D. Borek: verze 2020/11/15

1. Úvod (plošné vymezení čtvrti)

Práchovna je svébytnou rokycanskou čtvrtí.[1] Toto předměstí je oficiálně součástí městské části „Nové Město“ (do 70. let 20. století nazývané Pražské předměstí). Ta je ale natolik rozlehlá (zdaleka nezahrnuje jen historické Pražské předměstí), že má svůj význam spíše jen administrativní a statistický, nikoliv urbanistický. Práchovna je ve všech ohledech samostatným historickým urbanistickým útvarem. Od okolní zástavby Rokycan ji prakticky na všech stranách oddělují přírodní i stavební bariéry, které posilují její specifický charakter. Počátkem 20. let 20. století městská rada pověřila obecní komise policejní a stavební vypracováním návrhu na nové rozdělení města na čtvrti. Podle stanoviska komisí nebyly žádné zásadní změny nutné. Snad jen prý možno z části Pražského předměstí mezi Šťáhlavskou silnici a Padrťským potokem vytvořit novou čtvrť.[2] Tato nová městská čtvrť by zahrnovala nynější území Jižního předměstí a Práchovny ale záměr nebyl realizován. Práchovna tak zůstala formálně součástí Nového Město, byť jde fakticky o samostatný sídelní útvar, který s Pražským předměstím prakticky nic nepojí.

Na severu se mezi Práchovnu a historické Pražské předměstí postavilo těleso železniční trati na Prahu zprovozněné roku 1862. Ta v těchto místech překonává nivu Padrťského potoka a vede po mohutném a vysokém náspu. Jedinou spojnici tak představuje pěšina pod železničním mostem, která po nábřeží Padrťského potoka napojuje Práchovnu na Čapkovu ulici. S centrem města spojuje Práchovnu silniční podjezd železniční trati u zimního stadionu v Zeyerově ulici. Stísněný podjezd, obklopený průmyslovými areály ale není žádným urbanistickým svorníkem. Na západě pak odděluje Práchovnu od Zeyerovy ulice (historické veselské silnice a jižní výpadovky z Rokycan) pitoreskní „Bílá halda“, umělý kopec vytvořený ze strusky v 19. století (bohužel od počátku 21. století likvidovaný postupným odtěžováním zdejší horniny). Ani na jihu se čtvrť Práchovna městu neotevírá. Veškeré komunikace tu končí v nepřehledné změti skladových areálů, zahrádkových kolonií a plotů táhnoucích se odtud směrem ke Kamennému Újezdu. Konečně na východě ohraničuje Práchovnu dvojí přírodní bariéra, nejprve koryto Padrťského potoka a pak strmá stráň na jeho pravém břehu. Do tohoto skalnatého břehu bylo sice vtěsnáno těleso Příbramské ulice neboli silničního tahu na Pavlovsko, Dobřív a Strašice, nicméně se samotnou Práchovnou ji spojují jen dvě úzké lávky pro pěší. Uliční síť Práchovny je tedy jakýmsi slepým ramenem městského organismu, uzavřeným do sebe před okolním světem. Plocha zastavěného území Práchovny, vymezené pro účely této studie dosahuje cca 43 hektarů.

Mapa Práchovny, klikněte pro vstup na podrobné vysvětlivky k mapě:

Obsah

 1. Úvod (plošné vymezení čtvrti). PAGEREF _Toc56365906 \h 1

2. Nejstarší zástavba na Práchovně. PAGEREF _Toc56365907 \h 1

2.1. Mlýn Práchovna a původ pojmenování čtvrti PAGEREF _Toc56365908 \h 1

2.2. Stará huť PAGEREF _Toc56365909 \h 2

2.3. Mlýn Korečník. PAGEREF _Toc56365910 \h 2

2.4. Obecní pivovar. PAGEREF _Toc56365911 \h 3

2.5. Boží muka v Příbramské ulici PAGEREF _Toc56365912 \h 3

3. Práchovna jako měšťanská rekreační oblast PAGEREF _Toc56365913 \h 3

3.1. Hostinec Pod Starou hutí PAGEREF _Toc56365914 \h 4

3.2. Lávka přes Padrťský potok Pod Kajdou. PAGEREF _Toc56365915 \h 4

3.3. Městská plovárna a staré koupaliště. PAGEREF _Toc56365916 \h 4

3.4. Tyršovy sady (tenisový areál). PAGEREF _Toc56365917 \h 4

3.5. Park V Alejích. PAGEREF _Toc56365918 \h 5

4. Průmyslové a komerční areály na Práchovně. PAGEREF _Toc56365919 \h 5

4.1. Přehled industrializace Práchovny a jejího okolí počátkem 20. století PAGEREF _Toc56365920 \h 5

4.2. Bílá halda a okolí PAGEREF _Toc56365921 \h 6

4.2.1. Vznik Bílé haldy. PAGEREF _Toc56365922 \h 6

4.2.2. Plány na likvidaci Bílé haldy a jejich realizace počátkem 21. století PAGEREF _Toc56365923 \h 6

4.2.3. Černá halda a autosalon čp.1110/II. PAGEREF _Toc56365924 \h 6

4.2.4. Garážový areál PAGEREF _Toc56365925 \h 6

4.3. Šikova továrna (Okresní stavební podnik). PAGEREF _Toc56365926 \h 6

4.4. Nová průmyslová zóna (ulice U Bílé haldy). PAGEREF _Toc56365927 \h 7

4.4.1. Uhelné sklady čp.1051/II. PAGEREF _Toc56365928 \h 7

4.4.2. Další průmyslové areály v ulici U Bílé haldy. PAGEREF _Toc56365929 \h 7

4.4.3. Čistička a úpravna vody Kovohutí PAGEREF _Toc56365930 \h 8

4.4.5. Technický vývoj ulice U Bílé haldy a vývoj jejího pojmenování PAGEREF _Toc56365931 \h 8

5. Obytná výstavba na Práchovně ve 20. století PAGEREF _Toc56365932 \h 8

5.1. Ulice Práchovna. PAGEREF _Toc56365933 \h 8

5.1.1. Popis zástavby v ulici Práchovna (řadové domky). PAGEREF _Toc56365934 \h 8

5.1.2. Technický vývoj ulice Práchovna. PAGEREF _Toc56365935 \h 9

5.2. Šmolíkova ulice. PAGEREF _Toc56365936 \h 9

5.2.1. Popis zástavby v Šmolíkově ulici PAGEREF _Toc56365937 \h 9

5.2.2. Technický vývoj Šmolíkovy ulice. PAGEREF _Toc56365938 \h 9

5.3. Zvonařova ulice. PAGEREF _Toc56365939 \h 9

5.3.1. Popis zástavby ve Zvonařově ulici PAGEREF _Toc56365940 \h 9

5.3.2. Technický vývoj Zvonařovy ulice. PAGEREF _Toc56365941 \h 10

5.4. Plánované rozšíření dělnické kolonie na Práchovně. PAGEREF _Toc56365942 \h 10

5.5. Hybešova ulice. PAGEREF _Toc56365943 \h 10

5.5.1. Popis zástavby v Hybešově ulici PAGEREF _Toc56365944 \h 10

5.5.2. Technický vývoj Hybešovy ulice. PAGEREF _Toc56365945 \h 10

5.6. Rodinné domky v ulicích Práchovna, Šafaříkova, Klicperova a Čelakovského   PAGEREF _Toc56365946 \h 11

5.6.1. Příprava parcelace. PAGEREF _Toc56365947 \h 11

5.6.2. Popis zástavby na jižní straně ulice Práchovna. PAGEREF _Toc56365948 \h 11

5.6.3. Popis zástavby v Šafaříkově ulici PAGEREF _Toc56365949 \h 12

5.6.4. Technický vývoj Šafaříkovy ulice a vývoj jejího pojmenování PAGEREF _Toc56365950 \h 12

5.6.5. Popis zástavby v Klicperově ulici PAGEREF _Toc56365951 \h 12

5.6.6. Technický vývoj Klicperovy ulice a vývoj jejího pojmenování PAGEREF _Toc56365952 \h 12

5.6.7. Popis zástavby v Čelakovského ulici PAGEREF _Toc56365953 \h 13

5.6.8. Technický vývoj Čelakovského ulice a vývoj jejího pojmenování PAGEREF _Toc56365954 \h 13

5.7. Závěr. PAGEREF _Toc56365955 \h 13

6. Oblast nad Starou hutí (u Příbramské silnice). PAGEREF _Toc56365956 \h 13

6.1. Příprava parcelace. PAGEREF _Toc56365957 \h 13

6.2. Ulice Nad Starou hutí PAGEREF _Toc56365958 \h 14

6.2.1. Popis zástavby v ulici Nad Starou hutí PAGEREF _Toc56365959 \h 14

6.2.2. Technický vývoj ulice Nad Starou hutí a vývoj jejího pojmenování PAGEREF _Toc56365960 \h 14

6.3. Ulice Příbramská a U Rozvodny. PAGEREF _Toc56365961 \h 14

6.3.1. Popis zástavby v ulicích Příbramská a U Rozvodny. PAGEREF _Toc56365962 \h 14

6.3.2. Technický vývoj ulic Příbramská a U Rozvodny a vývoj jejich pojmenování PAGEREF _Toc56365963 \h 15

6.4. Trnková ulice. PAGEREF _Toc56365964 \h 15

7. Areál státního statku. PAGEREF _Toc56365965 \h 16

7.1. Příprava a průběh výstavby státního statku. PAGEREF _Toc56365966 \h 16

7.2. Obytné domy pro zaměstnance státního statku. PAGEREF _Toc56365967 \h 16

7.3. Popis areálu státního statku a jeho další vývoj PAGEREF _Toc56365968 \h 16

8. Budoucí urbanistické a dopravní řešení Práchovny. PAGEREF _Toc56365969 \h 16

2. Nejstarší zástavba na Práchovně

Původní podoba Práchovny byla utvářena spíše přírodními vlivy. Celá oblast leží v nivě na východním břehu Padrťského potoka. Ten svými záplavami zabraňoval souvislé urbanizaci a zdejší podmáčené louky nebyly patrně ani příliš ekonomicky výnosné. Již od středověku ale využívali lidé sílu vodního toku k pohonu mlýnů a hutí. Práchovna tak od pradávna představovala archaickou industriální zónu. Kvůli potřebě pravidelného přítoku vody vznikla podél Padrťského potoka soustava mlýnských náhonů, která se tu dodnes dochovala. Náhon končí až za viaduktem železniční trati (za zimním stadionem), ale původně pokračoval až do historického jádra města. Teprve v 70. letech 20. století tam byl sveden do kanalizace. Mlýnský náhon se dá v městských knihách podle V. Stránského nepřímo dokázat už od 15. století.[3]

Ještě na nejstarší katastrální mapě z roku 1838, ale i na mapách z konce 19. století, je Práchovna zastavěna jen izolovanými objekty mlýnů a hutí. Na levém břehu Padrťského potoka to byl Práchenský mlýn čp.101/II, dále Stará huť čp.103/II proti ní za potokem „hostinec Pod Starou hutí“ 102/II, dále proti proudu mlýn Korečník čp.104/II a hamr na Ježku. Na pravém břehu potoka ještě stál u Příbramské silnice starý obecní pivovar čp.98/II

2.1. Mlýn Práchovna a původ pojmenování čtvrti

Mlýn Práchovna čp.101/II (foto z r. 2004) dal jméno nejen ulici, v které stojí, ale celé čtvrti. Říká se mu také „Prácheňský mlýn“ nebo „Viltovský mlýn“. Jméno „Práchovna“ nemá jasný původ. Podle J. Šáry může být odvozeno od slova „práh“, protože v městských knihách je doložena žádost Matěje Babického, majitele tohoto mlýnu, který 15. srpna 1576 zve radní, aby vyslali do jeho mlýna komisi, která by obhlédla jeho práh. Slovo „práh“ tu patrně znamená totéž co „jez“. Babický chtěl předejít stížnostem, že vystavěl u svého mlýna jez příliš vysoký.[4] Druhý výklad jména Práchovna je od slova „prach“, rozuměj střelný prach.[5] Podle M. Sedláka se části obce u železničního viaduktu říkalo ještě roku 1895 „V Bročníku“. Na mapě z roku 1907 se tak říká nedalekému území na protějším břehu Padrťského potoka. Spojení slov „bročník“ a „práchovna“ prý napovídá na nějakou dávnou výrobu nebo skladiště munice.[6]

V roce 1784 poškozen dům při požáru města.[7] Až do 2. poloviny 19. století sloužil dům čp.101/II jako tradiční mlýn. Posledním mlynářem tu byl Karel Till (majitelem od roku 1868).[8] Roku 1888 koupila mlýn firma „Friedrichshütte Schöller und Comp.“ provozující nedalekou Bedřichovu huť čp.152/II v Zeyerově ulici (viz kapitola „Jižní předměstí“). Roku 1902 přešel mlýn spolu se zaniklou Bedřichovou hutí do majetku podnikatele Maxe Hopfengärtnera. Ten podal roku 1904 u okresního hejtmanství žádost o povolení ke stavbě vodní elektrárny v bývalém mlýnu. Do mlýnského náhonu byla pak vložena turbína a vyrobenou energii o síle 16 koňských sil používal Hopfengärtner k pohonu čerpadla, které hnalo vodu z Padrťského potoka do vodárny, sloužící jeho podniku.  Vodárna čp.191/II stála při veselské silnici a zachovala se dodnes (viz níže). Kromě toho v elektrárně produkována elektřina na pohon strojů a na osvětlování přímo v Hopfengärtnerově továrně Po 1. světové válce vodní elektrárna zrušena, protože rokycanské podniky napojeny na městskou elektrickou síť.[9] V červenci 1921 se uvádí, že Zbirožské železárny Maxe Hopfengärtnera, a.s. jako majitel vodního díla čp.101/II je hodlají zrušit.[10] V roce 1921 pak firma Hopfengärtner skutečně mlýn zrušila a obec převzala povinnost udržovat dva můstky a cestu u domu čp.101/II za to, že obci postoupila pozemek č.kat.2591 o ploše 410 čtverečních metrů u železničního viaduktu. Při regulaci Padrťského potoka v 30. letech 20. století pak zabrána část pozemku a část použita na zřízení veřejné komunikace (šlo o úzký pozemek probíhající podél břehu potoka od Práchovny až pod železniční viadukt). V roce 1936 firma Ferra (nástupce firmy Hopfengärtner) prodala dvojdomek u železničního přejezdu a požádala obec, aby upustila od zástavního práva za povinnost udržovat 2 můstky a cestu u mlýna čp.101/II, což v září 1936 obecní zastupitelstvo schválilo.[11]

Koncem 30. let 20. století provedena v rámci usedlosti čp.101/II dodatečná parcelace, jíž zde vznikly nové samostatné obytné objekty. Jaroslav a Růžena Kubíkovi z domu čp.101/II totiž požádali 14. prosince 1937 o povolení k rozdělení stavební parcely č.kat.398 a pozemkové parcely č.kat.2587 a č.kat.2588 na 3 stavební místa. 29. prosince 1937 provedeno komisionelní řízení. Zástavbu měly tvořit jednopatrové nebo přízemní rodinné domy. 30. prosince 1937 městská rada doporučila záměr ke schválení a v únoru 1938 na schůzi obecního zastupitelstva vše schváleno.[12] Zanedlouho pak vznikl objekt čp.540/II (foto z r. 2003). Tato starobylá původní součást areálu mlýna dostala okolo roku 1940 vlastní číslo popisné. Je to patrový objekt se sedlovou střechou, orientovaný příčně do ulice. 9. března 1939 obecní rada vydala stavební povolení k nástavbě prvního patra na dům čp.540/II.[13] Podobně vznikl i dnešní dům čp.539/II severně od mlýna.  Jde o patrový domek, dnes s modernizovaným průčelím a nevhodnými trojdílnými okny. Vlastní Práchenský mlýn čp.101/II je dnes přízemní, nenápadný objekt, který příliš neupomíná na to, že je jednou z nejstarších staveb v této čtvrti. Jeho zdivo je prý nejméně 250 let staré. Samotný mlýn, jak víme, je daleko starší. Jeho severní stěna hledí do mlýnského náhonu a na starý původ upomíná tloušťka zdiva (100 cm). Ostatní stěny jsou 80-90 cm široké.

2.2. Stará huť

Další věkovitou stavbou na Práchovně je takzvaná Stará huť čp.103/II (foto z r. 2004, foto z r. 2004). Ve 20. století se též, podle soudobých majitelů užívalo označení „U Jelínků“[14] nebo „Hrdličkárna“.[15] Poprvé se v pramenech zmiňuje už roku 1534, kdy byla uzavřena smlouva mezi rokycanským purkmistrem a jistým Janem Boškem „o rozdělování rudy nacházející se na pozemcích k Aujezdu /dnes Kamenný Újezd/.“[16] Tato zpráva tedy navíc naznačuje, že přímo zde probíhala těžba železné rudy. Podle V. Šacha byla huť ještě starší. Jan Šára zase uvádí, že původní rokycanská huť stávala „pod Korečnickým mlýnem už ve 14. století.“[17] Při huti stál mlýn zvaný Starohuťský. Roku 1577 připadla huť M. Lindnerovi, který se oženil s A. Železnou, dcerou majitele známého zájezdního hostince Na Železné (čp.69/II) na Pražském předměstí. Po Lindnerově smrti se jeho žena provdala za P. Tendlera a ten po smrti manželky prodal mlýn a huť roku 1596 obci.[18] Podle inventáře z roku 1605 ale šlo v případě huti jen o malý vodní hamr.[19] Vzhledem k odlehlé poloze Starou huť v roce 1784 nezasáhl zničující požár města.[20] Roku 1829 ovšem strhla velká voda huť i sousední hamr, takže obec nechala toho roku vše postavit znovu. Hamru, kde se vyrábělo různé železné nářadí, se říkalo také „lisovna.“[21] U domu fungovala dlouho obecní pila. Kromě samotného obytného domu bývalé hutě byla roku 1895 celá ze dřeva.  Roku 1909 požádal její tehdejší nájemce, Václav Jelínek, obec o prodloužení nájemní smlouvy o 12 let. Město mu vyhovělo, ale s podmínkou, že dosud převážně dřevěné objekty pily, zničené požárem, přestaví na zděné. Jelínkův podnik byl úspěšný.[22] Od počátku 1. světové války až do konce roku 1915 zde ovšem přerušena výroba.[23] V prosinci 1920 se uvádí, že dosavadní nájemce starohuťského mlýna čp.103/II František Jelínek dal obci k dispozici od srpna 1920 kotelnu, strojovnu, palírnu, kližírnu a truhlárnu. V některých budovách už zřízeny nouzové obecní byty.[24] V srpnu 1925 tu existovalo 8 bytů.[25] Koncem dubna 1921 skončil nájem Františku Jelínkovi. Pak objekt převzaly městské železárny a zřídily tu lisovnu drobného nářadí. Ta ale brzy zrušena, protože nebyla výdělečná.[26] V červenci 1921 se uvádí, že obec plánuje upravit vodní dílo u čp.103/II a získat tak větší vodní sílu při prohloubení mlýnského náhonu pod čp.103/II.[27] V červenci 1924 schválilo zastupitelstvo města pronájem chlévu u čp.103/II A. Hejdukovi, obchodníkovi s železem na zřízení skladiště. Zatímco v samotném mlýnu obec po převzetí od nájemce Františka Jelínka zřídila lisovnu, chlév zůstával nevyužit. Při ohledání na místě ovšem zjištěno, že nejen že je střecha chléva děravá, ale i krov a trámy jsou poškozeny. Celkové náklady na nutné opravy vyčísleny na cca 3000 Kč a měl je provést nový nájemce.[28]

Už v srpnu 1925 se zastupitelstvo města zaobíralo návrhem na odprodej bývalého starohuťského mlýna čp.103/II. Objekt oceněn na 124 206,20 Kč. Městu doručeny čtyři nabídky na odkup, po zpřesnění podmínek prodeje zůstali jen 3 zájemci. Městská rada doporučila prodat budovu Josefu Kalivodovi za 126 000 Kč. Od areálu se měl oddělit park č.kat.2574 a dále část č.kat.2573 za továrním komínem od stávajícího dřevěného plůtku ke koupališti. Zarovnala by se tak hranice mezi dvorkem a sousední veřejnou promenádou v Alejích tak, aby zmizel výčnělek do Alejí. Návrh prodeje ale vzbudil značné kontroverze. Albert Kodytek s prodejem zásadně nesouhlasil, protože obec v minulosti investovala 400 000 Kč do zřízení lisovny a teď hodlala objekt prodat za pouhých 126 000 Kč. Kodytek navíc upozorňoval, že bude nutno vyřešit co se stávajícími nájemníky z čp.103/II. Ke kritice se přidal i František Zrzavecký, podle kterého bylo zřízení a následný krach lisovny v tomto objektu zásadní chybou a je prý nutno zjistit, kdo dal ke zřízení lisovny souhlas. Na to reaguje Jaroslav Bílý: zřízení lisovny bylo vnitřním rozhodnutím městských železáren. Zastupitelé nakonec přece jen prodej domu čp.103/II schválili.[29] 28. srpna 1925 sice obecní zastupitelstvo rozhodlo o prodeji domu čp.103/II za 126 000 Kč Josefu Kalivodovi, ale proti prodeji podal Albert Kodytek a spol. stížnost k okresní správní komisi. Ta stížnosti vyhověla a vyžádala si posudek od zemské kanceláře pro revizi obecního a okresního hospodářství.  Kalivoda mezitím odvolal svou nabídku na koupi objektu. V únoru 1927 se proto o budoucnosti čp.103/II jedná na zastupitelstvu znovu. Městské železárny prý uvažují o koupi objektu s tím, že by zde zřídily výrobu hutnických výroků. Městská rada navrhla obecnímu zastupitelstvu předat objekt městským železárnám za 2 000 Kč/rok.  Albert Kodytek opět kritizuje obec. V lisovně údajně spadl strop, protože ho někdo ukradl. Kodytek se pozastavuje nad tím, že obec nemá nad budovou žádný dozor. Zastupitelstvo pak schválilo návrh městské rady na předání budovy železárnám.[30]  27. července 1927 na schůzi městské rady požádány městské železárny, aby při výstavbě plotu na jižní straně u domu čp.103/II posunuly plot do pozemku za účelem rozšíření cesty č.kat.2953.[31] 17. srpna pak na schůzi rady městská technická kancelář vyzvána, aby plot u lisovny na západní straně při jeho znovuzřizování postavila do regulační čáry.[32] V listopadu 1932 pak městskou radou přijata nabídka F. Jelínka na přemístění plotu u pozemku č.kat.2571 k rozšíření cesty č.kat.2953.[33] Dle vyjádření městské rady z prosince 1932 obec nemá námitky, aby J. Srb postavil na obecním pozemku č.kat.2571 provizorní kůlnu.[34] V únoru 1933 pak vydáno stavební povolení pro J. Srba na provizorní kolnu na č.kat.2571/2.[35] Městská rada ale v únoru 1933 schválila návrh městské technické kanceláře zamítnout pro odlehlost žádost o určení stavebních čar a eventuální žádost o parcelaci pozemku č.kat.2571/1 (majitel J. Slaný).[36]

Koncem 20. let také město krátce uvažovalo poblíž lisovny postavit činžovní komunální dům – takzvaný sociální dům. V polovině listopadu 1929 městskou radou obecnímu zastupitelstvu sice doporučeno schválit výstavbu sociálního domu na zahradě č.kat.139, která se nacházela na Pražském předměstí, na rohu Nerudova náměstí a Soukenické ulice. Ale rada navrhla, že pokud by tento pozemek nebyl vhodný, aby se jednalo o pozemku č.kat.2571 (budou-li městské železárny souhlasit s jeho záborem).[37] Dne 22. listopadu 1929 se konala stavební komise o umístění sociálního domu na pozemku č.kat.2571 a městské železárny se měly vyjádřit, jestli pozemek potřebují pro lisovnu. Pak se mělo rozhodnout, zda umístit sociální dům buď na pozemku č.kat.2571, nebo na pozemku u cihelny (varianta na Pražském předměstí už v té chvíli byla mimo hru). Tam ale bylo podmínkou zajistit, že dojde k výstavbě kasáren, protože sociální dům by se pak připojil na vodovod a kanalizaci do kasáren. Zároveň koncem listopadu 1929 schválena městskou radou částečná změna projektu sociálního domu dle návrhu J. Žoura.[38] Nakonec sociální dům skutečně vyrostl na Jižním předměstí v Jeřabinové ulici čp.431/II. Železárny v podniku čp.103/II provozovaly výrobu lopat. Ale smělé plány, snad podpořené tehdejší konjunkturou železářského průmyslu, se nedokázaly přetavit v životaschopný podnikatelský záměr. V roce 1930 konstatovalo zastupitelstvo, že lopatárna (dříve lisovna) je trvale ve ztrátě. V období 1. říjen až 31. prosinec 1927 dosáhla ztráta 300,65 Kč, za rok 1928 15 946,27 Kč a za rok 1929 se ztráta prohloubila na 25 062, 34 Kč.[39] V srpnu 1931 jedná obecní zastupitelstvo o prodeji lisovny čp.103/II.  Městská rada vypsala veřejné ofertní řízení s termínem do 1. srpna 1931. Ozvali se 3 uchazeči. Rada pak doporučila obecnímu zastupitelstvu pronajmout objekt Karlu Štorkánovi za 14 000 Kč/rok.  Dům čp.103/II se skládal z provozovny kovaných lopat, skladu lopat (vchod z lopatárny vlevo), z jedné budovy s přiléhajícím továrním komínem, používané jako lisovna (vchod z lopatárny po 9 schodech nahoru), skladu surovin (stodola), přístřešku na dvoře a dvorku. V samotném objektu dále existovaly nájemní byty (ty ale nebyly předmětem pronájmu).[40] V lednu 1932 vydala obecní finanční komise souhlas s usnesením obecního zastupitelstva z 28. srpna 1931 ohledně pronájmu lisovny.[41]

Na pozemku u lisovny v letech 1929-30 cvičila v létě Jednota proletářské tělovýchovy.[42] V listopadu 1932 projednává zastupitelstvo města nabídku Jaroslava Srba, který má zájem o  pronájem pozemku č.kat.2571/2 sousedícího s nádvořím městské lisovny. Pozemek prý donedávna pronajat na letní cvičiště Jednoty proletářské tělovýchovy, měl plochu 3029 čtverečních metrů. Pronájem schválen.[43] K pronájmu pozemku č.kat.2571 se pak Jednota proletářské tělovýchovy ještě jednou vrátila. 7. dubna 1937 požádala o pronájem na cvičiště. Zahrada u lisovny o ploše 3 029 čtverečních metrů prý dříve pronajata jako skládka a v roce 1936 na trávu. 28. května 1937 městská rada doporučila pronájem ke schválení a v červnu 1937 schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.[44] Mezitím se začal komplikovat vztah obce a nájemce lisovny Karla Štorkána. Ten v roce 1932 začal platit se zpožděním a požadoval slevu z nájmu.  Od počátku roku 1934 už žádá Štorkán o konec nájmu. Vypsáno nové ofertní řízení, do kterého se přihlásili dva uchazeči. E. Švamberg, dílovedoucí, bytem čp.451/II nabídl 5000 Kč ročně a Josef Knotek, bytem Borek u Rokycan, nabídl 4000 Kč ročně. Městská rada doporučila ke schválení pronájem Švambergovi a v říjnu 1934 to schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.[45] Dne 25. září 1936 se městská rada usnesla o změně v osobě nájemce lisovny čp.103/II.  Dne 9. srpna 1936 totiž Emanuel Švamberg požádal o ukončení nájmu se zřetelem na neutěšené výrobní poměry. 13. srpna 1936 městská rada konstatovala, že ukončení nájmu je možné jen, když se podaří pronajmout jiné osobě za stejných podmínek. 24. září 1936 nabídl V. Šilinger z mechanicko-vahařského družstva od 1. října 1936 převzít nájem objektu.  V září 1936 jedná o změně nájmu jako o pilném návrhu obecní zastupitelstvo a schválilo ji.[46] V březnu 1937 se ale lisovna řeší na obecním zastupitelstvu znovu. 30. září 1936 se sice obecní zastupitelstvo usneslo pronajmout lisovnu čp.103/II Výrobnímu družstvu kovosdružených odborů v Božkově, což schváleno okresním výborem 24. listopadu 1936, pronájem ale nerealizován, protože družstvo nesložilo kauci. Objevil se nový zájemce Antonín Titl, který chtěl pronájem podniku do 31. prosince 1940. Dne 28. ledna 1937 to městská rada doporučila ke schválení. Na schůzi obecního zastupitelstva sice Josef Tyrpekl žádá z nájmu vyjmout hlavní budovu, kde je několik dělnických nájemníků, ale obecní zapisovatel reaguje s tím, že to nejde vyjmout z nájmu obytnou budovu, protože každý podnikatel chce mít závod u svého bytu. Nakonec pronájem schválen.[47] Pak 4. března 1938 městská rada doporučila zprostit E. Švamberka nájmu lisovny k 31. prosinci 1937. Antonín Titl, kterého si Švamberk opatřil jako zástupce dle usnesení obecního zastupitelstva z 16. března 1937, už totiž nemohl využívat výrobní kapacitu podniku. Ukončení nájmu schváleno v dubnu 1938 na schůzi obecního zastupitelstva.[48]

Nepříliš dobré výsledky lisovny a skomírající zájem o pronájem vedly obec v roce 1939 k prodeji celého podniku. Prodán pozemek č.kat.393 o ploše 2361 čtverečních metrů, skladiště č.kat.2573 o ploše 292 čtverečních metrů, pastva č.kat.2572 o ploše 290 čtverečních metrů, skladiště č.kat.2571 o ploše 3029 čtverečních metrů a část mlýnského náhonu č.kat.2977. O odkup se ucházelo pět zájemců: Božena Čihulková (majitelka čp.454/II, nabídla 115 000 K), Josef Heicl (tesař z Holýšova, nabídl 125 000 K), Matěj Hrdlička (majitel bednářského závodu v Rokycanech, nabídl 130 000 K), Josef Svejkovský (ze Zbiroha, nabídl 130 000 K) a firma V. Zeithaml z Prahy (15. června 1939 se dotazovala na podmínky prodeje, ale pak už se městu neozvala). Dne 30. června 1939 městská rada doporučila ke schválení prodej v dražbě za vyvolávací cenu 130 000 K. Dne 17. července 1939 obecní finanční komise nesouhlasila s vyvolávací cenou, je prý nízká. V červenci 1939 se věc dostala na pořad jednání obecního zastupitelstva. František Lorenz nebo Václav Krátký nedoporučovali prodej, obec by se prý neměla zbavovat nemovitostí. Naopak Josef Basák říkal, že lisovna chátrá, a byl pro prodej. Starosta Hejrovský na podporu prodeje informoval o ekonomických aspektech celé věci. Hrdlička prý chce lisovnu koupit pro rozšíření svého závodu, i Svejkovský tu chce rozšířit výrobu (teď má 36 zaměstnanců) a Heicl tu chce zřídit pilu. Starostovy argumenty podpořil i František Kučera. Obec prý chtěla stejně lisovnu prodat už v roce 1938. Prodejem se podpoří průmyslový rozvoj obce. Josef Nový dodává, že lisovna obci nepřináší zisk.  Rudolf Šlesinger zase použil analogický příklad: když prý bývala huť Ježek v majetku obce, muselo se na ni doplácet. Teď je soukromá a je v ní obnovena výroba. František Lorenz trval na svém, obec prodává, co předchozí generace nakoupily, a dělá chybu. Obec by prý naopak měla kupovat nemovitosti a ukazuje to na příkladu Hammerovy pily na Jižním předměstí, kterou obec nechtěla koupit a nyní jde o výnosné pozemky určené k parcelaci. Nakonec ovšem většinou zastupitelstva schválen prodej.[49] 3. ledna 1940 povolil dražbu lisovny čp.103/II okresní soud.  Dražba provedena 12. ledna 1940.  Objekt získal Matěj a Marie Hrdličkovi za 153 800 K.[50] Roku 1940 tu manželé Hrdličkovi zřizují bednářskou dílnu.[51]

V poválečné době tu nějaký čas umístěno jedno z pracovišť státního statku Rokycany. Na podzim 1958 rada MěstNV odmítla plánované ustájení dobytka v objektech „U Jelínků“.[52] V listopadu 1962 už ale U Jelínků uváděny stáje pro dobytek, spadající pod státní statek. Prý tu ale byla velmi nízká dojivost.[53] Ještě na mapě z roku 1968 tento areál evidován jako Státní statek. Později, ještě před rokem 1989 tu umístěna čistírna oděvů, od roku 1994 pekárna firmy ROTH, s.r.o.[54] V roce 1970 provedena demolice „Hrdličkárny“, tedy starého obytného traktu objektu čp.103/II.[55] V domě byly dvě bytové jednotky.[56] Nynější dům čp.103/II otočený do parku V Alejích je patrový objekt s mělkou sedlovou střechou, jehož tvář určila nevkusná socialistická přestavba. Počátkem 21. století fasáda opravena.

Poblíž pily si Jelínkovi postavili po roce 1910 skromnější obytný dům čp.289/II a po roce 1920 i luxusní vilu čp.348/II (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Jde o patrový objekt se stanovou střechou, ovlivněný modernou a tvaroslovím anglické zahradní architektury. Fasáda v patře prokládána poli režného cihlového zdiva, na střeše zdobné cihlové komíny. V listopadu 1929 na schůzi městské rady starosta odpověděl na dotaz J. Hořice ohledně nepovolení ohradní zdi u usedlosti Františka Jelínka při kolonii u Šiků.[57] Dne 19. ledna 1984 přidělilo město Vlastě Koktové z čp.289/II náhradní byt.[58] V areálu podniku ještě postaven průmyslový objekt čp.616/II. Samostatné číslo popisné mu bylo přiděleno až ve 40. letech 20. století. Na přelomu 60. a 70. let 20. století také na zahradě jihozápadně od domu čp.103/II, poblíž příjezdové cesty k vile čp.348/II vyrostla chata čp.875/II. V létě roku 1973 (konkrétně v období mezi 19. červnem a 14. srpnem) rada MěstNV odsouhlasila prodej obytných chat čp.641/III a čp.875/II romským rodinám Kicovým a Mikovým.[59] Mezi koncem října a počátkem prosince 1975 pak rada MěstNV projednala odprodej čp.875/II manželům Mikovým za 10 000 Kčs. S prodejem souhlasila s tím, že chata bude v kupní smlouvě označena jako rodinný dům.[60] Objekt čp.875/II je zde nadále evidován, ale má nyní podobu malého zahradního domku, který neslouží, ani by dispozičně nemohl, obytným účelům. 

