|
|
|
|
|
|
D. Borek: verze 2026/05/13
Jižní předměstí: bývalé Kovohutě a okolí
Jihovýchodnímu sektoru Jižního předměstí dominuje průmyslová zástavba.
Zatímco v prostoru bývalé
Hammerovy pily a
obecní cihelny došlo ve 20. století k redukci původních industriálních
ploch a jejích nahrazení novou městskou zástavbou, zde naopak výrobní areály
expandovaly, a to mimořádně dravým způsobem, takže dokonce zčásti pohlcovaly
již existující obytnou zástavbu. Nacházel se tu kdysi největší rokycanský
podnik Kovohutě. Od konce 20. století prožil drastickou redukci, restrukturalizaci,
následně celkovou transformaci svého areálu. Bývalé Kovohutě zůstávají plošně
nerozsáhlejším industriálním areálem v Rokycanech, který trvale ovlivňuje
podobu této části města.
Obsah
10.1.2. Přechod na zbrojní výrobu (patronka)
10.1.3. Expanze podniku za 2. světové války
10.1.4. Stavební vývoj podniku v letech
1945–1989
10.1.5. Restrukturalizace a útlum podniku po
roce 1989
10.1.6. Přestavba areálu Kovohutí po roce 2018
10.2. Proměny dopravních tras v okolí
Kovohutí
10.2.1. Změna trasy Veselské silnice a
výpadovky na Kamenný Újezd
10.2.2. Plány na řešení problémů
s křížením s železnicí v okolí Kovohutí
10.3. Zástavba v okolí Kovohutí
10.3.2. Zástavba Zeyerovy ulice u hlavní brány
Kovohutí
10.3.3. Zástavba Zeyerovy ulice jižně od hlavní
brány Kovohutí (tři slepé boční ulice)
10.3.4. Technický vývoj Zeyerovy ulice a vývoj
jejího pojmenování.
10.3.5. Zástavba ve Veselské ulici
10.3.6. Nerealizované plány na průmyslovou
zástavbu u Veselské ulice
10.3.8. Zástavba v Bezručově ulici
10.3.9. Technický vývoj Bezručovy ulici a vývoj
jejího pojmenování
10.4. Rybník Ježek a zástavba v jeho okolí
10.4.1. Rybník Ježek (a zrušený rybník Čekal)
10.4.2. Hamr Ježek a okolní zástavba
10.4.3. Zahrádkářská kolonie u Ježku
Počátkem 20. století vznikl poblíž výpadovky na Hrádek a Veselou průmyslový
závod, který prožil mimořádně dynamický rozmach a později se pod jménem
Kovohutě stal největším zaměstnavatelem v okresním městě. Začátky přitom
byly nenápadné. Jednalo se o jednu z mnoha menších průmyslových firem,
které se v době před 1. světovou válkou vezly na vlně ekonomického
rozmachu.
Pozdější Kovohutě vznikly na zelené louce, tedy na dosud stavebně
nevyužitých pozemcích. Evidenční
katastrální mapa z roku 1877 zde zachycuje jen zemědělské plochy.
Ovšem místo mělo už tehdy potenciál pro situování průmyslového závodu, protože
leželo u okresní Veselské silnice (Zeyerova ulice), podél níž už od konce 60.
let 19. století vedla lokální železniční trať z Rokycan do Mirošova,
původně určená jen pro nákladní přepravu, později i pro osobní provoz (viz
kapitola „železniční
architektura“). Dodatečně byla prodloužena až do Nezvěstic, kde se
napojovala na dráhu z Plzně do Českých Budějovic (a do Vídně). Šlo tedy
sice o agrární periferii, ale přítomnost průmyslu tu byla znatelná. Jen půl
kilometru severně od budoucí továrny začínal průmyslový okrsek
s městskou válcovnou a Hopfengärtnerovými železárnami. V tomto kontextu
tedy vznikl závod, který byl předchůdcem pozdějších Kovohutí Rokycany.
Dne 11. října 1910 se konalo komisionelní šetření za účelem zřízení nového
průmyslového podniku v Rokycanech. Žadateli o povolení k výstavbě
byli bratři Rudolf L. Hudlický (1874–1952) a Jindřich Hudlický (toho času
v americkém Clevelandu). Do rejstříku firem u krajského soudu v Plzni
byl zapsán nový podnik 22. srpna 1911 jako „R. L. Hudlický a spol., továrna hospodářských strojů a slévárna železa
Rokycany.“[1]
Podle jiného pramene továrna vznikla 10. srpna 1911.[2]
Obdržela číslo popisné čp.285/II. Šlo
o zatím nevelký podnik, zaměřený na výrobu zemědělského nářadí. Ještě
v roce 1911 ohlásil Hudlický záměr napojit továrnu na železniční vlečku. Jeho
firma tehdy měla 15 zaměstnanců.[3]
Podobu a rozsah továrny v této první fázi ukazují reambulace evidenční katastrální
mapy z roku 1877. Továrna se rozkládala na zlomku plochy pozdějších Kovohutí.
Tvořil ji jen malý areál poblíž pozdější hlavní brány podniku. Na severu
nedosahoval ani k Stehlíkově ulici, na západě ani k dnešní Kozinově
ulici a nesahal jižně od železničního přejezdu. Šlo o menší podnik, který se zatím
nemohl velikostí ještě poměřovat se zavedenými rokycanskými továrnami.
Původní výrobní program se tu ale neudržel. Už 14. září 1912 Hudlický svůj
závod prodal firmě Eisner a Salzmann, slévárna železa v Horomyslicích.[4]
Novému majiteli se v Rokycanech dařilo, přenesl své podnikání sem.[5]
V březnu 1914 se podnikatel Edwin Eisner rozhodl vystavět v prostoru
stávající Hudlického firmy drátovnu.[6]
Postupně do podniku zavedl železniční vlečku. Vybudoval kotelnu, strojovnu a nové
výrobní i skladové haly.[7]
Továrna se nově soustřeďovala na dráty, hřebíky a řetězy.[8]
Projekt přestavby továrny pro E. Eisnera vypracoval v roce 1914 stavitel Bohuslav
Ryšavý, stejně jako stavební plány pro čištění odpadních vod. K tématu
odvodu odpadních vod v této továrně zpracoval roku 1918 plány Štěpán Wolf.[9]
Železniční vlečka tehdy do podniku zajížděla přímo přes Zeyerovu ulici, šikmo
skrz prostor pozdější hlavní brány. Až mnohem později, ve 2. polovině 20.
století, vyrostla nová podniková vlečka, vedená k jihu podél Zeyerovy
ulice a od jihu pak zaústěná do areálu (viz níže). Stará železniční vlečka je dobře vidět například na leteckém snímku
z roku 1947.[10]
10.1.2.
Přechod na zbrojní výrobu (patronka)
V roce 1916 se podnik ocitl pod válečnou správu.[11]
Po válce tu ještě krátkou dobu fungovala drátovna. Už
v prosinci 1921 se ovšem na schůzi městského zastupitelstva uvádí, že Eisnerova
továrna byla právě prodána.[12] Roku 1922 přešel podnik pod nového vlastníka a na nový
sortiment. Zaměřoval se nyní na zbrojní výrobu. Byla tu zavedena produkce dělostřeleckých
nábojů.[13] Novým majitelem se stal
ing. Arthur Stein (nar. 1876), rodák ze Strakonic, kde jeho děd založil
významnou továrnu na fezy. Stein zakoupil počátkem roku 1922 od E. Eisnera tovární
objekty stávající drátovny v Rokycanech.[14] Výnosem ministerstev obchodu, národní obrany a financí mu
bylo povoleno založení „Továrny na
nábojky a kovové zboží, a. s.“ Od té doby získal podnik neoficiální, ale
všeobecně užívané pojmenování „nábojka“.
Občas se objevuje také označení „patronka“.
Oblasti okolo Kovohutí se proto dlouho říkalo „u Patronky“ nebo „u Nábojky“.[15] Toto místní označení
přežívá u nejstarší generace sporadicky dodnes.
V květnu 1922 jedná zastupitelstvo města o žádosti společnosti pro zřízení továrny na výrobu kovových nábojových obalů
o poskytnutí finančních úlev od obce. Akciová společnost z Prahy prý hodlá
v Rokycanech zřídit výrobu nábojů a projevila zájem o areál bývalé
drátovny. Zpočátku plánovala zaměstnat 100–150 dělníků. Firma požádala město o
daňové úlevy a naznačovala, že má i jiné nabídky na to, kde se usídlit (od
různých německých měst v ČSR), ale z vlasteneckých důvodů prý chce
dát přednost Rokycanům. Zatímco obecní finanční komise s případnými
daňovými úlevami souhlasila, městská rada byla proti a nabídla pouze slevy na
stavební materiál. V následující debatě se z řad zastupitelů objevily
rozdílné názory. Rudolf Šlesinger je proti úlevám velkému kapitálu, když
živnostníci musí platit všechny dávky. Naopak Josef Dobromysl z KSČ s úlevami
souhlasí, protože nová továrna by snížila nezaměstnanost. Rovněž František Pokorný ohlašuje, že sociální
demokraté budou hlasovat pro návrh finanční komise, tedy povolit výjimky. Návrh finanční komise nakonec zastupitelé
schválili.[16]
V srpnu 1923 se ale v jedné debatě na obecním zastupitelstvu vyjádřil
Antonín Hořice proti různým výjimkám. Továrna na nábojky podle něj dostala
výjimky od obce výměnou za různé podmínky, ke kterým se zavázala, ale podmínky
neplní.[17]
Následovala velmi rychlá přestavba a rozšíření továrny. Začátkem června
1922 začala prvotní adaptace závodu pro nové účely a v říjnu 1922 byla
továrna na náboje uvedena do užívání. Pak přišla na řadu série investic do
novostaveb jednotlivých továrních provozů. V roce 1923 započala stavba
slévárny, válcovny a rourovny. Tyto objekty byly dokončeny do roku 1924.[18]
Situační plán nových továrních budov vypracoval roku 1923 Antonín Grab z Prahy.
V archivu městské technické kanceláře se z března 1923 dochovala
stížnost MUDr. Jirmana na zdravotní závady vlivem provozu továrny. Stavební
plány pro přístavbu obytných místností, záchodu a žumpy vypracoval Josef Beneš.
Stavební povolení bylo vydáno 29. května 1923 a 15. září téhož roku proběhla
kolaudace. V roce 1923 také zpracoval Josef Beneš plány na další nové
tovární stavby a v následujícím roce i plány na přestavbu truhlárny na
kotelnu (stavební povolení vydáno 21. ledna 1924), výstavbu budovy pro pece a
žíhárny vedle objektu válcovny.[19]
Tyto stavby z 20. let se nacházely v severovýchodním rohu dnešního
areálu, tedy od hlavní vrátnice k severu, až k ulici Stehlíkova. Velká
část z nich se dochovala až do roku 2019, kdy došlo v tomto sektoru areálu
Kovohutí k rozsáhlým demolicím (viz níže). Bylo pro ně typické režné zdivo
z bílých cihel. Na západě končil po této a několika dalších etapách prvorepublikového
rozšiřování areál nábojky zhruba ve dvou třetinách délky bloku mezi ulicemi
Zeyerova a Kozinova. Takto je rozsah továrny viditelný ještě na leteckém snímku
z roku 1938.[20]
Současně s přestavbou továrny tu roku 1924 vyrostl komín o výšce 40 metrů
a horní světlosti 1,5 metru.[21]
Stavební povolení na komín bylo uděleno 7. listopadu 1924. Projekt a statický
výpočet komínu byl dílem firmy Erhart a Ehmann z Plzně.[22]
Slévárna byla vybavena 6 kelímkovými pecemi vytápěnými koksem. Ve válcovně
byly instalovány válcovací stolice za tepla i za studena, v rourovně dvě tažné
stolice na trubky a parní stroj Škoda o výkonu 600 HP. Roku 1925 zahájila provoz
nízkofrekvenční elektrická tavicí pec Ajax, první v Československu, o
příkonu 120–160 kVA a obsahu 300–500 kg litinové kokily. Továrna tehdy měla už
300 zaměstnanců. Roku 1926 se výrobní program rozšířil o slitiny dalších kovů a
o nové profily plechů a trubek.[23] Pokračovalo
zároveň rozrůstání továrních budov. Roku 1925 zpracoval Josef Beneš stavební
plány na skladiště kovů, uhelnu a kůlnu na nářadí. V roce 1926 vyhotovil rovněž
projekt vrátnice a skladiště. Z roku 1926 se dochovaly plánky na výstavbu
záchodů od firmy Usina z Prahy.[24]
V červnu 1926 schválilo zastupitelstvo města žádost o povolení ke zřízení
tovární kantýny, kterou si podala továrna na náboje.[25]
Rok 1927 přinesl dokončení nové budovy s tavírnou pro rafinaci měděných
odpadů, vytápěnou uhlím. Zároveň proběhla adaptace kotelny, do níž byl instalován
kotel Škoda.[26]
Přístavbu kotelny projektoval roku 1927 Josef Beneš.[27]
Ve válcovně bylo zavedeno válcování lamel.[28] V listopadu 1927 městská rada vydala stavební
povolení na slévárnu mědi a přístavbu kanceláři a skladiště továrny na nábojky.[29]
I projekt na slévárnu mědi, skladiště a kanceláře byl dílem Josefa Beneše.[30]
Vleklou otázkou se stalo napojení podniku na kanalizaci a ekologické a
hygienické dopady vypouštění odpadních vod. V roce 1921, kdy město
povolilo severně od továrny výstavbu nové čtvrti rodinných domků, zvanou Hořicov, se
uvádí, že továrna má vlastní kanalizační systém, řešený kanálem do Padrťského
potoka, což se řešilo už v roce 1914 (viz výše). Zástavba na Hořicově
se měla na tento kanál napojit. Majitel továrny souhlasil, jen žádal garance,
že kanál se nebude zanášet.[31]
Ve 20. letech 20. století se zároveň počítalo s napojením továrny na
obecní vodovod. Dle plánu z roku 1921 se pokládka vodovodního potrubí
k podniku měla realizovat v roce 1924.[32]
Co se týče skutečné kanalizace (nikoliv jen dosavadního odpadního kanálu), ta
ani koncem 20. let 20. století nebyla v továrně ještě zavedena. 30. června 1927 městská rada továrně na nábojky
povolila výstavbu odvodního kanálu. Pokud by firma neprovedla sama celou
kanalizaci, mělo se s doplněním uliční kanalizace počítat v rozpočtu na
rok 1928.[33]
Projekt odvodnění zhotovil Josef Beneš. Stavební povolení na čistírnu odpadních
vod město vydalo 15. května 1931.[34]
Už v září 1928 na svém zasedání odsouhlasila městská rada návrh městské
technické kanceláře prodloužit pro továrnu na nábojky za cca 2000 Kč kanál s
tím, že továrna uhradí 20 % nákladů.[35]
V květnu 1929 schválili radní prodloužení kanalizace před továrnou na
nábojky nákladem 2000 Kč, přičemž to mělo být financováno výpůjčkou
z lesního rezervního fondu.[36]
V červnu 1929 o této investici jednalo i obecní zastupitelstvo. Z továrny
prý vytékají splašky otevřenou strouhou do silničního příkopu a pak pod drahou
až k Šikově továrně (tedy na Práchovnu). Uliční
kanál je údajně od družstevních domů (Hořicov) protažen až k domům čp.379/II,
čp.380/II a čp.381/II (o nich viz níže), které patřily továrně, ale do samotné
firmy zaveden nebyl. Bylo nutno prodloužit kanál o 20 metrů. 6. května 1929
navrhla městská rada obecnímu zastupitelstvu povolit půjčku 2000 Kč na
prodloužení kanalizace, což zastupitelstvo schválilo.[37]
V červnu 1929 návrh městské rady z 6. května 1929 o placení úroku
z půjčky 2000 Kč z lesního rezervního fondu na výstavbu kanálu pro
továrnu na nábojky posvětila i obecní finanční komise.[38]
Městská rada ale koncem srpna 1929 nevyhověla žádosti nábojky, aby provedením
kanálu před továrnou byla pověřena firma F. Beneš, a setrvala na dosavadním
rozhodnutí.[39]
Z let 1932–1934 se v archivu dochovala stížnost Františka Krafta, který měl v nájmu rybí sádky na
Padrťském potoce, ohledně znečišťování vody odpady z nábojkárny, a
následné projekty nové čističky.[40]
Mezitím pokračoval stavební rozmach továrny. Prakticky každý rok tu
přibývaly další stavby technického charakteru. Roku 1929 vznikla slévárna a apretura
a došlo k instalaci další elektrické pece na výrobu cínobronzových
odlitků. Roku 1930 byl uveden do provozu parní stroj Škoda a parní turbíny o
výkonu 500 kW.[41]
V březnu 1930 vydala městská rada stavební povolení pro továrnu na nábojky
na výstavbu slévárny, skladiště a rekonstrukci kotelny.[42]
Autorem projektu adaptace kotelny, instalace kotle na 22 atmosfér
s vodovodním potrubím, a adaptace strojovny ze stávající slévárny byl opět
Josef Beneš. Od něj pocházely i stavební plány na skladiště slévárny a louhovny
z roku 1930, kolaudované 10. listopadu 1930.[43]
Dne 12. listopadu 1931 pak městská rada schválila návrh kolaudační komise vydat
užívací povolení na přístavbu k továrně na nábojky.[44]
Roku 1931 zde byly instalovány dva plynové generátory, čímž skončilo vytápění
pecí uhlím.[45]
Stavební povolení pro továrnu na nábojky k výstavbě skladiště a základů pro dva
generátory vydala městská rada v únoru 1932.[46]
Šlo o generátory systému Kerpely a plynovod pro válcovnu. Projekt i tentokrát
zhotovil Josef Beneš.[47]
V prosinci 1932 radní vydali užívací povolení pro továrnu na nábojky na
novou dílnu na výrobu drátu.[48]
O rok později pak vyhotovil Josef Beneše i stavební plány na přístavbu
laboratoře ke kancelářím.[49]
Roku 1932 se v nábojce zavedla i výroba nábytkového kování (záclonové
a kobercové tyče, dřezy a další výrobky).[50] Roku 1935 firma také spustila produkci měděných
radiátorů pro ústřední topení.[51] Šlo o model Oderling ve švýcarské licenci.
Převážná část této „mírové“ výroby šla na export. Zavedena tu rovněž byla výroba
dynamopásů a zprovozněno zařízení na válcování drátu za tepla.[52]
Roku 1933 zahájila provoz samostatná dílna tažírny drátů. V následujícím
roce byla provedena rekonstrukce kotelny, používající jako palivo uhelný prach.
V roce 1935 bylo zavedeno v továrních halách ústřední topení, které
nahradilo stávající lokální zdroje, napojené na jednotlivé pece. V továrně
také byla instalována ohřívací pec u lisu a parní turbína o výkonu 700 kW (v
provozu do června 1964).[53]
Dne 27. května 1935 vydalo město stavební povolení na skladiště uhlí a
otevřenou kolnu na nářadí v nábojce. 8. října 1936 pak i povolení k přístavbě
obytných prostor u podnikového bytu, což bylo kolaudováno 13. dubna 1937.
V obou případech se opět coby autor projektu zmiňuje Josef Beneš.
Následovala ještě výstavba válcovny a jeřábové dráhy, na kterou bylo vydáno stavební
povolení 30. listopadu 1937 a živnostensko-právní schválení 18. února 1938. Jeřábová
dráha na nádvoří továrny měla délku 40 metrů a nosnost 10 tun. Tentokrát
zpracoval stavební plány rokycanský stavitel Josef Žour, stejně jako
v případě přístavby dílny na výrobu radiátorů, která obdržela stavební
povolení 30. července 1937 a živnostensko-právní schválení 8. září 1937.[54]
Druhá polovina 30. let přinesla také rostoucí objem zbrojních zakázek,
v souvislosti s ohrožením republiky. Specialitou podniku byla kluzná
ložiska v licenci německé firmy Admos z Berlína, jejichž výroba
začala roku 1936.[55] Šlo o
technologicky náročné součásti pro těžké dieselové motory.[56]
Roku 1937 v areálu nábojky vyrostly šatny a sociální zařízení. Stavební
povolení na ně bylo zčásti vydáno 13. dubna 1937 (autorem projektu Josef Žour)
a kolaudace proběhla 28. ledna 1939. V téže době se provedla dle plánů
Josefa Žoura i přístavba drátovny a oddělení nábytkového kování. Stavební
povolení tato investice získala 13. dubna 1937, následovalo živnostensko-právní
schválení 14. července 1937 a kolaudace 14. března 1939.[57]
10.1.3. Expanze
podniku za 2. světové války
Za druhé světové války prodělal podnik rapidní rozmach, daný nyní už výlučnou
orientací na zbrojní produkci. Tehdy byla nábojkárna definitivně katapultována
mezi největší průmyslové podniky rokycanského okresu. Za války počet zdejších zaměstnanců
poprvé překročil 1000.[58]
Roku 1940 došlo ke zrušení výroby měděných radiátorů.[59]
Společnost se orientovala dominantně na železné vinuté náboje.[60]
Roku 1939 přešel podnik do majetku Zbrojovky Brno a od roku 1940 podléhal
zbrojnímu impériu Hermann Göring Werke.[61]
Vedlejším efektem důležitosti továrny pro německé
zbrojní plány byla její pokračující výstavba. 29. listopadu 1939
město vydalo stavební povolení na přístavbu kanceláří v nábojce dle plánů
Josefa Žoura, 24. ledna 1940 povolení na přestavbu vrátnice (projekt Josef
Žour). Dne 13. března 1940 bylo vydáno povolení na výstavbu dřevěné mořírny
podle projektu Jaroslava Žoura.[62]
Během května-srpna 1940 pak vydala městská rada
povolení na zbudování zámečnické dílny v areálu nábojky.[63] Autorem stavebních plánů byl Jaroslav Žour,
stejně jako v případě přestavby kantýny a kanceláří, jež byla povolena 20.
března 1941 a kolaudována 11. července téhož roku (koncesní listina pro provoz
kantýny vydána 24. ledna 1942). Následovala stavba dřevěné kůlny, povolená 18.
listopadu 1941, a tovární kuchyně (povoleno 26. srpna 1941). V roce 1944 byla vyprojektována
přestavba kanceláří. Ve všech případech byl autorem plánů Jaroslav Žour.[64] V městském archivu se nachází složka
z roku 1940, nazvaná „Stavba podzemního skladiště v nábojce“.[65] Kvůli zvýšení výroby se
za 2. světové války do nábojky zavedlo plynové potrubí z městské plynárny.
V únoru 1942 rozhodla městská rada, že potrubí povede od Masarykova
náměstí od domu čp.126/I, kde odbočí z existující plynovodní sítě.
Pokládku potrubí měl zaplatit podnik.[66] Za samotné roury ale muselo město zaplatit předem 84 612
K.[67] V prosinci 1945 MNV rozhodl, že tuto částku bude po
továrně požadovat.[68] Dne 4. ledna 1946 došlo k revizi rozhodnutí MNV,
patrně na nátlak průmyslové lobby, takže Kovohutě nakonec nemusely za výstavbu
plynovodu platit.[69] Za války se také plánováno lepší napojení Kovohutí na
kanalizaci. Za projekt kanálu u „patronky“ město zamýšlelo v roce 1943
utratit 8000 K.[70]
Za Protektorátu už nešlo jen o zaplňování stávajícího továrního areálu, nýbrž
o jeho celkové rozšíření. V letech 1941–1942 majitel podniku, Zbrojovka Brno
a. s., zpracoval celkový projekt rozšíření závodu. Mělo jít o stavbu mechanické
dílny s trafostanicí, garáže, slévárnu, provizorního hospodářského baráku
a skladu třísek. 7. ledna 1942 byla podána žádost o povolení dalšího plánování
této investic, k čemuž udělilo souhlas prezídium zemského úřadu 7. dubna
1942.[71]
(V té době již se stavební investice na území Protektorátu plošně omezovaly,
takže rokycanská továrna musela žádat o výjimku. V souvislosti
s tímto záměrem si hospodářsky i vojensky
preferovaná továrna vymohla bezprecedentní zásah do regulačního plánu města,
které ji povolilo rozšíření továrního areálu na úkor plánované i stávající
obytné zástavby.
Šlo o expanzi dvěma směry. Továrna se jednak šířila k západu. Srovnání
leteckých fotografií z roku 1938[72]
a 1947[73]
ukazuje, že právě za 2. světové války dosáhl podnik až ke Kozinově ulici. Její
jižní úsek (jižně od Stehlíkovy ulice), ve kterém začala v 2. polovině 30.
let parcelace na rodinné domy (viz výše,
v rámci pasáže o zástavbě v okolí Hořicova), se tak dostal do přímého
kontaktu s továrním areálem. V poválečném období pak továrna
expandovala ještě dále k západu a Kozinova ulice byla kvůli tomu zaslepena.
Druhým směrem, kterým se továrna šířila za 2. světové války, byla expanze
na jih. Tam mezi roky 1938–1947 nedošlo k tak dramatické nové výstavbě,
ale odehrálo se tam přelomové rozhodnutí města, které povolilo továrně přikoupit
rozsáhlé pozemky a zcela změnit původní obecní záměry ohledně využití lokality.
V březnu 1941 projednalo obecní zastupitelstvo zrušení ulic projektovaných
v místech přicházejících v úvahu pro rozšíření továrny na nábojky a
prodej jejich ploch továrně. Továrna na nábojky hodlala rozšířit svoji plochu
přikoupením pozemků č.kat.2665/2, č.kat.2665/11, č.kat.2665/12, č.kat.2665/1 a
č.kat.2671 a požadovala i plochu ulic, o což požádala obec 4. prosince 1940.
