D. Borek: verze 2026/05/12

Pražské předměstí: Sídliště Hrudkovanka

Impulz k výstavbě sídlišť na Pražském předměstí vzešel z poválečné vize masivní industrializace Rokycanska. Od počátku 50. let 20. století se mezi obcemi Ejpovice a Dýšina, na pomezí okresu Rokycany a Plzeň-sever, buduje velký hutní komplex Železnorudných dolů a hrudkoven, otevřený 1. října 1955.[1] Poslední z 10 vysokých pecí tohoto megalomanského podniku byla předána do užívání 9. září 1956.[2] Onoho roku tu pracovalo už 1598 lidí.[3] V duchu totalitního pojetí státem řízené ekonomiky bylo rozhodnuto, že bytová výstavba pro zaměstnance továrny bude z velké části realizována v Rokycanech. To, že výstavba proběhne právě na Pražském předměstí, nebylo vůbec jisté. 17. října 1951 navštívili rokycanský MNV zástupci podniku Hrudkárny Praha, n. p. (budoucí RND Ejpovice, továrna se ještě budovala) a vyjádřili představu, že plánované sídliště pro své zaměstnance by optimálně umístili na západním okraji města, pod Čilinou. Mělo jít o drobnou, maximálně jednopatrovou bodovou zástavbu. A skutečně tam tehdy vyrostl menší soubor rodinných domků pro dělníky, tzv. Korea (viz kapitola „Za Rakováčkem“). Jenže takovýto extenzivní model individuálního bydlení nebyl použitelný v situaci, kdy Hrudkovny a další místní průmyslové závody potřebovaly zajistit nikoliv pár desítek, ale mnoho set bytových jednotek pro své zaměstnance. Hrudkovny tudíž hlavní objem své podnikové výstavby soustředily do nového sídliště na rokycanském Pražském předměstí.[4]

Sídliště Hrudkovanka se rozkládá v sektoru vymezeném Nerudovým náměstím a ulicemi Pražská, Mládežníků a Raisova. Uvnitř sídliště se nachází ulice Kozlerova. Na západě tento okrsek dosahuje skoro až k ulici Dvořákově, na severu se takřka dotýká Boreckého potoka.

Obsah

1.1. Původní zástavba na místě sídliště Hrudkovanka. 1

1.1.1. Původní zástavba v Polní ulici (dnes ulice Mládežníků). 1

1.1.2. Stodoly v Pražské ulici 3

1.1.3. Prvorepublikové domy na rohu Pražské ulice a Nerudova náměstí 4

1.1.4. Původní zástavba na severní straně Nerudova náměstí 4

1.2. Starší urbanistické plány a příprava výstavby sídliště Hrudkovanka. 5

1.3. Sedmidům v ulici Mládežníků.. 6

1.4. Malé sídliště v ulici Mládežníků.. 7

1.5. Vlastní sídliště Hrudkovanka („Velké sídliště“). 7

1.5.1. Příprava a zahájení výstavby. 7

1.5.2. Založení Raisovy a Kozlerovy ulice a nové ztvárnění severní strany Nerudova náměstí 8

1.5.3. Změna trasy ulice Mládežníků.. 8

1.5.4. Vývoj pojmenování ulice Mládežníků.. 8

1.5.5. Dětské jesle. 8

1.5.6. Mateřská škola Pohádka čp.829/II 9

1.5.7. Samoobsluha Hrudkovanka a nerealizovaná restaurace. 10

1.5.8. Proměna Pražské ulice v úseku na průchodu sídlištěm Hrudkovanka. 10

1.6. Další stavební vývoj sídliště Hrudkovanka. 10

1.7. Technický vývoj sídliště Hrudkovanka. 11

1.7.1. Zpoždění výstavby infrastruktury. 11

1.7.2. Výstavba garáží 11

1.7.3. Úpravna vody. 11

1.7.4. Další technický vývoj sídliště Hrudkovanka. 12

1.1. Původní zástavba na místě sídliště Hrudkovanka

Výstavbě sídliště Hrudkovanka ustoupilo několik předměstských usedlostí, vcelku ale demolice nebyly nijak masivní, protože území na samém okraji Rokycan mělo jen roztroušenou zástavbu a větší část plochy nového sídliště zaujímaly zemědělské pozemky. V tomto ohledu se sídliště Hrudkovanka odlišovalo od pozdějších obytných souborů, které přímo likvidovaly historickou zástavbu.

1.1.1. Původní zástavba v Polní ulici (dnes ulice Mládežníků)

Jakousi osou oblasti byla původní Polní ulice (dnes ulice Mládežníků). Ta vedla mírně odlišnou trasou než v současnosti. Vybíhala jako dnes z Tomáškovy ulice, ale pak se táhla mělkým obloukem mezi dnešní Dvořákovou a Pražskou ulicí. Takto ji zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1838. Šlo fakticky o polní cestu, jen letmo urbanizovanou. Teprve při výstavbě sídliště byla její trasa napřímena a na východním konci zalomena, tak aby zde bylo možné provést novou parcelaci na pravoúhlém rastru. Ústí Polní ulice do Pražské ulice se zároveň posunulo k východu (viz níže). Před zbudováním sídliště šlo o periferní komunikací lemovanou jen řídkou zástavbou rurálního charakteru. Jedinou výjimkou byl již počátkem 20. století nejzápadnější úsek této ulice, mezi křižovatkou s Tomáškovou ulicí ke křižovatce s ulicí Dvořákovou. Zde se parcelací vytvořila již tehdy souvislá domovní fronta, byť tvořena spíše drobnějšími předměstskými domky. Popis tohoto jejího úseku, který nebyl budováním sídliště dotčen, je zařazen níže v této studii, do pasáže o zástavbě západně od Hrudkovanky (dodnes zachovalá předměstská zástavba podél Tomáškovy ulice).

Směrem od Dvořákovy ulice k východu stály v této ulici následující objekty: Při jižní straně tehdejší polní cesty byl situován izolovaně, mezi zemědělskými pozemky, naproti pozdější budově hospodářské školy, dům čp.55/II. Zapadal do souvislé řady čísel popisných, takže tu už patrně stál v roce 1771 při zavádění domovního číslování.

Dne 19. října 1784 se na obecní radě řešil záměr majitele domku čp.39/II (stál uprostřed Nerudova náměstí, viz níže) postavit na Lehnerovském poli (asi na severní straně Nerudova náměstí) kovárnu. Mezi těmi, kdo proti tomu protestovali, byl i Bernard Skála, „že on taky chce při tom koupeném domku Michlovském kovárnu stavěti (…) a že tam na Pátku 7 kováren jest.“[5] Skálovi jsou přitom počátkem 19. století uváděni jako majitelé čp.55/II. Ze zprávy jako by vyplývalo, že domek čp.55/II přešel do jejich vlastnictví nedlouho před rokem 1784 a že tu původně kovárna nebyla. Jenže spojitost rodiny Skálových s čp.55/II je až pozdějšího data, takže zpráva z roku 1784 asi hovoří o jiném domku. V listopadu 1780 se v materiálech obecní rady mluví o tom, že Jakub Rudolf koupil „domek od Jana Michla za rathousem blíž městský zdi.“[6] Šlo o dům čp.12/I na rohu Knihovy a Palackého ulice. To je ale zcela jiná část města a není pravděpodobné, že by o něm mluvil Bernard Skála. Další zmínka o rodině Michlových je ze 70. let 18. století, kdy žili v čp.137/I, což byla věž děkanského kostela, kde v listopadu 1775 zemřel syn Jakuba Michla.[7] Ani toto pochopitelně není Skálou zmiňovaný Michlovský domek.

Dne 31. října 1796 se magistrát zabýval žádostí, kterou podal Bernard Skála „o povolení v oném, na Pražském předměstí, blíž stodoly Doroty Gallusové, vystaveném domku, výheň kovářskou pro syna svého Karla k provozování řemesla kovářského do jednoho komína svésti nechati mocti.“ Magistrát jeho žádost ovšem zamítl. Jednak kvůli obecnému nařízení, že „kovářský werkstatt [tedy dílna – pozn. aut.] nejméně 100 krokův od jiných stavení vzdálený býti má,“ jednak kvůli osobě Bernarda Skály, protože radní mu vzkázali, že už třikrát podal podobnou žádost, „pročež se svou žádosti jednou za vždycky se odmršťuje [tedy odmítá – pozn. aut.] s tím dalším doložením, že v podobném pádu žádného sluchu více v magistrátu míti nemá.“ A odkázali na předchozí jednání z 3. února 1794.[8] Dům čp.55/II oním domkem, kde Bernard Skála žádal o svolení k zřízení kovářské dílny, být nemohl. Při délkové míře krok = cca 60 cm by nutný odstup kovárny od obytné zástavby vycházel na cca 33 metrů, což čp.55/II bez problémů splňoval. Bernard Skála se v 70. a 80. letech 18. století uvádí jako obyvatel čp.36/II na západní straně Nerudova náměstí (viz kapitola „oblast na Pátku“).[9] Z jeho podání na magistrát z roku 1796 ale nejsme schopni přesněji určit lokalizaci. Dorota Gallusová byla vdova po Janu Gallusovi. Žili ovšem v čp.79/I na severní straně Masarykova náměstí. Stodola Doroty Gallusové tudíž stála samostatně, někde na starém Pražském předměstí. Víc nevíme. Je tu ale jedna zajímavá souvislost. Na indikační skice mapy stabilního katastru z doby po roce 1838 se dům čp.88/II na rohu Pražské a Pivovarské ulice (viz popis zástavby na místě sídliště Na Železné) označuje coby majetek Šebestiána Galluse, včetně mimořádně velké zahrady, vyplňující převážnou část domovního bloku mezi ulicemi Pražská, Pivovarská a Horákova. A na okraji této zahrady stál domek čp.86/II, který byl od roku 1790 v držení kovářské rodiny Skálových. Žil tu syn Bernarda,[10] Augustin Skála s manželkou Terezií (zemřel v čp.86/II v prosinci 1806).[11] Není vyloučeno, že Bernard Skála ve své žádosti z roku 1796 zamýšlel kovářskou výheň zbudovat buď v čp.86/II, nebo v jeho blízkosti. A také není vyloučena souvislost s domem čp.125/II na severní straně Nerudova náměstí (viz níže), který byl na sklonku 18. století v majetku Františka Skály a který tu je v matrice poprvé doložen roku 1798, což by dávalo suplice Bernarda Skály z roku 1796 možnou časovou souvislost s tím, že v čerstvě „vystaveném domku“ hodlal umístit kovářskou dílnu. Tak či ona, zpráva ukazuje, že Bernard Skála patrně delší dobu bez úspěchu usiloval o povolení k zřízení kovářské dílny a nakonec to dokázal Karel Skála, syn Bernarda Skály, v domě čp.55/II.

Karel Skála měl, coby svobodný a přitom víc než čtyřicetiletý muž, svatbu s Marií Annou Řehořovskou až v lednu 1809 a to v domě čp.109/II (patrně obývaném rodinou nevěsty).[12] Ovšem jako vlastník čp.55/II je doložen už roku 1807. Jak totiž uvádí František Purghart, když v roce 1806 město zakázalo majitelce domu čp.67/I stojícího v historickém jádru města, na rohu dnešní Komenského a Smetanovy ulice (později zbořen a na jeho místě postavena základní škola v ulici Míru), provozovat kovárnu, která s domem souvisela, bylo majitelce doporučeno, aby kovářské právo odprodala jinému rokycanskému kováři. Majitelka čp.67/I pak skutečně právo prodala kovářskému mistru Karlu Skálovi, který byl majitelem právě domu čp.55/II na Pražském předměstí. 7. března 1807 k tomu dal magistrátu dobrozdání, podepsané policejním komisařem Janem Kisslingem, městský policejní úřad. V něm se uvádělo, že Karel Skála hodlá kovářské právo převést ke svému obytnému domu čp.55/II a zřídit při něm kovářskou dílnu. Dům prý stojí o samotě a Skála přislíbil nahradit doškovou střechu šindelem, tudíž z hlediska požární ochrany není ze strany města námitek. Kovářské právo odkoupil Skála za 168 zlatých.[13]

Dne 27. května 1808 na schůzi magistrátu referoval Jan Rieger o obhlídce „nového stavení Karla Skály, mistra kovářského.“ Radní Skálovi nařídili: „1) Werkstatt [tedy dílna – pozn. aut.] kovářský do 14 dní celistvě od kamene vystavěti. 2) stodolu rozmetati [tedy zbořit – pozn. aut.], pak 3) po vymínění obecního sobě přivlastněného místa, za takový každý sáh 4 zl. zaplatiti.“[14] Z protokolu o zasedání magistrátu se dozvídáme, že domek čp.55/II byl v roce 1808 nově vystavený, tedy měl za sebou větší přestavbu (nebo aspoň zdejší kovářská dílna). Skála ale nejspíš část investice prováděl bez svolení města. Není ale zcela potvrzené, že výše uvedený protokol se týká domu čp.55/II, jak ukazují následující řádky. Dne 24. června 1808 totiž o záležitosti Karla Skály jednal opět magistrát. „V příčině nařízeného rozmetání [tedy zboření – pozn. aut.] jeho nově vystavené stodoly. Pak žádost [tedy Skálovu žádost – pozn. aut.] o povolení tu samou stodolu podle jeho rybníčka v zahradě, proti složení do kassy chudých 20 zl., přestavěti mocti.“ Radní ale byli nekompromisní, s poukazem na dvorní dekret z 5. března 1787. „Měl Karel Skála při stavení stodoly předepsaný bauriss [tedy nákres, projekt – pozn. aut.] magistrátu k zkoušení a dalšímu zaopatření předložiti. Když ale to neučinil a stodolu beze všeho povolení podle svého domku a kovářského werkstattu vystavěl, tehdy nemůže stodola ta na témž místě, ani dle jeho poslední žádosti 5 sáhů od stavení trpěna býti. Následovně s rozmetáním takové, poněvadž od téhož nařízení žádnej rekurs nevzal, bez dalšího pokračováno bude, když werkstatt kovářský následovně i stodolu nejméně 100 krokův od stavení vzdálené býti mají.“[15] Zpráva vyvolává některé otazníky. Nejasná je zmínka o rybníčku. Na mapě z roku 1838 žádná taková vodní nádrž u čp.55/II vidět není (byť mohlo jít o nepatrnou spíše jímku, která mezitím zanikla). Skoro ale jako by se celá tato záležitost z roku 1808 ohledně nepovolené stavby stodoly týkala jiného domu, třeba čp.109/II v Tomáškově ulici, kde se Skála o rok později ženil (viz výše). V takovém případě by až následné zřízení kovárny v čp.55/II bylo naplněním onoho požadavku, aby stála 100 kroků od nejbližšího stavení. Jinak totiž nelze pochopit, proč by městu vadilo, že kovářská dílna bude fungovat vedle Skálova zcela izolovaně stojícího domku čp.55/II. S touto hypotézou je ale v rozporu to, že František Purghart už v roce 1807 z dobových pramenů cituje o Skálově přenosu kovářského práva do čp.55/II. Tyto otazníky snad rozptyluje protokol z 11. října 1808, kdy se radní seznámili s žádostí Karla Skály „o povolení svou stodůlku při svém stavení N. C. 55 na Pražském předměstí zanechati mocti.“ Magistrát rozhodl, že věc zadá hospodářskému úřadu, aby zjistit, „na kterém místě ona stodola bezpečně by státi mohla.“[16] Formulace „zanechati mocti“ napovídá, že stodola, jejíž demolici v červnu 1808 nařídilo město, skutečně stála u čp.55/II.

V dubnu 1817 vypukl požár v domě čp.61/I v dnešní Havlíčkově ulici. Podařilo se zamezit jeho rozšíření, ale vedení města reagovalo plošnou kontrolou stavebních závad na městských domech. Dne 6. května 1817 se radní seznámili se zprávou místního policejního úřadu a kominíků. V ní se mimo jiné zmiňoval dům čp.55/II v majetku vdovy Skálové. Dotčeným měšťanům magistrát udělil pokutu 12 zlatých. Zároveň stanovil, že žádný měšťan nesmí ve svém domě skladovat seno pod pokutou 25 zlatých (v případě opakovaného přestupku 50 zlatých) a že jim to bude sděleno osobně i publikováno formou obecní vyhlášky. Majitelé domů také měli nově mít povinnost mj. disponovat v domácnosti ruční stříkačkou na vodu.[17]

Roku 1838 je evidován dům čp.55/II na katastrální mapě Rokycan jako spalný (dřevěný) objekt. Roku 1895 jej M. Sedlák popisuje následovně: „sešlé, s maličkými okénky, se střechou všelijak spravovanou, s chlévem a stodůlkou nalepenou z boku a také na spadnutí.“[18] Usedlost měla podobu jednoduché přízemní chalupy. Na konci 19. století ji vlastnil Jan Hořice. V městském archivu je dochován spisový materiál z roku 1892, pod názvem „Hořice Jan, roubení na studni čp.55/II, Pražské předměstí“.[19]

Z let 1867–1868 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Jan Hořice, stavba domu čp.55/II Pražské předměstí“.[20] Roku 1867 totiž postavil v sousedství Jan Hořice druhý přízemní domek čp.151/II. Ten pak vlastnil jeho syn, truhlář František Hořice.[21] Roku 1894 byla opravena hradební zeď u čp.151/II. Dům tehdy patřil Františku Hořicemu.[22] Další spisy ve fondu městského archivu, tentokrát z roku 1896, se jmenují „Hořice František, přístavba truhlářské dílny čp.151/II“, a složka z roku 1909 je označena jako „Hořice František, stavba chléva čp.151/II, Pražské předměstí“.[23] Dne 9. března 1928 rada schválila stavební povolení V. Tycarovi na chlév a kůlnu v čp.151/II.[24] Oba domky rodiny Hořicových zanikly počátkem 50. let 20. století při výstavbě takzvaného Sedmidomu, tedy prvního bytového domu sídliště Hrudkovanka (viz níže).

Dále k východu stál ještě dům čp.356/II. Počátkem 20. let 20. století jej postavil rokycanský učitel Bedřich Růžek (narozen 1882 v Mladoticích, zemřel 4. září 1954 v Rokycanech).[25] V červenci 1922 se na schůzi zastupitelstva mluví o žádosti družstva Svépomoc o výstavbu rodinného domku na pozemku č.kat.1849. Družstvo Svépomoc jinak budovalo své domy v uceleném obytném souboru na Rašínově a tento izolovaný dům byl výjimkou. Kvůli tomu odsouhlasilo zastupitelstvo v červenci 1922 změnu regulačního plánu v této části města, protože dům zasahoval do výhledové regulační čáry vnitroblokové ulice.[26] Bedřich Růžek se do domu čp.356/II nastěhoval roku 1924. Patřila k němu velká, pečlivě kultivovaná zahrada. Bohužel dům i zahrada padly v 50. letech za oběť výstavbě sídliště Hrudkovanka. Bedřich Růžek zemřel roku 1954 náhle, přímo na zahradě svého domu. V Rokycanském deníku se uvádí, že o rok později (tzn. roku 1955) byl dům zbořen.[27] Tomu ale odporují letecké snímky. Ještě na fotografii z července 1958 je vidět, že dům čp.356/II stál, byť už v obklopení staveništěm sídliště.[28]

Dům čp.198/II pocházel z doby okolo roku 1901. V městském archivu se nachází složka z let 1900–1901, nazvaná „Šilhán Josef, stavba a kolaudace domu čp.198/II, Pražské předměstí“.[29] Později objekt patřil JUDr. Jaroslavu Švejdovi a Jaroslavu Schůhovi.[30] V prosinci 1929 rozhodlo zastupitelstvo, že pozemek č.kat.2888/2 přešel z veřejného statku do soukromého majetku obce (zahrádka před čp.198/II, součást tehdejší Veverkovy, dnešní ulice Mládežníků).[31] Po 2. světové válce byl dům čp.198/II zabaven, na základě dekretu prezidenta č.12/1945 Sb. o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů a kolaborantů a spolu s nádvorním stavením čp.622/II (patrně starší objekt, který získal za Protektorátu samostatné číslo popisné) odhadnut, včetně zahrady, na 240 000 Kčs. MNV o něj zažádal pro umístění nějakého školského zařízení. Zejména rozsáhlá zahrada č.kat.1848/1 a č.kat.1848/2 se pro podobné využití nabízela. Do majetku obce přešel 1. ledna 1946.[32] Plány na stavbu školského zařízení se ale nerealizovaly a dům pak v 50. letech zanikl. I on je ale ještě zachycen na leteckém snímkování z července 1958.[33]

Jedinou stavbou na severní straně tehdejší Polní ulice byl rozsáhlý neorenesanční objekt Hospodářské školy čp.228/II z roku 1906, později sloužící jako učiliště (popis viz níže, v oddílu věnovaném dochované zástavbě západně od sídliště Hrudkovanka).

