|
|
|
|
|
|
Plzeňské
předměstí: Bývalé Hirschovy železárny
Západně od historického jádra Plzeňského předměstí se po staletí rozkládaly louky. Mezi nimi tu na břehu Klabavky stála izolovaná usedlost čp.21/III, již od 16. století známá jako Podhorní mlýn. Koncem 18. století byl mlýn přestavěn na valchu, zvanou později Brožova valcha. Na mapě stabilního katastru z roku 1838 valcha zachycena coby nespalný – celozděný objekt. Dům na obdélníkovém půdorysu stál poblíž břehu Klabavky, respektive u krátkého ramene této řeky. Příjezdová cesta vedla od Madlonovy ulice, šikmým směrem, přes nynější pozemky továrny.
Obsah
Plzeňské předměstí: Bývalé Hirschovy železárny
3.1. Vznik Hirschových železáren
3.3. Další vývoj Hirschových železáren
3.4. Areál sběrny surovin čp.463/III
3.1. Vznik Hirschových železáren
Tento objekt spíše malovýrobního rázu pak koupil Otto Hopfengärtner a v roce 1886 jej i s parcelou v dražbě získal podnikatel František Hirsch.[1] Ten do té doby provozoval malou továrnu na výrobu zámečnického zboží, kovových cvočků a žehliček v Cerhovicích (okres Beroun). Po přestěhování do Rokycan se rozhodl zúročit své zahraniční zkušenosti a přejít od malovýroby ke skutečnému kapitalistickému továrnímu podnikání. Na místě Brožovy valchy vystavěl Hirsch do dvou let moderní areál Hirschových železáren. Ten sestával zpočátku ze „slévárny litiny, zámečnické dílny s brusírnou, niklovny a montovny“. Výroba železáren se soustředila takřka výhradně na produkci žehliček.
Železárnám se dařilo a ještě před rokem 1895 byl podnik podstatně rozšířen. Roku 1893 byla dokončena novostavba dílen a skladiště.[2] Zatímco původní továrna se rozkládala u řeky a stavebně přímo navazovala na objekt bývalé valchy, nyní byl jižně od stávajících objektů vytýčen velkorysý nový soubor průmyslových hal, které vytvářely uzavřený dvůr.
3.2. Hirschova vila čp.21/III
Na jihu, směrem do Madlonovy ulice, korunovala areál železáren luxusní rodinná vila Františka Hirsche, postavená roku 1892 (foto z r.2004, foto z r.2003).[3] Podle jiného pramene ale novostavba obytného stavení čp.21/III proběhla až v roce 1894.[4] Karel Hofman zase tvrdí, že v průčelí Hirschovy vily je letopočet 1888.[5] Hirschovu vilu, spíše však zámeček, vyprojektoval plzeňský stavitel František Kotek.[6] Jedná se o jednu z nejčistších ukázek neorenesanční architektury v Rokycanech. Izolovaně stojící objekt je na severní straně otočen do továrního dvora, zatímco na jihu hledí do upravené zahrady, která končí až u Madlonovy ulice. Hirschova vila je patrová, přísně symetrická stavba s dominantním jižním sedmiosým průčelím. Jeho fasádu člení hluboký střední rizalit s hlavním vchodem ukrytým v předsíňce mezi dvojitým sloupovím (vnější sloup je v průřezu čtverhranný s hlavicí v egyptském slohu, vnitřní sloup kulatý s římsko-dórskou hlavicí). V prvním patře přechází rizalit v monumentální balkon s balustrádovým zábradlím. Vnější hranici rizalitu zde vymezují po stranách jónské sloupy Na balkon se vchází dvojitým francouzským oknem zakončeným segmentovým frontonem se štukovou kartuší a štukovými sochami andílků. Fronton po stranách nesou štíhlé karyatidy, rovněž štukované. Střední trakt vily ještě opticky zvyšuje atika s balustrádou. Na rozdíl od plastické štukatury v rizalitu je fasáda bočních traktů jednodušší, v přízemí s dominantním prvkem bosáže, v prvním patře se zajímavým ostěním oken (polosloupy s jónskými hlavicemi) a trojúhelníkovými frontony. Nad oběma bočními trakty se zdvíhají nárožní věžice ve tvaru komolého jehlance inspirované francouzskou neorenesancí. Slohový ráz vily dotvářejí i takové detaily jako původní komíny z neomítnutých cihel na střeše, nebo dřevěné vstupní dveře s plastickými ornamenty. Prostor před domem pojal architekt jako reprezentativní zahradu s parkovou úpravou. V ose průčelí tu stojí neorenesanční kovová kašna ve tvaru ženské postavy, která stojí na váze. Kašnu lemuje kruhový kamenný bazén. Od Madlonovy ulice odděloval zahradu plot s kovanou mříží. Ten se dochoval až do počátku 21. století, byť značně zchátralý a narušený pozdějšími přestavbami (foto z r.2004). Na místě původního vjezdu do zahrady se nacházela neestetická provizorní bouda vrátnice. Pak prošel plot rekonstrukcí, při které ovšem originální dílo nahrazeno historizujícím novotvarem.