Šlo o západovýchodní a severojižní ulici, které tvořily obrácené písmeno T o
ploše 920 čtverečních sáhů. Lokalita se nacházela při západní straně dnešní
Zeyerovy ulice, v prostoru jižně od hlavní brány podniku. Už 5. prosince
1940 městská rada věc doporučila ke schválení a na březnové schůzi obecního
zastupitelstva v roce 1941 byla záležitost schválena.[74] V květnu 1941 pak město projednalo i odnětí
práva veřejnosti uličním plochám na pozemku č.kat.2668 o ploše 872 čtverečních
sáhů. Poté, co 11. března 1941
souhlasilo obecní zastupitelstvo s požadavkem továrny na nábojky na prodej
pozemků, původně určených na ulice, bylo totiž nutno těmto parcelám formálně
odejmout status veřejného prostranství, což také bylo schváleno.[75]
Majetkový transfer se završil roku 1942, kdy město souhlasilo s prodejem veřejného
statku o ploše 459 čtverečních sáhů továrně na nábojky za účelem zaokrouhlení
pozemkové držby. Mezi pozemky patřícími továrně č.kat.2665/1, č.kat.2645/2,
č.kat.2668/2, č.kat.2665/4 totiž stále zůstával pozemek plánované ulice. Dne 8.
října 1941 továrna požádala o jeho odkud a 28. ledna 1942 to městská rada
doporučila ke schválení za 20 K/čtvereční sáh, což schválilo v dubnu 1942 i
obecní zastupitelstvo.[76]
Přitom v této lokalitě při západní straně jižního konce Zeyerovy ulice
už se ve 30. letech stavěly první rodinné domky a ze Zeyerovy ulice směrem k západu
kvůli tomu byly trasovány dvě zárodečné boční ulice. Výše popsaným rozhodnutím
za Protektorátu ovšem bytová výstavba naráz ustrnula a některé už existující
obytné domy byly pak dokonce přímo pohlceny bobtnajícím továrním areálem. Záměr územní expanze podniku na jih se dovršil v poválečném
období. O záboru těchto původně obytných ploch továrnou podrobněji viz níže, v popisu
Zeyerovy ulice.
V sousedství továrny na nábojky se zároveň řešila koncem 30. let 20.
století výstavba nového průmyslového podniku. 24. srpna 1939 městská rada
přislíbila prodat firmě František Slavík pro zřízení vlečky pro projektovanou
továrnu pruh pozemků za 15 K/čtvereční sáh. Slavík měl továrnu na hliněnou
krytinu. V roce 1942 město projednává prodej části pozemku č.kat.2668/3
(veřejný statek) firmě Slavík, protože vlečka do továrního objektu je už prý
dokončena. Šlo o část pozemku č.kat.2668/3 o ploše 105 + 1082 čtverečních
metrů, která se prodávala za 4953 K. 28. května 1942 to městská rada doporučila
ke schválení a v červnu 1942 to bylo schváleno i obecním zastupitelstvem.[77]
10.1.4. Stavební
vývoj podniku v letech 1945–1989
Po osvobození proběhlo znárodnění podniku a po jistém hledání nového
výrobního zaměření se dostavila nová vlna rozmachu, včetně stavební expanze.
Roku 1945 pracovalo v továrně 563 lidí, do roku 1950 se jejich počet
zvýšil na 643.[78]
V roce 1949 (K. Hofman chybně uvádí k 1. lednu 1951[79])
byl znárodněný podnik přejmenován na
Kovohutě Gustava Klimenta,[80]
po komunistickém politikovi (1889–1953) a ministrovi průmyslu. Stalo se tak
poté, co 5. září 1949 o změnu jména „spontánně“ požádali sami zaměstnanci.
Zanikl tak původní název „Továrna na nábojky a kovové zboží.“[81]
Po válce musel podnik zcela změnit výrobní program. Ještě pár let se tu
vyráběly patrony.[82]
Potom ale továrna opustila zbrojní produkci a od roku 1949 se soustředila na
výrobu niklových polotovarů.[83] Produkce dále zahrnovala plechy, pásy, tyče, trubky,
profily, trubky z mědi, bronzu a mosazi, niklové a měděné anody, nábytkové
kování, pianové a knopkové závěsy, soupravy do mycích stolů (ze zinku a
hliníku), kluzná ložiska pro automobilový a letecký průmysl a pro železniční
vagóny. Do roku 1950 se zaváděla produkce měděných a cínových plechů a pásů,
niklových drátů a pásů, bimetalických pásů. Od státu byl podniku předán roku
1947 vysokofrekvenční tavicí agregát, který byl roku 1950 instalován v hutní
slévárně. Roku 1949 v Kovohutích začala výroba samomazných pouzder.[84]
Roku 1953 došlo ke zrušení výroby nábytkového kování a mycích souprav, která byla
převedena do Českých Budějovic firmě Sfinx. Začala rovněž výroba
niklochromových odporových drátů a kovarových plechů. V roce 1955 se ruší
výroba nábojnic a samomazných pouzder a z provozu byla vyřazena rafinační pec.[85]
Poválečná vlna industrializace a vcelku úspěšné nalezení nového výrobního
programu vyvolaly v Kovohutích novou vlnu výstavby výrobních objektů.
V roce 1950 zahájila provoz hutní a ložisková slévárna, apretura a sklad
surovin.[86] Hutní
slévárna se dochovala do 20. let 21. století. Nacházela se v severní
části areálu, poblíž nároží Kozinovy a Stehlíkovy ulice, pod podnikovou
vodárenskou věží. Ve své době šlo o skutečně moderní tovární halu, s betonovou
skeletovou konstrukcí. Její mohutná prosklená střešní okna ve formě nástavců
byla součástí panoramatu Kovohutí. Letecký snímek z roku 1947 ještě
ukazuje, že tato lokalita byla nově začleněna do areálu podniku, ale měla dosud
jen řídkou zástavbu, popřípadě některé budovy se nacházely ve stádiu budování.
Na prostranství tu také byla čtvercová vodní nádrž, patrně zbytek
protektorátního systému požární a protiletecké obrany.[87]
Stav ze srpna 1951 už zachycuje zásadní proměnu. Tento kout továrního areálu
byl vyplněn novostavbou hutní slévárny. Nad ní se vysoko tyčil nový vodojem,
respektive vodárenská věž.[88]
Robustní kubistická hmota vodojemu, situovaného na úzkém soklu, byla až do roku
2025 významným prvkem panoramatu podniku i celé přilehlé části města, pak bohužel
v rámci transformace areálu továrny nebyla tato atypická technická
architektura zachována. Do provozu byla rovněž roku 1950 uvedena „sociální budova“ s šatnou, záchody,
umývárnou, jídelnou a zdravotním střediskem (její výstavba začala roku 1947[89]).
Znovu se začaly posouvat hranice továrny na úkor okolního města. Ještě v návrhu
územního plánu Rokycan z roku 1950 předpokládal prof. Alois Mikuškovic
založení zeleného pásu okolo Kovohutí.[90] Šlo ale jen o ideální projekt, který nebyl nikdy
realizován. Místo toho se podnik začal opětovně dramaticky rozšiřovat a
ovlivňovat svou existencí stále větší část přilehlé oblasti, což byl trend
započatý už za německé okupace (viz výše). K nejzásadnějšímu rozšíření
rozsahu továrny došlo na přelomu 40. a 50. let. Letecký snímek ze srpna 1951
ukazuje, že podnik se rozšířil jihozápadním směrem. Šlo takřka o zdvojnásobení
plošné výměry. Naráz se hranice továrny posunuly až na úroveň ulice V. Nového. Právě
v této nové části Kovohutí už tehdy stála hrubá stavba, situovaná jižně od
novostavby hutní slévárny.[91]
Byla to obrobna ložisek. Objekt o
půdorysu cca 60 x 50 metrů byl do provozu uveden už v roce 1952.[92]
Ve zbytku toho nově „anektovaného“ území se dle stavu z roku 1952
nacházela už jen volnější zástavba. Na severním okraji tohoto nového areálu,
jižně od zástavby v ulici Stehlíkova, mezi Kozinovou a V. Nového, vyrostlo
několik nízkých skladových hal, spíše provizorního charakteru.
Na samém jihozápadním konci továrních pozemků, u východní strany dnešní
ulice V. Nového, tehdy ovšem v polích daleko za zastavěným územím Rokycan,
stál starší objekt čp.649/II. Podle
čísla popisného vznikl někdy okolo roku 1945, patrně jako válečný provizorní
„barák“. Ostatně jistou dobu se mu skutečně říkalo „barák u Kovohutí“ nebo taky „lágr“.
Podle B. Šebové a jejích rozhovorů s pamětníky patrně bydleli v tomto
baráku za války tzv. „verkšucáci“, tedy německá závodní stráž.[93]
Jiří Vonásek ale uvádí, že v lágru bydlely koncem války německé ženy,
které zde sloužily jako obsluha protileteckých světlometů.[94]
Brzy po válce zde každopádně byli ubytováni první romští přistěhovalci, kteří
do Rokycan přišli za prací z východního Slovenska. V roce 1947 tu
bydlelo cca 7 romských rodin, ale uváděny tu jsou dočasně i neromské slovenské
rodiny. Všichni obyvatelé baráku pracovali v Kovohutích.[95]
Barák je zachycen na leteckém snímku ze srpna 1947, tehdy jako zcela izolované
stavení, daleko od města i od továrny.[96]
Přízemní objekt měl uprostřed dlouhou chodbu a po každé straně cca 10
jednopokojových bytů. V nich se nacházela kamna, sociální zařízení bylo
společné pro celý dům. Okolo se nacházela oplocená zahrada s ovocnými
stromy. V roce 1949 byl barák uvnitř přepažen a od té doby rozdělen na
romské a neromské obyvatele se samostatnými vchody. V roce 1950 bylo
ubytování v „lágru“ zrušeno.[97]
Zhruba v roce 1976 je ještě objekt vidět na mapě města s číslem
popisným čp.649/II.[98]
Připomíná se tu rovněž podniková svobodárna Kovohutí. V pozdější fázi tu
prý měli lidé z Kovohutí zahrádky a drobné zvířectvo.[99]
Ještě dle stavu z roku 2025[100]
zde stojí na stejném půdorysu jakýsi neudržovaný objekt, už bez čísla popisného
(stavební parcela č.kat.701/19), patrně přestavěný „potomek“ baráku.
Velké stavební a technické proměny Kovohutí pokračovaly po zbytek 50. let i
v letech 60. V roce 1957 byly zrušeny plynové generátory a
předválečný parní stroj.[101] Na podzim 1958 byly uvedeny do provozu filtry na
popílek. Kvalita ovzduší v okolí továrny se tím pronikavě zlepšila, ale
bylo nutné najít místo pro ukládání popílku.[102]
Počátkem roku 1958 projednala komise pro výstavbu při MNV záměr dalšího rozšíření
závodu Kovohutě.[103]
Dne 7. července 1965 se rada MěstNV seznámila s dopisem národního výboru,
adresovaným ministerstvu hutního průmyslu a rudných dolů, ve věci výhledového
plánu rozšíření Kovohutí.[104]
Znovu se posouvaly hranice továrního areálu, tentokrát k jihu. Roku 1960
investoval podnik do svého rozvoje 4 756 000 Kčs (původní plán počítal se sumou
4 316 000 Kčs).[105]
V roce 1960 uvedeny do provozu nové laboratoře[106] a budova technického rozvoje.[107]
Laboratoře se nacházejí v budově při západním okraji areálu, v části
přičleněné k podniku na počátku 50. let. Dle plánu z roku 2007
sestával objekt z laboratoří, vývoje a výpočetního střediska. Podle stavu z roku 2025[108]
stojí dál na svém místě, při nyní již prodloužené ulici V. Nového. Je to
poměrně velká, dvoupatrová budova s plochou střechou. K ní se na
severu i jihu pojí nižší objekty. Roku 1961 byla ve slévárně instalována
středofrekvenční tavicí pec o obsahu 1000 kg.[109]
Ani Kovohutím se nevyhnulo ekonomické zakolísání v 1. polovině 60. let.,
kdy se rozpadl 3. pětiletý plán. V roce 1961 se proto do skluzu dostala
stavba nové slévárny ložisek. Práce prováděl podnik Armabeton, n. p., který
nedokázal až do konce července 1961 opatřit bagr na výkopovou fázi.[110]
S jistým odkladem pak přece jen v letech 1965–1969 proběhla klíčová
1. etapa celkové rekonstrukce podniku.[111] Podle jiného pramene se s ní začalo až v
1. pololetí roku 1966.[112]
Tehdy vznikla nová ložisková slévárna, trafostanice 22/6 KV, kotelna, čerpací
stanice a úpravna vody.[113]
Roku 1965 se do provozu uvádí dvacetiválec Yoshida.[114]
V roce 1966 byla podle dobových údajů dokončena jedna nová tovární hala.[115]
Ložisková
slévárna se nacházela v centrální
části podniku a šlo o velmi rozměrnou halu (půdorysné dimenze cca 100 x 60 metrů),
pojící se od jihu k objektu obrobny ložisek z roku 1952. V době
jejího vzniku stála na jižním okraji tehdejší továrny, která právě díky
výstavbě této slévárny výrazně vykročila z dosavadních prostorových
limitů. Jednalo se o plošně největší objekt v Kovohutích. Objekt trafostanice stojí východně od
slévárny, blíže k Zeyerově ulici (přesněji mezi 1. a 2. příčnou slepou komunikací,
která ze Zeyerovy ulice vybíhá jižně od hlavní brány podniku, viz níže).
Trafostanici musela ustoupit soukromá vila čp.323/III (viz níže). Objekt
trafostanice se dochoval do současnosti jako ukázka dobového pojetí
industriální architektury. Jde o vysoký funkcionalistický kvádr s plochou
střechou. Poblíž trafostanice ještě stojí požární
nádrž a hasičský objekt.
Východně od trafostanice ještě na jižní straně 1. příčné komunikace vybíhající
ze Zeyerovy stojí na parcele č.kat.4174 přízemní podlouhlý objekt
s polovalbovou střechou, označený na plánu z roku 2007 jako učiliště. Stál tu již dle leteckého snímku z roku
1938.[116]
Jižně od 3. příčné ulice vyrostla během této vlny výstavby podniku v 60.
letech také kotelna na parcele
č.kat.701/27. Kotelna byla zbořena v roce 2018 v rámci vlny demolic
továrních budov v ekonomicky vyhaslých Kovohutích. Vedle kotelny vyrostla
stavba, která se stala dominantou Kovohutí i celých Rokycany. Myšlen je
ústřední tovární komín. Byl umístěný
na západní straně kotelny, tedy v nové jižní části podniku. Výstavba 63
metrů vysokého komínu z červených cihel byla dokončena 26. října 1967.[117]
Nahradil dosavadní menší komíny rozmístěné porůznu v prostoru továrny. Na
fotografii z roku 1965 stály dva cihlové komíny bezprostředně za hlavní
branou podniku.[118]
Tento komín z roku 1967 sice již počátkem 21. století nebyl využíván a
sloužil pouze jako nosič antén, byl zbořen během demolic areálu továrny po roce
2019.
Velmi podstatnou byť méně viditelnou součástí přestavby podniku v 60.
letech byly nákladné infrastrukturní investice. Teprve tehdy bylo velkoryse
dořešeno zásobování továrny vodou i zpracování odpadních vod. Podnik se rozhodl
osamostatnit na městské vodovodní sítí, která v 60. letech absolutně
nepostačovala potřebám rozvoje Rokycan a limitovala nejen bytovou výstavbu ale
i lokální průmysl. V roce 1966 už Kovohutě staví úpravnu vody umístěnou u
Padrťského potoka na Práchovně (nedaleko tenisových kurtů, na východním konci
dnešní ulice U Bílé haldy).[119]
Díky této úpravně mělo v jižní části Rokycan již brzy vzrůst zásobování
vodou i tlak vody v síti. Tuto pozitivní zprávu ohlásil náměstek předsedy
MěstNV v listopadu 1967.[120]
V dubnu 1968 se prý už úpravna dokončuje.[121]
Vedle ní vyrostla i čistička odpadních vod. Už koncem 50. let se plánovala
výstavba kanalizačního sběrače od Kovohutí podél Zeyerovy ulice.[122]
Teď byly tyto plány realizovány v podobě kanalizačního potrubí vedeného ze
severovýchodního rohu podniku směrem k Padrťskému potoku. Podrobnější
popis úpravny vody i čističky Kovohutí se nachází v kapitole „Práchovna“.
Dále v této etapě přestavby podniku došlo k zbudování redukční stanice plynu (menší přízemní,
ale provozně důležitý objekt na severním okraji továrny, při nároží ulic
Stehlíkova a Kozinova) a sklady. Do provozu byla rovněž uvedena výrobní linka
kontilití drátu Unicast, zařízení na ploštění drátu pro výrobu zdrhovadel a
technologie kontinuálního odlévání cínobronzových trub a tyčí WSW.[123]
Rozsáhlá přestavba továrny měla i svou odvrácenou tvář, dlouhodobou zátěž
okolních ulic špínou a hlukem. V únoru 1967 se na plénu MěstNV mluví o
znečišťování ulic hlínou vyváženou z areálu závodu (nehledě na trvající
spad popílku, na který už byli místní obyvatelé zvyklí).[124]
Programové prohlášení místní organizace Národní fronty, KSČ a městského národního
výboru z února 1969 hovoří o tom, že v areálu Kovohutí by mohla vyrůst
„čisticí linka“ pro motoristy (mycí linka na automobily). Záměr nedospěl k
realizaci.[125]
Roku 1967 došlo k zásadnímu přeorganizování vnitropodnikové dopravy
výstavbou nové železniční vlečky. Původní
vlečka, zbudovaná v časné fázi existence podniku (viz výše), zajížděla do
továrny od východu. Přímo před hlavní bránou odbočovala z trati
Rokycany-Mirošov, přičemž protínala Zeyerovu ulici a nořila se do areálu
továrny, kde byla její trasa ještě počátkem 21. století patrná v zkosení
budov poblíž vjezdu do podniku, protože vlečka do továrny zajížděla v šikmém
úhlu. Dopravně i prostorově nevyhovující vlečka byla zrušena a místo ní vyrostlo
nové kolejové těleso o délce téměř 700 metrů, které sledovalo východní okraj
Zeyerovy ulice a vedlo až do polí pod Kotlem k usedlosti U Týmlů čp.180/II
(viz níže), aby následně od jihu nově ústila do areálu Kovohutí.[126]
Nešlo o zcela novou trasu, protože již srovnání leteckých fotografií
z roku 1938[127]
a 1947[128]
ukazuje, že někdy v tomto období vyrostla podél východní strany Zeyerovy
ulice kratší kolej, která sahala zhruba 250 metrů, přibližně až úroveň
severního okraje areálu pily u Veselské silnice (viz níže). Šlo ale toliko o
manipulační slepou kolej (patrně po řazení či „parkování“ čekajících nákladních
souprav při expedici z Kovohutí), jež nebyla propojena s nitrem
areálu Kovohutí. O vlečce podrobněji v kapitole „železniční
architektura“.
Investiční tempo nepolevovalo ani v 70. a 80. letech 20. století. Rok
1970 přinesl spuštění provozu výtlačného řádu vody a skladu údržby a investic.
Roku 1971 zahájila provoz vakuová tavicí pec o obsahu 500 kg (Scot Vac). V roce
1972 byla dokončena přístavba tažírny drátu. O rok později začíná pracovat
zařízení na kontinuální odlévání bronzových pásů (TechnicaGuss). Roku 1974 byla
spuštěna výroba na válcovací stolici kvatro Buhler a o rok později zprovozněna i
stolice duo Buhler.[129]
Roku 1973 zahájil podnik výstavbu přidružené trafostanice ve svém areálu. Její
dobudování se plánovalo na rok 1974.[130]
Na konci 70. let pak začala výstavba jedné z nejnákladnějších budov, a
to válcovny niklových slitin. Nachází
se na stavebním pozemku č.kat.701/13, zhruba ve středu továrního areálu,
západně od rovněž mohutného bloku obrobny ložisek a ložiskové slévárny (viz
výše). Rozhodnutí o její výstavbě bylo učiněno roku 1975. Měla mít kapacitu
1200 tun.[131]
Její budování odstartovalo roku 1976,[132]
přesněji v červnu 1976.[133]
V říjnu 1978 už byl hotov hrubý ocelový skelet. Do zkušebního provozu se měla
válcovna uvést v prosinci 1979, přičemž náklady se vyčíslovaly na 29 000
000 Kčs.[134]
Podle jiného pramene náklady dokonce dosáhly 125 000 000 Kčs.[135]
V listopadu 1979 už začala montáž prvních částí vnitřní technologie.[136]
Pak se ale vše podstatně zdrželo. Původní termín dokončení (do závěru
pětiletky, tedy do roku 1981[137])
se posunul na červen 1982.[138]
Roku 1982 v hale započal zkušební provoz. V roce 1984 začala 2. etapa
výstavby haly.[139]
Válcovna je dodnes jednou z největších rokycanských staveb. Její půdorysné
rozměry dosahují cca 200 x 50 metrů. Z jihu do ní byla zaústěna výše uvedená železniční
vlečka. Jižně od ní ještě vyrostlo několik skladových objektů. V této
nejjižnější části areálu už byla zástavba opět volnějšího charakteru.
Roku 1978 začalo pracovat zařízení na galvanické pokovování kluzných
ložisek pro motory lokomotiv. Pro podnik byly zajištěny výkonné jednoúčelové
stroje a zařízení na výrobu velkých ložisek a celobronzových pouzder.[140]
Roku 1980 byla dostavěna provozovna tenkostěnných ložisek a do provozu uvedeno
zařízení na skružování pouzder z cínobronzových pásů. Téhož roku bylo zprovozněno
i výpočetní středisko, kam byl umístěn počítač EC 1021. Roku 1982 byl uveden do
provozu kvantometr ARL a vzduchová pošta spojující pracoviště sléváren a
laboratoří. Roku 1983 bylo zprovozněno zařízení na průběžné broušení pásů.
Továrna také byla vybavena elektronovým mikroskopem.[141]
Velkou změnou (a v tomto případě i viditelnou pro veřejnost) byla
přestavba hlavní brány Kovohutí v 80. letech. Dne 16. února 1984 byla kolaudována
budova „Rozvojové a vývojové základny“,[142]
tedy hlavní administrativní objekt, umístěný u jižní strany hlavního vjezdu do
továrny. Jeho výstavba probíhala od roku 1982,[143]
podle jiného pramene od roku 1983.[144]
Má bohužel zcela fádní podobu typizovaného třípatrového panelového domu.
Přízemím domu byl veden vchod do továrny, včetně nové vrátnice a recepce, ve
vyšších patrech se nacházely kancelářské a společenské prostory, to vše schováno
za fasádou panelového domu. V polovině 80. let 20. století byl mezi okny
2. a 3. patra umístěn horizontální transparent s heslem: „ZA DALŠÍ ROZVOJ
NAŠÍ SOCIALISTICKÉ VLASTI ZA ŠŤASTNÝ ŽIVOT V MÍRU.“[145]
Mnohem později, když počátkem 21. století nastoupila majetková a funkční
decentralizace původního areálu Kovohutí (viz níže), bylo této administrativní
budově v roce 2019 přiděleno samostatné číslo popisné čp.1353/II.[146]
Roku 1985 byla v továrně zprovozněna nová telefonní ústředna. Spuštěna
byla též linka na broušení pasů Breuer. Roku 1986 podnik zakoupil svařovací
linku na Ni pasy pro zvýšení kapacity válcovacích stolic. V témž roce
společnost uvedla do provozu linku na leštění pasů Breuer-Solingen. Roku 1987
byla do zkušebního provozu uvedena vakuová tavící pec Kopp na niklové slitiny. Došlo
k instalaci zařízení na kontinuální nedestruktivní zkoušení Ni pasů. Roku
1988 Kovohutě koupily drátotah Henrich na výrobu slabých mosazných drátů
s průběžným žíháním. V roce 1988 také proběhla generální oprava lisu
na výrobu tyčí a trubek.[147]
10.1.5.
Restrukturalizace a útlum podniku po roce 1989
Extenzivní růst Kovohutí vyvrcholil v 80. letech 20. století. K 31. prosinci
1987 zde pracovalo 1104 zaměstnanců a šlo tak o jednoznačně největší rokycanský
podnik.[148]
Období po roce 1989 ale přineslo zásadní otřes. Proběhla privatizace a Kovohutě
prošly v podmínkách proměny tuzemské ekonomiky i rozpadu trhů zemí
bývalého sovětského bloku složitou restrukturalizací. Dne 1. září 1993 vznikla
akciová společnost Kovohutě Rokycany.[149]
V září 1997 tu pracovalo už jen 430 lidí.[150]
V červnu 2005 to bylo pouze 165 lidí.[151]
Některé investice technologického charakteru pokračovaly v podniku až
do počátku 21. století. Roku 1991 bylo zrušeno teplé trio pro válcování drátů
(Sundwik) a karuselová pec na ohřev čepů pro válcování pasů (nahradila ji průběžná
elektrická pec Fornax). Roku 1995 došlo k výstavbě nové neutralizační
stanice pro odpadní vody z mořírny. Roku 1998 začala rekonstrukce uhelné
kotelny, kam byly instalovány dva nové plynové kotle, místo stávajících tří
uhelných. V roce 2004 probíhá rekonstrukce hlavního vodovodního řádu
v areálu společnosti. V 1. polovině roku 2005 byla v Kovohutích uvedena
do provozu podélná dělící linka ITS Benda pro dělení pasů z mosazi, mědi,
bronzu a niklu.[152]
V roce 2004 podnik zakoupil za 400 000 Kč nový šroubový kompresor, už
předtím roku 2003 byl zakoupen podobný kompresor. Byly tak z provozu
odstaveny dosavadní pístové a energeticky náročné kompresory.[153]
Zároveň v roce 2004 skončila rekonstrukce střechy válcovny a ložiskové
slévárny. Šlo o investici za víc než 500 000 Kč. Podnik plánoval úpravu vstupní
brány a vytvoření reprezentativní přijímací kanceláře.[154]
V roce 2004 se také uvádí, že největší investicí toho roku bude linka na
dělení kovových pásků za 3 500 000 Kč a firma hodlala během roku 2004 dokončit
přestavbu starých olejových kompresorů na vzduchové stanice.[155]
V červenci 2002 odsouhlasilo zastupitelstvo města prodej stavebních parcel
zastavěných budovou zdravotního střediska v objektu Kovohutí za cenu 400
Kč/metr čtvereční.[156]
Dne 10. dubna 2007 vzalo zastupitelstvo města na vědomí stav jednání
s podnikem Kovohutě ohledně napojení továrny na městskou kanalizační síť.
