D. Borek: verze 2026/05/14

1. Úvod

Kopec zvaný nyní Vršíček, byl v 18. století znám jako Březový vrch[1] a v 1. polovině 19. století se uváděl německy jako Bergel.[2] Dosahuje nadmořské výšky 461,3 metrů. Z hlediska geologického jde o nevelký buližníkový suk, s největším převýšením cca 115 metrů po jižní straně, vůči údolí Klabavky. Nachází se cca 2 kilometry severozápadně od Rokycan, na katastru Litohlav (do katastru Rokycan spadá jen údolí pod Vršíčkem, se zemědělskými pozemky a vodní nádrží). Historicky je však Vršíček spjatý s městem Rokycany.

Na jeho vrcholu se nachází kostel Navštívení Panny Marie z poloviny 18. století, který je významnou církevní i architektonickou památkou. Má svůj význam krajinotvorný a urbanistický, neboť barokní střecha kostela vystupuje z lesního porostu na vrcholku pahorku a dává mu tak typickou siluetu, která se uplatňuje v četných pohledech na rokycanskou kotlinu.

Obsah

1. Úvod. 1

2. Vznik kostela na Vršíčku. 1

3. Popis kostela na Vršíčku. 1

4. Další stavební vývoj kostela na Vršíčku. 2

4.1. Stavební vývoj kostela na Vršíčku do roku 1918. 2

4.2. Stavební vývoj kostela na Vršíčku do roku 1989. 2

4.3. Stavební vývoj kostela na Vršíčku po roce 1989. 3

5. Ostatní stavby na Vršíčku. 3

5.1. Schody ke kostelu. 3

5.2. Poustevna. 5

5.3. Bývalý lazaret a myslivna. 5

5.4. Mlýn pod Vršíčkem.. 6

5.5. Ozdravovna. 7

5.6. Lom na Vršíčku. 8

6. Údolí Klabavky pod Vršíčkem.. 8

6.1. Zaniklý rybník pod Vršíčkem a plány na jeho obnovu. 8

6.2. Přehradní nádrž Klabava. 8

6.3. Archeologické nálezy v údolí Klabavky. 9

6.4. Komunikační síť v údolí Klabavky. 9

2. Vznik kostela na Vršíčku

Kostel vyrostl v polovině 18. století, ale úvahy o jeho zbudování se datují hlouběji do historie. Už v roce 1680, kdy Rokycany zůstaly uchráněny před morovou epidemií, která sužovala okolní města (například z Prahy se do Rokycan na celý rok přestěhoval apelační soud), se měšťané zavázali vystavět nějakou zbožnou stavbu jako poděkování. Slib ale zůstal nesplněn. Roku 1689 při nové vlně morové epidemie byl zřízen na úbočí Vršíčku lazaret, sloužící jako léčebna a karanténa pro nakažené (viz níže). V roce 1713 Rokycany opět unikly epidemii. Již tehdy měšťané učinili slib, že pokud morovou ránu přežijí, nechají vystavit kostel na počest Panny Marie a svatého Rocha, Šebestiána a Rosalie. Epidemie se i tentokrát městu vyhnula.[3]

Tím ale šťastná řada skončila. Roku 1741 město naplno zasáhla morová nákaza. Slib z roku 1713 ohledně výstavby kostelíku dosud nebyl naplněn. Jan Lodl uvádí, že to bylo z pochopitelných důvodů („Nepříznivé okolnosti, neblahými poměry časovými způsobené, velikou, ano takřka nepřemožitelnou byly závadou, že Bohu učiněný slib hned, jak srdce všech sobě přála, při nejlepší vůli v skutek uveden býti nemohl.“). Kromě morové rány přišly i války mezi Marií Terezií a Karlem Bavorským a také válka s Pruskem. I v této těžké době ale rokycanští měšťané začali vybírat peníze na stavu kaple na Vršíčku.[4]

Podle jiného výkladu se městu kvůli epidemii vyhýbal obchod, čímž utrpěl blahobyt měšťanů, nehledě na to, že mnozí z nich zemřeli. Děkan Šebestián Tomandl si tehdy vzpomněl na dávný a nenaplněný slib daný před 25 lety, kdy v Praze řádil mor, že u vsi Litohlavy na „Březovém vrchu“ zbuduje město kapli Navštívení Panny Marie. Tehdy prý plán nebyl realizován mimo jiné pro nedostatek peněz.[5] Nyní, pod dojmem morové epidemie, Rokycanští neotáleli a peníze na zřízení kostela začali dávat dohromady ve veřejné sbírce. Obcházeli jednotlivé rodiny s plechovou kasičkou, někteří navíc nabídli výpomoc při stavbě.[6] Ve veřejné sbírce mezi měšťany se vybralo 150 zlatých. Město přispělo výtěžkem z jedné várky piva.[7] Když se podařilo opatřit jistou sumu, bylo přikročeno k zahájení stavby v očekávání, že zbytek potřebných peněz se získá postupně s tím, jak stavba poroste.[8]

Dne 27. května 1744 byl položen základní kámen („gruntovní kámen čtyřhranný proti východu slunce“).[9] Ceremoniálu se účastnil děkan Šebestián Tomandl, dále Matěj Švantle z Třebska (sudí a poštmistr), Jan Krofta (primas) a Jan Polák (purkmistr).[10] Přítomni byli i oba rokycanští kaplanové a všichni členové městské rady.[11] Původní oficiální název zněl „kaple Navštívení, svatého Šebestiána, svatého Rocha a svaté Panny Rosalie“.[12] Výstavba nebyla jednoduchá, celý pahorek byl tehdy hustě porostlý břízami, chyběly cesty pro dopravu materiálu. Měšťané tak kámen na stavbu nosili v batozích na zádech.[13] Dovážení materiálu na stavbu se dělo bezplatně. Pracovala tu hlavně mládež z Rokycan.[14] Kostel byl dokončen roku 1747.[15]

3. Popis kostela na Vršíčku

Kostel Navštívení Panny Marie na Vršíčku zbudoval stavitelský mistr Jan Mourek.[16] Podle Věry Černé byl Mourek i autorem projektu. Má tomu napovídat poněkud rustikální a amatérská kompozice stavby, která svědčí o lokálním autorovi.[17] Laskavěji lze konstatovat, že kostel je klasickou ukázkou barokní sakrální architektury českého venkova. Vyrostl na centrálním, typicky barokním půdorysu řeckého kříže.[18] Z každé světové strany do něj vedou dveře, dominantní je západní průčelí s mělkým rizalitem, věžemi a hlavním vchodem. Pod věžemi se nacházejí přístavky s točitým schodištěm. Na východní straně vystupuje v podobě rizalitu kněžiště.[19]

V hlavním západním průčelí se nacházejí vchodové dveře s kamenným ostěním a letopočtem 1747.[20] Podle A. Podlahy ale byl nad západními dveřmi je vytesán letopočet 1872 (rok opravy kostela).[21] Po stranách od západních dveří se nalézají dvě symetrické prázdné niky. Nad vchodem je široké barokní okno s prohýbaným zakončením. Po stranách průčelí stojí ještě dvě osově souměrné věžice, ukončené cibulovitou bání s makovicí a hvězdou. Podobná je kompozice fasády na dalších stranách. Obě východní nároží jsou konkávně vykrojena.[22] Střecha kostela je nízká, stlačená, na všech čtyřech stranách ozdobena vikýři s bohatě profilovanou římsou. Střechu zakončuje lucerna a cibulovitou věžicí.[23] Věra Černá je ve svém popisu z roku 1946 k architektonické podobě kostela na Vršíčku až přílišně kritická. Stavba je podle ní disproporcionální, když na vzdušnou loď nasedá plochá klenba kupole, obdobně neladné jsou podle ní i malé, prý dodatečně přidané věžičky na střeše.[24]

Hlavní sakrální prostor kaple je zaklenut osmibokou kopulí, zapuštěnou do čtyř úzkých nosných pásů v rozích lodi a čtyř širších pásů, které prolomeny oválnými okny. Na všech čtyřech stěnách se k hlavnímu prostoru připojují užší přístavky zaklenuté segmentovou klenbou.[25] Ve východní části je to kněžiště. Hlavice pilastrů v kněžišti ozdobeny akantovým dekorem. U vchodu do kostela se nacházejí v interiéru dvě niky s mušlovým motivem a v nich sochy sv. Šebestiána a sv. Řehoře, obě barokní. Do interiéru kostela jsou vestavěny prohnuté empory s dřevěným balustrádovým zábradlím.

Oltář pochází z 2. poloviny 19. století. Na něm je starší obraz Navštívení Panny Marie, roku 1873 přemalovaný nákladem 100 zlatých[26] Janem Herzogem z Plzně při opravě budovy. Roku 1819 sem byl věnován obraz sv. Vojtěcha. V 70. letech 19. století ho nahradil nový portrét téhož světce od malíře Jana Herzoga (provedeno nákladem 120 zlatých[27]). Byl zde ještě okolo roku 1945 také obraz sv. Prokopa z roku 1863 od Františka Čermáka. Později se oba obrazy přestěhovaly do děkanského kostela (viz níže). Pod západní emporou visí na stěně votivní obraz malovaný na dřevě. Daroval jej sem Josef Hübner, měšťan z Rokycan. Obraz namaloval roku 1828 Antonín Gerzabek (Jeřábek). Pod obrazem se nachází nápis: „Joseph Hübner im Jahre 1782 zur Rokitzan gebohren, ehemalig k.k. oesterreich. Lieutenant, reisste nach seien Diensten Austritt zu Wasser nach Konstantinopel. Auf den Schwarzen Meere hielt den 18. und 29. März 1819 zwei fürchterliche Strürme aus. In diesen angstvollen Tagen verlobte er sich, wenn ihm das Glück zu Theil wurde seine Vaterstadt noch einmal zu sehen, drei Tage mit Blossem Füssen auf das Bergel Maria Heimsuchung bei Rokitzan zu wallfahrten. Durch die Fürbitte Maria erhöhte ihm der Allmächtige, er entran der schrecklichen Todesgefahr, sah seine Vaterstadt wieder und vollbrachte seine Gelübde am 6. VII. und 8. X. 1827.“[28]

V roce 1841 byl kostelík vykraden a odcizeny zdejší zvony.[29] Byly pak pořízeny nové. Dle stavu z roku 1910 visely v kostele dva zvony. Na severní věžičce to byl zvon Nanebevzetí Panny Marie nesoucí nápis: „Zřízen jsem pro milý stánek Rodičky Boží na Vršíčku odkazem Antonína Veselého, šichtmistra v Rokycanech. Litý od Juranka a Pernera v Plzni 1888“. Jižní vížka nesla menší zvon sv. Jana Nepomuckého, původně určený pro kostel Nejsvětější Trojice. Na zvonu byl vyobrazen Jan Nepomucký a nápis: „Pro kaplu sv. Trojice v Rokycanech. Albert Samassa v Ljubljani 1884“.[30] Za 1. světové války byl z kostela zabaven jeden zvon o váze 134 kg. Teprve roku 1926 pořízen jako náhrada zvon Panny Marie o váze 125 kg.[31] Dne 27. června 1926 jej vysvětil rokycanský rodák, prelát Antonín Wünsch společně s dvěma dalšími zvony pro rokycanské kostely.[32] Za 2. světové války i tento byl zabaven. Roku 1947 vysvěcen pro kostel nový zvon.[33]

Část mobiliáře kostela se v průběhu let přemístila do Rokycan, do děkanského chrámu. Na zábradlí kruchty kostela na Vršíčku bylo umístěno kovové rameno s lampou. Šlo o kovanou rokokovou práci s věčným světlem. Roku 1877 ji daroval císařský rada, rokycanský rodák Jan Nekola, kostelu na Vršíčku, později se přestěhovala do děkanského kostela, na oratoř.[34] Pod kruchtou děkanského kostela jsou zase na stěnách bočních lodí zavěšeny obrazy, a to v levé lodi sv. Prokopa od malíře Františka Čermáka (Rokycanský deník uvádí jako autora F. Černého) z roku 1863, darovaný klabavskými horníky, a v pravé lodi obraz sv. Vojtěcha od Jana Herzoga z roku 1873. Původně byly i tyto obrazy součástí výzdoby kostela na Vršíčku, do děkanského kostela přestěhovány roku 1972.[35] Toho roku se totiž v kostele na Vršíčku prováděly úpravy liturgického prostoru.[36] Z Vršíčku se do děkanského kostela přesunul i obraz Tří králů. Pochází z doby okolo roku 1700 a byl prvotně vytvořen pro nějaký klášter trinitářů.[37]

4. Další stavební vývoj kostela na Vršíčku

4.1. Stavební vývoj kostela na Vršíčku do roku 1918

Dne 13. listopadu 1812 se rokycanský magistrát seznámil s výkazem nákladů na opravu okna v kapli Navštívení Panny Marie „auf dem Bergl,“ tedy na Vršíčku. Oprava skla vyšla na 22 zlatých a 36 krejcarů. Truhlářské a kovářské opravy na 34 zlatých 48 krejcarů.[38]

Větší oprava nastala ve 20. letech 19. století. Dne 14. června 1822 projednali rokycanští radní odhad nákladů na „vorzunehmende Reparatur des Glockenthurmes ob der Kappele auf dem Bergl,“ tedy „zamýšlenou opravu věže na zvony na kapli na Vršíčku.“ Rada pak uložila obecnímu hospodářskému úřadu dojednat stavební dělníky a jejich mzdu a předložit společně s rozpočtem magistrátu.[39] Dne 21. června 1822 toto ujednání o provedení prací na opravě kaple předložil hospodářský úřad radním. Ti se usnesli, že vzhledem k tomu, že tento kostelík nemá vlastní nadaci, bude k financování opravy použita sbírka mezi duchovními a „Zehendmänner,“ tedy městskými desátníky (výběrčími poplatků).[40] Na svém jednání 29. října 1822 se radní usnesli, že 50 zlatých, které věnoval neznámý dobrodinec, použije město na „anstreichen der 2 Thürmchen am Bergkirchel,“ neboli „výmalbu dvou věží na kostelíku na Vršíčku.“[41]

