|
|
|
|
|
|
D. Borek: verze 2020/11/26
10. Podnik Kovohutě Rokycany a okolní zástavba
Jihovýchodnímu sektoru Jižního předměstí dominuje průmyslová zástavba. Zatímco v prostoru bývalé Hammerovy pily a obecní cihelny došlo ve 20. století k redukci původních industriálních ploch a jejích nahrazení novou městskou zástavbou, zde naopak výrobní areály expandovaly, a to mimořádně dravým způsobem, takže dokonce zčásti pohlcovaly již existující obytnou zástavbu. Nachází se tu kdysi největší rokycanský podnik Kovohutě. Od konce 20. století sice prožil drastickou redukci a restrukturalizaci ale nadále zůstává plošně nerozsáhlejším industriálním areálem v Rokycanech, který trvale ovlivňuje podobu této části města.
Obsah
10. Podnik Kovohutě Rokycany a okolní zástavba
10.1.2. Přechod na zbrojní výrobu (patronka)
10.1.3. Vývoj podniku za 2. světové války
10.1.4. Stavební vývoj podniku v letech 1945-1989. PAGEREF _Toc58108193 \h 3
10.1.5. Restrukturalizace a útlum podniku po roce 1989
10.2. Proměny dopravních tras v okolí Kovohutí PAGEREF _Toc58108195 \h 5
10.2.1. Změna trasy Veselské silnice a výpadovky na Kamenný Újezd
10.2.2. Plány na řešení problémů s křížením s železnicí v okolí Kovohutí
10.3. Zástavba v okolí Kovohutí
10.3.2. Zástavba Zeyerovy ulice u hlavní brány Kovohutí PAGEREF _Toc58108200 \h 6
10.3.3. Zástavba Zeyerovy ulice jižně od hlavní brány Kovohutí (tři slepé boční ulice)
10.3.4. Technický vývoj Zeyerovy ulice a vývoj jejího pojmenování.
10.3.5. Zástavba ve Veselské ulici
10.3.6. Nerealizované plány na průmyslovou zástavbu u Veselské ulice
10.3.8. Zástavba v Bezručově ulici
10.3.9. Technický vývoj Bezručovy ulici a vývoj jejího pojmenování
10.4. Rybník Ježek a zástavba v jeho okolí
10.4.2. Hamr Ježek a okolní zástavba
10.4.3. Zahrádkářská kolonie u Ježku
10.1. Kovohutě Rokycany
10.1.1. Založení podniku
Ve 20. století se poblíž výpadovky na Hrádek a Veselou zformoval průmyslový závod, který prožil mimořádně dynamický rozmach a později se pod jménem Kovohutě stal největším zaměstnavatelem v okresním městě. Začátky přitom byly nenápadné. Šlo o jednu z mnoha průmyslových firem, které se v době před 1. světovou válkou vezly na vlně ekonomického rozmachu. Pozdější Kovohutě vznikly na zelené louce, tedy na dosud stavebně nevyužitých pozemcích. Evidenční katastrální mapa z roku 1877 zde zachycuje jen zemědělské plochy. Ovšem místo mělo už tehdy potenciál pro situování průmyslového závodu, protože leželo u okresní Veselské silnice (Zeyerova ulice), podél níž zde už od konce 60. let 19. století vedla lokální železniční trať z Rokycan do Mirošova, původně určená jen pro nákladní přepravu, později i pro osobní provoz. Dodatečně také byla prodloužena až do Nezvěstic, kde se napojovala na dráhu z Plzně do Českých Budějovic (a do Vídně). Šlo tedy sice o agrární periferii, ale přítomnost průmyslu tu byla znatelná. Jen půl kilometru severně od budoucí továrny začínal průmyslový okrsek s městskou válcovnou a Hopfengärtnerovými železárnami (viz výše).V tomto kontextu tedy vznikl závod, který byl předchůdcem pozdějších Kovohutí Rokycany.
Dne 11. října 1910 se konalo komisionelní šetření za účelem zřízení nového průmyslového podniku v Rokycanech. Žadateli o povolení k výstavbě byli bratři Rudolf L. Hudlický (1874-1952) a Jindřich Hudlický (toho času v americkém Clevelandu). Do rejstříku firem u krajského soudu v Plzni zapsán nový podnik 22. srpna 1911 jako „R. L. Hudlický a spol., továrna hospodářských strojů a slévárna železa Rokycany.“[1] Podle jiného pramene továrna založena 10. srpna 1911.[2] Obdržela číslo popisné čp.285/II. Šlo o zatím nevelký podnik, zaměřený na výrobu zemědělského nářadí. Ještě v roce 1911 ohlásil Hudlický záměr napojit továrnu na železniční vlečku, jeho firma tehdy měla 15 zaměstnanců.[3] Podobu a rozsah továrny v této první fázi ukazují reambulace evidenční katastrální mapy z roku 1877. Továrna se rozkládala na zlomku plochy současných Kovohutí. Zaujímala jen malý areál poblíž nynější hlavní brány podniku. Na severu nedosahovala ani k Stehlíkově ulici, na západě ani k dnešní Kozinově ulici a nesahala jižně od železničního přejezdu. Šlo o menší podnik, který se nemohl velikostí zatím ještě poměřovat se zavedenými rokycanskými továrnami.
Původní výrobní program tu ale nevydržel. 14. září 1912 Hudlický svůj závod prodal firmě Eisner a Salzmann, slévárna železa v Horomyslicích.[4] Novému majiteli se v Rokycanech dařilo, přenesl své podnikání sem.[5] V březnu 1914 se podnikatel Edwin Eisner rozhodl vystavět v prostoru stávající Hudlického firmy drátovnu.[6] Postupně do podniku zavedl železniční vlečku. Vybudoval kotelnu, strojovnu a nové výrobní i skladové haly.[7] Továrna se nově soustřeďovala na dráty, hřebíky a řetězy.[8] Projekt přestavby továrny pro E. Eisnera vypracoval v roce 1914 stavitel Bohuslav Ryšavý, stejně jako stavební plány pro čištění odpadních vod. K tématu odvodu odpadních vod v této továrně ještě zpracoval roku 1918 plány Štěpán Wolf.[9] Železniční vlečka tehdy do podniku zajížděla přímo přes Zeyerovu ulici, šikmo skrz prostor nynější hlavní brány. Až mnohem později, ve 2. polovině 20. století, vyrostla nová podniková vlečka, vedená k jihu podél Zeyerovy ulice a od jihu pak zaústěná do areálu. Tato stará železniční vlečka je dobře vidět například na leteckém snímku z roku 1947.[10]
10.1.2. Přechod na zbrojní výrobu (patronka)
V roce 1916 byl podnik postaven pod válečnou správu.[11] Po válce tu ještě krátkou dobu fungovala drátovna. Už v prosinci 1921 se ovšem na schůzi městského zastupitelstva uvádí, že Eisnerova továrna prý právě byla prodána.[12] Roku 1922 přešel podnik pod nového vlastníka a na nový sortiment na poli zbrojního průmyslu. Byla tu zavedena tu výroba dělostřeleckých nábojů.[13] Novým majitelem se stal ing. Arthur Stein (nar. 1876), rodák ze Strakonic, kde jeho děd založil významnou továrnu na fezy. Stein počátkem roku 1922 zakoupil od E. Eisnera tovární objekty stávající drátovny.[14] Výnosem ministerstev obchodu, národní obrany a financí povoleno založení „Továrny na nábojky a kovové zboží, a.s.“ Od té doby získal podnik neoficiální, ale všeobecně užívané pojmenování „nábojka“. Občas se objevuje také další označení továrny: „patronka“. Oblasti okolo Kovohutí se dlouho říkalo „u Patronky“ nebo „u Nábojky“.[15] Toto označení přežívá u nejstarší generace sporadicky dodnes. V květnu 1922 jedná zastupitelstvo města o žádosti společnosti pro zřízení továrny na výrobu kovových nábojových obalů o poskytnutí finančních úlev od obce. Tato akciová společnost z Prahy hodlala v Rokycanech zřídit výrobu nábojů a projevila zájem o areál bývalé drátovny. Zpočátku plánovala zaměstnat 100-150 dělníků. Společnost požádala město o daňové úlevy a naznačovala, že má i jiné nabídky na usídlení firmy (od různých německých měst v ČSR), ale z vlasteneckých důvodů prý chce dát přednost Rokycanům. Zatímco obecní finanční komise s případnými daňovými úlevami vyslovila souhlas, městská rada byla proti a nabídla pouze slevy na stavební materiál. V následující debatě se z řad zastupitelů objevily rozdílné názory. Rudolf Šlesinger je proti úlevám velkému kapitálu, když živnostníci musí platit všechny dávky. Naopak Josef Dobromysl z KSČ souhlasí s úlevami, protože nová továrna by snížila nezaměstnanost. Rovněž František Pokorný ohlašuje, že ČSSD bude hlasovat pro návrh finanční komise, tedy povolit výjimky. Návrh finanční komise nakonec schválen.[16] V srpnu 1923 se ale v jedné debatě na obecní zastupitelstvu vyjádřil Antonín Hořice proti různým výjimkám. Továrna na nábojky podle něj dostala výjimky od obce výměnou za různé podmínky, ke kterým se zavázala, ale podmínky neplní.[17]
Následovala velmi rychlá přestavba a rozšíření továrny. Začátkem června 1922 zahájena prvotní adaptace závodu pro nové účely a v říjnu 1922 uveden závod do užívání. Pak přišla na řadu série investic do novostaveb továrních provozů. V roce 1923 započala stavba slévárny, válcovny a rourovny. Tyto objekty dokončeny do roku 1924.[18]
Situační plán nových továrních budov vypracoval roku 1923 Antonín Grab z Prahy. V archivu městské technické kanceláře se z března 1923 dochovala stížnost MUDr. Jirmana na zdravotní závady vlivem provozu továrny. Stavební plány pro přístavbu obytných místností, záchodu a žumpy vypracoval Josef Beneš. Stavební povolení bylo vydáno 29. května 1923 a 15. září téhož roku proběhla kolaudace. V roce 1923 také zpracoval Josef Beneš plány na další nové tovární stavby a v následujícím roce i plány na přestavbu truhlárny na kotelnu (stavební povolení vydáno 21. ledna 1924), výstavbu budovy pro pece a žíhárny vedle objektu válcovny.[19] Tyto stavby z 20. let se nacházely v severovýchodním rohu dnešního areálu, tedy od hlavní vrátnice k severu, až k ulici Stehlíkova. Velká část z nich se dochovala až do roku 2019, kdy došlo v tomto sektoru areálu Kovohutí k rozsáhlým demolicím (viz níže). Bylo pro ně typické režné zdivo z bílých cihel. Na západě končil po tomto (a několika dalších etapách, viz níže) prvorepublikového rozšíření areál zhruba ve dvou třetinách délky bloku mezi ulicemi Zeyerova a Kozinova. Takto je rozsah továrny viditelný ještě na leteckém snímku z roku 1938.[20] Současně s přestavbou továrny byl roku 1924 vybudován tovární komín o výšce 40 metrů a horní světlosti 1,5 metru.[21] Stavební povolení na komín uděleno 7. listopadu 1924, projekt a statický výpočet komínu byl dílem firmy Erhart a Ehmann z Plzně.[22]
Slévárna byla vybavena 6 kelímkovými pecemi vytápěnými koksem. Ve válcovně instalovány válcovací stolice za tepla i za studena. V rourovně dvě tažné stolice na trubky a parní stroj Škoda o výkonu 600 HP. Roku 1925 zprovozněna nízkofrekvenční elektrická tavicí pec Ajax, první v Československu, o příkonu 120-160 kVA, o obsahu 300-500 kg litinové kokily. Továrna tehdy měla už 300 zaměstnanců. Roku 1926 rozšířen výrobní program o slitiny dalších kovů a o nové profily plechů a trubek.[23] Pokračovalo i rozrůstání továrních budov. Roku 1925 zpracoval Josef Beneš stavební plány na skladiště kovů, uhelnu a kůlnu na nářadí. V roce 1926 vyhotovil rovněž projekt stavby vrátnice a skladiště. Z roku 1926 také dochovány plánky na výstavbu záchodů od firmy Usina z Prahy.[24] V červnu 1926 schválilo zastupitelstvo města žádost o povolení zřízení tovární kantýny, kterou si podala továrna na náboje.[25] Rok 1927 přinesl dokončení nové budovy s tavírnou pro rafinaci měděných odpadů, vytápěnou uhlím. Zároveň proběhla adaptace kotelny, do níž instalován kotel Škoda.[26] Přístavbu kotelny projektoval roku 1927 Josef Beneš.[27] Ve válcovně zavedeno válcování lamel.[28] V listopadu 1927 vydáno městskou radou stavební povolení na výstavbu slévárny mědi a přístavbu kanceláři a skladiště továrny na nábojky.[29] I projekt na slévárnu mědi, skladiště a kanceláře byl dílem Josefa Beneše.[30]
Vleklou otázkou se stalo napojení podniku na kanalizaci a ekologické a hygienické dopady vypouštění odpadních vod. V roce 1921, kdy město povolilo severně od továrny výstavbu nové čtvrti rodinných domků (Hořicov, viz výše), se uvádí, že podnik má vlastní kanalizační systém, řešený kanálem do Padrťského potoka (řešeno už v roce 1914, viz výše). Zástavba v Hořicově se na tento kanál měla napojit. Majitel továrny souhlasil, jen chtěl jistotu, že kanál se nebude zanášet.[31] Ve 20. letech 20. století se zároveň počítá s napojením továrny na síť obecního vodovodu. Dle plánu z roku 1921 plánováno provést pokládku vodovodního potrubí k podniku v roce 1924.[32] Co se týče skutečné kanalizace (nikoliv jen dosavadního odpadního kanálu), ta ani koncem 20. let 20. století nebyla v továrně ještě zavedena. 30. června 1927 městská rada továrně na nábojky povolila výstavbu odvodního kanálu. Pokud by firma neprovedla sama celou kanalizaci, mělo se s doplněním uliční kanalizace počítat v rozpočtu na rok 1928.[33] Projekt odvodnění zhotovil Josef Beneš. Stavební povolení na čistírnu odpadních vod vydáno 15. května 1931.[34] Už v září 1928 na zasedání městské rady schválen návrh městské technické kanceláře prodloužit pro továrnu na nábojky za cca 2000 Kč kanál s tím, že továrna uhradí 20 % nákladů.[35] V květnu 1929 schváleno městskou radou prodloužení kanalizace před továrnou na nábojky nákladem 2000 Kč půjčkou z lesního rezervního fondu.[36] V červnu 1929 o této investici jednalo i obecní zastupitelstvo. Z továrny prý vytékají splašky otevřenou strouhou do silničního příkopu a pak pod drahou až k Šikově továrně (tedy na Práchovnu). Uliční kanál je prý od družstevních domů (Hořicov) protažen až k domům čp.379, čp.380/II a čp.381/II (o nich viz níže), které patřily továrně, ale do samotné firmy zaveden nebyl. Nutno prodloužit kanál o 20 metrů. 6. května 1929 navrhla městská rada obecnímu zastupitelstvu povolit půjčku 2000 Kč na prodloužení kanalizace, což zastupitelstvo schválilo.[37] V červnu 1929 návrh městské rady z 6. května 1929 o placení úroku z půjčky 2 000 Kč z lesního rezervního fondu na výstavbu kanálu pro továrnu na nábojky posvětila i obecní finanční komise.[38] Městská rada ale koncem srpna 1929 nevyhověla žádosti továrny na nábojky, aby provedením kanálu před továrnou byla pověřena firma F. Beneš, a setrvala na dosavadním rozhodnutí.[39] Z let 1932-1934 se v archivu dochovala stížnost Františka Krafta, který měl v nájmu rybí sádky na Padrťském potoce ohledně znečišťování vody odpady z nábojkárny a následné projekty nové čističky.[40]
Mezitím pokračoval stavební rozvoj továrny. Prakticky každý rok tu přibývaly další stavby technického charakteru. Roku 1929 postavena slévárna a apretura a instalována další elektrická pec na výrobu cínobronzových odlitků. Roku 1930 uveden do provozu parní stroj Škoda a parní turbíny o výkonu 500 kW.[41] V březnu 1930 vydala městská rada stavební povolení pro továrnu na nábojky na výstavbu slévárny, skladiště a rekonstrukci kotelny.[42] Autorem projektu adaptace kotelny, instalace kotle na 22 atmosfér s vodovodním potrubím, a adaptace strojovny ze stávající slévárny byl opět Josef Beneš. A od něj pocházely i stavební plány na skladiště slévárny a louhovny z roku 1930, kolaudované 10. listopadu 1930.[43] Dne 12. listopadu 1931 pak městskou radou schválen návrh kolaudační komise vydat užívací povolení na přístavbu k továrně na nábojky.[44] Roku 1931 instalovány dva plynové generátory, čímž skončilo vytápění pecí uhlím.[45] Stavební povolení pro továrnu na nábojky k výstavbě skladiště a základů pro dva generátory vydala městská rada v únoru 1932.[46] Šlo o generátory systému Kerpely a plynovod pro válcovnu. Projekt i tentokrát zhotovil Josef Beneš.[47] V prosinci 1932 městskou radou vydáno užívací povolení pro továrnu na nábojky na novou dílnu na výrobu drátu.[48] O rok později pak vyhotovil Josef Beneše stavební plány na přístavbu laboratoře ke kancelářím.[49]
Roku 1932 zavedena výroba nábytkového kování (záclonové a kobercové tyče, dřezy a další výrobky).[50] Roku 1935 spuštěna i výroba měděných radiátorů pro ústřední topení.[51] Šlo o model Oderling ve švýcarské licenci. Převážná část této „mírové výroby“ šla na export. Zavedena rovněž výroba dynamopásů. Zprovozněno i zařízení na válcování drátu za tepla.[52] Roku 1933 zahájen provoz samostatné dílny tažírny drátů. V následujícím roce provedena rekonstrukce kotelny (palivem uhelný prach). V roce 1935 zavedeno v továrních halách ústřední topení, které nahradilo stávající lokální zdroje napojené na jednotlivé pece. V továrně také instalována ohřívací pec u lisu a parní turbína o výkonu 700 kW (v provozu do června 1964).[53] Dne 27. května 1935 vydáno stavební povolení na skladiště uhlí a otevřenou kolnu na nářadí. 8. října 1936 pak i povolení k přístavbě obytných prostor u podnikového bytu (kolaudováno 13. dubna 1937). V obou případech opět autorem projektu byl Josef Beneš. Následovala výstavba válcovny a jeřábové dráhy, na kterou vydáno stavební povolení 30. listopadu 1937 a živnostensko-právní schválení 18. února 1938. Jeřábová dráha na nádvoří továrny měla délku 40 metrů a nosnost 10 tun. Tentokrát zpracoval stavební plány rokycanský stavitel Josef Žour, stejně jako v případě přístavby dílny na výrobu radiátorů, která obdržela stavební povolení 30. července 1937 a živnostensko-právní schválení 8. září 1937.[54] Druhá polovina 30. let přinesla také rostoucí objem zbrojních zakázek v souvislosti s ohrožením republiky. Specialitou podniku byla kluzná ložiska v licenci německé firmy Admos z Berlína, jejichž výroba začala roku 1936.[55] Šlo o technologicky náročné součásti pro těžké dieselové motory.[56] Roku 1937 v areálu zbudovány šatny a sociální zařízení. Stavební povolení na ně zčásti vydáno 13. dubna 1937 (autorem projektu Josef Žour) a kolaudace proběhla kolaudace 28. ledna 1939. V téže době provedena dle plánů Josefa Žoura i přístavba drátovny a oddělení nábytkového kování. Stavební povolení tato investice získala 13. dubna 1937, následovalo živnostensko-právní schválení 14. července 1937 a kolaudace 14. března 1939.[57]
10.1.3. Vývoj podniku za 2. světové války
Za druhé světové války prodělal podnik rapidní rozmach, daný výlučnou orientací na zbrojní produkci. Tehdy byly Kovohutě definitivně katapultovány mezi největší průmyslové podniky rokycanského okresu. Za války počet zaměstnanců poprvé překročil 1000.[58] Roku 1940 zrušena výroba měděných radiátorů.[59] Společnost se orientovala dominantně na železné vinuté náboje.[60] Roku 1939 přešel podnik do majetku Zbrojovky Brno a od roku 1940 podléhal zbrojnímu impériu Hermann Göring Werke.[61] Vedlejším efektem významu továrny pro německé zbrojní plány byla pokračující výstavba. 29. listopadu 1939 vydáno stavební povolení na přístavbu kanceláří v nábojce dle plánů Josefa Žoura, 24. ledna 1940 povolení na přestavbu vrátnice (projekt Josef Žour). Dne 13. března 1940 vydáno povolení na výstavbu dřevěné mořírny podle projektu Jaroslava Žoura.[62] Během května-srpna 1940 vydala městská rada povolení na výstavbu zámečnické dílny v areálu nábojky.[63] Autorem stavebních plánů byl Jaroslav Žour, stejně jako v případě přestavby kantýny a kanceláří, jež byla povolena 20. března 1941 a kolaudována 11. července téhož roku (koncesní listina pro provoz kantýny vydána 24. ledna 1942). Následovala výstavba dřevěné kůlny, povolená 18. listopadu 1941, a tovární kuchyně (povoleno 26. srpna 1941). V roce 1944 vyprojektována přestavba kanceláří. Ve všech případech byl autorem plánů Jaroslav Žour.[64] Kvůli zvýšení výroby zavedeno za 2. světové války do nábojky plynové potrubí z městské plynárny. V únoru 1942 rozhodla městská rada, že potrubí bude vedeno od Masarykova náměstí od domu čp.126/I, kde odbočí z existující plynovodní sítě. Pokládku potrubí měl zaplatit podnik.[65] Za samotné roury ale muselo město zaplatit předem 84 612 K.[66] V prosinci 1945 MNV rozhodl, že tuto částku bude po továrně požadovat.[67] 4. ledna 1946 rozhodnutí MNV revidováno, patrně na nátlak průmyslové lobby tak, že Kovohutě nakonec nemusely za výstavbu plynovodu platit.[68] Za války také plánováno lepší napojení Kovohutí na kanalizaci. Za projekt kanálu u „patronky“ město zamýšlelo v roce 1943 utratit 8000 K.[69]
Za Protektorátu už ale nešlo jen o zaplňování stávajícího továrního areálu, nýbrž o jeho celkové rozšíření. V letech 1941-1942 majitel podniku, Zbrojovka Brno a. s., zpracoval celkový projekt rozšíření závodu. Mělo jít o stavbu mechanické dílny s trafostanicí, garáže, slévárnu, provizorního hospodářského baráku a skladu třísek. 7. ledna 1942 byla podána žádost o povolení dalšího plánování této investic, k čemuž udělilo souhlas prezídium zemského úřadu 7. dubna 1942.[70] V souvislosti s tímto záměrem si politicky a vojensky preferovaná továrna vymohla bezprecedentní zásah do regulačního plánu města, které ji povolilo rozšíření areálu na úkor plánované i stávající obytné zástavby. Šlo o expanzi dvěma směry. Továrna se jednak šířila k západu. Srovnání leteckých fotografií z roku 1938[71] a 1947[72] ukazuje, že právě za 2. světové války dosáhl podnik až ke Kozinově ulici. Její jižní úsek (jižně od Stehlíkovy ulice), ve kterém podél západní strany této ulice začala v 2. polovině 30. let parcelace na rodinné domy (viz výše, v rámci pasáže o zástavbě v okolí Hořicova), se tak dostal do přímého kontaktu s továrním areálem. V poválečném období pak továrna expandovala ještě dále k západu a Kozinova ulice byla kvůli tomu zaslepena (viz níže). Druhým směrem, kterým se továrna šířila za 2. světové války, byla jižní expanze. Tam mezi roky 1938-1947 nedošlo k tak dramatické nové výstavbě, ale proběhlo tam přelomové rozhodnutí města, které povolilo továrně přikoupit rozsáhlé pozemky a zcela změnit původní obecní záměry ohledně využití této lokality. V březnu 1941 projednalo obecní zastupitelstvo zrušení ulic projektovaných v místech přicházejících v úvahu pro rozšíření továrny na nábojky a prodej jejich ploch továrně. Továrna na nábojky hodlala rozšířit svoji plochu přikoupením pozemků č.kat.2665/2, č.kat.2665/11, č.kat.2665/12, č.kat.2665/1 a č.kat.2671 a požadovala i plochu ulic, o což požádala obec 4. prosince 1940. Šlo o západovýchodní a severojižní ulici, které tvořily obrácené písmeno T o ploše 920 čtverečních sáhů. Lokalita se nacházela podél západní strany dnešní Zeyerovy ulice, jižně od hlavní brány podniku Kovohutě. Už 5. prosince 1940 městská rada doporučila ke schválení a na březnové schůzi obecního zastupitelstva v roce 1941 vše schváleno.[73] V květnu 1941 pak město projednalo i odnětí práva veřejnosti uličním plochám na pozemku č.kat.2668 o ploše 872 čtverečních sáhů. Poté, co 11. března 1941 souhlasilo obecní zastupitelstvo na žádost továrny na nábojky s prodejem pozemků původně určených na ulice, bylo totiž nutno těmto parcelám formálně odejmout status veřejného prostranství, což také schváleno.[74] Převod pozemků pak završen roku 1942, kdy odsouhlasen prodej veřejného statku o ploše 459 čtverečních sáhů továrně na nábojky za účelem zaokrouhlení pozemkové držby. Mezi pozemky patřícími továrně č.kat.2665/1, č.kat.2645/2, č.kat.2668/2, č.kat.2665/4 totiž stále zůstával pozemek plánované ulice. Dne 8. října 1941 továrna požádala o jeho odprodej 28. ledna 1942 to městská rada doporučila ke schválení za 20 K/čtvereční sáh, což schváleno v dubnu 1942 obecním zastupitelstvem.[75] Přitom v této lokalitě byly ve 30. letech postaveny první rodinné domky a ze Zeyerovy ulice k západu vytýčeny dvě zárodečné ulice. Výše popsaným rozhodnutím za Protektorátu ovšem bytová výstavba naráz ustrnula a některé zdejší domy byly dokonce přímo pohlceny bobtnajícím továrním areálem. Záměr územní expanze podniku na jih pak byl dovršen v poválečném období. Vyústilo to v rozrušení uliční sítě v okolí podniku a v úpadek zdejší rodící se obytné zástavby (viz níže, popis Zeyerovy ulice).