Původní kovohuťská čistička odpadních vod (viz výše) tak měla ztratit
smysl. Město se záměrem souhlasilo,
požadovalo ale předtím provést rekonstrukci kanalizace v Stehlíkově ulici. Podnik
Kovohutě měl rovněž obci odprodat část pozemku nutnou pro výstavbu komunikací
v sousední průmyslové zóně pod Kotlem (viz níže).[157]
V roce 2007 vedení podniku uvádí, že pro rok 2007 se provádí investice do
některých budov v areálu a také do vakuové pece.[158]
V roce 2010 koupil Kovohutě Josef Šmíd, vlastník firmy Rosso Steel, a.
s. Roku 2016 firma zahájila sériovou výrobu niklových superslitin.[159]
Šlo ale jen o dozvuky kdysi velkého průmyslového podniku. V roce 2010 se
tu uvádí cca 120 zaměstnanců. Odhadované investice nutné pro uvedení továrny do
běžné aktivity se odhadovaly na 100 milionů korun.[160]
Jenže útlum výroby pokračoval. Roku 2015 pracovalo v podniku 105 lidí.[161]
V listopadu 2016 podnik uzavřel válcovnu, propustil 60 zaměstnanců a
hlavní zbylou činností měla zůstat slévárna.[162]
V areálu Kovohutí měla pobočný sklad firma Wexler z nedaleké
průmyslové zóny pod Kotlem (viz níže). Při
tehdejší neexistenci prodloužení ulice V. Nového do skladu musely zajíždět
nákladní vozy skrz Zeyerovu ulici. V dubnu
2017 přestal Wexler sklad využívat, protože firma zprovoznila vlastní
skladovací halu.[163]
10.1.6. Přestavba
areálu Kovohutí po roce 2018
Zásadním předělem v dějinách Kovohutí byl rok 2018. Vedení firmy si nepochybně
už delší dobu uvědomovalo disproporci mezi aktuálním zeštíhleným výrobním
programem a gigantickým areálem, který Kovohutě „zdědily“. Řešením byl odprodej
a přestavba větší části plochy továrny.
V roce 2018 začaly na několika místech továrního areálu plošné
demolice, které výrazně proměnily jeho podobu. Povolení k demolici budov
v severovýchodní části areálu vydal městský úřad 3. května 2018. Mělo jít
o výrobní budovy různého stáří, včetně nejstarších staveb z doby okolo
roku 1911, ale také včetně haly válcovny z roku 1984. Demoliční práce se prováděly
mechanickým rozebíráním, ručně i strojově, bez nutnosti aplikovat trhaviny.[164]
Dle stavu ze srpna 2018 již probíhá bourání prakticky celého severovýchodního
rohu továrny. Severně od hlavního vjezdu do areálu stála už jen kulisa uliční
fasády do Zeyerovy ulice, za ní mizela původní tovární zástavba. Dle stavu
z července 2019 již je celá plocha srovnána se zemí. Týkalo se to veškeré
zástavby severně od hlavního vjezdu a východně od hutní slévárny a vodojemu.
Zmizely tak mnohé z nejstarších továrních objektů z první republiky. Na
svém místě zůstala pouze řada podlouhlých budov, lemujících tovární areál
směrem do Stehlíkovy ulice (bývalá drátovna). Velkou ztrátou byla demolice
věžovité stavby nad halou rourovny z meziválečného období. Byla to vysoká
budova z bílých neomítnutých cihel, zakončená sedlovou střechou a vertikálou
komína. V rámci jinak pochopitelné asanace nevyužívané a zastaralé
zástavby šlo o velmi sporné rozhodnutí. Věž byla poznávacím znamením nejen
areálu Kovohutí a i po případné transformaci areálu mohla najít jiné využití a
vzhledem ke své atypické architektuře mohla přispět i ke zhodnocení ceny
pozemku. 24. října 2019 bylo symbolicky vymazáno z evidence i číslo popisné
čp.285/II, které nesla továrna od svého vzniku roku 1911.[165]
Ve stejné době došlo k plošným demolicím i v jižní části areálu
Kovohutí. V srpnu 2018 už je bourána bývalá kotelna z 60. let 20.
století, vedle hlavního továrního komína (viz výše), a odstraněny byly také všechny
drobnější skladové objekty jižně od velkých hal výrobny a obrobny ložisek (z
50. a 60. let) a nové válcovny (z 80. let). Zmizela tak veškerá zástavba
v nejjižnější čtvrtině areálu. V tomto případě šlo o utilitární
industriální architekturu, jejíž zánik nepředstavuje větší ztrátu. V této
jižní části areálu se na jaře 2016 ohlašuje záměr zcela vzniku velkého spedičního areálu Duvenbeck. Firma Duvenbeck,
s. r. o. zde plánovala za víc než 300 milionů Kč postavit spediční komplex a
zaměstnat 150–200 lidí. Hlavní hala měla mít plochu 20 000 metrů
čtverečních. Kromě ní se předpokládala i výstavba administrativní budovy.
Starosta města Václav Kočí záměr firmy přivítal. Od města měl Duvenbeck koupit
víc než 7 hektarů pozemků za víc než 56 000 000 Kč, další pozemky pak
od Kovohutí. Koncem března 2016 ještě nebyla podepsaná smlouva, ale město i
Duvenbeck už projednávaly detaily transakce. Investor zároveň nechával provést
ekologické a hydrogeologické sondy.[166]
Během roku 2019 bylo vydáno firmě Thomas Duvenbeck Immobilien s. r. o. stavební
povolení na „Konsolidační centrum Rokycany“.[167]
Ještě letecké snímkování z července 2022 zachytilo v jižní
třetině původního areálu Kovohutí jen velké plochy po demolicích.[168]
V květnu 2023 už na části vyklizeného továrního areálu roste hala
Duvenbecku. Práce postupovaly od západu k východu, takže v její
západní části lze vidět pokročilé budování stěn i střechy haly, zatímco na
opačném okraji se zatím prostírala jen zarovnaná základová plocha, do níž se
teprve zapouštěly jámy na ukotvení nosné konstrukce.[169]
Letecké snímkování z června 2025 ukazuje dokončenou velkoplošnou budovu.
Zaujala nejjižnější část bývalých Kovohutí ale i větší plochy západně od původního
továrního areálu. Kromě hlavní haly zde vyrostly i dvě samostatné menší budovy,
umístěné severozápadně od haly, do ohybu ulice V. Nového, přes kterou je areál
Duvenbecku napojen na uliční síť a následně směrem ke Kotelské ulici a jižnímu
silničnímu obchvatu Rokycan. Západněji umístěná z nich získala 16.
prosince 2024 číslo popisné čp.1391/II.[170] Jedná se o dvoupodlažní budovu, určenou pro
administrativní účely. Jako její majitel je počátkem roku 2025 uváděna
společnost ARETE Omikron, s. r. o., koncem roku 2025 Logistics Park Rokycany s.
r. o. Kupodivu nijak nebyla využita možnost napojit logistické centrum i na
železniční vlečku Kovohutí, jejíž opuštěné těleso probíhá po východním okraji
novostavby haly. Jižně od haly pak vzniklo velké parkoviště.[171]
Vznik centra firmy Duvenbeck byl vyvrcholením obecnějšího trendu. S tím, jak
v Kovohutích poklesla prudce zaměstnanost a výroba prodělala útlum, se
rozlehlý areál socialistické továrny stal do značné míry nevyužitým a proměnil
se v 2. dekádě 21. století v největší rokycanský brownfield. V 90. letech
20. století začal proces druhotného využívání částí tohoto poloprázdného
průmyslového komplexu pro jiné účely a podnikatelské subjekty. Tento proces dál
zrychloval s tím, jak se postupně vyčerpávaly levné pozemky na zelené
louce, například ve vedlejší průmyslové zóně pod Kotlem (viz níže). Už v roce
2007 se uvádí, že Plzeňský kraj, ve spolupráci s agenturou CzechInvest,
připravil studii revitalizace nevyužitých průmyslových areálu. Mezi nimi se uváděly
i rokycanské Kovohutě jako jeden z pěti nejvhodnějších areálů pro
revitalizaci.[172]
V roce 2003 vznikl v ulici Nového, na severozápadním okraji
areálu Kovohutí, komplex velkokapacitní prádelny firmy LC UNION. Byla vybavena
moderní bezdotykovou technologií, současně zřízena i moderní žehlírna.
V závěru roku 2003 už byla provozovna hotova a začal zkušební provoz.[173] V říjnu 2005 již zde stála velká výrobní hala čp.1194/II, zatím ještě bez finální
úpravy fasády a prostranství okolo ní.[174] Dle mapy z roku 2007
se v areálu Kovohutí nacházelo v jiném vlastnictví nebo v nájmu
i několik dalších objektů. Výrazně pokročila tato funkční a majetková transformace
areálu Kovohutí už na přelomu 20. a 21. století u objektů jižně od
administrativní podnikové budovy u hlavního vjezdu ze Zeyerovy ulice. Odbočuje
tu ze Zeyerovy ulice k západu slepá krátká bezejmenná komunikace, pahýl původně
zamýšlené ulice, později přervané rozmachem továrny (viz níže). Je to první z celkem
tří bočních ulic jižně od hlavního vjezdu do Kovohutí. Jde o objekty
čp.1162/II, čp.1180/II a čp.1209/II. O nich podrobněji níže, v rámci
popisu tří slepých bočních ulic jižně od hlavní brány Kovohutí.
V letech 2019–2020 se v prostoru areálu Kovohutí také uvažovalo o
výstavbě obalovny na recyklaci starých asfaltových povrchů vozovek. Firma
Recykláč, s. r. o. plánovala tuto provozovnu zřídit na místě původního
továrního objektu Kovohutí na stavební parcele č.kat.701/18, což je přízemní
budova tzv. vývoje, jižně od objektu laboratoří z roku 1960 (viz výše) na
západním okraji areálu, při ulici V. Nového.[175]
Investor Robert Beneš hodlal zároveň zřídit nový výjezd z areálu Kovohutí
na západ do ulice V. Nového, čímž by podle něj klesla dopravní zátěž
v Zeyerově a Veselské ulici. Proti záměru se ovšem objevily námitky úřadů,
města i některých obyvatel Rokycan.[176]
Spolek ZO ČSOP Kulíšek 22. prosince 2019 vydal proti zamýšlené provozovně ostře
nesouhlasné prohlášení, ve kterém varoval před zvýšením provozu nákladních
automobilů a obtěžování okolí zápachem asfaltových směsí. Zároveň požadoval
zpracování studie možných vlivů na zdraví obyvatelstva a upozorňoval na údajný
rozpor mezi deklarovanou a skutečnou kapacitou obalovny a také na to, že
ačkoliv je plánovaná provozovna prezentována jako místo pro zpracovávání
recyklátu, má být většina produkce čistou obalovnou.[177]
Počátkem března 2020 oznámil Robert Beneš, že od svého podnikatelského plánu
odstupuje.[178]
Mezitím demolice pokračovaly. Mezi stavem z dubna 2021[179]
a z července 2022[180]
nejvíce vynikne, že zcela zmizela největší tovární hala Kovohutí, tedy
ložisková slévárna z 60. let 20. století. Kromě toho byl tehdy zbořen i
hlavní tovární komín. Na místě zbořené slévárny ložisek byla roku 2025
kolaudována novostavba patřící firmě Dekakom, s. r. o. z Rokycan. Jde o
rozsáhlý třípodlažní objekt o zastavěné ploše 3746 metrů čtverečních, který se
nachází v severní části zbořené slévárny. Číslo popisné čp.1395/II získal 19. září 2025.[181]
V dubnu 2021 ještě původní hala slévárny stála.[182]
V červenci 2022 již letecký snímek zachytil proběhnuvší demolici.[183]
V květnu 2023 se tu stále nacházela jen zarovnaná, stavebně nevyužitá
plocha po odstraněné tovární hale.[184]
V červnu 2025 tu letecká fotografie ukazuje již pokročilou nebo dokončenou
výstavbu nové haly, která zaujala část uvolněné plochy.[185]
Z porovnání leteckého snímkování z května 2023[186]
a června 2025[187]
lze vidět, že bourání původní průmyslové architektury nekončilo. Tentokrát
zanikl soubor továrních objektů v severozápadním koutě bývalých Kovohutí,
poblíž nároží ulic Stehlíkova a Kozinova. Přímo při Stehlíkově ulice sice
nadále stála řada objektů, ale hned za nimi zmizely objekty hutní slévárny,
budovy kontilití, apretury HS a skladu, tedy vesměs stavby z přelomu 40. a
50. let. Uprostřed demoliční zóny zůstala pouze vodárenská věž podniku, nyní
izolovaně stojící. I ta ale brzy nato zanikla, patrně během června 2025.[188]
Situace z přelomu let 2025 a 2026 je taková, že v severní části
bývalé továrny zůstala pouze řada objektů přiléhajících k Stehlíkově
ulici, celý „vnitroblok“ až k panelové správní budově u hlavního vjezdu do
Kovohutí byl prázdný.[189]
Je tedy možno bilancovat, že během necelé dekády mezi roky 2018 a 2025 zanikly
zhruba dvě třetiny dosavadní zástavby Kovohutí. Demolice dle stavu z ledna
2026 zatím přežila panelová administrativní budova u bývalé hlavní brány
továrny, dále podlouhlá budova drátovny na severním okraji Kovohutí u
Stehlíkovy ulice. Na západním okraji původního areálu, blíže ulici Nového, zůstal
stát objekt laboratoří, výpočetního střediska a vývoje a vedle něj především
velká hala válcovny niklových slitin ze 70. a 80. let 20. století. Kromě toho
přežilo ještě několik menších staveb technického rázu, jako trafostanice.
Transformace areálu Kovohutí svým způsobem představovala největší stavební
akci v Rokycanech na přelomu 10. a 20. let 21. století. Ovšem probíhala
vesměs ve skrytu továrního komplexu, veřejnosti nepřístupného. Což ale
neznamená, že by šlo o záležitost, která nezasahuje do podoby města. Do procesu
konverze tohoto industriálního okrsku tudíž logicky vstupovalo i město a regulativy
územního plánování. Na schůzi v lednu 2022 rada města souhlasila se
záměrem změny územního plánu, podle které měla být část areálu Kovohutí,
konkrétně plocha V, tedy plocha pro průmyslovou výrobu a sklady, předefinována na
zónu hromadného bydlení v bytových domech včetně občanské vybavenosti.[190]
Koncem ledna 2022 to potvrdilo i městské zastupitelstvo.[191]
V červnu 2022 městské zastupitelstvo schválilo realizaci změny územního
plánu Rokycan podle žádosti firmy Kovohutě Rokycany, kde se využití plochy V měnilo
z průmyslové výroby a skladů na hromadné bydlení v bytových domech včetně občanské
vybavenosti.[192]
V odůvodnění návrhu změny územního plánu pro veřejné projednání stálo, že
lokalita „se nachází v zastavěném území obce, vhodným způsobem navazuje na
stávající obytné území a je určena pro bytovou zástavbu v kombinaci s občanským
vybavením a dalšími službami (individuální a hromadné bydlení).“[193]
V červnu 2023 odsouhlasilo městské zastupitelstvo změnu územního plánu č.
2,[194]
kterou se nejsevernější část bývalých Kovohutí, mezi ulicemi Zeyerova (od
železničního přejezdu k severu), Stehlíkova a Kozinova (jižní slepý úsek),
mění na plochu smíšené obytné městské zástavby.[195]
Část dožívajícího průmyslového areálu by skutečně mohla a měla najít
využití pro bydlení, což by z hlediska urbanistického bylo velmi vhodné
(pokud nepůjde o nuzné ubytovny pro zahraniční dělníky). Citlivými místy pro
architektonické ztvárnění jsou zejména linie dotyku mezi bývalou továrnou a
obytnou zástavbou. Týká se to zejména Stehlíkovy ulice. Je představitelná
varianta využít redukci původních Kovohutí a vytvořit zcela nově jižní stranu
Stehlíkovy ulice, například v podobě menších bytových domů, viladomů,
rodinných domů nebo dokonce pro obytné účely zčásti využít zdejší průmyslovou
architekturu bývalé drátovny. Bohužel nedošlo k zachování vodárenské věže
zaniklé továrny, která mohla projít adaptací na obytné nebo veřejné účely. Důležité
bude aspoň se pokusit o doplnění uliční fronty směrem do Zeyerovy ulice, ne
nutně jen prostřednictvím obytné zástavby.
10.2. Proměny dopravních tras v okolí
Kovohutí
10.2.1.
Změna trasy Veselské silnice a výpadovky na Kamenný Újezd
Skrz jihovýchodní část Rokycan vede v ose současných ulic Růžičkova a
Zeyerova historická Veselská silnice.
Její pojmenování po relativně nevelké vsi na jižním úbočí Kotle může
působit nelogicky, protože vzhledem k její současné dopravní roli by
daleko logičtější bylo označení Hrádecká či Mirošovská silnice. Jenže Hrádek
byl až do 20. století jen nevýznamnou vesnicí a pro silniční spojení Rokycan s Mirošovem
se dříve užívala spíše dnešní Příbramská silnice (viz kapitola „Práchovna“). Až do
19. století vedla Veselská silnice z historického jádra města skrz
zaniklou Pražskou bránu a pak v ose nynější Růžičkovy ulice do Zeyerovy
ulice. Její následná trasa ale byla značně odlišná. Nynější Bezručovou ulicí
sice vedla z města cesta, ale ta pak odbočovala k rybníku Ježek, kde
slepě končila u tamní protoindustriální zástavby (viz níže). Její
pokračování do Kamenného Újezdu neexistovalo.
Výpadovka z Rokycan místo toho směřovala dnešní Veselskou ulicí ke
Kotli a do sousedního Kamenného Újezdu se z ní odbočovalo až pod Kotlem,
po dodnes používané cestě č.kat.885, která v současnosti běží po jižní
hranici zástavby na katastru Kamenného Újezdu při Veselské ulici (ta tvořila a
tvoří hranici obou katastrálních území). Takto je trasa silnice zachycena na mapě
stabilního katastru Rokycan z roku 1838, respektive na mapě stabilního
katastru pro Kamenný Újezd.[196]
Stejná situace panovala ještě podle evidenční katastrální
mapy z roku 1877. To se změnilo teprve před koncem 19. století. 30.
října 1897 okresní zastupitelstvo rozhodlo o trase silnice v úseku od
strážního domku České obchodní dráhy u koksáren do
Kamenného Újezdu.[197]
Na pomezí katastru Rokycan a Kamenného Újezdu vznikla zcela nově přímá silnice
(dnešní Bezručova ulice). Teprve tehdy se zformovala dnešní silniční tepna,
vedoucí ulicemi Růžičkova, Zeyerova a Bezručova do Kamenného Újezdu a dál do Hrádku
a na Mirošov. Dnešní Veselská ulice se následně stala skutečně jen méně
významným silničním spojením, které přes svahy Kotle vede do Veselé a na
Spálené Poříčí. Ve 2. dekádě 21. století role Veselské ulice ovšem opět
vzrostla, když byla pod Kotlem napojena na jižní silniční
obchvat Rokycan, čímž se stala novou trasou pro výjezd z města směrem
na Hrádek a Mirošov.
10.2.2.
Plány na řešení problémů s křížením s železnicí v okolí Kovohutí
Ačkoliv byla výstavba nové silnice z Rokycan do Kamenného Újezdu
koncem 19. století provedena relativně velkoryse, nevyřešila jiný dopravní
problém, který vznikl ve 2. polovině 19. století, když byla z Rokycan do
Mirošova vystavěna železniční trať. Silnice ji několikrát překonává úrovňovým
přejezdem, což se během 20. století ukázalo jako nevhodné. Jde o přejezdy u
křižovatky ulic Zeyerova a B. Němcové a přejezd u Kovohutí, přičemž třetí
přejezd se nachází ve Veselské ulici hned vedle. Už za 1. republiky byl tento
stav pociťován jako dopravní překážka. V červenci 1939 na schůzi obecního
zastupitelstva Rudolf Šlesinger doporučil jednání mezi městem, okresním úřadem
a státní drahou o přeložení Veselské silnice tak, aby nemusela vést přes dráhu.
Návrh byl přikázán k projednání městské radě.[198]
Nicméně k žádné změně nedošlo.
Znovu se téma přeložky výpadovky na Mirošov a Veselou řešilo v územním plánu
v roce 2000, v němž se objevila idea přeložky silnice do zcela
nové trasy, která měla probíhat ulicí U Bílé haldy, skrz průmyslové areály a
vyústit v Bezručově ulici, aniž by se musela úrovňově křížit
s železnicí. Záměr nebyl realizován.
Podrobně o něm i v kapitole „Práchovna“. Územní plán
z roku 2018 pak navrhuje nově řešit pouze dvojí křížení silnic a
železnice před Kovohutěmi. Doprava od města na Veselou a k jižnímu
silničnímu obchvatu pod Kotlem by podle tohoto návrhu byla přeložena
v úseku jižně od hlavního vjezdu do Kovohutí do Zeyerovy ulice a někde na
úrovni 3. příčné uličky u Kovohutí (myšleny 3 slepé bezejmenné ulice, které
vybíhají ze Zeyerovy jižně od hlavního vjezdu do Kovohutí, viz níže) by se
napojila na stávající trasu Veselské ulice. V tomto směru by tak zmizelo
křížení s tratí. Pro směr do Bezručovy ulice do Kamenného Újezdu by ze
Zeyerovy ulice měl být zřízen v prostoru mezi 1. a 2. příčnou uličkou u
Kovohutí nový železniční přejezd, vedený vhodnějším úhlem, který by pak vedl do
Bezručovy ulice a do Kamenného Újezdu.[199]
10.3. Zástavba v okolí
Kovohutí
V sousedství Kovohutí se nikdy nepodařilo zformovat přesvědčivou
obytnou čtvrť. Ve stínu průmyslového gigantu se rozvinulo jen několik
roztříštěných okrsků. Svoji roli na tom má i chaotické vedení souběhu silniční
a železniční dopravy s četnými přejezdy (viz výše), které dále omezuje
celostnější urbanizaci této oblasti. Funkci dopravní a kompoziční osy si tu
udržela Zeyerova ulice, která sem přichází
od severu, tedy od centra města v trase historické Veselské silnice. Přímo před hlavním vjezdem do továrny z ní
odbočuje k jihovýchodu přes železniční
trať Bezručova ulice, jež pak směřuje na katastr Kamenného Újezdu a severně
od ní se na pomezí katastrů Rokycan a Kamenného Újezdu rozkládá starší sídelní
skupina okolo rybníku Ježek.
Z Bezručovy ovšem hned za přejezdem odbočuje k jihu Veselská ulice, rovněž zhruba sledující
rozmezí mezi oběma katastry, urbanisticky už prakticky neznatelné kvůli
propojení zástavbou. Veselská ulice pak směřuje okolo areálu pily mimo
zastavěné území, ke křižovatce s jižním
obchvatem Rokycan, u níž se pod lesním komplexem Kotel nachází ještě další
rozptýlená zástavba. Zeyerova ulice mezitím pokračuje jižně od hlavního vjezdu
do Kovohutí, nyní už jako podružná komunikace, přičemž sleduje východní okraj
areálu podniku. K západu z ní vybíhají tři slepé boční ulice, respektive torza původně zamýšlených ulic,
od 40. let 20. století zabrzděných ve svém rozvoji expanzí továrny (viz výše). Bezprostředně v sousedství Kovohutí se tak
podél Zeyerovy ulice vyvinul fragment individuální výstavby, ale omezený blízkostí
průmyslového areálu.
10.3.2.
Zástavba Zeyerovy ulice u hlavní brány Kovohutí
Prostranství u hlavní brány Kovohutí dominuje administrativní objekt
čp.1353/II z 80. let 20. století (o něm viz výše, v rámci popisu
vývoje Kovohutí). Jinak je původní uliční fronta továrny už zcela rozbita
demolicemi z let 2018–2025, kterými zmizela prakticky veškerá meziválečná
tovární architektura, včetně fotogenické věžovité stavby nad objektem rourovny
(viz výše). Dezurbanizační tendence tu ale byly patrné již předtím. Severně od
hlavní brány Kovohutí hleděly do Zeyerovy ulice tři identické domy čp.379/II, čp.380/II a čp.381/II,
postavené v polovině 20. let 20. století. Šlo o zajímavé robustní stavby
vilového charakteru, otočené do ulice vysokým štítem se šikmou střechou.
Ačkoliv byly přístupné z ulice, patřily fakticky do areálu továrny na
nábojky. Vyrostly jako ubytování pro zdejší kvalifikované zaměstnance. V lednu
1991 byly ovšem zbořeny, protože údajně nevyhovovaly nárokům na bydlení. Pravý
důvod ale byl ryze utilitární a absurdní: vedení podniku Kovohutě chtělo jejich
demolicí umožnit lepší přístup stavební technice pro opravu továrních hal, umístěných
v jejich sousedství.[200]
Šlo o nepřijatelný dezurbanizační krok, který navíc ochudil Zeyerovu ulici,
potažmo Rokycany o pozoruhodný typ stavby. V kombinaci s demolicemi
z let 2018–2025 tak prostranství před továrnou pozbylo charakteru
městského prostoru. I proto by v rámci transformace areálu bývalé továrny
zasluhovalo doplnit o novou zástavbu.
V 2. polovině 50. let 20. století vznikla před hlavní branou Kovohutí železniční zastávka Rokycany-předměstí.[201]
Šlo jen o plechový přístavek bez architektonických ambic. Zastávka ale odrážela
rostoucí zaměstnanost v podniku a s tím související nárůst dojížďky
za prací z okolních obcí. V době absence masového automobilismu vlak
plnil významnou roli v logistice pracovních sil Kovohutí. O vlakové
zastávce podrobněji v kapitole „železniční
architektura“. V červenci 1955 také bylo oznámeno,
že Kovohutě odstranily boudy před vchodem do podniku a zřídily tam malý park.[202] V roce 1975 se prostranství před Kovohutěmi dočkalo
vyasfaltování a vzniklo zde parkoviště a stanice autobusů.[203]
Poblíž přejezdu železniční trati naproti Kovohutím stával strážní domek čp.178/II. Nacházel se východně od pozdějšího objektu restaurace a
prodejny čp.906/II, v místech nynějšího travnatého pásu mezi vozovkou
Zeyerovy ulice a tratí. Vznikl souběžně s výstavbou dráhy do Mirošova koncem
60. let 19. století. Zanikl až někdy v 70. či 80. letech 20. století. O strážním
domku rovněž podrobněji pojednává kapitola „železniční
architektura“.