Když se pak v roce 1823 skutečně opravovaly střecha i věž kostela, našly se ve věžní báni původní listiny, připomínající stavbu. Jako zasloužilí o zbudování kaple v ní byli uvedeni tito měšťané: Matěj Švantle z Třebska, Jan Krofta, Matěj Polák, Jan Hanselius, Josef Ferdinandy, František Polecius, Matěj Köc, Karel Pol, Antonín Třebický, Jan Šperling, Jan Koren, Václav Pangerle, Matouš Bečvářík, Vojtěch Köc, Pavel Redr, Karel Švantle ze Třebska, Josef Třebický, Václav Vincera, Josef Švantle z Třebska, Tobiáš Bidčovský a Jan Kyncter. Na druhé listině architekt Jan Mourek uvedl jména všech řemeslníků, kteří se na stavbě podíleli.[42] Obě listiny se v polovině 20. století nacházely v městském archivu, ale byly uváděny jako stářím poničené a téměř nečitelné.[43] Jména řemeslníků z druhé listiny tak jsou ztracena, protože je nikdo neopsal.[44]

V letech 1827 a 1841 byl kostel dvakrát vykraden. Roku 1827 došlo k odcizení nábytku, v roce 1841 pak ke krádeži zvonů (viz výše).[45] Drobné sakrální budově kostela na Vršíčku, vystavené navíc kvůli své poloze extrémním projevům počasí, se nevyhnuly časté opravy a stavební proměny. Roku 1844 se slavilo 100 let od zřízení kostela. Tehdejší purkmistr František Legler a děkan František Suchý vyzvali obyvatele Rokycan, aby přispěli na opravu, k té pak skutečně došlo. Opravy se dočkala střecha, lucerna na střeše a oltáře. Kostel byl nabílen zvnějšku i vevnitř. V interiéru vznikly dvě nové patronátní lavice a vyrostla nová poustevna (viz níže) a schodiště. Cesta ke kapli byla osázena stromořadím.[46] Na výstavbě poustevny i schodů se podíleli místní obyvatelé, kromě lidí z Rokycan se zapojili ve vysoké míře i obyvatelé Litohlav a Klabavy. Celá akce se financovala z dobrovolných sbírek.[47]

Velkou opravu zažil kostel v letech 1872–1873. Střechu tehdy místo původních cihlových tašek[48] pokryla módní novinka, cementové desky. Věže byly opatřeny zinkovým plechem. Hlavní dřevěný oltář byl přestavěn (nákladem 270 zlatých[49]) a obraz sv. Vojtěcha renovován, obojí podle plzeňského malíře Jana Herzoga (viz výše).[50] Oprava střechy a věže začala 16. července 1872, v následujícím roce se pokračovalo úpravami interiérů.[51] Vnitřek kostela byl vymalován, pořízeny nové varhany od Karla Schiffnera (nákladem 480 zlatých).[52] Náklady na rekonstrukci dosáhly cca 4000 zlatých.[53]

Když se roku 1894 přiblížilo 150. výročí založení kostela, navrhla skupina měšťanů provést na počet tohoto jubilea některé opravy. Mělo jít o obnovu schodiště od kostela k Litohlavům, dále se měla nově natřít fasáda kostela a na podlahu položeny mozaikové dlaždice místo dosavadních cihel. V samotném roce 1894 proběhlo jen několik drobnějších oprav. Roku 1896 byla položena v kostele nová šamotová podlaha.[54] Uskutečnění většiny oprav se o několik let protáhlo. V červenci 1898 vypracoval stavitel F. J. Kotek z Plzně plán na novou střechu. 16. prosince 1899 na zasedání městského zastupitelstva se jednalo o opravě, především výměna střešní krytiny byla hlavním bodem jednání. Místo dosavadních cementových cihel se měly použít šamotové prejzy, s odhadovaným nákladem 1965 zlatých a 40 krejcarů. Měděnou krytinu zpočátku město odmítalo, byla by příliš drahá, odhadem minimálně 3000 zlatých. Část zastupitelstva ale požádala o nový finanční a architektonický posudek. 25. dubna 1900 zastupitelstvo přece jen schválilo levnější variantu prejzové krytiny. 26. června 1900 provedl Jan Páník obhlídku kostela za účelem posouzení, co všechno kromě střechy se musí opravit. Závěry posudku naznačily, že pouze římsy věží potřebují nový nátěr, samotná kostra lucerny se prý nacházela v dobrém technickém stavu.[55] Debaty okolo chystané opravy a tedy i další odklady ovšem trvaly. Ožily totiž spory o to, zda na střechu použít šamot nebo měď. 25. října 1900 se zastupitelstvu předložil nový posudek, který do značné míry vyvracel původní představy, že měď je mnohem dražší. Prejzová krytina by údajně přišla na 4069,40 K, zatímco měděná na 5418,06 K. Městská rada už předtím doporučila zastupitelstvu schválit použití mědi. 6. listopadu 1900 navíc napsal stavitel B. Ryšavý dopis na radnici, v němž poukazuje na nesrovnalosti ve výkresech kostela. Podle něj bude nutno revidovat plány oprav.[56] Ještě v roce 1915 použil starosta J. Anichober vzpomínku na kontroverze okolo oprav kostela na Vršíčku v úplně jiné souvislosti, jako argument proti absolutní víře v erudici odborníků. Znalci prý navrhovali stržení celé kopule, což se mělo později ukázat jako zbytečné.[57]

Oprava konečně odstartovala roku 1903. Uspíšilo ji to, že roku 1902 shodil vítr báň s hvězdou z lucerny na věži kostela. 15. července 1903 městská rada stanovila podmínky pro opravu kostela na Vršíčku, do 25. července 1903 se mělo uskutečnit ofertní řízení. Definitivně byla zvolena pro novou krytinu střechy měď.[58] Do té doby střechu pokrývaly cementové desky z roku 1873. Ty se ale neosvědčily, neizolovaly před vlhkostí. Místo nich byl zbudován nový nízký dřevěný krov a na něj položena měděná střecha.[59] Do dokončení oprav se střecha musela pokrýt lepenkou, aby se klenba ochránila před deštěm. Střední část klenby kopule se musela zcela vybourat a nahradil ji lehčí dřevěný krov. Nad novým krovem pak byla vyzděna sedmiboká lucerna. Kvůli počasí se musela nová střecha dokončit do 31. října 1903. Zbořeny byly také čtyři zděné vikýře na střeše. Po opravě bylo na střeše 8 otvorů v lucerně a ve vikýřích zaskleno. Došlo také k zvětšení okenních otvorů ve schodištích obou bočních věžic.[60] Podlaha kostela byla zároveň vydlážděná šamotovými deskami, místo dosavadních cihlových dlaždic.[61] Interiér kostelíku prošel výmalbou podle návrhu Josefa Škorpila, ředitele městského muzea v Plzni.[62] Dne 26. června 1904 byla oprava kolaudována.[63]

Plán oprav kostela vyhotovil v březnu 1903 v Plzni architekt R. Stech, s odhadovanými náklady 15 225,51 K.[64] Podle jiného pramene ale generální oprava vyšla na 6125,44 K.[65] Jiný pramen zase uvádí, že opravu provedli stavitel B. Ryšavý a klempířský mistr Jan Páník nákladem 4554,29 K.[66] Roku 1904 ještě byla do kostela instalována nová okna s barevnými figurálními motivy. Čtyři velká a čtyři menší okna stála 2378,02 K.[67] Při opravě se našly v báni střechy zpráchnivělé pamětní listiny.[68]

4.2. Stavební vývoj kostela na Vršíčku do roku 1989

V prosinci 1927 schválilo zastupitelstvo povolení zálohových půjček na investice, provedené v roce 1927, před schválením řádného rozpočtu. Mimo jiné šlo o 2500 Kč na opravu kaple na Vršíčku. Bylo to schváleno 3. října 1927 radou s tím, že náklady 2500 Kč na opravu střechy kaple na Vršíčku se zařadí do rozpočtu na rok 1927 a dalších 1500 Kč poskytne kostelní pokladna.[69] Šlo o dodatečné finance na opravu taškové střechy.[70] V květnu 1928 rada zadala opravu krytiny kaple na Vršíčku V. Bínovi za 7000 Kč.[71] V červenci 1931 radní rozhodli, že se uhradí 1500 Kč jako doplatek za opravu střechy kaple na Vršíčku z roku 1928. Zároveň nastínili harmonogram dalších investic. Ještě v roce 1931 se v kapli měly provést opravy žlabů. Oprava omítek měla na řadu přijít v roce 1932.[72]

V srpnu 1931 rozhodla rada, že záležitost přístavby kaple na Vršíčku se projedná až po dalším řízení.[73] V květnu 1932 rada oznamuje, že se vypíše ofertní řízení na opravu omítek kaple na Vršíčku a nové žlaby.[74] Počátkem září 1932 rada vzala na vědomí stížnost klubu Československé strany národně socialistické proti usnesení městské rady z 13. května 1932 o vypsání ofertního řízení na opravu omítek a pořízení nových žlabů na kapli na Vršíčku. Po oznámení výsledku ofertního řízení se rada usnesla s ohledem na vzestup cen mědi vypsat nové ofertní řízení na dodávku měděných žlabů, ale jen postačí-li na to finance.[75] V polovině října 1932 pak rada rozhodla, že dle výsledku nového ofertního řízení se okapové žlaby na kapli na Vršíčku zadají J. Bláhovi za 2472 Kč.[76] Dle usnesení rady z ledna 1933 se zavěšení žlabů a okapových rour provede až současně s opravou omítky, aby se ušetřilo za náklady za lešení.[77] Po oznámení výsledku ofertního řízení na opravu omítek se usnesla v dubnu 1933 městská rada zadat práce Josefu Novákovi za 12 142,50 Kč.[78] Dne 27. dubna 1933 se pak usnesením rady zrušuje zadání dodávky okapních rour na Vršíček a zadává se nově firmě A. Kraus za 3250 Kč.[79] V květnu 1933 byl schválen nátěr věžičky a dveří, mříží a sítí v kapli na Vršíčku nákladem cca 2500 Kč.[80] Počátkem června 1933 se rada usnáší, že opravu a nátěr dveří v kapli na Vršíčku provede firma K. Bastl za oferovanou částku 680 Kč.[81] V červenci 1933 město k výplatě poukázalo účty pro firmu J. Novák 12 702,20 Kč za opravu omítek na kapli na Vršíčku.[82] V červenci 1933 také vzato na vědomí poděkování děkanského úřadu za opravu kaple na Vršíčku.[83]

Roku 1934 kostel prodělal rekonstrukci podle projektu ing. arch. J. Kulhánka. Stavba se rozšířila o ambit, kazatelnu a oltář na vnější straně. Bylo to provedeno v moderním funkcionalistickém slohu z železobetonu, s mramorovým obložením. Venkovní oltář z travertinu. Investice vyšla na víc než 20 000 Kč, práce provedl stavitel Josef Novák z Rokycan.[84]

V roce 1962 poškodila lucernu kopule kostela zimní vichřice. Téhož roku proto proběhla oprava podle projektu architekta Karla Kleise. Šlo o pořízení nové krytiny a rekonstrukci zmíněné lucerny. Výměnou prošel i kříž na vrcholku věže. Nový kříž je z mědi, na povrchu pozlacený. Celkem náklady na opravy dosáhly 51 000 Kčs.[85] Počátkem roku 1974 (mezi 6. únorem a 19. březnem) schválila rada MěstNV převod kostela na Vršíčku (parcela č.kat.84) darovací smlouvou z majetku MěstNV do majetku církve.[86] Dne 18. ledna 1977 jednala o majetkoprávních vztazích ohledně kostela na Vršíčku rada MěstNV.[87]

4.3. Stavební vývoj kostela na Vršíčku po roce 1989

Generální opravu, respektive sérii oprav, zažil kostelík v letech 1994–2000.[88] Místní Sdružení pro obnovu památek začalo v roce 1994 uvažovat, že po několika drobnějších akcích na opravách sochařských děl v Rokycanech, se pustí do generální opravy kostela na Vršíčku.[89] Ten byl v té době ve špatném stavu. Zchátralost povzbuzovala vandaly a zloděje. Na jaře 1994 byl kostel podruhé během krátké doby vykraden. Nejprve byly odcizeny dva obrazy s motivy ukřižování Krista v hodnotě 50 000 Kč a nyní i socha svatého Jana Nepomuckého za 70 000 Kč.[90]

Rekonstrukce kostela započala roku 1994. Nejprve opravou fasád a střechy.[91] V říjnu 1994 jednalo Sdružení pro obnovu památek o harmonogramu oprav. V případě kostela na Vršíčku se navrhovalo pořídit nové vstupní dveře. Původně plánovanou kompletní výměnu odmítli památkáři. Vzhledem k míře poškození nakonec povolili odstranění tří dveří. Tři další doporučili památkáři k zachování (včetně hlavních vchodových), ale musely se odborně rekonstruovat.[92] V březnu 1995 už oprava kostela probíhá.[93] V červenci 1995 se opravuje druhá věžička. V červenci 1995 při pravidelné vršíčkové pouti byl vystaven na veřejnosti také renovovaný obraz Navštívení Panny Marie od Jana Herzoga z roku 1873, který prošel odbornou opravou, při níž byly odstraněny pozdější přemalby.[94] V roce 1996 stále probíhají stavební práce.[95] V polovině ledna 1996 rozebral Vratislav Hrubý, umělecký kovář z Řevnic, na rokycanském děkanství kouli sejmutou předtím ze špičky věže kostela na Vršíčku. Nalezlo se v ní šest listin, zabalených do novin Národní politika, datovaných do 16. června 1903. Šlo o listinu z doby stavby kostela, dále o listinu z roku 1872, další spis z roku 1903 a listiny z poslední větší opravy z roku 1962.[96]

V červenci 1996 zastupitelstvo rozhodlo, že děkanskému úřadu poskytne bezúročnou půjčku 150 000 Kč na pokračování oprav kostela na Vršíčku. Peníze od havarijního fondu ministerstva kultury totiž měl děkanský úřad dostat až v 2. polovině roku 1996 a církev požádala o výpomoc město.[97] Koncem července 1996 již bylo odstraněno lešení okolo kostela.[98] V červenci 1996 má hlavní kopule a lucerna na čtyřech stranách novou střešní krytinu. Čekalo se na osazení původního kovového kříže na špičku střechy. Na dalších čtyřech plochách kopule se dále pracovalo. Oprava kostela měla být hotova do roku 1997. Na to bylo zapotřebí ještě 1 000 000 Kč.[99] Už beztak tíživý nedostatek peněz ještě zkomplikovalo odhalení kritického stavu rokycanského hřbitovního kostela sv. Trojice na Plzeňském předměstí v roce 1996. Město (i stát) proto muselo část prostředků na opravu kostela na Vršíčku přesunout právě tam.[100] V červenci 1997 už byla kompletně hotova generální oprava střechy, okapů i věže kostela na Vršíčku, dokončovala se rekonstrukce fasádních omítek na západní stěně. V té době se již do oprav kostela od roku 1994 investovalo víc než 1 500 000 Kč.[101] V červnu 1997 ovšem opravovaný objekt částečně poškodil silný vítr. Tato vichřice počátkem letních prázdnin způsobila škody za 22 000 Kč. Objekt sice byl pojištěn, ale náhradu škody nešlo uplatňovat, protože nebyl ještě zkolaudován Zastupitelstvo proto 18. listopadu 1997 schválilo příspěvek 5000 Kč na opravu škod, na žádost římskokatolické farnosti. Okresní úřad poskytl 5000 Kč, obecní úřady v Ejpovicích a Litohlavech dohromady 2000 Kč a sponzoři 6000 Kč.[102] Sdružení pro obnovu památek se opravou kostela zabývalo v letech 1994–1998.[103] Generální oprava kostela skončila až v roce 2000.[104]

Počátkem 21. století, patrně okolo roku 2006, došlo k pokácení některých stromů na vrcholové partii pahorku.[105] Díky tomu se po desítkách let opět odhalil poutní kostel do krajiny, obnovila se zejména jeho silueta při pohledu od Rokycan. Jde o správný krok, který by měl být aplikován i u dalších zdejších stromů (postupně, s jejich stárnutím), protože je proti duchu barokní krajinotvorby nechat takovouto dominantu zakrýt vegetací.

