D. Borek: verze 2026/05/13

Jižní předměstí: bývalá Hammerova pila a zástavba okolo Školní ulice

Zástavba Jižního předměstí tvořila původně několik vzájemně nepropojených urbanizovaných okrsků. To jen z perspektivy 21. století vnímáme tuto oblast jako celistvý městský útvar. Na severozápadním okraji Jižního předměstí (zhruba v bloku vymezeném dnešními ulicemi Dukelská, Pod Ohradou, Čechova a Švermova) se od konce 19. století rozrůstal areál Hammerovy pily, situovaný na jižní okraj železniční stanice a orientovaný na ni. Oblasti se proto dlouho, až do poloviny 20. století říkalo „Na Hamrovic pile“, v lokálním nářečí „Na Hamrojc…“ (popřípadě „Na Hamrovic louce“[1]) nebo „U Pily“.[2] V meziválečném období se vedly složité debaty o využití zdejších budov i rozsáhlých pozemků, které sice koncem 19. století představovaly zapomenutou periferii Rokycan, ale za první republiky se ocitly v mimořádně zajímavém kontextu, protože vzhledem k stavebnímu rozmachu města se tu pro nové využití nabízela velká dožívající industriální plocha. Ve 30. letech na dotyku s areálem pily vyrostly rodinné domy podél nově založené Švermovy ulice coby rozšíření zahradního předměstí Rašínova.

Atraktivitu oblasti zvýšilo i dokončení železničního podjezdu u sokolovny v roce 1927. V některých urbanistických koncepcích ve 30. a 40. letech se předpokládalo vytýčení nové hlavní ulice a osy celého jižního sektoru města právě od vyústění tohoto podjezdu (viz speciální mapa). Na přelomu 30. a 40. let pak zde skutečně došlo k založení dnešní Školní ulice, podél níž ještě v prvních letech Protektorátu vyrostl soubor luxusních vil. V poválečném období pak byla tato koncepce opuštěna. Školní ulice zůstala jen torzem, na jehož jižní konec byla situována nová Základní škola Jižní předměstí. Vilovou zástavbu z dob Protektorátu mezitím doplnilo v 50. letech 20. století malé sídliště a v prostoru od Školní ulice k západu byla plocha zaniklé Hammerovy pily využita pro další školská zařízení. I přes toto urbanistické tápání je lokalita zdařilým příkladem proměny průmyslové periferie na kvalitní městské prostředí. Pozůstatkem pily je do současnosti dochovaná eklektická vila továrníka Hammera čp.195/II.

Obsah

5.1. Úvod. 1

5.2. Hammerova pila (její stavební vývoj a popis zástavby areálu) 1

5.3. Hammerova vila čp.195/II a domek čp.184/II 1

5.3.1. Architektonický popis Hammerovy vily. 1

5.3.2. Plány na zřízení Dětského domova v Hammerově vile. 1

5.3.3. Prodej Hammerovy vily čp.195/II do soukromého vlastnictví 2

5.3.4. Adaptace domu čp.184/II pro sociální účely. 3

5.3.5. Vývoj Hammerovy vily čp.195/II po roce 1945. 4

5.4. Asanace Hammerovy pily a vznik zástavby podél Školní ulice. 5

5.4.1. Snahy města o výkup pily. 5

5.4.2. Asanace Hammerovy pily a vytýčení nové zástavby. 5

5.4.3. Nerealizované prodloužení Školní ulice k novým kasárnám.. 6

5.4.4. Školní ulice (vily ze 40. let 20. století) 7

5.4.5. Mateřská škola ve Školní ulici (Pechova vila) 7

5.4.6. Sídliště ve Školní ulici z 50. let 20. století 8

5.4.7. Technický vývoj Školní ulice. 8

5.4.8. Vývoj pojmenování Školní ulice. 9

5.4.9. Dukelská ulice (úsek mezi ulicemi Pod Ohradou a Švermova) 9

5.4.10. Technický vývoj Dukelské ulice. 9

5.4.11. Vývoj pojmenování Dukelské ulice. 10

5.4.12. Zástavba v ulici Pod Ohradou (severní úsek) 10

5.4.13. Technický vývoj ulice Pod Ohradou (do výstavby sídliště Jižní předměstí) 10

5.2. Hammerova pila (její stavební vývoj a popis zástavby areálu)

Hammerova pila vznikla roku 1878.[3] Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 ještě vidět není, pouze v dodatečných zákresech. Zaujímala rozsáhlou plochu, jejíž obrys už lze na současné mapě Rokycan jen těžko rozeznat. Na západě to bylo až téměř k dnešní Švermově ulici, na severu přiléhala přímo k železniční trati (tehdy ještě mezi ní a kolejištěm železniční stanice nevedla nynější Dukelská ulice). Je nutné si uvědomit, že celá železniční stanice Rokycany byla až do přelomu 20. a 30. let 20. století posunuta více k východu. Nádraží se nacházelo v dnešní ulici Svazu bojovníků za svobodu a pila se tak rozkládala přímo proti němu, na opačné straně kolejiště. Na východě areál dosahoval až k dnešní ulici Pod Ohradou, existující zárodečně už tehdy jako polní cesta, byť v mírně odlišné, méně pravoúhlé trase. Na jihu pak pila sahala k dnešní ulici Čechova. Jak ale ukazují letecké snímky z roku 1938, tak ohrazený areál pily dosahoval o něco jižněji od současné trasy Čechovy ulice a zahrnoval i část dnešních pozemků základní školy.[4]

Vzhledem k velké zásobě lokálního dříví, i stavebnímu a průmyslovému ruchu, se pila rychle etablovala a dále rozvíjela. Už v roce 1882 byla přebudována na parní pohon.[5] Podle K. Hofmana se tak stalo až roku 1883.[6] Zpočátku zde byla jen výroba prken, stavebního dříví a železničních pražců. Roku 1885 proběhla přístavba strojní truhlárny a sortiment se následně rozšířil o parketové a vlysové podlahy, díly na bedny, sudové dužiny nebo hoblovaná prkna.[7] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1888, nazvaný „Hammer Josef, přístavba kotelny“, a další z roku 1896, pod názvem „Hammer Josef, rozšíření kotelny při parní pile“. Složka v archivu z roku 1908 je nazvána „Hammer Josef, stavba kuchyně a kanceláří čp.186/II, Pražské předměstí“.[8] Majitelem podniku byl Josef Hammer (původem z Pruska), který ale 22. listopadu 1899 spáchal sebevraždu.[9] I pak ale pila zůstala rodinným podnikem. V roce 1916 byl jejím majitelem Bedřich Hammer.[10] Toho roku, 4. května 1916, pila vyhořela včetně kotelny. Dále shořela truhlárna a skladiště.[11] Josef Hammer získal stavební povolení 24. června 1916 na novostavbu parní pily na místě vyhořelého objektu. Projekt zhotovil Štěpán Wolf. Kolaudace proběhla 21. dubna 1917. Dne 21. dubna 1917 následovalo stavební povolení na novostavbu kancelářské budovy a skladiště. Kolaudace byla provedena 30. srpna 1917.[12] V té době již se podnik nacházel v krizi, vyvolané dopady světové války. Zatímco před válkou zde pracovalo 130 dělníků (podle K. Hofmana dokonce prý 180[13]) a šlo o poměrně významný podnik, roku 1916 je zde hlášeno jen 80 zaměstnanců.[14] Dne 28. června 1920 v Hammerově pile opět řádil požár a vyhořela truhlárna.[15] Pražská akciová společnost pro průmysl dřevařský pak provedla novou výstavbu truhlářské dílny. Kolaudace proběhla 2. listopadu 1920.[16] Tehdy už končila éra rozmachu tohoto podniku. Ve 20. letech 20. století se uvádí jako jeho majitel Pražská akciová společnost pro průmysl dřevařský.[17]

Plochu továrny vyplňovalo velké množství drobnějších staveb. Původní správní objekt pily měl číslo popisné čp.186/II. Nalézal se až na východním okraji areálu, zhruba v místech, kde dnes v ulici Pod Ohradou stojí vila čp.633/II. V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1884, nazvaný „Hammer Josef, stavba obytného stavení čp.168“.[18] Číslo popisné je uvedeno zmatečně, jde patrně o čp.186/II, protože zde skutečně byla i obytná funkce. Sčítání lidu z roku 1890 dům čp.186/II eviduje coby „hospodářské stavení“ a bylo tu hlášeno 19 osob.[19] Dne 21. září 1927 vydala městská rada stavební povolení na kanál pro pilu čp.186/II.[20] Dne 2. září 1930 vydala městská rada stavební povolení pro Pražskou akciovou společnost pro průmysl dřevařský na zřízení bytu z hospodářské budovy na č.kat.538 u čp.186/II.[21] Obývací povolení na přestavbu hospodářské budovy u čp.186/II na obytné účely vydala Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský městská rada 12. listopadu 1930.[22] Dům čp.186/II je zakreslen ještě na mapě města z roku 1940, krátce nato byl zbořen a nahrazen vilovou zástavbou v bloku mezi ulicí Pod Ohradou a Školní (viz níže). Samotné výrobní objekty pily se nacházely v centrální části pozemku, od domu čp.186/II k východu, tedy po obou stranách střední části dnešní Školní ulice. Na západním okraji plochy svého podniku si Hammer postavil luxusní soukromou vilu čp.195/II, dodnes dochovanou (viz níže). Mezi ní a výrobními objekty pily (v prostoru pozdější zvláštní školy) stál ještě menší objekt čp.184/II na stavební parcele č.kat.525, původní zahradní domek u Hammerovy vily (viz níže).

5.3. Hammerova vila čp.195/II a domek čp.184/II

5.3.1. Architektonický popis Hammerovy vily

Roku 1899 vyrostla v rámci pily luxusní neorenesanční Hammerova vila čp.195/II (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Továrník Josef Hammer si ji postavil jako soukromé sídlo v sousedství svého podniku. Šlo o tehdy doznívající fenomén továrnických vil, které ještě nebyly budovány v samostatných vilových čtvrtích ale přímo v areálech rodinných průmyslových firem. V Rokycanech jich vzniklo několik, kromě Hammerovy to je ještě Hirschova vila na Plzeňském předměstí, dále Šikova a Jelínkova vila (obě na Práchovně). Hammerova (též nazývána Říhova) vila stojí v rozsáhlé zahradě. Zaujme plně zachovalou, detailně zdobenou fasádou v eklektickém stylu, s věží, balkóny a četnými slohovými detaily, například na vstupních dveřích. Je to jedna z nejlepších ukázek novorenesančního eklekticismu z doby okolo přelomu 19. a 20. století.

Na zahradě východně od vily se nacházela menší budova čp.184/II, přízemní[23] zahradní dům, rovněž součást Hammerova podniku. V městském archivu se nachází složka z roku 1893, nazvaná „Hammer Josef, stavba domu pro domovníka čp.184/II, Pražské předměstí“.[24] Jenže dům tu stál už o něco dříve. Ve sčítání lidu z roku 1890 je uváděn objekt čp.184/II jako „kanceláře“ a žila v něm trvale jedna osoba.[25] Jednalo se tak patrně o jeho rozšíření. V roce 1893 u domku čp.184/II proběhla přístavba koupelny a o rok nato i přístavba pro hlídače.[26] Ve fondech městského archivu je uložen spisový materiál z roku 1909, pod jménem „Hammer Josef, přístavba domu čp. 184/II, Pražské předměstí“.[27]

5.3.2. Plány na zřízení Dětského domova v Hammerově vile

Soukromou rezidencí nezůstala Hammerova vila dlouho. 21. prosince 1922 ji obec získala do svého majetku. Podle K. Hofmana to bylo v dražbě za 261 000 Kč. Dále měla obec získat zahradní domek čp.184/II (za 60 000 Kč) a okolní zahradu s tenisovým kurtem.[28] Dobové prameny ale mluví o něčem jiném. 21. prosince 1922 projednalo a schválilo obecní zastupitelstvo přímý odkup vily čp.195/II od B. Hammera pro zřízení dětského domova a jiných sociálních institucí. Zatím se ovšem kontrakt vůbec netýkal domu čp.184/II. Hammer byl ochotný prodat svou vilu a 14. prosince 1922 zde byl na obhlídce úředník z ministerstva sociální péče. Ten pak navrhl v objektu zřídit dětský domov s kapacitou 15–20 dětí, přičemž pro tento účel mělo stačit jen 1. patro. V přízemí pak podle expertní analýzy bylo možno umístit další ústavy (sociální péče o mládež, obecní útulek pro rodičky, stravovací komitét ochrany matek a kojenců). Okresní správní komise se mezitím 5. prosince 1922 usnesla, že okres by mohl obci na vydržování sirotčince přispívat. V této fázi požadoval Hammer za dům čp.195/II z pozemkem 266 000 Kč. Definitivně měla být cena vyčíslena po vyměření zemské dávky a také po zaměření okolního pozemku (cca 1 hektar), protože nabídka na odprodej předpokládala oddělení části stávajícího areálu. Podle odborného odhadu, který si město nechalo při posuzování možné koupě zpracovat, je dům čp.195/II velmi solidně stavěn. Disponoval devíti obytnými místnostmi a třemi podkrovními pokoji, dále kuchyní a spíží. Měl rozsáhlé sklepy, vlastní kanalizaci i žumpu. Zahrada byla osázena ovocnými a okrasnými stromy i keři. U domu se nacházela drůbežárna a chlév.[29] Zahrada sahala původně daleko více na jih než v současnosti. Ukazuje to například mapa města z roku 1907. Dnešní Čechova ulice tehdy neexistovala. Už v roce 1928, kdy se budoucnost objektu projednává na schůzi obecního zastupitelstva, se ale zmiňuje plánované zřízení ulice při jižní straně zahrady.[30] Toto ale bylo realizováno až mnohem později. Teprve 5. března 1923 vzala obecní správní komise na vědomí i nabídku od B. Hammera na odprodej jeho druhé nemovitosti (čp.184/II). Obec mu za tento dům nabídla 60 000 Kč.[31] Dne 21. března 1923 konstatuje obecní správní komise, že Hammer nabídku na 60 000 Kč za dům čp.184/II přijal. Objekt měl být (stejně jako vila čp.195/II, kterou už od Hammera město zakoupilo) využit pro sociální účely.[32] V dubnu 1923 předseda obecní správní komise František Pokorný referuje, že 10. dubna 1923 intervenoval na ministerstvu sociální péče v záležitosti subvence na zakoupení obou Hammerových domů a bylo mu prý přislíbeno poskytnutí další subvence 50 000 Kč.[33] Podle jiného pramene získalo na koupi obou nemovitostí město bezúročnou půjčku 100 000 Kč od ministerstva sociální péče.[34] Koncem dubna 1923 vzala obecní správní komise na své schůzi na vědomí zápis o koupi a převzetí obou domů od B. Hammera a vyslovila souhlas, aby v jednom z nich provizorně sídlila kancelář zeměměřičů, kteří tehdy zaměřovali katastr Rokycan.[35]

