|
|
|
|
|
|
1. Úvod
Od poloviny
19. století se v českých zemích šíří takzvané „historické slohy“,
též „historizující slohy“ nebo „pseudoslohy“. Jsou založeny na
opakování architektonických forem předchozích slohových období, konkrétně
románského slohu, gotiky, renesance a baroka. Odtud pojmenování jednotlivých
variant jako neorománský sloh, neogotika, neorenesance, neobaroko (alternativně
novorománský sloh, novogotika, novorenesance, novobaroko; též pseudorománský
sloh, pseudogotika, pseudorenesance, pseudobaroko). Kromě těchto označení se
občas objevuje i název eklektický sloh. Ten označuje spíše pozdní fázi
historických slohů, na přelomu 19. a 20. století, kdy docházelo
k prolínání jednotlivých slohových inspirací (například neorenesance,
neobaroka, a často i nastupující secese).
2. Neorománský sloh
Prakticky
jedinou ukázkou neorománského slohu v Rokycanech je kaple na Kalvárii.
Postavena byla roku 1857 za purkmistra Františka Mudry, který zahájil
transformaci tohoto svažitého pozemku na parkový prostor. Kaple umístěna na
horní hranu stráně. Má tvar jednoduché rotundy se střechou s lucernou.
Podrobněji o ní v kapitole „Osecký vrch“.
3. Neogotický sloh
Relativně
vzácné jsou v Rokycanech i příklady neogotické architektury. Uplatnila se
hlavně na některých specifických typech objektů. Tento sloh byl poměrně často
využíván při puristických opravách církevních staveb. Právě návrat ke gotickým
formám měl v očích tehdejších stavitelů zajistit chrámu náležitý punc
starobylosti. Novogotickou úpravou prošel kostel sv. Trojice na
Plzeňském předměstí. Provedena roku 1872 pod vedením akademického malíře
Fridricha Wachsmanna z Prahy. Rekonstrukce začala demontáží hlavního
oltáře z roku 1669. Na jeho místě pak postaven nový oltář. Novogotická
inspirace je patrná i v oratoriu a sakristii (zvnějšku osazeny cimbuřím) a
také v presbytáři, na jehož vnitřní zdi a strop nalepeno pseudogotické
žebroví z pálené hlíny. Do zdí lodi a presbyteria proražena nová okna
zakončená gotickým lomeným obloukem. Vnější zdi kostela vybaveny novogotickými
opěráky, po třech na bočních stranách, čtyři na presbytáři a čtyři na každém
rohu lodi. V exteriéru ovšem Wachsmann použil i novorenesanční tvary.
Zejména při dostavbě kostelní věže respektoval původní podobu. Rovněž kaple
sv. Rozálie, připojená k štítové zdi kostela, pojata v neorenesančním
slohu. Podrobněji v kapitole „Plzeňské
předměstí“.
Zajímavé, až
pitoreskní je použití neogotického slohu na objektech průmyslového charakteru.
To je případ bývalé Bedřichovy huti, vybudované na Jižním předměstí
v letech 1871-1872. Podoba hutě se dodnes fragmentárně dochovala a jde o
jednu z nejcennějších industriálních staveb ve městě. Pro architektonickou
tvář podniku byla inspirace neogotikou a užití neomítnutého zdiva
z červených pálených cihel. Továrně dominovala nedochovaná, 16 metrů
vysoká třípatrová pec s násypnou věží, zakončená cimbuřím. Její cihlovou
fasádu prolamovala segmentově zakončená okna, na severní a jižní straně okna
dvojitá. Východně od pece stála patrová hlavní správní budova. Stavěná
z červených cihel, štít lemován gotizujícími vázovitými ozdobami. Ta se
dochovala dodnes, byť v redukované podobě (a ve stavu značné
zchátralosti). Podrobněji v kapitole „Jižní předměstí“.
V letech
1871-1872 vyrostla na Plzeňském předměstí obecní plynárna. Stavěna dle
projektu Jana Šmause. Vlastní budova plynárny byla přízemní stavba s 11osým
symetrickým průčelím. Po stranách je vymezovaly trojúhelníkové štíty
s prvky neogotického dekoru, zatímco střední trakt akcentován jen
nevýraznou atikou nad hlavním vchodem. Objekt prošel mnoha přestavbami. Počátkem
21. století celý areál beze zbytku zrušen. Podrobněji v kapitole „Plzeňské
předměstí“.