Naproti hlavní bráně Kovohutí, na opačné straně železniční trati
Rokycany-Nezvěstice, se rozkládá průmyslový areál, respektive průmyslové
areály, které tu vznikly v 70. letech 20. století. Plynule navazují na
průmyslovou zónu podél ulice U Bílé haldy (viz kapitola „Práchovna“), jsou
ale přístupné od jihozápadu, z prostoru u Kovohutí. První průmyslový areál
se sem přestěhoval roku 1970, tehdy ještě jako Ústřední podnik zemědělské
techniky, z prostoru traktorové stanice čp.12/III na náměstí U Saské brány
na starém
Plzeňském předměstí. Později se jeho název změnil na AGROZET, uváděno též AGROWEST.[204] U železničního přejezdu, v místech, kde ze
Zeyerovy ulice před hlavní branou Kovohutí odbočuje Bezručova ulice, stojí dál některé z budov původního Agrozetu. Severní
část slouží jako skladovací areál. Je tu evidováno od 23. prosince 2002 číslo
popisné čp.1166/II a firma
stavebniny S+H.
Jižní část Agrozetu se proměnila víc. Nachází se tu nyní areál firmy RYTA,
s. r. o. čp.1159/II. Společnost
vznikla roku 2003 transformací původní soukromé firmy Eduarda Rytíře. Zaměřuje
se na rekonstrukce objektů a střech. V roce 2003 měla 35 zaměstnanců.[205]
Objekt získal číslo popisné čp.1159/II dne 17. dubna 2002. Šlo ale zatím jen o
utilitární halu. To se mělo dále proměnit.
Dne 27. července 2007 oznámil městský úřad zahájení zjišťovacího řízení
k záměru přístavby zařízení ke spalování paliv k výrobní hale na pozemku
této firmy č.kat.2788.[206]
Dne 15. října 2007 pak podali Eduard Rytíř a Jitka Rytířová žádost (doplněnou
13. června 2008) o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení na stavbu sociálního
zařízení v areálu firmy RYTA na stavebním pozemku č.kat.2788 a na
pozemkových parcelách č.kat.2525/1, č.kat.2526/7, č.kat.2552/5, č.kat.3018 a
č.kat.2525/18. 13. června 2008 začalo společné územní řízení a stavební řízení.
Dle projektu mělo dojít ke zbudování sociálního zařízení formou přístavby ke
stávající hale A 15 (včetně kotelny). Navrhovaná stavba měla být nepodsklepená,
dvoupodlažní bez podkroví, o rozměrech 54,2 x 7,0 x 7,89 metrů, se základy
provedenými ze základových pasů z prostého betonu, podezdívkou z prostého
betonu a nad terénem v bednění. Obvodové zdivo bylo navrženo z cihelných
bloků Porotherm, vnitřní příčky z příčkovek Hebel, střecha z taškové krytiny s
podbitím říms krovu. Okna a venkovní dveře se navrhovaly plastové, v bílé
barvě. Součástí stavební akce měly být i přípojky a rozvody na stávající
inženýrské sítě, nově se plánovalo zřízení přípojky plynu. Na 22. července 2008
bylo svoláno veřejné ústní jednání.[207]
Dne 24. července 2008 bylo vydáno územní rozhodnutí i stavební povolení, s termínem
dokončení do 30. listopadu 2009.[208]
Okolo roku 2010 byla jižní část haly nahrazena trvalejší stavbou
s valbovou střechou. Mezi roky 2015–2016 se pak tato nová budova rozšířila
i na úkor severní poloviny původní haly. V roce 2017 byl kolaudován
administrativní objekt s dílnou firmy Ryta po rekonstrukci.[209]
V srpnu 2018 městská rada povolila
umístění tří služebních bytů do areálu firmy RYTA.[210]
10.3.3.
Zástavba Zeyerovy ulice jižně od hlavní brány Kovohutí (tři slepé boční ulice)
Směrem od hlavní brány Kovohutí pokračuje Zeyerova ulice k jihu, nyní
již jen jako komunikace místního významu. Ještě koncem 1. republiky se tu začal
rodit nový okrsek obytné individuální zástavby. Kolmo na Zeyerovu ulici byly vytýčeny
jižně od hlavní brány Kovohutí (tehdejší nábojky) tři nové ulice, směřující k
západu, kde se původně měly napojit na k jihu protažené ulice Kozinova a
Nového. V této představě by průmyslový areál nábojky (pozdějších Kovohutí)
zůstal jen menším ostrovem, obklopeným obytnou zástavbou.
V polovině 30. let 20. století začaly formální kroky k stanovení
budoucích uličních čar. V roce 1935 město projednává rozdělení pozemků
č.kat.2665, č.kat.2668, č.kat.2671 a č.kat.2675 v majetku Občanské záložny
na stavební místa. Občanská záložna získala tyto pozemky, nalézající se původně
v majetku ing. A. Bauckmanna, v dražbě. Dne 2. října 1934 požádala o
parcelaci. 19. února 1935 se konalo parcelační řízení a 28. března 1935 městská
rada vše doporučila ke schválení. Na své schůzi 25. dubna 1935 parcelaci
odsouhlasilo obecní zastupitelstvo.[211]
Během roku 1935 přešlo vlastnictví nově parcelovaných pozemků na Josefa Žoura,
významného rokycanského podnikatele ve stavebnictví. V prosinci 1935 se již
uvádí, že Josef Žour na parcele k Veselské silnici staví několik domků.
Obecní zastupitelstvo proto schválilo výstavbu provizorní kanalizace
v této lokalitě (viz níže).[212]
V roce 1939 pak ještě mezi obcí a Žourem dojednal výkup části pozemků
č.kat.2668/1 a č.kat.2675 k rozšíření veřejného statku. Josef
Žour totiž při parcelaci pozemků č.kat.2642/2, č.kat.2665, č.kat.2668/1,
č.kat.2675 a stavebních parcel č.kat.492/1, č.kat.492/2, č.kat.508, č.kat.518,
č.kat.524 dle parcelačního povolení z 11. listopadu 1935 postoupil obci nad
rámec bezplatné povinnosti i dílce pozemků o ploše 1496,3 čtverečních sáhů,
které obec nyní vykoupila za 14 963 korun. 9. června 1939 městská rada věc
doporučila ke schválení a v červenci 1939 souhlas přidalo obecní
zastupitelstvo.[213]
Parcelace za patronkou, tedy v místech velmi odlehlých od centra
Rokycan, vzbuzovala už tehdy jistou kritiku. Když v roce 1936 město jedná,
zda povolit parcelaci polí a luk na stavební parcely v oblasti Oseckého vrchu,
zmiňuje se právě lokalita za patronkou jako precedens. Karel Bastl například
konstatoval, že obec neměří stejným metrem. V jižní části města se prý
povoluje parcelace i za horších podmínek, než o jaké se jednalo na Oseckém
vrchu. Komunista Zdeněk Bluďovský vytýká vedení obce, že u patronky parcelaci povolila,
patrně díky vlivným přímluvcům, a je to přitom taky odlehlá oblast.[214]
V této době se ale ještě stále v této oblasti mísila nová výstavba
s původním zemědělským rytmem využití pozemků. V roce 1936 obec řeší
pronájem obecních pozemků, konkrétně části pozemku č.kat.2675 a celého pozemku
č.kat.2668 u Veselské silnice za továrnou na nábojky. O pronájem požádali Jan
Ernest, Jaroslav Lev a Matěj Břinda. 26.
března 1936 městská rada doporučila ke schválení pronájem po dílech každému
z žadatelů, což na dubnové schůzi obecního zastupitelstva bylo schváleno.[215]
Během 30. a 40. let tu skutečně vyrostlo několik vilek. Od 40. let ale
rozmach zdejší rezidenční zástavby zadusila živelná expanze areálu továrny na
nábojky. Už v březnu 1941 projednalo obecní
zastupitelstvo zrušení ulic, projektovaných v místech
přicházejících v úvahu pro rozšíření továrny na nábojky, a odprodej jejich
ploch továrně. Továrna hodlala rozšířit svoji plochu přikoupením pozemků
č.kat.2665/2, č.kat.2665/11, č.kat.2665/12, č.kat.2665/1 a č.kat.2671 a
požadovala i plochu budoucích ulic, o což požádala 4. prosince 1940. Šlo o
západovýchodní a severojižní ulici, které tvořily obrácené písmeno T o ploše
920 čtverečních sáhů. Už 5. prosince
1940 městská rada žádost doporučila ke schválení a na březnové schůzi obecního
zastupitelstva v roce 1941 získala tato transakce souhlas.[216] V tomto trendu pokračovalo vedení podniku i po válce.
Zárodečná čtvrť rodinných domků tak zůstala torzem a zčásti ji pohltila
továrna. Dnes tak představuje bizarní útvar, v němž se mezerovité vilky prolínají
s industriálními areály a některé původní rodinné domy jsou přímo
začleněny do průmyslového komplexu.
První příčnou
ulici (bráno od severu k jihu)
lemuje na severní straně dlouhý přízemní objekt původně patřící přímo
k areálu Kovohutí, který byl ale už na přelomu 20. a 21. století prodán
jiným majitelům a postupně funkčně i majetkově rozdělen na tři části. Stála tu
dřív na pozemku č.kat.701/30 požární
zbrojnice podniku Kovohutě. Na mapě města cca z roku 1976 je jako
požární zbrojnice označena jen její nejvýchodnější část u Zeyerovy ulice (dnes
čp.1209/II).[217]
Na plánu továrny
z roku 2007 se budova na pozemku č.kat.701/30 označuje jako „jídelna“, zatímco rohová část, kde plán
cca z roku 1976 uváděl hasičskou zbrojnici, je už uvedena jako zubní
ambulance. Stavebně šlo původně o jeden podlouhlý přízemní objekt s nízkou
plochou střechou. Při polistopadové restrukturalizaci podniku byl prodán do
soukromých rukou. V roce 2000 projednávalo město směnu pozemků
s Kovohutěmi. V dubnu 2000 zastupitelé odsouhlasili záměr směny
městských pozemků č.kat.2668/7 a č.kat.2641/37 za
část parcely č.kat.701/1 ve vlastnictví a.s. Kovohutě Rokycany, oddělenou pod
č.kat.701/11.[218] Šlo o parcely v této první příčné ulici. Postupně se
dosud jednotný objekt rozdělil majetkově a částečně i architektonicky na tři
samostatné objekty. Nejzápadnější z nich dostal 26. srpna 2004 přiděleno
číslo popisné čp.1180/II. Jeho
majitel Josef Novák budovu rekonstruoval a zřídil zde skladovací plochy.
Jeho firma Noel se zaměřuje na prodej elektronických a elektrotechnických
součástek, materiálu pro radioamatéry a kutily.[219]
V roce 2004 požádal Novák město po povedené rekonstrukci o odprodej části
přilehlé veřejné komunikace, protože vyřešení přístupu do objektu bylo
podmínkou kolaudace. Novák žádal buď o prodej téměř celého obecního pozemku
č.kat.2668/7, čímž by se tato boční ulice stala soukromým majetkem a fakticky
by zanikla, nebo aspoň malého úseku pod přístupovou rampou ke skladové
budově. Městská architektka doporučila druhou variantu. Dne 26. dubna 2004 o
věci jednala městská rada.[220]
Střední část budovy má čp.1162/II a
používá ji společnost Akvaspol, s. r. o. Dne 22. července 2002 získal objekt číslo
popisné.[221]
V roce 2020 je tu ovšem evidována zubařská ambulance. Třetí část je
evidována jako objekt čp.1209/III, nachází se nejblíže k Zeyerově ulici a plán z roku
2007 ji eviduje coby zubařskou ambulanci. V roce 2020 již je v katastru
zapsána jako majetek firmy Sanitar, provozující sanitní službu. Objekt dostal
číslo popisné 1. září 2006. Díky privatizaci prošly počátkem 21. století
všechny tři části původně jednotného objektu rekonstrukcí, při níž získaly
novou fasádu.
Jižní stranu této 1. příčné komunikace vyplňuje areál sběrny surovin čp.1296/II (dříve čp.505/II), což je přízemní budova z 2. poloviny 30. let 20.
století se sedlovou střechou a hrázděným zdivem, poměrně značně dochovaná. Srovnání
s leteckým snímkem z roku 1938 ovšem ukazuje, že původně byla delší a
sahala na jihu až k rohu 2. příčné uličky (tedy až na plochu později
postavené restaurace, viz níže).[222]
Ještě po roce 1945 byl objekt veden jako skladiště továrny Kovohutě. Číslo
popisné čp.505/II bylo zrušeno 17. ledna 2014.[223]
Budova přitom stojí dál, ale nelogickým rozhodnutím městských úředníků získala
obratem nové číslo popisné čp.1296/II. Západně
od ní se rozkládá nádvoří, kde dle mapy z roku 2007
i 2019 nadále funguje venkovní skladovací plocha sběrny surovin. Dál k západu
už tato příčná ulice zabíhala do areálu Kovohutí. Při její jižní straně stojí na
parcele č.kat.4174 podlouhlý masivní objekt, evidovaný na plánu podniku
z roku 2007 coby „učiliště“.
Přízemní dům s polovalbovou střechou vznikl podle vnějších
architektonických znaků před 2. světovou válkou. Je zachycen už na leteckém
snímku z roku 1938[224]
a dochoval se poměrně intaktně. Objekt ale dle stavu ke květnu 2007 nebyl
patrně využíván a působil zchátrale.[225]
Dle stavu z roku 2020 je majetkově propojen s vedlejší sběrnou
surovin.
Dál k západu stála při jižní straně této 1. příčné komunikace ještě
vila čp.323/II. Vyrostla počátkem 20.
let 20. století. 15. prosince 1920 získal ing. Adolf Bauckmann stavební
povolení na hospodářské stavení dle projektu Josefa Nováka. 2. března 1921 mu město
vydalo i povolení na provizorní hrázděné skladiště s dílnou, kolaudované
11. listopadu 1921. Dne 11. května 1921 získal stavební povolení na vlastní rodinný
dům čp. 323/II a skladiště. I to bylo kolaudováno 11. listopadu 1921. Projekt
skladiště zhotovila firma Müller a Kapsa z Plzně. 16. května 1922 pak
ještě ing. Adolf Bauckmann obdržel povolení na stavbu kůlny dle plánů firmy Müller
a Kapsa a Josefa Žoura. V roce 1922
byly předloženy stavební plány na mechanickou dílnu ing. A. Bauckmanna.[226]
Dne 6. prosince 1926 městská rada projednala úpravu stájí pro vojenské koně u
domu pana Bauckmanna čp.323/II. Ještě na prosincové schůzi zastupitelstva pak navrhla
tuto záležitost zařadit aktuálně na program jednání. Stáje u domu čp.323/II byly
zabrány vojskem. Podle dohody měl pan
Bauckmann hradit přestavbu stájí ze svého s tím, že obec mu poskytne na
tři týdny tři zedníky. Vojenská posádka se ale bez vědomí obce dohodla
s Bauckmannem, že zřídí jednu nákladnější velkou stáj (původně se
plánovalo použít 3000 cihel, nyní jich mělo být zapotřebí 12 000). Bauckmann
proto žádal obec o výpomoc v podobě dalšího dříví z obecních lesů.
Zastupitelstvo zvýšení asistence schválilo.[227]
V září 1929 ale městská rada konstatovala, že nelze vyhovět žádosti
vojenské správy o úpravě stájí u ing. A. Bauckmanna, který má povinnost vybavit
stáje.[228]
Právě tyto prvorepublikové stáje jsou patrně dnešním objektem na č.kat.4174
(viz výše). Samotná vila čp.323/II ale nepřežila. Okolo roku 1945 se uvádí jako
„vila za patronkou“. V té době měla soukromého majitele a nebyla ještě součástí
závodu. K vidění je ještě na letecké fotografii z roku 1957 jako
rodinný dům ve velké zahradě, jež už tehdy ovšem přímo sousedila
s mohutnou novostavbou tovární haly obrobny ložisek (viz výše).[229]
Později při rozšiřování Kovohutí byla její parcela zabrána a vila zbořena,
protože na jejím místě pak vyrostl tovární objekt hlavní trafostanice (viz
výše) z 60. let 20. století. Ta je tu už zachycena na leteckém snímkování
z července 1968.[230]
Druhá příčná
ulice má nejvíce charakter městské
komunikace, byť taktéž silně poznamenané expanzí Kovohutí. Po jižní straně ji otevírá
nárožní parcela s rodinným domkem čp.524/II.
Je to patrová stavba s obytným podkrovím 1. patra, polovalbovou střechou a
zděným vikýřem obráceným do Zeyerovy ulice. Josef a Julie Žourovi získali
stavební povolení 28. května 1935. Projekt zhotovil sám stavební podnikatel
Josef Žour roku 1937. Novostavba prošla kolaudací 21. června 1937.[231]
Do příčné uličky se na vedlejší parcele otáčí patrová vila čp.513/II s obytným podkrovím 1. patra pod vysokou sedlovou
střechou. Vznikla někdy po roce 1935. Následuje rodinný dům čp.536/II na samém konci uličky. Je to
patrový objekt s obytným podkrovím v 1. patře a sedlovou střechou. Josef
a Julie Žourovi na něj obdrželi stavební povolení 21. června 1937. Novostavba
dle plánů Josefa Žoura byla kolaudována 14. prosince 1937.[232]
Zahrada domu se v 60. letech 20. století ocitla v zcela bizarním
sousedství s gigantickou halou nové ložiskové slévárny Kovohutí (viz
výše). V samotné Zeyerově ulici ještě k těmto rodinným domkům
přistupuje další vilka, a to čp.511/II,
patrová s polovalbovou střechou a obytným podkrovím 1. patra, do ulice natočená
zděným vikýřem. I za její výstavbou stáli Josef a Julie Žourovi, kteří získali
stavební povolení 28. května 1935.[233]
Severní strana 2. příčné ulice nemá obytnou zástavbu. Na rohu Zeyerovy
ulice tu postavilo družstvo Jednota roku 1971 montovaný objekt prodejny a restaurace čp.906/II.
V jedné části objektu byla prodejna smíšeného zboží, v druhé polovině
restaurace. O plánu družstva Jednota zřídit u
Kovohutí prodejnu o ploše 100 čtverečních metrů se mluví v materiálech
MěstNV už v listopadu 1969. Realizace se zamýšlela na roky 1970–1971.[234]
V prosinci 1969 MěstNV navrhl, aby výstavbu provedlo družstvo Jednota (za
pomoci podniku Kovohutě) v rámci zvelebovací akce k 25. výročí osvobození.
Město tuto akci zároveň zařadilo do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok
1970.[235]
K výpomoci (760 brigádnických hodin) se zavázali členové občanského výboru
č. 5 a také podnik Kovohutě. Kromě prodejny zde měl vzniknout i bufet. Zařízení
nemělo sloužit jen zaměstnancům továrny, ale i lidem z okolní čtvrti.[236]
Dle zprávy z června 1970 již započala výstavba prodejny u závodu Kovohutě,
jejíž dokončení se předpokládalo v roce 1970. V roce 1971 mělo být
dokončeno vnitřní vybavení a prodejna uvedena do provozu.[237]
Kovohutě poskytly na výstavbu prodejny 500 000 Kčs.[238]
Prodejna byla dokončena roku 1971.[239]
Zdejší restaurace byla zvaná původně „Slavie“,
později „U Koldů“, lidově „U Hurvínka“.[240] Pojmenování vzniklo podle přezdívky místního vrchního a po
jistou dobu bylo neformálně široce užíváno. Počátkem 21. století neslo zařízení
název restaurace Pod Rozhlednou
(podle turistické rozhledny na vrchu Kotel, viz níže).
Restaurace tu fungovala ještě v roce 2018,[241] později se uvádí jako trvale uzavřená. Objekt byl dle
stavu z roku 2020 stále veden coby majetek konzumního družstva Jednota.
Severní strana 2. příčné uličky, od budovy Jednoty
směrem k západu, se v souvislosti
s restrukturalizací podniku po roce 1989 vymanila z areálu Kovohutí. Dle
plánu z roku
2007 tu na pozemku č.kat.701/2 stál objekt pro podnikání, tehdy náležející
paní Horové. Mezi ním a Zeyerovou ulicí se ovšem nacházela ještě nízká stavba tehdy
příslušející k továrně (dle mapy z roku 2007 šlo o hasičský objekt).
Obě tyto stavby skladového charakteru jsou dle stavu k roku 2021 majetkově
sjednoceny. Stavba na č.kat.701/2 získala 29. června 2017 samostatné číslo
popisné čp.1334/II.[242]
Slouží jako sklad. Severně od něj, ve vnitrobloku mezi 1. a 2. příčnou uličkou,
vyrostl v roce 2025 komerční objekt čp.1396/II.
Jde o dvoupodlažní stavbu o podlahové ploše 691 metrů čtverečních. Číslo
popisné získala 15. prosince 2025. Nelogicky je evidována v ulici Nového,
ačkoliv se nachází na opačné straně areálu bývalých Kovohutí, při Zeyerově
ulici.[243]
Ještě dle stavu z května 2023 výstavba objektu nezačala.[244]
Snímkování z června 2025 zde zachytilo prakticky dokončenou stavbu, včetně
střechy.[245]
Sídlí tu firma Gear Service, s. r. o., která se zaměřuje na výrobu, servis a opravy průmyslových převodovek.[246]
Druhá příčná ulička je nedlážděná, po několika desítkách metrů ji navíc
přehrazuje plot a zbytek její trasy tak už nemá vyloženě charakter veřejné
komunikace. Rozhodnutím rady MNV ze 7. září 1953 byla pojmenována druhá příčná komunikace
za Kovohutěmi Hutní ulice.[247]
Název se ale neujal a zdejší torzovitá zástavba je jednotně zahrnována do
Zeyerovy ulice.
Třetí příčná
ulice postrádá obytnou zástavbu a je
mladšího data. Dle letecké mapy z roku 1957 ještě neexistovala. Jen její
dnešní severní hranici vymezovala linie pozemků zahrad rodinných domů,
stojících v 2. příčné uličce. Šlo tehdy o skutečný konec zastavěného území
města, bez zástavby. Továrna Kovohutě v té době končila na úrovni této 3.
příčné ulice, ale nevedla tudy žádná komunikace, ani pro pěší. Ostatně areál
Kovohutí byl tehdy v této jižní části zatím prakticky poloprázdný.[248]
Státní mapa z roku 1965 ukazuje prakticky nezměněnou situaci, byť
v náznaku zachycuje uprostřed prázdných pozemků tuto 3. příčnou ulici.[249]
Plně se zformovala až v následujících letech.
Poté, co byla roku 1966 dokončena gigantická ložisková slévárna a západně
od ní ještě v 80. letech podobně rozlehlá nová válcovna (o obou budovách
viz výše, v rámci popisu vývoje Kovohutí v období let 1945–1989), se
3. příčná ulička stala druhotnou přístupovou komunikací do jižní části podniku.
Od 90. let 20. století tu vznikly i objekty, majetkově oddělené od Kovohutí. U
ústí 3. příčné ulice stojí na okraji areálu Kovohutí
menší průmyslový areál HG Modell, s.
r. o. čp.1031/II. Vyrostl podle Karla
Hofmana roku 1996 a roku 1997 dán do provozu. Vyráběly se tu dřevěné
slévárenské modely a truhlářské prvky. Firma měla koncem 90. let cca 50
zaměstnanců.[250] Podle čísla popisného
je ale patrné, že objekt vznikl dříve, v 80. letech. Vysvětlení je, že na
místě domu čp.1031/II se už dříve nacházela podniková svobodárna Kovohutí.
Takto je zobrazena na mapě města cca z roku 1976.[251] Vznikla patrně koncem 60. let při rozšiřování podniku
jižním směrem, protože na leteckém snímku z července 1968 už je zachycena,
asi těsně před dokončením nebo po dokončení.[252] Někdy mezi srpnem a listopadem 1976 rada MěstNV požádala
Západočeské plynárny o výstavbu plynové přípojky od restaurace u Kovohutí
k ubytovně n. p. Kovohutě.[253]
Jednalo se o podlouhlý objekt, orientovaný podélně k 3. příčné ulici.
Později byl adaptován a zásadně přestavěn. Na západní
straně se k čp.1031/II přimyká přízemní objekt čp.1032/II. Oba jsou majetkově i funkčně spojeny. Patří dle údajů
z roku 2020 firmě Betatech. Ovšem evidence čísel popisných ukazuje, že
čp.1032/II formálně od 1. února 2016 zaniklo,[254] takže je tu jen jeden objekt čp.1031/II. Kromě toho byl ještě
okolo roku 2005 evidován v Zeyerově ulici i objekt čp.701/II firmy HG Modell. Stál na stavební parcele č.kat.1568.
Číslo popisné oficiálně zaniklo 20. ledna 2014.[255]
Naproti, při severní straně 3. příčné ulice, se nachází současná ubytovna čp.1215/II. Přízemní montovaná
budova s plochou střechou je doložena již na státní mapě z roku 1984.[256]
V roce 1979 ji ještě mapa nezobrazuje.[257]
Počátkem října 2006 se uvádí, že po několikatýdenní rekonstrukci byl objekt
předán do užívání jako ubytovna, se sociálním zázemím a kuchyňkou.[258]
Objekt tehdy získal i samostatné číslo popisné čp.1215/II (přiděleno 22. září
2006). Předtím měl číslo č.139, šlo patrně o evidenční číslo v rámci podniku
Kovohutě. Dle plánu
podniku z roku 2007 už nebyla ubytovna v majetku Kovohutí. Dál
k západu ulice vstupovala do areálu Kovohutí. V roce 2018 tam
proběhly plošné demolice původní podnikové kotelny a trafostanice, o pár let
později i dalších staveb a hlavního továrního komínu z 60. let 20. století
(viz výše, v rámci popisu vývoje továrny). Jižně odtud pak vyrostl velký
areál firmy Duvenbeck. 3. příčná ulice kupodivu dle stavu z roku 2025
nebyla nijak výrazněji využita pro dopravní obsluhu prudce se měnící zóny
v jižní části bývalého areálu Kovohutí, ani nebyla propojena
s čerstvě prodlouženou ulicí Nového v průmyslové zóně
pod Kotlem. Město by si mělo ohlídat, že tato možnost přinejmenším zůstane
v teoretické rovině. Podobně jako při revitalizaci areálu nových kasáren
v první dekádě 21. století je totiž nutno myslet na budoucí uliční síť
v situaci, kdy původně do sebe uzavřený tovární komplex prochází proměnou
a otevírá se vůči městu.