Dlouho se zde uvažovalo o zřízení dětského domova. O jeho výstavbě rozhodlo obecní zastupitelstvo již 2. října 1918. Mělo jít o akci realizovanou na počest dlouholetého starosty města J. Anichobera. Objekt dětského domova se nejprve zamýšlel v Madlonově ulici na starém Plzeňském předměstí, pak u pozdějších nových kasáren pod Kotlem (viz níže). Nakonec se pozornost zaměřila na tuto vilu. Jednu dobu se zde také zvažovalo zřízení nemocnice.[36] Dne 9. května 1923 se nakonec okresní výbor usnesl, že navrhne okresní správní komisi, aby v Rokycanech vznikl dětský domov. 11. května 1923 se konala schůze městského úřadu, okresního úřadu a různých spolků za účelem rozhodnutí o využití domů čp.195/II (Hammerova vila) a čp.184/II (zahradní domek u vily), zakoupených obcí k účelům sociální péče o mládež. Rozhodnuto bylo zřídit v domě čp.195/II v 1. patře útulek pro sirotky, v přízemí kuchyni a jídelnu. Navrhovalo se, aby útulek pro sirotky fungoval jako okresní ústav s tím, že objekty by zůstaly v držení obce, která bude platit údržbu a pojištění. Odhadovaný náklad na adaptaci obou domů činil 400 000 Kč (+26 800 Kč jako roční náklady na údržbu).[37] Dne 23. října 1924 městské zastupitelstvo ujednání mezi okresním úřadem a městským úřadem o zřízení a vydržování „útulku pro dítky osiřelé“ schválilo. Oba domy sice koupila obec, ale ministerstvo sociální péče na to poskytlo bezúročnou půjčku 100 000 Kč pod podmínkou, že objekty se skutečně využijí k sociálním účelům, tudíž bylo nutné podmínku dodržet. Na jednání mezi okresem a městskou radou se dohodlo, že okres bude hradit náklady na zřízení a údržbu. Podmínky smlouvy, ale kritizoval Bohuslav Horák, podle kterého by město mělo v útulku mít vyčleněno jen šest míst a na to se nemusí zřizovat velký sirotčinec, protože na to by stačil jen objekt čp.184/II. Komunista Jan Hořice se zase obával dalších průtahů, protože domy by pak mohly být zabrány vojenskou správou, která měla problémy s ubytováním pro své vojáky. Ujednání s okresem městské zastupitelstvo schválilo.[38] Dne 19. prosince 1924 pak zastupitelé ještě projednali text smlouvy znovu, s některými drobnými změnami a zaslali k vyjádření okresu.[39] Dne 2. listopadu 1924 toto schválila i okresní správní komise.[40] V únoru 1925 projednalo zastupitelstvo obce smlouvu s okresem o zřízení sirotčince ještě jednou. Došlo k menším změnám smlouvy, zejména seznamu obcí, které by měly mít nárok na umístění sirotků. Zjistilo se totiž, že výčet obcí by měl vzít v úvahu možné změny hranic rokycanského okresu.[41]

Jenže v březnu 1925 jsou obě budovy stále nevyužity. Hrozilo, že je skutečně zabere stát na byty pro důstojníky. Okresní úřad proto rozhodl, že sem narychlo nastěhuje kanceláře Okresní péče o mládež, kanceláře Československého červeného kříže a chystal také konečně otevřít dětský domov pro 6 sirotků. 1. května 1925 převzal dům čp.195/II okresní úřad. 10. června 1925 zemský správní výbor schválil zřízení útulku pro sirotky v Rokycanech.[42] Podle K. Hofmana v roce 1925 místnosti v Hammerově vile zabrány armádou pro ubytování důstojníků ze 102. dělostřeleckého pluku, který byl v té době dislokován do Rokycan.[43] Šlo ale o dočasnou záležitost, dlouhodobým cílem zůstávalo zřízení dětského domova. Přestěhovat někam pár kanceláří, to nebyl problém, ale zřídit trvale obývaný ústav pro osiřelé děti, to nešlo ze dne na den. 14. července 1925 se proto ministerstvo sociální péče netrpělivě dotazuje městského úřadu, zda už byly domy čp.184/II a čp.195/II adaptovány na sirotčinec. Dne 30. července 1925 oznámil okresní správní výbor, že chce zahájit opravy v domě čp.195/II, ale požádal město, aby zároveň spustilo výstavbu vodovodní přípojky. 18. listopadu 1925 s tím vyslovila souhlas městská rada. 6. srpna 1925 okresní správní výbor napsal městu, že v dětském útulku je třeba pořídit vnitřní vybavení a okres na to shání půjčku od státu.[44] Rekonstrukce Hammerovy vily nakonec proběhla v letech 1925–1926 nákladem 26 562 Kč. Oprava se týkala nové eternitové krytiny střechy, nátěru oken, nátěru rámů dveří a úpravy rozvodu vody. Dále do budovy byla zavedena elektřina, opravena kamna, vymalovány místnosti, zasklená rozbitá okna, opravena dlažba a žumpa. 9. března 1927 už městská rada sestavila seznam dětí, které by měly být umístěné do sirotčince. 29. dubna 1927 se konala schůze města a okresu. Obec dosáhla toho, že vila jí měla být vrácena do správy, objekt ovšem mezitím prošel opravou a město se proto zavázalo finančně vypořádat s okresním úřadem. Toto vypořádání proběhlo 29. listopadu 1928. Nakonec se sem ale sirotci nenastěhovali.[45]

Město sice disponovalo čerstvě opraveným objektem, ale nevědělo si s ním rady. V domě pobývali až do roku 1927 důstojníci rokycanské posádky. K 1. květnu 1927 se armáda vystěhovala a prostory předala do užívání obci.[46] V červenci 1927 pak městská rada rozhodla, že posádkovému velitelství se na jeho žádost o pojetí bytů v domě čp.195/II do obsazovacího prostoru sdělí, že obec hodlá objekt prodat, protože od zřízení sirotčince bylo upuštěno. Nájemné by prý bylo vzhledem k vysokým investičním nákladům (cca 400 000 Kč) příliš vysoké.[47] Dne 3. srpna 1927 městská rada opakuje, že nelze vyhovět žádost vojenské správy zařadit dům čp.195/II do výkazu o ubytovacím prostoru, protože dům je určen k sociálním účelům, je navíc v prodeji a jeho cena se snižuje na 400 000 Kč.[48] Už v červenci 1927 přitom městská rada rozhodla, že v otázce prodeje Hammerovy vily se bude jednat s JUDr. O. Tvrdkem a prodej objektu bude znovu inzerován v Národní politice během září 1927.[49] Objevuje se tak myšlenka na prodej objektu. Varianta ponechání domu pro veřejné účely ale ještě nějakou dobu zcela nezmizela. V říjnu 1927 starosta informoval členy městské rady o intervencích, které provedl 11. října 1927 v Praze v otázce ponechání subvence na domy čp.184/II a čp.195/II na ministerstvu sociální péče. Radní pak rozhodli znovu jednat s okresní správní komisí o zřízení sirotčince v čp.195/II.[50] Dne 30. listopadu 1927 se město dotazuje státu, zda by mohl finančně vypomoci. Konkrétně zda by zemský správní výbor a ministerstvo sociální péče přispěly na dostavbu okresního sirotčince v Rokycanech. Zemský výbor rovnou ohlásil, že žádné peníze na dotaci nemá. 17. února 1928 pak sice ministerstvo sociální péče slíbilo subvenci ale jen velmi malou a nepostačující na zprovoznění ani na pravidelnou údržbu zařízení. Ministerstvo dále přislíbilo vyslat do Rokycan svého úředníka na obhlídku Hammerovy vily.[51] Dne 24. ledna 1928 starosta města intervenoval v Praze v otázce sirotčince, ale zástupci ministerstva mu doporučili zřídit menší ústav.[52] Bez potřebných peněz nebyl prostor na koncepční využití budovy. Zahradu a hřiště v ní tak obec na rok 1928 pronajala na cvičiště Jednotě proletářské tělovýchovy.[53] Dne 11. ledna 1928 městská rada rozhodla poskytnout v Hammerově vile provizorní ubytování V. Valdmanovi, geometru evidence katastru. Projekt sirotčince byl odložen na neurčito. Údajně se stejně zjistilo, že lepší péče o sirotky a děti bez domova se zajistí v „rodinném kruhu“.[54]

5.3.3. Prodej Hammerovy vily čp.195/II do soukromého vlastnictví

Ještě roku 1928 byl prodán dům čp.195/II za 300 000 Kč (podle K. Hofmana za 306 000 Kč[55]) MUDr. Václavu Říhovi (odtud další pojmenování vily – „Říhovská vila“ nebo „U Říhů“).[56] Koncem května 1928 městská rada rozhodla, že před rozhodnutím o prodeji čp.195/II V. Říhovi se předloží soupis dosavadních obecních výloh na rekonstrukci tohoto domu. Městská technická kancelář měla také prověřit, jestli by bylo možno vpředu i vzadu odprodat části pozemku souvisejícího s domem čp.195/II, které by se daly použit jako stavební parcely.[57] Na 31. května 1928 byla sjednána obhlídka domu čp.195/II a pozemku č.kat.388/1 za účelem eventuální výměny pozemků pro rozšíření obecní cihelny. Mělo se také jednat s J. Guthem a K. Bendou o získání jejich pozemků.[58] V červnu 1928 městská rada ohlašuje, že dle výsledku obhlídky pozemků č.kat.388/1 a č.kat.403 se obecnímu zastupitelstvu doporučuje stanovit stavební čáry pro č.kat.388/1 a výměnu pozemků na náklady Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský.[59] Na další schůzi rady počátkem června 1928 se radní usnesli oznámit V. Říhovi návrhy městské rady ohledně prodeje čp.195/II a okolní zahrady a projednat to na příští schůzi.[60] Dne 13. června 1928 pak městská rada vyslovila s prodejem domu čp.195/II za 300 000 Kč, souhlas. Určila ale, že od pozemku se oddělí části dle návrhu městské technické kanceláře. J. Hořice chtěl, aby v takovém případě byl pozemek za domem čp.195/II využit jako cvičiště komunistické tělovýchovné jednoty.[61] V červnu 1928 městská rada taky Václavu Říhovi před koupí domu čp.195/II povolila za příplatek 5000 Kč změnu hranic zahrady. Rada souhlasila s tím, že postoupí jižní část zahrady Říhovi, ale ten měl slíbit, že jí zpět prodá městu za 70 Kč za čtvereční sáh v případě výstavby ulice (myšlena dnešní Čechova ulice).[62] Koncem června 1928 město vzalo na vědomí, že k odkupu domu čp.195/II oznámí Václav Říha své rozhodnutí 25. června 1928.[63] Dne 11. července 1928 pak rada vyslovila souhlas s definitivní dohodou o prodeji čp.195/II.[64] Během července 1928 souhlas s prodejem domu čp.195/II V. Říhovi vyjádřila i obecní finanční komise.[65]

V červenci 1928 o prodeji objektu jednalo městské zastupitelstvo. Konstatovalo, že plánované zřízení sirotčince nelze realizovat, protože se k tomu neodhodlala okresní správní komise a že obec už dům včetně všech výloh stál 334 238,96 Kč. 11. června 1928 nabídl MUDr. Václav Říha odkup domu za 300 000 Kč s tím, že by koupil jen dům čp.195/II a přilehlou část zahrady. Městská rada 20. června a 11. července 1928 doporučila zastupitelstvu prodej schválit. V zastupitelstvu se ale ozvaly nesouhlasné reakce. Bohuslav Horák prohlásil, že nejprve by se mělo zjistit, jestli se objekt nedá použít pro rodinnou školu. Na to reagoval František Zrzavecký. Podle něj měl návrh na zřízení jiného veřejného ústavu v domě přijít dříve a ne teď, kdy je prodej skoro hotov. Rudolf Kadláček podpořil myšlenku prodeje. Rodinná škola prý nemá takový význam a adaptace budovy by zatížila obec částkou 40 000 Kč. Komunista Josef Tyrpekl je proti prodeji, chce pro budovu školské využití, nejlépe pro rodinnou školu. Nakonec opravdu většinu získal návrh Bohuslava Horáka odložit prodej a prověřit možnost využit dům pro rodinnou školu.[66] O žádosti rodinné školy o propůjčení Hammerovy vily jednala přitom městská rada už srpnu 1927, kdy odložila rozhodnutí až do zjištění, že tuto školu nebude možno zřídit v připravované novostavbě obecné dívčí školy (dnes ZŠ T. G. Masaryka) na okružní třídě.[67] V září 1927 se radní dohodli, že před rozhodnutím o žádosti rodinné školy o propůjčení Hammerovy vily se má jednat s ministerstvem sociální péče o ponechání dříve poskytnuté subvence.[68] Nesouhlas části zastupitelstva s prodejem domu čp.195/II a znovuoživení plánu využít ho pro veřejné sociální účely, tentokrát pro rodinnou školu, zkomplikovaly rozběhnutý proces převodu vily do soukromých rukou. 10. srpna 1928 vzala městská rada na vědomí, že Václav Říha trvá na zájmu o koupi čp.195/II jen do konce srpna 1928. Radní zároveň obdrželi informaci, že následující týden se má konat jednání s ministerstvem školství a národní osvěty o využití čp.195/II pro rodinnou školu. Jako alternativní řešení se mělo na ministerstvu probírat i umístění rodinné školy v objektu opatrovny, tedy mateřské školy čp.39/I v dnešním parku U Saské brány.[69] V srpnu 1928 vzala městská rada na vědomí informace o intervenci starosty 22. srpna 1928 v Praze v otázce mateřské školy a předání domu čp.195/II rodinné škole.[70]