V sousedství továrny na nábojky se zároveň řešila koncem 30. let 20. století výstavba nového průmyslového podniku. 24. srpna 1939 městská rada přislíbila prodat firmě František Slavík pro zřízení vlečky pro projektovanou továrnu pruh pozemků za 15K/čtvereční sáh. Slavík měl továrnu na hliněnou krytinu. V roce 1942 pak město projednává prodej části pozemku č.kat.2668/3 (veřejný statek) firmě Slavík, protože vlečka do továrního objektu je už prý dokončena. Šlo o část pozemku č.kat.2668/3 o ploše 105 + 1 082 čtverečních metrů, která prodávána za 4953 K. 28. května 1942 to městská rada doporučila ke schválení a v červnu 1942 schváleno i obecním zastupitelstvem.[76]
10.1.4. Stavební vývoj podniku v letech 1945-1989
Po osvobození proběhlo znárodnění podniku a po jistém hledání nového výrobního zaměření se dostavila nová vlna jeho rozmachu, včetně stavební expanze. Roku 1945 pracovalo v Kovohutích 563 lidí, do roku 1950 se jejich počet zvýšil na 643.[77] V roce 1949 (K. Hofman chybně uvádí k 1.lednu 1951[78]) byl znárodněný podnik přejmenován na Kovohutě Gustava Klimenta,[79] po komunistickém politikovi (1889-1953) a ministrovi průmyslu. Stalo se tak poté, co 5. září 1949 o změnu jména „spontánně“ požádali sami zaměstnanci. Zanikl tak původní název „Továrna na nábojky a kovové zboží.“[80] Po válce musel podnik zcela změnit výrobní program. Ještě pár poválečných let se tu vyráběly patrony.[81] Potom ale továrna opustila zbrojní produkci a od roku 1949 se soustředila na výrobu niklových polotovarů.[82] Produkce dále zahrnovala plechy, pásy, tyče, trubky, profily, trubky z mědi, bronzu a mosazi, niklové a měděné anody, nábytkové kování, pianové a knopkové závěsy, soupravy do mycích stolů (ze zinku a hliníku), kluzná ložiska pro automobilový a letecký průmysl a pro železniční vagóny. Do roku 1950 zaváděna produkce měděných a cínových plechů a pásů, niklových drátů a pásů, bimetalických pásů. Od státu předán roku 1947 do podniku vysokofrekvenční tavicí agregát. Instalován v hutní slévárně roku 1950. Roku 1949 také zavedena výroba samomazných pouzder.[83] Roku 1953 zrušena výroba nábytkového kování a mycích souprav, která převedena do Českých Budějovic firmě Sfinx. Zahájena taky výroba niklochromových odporových drátů a kovarových plechů. 1955 se ruší výroba nábojnic a samomazných pouzder, z provozu vyřazena rafinační pec.[84]
Poválečná vlna industrializace a vcelku úspěšné nalezení nového výrobního programu vyvolaly v Kovohutích novou vlnu výstavby výrobních objektů. V roce 1950 zahájila provoz hutní a ložisková slévárna, apretura a sklad surovin.[85] Hutní slévárna se dochovala dodnes. Nachází se v severní části areálu, poblíž nároží Kozinovy a Stehlíkovy ulice, pod podnikovou vodárenskou věží. Ve své době šlo o skutečně moderní tovární halu, s betonovou skeletovou konstrukcí. Mohutná prosklená střešní okna ve formě nástavců jsou stálou součástí panoramatu Kovohutí. Letecký snímek z roku 1947 ještě ukazuje, že tato lokalita byla nově začleněna do areálu podniku, ale měla dosud jen řídkou zástavbu, popřípadě některé budovy se nacházely ve stádiu budování. Na prostranství tu také byla čtvercová vodní nádrž, patrně zbytek protektorátního systému požární a protiletecké obrany.[86] Stav ze srpna 1951 už zachycuje zásadní proměnu. Tento kout továrního areálu byl již vyplněn novostavbou hutní slévárny. Nad ní už se vysoko tyčil nový vodojem, respektive vodárenská věž.[87] Robustní kubistická hmota vodojemu, situovaného na úzkém soklu, je dodnes významným prvkem panoramatu podniku i celé přilehlé části města a v jakýchkoliv budoucích plánech na transformaci areálu by bylo vhodné ji zachovat jako ukázku atypické technické architektury. Do provozu rovněž roku 1950 uvedena „sociální budova“ s šatnou, záchody, umývárnou, jídelnou a zdravotním střediskem (její výstavba začala roku 1947[88]).
Znovu se začaly posouvat hranice továrny na úkor okolního města. Ještě v návrhu územního plánu Rokycan z roku 1950 sice předpokládal prof. Alois Mikuškovic založení zeleného pásu okolo Kovohutí,[89] šlo ale jen o ideální projekt, který nebyl nikdy realizován. Místo toho se podnik začal znovu dramaticky rozšiřovat a ovlivňovat svou existencí stále větší část přilehlé oblasti, což byl trend započatý už za německé okupace (viz výše). K nejzásadnějšímu rozšíření rozsahu továrny došlo už na přelomu 40. a 50. let. Letecký snímek ze srpna 1951 ukazuje, že podnik se rozšířil jihozápadním směrem. Šlo takřka o zdvojnásobení jeho plošné výměry. Naráz se hranice továrny posunuly až na úroveň ulice V. Nového. Právě v této nové části Kovohutí už tehdy stála hrubá stavba, situovaná jižně od novostavby hutní slévárny.[90] Byla to obrobna ložisek. Objekt o půdorysu cca 60 x 50 metrů byl do provozu uveden už v roce 1952.[91] Ve zbytku toho nově „anektovaného“ území se dle stavu z roku 1952 nacházela už jen volnější zástavba. Na severním okraji tohoto nového areálu, jižně od zástavby v ulici Stehlíkova, mezi Kozinovou a V. Nového, vyrostlo několik nízkých skladových hal, spíše provizorního charakteru.
Na samém jihozápadním konci továrních pozemků, u východní strany dnešní ulice V. Nového, tehdy ovšem v polích daleko za zastavěným územím Rokycan, stál starší objekt čp.649/II. Podle čísla popisného vznikl někdy okolo roku 1945, patrně jako válečný provizorní „barák“. Ostatně jistou dobu se mu skutečně říkalo „barák u Kovohutí“ nebo taky „lágr“. Podle B. Šebové a jejích rozhovorů s pamětníky patrně bydleli v tomto baráku za války tzv. „verkšucáci“, tedy německá závodní stráž.[92] Jiří Vonásek ale uvádí, že v lágru bydlely koncem války německé ženy, které zde sloužily jako obsluha protileteckých světlometů.[93] Brzy po válce zde každopádně byli ubytováni první romští přistěhovalci, kteří do Rokycan přišli za prací z východního Slovenska. V roce 1947 tu bydlelo cca 7 romských rodin, ale uváděny tu jsou dočasně i neromské slovenské rodiny. Všichni obyvatelé baráku pracovali v Kovohutích.[94] Barák je zachycen na leteckém snímku ze srpna 1947, tehdy jako zcela izolované stavení, daleko od města i od továrny.[95] Přízemní objekt měl uprostřed dlouhou chodbu a po každé straně cca 10 jednopokojových bytů. V nich se nacházela kamna, sociální zařízení bylo společné pro celý dům. Okolo se nacházela oplocená zahrada s ovocnými stromy. V roce 1949 byl barák uvnitř přepažen a od té doby byl rozdělen na romské a neromské obyvatele se samostatnými vchody. V roce 1950 bylo ubytování v „lágru“ zrušeno.[96] V roce 1968 je ještě objekt zachycen na mapě města s číslem popisným čp.649/II.[97] Připomíná se tu rovněž podniková svobodárna Kovohutí. V pozdější fázi tu prý měli lidé z Kovohutí zahrádky a drobné zvířectvo.[98] I v současnosti zde stojí na stejném půdorysu jakýsi objekt, už bez čísla popisného (stavební parcela č.kat.701/19), ovšem patrně již přestavěný.
Velké stavební a technické proměny Kovohutí pokračovaly i během zbytku 50. let a v letech 60. V roce 1957 zrušeny plynové generátory a předválečný parní stroj.[99] Na podzim 1958 uvedeny do provozu filtry na popílek. Kvalita ovzduší v okolí továrny se pronikavě zlepšila, ale bylo nutné najít místo na ukládání popílku.[100] Počátkem roku 1958 projednala komise pro výstavbu při MNV záměr rozšíření závodu Kovohutě.[101] Dne 7. července 1965 se rada MěstNV seznámila s dopisem národního výboru adresovaným ministerstvu hutního průmyslu a rudných dolů ve věci výhledového plánu rozšíření Kovohutí.[102] Znovu se posouvaly hranice továrního areálu, tentokrát k jihu. Roku 1960 investoval podnik do svého rozvoje 4 756 000 Kčs (původní plán počítal se sumou 4 316 000 Kčs).[103] V roce 1960 uvedeny do provozu nové laboratoře[104] a budova technického rozvoje.[105] Laboratoře se nacházejí v budově při západním okraji areálu, v části přičleněné k podniku na počátku 50. let. Dle plánu z roku 2007 sestával objekt z laboratoří, vývoje a výpočetního střediska. Podle stavu z roku 2019 stojí na svém místě, při nyní již prodloužené ulici V. Nového. Je to poměrně velká, dvoupatrová budova s plochou střechou. K ní se na severu i jihu pojí nižší objekty. Roku 1961 byla ve slévárně instalována středofrekvenční tavicí pec o obsahu 1000 kg.[106]
Ani Kovohutím se nevyhnulo ekonomické zakolísání v 1. polovině 60. let., kdy se rozpadl III. pětiletý plán. V roce 1961 se proto do skluzu dostala stavba nové slévárny ložisek. Práce prováděl podnik ARMABETON, n.p., který nedokázal až do konce července 1961 opatřit bagr na výkopovou fázi.[107] S jistým odkladem pak přece jen v letech 1965-1969 proběhla klíčová 1. etapa celkové rekonstrukce podniku.[108] Podle jiného pramene její budování začalo až v 1. pololetí roku 1966.[109] Tehdy vznikla nová ložisková slévárna, trafostanice 22/6 KV, kotelna, čerpací stanice a úpravna vody.[110] Roku 1965 se do provozu uvádí dvacetiválec Yoshida.[111] V roce 1966 podle dobových údajů dokončena jedna nová tovární hala.[112] Ložisková slévárna se nachází v centrální části podniku a tvoří velmi rozměrnou halu (půdorysné dimenze cca 100 x 60 metrů), pojící se od jihu k objektu obrobny ložisek z roku 1952. V době jejího vzniku šlo o jižní okraj tehdejší továrny, která právě díky výstavbě této slévárny výrazně vykročila z dosavadních prostorových limitů. Až do výstavby slévárny niklových slitin v 80. letech šlo o suverénně největší objekt v Kovohutích. Objekt trafostanice stojí východně od slévárny, blíže k Zeyerově ulici (přesněji mezi 1. a 2. příčnou slepou komunikací, která ze Zeyerovy ulice vybíhá jižně od hlavní brány podniku, viz níže). Trafostanici musela ustoupit soukromá vila čp.323/III (viz níže). Objekt trafostanice se dochoval do současnosti jako ukázka dobového pojetí industriální architektury. Jde o vysoký funkcionalistický kvádr s plochou střechou. Poblíž trafostanice ještě stojí požární nádrž a hasičský objekt. Východně od trafostanice ještě na jižní straně 1. příčné komunikace vybíhající ze Zeyerovy stojí na parcele č.kat.4174 přízemní podlouhlý objekt s polovalbovou střechou, označený na plánu z roku 2007 jako učiliště. Stál tu již dle leteckého snímku z roku 1938.[113] Jižně od 3. příčné ulice vyrostla během této vlny výstavby podniku v 60. letech také kotelna na parcele č.kat.701/27. Kotelna byla zbořena v roce 2018 v rámci vlny demolic továrních budov v ekonomicky vyhaslých Kovohutích. Vedle kotelny vyrostla stavba, která se stala dominantou Kovohutí i celých Rokycany. Myšlen je ústřední tovární komín. Byl umístěný na západní straně kotelny, tedy v nové jižní části podniku. Výstavba 63 metrů vysokého komínu z červených cihel byla dokončena 26. října 1967.[114] Nahradil dosavadní menší komíny rozmístěné porůznu v prostoru továrny. Na fotografii z roku 1965 stály dva cihlové komíny bezprostředně za hlavní branou podniku.[115] Tento komín z roku 1967 sice již počátkem 21. století nebyl využíván a sloužil pouze jako nosič antén, ale zato byl zachován i během demolic v roce 2018.
Velmi podstatnou byť méně viditelnou součástí etapy rekonstrukce podniku v 60. letech byly nákladné infrastrukturní investice. Teprve tehdy bylo velkoryse dořešeno zásobování továrny vodou i zpracování odpadních vod. Podnik se rozhodl osamostatnit na městské vodovodní sítí, která v 60. letech absolutně nepostačovala potřebám rozvoje Rokycan a limitovala nejen bytovou výstavbu ale i lokální průmysl. V roce 1966 už Kovohutě staví úpravnu vody umístěnou u Padrťského potoka na Práchovně (nedaleko tenisových kurtů, na východním konci dnešní ulice U Bílé haldy).[116] Díky této úpravně mělo v jižní části Rokycan již brzy vzrůst zásobování vodou i tlak vody v síti. Tuto pozitivní zprávu ohlásil náměstek předsedy MěstNV v listopadu 1967.[117] V dubnu 1968 se prý už úpravna dokončuje.[118] Vedle ní postavena i čistička odpadních vod. Už koncem 50. let byla plánována výstavba kanalizačního sběrače od Kovohutí podél Zeyerovy ulice.[119] Teď byly tyto plány realizovány v podobě kanalizačního potrubí vedeného ze severovýchodního rohu podniku směrem k Padrťskému potoku. Podrobnější popis úpravny vody i čističky Kovohutí se nachází v kapitole „Práchovna“. Dále v této etapě přestavby podniku byla zbudována redukční stanice plynu (menší přízemní ale provozně důležitý objekt na severním okraji továrny, při nároží ulic Stehlíkova a Kozinova) a sklady. Zahájen také provoz výrobní linky kontilití drátu Unicast, zařízení na ploštění drátu pro výrobu zdrhovadel a technologie kontinuálního odlévání cínobronzových trub a tyčí WSW.[120] Rozsáhlá přestavba továrny měla i svou druhou tvář – dlouhodobou zátěž okolních ulic špínou a hlukem. V únoru 1967 se na plénu MěstNV mluví o znečišťování ulic hlínou vyváženou z areálu závodu (nehledě na trvající spad popílku, na který už byli místní obyvatelé zvyklí).[121] Programové prohlášení místní organizace Národní fronty, KSČ a Městského národního výboru z února 1969 hovoří o tom, že v areálu Kovohutí by mohla vyrůst „čisticí linka“ pro motoristy (mycí linka na automobily). Záměr nerealizován.[122]
Roku 1967 rovněž došlo k zásadnímu přeorganizování železniční dopravy a výstavbě nové železniční vlečky. Původní vlečka, zbudovaná v časné fázi existence podniku (viz výše), zajížděla do továrny od východu. Přímo před dnešní hlavní bránou odbočovala z trati Rokycany-Mirošov, protínala Zeyerovu ulici a nořila se do areálu továrny, kde je její trasa dodnes patrná v zkosení budov poblíž vjezdu do podniku, protože vlečka do továrny zajížděla v šikmém úhlu. Tato dopravně i prostorově nevyhovující vlečka byla nyní zrušena a místo ní postaveno nové kolejové těleso o délce téměř 700 metrů, které sleduje východní okraj Zeyerovy ulice a vede až na pole pod Kotlem k usedlosti U Týmlů čp.180/II (viz níže) a právě od jihu nově zaústěna do podniku.[123] Nešlo o zcela novou trasu, protože již srovnání leteckých fotografií z roku 1938[124] a 1947[125] ukazuje, že někdy v tomto období vyrostla podél východní strany Zeyerovy ulice kratší kolej, která sahala zhruba 250 metrů, přibližně až úroveň severního okraje areálu pily u Veselské silnice (viz níže). Šlo ale toliko o manipulační slepou kolej (patrně po řazení či „parkování“ čekajících nákladních souprav při expedici z Kovohutí), jež nebyla propojena z nitrem areálu Kovohutí. O kovohuťské vlečce též v kapitole „železniční architektura“.
Investiční tempo nepolevilo ani v 70. a 80. letech 20. století. Rok 1970 přinesl zahájení provozu výtlačného řádu vody a skladu údržby a investic. Roku 1971 zahájila provoz vakuová tavicí pec o obsahu 500 kg (Scot Vac). V roce 1972 dokončena přístavba tažírny drátu. O rok později začíná pracovat zařízení na kontinuální odlévání bronzových pásů (TechnicaGuss). Roku 1974 byla spuštěna výroba na válcovací stolici kvarto Buhler a o rok později zprovozněna i stolice duo Buhler.[126] V roce 1973 zahájil podnik výstavbu přidružené trafostanice ve svém areálu. Její dobudování bylo plánováno na rok 1974.[127] Na konci 70. let pak začala výstavba jedné z nejnákladnějších budov, a to válcovny niklových slitin. Nachází se na stavebním pozemku č.kat.701/13, zhruba ve středu továrního areálu, západně od rovněž mohutného bloku obrobny ložisek a ložiskové slévárny (viz výše). Rozhodnutí o její výstavbě učiněno roku 1975. Měla mít kapacitu 1200 tun.[128] S jejím budováním se začalo roku 1976,[129] přesněji v červnu 1976.[130] V říjnu 1978 už byl hotov hrubý ocelový skelet. Do zkušebního provozu měla být válcovna uvedena v prosinci 1979, přičemž náklady vyčísleny na 29 000 000 Kčs.[131] Podle jiného pramene náklady dokonce měly dosahovat na 125 000 000 Kčs.[132] V listopadu 1979 už začala montáž prvních částí vnitřní technologie.[133] Pak se ale vše podstatně zdrželo. Původní termín dokončení (do závěru pětiletky, tedy do roku 1981[134]) byl posunut na červen 1982.[135] Roku 1982 v hale zahájen zkušební provoz. V roce 1984 začala II. etapa výstavby haly.[136] Válcovna je dodnes jednou z největších rokycanských staveb. Její půdorysné rozměry dosahují cca 200 x 50 metrů. Z jihu do ní byla zaústěna výše uvedená železniční vlečka. Jižně od ní ještě vyrostlo několik skladových objektů. V této nejjižnější části areálu už byla opět volnější zástavba.
