|
|
|
|
|
|
D. Borek: verze 2026/05/12
Plzeňské
předměstí: Bývalé Hirschovy železárny
Západně od historického jádra Plzeňského předměstí se po
staletí rozkládaly louky. Mezi nimi tu u jižního břehu Klabavky stála jen izolovaná
usedlost čp.21/III, již od 16.
století známá jako Podhorní mlýn. Koncem
18. století se změnila na valchu a koncem 19. století na Hirschovy železárny,
včetně honosné vily továrníka Hirsche. Přímo na dotyku s historickým předměstím
tak vznikl menší průmyslový areál.
Obsah
3.2. Jirchářská valcha na místě mlýna
3.3. Vznik Hirschových železáren
3.5. Další vývoj Hirschových železáren
3.1. Podhorní mlýn
V 70. letech 18. století tu hospodařil mlynář Petr Řípa. Z dobových zpráv vysvítá, že nebyl s podnikáním spokojen. Dne 24. září 1773 vystoupil před obecní radou František Kroft a stěžoval si, že Petr Řípa neuhradil činži z mlýna ve výši 99 zlatých a 40 krejcarů. Řípa se hájil, „že jen na jednom složení [tedy na jednom kole – pozn. aut.] mele, když se mu žádná pomoc v klížení stoky nečiní. Následovně, že on z toho složení po 20 zl. platiti chce.“ Radní podpořili, Kroftovu žádost o vydání druhé platební upomínky pro Řípu, zároveň ale vyzvali arendátory (nájemce obecních statků), aby Řípovi „robotu dali, aby se mu stoka vody spraviti mohla.“[1] Dne 8. října 1773 se vše opakovalo. František Kroft si zase stěžuje, že Řípa nesplatil dluh. Mlynář namítá, „že on mlíti nemůže, poněvadž oni mu dostatečnou robotu k klížení stoky nedávají.“ Konšelé odsouhlasili exekuci na Petra Řípu, ale Krofta jako zástupce nájemců obecních statků napomenuli, „aby mu pomožení učinili s robotou, vypucování stoky, by voda odpadati mohla.“[2] Dne 19. listopadu 1773 to byl naopak Petr Řípa, který si nechal na schůzi obecní rady zavolat arendátory a vyčetl jim, že mu neposkytli dostatečnou pomoc s opravou stoky, tudíž nemůže mlít, a oni přitom po něm chtějí uhradit nájem. Arendátoři namítali, „že jemu dosti velkou pomoc učinili a dost roboty dali, že to ale nic nepomáhá, když voda přijde, zase to vše zanese.“ Radní rozhodli, že se na místo zavolají na obhlídku mlynáři, aby se zjistilo, zda je možné to nějak řešit.[3] Zdá se, že u Podhorního mlýna došlo k zásadnímu narušení mlýnského náhonu, možná vlivem klesání terénu nebo změn srážek a průtoku. Udržení provozu už nebylo jisté. Dne 7. prosince 1773 oznámil před radními František Kroft, že pololetní dluh Petra Řípy za činži na mlýnu už činí 137 zlatých a navrhuje exekuční prodej Řípovy chalupy a pole. Radní to ale zamítli s tím, že proces vymáhání dluhu má být pozvolnější.[4]
Dne 11. ledna 1774 ohlašuje na obecní radě inspektor Ferdinand Tallm, že „složil právní condicti [tedy smlouvu – pozn. aut.] na zákup mlejna Podhorského od Petra Řípy koupeného, též na jeho chalupu, v příčině nezaplaceného mlejna. Žádá by ku právu přijata a své místa zaznamenána byla.“ Konšelé to přijali a vzali na vědomí.[5] Není zřejmé, zda šlo již o dokončenou transakci, či pouhý návrh. Dne 26. března 1774 se před rokycanskou obecní radou řešila žádost Petra Řípy, aby magistrát podkomořskému úřadu vzkázal, „že on v tom mlejnu obstáti nemůže. Aby se jemu nový mlejn vystavěti nechal, že rád potom z toho mlejna pensi [tedy nájem – pozn. aut.] platiti bude.“ Radní se usnesli, že zprávu předají podkomořskému úřadu.[6]
Dne 21. června 1776 oslovil Petr Řípa obecní radu s tím, že „kterak zakoupivše Podhorní mlejn, na takový se svou krvavou prací spolu [se] zákupem na 800 zlatých vynaložil, tudíž do chudoby se uvrhnul tak, že nyní dáleji živ býti nemůže, obzvláště, když taky mlejn Polexiny Růžkovský, na kterým nyní, že na prodej jest, tudy žádá by slavný [magistrát] jemu ten nově stavěný mlejn při rybníce pod Nazaretem [myšlen lazaret pod Vršíčkem – pozn. aut.] dopřáti a milost. resoluti jemu udělit ráčil.“ Radní se usnesli, že jeho návrh předloží podkomořskému úřadu, „by mu ten mlejn, z ohledu jeho umělé škody na Podhorním, nyní cassirovaném [tedy rušeném – pozn. aut.] mlejně (…) zaprodán býti mohl.“[7] Z neobratně formulované zprávy se dozvídáme, že Řípa nadále nebyl spokojen s obživou na Podhorním mlýně. Zdá se, že patřil Polexině Růžkové a že byl nyní na prodej a město dokonce mluví o tom, že se ruší. Dozvídáme se ovšem taky, že jiný mlýn, pod lazaretem na úpatí Vršíčku, se právě budoval a že Řípa se ucházel o jeho převzetí. To se mu nakonec splnilo a byl pak mlynářem tam. Podstatné je, že někdy okolo roku 1776 byl Podhorní mlýn zrušen.