Václav Říha ale neměl příliš velkou možnost, jak na obec tlačit, aby urychleně odsouhlasila prodej domu do jeho rukou, jak původně počítala. Jeho zájem o odkup trval a počátkem září 1928 byla městská rada informována, že Říha prodloužil platnost své nabídky na odkup čp.195/II do konce září 1928. Na téže schůzi vzali radní na vědomí telefonické jednání s vrchním stavebním radou Šulcem z ministerstva školství a národní osvěty o otázce předání čp.195/II rodinné škole. Pro vyhledání místa pro rodinnou školu se měla zřídit zvláštní komise. Architektu Milanu Babuškovi se měl zaslat seznam potřebných místností a Babuška měl prověřit, zda by nebylo možné rodinnou školu umístit do přístavby 3. patra obecné školy dívčí, kterou on sám právě projektoval v parku U Saské brány.[71] Dne 29. srpna 1928 obecní zastupitelstvo na návrh Josefa Zápotočného rozhodlo od umístění rodinné školy v čp.195/II upustit a navrhlo, aby se pro rodinnou školu vyhledal vhodný pozemek pro stavbu zcela nové budovy. Prodej domu čp.195/II se zároveň měl maximálně urychlit. Novostavba rodinné školy by vyšla na 600–700 000 Kč, adaptace domu čp.195/II na 90 000 Kč. Nakonec město rozhodlo rodinnou školu situovat do objektu čp.39/I v parku U Saské brány.[72] Dne 12. září 1928 se městská rada usnesla doporučit obecnímu zastupitelstvu umístit rodinnou školu v nynější mateřské škole a přestěhovat mateřskou školu do obecné dívčí školy a předložila obecnímu zastupitelstvu tudíž opět návrh na prodej Hammerovy vily čp.195/II MUDr. Václavu Říhovi.[73] Koncem září 1928 pak městská rada vzala na vědomí dobrozdání ministerstva školství a národní osvěty o úpravě Hammerovy vily pro účely rodinné školy.[74] Jednání zastupitelstva na toto téma se odehrálo 26. září 1928. Václav Charvát oznámil, že jeho volební skupina nebude proti prodeji, i když je to škoda. Rovněž František Pokorný za sociální demokraty ohlašuje, že jeho strana nebude proti, ve městě ale podle něj chybí nemocnice a dostatečný chudobinec. Uznává ovšem, že na jejich zřízení nejsou peníze. V roce 1924 se přitom podle Pokorného jednalo o zřízení velké okresní nemocnice v Hammerově vile. Albert Kodytek se připojil. Ani jeho volební skupina nebude proti, nutno ale urychlit výstavbu činžovních domů. Nakonec zastupitelé prodej Hammerovy vily odsouhlasili.[75] V říjnu 1928 se městská rada seznámila s tím, že ing. R. Jaroš podal rekursy proti usnesení městské rady o prodeji Hammerovy vily.[76] Na provedení prodeje to ale nic nezměnilo. Už 24. října 1928 rada vzala na vědomí, že ing. R. Jaroš svou stížnost proti prodeji Hammerovy vily stáhl.[77] V lednu 1929 pak městskou radou vzat na vědomí zápis o předání domu čp.195/II V. Říhovi.[78] V únoru 1929 rozhodli radní, že upustí od podmínky prodeje čp.195/II, podle které nesměl majitel kácet stromy na prozatímně získaném pruhu budoucí ulice.[79] V dubnu 1929 městská rada odmítla námitky V. Říhy proti návrhu kupní smlouvy na dům čp.195/II.[80]

Koncem dubna 1929 radní schválili dohodu s V. Říhou z 18. dubna 1929. Podle ní měl Říha přispět polovinou na výstavbu společné vodovodní přípojky k domům čp.184/II a čp.195/II.[81] V lednu 1929 rovněž rada definitivně pohřbila plány komunistické tělovýchovné jednoty FDTJ zřídit si cvičiště při dnešní Jeřabinové ulici. FDTJ pak požádala o propůjčení jiného pozemku za Hammerovou vilou. Rozhodnuto, že žádost bude vedena v patrnosti a pokud se podaří tento pozemek získat od Pražské dřevařské společnosti a pokud bude k němu zřízen veřejný přístup, může jí být vyhověno.[82] V červnu 1932 z regulačních důvodů město neschválilo žádost MUDr. V. Říhy o odprodej pozemku za jeho zahradou.[83] V září 1933 městská rada deklaruje, že s MUDr. Říhou se obnoví jednání o dalším pronájmu části zahrady č.kat.390/2 s tím, že nájem se sníží na 100 Kč/rok a obec by kolem pronajaté části zřídila plot.[84]

Z velkých plánů obce na využití vily pro veřejné, sociální účely nezbylo nic a nemovitost se po vleklých debatách vrátila do soukromých rukou. Doktor Říha prodal vilu za 2. světové války manželům Šafaříkovým. Jeho rodině totiž hrozilo stíhání ze strany okupačních úřadů kvůli nákupu falšovaných potravinových lístků a on potřeboval hotovost, aby uplatil policii.[85] V městském archivu se nachází složka z roku 1940, nazvaná „Oprava domu čp.195/II“.[86]

5.3.4. Adaptace domu čp.184/II pro sociální účely

Zatímco vila přešla po neúspěšných snahách o veřejné využití do soukromého vlastnictví, menší dům čp.184/II si obec ponechala.[87] Dne 11. května 1923 bylo na schůzi městského úřadu, okresního úřadu a různých spolků rozhodnuto, že v domě by se měl umístit dispensář ochrany matek a dětí, útulek pro rodičky a dispensář Masarykovy ligy proti tuberkulose.[88] Ve dvou západních místnostech pak opravdu byla situována poradna ochrany matek a dětí. V jednom pokoji, orientovaném na jih, vznikl útulek rodiček (jakási primitivní porodnice).[89] Útulek pro rodičky se sem přestěhoval v říjnu 1924 (z domu čp.4/III v prostoru u bývalého Děkanského rybníčku ve čtvrti Pod Kostelem). Byly tu pro něj vyhrazeny dvě místnosti. Ročně se tu narodilo cca 50 dětí (za 2. světové války se jejich počet zvýšil na cca 100). Kromě toho zde od 1. února 1925 zahájila provoz i kuchyně stravovacího odboru ochrany matek a dětí při Okresní péči o mládež.[90]

Někdy v červnu 1928 proběhlo jednání se zástupci ministerstva sociální péče o využití čp.184/II. V té době obec již uznala, že sousední Hammerovu vilu čp.195/II nemůže adaptovat na sirotčinec, ale hodlala si ponechat dům čp.184/II. Tajemník Kettner prohlásil, že původně zamýšlený sirotčinec asi nebude realizovatelný pro malý zájem obcí v okrese a nedostatek peněz. Ve městě Radnice v okrese Rokycany navíc vznikl dům sociální péče. Ministerstvo ale deklarovalo, že je ochotno městu ponechat subvenci 50 000 Kč, původně určenou na adaptaci domu čp.195/II, pokud tyto finance budou nasměrovány na sociální využití domu čp.184/II. Nevylučovala se ani jeho rekonstrukce a nástavba pro umístění Okresní péče o mládež, útulku rodiček, ochrany matek a Masarykovy ligu proti tuberkulóze.[91] Už v červenci 1928 pak městská rada rozhodla, že dle návrhu městské technické kanceláře se vymalují některé místnosti v čp.184/II pro účely ochrany matek.[92] V říjnu 1928 radní vzali na vědomí přípis ministerstva sociální péče o půjčce 50 000 Kč na dům čp.195/II a zápis z jednání na ministerstvu z 23. června 1928. Usnesli se zjistit, jaké úpravy potřebuje dům čp.184/II, aby mohl být použit pro ústřední sociální péči o mládež.[93] Ještě během října 1928 byl vzat na vědomí zápis o komisionelním řízení v domě čp.184/II za účelem zjištění možných úprav.[94] V roce 1929 obecní rada rozhodla provést celkovou opravu domu čp.184/II pro účely sociální péče o mládež. Akce si měla vyžádat 35 000 Kč. V následujících letech se sem nastěhovala Okresní péče o mládež a poradna Masarykovy ligy proti tuberkulóze. V březnu 1929 městská rada schválila rozpočet na opravy domu čp.184/II, který se měl zaslat na ministerstvo sociální péče kvůli ponechání subvence.[95]

V dubnu 1929 rada určila, že před rozhodnutím o žádosti V. Říhy o dlouhodobý pronájem pruhu zahrady u domu čp.184/II se provede komisionelní ohledání.[96] Dle svého vyjádření z května 1929 městská rada nemá nic proti tomu, aby V. Říha zřídil a ohradil pěšinu pro své pacienty na pruhu pozemku, který má pronajat od čp.184/II.[97] Koncem dubna 1929 pak radní schválili dohodu s V. Říhou z 18. dubna 1929. Podle ní měl Říha přispět polovinou na výstavbu společné vodovodní přípojky k domům čp.184/II a čp.195/II.[98] V červnu 1929 rada vzala na vědomí zprávu o intervenci u ministerstva sociální péče v otázce subvence na dům čp.184/II. Usnesla se zaslat ministerstvu sociální péče urgenci ohledně urychleného vyřízení otázky subvence na čp.184/II.[99] Během několika týdnů přišly dobré zprávy. V srpnu 1929 městská rada oznamuje, že ministerstvo sociální péče ponechalo městu na rekonstrukci čp.184/II subvenci 30 000 Kč, původně určenou na nákup čp.195/II. Zbytek půjčky 20 000 Kč prý bude město urgovat, aby mu byla ponechána i na rok 1930, na dokončení adaptace čp.184/II. Městská technická kancelář dostala pověření, aby předložila rozpočet úprav na rok 1929.[100] V září 1929 rozhodli radní, že opravy čp.184/II zadá zvláštní komise, přičemž maximální výše nákladů měla dosáhnout 30 000 Kč.[101] Návrh na adaptaci čp.184/II pro účely sociální péče o mládež schválila městská rada 25. září 1929. Náklady se vyčíslovaly na cca 35 000 Kč. Práce se měly zadat firmě V. Včaly.[102]

V prosinci 1929 odsouhlasila městská rada návrh městské technické kanceláře, aby se místo přeložení stávajícího plůtku mezi domy čp.184/II a čp.195/II postavil nový plot. Mezi oběma domy se měla zřídit vrátka za účelem docházení MUDr. Říhy (majitele čp.195/II) do útulku rodiček (čp.184/II).[103] Koncem ledna 1930 radní k výplatě poukázali účet stavitele V. Včaly 33 624 Kč za adaptační práce v čp.184/II a za výstavbu plotu.[104] V lednu 1930 městská rada rovněž schválila návrh komise vykácet některé stromy u domu čp.184/II ze zdravotních důvodů.[105] V únoru 1930 pak radní rozhodli, že dříví z poražených stromů u čp.184/II se prodá v dražbě.[106] Počátkem dubna 1930 bylo dohodnuto, že návrh na úpravu zahrady u čp.184/II se před rozhodnutím městské rady předloží k dobrozdání V. Vorlovi.[107] V listopadu 1930 vzala městská rada na vědomí, že ministerstvo sociální péče převedlo zbytek bezúročné půjčky 20 000 Kč z čp.195/II na čp.184/II. Zároveň město vyhovělo žádosti Ochrany matek a dětí, aby se v zahradě před domem čp.184/II zřídilo osvětlení.[108] V listopadu 1931 zase městská rada vzala na vědomí zápis o nutných úpravách v domě čp.184/II a povolila na tento účel příspěvek do výše nevyčerpaného zbytku subvence od ministerstva sociální péče.[109] V listopadu 1932 radní pověřili městskou technickou kancelář dodáním návrhu na zlepšení veřejného osvětlení u domů čp.184/II a čp.195/II.[110] V březnu 1933 rozhodla městská rada, že v čp.184/II se provede úprava podlahy zachvácené houbou dle návrhu městské technické kanceláře.[111] V dubnu 1933 město schválilo zřídit nový komín v čp.184/II, nákladem asi 700 Kč.[112]

Koncem 30. let 20. století se plánovala zásadnější přestavba domu čp.184/II na veřejné účely. Roku 1939 obec zařadila do rozpočtu na následující rok 200 000 Kč na nástavbu patra na tento objekt. V nástavbě měly být umístěny dětské jesle a dětský domov.[113] Celý pozemek č.kat.402/2 byl poskytnut Okresní péči o mládež, předpokládalo se tu zbudování Domu sociální péče, (respektive „Městského dětského a sociálního domu“[114]). Tak rozhodla 11. dubna 1940 obecní rada.[115] Okresní péče o mládež měla pozemek i budovu získat do bezplatného pronájmu. Objekt měl být umístěn v jižní části zahrady bývalé Hammerovy vily, měl tvořit nároží nové zástavby (přibližně v místech nynější zvláštní školy).[116]

