se město jednou rozšířilo až sem a silnice se proměnila na městskou komunikaci) tak měla být 16 metrů široká.[814] Dne 11. února 1932 bylo vydáno K. Kosnarovi povolení na rodinný dům na č.kat.2487. Podmínkou bylo, že zastupitelstvo schválí stavební čáru a rovinnou výšku.[815] Stavební komise sice nedoporučila povolit výstavbu, protože pozemek je mimořádně odlehlý, ale zastupitelstvo parcelaci povolilo.[816] Dne 25. srpna 1932 získal A. Kosnar obývací a užívací povolení na rodinný dům na č.kat.2489.[817] Vznik domu byl projevem nekoncepční regulační politiky v meziválečném období, kdy nebylo obtížné získat povolení k výstavbě i v lokalitách zcela mimo intravilán. Rokycany tehdy prodělaly mimořádný územní nárůst, ale mnohdy šlo o velmi řídké až nesouvislé osídlení, nebo dokonce o izolované enklávy za městem (jako v tomto případě). Neblahým vedlejším efektem bylo zpomalení přirozené evoluční stavební obměny v rokycanských historických předměstích, která si tak uchovávala až do poloviny 20. století leckdy až vesnická měřítka zástavby, což pak od 50. let usnadňovalo jejich plošnou asanaci pro sídlištní výstavbu. Ale to je jen obecná úvaha, která přímo nesouvisí s tímto jedním domkem u Příbramské silnice. Patrový domek čp.459/II s obytným podkrovím v 1. patře a polovalbovou střechou se dochoval v intaktní podobě z 30. let 20. století. Charakterem má blíže k venkovskému stavení než k městské zástavbě. Lemují ho hospodářské objekty a obklopuje rozlehlá zahrada.
6.3.2. Technický vývoj ulic Příbramská a U Rozvodny a vývoj jejich pojmenování
V dubnu 1989 se uvádí, že na rok 1989 město mj. plánuje elektrifikaci „stavebního obvodu Stará huť“. Kvůli rapidnímu nárůstu rodinných domů bylo nutno provést nové inženýrské sítě.[818] Zatímco inženýrské sítě zde postupně byly upravovány, ulice U Rozvodny nadále zůstává neupravená, s nezpevněným povrchem a bez chodníků. I ve frekventované Příbramské ulici chyběl ještě počátkem 21. století chodník. Vzhledem k rostoucímu počtu obyvatel ulic Příbramská, Nad Starou Hutí a U Rozvodny rostl tlak na jeho výstavbu. Pro pěší spojení s městem museli zdejší obyvatelé chodit po krajnici silnice, vedoucí navíc výškově i směrově nepřehledným úsekem. V roce 2002 naplánovala obec zřízení chodníku na roky 2006–2007.[819] S tímto harmonogramem ale nesouhlasili místní lidé. 21. ledna 2003 se zastupitelstvo zabývá dopisem jedné z obyvatelek (Mirjam Chržové), která žádá dát chodníku vyšší prioritu.[820] Město odpovědělo, že v návrhu rozpočtu na rok 2003 počítá v Příbramské aspoň s instalací 5 pouličních svítilen, ovšem chodník je příliš finančně náročný. Nakonec se nepodařilo uvést do provozu ani slibované osvětlení. Bylo sice zařazeno do obecního rozpočtu na rok 2004 s odhadovaným nákladem 400 000 Kč. Pak se ale při konzultaci se Správou a údržbou silnic Rokycany zjistilo, že bude nutné v místě chystaných svítilen zpevnit krajnici. Kvůli tomu se musel přepracovat projekt a rozpočet narostl na 800 000 Kč. Dodatečné peníze obec neměla a akce proto v roce 2004 nebyla realizována a kvůli nedostatku peněz se nedostala ani do rozpočtu na rok 2005. Mirjam Chržová v této otázce interpeluje město opakovaně v listopadu 2004, ale je jí odpovězeno, že peníze nejsou a dosud nejsou ani finance na zpracování projektu na chodník.[821] Město trvá na tom, aby celá akce probíhala koncepčně. Nový chodník tak měl být položen souběžně s novou kanalizací i s instalací osvětlení. Předpokládané náklady v takové variantě činily téměř 1 889 000 Kč.[822] Jenže, jak se mělo ukázat při zpracování podrobnější studie, náklady šly ještě výš. Nový chodník totiž probíhal geomorfologicky náročným skalnatým terénem v blízkosti vodního toku a vyžadoval si složitá technická řešení.
28. listopadu 2005 se rada seznámila s rozpracovanou projektovou dokumentací k této investici. Podle varianty č. 1 měl vyrůst chodník podél jižní strany Příbramské ulice, od železničního viaduktu až ke křižovatce s ulicí Stará Huť, kde se navrhoval přechod a dále, směrem z města by pokračoval po severní straně vozovky. Varianta č. 2 předpokládala, že chodník bude na severní straně ulice pokračovat už za areálem starého pivovaru, cca 150 metrů od železničního viaduktu. Problémem v této variantě bylo řešení úseku okolo božích muk, kde by se při zachování památkově chráněného objektu musela zužovat či posouvat vozovka. Varianta č. 3 navrhovala zbudovat chodník jen v úseku od křižovatky s ulicí Stará Huť dále z města. Úsek blíže k centru Rokycan měl být obsluhován náhradní pěší trasou po levém břehu Padrťského potoka. Šlo o nejlevnější, byť méně elegantní řešení. Výstavba všech tří variant měla být provázena řešením inženýrských sítí k novým rodinným domkům v lokalitě ulic Příbramská, Nad Starou Hutí a U Rozvodny. Buď mělo jít o regulérní kanalizaci, nebo aspoň dešťovou stoku zaústěnou do potoka. Kromě toho mělo vyrůst i osvětlení, zčásti zabudované do opěrných zdí, jejichž výstavba se podél chodníku předpokládala. Varianta č. 1 by si vyžádala i zásah do koryta potoka, což by musel povolit správce toku. Šlo o výstavbu opěrných zdí (buď monolitická železobetonová konstrukce, nebo opěrná zeď z drátěných košů s výplní z lomového kamene), a to v úseku cca 83 metrů, o výšce 1,5–3 metry, kde by zeď byla založena mimo stávající zpevněný okraj potoka. Druhý úsek o délce cca 60 metrů měl mít opěrnou zeď založenou zčásti na původní kamenné opěrné zdi lemující vodní tok (zde by byla nutná i oprava starší zdi). Úpravy by si rovněž vyžádaly kácení dřevin podél potoka (v případě varianty chodníku podél koryta – varianta č. 1). V případě varianty č. 2 měla vyrůst jen kratší opěrná zeď o délce cca 48 metrů a výšce 1,5–3 metry. Kromě toho by muselo proběhnout odstřelení části skalnatého výběžku u silnice v délce cca 30 metrů a již uvedené řešení chodníku u božích muk.[823] Varianta č. 1 měla dle předběžné kalkulace přijít na 9 520 000 Kč (při použití železobetonových opěrných zdí) nebo na 5 831 000 Kč (při použití drátěných košů s výplní). Varianta č. 2 ohodnocena na 6 366 500 Kč (železobetonové opěrné zdi) či 5 236 000 Kč (drátěné koše). Varianta č. 3 měla odhadované náklady pouhých 2 261 000 Kč. Autor projektu Ing. Petr Zítek se nakonec přikláněl k variantě č. 1.[824]
V prosinci 2005 se radnice ohlašuje průlom, podařilo se jí vyjednat s rokycanskou firmou Šabata finanční spoluúčast (na výstavbu občanské infrastruktury v této lokalitě měla přispět třetinou nákladů). Starosta Jan Baloun mluví o tom, že díky provádění prací i přes zimu, by mohla být akce hotova ještě na jaře 2006.[825] V návrhu obecního rozpočtu na rok 2006 figurovala na tuto akci předběžně suma 1 200 000 Kč.[826] Podnikatel Jan Šabata sám oslovil 24. listopadu 2005 město s tím, že variantu č. 3, kterou architekt Zítek ocenil na 2 261 000 Kč, by provedl na vlastní náklady. Z celkové sumy ovšem odečetl jistou částku, protože měl zájem o výstavbu pouze v úseku od křižovatky s ulicí Stará huť směrem z města. Náklady na tento úsek odhadl Šabata na 1 880 795 Kč s tím, že by uhradil třetinu sumy (tedy 627 000 Kč). Město by zaplatilo zbylých 1 254 000 Kč. Šabata dokonce nabízel, pokud město nebude mít dostatek hotovosti na účtech, že celou investici zaplatí ze svého a obec mu podíl zpětně vyplatí. Navrhoval, že je schopen nový chodník, včetně kanalizace i osvětlení provést do jara 2006.[827] I díky tomuto vývoji byla nakonec zvolena varianta č. 3.
Výstavba chodníku v Příbramské ulici začala na podzim 2006. V listopadu 2006 už se buduje v úseku od křižovatky s ulicí Stará huť až ke křižovatce s nově budovanou Trnkovou ulicí (kterou prováděla také firma Šabata). Chodník byl veden podél severní strany Příbramské ulice. Již byly osazeny obrubníky, zatím chyběl podklad i povrch. V prostoru východně od křižovatky ulice Příbramské a Nad Starou hutí rostl mezitím ve vozovce středový ostrůvek pro budoucí přechod pro chodce (zatím jen obrubníky, bez povrchové úpravy).[828] Koncem listopadu 2006 se už uvádí, že nový přechod pro chodce se dokončuje.[829] Dle stavu k dubnu 2007 byl zcela hotov.[830] Dne 10. dubna 2007 schválilo zastupitelstvo navýšení rozpočtu výstavby chodníku o vícenáklady 263 706 Kč. Akci prováděla firma SBT stavby, s. r. o. Rokycany (firma podnikatele Šabaty).[831] V rozpočtu města na rok 2007 se počítalo na chodník v Příbramské s částkou 280 200 Kč. Nakonec bylo utraceno 279 880 Kč.[832] Dne 28. ledna 2008 zastupitelstvo odsouhlasilo koupi pozemků pod nově zřízeným chodníkem v Příbramské ulici. Šlo o pozemek č.kat.2265/17 o ploše 3 čtvereční metry od Emilie Koželoužkové a Emilie Vaňourkové za 720 Kč, č.kat.2264/19 o ploše 57 čtverečních metrů od Jana Šabaty a Marcely Šabatové za 13 680 Kč, č.kat.2506/13 o ploše 3 čtvereční metry od Antonína Váši za 240 Kč a dále bezúplatný převod komunikace č.kat.2934/3 o ploše 42 čtverečních metrů a č.kat.2934/4 s plochou 452 čtverečních metrů od Plzeňského kraje.[833] V roce 2016 město provedlo výstavbu vodovodu v ulici U Rozvodny.[834]
Louky mezi Příbramskou silnicí a Padrťským potokem se na mapě stabilního katastru z roku 1838 nazývají V Bročníku. Dne 30. května 2000 byla dosud bezejmenná ulice pojmenována U Rozvodny. Název jí dal objekt elektrické rozvodné stanice, který vyrostl o něco dále směrem z města u Příbramské ulice (viz výše).
Název Příbramské ulice je odvozen od její původní funkce výpadovky na stejnojmenné středočeské město. Ještě před 2. světovou válkou totiž právě tudy, přes Mirošov, vedlo hlavní silniční spojení skrz hřeben Brd na Příbramsko. Potom byla výpadovka po uzavření vojenského prostoru přesunuta do nové trasy přes Borovno, Míšov a Věšín, ale název výpadovky z Rokycan už zůstal zachován. Původně se Příbramská silnice nebo ulice nazývala celá komunikace, od křižovatky Na Železné až na okraj města. Úsek od Železné k železničnímu viaduktu byl později přezván na Pivovarskou ulici. Podle K. Hofmana až od roku 1991 je oficiálně komunikace od železničního viaduktu k okraji zástavby vymezena jako Příbramská.[835]
6.4. Trnková ulice
Firma Šabata nepřistoupila na spolufinancování výše popsaného chodníku v Příbramské ulici jen z altruismu. Tato společnost totiž hodlala v této lokalitě investovat do výstavby nové ulice a rodinných domků.[836] A dokončení infrastruktury, jakož i postačující cesty pro pěší, bylo pro tyto záměry nezbytné. Už územní plán z roku 2000 navrhoval podél Příbramské ulice dílčí rozvoj obytné zástavby. Její rozsah byl však limitován neexistencí kanalizačního systému. V březnu 2004 souhlasilo zastupitelstvo s pořízením změny územního plánu č. 24, podle žádosti Karla Váši, Ludmily Sedláčkové, Marcely Šabatové, Štěpána Kaisera, a Josefa Houšky, v níž se žádalo o proměnu parcel č.kat.2268, č.kat.2269, č.kat.2270 a č.kat.2264 z ostatní zemědělské půdy na území pro výstavbu rodinných domů.[837] Ještě během roku 2004 byly urbanistické plány konkretizovány. V říjnu 2004 projednala rada návrh na změnu územního plánu (č.01/2004 c), která mění stávající zemědělské pozemky č.kat.2264 a č.kat.2270 severně od Příbramské ulice, v úseku od křižovatky s ulicí Nad Starou hutí k rozvodně, na území pro výstavbu cca 51 rodinných domů.[838] Právě firma Šabata se koncem roku 2005 zmiňuje jako investor, který má na těchto parcelách zřídit inženýrské sítě, včetně kanalizace. Město povolilo zřízení nové kanalizační přípojky, náklady by plně hradila firma Šabata.[839] Vzhledem k velmi atraktivní poloze na slunných svazích, na okraji města, se dalo očekávat, že tento urbanistický záměr uspěje. Kromě absence inženýrských sítí, jejichž zřízení si ještě mělo vyžádat velké náklady, tu ale byl problém v podobě vysokonapěťového elektrického vedení, které pozemek přetínalo a jehož ochranné pásmo bylo nutno respektovat.