10.3.4.
Technický vývoj Zeyerovy ulice a vývoj jejího pojmenování.
Své jméno dostala Zeyerova ulice na schůzi obecního zastupitelstva
12. července 1927.[259]
Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise.[260]
Do té doby se nazývala Veselská silnice. Od roku 1927 se název ulice neměnil.
Zeyerovou ulicí vede a vedla v úseku od města až ke Kovohutím okresní
silnice. Nešlo tedy o pouhou místní komunikaci a její technický stav a úprava
byly vždy i záležitostí okresních úřadů. Zároveň ji ale po celé délce lemovaly
průmyslové komplexy, takže se tu z hlediska urbanistického nikdy
nevytvořilo skutečné městské uliční prostředí a průmyslová činnost se
projevovala i na jejím stavu. Zatímco ještě okolo roku 1910 fakticky končilo
město poblíž železničního přejezdu u Hopfengärtnerových železáren (na rohu
ulice B. Němcové, bývalá Bedřichova huť, viz výše),
výstavbou pozdějších Kovohutí a brzy nato i dělnické kolonie Hořicov (viz výše) se
technický stav této komunikace stal pro město daleko důležitějším tématem. Ulicí
náhle směřovalo daleko víc povozů a stovky dělníků tudy každý den mířily za
prací do továrny. V únoru 1920 na schůzi obecního zastupitelstva žádá Jan
Bauer, aby stromy na cestě kolem slévárny k dráze a
k Hopfengärtnerovi byly odstraněny, protože silným prořezáním utrpí a
uschnou a aby se podél cesty zřídil příkop. Starosta slibuje úpravu cesty, od
Hopfengärtnera už prý vymohl na tento účel strusku.[261]
V únoru 1925 se zase na schůzi zastupitelstva vyjádřil komunista Josef
Dobromysl pro to, aby obec upravila zbořený kanál u Veselské silnice
k Hopfengärtnerovým železárnám.[262]
V červnu 1925 zastupitelstvo odhlasovalo úvěr od městské spořitelny
v Radnicích ve výši 850 000 Kč na krytí mimořádných výdajů rozpočtu pro
rok 1925. Částka 25 000 Kč z této půjčky byla určena na výstavbu chodníku
na Veselské silnici. Dalších 5000 Kč mělo jít na zřízení elektrického osvětlení
podél Veselské silnice.[263]
V roce 1925 skutečně obec vedla jednání s okresní správní komisí, zda
okres rozšíří Veselskou silnici, zejména v oblasti u tehdejší cihelny
Františka Veselého (pozdější Páníkovic cihelna, viz výše). Obec
měla na svůj náklad podél rozšířené silnice zřídit chodník. V rozpočtu na
rok 1925 sice měla obec 25 000 Kč na výstavbu chodníku, částku ale nevyužila a
ještě v květnu 1926 se píše, že chodník dosud není proveden. Položka se
přesunula do rozpočtu na rok 1926.[264]
Dle zprávy o stavu vývoje obecního rozpočtu na rok 1926 (s údaji ke 12. srpnu
1926) nebyla během roku vyčerpána plánovaná částka na zřízení elektrického
osvětlení podle Veselské silnice ve výši 5000 Kč.[265]
V prosinci 1927 schválilo obecní zastupitelstvo výpůjčku 5 339 908 Kč
z obecního lesního rezervního fondu na mimořádný rozpočet na rok 1927.
Mezi již prováděnými investicemi, zařazenými do mimořádného rozpočtu na rok
1927, se uvádí i výstavba kanálu u městské válcovny za 24 000 Kč (celá částka se
měla pokrýt výše uvedenou půjčkou).[266]
V září 1927 městská rada opakuje, že u městské válcovny
se má ihned zřídit rigol, s předpokládanými náklady 19 000 Kč. Investici měly
uhradit městské železárny.[267] Podle výkazu investic bylo ještě
v období od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada
mimořádných plateb a prací za výstavbu kanálu a chodníku u válcovny (gula)
140,41 Kč.[268]
V lednu 1928 si na schůzi zastupitelstva stěžuje Josef Dobromysl na špatný
stav chodníku u cihelny Veselých (Pozdější Páníkova cihelna u křižovatky
dnešních ulic Zeyerova-B. Němcové, viz výše).[269]
Když pak v lednu 1928 navrhl starosta města na schůzi městské rady v rámci
boje s nezaměstnaností provést úpravu některých ulic, dodal Dobromysl, že by se
taky měl zřídit chodník u válcovny. Tento doplňující návrh ale nebyl schválen.[270]
V únoru 1928 obecní stavební komise doporučila, aby se chodník a
kanalizace u válcovny prodloužily přes dráhu Rokycany-Nezvěstice.[271]
V říjnu 1928 městská rada rozhodla, že zvláštní komise k revizi
osvětlovacího plánu vyšetří nedostatečné osvětlení u železničního podjezdu na
Veselské silnici (dnešní podjezd u zimního stadionu).[272]
V květnu 1929 radní schválili prodloužení kanalizace před továrnou na
nábojky nákladem 2000 Kč půjčkou z lesního rezervního fondu.[273]
V červenci 1929 na jednání obecního zastupitelstva Josef Dobromysl opět
kritizuje, že Veselská silnice není v úseku od válcovny k patronce
okresem upravena, i když obec už postavila podél ní chodník. Na to reagoval
starosta města A. Hořice. Okres prý nemůže provést úpravu Veselské silnice,
zemský úřad mu totiž téměř úplně seškrtal mimořádný rozpočet.[274]
Znovu v srpnu 1929 zazněla na jednání zastupitelstva kritika. Václav
Stehlík říká, že cesta od dráhy k Hopfengärtnerově továrně je blátivá a zejí
v ní až 25 cm hluboké díry, což by se mělo opravit.[275]
V listopadu 1929 vyzval na schůzi městské rady J. Hořice, aby se chodník
podél cihelny bratří Páníkových opatřil zábradlím. Bylo mu odpovězeno, že už je
to v jednání.[276]
V dubnu 1930 při projednávání rozpočtu města na rok 1930 se opět ozval
Václav Stehlík a poukázal na neupravenost chodníku od válcovny podél Veselské
ulice.[277]
Na následující schůzi Albert Kodytek kritizuje špatný stav komunikace od
válcovny k nábojce. Podle starosty města Zápotočného je to ale okresní
silnice a zodpovědnost okresu.[278]
V říjnu 1930 rozhodla městská rada, že u a. s. Škodovy závody bude
zakročeno, aby chodník u válcovny nebyl poškozován jejími nákladními auty při
průjezdu do závodu v Hrádku.[279]
V červnu 1931 městská rada rozhodla, že s okresem se projedná
výdlažba Veselské silnice jižně od dráhy.[280]
V listopadu 1932 na schůzi zastupitelstva Václav Stehlík opakuje své
výtky. Chodníky u družstevních domů u Veselské silnice (myšlena kolonie
Hořicov, viz výše)
jsou prý příliš úzké, nevyhnou se tam ani dva lidé a je tam špatné osvětlení.[281]
Ani pak se ale situace nevyřešila k úplné spokojenosti. V dubnu 1935
Stehlík zastupitelům připomíná, že v roce 1934 navrhoval rozšířit chodník
u Veselské silnice k nábojce o půl metru až metr. Podle Stehlíka sice trsť
byla odházena a na rozšířený chodník navezena struska, ale vše dosud zůstává neupraveno
a v dešti se tam tvoří bahno.[282]
V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla
kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo
zastupitelstvo města o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu ve výši
650 000 Kč na úhradu investic, naplánovaných v rozpočtu na rok 1930. Mělo
jít o práce, které by pomohly vyřešit problém nezaměstnanosti v době
nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i výstavba kanálu u cesty od
městské válcovny ve výši 30 000 Kč.[283]
Dne 28. dubna 1933 schválilo obecní zastupitelstvo uzavření půjčky 1 500 000 Kč
u Ústřední banky českých spořitelen na úhradu některých investic v obecním
rozpočtu na rok 1933. Šlo mimo jiné o kanalizaci u Veselské silnice s náklady
30 000 Kč.[284]
Dne 10. dubna 1933 to obecnímu zastupitelstvu doporučila městská rada.[285]
V dubnu 1935 obecní zastupitelstvo projednalo schválení podmínek
železniční správy pro prodloužení kanalizace a chodníku přes trať
Rokycany-Nezvěstice na okresní Veselské silnici. 23. března 1935 městská rada rozhodla
vybudovat jako nouzové práce chodník a kanalizaci. V místě byla komunikace
velmi zúžena a bylo nutno ji rozšířit. Mělo jít o dokončení úprav, které už se
realizovaly před časem. 11. dubna 1935 ředitelství státních drah souhlasilo se
záměrem. Projektoval se zde 2 metry
široký chodník. Zastupitelstvo plán schválilo.[286]
V prosinci 1935 město vydalo povolení k výstavbě uličního kanálu u
rozdělených pozemků č.kat.2668 a č.kat.2675 (šlo o pozemky jižně od hlavního
vjezdu do Kovohutí, kde ze Zeyerovy ulice vybíhají výše popsané tři boční
bezejmenné uličky). Když totiž 25. dubna 1935 vydáno Občanské záložně povolení
k parcelaci na stavební místa (mezitím se majitelem pozemků stal Josef
Žour), bylo stanoveno, že do doby výstavby hlavního kanalizačního sběrače na
východní straně pozemků musí parcelující strana odvodnit stavební parcely
kanálem z cementových rour svedeným do vodoteče, která tvořila hranici mezi
továrnou na nábojky a majetkem parcelující strany. V té době již Josef
Žour na parcele k Veselské silnici stavěl několik domků (byly to rodinné
domy v 2. boční ulici jižně od hlavního vjezdu do Kovohutí, viz výše). 27.
listopadu 1935 proto proběhlo komisionelní řízení na provizorní kanalizaci. 6.
prosince 1935 městská rada doporučila povolit její výstavbu.[287]
V 1. pětiletce (1949–1954) se Zeyerova ulice dočkala vyasfaltování.[288]
V 1. polovině roku 1964 byl vyasfaltován v Zeyerově ulici chodník, a to od
domu čp.346/II na rohu Barákovy, směrem k jihu, až k domu pana Žoura
(tedy až ke 2. příčné slepé uličce za Kovohutěmi).[289]
Během roku 1965 byl do Zeyerovy ulice navezen nový štěrk, v srpnu 1965 se
očekává brzké rozhrnutí šmanty.[290]
V listopadu 1965 už jsou prý práce hotovy.[291]
Akce v hodnotě 40 500 Kčs proběhla mimo plán.[292]
Vzhledem k nedostatku peněz na trvalejší úpravy místních komunikací
rozhodlo město roku 1966, v duchu tehdy populárního „sdružování finančních
prostředků“ předat údržbu části Zeyerovy ulice podniku Kovohutě.[293] V listopadu 1967 městský národní výbor
zmiňuje, že v budoucnu by se mohla vyasfaltovat Zeyerova ulice. Investici
by zajistily Kovohutě.[294]
V únoru 1968 se rovněž připomíná, že Kovohutě na vlastní náklad rozšířily veřejné
osvětlení před svou továrnou a nechaly prořezat parčík před hlavní bránou
podniku. Zároveň tu postavily parkoviště pro osobní vozy a čekárnu ČSAD a okolo
parkoviště zhotovily trubkové zábradlí.[295]
V roce 1972 investovaly Kovohutě do úpravy prostranství před závodem
dalších 30 000 Kčs.[296]
V září 1968 se uvádí také, že „u válcovny“, tedy patrně v úseku
Zeyerovy ulice u bývalé městské válcovny,
byly opraveny lampy veřejného osvětlení.[297]
V roce 1970 se Západočeské energetické závody, n. p. zavázaly, že do 30.
dubna 1970 zřídí veřejné osvětlení v Zeyerově ulici (od viaduktu železnice
ke Kovohutím).[298] Dle informace z června 1970 závazek splnily.[299] Akce proběhla mimo plán a bylo tu vytvořeno dílo
v hodnotě 53 000 Kčs.[300] V prosinci 1972 se uvádí, že v Akci
Z již začala plynofikace Zeyerovy ulice.[301] Za rok 1972 se při této akci dílo vytvořilo dílo v hodnotě
zatím jen 3400 Kčs (plán přitom počítal s částkou 75 500 Kčs) a prostavělo
se rovněž 3400 Kčs (oproti plánu 53 000 Kčs).[302] V plánu výstavby na rok 1973 se u této akce očekávaly
náklady 53 000 Kčs a hodnota díla 72 100 Kčs.[303] V 1. pololetí 1973 byla plynofikace v Zeyerově
ulici opravdu dokončena. Vznikla tu hodnota díla 72 100 Kčs, reálné náklady činily
57 000 Kčs. Na akci bylo odpracováno 100 brigádnických hodin.[304]
Podle jiného pramene byl ale rozpočet stavby za rok 1973 upraven na 68 000 Kčs
a nakonec se prostavělo 64 000 Kčs.[305]
V září 1988 se uvádí, že ještě během roku 1988 začnou práce na úpravě veřejného
prostranství u Kovohutí.[306]
V roce 2002 byla realizována oprava Zeyerovy ulice. V úseku od
železničního podjezdu u zimního stadionu až k přejezdu u Kovohutí byl položen
nový asfaltový povrch a obrubníky.[307]
Ještě před tím došlo k rekonstrukci vodovodních rozvodů v Zeyerově ulici.
V lednu 2003 schválilo zastupitelstvo úhradu víceprací ve výši 36 749 Kč.[308]
Podél nové vozovky vyrostlo i veřejné osvětlení, které bylo v této části
města dosud nedostatečné. 14. července 2003 rozhodla městská rada přidělit
veřejnou zakázku na rozšíření veřejného osvětlení v ulici Zeyerově a
Stehlíkově firmě Kebrdle za cenu 292 674 Kč.[309]
V září 2003 rozhodlo zastupitelstvo, že v rámci úprav obecního
rozpočtu přesune na rekonstrukci vodovodu v Zeyerově ulici 37 000 Kč.[310]
V roce 2006 podal František Vraštil, obyvatel Zeyerovy ulice, stížnost
na městský úřad ve věci nepostačujícího veřejného osvětlení v úseku od brány
Kovohutí k jihu. Úředníci konstatovali, že během roku 2006 už se na tuto
investici nedostane. Starosta města Jan Baloun nicméně v prosinci 2006
ohlašuje, že po provedení místního šetření se opravdu zjistilo, že jižní úsek
ulice není dostatečně osvětlen. Po konzultaci se správcem sítě firmou Rumpold došlo
ke konkretizaci technického řešení plánované rekonstrukce. Předpokládalo se
osazení šesti nových svítilen na úseku o délce cca 350 metrů. Náklady se
předběžně odhadovaly na 930 000 Kč. Problémem ovšem bylo ochranné pásmo
souběžně vedoucí linie stožárů vysokého napětí. Město přislíbilo zařadit akci
do rozpočtu, ale na rok 2007 to prý není splnitelné.[311]
Dne 4. března 2008 městský úřad vydal územní
rozhodnutí na opravu distribučních venkovních elektrických rozvodů
nízkého napětí v Zeyerově ulici u Kovohutí, spojenou se změnou trasy
vedení na stavebních parcelách č.kat.1143, č.kat.1144, č.kat.1192, č.kat.2663
a č.kat.2786 a na pozemcích
č.kat.2668/3, č.kat.2668/5, č.kat.2675/1, č.kat.2675/3, č.kat.2675/5,
č.kat.2675/6, č.kat.2686/5 a č.kat.2958/1. Zamýšlené úpravy zasahovaly i na
katastr Kamenného Újezdu, a to na pozemky č.kat.633/1, č.kat.881/2 a č.kat.882
podél Veselské ulice. V rámci chystané investice se předpokládala výměna
vodičů stávajícího vzdušného vedení v úseku asi 260 metrů, včetně šesti
stožárů. Nové vedení se mělo zčásti situovat do stávající trasy, zčásti do
nové, přičemž mělo dojít k přesunu stožárů ze soukromých na veřejné
pozemky. Žádost o vydání územního rozhodnutí zaslala společnost ČEZ Distribuce,
a. s. městu 28. listopadu 2007. 19. prosince 2007 byl žadatel vyzván o doplnění
podkladů. Stavební povolení se u tohoto typu investice nevyžadovalo.[312]
V bilanci výsadby veřejné zeleně za rok 2007 město zmiňuje, že v
Zeyerově ulici, od křižovatky s ulicí B. Němcové až ke Kovohutím byla podél
silnice a na svahu pod garážemi vysázena alej z šeříků na kmínku, doplněná
pokryvnými keři.[313]
Podle stavu na podzim 2006 už ovšem při západní straně Zeyerovy ulice,
v úseku u garážového komplexu, byla vysázená alej listnatých stromů,
přičemž původní řada bříz byla odstraněna.[314]
Nová alej sestávala z šeříků. Svah u garáží kromě toho zpevnily prahy
z akátového dřeva, posázené odolnými, okrasnými keři a nízkými jehličnany.[315]
Dne 14. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu
rozpočtu na rok 2008, kdy se měla část peněz určených na projektové dokumentace ve výši 51 000 Kč použita na
některé jiné investice. Mezi nimi i na projektovou dokumentaci k akci přechod
pro chodce Zeyerova ulice, kam přešla částka 36 000 Kč.[316]
V letech 2011–2012 proběhla generální rekonstrukce křižovatky
ulic B. Němcové a Zeyerova. Práce započaly 31. října 2011.[317]
Podle jiného zdroje až 7. listopadu 2011. Prováděla je firma Eurovia CS
s nákladem 5 943 473 Kč.[318]
Akce navazovala na předtím provedenou
přestavbu ulice B. Němcové (viz výše). Na
křížení obou významných dopravních tahů vznikl v ulici B. Němcové přechod
pro chodce se středovým ostrůvkem. V Zeyerově ulici přibyl ve směru do
města odbočovací pruh pro odbočení do ulice B. Němcové. Doplněno bylo i veřejné
osvětlení. Navazující na tuto investici byla i přestavba vedlejšího železničního
přejezdu, který byl opatřen závorami a světelnou signalizací (předtím zde byla
jen signalizace bez závor). V srpnu 2012 město stále čekalo na úpravu
projektu od Správy železniční dopravní cesty. Signalizační sloupy se nacházely příliš
blízko vozovky a musely být přemístěny. Světelná signalizace proto nefungovala
a závory nebyly instalovány. Původní plán počítal s dokončením na podzim
2011. Město ale muselo narychlo měnit dodavatele stavebních prací, takže práce
na podzim 2011 teprve začaly. Nový termín byl v květnu 2012. To ale
skončilo s pracemi jen město a od té doby se dál čekalo na poslední
nezbytné úpravy SŽDC.[319]
Závory na přejezdu byly nakonec uvedeny do provozu až 26. října 2012.[320]
Roku 2013 prováděla
firma Stavmonta z Plzně rekonstrukci kanalizace v Zeyerově ulici,
včetně dvou bočních uliček jižně od hlavní brány Kovohutí. Vyrostla nová stoka v délce
401,50 m z kameninových rour, která odbočuje ze stoky v Stehlíkově ulici.
Souběžně probíhala i oprava kanalizace v Bezručově ulici, kde práce
realizovala firma Vavřík stavby z Příkosic nákladem 517 000 Kč bez DPH.[321]
Ještě v roce 2014 rekonstrukce kanalizace
v Zeyerově ulici poblíž Kovohutí pokračovala. Dočasně se kvůli tomu zrušila i autobusová
zastávka u Kovohutí.[322]
10.3.5.
Zástavba ve Veselské ulici
Veselská ulice odbočuje naproti Kovohutím, za železničním přejezdem ze
Zeyerovy, respektive Bezručovy ulice. Směřuje pak hned přes další železniční
přejezd a míří na jih, pod vrch Kotel, kde se
kříží s jižním
obchvatem města a pokračuje za ním do Veselé. Dne 7. září 1953 navrhla rada
MNV pojmenovat komunikaci Veselská ulice.[323]
Ulice má v zastavěném území délku necelého kilometrů. Rozvinula se u ní
jednosměrná zástavba podél východní strany, přičemž z větší části už tato
zástavba spadá pod obec Kamenný Újezd, protože právě ulice tvoří hranici obou
katastrů. Jediným objektem, který se zde nachází v katastrálním území Rokycan,
je rodinný dům čp.301/II na jižní
straně železničního přejezdu. Vyrostl počátkem 1. světové války jako jedna
z posledních staveb předtím, než stavební ruch v Rokycanech prakticky
ustal. V městském archivu se nachází složka z roku 1914, nazvaná
„Šlesinger Václav, stavba domku na č.kat.2524“.[324]
V sčítání lidu z roku 1921 je jako majitel čp.301/II uváděn Václav
Šlesinger, tesař v městské válcovně.[325] V říjnu 1933 město oznamuje, že k
prodloužení elektrické sítě k domu čp.301/II na Veselské silnici může
dojít až po připojení drážního domku (dnes již neexistující čp.178/II nedaleko
odtud, viz kapitola „železniční
architektura“).[326]
Už počátkem listopadu 1933 ale město sděluje, že k domu čp.301/II se
prodlouží elektrická síť nákladem cca 1250 Kč.[327]
Dům je patrový, s obytným podkrovím v 1. patře. Původně polovalbovou
střechu směrem do ulice nahradila asi někdy za socialismu zděná přístavba 1.
patra. A ačkoliv byl dům počátkem 21. století opraven, proporčně zůstal těžkopádným
hybridem původní vilky a amatérské přestavby z předlistopadové éry.
Celý pás zástavby odtud směrem k jihu už je na katastru Kamenného
Újezdu, byť urbanisticky jde jednoznačně o součást rokycanského intravilánu a i
stavebně vykazují zdejší rodinné domy městský charakter. Kromě obytné zástavby
lemuje východní stranu Veselské ulice i areál rokycanské obecní pily čp.99. Ta rovněž spadá pod Kamenný Újezd, třebaže je spojena
majetkově, ekonomicky i historicky s městem Rokycany. Vznikla tu za první
republiky z iniciativy Rokycanské dřevařské společnosti.[328]
Areál pily se od té doby příliš nezměnil. Rozkládá se tu několik vesměs
lehkých, dřevěných budov. V srpnu 1996 město uzavřelo smlouvu o pronájmu pily
Pod Kotlem.[329]
V říjnu 1997 areál pily koupily Lesy města Rokycan za 6 500 000 Kč.[330] V létě roku 1997 transakci schválilo i městské
zastupitelstvo.[331] V roce 1999 se zastupitelstvo zabývalo i záměrem
převodu trafostanice u areálu pily pod Kotlem. 29. června 1999 ale zastupitelé
verdikt ohledně převodu odložili.[332] Dne 17. července 2002 se sešla valná hromada Lesů města
Rokycan. Jednalo se o zefektivnění provozu pily, hlavně o opravě katru a nákupu
rozmítací pily.[333] V březnu 2004 městská rada odsouhlasila prodej části
areálu pily o výměře 140 čtverečních metrů.[334] Zároveň byl odprodán i přízemní dřevěný barák na stavební
parcele č.kat.309, který se původně využíval jako ubytovna, nyní skladiště.
V září 2004 rada[335] a v říjnu 2004 i zastupitelstvo souhlasilo
s prodejem budovy do soukromých rukou (Pavel Kubík) za 206 293 Kč.
V říjnu 2005 pak městská rada dořešila i formu splacení částky a transakce
mohla být dokončena.[336] Jde o objekt při Veselské ulice, severně od vjezdu do
areálu pily.[337] V závěru roku 2007, před nástupem zimy, se vlastníkovi
areálu, tedy Lesům města Rokycan, s. r. o., podařilo zkolaudovat nový objekt
správní budovy pily pod Kotlem. Nahradila skoro 60 let starou předchůdkyni.
Pilařský provoz taky prošel celkovou rekonstrukcí, včetně pořízení některých
strojů jako rozmetací pila nebo nový nakladač. V roce 2005 sem byl zakoupen
vysokozdvižný vozík. Během roku 2007 město investovalo taky do nového osvětlení
areálu pily a do sociálního zařízení pro pracovníky.[338]
V bilanci fungování městských lesů za rok 2018 se uvádí, že do
rekonstrukce areálu pily (dřevařský provoz) mířily největší investice. Mělo jít
o stavební i technologické úpravy, rekonstrukci budov, pilnice, osvětlení, zřízení
nových kanceláří a hygienických prostor.[339]
Zbylou část východní fronty Veselské ulice, jižně od pily, vyplňuje obytná
zástavba, ležící v katastru Kamenného Újezdu. V roce 1950 se tu, východně
od Veselské ulice, plánovala výstavba kolonie dělnických rodinných domků pro
podniky Kovohutě a Škodovy závody. Obytný soubor by sice formálně ležel na
katastru Kamenného Újezdu, ale urbanisticky by přímo navazoval na zástavbu
Jižního předměstí. MNV v Kamenném Újezdu ovšem tento záměr odmítl, proti
byli majitelé pozemků i místní usedlíci, kteří měli strach z přílivu dělnických
rodin a proletarizace čtvrti (tyto argumenty samozřejmě oficiálně nezazněly). Kolonie
pro dělníky nakonec vyrostlo ve čtvrti Za Rakováčkem,
takzvaná „Korea“.[340]
Zástavba Veselské ulice ovšem stejně v průběhu 2. poloviny 20. století
přirozeně splynula napříč hranicemi katastrálních území s Rokycany. V této
lokalitě lze jasně vidět jistou umělost osamostatnění Kamenného Újezdu od
Rokycan počátkem 90. let 20. století (poté co byl dekádu předtím připojen
k Rokycanům), protože obě historická sídla zde skutečně utvářejí jeden
urbanistický celek, nyní rozdělený mezi dvě obecní samosprávy.