Když město v roce 1940 povolilo parcelaci areálu bývalé Hammerovy pily (viz níže), byla součástí záměru i koupě pozemků pro výstavbu sociálního domu okresní péče o mládež. Dohodnut odprodej částí pozemků o ploše 709,5 čtverečních sáhů za 109 263 K, na výstavbu sociálního domu pro Okresní péči o mládež. 3. října 1940 to městská rada doporučila ke schválení. 22. října 1940 transakci na své schůzi schválilo obecní zastupitelstvo.[117] Z rozhodnutí obce také vyplynulo, že po svém dobudování se měl dětský domov na 99 let pronajmout Okresní péči o mládež.[118] Během několika týdnů pak, ještě před koncem roku 1940, došlo k zpřesnění finančních aspektů zamýšlené výstavby sociálního domu Okresní péče o mládež, nazývaného též dětský domov. V budově měly vzniknout i dětské jesle, útulek pro rodičky a poradna Ligy proti tuberkulóze. 21. listopadu 1940 se výbor okresní péče obrátil na obec s žádosti, aby obec postavila tuto budovu a vzala si na to půjčku 500 000 K a kromě toho, aby přímo věnovala na stavbu 100 000 K, přičemž okresní péče by obstarala zbytek potřebných peněz. Celkové náklady se přitom předběžně vyčíslovaly na 1 100 000 K: z toho okresní péče měla z vlastních fondů zajistit 100 000 K, dar okresu by činil 50 000 K, dar města 100 000 K, obecní půjčka od městské spořitelny 500 000 K, půjčka okresní nemocenské pojišťovny 100 000 K, subvence od státu a země 150 000 K a dary od obcí a průmyslových podniků 100 000 K. 12. prosince 1940 městská rada se záměrem souhlasila, ale s podmínkou, že okres poskytne větší sumu. Jenže okresní úřad byl ochoten poskytnout jen zmíněných 50 000 K. Vedení okresní péče o mládež ale dál naléhalo na obec, aby projekt neopouštěla. 19. prosince 1940 pak městská rada skutečně doporučila ke schválení tento záměr financování, i když předpokládal, že hlavní tíhu projektu ponese obec. V prosinci 1940 to schválilo na své schůzi i obecní zastupitelstvo.[119]

Dne 7. června 1941 městský úřad požádal obecní zastupitelstvo o vydání stavebního povolení na dětský domov. 10. června 1941 proběhlo stavební komisionelní řízení a ještě v červnu 1941 na schůzi obecního zastupitelstva bylo vydáno stavební povolení.[120] V srpnu 1941 se pak na schůzi zastupitelstva jako pilný návrh projednávalo uzavření půjčky 850 000 K u Městské spořitelny v Rokycanech na výstavbu dětského domova. Už v červnu 1941 byla totiž vypsána soutěž na výstavbu domova, přičemž nejnižší nabídka na provedení prací byla za 1 700 000 K. Ministerstvo sociální péče v roce 1934 a 1924 poskytlo půjčky na výstavbu tohoto zařízení po 50 000 Kč. Městská spořitelna nyní deklarovala, že poskytne 850 000 K (místo původně požadovaných 500 000 K). I tak ale stále zbývalo opatřit 400 000 K, i když od ministerstva sociální a zdravotní správy byla přislíbena subvence. 17. července 1941 městská rada doporučila zastupitelstvu pověřit městskou radu, aby zadala výstavbu dětského domova v mezích opatřených financí, tedy provést jen část prací. Jenže 31. července 1941 obecní finanční komise trvala na tom, že výstavba začne, jen až budou opatřeny všechny nutné peníze. Nakonec na schůzi obecního zastupitelstva v srpnu 1941 prošel návrh Josefa Selementa zahájit výstavbu části objektu, která by ale po dokončení byla schopna samostatného provozu.[121] Jednopatrová, zčásti podsklepená budova měla mít 26 místností, zčásti umístěné i v podkroví. V přízemí by byl dětský domov, jesle, místnosti Okresní péče o mládež a Ochrany matek a dětí, dále dvě ordinace a dvě kanceláře. V 1. patře se plánovaly další prostory dětského domova (ložnice, umývárny), útulek pro rodičky a kanceláře Masarykovy ligy proti tuberkulóze. Dokončení stavby se plánovalo na rok 1942.[122] Stavební akce měla mít celkový rozpočet 850 000 K, z čehož by Okresní péče o mládež uhradila cca 100 000, okres 50 000, obec 100 000, úvěr od městské spořitelny by činil 500 000 K a úvěr od nemocenské pojišťovny 100 000 K.[123] Jinde se ovšem uvádí odhadovaný náklad 1 300 000 K.[124] Projekt budovy vypracoval architekt Jan Gillar z Prahy (24. června 1904 – 7. května 1967), známý jako autor několika funkcionalistických staveb, například v Praze.[125] Gillar byl technickým poradcem Zemského ústředí péče o mládež v Čechách.[126]

Ještě v obecním rozpočtu na rok 1943 nadále figurovala položka 1 800 000 K na výstavbu dětského domova.[127] Projekt ale nedospěl k realizaci kvůli pozastavení naprosté většiny soukromých i veřejných investic v posledních letech 2. světové války. V roce 1942 byla aspoň z čp.184/II přemístěna poradna pro matky do reprezentativnějších prostor v budově nemocenské pojišťovny v Jiráskově ulici.[128]

Dům čp.184/II dalších několik dekád dožíval coby pozůstatek Hammerovy továrny, přičemž nikdy nenaplnil očekávání, která do jeho odkupu obcí byla vkládána. Později musel být pro špatný technický stav zbořen. Byl prý prostoupen houbou.[129] K demolici došlo roku 1971.[130] Na místě domu následně v 70. letech 20. století vyrostla zvláštní škola čp.40/II (viz níže, v rámci popisu školského areálu na Jižním předměstí).

5.3.5. Vývoj Hammerovy vily čp.195/II po roce 1945

Po peripetiích z první republiky se přepychová neorenesanční Hammerova vila čp.195/II vrátila do soukromého vlastnictví. Po 2. světové válce ale byla přece jen využita pro veřejné účely.

V souvislosti s tím se dosavadní privátní zahrada u vily změnila na veřejně přístupnou plochu. Zahrada tehdy na jihu nekončila v úrovni ulice Čechovy, jako dnes, nýbrž ještě o něco jižněji, v dnešní zahradě mateřské školy. Už v roce 1937 jednalo město o pronájmu části pozemku č.kat.390/2. Šlo tehdy o zahradu jižně od zahrady MUDr. V. Říhy, který ji měl najatou, ale 1. ledna 1937 se nájmu vzdal. O pronájem se ucházel Antonín Přibyl, bytem v čp.519/II. Město stanovilo, že nájemce musí zřídit za zahradou paní Lorenzové (majitelka domu čp.476/II ve Švermově ulici) v místech, kde je navržena ulice (myšlen později realizovaný průraz Čechovy ulice, který oddělil jižní část této zahrady od pozemku okolo Hammerovy vily), dvířka a bude udržovat hradbu kolem celého lesíka. Dne 18. února 1937 to městská rada doporučila ke schválení. V březnu 1937 přidalo svůj souhlas i obecní zastupitelstvo.[131] Ještě na leteckém snímku z roku 1938 je skutečně vidět, kterak zahrada u Říhovy vily vybíhala i jižně od budoucí trasy Čechovy ulice a v této jižní části měla charakter jakéhosi soukromého lesa.[132] Dne 14. května 1950 se původní soukromá zahrada okolo vily otevřela pro veřejnost.[133] Dne 1. června 1950 získala na návrh rady MNV pojmenování park Míru. Ideologický název se ale nikdy nevžil a nebyl užíván příliš ani v oficiálních dokumentech. Úpravy zahrady prováděli brigádnicky členové KSČ.[134] Park Míru byl spíše propagandistickým tahem, původní privátní zahrada nebyla prakticky nijak změněna, v průběhu následujících let navíc postupně pustla a charakteru městského parku nikdy nenabyla. K 10. výročí osvobození v roce 1955 plánovalo město v rámci zvelebovací akce tento park vyčistit.[135] V roce 1965 nebo 1966 vysadilo město okolo tehdejší zvláštní školy (bývalá Hammerova vila) 100 habrů jako živý plot.[136] V listopadu 1967 se na jednání národního výboru kritizuje, že park u základní školy Jižní předměstí se nedaří udržovat „vinou neodpovědných lidí, kteří nemají vztah k socialistickému společenskému vlastnictví.“[137] Děti ze zvláštní školy internátní poblíž této školy vysadily 25. října 1968 Strom republiky.[138] V 70. letech 20. století byla při výstavbě nové mateřské školy (viz níže, v rámci popisu školského areálu na Jižním předměstí) jižní část parku zabrána.

Zásadní proměnou prošla i samotná neorenesanční vila. Nešlo ani tak o změny stavební jako spíš funkční. V červenci 1950 se do Hammerovy vily nastěhovala zvláštní škola, původně umístěná v domě čp.4/III ve čtvrti Pod Kostelem.[139] Byly tu dvě třídy. V roce 1965 už pět tříd.[140] Po roce 1963 se v budově nacházely ještě soukromé byty.[141] V roce 1959 se ale uvádí, že pro školské účely se jedná o tom, aby byl do správy československého státu převzat dům manželů Šafaříkových z Plzně, dle vyhlášky 88/59.[142] Někdy počátkem roku 1963 došlo k odstranění původního plotu směrem do Dukelské ulice.[143] V tomto období přišla vila o téměř všechen původní mobiliář. Nejenom, že kdysi parkově upravená zahrada zpustla, ale pozemek znehodnotily drobné utilitární přístavby, profánní oplocení a hřiště, postavené přímo pod okny domu. Socialistická šeď převládala. Vnitřní dispozice vily a její fasáda se ovšem zachovaly beze změn. V únoru 1969 mluví programové prohlášení místní Národní fronty, KSČ a městského národního výboru o opravě zvláštní školy.[144] Dle výhledového plánu investic z roku 1969 se předpokládalo v letech 1969–1970 provedení opravy věže a omítky. V letech 1971–1973 pak mělo dojít ke generální opravě objektu. Investorem měl být ONV.[145] V září 1969 město konstatuje, že na opravu věže a omítky zvláštní školy už Okresní stavební podnik potvrdil objednávku. Zahájení prací se plánovalo původně na červenec 1969, pak se akce posunula na září 1969.[146] Dokončení opravy věže zvláštní školy město zařadilo do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969).[147] Opravy věže a omítky zvláštní školy započaly koncem roku 1969. Na věžičce internátu zvláštní školy bylo zřízeno lešení a až to prý počasí dovolí, měli pracovníci OSP pokračovat v opravě.[148] V září 1970 opravy objektu stále pokračují, výdaje obecního rozpočtu proto byly posíleny v této kapitole o 38 000 Kčs.[149]

Nakonec se ale zvláštní škola z vily roku 1974 vystěhovala po demolici sousedního domku čp.184/II a dokončení novostavby zvláštní školy čp.40/II na jeho místě (viz níže).[150] Hammerova vila nyní hledala nové využití. V roce 1975 byla uvolněná budova opětovně rekonstruována.[151] Tehdy sem byl umístěn Okresní dům pionýrů a mládeže (ODPM). Pod touto zkratkou, vyslovovanou „ó-dé-pé-em“, byl objekt běžně znám po následujících třicet let. O výstavbě podobného zařízení v Rokycanech se uvažovalo již koncem 60. let. Podle výhledového plánu investic z roku 1969 se předpokládala realizace výstavby v letech 1969–1970, přičemž investorem měl být ONV.[152] Dne 13. května 1969 souhlasila rada MěstNV s investičním záměrem výstavby „Domu dětí“.[153] V září 1969 se mluví o tom, že iniciativu okolo výstavby Okresního domu dětí a mládeže má školský odbor ONV.[154] Zajištění pozemku pro Dům dětí a mládeže bylo zahrnuto do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970, zveřejněného v prosinci 1969. Měl to na starosti ONV a MěstNV.[155] V dubnu 1970 se uvádí, že staveniště pro Okresní dům dětí a mládeže zatím nebylo určeno, ONV musí nejprve vypracovat investiční záměr.[156] Organizace Český pionýr mezitím požádala o povolení výstavby provizorního domku z produkce RND Ejpovice, který by byl umístěn v blízkosti ZDŠ Jižní předměstí, MěstNV toto provizorium ale nepovolil. Další problém byl urbanistického rázu. Pro výstavbu Okresního domu dětí a mládeže totiž stanovil MěstNV v prostoru na Jižním předměstí, vzhledem k okolní zástavbě, minimální výšku dvou podlaží. Rozpočet ONV s tím ale nepočítal. Pionýři i ONV chtěli zakoupit panelový barák za cca 180 000 Kčs a do něj umístit mládežnické organizace.[157]

V roce 1986 započala generální oprava objektu bývalé Hammerovy vily.[158] Po roce 1989 byla instituce přejmenována na Dům dětí a mládeže (ODDM).[159] V té době se ale objekt navrátil v rámci restitucí původním soukromým majitelům. ODDM si musel, v jistém termínu, hledat náhradní umístění. V dubnu 1992 požádali činovníci ODDM město o nalezení vhodného náhradního objektu.[160]

Po svém navrácení do soukromého vlastnictví prošla vila částečnou opravou, k luxusní vytříbenosti svého exteriéru se ale již nevrátila. I zahrada zůstala víceméně v původním stavu, v jakém ji zanechalo období socialismu. Do Dukelské ulice ji nadále lemuje podřadný drátěný plot. V zahradě se nacházejí přerostlé stromy, které zakrývají historickou budovu. Právě pro podobné reprezentativní objekty přitom bývá profesionální sadová úprava zahrady podstatným doplňkem celkového vyznění.

