https://encyklopedierokycan.wz.cz/popisekpredchozikapitola.jpg

https://encyklopedierokycan.wz.cz/zpetnahomepage.jpg

https://encyklopedierokycan.wz.cz/popiseknasledujicikapitola.jpg

     D. Borek: verze 2026/05/10

3. Další objekty na Masarykově náměstí

Obsah

3. Další objekty na Masarykově náměstí 1

3.1. Kašna. 1

3.1.1. Výstavba nynější kašny v roce 1827. 1

3.1.2. Odstranění kašny a její opětovná instalace po roce 1989. 1

3.2. Socha rudoarmějce. 2

3.2.1. Příprava a průběh výstavby sochy. 2

3.2.2. Odstranění sochy v roce 1968 a její opětovná instalace. 2

3.2.3. Odstranění sochy v roce 1990 a její další osudy. 2

 

 

3.1. Kašna

Plochu Masarykova náměstí člení, nebo v minulosti členilo, ještě několik kamenosochařských prací. Kromě již popsaného rokokového mariánského sloupu to je hlavně památkově chráněná klasicistní kašna z roku 1827. Tento druh technické architektury býval dříve pro každé město nezbytný. Při absenci skutečného obecního vodovodu byly kašny hlavním zdrojem vody. Kašna na náměstí patrně existovala už ve středověku. Kde stávala a jakou podobu měla, nelze říct. Mnohé kašny byly navíc dřevěné a podléhaly zkáze. Vodu do ní přivádělo dřevěné potrubí (viz mapa z roku 1901) z oblasti rybníku Ježek na pomezí Rokycan a Kamenného Újezdu (o rybníku viz podkapitola „Kovohutě a okolí“). Při výkopových pracích v srpnu 1957, kdy se předlažďovaly chodníky,[1] se na Masarykově náměstí narazilo na dřevěné potrubí vedoucí mezi rohem domu čp.151/I a čp.83-84/I.

Už z roku 1710 se dochovala v archivech listina, v níž obec vykoupila soukromou louku kvůli vedení potrubí k městské kašně.[2] Není samozřejmě jisté, kde přesně stávala, ale je vysoce pravděpodobné, že to bylo právě uprostřed náměstí. V roce 1762 povolil podkomořský úřad stavbu nové kamenné kašny, namísto stávající dřevěné.[3]

 

 

3.1.1. Výstavba nynější kašny v roce 1827

Dne 5. prosince 1818 posuzoval magistrát „Überschlag zum neuen Brunnen und Wasserkanal bei dem neuen Feuerlöschrequisitendepositorium,“ neboli „odhad na novou kašnu a vodní kanál při novém skladu hasičských potřeb.“ Jednalo se o právě dokončovaný obecní dům čp.151/I na západní straně náměstí. Radní rozhodli, že věc se má projednat ve shodě se zednickým mistrem.[4] Německé slovo „Brunnen“ může označovat studnu nebo kašnu. V prvním případě mohlo jít o záměr zřídit veřejnou studnu s pumpou na vodu, jaké se v 19. století staly běžnou součásti uličních interiérů v Rokycanech. V druhém případě šlo o plán zbudování nové kašny. Ta tu skutečně vyrostla o několik let později.

 

→ODKAZ: Na historickém snímku je kašna na náměstí zakomponována do parkové úpravy s živým plotem. Pohlednice ze 40. let 20. století.