Počátkem dubna 2006 již na dosavadním poli, severně od Příbramské ulice, v úseku mezi křižovatkou s ulicí Nad Starou hutí a areálem rozvodny probíhá skrývka svrchní vrstvy půdy a výkopové práce, příprava pokládky inženýrských sítí a výstavby komunikace. Pak nabraly práce rychlé tempo. Počátkem září 2006 již je napříč polem hotova nová komunikace, včetně obrubníků a stožárů veřejného osvětlení, byť zatím jen s provizorní vozovkou z kamenné drti. Východně od komunikace vyrostl první objekt. Rozložitý rodinný dům čp.1223/II z dřevěných trámů posazený na obří pozemek, vyplňující prakticky celou východní stranu nové ulice. Číslo popisné obdržel 21. května 2007. Právě u jeho vrat také nová komunikace skončila, propojení na systém komunikací v prostoru chatové osady při Žďárské cestě zatím chybělo (respektive bylo ponecháno jen jako pěšina). Na mimořádně velké privátní zahradě okolo domu se nachází i rybníček a rozhledna. V pruhu pozemků při západní straně nové ulice v roce 2006 ještě výstavba nových domů nezačala, ale přilehlý pás již nebyl zemědělsky obděláván. Stejný stav zůstával i v dubnu 2007.[840] Po výstavbě čp.1223/II další stavební rozvoj v Trnkové ulici ustrnul. V únoru 2008 je už povrch ulice vyasfaltován od Příbramské ulice až k novostavbě čp.1223/II, ale zemědělské pozemky podél západní strany Trnkové ulice jsou stále obhospodařované a čerstvě zorané. Nebyla tu ani známka po případné výstavbě domů.[841] Vyrostl tu pak až později rodinný dům čp.1299/II. Dokončen byl 8. října 2014.[842] Jde o přízemní srubovou stavbu. Tím ale opět stavební rozvoj ustrnul. Místo nové čtvrti rodinných domků působí zatím Trnková ulice jako servisní komunikace k privátní doméně.
Středem gigantické parcely okolo domu čp.1223/II na východní straně nové ulice vedla dříve cesta č.kat.2938 (nyní již nevyužívaná). Ta zůstávala v majetku Pozemkového fondu, a proto požádal majitel souvisejících parcel Jan Šabata město, aby se zřeklo případných nároků na tuto cestu a jako náhradu nabídl dar ve výši 40 000 Kč. Zastupitelstvo o tom jednalo 11. července 2006. Konstatovalo, že cesta není v majetku obce a tak může jen těžko přijímat dary. Odbor rozvoje města prohlásil, že cesta nemá faktický význam a její převod by nezpůsobil žádné komplikace. Navrhl dvě varianty: město může buď dát Pozemkovému fondu na vědomí, že souhlasí s převodem zmíněné parcely na jiné osoby, nebo může počkat, až budou tyto pozemky městu vydány a teprve pak je prodat panu Šabatovi. Už 26. června 2006 rada města odmítla převod parcely na jiné osoby a naopak podpořila záměr vyzvat Pozemkový fond k urychlenému převodu cesty na obec.[843] Dne 23. března 2007 začalo územní řízení o změně charakteru pozemku č.kat.2290/2, na základě žádosti manželů Šabatových z 6. března 2007. Pozemek, dosud evidovaný jako orná půda, se měl proměnit na lokalitu krajinné zeleně. Na části jeho plochy mělo dojít k výsadbě dřevinného porostu, topolů a porostního keřového lemu dle návrhu zpracovaného firmou Gei Vision s. r. o. z Prahy v únoru 2007. Zmíněná část měla být oddělena jako č.kat. 2290/6. Výsadbou měla vzniknout krajinná zeleň poblíž Příbramské ulice a vytvořit izolační bariéru nové oblasti výstavby rodinných domků severně od elektrické rozvodny. Stavební odbor MÚ svolal na 26. dubna 2007 jednání spojené s obhlídkou místa.[844] Dne 2. května 2007 pak úřad vydal územní rozhodnutí.[845] V roce 2014 bylo vydáno stavební povolení Janu Šabatovi na zbudování konstrukce pro hnízdění čápa u domu čp.1223II.[846]
10. dubna 2007 rozhodlo zastupitelstvo pojmenovat novou komunikaci Trnková ulice.[847]
7. Areál státního statku
7.1. Příprava a průběh výstavby státního statku
Zcela mimo zastavěné území Rokycan, vznikl v poválečné době při Příbramské silnici rozsáhlý komplex státního statku a nedaleko od něj i samostatný soubor menších bytových domů. Intravilán Rokycan podél Příbramské ulice tak nekončí ostře a přechází jen postupně do volné krajiny.
Šlo o koncepční investici, která měla nahradit dosavadní roztříštěný soubor zemědělských provozů, situovaných navíc přímo v centru města (například v tzv. Kraftově statku poblíž restaurace Na Železné na Pražském předměstí, v oblasti na Pátku. Od počátku byla tato akce provázena smůlou a chaotickým plánováním. Celý projekt totiž přišel do stádia realizace pozdě. V 50. letech 20. století mělo zakládání kolektivistických zemědělských podniků závažné politické a ideologické souvislosti, často nadřazené všem ostatním aspektům. V oné době byla socializace půdy klíčovým prvkem komunistické ideologie. Spíše z prestižních důvodů se měly do této celostátní kolektivizační mánie zapojit i Rokycany. Od počátku 50. let 20. století se tak MNV zaobírá myšlenkou založit v Rokycanech jednotné zemědělské družstvo. To se ovšem nezdařilo. Nenašlo se dost majitelů půdy, kteří by byli ochotni se sdružit. Až 1. července 1960 vznikl aspoň Státní statek Rokycany.[848] Podle dobového pramene ale státní statek vznikl vyčleněním zemědělské agendy z tehdejšího Komunálního podniku už roku 1953.[849] Tato ještě více kolektivistická forma obhospodařování půdy ale přišla v Rokycanech na svět až v roce 1960, kdy už vyprchalo počáteční budovatelské nadšení éry stalinismu. Ekonomický šlendrián 3. pětiletky v kombinaci se zakódovanou neefektivitou státního zemědělského podnikání, kdy jednotliví pracovníci zůstávali pouhými zaměstnanci státního statku, bez větší pracovní motivace, pak z rokycanské farmy udělaly mrtvě narozené dítě. Zároveň došlo k paradoxní situaci, že ve výrazně industrializovaném městě, kde mizela poslední generace místních rolníků, byl spíše z ideologických pohnutek zřizován nákladný zemědělský podnik, který měl v přímé konkurenci s městským životním stylem a městskými pracovními příležitostmi jen velmi málo, co nabídnout. Jen částečné vyvážení této disproporce přinesla integrace obce Borek do Rokycan roku 1960, kdy do státního statku Rokycany vplynulo JZD Borek se 152 hektary půdy a 3 zaměstnanci. I obec Borek se totiž poměrně rychle zbavovala agrárního charakteru.[850] Původní plán byl navíc předimenzovaný. Kromě této farmy měla ještě další vzniknout při Šťáhlavské silnici v Němčičkách.[851] Ještě v dubnu 1968 statek zvažuje realizací výstavby skladištní haly na 4000 kubických metrů píce u Šťáhlavské silnice pod Čilinou. Mělo k ní dojít roku 1970.[852]
Budování farmy státního statku mělo začít již před rokem 1960, tak to předpokládal Akční programový plán MNV na roky 1957–1960. Nestalo se.[853] Termín zahájení prací byl pak stanoven na rok 1960.[854] Nakonec se znovu posunul na březen 1961.[855] Výstavba farmy Československých státních statků započala 20. března 1961.[856] Podle jiných pramenů ale už v lednu 1961.[857] To byl dvouměsíční předstih oproti původnímu harmonogramu.[858] Výstavbu prováděl Okresní stavební podnik.[859] MNV čelil kritice, že neobstaral cihly z demoličního pásma v Knihově ulici v centru Rokycan, kde tehdy začínala výstavba nového sídliště. Stavební materiál by se přitom hodil na spuštění výstavby státního statku.[860] Daleko závažnější než nedostatek cihel (poněkud předčasná starost v době, kdy se prováděly hlavně přípravné práce) se ukázaly být kardinální omyly v organizaci stavebních prací. V dubnu 1961 měla přijít na řadu výstavba příjezdové komunikace pokládka vodovodu, nezbytné věci pro rozjezd investice. Jenže projekt vodovodního potrubí měl zpoždění.[861] Na květen 1961 se přitom na vodovodu plánovalo proinvestovat 76 000 Kčs. Částka se tak musela operativně převést na stavbu porodny krav. Jenže kvůli chybějícímu vodovodnímu přívodu se na staveniště musela draze dovážet voda v cisternách. V červenci 1961 už se staví příjezdová komunikace, teletník, pokračuje výstavba porodny krav, skladu píce a septiků.[862] V té době se prvotní zmatky podařilo zahladit a harmonogram výstavby se srovnal. Na rok 1961 bylo určeno plánem k prostavění 1 000 000 Kčs. Z toho do konce srpna 1961 už bylo proinvestováno 408 116 Kčs (jen za červenec 1961 plán 80 000 Kčs, realita 138 830 Kčs).[863]
V srpnu 1961 už je zastřešen teletník, uvnitř omítnut a připraven na výdlažbu. Chyběla ještě okna. I porodna krav už byla pod střechou, provádělo se podkladní betonování a izolace stropů. Tempo mírně vázlo na budování příjezdové komunikace. ŽDH Ejpovice nedodaly slíbený štěrk. Dosud nezačala stavba volného ustájení (chyběli brigádníci na výkopové práce).[864] V březnu 1962 má výstavba farmy skluz, teprve za pochodu se dodělává projekt. Přepokládalo se dobudování vazné stáje a teletníku ještě v roce 1962. Teprve v dalších etapách měly na řadu přijít sklady, kanceláře a byty pro zaměstnance.[865] V srpnu 1962 již 1. etapa tohoto zemědělského komplexu byla dostavěna.[866] V této fázi ale farma zůstávala torzem. Bez bytových jednotek pro zaměstnance se sem museli každý den pracovníci svážet z města. Rovněž kapacita vodovodu nepostačovala, takže statek muset řešit pravidelný dovoz vody v cisterně.[867] Co ale bylo horší, objekty nového státního statku vykazovaly závady, které se musely řešit dodatečnými stavebními úpravami. V červenci 1963 to před plénem MěstNV přiznal pan Podešva z vedení statku. Zejména kravíny byly prý postaveny chybně a bude nutné je obezdít, aby se zpevnily zdi.[868] Až v roce 1964 byl dokončen objekt dojírny u volné stáje a vyrostly i dvě bytové jednotky pro zaměstnance.[869] Dále přibyla kotelna, tři kůlny s ocelovou konstrukcí a v březnu 1965 se dokončují tři garáže.[870] Na rok 1965 byla zařazena dostavba areálu do plánu Okresního stavebního podniku. Mělo na ni jít 1 186 000 Kčs.[871] Podle konečné bilance z února 1966 bylo v roce 1965 prostavěno 960 000 Kčs. Došlo k dokončení stájí, skladu strojených hnojiv, ocelokolny, sýpky, úpravny vody a polního mlatu.[872] Tím byla farma státního statku roku 1965 prakticky dobudována, už v létě 1965 se sem přemístila z dosavadních lokalit větší část živočišné výroby.[873] Celkové náklady na výstavbu státního statku se odhadovaly na víc než 7 000 000 Kčs.[874]
7.2. Obytné domy pro zaměstnance státního statku
Na přelomu 60. a 70. let 20. století v sousedství statku (cca 100 metrů západně od samotného areálu) vznikl obytný soubor pro zaměstnance, sestávající z pěti drobných, patrových panelových domů čp.909/II, čp.910/II, čp.911/II, čp.912/II a čp.913/II s 10 bytovými jednotkami (foto z r. 2004). Už 7. prosince 1966 vyjádřila k projektu souhlas rada MěstNV.[875] Během 1. pololetí 1967 došlo k výběru staveniště.[876] Dne 17. dubna 1968 rada MěstNV potvrdila souhlas s udělením výjimky ze směrného územního plánu, kterou se statku povolovalo mimo intravilán provést výstavbu bytových domů.[877] Dne 31. července 1968 pak rada MěstNV vzala na vědomí schválení výstavby těchto domů.[878] V dubnu 1968 se uvádí, že domy vyrostou v letech 1968–1969.[879] Jejich výstavba ale započala až na jaře 1969. Financoval ji státní statek.[880] Na leteckém snímkování z poloviny června 1969 jsou vidět počáteční zemní práce. Z rýh v terénu je evidentní, že na pozemku už operovala těžká technika.[881] Dle stavu ze srpna 1971 už je všech pět domů přinejmenším ve fázi hrubé stavby.[882]
Jde o zajímavý doklad miniaturní „vesnické“ aplikace panelové technologie. Rurální charakter zástavby jen podtrhuje situování obytného souboru do oploceného areálu se záhumenky a drobnými stavbami hospodářského a technického rázu. Vzniklo vcelku přijatelné bydlení. Jeho účelem bylo pomocí podnikového bydlení stabilizovat pracovní sílu, s jejímž udržením míval státní statek dlouhodobé problémy. Z hlediska urbanistického ovšem toto sídliště pro zemědělské pracovníky připomíná spíše umělé panelové vesnice v dezurbanizovaných regionech Sudet. Nevznikla městská zástavba, jen cizorodá enkláva daleko od města. Počátkem 21. století prošly domy vesměs rekonstrukcí fasád a střech.