5.4. Asanace Hammerovy pily a vznik zástavby podél Školní ulice

5.4.1. Snahy města o výkup pily

Kromě obou Hammerových domů se musela složitě vyřešit i otázka samotného továrního areálu bývalé Hammerovy pily. Během 1. poloviny 20. století se existence Hammerovy pily, tedy průmyslového areálu s převážně efemérním charakterem zástavby, situovaného jen několik desítek metrů od historického jádra města i od reprezentativní okružní třídy (Jiráskova ulice), stávala anachronismem. I přes chabou bilanci tehdejší rokycanské územně plánovací politiky došlo nakonec v případě Hammerovy pily ke koncepčně provedené asanaci a kompletní proměně charakteru této lokality.

Již ve 30. letech 20. století město uvažovalo o koupi tohoto průmyslového komplexu, tehdy ještě nikoliv s představou jeho transformace na rezidenční zónu, jako se stalo ve 40. letech (viz níže), ale spíše coby převzetí podniku do správy obce a jeho využití v lokální ekonomice. V listopadu 1932 jedná samospráva o nabídce Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský na odkup pily. Usnesla se věc dále projednat, ale nejprve se mělo ocenit zařízení továrny a lesní úřad byl zaúkolován provedením analýzy rentability podniku.[161] V polovině prosince 1932 se nabídka Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský na prodej pily postupuje prezídiu městské rady.[162] Na své schůzi z 21. prosince 1932 se prezídium městské rady seznámilo se zprávou lesního úřadu o rentabilitě případného převzetí pily Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský a usneslo se firmě nabídnout za pilu 500 000 Kč.[163] Počátkem ledna 1933 samospráva uvádí, že s Pražskou akciovou společností pro průmysl dřevařský se bude dál jednat o koupi pily.[164] Na schůzi městské rady koncem února 1933 starosta informoval radní o svém jednání z 6. února 1933 u České banky, které se týkalo koupě pily, vlastněné Pražskou akciovou společností pro průmysl dřevařský. 15. března 1933 se prý uskuteční další jednání. S představiteli měst jako Tábor, Písek, Domažlice zároveň chtělo vedení rokycanské obce jednat o rentabilitě jejich pil.[165] V březnu 1933 starosta městskou radu informoval o intervenci 15. března 1933 u Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský v otázce pily. Firma prý požaduje 700 000 Kč.[166] Počátkem dubna 1933 se městská rada usnesla nabídnout Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský za pilu 600 000 Kč a pokračovat v jednání, při vědomí toho, že 15. března 1933 firma požadovala od města 700 000 Kč.[167] Dne 4. května 1933 město vzalo na vědomí výsledek dalšího jednání se zástupci České banky 2. května 1933 v otázce koupě pily, přičemž obec trvala na nabídce 600 000 Kč.[168] Dne 11. května 1933 se městská rada seznámila se skutečností, že Pražská akciová společnost pro průmysl dřevařský akceptuje v zásadě podmínky pro prodej pily obci.[169] Usnesení z června 1933 hovoří o tom, že městská rada si před finálním rozhodnutím o odkupu pily prohlédne objekt Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský.[170] Obhlídka pily Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský byla domluvena na 21. června 1933, pak se mělo rozhodnout o její koupi.[171] Výsledek obhlídky pily byl pak oznámen městské radě, následně se měla vyjádřit obecní finanční komise.[172] Jenže právě obecní finanční komise se koncem června 1933 usnesla upozornit městskou radu na příliš vysokou prodejní cenu pily v majetku Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský.[173]

Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský se pak v září 1933 mělo sdělit, že městská rada a finanční komise jsou ochotny projednat nabídku na odkup pily jen při slevě z nabízené ceny.[174] Na společné schůzi městské rady a obecní finanční komise 29. září 1933 se pak koupě pily Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský důkladně projednávala. Účastníci se seznámili se zprávou o rentabilitě podniku, na základě informací z obecních pil v Táboře a Písku. Proti koupi se vyslovili J. Kučera, A. Šašek, J. Alferi a R. Šlesinger, ve prospěch koupě hovořili František Zrzavecký, J. Selement, Z. Bluďovský a A. Hejduk. Výsledkem bylo usnesení, kterým město nabízelo firmě za areál bývalé Hammerovy pily 400 000 Kč.[175] Dne 12. října 1933 městská rada vyzvala Pražskou akciovou společnost pro průmysl dřevařský, aby sdělila městu svou představu o ceně za prodej pily.[176] Dne 25. října 1933 radní byli informováni, že majitel pily požaduje za její odprodej 580 000 Kč.[177] Smlouvání pokračovalo. V listopadu 1933 městská rada Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský sděluje, že jí za pilu nabídne 450 000 Kč.[178] V lednu 1933 prezentovala levicová opozice na schůzi obecního zastupitelstva návrh programu boje s nezaměstnaností. Mimo jiné doporučila, aby obec koupila Hammerovu pilu a zprovoznila ji.[179] Rovněž při jednání o obecním rozpočtu na rok 1934 sociální demokrati opakovali návrh, aby obec pilu koupila a uvedla do provozu.[180] A zase v dubnu 1935 při rozpravě o obecním rozpočtu na rok 1935 doporučují sociální demokraté ústy Josefa Basáka, že obec by měla pilu koupit.[181]

Z plánů na koupi pily ovšem prozatím sešlo a definitivní řešení osudu této velké plochy muselo na své naplnění čekat až do počátku 40. let.

5.4.2. Asanace Hammerovy pily a vytýčení nové zástavby

Mezi Hammerovou vilou a továrnou probíhala z prostoru dnešní Čechovy ulice k železniční trati, zhruba přes nynější pozemek zvláštní školy, veřejná cesta č.kat.2783/2, jakási nedlážděná pěšina. Až do 40. let 20. století to bylo nejrychlejší pěší spojení od trati směrem na jih, k obecní cihelně na místě areálu nynější základní školy. Dne 22. dubna 1914 navrhl továrník Bedřich Hammer, že tuto veřejnou cestu připojí ke svému podniku. Město to odmítlo s tím, že z cesty se má časem stát ulice.[182] I když blátivý úvoz ve skutečnosti sloužil ještě dalších 30 let a je viditelný ještě na leteckém snímku z roku 1938,[183] šlo o jeden z prvních signálů, že město bere urbanistické plánování oblasti okolo Hammerovy pily vážně. Muselo se ovšem počkat, až továrna doslouží.

V roce 1940 došlo k realizaci dlouhodobých urbanistických plánů na přestavbu areálu pily. Město tehdy určilo regulační čáry pro pozemky č.kat.538, č.kat.539, č.kat.540, č.kat.541, č.kat.542, č.kat.402/1, č.kat.403. Dále rozhodlo o úpravě stavební parcely č.kat.525 a č.kat.402/2 a o návrhu parcelace bývalé Hammerovy pily. Inciativa vzešla do majitele pozemků, kterým nadále byla Pražská akciová společnost pro průmysl dřevařský. Vlastník si patrně uvědomoval přežilý charakter tohoto průmyslového podniku. V jeho kalkulaci možná hrály roli i ekonomické dopady války, kdy zhodnocení pozemků bylo jistější investicí. Dne 21. června 1940 tak Pražská akciová společnost pro průmysl dřevařský coby majitel celého vysloužilého průmyslového areálu podala žádost o parcelaci. Dne 22. dubna 1940 se konalo komisionelní řízení. Město rozhodlo, že osou celé lokality bude nová ulice proti podchodu (nynější Školní ulice). Ta se navrhovala ve velkorysé šíři 22 metrů. Měla směřovat jižním směrem. Příčná ulice měla mít šířku 12 metrů. V oblasti se projektovalo trasování ještě jedné ulice, která měla vést mezi Hammerovou vilou čp.195/II a budovou okresní péče o mládež čp.184/II. Ta měla mít 10 metrů. Nikdy ovšem nebyla realizována. Na severní straně celého řešeného území měly vzniknout dva domovní bloky, přičemž ve východním z nich se projektovalo 14 a v západním 11 stavebních míst. Na obou jižních částech bloků mělo vzniknout po 4 stavebních místech. Zástavbu měly tvořit volně stojící nebo sdružené rodinné domy, minimálně jednopatrové. Dne 25. dubna 1940 to městská rada doporučila ke schválení a v červnu 1940 propozice schválilo na své schůzi i obecní zastupitelstvo.[184]

Brzy po odsouhlasení regulačních čar došlo i na samotnou parcelaci, tedy vytýčení hranic jednotlivých stavebních pozemků a ulic. Dne 22. dubna 1940 proběhlo komisionelní řízení, 27. srpna 1940 společnost Edifa požádala o povolení k parcelaci.[185] Stavební povolení na zboření objektů zrušené pily ve vlastnictví firmy Edifa, a. s. Praha a Josefa Šlaufa z Mirošova město vydalo 20. června 1940.[186] Dne 17. září 1940 se konalo jednání na městském úřadě o směně pozemků. Kromě parcelace pozemků společnosti Edifa (bývalá Hammerova pila) na stavební místa totiž město řešilo i koupi pozemků pro výstavbu újezdní měšťanské školy a sociálního domu okresní péče o mládež. Dohodlo se na odprodeji částí pozemků na výstavbu měšťanské školy o ploše 1402,2 čtverečních sáhů za 215 938 K a na výstavbu sociálního domu okresní péče o mládež o ploše 709,5 čtverečních sáhů za 109 263 K. Dne 3. října 1940 to městská rada doporučila ke schválení. Na říjnové schůzi obecního zastupitelstva v roce 1940 přišel ale s kritikou František Lorenz. Před několika lety se prý navrhovalo koupit Hammerovu pilu, což neprošlo, přitom teď by to podle něj bylo výhodné. A. Vodrážka a Rudolf Šlesinger ale podotkli, že o výkupu pily se uvažovalo v době hospodářské krize, kdy bylo pilařství prodělečné. Nakonec 22. října 1940 zastupitelstvo parcelaci původní Hammerovy pily schválilo.[187] Starší cesta č.kat.2783/3 nakonec nebyla využita. Východně od ní, uprostřed pozemku ale skutečně došlo k vytýčení nynější Školní ulice, zaústěné po rozsáhlých terénních pracích do podjezdu pod železnicí. Výkop Školní ulice provedlo za války několik mužů jen s krumpáči, bez velké mechanizace.[188] Školní ulice měla ambici stát se novou severojižní osou celé oblasti a předpokládalo se její napojení na zamýšlené náměstí před novými kasárnami (viz též speciální mapa). Severní hranici asanované oblasti vytýčila dnešní Dukelská ulice, na jihu se předpokládalo založení dalšího úseku Čechovy ulice a na východě se projektanti opřeli o historickou cestu, nynější ulici Pod Ohradou. Plánování zástavby této lokality bylo pečlivě koncipováno jako jednotně řízená urbanistická akce. Na schůzi 17. dubna 1941 rozhodla obecní rada, že podél severní hranice oblasti, při Dukelské ulici, bude povolena výstavba dvoupatrových vil.[189]

Školní ulice a přilehlé pozemky se ihned stala atraktivní lokalitou pro výstavbu honosných činžovních vil, umístěných v bezprostřední blízkosti historického jádra. Výstavba proběhla rychle a tak se tu podařilo ještě před zákazem individuální stavební aktivity na území Protektorátu v roce 1941 dobudovat několik velkých vil. Tento soubor domů představuje jednu z nejkvalitnějších podob rezidenční architektury té doby a vlastně jednu z mála takto koncentrovaných lokalit bytové výstavby za Protektorátu v Rokycanech. Velkolepé pojetí zdejších vil je zároveň odrazem dobové stavební horečky, kdy se střední a vyšší vrstvy snažily urychleně investovat své úspory do nemovitostí, v oprávněné obavě z válečné inflace.