Jen omezený
vliv si neogotika získala u soukromých domů. Jednoznačně nejvýznačnější
stavbou v tomto slohu je vila továrníka Šika čp.209/II v Čelakovského
ulici. Vyprojektoval ji Hynek Šmolík. Použil prakticky úplnou inspiraci
romantickou novogotikou anglické provenience. Vila stojí na čtvercovém půdorysu
v zahradě přiléhající k hlavní bráně jeho podniku. Do Čelakovského ulice je
natočena dvouosým průčelím s poli červených neomítnutých cihel prokládaný
bílými lisénovými pásy. V prvním patře je balkon, nároží bosované. Nad korunní
římsu je posazeno cimbuří. Podrobněji v kapitole „Práchovna“.
4. Neorenesanční sloh
4.1. Neorenesanční výstavba na okružní třídě
Neorenesance
se v Rokycanech rozšířila poměrně značnou měrou. Na přelomu 19. a 20.
století se stala prakticky univerzálním slohovým projevem, používaným na budovy
veřejného i soukromého charakteru. Velký prostor nabídla v tomto ohledu
nově zakládaná okružní třída. V letech 1900-1901 například na této třídě
(nynější Jiráskova ulice), poblíž vyústění komunikace z Malého náměstí,
postaven podle projektu Františka Kotka činžovní dům čp.1/II.
Reprezentativní dvoupatrový objekt překonal dosavadní hmotová měřítka této
části města. Uprostřed šestiosého průčelí je dvouosý rizalit se zdobným
vstupním portálem v přízemí a balkonem s balustrádou v prvním
patře. Nad korunní římsou je rizalit zakončen nevysokou atikou, vybíhající
v půlkruh. Okna domu demonstrují svou velikostí nové pojetí měšťanského
komfortního bydlení své doby, mají dekorativní štuková ostění, přízemí je
horizontálně rýhováno pásovou rustikou. Střecha domu je jednoduchá sedlová.
V interiéru zaujme pozoruhodný vstupní vestibul s bohatou štukaturou
ve stylu novorenesance. Podrobněji o tomto domě v kapitole „okružní třída“.
V téže
době postaven na rohu Jiráskovy ulice a ulice Svazu bojovníků i honosný palác sokolovny.
Na dosud nevyužitém pozemku na okraji tehdejšího města vznikla reprezentativní
budova, která jako jedna z prvních určila výstavný ráz nové okružní třídy.
Slohově šlo o neorenesanční stavbu s inspirací české renesance. Devítiosé
průčelí do Jiráskovy ulice akcentoval tříosý rizalit s bohatě zdobeným
portálem. Nad ním kruhové okno zapojené štukaturou do kompozice vstupního
portálu. V patře prolomen rizalit trojicí půlkruhově zakončených okenních
otvorů. Nad korunní římsou jej završoval novorenesanční štít posazený na
balustrádovém pásu, s renesančním obrysem zakončeným neodmyslitelnou
sochou sokola. V ploše štítu umístěno logo organizace Sokol. Boční strany
přísně symetrického průčelí byly v přízemí pokryty rustikou. Okna
v přízemí zakončena půlobloukem. V patře okna obdélná, s masivní
štukovou suprafenestrou. Delší průčelí do ulice Svazu bojovníků za svobodu bylo
strukturováno dvěma souměrnými rizality na obou koncích a i zde stavbu
korunoval hravý novorenesanční štít. Nad korunní římsou centrální části fasády
masivní atika s neorenesanční dekorací (balustráda, kamenné jehlany,
mušlové motivy). Na střeše byly zdobné komíny a věžice. Nevelkou plochu mezi
sokolovnou a kolejištěm dráhy zabírala zahrada. Směrem do ulice Svazu bojovníků
za svobodu zřízen kovaný plot na cihlové podezdívce. V interiéru
sokolovny, nad jevištěm v klenáku štukový erb města Rokycan, na stropě
kromě štukatury také malba Emila Maška nazvaná Vítězství sokolské myšlenky.
Oponu ztvárnil akademický malíř Loukota, a to monumentálním historickým obrazem
„Rokycana přemlouvá Žižku, aby upustil od obléhání Prahy.“ V 80. letech
20. století sokolovna prošla modernizací. Fasáda zjednodušena a necitlivě
doplněna o nové stavební detaily. Podrobněji v kapitole „okružní třída“.
Na protějším
nároží ulice Svazu bojovníků za svobodu vyrostl i soukromý dům čp.193/II.
Patrový novorenesanční objekt ukazuje, podobně jako výše zmíněný čp.1/II,
dekorativní podobu eklektického činžovního domu z přelomu 19. a 20.
století. Do Jiráskovy ulice sedmiosý, do vedlejší ulice pětiosý dům je
akcentován nárožním arkýřem s půlkruhovým oknem, štukovými ornamenty a
kupovitou věžičkou. V parteru pásová rustika, v patře vedle arkýře
naznačeno bosování. Okna v patře završují trojúhelníkové nebo segmentové
frontony. Fasáda se dochovala prakticky v nenarušené podobě. Podrobněji
v kapitole „okružní
třída“.