Polexina Růžková rozená Lehnerová se provdala v červnu 1760 za vdovce Josefa Růžka.[8] Společné děti neměli. Dne 31. července 1776 byla před radními přednesena žádost, kterou podala Polexina Růžková. „Že se na mlejn, chalupu a na pole blíž mlejna kupec nachází a poněvadž paní Polexina Růžková jakožto mateř na své 2 syny Václava a Antonína velký náklad vedla a do dobrého stavu přivedla, žádá, by slavný magistrát ku prodeji téhož mlejna povoliti ráčil.“ Konšelé sice uznali její píli a starost o syny, ale žádost o povolení k přímému prodeji mlýna zamítli, protože by to odporovalo poručenskému právu, které přikazuje při prodeji majetku, který se dotýká práv sirotků, aby se konala veřejná dražba. S tou město souhlasilo.[9] Zajímavá je zmínka o chalupě, která k mlýnu přináležela. Mohla se nacházet přímo v jeho areálu, tzn. obytné stavení čp.21/III. Dne 8. listopadu 1776 obecní radu oslovil Jan Korren, jménem své tchyně Polexiny Růžkové, „ponivadž na její mlejn blíž huti subhartatorních cedul [tedy nabídek na prodej – pozn. aut.] čas vyšel. Žádá, by na ten mlejn dle uznání Slav. [ného] Mag. [istrátu] licitati [tedy dražba – pozn. aut.] se předsevzala.“ Radní s tím souhlasili.[10] Mlýn patrně zatím marně hledal kupce. Dne 17. prosince 1776 radní sdělují měšťanstvu, že „kdyby někdo mlejn Podhorní koupiti chtěl, by se za kupce záhy ohlásil.“[11] Dne 10. ledna 1777 se obecní rada zabývala otázkou „mlejna cassirovaného [rušeného – pozn. aut.] Podhorního.“[12] Znovu 17. ledna 1777 byli voláni páni obecní starší ve věci „Podhorního mlejna a na něj nákladu přijít majícího.“[13] V listopadu 1777 se v seznamu listovní komunikace magistrátu uvádí i dopis „v příčině za licitando [tedy v dražbě – pozn. aut.] 250 zlatých odprodaného mlejna Podhorního.“[14] Dne 31. prosince 1777 pak obecní rada přijala přípis od podkomořského úřadu v otázce odprodeje Podhorního mlýna.[15] Lze tedy říct, že prodej mlýna se završil roku 1777.
3.2. Jirchářská valcha na místě mlýna
Místo mlýna tu následně fungovala valcha. Obecní jirchářská valcha původně stála u mlýnu Korečník na Práchovně, kde si ale na škody vznikající z jejího provozu stěžoval tamní mlynář František Forstel. Dne 27. června 1777 oslovil Forstel obecní radu a žádá „by ta při jeho mlejně se vynacházející valcha velmi na zkázu byla, tu když se jemu přislibovalo, že se ta valcha přenese, nyní ale že se jeho mlejn bourá, tudy to přestavení té valchy přestane. Tehdy opáčlivě žádá, aby ta valcha k podhornímu mlejnu, by dokona[le] zkažen nebyl, přenešena byla.“ Radní namítali, že „supplicant v svým zákupu mlejna tu vejminku [tedy podmínku – pozn. aut.], že se ta valcha přenese, stipulírovanou [stanovenou – pozn. aut.] nemá, tudy taky to přestavení žádným právem žádati nemůže. Nicvšakemně maje obec nyní velká vydání na stavění, až takové přestanou, bude se na to šetřit, aby se ona valcha přenésti na jiné místo mohla.“[16] Ze zprávy vyplývá, že u mlýna Korečník se nacházela valcha v obecním vlastnictví. Forstelův návrh na přesun této valchy k Podhornímu mlýnu byl nakonec skutečně realizován. Nejasná je zmínka o tom, že „se jeho mlejn bourá, tudy to přestavení té valchy přestane“. Patrně mínil, že činnost valchy poškozuje jeho mlýn Korečník, který se bourá (hroutí). Potvrzuje to i zpráva z 29. dubna 1780, kdy byla radním předložena stížnost, kterou podal Matěj Hejrovský na Františka Forstela, mlynáře podkorečnického, „kterak tak při koupení licitando [v dražbě – pozn. aut.] stavení bývalého mlejna podhorského, on obeslaný [Forstel – pozn. aut.] se podvolil, když actor [Hejrovský – pozn. aut.] onou jemu Forstlovi, na zkázu celují [?], pod jeho mlejnem stojící, valchu do svého koupeného stavení přenese, každý rok jemu, p. Hejrovskýmu na činži valchy s 4 zlatými concurírovati [tedy přispívat – pozn. aut.].“ Forstel se hájil, že příspěvek 4 zlaté odsouhlasil jen jednorázově, nikoliv každoročně. Obecní rada ale nahlédla do smlouvy z 15. února 1780, kde se poplatek a dala Hejrovskému zapravdu. Zároveň radní podotknuli, že Forstel „větší škodu, když tam valcha stála, míval, tak jak sám si několikráte stěžoval a o přenešení té valchy často kráte prosebně se ucházel.“[17] Shrňme tedy, že v únoru 1780 byla skutečně valcha od Korečníku přenesena do zrušeného Podhorního mlýna na Plzeňském předměstí, přičemž její provozovatel Hejrovský získal od Forstela jako kompenzaci drobný roční příspěvek. Zajímavé je, že po jisté době se i tato valcha na Plzeňském předměstí dostala do držení Forstela. Dne 19. února 1796 magistrát předvolal Matěje Hejrovského, který „se vyjádřil, že valchu tu, cum appertinentus [tedy i s vybavením – pozn. aut.], též s půlkem [tedy malým polem – pozn. aut.] a loučkou, Fr. Forstelovi za 1125 zl. odprodal.“ Magistrát rozhodl, že věc předá k posouzení hospodářskému úřadu.[18]