Dál k východu byla Polní ulice bez zástavby. Shluk zástavby se nacházel až na jejím východním konci, při ústí do Pražské ulice. Zde stál starobylý dům čp.56/II, Pangerlův, později Hornův dvůr. Nazván podle Jana Pangerleho, bohatého rokycanského měšťana, který se tu uvádí jako majitel na konci 18. století, a Jana Horna, kterému dům patřil koncem 19. století. Roku 1838 na císařském otisku katastrální mapy je zobrazen jako spalný. V roce 1895 popisuje M. Sedlák objekt následovně: „Hornův dvůr za ohybem silnice (…) tvořilo sešlé, jakoby zakleté přízemní stavení, obrácené průčelím do Polní ulice, stodola, stáj a nějaká pobořená kůlna kolem mrtvého, travou zarostlého dvora, a dosti rozsáhlá, ale neudržovaná zahrada s přerostlými stromy, obehnaná polozřícenou zídkou.“[34] Stav objektu se zhoršil v meziválečném období. V květnu 1931 proto rada z bezpečnostních důvodů majiteli čp.56/II J. Hornovi doporučila demolici domu.[35] Zbořen ale nebyl, protože ještě okolo roku 1945 je v seznamu majitelů domů číslo popisné čp.56/II uváděno, přičemž objekt patřil Josefu Hornovi.[36] Je také vidět na leteckém snímkování z roku 1947.[37]

Vedlejší dům čp.185/II patřil původně rovněž Hornově rodině. Vznikl v 1. polovině 80. let 19. století. V městském archivu je uložen spisový materiál z let 1882–1884, nazvaný „Horn Jan, stavba domu čp.185/II“.[38] V matrice je čp.185/II poprvé zaznamenán 3. srpna 1887, kdy tu na rakovinu zemřela Johana Pochová, manželka nadlesního na odpočinku.[39] To by odpovídalo údajům, že okolo roku 1888 město dům přestavělo na provizorní nemocnici, která tu fungovala do roku 1903.[40] Pak zde fungoval chudobinec.[41] Ten se tu připomíná ještě roku 1913, kdy se nad tím nesouhlasně pozastavují někteří členové zastupitelstva, protože koncentrace chudiny prý znehodnocuje pověst této části Rokycan.[42] V listopadu 1931 rada schválila rozšíření veřejného osvětlení u novostaveb na Pražské silnici u čp.185/II a na dalších místech Rokycan. Vesměs mělo jít o jednu lampu.[43] V dubnu 1924 žádá na schůzi zastupitelstva Václav Charvát, aby se jako komunikační a estetická závada města odstranil mimo jiné příkop u Hornů. Na to reaguje J. Bauer, že příkop u Hornů bude skutečně brzy odstraněn svedením do kanálu u hospodářské školy.[44]

Dům čp.57/II je na císařském otisku mapy z roku 1838 evidován taky jako spalný (tedy převážně dřevěný). Dne 11. dubna 1788 se na magistrátu řešila otázka „stavění domku Jakuba Vacka.“ Radní to schválili.[45] V matrice je následně Jakub Vacek uváděn jako obyvatel domu čp.57/II.[46] Pokud se jednalo o tento dům, nešlo ovšem o novostavbu, protože dle čísla popisného, zapadajícího do souvislé řady, zde stál již roku 1771 při zavádění číselného označování domů.

Dne 14. května 1813 se magistrát zabýval žádostí Antonína Bastla, „by jemu místo obecní pusté od 60 sáhů [pokud byl míněn čtvereční sáh, pak jde o plochu cca 215 čtverečních metrů – pozn. aut.] proti Jakubovi Vackovi na stavění propřáno bylo.“ Radní nesouhlasili, „poněvadž při zdejším městě žádného místa k novému stavení se nenalézá a na témž žádaném místu jak průhon pro dobytek, tak také místo pro nepřehlídlivé zbuchy [?] vojanské a cesta na tamní pole zanechána býti musí.“[47] Rodina Vackových obývala v té době dál usedlost čp.57/II. V říjnu 1816 tu zemřelo dítě Kateřiny Vackové.[48] Formulace „proti Jakubovi Vackovi“ napovídá, že mohlo jít o pozemek na protější straně Pražské silnice, v ohybu této komunikace, kde skutečně indikační skica mapy stabilního katastru z roku 1838 zakresluje obecní pozemek č.kat.2215.[49] K výstavbě domku tu nedošlo. Zpráva z roku 1813 je ukázkou složitých bytových poměrů ve městě, kde chyběly dostupné stavební pozemky, takže chudší rodiny projevovaly zájem i o malé obecní parcely.

O tři roky později, 28. května 1816, se před magistrátem řešila žádost, kterou podal Alois Storch, majitel domu U Bílého čápa čp.103/I na Malém náměstí, ohledně „Anweisung eines Gemeindplatzes zur Scheuer,“ neboli „o vykázání obecního místa pro stodolu.“ Radní pověřili hospodářský úřad prověřením žádosti.[50] Dne 2. července 1816 jednali radní na schůzi magistrátu o výsledku šetření ohledně této, Storchem žádané parcely pro stavbu stodoly. Město navrhlo „gegen die Wazkische Chaluppe befindl. geräumigen und unbenutzt liegenden Platz gegen neuerliche Vermessung und Abschätzung der Baustelle dieser als Platz zum Erbauung einer Scheuer gegen den überlassen werde,“ neboli „proti Vackovské chalupě se nacházející prostranné a nevyužité místo budiž po novém vyměření a odhadu této stavební parcely jemu k vystavění stodoly přenecháno.“[51] Šlo nejspíš o onen podlouhlý pozemek č.kat.2215 v obecním vlastnictví, lemující protější (jižní) stranu Pražské silnice. Žádná nová stodola tam ale dle mapy z roku 1838 nevyrostla. Dne 30. července 1816 byl magistrátu předložen přípis od podkomořského úřadu ohledně zaslání „der hierortigen Bewilligung in copia vidimata wegen ertheilten Platzes dem Apotheker zum Errichtung eines botanischen Gartens,“ tedy „zdejšího povolení v ověřené kopii skrz udělené místo lékárníkovi pro zřízení botanické zahrady.“ Radní pak konstatovali, že hospodářský úřad se zabýval jen místem pro stodolu Aloise Storcha, nikoliv pro botanickou zahradu.[52] Dne 23. srpna 1816 se magistrát seznámil s výsledkem přezkumu provedeného hospodářským úřadem „in welchem Jahre und mit wessem Bewilligung dem Apotheker Storch ein Gemeindplatz zum botanischen Garten unentgeldlich zuzuwiesen worden,“ neboli česky „v jakém roce a s čím svolením bylo lékárníkovi Storchovi obecní místo na botanickou zahradu bezplatně vykázáno.“ Ze zprávy vyplynulo, že se tak mělo stát už roku 1785 rozhodnutím komise podkomořského úřadu. Ono místo ale bylo určeno pro botanickou zahradu, nikoliv stavbu stodoly.[53] Tento zápis z jednání magistrátu celou kauzu vysvětluje. Storch žádal o stavbu stodoly a argumentoval tím, že už má od obce k dispozici pozemek, původně zamýšlený pro botanickou zahradu (rozhodně nešlo o veřejnou botanickou zahradu, ale jen parcelu pro pěstování bylin, upotřebitelných pro lékárenskou živnost). Zápis bohužel neuvádí, kde se onen pozemek měl nacházet. Je ale takřka jisté, že místo poblíž domu čp.57/II to nebylo. Tam pouze obec Storchovi nabízela parcelu pro výstavbu stodoly (stejně nerealizované).

Všechny tři domy čp.56/II, čp.57/II a čp.185/II se okolo roku 1945 uvádějí v majetku Josefa Horna.[54] Na leteckém snímku ze srpna 1957 je vidět počínající demolice této skupiny domů.[55] Snímkování z července 1958 ukazuje, že už byly odstraněny a na jejich místě probíhala výstavba sídliště.[56]

Za 1. republiky se v této ulici krátce zvažovala výstavba další budovy veřejného charakteru. V květnu 1932 uvádí rada, že za účelem nalezení místa pro výstavbu městského chudobince se zahájí informativní jednání s majiteli vhodných pozemků v Polní ulici.[57] K realizaci stavby ale nedošlo.

Ve velkém vnitrobloku mezi Polní ulicí a Nerudovým náměstím se dle mapy města z roku 1940 nalézala usedlost čp.89/II. Stávala zhruba v místech dnešního travnatého prostranství a hřiště východně od domu čp.813-814/II v Raisově ulici. Její číslo popisné sem bylo druhotně přeneseno. Ještě v polovině 19. století stál objekt čp.89/II jinde, v Pivovarské ulici na místě dnešního sídliště Na Železné. Na tomto novém místě je jistá zástavba zachycena už v dodatečných zákresech evidenční katastrální mapy z období od roku 1877 cca do roku 1910. Šlo o stavební parcelu č.kat.581 na pozemku č.kat.1858. Zobrazena je též schematicky na mapě z roku 1907. V seznamu domů podle majitelů z roku 1896 se uvádí, že číslo popisné čp.89/II neexistuje.[58] V městském archivu se nachází složka z roku 1902, nazvaná „Liška František, stavba kůlny u čp.89/II, Pražské předměstí“.[59] V sčítání lidu z roku 1910 už je dům čp.89/II uveden. Majitelem byl František Honomichl.[60] Usedlosti se proto říkalo Honomichlovna.[61] Ve fondu městského archivu je uložen spisový materiál z roku 1910, pod jménem „Honomichl František, stavba kanálu u čp.89/II, Pražské předměstí“.[62] Sčítání lidu roku 1921 dům popisuje jako stojící u Pražské silnice. Majitelem byla tehdy Františka Honomichlová.[63] V srpnu 1930 radní vydali povolení pro J. Honomichla na přístavbu verandy u čp.89/II.[64] Usedlost čp.89/II přežila výstavbu sídliště Hrudkovanka a po víc než jednu dekádu stála v obklopení novostaveb bytových domů. Zachycena je na leteckém snímkování v červenci 1968.[65] Honomichlovna byla zbořena v roce 1969. Tehdy se v čp.89/II nacházely dva byty.[66]

1.1.2. Stodoly v Pražské ulici

V průběhu výstavby sídliště Hrudkovanka došlo i k zániku původní zástavby na západní straně Pražské ulice, v úseku mezi ústím bývalé Polní ulice (dnešní ulice Mládežníků) a Nerudovým náměstím. Slovo „zástavba“ (a vlastně i slovo „ulice“) je ale zčásti nepatřičné. Od Nerudova náměstí směrem na Prahu fakticky už nešlo o zastavěné území města, ale volnou příměstskou krajinu, kterou procházela zemská silnice na Prahu. Do 2. poloviny 18. století možná vedla jinou trasou, přes Borecký potok v ulici K Borku, poblíž sochy sv. Václava (viz kapitola „zástavba podél Boreckého potoka“), pak okolo nynější chatové osady pod Boreckou strání a dál do historického jádra Borku. Na mapě 1. vojenského mapování z 80. let 18. století již je silnice vedena v nynější přímější trase. Není ale zcela jisté, zda ještě pak neprodělávala nějaké korekce trasy, napřimování, rozšiřování apod. Dne 27. května 1808 se před magistrátem řešila žádost rokycanského děkana Ondřeje Poláka (Andreas Pollak) „um Ersatz für das ihm zur neugelegten Cheusee abgenommene Stuckfeld,“ neboli „o náhradu za jemu k nově položené silnici odebraný kus pole.“ Radní rozhodli věc předat právnímu odboru magistrátu.[67] Ze zprávy plyne, že někdy v roce 1808 či 1807 probíhalo kdesi v rokycanské kotlině pokládání silnice. Na indikační skice stabilního katastru z roku 1838 je v majetku rokycanského děkanství uváděn pozemek č.kat.2025 na dnešním Pražském předměstí u nároží ulic Pražská a K Borku, v prostoru čerpací stanice a bývalého autoservisu. Je možné, že zmiňované stavební práce na nové silnici probíhaly zde, tedy od okraje tehdejší zástavby Rokycan směrem na Borek. Stále ale nevíme, do jaké míry šlo o zcela novou stavbu (méně pravděpodobné) či jen rozšíření a úpravu povrchu stávající státní silnice, možná vyvolanou vysokou frekvencí pohybu vojsk v časech napoleonských válek. O problematice vývoje trasy Pražské silnice podrobněji v kapitole Borek.

Na mapě stabilního katastru z roku 1838 každopádně úsek dnešní Pražské ulice od Nerudova náměstí směrem k Borku už byl nepochybně v nynější trase a působící coby cizorodý prvek, kdy široká, páteřní komunikace ústí na rohu Nerudova náměstí do živelně rostlé předměstí. Jedinou zástavbou při tomto úseku Pražské silnice byla skupina stodol z přelomu 18. a 19. století. Vyrostly tehdy na okraji města, vlastně už za městem, jako specifický monofunkční okrsek pro majitele zdejších polností. Podobná řada stodol tehdy stávala i u silnice na Šťáhlavy (dnešní Jeřabinová ulice, na Rašínově).

Cenným dokladem o jejich vzniku je patrně zpráva z 13. září 1785, kdy magistrát řeší žádost Jana Mikovce „by jemu kus místa ku Praze na stodolu vykázáno bylo.“ Obecní rada reaguje souhlasně. Povolila mu to „vedle stodoly Vojtěcha Kordíka.“[68] Ze zprávy vyplývá, že roku 1785 už tu přinejmenším jedna stodola stála. Jejich výstavba nejspíše souvisí s rozhodnutím gubernia (zemské vlády), se kterým se 26. října 1784 seznámila obecní rada. V něm se nařizovalo, „že se na budoucnost všechny stodoly za městem stavěti musí.“ A kromě toho se stanovovalo, že „kdo budoucně ty stavení, které od dřeva byli, od kamene stavěti bude, od obce vápno zdarma dostane.“[69] Je otázkou, zda šlo o plošné nařízení, nebo zda bylo vydáno specificky pro Rokycany, protože to bylo jen měsíc a půl od katastrofálního požáru města, při jehož šíření nepochybně sehrála negativní roli i skutečnost, že mezi měšťanskými domy stály stodoly plné úrody a další hospodářské budovy, často dřevěné. Už 12. října 1784 o tomto nařízení jednali obecní radní a zmiňovali, že „při rozdělování dominicalního dvora domácího pole blíž Žampírek, blíž jezu se pro equivalent extra emphyteusin zanechalo. Tudy má se na ouřad podkomořský psáti, poněvadž při městě zde žádné místo na stodoly k vystavení se nevynachází, aby se to pole měšťanstvu, který by své pole na stodoly dát muselo pro equivalent zdarma dát, anebo na tom poli se stodoly stavěly.“[70] Kostrbatě formulovaná zpráva naznačuje, že pro výstavbu stodol se zvažovala lokalita poblíž Žampírek ve čtvrti před Pražskou branou. Mapa z roku 1838 na Žampírkách (kromě špejcharu čp.150/II) zobrazuje podlouhlé hospodářské stavení při západní straně bývalé Jirchářské ulice, u pozdějšího hostince U Koruny, proti boční straně dnešního zimního stadionu. Jde ovšem jen o hypotézu. Areál stodol každopádně prokazatelně po roce 1784 vznikl u západní strany pozdější Jeřabinové ulice na Rašínově a taky zde, u Pražské silnice, na místě dnešního sídliště Hrudkovanka.

Dne 9. února 1779 rokycanskou obecní radu oslovil Václav Třebický, majitel hostince Železná na Pátku. Žádá, aby „jiný plac pro postavení král. seního a slam. magazinu [tedy vojenského skladu sena a slámy – pozn. aut.] vykázati ráčí, že p. Vergfleysscher de novo [nově – pozn. aut.] tam stohy postaviti chce, když on vidí, že stodoly postačovati nebudou, tudy že by p. Třebick. ani pole nemohl zvorati, následovně škodu trpěti by musel.“ Radní reagovali, že Třebickému nemůžou nijak pomoci.[71] Není jasné, kde měla zamýšlená stavba vyrůst, zda skutečně vznikla, ani jaký charakter měla mít (zda jen nějaký provizorní přístřešek, nebo větší stodola). Patrně šlo o oblast někde poblíž hostince Železná, který patřil Třebickému. Záměr mohl mít souvislost i s touto skupinou stodol u Pražské silnice. Jde ovšem jen o hypotézu.

Možná se této lokality týká i zpráva z 15. ledna 1813, kdy radní na schůzi magistrátu probírali žádost Jana Tilla, „um Bewilligung seine auf der Prager Vorstadt befindl., dem Einsturz drohende Getreidscheuer nach beiliegenden Bauriße überbauen zu dürfen,“ tedy „o svolení svou, na Pražském předměstí se vynacházející, sesutím hrozící obilnou stodolu dle přiloženého stavebního nákresu přestavěti moci.“ Radní konstatovali, že „poněvadž Václav Pangerle jakožto nejbližší soused proti tomu stavení nic nenamítá, a Jan Till s tím stavením své meze nepřekročí, tudy se jemu povoluje onu stodolu dle předloženého plánu přestavěti.“[72] Václav Pangerle byl majitelem domu čp.118/I na Malém náměstí, Jan Till žil v domě čp.95/I na východní straně Masarykova náměstí. Muselo jít o dvě stodoly na Pražském předměstí, stojící blízko, ne-li přímo vedle sebe.

Dne 22. ledna 1813 se magistrát seznámil s žádostí, kterou podal mistr pokrývačský Václav Koller (obyvatel čp.59/I ve Smetanově ulici) „stodolu dle přil. vyobrazení buď za Železnou, neb u Žampírek, neb u staré bývalé cihelny vystavěti mocti.“ Radní věc předali k vyjádření hospodářskému a policejnímu úřadu, včetně obstarání stanovisek sousedů.[73] Opětovně se žádost „zum Erbauung einer Getreidscheuer,“ neboli „o vystavění obilné stodoly“ nejspíš projednávala 30. dubna 1813, ovšem zápis ze schůze magistrátu hovoří o pokrývači Janu Kollerovi. Město Kollera odkázalo na předchozí rozhodnutí z 1. února 1813 a jeho žádost zamítlo, mj. i proto že je vlastníkem několika pozemků a tudíž nepotřebuje obecní parcelu.[74] Koller ale proti verdiktu obce podal stížnost na krajský úřad, kterou se rokycanský magistrát zabýval 21. května 1813.[75] Dne 4. června 1813 řešili radní na schůzi magistrátu další přípis od krajského úřadu, tentokrát ve věci zamítnuté žádosti Jana Kollera o výstavbu stodoly u svého domu ve městě.[76] A dne 3. září 1813 jednal magistrát o žádosti, kterou opětovně podal Jan Koller „um Anweisung eines Platzes zur Erbauung einer Scheuer von Stein,“ tedy „o poukázání místa pro vystavění stodoly z kamene.“ Radní uložili policejnímu a hospodářskému úřadu, aby věc prošetřily.[77] Zajímavé je, že i na volných pozemcích za městem, jako byla tato lokalita u Pražské silnice, přistupovalo město k povolování výstavby stodol relativně rigidně.

Dne 17. července 1818 se před obecní radou řešil přípis podkomořského úřadu ve věci „nově postavených 10 stodol.“ Město rozhodlo, že „ist hierwegen mit dem betreffenden Scheuerbesitzern eine Sinnhandlung vorzunehmen,“ neboli „z té příčiny má býti s dotčenými majiteli stodol vedeno jednání za účelem dohody.“[78] Ze zprávy plyne, že někdy v roce 1818 nebo krátce předtím došlo k výstavbě 10 stodol. Zápis z jednání magistrátu bohužel neupřesňuje lokalitu. V Rokycanech v té době bylo několik okrsků, kde stodoly vyrůstaly: zde u Pražské silnice, u Žďárské cesty nad pivovarem ve čtvrti východně od sídliště Železná, v Jirchářské ulici u Žampírek, u Šťáhlavské silnice na dnešním Rašínově, v Knihově ulici a ve Sladovnické ulici. Je vysoce pravděpodobné, že zpráva z roku 1818 se týkala některé či vícero z těchto lokalit (žádná z nich kromě Knihovy ulice neobsahovala 10 a více stodol). Město tak ustoupilo tlaku měšťanů, kteří se možná obrátili na vyšší instanci (podkomořský úřad). Ve stejné době mj. probíhalo vleklé dohadování mezi obcí a lékárníkem Aloisem Storchem, který urputně žádal přidělení parcely pro stodolu (o tomto sporu víc v kapitole Malé náměstí, v pasáži o Storchově domě čp.103/I).