Výrazným
reprezentantem neorenesančního slohového výrazu je dům čp.64/III na
náměstí 5.května. Roku 1909 byl nákladným způsobem
přestavěn na sídlo okresní samosprávy. Projekt přestavby je dílem místního
architekta Bohuslava Ryšavého, provedení interiérů navrhla technická kancelář
zemského výboru. Přestavba dala domu podobu zámečku v neorenesančním stylu,
s výrazným rizalitem, bosováním. Štukové ornamenty provedl Otakar Walter z
Plzně. V duchu dobové národovecké mytologie ozdobil průčelí štukovými
reliéfy Riegra, Palackého, Havlíčka a Sladkovského, doplněné ještě na boční
budově o reliéfy se znakem Rokycan a Radnic. Hlavní vchod, původně situovaný na
severní stranu objektu, byl přemístěn na východní průčelí a zakomponován do
rizalitu neseného sloupy, na němž spočívá v prvním patře balkon. Celému
objektu dominuje výrazná věž krytá mědí. Střecha původně kryta prejzy, krytinu,
při rekonstrukci v 80. letech 20. století nahrazena méně vhodným plechem s nepřirozeným odstínem
červené. Při opravě utrpěla i fasáda, která dostala hrubý stříkaný nátěr,
zastírající některé detaily. Podrobněji v kapitole „okružní třída“.
4.2. Neorenesanční soukromé domy v historickém jádru města
Velmi
častým případem aplikace neorenesančního tvarosloví byly i různé adaptace
měšťanských domů v historickém jádru Rokycan. V takovém případě
fungoval nový sloh jen jako vnější slupka, která doplnila a většinou
respektovala základní dispozici domu. To je vidět například na objektu
čp.3/I (podrobněji v kapitole „Masarykovo
náměstí“). Současnou podobu získal na přelomu 19. a 20. století. Tehdy byl
přestavěn v novorenesančním slohu. Podobný vzhled má i fasáda sousedního
domu čp.4/I (viz kapitola „Masarykovo
náměstí“). V roce 1884 získal současnou podobu po celkové přestavbě
podle projektu J. Šmause. Důkladnější a slohově výraznější byla přestavba domu
čp.5/I (podrobněji též v kapitole „Masarykovo
náměstí“). Původní barokní objekt z 18. století byl částečně zbořen a
roku 1896 dokončen podle projektu Bohuslava Ryšavého nový dvoupatrový činžák.
Vyznačuje se rytmickou fasádou plnou štukových ornamentů a plasticky
vystupujících neorenesančních motivů. Vertikalizující účinek na fasádě má
bizarní věžice, která je nalepena nad korunní římsu nad druhým patrem. Střecha
je sedlová, zadní fasáda je z neomítnutých bílých cihel. Dvoupatrová
úroveň stavby necitlivě narušila stávající výšku domovních průčelí na hlavním
rokycanském náměstí. Mezi domy ovlivněné tímto slohem patří i objekt čp.121/I
(podrobněji v kapitole „Malé náměstí“). V
80. letech 20. století ovšem jeho průčelí částečně zmodernizováno, nebo čp.99/I
(podrobněji v kapitole „Malé náměstí“),
jehož fasáda rovněž za socialismu částečně narušena modernizací. Dům čp.44/I
(podrobněji v kapitole „Gottliebova
ulice“) je nevýraznou přízemní stavbou, která získala okolo roku 1900
neorenesanční fasádu, poněkud nepatřičnou vzhledem k drobnému charakteru
objektu. Na protější straně ulice stojí dům čp.36/I (viz kapitola „Gottliebova
ulice“). Původně přízemní domek byl zvýšen o první patro roku 1899. Plány
na přístavbu vypracoval František Kotek, tedy místní stavitel, který tvořil
nepříliš nápadité ale dobově žádané a slohově poctivé neorenesanční a
eklektické fasády. Fasáda na čp.36/I se dochovala intaktně dodnes, včetně
dobových vrat průjezdu.
O něco
výraznější architekturou je dům čp.11/I (viz kapitola „Palackého ulice“).
Vznikl totiž jako novostavba, při regulaci severního konce ulice. V 90.
letech 19. století se tu jako majitel připomíná stavitel Eduard Šmaus,
pravděpodobně i autor projektu nového neorenesančního objektu. Fasáda se
dochovala v podstatě intaktně. Patrový dům čp.11/I těží z výhodné, pohledově
exponované nárožní polohy, kterou umocňuje existence rozšířeného prostranství
mezi ním a domem čp.10/I.
4.3. Neorenesanční školní budovy
Zcela
největším objektem, který v Rokycanech ve slohu neorenesance vznikl, je
budova základní školy v ulici Míru čp.64/I (viz kapitola „ulice Míru“).