Dne 26. října 1777 Tomáš Lehner informoval obecní radu, „kterak on zbořeniště Podhorního bývalého mlejna licitando jest koupil a ponivadž již 14 dní prošlo a žádný kupec se neohlašuje, který by víceji dal, žádá o adjudicati [tedy přiřčení – pozn. aut.] téhož zbořeniště.“ Obecní rada to odsouhlasila.[19] Dne pozdějšího výtahu z pozemkových knih, pořízeného v roce 1808 pro jednání mezi magistrátem a tehdejším majitelem nemovitosti Jiřím Karáskem (viz níže), se kupní smlouva Tomáše Lehnera popisuje následovně: „zpustlé a samotné stavení bývalého Podhorního mlejna panského, s paloukem, ostrůvkem, zahrádkou a půlkem pod Strání, za špatnou cenu 235 zlatých zakoupil.“[20]
Dne 18. července 1780 požádal Matěj Hejrovský o ingrosování (úřední zápis) koupě stavení a valchy, „kde prve mlejn obecní pod strání bývával“ od Tomáše Lehnera za 235 zlatých. Radní to odsouhlasili.[21] Výtah z kontraktu s Matějem a Ludmilou Hejrovských, zhotovený v roce 1808, popisuje tehdejší situaci následovně: „stavení, kde předtím Podhorní panský mlejn býval a kde se do toho stavení pod Korečníkem bývalá valcha jirchářská přenesla, z které valchy se do důchodu [tedy rozpočtu – pozn. aut.] obecního jménem činže [tedy nájem – pozn. aut.] 11 zl. ročně platiti má.“[22] Dne 13. prosince 1785 magistrát projednával žádost Matěje Hejrovského o komisi „k valše jirchářské skrze trpící škodu od velké vody“. Obecní rada se usnesla, že pokud si komisi (obchůzku) zaplatí, má se mu vyhovět.[23] Dne 6. prosince 1784 se obecní rada zabývala žádostí cechu soukeníků, aby se jim odpustila pro tento rok činže 40 zlatých z valchy. Jako důvod uvádějí nedostatek vody a požár města ze září 1784, kvůli kterému valchu méně využívali. Radní se usnesli, že věc předají podkomořskému úřadu a navrhnou odpuštění poloviny ročního nájmu.[24] Dne 31. prosince 1784 pak radní vzali na vědomí, že podkomořský úřad snížení nájmu soukeníkům schválil.[25]
Dne 18. dubna 1800 magistrát vzal na vědomí „licitatorní protokol na odprodanou do emfyteutického [tedy dědičného – pozn. aut.] vlastnictví obecní soukenickou valchu.“ Magistrát rozhodl, že protokol se zašle pro potvrzení na podkomořský úřad.[26] Nezdá se nicméně, že tato zpráva hovoří o valše na místě bývalého Podhorního mlýna. Matoucí je zejména, že už zpráva z roku 1780 uvádí, že byla v soukromém majetku, tudíž nemohla být roku 1800 prodávána obcí. Mohla být míněna ona původní zrušená valcha na Práchovně (to ale byla jirchářská, nikoliv soukenická valcha), vedle mlýnu Korečník, anebo spíše soukenická valcha, která ve 20. letech 19. století prokazatelně stála u Boreckého potoka u kapličky v Tomáškově ulici, ve čtvrti západně od Hrudkovanky na Pražském předměstí
Naopak zcela jistě se této valchy na Plzeňském předměstí týkala zpráva z 12. srpna 1800, kdy se magistrát zabýval vyjádřením mlynářského cechu ke stížnosti, kterou podal Václav Vild, „v příčině stavěti chtějícího, jemu však od cechu odepřeného krupníku při své jirchářské valše.“ Magistrát Vildovu žádost ovšem zamítl, protože „a) živnost ta jedině mlynářům přináleží, b) na místě tom, kde valcha pozůstává, jiný tak nazvaný Řípovský mlýn vystavěn byl, c) při tak zhusta ležících mlejnech, jichžto v počtu deset jest, na vyskytnouti se mohoucí schodek mlynářských krup pomysliti nelze, d) provozování dvojího, skrze nejvyšší generalia [tedy pravidla – pozn. aut.] v pořádek uvedeného řemesla, se nepovoluje, tudy také rozmnožení již dostatečných krupníkův, v následku dvorní resoluti od 22. novembris 1790, připustiti se nemůže.“[27] Dozvídáme se, že Vild hodlal kromě jirchářského řemesla provozovat i krupařství, tedy výrobu některých obilných produktů, což mu ale město, využívajíc cechovní protekcionismus, nedovolilo. Touto zprávou je zároveň definitivně potvrzeno, že na místě Podhorního mlýna na přelomu 18. a 19. století fungovala jirchářská valcha. Dne 7. října 1800 se téma před magistrát vrátilo v podobě přípisu od krajského úřadu, kam Vild, nyní uváděný jako Ignác Wild (Ignác Vild, též Hynek Vild), směřoval svou stížnost proti jemu zamítnuté stavbě „einer Kraupenmühle“.[28] Dne 18. února 1803 se magistrát zabýval slyšením mezi místními mlynáři a Ignácem Wildem „v příčině od posledního ve své valše vystavěnu býti mělého jednoho mlýnského složení.“ Magistrát nařídil, aby Vild předložil vyobrazení pro zamýšlený stroj na šrotování semena a „tlačení oleje lněného“. Do té doby se mu zakazovalo nový stroj používat.[29] Vyobrazení tohoto stroje na mletí lněných semen při své valše Ignác Vild předložil magistrátu 25. února 1803. Magistrát to předal k posouzení mlynářskému cechu.[30] Dne 4. března 1803 mlynářský cech doručil své stanovisko ohledně „nástroje k šrotování, pak potom k tlačení oleje z lněných semen,“ načež magistrát rozhodl, že Hynek Wild obdrží povolení, ale smí přístroj používat jen k těmto činnostem.[31] Dne 25. října 1803 se na jednání magistrátu řešila reakce Hynka Wilda na žádost místních mlynářů, kteří mu požadovali zakázat provoz krupníku.