 

Roku 1826 na žádost obce zaslal krajský inženýr projekt a rozpočet na výstavbu nové kašny.[5] Roku 1827 předchozí kašnu nahradila nynější klasicistní, čtvercová se středovým sloupkem. Nádrž kašny měla rozměry 5,8 x 5,8 metrů.[6] Podle některých studií původně stávala v ose radničních dveří. Nejstarší katastrální mapa Rokycan z roku 1838 už ale kašnu lokalizuje do její pozdější pozice doložené od konce 19. století, tedy spíše do severní části náměstí, před domy čp.82/I a čp.83-84/I. Kamenné ohrazení kašny má jednoduchý tvar. Středový pískovcový sloupek o výšce 2,6 metrů korunuje mísa s mušlovitým dekorem a chrliči ve tvaru lidských maskaronů. Do roku 1918 na ní ještě stála skulptura rakouského orla. 28. října ji během oslav nezávislosti obyvatelé pokoušeli shodit, ale nakonec ji pouze přetáhli pytlem.[7] Koncem listopadu 1918 pak byl orel odstraněn.[8] Na vrchol byla vsazena kamenná váza. 5. května 1925 to navrhla městská komise jako náhradu za odstraněného orla. Vázu nabídl obci pan Hering s tím, že je mírně poškozená (patrně původně umístěna jinde). Obec ji dala spravit panu Stružkovi za 600 Kč a instalovala na kašnu.[9]

V dubnu 1926 kontaktoval město zahradní architekt Josef Vaněk z Chrudimi, který navrhl zřídit okolo kašny parčík a kašnu vyřadit z provozu s tím, že středový sloup by byl osázen květinami.[10] Tak radikální koncepci město nepřijalo, ale roku 1928 okolo kašny skutečně vznikl parčík, spíše jen parkově upravený trávník s živým plotem z okrasných keřů.[11] V prosinci 1927 schválilo zastupitelstvo výpůjčku 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi investicemi do něj zařazenými, které se teprve měly začít realizovat, se uvádí i úprava náměstí u kašny za 6000 Kč (celá částka měla být kryta výše uvedenou půjčkou).[12] V červenci 1928 ale jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou město vedlo u zemského správního výboru, kde bylo postaveno před nutnost provést redukci investic z rozpočtu na rok 1927. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh škrtů. V jejich rámci se úprava náměstí za 6000 Kč z rozpočtu vyjmula.[13] Už v dubnu 1928 ale městská rada vzala na vědomí, že Občanská záložna věnovala na zřízení sadu u kašny na Masarykově náměstí 1000 Kč a Obecní spořitelna 4000 Kč.[14] V květnu 1928 radní vzali na vědomí výkaz nákladů na zřízení sadu okolo kašny na náměstí. Usnesli se ještě prostor okolo vydláždit kostkami a dát kostky i na cestu, po které je přístup k vodě.[15] Na schůzi okrašlovací komise v říjnu 1928 se k dotazu V. Lorenze sděluje, že rododendrony v parku na náměstí budou před mrazy chráněny dřevěným krytem.[16] V souvislosti s otevřením nového městského vodovodu roku 1924 byla kašna vypuštěna a od té doby měla jen okrasnou funkci.[17] V dubnu 1933 ale konstatovala rada, že pro značný náklad se neprovede přípojka k plánovanému vodotrysku v okresní zahradě (u Fitzovy vily čp.64/III v parku u nádraží, viz kapitola „okružní třída“), obnoví se ale vodotrysk v kašně na Masarykově náměstí.[18] Dle usnesení rady z července 1933 má starosta učinit opatření pro zprovoznění vodotrysku na náměstí o nedělích a svátcích.[19]

V létě roku 1945 požádal prokomunisticky orientovaný Svaz přátel Sovětského svazu město o povolení k umístění své propagační skříňky do parčíku u kašny na Masarykově náměstí. MNV to odmítl z estetických důvodů a doporučil skříňku umístit u nějakého domu.[20] Další bizarní návrh předložila okrašlovací komise MNV 16. října 1946. Podle usnesení komise měla být kašna na náměstí zrušena a na jejím místě zřízeny veřejné záchodky.[21] Tato absurdní vize, kterou předložila okrašlovací (!) komise, se sice nenaplnila, ale komunisté již brzy začali náměstí přetvářet po svém.