2.3. Mlýn Korečník

Soustavu původních mlýnů a hutí v údolí Padrťského potoka doplňoval o něco proti proudu mlýn Korečník čp.104/II. Jméno „Korečník“ se připomíná už v 16. století.[61] Podle majitelů ve 20. století nazýván i „Pražákův mlýn“.[62] Roku 1544 jej koupila obec a pronajímala jej pak za 65 zlatých ročně s povinností vykrmit obci ročně jednoho vepře. Roku 1694 byl pronajat Pavlu Vraštilovi, roku 1701 Janu Loukotovi.[63] Korečník, ležící v izolované poloze, v roce 1784 nezasáhl zničující požár města.[64] V 19. století město Korečník prodalo. Roku 1871 objekt vyhořel a byl přestavěn.[65] Dne 28. ledna 1932 vydáno městem stavební povolení pro V. a A. Pražákovi na přístavbu obytné budovy u čp.104/II.[66] V lednu 1932 městskou radou přijata nabídka J. Volesky, nájemce mlýnu Korečník, na úpravu příjezdové cesty. Cesta vyrovnaná bílou struskou z haldy firmy Ferra se měla posypat struskou z Klabavy.[67] V květnu 1932 pak městskou radou povolen náklad cca 500 Kč na dokončení úprav cesty ke Korečníku.[68]

Roku 1955 byla činnost mlýnu zastavena a později byl zbořen.[69] Ještě v roce 1977 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby zjistit majetkoprávní vztahy objektu bývalého Pražákova mlýna s ohledem na jeho možné využití. Bylo by tam podle rady možné zřídit dětské brouzdaliště.[70] V listopadu 1977 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby sledovat, aby nedošlo k prodeji objektu bývalého Pražákova mlýnu. Do 31. srpna 1978 měl informovat radu o situaci a možné výstavbě brouzdaliště.[71] Tento záměr patrně nevyšel, protože 15. ledna 1980 rada MěstNV souhlasila s převodem pěti šestin domu na Okresní podnik služeb Rokycany.[72] V únoru 1980 pak místopředseda MěstNV informoval členy rady MěstNV, že OSP Rokycany nemá zájem o bývalý Pražákův mlýn.[73] V ruinách bývalého mlýna pak v 90. letech 20. století vznikl podnikatelský areál čp.1151/II (viz níže). Ještě dál proti proudu byl do soustavy vodních toků zapojen rybník Ježek, ležící na pomezí Rokycan a Kamenného Újezdu (podrobný popis v kapitole „Jižní předměstí“).

2.4. Obecní pivovar

Jednou z nejstarších i vnějškově dochovaných staveb na Práchovně je starý obecní pivovar čp. 98/II v Příbramské ulici (foto z r. 2003). Vyrostl tu, tehdy daleko za městem, roku 1731 podle plánů stavitele Jana Hofmanna.  Od roku 1854 v pronájmu rodiny Kraftových.[74] Na počátku 20. století dostal konkurenci v podobě nového měšťanského pivovaru, který vyrostl nedaleko odtud, v Pivovarské ulici (nehledě na „globální“ konkurenci v podobě bohatých českých pivovarů v jiných městech a regionech). Roku 1912 městské zastupitelstvo rozhodlo o jeho přeměně na parostrojní pohon s tím, že ale měla pokračovat praxe, kdy byl pivovar pronajímán soukromníkům, to znamená, že město v něm nevařilo ve vlastní režii. Rekonstrukce technologické části pivovaru zadána roku 1913 firmě Novák a Jahn. Náklad na rekonstrukci dosáhl 113 900 K.[75] Za 1. světové války, 1. května 1916, zastavena pro nouzi o suroviny v obecním pivovaru výroba.[76] Dne 31. října 1919 předán podnik do pronájmu Anně Partišové, ale už od 1. ledna 1920 změnil zase nájemce (František Čáp).[77] V dobových pramenech se uvádí, že v minulosti na jeho rekonstrukci vynaloženo 120 000 K.[78] František Čáp, nájemce obecního pivovaru, v polovině února 1925 oznámil, že hodlá ukončit výrobu piva k 15. březnu 1925 z hospodářských důvodů. Městu se ozvali tři uchazeči o nový pronájem a v květnu 1925 schválen pronájem Vojtěchu Kozákovi a Kristiánu Turnwaldovi do 31. října 1932.[79]  V roce 1927 se uvádí, že obecnímu pivovaru se nedaří a zastupitelstvo proto schválilo návrh na snížení obecní dávky nápojové pro pivo z obecního pivovaru.[80] V témž roce (1927) zjištěna v obecním pivovaru shnilá střecha na sladové půdě, což si vynucovalo opravu s odhadovaným nákladem původně 11 000 Kč. 30. června 1927 konáno komisionelní řízení a náklady sníženy na 4 000 Kč, na což si město muselo půjčit zálohu z obecní pokladny.[81] Dne 30. června 1927 městská rada rozhodla, že členové rady J. Brada a Rudolf Kadláček a zástupce městské technické kanceláře vyšetří potřebu a rozsah opravy střechy nad sladovou půdou v obecním pivovaru. Jako naléhavá věc měla být oprava provedena ihned. Finance se měly vzít z lesního rezervního fondu.[82] 14. července 1927 pak městkou radou oprava střechy v pivovaru zadána pokrývači B. Řandovi.[83] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo povolení zálohových půjček na investice, které byly provedeny v roce 1927 v době před schválením řádného obecního rozpočtu. Mimo jiné šlo o 1000 Kč na výměnu elektroinstalace v pivovaře (schváleno 21. října 1927 městskou radou). Původní válečné elektrické rozvody totiž měly zkraty.[84] V prosinci 1927 také schválilo zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i oprava střech a strojů v pivovaru za 10 000 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).[85] V červenci 1928 se tato akce uvádí jako jedna z těch, které se provádějí. Už na ni vydáno 4000 Kč.[86]

To ale byla jedna z posledních investic, které město u tohoto objektu provedlo.  V prosinci 1927 městští radní vzal na vědomí předběžné jednání se zástupci Štěnovického pivovaru o převzetí nájmu obecního pivovaru, přičemž obec měla požadovat, aby nájemce převzal i údržbu budov. Zároveň ale město deklarovalo, že pokračovat bude ale i jednání o možném prodeji pivovaru.[87] V lednu 1928, brzy po novém roce, na schůzi rady usneseno jednat se Štěnovickým pivovarem o prodeji obecního pivovaru za oferovanou cenu 430 000 Kč.[88] V únoru 1928 pak s prodejem obecního pivovaru dle návrhu městské rady z 20. ledna 1928 Štěnovickému pivovaru souhlasila i obecní finanční komise.[89] V únoru 1928 se na schůzi obecního zastupitelstva vedlo dlouhé jednání o prodeji obecního pivovaru. Konstatováno, že výroba piva v českých zemích byla poškozena válkou i poválečnou dobou. Navíc malé pivovary prý trpí náporem velkých firem, které se po ztrátě zahraničních trhů kvůli celním bariérám snaží prodat všechnu svoji produkci v tuzemsku. V západních Čechách hraje podle představitelů města roli takovéhoto predátora Štěnovický pivovar, který už ovládl v Rokycanech právovárečný pivovar a chce vyřadit možnou konkurenci. Poprvé se prý obec dostala do styku se Štěnovickým pivovarem už po smrti nájemce obecního pivovaru Františka Čápa počátkem roku 1925. Štěnovický pivovar tehdy nabídl odkup objektu za 400 000 Kč nebo převedení do pronájmu. Tehdy ještě město svolení k prodeji nedalo. Mezitím se ale úpadek podniku prohloubil.  Dle údajů k únoru 1928 už v pivovaru zastavena výroba (podle jiného pramene přerušena výroba počátkem roku 1928[90]), postupně byl tento závod vytlačován ze všech místních hostinců. Do konce roku 1927 už vyráběl jen lahvové pivo a vyrobil cca 1500 hektolitrů. Městská rada souhlasila s prodejem. Finanční analýza ukázala, že hospodaření obecního pivovaru v letech 1917-27 zaznamenalo v některých letech mírný zisk, jindy mírnou ztrátu, ale celková ztráta za celé období dosáhla 16 898,61 Kč. Štěnovický pivovar měl podle smlouvy koupit budovu pivovaru a okolní stavby za 430 000 Kč a vyplatit zároveň městu za 9 várečných práv, které měla obec na právovárečném pivovaře, 31 500 Kč.  Z prodeje vyloučena jen pivovaru příslušející louka č.kat.847 (2 jitra 470 čtverečních sáhů) u Tymákovské cesty. Návrh na prodej jednoho ze symbolů komunálního podnikání ale neměl mezi městskou reprezentací širokou podporu.  Jan Hořice za KSČ sice oznámil, že budou pro prodej, ale sociální demokrat František Pokorný namítl, že prodejní cena je nízká, zařízení pivovaru je v perfektním stavu a mělo by se s prodejem počkat.  František Komárek se zase dotázal, zda by nešlo prodat jen strojové vybavení a budovu ponechat v majetku obce a adaptovat na něco jiného. Na to reaguje národní demokrat Rudolf Hejrovský, podle kterého se o separátním prodeji strojů uvažovalo, ale v době, kdy malé pivovary jsou v krizi, je strojové vybavení jen těžko prodejné. Nakonec nicméně, vzhledem k rozpolcenosti zastupitelstva schváleno odsunutí prodeje po novém projednání v městské radě, která se měla na přání zastupitelů zabývat i variantou adaptace pivovaru pro jiné účely.[91]  Krátce nato, počátkem března 1928, městskou radou vzato na vědomí, že Štěnovický pivovar odvolal nabídku na koupi pivovaru.[92] Dne 4. května 1928 schválila městská rada návrh technicko-průmyslové komise (zformulovaný komisí na její schůzi 26. dubna 1928[93]), aby o využití objektu obecního pivovaru rozhodly jednotlivé volební skupiny a také zvláštní komise ustavená obecním zastupitelstvem. Komise pak skutečně sestavena, jejími členy Václav Vorel (národní demokraté), Rudolf Kadláček (živnostníci), A. Vít (republikán), Josef Brada (ČSL), Jan Hořice (KSČ), František Zrzavecký (ČSNS) a František Pokorný (ČSSD).[94] V září 1928 starosta města informoval obecní radu o předběžném jednání o převzetí obecního pivovaru sdruženými hostinskými.[95]

Roku 1929 nakonec starý pivovar od města odkoupil Jiří Šternberk a postupně zde utlumil výrobu piva.[96] Koncem srpna 1929 na schůzi městské rady k nabídce Šternberského velkostatku v Radnicích o koupi obecního pivovaru usneseno požadovat cenu stanovenou 21. srpna 1929.[97]  Počátkem září 1929 pak městskou radou obecnímu zastupitelstvu doporučeno schválit prodej městského pivovaru, a to bez louky č.kat.847, která sice historicky k pivovaru patřila, ale územně s ním nesouvisela (nacházela se na zcela jiném místě Rokycan).[98] I obecní finanční komise vyslovila v září 1929 souhlas s prodejem obecního pivovaru bez louky č.kat.847 Šternberskému panství, a to za 500 000 Kč.[99] O prodeji rozhodovalo 27. září 1929 obecní zastupitelstvo. V poslední době o pivovar prý projevilo zájem Šternbergské panství, které 5. září 1929 nabídlo odkup. 9. září 1929 souhlasila obecní finanční komise s prodejem, pokud se ale Šternberg zaváže zahájit opět v pivovaru výrobu. Nakonec ujednáno, že pivovar bude zatím podle nabídky Šternberga jen skladem radnického piva. Ovšem jakmile v okruhu 4 km od Rokycan získá firma odběr minimálně 5-6 000 hl piva, zahájí v Rokycanech výrobu. Pak skutečně zastupitelé schválili prodej pivovaru za 430 000 Kč.[100] Podle jiného pramene prodán pivovar za 500 000 Kč.[101] Městská rada vzala na vědomí protokol o předání obecního pivovaru zástupcům radnického pivovaru 11. října 1929.[102] Objekt pak Šternberg používal jako skladiště pro svůj pivovar v Radnicích (okr. Rokycany).[103] V březnu 1931 oznamuje obecní správní komise, že z důvodů udaných městskou technickou kanceláří nelze vyhovět žádosti Šternbergského pivovaru o zřízení uliční lampy před bývalým obecním pivovarem.[104] Ještě v červenci 1932 řeší obecní zastupitelstvo splacení zbytku půjčky na bývalý obecní pivovar.  17. března 1919 totiž obecní zastupitelstvo zmocnilo městskou radu zaplatit domažlické spořitelně 285 194,65 Kč, přičemž splátka provedena 15. dubna 1919. Z původní půjčky 300 000 Kč od domažlické spořitelny použito 120 000 Kč na rekonstrukci pivovaru, ale splacení půjčky provedené v roce 1919 nebylo z neznámých důvodů předloženo ke schválení. V roce 1930 zbývalo ještě zaplatit 73 540,70 Kč. Zastupitelstvo úhradu schválilo.[105] Dne 28. února 1942 byl šternberský pivovar zrušen a v květnu následujícího roku nacisté zabavili Šternberkovi veškerý majetek.[106]

Po válce se už sem pivovarnictví nevrátilo. Objekt sloužil od 22. října 1946 jako sídlo Družstva Domov s prádelnou a správkárnou oděvů. Prádelna se tu pak udržela desítky let, část prostor využita i jako sklad ovoce a zeleniny.[107] Roku 1999 byl dům opraven a počátkem 21. století tu fungoval velkoobchod ovoce a zeleniny. Starý pivovar je patrový objekt s valbovou střechou. Hlavním devítiosým průčelím s mělkým rizalitem je natočen kolmo na Příbramskou ulici a hledí do jakéhosi nádvoří, které je na protější straně ohraničeno hmotou železničního náspu a viaduktu (ten ale vznikl až roku 1862). Nároží je zvýrazněno jednoduchým bosováním. Jižní průčelí historické budovy pivovaru hledící do Příbramské ulice je čtyřosé. Dvě okna v prvním patře mají jednoduché suprafenestry (foto z r. 2003).  Ty ovšem budou nejspíš pozdějšího data. Na fotografii z počátku 20. století jsou totiž okenní šambrány jen jednoduché. Na dobovém snímku rovněž boční průčelí jen dvouosé, z ulice tu byl tehdy ještě vjezd do dvora pivovaru, teprve později zakrytý uliční přístavbou, která hlavní budovu propojila s věžovitým objektem dále proti proudu potoka. Část z tohoto nového křídla pivovaru využita pro rozšíření hlavní budovy, na části zřízena masivní dvoupatrová budova, přiléhající k již zmíněné starší věžovité stavbě.[108] Na pivovarskou minulost dodnes upomínají mohutné barokně klenuté sklepy. Na počátku 19. století byl objekt patrně upraven a postupně se rozrůstal podél Příbramské ulice, roku 1940 a opět roku 1960 byla budova rozšířena (foto z r.1974).[109]

K historické budově pivovaru se postupně přimkly i novější výrobní objekty, konkrétně čp.189/II a čp.557/II. Objekt čp.189/II získal číslo popisné někdy koncem 19. století. V dubnu 1929, když obec jednala o prodeji pivovaru, rozhodla městská rada, že Františku Přibylovi, který měl zájem o odkud objektu čp.189/II, se sdělí, že dům nelze vyjmout z komplexu pivovaru.[110] Objekt čp.557/II získal číslo popisné roku 1940, společně s čp.189/II dnes slouží jako pneuservis.  Komplex původního pivovaru ovšem měl svá urbanistická omezení. Nemohl například využít blízkosti železniční trati, která jej míjí v o několik metrů vyšší niveletě. Ani přirůstání nových výrobních objektů tak nevytvořilo zárodek většího industriálního bloku. Pivovarský areál vyplnil pouze několik desítek arů ve sníženině u břehu Padrťského potoka, lemované ostrým terénním zlomem porostlým divokou vegetací (foto z r. 2003).

V prosinci 1969 MěstNV navrhl, aby podnik Služby Rokycany provedl následujícího roku, na počest 25. výročí osvobození, vyasfaltování prostranství před objektem pivovaru (tehdy) prádelny.[111] V červnu 1972 MěstNV oznamuje, že ještě téhož roku bude u podniku KORT Plzeň zadáno zpracování projektu rozšíření pneuopravny, s výstavbou se mělo začít roku 1974 a měla se provádět na etapy.[112] Dle údajů z října 1973 ale během roku 1973 zpracována projektová dokumentace na rozšíření pneuopravny. Realizace ovšem původně plánována na rok 1974, ale bude zařazena až do příští pětiletky (kvůli nedostatečné kapacitě Okresního stavebního podniku).[113] V říjnu 1974 se v upraveném harmonogramu hovoří o tom, že dle příslibu ONV se s realizací počítá v letech 1976-77. V roce 1976 se tu předpokládalo proinvestovat 500 000 Kčs a stejnou sumu i v následujícím roce.[114]

2.5. Boží muka v Příbramské ulici

V Příbramské ulici jsou situována i státem památkově chráněná zděná boží muka (foto z r. 2003) z 18. století (podle V. Černé z počátku 19. století[115]). Anotace Národního památkového ústavu je datuje na přelom 18. a 19. století.[116] Mají podobu barokního soklu se segmentovým výklenkem, uzavřeným kovanou mřížkou, a bočními křídly s naznačeným barokním volutovým prohnutím. Na sloupku stojí umělecky i historicky cenná socha trpícího Krista „Ecce homo“ (foto z r. 2003). Podle tradice stávala boží muka původně o něco výše proti proudu potoka, přibližně u pozdějšího hostince Pod Starou hutí. Při jedné povodni je velká voda odnesla po proudu, a tak byla druhotně vztyčena tady.[117]

V srpnu 2006 se uvádí, že město provádí opravu božích muk. Památka byla totiž poškozena vandaly a neznámým řidičem.[118] 30. března 2006 vypsáno výběrové řízení a na jeho základě získala 26. dubna 2006 tuto zakázku firma STŘECHA PLZEŇ, s.r.o. za nabídkovou cenu 110 208 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 30. září 2006. Práce nakonec hotovy už 18. srpna 2006. Náklady dodrženy.[119]

3. Práchovna jako měšťanská rekreační oblast

Každá městská čtvrť mění v průběhu času svoji urbanistickou roli. Jednotlivé funkce vystupují do popředí, jiné ustupují. Například dnešní Rašínov byl ještě v 19. stoletím zemědělskou krajinou, aby se pak po roce 1900 rychle proměnil ve vilkové předměstí. Pražské předměstí (respektive jeho centrální část okolo Nerudova náměstí) byla ještě před sto lety domkářskou periferií Rokycan, po roce 1945 se proměnila v komplex panelových sídlišť. Práchovna, jak již bylo řečeno, představovala v původním urbanistickém schématu feudálních Rokycan jakési zemědělsko-industriální předpolí města. V polovině 19. století se zde střetly dvě protichůdné vývojové tendence. Na jednu stranu se původní hamernicko-mlynářský průmysl přetvářel v průmysl moderní a Práchovna se industrializovala a proletarizovala. Břehy Padrťského potoka ale také lákaly měšťany k svátečním vycházkám. Roku 1830 bylo nábřeží Padrťského potoka mezi Pražskou branou a mlýnem Korečníkem parkově upraveno. Za tím účelem prý „vrboví tam se nacházející odstraněno a před potok Padrťský a Mlýnský lávky zřízeny.“[120] V stromořadích podél potoka a mlýnského náhonu a ve výletních restauracích se tu rodil alternativní koncept Práchovny jako jakéhosi rokycanského Prátru. Tento koncept ale odumřel a průmysl nakonec zvítězil. Čtvrť si sice dodnes uchovala některé rekreační a sportovní funkce, ale v městském organismu byla během 20. století známa spíše jako dělnické předměstí.

3.1. Hostinec Pod Starou hutí

V dobách, kdy na Práchovnu chodili měšťané na korzo, byl zdejším společenským centrem hostinec Pod Starou hutí čp.102/II (foto z r. 2003, foto z r. 2003), lidově zvaný „Pod Kajdou“, dříve též „V Hamrech“ stojící naproti Staré huti na severním břehu Padrťského potoka. Dům čp.102/II je podle K. Hofmana až 400 let starý. Původně to byla dřevěná stavba, teprve postupně omítnuta.[121] Vzhledem k odlehlé poloze objekt v roce 1784 nezasáhl zničující požár města.[122] V domě je do skály vyhloubený sklep, kterým protékala voda a tak vytvářela ideální přírodní chladničku pro pivo. Konaly se tu plesy a taneční zábavy. O nedělích tu hrála promenádní vojenská hudba. Dále už z vyprávění K. Hofmana: „5. července 1842 sem zavítal při své čtvrté a poslední návštěvě Rokycan osmnáctiletý Bedřich Smetana, student plzeňského gymnázia. Přijel se svými známými, rodinou Kolářovou a jejich dcerou Kateřinou, do které se v Plzni zamiloval. Poznamenal si do deníku, že navštívili rokycanského magistrátního radu Fr. Weinecka a po svačině šli do Hamrů, do výletního hostince. A právě zde došlo k dočasné roztržce mezi Smetanou a Kateřinou Kolářovou pro jakýsi nemístný žert studenta. Kateřina se později stala Smetanovou manželkou.“[123]  V roce 1916 požádal Karel Motl obec o vyjádření k jeho žádosti o udělení koncese na hostinskou živnost v domě čp.102/II. Zastupitelstvo konstatovalo, že v domě již dlouho trvá hostinská živnost a v okolí chybí jiné hostince. Rovněž městská rada doporučila žádost ke kladnému vyřízení, což zastupitelé učinili.[124] Roku 1923 byl ale hostinec pro nedostatek zákazníků uzavřen.[125] Většina svátečních hostů se v té době přelila na rokycanskou Stráň (Husovy sady), která poskytovala romantičtější a rozsáhlejší lesoparkový areál. V červnu 1929 městská rada vydala stavební povolení K. Mottlovi na přístavbu remízy na vozy u čp.102/II.[126] V únoru 1932 pak vydáno stavební povolení pro Karla Mottla na stodolu na č.kat.2506. Podmínkou bylo, že obecní zastupitelstvo schválí příslušnou stavební čáru.[127] Počátkem 21. století prošel objekt bývalého hostince celkovou rekonstrukcí. Někdy po roce 2015 byl hlavní objekt bývalého hostince půdorysně redukován. Slouží nyní jako obytný dům. Kromě původního domu čp.102/II obdržel samostatné číslo okolo roku 1940 i objekt čp.556/II na jižní straně nádvoří usedlosti, který je funkčně a majetkově nadále její součástí. Krátce poté vzniklo i číslo popisné čp.615/II pro objekt na nároží ulic Příbramská a Pod Starou hutí. Jde o zděnou stavbu charakteru vesnického stavení, se sedlovou střechou a obytným podkrovím v 1. patře. Šlo rovněž o starší objekt, původně náležející k usedlosti čp.102/II, jenž druhotně získal samostatné domovní číslo. Ve 40. letech 20. století byl ještě také majetkově propojen s čp.102/II, nyní už se vyvíjí samostatně.

Okolo domu čp.102/II vybíhá podél Padrťského potoka cesta do Kamenného Újezdu a Hrádku. Jde o významnou dopravní tepnu, zejména pro pěší a cyklisty.  6. dubna 1982 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby připomenout ředitelství státního statku plnění dohody ve věci úpravy cesty mezi Starou hutí a Kamenným Újezdem.[128] Cesta zůstávala dlouho nedlážděná, jen s prašným povrchem. V roce 2002 naplánovala obec úpravu této komunikace na roky 2006-07.[129] Podle harmonogramu z ledna 2003 oprava plánovaná na rok 2006.[130] Délka dotčeného úseku 200 metrů, plocha 1200 čtverečních metrů.[131] V listopadu 2005 se ale město zabývalo harmonogramem oprav komunikací a tato investice odsunuta až někam za rok 2008. V době, kdy město řešilo tak zásadní akce jako revitalizace areálu nových kasáren, kanalizace v Borku nebo oprava Boreckého rybníku, totiž městu nezbylo mnoho peněz na jiné akce. Projektová dokumentace na opravu této komunikace navíc zatím nebyla. Náklady odhadovány na 1 300 000 Kč. Tato investice měla až 16. - 18. pozici v novém celoměstském pořadníku.[132] Ještě před rokem 2006 ale nakonec nová asfaltová vozovka položena, nicméně při povodni, které Rokycany postihly v květnu 2006, byla velkou vodou zcela smetena. Tříkilometrový úsek cyklostezky mezi Rokycany a Kamenným Újezdem se tak stal jednou z největších škod, které muselo město po povodni odstraňovat.[133]

3.2. Lávka přes Padrťský potok Pod Kajdou

Před bývalým hostincem Pod Starou hutí překonává Padrťský potok lávka, zvaná lidově, stejně jako hostinec „Pod Kajdou“. V 50. letech 20. století se objevuje i označení „lávka U Motlů“ (opět podle tehdejších majitelů sousedních hostince).[134] Jde o starobylé komunikační spojení obou břehů potoka. Dřevěná lávka je tu zakreslena už na první katastrální mapě z roku 1838. Nacházela se ovšem o několik metrů dál po proudu. Na mapě z roku 1907 už zakreslena v nynější poloze.

Lávka už po 2. světové válce dosluhovala. Na rok 1956 plánoval MNV neúspěšně zařazení její úpravy a rozšíření do plánu investic.[135] V září 1959 se na schůzi MNV mluví o tom, že je poškozená. Město zadalo opravu Okresnímu stavebnímu podniku, který slíbil povést rekonstrukci do jednoho měsíce.[136] Dřevěná lávka se zde ovšem připomíná ještě v listopadu 1959. Měla být ale podle plánů města brzy odstraněna a nahrazena novým zděným přemostěním.[137] V květnu 1965 ale stále lávka uváděna jako stavba v kritickém stavu.[138] V červnu 1965 lávka provizorně podepřena a vyspravena, ale začala mezitím jednání s rokycanským podnikem Škoda-slévárna o výstavbě zcela nového přemostění potoka.[139] Nakonec ale otázku budoucnosti lávky vyřešila příroda. V noci ze 17. na 18. července 1965 lávka pod Kajdou stržena a odnesena povodní. Novou lávku už předtím začal projektovat ing. Beránek z rokycanské Škody-slévárny, ten byl ovšem po povodni v zahraničí na služební cestě. Město proto nemohlo bezprostředně zjistit stav projektových prací. Potřeba nové stavby ale nyní byla absolutní prioritou.[140] V listopadu 1965 ještě lávka nestojí, na tehdejším trhu chyběly některé nutné železné součásti.[141] 24. ledna 1965 požádala rada MěstNV Okresní národní výbor o dotaci 2 000 Kčs na úhradu projektu lávky. Její stavba byla začleněna do celoměstského závazku k 13. sjezdu KSČ. Hodnota plánované lávky vyčíslena na 30 000 Kčs.[142]  Tyto peníze muselo město mimořádně získat. V únoru 1966 ještě práce nezačaly, ale město předpokládá dobudování nového přemostění ještě během onoho roku.[143] Stavba nového spojení obou břehů skutečně proběhla během roku 1966.[144] Stavba v hodnotě 43 000 Kčs (na jiném místě v témž pramenu se uvádí hodnota lávky – možná ale myšlena jen hodnota vytvořená za 1. pololetí 1966 – 25 000 Kčs[145]; jinde zase uváděna hodnota 32 000 Kčs[146] nebo 31 000 Kčs[147]) je už v srpnu 1966 téměř hotova. Prováděl ji MěstNV z vlastních peněz.[148] V říjnu 1966 se už výstavba nové lávky označuje jako dokončená.[149] Práci odvedli místní občané a zaměstnanci rokycanského podniku Škoda.[150] Na rok 1968 plánováno vyasfaltování lávky a na rok 1969 její nátěr. Práce měla zajistit Vnější úprava města.[151]  V září 1968 už se uvádí, že lávka vyasfaltována.[152] Na rok 1969 zařazen do plánu investic MěstNV i nový nátěr této lávky.[153] Tato lávka zde vydržela dodnes. Roku 1997 začala její rekonstrukce.[154] Lávka má poměrně archaickou konstrukci. Je kovová, s příhradovými postranními nosníky.

V srpnu 2002 lávka odolala rekordním povodním. Rozbouřené vlny Padrťského potoka ale odnesly velkou část levého nábřeží, v úseku od lávky proti proudu k tenisovým kurtům. Zničena i příjezdová komunikace ke kurtům, která probíhala po hraně nábřeží. Obnažen rovněž výústní objekt sousední prádelny v areálu bývalé Staré hutě. Od roku 2003 proto město provedlo nákladnou úpravu nábřeží. Akce rozdělena na dvě etapy. V 1. etapě měl být zbudován nový úsek nábřeží od stávající opěrné zdi, k vyústění prádelny, v 2. etapě pak plánována oprava nábřeží odtud až k lávce. Kvůli nedostatku peněz, ale rozhodnuto, že v roce 2003 se začne jen s 1. etapou. Výběrové řízení na provedení akce zvolilo město firmu V. BERDYCH z Rokycan s nabídkovou cenou 1 611 471,80 Kč.[155] Akce naplánována na červen-červenec 2003.[156] Koncem roku 2003 město dostalo od státu subvenci na tuto investici ve výši 2 250 000 Kč. Původní břeh potoka, před povodní, byl v tomto úseku šikmý, přírodní, zpevněný vegetací.[157] Nyní nahrazena kolmou kamennou zdí, s betonovým svrškem a zeleným kovovým zábradlím. Šlo o zeď v délce 43,5 metru. Podmínkou kolaudačního řízení bylo, aby město dořešilo majetkové vztahy okolo této stavby. Zeď totiž mírně zasahovala do koryta potoka, čímž se ocitla v majetku Povodí Vltavy. 26. dubna 2004 proto rada města jedná o odkupu zdi od vlastníka potoka.[158] V roce 2005 pak město jako investor výstavby opěrné zdi odkoupilo tuto inženýrskou stavbu od Povodí Vltavy, a to za 2 630 Kč.[159] Ještě v prosinci 2005 ale stále provedena jen 1. etapa rekonstrukce nábřeží, úsek směrem k lávce zůstává šikmý a porostlý vegetací. Další povodeň zažily Rokycany koncem května 2006. Práchovnu postihly opět velmi silně. Voda zaplavila přilehlý park, poničila nové hřiště a pod jezem naproti starému pivovaru rozmetala výdlažbu koryta. Vlny se také několik hodin nebezpečně opíraly do pilířů starého železničního viaduktu. 19. června 2006 se sešli na schůzce zástupci města a Povodí Vltavy. Město požadovalo, v reakci na povodeň, aby Povodí Vltavy předložilo do poloviny července 2006 stanovisko k opravě koryta Padrťského potoka v prostoru pod jezem u pivovaru.[160] 11. října 2006 jednal starosta města Jan Baloun o protipovodňových úpravách Padrťského potoka v oblasti u tenisových kurtů, zejména o kácení náletových dřevin v korytě.[161]

3.3. Městská plovárna a staré koupaliště

Okolo roku 1880, když ještě hostinec Pod Starou hutí prosperoval, byla na protějším břehu Padrťského potoka zřízena v místě dnešních tenisových kurtů nevelká městská plovárna.[162] Nacházela se v rozšířeném korytu Mlýnského náhonu.[163] Byla 30 metrů dlouhá, 7 metrů široká a 1 metr hluboká.  Pro skromné rozměry se plovárně říkalo „plivátko“. Voda odtékala vodopádem přes 1,5 m vysoký splav, k němuž se sestupovalo po dřevěných schodech. Pod splavem lávka se zábradlím. Místo šaten jen dřevěný přístřešek rozdělený na kóje, vedle něj ještě menší dřevěná bouda se dvěma většími šatnami pro městskou honoraci. Místo pláže úzký pruh ve stínu olší, položený mezi bazénem a šatnami a vydlážděný chodníky z prken. V areálu plovárny obestavěna jedna olše kruhovou lavicí. Koupaliště ohrazoval vysoký plot z prken.[164] Roku 1910 provedl obecní okrašlovací odbor výstavbu nového koupaliště na místě původní plovárny.  Elipsovitý bazén s betonovým dnem měl rozměry 21x14 metrů (podle alternativního pramene 20x10 metrů[165], jinde zase uváděno 11X23 metrů[166]) a maximální hloubku 1,6 metru.[167] Vodu v koupališti nadržoval jez. Obec zde postavila i 6 kabin, větší společnou šatnu a verandu. K dispozici byla lehátka i pískoviště. Náklady na zbudování koupaliště dosáhly 3070 K. Toto bylo první rokycanské koupaliště. Malý bazén ale zejména v horkých dnech býval zcela přeplněn.[168] V březnu 1928 městská rada rozhodla, že v Alejích se provede místní šetření za účelem zjištění, které stromy možno odstranit, aby koupaliště mělo víc světla.[169] Na jedné z dalších schůzí rady v březnu 1928 pak schválen návrh na kácení stromů v Alejích u koupaliště a rozhodnuto provést na koupališti opravu tarasu, rozšíření lehátek, zřízení pískoviště a zábradlí.[170] V květnu 1930 městskou radou na vědomí vzata zpráva městské technické kanceláře, že práce s otevřením říční koupelny v Alejích jsou hotovy, kanceláři uloženo provést znovuzřízení kabin za 4 000 Kč a opravu bazénu za 3 000 Kč.[171] V červnu 1930 usneseno městskou radou provést nutné opravy v říční koupelně v Alejích.[172]

V roce 1932 se uvádí, že Padrťský potok je znečištěn a koupaliště není atraktivní. Lidé se prý raději chodili koupat do rybníků v okolí Rokycan.[173] V září 1932 městská rada s ohledem na plánovanou výstavbu koupaliště pod Husovými sady nereaguje na návrh R. Jaroše na rozšíření stávající říční koupelny.[174] Dne 10. srpna 1933 městskou radou schválen zápis dozorčí komise nad stavbou nového koupaliště z 1. a 8. srpna 1933. Rozhodnuto, že koupaliště v Alejích se uzavře, respektive se předá vojenské správě.[175] Jenže záměr nabídnout staré koupaliště místní vojenské posádce coby vojenskou plovárnu nevyšel. V srpnu 1933 oznámeno, že vojenská správa nereflektuje na převzetí říčního koupaliště v Alejích.[176] Zároveň v srpnu 1933 nevyhověno žádosti Sokola o nájem říční koupelny v Alejích, která má být dle městské rady zrušena a její zařízení odstraněno.[177] Koncem srpna 1933 se uvádí, že se Sokolem se dojedná prodej dřevěného zařízení říční koupelny v Alejích a případný nájem vypuštěné bazénové koupelny.[178] V polovině září 1933 pak usnesení městské rady říká, že se vypíše dražba na dřevěné zařízení koupelny v Alejích.[179] V roce 1934 bylo toto koupaliště zrušeno a nahradil je nový, daleko rozsáhlejší areál pod Strání (viz kapitola „Osecký vrch“). Podle K. Hofmana ale ještě roku 1991 byly na místě původního koupaliště na Práchovně znatelné jeho nepatrné zbytky.[180]