[32] Dne 4. listopadu 1803 se věc řešila na plénu magistrátu, který konstatoval, že Vild dostal povolení pouze na mletí lněných semen na olej, nikoliv na kroupy, což je činnost, která přísluší jen mlynářům, nikoliv valchařům a že „při koupi jeho valchy všechno právo mlýnské na mlejn Řípovský [pod Vršíčkem, viz výše – pozn. aut.] již předtím přenešeno bylo.“ Vild dostal nařízeno mlýnek na kroupy zrušit do 14 dnů, pod hrozbou úředního zboření.[33] Dne 22. listopadu 1803 se magistrát seznámil s žádostí Hynka Vilda „o zachování jemu již jedenkráte k tlačení lněného oleje povoleného a vystavěného mlýnku, odřeknutím omílání krup.“ Město to předalo mlynářskému cechu k vyjádření.[34] Dne 29. listopadu 1803 město po konzultaci s cechem mlynářů rozhodlo, že Vildovi se mlýnek ponechá, ovšem jen na mletí lněného semene a tlačení oleje. Jakmile by se zjistilo, že mele mouku, bude mu zařízení bez odkladu „rozmetáno“.[35]
Ignác Vild s manželkou Marií Jakobovou v objektu valchy čp.21/III i bydleli. Už v červenci 1798 se jim zde narodil syn,[36] další dítě v červnu 1801.[37] Předtím žili v domě čp.17/II na Pražském předměstí.[38] Už v roce 1808 se ale jako majitel valchy uvádí Jan Jiří Karásek a zároveň téhož roku je Hynek Vild připomínán coby majitel mlýna na Práchovně. Dne 29. ledna 1808 se před magistrátem řešila Karáskova žádost „o povolení z jeho valchy zase mlejn vystavěti mocti, poněvadž on od dvorních [?] jirchářův živ býti a správu valchy nakládati [tedy financovat – pozn. aut.] nemůže.“ Radní věc předali hospodářskému úřadu k posouzení.[39] Manželé Jan Jiří Karásek a Anna rozená Šteidlová z Manětína žili zde ve valše čp.21/III, kde se jim v dubnu 1808 narodilo dítě, které ovšem zemřelo při porodu.[40] Karásek se brzy ocitl ve stejných sporech s mlynářským cechem jako předchozí majitel valchy. Dne 16. září 1808 magistrát vyslechl Karáskovo vyjádření se stížnosti mlynářů. Radní pak konstatovali, že „skrze od něho vystavený werk neb složení k melivu po daném vyjádření obviněného se uznává, že jakož Jiří Karásek dle knihy trhové pod lit. D v listu 86 jen toliko jirchářskou valchu s werkem k táhnutí lněného oleje, nikoliv pak k mletí mouky koupil.“[41]
Dne 7. února 1812 se na schůzi magistrátu řešila žádost, kterou podal Josef Kordík, o „vykázání jemu potřebného dříví na správu [tedy opravu – pozn. aut.] jeho jirchářské valchy.“ Radní rozhodli, že věc bude předána k posouzení radnímu Kisslingovi a dána k vyjádření Páníkovi, Kohoutovi a Vraštilovi.[42] Dne 14. února 1812 pak magistrát odsouhlasil „erforderlichen Bauholzes zum Reparierung der Weißgärberwalke,“ neboli „požadované stavební dříví na opravu jirchářské valchy,“ a to včetně podrobného rozpisu položek a typů dřeva.[43] Dne 21. července 1812 magistrát předal hospodářskému úřadu k prošetření požadavek Josefa Kordíka „od platu za dříví na jez své jirchářské valchy osvobozen býti.“[44] Dne 7. srpna 1812 se pak magistrát zabýval stanoviskem hospodářského úřadu ke Kordíkově žádosti o „Bauholz bewilligung zur Weher bei der Walkemühle,“ neboli „povolení stavebního dříví na splav u valchy.“ Úřad požadoval potvrzení, že dříví skutečně bude použito na stavbu jezu.[45] Dne 29. března 1816 radní řešili žádost Josefa Kordíka o 9 dřevěných kmenů „zur Reparierung der Weißgärberwalke,“ tedy „k opravě jirchářské valchy.“ Magistrát konstatoval: „da der Bittensteller die Herstellung den Weißgärberwalke und Wasserweher nicht gänzlich besorgt hat und bei der Untersuchungskomission die Wasserweher in keinen guten Stande befunden worden, daher können nicht demselben wohl aber den Franzen Treyball jene 6 Tramen zustellen,“ neboli „protože žádost kladoucí se o údržbu jirchářské valchy a vodního splavu nepostaral a vyšetřovací komisí byl splav v nedobrém stavu shledán, tudy se nikoliv témuž [tedy Kordíkovi – pozn. aut.], nýbrž Františku Trejbalovi oněch 6 /sic!/ kmenů může poskytnouti.“[46] Není zcela zřejmé, zda se tyto záležitosti týkaly této valchy. V matrikách z oné doby žil jistý Josef Kordík v domě čp.32/II ve čtvrti Pod Kostelem, ale šlo o řeznického mistra, nikoliv jircháře.
Nejasnost ohledně lokalizace platí i pro zprávu ze 7. května 1816, kdy vzal rokycanský magistrát na vědomí přípis z podkomořského úřadu „mit angeordneter neuerlichen Lizitazion auf die Weißgärberwalke,“ neboli česky „s nařízenou novou dražbou na jirchářskou valchu.“ Radní ve své odpovědi pověřili hospodářský úřad přípravou a také provedením úředního odhadu valchy.[47] Dne 14. května 1816 se před magistrátem řešilo podání od Františka Trejbala, který žádal o potvrzení proběhnuvší koupě rokycanské jirchářské valchy.[48] František Trejbal žil s manželkou Veronikou v mlýně čp.14/III v ulici Ke Koupališti na starém Plzeňském předměstí, kam se přiženil. Blízkost tohoto mlýna k lokalitě pod Strání je jistým volným důkazem, že skutečně byla míněna tato jirchářská valcha. Dne 31. května 1816 se před magistrátem řešil návrh radních vůči obecnímu hospodářskému úřadu na „Auszahlung den Schutzmauern des Weißgärbergemeindewalke,“ neboli „vyčíslení na ochranné zdi obecní jirchářské valchy.