Na mapě z roku 1838 zde stálo sedm stodol, roku 1940 jich je zakresleno osm. 20. listopadu 1888 vyhořely dvě z těchto stodol (majitel Adolf Eisner). Obec podezřívala neznámého žháře, ale prokázat se to nepodařilo.[79] Některé stodoly byly zbourány v dubnu 1956.[80] V listopadu 1956 ještě stojí 5 stodol. Předpokládá se jejich demolice před koncem roku 1956.[81] Roku 1959 ovšem stále stojí 4 stodoly. Rada MNV schválila návrh generálního investora na konečnou demolici těchto objektů, které měly uvolnit místo dalším bytovým domům. Termín zboření byl stanoven do 1. září 1959.[82] Ještě počátkem září 1959 ale demoliční práce probíhají.[83] Pak na místě stodol vyrostl masivní pětidům čp.784-785-786-787-788/II a ještě patrový dvojdům čp.789-790/II (viz níže).

1.1.3. Prvorepublikové domy na rohu Pražské ulice a Nerudova náměstí

Pozemky jižně od těchto stodol až na roh Nerudova náměstí zůstávaly dlouho volné, stejně jako část severní strany Nerudova náměstí. Vzhledem k evidentně starobylému původu tohoto náměstí, které patrně už v 12. století mohlo být centrem (návsí) vesnice Pátek, rozvíjející se jako volná součást raně středověké aglomerace Rokycan (viz speciální mapa), je vlastně s podivem, že se zde domovní zástavba dotvořila až ve 20. století. Není ovšem vyloučeno, že tento stav řídké, fakticky neexistující zástavby na severní straně náměstí a v přilehlém úseku Pražské ulice, zachycený na mapě z roku 1838, byl výsledkem částečné redukce osídlení během třicetileté války nebo nějaké jiné krize. Je zcela představitelné, že osídlení na Pátku mohlo být v této části předměstí hustější, ale během ekonomického a demografického úpadku 1. poloviny 17. století zaniklo a plochy původních chalup se proměnily na pouhé zahrady. Jde ovšem jen o teorii.

Každopádně toto prázdné místo na mapě města už od přelomu 18. a 19. století lákalo občasný zájem stavebníků. Nejprve to byli uchazeči o zřízení stodol (viz předchozí pasáž). Pak ale i zájemci o plochu pro obytnou výstavbu. Dne 8. února 1820 vyslechli radní na schůzi magistrátu žádost, kterou podal truhlářský mistr Antonín Tyll (Till) „um Bewilligung ein Wohnhaus auf dem Feld gegenüber dem Zelezner Wirthhause liegend, nach beyligenden Bauplan erbauen zu dürfen,“ neboli „o povolení obytný domek na poli proti hostinci Železná ležícím dle přiloženého stavebního plánu postaviti moci.“ Radní ale jeho žádost zamítli s tím, že „dieses Feld wo der Bau des Hause geschehen soll, zu nahe an denen Getreidscheuern liegt und hindurch die Feuersgefahr zu befürchten ist,“ tedy v přibližném překladu do dobové češtiny: „pole, kde se má stavba onoho domu díti, příliš blízko oněm stodolám na obilí leží, pročež jest se obávati nebezpečenství požáru.“[84] Antonín Till se ženil v lednu 1817 v domě čp.23/II ve čtvrti Pod Kostelem. Jeho manželkou se stala Johana Hořicová z domu čp.68/II.[85] Ten stál nedaleko odtud, na rohu dnešní Pivovarské a Pražské ulice, takže novomanželé si nejspíše parcelu pro možnou výstavbu vlastního domku vybrali logickým pohledem „přes ulici“.

Jenže město stavební využití parcely odmítlo. A na tak se dalších sto let nic nezměnilo. Stále se tu prostíraly jen zemědělské pozemky, které byly teprve za první republiky rozparcelovány na soukromé domy. Vznikl tak ucelený soubor prvorepublikových patrových domů, který byl zachován i při výstavbě sídliště Hrudkovanka (foto z r. 2003). Jde o nepříliš častou ukázku moderní městské zástavby na starém Pražském předměstí, které až do 50. let 20. století sestávalo převážně z původních venkovských chalup a drobných domků, které pak z větší části podlehly demolicím kvůli hromadné bytové výstavbě.

Dne 27. května 1921 požádal J. Novák o parcelaci pozemku č.kat.1857, dosud nezastavěné parcely na rohu Nerudova náměstí a Pražské ulice. 6. června 1921 se konalo komisionelní šetření. Podle plánu zde měla vzniknout 4 stavební místa. Regulační čára v Pražské ulici byla určena rovnoběžkou ve vzdálenosti 20 metrů od čáry dané západní stranou domu čp.67/II a západní stranou stodoly na č.kat.526 (Pražská ulice tedy měla mít šířku 20 metrů). Regulační čára na Nerudově náměstí byla definována prodloužením jižní strany sousedního domu čp.125/II a zabíhala cca 3,5 metru do hloubky pozemku. Stavební parcela I na západní straně pozemku měla mít plochu 1040 čtverečních metrů a šířku 18,1 metrů. Stavební parcela II na nároží měla mít nepravidelný tvar a plochu 395 čtverečních metrů. Další dvě stavební parcely III a IV měly být otočeny do Pražské ulice: (parcela III o ploše 457 čtverečních metrů a parcela IV s plochou 495 čtverečních metrů). Zástavbu měly tvořit sdružené rodinné domy volně stojící, po straně s vjezdy minimálně 4,8 metrů širokými. Sousedé neměli proti parcelaci námitek, jen Josef Nosek žádal zachování práva průchodu na severní straně č.kat.1857. Dle dochovaných spisů o čp.89/II se ale zjistilo, že průchod je oficiálně povolen o něco severněji (po jižní straně č.kat.1858). Město proto rozhodlo, že nechá pozemky přeměřit a pokusí se o dohodu. V rámci parcelace a regulace severní strany náměstí se Josef Nosek zavázal, že do veřejného statku postoupí část své zahrádky u čp.125/II, pokud přesahuje regulační čáru a obec na ní zřídí železnou hradbu v nové regulační čáře. V červenci 1921 tento plán schválilo zastupitelstvo.[86] V březnu 1923 obecní správní komise vydává rozhodnutí, kterým Josefu Novákovi povolila výstavbu stáje a kůlny na 1. parcele na pozemku č.kat.1857, dle protokolu o stavební komisi z 12. března 1923.[87] Tehdy zde vyrostl skutečně objekt čp.354/II (viz níže, v popisu původní zástavby severní strany Nerudova náměstí). Jenže domem čp.354/II prozatím rozvoj této lokality ustal a urbanizace této lokality nabrala zpoždění. Pozemky se zaplnily až ve 30. letech 20. století. Změnil se zároveň charakter zástavby. Místo původně zamýšlených volně stojících domů se tu vytvořil náznak souvislé blokové zástavby.

V březnu 1930 rada rozhodla, že J. Novák se vyzve k doplnění návrhu parcelace č.kat.1857 dle výsledku parcelačního řízení. Teprve pak se měla projednat jeho žádost na výstavbu 7 činžovních domů.[88] Novákovi povolila obecní správní komise v dubnu 1931 rozdělit pozemek č.kat.1857 na stavební místa.[89] Dne 7. května 1931 vydala rada povolení pro J. Nováka na sedm činžovních domů na č.kat.1857, přičemž náklad na úpravu zahrádky č.kat.1856 J. Noska do regulační čáry se měl zařadit do rozpočtu obce na rok 1932.[90] V srpnu 1931 pak radní Novákovi povolili zřídit u novostaveb u Pražské silnice kanalizaci.[91] V roce 1934 posuzuje město koupi části zahrady č.kat.1856 od J. a E. Noskových na rozšíření veřejného statku. Josef Nosek, spoluvlastník čp.125/II, nabídl 3. května 1934 obci část pozemku č.kat.1856 za regulační čárou za 2000 Kč (o ploše cca 15 čtverečních sáhů). 4. května 1934 rada nabídla 1800 Kč, Nosek cenu odmítl. Nakonec 17. května 1934 rada souhlasila s cenou 2000 Kč a doporučila věc ke schválení. Získaný pozemek se měl využít na úpravu Nerudova náměstí. 27. července 1934 věc schválilo i zastupitelstvo. Po poznámce zapisovatele bylo rozhodnuto, že Josef Nosek, mistr zednický, bude rovněž požádán o postoupení pruhu u svého parcelovaného pozemku do veřejného statku.[92]

V rámci parcelace iniciované Josefem Novákem zde skutečně vyrostla skupina bytových domů, byť namísto plánovaných sedmi jich tu nakonec vzniklo jen pět. Jde o domy čp.452/II a čp.453/II, postavené v roce 1931. Jich se patrně přímo týkalo rozhodnutí ze 7. května 1931, kdy vydala rada stavební povolení pro J. Nováka na sedm činžovních domů na č.kat.1857.[93] Potom 17. prosince 1931 získal Novák od radních užívací a obývací povolení na dva jednopatrové domy na č.kat.1857/6 a č.kat.1857/5, které se opatří čísly popisnými čp.452/II a čp.453/II.[94] Ještě v prosinci 1931 také radní uvolnili na prodloužení plynovodu k domům zednického mistra J. Nováka na č.kat.1857 fond uložený u městské spořitelny.[95] V lednu 1932 rada prohlásila, že se vyhoví žádosti J. Nováka o zřízení chodníku u novostaveb na č.kat.1857 dle návrhu městské technické kanceláře.[96] V květnu 1932 bylo vydáno stavební povolení pro J. Staška na podkrovní pokoj v čp.452/II.[97] Další tehdy vzniklou novostavbou je dům čp.502/II, postavený okolo roku 1935, stejně jako sousední čp.512/II. Rohový dům čp.533/II postavil roku 1936 Josef Novák.[98] V přízemí vznikly prodejní prostory. Na jaře 1961 se v přízemí provádějí adaptační práce. Brzy tam mělo být otevřeno holičství a kadeřnictví.[99] V roce 1974 město deklaruje, že provozovna holičství a kadeřnictví tu bude výhledově zrušena a nahrazena výstavbou komplexu zdravotnicko-technických služeb naproti Železné, což se ovšem nikdy nestalo.[100] V říjnu 1984 město konstatuje, že na rok 1985 bude potřebovat obyvatelům tohoto domu přidělit jeden náhradní byt.[101] Náhradní byt nakonec přidělen už 5. listopadu 1984.[102]

Všech těchto pět uvedených prvorepublikových domů má společné to, že šlo o výstavbu nového typu, která se již měřítkově i architektonicky rozešla s rurální minulostí Pražského předměstí. Přitom ve srovnání s urbanistickými zvěrstvy poválečné éry to byly novostavby uměřené, hmotově vyhovující. Asi tak by asi vypadalo Pražské předměstí, kdyby po roce 1948 nebyla v Československu u moci komunistická strana. Bohužel, z této slibně se rozbíhající vývojové tendence zůstal jen tento nepatrný ostrov, obklopený mořem poválečných sídlišť. Přitom je ale nutné říct, že konkrétně sídliště Hrudkovanka nebylo koncipováno až tak necitlivé a má své nepochybné urbanistické kvality. Například zde, na místě stodol vedle prvorepublikových domů, vyrostl v Pražské ulici patrový obytný dům čp. 789-790/II, hmotově velmi podobný svým předválečným sousedům.

1.1.4. Původní zástavba na severní straně Nerudova náměstí

Kvůli budování nového sídliště taky zcela zmizela severní strana Nerudova náměstí. Nacházelo se zde několik starších objektů. Přímo na náměstí to byly domy čp.66/II a čp.125/II.

Dům čp.66/II byl přízemní. Před demolicí patřil obuvníkovi Novákovi. Podle nízkého čísla popisného se dá usuzovat, že tu stával již koncem 18. století. V lednu 1812 se coby majitel čp.66/II uvádí Tomáš Waldstein (Valdštejn). Byl tehdy požádán o vyjádření k zamýšlené přestavbě vedlejšího domku čp.65/II.[103] Tomáš Waldstein s manželkou Veronikou Škrabalovou žili na přelomu 18. a 19. století v domku čp.48/II.[104] V říjnu 1805 se jim ale už narodilo dítě v čp.66/II.[105] Dne 26. srpna 1817 se seznámil magistrát s výsledky obhlídky domu Tomáše Waldsteina. Město následně vyzvalo zednického mistra Černého k „Vermauerung des Kutzer beim Waldstein,“ tedy „k zazdění krbu u Waldsteina“ a majiteli domu nařídilo do 8 dnů přikročit k opravě domu.[106]

Na mapě stabilního katastru z roku 1838 je čp.66/II zakreslen jako nespalný (celozděný). V 2. polovině 19. století patřil čp.66/II zednickému mistrovi Hynkovi Šmolíkovi, který jej tehdy pravděpodobně nechal přestavět.[107] Byl zbořen v březnu 1958.[108] Letecký snímek z července 1958 ukazuje, že ostatní domy na severní straně náměstí ještě stály, ale na místě čp.66/II již zela proluka, ke které vedla od hospodářské školy v trase budoucí Raisovy ulice rýha výkopu kanalizační větve.[109] Po demolici pak byl pozemek využit k trasování průlomu komunikace (Raisova ulice) ze severozápadního rohu náměstí do nitra nového sídliště Hrudkovanka.[110]

Koncem 50. let demolici podlehl i sousední dům čp.125/II. Existoval určitě již v roce 1798. Je doložen v matrice křtů zápisem z 13. prosince 1798, kdy se zde narodila dcera Františka Skály.[111] Šlo o velice početný rod. Zajímavé je, že manželé František Skála a Rosalie rozená Chottová počátkem této dekády bydleli v domku čp.46/II na Pátku.[112] Pak se odstěhovali do domu čp.124/II u ústí Nerudova náměstí do nábřeží (taktéž viz popis zástavby na Pátku), který tehdy nově vznikl oddělením části zahrady u čp.71/II, jenž byl rovněž v držení početného rodu Skálových. V prosinci 1796 se jim v čp.124/II narodil syn.[113] A nyní, po dvou letech, byli opět na jiném místě a opět v domku, který patrně nově vyrostl. Souvislá řada popisných čísel na Pražském předměstí, sahající až k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně), ukazuje rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zaváděla domovní čísla. Objekty s vyšším číslem popisným už jsou ve městě rozmístěny nahodile, podle chronologické posloupnosti jejich dokončování. Dům čp.125/II tudíž vyrostl mezi roky 1771–1798, spíše blíže pozdějšímu z těchto dvou dat. Dne 31. října 1796 se magistrát zabýval žádostí Bernarda Skály „o povolení v oném, na Pražském předměstí, blíž stodoly Doroty Gallusové, vystaveném domku, výheň kovářskou pro syna svého Karla.“ Magistrát jeho žádost zamítl.[114] Není jisté, jakého domu se žádost týkala. Karel Skála se později usadil v čp.55/II (viz výše), který to ale nebyl. Další možností je, že šlo o dům čp.86/II (viz popis zástavby na místě sídliště Na Železné), kde žil syn Bernarda, Augustin Skála, nebo že se jednalo o dům čp.125/II, rovněž obývaný Skálovými. V takovém případě se do jiného světla dostává formulace „v oném, na Pražském předměstí vystaveném domku“. Mohlo by jít o doklad, že v říjnu 1796 byl domek čp.125/II čerstvě postavený. Jedná se nicméně pouze o hypotézu.

Na mapě z roku 1838 je zachycen, a to jako nespalný dům, tedy zděný. Šlo o zemědělskou usedlost, patřící ve 20. století rodině Noskových. Podle popisu z roku 1895 byl dům čp.125/II přízemním, ale zánovním stavením. V městském archivu se nachází složka z roku 1904, nazvaná „Nosek Josef, zřízení kůlny čp.125/II, Pražské předměstí“, a další z let 1905–1908, pod jménem „Nosek Josef, přístavba domu čp.125/II, Pražské předměstí“.[115] V roce 1921 odsouhlasilo zastupitelstvo parcelaci pozemku č.kat.1857 na rohu Nerudova náměstí a Pražské ulice. V jejím rámci se majitel čp.125/II Josef Nosek zavázal, že do veřejného statku odstoupí část své zahrádky u čp.125/II, pokud přesahuje regulační čáru a obec na ní zřídí železnou hradbu v nové regulační čáře.[116] Demolice objektu čp.125/II byla schválena v roce 1958.[117] Ještě na letecké fotografii z července 1958 je dům zachycen.[118] V říjnu 1958 se uvádí, že kvůli další výstavbě na Pražském předměstí budou počátkem příštího roku zbořeny objekty Noska (tedy čp.125/II), paní Sixtové (?) a Novákové (čp.354/II) na Nerudově náměstí a materiál z demolovaných domů poskytne národní výbor občanům k volnému využití.[119]

Kromě toho tu stály další dva domy čp.65/II čp.132/II. Nacházely se už vlastně v Soukenické ulici, západně od ústí dnešní Raisovy ulice do Nerudova náměstí.

Dům čp.65/II, vzhledem k nízkému číslu popisnému, které zapadá do souvislé číselné řady okolních domů, musel stát již počátkem 70. let 18. století, při zavádění systému značení domů v Rokycanech. Dne 11. ledna 1771 požádal Jáchym Lederer obecní radu o „druhou subhartatorní ceduli [tedy oznámení o prodeji – pozn. aut.] na chalupu Matěje Budínovskou vyvěstiti.“ Radní to schválili.[120] Subhartatorní prodej se často vyhlašoval kvůli dluhům. Dne 8. března 1771 pak Lederer požádal o přípravu licitace (dražby) na Budínovskou chalupu, protože termín pro zveřejnění subhartatorního oznámení vypršel. Radní to schválili.[121] Dne 22. března 1771 se konšelé seznámili s výsledkem prvního kola dražby na Budínovskou chalupu. Nejvyšší nabídka činila 170 zlatých.[122] Dne 8. října 1771 předstoupil před radní Tomáš Chott a dotazoval se Doroty ovdovělé Budínové, „by vyjevila, má-li lepšího kupce na chalupu, kterou on licitando [tedy v dražbě – pozn. aut.] koupil. Pokudž nemá, žádá, by mu adjucírována [tedy právně přiřknuta – pozn. aut.] byla.“ Dorota uvedla, že jiného uchazeče nemá. Radní následně schválili přiřknutí domu Tomáši Chottovi.[123] Dne 15. listopadu 1771 pak zažádal Tomáš Chott o ingrosování (úřední zápis) „trhu licitatorního [tedy smlouvy – pozn. aut.] na koupenou chalupu Budínovskou.“ Radní to odsouhlasili.[124] V září 1771 zemřela v domě čp.65/I dcera Doroty Budínové.[125] Jednalo se tedy o tento dům.

Dne 14. července 1772 podal Tomáš Chott před obecní radou stížnost na Františka Hejrovského, že mu „bez jeho vědomí z příbytku jeho z kamen kamnovec [tedy nádoba zabudovaná do sporáku – pozn. aut.] železný vytrhal, kamna rozbořil, kamnovec roztloukl a do Borku odprodal.“ Obviněný se k činu přiznal, ale udělal to prý kvůli „velké nouzi a chladu“ a až bude chléb levnější, uhradí to. Radní ho vyzvali, ať škodu nahradí okamžitě.[126] Krátce předtím skončil hladomor, který postihl české země i Rokycany. Tato zpráva je toho dokladem. Zároveň z ní vyplývá, že Chott měl patrně v chalupě čp.65/II nájemníka. František Hejrovský nejspíš patřil k obecní chudině. V srpnu 1771 se uvádí jako obyvatel místností v Plzeňské bráně.[127]

Chalupu Tomáš Chott užíval asi jen krátce, protože dne 22. února 1774 ohlásil František Chott před radními, „oumyslu jest Budinovskou chalupu koupiti, pokud by slav. magistrát povoliti ráčil, by oněch 50 zl. fundačních k chrámu do Čížkova proti hypotheca za sebou zanechati mohl.“ Rada souhlasila, pokud dostatečně hypotéku vykáže a chalupu koupí.[128] František Chott s manželkou Annou žili původně v čp.73/II, kde se jim v květnu 1772[129] a opět v červenci 1773 narodilo dítě.[130] V únoru 1778 už ale dcera Františka Chotta zemřela v domě čp.65/II.[131] Jde o jasný důkaz, že Budínovská chalupa byla právě zde a že ji roku 1774 koupili Chottovi. Není zřejmé, jakou majetkovou roli hrál mezi roky 1771 a 1774 Tomáš Chott, ale mohlo jít o převod mezi příbuznými. Tomáš Chott se následně odstěhoval do čp.92/II v Pivovarské ulici (viz popis zástavby na místě sídliště Na Železné).

Dne 14. ledna 1812 se magistrát seznámil s výsledky vyšetření žádosti, kterou předtím podal Václav Čáp, který chtěl přestavět svůj obytný domek na Pražském předměstí. Radní shledali, že proti stavbě nemají námitky sousedé Antonín Špirk (majitel čp.116/II) a Tomáš Waldstein (majitel čp.66/II). Naopak to považovali za zlepšení bezpečí svých nemovitostí. Magistrát pak rozhodl, že „tedy se jemu ze strany politické [tedy veřejné – pozn. aut.] stavení téhož domku, však od zdi [tedy jako zděný, nikoliv ze dřeva – pozn. aut.] a zouplna dle předloženého plánu povoluje.“[132] Václav Čáp s manželkou Teklou rozenou Hořicovou se v 90. letech 18. století a počátkem 19. století uvádějí jako obyvatelé čp.65/II. V červnu 1805 se jim v čp.65/II narodilo jedno z dětí.[133] Dům čp.65/II je skutečně na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 evidován jako nespalný, tedy zděný. Orientovaný byl do veřejné komunikace užší stranou.

