D. Borek: verze 2026/05/12

Pražské předměstí: Zástavba západně od sídliště Hrudkovanka

Zatímco tvář větší části Pražského předměstí určují novotvary sídlištních celků, v prostoru západně od sídliště Hrudkovanka, v cípu poblíž soutoku Boreckého a Padrťského potoka, se zachoval poměrně rozsáhlý okrsek starší, pozvolna rostlé zástavby. Tato oblast nebyla dotčena plošnými demolicemi a uchovává si jako jedna z mála organicky rostlý charakter původního Pražského předměstí, podél původní výpadovky z Rokycan na Osek. Osou zástavby je dnešní Tomáškova ulice, historická cesta do Oseka. Celá oblast od konce 19. století prodělávala další růst a dílčí regulační zásahy (například vytýčení nové výpadovky v podobě dnešní Dvořákovy ulice nebo regulace Boreckého i Padrťského potoka). Okrsek vymezený ulicemi Dvořákova, Mládežníků, Tomáškova a Soukenická je zčásti součástí městské památkové zóny. Jedná se o největší fragment původního předměstí, s velkou historickou a urbanistickou hodnotou.

Obsah

8.1. Tomáškova ulice. 1

8.1.1. Rauchovský statek čp.62/II 1

8.1.2. Zástavba západní strany Tomáškovy ulice. 2

8.1.3. Dům čp.100/II (původní objekt z 19. století a novostavba sídla OPP). 3

8.1.4. Zástavba východní strany Tomáškovy ulice. 3

8.1.5. Kaple Panny Marie Sedmibolestné. 6

8.1.6. Flusárna u Boreckého potoka. 6

8.1.7. Tlukárna čp.158/II v Tomáškově ulici u Boreckého potoka. 7

8.1.8. Soukenická valcha čp.105/II u Boreckého potoka. 7

8.1.9. Ostrůvek (sportovní areál). 8

8.1.10. Technický vývoj Tomáškovy ulice. 9

8.1.11. Vývoj pojmenování Tomáškovy ulice. 10

8.2. Západní úsek ulice Mládežníků.. 10

8.2.1. Vznik a popis zástavby západního úseku ulice Mládežníků.. 10

8.2.2. Technický vývoj západního úseku ulice Mládežníků.. 11

8.3. Dvořákova ulice. 12

8.3.1. Stavebně-urbanistický vývoj a popis zástavby Dvořákovy ulice. 12

8.3.2. Technický vývoj Dvořákovy ulice a vývoj pojmenování 13

8.4. Bývalá hospodářská škola čp.228/II 14

8.4.1. Příprava výstavby a popis areálu hospodářské školy. 14

8.4.2. Stavební vývoj objektu po roce 1945. 14

8.5. Gymnázium čp.1115/II 15

8.5.1. Příprava a průběh výstavby. 15

8.5.2. Popis gymnázia a jeho další stavební vývoj 15

8.6. Regulace Boreckého potoka. 16

8.6.1. Starší projekty a příprava regulace Boreckého potoka. 16

8.6.2. Provedení regulace Boreckého potoka. 17

8.6.3. Další úpravy koryta Boreckého potoka. 17

8.7. Nové nábřeží Boreckého potoka v Tomáškově ulici 18

8.7.1. Urbanistický vývoj nového nábřeží Boreckého potoka. 18

8.7.2. Popis zástavby nového nábřeží Boreckého potoka. 18

8.8. Nové dopravní řešení oblasti (nový most). 19

8.8.1. Příprava a průběh výstavby nového mostu přes Borecký potok v Dvořákově ulici 19

8.8.2. Další stavební vývoj mostu přes Borecký potok v Dvořákově ulici 19

8.8.3. Nová lávka přes Borecký potok v Tomáškově ulici 20

8.1. Tomáškova ulice

Tomáškova ulice (též ulice Josefa Tomáška) odbočuje ze Soukenické ulice před mostem přes Padrťský potok. Zatímco Soukenická pak přes potok míří na staré Plzeňské předměstí, Tomáškova ulice uhýbá podél západní strany domu čp.62/II k severu a vede ke kapli u Boreckého potoka. Zde se dříve větvila na silnice do Volduch a do Oseka. Tomáškovou ulicí totiž běžela až do 20. století výpadovka z Rokycany na Osek a Volduchy. V roce 1833 proběhla za purkmistra Hejrovského úprava silnice na Osek. Byla kvůli ní zabrána část parcely u domu čp.62/II. V samotném intravilánu Rokycan se ale přestavba silnice asi nijak zásadně neprojevila.[1]

Zdejší zástavba dobře fixuje hmotové a prostorové uspořádání Pražského předměstí z doby před plošnými demolicemi. Většinou přízemní domky na nepravidelných parcelách se tu řadí podél ulice (foto z r. 2003). Památkově chráněný státem není žádný z nich a mnohé prošly četnými modernizacemi, ale jako celek jsou velmi hodnotné, protože jde o nejlépe zachovaný zlomek starého předměstí a hořkou ukázku, jak mohlo předměstí dnes vypadat, pokud by od 50. let 20. století jeho tvář cíleně nezlikvidovali komunističtí plánovači a v jejich službách působící architekti ze státních projekčních ústavů. Skupina domů podél Tomáškovy ulice a přilehlých ulic tudíž zasluhuje pečlivou ochranu před nevhodnými hmotovými a regulačními zásahy (foto z r. 2003).

8.1.1. Rauchovský statek čp.62/II

Historickou zástavbu zde od jihu otevírá dominantní dům čp.62/II, situovaný na rohu Soukenické a Dvořákovy ulice, zvaný Rauchovský, Rauchův nebo později Fujerův (foto z r. 2003). Byl postaven někdy před rokem 1771 bohatým měšťanem Janem Rauchem (mj. sponzorem mariánského sloupu na hlavním rokycanském náměstí) jako výstavný předměstský statek v pozdně barokním slohu. Podle Jana Šáry vyrostl v polovině 18. století.[2] Jeho číslo popisné, jež zapadá do souvislé řady, ukazuje, že tu každopádně stál v roce 1771, kdy se v Rokycanech zavedlo označování domů. (To samozřejmě neznamená, že tu nemohl stát mnohem dřív.)

Výstavbu honosného rodového sídla na předměstí lze chápat z urbanistického pohledu jako jeden z projevů nového myšlení, které již nespatřovalo hlavní hodnotu městského prostoru v tom, že je uzavřený vůči svému nebezpečnému přírodnímu zázemí. Rauchovský statek tak plní podobnou roli, jakou v okolí Prahy v 18. století sehrávala hustá síť předměstských usedlostí, viničních domků a letohrádků. V roce 1784 asi dům poškodil požár města a poté byl obnoven v jednodušším, klasicistním slohu.[3] Příznačné pro jeho význam je, že Josefský katastr, tedy soupis nemovitostí z roku 1788, uvádí u toho objektu jako jediného na celém Pražském předměstí, že jde o „dům“, nikoliv o „domek“.[4]

Dne 8. července 1803 projednal magistrát žádost, kterou podal František Rauch, majitel čp.62/II, „um Gestattung demselben einer Umzäunung in Gestalt eines Gärtleins vor seinem Hause,“ v překladu „o svolení témuž k oplocení v podobě zahrádky před jeho domem.“ Město rozhodlo, že „wird demselben einer Umzäunung von 3 Ellen in der Breite, dann aber nider länger gemäss seinem Gebäu, jedoch gegen gestattet, dass falls mit der Zeit diesen Platz die hierortige Stadtgemeinde zu einen anderen bedarf nothwendig hätte, derselbe gehalten werden solle, solchen wieder an die Gemeinde abzutretten,“ neboli „povoluje se témuž oplocení o šířce 3 loktů, nikoliv ale delší než jeho budova, ovšem za podmínky, že pokud by časem zdejší obec toto místo měla za nezbytné k jinému účelu, dotyčný je postoupí opětovně obci.“[5] Dodnes existující úzká zahrádka před domem, směrem do Soukenické ulice, viditelná již na mapě z roku 1838, tak má svůj původ v roce 1803. Ze zprávy vyplývá, že původně tu nebyla a že okna statku hleděla přímo do veřejné komunikace. Dozvídáme se zároveň, že město Rauchovi tento pozemkový pruh předalo formou reverzu, tedy s výhradou možného budoucího odnětí, což se ovšem nikdy nestalo.

Výstavnost usedlosti dokládá i její popis z roku 1831. V přízemí hlavní budovy se nacházely 3 pokoje, 2 kvelby, sklep a kuchyně. To vše s klenutými zděnými stropy. V prvním patře se nacházelo 5 pokojů a kuchyně. Budova byla celá z kamene, se střechou krytou taškami.[6] Rauchovský statek sestával z několika objektů. Předně šlo o vlastní obytný dům, šestiosý, patrový, s fasádou, která v detailech ostění oken, podokenních výplních a lizénách vyzařuje barokní inspiraci, byť už hodně prostoupenou klasicistní strohostí. Dvorní průčelí této hlavní budovy má původní pavlač nesenou zděnými pilíři. Dům je zachycen na vedutě Rokycan z roku 1817 i na kresbě města z roku 1830 od malíře Schönbergera. Jeho charakteristická silueta, s barokně vykrojenými bočními štíty a mansardovou střechou s volskými oky se od té doby nezměnila (foto z r. 2003). V městském archivu se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Margold Ludvík, přestavba domů čp.95/I, čp.98/I a čp.62/II, Pražské předměstí“, a další z roku 1902, pod jménem „Kříž Josef, zřízení pekárny v čp.62/II, Pražské předměstí“.[7] Roku 1986 proběhly v domě stavební úpravy. Okolo roku 2000 byla pokryta střecha novými taškami. Fasáda je dle stavu z roku 2022 relativně omšelá.[8]

Užší okruh okolo domu vyznačuje dodnes pás stodol a jiných hospodářských stavení. Dne 24. června 1803 magistrát řešil zprávu šacovníků (odhadců) Jana Mikovce a Jana Markuse „v příčině od Jana Břehovského na Františkovi Rauchovi povyhledávaného vzdělání [tedy udělání – pozn. aut.] na místě zhnilého zase jiného nového žlábku při domku Jana Břehovskýho.“ Magistrát konstatoval, že „dle relati [tedy úřední zprávy – pozn. aut.] se shledává, že p. Rauchová na témž místě, když to předtím zahrada byla, když tam ovčín vystavěla, pro odstranění všeliké, skrze vodu tamnímu sousedu žlábek tamž vyvedla, takový pak při domu shnilý se nachází. Tudy František a Anna Rauchovští manželové k položení novýho žlábku, jakož i zapravení přísežným šacovníkům od vejchozu [tedy za jejich obhlídku – pozn. aut.] 35 kr. [ejcarů], od relacy i s štemplem 16 se poukazují.“[9] Lokalizace dotčených nemovitostí je nejasná. František Rauch se v roce 1803 prokazatelně uvádí jako majitel čp.62/II,[10] ale v matrice chybí další záznamy spojující uváděné manžele Františka a Annu Rauchovi s touto usedlostí. František Rauch a Anna Mudrová uzavřeli sňatek v říjnu 1790 v domě čp.110/I (viz „Sladovnická ulice“).[11] V červnu 1791[12] a opět říjnu 1792[13] se jim dítě narodilo ve vedlejším čp.111/I. Později ale žili v čp.80/II v dnešní Horákově ulici (viz popis zástavby na místě sídliště na Železné), kde Anna Rauchová v únoru 1811 ve věku 41 let zemřela. František Rauch se tehdy uvádí jako „c. k. mejtný, v Praze, v přívozu v Podskalí.“[14] Není ale jisté, zda nešlo o jejich jmenovce. Ještě složitější je identifikace zmiňovaného domku Jana Břehovského. Příjmení bylo v Rokycanech velmi frekventované. V blízkosti domu čp.62/II se Jan Břehovský tehdy přímo neuvádí, jen úmrtí Vojtěcha Břehovského v čp.61/II v srpnu 1805.[15] Je možné, že šlo o tento domek, dotýkající se dvora Rauchovského statku. V takovém případě lze shrnout, že ze zprávy ze schůze magistrátu se dozvídáme, že na dvoře u čp.62/II byla někdy před rokem 1803 dosavadní zahrada zčásti zabrána ovčínem, ze kterého vedl okap nebo kanalizační roura někam do blízkosti domu čp.61/II a dřevěné potrubí shnilo a voda obtěžovala majitele tohoto domku. Jde ovšem jen o hypotézu.

Roku 1831 se u čp.62/II udává jedna stodola (zčásti zděná, zčásti dřevěná), krytá šindelem a další hospodářská budova se stájí a kolnou (také zčásti dřevěná), tři chlévy a ještě jedna kolna.[16] V listopadu 1929 rada rozhodla, že nepovolí zřízení vjezdu z Dvořákovy ulice do stodoly Františka Hořice na č.kat.312/2.[17] Šlo o stodolu u čp.62/II nejblíže Dvořákově ulici. Hořice podal na okresní úřad proti rozhodnutí, kterým mu odepřeno stavební povolení na vjezd se stodoly na č.kat.312/2, stížnost a ta byla uznána za oprávněnou. V květnu 1930 proto stavební povolení rada vydala s tím, že odvolávat už se nebude.[18] Tento užší areál u čp.62/II je ohrazen zdí s dvěma kovovými vraty (foto z r. 1990). Vedle vrat stála do roku 1968 úzká novogotická branka s cimbuřím.[19] V polovině října 2005 proběhla oprava plotu před domem, směrem do Soukenické ulice. Obnoveny byly zděné sloupky. Mezi nimi vsazeny kované mříže.[20]

I přes jednoznačnou architektonickou hodnotu není dům čp.62/II dosud památkově chráněn. A pokud by měl být seznam státem chráněných kulturních památek v Rokycanech jakkoliv rozšiřován, je jedním z hlavních kandidátů. Cenná přitom není jen architektura hlavní budovy, ale celý areál za domem, kde se torzovitě, po četných přestavbách, ale přece jen dochovalo původní zemědělské hospodářství, jeden z mála skutečných statků na Pražském předměstí. A jediný, který přežil komunistické asanační třeštění.

Rauchovský statek původně sahal daleko na sever od dnešního dvora, mezi hlavním obytným stavením a stodolami. Severně od tohoto věnce hospodářských budov stával barokní altán čp.58/II. Ten je připomínán už v Josefském katastru roku 1788 jako „lusthaus“.[21] Podle soupisu z roku 1831 byl jednopatrový, s kamennými zdmi.[22] To potvrzuje i císařský otisk mapy stabilního katastru z roku 1838, kde je evidován jako nespalný. Podle M. Sedláka měl lomenou šindelovou střechu s těžkými, hřeby opatřenými dveřmi v kamenném ostění. Po jeho vnější zdi vedly dřevěné schody do patra, na pavláčku se třemi okny. V patře byla světnice. Na altánu údajně stál letopočet 1764. Na jeho střeše byla posazena větrná korouhev.[23] Ještě ve sčítání lidu z roku 1890 se čp.58/II uváděl jako neobydlený altán.[24] V roce 1897 bylo toto nádvorní stavení adaptováno na byty.[25] V roce 1910 byl podle M. Sedláka objekt zbořen.[26] Patrně se ale jeho zdivo zčásti dochovalo v dnešním obytném domě čp.58/II, který je schován uvnitř bloku, v zahradě přístupné z Dvořákovy ulice za domem čp.62/II. Josef Pechan získal povolení na nový dům čp.58/II 13. září 1919. Projekt zpracoval sám Pechan. Následovala ještě úprava stavitelské kanceláře v čp.58/II. Na tu Josef Pechan obdržel povolení 15. června 1920.[27]

V úrovni dnešní ulice Mládežníků (zhruba na místě nynějšího domu čp.300/II) končila zahrada Rauchovského domu stodolou s věžovitou průjezdní branou, která je zobrazena na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1838 coby nespalná, tedy kamenná stavba. Její podoba je zachycena i na vedutě Rokycan z roku 1817 a na kresbě Rokycan z roku 1830. Šlo o vyšší věžovitý objekt, stojící v linii zděné hradby zahrady. Brána vystupovala ve zdivu do úrovně prvního patra. V parteru se otevíral vlastní průjezd, nad ním v patře okno. Budovu zakončovala dle kresby z roku 1817 mansardová střecha barokních tvarů. Fasádu brány zdobilo štukování. Poněkud schematičtější kresba města Rokycan z roku 1830 detaily fasády nezachytila a vyobrazuje zde vysokou špičatou střechu. Není pravděpodobné, že stavba měla fortifikační funkci, šlo o reprezentativní objekt, umocňující zámožnost majitele statku čp.62/II.

Ještě dál, až k Boreckému potoku sahaly polnosti, náležející k čp.62/II. Dne 12. října 1781 si magistrát předvolal Josefa Lahodu, který neuposlechl nařízení, „by tu vysedlou hradbu u pole od p. Raucha koupeného do rovnosti uvedl.“[28] Není jisté, kde se zmíněná louka a hradba nacházely. Seznam majitelů domů z roku 1788 uvádí Josefa Lahodu coby vlastníka domu čp.74/I, ale to bylo ve městě, kde žádné zemědělské pozemky nebyly. Dne 20. května 1785 pak magistrát řeší žádost Terezie Rauchové o obhlídku „k jezu, co voda do Prachovnickýho rybníku se vede, že skrze vyvýšení jezu jim se škoda na louce tamž činí.“ Obecní rada se usnesla, že místo se obhlédne.[29] Dne 24. května 1785 se magistrát vyjádřil ke svým zjištěním. Jez opravdu „drobet vyšší jest a napotom škoditi může.“ Radní se usnesli, že jez se má spravit a „stoka o rybníka jdoucí se vyčistit.“[30] Ze zprávy vyplývá, že pozemky Rauchových sahaly až k Boreckému potoku. Dotyčný rybník se nacházel na místě nynějšího koupaliště pod Oseckým vrchem. Dne 4. dubna 1783 se obecní rada zabývala zprávou Dominika Bičovského a Jana Korrena ohledně hradby, kterou Jan Rauch „na svém dvoře společnou s Matějem Světlíkem učiniti nechal.“ Radní konstatovali, že „pan Rauch dokonalou hradbu sám vystavěl a jemu Světlíkovi prospěšná jest.“ Uložili proto Světlíkovi, aby na ni přispěl 2 zlaté.[31]

8.1.2. Zástavba západní strany Tomáškovy ulice

Na jižním konci ulice u mostu přes Padrťský potok stojí dům čp.51/II (foto z r. 2003). Dne 31. října 1777 Václav Krištůfek informoval obecní radu, „kterak jemu od král. ouřadu purkmistrovského nařízeno bylo, by on Karáskovi za tu jemu odprodanou chalupu ještě dlužných 30 zlatých nevydával proto, že by se nějaký dluhy vynacházeti měly, tudy on takové peníze ad depositum judiciale [tedy soudní úschovy – pozn. aut.] skládá.“ Obecní rada to odsouhlasila s tím, že by na chalupě mohly být nějaké dluhy a také kšaft (závěť) po jeho nebožce sestře, „který taky polovic té chalupy patřilo.“[32] Václav Krištůfek ještě v roce 1776 obýval dům čp.76/II na Pátku.[33] V březnu 1778 se mu už narodilo dítě v čp.51/II.[34] Jan Karásek se v roce 1776 uvádí coby jako obyvatel čp.51/II.[35] Není ale jasné, zda transakce byla dokončena, protože ještě 21. května 1784 požádal Václav Krištůfek obecní radu o ingros (úřední zápis) „na koupený domek od Jana Karáska za 80 zlatých.“ Rada to schválila.[36] Kupní cena ve výši 80 zlatých byla velmi nízká a svědčí to o tom, že mohlo jít o chudší stavení. Dne 10. září 1785 magistrát vzal na vědomí „prošacovaný domek sub N. 51 na Páteckým předměstí pana Václava Krištůvka skrze dluh Salomona Janovic, žida z Radnic.“[37] Počátkem 19. století dům patřil rodině Ryšánkových. Jako majitelé se tu připomínají roku 1816.[38] Soukenický mistr Jakub Ryšánek, syn Jakuba Ryšánka, rovněž mistra soukeníka, se v čp.51/II v lednu 1823 ženil s Annou Kordíkovou.[39]

Podle K. Hofmana šlo o jeden z posledních rokycanských domů, který měl doškovou střechu.[40] Na mapě stabilního katastru z roku 1838 je ale označen již jako nespalný, kamenný. V 2. polovině 19. století patřil barvíři Josefu Vojtovi, který si zde na břehu Padrťského potoka zřídil podlážku, na které máchal kůže, a k řece vyvážel vylouhované tříslo.[41] V městském archivu se nachází složka z roku 1912, nazvaná „Procházka Alois, schválení provozovny k činnosti barvířské v čp.51/II, Pražské předměstí“.[42]

V domě čp.51/II se narodil Josef Wünsch (1842–1907). Slavného rodáka připomíná kovová pamětní deska odhalená 8. května 1932.[43] Má podobu jednoduchého kovového obdélníku s nápisem: „Zde se narodil 29. června 1842 prof. Josef Wünsch, spisovatel, cestovatel a dobrodinec rokycanského studentstva. Zemřel 20. listopadu 1907.[44] Dne 1. prosince 1931 vydala rada povolení umístit na čp.51/II (majiteli byli Alois a Ant. Procházkovi) pamětní desku Josefa Wünsche.[45] Dne 8. května 1932 měla být pamětní deska převzata do správy obce.[46] Dne 12. května 1933 projednávala obecní okrašlovací a komunikační komise poznatky a doporučení vzešlé z obchůzky Pražského předměstí. Mimo jiné doporučila opravit nátěr Wünschovy pamětní desky na domě pana Procházky.[47] V zahradě domku byly objeveny neolitické zásobní sídlištní jámy z doby okolo roku 2000 př. n. l., takzvané volutové kultury, s keramikou s rytou přetrhávanou výzdobou.[48] Jde o nejstarší doklad osídlení rokycanské kotliny.

Na místě dnešního mostu přes Padrťský potok, zbudovaného roku 1936,[49] byl dříve brod, o něco severněji od dnešního mostu pak mezi domy čp.51/II a 52/II ústila do Tomáškovy ulice veřejná cesta s dřevěnou lávkou přes potok, takzvaná „Vojtovic lávka“, nářečně „Vojtojc lávka“. Až do stavby nového mostu to bylo jediné spojení suchou nohou mezi touto částí města a Plzeňským předměstím. Po dokončení mostu pak byla lávka zrušena a cesta přičleněna k čp.51/II. Popis lávky i nového mostu se nachází v podkapitole o historickém jádru Plzeňského předměstí. Po regulaci Padrťského potoka ve 30. letech 20. století se dům čp.51/II ocitl na okraji regulační zdi, podél které byla vedena cesta k soutoku Boreckého a Padrťského potoka (takzvaný Ostrůvek, viz níže).

Sousední domek čp.52/II je přízemní, podélně orientovaný do ulice, s vysokou sedlovou střechou. Dne 6. prosince 1782 se obecní rada zabývala podáním od Matěje Rudolfa, který chce „by se jemu na vystavení chalupy 28 stěn [tedy břeven – pozn. aut.] a 6 krokví vykázalo.“ Radní to odsouhlasili.[50] Dne 19. ledna 1787 magistrát řeší žádost Matěje Rudolfa „o povolení nějaké kolničky na svém gruntu.“ Obecní rada souhlasí, pokud nebudou námitky od sousedů.[51] Matěj Rudolf se v té době uvádí jako obyvatel čp.52/II.[52] Zpráva z roku 1782 napovídá, že dům tehdy procházel větší přestavbou, ale zůstával dřevěným, roubeným stavením. V roce 1838 už jej mapa stabilního katastru zakreslovala jako kamenné, nespalné stavení. Tuto proměnu lze datovat do roku 1822. Dne 26. března 1822 totiž obecní rada projednala žádost Jana Skály z domu N. 52 na Pražském předměstí o svolení „sein hölz. Wohngebäude v. Stein aufführen zu dürfen,“ česky tedy „své dřevěné obytné stavení z kamene provésti moci.“ Magistrát pověřil policejní úřad prošetřením záměru.[53] Dne 30. března 1822 se radní seznámili s výsledky obhlídky domu čp.52/II a město jeho přestavbu povolilo s tím, že „nach Verfall des Schindeldachs ist die Dachung mit Taschen zu vollziehen,“ tudíž že „po propadnutí šindelové střechy se má zastřešení s taškami provésti.“[54]

V roce 1881 u domu vyrostl nový chlév dle plánů Jana Šmause.[55] V městském archivu se dochoval listinný materiál z roku 1881 s názvem „Skála Jan, stavba chléva čp.52/II, Pražské předměstí“.[56] V roce 1912 pak bylo nad jihozápadní krátké křídlo domu, vybíhající k břehu Padrťského potoka, přistavěno patro.[57] Roku 1925 prošla výměnou šindelová krytina střechy za eternit.[58]

Okolnosti vzniku sousedního domu čp.109/II jsou poměrně přesně zdokumentovány. Dne 18. října 1782 se magistrát obrátil Matěj Rudolf, aby mu „povolil chalupu vystavit na jeho vlastním gruntu pro staršího syna.“ Radní záměr odsouhlasili.[59] Dne 16. září 1783 Matěj Rudolf předložil obecní radě žádost o ingrosování (úřední zápis), že „chalupu na Pátku sub N. 109“ převádí na svého syna Jana Rudolfa. Radní s tím souhlasili.[60] Dům už tehdy měl číslo popisné a patrně byl dokončený, nebo dokončovaný. Určitě už stál roku 1787. Je doložen v matrice 9. srpna 1787, kdy zde zemřel Jan Rudolf.[61] Dům čp.109/II tudíž vyrostl mezi roky 1782–1783, a to na pozemku původně náležejícím vedlejší usedlosti čp.52/II. Karel Hofman nicméně uvádí, že čp.109/II postavil jako přízemní stavbu až mezi roky 1816–1820 Václav Brejcha, kterému zde patřily rozsáhlé pozemky u Boreckého potoka.[62] Je možné, že jde o omyl, nebo že v letech 1816–1820 byl pouze upravován již dříve existující dům.

Počátkem 19. století dům čp.109/II vlastnila rodina Řehořovských. V dubnu 1817 tu ve věku 66 let zemřel mistr zednický Tomáš Řehořovský.[63] Dne 18. července 1817 se radní seznámili se zprávou šacovníků (úředních odhadců) zednického mistra Josefa Hrdličky a Vojtěcha Černého ohledně ocenění „Huthweiden zwischen den Grundstücken des Franzen Rzehoržowsky und alten Bach auf der Prager Vorstadt hinter den Wohnhause des Lorenz Panik,“ česky tedy zhruba „pastviny mezi pozemky Františka Řehořovského a starou řekou [dobové označení Padrťského potoka – pozn. aut.] na Pražském předměstí, za obytným domem Vavřince Páníka.“ Magistrát následně rozhodl, že dotyčná pastvina se nabídne ve veřejné dražbě.[64] Jednalo se o pozemek za domem čp.109/II, směrem k Padrťskému potoku, přičemž ve zprávě zmiňovaný dům Vavřince Páníka se nacházel na protějším břehu potoka (čp.3/III, viz popis starého Plzeňského předměstí).

Dne 9. června 1820 projednali radní záležitost ohledně plotu, který František Řehořovský postavil okolo svého domu a zahrady. Město mu nakázalo vykopat kůlny v tomto plotě a potrestalo ho spolu s dvěma tovaryši, kteří se na výstavbě plotu podíleli.[65] Dne 19. června 1820 radní zamítli žádost Řehořovského, aby náhradní plot mohl prozatím zhotovit z latí a „Waidenruthen“ (vrbové proutí) a vyzvali ho, ať se drží původního zadání.[66] O dva roky později, 19. března 1822, se téma vrátilo. Radní se seznámili s žádostí Františka Řehořovského o revizi dřívějšího zákazu výstavby dřevěného plotu u svého domu. Magistrát mu ale zopakoval nařízení oběžníku z 15. dubna 1816 a vyzval ho „zum Errichtung einess lebendigen o. steinernen Zaunes,“ česky tudíž „ku zřízení živého nebo kamenného plotu.“[67] František Řehořovský se ženil v čp.109/II v únoru 1816 s Terezií Mikovcovou.[68] Žili zde i po svatbě. V červenci 1824 v čp.109/II zemřela novorozená dcera Františka Řehořovského, mistra soukenického.[69]

Jak ukazuje mapa stabilního katastru, ještě roku 1838 byl čp.109/II stavbou ze spalného materiálu. Okolo roku 1850 nechal syn Václava Brejchy, Josef Brejcha (1821–1898), pozdější starosta Rokycan, zvýšit dům o patro a doplnit o pavlač a verandu. Na dvoře tehdy vyrostla stáj.[70] V této podobě se víceméně dochoval do počátku 21. století. Dne 13. dubna 2006 byly povoleny úpravy čp.109/II, spojené se změnou užívání na prodejnu, včetně zřízení nového bytu. Stavebníkem byla firma Bokraz Kovo, s termínem dokončení do 31. prosince 2007.[71] V roce 2007 už čp.109/II prochází celkovou rekonstrukcí, při níž bylo zvýšeno zdivo v 1. patře o asi půl metru a nad něj postavena nová střecha, o něco vyšší a s poněkud odlišným tvarem, přičemž ve střeše vzniklo obytné podkroví. Dle stavu z poloviny dubna 2007 už má dům novou střechu, včetně vikýřů a krytiny, dále nová okna, ale chyběla oprava fasády. Ještě v srpnu 2007 rekonstrukce domu pokračovala. V polovině října 2007 byla téměř hotova. Budova získala touto důkladnou a vkusně provedenou rekonstrukcí novou fasádu a střechu s půdní vestavbou. Dům ale ještě v té době nebyl obýván. V 2. polovině listopadu 2007 působí rekonstrukce objektu jako zcela hotova, ale vnitřek stále není užíván.[72] Dne 12. dubna 2007 firma Bokraz Kovo, s. r. o. podala žádost, doplněnou 3. července 2007, o územní rozhodnutí a stavební povolení pro přístavbu a stavební úpravy kolny za účelem zřízení prodejny a bytu na stavební parcele č.kat.321 a pozemkové parcele č.kat.183/1, tedy dům čp.109/II. 18. července 2007 zahájil MÚ společné územního a stavební řízení a nařídil veřejné ústní jednání na 23. srpna 2007.[73]

8.1.3. Dům čp.100/II (původní objekt z 19. století a novostavba sídla OPP)

Sousední dům čp.100/II je dnes velkou administrativní budovou přímo při západní straně ulice. Původně ale toto číslo nesl dnešní objekt čp.1317/II, který stojí v hloubi jeho pozemku, dál od ulice. I on patřil rodině Brejchů. Podle Karla Hofmana šlo o podružné stavení, snad skleník s obytnou místností pro správce.[74] Tomu by nasvědčoval i fakt, že dům ještě není zobrazen na katastrální mapě z roku 1838. Nebyl obsažen ani v dodatečných zákresech indikační skici mapy, kde se zobrazují změny v průběhu 40. let 19. století.[75] Na katastrální mapě z roku 1877 už tu jakýsi objekt je a pak je doplněn v rámci reambulace, kdy došlo k posunu jeho půdorysu (možná ale nešlo o přestavbu jako spíš o korekci zaměření objektu). Každopádně vznikl až někdy v 2. polovině 19. století. Číslo popisné sem bylo přesunuto z objektu v areálu mlýnu na Práchovně čp.101/II, který později přišel o samostatné číslo popisné. Na indikační skice stabilního katastru z roku 1838[76], ani ve sčítání lidu z roku 1857 čp.100/II v Rokycanech neexistovalo.[77] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1887, nazvaný „Brejcha Josef, žádost o nová popisná čísla pro domy čp.109a a čp.109b na čísla 100 a 105“.[78] Původně tak celý výběžek na soutoku Boreckého a Padrťského potoka patřil k usedlosti čp.109/II a teprve v roce 1887 získaly dva vedlejší objekty samostatné číslo popisné. Dům čp.109a se tehdy změnil na čp.100/II.

Josef Brejcha zároveň dům čp.100/II přestavěl. Okolo nechal zřídit rozsáhlou anglickou zahradu s cementovým kruhovým bazénem a vodotryskem, napájenými z nádrže, umístěné pod střechou domu čp.109/II. Zahradu od Padrťského potoka chránila kamenná zídka. Ze zahrady dokonce nějaký čas měla vést soukromá dřevěná lávka přes Padrťský potok, do Soukenické ulice. Poté, co ji odnesla velká voda, už nebyla obnovena. Okolo roku 1900 byl bazén zavezen.[79] Od roku 1902 přešel čp.100/II do majetku rodiny Sedlákových. V letech 1925–1926 byla původně soukromá usedlost přeměněna na činžovní dům se 4 byty.[80]

Po 2. světové válce se na pozemku u domu čp.100/II usídlil Okresní průmyslový podnik (OPP). Jeho sklady a další technické objekty se nacházely blíže k Boreckému potoku, u čp.105/II. Prostor mezi domem čp.100/II a Okresním průmyslovým podnikem vyplňovala velká zahrada, která v dlouhém úseku přerušovala zástavbu při západní straně ulice.[81] Přestože už v roce 1968 při revizi územního plánu město nedoporučovalo další rozvoj podniku v této lokalitě a hodlalo jej přemístit mimo obytné území města, došlo k pravému opaku.[82] Po jistou dobu ještě město plánovalo na tomto pozemku postavit novou mateřskou školu. Na podzim 1974 rada MěstNV schválila výkup zahrady paní Strakové včetně čp.100/II.[83] Někdy mezi srpnem a listopadem 1976 pak rada MěstNV souhlasila s výkupem pozemku č.kat.183/2 s tím, že na zbytek pozemku i na dům čp.100/II si město vyhradí předkupní právo.[84] V dubnu 1977 rada MěstNV souhlasila s dočasným propůjčením zahrady č.kat.183/6 u domu čp.100/II oddílu lukostřelby.[85] V roce 1977 přispěl městu na výkup čp.100/II i ONV.[86] V říjnu 1977 rada MěstNV uložila provést do 31. prosince 1977 výkup čp.100/II pro účely přípravy předškolního zařízení.[87] V listopadu 1977 rada MěstNV ovšem nesouhlasila se zvýšením kupní ceny za čp.100/II.[88] V dobových pramenech se uvádí, že MěstNV v roce 1977 vynaložil na výkup nemovitostí pro výstavbu mateřské školy 37 708,10 Kčs.[89] Roku 1977 město obyvatelům domu, který měl být přebudován na školku, přidělilo náhradní byt v panelovém domě čp.149/II na sídlišti Jižní předměstí.[90] Dle plánu z prosince 1979 se měla v následujícím roce provést příprava projektu pro výstavbu mateřské školy na bývalé Strakově zahradě (tedy u čp.100/II).[91] Dne 6. května 1980 o plánu jednala rada MěstNV. Město už prý projednalo zařazení stavby do volebního programu Národní fronty. Plánované zahájení výstavby bylo stanoveno na rok 1980, přičemž školka by se budovala coby součást výstavby bytových jednotek sídliště na Železné. Původně mělo jít o dodavatelskou akci, ale následně se rozhodlo zařadit ji do Akce Z (a využít tedy brigádnickou výpomoc).[92] V červnu 1981 se stále zmiňuje mateřská škola jako jedna z plánovaných Akcí Z na následující pětiletku (1981–1985). Investice měla dosáhnout 5 000 000 Kčs a hrazena by byla ze sdružených finančních prostředků.[93]

Pak ale přišel zlom. Dne 16. března 1982 rada MěstNV souhlasila s vyjmutím akce výstavba mateřské školy z volebního programu. S výstavbou nové školky se prý uvažuje v prostoru u ZŠ park Pionýrů (nynější základní škola T. G. Masaryka, viz kapitola „okružní třída“), v souvislosti s připravovanou přestavbou historického jádra.[94] V září 1982 národní výbor zmiňuje, že vypuštění akce z volebního programu je motivováno i snížením porodnosti a celostátním omezováním investiční výstavby.[95]

V roce 1985 už na místě původní zahrady domu čp.100/II probíhá výstavba nového sídla Okresního průmyslového podniku (OPP).[96] Pokračovala i v roce 1986.[97] Směrem do Tomáškovy ulice vyrostl zcela nový administrativní objekt, jednopatrový socialistický kvádr s plochou střechou. Uliční průčelí stojí na zvýšeném suterénu (foto z r. 2003). Hmotovou strukturu ulice naštěstí zásadně nerozrušil. V dobovém kontextu šlo o vcelku uměřenou novostavbu. Rovněž tak v architektonickém detailu byla budova OPP relativně kultivovaná. Problémem ovšem bylo, že rozsáhlý okolní areál zůstal fakticky průmyslovou zónou, ačkoliv se nacházel na okraji historického předměstí a přírodně velmi hodnotného soutoku Padrťského a Boreckého potoka. Šlo o urbanistický omyl, který na desítky let poznamenal (a stále poznamenává tuto lokalitu). Původní dům čp.100/II z 19. století zůstal zachován uvnitř areálu, znehodnocený účelovými přestavbami na průmyslovou skladovou budovu, ale hmotově prakticky nezměněný. Uliční novostavba sídla OPP převzala jeho číslo popisné čp.100/II. Brzy po roce 1989 OPP zanikl a budova se proměnila na sídlo různých firem a kanceláří. Od ledna 1994 tu například sídlila redakce týdeníku Rokycansko (později Rokycanský deník).[98] V roce 2000 zakoupila objekt čp.100/II Okresní správa sociálního zabezpečení a poměrně nákladným způsobem jej přestavěla.[99] Nedošlo sice k žádným zásadním změnám hmoty budovy, ale proměnou prošly prakticky všechny stavební detaily (nová fasáda, okna, vchodové dveře) a vnitřní vybavení místností i chodeb.