3.4. Tyršovy sady (tenisový areál)

Roku 1926 už sice výletní charakter Práchovny upadal, nový impuls mu ale dal rokycanský Sokol, když koupil role o výměře 4297 metrů čtverečních a zpustlý obecní sad zvaný Aleje o rozloze 3291 metrů čtverečních poblíž starého koupaliště.[181] Už v květnu 1925 souhlasilo obecní zastupitelstvo s prodejem obecních pozemků č.kat.2542 a část č.kat.2543/1. TJ Sokol totiž chtěla své letní cvičiště zřídit primárně na parcele č.kat.2541, ale požádala obec i o odprodej sousedních parcel č.kat.2542 (plocha 3956 čtverečních metrů, pastva) a části č.kat.2543/1 (1577 čtverečních metrů, nově označena jako č.kat.2543/3, evidována jako park).[182] Roku 1927 areál sokolové rozšířili o další pozemek o ploše 3291 metrů čtverečních a zahájili tu výstavbu sportovního střediska nazvaného Tyršův sad (oficiální pojmenování schválené obecním zastupitelstvem 27. října 1930).[183] Dne 13. září 1930 se Sokol usnesl pojmenovat sady podle Tyrše. Mělo jít o veřejný park od železničního mostu po levém břehu Padrťského potoka, až k mlýnu pana Pražáka (čp.104/II, mlýn Korečník, viz výše).[184]  Městská rada s novým pojmenováním souhlasila 1. října 1930.[185] Neformálně se tu říká „Aleje“ nebo „V Alejích“. Označení se ale spíše vztahuje na širší úsek příbřežní zeleně, podél Padrťského potoka (viz níže). Nejdříve zde zřízeny tři tenisové kurty, kromě toho se tu hrála odbíjená a provozovala se tu lehká atletika.[186] V červnu 1927 schválila městská rada prodloužení vodovodu na hřiště Sokola v Alejích.[187] V červnu 1930 usneseno městskou radou opravit můstek vedoucí k letnímu cvičišti v Alejích u koupaliště.[188] Po roce 1947 se zpustlých kurtů ujali členové obnoveného Sokola a zavedli do areálu vodovod. Ve volném čase tu zbudovali tři antukové dvorce, uvedené do užívání roku 1949. Roku 1955 obezděny staré dřevěné šatny a přistavěny umývárny, nově pořízena elektroinstalace. Státní dotace dosáhla 16 000 Kčs, část zaplacena z výtěžku kulturních akcí v sokolovně, zbylé finance poskytli členové.[189]

Roku 1968 vyrostla nová odrazová stěna na trénování tenisových podání a po roce 1972 ústřední klubová budova (foto z r. 2003) s noclehárnou v podobě dřevem obložené chaty s asymetrickou střechou.[190] Ta až mnohem později, okolo roku 2015, obdržela samostatné číslo popisné čp.1315/II. V září 1972 se již uvádí, že provozní budova tenisového oddílu TJ Kovohutě se staví, a to v Akci Z. Za 1. pololetí 1972 na přístavbě klubovny TJ Kovohutě odpracováno 1296 brigádnických hodin, vytvořena hodnota 15 000 Kčs.[191]  Za rok 1972 vytvořeno na této akci dílo v hodnotě 85 000 Kčs (a dodržen tak původní plán) a prostavěno 53 100 Kčs (oproti plánovaným nákladům 50 000 Kčs).[192] Brigádnickou výpomoc zajistil partnerský podnik Kovohutě.[193] V plánu výstavby na rok 1973 počítáno u této akce s náklady 72 000 Kčs a vytvořením hodnoty 119 500 Kčs.[194] Za 1. pololetí roku 1973 zde odpracováno 1467 hodin (z toho 600 zdarma). Vytvořena hodnota díla 39 200 Kčs při nákladech 27 000 Kčs.[195]  Na stavbu přispěl 40 000 Kčs ČSTV a dalšími 25 000 Kčs podnik Kovohutě.[196] Nakonec celkový rozpočet na tuto akci pro rok 1973 upraven na 92 000 Kčs, ale i ten překročen a proinvestováno zde bylo 141 000 Kčs.[197] V září 1973 již je klubovna před dokončením.[198] K chatě přistavěna zděná terasa. Návrh na přestavbu dal arch. Diviš, dokumentaci zpracoval A. Hajský a výstavbu řídil ing. P. Hajský.  Hodnota stavby 300 000 Kčs. Roku 1973 přibyly další dva tenisové dvorce (povoleno v Akci Z roku 1972[199]).  Výstavba klubovny přešla i do plánu Akcí Z na rok 1974.[200] Počátkem roku 1974 (mezi 6. únorem a 19. březnem) taky rada MěstNV schválila žádost tenisového oddílu TJ Kovohutě v otázce výstavby nových tenisových kurtů v Akci Z.[201] Práce začaly v únoru 1974.[202] V září 1974 se uvádí, že za 1. pololetí 1974 prostavěno na tenisových kurtech 20 000 Kčs. V témž dokumentu na jiném místě se uvádí, že za 1. pololetí 1974 prostavěno 16 800 Kčs (vytvořená hodnota díla 24 000 Kčs). Za 1. pololetí 1974 tu odpracováno 500 brigádnických hodin (všechny bez nároku na honorář). Rozpočet stavby na celý rok 1974 plánován na 98 000 Kčs (hodnota díla 140 000 Kčs).[203] V prosinci 1974 uváděny nové kurty v Alejích mezi akcemi, které budou hotovy ještě do konce roku.[204] Za rok 1974 tu celkem prostavěno 74 654,05 Kčs.[205] Za rok 1974 šlo na stavbu tenisového areálu 60 000 Kčs ze sdružených finančních prostředků.[206] Ještě na rok 1975 zde ale plánováno prostavět dalších 75 000 Kčs (všechny z Fondu rozvoje a rezerv). Předpoklad dokončení stanoven na březen 1975.[207] Dle zprávy ze září 1975 už na tenisových kurtech v Alejích provedeno oplocení a výstavba dvou nových kurtů. Do konce roku 1975 plánováno zřídit další 2 kurty, prodloužit příjezdovou cestu a rekonstruovat elektrické přípojky a rozvod rozhlasu.[208] Za 1. pololetí 1975 na tenisových kurtech odpracováno 666 brigádnických hodin (286 z toho zdarma). Vytvořena hodnota díla 19 000 Kčs (plán na celý rok 107 000 Kčs) a prostavěno 16 000 Kčs (plán 75 000 Kčs).[209] Na 2. pololetí 1975 plánovalo město na tuto akci z Fondu rozvoje a rezerv uvolnit 75 000 Kčs.[210] Ještě během roku 1975 výstavba kurtů dokončena.[211] Mezitím už 2. května 1974 předán rekonstruovaný (byť stále upravovaný) tenisový areál do užívání. Ve dnech 17. - 19. srpna 1974 se zde konala jako první soutěž „O pohár města Rokycan“.[212] Investice do tenisového areálu dosáhly v letech 1972-75 celkové výše 172 750 Kčs při vytvořené hodnotě díla 301 500 Kčs. Odpracováno zde 8594 brigádnických hodin, z toho 4694 zdarma.[213] V jiném pramenu ale celkové náklady na tenisovou klubovnu a dvorce spočteny na 312 000 Kčs.[214] Později zbudovány ještě tři další kurty.[215] Roku 1995 celý areál nově oplocen a doplněn o kiosk s občerstvením.[216]

3.5. Park V Alejích

Založení Tyršova sadu bylo pozitivním počinem. Místo, kterému nepochybně hrozila parcelace na tovární plochy, bylo natrvalo reklamováno pro přírodu. Navíc stromořadí lemující přírodní břehy Padrťského potoka, založené už v roce 1830, bylo zachráněno a dochovalo se dodnes. Díky tomu využívá Práchovna jako jedna z mála rokycanských okrsků blahodárnou urbanistickou roli vodního toku. V březnu 1928 městská rada rozhodla, že zatím se ponechá šest stromů navržených ke kácení okresním pomologem u nového jezu v Alejích.[217] V říjnu 1928 na schůzi okrašlovací komise V. Lorenz doporučuje v Alejích u koupaliště odstranit louže z hlavní cesty, opravit můstek u koupaliště a opravit dva můstky u nového jezu v Alejích, z nichž by se měl vytvořit jeden most. Komise pak doporučila, aby to prověřila městská technická kancelář.[218] Na schůzi obecní okrašlovací komise v září 1929 J. Mašek žádá, aby bylo splněno loňské usnesení o opravě lávek v Alejích. Usneseno provést obchůzku za účasti členů komise, pomologa a městského zahradníka k předloženým návrhům.[219] Značné změny prodělal tento pruh veřejné zeleně v souvislosti s prováděním regulace Padrťského potoka ve 30. letech 20. století (podrobněji v kapitole „Pražské předměstí“). Obecní okrašlovací a komunikační komise provedla v listopadu 1933 obchůzku regulovaného řečiště Padrťského potoka od jezu v Alejích a usnesla se doporučit zasypat i z druhé strany u mlýnského náhonu bývalou jalovou strouhu vedoucí pod jezem v Alejích z mlýnského náhonu do Padrťského potoka, která při regulaci byla částečně zasypána. U zasypané části se měl zřídit taras, tím odpadne nutnost zřizovat lávku přes tuto strouhu. Nově získaný pruh pozemku mezi jezem a viaduktem na levém břehu Padrťského potoka měl být osázen keři a nízkými jehličnany, přičemž vysekat se měly částečně stromy v přilehlé aleji tak, aby nepoškozovaly regulační dílo.[220] V roce 1994 zpracovalo město studii rekonstrukce tohoto stromořadí, od bývalých lázní až k tenisovým dvorcům. Vinou nedostatečné údržby se totiž mnohé zdejší stromy nacházely za zenitem své životnosti, zejména topoly, olše a jasany. Město plánovalo postupné provedení zmlazovacích zásahů. V létě 1994 provedeno v 1. etapě omlazení perspektivních jedinců dubů a javorů nákladem 20 000 Kč. V listopadu-prosinci 1994 se počítalo s 2. etapou (kácením), přičemž náhradní výsadba měla proběhnout roku 1995.[221]

Koryto Padrťského potoka protíná na Práchovně mohutný betonový jez.  Původní jez za 1. světové války strhla voda. 27. května 1921 se konalo komisionelní šetření za účelem jeho opravy. Město na to vyčlenilo 120 000 Kč. Zakázka přidělena firmě Müller & Kapsa Plzeň.[222] Náklady na nový jez nakonec dosáhly 163 000 Kč.[223]  Investici ale předcházely jisté spory. V červenci 1921 se totiž uvádí, že majitelé vodních děl na Padrťském potoce na Práchovně hodlají na vlastní náklad vybudovat znovu vodou odnesený jez, ale Zbirožské železárny Maxe Hopfengärtnera, a.s. jako majitel vodního díla čp.101/II jej hodlají zrušit a mají tím být zbaveny i závazku přispívat na údržbu. Z komisionelního šetření z 27. května 1921 vyplynulo, že obec má převzít závazek údržby na sebe. Městská rada ovšem rozhodla převzetí odložit až do doby, kdy sama upraví obecní vodní dílo čp.103/II a získá tak větší sílu při prohloubení mlýnského náhonu pod čp.103/II, čímž nebude nutno provádět výstavbu tak vysokého (a drahého) jezu na Padrťském potoce Zastupitelstvo tento úsporný plán schválilo.[224] Mezi investičními výdaji navrhovanými do obecního rozpočtu na rok 1922 je pak i suma 8300 Kč jako příspěvek města na výstavbu jezu na Práchovně.[225] V červenci 1922 zastupitelstvo města odsouhlasilo změnu účelu půjčky 1 000 000 Kč od městské spořitelny v Hořovicích, která byla původně určená na výstavbu tří obecních domů (rozhodlo o ní město 5. dubna 1921). Nyní měla jít na jiné investice. Mimo jiné z ní mělo být použito 8300 Kč právě na zmíněný jez.[226]

Zeleň se podél potoka souvisle táhne od Pražské ulice, Čapkovou ulicí, pod viaduktem železnice a dál po úzkém poloostrovu obtékaném z jedné strany Padrťským potokem a z druhé strany Mlýnským náhonem. Pak se stromořadí rozšiřuje do parčíku s dětským hřištěm podél Klicperovy ulice (foto cca z r.2000). Ve 20. letech 20. století se do tohoto parku šťastným způsobem obrátilo několik bloků rodinných domků (viz níže).  Z Padrťského potoka vybíhá v této lokalitě Mlýnský náhon. Přes něj vede kovový můstek pro pěší. V roce 1959 původní přemostění vykazovalo špatný technický stav a na MNV se mluvilo o nutnosti jeho opravy.[227] Nedaleko mostu je také stavidlo, které reguluje přítok vody do náhonu z Padrťského potoka. V roce 1965 se na zasedání národního výboru debatuje o jeho špatném stavu. Opakovaně slibovaná oprava nebyla prý dosud provedena.[228] V červnu 1965 konstatováno, že národní výbor sice má na opravu potřebné fošny, ale žádný stavební podnik nechce tuto zakázku provést.[229] Na rok 1969 plánoval MěstNV úpravu zavážky a parkové úpravy v Alejích. Práce měl zajistit komunální podnik Vnější úprava města.[230] Dle informace z dubna 1970 učinily v roce 1969 Technické služby první kroky ke zřízení parčíku na Práchovně.[231]

V tomto parku na Práchovně existovalo již v 70. letech 20. století dětské hřiště.  Dle harmonogramu MěstNV ze září 1969 měla jeho výstavba proběhnout nákladem 15 000 Kčs v roce 1970.[232] V prosinci 1969 uvažuje MěstNV, že by hřiště zbudoval coby svůj závazek Okresní stavební podnik, a to v rámci soutěže k 25. výročí osvobození. Zároveň šlo o součást závazku občanského výboru č. 4 a součást návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (hodnota 15 000 Kčs).[233] V roce 1970 rovněž výstavba hřiště zařazena do plánu Akce Z.[234] A to na základě rozhodnutí rady MěstNV ze 17. února 1970.[235] Dle harmonogramu z února 1970 měla výstavba začít už ve 2. čtvrtletí 1969. K 1. lednu 1970 ale z celkové sumy nákladů 5000 Kčs neprostavěno nic a z celkové hodnoty díla 25 000 Kčs ještě nevytvořena žádná hodnota. Stavba evidentně posunuta. Termín dokončení přitom stále stanoven na 4. čtvrtletí 1970. K brigádnické výpomoci se zavázali členové občanského výboru č. 3. Podle jiného údaje mělo být hřiště v hodnotě 35 000 Kčs[236] V dubnu 1970 již je údajně stavba hřiště v přípravné fázi.[237] V červnu 1970 se uvádí, že Okresní stavební podnik již připravil materiál nutný na zřízení hřiště.[238] V září 1970 MěstNV zmiňuje, že na budoucím hřišti již je připraveno k instalaci zařízení (mobiliář). Čeká se údajně jen na ořezání okolních stromů.[239] V únoru 1971 se výstavba hřiště občanského výboru č. 4 zařazuje ovšem mezi skluzové akce, které byly z roku 1970 převedeny do toho následujícího.[240] V dubnu 1971 se uvádí, že zbývá dokončit venkovní úpravy a dovoz písku. Hodnota hřiště bude 30 000 Kčs. Okresní stavební podnik tu vynaložil 10 572 Kčs.[241] V září 1971 hřiště zmiňováno jako dokončené. Celkem tu bylo odpracováno 915 brigádnických hodin. Hodnota díla vyčíslena na 35 000 Kčs.[242] Podle jiného pramene ale výstavba hřiště povolena až roku 1972.[243] V roce 1982 hřiště doplněno prací občanského výboru č. 4 o kolotoč, 2 houpačky a kladinu. Dalších 10 laviček instalováno do parku V Alejích.[244] Podle jiného pramene ale hřiště na Práchovně rozšířeno o kolotoč, houpačky a kladinu až v roce 1984.[245]

V roce 2003 město vyhlédlo toto hřiště jako jednu z perspektivních lokalit pro celkovou rekonstrukci.[246] V Rokycanech totiž měl být zásadním způsobem redukován počet dětských hřišť a do těch zbývajících mělo být postupně investováno tak, aby byla přebudována podle nejnovějších předpisů. Projekt přestavby hřiště zpracovalo architektonické studio HYSEK, s.r.o. z Plzně.[247] Na podzim 2004 rekonstrukce hřiště proběhla. Akci prováděla firma S+H, 1. etapa měla být předána do užívání v polovině listopadu 2004. Na ploše původního hřiště instalovány dvě houpačky, dřevěná rozhledna se skluzavkou, kladina, pyramida a pískoviště. Hřiště určeno pro děti od 6 do 12 let.[248] Z přebytečné zeminy zřízen bezpečnostní val, izolující plácek od dopravního ruchu v přilehlé ulici. Náklady na 1. etapu hřiště odhadnuty na 960 000 Kč. Do budoucna plánována i 2. etapa, kdy mělo v sousedství vzniknout hřiště na street-ball. Její provedení ale závislé na možnostech obecního rozpočtu.[249] V říjnu 2005 městská rada zadala provedení 2. etapy rekonstrukce hřiště firmě Rokycanská BIS, a.s.[250] Koncem října 2005 se už na 2. etapě pracuje. Sestávala z výstavby streetbalového hřiště a dále z instalace mobiliáře (lavičky, stojany na kola, odpadkové koše). Před zahájením prací se očekávalo i vykácení některých stromů (zejména smrky), které tu byly v minulosti nevhodně vysazeny mezi vzrostlé duby.[251] Koncem května 2006 ale poškozeno hřiště při další povodni, která postihla Rokycany. Počátkem prázdnin v létě 2006 muselo být proto z bezpečnostních důvodů uzavřeno. Koncem srpna 2006 již hotova oprava. Všechny herní plochy i jednotlivé prvky prošly rekonstrukcí. Hřiště sestávalo v té době z pískoviště, herní sestavy, pružinové koupačky v podobě čtyřlístku, rozhledny se skluzavkou, pyramidy, kladiny, dvou houpaček (duo swing).[252]

Park pokračuje dál proti proudu potoka až k tenisovým kurtům (foto cca z r. 2003). Zelená enkláva pak končí až na okraji intravilánu Rokycan. Tomuto parku se též říká „V Alejích“ nebo „Aleje“ a někdy bývá toto označení alternativním pojmenováním celé čtvrti Práchovna. Bohužel tu chybí komunikační spojení (jak už je v této městské části pravidlem) a logická cesta podél řeky, která by Práchovnu mohla snadno propojit s loukami u Kamenného Újezdu je zablokovaná soukromými pozemky. Po roce 2000 sem navíc byl nevhodně vložen výrobní objekt čp.1151/II (foto z r. 2003), v prostoru bývalého mlýna Korečník (viz níže). Od tenisových kurtů V Alejích je tak možné pokračovat v chůzi proti proudu Padrťského potoka pouze do ulice U Bílé haldy. Šlo o urbanistické opomenutí, které by mělo být výhledově revidováno, snad aspoň v podobě úzké cesty pro pěší při okraji areálu, bezprostředně u potoka.

4. Průmyslové a komerční areály na Práchovně

4.1. Přehled industrializace Práchovny a jejího okolí počátkem 20. století

        Bez ohledu na vznik Tyršových sadů ale na Práchovně ve 20. století vítězil průmysl. Tvář Práchovny a utváření její urbanistické struktury ovlivňovaly na počátku 20. století tři průmyslové zóny. První a nejmenší z nich se vyvíjela okolo starého pivovaru v Příbramské ulici (viz výše) a zůstala jen izolovanou enklávou. Druhá průmyslová oblast se rozvinula přímo v srdci Práchovny, v dnešní Čelakovského ulice a jejím jádrem se stala továrna Václava Šika na lepenku čp.194/II (foto z r. 2003, foto z r. 2003), postavená roku 1898 (podrobný popis továrny viz níže). Třetí a nejvýznamnější průmyslová zóna, která ovlivnila Práchovnu, se rozrostla od 60. let 19. století podél tehdejší veselské silnice (dnes ulice Růžičkova a Zeyerova). Veselská silnice byla do své současné trasy Růžičkovou a Zeyerovou ulicí stabilizována rozhodnutím okresního zastupitelstva, které 30. října 1897 schválilo její trasování a výstavbu coby okresní komunikace.[253] Roku 1868 byla paralelně s ní natažena železniční trať z Rokycan do Mirošova, kde právě v té době vrcholila těžba kvalitního černého uhlí. V rychlém sledu se pak na dotyku s čtvrtí Práchovna usídlilo několik železářských a hutnických podniků. Jako první to byla Bedřichova huť (1872) s koksárnou (1870), plně zprovozněna až roku 1884, následovaná městskými železárnami (1898). Později Bedřichovu huť vystřídaly Hopfengärtnerovy železárny (1902) a koksárnu městská válcovna (1910), zatímco dále podél Zeyerovy ulice to byly dnešní Kovohutě, původně nábojkárna (1911) a také cihelna Františka Veselého čp.169/II. Popis těchto podniků se nachází v kapitole „Jižní předměstí“, pouze městské železárny začleněny do kapitoly „Pražské předměstí“.

4.2. Bílá halda a okolí

4.2.1. Vznik Bílé haldy

Během několika desítek let se Práchovna ocitla v kontaktu s největší koncentrací moderního průmyslu ve městě. Na životě čtvrti se to projevilo okamžitě. Činnost Bedřichovy hutě a její vysoké pece totiž vedla k vršení hromady strusky právě na okraji Práchovny.  V letech 1883-1902 se v huti vytavilo celkem 233 700 tun surového železa. Na to spotřebováno 461 400 tun rudy, 332 100 tun koksu a 180 800 vápence.[254] Tak vznikla Bílá halda, umělý pahorek, který se rozložil na dosavadním mírném svahu východně od veselské silnice (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Bílou haldu tvoří hlinitokřemičitany vápníku a hořčíku.[255] To jí dává „exotickou“ bílou barvu a vegetace, která na ni vyrostla, má jakýsi stepní charakter. Struska je každopádně mimořádně tvrdá a odolávala dlouho jak erozi, tak pokusům o druhotné využití. M. Sedlák vzpomíná k roku 1895 na Bílou haldu takto: „Tehdy opravdové hory, které, jak se na ně vyvážely stále a stále celé vlaky sklopných vozíků bělavé strusky na kolejích z vysoké pece železáren a černě i rezavě zbarveného odpadu ze sousedních koksoven, rostly denně do výšky i do šířky.“[256]

4.2.2. Plány na likvidaci Bílé haldy a jejich realizace počátkem 21. století

Bizarní umělý pahorek, obklopený městskou zástavbou, opakovaně čelil pokusům o likvidaci. V říjnu 1958 bytová komise MNV plánovala, že na místě Bílé haldy vyroste komplex garáží.[257] Odtěžení haldy navrhuje v listopadu 1959 na plénu MNV paní Šmolíková.[258] 21. července 1965 dala rada MěstNV souhlas k zahájení jednání na ONV ve věci likvidace haldy. [259] Nakonec nebylo realizováno. 8. června 1966 rada MěstNV rozhodla zahájit nové jednání o převodu haldy na stát.[260] Část pahorku patrně odtěžena v letech 1966-67 při výstavbě prodejny čp.861/II. V říjnu 1966 město vyhlašuje, že materiál z Bílé haldy je možno použít na úpravu komunikací ve městě.[261] Navzdory pokrokářským okrašlovatelům města ale halda z tváře Rokycan dlouho nemizela. Stejně tak jen na papíře zůstal plán firmy BIJO, s.r.o. Plzeň, která dokonce rozhodnutím městské rady z 22. srpna 1994 získala povolení k odtěžení a rozprodeji materiálu z haldy, jež měl být využit při stavbě dálnice.[262]

V květnu 2002 městské zastupitelstvo nesouhlasilo s prodejem pozemku pod Bílou haldou dle žádosti Vladislava Berdycha.[263] Rada města v březnu 2004 odmítla prodej pozemku pod haldou o rozloze 106,63 arů jinému soukromému zájemci).[264]  9. března 2004 odmítlo záměr prodeje pozemku pod haldou i zastupitelstvo města.[265] Zatímco prodej vedení radnice odmítlo, jiné majetkoprávní varianty připouštělo. Už v lednu 2004 souhlasila městská rada s pronájmem pozemku Bílé Haldy soukromému zájemci, který by jej využil v souladu s územním plánem. V srpnu 2004 plán posvětili i zastupitelé. Město podepsalo kontrakt s firmou INPLAST, s.r.o. z Kralup nad Vltavou.[266]  Do tří let, tedy do konce roku 2006, měla být halda odtěžena a zlikvidována. Městu by z případného zisku připadlo 5 procent.  Firma chtěla na likvidaci haldy zažádat o dotaci z Evropské unie. Odtěžený materiál (odhadováno 45 000 kubických metrů[267]) pak měl být druhotně využit, město soukromé společnosti darovalo dříve provedené analýzy složení Bílé haldy, firma ovšem stejně provedla vlastní rozbor.[268] Zastupitelé ještě pověřili městský úřad, aby do smlouvy včlenil i podmínku konečné úpravy terénu po případném odtěžení haldy.[269] Někteří se totiž obávali, aby nakonec místo haldy nezela na jejím místě jáma, kterou by město muselo nákladně zasypávat. Motivací pro likvidaci haldy bylo i to, že materiál mohl být použit na stavebních pracích na plánovaném jižním obchvatu Rokycan (viz kapitola „Jižní předměstí“). Vyplynulo to z analýz, které město nechalo udělat.[270] S tím, jak se ale blížil konec roku 2006, se ukazovalo, že plány firmy INPLAST nebyly realizovány. Odbor rozvoje města se firmy opakovaně dotazoval na případné zahájení odvozu Bílé haldy. Počátkem září 2006 pak firma požádala o prodloužení výpůjčky pozemku do konce roku 2008. Jednatel společnosti Miloš Kasalický uváděl, že likvidace strusky z Bílé haldy není tak jednoduchá, jak se zdálo, že do tohoto projektu už vložil hodně peněz a úsilí a že chce ve svých záměrech pokračovat. Odbor rozvoje města konstatoval, že nezná jiné využití pozemku a materiálu z haldy a doporučil městu souhlasit s prodloužením lhůty. 18. září 2006 o tom jednala městská rada.[271] Radní schválili záměr odstranění této haldy o objemu cca 45 000 kubických metrů. V říjnu 2006 pak záměr zveřejněn na úřední desce s tím, že případní zájemci měli do konce října 2006 kontaktovat městský úřad.[272]

Harmonogram likvidace haldy se evidentně nepodařilo splnit, protože 23. května 2008 městský úřad opět zveřejňuje záměr výpůjčky pozemku č.kat.2563/1 o výměře 10 782 čtverečních metrů do dočasného užívání za účelem úplného odstranění materiálu z produkce metalurgických provozů bývalé slévárny v předpokládaném objemu cca 45 000 kubických metrů. Zájemci se měli přihlásit do 18. června 2008.[273] Následně skutečně začalo na Bílé haldě dolování a její postupné odtěžování. Zejména od západní strany byla hmota haldy už výrazně redukována, byť zatím spíše vertikálně než ve své rozloze. Šlo o sporné urbanistické rozhodnutí. Halda se stala symbolem celé čtvrti a zároveň cenným klidovým areálem. Byla unikátním pozůstatkem průmyslové revoluce, jehož cena s časem rostla. Srovnat tento pahorek se zemí a uvolněnou plochu využít pouze jako smíšené komerční území je banalizací městského prostředí. Pokud už je halda neodvratně odstraňována, bylo by vhodné vytvořit na jejím místě skutečnou městotvornou zástavbu, například sektor rezidenční městské zástavby s bytovými nebo rodinnými domy nebo nejlépe koncepčně utvářený městský park. Likvidace haldy totiž jinak může vyústit jen v další extenzi okolní rozmělněné zástavby komerčního a průmyslového charakteru, která tak dosedne až k samému okraji obytné zástavby podél ulic Práchovna, Zvonařova a Šmolíkova. Právě v tom měla Bílá halda svou roli, pohledově a funkčně izolovala Práchovnu od okolní nepříliš vábné průmyslové oblasti.

4.2.3. Černá halda a autosalon čp.1110/II

Když M. Sedlák mluví o černě a rezavě zbarveném odpadu (viz výše),[274]  má tím na mysli odpad z koksoven, který byl vršen do severního sousedství Bílé haldy. Vznikla tak Černá halda. Tu ale tvořila sypká a porézní škvára, kterou postupně využívali Rokycanští k druhotným stavebním úpravám (hřiště, chodníky) a Černá halda tak brzy zmizela. Na jejím místě dnes stojí autosalon Honda čp.1110/II z roku 1993.[275]  Dne 14. ledna 1993 se na staveništi začalo s bagrováním. V květnu 1993 již je objekt prakticky dokončen.[276] Stavební práce provedla firma ROSS. 1. června 1993 zde zahájen provoz.[277] Podle alternativního pramene (nicméně psaného až s odstupem) ale autosalon kolaudován až 16. prosince 1993 a následujícího dne uveden do zkušebního provozu.[278] Vedle autosalonu stojí starší zděná bouda výkupny ovoce, před rokem 1989 provozovaná Jednotou, nyní v soukromých rukou.[279] V březnu 2004 jednali zastupitelé o směně pozemků mezi městem (č.kat.2561/2) a družstvem Jednota (č.kat.3150/1). Verdikt ale odložili, protože si vyžádali podrobnější informace o tom, kdo je majitelem objektu výkupny ovoce a jaké má být přesné trasování tehdy navrhované nové komunikace vybíhající od mostu u zimního stadionu přes Bílou haldu směrem na Kamenný Újezd.[280]

Mezi bývalou Černou a Bílou haldou vede ze Zeyerovy ulice pěší stezka, de facto pokračování Šmolíkovy ulice. Po jižní straně Bílé haldy vede ze Zeyerovy ulice silnice. Severně od autosalonu zase mezi jeho areálem a náspem železniční trati probíhá cesta pro pěší, která slouží jako spojka ze Zeyerovy ulice, zaústěná do křižovatky Čelakovského  - Šmolíkova. V říjnu 1927 rozhodla městská rada, že na žádost V. Šika se opraví tato cesta č.kat.3006 (za cca 100 Kč).[281] Na okraji Bílé haldy, na nároží Zeyerovy a Čelakovského ulice stojí dům čp.191/II (foto z r. 2003) z 19. století (původně vodárna pro nedalekou Hopfengärtnerovu továrnu). Od 30. let 20. století hostinec U Válcovny. V 90. letech 20. století přebudován na kancelářský objekt. Podrobněji o domě čp.191/II pojednáno v kapitole „Jižní předměstí“.

4.2.4. Garážový areál

Vedle Bílé haldy, při křižovatce Čelakovského a Zeyerovy ulice, přibyl na konci 80. let 20. století areál garáží (foto z r. 2004). Původně, v říjnu 1958 plánovala bytová komise MNV komplex garáží vyroste přímo na místě Bílé haldy, která by se tak musela odtěžit, což nakonec nerealizováno.[282]  V červnu 1985 se uvádí, že ve spolupráci s n.p. Sběrné suroviny probíhá příprava předprojektové dokumentace na lokalitu mezi restaurací Válcovna a Uhelnými sklady. Plánováno zde umístit výkupnu surovin a zbytek pozemku využít pro výstavbu garáží.[283] Ještě v červnu 1986 uváděno, že příprava výstavby sběrny probíhá.[284] Nakonec realizovány jen garáže. V roce 1987 vybrán trojúhelníkový pozemek č.kat.2557, dosud evidovaný jako pastvina, mezi ulicemi Zeyerova, Čelakovského a okrajem areálu Uhelných skladů. Téhož roku vyjmut z fondu zemědělské půdy a rozparcelován na 39 stavebních míst pro garáže. Ještě během roku 1987 většina z nich dobudována nebo aspoň rozestavěna.[285] V roce 2006 i 2020 je počet garáží nezměněn – stále 39.

4.3. Šikova továrna (Okresní stavební podnik)

        V roce 1898 vznikla v dnešní Čelakovského ulici, tehdy na volných zemědělských pozemcích na okraji města, továrna Václava Šika, která se zde udržela, prodělala rozmanité přestavby a rozšiřování a stala se základem rozlehlého průmyslového areálu, který dodnes ovlivňuje tvář této části města. Na počátku 20. století (podle K. Hofmana teprve před 2. světovou válkou[286], což je ovšem chyba) si nechal továrník Šik postavit v areálu svého podniku soukromou vilu čp.209/II (foto z r. 2003). Vyprojektoval ji stavitel Hynek Šmolík, a to ve stylu romantické novogotiky.[287] Šikova vila stojí na čtvercovém půdorysu v zahradě poblíž hlavní brány jeho podniku. Do Čelakovského ulice je natočena dvouosým průčelím s poli červených neomítnutých cihel prokládaný bílými lisénovými pásy. V prvním patře je balkon, nároží je bosované. Nad korunní římsu je posazeno cimbuří. Vila slohově představuje typ eklektického luxusního sídla z počátku 20. století. Společně s Hirschovou vilou na Plzeňském předměstí (a do jisté míry i nedalekou Jelínkovou vilou) jde o cenné ukázky architektury továrnických sídel v Rokycanech. Spojuje je luxusní a slohově vytříbené pojetí. Zároveň jsou všechny umístěny přímo v areálu továrny. To je typické pro období, kdy ještě plně nedozrál koncept samostatných vilových čtvrtí a kdy zároveň továrny zůstávaly rodinnými podniky.