 

 

3.1.2. Odstranění kašny a její opětovná instalace po roce 1989

V srpnu roku 1951 kašna z náměstí zmizela a byla přemístěna na Urbanovo náměstí do parčíku před děkanstvím čp.52/I.[22] Už nebyla zásobena vodou, ale přesto se v novém prostředí pozitivně uplatňovala v souladu s barokní architekturou děkanství. Kašnu na náměstí mezitím nahradila socha sovětského vojáka (viz níže).

Na podzim 1994 schválila městská rada vytvoření fondu pro zpětné přemístění kašny na Masarykovo náměstí.[23] V říjnu 1994 o přesunu jednalo Sdružení pro obnovu památek se zástupci města a památkářů. Konstatovalo, že o přesunu musí definitivně rozhodnout zastupitelstvo a existuje i varianta, kašnu ponechat na Urbanově náměstí s tím, že na Masarykovo náměstí by se umístila nová kašna. Firmy Řezáč a Družstvo cementářů a kameníků každopádně nabídly pomoc při přesunu kašny.[24] Dne 7. července 1997 zahájila firma Ross přípravné práce na instalaci kašny na náměstí. Na jejím budoucím místě vyrostla plechová ohrada. Kašně musela ustoupit část veřejné zeleně. Firma Telecom musela taky posunout telefonní budky směrem k obchodnímu domu Žďár. V té době již byla kašna (do té doby stojící před děkanstvím na Urbanově náměstí) rozebrána a připravena k převozu.[25]  Demontáž kašny byla náročná, byla totiž zabezpečena proti pohybu a trvalo to 14 dnů, než se přišlo na to, jak ji rozebrat.[26] Dne 11. července 1997 už je kašna přesunuta do Prahy, kde v restaurátorském ateliéru prodělávala opravu, pod vedením docenta Petra Siegla. Projekt zapojení kašny do náměstí po urbanistické, památkářské i technologické (přívod vody) vypracoval ing. arch. Soukup. Provedení vodovodní přípojky (a instalaci nočního osvětlení[27]) zajistila firma HTS z Hradce Králové. Termín zprovoznění kašny byl stanoven na 10. září 1997.[28] Podkladovou desku pod budoucí kašnou vystavěla firma Ross.[29]  

V polovině srpna 1997 se už komponenty kašny vrátily do Rokycan a jsou uloženy na staveništi na Masarykově náměstí. O víkendu 16. – 17. srpna 1997 mělo začít jejich sestavování.[30] V polovině srpna 1997 už je kašna na náměstí sestavena, včetně středového sloupku (prozatím ale chyběla váza na vrcholu sloupu). Akademický sochař a restaurátor Petr Siegl za pomoci žáků AVU Praha dokončoval její kompletaci. 25. srpna 1997 se do nádrže měly usazovat patinované žulové desky. Kamenné ohrazení kašny bylo zbaveno pozdějších vysprávek. Kašna v té době byla stále skryta za plechovou ohradou.[31] Ta zmizela až 19. září 1997. Téhož dne se v rámci oslav Dne Rokycan konalo slavnostní odhalení a zprovoznění kašny.[32] V srpnu-září 1997[33] se kašna vrátila na své místo a po zprovoznění patří k hlavním městským pamětihodnostem.

 

 