“ Šlo o drobnou částku 4 zlatých a 40 krejcarů.[49] Na téže schůzi 31. května 1816 také radní řešili přípis od podkomořského úřadu „mit Eröffnen, daß von der Lizitazion der Weißgärberwalke nicht abkommen könne,“ neboli „se sdělením, že od dražby obecní jirchářské valchy nelze ustoupiti.“ Město stanovilo licitaci na 14. červen a odsouhlasilo publikovat v pražských novinách oznámení o jejím konání.[50] Dne 11. června 1816 se před magistrátem řešil protokol o jednání s Františkem Trejbalem „wegen übernahmen wollenden der Gemeindweißgärberwalke pro 6300 fl., falls solche bei der Lizitazion nicht hoher erstiegen werden sollte“ neboli „kvůli převzíti chtějícím obecní jirchářskou valchu za 6300 zlatých, pokud tato při licitaci nebude vyšší.“[51] Pak se skutečně odehrála veřejná dražba valchy. Dne 21. června 1816 vzal magistrát na vědomí protokol o jejím průběhu, ale bez podrobností o výsledku.[52]
Dne 8. července 1816 radní na schůzi magistrátu zamítli žádost hrnčířského mistra Františka Brudny „um Bewilligung in der Weißgärberwalke des Franzen Treibal eine Töpferofen erbauen zu können,“ neboli česky „o povolení v jirchářské valše Františka Trejbala hrnčířskou pec postaviti moci.“ Město Brudnovi vzkázalo, že převod valchy na Trejbala ještě není potvrzen a hlavně: „diese Walke blos vom Holzwirke erbaut ist, daher kann dieses Gesuch nicht gewilligt werden,“ tedy „tato valcha toliko ze dřeva vystavena jest, tudy nemůže být tato žádost povolena.“[53] Dne 16. září 1816 se radní seznámili s přípisem od podkomořského úřadu, který se potvrzuje kupní smlouva na jirchářskou valchu pro Františka Trejbala a jeho manželku Veroniku za 6300 zlatých.[54] Dne 9. června 1818 magistrát posuzoval zprávu hospodářského úřadu o „Ausfolgung des Holzes von der Gemeinde auf die Weißgärberwalke,“ neboli „o vydání dřeva obcí na jirchářskou valchu.“ Radní vyzvali hospodářský úřad, ať podá zprávu o důvodech a množství dřeva vydávaného Františku Trejbalovi.[55] Dne 17. července 1818 se před obecní radou řešila zpráva hospodářského úřadu o dřevě pro jirchárnu. Město rozhodlo odeslat tento elaborát na podkomořský úřad.[56] Dne 21. srpna 1818 se magistrát seznámil s přípisem podkomořského úřadu, který užití dříví Trejbalem na valchu schválil.[57]
Na mapě stabilního katastru z roku 1838 je valcha zachycena coby nespalný, celozděný objekt na obdélníkovém půdorysu, stojící poblíž břehu Klabavky, respektive u jejího krátkého ramene (náhonu). Je otázkou, do jaké míry valcha, zřízená roku 1780 na místě zrušeného mlýna, využila zdivo onoho starobylého mlýnského stavení. Dá se předpokládat, že do jisté míry ano, protože bourání do základů nebylo v té době běžné. Příjezdová cesta do valchy vedla od Madlonovy ulice, šikmým směrem, přes pozemky nynější továrny.
Z let 1867–1872 pochází složka v městském archivu, nazvaná „Ladislav Brož, úprava domu čp.21/III, Plzeňské předměstí“.[58] Podle majitele se v 19. století nazývala Brožova valcha.
3.3. Vznik Hirschových železáren
Objekt Brožovy valchy, spíše malovýrobního rázu, pak koupil Otto Hopfengärtner a v roce 1886 jej i s parcelou v dražbě získal podnikatel František Hirsch.[59] To byl zásadní předěl v stavebních dějinách tohoto místa. Hirsch do té doby provozoval malou továrnu na výrobu zámečnického zboží, kovových cvočků a žehliček v Cerhovicích (okres Beroun). Po přestěhování do Rokycan se rozhodl zúročit své zahraniční zkušenosti a přejít od malovýroby ke kapitalistickému továrnímu podnikání. Na místě Brožovy valchy vystavěl Hirsch do dvou let areál Hirschových železáren. V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1887, nazvaný „Hirsch František, stavba dílen čp.21/III, Plzeňské předměstí“, a další z roku 1888 pod jménem „Hirsch František, rozšíření provozu čp.21/III“.[60] V roce 1890 proběhla kolaudace kovářské a slévačské dílny v čp.21/III Františka Hirsche.[61] Další složka v městském archivu z roku 1895 je nazvána „Hirsch František, udělení čp. pro továrnu“.[62] Ovšem nakonec si továrna včetně továrníkovy vily (viz níže) podržela tradiční číslo popisné čp.21/III.
Areál sestával zpočátku ze „slévárny litiny, zámečnické dílny s brusírnou, niklovny a montovny“. Výroba se soustřeďovala takřka výhradně na produkci žehliček. Železárnám se dařilo a ještě před rokem 1895 byl podnik podstatně rozšířen. Roku 1893 byla dokončena novostavba dílen a skladiště.[63] V městském archivu se nachází složka z let 1894–1897, nazvaná „Hirsch František, stavba kolen čp. 21/III, Plzeňské předměstí“.[64] Zatímco původní továrna se rozkládala u řeky a stavebně přímo navazovala na objekt bývalé valchy, nyní byl jižně od stávajících objektů vytýčen velkorysý nový soubor průmyslových hal, které vytvářely uzavřený dvůr.