V roce 1897 město vykoupilo a následně zbořilo sedm historických domů.
V červnu 1897 začaly stavební práce a v následujících měsících tu
vyrostl monumentální palác nové školní budovy. Stavbu řídil František Kotek.
Škola slavnostně otevřena a vysvěcena 18. září 1898. Pro architektonický
výraz novostavby zvolena dobově populární novorenesance. Měřítkově tato
dvoupatrová škola předčila vše, co doposud ve městě vyrostlo, vlastně i
děkanský kostel. Brutálně se vklínila na plochu celého středověkého domovního
bloku se sedmi domy. Umístění nové školy nebylo šťastným činem. Namísto využití
právě založené okružní třídy, kde se nabízely volné pozemky pro takovouto
reprezentativní výstavbu, byla škola nevhodně vložena do hustě zastavěného
centra Rokycan. Nejenže měřítkově a hmotově nerespektuje tradiční kompozici
této části města, ale navíc naprosto svévolně ustoupila s historické
uliční čáry, patrně v zájmu dodržení striktně pravoúhlého půdorysu
novostavby. Z hlediska slohu je to ovšem vytříbené dílo. Do ulice Míru
hledí budova základní školy impozantním třináctiosým průčelím. Slohově tu
převládá italizující novorenesance. Průčelí je zvýrazněno mělkým symetrickým
rizalitem. V přízemí se nachází mohutný a slohově čistý novorenesanční
portál se štukovým ostěním a původními vraty. V druhém patře rizalitu
dynamizuje fasádu aplikace motivu půlkruhově zakončených oken. Průčelím
probíhají filigránsky zdobené pilastry a římsy. Rizalit je završen atikou
s balustrádou. Původně se tu nacházely i vázy a nápis „BOHU VLASTI KRÁLI“.
Z této výzdoby přetrval reliéf J. A. Komenského s letopočtem 1898
v medailonu uprostřed atiky. Ostatní partie fasády, zejména boční křídla
do Komenského a Týmlovy ulice, už mají jednodušší podobu s převládající
akademickou schematičností. Trochu chladný a přitom impozantní dojem podporují
nesmlouvavé horizontály říms, jakož i nevysoká valbová střecha, strukturovaná
na bočních křídlech jen nízkými atikami.
Neorenesance
byla využita i na dalších školních budovách, například na objektu bývalé základní
školy Za Radnicí čp.140/I (viz kapitola „Knihova ulice“).
Původní vnitroblokové křídlo z let 1867-1868 rozšířeno o uliční trakt.
Na jaře 1887 začaly práce. 16. září 1887 byla neorenesanční přístavba odevzdána
do užívání. Bohužel její podoba zcela zničena při absurdní socialistické
přestavbě koncem 60. let 20. století. V roce 1904 otevřena na náměstí U
Saské brány budova městské opatrovny (nyní mateřské školy) čp.39/I (podrobněji
v kapitole „okružní
třída“). Neorenesanční budovu vyprojektoval místní stavitel Bohuslav
Ryšavý. Šlo o skromný, přízemní objekt charakteru vilky. Okna měla obdélníkové
nadokenní římsy, nároží bylo bosované. I zde došlo koncem 60. let
k necitlivé přestavbě, při níž objekt zvýšen o patro a fasáda zcela
zmodernizována. Pozdní aplikaci neorenesanční estetiky představuje budova hospodářské
školy (později učiliště) čp.228/II (viz kapitola „Pražské
předměstí“). Plány školní budovy vypracoval inženýr zemského výboru Rudolf
Pokorný, konečnou architektonickou podobu dal objektu Bohuslav Ryšavý. Stavební
dohled prováděl ing. K. Šimůnek. Stavební práce prováděla firma Wolf &
Ryšavý. Výstavný novorenesanční objekt kolaudovaný 26. října 1906.
Slohově se škola nese v duchu české novorenesance, a to bez příměsí dobově
populárního eklekticismu a secese. Vlastní patrová školní budova byla
orientována k jihu, do dnešní ulice Mládežníků a hledí do ní šestnáctiosým
průčelím o délce 41 metrů se zvýrazněným středovým rizalitem. Vstupní portál je
vybaven dobovými dveřmi a štukovým emblémem lva. Rizalit korunuje jednoduchý
štít s atikou a koulemi. Interiéry už byly porušeny novodobým užíváním,
ale v jídelně jsou zachována původní sgrafita od akademického malíře K.
Šimůnka (syn ing. Šimůnka, který prováděl stavební dozor). Boční křídla měří 17
metrů. Budova vynikala i po technické
stránce. Svými vymoženostmi překonávala většinu tehdejší rokycanské zástavby.