Urbanistické kontury nové zástavby na Hammerově pile byly zpočátku velkorysé. Po několika letech prošly jistou redukcí. Podle regulačního plánu a dle usnesení obecního zastupitelstva z 22. října 1940 měla středem parcel pozemků na Hammerově pile vést 22 metrů široká ulice (nynější Školní ulice), která měla začínat u podjezdu a v budoucnu navazovat na Šťáhlavskou silnici u nových kasáren. Také na východní straně parcelované oblasti měla vést rovnoběžně 22 metrů široká ulice (v trase dnešní ulice Pod Ohradou). Dne 17. dubna 1941 ale městská rada po dohodě s autorem regulačního plánu Aloisem Mikuškovicem rozhodla doporučit zúžit ulici na východě řešené oblasti (tedy dnešní ulici Pod Ohradou) z 22 na 10 metrů a prodat zbylé části majitelům sousedních pozemků 28. ledna 1942 doporučila městská rada zúžit i hlavní komunikaci (dnešní Školní ulice) z 22 na 16 metrů, z toho vozovka měla měřit 9 metrů a chodníky 2 x 3,5 metrů.[190] Rovněž rozhodla prodat zbylé části okolním majitelům. V únoru 1942 o tomto prodeji jedná obecní zastupitelstvo. Pro nevyužité části hlavní komunikace (Školní ulice) byli tito možní kupci. Zdeněk Čáp a Hanuš Páník, část pozemku o ploše 110 čtverečních metrů, Jar. a A. Brejchovi, 66 čtverečních metrů, V. a A. Pechovi, 123 čtverečních metrů, JUDr. A. Vodrážka, 98 čtverečních metrů, Jiřina Šlaufová, 105 čtverečních metrů, Mil. Baumgärtl, 60 čtverečních metrů, J. a Bl. Hrdličkovi, 69 čtverečních metrů, J. a V. Jaňourovi, 160 čtverečních metrů a obec, 218 čtverečních metrů. Pro nevyužité části východní ulice (ulice Pod Ohradou) byli možnými kupci Karel Kosnar, část pozemku o ploše 213 čtverečních metrů, Fr. a B. Edrovi, 114 čtverečních metrů, J. a J. Litomyských, 108 čtverečních metrů, J. a M. Kadlecovi, 223 čtverečních metrů, arch. L. Brejcha, 209 čtverečních metrů, obec, 217 čtverečních metrů a Železářské družstvo Rokycany, 577 čtverečních metrů. Záměr prodeje byl schválen.[191] Na rok 1943 připravilo město do svého rozpočtu 160 000 K na výstavbu kanalizace v této nové čtvrti.[192]

S direktivním ukončením stavebního ruchu, v souvislosti s plným přechodem Velkoněmecké říše na válečnou ekonomiku, ale ustala i výstavba v prostoru Školní ulice. Dne 12. dubna 1945 obecní rada plánovala, že bezprostředně po válce zahájí formou nouzových prací úpravu města. Jako první měla přijít na řadu výdlažba dnešní Školní ulice.[193]

Jak tomu často v Rokycanech bylo, nové vedení města nenavázalo po roce 1945 na původní koncepci. Mnohé parcely na bývalé Hammerově pile tak zůstávaly po válce dlouho stavebně nevyužité. V tomto stavu zachycuje lokalitu letecká fotografie z roku 1947. V celé řešené oblasti bývalé pily stálo 6 vil, zbylé pozemky zůstávaly prázdné. Některé z nich již byly ohrazeny a měly aspoň charakter zahrad. Ulice Školní i Pod Ohradou již sice byly vytýčeny, ale neměly charakter skutečné ulice. Školní ulice byla blátivou cestou, ulici Pod Ohradou spíše pokrývala tráva. Na jižním okraji parcelační zóny zcela chyběla existence nového úseku Čechovy ulice, místo které vedla jen pěšina. Starší pěšina pak nadále vedla od železniční trati šikmo k jihovýchodu mezi Hammerovou vilou a touto zónou.[194]

V 50. letech proběhla v jižní části domovního bloku mezi ulicemi Školní, Dukelská, Pod Ohradou a Čechova výstavba malého sídliště (viz níže), sice pojatého jako bodové objekty, takže nepříliš odlišně od protektorátních soukromých vil. Ale přece jen už šlo o diskontinuitu.

5.4.3. Nerealizované prodloužení Školní ulice k novým kasárnám

Školní ulice mohla hrát i významnou celoměstskou roli v komunikační a urbanistické struktuře Rokycan. Tato její role ale nebyla nikdy ujasněna a z komunikace, která měla podle některých plánů být součástí klíčové městské dopravní tepny, se nakonec stala spíše podružná rezidenční ulice.

Od konce 19. století a definitivně od přijetí regulačního plánu roku 1911 se v urbanistické koncepci města Rokycany počítalo s vybudováním nové reprezentativní komunikace, která by vycházela průlomem z Masarykova náměstí v místě domů čp.126/I a čp.127/I a pak vedla k jihu, kde by se napojila na okružní třídu (další reprezentativní městský bulvár) a dál k tehdejšímu vlakovému nádraží. Tato koncepce byla počátkem 20. století realizována jen zčásti v podobě dnešní ulice Svazu Bojovníků za svobodu, zatímco úsek směrem k Masarykovu náměstí zůstal slepý, respektive přístupný jen pro pěší, skrz úzký průchod domem čp.126/I. Původní záměry ale stále zůstávaly v platnosti a roku 1927 navíc tato proponovaná komunikační osa získala významný akcent zprovozněním silničního podjezdu, který v pokračování ulice Svazu bojovníků za svobodu vyvedl dopravu okolo sokolovny do rostoucího jižního sektoru města. Jenže už v letech 1938–1939 provedl Alois Mikuškovic, autor nového regulačního plánu Rokycan, zásadní revizi stávajících urbanistických záměrů a namísto průlomu do Masarykova náměstí navrhl ponechat jen pěší spojení, byť v rozšířené pasáži. Tato změna regulačního plánu prošla na schůzi obecního zastupitelstva v květnu 1939.[195] Podrobněji o těchto diskuzích pojednává kapitola Masarykovo náměstí.

Stále ale zůstávala možnost vytvořit městský bulvár alespoň od Jiráskovy třídy k jihu, od podjezdu železniční trati u sokolovny. Jenže další osudové urbanistické rozhodnutí přinesl návrh směrného plánu Rokycan z roku 1950 od profesora Aloise Mikuškovice, který 26. dubna 1950 schválil MNV.[196] Tehdy totiž došlo k opuštění původního záměru prodloužit Školní ulici k jihu až do prostoru před nové kasárny, kde by tak vzniklo nové centrum celé jižní části města (před rokem 1938 bylo toto proponované prostranství u kasáren označováno jako náměstí 28. října, viz níže). Školní ulice, vyústěná od podjezdu u sokolovny, měla v tomto aranžmá hrát roli důležité městské tepny. Namísto toho Mikuškovic nyní navrhoval řešit jižní výpadovku nerealizovanou výstavbou železničního podjezdu v ose náměstí 5. května – Jeřabinová ulice, čímž by se obnovilo přímé silniční spojení zrušené koncem 20. let při rekonstrukci železniční tratě. Školní ulice tím byla redukována na místní komunikaci. Do osy Školní ulice pak byla vsazena roku 1962 novostavba základní školy Jižní předměstí, čímž došlo k nezvratnému opuštění ideje vytvořit z této ulice významnou městskou třídu. Nešlo ovšem o zcela nelogické rozhodnutí. Naopak, v podmínkách sílící automobilové dopravy nebyl podjezd u sokolovny kapacitně vhodný pro uchycení významnější dopravní osy na jihu města. A byť vytvoření reprezentativního náměstí před kasárnami, kde by se sbíhaly ze všech směrů silniční tahy, bylo zajímavou myšlenkou, šlo jen o jednu z možností urbanistického vývoje Jižní předměstí.

Dopravní řešení jihu města místo toho setrvalo ve stavu, vytvořeném v roce 1927, kdy doprava vedla od železničního podjezdu Dukelskou ulicí, a to buď k západu (do Jeřabinové ulice a na Šťáhlavy), nebo k východu, kde funkci sběrné komunikace do jisté míry převzala ulice V. Nového (později od 70. let i ulice Pod Ohradou). Železniční podjezd u sokolovny si tak podržel svůj význam. I když je tato stavba z roku 1927 kapacitně omezená, hraje nadále jistou roli v dopravní síti jižního sektoru Rokycan. Na přelomu 70. a 80. let pak došlo k zcela novému dopravnímu řešení, kdy po výstavbě nové výpadovky na Šťáhlavy od křižovatky u jatek podél Rakovského potoka, a jejím napojení na rozšířenou ulici B. Němcové, byly tranzitní a celoměstské toky odkloněny z podjezdu u sokolovny i z přilehlých částí Jižního předměstí. Podrobnější popis podjezdu v kapitole „železniční architektura“, detailní popis vývoje dopravních tras v jižní části města se nachází ve speciální mapě.

5.4.4. Školní ulice (vily ze 40. let 20. století)

Celkem na zrušené Hammerově pile vyrostlo ve 40. letech 20. století šest vil, tedy pouhý zlomek plánované výstavby. I tento zlomek ale má svou urbanistickou cenu a dává této lokalitě zajímavý ráz měřítkově intenzivní zástavby na pomezí vil a bytových domů.

Z šesti zdejších staveb stojí dvě v ulici Pod Ohradou (čp.602/II a čp.633/II, popis viz níže), jedna v Dukelské ulici (čp.632/II, popsána níže) a tři ve Školní ulici. Jde o objekty čp.639/II, čp.641/II a čp.642/II. Uprostřed východní strany Školní ulice stojí vila čp.639/II (foto z r. 2003). Postavil ji za 2. světové války Jaroslav Hrdlička. Číslo popisné odpovídá závěrečným rokům existence protektorátu. V seznamu majitelů domů cca z roku 1945 se už dům čp.639/II uvádí a jeho majitelem byl Jaroslav Hrdlička.[197] Jde o dvoupatrovou stavbu na zhruba čtvercovém půdorysu. Směrem do ulice je zvýšený, částečně obytný suterén s garáží. V domě se nachází několik bytových jednotek. Ještě dle fotodokumentace města z roku 2000 se dům nacházel v původním stavu, kromě novější krytiny střechy z nevhodného červeného plechu.[198] Pak prošel opravou fasády, ale jeho podoba se nijak nezměnila.

Severně od domu se rozkládá nezastavěná stavební parcela, která je nyní funkčně spojena se zahradou vedlejší vily čp.641/II na nároží Školní a Dukelské (foto z r. 2003 1, 2, 3). I ona vyrostla za 2. světové války. Objekt byl postaven ve 40. letech 20. století. Podle čísla popisného lze soudit, že k tomu došlo v pozdní fázi existence Protektorátu. V městském archivu se nachází složka z let 1942–1944, nazvaná „Stavba domů čp.641/II, čp.642/II a čp.480/III“.[199] V seznamu majitelů domu cca z roku 1945 už dům čp.642/II je uveden. Jeho majitelem tehdy byla Jiřina Hrachová.[200] Patrně kvůli ochromení stavebního ruchu v posledních letech války, byl ale až v březnu 1946 na schůzi rady MNV schválen návrh na kolaudaci domu Jiřiny Hrachové na č.kat.402/9, na kterém stojí objekt čp.641/II (v originálu uvedeno patrně chybně č.kat.202/9).[201] Pro tehdy neobvyklou výšku a mohutnost se budově říkalo „věžák“.[202] Jde o masivní dvoupatrový objekt, jehož účinek zesiluje situování na vyvýšenou niveletu, nad zahloubeným jižním vyústěním podjezdu u sokolovny. V architektonickém řešení se objevují ozvuky meziválečného funkcionalismu. Zejména v zaobleném věžovitém traktu se schodištěm, který je umístěn na severozápadní roh domu a vertikálně akcentován vysokou prosklenou plochou, probíhající po celé výšce stavby. Jedná se už (stejně jako v případě předchozí vily čp.639/II a následující čp.632/II) o přechodný typ mezi vilou a bytovým domem. Od počátku nebyl proponován jako jedna bytová jednotka. Kombinuje výhody individuálního a hromadného bydlení. Vytvořil zde u frekventovaného ústí podjezdu od sokolovny na počátku 40. let skutečně reprezentativní kulisu a vnesl do prostoru, ve kterém ještě doslova pár měsíců předtím dožívaly objekty bývalé pily, kompaktní městskou, plně architektonizovanou zástavbu. Zároveň má vlastní zahradu a nevelký počet bytových jednotek zde udržuje pocit soukromí. Dům čp.641/II naznačuje, jak by asi vypadala bytová výstavba v Rokycanech ve 40. a 50. letech, kdyby vývoj stavitelství nezastavila světová válka a kdyby následně nedostala prioritu sídlištní hromadná výstavba, která od 60. let degenerovala v nuzné panelové domy se sovětskou estetikou. V tomto ohledu je soubor vil na místě Hammerovy pily mimořádně zajímavý (a zároveň i smutný, při vědomí, že na tento typ výstavby už po roce 1948 nebylo navazováno). V roce 1977 měla probíhat adaptace domu čp.641/II a město kvůli tomu povolilo před objektem skládku stavebního materiálu.[203] Dům se uchoval v prakticky nezměněném stavu, ale tento typ architektury by vyžadoval daleko důslednější údržbu, bílý nátěr fasád a výraznou redukci přerostlé zeleně na zahradě i ve vedlejší ulici, aby vynikly jeho kvality.

5.4.5. Mateřská škola ve Školní ulici (Pechova vila)

Na západní straně Školní ulice vyrostl za války, před násilným přerušením stavebního ruchu, jen jediný dům, a to mohutná vila čp.642/II, zvaná Pechova vila (foto z r. 2003), pozdější porodnice, nynější mateřská škola, umístěná ve střední části ulice.