5. Ostatní stavby na Vršíčku

5.1. Schody ke kostelu

Ke kostelu vedou od silnice na Litohlavy kamenné schody. Vznikly roku 1845 u příležitosti 100. výročí vzniku kostela.[106] Podle Jana Lodla[107] i Karla Hofmana ovšem vyrostly už roku 1843, v rámci tehdejších oprav poustevny. Na jednotlivé stupně byla vytesána jména donátorů.[108] Nad schody vyrostl kříž s obrazem Panny Marie. Jeho zřízení zaplatil pan Nekola c. k. rada z Vídně.[109] Dne 27. června 1884 na schodech uklouzl pražský arcibiskup Bedřich kníže Schwarzenberg. Nespadl na zem jen díky tomu, že byl okamžitě zachycen. Po této trapné příhodě byla později cesta od kostela opatřena novými žulovými schody.[110] Roku 1894 prošlo schodiště obnovou.[111] Celkem tu bylo zřízeno 52 schodů o délce 173 metrů. Podle K. Hofmana je schodů 70.[112] Práce na schodišti provedl J. Cingroš z Plzně. Opravu iniciovala skupina měšťanů, kteří navrhli k 150. výročí vzniku kostela provést některé rekonstrukční práce.[113]

Na podzim roku 1855 nechalo město Rokycany, z iniciativy starosty Františka Mudry, postavit k Vršíčku silnici (cestu).[114] Roku 1890 také byla zřízena na vrchol ke kostelu alternativní nová cesta skrz les formou serpentiny, vhodná i pro povozy (zbudována nákladem 700 zlatých).[115] V září 1928 rada rozhodla, že J. Stružkovi se zadá oprava schodiště u kaple na Vršíčku za 1085 Kč.[116] V roce 1991 opravil zašlé schody Karel Sobotka, učitel rokycanského gymnázia ve výslužbě, na žádost svého vnuka Filipa Budáka. Jednotlivé kamenné stupně byly očištěny a obnovena i vytesaná jména:[117]

číslo schodu	nápis
19. – 24.	Schody tyto pořízeny z příspěvků následujících příznivců posvátného Vršíčku léta Páně 1894
25.	Obec královského města Rokycan
26.	Jan Anichober starosta		P. Eduard Raus děkan
27.	Paník Josef na paměť choti Anny
28.	Rodina Poduškova	Václav Šlesingr a Barbora
29.	Antonín Tytl	Václav Šmaus
30.	Josefa Anichobrová	František Veselý starší
31.	Hofnerová Anna	Marie Šilhnerová z Jinec
32.	Antonín Tytl	Josefa Tyllová
33.	Jan Fitz	Mathilda Fitz
34.	Hugo Fitz	Helena Fitz
35.	Anna Fitz	Marie Ringel
36.	Gustav Ringel starší	Helena Ringel starší
37.	Gustav Ringel mladší	Helena Ringel mladší
38.	JUDr. Jan Ottis	Antonie Ottisová
39.	Jindřich Šebánek	Terezie Fremutová
40.	František Hirsch	Jan Klauber
41.	Majdalena Ternerová	Aloisie Weberová
42.	Leopold Duschek	Marie Vitasková
43.	Kristina Kellnerová	Růžena Hammerová
44.	Karolina Tylová z Ejpovic	Marie Starý
45.	Karla Simona synové	Kraft Josef
46.	Emilie Rösslerová	Kateřina Engelberthová
47.	Amalie Rösslerová	Aloisie Benedová
48.	Anna Kellnerová Emma Kellnerová	Sebestian Klička
49.	Karel Kramář Aloisie Kramářová	Josefa Pechanová
50.	Jan Cingros mistr kamenický v Plzni
51.	Josefa Kurcová Alžběta Vaňková	Marie Salzmannová
52.	Marie Fingrová Terezie Karlová	Rodina Foltova
53.	Jordan Rozum Josefa Rozum	Bibiana Čekan
54.	Rodina Jedličkova Rodina Zieglerova	Antonín Schnabek
55.	Marie Bartošová D. V. Bartoš	Jan Beran
56.	Marie Leningerová Anna Vladiková	Terezie Juláková
57.	Václav Šmaus Kvidon Kučera	Antonín Kučera
58.	Kateřina Kotzová Anna Hofnerová	Antonín Hofner sběratel
59.	Cuhková Josefina Cuhková Albertina	Rodina Khieslova
60.	Karolina Lukačová Rodina Zachardova	Anna Vavroušková
61.	Josef Morávek Anna Morávková	Anna Karlová roz. Krausová
62.	Rodina Alexandra Krafta	Rodina Anichobrova
63.	Zábavní spolek Žíla Rodina Zemanova	P. Ferdinand Záruba
64.	Spolek Žďár Gabriela Cypro z Cypressenburk	Spolek Žďár
65.	Eduard Schneider Rodina Františka Stacha	Aloisie Scheiderová roz. Čermáková
66.	Rodina Wünschova
67.	-
68.	Rodina inžinýra Šimůnka
69.	Rodina Josefa Ceypa
70.	Aug. Valentin

Počátkem 21. století se opět mluví o opravě schodů. V únoru 2006 rada vzala na vědomí žádost o příspěvek ve výši 100 000 Kč na opravu schodiště na Vršíček, ale vyzvala odbor rozvoje města, ať žádost předloží znovu, až bude schválen hospodářský výsledek města za rok 2005.[118] Město pak na opravu schodů opravdu poskytlo příspěvek Sdružení pro obnovu památek. Zástupce sdružení, pan Jíša, se na zástupce města obrátil s přáním, aby navrhli text, který by byl vytesán do 3 schodů, které bude díky této dotaci možno rekonstruovat. Po projednání s architektem Soukupem bylo navrženo, aby na schodech umístěny následující texty: 1. schod – „Město Rokycany“, 2. schod – „následuje tradici našich předků“, 3. schod – „a daruje tyto 3 schody“. 26. června 2006 návrh odsouhlasila rada města.[119]

Roku 2012 začala oprava schodů s náklady 366 234 Kč. Město na ni použilo zůstatek financí z kulturní akce Setkání pod rokycanskou věží, konané předchozího roku. Část nákladů uhradilo Sdružení pro obnovu památek v Rokycanech a okolí, které na tento účel pořádalo od roku 2007 sbírku. Přispěly i některé soukromé osoby. Schodiště bylo zároveň rozhodnutím ministerstva kultury 24. července 2012 prohlášeno za součást památkově chráněného kostela na Vršíčku. Během roku 2012 přišla na řadu 1. etapa rekonstrukce, která spočívala ve vyrovnání schodů v dolní polovině schodiště, na kterých byly obnoveny původní nápisy a instalováno nové zábradlí. Akci provedl Karel Granát ze Starého Plzence.[120] V roce 2013 bylo na obnovu schodiště u kostela přiděleno 140 000 Kč z programu ministerstva kultury Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností. Nyní šlo o restaurování druhé části schodiště, které opět provedl Karel Granát ze Starého Plzence. 25. února 2013 odsouhlasila rada text na nové pamětní ceduli. 30. dubna pak radní schválili grafický návrh a finální podobu pamětní desky se jmény dárců.[121]

5.2. Poustevna

Souběžně s kostelem vyrostl i domek pro jeho strážce, lidově zvaný poustevna.[122] Bydlel zde člen laického řádu ivanitů, kteří se zaměřovali na střežení odlehlých poutních kostelů. Bratrstvo ivanitů zaniklo koncem 18. století za Josefa II. Poustevna pod Vršíčkem ale zůstala obydlena.[123] Pobýval tu hlídač, který se tu uvádí ještě v roce 1910.[124] V roce 1782 se v urbáři uvádí jako objekt čp.50 (v rámci vsi Litohlavy) a je označena coby „Herrschaff. Einsiedlerei“ (panská poustevna).[125] Dne 8. července 1790 se rokycanský magistrát zabýval žádostí, kterou podal otec Hilarius, „bejvalý poustevník na Vršíku.“ Žádal po městě, aby mu vydalo úroky z kapitálu 500 zlatých, který předtím užíval. Antonín Tomandl se za město vyjádřil vstřícně tím, že „suplikant s nemocí obtížen jest a odkud živ býti nemá a vydělati sobě nic v stavu není.“ A uznává, že žadatel neobdržel úroky za rok 1789. Přípis krajského úřadu z 10. března 1788 podle Tomandla hovoří jen o kapitálu, nikoliv úrocích, tudíž by se mu mohla dál polovina z nich, tedy 10 zlatých. Zároveň uvádí, že „on [tedy Hilarius – pozn. aut.] se také ne jako poustevník, nobrž jako ochránce kaple na Vršíčku přítomně pozoruje.“ Toto stanovisko podpořilo vícero zástupců obce, včetně purkmistra Fabiána Kellera. Radní Jan Třebický namítal, „aby se s těma ourokama nehejbalo“ a že je to plošná věc, týkající se církevních fundací.[126] Ze zprávy mj. vyplývá, že poustevník nadále u Vršíčku fungoval, byť se označoval jako „bývalý poustevník“ a měl i roli hlídače kostela. Dopadly ale na něj josefinské reformy, včetně obstavení církevních nadací.

Dne 1. dubna 1803 se před rokycanským magistrátem řešila žádost, kterou podal bývalý valchař Martin Mašek ohledně „popřání jemu bytu v bývalém poustevníka příbytku při kapli na Vršíčku.“ Město souhlasilo, ovšem s podmínkou, že „nejen na kapli, nýbrž také na tamní lesík, by takovému žádným způsobem se neškodilo, bedlivý pozor dáti povinen bude.“[127] Vidíme, že počátkem 19. století se poustevna naplno proměnila v domek faktického hlídače kostela i okolního lesa. Roku 1828 tento domek vyhořel rukou žháře. Toto datum uvádí Jan Lodl[128] i Věra Černá.[129] Podle M. Tauše se tak ovšem stalo roku 1826 a pachatel žhářského útoku nebyl nikdy vypátrán.[130] Až později vyrostl na jeho místě nový domek. Podle J. Lodla[131] a M. Tauše[132] se tak stalo roku 1843, V. Černá uvádí rok 1845.[133] Šlo o akci na počest 100. výročí založení kostela.[134] Objekt bývalé poustevny je zachycen na mapě evidenční z roku 1877. Stával těsně pod vrcholem, jihovýchodně od kostela.[135] V městském archivu se nachází složka z roku 1881, nazvaná „Propůjčení bytu v poustevně na Vršíčku“.[136]

V prosinci 1930 rokycanská obecní správní komise rozhodla, že oprava poustevny na Vršíčku se provede nákladem 150 Kč.[137] V lednu 1933 se uvádí na jednání městské rady, že žádosti J. Bajnara o opravu kolny a chlévku v domku na Vršíčku se vyhoví.[138] Dne 28. května 1951 vyhořel objekt chaty, takzvaná Poustevna.[139] V červenci 1952 se na plénu MNV řeší špatný stav domku pod kostelem na Vršíčku. Je prý v majetku církve, ale neobydlený a zchátralý.[140] Na státní mapě z roku 1952 ještě byla zakreslena,[141] taktéž na mapě z roku 1954.[142] Na státní mapě z roku 1970 už není.[143] Podle K. Hofmana byla poustevna po požáru zbořena. V roce 1991 již každopádně neexistovala.[144]

5.3. Bývalý lazaret a myslivna

Roku 1689 při nové vlně morové epidemie, ještě před výstavbou kostela, vyrostl na jižním úbočí Vršíčku lazaret, sloužící jako léčebna a karanténa pro nakažené. Epidemie se tehdy městu nakonec vyhnula.[145] Lazaret stál na místě pozdější myslivny.[146] Je zaznamenán ještě na tzv. 1. vojenském mapování ze sklonku 18. století. V roce 1782 se v urbáři lazaret uvádí jako objekty čp.52, čp.53 a čp.54 (v rámci vsi Litohlavy).[147] Lazaret vyhořel roku 1828. Podle M. Tauše se tak stalo již roku 1826 a vyhořela zároveň poustevna. Pachatel žhářského útoku prý nikdy nebyl vypátrán.[148]