Roku 1978 začalo pracovat zařízení na galvanické pokovování kluzných ložisek pro motory lokomotiv. Pro podnik byly zajištěny výkonné jednoúčelové stroje a zařízení na výrobu velkých ložisek a celobronzových pouzder.[137] Roku 1980 dostavěna provozovna tenkostěnných ložisek a do provozu uvedeno zařízení na skružování pouzder z cínobronzových pásů. Téhož roku zprovozněno i výpočetní středisko, kam umístěn počítač EC 1021. Roku 1982 uveden do provozu kvantometr ARL a vzduchová pošta spojující pracoviště sléváren a laboratoří. Roku 1983 bylo zprovozněno zařízení na průběžné broušení pásů. Továrna také byla vybavena elektronovým mikroskopem.[138] Velkou změnou a v tomto případě i viditelnou pro veřejnost byla přestavba hlavní brány Kovohutí v 80. letech. Dne 16. února 1984 kolaudována budova „Rozvojové a vývojové základny“,[139] tedy hlavní administrativní objekt, umístěný u jižní strany hlavního vjezdu do továrny. Jeho výstavba probíhala od roku 1982,[140] podle jiného pramene od roku 1983.[141] Má bohužel zcela fádní podobu typizovaného třípatrového panelového domu. Přízemím domu veden vchod do továrny, zde byla umístěna nová vrátnice a recepce, ve vyšších patrech pak kancelářské a společenské prostory, to vše schováno za fasádou panelového domu. V polovině 80. let 20. století na budově umístěn mezi okny 2. a 3. patra horizontální transparent s heslem: „ZA DALŠÍ ROZVOJ NAŠÍ SOCIALISTICKÉ VLASTI ZA ŠŤASTNÝ ŽIVOT V MÍRU.“[142] Mnohem později, když počátkem 21. století nastoupila majetková a funkční decentralizace původního areálu Kovohutí (viz níže), bylo této administrativní budově v roce 2019 přiděleno samostatné číslo popisné čp.1353/II.[143]
Roku 1985 uvedena do provozu nová telefonní ústředna. Spuštěna též linka na broušení pasů Breuer. Roku 1986 zakoupena svařovací linka na Ni pasy pro zvýšení kapacity válcovacích stolic. V témž roce společnost uvedla do provozu linku na leštění pasů Breuer-Solingen. Roku 1987 do zkušebního provozu uvedena vakuová tavící pec Kopp na niklové slitiny. Instalováno zařízení na kontinuální nedestruktivní zkoušení Ni pasů. Roku 1988 Kovohutě koupily drátotah Henrich na výrobu slabých mosazných drátů s průběžným žíháním. V roce 1988 také proběhla generální oprava lisu na výrobu tyčí a trubek.[144]
10.1.5. Restrukturalizace a útlum podniku po roce 1989
Extenzivní růst Kovohutí vyvrcholil v 80. letech 20. století. K 31. prosinci 1987 zde pracovalo 1104 zaměstnanců a šlo tak o jednoznačně největší rokycanský podnik.[145] Období po roce 1989 ale přineslo zásadní otřes. Proběhla privatizace a Kovohutě prošly v podmínkách proměny tuzemské ekonomiky i rozpadu trhů zemí bývalého sovětského bloku složitou restrukturalizací. Dne 1. září 1993 vznikla akciová společnost Kovohutě Rokycany.[146] V září 1997 tu pracovalo už jen 430 lidí.[147] V červnu 2005 to bylo pouze 165 lidí.[148]
Některé investice pokračovaly až do počátku 21. století. Roku 1991 zrušeno teplé trio pro válcování drátů (Sundwik) a karuselová pec na ohřev čepů pro válcování pasů (nahrazena průběžnou elektrickou pecí Fornax). Roku 1995 vybudována nová neutralizační stanice pro odpadní vody z mořírny. Roku 1998 začala rekonstrukce uhelné kotelny a instalovány dva nové plynové kotle, místo stávajících tří uhelných. V roce 2004 probíhá rekonstrukce hlavního vodovodního řádu v areálu společnosti. V 1. polovině roku 2005 uvedena do provozu podélná dělící linka ITS Benda pro dělení pasů z mosazi, mědi, bronzu a niklu.[149] V roce 2004 podnik zakoupil za 400 000 Kč nový šroubový kompresor, už předtím roku 2003 zakoupen podobný kompresor. Byly tak z provozu odstaveny dosavadní pístové a energeticky náročné kompresory.[150] Zároveň v roce 2004 dokončena rekonstrukce střechy válcovny a ložiskové slévárny. Šlo o investici za víc než 500 000 Kč. Podnik plánoval úpravu vstupní brány a vytvoření reprezentativní přijímací kanceláře.[151] V roce 2004 se také uvádí, že největší investicí toho roku bude linka na dělení kovových pásků za 3 500 000 Kč a firma hodlala během roku 2004 dokončit přestavbu starých olejových kompresorů na vzduchové stanice.[152] V červenci 2002 odsouhlasilo zastupitelstvo města prodej stavebních parcel zastavěných budovou zdravotního střediska v objektu Kovohutí za cenu 400 Kč/metr čtvereční.[153] Dne 10. dubna 2007 zastupitelstvo města vzalo na vědomí stav jednání s podnikem Kovohutě ohledně napojení továrny na městskou kanalizační síť. Původní kovohuťská čistička odpadních vod (viz výše) tak měla ztratit smysl. Město se záměrem souhlasilo, požadovalo ale předtím provést rekonstrukci kanalizace ve Stehlíkově ulici a podnik Kovohutě měl rovněž obci odprodat část pozemku nutnou pro výstavbu komunikací v sousední průmyslové zóně pod Kotlem (viz níže).[154] V roce 2007 vedení podniku uvádí, že pro rok 2007 se provádí investice do některých budov v areálu a také do vakuové pece.[155]
V roce 2010 koupil firmu Josef Šmíd, vlastník firmy ROSSO STEEL, a.s. Roku 2016 firma zahájila sériovou výrobu niklových superslitin.[156] Šlo ale jen o dozvuky kdysi velkého průmyslového podniku. V roce 2010 se tu uvádí cca 120 zaměstnanců. Odhadované investice do uvedení továrny do běžné aktivity byly odhadovány na 100 milionů korun.[157] Jenže útlum výroby pokračoval. Roku 2015 pracovalo v podniku 105 lidí.[158] V listopadu 2016 podnik uzavřel válcovnu, propustil 60 zaměstnanců a hlavní zbylou činností tak měla být slévárna.[159] V roce 2018 proběhly na několika místech továrního areálu plošné demolice, které výrazně proměnily podobu podniku. Dle stavu ze srpna 2018 již probíhá bourání prakticky celého severovýchodního rohu továrny. Severně od hlavního vjezdu do areálu stála už jen kulisa uliční fasády do Zeyerovy ulice, za ní už mizela původní tovární zástavba. Dle stavu z července 2019 již je celá plocha srovnána se zemí. Týkalo se to veškeré zástavby severně od hlavního vjezdu a východně od hutní slévárny a vodojemu. Zmizely tak nejstarší tovární objekty z první republiky. Ponechána jen řada podlouhlých budov lemujících tovární areál směrem do Stehlíkovy ulice (bývalá drátovna). Velkou ztrátou byla demolice věžovité stavby nad halou rourovny z meziválečného období. Byla to vysoká budova z bílých neomítnutých cihel, zakončená sedlovou střechou a vertikálou komína. V rámci jinak pochopitelné asanace nevyužívané a zastaralé technické zástavby šlo o velmi sporné rozhodnutí. Věž byla poznávacím znamením nejen areálu Kovohutí a i po případné transformaci areálu mohla najít jiné využití a vzhledem ke své atypické architektuře mohla přispět i ke zhodnocení ceny pozemku. 24. října 2019 bylo symbolicky vymazáno z evidence i číslo popisné čp.285/II, které od počátku nesla továrna, která tu vznikla roku 1911.[160]
Ve stejné době proběhly plošné demolice i v jižní části areálu Kovohutí. V srpnu 2018 už je bourána bývalá kotelna z 60. let 20. století, vedle hlavního továrního komína (viz výše), a odstraněny byly také všechny drobnější skladové objekty jižně od velkých hal výrobny a obrobny ložisek (z 50. a 60. let) a nové válcovny (z 80. let). Zmizela tak veškerá zástavba v nejjižnější čtvrtině areálu. V tomto případě šlo o utilitární industriální architekturu, jejíž zánik nepředstavuje větší ztrátu. V této jižní části areálu se na jaře 2016 ohlašuje záměr zcela vzniku velkého spedičního areálu dopravní a logistické firma Duvenbeck, s.r.o. Plánovala tu za víc než 300 milionů Kč postavit spediční komplex a zaměstnat 150-200 lidí. Hlavní hala měla mít plochu 20 000 metrů čtverečních. Kromě ní se předpokládala i výstavba administrativní budovy. Starosta města Václav Kočí záměr firmy přivítal. Od města měl Duvenbeck koupit víc než 7 hektarů pozemků za víc než 56 000 000 Kč, další pozemky pak od Kovohutí. Koncem března 2016 ještě nebyla podepsaná smlouva, ale město i Duvenbeck už projednávaly detaily transakce. Investor zároveň nechával provést ekologické a hydrogeologické sondy.[161]
Záměr Duvenbecku byl vyvrcholením obecnějšího trendu. S tím, jak v Kovohutích poklesla prudce zaměstnanost a výroba prodělala útlum, se rozlehlý areál socialistické továrny stal do značné míry nevyužitým a proměnil se v 2. dekádě 21. století v největší rokycanský brownfield. Od 90. let 20. století proto začal proces druhotného využívání částí tohoto poloprázdného průmyslového komplexu pro jiné účely a podnikatelské subjekty. Tento proces se může dál zrychlovat s tím, jak se postupně vyčerpají levné pozemky na zelené louce na průmyslové zóně pod Kotlem (viz níže). V roce 2007 se uvádí, že Plzeňský kraj, ve spolupráci s agenturou CzechInvest, připravil studii revitalizace nevyužitých průmyslových areálu. Mezi nimi se uvádí i rokycanské Kovohutě jako jeden z pěti nejvhodnějších areálů pro takovou revitalizaci.[162] V roce 2003 vybudován v ulici V. Nového, na severozápadním okraji areálu Kovohutí, komplex velkokapacitní prádelny firmy LC UNION. Byla vybavena moderní bezdotykovou technologií, současně zřízena i moderní žehlírna. V závěru roku 2003 už byla provozovna hotova a začal i zkušební provoz.[163] V říjnu 2005 již zde stála velká výrobní hala čp.1194/II, zatím ještě bez finální úpravy fasády a prostranství okolo ní.[164] Dle mapy z roku 2007 se v areálu Kovohutí nacházelo v jiném vlastnictví nebo v nájmu i několik dalších objektů. Výrazně pokročila tato funkční a majetková transformace areálu Kovohutí už na přelomu 20. a 21. století u objektů jižně od administrativní podnikové budovu u hlavního vjezdu ze Zeyerovy ulice. Odbočuje tu ze Zeyerovy ulice k západu slepá krátká bezejmenná komunikace, pahýl původně zamýšlené ulice, později přervané rozmachem továrny (viz níže). Je to první z celkem tří bočních ulic jižně od hlavního vjezdu do Kovohutí. Celou severní stranu této slepé komunikace vyplňuje přízemní podlouhlá budova spíše provizorního charakteru. Stála tu dřív na pozemku č.kat.701/30 požární zbrojnice podniku Kovohutě (na plánu z roku 2007 je ale budova na pozemku č.kat.701/30 označena jako „jídelna“). Je to podlouhlá přízemní stavba s nízkou plochou střechou. Při polistopadové restrukturalizaci podniku prodána do soukromých rukou. V roce 2000 projednávalo město směnu pozemků s Kovohutěmi. V dubnu 2000 zastupitelé odsouhlasili záměr směny městských pozemků č.kat.2668/7 a č.kat.2641/37 za část parcely č.kat.701/1 ve vlastnictví a.s. Kovohutě Rokycany, oddělenou pod č.kat.701/11.[165] Šlo o parcely v této první příčné ulici. Postupně se dosud jednotný objekt rozdělil majetkově a částečně i architektonicky na tři samostatné objekty. Nejzápadnější z nich dostal 26. srpna 2004 přiděleno číslo popisné čp.1180/II. Jeho majitel Josef Novák budovu rekonstruoval a zřídil zde skladovací plochy. Jeho firma Noel se zaměřuje na prodej elektronických a elektrotechnických součástek, materiálu pro radioamatéry a kutily.[166] V roce 2004 požádal Novák město po povedené rekonstrukci o odprodej části přilehlé veřejné komunikace, protože vyřešení přístupu do objektu bylo podmínkou kolaudace. Novák požádal buď o prodej téměř celého obecního pozemku č.kat.2668/7, čímž by se tato boční ulice stala soukromým majetkem a byla by zrušena, nebo aspoň malého úseku pod přístupovou rampou ke skladové budově. Městská architektka doporučila druhou variantu. Dne 26. dubna 2004 o věci jednala městská rada.[167] Střední část budovy má čp.1162/II a používá ji společnost AKVASPOL, s.r.o. Dne 22. července 2002 získala číslo popisné.[168] V roce 2020 je tu ovšem evidována zubařská ambulance. Třetí část je evidována jako objekt čp.1209/III, nachází se nejblíže k Zeyerově ulici a evidována na plánu z roku 2007 jako zubařská ambulance. V roce 2020 již jako majetek firmy Sanitar, provozující sanitní službu. Objekt dostal číslo popisné 1. září 2006. Díky privatizaci prošly počátkem 21. století všechny tři části původně jednotného objektu rekonstrukcí, při níž získaly novou fasádu.
V letech 2019-2020 se v prostoru areálu Kovohutí uvažovalo o výstavbě obalovny na recyklaci starých asfaltových povrchů vozovek. Firma Recykláč, s.r.o. plánovala tuto provozovnu zřídit na místě původního továrního objektu Kovohutí na stavební parcele č.kat.701/18, což je přízemní budova tzv. vývoje, jižně od objektu laboratoří z roku 1960 (viz výše) na západním okraji areálu, při ulici V. Nového.[169] Investor Robert Beneš hodlal zároveň zřídit nový výjezd z areálu Kovohutí na západ do ulice V. Nového, čímž by podle něj klesla dopravní zátěž v Zeyerově a Veselské ulici. Proti záměru se ovšem objevily námitky úřadů, města i některých obyvatel Rokycan. Počátkem března 2020 oznámil Robert Beneš, že od svého podnikatelského plánu odstupuje.[170]
10.2. Proměny dopravních tras v okolí Kovohutí
10.2.1. Změna trasy Veselské silnice a výpadovky na Kamenný Újezd
Jihovýchodní částí Rokycan prochází v ose současných ulic Růžičkova a Zeyerova historická Veselská silnice. Její pojmenování po relativně nevelké vsi na jižním úbočí Kotle může působit nelogicky, protože vzhledem k její současné dopravní roli by daleko logičtější bylo označení Hrádecká či Mirošovská silnice. Jenže Hrádek byl až do 20. století jen nevýznamnou vesnicí a pro silniční spojení Rokycan se dříve užívala spíše dnešní Příbramská silnice (viz kapitola „Práchovna“). Až do 19. století vedla Veselská silnice z historického jádra města skrz zaniklou Pražskou bránu a pak v ose nynější Růžičkovy ulice do Zeyerovy ulice. Její následná trasa ale byla značně odlišná. Nynější Bezručovou ulicí sice vedla z města cesta, ale ta pak odbočovala k rybníku Ježek, kde slepě končila u tamní protoindustriální zástavby (viz níže). Její pokračování do Kamenného Újezdu neexistovalo.
Výpadovka z Rokycan místo toho vedla dnešní Veselskou ulicí ke Kotli a do sousedního Kamenného Újezdu se z ní odbočovalo až pod Kotlem, po dodnes používané cestě č.kat.885, která v současnosti běží po jižní hranici zástavby na katastru Kamenného Újezdu při Veselské ulici (ta tvořila a tvoří hranici obou katastrálních území). Takto je trasa této silnice zachycena na mapě stabilního katastru Rokycan z roku 1838, respektive na mapě stabilního katastru pro Kamenný Újezd.[171] Stejná situace panovala ještě podle evidenční katastrální mapy z roku 1877. To se změnilo teprve před koncem 19. století. 30. října 1897 okresní zastupitelstvo rozhodlo o trase silnice v úseku od strážního domku České obchodní dráhy u koksáren do Kamenného Újezdu.[172] Na pomezí katastru Rokycan a Kamenného Újezdu byla zcela nově zřízena přímá silnice (dnešní Bezručova ulice). Teprve tehdy se zformovala hlavní silniční tepna, vedoucí ulicí Růžičkovou, Zeyerovou a Bezručovou do Kamenného Újezdu a na Hrádek a Mirošov. Veselská ulice se poté stala skutečně jen méně významným silničním spojením, které přes svahy Kotle vede do Veselé a na Spálené Poříčí. Ve 2. dekádě 21. století role Veselské ulice ovšem opět vzrostla, když byla pod Kotlem napojena na jižní silniční obchvat Rokycan čímž se stala novou trasou pro výjezd z města směrem na Hrádek a Mirošov.
10.2.2. Plány na řešení problémů s křížením s železnicí v okolí Kovohutí
Ačkoliv výstavba silnice do Kamenného Újezdu koncem 19. století byla elegantním řešením, nevyřešila jiný dopravní problém, který vznikl ve 2. polovině 19. století, když byla z Rokycan do Mirošova vystavěna železniční trať. Silnice ji několikrát překonává úrovňovým přejezdem, což se již během 20. století ukazovalo jako nevhodné. Jde o přejezdy u křižovatky ulic Zeyerova a B. Němcové a přejezd u Kovohutí, přičemž třetí přejezd se nachází ve Veselské ulici hned vedle. Už za 1. republiky byl tento stav pociťován jako něco nevhodného. V červenci 1939 na schůzi obecního zastupitelstva Rudolf Šlesinger doporučil jednání mezi městem, okresním úřadem a státní drahou o přeložení Veselské silnice tak, aby nemusela vést přes dráhu. Návrh přikázán k projednání městské radě.[173] Nicméně k žádné změně nedošlo. Znovu se téma přeložky výpadovky na Mirošov a Veselou objevilo v územním plánu v roce 2000, v němž se objevila idea přeložky silnice do zcela nové trasy, která měla probíhat ulicí U Bílé haldy, skrz průmyslové areály a vyústit v Bezručově ulici, aniž by se musela úrovňově křížit s železnicí. Záměr nebyl realizován. Podrobně o něm i v kapitole „Práchovna“. Územní plán z roku 2018 pak navrhuje nově řešit pouze dvojí křížení silnic a železnice před Kovohutěmi. Doprava od města na Veselou a k jižnímu silničnímu obchvatu pod Kotlem by podle tohoto návrhu byla přeložena v úseku jižně od hlavního vjezdu do Kovohutí do Zeyerovy ulice a někde na úrovni 3. příčné uličky u Kovohutí (myšleny 3 slepé bezejmenné ulice, které vybíhají ze Zeyerovy jižně od hlavního vjezdu do Kovohutí, viz níže) by se napojila na stávající trasu Veselské ulice. V tomto směru by tak zmizelo křížení s tratí. Pro směr do Bezručovy ulice na do Kamenného Újezdu by ze Zeyerovy ulice měl být zřízen v prostoru mezi 1. a 2. příčnou uličkou u Kovohutí nový železniční přejezd, vedený vhodnějším úhlem, který by pak vedl do Bezručovy ulice a do Kamenného Újezdu.[174]
10.3. Zástavba v okolí Kovohutí
10.3.1. Úvod
V sousedství Kovohutí se nikdy nepodařilo zformovat přesvědčivou obytnou čtvrť. Ve stínu průmyslového gigantu se rozvinulo jen několik roztříštěných okrsků. Svoji roli na tom má i chaotické vedení souběhu silniční a železniční dopravy s četnými přejezdy (viz výše), které dále omezuje celostnější urbanizaci této oblasti. Funkci dopravní a kompoziční osy si tu udržela Zeyerova ulice, která sem přichází od severu, tedy od centra města v trase historické Veselské silnice. Přímo před hlavním vjezdem do továrny z ní odbočuje k jihovýchodu přes železniční trať Bezručova ulice, jež pak směřuje na katastr Kamenného Újezdu a severně od ní se na pomezí katastrů Rokycan a Kamenného Újezdu rozkládá starší sídelní skupina okolo rybníku Ježek. Z Bezručovy ovšem hned za přejezdem odbočuje k jihu Veselská ulice, rovněž zhruba sledující rozmezí mezi oběma katastry, urbanisticky už prakticky neznatelné kvůli propojení zástavbou. Veselská ulice pak směřuje okolo areálu pily mimo zastavěné území, ke křižovatce s jižním obchvatem Rokycan, u níž se pod lesním komplexem Kotel nachází ještě další rozptýlená zástavba. Zeyerova ulice mezitím pokračuje jižně od hlavního vjezdu do Kovohutí, nyní už jako podružná komunikace, sleduje východní okraj areálu podniku. K západu z ní vybíhají tři slepé boční ulice, respektive torza původně zamýšlených ulic, od 40. let 20. století zabrzděných ve svém rozvoji expanzí továrny (viz výše). Bezprostředně v sousedství Kovohutí se tak podél Zeyerovy ulice vyvinul fragment individuální výstavby, ale omezený blízkostí průmyslového areálu.