7.3. Popis areálu státního statku a jeho další vývoj
Areál státního statku zaujímá plochu okolo 500 arů. Hlavní vjezd vede od Příbramské silnice. Uvnitř komplexu jsou řádkovým způsobem řazeny jednotlivé původní objekty zemědělské výroby. Areál má číslo popisné čp.308/II (druhotně sem přeneseno ze zrušené obecní cihelny na Jižním předměstí). Kromě toho je tu také evidováno číslo popisné čp.1127/II. Jde o přízemní nevelký objekt s nízkou sedlovou střechou v přední části areálu, kde vznikly prostory k bydlení. Stavba pochází patrně z prvotní stavební fáze výstavby státního statku. Číslo popisné získala až 21. prosince 2005.[883] Kromě toho získal dodatečně samostatné číslo popisné i jeden další objekt v rámci komplexu bývalého státního statku. 20. září 2012 bylo přiděleno číslo popisné.[884] Sídlí zde autoservis MK Royal Cars.
Státní statek byl zrušen po konci komunistického režimu a plánované ekonomiky. Bezradnost, jak naložit s nevyužitým komplexem, byla naštěstí vystřídána postupnou proměnou areálu na podnikatelskou zónu. V zadní části bývalého statku se usídlila betonárna firmy Instav.[885] Mnohé budovy slouží ke skladovacím účelům. Není to ideální stav, ten by vyžadoval daleko větší investice do rekultivace, ale nejde už o opuštěný brownfield. Dne 12. března 2008 MÚ ohlásil zahájení územního a stavebního řízení dle žádosti z 11. ledna 2008 společnosti ČEZ, doplněné 7. března 2008. Šlo o plánovanou výstavbu nové transformační stanice na stavební parcele č.kat.2790 a na pozemcích č.kat.2485/2, č.kat.2485/23, č.kat.2485/25, č.kat.2485/33, č.kat.2458/3, č.kat.2458/10, č.kat.3146/2, č.kat.2462/1, č.kat.2462/2, č.kat.2465, č.kat.2466, č.kat.2485/6, č.kat.2485/17 a č.kat.2934/1. Dle projektu mělo dojít k vybudování nové jednosloupové transformační stanice připojené na sousední vedení 22 kV. Šlo o areál bývalého státního statku a areál bytových domů poblíž statku. Na 15. dubna 2008 bylo svoláno ústní projednání.[886]
7.4. Chatová osada nad Příbramskou cestou
Oblasti poblíž státního statku se dříve říkalo „Hornovic louka“.[887] Nachází se tu dodnes pruh remízku s vzrostlými stromy a nepatrnou vodotečí, která sem klesá od svahů Žďáru a okolo jižního okraje areálu rozvodny míří do údolí Padrťského potoka. V červnu 1980 se uvádí, že město vybralo strž poblíž státního statku pod Žďárem za místo, kam je možné vyvážet odpad (zeminu), aby byl terén zarovnán.[888]
Výše proti proudu této vodoteče se rozkládá izolovaný areál chatové osady s drobnými zahradními domky, řazenými oboustranně při severojižní komunikaci, napojené polní cestou k severu. Na aktuálních mapách se lokalita označuje U Příbramské silnice, přičemž zdejší rekreační zástavba je formálně řazena do ulice Žďárská cesta, ačkoliv se nachází vzdušnou čarou přes kilometr jihovýchodně od chatové osady u Žďárské cesty (o ní viz příslušný oddíl popisu Pražského předměstí).
Nejsevernější, lehce bokem stojící pozemek při západní straně cesty zaujímá objekt bez číselného označení na pozemku č.kat.2312/4. Jde o nejstarší dům v této sídelní enklávě. Je vidět už na leteckém snímkování z července 1962, kde je zároveň patrné, že stavba vyrostla současně s velkým liniovým výkopem, směřujícím od budovaného státního statku přes pole směrem k severu.[889] Nejde o obytné stavení. V katastru nemovitostí je k únoru 2023 evidován jako „stavba technického vybavení“ a má identického vlastníka jako areál bývalého statku (Instav Bau s. r. o.). Mohlo tak jít o technologickou stavbu, související s vodovodní přípojkou ke statku jako vodojem či přečerpávací stanice. Po dlouhou dobu šlo o jedinou stavbu. Zahrady a rekreační domky tu vznikly až s velkým zpožděním. Ještě na leteckém snímku ze září 1997 šlo o zemědělské pozemky.[890] Letecká fotografie z let 2001–2003 ukazuje, že budoucí prostor chatové osady už není obděláván a byl přinejmenším funkčně vydělen z pole východně odtud. Jen v náznacích je tu ovšem vidět pěšina v ose pozdější komunikace a pozemky okolo ještě nejsou oploceny a jsou prakticky prázdné. Každopádně fotografie zachycuje dobu zrodu této vlastně nejmladší chatové osady v Rokycanech.[891] Letecké snímkování z října 2005 ukázalo již jasně provedenou parcelaci na jednotlivé zahrady (s výjimkou dvou severnějších na západní straně komunikace) a počínající budování zahradních domků na některých z těchto pozemků.[892]
Zahrádkářskou osadu nad Příbramskou silnicí tvoří severojižně probíhající komunikace, podél níž se nachází oboustranná zástavba. Je tu vyměřeno 11 pozemků. Na západní straně komunikace stojí směrem od severu nejprve číselně neoznačený zahradní domek na parcele č.kat.2378/18. Dne 11. září 2008 zastavil MÚ územní řízení, zahájené 1. srpna 2008 na základě žádosti Ivety Vartlíkové z 28. července 2008[893] na stavbu kolny na nářadí na zahradě č.kat.2378/18, protože se stavbou již bylo započato a žádost se stala bezpředmětnou.[894] V květnu 2008 ukazuje letecká fotografie, že šlo o prázdnou, zcela nevyužitou neoplocenou parcelu.[895] Snímek ze září 2011 zachytil zde už stojící chatku se sedlovou střechou.[896] Jižně od ní stojí chata če.164. Dle stavu k září 2011 se zde rozkládala zcela prázdná parcela, ovšem již byla jasně vytýčená coby samostatný pozemek.[897] Stejný stav přetrvával i roku 2013.[898] Až letecká fotografie z května 2015 ukazuje dokončenou či dokončovanou výstavbu chaty, situované do přední části pozemku, u příjezdové cesty, se sedlovou střechou.[899] Dne 27. června 2016 obdržel domek evidenční číslo.[900] Vedle se rozkládá zahrada č.kat.2378/16 s domkem bez čísla. Zde také snímek ze září 2011 ukazuje vytýčenou, nicméně prázdnou zahradu.[901] V květnu 2013 už tu stál domek, zakončený zelenou sedlovou střechou.[902] I další zahrada č.kat.2378/15 má chatku bez čísla. V jejím případě byl stavební vývoj o několik let časnější. Snímek z října 2005 zde zachytil vymezený a oplocený pozemek.[903] V květnu 2008 je vidět dokončený či skoro dokončený dům, situovaný těsně k příjezdové komunikaci.[904] Uliční frontu na jihu ukončuje zahrada s chatou če.162. K říjnu 2005 už tu byla oplocená zahrada s menšími stavbami při jejím jižním okraji.[905] Fotografie z května 2008 ukazuje v severozápadní části zahrady stavbu chaty.[906]
Na protější východní straně komunikace stojí směrem od severu k jihu následující objekty. Nejprve domek če.165. V roce 2008 šlo o prázdný, neoplocený pozemek.[907] Někdy do roku 2011 byl oplocen.[908] Ještě v květnu 2013 byl ale stále zcela prázdný.[909] Teprve letecká fotografie z května 2015 tu zachytila dokončený či dokončovaný dům.[910] Číslo evidenční obdržel 22. září 2016.[911] Parcelu jižně od něj zaujímá chata če.146. Její výstavba započala o něco dřív. Dle stavu z října 2005 byla zatím stavebně nevyužitá parcela zřetelně oplocena.[912] Snímek z května 2008 zobrazuje dokončenou stavbu chaty.[913] Číslo evidenční jí bylo přiděleno 21. února 2008.[914] Sousední chata če.167 přibyla později. Letecké snímkování z května 2015 zde zachytilo prázdnou zahradu.[915] Fotografie z května 2017 ukazuje dokončený, popřípadě právě dokončovaný rekreační objekt.[916] Číslo evidenční novostavba získala 21. ledna 2018.[917] Následuje parcela č.kat.2378/11, která už roku 2005 byla vytýčena a u jejího jihovýchodního okraje stála drobná stavba.[918] V případě tohoto pozemku jde skutečně o malý zahradní domek, nikoliv o skutečnou chatu. V tomto stavu setrvává i dle situace v roce 2021, pouze přibyla pečlivá zahradnická úprava pozemku.[919] Vedlejší parcelu zaujala chatka če.158. Na pozemku dle stavu z roku 2005 stála jen nějaká provizorní stavba, ale šlo již o jasně vymezenou zahradu.[920] Stejný stav zachytilo i snímkování z května 2008.[921] Pak provizorní objekt zmizel a na zahradě dle fotografie ze září 2011 stojí chatka, situovaná k jejímu jižnímu okraji.[922] Dne 20. dubna 2011 bylo stavbě vydáno číslo evidenční.[923] Poslední zahradu č.kat.2378/13 zaujímá menší chata bez evidenčního čísla. Snímkování z roku 2017 zde ukázalo prázdnou zahradu.[924] Letecká fotografie z června 2019 zachycuje probíhající budování chaty.[925] V roce 2021 už je zde vidět dokončený objekt.[926]
Chatová osada u Příbramské silnice má vcelku kvalitní polohu, izolovanou od města. Zřízení osady se ovšem v dlouhodobém výhledu může ukázat jako problematické, protože rozsáhlé plochy mezi okrajem lesa Žďár a městem jsou velkou územní rezervou pro budoucí stavební rozvoj města a budou zasluhovat v horizontu 2. poloviny 21. století komplexní urbanistické řešení. V současnosti je tento fakt zastřen dopravní izolovaností enklávy (historické polní cesty vedoucí k Příbramské silnici byly přehrazeny areálem bývalého státního statku a sídliště pro zaměstnance statku), ale ve skutečnosti jde o bezprostřední zázemí města, v němž expanzivní budování zahrádkářských kolonií může komplikovat budoucí systematické řešení.
Směrem od areálu bývalého státního statku k jihozápadu, k Padrťskému potoku, terén klesá mírným svahem až do mokrých luk podél potoka. Oblasti se říká „Na Kmínovské“.[927] V roce 1925 zanikla veřejná cesta č.kat.2933 (o ploše 198 čtverečních metrů) do pozemku č.kat.2294/2. Náhradou vznikla přes původní pozemek č.kat.2294 nová cesta. V prosinci 1927 schválilo zastupitelstvo přemístění cesty.[928] Dle ohlašovacího listu z roku 1925 také odpadl z veřejné cesty č.kat.2919 už před dávnou dobou díl o ploše 149 čtverečních metrů do č.kat.2396 (role) a město tuto změnu roku 1929 zaevidovalo do knihovního pořádku.[929] Cesta č.kat.2919 vede od Příbramské silnice směrem ke Žďáru prostorem podél bezejmenné vodoteče poblíž státního statku. Ve stejné oblasti se nacházela i zrušená polní cesta č.kat.2933.
8. Budoucí urbanistické a dopravní řešení Práchovny
Budoucnost Práchovny by do velké míry mohlo ovlivnit nové
dopravní řešení jihovýchodního sektoru města. To stávající má daleko do
ideálního stavu. Nynější dopravní tepny jsou výrazně dostředné (Zeyerova a
Příbramská ulice) a přitom chybí tangenciální spoje. Absurdní je to obzvlášť
v případě Práchovny, kde je Příbramská ulice (s výraznou silniční dopravou
z oblasti Strašicka) zcela bez propojení s uliční sítí Práchovny a veškerý provoz je tak
nuceně směřován až do samotného městského centra (křižovatka Na Železné). Už
směrný územní plán z konce 50. let 20. století předpokládal řešení, kdy ulice
B. Němcové měla být protažena k východu, přes čtvrť Práchovna a po novém
mostě přes Padrťský potok se napojit na Příbramskou ulici.[930]
V červnu 1969 dokonce plénum MěstNV oficiálně rozhodlo připravit řešení
budoucí křižovatky na Práchovně, která by byla uvažovanou spojnicí výpadovky na
Strašice (I/18) a na Šťáhlavy (II/183).[931]
Podobné úvahy předkládal ještě územní plán z konce 80. let, ale finanční i
urbanistická náročnost neumožnila záměr realizovat. Lze si ostatně představit,
že zakomponování výrazně průjezdní nové silnice do Práchovny by se neobešlo bez
obětí. Zcela jistě by byla zčásti narušena klidová zóna podél břehů Padrťského
potoka.