3.4. Hirschova vila čp.21/III
Na jihu, směrem do Madlonovy ulice, korunovala areál železáren luxusní rodinná vila Františka Hirsche (foto z r. 2004, foto z r. 2003), postavená podle některých zdrojů roku 1892.[65] V městském archivu se nachází složka z let 1890–1891, nazvaná „Hirsch František, stavba domu a kůlny čp.21/III, Plzeňské předměstí“.[66] Podle spolehlivého dobového pramene ale novostavba obytného stavení čp.21/III proběhla až v roce 1894.[67] Karel Hofman zase tvrdí, že v průčelí Hirschovy vily je letopočet 1888.[68]
Hirschovu vilu, spíše zámeček, vyprojektoval plzeňský stavitel František Kotek.[69] Jedná se o jednu z nejčistších ukázek neorenesanční architektury v Rokycanech. Izolovaně stojící objekt se na severní straně otáčí do továrního dvora, zatímco na jihu hledí do upravené zahrady, která končí až u Madlonovy ulice. Hirschova vila je patrová, přísně symetrická stavba s dominantním jižním sedmiosým průčelím. Fasádu člení hluboký střední rizalit s hlavním vchodem ukrytým v předsíňce mezi dvojitým sloupovím (vnější sloup je v průřezu čtverhranný s hlavicí v egyptském slohu, vnitřní sloup kulatý s římsko-dórskou hlavicí). V prvním patře přechází rizalit v monumentální balkon s balustrádovým zábradlím. Vnější hranici rizalitu zde vymezují po stranách jónské sloupy. Na balkon se vchází dvojitým francouzským oknem, zakončeným segmentovým frontonem se štukovou kartuší a štukovými sochami andílků. Fronton po stranách nesou štíhlé karyatidy, rovněž štukované. Střední trakt vily opticky zvyšuje atika s balustrádou. Na rozdíl od plastické štukatury v rizalitu je fasáda bočních traktů jednodušší, v přízemí s dominantním prvkem bosáže, v prvním patře se zajímavým ostěním oken (polosloupy s jónskými hlavicemi) a trojúhelníkovými frontony. Nad oběma bočními trakty se zdvíhají nárožní věžice ve tvaru komolého jehlance inspirované francouzskou neorenesancí. Slohový ráz vily dotvářejí i detaily jako původní komíny z neomítnutých cihel, nebo dřevěné vstupní dveře s plastickými ornamenty. Prostor před domem pojal architekt jako reprezentativní zahradu s parkovou úpravou. V ose průčelí tu stojí neorenesanční kovová kašna ve tvaru ženské postavy, která stojí na váze. Kašnu lemuje kruhový kamenný bazén. Od Madlonovy ulice odděloval zahradu plot s kovanou mříží. Ten se dochoval až do počátku 21. století, byť značně zchátralý a narušený pozdějšími přestavbami (foto z r. 2004). Na místě původního vjezdu do zahrady se nacházela neestetická provizorní bouda vrátnice. Pak prošel plot rekonstrukcí, při které ovšem originální dílo nahradil historizující novotvar.
Slohově je Hirschova vila nepochybně špičkovou ukázkou eklektické neorenesance. Stavitel Kotek v Rokycanech projektoval i školu v ulici Míru (z roku 1898) a stará kasárna (z roku 1899). V případě Hirschovy vily vyšel maximálně vstříc opulentnímu vkusu zadavatele. Továrník Hirsch nepochybně chtěl novostavbou rodinného sídla demonstrovat finanční sílu a zapůsobit na rokycanskou veřejnost. V zpětném pohledu ale jeho vila působí spíše jako mírně anachronický model malé rodinné továrny, v které nachází její majitel bydlení doslova vedle výrobních hal. V Rokycanech je tento model poměrně častý (Hammerova vila u bývalé Hammerovy pily na Jižním předměstí, Šikova vila u rodinné továrny na Práchovně. V jisté rovině šlo vlastně o pokračování v předindustriálních tradicích mlynářů, kteří měli své výstavné sídlo rovněž v rámci mlýnského areálu, popřípadě statkářů. Po 1. světové válce už byl tento model opuštěn a nebývalo zvykem, aby podnikatelská elita stavěla své domy přímo v továrnách. Namísto toho nadešla éra zvláště vymezených vilových čtvrtí. Hirschova vila ale v době svého vzniku evidentně představovala pro mnohé místní stavebníky vzor. Objekt vily naštěstí unikl modernizačním zásahům a až na drobné přístavky na boční straně je architektonicky intaktní. Stejně jako Hirschova vila i tovární haly postavené při rozšiřování továrny roku 1895 se dochovaly v podstatě dodnes. Jejich dominantním rysem jsou velkolepé rozměry a zdivo z neomítnutých světlých cihel (foto z r. 2003).
V roce 1945 byla Hirschova vila trnem v oku mnohým tehdejším představitelům radnice. V době bytové nouze, kdy navíc česká společnost mířila po válce ostře doleva, opulentní a přitom poloprázdná rezidence provokovala. Město sem chtělo uskladnit některé věci ve správě obce, továrník František Hirsch ale návrhy zpočátku odmítal. Už v roce 1921 totiž Hirschovi podepsali s obcí smlouvu, podle níž jejich vila neměla nikdy spadat do režimu nucených bytových rekvizic, a to ani v mimořádných dobách. Továrnická dynastie se z této povinnosti vyvázala tím, že městu přispěla tehdy 12 000 Kč určenými na bytovou výstavbu. Po roce 1945 Hirsch hodlal věnovat dalších 5000 Kč.[70] Nakonec ale, patrně s ohledem na vztahy města k firmě, František Hirsch ustoupil a přepustil obci 3 místnosti ve své vile pro uložení věcí ve správě města.[71] Po znárodnění se proměna Hirschovy vily v pouhou administrativní budovu završila, byly sem umístěny účtárny a kanceláře.
3.5. Další vývoj Hirschových železáren
Na konci 19. století zaměstnávaly Hirschovy železárny asi 180 dělníků a výrobky se prodávaly na trzích celého Rakouska-Uherska i Balkánského poloostrova. V roce 1905 přešel podnik do vlastnictví ing. Františka Hirsche juniora a roku 1909 se železárny dočkaly dalšího rozšíření.[72] Šlo o nové levé tovární křídlo postavené dle plánů Bohuslava Ryšavého.[73] V městském archivu se nachází složka z let 1908–1912, nazvaná „Hirsch František, stavba strojovny a kůlny v čp.21/III, Plzeňské předměstí“.[74]
K dosavadnímu sortimentu žehliček a domácích železářských potřeb přibyla i výroba strojů, včetně velkých zařízení do 1000 kg váhy. Tehdy prožívají železárny své nejlepší období. Během 1. světové války musel podnik přejít na válečnou zbrojní výrobu (dělostřelecké náboje, granáty, víčka na miny), od roku 1917 tu navíc ožívá výroba cvočků do horských vojenských bot. Po válce se na původní prosperitu navazovalo jen stěží, jakýmsi symbolickým koncem starých časů byla 27. července 1926 smrt zakladatele firmy Františka Hirsche staršího. Ekonomická krize v 30. letech 20. století a propad kupní síly obyvatelstva pak podnik zaměřený na drobný, spotřebitelský tovar silně postihly. V době 2. světové války zde nebyla zavedena válečná zbrojní výroba a stagnující továrna se nadále zabývala produkcí různých strojů.