3.2. Socha rudoarmějce

3.2.1. Příprava a průběh výstavby sochy

Právě v době, kdy z Masarykova náměstí zmizela kašna, se na něm objevilo jiné sochařské dílo, socha sovětského vojáka – rudoarmějce. S myšlenkou na stavbu sochy, která by uctila osvoboditele Československa, přišel Svaz československo-sovětského přátelství na své schůzi 6. května 1947. Na sbírkách mezi svými členy pak do roku 1951 vybral 574 000 Kčs. 14. září 1951 byl na místě odstraněné kašny vztyčen základní kámen budoucího pomníku, 16. září 1951 byl kámen slavnostně odhalen.[34] V dubnu 1952 byl na náměstí instalován sádrový model budoucího pomníku a posunován z místa na místo tak, aby se našla nejvhodnější poloha.[35] Uvažovalo se, že by stál v ose domu čp.83-84/I (knihovna), ale pak byla zvolena poněkud excentričtější poloha tak, aby se neomezoval vjezd do domu.[36] Původně se měla socha rudoarmějce odhalovat 9. května 1952, ale kolidovalo to s oslavami osvobození v Plzni, a tak byl ceremoniál posunut na 25. květen.[37] Dne 13. května 1952 dokončili kameníci podstavec, 15. května 1952 byl přemístěn základní kámen do trávníku před podstavcem.[38] Samotná kovová socha byla odlita v závodě bývalého majitele Františka Anýže v Praze.[39]

25. května roku 1952 pak sochu rudoarmějce slavnostně odhalili za účasti ministra státní kontroly, brigádního generála Jana Haruse.[40] Bronzová socha v nadživotní velikosti (výška 3,6 metru) zobrazovala řadového vojáka sovětské armády. Sochu vytvořil Václav Vokálek. Stála na žulovém podstavci podle návrhu architekta Marka.[41] Rudoarmějec v uniformě držel v levé ruce kytici šeříků, v pravé čepici. Na zádech měl samopal. Toto dílo socialistického realismu ztělesňovalo novou komunistickou ikonografii a rozchod s „buržoazní“ minulostí Rokycan. Ne náhodou bylo ještě v červenci 1951 dosavadní Masarykovo náměstí přejmenováno na náměstí Rudé armády a ne náhodou byla v dubnu 1951 odstraněna z radnice pamětní deska připomínající americkou armádu (viz výše).[42]

V rokycanských poměrech se ovšem komunistická mytologie dostala do rozporu s historickými fakty, protože město osvobodila americká, nikoliv sovětská armáda. V lidové slovesnosti se tak soše dostalo pojmenování „Divíšek“ nebo „Divín“[43], protože se prý diví, co dělá ve městě, které neosvobodil.[44]

 

 

3.2.2. Odstranění sochy v roce 1968 a její opětovná instalace

V noci z 21. na 22. srpna 1968 byla socha v reakci na sovětskou okupaci Československa stržena a poničena (viz foto z r. 1968).[45] Tento incident kritizovalo vedení města ústy předsedy MěstNV Titla. 22. srpna v 8 hodin ráno se totiž na radnici dostavil velitel sovětských okupačních vojsk a prohlásil to za dílo kontrarevoluce a odešel, čímž údajně ztížil vedení města pozici při vyjednávání s invazními vojsky.[46]  

Během následující normalizace se socha vrátila na místo. Již 9. října 1968 projednala rada MěstNV dálnopis vlády, ve kterém se nařizovalo znovupostavení památníků Rudé armády na území Československa.[47] Socha byla obnovena ještě v roce 1968, s náklady 17 943,80 Kčs.[48] Opakovaně ale čelila různým vandalským atakům. 29. dubna 1969 uložila rada MěstNV vyšetřit a potrestat neznámého pachatele, který vytrhal okrasné keře u pomníku.[49]  V roce 1971 musel městu uhradit pan Straka 600 Kčs za škodu na pomníku Rudé armády.[50] V září 1971, když už normalizace pevně ovládla veřejný život v Československu, komentoval předseda MěstNV František Hlad dočasné odstranění sochy v roce 1968 jako akci „deklasovaných kriminálních živlů v našem městě, pod vlivem pravicových oportunistů.“[51]

 

→ODKAZ: Situace po odstranění kašny a vztyčení pomníku rudoarmějce. Pohlednice z 50. let 20. století.

→ODKAZ: Pohlednice se srovnáním snímku z 60. let 20. stol. (stojící pomník rudoarmějce), z r. 1968 povalená socha a prázdný podstavec) a z přelomu století (obnovená kašna).