Územní plán z roku 2000 na to šel jinak: ponechával radiální komunikační osnovu, ale posouval silniční tah do nové trasy. Předpokládal vytýčení zcela nové výpadovky na Mirošov, která by nahradila Zeyerovu ulici. Ta je totiž výrazně ovlivňována paralelně probíhající železniční tratí Rokycany-Nezvěstice. Vzhledem k nekoncepčnímu územnímu plánování v 19. století a hlavně v 1. polovině 20. století zde došlo k nepraktickému trasování komunikace, která opakovaně kříží trať, nejdříve přejezdem na křižovatce ulic Zeyerova a B. Němcové, pak dalším přejezdem před Kovohutěmi. Třetí přejezd se nachází nedaleko odtud, na Veselské ulici. Už za 1. republiky byl tento stav pociťován jako nevhodný. V červenci 1939 na schůzi zastupitelstva Rudolf Šlesinger doporučil jednání mezi městem, okresním úřadem a státní drahou o přeložení Veselské silnice tak, aby nemusela vést přes dráhu. Návrh byl přikázán k projednání městské radě.[932]
Podle návrhu územního plánu z roku 2000 by nová komunikace nahrazující Zeyerovu ulici vedla od rozšířeného železničního podjezdu u zimního stadionu přes Bílou haldu, kde by navázala na ulici U Bílé haldy, která by byla rozšířena a protažena na jih, kde by vyústila v Bezručově ulici v prostoru u rybníku Ježek na pomezí Rokycan a Kamenného Újezdu. Výhodou plánu bylo odlehčení dopravně nevyhovující Zeyerově ulici s jejími nebezpečnými železničními přejezdy. Pozitivem by jistě bylo i vytvoření logické spojnice Rokycan a Kamenného Újezdu ulicí U Bílé Haldy. Podobné plány mělo město ale již koncem 60. let 20. století. V červnu 1969 plénum MěstNV jednalo o dvou variantách nové spojovací komunikace centra města a tehdy zakládaného průmyslového území na Práchovně.[933] Projekt tehdy ani později nebyl realizován.
Vzhledem k výstavbě jižního obchvatu Rokycan, který převedl tranzitní dopravu mimo intravilán, se ale potřebnost nového trasování Zeyerovy ulice začala již krátce po roce 2000 zpochybňovat. Zákres nové komunikace na územním plánu znejišťoval případné podnikatelské aktivity v jejím okolí, protože bylo nutné počítat se zábory pozemků kvůli nové silnici. Odbor rozvoje města proto obdržel podnět vyškrtnout komunikaci z územního plánu. Ing. arch. T. Havrda, coby autor územního plánu, tuto možnost nevyloučil, ale doporučoval nejprve zpracovat dopravní studii širšího zájmového území. V říjnu 2004 pak rada odmítla projednat z těchto důvodů tuto změnu územního plánu.[934] Přeložka Zeyerovy ulice tak nadále zůstávala v urbanistickém výhledu Rokycan, byť její realizace nebyla aktuální. Naopak nadále akutní zůstává otázka dopravního dořešení Příbramské ulice, která zbytečně přivádí meziměstskou dopravu až na křižovatku Na Železné. V minulosti se taky objevily některé náměty na zřízení silničního spojení (faktického východního obchvatu Rokycan), jenž by propojoval Pražskou silnici v Borku a Příbramskou silnici. Jde zatím jen o letmé návrhy, ale význam komplexního řešení této otázky poroste, protože rozlehlé plochy mezi lesním komplexem Žďáru, Práchovnou a Borkem se stávají jedním z posledních míst, kde mají Rokycany až do konce 21. století potenciál k stavebnímu růstu.
Samotná Práchovna pak čelí několika větším urbanistickým úkolům. Jedním z nich je řešení plochy po Bílé haldě, jejíž odstraňování nemělo nikdy započít, ale když už bylo spuštěno, je nutné tuto plochu koncepčně dořešit. Koncepčním řešením rozhodně není osázení vzniklé proluky travou, natož výstavba nějakého oploceného skladového areálu. Město má zatím jen ve formě projektu představu zástavby rodinnými domy. Další možností by byl vznik intenzivně kultivovaného parku, s možností částečné dostavby podél Čelakovského ulice. Je nutné ale v každém případě zachovat roli, již Bílá halda po sto let úspěšně hrála, tedy bariéry, oddělující obytnou zástavbu Práchovny od změti průmyslových areálů podél Zeyerovy ulice.
Velkým úkolem je rovněž akcentování role Padrťského potoka (spolu s paralelně probíhajícím Mlýnským náhonem). Zatímco na pravém břehu byla již dotvořena pěší a cyklistická stezka vedoucí od Kamenného Újezdu, podobné řešení je nutné prosadit i na levém břehu tak, aby park V Alejích nekončil u tenisových kurtů slepě v chaosu průmyslových areálů. Dále je nutné daleko soustavněji chránit unikátní stavby i architektonické soubory (zejména dělnické řadové domky, popřípadě továrnické vily Šikovu a Jelínkovu) před nezvládnutými přestavbami. Zatímco období normalizace mělo své bezradné amatérské stavebníky s jejich brizolitem a trojdílnými okny, současná doba zase vyznává kult bílých plastových oken, meruňkových průčelí a polystyrenových zateplovacích fasád, kvůli nimž mizí původní členění domovních exteriérů. Spíše úkolem pro soukromé investory (ale s možnou podporou města) je plné využití potenciálu bývalého pivovaru nebo Staré huti. Na rozdíl od monofunkčně rezidenčních městských čtvrtí jako je Rašínov nebo Za Rakováčkem má Práchovna velký celoměstský význam rekreační. Jednotlivé městské funkce (rekreační, obytná a průmyslově-podnikatelská) tu kupodivu koexistují, balanc mezi nimi je ale velmi křehký.
[1] Územní vymezení čtvrti Práchovna v
této studii:
-na severu:
železniční trať Praha-Plzeň
-na západě:
ulice Růžičkova a Zeyerova
-na jihu:
ulice Bezručova, U Ježku, rybník Ježek
-na východě:
tok Padrťského potoka od rybníka Ježek až k tenisovým kurtům, pak i pravý břeh
potoka, ulice Stará huť, U Rozvodny, Příbramská a Nad Starou Hutí.
(Toto
vymezení se neshoduje s oficiálním vymezením urbanistické sídelní jednotky)
[2] 12. schůze obecního zastupitelstva,
10. 9. 1920.
[3] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 9.
[4] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 12–13
[5] Hlas Rokycanska, 1987, č. 51–52.
[6] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 12–13.
[7] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 49.
[8] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[9] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 199, snímek 166, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0865-n
[10] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27.
06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 4, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 48.
[11] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23.
12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 5, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005,
snímek 177.
[12] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23.
12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 5, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005,
snímek 179.
[13] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 222, snímek 189, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0970-n
[14] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20.
12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 7, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007,
snímek 236.
[15] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20.
12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 7, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007,
snímek 259–260.
[16] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20.
12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 7, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007,
snímek 287.
[17] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s.
62, snímek 59, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0640-n
[18] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23.
12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 11, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 197.
[19] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23.
12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 11, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 200.
[20] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23.
12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 11, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 204.
[21] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23.
12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 11, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 211.
[22] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23.
12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 11, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 213.
[23] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23.
12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 11, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 221.
[24] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23.
12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 11, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 230.
[25] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23.
12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 11, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011,
snímek 240.
[26] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 13.
[27] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[28] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 13.
[29] 22. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1921.
[30] 53. schůze obecního zastupitelstva,
30. 9. 1936.
[31] 63. schůze obecního zastupitelstva,
15. 2. 1938.
[32] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 17.
[33] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23.
12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 5, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005,
snímek 179.
[34] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 48.
[35] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23.
12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 5, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005,
snímek 64.
[36] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=20110.512225806775,-14878.463328654037,22994.53559385351,-13422.932785092951&link=ext
[38] Kronika města Rokycan, 1938–1947, f.
14.
[39] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[40] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 49.
[41] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20.
12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 7, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007,
snímek 233.
[42] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23.
12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 13, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013,
snímek 259.
[43] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=18851.379603759262,-16118.836645923246,24619.42633985274,-13255.842614935184&link=ext
[44] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f.
47.
[45] Kronika města Rokycan, 1938–1947, f.
66.
[46] 22. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1921.
[47] 36. schůze obecního zastupitelstva,
3. 3. 1922.
[48] 40. schůze obecního zastupitelstva,
14. 7. 1922.
[49] Zasedání MNV, 2. 11. 1959.
[50] 3. plenární zasedání MěstNV, 17. 5.
1965.
[51] 4. plenární zasedání MěstNV, 21. 6.
1965.
[52] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.
[53] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f.
21.
[54] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 14–15.
[55] Rokycany, Historické a kulturní
skizzy, Rokycany 1935, s. 17.
[56] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 14–15.
[57] Hofman, K.: Rokycany v letech
1740 až 1750: Část druhá: Hospodářské poměry. Sborník Muzea Dr. Bohuslava
Horáka, Rokycany, 7, s. 40, 1996.
[58] Radní protokol, 1779–1781, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095,
snímek 220.
[59] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22.
12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 342.
[60] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní
rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA
Rokycany, AM Rokycany, I. odd. Sign. B/I/27, kt. 101.
[61] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 14–15.
[62] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[63] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 14–15.
[64] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f.
239.
[65] 15. schůze obecního zastupitelstva,
21. 12. 1920.
[66] 23. schůze obecního zastupitelstva,
28. 8. 1925.
[67] 23. schůze obecního zastupitelstva,
28. 8. 1925.
[68] 22. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1921.
[69] 10. schůze obecního zastupitelstva,
4. 7. 1924.
[70] 23. schůze obecního zastupitelstva,
28. 8. 1925.
[71] 39. schůze obecního zastupitelstva,
5. 4. 1927.
[72] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.
[73] 10. schůze městské rady, 17. 8.
1927.
[74] 105. schůze městské rady, 24. 11.
1932.
[75] 107. schůze městské rady, 7. 12.
1932.
[76] 116. schůze městské rady, 2. 2.
1933.
[77] 116. schůze městské rady, 2. 2.
1933.
[78] 169. schůze městské rady, 15. 11.
1929.
[79] 172. schůze městské rady, 29. 11.
1929.
[80] 44. schůze obecního zastupitelstva,
29. 7. 1930.
[81] 4. schůze obecního zastupitelstva,
28. 8. 1931.
[82] 4. schůze obecní finanční komise,
27. 1. 1932.
[83] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 14–15.
[84] 17. schůze obecního zastupitelstva,
11. 11. 1932.
[85] 59. schůze obecního zastupitelstva,
18. 6. 1937.
[86] 32. schůze obecního zastupitelstva,
12. 10. 1934.
[87] 53. schůze obecního zastupitelstva,
30. 9. 1936.
[88] 56. schůze obecního zastupitelstva,
16. 3. 1937.
[89] 64. schůze obecního zastupitelstva,
13. 4. 1938.
[90] 9. schůze obecního zastupitelstva,
18. 7. 1939.
[91] 13. schůze obecního zastupitelstva,
6. 2. 1940.
[92] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 14–15.
[93] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[94] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f.
21.
[95] 2. plenární zasedání MěstNV, 19. 4.
1971.
[96] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[97] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[98] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 19.
[99] Sčítání lidu 1921, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706695/soap-ro_00002_census-1921-rokycany-prazske-predmesti-cp289_0010
[100] 20. plenární zasedání MěstNV, 30.
10. 1984.
[101] 170. schůze městské rady, 20. 11.
1929.
[102] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[103] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.
[104] 7. plenární zasedání MěstNV, 5. 11.
1962.
[105] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[106] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE26.15860&extent=-806419.1227190972,-1073425.811566148,-806017.8996406111,-1073223.3192937244&link=ext
[107] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9.
1973.
[108] 6. plenární zasedání MěstNV, 22. 12.
1975.
[109] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2017.PLZE27.00772&extent=-806305.5961426604,-1073500.5041620326,-806181.4798104276,-1073437.8642006088&link=ext
[110] https://mapy.cz/letecka-2018?x=13.6070123&y=49.7356899&z=20&pano=1&pid=66522886&yaw=1.217&fov=0.807&pitch=0.094&q=Rokycany%20875
[111] Šára, J.: Rokytské mlýny v 16.
století (relace o mlýnech z r. 1600), Státní okresní archiv Rokycany,
AMRO, kart. č. 134.
[112] 18. schůze rady MěstNV, 13. 9. 1977.