Sousední stavení čp.132/II existovalo již přinejmenším v roce 1832. Je totiž doloženo v matrice pohřbů zápisem z 14. července 1832, kdy zde zemřel František Baumgärtner.[134] Souvislá řada popisných čísel na Pražském předměstí, sahá až k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně) a ukazuje rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zaváděla domovní čísla. Objekty s vyšším číslem popisným už jsou ve městě rozmístěny nahodile, podle chronologické posloupnosti jejich dokončování. Dům čp.132/II tudíž vyrostl mezi roky 1771–1832. Ovšem nejspíše mnohem blíže pozdějšímu z těchto dvou dat, tedy ve 20. či počátkem 30. let 19. století. Na katastrální mapě z roku 1838 je zachycen, a to jako nespalný, zděný.

Bourání čp.132/II a čp.65/II proběhlo po jistých kontroverzích v roce 1959.[135] S jejich demolicí totiž nesouhlasil MNV, který sice schválil zastavovací plán sídliště Hrudkovanka, ale nepovažoval odstranění těchto dvou domů za nezbytné.[136] Domy skutečně mohly zůstat stát, protože jejích parcely průlom Raisovy ulice do náměstí míjel.

Část severní strany náměstí, od domu čp.125/II až na roh Pražské ulice, byla stavebně nevyužita. Počátkem 20. let 20. století tu vyrostl objekt čp.354/II. V březnu 1923 obecní správní komise Josefu Novákovi povolila výstavbu stáje a kůlny na 1. parcele na pozemku č.kat.1857, dle protokolu o stavební komisi z 12. března 1923.[137] V říjnu 1930 rada vydala dodatečné povolení na přestavbu stáje na obytnou místnost v čp.354/II pro J. Nováka.[138] Šlo o dům stojící izolovaně uprostřed pozemku, v odstupu od náměstí. Dům rovněž zanikl koncem 50. let. Letecký snímek z července 1958 ho ještě zachytil.[139] Zpráva z října 1958 hovoří o tom, že kvůli pokračování výstavby na Pražském předměstí bude začátkem příštího roku zbořen mj. dům paní Novákové (tj. čp.354/II) na Nerudově náměstí a materiál poskytne národní výbor občanům k volnému využití.[140] Jeho číslo popisné pak bylo přeneseno na novostavbu ve čtvrti Páclovna (na okraji města, směrem do Borku). Prostor uvolněný demolicemi na Nerudově náměstí následně vyplnil masivní bytový dům čp.810-811-812/II, zvaný „rampa (viz níže).

V centrální části sídliště, podél ulic Raisova a Kozlerova, se zásadní demolice neuskutečnily, protože tato oblast byla jen řídce zastavěna, s vysokým podílem zahrad.

1.2. Starší urbanistické plány a příprava výstavby sídliště Hrudkovanka

Asanace starého předměstí odstartovala už v roce 1951, zatím v administrativní rovině. Toho roku určil KNV v Plzni stavební obvod pro novou bytovou výstavbu v Rokycanech. Mělo jít o dosud jen torzovitě zastavěné území na severním okraji předměstí, v bloku vymezeném ulicemi Puchmajerova (dnes Soukenická), Dvořákova, Veverkova (dnes Mládežníků), jinými slovy severně od Nerudova náměstí. Zástavba rovněž byla povolena po obou stranách přiléhajícího úseku Pražské ulice.[141] Šlo v zásadě o urbanisticky správné rozhodnutí, které kultivovalo dosud jen sporadicky využívané pozemky na okraji stávající města. Pro zajímavost je možné uvést, že tuto oblast už pro rozsáhlou parcelaci navrhoval první územní plán města z roku 1892.[142] Je nutné si uvědomit, že v 50. letech 20. století ještě nepanovaly tak drakonické předpisy proti záboru zemědělské půdy, které sice mohou působit jako ekologicky záslužné, ale v 60. letech a hlavně za normalizace přivodily cílenou destrukci historické zástavby československých měst, protože nová sídliště byla umisťována na asanované plochy. V tomto ohledu bylo umístění plánovaného sídliště Hrudkovanka logické a blahodárné.

Jak přesně bude vypadat struktura zástavby a uliční sítě, ale nebylo ujasněno. Jisté předběžné a dílčí regulační zásady a úvahy byly pro tuto lokalitu přijaty již dříve. I z nich plánované socialistické sídliště vycházelo. Podle regulačního plánu, platného už počátkem 20. let 20. století, se zde navrhovalo zřízení dvou nových ulic. Jedna z nich (předchůdkyně nynější Raisovy ulice) měla vybíhat ze severozápadního rohu Nerudova náměstí, od tehdejšího domu čp.132/II, zhruba k jihovýchodnímu rohu zahrady u hospodářské školy čp.228/II. Mělo jít o zcela přímou komunikaci, která by z Nerudova náměstí vycházela v pravém úhlu. V červenci 1922 jednalo zastupitelstvo o změně regulačního plánu v této lokalitě. Podnětem byla chystaná výstavba domu čp.356/II (viz výše) u hospodářské školy. Plánovaná ulice by výstavbě domu vadila, ale její trasa byla shledána neúčelnou a městská technická kancelář uznala nutnost změny. Regulační plán byl totiž zhotoven ještě před výstavbou hospodářské školy (vyrostla roku 1906). Monumentalita neorenesanční budovy školy vedla k nutnosti přizpůsobit tomu i trasování zamýšlené nové ulice. Podle přijaté revize regulačního plánu tak tato ulice měla i nadále vycházet ze severozápadního koutu Nerudova náměstí (přes dům čp.132/II, který se tak navrhoval výhledově k demolici), ale pak by se její trasa lomila k severu a měla vyústit symetricky, přímo naproti hlavnímu vchodu do školní budovy. Šířka ulice byla stanovena na 12 metrů.[143] V roce 1922 zároveň došlo i ke změně trasy druhé plánované ulice v tomto bloku. Ta měla původně vést přímou trasou z Pražské ulice, ze které by vyústila na místě tehdejší stodoly na č.kat.415 (zhruba na místě dnešní proluky mezi domy čp.789-790/II a čp.784-785-786-787-788/II) a pak by vedla rovnoběžně se severní stranou Nerudova náměstí, po hranicích pozemků č.kat.1847, č.kat.1848, č.kat.1849 a č.kat.1850 na jedné straně a pozemků č.kat.1858, č.kat.1855, č.kat.1853 a č.kat.1852 na druhé straně, a to až k nynější Dvořákově ulici. Na červencovém jednání zastupitelstva v roce 1922 došlo k revizi trasy této ulice tak, že se z přímky změnila na mírný oblouk.[144] V listopadu 1922 byly obě korekce regulační čáry u hospodářské školy definitivně schváleny.[145] V dubnu 1923 se obecní správní komise usnesla, aby se 15 000 Kč, určených na otevření nové ulice u hospodářské školy a vložených do obecního rozpočtu na rok 1921, ponechalo stranou pro případ, že by se ulice budovala ještě roku 1923.[146] Výstavba první ulice (nyní Raisova ulice) ovšem byla realizována až v souvislosti s budováním sídliště Hrudkovanka v 50. letech 20. století (viz níže). A je zajímavé, že i socialističtí projektanti fakticky respektovali prvorepublikové regulační plány. K výstavbě druhé komunikace nikdy nedošlo.

O hromadné výstavbě na místě sídliště Hrudkovanka se ve skromných měřítkách uvažovalo už roku 1948, kdy město plánovalo postavit se státní subvencí činžovní dům s 6 byty na pozemku č.kat.1823/4 a 1825/3, východně od tehdejší Hospodářské školy. Poté, co selhaly plány na stavbu tohoto domu v Třebízského ulici (viz kapitola „Plzeňské předměstí“) a na nároží ulice Pražské a Na Pátku (viz níže), byl vybrán tento pozemek. Problém ovšem byl, že patřil zemi České. Plánovací oddělení zemského národního výboru se odprodeji nebránilo. Požadovalo nicméně jako náhradu nedaleký pozemek č.kat.1829 při Boreckém potoku. Na něm ale město již dříve slíbilo katolické církvi výstavbu náhradních děkanských stájí za ty, zbořené roku 1940 u historické budovy děkanství na Urbanově náměstí.[147] Už v květnu 1928 rada rozhodla, že do příští schůze se předloží otázka výměny děkanského pozemku u hospodářské školy za obecní dražky na Šťáhlavské silnici.[148] V září 1928 se ale radní usnesli, že se upustí od dalšího jednání o směně děkanského pozemku č.kat.1829 za obecní pozemky č.kat.1856, č.kat.1857 a č.kat.1858.[149]

Kvůli potenciálně složité majetkoprávní transakci tedy z výstavby domu v roce 1948 sešlo. MNV ale nakonec opravdu parcelu č.kat.1829 od církve vykoupil a namísto náhradních stájí dal církvi dotaci na opravu děkanství. Zástavba celé oblasti ale nakonec po roce 1950 byla řešena hromadně, tedy nikoliv formou výstavby jednoho činžovního domu.[150]

Oficiální název obytného souboru zněl: „sídliště Pražské předměstí“, též „sídliště ŽDH“ nebo „sídliště hrudkoven“ (podle podniku, který zdejší výstavbu financoval). Neformálně, ale postupně i v oficiálních pramenech se mu ovšem začalo brzy říkat „sídliště Hrudkovanka“ (viz fotogalerie). Tento dobově poplatný a často podivně působící název se nicméně vžil a je i dnes, desítky let po zániku ejpovických hrudkoven, užíván.

1.3. Sedmidům v ulici Mládežníků

Sídliště Hrudkovanka sice vyrostlo v relativně krátké době během 50. let, ale přesto lze rozlišit jeho budování do několika etap, které se mírně liší i v architektonickém ztvárnění a jsou tak zajímavým, detailním svědectvím o subtilních proměnách estetického výrazu během této dekády.

Budování sídliště mělo začít původně již na jaře 1952.[151] Nakonec ale srovnávání terénu a hloubení základů odstartovalo až 23. září 1952, a to v okolí tehdejší rolnické školy (bývalá hospodářská škola) v ulici Mládežníků.[152] Jako první tam pak vyrostl takzvaný Sedmidům čp.687-693/III s 56 byty typu T12/52, určenými pro ejpovické hrudkovny. Objekt je situován naproti budově hospodářské školy (foto z r. 2004). Akci provedl podnik Pozemní stavby České Budějovice.[153] Nejdřív vyrostly prostřední tři segmenty (tedy čp.689/II, čp.690/II a čp.691/II) s 24 byty. Stavba byla víceméně dokončena už v srpnu 1953 a její předání do užívání se očekávalo k 15. prosinci 1953. Zbývalo ještě dokončit inženýrské sítě. Ještě v roce 1953 začala i II. etapa výstavby Sedmidomu, kdy se k hotovému objektu přidružily po obou stranách dva segmenty po 16 bytech (čp.687/II a čp.688/I na západní straně a čp.692/II a čp.693/II na východní straně). V září 1953 byla na východním segmentu hotova stavba suterénu včetně stropů, na západní straně se teprve betonovaly základy a byla dokončena polovina dlažby suterénu.[154] Údaj z obecní kroniky[155], podle níž byl Sedmidům jako celek kolaudován už v srpnu 1953, je chybný.

Tento třípatrový deskový objekt s valbovou střechou je (vlastně bohužel byl) nejčistší ukázkou socialistického historismu v Rokycanech. Socialistický historismus, též zvaný socialistický realismus, „sorela“ nebo stalinská architektura, aplikoval na jinak konstrukčně moderní budovy klasicizující, pseudorenesanční motivy, monumentální i lidové. Výrazným motivem Sedmidomu jsou keramické plakety, umístěné nad portály jednotlivých vchodových dveří (foto 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7).[156] Vytvořil je místní sochař V. Koukolíček, který tak plynule od vlasteneckých prvorepublikových témat přešel do služeb „lidově-demokratického“ zřízení. Reliéfy, silně poplatné dobové oslavě pracující třídy, jsou dnes cenným historickým artefaktem. Tehdejším architektům navíc nelze upřít snahu ozvláštnit domy originálním sochařským dílem.

Dům byl cenný jako celek a zasluhoval trvalou citlivou ochranu a péči. S tím, jak kruté aspekty období stalinismu překrývá historická vzdálenost, se z tehdejší architektury stává sice bizarní, ale zároveň hodnotný doklad doby, jehož cena spočívá i v zachovalých stavebních detailech. Novostavba zcela nově určila měřítka této části města a předznamenala revoluční proměnu, kterou mělo v rozmezí pouhých dvou generací projít celé Pražské předměstí. Na okraji města náhle povstala podlouhlá hmota třípatrového obytného objektu, v němž bydlení našlo zhruba 200 lidí. Rokycany už z dob první republiky znaly žánr nájemních bytových domů. Další vyrůstaly i bezprostředně po válce (třeba dvouletkové domy v Družstevní ulici ve čtvrti u Václava). Ale stále šlo o izolované, spíše skromné stavební počiny. Zato Sedmidům byl předzvěsti hromadné sídlištní výstavby. Účinek jeho masivní hmoty musel tehdy být daleko výraznější než nyní, kdy je celé Pražské předměstí poseto mnohapodlažními bytovými domy. Do jisté míry tak předznamenával i jistou troufalost a aroganci tehdejšího stavitelství. Je ovšem nutno zdůraznit, že ve srovnání s osmipodlažními banálními paneláky ze 70. a 80. let byla měřítka této výstavby přijatelná. Sedmidům také zajímavým a patrně úmyslným způsobem komunikoval s tvaroslovím protější neorenesanční budovy školy z počátku 20. století, aneb dvě časově a ideově odlišné, ale přesto v něčem podobné variace na renesanční architektonický kánon.

Současně se Sedmidomem vznikla i kanalizační stoka, zaústěná do Padrťského potoka pod mostem v Soukenické ulici.[157] Šlo o provizorní řešení vyvolané potřebou rychle dokončit byty, aniž by se muselo investovat do napojení Sedmidomu na síť městské kanalizace. Ještě v září 1953 je kanalizační stoka dokončována.[158] Teprve v roce 1956 pak bylo u Sedmidomu položeno regulérní kanalizační potrubí.[159] Včetně instalace veřejného osvětlení před domem to vyšlo na 800 000 Kčs.[160] Podobný problém byl s dodávkou vody. Podnik, který stavěl Sedmidům, odmítal provést výstavbu vodovodní přípojky. Městu se podařilo v létě 1953 vlastní iniciativou sehnat potřebné roury, čekalo se jen na provedení pokládky. Šlo o 160 m dlouhý úsek přípojky k obecní vodovodní síti. Zpožďovalo se i dokončování elektroinstalace. Plzeňský rozvodný podnik měl málo pracovních sil, stejně jako Západočeské plynárny, které na staveniště nasadily jen dva dělníky.[161]

V roce 2005 došlo k drobné úpravě fasády Sedmidomu. Okna na schodištích nad vchody do jednotlivých domů v úrovni prvního patra byla zmenšena vestavbou a nové zdivo omítnuto jen základní bílou barvou.[162] Podobné zásahy, včetně typizovaného inventáře oken apod. jsou esteticky a umělecky sporné. Počátkem dubna 2007 probíhá na celém objektu Sedmidomu rekonstrukce střechy (výměna krytiny a nové komíny).[163]

Kromě této úpravy se fasáda i veškeré stavební detaily dochovaly až do poloviny 20. let 21. století intaktně. Pak nicméně přišel drastický zásah. V rámci okouzlení zateplováním došlo někdy v roce 2025 k zateplení Sedmidomu. Dle stavu z února 2026 již jsou práce hotovy. V jejich rámci bylo razantně zjednodušeno (spíše vymazáno) členění fasády, okenních šambrán, vchodů a říms. Výsledkem bylo setření osobitosti tohoto domu ve jménu „ducha doby“ a energetických úspor. Jde o jednu z nejzávažnějších ztrát městského prostředí v Rokycanech v této dekádě. Sedmidům mohl být unikátní adresou právě pro svůj atypický slohový výraz. Nepochopitelným (anebo až příliš dobře pochopitelným) rozhodnutím majitelů bytových jednotek o provedení takto lacině působící varianty zateplení fakticky dům ztratil svou hodnotu. Při zachování původních proporcí okenních otvorů nyní vyprázdněné průčelí domu ztratilo logiku. A až za několik let barvy na polystyrenovém plášti vyblednou a fasádu pokryje prach a pavučiny, dojde možná některým ze zdejších obyvatel, že zbytečně připravili svůj domov o genius loci. V tomto ohledu současné plošné olepování domů polystyrenem navazuje na 70. léta 20. století, kdy diletantské nastříkávání fasád brizolitem, pod hesly o modernosti a praktičnosti, těžce poničilo tvář českých měst i venkova. Duch místa není totéž jako novotou zářící fasáda. Ta je jen pomíjivou věcí.

1.4. Malé sídliště v ulici Mládežníků

Po roce 1954 pokračovalo budování sídliště Hrudkovanka severně od Sedmidomu výstavbou osmi činžovních domů typu T12.[164] Podle jiného pramene šlo o typ T13.[165] To jsou ale jen detaily, které nicméně ukazují, že projektování bytové výstavby v Československu rychle přecházelo do fáze zprůmyslnění a typizace, kdy se na různých místech republiky aplikovaly „katalogové“ projekty obytných domů. Těchto osm hmotově drobnějších domů se nazývalo „Malé sídliště“. Název je často přítomen v dobových pramenech (patrně tehdy vyhovoval potřebě odlišení od „velkého“ Sedmidomu, nebo následné „velké“, tedy nejrozsáhlejší etapy výstavby sídliště Hrudkovanka), ale později se jeho užívání vytratilo.

Podle údajů ze září 1954 se ještě prý s výstavbou nezačalo a domy měly vyrůst v roce 1955.[166] Přípravné stavební práce nakonec započaly už v prosinci 1954.[167] V červenci 1955 je tato skupina domů už rozestavěna.[168] V dubnu 1956 stavební práce pokračují. Současně byla budována i trafostanice.[169] Tempo stavebních prací bylo svižné, v 1. čtvrtletí 1956 se tu prostavělo 1 032 484 Kčs místo očekávaných 810 000 Kčs.[170] Letecký snímek ze srpna 1957 ukazuje, že všech osm domů bylo buď dokončeno, nebo před dokončením. Měly hotové obvodové zdi i střechy.[171] Projekt Malého sídliště je dílem plzeňského Stavoprojektu. Akci provedl podnik Pozemní stavby a investorem byly ŽDH Ejpovice (hrudkovny).[172]

Tato okrajová část sídliště, sledující severní frontu ulice Mládežníků a Luční byla elegantně koncipována jako soubor drobných patrových nájemních domů s valbovými střechami. Jde o objekty čp.702/II, čp.703/II, čp.704/II, čp.705/II, čp.706/II, čp.707/II, čp.708/II a čp.709/II. V každém se nacházely pouhé čtyři bytové jednotky, celkem tu tedy 32 vzniklo nových bytů. Jde o dobře zvládnutou variantu řádkové zástavby, jejímž výsledkem je při drobném měřítku jednotlivých domů takřka bodový sídelní rastr. Dnešní terminologií šlo o „viladomy“. Možná fádnost osmi vedle sebe stojících identických domů byla potlačena zalomením jejich řady podél oblouku v ohybu ulic Mládežníků a Luční. Jde o ukázku volné zástavby, která si ale uchovává jistý řád a logiku uliční sítě a nevytváří anonymní dezurbanizovanou sídlištní „poušť“. Domy jsou obklopené veřejnou zelení (foto z r. 2003, foto z r. 2003). V typizované architektuře jednotlivých domů se opět uplatňují některé dobové tvary socialistického realismu, například profilované balkóny, ostění oken, korunní římsy a také keramické plakety nad vchodovými dveřmi (opět od sochaře V. Koukolíčka). Malé sídliště představuje šťastný kompromis mezi nutností masové bytové výstavby a zachováním lidských měřítek výstavby. Paradoxně se po překonání dědictví panelové sídlištní výstavby po roce 1989 architektura bytových domů vrátila k tomuto modelu. Ačkoliv tedy Malé sídliště vyrostlo v rigidních časech poststalinské totality, sdílí některé vnější rysy s bytovými rezidencemi počátku 21. století. Malé sídliště patří k nejkvalitnějším ukázkám poúnorové hromadné výstavby v Rokycanech a navozuje hořké otázky, jak by bývala mohla vypadat modernizace města, kdyby od 60. let nepřevládly zcela jiné úpadkové přístupy.