        Samotná továrna má číslo popisné čp.194/II. Hlavní správní budova podniku se dochovala do současnosti, byť vnějškově modernizovaná. Jde o patrový objekt, jenž v západní části vybíhá v půlkruhové křídlo. Stojí mezi Šikovou vilou a vjezdem do továrny, bezprostředně při Čelakovského ulici. Východně od vjezdu do továrny pak stojí další administrativní budova, rovněž patrová. Okolo roku 1940 získala samostatné číslo popisné čp.621/II. Podnik mezitím procházel dalšími a dalšími proměnami a expanzí. Za první republiky se sem uvažovalo o zavedení železniční vlečky. V březnu 1928 schváleny městskou radou podmínky, které obecní komise stanovila při místním šetření 27. února 1928 na vlečnou dráhu pro firmu Šik.[288] Železniční vlečka zde ale nebyla nikdy realizována. V dubnu 1930 městská rada povolila připojit tovární objekt V. Šika čp.194/II na uliční kanál.[289] V říjnu 1932 vydáno městskou radou stavební povolení pro V. Šika na přístavbu zděné kolny v továrně čp.194/II.[290] Užívací povolení na přístavbu zděné kolny v čp.194/II získal od městské rady V. Šik v listopadu 1932.[291] Po znárodnění prožila bývalá Šikova továrna v Čelakovského ulici další územní nárůst. K 1. lednu 1950 založen v Rokycanech centralizovaný Stavební podnik města Rokycan a zestátněná Šikova továrna se stala jeho klíčovou součástí.[292] Na podzim 1957 se rada MNV zabývala možným rozšířením areálu Okresního stavebního podniku o parcelu č.kat.2567 (využívanou jako „role“).[293]  V roce 1969 MěstNV povolil Okresnímu stavebnímu podniku výstavbu instalačního skladu.[294] V 2. polovině 70. let 20. století přistavěny sklady, jídelna, garáže a nová centrální betonárna. Tyto investice vyšly na 3 000 000 Kčs.[295] Areál postupně vyplnil celý pruh pozemků hluboko k jihu od původní továrny. Je ohraničen zadními okraji rodinných domů v Hybešově ulici a ulicí U Bílé haldy. V rámci Okresního stavebního podniku tu byl koncem 80. let postaven mj. objekt čp.1093/II, stojící pří ulici U Bílé haldy. Později se majetkově a podnikatelsky oddělil. To samé platí pro objekt čp.1016/II a některé další (o nich viz níže).

4.4. Nová průmyslová zóna (ulice U Bílé haldy)

Poblíž Šikovy továrny od konce 20. století přibývaly i zcela nové průmyslové podniky, které se zformovaly do souvislé industriální zóny, jež vyplnila celý prostor mezi bývalou Šikovou továrnou a železniční tratí Rokycany-Nezvěstice. Osou této zóny se stala nově založená ulice U Bílé haldy. Už za první republiky se objevily první plány na stavební využití zdejších pozemků, zpočátku se ovšem zamýšlela i parcelace na rodinné domy. V roce 1929 J. Kubík požádal město o odprodej pozemků č.kat.2564, č.kat.2565 a č.kat.2566 na stavební místo. Město to nicméně odmítlo povolit. V říjnu 1929 tak rozhodla městská rada po negativním stanovisku městské technické kanceláře.[296] V červenci 1930 ale městské technické kanceláři radní uložili vypracovat návrh úpravy č.kat.2565/1, č.kat.2565/2, č.kat.2566/1 na stavební místa.[297] Městská rada v červenci 1931 deklaruje, že městská technická kancelář projedná s V. Šikem žádost Františka Tomáška o koupi sousedního pozemku č.kat.2566 na výstavbu rodinného domu a parcelaci na stavební místa.[298] Dle vyjádření městské rady z října 1931 se komisionelně zjistí možnost rozdělení obecních pozemků č.kat.2565 a č.kat.2566 na stavební místa.[299] Zmíněné pozemky lemovaly jižní stranu Čelakovského ulice v úseku od dnešního areálu garáží poblíž Zeyerovy ulice až k ústí ulice U Bílé haldy. Nakonec ale nedošlo podél této sekce Čelakovského ulice k urbanizaci a celá lokalita se po 2. světové válce otevřela pro zcela jiné využití.

Novou a dynamicky se rozrůstající industriální zónu již předpokládal projekt z konce 50. let, kdy mezi tratí na Mirošov a Okresním stavebním podnikem vyhlédnuty pozemky pro průmysl a služby.[300]  20. března 1959 byl městu předán definitivní směrný plán Rokycan. Odbor pro výstavbu rady KNV zároveň zadal urbanistům i zpracování zvláštního zastavovacího plánu „oblasti služeb a průmyslu“ mezi Padrťským potokem a drahou do Mirošova.[301]  Vzhledem k jistému ochabnutí budovatelského tempa v Rokycanech od konce 50. let ale nová průmyslová zóna nebyla fakticky zaplněna.  Teprve v 2. polovině 60. let se o ní začíná opět mluvit. V srpnu 1966 je rozpracován projekt tohoto nového industriálního území.[302] V říjnu 1966 MěstNV požádal o vypracování zastavovacího plánu na průmyslovou oblast od Bílé haldy ke Kovohutím. Měly tu sídlit Uhelné sklady, Lidové spotřební družstvo Jednota, zemědělská technická výstavba a Okresní stavební podnik.[303]  V dubnu 1967 už se mluví o tom, že KPÚ Plzeň zpracovává projekt průmyslové části města.[304] V prosinci 1967 projednával národní výbor alternativu č. 1 konceptu podrobného územního plánu průmyslového území města Rokycan. 6. prosince 1967 jej již projednala rada národního výboru. Ještě předtím projekt podroben připomínkám zainteresovaných stran.[305] Dne 8. července 1969 projednávala rada MěstNV zprávu k podrobnému územnímu plánu průmyslového území.[306] Definitivně pak tuto průmyslovou zónu vytýčilo město při revizi směrného územního plánu roku 1971.[307]

4.4.1. Uhelné sklady čp.1051/II

V 80. letech tu vyrostl velkoryse řešený areál Uhelných skladů čp.1051/II (foto z r. 2003), jehož součástí byla administrativní budova, nová železniční vlečka a překladiště.[308] Nové uhelné sklady nahradily dosavadní nevyhovující provozovnu v Uxově ulici na Rašínově. Už koncem 50. let město uvažovalo o přemístění uhelných skladů a mluvilo se o tom situovat je někam poblíž podniku Kovohutě.[309] V roce 1959 sem měl být umístěn odlehčovací sklad paliva Uhelných skladů.[310] Jejich výstavba se ale značně opozdila. Výstavba skladového areálu nejprve posunuta na rok 1960.[311] Celý projekt ovšem nabral daleko zásadnější zpoždění. Na zasedání rady MěstNV 2. prosince 1964 aspoň vyzvána komise pro výstavbu, v rámci projednávání výhledového plánu výstavby do roku 1970, k urychlení rozhodnutí o definitivním situování areálu uhelných skladů.[312] Na mapě města z roku 1968 nicméně pozemek stále zůstával nevyužitý. V červnu 1969 si na plénu MěstNV stěžuje pan Oliberius z Uxovy ulice. 20 let prý čeká na to, až se uhelné sklady odstěhují. Kvůli prachu nemůže ani otvírat okna ve svém domě. Předseda MěstNV František Hlad mu pouze odpovídá, že uhelné sklady již mají pozemek i finance na výstavbu nového areálu.[313] V září 1969 se uvádí, že podnik Uhelné sklady již začal s přípravnými pracemi na výstavbě nového areálu v průmyslovém území města.[314] Další roky se ale nic nedělo. V létě roku 1974 (mezi 25. červnem a 20. srpnem) vzala rada MěstNV na vědomí dopis UO KSČ č. 4, ve kterém se upozorňovalo, že výstavbou uhelných skladů bude v jejich obvodu zvýšena prašnost. Dohodnuto svolat v této záležitosti jednání na MěstNV.[315] Mezi červnem a zářím 1975 se o umístění uhelných skladů jednalo na radě MěstNV. Rada souhlasila s přidělením provizorních prostor pro kanceláře Uhelných skladů v domě čp.78/I na rohu Srbovy a Smetanovy ulice. Dle sdělení Okresního stavebního podniku měla být již v roce 1977 dokončena výstavba administrativní budovy Uhelných skladů.[316] Nestalo se tak. V prosinci 1977 rada se MěstNV zabývala požadavkem ONV svolat na 13. prosince 1977 jednání ve věci průmyslového území u Bílé haldy, přičemž bylo nutno zajistit účast ředitele podniku Uhelné sklady.[317] V prosinci 1977 pak rada MěstNV vzala na vědomí zprávu o tomto jednání se zástupci Uhelných skladů. Podle nich výstavba měla začít až roku 1982. Rada MěstNV ale uložila vedení MěstNV zaslat oborovému podniku Severočeské uhelné doly a briketárny Sokolov žádost o urychlení výstavby uhelných skladů. Výstavba měla podle představ obce začít roku 1980 a s ročním předstihem se mělo v průmyslovém území pod Kovohutěmi začít s výstavbou kanalizace.[318]

Teprve po dalších téměř 10 letech, roku 1986, ale teprve komplex uhelných skladů otevřen.[319] Pak prožil tento podnik krátké fungování v době pozdního socialismu, aby počátkem 21. století zkrachoval.[320] Počátkem 21. století tu sídlí společnost ColorWest, s.r.o. Ta podala 2. května 2007 žádost o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení na zamýšlenou přístavbu a stavební úpravy objektu na pozemcích: stavební parcely č.kat.3844/1, č.kat.3844/2 a pozemkové parcely č.kat.2554/7 v kat. území Rokycany. 29. června 2007 stavební úřad oznámil zahájení sloučeného územního a stavebního řízení.[321] Dne 3. srpna 2007 ale stavební úřad oznámil, že sloučené územní a stavební řízení zastavuje. V průběhu ústního jednání totiž bylo zjištěno, že stavebník už se stavebními úpravami začal. Žádost se pak stala bezpředmětnou a řízení bylo zastaveno.[322] Dne 20. června 2008 podala firma ColorWest, s.r.o. žádost doplněnou 4. srpna 2008 o zahájení společného územního řízení a stavebního řízení na přípojku vysokého napětí v areálu firmy. Městský úřad pak na 11. září 2008 svolal veřejné ústní jednání. [323] Ještě 11. září 2008 úřad vydal územní rozhodnutí i stavební povolení. Projektová dokumentace řešila výstavbu nové trafostanice z důvodu zvýšení odběru elektrické energie. Trafostanice měla být napojena kabelem ze stávajícího venkovního vedení vysokého napětí 22 kV. Měla být umístěna v rohu parcely stavebníka na pozemku č.kat.2552/4 a č.kat.2554/7.[324] Hlavní administrativní budova původních Uhelných skladů zůstává bez výraznějších změn.

4.4.2. Další průmyslové areály v ulici U Bílé haldy

Od 80. let 20. století se ulice U Bílé haldy stala místem soustředěného budování nových průmyslových a podnikatelských komplexů. Během několika dekád vyplnily celou tuto oblast. Podél východní strany ulice stojí rozlehlý komplex čp.1093/II, bývalá nová část Okresního stavebního podniku, pak firma STAPOM, jež vznikla roku 1991 transformací původního Okresního stavebního podniku (zpočátku pod jménem STAPO). V roce 2003 měla 51 zaměstnanců.[325] Koncem roku 2005 se již uvádí, že firma je v konkurzu.[326] Pak se zde roku 2006 usídlila firma ULRICH, s. r. o. Zabývá se výrobou a montáží ocelových konstrukcí, kontejnerů a ocelových palet a zámečnickými pracemi. Sídlo firmy prošlo v letech 2010-2011 celkovou rekonstrukcí a přístavbou.[327] Dne 10. dubna 2008 městský úřad vydal územní rozhodnutí a stavební povolení na instalaci zemních kabelových rozvodů nízkého napětí v areálu čp.1093/II dle žádosti podané 16. ledna 2008. Po doplnění některých podkladů zahájeno 21. února 2008 sloučené územní a stavební řízení. Na 26. března 2008 svoláno ústní jednání. Projekt předpokládal napojení odběrných míst v tomto průmyslovém areálu u trafostanice Rokycany OSP č. 0866020 na nový elektrický distribuční rozvod zemním kabelem. Termín dokončení stanoven do 31. prosince 2008. K záměru podány dvě námitky. František Pavelek z Rokycan požadoval, aby při pokládce kabelů nedošlo k porušení stávajících panelů, a společnost ULRICH, s.r.o. z Litohlav požadovala, aby vyasfaltovaná místa, která budou při výkopových pracích narušena, byla opět zakryta asfaltem. Obě námitky přijaty a začleněny do podmínek stavebního povolení.[328]

Jižně od areálu čp.1093/II na něj plynule navazuje podlouhlý přízemní objekt čp.1264/II, sídlo společnost RAMOS-KOO, s. r. o. Budova byla dokončena 16. dubna 2010.[329] Nacházejí se v ní administrativní, dílenské i skladovací prostory. Firma tu sídlí od roku 2011. Zabývá se půjčováním a servisem stavebních a komunálních strojů.[330] Ve vnitrobloku za touto firmou se nachází budova čp.1235/II na stavební parcele č.kat.576/51. Dne 21. února 2008 jí přiděleno samostatné číslo popisné. Sídlí zde firma AN Suroviny, zabývající se výkupem odpadu a elektroodpadu. Jde o původní areál a nádvoří Okresního stavebního podniku z dob jeho předlistopadového rozšíření. Mezi budovou podniku RAMOS-KOO a vlastní ulicí ještě stojí dva starší drobné objekty, pocházející z původního komplexu Okresního stavebního podniku. Je to budova čerpací stanice čp.1290/II, která někdy po roce 2010 obdržela samostatné číslo popisné, a jižně od ní i malá přízemní stavba bývalé vrátnice. Obě jsou z regulačních důvodů nyní v majetku města, protože obec tu počátkem 21. století prováděla složité majetkové transakce, mající za cíl umožnit pravidelné vytýčení ulice (viz níže). Zástavba se pak táhne dál k jihu. V místech, kde se ulice U Bílé haldy stáčí k východu, stojí areál čp.1016/II. Číslo popisné získal už v 80. letech 20. století, tehdy patrně jako součást rozšiřovaného Okresního stavebního podniku. Pak se výrobně i majetkově osamostatnil. Sídlila tu firma KM PLAST, později BGI, s. r. o. Jde o dceřinou společnost německé firmy na zpracování a výrobu plastů.[331] Rozsáhlý pozemek mezi ulicí U Bílé haldy, areálem tenisových kurtů a zástavbou v Hybešově ulici vyplnila už v předlistopadovém období betonárna, budovaná pro tehdejší Okresní stavební podnik. V roce 2003 zde zbudována nová výrobna betonových směsí BETON UNION, s.r.o. Plzeň. Objekt vybaven moderní technologií, která by měla zamezit znečišťování okolí. Dokončen v závěru roku 2003, začátkem roku 2004 plánován zkušební provoz.[332] Provoz byl postupně modernizován a rozšiřován. Vyvolalo to nesouhlasné reakce sousedního tenisového klubu. 8. dubna 2019 byla spuštěna nová technologie. Správce tenisového klubu uváděl, že doprava materiálu nakladačem do plechové vany je provázena exhalacemi a hlukem. 70 lidí podepsalo petici proti provozu betonárny. Zastupitelstvo mělo o petici jednat v srpnu 2019. Zástupce firmy uvedl, že společnost požádá o změření hluku a zplodin a případně podnikne kroky k nápravě.[333] V říjnu 2019 musela skutečně firma na základě rozhodnutí městského úřadu dočasně přerušit činnost v rokycanské provozovně.[334] Opětovně byla betonárna ve zkušebním režimu spuštěna 15. června 2020. Má kapacitu 45 kubických metrů za hodinu.[335] Firma používá pro identifikaci své rokycanské provozovny číslo popisné čp.1092/II, ale toto označení nese rodinný dům v ulici Na Husinci a není doloženo v oficiálních rejstřících.

Zaplnila se i západní strana ulice U Bílé haldy. Poblíž jejího vyústění do Čelakovského ulice stojí areál firmy BRUSIVO, s. r. o. čp.1176/II. Číslo popisné obdržel okolo roku 2004. V této první fázi šlo o přízemní výrobní halu, zbudovanou roku 2003. V její jižní části jsou kancelářské prostory. Firma pak prodělávala další rozvoj. Od roku 2004 začala produkce výseků z „jumborolí“, v roce 2007 zprovozněn stroj na výrobu výseků a roku 2008 nová linka na široké pásy. Zásadní změna nastala roku 2015, kdy byla severně od stávající haly, při nároží ulic U Bílé haldy a Čelakovského, kolaudována zcela nová rozsáhlá budova. Obsahuje administrativní i výrobní prostory. Projekt je dílem ing. arch. Jiřího Zábrana a ing. arch. Terezy Nové z kanceláře ProArch. Stavbu realizovala firma Empex. Objekt získal ocenění Stavba Plzeňského kraje pro rok 2014.[336]  Budova má podobu jednopatrové stavby z železobetonového prefabrikovaného skeletu s monolitickými stropy. Tato konstrukce je pak ukryta do betonového skeletu. Severní fasáda je pojata jako prosklená plocha oken a uplatňují se v ní i černý plech a dřevo. Ve východní části domu je mezi železobetonovou konstrukcí a betonovou vnější skořepinou volné místo, kde je zasazen strom.[337] Objekt představuje v rokycanských poměrech neobvyklý model plně architektonizované industriální architektury. Došlo zde k ideální souhře investora a architekta. Výsledkem je hodnotná stavba, jdoucí výrazně nad rámec utilitární průmyslové výstavby. Jižně od areálu firmy BRUSIVO, s. r. o. se nachází areál čp.1213/II, využívaný firmou UHLÍ JURČÍK, s. r. o. Číslo popisné obdržel 20. září 2006. Jedná se o pouhé oplocené prostranství. V jeho zadní části je drobná patrová budova. Při ulici U Bílé haldy pak stojí plechová přízemní stavba skladu. Následuje areál bývalých Uhelných skladů čp.1051/II, nyní využívaný firmou ColorWest, s.r.o. (viz výše). Firma Uhlí Jurčík v čp.1213/II je tak fakticky posledním zbytkem uhelných skladů. Dál k jihu stojí areál SBT STAVBY, s.r.o. čp.1282/II. Číslo popisné získala někdy po roce 2010. Jde o přízemní objekt. Na jeho severní straně jsou poblíž vjezdu do areálu kancelářské prostory. Následuje areál čp.1142/II. Patří nedaleké firmě JAF HOLZ, s.r.o. Číslo popisné obdržel 30. května roku 2000. Hned vedle, v ohybu ulice U Bílé haldy, stojí hlavní areál firmy JAF HOLZ čp.1123/II (foto z r. 2003). Vyrostl tu v roce 1999. V roce 2003 továrna Jafholz rozšířena výstavbou nové skladovací haly směrem k jihu.[338] Směrem do ulice je otočena administrativní budovou a vzorkovnou, která byla někdy okolo roku 2010 přestavěna, zvýšena a získala kultivovanou podobu patrového plochostřechého objektu, s fasádou v patře s barevným obkladem.

V nejzazším úseku se ulice U Bílé haldy blíží ke břehům Padrťského potoka. Zde, v prostoru zaniklého mlýna Korečník čp.104/II, vznikl v 90. letech 20. století další průmyslový areál čp.1151/II (foto z r. 2003). 27. února 2001 získal číslo popisné. Patří firmě INKOS ROKYCANY, s.r.o. Ta vznikla roku 1993. V roce 1997 koupila polorozpadlé objekty v prostoru bývalého mlýna Korečník a postupně jej opravila pro plastikářskou výrobu. Od roku 1999 zde probíhala montáž reproduktorů do plastových dílů pro osobní automobily. Zřízení účelového průmyslového podniku a expanze komerční zóny až sem, do samotného sousedství Padrťského potoka, bylo chybou. Potenciál nábřeží potoka byl podkopán, znemožněno bylo rozvinutí pěší cesty podél jeho levého břehu a do blízkosti rekreačního pásu Alejí a tenisového areálu pronikla funkčně nevhodná zástavba. V minimalistické variantě je nutno pracovat aspoň na zpřístupnění několikametrového pruhu podél vodního toku pro pěší a cyklisty.

4.4.3. Čistička a úpravna vody Kovohutí

V místech, kde se ulice U Bílé haldy blíží k tenisovému areálu V Alejích, vyrostla v 60. letech 20. století také soustava technologických objektů podniku Kovohutě, konkrétně čistička a úpravna vody.  V letech 1965-69 totiž proběhla 1. etapa celkové rekonstrukce tohoto podniku (o Kovohutích podrobně v kapitole „Jižní předměstí“.[339] Kromě ryze průmyslových staveb umístěných v areálu podniku postavena právě zde na Práchovně i čerpací stanice a úpravna vody.[340] Podnik se tak rozhodl osamostatnit od městské vodovodní sítě, která v 60. letech absolutně nepostačovala potřebám rozvoje Rokycan. V roce 1966 už úpravna vody vyrůstá.[341] Díky této úpravně mělo v jižní části Rokycan již brzy vzrůst zásobování vodou i tlak vody v sítí. Tuto pozitivní zprávu ohlásil náměstek předsedy MěstNV v listopadu 1967.[342] V dubnu 1968 se prý už úpravna dokončuje.[343] Měla být spuštěna od května 1968.[344] Úpravna vody se nachází jižně od ulice U Bílé haldy, zatímco severně od této komunikace stojí čistička odpadních vod. Blíže k Padrťskému potoku je pak ještě čerpací stanice vody.

4.4.5. Technický vývoj ulice U Bílé haldy a vývoj jejího pojmenování

Ulice byla dříve počítána za součást Čelakovského ulice. Až rozhodnutím městského zastupitelstva 10. srpna 1999 pojmenována ulice U Bílé haldy. Až do 90. let 20. století šlo o servisní komunikaci, nepovažovanou za skutečnou ulici. Její postupné obrůstání průmyslovými areály si na přelomu 20. a 21. století vyžádalo některé regulační a majetkoprávní kroky, které měly stabilizovat její trasu. Vznikla totiž původně primárně jen jako spojka do uhelných skladů. Teprve v poslední dekádě 20. století, kdy zde začaly přibývat další firmy, se ukázalo, že její stávající trasa a vzhled nevyhovují. Její povrch je sice vyasfaltován, ale v nepříliš úpravné podobě. V roce 2002 naplánovala obec úpravu této komunikace na roky 2006-2007.[345] Podle harmonogramu z ledna 2003 oprava plánovaná na rok 2007.[346] Dne 1. března 2004 se plánovanou opravou ulice zabývali zástupci města, kteří si na schůzku pozvali i reprezentanty zdejších průmyslových podniků.[347] Právě od nich se očekávala finanční spoluúčast a tím i možné urychlení investice. Délka dotčeného úseku ulice je 600 metrů a řešená plocha 4800 čtverečních metrů.[348] V listopadu 2005 se město nicméně zabývalo harmonogramem oprav komunikací a konstatovalo, že peněz je málo. Oprava této ulice tak prý bude muset počkat až za horizont roku 2008. Projektová dokumentace už ale byla rozpracovaná. Rozpočet odhadnut na 8 000 000 Kč. Tato investice měla až 19. - 20. pozici v aktualizovaném městském pořadníku.[349]

Problémem bylo i to, že komunikace nebyla v majetku města, nýbrž byla rozparcelována mezi okolní průmyslové podniky. Obec postupně tyto pozemkové díly vykupovala tak, aby mohla do její rekonstrukce koncepčně investovat. V dubnu 2000 schválilo městské zastupitelstvo odkoupení parcely č.kat.2566/3 o výměře 721 čtverečních metrů od a.s. Uhelné sklady Plzeň, odkoupení parcel č.kat.2566/5 a č.kat.3150/4 v celkové výměře 315 čtverečních metrů od Jednoty Rokycany a záměr směny části městského pozemku č.kat.2566/1 o výměře cca 780 čtverečních metrů za pozemky a.s. STAPOM Rokycany č.kat.2566/4 a č.kat.2566/6 o ploše 265 čtverečních metrů.[350] Znovu se o pozemcích Stapomu jednalo na zastupitelstvu v květnu 2003. Zastupitelé tehdy odhlasovali výměnu některých parcel mezi městem a touto firmou. Konkrétně šlo o pozemky Stapomu č.kat.2545/8, č.kat.3151 a části č.kat.576/5, které město nabylo výměnou za č.kat.4134/2, č.kat.4135/2, č.kat.4136/2, č.kat.4137/2 a část č.kat.2566.[351] V prosinci 2004 také zastupitelstvo odsouhlasilo další odkup pozemku od bývalých Uhelných skladů za 61 620 Kč.[352] Dne 7. června 2004 městská rada souhlasila se směnou některých pozemků mezi obcí a firmou STAPOM, ale při jednání 28. listopadu 2005 rada projednávala revokaci tohoto usnesení a místo toho jednala o možnosti odkupu části areálu bývalého STAPOM (Okresní stavební podnik).[353] Dne 13. prosince 2005 jednalo o odkupu zastupitelstvo města. Představitelé obecní samosprávy rozhodli, že se město Rokycany přihlásí u správce konkurzní podstaty zkrachovalého podniku s návrhem na odkoupení jeho části. Celkem projevilo město zájem o 7 pozemků a 2 budov. Radnici šlo především o získání pásu parcel podél ulice U Bílé haldy tak, aby tato komunikace mohla být rozšířena, napřímena a zrekonstruována. Zmíněné dvě budovy zasahovaly do předpokládané trasy této rozšířené ulice a měly tudíž být po případném vykoupení zbořeny.[354] Šlo o pozemky č.kat.3857 (1 630 čtverečních metrů), č.kat.3151 (294 čtverečních metrů), část č.kat.3856 (cca 2000 čtverečních metrů) a stavební parcely č.kat.576/19 (o ploše 179 čtverečních metrů) s objektem čerpací stanice a č.kat.576/6 (133 čtverečních metrů) s objektem vrátnice.[355]

Konečné rozhodnutí nakonec zastupitelé přijali až na svém zasedání 24. ledna 2006. Město předložilo správci konkurzní podstaty nabídku kupní ceny za pozemky a stavby, o které projevilo zájem. Nabídlo 973 090 Kč. Správce s cenou ovšem nesouhlasil. 20. února 2006 proto odsouhlasila městská rada navýšení kupní ceny na 1 273 090 Kč s tím, že tato cena je již konečná, a doporučilo zastupitelstvu na navýšení přistoupit. Na zasedání 7. března 2006 zastupitelé žádné usnesení nepřijali, vyšší cena tedy nebyla schválena. 3. května 2006 pak správce konkurzní podstaty předložil zájemcům o plochy zrušeného podniku, že vzhledem k stanovisku města Rokycan nebude otázka průjezdu k jednotlivým nemovitostem řešena formou veřejné komunikace ale věcných břemen pro každého budoucího majitele zvlášť. Zároveň ze zasedání věřitelského výboru vyplynulo, že budou přijaty jen takové nabídky na odkup částí bývalého STAPOM, které dosahují aspoň 80 % znalecké odhadní ceny, což nabídka města Rokycan nesplňovala (cena se pohybovala v rozmezí 40-50 %). Vzhledem k tomuto vývoji, při kterém hrozilo, že město a jeho zájmy budou zcela vyloučeny z dalších osudů těchto pozemku, navrhl architekt ing. Zítek, který pro obec zpracovával projekt nové obslužné komunikace, redukovanou variantu, při níž nebylo nutné odkupovat i objekt čerpací stanice. Zítek proto předložil městu řešení, kdy by u nezbytně nutných nemovitostí bylo skutečně nabídnuto požadovaných 80 % odhadní ceny, u objektu vrátnice nabídnuto 50 % odhadní ceny a zbylé pozemky uvnitř areálu a čerpací stanice by se nemusela kupovat. 15. května 2006 s tím městská rada vyslovila souhlas. Celkem požádalo město o nemovitosti č.kat.3151, č.kat.3856, č.kat.3857, č.kat.576/6 (vrátnice). Nabídlo za ně 602 811 Kč. 30. května 2006 o nové variantě jednalo zastupitelstvo.[356] 4. prosince 2006 pak zastupitelstvo města revokovalo své předchozí usnesení z 13. prosince 2005 v bodu týkajícím se koupě parcely č.kat.576/19 (b) o výměře 9 metrů čtverečních za kupní cenu ve výši 400 Kč/metr čtvereční, tedy 3 600 Kč. Revidovaný balík pozemků, které město kupovalo, sestával z těchto parcel: stavební parcela č.kat.576/6 o výměře 78 čtverečních metrů za kupní cenu 31 200 Kč (400 Kč/m), pozemková parcela č.kat.576/19 170 metrů čtverečních za 68 000 Kč (400 Kč/m), parcela č.kat.2545/8 16 čtverečních metrů za 224 Kč (14 Kč/m), 2/15 parcely č.kat.3856/1 1637 čtverečních metrů za 52 384 Kč (240 Kč/m), 2/15 parcely č.kat.3857/1 446 čtverečních metrů za 14 272 Kč (240 Kč/m) a z objektu čerpací stanice na stavební parcele č.kat.576/19 včetně technologie za 200 000 Kč.[357] 10. března 2008 zastupitelstvo města schválilo záměr prodeje stavebních parcel č.kat.4134/2 (59 čtverečních metrů), č.kat.4135/2 (o výměře 17 čtverečních metrů), č.kat.4136/2 (8 čtverečních metrů) a č.kat.4137/2 (7 čtverečních metrů). Zastupitelé zároveň neschválili záměr prodeje části parcely č.kat.2566 o ploše cca 90 čtverečních metrů. Šlo o drobné pozemkové díly podél ulice U Bílé haldy.[358]

5. Obytná výstavba na Práchovně ve 20. století

Bouřlivý rozvoj průmyslu v sousedství Práchovny sice celou čtvrť poznamenal a zatlačil ji částečně do role industriální periferie, na druhou stranu se zde už počátkem 20. století projevila prosperita rokycanského hutnictví a železářství i pozoruhodnou obytnou výstavbou. A v několika etapách tu pak vyrostly desítky dalších rodinných domů. V centrální části čtvrti při levém břehu Padrťského potoka se tak zformovala rezidenční enkláva, která je zajímavá i coby doklad proměn soudobých trendů v hromadné výstavbě.

5.1. Ulice Práchovna

5.1.1. Popis zástavby v ulici Práchovna (řadové domky)

Jako první vyrostl v letech 1904-1912 na Práchovně v režii Hopfengärtnerových železáren ojedinělý soubor dělnických řadových domků. Obecní zastupitelstvo schválilo 14. července 1906 regulační čáru, která se pak stala základem pro zastavování těchto pozemků.[359] Šlo o zástavbu dnešních ulic Práchovna, Zvonařova a Šmolíkova. Nejdříve provedena výstavba v samotné ulici Práchovna, kde bylo postaveno osm patrových řadových domů čp.211/II, čp.212/II, čp.213/II, čp.214/II, čp.215/II, čp.216/II, čp.217/II a čp.218/II. Jde o unikátní komplex typizované architektury (foto z r. 2003). Do ulice hledí jednotlivé domy patrovou, dvouosou fasádou (foto z r. 2003). V zvýšeném přízemí je vchod s profilovaným ostěním v eklektickém slohu. Z ulice k němu vedou zděné schody. Užitnou plochu domu zvětšují dále vikýře v podkroví druhého patra, kde v půdních prostorách postupně rovněž zřizovány obytné místnosti. V nových domech našly bydlení kvalifikované dělnické kádry z Hopfengärtnerových železáren. I přes dílčí modernizace se celý soubor dochoval pozoruhodně intaktně a bylo by dobré jej jako celek v přiměřené míře chránit před nevhodnými přestavbami. Ke každému domu přiléhá zezadu úzká parcela se zahradou. Ta končí u obslužné bezejmenné uličky.