→ODKAZ: Kašna v dočasném umístění na Urbanově náměstí před budovou děkanství, kam byla přesunuta r. 1951 a odkud byla r. 1997 vrácena na Masarykovo náměstí. Pohlednice z 50. let 20. století.

 

 

3.2.3. Odstranění sochy v roce 1990 a její další osudy

Vzhledem k historickým konotacím, zejména kvůli roli sochy rudoarmějce po roce 1968 coby symbolu stabilizace okupačního režimu, byl pomník bezprostředně po pádu komunistické moci odstraněn. Už 2. ledna vyzvalo Koordinační centrum Občanského fóra k jeho demontáži s tím, že dalo představitelům národního výboru ultimátum, provést ji do 4. ledna 1990, jinak ji provede Občanské fórum vlastními silami. 3. ledna 1990 o požadavku jednala mimořádná schůze rady MěstNV, která souhlasila, aby sochu odstranili aktivisté Občanského fóra.[52] Hned ve čtvrtek 4. ledna 1990 byla socha rudoarmějce skutečně demontována. Z iniciativy Občanského fóra provedl demontáž kameník Josef Kozler.[53] Podle jiného zdroje byla v pátek 5. ledna 1990 skulptura pomocí autojeřábu sejmuta (na místě zůstal ještě několik následujících let podstavec) a převezena do areálu Technických služeb (bývalý obecní dvůr čp.32/III v Jiráskově ulici u autobusového nádraží, viz podkapitola „kostel sv. Trojice a okolí“).[54] V popřevratové atmosféře se mluvilo o tom, že do květnových oslav osvobození v roce 1990 bude socha přemístěna do prostoru demarkační čáry na pomezí Rokycan a Borku (viz kapitola „Páclovna“), ale nebylo to realizováno. Na únorovém zasedání pléna MěstNV kritizovala demontáž sochy paní Fremuthová, považovala to za necitlivý krok.[55]

Z areálu Technických služeb byla po 5 letech socha zapůjčena do soukromého vojenskohistorického muzea v Doudlebech nad Orlicí. V únoru 2003 ji pro natáčení filmu Hell Boy využíval americký štáb, který ji umístil do pražských ateliérů. K tomuto využití dala souhlas městská rada. Filmaři za výpůjčku zaplatili a 26. února 2003 sochu převezli do Prahy. Tyto peníze pomohly v následujících týdnech městu uhradit transport sochy z Prahy zpět Rokycan. Soše v té době už chyběla původní kytice šeříků, kterou rudoarmějec držel v levé ruce.[56] O navrácení sochy rozhodla rada v lednu 2003. Zástupce města přesvědčil zejména fakt, že socha je vyrobená z ušlechtilého bronzu a má tudíž, bez ohledu na umělecké a politické aspekty, vysokou hodnotu.[57] Dne 4. března 2003 se socha vrátila do města. Na přání Spolku přátel národů Východu si ji město vyžádalo zpět a umístilo do vojenského muzea na demarkační linii (umístěno v prostoru pod Kotlem na Jižním předměstí, viz podkapitola „zrušené vojenské areály pod Kotlem“).[58]

V roce 2001 uvažoval ředitel okresního archivu Petros Cironis o tom, že by se měl založit fond na postavení pomníku Mistra Jana Rokycany s předpokládaným umístěním na Masarykově náměstí. Tento návrh ale nepřekročil úroveň nezávazného spekulování a žádný fond nevznikl.[59] Když 12. března 2019 zemřela romská zpěvačka z Rokycan Věra Bílá, objevily se v okruhu jejích blízkých plány na zřízení jejího pomníku. Měl se nacházet u obchodního domu Žďár, kde zpěvačka často sedávala na lavičce. Měl mít podobu sedící bronzové sochy. Po úmrtí Věry Bílé se mluvilo i o vypsání veřejné sbírky na její pomník. O možné realizaci pomníku jednali pozůstalí se starostou města, který se záměrem souhlasil.[60] Prasynovec Věry Bílé Milan Mikulič dle údajů z března 2019 založil pro tento účel transparentní účet.[61] Podle stavu z počátku roku 2022 ale nebyl tento záměr nijak dále konkretizován.