Zbytek plochy bývalé zahrady a dvora u čp.100/II nadále vyplňují průmyslové haly a dílny, které tu vykonávají a rozšiřují své aktivity i v polistopadovém období. Největší z nich, patřící firmě Pattern HG, a. s., získala 19. prosince 2001 samostatné číslo popisné čp.1157/II. 18. srpna 2008 pak samostatné číslo popisné čp.1240/II nabyl i objekt na stavebním pozemku č.kat.4299, taktéž v nádvoří za čp.100/II. Stále tu přežívá i původní historický objekt čp.100/II, kterému ovšem někdy po roce 2015 bylo vydáno nové číslo popisné čp.1317/II tak, aby se odlišil od uliční správní budovy z 80. let. Už předtím v roce 2007 procházel tento objekt na stavební parcele č.kat.512 v nádvoří areálu rekonstrukcí. 24. července 2007 vydal MÚ územní rozhodnutí pro nástavbu objektu na pozemku č.kat.512. Podle projektu mělo dojít k stavebním úpravám, kterými se měl zvýšit hřeben střechy z 6,1 m na 8,175 m a změněno užívání místností v 1. patře objektu z kanceláří na sklady a půdu.[100] V 2. polovině listopadu 2007 má už budova sejmutou střechu a na ní probíhá přístavba nového zdiva. Počátkem února 2008 historická budova stále prochází rekonstrukcí, probíhají práce na nové střeše. Práce pokračovaly i v následujících měsících a ani dle stavu z konce srpna 2008 není akce dokončena.[101] Důkladná oprava pak skončila a dům získal novou fasádu a střechu. Hmotově si udržel proporce původního domu z 19. století, nyní ovšem coby komerční objekt.

8.1.4. Zástavba východní strany Tomáškovy ulice

Protější, východní uliční fronta je tvořena převážně původními předměstskými domky. Směrem od jihu k severu (tedy k Boreckému potoku) zde stojí přízemní domek čp.127/II, nalepený na západní stěnu Rauchovského domu čp.62/II (foto z r. 2003). Má čtyřosé průčelí se zmodernizovanými okny, ale hmotově je zachován v původní dispozici. Střecha je sedlová. Podle čísla popisného vznikl někdy okolo roku 1830. Dle katastrální mapy z roku 1838 byl ještě spalný (dřevěný). Srovnání s vedlejší mohutnou hmotou barokního statku čp.62/II ukazuje, jak skromným a nevelkým stavením je čp.127/II. Po povodni v srpnu 2002 přidělila obec majitelce domu Ing. Janě Křížové dotaci 79 216 Kč z Povodňového fondu.[102] O přidělení rozhodlo zastupitelstvo v červenci 2003.[103]

Vedle plynule navazuje dům čp.108/II. Jde o přízemní domek se sedlovou střechou a tříosým průčelím. Hmotově je podobný sousednímu čp.127/II, se kterým je v poslední době i majetkově propojen. Dům čp.108/II je doložen v matrice pohřbů zápisem z 19. září 1783, kdy zde zemřel syn Šimona Drchala.[104] V době zavádění domovních čísel v roce 1771 sahala souvislá řada čísel popisných na Pražském předměstí až k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně). Vyšší čísla už se přidělovala jen dle posloupnosti v jejich budování. Dům čp.108/II náleží do vlny živelného zahušťování zástavby v době vysokého populačního přírůstku. Zdá se, že v případech domků čp.127/II a čp.108/II mohlo jít o chudší bydlení adaptované z původních hospodářských budov, obklopujících statek čp.62/II. Mapa roku 1838 ho označuje za spalný (dřevěný). V městském archivu se nachází složka z roku 1926, nazvaná „Lukeš Karel, přestavba domu čp.108/II“.[105] V říjnu 1933 získali K. a B. Lukešovi stavební povolení na zřízení dveří na místě okna v čp.108/II.[106]

Sousední dům čp.61/II si mimořádným způsobem uchoval původní dispozici i vnější podobu z doby okolo poloviny 19. století (foto z r. 2003). Vzhledem k tomu, že je součástí navazující řady čísel popisných, musel tu stát již v roce 1771, kdy se zavádělo označování domů. Tehdy byl znám jako Kopřivovská chalupa. Dne 5. května 1772 oslovila obecní radu Ludmila Sedlecká z Klabavy a oznámila, „kterak ona dle producírovaného instrumentu donationis [tedy darováním – pozn. aut.] onou Václava Kopřivy, nyní po Eleonoře Pelnerovej tetě pozůstalou chalupu na Páteckým předměstí dostati má. Tudy žádá, aby jí ona chalupa přiřknuta byla.“ Rada konstatovala, že zatím se neví, zda o chalupu není více uchazečů. Vyzvala proto Sedleckou, aby posečkala.[107] Eleonora Pelnerová zemřela krátce předtím, v lednu 1772, a to v domě čp.61/II.[108]

Lokalizace chalupy je tím vyřešena. Ovšem Ludmila Sedlecká ji nakonec nezískala. Dne 1. července 1772 vystoupil na zasedání obecní rady Václav Kincler (Kintzler, Künstler) a „složil jménem svých dětí po neboš. své první manželky pozůstávajících právní aditi [tedy dodatek – pozn. aut.] na chalupu pozůstalou po nebošce Eleonoře Pelnerový, jež ona bez dětí umřela a jeho neboška manželka její sestra byla, následovně jeho děti iure de prorentationis [?] nejbližší dědicové jsou. Žádá, by ta aditi ku právu přijmuta a kde patří, zaznamenána byla.“ Radní odsouhlasili, že tuto novou skutečnost zanesou do spisů a že věc prošetří.[109] Dne 3. července 1772 si radní předvolali Ludmilu Sedleckou, aby jí oznámili, že dřívější rozhodnutí rady o její žádosti se mění poté, co svůj nárok předložil Václav Kincler.[110] Kincler zůstal ovšem majitelem chalupy jen krátce a brzy ji prodal. Dne 12. října 1773 vystoupil před obecní radou Václav Chott a stěžoval si, že se Václav Kincler „do trhu [tedy do kupní smlouvy – pozn. aut.] na koupenou chalupu Kopřivovskou podepsati nechtěl.“ Radní stížnost pana Chotta podpořili, protože Kincler „již pro rata sua peníze obdržel.“[111] Dne 15. října 1773 opět před obecní radou Václav Chott žádá, aby se Václav Kincler podepsal „do trhu na koupenou licitando [tedy v dražbě – pozn. aut.] chalupu Kopřivovskou.“ Ten namítal, že nepodepíše, dokud nedostane své věci. Radní mu vzkázali, že peníze dostal a že pokud nepodepíše, půjde do arrestu.[112] V jiném zápisu z téže schůze obecní rady 15. října 1773 se jméno původního majitele uvádí ve tvaru Küncler.[113] Touto pohrůžkou se asi věc vyřešila, protože 29. října 1773 obecní radu požádal Václav Chott o ingros (úřední zápis) koupě Kopřivovské chalupy. Radní to schválili.[114]

V Rokycanech tehdy žily dvě rodiny téhož jména. Jeden Václav Chott si jako vdovec v listopadu 1771 vzal Evu, dceru Josefa Rezlera. Svatba se konala v domě čp.59/II.[115] V jiném zápisu z téže schůze obecní rady 29. října 1773, kde se dokončoval převod Kopřivovské chalupy, se ovšem doplňuje, že kupujícími byl Václav Chott a manželka Terezie.[116] Václav Chott, syn zemřelého Václava Chotta, a Terezie, dcera zemřelého Jana Grubera, měli svatbu v listopadu 1771, v domě čp.65/II.[117] Ovšem ten patřil asi rodině nevěsty, protože Chottovi následně žili v domě čp.61/II, kde se jim rodily děti.[118] Zajímavá je zpráva z listopadu 1775, kdy Chottovým zemřelo malé dítě, přičemž jako místo úmrtí se uvádí čp.61/II, ale s tím, že otcem je Václav Chott, švec z čp.13/II.[119] Chott byl tedy patrně i majitelem čp.13/II ve čtvrti na Žampírkách. Od ledna 1781 se jim už děti rodily v čp.13/II.[120] Lze tedy zformulovat, že Kopřivovská chalupa, kterou v roce 1773 v dražbě získal Václav Chott, byla takřka jistě dům čp.61/II. Dne 17. prosince 1773 zároveň požádal Václav Chott o ingros (úřední zápis) „na koupený dvůr, stodolu a zahradu, též pod 3 věrtele pole za 287 zl. a 30 krejcarů na Pátku ležící.“ Radní to schválili.[121] Zdá se, že mohlo jít o dům čp.13/II, ovšem matoucí je označení za dvůr, jednalo se o pouhou chalupu.

Dne 9. května 1780 byla radním předložena žádost, kterou podal Václav Řehořovský. Poukazuje na úmrtí své matky, „na Pátku situoriovaný domek a několik polí“ a žádá o propuštění z vojny. Město souhlasilo, že se za něj přimluví.[122] V roce 1785 se Řehořovskému narodilo dítě v domě čp.61/II.[123] S osobou Václava Chotta je v 80. i 90. letech 18. století spojena série stížností, které proti němu vedli kvůli nepovolenému šenkování majitelé hostince Železná (o kauze podrobněji v pasáži o tomto hostinci v rámci kapitoly „oblast Na Pátku“). Tato nelegální hospoda mohla být v čp.61/II i čp.13/II, přičemž pravděpodobnější je, že šlo o čp.13/II, protože v 80. letech byl už dům čp.61/II spojen s rodinou Řehořovských, přičemž stížnosti na čepování piva Chottem se datují z roku 1784, 1790 i 1793. Další možností je, že ilegální šenk měl Chott v obou domech, podle toho, kde právě bydleli.

Roku 1838 je dům čp.61/II ještě označen jako spalný (převážně dřevěný), současnou podobu získal asi poté. V městském archivu se nachází složka z roku 1903, nazvaná „Fronk Václav, přestavba domu čp.61/II, Pražské předměstí, opatření proti sesutí“.[124] Nízké přízemní stavení má podobu zděné chalupy s drobnými proporcemi, do ulice orientované kratší štítovou stranou s dvouosým průčelím a půdním okénkem. Střecha je polovalbová. Obývané bylo jen přízemí. K domu přísluší mimořádně malý dvorek. V září–říjnu 1991 byl citlivě opraven, na střechu položena nová krytina z eternitových tašek, interiér adaptován na saunu.[125] Asi nejlépe dokumentuje podobu zástavby této části města v předindustriálním období.

Objekt čp.60/II je drobný přízemní domek, do ulice orientovaný kratší stranou s dvouosým průčelím. Na místě současné valbové střechy se možná dřív nacházel uliční štít. Číslo popisné opět ukazuje na kontinuální existenci domu na této parcele přinejmenším od roku 1771.

Dne 8. července 1803 projednal magistrát žádost, kterou podal Josef Smrž, „o vyšetření v jeho domku na Pražském předměstí N. C. 60 se nacházejícího werkstattu [tedy dílny – pozn. aut.] kovářského, který on i s domkem svému nastávajícímu zetu Matějovi Schneidrovi postoupiti míní.“ Město rozhodlo, že věc nechá prošetřit policejním úřadem.[126] Patrně šlo o legálnost a případná omezení fungování kovárny. Dne 15. července 1803 magistrát vydal svou zprávu ohledně kovářské dílny v čp.60/II Josefa Smrže, podle které „se shledává, že Josef Smrž v domku pod N. C. 60 na Pražském předměstí býti mělé [tedy domnělé – pozn. aut.] právo kovárny žádné dokázati v stavu není, tudy se jeho žádosti svoliti nemůže.“[127] Dne 20. září 1803 se Josef Smrž znovu obrátil na magistrát s požadavkem, „by v jeho domku jako kdy jindy werkstatt kovářský a zámečnický radicírovaný [patrně omezený – pozn. aut.] na budoucnost zůstal.“ Město ovšem konstatovalo, že „z elaborátu p. referenta zavedených politických [zde ve smyslu veřejných – pozn. aut.] pohnutek s jeho žádostí odmrštiti [tedy odmítnout – pozn. aut.].“[128] O týden později navrhoval bez úspěchu Smrž, že by kovárnu zřídil u Děkanského rybníčku, poblíž domu čp.30/II (viz popis čtvrti Pod Kostelem). Dne 4. října 1803 mu to magistrát zamítl a sdělil mu, že v Rokycanech je příliš mnoho kováren, takže mu jí nepovolí ani jinde, ale vydal mu souhlas k tomu, aby si přímo ve svém domku čp.60/II zřídil zámečnickou dílnu.[129] Roku 1838 se čp.60/II na mapě stabilního katastru označuje coby spalný. Roku 1851 vypracoval tesařský mistr Matěj Páník rozpočet na jeho přestavbu. Chybí ovšem doklady, zda skutečně proběhla, ale je to pravděpodobné.[130] V roce 1907 vyrostly na dvoře podle plánů Štěpána Wolfa hospodářské budovy (chlév a stodola).[131]

Někdy mezi léty 1838 a 1846 se k severní straně domu čp.60/II připojil hmotově podobný drobný domek čp.135/II, do té doby součást dvora u čp.59/II, snad tu stála stodola nebo kůlna.[132] V odhadní listině z roku 1846 se popisuje jako přízemní, s jednou místností a „výstupkem“ (menší komorou). Z druhé strany měla být další světnice s „kvelbem“ (krámkem) a pod ní sklep. Stav domu označen jako dobrý. Vzadu dvorek a na něm stodola krytá šindelem. Její stav popsán jako „špatný“.[133] V matrice křtů je domek čp.135/II zaznamenán 21. října 1847, kdy se tu narodil syn Anny Sýkorové.[134] V městském archivu se nachází složka z roku 1901, nazvaná „Šašek Karel, stavba stodoly u čp.135/II, Pražské předměstí“.[135] Karel Šašek obdržel 10. dubna 1920 povolení na truhlářskou dílnu u čp.135/II podle plánů F. A. Korce.[136] V červenci 1930 získala Kateřina Hubertová povolení na přestavbu dřevěných kolen na zděné v čp.165/II.[137] V polovině září 1930 obdržela Kateřina Hubertová na kůlnu v nádvoří u čp.165/II užívací povolení.[138] Vzhledem k tomu, že dům čp.165/II měl v té době jiného majitele a osoba toho jména se objevuje jako majitelka domu čp.135/II, lze soudit, že zpráva se týká čp.135/II v Tomáškově ulici. 10. listopadu 1932 v čp.135/II došlo k požáru. O požáru pak podal radním zprávu policejní úřad.[139] V polovině prosince 1932 bylo K. Šaškovi uloženo odstranit závady v čp.135/II zjištěné po požáru.[140] Kateřina Hubertová předložila v roce 1934 plány zbudování kanalizace u čp.135/II. 26. ledna 1937 obdržela povolení na nástavbu nádvorní budovy dle projektu Štěpána Wolfa. Kolaudace proběhla 3. prosince 1937.[141]

V domě čp.59/II od počátku 20. století funguje hospoda Na Hradčanech.[142] Má podobu rozložité chalupy, která je do ulice otočena kratší štítovou stěnou s polovalbou. Dům má obytné 1. patro v podkroví (foto z r. 2003). V detailu je zmodernizován, ale hmotově jde o zachovalou ukázku měřítek staré zástavby předměstí. I on tu stál již v roce 1771.

Dne 13. února 1816 se schůze magistrátu zabývala žádostí, kterou podal soukenický mistr Antonín Link „um Bewilligung zur Überbauung seines Wohnzimmers und Nebenzimmer v. Holze in seinem Gebäude,“ tedy „o svolení k přestavění své obytné místnosti a komory ze dřeva ve svém domě.“ Radní jeho žádost stroze zamítli. „Verboten worden die Wohnungen v. Holz auszuführen,“ neboli „zapovězeno jest byty ze dřeva prováděti.“[143] Dne 1. března 1816 se před magistrát dostala opakovaná žádost Antonína Linka „um Bewilligung seine Wohnstube und Nebenkammer vom Holze überbauen zu können,“ tedy „o svolení svou světnici a vedlejší komoru ze dřeva přestavěti moci.“ Radní mu zopakovali, že dle minulých rozhodnutí magistrátu i podle nařízení vyšších míst nelze povolit stavbu, pokud nebude provedena z kamene. A dodali, že navíc žadatel není chudý.[144] Dne 26. března 1816 pak radní museli řešit žádost Antonína Linka potřetí. Tentokrát navrhoval „seine Holzwohnung wieder von Holze gegen Auszimmrung mit Ziegeln und Leim [?] erbauen zu können,“ tedy „svůj dřevěný byt znovu ze dřeva s výztuží z cihel a klihu vystavěti moci.“ Město ale i napotřetí jeho žádost zamítlo.[145] Antonín Link se jako vdovec podruhé oženil v čp.59/II v červenci 1812 s Veronikou Kostrouchovou.[146] Pak zde žili. V červnu 1813 se jim v čp.59/II narodil syn.[147]

Podle mapy z roku 1838 šlo o zděné, nespalné stavení. Podle K. Hofmana byl roku 1921 přečíslován na čp.308/II, ale jde o omyl.[148] Toto číslo měla totiž v té době obecní cihelna na Jižním předměstí. V městském archivu se nachází složka z roku 1892, nazvaná „Štíbral Josef, přestavba dílny čp.59/II“.[149] Po roce 1921 byla postavena nová vrata a domovní kanalizace a zděný záchod a žumpa. Josef Stibral obdržel na to povolení 7. listopadu 1921. Projekt zhotovil Josef Pechan. V polovině 20. let proběhla významnější adaptace restaurace. Josefu Čihulkovi bylo vydáno povolení 26. března 1925. Stavební plány vypracoval Josef Beneš. Kolaudace proběhla 4. června 1928.[150] Roku 1941 byly interiéry hospody přebudovány novým hostinským Františkem Dubnem. Zřídil tu lokál pro 60 lidí a salónek pro 15 lidí.[151] Na tuto adaptaci čp.59/II získal Jaroslav Škaloud povolení 6. května 1941. Projekt je dílem Václava Včaly.[152] Od roku 1961 převzal hospodu podnik Restaurace a jídelny.[153] Na rok 1970 tu dle výhledu na 4. pětiletku hodlal provést částečnou přestavbu nákladem 50 000 Kčs.[154] Podle zprávy z dubna 1968 ale rekonstrukce měla proběhnout už roku 1969. Mělo jít o výstavbu nového „sociálního zařízení“ nákladem 20 000 Kčs.[155] V říjnu 1984 se uvádí, že město musí vyřešit nalezení náhradního bytu pro Emilii Dubnovou z čp.59/II.[156] Počátkem června 1993 byla hospoda znovuotevřena po dlouhodobé rekonstrukci, která se ale neprojevila na vnější tváři objektu.[157]

Na místě domu čp.313/II, stojícího na nároží ulic Tomáškova a Mládežníků, se rozkládala ještě dle mapy z roku 1838 jen zahrada, přináležející k sousednímu domu čp.59/II. Jeho majitel si tu pak někdy na konci 19. století postavil dílnu. Patrně šlo o Josefa Stibrala, výrobce pilníků, který vlastnil čp.59/II od roku 1892. Roku 1895 ji popisuje M. Sedlák jako „dílenská budova“. Prý šlo o úzký domek s velkým očazeným komínem na taškové střeše. Na okoseném rohu byla umístěna plynová lucerna.[158] Vlastní popisné číslo získal dům až po roce 1920, kdy se osamostatnil. V únoru 1922 se už uvádí, že Josef Dušek koupil od J. Štíbrala hostinec na Hradčanech, po oddělení od čp.59/II byl opatřen číslem popisným čp.313/II.[159] V roce 1925 se naopak čp.313/II připisuje hostinci Na Hradčanech (měl být oddělen od čp.59/II). Alespoň tak je objekt evidován v žádosti J. Čihulky o hostinskou koncesi, kterou v únoru 1925 schválilo zastupitelstvo s tím, že jde jen o prodloužení tradiční koncese na v tomto hostinci.[160] Dům pak prošel přestavbou, protože 11. června 1928 rada vydala obývací a užívací povolení J. Čihulkovi na úpravy v čp.313/II. Podle radních ale bude nutno odstranit garáž.[161] Není jasné, zda touto opravou, dokončenou v roce 1928, nebyla myšlena rekonstrukce vedlejšího hostince. Dnes je dům čp.313/II přízemním, ale vcelku mohutným objektem se sedlovou střechou a tříosým průčelím do Tomáškovy ulice (okna již prošla modernizací). Měřítkově zapadá do charakteru zdejší zástavby. Za domem čp.313/II odbočuje z této ulice směrem k východu ulice Mládežníků, se zajímavou drobnou zástavbou chudinských domků z 19. století (o ní viz níže).

Na protější straně u vyústění ulice Mládežníků do Tomáškovy ulice stojí přízemní dům čp.54/II, další původní zemědělská usedlost. Číslo popisné opět naznačuje na existenci už k roku 1771. Roku 1838 byl objekt označen jako nespalný. Indikační skica k mapě z roku 1838 ukazuje, že tu okolo poloviny 19. století došlo k podstatnějším změnám v jeho půdorysu.[162] Zdá se, že dům dříve více zužoval nynější Tomáškovu ulici a že usedlost měla jinou dispozici rozložení jednotlivých objektů. Podle M. Sedláka se domu říkalo „U Boháčů“.[163] Dnes má charakter přízemní chalupy s polovalbovou střechou ve dvouosé štítové fasádě. Podélnou stranou s tříosou fasádou je natočen do Tomáškovy ulice. Další objekty se k němu řadí z ulice Mládežníků a celá usedlost má půdorys písmene U. V detailu je zmodernizován, ale měřítkově jde o původní předměstskou zástavbu.

Dne 14. června 1774 se před obecní radou řešila stížnost, kterou podal Josef Stráský na Matěje Háku, „kterak on došky vedle komínu na střechu svou dává, tu když nebezpečenství ohně jest, obzvláštně když jako kovář dělá, že jiskry ven z komína na střechu padají.“ Háka namítal, že žádné nebezpečí ohně nehrozí. Radní se usnesli, že věc vyšetří přímo na místě.[164] Lokalizace dotčených domů není jasná. Rodina Stráských se v lednu 1772 připomíná v domě čp.29/III na starém Plzeňském předměstí, kde zemřel Bartoloměj Stráský.[165] Jinak ale Josef Stráský žil v domě čp.54/II na Pražském předměstí, v dnešní Tomáškově ulici. Zde mu zemřela roku 1777 první manželka Zuzana.[166] A zde se v únoru 1778 znovu ženil.[167] Uváděný věk 1. manželky ovšem nasvědčuje, že šlo o muže vysokého věku. Narození jistého Josefa Stráského se přitom uvádí na Kamení (na Plzeňském předměstí) v březnu 1754, tudíž v době podání stížnosti by šlo o mladého muže.[168] Háka patrně žil ve vedlejším čp.53/II. Hákova manželka byla Dorota ovdovělá Hořicová. Matěj Háka se s ní oženil roku 1766.[169] Zemřel v roce 1805 na Pátku, číslo domu v matrice chybí.[170] Jistá Dorota Háková zemřela v březnu 1800 v čp.53/I.[171] Může ale jít o chybu v zápisu (omylem přiřazeno k domu čp.53 ve městě, nikoliv na Pátku).

I vedlejší dům čp.53/II patří k původním usedlostem minimálně z roku 1771. Podle M. Sedláka se tu říkalo „U Pecnů“.[172] Roku 1838 je ještě označen jako spalný. V městském archivu se nachází složka z roku 1898, nazvaná „Wünsch Jan, výměna střechy čp.53/II, Pražské předměstí“, další z roku 1900, pod jménem „Wünsch Jan, přestavba čp.53/II, Pražské předměstí“, z roku 1904 „Wünsch Antonín, stavba kolny čp.53/II, Pražské předměstí“, a z roku 1905 „Wünsch Antonín, výměna hradby u čp.53/II, Pražské předměstí“.[173] Koncem srpna 1927 radní rozhodli, že lhůta ke zřízení mozaikového chodníku před čp.53/II se prodlužuje o rok.[174] V září 1928 pak radní majitelce A. Wünschové opět prodloužili lhůtu pro výstavbu chodníku před čp.53/II do 1. října 1929.[175] Jde o přízemní dům se sedlovou střechou, hledící do Tomáškovy ulice relativně dlouhou, sedmiosou fasádou, která si udržela štukový eklektický detail s okenními šambránami a profilací korunní římsy, patrně z počátku 20. století.

Sousední dům čp.113/II vznikl před rokem 1788. Je doložen v matrice 10. dubna 1788, kdy se zde narodil syn Kristiána Hořice.[176] Souvislá série popisných čísel na Pražském předměstí sahá k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně) a ukazuje rozsah zástavby k roku 1771, kdy se začalo s užíváním domovních čísel. Objekty s vyšším číslem už následně byly rozmístěny nahodile, podle posloupnosti vzniku. Dům čp.113/II tudíž vyrostl mezi roky 1771–1788. Dne 24. ledna 1784 předstoupil před obecní radu Kristián Hořice a oznámil, že koupil k ruce svého syna Kristiána „chalupu na Pátku od Jana Mudry za 155 zlatých.“[177] Jan Mudra se předtím uváděl jako obyvatel chalupy čp.107/II v dnešní Horákově ulici (viz kapitola o zástavbě na místě sídliště Na Železné). Mudrova manželka Anna byla za svobodna Hořicová.[178] Jen krátce předtím, v listopadu 1783, přitom Mudra splatil poslední splátku za chalupu původně náležející plzeňskému klášteru.[179] Nyní tedy svou nemovitost obratem prodal. Ale situace je ještě složitější, protože Kristián Hořice se po roce 1788 uvádí jako obyvatel domu čp.113/II, nikoliv čp.107/II. Buď tedy Mudrovu chalupu nakonec nepřevzal, nebo z neznámých důvodů žil jinde. Dům čp.113/II vyrostl krátce předtím, takže Kristián Hořice byl pravděpodobně i jeho stavebníkem. Další možností je, že stavebníkem čp.113/II byl Mudra a chalupu dopředu stavěl pro odprodej svému příbuznému Hořicovi. Ale to jsou už jen spekulace.

Dne 7. května 1790 řešila obecní rada žádost Matěje Veselého o ingros (úřední zápis) „na koupený domek sub No. 113.“ Radní to odsouhlasili.[180] Ze zprávy se zdá, že domek brzy po své výstavbě opět změnil majitele. Matěje Veselého ovšem nelze ztotožnit v matričních knihách. Naopak matriky znají Matouše Veselého, který se v čp.113/II v dubnu 1806 ženil s Evou Chottovou. Bylo mu 38 let.[181] Zpráva z roku 1790 tak patrně pouze omylem uváděla jméno Matěj. V čp.113/II také v červnu 1835 Matouš Veselý, mistr ševcovský a bývalý „representant“ (radní), zemřel.[182] Vznik čp.113/II byl v oněch dobách rapidního populačního růstu častým případem živelného zahušťování předměstské zástavby chudšími domky. V tomto případě vyrostla nová chalupa na lukách u Boreckého potoka. Roku 1838 je čp.113/II označen jako nespalný. Je to jednoduchá stavba, podélně orientovaná k ulici čtyřosým průčelím a sedlovou střechou. Kratší dvouosá štítová stěna s polovalbou se otáčí do dvora. Za domem se nacházejí hospodářská stavení, připomínka původního agrárního charakteru předměstí.

Dne 8. července 1808 se magistrát zabýval žádostí, kterou podal František Gruber „o magistrátuální vyšetření comissí a neodkladnou zápověď Matoušovi Veselýmu k stavení svinských chlívův blíž studnice prvního.“ Radní se usnesli, že Veselému prozatím zakážou pokračovat ve stavbě.[183] V daném období se v Rokycanech uvádí jediný František Gruber, a to v čp.49/I ve Smetanově ulici. Buď se tedy zmíněná stavba chlévů pro prasata týkala sousedství domu čp.49/I v Smetanově ulici, kde ale není prokázána přítomnost Matouše Veselého (a pokud stavěl, musel by být majitelem, nikoliv jen nájemníkem některého ze zdejších domů), nebo je to naopak a uvedená studna Františka Grubera, ohrožovaná budováním chlévu, se nacházela někde poblíž čp.113/II, kde ale zase není prokázána přítomnost Gruberových. Tato druhá varianta je nicméně pravděpodobnější. Mohlo jít i o studnu umístěnou někde na okolních loukách, ne nutně u Gruberova domu. Dne 19. července 1808 se magistrát seznámil s narovnáním mezi Veselým a Gruberem „v příčině posledním od prvního skrze stavění svinských chlívů na studničné vodě pojíti mohoucí zkázy.“[184]

V roce 1905 v čp.113/II proběhla adaptace dílny na obytný pokoj s kuchyní. Plán vypracoval stavitel Hynek Šmolík, nová obytná část měla mít mansardovou střechu.[185] V městském archivu se nachází složka z roku 1906, nazvaná „Janoušek Václav, přestavba komínu v čp.113/II, Pražské předměstí“, a další z roku 1912, pod jménem „Janoušek Václav, oprava stájí čp.113/II“.[186] V říjnu 1928 rozhodla rada, že vlastnici domu čp.113/II se prodlužuje lhůta na zřízení chodníku, kanalizace a okapových žlabů naneurčito, dokud obec nevyřeší otázku prodloužení uličního kanálu.[187] Po povodních v srpnu 2002, kdy byl dům poškozen, dostala majitelka Hana Dorundová dotaci 80 000 Kč z Povodňového fondu na nutné opravy.[188] Dne 19. srpna 2003 o tom rozhodlo zastupitelstvo.[189]

Následuje přízemní domek s obytným 1. patrem v podkroví čp.227/II. Vznikl na počátku 20. století jako už modernější typ městské zástavby. V městském archivu se nachází složka z let 1905–1906, nazvaná „Weingartl Matěj, stavba domu čp.227/II, Pražské předměstí“.[190] Čtyřosé symetrické uliční průčelí má dochováno původní okna i detaily štukového členění fasády. V patře se nalézá zděný vikýř do podkroví. Dne 17. září 1921 obdržela Marie Staníčková povolení na výstavbu ozdobného štítu podle projektu F. A. Korce z Rokycan.[191] V květnu 1931 získal František Staníček od rady povolení na výkladní skříň v čp.227/II.[192] Dne 6. června 1933 dostal Karel Houška stavební povolení na dvě místnosti v podkroví čp.227/II podle stavebních plánů Josefa Nováka. Kolaudovány byly 22. června 1933. Karel a Antonie Houškovi potom 20. srpna 1934 získali také povolení k výstavbě zděných kůlen a prádelny, což kolaudováno 2. ledna 1935.[193] Při povodni v srpnu 2002 byl dům poškozen. Je omšelý, ale má cenné dochované stavební detaily.

8.1.5. Kaple Panny Marie Sedmibolestné

Na severním konci ulice stojí u břehu Boreckého potoka kaple Panny Marie Sedmibolestné (foto z r. 2003). Vyrostla tu v letech 1767–1768 z peněz odkázaných Rosinou Krieslovou (zemřela roku 1767[194]). Dříve byla zvána neformálně také „Osecká kaple“.[195]

Dne 7. dubna 1769 nechal Jan Rumfeld obeslat před obecní radu Václava Mayera kvůli dluhu 30 zlatých, „odkázaných od neboš. paní Roziny Krislový na kapličku k Voseku jdouc.“ Rumfeld vysvětlil, že Rosina Krieslová ho požádala, aby tu kapličku nechal vystavět z odkázaných peněz. „Tu když taky oněch 30 zl. sui conventi [?] odkázala, které nyní potřebujíce, jeho v dobrém napomínaje, on ale k placení se nemá.“ Rumfeld požádal, aby byl Mayerovi vystaven příkaz k uhrazení peněz. Dotyčný se doznal, že částku nesplatil, protože je zadlužený. Žádal o posečkání i kvůli své nemoci. Konšelé ale ve svém unesení trvali na zaplacení. „Poněvadž dle kšaftu [tedy závěti – pozn. aut.] těch 30 zl. sui conventi k vystavení oltáře v týž pravený kapli odkázaný jsou, a kaplička vystavena jsa, mu k zaplacení téhož dluhu první 14dní rozkaz uděluje.“[196] Dne 21. dubna 1769 referoval Jan Rumfeld před radními, že Mayer nezaplatil, a proto žádal o vydání druhého příkazu k úhradě dluhu. Rada vyzvala ovšem Rumfelda, aby s ním měl „outrpnost až do žních“, kvůli jeho chudobě.[197] Ze zprávy se dozvídáme, že zatímco finanční prostředky poskytla Rosina Krieslová, organizační dozor nad zbudováním kaple měl Jan Rumfeld. Dále, že v dubnu 1769 již byla kaple hotova.