V únoru 1931 rozhodla obecní správní komise, že s firmou Ferra (nástupce Hopfengärtnerova podniku) se bude jednat o koupi jejích dělnických domků.[360] Motivace města byla patrně sociální. V době krize a nezaměstnanosti byl tlak na to, aby nájemníci těchto domů netrpěli existenční nejistotou.  Počátkem března 1931 se městu oznamuje, že firma Ferra zamítla žádost obce, aby v dobách krize nezvyšovala nájmy v dělnických domech.[361] V polovině dubna 1931 město deklaruje, že s firmou Ferra se bude ústně jednat o koupi jejích domků za 800-900 000 Kč.[362] Počátkem června 1931 městskou radou na vědomí vzata zpráva o jednání obce s firmou Ferra o odkupu jejích domků. Usneseno, že se vyčká další nabídky.[363] V polovině srpna 1931 ale městskou radou muselo být na vědomí vzato oznámení firmy Ferra, že zatím odkládá jednání o prodeji dělnických domků městu.[364] Dle vyjádření městské rady z konce prosince 1931 obec nereflektuje na koupi domů v dělnické kolonii firmy Ferra.[365] Ale úvahy o odkupu pokračovaly i v následujícím roce. K žádosti nájemníků v kolonii firmy Ferra o koupi dělnických domů obcí bylo usneseno v květnu 1932 městskou radou zakročit u firmy Ferra a okresního úřadu v té otázce, aby byly zajištěny byty celkem pro asi 70 rodin.[366] Dne 19. května 1932 pak starosta městské radě podal zprávu o jednání s firmou Ferra v Praze o odkupu dělnických domků.[367] 14. července 1932 městská rada oznamuje, že následujícího dne bude konáno jednání s firmou Ferra o prodeji dělnických domů za účasti obce.[368] Ani toto jednání ale nepřineslo konečnou dohodu. Na následné schůzi městské rady v červenci 1932 jako zástupce obyvatel domů firmy Ferra pozván na schůzi i pan Vavřík. Ten odhadl cenu domů na 600 000 Kč a upozornil, že tyto stavby jsou většinou značně sešlé, zejména krytina, trámoví, podlahy a žlaby. Firma Ferra přitom prý požaduje 1 150 000 Kč. Obec trvala na odhadu 800 000 Kč. Usneseno v zájmu urychlení transakce jednat o odkupu bez vilového dvojdomku a vodárny, ale zato včetně struskové haldy, pozemku u válcovny a pozemkových pruhů u obou cest kolem bývalé Martinovy pece za 800 000 Kč.[369] V listopadu 1932 projednává koupi domů od firmy Ferra městská samospráva. Firmě se prý sdělí, že obec je ochotna koupit všechny nemovitosti mezi mlýnským náhonem a Veselskou silnicí včetně pozemku č.kat.2611 a pruhu pozemku č.kat.2618/1 k rozšíření cesty č.kat.2960/1, bude-li tržní cena přiměřená.[370] Počátkem března 1933 oznámen městské radě výsledek jednání s firmou Ferra o koupi všech nemovitostí mezi mlýnským náhonem a Veselskou silnicí. Pro další jednání ze strany obce stanovena cena 900 000 Kč.[371] Dne 1. června 1933 se rada města usnáší, že firmě Ferra se oznámí neúspěšný výsledek jednání o koupi některých domů v dělnické kolonii, což je překážkou pro úmysl obce koupil zbývající nemovitosti.[372] Dle vyjádření městské rady ze srpna 1933 se vyčká na odpověď firmy Ferra, jestli přistoupí na navrženou cenu 900 000 Kč za její nemovitosti.[373] Jednání pak ustrnula. V září 1933 se má firmě Ferra sdělit, že těžké hospodářské poměry neumožňují obci koupit tovární domky a nemovitosti nabízené firmou.[374] Tento závěr opakuje městská rada 22. září 1933 (s ohledem na finanční situaci obce nelze v dohledné době pomýšlet na koupi nabízených domků).[375] Nakonec proběhl převod vlastnictví na soukromé majitele (bez prostřednictví obce). V seznamu majitelů domů z konce 20. let 20. století se u všech zdejších domů (jak v této skupině řadových domů v ulici Práchovna, tak u řadových domků v ulicích Zvonařova a Šmolíkova – viz níže) uvádí ještě jako majitel Max Hopfengärtner. V novější verzi tohoto seznamu z poloviny 40. let 20. století zde už ovšem uváděni jednotliví soukromí majitelé.[376]

Poté, co jednotlivé domy přešly do soukromého vlastnictví, se jejich stavební vývoj začal odlišovat. Docházelo k postupným adaptacím a přístavbám, které podstatně měnily původní tvář jejich fasád. Naštěstí v hrubých hmotových dispozicích nebyl žádný z těchto domů změněn zcela radikálním způsobem. Až do počátku 21. století se nejlépe dochoval krajní domek čp.218/II na východní straně obytného souboru (foto z r. 2005). Dne 12. srpna 2004 ovšem povolil městský úřad jeho rekonstrukci. V červenci 2005 už směrem do zahrady vyrůstá přístavba terasy, zatím jen hrubé zdivo. Do boční stěny, dosud bez oken, proraženy nové okenní otvory. Fasáda zatím zůstávala beze změn. V únoru 2006 přestavba stále pokračuje ale do hlavní fasády už vsazena nová plastová okna, ukázka nevhodného, navenek moderního, ale ve skutečnosti lacině působícího stavebního prvku. I podle stavu z poloviny srpna 2008 dům stále prochází rekonstrukcí. Boční stěna objektu sice už opravena, včetně barevné úpravy fasády, na hlavním průčelí do ulice ale teprve probíhá instalace zateplovacího pláště, ještě bez barevné úpravy.[377] Výsledná podoba je sice úpravná, ale banální a ochudila dům o jeho tvarosloví z počátku 20. století. Místo původních šambrán bylo aplikováno jen zjednodušené, nově vytvořené rámování oken. Šlo o chybu investora a to nejen v abstraktně památkářsky konzervativním slova smyslu (jako ztráta něčeho starého). Původní fasáda měla silnější estetický účinek a její setření je tak i snížením hodnoty domu jako takového. Zčásti se původní fasáda dochovala na sousedním domě čp.217/II. Jde o původní vchodové dveře s ostěním a štítkem v klenáku a rustiku v parteru. Intaktně se dochoval i střešní vikýř s malými sdruženými okny. Do průčelí ale byla za socialismu implantována nevhodná trojdílná okna. Následující dům čp.216/II prošel za socialismu modernizací a celkovým setřením členění fasády. Dle stavu k roku 2018 už je průčelí domu po celkové rekonstrukci, provedené ovšem rovněž v zplošťujícím, typizovaném provedení, navíc s nevhodnou barvou fasády. Bílé plastové dveře a plastová nedělená okna jsou zrovna u architektury tohoto typu něčím cizorodým a navzdory současnému okouzlení tímto stavebním prvkem působí spíš lacině. I dům čp.215/II byl někdy za socialismu změněn modernizací fasády a vsazením nových oken. Uchoval si ale původní vikýř. Podobný byl i stavební vývoj domu čp.214/II. Domy čp.213/II a čp.212/II byly využívány jako služebny policie. Oba sice byly koncem 20. století důkladně opraveny, ale původní fasáda rovněž už nahrazena plochým průčelím. I po jejich funkčním scelení pro účely policejní služebny (mezitím zrušené) vnějškově zůstávaly odlišitelné jako dva původní domy. 15. ledna 2014 ovšem bylo formálně zrušeno samostatně číslo popisné čp.213/II, takže nyní oba nesou jen číslo popisné čp.212/II.[378] Modernizačním tlakům za socialismu neunikl ani krajní objekt čp.211/II. Někdy před rokem 201‘8 prošel další rekonstrukcí, bohužel opět provedenou bez respektu k původní architektuře. Do fasády tak vsazena moderní okna a dveře s bílými rámy. Přese vše si ale tento soubor řadových domů podržel svou atmosféru. Zpětně se ukazuje, že původní dělnické ubytování dokáže, pochopitelně po celkové adaptaci a snížení hustoty osídlení, i po sto letech splňovat technické a estetické nároky na městské bydlení. Dělnická kolonie tak působí zčásti jako anglická předměstská ulice.

Na východním okraji ulice, u Mlýnského náhonu stojí komplex starobylého mlýnu Práchovna  (viz výše). Protější, jižní frontu ulice, vytvořily rodinné domky z dob první republiky (o nich viz níže).

5.1.2. Technický vývoj ulice Práchovna

20. ledna 1965 přijal na zasedání rady MěstNV místní občanský výbor č. 4 závazek k 20. výročí konce války, že u domu čp.540/II zřídí buď živý plot, nebo stanoviště pro popelnice.[379] V roce 1969 v ulici Práchovna instalovány nové stožáry veřejného osvětlení. Byl to moderní typ výbojkových svítidel.[380]  Šlo o součást Akce Z. Na rekonstrukci veřejného osvětlení v prostoru na Práchovně odpracováno v roce 1969 180 brigádnických hodin, proinvestováno 10 714 Kčs a vytvořena hodnota díla 22 100 Kčs.[381] Dle informací z prosince 1983 v budoucnosti plánuje občanský výbor č. 4 zahájit bezprašnou úpravu v ulici Práchovna (společně s Šafaříkovou ulicí). Už prý dovezeno cca 350 kusů betonových obrubníků. Konečná úprava měla proběhnout v roce 1984.[382] Úprava komunikace tu skutečně provedena roku 1984.[383] V roce 1983 také Technické služby v ulici Práchovna vyasfaltovaly chodník.[384] Celkem ve volebním období 1981-86 šlo na investici chodníky Práchovna, Hybešova, Klicperova, Čelakovského 570 000 Kčs.[385] V roce 1984 s pomocí ZVAK propojen kanalizační kanál v ulici Práchovna do hlavního sběrače tak, aby odpad nevytékal do náhonu.[386] Ulici lemovalo před řadovými domky až do počátku 21. století stromořadí vzrostlých okrasných třešní. Pak byly vykáceny a nahrazeny novou výsadbou.

Ulice Práchovna získala svůj současný název rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927. Do té doby byla bez pojmenování, říkalo se tu neoficiálně „kolonie Hopfengärtnerových domků“.[387] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise.[388] Od té doby se název nezměnil.

5.2. Šmolíkova ulice

5.2.1. Popis zástavby v Šmolíkově ulici

V další etapě vyrostly v režii Hopfengärtnerových železáren dvě souběžné řady dělnických domků v ulicích Zvonařova a Šmolíkova (foto z r. 2003). Zde se jednalo o skromnější přízemní řadové domky s tříosou fasádou a symetrickým vchodem. Zezadu k nim opět přiléhají zahrady. Mezi obě řady domů jsou ještě vloženy obslužné uličky. Stejně jako v případě řadových domů v ulici Práchovna i zde došlo v 30. letech 20. století k převodu původně firemních objektů do osobního vlastnictví (viz výše).

Osm historických dělnických domků v Šmolíkově ulici už vesměs podlehlo modernizacím a nástavbám, často i radikálně měnícím samotné proporce domů. Zčásti se dochoval krajní objekt čp.231/II. I on ale již má ahistorická široká okna. Vedlejší dům čp.232/II byl modernizován přístavbou prvního patra a jeho fasáda pokryta brizolitem. Podobně o svou původní podobu přišel i sousední čp.233/II, který si sice zachoval přízemní výšku bez nástaveb, ale jeho zmodernizovanou fasádu za socialismu pokryly v rámci svépomocného stavitelství dlaždicové obklady. Nejlépe z této skupiny domků se dochoval objekt čp.234/II, který si udržel nejen původní rozsah, ale i fasádu, a to i včetně stavebních detailů (dveře, okenní rámy). V nadokenních plochách štukové plastické ozdoby s naznačeným klenákem. Naopak následující objekty čp.235/II a čp.236/II prošly za socialismu identickou přestavbou, při níž proběhlo zvýšení o první patro a fasádu pokryl brizolitový „design“. Povolení k přístavbě čp.236/II, při níž měla vzniknout v tomto objektu nová bytová jednotka, vydal MěstNV v roce 1979.[389] Brizolit pokryl i fasádu sousedního čp.237/II, který zůstal přízemním. Naopak dům čp.238/II si až do počátku 21. století podržel intaktní podobu, včetně původních dřevěných vyřezávaných dveří. Někdy okolo roku 2010 prošel ovšem i on modernizací, která zbytečně setřela jeho osobitost a nahradila ji sterilními stavebními detaily. V Šmolíkově ulici ještě vyrostl v přibližně stejné době jako tato série dělnických řadových domků i objekt čp.298/II. I on ještě koncem 20. let 20. století uváděn jako majetek Maxe Hopfengärtnera. Je to patrová vila se sedlovou střechou a trojúhelníkově zakončenými zděnými vikýři na postranních koncích průčelí, obráceného směrem k Mlýnskému náhonu. Jižní polovina objektu v polovině 30. let 20. století oddělena pod samostatným číslem popisným čp.517/II. I tady došlo k aplikaci estetických prvků socialistického stavitelství.  Na opačném konci zástavby, na nároží Šmolíkovy a Čelakovského ulice, navázal na původní skupinu domků ještě objekt čp.570/II, hmotově podobný svým sousedům. Jde o přízemní domek se sedlovou střechou. Do obytného podkroví v 1. patře je vsazen vikýř. Dne 19. května 1939 vydala obecní rada povolení k výstavbě domu (majiteli byli manželé Šmolíkovi). 12. ledna 1940 nově zbudovanému domku přiděleno číslo popisné.[390]

Protější severní strana ulice zůstává nezastavěna. Rozkládá se tu trávníková plocha se stromy. Za první republiky se objevil nerealizovaný plán na stavební využití tohoto pásu. V květnu 1923 obecní správní komise schválila Západočeskému elektrářskému svazu odprodej pozemků č.kat.2594/1 a č.kat.2594/2 pro výstavbu transformační stanice. Šlo o nezastavěný pruh mezi Šmolíkovou ulicí a náspem železniční trati.[391] V listopadu 1923 se na jednání obecního zastupitelstva uvádí, že Západočeský svaz elektrářský požádal o odprodej pastvy č.kat.2594 mezi drahou, dělnickými domky Zbirožských železáren a haldami u městských železáren, přičemž na pozemku hodlá vybudovat jednopatrový dům a okresní transformační stanici. Svazu prý bude postačovat jen část pozemku o ploše 2050 čtverečních metrů. Městská rada i zastupitelstvo s prodejem vyslovily souhlas.[392] K výstavbě ale nedošlo.

5.2.2. Technický vývoj Šmolíkovy ulice

Na podzim 1954 město plánovalo v Šmolíkově ulici výsadbu stromů.[393] Stromořadí nakonec vysazeno až na podzim 1958.[394] V roce 1982 zahájil občanský výbor č. 4 v Šmolíkově ulici výstavbu chodníku.[395] V témž roce vyřizoval odbor výstavby a územního plánování MěstNV připomínku k zajištění konečné úpravy Šmolíkovy ulice.[396] Dle sdělení z prosince 1983 ještě zbývá podél nového chodníku dokončit žlabovnici.[397] Dle zprávy z června 1983 už jsou dokončeny chodníky, provádí se osazování žlábků.[398] Během roku 1983 tedy samotný chodník dokončen (šířka 2 metry, délka 120 metrů). Chybějící žlabovnice položeny v roce 1984.[399] V roce 1994 je ve stádiu příprav pokládka rozvodů kabelové televize na Práchovně.[400] V červenci 1994 se již stanovuje konkrétní harmonogram prací. Položení kabelu mělo proběhnout v ulicích Zvonařova, Šmolíkova a Čelakovského (včetně budovy policie). V roce 1994 a v 1. polovině roku 1995 zároveň na Práchovně prováděny výkopy pro nové telefonní kabely.[401]

Původní název této komunikace zněl: Lindova ulice. Získala jej rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927.[402] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise.[403] V červenci 1951 ale v rámci rozsáhlého přejmenovávání veřejných prostranství v Rokycanech schválena změna na ulici Matěje Šmolíka neboli Šmolíkova ulice.[404] Přejmenování odsouhlasila rada MNV na svém zasedání 15. května a 15. června 1951, mělo být provedeno na počest 30. výročí založení komunistické strany.[405] Matěj Šmolík byl valcíř, komunista a člen protinacistického odboje. Narozen 17. ledna 1893 v Nevidě.[406] Zemřel 28. dubna 1945 v Terezíně.[407]  Na podzim 1991 navrhla rokycanská organizace Klubu angažovaných nestraníků (KAN) přejmenovat Šmolíkovu ulici na ulici Pod Válcovnou nebo Pod Bílou haldou.[408] Návrh ale nepřijat a název z doby stalinismu přetrvává (stávající pojmenování po lokálním obyvateli, byť komunistovi, je ovšem přijatelné a je již zažité).

5.3. Zvonařova ulice

5.3.1. Popis zástavby ve Zvonařově ulici

            O něco lépe než socialistickými přestavbami narušená zástavba ve Šmolíkově ulici se dochovala skupina osmi přízemních domků ve Zvonařově ulici (foto z r. 2003). Nedošlo tu k nějakým drastickým hmotovým korekcím, byť v detailu většina zdejších domků prošla stavebními úpravami. Jako cenná ukázka dělnické zástavby počátku 20. století by tato skupina zasluhovala ochranu a asistenci majitelům zdejších nemovitostí při opravách jejich domů. Na severní straně Zvonařovy ulice stojí objekt čp.239/II, do jehož fasády implantována za socialismu populární typizovaná trojdílná okna.  Je ukázkou zoufalé svépomocné estetiky oné doby chudičkého stavebního sortimentu. Původní podoba byla za socialismu setřena i v případě domu čp.240/II. Počátkem února 2008 objekt čp.240/II procházel další rekonstrukci. Byla před ním hromada sutin a hlíny a starých tašek. Z půdy na ulici položeno prkno, protože probíhalo čištění vnitřních prostor od starých věcí, spojené s vybouráváním. Původní střešní krytina zatím zůstávala na místě.[409] Rekonstrukce byla později dokončena. I po ní ale průčelí zůstává holé, s ahistorickými okny. Dveře byly zazděny a přesunuty do zadní části domu ze zahrady. Oproti tomu vedlejší dům čp.241/II se uchoval do posledního detailu, včetně původních dveří a štukových ozdob oken (foto z r. 2003). Vzhledem k jeho nedobrému technickému stavu je možné, že bude procházet celkovou opravou. V takovém případě by bylo vhodné, aby investor tuto unikátně dochovanou fasádu respektoval. Objekt čp.242/II má rovněž modernizované průčelí z doby socialismu.  Dle stavu z počátku února 2008 ale i on procházel rekonstrukci a vnitřky patrně vybourávány.[410] O deset let později, v roce 2018, byl dům nadále v rekonstrukci. Základní dispozice průčelí ponechána, do podkroví v 1. patře vloženy moderně pojaté vikýře.

Jižní uliční frontu tvoří objekt čp.246/II, jehož fasáda byla v předlistopadovém období zmodernizovaná za použití brizolitu a neforemných typizovaných oken, které objektu vtiskly estetiku podobnou panelovým sídlištím. Jde o ukázku nezvládnuté svépomocné stavební akce. Směrem do zahrady bylo do podkroví vestavěno obytné první patro. Sousední parcelu zaujímá dům čp.245/II, rovněž poznamenaný amatérskými modernizačními experimenty za socialismu. Dle stavu z roku procházel rekonstrukcí, měl otlučenou fasádu. V roce 2018 fasáda neomítnuta. Takřka intaktně se naopak dochoval vedlejší dům čp.244/II. Ovšem dveře do ulice byly zazděny a vloženo do nich nemotorným způsobem menší okno, proporčně nezvládnuté. Souvislou řadu domků z počátku 20. století ukončuje objekt čp.243/II, zmodernizovaný aplikací trojdílných velkoplošných oken.

Východní část Zvonařovy ulice, blíže k potoku, zůstávala dlouho nezastavěná, niveleta tu totiž výraznou terénní vlnou klesá do inundační nivy Padrťského potoka a souběžného Mlýnského náhonu. Teprve koncem 20. století o tuto lokalitu projevili zájem další individuální stavebníci.   Dne 1. ledna 2000 bylo přiděleno číslo popisné rodinnému domku čp.1132/II, situovanému na severní straně ulice. Je to patrová, měřítkově skromná stavba se sedlovou střechou a obytným podkrovím v 1. patře. Na protější straně komunikace byl počátkem 21. století rozestavěn další rodinný domek čp.1230/II. Opět patrový s obytným podkrovím v 1. patře pod sedlovou střechou. V únoru 2006 objekt ještě zůstával nedostavěn jako hrubá stavba, včetně střechy a oken.[411] Dokončen byl v roce 2007, číslo popisné mu přiděleno 1. října 2007. Na vedlejší parcele byl 7. září 2006 dokončen rodinný dům čp.1326/II.[412] Jde o patrový objekt včetně obytných podkrovních prostor. Střecha je sedlová. Měřítkově všechny tyto tři novostavby zapadají vcelku zdařile do původních proporcí zástavby.

5.3.2. Technický vývoj Zvonařovy ulice

Zvonařova ulice získala svůj současný název rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927.[413] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise.[414] Od té doby název nezměněn.

V roce 1994 je ve stádiu příprav pokládka rozvodů kabelové televize na Práchovně.[415] V červenci 1994 se již stanovuje konkrétní harmonogram prací. Položení kabelu mělo proběhnout v ulicích Zvonařova, Šmolíkova a Čelakovského (včetně budovy policie). V roce 1994 a v 1. polovině roku 1995 zároveň na Práchovně prováděny výkopy pro nové telefonní kabely.[416] Zvonařova i Šmolíkova ulice jsou dosud nedlážděné. Zvonařovu lemují široké pásy trávníku, uprostřed jen úzká prašná cesta. Šmolíkova má jen po jižní straně chodník, vozovka je prašná. V roce 2002 naplánovala obec úpravu obou ulic na roky 2006-2007.[417] Podle harmonogramu z ledna 2003 oprava plánovaná na rok 2006.[418] Délka dotčeného úseku Šmolíkovy ulice je 135 metrů, plocha 1350 čtverečních metrů. Stejné parametry má i Zvonařova ulice.[419] V listopadu 2005 město přehodnotilo harmonogram oprav komunikací. Kvůli revitalizaci areálu nových kasáren totiž nezbylo mnoho peněz na jiné akce. Úprava Šmolíkovy a Zvonařovy posunuta až někam za rok 2008. Chybí zatím i projektová dokumentace. Rozpočet odhadnut na 1 400 000 Kč za Zvonařovu a 1 400 000 Kč za Šmolíkovu. Zvonařova měla 9. a Šmolíkova 10. pozici v aktualizovaném celoměstském pořadníku.[420] Dle stavu k roku 2018 ale úprava obou ulic stále nebyla provedena.

5.4. Plánované rozšíření dělnické kolonie na Práchovně

V roce 1917 jednalo obecní zastupitelstvo o změně regulační čáry pro dělnickou kolonii Zbirožských železáren Maxe Hopfengärtnera podél pozemků č.kat.2592/1 a č.kat.2584/1. Firma tehdy totiž požádala o povolení k výstavbě dalších 6 přízemních dělnických domků při západní straně dosavadní kolonie, na pozemku č.kat.2592/1, tedy směrem do Čelakovského ulice, k Bílé haldě. Plánovaná výstavba ale měla změnit regulační čáru, na které se usneslo obecní zastupitelstvo 14. července 1906. Podle závěru obecních expertů měla nová regulační čára být vedena 12,1 metru od stávajících přízemních domků čp.238/II, čp.239/II a čp.246/II a byla by prodloužena až do průsečíku s východní frontou patrových dělnických domků na pozemku č.kat.2584/2.  Městská rada s parcelací souhlasila s podmínkou, že firma předá novou komunikaci o šířce 14 metrů do majetku obce a odstraní z plochy nové ulice část Bílé haldy. Změnu pak schválilo i obecní zastupitelstvo.[421] Ještě koncem roku 1917 návrh na změny regulační čáry zveřejněn a nebyly k němu námitky.[422] Plánovaná výstavba se ale nakonec neuskutečnila a uliční fronta podél západní strany kolonie do Čelakovského ulice zůstala prázdná.

V roce 1934 zase na schůzi obecního zastupitelstva projednávána žádost o rozdělení pozemků č.kat.2563, č.kat.2587, č.kat.2584 a č.kat.2592 v majetku firmy Ferra na stavební místa. 11. května 1934 proběhlo parcelační řízení, 28. června 1934 městská rada doporučila ke schválení a v červenci 1934 žádost schválilo zastupitelstvo.[423] Parcelace ale neprovedena. Nicméně během první republiky se na jiných místech Práchovny rozběhla svižně výstavba dalších obytných souborů.

5.5. Hybešova ulice

5.5.1. Popis zástavby v Hybešově ulici

Ve 20. letech 20. století se obytná zástavba Práchovny rozšířila i směrem na jih. Už v červnu 1923 se obecní zastupitelstvo zamýšlí nad využitím volných finančních prostředků ve fondu, který zřídily městské železárny na výstavbu rodinných domů pro zřízence železáren. Na kontě měl mít fond původně 500 000 Kč.  Po roce 1921 byla část těchto peněz použita na výstavbu 6 domů v rámci nové kolonie Hořicov (viz kapitola „Jižní předměstí“). Město ale spočítalo, že ze zbylé částky by bylo možno postavit dalších 18 domků stejného typu, přičemž se prý může použít pozemek č.kat.2569 (role) o ploše 11 851 čtverečních metrů. Vzhledem k zájmu levicové radniční koalice na urychleném řešení bytové krize mezi dělnickými vrstvami byl postup prací poměrně rychlý. Městská technická kancelář předložila návrh parcelace. Středem pozemku po jeho délce měla být vedena 8 metrů široká ulice. Předpokládalo se tu 18 stavebních míst, s parcelami o ploše 408-480 čtverečních metrů. V zájmu co nejrychlejší realizace se pro zdejší domy měly použít již hotové typizované stavební plány od Josefa Žoura, které byly aplikovány při výstavbě zmíněných 6 rodinných domů na Hořicově. Zastupitelstvo ihned v červnu 1923 parcelaci pozemku č.kat.2569 a výstavbu 18 rodinných domů schválilo. Povolilo zároveň použití části ze sumy 500 000 Kč z uvedeného konta na tento účel.[424] V červenci 1924 ale starosta města uvádí k výstavbě rodinných domů železáren, že konány četné intervence ale zatím bez úspěchu.[425]

Nakonec ale k zástavbě lokality došlo, byť nikoliv v podobě podnikové kolonie městských železáren, ale individuální výstavbou, třebaže podle jednotného architektonického typu. 27. února 1925 zastupitelstvo odsouhlasilo parcelaci pozemku č.kat.2569 a prodej stavebních míst. 4. ledna 1925 se konalo parcelační řízení u městské rady. Rozhodnuto vytvořit 19 stavebních míst o ploše parcel 400-600 čtverečních metrů. Nová ulice o šířce 8 metrů vedena středem pozemku. Zástavbu měly tvořit volně stojící rodinné domy, převážně sdružené. Kanalizace měla být vyústěna do Mlýnského náhonu. Severní regulační čára vedena od východního rohu budovy V. Šika (s dělnickými byty) mírným obloukem a pak přímkou 4 metry severně od severozápadního rohu obytného domu Františka Jelínka čp.348/II. Městská rada doporučila prodat parcely žadatelům s podmínkou, že do roku 1926 pozemky zastaví. Zastavování mělo probíhat postupně, od severu k jihu. Stavebníci domů dostali od města nabídku odběru cihel z obecní cihelny za 255 Kč/1000 ks. Zastupitelstvo návrh parcelace odsouhlasili s jedinou drobnou korekcí. Původní záměr zřízení mozaikového chodníku opuštěn, místo něj navržen jen sypaný chodník s betonovými obrubníky, který se později vydehtuje.[426] Podél nově založené Hybešovy ulice tu pak skutečně vyrostlo 19 rodinných domků (foto z r. 2003). Domy postaveny rychle během let 1925-26.[427] Některé objekty ale dokončovány ještě v roce 1928 (viz níže). Podélnou osou stavební zóny vedena nová ulice, po obou stranách lemovaná rodinnými domky, většinou sdruženými po dvou. Stejně jako v případě nedlouho předtím zbudované čtvrti Hořicov (viz kapitola „Jižní předměstí“) i zde vyrostl celý obytný soubor podle jednotného projektu, s typizovanou architekturou jednotlivých domků. A i zde šlo o podobnou skupinu uživatelů, tedy nižší střední vrstvy a kvalifikované dělníky. Na rozdíl od starších Hopfengärtnerových domků stavěných podél ulice Práchovna, Zvonařova a Šmolíkova zde už šlo o čistě bodovou rozvolněnou zástavbu zahradního typu. Převažujícím architektonickým typem je tu patrový dvojdomek s polovalbovou střechou. Většinou ovšem původní stavby podlehly ve 2. polovině 20. století dodatečným přístavbám.

Východní stranu ulice otevírá na severu, u nároží Hybešovy a Čelakovského ulice, samostatně stojící objekt čp.360/II, který tak představuje výjimku v této řadě dvojdomků. Patrový objekt byl k nepoznání proměněn socialistickou přestavbou, při níž zvýšen a aplikována plochá střecha. Následuje dvojdomek čp.362-361/II. Obě jeho poloviny prodělaly za socialismu přístavbu zděného obytného prvního patra. Vedlejší dvojdům čp.364-363/II měl ještě počátkem 21. století dochovánu původní výšku střechy, ale fasáda již byla korigována dodatečnými modernizacemi. Pak navíc severní polovina (čp.363/II) prošla celkovou přestavbou, která změnila hmotové dispozice. Směrem do ulice byl přistaven nový trakt s obytným podkrovím v 1. patře pod sedlovou střechou, do ulice otočený zděným štítem. Sousední dům čp.366-365/II byl zcela proměněn nástavbou zděného prvního patra a provedením nové ploché střechy. 14. července 1927 městská rada souhlasila s tím, že obec se zaručí za výplatu úvěru Václavu Bartošovi na stavbu rodinného domu na pozemku č.kat.2569/6 (tedy čp.365/II).[428] 20. července 1927 pak radní rozhodli, že dle návrhu městské technické kanceláře se vydá souhlas i k povolení stavebního úvěru J. Mášovi na půjčku na výstavbu jeho rodinného domu (čp.366/II).[429] 3. srpna 1927 městská rada rozhodla, že V. Bartošovi, majiteli novostavby rodinného domu na č.kat.2569/6  (čp.365/II) se povolí sleva na cihly.[430] 14. května 1928 pak městskou radou vydáno užívací a obývací povolení na rodinný dům na č.kat.2569/6 pro V. Bartoše.[431] V srpnu 1928 ještě městská rada vzala na vědomí, že u novostavby V. Bartoše se zřizuje krytá veranda.[432] A v březnu 1931 obecní správní komisí vydáno stavební povolení pro V. Bartoše na zděný chlév a dřevník na nádvoří čp.365/II.[433] 21. října 1927 městská rada vydala obývací a užívací povolení na novostavbu rodinného domu na pozemku č.kat.2569/7 (tedy čp.366/II).[434] Poslední v této uliční frontě je dvojdomek čp.368-367/II. Na jeho severní polovině (čp.367/II) se relativně dochovala starší fasáda, ovšem již s druhotnou vestavbou zděného vikýře do podkroví. Jižní polovina proměněna nástavbou zděného 1. patra, které je nad jižním okrajem předsazeno před zdivo přízemí v kompozičně poměrně těžkopádné podobě.

I západní stranu Hybešovy ulice otevírá od severu nikoliv dvojdům, ale samostatně stojící domek čp.378/II. Jedná se o relativně dobře dochovaný přízemní objekt (foto z r. 2003). Na jižní straně je zvýšen o zděný trakt v 1. patře s plochou střechou. 9. ledna 1928 vydala městská rada J. Sejkovi stavební povolení na přístavbu čp.378/II.[435] Dál k jihu pokračují už dvojdomky, a to nejprve čp.377-376/II. Obě poloviny domu byly zvýšeny o 1. patro. Následuje dvojdomek čp.375-374/II. V dubnu 1931 vydala obecní správní komise stavební povolení pro V. a A. Šlesingerovi na podkrovní byt v čp.375/II.[436] Užívací a obývací povolení na něj získali V. a A. Šlesingerovi od městské rady v září 1931.[437] V severní části dvojdomku (čp.375/II) provedena vcelku vkusná vestavba střešních vikýřů v obytném podkroví, zatímco majitel jižní poloviny domku (čp.374/II) při přístavbě na původní architekturu narouboval socialistický sloh s brizolitem. Z hlediska proporcí jsou ale obě poloviny i po modernizačních zásazích vcelku vyvážené. Dalším dvojdomkem je objekt čp.373-372/II, na němž se dochovala beze změn původní hmotová dispozice, tedy přízemní domek s obytným podkrovím a polovalbovou střechou. Fasáda ovšem zmodernizována (foto z r. 2003). Následuje dům čp.371-370/II. 11. června 1928 vydáno městskou radou užívací a obývací povolení pro Františka Kotyzu na rodinný dům na č.kat.2569/12 (čp.371/II).[438] Na severní polovině objektu (čp.371/II) provedena později přístavba zděného prvního patra. Už v srpnu 1930 vydáno městskou radou stavební povolení pro Václava Valentu na nástavbu podkrovních místností v čp.371/II.[439] 12. prosince 1930 pak obecní správní komise Václavu Valentovi vydala na nástavbu podkrovních místností v čp.371/II obývací povolení.[440] Ale nynější nástavba je patrně poválečného, specifičtěji normalizačního data. Do  jižní poloviny dvojdomku (čp.370/II) vestavěny do podkroví vikýře. Posledním domkem na západní uliční sekci je samostatně stojící čp.369/II. Patrový objekt se sedlovou střechou a uličním štítem je taktéž značně proměněn modernizacemi.

5.5.2. Technický vývoj Hybešovy ulice

V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 20 000 Kč z této půjčky určena na úpravu komunikací u Práchovny, což možná zahrnovalo tuto nově zřízenou ulici.[441] V květnu 1926 pak schválilo městské zastupitelstvo půjčku 500 000 Kč u městské spořitelny na mimořádné výdaje obecního rozpočtu na rok 1926.  Na úpravu a dlažbu silnice a cest kolem rodinných domků u továrny V. Šika mělo z této sumy jít 15 000 Kč.[442] Dle zprávy o stavu vývoje obecního rozpočtu na rok 1926 (s údaji k 12. srpnu 1926) byla během roku překročena plánovaná částka na úpravu ulice u Práchovny o 2335,95 Kč. Podle jiné zmínky v téže zprávě o plnění obecního rozpočtu za rok 1926 (opět k 12. srpnu 1926) bylo z 15 000 Kč, určených úpravu silnic a cest u Šikovy továrny, už utraceno 6000 Kč, zbylých  9000 Kč nevyčerpáno.[443]

V roce 1968 se uvádí, že na rok 1970 plánována úprava komunikace v Hybešově ulici nákladem 10 000 Kčs. Tuto akci měla zajišťovat Vnější úprava města, ovšem ve spolupráci s občanským výborem.[444] Na schůzi 21. října 1968 doporučil MěstNV zahrnout tuto chystanou akci do celoměstského plánu ozdravných opatření.[445] Dle harmonogramu ze září 1969 měl být ale až v roce 1972 nákladem 7000 Kčs zpracován projekt na úpravu Hybešovy a Klicperovy ulice (komunikace a chodník o ploše 1080 čtverečních metrů). Vlastní rekonstrukce obou ulic by byla provedena až po roce 1976 (nákladem 150 000 Kčs).[446] Podle zprávy z července 1971 už zadáno zpracování projektu na rekonstrukci komunikace a osvětlení v Hybešově i Klicperově ulici.[447] Nakonec až v roce 1983 zahájena bezprašná úprava Hybešovy ulice (společně s Klicperovou ulicí), včetně chodníků. Práce zahájeny 25. dubna 1983 (podle jiného pramene 23. dubna 1983[448]). Akce probíhala za pomoci Okresního stavebního podniku, Technických služeb, n.p. Silnice a místních občanů. Dle informací z prosince 1983 už práce hotovy (v předstihu 10 týdnů). Náklady dosáhly cca 220 000 Kčs, odpracováno 1600 brigádnických hodin.[449] V roce 1983 také Technické služby v Hybešově ulici vyasfaltovaly chodník.[450] Do roku 1984 úprava ulice dokončena (v říjnu 1984 vozovka vyasfaltována).[451] Celkem ve volebním období 1981-86 šlo na investici chodníky Práchovna, Hybešova, Klicperova, Čelakovského 570 000 Kčs.[452]

Ulice získala své jméno nedlouho po svém vzniku. 12. července 1927 projednávalo obecní zastupitelstvo návrh na pojmenování některých veřejných prostranství v Rokycanech. Dle návrhu městské rady měla být „ulice uprostřed kolonie u Jelínků“ nazvána ulicí Elišky Krásnohorské. V průběhu jednání zastupitelstva ale navrženo změnit název na Hybešovu ulici. Toto jméno pak skutečně odsouhlaseno.[453] Pojmenování přežilo beze změn do současnosti. 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací mělo dojít i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak stávající Hybešova ulice měla být protažena i na úkor Klicperovy ulice. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[454] Nakonec ale zůstal název Klicperovy ulice zachován a Hybešova si ponechala svůj původní rozsah.