Je také nutno zdůraznit, že kvůli Malému sídlišti nemuselo docházet k žádným plošným demolicím zástavby. Bohužel, a to je závažný urbanistický defekt, zde nebyla využita blízkost toku Boreckého potoka. Nový obytný soubor byl od nivy potoka i protějších svahů Kalvárie na Oseckém vrchu oddělen účelovými stavbami garáží a skladů apod. (foto z r. 2003). Tato závada a nenaplněný potenciál zůstávají nedořešeným úkolem do současnosti.

1.5. Vlastní sídliště Hrudkovanka („Velké sídliště“)

Sedmidům a Malé sídliště dohromady obsahovaly 88 bytů. To ale neřešilo explozivně rostoucí potřebu nových bytů. Teprve realizací následné etapy výstavby se dotvořilo sídliště, nyní už nikoliv s desítkami ale stovkami nových bytových jednotek. Tato hlavní etapa výstavby sídliště Hrudkovanka (takzvané “Velké sídliště“) započala v roce 1956 v celém prostoru jižně od Sedmidomu a severně od Nerudova náměstí.[173] Projekt obytného souboru vypracoval ing. arch. Zdeněk Tichý (nar. 1922).[174] V roce 1954 se tu projektovalo 368 bytových jednotek.[175] V roce 1956 se mluví o 328 bytech.

1.5.1. Příprava a zahájení výstavby

Výstavba se zdržovala komplikovanou přípravou inženýrských sítí a výkupem pozemků.[176] Zde už totiž docházelo k větším demolicím předchozí zástavby, třebaže nesrovnatelně menším než v případě pozdějších sídlištních souborů z 60., 70. a 80. let. Dne 13. ledna 1956 uspořádal MNV schůzku s majiteli zdejších objektů určených k demolici, kde jim byl vysvětlen postup výkupu jejich nemovitostí.[177] Sídliště Hrudkovanka se rozložilo na ploše asi 5 hektarů na okraji původního Pražského předměstí, takže zde nedošlo ke skutečně plošné asanaci starší zástavby. 6. srpna 1956 schválila rada MNV návrh zastavovacího plánu sídliště.[178] Investor i stavební firma pak nasadily rychlé tempo. Požadovali, aby město připravilo plochu pro budoucí staveniště již k 1. lednu 1957. To znamená dokončení výkupu pozemků, demolic stávajících budov a vystěhování obyvatel. To nebylo jednoduché. Byly zde i tři zemědělské usedlosti a město muselo kromě náhradních bytů zajistit i náhradní stáje pro dobytek. V listopadu 1956 navíc ještě u Pražské silnice stojí pět klasicistních stodol, na jejichž zboření se muselo čekat (viz níže).[179]

V lednu 1957 rada MNV odsouhlasila drobné úpravy zastavovacího plánu a hned schválila výstavbu prvních tří dvojdomů na novém sídlišti.[180] V červenci 1957 se stále ještě nezačalo stavět.[181] Letecký snímek ze srpna 1957 ukazuje, že skutečně práce ještě nezačaly.[182] V srpnu 1957 probíhají demolice posledních objektů, zároveň už byly započaty výkopy kanalizace.[183] Na letecké fotografii ze srpna 1957 je skutečně vidět dlouhá rýha kanalizačního výkopu, vedená od středu budovy bývalé hospodářské školy čp.228/II (tehdy učiliště, dnes Centrum paleobiodiverzity) k jihu, v trase budoucí Raisovy ulice.[184] Pak ale práce odstartovaly velmi svižně. Na konci roku 1958 už stojí na sídlišti 124 bytů[185], v lednu 1959 134 bytů[186]. Jen v samotném roce 1958 započala výstavba 4 domů s 96 byty a pro další dva domy jsou hloubeny základy.[187] Podle údaje z března 1958 se nejdříve stavěly tři dvojdomy č.38–39, č.40–41 a č.42–43 (nejde o čísla popisná, nýbrž technické číslování objektů dle projektu sídliště) po 18 bytových jednotkách (celkem 54 bytů), jejichž dokončení se očekávalo ještě v červnu–srpnu 1958. Zároveň už tehdy byly rozestavěny další čtyři dvojdomy č.44–45 (16 bytů), č.46–47 (16 bytů), č.48–49 (16 bytů) a č.50–51 (8 bytů), s celkem 56 bytovými jednotkami.[188] Celkem tedy odstartovalo budování 110 bytů. Za duben 1958 se plán prací plnil na 102 %.[189] V září 1958 vzrostl počet rozestavěných bytů na 125, z toho 36 jich mělo být předáno do užívání ještě onoho roku, ostatní v roce 1959.[190] Letecké snímkování z července 1958 ukazuje, že již jsou dokončeny, nebo právě dokončovány tři bytové domy na severní straně Kozlerovy ulice, tedy čp.681-682/II, čp.683-864/II a čp.685-686/II. A rozestavěny byly čtyři další domy. Šlo o dvojdomy čp.778-779/II, čp.780-781/II a čp.782-783/II na východním konci Kozlerovy ulice a o pětidům čp.784-785-786-787-788/II mezi Kozlerovou a Pražskou ulicí. U všech probíhalo budování obvodových zdí. Ostatní domy, zejména při Raisově a Pražské ulici a Nerudově náměstí, ještě nebyly rozestavěné.[191] Na přelomu let 1958–1959 vstoupila výstavba Hrudkovanky do další fáze, do konce roku 1958 bylo nutné provést vyklizení dalších starých domů tak, aby mohly být v lednu 1959 demolovány.[192] V té době se práce přesunuly do prostoru severní strany Nerudova náměstí. V lednu 1959 schválil MNV zastavovací plán tohoto dalšího okrsku výstavby.[193] Výstavba posledních bytových jednotek byla dokončována v polovině roku 1960.[194] Během roku 1960 se ještě na výstavbě sídliště plánovalo utratit 9 330 000 Kčs. Ve skutečnosti bylo proinvestováno jen 8 554 598 Kčs.[195]

Sídliště má převážně charakter řádkové zástavby, místy s náznaky polouzavřených bloků. Je tvořeno bytovými domy typu T22, situovanými podél ulic Mládežníků, Kozlerovy, Raisovy a Pražské.[196] Šlo o zděnou, nikoliv panelovou architekturu, která měla moderní konstrukčně-technický standard i bytový komfort, zároveň se ale držela tradičnějších měřítek a vnějšího ztvárnění jednotlivých staveb. Vysoké střechy sídliště Hrudkovanka, dříve i s množstvím komínů, jsou dnes již integrálním prvkem rokycanského panoramatu a nepůsobí rušivě. Zajímavé je srovnání Velkého sídliště s dřívějšími objekty tzv. Sedmidomu a Malého sídliště. Během pár let, které dělí jejich vznik, prodělala československá architektura subtilní proměny, které je možno dodnes na tváři sídliště rozeznat. Zatímco Sedmidům vykazuje ještě silné vlivy socialistického realismu, u Malého sídliště už se projevují slaběji a Velké sídliště, budované koncem 50. let už tyto slohové prvky takřka zcela ztrácí. V tomto krátkém mezidobí po odeznění socialistického historismu, před nástupem panelové a brutalistické architektury, se stavební sloh zbavil ornamentaliky, ale zachovával si tradicionalistické pojetí měřítek domů a střech. Na nejpozději dokončených objektech mateřské školy nebo samoobsluhy v Raisově ulici (viz níže) už je pak vidět i mizení těchto historizujících forem a nástup plochostřeché sídlištní architektury 60. let.

1.5.2. Založení Raisovy a Kozlerovy ulice a nové ztvárnění severní strany Nerudova náměstí

Vzhledem k přílišné rozloze původního bloku, vymezeného ulicemi Soukenická, Dvořákova, Mládežníků a Pražská, byl blok rozčleněn vložením nových ulic Raisova a Kozlerova. Zejména Raisova ulice je kompozičně brilantní. Byla totiž rafinovaně namířena na osu neorenesančního průčelí historické hospodářské školy (foto z r. 2003). Monumentální stavba z roku 1906 tak byla logicky zakomponována do nového sídliště (foto z r. 2003). Projektanti a urbanisté z 50. let tak do značné míry respektovali předchozí regulační plán z roku 1922, který takové vedení nové ulice zamýšlel (viz výše). Novorenesanční architektura rezonuje s tvaroslovím socialistického realismu. V srpnu 1959 byl pouze nevhodně demontován železný plot, jenž dosud odděloval předzahrádku hospodářské školy od ulice.[197] Na svém opačném konci Raisova ulice vytvořila průlom do severozápadního rohu Nerudova náměstí, čímž bylo opět velmi elegantně a logicky toto dosud k severu uzavřené náměstí propojeno s novým sídlištěm a umožněna jeho přeměna na centrum nové čtvrti. Kvůli tomu došlo koncem 50. let 20. století k demolici stávající zástavby (domy čp.66/II, čp.125/II, čp.132/II a čp.65/II, jejich popis viz výše, v popisu původní zástavby). Průlom ulice do severní fronty Nerudova náměstí navrhoval již první regulační plán Rokycan z roku 1892.[198] S odstupem cca 60 let se tak tyto vize naplnily, nyní ovšem v naprosto jiném politickém, ekonomickém i urbanistickém kontextu. Demolicemi se uvolnila celá severní strana Nerudova náměstí, do které projektanti vložili novostavbu trojdomu čp.810/II-811/II-812/II, kvůli zvýšenému parteru s prodejnami nazývanému „Rampa“ (foto z r. 2003). Prodej v obchodech na rampě začal na konci června 1961.

Nově založená Raisova ulice se dočkala pojmenování až počátkem 70. let 20. století, a to podle spisovatele Karla Václava Raise (1859–1926). Získala jméno přenesením názvu z původní Raisovy ulice, což bylo označení, které po roce 1946 nesl úsek dnešní Tomáškovy ulice, na nábřeží Boreckého potoka (naproti dnešnímu parkovišti u koupaliště).[199] Dne 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 posuzovaly občanské výbory a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na komplexní úpravu názvosloví rokycanských ulic. Dosud bezejmenná komunikace tehdy byla pojmenována Raisova ulice. Plénum se změnami souhlasilo, jen prodloužilo termín k jejich faktickému provedení do 30. dubna 1973.[200] Ještě na mapě města cca z roku 1976 je nynější Raisova ulice bez názvu.[201] V Raisově ulici vyrostly bytové domy čp.813-814/II (dokončený roku 1960[202]), čp.815-816/II, čp.817-818-819-820/II, čp.821-822/II, čp.823-824/II a čp.825-826/II (foto z r. 2003).

Druhou nově vytýčenou komunikací uvnitř nového sídliště je Kozlerova ulice, která odbočuje z Raisovy ulice k východu, kde pak ústí do ulice Mládežníků. Také Kozlerova ulice (foto z r. 2003) je ještě na mapě města cca z roku 1976 bez oficiálního názvu.[203] Získala jméno ale už o několik let dříve v 70. letech 20. století, kdy sem bylo přeneseno ze stejnojmenné zcela zbořené ulice, která se nacházela v prostoru dnešní Jiráskovy ulice mezi kruhovým objezdem u bývalých lázní a sportovní halou za sokolovnou. Stejně jako v případě Raisovy ulice i u Kozlerovy ulice došlo k aplikaci uličního názvu po 12. září 1972, kdy plénum MěstNV odsouhlasilo výše uvedený návrh komise a odboru výstavby MěstNV na komplexní revizi pojmenování rokycanských ulic. Proti zrušení názvu původní Kozlerovy ulice neúspěšně protestoval vlivný rokycanský komunista a bývalý předseda MěstNV Václav Titl.[204] Zatímco jeho podobný protest proti chystanému zrušení Markupovy ulice na Plzeňském předměstí uspěl, zánik původní Kozlerovy ulice a přemístění jména do sídliště Hrudkovanka bylo provedeno. V Kozlerově ulici vznikly bytové domy čp.681-682/II, čp.683-684/II a čp.685-686/II. Alois Kozler (1877–1944) byl předválečný rokycanský komunista, za okupace umučený v koncentračním táboře Buchenwald.[205]

1.5.3. Změna trasy ulice Mládežníků

Už výstavba Sedmidomu a Malého sídliště vytýčila v 1. polovině 50. let 20. století zcela novou regulační čáru ulice Mládežníků. Ta do té doby od hospodářské školy vedla pozvolným obloukem k východu, směrem k Pražské ulici. Nyní byla narovnána (určující se stala orientace hlavního průčelí již existující hospodářské školy čp.228/II) a posunuta k severovýchodu. Teprve pak se v pravém úhlu lomí k jihu a napojuje na Pražskou ulici. Dosavadní blok tak získal větší šířku a vytvořily se předpoklady pro jeho následnou zástavbu pravoúhlou strukturou bytových domů. Do ulice Mládežníků přibyl v rámci výstavby Velkého sídliště dům čp.828-829/II (naproti dnešnímu gymnáziu) a dále skupina domů ve východní části této ulice (foto z r. 2004), někdy počítané za součást ulice Na Vinici, čp.778-779/II, čp.780-781/II a čp.782-783/II (foto z r. 2003). Plus samozřejmě Sedmidům a Malé sídliště, dobudovaný dříve (viz výše).

1.5.4. Vývoj pojmenování ulice Mládežníků

Ulice Mládežníků si dodnes uchovala naivně ideologický název, odpovídající mytologii raných 50. let 20. století. Původně se jmenovala Polní ulice. V době, kdy se tu kromě pár usedlostí rozkládaly už jen zemědělské pozemky, to byl název vcelku příhodný. Na schůzi 29. prosince 1919 zastupitelstvo přejmenovalo dosavadní Polní ulici na Veverkovu ulici (podle vynálezce, vlastně vynálezců, ruchadla, bratranců Václava a Františka Veverkových).[206] Výběr názvu evidentně souvisel s existencí hospodářské školy čp.228/II, jež po celou 1. polovinu 20. století byla hlavním objektem, nacházejícím se v této tehdy spíše sporadicky zastavěné ulici.

V červenci 1951 pak byl zaveden současný název ulice Mládežníků, který měl snad specifickým stalinským slovníkem vyjádřit, že v této ulici sídlí škola pro mládež.[207] Přejmenování schválila na svých zasedáních 15. května a 15. června 1951 rada MNV na počest 30. výročí založení KSČ.[208] Dne 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 posuzovaly občanské výbory a 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV. Šlo o stejný komplexní záměr úpravy rokycanských uličních názvů, na základě kterého získaly jméno ulice Raisova a Kozlerova. Ulice Mládežníků už svůj název měla, ale nyní k ní byl přičleněn i dosud samostatný úsek od křižovatky s Luční ulicí ke křižovatce s Pražskou ulicí (do té doby náležející k ulici Na Vinici). Plénum s touto změnou souhlasilo, ale prodloužilo termín faktického provedení změn do 30. dubna 1973.[209]

Po roce 1989 pojmenování ulice Mládežníků zůstalo, patrně spíše z pohodlnosti místních obyvatel, kteří nechtěli měnit zažitý název a podstupovat kvůli tomu výměnu osobních dokladů. Když totiž na jaře 1995 navrhl jeden z členů rady její přejmenování na ulici Jana Palacha a MÚ vyhlásil anketu mezi místními obyvateli, výsledkem bylo zamítnutí návrhu. Z 319 zde přihlášených osob (včetně dětí) jich 85 vystoupilo proti. Nesouhlasil ani ředitel středního odborného učiliště zemědělského a čtyři podnikatelé, jejichž firmy sídlily v této ulici. Městská rada pak nedoporučila název měnit.[210] Je nepochybně škoda, že se k záležitosti nemohl vyslovit i ředitel gymnázia, to ale v té době ještě v této ulici nesídlilo, protože budova se teprve dokončovala. Je ovšem nutné přiznat, že název ulice Mládežníků do jisté míry logicky rezonuje se zdejší architekturou a vzhledem k tomu, že oslavuje spíše abstraktní mytologii stalinské éry než nějakou konkrétní osobu, je akceptovatelný.

1.5.5. Dětské jesle

Sídliště Hrudkovanka nemělo sestávat jen z obytných domů. V duchu dobové preference sociálních investic tu vyrostl i velkoryse řešený objekt jeslí. Dětské jesle čp.791/II (foto z r. 2003) jsou situovány na jižní stranu Kozlerovy ulice, přičemž přilehlý areál jejich zahrady vyplnil velkou část vnitrobloku. Toto zařízení bylo dokončeno až v samém závěru budování sídliště. Šlo přitom o jednu z prvních zdejších budov. Už na jaře 1958 je hotova hrubá stavba. Objekt byl ale v následujících měsících využíván jako kancelář pro staveniště sídliště.[211] Na jednání pléna MNV 31. března 1958 se ozvaly apely, že by měly být jesle co nejdřív předány do užívání, ale město nemohlo situaci zvrátit.[212] Teprve na zasedání rady MNV 26. července 1959 se ohlašuje předání jeslí do užívání na rok 1960.[213] V prosinci 1959 už je objekt v dokončovací fázi.[214] Ještě během roku 1960 se tu plánovalo k proinvestování 279 000 Kčs (nakonec jen 246 430 Kčs).[215] Do užívání byly jesle předány 6. března 1960.[216] Šlo o vzorové zařízení svého druhu v Západočeském kraji.[217] Kapacita zařízení činila 35 dětí.[218]

Architektonicky jsou pojaty jako socrealistický solitérní objekt, přízemní, na půdorysu písmene H, kdy předsazená boční křídla uzavírají vstupní nádvoří. Střecha je sedlová. Okolo domu se prostírá oplocený pozemek se zahradou. Objekt tak vykazuje jistou vřelou atmosféru vilky či letohrádku. Do trojúhelníkového štítu nad vchodem byl umístěn kamenný reliéf od V. Koukolíčka s motivem hrajících si dětí.[219] Okolo vchodových dveří je ještě umístěn pás malovaných dlaždic s dětskými motivy. Objektu nelze upřít snahu o vytvoření příjemného prostředí. Vzhledem k tomu, že v roce 1960 již v Československu opětovně převládla moderní architektura, jsou jesle jistým anachronismem, respektive epilogem socialistického realismu v rokycanské architektuře.

Na rok 1970 se podnik RND Ejpovice zavázal, že opatří oplocení jeslí novým nátěrem.[220] V roce 1991 získal objekt tehdy již zrušených jeslí okresní výbor Československého červeného kříže. Začal tu plánovat zřízení centra sociálních služeb, konkrétně mělo jít o vývařovnu pro seniory o kapacitě 150 obědů. V 2. etapě měl přibýt i prostor pro denní pobyt seniorů, čítárna, společenská místnost, rehabilitační centrum, masáže, pedikúra a místnosti pro školení Čs. červeného kříže.[221] V roce 1993 už byla adaptace objektu hotova, v prosinci toho roku se zde dokonce konalo zasedání městského zastupitelstva.[222] Adaptace přišla na téměř 2 000 000 Kč a objekt byl přebudován na bezbariérový.[223] V té době ale ještě stále patřil Škodě Ejpovice, dědici původního investora sídliště i bývalých jeslí, ejpovických hrudkoven. Červený kříž tu byl jen v pronájmu. Vzhledem k tomu, že neměl mnoho peněz, převzalo na sebe město finanční břemeno a budovu koupilo. 5. prosince 1995 o tom rozhodlo zastupitelstvo. Škoda Ejpovice za bývalé jesle požadovala původně 6 082 000 Kč, pak se to podařilo usmlouvat na 4 000 000 Kč.[224] Dne 2. prosince 1996 byl v budově zahájen provoz gerontologického stacionáře provozovaného Oblastní charitou, určeného pro denní pobyt starých lidí.[225] Tím ale proměny neskončily. 14. června 2000 byl v objektu bývalých jeslí otevřen Azylový byt svatého Lukáše s ubytováním pro až šest mužů bez domova. Při slavnostním otevření posvětil azylový dům plzeňský biskup František Radkovský.[226] Přestavba objektu, kde předtím sídlil Český červený kříž, na azylový dům vyšla na asi 1 milion Kč. Peníze poskytl stát, město a další organizace.[227] V prosinci 2000 schválilo zastupitelstvo přijetí dotace 110 000 Kč na tento účel.[228] Kromě toho zde fungovala vývařovna pro chudé.[229] Počátkem 21. století tak červený kříž objekt bývalých jeslí opustil.[230] Vnější tvář objektu se adaptacemi na přelomu 20. a 21. století nijak nezměnila.