Slohově je Hirschova vila nepochybně špičkovou ukázkou eklektické neorenesance. Stavitel Kotek v Rokycanech projektoval i školu v ulici Míru (r.1898) a stará kasárna (r.1899), ale v případě Hirschovy vily vyšel maximálně vstříc opulentnímu vkusu zadavatele a vytvořil skutečně luxusní dům, který předčil vnější okázalostí. Továrník Hirsch nepochybně chtěl novostavbou rodinného sídla demonstrovat svoji finanční sílu a ohromit rokycanskou veřejnost. V zpětném pohledu ale jeho vila působí spíše jako mírně anachronický model malé rodinné továrny, v které nachází její majitel bydlení doslova vedle výrobních hal. V pozdějších dekádách už nebývalo zvykem pro podnikatelskou elitu stavět své domy přímo v továrnách, namísto toho nadešla éra zvláště vymezených vilových čtvrtí. Hirschova vila ale určitě zůstávala pro mnohé stavebníky z doby okolo roku 1900 vzorem. Objekt vily naštěstí unikl modernizačním zásahům a až na drobné přístavky na boční straně je architektonicky intaktní. Stejně jako Hirschova vila i tovární haly postavené při rozšiřování továrny roku 1895 se dochovaly v podstatě dodnes. Jejich dominantním rysem jsou velkolepé rozměry a zdivo z neomítnutých světlých cihel (foto z r.2003).
V roce 1945 byla Hirschova prostorná vila trnem v oku mnohým tehdejším představitelům radnice. V době bytové nouze, kdy navíc česká společnost mířila po válce ostře doleva, opulentní a přitom poloprázdná rezidence provokovala. Město chtělo do vily uskladnit některé věci ve správě obce, továrník František Hirsch ale tyto návrhy zpočátku odmítal. Už v roce 1921 totiž Hirschové podepsali s obcí smlouvu, podle níž jejich vila neměla nikdy spadat do režimu nucených bytových rekvizic, a to ani v mimořádných dobách. Továrnická dynastie se z této povinnosti vyvázala tím, že městu přispěla tehdy 12 000 Kč určenými na bytovou výstavbu. Po roce 1945 Hirsch hodlal věnovat dalších 5 000 Kč.[7] Nakonec ale, patrně s ohledem na budoucí vztahy města k firmě, František Hirsch ustoupil a přepustil obci 3 místnosti ve své vile pro uložení věcí ve správě města.[8] Po znárodnění se pak proměna Hirschovy vily v pouhou administrativní budovu završila, byly sem umístěny účtárny a kanceláře.