Například ředitelna, kuchyně a byt správce byly operativně propojeny telefonní
linkou. Ředitelna vybavená elektrickými hodinami. Uhlí na otop se dopravovalo
ze sklepa do jednotlivých pater objektu pomocí zvláštního nákladního výtahu.
Naopak voda se rozváděla do všech místností z rezervoáru umístěného na
půdě. Do této nádrže se voda čerpala pomocí plynového motoru o 5 koňských
silách umístěného u stodoly na dvoře. Tímto agregátem se zároveň poháněly
všechny hospodářské stroje. V učebnách byla letní i zimní ventilace. Ke
škole patřil velký pozemek se zelinářskou zahradou a ovocným sadem o výměře
7,25 ha, který dodával areálu podobu renesančního statku. Stála tu na dvoře
vpravo stodola, vlevo vepřinec s asfaltovou podlahou, chlév pro dobytek,
dále drůbežárna a stáj. U stáje postaven domek s bytem správce školy a
ubytovna pro služky. Nejen hlavní školská budova, ale i hospodářské objekty na
dvoře měly zdobná, reprezentativní průčelí. V případě hospodářských
objektů se tu aplikovaly ornamentálně vykrajované štítové zdi ve stylu selského
neobaroka.
4.4. Ostatní neorenesanční veřejné budovy
Nejhodnotnější
novorenesanční novostavbou na Masarykově náměstí je dům čp.83-84/I (podrobněji
v kapitole „Masarykovo
náměstí“), dnešní sídlo knihovny. Vznikl scelením dvou původních
měšťanských domů. Klasicistní objekt pak roku 1894 koupila obecní spořitelna a
brzy začala nákladná přestavba v honosném slohu. Stavbu vedl a projektoval
Bohuslav Ryšavý. Šlo spíše o demonstraci ambicí mladočeského vedení okresního
města. Dvoupatrové, pětiosé průčelí domu čp.83-84/I se skládá z vlastní
fasády, která je strukturovaná převážně klasickými novorenesančními prvky
(trojúhelníkové nebo ploché novorenesanční nadokenní frontony, balustrády
v podokenních výplních nebo pásové rustiky). V přízemí jednoduchý
portál s původními novorenesančními vyřezávanými dveřmi. Druhá část
průčelí spočívá nad korunní římsou. Táhne se tu výrazná atika, uprostřed vybíhající
v oblouk se štukaturou městského erbu. Po stranách od něj stojí sochy. Nad
atikou se tyčí střecha s věžovitou střední částí, kterou ukončuje plošina
ohraničená mříží. Tato část domu je už velmi silně ovlivněna eklektickými
architektonickými trendy. Dodnes se částečně dochovaly taky interiéry domu, a
to klenutý průjezd, dvouramenné schodiště, šachtový světlík vedle schodiště a
zejména velkoplošná nástěnná freska Čechie, dílo rokycanského malíře Maška.
Ve stejném
slohu postaven v letech 1896-97 i objekt městských lázní čp.39/II (viz
kapitola „Pražské
předměstí“). Jejich projekt vypracoval Bohuslav Ryšavý. Pojal je jako
přízemní stavbu, orientovanou kolmo na Pražskou ulici. Stavba pohledově využila
nábřeží Padrťského potoka, respektive pruh parkově upravené zeleně mezi
Mlýnským náhonem a potokem. Právě sem se natočilo hlavní průčelí, se středovou
sekcí o délce 10,2 metru a dvěma osově souměrnými bočními křídly, každé o délce
7,8 metru. Boční strana objektu měřila 11,5 metru. Fasádu pokryl bohatým
neorenesančním dekorem. Pásovou rustiku doplňovala na nárožích bosáž.
Suprafenestry zakončeny profilovanými oblouky, uvnitř nichž mušlový motiv. Nad
bočními křídly situovány ozdobné štíty s atikou, balustrádou a
neorenesančními vázami. Nad atikou vrchol štítu, po stranách lemovaný volutami,
nahoře zakončený segmentem. V úrovni pod korunní římsou vyveden ve štuku
nápis: MĚSTSKÉ PARNÍ, VANOVÉ A SLATINNÉ LÁZNĚ. Hlavní vchod situován směrem do
Pražské ulice. Pojat jako monumentální neorenesanční portál s dvojitými
pilastry po stranách a trojúhelníkovým zakončením. Půvabná stavba bohužel
v roce 1989 musela ustoupit výstavbě nového mostu přes Padrťský potok.