Na místě lazaretu pak vyrostla myslivna čp.50.[149] Přejala číslo popisné poustevny (viz výše). Je zachycena na mapě stabilního katastru z roku 1838. Šlo o zděné stavení.[150] Patřila městu Rokycany. Podle informací ze září 1921 se u myslivny na Vršíčku plánovala přístavba stodoly. Měla být uhrazena z prodeje mniškového dříví v roce 1922.[151] Ještě během roku (dle přehledu sestaveného k 22. prosinci 1921) vyúčtovala obec 8,5 metrických centů vápna na stavbu stodoly.[152] Mezi investičními výdaji navrhovanými do rozpočtu na rok 1922 je i suma 16 546, 22 Kč na přístavbu stodoly u myslivny na Vršíčku.[153] V červenci 1922 zastupitelstvo odsouhlasilo změnu účelu půjčky 1 000 000 Kč od městské spořitelny v Hořovicích, původně určené na výstavbu tří obecních domů (rozhodlo o ní město 5. dubna 1921). Nyní měla jít na jiné investice. Mimo jiné se z ní mělo použít 16 546,22 Kč na stavbu stodoly na Vršíčku.[154]

Počátkem 21. století se v hlavní budově myslivny nacházely dva byty 4+1. Okolo stál věnec hospodářských objektů (stodola a chlévy). Dům byl napojen na elektrický rozvod, měl vlastní studnu i žumpu. Byl ovšem poněkud zchátralý, protože nebyl již nějakou dobu užíván.[155] Právě pro velké náklady na případnou opravu se město rozhodlo myslivnu prodat.[156] V roce 2004 se myslivna změnila na sídlo sdružení Teen Challenge, zaměřeného na komunitní terapii pro léčbu drogově závislých. Proti zřízení tohoto ústavu se postavila část obyvatel Litohlav, kteří měli strach z pobytu narkomanů v okolí vesnice. V červenci 2004 se konala informační schůzka mezi obyvateli Litohlav a zástupci sdružení, ale zúčastnilo se jí jen necelých 40 lidí. Podpisová protestní akce nezískala skutečně masovou podporu.[157] V létě 2004 se pak na Rokycany obrátili zastupitelé z Litohlav, kteří přiznali, že podpisová akce oslovila jen asi čtvrtinu místních obyvatel, a názory na umístění komunity se různí, ale poprosili rokycanskou radnici, aby zvážila nové vyhlášení prodeje, do něhož by se mohlo přihlásit víc zájemců. Dne 3. srpna 2004 se o tom mluvilo na zasedání zastupitelstva města.[158] Město Rokycany, jako majitel objektu, nakonec udělalo jen drobný ústupek: místo varianty přímého prodeje myslivny sdružení Teen Challenge vypsalo standardní dražbu. Ta se uskutečnila 1. října 2004, přihlásili se do ní dva zájemci a nakonec se dům stejně vydražil ve prospěch Teen Challenge. Vyvolávací částka činila 1 400 000 Kč, objekt se prodal za 1 560 000 Kč.[159] Součástí transakce byl nejen dům, ale i dvůr o rozloze 627 čtverečních metrů, zahrada o 1465 metrech a přilehlé manipulační plochy o ploše 898 čtverečních metrů.[160]

Myslivna pak prošla přestavbou, která trvala dva měsíce. V listopadu 2004 již bylo opraveno přízemí budovy, koncem listopadu 2004 se očekávalo zahájení oprav podlah a dodávka nábytku. Zároveň se dokončovala oprava prvního patra. Ještě do konce roku 2004 sem měli přijít první pacienti, respektive členové komunity.[161] Dne 21. listopadu 2004 objekt vysvětili předseda Evangelické metodistické církve v ČR Josef Červeňák a farář plzeňského sboru Maranatha Petr Procházka.[162] V následujících měsících byl objekt dále opravován. V říjnu 2005 zde pracovala skupina dobrovolníků z Kanady a Jihoafrické republiky.[163] V roce 2008 se začala chystat generální rekonstrukce objektu a celého přilehlého areálu původní myslivny. Projektovou dokumentaci zpracoval Ing. arch. Martin Kondr z Plzně.[164] Dne 10. června 2008 požádalo Středisko křesťanské pomoci Plzeň o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení pro Areál terapeutické komunity drogově závislých Vršíček – Litohlavy. Akce měla zahrnout celý komplex budov bývalé myslivny. 18. června 2008 MÚ zahájil společné územní a stavební řízení a na 29. července 2008 svolal ústní jednání.[165]

8. srpna 2008 bylo územní rozhodnutí i stavební povolení vydáno, s termínem dokončení do 31. ledna 2010. Zamýšlená investice sestávala ze dvou etap. Ústředním objektem zůstávala historická budova fořtovny se dvěma nadzemními podlažími a sedlovou střechou, částečně podsklepená, na východní straně s přístavbou. Po celkové rekonstrukci a přístavbě v 1. etapě projektovaných investic měl objekt mít půdorys 9,6 x 16,7 metrů a maximální výšku 11,05 metrů od podlahy v přízemí. V suterénu se plánovalo technické zázemí objektu, v přízemí hlavní vstup ze dvora, chodba, schodiště do patra a sklepa, kuchyně, jídelna, denní místnost a technické místnosti. Přístavba hlavní budovy měla mít půdorys 7 x 7,2 metrů a výšku 9,6 metrů, další přístavba půdorys 5,3 x 3,3 metrů a výšku 9,6 metrů. V 1. patře hlavní budovy projektováno 5 pokojů pro ubytování klientů a sociální zázemí (WC a umývárny). Přístup do všech pater byl veden po původním vnitřním zrenovovaném schodišti a dále po hlavním schodišti v přístavbě. Do podkroví se měl vestavět byt správce areálu s obývacím pokojem, kuchyňským koutem, ložnicí rodičů, dvěma dětskými pokoji, koupelnou, šatnou a samostatným pokojem pro větší dospívající dítě se samostatným sociálním zařízením. Přístup do podkroví veden po hlavním schodišti v přístavbě. Byt měl být pod samostatným uzamčením.[166] V přízemí přístavby umístěn projektantem vstupní prostor do kancelářského zázemí a bytu správce, dále dvě kanceláře, které bylo možné v nutném případě využívat buď jako kancelář nebo jako pokoj pro osobu se sníženou schopností pohybu a orientace. V přízemí dále projektováno WC. V 1. patře inspekční pokoj se samostatným sociálním zázemím. Ve 2. patře přístavby měl vzniknout vstup do bytu správce. Cílem rekonstrukce hlavní budovy areálu bylo dosažení kapacity střediska 20 klientů plus minimálně 2 osob stálé služby.[167]

Podstatné přestavby se dle plánů architekta měla v 1. etapě dočkat i původní hospodářská budova, která původně sloužila pro ustájení domácích hospodářských zvířat a uskladnění slámy. Jedná se o přízemní stavbu s obdélným půdorysem a sedlovou střechou. Po rekonstrukci měla stavba sloužit pro pracovní a učební terapii členů komunity. Počítalo se zde s umístěním pracovních dílen a v prostoru bývalých chlévů skladu a posilovny. Všechny místnosti řešeny se vstupem ze dvora a zároveň navzájem propojeny vnitřními dveřmi. Objekt má půdorys 7,34 x 16,43 metrů a výšku 7,56 metrů. V 2. etapě se plánovalo z učebny zřídit přístup do kaple a do vestavby buňky sociálního zařízení. Kaple měla vyrůst na místě části hospodářské budovy, která sloužila jako stodola a byla ve špatném technickém stavu. Tato část objektu o půdorysu 7,15 x 7,3 metrů se měla po zboření nahradit kaplí o půdorysu 7,6 x 12,5 metrů a výšce 16,4 metrů od podlahy. Kaple měla sloužit členům komunity i veřejnosti. Navržena jako jednoduchá kubická hmota, úmyslně kontrastující s historickými stavbami areálu. Svými proporcemi měla fungovat coby dominanta areálu i nejbližšího okolí. Kaple dispozičně projektována jako jednolodní prostor orientovaný směrem na východ, se vstupem od západu. Na stavbu kaple se počítalo s kombinací betonu, skla a kovu na vnější straně a betonu, skla a dřeva v interiéru.[168]

Na severním okraji areálu komunity byly umístěny čtyři mobilní unifikované buňky, spojené do jednoho celku, které zde vznikly na základě rozhodnutí obecního úřadu v Litohlavech z 29. listopadu 2006. Měly zůstat bez jakýchkoli úprav na místě a měly plnit funkci učebny v rámci rehabilitačního programu komunity. Buňky zároveň měly po dobu přestavby areálu sloužit jako zařízení staveniště.[169] V rámci stavebních úprav se počítalo i s výstavbou nového oplocení. Dosavadní plot byl tvořen pletivem z ocelového drátu na ocelových sloupcích. U příjezdové cesty u dvora z jižní strany a u příjezdu ze západu osazena vjezdová vrata a vstupní vrátka pro pěší. Při rekonstrukci se v 1. etapě počítalo s rekonstrukcí oplocení v částech nesousedících s veřejnou komunikací, která probíhala podél areálu. Navrženo jako různě vysoká ohradní zeď z betonu, respektive z kameniva skládaného do drátěných košů, takzvaných gabionů. Nejvyšší oplocení projektováno v prostoru dvora, kde se mělo materiálově a konstrukčně jednat o pohledový železobeton o výšce cca 1,8 metrů, zatímco kolem zahrad měly vyrůst gabiony o výšce od 50 cm do 100 cm. Na severní straně směrem k lesu oplocení navrženo jako drátěné pletivo na ocelových sloupcích. V 2. etapě mělo na řadu přijít i o ohrazení areálu sousedící s veřejnou komunikací, kde by dosavadní drátěné pletivo nahradilo nové zděné (kamenné) oplocení. Oplocení zahrady a sadu navrženo z kameniva skládaného do gabionových košů, založeno na základ z volně loženého štěrku do základové rýhy. Oplocení zahrady v horní části nastaveno o dřevěnou část z vodorovně kladených prken uchycených do ocelových sloupků na betonových patkách. Součástí této části oplocení měla být i automatická posuvná brána na vjezdu do areálu.[170]

Nové podoby se měl v 1. etapě dočkat i dvůr mezi myslivnou a hospodářskou budovou, který na jižní straně sousedil s příjezdovou komunikací, od které ho odděloval plot s vjezdovými vraty. Dosavadní dvůr měl nezpevněný hliněný povrch s pozůstatky zatravnění. Stála tu i nevyužívaná studna s ruční pumpou. Po přestavbě se měl dvůr zachovat ve stávajícím rozsahu a téměř celý být vydlážděn lomovým kamenem. Funkčně měl být oddělen od veřejně přístupných prostor a určen pouze členům komunity. Do prostoru se navrhovalo umístit vodní prvek v podobě železobetonové nádrže obdélného půdorysu napouštěné ze stávající studny. Uprostřed dvora solitérní strom. Dále se počítalo s vytýčením vnitroareálových komunikací pro pěší a i pro vozidla. Přístupová cesta nad hájovnou měla být vydlážděna z lomového kamene od vjezdových vrat až ke vstupu do kaple. Součástí příjezdové cesty i chodník, rovněž vydlážděný lomovým kamenem, ale v jiné povrchové skladbě. V areálu projekt situoval taky parkoviště pro zaměstnance střediska, rodinu správce a případné návštěvníky, umístěné při přístupové cestě, s kapacitou 8 stání, z čehož 1 stání by bylo určeno pro invalidy. Povrch parkoviště řešen ze zatravňovacích plastových roštů.[171]

Koncepčně se projekt věnoval i zahradě areálu. Zahrada byla mírně svažitá k jihu, kompletně oplocena. Stávající zeleň sestávala z několika přestárlých ovocných stromů a z mladých stromků náletově uchycených z nedalekého lesa. V části zahrady západně od bývalé myslivny se nacházela nová vrtaná studna, zásobující areál pitnou vodou. Obecní úřad v Litohlavech 23. dubna 2008 vydal povolení ke kácení. Po rekonstrukci plánované na 1. etapu mělo dojít k zahradním a parkovým úpravám a výsadbě ovocného sadu. Na pozemku č.kat.972 se počítalo s úpravami ve formě přírodních sportovišť (zatravněných ploch doplněných vzrostlou zelení).[172] Po technické stránce se počítalo s rekonstrukcí inženýrských sítí. Zdroj pitné vody byl ponechán z vlastní studny na pozemku č.kat.969/1. Odvod splaškových vod řešen do jímky, která měla vzniknout úpravou stávajícího septiku. Plánovány rovněž rekonstrukce vnitřních rozvodů sítí. Zdrojem tepla mělo být tepelné čerpadlo a jako doplňkové topidlo se v objektu bývalé myslivny předpokládala instalace lokálního topidla s teplovzdušnou vložkou a v dílnách pro pracovní terapii a kapli jako doplňkové topení podlahový elektrický akumulační systém. Většina areálu řešena s ohledem na osoby se sníženou pohyblivostí.[173]

Harmonogram prací předpokládal poměrně rychlý postup rekonstrukce. V březnu 2009 se očekávaly bourací práce a hrubá stavba v hlavní budově, v dubnu 2009 hrubá stavba přístavby a podkroví hlavní budovy, v květnu 2009 dokončovací práce přístavby a podkroví hlavní budovy. Na červen 2009 už se předpokládala hrubá stavba v 1. patře hlavní budovy a v červenci 2009 tamtéž dokončovací práce. Na srpen 2009 byly plánovány bourací práce v přízemí a suterénu hlavní budovy a taky bourací práce v hospodářské budově a dokončovací práce na oplocení. V září 2009 měla přijít na řadu hrubá stavba v přízemí a suterénu hlavní budovy, hrubá stavba strojovny a hrubá stavba hospodářského objektu a taky terénní úpravy dvora a zahrady a hrubá stavba inženýrských sítí a technického zázemí. V říjnu 2009 měly probíhat dokončovací práce v přízemí, suterénu a strojovně a hrubá stavba fasády hlavní budovy, jakož i dokončovací práce na hospodářském objektu a hrubá stavba dvora, parkoviště a komunikací. Současně se počítalo s dokončovacími pracemi na technickém vybavení a inženýrských sítích. V listopadu 2009 by pak proběhlo dokončení fasády hlavní budovy a započala by hrubá stavba kaple. Dokončovací práce by probíhaly na hospodářské budově, na dvoře, parkovišti a komunikacích. V únoru 2010 se očekávaly dokončovací práce na kapli a stavba oplocení směrem k veřejné komunikaci. V březnu 2010 pak měly proběhnout kontrolní prohlídky posledních fází přestavby, tedy dokončení kaple i oplocení.[174]