Z Veselské ulice se směrem k východu na katastru Kamenného Újezdu
zformovaly tři boční ulice, přičemž z nejjižnější z nich vybíhají ještě
další dvě severojižní vedlejší komunikace k severu. Výsledkem je
v podstatě pravidelná pravoúhlá síť s několika domovními bloky.
Průběžně doplňovanou a zahušťovanou zástavbu tvoří rodinné domy fakticky
městského charakteru.
10.3.6.
Nerealizované plány na průmyslovou zástavbu u Veselské ulice
Západně od Veselské ulice zůstává nevyužité území, do kterého se od 50. let
20. století okrajově nasouval expandující areál Kovohutí (viz výše). Prostor
podél Veselské ulice lákal v 2. polovině 20. století k několika plošným
urbanistickým projektům, které tu díky blízkosti železnice a rovinatému terénu
předpokládaly další rozvoj průmyslových aktivit. První
z těchto plánů vznikl dokonce ještě před 2. světovou válkou, konkrétně za
druhé republiky. Dne 26. ledna 1939 se obecní rada seznámila s nabídkou
Františka Bekra, bytem Rokycany čp.133/II, na koupi pozemků č.kat.2678 a
č.kat.2680 o výměře 25 455 čtverečních metrů za účelem výstavby keramické
továrny.[341] Městská rada doporučila prodej těchto pozemků schválit.
Cenu stanovila na 12 000 Kč za korec. Obec dále na znamení vstřícnosti
deklarovala, že nebude namítat proti případné výstavbě železniční vlečky do
plánované továrny, pokud to nenaruší dopravu v přilehlé ulici.
V únoru 1939 věc odsouhlasilo i obecní zastupitelstvo.[342] Šlo o pozemky jižně od dnešních Kovohutí, západně od
Veselské ulice. Z plánů na novou továrnu ale sešlo, ostatně jako skoro ze
všech budovatelských vizí v pomnichovském Česko-Slovensku (viz studie o dějinách
Rokycan v letech 1938–1939).
Dne 7. července 1965 se rada MěstNV zabývala rozšířením závodu Kovohutě a
plánovanými dalšími investicemi v této oblasti.[343]
V říjnu 1966 se urbanistický výhled konkretizoval. Za Kovohutěmi a za
pilou měla na katastrálním území Kamenného Újezdu vzniknout nová průmyslová
zóna. Konkrétně tu chtěl podnik
Potraviny a Zelenina zbudovat své sídlo (sklady, administrativní budovu a
garáže). Mělo se přitom využít napojení na železnici. Roku 1967 podnik
Kovohutě, v duchu těchto plánů, velkoryse vybudoval novou železniční
vlečku podél Zeyerovy ulice, až do polí jižně od podniku (viz výše).[344]
V prosinci 1967, když se národní výbor zabýval urbanistickým řešením proponované
průmyslové zóny, která se měla táhnout od Práchovny až sem, uložil
komisi výstavby prověřit možnost umístit na dosud nevyužitém pozemku mezi
železniční vlečkou a Veselskou silnicí areál Správy silnic. Zároveň se toto
případné rozšíření urbanistického konceptu mělo projednat s projektantem.[345]
V únoru 1968 plénum MěstNV konstatuje, že lokalita byla prověřena a Správa
silnic obdržela vyrozumění o možné výstavbě. Podnik si prý teď hodlá nechat vyprojektovat
podobu svého sídla, přičemž to bude konzultovat s autorem urbanistické
koncepce průmyslové zóny.[346]
V roce 1968 při projednávání revize územního plánu město navrhovalo
umístit sklad ovoce, zeleniny a brambor podniků Potraviny Plzeň a Zelenina
v prostoru za Kovohutěmi, při Veselské ulici.[347]
Původně měl tento velkosklad vyrůst při Plzeňské ulici, na okraji města (viz
kapitola „Plzeňské
předměstí“). V listopadu 1969 MěstNV v plánu na následující rok slibuje,
že vyjasní s podniky Potraviny a Jednota otázku výstavby jejich
velkoskladů.[348]
Nakonec ale novou železniční vlečku využívaly jen Kovohutě a žádný další průmysl
areál při Veselské ulici nevznikl.[349] Různé debaty i přípravné práce ale
pokračovaly. V srpnu 1977 rada MěstNV schválila informační zprávu o
programu výstavby pro podrobný územní plán „průmyslového území pod Kotlem“.[350]
V říjnu 1977 radní souhlasili s prodloužením termínu pro svolání
schůzky zainteresovaných podniků pro výstavbu v průmyslovém území pod
Kotlem do roku 1978, kdy se měla dohotovit zastavovací studie.[351]
Záměry ohledně výstavby průmyslového území pod Kotlem projednala rada MěstNV 16.
října 1979.[352]
V 80. letech 20. století dokonce územní plán navrhoval zbudovat v prostoru
pod Kotlem, při Veselské silnici nákladové nádraží. Už v roce 1968, při revizi
územního plánu města se poprvé zmiňuje plán ČSD zřídit „stanici soustředěné
nakládky a vykládky“ s tím, že by měla vyrůst mimo stávající železniční
stanici.[353]
Nic konkrétního z těchto plánů ovšem nevzešlo. Jistým reziduem těchto vizí
byla až přehnaně velkoryse dimenzovaná vlečka do Kovohutí z 60. let, která
vybíhala daleko do polí, což lze chápat jako přípravu na zapojení do nějaké
větší struktury železničního seřadiště, obsluhujícího více průmyslových
komplexů. Nestalo se tak a samotná vlečka podléhala od počátku 21. století
rychlé erozi. Obecní kronika uvádí, že demolici kolejové vlečky v areálu
podniku Kovohutě Rokycany provedla na přelomu června a července 2016 firma Metfer
Trading. Vlečka měla délku 1,5 km a práce na její demontáži komplikovaly
náletové dřeviny a podmáčené podloží.[354]
V úseku podél východního okraje Kovohutí bylo pak v letech 2018–2019
při plošných demolicích jižní čtvrtiny areálu Kovohutí (viz výše) těleso zrušené
vlečky zavezeno zeminou v rámci terénních úprav. Zbyl z ní tak pouze
nejjižnější úsek v polích jižně od továrny (jen jako terénní stopa, bez
kolejového svršku). Plány na průmyslové využití oblasti tím ale nejsou
definitivně odloženy ad acta, protože posílení role Veselské ulice jejím
napojením na jižní obchvat města, jakož i nové průmyslové areály v jižní
zbořené části Kovohutí sem můžou průmysl opětovně přilákat.
Jižně od Kovohutí se nedaleko Veselské ulice rozvinula izolovaná sídelní skupina,
zvaná Pod Kotlem. Nachází se západně
od Veselské ulice a jižně od bývalé vlečky Kovohutí. Z jihu ji od roku
2013 míjí obchvat
města, předtím byla obklopena z jihu i západu jen poli.
Vyrostlo tu několik objektů převážně rekreačního charakteru. Ovšem první
stavbou nebyla chata, nýbrž trvale obývaná usedlost čp.180/II, zvaná podle původních majitelů „Somolíkovna“. Přízemní objekt se sedlovou střechou stojí uprostřed
rozlehlé zahrady a působí spíše jako venkovské stavení. Vznikl už v 2.
polovině 19. století. Zachytila ho katastrální mapa z roku 1877.[355]
Tenkrát se jednalo o naprosto izolovanou usedlost, téměř půldruhého kilometru
od tehdejšího okraje souvislé městské zástavby. Za první republiky objekt
patřil rodině Týmlových, říkalo se tu proto také „U Týmlů“.[356]
Okolo domu čp.180/II se v 2. polovině 20. století postupně rozrostla chatová osada. Ještě na leteckém snímku
z roku 1952 stála usedlost zcela osamoceně.[357]
Na letecké fotografii ze srpna 1957 už je západně od ní vidět dvě velké,
k jihu protažené ohrazené zahrady, nicméně bez zástavby.[358]
Někdy poté došlo k založení chatové kolonie. Snad s tím souvisí
zmínka na jednání MěstNV z roku 1966, že se připravuje výstavba
zahrádkářské kolonie v jižní části Rokycan.[359]
Spíše ale parcelace na rekreační zahrady spadá až do 70. let 20. století. Dne 27.
března 1979 rada MěstNV souhlasila s úhradou za oplocení pozemků, které
vzniknou vykoupením části zahrady č.kat.2716/2 od Václava a Aleny Týmlových u
domu čp.180/II. Pozemek se vykupoval kvůli prodloužení přístupové komunikace
k nově utvořeným zahrádkám v prostoru pod Kotlem.[360]
Státní mapa z roku 1984 už ukazuje, že jedna z oněch dvou velkých
zahrad, zachycených na fotografii z roku 1957, již je rozměřena na cca 9
menších pozemků. Druhá zahrada zůstávala ještě v původním rozsahu, ale už
na ní byla zakreslena stavba chaty.[361]
Jedná se o chatu če.46, která i dle
stavu z roku 2020 zaujímá onu velkou zahradu. Je to přízemní stavba
s nízkou sedlovou střechou. Východně od ní probíhá v severojižním
směru boční obslužná komunikace, kterou po obou stranách lemují zahrady,
rozparcelované někdy v 50. letech. Jen na některých z nich stojí
zahradní domky. A jen některé z nich mají evidenční čísla. Stojí zde chaty
če.58, če.69, če.82, če.78, če.77. Mezi nimi a zahradou u domu čp.180/II vznikla o něco později
ještě druhá boční obslužná komunikace a podél obou jejích stran další parcely
se zahradními domky, v tomto případě jsou všechny bez evidenčních čísel.
Zmíněná obslužná komunikace pak obtáčí zahradu u čp.180/II i z jihu a
jihovýchodu a podél ní se rozkládají další menší pozemky s malými domky.
Vznik chatové kolonie v podivném sousedství průmyslového areálu Kovohutí byl
už v době jejího založení sporným krokem. V roce 2013 navíc tuto osadu
od jihu tečovala vozovka silničního obchvatu Rokycan, od kterého je aspoň izolována
protihlukovou stěnou. Příklady z jiných míst v Rokycanech, kde za
socialismu k takto podřadně situované výstavbě zahrádkářských osad došlo,
nicméně ukazují, že jsou životaschopné, ovšem dřív nebo později se objeví
tendence k jejich stavební proměně na trvale obývané domy.
Nedlážděná polní cesta, jež z Veselské ulice odbočuje k domu
čp.180/II a k chatové osadě, je oficiálně evidována jako ulice Pod Kotlem, ale tabulka s označením zde chybí a jedná se
spíše o označení chatové osady a lokality než městské komunikace.
10.3.8.
Zástavba v Bezručově ulici
Bezručova ulice odbočuje ze Zeyerovy ulice naproti Kovohutím a vede přes
železniční trať směrem do Kamenného Újezdu. Na katastru Rokycan tvoří úsek o
délce jen cca 250 metrů. Dál plynule pokračuje už jako bezejmenná komunikace na
území Kamenného Újezdu. Její vznik byl výsledkem přeložky silnice koncem 19.
století. Původní cesta z Rokycan do Kamenného Újezdu vedla dnešní Veselskou
ulicí až téměř pod Kotel a
následně cestou přes pole do vsi (viz výše, v rámci popisu proměny
dopravních tras v okolí Kovohutí).
Pozemek u silnice na Kamenný Újezd, za železničním přejezdem, lákal po 1.
světové válce ke stavebnímu využití.
V červenci 1921 dalo obecní zastupitelstvo souhlasné vyjádření k žádosti Josefa Beneše o hostinskou koncesi
na novostavbu na č.kat.2525/5. O koncesi Beneš zažádal v dubnu 1921.
Pozemek č.kat.2525/5, ležící při styku okresních silnic do Veselé a do
Kamenného Újezdu, shledala městská rada vhodným pro zřízení hostince, vzhledem
k růstu obyvatel i počtu dělníků v okolní čtvrti. Poblíž měla navíc vyrůst
celá nová kolonie dělnických domků.[362] V červenci 1922 Josef Beneš opět požádal o udělení
hostinské koncese pro projektovanou novostavbu na č.kat.2525/5 a opět dostal od
zastupitelstva souhlasné stanovisko.[363]
Hostinec na této křižovatce nakonec nevyrostl, ovšem
obytné domy ano. V květnu 1926 se uvádí, že
Josef Beneš už rozdělil své pozemky č.kat.2525/3, č.kat.2525/4 a č.kat.2525/5 u
silnice do Újezdu na 12 stavebních míst, které hodlá zastavět rodinnými domy
v řadě.[364]
V letech 1926–1927 zde stavitel Josef Beneš skutečně vybudoval 12 identických
řadových domků na malých pozemcích. Jeden dům vyšel na 23–25 000 Kč. Přezdívalo
se jim pro skromné rozměry „holubníky“.[365] Dne 29. listopadu
1927 městská rada vydala na novostavby J. Beneše na č.kat.2525/5 užívací
povolení.[366]
Jde o objekty čp.386/II,
čp.387/II, čp.388/II, čp.389/II, čp.390/II, čp.391/II, čp.392/II, čp.393/II, čp.394/II, čp.395/II, čp.396/II a čp.397/II. Přízemní domy mají obytné podkroví, sedlovou střechu a
střešní zděný vikýř. Vchodové dveře jsou půlkruhově zakončené. Směrem do ulice se
nachází malá předzahrádka. Za domy probíhá železniční trať a podél ní obslužná
komunikace, která zajišťuje přístup do zahrad, rovněž velmi drobné rozlohy.
S výstavbou rodinných domů v této
kolonii, které byly později v majetku J. Lva a V. Aubrechta (čp.393/II a
čp.394/II) se započalo v polovině května 1927.[367]
V září 1928 městská rada vydala stavební povolení na výstavbu kolničky
v čp.391/II pro Františka Nováka a kolničky v čp.390/II pro Františku
a Cec. Kokoškovy.[368]
V květnu 1930 rada vzala na vědomí, že majitelé této kolonie, kromě domu
čp.388/II, postavili bez povolení dřevěné kůlny a chlévky. Musí si proto
dodatečně zažádat o stavební povolení.[369]
V červnu 1930 městská rada vydala stavební povolení pro Jana a Marii Gippnerovi
na kůlničky u čp.388/II.[370]
V březnu 1931 obecní správní komise vydala stavební povolení pro J. Tesaře
na dřevěnou kůlnu na zděné podezdívce na nádvoří čp.387/II.[371]
V březnu 1932 pak stavební povolení na skladiště a dřevník u čp.397/II
dostal R. Čermák.[372]
V květnu 1933 bylo vydáno stavební povolení pro J. Tesaře na přístavbu
kolny u čp.387/II.[373]
Identická podoba jednotlivých částí tohoto obytného souboru se poměrně
dobře dochovala do současnosti, byť všechny domy prodělaly v různé míře
modernizace exteriéru. Celkový charakter těchto zajímavých staveb ale nebyl
výrazněji narušen a vzhledem k limitovaným rozměrům domků nejsou ani
technicky možné zásadnější přestavby, které by měnily jejich hmotovou dispozici.
Výjimku tvoří jen ojedinělé pokusy amatérských stavebníků v dobách
socialismu o zděnou přístavbu 1. patra směrem do zahrady. Takto to bylo
provedeno u domů čp.396/II, čp.390/II, čp.391/II a čp.392/II. Tyto kompozičně
nezvládnuté přístavby jsou naštěstí skryty v zadní části domů.
Východně od těchto řadových domků stojí, na samé hranici katastrálního
území Rokycan, ještě dům čp.297/II,
postavený po roce 1910. Určitě už ale stál v roce 1913, kdy je zde zmiňován.[374]
Jde o patrový objekt s obytným podkrovím v 1. patře, polovalbovou
střechou a velkým zděným vikýřem obráceným do ulice. V září 1932 bylo vydáno
stavební povolení pro Františka Světlíka na výstavbu nádvorních kolen
v čp.297/II.[375]
Kolaudovány byly 5. ledna 1933.[376]
Někdy za socialismu byla do fasády domu vložena nuzná typizovaná okna, přičemž
autor přestavby se ani neobtěžoval zakrýt překlad nad novými okny. Fasáda se
jinak dochovala v původním, ale omšelém stavu.
I protější strana Bezručovy ulice měla mít obytnou zástavbu. V červnu
1913 jednalo obecní zastupitelstvo o žádosti Jana Baumgärtla, který požádal o
povolení k rozdělení pozemku č.kat.2525/4 u okresní silnice
Rokycany-Mirošov na staveniště pro 5 rodinných domů (šlo o parcelu o ploše 6681
čtverečních metrů). Pozemek se rozkládal naproti domu čp.297/II. Po jedné
straně jej vymezovala Bezručova ulice, která měla mít dle regulační čáry šířku
14 metrů, na jihu cesta do hamru Ježek, v jejíž ose se měla na
č.kat.2956/3 zřídit nová ulice. Zástavbu měly tvořit samostatně stojící domy,
bez hospodářských budov. Náběh k vytvoření kultivované městské zástavby
ale přerušilo vypuknutí světové války, kvůli čemuž se projekt parcelace
nerealizoval.[377]
Pak zde už převládl spíše průmysl a nová obytná zástavba tu nevznikala. Koncem
60. let 20. století při projektování rozsáhlé průmyslové zóny, od Práchovny až ke
Kovohutím, se měla zástavba podél této ulice dokonce formálně stát součástí
průmyslového území. V roce 1968 při revizi směrného územního plánu města
ale MěstNV doporučil zástavbu z lokality vyjmout.[378]
V prosinci 1971 zároveň MěstNV deklaruje, že hodlá pro území U Ježku
zpracovat zastavovací studii na individuálně budované rodinné domky tak, aby
uspokojil očekávanou poptávku po soukromé bytové výstavbě.[379]
O zástavbě u Ježku viz níže.
10.3.9. Technický
vývoj Bezručovy ulici a vývoj jejího pojmenování
Původně tato komunikace nenesla pojmenování. Nestály tu žádné domy a říkalo
se jí „Kamenoújezdská silnice“. Až na schůzi obecního zastupitelstva 12.
července 1927 byla pojmenována Bezručova
ulice.[380]
Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise.[381]
Tento název se od té doby nezměnil.
Výstavba kolonie 12 řadových domků si již za 1. republiky vyžadovala
v této ulici budování inženýrských sítí. V červnu 1927 městská rada
prohlásila, že o prodloužení vodovodu pro novostavby na Kamennoújezdské silnici
se rozhodne po jejich kolaudaci.[382]
Dne 17. srpna 1927 městská rada rozhodla, že žádosti J. Beneše o zavedení
vodovodu a elektřiny ke kolonii u Veselské silnice se vyhoví, jen bude-li zájem
o odběr. Do jednání o prodloužení inženýrských sítí se přitom mohli zapojit i
obyvatelé sousedních domů na katastru Kamenného Újezdu.[383]
V listopadu 1927 městští radní stanovili, že o zřízení vodovodu pro
rodinné domky na pozemku č.kat.2525/5 se rozhodne po místním šetření.[384]
V únoru 1928 městská rada rozhodla, že na své příští schůzi projedná otázku
prodloužení vodovodu (30 000 Kč) a kanalizace (19 500 Kč) k domkům u
okresní silnice na Kamenný Újezd.[385]
Kvůli průtahům s realizací inženýrských sítí v dubnu 1928 městská
rada oznámila, že na své následující schůzi projedná žádost obyvatel kolonie
Benešových domků u Veselské silnice, kteří si místo čekání na vodovod chtějí
zbudovat vlastní studnu.[386]
V květnu 1928 schválili zastupitelé města uzavření půjčky 186 500 Kč na
úpravu ulic, kanalizaci, rozšíření vodovodu, elektřiny a plynovodu. Mimo jiné i
v prostoru těchto novostaveb.
Investor bytového souboru Josef Beneš totiž naléhal na obec, aby u domků
vybudovala vodovod, elektřinu a kanalizaci. Náklady na zavedení vodovodu se
nyní odhadovaly na 30 000 Kč, kanalizace na 15 000 Kč a elektřiny na 3000 Kč,
celkem tedy 48 000 Kč.[387]
V listopadu 1928 se radní seznámili s výsledkem komisionelního řízení
na kanalizaci a vodovod před domy čp.386-397/II. Rozhodli, že městská technická
kancelář vypracuje projekt.[388]
V únoru 1929 pak městská rada uložila městské technické kanceláři, aby do 3
měsíců předložila projekt kanalizace a vodovodu pro část města u okresní
silnice na Kamenný Újezd.[389]
V polovině června 1929 radní rozhodli požádat okresní úřad o provedení
vodoprávního řízení na kanál u domků u silnice na Kamenný Újezd, dle plánů
městské technické kanceláře.[390]
Dne 1. července 1929 se konalo komisionelní šetření na kanál na újezdské
silnici k domkům čp.386-397/II a čp.297/II.[391]
Koncem listopadu 1929 městská rada vzala na vědomí podmínky železniční správy ohledně
zřízení vodovodu pod tratí Rokycany-Nezvěstice a pod železniční vlečkou. Stavbu
kanalizace a vodovodu rada zadala J. Žourovi.[392]
Výsledek ofertního řízení, na jehož základě zakázku získal J. Žour, schválilo v
prosinci 1929 i zastupitelstvo.[393]
V lednu 1930 městská rada povolila výplatu zálohy 3000 Kč J. Žourovi na
výstavbu vodovodu a 2000 Kč na výstavbu kanalizace u domků v Bezručově
ulici.[394]
V dubnu 1930 se rada, po oznámení výsledku vodoprávního řízení na výstavbu
kanalizace a vodovodu k domkům na silnici do Kamenného Újezdu, usnesla, že
do rozpočtu na rok 1931 se má zařadit částka 3000 Kč na výstavbu rigolu.[395]
V březnu 1931 se obecní správní komise usnesla zřídit v Bezručově
ulici dvě pouliční lampy.[396]
Záměr ale patrně nebyl proveden, protože v prosinci 1931 městská rada opět
schvaluje zřízení dvou elektrických svítilen v Bezručově ulici.[397]
V říjnu 1933 radní konstatovali, že nelze vyhovět žádosti majitelů domů
v Bezručově ulici o výstavbu výtokového stojanu (hydrant), obec ale prý nabídne
majitelům těchto domů zřízení vodovodních přípojek na splátky.[398]
Na rok 1969 plánoval MěstNV upřesnit provedení úprav Bezručovy ulice. Mělo
se rozhodnout, zda práce zajistí město nebo brigádníci z řad občanského
výboru.[399]
V roce 1969 každopádně v Bezručově ulici došlo k instalaci výbojkových
lamp.[400]
Šlo o součást celoměstského plánu investic pro rok 1969. Dle údajů z února
1969 se během zbytku roku počítalo v Bezručově ulici s instalací tří lamp
v hodnotě 9000 Kčs.[401]
Dle údajů z dubna 1970 zde během roku 1969 skutečně byly zbudovány tři nové
svítilny.[402]
V roce 1975 město zařadilo do brigádnické Akce Z i plynovou přípojku
v Bezručově ulici. V září 1975 již se uváděla jako dokončená.[403]
Za 1. pololetí 1975 zde bylo odpracováno 839 brigádnických hodin (z toho 553
zdarma), vznikla hodnota díla 70 500 Kčs (splněn plán na celý rok) a prostavěno
se 36 000 Kčs (oproti plánu 56 000 Kčs).[404]
Na 2. pololetí 1975 plánovalo město uvolnit na tuto akci z Fondu rozvoje a
rezerv 56 000 Kčs.[405]
V roce 1977 bylo v Bezručově ulici provedeno vyasfaltování chodníků.[406]
Roku 1987 byla dokončena úprava vozovky v Bezručově ulici.[407]
Prováděly ji Technické služby.[408]
Počátkem října 2003 započala oprava křižovatky ulic Bezručova a Veselská.
27. srpna 2003 se kvůli tomu sešla komise investora a stavební firmy.[409]
Doprava z Rokycan do Hrádku musela být po dobu rekonstrukce vedena
objízdnou trasou, podél Příbramské ulice. Investorem byla Správa a údržba
silnic Rokycany. Náklad na úpravu vozovky se vyčísloval na cca 5 500 000 Kč.
Oprava trvala do poloviny prosince 2003.[410]
Práce provedla společnost Stavby silnic a železnic.[411]
V celém úseku Bezručovy ulice, od železničního přejezdu u Kovohutí až na
okraj katastrálního území Rokycan, tedy ke křižovatce s ulicí U Ježku, došlo
k pokládce nového asfaltového povrchu a vozovku doplnily nové obrubníky.
Napojení Veselské ulice bylo nově vyřešeno zakřivením její trasy tak, aby se křižovatka,
dosud šípovitého charakteru, změnila na pravoúhlou. Po otevření jižního
silničního obchvatu Rokycan a Kamenného Újezdu v roce 2019 se
proměnily dopravní toky v této oblasti. Stoupla frekvence provozu ze
Zeyerovy ulice do ulice Veselské, protože tudy vedlo napojení na obchvat.
Bezručova ulice si ponechala místní dopravu v aglomeraci Rokycan a
Kamenného Újezdu.
10.4. Rybník Ježek a zástavba v
jeho okolí
10.4.1. Rybník
Ježek (a zrušený rybník Čekal)
Na samém okraji katastru Rokycan, mezi silnicí na Kamenný Újezd (Bezručova
ulice) a Padrťským potokem, se rozkládá, poněkud v ústraní od městského
života, starobylá sídelní enkláva okolo rybníku Ježek. Rybník Ježek leží na pomezí Rokycan a Kamenného Újezdu. Své jméno
dostal po hutníkovi Janu Ježkovi.[412]
Rybník o rozloze cca 1,2 hektaru[413]
(v roce 1938 uváděna plocha přesně 11 527 čtverečních metrů[414])
je starobylou vodní nádrží, která hrála významnou roli v zásobování
Rokycan vodou. Až do výstavby obecního vodovodu ve 20. letech 20. století byla
právě odtud přiváděna voda do městských kašen. Tento starý městský vodovod vedl
od Ježku dnešní Růžičkovou ulicí do centra města, kde končil v kašně na plácku za
dnešní školou v ulici Míru. Měřil 2212,4 metrů a měl převýšení 10,26
metrů (viz
mapa z r. 1901).[415]
Zbytky prastarého vodovodu z Ježku do historického jádra Rokycan byly vykopány
při předlažďování Masarykova náměstí v srpnu 1957.[416]
Rybník byl ale původně výrazně rozlehlejší a tvořil součást širšího systému.