Někdy po roce 1940 bylo samostatné číslo popisné čp.463/III přiděleno jednomu z již dříve existujících továrních objektů severozápadně od Hirschovy vily. Jedná se o velkou průmyslovou budovu. Zachycena je už na mapě města z roku 1907. Je vidět také v reambulaci evidenční katastrální mapy. Vznikla patrně současně s Hirschovými železárnami koncem 19. století. Za protektorátu došlo k očíslování mnoha podružných objektů (nádvorních budov, kůlen, skladišť, chatek) v Rokycanech. Dům staršího data tak až ve 40. letech 20. století získal samostatné číslo. Šlo tudíž spíše o administrativní než stavební počin. V seznamu majitelů domů cca z r. 1945 mají čp.21/III a čp.463/II stejného majitele (František Hirsch).[75]
V roce 1946 měly Hirschovy železárny 86 zaměstnanců a o dva roky nato jej čekalo znárodnění a roku 1949 začlenění do komárovských železáren (pod jménem Buzuluk Komárov, národní podnik, závod Rokycany). Do nové vlny industrializace pod taktovkou totalitní komunistické moci se areál Hirschových železáren, stojící na nepříliš rozsáhlém pozemku u řeky, bez železničního spojení, příliš nehodil. Dobové investice tak působí spíše skromně a zmateně. Okolo roku 1950 byla zrušena slévárna a na jejím místě vyrostla nová montážní hala, dokončená roku 1952. Tím podnik přišel o slévárenskou výrobu a zůstala zde pouze výroba strojírenská. V roce 1953 se továrna osamostatnila jako Buzuluk, národní podnik Rokycany, ale již roku 1955 byl pohlcen Západočeskými strojírnami a slévárnami, národní podnik, Dýšina (coby závod 05 Rokycany). Od roku 1957 je podnik součástí Závodů V. I. Lenina v Plzni (dnešní Škoda Plzeň) jako strojírna Rokycany – provoz 49. V rámci koncernu Škodových závodů pak podnik přežil následující desítky let komunistické éry, aniž by se nějak zásadně rozvíjel. Vyráběly se tu především součástky pro elektrické lokomotivy.[76]
V dubnu roku 1992 se továrna vrátila v restituci potomkovi původních majitelů, Vladimíru Hirschovi. Výrobní objekty v současnosti využívá firma Strojírna Rokycany s. r. o. Ta se dostala do problémů po krachu Investiční a poštovní banky roku 2000, v které měla uloženy peníze. V roce 2003 zde docházelo k zpožďování výplat zaměstnancům.[77]
Jakkoliv byl areál Hirschových železáren ve své vrcholné fázi výstavný a architektonicky zajímavý, pro budoucnost Plzeňského předměstí znamenal vznik tohoto 30 hektarového[78] průmyslového areálu jen další omezení rozvojových ploch pro obytnou a veřejnou zástavbu. Po roce 1948 navíc z průmyslové architektury rychle vymizely jakékoliv estetické ambice a kdysi možná úpravný pozemek železáren zpustl. S jistým časovým odstupem tak město doplatilo na nekoncepční politiku rokycanské radnice, která v 2. polovině 19. století nedokázala regulovat rozmach průmyslu nějakými územními limity. Namísto toho se průmysl prosazoval spontánně, často přestavbou historických mlýnů. Vznik Hirschových železáren bez napojení na železniční síť a v těsném sousedství lesoparku Stráně (Husovy sady) byl omylem. Když v roce 1913 jednalo zastupitelstvo o vytýčení urbanistických obvodů, v nichž bude zakázána výstavba průmyslových podniků, byl to právě továrník František Hirsch, který proti takové regulaci protestoval. Rokycany se podle něj musí rozhodnout, zda chtějí být městem penzistů nebo továren a dotazuje se, zda nebude bráněno rozšiřování již existujících továren. V přímém rozporu s urbanistickými představami obce Hirsch prohlásil, že západní část města by po regulaci Klabavy byla vhodná pro umisťování továren.[79] Dalším prohřeškem městských plánovačů 19. století (byl-li vůbec v tehdejších Rokycanech někdo, kdo chápal nutnost územního plánování) bylo, že povolovali rozrůstání průmyslových podniků v zátopovém území vodních toků. Pro Hirschovy železárny to platí stoprocentně, řeka Klabavka tu prakticky při každé povodni napáchala škody. Například v červnu roku 1895 nebo roku 1909.[80] Tehdy ve dnech 22. - 25. června areál podniku zalila rozvodněná Klabavka, což ji na jistou dobu vyřadilo z provozu.[81] Dne 19. května 1949 zaplavila podnik voda po jarním přívalovém dešti.[82]
Navzdory špatné lokaci se průmyslový areál Hirschových železáren po roce 1948 i 1989 zachoval v neredukované rozloze. Bohužel v okresním městě s jen průměrně atraktivními pozemky jako jsou Rokycany, je případná rekultivace takovýchto průmyslových areálů jen výhledovou alternativou. Musel by se najít dostatečně silný privátní nebo veřejný investor, který by pozemek továrny asanoval a na uvolněné ploše založil kultivovaný okrsek zástavby, kombinující funkce obytné a rekreační, přičemž historická vila i nejstarší tovární objekty by zůstaly zachovány, klidně i se zachováním nerušící výroby nebo komerčních aktivit. Je to ovšem jen ideální vize.