3.3. Další vývoj Hirschových železáren
Na konci 19. století zaměstnávaly Hirschovy železárny asi 180 dělníků a výrobky se prodávaly na trzích celého Rakouska-Uherska i Balkánského poloostrova. V roce 1905 přešel podnik do vlastnictví ing.Františka Hirsche juniora a roku 1909 se železárny dočkaly dalšího rozšíření.[9] Šlo o nové levé tovární křídlo postavené dle plánů Bohuslava Ryšavého.[10]
K dosavadnímu sortimentu žehliček a domácích železářských potřeb pak přibyla i výroba strojů, a to včetně velkých zařízení do 1 000 kg váhy. Tehdy prožívají železárny své nejlepší období. Během 1. světové války musel podnik přejít na válečnou zbrojní výrobu (dělostřelecké náboje, granáty, víčka na miny), od roku 1917 tu navíc ožívá výroba cvočků do horských vojenských bot. Po válce se již na původní prosperitu navazovalo jen stěží, jakýmsi symbolickým koncem starých časů byla 27. července 1926 smrt zakladatele firmy Františka Hirsche staršího. Ekonomická krize v 30. letech 20. století a propad kupní síly obyvatelstva pak podnik zaměřený na drobný, spotřebitelský tovar silně postihly. V době 2. světové války zde nebyla zavedena válečná zbrojní výroba a stagnující továrna se nadále zabývala produkcí různých strojů.
V roce 1946 měly Hirschovy železárny jen 86 zaměstnanců a o dva roky nato jej čekalo znárodnění a roku 1949 začlenění do komárovských železáren (pod jménem Buzuluk Komárov, národní podnik, závod Rokycany). Do nové vlny industrializace pod taktovkou totalitní komunistické moci se areál Hirschových železáren stojící na nepříliš rozsáhlém pozemku u řeky, bez železničního spojení, příliš nehodil. Dobové investice tak působí spíše skromně a zmateně. Okolo roku 1950 byla zrušena slévárna a na jejím místě vyrostla nová montážní hala dokončená roku 1952. Tím podnik přišel o slévárenskou výrobu a zůstala zde pouze výroba strojírenská. V roce 1953 se továrna osamostatnila jako Buzuluk, národní podnik Rokycany, ale již roku 1955 byl pohlcen Západočeskými strojírnami a slévárnami, národní podnik, Dýšina (coby závod 05 Rokycany). Od roku 1957 je podnik součástí Závodů V.I.Lenina v Plzni (dnešní Škoda Plzeň) jako strojírna Rokycany – provoz 49. V rámci koncernu Škodových závodů pak podnik přežil následující desítky let komunistické éry, aniž by se nějak zásadně rozvíjel. Vyráběly se tu především součástky pro elektrické lokomotivy.[11]
V dubnu roku 1992 se továrna vrátila v restituci potomkovi původních majitelů, Vladimíru Hirschovi. Výrobní objekty v současnosti využívá firma Strojírna Rokycany s.r.o. Ta se dostala do problémů po krachu Investiční a poštovní banky roku 2000, v které měla uloženy peníze. V roce 2003 zde docházelo k zpožďování výplat zaměstnancům.[12]
Jakkoliv byl areál Hirschových železáren ve své vrcholné fázi výstavný a architektonicky zajímavý, pro budoucnost Plzeňského předměstí znamenal vznik tohoto 30 hektarového[13] průmyslového areálu jen další omezení rozvojových ploch pro obytnou a veřejnou zástavbu. Po roce 1948 navíc z průmyslové architektury rychle vymizely jakékoliv estetické ambice a kdysi možná úpravný pozemek železáren zpustl. S jistým časovým odstupem tak město doplatilo na nekoncepční politiku rokycanské radnice, která v 2. polovině 19. století nedokázala regulovat rozmach průmyslu nějakými územními limit. Namísto toho se průmysl prosazoval spontánně, často přestavbou historických mlýnů. Vznik Hirschových železáren bez napojení na železniční síť a v těsném sousedství lesoparku Stráně (Husovy sady) byl omylem. Když v roce 1913 jednalo obecní zastupitelstvo o vytýčení urbanistických obvodů, v nichž bude zakázána výstavba průmyslových podniků, byl to právě továrník František Hirsch, který proti takové regulaci protestoval. Rokycany se podle něj musí rozhodnout, zda chtějí být městem penzistů nebo továren a dotazuje se, zda nebude bráněno rozšiřování již existujících továren. V přímém rozporu s urbanistickými představami obce Hirsch prohlásil, že západní část města by po regulaci Klabavy byla vhodná pro umisťování továren.