10.3.2. Zástavba Zeyerovy ulice u hlavní brány Kovohutí
Prostranství u hlavní brány Kovohutí dominuje administrativní objekt čp.1353/II z 80. let 20. století (o něm viz výše, v rámci popisu vývoje Kovohutí). Jinak je původní uliční fronta továrny už zcela rozbita demolicemi z let 2018-2019, kterými byla odstraněna veškerá meziválečná tovární architektura, včetně fotogenické věžovité stavby nad objektem rourovny (viz výše). Dezurbanizační tendence tu ale byly patrné již předtím. Severně od hlavní brány Kovohutí hleděly do Zeyerovy ulice tři identické domy čp.379/II, čp.380/II a čp.381/II, postavené v polovině 20. let 20. století. Šlo o zajímavé robustní stavby vilového charakteru, otočené do ulice vysokým štítem se šikmou střechou. Ačkoliv byl přístupné z ulice, patřily fakticky do areálu továrny na nábojky. Byly postaveny jako ubytování pro zdejší kvalifikované zaměstnance. V lednu 1991 byly ovšem zbořeny, protože údajně nevyhovovaly nárokům na bydlení. Pravý důvod ale byl ryze utilitární a absurdní: vedení podniku Kovohutě chtělo jejich demolicí umožnit lepší přístup stavební technice pro opravu továrních hal, umístěných v jejich sousedství.[175] Šlo o nepřijatelný dezurbanizační krok, který navíc ochudil Zeyerovu ulici, potažmo Rokycany o pozoruhodný typ stavby. V kombinaci s demolicemi z let 2018-2019 tak prostranství před továrnou pozbylo charakteru městského prostoru.
V 2. polovině 50. let 20. století zřízena před hlavní branou Kovohutí železniční zastávka Rokycany-předměstí.[176] Jde jen o plechový přístavek bez architektonických ambic. Zastávka ale odrážela rostoucí zaměstnanosti v podniku a s tím související nárůst dojížďky za prací z okolních obcí. V době absence masového automobilismu tak vlak plnil významnou roli v logistice pracovních sil Kovohutí. V červenci 1955 také oznámeno, že Kovohutě odstranily boudy před vchodem do podniku a zřídily tam malý park.[177] V roce 1975 prostranství před Kovohutěmi vyasfaltováno, zřízeno zde parkoviště a stanice autobusů.[178]
Poblíž přejezdu železniční trati tu stával strážní domek čp.178/II. Stál na stavební parcele č.kat.379, při západní straně trati, poblíž přejezdu. Podle čísla popisného vznikl ve 2. polovině 19. století. Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 již je zakreslen. Roku 1910 se zde coby majitel uváděla „obchodní dráha“ a žily tu dvě rodiny, celkem 5 lidí.[179] V roce 1936 popisován jako strážní domek na trati Rokycany-Nezvěstice.[180] Ještě za Protektorátu byly jeho majitelem Českomoravské dráhy.[181] Je zachycen na letecké mapě z roku 1957.[182] Zanikl patrně poté, v rámci přestavby nové vlečky pro Kovohutě v 60. letech (viz výše). O strážním domku podrobněji také v kapitole „železniční architektura“.
Naproti hlavní bráně Kovohutí, na opačné straně železniční trati Rokycany-Nezvěstice, se rozkládá průmyslový areál, respektive průmyslové areály, které tu vznikly v 70. letech 20. století. Plynule navazují na průmyslovou zónu podél ulice U Bílé haldy (viz kapitola „Práchovna“), jsou ale přístupné od jihozápadu, z prostoru u Kovohutí. Průmyslový areál se byl přemístěn roku 1970, tehdy ještě jako Ústřední podnik zemědělské techniky, z prostoru traktorové stanice čp.12/III na náměstí U Saské brány (viz kapitola „Plzeňské předměstí“. Později název změněn na AGROZET, uváděno též AGROWEST.[183] U železničního přejezdu, v místech, kde ze Zeyerovy ulice před hlavní branou Kovohutí odbočuje Bezručova ulice, stojí mnohé z budov bývalého Agrozetu nadále. Severní část slouží jako skladovací areál. Jižní část byla proměněna více. Nachází se tu budovy a areál firmy RYTA, s.r.o. čp.1159/II. Společnost vznikla roku 2003 transformací původní soukromé firmy Eduarda Rytíře. Zaměřuje se na rekonstrukce objektů a střech. V roce 2003 měla 35 zaměstnanců.[184] Objekt získal číslo popisné čp.1159/II dne 17. dubna 2002. Šlo ale zatím jen o utilitární halu. To se mělo dále proměnit. Dne 27. července 2007 oznámil městský úřad zahájení zjišťovacího řízení k záměru přístavby zařízení ke spalování paliv k výrobní hale na pozemku této firmy č.kat.2788.[185] 15. října 2007 pak podali Eduard Rytíř a Jitka Rytířová žádost (doplněnou 13. června 2008) o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení na stavbu sociálního zařízení v areálu firmy RYTA na stavebním pozemku č.kat.2788 a na pozemkových parcelách č.kat.2525/1, č.kat.2526/7, č.kat.2552/5, č.kat.3018 a č.kat.2525/18. 13. června 2008 pak zahájeno společné územní řízení o umístění stavby a stavební řízení. Dle projektu mělo dojít ke zbudování sociálního zařízení formou přístavby ke stávající hale A 15 (včetně kotelny). Navrhovaná stavba měla být nepodsklepená, dvoupodlažní bez podkroví, o rozměrech 54,2 x 7,0 x 7,89 metrů. Základy provedeny ze základových pasů z prostého betonu, podezdívka z prostého betonu a nad terénem v bednění. Obvodové zdivo navrženo z cihelných bloků Porotherm, vnitřní příčky z příčkovek HEBEL, střecha z taškové krytiny s podbitím říms krovu. Okna a venkovní dveře navrženy plastové, v bílé barvě. Součástí stavební akce měly být i přípojky a rozvody na stávající inženýrské sítě, nově plánováno zřízení přípojky plynu. Na 22. července 2008 svoláno veřejné ústní jednání.[186] 24. července 2008 pak skutečně vydáno územní rozhodnutí i stavební povolení. Termín dokončení stanoven do 30. listopadu 2009.[187] Okolo roku 2010 byla jižní část haly nahrazena trvalejší stavbou s valbovou střechou. Mezi roky 2015-2016 pak tato nová budova rozšířena i na úkor severní poloviny původní haly.
10.3.3. Zástavba Zeyerovy ulice jižně od hlavní brány Kovohutí (tři slepé boční ulice)
Směrem od hlavní brány Kovohutí pokračuje Zeyerova ulice k jihu, nyní již jen jako komunikace místního významu. Ještě koncem 1. republiky se tu začal rodit nový okrsek obytné individuální zástavby. Kolmo na Zeyerovu ulici byly vytýčeny jižně od hlavní brány nynějších Kovohutí (tehdy nábojky) tři nové ulice, směřující k západu, kde se původně měly na napojit na k jihu protaženou ulici Kozinova a V. Nového. V této představě by průmyslový areál nábojky (nyní Kovohutě) zůstal jen ostrovem obklopeným okolní obytnou zástavbou.
V polovině 30. let 20. století začaly formální kroky k stanovení budoucích uličních čar. V roce 1935 město projednává rozdělení pozemků č.kat.2665, č.kat.2668, č.kat.2671 a č.kat.2675 v majetku Občanské záložny na stavební místa. Občanská záložna získala tyto pozemky, nalézající se původně v majetku ing. A. Bauckmanna, v dražbě. Dne 2. října 1934 požádala o parcelaci. 19. února 1935 provedeno parcelační řízení a 28. března 1935 městská rada vše doporučila ke schválení. Na schůzi obecního zastupitelstva 25. dubna 1935 parcelace schválena.[188] Během roku 1935 přešlo vlastnictví nově parcelovaných pozemků na Josefa Žoura. V prosinci 1935 se už uvádí, že Josef Žour na parcele k Veselské silnici staví několik domků. Obecní zastupitelstvo proto schválilo výstavbu provizorní kanalizace v této lokalitě (viz níže).[189] V roce 1939 pak ještě s obcí dojednán výkup části pozemků č.kat.2668/1 a č.kat.2675 k rozšíření veřejného statku. Josef Žour totiž při parcelaci pozemků č.kat.2642/2, č.kat.2665, č.kat.2668/1, č.kat.2675 a stavebních parcel č.kat.492/1, č.kat.492/2, č.kat.508, č.kat.518, č.kat.524 dle parcelačního povolení z 11. listopadu 1935 postoupil obci nad rámec bezplatné povinnosti i dílce pozemků o ploše 1496,3 čtverečních sáhů, které obec nyní vykoupila za 14 963 K. 9. června 1939 městská rada věc doporučila ke schválení a v červenci 1939 schváleno obecním zastupitelstvem.[190] Parcelace za patronkou, tedy v místech velmi odlehlých od centra Rokycan, vzbuzovala už tehdy jistou kritiku. Když v roce 1936 město jedná o tom, zda povolit parcelaci zemědělských pozemků na stavební parcely v oblasti Oseckého vrchu, zmiňuje se právě lokalita za patronkou jako precedens. Karel Bastl například konstatoval, že obec neměří stejným metrem. V jižní části města prý povolena parcelace i za horších podmínek, než o jaké se jednalo na Oseckém vrchu. Komunista Zdeněk Bluďovský vytýká vedení obce, že u patronky povolila parcelaci (patrně díky vlivným přímluvcům) a je to přitom taky odlehlá oblast.[191] V této době se ale ještě stále v této oblasti mísí nová výstavba s původním zemědělským rytmem využití pozemků. V roce 1936 obec řeší pronájem obecních pozemků, konkrétně části pozemku č.kat.2675 a celého pozemku č.kat.2668 u Veselské silnice za továrnou na nábojky. O jejich pronájem požádali Jan Ernest, Jaroslav Lev a Matěj Břinda. 26. března 1936 městská rada doporučila ke schválení pronájem po dílech každému z žadatelů, což na dubnové schůzi obecního zastupitelstva schváleno.[192]
Během 30. a 40. let tu skutečně vyrostlo několik vilek. Od 40. let byl ale rozmach zdejší zástavby zaražen živelným rozrůstáním areálu Kovohutí. Už v březnu 1941 projednalo obecní zastupitelstvo zrušení ulic projektovaných v místech přicházejících v úvahu pro rozšíření továrny na nábojky a prodej jejich ploch továrně. Továrna na nábojky hodlala rozšířit svoji plochu přikoupením pozemků č.kat.2665/2, č.kat.2665/11, č.kat.2665/12, č.kat.2665/1 a č.kat.2671 a požadovala i plochu ulic, o což požádala obec 4. prosince 1940. Šlo o západovýchodní a severojižní ulici, které tvořily obrácené písmeno T o ploše 920 čtverečních sáhů. Už 5. prosince 1940 městská rada doporučila ke schválení a na březnové schůzi obecního zastupitelstva v roce 1941 vše schváleno.[193] V tomto trendu pokračovalo vedení podniku i po válce. Zárodečná čtvrť rodinných domků tak zůstala jen torzovitá a zčásti ji pohltila továrna. Dnes tak představuje bizarní útvar, v němž se mezerovité vilky prolínají s industriálními areály a některé původní rodinné domy jsou přímo začleněny do průmyslového komplexu.
První příčnou ulici (bráno od severu k jihu) lemuje na severní straně dlouhý přízemní objekt původně patřící přímo k areálu Kovohutí, který byl ale už na přelomu 20. a 21. století prodán jiným majitelům a postupně funkčně i majetkově rozdělen na tři části. Jsou tu nyní tři samostatná čísla popisná čp.1180/II, čp.1162/II a čp.1209/II (jejich popis viz výše, v rámci pasáže o transformaci areálu Kovohutí po roce 1989). Jižní stranu této 1. příčné komunikace vyplňuje areál sběrny surovin čp.505/II, což je přízemní budova z 2. poloviny 30. let 20. století se sedlovou střechou a hrázděným zdivem, poměrně značně dochovaná. Srovnání z leteckým snímkem z roku 1938 ovšem ukazuje, že původně byla delší a sahala na jihu až k rohu 2. příčné uličky (tedy až na plochu později postavené restaurace, viz níže).[194] Ještě po roce 1945 byl objekt evidován jako skladiště továrny Kovohutě. Číslo popisné čp.505/II bylo zrušeno 17. ledna 2014.[195] Budova přitom stojí nadále, ale nelogickým rozhodnutím městského úřadu získala obratem nové číslo popisné čp.1296/II. Západně od ní se rozkládá nádvoří, kde dle mapy z roku 2007 i 2019 nadále funguje venkovní skladovací plocha sběrny surovin. Dál k západu už tato příčná ulice zabíhá do areálu Kovohutí. Po její jižní straně stojí na parcele č.kat.4174 podlouhlý masivní objekt, evidovaný na plánu podniku z roku 2007 coby „učiliště“. Přízemní dům s polovalbovou střechou vznikl podle vnějších architektonických znaků už před 2. světovou válkou. Je zachycen už na leteckém snímku z roku 1938[196] a dochoval se poměrně intaktně. Objekt ale dle stavu ke květnu 2007 není patrně využíván a působí zchátrale.[197] Dle stavu z roku 2020 je majetkově propojen s vedlejší sběrnou surovin.
Dál k západu stála při jižní straně této 1. příčné komunikace ještě vila čp.323/II. Postavena počátkem 20. let 20. století. 15. prosince 1920 získal ing. Adolf Bauckmann stavební povolení na hospodářské stavení dle projektu Josefa Nováka. 2. března 1921 mu pak vydáno i povolení na provizorní hrázděné skladiště s dílnou, kolaudované 11. listopadu 1921. Dne 11. května 1921 získal stavební povolení na vlastní rodinný dům čp. 323/II a skladiště. I to bylo kolaudováno 11. listopadu 1921. Projekt skladiště zhotovila firma Müller a Kapsa z Plzně. 16. května 1922 pak ještě vydáno povolení pro ing. Adolfa Bauckmanna na výstavbu kůlny dle plánů firmy Müller a Kapsa a Josefa Žoura. V roce 1922 také předloženy stavební plány na mechanickou dílnu ing. A. Bauckmanna.[198] Dne 6. prosince 1926 městská rada projednala úpravu stájí pro vojenské koně u domu pana Bauckmanna čp.323/II. Ještě na prosincové schůzi zastupitelstva pak navrženo tuto záležitost zařadit aktuálně na program jednání. Stáje u domu čp.323/II zabrány vojskem. Podle dohody měl pan Bauckmann hradit přestavbu stájí ze svého s tím, že obec mu poskytne na 3 týdny 3 zedníky. Vojenská posádka se ale bez vědomí obce dohodla s Bauckmannem, že zřídí nákladnější jednu velkou stáj (původně plánováno použít 3000 cihel, nyní jich mělo být potřeba 12 000). Bauckmann proto požádal obec o výpomoc v podobě dalšího dříví z obecních lesů. Zastupitelstvo zvýšení asistence schválilo.[199] V září 1929 ale městská rada konstatovala, že nelze vyhovět žádosti vojenské správy o úpravě stájí u ing. A. Bauckmanna, který má povinnost vybavit stáje.[200] Právě tyto prvorepublikové stáje mohou být dnešním objektem na č.kat.4174. Samotná vila čp.323/II ale nepřežila. Okolo roku 1945 uváděna jako „vila za patronkou“. V té době měla soukromého majitele a nebyla ještě součástí závodu. K vidění je ještě na letecké fotografii z roku 1957 jako rodinný dům ve velké zahradě, jež už tehdy ovšem přímo sousedila s mohutnou novostavbou tovární haly obrobny ložisek (viz výše).[201] Později při rozšiřování Kovohutí její parcela zabrána a vila zbořena, protože na jejím místě v současnosti pak postaven tovární objekt hlavní trafostanice (viz výše), postavené v 60. letech 20. století.
Druhá příčná ulice má nejvíce charakter městské komunikace, byť taktéž silně poznamenané expanzí Kovohutí. Po jižní straně ji otevírá nárožní parcela s rodinným domkem čp.524/II. Je to patrová stavba s obytným podkrovím 1. patra, polovalbovou střechou a zděným vikýřem obráceným do Zeyerovy ulice. Josef a Julie Žourovi získali stavební povolení 28. května 1935. Projekt zhotovil sám stavební podnikatel Josef Žour roku 1937. Novostavba kolaudována 21. června 1937.[202] Do příčné uličky je pak otočena patrová vila čp.513/II s obytným podkrovím 1. patra pod vysokou sedlovou střechou. Vznikla někdy po roce 1935. Následuje rodinný dům čp.536/II na samém konci této uličky. Je to patrový objekt s obytným podkrovím v 1. patře a sedlovou střechou. Josef a Julie Žourovi na něj obdrželi stavební povolení 21. června 1937. Novostavba dle plánů Josefa Žoura byla kolaudována 14. prosince 1937.[203] Zahrada domu se v 60. letech 20. století ocitla v bizarním sousedství s gigantickou halou nové ložiskové slévárny Kovohutí (viz výše). V samotné Zeyerově ulici ještě k těmto rodinným domkům přistupuje další vilka, a to čp.511/II, patrová s polovalbovou střechou a obytným podkrovím 1. patra, do ulice natočená zděným vikýřem. I za její výstavbou stáli Josef a Julie Žourovi, kteří získali stavební povolení 28. května 1935.[204]
Severní strana 2. příčné ulice nemá obytnou zástavbu. Na rohu Zeyerovy ulice tu postavilo družstvo Jednota roku 1971 montovaný objekt prodejny a restaurace čp.906/II. V jedné části objektu byla prodejna smíšeného zboží, v druhé polovině restaurace. O plánu družstva Jednota zřídit u Kovohutí prodejnu o ploše 100 čtverečních metrů se mluví v materiálech MěstNV už v listopadu 1969. Realizace zamýšlena na roky 1970-1971.[205] V prosinci 1969 MěstNV navrhl, aby výstavba byla provedena družstvem Jednota (za pomoci podniku Kovohutě) v rámci zvelebovací akce k 25. výročí osvobození. Akce zároveň zařazena do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970.[206] K výpomoci (760 brigádnických hodin) se zavázali členové občanského výboru č. 5 a také podnik Kovohutě. Kromě prodejny zde měl vzniknout i bufet. Podnik by nesloužil jen zaměstnancům továrny, ale i lidem z okolní čtvrti.[207] Dle zprávy z června 1970 již bylo započato s výstavbou prodejny u závodu Kovohutě, dokončení se předpokládalo v roce 1970. V roce 1971 mělo být dokončeno vnitřní vybavení a prodejna uvedena do provozu.[208] Kovohutě poskytly na výstavbu prodejny 500 000 Kčs.[209] Prodejna dokončena roku 1971.[210] Zdejší restaurace byla zvaná původně „Slavie“, později „ U Koldů“, lidově „U Hurvínka“.[211] Pojmenování vzniklo podle přezdívky místního vrchního a po jistou dobu bylo neformálně široké užíváno. V současnosti nese zařízení název restaurace Pod Rozhlednou. (podle turistické rozhledny na vrchu Kotel, viz níže). Restaurace tu fungovala ještě v roce 2018,[212] později uváděna jako trvale uzavřená. Objekt je nadále i dle stavu z roku 2020 v majetku konzumního družstva Jednota. Severní strana 2. příčné uličky, od budovy Jednoty směrem k západu se v souvislosti s restrukturalizací podniku po roce 1989 vymanila z areálu Kovohutí. Dle plánu z roku 2007 tu pozemku č.kat.701/2 stál objekt pro podnikání, tehdy náležející paní Horové. Mezi ním a Zeyerovou ulicí ovšem byla ještě nízká stavba tehdy příslušející k továrně (dle mapy z roku 2007 šlo o hasičský objekt). Obě tyto stavby skladového charakteru jsou nyní majetkově sjednoceny. Stavba na č.kat.701/2 získala 29. června 2017 samostatné číslo popisné čp.1334/II.[213] Slouží jako sklad. Druhá příčná ulička je nedlážděná, po několika desítkách metrů navíc přehrazena plotem a následující úsek nemá už vyloženě charakter veřejné komunikace. Rozhodnutím rady MNV ze 7. září 1953 pojmenována druhá příčná komunikace za Kovohutěmi Hutní ulice.[214] Název se ale neujal a zdejší zástavba je jednotně zahrnována do Zeyerovy ulice.
Třetí příčná ulice je bez obytné zástavby a je mladšího data. Dle letecké mapy z roku 1957 neexistovala. Jen její dnešní severní hranici vymezovala linie pozemků zahrad rodinných domů, stojících v 2. příčné uličce. Šlo tehdy o skutečný konec zastavěného území města, bez zástavby. Továrna Kovohutě tehdy končila na úrovni této 3. příčné ulice, ale nevedla tudy žádná komunikace, ani pro pěší. Ostatně areál Kovohutí byl tehdy v této jižní části zatím prakticky poloprázdný.[215] Státní mapa z roku 1965 ukazuje prakticky nezměněnou situaci, byť v náznaku už tu zachycuje uprostřed prázdných pozemků tuto 3. příčnou ulici.[216] Plně se zformovala až v následných letech. Poté, co byla roku 1966 dokončena gigantická ložisková slévárna a západně od ní ještě v 80. letech podobně rozlehlá nová válcovna (o obou továrních budovách viz výše, v rámci popisu vývoje Kovohutí v období let 1945-1989), se 3. příčná ulička stala druhotnou přístupovou komunikací do jižní části podniku. Od 90. let 20. století tu vznikly i objekty, majetkově oddělené od Kovohutí. U ústí 3. příčné ulice stojí na okraji areálu Kovohutí menší průmyslový podnik HG MODELL, s.r.o. čp.1031/II. Postaven byl podle K. Hofmana roku 1996 a roku 1997 dán do provozu. Vyráběly se tu dřevěné slévárenské modely a truhlářské prvky. Firma měla koncem 90. let cca 50 zaměstnanců.[217] Podle čísla popisného se ale zdá, že objekt vznikl o něco dříve, v 80. letech 20. století. Na její západní straně se k ní přimyká přízemní objekt čp.1032/II. Oba jsou majetkově i funkčně spojeny. Patří dle údajů z roku 2020 firmě Betatech. Naproti, při severní straně 3. příčné ulice, se nachází bývalá ubytovna Kovohutí čp.1215/II. Přízemní montovaná budova s plochou střechou sloužila jako podniková svobodárna. Někdy mezi srpnem a listopadem 1976 rada MěstNV požádala Západočeské plynárny o výstavbu plynové přípojky od restaurace u Kovohutí k ubytovně n.p. Kovohutě.[218] Počátkem října 2006 se uvádí, že po několikatýdenní rekonstrukci byl objekt předán do užívání jako ubytovna, se sociálním zázemím a kuchyňkou.[219] Objekt tehdy získal i samostatné číslo popisné čp.1215/II (přiděleno 22. září 2006). Předtím měl číslo č.139, ale šlo patrně o bývalé evidenční číslo podniku Kovohutě. Dle plánu podniku z roku 2007 už není ubytovna v majetku Kovohutí. Dál k západu už ulice vstupuje do areálu Kovohutí. V roce 2018 tam proběhly demolice původní podnikové kotelny a trafostanice, zbyl jen vysoký tovární komín z 60. let 20. století (viz výše, v rámci popisu vývoje továrny). Areál vyhasínajících Kovohutí prodělával od 2. dekády 21. století významnou majetkovou, funkční i stavební transformaci, která měla potenciál změnit i podobu této 3. příčné ulice. Ta by mohla být relativně snadno protažena k západu a propojena s průmyslovými areály v ulici V. Nového.