Postavil ji obchodník s dřívím Václav Pech.[204] Objekt vyrostl ve 40. letech 20. století. Podle čísla popisného se dá soudit, že k tomu došlo v závěrečných letech Protektorátu. V městském archivu se nachází složka z let 1942–1944, nazvaná „Stavba domů čp.641/II, čp.642/II a čp.480/III“.[205] V seznamu majitelů domu cca z roku 1945 už dům čp.642/II je uveden. Jeho majitelem tehdy byl Václav Pech.[206] Dvoupatrová stavba s podkrovím ve 2. patře pod valbovou střechou je posazena na zvýšeném suterénu a do ulice se otáčí širokým průčelím. Na rozdíl od ostatních protektorátních vil na bývalé Hammerově pile, které sice po únorovém převratu byly sebrány svým majitelů, ale po nastěhování nových domácností nepřestaly sloužit obytným účelům, zde došlo k celkové funkční proměně. Už hned po válce se o prostornou budovu začaly zajímat různé státní instituce. V srpnu 1946 zde uvažovala o zřízení své expozitury zemská komise pro agrární operace.[207] V 1. polovině prosince 1949 připadl objekt státu.[208] Dne 16. srpna 1949 se konala prohlídka vily za účasti MNV i ministerstva zdravotnictví. Uvažovalo se sem umístit gynekologický pavilon.[209] V lednu 1950 koupil za 1 760 000 Kčs vilu krajský národní výbor.[210] Dne 12. listopadu 1950 se tu skutečně otevřela porodnice.[211] Ještě ve zbytku toho roku tu proběhlo 61 porodů, roku 1951 už 630, roku 1952 635 a roku 1953 720 porodů.[212] V objektu byly umístěny i byty pro personál porodnice.[213]

Když se blížilo dokončení porodnického oddělení v nové nemocnici na Oseckém vrchu, vznikl spor o další využití bývalé Pechovy vily. Nešlo jen o samotnou budovu, ale o celé urbanistické směřování okolní čtvrti. Sanatorium z Janova u Mirošova totiž na jaře 1956 ohlásilo, že v objektu chce zřídit pavilon TBC. Šlo by o provizorium na cca 6 let do výstavby nového pavilonu u nemocnice, ale rada MNV i tak ostře protestovala. Dne 12. června 1956 zaslala na ONV oficiální stížnost. Vadilo jí situování léčebny tuberkulózy do blízkosti plánovaného školského areálu na Jižním předměstí.[214] Dne 27. července 1956 se konala debata s občany, ti s plánovaným zřízením pavilonu TBC ve Školní ulici rovněž nesouhlasili. Město pak začalo vyjednávat o případném odkupu vily Bluďovských ve Voldušské ulici na Oseckém vrchu vedle nově budované nemocnice, kam by se mohlo zařízení umístit.[215] Situování pavilonu TBC ve Školní ulici město odmítalo, dokud nezíská záruky, že to neovlivní chystanou výstavbu základní školy v blízkém okolí. KNV ale zaslal 20. září 1956 na MNV stanovisko, že plánovaná léčebna TBC v Rokycanech v čp.642/II by nebyla na závadu a není v rozporu se zastavovacím plánem Jižního předměstí. MNV dál nesouhlasil: vila je jen 100 metrů od železniční trati (nebude tam tedy klid pro pacienty), 100 metrů odtud má stát mateřská škola a 300 metrů základní škola. V roce 1957 navíc má na Jižním předměstí začít rozsáhlá bytová výstavba, přičemž je to jediné takto použitelné místo v Rokycanech. V Pechově vile chtělo město místo toho zřídit dětské jesle, v souladu s plánovanou školskou čtvrtí. MNV dokonce kvůli tomuto sporu intervenoval na ministerstvu zdravotnictví.[216] Během roku 1957 pak kauza uvízla na mrtvém bodě.[217] Na jaře 1958 pak město opakovaně žádá Okresní ústav národního zdraví o uvolnění aspoň přízemí této vily pro umístění dětských jeslí. S tímto požadavkem se ztotožnila i rada ONV, ale OÚNZ odmítal objekt vrátit s tím, že budova je vyčleněna pro zdravotnické účely a změnu využití musí schválit ministerstvo.[218]

V květnu 1958 ale spor skončil vítězstvím města. Porodnice se přestěhovala do nové nemocnice a MNV do objektu Pechovy vily umístil mateřskou školu.[219] Ještě dva roky po otevření nemocnice, zde ovšem zůstala gynekologická ambulance, situována v dřevěném baráku u domu.[220] Školka se sem přestěhovala 15. května 1958.[221] Na 4. pětiletku (1966–1970) se počítalo s generální opravou budovy 2. mateřské školy.[222] Na rok 1969 se plánovala oprava kotelny v objektu této mateřské školy.[223] Dle výhledového plánu investic z roku 1969 měla akce přijít na 10 000 Kčs. Investorem měl být MěstNV.[224] V dubnu 1970 se uvádí, že kotelna v mateřské škole na Jižním předměstí prošla úpravou nákladem 23 153 Kčs.[225] V prosinci 1971 se v materiálech MěstNV mluví o tom, že se připravuje oprava mateřské školy na Jižním předměstí.[226] V prosinci 1972 ale město konstatovalo, že tato zamýšlená akce se coby skluzová odkládá na následující rok.[227] V dubnu 1974 město oznamuje, že z Fondu rozvoje a rezerv za rok 1973 bude převedeno 5000 Kčs na výkup zahrady pro II. mateřskou školu.[228] V dubnu 1979 konstatuje MěstNV, že v uplynulém roce neproběhla generální oprava II. mateřské školy na Jižním předměstí.[229] Stejné konstatování přináší národní výbor i v září 1979. Aspoň projekt opravy měl ale být hotov do prosince 1979.[230] Podle vyjádření národního výboru z června 1981 měla být jednou z akcí, které budou prioritně plánovány k realizaci ještě v 7. pětiletce (1981–1985), i generální oprava mateřské školy na Jižním předměstí.[231] Harmonogram z roku 1982 hovoří o tom, že město musí do roku 1985 zajistit realizaci generální opravy mateřské školy.[232]

Bývalá Pechova vila nakonec prošla celkovou opravou až od roku 1986. V říjnu 1986 už se uvádí, že generální oprava započala. Děti byly dočasně umístěny v montovaném teskobaráku u ZŠ Jižní předměstí. V roce 1986 město zamýšlelo na opravě školky prostavět cca 500 000 Kčs. Dokončení se plánovalo do 31. prosince 1987.[233] V 1. čtvrtletí 1987 se kvůli špatnému počasí práce na generální opravě mateřské školy Jižní předměstí zpozdily, z plánované částky 900 000 Kčs se tím pádem dle OSP mělo stihnout prostavět jen 700 000 Kčs.[234] Během roku 1987 tu došlo k vybudování topného kanálu, s napojením na kotelnu ve vedlejší zvláštní škole. Provoz mateřské školy se měl podle plánů z počátku roku 1988 obnovit v září 1988.[235] Práce pokračovaly i v 1. pololetí 1988. V září 1988 se dokončení investice očekává ve 3. čtvrtletí 1988.[236] Na generální opravě II. mateřské školy bylo v roce 1988 prostavěno 973 000 Kčs.[237] Vnitřní opravy převzalo město od stavebního podniku 3. února 1989. Pokračovaly pak ještě terénní úpravy, s předpokládaným převzetím v březnu 1989.[238] V dubnu 1989 již probíhá demontáž lešení, hotova byla nová fasáda i střecha.[239] Za 1. pololetí 1989 si generální oprava mateřské školy vyžádala náklady 638 000 Kčs.[240] Za celý rok 1989 to bylo 697 000 Kčs, z čehož vyplývá, že větší část prací se podařilo dokončit ještě v první polovině roku.[241] Vcelku vkusná rekonstrukce se projevila modernizací většiny stavebních detailů, zjednodušením fasády (aneb od funkcionalismu k socialistickému sídlištnímu designu). Střechu pokryl nevkusný, ale dobově populární plech, natřený ostrou červení.[242] Zásadní narušení původních proporcí architektury ze 40. let ale nenastalo. Rekonstrukci provedl Okresní stavební podnik. Mateřská škola se opět otevřela ještě roku 1989.[243]

V roce 2003 ve školce vyrostla nová šatna pro učitelky a na školní zahradě bylo instalováno několik sportovních zařízení. Kritická ale byla situace s místní jídelnou a kuchyní, které zcela nevyhovovaly novým hygienickým normám.[244] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město 579 560 Kč do vnějšího odvodnění této mateřské školy (původně plánované náklady činily 627 000 Kč). Dalších 101 700 Kč město investovalo do projektové dokumentace na rekonstrukci školní kuchyně (plán zněl na 100 000 Kč).[245] V červenci a srpnu 2005 probíhá v budově školky další rekonstrukce.[246] V květnu 2005 rozhodla městská rada v rámci úpravy rozpočtu odboru rozvoje města provést i opravu rozvodů vody a rekonstrukci sociálního zařízení v objektu.[247] Do 23. května 2005 se mohli přihlásit zájemci o provedení stavebních prací. Náklady na opravu sociálního zařízení a rozvodů vody byly vypočteny zhruba na 900 000 Kč. Paralelně se prováděla i rekonstrukce kuchyně školky.[248] Celkem město do této akce investovalo 5 500 000 Kč.[249] Zakázku na rekonstrukci kuchyně přidělilo město firmě SBT Stavby s nabídkovou cenou 5 031 667 Kč. Městu nakonec stavební firma fakturovala 5 297 172 Kč.[250] Do návrhu městského rozpočtu na rok 2006 se dostala jako potenciálně potřebná investice i částka 75 000 Kč na projekt rekonstrukce zahrady školky.[251] Před školkou chyběla místa na parkování. Město proto umístilo na trávníkové pásy před vchodem do budovy velké kameny, aby zabránilo řidičům ve vjezdu na trávník. O trvalém řešení město v roce 2005 jednalo s policií.[252]

Od letních prázdnin 2014 probíhala v objektu školky oprava střechy, výměna kovových oken za bílá plastová, zateplení budovy a obnova omítek. Původní světlý odstín nahradila kombinace světle šedé, žluté a zelené. Kvůli souběžně probíhající rekonstrukci plynové přípojky se zařízení pro děti otevřelo až ve druhém zářijovém týdnu.[253] Dne 15. října 2014 k večeru došlo v budově mateřské školy k havárii vodovodu. Objekt byl vyplaven, včetně poškození stropů. Voda zaplavila 1. patro i přízemí a suterén. Havárie byla odhalena až 16. října ráno. Do školky se muselo nainstalovat 16 vysoušečů, ale ukázalo se, že nepůjde o běžnou technickou havárii, která by byla do pár týdnů opravena.[254] Škody odstraňovala firma Ryta z Rokycan. Při statické kontrole se zjistilo, že v rámci rekonstrukce z 80. let 20. století byly všechny stropy v objektu přetíženy a v skoro v každé místnosti jinak řešeny (stropní konstrukce ze dřeva, betonu, panelů či hurdisek). Kromě toho se ukázalo, že i vodorovné konstrukce budovy mají statické závady. Dne 7. ledna 2015 se konala obhlídka objektu, které se účastnili zástupci města, projektanta i stavební firmy. Mimořádné jednání městské rady rozhodlo podstatně rozšířit projektovanou opravu objektu. Narychlo se firmě A. D. S. Rokycany zadalo vyhotovení projektové dokumentace na opravu, s termínem do 10. března 2015.[255] Bylo tedy nutné neplánovaně provést generální opravu celého domu, kromě prostor kuchyně. Rekonstrukci prováděla firma AVS STAV z Plzně, která zvítězila ve výběrovém řízení. Při opravě došlo ke změnám vnitřní dispozice. V podkroví vznikla nová třída. Práce skončily v dubnu 2016. V květnu začalo stěhování vnitřního vybavení. V červnu 2016 ještě proběhla oprava vstupních prostor a schodů.[256] Náklady jen na stavební práce dosáhly 9 040 000 Kč. Další finance si vyžádalo pořízení vnitřního vybavení budovy. Kolaudace se uskutečnila 14. dubna 2016.[257] Dne 22. srpna 2016 se mateřská škola opět otevřela.[258] Ve školním roce 2016/17 tak už zase fungovala.[259]

V říjnu 2022 se uvádí, že město provádí práce na opravě oplocení mateřské školy ve Školní ulici.[260] V červenci 2024 je mezi investicemi do městských školských zařízení, plánovanými na letní prázdniny 2024, uváděna i tato mateřská škola. Mělo jít o výstavbu zázemí pro personál školky, s prádelnou, šatnou pro učitelky a novou kanceláří. Vše s náklady 646 000 Kč.[261] Pro rok 2025 se počítalo s výdaji obecního rozpočtu 1 350 000 Kč na opravu oplocení školky.[262]

Zbylé pozemky při západní linii Školní ulice nebyly nikdy stavebně využity. Na katastrální mapě se ale dodnes severně od mateřské školy nacházejí dvě samostatné parcely, pozůstatek původního parcelačního rytmu, který tu předpokládal souvislou řadu vilových domů.

5.4.6. Sídliště ve Školní ulici z 50. let 20. století

Po válce už se na původní plány luxusní vilové čtvrti městu nepodařilo (a nechtělo) navázat. Diskontinuitu s předchozí zástavbou v Školní ulici reprezentuje soubor pěti drobných bytových domů, vyplňujících jižní polovinu bloku mezi ulicemi Školní, Dukelská, Pod Ohradou a Čechova (foto z r. 2003 1, 2, 3, foto z r. 2004). Svým výměrem z roku 1950 určil KNV na zdejších pozemcích č.kat. 402/13, 402/14 a 402/15 stavební obvod pro stavbu obytných domů typu T12/50 pro podnik Kovohutě.[263] Na tomto místě se dosud rozkládala proluka s „Jaňourovic zahradou“.[264] Letecký snímek ze září 1951 ukazuje podobu lokality před spuštěním této nové výstavby. Jižní polovina bloku byla stavebně nevyužitá (kromě vily čp.602/II na nároží ulic Pod Ohradou a Čechova). Nacházely se to buď zcela volné plochy, nebo ohrazené zahrady, které byly počátkem 40. let prodány soukromým uchazečům o výstavbu vil.[265]

Stavět se mělo začít ještě v roce 1951.[266] Letecký snímek ze srpna 1952 už zachytil probíhající budování nového obytného souboru.[267] Vzniklo zde malé sídliště, jedno z prvních v Rokycanech, tvořené pěti patrovými nájemními domy s valbovou střechou: čp.664/II, čp.665/II, čp.666/II, čp.667/II a čp.668/II. Dva z nich jsou řazeny vedle sebe a utvořily tak uliční frontu nového úseku Čechovy ulice. Další vyplnil volnou parcelu při Školní ulici a další dva stojí v ulici Pod Ohradou. V každém se nacházely čtyři bytové jednotky. Tři domy s celkem 12 byty postavil podnik Železárny Bílá Cerkev Hrádek, další dva domy s 8 byty financovala společnost Kovohutě Rokycany.[268] Bytové jednotky pro Kovohutě byly dokončeny roku 1953.[269]