[14] Dalším prohřeškem městských plánovačů 19. století (byl-li vůbec v tehdejších Rokycanech někdo, kdo chápal nutnost nějakého územního plánování) bylo, že povolovali rozrůstání průmyslových podniků v zátopovém území vodních toků. Pro Hirschovy železárny to platí stoprocentně, řeka Klabavka tu prakticky při každé povodni napáchala nějaké škody. Například v červnu roku 1895 nebo roku 1909.[15] Tehdy ve dnech 22.-25. června areál podniku zalila rozvodněná Klabavka, což ji na jistou dobu vyřadilo z provozu.[16] 19. května 1949 zaplavila podnik voda po jarním přívalovém dešti.[17]
Navzdory špatné lokaci se průmyslový areál Hirschových železáren po roce 1945 zachoval v neredukované rozloze. Bohužel v okresním městě s jen průměrně atraktivními pozemky jako jsou Rokycany, je případná rekultivace takovýchto průmyslových areálu jen výhledovou alternativou. Musel by se najít dostatečně silný privátní nebo veřejný investor, který by soukromý pozemek dožívající továrny odkoupil, asanoval a na uvolněné ploše založil buď park, sportovně-rekreační areál nebo zónu klidového bydlení. Realitou ale spíše bude i další přežívání továrny.
3.4. Areál sběrny surovin čp.463/III
Směrem k západu, k Litohlavskému mostu navíc v 80. letech 20. století přibyl další areál: sběrna druhotných surovin čp.463/III (foto z r.2004). Už na roky 1968-69 plánoval podnik Sběrné suroviny výstavbu zcela nového areálu sběrny, protože stávající objekt čp.31/III nevyhovoval.[18] 17. dubna 1968 se výběrem možného pozemku pro novou sběrnu zabývala rada MěstNV.[19]
Ještě v roce 1977 se ale pro plochu, na které později postavena sběrna, počítalo s jiným využitím. Toho roku rada MěstNV souhlasila s bezplatným převodem pozemků č.kat.257/1 a č.kat.257/3 Okresnímu podniku služeb. Pozemky určeny k výstavbě skladu a garáží).[20] Pak ale patrně plány pozměněny, protože dle informací z června 1982 už podnik Sběrné suroviny připravuje výstavbu moderní sběrny surovin u Litohlavského mostu. Měla sestávat z haly 12x30 metrů, výkupny 15x5,5 metru, přístřešku na kontejnery na výkup skleněných střepů a barevných kovů, z garáže, šrotoviště a mostové váhy. Ještě v roce 1982 měla být hotova projektová dokumentace a v letech 1983-84 měla proběhnout výstavba nové sběrny.[21] Sběrna nakonec otevřena už 1. března 1983.[22] (V obecní kronice mylně uváděno datum otevření 1. září 1983.[23])
[1] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.238.
[2] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.140.
[3] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154.
[4] Státní okresní archiv Rokycany, č.kart.140.
[5] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII, Rokycany 2001, s.18.
[6] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 154.
[7] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání užšího místního národního výboru, schůze z 22.11.1945.
[8] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání obecní bytové komise, schůze z 26.11.1945.
[9] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.238
[10] Ebelová, I.- Ebel, M.: Rokycany-archivní rešerše k stavebně historickému průzkumu urbanistického celku, 1998; SOkA Rokycany, AM Rokycany, III. odd., kt. 168.
[11] Jindřich,K.: Rokycany, Rokycany 1970, s.48.
[12] Rokycanský deník, 31. července 2003.
[13] Rokycanský deník, 31. července 2003.
[14] 23. schůze obecního zastupitelstva, 19.9.1913.
[15] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.219.
[16] Kronika města Rokycan 1907-18, f.72.
[17] Kronika města Rokycan 1947-51,VI., f.55.
[18] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[19] 3. plenární zasedání MěstNV 24.6.1968.
[20] 19. schůze rady MěstNV, 27.9.1977.
[21] 6. plenární zasedání MěstNV, 8.6.1982.
[22] 12. plenární zasedání MěstNV, 28.6.1983.
[23] Kronika města Rokycan, 1983, f.120.