[113] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 19.
[114] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24.
05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 86, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086,
snímek 30.
[115] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24.
05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 86, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086,
snímek 31.
[116] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24.
05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 86, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086,
snímek 32.
[117] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 38.
[118] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24.
05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 86, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086,
snímek 182.
[119] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 164–165.
[120] Radní protokol, 31. 10. 1776 –
08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 92, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 87.
[121] Radní protokol, 1779–1781, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095,
snímek 130.
[122] Radní protokol, 08. 01. 1796 – 31.
12. 1796, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 3, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 3; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k003,
snímek 24.
[123] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s.
146, snímek 60, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0610-n
[124] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844,
s. 51, snímek 28, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0280-z
[125] Matrika křtů Rokycany 1824–1834, s.
196, snímek 198, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067895/rokycany-11_1980-n
[127] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 45.
[128] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 160.
[129] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.
[130] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 144.
[131] Radní protokol, 1781–1789, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 208.
[132] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24.
12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 9, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009,
snímek 69.
[133] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24.
12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 10, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010,
snímek 192.
[134] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24.
12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 10, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010,
snímek 224.
[135] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22.
12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 283.
[136] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22.
12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 287.
[137] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24.
12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 14, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 131.
[138] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24.
12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 14, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 159.
[139] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 19.
[140] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[141] 54. schůze městské rady, 28. 1.
1932.
[142] 52. schůze městské rady, 14. 1.
1932.
[143] 71. schůze městské rady, 12. 5.
1932.
[144] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 19.
[145] 18. schůze rady MěstNV, 13. 9. 1977.
[146] 22. schůze rady MěstNV, 8. 11. 1977.
[147] 1. schůze rady MěstNV, 15. 1. 1980.
[148] 3. schůze rady MěstNV, 12. 2. 1980.
[149] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f.
240.
[150] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01.
09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 88, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 126.
[151] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22.
12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 12, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 81.
[152] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844,
s. 44, snímek 25, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0250-z
[153] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[154] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 3.
[155] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 3.
[156] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f.
35.
[157] 37. schůze obecního zastupitelstva,
30. 4. 1919.
[158] 21. schůze obecního zastupitelstva,
15. 5. 1925.
[159] 39. schůze obecního zastupitelstva,
5. 4. 1927.
[160] 1. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1927.
[161] 3. schůze městské rady, 30. 6. 1927.
[162] 5. schůze městské rady, 14. 7. 1927.
[163] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[164] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[165] 16. schůze obecního zastupitelstva,
27. 7. 1928.
[166] 38. schůze městské rady, 16. 12.
1927.
[167] 43. schůze městské rady, 9. 1. 1928.
[168] 12. schůze obecní finanční komise,
7. 2. 1928.
[169] 30. schůze obecního zastupitelstva,
27. 9. 1929.
[170] 11. schůze obecního zastupitelstva,
24. 2. 1928.
[171] 57. schůze městské rady, 2. 3. 1928.
[172] 3. schůze technicko-průmyslové
komise, 26. 4. 1928.
[173] 14. schůze obecního zastupitelstva,
5. 6. 1928.
[174] 94. schůze městské rady, 25. 9.
1928.
[175] Rokycany Město a okres, Praha 1938,
s. 13.
[176] 155. schůze městské rady, 28. 8.
1929.
[177] 158. schůze městské rady, 6. 9.
1929.
[178] 31. schůze obecní finanční komise,
9. 9. 1929.
[179] 30. schůze obecního zastupitelstva,
27. 9. 1929.
[180] Rokycany, Historické a kulturní
skizzy, Rokycany 1935, s. 16.
[181] 164. schůze městské rady, 11. 10.
1929.
[182] Hlas Rokycanska, 1987, č. 35.
[183] 18. schůze obecní správní komise,
26. 3. 1931.
[184] 15. schůze obecního zastupitelstva,
29. 7. 1932.
[185] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 3–4.
[186] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 4.
[187] Kronika města Rokycan 2014, s. 41. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911
[188] viz fotografie z počátku 20.
století v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.
[189] viz fotodokumentace v Muzeu dr. B.
Horáka, F1188.
[190] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[191] Sčítání lidu Rokycany, 1890, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705616/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0720
[192] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[194] Sčítání lidu 1021, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706595/soap-ro_00002_census-1921-rokycany-prazske-predmesti-cp189_0010
[195] 131. schůze městské rady, 11. 4.
1929.
[196] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[197] 4. plenární zasedání MěstNV, 26. 6.
1972.
[198] 5. plenární zasedání MěstNV, 22. 10.
1973.
[199] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10.
1974.
[200] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12.
1969.
[201] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s.
34.
[203] Krčmář, Luděk.: Poutní místa a místa
zvláštní zbožnosti v Rokycanech, In: Sborník konference Genius Loci Rokycany
2016, Muzeum Dr. Horáka v Rokycanech a Genius loci českého jihozápadu. https://www.zcm.cz/images/Rokycany/Sbornik_X_Konference_Genius_Loci_Rokycany_2016.pdf
[204] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 4.
[205] Krčmář, Luděk.: Poutní místa a místa
zvláštní zbožnosti v Rokycanech, In: Sborník konference Genius Loci Rokycany
2016, Muzeum Dr. Horáka v Rokycanech a Genius loci českého jihozápadu. https://www.zcm.cz/images/Rokycany/Sbornik_X_Konference_Genius_Loci_Rokycany_2016.pdf
[206] Rokycanské noviny, č. 8, 20. 8.
2006, s. 7.
[207] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[208] Usnesení rady města, 2. 5. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=907645
[209] Rokycanské noviny, červenec-srpen
2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908192
[210] Rokycanské noviny, leden 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910200
[211] Rokycanské listy, č. 16, 15. 8. 1900;
Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s. 10.
[212] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 15–16.
[213] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 38.
[214] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 15–16.
[215] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01.
09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 88, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088,
snímek 122.
[216] Radní protokol, 04. 09. 1772 –
11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 89, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089,
snímek 43.
[217] Radní protokol, 04. 09. 1772 –
11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 89, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089,
snímek 87.
[218] Radní protokol, 04. 09. 1772 –
11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 89, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089,
snímek 174.
[219] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 38.
[220] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 51.
[221] Radní protokol, 31. 10. 1776 –
08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 92, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 280.
[222] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 58, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0580-z
[223] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 181, snímek 26, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0260-o
[224] Radní protokol, 03. 10. 1777 –
09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 93, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093,
snímek 67.
[225] Ebelová, I. - Ebel, M.:
Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického
celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. Sign. B/I/27, kt. 101.
[226] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 15.
[227] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[228] 17. schůze obecního zastupitelstva,
7. 6. 1916.
[229] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 16.
[230] 144. schůze městské rady, 11. 6.
1929.
[231] 57. schůze městské rady, 11. 2.
1932.
[232] 5. plenární zasedání MěstNV, 27. 4.
1982.
[233] Rokycanský deník, 19. 12. 2003.
[234] Rokycanský deník, 31. 1. 2003.
[235] Materiál pro jednání rady města, 24.
1. 2005, bod č. 2430, ID:3482.
[236] Materiál pro jednání rady města, 14.
11. 2005, bod č. 2099, ID:4471.
[237] Zpráva ČTK, ID: T200606090479801, 9.
6. 2006.
[238] Usnesení rady města, 22. 8. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908883
[239] Zasedání MNV, 2. 11. 1959.
[240] 5. zasedání MNV, 15. 7. 1955.
[241] 7. zasedání MNV, 1. 9. 1959.
[242] Kronika města Rokycan, 1957–1962, f.
130.
[243] 3. plenární zasedání MěstNV, 17. 5.
1965.
[244] 4. plenární zasedání MěstNV, 21. 6.
1965.
[245] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8.
1965.
[246] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11.
1965.
[247] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12.
1965.
[248] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2.
1966.
[249] Kronika města Rokycan, 1965–1968, f.
185.
[250] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8.
1966.
[251] 6. plenární zasedání MěstNV, 19. 12.
1966.
[252] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4.
1967.
[253] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8.
1966.
[254] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10.
1966.
[255] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4.
1967.
[256] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6.
1968.
[257] Kronika města Rokycan, 1965–1968, f.
334; 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.
[258] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[259] Kronika města Rokycan, 1997, f. 70.
[260] Kronika města Rokycan, 2003, s. 25–26.
[261] Rokycanské noviny, č. 2, 20. června
2003, s. 2.
[262] Kronika města Rokycan, 2003, s. 25–26.
[263] Materiál pro jednání rady města, 26.
4. 2004, č. 2411, ID:2513.
[264] Materiál pro jednání rady města, 30.
5. 2005, č. 2411, ID: 3947.
[265] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 11. 7. 2006, č. 1099, ID: 5329.
[266] Rokycanský deník, 12. 10. 2006.
[267] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 16.
[268] Zvou Vás Rokycany, Rokycany 1947
(?), s. 11.
[269] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 16.
[270] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 16.
[271] 17. schůze obecního zastupitelstva,
11. 11. 1932.
[272] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 16–17.
[273] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 16.
[274] 56. schůze městské rady, 1. 3. 1928.
[275] 58. schůze městské rady, 7. 3. 1928.
[276] 198. schůze městské rady, 28. 5.
1930.
[277] 200. schůze městské rady, 11. 6.
1930.
[278] 17. schůze obecního zastupitelstva,
11. 11. 1932.
[279] 92. schůze městské rady, 8. 9. 1932.
[280] 139. schůze městské rady, 10. 8.
1933.
[281] 141. schůze městské rady, 24. 8.
1933.
[282] 141. schůze městské rady, 24. 8.
1933.
[283] 142. schůze městské rady, 31. 8.
1933.
[284] 144. schůze městské rady, 14. 9.
1933.
[285] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět
nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 16.
[286] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 17.
[287] 21. schůze obecního zastupitelstva,
15. 5. 1925.
[288] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f.
119.
[289] 48. schůze obecního zastupitelstva,
27. 10. 1930.
[290] 218. schůze městské rady, 1. 10.
1930.
[291] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 17.
[292] 2. schůze městské rady, 26. 6. 1927.
[293] 201. schůze městské rady, 18. 6.
1930.
[294] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 17.
[295] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 17–18.
[297] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9.
1972.
[298] 2. plenární zasedání MěstNV, 16. 4.
1973.
[299] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12.
1973.
[300] 1. plenární zasedání MěstNV, 27. 2.
1973.
[301] Hlas Rokycanska, č. 3, 12. 10. 1973,
s. 2; 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.
[302] 2. plenární zasedání MěstNV, 16. 4.
1973.
[303] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4.
1974.
[304] Hlas Rokycanska, č. 2, 28. 9. 1973.
[305] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f.
96.
[306] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12.
1973.
[307] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4.
1974.
[308] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.
[309] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9.
1974.
[310] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12.
1974.
[311] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4.
1975.
[312] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4.
1975.
[313] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.
[314] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9.
1975.
[315] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9.
1975.
[316] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9.
1975.
[317] 1. plenární zasedání MěstNV 23.
února 1976.
[318] Hlas Rokycanska, č. 14, 30. 8. 1974,
s. 4.
[319] Hlas Rokycanska, č. 21, 15. 10.
1976, s. 4.
[320] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6.
1976.
[321] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 17–18.
[322] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 17–18.
[323] Usnesení rady města, 9. 11. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902034
[324] Usnesení zastupitelstva
města,
7. 3. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903240
[325] Usnesení městského zastupitelstva,
22. 1. 2024; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=911146
[326] 58. schůze městské rady, 7. 3. 1928.
[327] 3. schůze obecní okrašlovací komise.
4. 10. 1928.
[328] 4. schůze obecní okrašlovací komise,
3. 9. 1929.
[329] 33. schůze obecní okrašlovací a
komunikační komise, 25. 11. 1933.
[330] Rokycanský deník, 17. 11. 1994, s.
9.
[331] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6.
1968.
[332] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4.
1970.
[333] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9.
1969.
[334] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12.
1969.
[335] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f.
29.
[336] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2.
1970.
[337] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2.
1970.
[338] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4.
1970.
[339] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6.
1970.
[340] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9.
1970.
[341] 1. plenární zasedání MěstNV, 22. 2.
1971.
[342] 2. plenární zasedání MěstNV, 19. 4.
1971.
[343] 4. plenární zasedání MěstNV, 27. 9.
1971.
[344] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f.
96.
[345] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.
12. 1983.
[346] 28. plenární zasedání MěstNV, 18. 2.
1986.
[347] Rokycanský deník, 29. 11. 2003.
[348] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10.
2005, s. 3.
[349] Rokycanský deník, 2. 11. 2004.
[350] Rokycanský deník, 15. 10. 2004.
[351] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10.
2005, s. 1.
[352] Rokycanské noviny, č. 10, 20. 10.
2005, s. 3.
[353] Rokycanský deník, 24. 8. 2006.
[354] Rokycanské noviny, duben 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=907283
[355] Usnesení zastupitelstva
města,
13. 12. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902383
[356] Studie proveditelnosti přírodě blízkých protipovodňových opatření
[357] Rokycanské noviny, červenec-srpen
2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904203
[358] Rokycanské Listy, 1897, č. 17.