V červnu 2012 se uvádí, že přestavba bývalé myslivnu pro účely terapeutické komunity, provozované Střediskem křesťanské pomoci Plzeň, už byla dokončena. Náklady dosáhly téměř 21 000 000 Kč, z čehož 87 % uhradila dotace z programu EU ROP Jihozápad, zbylé peníze poskytlo město Plzeň a Evangelická církev metodistická ČR. Kapacita areálu nově činila 20 klientů. Do té doby tu pobývalo jen 11 mužských klientů, nyní měly přibýt i ženy.[175]

5.4. Mlýn pod Vršíčkem

Pod Vršíčkem stával Řípovský, též Nový mlýn. Nacházel se pod pozdějším lazaretem.[176] Zmiňuje jej i V. Šach.[177] Ohledně okolností jeho vzniku je podstatná zmínka z 21. června 1776, kdy oslovil obecní radu mlynář Petr Řípa s tím, že „kterak zakoupivše Podhorní mlejn, na takový se svou krvavou prací spolu [se] zákupem na 800 zlatých vynaložil, tudíž do chudoby se uvrhnul tak, že nyní dáleji živ býti nemůže, obzvláště, když taky mlejn Polexiny Růžkovský, na kterým nyní, že na prodej jest, tudy žádá by slavný [magistrát] jemu ten nově stavěný mlejn při rybníce pod Nazaretem [myšlen lazaret pod Vršíčkem – pozn. aut.] dopřáti a milost. resoluti jemu udělit ráčil.“ Radní se usnesli, že jeho návrh předloží podkomořskému úřadu, „by mu ten mlejn, z ohledu jeho umělé škody na Podhorním, nyní cassirovaném [tedy rušeném – pozn. aut.] mlejně (…) zaprodán býti mohl.“[178] Z neobratně formulované zprávy se dozvídáme, že Řípa do té doby hospodařil na Podhorním mlýně. Ten se nacházel na Plzeňském předměstí, pod Strání, na jižním břehu Klabavky. Byl tehdy rušen, následně přestavěn na valchu a později tu vznikly Hirschovy železárny. Se svou obživou na Podhorním mlýně nebyl Řípa spokojený. A zároveň se dozvídáme, že jiný mlýn, pod lazaretem na úpatí Vršíčku, se právě budoval a že Řípa se ucházel o jeho převzetí. To se mu nakonec splnilo a byl pak skutečně mlynářem zde. Podstatné je, že někdy okolo roku 1776 se mlýn pod Vršíčkem teprve stavěl. (Není samozřejmě vyloučeno, že šlo o obnovu nějakého staršího mlýna, který tu mohl existovat již předtím.)

Poblíž mlýna se nacházel rybník, budovaný (popřípadě znovu budovaný) souběžně s mlýnem (o rybníku podrobněji viz níže). Na svou schůzi 3. října 1777 rokycanská obecní rada plánovala „Petra Řípu, mlynáře pod lazaretem volati stran contractu na zakoupenej mlejn.“[179] Ze zprávy plyne, že na sklonku roku 1777 již bylo budování nového mlýna dokončené a Řípa už tam hospodařil. V zápisu z jednání obecní rady z 28. dubna 1778 se řešil „trh na koupenou chalupu Antonína Knotkovských manželův od Petra Řípy.“ Knotkovi žádali o vtělení smlouvy do městských knih.[180] Antonín a Magdalena Knotkovi se od roku 1780 uvádějí jako obyvatelé čp.26/III, který stojí v Madlonově ulici na starém Plzeňském předměstí.[181] Ze zprávy vyplývá, že domek čp.26/III do té doby sloužil jako obydlí Petra Řípy. Dokud byl mlynářem na nedalekém Podhorním mlýně, bylo to logické bydliště. Když byl mlýn prodán a Řípa se ujal nově zbudovaného mlýna za městem, pod Vršíčkem, evidentně se tam odstěhoval. Dne 23. února 1779 se rokycanská obecní rada zabývala kontraktem Petra Řípy „na zakoupený mlejn pod rybníkem,“ který se měl dát k podpisu.[182]

Dne 3. listopadu 1789 sdělil rokycanskému magistrátu Petr Řípa, že žádá o slevu nájmu na mlýn „skrze nedostatek vody od 20 neděl.“ Město reaguje, že do 14 dnů se vyjádří hospodářský úřad.[183] Dne 17. listopadu 1789 magistrát Řípovi bez dalších podrobností odpovídá, že se suplikant poukazuje na jemu 8. května doručené rozhodnutí.[184]

Mlýn je zachycen na mapě stabilního katastru z roku 1838. Nacházel se tehdy už na katastru Litohlav (hranice s rokycanským katastrem probíhala korytem Klabavky) na jižním úpatí Vršíčku, kde se na Voldušském potoku rozkládal rybník s východozápadně orientovanou hrází. Dle indikační skici mapy stabilního katastru z roku 1838 nesl číslo popisné čp.56.[185] Zároveň se v matrice pro Plzeňské předměstí objevují zápisy pro číslo popisné čp.56/III.[186] V matrice vesnice Borek je uváděn původ tamního mlynáře jako „syn Petra, mistra mlynářského z Rokycan u Litohlav N.56“.[187] Je možné, že někdy před rokem 1838 byl mlýn součástí katastru Rokycan, popřípadě, že byl mylně označován číselnou řadou pro Plzeňské předměstí. To samé platí po nedalekou usedlost čp.55. Obecně platí, že v číselné řadě pro Plzeňské předměstí v Rokycanech byly v 1. polovině 19. století domy čp.54–60 číslovány nesrozumitelně. Jižně od hráze rybníka stával tento mlýn. Zpod hráze vycházel potok a náhon. Jihozápadně od mlýna ústily náhon i potok do Klabavky.[188] Zajímavé je, že na mapě 1. vojenského mapování ze závěru 18. století není rybník zakreslen (a ani mlýn není spolehlivě na mapě zachycen, ačkoliv jde o nepřesné mapování).

Někdy po polovině 19. století prošel mlýn zásadní proměnou, protože mapa z roku 1877 jej zachycuje na jiné parcele, jihozápadně od původní, nyní již neexistující budovy. Stál nyní poblíž vtoku Voldušského potoka do Klabavky.[189] Roku 1865 totiž mlýn vyhořel a Martin Říha postavil mlýn na novém místě, při náhonu. V roce 1890 mlýn poškodila povodeň. Mlýnu se říkalo také Říhův nebo Rezlerův mlýn (podle majitele za první republiky Karla Rezlera). Měl číslo popisné čp.84.[190] Rybník byl mezitím zrušen a na jeho místě je zakreslena jen lesní školka (o rybníku podrobněji také níže).[191] Mlýn tu stál ještě dle reambulace této mapy z roku 1926.[192] Byl původně poháněn tradičním kolem na spodní vodu o hltnosti 0,81 kubíku/vteřinu a výkonu 4,2 HP. V roce 1940 prošel rekonstrukcí a kolo nahradila Francisova turbína. V roce 1952 ovšem byl v mlýnu ukončen provoz.[193] Objekt zde zachytilo ještě letecké snímkování z roku 1953[194] a státní mapa z roku 1954.[195] Zanikl nedlouho poté, ještě před výstavbou přehradní nádrže Klabava (viz níže).[196] Zbořen byl roku 1957.[197]

Poblíž zaniklého mlýna stojí nadále historická usedlost čp.55 v lokalitě Na Radosti. I ona je tu doložena již na mapě z roku 1838.[198] V zápisu z jednání obecní rady z 30. dubna 1778 se uvádí, že Vojtěch Uzlík „žádá o ingros [úřední zápis – pozn. aut.] jemu postoupené chaloupky u rybníka pod Lazaretem.“[199] Radní to schválili.[200] Na indikační skice mapy stabilního katastru z doby po roce 1838 jsou pozemky okolo usedlosti čp.55 zapsány jako majetek Petra Uzlíka.[201] Patrně nejde o náhodu.

Ve svahu na čp.55, směrem k bývalé myslivně, vyrostlo ve 2. polovině 20. století několik rekreačních chat. Jsou to objekty če.2, če.3 a če.9 (katastr Litohlavy). Zachytilo je tu již letecké snímkování z února 1975.[202] Rekreační chatka če.9 je z nich nejmladší. Není ještě vidět na leteckém snímku z června 1968.[203] Chata če.3 vznikla mnohem dřív. Ukazuje ji letecká fotografie ze září 1951,[204] přičemž ještě roku 1947 se zde rozkládaly jen zemědělské nezastavěné a neohrazené pozemky.[205] Fotografie v září 1951 ukazuje, že chata če.2 ještě nestála, nicméně její pozemek už byl vytýčen a oplocen.[206] V březnu 1953 je na snímkování vidět uprostřed prázdného pozemku jakýsi objekt, ovšem půdorysně malý.[207] Mohlo jít o kůlnu nebo stavební boudu. Teprve fotografie z července 1958 prokazatelně zachytila už stojící chatu če.2.[208] Šlo o podobně živelnou, plošně extenzivní parcelaci, jakou ve stejné době zažívaly okrajové části intravilánu Rokycan, zejména čtvrť Za Rakováčkem.

5.5. Ozdravovna

Dne 24. srpna 1919 se otevřela pod Vršíčkem ozdravovna pro 30 dětí.[209] Návrh na její zbudování poprvé přednesl na schůzi okresní komise pro ochranu dítek a péči o mládež dr. Bohuslav Horák 25. dubna 1918. Záměr získal v euforickém a na sociální otázky citlivém poválečném období širokou podporu místních korporací.[210] Už v říjnu 1918 ve svém projevu zmiňuje starosta Anichober, že hned na jaře 1919 přikročí obec k výstavbě ozdravovny.[211] O výstavbu ústavu se zasloužil Josef Markl, který v Rokycanech vedl Okresní péči o mládež. Zemřel 20. února 1922.[212]

Lesní rada Jakobe vybral pro ozdravovnu pozemek na jižním svahu Vršíčku. Lokalitu odsouhlasil i odborník na tuberkulózní nemoci MUDr. Eiselt. Nacházela se ve svažitém pozemku na jižním úpatí Vršíčku, nad tehdejším mlýnem, jihozápadně od myslivny, od níž k ozdravovně vedla cesta. Takto je objekt zachycen na reambulaci evidenční mapy z roku 1926.[213] Původně se ovšem uvažovalo, že by ozdravovna mohla vzniknout i v prostorách zámku Kozel u Šťáhlav. Nakonec ale tato varianta byla zamítnuta, protože po jednání s majitelem zámku se zjistilo, že objekt má komorní charakter a nebyl by vhodný pro účely ozdravovny. Podobně dopadl i záměr situovat ozdravovnu do zámku Březina u stejnojmenné obce severně od Rokycan. Nakonec tedy zvítězilo řešení ozdravovny formou výstavby zcela nového objektu uprostřed lesa na Vršíčku. Slavnostní otevření se konalo v neděli 24. srpna 1919.[214] Na výstavbu poskytl stát 20 000 Kč. Celkové náklady dosáhly 45 000 Kč. Šlo spíše o provizorní dřevěný objekt bez podezdívky. Uvnitř byla společná ložnice pro 30 dětí, kuchyně, spíž a prostory pro správce objektu.[215]

Tato stavba ale nevydržela příliš dlouho. Již roku 1920 musela být zbořena, protože se zjistilo napadení dřevomorkou. V zimě 1920/1921 začala výstavba nové ozdravovny, na stejném pozemku. Práce prováděl stavitel Josef Pechan. Náklady tentokrát dosáhly 120 000 Kč.[216] Ozdravovna byla rozšířena na kapacitu 60 lůžek.[217] V říjnu 1920 projednalo zastupitelstvo žádost okresní komise pro péči o mládež o příspěvek na údržbu ozdravovny na Vršíčku. Kapacita ozdravovny prý činila jen 30 dětí, a to nepostačovalo. Bylo nutno zařízení rozšířit. V roce 1921 prý hodlá okres provést rozšíření na kapacitu 60 dětí a kvůli tomu se musel zvýšit rozpočet na údržbu objektu. Od obce proto okres požádal o dodatečný příspěvek. Zastupitelstvo to schválilo. Na rozšíření ozdravovny město věnovalo 10 000 Kč ze zisku městských železáren za rok 1919.[218] V dubnu 1921 schválilo zastupitelstvo další subvenci na rozšíření ozdravovny na Vršíčku, kde měl vyrůst nový pavilon (nyní uváděna kapacita 50 dětí) s kuchyní a obytnými místnostmi pro personál. Náklady na nový pavilon se odhadovaly na 120 000 Kč, přičemž okres peníze neměl a požádal obec o výpomoc. Městská rada přislíbila poskytnout zdarma stavební materiál (kámen v hodnotě 1540 Kč, cihly 2160 Kč, písek 343 Kč, dříví 25 920 Kč, dovoz materiálu 10 020 Kč), dále dotaci 15 000 Kč a půjčku 39 450,43 Kč. Záměr zastupitelé odsouhlasili.[219] Obec mimo to poskytla na stavbu ozdravovny vápno.[220] Kromě toho, že stavební materiál poskytla obec, se na zbudování objektu pořádaly sbírky a část prací a materiálu (prkna, hřebíky, lepenku) měly zajistit místní průmyslové podniky. Slavnostní otevření staronové ozdravovny se konalo 17. července 1921.[221] Šlo dřevěnou stavbu srubového charakteru, ale s poměrně rozložitou, „palácovou“ dispozicí. Nad střední částí umístěn jakýsi věžovitý trakt, jinak šlo o přízemní objekt.[222]