Kaple stála tehdy za okrajem Rokycan, uprostřed luk, hned vedle Boreckého potoka. Je to skromná stavba na čtvercovém půdorysu, který v zadní části vybíhá v půlkruh. Zachycena je na vedutě města z roku 1817 a už tehdy měla identickou podobu jako dnes. Opravy se dočkala roku 1858.[198] Fasáda má klasicistní štukový dekor, na nároží s pilastry s čabrakovým motivem (foto z r. 2003). V kamenném překladu nad vchodem je vytesáno: „R. 1991 ERECTA AD 1768 R. 1858“. Vchodovou stranu zakončuje trojúhelníkový zděný štít. Okna mají kamenná ostění s uchy. Sedlová střecha je kryta taškami. Strop kaple je zaklenut českou klenbou, v oltářové straně se nachází nika. V roce 1814 nebo 1815 bylo okolo kaple vysázeno na počest vítězství Rakouska nad Napoleonem pět lip.[199] Na vedutě z roku 1817 tu jsou zachyceny schematicky jen dva stromy, převyšující mírně svou výškou kapli. Podle Karla Hofmana koncem 90. let 20. století čtyři z těchto lip ještě stály.[200] V roce 2005 ale u kaple stojí už jen jedna stará lípa a ani u ní není stoprocentně jisté, zda opravdu pochází z počátku 19. století. Každopádně jde o velmi starý strom. Zůstává tu i stát podle stavu k roku 2022.

Od roku 1958 byl objekt památkově chráněn státem.[201] Postupně ale chátral. Až v roce 1991 byla zdevastovaná kaplička důkladně opravena. Nejprve byla položena na střechu nová tašková krytina. V září 1991 osekány zpráchnivělé vnější omítky až na holé zdivo. Současně s tím zmizel i poslední původní čabrakový motiv na fasádě, který se nacházel napravo od vchodu do kapličky. Poté byly nahozeny pod odborným dozorem nové omítky a obnoveny původní tvary fasády, včetně čabrak, které byly zrekonstruovány na všech stranách průčelí, i dalších, do té doby již kvůli zchátralosti nečitelných tvarů. V říjnu 1991 pak byl na fasádu aplikován barevný nátěr. Současně proběhla i výměna dveří, ta nová jsou jen částečně podobná těm původním. Kovový kříž, umístěný na špičce štítové stěny, byl opraven. Novou tvář získal i interiér, do kterého se vrátila socha Panny Marie. Na její opravu se již měsíce předtím pořádaly každou neděli před kapličkou sbírky. Terén v okolí kapličky byl srovnán a částečně odkopán. Směrem k vchodu byla položena krátká dlážděná cesta a v okolí kaple vysázeny nové stromky.[202] Dne 27. října 1991 kapli opětovně vysvětil kněz Oldřich Kolář, člen schönstadtského mariánského hnutí.[203] Zastupitelstvo 25. června 1992 převedlo kapli i s okolním pozemkem o rozloze cca 60 metrů čtverečních do majetku děkanského úřadu, tedy zpět církvi.[204] V srpnu roku 2002 zaplavil kapli rozvodněný Borecký potok. Římskokatolická církev pak obdržela z rozpočtu kraje na opravu účelovou dotaci 30 000 Kč z programu Obnovy kulturních památek.[205]

Roku 2012 probíhala v režii katolické farnosti a Sdružení pro obnovu památek, vedeného ing. arch. Janem Soukupem, sbírka na opravu střechy kaple.[206] Roku 2014 bylo na obnovu střešního pláště kaple přiděleno z programu ministerstva kultury na podporu kulturních památek 50 000 Kč, přičemž celkové náklady činily 114 513 Kč.[207] Sdružení pro obnovu památek v Rokycanech a okolí přispělo ve sbírce 59 000 Kč a 5513 Kč uhradila rokycanská farnost Dne 25. června 2014 se po dokončení opravy u kaple konalo slavnostní setkání veřejnosti. Opravy prováděla firma Tegmento z Rokycan. Proběhla i výměna krovů a krytiny (tašky bobrovky).[208]

Zajímavé je, že až do regulace Boreckého potoka ve 30. letech 20. století stála kaple na jeho severním, nikoliv jižním břehu jako dnes, a od Tomáškovy ulice byla přístupná po mostě. Po tomto mostku původně, ještě po celou první republiku, vedla veškerá doprava z Rokycan na Osek a Volduchy. Byla to dřevěná stavba, 9 metrů dlouhá. Krajní pilíře zděné, uprostřed dřevěná bárka.[209] Pak došlo při regulaci k posunu koryta potoka k severu, čímž se kaple ocitla na jeho jižním břehu. Přes vodní tok následně vyrostla nová železobetonová lávka (viz níže).

8.1.6. Flusárna u Boreckého potoka

U kapličky se při břehu Boreckého potoka rozkládala zemědělská periferie Rokycan. Soustřeďovaly se tu některé živnosti, využívající vodní energii i odlehlejší polohu. Počátkem 19. století se při Boreckém potoku, severně od Rauchova domu čp.62/II, připomíná takzvaná flusárna. Ve flusárnách se z popela vyrábělo draslo používané pak například k výrobě mýdel.[210] Občas se jim říkalo také „draslárna“, nářečně i „salajka“, německy „Flusshütte“ či „Flusshaus“.

V Rokycanech byla od konce 18. století doložena ještě flusárna při Padrťském potoce v dnešní Čapkově ulici ve čtvrti u Žampírek, která byla v obecním vlastnictví. Tato u Boreckého potoka vznikla asi později a byla soukromá. Dne 8. ledna 1808 se před magistrátem řešila žádost, kterou podal Jan Stružinský „o povolení na jeho zahradě flussárnu postaviti mocti, ponivadž on tu samou zahradu s tím právem užívá.“ Město ho vyzvalo, ať dodá opis smlouvy a nákres.[211] Ani v tomto případě sice není výslovně řečeno, že o tuto lokalitu, ani zda k výstavbě této flusárny došlo. Zajímavé ovšem je, že manželé Jan Stružinský a Anna rozená Břehovská střídali různá bydliště nedaleko odtud. V roce 1795 se jim ještě dítě narodilo v domě v čp.28/I v Komenského ulici [212] a roku 1797 v čp.57/I ve Smetanově ulici,[213] ale v dubnu 1798 už žili v čp.62/II (Rauchovský statek, viz výše),[214] v červenci 1800 v sousedním domku čp.108/II,[215] stejně tak v březnu 1804.[216] V únoru 1808 se jim další potomek narodil v domku čp.48/II, který se nacházel přes ulici naproti Rauchovskému statku. Jan Stružinský se uváděl jako mistr soukenický.[217] Neustálé stěhování poukazuje na to, že asi pobývali v nájmech, ale setrvale v této části města. Je možné, že důvodem bylo, že Stružinský poblíž vlastnil zahradu a že šlo o týž pozemek, na němž je pak skutečně doložena ona flusárna u Boreckého potoka pod Kalvárií. Jedná se nicméně jen o hypotézu, byť pravděpodobnou. V takovém případě flusárna vznikla někdy po roce 1808.

Podle studie Josefa Macha je existence této flusárny spolehlivě prokázána roku 1813 a stála na louce E. Veselého. Mach cituje z městských knih zápis z 31. července 1813, ve kterém se František a Barbora Šafaříkovi uvádějí jako majitelé domu čp.62/II Rauchovský statek (viz výše), dále zahrady, pole a louky za tímto domem a také „Flusshütte auf dieser Wiese mit aller Einrichtung,“ neboli „flusárny na této louce, se vším zařízením.“[218] Na mapě stabilního katastru z roku 1838 je zachycena jako malý spalný (dřevěný) objekt na obdélném půdorysu, umístěný na stavební parcele č.kat.423 a pozemku č.kat.1822, a to zhruba v místech nynějšího silničního mostu přes potok v Dvořákově ulici. Je k vidění i na vedutě Rokycan z roku 1817. Tato relativně detailní kresba města byla pořízena ze svahů Oseckého vrchu, někde poblíž místa, kde se rozbočují Voldušská a Osecká silnice. V popředí je proto zachycena na jižním břehu potoka dřevěná stavba se sedlovou střechou, krytou šindelem. Josef Mach zmiňuje, že tato flusárna zanikla někdy před rokem 1845, kdy místo ní obec nově vystavěla flusárnu v dnešní Čapkově ulici poblíž Padrťského potoka.[219] Na katastrální mapě ze 70. let 19. století již flusárna u Boreckého potoka zakreslena není.[220]

8.1.7. Tlukárna čp.158/II v Tomáškově ulici u Boreckého potoka

Namísto zrušené flusárny se v 2. polovině 19. století podél Boreckého potoka rozšířil další typ podnikání, a to tlukárny, tedy řemeslnicko-průmyslová zařízení na drcení kůry, ze které se získávalo tříslo na vydělávání kůží. Kladiva na drcení kůry poháněla síla vodního toku.[221] Několik takových tlukáren se nacházelo výše proti proudu Boreckého potoka, mezi dnešním mostkem v ulici K Borku a Skautskou loukou (o nich v samostatné kapitole „zástavba podél Boreckého potoka“).

Jedna z tlukáren ale stála zde, poblíž kapličky v Tomáškově ulici, zhruba v prostoru dnešní vilové zástavby na nábřeží Boreckého potoka naproti parkovišti před vchodem do městského koupaliště. Šlo o objekt čp.158/II. Vznikl v 2. polovině 19. století. Na mapě stabilního katastru z roku 1838 ani na její indikační skice ještě zakreslen není. Na mapě ze 70. let 19. století už ano, byť jako malá, efemerní stavba na parcele č.kat.510. Teprve v dodatečných zákresech mapy je vidět, kterak okolo ní vyrostl daleko rozlehlejší dům.[222] Poprvé se připomíná roku 1861.[223] V roce 1895 ho M. Sedlák popisuje takto: „Nevelká dřevěná bouda a nepatrný zděný domek pro tlukače. K ní uzounká cesta. Vodu dodávala tlukárně struha od jízku pod Kalvárií. Ta byla vedena pod boudou a tunelem i pod domkem, podběhla cihlový můstek pod příjezdovou cestou a brala se pak prudkým proudem do mělké, rybníku podobné nádrže, ve kterou se před kapličkou rozléval Borecký potok. Jez pod mostem u kapličky stáčel vodu z nádrže do strouhy před tlukárnou, zatímco koryto vlastního potoka pod jezem se naplnilo zpravidla jen tehdy, když spustili stavidla nebo za povodně.“[224] Matrika dům čp.158/II poprvé zaznamenala až 4. ledna 1878, kdy tu zemřel syn Františka Mudry.[225] V městském archivu se nachází složka z roku 1879, nazvaná „Veselý František, přístavba domu čp. 158“, a další z roku 1907, pod jménem „Veselý František, přístavba tlukárny v čp.158/II, Pražské předměstí“.[226] V roce 1919 požádal Lev Brejcha, majitel čp.158/II, o povolení k výstavbě dílny na cementové zboží u svého domu. Navrhl proto změnu regulační čáry. Šlo o předzvěst budoucí regulace celé oblasti (viz níže). Nová regulační čára měla vést od jihovýchodního rohu domu čp.227/II (majitelka Marie Staníčková), kde by ulice měla šířku 12 metrů, až k Boreckému potoku, kde by ulice měla 16 metrů šířky.[227] Šlo o postoupení cca 84 čtverečních metrů veřejného statku paní Marii Staníčkové a Lvu Brejchovi z veřejné cesty č.kat.2889/4 a také části stávajícího brodu.[228] Brejcha totiž navrhl, že zároveň provede zavezení brodu, který tu překračoval Borecký potok vedle tehdejšího mostku a zajistí i vyrovnání terénu ulice. Postavil by také kanalizační větev o délce 32 metrů a u mostu vydláždil rampu (obec by poskytla materiál). Obecní komise souhlasila, upozornila ale, že je nutno vzít ohled na budoucí regulaci potoka. Stavět se smělo jen minimálně 4 metry od regulační čáry. V prosinci 1919 záměr schválilo i zastupitelstvo.[229] Plán na úpravu regulační čáry pak byl úředně zveřejněn a neobjevily se proti němu námitky. Zastupitelstvo proto v květnu 1920 znovu záměr potvrdilo.[230]

Na podzim 1920, po demolici původních tlukárenských objektů, postavil na jejich místě Lev Brejcha dva nové domky.[231] Na podzim 1920 požádal Brejcha o povolení k jejich výstavbě. 2. listopadu 1920 se konalo stavební řízení.[232] Brejcha nechal zároveň roku 1920 postavit nový jez na Boreckém potoce.[233] Dne 12. února 1922 získal Brejcha povolení na přístavbu kanceláří a obytných místností u čp.158/II, dle vlastního projektu.[234] V dubnu 1921 projednávalo zastupitelstvo konkrétní smlouvu o majetkoprávních (a vodoprávních) i urbanistických aspektech Brejchových investic. Konkrétně šlo o zrušení brodu a postoupení části brodiště od Boreckého potoka do soukromého majetku Lva Brejchy z čp.158/II. Brejcha nyní hodlal fakticky zabrat a zasypat i cíp, který tvořil Borecký potok před náhonem na kolářskou dílnu pana Josefa Sedláka čp.105/II. Zasypaný cíp měl být proti potoku ohražen jakousi primitivní regulací, zdí 30 metrů dlouhou a 60 cm širokou. V cípu stávala rampa brodu, který měl tedy definitivně zaniknout. Radní s plánovanou výstavbou na východní straně pily souhlasili, ale odmítli zamýšlenou výstavbu domů na tarasní zdi u Boreckého potoka, a to z důvodů estetických i s ohledem na budoucí regulaci potoka. Zastupitelé stanovisko rady schválili.[235] V květnu 1932 mělo zastupitelstvo projednávat výkup vodních práv příslušejících k vodním dílům u čp.105/II a čp.158/II na Boreckém potoce. Šlo o přípravu na chystanou regulaci potoka, ale bod byl stažen z programu.[236]

Dům čp.158/II se proměnil na patrovou vilku, která se později ve 30. letech 20. století zařadila do skupiny dalších vilek na nově zbudovaném nábřeží Boreckého potoka. Objekt se sedlovou střechou byl za socialismu poškozen amatérskou přestavbou původního zaobleného uličního přízemního traktu s terasou na neforemný socialistický přízemní kvádr se suterénní garáží. Jde o ukázku pronikání sovětské sídlištní estetiky i do individuálního stavitelství té doby. V Rokycanech se tyto, často svépomocně prováděné neforemné přístavby, objevovaly v desítkách případů. Zde ale působí v jinak elegantním souboru vilek na nábřeží obzvlášť rušivě.

Ještě koncem 20. let 20. století se v čp.158/II uvádí jako majitel František Jelínek a nacházela se tu pila. 8. července 1925 byl objekt čp.158/II odhadnut na 120 000 Kč, 17. září 1929 na 165 000 Kč.[237] Božena Včalová, majitelka čp.158/II, požádala v roce 1933 o povolení k rozdělení pozemku č.kat.1822 a stavební parcely č.kat.519 na stavební místa. Dne 1. března 1933 se konalo místní řízení. Pozemek č.kat.1822, na kterém stál dům čp.158/II, měl být oddělen podle pily postavené na pozemku č.kat.519.[238] Dne 9. března 1933 to rada doporučila ke schválení, přičemž ale mluví o parcelaci pozemků č.kat.1822 i č.kat.1825.[239] V dubnu 1933 záměr odsouhlasilo i zastupitelstvo.[240] V roce 2004 začala přestavba domu čp.158/II, který se měl podle projektu Ivany Loukotové změnit na vilu se 4 samostatnými bytovými jednotkami. Kvůli nárůstu obyvatel a potřebě nových parkovacích míst navrhla projektantka zjednosměrnění Tomáškovy ulice v jejím nábřežním úseku.[241] Počátkem roku 2005 ale zůstával provoz obousměrný.

8.1.8. Soukenická valcha čp.105/II u Boreckého potoka

Patrně poblíž pozdější tlukárny dříve stála soukenická valcha čp.105/II. V jejím případě jsme zčásti odkázáni na neúplné informace o její stavební historii. Číslo popisné čp.105/II je provázeno jistou záhadou. V matrice je doloženo už v dubnu 1776, kdy se tu uvádí narození dcery Jakuba Brejchy.[242] Poloha tohoto domu ovšem není známa. Zajímavé je, že už roku 1776 bylo toto číslo popisné spojeno s rodinou Brejchových, která přitom v 19. století vlastnila pozemky a domy právě u severního konce dnešní Tomáškovy ulice, takže mohl stávat někde v této části města. V takovém případě vznikl někdy mezi roky 1771 a 1776. Souvislá řada čísel popisných, existujících už roku 1771 při zavádění systému číselného značení domů, sahá totiž na Pražském předměstí až k čp.104/II, tedy k mlýnu Korečník na Práchovně. Domy vznikající později, už mají čísla přidělovaná podle posloupnosti jejich dokončování, tudíž jsou rozmístěna nesouvisle. Druhou možností je, že původně čp.105/II označovalo jirchářskou valchu, která prokazatelně stála v 18. století vedle mlýna Korečník a která byla zrušena roku 1780. V takovém případě původní číselná řada domů existujících roku 1771 končila právě číslem popisným 105 a zápis v matrice roku 1776 se týkal oné jirchářské valchy na Práchovně. Tím by se vysvětlovalo i to proč následně z matrik záznamy o čp.105/II na delší dobu mizí.

Znovu se čp.105/II v pramenech objevuje až ve 20. letech 19. století a tentokrát už s vysokou mírou pravděpodobnosti šlo o soukenickou valchu zde, u Boreckého potoka v dnešní Tomáškově ulici. V dubnu 1820 v čp.105/II zemřel Jakub Mašek, uváděný jako valchař.[243] Dne 7. února 1831 se čp.105/II uvádí v matrice a je přímo označen jako valcha. Tehdy se tu narodil syn Václava Franty, mistra valchařského.[244] Možná s tímto stavením souvisí i zpráva z 18. dubna 1800, kdy magistrát vzal na vědomí „licitatorní protokol na odprodanou do emfyteutického [tedy dědičného – pozn. aut.] vlastnictví obecní soukenickou valchu.“ Magistrát rozhodl, že protokol se zašle pro potvrzení na podkomořský úřad.[245] Lokalizace této, roku 1800 obcí prodávané valchy, nicméně není jistá. Valcha stávala i na Plzeňském předměstí, na místě pozdějších Hirschových železáren, ovšem ta byla již v roce 1780 označovaná jako soukromý, nikoliv obecní majetek.

Nejprůkaznějším pramenem je zápis z jednání obecní rady ze 17. května 1822, kdy soukenický cech žádá o svolení „eine Tuchwalke am Prachiner Teiche neu erbauen zu dürfen,“ tedy v překladu do dobové češtiny: „soukenickou valchu na Prachovnickém rybníku nově vystavěti moci.“ Magistrát pak pověřil hospodářský úřad prověřením.[246] Prachovnický rybník (později označovaný spíše nepřesně jako Prácheňský) zanikl někdy před rokem 1838 a nacházel se na místě dnešního koupaliště pod Husovými sady (viz kapitola „Osecký vrch“). Dozvídáme se tedy, že valcha stála někde v jeho okolí. Ze zprávy není zřejmé, zda soukenický cech žádal o její důkladnou opravu, nebo novostavbu, jinými slovy, zda předtím kontinuálně existovala. Ale výše uvedený záznam v matriční knize z roku 1820 spíše napovídá na kontinuitu její existence (samozřejmě s tím, že stále není jasné, jestli tu stála už roku 1776, nebo vznikla až později, počátkem 19. století). Dne 28. května 1822 řešili radní stížnost, kterou podali soukeničtí mistři Antonín Leminger a Adam Černý, kvůli „auf sie mit 150 fr. anrepartirenden Beitrag zum Erhaltung der Walke,“ neboli „na ně rozvržený příspěvek 150 zlatých na údržbu valchy.“ Magistrát pak rozhodl pověřit cechovního inspektora a vedení cechu o prošetření.[247] Dne 14. června 1822 radní tuto stížnost zamítli, ale stanovili, že do budoucna se příspěvek připadající na nově přijaté soukenické mistry sníží na 60 zlatých.[248] Dne 6. září 1822 se magistrát na svém zasedání seznámil se stanoviskem obecního hospodářského úřadu ve věci „dem vorhabenden Bau der Tuchmachewalke.“ V překladu tudíž zhruba: „zamýšlené stavby soukenické valchy.“ Magistrát na 16. září 1822 svolal zvláštní schůzi za účasti všech zainteresovaných stran.[249] Dne 20. září 1822 se obecní rada zabývala výsledkem této porady se soukeníky ohledně „aufbauen wollender Tuchwalke auf dem obrigktl. Grunde beim Prachiner Teich,“ čili „stavěti se mající soukenické valchy na vrchnostenském [tedy městském – pozn. aut.] pozemku při Prachovnickém rybníku.“ Magistrát výsledky jednání předal obecnímu hospodářskému úřadu pro další posouzení.[250] Dne 26. listopadu 1822 se radní usnesli, že se má u hospodářského úřadu urgovat pro vyjádření ke stavbě soukenické valchy u Prachovnického rybníka.[251]

Pro přesnou lokalizaci této soukenické valchy si musíme vystačit s nepřímými důkazy. Valchařská živnost byla vždy situována poblíž vodního toku, kvůli využívání vodní energie. Nemohla tudíž být přímo u rybníka. Ostatně potvrzuje to i mapa městských pozemků z roku 1825, která sice zachycuje převážně ves Borek, ale v pravé části výkresu zobrazuje různé parcelní části v majetku města, včetně Prachovnického rybníka. Je vidět, že přímo na břehu rybníka ani na jeho hrázi žádná stavba nestála.[252] Zbývají dvě možnosti: mohla se nacházet někde u výtoku z rybníka. Zaniklý rybník totiž musel mít pod hrází nějakou výpusť, kterou se voda vracela do potoka. Neznáme přesně, kde se takový odvod nacházel a mapa z roku 1825 bohužel zobrazuje jen jeho vodní plochu a hráz. V takovém případě mohla stát valcha kdesi na místě současného fotbalového stadionu. Tam ale mapa z roku 1838 ukazuje jen louky, navíc položené daleko od města, dopravně nesnadno přístupné. Druhou možností, že valcha stála u Boreckého potoka v Tomáškově ulici, nedaleko kapličky, kde se patrně nacházel jez pro regulaci přívodu vody do tohoto rybníka. Tato možnost je mnohem pravděpodobnější.

To, že rybník i valcha byly součástí téhož vodohospodářského systému, dosvědčuje i skutečnost, že prakticky najednou, nebo přinejmenším ve velmi podobném časovém úseku, zmizely. Valcha existovala prokazatelně roku 1831, ale v roce 1838 už není (ani rybník) vidět na mapě stabilního katastru a neuvádí ji tu ani indikační skica k mapě stabilního katastru, která evidovala i dodatečné změny během 40. let 19. století.[253] Číslo popisné čp.105/II není zároveň doloženo ani ve sčítání lidu z roku 1857.[254]

Současný dům čp.105/II má s původní valchou společné velmi málo, protože dle mapy z roku 1838 valcha zcela zanikla. Ostatně jednalo se spíše o menší, dřevěné stavby, nesrovnatelné z hlediska dispozičního s mlýny. Valcha se sice s vysokou mírou pravděpodobnosti v Tomáškově ulici u kapličky, ale nevíme kde přesně. Nynější dům čp.105/II stojí západně od kaple, tedy po proudu potoka. Na katastrální mapě evidenční z roku 1877 už je čp. 105/II zakreslen v dnešní poloze.[255] Vznikl tedy někdy mezi roky 1857 a 1877. V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1887, nazvaný „Brejcha Josef, žádost o nová popisná čísla pro domy čp.109a a čp.109b na čísla 100 a 105“.[256] Původně totiž celý výběžek na soutoku Boreckého a Padrťského potoka patřil k usedlosti čp.109/II a teprve v roce 1887 získaly dva vedlejší objekty samostatné číslo popisné. Dům čp.109b se změnil na čp.105/II.

V roce 1898 jej rodina Brejchů prodala Emilu Veselému, který vlastnil další tlukárny proti proudu potoka (viz výše, v popisu zástavby v ulici K Borku). Současnou podobu získal buď počátkem 20. století, nebo roku 1920 (v tom případě by šlo o druhý ze dvou výše uváděných domků, které nechal postavit Lev Brejcha).[257] Pravděpodobnější je první varianta. V městském archivu se totiž nachází složka z roku 1912, nazvaná „Sedlák Josef, stavba domu a dílny čp.105/II, Pražské předměstí“.[258] Rok 1912 odpovídá více slohovému výrazu objektu čp.105/II, který má charakter neorenesanční vilky (foto z r. 2003) s 1. patrem v podkroví. Do ulice je otočen dvouosým průčelím, vlevo předstupuje rizalit, respektive štítový trakt, zakončený zdobnými vyřezávanými prvky dřevěného krovu. Fasáda je eklektická, s intaktně dochovanou štukovou výzdobou a profilovanými šambránami oken. Nad okny v přízemí jsou rovné suprafenestry, okno ve štítové stěně v 1. patře má klenák. Fasáda je v parteru s rustikou, na okrajích bosáž. Jde o poměrně vzácný, beze zbytků dochovaný slohový útvar, který by měl být citlivě udržen i při případné budoucí opravě omšelého domu. Dne 9. listopadu 1928 rada povolila Josefu Sedlákovi přístavbu dílny u čp.105/II.[259] Už 17. prosince 1928 rada vydala Josefu Sedlákovi užívací povolení na dílnu u čp.105/II.[260] Okolo domku čp.105/II se rozkládá nevelký dílenský areál, nástupce tlukárny. Za první republiky zde fungovala autoopravna, dílna a prodejna ojetých automobilů. Někdy po roce 1948 koupil dům Okresní průmyslový podnik. Samotnou vilu ale později prodal do soukromých rukou.[261]

Počátkem února 2008 na pozemku mezi čp.105/II a Boreckým potokem vyrůstá novostavba, zatím jen hrubé zdivo bez střechy, hotové do úrovně 1. patra. Koncem července 2008 už je prakticky dokončena včetně oken, chybí jen barevná úprava fasády. Dle stavu z 2. poloviny srpna 2008 už je proveden i barevný nátěr fasády a novostavba, byť asi ještě nevyužívaná, je po stavební stránce zcela dokončena.[262] Dne 22. září 2011 objekt získal číslo popisné čp.1295/II.[263] Má podobu připomínající rodinný domek, přízemní, s dalšími místnostmi v 1. patře v podkroví. Do ulice se otáčí štítovou stěnou, střecha je sedlová. Za domem čp.105/II se ještě v areálu bývalého Okresního průmyslového podniku nachází stavba, která dříve nesla číslo popisné čp.617/II. Šlo o jeden z tamních podnikatelských objektů, který získal vlastní číslo popisné až dodatečně za okupace ve 40. letech 20. století, kdy protektorátní úřady vymáhaly označování všech samostatně stojících staveb. Dle seznamu majitelů domů cca z roku 1945 měly domy čp.105/II a čp.617/II stejného majitele (Josef Sedlák).[264] Dle stavu z roku 2021 už není číslo popisné čp.617/II v evidenci. Stejně tak zaniklo číslo popisné čp.966/II, které bylo ještě dle stavu cca z roku 2005 evidováno v seznamu adresních míst pro ulici J. Tomáška, ale nebylo už v katastrální mapě spojeno s konkrétním objektem. Vzhledem k jeho hodnotě se dá předpokládat, že objekt čp.966/II vznikl někdy v 70. letech 20. století, možná šlo o jednu z výrobních a technických budov tehdy rozrůstajícího se areálu Okresního průmyslového podniku. Jeho přesná poloha ale není známa. Každopádně později číslo popisné zaniklo a formálně bylo zrušeno 20. ledna 2014.[265]

V květnu 1932 mělo zastupitelstvo projednávat výkup vodních práv u domů čp.105/II a čp.158/II na Boreckém potoce. Šlo o přípravu na chystanou regulaci potoka, ale bod byl stažen z programu.[266] Předtím, než se domy čp.158/II a čp.105/II staly integrální součástí nového vilového nábřeží, muselo město podniknout složité a nákladné regulační kroky, kterými výrazně posunulo koryto potoka. V červnu 1932 jedná zastupitelstvo definitivně o výkupu vodních práv u čp.105/II (majitel Josef Sedlák) a čp.158/II (majitelé Václav a Božena Včalovi). V případě domu čp.158/II se uvádí, že vodní dílo je nepoužíváno. Šlo o vodní náhon a odpad. Před provedením regulace Boreckého potoka bylo toto nutno vyřešit. Dle projektu regulace se pro dům čp.158/II měl jako náhrada zřídit 300 metrů dlouhý přívodní náhon začínající u „domu paní Nové ve vinici“ (bývalá tlukárna čp.163/II na rohu dnešních ulic Strmá a K Borku, viz výše), který by si ovšem si vyžádal značný náklad. A vyřešení přívodu k čp.105/II by zase zkomplikovalo regulaci nábřežní ulice. V roce 1932 se navíc začalo mluvit o možnosti zřídit koupaliště pod Kalvárií nebo pod Husovými sady a i toto by podléhalo souhlasu majitelů vodních práv. Rozhodnuto proto raději vykoupit vodní práva a odstranit vodní díla, o čemž se jednalo s městskou radou. Majitelka čp.158/II Včalová chtěla od obce za to pruh pozemku ke korytu Boreckého potoka a souhlas, že jí obec povolí parcelaci tohoto pozemku, Včalová také žádala, aby obec při eventuální výstavbě mostu přes Borecký potok od Osecké silnice požadovala zřízení průjezdu pod mostem v pokračování plánované 8 metrů široké cesty podél levého břehu Boreckého potoka. S majitelem čp.105/II panem Sedlákem se město dohodlo, že dostane přilehlý pruh pozemku (jeho západní hranice od dolního konce odpadové strouhy na č.kat.184 kolmo na osu regulovaného potoka) a město si nechá 3 metry široký pruh podél potoka, přičemž obec bude Sedlákovi dodávat se slevou elektrickou energii. Záměr schválen.[267]

8.1.9. Ostrůvek (sportovní areál)

Existence a další rozrůstání průmyslového areálu okolo bývalého Okresního průmyslového podniku čp.100/II v Tomáškově ulici je urbanistickým defektem, který by měl být výhledově napraven redukcí této zóny, situované na dotyku s potenciálně velmi zajímavou oblastí na soutoku Padrťského a Boreckého potoka. Jen samotný nejzazší cíp při soutoku obou vodních toků si podržel rekreační charakter a je veřejně přístupný. Jde o sportovní areál, zvaný Ostrůvek.