[359] Hučka, J.: Z historie
Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany,
9:s. 19, 1997.
[360] Rokycansko, č. 35, 1. 9. 1994, s. 1.
[361] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 35.
[362] Kronika města Rokycan, 1957–1962, f.
72.
[363] Zasedání MNV, 2. 11. 1959.
[364] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8.
1965.
[365] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6.
1966.
[366] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10.
1966.
[367] Kronika města Rokycan, 1994, f. 13;
Rokycansko, č. 35, 1. 9. 1994, s. 1.
[368] Rokycanské noviny, květen 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899827
[369] Usnesení
zastupitelstva města z 21. 5. 2002, www.rokycany.cz.
[370] Rokycanské noviny, č. 3, 20. března
2004, s. 2.
[371] Usnesení
zastupitelstva města z 9. 3. 2004, www.rokycany.cz.
[372] Materiál pro jednání rady města, 20.
9. 2004, č. 2001, ID:3047.
[373] Materiál pro jednání rady města, 20.
9. 2004, č. 2001, ID:3047.
[374] Rokycanský deník, 16. 8. 2004.
[375] Rokycanský deník, 6. 8. 2004.
[376] Rokycanský deník, 16. 3. 2004.
[377] Materiál pro jednání rady města, 18.
9. 2006, č. 2413, ID: 5511.
[378] Informace záměr Bílá halda, www.rokycany.cz
[379] Zveřejnění záměru výpůjčky pozemku
ppč. 2563/1, k. ú. Rokycany o výměře 10782m2 do dočasného užívání za účelem
úplného odstranění materiálu z produkce metalurgických provozů bývalé slévárny,
www.rokycany.cz
[380] Kronika města Rokycan 2012, s. 27.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909
[381] Usnesení rady města, 10. 1. 2023, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906387
[382] Usnesení rady města, 15. 8. 2017, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=886976
[383] Usnesení zastupitelstva
města,
29. 1. 2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=891995
[384] Usnesení rady města, 25. 2. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896172
[385] Rokycanské noviny, květen 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899827
[386] Usnesení rady města, 25. 2. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896172
[387] Rokycanské noviny, květen 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899827
[388] Usnesení rady města, 10. 1. 2023, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906387
[389] Usnesení rady města, 11. 4. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=907425
[390] Tisková zpráva. Od 60. let 20. století se snaží město
Rokycany zbavit Bílé haldy. Příští rok by mohla být odvezena. Do roku 2026 by
zde mělo vzniknout 16 stavebních parcel; https://www.rokycany.cz/od-60-let-20-stoleti-se-snazi-mesto-rokycany-zbavit-bile-haldy-pristi-rok-by-mohla-byt-odvezena-do-roku-2026-by-zde-melo-vzniknout-16-stavebnich-parcel/d-906490
[391] Rokycanské noviny, červenec-srpen
2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908192
[392] Tisková zpráva. Od 60. let 20. století se snaží město
Rokycany zbavit Bílé haldy. Příští rok by mohla být odvezena. Do roku 2026 by
zde mělo vzniknout 16 stavebních parcel; https://www.rokycany.cz/od-60-let-20-stoleti-se-snazi-mesto-rokycany-zbavit-bile-haldy-pristi-rok-by-mohla-byt-odvezena-do-roku-2026-by-zde-melo-vzniknout-16-stavebnich-parcel/d-906490
[393] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2021.PLZE26.00586&extent=-806617.0902922987,-1073303.3665909534,-806400.3865991316,-1073195.8048099177&link=ext
[395] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2023.PLZE27.01299&extent=-806589.0269129118,-1073295.3129133275,-806483.1236782153,-1073242.7474015225&link=ext
[397] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 35.
[398] Rokycansko, č. 19, 13. 5. 1993, s.
2.
[399] Rokycansko, č. 19, 13. 5. 1993, s.
2.
[400] Rokycansko, č. 25, 24. 6. 1993, s.
2.
[401] Kronika města Rokycan, 1993, f. 49.
[402] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 33.
[403] Usnesení
zastupitelstva města z 9. 3. 2004, www.rokycany.cz.
[404] 24. schůze městské rady, 21. 10.
1927.
[405] Kronika města Rokycan, 1957–1962, f.
72.
[406] 24. plenární zasedání MěstNV, 25. 6.
1985.
[407] Ustavující plenární zasedání MěstNV,
24. 6. 1986.
[408] Kronika města Rokycan, 1987, f. 60;
10. plenární zasedání MěstNV, 8. 12. 1987.
[409] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 18.
[410] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 18.
[411] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[412] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[413] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[414] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[415] 57. schůze městské rady, 2. 3. 1928.
[416] 191. schůze městské rady, 9. 4.
1930.
[417] 96. schůze městské rady, 6. 10.
1932.
[418] 105. schůze městské rady, 24. 11.
1932.
[419] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[420] 4. schůze pléna MNV, 23. 9. 1949;
Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s. 18.
[421] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1951.PLZE26.09920&extent=-806693.5141187832,-1073596.6827047367,-806124.7850763649,-1073309.6522661413&link=ext
[422] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE37.11029&extent=-806776.0336887506,-1073732.6271676829,-806023.1012935264,-1073352.631599468&link=ext
[423] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1962.PLZE26.08963&extent=-806395.6391147863,-1073540.8493480592,-805996.396813542,-1073339.3567491497&link=ext
[424] 4. zasedání MNV, 14. 10. 1957.
[425] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE27.15870&extent=-806673.8106447498,-1073671.1870441532,-806263.0113864318,-1073463.8617934708&link=ext
[426] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4.
1970.
[427] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[428] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s.
22–23.
[429] 164. schůze městské rady, 11. 10.
1929.
[430] 205. schůze městské rady, 9. 7.
1930.
[431] 18. schůze městské rady, 30. 7.
1931.
[432] 33. schůze městské rady, 22. 10.
1931.
[433] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.
[434] 2. zasedání MNV, 23. 2. 1959.
[435] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8.
1966.
[436] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10.
1966.
[437] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4.
1967.
[438] 6. plenární zasedání MěstNV, 18. 12.
1967.
[439] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9.
1969.
[440] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f.
46.
[441] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 36.
[442] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.
[443] 2. zasedání MNV, 23. 2. 1959.
[444] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.
[445] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 12.
1964.
[446] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6.
1969.
[447] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9.
1969.
[448] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9.
1974.
[449] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9.
1975.
[450] 24. schůze rady MěstNV, 6. 12. 1977.
[451] 25. schůze rady MěstNV, 20. 12.
1977.
[452] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 36.
[453] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 7. 12. 2004, bod č. 2411, ID:3299.
[454] Veřejná vyhláška
oznámení o zahájení společného územního řízení o umístění stavby a stavebního
řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání, Přístavba a stavební úpravy
stávajícího objektu společnosti ColorWest s. r. o. na pozemcích: stavební
parcely 3844/1, 3844/2 a pozemkové parcely 2554/7 v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[455] Veřejná vyhláška
usnesení, Přístavba a stavební úpravy stávajícího objektu na pozemcích:
stavební parcely 3844/1, 3844/2 a pozemkové parcely 2554/7 v kat. území
Rokycany, www.rokycany.cz
[456] Veřejná vyhláška oznámení o zahájení
společného územního řízení o umístění stavby a stavebního řízení a pozvání k
veřejnému ústnímu jednání, Rokycany, COLORWEST s. r. o. přípojka VN, TS 1x630
kVA, kNN v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[457] Veřejná vyhláška rozhodnutí,
Rokycany, COLORWEST s. r. o. přípojka VN, TS 1x630 kVA, kNN v kat. území
Rokycany, www.rokycany.cz
[458] Kronika města Rokycan 2013, s. 38.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553
[459] Kronika města Rokycan, 2003, s. 22.
[460] Rokycanský deník, 14. 12. 2005.
[462] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Zemní
kabelové rozvody NN v průmyslovém areálu v k. ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[465] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1987&extent=2940.3641097282202,-4655.397891795782,3503.6356362712736,-4371.121793243586&link=ext
[466] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1978.PLZE26.17574&extent=-806575.5029159805,-1073793.7624788645,-806206.1033223819,-1073610.409451417&link=ext
[468] Kronika města Rokycan, 2003, s. 29.
[469] Tenisty poráží betonárka, Rokycanský deník, 17. 7. 2019, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/tenisty-porazi-betonarka-20190717.html
[472] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2021.PLZE26.00586&extent=-806750.611369911,-1073441.0637293197,-806317.2039835769,-1073225.9401672487&link=ext
[474] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2023.PLZE27.01299&extent=-806743.8552357204,-1073411.089418342,-806320.2422969347,-1073200.827371122&link=ext
[478] Kronika města Rokycan, 2003, s. 29.
[481] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10.
1966.
[482] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
27. 11. 1967.
[483] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4.
1968.
[484] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6.
1968.
[485] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[486] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[487] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-6_1987&extent=2012.7263144526287,-4803.550038100076,4265.812420624841,-3666.4456438912866&link=ext
[488] Rokycanský deník, 19. 12. 2003.
[489] Rokycanský deník, 31. 1. 2003.
[490] Rokycanský deník, 2. 3. 2003.
[491] Materiál pro jednání rady města, 24.
1. 2005, bod č. 2430, ID:3482.
[492] Materiál pro jednání rady města, 14.
11. 2005, bod č. 2099, ID:4471.
[493] Usnesení zastupitelstva města z 18.
4. 2000, www.rokycany.cz.
[494] Usnesení zastupitelstva města z 27.
5. 2003, www.rokycany.cz.
[495] Materiál pro jednání zastupitelstva města,
7. 12. 2004, bod č. 1411, ID:3301.
[496] Materiál pro jednání rady města, 28.
11. 2005, č. 2411, ID:4504.
[497] Rokycanský deník, 14. 12. 2005.
[498] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 30. 5. 2006, č. 1411, ID: 5172.
[499] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 30. 5. 2006, č. 1411, ID: 5172.
[500] Usnesení zastupitelstva města, 4.
12. 2006, www.rokycany.cz.
[501] Usnesení zastupitelstva města, 10.
3. 2008, www.rokycany.cz
[502] Usnesení zastupitelstva
města,
12. 6. 2017, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885751
[503] Usnesení zastupitelstva
města,
29. 4. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=893208
[504] Usnesení zastupitelstva
města,
28. 1. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892171
[505] 26. schůze obecního zastupitelstva,
14. 8. 1917.
[506] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705696/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-mesto_0250
[507] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705696/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-mesto_0250
[508] 15. schůze obecní správní komise,
19. 2. 1931.
[509] 15. schůze obecní správní komise, 5.
3. 1931.
[510] 20. schůze obecní správní komise,
14. 4. 1931.
[511] 7. schůze městské rady, 5. 6. 1931.
[512] 20. schůze městské rady, 13. 8.
1931.
[513] 49. schůze městské rady, 30. 12.
1931.
[514] 71. schůze městské rady, 12. 5.
1932.
[515] 73. schůze městské rady, 19. 5.
1932.
[516] 83. schůze městské rady, 14. 7. 1932.
[517] 84. schůze městské rady, 21. 7.
1932.
[518] Schůze prezídia městské rady, 17.
11. 1932.
[519] 120. schůze městské rady, 9. 3.
1933.
[520] 132. schůze městské rady, 1. 6.
1933.
[521] 140. schůze městské rady, 17. 8.
1933.
[522] 144. schůze městské rady, 14. 9.
1933.
[523] 146. schůze městské rady, 22. 9.
1933.
[524] Státní okresní archiv Rokycany,
AMRO, kart. č. 140.
[525] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[527] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 1.
1965.
[528] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f.
11.
[529] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2.
1970.
[530] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.
12. 1983.
[531] 21. plenární zasedání MěstNV, 11.
12. 1984.
[532] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4.
1984.
[533] Ustavující plenární zasedání MěstNV,
24. 6. 1986.
[534] 28. plenární zasedání MěstNV, 18. 2.
1986.
[535] Cironis, P.: Rokycanský uličník,
Rokycany 2003, s. 82.
[536] 1. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1927.
[537] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705696/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-mesto_0260
[538] 2. schůze rady MěstNV, 29. 1. 1980
[539] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[540] Sčítání lidu 1921, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706704
[541] Kronika města Rokycan, 1938–1947, f.
15.
[542] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[543] 12. schůze obecní správní komise, 9.
5. 1923.
[544] 4. schůze obecního zastupitelstva,
2. 11. 1923.
[545] 3. zasedání MNV, 27. 8. 1954.
[546] 5. zasedání MNV, 29. 6. 1959.
[547] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 12.
1982.
[548] 12. plenární zasedání MěstNV, 28. 6.
1983.
[549] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.
12. 1983.
[550] 12. plenární zasedání MěstNV, 28. 6.
1983.
[551] 28. plenární zasedání MěstNV, 18. 2.
1986.
[552] Rokycansko, č. 22, 2. 6. 1994, s. 1.
[553] Rokycansko, č. 28, 14. 7. 1994, s.
1.
[554] Rokycanské noviny, červenec/srpen
2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=889939
[555] Usnesení rady města, 10. 4. 2018; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892015
[556] Kronika města Rokycan 2018, s. 42. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[557] Rokycanské noviny, červenec/srpen
2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=889939
[558] Kronika města Rokycan 2019, s. 36. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[559] Usnesení zastupitelstva
města,
2. 9. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=894265
[560] Cironis, P.: Rokycanský uličník,
Rokycany 2003, s. 82.