V pozemkové městské knize z roku 1782 se v rámci soupisu
panských (městských) rybníků rozloha rybníka Ježek vyčísluje na 12 903 čtverečních
sáhů, tedy 4,6408 hektaru.[417]
Ještě mapa stabilního katastru z roku 1838 ukazuje, že sahal dál
k jihovýchodu a dosahoval zhruba trojnásobné plochy. Zahrnoval i území
nynější zahrádkářské kolonie východně od rybníka (viz níže) i vedlejší louky
č.kat.736/2. Na mapě z roku 1838 je nazýván „rybník Dvořiště Kouty“ a jeho majitelem bylo město Rokycany. Byl
součástí promyšlené vodohospodářské soustavy. Od jihu ho napájel malý potok,
přitékající od Kotle.
Pod Kotlem (východně od dnešní Veselské ulice, na jižním okraji zástavby
Kamenného Újezdu) zde jeho vodu nadržovala další nádrž, zvaná „rybník Čekal“, taktéž v majetku
města Rokycan. Dle soupisu z roku 1782 měřil rybník Čekal 10 940
čtverečních sáhů, tedy 3,9347 hektarů.[418]
Kromě toho disponoval rybník Ježek i přívodem vody skrz náhon, vyvedený
z Padrťského potoka.[419]
Takto je ona soustava zachycena již na mapě 1. vojenského mapování z 80.
let 18. století.[420]
Někdy okolo poloviny 19. století prošlo toto vodní inženýrské dílo redukcí.
Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 již je vidět rybník Ježek
v současné rozloze a východně od něj jsou zakresleny jen podmáčené louky,
označené jako „Na Koutech“. Rybník
Čekal pod Kotlem už tehdy byl zcela zrušený.[421]
Zápis v pozemkové knize z let 1831–1832 uvádí u rybníka Čekal poznámku,
že je vypuštěný a propachtovaný jako pole.[422]
Tato poznámka ale může být mladšího data, protože na stejné straně je u jiného
pozemku poznámka datovaná do roku 1842.
Ježek náležel do majetku města Rokycan. V dubnu 1928 obecní finanční
komise souhlasila s pronájmem rybníku Josefu Kalivodovi za 200 Kč/rok.[423]
V roce 1938 byl opět pronajat. Dne 17. června 1938 město sjednalo dohodu o
pronájmu s Antonínem Bauerem. V červenci 1938 to odsouhlasilo obecní
zastupitelstvo.[424]
Usnesením zastupitelstva z 1. července 1938 byl rybník pronajat na 6 let, do 31.
května 1944, za 400 Kč/rok Antonínu Bauerovi bytem čp.264/III. 20. dubna 1944
požádal Bauer o prodloužení nájmu a město mu ho prodloužilo do konce roku 1944.
Mezitím ale 29. září 1944 požádal o pronájem rybníku Rybářský klub
v Rokycanech. 26. října 1944 městská rada doporučila ke schválení nájem Rybářskému
klubu do 14. dubna 1947. V prosinci 1944 to schválili zastupitelé.[425]
Rybník byl na základě smlouvy z 6. prosince 1967, kdy s ní vyslovila
souhlas rada MěstNV, převeden do užívání Československého rybářského svazu a
tak to zůstalo i po roce 1989.[426] V říjnu 1987 na plénu MěstNV pan Vaník
žádá o provedení úpravy rybníků Ježek a Borek. Jsou prý zaneseny. Při provádění
meliorace navíc došlo k zastavení přítoku vody do rybníku Ježek[427]
Už ve správě z 12. října 1992 varuje Lesní úřad, že Ježek je v kritickém
technickém stavu. 9. března 1995 zadala městská rada Lesnímu úřadu vyhotovit
analýzu možného využití rybníků v majetku obce. Zjistilo se, že rybník
Ježek má narušený odtokový režim a jeho ekonomické využití je pochybné.[428]
V únoru 2002 proto městské zastupitelstvo schválilo prodej rybníku Ježek
na parcele č.kat.736/1 (patří již do Kamenného Újezdu) Českému rybářskému svazu
za cenu 45 000 Kč s podmínkou zřízení předkupního práva pro město.[429]
10.4.2. Hamr
Ježek a okolní zástavba
Severovýchodně od Ježka stojí objekt bývalého hamru čp.30 (na kamennoújezdském katastru). Připomíná se tu už v 16.
století. Byl v majetku města Rokycan, které jej pronajímalo. Roku 1709 vyrostl u
rybníka nový hamr.[430]
Na mapě 1. vojenského mapování z 80. let 18. století je zaznamenán jako „železný
hamr“.[431]
Dne 4. června 1822 se před obecní radou projednávaly stavební plány předložené
obecním hospodářským úřadem na „bey Ježek und Korecžník herzustellenden 2 Brückeln,“ neboli „při Ježku a Korečníku mající
se zřídit dva mostky.“ Radní odsouhlasili zaslání projektu na podkomořský
úřad.[432]
Souhlas podkomořského úřadu s výstavbou těchto dvou můstků vzali obecní
radní na vědomí na své schůzi 22. července 1822.[433]
Roku 1846 se tu uvádějí „kujírny a kovárny“. Vyráběly se tu lopaty, rýče a
další kované zboží. Roku 1886 si hamr pronajal obchodník Karel Holub a celý
areál přestavěl.[434]
Karel Holub měl až do 31. října 1912 rybník Ježek spolu s hamrem
v nájmu. V roce 1913, po smrti Karla Holuba, nabídli Jan Pillman a
František Kraft, že si vezmou rybník do pronájmu. Obecní zastupitelstvo návrh
schválilo. Zastupitelé ale také řešili
otázku špatné kvality vody v Ježku. Měly se kvůli tomu dát na městské
kašny výstražné cedule.[435]
Tehdy šlo stále o jediný rokycanský
vodovod.
Dne 25. března 1930 obecní komise obhlédla kujnou huť v Ježku a konstatovala,
že krov nad hamrem je velice chatrný, střední část krovu propadlá a prohnilá,
tašky sešlé. Obec rozhodla, že objekt se bude muset opravit a vyměnit i dvě
vodní kola. Oprava krovu měla stát 14 000 Kč, oprava střechy 6000 Kč. Městská
rada s tím souhlasila a navrhla uhradit z lesního rezervního fondu.[436]
V dubnu 1930 radní rozhodli, že chatrná střecha kujné huti v Ježku se
má co nejdříve opravit.[437]
Souhlas s tím, aby se na opravu střechy huti v Ježku za 2000 Kč použila
výpůjčka z mniškového fondu, vyslovila v červnu i obecní finanční
komise.[438]
V červnu 1930 vše schválilo obecní zastupitelstvo. To mělo na téže schůzi
rozhodnout i o pronájmu hamru v Ježku, kde 30. června 1930 skončil
pronájem Josefu Kalivodovi.[439]
Město vypsalo ofertní řízení, na jehož základě navrhla městská rada
v květnu 1930 dát do nájmu hamr v Ježku Karlu Šůlovi za 10 000
Kč/rok.[440]
Souhlas s pronájmem hamru vydala v červnu 1930 i obecní finanční
komise.[441]
Finální rozhodnutí zastupitelstva ale muselo být staženo z programu pro
neshody mezi zastupiteli, zda je nutno dojednat s nájemci i podíl na
amortizaci opravy střechy.[442] Po pár týdnech se zastupitelstvo k této
otázce vrátilo. Městská rada o ní jednala 18. června 1930 a setrvala na
původním návrhu (tedy pronajmout bez účasti nájemce na amortizaci za opravy
provedené obcí), což nakonec i zastupitelstvo odsouhlasilo. František Pokorný
ale opakuje názor menšiny, že výše nájemného v Ježku by měla zohlednit
výši investice do opravy střechy.[443]
Schůze obecního zastupitelstva z 13. června 1930 byla nakonec kvůli
politickým sporům zpochybněna, bylo se muset tento bod znovu projednat na
červencové schůzi. A věc i napodruhé byla schválena.[444]
Počátkem srpna 1930 městská rada rozhodla, že 7. srpna 1930 se projedná
s městskou technickou kanceláří způsob urychlení opravy střechy huti
v Ježku.[445]
V polovině srpna 1930 výměnu krovu na huti v Ježku zadala městská
rada J. Žourovi a určila, že střecha se pokryje lepenkou místo eternitu.[446]
Rozhodnutím obecní správní komise z ledna 1931 se K. Šulovi se promíjí
nájemné za první 3 měsíce, protože kvůli opravě krovu nebyla huť
provozuschopná.[447]
V červnu 1931 pak radní rozhodli, že v huti Ježek se provede i rekonstrukce
lopatářského vodního kola na náklad obce.[448]
V listopadu 1930 pak byl nájemci huti Karlu Šůlovi dán rozhodnutím
zastupitelstva do pronájmu i rybník Ježek.[449] Jenže Karel Šůla 13. února 1935 požádal obec
o ukončení nájmu kujné huti Ježek. V dubnu 1935 to na své schůzi
zastupitelstvo schválilo s tím, že se ale musí dojednat finanční vyrovnání.[450]
Na příští schůzi, ještě v dubnu 1935 už se jednalo o novém nájemci. Do veřejného
výběrového řízení se sice nepřihlásil žádný zájemce, ale obec mezitím jednala
přímo s Josefem Kalivodou, s nímž 24. dubna 1935 uzavřela dohodu. Pronájem
hamru mu byl schválen na 10 let za 4000 Kč/rok a 200 Kč/rok za rybník. Kalivoda
měl provést na svůj náklad opravy do výše 8000 Kč. 30. dubna 1935 dohodu schválilo
i zastupitelstvo.[451]
V roce 1938 ovšem město jedná o zrušení pronájmu kujné hutí Ježek a o
jejím prodeji. Josef Kalivoda, dosavadní
nájemce huti, totiž 19. listopadu 1937 požádal obec o provedení oprav
v objektu. 11. září 1937 se konalo protokolární zjištění, které odhalilo,
že objekt je opravdu ve špatném stavu a že bude nutno vnitřní zařízení huti
doplnit o nové dolejší vodní kolo a hřídel, s náklady cca 7000 Kč, a dále opravit
i střechu a omítky (za cca 11 500 Kč). Kalivoda navíc žádal i o další investice
za 18 000 Kč (mašinové kolo, 4 hutnické a lopatářské sloupy). Nakonec se obě
strany dohodly ukončit nájemní vztah a 3. února 1938 Kalivoda souhlasil
s ukončením nájmu. Dne 11. května 1938 požádali Břetislav a Josefa
Glaserovi z Chrástu o odprodej huti čp.30 v katastrálním území Kamenný
Újezd. Město se po staletích vzdávalo vlastnictví huti Ježek. Huť se prodávala bez
rybníku, který dál zůstával obecním majetkem. Glaserovi nabídli 80 000 Kč. Městská technická kancelář ale ohodnotila
objekt na 100 000 Kč, přestože stará obytná budova je prý na zboření. 12.
května 1938 městská rada doporučila ke schválení prodej. V květnu 1938 se
věc dostala před zastupitelstvo. Zdeněk Bluďovský prohlásil, že obecní majetek
by se neměl rozprodávat a že bylo chybou nechat huť zchátrat. Naopak Rudolf Šlesinger je pro prodej,
protože zájemce zaměstná v huti minimálně 10 lidí a má zkušenosti
s železářstvím. Nakonec byl prodej schválen.[452]
Břetislav a Josefa Glaserovi, kteří koupili od obce hamr Ježek, ještě 21.
května 1939 požádali obec o dodatečný odprodej parcely, zvané „Trníčka“, která
prý vždy patřila k huti. Dohodli se s městem na ceně 6000 K, 12.
října 1939 to městští radní doporučili ke schválení a ještě v říjnu 1939
schválilo prodej i obecní zastupitelstvo.[453]
Když v roce 1939 jednalo zastupitelstvo o prodeji lisovny čp.103/II na Práchovně a mnoho
zastupitelů pochybovalo o vhodnosti prodeje, použil Rudolf Šlesinger hamr
v Ježku coby pozitivní příklad. Když prý bývala huť Ježek v majetku
obce, muselo se na ni doplácet. Teď je soukromá a je v ní obnovena výroba.[454]
Za 2. světové války byl ale v hamru Ježek provoz ukončen.[455]
V současnosti objekt hamru nadále stojí, ovšem přebudovaný na rodinný dům,
patrový s podkrovím 1. patra, sedlovou střechou a velkou zahradou.
Po ukončení činnosti hamru byla tato oblast u rybníka ve 2. polovině 20.
století známa jako zahradnický areál. Už
za první republiky vyrostl západně od hamru, na katastru Rokycan rodinný dům čp.382/II. Alois Prajzler získal stavební
povolení 6. srpna 1925. Projekt zhotovil Josef Novák. Novostavba byla
kolaudována 7. prosince 1925.[456]
Stojí zde dodnes. Jde o patrovou vilku s podkrovím v 1. patře a
střechou s polovalbou. Dochovala se skoro v původním stavu. Patřila Aloisi
a Terezii Prajzlerovým.[457]
Na pozemcích mezi domem čp.382/II a rybníkem se postupně rozvíjelo zahradnictví u Ježku. Někdy v 60. letech 20. století tam vyrostly rozsáhlé
skleníky. V dubnu 1967 město oznamuje, že během roku 1967 má dojít k zahájení
výstavby kotelny pro skleníky u Ježku. Už na podzim 1967 mělo v první
části skleníku začít vytápění.[458]
Akci prováděl Okresní stavební podnik. Na rok 1968 měl v zahradnictví u
Ježku k proinvestování připraveno 400 000 Kčs.[459]
Podle jiného údaje se za rok 1968 plánovalo prostavět 420 000 Kčs. Mělo jít o
1. etapu, v které se plánovala výstavba kotelny a rozvodu potrubí do
jednotlivých skleníků.[460]
2. etapa se plánovala na rok 1969. Celkem si přestavba zahradnictví měla
vyžádat 898 000 Kčs.[461] V září 1968 se už uvádí, že výstavba
zahradnictví u Ježku probíhá.[462]
V roce 1970 prý v areálu zahradnictví došlo k výstavbě kotelny,
skladiště a sociálního zázemí za cca 1 000 000 Kčs.[463]
Dle harmonogramu představeného roku 1974 měla být v roce 1978
v areálu provedena instalace zavlažovacího zařízení.[464]
V 90. letech 20. století bylo zahradnictví zrušeno a začala transformace
této sídelní enklávy. V květnu 2002 městské zastupitelstvo schválilo
pořízení změny územního plánu č. 15 podle žádosti Zdeňka Horejše a Ivo
Blahouta, kterou se mění funkční využití parcel č.kat.2521/1,
č.kat.2521/2,č.kat.1327 a č.kat.2521/3 ze zahradnictví na území nerušící výroby
a služeb s tím, že parcely č.kat. 2977/1 a č.kat.2535, které byly součástí
biokoridoru, nemají být předmětem změny. Zastupitelstvo uložilo městskému úřadu
schválené změny územního plánu stanoveným způsobem zpracovat a projednat.[465] V březnu 2004 zastupitelstvo města souhlasilo
s pořízením změny územního plánu č. 28 dle žádosti pana Blahouta,
při níž se měly i pozemky bývalého zahradnictví č.kat.2521/8, č.kat.2521/9, č.kat.2521/10, č.kat.2977/6, č.kat.3402/1,
č.kat.3403, č.kat.2523/6 a 2523/5 změnit na zónu nerušící výroby a služeb.[466]
V říjnu 2004 pak skutečně projednala městská rada konkretizovaný návrh na
změnu územního plánu (č.01/2004 f), která měnila stávající pozemky zahradnictví
na území nerušící výroby a služeb.[467]
Kromě toho na podzim 2002 rada města doporučila zastupitelstvu ke schválení
změnu č. 5 územního plánu, která mění využití pozemku č.kat.2536/1 z trvalého
travního porostu na území nerušící výroby a služeb.[468]
Šlo o související pozemek severně od Ježku, směrem k Práchovně. 3.
července 2008 podali Zdeněk Horejš a Ivo Blahout žádost (doplněnou 3. října
2008) o vydání územního rozhodnutí o změně využití území na zpevněnou
skladovací plochu včetně oplocení umístěnou na pozemkových parcelách
č.kat.2536/1, č.kat.2521/2 a č.kat.2521/3 a stavební parcele č.kat.1327.
Městský úřad pak na 11. listopadu 2008 svolal veřejné ústní jednání.[469]
V říjnu 2002 městská rada taky doporučila zastupitelstvu záměr prodeje
parcely č.kat.736/4 a stavebních parcel v katastrálním území Kamenného
Újezdu (zahrádkářská kolonie u Ježku).[470]
Bývalý objekt na stavební parcele č.kat.3403, související se zrušeným
zahradnictvím, tehdy prošel přestavbou a 1. října 2007 obdržel číslo popisné čp.1228/II. Jde o přízemní stavbu
s nízkou sedlovou střechou. Působí zde autoopravna Marek & Nachtigal. Severně od ní vznikla v prostoru zrušeného
zahradnictví novostavba čp.1265/II. Číslo popisné získala 23. prosince
2010.[471]
Jde o velký objekt na půdorysu písmene T. Centrální část je patrová se sedlovou
střechou. Jedná se o sídlo firmy Kodl ploty, která zde má prodejnu. Západně od
tohoto objektu se rozkládá velký ohrazený pozemek pro skladování zboží. Ještě
dál na západ se prostírala v roce 2018 velká vyasfaltovaná plocha pro
parkování přívěsů od kamionů (ale přístupná je od severu, nikoliv
z prostoru pod Ježkem). Dle stavu v červenci 2019 byl pozemek prázdný. Na
protější straně cesty pak vyrostl pod hrází rybníka dům čp.1275/II,
dokončený někdy okolo roku 2011. Oficiálně je sice evidován jako víceúčelová
stavba,[472]
z hlediska stavebního ale působí jako přízemní rodinný dům s valbovou
střechou a oplocenou zahradou. Majetkově je propojen s výše uvedeným domem
čp.1265/II (rodina Kodlových).
Cesta, která odedávna vedla k rybníku a hamru Ježek, postupně získala
parametry městské ulice. Odbočuje z Bezručovy ulice na hranici
rokycanského katastru a pak vede mírnou zatáčkou k bývalému hamru. Technické
služby v roce 1987 provedly
rekonstrukci komunikace u Ježku.[473]
Oficiálně získala někdy na přelomu 20. a 21. století uliční název ulice U Ježku.
10.4.3.
Zahrádkářská kolonie u Ježku
V éře socialismu obklopila rybník Ježek na jižní a východní straně
také individuální rekreační zástavba. Nejdříve vyrostl pás zahrádek
s chatkami podél jižní strany vodní nádrže, spekulativně a nevhodně
situovaný do blízkosti rušné silnice do Kamenného Újezdu. Z hlediska
ekologického i urbanistického šlo o chybné rozhodnutí. A z hlediska estetického
ani sebelepší úpravnost zdejších malých zahrádek nemůže zcela potlačit dojem
chudinské kolonie s minimální rekreační hodnotou. Silnice procházející
Kamenným Újezdem je i po výstavbě jižního obchvatu Rokycany-Hrádek (viz níže) silně
frekventovaná.
Východně od rybníku vznikla pak koncem 80. let 20. století větší, jednotně
koncipovaná zahrádkářská kolonie.
Ještě počátkem oné dekády tento prostor sloužil jako skládka stavební suti pro
podnik Pozemní stavby, čímž došlo k nutnému zvýšení úrovně terénu (ostatně
v 1. polovině 19. století šlo o součást plochy rybníka).[474]
Už v červnu 1980 se uvádí, že skládka je dočasně uzavřena. Její uživatel
(Pozemní stavby Plzeň) měl vypracovat projektovou dokumentaci, za jakých
okolností by mohla být dále používána.[475]
V roce 1983 byl předán pozemek u Ježku místní organizaci Českého svazu
zahrádkářů pro zřízení zahrádkářské kolonie.[476]
V červnu 1984 se už uvádí, že zahrádkářská osada u Ježku se připravuje.[477]
ještě do konce 80. let 20. století byla dobudována. Na malých pozemcích tu jsou
situovány zděné chatky. Celý areál je obehnán vnějším plotem. Leží již na
katastru Kamenného Újezdu, stejně jako zahrádky mezi Ježkem a silnicí a stejně
jako několik rodinných domků, které se nacházejí západně od rybníka u silnice.
Na rokycanském katastru se nachází jen menší zahrádkářská kolonie, severně
od nároží ulic Bezručova a U Ježku. I ona je zcela nevhodně situována. Ze tří
stran ji obklopují průmyslové areály. Vyměřený pás jednotlivých zahrad tu zachycuje
už mapa města cca z roku 1976.[478]
Nacházejí se tu zahradní domky če.98,
če.114 a če.73. Ještě okolo roku
2005 byl v ulici U Ježku evidován i objekt čp.662/II, ale
v katastrální mapě už nebyl spojen s konkrétní parcelou. Podle
hodnoty čísla popisného vznikl krátce po konci 2. světové války. Mapa města cca
z roku 1976 ho zachytila jako menší objekt, stojící izolovaně zhruba na
půl cesty mezi nejsevernějším bodem ulice U Ježku a dnešním jižním koncem ulice
U Bílé haldy u čističky odpadních vod Kovohutí, tedy severovýchodně od této
malé zahrádkářské kolonie.[479]
Zachycuje ho také státní mapa z roku 1994.[480]
Dle stavu z roku 2020 už zcela zmizel z katastrální evidence.
[1] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 36.
[3] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 36.
[4] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 36.
[5] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 36.
[6] Rokycansko, č. 46, 21. 11. 1991, s.
6.
[8] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 36.
[9] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[10] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE27.01710&extent=-806884.8792924527,-1073949.4288601205,-806579.3063943072,-1073795.2100380878&link=ext
[11] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 36.
[12] 24. schůze obecního zastupitelstva,
22. 12. 1921.
[13] Hlas Rokycanska, č. 4, 28. 1. 1988,
s. 3.
[15] Šach, V.: Jak se v Rokycanech
říkalo a říká, díl 2. Rokycansko, č. 40, 10. 10. 1991, s. 3.
[16] 38. schůze obecního zastupitelstva,
5. 5. 1922.
[17] 2. schůze obecního zastupitelstva,
17. 8. 1923.
[19] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[20] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807070.3331672514,-1073829.4999901818,-806513.3439165528,-1073548.3944777197&link=ext
[21] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 37.
[22] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[24] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[25] 30.
schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1926.
[27] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[29] 31. schůze městské rady, 14. 11.
1927.
[30] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[31] 20. schůze obecního zastupitelstva,
13. 5. 1921.
[32] 22. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1921.
[33] 3.
schůze městské rady, 30. 6. 1927.
[34] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[35] 93. schůze městské rady, 21. 9.
1928.
[36] 135. schůze městské rady, 6. 5.
1929.
[37] 26. schůze obecního zastupitelstva,
18. 6. 1929.
[38] 29. schůze obecní finanční komise, 13.
6. 1929.
[39] 156. schůze městské rady, 30. 8.
1929.
[40] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[42] 189. schůze městské rady, 26. 3.
1930.
[43] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[44] 37. schůze městské rady, 12. 11.
1931.
[46] 57. schůze městské rady, 11. 2.
1932.
[47] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[48] 108. schůze městské rady, 9. 12.
1932.
[49] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[51] Rokycansko, č. 47, 26. 11. 1992, s.
6; č. 48, 3. 12. 1992, s. 6.
[54] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[56] Hlas Rokycanska, č. 4, 28. 1. 1988,
s. 3.
[57] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[58] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 37.
[60] Hlas Rokycanska, č. 4, 28. 1. 1988,
s. 3.
[62] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[63] Kronika města Rokycan, 1938–47, f.
40.
[64] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[65] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[66] Kronika města Rokycan, 1938–47, f.
79.
[67] Kronika města Rokycan, 1938–47, f.
80.
[68] Schůze užšího MNV 13. 12. 1945.
[69] Schůze MNV 4. 1. 1946.
[70] Kronika města Rokycan, 1938–47, f.
80.
[71] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[72] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807421.3524346183,-1074146.7227743696,-806307.3739332209,-1073584.5117494455&link=ext
[73] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE27.01710&extent=-807068.4617601677,-1073870.9666524138,-806457.3159638764,-1073562.529008348&link=ext
[74] 20. schůze obecního zastupitelstva,
11. 3. 1941.
[75] 21. schůze obecního zastupitelstva,
20. 5. 1941.
[76] 28. schůze obecního zastupitelstva,
10. 4. 1942.
[77] 28.
schůze obecního zastupitelstva, 5. 6. 1942.
[78] Hlas Rokycanska, č. 4, 28. 1. 1988,
s. 3.
[79] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 37.
[81] Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany
nositel Řádu práce 1911–1986, Rokycany 1986.
[82] Šebová, B.: Migrace slovenských Romů
do českých zemí po roce 1945 (případová studie – usídlování Romů v Rokycanech
mezi lety 1945 – 1952), Bakalářská práce, FF UK, 2006. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/2775
[83] Hlas Rokycanska, č. 4, 28. 1. 1988,
s. 3.
[87] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE27.01710&extent=-806973.2885345975,-1073946.5641141902,-806667.715636452,-1073792.3452921575&link=ext
[88] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1951.PLZE26.09921&extent=-806971.8107807235,-1074037.5180136207,-806392.5064525552,-1073745.150360498&link=ext
[89] Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany
nositel Řádu práce 1911–1986, Rokycany 1986.
[90] 1. schůze pléna MNV, 26. 4. 1950.