Původně se tato vlhká louka č.kat.186 na poloostrově sevřeném Padrťským a Boreckým potokem, západně od Tomáškovy ulice, nazývala Strakojc nebo Sedlákojc louka.[268] Po 1. světové válce se začala využívat pro sportovní účely. Od obce si ji pronajal Klub krasobruslařů a velocipedistů a podle obecní kroniky tu 4. července 1924 otevřel tři tenisové dvorce.[269] Ve skutečnosti ale 4. července 1924 zastupitelstvo teprve jednalo o pronájmu louky č.kat.186 klubu bruslařů a velocipedistů na zřízení tenisového hřiště. Tenisové kurty se do té doby nacházely v obecní zahradě u dnešního nádraží, 29. března 1919 tam městská rada prodloužila nájem až do roku 1928, pozemek ale měl být zabrán pro rozšíření železniční trati. Tenisté proto požádali o pronájem louky č.kat.186. Plánovali zde zřídit tři tenisové kurty a čtvrtý výhledově. Areál měl být oplocen a měl sem být přenesen dřevěný pavilon ze stávajícího hřiště. Přístup měl vést po jednoduché lávce přes Padrťský potok. Dnešní pěšina mezi Padrťským potokem a domem čp.51/II ještě totiž neexistovala, tudíž přístup z Tomáškovy ulice po pravém břehu potoka nebyl možný. Radní s pronájmem souhlasili. Na zastupitelstvu se sice ozvaly názory, zda místo není nevhodné, protože jde o záplavové území, ale nakonec pronájem zastupitelé schválili.[270]

V srpnu 1928 jednalo zastupitelstvo o prodeji č.kat.186 Velocipedisticko-bruslařskému klubu. Pozemek č.kat.186 měl plochu 4781 čtverečních metrů a ležel mezi Padrťským potokem a zahradou paní Strakové. Byl sice usnesením zastupitelstva ze 4. července 1927 pronajat tenisovému odboru velocipedisticko-bruslařského klubu do 30. dubna 1930 a tenisový odbor tam zřídil tenisové hřiště a později tam z děkanského rybníčku bylo přeneseno i kluziště, ale v roce 1928 oznámil klub, že břeh pozemku u Boreckého potoka trpí podemíláním a požádal obec o zabezpečení břehu. Komisionelní šetření potvrdilo, že břeh se vymílá a byl vypracován projekt zabezpečení břehů s odhadovanými náklady 6 až 10 000 Kč. Rada pak navrhla pozemek raději prodat nájemci. Klub nabídl 3000 Kč, město žádalo 5000 Kč. Projednání bodu ale vyvolalo velkou debatu. Sociální demokrat J. Hofman navrhl stáhnout věc z programu, protože o pozemek má zájem i DTJ. Komunista Jan Hořice ale prohlásil, že DTJ nejde o tento konkrétní pozemek, chce prý jen nějaký obecní pozemek. A město by podle KSČ mělo najít pozemky oběma dělnickým tělocvičným jednotám, tedy nejen sociálnědemokratické DTJ. Bod pak byl odložen do příští schůze, do posouzení nabídky DTJ.[271] Už v březnu 1928 rada doporučila zastupitelstvu prodat pozemek č.kat.160 /sic!/ Bruslařsko-velocipedistickému klubu za 4000 Kč.[272] Rada v květnu 1928 zastupitelstvu doporučila prodat č.kat.186 bruslařsko-velocipedistickému klubu za 5000 Kč. Radní prohlásili, že je nutno urychlit i vyřízení podobné žádost DTJ o pozemek.[273] V červnu 1928 souhlas s prodejem č.kat.186 bruslařsko-velocipedistickému klubu vyslovila i obecní finanční komise.[274]

V květnu 1929 mělo o prodeji pozemku velocipedisticko-bruslařskému klubu rozhodnout zastupitelstvo, ale starosta sdělil, že zástupci občanských stran a KSČ navrhli stáhnout bod z programu. Jan Hořice z KSČ pak oznámil, že jeho strana žádá o týdenní odklad, protože bude zároveň požadovat pozemek u lisovny pro FDTJ. Blok občanských stran ve shodě s KSČ zároveň zablokoval i plánovaný prodej pozemků na místě nynějšího koupaliště pod Husovými sady do majetku DTJ. Sociální demokrat František Pokorný kritizoval společný postup pravice a KSČ.[275] Dne 23. května 1929 národní demokrat J. Zápotočný na schůzi rady jménem občanských stran navrhl z programu zítřejší schůze zastupitelstva stáhnout otázku prodeje pozemků Bruslařsko-velocipedistickému klubu a DTJ. Vytkl vedení obce, že jsou tyto dvě otázky spojovány. Nakonec stažení z programu bylo odsouhlaseno.[276] Až 9. května 1930 byl pozemek č.kat.186 prodán na základě rozhodnutí zastupitelů bruslařsko-velocipedistickému klubu.[277] Ani tentokrát se to ale neobešlo bez vyostřené a zpolitizované atmosféry. 30. dubna 1930 vypršel bruslařsko-velocipedistickému klubu pronájem pozemku a hrozilo, že každá další povodeň odplaví další kus břehu pod zahradou pana Sedláka. Proto bylo nutno provést opravy břehů a vyjasnit majetkové poměry. O parcelu se prý uchází i DTJ (pokud nezíská od města část obecní louky pod Husovými sady naproti školnímu a fotbalovému hřišti, což prý dosud nebylo vyřízeno). DTJ nabídla dle protokolu z 19. dubna 1928 pozemek č.kat.186 odkoupit za 5000 Kč a 5. května 1930 oznámila, že hodlá nabídnout dokonce 6000 Kč a je ochotna dát víc, než jakákoliv jiná nabídka od případného zájemce. Jenže 7. května 1930 rada setrvala na prodeji bruslařsko-velocipedistickému klubu za 5000 Kč, protože klub již provedl na pozemku úpravy v hodnotě 40 000 Kč a nabídka DTJ je prý jen demonstrativní. Město konstatuje, že pozemek č.kat.186 má plochu 4781 čtverečních metrů a hospodářsky nemá pro obec velký význam, protože je opakovaně zaplavován. Radní požadovali, aby budoucí majitel souhlasil s veřejným přechodem pozemku od ulice takzvané „Psinky“ (poblíž nynější ulice U Soutoku na Plzeňském předměstí) nejkratším směrem na protější školní hřiště (nynější fotbalový stadion pod Husovými sady, viz kapitola „Osecký vrch“), prostřednictvím lávek, zřízených přes Padrťský a Borecký potok. Na zastupitelstvu ale Josef Hofman namítá, že nabídka DTJ není jen demonstrativní, protože tato tělovýchovná organizace potřebuje hřiště. Bude mít 25. výročí a nemá kde cvičit. František Zrzavecký sděluje, že DTJ prý byl přislíben pozemek pod Strání za 14 000 Kč, uvízlo to ale v zastupitelstvu. Zrzavecký požaduje, aby občanské strany přislíbily, že pokud pozemek č.kat.186 připadne bruslařsko-velocipedistickému klubu, nebudou levici blokovat nalezení jiného pozemku pro DTJ. Václav Laipold osvětluje, že obec nechce prodat DTJ pozemek pod Strání, protože nechce kouskovat obecní majetek. Komunista Jan Hořice pak prohlásil, že „má dojem, že sociální demokraté těžce nesou, že dnes již nemohou vládnouti jako dříve. Musí ale konečně poznati, že jejich vládě je konec.“ Nakonec byl 17 hlasy schválen prodej parcely č.kat.186 bruslařsko-velocipedistickému klubu dle návrhu rady.[278] Bruslařsko-velocipedistický klub mezitím zvýšil nabídku na výkupní cenu pozemku č.kat.186 o 1000 Kč.[279]

V červnu 1930 vzala rada na vědomí náčrtky na výstavbu železobetonové hráze v severozápadní části tenisového hřiště č.kat.186 a rozhodla, že zeď se má postavit ihned.[280] Koncem srpna 1930 rada vzala na vědomí náklady ve výši 11 789,37 Kč na výstavbu této ochranné zdi při Boreckém potoku na č.kat.186.[281] Šlo o ochranu proti odplavování pozemku. Plány z počátku 30. let na zřízení přemostění Padrťského a Boreckého potoka prostřednictvím lávky, vedené z nynější ulice U Soutoku přes Ostrůvek (podrobněji o nich v popisu starého Plzeňského předměstí) nebyly realizovány. Při regulaci Boreckého i Padrťského potoka v 30. letech se ale výrazně změnila podoba lokality. V červenci 1933 radní vzali na vědomí výsledek jednání s tenisovým a bruslařským klubem ohledně regulace Padrťského potoka v sousedství jeho pozemku.[282] V roce 1935 město jednalo o prodeji části nábřeží Boreckého potoka Josefu Sedlákovi a „Lawn-tenisovému klubu“. 15. října 1935 se konalo komisionelní řízení o žádosti Sedláka o pronájem části nábřeží u upravovaného Boreckého potoka. Regulací potoka totiž vznikla za zahradou č.kat.182 Josefa Sedláka, mezi novým korytem a hřištěm tenisového klubu volná plocha, kterou chtěli Sedlák, tenisový klub a pan Straka získat k zaokrouhlení svého majetku. Městský technický znalec ing. Moucha ale konstatoval, že prodej pozemku je nevýhodný, protože ho prý bude zapotřebí při budoucí regulaci k výměně za rozšíření nábřeží na levém břehu Boreckého potoka, až se bude parcelovat pozemek č.kat.182. M. Straka následně upustil od zájmu o odkup. Poté se Sedlák domluvil s tenisovým klubem, že si plochu rozdělí mezi sebe s tím, že východní část měla připadnout Sedlákovi až k hranici, kterou byla přímka vedená od zděného pilíře v severozápadním cípu zahrady č.kat.183/2 na bod 14 metrů západně od prodloužené západní hranice zahrady č.kat.182. Společně pak požádali o pronájem. Chtěli ale nejprve, aby obec předtím dala do 1. března 1936 zavézt staré koryto Boreckého potoka, které je prý semeništěm komárů. 31. října 1935 rada souhlasila a doporučila to ke schválení. V listopadu 1935 to odsouhlasilo i zastupitelstvo.[283] Letecký snímek z července 1938 už tu zachycuje několik tenisových kurtů a menší budovu klubovny poblíž nábřeží Padrťského potoka.[284] Na stavbu provizorní klubovny získal „Lawn-tennisový a bruslařský klub v Rokycanech“ povolení 26. března 1936. Projekt vyhotovil Josef Žour. Kolaudace proběhla 28. května 1936.[285] Tato budova patrně je totožná s objektem, který byl za Protektorátu označen jako čp.644/II. V seznamu majitelů domů cca z roku 1945 se u čp.644/II uvádí coby majitel LTK Rokycany (Lawn-tenisový klub).[286] Budova klubovny zde existuje dosud (přestavěna byla v 70. letech, viz níže), ale její číslo popisné oficiálně zaniklo 17. ledna 2014.[287] Dle stavu z roku 2008 bylo ještě čp.644/II evidováno v seznamu adresních míst pro Tomáškovu ulici, ale nebylo už v katastrální mapě spojeno s konkrétním objektem.

Později tu fungovalo lukostřelecké hřiště.[288] Lukostřelecký oddíl zde sídlil od roku 1955.[289] Při revizi územního plánu v roce 1968 sem (na lukostřeleckou louku) MěstNV doporučil situovat komplex plaveckého bazénu, společně s novými parními lázněmi a vodoléčbou. Stavba měla vyrůst sdruženými finančními prostředky města, dalších úrovní národních výborů a místních organizací ČSTV, Komunálních služeb, OÚNZ, Svazarmu atd.[290] Rozhodnutí o situování zamýšleného bazénu bylo pravděpodobně utilitárně motivováno lepší dodávkou vody v této, nízko ležící lokalitě.[291] V červnu 1972 ale oznámil pan Mašek poslancům MěstNV, že rada MěstNV navrhla změnu v umístění plaveckého bazénu. Plénum změny odsouhlasilo.[292] Plavecký bazén tu tedy nakonec nevyrostl.

V červnu 1972 se na MěstNV mluví o tom, že se bude muset vybudovat nový areál lukostřeleckého oddílu náhradou za stávající lukostřelnici, rušenou kvůli nové výstavbě.[293] Na místě lukostřelecké louky na Ostrůvku totiž vyrostl volejbalový sportovní areál. Otevřel se v květnu 1975. Patřil TJ RND Rokycany.[294] Lukostřelci se z pozemku odstěhovali. Volejbalový areál byl budován od roku 1972.[295] Za rok 1972 tu vzniklo dílo v hodnotě 92 800 Kčs (plán činil 10 000 Kčs) a prostavěno rovněž 92 800 Kčs (oproti plánu 10 000 Kčs).[296] V plánu výstavby na rok 1973 se u akce výstavba sociálního zařízení oddílu odbíjené TJ RND počítalo s náklady 67 000 Kčs a hodnotou díla 137 200 Kčs.[297] Ve zprávě o plnění celoměstského závazku za 1. pololetí 1973 se uvádí, že na sociálním zařízení TJ RND byla vytvořena hodnota 72 000 Kčs, s náklady 34 000 Kčs. Odpracováno zde bylo 2810 brigádnických hodin (z toho 1241 zdarma).[298] Za celý rok 1973 se zde proinvestovalo 79 000 Kčs (plán 67 000 Kčs).[299] Podle návrhu rozpočtu na rok 1974 zde mělo být prostavěno 81 000 Kčs (v jiném pramenu uváděno 78 500 Kčs[300]), přičemž hodnota vytvořeného díla se vyčíslovala na 100 000 Kčs.[301] OV ČTO poskytl na výstavbu sociálního zařízení klubu odbíjené 50 000 Kčs.[302] Za 1. pololetí 1974 se prostavělo na areálu 47 000 Kčs. V témž dokumentu se ale na jiném místě uvádí prostavěná suma 40 200 Kčs (hodnota díla 50 300 Kčs). V září 1974 již je sociální zařízení v hrubé části hotovo, stavba prý probíhá bez obtíží, provádí se vnitřní omítky, instalace vody, kanalizace a elektroinstalace.[303] V prosinci 1974 se uvádělo, že sociální zařízení TJ RND odbíjená bude hotovo ještě do konce roku.[304] Za rok 1974 tu celkem bylo prostavěno 82 948,88 Kčs (plán činil 81 000 Kčs).[305] Celkové náklady na tuto akci se uváděly na 269 000 Kčs.[306] Součástí sportoviště byla 4 hřiště krytá antukou, dvě šatny, klubovna, sauna, záchody s umývárnou. Hřiště mělo i noční osvětlení.[307] Na podzim 1974 také souhlasila rada MěstNV se záměrem TJ RND zahájit projektové práce na krytou halu na volejbal. Podmínila to ale souhlasem ONV.[308] I zpráva z roku 1976 o koncepci rozvoje Kultury volného času na léta 1976–1980 počítala se zastřešením volejbalového hřiště.[309] Krytá hala tu ale nakonec nikdy nevyrostla.

Pro polohu se oblast nazývá „Ostrůvek“ nebo „Na Ostrůvku“. Roku 2002 zaplavila areál voda do výše 150 cm. Brigádnickou prací členů volejbalového klubu pak byl postupně opraven.[310] Volejbalový klub požádal 18. dubna 2005 město o odprodej přístupové cesty, která vede po pravobřežní regulační zdi Padrťského potoka. Cesta v majetku obce zůstávala neupravená, se stále patrnými následky povodně. Na nábřeží tu chybělo zábradlí a chodcům, zejména dětem hrozil pád do potoka.[311] V červnu 2005 ale rada tento záměr odmítla. Odbor rozvoje města navrhl, aby obec sama cestu opravila a aby pokusila se na to získat dotaci z povodňových fondů.[312] V září 2005 vzala rada na vědomí informace o chystané opravě cesty a pověřila odbor rozvoje města, aby prověřil možnosti získání dotace.[313] Rozpočet na opravu nábřežní cesty v délce 120 m se odhadoval na 200 000 Kč.[314] Na rok 2008 požádal volejbalový klub město o dotaci 218 000 Kč na opravu fasádu, okna a odpadů. Zastupitelstvo 10. března 2008 odsouhlasilo dotaci, ale jen 120 000 Kč.[315] V září 2019 zastupitelstvo poskytlo volejbalovému klubu dotaci 100 000 Kč na rekonstrukci antukových kurtů a výstavbu cvičného kurtu.[316] V květnu 2021 zastupitelstvo souhlasilo s výstavbou skladu nářadí a antuky v tomto areálu (parcela č.kat.1632/2) dle projektu vyhotoveného na náklady Volejbalového klubu Rokycany.[317]

8.1.10. Technický vývoj Tomáškovy ulice

V září 1928 radní rozhodli zařadit do rozpočtu na rok 1929 příspěvek 3000 Kč pro okresní správní komisi na úpravu Osecké silnice za podmínky, že válcován bude i povrch silnice ve městě.[318] Silnice od Oseka tehdy probíhala nynější Tomáškovou ulicí a pak na Nerudovo náměstí. V říjnu 1928 se radní usnesli, že záměr poskytnutí 3000 Kč okresu na válcování Osecké silnice se ruší za předpokladu, že okres v roce 1929 přikročí k úpravě ulice (tehdy nazývané Puchmajerova).[319] Koncem listopadu 1930, při jednání o návrhu obecního rozpočtu na rok 1931, se rada usnesla zakročit u okresu za úpravu okresní silnice od Železné ke kapličce na Osecké silnici (tedy v linii Nerudovo náměstí, Soukenická, Tomáškova).[320] V září 1931 se rada rozhodla za účelem prodloužení plynovodu k novostavbě V. Včaly v Puchmajerově ulici (čp.475/II) provést devinkulaci vkladní knížky u Městské spořitelny.[321] V květnu 1932 rozhodli radní, že s žádostí obyvatel Puchmajerovy ulice o úpravu komunikace bude seznámen okresní úřad, aby ji upravil se státní a zemskou subvencí aspoň v roce 1933.[322] V lednu 1933 prezentovala levicová opozice na schůzi zastupitelstva návrh programu boje s nezaměstnaností. Mimo jiné doporučila vydláždit Oseckou silnici ve městě až k rozcestí s Voldušskou silnicí.[323] Je nutno zopakovat, že tento silniční tah tehdy probíhal z Nerudova náměstí dnešní Soukenickou a Tomáškovou ulicí.

12. května 1933 projednávala obecní okrašlovací a komunikační komise doporučení vzešlá z obchůzky Pražského předměstí. Mimo jiné doporučila v Puchmajerově ulici doplnit chodník při domcích a prodloužit ho až k Veverkově ulici (dnes Mládežníků) a u domu Skalovic (čp.52/II) zřídit chodník jen v nejnutnějších rozměrech[324] V červnu 1936 jedná zastupitelstvo o půjčce 400 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren, na úhradu některých investic na rok 1936. 12. května 1936 rada doporučila tuto půjčku ke schválení. Předpokládalo se mj. její použití na nouzové práce, včetně úpravy ulice na levém břehu Boreckého potoka u novostaveb paní Včalové a na konci Puchmajerovy ulice za 30 000 Kč. Na schůzi zastupitelstva ale Rudolf Kadláček požaduje stáhnout věc z programu a nechat projednat volebními skupinami. Obecní zapisovatel reagoval, že půjčku lze schválit a že rada bude pak moci posoudit jednotlivé položky, na které má být použita, což nakonec prošlo.[325] Na další schůzi v červnu 1936 pak zastupitelstvo znovu řešilo půjčku 400 000 Kč na investice za rok 1936, schválenou na předchozí schůzi zastupitelstva. Poté, co věc projednala 22. června 1936 rada, došlo ke změnám seznamu plánovaných investic. 30 000 Kč původně určených na úpravu ulice u novostaveb paní Včalové se mělo použít i na drobné úpravy v různých částech města.[326] V roce 1939 město jedná o uzavření půjčky 150 000 K z fondu pro mimořádné výdaje městských železáren na dlažbu a kanalizaci Puchmajerovy ulice. V září 1939 se uvádí, že obec už provedla dlažbu a kanalizaci v Puchmajerově ulici v délce 60 metrů, a to u domů čp.59/II, čp.313/II a čp.54/II. Akce byla provedena na účet nouzových prací za rok 1939. Úpravu zbývající části ulice od hotového úseku až k Boreckému potoku doporučila 10. srpna 1939 rada uhradit půjčkou 150 000 K, což v září 1939 odsouhlasilo zastupitelstvo.[327]

V 1. polovině roku 1964 se vyasfaltování dočkal chodník v Tomáškově ulici, od objektu Plzeňského díla majitele pana Sedláka (patrně dům čp.105/II, který měl ve 40. letech 20. století za majitele Josefa Sedláka) k restauraci Hradčany.[328] Dle harmonogramu ze září 1969 zamýšlel MěstNV zajistit v roce 1972 zpracování projektu generální opravy komunikace, osvětlení i chodníků v Tomáškově ulici (včetně nábřežního úseku) nákladem 37 000 Kčs. Samotné provedení úprav na ploše 2450 čtverečních metrů by proběhlo po roce 1976 nákladem 500 000 Kčs.[329] Podle zprávy z července 1971 už je zadáno zpracování projektu na rekonstrukci komunikace a osvětlení v této ulici.[330] V prosinci 1969 ale národní výbor zamýšlí, že by už následujícího roku provedl Okresní průmyslový podnik bezprašnou úpravu vozovky v Tomáškově ulici, od křižovatky s Dvořákovou, podél nábřeží Boreckého potoka až k objektu čp.100/II (kde tehdy sídlil Okresní průmyslový podnik).[331] Ještě v září 1972 si ale na plénu MěstNV stěžuje pan Petrželka, že Tomáškova ulice ke koupališti je ve špatném stavu. Byla tam prý navezena šmanda, která ale nepřinese trvalé zlepšení stavu komunikace.[332] V říjnu 1972 reaguje národní výbor s tím, že odbor výstavby MěstNV zadá vypracování projektu na rekonstrukci komunikace v Tomáškově ulici.[333] Technické služby v roce 1971 vyměnily u restaurace Hradčany u jedné lampy veřejného osvětlení zářivky za výbojky.[334] V roce 1972 v této ulici údajně proběhla další výměna zářivkových osvětlovacích těles.[335] Rekonstrukce Tomáškovy ulice byla zařazena do plánu investic pro rok 1978.[336] V březnu roku 1978 rekonstrukce Tomáškovy ulice, od restaurace Hradčany až k lávce přes Borecký potok, skutečně začala.[337] V září 1978 se uvádí, že ze dvou třetin jsou hotovy zemní práce, položeny obrubníky, vyasfaltovány chodníky a na komunikaci už byl položen penetrační makadam.[338] Ještě během roku 1978 byla údajně úprava ulice dokončena.[339]

V únoru 1967 se uvádí, že již byla dokončena výstavba kanalizační větve podél Tomáškovy ulice (od restaurace Hradčany ke koupališti), prováděná mimo plán. Šlo o součást páteřní soustavy nových odpadních stok, zaústěných již do nové čističky odpadních vod.[340] Ve 2. pololetí 1986 si Marie Kratzerová z Tomáškovy ulice čp.516/II stěžovala, že komunikace byla poškozena při výkopech a neuvedena podnikem ZVAK do původního stavu. Stížnost uznána za oprávněnou.[341]

Do návrhu rozpočtu na rok 2006 zařadilo město i 900 000 Kč na rekonstrukci Tomáškovy ulice.[342] V únoru 2007 schválila rada členy výběrové komise na posouzení nabídek na rekonstrukci vodovodu v této ulici. Akce byla schválena jako investiční položka v rozpočtu na rok 2007.[343] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že na opravu vodovodu v této ulici v délce 340 metrů půjde 1 400 000 Kč, s termínem realizace v 1. pololetí 2007.[344] Podle jiného pramene se ale pro rok 2007 v rozpočtu města počítalo na tuto akci s 2 135 000 Kč. Reálně tu ovšem v roce 2007 bylo utraceno jen 171 130 Kč, akci se nepodařilo zrealizovat, neboť město nenašlo vhodný dotační program a firma VOSS dodala se zpožděním projekt. Práce tak začaly až před koncem roku 2007.[345] Dne 17. září 2007 požádalo město o stavební povolení na rekonstrukci vodovodu v Tomáškově ulici. 5. října 2007 ohlásil MÚ na 23. října 2007 místní šetření. Rekonstrukce vodovodního řadu měla proběhnout v délce 349 metrů, nové potrubí mělo být z litiny o průměru 80 mm.[346] Počátkem února 2008 už v ulici probíhají výkopové práce. Vozovka byla rozkopána, a to zejména v úseku od čp.100/II ke kapli u Boreckého potoka.[347] Podle zprávy MÚ z května 2008 měly náklady na tuto akci činit 2 000 000 Kč.[348] Rekonstrukce vodovodu v této ulici byla zadána firmě Omega C + M, s. r. o. z Plzně za 1 881 591 Kč s tím, že práce se měly realizovat jen do výše nákladů schválených zastupitelstvem a v akci se mělo pokračovat v roce 2008.[349]

8.1.11. Vývoj pojmenování Tomáškovy ulice

Tomáškova ulice je na indikační skice k mapě stabilního katastru z roku 1838 (se zákresy změn i během 40. let 19. století) označena jako Wosseker Gasse, tedy Osecká ulice.[350] Na mapě z roku 1877 už nese jméno Puchmajerova ulice, neboli puristickou češtinou Puchmírova ulice, podle Antonína Jaroslava Puchmajera (1769–1820), obrozeneckého faráře a básníka z nedalekých Radnic u Rokycan. V roce 1919 tento název zastupitelstvo při poválečné revizi uličního názvosloví potvrdilo.[351] V červenci 1951 ale byla přejmenována na Tomáškovu ulici, respektive ulici Josefa Tomáška, podle Josefa Blažeje Tomáška.[352] Narodil se 2. února 1885 v Liblíně. Před válkou působil v sociálně demokratické straně, na sklonku první republiky přešel ke komunistům a byl předsedou místního Svazu přátel SSSR.[353] V letech 1939–1940 pracoval v místním komunistickém odboji. V roce 1939 se spolupodílel na vytvoření II. ilegálního Okresního výboru KSČ.[354] Dne 18. června 1943 byl popraven nacisty v Berlíně.[355] Přejmenování schválila na zasedáních 15. května a 15. června 1951 rada MNV na počest 30. výročí založení KSČ.[356] Název se udržel do současnosti.

Je ale nutno zdůraznit podstatnou věc. Názvy Osecká, Puchmajerova a do roku 1953 i Tomáškova ulice se vždy týkaly nejen jejího dnešního rozsahu, ale zahrnovaly i úsek nynější Soukenické ulice od Nerudova náměstí až k dnešnímu mostu přes Padrťský potok. Byl to důsledek skutečnosti, že tato trasa, tedy od Nerudova náměstí až k Boreckému potoku, tvořila před průlomem Dvořákovy ulice jednu komunikaci, silniční výpadovku z Rokycan na Osek a Volduchy. Most přes Padrťský potok vyrostl až ve 30. letech 20. století, takže Soukenická ulice, která je dnes pociťována jako jedna komunikace, začínající na Nerudově náměstí a vedoucí až na náměstí U Saské brány na Plzeňském předměstí, neexistovala. Šlo o dvě nepropojené ulice. Dne 7. září 1953 byl na návrh rady MNV úsek tehdejší Tomáškovy ulice od Nerudova náměstí k Padrťskému potoku (tedy nynější Soukenická) přejmenován na ulici Na Pátku (nezaměňovat s dnešní ulicí Na Pátku na nábřeží Padrťského potoka).[357] Od roku 1953 tak Tomáškova ulice oficiálně nezačínala na Nerudově náměstí, ale až u mostu přes Padrťský potok (jako dnes). Název odděleného úseku od Nerudova náměstí k mostu, tedy ulice Na Pátku, se objevil například na turistické mapě města z roku 1967.[358] Patrně nicméně nevešel ve všeobecné užívání a uliční úsek býval nadále občas zahrnován do Tomáškovy ulice. Teprve 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 posuzovaly občanské výbory a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na úpravu pojmenování rokycanských ulic. Kromě nově vzniklých ulic se řešilo i zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. MěstNV tak konstatuje, že stávající úsek Tomáškovy ulice od křižovatky Na Železné (Nerudovo náměstí) až k mostu přes Padrťský potok U Hradčan bude začleněn do Soukenické ulice. Plénum souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k faktickému provedení změn do 30. dubna 1973.[359] Teprve pak byl definitivně „odpojen“ tento úsek od Tomáškovy ulice.

Složitým vývojem prošlo i označení nábřežního úseku Tomáškovy ulice, od kapličky podél Boreckého potoka ke křižovatce s Dvořákovou ulicí. Tento nábřežní úsek nebýval zpočátku považován za součást Tomáškovy ulice. Vznikl až za první republiky (popis zdejší vilové zástavby, viz níže). Rozhodnutím zastupitelstva z 3. září 1940 (na základě předchozího usnesení rady ze 4. července 1940) byl pojmenován nábřežní úsek (od kapličky k Dvořákově ulici) ulice U Koupaliště.[360] V roce 1946 byla tato nábřežní část přejmenována na Raisovu ulici.[361] Dne 12. září 1972 plénum MěstNV rozhodlo, že stávající ulice Raisova ulice bude začleněna do Tomáškovy ulice. Plénum souhlasilo, jen prodloužilo termín k provedení změny do 30. dubna 1973.[362] Pojmenování Raisova ulice se pak přesunulo na nedaleké sídliště Hrudkovanka.

Teprve od roku 1972 tak Tomáškova ulice existuje v nynějším rozsahu. Po roce 1989 se neobjevil návrh na její přejmenování. A vzhledem k odbojové činnosti Josefa Tomáška je to pochopitelné.

8.2. Západní úsek ulice Mládežníků

8.2.1. Vznik a popis zástavby západního úseku ulice Mládežníků

Severní část Tomáškovy ulice (poblíž kapličky) je výsledkem rozvoje města v 19. století, kdy se zástavba pozvolna nasouvala do zemědělských pozemků na okraji Pražského předměstí. Stejným procesem vznikl i západní úsek dnešní ulice Mládežníků, tedy od nároží s Tomáškovou ulicí, ke křižovatce s Dvořákovou ulicí u areálu gymnázia. Přitom ulice Mládežníků má velmi archaický původ. Dávno před vznikem zástavby tudy probíhala polní cesta, která odbočovala z dnešní Tomáškovy ulice k východu. Takto je vidět na mapě stabilního katastru z roku 1838. Teprve v 2. polovině 19. století tu sekundární parcelací pozemků, přiléhajících k zadnímu konci zahrady Rauchovského domu čp.62/II, vznikly skromné přízemní domky a polní cesta se začala měnit na ulici. Tento stav zachycuje už mapa ze 70. let 19. století.[363]

Tato druhotná urbanizace sloužila jako bydlení pro nižší společenské vrstvy. Do rostoucího průmyslově-řemeslnického města tehdy za prací začaly směřovat stovky obyvatel z venkova. Tuto populační vlnu již nebylo možné ubytovat v stále hustěji zalidněných původních domech, jejichž nádvorní trakty, narychlo adaptované kůlny, dílny nebo výminky často obývala čeleď a dělnictvo. Od 2. poloviny 19. století si to vynucovalo i dílčí novou výstavbu. Ve stejné době a s podobným sociálním složením obyvatel vznikla i řada přízemních domků v Hradební ulici. Když si odmyslíme nelehký sociální kontext jejich vzniku, coby skromných obydlí pro nemajetné vrstvy, musíme tento urbanistický soubor ocenit jako pozoruhodný příklad malebné periferní zástavby, který se takřka zázračně udržel navzdory všem poválečným asanacím, a to často i v stavebních a řemeslných detailech exteriérů (foto z r. 2003).

Souvislá řada domků se utvořila podél jižní strany ulice Mládežníků, kde směrem od nároží Tomáškovy ulice stojí pět na sebe navazujících objektů: čp.155/II, čp.156/II, čp.165/II, čp.170/II a čp.120/II. Dům čp.155/II (foto z r. 2003) se v matrice poprvé uvádí 29. dubna 1874, kdy tu zemřela dcera jistého Jakuba Mužíka.[364] Jde o měřítkově velmi skromnou stavbu, do ulice hledící jednoosým průčelím. Vchod je řešen zboku skrz vrátka na malý dvorek. Okno bylo zmodernizováno patrně za socialismu, ale hmotově se dům zachoval. Vedlejší dům čp.156/II (foto z r. 2003) je připomínán roku 1872.[365] V městském archivu se nachází složka z roku 1911, nazvaná „Baumgärtl, stavba chléva a kůlny čp.156/II, Pražské předměstí“, a další z roku 1912, pod jménem „Baumgärtl Vlastimil, stavba kůlny u čp.156/II, Pražské předměstí“.[366] Má pětiosé, souměrné průčelí s vchodovými dveřmi uprostřed, a sedlovou střechu. V roce 2003 měl ještě intaktní eklektickou fasádu se štukovým dekorem a původní okna. Později prošel rekonstrukcí, při které byla fasáda zjednodušena a změněny stavební detaily (okna, dveře). Ačkoliv je výsledek podobný původní podobě, jedná se o setření autenticity. Při podobných opravách domů z 19. a počátku 20. století je nutné pečlivě zvažovat náhradu stavebních prvků a obzvláště se vyvarovat dobovému okouzlení zateplováním fasád, které často vede k banalizaci starší architektury. Historická měřítka ale dům rekonstrukcí neztratil. Následuje objekt čp.165/II (foto z r. 2003). V matrice je domek čp.165/II poprvé zaznamenán 16. června 1863, kdy zde zemřela dcera Marie Suché.[367] Z let 1874–1875 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Kašpar Vojtěch, stavba domu čp. 165/II, Pražské předměstí“.[368] Obě zprávy jsou patrně autentické a nejde tudíž o omyl v čísle popisném apod. Majitelem čp.165/II totiž skutečně bývala rodina Suchých a zároveň dle sčítání lidu z roku 1890 byl jako majitel uváděn Kašpar Vojtěch.[369] Zpráva z let 1874–1875 tak nejspíš odkazuje na nějakou přestavbu domu, který mohl vzniknout již před rokem 1863. Jistou pochybnost ale vyvolává číslo popisné, jehož hodnota by skutečně odpovídala vzniku okolo roku 1875, nikoliv před rokem 1863. Další spisový materiál ve fondech městského archivu z roku 1902 je označen „Suchý Jan, stavba chléva čp.165/II, Pražské předměstí“.[370] Tříosý domek s vchodovými dveřmi, dvěma okenními otvory ve fasádě a menším okénkem nalevo od dveří, je nejzachovalejší z celé pětice. Má intaktní fasádu, původní okna i dveře. Vzhledem k mírné sešlosti bude i zde nutné se při případné budoucí opravě vyvarovat tomu, aby sem byly v dobré víře aplikovány sterilní typizované stavební prvky. V dubnu 2019 souhlasili zastupitelé s dotací z programu na podporu oprav a údržby budov v městské památkové zóně, které nejsou kulturními památkami na dům čp.165/II 50 000 Kč na opravu střechy, 50 000 Kč na opravu oken a 50 000 Kč na opravu dveří.[371] V květnu 2020 přidělilo zastupitelstvo v rámci tohoto programu na dům čp.165/II další dotaci ve výši 44 591 Kč na opravu fasády.[372] Znovu pak v květnu 2021 zastupitelstvo z tohoto dotačního programu udělilo subvenci ve výši 45 827,50 Kč na opravu fasády domu čp.165/II.[373] Jak mají vypadat adaptace podobných staveb, ukazuje vedlejší domek čp.170/II. Ten prošel, patrně v 10. letech 21. století, citlivě pojatou opravou fasády, při které si podržel osobitou kvalitu, včetně nekonfekčních detailů oken a dveří. Za jistou chybu lze označit jen ahistorická střešní okna, vsazená do sedlové střechy. V podobných případech je lepší volit tvarosloví, odpovídající době vzniku domu, v tomto případě tedy vikýře, popřípadě volská oka. V zásadě ale jde o ukázkový příklad, jak chudinské domky z 19. století mohou být moderním bydlením i ve 21. století, a přitom si zachovat osobitou tvář. Dům čp.170/II je poprvé připomínán v roce 1872.[374] V městském archivu se nachází složka z roku 1903, nazvaná „Pavoda Josef, stavba chléva u čp.170/II, Pražské předměstí“.[375]

Posledním objektem v této řadě je domek čp.120/II. Zdálo by se, že je z výše uvedených nejstarší. Jakýsi objekt čp.120/II je totiž doložen v matrice zemřelých už zápisem z 11. března 1794, kdy zde zemřel Josef Riger.[376] Souvislá řada popisných čísel na Pražském předměstí, sahající až k čp.104/II (mlýn Korečník na Práchovně), ukazuje rozsah zástavby k roku 1771, kdy se zaváděla domovní čísla. Objekty s vyšším číslem popisným už jsou ve městě rozmístěny nahodile, podle posloupnosti jejich dokončování. Dům čp.120/II tudíž vyrostl někdy mezi roky 1771–1794, nejspíše blíže pozdějšímu z těchto dvou dat. Detailně se zmiňuje roku 1805, kdy měl podle dochovaného popisu skutečně skromné rozměry. Sestával z jedné světnice, síně a kuchyně a měřil na délku 4 sáhy a 3 střevíce, na šířku pak 3 sáhy a 2 střevíce,[377] tedy 8,53 m x 6,32 m. Jenže tam, kde dnes stojí čp.120/II, není na mapě z roku 1838, ale ani na její indikační skice [378] se zákresy stavebních změn během 40. a 50. let 19. století, žádná zástavba. Ve sčítání lidu roku 1857 číslo popisné čp.120/II vůbec neexistovalo.[379] Je tudíž velmi pravděpodobné, že matriční záznam z roku 1794 i listina z roku 1805 hovoří o úplně jiném objektu, před rokem 1838 zbořeném, jehož číslo popisné až druhotně přešlo sem. Vzhledem k malým rozměrům objektu v popisu z roku 1805 se dá usuzovat, že se jednalo o malý domek, možná výminek, obytnou stodolu, nebo jiný podružný objekt. V takovém případě mohlo jít o součást nedalekého rozlehlého Rauchovského statku čp.62/II (viz výše). Císařský otisk mapy stabilního katastru z roku 1838 skutečně nedaleko od dnešního čp.120/II zaznamenává takové malé stavení, evidované jako objekt z nespalného materiálu. Stálo na parcele č.kat.518, o cca 20 metrů východně. Jenže na indikační skice této mapy, která jinak obsahuje i čísla popisná domů, není zde žádné číslo zakresleno. Jde tudíž jen o teorii. Ono menší stavení byla věžovitá zadní brána do zahrady statku čp.62/II. Je vyobrazena na vedutě Rokycan z roku 1817 i na kresbě Rokycan z roku 1830. Popis z roku 1805 se mohl týkat této brány, která mohla mít i obytnou část (pro čeleď apod.), jenže v takovém případě by to asi bylo v dobovém popisu zmíněno. Ale i kdyby skutečně archivním popisem z roku 1805 byl míněn tento objekt, znamenalo by to stále, že dnešní domek čp.120/II získal číslo popisné druhotným přenosem. Teprve na mapě ze 70. let 19. století už je nynější dům čp.120/II (stavební parcela č.kat.610) v ulici Mládežníků na svém místě spolehlivě zachycen.[380] I podle Karla Hofman se na místě dům čp.120/II připomíná roku 1877.[381] Roku 1894 bylo obytné stavení zcela nově postaveno. Objekt byl tehdy v majetku Václava Potůčka.[382] Přestavba byla důkladná, protože na katastrální mapě ze 70. let 19. století, která ale obsahuje i zákresy pozdějších změn až do počátku 20. století, je vidět změna půdorysu a uliční čáry u tohoto domu. Vše navíc komplikuje zmínka v seznamu majitelů domů z roku 1896, kde se uvádí, že číslo popisné čp.120/II není přiděleno.[383] Mohlo ovšem jít jen o omyl autora této publikace. V městském archivu se nachází složka z roku 1903, nazvaná „Potůček Václav, stavba chlévů u čp.102/II, Pražské předměstí“.[384] Jde o omyl, Václav Potůček byl dle sčítání lidu roku 1910 majitelem čp.120/II.[385]

Východně od čp.120/II ještě počátkem 20. století končilo město a ulice pokračovala dál jen jako polní cesta. Prázdná byla i severní uliční fronta, naproti těmto domkům. Teprve počátkem 20. století zde došlo k další parcelaci, kdy tu vznikly domy čp.300/II, čp.304/II, čp.307/II a dvojdům čp.276-277/II. Šlo o zástavbu související s vytýčením dnešní Dvořákovy ulice a urbanizací jejích nároží (o těchto domech viz níže, v rámci popisu Dvořákovy ulice).