[561] 1. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1927.
[562] Kronika města Rokycan, 1947–1951, f.
197.
[563] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.
[564] Kulturní přehledy MěNV Rokycany, r.
1960, č. 4, s. 5.
[565] Slavnostní zasedání MěstNV u
příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965; Hofman,
K.: Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s. 13–14.
[566] Rokycansko, č. 44, 7. 11. 1991, s.
3.
[567] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705696/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-mesto_0260
[568] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[569] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[570] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[572] Cironis, P.: Rokycanský uličník,
Rokycany 2003, s. 82.
[573] 1. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1927.
[574] Rokycansko, č. 22, 2. 6. 1994, s. 1.
[575] Rokycansko, č. 28, 14. 7. 1994, s.
1.
[576] Rokycanský deník, 19. 12. 2003.
[577] Rokycanský deník, 31. 1. 2003.
[578] Materiál pro jednání rady města, 24.
1. 2005, bod č. 2430, ID:3482.
[579] Materiál pro jednání rady města, 14.
11. 2005, bod č. 2099, ID:4471.
[580] 26. schůze obecního zastupitelstva,
14. 8. 1917.
[581] 27. schůze obecního zastupitelstva,
17. 12. 1917.
[582] 31. schůze obecního zastupitelstva,
27. 7. 1934.
[583] 1. schůze obecního zastupitelstva,
28. 6. 1923.
[584] 10. schůze obecního zastupitelstva,
4. 7. 1924.
[585] 16. schůze obecního zastupitelstva,
27. 2. 1925.
[586] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f.
70.
[587] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[588] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[589] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[590] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[591] 72. schůze městské rady, 14. 5.
1928.
[592] 88. schůze městské rady, 24. 8.
1928.
[593] 5. schůze městské rady, 14. 7. 1927.
[594] 8. schůze městské rady, 3. 8. 1927.
[595] 16. schůze obecní správní komise,
12. 3. 1931.
[596] 24. schůze městské rady, 21. 10.
1927.
[597] 6. schůze městské rady, 20. 7. 1927.
[598] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[599] 43. schůze městské rady, 9. 1. 1928.
[600] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[601] 20. schůze obecní správní komise,
14. 4. 1931.
[602] 25. schůze městské rady, 10. 9.
1931.
[603] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[604] 77. schůze městské rady, 11. 6.
1928.
[605] 210. schůze městské rady, 6. 8.
1930.
[606] 2. schůze obecní správní komise, 12.
12. 1930.
[607] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE37.11029&extent=-806581.9183056066,-1073756.7445334673,-806205.4521079946,-1073566.7467493599&link=ext
[608] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1962.PLZE26.08963&extent=-806253.7209530154,-1073637.2289348426,-806054.0998023932,-1073536.4826353882&link=ext
[609] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE27.15870&extent=-806587.0506972257,-1073683.5966050809,-806176.2514389077,-1073476.2713543985&link=ext
[610] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[611] 23. schůze obecního zastupitelstva,
16. 6. 1925.
[612] 29. schůze obecního zastupitelstva,
7. 5. 1926.
[613] 32. schůze obecního zastupitelstva,
1. 10. 1926.
[614] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6.
1968.
[615] 7. plenární zasedání MěstNV, 21. 10.
1968.
[616] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9.
1969.
[617] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7.
1971.
[618] Hlas Rokycanska, č. 22, 6. 6. 1985,
s. 3.
[619] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.
12. 1983.
[620] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4.
1984.
[621] Hlas Rokycanska, č. 22, 6. 6. 1985,
s. 3.
[622] Ustavující plenární zasedání MěstNV,
24. 6. 1986.
[623] Cironis, P.: Rokycanský uličník,
Rokycany 2003, s. 81–83; 1. schůze obecního zastupitelstva, 12. 7. 1927.
[624] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9.
1972.
[625] 39. schůze obecního zastupitelstva,
8. 4. 1927.
[626] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[627] 2. schůze městské rady, 26. 6. 1927.
[628] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[629] 52. schůze městské rady, 10. 2.
1928.
[630] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[631] 18. schůze městské rady, 3. 10.
1927.
[632] 21. schůze městské rady, 14. 10.
1927.
[633] 24. schůze městské rady, 21. 10.
1927.
[634] 6. schůze obecní finanční komise,
17. 11. 1927.
[635] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[636] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[637] 2. schůze obecní stavební komise, 2.
2. 1928.
[638] 61. schůze městské rady, 23. 3.
1928.
[639] 67. schůze městské rady, 20. 4.
1928.
[640] 69. schůze městské rady, 27. 4.
1928.
[641] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f.
88.
[642] 14. schůze obecního zastupitelstva,
5. 6. 1928.
[643] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[644] 14. schůze obecního zastupitelstva,
5. 6. 1928.
[645] 70. schůze městské rady, 4. 5. 1928.
[646] 16. schůze obecní finanční komise,
11. 5. 1928.
[647] 14. schůze obecního zastupitelstva,
5. 6. 1928.
[648] 74. schůze městské rady, 25. 5.
1928.
[649] 13. schůze obecního zastupitelstva,
18. 5. 1928.
[650] 87. schůze městské rady, 17. 8.
1928.
[651] 90. schůze městské rady, 7. 9. 1928.
[652] 93. schůze městské rady, 21. 9.
1928.
[653] 116. schůze městské rady, 9. 1. 1929.
[654] 117. schůze městské rady, 18. 1.
1929.
[655] 29. schůze obecního zastupitelstva,
13. 9. 1929.
[656] 161. schůze městské rady, 20. 9.
1929.
[657] 167. schůze městské rady, 6. 11.
1929.
[658] 199. schůze městské rady, 4. 6.
1930.
[659] 42. schůze obecního zastupitelstva,
4. 7. 1930.
[660] 33. schůze obecního zastupitelstva,
20. 12. 1929.
[661] 96. schůze městské rady, 5. 10.
1928.
[662] 105. schůze městské rady, 14. 11.
1928.
[663] 168. schůze městské rady, 8. 11.
1929.
[664] 175. schůze městské rady, 11. 12.
1929.
[665] 96. schůze městské rady, 6. 10.
1932.
[666] 105. schůze městské rady, 24. 11.
1932.
[667] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[668] 131. schůze městské rady, 30. 5.
1933.
[669] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[671] 105. schůze městské rady, 14. 11.
1928.
[672] 177. schůze městské rady, 18. 12.
1929.
[673] 202. schůze městské rady, 25. 6.
1930.
[674] 13. schůze obecní správní komise, 5.
2. 1931.
[675] Slavnostní schůze MNV 9. 3. 1947.
[676] 138. schůze městské rady, 21. 5.
1929.
[677] 168. schůze městské rady, 8. 11.
1929.
[678] 175. schůze městské rady, 11. 12.
1929.
[679] 80. schůze městské rady, 22. 6. 1928
[680] 111. schůze městské rady, 7. 12.
1928.
[681] 80. schůze městské rady, 22. 6.
1928.
[682] 115. schůze městské rady, 3. 1.
1929.
[683] 82. schůze městské rady, 11. 7.
1928.
[684] 105. schůze městské rady, 14. 11.
1928.
[685] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[686] 82. schůze městské rady, 11. 7.
1928.
[687] 105. schůze městské rady, 14. 11.
1928.
[688] 138. schůze městské rady, 21. 5.
1929.
[689] 168. schůze městské rady, 8. 11.
1929.
[690] 82. schůze městské rady, 11. 7.
1928.
[691] 105. schůze městské rady, 14. 11.
1928.
[692] 113. schůze městské rady, 17. 12.
1928.
[693] 80. schůze městské rady, 22. 6.
1928.
[694] 115. schůze městské rady, 3. 1.
1929.
[695] 80. schůze městské rady, 22. 6.
1928.
[696] 113. schůze městské rady, 17. 12.
1928.
[697] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.
12. 1983.
[698] 21. plenární zasedání MěstNV, 11.
12. 1984.
[699] 32. schůze obecního zastupitelstva,
12. 10. 1934.
[700] 36. schůze obecního zastupitelstva,
25. 4. 1935.
[701] 80. schůze městské rady, 22. 6. 1928
[702] 115. schůze městské rady, 3. 1.
1929.
[703] 121. schůze městské rady, 6. 2.
1929.
[704] 158. schůze městské rady, 6. 9.
1929.
[705] 115. schůze městské rady, 3. 1.
1929.
[706] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4.
1969.
[707] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1967.PLZE26.14436&extent=-806382.3849170529,-1073490.8846689286,-806022.4181555589,-1073319.9004572188&link=ext
[708] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE27.15872&extent=-806448.3205263775,-1073525.1847491418,-806037.1640874646,-1073329.8854406583&link=ext
[709] 172. schůze městské rady, 29. 11.
1929.
[710] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9.
1969.
[711] 1. plenární zasedání MěstNV, 22. 2.
1971.
[712] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7.
1971.
[713] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.
12. 1983.
[714] 21. plenární zasedání MěstNV, 11.
12. 1984.
[715] Ustavující plenární zasedání MěstNV,
24. 6. 1986.
[716] Kronika města Rokycan 2018, s. 43. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[717] Usnesení rady města, 2. 5. 2018; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892010
[718] Rokycanské noviny, červenec/srpen
2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=889939
[719] 32. schůze obecního zastupitelstva,
12. 10. 1934.
[720] 36. schůze obecního zastupitelstva,
25. 4. 1935.
[721] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9.
1972.
[722] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4.
1970.
[723] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1969.PLZE26.09568&extent=-806842.3724199268,-1073319.975151767,-806426.1153714128,-1073113.3642313327&link=ext
[724] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 19.
[725] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 18.
[726] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2.
1966.
[727] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2.
1966.
[728] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2.
1966.
[729] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10.
1966.
[730] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8.
1966.
[731] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8.
1967.
[732] Kronika města Rokycan, 1965–1968, f.
282.
[733] Kronika města Rokycan, 1965–1968, f.
286.
[734] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[735] Rokycanské noviny, květen 2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=889060
[736] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2019.PLZE26.00334&extent=-806448.7042368065,-1073338.7152588558,-806320.06595131,-1073273.7931241444&link=ext
[737] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2021.PLZE26.00586&extent=-806608.2867047644,-1073432.0908420247,-806174.8793184302,-1073213.3555517339&link=ext
[738] 107. schůze městské rady, 23. 11.
1928.
[739] 172. schůze městské rady, 29. 11. 1929.
[740] 191. schůze městské rady, 9. 4.
1930.
[741] 197. schůze městské rady, 21. 5.
1930.
[742] 51. schůze městské rady, 8. 1. 1932.
[743] 59. schůze městské rady, 25. 2.
1932.
[744] 7. zasedání MNV, 8. 9. 1958; Kronika
města Rokycan, 1957–1962, f. 68.
[745] Kronika města Rokycan, 1957–1962, f.
159.
[746] 2. plenární zasedání MěstNV, 26. 3.
1962.
[747] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
27. 11. 1967.
[748] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2.
1968.
[749] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f.
49.
[750] Kronika města Rokycan, 1974–1975, f.
75.
[751] 8. plenární zasedání MěstNV, 12. 12.
1977.
[752] 12. plenární zasedání MěstNV, 28. 6.
1983.
[753] 21. plenární zasedání MěstNV, 11.
12. 1984.
[754] 29. plenární zasedání MěstNV, 22. 4.
1986.
[755] Ustavující plenární zasedání MěstNV,
24. 6. 1986.
[756] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4.
1970.
[757] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f.
133.
[758] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9.
1973.
[759] Rokycansko, č. 22, 2. 6. 1994, s. 1.
[760] Rokycansko, č. 28, 14. 7. 1994, s.
1.
[761] Rokycanský deník, 28. 7. 1997, s. 9.
[762] Rokycanský deník, 31. 10. 1997, s.
14.
[763] Rokycanský deník, 13. 11. 1997, s.
11.
[764] Rokycanský deník, 28. 11. 1997, s.
14.
[765] Rokycanský deník, 6. 4. 1998, s. 9.
[766] 1. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1927.
[767] Cironis, P.: Rokycanský uličník,
Rokycany 2003, s. 82.
[768] Materiál pro jednání rady města, 28.
11. 2005, č. 2430, ID:4519.
[769] 35. schůze obecního zastupitelstva,
18. 12. 1918.
[770] 36. schůze obecního zastupitelstva,
17. 3. 1919.
[771] 39. schůze obecního zastupitelstva,
8. 4. 1927.
[772] 217. schůze městské rady, 24. 9.
1930.
[773] 11. schůze obecního zastupitelstva,
18. 3. 1932.
[774] 155. schůze městské rady, 16. 11.
1933.
[775] 30. schůze obecního zastupitelstva,
19. 6. 1934.
[777] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[778] Materiál pro jednání rady města, 28.
8. 2006, č. 2441, ID: 5481.