 

 

 


[1] Kronika města Rokycan 1954–57, f. 195.

[2] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/v/13, kt. 98.

[3] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/v/13, kt. 98.

[4] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 350.

[5] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd., sign. A/v/15, kt. 98.

[6] Rokycanské noviny, č. 5, 20. 9. 2003, s. 3.

[7] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 4–5.

[8] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 5.

[9] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 123.

[10] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 124.

[11] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 4–5.

[12] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9. 12. 1927.

[13] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[14] 64. schůze městské rady, 11. 4. 1928.

[15] 71. schůze městské rady, 9. 5. 1928.

[16] 3. schůze obecní okrašlovací komise. 4. 10. 1928.

[17] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 6.

[18] 126. schůze městské rady, 20. 4. 1933.

[19] 136. schůze městské rady, 13. 7. 1933.

[20] jednání užšího MNV, 6. 8. 1945.

[21] jednání okrašlovací komise MNV 16. 10. 1946.

[22] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 4–5.

[23] Rokycanský deník, 7. 10. 1994, s. 9.

[24] Rokycanský deník, 18. 10. 1994, s. 9.

[25] Rokycanský deník, 8. 7. 1997, s. 9.

[26] Rokycanský deník, 25. 8. 1997, s. 9.

[27] Rokycanský deník, 25. 8. 1997, s. 9.

[28] Rokycanský deník, 11. 7. 1997, s. 10.

[29] Rokycanský deník, 25. 8. 1997, s. 9.

[30] Rokycanský deník, 15. 8. 1997, s. 9.

[31] Rokycanský deník, 25. 8. 1997, s. 9.

[32] Rokycanský deník, 20. 9. 1997, s. 9.

[33] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 3, Rokycany 1997, s. 3.

[34] Kronika města Rokycan 1951–54, f. 17.

[35] Kronika města Rokycan 1951–54, f. 74.

[36] 8. schůze pléna MNV, 25. 4. 1952.

[37] Kronika města Rokycan 1951–54, f. 74.

[38] Kronika města Rokycan 1951–54, f. 78.

[39] Kronika města Rokycan 1951–54, f. 77.

[40] 10. schůze pléna MNV, 8. 7. 1952.

[41] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 4–5.

[42] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, I., Rokycany 2000, s. 17.

[43] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 1, Rokycany 2000, s. 5.

[45] Kronika města Rokycan 1965–68, f. 370.

[46] 4. mimořádné plenární zasedání MěstNV, 23. 8. 1968.

[47] 7. plenární zasedání MěstNV, 21. 10. 1968.

[48] 2. plenární zasedání MěstNV, 21. 4. 1969.

[49] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[50] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[51] 4. plenární zasedání MěstNV, 27. 9. 1971.

[52] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.

[53] Hlas Rokycanska, č. 2, 11. 1. 1990, s. 1.

[54] Rokycansko, č. 2, 14. 1. 1993, s. 3.

[55] 21. plenární zasedání MěstNV, 20. 2. 1990.

[56] Rokycanský deník, 4. 2. 2003; Rokycanský deník, 27. 2. 2003.

[57] Rokycanský deník, 10. 1. 2003.

[59] Cironis, P.: Návrh na zřízení fondu na postavení pomníku Janovi z Rokycan, Zpravodaj OÚ Rokycany, leden 2001.

[61] Idnes.cz, Příbuzní Věry Bílé chtějí romské zpěvačce postavit bronzovou sochu, 18. 3. 2019, https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/romska-zpevacka-vera-bila-rokycany-zemrela-pohreb-socha-pribuzny.A190318_152957_plzen-zpravy_vb