8.2.2. Technický vývoj západního úseku ulice Mládežníků

Už roku 1895 byla ulice Mládežníků dlážděná (myšlen jen onen nejzápadnější urbanizovaný usek, v kterém nebyla pouhou polní cestou), byť podle vzpomínek M. Sedláka jen kočičími hlavami, a to velice nekvalitně. Prostředkem vozovky prý protékala strouha s kuchyňskými splašky a močůvkou.[386] Po výstavbě Hospodářské školy počátkem 20. století (viz níže) byla vydlážděna ulice Mládežníků (tehdy Polní) i v nedlouhém úseku od křižovatky s Dvořákovou ulicí k nové škole.[387] V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo půjčku 730 000 Kč u městské spořitelny v Radnicích na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924, z níž 12 000 Kč mělo jít na kanalizaci ve Veverkově (dnešní ulice Mládežníků) a Denisově ulici (dnes Jeřabinová na Rašínově).[388] V prosinci 1927 radní rozhodli, že úprava dlažby ve Veverkově ulici se provede v roce 1928.[389] V listopadu 1930 při jednání o obecním rozpočtu na rok 1931 rada rozhodla na návrh R. Šlesingera vložit do rozpočtu 10 000 Kč na úpravu Veverkovy ulice.[390] V srpnu 1931 zastupitelstvo schválilo výpůjčku 610 000 Kč z mniškového fondu na investice mimořádného rozpočtu na rok 1931, mj. 10 000 Kč na opravu Veverkovy ulice.[391] V květnu 1932 rada schválila návrh městské technické kanceláře položit krajníky u Hospodářské školy na účet mimořádného rozpočtu na rok 1932.[392]

V listopadu 1967 se MěstNV zmiňuje o tom, že v budoucnu by se mohlo provést vyasfaltování ulice Mládežníků (v úseku mezi Tomáškovou a Dvořákovou). Akci měl provést komunální podnik Vnější úprava města.[393] Technický vývoj úseku ulice Mládežníků východně od křižovatky s ulicí Dvořákova je zařazen do popisu sídliště Hrudkovanka.

8.3. Dvořákova ulice

Ještě na počátku 20. století byla výše popsaná zástavba západní části nynější ulice Mládežníků jen skromným šlahounem, vybíhajícím z Tomáškovy ulice do polí. To se změnilo sérií výrazných architektonických a regulačních akcí. V první dekádě 20. století vyrostl v ulici Mládežníků areál hospodářské školy (viz níže) a zároveň probíhalo rozšiřování a zahušťování individuální zástavby mezi Tomáškovou ulicí a volnými zemědělskými plochami okolo hospodářské školy.

Zásadním urbanistickým počinem bylo vytýčení nové městské komunikace (dnešní Dvořákovy ulice), která v první fázi umožnila parcelaci pozemků uvnitř dosud stavebně nevyužitého rozsáhlého bloku mezi ulicemi Soukenická, Tomáškova a Mládežníků. V druhé fázi byla prolomena tato nová ulice na jih do Soukenické ulice, a zároveň na severním okraji lokality došlo k regulaci Boreckého potoka, kde na dosud záplavových pozemcích vznikl nový, nábřežní úsek Tomáškovy ulice. Konečně, po výstavbě nového mostu přes Borecký potok okolo roku 1940, se stala Dvořákova ulice novou výpadovkou na Osek a Volduchy, čímž patrně uchránila Tomáškovu ulici před demolicemi za socialismu, protože její proporce by nebyly slučitelné s provozem po silnici 2. třídy.

8.3.1. Stavebně-urbanistický vývoj a popis zástavby Dvořákovy ulice

Myšlenku zřídit na tehdejší periferii Rokycan novou přímou ulici se stavebními pozemky, přinesl poprvé regulační plán města z roku 1892.[394] Věci se ale daly do pohybu až s jistým zpožděním. Zásadní přelom přišel roku 1911. Dne 24. dubna 1911 povolilo zastupitelstvo paní Sedlákové, které patřily pozemky na dnešním severozápadním nároží ulic Dvořákova a Mládežníků, jejich parcelaci na 6 stavebních míst s tím, že tři parcely by byly otočeny do ulice Mládežníků, tři do nově proponované ulice podél „západní hranice pozemku patřícímu Hospodářské škole a směřující ke křižovatce silnice voldušské a osecké za Boreckým potokem“.[395] Dne 22. května 1911 zároveň nabídla obec, že odkoupí od okresu pozemek č.kat.1823/5 a část pozemku č.kat.1823/4. Tyto parcely původně okres nakoupil kvůli výstavbě hospodářské školy v ulici Mládežníků, neboť se nacházely v jejím západním sousedství a mohly sloužit jako zahrady apod. Mezitím ale vzrostl stavební ruch. Obec proto chce pozemky získat do svého majetku, aby na nich mohla vystavět novou ulici (Dvořákova), která by spojila ulici Puchmírovu (Soukenickou) a okresní silnici Rokycany–Volduchy. 16. června 1911 s tím vyslovilo okresní zastupitelstvo souhlas, projekt výstavby nové ulice tak mohl být realizován.[396] Roku 1912 odkoupilo město od Františka Hořice pozemek, který později umožnil trasování Dvořákovy ulice i na jih od křižovatky s ulicí Mládežníků.[397]

Ještě roku 1911 vyrostly na pozemcích paní Sedlákové první domy, a to dvojdům čp.276-277/II orientovaný do ulice Mládežníků (foto z r. 2003). Stavbu provedl stavitel Štěpán Wolf.[398] V městském archivu se nachází složka z roku 1911, nazvaná „Waingartl Alois, kolaudace domku čp.277/II, Pražské předměstí“, a z téhož roku i složka „Martinů Marie, stavba domku čp.276/II, Pražské předměstí“.[399] Jde o jednoduché přízemní objekty s dvouosým průčelím a valbovou střechou. Jeho východní polovina čp.276/II má zbytky původní štukové rustiky v průčelí, vedlejší čp.277/II už má plně zmodernizovanou fasádu.

Sousední parcelu na nároží Dvořákovy ulice zaplnil roku 1919[400] secesní dům čp.304/II (foto z r. 2003). Má podobu vily se zvýšenou patrovou nárožní sekcí, která vybíhá ve věžovitý štít. Fasádu člení pravoúhlé vystouplé plochy ve štuku, které imitují hrázděné zdivo a trámy. Dům se uchoval takřka intaktně, včetně oken nebo ozdobné mříže zahrady. Pouze západní boční fasáda do zahrady byla zmodernizována za socialismu aplikací brizolitu. A vedle domu směrem do Dvořákovy ulice přibyl „plevelnatý“ objekt garáže. Jinak je to velmi cenná ukázka středostavovské vilky. V červenci 1933 rada vydala povolení pro A. Votrubcovou na podkrovní kuchyni v čp.304/II.[401] Užívací povolení pro A. Votrubcovou na novou podkrovní místnost v čp.304/II vydala rada v září 1933.[402] V školním roce 1946/47 v tomto domě nouzově ve třech místnostech působila pomocná škola.[403]

Za rohem v tehdy zcela nové Dvořákově ulici ještě vyrostla vilka čp.294/II (foto z r. 2003). František Kreidl obdržel stavební povolení 4. listopadu 1911. Novostavba byla zkolaudována 16. října 1912. Současně s domem vznikl i odvodňovací žlábek přes chodník.[404] Dům má mansardovou příkrou střechu, do níž je vloženo obytné 1. patro s štíty. Fasádu rovněž pokrývá secesní štukatura. V parteru jsou to rostlinné ornamenty, v patře opět imitace trámoví. Suterén je vyvýšený, obložený navenek kyklopským zdivem. Vedle domu se dochovala původní vrata a vchodová branka do zahrady se secesním železným kováním a cihlovými sloupky. Střecha domu byla pokryta později aplikovaným plechem. Hlavní vchod do domu je situován zboku a zakrývá ho původní samostatná stříška. I toto je velmi cenná stavba, s některými plně zachovalými detaily. Jakákoliv budoucí oprava by neměla vyústit v jejich setření. Zbylé dva pozemky v Dvořákově ulici severně odtud, směrem k mostu přes Borecký potok, zůstaly dlouho nezaplněny. Až na konci 70. let 20. století tam vyrostl rodinný dům čp.956/II a počátkem 21. století i vedle stojící vila čp.1220/II (viz níže)

Od počátku 20. století probíhala parcelace i na jih od křižovatky ulic Mládežníků a Dvořákova. Zdejší pozemky, původně část zahrady Rauchovského domu čp.62/II, koupil roku 1912 stavitel Josef Pechan. Na nároží pak roku 1915 postavil secesní dům čp.300/II (foto z r. 2003, foto z r. 2003). V městském archivu se nachází složka z roku 1914, nazvaná „Pechan Josef, stavba domu čp.300/II, Pražské předměstí“.[405] Dům tedy mohl vzniknout již v roce 1914. Je pojat jako klasický městský dům s uliční frontou, bez předzahrádky. Do zkoseného nároží je situován vchod. Fasádu zdobí rostlinné motivy a festony ve stylu pozdní secese a nastupující moderny. Směrem do Dvořákovy ulice je v patře sdružené trojokno, vsazené do konkávního výklenku. Střecha je mansardová. Objekt s několika byty nabízel poměrně vysoký komfort a dokumentuje prosperitu Rokycan (ale zároveň i stále maloměstská měřítka zástavby) v předvečer 1. světové války. Roku 1920 dům koupily Zbirožské železárny Maxe Hopfengärtnera a roku 1932 přešel do rukou rodiny Moserových (František a Marie Moserovi). Roku 1947 byl znárodněn.[406] Šlo o válečný konfiskát.[407] Dle harmonogramu z roku 1982 byl čp.300/II navržen k modernizaci, která měla proběhnout jako nadplánová v 8. pětiletce (1986–1990). Měl zde vzniknout objekt s pečovatelskou službou pro seniory.[408] Na rok 1983 už město plánovalo opatřit kvůli zahájení rekonstrukce zdejším obyvatelům 6 náhradních bytů.[409] V období únor–duben 1983 byly přiděleny 2 náhradní byty.[410] V dubnu 1984 se uvádí, že MěstNV zajišťuje výkup domů, které si podniky sami opraví, a mezi nimi zmiňován i čp.300/II.[411] Dne 23. ledna 1984 byl přidělen zdejší obyvatelce Janě Tlachačové náhradní byt.[412] Projekt pečovatelského domu se ovšem nedočkal realizace (lze říct naštěstí). V přízemí domu je prodejna smíšeného zboží. Vnější tvář domu se dochovala takřka v nezměněném stavu a je nutno ji chránit před nevhodnými zásahy.

Na vedlejší parcele, orientované do ulice Mládežníků, zbudoval Josef Pechan svéráznou vilku čp.307/II (foto z r. 2003). Měla vyrůst už roku 1912, ale městská rada tehdy Pechanovi neschválila projekt, protože na fasádě novostavby měl stát nápis: „Jeden jazyk, naše heslo buď, by nám to slávu neslo.“[413] Tyto národovecké verše od lokálního básníka Antonína Jaroslava Puchmajera (1769–1820) měly v pozdním Rakousku-Uhersku politickou konotaci. Stavbu vily pak stejně přerušila 1. světová válka. Dokončena byla, včetně onoho štukového nápisu, až roku 1920.[414] Má charakter menšího rodinného domu, orientovaného do ulice Mládežníků poměrně úzkým průčelím s vysokým štítem. Fasáda je ovlivněna secesní estetikou, která se projevuje zejména v štukových detailech s festony a pentlemi, v nichž je umístěn výše uvedený nápis. Geometrická profilace štítu, jakož i hlavních dveří už naznačuje nadcházející éru moderny a kubismu. Střecha je mansardová. 21. dubna 1928 byl dům čp.307/II prodán za 107 500 Kč, odhadnut na 120 000 Kč.[415] Uchoval se intaktně, s původní fasádou, okny, dokonce i zdobnou mříží u vstupu. Vzhledem k potřebě oprav bude důležité nedopustit ztrátu těchto výtvarných detailů. Roku 2015 probíhala oprava střechy čp.307/II.[416]

O pár let později vyrostla také vilka čp.175/II na jihovýchodním nároží ulic Mládežníků a Dvořákova. Číslo popisné získala druhotně.[417] Jde o patrový objekt se stanovou střechou a zděným vikýřem v obytném podkroví 1. patra. Povolení na rodinný dům na pozemku č.kat.1850/5 získali V. a O. Taftovi 31. května 1929.[418] Obývací a užívací povolení V. a O. Taftovým na rodinný dům čp.175/II na pozemku č.kat.1850/5 vydala rada 4. října 1929.[419] Rodinný dům byl někdy před rokem 2015 celkově opraven. Fasáda zmodernizována.

Ve 20. letech 20. století Dvořákova ulice stále slepě končila na severu v mokřinách u Boreckého potoka a na jihu ještě nebyla propojena se Soukenickou ulicí. Šlo tedy o novou příčnou komunikaci na dnešní Mládežnickou ulici, ale na obou koncích zaslepenou. Dne 8. února 1923 zaslalo asi 20 lidí městu petici, v které žádali aby „projektovaná ulice kolem stavitele Pechana vedoucí ku stávající pile p. Brejchy byla otevřena a upravena“.[420] Domem stavitele Pechana myšlen objekt čp.300/II, pilou pana Brejchy objekty u kapličky P. Marie Bolestné u Boreckého potoka. Jinými slovy, místní obyvatelé požadovali definitivní trasování dnešní Dvořákovy ulice a přilehlého úseku nábřeží Boreckého potoka v Tomáškově ulici ke kapli. Šlo jim především o to, aby město na svůj náklad položilo vyvýšenou vozovku, popřípadě nábřežní zeď tak, aby zdejší pozemky byly ochráněny před povodněmi. Není nutné dodávat, že signatáři petice byli vesměs lidé, kteří v oblasti vlastnili pozemky a byli si vědomi, že bez vytýčení nové ulice je nemohou začít parcelovat.[421] Městská technická kancelář nicméně odpověděla, že nebude investovat do úpravy nové ulice, když ještě nestojí projektovaný most přes potok.[422] V květnu 1923 o věci jednala i obecní správní komise a zopakovala, že žádosti Lva Brejchy o otevření a úpravu nové ulice z Puchmajerovy ulice přes Borecký potok nemůže být vyhověno, dokud nevyroste nový most. Město ale deklarovalo, že požádá okresní správu o urychlení přípravy stavby mostu.[423] V dubnu 1924 na schůzi zastupitelstva urguje Václav Ševic, že obec by měla víc tlačit na výstavbu okresního mostu na Osecké silnici.[424] Na most se nicméně muselo čekat ještě téměř 15 let (viz níže). Rychleji probíhala realizace projektu definitivní úpravy Dvořákovy ulice. Ta měla vycházet ze Soukenické ulice, minout zástavbu na křižovatce s ulicí Mládežníků a pokračovat v mírném zálomu k severu, k plánovanému mostu. Ulice měla mít šířku 14 metrů.[425] Ještě v roce 1927, kdy Dvořákova ulice získala pojmenování, průlom do Soukenické nebyl proveden, protože v popisu komunikace se nemluví o tom, že by na jihu ústila do nynější Soukenické.[426]

V září 1927 nicméně začala budoucí podoba této části města nabývat reálných obrysů. Obecní zastupitelstvo řešilo parcelaci pozemku č.kat.1850/1. Josef Novák požádal o jeho rozdělení na stavební místa. Šlo o pozemek u východní strany Dvořákovy ulice, jižně od křižovatky s ulicí Mládežníků. 9. srpna 1927 se konalo parcelační řízení.[427] Dne 10. srpna 1927 rada rozhodla, že žádost J. Nováka o rozdělení pozemku č.kat.1850/1 na stavební místa bude možno předložit zastupitelstvu až po projednání nového parcelního plánu, kde bude zakreslena i ulice projektovaná přes uvedený pozemek.[428] Dne 19. září 1927 ještě proběhly v projektu některé změny. V jeho původní verzi totiž nebylo pamatováno na novou ulici, která dle tehdy platného regulačního plánu měla vést z nynější Pražské silnice do Dvořákovy, souběžně se Soukenickou ulicí. Tato projektovaná (a nikdy nerealizovaná) komunikace, vedoucí mezi parcelami č.kat.1852 a č.kat.1850/1, měla mít šířku 12 metrů a nebyla zakreslena v Novákově parcelačním plánu. Město ho proto vrátilo k přepracování. Zároveň se v podkladech pro parcelační rozhodnutí zmiňuje výslovně nová ulice na č.kat.2767, do níž má být převedena okresní silnice po výstavbě mostu pod hospodářskou školou (tedy jižní úsek nynější Dvořákovy). Tato nově projektovaná komunikace, od domu paní Klikové (čp.121/II) k domu firmy Hopfengärtner (čp.300/II) měla mít šířku 14 metrů. Regulační čára pozemku byla stanovena jako přímka spojující dům firmy Hopfengärtner s domkem pana Tycara na pozemku č.kat.520 (zbořený čp.151/II v dnešní ulici Mládežníků). Na pozemku č.kat.1850/1 byla vyměřena 4 stavební místa. Kvůli zahrnutí nově plánovaných ulic se ale parcela č. I oproti původnímu plánu zmenšila o pruh 6 metrů o ploše 116 čtverečních metrů, který připadl do výše uvedené, nerealizované ulice, která se plánovala od Pražské silnice rovnoběžně se Soukenickou ulicí. Zastupitelstvo pak v září 1927 parcelaci schválilo.[429] Krátce předtím, v září 1927, záměr rozdělení pozemku č.kat.1850/1 pro J. Nováka odsouhlasili i radní.[430]

V intencích regulačního plánu v této době konečně došlo k průlomu Dvořákovy ulice ze Soukenické ulice. Stalo se tak patrně v roce 1928. Protože, když v květnu 1928 odhlasovalo zastupitelstvo města půjčku 186 500 Kč na úpravu ulic, kanalizaci, rozšíření vodovodu, elektřiny a plynovodu ve městě, zmiňuje se jako jedna z akcí, na které bude část tato suma použita i „nově otevřená ulice z Puchmajerovy do Veverkovy ulice“, kde byla povolena výstavba dvou domů na pozemku č.kat.1850, přičemž odhadované náklady na zavedení vodovodu měly dosáhnout 10 000 Kč, na kanalizaci 7000 Kč.[431] V dubnu 1932 vzali radní na vědomí návrh stavební komise neprojednávat výkup části dvorku od rohového domu čp.121/II na rozšíření nové ulice (myšlena Dvořákova ulice).[432]

Koncem 20. let 20. století v intencích této parcelace vyrostl jižně od křižovatky s ulicí Mládežníků rodinný dvojdomek čp.401-402/II. Dne 10. srpna 1927 rada povolila stavbu rodinného dvojdomku J. Hrabačky a F. Sýkory na pozemku č.kat.1850.[433] V říjnu 1927 pak rada převzala záruku na úvěry za výstavbu rodinných domů manželů Sýkorových (14 000 Kč) a Hrabačkových (14 000 Kč).[434] Dne 14. května 1928 vydala rada užívací a obývací povolení pro J. Hrabačku a F. Sýkoru na sdružený domek na parcele č.kat.1850.[435]

Tím ale vlna zástavby nadlouho skončila. Ve 30. letech 20. století byla realizována regulace Boreckého potoka. Podél něj v Tomáškově ulici vzniklo nové nábřeží s vilovou zástavbou (viz níže). Zato zástavba v Dvořákově ulici se příliš nerozvíjela (většinu stavebního ruchu v Rokycanech na sebe strhly atraktivní čtvrti Rašínov, Hořicov a Za Rakováčkem). Důvodem bylo i to, že Dvořákova ulice zůstávala nedokončená, stále se čekalo na most přes Borecký potok. Teprve na konci 70. let 20. století přibyl v severní části ulice (mezi nárožím ulice Mládežníků a mostem) rodinný dům čp.956/II. Letecké snímkování ze srpna 1973 zde zachytilo stavebně nevyužitou zahradu.[436] Na mapě města cca z roku 1976 není čp.956/II zachycen, ani jako rozestavěný.[437] Letecká fotografie z července 1978 tu ukazuje rozestavěný objekt v pokročilé fázi (hrubá stavba i střecha hotovy).[438] Patrová vila se sedlovou střechou do ulice hledí boční stěnou s osobitým prvkem kameninového obkladu, jinak je ale esteticky poplatná době svého vzniku, s eternitovou krytinou střechy a brizolitovým pláštěm. Vedlejší parcela byla stavebně využita až v 21. století. V roce 2004 se začal stavět rodinný dům čp.1220/II severně od čp.956/II. Jedna z posledních proluk v Dvořákově ulici se zacelovala. V srpnu 2005 již je hotova hrubá stavba, ještě bez omítek. Do fasády už byla vsazena některá okna. Téměř dokončená je tehdy i střecha, krytá taškami. V polovině října 2005 již jsou do domu vsazena okna. V polovině listopadu 2006 je stavba prakticky hotova. Dům má fasádu, střechu i okna.[439] Jde o patrový rodinný dům s obytným 1. patrem v podkroví. Do ulice se otáčí štítovou stěnou s polovalbou. Číslo popisné získal 8. února 2007.[440]

Doplnění zástavby proběhlo i v jižní části ulice, kde na její východní straně, u křižovatky se Soukenickou ulicí, vyrostla roku 2002 vilka čp.1125/II (číslo popisné přiděleno 17. října 2002). Na západní straně ulice, mezi staršími domy čp.300/II a čp.58/II, byl 12. dubna 2021 dokončen nový rodinný dům čp.1368/II.[441] Dle stavu ze září 2019 jeho výstavba teprve začínala.[442]

8.3.2. Technický vývoj Dvořákovy ulice a vývoj pojmenování

Když v lednu 1928 navrhl starosta na schůzi městské rady provést pro snížení nezaměstnanosti úpravu některých ulic, dodal Josef Brada, že by se měl zřídit kanál v nové ulici u budoucího okresního mostu přes Borecký potok. Tento návrh ale nebyl schválen.[443] V září 1929 se ovšem radní unesli, na žádost majitelů čp.401/II a čp.402/II o výstavbu kanalizace, projednat na příští schůzi investiční program města na rok 1929.[444] V lednu 1930 rada povolila k vyplacení účet pro J. Nováka za kanál v Dvořákově ulici ve výši 5620,15 Kč.[445] V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu 650 000 Kč na investice rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o práce, které by zmírnily nezaměstnanost. Mezi nimi se uvádí i „planýrování“ Dvořákovy ulice nákladem 10 000 Kč.[446] V lednu 1931 obecní správní komise vzala na vědomí zprávu okresního úřadu o úpravě silnic v ulici Puchmajerově, Železářské a Denisově a usnesla se intervenovat u okresu za brzkou výstavbu mostu přes Borecký potok a úpravu Dvořákovy ulice.[447] Na návrh R. Šlesingera se rada v březnu 1933 usnesla, že se srovná terén v Dvořákově ulici č.kat.2767/7 s využitím nezaměstnaných.[448] V dubnu 1935 při rozpravě o obecním rozpočtu na rok 1935 doporučují sociální demokraté ústy Josefa Basáka, že obec by měla vydláždit Dvořákovu ulici, včetně úseku dnešní Soukenické ulice od Nerudova náměstí.[449] V červnu 1936 jednalo zastupitelstvo o půjčce 400 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren, na úhradu některých investic rozpočtu pro rok 1936. 12. května 1936 rada doporučila půjčku ke schválení. Předpokládalo se použít její část půjčky na nouzové práce, třeba na úpravu Klabavky od již hotové úpravy až za ústí Rakovského potoka v délce 1000 metrů, na což mělo jít 150 000 Kč, tedy 20 % celkových nákladů. Pokud by ale úprava Klabavky nebyla prováděna, měla se částka 150 000 Kč použít na úpravu částí Puchmajerovy a Dvořákovy ulice. Rudolf Kadláček ale požádal stáhnout bod z programu a nechat věc projednat jednotlivými volebními skupinami. Obecní zapisovatel reagoval, že půjčku lze schválit s tím, že rada bude moci posoudit jednotlivé položky, na něž má být úvěr použit, což nakonec bylo schváleno.[450]

Počátkem 40. let 20. století byla ulice vydlážděna (souběžně s výstavbou mostu přes Borecký potok, viz níže). Na vozovku byly použity kamenné kostky. Dne 25. června 1940 se při dláždění Dvořákovy ulice našel na křižovatce s ulicí Mládežníků poklad, sestávající z asi 200 kusů českých grošů. Část z nich byla živelně rozebrána, část se podařilo zachránit pro městské muzeum.[451] 154 z těchto mincí tvořily míšeňské groše cca z 2. poloviny 15. století (za markrabat Fridricha II. a Viléma III.), dále poklad obsahoval 7 hesenských grošů (za vlády Ludvíka III.), 4 quedlinburské groše (abatyše Hedvika). Mince byly společně v oběhu v letech 1458–1464.[452] Zajímavé je, že o půlstoletí později se v této lokalitě opakoval podobný nález. V říjnu 1992 nalezl rokycanský student Milan Tejček na staveništi gymnázia (výkop pro pokládku elektrického kabelu[453]) středověký poklad. Šlo o 5 mincí obalených zelenou krustou. Mince byly předány do rokycanského muzea a odtud v listopadu 1994 do Západočeského muzea v Plzni. Tam byly očištěny a zdokumentovány. Zjistilo se, že jde o pražské groše krále Václava IV., který vládl v letech 1378–1419. Na líci je vyražena česká koruna, v dvojitém opisu stojí: „WENCEZLAVS: TERCIVS/+DEI GRATIA REX BOHEMIE“. Na rubu je korunovaný český lev a v opisu „GROSSI PRAGENSES“. Podle numismatiků jde o mladší fázi ražby těchto grošů, tedy zhruba z doby po roce 1407. Pod zem se mince dostaly nejspíše během husitských válek. Vzhledem k tomu, že šlo o poměrně malý obnos, nebylo možné spolehlivě říct, zda zde byly úmyslně ukryty, nebo jen ztraceny.[454] Podle Karla Jindřicha nález dokazuje, že svahy nedaleké Kalvárie, pokryté v té době vinicemi, sloužily jako útočiště pro rokycanské měšťany v době vojenských vpádů. Prostor pod Kalvárií, tedy i plocha dnešního gymnázia pak mohly být nástupním prostorem městského vojska, popřípadě i bojištěm.[455]

V 1. polovině roku 1964 byl vyasfaltován chodník u východní strany Dvořákovy ulice, od křižovatky se Soukenickou, k mostu přes Borecký potok.[456] Původní dlážděná vozovka Dvořákovy ulice byla v 90. letech 20. století poškozena výkopy hlavního telefonního kabelu (prováděla firma SUPTel v září 1996 podél chodníků na západní straně ulice), jakož i přirozeným stárnutím dlažby vlivem intenzivní automobilové dopravy.[457] Počátkem 21. století proto etapově proběhla kompletní rekonstrukce komunikace. Nejprve v roce 2003 v jejím nejsevernějším úseku, v rámci tehdy prováděné rekonstrukce mostu přes Borecký potok. Na rekonstrukci chodníků a osvětlení v Dvořákově ulici vypsalo město soutěž s uzávěrkou do 3. září 2004.[458] Stávající stav osvětlení v ulici nebyl uspokojivý. Byla tu svítidla různých typů, umístěná na betonových stožárech. V úseku od Soukenické k ulici Mládežníků byly stožáry po pravé straně, u hranice zástavby. Od ulice Mládežníků k mostu přes Borecký potok bylo pouze jedno svítidlo na levé straně. Nyní se navrhovala instalace svítidel Malaga SGS 102/100, 1x SON-P100W na ocelových, bezpaticových stožárech o výšce 10 metrů, s výložníkem 2 metry. Připojení mělo být vedeno z betonového sloupu na rohu ulic Mládežníků a Dvořákova.[459] Dne 9. července 2004 začalo územní a stavební řízení.[460] Dne 16. září 2004 bylo na opravu osvětlení vydáno stavební povolení.[461] Dne 30. září 2004 město z šesti uchazečů přidělilo zakázku rokycanské firmě Cessma Bohumíra Malechy za 1 548 665 Kč.[462] Do konce roku 2004 byly provedeny nové chodníky. Na západní straně ulice v celém, 257 metrů dlouhém, úseku od křižovatky se Soukenickou až k mostu, na východní straně jen od Soukenické ke křižovatce s ulicí Mládežníků. Součástí akce bylo i lepší napojení dlažby u lávky pro pěší.[463] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření se utratilo během roku 2004 za akci „chodník Dvořákova“ 986 000 Kč (plán 1 015 000 Kč).[464] Zbylý jednostranný úsek chodníku o délce 270 metrů, s očekávanými náklady 800 000 Kč, měl být proveden roku 2005.[465] V roce 2005 skutečně práce byly dokončeny. Celkové náklady dosáhly 791 853 Kč.[466] Počátkem roku 2005 byla dokončena i instalace nového veřejného osvětlení. 10. ledna 2005 začalo kolaudační řízení, na 28. ledna 2005 se plánována obhlídka na místě.[467] Dne 28. ledna 2005 pak bylo na veřejné osvětlení ulice vydáno kolaudační rozhodnutí. Užívání povoleno za podmínky, že do 31. května 2005 se provede zalití stykových spár vzniklých překopem přes komunikaci. V průběhu stavby došlo ke změně projektu. Spínací krabice se z původního místa v západním chodníku v Dvořákově ulici přemístila na východní stranu chodníku.[468]

V té době také Dvořákova získala novou kanalizaci (tu původní narušily povodně roku 2002). 25. srpna 2003 přidělila rada zakázku firmě Rokycanská BIS, a. s. za 1 549 314 Kč.[469] Z toho 800 000 Kč obdržela obec ve státní dotaci.[470] V roce 2005 proběhla i rekonstrukce jižního úseku Dvořákovy ulice (od Soukenické k Mládežníků). Začala 18. července 2005. Šlo o 123 m dlouhý úsek komunikace, včetně oboustranných chodníků. Akci prováděla firma Správa a údržba silnic Rokycany. Investorem bylo město Rokycany. Náklad činil téměř 1 500 000 Kč za vozovku a 650 000 Kč za chodníky.[471] Koncem srpna 2005 již probíhají finální úpravy. Vozovka získala nový asfaltový povrch, chodníky vydlážděny betonovými prefabrikáty. Západní úsek ulice Mládežníků byl tehdy změněn na komunikaci s režimem obytné zóny a oddělen od Dvořákovy ulice obrubníkovým prahem.[472] V roce 2007 se počítalo s výstavbou bezbariérového přechodu pro chodce na křižovatce ulic Dvořákova a Soukenická. Šlo o součást celoměstské akce na výstavbu bezbariérových tras. Akci spolufinancoval Státní fondem dopravní infrastruktury.[473] Město na ni jako na celek dostalo v roce 2006 dotaci 834 000 Kč.[474] Dne 21. září 2006 vypsalo město na bezbariérové přechody v Rokycanech výběrové řízení. Výsledky tendru vyhlásilo 9. října 2006. Zakázku získala firma Rumpold-R, s. r. o. z Rokycan za 1 445 768 Kč, s termínem dokončení do 30. dubna 2007.[475] Dne 4. prosince 2006 rozhodlo zastupitelstvo v rámci sestavování provizorního rozpočtu na rok 2007 o nepřekročitelném investičním limitu na již rozpracované akce. V případě akce „Mobilita – bezbariérové trasy“ byl limit stanoven na 1 325 000 Kč.[476] Přechod byl skutečně proveden. Dle stavu z května 2007 již je hotov.[477] Dne 25. června 2007 zastupitelstvo schválilo navýšení dotace na výstavbu bezbariérových přechodu pro chodce v Rokycanech o 69 000 Kč.[478]

Dvořákova ulice byla pojmenována na schůzi zastupitelstva 12. července 1927.[479] Zastupitelstvo tak přijalo návrh rady a obecní okrašlovací komise, kterým se uličních názvů dostalo novým a dosud nepojmenovaným komunikacím v Rokycanech.[480] Své jméno si udržela od té doby beze změn.

8.4. Bývalá hospodářská škola čp.228/II

8.4.1. Příprava výstavby a popis areálu hospodářské školy

Význam nynějších ulic Mládežníků a Dvořákova v městském organismu vzrostl na počátku 20. století i proto, že na severní stranu ulice Mládežníků (respektive do tehdejších luk za městem) byla umístěna nová školní budova (hospodářská škola, pozdější Střední odborné učiliště lesnické a zemědělské). Šlo původně o izolovaný areál, stojící v jistém odstupu od města. Přitáhl ale k této periferii pozornost a pomáhal urbanizaci obou výše popsaných ulic. Už 15. prosince 1888 se v Rokycanech ustavilo kuratorium, které založilo Zimní hospodářskou školu. Tehdy se ovšem vyučovalo v dočasných a nevyhovujících prostorách, v domech v centru města.[481] Trvalejší řešení se našlo až počátkem 20. století výstavbou zcela nové školské budovy. V prosinci 1899 se v dobovém tisku v přehledu stavebního ruchu v Rokycanech zmiňuje, že v roce 1900 se má přikročit k výstavbě zimní hospodářské školy, ovšem za podmínky že budou zajištěny subvence. Pro budovu již je prý vyhlédnut pozemek pod Kalvárií v Polní ulici.[482] Realizace stavby se ale o několik let opozdila.

Nakonec ale skutečně východně od dnešní Dvořákovy ulice vyrostl na tehdejší periférii města komplex „Hospodářské školy hospodyňské“ čp.228/II (foto z r. 2003). Výstavný novorenesanční objekt byl kolaudován 26. října 1906 a vysvěcen 11. listopadu téhož roku.[483] Areál hospodářské školy ukazuje prosperitu Rokycan na počátku 20. století i důraz obecní a okresní samosprávy na budování školských zařízení (jen o rok dříve byl předán podobně reprezentativní objekt gymnázia na nové okružní třídě). Plány školní budovy vypracoval inženýr zemského výboru Rudolf Pokorný, architektonickou podobu ji dal místní stavitel Bohuslav Ryšavý. Stavební dohled prováděl ing. K. Šimůnek.[484] Stavební práce zajistila firma Wolf & Ryšavý. Náklady dosáhly 170 118,65 K, z toho stát poskytl 45 000 K, zemský rozpočet 45 000 K, okresní úřady 30 000 K, město Rokycany 15 000 K, Okresní hospodářská záložna 1245,25 K, obec Ejpovice 320 K, Zemědělská rada pro Království České 994,40 K a další drobní sponzoři přispěli dary v celkové výši 50 korun. Zbytek uhradila půjčka.[485] V roce 1913 se na zastupitelstvu zmiňuje radní Josef Babánek pochvalně o architektonické podobě této školy a dodává, že zde sice nebylo tak úplně dodrženo zadání architektonické soutěže a přitom to bylo ku prospěchu věci.[486]

Slohově se hospodářská škola nese v duchu historizující české novorenesance, a to bez příměsí dobově populárního eklekticismu a secese. Patrová školní budova byla orientována k jihu, do dnešní ulice Mládežníků a hledí do ní šestnáctiosým průčelím o délce 41 metrů,[487] se zvýrazněným středovým rizalitem. Vstupní portál je vybaven dobovými dveřmi a štukovým emblémem lva (foto z r. 2003). Rizalit korunuje jednoduchý štít s atikou a koulemi. Interiéry už byly změněny novodobým užíváním, ale v jídelně byla ještě počátkem 90. let 20. století dochována původní sgrafita od akademického malíře K. Šimůnka (syn ing. Šimůnka, který prováděl stavební dozor).[488] Boční křídla budovy měří 17 metrů.[489] Hospodářská škola splnila svůj účel, tedy poskytnout okresnímu městu reprezentativní školní budovu. V 50. letech 20. století ji slohově vhodně doplnila výstavba sídliště Hrudkovanka.