10.3.4. Technický vývoj Zeyerovy ulice a vývoj jejího pojmenování.
Své jméno dostala Zeyerova ulice na schůzi obecního zastupitelstva 12. července 1927.[220] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise.[221] Zeyerovou ulicí vede a vedla v úseku od města až ke Kovohutím okresní silnice. Nešlo tak o pouhou místní komunikaci a její technický stav a úprava byly vždy i záležitostí okresních úřadů. Zároveň ale po celé své délce byla lemována průmyslovými komplexy, takže se tu z hlediska urbanistické nikdy nevytvořilo skutečné městské uliční prostředí a průmyslová činnost se projevovala i na jejím stavu. Zatímco ještě okolo roku 1910 fakticky končilo město poblíž železničního přejezdu u Hopfengärtnerových železáren (na rohu ulice B. Němcové, bývalá Bedřichova huť, viz výše), výstavbou pozdějších Kovohutí ale brzy nato i dělnické kolonie Hořicov (viz výše) se technický stav této komunikace stal pro město daleko důležitějším tématem. Podél ulice najednou směřovalo daleko víc povozů a stovky dělníků tudy každý den mířily za prací do továrny. V únoru 1920 na schůzi obecního zastupitelstva žádá Jan Bauer, aby stromy na cestě kolem slévárny k dráze a k Hopfengärtnerovi byly odstraněny, protože silným prořezáním utrpí a uschnou a aby podél cesty byl zřízen příkop. Starosta slibuje úpravu cesty, od Hopfengärtnera už prý vymohl strusku na tento účel.[222] V únoru 1925 se zase na schůzi zastupitelstva vyjádřil komunista Josef Dobromysl pro to, aby obec upravila zbořený kanál u Veselské silnice k Hopfengärtnerovým železárnám.[223]
V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro rok 1925. Částka 25 000 Kč z této půjčky určena na výstavbu chodníku na Veselské silnici. Dalších 5000 Kč mělo jít na zřízení elektrického osvětlení podél Veselské silnice.[224] V roce 1925 skutečně obec vedla jednání s okresní správní komisí o tom, zda okres rozšíří Veselskou silnici, zejména v oblasti u tehdejší cihelny Františka Veselého. Obec měla na svůj náklad podél rozšířené silnice zřídit chodník. V rozpočtu na rok 1925 sice měla obec 25 000 Kč na výstavbu chodníku. Částka ale nevyužita a ještě v květnu 1926 uváděno, že chodník dosud nedohotoven. Položka přesunuta do rozpočtu na rok 1926.[225] Dle zprávy o stavu vývoje obecního rozpočtu na rok 1926 (s údaji k 12.srpnu 1926) nebyla během roku vyčerpána plánovaná částka na zřízení elektrického osvětlení podle Veselské silnice, a to ve výši 5000 Kč.[226] V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo vzetí výpůjčky 5 339 908 Kč z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927. Mezi již prováděnými investicemi zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok 1927 se uvádí i výstavba kanálu u městské válcovny za 24 000 Kč (celá částka měla být pokryta výše uvedenou půjčkou).[227] V září 1927 městská rada opakuje, že podél městské válcovny se má ihned zřídit rigol, předpokládané náklady 19 000 Kč. Investici měly uhradit městské železárny.[228] Podle výkazu investic bylo ještě v období od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za výstavba kanálu a chodníku u válcovny (gula) 140,41 Kč.[229] V lednu 1928 si na schůzi zastupitelstva stěžuje Josef Dobromysl, že ve špatném stavu je chodník u cihelny Veselých (Pozdější Páníkova cihelna u křižovatky dnešních ulic Zeyerova-B. Němcové, viz výše).[230] Když pak v lednu 1928 navrhl starosta města na schůzi městské rady pro snížení nezaměstnanosti provést úpravu některých ulic, dodal Dobromysl, že by se taky měl zřídit chodník u válcovny. Tento doplňující návrh ale nebyl schválen.[231] V únoru 1928 obecní stavební komise doporučila, aby byl chodník a kanalizace u válcovny prodloužen přes dráhu Rokycany-Nezvěstice.[232]
V říjnu 1928 městská rada rozhodla, že zvláštní komise k revizi osvětlovacího plánu vyšetří nedostatečné osvětlení u železničního podjezdu na Veselské silnici (dnešní podjezd u zimního stadionu).[233] V květnu 1929 bylo schváleno městskou radou prodloužení kanalizace před továrnou na nábojky nákladem 2000 Kč půjčkou z lesního rezervního fondu.[234] V červenci 1929 na jednání obecního zastupitelstva Josef Dobromysl opět kritizuje, že Veselská silnice není v úseku od válcovny k patronce okresem upravena (i když obec už postavila podél ní chodník). Na to reagoval starosta města A. Hořice. Okres prý nemůže provést úpravu Veselské silnice, zemský úřad mu totiž seškrtal téměř úplně mimořádný rozpočet.[235] Znovu v srpnu 1929 zazněla na jednání zastupitelstva kritika. Václav Stehlík říká, že cesta od dráhy k Hopfengärtnerově továrně má bláto a až 25 cm hluboké díry a mělo by se to opravit.[236] V listopadu 1929 vyzval na schůzi městské rady J. Hořice k tomu, že chodník podél cihelny bratří Páníkových se musí opatřit zábradlím. Bylo mu odpovězeno, že už je to v jednání.[237] V dubnu 1930 při projednávání rozpočtu města na rok 1930 se opět ozval Václav Stehlík a poukázal na neupravenost chodníku od válcovny podél Veselské ulice.[238] Na následující schůzi zase Albert Kodytek kritizuje špatný stav komunikace od válcovny k nábojce. Podle starosty města Zápotočného je to ale okresní silnice a zodpovědnost okresu.[239] V říjnu 1930 rozhodla městská rada, že u a.s. Škodovy závody bude zakročeno, aby chodník u válcovny nebyl poškozován jejími nákladními auty při průjezdu do závodu v Hrádku.[240] V červnu 1931 městská rada rozhodla, že s okresem se projedná výdlažba Veselské silnice jižně od dráhy.[241]
V listopadu 1932 na schůzi obecního zastupitelstva Václav Stehlík opakuje své výtky. Chodníky u družstevních domů u Veselské silnice (myšlena kolonie Hořicov, viz výše) jsou prý příliš úzké, nevyhnou se tam ani dva lidé a je tam špatné osvětlení.[242] Ani pak se ale situace nevyřešila k úplné spokojenosti. V dubnu 1935 Stehlík zastupitelům připomíná, že v roce 1934 navrhoval rozšířit chodník u Veselské silnice k nábojce o půl metru až metr. Podle Stehlíka sice trst odházena a na rozšířený chodník pak navezena struska, ale vše dosud neupraveno a v dešti je tam bahno.[243] V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo města o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu ve výši 650 000 Kč na úhradu investic naplánovaných v rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o práce, které by pomohly vyřešit problém nezaměstnanosti v době nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i výstavba kanálu u cesty od městské válcovny výše za 30 000 Kč.[244] Dne 28. dubna 1933 schválilo obecní zastupitelstvo uzavření půjčky 1 500 000 Kč od Ústřední banky českých spořitelen na úhradu některých investic v obecním rozpočtu na rok 1933. Šlo mimo jiné o kanalizaci u Veselské silnice s náklady 30 000 Kč.[245] 10. dubna 1933 to obecnímu zastupitelstvu doporučeno městskou radou.[246]
V dubnu 1935 obecní zastupitelstvo projednalo schválení podmínek železniční správy pro prodloužení kanalizace a chodníku přes trať Rokycany-Nezvěstice na okresní Veselské silnici. 23. března 1935 městská rada rozhodla vybudovat jako nouzové práce chodník a kanalizaci. V místě byla komunikace velmi zúžena a bylo nutno ji rozšířit. Mělo jít o dokončení úprav, které už realizovány před časem. 11. dubna 1935 ředitelství státních drah souhlasí se záměrem. Měl zde vyrůst 2 metry široký chodník. Zastupitelstvo plán schválilo.[247] V prosinci 1935 vydáno povolení k výstavbě uličního kanálu u rozdělených pozemků č.kat.2668 a č.kat.2675 (šlo o pozemky jižně od hlavního vjezdu do Kovohutí, kde ze Zeyerovy ulice vybíhají výše popsané tři boční bezejmenné uličky). Když totiž 25. dubna 1935 vydáno Občanské záložně povolení k parcelaci na stavební místa (mezitím se majitelem pozemků stal Josef Žour), bylo stanoveno, že do doby výstavby hlavního kanalizačního sběrače na východní straně pozemků musí parcelující strana odvodnit stavební parcely kanálem z cementových rour svedeným do vodoteče, která tvořila hranici mezit továrnou na nábojky a majetkem parcelující strany. V té době již Josef Žour na parcele k Veselské silnici stavěl několik domků (byly to rodinné domy v 2. boční ulici jižně od hlavního vjezdu do Kovohutí, viz výše). 27. listopadu 1935 proto provedeno komisionelní řízení na provizorní kanalizaci. 6. prosince 1935 městská rada doporučila ke schválení povolit její výstavbu.[248]
V 1. pětiletce (1949-1954) Zeyerova ulice byla vyasfaltována.[249] V 1. polovině roku 1964 vyasfaltován v Zeyerově ulici chodník, a to od domu čp.346/II na rohu Barákovy, směrem k jihu, až k domu pana Žoura (tedy až ke 2. příčné slepé uličce za Kovohutěmi).[250] Během roku 1965 do Zeyerovy ulice navezen nový štěrk, v srpnu 1965 se očekává brzké rozhrnutí šmanty.[251] V listopadu 1965 už jsou prý práce hotovy.[252] Akce v hodnotě 40 500 Kčs proběhla mimo plán.[253] Vzhledem k nedostatku peněz na trvalejší úpravy místních komunikací rozhodlo město roku 1966, v duchu tehdy populárního „sdružování finančních prostředků“ předat údržbu části Zeyerovy ulice podniku Kovohutě.[254] V listopadu 1967 se Městský národní výbor zmiňuje o tom, že v budoucnu by mohlo být provedeno vyasfaltování Zeyerovy ulice. Investici by zajistily právě Kovohutě.[255] V únoru 1968 se rovněž připomíná, že Kovohutě na vlastní náklad rozšířily síť veřejného osvětlení před areálem a prořezaly parčík před hlavní bránou podniku. Zároveň tu postavily parkoviště pro osobní vozy a čekárnu ČSAD a okolo parkoviště zhotovily trubkové zábradlí.[256] V roce 1972 investovaly Kovohutě do úpravy prostranství před závodem dalších 30 000 Kčs.[257]
V září 1968 se uvádí také, že „u válcovny“, tedy patrně v přilehlém úseku Zeyerovy ulice, opraveny lampy veřejného osvětlení.[258] V roce 1970 se Západočeské energetické závody, n.p. zavázaly, že do 30. dubna 1970 provedou výstavbu veřejného osvětlení v Zeyerově ulici (od viaduktu ke Kovohutím).[259] Dle informace z června 1970 závazek splnily.[260] Práce provedeny mimo plán a vytvořeno dílo v hodnotě 53 000 Kčs.[261] V prosinci 1972 se uvádí, že v Akci Z již zahájena plynofikace Zeyerovy ulice.[262] Za rok 1972 vytvořeno při této akci dílo v hodnotě pouhých 3400 Kčs (původní plán přitom počítal s hodnotou 75 500 Kčs) a prostavěno rovněž 3400 Kčs (oproti plánovaným nákladům 53 000 Kčs).[263] V plánu výstavby na rok 1973 počítáno u této akce s náklady 53 000 Kčs a vytvořením hodnoty 72 100 Kčs.[264] V 1. pololetí 1973 plynofikace v Zeyerově ulici opravdu dokončena. Vytvořena hodnota díla 72 100 Kčs, reálné náklady 57 000 Kčs. Na akci odpracováno 100 brigádnických hodin.[265] Podle jiného pramene ale rozpočet stavby za rok 1973 upraven na 68 000 Kčs a nakonec prostavěno 64 000 Kčs.[266] V září 1988 se uvádí, že ještě během roku 1988 začnou práce na úpravě veřejného prostranství u Kovohutí.[267]
V roce 2002 provedena oprava Zeyerovy ulice. V úseku od železničního podjezdu u zimního stadionu až k železničnímu přejezdu u Kovohutí položen nový asfaltový povrch a obrubníky.[268] Ještě před položením nové komunikace provedena i rekonstrukce vodovodních rozvodů v Zeyerově ulici. V lednu 2003 schválilo zastupitelstvo úhradu víceprací ve výši 36 749 Kč.[269] Podél nové vozovky vybudovány také sloupy veřejného osvětlení, které bylo v této části města dosud nedostatečné. 14. července 2003 rozhodla městská rada na základě komise pro posouzení nabídek přidělit veřejnou zakázku na rozšíření veřejného osvětlení v ulici Zeyerově a Stehlíkově firmě Kebrdle za cenu 292 674 Kč.[270] V září 2003 rozhodlo městské zastupitelstvo v rámci úprav obecního rozpočtu, že přesune na rekonstrukci vodovodu v Zeyerově ulici částku 37 000 Kč.[271]
V roce 2006 podal František Vraštil, obyvatel Zeyerovy ulice, stížnost na městský úřad ve věci nepostačujícího veřejného osvětlení v úseku od brány Kovohutí k jihu. Úředníci z radnice ale konstatovali, že během roku 2006 už se na tuto investici nedostane. Starosta města Jan Baloun ale v prosinci 2006 ohlašuje, že po provedení místního šetření skutečně zjištěno, že v tomto úseku ulice není dostatečně osvětlena. Po konzultaci se správcem sítě firmou Rumpold bylo konkretizováno technické řešení plánované rekonstrukce. Předpokládalo se osazení 6 nových svítilen na úseku o délce cca 350 metrů. Náklady předběžně odhadnuty na 930 000 Kč. Problémem ale byla existence ochranného pásma souběžně vedoucí linie stožárů vysokého napětí. Město přislíbilo zařadit akci do rozpočtu, ale na rok 2007 to ještě nemělo být splnitelné.[272] Dne 4. března 2008 městský úřad vydal územní rozhodnutí na opravu distribučních venkovních elektrických rozvodů nízkého napětí v Zeyerově ulici u Kovohutí spojenou se změnou trasy vedení na stavebních parcelách č.kat.1143, č.kat.1144, č.kat.1192, č.kat.2663 a č.kat.2786 a na pozemcích č.kat.2668/3, č.kat.2668/5, č.kat.2675/1, č.kat.2675/3, č.kat.2675/5, č.kat.2675/6, č.kat.2686/5 a č.kat.2958/1. Úpravy měly zasáhnout i na katastr Kamenného Újezdu, a to na pozemky č.kat.633/1, č.kat.881/2 a č.kat.882 v prostoru podél Veselské ulice. V rámci chystané investice měla být provedena výměna vodičů stávajícího vzdušného vedení v úseku asi 260 metrů a výměna šesti stožárů. Nové vedení mělo být zčásti situováno do stávající trasy a zčásti do trasy nové, přičemž mělo dojít k přesunu stožárů ze soukromých pozemků na pozemky veřejné. Žádost o vydání územního rozhodnutí zaslala společnost ČEZ Distribuce, a.s. městu 28. listopadu 2007. 19. prosince 2007 byl žadatel vyzván o doplnění podkladů. Stavební povolení u tohoto typu investice nevyžadováno.[273]
V bilanci výsadby veřejné zeleně za rok 2007 se zmiňuje, že v Zeyerově ulici, ve směru od křižovatky s ulicí B. Němcové ke Kovohutím osázena podél silnice a na svahu pod garážemi alej z šeříků na kmínku, doplněná pokryvnými keři.[274] Podle pozorování autora už ale na podzim 2006 byla podél západní strany Zeyerovy ulice, v úseku při garážovém komplexu, vysázena alej listnatých stromů, přičemž původní řada bříz odstraněna.[275] Nová alej sestává z šeříků. Svah u garáží zpevněn prahy z akátového dřeva a posázen odolnými, okrasnými keři a nízkými jehličnany.[276] Dne 14. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy měla být část peněz určených na projektové dokumentace ve výši 51 000 Kč použity na některé jiné investice. Mezi nimi i na projektovou dokumentaci k akci přechod pro chodce Zeyerova ulice, kam přesunuta částka 36 000 Kč.[277]
V roce 2012 proběhla rekonstrukce křižovatky ulic B. Němcové a Zeyerova. Navazovala na předtím provedenou celkovou přestavbu ulice B. Němcové (viz výše). Na křížení obou významných dopravních tahů vznikl v ulici B. Němcové přechod pro chodce se středovým ostrůvkem. V Zeyerově ulici zřízen ve směru do města odbočovací pruh pro odbočení do ulice B. Němcové. Doplněno bylo veřejné osvětlení. Volnou součástí této investice byla i přestavba vedlejšího železničního přejezdu, který byl opatřen závorami a světelnou signalizací (předtím zde byla jen signalizace bez závor). V srpnu 2012 město stále čekalo na úpravu projektu od Správy železniční dopravní cesty. Signalizační sloupy se nacházely příliš blízko vozovky a musely být přemístěny. Světelná signalizace proto nefungovala a závory nebyly instalovány. Původní plán počítal s dokončením na podzim 2011. Město ale muselo narychlo měnit dodavatele stavebních prací, takže práce na podzim 2011 teprve začaly. Nový termín byl v květnu 2012. To ale skončilo s pracemi jen město a od té doby se čekalo na poslední nezbytné úpravy SŽDC.[278]
10.3.5. Zástavba ve Veselské ulici
Veselská ulice odbočuje před Kovohutěmi za železničním přejezdem z Bezručovy ulice. Směřuje pak hned přes další železniční přejezd a vede jižním směrem pod vrch Kotel, kde se kříží s jižním obchvatem města a pokračuje za ním přes vrch Kotel do Veselé. Dne 7. září 1953 navrhla rada MNV pojmenovat komunikaci Veselská ulice.[279]
Ulice má v zastavěném území délku necelého kilometrů. Rozvinula se podél ní jednosměrná zástavba podél východní strany. Přitom ale tato zástavba z větší části už správně spadá pod obec Kamenný Újezd, protože právě ulice tvoří hranici obou katastrů. Jediným objektem, který zde stojí ještě na katastrálním území Rokycan, je rodinný dům čp.301/II na jižní straně železničního přejezdu. Byl postaven někdy po roce 1910. V říjnu 1933 se uvádí, že k prodloužení elektrické sítě k domu čp.301/II na Veselské silnici může dojít až po připojení drážního domku (tedy dnes již neexistující čp.178/II nedaleko odtud, viz výše).[280] Už počátkem listopadu 1933 se ale uvádí, že k domu čp.301/II se prodlouží elektrická síť nákladem cca 1250 Kč.[281] Dům je patrový s obytným podkrovím v 1. patře. Původně polovalbová střecha byla směrem do ulice nahrazena asi někdy za socialismu zděnou přístavbou 1. patra. A ačkoliv byl dům počátkem 21. století opraven, proporčně je těžkopádným hybridem původní vilky a amatérské přestavby z předlistopadové éry.
Celý pás zástavby odtud směrem k jihu už je na katastru Kamenného Újezdu, byť urbanisticky jde jednoznačně o součást rokycanského intravilánu a i stavebně mají zdejší rodinné domy městský charakter. Kromě obytné zástavby lemuje východní stranu Veselské ulice i areál obecní pily čp.99. Ta leží již v Kamenném Újezdu, přestože je spojena majetkově, ekonomicky a historicky s městem Rokycany. Byla založena za první republiky Rokycanskou dřevařskou společností. Areál pily se od té doby příliš nezměnil. Rozkládá se tu několik vesměs lehkých, dřevěných budov. V říjnu 1997 ji koupily Lesy města Rokycan za 6 500 000 Kč.[282] V létě roku 1997 transakci schválilo městské zastupitelstvo.[283] V roce 1999 se městské zastupitelstvo zabývalo záměrem převodu trafostanice u areálu pily pod Kotlem. 29. června 1999 ale zastupitelé verdikt ohledně převodu odložili.[284] 17. července 2002 se sešla valná hromada Lesů Města Rokycan. Jednalo se o zefektivnění provozu pily, předně o opravě katru a nákupu rozmítací pily.[285] V březnu 2004 městská rada odsouhlasila prodej části areálu pily o výměře 140 čtverečních metrů.[286] Zároveň prodán i přízemní dřevěný barák na stavební parcele č.kat.309. Původně využíván jako ubytovna, nyní skladiště. V září 2004 rada[287] a v říjnu 2004 i zastupitelstvo souhlasilo s prodejem budovy do soukromých rukou (Pavel Kubík) za 206 293 Kč. V říjnu 2005 pak městská rada dořešila i formu splacení částky a transakce mohla být dokončena.[288] Jde o objekt situovaný při Veselské ulice, severně od vjezdu do areálu.[289] V závěru roku 2007, před nástupem zimy, se majiteli areálu podniku Lesy města Rokycan, s.r.o. podařilo zkolaudovat nový objekt správní budovy pily pod Kotlem. Nahradila skoro 60 let starou předchůdkyni. Pilařský provoz prošel celkovou rekonstrukcí, včetně pořízení některých strojů (rozmetací pila, nový nakladač, v roce 2005 koupen vysokozdvižný vozík). Během roku 2007 investováno také do nového osvětlení v areálu pily a do sociálního zařízení pro pracovníky.[290]
Ve zbylé části východní fronty Veselské ulice vyplňuje obytná zástavba rodinných domků ležící již na katastru Kamenného Újezdu. V roce 1950 se tu východně od Veselské ulice plánovala výstavba kolonie dělnických rodinných domků pro podniky Kovohutě a Škodovy závody. Obytný soubor by sice formálně ležel na katastru Kamenného Újezdu, ale urbanisticky by přímo navazoval na zástavbu Jižního předměstí. MNV v Kamenném Újezdu ale tento záměr odmítl, proti byli majitelé pozemků i místní usedlíci, kteří měli strach z přílivu dělnických přistěhovalců a z proletarizace čtvrti (tyto argumenty samozřejmě oficiálně nezmiňovány). Sídliště pro dělníky nakonec vyrostlo ve čtvrti Za Rakováčkem jako takzvaná „Korea“ (viz kapitola „Za Rakováčkem“).[291] Zástavba Veselské ulice přirozeně splývá napříč hranicemi katastrálních území. V této lokalitě je jasně cítit jistá umělost osamostatnění Kamenného Újezdu od Rokycan počátkem 90. let 20. století (poté co byl dekádu předtím připojen k Rokycanům), protože obě historická sídla zde skutečně splynula do jednoho urbanistického celku, nyní rozděleného mezi dvě obecní samosprávy.