5.6. Rodinné domky v ulicích Práchovna, Šafaříkova, Klicperova a Čelakovského

5.6.1. Příprava parcelace

            V roce 1927 odstartoval vznik další domkářské kolonie. Tentokrát to bylo 21 rodinných domů na místě dosavadní proluky před tehdejší Šikovou továrnou. I po dokončení obytného souboru v Hybešově ulici a pokračující výstavbě na Rašínově totiž v Rokycanech trvala bytová krize. Jako nová korporace se proto ustavilo Sdružení zájemců o výstavbu rodinných domků, které už na podzim 1926 jednalo s obcí o vhodném staveništi pro další kolonii rodinných domků.  Nejprve vyhlédnuta pole nad starou hutí č.kat.2499 a č.kat.2500 o ploše 9490 čtverečních sáhů (lokalita mezi nynější rozvodnou v Příbramské ulici a ulicí U Rozvodny. Jejich majitelé František a Anna Kraftovi požadovali 10 Kč za čtvereční sáh. Pak město dostalo nabídku od Františka a M. Jelínkových na odprodej pozemku východně odtud, za Příbramskou silnicí (na místě dnešní rozvodny) o ploše 10 400 čtverečních sáhů. Jelínkovi požadovali jen 8 Kč za čtvereční sáh. Město si ale stále vhodnou lokalitu nevybralo a vyzvalo veřejně k nabídce pozemků vhodných k odkupu pro výstavbu rodinných domků. Obec dostala nabídnut pozemek č.kat.949 (plocha 7 korců, nabízen za 10 Kč/čtvereční sáh), č.kat.2214 (4 korce, 15 Kč/čtvereční sáh), č.kat.2248 (2 korce, cena by se stanovila teprve při jednání) a  č.kat.629 (plocha téměř 2 hektary, ležel ale v katastru obce Kamenný Újezd). Nakonec se vážné úvahy města soustředily na pozemek č.kat.2549, který ležel jižně od Hybešovy ulice, v jejímž snadném a logickém prodloužení by tak vznikla další zóna rodinných domků. Majitelem parcely č.kat.2549 byl František Jelínek. Plocha pozemku byla 16 688 čtverečních metrů (4640 čtverečních sáhů). Jelínek ovšem požadoval 17 Kč za čtvereční sáh a trval na tom, že ještě v roce 1927 polovinu pozemku osází řepou. Nicméně 30. března 1927 městská rada schválila koupi pozemku č.kat.2549 a doporučila obecnímu zastupitelstvu ke schválení. V dubnu pak zastupitelstvo transakci rovněž odsouhlasilo. Celkové náklady na koupi odhadnuty maximálně na 89 000 Kč, což se mělo uhradit z položky 100 000 Kč určené v obecním rozpočtu na rok 1927 na podporu stavebního ruchu. Městu by pak zpětně plynul příjem z prodeje jednotlivých stavebních parcel zájemcům o výstavbu.[455]

Nakonec ale zvolena jiná lokalita. 21. června 1927 totiž Okresní správní komise neschválila koupi pozemku č.kat.2549 od manželů Františka a Magdalény Jelínkových, kterou 5. dubna a 8. dubna 1927 schválilo obecní zastupitelstvo.  Okresní správní komise doporučila městu najít levnější pozemek.  Iniciátorem intervence okresu byl Václav Vorel, člen zastupitelstva, na kterého se pak snesla kritika, že koupi pozemku č.kat.2549 zbytečně zmařil. On sám ale trval veřejně na tom, že za 18 Kč za čtvereční sáh to bylo pro obec finančně neúnosné, a proto logicky podal stížnost k okresu.[456] 26. června 1927 rozhodnutí okresní správní komise vzala na vědomí městská rada, která rozhodla, že proti stanovisku okresní správní komise, která neschválila koupi pozemku č.kat.2549, se nepodá stížnost a projedná se opatření jiného pozemku.[457] Jednání obce se sdružením zájemníků o výstavbu rodinných domků mezitím nepřineslo konkrétní údaj o počtu lidí, kteří by měli zájem na opatření stavebního pozemku. Město ale očekávalo, že stavební ruch bude pokračovat. Představitelé obce proto obnovili jednání o získání pozemku č.kat.2549, ale za levnější cenu než původně požadovaných 17 Kč za čtvereční sáh. Manželé Jelínkovi ovšem nyní sdělili, že pozemek už není na prodej.[458] V únoru 1928 vzato navíc městskou radou na vědomí, že F. Jelínek odmítl na pozemku č.kat.2549 povolit pěšinu pro obyvatele domů v Hybešově ulici čp.360-378/II.[459] Počátkem října 1927 ale kontaktoval obec František Jelínek s tím, že je schopen zprostředkovat koupi dvou bloků pozemků od Adolfa Hopfengärtnera. [460] 3. října 1927 zareagovala městská rada, podle které má být zahájeno jednání s Františkem Jelínkem o koupi pozemků mezi továrnou J. Šika a Mlýnským náhonem, které Jelínek získal od Zbirožských železáren, přičemž městská technická kancelář má dodat stanovisko o zastavitelnosti pozemku.[461] V polovině října 1927 to sice vypadá, že jednání ztroskotala, protože městská rada referuje o tom, že nabídka F. Jelínka na prodej parcely č.kat.2581 nepřijata pro vysokou cenu.[462] Pak ale došlo k dohodě. 21. října 1927 starosta jednal přímo s M. Hopfengärtnerem o koupi pozemků pro výstavbu rodinných domků a informoval o tom téhož dne městskou radu. Pozemek č.kat.2581 o ploše 2356 čtverečních sáhů měl být prodán za 14 Kč/sáh a soubor pozemků č.kat.2564/1-2, č.kat.2565/1-2 a č.kat.2566/1-2 o celkové výměře 3224 čtverečních sáhů za 12 Kč/sáh).[463] V listopadu 1927 s rozhodnutím městské rady z 21. října 1927 o koupi pozemků od M. Hopfengärtnera souhlasila i obecní finanční komise.[464] Podle podkladů projednávaných později obecním zastupitelstvem tvořil 1. blok pozemek č.kat.2581 o rozloze 3356 čtverečních sáhů (nabízen za 18 Kč/čtvereční sáh, později cena snížena na 17 Kč), 2. blok sestával s pozemků č.kat.2564/1-2, č.kat.2568/1-2 a č.kat.2566/1-2 o ploše 3224 čtverečních sáhů (nabízen za 14 Kč/čtvereční sáh, později cena snížena na 13,50 Kč). 21. října 1927 se obec dohodla přímo s Hopfengärtnerem na koupi 2 bloků pozemků. 1. blok tvořily parcely č.kat.2579 (54 čtverečních metrů), č.kat.2580 (396 čtverečních metrů) a č.kat.2581 (12 049 čtverečních metrů). Celkem tedy 12 499 čtverečních metrů, koupených za 48 650 Kč. 2. blok byly pozemky č.kat.2564 (858 čtverečních metrů), č.kat.2565 (3663 čtverečních metrů) a č.kat.2566 (7150 čtverečních metrů). Celkem 11 671 čtverečních metrů, s kupní cenou za 38 928 Kč.  Dohromady tak obec měla zaplatit 87 578 Kč.[465]

Zejména pozemky č.kat.2579, č.kat.2580, č.kat.2581 byly dle technické kanceláře města vhodné k zastavění, ležely totiž mezi starohuťským mlýnem čp.103/II, Šikovou továrnou, staršími dělnickými domy Zbirožských železáren (v ulici Práchovna) a Mlýnským náhonem. Podle prvotních představ se tam mohlo postavit cca 24 rodinných domů. 2. blok nebyl k zástavbě tak vhodný, ležel mezi železniční drahou do Mirošova a Šikovou továrnou při cestě u „struskové hromady“. Byl navíc vlhký a bylo by jej nutno zavést, ke zřízení komunikace navíc nutno získat i sousední pozemek Václava Šika. Prodejce se zavázal poskytnout obci strusku na úpravu ulic v nově budované zástavbě v potřebném množství.  Obec se zase zavázala převzít povinnost udržovat dva můstky přes náhon a cestu k takzvané Práchovně, ze které se nyní (chystanou zástavbou jižní strany této komunikace) měla stát běžná ulice. 17. listopadu 1927 schválila koupi obecní finanční komise, 18. listopadu 1927 i městská rada, ta navrhla prodávat pozemky stavebníkům za režijní ceny. 9. prosince 1927 nákup pozemků schválilo zastupitelstvo města.[466] V únoru 1928 schválen návrh parcelace č.kat.2579, č.kat.2580 a č.kat.2581 vypracovaný městskou technickou kanceláří i na schůzi obecní stavební komise.[467] V březnu 1928 pak městská rada rozhodla, že se parcelace č.kat.2579 a č.kat.2581 projedná urychleně tak, aby se mohlo využít ještě počínající stavební sezóny.[468] V dubnu 1928 pak městskou radou doporučeno vydat povolení k parcelaci č.kat.2581 na stavební místa.[469] Ještě v dubnu 1928 městské radě oznámen výsledek jednání s uchazeči o stavební místa na parcelovaném pozemku č.kat.2581. Obec stanovila podmínku, aby výstavbu zahájili v roce 1928 a dokončili v roce 1929.[470]

Město pro sebe získalo významné parcely na Práchovně, které by jinak asi byly postupně využity pro průmyslové aktivity. Namísto toho na pozemku č.kat.2581 provedena 5. června 1928 parcelace na 21 stavebních míst a od roku 1928 zde budovány rodinné domky.[471] 20. února 1928 konáno předběžné parcelační šetření na pozemcích č.kat.2579, č.kat.2580 a č.kat.2581, 29. března 1928 pak řádné parcelační řízení.  Stanovena regulační čára při domech Zbirožských železáren na pozemcích č.kat.613-620 (tedy podél nynější ulice Práchovna), a to ve vzdálenosti 4 metry od východní fronty domů, před nimiž se mohly zřizovat zahrádky o šíři 4 metry. Šíře ulice stanovena na 12 metrů. Na místě dosavadní otevřené strouhy v této ulici plánován kanál z betonových rour o délce 141 metrů a o průměru kanálu 80 cm, zaústěný do mlýnského náhonu. Podél Šikovy továrny navržena ulice 12 metrů široká (nynější Čelakovského), přes parcelovaný pozemek navržena ulice 8 metrů široká (Šafaříkova ulice). Vlastní stavební místa se nacházela na pozemku č.kat.2581. Zástavbu měly tvořit 2 bloky o šířce cca 50 metrů. Na východní straně pozemku navržena regulační čára tak, aby směřovala k nové ulici č.kat.2569/20 (Hybešova ulice) tak, že zabere i část dosavadní veřejné cesty č.kat.2952/1 (Čelakovského ulice) mezi pozemky č.kat.2581 a č.kat.2571, od něhož se na ulici zabere pruh 6 metrů široký v jihozápadním rohu. V těch místech navržena ulice o šířce 12 metrů, aby se docílilo vhodné komunikace na můstek přes mlýnský náhon k čp.103/II. K Mlýnskému náhonu stanovena regulační čára 12 metrů od náhonu. Jednotlivé stavební pozemky měly mít 330-660 metrů čtverečních. Mělo jít o volně stojící domy, nebo sdružené domy se zahrádkami, vpředu 4 metry široké zahrádky, celkem 21 stavebních míst. Továrník Václav Šik se zároveň zavázal, že až obec bude potřebovat rozšířit ulici kolem továrny na místě cesty č.kat.2957/1, postoupí jí část zahrady č.kat.2568/2 a pole č.kat.2567. 20. dubna 1928 městská rada doporučila zastupitelstvu schválit parcelaci. 5. června 1928 ji zastupitelé skutečně schválili a ještě týž den projednali i prodej 21 stavebních míst na pozemku č.kat.2581.[472] Už při nákupu pozemků upozornil Václav Stehlík členy zastupitelstva, že v září 1927 tyto pozemky chtělo koupit Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo a požádal proto, aby pozemky předány k výstavbě družstvu.[473] Vznikla okolo toho pak jistá kontroverze.  O některé pozemky mělo na jaře 1928 stále zájem Občanské prospěšné stavební družstvo, které si vyhradilo pozemky č.kat.2581/9-22. Jenže o některé z nich projevili zájem i jiní soukromí uchazeči. Volné byly ale pořád pozemky č.kat.2581/2-7 a č.kat.2581/9-13.[474] 4. května 1928 starosta jednal s uchazeči o stavební místa na č.kat.2581 a jak družstvo, tak jednotliví uchazeči setrvali na vybraných parcelách. Městská rada téhož dne doporučila obecnímu zastupitelstvu schválit prodej individuálním uchazečům a zbytek dát k dispozici družstvu.[475] Krátce nato obecní finanční komise vyslovila souhlas s tím prodávat parcely na pozemku č.kat.2581 za 22,20 Kč za čtvereční sáh.[476] Zastupitelstvo pak opravdu schválilo prodej parcel s tím, že nezadané pozemky budou prodány Občanskému prospěšnému stavebnímu družstvu.[477] Koncem května 1928 totiž stavební družstvo deklaruje, že má stále zájem o zbývající stavební pozemky na č.kat.2581.[478]

Podél ulice Čelakovského, Práchovny, Klicperovy a nově vytýčené Šafaříkovy, zde na malých pozemcích a v relativně nevelkých uličních blocích vyrostly typizované rodinné domy, respektive většinou dvojdomky. Souběžně s budováním nových rodinných domů postupovalo v této lokalitě i zřizování inženýrských sítí.  V květnu 1928 schválilo obecní zastupitelstvo uzavření půjčky 186 500 Kč na úpravu ulic, kanalizaci, rozšíření vodovodu, elektřiny a plynovodu. Část z této sumy měla být použita i na nově parcelovaný pozemek č.kat.2581, kde bylo nutno zřídit kanály nákladem 26 000 Kč, vodovod za 27 000 Kč, elektřinu za 3500 Kč.  Provést úpravu ulic štětováním by si vyžádalo dalších 99 000 Kč, ale místo toho měla být použita struska ze Zbirožských železáren. Už 14. května 1928 doporučila městská rada zastupitelstvu tuto půjčku na inženýrské sítě schválit.[479] V srpnu 1928 vzat na vědomí výsledek ofertního řízení na uliční kanál na nově parcelovaném pozemku č.kat.2581. Práce se zadaly J. Žourovi, přičemž stanoveno, že s výstavbou se začne až po schválení investice zemským správním výborem.[480] V září 1928 radní rozhodli, že cementové roury na kanalizaci stavebních míst na č.kat.2581 dodá firma Poppy a spol.[481] Ještě v září 1928 na schůzi městské rady oznámeno, že zemský úřad nebude bránit městu ve vzetí půjčky 187 400 Kč na investice do komunikací, kanalizace, vodovodu, plynu a elektřiny. Městské technické kanceláři uloženo zahájit tyto investice, mimo jiné úpravu u pozemku č.kat.2581.[482] V lednu 1929 městská rada schválila, že Obecně prospěšnému družstvu se poskytne záruka za hypotéku do 2/3 hodnoty 6 rodinných domů v kolonii u Šiků.[483] V lednu 1929 také městská rada St. Drchalovi povolila pronájem části ulice u pozemku č.kat.2581 pro výstavbu kiosku. Přesné místo pro kiosk prý bude ještě dodatečně vybráno.[484] V září 1929 se na schůzi zastupitelstva přimlouvá Josef Selement, že obec by měla provést úpravu komunikace u novostaveb naproti lisovně, kde se za deště nedá chodit.[485] Na schůzi městské rady v září 1929 na dotaz J. Dobromysla, kdy bude vybudován vodovodní stojan u domu čp.103/II, reagoval starosta, že k výstavbě prý dojde v nejbližších dnech.[486] Počátkem listopadu 1929 se městská rada usnesla, že na žádost J. Hořice se komisionelně zjistí potřeba veřejného osvětlení u hydrantu v kolonii u Šiků.[487] V červnu 1930 usneseno na schůzi městské rady upravit ulice ve čtvrti za Šikovou továrnou, prý se nalézají v bídném stavu.[488] V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo města o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu ve výši 650 000 Kč na úhradu investic naplánovaných v rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o práce, které by pomohly vyřešit problém nezaměstnanosti v době nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i úprava ulice v nové zástavbě na Práchovně nákladem 20 000 Kč.[489] V prosinci 1929 se lokalita Práchovny zmiňuje i jako jedno z míst zvažovaných obcí pro výstavbu činžovního domu. Konkrétně mělo jít o část parcely č.kat.2571. Nakonec ale dostal přednost pozemek č.kat.415 na Jižním předměstí u Jeřabinové ulice, kde pak dům skutečně postaven (čp.431/II).[490]

5.6.2. Popis zástavby na jižní straně ulice Práchovna

Zatímco severní frontu ulice Práchovna už počátkem 20. století zformoval soubor dělnických řadových domů (viz výše), nyní byla ulice dotvořena i na jižní straně. Na východním konci ulice, nejblíže náhonu, stojí domek čp.405/II, patrový se sedlovou střechou, kompletně zmodernizovaný. 5. října 1928 vydáno městskou radou obývací a užívací povolení pro V. a B. Provazníkovi na rodinný dům na č.kat.2581/2.[491] Následuje dvojdomek čp.406-407/II. 14. listopadu 1928 městskou radou vydáno stavební povolení Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinné domy na parcele č.kat.2581/3 a č.kat.2581/4.[492] 8. listopadu 1929 městskou radou vydáno obývací a užívací povolení pro Františka a A. Kostkovi na rodinný dům na č.kat.2581/3 (tedy čp.406/II) a pro Karla a M. Hejlovi na rodinný dům na č.kat.2581/4 (tedy čp.407/II).[493] V prosinci 1929 městská rada rozhodla, že nelze vyhovět žádosti K. Hejla o slevu na cihly na výstavbu rodinného domu čp.407/II.[494]  V říjnu 1932 městskou radou schválen návrh stavební komise na odstranění stavebních závad na čp.406/II Františka a A. Kostkových.[495] V listopadu 1932 vydáno městskou radou stavební povolení pro K. a M. Hejlovi na podkrovní světnici v čp.407/II.[496] Koncem května 1933 městskou radou na vědomí vzato, že majitelé domů čp.406-407/II František a A. Kostkovi a K. a M. Hejlovi vybudují dělící zeď nad střechu dvojdomku.[497] Východní polovina dvojdomku (čp.406/II) podlehla za socialismu modernizacím. Fasáda opatřena trojdílnými okny a na dům přistavěno první patro. Zato západní část (čp.407/II) se až do počátku 21. století uchovala v zcela původní podobě přízemního domku s jednoduchým dvouosým průčelím a sedlovou střechou. Po roce 2018 byl ovšem tento unikátně zachovalý objekt zcela zbořen a nahrazen novostavbou rodinného domu, která nelogicky obdržela i nové číslo popisné čp.1359/II. Patrový rodinný dům dokončen 8. června 2020.[498] Uchování původní stavby v nezměněné podobě nebylo při nárocích moderního individuálního bydlení realistické. Přesto ale řešení v podobě plošné demolice bývá u projektanta i investora často známkou deficitu kreativity a vkusu. Vhodnou adaptací a přístavbou bylo možné historickou ukázku architektury 20. let 20. století zčásti udržet. Modernizacemi prošel i následující dvojdomek čp.408-409/II. Jeho východní část (čp.408/II) se udržela až do počátku 21. století v nezměněné podobě, ale pak byla do objektu vsazena nevhodně dělená typizovaná okna. Západní polovina (čp.409/II) prodělala modernizaci včetně probourání trojdílných oken již za socialismu. Hmotově se ale uchovaly v původních dimenzích. Dne 14. listopadu 1928 městská rada vydala stavební povolení Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu stavební povolení na rodinné domky na pozemcích č.kat.2581/5 a č.kat.2581/6.[499] 18. prosince 1929 vydáno městskou radou vydáno užívací a obývací povolení na rodinný dům na č.kat.2581/5 (čp.408/II) a na č.kat.2581/6  (čp.409/II).[500] V červnu 1930 vydáno městskou radou stavební povolení pro Josefa Žoura na podkrovní pokoj v čp.409/II.[501] Přístavba podkrovní místnosti dokončena následujícího roku. V únoru 1931 vydáno obecní správní komisí užívací a obývací povolení na tuto akci v domě čp.409/II pro J. Jasserovou.[502] Dům čp.409/II po 2. světové válce zkonfiskován státem na základě Benešových dekretů. Tehdy odhadnut na 80 000 Kčs, původně v majetku dr. Arnošta Bauera.[503] Relativně původní dispozice si udržel sousední samostatný domek čp.410/II. Patrový objekt má polovalbovou střechu a štítovou stěnu obrácenou do ulice. 21. května 1929 vydáno stavební povolení Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinný dům na pozemku č.kat.2581/7.[504] Obývací a užívací povolení pro  J. a A. Vojáčkovi na rodinný dům na č.kat.2581/7 vydala městská rada 8. listopadu 1929.[505] V prosinci 1929 městská rada rozhodla, že nelze vyhovět žádosti J. Vojáčka o slevu na cihly na výstavbu rodinného domu čp.410/II.[506] Na nároží ulic Práchovna a Čelakovského se nachází vila „VĚRA“ čp.411/II (foto z r. 2003), která se zčásti vymyká ze skromných proporcí tehdejší zástavby. Samostatně stojící patrový domek s obytným podkrovím v 1. patře je zakončen mansardovou střechou, do níž směrem do Čelakovského ulice vložen zděný vikýř. Dne 22. června 1928 městskou radou vydáno stavební povolení na rodinný dům pro V. a V. Dobromyslovi na pozemku č.kat.2581/8.[507] 7. prosince 1928 pak městská rada vydala J. Dobromyslovi na rodinný dům č.kat.2581/8 užívací a obývací povolení.[508]

5.6.3. Popis zástavby v Šafaříkově ulici

V souvislosti s touto parcelací vytýčena na zelené louce i nová komunikace, nazvaná Šafaříkova ulice (foto z r. 2003) a podél ní založena oboustranná zástavba. Na nároží ulic Čelakovského a Šafaříkova stojí dům čp.417/II. Patrová vilka s valbovou střechou, trojúhelníkovým zděným vikýřem v obytném podkroví 1. patra a polovalbou zakončeným štítem. 22. června 1928 městskou radou vydáno stavební povolení na rodinný dům pro Antonína a Annu Šlesingerovi na pozemku č.kat.2581/14 (pak tam skutečně postaven dům čp.417/II).[509] 3. ledna 1928 městská rada vydala užívací a obývací povolení A. a A. Šlesingerovým na rodinný dům na č.kat.2581/14.[510] Výstavba vedlejšího přízemního dvojdomku čp.416-415/II začala po roce 1928. 11. července 1928 vydala městská rada stavební povolení na šest rodinných domů Obecně prospěšného stavebního a bytového družstva, a to na pozemcích č.kat.2581/10, č.kat.2581/11, č.kat.2581/12, č.kat.2581/13, č.kat.2581/18 a č.kat.2581/19. Na parcele č.kat.2581/12 pak skutečně začal růst dům čp.415/II a na č.kat.2581/13 čp.416/II.[511] Dne 14. listopadu 1928 pak městskou radou Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinný domek na č.kat.2581/12 a č.kat.2581/13 vydáno užívací o obývací povolení.[512] Objekt prodělal pozdější stavební úpravy a jeho fasáda zmodernizována – ovšem naštěstí za použití klasických hladkých omítek, nikoliv normalizačního brizolitu. Jde o patrový domek se sedlovou střechou, pod níž jsou obytné podkrovní prostory v 1. patře. Socialistickou „brizolitovou“ modernizací prošel vedlejší dvojdomek čp.414-413/II. Hmotově se ale uchoval bez větších změn. I zde se jedná o patrový objekt se sedlovou střechou a podkrovím. Dne 11. července 1928 vydala městská rada stavební povolení na 6 rodinných domů Obecně prospěšného stavebního a bytového družstva, a to na pozemcích č.kat.2581/10, č.kat.2581/11, č.kat.2581/12, č.kat.2581/13, č.kat.2581/18 a č.kat.2581/19. Na parcele č.kat.2581/10 pak skutečně začal růst dům čp.413/II a na č.kat.2581/11 čp.414/II.[513] 14. listopadu 1928 pak městskou radou Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinný domek na č.kat.2581/10 a č.kat.2581/11 vydáno užívací o obývací povolení.[514] Nejradikálnější proměna dopadla na rohový čp.412/II, který byl z prvorepublikové vilky přetvořen na patrový rodinný dům s plochou střechou ve stylu svépomocné normalizační moderny. Při opravě domu počátkem 21. století byla ale fasáda zčásti zkultivována. Dne 21. května 1929 vydáno městskou radou stavební povolení Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinný dům na pozemku č.kat.2581/9.[515] Obývací a užívací povolení pro J. a M. Sedláčkovi na rodinný dům na č.kat.2581/9 vydala městská rada 8. listopadu 1929.[516]

Protější jižní stranu ulice lemuje dvojdomek čp.421-422/II (foto z r. 2003). Dochoval se v původní podobě jednoduchého přízemního stavení se sedlovou střechou. 11. července 1928 vydala městská rada stavební povolení Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu na rodinné domy na č.kat.2581/18 a č.kat.2581/19.[517] Dne 14. listopadu 1928 městská rada vydala na objekty na č.kat.2581/18 a č.kat.2581/19 užívací a obývací povolení. Zároveň rozhodla, že chlév postavený bez povolení u domu na pozemku č.kat.2581/18
(čp.421/II) se má odstranit.[518] Později, v polovině prosince 1928, ale městskou radou na návrh stavební komise zastaveno trestní řízení vůči J. Žourovi za přestupek proti stavebnímu řádu v této záležitosti. Stavební družstvo se zavázalo, že stejné hospodářské stavení jako vzniklo na č.kat.2581/18 postaví i na sousedním pozemku č.kat.2581/19 (tedy u domu čp.422/II).[519] Vedlejší dům čp.420-419/II je patrový objekt s valbovou střechou. 22. června 1928 městskou radou vydáno stavební povolení na rodinný dům pro Františka Moulise na pozemku č.kat.2581/16 (pak tam skutečně postaven dům čp.419/II) a pro Josefa Moulise na dům na pozemku č.kat.2581/17 (parcela domu čp.420/II).[520] 3. ledna 1929 městskou radou vydáno užívací a obývací povolení pro J. a M. Moulisovi, na rodinný dům č.kat.2581/17 a pro Františka a  M. Moulisovi na rodinný dům č.kat.2581/16.[521] Na nároží u parku V Alejích pak ještě stojí objekt čp.418/II, necitlivě modernizovaný za socialismu, nyní patrový s plochou střechou. 22. června 1928 městskou radou vydáno stavební povolení na rodinný dům pro V. a J. Krátkých na pozemku č.kat.2581/15 (pak tam skutečně postaven dům čp.418/II).[522] 17. prosince 1928 vydala městská rada na rodinný dům V. a M. Krátkých na č.kat.2581/15 obývací a užívací povolení.[523]

5.6.4. Technický vývoj Šafaříkovy ulice a vývoj jejího pojmenování

Dle informací z prosince 1983 v budoucnosti plánuje občanský výbor č. 4 zahájit bezprašnou úpravu v Šafaříkově ulici (společně s ulicí Práchovna). Už prý dovezeno cca 350 kusů betonových obrubníků. Konečná úprava měla proběhnout v roce 1984.[524] Úprava komunikace tu skutečně proběhla roku 1984.[525] Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. V říjnu 1934 kvůli tomu odložen návrh na pojmenování jedné takové nové ulice na Habrmanovu (dnešní Švermova) s tím, že se názvosloví všech ulic bude řešit najednou.[526] 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo komunikaci rovnoběžnou s takzvanou Práchovnou, ústící do Čelakovského ulice před vchodem do Šikovy továrny, nazvat Šafaříkova ulice. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[527] Od té doby se název nezměnil.

5.6.5. Popis zástavby v Klicperově ulici

Paralelně s Šafaříkovou ulicí založena ještě ulice Klicperova, jako krátká východozápadní spojka. Ulice zároveň zatočena k severu, podél okraje parku V Alejích a propojila tak všechny výše uvedené ulice. Zástavba v této ulici zůstávala dlouho jen jednostranná, její severní frontu vyplnil dvojdomek čp.425-424/II, patrový se sedlovou střechou, vnějškově již zmodernizovaný a východní polovina (čp.424/II) i půdorysně rozšířena. Dne 22. června 1928 městskou radou vydáno stavební povolení na rodinný dům pro V. Sůru na pozemku č.kat.2581/21 (parcela domu čp.424/II) a V. Kozlíka na č.kat.2581/22 (čp.425/II).[528] 3. ledna 1929 pak městská rada vydala užívací a obývací povolení V. Kozlíkovi na rodinný dům na č.kat.2581/22 a pro J. a B. Sůrovi na rodinný dům č.kat.2581/20.[529] V únoru 1929 V. Kozlíkovi povolena rozhodnutím městské rady záruka za úvěr 8000 Kč na výstavbu jeho rodinného domu.[530] V září 1929 pak městská rada ještě vydala stavební povolení pro Václava Kozlíka na krám a podkrovní pokoj v čp.425/II.[531] Dům čp.423/II postaven koncem 20. let. Je orientován do parku V Alejích. Dne 3. ledna 1929 vydáno městskou radou užívací a obývací povolení J. a B. Valentovým na rodinný dům č.kat.2581/20.[532] Později objekt čp.423/II zásadně přebudovaný na patrovou vilku s plochou střechou. Někdy po roce 1989 fasáda opravena, natřena žlutou barvou a zbavena prvků socialistického stavebnictví.

Jižní strana Klicperovy ulice se zaplnila až později, postupnou parcelací.  Ještě 4. března 1969 rada MěstNV schválila svěření pozemku č.kat.2571/1 do trvalého užívání Západočeským dřevařským závodům, n.p. Mariánské Lázně.[533] Ale pak již na tomto pozemku postaven rodinný dům.  Stojí tu rozpačitá vila čp.880/II z konce 60. let 20. století. Patrový objekt se sedlovou střechou a podivnou modernistickou fasádou inspirovanou dobovým sídlištním funkcionalismem, později naštěstí zčásti korigovanou při dalších úpravách. Vedlejší pozemek zaujal až mnohem později patrový dvojdomek čp.1137-1138/II se sedlovou střechou. Číslo popisné dostal 1. ledna 2000. Dál k východu stojí ještě hlavní budova bývalé Staré hutě čp.103/II (viz výše), historický patrový objekt znešvařený socialistickou fasádou.

5.6.6. Technický vývoj Klicperovy ulice a vývoj jejího pojmenování

V listopadu 1929 pak radou na vědomí vzata zpráva městské technické kanceláře o úpravě ulic u pozemku č.kat.2581. Po zřízení chodníku při továrně V. Šika (tedy v dnešní Čelakovského ulici) se prý má pamatovat na úpravu ulice k lisovně (tedy dnešní Klicperova ulice).[534] Dle harmonogramu ze září 1969 měl být v roce 1972 nákladem 7000 Kčs zpracován projekt na úpravu Hybešovy a Klicperovy ulice (komunikace a chodník o ploše 1080 čtverečních metrů). Vlastní rekonstrukce obou ulic by byla provedena až po roce 1976 (nákladem 150 000 Kčs).[535] V únoru 1971 uvádí MěstNV záměr zajistit v roce 1971 nad rámec plánu provedení úpravy Klicperovy ulice. Materiál a pracovní síly měly zajistit Technické služby.[536] Podle zprávy z července 1971 už zadáno zpracování projektu na rekonstrukci komunikace a osvětlení v Hybešově i Klicperově ulici.[537] V roce 1983 zahájena bezprašná úprava Klicperovy ulice (společně s Hybešovou ulicí), včetně chodníků. Práce zahájeny 25. dubna 1983. Akce probíhala za pomoci Okresního stavebního podniku, Technických služeb, n.p. Silnice a místních občanů. Dle informací z prosince 1983 už práce hotovy (v předstihu 10 týdnů). Náklady dosáhly cca 220 000 Kčs, odpracováno 1600 brigádnických hodin.[538] Podle jiného pramene ale provedena v Klicperově ulici úprava komunikace až roku 1984.[539] Celkem ve volebním období 1981-86 šlo na investici chodníky Práchovna, Hybešova, Klicperova, Čelakovského 570 000 Kčs.[540]

Počátkem 30. let 20. století rozhodlo vedení města komplexně vyřešit uliční názvosloví v Rokycanech.[541] Dne 25. dubna 1935 obecní zastupitelstvo mimo jiné schválilo ulici od domků na Hopfengärtnerových pozemcích podél Mlýnského náhonu nazvat ulice U Lisovny a ulici kolmou na ni, vedoucí podél zahrady lisovny čp.103/II, nazvat Klicperova ulice. Zastupitelstvo tento návrh schválilo.[542] Ulice tak sestávala se dvou samostatných úseků. Název U Lisovny ale nebyl výrazněji užíván. 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací mělo dojít i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak stávající Klicperova ulice měla být začleněna do Hybešovy ulice. Plénum souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu provedení až do 30. dubna 1973.[543] Nakonec ale název Klicperovy ulice zachován.

5.6.7. Popis zástavby v Čelakovského ulici

Jen částečně se nová obytná zástavba z dob první republiky projevila v Čelakovského ulici. Její západní stranu totiž už tehdy zčásti obsadil průmysl (Šikova továrna, viz výše). A většina parcel na východní straně byla orientována do nově vytýčených bočních komunikací. Čelakovského ulice má nicméně charakter důležité sběrné komunikace, která navíc stoupáním okolo Bílé haldy napojuje Práchovnu na komunikační síť města.

Kromě nečetných obytných domů a průmyslového areálu Šikovy továrny tu vyrostly také objekty veřejného charakteru.  Významnou stavbou se stal objekt policie čp.902/II, který vyrostl na přelomu 60. a 70. let na dosud nezastavěném nároží Čelakovského ulice a silnice vedoucí okolo Bílé haldy k Zeyerově ulici (foto z r. 2003). Původně měla být novostavba využita jako internát Okresního stavebního podniku. Jeho výstavbu povolil MěstNV v roce 1969.[544] Nakonec ji ale převzala policie (respektive tehdejší Sbor národní bezpečnosti). Dokončena roku 1971.[545] Třípatrový, šestiosý objekt obklopený dvorem má nevýraznou funkcionalistickou podobu, ale měřítkově je vcelku nerušivý.