V přízemí nové školy byla umístěna ředitelna, dále sborovna a společná jídelna. Na severní stranu přízemí budovy situoval architekt kuchyni se spižírnou a pokoje pro kuchařku. V přízemí se dále nacházel (v pravém křídle) i byt ředitele školy. V 1. patře se nacházely dvě ložnice pro 20 osob (škola zároveň fungovala jako internát), společná umývárna a šatna, v prostředním traktu rovněž kreslírna a chemický kabinet. V 1. patře se také nalézaly jednotlivé učebny a hospodářský a přírodopisný kabinet. Ve sklepě objektu byla prádelna, koupelna pro dívky, pekárna, udírna, sklep na brambory, dílny pro rukodělné práce, dílny pro konzervování potravin, mlékárna s lednicí, chladírna a sýrárna.[490] Budova vynikala i po technické stránce. Překonávala většinu tehdejší rokycanské zástavby. Například ředitelna, kuchyně a byt správce byly operativně propojeny telefonní linkou. Ředitelna také byla vybavená elektrickými hodinami od firmy Kleisl & spol. Uhlí na otop se dopravovalo ze sklepa do jednotlivých pater objektu pomocí zvláštního nákladního výtahu. Naopak voda se rozváděla do všech místností z rezervoáru na půdě. Do této nádrže se čerpala plynovým motorem o 5 koňských silách, umístěným u stodoly na dvoře. Tímto agregátem se zároveň poháněly všechny hospodářské stroje. Učebny disponovaly letní i zimní ventilací. Interiéry byly vybaveny modřínovým nábytkem v „národním slohu“.[491] Ke škole patřil velký pozemek se zelinářskou zahradou a ovocným sadem o výměře 7,25 ha[492], který dodával areálu takřka podobu renesančního zámku. Stála tu na dvoře vpravo stodola, vlevo vepřinec s asfaltovou podlahou, chlév pro dobytek, dále drůbežárna a stáj. U stáje se nalézal domek s bytem správce školy a ubytovna pro služky.[493] Pro blahobytnou a spořádanou éru pozdního Rakouska-Uherska je příznačné i to, že nejen hlavní školská budova, ale i hospodářské objekty na dvoře, měly zdobná, reprezentativní průčelí. V případě hospodářských objektů se tu aplikovaly ornamentálně vykrajované štítové zdi ve stylu jakéhosi „selského neobaroka“.[494] Spisový materiál fondů městského archivu z roku 1911 uvádí položku pod názvem „Hospodářská škola, stavba plotu“.[495]

Školní hospodářství plnilo zároveň roli jakéhosi vzorného statku, na kterém se měly testovat a zavádět nejmodernější agronomické metody. Například „Chvojkovy cementové samonapaječe“ dobytka, do nichž se voda přiváděla z hydrantu, nebo omyvatelná podlaha chlévů, která umožňovala snadné čištění a pomocí ohrádek i dávkování píce na jednotlivé dny.[496] V městském archivu se nachází složka z roku 1910, nazvaná „Hospodářská škola, stavba drůbežárny“.[497] Na zahradě se nacházel včelín, pařeniště, „šparglovna“, nebo malá chmelnice.[498] Uvnitř areálu ještě stojí objekt čp.626/II, který získal samostatné číslo popisné až ve 40. letech 20. století, kdy protektorátní úřady nařídily označení všech samostatně stojících staveb. Funkčně ale jde jen o jednu z původních budov hospodářského zázemí školy.

8.4.2. Stavební vývoj objektu po roce 1945

V roce 1950 byla škola ve svém původním zaměření zrušena, společně s přilehlým hospodářstvím. Pořádaly se tu pak kurzy pro techniky ze státních statků a JZD. Roku 1953 zde vzniklo učiliště pro obor kovář a podkovář. Roku 1961 škola dostala jméno Odborné učiliště pro obor zemědělství. Názvy a profesní specializace se pak ještě opakovaně měnily (naposledy Střední odborné učiliště lesnické a zemědělské). Stavebně však zůstávala budova prakticky beze změn, pouze pozemky bývalého školního statku chátraly a podléhaly účelovým přestavbám.[499] Místo rakousko-uherské estetiky nastupovala estetika JZD. V 60. letech 20. století přibyly u školy garáže. V březnu 1965 souhlasil MěstNV, aby výstavba garáží spadala do Akce Z. Žáci školy ji měli brigádnicky provádět v rámci výrobní praxe.[500] Stavba garáží byla zařazena do plánu v 2. pololetí 1965. V srpnu toho roku už probíhá přípravná fáze (obstarávání materiálu).[501] V listopadu 1965 je prý v počáteční fázi bourání potřebných objektů a převoz získaného materiálu na staveniště garáží. Vykopány byly základy a vyzděna část zdí, u Okresního stavebního podniku se zadala výroba vrat a elektroinstalace.[502] V prosinci 1965 se podařilo sehnat takřka všechen nutný materiál a řemeslné práce objednány u Okresního stavebního podniku.[503] Pro nepřízeň počasí ale byla akce přerušena, v únoru je objekt garáží rozestavěn. Vytvořeno bylo zatím dílo v hodnotě 8000 Kčs. V únoru 1966 se deklarovala nutnost pokračovat v investici, označované jako „skluzová“.[504] Podle jiné zmínky byl pravou příčinou skluzu od roku 1965 neúspěch při shánění zedníků.[505] V průběhu stavby garáží se ještě narychlo upravoval projekt. Původně mělo jít o tři garáže, nyní se jedna z nich rozšířila o 1,5 metru a změnila na opravnu. Koncem srpna 1966 už stojí obvodové zdi a krov. Krytina se má pokládat během následujícího týdne. Vrata byla objednána u Kovopodniku Plzeň (dodání se plánovalo na 3. čtvrtletí 1966).[506] Během roku 1966 pak garáže byly dobudovány. Vytvořeno tu bylo dílo o hodnotě 30 000 Kčs. Na stavbě bylo odpracováno 1100 brigádnických hodin.[507] Dle výhledového plánu investic z roku 1969 se předpokládala v letech 1976–1980 i přístavba budov ZOU, společně rozšířením počtu lůžek ve školním internátu. Investorem měl být KNV.[508] Roku 1980 byly přistavěny u školy nákladem 2 000 000 Kčs dílny.[509]

V květnu–srpnu 1991 prošla hospodářská škola opravou.[510] Práce prováděla firma ROSS.[511] Fasáda získala tehdy nový barevný nátěr. Původní omšelé odstíny šedé nahradila kombinace žluté a bílé barvy. Do budovy byla vsazena nová okna, na rozdíl od předchozích došlo u nich k zmenšení počtu příček. Na průčelí byl proveden nápis “HOSPODÁŘSKÁ ŠKOLA HOSPODYŇSKÁ“ v retro stylu. Obnovou prošla i sgrafita na bočních fasádách (foto z r. 2003).[512] V letech 1993–1996 tu probíhaly další opravy, zejména v interiérech (chodby, sprchy, šatny). V této době také na dvoře vznikla moderní mycí linka s uzavřeným okruhem.[513] Její kolaudace proběhla v červenci 1995. Učiliště tehdy získalo i nové garáže, postavené jako náhrada za starší garážové prostory, zrušené kvůli výstavbě sousedního gymnázia.[514] Dne 20. května 1995 byla odhalena v interiéru školy pamětní deska Josefu Babánkovi, který byl jejím ředitelem do roku 1921 a patřil k hlavním iniciátorům její výstavby.[515] Odhalení desky sledovalo více než 200 lidí a byla mu přítomna i vnučka Josefa Babánka, paní Vachudová.[516]

Až do počátku 21. století sloužil objekt jako Střední odborné učiliště lesnické a zemědělské. V srpnu 2002 zasáhly školu povodně. Plzeňský kraj v listopadu téhož roku poskytl učilišti 200 000 Kč na nutné opravy.[517] Velká změna nastala roku 2014, kdy byla ukončena výuka v učilišti, a město začalo zvažovat nové využití budovy. Po jistou dobu existovala ve vedení kraje varianta, že do uprázdněné budovy by se přestěhovala z objektu bývalého gymnázia v ulici Svazu bojovníků za svobodu střední odborná škola. Organizačně už dříve spojené ústavy gymnázia (sídlí v sousední budově, viz níže) a střední odborné školy by se tak ocitly vedle sebe. Představitelé kraje ale dodávali, že takové řešení bude provedeno až po vyhotovení posudků o využití budovy. Starosta Vladimír Šmolík stěhování střední odborné školy odmítal a preferoval její zachování v historické budově v centru Rokycan.[518]

Nakonec bylo zvoleno jiné řešení a objekt bývalého učiliště v ulici Mládežníků získalo Západočeské muzeum v Plzni, které zde společně s rokycanským Muzeem Dr. B. Horáka zřídilo Centrum paleobiodiversity, tedy velký depozitář a expozici paleontologických sbírek. V roce 2015 proběhla 1. etapa rekonstrukce budovy, kterou financoval Plzeňský kraj.[519] Následovala 2. etapa. Roku 2016 na ni bylo vydáno stavební povolení.[520] V roce 2018 pak došlo k celkové rekonstrukci budovy.[521] Nákladným a pietním způsobem prošly opravou všechny fasády. Žlutobílé tóny aplikované počátkem 90. let nahradil konzervativnější odstín šedohnědé. Ze střechy byl sejmut bílý plech a obnovena tradiční krytina z červených tašek. Práce skončily v květnu 2018. Po kolaudaci se ale zbrzdil proces přesouvání sbírkových fondů. Během léta 2018 se totiž zjistilo, že okna depozitářů propouštějí přílišné množství tepla. Musely být tudíž instalovány ochranné folie a monitoring teploty a vlhkosti. V suterénních místnostech se problémem ukázala zbytková vlhkost ve stěnách. Kromě toho bylo zjištěno, že nevyhovují skříně a zásuvky s fosiliemi, zejména z hlediska ochrany před prachem. Musel se proto zhotovit nový nábytek.[522] V roce 2021 proběhly v objektu dokončovací práce na vybavení některých místností sbírkovými skříněmi a začala závěrečná etapa stěhování fondů, včetně inventarizace.[523]

8.5. Gymnázium čp.1115/II

8.5.1. Příprava a průběh výstavby

Až do konce 80. let 20. století se západně od budovy učiliště (bývalé hospodářské školy) v ulici Mládežníků rozkládaly zahrady, patřící k původnímu školnímu statku. Dosahovaly až k Dvořákově ulici. Pak tam začala výstavba nového učiliště. Protnula se ovšem s rozpadem režimu i centrálně plánované ekonomiky, takže se vlekla až do poloviny 90. let a mezitím se měnily plány na využití novostavby. Nakonec se sem nastěhovalo rokycanské gymnázium.

Už na konci 70. let 20. století se v Rokycanech debatuje o výstavbě nového areálu učiliště a internátu. Tento typ školství měl v centrálně řízené československé ekonomice, orientované na průmysl a dělnickou pracovní sílu, silnou pozici, samozřejmě umocněnou průmyslovým charakterem Rokycanska. V červenci 1977 rada MěstNV uložila vedoucímu odboru výstavby, aby si od ing. Pekla z KPO Stavoprojekt vyžádal konzultaci k návrhu výstavby středního odborného učiliště.[524] V létě roku 1978 se na toto téma konala schůze OV KSČ. Bylo rozhodnuto, že učiliště by se mělo postavit v následující pětiletce.[525]

Jakousi nultou fází výstavby učiliště, byl internát pro učně, který se roku 1983 otevřel v Kotyzově ulici (viz popis sídliště Na Železné). Stavba učiliště započala až o několik let později. Byla situována vedle již existující učňovské školy v ulici Mládežníků. Teprve v roce 1988 byl povolen převod stávajících zahrad (pozemek č.kat.1844/4) na stavební pozemky.[526] Následně zde 16. prosince 1988 proběhlo slavnostní zahájení výstavby komplexu středního odborného učiliště.[527] Zařízení mělo nahradit už nevyhovující areál v Hrádku u Rokycan. V rozložitém areálu se mělo, kromě učeben a laboratoří, nacházet i veškeré zázemí, tedy jídelna, tělocvična, klubovny i společenský sál pro 200 lidí. Škola měla nabízet vzdělání v oborech jako hutník, obráběč kovů nebo mechanik opravář.[528] Původní termín dokončení byl stanoven na závěr roku 1991.[529] Architektonický projekt byl dílem ing. arch. Václava Drchala.[530] Projekt inicioval okresní výbor KSČ. Mělo jít o „Společné střední odborné učiliště“, na jehož výstavbě by se podílely průmyslové podniky z okresu. Podle předem uzavřené dohody přislíbily Železárny Bílá Cerkev v Hrádku u Rokycan hradit 50 % nákladů, Kovosvit Holoubkov 22,5 %, Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany 20 % a Zbirovia Zbiroh 7,5 %.[531] Dalšími sponzory měly být podniky Jednota Rokycany a Potraviny Rokycany, které zde chtěly vychovávat budoucí prodavačky a zavázaly se proto přispívat na provozní výdaje.[532] Celkové náklady na výstavbu byly v době zahájení výstavby odhadovány na 36 000 000 Kčs,[533] v roce 1990 už na 41 000 000 Kčs.[534]

Stavba pokračovala vcelku podle harmonogramu až do roku 1990. Na konci roku 1990 už stála hrubá stavba.[535] Jenže právě v té době se původní struktura regionálního průmyslu začala zcela měnit. Se zaváděním tržního hospodářství ztratily průmyslové firmy zájem na investicích do učňovského areálu. Už na konci roku 1990 se z financování stáhly Kovohutě Rokycany.[536] Během roku 1991 pak, kromě Železáren Bílá Cerkev v Hrádku, odstoupili od dohody všichni původní sponzoři projektu.[537] Roku 1992 se výstavba zastavila a nedokončený skelet byl zakonzervován.[538] V letech 1988–1992 tu bylo proinvestováno 37 milionů korun, z toho v roce 1992 ještě přes 15 000 000 Kčs.[539]

Na jaře 1993 se rokycanská veřejnost dozvídá, že rozestavěné učiliště bude dostavěno, ale s jiným využitím.[540] Nedokončenou stavbu převzal stát (ministerstvo školství a tělovýchovy[541]) a vzhledem k měnícím se prioritám vzdělávacího systému bylo rozhodnuto, že se zde umístí gymnázium. Původní projekt prošel přepracováním (zejména vnitřní dispozice a technické zázemí) a staveniště převzala 1. listopadu 1993 stavební firma Noremo.[542] V září 1994 už je hotova vstupní část, plynová kotelna i objekt s bytem pro školníka. Sportovní hala je údajně dokončena z dvou třetin. Ve stádiu hrubé stavby se tehdy ještě nacházel pavilon jídelny a kuchyně.[543]

Dne 1. září 1995 zde bylo slavnostně otevřeno gymnázium čp.1115/II (foto z r. 2003), zpočátku zvané též „nové gymnázium“, protože v rokycanské veřejnosti bylo zafixováno tradiční umístění gymnázia v historické budově v ulici Svazu bojovníků za svobodu (viz kapitola „okružní třída“). Slavnosti se za stát zúčastnil vedoucí odboru investic ministerstva školství ing. arch. Liška.[544] Celkové náklady na výstavbu školy se nakonec vyšplhaly na 130 000 000 Kč.[545] Pro učiliště byl mezitím nalezen areál zrušených starých kasáren v Jeřabinové ulici na Rašínově, kam se přestěhovalo z dosavadních budov v Hrádku u Rokycan roku 1993.[546]

8.5.2. Popis gymnázia a jeho další stavební vývoj

Areál sestává z několika samostatně ztvárněných budov, kterou jsou propojeny. Hlavní čtyřpodlažní budova A (foto z r. 2003) obsahuje kromě sborovny, ředitelny, pracovny zástupce ředitele a dvou studoven také 14 „kmenových“ učeben, dále zvláštní učebny chemie, fyziky, biologie, dvě učebny výpočetní techniky, dvě učebny cizích jazyků a čtyři laboratoře. Dále je zde pracovna výtvarné výchovy.[547] Jinak spíše fádní monolit hlavní budovy vertikalizují dva výrazné komíny. Budova je natočena užším průčelím do ulice Mládežníků, kde se k ní připojuje nižší objekt (budova C). Mezi oběma těmito budovami se nachází hlavní vchod. Patrová budova C obsahuje kuchyni, jídelnu a bufet.[548] Směrem do Dvořákovy ulice je ještě situována budova D s plynovou kotelnou, dvěma byty pro správce školy, garážemi a knihovnou.[549] Budova D již byla připravena k převzetí v září 1994, ale byt pro školníka sloužil až do dokončení celého areálu pro potřeby stavbařů.[550] Nižší budova B, skrytá uvnitř komplexu, obsahuje fotolaboratoř, kabinety a šatny.[551] Směrem k Boreckému potoku je situován sportovní areál školy, tedy budova E (foto cca z r. 2000), které dominuje rozlehlá hmota tělocvičny s atypickou obloukovou střechou. K ní se ještě připojuje nářaďovna a menší gymnastický sál.[552]

Budova E se jako jediná vymyká z typizované architektury pozdního socialismu, kladem je dynamické ztvárnění jejího průčelí do Dvořákovy ulice, kde vznikl boční vchod a nová autobusová zastávka. Přesto architektonické pojetí komplexu gymnázia nedokázalo překonat limity původního projektu. V základních obrysech jde stále o myšlenkové dítě státních projekčních ústavů pozdní normalizace. Vzhledem k celoměstskému i regionálnímu významu školské instituce šlo o nešťastný kompromis, kdy se po politické změně narychlo hledalo využití pro rozestavěný skelet, který nikdy nemohl popřít dobu svého vzniku. Projekt si v sobě nese některé nešvary příznačné pro myšlenkový svět 80. let 20. století, především typizované stavební prvky, panelovou technologií počínaje a detaily oken a obkladů fasád konče. Takhle vypadaly samoobsluhy, kulturní domy a administrativní budovy v celém Československu. To je ale věc pomíjivá a každý panel a typizované okno se časem dají nahradit. Daleko vážnější závadou je kompoziční a hmotové pojetí stavby. Tak například poddimenzování nároží ulic Dvořákova a Mládežníků, které by podle logiky tradičního urbanismu mělo být akcentováno, ne nutně hmotově, ale určitě tvarově, tedy osobitou, výraznou architekturou. Ovšem bylo místo toho odbyto typizovaným patrovým objektem budovy C s fádním panelovým designem. Akcentem místo toho je budova A, situovaná do boční ulice Mládežníků a umístěná necitlivě do blízkosti historické neorenesanční budovy bývalé hospodářské školy, jejíž monumentální účinek coby historizující „zámecké“ dominanty tak byl snížen.

Urbanistickou chybou rovněž bylo naddimenzování zadní budovy E (jinak architektonicky zajímavé) směrem k Boreckému potoku. Tady na dotyku s přírodním okrskem potoka a protějších svahů Kalvárie mělo naopak být zvoleno drobnější měřítko, které by civilněji zformovalo nábřeží potoka. Místo toho sem hledí převýšená tělocvična a parkoviště, zatímco potok je skryt kdesi v náletové vegetaci a odnikud nikam se sem nechodí. Mohutné hmoty komplexu gymnázia, navíc s rysy „sídlištní“ panelové estetiky, se neblaze projevují při pohledech na město z Kalvárie a Osecké silnice. Tato základní dispoziční a měřítková realita se jen těžko dá revidovat. Duch normalizačního stavitelství tak zůstane natrvalo v komplexu gymnázia uchován.

To, co se dá změnit a co by mělo být provedeno, je důkladná obměna stavebních detailů s důrazem nikoliv na sentimentální zakrývání moderního charakteru budovy, ale spíš na kvalitní moderní prvky, které můžou socialistické chudobě vtisknout aspoň jistý funkcionalistický esprit. Pouze v případě budovy C na rohu ulice Mládežníků a Dvořákovy je vhodné výhledově aspirovat na zásadnější revizi i hmotovou a vytvoření důstojnější autorské architektury, například zvýšení o patro, netradiční a výrazné dotvoření průčelí apod. Pro vedení města pak bude důležité cílenými regulačními kroky rehabilitovat nábřeží Boreckého potoka. Areál gymnázia i vedlejší areál bývalé hospodářské školy by měly být podél severní hranice propojeny nábřežní cestou, která by vedla dál k východu a navrátila by Borecký potok do organismu města. V případě areálu za bývalou hospodářskou školou je dokonce na místě uvažovat (když se nyní radikálně změnilo jeho využití) i o redukci jeho rozlohy. Industriální objekty dílen a garáží do této části města nepatří a bylo by urbanistickou chybou prodloužit jejich život povolováním vzniku nějakých komerčních aktivit.

Gymnázium vyrostlo jako bezbariérový objekt, vybavený výtahy. Všechny speciální učebny disponovaly od počátku počítačovými technologiemi, učebny cizích jazyků i audiozařízením.[553] V srpnu roku 2002 se areálem prohnala velká voda. Jen v tělocvičně napáchala škody za téměř 3 000 000 Kč. Plzeňský kraj pak škole poskytl na opravy příspěvek.[554] V roce 2002 zároveň začala v objektu výměna nevyhovujících oken. V letech 2006–2017 následovaly další dílčí investice, například oprava střech, ozvučení sportovní haly, zřízení posilovny a horolezecké stěny nebo rekonstrukce šaten. Roku 2008 byla v budově zřízena keramická dílna.[555] V roce 2019, v průběhu letních prázdnin, se v budově gymnázia prováděly opravy střechy haly (nákladem 350 000 Kč), podlahy ve školní jídelně (1 000 000 Kč) a výměna jedné skleněné výplně (1 000 000 Kč) a internetových rozvodů (cca 1 000 000 Kč).[556] Během letních prázdnin roku 2020 proběhla v gymnáziu oprava střech nákladem cca 1 000 000 Kč a také výměna druhé skleněné výplně na schodišti, rovněž za cca 1 000 000 Kč. Kromě toho byla do vstupní haly instalována akvarijní a terarijní stěna nákladem 200 000 Kč. Opravou prošly učebny jazyků ve 3. patře budovy. Nákladem 1 200 000 Kč byla rovněž zřízena školní knihovna, adaptovaná spojením dvou stávajících učeben.[557] Počátkem roku 2024 byla dokončena další etapa rekonstrukce učeben. Z původních šaten byly vytvořeny dvě nové školní třídy, které od 2. pololetí začaly sloužit studentům. Rekonstrukcí prošla i vstupní hala školy.[558]

8.6. Regulace Boreckého potoka

Zatímco na křížení ulic Mládežníků a Dvořákova probíhala urbanizace naplno již počátkem 20. století, severní okraj lokality byl ve svém rozvoji pozastaven až do 30. let 20. století, kdy se definitivně dořešila regulace Boreckého potoka. Teprve tehdy mohly proběhnout důležité urbanistické počiny, tedy vilová výstavba na novém nábřeží potoka (severní úsek Tomáškovy ulice), protažení Dvořákovy ulice k severu (k potoku) a ve 40. letech i její propojení novým mostem přes potok s rozcestím Osecké a Voldušské silnice, čímž se definitivně změnilo vedení silničních tras (opuštěna historická trasa Tomáškovou ulicí).

8.6.1. Starší projekty a příprava regulace Boreckého potoka

O regulaci Boreckého potoka (a dalších vodních toků v Rokycanech a okolí) usilovalo oficiálně od 1. září 1923 Vodní družstvo.[559] Odvolávalo se na opakované povodně, které brzdily stavební rozvoj města. Navazovalo přitom na starší plány. V červnu 1914 podpořilo zastupitelstvo návrh stanovit, že pozemky pod Strání od mlýna A. Hůlky (čp.14/III v ulici Ke Koupališti), mezi Mlýnským náhonem, Boreckým potokem a Oseckou silnicí se nemůžou zastavět, protože leží v inundaci. Zastupitelé navíc koncepčně uvažovali o možnosti rozšířit i do této záplavové nivy podél jižní strany Klabavky a Boreckého potoka plochy veřejné zeleně.[560] Vidina regulace vodního toku nabízela možnost zhodnotit tyto záplavové lokality i stavebně.

Povodně tu byly velmi časté. Například 13. září 1922 se velká voda přelila přes původní most v Tomáškově ulici (u kapličky) a zastavila tak dopravu ve směru z Rokycan na Volduchy a Osek.[561] A opět 21. května roku 1930 došlo nad Rokycany k průtrži mračen a následovala lokální povodeň. Toho dne se rozvodnil i Borecký potok a voda zase přerušila silniční spojení na Osek a Volduchy. To ale nebylo vše, přes Volduchy v té době vedla objízdná trasa státní silnice Praha–Plzeň, která se právě v úseku Bouchalka–Rokycany opravovala. Vznikl dopravní chaos. Celou noc museli u Boreckého potoka hlídkovat lidé s lucernami, kteří varovali řidiče a ukazovali jim cestu.[562] Tato kalamitní situace nepochybně přispěla k důraznějšímu prosazování regulace Boreckého potoka. Na schůzi zastupitelstva v červnu 1930 při debatě o prodloužení nájmu sportovnímu klubu na hřišti pod Husovými sady (nynější fotbalový stadion) prohlásil Karel Šašek, že bude nutno provést regulaci a opravy břehů kolem hřiště. Rudolf Šlesinger doplnil, že je nutno provést regulaci aspoň ve vnitřním městě a intervenovat kvůli tomu u příslušných úřadů. Václav Vorel ale byl toho názoru, že vodoprávní řízení na regulaci bude složité a v první řadě je nutno regulovat Borecký potok.[563]

V říjnu 1931 radní rozhodli, že s A. Novou se má jednat o koupi jejího pozemku č.kat.1835 pod Kalvárií.[564] Šlo o drobný pozemek na jižním břehu Boreckého potoka u dnešního areálu Skautského domova (viz kapitola „Osecký vrch“). Jeho nabytí bylo pro obec důležité kvůli přípravě regulace tohoto vodního toku a úpravy jeho koryta. Dne 24. listopadu 1931 se konala veřejná schůze, kde jsou občané seznámeni s blížícím se zahájením prací.[565] Schůzi svolal ředitel hospodářské školy A. J. Vít.[566] Nebyla to ale jednoduchá a už vůbec ne levná investice. V roce 1931 se náklady odhadovaly na 417 000 Kč.[567] Obsáhle se regulačními projekty zabývalo zastupitelstvo v prosinci 1931. Řešilo i souběžně chystaný projekt regulace Padrťského potoka, který tehdy byl v posudkovém řízení u ing. J. V. Jizby z Prahy-Karlína. Ve 2. polovině roku 1932 a v roce 1933 měla být regulace Padrťského potoka provedena, přičemž práce měly mít i dopad na snížení nezaměstnanosti. Očekávala se státní subvence ve výši 55 % a zemská subvence 25 %. Aspekt regulačních investic jako nástroje v boji s nezaměstnaností byl aktuální i proto, že během 1. poloviny roku 1932 se očekávala dostavba nových kasáren a pokud by pak nezačaly práce na regulaci, hrozil nárůst počtu lidí bez práce.[568] Padrťský potok se měl dle údajů z prosince 1931 regulovat v délce 1,4 km, od jezu na Práchovně k soutoku, s odhadovanými náklady 2 700 000 Kč. Borecký potok měl být regulován v délce 760 metrů, od takzvané Sýkorovny k soutoku a kromě regulace se tu měla jako samostatný projekt provést i výstavba nového mostu na okresní silnici. Náklady se odhadovaly na 370 000 Kč (plus 44 000 Kč za meliorace 10 hektarů přilehlých pozemků). V návrhu obecního rozpočtu na rok 1932 figurovalo 2 800 000 Kč na regulaci Padrťského potoka a 500 000 Kč na regulaci Boreckého potoka. Očekávala se subvence 2 240 000 Kč na regulaci Padrťského a 400 000 Kč Boreckého potoka.[569] Dne 24. listopadu 1931 proběhlo jednání na zemském úřadě. Na základě této schůzky měla obec vyslat dva zástupce do přípravného výboru pro regulaci Klabavky, Padrťského a Boreckého potoka. 1. prosince 1931 navrhla rada jmenovat do výboru Josefa Selementa a Josefa Varvařovského (ředitele měšťanské školy) a dodatečně navržen i A. J. Vít. Zastupitelstvo pak při prosincovém zasedání schválilo jmenování 4 členů, kromě výše uvedených ještě František Nový.[570]

Dne 18. ledna 1932 dorazila do Rokycan komise zemského úřadu na obhlídku.[571] Podle dobového pramene po obhlídce Klabavky a Padrťského i Boreckého potoka od Chrástu do Rokycan 18. ledna 1932, následovalo 2. února 1932 jednání rady, která projednala v základních obrysech otázku regulace a usnesla se předložit zastupitelstvu tyto návrhy: Město mělo provést regulaci Padrťského a Boreckého potoka na základě hotových projektů, které ještě zreviduje zemský úřad, a to pokud získá aspoň 70% subvenci od státu a země. S okresním výborem se měla projednat výstavba mostu na okresní silnici osecko-voldušské. Dle informace získané 3. února 1932 od zemského úřadu se očekávala výplata subvence od státu i země ještě v roce 1932. V tomto plánu byla poněkud alternativně řešena etapizace prací. Město chtělo jako první už v roce 1932 zregulovat Borecký potok v délce 760 metrů („od lávky přes potok k vodnímu dílu, kde měl závod pan František Havelka, k soutoku“). Regulaci Padrťského potoka chtěla obec realizovat v roce 1933 a případně i v dalších letech.[572] Dne 11. února 1932 se radní seznámili se zprávou o intervenci A. J. Víta, konané 3. února 1932 u zemského úřadu v otázce regulace Boreckého a Padrťského potoka.[573] Koncem března 1933 se pak rada seznámila se zprávou o intervencích A. J. Víta z 10. března, 22. března a 30. března 1932 u zemského úřadu a na ministerstvu zemědělství. Do 4 týdnů prý vykonají zástupci zemského úřadu a ministerstva místní prohlídku, pak podrobí projekt regulace revizi.[574] Dne 28. dubna 1932 vykonal zemský úřad a ministerstvo zemědělství ekonomickou revizi projektu regulace Padrťského a Boreckého potoka.[575]

12. května 1932 se radní seznámili s protokolem o technicko-ekonomické revizi projektů regulace Boreckého a Padrťského potoka.[576] Dne 27. května 1932 radě byl oznámen výsledek technicko-ekonomické revize projektů regulace, dle rozhodnutí ministerstva zemědělství. Žádost o vodoprávní povolení už prý je podána.[577] V červnu 1932 město schválilo výkup vodních práv u čp.105/II a čp.158/II tak, aby obec měla větší manévrovací prostor při regulaci nivy potoka (šlo o starší objekty tlukáren u potoka poblíž kapličky v Tomáškově ulici, viz výše). Tento krok zároveň otevíral cestu k výstavbě koupaliště pod Husovými sady, o něm podrobně v kapitole „Osecký vrch“. V srpnu 1932 se rada usnesla, že na žádost majitelů luk pod Kalvárií se dá zbořit „přepážka“, zřízená svévolně v Boreckém potoku koupající se veřejností.[578] V lednu 1933 pak schválilo zastupitelstvo půjčku u Ústřední sociální pojišťovny. Obec už dříve žádala o úvěr 2 660 000 Kč (z toho 1 600 000 Kč mělo jít na regulaci Padrťského potoka, 500 000 Kč na Borecký potok a 560 000 Kč na výstavbu vyrovnávacího vodojemu).[579] Počátkem listopadu 1932 byla radním podána zpráva o intervenci z 8. listopadu 1932 u Ústřední sociální pojišťovny v otázce půjčky 2 600 000 Kč na regulaci Padrťského a Boreckého potoka a na výstavbu vodojemu.[580] Dne 23. prosince 1932 ale byla povolena půjčka jen 470 000 Kč, čímž byl její účel omezen na Padrťský potok. 5. ledna 1933 to městská rada doporučila ke schválení.[581] Přednost tedy dostala regulace Padrťského potoka, který protékal centrem města, zatímco Borecký potok se jen dotýkal severního okraje zástavby. Padrťský potok pak skutečně prošel regulací v letech 1933–1934. V březnu 1933 rada na vědomí vzala zprávu o intervenci z 28. března 1933 u zemského úřadu, po níž bylo zastupitelstvu doporučeno požádat zemský úřad o revizi projektu regulace Klabavky tak, aby byl připraven k realizaci. Mělo se také žádat o urychlení revize projektu regulace Boreckého potoka.[582] V červnu 1933 byl radě oznámen výnos zemského úřadu, že projekt regulace Boreckého potoka může být podpořen ze zemských prostředků až po provedení regulace Padrťského potoka.[583]

8.6.2. Provedení regulace Boreckého potoka

Už v roce 1933 začaly na regulaci Boreckého potoka dílčí práce, zejména v souvislosti s výstavbou koupaliště pod Husovými sady, jelikož koupaliště bylo napojeno na potok. Dokonce se při plánování koupaliště uvažovalo, že by celý potok byl převeden k severu a přímo zaústěn do vodní nádrže koupaliště.[584] Obec plánovala v roce 1933 za regulaci Boreckého potoka utratit 500 000 Kč.[585] V červenci 1933 se rada na podnět R. Šlesingera usnesla pozvat ing. Dědečka na jednání o prodloužení započaté regulace Boreckého potoka pod Kalvárií až k jeho vtoku do Klabavky.[586] Dne 27. července 1933 pak vzala rada na vědomí přípis ing. Dědečka v otázce částečné regulace Boreckého potoka u Osecké silnice a usnesla se intervenovat u zemského úřadu a ministerstva zemědělství. Zastupitelstvu doporučila financovat regulaci Boreckého potoka ze zbytků peněz, určených na regulaci Padrťského potoka.[587] Dne 24. srpna 1933 radní na vědomí vzali zprávu o intervenci u zemského úřadu v otázce regulace části Boreckého potoka.[588] Koncem srpna 1933 se uvádí, že s firmou Jelínek se dojedná honorář za vyhotovení projektu regulace Boreckého potoka.[589] Dle údajů z počátku září 1933 se u firmy Jelínek a synové z Berouna objedná vyhotovení projektu a rozpočtu na úpravu Boreckého potoka. Na vědomí rovněž byl vzat výnos zemského úřadu o provedení části regulace Boreckého potoka.[590]