4.5. Neorenesanční průmyslové stavby
I neorenesance
se uplatnila na průmyslových stavbách. Na
počátku 20. století vyrostl v Rokycanech nový měšťanský pivovar
čp.146/II v Pivovarské ulici (viz kapitola „Pražské
předměstí“). Projekt i stavební práce provedl Bohuslav Ryšavý. Objekt
kolaudován 4. prosince 1901. Hlavní pivovarská budova měla 2-3 patra, přičemž
varna procházela skrz dvě podlaží. Pivovar se stal dominantou Pražského
předměstí, a to ani ne tak svou novorenesanční fasádou, jako spíše polohou na
mírném svahu severně od dnešní Pivovarské ulice. Areál pivovaru
s fotogenickým 30 metrů vysokým komínem vynikal při pohledu z mnohých
okolních ulic, i ze vzdálenějších rokycanských okrsků.
Neorenesanční
je také nové křídlo Guthových železáren čp.12/III (nyní firma SMS) na
náměstí U Saské brány, které koncem 19. století připojeno k původnímu
baroknímu objektu mlýna, z něhož se železárny vyvinuly. Podrobněji
v kapitole „Plzeňské
předměstí“.
4.6. Neorenesanční vily
Neorenesance
se stala také ideálním slohem pro ztvárnění luxusní individuální výstavby
soukromých rezidencí a vil. Od konce 19. století se individuální vilová
výstavba stává i v Rokycanech předmětem zvýšeného zájmu bohatších
investorů.
Obdobný
urbanistický kontext má i Hammerova vila čp.195/II (o ní podrobněji
v kapitole „Jižní
předměstí“), kterou si továrník Josef Hammer postavil jako sídlo v
sousedství svého podniku. Hammerova vila stojí v rozsáhlé zahradě. Zaujme plně
zachovalou, detailně zdobenou fasádou v eklektickém stylu s věží, balkóny a
slohovými detaily (například na vstupních dveřích). V zpětném pohledu ale
Hirschova i Hammerova vila působí spíše jako mírně anachronický model malé
rodinné továrny, v které nachází její majitel bydlení doslova vedle
výrobních hal. V pozdějších dekádách už nebývalo zvykem pro podnikatelskou
elitu stavět své domy přímo v továrnách, namísto toho nadešla éra zvláště
vymezených vilových čtvrtí.
V Rokycanech
vznikly na konci 19. století dvě lokality, které umožňovaly rozvoj vilové
zástavby. Jedna z nich se vyvíjela podél nynější Jeřabinové ulice. Dodnes
se tu dochoval soubor těchto vesměs neorenesančních luxusních rezidencí. Klasickým reprezentantem
této architektury je náročná vila čp.201/II (viz kapitola „Rašínov“), postavená
okolo roku 1900. Honosná patrová neorenesanční rezidence korunována stanovou
střechou s kovovou korouhví a zdobnými cihlovými komíny. Fasádou
v přízemí probíhá pásová rustika. Okna v patře zasazena do
dekorativní šambrány s trojúhelníkovými suprafenestry a štukovou
balustrádou v podokenní ploše. Fasáda v středovém rizalitu ovšem
podlehla pozdější utilitární opravě, při níž prakticky všechen neorenesanční
dekor setřen. Na dobových fotografiích je přitom vidět, že právě střední část
průčelí představovala nejimpozantnější manifestaci předválečné měšťanské
okázalosti a eklektické vynalézavosti. Celý střední trakt fasády byl zanořen a
ponechával v přízemí i v patře místo pro zastřené balkony. Do
balkónového otvoru v patře vsazeno balustrádové zábradlí, na něž
navazovala elegantní dřevěná konstrukce vytvářející soustavu dvou souběžných
půloblouků, jakýsi triumfální oblouk buržoazního blahobytu. To, že v pozdější době bylo majiteli
domu povoleno tuto střední část zrušit, vyplnit těžkopádným zdivem a primitivní
fasádou, byla velká chyba. Podobný sloh měl i dvojdům čp.199-200/II (viz
kapitola „Rašínov“)
z doby okolo roku 1900. Měl čtyřosou symetrickou fasádu s dvojici
sdružených okenních otvorů. Uprostřed dělenou vertikální pásem bosáže. Bosování
rovněž na severním okraji průčelí. O jisté eklektické labilitě této
architektury vypovídala i skutečnost, že nad každou z okenních dvojic byla jiná
suprafenestra, jednou trojúhelníková, jednou jen lineární. Tříosé průčelí se
středovým rizalitem se hmotově zachovalo do současnosti ale fasádní dekor
setřen. Původní architektura
podlehla pozdějším přestavbám. Vila čp.273/II patří rovněž mezi
reprezentanty individuální architektury z doby před 1. světovou válkou.
Tvarosloví domu je ale celkově chudší (viz kapitola „Rašínov“). I dům čp.248/II
má
dochovanou neorenesanční fasádu z počátku 20. století (detailní popis též v kapitole
„Rašínov“).