Roku 1930 byla ozdravovna rozšířena přístavbou nové jídelny. V červnu 1930 rozhodla rada k žádosti okresní péče o mládež o povolení místa na výstavbu jídelny při ozdravovně na Vršíčku, že vyšle komisi na obhlídku místa.[223] Kapacita zařízení se tak zvýšila na 80 míst. Objekt tehdy sestával z hlavní budovy se třemi společnými ložnicemi, oddělenými předsíní (šatnou), kuchyně (s přilehlým pokojíkem pro kuchařky), spíže, kanceláře (zároveň sloužila jako ložnice pro sociální sestru), učebny a pokoje pro pedagoga. V zadní části ozdravovny se nacházely dvě oddělené, zpředu otevřené umývárny, kryté přístřeškem (každá po 10 výtokových ventilech), dále dva záchody pro dívky, jeden záchod pro personál, záchod pro chlapce a pisoár. Všechny záchody byly splachovací. Asi 20 metrů od hlavní budovy stál izolační pavilon, pro přechodné ubytování nemocného dítěte. V pavilonu se nacházela chodba, pokoj pro nemocné a záchod, dále pokoj pro ošetřovatelku se sporokrbem a koupelna. Zvenku při izolačním pavilonu stál záchod pro dívky, záchod pro chlapce a pisoár. V lese, stranou od objektů ozdravovny, vyrostla prostorná krytá jídelna. Před hlavní budovou bylo volné prostranství pro dětské hry a také bazén na koupání.[224] V září 1933 město vyhovělo žádosti Okresní péče o mládež a bezplatně jí věnovalo altán ze zahrady rodinné školy v parku U Saské brány čp.39/I pro ozdravovnu na Vršíčku.[225]

Ozdravovna byla jediným zařízením svého druhu v západních Čechách.[226] V době před masivním zpřístupněním rodinné rekreace a chataření, popřípadě rozmachem fenoménu dětských letních táborů nabízela městským dětem z chudších rodin pobyt v přírodě. V roce 1947 ještě fungovala.[227] Dne 18. dubna 1946 schválil MNV návrh lesního úřadu provést elektrifikaci ozdravovny a také myslivny na Vršíčku.[228] Šlo o součást rozsáhlé elektrifikační akce na budovách lesního hospodaření v okolí města. 22. a 26. listopadu získalo město povolení k elektrifikaci od Západočeských elektráren v Plzni. Do konce 1946 už na to obec investovala přes 70 000 Kčs, celkové náklady se odhadovaly na 500 000 Kč. Na Vršíčku začalo zavádění proudu v roce 1946, kdy byly provedeny vnitřní rozvody v myslivně a dovezeny sloupy pro vedení proudu. Náklady na vedení se vyčíslovaly na 143 500 Kčs, 30 000 Kčs měl stát nový transformátor. Přípojka vedla ze vsi Klabava. Na elektřinu se napojily i některé soukromé domy, majitelka hostince pod Vršíčkem paní M. Suchá přispěla 50 000 Kčs na přípojku k jejímu objektu. Investici pak dokončil stát, protože provádění elektrizace bylo 27. února 1947 znárodněno a přešlo na Západočeské elektrárny.[229]

V roce 1968 se v areálu ozdravovny usadila okupační vojska. Dne 5. září 1968 Koordinační komise pro styk a jednání s velitelem sovětských vojsk při MěstNV v Rokycanech rozhodla na mimořádné schůzi rady MěstNV poskytnout objekt bývalé ozdravovny pro potřeby sovětské armády. Ta si tam pak zřídila velitelské stanoviště. Šlo o poměrně vítaný krok, protože okupační vojsko se tím částečně stahovalo z intravilánu Rokycan. Objekt ozdravovny do té doby patřil Československému svazu mládeže, který se ale během Pražského jara rozpadl, takže neměl jiné využití.[230] Pak objekt připadl Svazarmu. Ovšem silně zchátral. Dne 30. září 1980 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby, aby vyzval OV Svazarm, aby objekt bývalé ozdravovny na Vršíčku uvedl do řádného stavu nebo ho prodal, eventuálně požádal o jeho demolici.[231] Dne 18. srpna 1981 radní znovu projednali připomínky občanského výboru Litohlavy týkající se ozdravovny na Vršíčku a uložili odboru výstavby projednat s majitelem objektu tuto záležitost.[232] Někdy poté byla budova zbořena. Ukázka civilizačního úpadku města i státu za vlády komunistů.

5.6. Lom na Vršíčku

Na svazích Vršíčku fungoval ve 20. století lom na písek. V prosinci 1931 jedná rokycanské zastupitelstvo o pronájmu pískovny na Vršíčku č.kat.974 v katastru Litohlav.[233] V únoru 1932 pak zastupitelé posoudili pronájem nové pískovny na Vršíčku. Ležela na pozemku č.kat.974/2 v Litohlavech, na západním úbočí Vršíčku, směrem k údolí Klabavky. Ofertní řízení mělo 3 uchazeče. 4. února 1932 městská rada doporučila dát do nájmu Janu Blechovi, což zastupitelé schválili.[234] V srpnu 1932 město vzalo na vědomí, že v pískovém lomu na Vršíčku se odklidí hromada odpadového materiálu na jižní straně a pak se bude v těžbě pokračovat jižním směrem podél příjezdové cesty.[235]

V lednu 1933 prezentovala levicová opozice na schůzi zastupitelstva návrh programu boje s nezaměstnaností. Mimo jiné doporučila vypsat ofertní řízení na pronájem pískového lomu na Vršíčku s podmínkou zaměstnat místní dělníky.[236] V době rekordní nezaměstnanosti se k lomu upínaly naděje mnoha lidí z vedení města, protože tu bylo očekávání vysoké vydatnosti, což by jednak dalo práci místním lidem, jednak zlevnilo stavební materiál pro bytovou výstavbu. 4. května 1933 se rada usnesla pronajmout pískoviště na Vršíčku od 1. května do 31. prosince 1933 Miloslavu Šedivcovi z Rokycan. Jak se ale uvádí v červnu 1933, naděje, vkládané do množství a jakosti písku, se nenaplnily.[237] V listopadu 1933 pak rokycanská samospráva vzala na vědomí, že písek v pískovně na Vršíčku byl vyčerpán a nájem pískovny M. Šedivcovi se ruší.[238]

6. Údolí Klabavky pod Vršíčkem

6.1. Zaniklý rybník pod Vršíčkem a plány na jeho obnovu

Pod Vršíčkem protéká Klabavka poměrně širokým údolím s plochým reliéfem, který umožňuje výrazný rozliv. Hlavními rysy zdejšího ekosystému je neregulované meandrující koryto řeky, lemované pásy vrbových a lužních porostů a prostoupené vlhkými loukami.

Pod Vršíčkem na Voldušském potoce, poblíž jeho vtoku do Klabavky existoval dříve rybník, tvořící vodohospodářské dílo se zdejším mlýnem (viz výše). Dne 15. října 1776 se obecní rada seznámila s přípisem plzeňského magistrátu. „Ponivadž pod vesnicí Klabavou nad lazaretem rybník s mlejnem se staví a nově hradí, k obávání jest, že ten rybník, v kterým u hráze rozšíření největší též vody leží budoucími, skrze velké vody k stržení nepřišel, následovně na jich poddaných neb obecních gruntech velké škody nezpůsobil, maje toho od starých pamětníkův zkušenost, že jak poddaný grunt, tak panský horomyslický ovčín vytopiti měla.“ Plzeňská radnice pak připomněla, že dle dvorského dekretu z 13. ledna 1775 by v takovém případě požadovala od Rokycan náhradu škod. Rokycanští konšelé obšírně odpověděli, že mj. „jakkolivěk slavnému magistrátu plzeňskému zanešeno bylo, že by ten rybník v hrázi žádnou stálost míti neměl, naproti tomu zase od zkušených lidí se ubezpečuje, že stálost míti bude, a to tím větší, odtud, že pravená (…), nyní ale do novosti postavená hráz při gruntu přes 13 sáhů šířky založena, následovně dobře zaopatřena jest. Splav dle našlých základův toliko přes 3 sáhy široký a také o mnoho vyšší byl. Nyní ale splav 8 sáhů šířky a mnoho nížeji položen jest (…) Týž rybník u prostřed mnoho rozšířený jest, neb se přes 5 sáhů šířky a 1 a půl sáhu výšky vybralo.“[239] V říjnu 1776 tudíž už výstavba rybníka byla hotova, nebo před dokončením. Zajímavá je zmínka, že rybník se nově hradí, což může značit, že šlo fakticky o obnovu starší vodní nádrže (a hypoteticky i staršího mlýna).

Možná se vznikem této vodní nádrže souvisí zpráva z 11. července 1775, kdy před obecní radou promluvil František Kroft (Kraft) ve jménu arendátorů (nájemců). „Kterak oni k arendě při tom nově vystaveném býti majícím rybníku loukou užívali, která nyní skrze vodu podkalena jest. Při tom taky na hráz mnoho drnů vzato jest, takže oni ji nyní užívati nemůžou.“ Radní se usnesli, že se ta louka má vyšetřit a potom až do příjezdu pana inspektora z Teplic „zanechati k rozeznání.“[240] Ztotožnění Kraftovy zprávy s tímto rybníkem ovšem zůstává pouhou hypotézou. Také mohlo jít o sádky v dnešní Čapkově ulici u Žampírek.

Někdy během 19. století rybník zanikl. V meziválečném období se uvažovalo o jeho obnově. V červnu 1927 rozhodla rada, že od místních stavitelů se mají vyžádat rozpočty na opatření bývalého rybníku pod Vršíčkem řádným stavidlem.[241] Dne 8. července 1927 rada uložila městské technické kanceláři vypracovat plán a rozpočet na úpravu stavidel v bývalém rybníku pod Vršíčkem do konce září 1927.[242] V říjnu 1927 ale rada vzala na vědomí dosavadní výsledek jednání o obnově rybníka pod Vršíčkem a usnesla se věc odložit z finančních důvodů.[243] V červnu 1928 proběhlo jednání města se zástupci ministerstva sociální péče, primárně o využití domu čp.184/II na Jižním předměstí pro sociální účely. Neformálně se ale jednalo i o možnosti získat státní subvenci na zřízení koupaliště pod Vršíkem, na pozemcích bývalého rybníka.[244] V červenci 1928 pak radní deklarovali, že podpoří záměr, vyjádřený v žádosti veslařského klubu Borek, o zřízení rybníka pod Vršíčkem.[245] V říjnu 1928 rada vyzývá k urychlení jednání o obnovení rybníka pod Vršíčkem, kde se má zřídit koupaliště.[246] Na schůzi zastupitelstva v květnu 1929 Rudolf Šlesinger urguje nivelaci rybníka pod Vršíčkem, kterou má provést městská technická kancelář. Tento návrh byl schválen.[247] Znovu pak v červenci 1929 rozhodla rada na návrh R. Šlesingera, že se bude u lesního úřadu urgovat otázka znovuzřízení starého rybníka pod Vršíčkem.[248] O týden později pak rada rozhodla, že žádost Veslařského klubu Borek o postoupení pozemků ke zřízení rybníka pod Vršíčkem se má projednat na schůzi zástupců klubu a obce.[249]

Velkorysé plány na obnovu rybníka se objevovaly i počátkem 30. let. V červnu 1932 rada rozhodla, že pro informativní schůzku s Veslařským klubem ohledně zřízení letoviska a obnovení rybníka pod Vršíčkem se delegují J. Selement, R. Kadláček, R. Šlesinger, F. Zrzavecký, J. Brada a F. Nový.[250] V červenci 1932 město vzalo na vědomí zprávu lesního úřadu o dohodě s obcí Litohlavy, podle které tato obec za určitých podmínek zřídí koupaliště pod Vršíčkem.[251] Dle usnesení městské rady z poloviny září 1932 se lesní komisi k vyjádření poukazuje žádost Veslařského klubu Borek o propůjčení nebo pronájmu rybníku pod Vršíčkem.[252] Dle usnesení rady z konce září 1932 si má lesní úřad od Veslařského klubu vyžádat informace, jaké kácení na obecních pozemcích by bylo nutné pro zřízení rybníka a letoviska pod Vršíčkem.[253] Na schůzi obecní lesní komise 26. září 1932 bylo doporučeno radě bývalý rybník pod Vršíčkem pronajmout Veslařskému klubu na 20 let na zřízení koupaliště.[254] Počátkem listopadu 1932 vydala rada souhlas, aby členové Veslařského klubu mohli vstupovat na pozemek pod Vršíčkem za účelem vyměřování pro vyhotovení projektu letoviska.[255]

Ze všech těchto plánů ovšem sešlo. Město postavilo koupaliště pod Husovými sady (viz kapitola „Osecký vrch“) a veslařský klub užíval Borecký rybník v Borku. Údolí pod Vršíčkem zůstalo (zatím) přírodní nivou. V 2. polovině 20. let 20. století se v údolí Klabavky pod Vršíčkem počítalo se zřízením vojenského cvičiště o ploše 60–80 hektarů. Mělo jít o součást zamýšleného komplexu vojenských zařízení v Rokycanech a okolí.[256] Cvičiště tu nakonec nevyrostlo, bylo umístěno jižně od nových kasáren, pod Kotlem.

6.2. Přehradní nádrž Klabava

K radikální proměně došlo v 50. letech 20. století. V březnu 1958 se podoba údolí Klabavky pod Vršíčkem definitivně změnila. Byla tu totiž kolaudována retenční přehradní nádrž Klabava.[257] Záplavovou nivu s vlhkými meandry a vrbovými remízky zčásti nahradila vodní plocha.

Koncem 60. let město uvažovalo zřídit u Klabavské přehrady rekreační oblast. Záměr byl obsažen v roce 1969 v programovém prohlášení MěstNV. Výstavba rekreačního zařízení se plánovala volně na období 1969–1980.[258] O možnosti zřídit u nádrže středisko vodáckého oddílu se na MěstNV mluví v červnu 1972.[259] Nebyla ale realizována. Vodní nádrž si ponechala převážně vodohospodářský a protipovodňový charakter. V říjnu 1972 zase národní výbor plánuje, že v katastrálním území Litohlav (kolem nádrže) vlastní Rokycany pozemek č.kat.1022 (1,1341 hektaru) a komise výstavby ONV vypracovala zastavovací studii pro zřízení rekreační oblasti. Čekalo se prý jen na schválení od KNV. Rekreační oblast měla sestávat jen z 8 až 10 stavebních míst pro individuální chaty. Někteří členové MěstNV ale záměr kritizují s tím, že na exkluzivním pozemku vznikne jen malá kolonie soukromých rekreačních objektů, navíc se objevovaly obavy, že přidělování parcel bude provázeno protekcí. Na to reagoval předseda MěstNV Karel Hirsch. Podle něj byli na MěstNV zástupci Tušimické elektrárny s plánem zbudovat v okolí Rokycan rekreační oblast nebo hotel pro zaměstnance. Národní výbor jim doporučil oblast u Boreckého rybníku nebo u Klabavské přehrady.[260]

V srpnu 2002 přehradní nádrž zasáhla velká povodeň. 8. srpna 2002 tu odtok činil 58 kubíků/vteřinu a byl vyhlášen třetí povodňový stupeň. Podle hrázného Jiřího Groskopfa nic podobného přehrada za poslední desítky let nezažila. Byly kvůli tomu uzavřeny všechny vnitřní výpusti a voda odváděna bezpečnostním přelivem.[261] Dne 9. srpna 2002 klesl odtok na 10 kubíků/vteřinu a povodňové nebezpečí se snížilo na první stupeň.[262] Pak ale přišla druhá a daleko silnější povodňová vlna. Celé údolí řeky od Rokycan až k hrázi přehrady, od svahů Vršíčku až k svahům Čiliny, se proměnilo na obří jezero.