3.6. Areál sběrny surovin
Západně od bývalých Hirschových železáren, směrem k Litohlavskému mostu, v 80. letech 20. století přibyl další areál: sběrna druhotných surovin (foto z r. 2004). Už na roky 1968–1969 plánoval podnik Sběrné suroviny výstavbu zcela nové sběrny, protože stávající objekt čp.31/III nevyhovoval.[83] Dne 17. dubna 1968 se výběrem možného pozemku zabývala rada MěstNV.[84] Mapa města cca z roku 1976 tu ovšem stále zachycovala jen prázdnou plochu.[85] Letecké snímkování z července 1978 ukazuje na ploše probíhající zemní práce, ale nikoliv ještě výstavbu.[86]
Ještě v roce 1977 se pro plochu, na které později vyrostla sběrna, počítalo s jiným využitím. Toho roku rada MěstNV souhlasila s bezplatným převodem pozemků č.kat.257/1 a č.kat.257/3 Okresnímu podniku služeb. Pozemky byly určeny k výstavbě skladu a garáží.[87] Pak se ale asi plány změnily, protože dle informací z června 1982 už podnik Sběrné suroviny připravuje výstavbu moderní sběrny u Litohlavského mostu. Měla sestávat z haly 12 x 30 metrů, výkupny 15 x 5,5 metru, přístřešku na kontejnery na výkup skleněných střepů a barevných kovů, z garáže, šrotoviště a mostové váhy. Ještě v roce 1982 měla být hotova projektová dokumentace a v letech 1983–1984 měla proběhnout výstavba.[88] Sběrna se nakonec otevřela 1. března 1983.[89] (V obecní kronice mylně uváděno datum otevření 1. září 1983.[90]) Někdy se pro ni používalo číslo popisné čp.463/III, které ale patří od 40. let 20. století továrnímu objektu v areálu Hirschových železáren (viz výše).
Dle stavu z roku 2021 není objekt označen číslem popisným. Nadále tu funguje sběrna surovin (firma Roberta Štixe).
[1] Radní protokol, 04. 09. 1772 –
11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 89, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089,
snímek 134.
[2] Radní protokol, 04. 09. 1772 –
11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 89, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089,
snímek 139.
[3] Radní protokol, 04. 09. 1772 –
11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 89, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089,
snímek 155.
[4] Radní protokol, 04. 09. 1772 –
11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 89, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089,
snímek 163.
[5] Radní protokol, 04. 09. 1772 –
11. 03. 1774, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 89, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 89; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k089,
snímek 171–172.
[6] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 7.
[7] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 263.
[8] Matrika sňatků Rokycany 1736–1770, s. 89, snímek 47, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067902/rokycany-18_0470-o
[9] Radní protokol, 17. 03. 1774 –
25. 10. 1776, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 90b, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 90b; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k090b,
snímek 272.
[10] Radní protokol, 31. 10. 1776 –
08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 92, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 5.
[11] Radní protokol, 31. 05. 1775 –
21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 91, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 96.
[12] Radní protokol, 31. 05. 1775 –
21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 91, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 100.
[13] Radní protokol, 31. 05. 1775 –
21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 91, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 100.
[14] Radní protokol, 31. 05. 1775 –
21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 91, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 160.
[15] Radní protokol, 31. 05. 1775 –
21. 07. 1778, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 91, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 91; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k091,
snímek 162.
[16] Radní protokol, 31. 10. 1776 –
08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 92, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 87.
[17] Radní protokol, 1779–1781, SOkA
Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95,
Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095,
snímek 130.
[18] Radní protokol, 08. 01. 1796 – 31. 12. 1796, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 3, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 3; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k003, snímek 24.
[19] Radní protokol, 31. 10. 1776 –
08. 01. 1779, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 92, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 92; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k092,
snímek 133.
[20] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 275–276.
[21] Radní protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 95, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 95;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095,
snímek 170.
[22] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 275–276.
[23] Radní protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 96, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 96;
https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 152.
[24] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 281.
[25] Radní protokol, 02. 11. 1782 – 25.
05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř.
č.: 1, Signatura – ev./ukl.
j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 286.
[26] Radní protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004, snímek 149.
[27] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23. 12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 5, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005, snímek 55.
[28] Radní protokol, 04. 07. 1800 – 23. 12. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 5, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 5; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k005, snímek 109.
[29] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 44.
[30] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 50.
[31] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 59.
[32] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 301.
[33] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 313.
[34] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 333.
[35] Radní protokol, 11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006, snímek 348.
[36] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 309, snímek 236, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1225-n
[37] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 315, snímek 242, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_1255-n
[38] Matrika křtů Rokycany 1793–1806, s. 187, snímek 154, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067891/rokycany-07_0805-n
[39] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 38.
[40] Matrika křtů Rokycany 1806–1810, s. 84, snímek 81, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067892/rokycany-08_0860-n
[41] Radní protokol, 08. 01. 1808 – 20. 12. 1808, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 7, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 7; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k007, snímek 275.
[42] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 51.
[43] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 54.
[44] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 239.
[45] Radní protokol, 07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008, snímek 253.
[46] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 107.
[47] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 149.
[48] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 154.
[49] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 167.
[50] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 168.
[51] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 175.
[52] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 182.
[53] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 196.
[54] Radní protokol, 09. 01. 1816 – 24. 12. 1816, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 10, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 10; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k010, snímek 255.
[55] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 173.
[56] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 209.
[57] Radní protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura – ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012, snímek 243.
[58] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[59] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 238.
[60] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[61] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[62] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[63] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.140.
[64] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[65] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154.
[66] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[67] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.140.
[68] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s. 18.
[69] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154.
[70] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání užšího místního národního výboru, schůze z 22. 11. 1945.
[71] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání obecní bytové komise, schůze z 26. 11. 1945.
[72] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 238
[73] Ebelová, I. – Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 168.
[74] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[75] SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.
[76] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s. 48.
[77] Rokycanský deník, 31. července 2003.
[78] Rokycanský deník, 31. července 2003.
[79] 23. schůze obecního zastupitelstva, 19. 9. 1913.
[80] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 219.
[81] Kronika města Rokycan 1907–1918, f. 72.
[82] Kronika města Rokycan 1947–1951, VI., f. 55.
[83] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.
[84]
3. plenární zasedání MěstNV 24. 6. 1968.
[85] Viz plán města cca z r. 1976, na chodbě naproti studovně Státního okresního archivu v Rokycanech; SOkA Rokycany, Městský národní výbor Rokycany, inv. č. 1352, M 20, plán města.
[86] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1978.PLZE26.17563&extent=-807734.6050960746,-1072320.4673222024,-806989.5488705215,-1071950.655560248&link=ext
[87] 19. schůze rady MěstNV, 27. 9. 1977.
[88] 6. plenární zasedání MěstNV, 8. 6. 1982.
[89] 12. plenární zasedání MěstNV, 28. 6. 1983.
[90] Kronika města Rokycan, 1983, f. 120.