[779] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[780] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[781] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[783] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2019.PLZE26.00334&extent=-806168.2459747804,-1073454.8917104462,-805910.9694037872,-1073325.047441023&link=ext
[784] Letecké mapy, 21. 9. 2019, www.mapy.cz
[785] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2021.PLZE26.00585&extent=-806226.8648856009,-1073497.3187977085,-805794.0329780573,-1073278.87394437&link=ext
[787] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[790] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[791] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-806370.564565633,-1073400.6568853185,-805992.6742328918,-1073209.9403580134&link=ext
[792] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1952.PLZE26.03556&extent=-806291.4950496228,-1073339.607677507,-805894.4747829223,-1073139.2365116568&link=ext
[793] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1952.PLZE26.03556&extent=-806291.4950496228,-1073339.607677507,-805894.4747829223,-1073139.2365116568&link=ext
[794] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-806370.564565633,-1073400.6568853185,-805992.6742328918,-1073209.9403580134&link=ext
[795] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1978.PLZE26.17574&extent=-806515.2830863985,-1073521.2340807754,-805776.4838992012,-1073154.5280258802&link=ext
[796] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-806370.564565633,-1073400.6568853185,-805992.6742328918,-1073209.9403580134&link=ext
[797] 15. schůze obecního zastupitelstva,
25. 6. 1940.
[798] Materiál pro jednání rady města, 28.
8. 2006, č. 2441, ID: 5481.
[799] Kronika města Rokycan, 1951–54, f.
184.
[801] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1967.PLZE26.14436&extent=-806141.2821799273,-1073595.8749743644,-805781.3154184333,-1073414.204249423&link=ext
[802] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE27.15872&extent=-806200.3792359333,-1073576.3015091475,-805789.2227970203,-1073368.7959938836&link=ext
[803] Hlas Rokycanska 1988, č. 2.
[804] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1951.PLZE26.09920&extent=-806274.5207695637,-1073584.982289542,-805990.1562483546,-1073441.4670702443&link=ext
[805] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1952.PLZE26.03556&extent=-806259.0303715648,-1073546.8026291896,-805862.0101048643,-1073346.4314633394&link=ext
[806] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-806360.7236715513,-1073614.7947405372,-805982.8333388101,-1073424.078213232&link=ext
[807] Šach, V.: Jak se v Rokycanech
říkalo a říká. Rokycansko, č. 48, 5. 12. 1991, s. 6.
[808] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.
[809] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[810] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=topo1952&idrastru=D7_3__M-33-76-C-c&extent=2245.5105410210836,-4043.2809245618523,5621.482092964187,-2339.470281940567&link=ext
[812] 11. schůze obecního zastupitelstva,
18. 3. 1932.
[813] 33. schůze městské rady, 22. 10.
1931.
[814] 11. schůze obecního zastupitelstva,
18. 3. 1932.
[815] 57. schůze městské rady, 11. 2.
1932.
[816] 11. schůze obecního zastupitelstva,
18. 3. 1932.
[817] 90. schůze městské rady, 25. 8.
1932.
[818] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4.
1989.
[819] Rokycanský deník, 19. 12. 2003.
[820] Kronika města Rokycan, 2003, s. 3;
Rokycanský deník, 31. 1. 2003.
[821] Materiál pro jednání rady města, 3.
1. 2005, č. 2099, ID:3408.
[822] Rokycanský deník, 29. 12. 2005.
[823] Materiál pro jednání rady města, 28.
11. 2005, č. 2430, ID:4519.
[824] Materiál pro jednání rady města, 28.
11. 2005, č. 2430, ID:4519.
[825] Rokycanský deník, 29. 12. 2005.
[826] Materiál pro jednání rady města, 9.
ledna 2006, č. 2010, ID: 4650.
[827] Materiál pro jednání rady města, 28.
11. 2005, dopis J. Šabaty.
[828] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[829] Rokycanský deník, 29. 11. 2006.
[830] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[831] Usnesení
zastupitelstva města z 10. 4. 2007, www.rokycany.cz.
[832] Závěrečný účet města za rok 2007,
zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz
[833] Usnesení zastupitelstva města, 28.
1. 2008, www.rokycany.cz
[834] Rokycanské noviny, leden 2017, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=884189
[835] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 3.
[836] Rokycanský deník, 29. 12. 2005.
[837] Usnesení
zastupitelstva města z 9. 3. 2004, www.rokycany.cz.
[838] Materiál pro jednání rady města, 11.
10. 2004, č. 2420, ID:3119.
[839] Rokycanský deník, 29. 12. 2005.
[840] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[841] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[843] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 11. 7. 2006, č. 1413, ID: 5320.
[844] Veřejná vyhláška – Oznámení O
ZAHÁJENÍ ÚZEMNÍHO ŘÍZENÍ O VYUŽITÍ ÚZEMÍ A POZVÁNÍ K VEŘEJNÉMU ÚSTNÍMU JEDNÁNÍ,
Navržená změna využití území spočívá ve výsadbě dřevinného porostu, topolů a
porostního keřového lemu na části pozemku p. č. 2290/2 v k. ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[845] Veřejná vyhláška územní rozhodnutí o
změně využití území, Výsadba krajinné zeleně na části pozemkové parcely č.
2264/1 v k. ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[846] Kronika města Rokycan 2014, s. 42. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911
[847] Rokycanské noviny, č. 4, 20. 4.
2007, s. 1
[848] Hlas Rokycanska, č. 34, 23. 8. 1984,
s. 3.
[849] Slavnostní zasedání MěstNV u
příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.
[850] Komplexní zpráva o plnění plánu a
rozpočtu za rok 1960, Plánovací a finanční oddělení MěNV v Rokycanech, 7.
2. 1961.
[851] 8. zasedání MNV, 5. 10. 1959.
[852] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4.
1968.
[853] 5. zasedání MNV, 29. 6. 1959.
[854] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.
[855] 1. plenární zasedání MěstNV, 13. 2.
1961.
[856] Kronika města Rokycan, 1957–1962, f.
232.
[857] Zpráva do plenárního zasedání MěstNV
o plnění úkolů ve výstavbě v roce 1961 a Akci Z.
[858] 4. plenární zasedání MěstNV, 3. 7.
1961.
[859] 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3.
1961.
[860] 1. plenární zasedání MěstNV, 13. 2.
1961.
[861] 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3.
1961.
[862] 4. plenární zasedání MěstNV, 3. 7.
1961.
[863] Zpráva do plenárního zasedání MěstNV
o plnění úkolů ve výstavbě v roce 1961 a Akci Z.
[864] Zpráva do plenárního zasedání MěstNV
o plnění úkolů ve výstavbě v roce 1961 a Akci Z.
[865] 2. plenární zasedání MěstNV, 26. 3.
1962.
[866] 5. plenární zasedání MěstNV, 13. 8.
1962.
[867] 5. plenární zasedání MěstNV, 13. 8.
1962.
[868] 4. plenární zasedání MěstNV, 8. 7.
1963.
[869] Kronika města Rokycan, 1962–1965, f.
119.
[870] 2. plenární zasedání MěstNV, 15. 3.
1965.
[871] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 9.
1964.
[872] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2.
1966.
[873] Kronika města Rokycan, 1962–1965, f.
193
[874] Slavnostní zasedání MěstNV u
příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.
[875] 6. plenární zasedání MěstNV, 19. 12.
1966.
[876] 4. plenární zasedání MěstNV, 28. 8.
1967.
[877] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6.
1968.
[878] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9.
1968.
[879] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4.
1968.
[880] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f.
12.
[881] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1969.PLZE27.09590&extent=-805477.9585344655,-1074174.5729780174,-805069.4788545059,-1073971.8223868706&link=ext
[882] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1971.PLZE07.11311&extent=-805546.4727015,-1074260.8561802355,-805219.3505831357,-1074098.4877537766&link=ext
[886] Veřejná vyhláška
oznámení o zahájení společného územního řízení o umístění stavby a stavebního
řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání, Rokycany, Žďár – nová trafostanice
v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[887] Šach, V.: Jak se v Rokycanech
říkalo a říká. Rokycansko, č. 42, 24. 10. 1991, s. 3.
[888] 11. schůze rady MěstNV, 3. 6. 1980.
[889] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1962.PLZE26.08963&extent=-805072.733114517,-1073713.2305291689,-804873.1119638948,-1073612.4842297144&link=ext
[890] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1997.PLZE26.00818&extent=-805292.8489618347,-1073767.1970077255,-804770.2520327008,-1073503.448870053&link=ext
[892] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2005.PLZE26.00101&extent=-805158.9935438558,-1073861.2721094799,-804724.1115855121,-1073641.792621128&link=ext
[893] Veřejná vyhláška oznámení o zahájení
územního řízení o umístění stavby a pozvání k veřejnému ústnímu jednání, Kolna
na nářadí v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[894] Veřejná vyhláška
usnesení, Kolna na nářadí v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[895] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2008.PLZE26.00410&extent=-805120.1281991755,-1073882.6157755046,-804695.7090094371,-1073668.4167156834&link=ext
[896] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2011.PLZE26.00535&extent=-804998.967962774,-1073790.3072345075,-804853.178886066,-1073716.7293098564&link=ext
[897] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2011.PLZE26.00535&extent=-804995.5510312887,-1073806.860369259,-804849.7619545807,-1073733.282444608&link=ext
[898] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2013.PLZE26.00287&extent=-805024.3736579927,-1073829.9445750392,-804844.1332084119,-1073738.9794731415&link=ext
[899] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2015.PLZE26.00287&extent=-805063.7326357436,-1073845.406854409,-804774.7793184972,-1073699.575727111&link=ext
[901] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2011.PLZE26.00535&extent=-804994.5639177482,-1073836.170048222,-804848.7748410401,-1073762.5921235709&link=ext
[902] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2013.PLZE26.00287&extent=-805024.3736579927,-1073829.9445750392,-804844.1332084119,-1073738.9794731415&link=ext
[903] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2005.PLZE26.00101&extent=-805158.9935438558,-1073861.2721094799,-804724.1115855121,-1073641.792621128&link=ext
[904] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2008.PLZE26.00410&extent=-805120.1281991755,-1073882.6157755046,-804695.7090094371,-1073668.4167156834&link=ext
[905] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2005.PLZE26.00101&extent=-805158.9935438558,-1073861.2721094799,-804724.1115855121,-1073641.792621128&link=ext
[906] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2008.PLZE26.00410&extent=-805120.1281991755,-1073882.6157755046,-804695.7090094371,-1073668.4167156834&link=ext
[907] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2008.PLZE26.00410&extent=-805120.1281991755,-1073882.6157755046,-804695.7090094371,-1073668.4167156834&link=ext
[908] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2011.PLZE26.00535&extent=-805229.4210085078,-1073940.6522198622,-804646.2647016753,-1073646.3405212578&link=ext
[909] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2013.PLZE26.00287&extent=-805094.4045826738,-1073865.6171640195,-804733.9236835121,-1073683.6869602236&link=ext
[910] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2015.PLZE26.00287&extent=-805038.9759583019,-1073837.2800423615,-804750.0226410555,-1073691.4489150634&link=ext
[912] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2005.PLZE26.00101&extent=-805132.8326760491,-1073871.0116533388,-804697.9507177053,-1073651.532164987&link=ext
[913] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2008.PLZE26.00410&extent=-805120.1281991755,-1073882.6157755046,-804695.7090094371,-1073668.4167156834&link=ext
[915] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2015.PLZE26.00287&extent=-805038.6749652631,-1073852.0287012625,-804749.7216480167,-1073706.1975739645&link=ext
[916] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2017.PLZE27.00774&extent=-805032.8324826669,-1073843.6178347368,-804785.0681214782,-1073718.5742586993&link=ext
[918] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2005.PLZE26.00101&extent=-805132.8326760491,-1073871.0116533388,-804697.9507177053,-1073651.532164987&link=ext
[919] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2021.PLZE27.00728&extent=-804962.4155324147,-1073845.9111267556,-804854.8950714037,-1073791.6468940894&link=ext
[920] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2005.PLZE26.00101&extent=-805132.8326760491,-1073871.0116533388,-804697.9507177053,-1073651.532164987&link=ext
[921] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA24.2008.PLZE26.00410&extent=-805118.1387342238,-1073898.5314951197,-804693.7195444854,-1073684.3324352985&link=ext
[922] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2011.PLZE26.00535&extent=-804975.1253741872,-1073881.0457483951,-804829.3362974792,-1073807.467823744&link=ext
[924] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2017.PLZE27.00774&extent=-805033.4777023575,-1073909.3657212094,-804785.7133411687,-1073784.322145172&link=ext
[925] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2019.PLZE27.00446&extent=-804970.7327190755,-1073898.0490236888,-804844.0761899924,-1073834.127056667&link=ext
[926] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2021.PLZE27.00728&extent=-805009.0637324264,-1073890.039315963,-804794.0228104044,-1073781.51085063&link=ext
[927] Šach, V.: Jak se v Rokycanech
říkalo a říká. Rokycansko, č. 47, 28. 11. 1991, s. 6.
[928] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[929] 33. schůze obecního zastupitelstva,
20. 12. 1929.
[930] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.
[931] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6.
1969.
[932] 9. schůze obecního zastupitelstva,
18. 7. 1939.
[933] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6.
1969.
[934] Materiál pro jednání rady města, 11.
10. 2004, č. 2420, ID:3123.