Kompletní regulace Boreckého potoka nakonec proběhla jen s několikaletým zpožděním po regulaci Padrťského potoka. Projekt byl schválen ministerstvem zemědělství 22. listopadu 1934, rozpočet upraven na 675 200 Kč. 23. června 1934 okresní úřad vydal vodoprávní povolení. 14. února 1935 rada doporučila věc zastupitelstvu ke schválení a navrhla uzavřít na tuto investici půjčku 240 000 Kč, na úhradu 30 % celkových nákladů. 1. března 1935 schválilo zastupitelstvu tuto půjčku.[591] Tímto usnesením taky zastupitelstvo zmocnilo zemský úřad vypsat a zadat regulaci tohoto vodního toku.[592] V roce 1935 město posuzuje uzavření půjčky 5 až 6 000 000 Kč na úhradu investic, koupě lesů a na konverzi nevýhodných půjček. 3. dubna 1935 projednala rada možnost půjčky od advokáta Josefa Vlčka z Počapel u Berouna, dle jeho nabídky z 2. července 1934. Dne 11. dubna 1935 rada doporučila půjčku ke schválení. Měla se použít mj. na regulaci Boreckého potoka za 100 000 Kč.[593] V té době se věci daly do pohybu. 24. dubna 1935 zemský úřad oznámil finanční podmínky celé akce: obci povolena subvence 25 % z celkového nákladu 675 000 Kč (maximálně 168 800 Kč) a ministerstvo zemědělství vyslovilo 8. července 1935 ochotu poskytnout na regulaci ze státního fondu pro vodohospodářské meliorace subvenci, jejíž výše by byla ještě stanovena po jednání s ministerstvem financí. V červenci 1935 tyto parametry schválilo obecní zastupitelstvo.[594] Ministerstvo zemědělství pak skutečně 30. srpna 1935 povolilo příspěvek ze státního fondu ve výši 45 %, maximálně ale 303 840 Kč na regulaci potoka. Podmínkou dotace bylo uzavření smlouvy o financování a následné údržbě díla. Celkové náklady na regulaci se tehdy vyčíslovaly na 675 200 Kč, z toho 45 % měla krýt dotace státu, 25 % dotace země (maximálně 168 800 Kč).[595]

Dne 2. října 1935 vydal zemský úřad vyhlášku o zahájení prací. Téhož dne převzala staveniště firma ing. Jelínek a synové, která zvítězila ve veřejné soutěži v konkurenci 8 zájemců. Na provedení regulace stanovil zemský úřad lhůtu 1 a půl roku.[596] Regulace byla provedena do roku 1937.[597] V červnu 1937 pak zastupitelstvo schválilo výše uvedenou nutnou smlouvu se státem o nákladech, provedení a údržbě regulace Boreckého potoka.[598]

V roce 1939 byl proveden knihovní pořádek v souvislosti s regulací Boreckého potoka. 11. května 1939 to rada doporučila ke schválení a ještě v květnu 1939 to schválilo zastupitelstvo.[599] Šlo o úsek dlouhý 760 metrů.[600] Na rozdíl od Padrťského potoka zde nevyrostly kolmé nábřežní zdi ale jen zešikmené zpevněné svahy. Změna ovšem i tak byla fundamentální. Koryto bylo zahloubeno do terénu. Rozsáhlé přilehlé oblasti byly ochráněny před záplavami (kromě těch největších jako ony roku 2002). Severně od Boreckého potoka tak mohl vzniknout areál koupaliště. Jeho popis se nachází v kapitole „Osecký vrch“. Podél severního břehu potoka byla vytýčena nová cesta, osázená stromořadím, jež propojila Pražské předměstí s lesoparkem na Stráni (Husovy sady). Na jižní straně došlo k trasování nové nábřežní ulice, dnes součást Tomáškovy ulice, s reprezentativní vilovou zástavbou (viz níže). Břehy potoka byly osazeny betonovým zábradlím. Obec za regulaci potoka zaplatila 225 788 Kč.[601] Podle K. Hofmana ale stála regulace celkem 401 863 Kč.[602] V roce 1935 se ještě uvádí, že v prostoru takzvaného Ostrůvku (viz výše), západně od Tomáškovy ulice, stále existuje opuštěné staré koryto Boreckého potoka. Josef Sedlák a Lawn-tenisový klub, kteří uvažovali o pronájmu částí zdejších pozemků tak, aby došlo k zaokrouhlení pozemkové držby po provedené regulaci, chtěli, aby obec dala do 1. března 1936 zavézt staré koryto Boreckého potoka, které je prý semeništěm komárů. 31. října 1935 rada souhlasila a doporučila ke schválení. V listopadu 1935 to schválili zastupitelé.[603]

8.6.3. Další úpravy koryta Boreckého potoka

Regulaci Boreckého potoka provázely některé kontroverze. V roce 1940 jedná město o opravách regulace potoka. Regulace provedená jen krátce předtím, v letech 1935–1936, je prý teď velkými vodami poškozena. Městská technická kancelář vypracovala projekt. 4. července 1940 ministerstvo zemědělství souhlasilo s projektem a s náklady. Šlo o opravu zděného stupně na km 0,7854. Náklady vyčísleny na 32 000 K, přičemž část měla být hrazena ze subvencí zemského úřadu a ministerstva zemědělství. Obec na úhradu svého dílu mohla použít peníze určené na regulaci Rakovského potoka, které prý stejně nebudou v roce 1940 čerpány. 31. července 1940 zemský úřad schválil projekt a rozpočet a povolil 25% subvenci, maximálně do výše 8000 K. Od ministerstva zemědělství se očekávala subvence 50–55 %. 29. srpna 1940 to rada doporučila ke schválení. V následné debatě ale František Lorenz prohlásil, že škody nezpůsobila povodeň, nýbrž špatný materiál a špatné míchání cementu, což je podle něj nutno dodatečně vyšetřit. Jenže na to reagoval František Kučera, podle nějž je subvenci od zemského úřadu a ministerstva zemědělství možno získat jen na škody vzniklé povodněmi, „a tak je nutno to brát.“ Nakonec tedy v září 1940 na schůzi zastupitelstva bylo schváleno provedení oprav.[604] Kvůli nedodělkům pak 30. ledna 1941 zadala rada firmě Vlad. Pažout provedení některých oprav v hodnotě 27 241 korun.[605]

Dne 16. listopadu 1939 rozhodla rada provést další regulační práce na Boreckém potoce, a to v úseku od Borku k domu čp.159/II, tedy k počátku již existující regulace.[606] Zde ale nakonec regulace nebyla provedena a koryto zůstává i počátkem 21. století v přírodním, meandrujícím stavu. Jako zajímavost možno uvést, že po 2. světové válce (například v srpnu 1963) město muselo opakovaně zakazovat obyvatelům sídliště Hrudkovanka, aby si v letních měsících zřizovali v korytu potoka „privátní“ hráze, za kterými nadržovali vodu na koupání.[607] Poškozovali tím regulační dílo a ohrožovali okolí potoka (například v případě náhlé letní průtrže). Někdy mezi únorem a počátkem dubna 1975 také řešila rada MěstNV možnost výstavby soustavy jezů na Boreckém potoce a uložila vedoucímu odboru ŠKSZ, aby možnost projednal se zástupci rybářského svazu.[608]

Počátkem 21. století se ukázalo, že regulace Boreckého potoka z 30. let 20. století, je nedostatečná. Povodeň z roku 2002 se prohnala městem prakticky bez zábran. Další povodeň, byť v povodí Boreckého potoka ne tak extrémní, zasáhla město roku 2006. V té době se již pracovalo na komplexní studii protipovodňových opatření v Rokycanech. V listopadu 2005 se Rokycany zařazují mezi 15 lokalit, kde Povodí Vltavy hodlalo provést protipovodňové investice na zvýšení průtočnosti.[609] Podle studie protipovodňových opatření, kterou nechal v roce 2004 zpracovat krajský úřad v Plzni, patřily Rokycany mezi 52 lokalit, které neměly dostatečnou ochranu proti velké vodě. Patřily dokonce do skupiny 13 lokalit s nejkritičtější absencí protipovodňových investic. Studii zpracoval Hydroprojekt a kraj přišla na 1 500 000 Kč.[610] Povodeň z roku 2006 zastáncům projektu dodala další argumenty. Počátkem března 2007 se konala veřejná schůze občanů s představiteli města, firmy Hydroprojekt (autor projektu), firmy Šindlar (autor předběžné studie) a Povodí Vltavy (prováděcí organizace). Odhadované náklady na provedení všech protipovodňových úprav se pohybovaly kolem 140 000 000 Kč.[611] Město z toho mělo hradit jen 400 000 Kč na vyřízení územního rozhodnutí.[612]

V roce 2006 obec investovala do studie protipovodňových opatření téměř 200 000 Kč.[613] Stále se ale ještě upřesňoval seznam prací a probíhalo vyřizování územního rozhodnutí. Pro případné získání dotace od ministerstva pro místní rozvoj se pracovalo i na podrobné projektové dokumentaci pro stavební povolení.[614] Koncem března 2007 město oznamuje, že projekt se posunul kupředu, protože na schůzce s Povodím Vltavy a ministerstvem zemědělství 9. března 2007 se dohodnulo, že město už nebude muset žádat stát o zařazení investice do seznamu prioritních akcí, protože ministerstvo ji tam zařadilo rovnou.[615] Do 27. března 2007 měl být, dle dohody města, Hydroprojektu a Povodí Vltavy, hotov projekt pro územní rozhodnutí.[616] Dne 2. června 2008 pobývali v Rokycanech pracovníci Povodí Vltava a seznámili starostu Jana Balouna s postupem prací. Probíhá prý kontrola projektu výpočtem. Jeho dokončení se předpokládalo do konce června 2008. V případě kladného výsledku mělo na řadu přijít posouzení ekonomických aspektů chystané investice.[617] Úpravy, rozsahem srovnatelné s původní regulací z 30. let 20. století, měly zahrnout celý tok Boreckého potoka v zastavěném území Rokycan, od mostu v ulici K Borku až k soutoku s Padrťským potokem. V rámci úprav se počítalo se zásadní přestavbou problematického úseku okolo mostu v Dvořákově ulici, kde se v některých místech počítalo se zvýšením nábřežní zdi, dále s odstraněním kanalizačního řadu vedeného korytem potoka (snižovalo to volnou kapacitu v případě povodní). Tyto investice měly být mimořádně nákladné a inženýrsky složité. Projekt kromě toho řešil širší aspekty vodohospodářské a ekologické, mimo jiné se zabýval regulací odtoku vod z Brdské vrchoviny.[618] Čelil ale i silné kritice za to, že údajně málo integroval vodní tok do městského prostředí a izoloval jej za nábřežními stěnami (o těchto polemikách podrobněji v podkapitole „okolí Litohlavského mostu a regulace Klabavky“).

Reálně tyto záměny nebyly realizovány. Místo toho se provedly jen některé drobnější investice. Do konce března 2007 se předpokládalo osadit na Boreckém potoce, poblíž rokycanského koupaliště, povodňové čidlo s automatickým hlášením průtoku. Společně s dalšími dvěma zařízeními tohoto typu, která měla být umístěna na Padrťském potoce, v prostoru u sídliště Na Pátku, a ve Strašicích, přišla tato investice město na 300 000 Kč (bez stavebních nákladů).[619] Nákup měřících aparatur schválilo zastupitelstvo 22. srpna 2006.[620] V rozpočtu na rok 2007 město na měřící stanice LEC 3000 v ulicích Na Pátku a Mládežníků počítalo s částkou 270 000 Kč, z čehož nakonec utratilo 126 950 Kč.[621]

Dle stavu k roku 2022 zůstávalo koryto Boreckého potoka v základních obrysech ve stavu, daném regulací z 30. let 20. století. V lednu 2020 ovšem zastupitelstvo schválilo zadávací dokumentaci na studii proveditelnosti přírodě blízkých protipovodňových opatření.[622] Mělo jít nový přístup k regulaci vodních toků. V prosinci 2021 schválilo zastupitelstvo studii proveditelnosti „přírodě blízkých protipovodňových opatření", kterou zpracovala firma Sweco Hydroprojekt a. s.[623] Studie řešila celý tok Padrťského potoka, Boreckého potoka i Klabavky na průchodu územím města. Navrhovala na soutoku Boreckého a Padrťského potoka zformovat jakýsi přírodní amfiteátr s pozvolně klesajícími břehy, přičemž přímo do koryta v prostoru soutoku měly vést cesty a menší lávky pro pěší. V úseku od soutoku k mostu v Dvořákově ulici se předpokládalo na pravém břehu (u koupaliště) snížení nábřežní zdi a rozšíření rozlivového prostoru až k okraji areálu koupaliště. V úseku od mostu v Dvořákově ulici až k mostu v ulici K Borku se rovněž plánovalo rozšíření rozlivové zóny a to na pravém břehu pod Kalvárií, na levém břehu severně od garáží za sídlištěm v ulici Mládežníků, kde se předpokládala větší, parkově řešená lokalita, a zároveň zřízení levobřežní cesty. V úseku dál proti proudu, mezi Rokycany a Borkem, severně od Páclovny, se počítalo se zachováním přírodního koryta, přičemž v prodloužení ulice K Potoku na Páclovně se projektovala nová lávka pro pěší na severní břeh.[624] Dne 9. října 2023 schválilo zastupitelstvo změnu územního plánu č. 5.[625] Šlo spíše o formální vymezení linií podél Boreckého i Padrťského potoka a Klabavky v rámci plánovaného budování protipovodňových opatření. Řešený úsek Boreckého potoka začínal v lokalitě u mostu v ulici K Borku.[626]

Povodí Vltavy v polovině července 2023 započalo a během října 2023 dokončilo opravu spádového stupně a břehu přímo na soutoku Boreckého potoka s Padrťským potokem. Investice byla vynucena poškozením konstrukcí stupně a dlažeb kvůli zvýšeným průtokům.[627]

8.7. Nové nábřeží Boreckého potoka v Tomáškově ulici

8.7.1. Urbanistický vývoj nového nábřeží Boreckého potoka

Významnou urbanistickou akcí, která bezprostředně souvisela s regulací potoka, bylo založení nové komunikace na jeho jižním břehu, která propojila Dvořákovu a Tomáškovu ulici. Dnes je toto nábřeží součástí Tomáškovy ulice. Jde o jeden z mála plánovitě urbanizovaných nábřežních prostorů v Rokycanech, kde byl vodní tok zapojen do městské zástavby.

Už v roce 1921 při projednávání stavebních záměrů Lva Brejchy v okolí kaple Panny Marie Bolestné rada souhlasila s plánovanou výstavbou na východní straně tehdejší pily (viz výše), ale nesouhlasila se zamýšlenou výstavbou domů na tarasní zdi u Boreckého potoka, a to z důvodů estetických i s ohledem na budoucí regulaci potoka.[628] Šlo o to ponechat volný koridor pro budoucí zregulované koryto a nábřežní komunikaci. Tento záměr se naplnil ve 30. letech 20. století, kdy opravdu vznikla nová ulice podél jižního nábřeží potoka. V důsledku regulace byl Borecký potok posunut o několik metrů k severu. Změnu to znamenalo hlavně pro kapli Panny Marie Bolestné z 18. století. Do té doby ji potok obtékal z jihu a rozléval se tu do široka. Po regulaci byl převeden severně od kaple. Díky posunu potoka byl získán větší prostor pro výše zmíněnou zástavbu nábřeží.

Dříve tu stál pouze dům čp.158/II, původně tlukárna (viz vpředu). Poté, co byly dořešeny regulační čáry podél napřímeného koryta Boreckého potoka, se mohlo přikročit i k parcelaci nábřeží. V roce 1934 řeší město žádost na rozdělení pozemků č.kat.1822, č.kat.1824, č.kat.1825, č.kat.2989 a stavebních parcel č.kat.519 a č.kat.1023 v majetku B. Včalové na stavební pozemky, podanou 1. srpna 1934. Dne 10. srpna 1934 se konalo místní řízení a 23. srpna 1934 rada věc doporučila ke schválení. V listopadu 1934 to schválilo i zastupitelstvo.[629] Šlo o rozlehlé pozemky podél nového úseku Tomáškovy ulice i v prostoru severní části Dvořákovy ulice. V září 1936 pak zastupitelstvo provedlo knihovní pořádek kvůli regulaci Boreckého potoka. 20. srpna 1936 rada doporučila knihovní pořádek ke schválení. V jeho rámci měla obec poskytnout 436 čtverečních metrů ze starého koryta č.kat.2989/1, které se měly sloučit s novými parcelami paní Včalové.[630] Obec zde povolila výlučně individuální vilovou výstavbu (foto z r. 2003, foto cca z r. 1940).

27. října 1946 byla na novém nábřeží provedena masová brigáda v rámci veřejné pracovní povinnosti. Město sem hodlalo nasadit cca 40 lidí na provedení výkopu plynovodu.[631]

8.7.2. Popis zástavby nového nábřeží Boreckého potoka

Jako první vyrostla počátkem 30. let vila čp.475/II v ohybu ulice u kaple Panny Marie Bolestné. Stavební povolení vydala rada B. Včalové na rodinný dům na č.kat.1822 8. listopadu 1929.[632] Obývací povolení na dům na č.kat.1822 získala B. Včalová 31. března 1932.[633] V září 1931 se rada rozhodla za účelem prodloužení plynovodu k novostavbě V. Včaly v Puchmajerově ulici (čp.475/II) provést devinkulaci vkladní knížky městské spořitelny.[634] Dne 8. května 1941 potvrdila rada povolení přístavby domu (majitel stále B. Včalová).[635] Šlo o přístavbu garáže, kanceláře a krovu. Božena Včalová získala stavební povolení 6. května 1941. Projekt vyhotovil Václav Včala.[636] Jde o mohutnou dvoupatrovou stavbu na složitém půdorysu, se zvýšeným suterénem a sedlovou střechou. Na nároží z domu vybíhá segmentový nižší přízemní trakt, na němž je situována terasa, vedle naopak zdivo vybíhá i nad úroveň 2. patra do štítu. Dům byl za socialismu nevhodně upraven aplikací brizolitové omítky, hmotově se ovšem zachoval a je ukázkou reprezentativního měřítka, v jakém byla od počátku pojímána zdejší zástavba. Je nutné si uvědomit, že regulací potoka, rozparcelováním nábřeží a současně probíhajícím budováním přepychového areálu městského koupaliště, se zdejší pozemky okamžitě změnily v jednu z nejatraktivnějších lokalit pro individuální výstavbu. Za domem čp.475/II se pak v hloubi vnitrobloku ještě nachází s ním majetkově propojený objekt čp.530/II, vzniklý v 2. polovině 30. let 20. století. Božena Včalová získala stavební povolení 10. srpna 1934. Projekt novostavby na místě původní pily čp.158/II zhotovil Václav Včala. Kolaudace byla provedena 23. srpna 1937.[637] Jde o nižší stavbu, v katastru nemovitostí není evidována jako rodinný dům.

Uliční frontu tohoto nábřeží pak tvoří ve směru od kapličky (respektive od výše popsaného čp.475/II) k východu, k silničnímu mostu následující domy: jako první je to čp.158/II původní tlukárna (viz výše), nyní již zbavená svého řemeslnického charakteru i vodního náhonu a proměněná v běžný rodinný dům. Následuje vila čp.506/II z poloviny 30. let 20. století. Patrový objekt na zvýšeném suterénu, zakončený nízkou valbovou střechou. Profesionálně zvládnutý, elegantní dům ve funkcionalistickém stylu si zachoval mnohé stavební detaily, včetně oken, zábradlí či horizontálních lišt vystupujících ve zdivu nad i pod okny 1. patra. Sousední parcelu zaujímá měřítkově podobná vila čp.516/II z období po polovině 30. let. Patrový dům s nízkou valbovou střechou mírně ustupuje z uliční fronty a jeho předpolí tak vytváří okrasná zahrada. Fasáda členěna horizontálními pásy. Někdy počátkem 21. století prošel důkladnou, vcelku zvládnutou rekonstrukcí. Bohužel do domu jsou osazena typizovaná okna. Účinek domu také narušuje (patrně za socialismu provedený?) boční přízemní přístavek s garáží v suterénu, při opravě domu aspoň barevně a stylově scelený s hmotou domu. Následuje vila čp.456/II, patrový dům s příkrou sedlovou střechou je do ulice otočen užší štítovou stěnou, mírně asymetrickou. Stavba pracuje s motivy plochých pravoúhlých stěn, doplněných zaoblenými vedlejšími trakty (na západní straně střešní vikýř, na východní fasádě trakt v přízemí, na jehož střeše se nachází terasa. Ze srovnání s fotografií z doby okolo roku 1940 se zdá, že fasáda prodělala za socialismu redukci členění. Dům rovněž poškodila přístavba garážové kóje na východním boku. Celkově jde ale o osobitou a kvalitní architekturu. Dům čp.528/II z 2. poloviny 30. let, stojící na sousední parcele, opět ustupuje od ulice. Zdá se, že šlo o plánovité řešení zástavby celého nábřeží, ve kterém průčelí domů neměla tvořit jednotnou regulační linii, ale naopak se pilovitě přibližovat či vzdalovat ulici. Václav a Božena Včalovi obdrželi povolení 27. dubna 1937. Projekt je dílem Václava Včaly. Kolaudace proběhla 30. září 1938.[638] Jde o mohutnou patrovou vilu na zvýšeném suterénu. Nad vchodovými dveřmi prochází průčelím trakt schodiště s vertikální soustavou oken. Okna obytných prostor v přízemí a 1. patře hledí do ulice zaobleným rizalitem. Střecha je valbová. Dům se zachoval téměř beze změn, bohužel z boku dodatečně přibyla garáž. Dům čp.529/II rovněž vznikl v 2. polovině 30. let. Josef Včala z Plzně obdržel povolení dne 11. srpna 1936. Projekt zhotovil Václav Včala. Novostavba byla kolaudována 29. října 1937.[639] Výtvarným řešením se podobá sousedním čp.506/II a čp.516/II. Patrová vila má nízkou valbovou střechu. Fasádu rytmizují horizontální římsy i zděná zábradlí balkonů nad vchodovým traktem. Dochoval se v původní podobě a není narušen parazitní svépomocnou výstavbou garáží a přístavků jako jiné domy v této ulici.

Na rohovém pozemku, kde nábřežní komunikace ústí do Dvořákovy ulice, vyrostla roku 1940 jako poslední stavba tohoto souboru vila čp.572/II. Václav a Božena Včalovi získali povolení 30. listopadu 1937. Stavební plány vyhotovil sám Václav Včala. Kolaudace proběhla 12. ledna 1940.[640] Číslo popisné dům obdržel 14. února 1940. Na archivní fotografii z roku 1938 už ale objekt je v podstatě dokončen, pouze fasádu zakrývá lešení. V roce 2002 poškodila dům povodeň. V srpnu 2003 zastupitelstvo odložilo rozhodnutí o přidělení dotace z Povodňového fondu ve výši 450 000 Kč. Podmínilo ji čestným prohlášením majitele, že poškození podlahy v objektu bylo skutečně způsobeno při povodních.[641] Dne 30. září 2003 nakonec zastupitelstvo přidělilo majitelům (manželé Hronovi) částku na opravu.[642] Suma ale stanovena jen na 225 000 Kč.[643] Dům pak od roku 2003 prošel celkovou rekonstrukcí, která mj. spočívala v provedení zcela nové střechy s velkými vikýři. Rekonstrukce byla důkladná a profesionální, ovšem pozměnila celkové architektonické vyznění.

8.8. Nové dopravní řešení oblasti (nový most)

8.8.1. Příprava a průběh výstavby nového mostu přes Borecký potok v Dvořákově ulici

Regulace Boreckého potoka sice byla hotova, na nábřeží se stavěly vily, ale na Osek a Volduchy se ještě několik let muselo jezdit Tomáškovou ulicí přes nevyhovující most u kapličky Panny Marie Bolestné. Proměna této části města čekala na poslední zásadní proměnu.

Nový most v ose Dvořákovy ulice měl převést trasu okresní silnice definitivně do Dvořákovy ulice. Už 16. května 1924 podala okresní správní komise v Rokycanech žádost o povolení mostu přes Borecký potok o délce (světlosti) 10 metrů, jehož zbudování by bylo spojeno s přeložkou okresní silnice Rokycany–Osek a Rokycany–Volduchy. 30. června 1924 vytvořila okresní politická správa k chystanému mostu dokonce zvláštní komisi.[644] Dne 2. listopadu 1925 požádal starosta Antonín Hořice radu o vypracování inženýrského projektu nového mostu.[645] V březnu 1928 rada deklaruje, že u okresní správní komise se zakročí za brzkou výstavbu mostu přes Borecký potok na Osecké silnici.[646] Měl mít vozovku o šířce 6 metrů (+ 1,35 metru chodník).[647]

Nakonec se ale realizace stavby o cca 15 let opozdila. Muselo se totiž čekat na dokončení regulace Boreckého potoka, kdy již byly ustáleny technické parametry koryta a tedy i zamýšleného mostu, jakož i regulační čáry ulic. Když vzala v lednu 1931 obecní správní komise na vědomí zprávu okresního úřadu o úpravě silnic v ulici Puchmajerově, Železářské a Denisově, usnesla se intervenovat u okresního úřadu za brzkou výstavbu betonového mostu přes Borecký potok a úpravu Dvořákovy ulice.[648] V prosinci 1931, při debatě o projektech regulace vodních toků v Rokycanech na schůzi zastupitelstva, se uvádí, že Borecký potok měl být regulován v délce 760 metrů, od takzvané Sýkorovny k soutoku a kromě regulace se tu měla jako samostatný projekt provést výstavba železobetonového mostu na okresní silnici. Náklady se odhadovaly na 370 000 Kč + 44 000 Kč na meliorace 10 hektarů přilehlých pozemků.[649] Dne 2. února 1932 po schůzi rady, která projednala v základních rysech otázku regulace, bylo usneseno předložit zastupitelstvu podrobnější návrhy. Mimo jiné se s okresním výborem měla projednat brzká výstavba mostu. Regulace Boreckého potoka přitom měla podle představ obce proběhnout jako první etapa, už v roce 1932.[650] Na regulaci i na most se ale dál jen čekalo. V červnu 1933 se radní seznámili se zprávou okresního úřadu, že přeložení Osecké silnice pod Kalvárií a nový most byly zařazeny do investičního plánu na rok 1933.[651] V srpnu 1933 rada vzala na vědomí zprávu o intervenci u ministerstva veřejných prací za účasti zástupců okresního úřadu v otázce příspěvku na úpravu silnice Šťáhlavy–Rokycany–Zvíkovec, na výdlažbu její části v Rokycanech a na výstavbu mostu.[652] V dubnu 1935 při rozpravě o obecním rozpočtu na rok 1935 doporučují sociální demokraté ústy Josefa Basáka, že obec by měla provést vydláždění Dvořákovy ulice, včetně úseku dnešní Soukenické ulice od Nerudova náměstí a výstavbu nového mostu přes potok.[653]

Akce začala až roku 1939. Okresní úřad vypsal výběrové řízení.[654] V září 1939 město jedná o půjčce z fondu pro mimořádná vydání městských železáren na úhradu mostu přes Borecký potok a na dlažbu Dvořákovy a části Puchmajerovy ulice. Obec prý zadala projekt mostu a výdlažby přilehlých ulic firmě Jelínek a synové a rozhodla ještě v roce 1939 akci provést. 21. září 1939 proběhlo jednání města, okresního úřadu a zemského úřadu v této otázce. Celkový rozpočet se vyčísloval na 983 220 K, z toho obec měla zaplatit cca 237 000 K. Zemský úřad už prý vypsal ofertní řízení na dodávku dlažebního kamene. 21. září 1939 rada doporučila ke schválení uhradit most půjčkou 200 000 K, což ještě v září 1939 schválilo zastupitelstvo.[655] Dne 10. listopadu 1939 byla zadána stavba mostu firmě ing. Ludvíka Nesnídala, ještě na konci roku započaly přípravné práce.[656] Součástí stavby bylo kromě mostu i vydláždění Dvořákovy a Soukenické ulice až k Nerudovu náměstí. Celkové náklady měly dosáhnout 950 000 K (z toho most samotný 170 000 K).[657] Stavba pokračovala v roce 1940. V rozpočtu na rok 1940 ještě obec vyčlenila 350 000 K na doplatek nákladů na stavbu mostu a vydláždění Dvořákovy a „Puchmajerovy“ ulice.[658] Most byl uveden do provozu roku 1940.[659] Šlo o jednoduchou betonovou trámovou konstrukci.

8.8.2. Další stavební vývoj mostu přes Borecký potok v Dvořákově ulici

V roce 1985 vyrostla v sousedství mostu ocelová lávka pro pěší (foto z r. 2003).[660] Její výstavba byla zařazena do volebního programu Národní fronty z roku 1981, ale provedení investice se podmiňovalo dodatečnými finančními zdroji.[661] V plánu Akce Z na rok 1985 se u této investice počítalo s částkou 137 000 Kčs.[662] V srpnu 1985 se uvádí, že stavba lávky za 137 000 Kčs je naplánována až na 2. pololetí 1985.[663] V říjnu 1985 se uvádělo, že lávka už se staví.[664] Za celý rok 1985 tu vznikla hodnota díla 139 000 Kčs, ale práce probíhaly s jistým zpožděním. Teprve 6. prosince 1985 se montovaly základové nosníky.[665] Ještě před závěrem roku 1985 ale stavba byla dokončena. Náklady za rok 1985 dosáhly 61 000 Kčs (plán činil 97 000 Kčs).[666] Během 1. pololetí 1986 tu ještě jako převis z předchozího roku bylo investováno 9000 Kčs.[667] V roce 1986 pomáhali na stavbě lávky i lidé z občanského výboru č. 3A.[668]

Vlastní silniční most v Dvořákově ulici prošel koncem 20. století celkovou rekonstrukcí, která vzhledem k míře nových konstrukčních prvků představovala spíš výstavbu nového mostu (foto z r. 2003). Práce prováděla firma Stavby a údržba silnic Rokycany.[669] Náklady dosáhly 4 700 000 Kč. Další necelé 2 000 000 Kč stála rekonstrukce přilehlých úseků komunikací, zejména cca stometrového úseku Dvořákovy ulice na jižním předpolí mostu, u gymnázia.[670] Akci zaplatil kraj z peněz ze Státního fondu dopravní infrastruktury.[671] V červenci 2003 také zastupitelstvo v rámci úpravy rozpočtu převedlo 450 000 Kč na rekonstrukci vodovodu v Dvořákově ulici.[672] V září 2003 rozhodlo zastupitelstvo v rámci dalších úprav rozpočtu, že přesune 1 200 000 Kč na rekonstrukci kanalizace v Dvořákově ulici.[673] Stavební práce na mostě začaly 28. července 2003, v září odstartovala i rekonstrukce vozovky Dvořákovy ulice, prováděná ve dvou etapách.[674] Nový most byl předán do užívání s třídenním předstihem 10. listopadu 2003 (původně měly práce trvat do 15. listopadu[675]), kdy se krátce po poledni znovu otevřel pro dopravu.[676]

Po dobu opravy vedla doprava přes Borecký potok po provizorním mostě umístěném několik metrů proti proudu, vedle stávající lávky (foto z r. 2003). Šlo o vojenský most typu Bailey Mk II. Tyto mosty byly za 2. světové války používány spojeneckými armádami jako jednoduchý stavebnicový systém, umožňující přemostění vodních toků. Po válce leckde zůstaly i mnoho let v běžném provozu a dodnes se používají.[677] Pro zvýšení nosnosti byl smontován se zdvojenou nosnou konstrukcí. Dopravu na něm řídily mobilní semafory, vznikaly tu často dopravní zácpy.[678] Těžší vozidla musela volit objízdnou trasu přes Svojkovice a Volduchy.[679] Nejsložitější to bylo 3. – 4. listopadu 2003, kdy se v okolí mostu pokládala finální vrstva asfaltu.[680] Demontáž provizorního mostu proběhla do konce listopadu 2003, společně s terénními úpravami okolí.[681] Protože během přestavby nebyl most nijak podstatně rozšířen, zůstala vedle něj v užívání kovová lávka pro pěší z roku 1985. Jí se opravy netýkaly. Kvůli drobným úpravám okolí mostu se ale na jižním předpolí lávky objevil obrubník, který vadil zejména starším lidem, protože de facto tak lávka (hlavní spojení s nemocnicí) ztratila status bezbariérové cesty. Město ale u stavební firmy (Stavby a údržby silnic Rokycany) neprosadilo korekci a bylo nutné čekat na rekonstrukci Dvořákovy ulice, která proběhla v letech 2004–2005 (viz výše).

V září 2013 započala rekonstrukce lávky v Dvořákově ulici. Provedla ji firma Skanska za 1 353 697,60 Kč bez DPH. Součástí akce byla výměna nosné části lávky.[682]

8.8.3. Nová lávka přes Borecký potok v Tomáškově ulici

Otevřením mostu v Dvořákově ulici v roce 1940 byla odvedena doprava ze stávajícího mostku v Tomáškově ulici, který pak zůstal v užívání jako lávka pro pěší. V roce 1943 plánovalo město utratit na jeho opravy 10 000 K.[683] Po 2. světové válce byla původní dřevěná konstrukce odstraněna a na jejím místě začalo 16. prosince 1948 betonování nové lávky.[684] Do července 1949 již byla v hrubé podobě dokončena.[685] Podle Budovatelského programu pro město Rokycany na období 1. červen – 31. prosinec 1950, přijatého v roce 1950, měla být doplněna na obou stranách o schody.[686]

V 90. letech 20. století byla lávka opravena, respektive nahrazena zcela novou konstrukcí (foto z r. 2003). V říjnu 1997 už se pracuje na instalaci nového zábradlí. Akci prováděla jedna plzeňská firma.[687] Podle jiného pramene šlo o firmu Betaflor. Počátkem listopadu 1997 už je přestavba mostku těsně před dokončením.[688]

[1] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i. č. 388, NT 326, doplňky. Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s. 6.

[2] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 23.

[3] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, I. odd. sign. B/I/27, kt. 101.

[4] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i. č. 3888, kt. 1903.

[5] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 186.

[6] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 92v – 93v. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 126 – 126v.

[7] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[8] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. Městský úřad Rokycany, odbor stavební, stavební spisy čp. 62/II.

[9] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 174.

[10] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 186.

[11] Matrika sňatků Rokycany 17785–1802, s. 10, snímek 12, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067904/rokycany-20_0080-o

[12] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 42, snímek 42, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0230-n

[13] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 51, snímek 51, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0275-n

[14] Matrika pohřbů Rokycany 1807–1814, s. 89, snímek 47, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067914/rokycany-30_0470-z

[15] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 119, snímek 91, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0505-z

[16] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 92v – 93v.

[17] 169. schůze městské rady, 15. 11. 1929.

[18] 197. schůze městské rady, 21. 5. 1930.

[19] Paneš, F.: Názorný plán historických památek a veřejných budov města Rokycan a okolí, Rokycany 1967.

[20] Podle osobních vzpomínek a zápisků autora.

[21] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, JK, i. č. 3888, kt. 1903.

[22] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 92v – 93v.

[23] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 38.

[24] Sčítání lidu 1890, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705616/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0770

[25] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 155.

[26] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 38

[27] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[28] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 2.

[29] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 133.

[30] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 134.

[31] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 121.

[32] Radní protokol, 31. 10. 1776 – 08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 92, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092, snímek 135.

[33] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 145, snímek 60, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0610-n

[34] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 57, snímek 66, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0670-n

[35] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 171, snímek 21, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0210-o

[36] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 394.

[37] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 143.

[38] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 106.

[39] Matrika sňatků Rokycany 1816–1840, s. 37, snímek 39, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067906/rokycany-22_0390-o

[40] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 41.

[41] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 41.

[42] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[43] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 136.

[44] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 41.

[45] 42. schůze městské rady, 1. 12. 1931.

[46] 69. schůze městské rady, 28. 4. 1932.

[47] 31. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 12. 5. 1933.

[48] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s. 8.

[49] Rokycansko, č. 25, 24. 6. 1993, s. 3.

[50] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 16.

[51] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 188.