6.3. Archeologické nálezy v údolí Klabavky

24. října 1920 byl nalezen na jihozápadním úbočí Vršíčku, po pravé straně cesty z Rokycan, poklad z římských dob. Na rozoraném poli narazili dělníci na několik kusů železa a bronzu. Šlo o hroty šípů a kopí a tři římské mince. Od nálezců je vykoupil Karel Čipera, který je tak zachránil a umožnil jejich odbornou analýzu.[263] První mince byla datována do 1. století před Kristem. Na líci hlava vlevo s opisem po levé straně u okraje mince: „CAESAR DICTER“. Na rubu postava bohyně Minervy se štítem a trofejí, po stranách opis: „C.CLOVI-PRAEF.“ Šlo o takzvanou konzulární minci z měděného kovu. Na líci patrně podobizna Julia Ceasara, který zemřel roku 44 před naším letopočtem. Nápis na rubu odkazuje na C. Clovia. Průměr mince 25 mm, váha 18 gramů.[264] Druhá mince byla z bronzu, měla průměr 15 mm a váhu 1,5 gramu. Měla na líci vlevo hlavu s paprskovitou korunou, okolo porušený nápis, z něhož čitelná jen prostřední písmena „...DIVS...“. Na rubu postava s kopím v levé ruce a insignií v pravé ruce, opis také téměř nečitelný, kromě písmen: „...OLI...“. Dle obrazů zařazena do doby okolo roku 268–270 našeho letopočtu.[265] Třetí mince byla rovněž z bronzu, o průměru 15 mm a váze 2 gramů. Na líci vlevo hlava, kolem částečně čitelný opis: „DNCONSTANTI“. Na rubu jen nezřetelný motiv, snad tažné zvíře s povozem. Peníz datován odborníky do doby Constantina II. (323–361 n. l.).[266] Pozdější stanovisko odborníků datuje minci do vlády Constantina I., (305–306 n. l.). Ve Sborníku Muzea Dr. Bohuslava Horáka ale otištěn zmatečný letopočet 34 n. l.[267]

Podle Josefa Ječného, který nálezy zkoumal, napovídají římské mince tomu, že pod Vršíčkem vedla v římských dobách údolím Klabavky obchodní cesta spojující osídlení tehdejší plzeňské kotliny s hradištěm ve Stradonicích.[268] Podle Miroslava Husa byly mince nalezeny ve třech samostatných půdních horizontech a nebyly tedy uloženy společně. Všechny mince jsou nyní v depozitáři Západočeského muzea v Plzni.[269]

Ještě v 2. polovině 19. století se pod Vršíčkem připomínají doly na železnou rudu. Konkrétně důl Šimona a Judy pod Vršíčkem koupila koncem 19. století společnost provozující v Rokycanech Bedřichovu huť.[270]

6.4. Komunikační síť v údolí Klabavky

Ulice vedoucí okolo valchy z Rokycan pod Klabavskou strání je historickou cestou, lemující severní břeh Klabavky (podrobněji v popisu zástavby u Litohlavského mostu na Plzeňském předměstí). Spojuje město Rokycany a Klabavu. Jako jedna z mála historických cest nebyla v průmyslové éře nahrazena silniční komunikací a slouží nyní jako cesta pro pěší a cyklisty. Roku 1906 město nechalo dosavadní pěšinu rozšířit a vysázelo odtud až pod Vršíček alej 180 dubů, dodnes částečně dochovaných, čímž vznikla promenáda spojující město s oblíbeným poutním kostelem.[271] Na počátku 20. století tu rovněž stála řada vysokých topolů. Když zestárly, byly pokáceny a na jaře 1930 místo nich vysazeny lípy (rovněž částečně dochované).[272]

Podél protější, jižní strany údolí vede rovněž cesta, kterou byla od počátku 21. století vedena trasa cyklostezky, jež využila již existující síť cest spojujících Plzeňskou silnici skrz pole okolo Klabavky, pod dálničním mostem, s obcí Klabava. Město připravovalo investice do této cyklistické magistrály. V rozpočtu na rok 2007 u této akce počítalo s výdaji 400 000 Kč. Z důvodů majetkového nevypořádání dotčených pozemků ale během roku 2007 nebylo vydáno územní rozhodnutí ani stavební povolení a částka zůstala neutracena.[273] Až 3. února 2008 MÚ ohlásil zahájení územního řízení dle žádosti, kterou 17. ledna 2008 podal svazek obcí Horní Berounka, povodí Klabavy na cyklostezku Plzeň – Chrást – Rokycany – Strašice pro úsek cyklistické komunikace začínající v blízkosti dálničního přemostění údolí Klabavky a končící před Rokycany u sádek (tedy u takzvaných Řádkových rybníků, poblíž tzv. Jelínkovic boudy za Plzeňským předměstím). Stezka měla zasáhnout pozemky č.kat.1231/3, č.kat.1307, č.kat.1315/2, č.kat.1320, č.kat.1326, č.kat.1328/1, č.kat.1328/7, č.kat.1328/9, č.kat.1328/10, č.kat.1328/11, č.kat.1328/12, č.kat.1328/14, č.kat.1328/15, č.kat.1418/2, č.kat.1418/3, č.kat.1418/5, č.kat.2850/1, č.kat.2850/2, č.kat.2850/3, č.kat.2850/4, č.kat.2850/5, č.kat.2850/6, č.kat.2850/7, č.kat.2850/8, č.kat.2995 a č.kat.3124/3. Dosud měl tento úsek pouze charakter nezpevněné polní cesty. Na 6. května 2008 stanoveno ústní jednání.[274] Dne 14. května 2008 pak MÚ územní rozhodnutí na plánovanou cyklostezku vydal.[275] Z úseku cyklostezky mezi Rokycany a Klabavou bylo dle stavu k červnu 2008 hotovo jen 190 metrů. Po tomto rozhodnutí mělo dojít k dokončení celého úseku od dálničního mostu až k Plzeňské silnici. Práce měly být hotovy ještě před koncem roku 2008.[276]

V říjnu 2022 se uvádí, že stávající, již fungující cyklostezka od Rokycan podél údolí Klabavky až k dálničnímu mostu, bude prodloužena o úsek od mostu do vesnice Klabava (křížení se silnicí II/2327). Dosavadní polní cesta, již hojně využívaná cyklisty, měla být zcela přebudována výměnou podloží i povrchu v délce 1,5 km. Investici hradil dobrovolný svazek obcí Horní Berounka, povodí Klabavy, který získal dotaci od Plzeňského kraje a Integrovaného regionálního operačního programu - ITI Strategie plzeňské metropolitní oblasti. Na západním konci řešeného úseku se projektovala cesta pro chodce a cyklisty podél silnice II/2327 v délce 38 metrů. Po dobu prací měla být stávající komunikace uzavřena, nejprve částečně, pak úplně, a to až do poloviny listopadu 2022.[277]

Od konce 20. století bylo údolí Klabavky výrazně ovlivněno budováním dálničního přivaděče a pak samotného tělesa dálnice D5 a dlouhého dálničního mostu. Historické východozápadní komunikace po obou stranách údolí tak sice byly zachovány a našly si své rekreační využití, ale v severojižním směru celistvost údolní nivy narušily dopravní stavby a výrazné náspy. V nejbližším okolí Vršíčku ovšem přehradní nádrž z 50. let 20. století působí vcelku kladně.

[1] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 138.

[2] https://www.portafontium.eu/iipimage/30760007/soap-ro_00013_mesto-rokycany-1836-1907_0750?x=-49&y=373&w=674&h=246

[3] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 2; https://onb.digital/result/1068F1D8

[4] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 2–3; https://onb.digital/result/1068F1D8

[5] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[6] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 33.

[7] Rokycanské noviny, květen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=911520

[8] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 3–4; https://onb.digital/result/1068F1D8

[9] Rokycanské noviny, květen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=911520

[10] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 35.

[11] Rokycanské noviny, květen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=911520

[12] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[13] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 33.

[14] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 4; https://onb.digital/result/1068F1D8

[15] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 4; https://onb.digital/result/1068F1D8

[16] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 160.

[17] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 36.

[18] Rokycanský deník, 19. 7. 1995, s. 9.

[19] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 36.

[20] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 36.

[21] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 160.

[22] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 36.

[23] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 36.

[24] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 35–36.

[25] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 160.

[26] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[27] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[28] „Josef Hübner, narozený roku 1782 v Rokycanech, c. k. rakouský poručík, cestoval po svém vystoupení ze služby po vodě do Cařihradu. Na Černém moři zažil dnes 18. a 29. března 1819 dvě strašné bouře. V těchto úzkostiplných dnech si, že jestliže bude mu dopřáno štěstí svoje rodné město ještě jednou shlédnouti, že bude putovati bos po tři dny na Vršíček u Rokycan, zasvěcený Panny Marie Navštívení. Přímluvou Panny Marie vyslyšel jej Všemohoucí, unikl strašnému smrtícímu nebezpečí, viděl svoje rodné město opět a uskutečnil svůj slib 6. VII. a 8. X. 1827.“ /Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 37./

[29] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 6; https://onb.digital/result/1068F1D8

[30] Podlaha, A.: Posvátná místa království Českého: dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém, Řada první: Arcidiecese Pražská. V Praze: Dědictví sv. Jana Nepomuckého. s. 248; https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:aac1f8d0-4c24-11e4-a450-5ef3fc9bb22f

[31] Rokycansko, č. 50–51, 19. 12. 1991, s. 8.

[32] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s. 14.

[33] Rokycansko, č. 50–51, 19. 12. 1991, s. 8.

[34] Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s. 17.

[35] Rokycanský deník, 3. 10. 1995, s. 11.; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 49; Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s. 17.

[36] Rokycanský deník, 3. 10. 1995, s. 11.

[37] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 25; Hofman, K.: Kostel Panny Marie Sněžné v Rokycanech, Rokycany 1991, s. 17

[38] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 367.

[39] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 136.

[40] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 147.

[41] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 274.

[42] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 6–7; https://onb.digital/result/1068F1D8

[43] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 35.

[44] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 34.

[45] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 6; https://onb.digital/result/1068F1D8

[46] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[47] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 7; https://onb.digital/result/1068F1D8

[48] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[49] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[50] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 75.

[51] Rokycanský deník, 22. 1. 1996, s. 9.

[52] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[53] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 75.

[54] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[55] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[56] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[57] 9. schůze obecního zastupitelstva, 12. 7. 1915.

[58] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[59] Kronika města Rokycan, 1907–1918, f. 15.

[60] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[61] Kronika města Rokycan, 1907–1918, f. 15.

[62] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 37–38.

[63] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[64] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[65] Kronika města Rokycan, 1907–1918, f. 15.

[66] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[67] Kronika města Rokycan, 1907–1918, f. 15.

[68] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 37–38.

[69] 18. schůze městské rady, 3. 10. 1927.

[70] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[71] 74. schůze městské rady, 25. 5. 1928.

[72] 15. schůze městské rady, 14. 7. 1931.

[73] 22. schůze městské rady, 27. 8. 1931.

[74] 72. schůze městské rady, 13. 5. 1932.

[75] 92. schůze městské rady, 8. 9. 1932.

[76] 98. schůze městské rady, 14. 10. 1932.

[77] 112. schůze městské rady, 5. 1. 1933.

[78] 126. schůze městské rady, 20. 4. 1933.

[79] 127. schůze městské rady, 27. 4. 1933.

[80] 130. schůze městské rady, 18. 5. 1933.

[81] 132. schůze městské rady, 1. 6. 1933.

[82] 137. schůze městské rady, 20. 7. 1933.

[83] 138. schůze městské rady, 27. 7. 1933.

[84] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f. 155.

[85] Rokycanský deník, 22. 1. 1996, s. 9.

[86] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[87] 1. schůze rady MěstNV, 18. 1. 1977.

[88] Rokycanský deník, 4. 5. 2005.

[89] Rokycansko, č. 10, 10. 3. 1994, s. 1.

[90] Rokycansko, č. 22, 2. 6. 1994, s. 1.

[91] Rokycanský deník, 19. 7. 1995, s. 9.

[92] Rokycanský deník, 18. 10. 1994, s. 9.

[93] Rokycanský deník, 10. 2. 1995, s. 10.

[94] Rokycanský deník, 19. 7. 1995, s. 9.

[95] Kronika města Rokycan, 1996, f. 10.

[96] Rokycanský deník, 22. 1. 1996, s. 9.

[97] Rokycanský deník, 25. 7. 1996, s. 9.

[98] Rokycanský deník, 9. 8. 1996, s. 11.

[99] Rokycanský deník, 4. 7. 1996, s. 11.

[100] Rokycanský deník, 7. 2. 1997, s. 9.

[101] Rokycanský deník, 4. 7. 1997, s. 11.

[102] Rokycanský deník, 20. 11. 1997, s. 11.

[103] Rokycanský deník, 1. 3. 2007.

[104] Rokycanský deník, 4. 5. 2005.

[105] Rokycanský deník, 17. 2. 2007.

[106] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[107] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 7; https://onb.digital/result/1068F1D8

[108] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 34.

[109] Rokycansko, č. 24, 17. 6. 1993, s. 3.

[110] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[111] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 37.