10.3.6. Nerealizované plány na průmyslovou zástavbu u Veselské ulice
Západně od Veselské ulice zůstává nevyužité území, do nichž se od 50. let 20. století jen zčásti nasunul expandující areál Kovohutí (viz výše). Prostor podél Veselské ulice lákal v 2. polovině 20. století k několika plošným urbanistickým projektům, které pro blízkost železnice, továrny i rovinatý charakter zdejších pozemků uvažovaly o dalším rozvoji průmyslových aktivit. První z těchto plánů vznikl dokonce ještě před 2. světovou válkou, za druhé republiky. Dne 26. ledna 1939 na schůzi obecní rady oznámena nabídka Františka Bekra, bytem Rokycany čp.133/II, na koupi pozemků č.kat.2678 a č.kat.2680 o výměře 25 455 čtverečních metrů za účelem výstavby keramické továrny.[292] Městská rada doporučila prodej pozemků č.kat.2678 a č.kat.2680 na výstavbu keramické továrny ke schválení. Cenu stanovila na 12 000 Kč za korec. Obec dále na znamení vstřícnosti deklarovala, že nebude namítat proti případné výstavbě železniční vlečky do plánované továrny, pokud to nenaruší dopravu v přilehlé ulici. V únoru 1939 věc odsouhlasilo obecní zastupitelstvo.[293] Šlo o pozemky jižně od dnešních Kovohutí, západně od Veselské ulice. Z plánů na novou továrnu ale sešlo, ostatně jako skoro ze všech budovatelských vizí v pomnichovském Česko-Slovensku (viz studie o dějinách Rokycan v letech 1938-1939).
Dne 7. července 1965 se rada MěstNV zabývala rozšířením závodu Kovohutě a plánovanými dalšími investicemi v této oblasti.[294] V říjnu 1966 projekt pokročil: za Kovohutěmi a za pilou měla na katastrálním území Kamenného Újezdu vzniknout nová průmyslová zóna – konkrétně tu chtěl podnik Potraviny a Zelenina budovat své sídlo (sklady, administrativní budovu a garáže). Mělo se přitom využít místního napojení na železnici. Roku 1967 podnik Kovohutě, v duchu těchto plánů, velkoryse vybudoval novou železniční vlečku podél Zeyerovy ulice, až do polí jižně od podniku (viz výše).[295] V prosinci 1967, když se národní výbor zabýval celkovým urbanistickým řešením nové průmyslové zóny, která se měla táhnout od Práchovny až sem, bylo uloženo komisi výstavby prověřit možnost umístit na dosud nevyužitém pozemku mezi železniční vlečkou a Veselskou silnicí areál Správy silnic. Zároveň se mělo projednat toto případné rozšíření urbanistického konceptu s projektantem.[296] V únoru 1968 už plénum MěstNV konstatuje, že tento prostor byl prověřen a Správa silnic obdržela vyrozumění o možné výstavbě v této lokalitě. Podnik si prý teď hodlá vyprojektovat podobu svého sídla, přičemž ji bude konzultovat s autorem urbanistické koncepce průmyslové zóny.[297] V roce 1968 při projednávání revize územního plánu město navrhovalo umístit sklad ovoce, zeleniny a brambor podniků Potraviny Plzeň a Zelenina v prostoru za Kovohutěmi, při Veselské ulici.[298] Původně měl tento velkosklad vyrůst při Plzeňské ulici, na okraji města (viz kapitola „Plzeňské předměstí“). V listopadu 1969 MěstNV stanovil v plánu na následující rok vyjasnit s podniky Potraviny a Jednota otázku výstavby jejich velkoskladů.[299]
Nakonec ale vlečku využívaly jen Kovohutě a nový průmysl podél Veselské ulice nevznikl.[300] Různé debaty i přípravné práce ale pokračovaly. V srpnu 1977 rada MěstNV schválila informační zprávu o programu výstavby pro podrobný územní plán průmyslového území pod Kotlem.[301] V říjnu 1977 pak radní souhlasili s prodloužením termínu pro svolání schůzky zainteresovaných podniků pro výstavbu v průmyslovém území pod Kotlem do roku 1978, kdy měla být zpracována zastavovací studie.[302] Záměry ohledně výstavby průmyslového území Pod Kotlem projednala rada MěstNV 16. října 1979.[303] V 80. letech 20. století územní plán navrhoval zbudovat v prostoru pod Kotlem, při Veselské silnici nákladové nádraží. Už v roce 1968, při revizi územního plánu města se poprvé zmiňuje plán ČSD zřídit „stanici soustředěné nakládky a vykládky“ s tím, že by měla být umístěna mimo stávající železniční stanici.[304] Nic konkrétního z těchto plánů nevzešlo. Jistým pomníkem je snad velkoryse dimenzovaná vlečka Kovohutí z 60. let, která vybíhá daleko do polí a je náznakem, že mohla být zapojena do nějaké větší struktury železničního seřadiště, obsluhujícího více průmyslových komplexů. Nestalo se a i sama vlečka podléhá od počátku 21. století rychlé erozi. V úseku vedoucím podél východního okraje Kovohutí byla v letech 2018-2019 při plošných demolicích jižní čtvrtiny areálu Kovohutí (viz výše) vlečka zavezena zeminou v rámci terénních úprav. Zbývá z ní tak pouze nejjižnější úsek v polích jižně od továrny. Plány na průmyslové využití oblasti tím ale nejsou definitivně odloženy ad acta, protože posílení role Veselské ulice jejím napojením na jižní obchvat města, jakož i plánované nové průmyslové areály v jižní zbořené části Kovohutí sem můžou průmysl opětovně přiblížit.
10.3.7. Zástavba Pod Kotlem
Jižně od Kovohutí se nedaleko Veselské ulice rozvinula ještě izolovaná sídelní skupina, zvaná Pod Kotlem. Nachází se západně od Veselské ulice a jižně od bývalé vlečky Kovohutí. Z jihu ji od roku 2013 míjí obchvat města, předtím už byla obklopena z jihu i západu jen poli. Vyrostlo tu několik objektů převážně rekreačního charakteru. Ovšem první stavbou tu nebyla žádná chata, ale trvale obývaná usedlost čp.180/II, zvaná podle původních majitelů „Somolíkovna“. Přízemní objekt se sedlovou střechou stojí uprostřed rozlehlé zahrady a působí spíše jako venkovské stavení. Vznikl v 2. polovině 19. století. Zachycen už je na katastrální mapě z roku 1877.[305] Tenkrát se jednalo o naprosto izolovanou usedlost. Hranice souvislé městské zástavby se nacházely téměř půldruhého kilometru odtud. Za první republiky objekt patřil rodině Týmlových, říkalo se tu proto také „U Týmlů“.[306] Okolo domu čp.180/II se v 2. polovině 20. století postupně rozrostla chatová osada. Ještě na leteckém snímku z roku 1952 stála usedlost zcela osamoceně.[307] Na letecké fotografii ze srpna 1957 už je západně od ní vidět dvě velké, k jihu protažené ohrazené zahrady, stále nicméně bez zástavby.[308] Někdy poté došlo k založení chatové osady. Snad s tím souvisí zmínka na jednání MěstNV z roku 1966, že se připravuje výstavba zahrádkářské kolonie v jižní části Rokycan.[309] Spíše ale parcelace na rekreační zahrady spadá až do 70. let 20. století. Dne 27. března 1979 rada MěstNV souhlasila s úhradou za oplocení pozemků, které vzniknou vykoupením části zahrady č.kat.2716/2 od Václava a Aleny Týmlových u domu čp.180/II. Pozemek byl vykupován kvůli prodloužení přístupové komunikace k nově utvořeným zahrádkám v prostoru pod Kotlem.[310] Státní mapa z roku 1984 už ukazuje, že jedna z oněch dvou velkých zahrad, zachycených na fotografii z roku 1957, již je rozměřena na cca 9 menších pozemků. Druhá zahrada zůstávala ještě v původním rozsahu, ale už na ní byla zakreslena stavba chaty.[311] Jedná se o chatu če.46, která i dle stavu z roku 2020 zaujímá onu velkou zahradu. Je to přízemní stavba s nízkou sedlovou střechou. Východně od ní je v severojižním směru boční obslužná komunikace, podél které jsou po obou stranách ony zahrady, rozparcelované někdy v 50. letech. Jen na některých z nich stojí zahradní domky. A jen některé z nich mají evidenční čísla. Stojí zde chaty če.58, če.69, če.82, če.78, če.77. Mezi nimi a zahradou u domu čp.180/II vznikla o něco později ještě druhá boční obslužná komunikace a podél obou jejích stran další parcely se zahradními domky, v tomto případě jsou všechny bez evidenčních čísel. Zmíněná obslužná komunikace pak obtáčí zahradu u čp.180/II i z jihu a jihovýchodu a podél ní se rozkládají další menší pozemky s malými domky. Vznik chatové kolonie v podivném sousedství průmyslového areálu Kovohutí byl už v době jejího zakládání sporným krokem. V roce 2013 byla navíc tato osada od jihu tečována obchvatem města, od kterého je izolována hlukovou stěnou. Příklady z jiných míst v Rokycanech, kde za socialismu k takto podřadně situované výstavbě zahrádkářských osad došlo, nicméně ukazují, že jsou životaschopné a dříve nebo později se objeví tendence k jejich stavební proměně na trvale obývané domy.
Nedlážděná polní cesta, která z Veselské ulice odbočuje k domu čp.180/II a k chatové osadě je oficiálně evidována jako ulice Pod Kotlem, ale tabulka s označením zde chybí a jedná se spíše o označení chatové osady než městské komunikace.
10.3.8. Zástavba v Bezručově ulici
Bezručova ulice odbočuje ze Zeyerovy ulice u Kovohutí přes železniční trať směrem do Kamenného Újezdu. Na katastru Rokycan tvoří úsek o délce jen cca 250 metrů. Dál plynule pokračuje už jako bezejmenná komunikace na území Kamenného Újezdu. Její vznik byl výsledkem přeložky silnice koncem 19. století. Původní cesta z Rokycan do Kamenného Újezdu vedla Veselskou ulicí až téměř pod Kotel a následně cestou přes pole do vsi (viz výše, v rámci popisu proměny dopravních tras v okolí Kovohutí).
Pozemek podél silnice na Kamenný Újezd, za železničním přejezdem, lákal po 1. světové válce ke stavebnímu využití. V červenci 1921 dalo obecní zastupitelstvo souhlasné vyjádření k žádosti Josefa Beneše o hostinskou koncesi na novostavbu na č.kat.2525/5. O koncesi Beneš zažádal v dubnu 1921. Pozemek č.kat.2525/5 ležící při styku okresních silnic do Veselé a do Kamenného Újezdu shledala městská rada vhodným pro zřízení hostince, vzhledem k růstu obyvatel a počtu dělníků v okolní čtvrti. Poblíž měla být navíc postavena celá kolonie dělnických domků.[312] V červenci 1922 pak Josef Beneš opět požádal o udělení hostinské koncese pro projektovanou novostavbu na č.kat.2525/5 a opět dostal od zastupitelstva souhlasné stanovisko.[313] Hostinec na této křižovatce nakonec nevyrostl, ovšem obytné domy ano. V květnu 1926 se uvádí, že Josef Beneš už rozdělil své pozemky č.kat.2525/3, č.kat.2525/4 a č.kat.2525/5 u silnice do Újezdu na 12 stavebních míst, které hodlá zastavět rodinnými domy v řadě.[314] V letech 1926-1927 zde stavitel Josef Beneš skutečně vybudoval 12 identických řadových domků na malých pozemcích. Jeden dům vyšel na 23–25 000 Kč. Přezdívalo se jim pro skromné rozměry „holubníky“.[315] 29. listopadu 1927 městská rada vydala na novostavby J.Beneše na č.kat.2525/5 užívací povolení.[316] Jde o objekty čp.386/II, čp.387/II, čp.388/II, čp.389/II, čp.390/II, čp.391/II, čp.392/II, čp.393/II, čp.394/II, čp.395/II, čp.396/II a čp.397/II. Přízemní domy mají obytné podkroví, sedlovou střechu a střešní zděný vikýř. Vchodové dveře jsou půlkruhově zakončené. Směrem do ulice se nachází malá předzahrádka. Za domy probíhá železniční trať a podél ní obslužná komunikace, která zajišťuje přístup do zahrad, rovněž velmi drobné rozlohy.
S výstavbou rodinných domů v této kolonii, které byly později v majetku J. Lva a V. Aubrechta (čp.393/II a čp.394/II) započato v polovině května 1927.[317] V září 1928 městská rada vydala stavební povolení na výstavbu kolničky v čp.391/II pro Františka Nováka a kolničky v čp.390/II pro Františku a Cec. Kokoškovy.[318] V květnu 1930 rada města vzala na vědomí, že majitelé této kolonie, kromě domu čp.388/II, postavili bez povolení dřevěné kůlny a chlévky. Musí si proto dodatečně zažádat o stavební povolení.[319] V červnu 1930 městskou radou vydáno stavební povolení pro Jana a Marii Gippnerovi na kůlničky u čp.388/II.[320] V březnu 1931 obecní správní komisí vydáno stavební povolení pro J.Tesaře na dřevěnou kůlnu na zděné podezdívce na nádvoří čp.387/II.[321] V březnu 1932 pak stavební povolení na skladiště a dřevník u čp.397/II dostal R.Čermák.[322] V květnu 1933 vydáno stavební povolení pro J.Tesaře na přístavbu kolny u čp.387/II.[323] Identická podoba jednotlivých částí tohoto obytného souboru se poměrně dobře dochovala do současnosti, byť všechny tyto domy prodělaly v různé míře modernizace exteriéru. Celkový charakter těchto zajímavých staveb tím ale nebyl výrazněji narušen a vzhledem k limitovaným rozměrům domků nejsou ani technicky možné zásadnější přestavby, které by měnily jejich hmotovou dispozici. Výjimku tvoří jen ojedinělé pokusy amatérských stavebníků v dobách socialismu o zděnou přístavbu 1. patra směrem do zahrady. Takto to bylo provedeno u domu čp.396/II, čp.390/II, čp.391/II a čp.392/II. Tyto kompozičně nezvládnuté přístavby jsou naštěstí skryty v zadní části domů.
Východně od těchto řadových domků stojí, na samé hranici katastrálního území Rokycan, ještě dům čp.297/II, postavený po roce 1910. Určitě už ale stál v roce 1913, kdy je zde zmiňován.[324] Jde o patrový objekt s obytným podkrovím v 1. patře, polovalbovou střechou a velkým zděným vikýřem obráceným do ulice. V září 1932 vydáno stavební povolení pro Františka Světlíka na výstavbu nádvorních kolen v čp.297/II.[325] Někdy za socialismu byla do fasády domu vložena nuzná typizovaná okna, přičemž autor přestavby se ani neobtěžoval zakrýt překlad nad novými okny. Fasáda se jinak dochovala v původním, ale omšelém stavu.
I protější strana Bezručovy ulice měla mít obytnou zástavbu. V červnu 1913 jednalo obecní zastupitelstvo o žádosti Jana Baumgärtla, který požádal o povolení k rozdělení pozemku č.kat.2525/4 u okresní silnice Rokycany-Mirošov na staveniště pro 5 rodinných domů (šlo o parcelu o ploše 6681 čtverečních metrů). Pozemek se rozkládal naproti domu čp.297/II. Po jedné straně jej vymezovala Bezručova ulice, která měla mít dle regulační čáry šířku 14 metrů, na jihu cesta do hamru Ježek, v jejíž ose měla být na č.kat.2956/3 zřízena nová ulice. Zástavbu měly tvořit jen samostatně stojící domy bez hospodářských budov. Náběh k vytvoření kultivované zástavby ale přerušilo vypuknutí světové války, kvůli které se projekt parcelace nerealizoval.[326] Pak zde už převládl spíše průmysl a nová obytná zástavba tu nevznikala. Koncem 60. let 20. století při projektování rozsáhlé průmyslové zóny, od Práchovny až ke Kovohutím, se měla zástavba podél této ulice dokonce formálně stát součástí průmyslového území. V roce 1968 při revizi směrného územního plánu města ale MěstNV doporučil zástavbu z lokality vyjmout.[327] V prosinci 1971 zároveň MěstNV deklaruje, že hodlá pro území U Ježku zpracovat zastavovací studii na individuálně budované rodinné domky tak, aby uspokojil očekávanou poptávku po soukromé bytové výstavbě.[328] O zástavbě u Ježku viz níže.
10.3.9. Technický vývoj Bezručovy ulici a vývoj jejího pojmenování
Původně tato komunikace nenesla žádné pojmenování. Nestály tu žádné domy a říkalo se jí „Kamenoújezdská silnice“. Až na schůzi obecního zastupitelstva 12. července 1927 pojmenována na „Bezručovu ulici“.[329] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise.[330] Tento název se od té doby nezměnil.
Výstavba kolonie 12 řadových domků si již za 1. republiky vyžadovala v této ulici budování inženýrských sítí. V červnu 1927 městská rada prohlásila, že o prodloužení vodovodu pro novostavby na Kamennoújezdské silnici se rozhodne po jejich kolaudaci.[331] 17. srpna 1927 městská rada rozhodla, že žádosti J. Beneše o zavedení vodovodu a elektřiny ke kolonii u Veselské silnice se vyhoví, jen bude-li zájem o odběr. Do jednání o prodloužení inženýrských sítí se přitom mohli zapojit i obyvatelé sousedních domů na katastru Kamenného Újezdu.[332] V listopadu 1927 městští radní stanovili, že o zřízení vodovodu pro rodinné domky na pozemku č.kat.2525/5 se rozhodne po místním šetření.[333] V únoru 1928 městská rada rozhodla, že na příští schůzi se projedná otázka prodloužení vodovodu (30 000 Kč) a kanalizace (19 500 Kč) k domkům u okresní silnice na Kamenný Újezd.[334] Otálení s výstavbou inženýrských sítí se na jaře 1928 vyhrotilo, protože v dubnu 1928 městská rada rozhodla, že na své příští schůzi projedná žádost obyvatel kolonie Benešových domků u Veselské silnice, kteří si kvůli průtahům s výstavbou vodovodu chtějí zbudovat studnu.[335] V květnu 1928 schválili zastupitelé města uzavření půjčky 186 500 Kč na úpravu ulic, kanalizaci, rozšíření vodovodu, elektřiny a plynovodu. Mimo jiné i v prostoru těchto novostaveb. Investor celého bytového souboru Josef Beneš totiž naléhal na obec, aby u domků vybudovala vodovod, elektřinu a kanalizaci. Náklady na zavedení vodovodu odhadnuty na 30 000 Kč, kanalizace na 15 000 Kč a elektřiny na 3000 Kč, celkem tedy 48 000 Kč.[336] V listopadu 1928 oznámen na schůzi městské rady výsledek komisionelního řízení na výstavbu kanalizace a vodovodu před domy čp.386-397/II. Rozhodnuto, že městská technická kancelář vypracuje projekt.[337] V únoru 1929 je pak výsledkem schůze městské rady, že městské technické kanceláři se ukládá, aby vypracovala do 3 měsíců projekt na kanalizaci a vodovod pro část města u okresní silnice na Kamenný Újezd.[338] Městská rada rozhodla v polovině června 1929, že okresní úřad bude požádán o provedení vodoprávního řízení na kanál u domků u silnice na Kamenný Újezd dle plánů městské technické kanceláře.[339] Dne 1. července 1929 konáno komisionelní šetření na kanál na újezdské silnici k domkům čp.386-397/II a čp.297/II.[340] Koncem listopadu 1929 městskou radou na vědomí vzaty podmínky železniční správy o výstavbě vodovodu pod tratí Rokycany-Nezvěstice a pod vlečkou. Určeno, že stavba kanalizace a vodovodu se zadá J. Žourovi.[341] Výsledek ofertního řízení, kterým akce zadána J. Žourovi, v prosinci 1929 schválilo i obecní zastupitelstvo.[342] V lednu 1930 městskou radou J. Žourovi povolena výplata zálohy 3000 Kč na výstavbu vodovodu a 2 000 Kč na výstavbu kanalizace u domků v Bezručově ulici.[343] V dubnu 1930 po oznámení výsledku vodoprávního řízení na výstavbu kanalizace a vodovodu k domkům na silnici do Kamenného Újezdu usneseno zařadit do rozpočtu na rok 1931 3000 Kč na výstavbu rigolu.[344]
V březnu 1931 usneseno obecní správní komisí zřídit v Bezručově ulici dvě uliční lampy.[345] Úkol ale patrně nebyl splněn, protože v prosinci 1931 městská rada opět rozhodla zřídit 2 elektrické svítilny v Bezručově ulici.[346] V říjnu 1933 městská rada konstatuje, že nelze vyhovět žádosti majitelů domů v Bezručově ulici o výstavbu výtokového stojanu, obec ale nabídne majitelům těchto domů zřízení vodovodních přípojek na splátky.[347]
Na rok 1969 plánoval MěstNV upřesnit provedení úprav Bezručovy ulice (mělo se dohodnout, zda práce zajisti město nebo brigádníci z řad občanského výboru).[348] V roce 1969 každopádně v Bezručově ulici instalovány výbojkové lampy.[349] Šlo o součást celoměstského plánu investic na rok 1969. Podle údajů z února 1969 mělo během roku 1969 v Bezručově dojít k instalaci 3 lamp v hodnotě 9000 Kčs.[350] Dle údajů z dubna 1970 během roku 1969 v ulici skutečně zbudovány 3 nové svítilny.[351] V roce 1975 do Akce Z zařazena i výstavba plynové přípojky v Bezručově ulici. V září 1975 již uváděna jako dokončená.[352] Za 1. pololetí 1975 zde odpracováno 839 brigádnických hodin (z toho 553 zdarma), vytvořena hodnota díla 70 500 Kčs (splněn plán na celý rok) a prostavěno 36 000 Kčs (oproti plánu 56 000 Kčs).[353] Na 2. pololetí 1975 plánovalo město na tuto akci z Fondu rozvoje a rezerv uvolnit 56 000 Kčs.[354] V roce 1977 pak v Bezručově ulici vyasfaltovány chodníky.[355] Roku 1987 dokončena úprava vozovky v Bezručově ulici.[356] Prováděly ji Technické služby.[357]
Počátkem října 2003 zahájena oprava křižovatky Bezručova–Veselská. 27. srpna 2003 se kvůli chystané opravě sešla komise investora a stavební firmy.[358] Doprava z Rokycan do Hrádku vedena objízdnou trasou Příbramskou ulicí. Investorem akce Správa a údržba silnic Rokycany. Náklad na úpravu vozovky vyčíslen na cca 5 500 000 Kč. Oprava trvala do poloviny prosince 2003.[359] Práce provedla společnost Stavby silnic a železnic.[360] V úseku Bezručovy od železničního přejezdu u Kovohutí až na okraj katastrálního území Rokycan, ke křižovatce s ulicí U Ježku, položen nový asfaltový povrch, vozovka vybavena novými obrubníky. Napojení Veselské ulice vyřešeno zakřivením trasy ulice tak, aby křižovatka, dosud šípovitého charakteru, byla změněna na pravoúhlou.