Druhým
okrskem, kde se rozvíjela nová individuální zástavba, byl západní okraj
tehdejšího Plzeňského předměstí, kde vznikla jednak bloková zástavba převážně
přízemních domků (podél ulic Sedláčkova, Litohlavská, Alšova a Třebízského). I
na těchto skromnějších objektech použity často novorenesanční motivy, například
na domu čp.93/III na rohu Třebízského a Sedláčkovy ulice (viz kapitola
„Plzeňské
předměstí“), nebo na již zbořené budově restaurace Slavie čp.31/III (viz
kapitola „Plzeňské
předměstí“) na nároží Třebízského a Litohlavské ulice, jejíž podobu určila
přestavba někdy okolo roku 1900, kdy fasádu pokryl uměřený štukový dekor
sestávající zejména z pilastrů s korintskými hlavicemi a růžicových
motivů v podokenních výplních. Parter jižního průčelí byl členěn pásovou
rustikou, střecha byla valbová. Při pozdější modernizaci zanikla neorenesanční
fasáda objektu čp.89/III (viz kapitola „Plzeňské
předměstí“), bývalý hostinec Na Letné. Kromě blokové zástavby
založena koncem 19. století podél Litohlavské ulice i nevelká zóna rodinných
domů a vilek. Dodnes se zde uchoval soubor několika takových individuálních
rezidencí. Z nich neorenesanční sloh mají nebo měly (před modernizací) objekty
čp.103/III, čp.78/III nebo čp.108/III (všechny tři viz
kapitola „Plzeňské
předměstí“).
Další
neorenesanční vilky a soukromé domy vyrůstaly rozptýleně, prakticky ve všech
částech tehdejších Rokycan. Mezi tento typ rezidencí patří nárožní přízemní domek čp.117/III
(viz kapitola „Plzeňské
předměstí“) z doby po roce 1910, stojící na nároží Plzeňské a Sládkovy
ulice, nebo dům čp.187/II, tzv. Babánkova vila (viz kapitola „Pražské
předměstí“) v Růžičkově ulici. Roku 1894 vila přestavěna a získala
neorenesanční podobu. Do ulice byla natočena patrovým pětiosým průčelím a
trojúhelníkovým štítem. V přízemí pásová rustika. Původní dekor
později částečně setřen, takže slohově nešlo o příliš výrazný objekt.
4.7. Další neorenesanční stavby
Neorenesanci
také nalezneme na několika hrobkách na starém hřbitově. Vedle severní brány se
například dochovala v poměrně neporušeném stavu hrobka rodiny Veselých.
5. Neobarokní sloh
5.1. Gymnázium
Neobarokní
sloh zažil vrchol své popularity až počátkem 20. století. V Rokycanech se
dochovalo jen několik jeho projevů, ale jde o stavby výrazné a kvalitní.
Za pozornost
stojí i interiéry gymnázia. Vstupní vestibul za portálem před schodištěm je
vyzdoben štukaturami a předsíňka u vchodu benátskou mozaikou z mramorových
kostek na podlaze. Dvorní budova má rozměry 23 x 11 metrů. Tento patrový objekt
měl v přízemí tělocvičnu, v patře bývalou kapli, později změněnou na
druhou tělocvičnu a aulu. Tělocvična měla kazetový strop. Počítalo se s ní
původně i pro různá slavnostní shromáždění, koncerty apod. Školní kaple pojata
jako velkorysý sakrální prostor, po zrušení v 50. letech 20. století sice
ztratila svůj původní účel, ale vnitřní výzdoba se většinou zachovala (byť
v nedůstojné adaptaci na tělocvičnu).
5.2. Neobarokní sloh na soukromých domech
Ze
soukromých domů je nehodnotnější ukázkou rokycanského neobaroka objekt čp.82/I
(podrobněji v kapitole „Masarykovo
náměstí“). Původní domek roku 1901 koupil Hanuš Karlík, cukrovarník a jeden
z nejbohatších lidí v Rokycanech, a do roku 1903 tu nechal postavit
moderní dvoupatrový novobarokní činžovní dům. Novostavbu vyprojektoval pražský
architekt Alois Dlabač z Prahy, stavební práce provedla místní firma B.
Ryšavého. Dvoupatrový dům byl vybaven největším měšťanským komfortem své doby a
v mnohém zcela předběhl technickou úroveň maloměstského bydlení. Všechny
byty v domě zásoboval vodovod. Ohřívanou vodou se místnosti i vytápěly.