[112] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 34.

[113] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[114] Kronika města Rokycan, 1836–1907, s. 75, https://www.portafontium.eu/iipimage/30760007/soap-ro_00013_mesto-rokycany-1836-1907_0750?x=-76&y=323&w=865&h=336

[115] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[116] 92. schůze městské rady, 14. 9. 1928.

[117] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 34–36.

[118] Rokycanské noviny, č. 2, 20. 2. 2006, s. 2.

[119] Materiál pro jednání rady města, 26. 6. 2006, č. 2006, ID: 5282.

[120] Kronika města Rokycan 2012, s. 39–40.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909

[121] Kronika města Rokycan 2013, s. 52–54.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[122] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 5–6; https://onb.digital/result/1068F1D8

[123] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 37.

[124] Podlaha, A.: Posvátná místa království Českého: dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém, Řada první: Arcidiecese Pražská. V Praze: Dědictví sv. Jana Nepomuckého. s. 249; https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:aad050b0-4c24-11e4-a450-5ef3fc9bb22f

[125] Geometrische Realausmessungs Tabelle A über die vor Verteilung der Mayerhöfe in eigenthümlichen Besitz gehabte. Rustikal Gründe der königlichen Stadt Rokitzan, 1782, snímek 149, https://www.portafontium.eu/iipimage/30770067/soap-ro_00013_ap70-k275_1500

[126] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 150-151.

[127] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 89.

[128] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 6; https://onb.digital/result/1068F1D8

[129] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 37.

[130] Rokycansko, č. 24, 17. 6. 1993, s. 3.

[131] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 7; https://onb.digital/result/1068F1D8

[132] Rokycansko, č. 24, 17. 6. 1993, s. 3.

[133] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 37.

[134] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 138.

[135] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=kmevidc&idrastru=B2_a_14C_4164-1A_06&extent=793.0847409194835,-5878.757112014232,3624.6824041148097,-4449.685166370341&link=ext

[136] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[137] 4. schůze obecní správní komise, 23. 12. 1930.

[138] 115. schůze městské rady, 26. 1. 1933.

[139] Kronika města Rokycan, 1947–1951, f. 188.

[140] 10. schůze pléna MNV, 8. 7. 1952.

[141] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_3-5_1952&extent=2362.097345694692,-2471.835407670815,4860.547942595886,-1210.8986220472439&link=ext

[142] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_3-5_1954&extent=3050.6128873507737,-2219.3493776987543,4218.4564230378455,-1629.9533432816856&link=ext

[143] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_3-5_1970&extent=2724.489458978917,-2437.4494538989074,4974.222758445516,-1302.0371793243585&link=ext

[144] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 34.

[145] Lodl, Jan: Vršíček, knížka, obsahem svým ku chrámu navštívení Marie Panny blíže král. města Rokycan ležícího se vztahující, Praha 1862, s. 1–2; https://onb.digital/result/1068F1D8

[146] Hofman, K.: Rokycany, Dvacet pět nových pohledů do historie města, Rokycany 1991, s. 33.

[147] Geometrische Realausmessungs Tabelle A über die vor Verteilung der Mayerhöfe in eigenthümlichen Besitz gehabte. Rustikal Gründe der königlichen Stadt Rokitzan, 1782, snímek 149, https://www.portafontium.eu/iipimage/30770067/soap-ro_00013_ap70-k275_1500

[148] Rokycansko, č. 24, 17. 6. 1993, s. 3.

[149] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 35.

[150] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=cioc&idrastru=B2_a_6C_4164-1_5&extent=30.468630937261423,-6687.754445008893,2549.950469900939,-5416.203454406911&link=ext

[151] 23. schůze obecního zastupitelstva, 27. 9. 1921.

[152] 35. schůze obecního zastupitelstva, 22. 2. 1922.

[153] 36. schůze obecního zastupitelstva, 3. 3. 1922.

[154] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.

[155] Rokycanský deník, 3. 9. 2004.

[156] Rokycanský deník, 11. 8. 2004.

[157] Rokycanský deník, 11. 8. 2004.

[158] Rokycanský deník, 3. 8. 2004.

[159] Rokycanský deník, 2. 10. 2004.

[160] Rokycanský deník, 3. 9. 2004.

[161] Rokycanský deník, 23. 11. 2004.

[162] Rokycanský deník, 23. 11. 2004.

[163] Rokycanský deník, 6. 10. 2005.

[164] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Areál terapeutické komunity "Vršíček" v kat. území Litohlavy, www.rokycany.cz

[165] Veřejná vyhláška oznámení o zahájení společného územního řízení o umístění stavby a stavebního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání, Areál terapeutické komunity drogově závislých "Vršíček" v k. ú. Litohlavy, www.rokycany.cz

[166] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Areál terapeutické komunity "Vršíček" v kat. území Litohlavy, www.rokycany.cz

[167] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Areál terapeutické komunity "Vršíček" v kat. území Litohlavy, www.rokycany.cz

[168] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Areál terapeutické komunity "Vršíček" v kat. území Litohlavy, www.rokycany.cz

[169] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Areál terapeutické komunity "Vršíček" v kat. území Litohlavy, www.rokycany.cz

[170] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Areál terapeutické komunity "Vršíček" v kat. území Litohlavy, www.rokycany.cz

[171] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Areál terapeutické komunity "Vršíček" v kat. území Litohlavy, www.rokycany.cz

[172] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Areál terapeutické komunity "Vršíček" v kat. území Litohlavy, www.rokycany.cz

[173] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Areál terapeutické komunity "Vršíček" v kat. území Litohlavy, www.rokycany.cz

[174] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Areál terapeutické komunity "Vršíček" v kat. území Litohlavy, www.rokycany.cz

[175] ČT 24, Komunita Vršíček pro závislé po rekonstrukci opět funguje, 5. 6. 2012;

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/komunita-vrsicek-pro-zavisle-po-rekonstrukci-opet-funguje-275003

[176] Šára, J.: Rokytské mlýny v 16. století, Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 134.

[177] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 14. Rokycansko, č. 2, 16. 1. 1992, s. 6.

[178] Radní protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 263.

[179] Radní protokol, 31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 149.

[180] Radní protokol, 31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 187.

[181] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 241, snímek 86, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0870-n

[182] Radní protokol, 03. 10. 1777 – 09. 10. 1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 93, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 93; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k093, snímek 50.

[183] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 62.

[184] Radní protokol, 09. 07. 1789 – 29. 10. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 113, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 113; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k113, snímek 69.

[185] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ252018380&extent=11039.92360934721,-20708.25165100328,12835.808801117593,-19801.890843281668&link=ext

[186] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, snímek 63, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0630-z

[187] Matrika křtů Rokycany 1823–1853, s. 730, snímek 341, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067896/rokycany-12_3410-n

[188] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ252018380&extent=10060.137287274525,-20913.562484124956,13651.907670815292,-19100.840868681724&link=ext

[189] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=kmevidc&idrastru=B2_a_14C_4164-1A_07_ad06&extent=2854.3244697739387,-5714.724742824485,5139.414639954279,-4561.468297561594&link=ext

[190] Mlýn pod Vršíčkem, Rezlerův, Říhův mlýn; https://www.vodnimlyny.cz/hr/mlyny/estates/detail/7213-mlyn-pod-vrsickem-rezleruv-rihuv-mlyn

[191] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=kmevidc&idrastru=B2_a_14C_4164-1A_07_ad06&extent=2854.3244697739387,-5714.724742824485,5139.414639954279,-4561.468297561594&link=ext

[192] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=kmevidc&idrastru=B2_a_14C_4164-1A_07_ad06&extent=2854.3244697739387,-5714.724742824485,5139.414639954279,-4561.468297561594&link=ext

[193] http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/7213-mlyn-pod-vrsickem-rezleruv-rihuv-mlyn

[194] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1953.PLZE35.00015&extent=-809952.41226889,-1071225.0810444232,-808749.2736760544,-1070617.8720358515&link=ext

[195] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_3-5_1954&extent=1377.920323215645,-3639.6174276098545,3713.607394589788,-2460.825358775717&link=ext

[196] Založeno na vzpomínkách Milana Rady z Rokycan.

[197] http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/7213-mlyn-pod-vrsickem-rezleruv-rihuv-mlyn

[198] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=cioc&idrastru=B2_a_6C_4164-1_3&extent=-355.4839344678676,-2371.4872999746003,4886.4769494539005,274.06483362966696&link=ext

[199] Radní protokol, 31. 05. 1775 – 21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 91, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091, snímek 188.

[200] Radní protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 198.

[201] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ252018380&extent=10405.283972567942,-21134.306705613384,13997.054356108709,-19351.516510032994&link=ext

[202] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1975.PLZE35.00138&extent=-809401.9702334581,-1071055.1894014264,-808494.7372540343,-1070597.3202571236&link=ext

[203] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE35.10345&extent=-809289.7815543007,-1071006.477706878,-808737.090114118,-1070727.5412456607&link=ext

[204] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1951.PLZE36.09919&extent=-809431.248117564,-1071388.4468535283,-808285.8653692782,-1070810.3864977527&link=ext

[205] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE35.01532&extent=-809531.3812345125,-1071146.1539656522,-808760.3683109669,-1070757.0333808002&link=ext

[206] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1951.PLZE36.09919&extent=-809235.578564732,-1071171.3013741656,-808662.8871905891,-1070882.271196278&link=ext

[207] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1953.PLZE35.00015&extent=-809181.9649251965,-1070945.2886581207,-808881.1802769876,-1070793.486405978&link=ext

[208] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1958.PLZE35.07399&extent=-809209.4871269226,-1070898.22234011,-809001.8300530083,-1070793.420410619&link=ext

[209] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f. 30.

[210] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[211] 34. schůze obecního zastupitelstva, 2. 10. 1918.

[212] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 40.

[213] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=kmevidc&idrastru=B2_a_14C_4164-1A_01_03_08&extent=-1375.0229076708163,-6414.721917068833,4216.849076073152,-3592.574025273049&link=ext

[214] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[215] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[216] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[217] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f. 48.

[218] 13. schůze obecního zastupitelstva, 22. 10. 1920.

[219] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.

[220] 35. schůze obecního zastupitelstva, 22. 2. 1922.

[221] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[222] viz fotografie v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[223] 99. schůze městské rady, 4. 6. 1930.

[224] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[225] 145. schůze městské rady, 21. 9. 1933.

[226] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[227] Zvou Vás Rokycany, Rokycany 1947 (?), s. 6.

[228] Schůze MNV 18. 4. 1946.

[229] Slavnostní schůze MNV 9. 3. 1947

[230] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[231] 25. plenární zasedání MěstNV, 14. 10. 1980.

[232] 2. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1981.

[233] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15. 12. 1931.

[234] 9. schůze obecního zastupitelstva, 12. 2. 1932.

[235] 89. schůze městské rady, 18. 8. 1932.

[236] 20. schůze obecního zastupitelstva, 20. 1. 1933.

[237] 23. schůze obecního zastupitelstva, 30. 6. 1933.

[238] Schůze prezídia městské rady, 9. 11. 1933.

[239] Radní protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 290.

[240] Radní protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 147.

[241] 1. schůze městské rady, 22. 6. 1927.

[242] 4. schůze městské rady, 8. 7. 1927.

[243] 22. schůze městské rady, 19. 10. 1927.

[244] Schůze předsednictva městské rady, 23. 6. 1928.

[245] 83. schůze městské rady, 18. 7. 1928.

[246] 95. schůze městské rady, 3. 10. 1928.

[247] 24. schůze obecního zastupitelstva, 10. 5. 1929.

[248] 148. schůze městské rady, 10. 7. 1929.

[249] 149. schůze městské rady, 17. 7. 1929.

[250] 79. schůze městské rady, 16. 6. 1932.

[251] Schůze obecní lesní komise, 19. 7. 1932.

[252] 93. schůze městské rady, 15. 9. 1932.

[253] 95. schůze městské rady, 29. 9. 1932.

[254] Schůze obecní lesní komise, 26. 9. 1932.

[255] 102. schůze městské rady, 3. 11. 1932.

[256] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 7, Rokycany 2001, s. 39.

[257] Kronika města Rokycan, 1957–1962, f. 32.

[258] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[259] 4. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1972.

[260] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.

[261] Rokycanský deník, 9. 8. 2002.

[262] Rokycanský deník, 10. 8. 2002.

[263] Ječný, J.: Dva významné nálezy římských mincí mezi Plzní a Rokycany, Zvláštní otisk z časopisu Plzeňsko, Plzeň 1921, s. 6–11.

[264] Ječný, J.: Dva významné nálezy římských mincí mezi Plzní a Rokycany, Zvláštní otisk z časopisu Plzeňsko, Plzeň 1921, s. 6–11.

[265] Ječný, J.: Dva významné nálezy římských mincí mezi Plzní a Rokycany, Zvláštní otisk z časopisu Plzeňsko, Plzeň 1921, s. 6–11.

[266] Ječný, J.: Dva významné nálezy římských mincí mezi Plzní a Rokycany, Zvláštní otisk z časopisu Plzeňsko, Plzeň 1921, s. 6–11.

[267] Hus, M.: Nálezy mincí na Rokycansku do konce 20. století, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 14: s. 17, 2002.

[268] Ječný, J.: Dva významné nálezy římských mincí mezi Plzní a Rokycany, Zvláštní otisk z časopisu Plzeňsko, Plzeň 1921, s. 6–11.

[269] Hus, M.: Nálezy mincí na Rokycansku do konce 20. století, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 14: s. 17, 2002.

[270] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 18, 1997.

[271] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 255.

[272] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 109.

[273] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[274] Cyklostezka Plzeň – Chrást – Rokycany – Strašice, SO Klabava–Rokycany, úsek začínající v blízkosti dálničního přemostění údolí Klabavky a končící před Rokycany u sádek napojením na již povolenou část cyklostezky, www.rokycany.cz

[275] Ve věci žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby: Cyklostezka Plzeň – Chrást – Rokycany – Strašice, SO Klabava–Rokycany, úsek začínající v blízkosti dálničního přemostění údolí Klabavky a končící před Rokycany u sádek, www.rokycany.cz

[276] Rokycanské noviny, č. 6, červen 2008, s. 2.

[277] Rokycanské noviny, říjen 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=905613