10.4. Rybník Ježek a zástavba v jeho okolí
10.4.1. Rybník Ježek
Na samém okraji katastru Rokycan, mezi silnicí na Kamenný Újezd (Bezručova ulice) a Padrťským potokem se rozkládá, poněkud v ústraní od městského života, starobylá sídelní enkláva okolo rybníku Ježek. Rybník Ježek leží na pomezí Rokycan a Kamenného Újezdu. Své jméno dostal po hutníkovi Janu Ježkovi.[361] Rybník o rozloze cca 1,2 hektaru[362] (v roce 1938 uváděna plocha přesně 11 527 čtverečních metrů[363]) je starobylou vodní nádrží, která hrála významnou roli v zásobování Rokycan vodou. Až do výstavby obecního vodovodu ve 20. letech 20. století byla právě odtud přiváděna voda do městských kašen. Tento starý městský vodovod vedl od Ježku dnešní Růžičkovou ulicí do centra města, kde končil v kašně za dnešní školou v ulici Míru, měřil 2212,4 metrů a měl převýšení 10,26 metrů (viz mapa z r. 1901).[364] Zbytky prastarého vodovodu z Ježku do historického jádra Rokycan byly vykopány při předlažďování Masarykova náměstí v srpnu 1957.[365] Rybník byl původně výrazně rozlehlejší. Ještě mapa stabilního katastru z roku 1838 ukazuje, že sahal dál k jihovýchodu a dosahoval zhruba trojnásobné plochy. Zahrnoval i území nynější chatové osady východně od rybníka (viz níže) i vedlejší louky č.kat.736/2. Na této mapě je nazýván „Dvořiště Kouty“ a jeho majitelem bylo město Rokycany. Byl součástí promyšlené vodohospodářské soustavy. Od jihu ho napájel malý potok, přitékající od Kotle. Pod Kotlem (východně od dnešní Veselské ulice, na jižním okraji zástavby Kamenného Újezdu) zde jeho vodu nadržoval další rybník, zvaný „Čekal“ (taktéž v majetku města Rokycan). Kromě toho měl Ježek přívod vody náhonem, vyvedeným z Padrťského potoka.[366] Takto je ona soustava zachycena již na mapě 1. vojenského mapování z 80. let 18. století.[367] Někdy okolo poloviny 19. století bylo toto vodní inženýrské dílo redukováno. Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 již je vidět rybník Ježek v současné rozloze a východně od něj jsou zakresleny jen podmáčené louky, označené jako „Na Koutech“. Rybník Čekal po Kotlem už tehdy byl zcela zrušen.[368]
Ježek byl majetkem města Rokycan. V dubnu 1928 obecní finanční komise vyslovila souhlas s jeho pronájmem Josefu Kalivodovi za 200 Kč/rok.[369] V roce 1938 byl rybník opět pronajat. Dne 17. června 1938 sjednána dohoda o pronájmu s Antonínem Bauerem. V červenci 1938 odsouhlaseno na schůzi obecního zastupitelstva.[370] Usnesením obecního zastupitelstva z 1. července 1938 pronajat rybník na 6 let do 31. května 1944 za 400 K/rok Antonínu Bauerovi bytem čp.264/III. 20. dubna 1944 požádal Bauer o prodloužení nájmu a pak opravdu schváleno prodloužení do konce roku 1944. Mezitím ale 29. září 1944 požádal o pronájem rybníku Rybářský klub v Rokycanech. 26. října 1944 městská rada doporučila ke schválení pronajmout Rybářskému klubu do 14. dubna 1947. V prosinci 1944 to schválilo obecní zastupitelstvo.[371] Rybník byl na základě smlouvy z 6. prosince 1967 (toho dne s ní vyslovila souhlas rada MěstNV) převeden do užívání Československého rybářského svazu a tak to zůstalo i po roce 1989.[372] V říjnu 1987 na plénu MěstNV pan Vaník žádá o provedení úpravy rybníků Ježek a Borek. Jsou prý zaneseny. Při provádění meliorace navíc zastaven přítok vody do rybníku Ježek[373] Už ve správě z 12. října 1992 varuje Lesní úřad, že Ježek je v kritickém technickém stavu. 9. března 1995 zadala městská rada Lesnímu úřadu vyhotovit analýzu možného využití rybníků v majetku obce. Zjištěno, že rybník Ježek má narušený odtokový režim a jeho ekonomické využití je pochybné.[374] V únoru 2002 proto městské zastupitelstvo schválilo prodej rybníku Ježek na parcele č.kat.736/1 (patří již do Kamenného Újezdu) Českému rybářskému svazu za cenu 45 000 Kč s podmínkou zřízení předkupního práva pro město.[375]
10.4.2. Hamr Ježek a okolní zástavba
Severovýchodně od Ježka stojí objekt bývalého hamru čp.30 (na kamennoújezdském katastru). Připomíná se tu už v 16. století. Byl v majetku města, které jej pronajímalo. Roku 1709 postaven u rybníka nový hamr.[376] Na mapě 1. vojenského mapování z 80. let 18. století je zaznamenán jako železný hamr.[377] Roku 1846 se tu uvádějí „kujírny a kovárny“. Vyráběly se tu lopaty, rýče a další kované zboží. Roku 1886 si hamr pronajal obchodník Karel Holub a přestavěl celý areál.[378] Karel Holub měl až do 31. října 1912 rybník Ježek spolu s hamrem v nájmu. V roce 1913, po smrti Karla Holuba, nabídli Jan Pillman a František Kraft vzít rybník do pronájmu. Obecní zastupitelstvo návrh schválilo. Zastupitelé ale také řešili otázku špatné kvality vody v Ježku. Měly kvůli tomu být dány na městské kašny výstražné cedule.[379]
Dne 25. března 1930 obecní komise obhlédla kujnou huť v Ježku a zjištěno, že krov nad hamrem je velice chatrný a střední část krovu propadlá a prohnilá, tašky sešlé. Rozhodnuto, že objekt bude nutno opravit a vyměnit i dvě vodní kola. Oprava krovu měla stát 14 000 Kč, oprava střechy 6000 Kč. Městská rada s tím souhlasila a navrhla uhradit z lesního rezervního fondu.[380] V dubnu 1930 radní rozhodli, že chatrná střecha kujné huti v Ježku se má co nejdříve opravit.[381] Souhlas s tím, aby oprava střechy huti v Ježku za 2 000 Kč provedena výpůjčkou z mniškového fondu vyslovila v červnu i obecní finanční komise.[382] V červnu 1930 to schválilo obecní zastupitelstvo. To mělo na téže schůzi rozhodnout i o pronájmu hamru v Ježku, kde 30. června 1930 skončil pronájem v Ježku Josefu Kalivodovi.[383] Vypsáno ofertní řízení a na jeho základě městská navrhla dát do nájmu hamr v Ježku Karlu Šůlovi za 10 000 Kč/rok. Radní tak rozhodli v květnu 1930.[384] Souhlas s pronájmem hamru dle výsledků oferty vydala v červnu 1930 i obecní finanční komise.[385] Finální zastupitelstva ale vzato z programu pro neshodu mezi zastupiteli, zda je nutno dojednat s nájemci podíl na amortizaci opravy střechy.[386] Po pár týdnech se zastupitelstvo k této otázce vrátilo. Městská rada o ní jednala 18. června 1930 a setrvala na původním návrhu (tedy pronajmout bez účasti nájemce na amortizaci za opravy provedené obcí), což nakonec schváleno i zastupitelstvem. František Pokorný ale opakuje názor menšiny, že výše nájemného v Ježku by měla zohlednit výši investice do opravy střechy.[387] Schůze obecního zastupitelstva z 13. června 1930 byla ale kvůli politickým sporům zpochybněna, bylo proto nutno tento bod znovu projednat na červencové schůzi. A věc schválena.[388] Počátkem srpna 1930 městská rada rozhodla, že 7. srpna 1930 se projedná s městskou technickou kanceláří způsob urychlení opravy střechy huti v Ježku.[389] V polovině srpna 1930 výměnu krovu na huti v Ježku zadala městská rada J. Žourovi a určila, že střecha se pokryje lepenkou místo eternitu.[390] Rozhodnutím obecní správní komise z ledna 1931 se K. Šulovi se promíjí nájemné za první 3 měsíce, protože kvůli opravě krovu nebyla huť provozuschopná.[391] V červnu 1931 pak městská rada rozhodla, že v huti Ježek se provede rekonstrukce lopatářského vodního kola na náklad obce.[392]
V listopadu 1930 pak nájemci huti Karlu Šůlovi dán rozhodnutím obecního zastupitelstva do pronájmu i rybník Ježek.[393] Jenže Karel Šůla 13. února 1935 požádal obec o ukončení nájmu kujné huti Ježek. V dubnu 1935 to na schůzi obecního zastupitelstva schváleno s tím, že ale nutno dojednat finanční vyrovnání.[394] Na příští schůzi, ještě v dubnu 1935 už jednáno o novém nájemci. Veřejná soutěž sice nepřilákala žádné zájemce, ale obec jednala přímo s Josefem Kalivodou. 24. dubna 1935 dojednána dohoda. Pronájem schválen na 10 let za 4000 Kč/rok + 200 Kč/rok za rybník. Kalivoda měl provést na svůj náklad opravy do výše 8000 Kč. 30. dubna 1935 schváleno obecním zastupitelstvem.[395] V roce 1938 ale město jedná o zrušení pronájmu kujné hutí Ježek a o jejím prodeji. Josef Kalivoda, dosavadní nájemce huti 19. listopadu 1937 požádal obec, aby provedla opravy v objektu. 11. září 1937 konáno protokolární zjištění, které ukázalo, že objekt je opravdu ve špatném stavu a že je nutno vnitřní zařízení huti doplnit o nové dolejší vodní kolo a hřídel (náklady cca 7000 Kč) a opravit střechu a omítku (cca 11 500 Kč). Kalivoda navíc požádal i o další investice za 18 000 Kč (mašinové kolo, 4 hutnické a lopatářské sloupy). Nakonec se obě strany dohodly ukončit nájemní vztah a 3. února 1938 Kalivoda souhlasí s ukončením nájmu. Dne 11. května 1938 požádali Břetislav a Josefa Glaserovi z Chrástu o odprodej huti čp.30 v katastrálním území Kamenný Újezd. Huť Ježek prodávána bez rybníku. Glaserovi nabídli 80 000 Kč. Městská technická kancelář ale ohodnotila objekt na 100 000 Kč, přestože stará obytná budova je prý na zboření. 12. května 1938 městská rada doporučila ke schválení prodej. V květnu 1938 se věc dostala i před obecní zastupitelstvo. Zdeněk Bluďovský prohlásil, že obecní majetek by se neměl rozprodávat a že bylo chybou nechat huť zchátrat. Naopak Rudolf Šlesinger je pro prodej, protože zájemce zaměstná v huti minimálně 10 lidí a má zkušenosti s železářstvím. Nakonec prodej schválen.[396]
Břetislav a Josefa Glaserovi, kteří koupili od obce hamr Ježek, ještě 21. května 1939 požádali obec o dodatečný odprodej parcely tzv. Trníčka, která prý vždy patřila k huti. Dohodnuta cena 6000 K a 12. října 1939 to městská rada doporučila ke schválení. V říjnu 1939 schválilo prodej i obecní zastupitelstvo.[397] Když v roce 1939 jednalo obecní zastupitelstvo o prodeji lisovny čp.103/II na Práchovně a mnoho zastupitelů o vhodnosti prodeje pochybovalo, použil Rudolf Šlesinger hamr v Ježku jako pozitivní příklad. Když prý bývala huť Ježek v majetku obce, muselo se na ni doplácet. Teď je soukromá a je v ní obnovena výroba.[398] Za 2. světové války byl ale v hamru Ježek ukončen provoz.[399] V současnosti objekt hamru nadále stojí, ovšem přebudovaný na rodinný dům, patrový s podkrovím 1. patra, sedlovou střechou a velkou zahradou.
Po ukončení činnosti hamru byla tato oblast u rybníka ve 2. polovině 20. století známa jako zahradnický areál. Už za první republiky vyrostl západně od hamru, na katastru Rokycan rodinný dům čp.382/II. Alois Prajzler získal stavební povolení 6. srpna 1925. Projekt zhotovil Josef Novák. Novostavba byla kolaudována 7. prosince 1925.[400] Stojí zde dodnes. Jde o patrovou vilku s podkrovím v 1. patře a střechou s polovalbou. Dochovala se skoro v původním stavu. Patřila Aloisi a Terezii Prajzlerovým.[401] Na pozemcích mezi domem čp.382/II A rybníkem se postupně rozvíjelo zahradnictví u Ježku. Někdy v 60. letech 20. století tam byly zbudovány rozsáhlé skleníky. V dubnu 1967 ohlášeno na rok 1967 zahájení výstavby jejich kotelny. Už na podzim 1967 mělo být v první části skleníku zahájeno vytápění.[402] Akci prováděl Okresní stavební podnik. Na rok 1968 měl v tomto zahradnictví k proinvestování připraveno 400 000 Kčs.[403] Podle jiného údaje se za rok 1968 plánováno prostavět 420 000 Kčs. Mělo jít o 1. etapu, v které se plánovala výstavba kotelny a rozvodu potrubí do jednotlivých skleníků.[404] 2. etapa plánována na rok 1969. Celkem si přestavba zahradnictví měla vyžádat 898 000 Kčs.[405] V září 1968 se už uvádí, že výstavba zahradnictví u Ježku probíhá.[406] V roce 1970 prý v areálu zahradnictví provedena výstavba, kotelny, skladiště a sociálního zázemí za cca 1 000 000 Kčs.[407] Dle harmonogramu představeného roku 1974 měla být v roce 1978 v areálu provedena instalace zavlažovacího zařízení.[408]
V 90. letech 20. století bylo zahradnictví zrušeno a začala transformace této sídelní enklávy. V květnu 2002 městské zastupitelstvo schválilo pořízení změny územního plánu č. 15 podle žádosti Zdeňka Horejše a Ivo Blahouta, kterou se mění funkční využití parcel č.kat.2521/1, č.kat.2521/2,č.kat.1327 a č.kat.2521/3 ze zahradnictví na území nerušící výroby a služeb s tím, že parcely č.kat. 2977/1 a č.kat.2535, které byly součástí biokoridoru, nemají být předmětem změny. Zastupitelstvo uložilo městskému úřadu schválené změny územního plánu stanoveným způsobem zpracovat a projednat.[409] V březnu 2004 zastupitelstvo města souhlasilo s pořízením změny územního plánu č.28 dle žádosti pana Blahouta, při níž se měly i pozemky bývalého zahradnictví č.kat.2521/8, č.kat.2521/9, č.kat.2521/10, č.kat.2977/6, č.kat.3402/1, č.kat.3403, č.kat.2523/6 a 2523/5 změnit na zónu nerušící výroby a služeb. [410] V říjnu 2004 pak skutečně projednala městská rada konkretizovaný návrh na změnu územního plánu (č.01/2004 f), která mění stávající pozemky zahradnictví na území nerušící výroby a služeb.[411] Kromě toho na podzim 2002 rada města doporučila zastupitelstvu ke schválení změnu č. 5 územního plánu, která mění využití pozemku č.kat.2536/1 z trvalého travního porostu na území nerušící výroby a služeb.[412] Jde o související pozemek severně od Ježku, směrem k Práchovně. 3. července 2008 podali Zdeněk Horejš a Ivo Blahout žádost (doplněnou 3. října 2008) o vydání územního rozhodnutí o změně využití území na zpevněnou skladovací plochu včetně oplocení umístěnou na pozemkových parcelách č.kat.2536/1, č.kat.2521/2 a č.kat.2521/3 a stavební parcele č.kat.1327. Městský úřad pak na 11. listopadu 2008 svolal veřejné ústní jednání.[413] V říjnu 2002 městská rada taky doporučila zastupitelstvu záměr prodeje parcely č.kat.736/4 a stavebních parcel v katastrálním území Kamenného Újezdu (zahrádkářská kolonie u Ježku).[414]
Bývalý objekt na stavební parcele č.kat.3403, související se zrušeným zahradnictvím, byl tehdy přestavěn a 1. října 2007 obdržel číslo popisné čp.1228/II. Jde o přízemní stavbu s nízkou sedlovou střechou. Působí zde autoopravna Marek & Nachtigal. Severně od ní vznikla v prostoru zrušeného zahradnictví novostavba čp.1265/II. Číslo popisné jí bylo přiděleno 23. prosince 2010.[415] Jde o velký objekt na půdorysu písmene T. Centrální část je patrová se sedlovou střechou. Jde o sídlo firmy Kodl ploty, která zde má prodejnu. Západně od tohoto objektu se rozkládá velký ohrazený pozemek pro skladování zboží. Ještě dál na západ se prostírala v roce 2018 velká vyasfaltovaná plocha pro parkování přívěsů od kamionů (ale přístupná je od severu, nikoliv z prostoru pod Ježkem). Dle stavu v červenci 2019 byl pozemek prázdný. Na protější straně cesty pak postaven pod hrází rybníka dům čp.1275/II, dokončený někdy okolo roku 2011. Oficiálně je sice evidován jako víceúčelová stavba,[416] z hlediska stavebního ale působí jako přízemní rodinný dům s valbovou střechou a oplocenou zahradou. Majetkově je propojen s výše uvedeným domem čp.1265/II (rodina Kodlových).
Cesta, která už odedávna vedla k rybníku a hamru Ježek, nyní získává parametry městské ulice. Odbočuje z Bezručovy ulice na hranici rokycanského katastru a pak vede mírnou zatáčkou k bývalému hamru. Technické služby v roce 1987 provedly rekonstrukci komunikace u Ježku.[417] Oficiálně získala někdy na přelomu 20. a 21. století uliční název U Ježku.
10.4.3. Zahrádkářská kolonie u Ježku
V éře socialismu obklopila rybník Ježek na jižní a východní straně i individuální rekreační zástavba. Nejdříve vyrostl pás zahrádek s chatkami podél jižní strany vodní nádrže, spekulativně a nevhodně situovaný do blízkosti rušné silnice do Kamenného Újezdu. Z hlediska ekologické i krajinářského šlo o chybné rozhodnutí. Z hlediska estetického ani sebelepší úpravnost zdejších malých zahrádek nemůže zcela potlačit dojem chudinské kolonie s minimální rekreační hodnotou. Silnice procházející Kamenným Újezdem je i po výstavbě jižního obchvatu Rokycany-Hrádek (viz níže) silně frekventovaná.
Směrem na východ od rybníku vznikla pak koncem 80. let 20. století větší, jednotně koncipovaná zahrádkářská kolonie. Ještě počátkem oné dekády ale tento prostor sloužil jako skládka stavební suti pro podnik Pozemní stavby, čímž došlo k zvýšení úrovně terénu (ostatně v 1. polovině 19. století to byla součást plochy rybníka).[418] Už v červnu 1980 ale uváděno, že skládka dočasně uzavřena. Její uživatel (Pozemní stavby Plzeň) měl vypracovat projektovou dokumentaci, za jakých okolností by mohla být dále skládka dále používána.[419] V roce 1983 předán pozemek u Ježku MO Českého svazu zahrádkářů pro zřízení zahrádkářské kolonie.[420] V červnu 1984 se už uvádí, že zahrádkářská osada u Ježku se právě připravuje.[421] ještě do konce 80. let 20. století kolonie dobudována. Na malých pozemcích tu situovány zděné chatky. Celý areál obehnán vnějším plotem. Leží již na katastru Kamenného Újezdu, stejně jako zahrádky mezi Ježkem a silnicí a stejně jako několik rodinných domků, které se nacházejí západně od rybníka u silnice.
Na rokycanském katastru se nachází jen menší zahrádkářská kolonie, která leží severně od nároží ulic Bezručova a U Ježku. I ona je zcela nevhodně situována. Ze tří stran ji obklopují průmyslové areály. Nacházejí se tu zahradní domky če.98, če.114 a če.73.
[1] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.36.
[3] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.36.
[4] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.36.
[5] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.36.
[6] Rokycansko, č.46, 21.11.1991,s.6.
[8] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.36.
[9] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[10] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE27.01710&extent=-806884.8792924527,-1073949.4288601205,-806579.3063943072,-1073795.2100380878&link=ext
[11] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.36.
[12] 24. schůze obecního zastupitelstva, 22.12.1921.
[13] Hlas Rokycanska, č.4, 28.1.1988, s.3.
[15] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 2.Rokycansko, č.40, 10.10.1991,s.3.
[16] 38. schůze obecního zastupitelstva, 5.5.1922.
[17] 2. schůze obecního zastupitelstva, 17.8.1923.
[19] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[20] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807070.3331672514,-1073829.4999901818,-806513.3439165528,-1073548.3944777197&link=ext
[21] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.37.