V dubnu 2004 požádala ředitelka místní charity MUDr. Pešková město o vyjádření k záměru zřídit v budově bývalých jeslí také azylové bydlení pro ženy. Radnice původně reagovala zamítavě, protože měla podobnou službu zajištěnu smluvně u plzeňského Domova sv. Zdislavy. Když ale MUDr. Pešková dodatečně získala sponzorský dar 100 000 Kč od nadace Vize manželů Havlových, město (zbavené tak obav z finanční zátěže) souhlasilo.[231] Na konci roku 2004 začala v budově výstavba tří pokojů pro ženy. Vznikly adaptací původního stacionáře pro seniory. V nově upravené části vznikl útulek pro šest žen a tři děti. Prostory byly určeny především mladým matkám, obětem domácího násilí nebo starým ženám. Ženský azyl měl být zprovozněn v únoru 2005. Celkový rozpočet na jeho výstavbu se odhadoval na 140 000 Kč. Částku, kterou nepokryl dar od nadace Vize, hodlal provozovatel získat z výtěžku Tříkrálové sbírky.[232] Ztvárnění přestavby bylo dílem projektové kanceláře ing. arch. Oldřicha Kodedy z Plzně.[233] Ženský azyl začal skutečně fungovat v únoru 2005.[234] V roce 2005 také charita začala plánovat zřízení útulku pro osamělé důchodce se sníženou pohyblivostí (pracovně označovaný jako „Dům pokojného stáří“). V září 2005 to bylo ještě jen ve stádiu úvah, zbývalo zadat projektovou studii a sehnat peníze.[235] Dne 17. července 2006 vyjádřila rada souhlas s poskytnutím 100 000 Kč příspěvku na jeho zřízení. Stavební úpravy objektu si ovšem měly vyžádat celkem 4 086 000 Kč, z toho 1 000 000 Kč dotace od Plzeňského kraje. Vedení charity požádalo obec, aby u kraje požádala o tuto subvenci. 7. srpna 2006 vzala věc na vědomí rada, ale definitivní rozhodnutí odložila po získání dalších informací ohledně projektu.[236] Dne 22. srpna 2006 jednalo zastupitelstvo o změně obecního rozpočtu, kdy se z rezervy finančního fondu převedlo 100 000 Kč jako dotace na zmíněný projekt.[237] V lednu 2007 se už o vzniku Domu pokojného stáří mluvilo jako o hotové věci. Záměr byl ale pořád ve fázi přípravy projektu. Náklady se nyní odhadovaly na 4 500 000 Kč.[238] Dne 21. května 2007 rozhodlo zastupitelstvo podat na rekonstrukci objektu bývalých jeslí čp.791/II pro účely zřízení Domova pokojného stáří žádost o dotaci ve výši 2 000 000 Kč od Plzeňského kraje. Zastupitelé zároveň odsouhlasili obecní dotaci na zateplení objektu v maximální výši 435 000 Kč s tím, že po provedeném výběrovém řízení se měla suma upřesnit a zařadit do aktualizovaného obecního rozpočtu.[239] Žádost o krajskou dotaci byla částečně úspěšná, protože 13. srpna 2007 zastupitelstvo v rámci změn obecního rozpočtu schválilo přijetí investiční dotace na rekonstrukci Domova pokojného stáří ve výši 1 000 000 Kč.[240] Ve městě díky tomu mělo přibýt 13 sociálních lůžek především pro seniory z Rokycan. Vše mělo být hotovo do poloviny roku 2008. Práce na rekonstrukci získala firma Průmstav, s. r. o. z Brna.[241] Po dvou letech vyřizování a shánění peněz práce na budování domova pro seniory započaly v říjnu 2007. Umístěn byl ve druhém křídle budovy, kterou opustil Červený kříž. Město tuto část zapůjčilo charitě na 20 let. Domov se měl skládat ze šesti pokojů – pět dvoulůžkových a jednoho třílůžkového.[242]

Za bývalými jeslemi vzniklo po roce 1989 na ploše jejich bývalé zahrady oplocené veřejné dětské hřiště „U Usměváčka“. Na jeho zbudování přispělo sponzorským darem partnerské město Pfinztal.[243] Dne 29. června 1999 byla provedena v obecním rozpočtu změna a zařazeno do něj bylo 250 000 Kč na výstavbu tohoto hřiště s tím, že 100 000 Kč by pokryl dar Pfinztalu a 150 000 Kč zdroje města.[244] Pak 21. září 1999 zastupitelé definitivně odsouhlasili přijetí dotace od Pfinztalu (108 000 Kč, kromě hřiště určených i na pořádání jazykových kurzů němčiny).[245] Město s touto hrací plochou i výhledově počítalo, v studii dětských hřišť v Rokycanech z roku 2005 ovšem plánovalo přemístění skluzavky, která nevhodně ústila do pískoviště.[246] Dne 29. května 2006 vypsalo město výběrové řízení na stavební úpravy dětských hřišť, U Usměváčka a u dvou hřišť na Jižním předměstí: u Domu dětí a mládeže a v ulici Boženy Němcové. Výsledky tendru byly vyhlášeny 12. června 2006. Zakázku získal Radek Ježák z Rokycan za 120 581,50 Kč, s termínem dokončení do 31. srpna 2006. Skutečná cena nakonec dosáhla jen 116 935,20 Kč. Termín dokončení se podařilo dodržet.[247] Dne 6. října 2008 odsouhlasilo zastupitelstvo úpravu rozpočtu na rok 2008, v jejímž rámci přesunulo prostředky ušetřené na zimní údržbě na nutné opravy na dětském hřišti Usměváček ve výši 50 000 Kč.[248] Rekonstrukce hřiště proběhla roku 2009. Nákladem 308 340 Kč ji provedla firma BIS z Plzně.[249]

Další, už podstatně menší dětská pískoviště a hřiště byla počátkem 21. století u domu čp.780/II v ulici Mládežníků. Podle obecní studie rozvoje dětských hřišť z roku 2005, která počítala s redukcí jejich počtu, toto pískoviště mělo být zrušeno, ale nejprve nabídnuto k údržbě soukromým osobám. Naopak hřiště u čp.692/II v ulici Mládežníků považovala obec za perspektivní. Roku 2004 se dočkalo rekonstrukce.[250]

1.5.6. Mateřská škola Pohádka čp.829/II

Současně s jeslemi vyrostla na sídlišti, západně od Raisovy ulice, také mateřská škola čp.829/II Pohádka (foto z r. 2003). Dle leteckého snímkování z července 1958 ještě výstavba nezačala.[251] Zahájení se očekávalo na rok 1959.[252] V roce 1960 zde mělo být utraceno 500 000 Kčs. Nakonec proinvestovali stavaři jen 400 100 Kčs.[253] V březnu 1961 výstavba pokračovala. Zařízení mělo mít kapacitu 90 dětí ve věku 3–6 let.[254] V srpnu 1961 už je novostavba prakticky hotova a převzata uživatelem, tedy podnikem ŽDH Ejpovice. Slavnostní otevření se plánovalo na 1. říjen 1961. Původní termín zprovoznění přitom měl být 1. července 1961, ale nepodařilo se jej dodržet kvůli zpoždění řemeslnických prací. Až do konce roku 1961 potom ještě měly v již fungujícím školském zařízení probíhat dokončovací práce, například instalace nákladního výtahu pro dopravu jídel.[255] Školka byla řešena již bez socrealistického dekoru. Šlo o patrový objekt s vysokým technickým suterénem a plochou střechou. Součástí velkoryse pojatého zařízení byla i vlastní jídelna. Instituce přežila i porevoluční demografické změny a odklon od hromadné, veřejně organizované předškolní péče. Byla přejmenována na „Mateřskou školu Raisova ulice – Pohádka“. V roce 1998 sem docházelo 76 dětí[256], v roce 2005 75. Zařízení tak vykazovalo plnou obsazenost.[257] V létě roku 2005 byly v objektu provedeny některé úpravy (rekonstrukce kuchyně včetně instalace klimatizace, výstavba příčky oddělující kuchyni od prádelny). Práce měly skončit do 22. července 2005.[258] V roce 2005 město přidělilo zakázku na stavební úpravy mateřské školy Pohádka firmě SBT Stavby. Městu v roce 2005 bylo za tyto práce fakturováno 961 169 Kč.[259]

V přehledu investičních akcí města Rokycany pro rok 2007 se uvádí, že jako příspěvek do fondu dobrovolného sdružení obcí půjde 150 000 Kč na studii nástavby mateřské školy Pohádka, s termínem realizace v 2. čtvrtletí 2007.[260] V rozpočtu na rok 2007 město na studii nástavby počítalo s částkou 250 000 Kč, z čehož nakonec utratilo 247 500 Kč.[261] Ve výběrovém řízení získala zakázku na projektovou dokumentaci přestavby mateřské školy firma Torion, s. r. o. z Plzně za 232 050 Kč, s termínem dokončení do 30. září 2007. Cenu i termín se podařilo dodržet.[262] Dne 24. září 2007 odsouhlasilo zastupitelstvo úpravu obecního rozpočtu na rok 2007, kdy přesunulo částky ušetřené na rekonstrukci Štefánikovy a Korejské ulice na Rašínově (1 500 000 Kč), na rekonstrukci Boreckého rybníku v Borku (2 380 000 Kč) a na infrastruktuře v nových kasárnách (145 410 Kč) na jiné investice. Mimo jiné i na projekt nástavby a zateplení mateřské školy Pohádka, kam převedlo 100 000 Kč. Zastupitelstvo zároveň rozdělilo prostředky rozpočtované na projektové dokumentace, a to tak, že na výdaje na žádost o dotaci pro MŠ Raisova přidělilo 128 000 Kč.[263]

Pak skutečně došlo k celkové opravě a přístavbě budovy. Začala v dubnu 2009. Prováděla ji firma BIS z Plzně. Během roku 2009 bylo přistavěno patro, schodiště, výtah a proběhla výměna oken.[264] Práce pokračovaly i následujícího roku. Po dvou letech prací byla rekonstrukce dokončena v září 2010 a 8. října 2010 se konalo slavnostní předání budovy do užívání. Kapacita se zvýšila o dvě třídy, v objektu vzniklo požární schodiště a výtah a školka se stala první v Rokycanech, která byla plně bezbariérová. Akce vyšla na 11 500 000 Kč, z toho dotace z EU v Regionálním programu NUTS II Jihozápad dosáhla 10 700 000 milionu Kč.[265] Půdorysná dispozice i řešení vysokého zastřešeného schodiště k hlavnímu vchodu bylo ponecháno beze změny. Nejviditelnější změnou se stala nástavba objektu. Na původní plochou střechu projektant posadil druhé patro, zanořené do valbové střechy. Vcelku zdařilá a kapacitními důvody nesená přestavba paradoxně přiblížila tuto modernistickou architekturu z počátku 60. let historizujícím formám okolních obytných domů sídliště z 50. let.

Počátkem roku 2014 byly provedeny v budově mateřské školy úpravy suterénu a adaptace na novou třídu, do níž nastoupilo od 1. dubna 12 nových dětí.[266] V roce 2015 v objektu proběhla i rekonstrukce sociálního zařízení.[267] V dubnu 2017 zastupitelstvo schválilo rozšíření parkoviště u této mateřské školy.[268] Obecní rozpočet na rok 2019 zahrnoval položku na opravu elektroinstalace mateřské školy Pohádka.[269] V únoru 2019 rada schválila zadání zakázky na stavební úpravy MŠ Pohádka firmě SYZA, s. r. o. z Třebenic za 1 898 238,61 Kč bez DPH.[270] V prosinci 2020 zastupitelstvo zařadilo do seznamu akcí připravovaných nebo realizovaných pro rok 2021 mj. i projektovou dokumentaci a realizaci venkovní učebny u této školky.[271] V září 2023 starosta Tomáš Rada uvádí, že ve školce byla dokončena úprava vnitřních prostor. Konkrétně se jednalo o opravu kuchyně, skladu potravin, šatny a sociálního zázemí.[272] V lednu 2024 se mezi plánovanými výdaji obecního rozpočtu na rok 2024 zmiňuje oprava kotelen v mateřské škole v parku U Saské brány a také v Raisově ulici, se souhrnnými náklady 3 250 000 Kč.[273] V červenci 2024 se mezi investicemi do městských školských zařízení, plánovaných na letní prázdniny 2024, zmiňuje i MŠ Pohádka. Mělo jí o výměnu dvou stávajících stacionárních kotlů na zemní plyn v suterénu objektu za dva nové závěsné kotle. Zároveň měly proběhnout opravy omítek a podlahy. Vše s náklady 525 000 Kč bez DPH.[274]

1.5.7. Samoobsluha Hrudkovanka a nerealizovaná restaurace

V Raisově ulici také roku 1962 vyrostla nákladem 1 300 000 Kčs přízemní prodejna potravin Hrudkovanka čp.89/II, a to jako samoobsluha.[275] V srpnu 1961 už probíhá výstavba.[276] Šlo tehdy o jednu z prvních prodejen samoobslužného typu v Rokycanech. Po pádu komunistického režimu měla zase jeden primát. Dne 20. dubna 1991 totiž byla vydražena jako jedna z prvních rokycanských prodejen v takzvané malé privatizaci a přešla do soukromých rukou.[277] Vyvolávací cena činila 1 495 000 Kčs.[278]

Původně měl být součástí sídliště i objekt restaurace.[279] Mělo jít o výčepní restauraci.[280] Nakonec ale nedošlo k realizaci. Vzhledem k blízkosti historického jádra města i restaurace Na Železné byla dána přednost využití stávající sítě podniků veřejného stravování.

1.5.8. Proměna Pražské ulice v úseku na průchodu sídlištěm Hrudkovanka

Po roce 1958 byla kvůli výstavbě sídliště Hrudkovanka modifikována i trasa Pražské ulice, jejíž původně dosti ostrý oblouk byl právě v těchto místech změkčen.[281] V 2. čtvrtletí roku 1959 práce na přeložce Pražské ulice pokračují.[282] Na rok 1960 se do této investice mělo vložit dalších 62 000 Kčs, nakonec se prostavělo jen 24 500 Kčs.[283] V roce 1962 bylo podél Pražské ulice vysázeno lipové stromořadí, dodnes částečně dochované.[284]

Sídliště Hrudkovanka též nově zformovalo zástavbu v Pražské ulici. Architekt zde zvolil tradiční uliční zástavbu, nevyužil ale kompozičního potenciálu hlavní městské třídy. Nejen, že sídliště Pražskou ulicí prochází pouze okrajově, ale zdejší sídlištní zástavba je ryze obytná, bez ambic situovat sem objekty veřejného rázu, nebo aspoň prodejní plochy do parteru jednotlivých obytných domů. V tomto ohledu už koncepce sídliště předznamenávala trendy 60. a 70. let, kdy se oddělení prodejních a obytných objektů stalo striktním, a vesměs neblahým pravidlem. Je ovšem nutno konstatovat, že potenciál proměny Pražské ulice v úseku na průchodu sídlištěm Hrudkovanka na městský bulvár, nebyl příliš vysoký. Jednak šlo o úsek už poměrně vzdálený od širšího centra města, jednak se přirozeným střediskem služeb pro nové sídliště stalo nedaleké Nerudovo náměstí, kde v tzv. domě Rampa vzniklo několik prodejen (viz výše).

Na západní straně Pražské ulice vyrostl dům čp.789-790/II, který se přimknul k fragmentu předválečné individuální výstavby (viz výše) a dále mohutný pětidům čp.784-785-786-787-788/II se zalomeným půdorysem. Tento pětidům, umístěný do ohybu ulice, se stal jakousi pohledovou branou sídliště Hrudkovanka při vjezdu do Rokycan od Prahy. Ustoupit mu musela řada klasicistních stodol, zbouraných v letech 1956–1959 (viz výše). Celkem zde mělo vzniknout 48 bytových jednotek, z toho 32 předávaných pro potřeby MNV a 16 coby podnikové byty pro Pozemní stavby.[285] Na protější straně Pražské ulice vyrostly domy čp.801-802-803-804/II (předán do užívání roku 1960[286]), čp.805-806/II a dále (za křižovatkou s ulicí Na Vinici) ještě menší bytové domy čp.807/II a čp.808/II. Dne 29. září 1965 zadala rada MěstNV občanskému výboru č. 14 k prošetření možné využití pozemku před domy čp.804/II, čp.805/II a čp.806/II (patrně parková úprava, nebo snad parkovací místa).[287]

1.6. Další stavební vývoj sídliště Hrudkovanka

Po půlstoletí od dobudování sídliště Hrudkovanka se tvář zdejší zástavby příliš neproměňovala. Výraznější stavební úpravy se dostavily až v souvislosti s majetkovým převodem zdejších domů. Velkou změnou byla totiž na počátku 21. století zahájená privatizace zdejšího bytového fondu. V říjnu 2000 se zastupitelstvo seznámilo s výsledky ankety mezi nájemníky obecních domů čp.801-802/II. Zájem o odkup bytu projevilo více než 50 % domácností. Zastupitelé tedy schválili záměr privatizace.[288] V březnu 2003 odsouhlasilo zastupitelstvo i prodej čp.823-824/II za 1 245 879 Kč.[289] V dubnu 2003 pak do privatizace poslali zastupitelé objekt čp.805-806/II 715 491 Kč (družstvu dosavadních nájemníků).[290] Rozhodnutím rady z 9. května 2005 byl zařazen do 3. vlny privatizace bytového fondu v Rokycanech i dům čp.814/II.[291] Kvůli možnému konfliktu s pravidly EU (takzvaná veřejná podpora) ale musel být pozastaven až do zpracování nového cenového odhadu. Ten měl zjistit, zda se tržní a prodejní ceny domu neliší o víc než 100 000 euro. Tato podmínka byla splněna, 9. ledna 2006 tudíž mohla rada[292] a 24. ledna i zastupitelstvo privatizaci objektu opět potvrdit.[293] Prodejní cena byla stanovena na 461 992 Kč.[294] Dne 7. srpna 2006 pak s prodejem objektu souhlasila rada[295] a 22. srpna 2006 i zastupitelstvo.[296] Dne 13. srpna 2007 zastupitelstvo neschválilo odkoupení rampy podél domů čp.810-811-812/II.[297] Ta se potom stala předmětem vleklého sporu o určení vlastnictví. Stavební úřad přikázal 11. září 2015 majiteli čp.810-811-812/II provést nezbytné opravy oné nástupní rampy, která se zvedá z úrovně ulice a umožňuje přístup k obchodům ve zvýšeném nákupním parteru. Z hlediska konstrukčního jde o železobetonovou desku, uloženou do zdiva. Následovaly jen urychlené zabezpečovací práce. Byly sejmuty keramické dlažby schodiště, vnější omítky a uvolněné části zdiva. Na zdivo byl aplikován cementový zpevňující nástřik a zábradlí vyspraveno ocelovými sponami.[298]

U některých zdejších domů pak v souvislosti s převodem do soukromého vlastnictví proběhla rekonstrukce fasády, včetně zateplení. Dle stavu k roku 2018 se to týkalo domu čp.821-822/II a čp.814/II v Raisově ulici, domu čp.816/II na rohu Raisovy a Kozlerovy ulice (v jeho případě provedeno jen dílčí zateplení severní boční stěny objektu), dále domů čp.685-686/II v Kozlerově ulici, čp.782-783/II na rohu ulic Kozlerova, Mládežníků a Pražská a čp.805-806/II na nároží ulice Pražská a Na Vinici. Okouzlení polystyrenovým opláštěním starších domů je nutné pečlivě balancovat zvažováním barevného řešení fasád a ochranou stavebních detailů. To platí zejména pro tzv. Sedmidům a Malé sídliště v ulici Mládežníků, ostatní bytové domy na tzv. Velkém sídlišti Hrudkovanka nebyly ztvárněny natolik slohově, aby případná nová fasáda byla estetickým rizikem. Z hlediska barevnosti vnějších plášťů budov je u zdejší architektury vhodnější tradičnější rejstřík odstínů než chladnější, rádoby modernistické ale přitom nepatřičné tónování, jaké bylo provedeno u domu čp.782-783/II (přesně naopak tomu je u panelových domů). Ale i toto je jen věc vkusu a debaty.

Kromě výše uvedených korektur fasád či mírných stavebních úprav objektu mateřské školy nezaznamenalo sídliště Hrudkovanka žádné významnější stavební natož urbanistické změny. I tím je tento soubor cenný, jako jednolitý pozůstatek urbanistických myšlenek 50. let 20. století.