[52] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 57, snímek 57, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0305-n

[53] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 74.

[54] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 79.

[55] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 171.

[56] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[57] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 168.

[58] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[59] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096, snímek 38.

[60] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 195.

[61] matrika pohřbů Rokycany 1785–97, s. 41, snímek 44, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0235-z

[62] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 42.

[63] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 26, snímek 16, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0160-z

[64] Radní protokol, 07. 01. 1817 – 23. 12. 1817, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 11, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 11; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k011, snímek 191.

[65] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 178.

[66] Radní protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013, snímek 190.

[67] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 65.

[68] Matrika sňatků Rokycany 1816–1840, s. 2, snímek 4, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067906/rokycany-22_0040-o

[69] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 99, snímek 52, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0520-z

[70] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 42.

[71] Viz informace z úředního oznámení umístěného na domě.

[72] Založeno na osobních zápiscích autora.

[73] Veřejná vyhláška oznámení o zahájení společného územního řízení o umístění stavby a stavebního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání, Přístavba a stavební úpravy kolny za účelem zřízení prodejny a bytu na pozemcích: stavební parcely 321 a pozemkové parcely 183/1 v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz

[74] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 43.

[75] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=6144.028227838749,-30145.76203325062,9028.051595885488,-28690.231489689533&link=ext

[76] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380

[77] https://www.portafontium.eu/census/soap-ro/1857/rokycany-prazske-predmesti

[78] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[79] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 43.

[80] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 44.

[81] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[82] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[83] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.

[84] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1976.

[85] 9. schůze rady MěstNV, 26. 4. 1977.

[86] 8. schůze rady MěstNV, 13. 9. 1977.

[87] 21. schůze rady MěstNV, 25. 10. 1977.

[88] 22. schůze rady MěstNV, 8. 11. 1977.

[89] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 2. 1978.

[90] 7. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1977.

[91] 20. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1979.

[92] 9. schůze rady MěstNV, 6. 5. 1980.

[93] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 23. 6. 1981.

[94] 5. plenární zasedání MěstNV, 27. 4. 1982.

[95] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.

[96] Kronika města Rokycan 1985, f. 75.

[97] Kronika města Rokycan 1986, f. 188.

[98] Rokycansko, č. 5, 3. 2. 1994, s. 1.

[99] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 51.

[100] Veřejná vyhláška návrh výroku rozhodnutí, Nástavba objektu na pozemku: stavební parcela 512 v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz

[101] Založeno na osobních zápiscích autora.

[102] Kronika města Rokycan, 2003, s. 4.

[103] Usnesení zastupitelstva města z 8. 7. 2003, www.rokycany.cz.

[104] Matrika pohřbů Rokycany 1771–84, snímek 59, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0590-z

[105] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[106] 152. schůze městské rady, 25. 10. 1933.

[107] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 120.

[108] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s. , snímek 41, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0410-z

[109] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 142.

[110] Radní protokol, 28. 05. 1771 – 01. 09. 1772, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 88, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 88; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k088, snímek 146.

[111] Radní protokol, 04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 141.

[112] Radní protokol, 04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 144.

[113] Radní protokol, 07. 07. 1773 – 31. 05. 1775, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90a, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90a; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090a, snímek 20.

[114] Radní protokol, 04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 145.

[115] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 168, snímek 19, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0190-o

[116] Radní protokol, 07. 07. 1773 – 31. 05. 1775, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90a, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90a; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090a, snímek 21.

[117] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 168, snímek 19, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0190-o

[118] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 158, snímek 66, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0670-n

[119] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 47, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0470-z

[120] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 173, snímek 74, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0750-n

[121] Radní protokol, 04. 09. 1772 – 11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 89, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089, snímek 168.

[122] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095, snímek 134.

[123] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 185, snímek 80, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0810-n

[124] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[125] Podle osobních vzpomínek a zápisků autora.

[126] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 186.

[127] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 193.

[128] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 259.

[129] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 279–280.

[130] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[131] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 74.

[132] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SÚA, SK-dupl., i. č. 5134, kt. 2284, Bauparzellenprotokoll, parc. 317; SK, Plz. 434, Einschaltungsbogen, parc. 317 a, b.

[133] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 140 – 141.

[134] matrika křtů Rokycany 1847–1856, s. 22, snímek 23, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067898/rokycany-14_0220-n

[135] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[136] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[137] 208. schůze městské rady, 30. 7. 1930.

[138] 216. schůze městské rady, 19. 9. 1930.

[139] 105. schůze městské rady, 24. 11. 1932.

[140] 109. schůze městské rady, 15. 12. 1932.

[141] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[142] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 40.

[143] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 53.

[144] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 72.

[145] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 105.

[146] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 74, snímek 69, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0380-o

[147] Matrika křtů Rokycany 1811–1824, s. 61, snímek 63, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067893/rokycany-09_0640-n

[148] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 40.

[149] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[150] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[151] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 40.

[152] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[153] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 40.

[154] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[155] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[156] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[157] Rokycansko, č. 23, 10. 6. 1993, s. 2.

[158] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 40–41.

[159] 35. schůze obecního zastupitelstva, 22. 2. 1922.

[160] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 2. 1925.

[161] 77. schůze městské rady, 11. 6. 1928.

[162] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/skici/skici/PLZ/PLZ434018380/PLZ434018380_index.html

[163] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 41.

[164] Radní protokol, 17. 03. 1774 – 25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 90b, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b, snímek 41.

[165] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 63, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0630-z

[166] Matrika pohřbů Rokycany 1771–1784, s., snímek 50, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067911/rokycany-27_0500-z

[167] Matrika sňatků Rokycany 1771–1784, s. 175, snímek 23, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067903/rokycany-19_0230-o

[168] Matrika křtů Rokycany 1732–1771, s. 324, snímek 167, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067888/rokycany-04_1670-n

[169] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 120, snímek 63, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0630-o

[170] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 120, snímek 92, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0510-z

[171] Matrika pohřbů Rokycany 1797–1806, s. 15, snímek 16, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067913/rokycany-29_0095-z

[172] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 41.

[173] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[174] 13. schůze městské rady, 31. 8. 1927.

[175] 94. schůze městské rady, 27. 9. 1928.

[176] Matrika křtů Rokycany 1784–1793, s. 68, snímek 68, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067890/rokycany-06_0360-n

[177] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 250.

[178] Matrika křtů Rokycany 1771–84, s. 157, snímek 66, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0670-n

[179] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001, snímek 228.

[180] Radní protokol, 17. 07. 1789 – 20. 08. 1790, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 114, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 114; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k114, snímek 112.

[181] Matrika sňatků Rokycany 1803–1815, s. 59, snímek 54, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067905/rokycany-21_0305-o

[182] Matrika pohřbů Rokycany 1803–1815, s. 271, snímek 138, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_1380-z

[183] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 205.

[184] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 214.

[185] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 161.

[186] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[187] 96. schůze městské rady, 5. 10. 1928.

[188] Kronika města Rokycan, 2003, s. 5.

[189] Usnesení zastupitelstva města z 19. 8. 2003, www.rokycany.cz.

[190] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[191] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[192] 3. schůze městské rady, 7. 5. 1931.

[193] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[194] Rokycansko, č. 45, 14. listopadu 1991, s. 7.

[195] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 53.

[196] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 57.

[197] Radní protokol, 01. 06. 1768 – 24. 05. 1771, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 86, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 86; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k086, snímek 61.

[198] Podlaha, A.: Soupis historických a uměleckých památek politického okresu rokycanského, Praha 1900, s. 119. https://encyklopedierokycan.wz.cz/Rokycany-Podlaha-soupispamatek.htm

[199] Rokycany, Historické a kulturní skizzy, Rokycany 1935, s. 23; Rokycansko, č. 45, 14. listopadu 1991, s. 7.

[200] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 45.

[201] https://pamatkovykatalog.cz/kaple-panny-marie-bolestne-15421874

[202] Podle osobních vzpomínek a zápisků autora.

[203] Rokycansko, č. 45, 14. listopadu 1991, s. 7.

[204] Kronika města Rokycan 1992, f. 35.

[205] Rokycanský deník, 17. září 2003.

[206] Kronika města Rokycan 2012, s. 40.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909

[207] Kronika města Rokycan 2014, s. 55. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[208] Kronika města Rokycan 2014, s. 76. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[209] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 124.

[210] podrobněji viz Minulostí Rokycanska, č. 12, 2000, s. 64–65.

[211] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 11.

[212] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 14, snímek 18, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0110-n

[213] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 25, snímek 29, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0165-n

[214] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 202, snímek 169, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0880-n

[215] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 218, snímek 185, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0950-n

[216] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 241, snímek 208, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1065-n

[217] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 58, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0600-n

[218] Mach, Josef: Flusárny zvláště na Rokycansku, Brdský kraj, 1910, s. 2; https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:03a96e87-e21d-4345-8f80-3a390f5cd63c

[219] Mach, Josef: Flusárny zvláště na Rokycansku, Brdský kraj, 1910, s. 2; https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:03a96e87-e21d-4345-8f80-3a390f5cd63c

[220] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0

[221] Jindřich K.: Flusárny, smolárny a tlukárny, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 9: s. 27–30, 1997.

[222]https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0

[223] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 44.

[224] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 43.

[225] Matrika pohřbů Rokycany 1845–1880, s. 436, snímek 439, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067917/rokycany-33_4390-z

[226] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[227] 4. schůze obecního zastupitelstva, 18. 12. 1919.

[228] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.

[229] 4. schůze obecního zastupitelstva, 18. 12. 1919.

[230] 9. schůze obecního zastupitelstva, 21. 5. 1920.

[231] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 42.

[232] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.

[233] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 42.

[234] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[235] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.

[236] 12. schůze obecního zastupitelstva, 20. 5. 1932.

[237] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.

[238] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28. 4. 1933.

[239] 120. schůze městské rady, 9. 3. 1933.

[240] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28. 4. 1933.

[241] Materiál pro jednání rady města, 26. 4. 2004, č. 2444, ID:2547.

[242] Matrika křtů Rokycany 1771–1784, s. 146, snímek 60, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0610-n

[243] Matrika pohřbů Rokycany 1815–1844, s. 51, snímek 28, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067915/rokycany-31_0280-z

[244] Matrika křtů Rokycany 1824–1834, s. 196, snímek 198, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067895/rokycany-11_1980-n

[245] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 149.

[246] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 116.

[247] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 125.

[248] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 141.

[249] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 221.

[250] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 234.

[251] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014, snímek 294.

[252] Koenigliche Stadt Rokitzan Grundriss N° 7 Dorfs Borek, Oppelt Johann, 1825, SOkA Rokycany, Archiv města Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/30790194/soap-ro_00013-am-rokycany_mapa-borek-1825

[253] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=18912.7956981561,-19677.301856500293,24680.84243424958,-16766.240769378113&link=ext

[254] https://www.portafontium.eu/census/soap-ro/1857/rokycany-prazske-predmesti

[255]https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0

[256] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[257] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 44.

[258] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[259] 104. schůze městské rady, 9. 11. 1928.

[260] 113. schůze městské rady, 17. 12. 1928.

[261] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 44.

[262] Založeno na osobních zápiscích autora.

[263] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/78140811

[264] Seznam majitelů domů, SOKA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.

[265] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/zrusene/27805999 .

[266] 12. schůze obecního zastupitelstva, 20. 5. 1932.

[267] 14. schůze obecního zastupitelstva, 24. 6. 1932.

[268] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 10, Rokycansko, 1991, č. 48, s. 6.

[269] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 65.

[270] 10. schůze obecního zastupitelstva, 4. 7. 1924.

[271] 17. schůze obecního zastupitelstva, 29. 8. 1928.

[272] 62. schůze městské rady, 28. 3. 1928.

[273] 73. schůze městské rady, 23. 5. 1928.

[274] 17. schůze obecní finanční komise, 14. 6. 1928.

[275] 23. schůze obecního zastupitelstva, 3. 5. 1929.

[276] 139. schůze městské rady, 23. 5. 1929.

[277] Kronika města Rokycan 1918–37, f. 112.

[278] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9. 5. 1930.

[279] 40. schůze obecního zastupitelstva, 13. 6. 1930.

[280] 200. schůze městské rady, 11. 6. 1930.

[281] 213. schůze městské rady, 27. 8. 1930.

[282] 136. schůze městské rady, 13. 7. 1933.

[283] 39. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1935.

[284] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE36.06114&extent=-807343.2171488429,-1072425.3325350313,-806759.0873088633,-1072147.870861041&link=ext

[285] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[286] SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.

[287] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/zrusene/27805948

[288] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 38

[289] http://www.lkrokycany.wz.cz/historie.htm

[290] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9. 1968.

[291] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.

[292] 4. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1972.

[293] 4. plenární zasedání MěstNV, 26. 6. 1972.

[294] Hlas Rokycanska, č. 9, 16. května 1975, s. 4.

[295] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 38.

[296] 2. plenární zasedání MěstNV, 16. 4. 1973.

[297] 1. plenární zasedání MěstNV, 27. 2. 1973.

[298] 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973

[299] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[300] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.

[301] 1. plenární zasedání MěstNV, 25. 2. 1974.

[302] Slavnostní plenární zasedání MěstNV, 6. 5. 1974.

[303] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.

[304] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.

[305] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[306] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6. 1976.

[307] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 38.

[308] 6. plenární zasedání MěstNV, 9. 12. 1974.

[309] 3. plenární zasedání MěstNV, 14. 6. 1976.

[310] Kronika města Rokycan, 2003, s. 48.

[311] Materiál pro jednání rady města, 30. 5. 2005, č. 2413.

[312] Rokycanské noviny, č. 6, 20. 6. 2005, s. 2.

[313] Rokycanský deník, 16. 9. 2005.

[314] Materiál pro jednání rady města, 12. 9. 2005, bod č. 2099, ID:4258.

[315] Usnesení zastupitelstva města, 10. 3. 2008, www.rokycany.cz; dotace 2008 zm.xls - plocha 2, www.rokycany.cz

[316] Usnesení zastupitelstva města, 2. 9. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=894265

[317] Usnesení zastupitelstva města, 10. 5. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899735

[318] 90. schůze městské rady, 7. 9. 1928.

[319] 96. schůze městské rady, 5. 10. 1928.

[320] 229. rozpočtová schůze městské rady, 21. 11. 1930.

[321] 27. schůze městské rady, 24. 9. 1931.

[322] 71. schůze městské rady, 12. 5. 1932.

[323] 20. schůze obecního zastupitelstva, 20. 1. 1933.

[324] 31. schůze obecní okrašlovací a komunikační komise, 12. 5. 1933.

[325] 51. schůze obecního zastupitelstva, 2. 6. 1936.

[326] 52. schůze obecního zastupitelstva, 24. 6. 1936.

[327] 10. schůze obecního zastupitelstva, 27. 9. 1939.

[328] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.

[329] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[330] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.

[331] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[332] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[333] 6. plenární zasedání MěstNV, 23. 10. 1972.

[334] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[335] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[336] 9. plenární zasedání MěstNV, 14. 2. 1978.

[337] Kronika města Rokycan 1978–81, f. 41.

[338] 12. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1978.

[339] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.

[340] 1. plenární zasedání MěstNV, 28. 2. 1967.

[341] 6. plenární zasedání MěstNV, 28. 4. 1987.

[342] Materiál pro jednání rady města, 9. ledna 2006, č. 2010, ID: 4650.

[343] Rokycanský deník, 16. 2. 2007.

[344] Investice roku 2007, příloha č. 2 k materiálu č. 5862, www.rokycany.cz

[345] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[346] Veřejná vyhláška – místní šetření k povolení rekonstrukce vodovodního řadu v Tomáškově ulici, www.rokycany.cz

[347] Založeno na osobních zápiscích autora.

[348] Rokycanské noviny, č. 5, květen 2008, s. 2.

[349] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz

[350] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ434018380&extent=6869.04012902372,-31512.15557863877,12637.086865117195,-28601.094491516596&link=ext

[351] 5. schůze obecního zastupitelstva, 29. 12. 1919.

[352] Kronika města Rokycan 1947–51, f. 197.

[353] Cironis, P.: Z bojů KSČ v městské válcovně (1921–1942), Rokycany 1980, s. 20.

[354] Cironis, P.: Z bojů KSČ v městské válcovně (1921–1942), Rokycany 1980, s. 20.

[355] Minulostí Rokycanska, č. 15, 2002, s. 3–5; Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[356] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.

[357] Kronika města Rokycan, 1951–54, f. 184.

[358] Paneš, F.: Názorný plán historických památek a veřejných budov města Rokycan a okolí, Rokycany 1967.

[359] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[360] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 90–92; 16. schůze obecního zastupitelstva, 3. 9. 1940.

[361] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 109.

[362] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[363]https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0

[364] Matrika pohřbů Rokycany 1845–1880, s. 372, snímek 375, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067917/rokycany-33_3750-z

[365] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 51.

[366] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[367] Matrika pohřbů Rokycany 1845–1880, s. 213, snímek 216, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067917/rokycany-33_2160-z

[368] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[369] Sčítání lidu 1890, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705616/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0760

[370] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[371] Usnesení zastupitelstva města, 29. 4. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=893208

[372] Usnesení zastupitelstva města, 18. 5. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896773

[373] Usnesení zastupitelstva města, 10. 5. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899735

[374] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 51.

[375] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[376] matrika pohřbů Rokycany 1785–1797, s. 52, snímek 55, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067912/rokycany-28_0290-z

[377] Ebelová, I. - Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998. SOkA Rokycany, AM Rokycany, II. odd., kn. 190 (detax.), fol. 38v.

[378] https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/skici/skici/PLZ/PLZ434018380/PLZ434018380_index.html

[379] Sčítání lidu 1857, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705385

[380]https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/vyc/vyc_tool/vyc_wms_01.html?mapfile=6524-1A_04&image_dir=6524-1&aec=6524-1&maxextent=0,-7008,8840,0

[381] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 51.

[382] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.

[383] Srb, Adolf: Královské svobodné město Rokycany, 1896, s. 115, https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:5c254735-d697-40bf-b21e-57172c70b9a1

[384] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[385] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705696/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-mesto_0170

[386] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 50.

[387] Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 208.

[388] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22. 4. 1924.

[389] 38. schůze městské rady, 16. 12. 1927.

[390] 229. rozpočtová schůze městské rady, 21. 11. 1930.

[391] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28. 8. 1931.

[392] 70. schůze městské rady, 6. 5. 1932.

[393] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[394] Pek, B.: Poznámky k regulačním plánům města Rokycan, 1892.; https://encyklopedierokycan.wz.cz/regulacniplan1892.htm

[395] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 51.

[396] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 132.

[397] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 52.

[398] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 52.

[399] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[400] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 52.

[401] 138. schůze městské rady, 27. 7. 1933.

[402] 144. schůze městské rady, 14. 9. 1933.

[403] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 52.

[404] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[405] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[406] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 53.

[407] Slavnostní schůze MNV 9. 3. 1947.

[408] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.

[409] 8. plenární zasedání MěstNV, 2. 11. 1982.

[410] 14. plenární zasedání MěstNV, 1. 11. 1983.

[411] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.

[412] 20. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1984.

[413] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 52–53.

[414] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 52–53.

[415] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 140.

[416] Kronika města Rokycan 2015, s. 25. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459

[417] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 140.

[418] 141. schůze městské rady, 31. 5. 1929.

[419] 163. schůze městské rady, 4. 10. 1929.

[420] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 121.

[421] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 121.

[422] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 121.

[423] 10. schůze obecní správní komise, 3. 5. 1923.

[424] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22. 4. 1924.

[425] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 121.

[426] 1. schůze obecního zastupitelstva, 12. 7. 1927.

[427] 3. schůze obecního zastupitelstva, 23. 9. 1927.

[428] 9. schůze městské rady, 10. 8. 1927.

[429] 3. schůze obecního zastupitelstva, 23. 9. 1927.

[430] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.

[431] 13. schůze obecního zastupitelstva, 18. 5. 1928.

[432] 67. schůze městské rady, 14. 4. 1932.

[433] 9. schůze městské rady, 10. 8. 1927.

[434] 26. schůze městské rady, 26. 10. 1927.

[435] 72. schůze městské rady, 14. 5. 1928.

[436] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1973.PLZE25.24012&extent=-806969.4725975951,-1072327.350302167,-806463.9114088726,-1072076.4128996397&link=ext

[437] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.

[438] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1978.PLZE26.17563&extent=-806890.596090565,-1072347.2427803087,-806518.0679777884,-1072162.3368993318&link=ext

[439] Založeno na osobních zápiscích autora.

[440] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/26186624

[441] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/104761121

[442] Kronika města Rokycan, 2020, s. 38, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904848

[443] 47. schůze městské rady, 25. 1. 1928.

[444] 161. schůze městské rady, 20. 9. 1929.

[445] 179. schůze městské rady, 10. 1. 1930.

[446] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4. 7. 1930.

[447] 11. schůze obecní správní komise, 22. 1. 1931.

[448] 122. schůze městské rady, 23. 3. 1933.

[449] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1935.

[450] 51. schůze obecního zastupitelstva, 2. 6. 1936.

[451] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 53.

[452] Hus, M..: Nálezy mincí na Rokycansku do konce 20. století, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 14: s. 19, 2002.

[453] Hus, M..: Nálezy mincí na Rokycansku do konce 20. století, Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, č. 14: s. 19, 2002.

[454] Nálezová zpráva: Nález mincí Rokycany 1992. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s. 53–54, 1995.

[455] Jindřich, K.: K nálezu pražských grošů. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s. 54, 1995.

[456] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.

[457] Rokycanský deník, 5. 9. 1996, s. 9.; Rokycanský deník, 4. prosince 2003.

[458] Rokycanský deník, 2. září 2004.

[459] Rekonstrukce veřejného osvětlení v ulici Dvořákova v Rokycanech, www.rokycany.cz

[460] Veřejné osvětlení v Dvořákově ulici, www.rokycany.cz

[461] Rekonstrukce veřejného osvětlení v ulici Dvořákova v Rokycanech, www.rokycany.cz

[462] Materiál pro jednání rady města, 11. 10. 2004, č. 2431.

[463] Rokycanský deník, 2. září 2004.

[464] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz

[465] Materiál pro jednání rady města, 24. 1. 2005, č. 2430.

[466] Materiál pro jednání rady města, 9. 1. 2006, č. 2324, ID: 4655.

[467] Rekonstrukce veřejného osvětlení v ulici Dvořákova v Rokycanech, www.rokycany.cz

[468] Rekonstrukce veřejného osvětlení v ulici Dvořákova v Rokycanech, Město Rokycany V E Ř E J N Á VY H L Á Š K A – KOLAUDAČNÍ ROZHODNUTÍ, www.rokycany.cz

[469] Kronika města Rokycan, 2003, s. 8.

[470] Kronika města Rokycan, 2003, s. 27.

[471] Rokycanský deník, 22. 7. 2005.

[472] Založeno na osobních zápiscích autora.

[473] Rokycanský deník, 29. 3. 2007.

[474] Rokycanský deník, 16. 2. 2007.

[475] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.

[476] Usnesení zastupitelstva města ze 4. 12. 2006, www.rokycany.cz.

[477] Založeno na osobních zápiscích autora.

[478] Usnesení zastupitelstva města z 25. 6. 2007, www.rokycany.cz.

[479] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s. 83.

[480] 1. schůze obecního zastupitelstva, 12. 7. 1927.

[481] Rokycanský deník, 18. 7. 1995, s. 11.

[482] Rokycanské listy, č. 24, 15. 12. 1899.

[483] Kronika města Rokycan 1907–1918, f. 4. K. Hofman: Historie hospodářské školy: Rokycansko, č. 42, 24. října 1991, s. 2.

[484] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 54.

[485] Kronika města Rokycan 1907–1918, f. 4.

[486] 1. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1913.

[487] K. Hofman: Historie hospodářské školy: Rokycansko, č. 42, 24. října 1991, s. 2.

[488] K. Hofman: Historie hospodářské školy: Rokycansko, č. 42, 24. října 1991, s. 2. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 53–54.

[489] K. Hofman: Historie hospodářské školy: Rokycansko, č. 42, 24. října 1991, s. 2.

[490] K. Hofman: Historie hospodářské školy: Rokycansko, č. 42, 24. října 1991, s. 2. Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 54.

[491] K. Hofman: Historie hospodářské školy: Rokycansko, č. 42, 24. října 1991, s. 2.

[492] Podle jiného údaje mělo hospodářství rozlohu 14 ha, ale může jít o jinou definici této plochy (například pole i ovocný sad a zahrady); Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 54.

[493] K. Hofman: Historie hospodářské školy: Rokycansko, č. 42, 24. října 1991, s. 2.

[494] viz fotografie z roku 1907 v kalendáři Rokycany v obrazech 2007, Hlučín 2006.

[495] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[496] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 54.

[497] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[498] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 54.

[499] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 55.

[500] 2. plenární zasedání MěstNV, 15. 3. 1965.

[501] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8. 1965.

[502] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11. 1965.

[503] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12. 1965.

[504] 1. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1966.

[505] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[506] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8. 1966.

[507] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4. 1967.

[508] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[509] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 55.

[510] Kronika města Rokycan 1991.

[511] Rokycansko, č. 45, 14. listopadu 1991, s. 2.

[512] Podle osobních vzpomínek a zápisků autora.

[513] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 56.

[514] Rokycanský deník, 18. 7. 1995, s. 11.

[515] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 55–56.

[516] Rokycanský deník, 23. 5. 1995, s. 9.

[517] Zpráva ČTK, ID: 20021128F01638, 28. listopadu 2002.

[518] Rokycanský deník, Přesun škol není vyřešen, 31. 5. 2014, https://rokycansky.denik.cz/z-regionu/presun-skol-neni-vyresen-20140531.html

[519] Kronika města Rokycan 2016, s. 70. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[520] Kronika města Rokycan 2016, s. 26. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[521] Západočeské muzeum v Plzni, Centrum paleobiodiversity v Rokycanech, 1. 1. 2019, https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:B-DfpVdD_wsJ:https://www.zcm.cz/o-muzeu/novinky/centrum-paleobiodiversity-v-rokycanech+&cd=1&hl=cs&ct=clnk&gl=il

[522] Kronika města Rokycan 2018, s. 90. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[523] Kronika města Rokycan, 2021, s. 89, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909648

[524] 14. schůze rady MěstNV, 5. 7. 1977.

[525] Hlas Rokycanska, č. 37, 6. září 1978, s. 3.

[526] Kronika města Rokycan 1988, f. 180.

[527] Zpráva ČTK, ID: 029, 16. prosince 1988. Hlas Rokycanska, 1989, č. 20.

[528] Zpráva ČTK, ID: 029, 16. prosince 1988.

[529] Zpráva ČTK, ID: 029, 16. prosince 1988.

[530] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 56.

[531] Kronika města Rokycan 1990, f. 207.

[532] Zpráva ČTK, ID: 029, 16. prosince 1988.

[533] Zpráva ČTK, ID: 029, 16. prosince 1988.

[534] Kronika města Rokycan 1990, f. 207.

[535] Hlas Rokycanska, č. 41, 18. října 1990, s. 2.

[536] Hlas Rokycanska, č. 46, 22. listopadu 1990, s. 1.

[537] Kronika města Rokycan 1990, f. 207.

[538] Kronika města Rokycan 1992, f. 137.

[539] Rokycansko, č. 2, 14. 1. 1993, s. 2.

[540] Rokycansko, č. 15, 15. 4. 1993, s. 2.

[541] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 56.

[542] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 56. Rokycanský deník, 28. 9. 1994, s. 11.

[543] Rokycanský deník, 28. 9. 1994, s. 11.

[544] Rokycanský deník, 2. 9. 1995, s. 9.

[545] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 56.

[546] Kronika města Rokycan, 2003, s. 55.

[547] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 56–57. Rokycanský deník, 28. 9. 1994, s. 11.

[548] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 56–57.

[549] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 56–57.

[550] Rokycanský deník, 28. 9. 1994, s. 11.

[551] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 56–57.

[552] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 56–57.

[553] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 56–57.

[554] Zpráva ČTK, ID: 20021128F01638, 28. listopadu 2002.

[555] Rokycanské noviny, říjen 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=897804

[556] Rokycanské noviny, říjen 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=895530 Rokycanské noviny, květen 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=894429

[557] Rokycanské noviny, říjen 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=897804

[558] Rokycanské noviny, březen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910845

[559] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 132.

[560] 4. schůze obecního zastupitelstva, 27. 6. 1914.

[561] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 53.

[562] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 113.

[563] 40. schůze obecního zastupitelstva, 13. 6. 1930.

[564] 33. schůze městské rady, 22. 10. 1931.

[565] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 132.

[566] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15. 12. 1931.

[567] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 132.

[568] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15. 12. 1931.

[569] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15. 12. 1931.

[570] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15. 12. 1931.

[571] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 139.

[572] 9. schůze obecního zastupitelstva, 12. 2. 1932; 55. schůze městské rady, 2. 2. 1932.

[573] 57. schůze městské rady, 11. 2. 1932.

[574] 65. schůze městské rady, 31. 3. 1932.

[575] 69. schůze městské rady, 28. 4. 1932.

[576] 71. schůze městské rady, 12. 5. 1932.

[577] 75. schůze městské rady, 27. 5. 1932.

[578] 90. schůze městské rady, 25. 8. 1932.

[579] 20. schůze obecního zastupitelstva, 20. 1. 1933.

[580] 103. schůze městské rady, 10. 11. 1932.

[581] 20. schůze obecního zastupitelstva, 20. 1. 1933.

[582] 123. schůze městské rady, 30. 3. 1933.

[583] 134. schůze městské rady, 16. 6. 1933.

[584] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 156.

[585] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 142.

[586] 136. schůze městské rady, 13. 7. 1933.

[587] 138. schůze městské rady, 27. 7. 1933.

[588] 141. schůze městské rady, 24. 8. 1933.

[589] 142. schůze městské rady, 31. 8. 1933.

[590] 143. schůze městské rady, 7. 9. 1933.

[591] 35. schůze obecního zastupitelstva, 1. 3. 1935.

[592] 38. schůze obecního zastupitelstva, 26. 7. 1935.

[593] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.

[594] 38. schůze obecního zastupitelstva, 26. 7. 1935.

[595] 59. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1937.

[596] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 170.

[597] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 45.

[598] 59. schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1937.

[599] 7. schůze obecního zastupitelstva, 16. 5. 1939.

[600] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 139.

[601] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 66.

[602] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 45.

[603] 39. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1935.

[604] 16. schůze obecního zastupitelstva, 3. 9. 1940.

[605] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 62.

[606] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 18.

[607] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 8. 1963.

[608] 2. plenární zasedání MěstNV, 14. 4. 1975.

[609] Zpráva ČTK, ID: 20051107F00741, 7. 11. 2005.

[610] Zpráva ČTK, ID: 20040604E01095, 4. 6. 2004.

[611] Rokycanský deník, 3. 3. 2007.

[612] Rokycanský deník, 16. 2. 2007.

[613] Zpráva ČTK, ID: T200702130720201, 13. 2. 2007.

[614] Rokycanský deník, 3. 3. 2007.

[615] Rokycanské noviny, č. 3, 20. 3. 2007, s. 1.

[616] Zpráva ČTK, ID: T200702130720201, 13. 2. 2007.

[617] Rokycanské noviny, č. 6, červen 2008, s. 1.

[618] Rokycanský deník, 3. 3. 2007.

[619] Rokycanský deník, 17. 1. 2007.

[620] Rokycanské noviny, č. 9, 20. 9. 2006, s. 1.

[621] Závěrečný účet města za rok 2007, zaverecny%5Fucet%5F2007.pdf, www.rokycany.cz

[622] Usnesení zastupitelstva města, 27. 1. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=895879

[623] Usnesení zastupitelstva města, 13. 12. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902383

[624] Studie proveditelnosti přírodě blízkých protipovodňových opatření

, https://www.rokycany.cz/studie-proveditelnosti-prirode-blizkych-protipovodnovych-opatreni/d-899998/p1=33051

[625] Usnesení městského zastupitelstva, 9. 10. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909422

[626] Změna územního plánu města č. 5; https://rokycany.cz/zmena%2Dc%2D5%2Dup%2Drokycany/ds-51613/p1=94045

[627] Rokycanské noviny, listopad 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909489

[628] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.

[629] 33. schůze obecního zastupitelstva, 16. 11. 1934.

[630] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30. 9. 1936.

[631] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání rady Místního národního výboru, schůze ze 17. 10. 1946.

[632] 168. schůze městské rady, 8. 11. 1929.

[633] 65. schůze městské rady, 31. 3. 1932.

[634] 27. schůze městské rady, 24. 9. 1931.

[635] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 63.

[636] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[637] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[638] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[639] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[640] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[641] Usnesení zastupitelstva města z 19. 8. 2003, www.rokycany.cz.

[642] Kronika města Rokycan, 2003, s. 6.

[643] Usnesení zastupitelstva města z 30. 9. 2003, www.rokycany.cz.

[644] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 121.

[645] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 121.

[646] 58. schůze městské rady, 7. 3. 1928.

[647] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 121.

[648] 11. schůze obecní správní komise, 22. 1. 1931.

[649] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15. 12. 1931.

[650] 9. schůze obecního zastupitelstva, 12. 2. 1932.

[651] 134. schůze městské rady, 16. 6. 1933.

[652] 141. schůze městské rady, 24. 8. 1933.

[653] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1935.

[654] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 36.

[655] 10. schůze obecního zastupitelstva, 27. 9. 1939.

[656] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 37.

[657] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 36.

[658] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 17.

[659] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 5, Rokycany 1999, s. 45.

[660] Kronika města Rokycan 1985, f. 51.

[661] Kronika města Rokycan 1978–81, f. 192.

[662] 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.

[663] 25. plenární zasedání MěstNV, 27. 8. 1985.

[664] 26. plenární zasedání MěstNV, 29. 10. 1985.

[665] 27. plenární zasedání MěstNV, 10. 12. 1985.

[666] 28. plenární zasedání MěstNV, 18. 2. 1986.

[667] 2. plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1986.

[668] 5. plenární zasedání MěstNV, 26. 2. 1987.

[669] Kronika města Rokycan, 2003, s. 27.

[670] Rokycanský deník, 11. listopadu 2003.

[671] Rokycanský deník, 11. listopadu 2003.

[672] Usnesení zastupitelstva města z 8. 7. 2003, www.rokycany.cz.

[673] Usnesení zastupitelstva města z 30. 9. 2003, www.rokycany.cz.

[674] Rokycanské noviny, č. 3, 20. července 2003, s. 4.

[675] Rokycanské noviny, č. 3, 20. července 2003, s. 4.

[676] Rokycanský deník, 11. listopadu 2003. Kronika města Rokycan, 2003, s. 31.

[677] viz diskuse k článku na http://www.fronta.cz/index.php?clanek=117&sekce=1200

[678] Rokycanský deník, 11. listopadu 2003.

[679] Rokycanský deník, 3. listopadu 2003.

[680] Rokycanský deník, 1. listopadu 2003.

[681] Rokycanské noviny, č. 7, 20. listopadu 2003, s. 2.

[682] Kronika města Rokycan 2013, s. 44.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553

[683] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 80.

[684] Kronika města Rokycan 1947–51, f. 32.

[685] Veřejná schůze pléna MNV, 26. 7. 1949.

[686] Ustavující schůze reorganisovaného MNV, 1950.

[687] Rokycanský deník, 18. 10. 1997, s. 9.

[688] Rokycanský deník, 5. 11. 1997, s. 11.