[22] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[24] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[25] 30. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1926.
[27] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[29] 31. schůze městské rady, 14.11.1927.
[30] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[31] 20. schůze obecního zastupitelstva, 13.5.1921.
[32] 22. schůze obecního zastupitelstva, 12.7.1921.
[33] 3. schůze městské rady, 30.6.1927.
[34] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[35] 93. schůze městské rady, 21.9.1928.
[36] 135. schůze městské rady, 6.5.1929.
[37] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1929.
[38] 29. schůze obecní finanční komise, 13.6.1929.
[39] 156. schůze městské rady, 30.8.1929.
[40] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[42] 189. schůze městské rady, 26.3.1930.
[43] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[44] 37. schůze městské rady, 12.11.1931.
[46] 57. schůze městské rady, 11.2.1932.
[47] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[48] 108. schůze městské rady, 9.12.1932.
[49] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[51] Rokycansko, č.47, 26.11.1992, s.6; č.48, 3.12.1992, s.6.
[54] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[56] Hlas Rokycanska, č.4, 28.1.1988, s.3.
[57] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[58] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.37.
[60] Hlas Rokycanska, č.4, 28.1.1988, s.3.
[62] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[63] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.40.
[64] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[65] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.79.
[66] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.80.
[67] Schůze užšího MNV 13.12.1945.
[68] Schůze MNV 4.1.1946.
[69] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.80.
[70] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[71] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807421.3524346183,-1074146.7227743696,-806307.3739332209,-1073584.5117494455&link=ext
[72] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE27.01710&extent=-807068.4617601677,-1073870.9666524138,-806457.3159638764,-1073562.529008348&link=ext
[73] 20. schůze obecního zastupitelstva, 11.3.1941.
[74] 21. schůze obecního zastupitelstva, 20.5.1941.
[75] 28. schůze obecního zastupitelstva, 10.4.1942.
[76] 28. schůze obecního zastupitelstva, 5.6.1942.
[77] Hlas Rokycanska, č.4, 28.1.1988, s.3.
[78] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.37.
[80] Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany nositel Řádu práce 1911-1986, Rokycany 1986.
[81] Šebová, B.: Migrace slovenských Romů do českých zemí po roce 1945 (případová studie – usídlování Romů v Rokycanech mezi lety 1945 – 1952), Bakalářská práce, FF UK, 2006. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/2775
[82] Hlas Rokycanska, č.4, 28.1.1988, s.3.
[86] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE27.01710&extent=-806973.2885345975,-1073946.5641141902,-806667.715636452,-1073792.3452921575&link=ext
[87] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1951.PLZE26.09921&extent=-806971.8107807235,-1074037.5180136207,-806392.5064525552,-1073745.150360498&link=ext
[88] Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany nositel Řádu práce 1911-1986, Rokycany 1986.
[89] 1. schůze pléna MNV, 26.4.1950.
[90] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1951.PLZE26.09921&extent=-806971.8107807235,-1074037.5180136207,-806392.5064525552,-1073745.150360498&link=ext
[92] Šebová, B.: Migrace slovenských Romů do českých zemí po roce 1945 (případová studie – usídlování Romů v Rokycanech mezi lety 1945 – 1952), Bakalářská práce, FF UK, 2006. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/2775
[93] Rozhovor autora s Jiřím Vonáskem, 1.12.2006.
[94] Šebová, B.: Migrace slovenských Romů do českých zemí po roce 1945 (případová studie – usídlování Romů v Rokycanech mezi lety 1945 – 1952), Bakalářská práce, FF UK, 2006. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/2775
[95] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE27.01710&extent=-807144.5366795994,-1074113.8334454133,-806533.3908833081,-1073805.3958013474&link=ext
[96] Šebová, B.: Migrace slovenských Romů do českých zemí po roce 1945 (případová studie – usídlování Romů v Rokycanech mezi lety 1945 – 1952), Bakalářská práce, FF UK, 2006. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/2775
[97] Mapa, umístěná na chodbě před studovnou SOKA Rokycany.
[98] Rozhovor autora s Jiřím Vonáskem, 1.12.2006.
[100] 8. zasedání MNV, 13.10.1958.
[101] 1. zasedání MNV, 6.1.1958.
[102] 5. plenární zasedání MěstNV, 2.8.1965.
[103] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27.3.1961.
[104] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární zasedání MěstNV, 27.3.1961.
[107] Zpráva do plenárního zasedání MěstNV o plnění úkolů ve výstavbě v roce 1961 a Akci Z.
[109] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[112] 2. plenární zasedání MěstNV, 25.4.1967.
[113] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807134.7350493625,-1073961.6398879364,-806577.7457986639,-1073680.5343754743&link=ext
[114] Kronika města Rokycan 1965-68, f.283.
[115] srovnej s fotografií: Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany nositel Řádu práce 1911-1986, Rokycany 1986.
[116] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[117] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[118] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[119] 1. zasedání MNV, 6.1.1958.
[121] 1. plenární zasedání MěstNV, 28.2.1967.
[122] Jindřich,K.: Rokycany, Rokycany 1970.s.67.
[123] Kronika města Rokycan 1965-68, f.283.
[124] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-806980.402611148,-1074067.815963851,-806423.4133604494,-1073786.710451389&link=ext
[125] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE27.01710&extent=-806842.6242901299,-1074215.8502306803,-806537.0513919843,-1074061.6314086476&link=ext
[127] 3. plenární zasedání MěstNV, 25.6.1973.
[128] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.37.
[130] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s.15.
[131] Hlas Rokycanska, č.42, 13.10.1978, s.1.
[132] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s.15.
[133] Hlas Rokycanska, č.47, 22.11.1979, s.1.
[134] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s.15.
[135] Hlas Rokycanska, č.39, 25.9.1980, s.1.
[139] Kronika města Rokycan, 1984, f.178.
[140] Hlas Rokycanska, č.44, 4.11.1982, s.3.
[142] srovnej fotografie: Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany nositel Řádu práce 1911-1986, Rokycany 1986.
[145] Hlas Rokycanska, č.4, 28.1.1988, s.3.
[147] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.38.
[148] Rokycanský deník, 23.6.2005.
[150] Rokycanský deník, 10.7.2004.
[151] Rokycanský deník, 10.7.2004.
[152] Zpráva ČTK, ID: 20040604E02761, 4.6.2004.
[153] Rokycanský deník, 12.7.2002.
[154] Usnesení zastupitelstva města z 10.4.2007, www.rokycany.cz.
[155] Zpráva ČTK, ID: T200705020280101, 2.5.2007.
[157] Rokycanský deník, Kovohutě Rokycany vlastní skupina Rosso Steel, 24.6.2010, https://rokycansky.denik.cz/podnikani/kovohute-rokycany-vlastni-skupina-rosso-steel.html
[159] Kovohutě Rokycany zavřely válcovnu a propustily šedesát lidí, idnes.cz, 29.11.2016, https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/kovohute-rokycany-propousteni-zamestnanost-prace.A161129_085356_plzen-zpravy_pp
[161] E15, Duvenbeck postaví v Rokycanech průmyslový komplex, zaměstná 200 lidí, 24.3.2016
[162] Zpráva ČTK, ID: T200702010256301, 1.2.2007.
[163] Kronika města Rokycan, 2003, s.29.
[164] Založeno na osobních zápiscích autora.
[165] Usnesení zastupitelstva města z 18.4.2000, www.rokycany.cz.
[167] Materiál pro jednání rady města, 26.4.2004, č.2410, ID:2537.
[168] https://vdp.cuzk.cz/vdp/ruian/stavebniobjekty/25148729
[169] Krajský úřad Plzeňského kraje, Závěr zjišťovacího řízení, 6.1.2020, https://www.plzensky-kraj.cz/Framework/Document.ashx?ID=124217
[170] idnes.cz, Obalovna v Rokycanech nebude, po protestech investor projekt zastavil, 5.3.2020,
[171] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ486018380&extent=-955.3111506223104,-14151.255778511544,22989.824739649477,-2066.445008890001&link=ext
[172] Rokycanské listy, č.17, 1.11.1897.
[173] 9. schůze obecního zastupitelstva, 18.7.1939.
[175] Rokycansko, č.4, 31.1.1991, s.3.
[176] Kronika města Rokycan, 1957-62, f.143.
[177] 5. zasedání MNV, 15.7.1955.
[178] Kronika města Rokycan, 1974-1975, f.75.
[179] https://www.portafontium.eu/iipimage/34706269/soap-ro_00013_census-sum-1910-rokycany-plzenske-predmesti_0250
[180] 53. schůze obecního zastupitelstva, 30.9.1936.
[181] Seznam majitelů domů, Státní okresní archiv Rokycany, archiv města Rokycan, č.kart.140.
[182] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE27.11030&extent=-806735.5388013243,-1074081.2360420488,-806355.0185422436,-1073889.1922237938&link=ext
[183] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.38.
[184] Kronika města Rokycan, 2003, s.22.
[185] Oznámení veřejnosti zahájení zjišťovacího řízení k záměru zařazenému v kategorii II, Zařízení ke spalování paliv - přístavba k výrobní hale Rokycany, st.p.č. 2788, k.ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[186] Veřejná vyhláška oznámení o zahájení společného územního řízení o umístění stavby a stavebního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání, Sociální zařízení v areálu společnosti RYTA s.r.o. (u Kovohutí) kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[187] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Rozhodnutí o umístění stavby - sociální zařízení v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[188] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[189] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1935.
[190] 9. schůze obecního zastupitelstva, 18.7.1939.
[191] 41. schůze obecního zastupitelstva, 6.3.1936.
[192] 50. schůze obecního zastupitelstva, 28.4.1936.
[193] 20. schůze obecního zastupitelstva, 11.3.1941.
[194] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807016.664932157,-1073996.4517161066,-806459.6756814584,-1073715.3462036445&link=ext
[196] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807016.664932157,-1073996.4517161066,-806459.6756814584,-1073715.3462036445&link=ext
[197] Založeno na osobních zápiscích autora.
[198] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[199] 36. schůze obecního zastupitelstva, 7.12.1926.
[200] 158. schůze městské rady, 6.9.1929.
[201] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE27.11030&extent=-806793.805965996,-1074084.4070442074,-806413.2857069153,-1073892.3632259525&link=ext
[202] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[203] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[204] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[205] 5. plenární zasedání MěstNV, 10.11.1969.
[206] 6. plenární zasedání MěstNV, 15.12.1969.
[207] 1. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1970.
[208] 3. plenární zasedání MěstNV, 22.6.1970.
[209] 3. plenární zasedání MěstNV, 22.6.1970.
[210] 2. plenární zasedání MěstNV, 10.4.1972.
[211] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.39.
[214] Kronika města Rokycan, 1951-54, f.184.
[215] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE27.11030&extent=-806815.4084182036,-1074162.2947847382,-806434.8881591229,-1073970.2509664833&link=ext
[217] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.39.
[218] 2. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1976.
[219] Rokycanský deník, 5.10.2006.
[220] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.83.
[221] 1. schůze obecního zastupitelstva, 12.7.1927.
[222] 6. schůze obecního zastupitelstva, 3.2.1920.
[223] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27.2.1925.
[224] 23. schůze obecního zastupitelstva, 16.6.1925.
[225] 29. schůze obecního zastupitelstva, 7.5.1926.
[226] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1.10.1926.
[227] 8. schůze obecního zastupitelstva, 9.12.1927.
[228] 14. schůze městské rady, 7.9.1927.
[229] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2.5.1928.
[230] 10. schůze obecního zastupitelstva, 13.1.1928.
[231] 47. schůze městské rady, 25.1.1928.
[232] 2. schůze obecní stavební komise, 2.2.1928.
[233] 102. schůze městské rady, 26.10.1928.
[234] 135. schůze městské rady, 6.5.1929.
[235] 27. schůze obecního zastupitelstva, 19.7.1929.
[236] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12.8.1929.
[237] 172. schůze městské rady, 29.11.1929.
[238] 37. schůze obecního zastupitelstva, 11.4.1930.
[239] 38. schůze obecního zastupitelstva, 17.4.1930.
[240] 219. schůze městské rady, 8.10.1930.
[241] 9. schůze městské rady, 12.6.1931.
[242] 18. schůze obecního zastupitelstva, 25.11.1932.
[243] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[244] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4.7.1930.
[245] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28.4.1933.
[246] 125. schůze městské rady, 10.4.1933.
[247] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[248] 40. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1935.
[249] Kronika města Rokycan, 1954-57, f.32.
[250] 2. plenární zasedání MěstNV, 17.8.1964.
[251] 5. plenární zasedání MěstNV, 2.8.1965.
[252] 7. plenární zasedání MěstNV, 8.11.1965.
[253] 8. plenární zasedání MěstNV, 20.12.1965.
[254] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[255] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[256] 1. plenární zasedání MěstNV, 12.2.1968.
[257] 7. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1972.
[258] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[259] 1. plenární zasedání MěstNV, 23.2.1970.
[260] 3. plenární zasedání MěstNV, 22.6.1970.
[261] 4. plenární zasedání MěstNV, 7.9.1970.
[262] 7. plenární zasedání MěstNV, 12.12.1972.
[263] 2. plenární zasedání MěstNV, 16.4.1973.
[264] 1. plenární zasedání MěstNV, 27.2.1973.
[265] Hlas Rokycanska, č.3, 12.10.1973, s.2; 4. plenární zasedání MěstNV, 10.9.1973.
[266] 2. plenární zasedání MěstNV, 8.4.1974.
[267] 14. plenární zasedání MěstNV, 20.9.1988.
[268] Rokycanský deník, 27.8.2003.
[269] Rokycanský deník, 31.1.2003.
[270] Kronika města Rokycan, 2003, s.8; Rokycanský deník, 18.7.2003.
[271] Usnesení zastupitelstva města z 30.9.2003, www.rokycany.cz.
[272] Rokycanský deník, 5.12.2006.
[273] Rozhodnutí o umístění stavby - Distribuční venkovní elektrické rozvody, 4.3.2008, www.rokycany.cz
[274] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[275] Založeno na osobních zápiscích autora.
[276] Rokycanské noviny, č.4, 20.4.2007, s.5.
[277] zm 14.7.2008opr, www.rokycany.cz
[278] Rokycanský deník, Nechráněný přejezd děsí motoristy, 17.8.2012, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/nechraneny-prejezd-desi-motoristy-20120817.html
[279] Kronika města Rokycan, 1951-54, f.184.
[280] 152. schůze městské rady, 25.10.1933.
[281] Schůze prezídia městské rady, 9.11.1933.
[282] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.39.
[283] Rokycanský deník, 18.8.1997, s.1.
[284] Usnesení zastupitelstva města z 29.6.1999, www.rokycany.cz.
[285] Rokycanský deník, 18.7.2002.
[286] Rokycanské noviny, č.3, 20. března 2004, s.1.
[287] Materiál pro jednání rady města, 20.9.2004, bod č.2410, ID:3029.
[288] Materiál pro jednání rady města, 3.10.2005, bod č.2410, ID:4349.
[289] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 1.11. 2005, bod č.1410, ID: 4408.
[290] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[291] 3. schůze pléna MNV, 22.12.1950.
[292] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.12.
[293] 4. schůze obecního zastupitelstva, 24.2.1939.
[294] 5. plenární zasedání MěstNV, 2.8.1965.
[295] Kronika města Rokycan 1965-68, f.283.
[296] 6. plenární zasedání MěstNV, 18.12. 1967.
[297] 1. plenární zasedání MěstNV, 12.2.1968.
[298] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[299] 5. plenární zasedání MěstNV, 10.11.1969.
[300] 1. plenární zasedání MěstNV, 12.2.1968.
[301] 15. schůze rady MěstNV, 2.8.1977.
[302] 20. schůze rady MěstNV, 11.10.1977.
[303] 19. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1979.
[304] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[305] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=kmevidc&idrastru=B2_a_14C_6524-1A_11_ad04&extent=1778.5215900431817,-5268.854330708662,7245.42532385065,-2509.776352552706&link=ext
[306] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 8.Rokycansko, č.46, 21.11.1991,s.6.
[307] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1952.PLZE26.03557&extent=-807075.4336485745,-1074550.9402095757,-806278.0443318359,-1074148.507788784&link=ext
[308] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE27.11030&extent=-807277.1856076071,-1074775.0909519668,-806516.1450894458,-1074391.0033154574&link=ext
[309] 6. plenární zasedání MěstNV, 19.12.1966.
[310] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[312] 22. schůze obecního zastupitelstva, 12.7.1921.
[313] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14.7.1922.
[314] 29. schůze obecního zastupitelstva, 7.5.1926.
[315] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.39.
[316] 34. schůze městské rady, 29.11.1927.
[317] 60. schůze městské rady, 3.3.1932.
[318] 92. schůze městské rady, 14.9.1928.
[319] 198. schůze městské rady, 28.5.1930.
[320] 202. schůze městské rady, 25.6.1930.
[321] 16. schůze obecní správní komise, 12.3.1931.
[322] 65. schůze městské rady, 31.3.1932.
[323] 128. schůze městské rady, 4.5.1933.
[324] 21. schůze obecního zastupitelstva, 30.6.1913.
[325] 94. schůze městské rady, 22.9.1932.
[326] 21. schůze obecního zastupitelstva, 30.6.1913.
[327] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[328] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 21.12.1971.
[329] Cironis, P.: Rokycanský uličník, Rokycany 2003, s.83.
[330] 1. schůze obecního zastupitelstva, 12.7.1927.
[331] 2. schůze městské rady, 26.6.1927.
[332] 10. schůze městské rady, 17.8.1927.
[333] 34. schůze městské rady, 29.11.1927.
[334] 50. schůze městské rady, 3.2.1928.
[335] 64. schůze městské rady, 11.4.1928.
[336] 13. schůze obecního zastupitelstva, 18.5.1928.
[337] 104. schůze městské rady, 9.11.1928.
[338] 122. schůze městské rady, 12.2.1929.
[339] 144. schůze městské rady, 11.6.1929.
[340] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[341] 172. schůze městské rady, 29.11.1929.
[342] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[343] 181. schůze městské rady, 28.1.1930.
[344] 191. schůze městské rady, 9.4.1930.
[345] 18. schůze obecní správní komise, 26.3.1931.
[346] 46. schůze městské rady, 17.12.1931.
[347] 151. schůze městské rady, 19.10.1933.
[348] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[349] Kronika města Rokycan, 1969-1973, f.11.
[350] 1. plenární zasedání MěstNV, 24.2.1969.
[351] 2. plenární zasedání MěstNV, 20.4.1970.
[352] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[353] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[354] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[355] 10. plenární zasedání MěstNV, 11.4.1978.
[356] Kronika města Rokycan, 1987, f.67.
[357] 12. plenární zasedání MěstNV, 26.4.1988.
[358] Rokycanský deník, 27.8.2003.
[359] Rokycanský deník, 7.10.2003.
[360] Rokycanský deník, 27.8.2003.
[361] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s.34.
[362] Rokycanský deník, 19.5.1995, s.10.
[363] 66. schůze obecního zastupitelstva, 1.7.1938.
[364] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.122.
[365] Kronika města Rokycan, 1954-57, f.195.
[366] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ486018380&extent=7712.329184658367,-8698.125222250428,13698.613157226315,-5676.922529845042&link=ext
[368] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=kmevidc&idrastru=B2_a_14C_3027-1A_02&extent=4218.261493522988,-2313.802260604521,9816.839090678182,511.72987045974116&link=ext
[369] 15. schůze finanční komise, 26.4.1928.
[370] 66. schůze obecního zastupitelstva, 1.7.1938.
[371] 41. schůze obecního zastupitelstva, 19.12.1944.
[372] 6. plenární zasedání MěstNV, 18.12. 1967.
[373] 9. plenární zasedání MěstNV, 27.10.1987.
[374] Rokycanský deník, 19.5.1995, s.10.
[375] Usnesení zastupitelstva města z 26.2.2002, www.rokycany.cz.
[376] Hofman, K.: Rokycany v letech 1740 až 1750: Část druhá: Hospodářské poměry. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s.40, 1996.
[378] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s.19.
[379] 21. schůze obecního zastupitelstva, 30.6.1913.
[380] 40. schůze obecního zastupitelstva, 13.6.1930.
[381] 192. schůze městské rady, 16.4.1930.
[382] 40. schůze obecní finanční komise, 6.6.1930.
[383] 40. schůze obecního zastupitelstva, 13.6.1930.
[384] 197. schůze městské rady, 21.5.1930.
[385] 40. schůze obecní finanční komise, 6.6.1930.
[386] 40. schůze obecního zastupitelstva, 13.6.1930.
[387] 41. schůze obecního zastupitelstva, 27.6.1930.
[388] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4.7.1930.
[389] 210. schůze městské rady, 6.8.1930.
[390] 211. schůze městské rady, 13.8.1930.
[391] 10. schůze obecní správní komise, 15.1.1931.
[392] 12. schůze městské rady, 25.6.1931.
[393] 50. schůze obecního zastupitelstva, 7.11.1930.
[394] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[395] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30.4.1935.
[396] 65. schůze obecního zastupitelstva, 18.5.1938.
[397] 11. schůze obecního zastupitelstva, 27.10.1939.
[398] 9. schůze obecního zastupitelstva, 18.7.1939.
[399] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s.19.
[400] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[401] SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.
[402] 2. plenární zasedání MěstNV, 25.4.1967.
[403] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[404] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[405] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[406] 6. plenární zasedání MěstNV, 30.9.1968.
[407] 4. plenární zasedání MěstNV, 26.6.1972.
[408] 5. plenární zasedání MěstNV, 21.10.1974.
[409] Usnesení zastupitelstva města z 21.5.2002, www.rokycany.cz.
[410] Usnesení zastupitelstva města z 9.3.2004, www.rokycany.cz.
[411] Materiál pro jednání rady města, 11.10.2004, č.2420, ID:3119.
[412] Rokycanský deník, 1.11.2002.
[413] Veřejná vyhláška oznámení o zahájení územního řízení o změně využití území a pozvání k veřejnému ústnímu jednání, Zpevněná skladovací plocha včetně oplocení v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[414] Rokycanský deník, 1.11.2002.
[417] 12. plenární zasedání MěstNV, 26.4.1988.
[418] 6. schůze rady MěstNV, 25.3.1980.
[419] 11. schůze rady MěstNV, 3.6.1980.
[420] 16. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1984.
[421] 18. plenární zasedání MěstNV, 26.6.1984.