Už předtím, roku 1967,[546] byl na protilehlém nároží Čelakovského ulice, na úpatí Bílé haldy, otevřen přízemní objekt samoobslužné prodejny smíšeného zboží čp.861/II (foto z r. 2003), typický příklad standardizované a poněkud neforemné architektury „socialistických“ prodejen. Dne 2. února 1966 schválila rada MěstNV investiční úkol výstavby panelové prodejny. Investorem mělo být Lidové spotřební družstvo Jednota. To zároveň připravovalo výstavbu podobné prodejny v Tymákovské ulici (viz samostatná kapitola „Za Rakováčkem“).[547] Výstavba měla začít v 4. čtvrtletí 1966 a prodejna se měla otevřít pro zákazníky v 4. čtvrtletí 1967. Společně s prodejnou na Za Rakováčkem mělo jít o investici za 900 000 Kčs, prováděnou mimo plán, z iniciativy Jednoty.[548] Hodnota této prodejny odhadnuta na 283 000 Kčs.[549] Náklady odhadovány roku 1966 na 319 000 Kčs.[550] 6. července 1966 uložila rada MěstNV komisi pro výstavbu začlenit výstavbu prodejny Jednota do širších urbanistických souvislostí řešení prostoru u Bílé haldy a projednat to s ONV i s Krajským projektovým ústavem v Plzni.[551] Výstavba povolena prý až během 1. pololetí 1967.[552] Stavba pak proběhla během jediného roku. Prodej zahájen 1. listopadu 1967. Náklady na zbudování samoobsluhy dosáhly nakonec 455 000 Kčs. Šlo o typizovaný model T60.[553] Konstrukce objektu je panelová.[554] Dne 26. října 1968 se v Rokycanech konala Dubčekova směna, při níž občané prováděli úpravu okolí nové prodejny a výsadbu stromů.[555]

5.6.8. Technický vývoj Čelakovského ulice a vývoj jejího pojmenování

V listopadu 1928 městská rada rozhodla, že se má opravit cesta před továrnou V. Šika.[556] V listopadu 1929 pak radou na vědomí vzata zpráva městské technické kanceláře o úpravě ulic u pozemku č.kat.2581. Po zřízení chodníku při továrně V. Šika (tedy v dnešní Čelakovského ulici) se prý má pamatovat na úpravu ulice k lisovně (tedy dnešní Klicperova ulice).[557] V dubnu 1930 městská rada povolila připojit tovární objekt V. Šika čp.194/II na uliční kanál.[558] V květnu 1930 pak městskou radou usneseno k žádosti V. Šika o zřízení kanálu u čp.194/II, že obec zřídí kanál na své náklady až do poloviny ulice.[559] V lednu 1932 se v usnesení městské rady uvádí, že nutno je vysypat struskou blátivý chodník na silnici od Šikovy továrny k městské válcovně.[560] V únoru 1932 městská rada uložila hospodářské správě upravit chodník podél cesty z Veselské silnice k továrně V. Šika.[561]

Během poválečného období pozvolna postupovala výstavba inženýrských sítí a občanské infrastruktury na Práchovně. Na rok 1959 plánoval MNV plynofikaci Práchovny.[562] Ta pak skutečně provedena. Na schůzi městské plánovací komise 31. března 1960 konstatováno, že plynovod na Práchovnu postaven, a to dokonce mimo Akční programový plán rozvoje města na roky 1957-1960.[563] Počátkem roku 1962 národní výbor zajistil úpravu komunikace před tehdejším Okresním stavebním podnikem (bývalou Šikovou továrnou).[564] V listopadu 1967 se připomíná jako jeden z úspěchů národního výboru v uplynulém volebním období (od roku 1964) i vyasfaltování komunikace k Okresnímu stavebnímu podniku (tedy Čelakovského ulice). Zároveň se ale na jiném místě zápisů z této schůze národního výboru zmiňuje, že vyasfaltování komunikace od křižovatky se Zeyerovou k sídlu Okresního stavebního podniku teprve proběhne. Měl je hradit právě zmíněný stavební podnik.[565] Šlo o úsek od křižovatky se Zeyerovou ulicí až k sídlu OSP. Akce proběhla v rámci zvelebování města k 50. výročí VŘSR, ale nad rámec původního závazku. V únoru 1968 uváděno asfaltování Čelakovského ulice jako hotové, Okresní stavební podnik na tento účel údajně poskytl 120 000 Kčs.[566] V roce 1971 Čelakovského ulice upravena.[567] Roku 1975 vyasfaltováno v Čelakovského ulici prostranství před policejní budovou čp.902/II.[568] Během roku 1977 postavily Technické služby chodník v Čelakovského ulici kolem Bílé haldy na Práchovnu (160 běžných metrů).[569] V roce 1982 vyřizoval odbor výstavby a územního plánování MěstNV připomínku k zajištění konečné úpravy Čelakovského ulice.[570] Roku 1984 provedena úprava komunikace v Čelakovského ulici.[571] V roce 1985 pak proběhla v Čelakovského ulici výstavba nového chodníku a ke konci téhož roku došlo i k úpravě vozovky v Čelakovského ulici (živičný povrch).[572] Celkem ve volebním období 1981-86 šlo na investici chodníky Práchovna, Hybešova, Klicperova, Čelakovského 570 000 Kčs.[573]

Na rok 1968 plánuje MěstNV vypracování projektu veřejného osvětlení na Práchovně nákladem 5000 Kčs s tím, že v roce 1969 by pak proběhla vlastní rekonstrukce osvětlení s odhadovanými náklady 20 000 Kčs. Akci měla zajistit Vnější úprava města. V roce 1969 na Práchovně, poblíž Okresního stavebního podniku instalováno celkem sedm lamp veřejného osvětlení.[574] Další rozšíření osvětlovací sítě v této čtvrti provedeno roku 1973.[575] Během 1. pololetí 1973 již zde prostavěno 26 000 Kčs.[576] V roce 1994 je ve stádiu příprav pokládka rozvodů kabelové televize na Práchovně.[577] V červenci 1994 se již stanovuje konkrétní harmonogram prací. Položení kabelu mělo proběhnout v ulicích Zvonařova, Šmolíkova a Čelakovského (včetně budovy policie). V roce 1994 a v 1. polovině roku 1995 zároveň na Práchovně prováděny výkopy pro nové telefonní kabely.[578] V roce 1997 se na Práchovně provádí pokládka nového kanalizačního potrubí. Vedeno Čelakovského ulicí, od křižovatky se Zeyerovou ulicí k objektu policie čp.902/II. Práce zajistila firma SILNICE NEPOMUK, a.s.[579] Po položení potrubí provedena nová úprava komunikace. V říjnu 1997 městské zastupitelstvo rozhodlo, že do příští schůze obdrží všichni jeho členové podklady se zdůvodněním, proč náklady na úpravu Čelakovského ulice musely být zvýšeny, včetně zprávy o vyvození důsledků pro zodpovědné osoby.[580] 12. listopadu 1997 pak městský úřad zahájil přejímku nově upravené komunikace. Dokončení kolaudace záviselo na výsledcích laboratorních testů, které měly ověřit kvalitu nového povrchu.[581] V listopadu 1997 vzalo zprávu o příčinách, kvůli nimž se oprava ulice prodražila, na vědomí zastupitelstvo.[582] 7. dubna 1998 mělo o finančním vypořádání akce jednat opět zastupitelstvo.[583]

Čelakovského ulice získala svůj současný název rozhodnutím obecního zastupitelstva 12. července 1927.  Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise.[584] Název se týkal ovšem jen jejího jižního úseku, od křižovatky s ulicí Práchovna. Pro severnější úsek navržen na témž zasedání zastupitelstva název ulice Karoliny Světlé. Vzhledem k tomu, že ale v tomto úseku nestály prakticky žádné domy, nevešel název ulice Karoliny Světlé v užívání.[585]

5.7. Závěr

Výstavba rodinných domů na Práchovně v 1. třetině 20. století měla pozitivní dopad v tom, že pozemky ohrožené trvalou expanzí průmyslových areálů byly stabilizovány jako obytné plochy a celá čtvrť Práchovna tím aspoň částečně získala rysy vyzrálého městotvorného prostředí, nikoliv jen tovární periferie. Bilance tří etap této výstavby je: 64 rodinných domů v jednotně pojatých urbanistických souborech. Po roce 1930 se ovšem už obytná zástavba na Práchovně příliš nerozvíjela. Vzniklo tu jen několik izolovaných domů, které vyplnily dosavadní proluky. Parcelace na obytnou zástavbu nebyla příliš soustavná, a proto nedokázala definitivně zvrátit opačně působící dezurbanizační trendy, spojené s existencí početného průmyslu v této městské části. Názorně je to vidět na Hybešově ulici. Ta zůstala jen izolovaným šlahounem obytné zástavby, obklopeným nevábnými továrními areály. Výrobní a skladové objekty dokonce celou ulici na jihu zaslepily a Hybešova ulice zůstala promarněnou příležitostí, jak vytvořit logickou spojnici mezi Práchovnou a Kamenným Újezdem.

6. Oblast nad Starou hutí (u Příbramské silnice)

V 30. a 40. letech dorazila parcelace i do prostoru náhorní plošiny nad pravým břehem Padrťského potoka, podél silnice na Strašice (dnes Příbramská ulice). Jedná se o mírně svažité pozemky, situované v nadmořské výšce přes 380 metrů.[586] Lokalita se pozvolna ale setrvale snižuje k jihozápadu, od vlastního koryta Padrťského potoka je ale ostře oddělena prudkým terénním stupněm. I to bylo důvodem, proč zde výstavba započala až později a zpočátku měla chudý, nouzový charakter, podobný spíše chatovým osadám. Relativně volným tempem tu pak pokračovala výstavba rodinných domků po celou 2. polovinu 20. století. Postupně se zformovaly ulice Nad Starou hutí, U Rozvodny a mezi nimi Příbramská ulice coby výpadovka z města. Ke konci 20. století tempo zástavby poněkud zrychlilo. Počátkem 21. století pak byla nově vytýčena i Trnková ulice, čímž se zastavěné území města začalo propojovat i s areálem zahrádkářské osady u Ždárské cesty (viz kapitola „Pražské předměstí“). Stále tu ale zbývají značné územní rezervy, situované přitom v atraktivní výšinné poloze. Lokalita tak má nadále potenciál růstu. Není součástí čtvrti Práchovna, ale její popis je zařazen sem, protože dopravně navazuje na Příbramskou silnici, podél které se dole v údolí Padrťského potoka rozvíjelo historické osídlení (pivovar, Stará huť – viz výše).

6.1. Příprava parcelace

O tuto vyvýšenou náhorní plošinu projevovali stavebníci zájem už koncem 1. světové války. Na konci května 1918 požádal stavitel Josef Pechan o schválení parcelace pozemku č.kat.2268 „u Příbramské silnice za starou hutí“ na 10 stavebních míst. Šlo o pozemek severně od nynější Příbramské ulice, podél východní strany současné Trnkové ulice. Okresní silnice měla být přebudována na 16 metrů širokou ulici. Na východní i západní straně zamýšleného domovního bloku by byly stávající polní cesty č.kat.2937 a č.kat.2940 proměněny na 14 metrů široké ulice a podél severní hranice pozemku pak plánována ulice 12 metrů široká. Pechan tu zamýšlel stavební parcely pro jednotlivé domy o ploše 699-837 čtverečních metrů, přičemž mělo jít o volně stojící rodinné domy. Obecní stavební komise ale navrhla parcelaci odložit, dokud technická kancelář neprovede náčrt regulace v této části obce. Záměr totiž vyvedl město z konceptu. Pole uvažované pro parcelaci leželo natolik daleko od tehdejších Rokycan, že obec neměla žádnou představu o celkovém urbanistickém řešení lokality. Obecní komise aspoň navrhla rozšířit plánovanou ulici v ose Příbramské silnice i ulici na severní straně pozemku o 2 metry. Objevil se ale vážnější problém: spoluvlastník sousedního pozemku č.kat.2264/2 Jan Cypra prohlásil, že neprodá část svého pole potřebného pro poloviční šířku plánované ulice. Městská rada proto doporučila nepovolovat kvůli těmto problémům parcelaci. Zdrženlivě se na zasedání obecního zastupitelstva vyjádřil i starosta Anichober, podle nějž se mají zastavovat hlavně pozemky přiléhající k městu a nikoliv tak vzdálené. Naopak A. Žán prohlásil, že místo je pro parcelaci vhodné. Starosta každopádně stáhl pro námitky bod z programu, bylo nutno dořešit zábor cesty a dohodnout se s Cyprou.[587] Znovu se tímto záměrem zabývali obecní zastupitelé v březnu 1919. Dle nového plánku plánováno po všech čtyřech stranách pozemku zřídit nové ulice. Příbramská silnice měla mít novou komunikaci širokou 18 metrů, na západě a východě měly ulice mít šířku 14 metrů a na severu 12 metrů. Pozemek by byl rozdělen na 10 stavebních míst o ploše  688-842 čtverečních metrů. Během komisionelního šetření se podařilo odstranit námitky sousedů a městská rada proto navrhla povolit regulační plány na tuto lokalitu. Mělo jít o volně stojící rodinné domy, přičemž by vydán zákaz výstavby hospodářských budov. Majitel parcely se zároveň vzhledem ke vzdálenosti od města vzdal nároku na zřízení kanalizace, osvětlení a policejního dozoru. Následovala debata, v níž se Josef Nosek diví se, že se povoluje parcelace na tak odlehlém místě, ale starosta Anichober reaguje s tím, že město by mělo být rádo, že se vůbec někde staví. Podobný názor vyjádřil i Václav Vorel, který sice souhlasí s Josefem Noskem v tom, že parcelace poškodí hospodaření na okolních polích, ale je pravda že bude nutno parcelaci povolit kvůli bytové bídě. Zastupitelstvo pak záměr výstavby rodinných domků odsouhlasilo.[588] Nakonec ale záměr nerealizován a parcelace tohoto konkrétního pozemku proběhla až počátkem 21. století (viz níže).

V roce 1926 se ustavilo Sdružení zájemců o výstavbu rodinných domků, které už na podzim 1926 jednalo s obcí o vhodném staveništi pro další kolonii rodinných domků.  Nejprve vyhlédnuta pole nad starou hutí č.kat.2499 a č.kat.2500 (lokalita mezi nynější rozvodnou v Příbramské ulici a ulicí U Rozvodny). Pak město dostalo nabídku na odprodej pozemku východně odtud, za Příbramskou silnicí (na místě dnešní rozvodny).[589] Ani jeden z pozemků ale nebyl dostatečně vhodný a nová kolonie nakonec vyrostla přímo na Práchovně, podél ulic Klicperova, Šafaříkova a Čelakovského (viz výše). V září 1930 zase městská rada určila, že obecní komise posoudí eventuální koupi pozemků č.kat.2509 a č.kat.2510 od Anny Nové na výstavbu rodinných domů.[590] Šlo o pozemky při Padrťském potoku, mezi cestou, která běží podél jeho pravého břehu, a dnešní zástavbou na vyvýšené pozici v ulici U Rozvodny.  Zástavba tu nakonec nebyla realizována. V březnu 1932 jedná obecní zastupitelstvo o stanovení stavební čáry a rovinné výšky pro pozemek č.kat.2506 (plocha mezi zástavbou okolo čp.102/II Příbramskou silnicí a nynější ulicí U Rozvodny).  18. ledna 1932 požádal Karel Mottl z čp.102/II o povolení k výstavbě stodoly na č.kat.2506. 29. ledna 1932 konáno stavební řízení. Regulační čára stanovena 8 metrů od osy Příbramské silnice s tím, že stavební čára bude minimálně 6 metrů od regulační čáry. Původně měla vyrůst stodola při Příbramské silnici, ale plány změněny a plocha u silnice ponechána pro budoucí možnou výstavbu obytné budovy. Zamýšlená stodola posunuta na východní stranu pozemku č.kat.2506, při cestě č.kat.2935. Líc stodoly měl být 12 metrů od osy cesty č.kat.2935 a jihovýchodní roh stodoly 0,5 metru od hranice pozemků č.kat.2505 a č.kat.2506. Dne 11. února 1932 městská rada doporučila ke schválení a zastupitelstvo s tímto záměrem souhlasilo. K zbudování stodoly ale nedošlo.[591] V listopadu 1933 městské technické kanceláři uloženo rychle vypracovat regulační plán v trati nad Šternbergským pivovarem s tím, že pak se bude moci teprve rozhodnout o žádosti M. Šmídové a spol. o parcelaci pozemku č.kat.2265 na stavební místa.[592] Šlo o pozemek v nynější ulici Nad Strání.

Manželé Václav a Marie Jirkovi, spoluvlastníci domu čp.111/III, požádali 8. ledna 1934 o povolení k parcelaci pozemku č.kat.2265 na stavební místa. O parcelaci pozemku č.kat.2265 přitom usilovali v žádosti z 6. listopadu 1933 i Marie Šmídová (bytem čp.365/III), Josef a Věra Sazimovi (480/II), Marie Kopová (103/II) a Josef Slaný (čp.431/II). Jenže 1. března 1934 městská rada nesouhlasila s parcelací. Předložen byl prý jen náčrtek neodpovídající požadavkům. Pří místním řízení navíc zjištěno, že na východní straně pozemku č.kat.2265 se ponechávají jen 4 metry na ulici. Dělicí čáry mezi parcelaci se navrhovaly šikmo v úhlu 70 stupňů k Příbramské silnici. Přes sousední pozemek č.kat.2264 přitom už tehdy šlo dálkové vedení elektrického proudu o napětí 22 000 V, takže nutno proto projektovat ulici podél vedení. Navržená 4 metry široká a křivá ulice mezi pozemky č.kat.2265 a č.kat.2264 je podle stanoviska města nevhodná.  Vzhledem k různým výškám mezi okresní Příbramskou silnici a jižní částí pozemku č.kat.2265, který leží nad vysokou strání, prosazovala obec podél stráně projektovat ulici minimálně 10 metrů širokou, nutno proto do parcelace zahrnout i sousední pozemek č.kat.2264, jehož majitelka M. Ciprová ale s parcelací nesouhlasila. V červnu 1934 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno zamítnutí žádosti o parcelaci č.kat.2265.[593]

6.2. Ulice Nad Starou hutí

Nejprve začala v roce 1940 parcelace v dnešní ulici Nad Starou hutí (foto z r. 2003) a ještě téhož roku tu vyrostlo pět chudých rodinných domů, spíše chatek (čp.585/II, čp.586/II, čp.587/II, čp.588/II a čp.592/II). Podmínky, ve kterých obyvatelé této izolované lokality žili, ale neodpovídaly standardu městského bydlení. Šlo spíše o živelnou zástavbu nižších a nižších středních vrstev, hnanou snahou urychleně si s nástupem války a vázané ekonomiky zajistit bydlení a proměnit své úspory za pozemky. Po válce byla zdejší zástavba postupně doplňována a nahrazována.

6.2.1. Popis zástavby v ulici Nad Starou hutí

Ulice je obestavěna jen po jedné straně, západní. Směrem od nároží s ulicí Příbramskou zde domovní fronta začíná objektem čp.1259/II. Číslo popisné získal 29. dubna 2010.[594] Jde ale o starší stavbu zděné přízemní chatky se sedlovou střechou, která pouze dodatečně obdržela číslo popisné. Vedlejší pozemek zaujímala až do počátku 21. století malá chatka čp.587/II (foto z r. 2003). Přízemní dřevěná stavba se sedlovou střechou byla ukázkou původní podoby zdejšího osídlení z doby okolo roku 1940, kdy tato ulice vznikala jako provizorní kolonie spíše než coby městská zástavba. Číslo popisné obdržel dům 3. září 1940. Dům čp.587/II označen na výkresu ve smlouvě o výstavbě nového elektrického vedení k pozemku pana V. Kajtoviče č.kat.2267 z léta roku 2006 jako objekt určený k demolici.[595] Dům pak skutečně zbořen. Dle stavu z 2. poloviny června 2007 tu už probíhala výstavba nového rodinného domu. Už byla hotova hrubá stavba a střecha. Počátkem února 2008 tu stála novostavba rodinného domu, zatím nedokončená. Hrubá stavba se střechou a okny ještě neměla vnější omítky a nebyla patrně obývána.[596] Pak novostavba dokončena. Jde o patrový rodinný domek s obytným podkrovím a stanovou střechou, pojatý ve stylu podnikatelského baroka, s pseudohistorickou balustrádou zábradlí balkonku ve vikýři v 1. patře nad vchodem z ulice, neseným na sloupech. Ona jsou segmentově zakončena, od ulice zahrada oddělena plotem s kovovou, zdobnou mříží. Jedná se o ukázku historizující estetiky, příznačné pro první dvě dekády po pádu komunistického režimu. Svou snahou o okázalost je ovšem tento stavební styl nechtěně komický a typizované zdobné prvky paradoxně dávají takovým stavbám nádech lacinosti. Jako doklad estetických představ z doby přelomu 20. a 21. století je ale dům svým způsobem zajímavý. Objekt si ponechal původní číslo popisné čp.587/II. Ulice pokračuje domem čp.588/II. Jedná se o intaktně dochovanou původní dřevěnou chatku s plochou střechou krytou lepenkou. 18. září 1940 bylo domu přiděleno číslo popisné. Nachází se ve špatném technickém stavu. Tento typ zástavby je tak patrně neodvratně nasměrován k demolici. Zatím se tu uchoval jako připomínka nejstarší stavební fáze této ulice. I sousední domek čp.585/II reprezentuje původní skromnou zástavbu. Přízemní zděná stavba s valbovou střechou, typově na pomezí chaty a rodinného domu, je až na drobnosti zachována v intaktní podobě ze 40. let 20. století. Číslo popisné dostala 11. července 1940. Na vedlejší parcele stával na stavební parcele č.kat.1257 domek čp.586/II. Číslo popisné získal 12. července 1940 a domovní číslo bylo zrušeno 3. prosince 2013.[597] Na jeho místě pak vyrostla novostavba rodinného domu čp.1316/II. Dokončena byla 22. února 2016.[598] Jde o přízemní dům s nízkou stanovou střechou, situovaný v jistém odstupu od ulice. Následuje dům čp.592/II. Číslo popisné mu bylo přiděleno 27. září 1940. Původní stavba byla adaptována a zmodernizována. Jde o patrový domek s obytným podkrovím v 1. patře. Má sedlovou střechu orientovanou podélně s ulicí. Měřítkově si drží proporce původní skromnější zástavby, ale nejde o provizorní chatku jako u jiných domů z nejstarší stavební etapy této ulice. Za zahradou domu čp.592/II odbočuje mezi parcelami příjezdová cesta, jež vede do hloubi bloku a zajišťuje spojení s rodinným domem čp.749/II. Ten zde vznikl koncem 50. let 20. století. Je situován daleko od ulice, blízko pásu stromů lemujících stráň nad Padrťským potokem. Dům prodělal někdy počátkem 21. století rekonstrukci. Jde o patrový objekt s podkrovními místnostmi v 1. patře. Střecha je vysoká, stanová. Ulice Nad Starou hutí pokračuje parcelou s rodinným domem čp.115/II. Vznikl někdy za socialismu. Číslo popisné získal přenesením z jiného zbořeného objektu v dnešní Čapkově ulici. Má podobu skromného přízemního domku s nízkou sedlovou střechou. Ulice potom slepě končí u zahrady domu čp.1029/II. Ten získal číslo popisné někdy v 80. letech 20. století. Má podobu spíše chaty se sedlovou střechou. V hloubi zahrady u domu čp.1029/II byl postaven počátkem 21. století nový rodinný dům čp.1234/II. Číslo popisné dostal 7. ledna 2008. Je to moderní vilka, přízemní s valbovou střechou.

6.2.2. Technický vývoj ulice Nad Starou hutí a vývoj jejího pojmenování

Zpočátku nebyl životní komfort obyvatel této ulice na úrovni městského bydlení. V červnu 1940 na schůzi obecního zastupitelstva urguje Josef Basák vyřízení žádostí obyvatel „chat na Příbramské silnici“ za postavení výtokového stojanu u jejich obydlí. Starosta Hejrovský slíbil brzké vyřízení.[599] Ulice Nad Starou hutí zůstává dodnes nedlážděná, po severní straně ji lemuje pole.  V roce 2006 uzavřelo město smlouvu o smlouvě budoucí kvůli věcnému břemeni na plánované přeložce elektrického vedení v oblasti ulice Nad Starou Hutí, od Příbramské ulice, až k pozemku č.kat.2267.[600] Rozhodnutím rady MNV ze 7. září 1953 pojmenována nově vzniklá ulice Nad Starou hutí.[601] Název se od té doby nezměnil.

6.3. Ulice Příbramská a U Rozvodny

V 50. letech 20. století se pozvolna stavební ruch přesunul i do prostoru jižně od Příbramské ulice, kde se postupně zformovala zástavba rodinných domků a vznikla tak ulice U Rozvodny (foto z r. 2003). Na nepravidelném parcelním rastru tu vzniklo řídké osídlení v atraktivní lokalitě, obrácené k jihu na terase nad Padrťským potokem. Na mapě města z roku 1958 už je zde zakreslena rozptýlena struktura zahrad a chatek.[602] Rekreační objekty postupně ustupovaly trvalejší a objemnější architektuře vilek, ale ani během 2. dekády 21. století není tento proces ukončen a celá lokalita má nadále venkovský charakter.

6.3.1. Popis zástavby v ulicích Příbramská a U Rozvodny

Při jižní straně Příbramské ulice stojí v místech, kde ulice ještě prudce stoupá z údolí Padrťského potoka na tuto vyvýšenou sídelní terasu, rodinný dům čp.904/II. Objekt s valbovou střechou zaujímá trojúhelníkovitou parcelu. Vznikl okolo roku 1970, později byl přestavěn. Pak z Příbramské ulice odbočuje ulice U Rozvodny. Nejde o tradiční domovní frontu sevřeného charakteru. Místo toho je rozsáhlý blok mezi ulicí U Rozvodny a okrajem stráně nad Padrťským potokem členěn několika kolmými obslužnými cestami, východozápadně orientovanými, které zpřístupňují jednotlivé parcely a rodinné domy.  První z nich vybíhá podél jižní strany zahrady domu čp.904/II. Na jejím konci pak stojí rodinný dům čp.31/II. Přízemní domek je situován už ve svahu nad Padrťským potokem. Vznikl někdy v 80. letech 20. století. Číslo popisné sem bylo tehdy druhotně přeneseno ze zbořeného domu ve čtvrti pod kostelem. Dům je oficiálně evidován do ulice Pod Starou hutí, protože má přístup i od nábřeží potoka. Východně od něj na stavební parcele č.kat.5241 přibyl počátkem 21. století rodinný dům čp.1232/II. Číslo popisné získal 13. listopadu 2007. Jedná se o přízemní domek s valbovou střechou. O něco dál k jihu odbočuje z ulice U Rozvodny další cesta, jež vede k vilce čp.1104/II. Stavba na půdorysu písmene L s valbovou střechou je situována na hranu terénního zlomu nad potokem. Vznikla počátkem 90. let 20. století. Na nároží této obslužné cesty a samotné ulice U Rozvodny se nachází rodinný dům čp.1120/II. Číslo popisné mu bylo přiděleno 4. srpna roku 2000. Patrový objekt má polovalbovou střechu a pod ní obytné podkroví v 1. patře. Jižně od domu vychází z ulice U Rozvodny další kolmá cesta. Vede okolo rekreačního objektu če.95 a pak končí u rodinného domu čp.670/II. Ten pochází z 50. let 20. století. Šlo tedy o jeden z prvních domů v této lokalitě. Má podobu většího patrového domu se sedlovou střechou. Podél jižní strany stojí při této obslužné cestě ještě dřevěná chatka če.104. Na nároží samotné ulice U Rozvodny pak vyrostl rodinný dům čp.1278/II. Číslo popisné získal někdy po roce 2010. Tradičně koncipovaný patrový dům s obytným podkrovím v 1. patře má sedlovou střechu.  Ulice U Rozvodny pokračuje jižním směrem. Stojí tu při ní rodinný dům čp.43/II. Pochází z 60. nebo 70. let 20. století. Jeho domovní číslo sem přesunuto ze zbořeného objektu na místě nynějšího sídliště Na Pátku. Patrový dům má obytné prostory v 1. patře. Střecha je polovalbová. Počátkem 21. století dům prošel rekonstrukcí a novým vyzděním pod střechou. Vedlejší rozlehlou parcelu zaujímá rekreační objekt če.88. Ulice U Rozvodny se pak mění na polní cestu. Poslední objektem v ní je neoznačené hospodářské stavení. Potom se tato komunikace stáčí k východu a klesá mezi zemědělskými pozemky do údolí Padrťského potoka.

Východní strana ulice U Rozvodny zůstává převážně nezastavěná. Pouze rozlehlý pozemek mezi ulicemi Příbramská a U Rozvodny zde zaujímá velká vila čp.1135/II. Reprezentuje nový stavební styl konce 20. století, kdy si nová vrstva bohatých stavebníků buduje okázalé vily na nadstandardních pozemcích. Číslo popisné obdržela 1. ledna 2000.

Na protější straně Příbramské ulice zde stojí areál rozvodny elektřiny (foto z r. 2003), který dal jméno i nedaleké ulici U Rozvodny. Říká se mu též „spínačka“ a okolní oblasti „U Spínačky“ (dříve „Jelínkovic pole“).[603] Už 27. července 1927 městská rada rozhodla, aby za účelem rekonstrukce elektrické sítě byl postaven v okresní spínací stanici 2. transformátor, zřízen sekundární vývod a nutné spojovací vedení. Náklady cca 29 000 Kč se měly uhradit z lesního rezervního fondu.[604] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo povolení nákladu 29 000 Kč na výstavbu druhého transformátoru v Rokycanech. Délka elektrické sítě ve městě v té době dosáhla 13 kilometrů, ale dosud zde byl jen jediný transformátor. Obec proto prodala Západočeskému elektrářskému svazu pozemek na výstavbu okresní spínací stanice. Transformátor dodán na přelomu listopadu a prosince 1927, ihned zapojen v okresní spínací stanici. Stanice dle údajů z počátku prosince 1927 už zásobuje část města mezi Příbramskou silnicí, Veselskou silnicí až k městským lázním.[605] Na tomto stávajícím místě u Příbramské silnice vznikla ovšem „spínací stanice“ až někdy počátkem 50. let 20. století. Na mapě z roku 1953 již je zakreslena.[606] Na státní mapě z roku 1952 ještě nikoliv.[607] Hlavní objekty rozvodny jsou situovány do blízkosti Příbramské silnice, odkud vede i hlavní vjezd do areálu. Jde o průmyslovou účelovou architekturu. Nachází se tu několik budov technologického ale i administrativního charakteru. Za nimi pak je oplocený celý areál o rozloze cca 240 arů.

O něco dále směrem z města stojí za rozvodnou už od roku 1932 u Příbramské silnice ještě obytné stavení čp.459/II. I dnes jde o objekt nacházející se mimo zastavěné území Rokycan, byť od budov rozvodny ho dělí jen cca 200 metrů. V době svého vzniku šlo ovšem o naprosto izolované stavení, daleko za městem. V březnu 1932 jednají obecní zastupitelé o stanovení stavební čáry a rovinné výšky pro pozemek č.kat.2492.  Dne 8. října 1931 totiž požádal Karel Kosnar bytem v Rokycanech  čp.248/II o povolení k výstavbě rodinného domu.[608] 22. října 1931 městská rada konstatovala, že nemá námitek, třebaže pozemek je podle ní značně odlehlý.[609] 19. ledna 1932 Kosnar předložil stavební plány a zároveň ohlásil, že nakonec bude stavět na sousedním pozemku č.kat.2487, který je prý vhodnější (pozemek č.kat.2492 popsal jako proláklinu, kudy při průvalu vod teče dešťová voda do Padrťského potoka).  29. ledna 1932 konáno stavební řízení. Stavební čára určena 8 metrů od osy Příbramské silnice, případná budoucí ulice (pokud by se město jednou rozšířilo až sem a silnice by se proměnila na městskou komunikaci) tak měla být 16 metrů široká.[610]  Dne 11. února 1932 vydáno stavební povolení pro K. Kosnara na rodinný dům na č.kat.2487. Podmínkou bylo, že obecní zastupitelstvo schválí stavební čáru a rovinnou výšku.[611] Stavební komise sice nedoporučila povolit výstavbu, protože pozemek byl mimořádně odlehlý, ale zastupitelstvo parcelaci povolilo.[612]  25. srpna 1932 vydáno obývací a užívací povolení: pro A. Kosnara na rodinný dům na č.kat.2489.[613] Vznik tohoto domu byl projevem nekoncepční regulační politiky v meziválečném období, kdy nebylo příliš obtížné získat povolení k bytové výstavbě i v lokalitách zcela mimo intravilán. Rokycany tehdy prodělaly mimořádný územní nárůst, ale mnohdy šlo o velmi řídké až nesouvislé osídlení, nebo dokonce o izolované enklávy za městem (jako v tomto případě). Neblahým vedlejším efektem bylo zpomalení přirozené evoluční stavební obměny v rokycanských historických předměstích, která si tak uchovávala až do poloviny 20. století leckdy až vesnická měřítka zástavby, což pak od 50. let usnadňovalo jejich plošnou asanaci pro sídlištní výstavbu. Ale to je jen obecná úvaha, která přímo nesouvisí s tímto jedním domkem u Příbramské silnice. Patrový domek čp.459/II s obytným podkrovím v 1. patře a polovalbovou střechou se dochoval v intaktní podobě z 30. let 20. století. Charakterem má skutečně blíže k venkovskému stavení než k městské zástavbě. Lemují ho hospodářské objekty a obklopuje jej rozlehlá zahrada.

6.3.2. Technický vývoj ulic Příbramská a U Rozvodny a vývoj jejich pojmenování

V dubnu 1989 se uvádí, že na rok 1989 město mimo jiné plánuje elektrifikaci „stavebního obvodu Stará huť“. Kvůli rapidnímu nárůstu nových rodinných domů bylo totiž nutno provést nové inženýrské sítě.[614] Zatímco inženýrské sítě zde postupně byly upravovány, ulice U Rozvodny nadále zůstává neupravená, s nezpevněným povrchem a bez chodníků. I ve frekventované  Příbramské ulici chyběl ještě počátkem 21. století chodník. Vzhledem k rostoucímu počtu obyvatel oblasti ulic Příbramská, Nad Starou Hutí a U Rozvodny rostl tlak na jeho výstavbu. Pro pěší spojení s městem museli zdejší obyvatelé chodit po krajnici silnice, vedoucí navíc výškově i směrově nepřehledným úsekem.  V roce 2002 naplánovala obec zřízení chodníku na roky 2006-2007.[615] S tímto harmonogramem ale nesouhlasili místní lidé. 21. ledna 2003 se zastupitelstvo zabývá dopisem jedné z obyvatelek (Mirjam Chržové) z oblasti, která žádá dát chodníku vyšší prioritu.[616] Město odpovědělo s tím, že v návrhu rozpočtu na rok 2003 počítá v Příbramské aspoň s instalací 5 pouličních svítilen, ovšem chodník je příliš finančně náročný. Nakonec se ale nepodařilo uvést do provozu ani slibované osvětlení. Bylo sice zařazeno do obecního rozpočtu na rok 2004 s odhadovaným nákladem 400 000 Kč. Pak ale při konzultaci se Správou a údržbou silnic Rokycany zjištěno, že bude nutné v místě chystaných svítilen zpevnit krajnici. Kvůli tomu se musela přepracovat projektová dokumentace a rozpočet narostl na 800 000 Kč. Dodatečné peníze ovšem obec neměla a akce proto v roce 2004 nerealizována a kvůli nedostatku peněz se nedostala ani do rozpočtu na rok 2005. Mirjam Chržová pak v této otázce interpeluje město opakovaně v listopadu 2004, ale je jí odpovězeno, že peníze nejsou a dosud nejsou ani finance na zpracování projektu na výstavbu chodníku.[617] Město navíc trvá na tom, aby celá akce probíhala koncepčně. Nový chodník tak měl být položen souběžně s novou kanalizací i s instalací veřejného osvětlení. Předpokládané náklady v takové variantě dosáhly téměř 1 889 000 Kč.[618] Jenže, jak se mělo ukázat při zpracování podrobnější studie, náklady šly ještě výš. Nový chodník totiž probíhal geomorfologicky náročným skalnatým terénem v blízkosti vodního toku a vyžadoval si složitá technická řešení.