1.7. Technický vývoj sídliště Hrudkovanka

1.7.1. Zpoždění výstavby infrastruktury

Výstavba Hrudkovanky probíhala s mnohými zmatky, příznačnými pro přeregulovanou, postátněnou ekonomiku tehdejšího Československa. Ačkoliv samotná bytová výstavba tu byla svižná, předávání obytných domů v podmínkách socialistického stavebnictví neznamenalo plné dokončení občanské infrastruktury a sídlištních interiérů. Obyvatelé nové čtvrti tak roky žili v provizoriu, s vleklým a nelehkým soužitím se stavební technikou či blátem. Například výstavba nových vozovek a chodníků trvala asi 5 let. Už po dokončení Sedmidomu a Malého sídliště byla upravena vozovka v ulici Mládežníků. Tím to ale zdaleka nekončilo. Práce na hlavní etapě byly zahájeny souběžně s výstavbou takzvaného Velkého sídliště roku 1957. Výstavbu veřejných komunikací na novém sídlišti prováděla firma Živičné vozovky Praha, n. p. Náklad se rozpočtoval na 1 316 000 Kčs, přičemž za rok 1957 se mělo prostavět 500 000 Kčs.[299] Stavební firma převzala staveniště 1. srpna 1957 a k 31. červenci 1957 bylo prostavěno už 249 021,93 Kčs.[300] V lednu 1958 již je větší část prací hotova a veřejné komunikace převzala do správy obce.[301] Práce na komunikacích v Hrudkovance se ale táhly až do roku 1960, s tím jak se předávaly další a další bloky domů. Ještě na rok 1960 je na tyto účely plánován rozpočet 273 000 Kčs (nakonec utraceno jen 196 270 Kčs).[302] Ani dle stavu z konce roku 1960 nebyly na sídlišti upraveny všechny vozovky a chodníky.[303]

Dalším problémem se ukázalo veřejné osvětlení. Jeho instalace měla začít ve 3. čtvrtletí roku 1957, ale kvůli snížení rozpočtu se toho roku mělo stihnout jen zbudování „tvárnicových podchodů“ (podzemní kabeláž). Úvodní fáze akce měla vyjít na 290 000 Kčs. Na osvětlení sídliště byla použita betonová svítidla SP5.[304] S pracemi se ale nezačalo ani v roce 1958. V červnu 1959 pak město oznamuje, že osvětlení se provede v úsporné variantě, tedy se vzdušnými, nikoliv podzemními kabely.[305] Osvětlení ovšem nefungovalo ani na konci roku 1960.[306] Původní plán počítal, že v Hrudkovance bude do veřejného osvětlení roku 1960 investováno 60 000 Kčs. Nakonec bylo proinvestováno podstatně víc, 210 034 Kčs.[307] V březnu 1961 už muselo být osvětlení hotové, protože bylo zařazeno do výčtu provedených investičních akcí města za uplynulý rok (ve stejné době bylo vybaveno veřejným osvětlením i sídliště U Václava).[308]

V roce 1959 se plánovala na sídlišti také výstavba inundační hráze (patrně při Boreckém potoce) a transformační stanice.[309] Na transformátor a elektrorozvody mělo jít roku 1960 226 000 Kčs (ve skutečnosti utraceno 194 850 Kčs).[310] Do terénních úprav na sídlišti se mělo v roce 1960 investovat 466 000 Kčs. Nakonec bylo utraceno jen 329 714 Kčs.[311] V březnu 1961 sice jsou chodníky a terénní úpravy trávníkových ploch již formálně hotovy, ale na plénu MěstNV zněla kritika, že práce byly odvedeny mnohde nekvalitně.[312] V březnu 1961 zároveň stále chyběly sadové úpravy.[313] Teprve na jaře 1962 byly vysázeny na sídlišti lipové stromky.[314] Někdy v letech 1965–1966 byly vysazeny na sídlišti u bývalé hospodářské školy 1 viburnum, 2 forsythie, 6 sakur, 3 šeříky a 2 jasmíny.[315] Nedostatky trpěly i samotné byty. V 2. polovině roku 1960 měly být do koupelen již hotových bytů instalovány elektrické infrazářiče, ovšem nestalo se, infrazářičů byl na trhu nedostatek.[316] V roce 1960 také stále chyběly ocelové zárubně výkladních skříní v obchodech v domě čp.810-812/II na Nerudově náměstí (rampa).[317]

1.7.2. Výstavba garáží

Všechny předchozí technické závady a průtahy byly nepříjemné, ale dočasné. Jiné některé negativní stránky sídlištní výstavby z 50. let 20. století jsou trvalého rázu a plně se ukazují až v poslední době. Sídliště totiž nepočítalo s masovým automobilismem. Komunikace jsou proto projektovány značně úzké a zcela chyběla parkovací místa. Bezprostředně po dokončení sídliště to vedlo k dost živelné a neblahé výstavbě garážových komplexů. Vzhledem k tomu, že přímo v domech se garáže prakticky nestavěly (byť v Raisově ulici jich pár je), vyrůstaly tyto komplexy samostatně, často vytvářejíce odpudivé bariéry kolem jinak vcelku vzhledných sídlišť.

V případě Pražského předměstí probíhala od roku 1959 výstavba garáží severně od ulice Mládežníků.[318] V únoru 1959 se očekává brzké zahájení jejich budování.[319] Práce začaly ještě během 1. čtvrtletí 1959.[320] Šlo o akci prováděnou svépomocnou, družstevní formou, z inciativy skupiny místních obyvatel, motoristů.[321] Vznikl naprosto primitivní útvar působící dojmem chudinské čtvrti v rozvojové zemi. Šlo o zásadní regulační chybu tehdejšího vedení města, která škodlivým způsobem ovlivnila tvář sídliště, respektive možné provázání nového obytného souboru s klidovou zónou podél Boreckého potoka. Garáže odřízly sídliště Hrudkovanka od nivy potoka, kde se přímo nabízelo koncepční řešení, jež by propojilo novou zástavbu s pěšinou podél břehů potoka i s lesoparkovým areálem Kalvárie na Oseckém vrchu. Územní plán města z roku 2000 chtěl tuto nevyužitou šanci odčinit a navrhoval podél levého břehu Boreckého potoka založení pěší promenády, která by propojila Dvořákovu ulici a ulici K Borku. Ovšem skutečně koncepčním řešením by byla demolice celého garážového areálu, z hlediska majetkoprávního i politického nicméně velmi nesnadná. Ve skutečnosti nastal trend opačný a i počátkem 21. století se tato zóna garážových kójí dál zvolna rozrůstala. Dne 9. října 2023 schválilo zastupitelstvo změnu územního plánu č. 5.[322] Týkala se převážně vymezení linií podél Boreckého i Padrťského potoka a Klabavky kvůli budoucí výstavbě protipovodňových opatření. Zároveň ale redefinovala část plochy mezi těmito garážemi a Boreckým potokem na plochu veřejné zeleně.[323]

Roku 1961 tu stálo již 25 garáží[324] a jejich počet stoupal (foto z r. 2003). V seznamu pozemků v katastrálním území Rokycan vhodných k parcelaci na garáže z roku 1972 se uvádí i pozemek č.kat.1844/1 u bývalé hospodářské školy. Pozemek byl v majetku MěstNV, měl plochu 1,5147 hektaru. V prostoru již byly postaveny garáže.[325] Na podzim 1997 rada doporučila zastupitelstvu ke schválení parcelaci části pozemku č.kat.1844/2 dle vyhotoveného geometrického plánu a záměr následného prodeje jednotlivých parcel na výstavbu řadových garáží.[326] Dne 15. listopadu 1997 se pak sešlo i zastupitelstvo, na jehož programu byl mimo jiné i záměr prodeje parkovacích míst v řadové zástavbě garáži v ulici Mládežníků.[327] Dne 18. května 1999 schválilo zastupitelstvo záměr prodeje části pozemku č.kat.1844/2 o rozměrech 6,70 x 3,30 m v proluce mezi garážemi v ulici Mládežníků.[328] A dne 21. září 1999 pak zastupitelé prodej zmíněného pozemku (Rudolfu Liehmannovi) definitivně odsouhlasili.[329] V květnu 2002 zastupitelé schválili záměr prodeje 9 parcel na stavbu nových garáží v tomto areálu, a to pozemků č.kat.1844/20-28.[330] V lednu 2003 pak zastupitelstvo odsouhlasilo prodej jednotlivých 9 pozemků konkrétním žadatelům.[331] Další garáže přibyly v roce 2003.[332] V únoru 2005 jich tu bylo 73. V lednu 2005 odsouhlasila rada výstavbu dalších 4 garáží.[333] Zastupitelstvo to schválilo v dubnu 2005.[334] Už v březnu 2005 zastupitelé odsouhlasili záměr prodeje.[335] Zastupitelstvo ale vzneslo doplňkový plán, provést celkové rozšíření garážového areálu na úkor pozemků sousedního učiliště. Vedení školy ale takové úvahy odmítlo, protože prý pozemky potřebuje pro vlastní účely.[336] Dne 9. srpna 2005 tak zastupitelstvo odsouhlasilo původní variantu, dostavbu 4 garáží k již existujícímu komplexu.[337] V roce 2005 odkoupili manželé Novákovi od města část pozemku č.kat.1844/32 (nově označeny jako č.kat.1844/35, č.kat.1844/36, č.kat.1844/37), na níž získali povolení k výstavbě 3 nových garáží. Šlo o lokalitu na západním okraji garážového komplexu, nedaleko ohrady učiliště. Při vyřizování stavebního povolení, ale narazili na nesouhlas Policie ČR, která požadovala, aby nebyl narušen manipulační prostor o poloměru 7 metrů, na jihovýchodním nároží zamýšlené skupiny garáží, kudy probíhá vjezd do dlouhé řady garáží, ležících odtud východním směrem. V této situaci Novákovi navrhli možnost posunout plánované garáže o několik metrů k západu. Proti tomu se ovšem postavila správa městské zeleně, která nesouhlasila s tím, aby se garáže dostaly tak těsně k ohradnímu plotu celého areálu a hlavně, aby kvůli tomu došlo k narušení zdejší veřejné zeleně, hlavně modřínu opadavého (ostatní stromy a keře by bylo možné jako méně kvalitní a perspektivní pokácet). O možnosti posunout nové garáže jednala 5. června 2006 rada.[338] Ta posun garáží odložila a uložila odboru rozvoje města projednat záležitost s Novákovými. Odbor rozvoje města také jednal s Policií ČR, zda by nemohla ustoupit od požadavku ponechání minimálního průjezdu o šířce 7 metrů. Policie ovšem hodlala přistoupit jen na drobnou korekci (průjezdová cesta o šířce 6,5 metru), což problém neřešilo. 7. srpna 2006 o věci jednala rada znovu s tím, že dohoda není možná.[339] Dne 22. srpna 2006 zamítavé stanovisko vydalo i zastupitelstvo.[340]

Další garáže vyrůstaly ve vnitroblocích přímo na sídlišti. Plochy, koncipované původně jako sadové okolí bytových domů, se výstavbou garáží měnily v dílenské areály, kde si mužská část dělnické populace sídliště parkovala a opravovala své první automobily. Roku 1961 jich v Raisově ulici u mateřské školy stálo už 8, v Kozlerově ulici za jeslemi se připravovala výstavba 12 garáží.[341] Téhož roku se proti neregulované výstavbě garáží v blízkosti mateřské školy a jeslí ozval kritickým článkem krajský deník Pravda, nesouhlasné námitky zazněly i od místního občanského výboru č. 12 sdružujícího obyvatele sídliště.[342] Radnice pak musela vysvětlovat svoji politiku stavebního plánování. V březnu 1961 komise MěstNV zjistila, že některé z těchto garáží vyrostly bez řádného povolení.[343]

1.7.3. Úpravna vody

Vedle garáží vyrostla u Boreckého potoka v 60. letech 20. století i úpravna pitné vody čp.1146/II.[344] Dle leteckého snímkování z července 1962 ještě její výstavba nezačala.[345] V červenci 1964 je ještě rozestavěná, 29. července 1964 o tom jednala rada národního výboru a stanovila dokončení objektu jako prioritu.[346] V září 1965 se očekává její dobudování ještě před koncem roku.[347] V listopadu 1965 už zařízení běží ve zkušebním provozu.[348] Rada MěstNV 7. července 1965 vyslovila souhlas s převodem části A pozemku č.kat.2889/1 (cesty) na OVHS Rokycany.[349] Šlo o cestu odbočující z ulice Mládežníků směrem k úpravně a k Boreckému potoku. Úpravna nakonec byla zprovozněna 21. prosince 1966.[350] Náklady na její zbudování dosáhly 274 000 Kčs.[351] Podle jiného pramene činila hodnota díla 840 000 Kčs.[352] Zařízení mělo skromnou kapacitu 5 litrů/sekundu.[353] Technologii úpravny dodal podnik Královopolská Brno. Původně měla být určena primárně pro nemocnici, ale bylo rozhodnuto použít přebytky i pro zásobování domácností, zejména na nedalekém sídlišti Hrudkovanka. Město v té době trpělo nedostatkem pitné vody, což mimo jiné brzdilo další bytovou výstavbu. Jinak architektonicky nevýznamná a nepříliš vzhledná kostka této vodárny tak hrála významnou roli v stavebních a technických dějinách Rokycan. V roce 1967 se při výstavbě silnice u Mýta narazilo na velké množství kyanidů, které se dostaly do Boreckého potoka, a úpravna vody v Rokycanech byla na několik měsíců vyřazena.[354]

Hlavní nadzemní objekt má podobu patrové plochostřechého domu, kombinujícího prvky rodinných domků a dobové technické architektury. Číslo popisné čp.1146/II získal 17. prosince 2003.[355] V roce 2022 je ale jako čp.1146/II označován objekt na stavební parcele č.kat.1377 (čistička odpadních vod nemocnice ve Voldušské ulici na Oseckém vrchu).[356]

Okolo vodárny se nachází pozemek, vymezený dvěma pěšími cestami, které vedou přes Borecký potok. Západní cesta směřuje do areálu skautského domova (viz kapitola „Osecký vrch“), východní k domu čp.159/II (bývalá tlukárna z 19. století, viz níže). Na schůzi v lednu 2022 radní nesouhlasili se záměrem změny územního plánu, podle které měla být bývalá, již nevyužívaná úpravna vody na stavební parcele č.kat.2577, přebudována na dvougenerační rodinný dům a vedle něj na pozemku č.kat.3801 okolo úpravny vyrůst další rodinný domek.[357] Zamítavé stanovisko následně potvrdilo i zastupitelstvo.[358]

1.7.4. Další technický vývoj sídliště Hrudkovanka

Dle plánu z června 1968 zamýšlela obec v roce 1969 provést 1. etapu asfaltování dosud prašných vnitroblokových komunikací na sídlišti Hrudkovanka (nákladem 20 000 Kčs), přičemž 2. etapa by přišla na řadu v roce 1970 a 3. etapa roku 1971 (obě rovněž za 20 000 Kčs). Akci měla zajišťovat Vnější úprava města. Na rok 1972 se plánovala úprava komunikace v ulici Mládežníků (nákladem 100 000 Kčs).[359] Upravený harmonogram ze září 1969 předpokládal úpravy chodníků a asfaltování vozovky (plocha 2800 čtverečních metrů) v ulici Mládežníků (v úseku od křižovatky s Dvořákovou, ke křižovatce s Pražskou ulicí) už v roce 1970, nákladem 200 000 Kčs.[360] Asfaltování komunikací v ulici Mládežníků a úprava chodníků se dostala do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota akce činila 200 000 Kčs.[361] V prosinci 1970 se píše, že v roce 1971 budou Technické služby asfaltovat ulici Mládežníků.[362] V roce 1971 mělo na to jít z obecního rozpočtu 210 000 Kčs. Práce měl zajistit občanský výbor č. 3.[363] Podle harmonogramu z července 1971 se plánovala úprava chodníku v ulici Mládežníků na 5. pětiletku (1971–1975).[364] Dle informace z dubna 1972 provedly Technické služby v roce 1971 na rekonstrukci ulice Mládežníků práce za 298 400 Kčs. Plánovaný rozpočet původně činil 210 000 Kčs.[365] Podle dobových materiálů byla akce dokončena ještě během roku 1971.[366]

V roce 1972 v ulici Mládežníků došlo k instalaci nového osvětlení.[367] Práce proběhly v 1. pololetí 1972. Provedly je Technické služby. Šlo o výměnu zářivek.[368] Už v únoru 1971 uváděl MěstNV záměr zajistit v roce 1971 nad rámec plánu provedení této akce.[369] Technické služby v roce 1971 také vyměnily u Hospodářské školy pět lamp veřejného osvětlení (zářivky za výbojky).[370] V prosinci 1972 vyzvala sociální a zdravotní komise MěstNV Technické služby k napravení stavu před Hrudkovankou (myšlena nejspíše samoobsluha v Raisově ulice), kde jsou vpusti kanalizačních mřížek hluboko pod úrovní vozovky.[371] Za rok 1976 šlo ze sdružených finančních prostředků 43 062 Kčs na úpravu komunikace u tehdejšího Zemědělského odborného učiliště čp.228/II.[372] V roce 1978 údajně Technické služby provedly opravu ulice Mládežníků.[373] V 1. pololetí 1985 byla dokončena oprava ulice Mládežníků.[374] Podle jiného dobového pramene ale ještě v roce 1986 měla proběhnout rekonstrukce vozovky (frézování a nový povrch) v ulici Mládežníků.[375] Na rok 1986 plánují Technické služby opravu veřejného osvětlení Raisovy ulice.[376] V roce 1986 se také zmiňují opravy komunikací v ulicích Raisova a Mládežníků.[377] V roce 1987 provedena oprava komunikací v Raisově a Kozlerově ulici.[378]

30. září 2003 přidělila rada firmě Rokycanská BIS, a. s. zakázku na rekonstrukci kanalizace v ulici Mládežníků (původní rozvody narušily povodně roku 2002) za 2 402 689 Kč.[379] Dle závěrečného účtu hospodaření investovalo během roku 2004 město 1 053 560 Kč do akce „kanalizace Mládežníků“ (plán 1 063 000 Kč). Dalších 1 562 000 Kč bylo investováno do této akce v roce 2004 z dotace.[380] V březnu 2007 provádí firma Šabata v ulici Mládežníků výměnu kanalizačního potrubí.[381] Město plánovalo počátkem 21. století nově vyasfaltovat ulice Raisova a Kozlerova. Součástí rekonstrukce měla být i úprava chodníků a výstavba parkovacích míst, která zde zatím chyběla. Jenže, termín provedení se odkládal, z plánovaného roku 2006[382] byla akce odsunuta počátkem roku 2005 na léta 2008–2009. Měla si vyžádat cca 5 000 000 Kč s tím, že šlo o úseky v celkové délce 430 metrů. Projektová dokumentace údajně ještě nebyla zpracována.[383] Nová tvář čekala i chodníky v ulici Mládežníků. Tam město plánovalo položení zámkové dlažby v délce 860 metrů. Akce se plánovala na rok 2008 a měla přijít na 1 000 000 Kč. Projektová dokumentace zatím chyběla.[384] V listopadu 2005 se město zabývalo revizí harmonogramu oprav komunikací. Realisticky konstatovalo, že mj. kvůli revitalizaci areálu nových kasáren městu nezbylo mnoho peněz na jiné akce. Úprava ulic na sídlišti Hrudkovanka se tudíž odložila až za rok 2008. Tato akce měla ovšem velmi vysokou pozici (č. 2) v aktualizovaném celoměstském pořadníku investic do veřejných komunikací.[385] Dne 20. února 2006 vypsalo město výběrové řízení na výsadbu dřevin v ulici Mládežníků. Výsledky tendru vyhlásilo 8. března 2006. Zakázku získala firma HD Strom, s. r. o. za 161 891 Kč, s termínem dokončení do 30. dubna 2006. Jak cena, tak termín byly dodrženy.[386]

V roce 2011 byla zhotovena studie revitalizace sídliště Hrudkovanka, která řešila celou oblast podél ulic Pražská, Raisova, Mládežníků, Kozlerova a Luční a předpokládala rekonstrukci vozovek, chodníků, rozšíření možností pro parkování, sadové úpravy, veřejné osvětlení, opravu sportovního hřiště a instalaci městského mobiliáře.[387] Zůstalo ovšem jen u záměrů. O pět let později město plány oživilo, ovšem hodlalo je aktualizovat, protože studie z roku 2011 údajně řešila hlavně zvyšování plochy parkovacích ploch, zatímco nyní bylo ambicí města pojmout vnitrobloky na sídlišti Hrudkovanka komplexněji.[388] V červnu 2016 se konalo jednání za účasti vedení města, autora projektu (Petr Zítek) a zdejších obyvatel. Na základě obchůzky přímo v terénu byl projekt upraven a počátkem října 2016 vystaven na plotě u vstupu na hřiště U Usměváčka. 24. října 2016 se v jídelně gymnázia uskutečnilo setkání s občany. Po zahrnutí připomínek občanů měla být další verze projektu veřejně prezentována v roce 2017.[389] V srpnu 2018 rada schválila zadání zakázky na zhotovení projektu revitalizace vnitrobloku u ulic Raisova a Mládežníků architektonickému studiu Hysek z Plzně za 1 900 000 Kč bez DPH.[390] Dle stavu ze září 2019 revitalizace zatím nebyla realizována. Dne 22. ledna 2019 se ovšem v jídelně gymnázia konalo další veřejné projednávání projektu pro chystané územní řízení na akci revitalizace v prostoru sídliště Hrudkovanka (ulice Pražská, Raisova, Mládežníků, Kozlerova a Luční).[391] Dle závěrečného rozpočtového vyhodnocení za rok 2021 byla akce projekt vnitrobloku Mládežníků zmiňována jako jedna z těch, které vůbec nezačaly, nebo nebyly dokončeny.[392] V lednu 2022 starosta města uvádí, že úprava vnitrobloku je v přípravě.[393]

[1] Hlas Rokycanska, 1988, č. 5.