Město přitom v té době žádný obecní vodovodní systém nemělo. Voda se proto
čerpala z nově vykopané studny, benzínové čerpadlo ji hnalo na půdu, odkud
se gravitačně rozváděla do jednotlivých bytů. Každý byt měl také vlastní
koupelnu s vanou. Do vany vedl teplou vodu zvláštní vodovod ze sporáku
v kuchyni. Celý dům byl osvětlován plynovými lampami. K stavbě domu
byla použita progresivní železná konstrukce, která v zaklenutí stropů
nahradila tradiční materiály. Podlahy domu byly obloženy dubovými vlysy, stěny
v kuchyních a koupelnách dlaždicemi. Stěny domu zdobily umělecké malby
Od ostatních
činžovních domů, které tehdy v historickém jádru Rokycan vyrůstaly se dům
čp.82/I liší i tím, že stavba nebyla jen pouhou maloměstskou aplikací
velkoměstských forem, nýbrž že movitý zadavatel stavby si mohl dovolit
angažovat skutečné velkoměstské umělce a řemeslníky. Výsledná budova je tak
mimořádně kultivovaná a vyniká smyslem pro sloh a detail. Například ozdoby na
fasádě nanášeli přímo na místě žáci umělecko-průmyslové školy z Prahy. Dům
čp.82/I tak vypadá, jako by byl do středu Rokycan přenesen přímo z nějaké
pražské nebo plzeňské ulice. Slohově je dům čp.82/I poměrně čistou manifestací
novobarokního tvarosloví, snad jen některé detaily fasády nebo výzdoba
skleněných vitráži ve dveřích jeví secesní inspirací. Secesní je ve své
filozofii také použití ultramoderních kovových kleneb kombinovaných
s vnějším honosným dekorem. Ve srovnání s novobarokním rokycanským gymnáziem
z roku 1905 pracuje dům čp.82/I s barokními tvary možná méně
klasicky. Výsledná podoba domu ale svým tektonickým neklidem působí ještě
„barokněji“ než uvedený objekt gymnázia. V tomto stavu z roku 1903 se
dům čp.82/I dochoval prakticky v intaktní podobě dodnes. Symetrické
sedmiosé průčelí rytmizuje uprostřed tříosý konvexní rizalit ukončený
cibulovitou věžicí. Jeho fasáda je silně prostoupena detailní eklektickou
štukaturou. V patře je to jakási kartuš nesená po stranách postavami
andílků. Rovněž části průčelí po stranách od rizalitu zdobí štukový dekor. Nad
okny v patře je to barokně zvlněná profilovaná římsa a ve druhém patře
jemnější eklektická ornamentalika. Nad úrovní korunní římsy jsou tu ještě do
střechy vsazena mohutná volská oka. V přízemí se nachází velký portál
s kovanou mříží a secesními leptanými skly ve vitráži dveří. Po roce 1990
byla skla opravena. Střecha je mansardová, vysoká. Původně na hřebenu střechy
umístěny dva kované kovové hroty. Interiéry domu zdobí další štukatury,
v průjezdu se navíc zachovala originální dlažba z tvrdých dřevěných
špalíčků. Schodiště má původní železné zábradlí. Zadní strana domu je
architektonicky o poznání jednodušší. Do dvora zde hledí fasáda s hlavním
motivem pavlačí.
Jen
ojediněle se neobaroko objevovalo na soukromých vilách (zde si větší popularitu
udržela neorenesance nebo secese). Pozoruhodnou výjimkou je v tomto ohledu
vilový
dvojdům čp.220-203/II (viz kapitola „Rašínov“) z první dekády 20. století v Jeřabinové ulici.
Tyto dvě identické vily mají bohatou, plastickou fasádu s převládajícím
neobarokním slohem. Ze souměrného průčelí vystupuje středový rizalit. Přízemím
probíhá pásová rustika. V duchu eklektického hyperdekorativismu se na domě
objevuje několik typů oken. V přízemí jsou to obdélná okna
s podokenními výplněmi, trojúhelníkové suprafenestry jsou netradičně
posunuty výš a propojeny s profilovanou římsou oddělující přízemí a patro.
V přízemí rizalitu zase vidíme neorománské zdvojené okno s půlkruhovým
zakončením. V patře zakončuje okenní otvory segmentový fronton. Uprostřed
fasády patra okno nahrazují dveře na balkónek posazený na půlkruhový mušlovitý
sokl. Zdivo v patře vyplňují plochy z tmavě červených ozdobných
cihel. Korunní římsa, bohatě profilovaná, v rizalitu nadnášená konzolami,
vybíhá v půlkruhovou atiku s štukaturou s erby českých zemí.
Střecha je valbová.
5.3. Ostatní aplikace neobarokního slohu
Počátkem 20.
století prošla rokycanská radnice opravou. Klasicistní průčelí radnice bylo
tehdy vkusně upraveno v novobarokním slohu. Nad okny se objevily
dekorativnější štukové suprafenestry, skládající se z barokně prolamované
barokizující římsy a složitého štukového dekoru. Tento štukový dekor ale
nepůsobí eklekticky nabubřelým dojmem a vcelku logicky rozvíjí motivy pravého
baroka. Podrobněji v kapitole „Masarykovo
náměstí“