28. listopadu 2005 se městská rada seznámila s rozpracovanou projektovou dokumentací k této zamýšlené investici. Podle varianty č. 1 měl být postaven chodník podél jižní strany Příbramské ulice, od železničního viaduktu až ke křižovatce s ulicí Stará Huť, kde navržen přechod a dále, směrem z města by chodník pokračoval po severní straně vozovky. Varianta č. 2 předpokládala, že chodník bude na severní straně ulice pokračovat už za areálem starého pivovaru, cca 150 metrů od železničního viaduktu. Problémem v této variantě bylo řešení úseku okolo božích muk, kde by se při zachování tohoto památkově chráněného objektu musela zužovat či posouvat vozovka. Varianta č. 3 navrhovala zbudovat chodník jen v úseku od křižovatky s ulicí Stará Huť dále z města. Úsek blíže k centru Rokycan měl být obsluhován náhradní pěší trasou po levém břehu Padrťského potoka. Šlo o nejlevnější, byť poněkud méně elegantní řešení. Výstavba všech tří variant měla být doprovázena řešením inženýrských sítí k novým rodinným domkům v lokalitě ulic Příbramská, Nad Starou Hutí a U Rozvodny. Buď mělo jít o regulérní kanalizaci, nebo aspoň dešťovou stoku zaústěnou do potoka. Kromě toho mělo vyrůst i veřejné osvětlení, zčásti zabudované do opěrných zdí, jejichž výstavba podél chodníku předpokládána. Varianta č.1 by si vyžádala i zásah do koryta potoka, což by musel povolit správce toku. Šlo o výstavbu opěrných zdí (buď monolitická železobetonová konstrukce, nebo opěrná zeď z drátěných košů s výplní z lomového kamene), a to v úseku cca 83 metrů, o výšce 1,5-3 metry, kde by zeď byla založena mimo stávající zpevněný okraj potoka. Druhý úsek o délce cca 60 metrů měl mít opěrnou zeď založenou zčásti na původní kamenné opěrné zdi lemující vodní tok (zde by byla nutná i oprava starší zdi). Úpravy by si rovněž vyžádaly jisté kácení dřevin podél potoka (v případě varianty chodníku vedoucího podél koryta – varianta č. 1). V případě varianty č. 2 měla vyrůst jen kratší opěrná zeď o délce cca 48 metrů a výšce 1,5-3 metry. Kromě toho by muselo proběhnout odstřelení části skalnatého výběžku podél silnice v délce cca 30 metrů a již uvedené řešení chodníku u božích muk.[619] Varianta č. 1 měla dle předběžné kalkulace přijít na 9 520 000 Kč (při použití železobetonových opěrných zdí) nebo na 5 831 000 Kč (při použití drátěných košů s výplní). Varianta č. 2 ohodnocena na 6 366 500 Kč (železobetonové opěrné zdi) či 5 236 000 Kč (drátěné koše). Varianta č. 3 měla odhadované náklady pouhých 2 261 000 Kč. Autor projektu Ing. Petr Zítek se nakonec přikláněl k přijetí varianty č.1.[620]

V prosinci 2005 se radnice ohlašuje průlom, podařilo se jí vyjednat s rokycanskou firmou ŠABATA finanční spoluúčast (na výstavbu občanské infrastruktury v této lokalitě měla přispět třetinou nákladů). Starosta Jan Baloun dokonce mluví o tom, že díky provádění prací i přes zimu, by mohla být akce hotova ještě na jaře 2006.[621] V návrhu obecního rozpočtu na rok 2006 zařazena na tuto akci předběžně suma 1 200 000 Kč.[622] Podnikatel Jan Šabata sám oslovil 24. listopadu 2005 město s tím, že variantu č. 3, kterou architekt Zítek ocenil na 2 261 000 Kč, by provedl na vlastní náklady. Z celkové sumy ovšem odečetl jistou částku, protože měl zájem o výstavbu pouze v úseku od křižovatky s ulicí Stará huť směrem z města. Náklady na tento úsek odhadl Šabata na 1 880 795 Kč s tím, že by uhradil třetinu sumy (tedy 627 000 Kč). Město by zaplatilo zbylých 1 254 000 Kč. Šabata dokonce nabízel, pokud město nebude mít dostatek hotovosti na účtech, že celou investici zaplatí ze svého a obec mu svůj podíl zpětně vyplatí. Navrhoval, že je schopen nový chodník, včetně kanalizace i osvětlení provést do jara 2006.[623] I díky tomuto vývoji byla nakonec zvolena varianta č. 3.

Výstavba chodníku v Příbramské ulici začala na podzim 2006. V  listopadu 2006 už se buduje v jejím úseku od křižovatky s ulicí Stará huť až ke křižovatce s nově budovanou Trnkovou ulicí (kterou prováděla také firma Šabata). Chodník veden podél severní strany Příbramské ulice. Již byly osazeny obrubníky, zatím chyběl podklad i povrch chodníku. V prostoru východně od křižovatky ulice Příbramské a Nad Starou hutí rostl mezitím ve vozovce středový ostrůvek pro budoucí přechod pro chodce (zatím jen obrubníky, bez povrchové úpravy).[624] Koncem listopadu 2006 se už uvádí, že nový přechod pro chodce se dokončuje.[625] Dle stavu k dubnu 2007 byl chodník zcela hotov.[626] Dne 10. dubna 2007 schválilo zastupitelstvo města navýšení rozpočtu výstavby chodníku o vícenáklady ve výši 263 706 Kč. Akci prováděla firma SBT stavby, s.r.o. Rokycany (firma podnikatele Šabaty).[627] V rozpočtu města na rok 2007 počítáno na výstavbu chodníku v Příbramské ještě s 280 200 Kč. Nakonec utraceno 279 880 Kč.[628] 28. ledna 2008 městské zastupitelstvo odsouhlasilo koupi pozemků pod nově zřízeným chodníkem v Příbramské ulici. Konkrétně šlo o pozemek č.kat.2265/17 o ploše 3 čtvereční metry od Emilie Koželoužkové a Emilie Vaňourkové za 720 Kč, č.kat.2264/19 o ploše 57 čtverečních metrů od Jana Šabaty a Marcely Šabatové za 13 680 Kč, č.kat.2506/13 o ploše 3 čtvereční metry od Antonína Váši za 240 Kč a dále bezúplatný převod komunikace č.kat.2934/3 o ploše 42 čtverečních metrů a č.kat.2934/4 s plochou 452 čtverečních metrů od Plzeňského kraje.[629]

Louky mezi Příbramskou silnicí a Padrťským potokem se na mapě stabilního katastru z roku 1838 nazývají V Bročníku. Dne 30. května 2000 byla dosud bezejmenná ulice pojmenována U Rozvodny. Název jí dal objekt elektrické rozvodné stanice, který vyrostl o něco dále směrem z města u Příbramské ulice (viz výše).

Název Příbramské ulice je odvozen od její původní funkce výpadovky na stejnojmenné středočeské město. Ještě před 2. světovou válkou totiž právě tudy, přes Mirošov, vedlo hlavní silniční spojení skrz hřeben Brd na Příbramsko. Potom byla výpadovka po uzavření vojenského prostoru přesunuta do nové trasy přes Borovno, Míšov a Věšín, ale název výpadovky z Rokycan už zůstal zachován. Původně se Příbramská silnice nebo ulice nazývala celá komunikace, od křižovatky Na Železné až na pokraj města. Úsek od Železné k železničnímu viaduktu později přezván na Pivovarskou ulici. Podle K. Hofmana až od roku 1991 oficiálně komunikace od železničního viaduktu k okraji zástavby vymezena jako Příbramská.[630]

6.4. Trnková ulice

Firma Šabata nepřistoupila na spolufinancování výše popsaného chodníku v Příbramské ulici jen z čirého altruismu. Tato společnost totiž hodlala v této lokalitě investovat do výstavby nové ulice a rodinných domků.[631] A dokončení infrastruktury, jakož i postačující cesty pro pěší, bylo pro tyto záměry nezbytné. Už územní plán z roku 2000 navrhoval podél Příbramské ulice dílčí rozvoj obytné zástavby. Její rozsah byl však limitován neexistencí kanalizačního systému v této městské oblasti. V březnu 2004 souhlasilo zastupitelstvo města s pořízením změny územního plánu č.24, podle žádosti Karla Váši, Ludmily Sedláčkové, Marcely Šabatové, Štěpána Kaisera, a Josefa Houšky. V jejím rámci se žádalo o proměnu parcel č.kat.2268, č.kat.2269, č.kat.2270 a č.kat.2264 z ostatní zemědělské půdy na území pro výstavbu rodinných domů.[632] Ještě během roku 2004 byly urbanistické plány s touto lokalitou konkretizovány. V říjnu 2004 projednala městská rada návrh na změnu územního plánu (č.01/2004 c), která mění stávající zemědělské pozemky č.kat.2264 a č.kat.2270 severně od Příbramské ulice, v úseku od křižovatky s ulicí Nad Starou hutí k rozvodně, na území pro výstavbu cca 51 rodinných domů.[633] Právě firma Šabata se koncem roku 2005 zmiňuje jako investor, který má na těchto stavebních parcelách zřídit inženýrské sítě, včetně kanalizace. Město povolilo zřízení nové kanalizační přípojky, náklady na ni má plně hradit firma Šabata.[634] Vzhledem k velmi atraktivní poloze na slunných svazích, na okraji města, se dalo očekávat, že tento urbanistický záměr uspěje. Kromě absence inženýrských sítí, jejichž zřízení si ještě mělo vyžádat velké náklady, tu ale byl problém v podobě vysokonapětového elektrického vedení, které pozemek přetínalo a jehož ochranné pásmo bylo nutno respektovat.

Počátkem dubna 2006 již na dosavadním poli, severně od Příbramské ulice, v úseku mezi křižovatkou s ulicí Nad Starou hutí a areálem rozvodny probíhá skrývka svrchní vrstvy půdy a výkopové práce, příprava pokládky inženýrských sítí a výstavby komunikace. Pak nabraly práce rychlé tempo. Počátkem září 2006 již je napříč polem hotova nová komunikace, včetně obrubníků a stožárů veřejného osvětlení, byť zatím jen s provizorní vozovkou z kamenné drti. Východně od této komunikace vyrostl ihned první objekt. Rozložitý rodinný dům čp.1223/II z dřevěných trámů posazený na obří pozemek, vyplňující prakticky celou východní stranu nové ulice. Číslo popisné přiděleno 21. května 2007. Právě u jeho vrat také nová komunikace skončila, propojení na systém komunikací v prostoru chatové osady při Žďárské cestě zatím chybělo (respektive bylo ponecháno jen jako pěšina). Na mimořádně velké privátní zahradě okolo domu se nachází i rybníček a rozhledna. V pruhu pozemků při západní straně nové ulice v roce 2006 ještě výstavba nových domů nezačala, ale přilehlý pás již nebyl zemědělsky obděláván. Stejný stav zůstával i v dubnu 2007.[635] Po výstavbě domu čp.1223/II další stavební rozvoj v Trnkové ulici ustrnul. V únoru 2008 je už povrch ulice vyasfaltován od Příbramské ulice až k novostavbě čp.1223/II, ale zemědělské pozemky podél západní strany Trnkové ulice jsou stále obhospodařované a čerstvě zorané. Nebyla tu ani známka po případné výstavbě dalších domů.[636] Vyrostl tu pak až později rodinný dům čp.1299/II. Dokončen byl 8. října 2014.[637] Jde o přízemní srubovou stavbu. Tím ale opět stavební rozvoj ustrnul. Místo nové čtvrti rodinných domků působí zatím Trnková ulice jako servisní komunikace k privátní doméně rodiny Šabatových.

Středem gigantické parcely okolo domu čp.1223/II na východní straně nové ulice vedla dříve cesta č.kat.2938 (nyní již nevyužívaná). Ta zůstávala v majetku Pozemkového fondu, a proto požádal majitel souvisejících parcel Jan Šabata město, aby se zřeklo případných nároků na tuto cestu a jako náhradu nabídl dar ve výši 40 000 Kč. Městské zastupitelstvo o tom jednalo 11. července 2006. Konstatovalo, že cesta není v majetku obce a tak může jen těžko přijímat dary. Odbor rozvoje města prohlásil, že cesta nemá faktický význam a její převod by nezpůsobil žádné komplikace. Navrhl dvě varianty: město může buď dát Pozemkovému fondu na vědomí, že souhlasí s převodem zmíněné parcely na jiné osoby, nebo může počkat, až budou tyto pozemky městu vydány a teprve pak je prodat panu Šabatovi. Už 26. června 2006 rada města odmítla převod parcely na jiné osoby a naopak podpořila záměr vyzvat Pozemkový fond k urychlenému převodu cesty na obec.[638] Dne 23. března 2007 zahájeno územní řízení o změně charakteru pozemku č.kat.2290/2, na základě žádosti manželů Šabatových podané 6. března 2007.  Pozemek, dosud evidovaný jako orná půda, se měl proměnit na lokalitu krajinné zeleně. Na části jeho plochy mělo dojít k výsadbě dřevinného porostu, topolů a porostního keřového lemu  dle návrhu zpracovaného firmou Gei Vision s.r.o. z Prahy v únoru 2007. Zmíněná část měla být oddělena jako č.kat. 2290/6. Výsadbou měla vzniknout krajinná zeleň poblíž Příbramské ulice a tím pádem vytvořit izolační bariéru nové oblasti výstavby rodinných domků severně od elektrické rozvodny. Stavební odbor městského úřadu svolal na 26. dubna 2007 jednání spojené s obhlídkou místa.[639] 2. května 2007 pak úřad vydal územní rozhodnutí.[640]

10. dubna 2007 rozhodlo zastupitelstvo města pojmenovat novou komunikaci Trnková ulice.[641]

7. Areál státního statku

Zcela mimo zastavěné území Rokycan, vznikl v poválečné době při Příbramské silnici, rozsáhlý komplex státního statku a nedaleko od něj i samostatný soubor menších bytových domů. Intravilán Rokycan podél Příbramské ulice tak díky stavební expanzi v posledním století nekončí nijak ostře a přechází jen postupně do volné krajiny.

7.1. Příprava a průběh výstavby státního statku

Šlo o koncepční investici, která měla nahradit dosavadní roztříštěný soubor zemědělských provozů, situovaných navíc přímo v centru města (například v tzv. Kraftově statku poblíž restaurace Na Železné – viz kapitola „Pražské předměstí“). Od počátku byla tato nákladná akce provázena smůlou a chaotickým plánováním. Celý projekt totiž přišel do stádia realizace příliš pozdě. V 50. letech 20. století mělo zakládání kolektivistických zemědělských podniků přirozeně závažné politické a ideologické souvislosti, často nadřazené všem ostatním aspektům. V oné době byla socializace půdy klíčovým prvkem komunistické ideologie. Spíše z prestižních důvodů neměly být v této celostátní kolektivizační mánii výjimkou ani Rokycany. Od počátku 50. let 20. století se tak MNV zaobírá myšlenkou založit v Rokycanech Jednotné zemědělské družstvo. To se ovšem nezdařilo. Nenašlo se dost majitelů půdy, kteří by byli ochotni se sdružit. Až 1. července 1960 založen aspoň Státní statek Rokycany.[642] Podle dobového pramene ale státní statek vznikl vyčleněním zemědělské agendy z tehdejšího Komunálního podniku už roku 1953.[643] Tato ještě více kolektivistická forma obhospodařování půdy ale přišla v Rokycanech na svět až v roce 1960, kdy už vyprchalo počáteční budovatelské nadšení éry stalinismu. Ekonomický šlendrián III. pětiletky v kombinaci se zakódovanou neefektivitou státního zemědělského podnikání, kdy jednotliví pracovníci zůstávali pouhými zaměstnanci státního statku, bez větší pracovní motivace, pak z rokycanské farmy udělaly mrtvě narozené dítě. Zároveň došlo k paradoxní situaci, že ve výrazně industrializovaném městě, kde prakticky mizela poslední generace místních rolníků, byl spíše z ideologických pohnutek zřizován nákladný zemědělský podnik, který měl v přímé konkurenci s městským životním stylem a městskými pracovními příležitostmi jen velmi málo, co nabídnout. Jen částečné vyvážení této disproporce přinesla integrace obce Borek do Rokycan roku 1960, kdy do státního statku Rokycany začleněno Jednotné zemědělské družstvo Borek se 152 hektary půdy a 3 zaměstnanci. I obec Borek se totiž poměrně rychle zbavovala agrárního charakteru.[644] Původní plán byl navíc předimenzovaný. Kromě této farmy měla ještě jedna vzniknout při Šťáhlavské silnici.[645] Ještě v dubnu 1968 statek zvažuje realizací výstavby skladištní haly na 4000 kubických metrů píce u Šťáhlavské silnice pod Čilinou. Mělo k ní dojít roku 1970.[646]

Budování farmy státního statku mělo začít již před rokem 1960, tak to předpokládal Akční programový plán MNV na roky 1957-1960. Nestalo se ale.[647] Termín zahájení prací stanoven na rok 1960.[648] Nakonec znovu posunut na březen 1961.[649] Výstavba farmy Československých státních statků pak započata 20. března 1961.[650] Podle jiných pramenů ale už v lednu 1961.[651] To byl dvouměsíční předstih oproti původnímu harmonogramu.[652] Výstavbu prováděl Okresní stavební podnik.[653] MNV čelil kritice, že neobstaral cihly z demoličního pásma v Knihově ulici v centru Rokycan, kde tehdy začínala výstavba nového sídliště. Stavební materiál by se přitom hodil na spuštění výstavby státního statku.[654] Daleko závažnější než nedostatek cihel (ostatně poněkud předčasná starost v době, kdy se prováděly hlavně přípravné práce, nikoliv samotná stavba) se ukázaly být kardinální omyly v organizaci stavebních prací. V dubnu 1961 měla přijít na řadu výstavba příjezdové komunikace pokládka vodovodu, nezbytné věci pro rozjezd investice. Jenže projekt vodovodního potrubí měl zpoždění.[655] Na květen 1961 bylo přitom na vodovod plánováno proinvestovat 76 000 Kčs. Částka tak musela být operativně převedena na urychlenou výstavbu porodny krav. Jenže, kvůli chybějícímu vodovodnímu přívodu se na staveniště musela draze dovážet voda v cisternách. V červenci 1961 už se staví příjezdová komunikace, teletník, pokračuje výstavba porodny krav, skladu píce a septiků.[656] V té době se prvotní zmatky podařilo zahladit a harmonogram výstavby se srovnal. Na rok 1961 určeno plánem k prostavění 1 000 000 Kčs. Z toho do konce srpna 1961 už bylo proinvestováno 408 116 Kčs (jen za červenec 1961 plán 80 000 Kčs, realita 138 830 Kčs).[657]

V srpnu 1961 už je zastřešen teletník, uvnitř omítnut, připraven na výdlažbu. Chyběla ještě okna. I porodna krav už byla pod střechou, provádělo se podkladní betonování a izolace stropů. Tempo mírně vázlo na budování příjezdové komunikace. ŽDH Ejpovice totiž nedodaly slíbený štěrk. Dosud nezačala stavba volného ustájení (chyběli brigádníci na výkopové práce).[658] V březnu 1962 má výstavba farmy skluz, teprve za pochodu se dodělává projektová dokumentace. Přepokládalo se dobudování vazné stáje a teletníku ještě v roce 1962. Teprve v dalších etapách měly na řadu přijít sklady, kanceláře a byty pro zaměstnance.[659] V srpnu 1962 již 1. etapa tohoto zemědělského komplexu dostavěna.[660] V této fázi ale farma zůstávala torzem. Bez bytových jednotek pro zaměstnance se sem museli každý den pracovníci svážet z města. Rovněž kapacita vodovodu nepostačovala, takže statek muset zajistit pravidelný dovoz vody v cisterně.[661] Co ale bylo horší, objekty nového státního statku vykazovaly některé závady, které se musely řešit dodatečnými stavebními úpravami. V červenci 1963 to před plénem MěstNV přiznal pan Podešva z vedení statku. Zejména kravíny byly prý postaveny chybně a bude nutné je obezdít, aby se zpevnily jejich zdi.[662] Až v roce 1964 dokončen objekt dojírny u volné stáje a postaveny i dvě bytové jednotky pro zaměstnance.[663] Dále přibyla kotelna, tři kůlny s ocelovou konstrukcí a v březnu 1965 se dokončují tři garáže.[664] Na rok 1965 zařazena dostavba areálu do plánu Okresního stavebního podniku. Mělo do ní být investováno 1 186 000 Kčs.[665] Podle konečné bilance z února 1966 ale v roce 1965 prostavěno 960 000 Kčs. Byly dokončeny stáje, sklad strojených hnojiv, ocelokolny, sýpka, úpravna vody a polní mlat.[666]  Tím byla farma státního statku roku 1965 prakticky dobudována, už v létě 1965 sem přemístěna z dosavadních lokalit větší část živočišné výroby.[667] Celkové náklady na výstavbu komplexu státního statku odhadovány na víc než 7 000 000 Kčs.[668]

7.2. Obytné domy pro zaměstnance státního statku

Na přelomu 60. a 70. let 20. století ještě v sousedství statku (cca 100 metrů západně od samotného areálu statku) postaven pro zaměstnance obytný soubor pěti drobných, patrových panelových domů čp.909/II, čp.910/II, čp.911/II, čp.912/II a čp.913/II s 10 bytovými jednotkami (foto z r. 2004). Už 7. prosince 1966 vyjádřila k projektu zbudování těchto bytů souhlas rada MěstNV.[669] Během 1. pololetí 1967 pak proveden výběr staveniště.[670] 17. dubna 1968 rada MěstNV potvrdila souhlas s udělením výjimky ze směrného územního plánu, kterou se statku povolovalo mimo intravilán provést výstavbu bytových domů.[671]  Dne 31. července 1968 pak rada MěstNV vzala na vědomí schválení výstavby těchto domů.[672] V dubnu 1968 se uvádí, že domy budou postaveny v letech 1968-69.[673]  Jejich výstavba ale započala až na jaře 1969. Financoval ji státní statek.[674]

Jde o zajímavý doklad miniaturní „vesnické“ aplikace panelové technologie. Rurální charakter zástavby jen podtrhuje situování tohoto obytného souboru do oploceného areálu se záhumenky a drobnými stavbami hospodářského a technického rázu.  Vzniklo ovšem vcelku přijatelné bydlení. Jeho účelem bylo pomocí podnikového bydlení stabilizovat pracovní sílu, s jejímž udržením míval státní statek dlouhodobé problémy. Z hlediska urbanistického ovšem toto sídliště pro zemědělské pracovníky připomíná spíše umělé panelové vesnice v dezurbanizovaných regionech Sudet. Nevznikla městská zástavba, jen cizorodá enkláva daleko od města. Počátkem 21. století prošly domy vesměs rekonstrukcí fasád a střech.

7.3. Popis areálu státního statku a jeho další vývoj

Areál státního statku má plochu okolo 500 arů. Hlavní vjezd je veden od Příbramské silnice. Uvnitř komplexu jsou řádkovým způsobem řazeny jednotlivé původní objekty zemědělské výroby. Areál má číslo popisné čp.308/II (druhotně sem přeneseno ze zrušené obecní cihelny na Jižním předměstí). Kromě toho je tu také evidováno číslo popisné čp.1127/II. Jde o přízemní nevelký objekt s nízkou sedlovou střechou v přední části areálu, kde zřízeny prostory k bydlení. Stavba pochází patrně z prvotní stavební fáze výstavby státního statku. Číslo popisné přiděleno až 21. prosince 2005.[675] Kromě toho získal dodatečně samostatné číslo popisné i jeden další objekt v rámci komplexu bývalého státního statku. 20. září 2012 bylo přiděleno číslo popisné.[676] Sídlí zde autoservis MK Royal Cars.

Státní statek byl zrušen po konci komunistického režimu a plánované ekonomiky. Bezradnost, jak naložit s nevyužitým komplexem, byla naštěstí vystřídána postupnou proměnou areálu na podnikatelskou zónu. V zadní části bývalého statku se usídlila betonárna firmy INSTAV.[677] Mnohé budovy slouží ke skladovacím účelům. Není to samozřejmě ideální stav, ten by vyžadoval daleko větší investice do rekultivace celého areálu, ale nejde už o opuštěný brownfield. Dne 12. března 2008 městský úřad ohlásil zahájení územního a stavebního řízení dle žádosti podané 11. ledna 2008 společností ČEZ, doplněné 7. března 2008. Šlo o plánovanou výstavbu nové transformační stanice na stavební parcele č.kat.2790 a na pozemcích č.kat.2485/2, č.kat.2485/23, č.kat.2485/25, č.kat.2485/33, č.kat.2458/3, č.kat.2458/10, č.kat.3146/2, č.kat.2462/1, č.kat.2462/2, č.kat.2465, č.kat.2466,  č.kat.2485/6, č.kat.2485/17 a  č.kat.2934/1. Dle projektu mělo dojít k vybudování nové jednosloupové transformační stanice připojené na sousední vedení 22 kV. Šlo o areál bývalého státního statku a areál bytových domů poblíž statku. Na 15. dubna 2008 svoláno ústní projednání.[678]

Oblasti poblíž státního statku se dříve říkalo „Hornovic louka“.[679]  Nachází se tu dodnes pruh remízku s vzrostlými stromy a nepatrnou vodotečí, která směřuje od svahů Žďáru okolo jižního okraje areálu rozvodny do údolí Padrťského potoka. V červnu 1980 se uvádí, že město vybralo strž poblíž státního statku pod Žďárem za místo, kde je možné vyvážet odpad (zeminu) tak, aby byl terén zarovnán.[680] Výše proti proudu této vodoteče se rozkládá izolovaný areál zahrádek s drobnými chatkami (spíše zahradními domky), přístupný po polní cestě od severu. 11. září 2008 zastavil městský úřad územní řízení (zahájené 1. srpna 2008 na základě žádosti podané 28. července 2008 Ivetou Vartlíkovou[681]) na stavbu kolny na nářadí na jedné ze zdejších zahrádek č.kat.2378/18, protože se stavbou již bylo započato a žádost se tak stala bezpředmětnou.[682]

Směrem od statku k jihozápadu, k Padrťskému potoku, terén klesá mírným svahem až do mokrých luk podél potoka. Oblasti se říká „Na Kmínovské“.[683] V roce 1925 zanikla veřejná cesta č.kat.2933 (o ploše 198 čtverečních metrů) do pozemku č.kat.2294/2, náhradou vznikla přes původní pozemek č.kat.2294 nová cesta. V prosinci 1927 schválilo zastupitelstvo města přemístění cesty.[684]  Dle ohlašovacího listu z roku 1925 také odpadl z veřejné cesty č.kat.2919 už před dávnou dobou díl o ploše 149 čtverečních metrů do č.kat.2396 (role) a město tuto změnu roku 1929 zaevidovalo do knihovního pořádku.[685] Cesta č.kat.2919 vede od Příbramské silnice směrem ke Žďáru prostorem podél bezejmenné vodoteče poblíž státního statku. Ve stejné oblasti se nacházela i zrušená polní cesta č.kat.2933.

8. Budoucí urbanistické a dopravní řešení Práchovny

            Budoucnost Práchovny by do velké míry mohlo ovlivnit nové dopravní řešení jihovýchodního sektoru města. To stávající má daleko do ideálního stavu. Nynější dopravní tepny jsou výrazně dostředné (Zeyerova a Příbramská ulice) a přitom značně chybí tangenciální spoje. Absurdní je to obzvlášť v případě Práchovny, kde je Příbramská ulice (s výraznou silniční dopravou z oblasti Strašicka) zcela bez propojení s uliční sítí Práchovny a veškerý provoz je tak nuceně směřován až do samotného městského centra (křižovatka Na Železné). Už směrný územní plán z konce 50. let 20. století předpokládal řešení: ulice B. Němcové měla být protažena k východu, přes čtvrť Práchovna a po novém mostě přes Padrťský potok se napojit na Příbramskou ulici.[686] V červnu 1969 dokonce plénum MěstNV oficiálně rozhodlo připravit řešení budoucí křižovatky na Práchovně, která by byla uvažovanou spojnicí výpadovky na Strašice (I/18) a na Šťáhlavy (II/183).[687]  Podobné úvahy předkládal ještě územní plán z konce 80. let, ale finanční i urbanistická náročnost neumožnila tento záměr realizovat. Lze si ostatně představit, že zakomponování výrazně průjezdní nové silnice do Práchovny by se neobešlo bez obětí. Zcela jistě by byla zčásti narušena klidová zóna podél břehů Padrťského potoka.

            Územní plán z roku 2000 na to šel jinak: ponechával radiální komunikační osnovu, ale posouval silniční tah do nové trasy. Předpokládá totiž vytýčení zcela nové výpadovky na Mirošov, která by nahradila Zeyerovu ulici.  Ta je totiž výrazně ovlivňována paralelně probíhající železniční tratí Rokycany-Nezvěstice. Vzhledem k nepříliš koncepčnímu územnímu plánování v 19. století a hlavně v 1. polovině 20. století zde došlo k nepraktickému trasování komunikace, která opakovaně kříží trať, nejdříve přejezdem na křižovatce Zeyerova-Boženy Němcové, pak dalším přejezdem před Kovohutěmi. Třetí přejezd se nachází nedaleko odtud, na Veselské ulici. Už za 1. republiky byl tento stav pociťován jako něco nevhodného. V červenci 1939 na schůzi obecního zastupitelstva Rudolf Šlesinger doporučil jednání mezi městem, okresním úřadem a státní drahou o přeložení Veselské silnice tak, aby nemusela vést přes dráhu. Návrh přikázán k projednání městské radě.[688] Podle návrhu územního plánu z roku 2000 by nová komunikace nahrazující Zeyerovu ulici vedla od rozšířeného železničního podjezdu u zimního stadionu přes dnešní Bílou haldu, kde by navázala na rozšířenou stávající ulici U Bílé haldy, která by byla rozšířena a protažena na jih, kde by vyústila v Bezručově ulici v prostoru u rybníku Ježek na pomezí Rokycan a Kamenného Újezdu. Výhodou tohoto plánu bylo odlehčení dopravně nevyhovující Zeyerově ulici s jejími nebezpečnými železničními přejezdy. Pozitivem by jistě bylo i vytvoření logické spojnice Rokycan a Kamenného Újezdu ulicí U Bílé Haldy. Podobné plány mělo město ale již koncem 60. let 20. století. V červnu 1969 plénum MěstNV jednalo o dvou variantách nové spojovací komunikace centra města a tehdy zakládaného průmyslového území na Práchovně.[689] Projekt tehdy ani později nerealizován.

            Vzhledem k výstavbě jižního obchvatu Rokycan (viz kapitola „Jižní předměstí“), který převedl zčásti tranzitní dopravu mimo intravilán, se ale potřebnost nového trasování Zeyerovy ulice začala již krátce po roce 2000 zpochybňovat. Zákres nové komunikace na územním plánu navíc znejišťoval případné podnikatelské aktivity v jejím okolí, protože bylo nutné počítat s případnými zábory pozemků kvůli nové silnici. Odbor rozvoje města proto obdržel podnět vyškrtnout tuto komunikaci z územního plánu. Ing. arch. T. Havrda, coby autor územního plánu, tuto možnost nevyloučil, ale doporučoval nejprve zpracovat dopravní studii širšího zájmového území. V říjnu 2004 pak městská rada odmítla projednávat z těchto důvodů tuto změnu územního plánu.[690]  Přeložka Zeyerovy ulice tak nadále zůstávala v urbanistickém výhledu Rokycan, byť její realizace nebyla na pořadu dne. Naopak nadále akutní zůstává otázka dopravního dořešení Příbramské ulice, která zbytečně přivádí meziměstskou dopravu až na křižovatku Na Železné. V minulosti se taky objevily některé náměty na zřízení silničního spojení (faktického východního obchvatu Rokycan), jenž by propojoval Pražskou silnici v Borku a Příbramskou silnici. Jde zatím jen o letmé návrhy, ale význam komplexního řešení této otázky poroste, protože rozlehlé plochy mezi lesním komplexem Žďáru, Práchovnou a Borkem se stávají jedním z posledních míst, kde mají Rokycany až do konce 21. století potenciál k stavebnímu růstu.

            Samotná Práchovna pak čelí několika větším urbanistickým úkolům. Jedním z nich je řešení plochy po Bílé haldě, jejíž odstraňování nemělo nikdy započít, ale když už bylo spuštěno, je nutné tuto plochu koncepčně dořešit. Koncepčním řešením ovšem není osázení vzniklé proluky travou, natož výstavba nějakého oploceného skladového areálu. Nabízí se vznik intenzivně kultivovaného parku, s možností částečné dostavby podél Čelakovského ulice. Je nutné ale v každém případě zachovat roli, již Bílá halda po sto let úspěšně hrála, tedy bariéry, oddělující obytnou zástavbu Práchovny od změti průmyslových areálů podél Zeyerovy ulice. Velkým úkolem je rovněž akcentování role Padrťského potoka (spolu s paralelně probíhajícím Mlýnským náhonem). Zatímco na pravém břehu byla již plně dotvořena pěší a cyklistická stezka vedoucí od Kamenného Újezdu, podobné řešení je nutné prosadit i na levém břehu tak, aby park V Alejích nekončil u tenisových kurtů slepě v bezradné slepé uličce průmyslových areálů. Dále je nutné daleko soustavněji chránit unikátní stavby i architektonické soubory (zejména dělnické řadové domky, popřípadě továrnické vily Šikovu a Jelínkovu) před nezvládnutými přestavbami. Zatímco období normalizace mělo své bezradné amatérské stavebníky s jejich brizolitem a trojdílnými okny, současná doba má zase svůj kult bílých plastových oken, meruňkových barev průčelí a polystyrenových zateplovacích fasád, kvůli nimž mizí původní členění domovních exteriérů. Spíše úkolem pro soukromé investory (ale s možnou podporou města) je plné využití potenciálu bývalého pivovaru nebo Staré huti. Na rozdíl od monofunkčně rezidenčních městských čtvrtí jako je Rašínov nebo Za Rakováčkem má Práchovna velký celoměstský význam rekreační. Jednotlivé městské funkce (rekreační, obytná a průmyslově-podnikatelská) tu kupodivu docela koexistují, balanc mezi nimi je ale velmi křehký.