[2] Kronika města Rokycan, 1954–57, f. 126.

[3] Hlas Rokycanska, 1988, č. 5.

[4] 6. schůze pléna MNV, 19. 10. 1951.

[5] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 255.

[6] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095, snímek 202.

[7] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, snímek 18, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0180-z

[8] Radní protokol, 08. 01. 1796 – 31. 12. 1796, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 3, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 3; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k003, snímek 169.

[9] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 177, snímek 76, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0770-n

[10] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 105.

[11] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 126, snímek 98, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0540-z

[12] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 65, snímek 60, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0335-o

[13] Purghart, F.: Domy na místě dnešní ZDŠ v ulici Míru, 1973, strojopis uložený v knihovně Muzea dr. B. Horáka.

[14] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 164.

[15] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 185.

[16] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 304.

[17] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 132.

[18] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 50.

[19] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[20] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[21] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 50.

[22] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.

[23] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[24] 59. schůze městské rady, 9. 3. 1928.

[25] Rokycanský deník, 4. 4. 1997, s. 13.

[26] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.

[27] Rokycanský deník, 4. 4. 1997, s. 13.

[28] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.PLZE26.07433&extent=-806530.7523291375,-1072553.3592250792,-806107.9630530389,-1072339.9827622983&link=ext

[29] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[30] Schůze pléna Místního národního výboru 24. 6. 1946. Slavnostní schůze MNV 9. 3. 1947.

[31] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1929.

[32] Schůze pléna Místního národního výboru 24. 6. 1946. Slavnostní schůze MNV 9. 3. 1947.

[33] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.PLZE26.07433&extent=-806530.7523291375,-1072553.3592250792,-806107.9630530389,-1072339.9827622983&link=ext

[34] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 26.

[35] 3. schůze městské rady, 7. 5. 1931.

[36] Seznam majitelů domů; SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.

[37] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE25.01594&extent=-806539.6016063052,-1072546.9531654431,-806165.7974610175,-1072358.2988858684&link=ext

[38] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[39] matrika pohřbů Rokycany 1880–1909, s. 93, snímek 95, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067929/rokycany-45_0950-z

[40] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 26.

[41] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 26.

[42] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28. 8. 1913.

[43] 39. schůze městské rady, 19. 11. 1931.

[44] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22. 4. 1924.

[45] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 211.

[46] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 89, snímek 89, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0465-n

[47] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 141.

[48] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 19, snímek 12, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0120-z

[49] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=19687.295751841542,-12639.60793434081,22571.319119888278,-11208.110918846778&link=ext

[50] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 165.

[51] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 192–193.

[52] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 214.

[53] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 236.

[54] Seznam majitelů domů; SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.

[55] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-806565.6110863349,-1072543.5150107977,-806187.7207535937,-1072352.7984834926&link=ext

[56] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.PLZE26.07433&extent=-806426.5964293488,-1072607.5291010796,-806003.8071532502,-1072394.1526382987&link=ext

[57] 73. schůze městské rady, 19. 5. 1932.

[58] Srb, Adolf: Královské svobodné město Rokycany, 1896, s. 115, https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:5c254735-d697-40bf-b21e-57172c70b9a1

[59] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[60] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705696/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-mesto_0170

[61] Kronika města Rokycan, 1969–73, f. 5, Vývoj bytového fondu v roce 1969.

[62] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[63] Sčítání lidu 1921, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706494/soap-ro_00002_census-1921-rokycany-prazske-predmesti-cp089_0010

[64] 210. schůze městské rady, 6. 8. 1930.

[65] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE26.15860&extent=-806598.7327378262,-1072610.095791736,-806197.5096593401,-1072407.6035193123&link=ext

[66] Kronika města Rokycan, 1969–73, f. 5, Vývoj bytového fondu v roce 1969.

[67] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 167.

[68] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 143.

[69] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 261.

[70] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 346.

[71] Radní protokol, 03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093, snímek 47.

[72] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 18.

[73] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 29.

[74] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 127.

[75] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 148.

[76] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 159.

[77] Radní protokol, 08. 01. 1813 – 24. 12. 1813, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 9, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 9; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k009, snímek 252.

[78] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 208.

[79] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 192.

[80] Kronika města Rokycan, 1954–57, f. 118.

[81] Kronika města Rokycan, 1954–57, f. 155.

[82] 6. zasedání MNV, 27. 7. 1959.

[83] 7. zasedání MNV, 1. 9. 1959.

[84] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 47.

[85] Matrika sňatků Rokycany 1816–1840, s. 10, snímek 12, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067906/rokycany-22_0120-o

[86] 21. schůze obecního zastupitelstva, 1. 7. 1921.

[87] 3. schůze obecní správní komise, 14. 3. 1923.

[88] 189. schůze městské rady, 26. 3. 1930.

[89] 20. schůze obecní správní komise, 14. 4. 1931.

[90] 3. schůze městské rady, 7. 5. 1931.

[91] 21. schůze městské rady, 20. 8. 1931.

[92] 31. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1934.

[93] 3. schůze městské rady, 7. 5. 1931.

[94] 46. schůze městské rady, 17. 12. 1931.

[95] 46. schůze městské rady, 17. 12. 1931.

[96] 52. schůze městské rady, 14. 1. 1932.

[97] 75. schůze městské rady, 27. 5. 1932.

[98] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 182.

[99] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[100] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10. 1974.

[101] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[102] 26. plenární zasedání MěstNV, 29. 10. 1985.

[103] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 20.

[104] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 237, snímek 204, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1045-n

[105] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 252, snímek 219, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1120-n

[106] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 220.

[107] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 34.

[108] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 34.

[109] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.PLZE26.07433&extent=-806591.528287576,-1072649.918130066,-806168.7390114774,-1072436.5416672851&link=ext

[110] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 31.

[111] matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 207, snímek 174, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0902-n

[112] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 182, snímek 149, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0780-n

[113] matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 192, snímek 159, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0830-n

[114] Radní protokol, 08. 01. 1796 – 31. 12. 1796, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 3, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 3; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k003, snímek 169.

[115] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[116] 21. schůze obecního zastupitelstva, 1. 7. 1921.

[117] Na zasedání rady MNV 27. 8. 1958 konstatováno, že demolice se připravuje, proběhla tedy až poté; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 33. Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 68.

[118] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.PLZE26.07433&extent=-806591.528287576,-1072649.918130066,-806168.7390114774,-1072436.5416672851&link=ext

[119] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.

[120] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 178.

[121] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 191.

[122] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 199.

[123] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 45.

[124] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 57.

[125] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 8, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0080-z

[126] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 154.

[127] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 5, snímek 7, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0070-n

[128] Radní protokol, 04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 192.

[129] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 135, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0560-n

[130] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 137, snímek 56, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0570-n

[131] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 50, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0500-z

[132] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 20.

[133] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 250, snímek 217, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1110-n

[134] Matrika pohřbů Rokycany 1815–44, s. 220, snímek 113, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1130-z

[135] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 110.

[136] Zasedání MNV 26. 1. 1959, Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 139; 1. zasedání MNV, 26. 1. 1959.

[137] 3. schůze obecní správní komise, 14. 3. 1923.

[138] 223. schůze městské rady, 22. 10. 1930.

[139] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.PLZE26.07433&extent=-806602.9788304702,-1072697.0415181313,-806180.1895543716,-1072483.6650553504&link=ext

[140] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.

[141] Kronika města Rokycan, 1951–54, f. 17.

[142] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm

[143] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.

[144] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.

[145] 42. schůze obecního zastupitelstva, 3. 11. 1922.

[146] 9. schůze obecní správní komise, 25. 4. 1923.

[147] Schůze pléna MNV, 20. 4. 1948.

[148] 73. schůze městské rady, 23. 5. 1928.

[149] 94. schůze městské rady, 25. 9. 1928.

[150] Schůze pléna MNV, 20. 4. 1948.

[151] 7. schůze pléna MNV, 27. 11. 1951.

[152] Kronika města Rokycan, 1951–54, f. 94.

[153] 3. schůze pléna MNV, 4. 9. 1953.

[154] 3. schůze pléna MNV, 4. 9. 1953.

[155] Kronika města Rokycan, 1951–54, f. 152.

[156] Rokycansko, r. 1991, č. 33, s. 3.

[157] Kronika města Rokycan, 1951–54, f. 152.

[158] 3. schůze pléna MNV, 4. 9. 1953.

[159] Kronika města Rokycan, 1954–57, f. 179.

[160] 1. zasedání MNV, 21. 1. 1957.

[161] 3. schůze pléna MNV, 4. 9. 1953.

[162] Založeno na osobních zápiscích autora.

[163] Založeno na osobních zápiscích autora.

[164] 2. schůze pléna MNV, 22. 2. 1954.

[165]4. zasedání MNV, 16. 4. 1956.

[166] 4. zasedání MNV, 24. 9. 1954.

[167] 7. zasedání MNV, 28. 12. 1954.

[168] 5. zasedání MNV, 15. 7. 1955.

[169]4. zasedání MNV, 16. 4. 1956.

[170] 6. zasedání MNV, 18. 6. 1956.

[171] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-806562.6588181098,-1072482.2062406645,-806184.7684853686,-1072291.4897133594&link=ext

[172]4. zasedání MNV, 16. 4. 1956.

[173] Kulturní přehledy MěNV Rokycany, 1963, č. 4.

[174] Potužáková, J. – Fládr, L.: Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech.

[175] Kronika města Rokycan, 1954–57, f. 95.

[176] 4. zasedání MNV, 24. 9. 1954.

[177] 2. zasedání MNV, 13. 2. 1956.

[178] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.

[179] 10. zasedání MNV, 19. 11. 1956.

[180] 1. zasedání MNV, 21. 1. 1957.

[181] 2. zasedání MNV, 5. 7. 1957.

[182] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-806828.4613672596,-1072613.1885408957,-806072.6807017775,-1072231.755486285&link=ext

[183] 3. zasedání MNV, 26. 8. 1957.

[184] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-806828.4613672596,-1072613.1885408957,-806072.6807017775,-1072231.755486285&link=ext

[185] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 64.

[186] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 88.

[187] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 64.

[188] 3. zasedání MNV, 31. 3. 1958.

[189] 5. zasedání MNV, 26. 5. 1958.

[190] 7. zasedání MNV, 8. 9. 1958.

[191] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.PLZE26.07433&extent=-806448.6167041465,-1072611.8230546655,-806025.8274280479,-1072398.4465918846&link=ext

[192] 9. zasedání MNV, 12. 11. 1958.

[193] 1. zasedání MNV, 26. 1. 1959.

[194] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 157.

[195] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[196] Kronika města Rokycan, 1954–57, f. 150.

[197] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 117–118.

[198] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm

[199] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 109.

[200] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[201] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[202] Materiál pro jednání rady města, 11. 10. 2004, č. 2451.

[203] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[204] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[205] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 57.

[206] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 35; 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.

[207] Kronika města Rokycan, 1947–51, f. 197.

[208] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.

[209] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[210] Rokycanský deník, 9. 6. 1995, s. 12.

[211] 3. zasedání MNV, 31. 3. 1958.

[212] 3. zasedání MNV, 31. 3. 1958.

[213] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 138.

[214] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.

[215] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[216] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 57.

[217] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[218] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[219] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 57.

[220] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2. 1970.

[221] Rokycansko, č. 50–51, 19. prosince 1991, s. 2.

[222] Rokycansko, č. 51–52, 23. 12. 1993, s. 1.

[223] Rokycanský deník, 9. 12. 1995, s. 9.

[224] Rokycanský deník, 9. 12. 1995, s. 9.

[225] Rokycanský deník, 25. 11. 1996, s. 9.

[226] Zpráva ČTK, ID: 20000609F02186, 9. června 2000.

[227] Zpráva ČTK, ID: 20000614F01407, 14. června 2000.

[228] Usnesení zastupitelstva města z 12. 12. 2000, www.rokycany.cz.

[229] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 57.

[230] Rokycanský deník, 2. 9. 2005.

[231] Materiál pro jednání rady města, 11. 10. 2004, č. 2099.

[232] Rokycanský deník, 30. 12. 2004.

[233] Materiál pro jednání rady města, 1. 11. 2004, č. 2420.

[234] Rokycanské noviny, č. 3, 20. 3. 2005, s. 6.

[235] Rokycanský deník, 2. 9. 2005.

[236]Materiál pro jednání rady města, 7. 8. 2006, č. 2099, ID: 5362.

[237] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22. 8. 2006, č. 1000, ID: 5449.

[238] Rokycanský deník, 16. 1. 2007.

[239] Usnesení zastupitelstva města z 21. 5. 2007, www.rokycany.cz.

[240] Usnesení zastupitelstva města, 13. 8. 2007, www.rokycany.cz.

[241] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz

[242] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz

[243] kol. aut. :Koncepce dětských hřišť v Rokycanech, Materiál pro jednání zastupitelstva města, 20. dubna 2004, č. 1099.

[244] Usnesení zastupitelstva města z 29. 6. 1999, www.rokycany.cz.

[245] Usnesení zastupitelstva města z 21. 9. 1999, www.rokycany.cz.

[246] Materiál pro jednání rady města, 14. 11. 2005, bod č. 2099, ID:4469.

[247] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[248] ploha k usnesen . 2509, www.rokycany.cz

[249] Kronika města Rokycan 2009, s. 40.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=874019

[250] Materiál pro jednání rady města, 14. 11. 2005, bod č. 2099, ID:4469.

[251] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.PLZE26.07433&extent=-806511.0441831945,-1072603.5654516164,-806088.2549070959,-1072390.1889888356&link=ext

[252] 2. zasedání MNV, 23. 2. 1959.

[253] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[254] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[255] Zpráva do plenárního zasedání MěstNV o plnění úkolů ve výstavbě v roce 1961 a Akci Z.

[256] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 57.

[257] Bradová, I.: Koncepce rokycanských škol, Materiál pro jednání rady, 7. března 2005, č. 2090.

[258] Rokycanský deník, 20. 7. 2005.

[259] Materiál pro jednání rady města, 9. ledna 2006, č. 2324, ID: 4655.

[260] Investice roku 2007, příloha č. 2 k materiálu č. 5862, www.rokycany.cz

[261] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[262] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[263] pravy rozpotu zm 24. 9. 2007 – 4, www.rokycany.cz

[264] Kronika města Rokycan 2009, s. 38.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=874019

[265] Kronika města Rokycan 2010, s. 39.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=864749

[266] Kronika města Rokycan 2014, s. 124. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[267] Kronika města Rokycan 2015, s. 24. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459

[268] Usnesení zastupitelstva města, 24. 4. 2017, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885264

[269] Kronika města Rokycan 2019, s. 19. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[270] Usnesení rady města, 12. 2. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892302

[271] Usnesení zastupitelstva města, 21. 12. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=898443

[272] Rokycanské noviny, září 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908885

[273] Rokycanské noviny, leden 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910200

[274] Rokycanské noviny, červenec-srpen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=912331

[275] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s. 33; Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[276] Zpráva do plenárního zasedání MěstNV o plnění úkolů ve výstavbě v roce 1961 a Akci Z.

[277] Kronika města Rokycan, 1991, f. 98.

[278] Rokycansko, č. 12, 29. března 1991, s. 3.

[279] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 138.

[280] 2. zasedání MNV, 13. 2. 1956.

[281] 6. zasedání MNV, 15. 7. 1958.

[282] 6. zasedání MNV, 27. 7. 1959.

[283] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[284] 2. plenární zasedání MěstNV, 1. 4. 1963.

[285] 7. zasedání MNV, 1. 9. 1959.

[286] Materiál pro jednání rady města, 19. července 2004, č. 2099.

[287] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.

[288] Usnesení zastupitelstva města z 3. 10. 2000, www.rokycany.cz.

[289] Usnesení zastupitelstva města ze 4. 3. 2003, www.rokycany.cz.

[290] Usnesení zastupitelstva města z 15. 4. 2003, www.rokycany.cz.

[291] Rokycanský deník, 13. 5. 2005.

[292] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2451, ID: 4647.

[293] Rokycanský deník, 25. 1. 2006.

[294] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2451, ID: 4647.

[295]Materiál pro jednání rady města, 7. 8. 2006, č. 2410, ID: 5344.

[296] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22. 8. 2006, č. 1410, ID: 5427.

[297] Usnesení zastupitelstva města, 13. 8. 2007, www.rokycany.cz

[298] Kronika města Rokycan 2015, s. 24. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459

[299] 2. zasedání MNV, 5. 7. 1957.

[300] 3. zasedání MNV, 26. 8. 1957.

[301] 1. zasedání MNV, 6. 1. 1958.

[302] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[303] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 157.

[304] 2. zasedání MNV, 5. 7. 1957.

[305] 5. zasedání MNV, 29. 6. 1959.

[306] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 157.

[307] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[308] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[309] 2. zasedání MNV, 23. 2. 1959.

[310] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[311] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[312] 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[313] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.

[314] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 5. 1962.

[315] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1966.

[316] Kronika města Rokycan, 195–62, f. 157.

[317] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 157.

[318] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 141.

[319] 2. zasedání MNV, 23. 2. 1959.

[320] 4. zasedání MNV, 27. 4. 1959.

[321] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.

[322] Usnesení městského zastupitelstva, 9. 10. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909422

[323] Změna územního plánu města č. 5; https://rokycany.cz/zmena%2Dc%2D5%2Dup%2Drokycany/ds-51613/p1=94045

[324] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 261.

[325] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.

[326] Rokycanský deník 3. 10. 1997, s. 12.

[327] Rokycanský deník 15. 11. 1997, s. 9.

[328] Usnesení zastupitelstva města z 18. 5. 1999, www.rokycany.cz.

[329] Usnesení zastupitelstva města z 21. 9. 1999, www.rokycany.cz.

[330] Usnesení zastupitelstva města z 21. 5. 2002, www.rokycany.cz.

[331] Usnesení zastupitelstva města z 21. 1. 2003, www.rokycany.cz.

[332] Kronika města Rokycan, 2003, s. 29.

[333] Materiál pro jednání rady města, 3. 1. 2005, č. 2410.

[334] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9. 8. 2005, č. 1410, ID:4170.

[335] Rokycanské noviny, č. 3, 20. 3. 2005, s. 1.

[336] Materiál pro jednání rady města, 14. 2. 2005, č. 2410.

[337] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 9. 8. 2005, č. 1410, ID:4170.

[338] Materiál pro jednání rady města, 5. 6. 2006, č. 2413, ID: 5189.

[339]Materiál pro jednání rady města, 7. 8. 2006, č. 2413, ID: 5386.

[340] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22. 8. 2006, č. 1413, ID: 5460.

[341] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 261.

[342] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 243.

[343] Kronika města Rokycan, 1957–62, f. 247–248.

[344] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 139.

[345] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1962.PLZE26.08963&extent=-806326.2395741442,-1072576.3776794465,-805926.9972729,-1072374.885080537&link=ext

[346] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.

[347] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[348] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.

[349] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8. 1965.

[350] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 187.

[351] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 18.

[352] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.

[353] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[354] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[355] https://vdp.cuzk.gov.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/40681564

[356] Usnesení zastupitelstva města, 7. 3. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=903240

[357] Usnesení rady města, 11. 1. 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902595

[358] Usnesení zastupitelstva města, 24. 1. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902676

[359] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.

[360] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[361] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[362] 6. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1970.

[363] 1. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1971.

[364] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.

[365] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[366] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[367] Kronika města Rokycan, 1969–73, f. 99.

[368] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[369] 1. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1971.

[370] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[371] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[372] 4. plenární zasedání MěstNV, 4. 4. 1977.

[373] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.

[374] 25. plenární zasedání MěstNV, 27. 8. 1985.

[375] 29. plenární zasedání MěstNV, 22. 4. 1986.

[376] 29. plenární zasedání MěstNV, 22. 4. 1986.

[377] 5. plenární zasedání MěstNV, 26. 2. 1987.

[378] 12. plenární zasedání MěstNV, 26. 4. 1988.

[379] Kronika města Rokycan, 2003, s. 8.

[380] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz

[381] Rokycanský deník, 9. 3. 2007.

[382] Rokycanský deník, 31. ledna 2003.

[383] Materiál pro jednání rady města, 24. ledna 2005, č. 2430.

[384] Materiál pro jednání rady města, 24. ledna 2005, č. 2430.

[385] Materiál pro jednání rady města, 14. 11. 2005, bod č. 2099, ID:4471.

[386] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[387] Kronika města Rokycan 2016, s. 31. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[388] Rokycanské noviny, červenec / srpen 2016, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=881897

[389] Kronika města Rokycan 2016, s. 31. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[390] Usnesení rady města, 14. 8. 2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892016

[391] Kronika města Rokycan 2019, s. 38. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958

[392] Kronika města Rokycan, 2021, s. 20, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909648

[393] Rokycanské noviny, leden 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902510