[91] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1951.PLZE26.09921&extent=-806971.8107807235,-1074037.5180136207,-806392.5064525552,-1073745.150360498&link=ext
[93] Šebová, B.: Migrace slovenských Romů
do českých zemí po roce 1945 (případová studie – usídlování Romů v Rokycanech
mezi lety 1945 – 1952), Bakalářská práce, FF UK, 2006. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/2775
[94] Rozhovor autora s Jiřím
Vonáskem, 1. 12. 2006.
[95] Šebová, B.: Migrace slovenských Romů
do českých zemí po roce 1945 (případová studie – usídlování Romů v Rokycanech
mezi lety 1945 – 1952), Bakalářská práce, FF UK, 2006. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/2775
[96] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE27.01710&extent=-807144.5366795994,-1074113.8334454133,-806533.3908833081,-1073805.3958013474&link=ext
[97] Šebová, B.: Migrace slovenských Romů
do českých zemí po roce 1945 (případová studie – usídlování Romů v Rokycanech
mezi lety 1945 – 1952), Bakalářská práce, FF UK, 2006. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/2775
[98]
Viz plán města cca z r.
1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech;
SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[99] Rozhovor autora s Jiřím
Vonáskem, 1. 12. 2006.
[100] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD32.2025.PLZE26.01076&extent=-807093.5674397538,-1074098.82427783,-806861.4672771934,-1073983.6203950595&link=ext
[102] 8. zasedání MNV, 13. 10. 1958.
[103] 1. zasedání MNV, 6. 1. 1958.
[104] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8.
1965.
[105] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za
rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární
zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.
[106] Zpráva o výsledcích ve výstavbě za
rok 1960 a stav na tomto úseku v 1. čtvrtletí 1961, materiál pro 2. plenární
zasedání MěstNV, 27. 3. 1961.
[108] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD32.2025.PLZE26.01076&extent=-807204.4194444768,-1074113.451423492,-806740.2191193561,-1073883.0436579504&link=ext
[110] Zpráva do plenárního zasedání MěstNV
o plnění úkolů ve výstavbě v roce 1961 a Akci Z.
[112] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8.
1966.
[115] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4.
1967.
[116] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807134.7350493625,-1073961.6398879364,-806577.7457986639,-1073680.5343754743&link=ext
[117] Kronika města Rokycan 1965–68, f.
283.
[118] srovnej s fotografií: Kovohutě
Gustava Klimenta Rokycany nositel Řádu práce 1911–1986, Rokycany 1986.
[119] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10.
1966.
[120] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
27. 11. 1967.
[121] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4.
1968.
[122] 1. zasedání MNV, 6. 1. 1958.
[124] 1. plenární zasedání MěstNV, 28. 2.
1967.
[125] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany
1970, s. 67.
[126] Kronika města Rokycan 1965–68, f.
283.
[127] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-806980.402611148,-1074067.815963851,-806423.4133604494,-1073786.710451389&link=ext
[128] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE27.01710&extent=-806842.6242901299,-1074215.8502306803,-806537.0513919843,-1074061.6314086476&link=ext
[130] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6.
1973.
[131] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6,
Rokycany 2000, s. 37.
[133] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s.
15.
[134] Hlas Rokycanska, č. 42, 13. 10. 1978,
s. 1.
[135] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s.
15.
[136] Hlas Rokycanska, č. 47, 22. 11. 1979,
s. 1.
[137] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s.
15.
[138] Hlas Rokycanska, č. 39, 25. 9. 1980,
s. 1.
[142] Kronika města Rokycan, 1984, f. 178.
[143] Hlas Rokycanska, č. 44, 4. 11. 1982,
s. 3.
[145] srovnej fotografie: Kovohutě Gustava
Klimenta Rokycany nositel Řádu práce 1911–1986, Rokycany 1986.
[148] Hlas Rokycanska, č. 4, 28. 1. 1988,
s. 3.
[150] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6,
Rokycany 2000, s. 38.
[151] Rokycanský deník, 23. 6. 2005.
[153] Rokycanský deník, 10. 7. 2004.
[154] Rokycanský deník, 10. 7. 2004.
[155] Zpráva ČTK, ID: 20040604E02761, 4.
6. 2004.
[156] Rokycanský deník, 12. 7. 2002.
[157] Usnesení
zastupitelstva města z 10. 4. 2007, www.rokycany.cz.
[158] Zpráva ČTK, ID: T200705020280101, 2.
5. 2007.
[160] Rokycanský deník, Kovohutě Rokycany
vlastní skupina Rosso Steel, 24. 6. 2010, https://rokycansky.denik.cz/podnikani/kovohute-rokycany-vlastni-skupina-rosso-steel.html
[162] Kovohutě Rokycany zavřely válcovnu a
propustily šedesát lidí, idnes.cz, 29. 11. 2016, https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/kovohute-rokycany-propousteni-zamestnanost-prace.A161129_085356_plzen-zpravy_pp
[163] Kronika města Rokycan 2017, s. 30. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[164] Kronika města Rokycan 2018, s. 39. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[166] E15, Duvenbeck postaví v Rokycanech
průmyslový komplex, zaměstná 200 lidí, 24. 3. 2016
[167] Kronika města Rokycan 2019, s. 33. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[169] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2023.PLZE27.01300&extent=-807196.7977524702,-1074343.624608228,-806348.2492231331,-1073922.4440100729&link=ext
[171] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD32.2025.PLZE26.01076&extent=-808008.5497993475,-1074654.293156458,-806151.7484988652,-1073732.6620942913&link=ext
[172] Zpráva ČTK, ID: T200702010256301, 1.
2. 2007.
[173] Kronika města Rokycan, 2003, s. 29.
[174] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[175] Krajský úřad Plzeňského kraje, Závěr
zjišťovacího řízení, 6. 1. 2020, https://www.plzensky-kraj.cz/Framework/Document.ashx?ID=124217
[176] idnes.cz, Obalovna v Rokycanech
nebude, po protestech investor projekt zastavil, 5. 3. 2020,
[177] Kronika města Rokycan 2019, s. 30–31.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[178] idnes.cz, Obalovna v Rokycanech
nebude, po protestech investor projekt zastavil, 5. 3. 2020,
[179] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2021.PLZE27.00727&extent=-807537.0175288211,-1074458.446751147,-805808.1882882818,-1073600.3351541501&link=ext
[182] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2021.PLZE27.00726&extent=-807060.8158250704,-1074317.5626703573,-806219.9476505724,-1073432.3429990343&link=ext
[184] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2023.PLZE27.01300&extent=-806929.8585276165,-1074138.1167612784,-806519.2847860778,-1073705.8873541472&link=ext
[185] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD32.2025.PLZE26.01076&extent=-806944.0320746036,-1074196.862419409,-806494.8215516483,-1073723.9583381924&link=ext
[186] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2023.PLZE27.01300&extent=-807601.7366014316,-1074354.6734172027,-805904.6395427575,-1073512.312220892&link=ext
[187] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD32.2025.PLZE26.01076&extent=-807663.3008075394,-1074373.3552513598,-805806.499507057,-1073451.724189193&link=ext
[188] Dle rozhovoru s obyvateli domu
čp.504/II v Kozinově ulici ze 4. 1. 2026.
[189] Založeno na osobních zápiscích a
pozorování autora ze 4. 1. 2026.
[190] Usnesení rady města, 11. 1. 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902595
[191] Usnesení zastupitelstva města, 24.
1. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=902676
[192] Usnesení zastupitelstva města, 27.
6. 2022, https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=904230
[193] Změna č. 2 ÚP Rokycany – návrh pro
veřejné projednání, Text – odůvodnění;
https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=906610
[194] Usnesení městského
zastupitelstva, 26. 6. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908252
[195] Územní plán Rokycan,
změna č. 2; https://rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910105
[196] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ486018380&extent=-955.3111506223104,-14151.255778511544,22989.824739649477,-2066.445008890001&link=ext
[197] Rokycanské listy, č. 17, 1. 11.
1897.
[198] 9. schůze obecního zastupitelstva,
18. 7. 1939.
[200] Rokycansko, č. 4, 31. 1. 1991, s. 3.
[201] Kronika města Rokycan, 1957–62, f.
143.
[202] 5. zasedání MNV, 15. 7. 1955.
[203] Kronika města Rokycan, 1974–1975, f.
75.
[204] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.
38.
[205] Kronika města Rokycan, 2003, s. 22.
[206] Oznámení veřejnosti zahájení
zjišťovacího řízení k záměru zařazenému v kategorii II, Zařízení ke spalování
paliv - přístavba k výrobní hale Rokycany, st.p.č. 2788, k. ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[207]
Veřejná vyhláška oznámení o zahájení společného územního řízení o umístění
stavby a stavebního řízení a pozvání k veřejnému ústnímu jednání, Sociální
zařízení v areálu společnosti RYTA s.r.o. (u Kovohutí) kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[208]
Veřejná vyhláška rozhodnutí, Rozhodnutí o umístění stavby – sociální zařízení v
kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[209] Kronika města Rokycan 2017, s. 28. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[210] Usnesení rady města, 14. 8.
2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=892016
[211] 36. schůze obecního zastupitelstva,
25. 4. 1935.
[212] 40. schůze obecního zastupitelstva,
20. 12. 1935.
[213] 9. schůze obecního zastupitelstva,
18. 7. 1939.
[214] 41. schůze obecního zastupitelstva,
6. 3. 1936.
[215] 50. schůze obecního zastupitelstva,
28. 4. 1936.
[216] 20. schůze obecního zastupitelstva,
11. 3. 1941.
[217] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[218] Usnesení zastupitelstva města z 18.
4. 2000, www.rokycany.cz.
[220] Materiál pro jednání rady města, 26.
4. 2004, č. 2410, ID:2537.
[222] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807016.664932157,-1073996.4517161066,-806459.6756814584,-1073715.3462036445&link=ext
[224] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807016.664932157,-1073996.4517161066,-806459.6756814584,-1073715.3462036445&link=ext
[225] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[226] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[227] 36. schůze obecního zastupitelstva,
7. 12. 1926.
[228] 158. schůze městské rady, 6. 9.
1929.
[229] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE27.11030&extent=-806793.805965996,-1074084.4070442074,-806413.2857069153,-1073892.3632259525&link=ext
[230] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE27.15870&extent=-806871.047294641,-1073950.7432887245,-806460.248036323,-1073743.418038042&link=ext
[231] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[232] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[233] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[234] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11.
1969.
[235] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12.
1969.
[236] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2.
1970.
[237] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6.
1970.
[238] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6.
1970.
[239] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4.
1972.
[240] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6,
Rokycany 2000, s. 39.
[244] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2023.PLZE27.01301&extent=-806843.9895215246,-1074065.1091550982,-806420.4060264777,-1073854.8617224006&link=ext
[245] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD32.2025.PLZE26.01076&extent=-807153.0431064093,-1074188.279548815,-806224.6424561681,-1073727.4640177316&link=ext
[247] Kronika města Rokycan, 1951–54, f.
184.
[248] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE27.11030&extent=-806815.4084182036,-1074162.2947847382,-806434.8881591229,-1073970.2509664833&link=ext
[250] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6,
Rokycany 2000, s. 39.
[251] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[252] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE27.15870&extent=-806908.0620194793,-1074065.4247483376,-806497.2627611613,-1073858.0994976552&link=ext
[253] 2. plenární zasedání MěstNV, 13. 12.
1976.
[256] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-7_1984&extent=1731.0462598425177,-1592.7460629921247,3970.416338582675,-462.5639763779517&link=ext
[257] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=sm5&idrastru=D6-1_Plzen_2-7_1979&extent=1832.4358013716019,-1538.4538989077964,4070.281877063753,-409.04095758191363&link=ext
[258] Rokycanský deník, 5. 10. 2006.
[259] Cironis, P.: Rokycanský uličník,
Rokycany 2003, s. 83.
[260] 1. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1927.
[261] 6. schůze obecního zastupitelstva,
3. 2. 1920.
[262] 16. schůze obecního zastupitelstva,
27. 2. 1925.
[263] 23. schůze obecního zastupitelstva,
16. 6. 1925.
[264] 29. schůze obecního zastupitelstva,
7. 5. 1926.
[265] 32. schůze obecního zastupitelstva,
1. 10. 1926.
[266] 8. schůze obecního zastupitelstva,
9. 12. 1927.
[267] 14. schůze městské rady, 7. 9. 1927.
[268] 12. schůze obecního zastupitelstva,
2. 5. 1928.
[269] 10. schůze obecního zastupitelstva,
13. 1. 1928.
[270] 47. schůze městské rady, 25. 1.
1928.
[271] 2. schůze obecní stavební komise, 2.
2. 1928.
[272] 102. schůze městské rady, 26. 10.
1928.
[273] 135. schůze městské rady, 6. 5.
1929.
[274] 27. schůze obecního zastupitelstva,
19. 7. 1929.
[275] 28. schůze obecního zastupitelstva,
12. 8. 1929.
[276] 172. schůze městské rady, 29. 11.
1929.
[277] 37. schůze obecního zastupitelstva,
11. 4. 1930.
[278] 38. schůze obecního zastupitelstva,
17. 4. 1930.
[279] 219. schůze městské rady, 8. 10.
1930.
[280] 9. schůze městské rady, 12. 6. 1931.
[281] 18. schůze obecního zastupitelstva,
25. 11. 1932.
[282] 36. schůze obecního zastupitelstva,
25. 4. 1935.
[283] 42. schůze obecního zastupitelstva,
4. 7. 1930.
[284] 22. schůze obecního zastupitelstva,
28. 4. 1933.
[285] 125. schůze městské rady, 10. 4.
1933.
[286] 36. schůze obecního zastupitelstva,
25. 4. 1935.
[287] 40. schůze obecního zastupitelstva,
20. 12. 1935.
[288] Kronika města Rokycan, 1954–57, f.
32.
[289] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8.
1964.
[290] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8.
1965.
[291] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11.
1965.
[292] 8. plenární zasedání MěstNV, 20. 12.
1965.
[293] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10.
1966.
[294] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
27. 11. 1967.
[295] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2.
1968.
[296] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12.
1972.
[297] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9.
1968.
[298] 1. plenární zasedání MěstNV, 23. 2.
1970.
[299] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6.
1970.
[300] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9.
1970.
[301] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12.
1972.
[302] 2. plenární zasedání MěstNV, 16. 4.
1973.
[303] 1. plenární zasedání MěstNV, 27. 2.
1973.
[304] Hlas Rokycanska, č. 3, 12. 10. 1973,
s. 2; 4. plenární zasedání MěstNV, 10. 9. 1973.
[305] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4.
1974.
[306] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9.
1988.
[307] Rokycanský deník, 27. 8. 2003.
[308] Rokycanský deník, 31. 1. 2003.
[309] Kronika města Rokycan, 2003, s. 8;
Rokycanský deník, 18. 7. 2003.
[310] Usnesení
zastupitelstva města z 30. 9. 2003, www.rokycany.cz.
[311] Rokycanský deník, 5. 12. 2006.
[312] Rozhodnutí o
umístění stavby – Distribuční
venkovní elektrické rozvody, 4. 3. 2008, www.rokycany.cz
[313] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[314] Založeno na osobních zápiscích autora.
[315] Rokycanské noviny, č. 4, 20. 4.
2007, s. 5.
[316] zm 14.7.2008opr, www.rokycany.cz
[317] Kronika města Rokycan 2012, s. 30.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909
[318] Kronika města Rokycan 2011, s. 33.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=866500
[319] Rokycanský deník, Nechráněný přejezd
děsí motoristy, 17. 8. 2012, https://rokycansky.denik.cz/zpravy_region/nechraneny-prejezd-desi-motoristy-20120817.html
[320] Kronika města Rokycan 2012, s. 30.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909
[321] Kronika města Rokycan 2013, s. 45.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553
[322] Kronika města Rokycan 2014, s. 46. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911
[323] Kronika města Rokycan, 1951–54, f.
184.
[324] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[325] Sčítání lidu 1921, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34706707/soap-ro_00002_census-1921-rokycany-prazske-predmesti-cp301_0010
[326] 152. schůze městské rady, 25. 10.
1933.
[327] Schůze prezídia městské rady, 9. 11.
1933.
[328] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.
39.
[329] Rokycanské noviny, duben 2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888822
[330] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.
39.
[331] Rokycanský deník, 18. 8. 1997, s. 1.
[332] Usnesení zastupitelstva města z 29.
6. 1999, www.rokycany.cz.
[333] Rokycanský deník, 18. 7. 2002.
[334] Rokycanské noviny, č. 3, 20. března
2004, s. 1.
[335] Materiál pro jednání rady města, 20.
9. 2004, bod č. 2410, ID:3029.
[336] Materiál pro jednání rady města, 3.
10. 2005, bod č. 2410, ID:4349.
[337] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 1. 11. 2005, bod č. 1410, ID: 4408.
[338] Kronika města Rokycan, 2007, www.rokycany.cz
[339] Rokycanské noviny, duben 2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888822
[340] 3. schůze pléna MNV, 22. 12. 1950.
[341] Kronika města Rokycan, 1938–47, f.
12.
[342] 4. schůze obecního zastupitelstva,
24. 2. 1939.
[343] 5. plenární zasedání MěstNV, 2. 8.
1965.
[344] Kronika města Rokycan 1965–68, f.
283.
[345] 6. plenární zasedání MěstNV, 18. 12.
1967.
[346] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2.
1968.
[347] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9.
1968.
[348] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11.
1969.
[349] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2.
1968.
[350] 15. schůze rady MěstNV, 2. 8. 1977.
[351] 20. schůze rady MěstNV, 11. 10.
1977.
[352] 19. plenární zasedání MěstNV, 30.
10. 1979.
[353] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9.
1968.
[354] Kronika města Rokycan 2016, s. 23. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401
[355] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=kmevidc&idrastru=B2_a_14C_6524-1A_11_ad04&extent=1778.5215900431817,-5268.854330708662,7245.42532385065,-2509.776352552706&link=ext
[356] Šach, V.: Jak se v Rokycanech
říkalo a říká, díl 8. Rokycansko, č. 46, 21. 11. 1991, s. 6.
[357] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1952.PLZE26.03557&extent=-807075.4336485745,-1074550.9402095757,-806278.0443318359,-1074148.507788784&link=ext
[358] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE27.11030&extent=-807277.1856076071,-1074775.0909519668,-806516.1450894458,-1074391.0033154574&link=ext
[359] 6. plenární zasedání MěstNV, 19. 12.
1966.
[360] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4.
1979.
[362] 22. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1921.
[363] 40. schůze obecního zastupitelstva,
14. 7. 1922.
[364] 29. schůze obecního zastupitelstva,
7. 5. 1926.
[365] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
díl 6, Rokycany 2000, s. 39.
[366] 34. schůze městské rady, 29. 11.
1927.
[367] 60. schůze městské rady, 3. 3. 1932.
[368] 92. schůze městské rady, 14. 9.
1928.
[369] 198. schůze městské rady, 28. 5.
1930.
[370] 202. schůze městské rady, 25. 6.
1930.
[371] 16. schůze obecní správní komise,
12. 3. 1931.
[372] 65. schůze městské rady, 31. 3.
1932.
[373] 128. schůze městské rady, 4. 5. 1933.
[374] 21. schůze obecního zastupitelstva,
30. 6. 1913.
[375] 94. schůze městské rady, 22. 9.
1932.
[376] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[377] 21. schůze obecního zastupitelstva,
30. 6. 1913.
[378] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9.
1968.
[379] Ustavující plenární zasedání MěstNV,
21. 12. 1971.
[380] Cironis, P.: Rokycanský uličník,
Rokycany 2003, s. 83.
[381] 1. schůze obecního zastupitelstva,
12. 7. 1927.
[382] 2. schůze městské rady, 26. 6. 1927.
[383] 10. schůze městské rady, 17. 8.
1927.
[384] 34. schůze městské rady, 29. 11.
1927.
[385] 50. schůze městské rady, 3. 2. 1928.
[386] 64. schůze městské rady, 11. 4.
1928.
[387] 13. schůze obecního zastupitelstva,
18. 5. 1928.
[388] 104. schůze městské rady, 9. 11.
1928.
[389] 122. schůze městské rady, 12. 2.
1929.
[390] 144. schůze městské rady, 11. 6.
1929.
[391] 33.
schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1929.
[392] 172. schůze městské rady, 29. 11.
1929.
[393] 33.
schůze obecního zastupitelstva, 20. 12. 1929.
[394] 181. schůze městské rady, 28. 1.
1930.
[395] 191. schůze městské rady, 9. 4.
1930.
[396] 18. schůze obecní správní komise,
26. 3. 1931.
[397] 46. schůze městské rady, 17. 12.
1931.
[398] 151. schůze městské rady, 19. 10.
1933.
[399] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6.
1968.
[400] Kronika města Rokycan, 1969–1973, f.
11.
[401] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2.
1969.
[402] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4.
1970.
[403] 4.
plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[404] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9.
1975.
[405] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9.
1975.
[406] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4.
1978.
[407] Kronika města Rokycan, 1987, f. 67.
[408] 12. plenární zasedání MěstNV, 26. 4.
1988.
[409] Rokycanský deník, 27. 8. 2003.
[410] Rokycanský deník, 7. 10. 2003.
[411] Rokycanský deník, 27. 8. 2003.
[412] Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s.
34.
[413] Rokycanský deník, 19. 5. 1995, s.
10.
[414] 66. schůze obecního zastupitelstva,
1. 7. 1938.
[415] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO,
kart. č. 122.
[416] Kronika města Rokycan, 1954–57, f.
195.
[417] Verzeichniss über die
herrschaftliche Hüttweide, Verzeichniss über die samentliche Herrschafts Grund
Realitäten Zussamenziehung von allen Gattungen der Gründen, 1782, snímek 29, https://www.portafontium.eu/iipimage/30770070/soap-ro_00013_ap70-k278_0290
[418] Verzeichniss über die
herrschaftliche Hüttweide, Verzeichniss über die samentliche Herrschafts Grund
Realitäten Zussamenziehung von allen Gattungen der Gründen, 1782, snímek 29, https://www.portafontium.eu/iipimage/30770070/soap-ro_00013_ap70-k278_0290
[419] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=PLZ486018380&extent=7712.329184658367,-8698.125222250428,13698.613157226315,-5676.922529845042&link=ext
[421] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=kmevidc&idrastru=B2_a_14C_3027-1A_02&extent=4218.261493522988,-2313.802260604521,9816.839090678182,511.72987045974116&link=ext
[422] Grundbuch, 1831–1832, snímek
48, https://www.portafontium.eu/iipimage/30770081/soap-ro_00013_ap70-k289_0480
[423] 15. schůze finanční komise, 26. 4.
1928.
[424] 66. schůze obecního zastupitelstva,
1. 7. 1938.
[425] 41. schůze obecního zastupitelstva,
19. 12. 1944.
[426] 6. plenární zasedání MěstNV, 18. 12.
1967.
[427] 9. plenární zasedání MěstNV, 27. 10.
1987.
[428] Rokycanský deník, 19. 5. 1995, s. 10.
[429] Usnesení
zastupitelstva města z 26. 2. 2002, www.rokycany.cz.
[430] Hofman, K.: Rokycany v letech
1740 až 1750: Část druhá: Hospodářské poměry. Sborník Muzea Dr. Bohuslava
Horáka, Rokycany, 7:s. 40, 1996.
[432] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24.
12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 14, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 131.
[433] Radní protokol, 04. 01. 1822 – 24.
12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 14, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 159.
[434] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 19.
[435] 21. schůze obecního zastupitelstva,
30. 6. 1913.
[436] 40. schůze obecního zastupitelstva,
13. 6. 1930.
[437] 192. schůze městské rady, 16. 4.
1930.
[438] 40. schůze obecní finanční komise,
6. 6. 1930.
[439] 40. schůze obecního zastupitelstva,
13. 6. 1930.
[440] 197. schůze městské rady, 21. 5.
1930.
[441] 40. schůze obecní finanční komise,
6. 6. 1930.
[442] 40. schůze obecního zastupitelstva, 13.
6. 1930.
[443] 41. schůze obecního zastupitelstva,
27. 6. 1930.
[444] 42. schůze obecního zastupitelstva,
4. 7. 1930.
[445] 210. schůze městské rady, 6. 8.
1930.
[446] 211. schůze městské rady, 13. 8.
1930.
[447] 10. schůze obecní správní komise,
15. 1. 1931.
[448] 12. schůze městské rady, 25. 6.
1931.
[449] 50. schůze obecního zastupitelstva,
7. 11. 1930.
[450] 36. schůze obecního zastupitelstva,
25. 4. 1935.
[451] 37.
schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1935.
[452] 65. schůze obecního zastupitelstva,
18. 5. 1938.
[453] 11. schůze obecního zastupitelstva,
27. 10. 1939.
[454] 9. schůze obecního zastupitelstva,
18. 7. 1939.
[455] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VI, Rokycany 2000, s. 19.
[456] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf
[457] SokA, Archiv města Rokycan,
č.kart.140.
[458] 2. plenární zasedání MěstNV, 25. 4.
1967.
[459] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
27. 11. 1967.
[460] 3. plenární zasedání MěstNV 24. 6.
1968.
[461] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4.
1968.
[462] 6. plenární zasedání MěstNV, 30. 9.
1968.
[463] 4. plenární zasedání MěstNV, 26. 6.
1972.
[464] 5. plenární zasedání MěstNV, 21. 10. 1974.
[465] Usnesení zastupitelstva města z 21.
5. 2002, www.rokycany.cz.
[466] Usnesení
zastupitelstva města z 9. 3. 2004, www.rokycany.cz.
[467] Materiál pro jednání rady města, 11.
10. 2004, č. 2420, ID:3119.
[468]
Rokycanský deník, 1. 11. 2002.
[469]
Veřejná vyhláška oznámení o zahájení územního řízení o změně využití území a
pozvání k veřejnému ústnímu jednání, Zpevněná skladovací plocha včetně oplocení
v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[470] Rokycanský deník, 1. 11. 2002.
[473] 12. plenární zasedání MěstNV, 26. 4.
1988.
[474] 6. schůze rady MěstNV, 25. 3. 1980.
[475] 11. schůze rady MěstNV, 3. 6. 1980.
[476] 16. plenární zasedání MěstNV, 21. 2.
1984.
[477] 18. plenární zasedání MěstNV, 26. 6.
1984.
[478] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[479] Viz plán města cca z r. 1976,
na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA
Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.