Výsledná podoba tohoto obytného souboru je vcelku zdařilá. Bodová zástavba působí příznivě uměřeností, která ještě nebyla ovlivněna nastupující pompou socialistického historismu. Vyloženě propastný je pak rozdíl mezi lidským měřítkem těchto bytových domů z 1. pětiletky a anonymní panelovou výstavbou 70. a 80. let. Architektonické řešení je ovšem výrazně rozdílné oproti přepychovým a elegantním protektorátním vilám v sousedství a ukazuje všeobecné zploštění stavebního výrazu v poválečném období. Z hlediska urbanistického každopádně šlo patrně nejlepší způsob ze všech realisticky představitelných (v kontextu počátku 50. let), jak provést dostavbu jižní části tohoto nedokončeného domovního bloku. Dva domy při ulici Pod Ohradou (čp.664/II a čp.665/II) byly vůči ulici odděleny plotem, což byl pozitivní prvek podpory jistého soukromí a intimity, který později v sídlištním urbanismu chyběl. Zbylé tři domy takto fyzicky oddělenou zahradu od veřejné komunikace neměly. Pouze u domu čp.667/II na rohu Čechovy a Školní mnohem později, počátkem 21. století, vznikl nízký plůtek. Dle stavu z roku 2018 si všech pět domů uchovalo původní podobu a neprošlo zatím výraznější stavební úpravou a proměnou fasád. Dne 16. října 2007 město zveřejnilo na úřední desce záměr prodeje bytů v domech čp.664/II a čp.665/II do osobního vlastnictví. V obou objektech bylo v té době po 4 bytových jednotkách. Všechny byly o velikosti 2+1 a o ploše 48,72 čtverečních metrů.[270]

5.4.7. Technický vývoj Školní ulice

V roce 1965 v ulici vysadil Aktiv pro zvelebení města ve Školní ulici oboustrannou alej pyramidálních habrů (foto z r. 1990, foto z r. 2003).[271] Ta se stala později výrazným prvkem této ulice. Na sklonku 20. století již šlo o velmi mohutnou oboustrannou linii, takřka vyplňující celý prostor ulice. V některých případech (zejména nároží Školní a Dukelské) je ovšem takto dominantní uliční zeleň spíše rušivá a potlačuje nepochybné estetické kvality zdejší zástavby. V případě přirozeného dožití této vegetace by bylo vhodné ji nahradit drobnější zelení.

V září 1969 MěstNV zamýšlel v harmonogramu investic zajistit na rok 1970 asfaltový nátěr komunikace ve Školní ulici (včetně komunikace před ZDŠ Jižní předměstí měla vyjít na 250 000 Kčs).[272] Provedení asfaltového nátěru skutečně město zařadilo do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970, publikovaného v prosinci 1969. Předpokládaná hodnota díla zůstala na 250 000 Kčs.[273] Úprava povrchu Školní ulice ale byla zařazena až do rozpočtu na rok 1975. MěstNV na to vyčlenil 44 000 Kčs. Akci měl provést podnik Silnice Plzeň.[274] Jenže v září 1975 se uvádí, že podnik Silnice Plzeň neprovedl v Rokycanech v 1. pololetí 1975 ani jednu ze slibovaných akcí, včetně úpravy Školní ulice a úkol se přesouvá na 2. pololetí (má být provedeno počátkem října 1975).[275] Koberec vozovky ve Školní ulice nicméně zůstával v plánu úprav komunikací i v roce 1976.[276] Během roku 1976 utratil MěstNV za úpravu komunikace v Školní ulici 72 000 Kčs (oproti plánu 70 000 Kčs).[277]

Technické služby počátkem roku 1990 provedly nový asfaltový koberec na chodníku v Školní ulici.[278] V roce 2006 se Školní ulice změnila na jednosměrnou. Počátkem července 2006 sem byly nainstalovány příslušné dopravní značky. Provoz se od nynějška povoloval jen ve směru od Čechovy k Dukelské ulici.[279] V roce 2012 město tuto regulaci potvrdilo v rámci nově přijatých změn dopravního režimu v této části města (týkaly se i ulic Švermova, Vrchlického a Čechova). Důvodem byl snazší průjezd autobusů MHD i nárazové a často chaotické zahlcení těchto ulic při začátku či konci vyučování v přilehlých školských zařízeních. Nové řešení vyvolalo jistou kritiku, včetně petice starostovi. Zůstalo ale v platnosti.[280] V srpnu a září 2014 proběhla rekonstrukce plynovodu ve Školní ulici. Provoz v tamní mateřské škole byl proto v prvním zářijovém týdnu přerušen.[281]

5.4.8. Vývoj pojmenování Školní ulice

Školní ulice získala jméno až relativně pozdě. 7. září 1953 ji rada MNV navrhla pojmenovat na ulici Zdeňka Nejedlého.[282] Toto označení se patrně nebylo nakonec potvrzeno, popřípadě se neujalo, protože po následujících 20 let se neobjevovalo v oficiálních dokumentech.

Dne 12. září 1972 pak odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který byl od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. V Rokycanech tehdy došlo k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak stávající ulice Školní v centru města byla začleněna do Smetanovy ulice. Název Školní ulice pak byl přidělen právě této, dosud bezejmenné komunikaci k nové základní škole na Jižním předměstí. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[283] Toto pojmenování se pak naprosto spontánně ujalo a je všeobecně používáno.

5.4.9. Dukelská ulice (úsek mezi ulicemi Pod Ohradou a Švermova)

Dukelská ulice probíhá po jižní straně kolejiště železniční tratě. Tato pasáž se týká jen jejího úseku mezi ulicemi Pod Ohradou a Švermova, který byl řešen v rámci asanace bývalé Hammerovy pily.

Ve 40. letech se i zde předpokládala výstavba reprezentativních vilových domů. Vznikl tu jediný, čp.632/II (foto z r. 2003). JUDr. Otto Lehner z Mirošova obdržel stavební povolení 11. listopadu 1940. Novostavba dle projektu Jiřiny Šloufové se dočkala kolaudace 16. prosince 1941.[284] Obývací povolení na dům v Dukelské ulici vydala pro dr. Otto Lehnera obecní rada 18. prosince 1941.[285] Číslo popisné dům obdržel 8. prosince 1941. Podle vzpomínek Ladislav Mayera to byla vůbec první budova dokončená na ploše bývalé Hammerovy pily. Domu se říkalo „Šlaufovna“.[286] Je to třípatrový mohutný bytový dům (tady už slovo vila snad ani není na místě) s obytným podkrovím v 3. patře. Směrem do Dukelské ulice se v suterénu nachází garáž. Slohově jde o umírněné vlivy funkcionalismu, s vertikálním schodištěm na západní fasádě a také hmotou vysokých cihlových komínů. V červnu 1980 se zmiňuje, že do budoucna bude nutné najít pro zdejší obyvatele náhradní byty z důvodu rekonstrukce bytů v čp.632/II.[287] Na jaře 2007 započala oprava střechy domu. Byla sejmuta původní zčernalá tašková krytina, dle stavu ke konci června 2007 pořád oprava trvá.[288] Fasáda domu nadále zůstává v původním stavu, nyní už ztmavlou desítkami let povětrnostních vlivů. Dům by zasluhoval důkladnější údržbu včetně zahrady a stavebních detailů tak, aby se umocnila cílená výstavnost původního projektu. Západně od domu se na nároží ulic Dukelská a Pod Ohradou nachází prázdná parcela s ovocným sadem, pozůstatek stavební stagnace, která tu zavládla po roce 1945. Na východní straně stojí na křižovatce před podjezdem vila čp.641/II (viz výše, v rámci popisu vil ve Školní ulici).

Východně od ústí Školní ulice už v Dukelské ulici žádná nová výstavba neproběhla a tato lokalita je nyní zahrnuta coby rozlehlá zahrada do areálů mateřské školy ve Školní ulici a zvláštní školy v Čechově ulici. Je to obzvlášť škoda, protože prostor podél železniční stanice, u vyústění podjezdu od sokolovny, byl záměrně koncipován jako exponované místo pro prestižní výstavbu. Stromy ve školní zahradě sice na první pohled můžou působit příznivě, ale zrovna tady je palčivě cítit to, že po roce 1945 byly opuštěny původní urbanistické záměry. Ostatně velmi dobře působící souvislá řada vilek vznikla v Dukelské ulici v meziválečném období nedaleko odtud, dále k západu, mezi ústím Švermovy a Jeřabinové ulice (jejich popis se nachází v kapitole o Rašínově).

5.4.10. Technický vývoj Dukelské ulice

V květnu 1929 městská rada odsouhlasila smlouvu ze 17. května 1929 se zástupci železniční správy o převzetí silnic souběžných s drahou do majetku obce. Šlo o komunikace od Zbirožských železáren (bývalá Bedřichova huť) k podjezdu (myšlen podjezd u sokolovny) a na Rašínově až k Plzeňské silnici.[289] Touto dohodou tak celá komunikace, lemující po jižní straně nově rekonstruovanou železniční stranici Rokycany a sestávající z nynějších ulic Dukelská a Uxova, přešla do vlastnictví obce.[290] V roce 1945, na konci 2. světové války, byla Dukelská ulice poškozena při americkém náletu na rokycanskou železniční stanici. Obrovský kráter vznikl na vozovce zejména před Hammerovou vilou čp.195/II.[291]

V březnu 1955 někteří členové MNV navrhují úpravu Dukelské ulice u Favoritu.[292] V červenci 1955 už se akce připravuje, projekt byl hotov a MNV opatřoval materiál. Prostranství se mělo vyasfaltovat. Práce měl provést podnik Stavba silnic a železnic.[293] Roku 1955 pak oprava skutečně proběhla.[294] V lednu 1957 město konstatovalo, že ulice Dukelská již je zrekonstruována.[295] Během 1. pololetí roku 1964 utratil MěstNV 30 000 Kčs za opravu chodníků v Dukelské ulici.[296] V listopadu 1967 se oprava Dukelské ulice od podjezdu u sokolovny až k Favoritu (asfaltový povrch) objevuje mezi výhledovými prioritami obce. Na akci měly přispět podniky Favorit, Pekárny, Jednota a Kovošrot.[297] V únoru 1968 doporučil MěstNV projednat s Vnější úpravou města provedení kanalizačních vpustí od viaduktu k Nového ulici.[298] V srpnu 1968 vozovku v Dukelské ulici poničil průjezd sovětské okupační armády v délce 160 metrů a v šíři 6 metrů. Celková plocha porušené komunikace činila 960 čtverečních metrů. Otlučeny byly i obrubníky v délce 40 běžných metrů.[299] Dle zprávy ze září 1969 se má v Dukelské ulici v letech 1971–1972 opravovat chodník.[300] Pořízení projektu nové kanalizace v Dukelské ulici (od podjezdu ke křižovatce s Nového ulicí) město začlenilo do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970, zveřejněného v prosinci 1969. Předpokládaná hodnota projektu činila 10 000 Kčs.[301] Dle informace ze září 1970 je zhotovení projektu v jednání.[302] Podle podrobnějšího harmonogramu investic ze září 1969 měla ovšem rekonstrukce ulice zahrnovat nejen chodník ale i úpravu celé komunikace i veřejného osvětlení. Nejprve se plánováno na rok 1970 zpracování projektu kanalizační větve o délce 180 běžných metrů (od křižovatky s Nového ulicí, k podjezdu u sokolovny). Vlastní pokládka kanalizačního potrubí měla proběhnout roku 1971, nákladem 30 000 Kčs. V roce 1972 pak měla následovat ve stejném úseku i úprava komunikace a chodníku o ploše 1260 čtverečních metrů. Náklady město vyčíslilo na 120 000 Kčs. Mezitím se roku 1971 předpokládalo zhotovení projektové dokumentace na veřejné osvětlení (180 běžných metrů) nákladem 1500 Kčs. Lampy se měly instalovat roku 1972 nákladem 25 000 Kčs.[303] V prosinci 1970 se uvádí, že následujícího roku provedou Technické služby svedení povrchové vody v Dukelské ulici.[304] V roce 1971 mělo na tuto akci jít z obecního rozpočtu 20 000 Kčs. Práce měl zajistit občanský výbor č. 5.[305] Dle informace z dubna 1972 ovšem neprovedly Technické služby v roce 1971 na rekonstrukci svodu povrchové vody v Dukelské ulici žádné práce. Plánovaný rozpočet přitom původně činil 20 000 Kčs.[306]

V únoru 1971 se také uvádí, že město nárokuje u Stavoprojektu zpracování projektové dokumentace na veřejné osvětlení Dukelské ulice.[307] Celková rekonstrukce vozovky a osvětlení v Dukelské (od podjezdu ke křižovatce s Nového ulicí) se plánovala až na 5. pětiletku (1971–1975).[308] V září 1972 se výstavba osvětlení v Dukelské uvádí jako akce, jejíž dokončení je v ohrožení. Prováděcí firma totiž po seznámení se s projektem odmítla práce provést.[309] V prosinci 1972 se ale osvětlení v Dukelské zmiňuje jako hotové.[310] V září 1974 město uvádí, že během 1. pololetí onoho roku došlo k realizaci prací na asfaltování chodníků v Dukelské ulici.[311] V prosinci 1979 národní výbor konstatuje, že došlo k výkopovým pracím v úseku od ulice Pod Ohradou skrz železniční podjezd až k ulici Svazu bojovníků za svobodu, tedy ulicí Dukelskou. Šlo o práce související s finálním napojováním inženýrských sítí z nového sídliště Jižní předměstí na městský systém, konkrétně plynovod. Úprava komunikace v úseku od sokolovny pod viaduktem dráhy až k Favoritu se ale měla provést jen částečně, plánovala se tu totiž ještě rekonstrukce vodovodu (ZVAK).[312] V roce 1983 Technické služby v Dukelské ulici vyasfaltovaly chodník.[313] V roce 1988 prováděly Technické služby opravu komunikace v podjezdu železniční tratě. Práce byly dokončeny ještě během roku 1988.[314]

Na podzim 1994 proběhla oprava chodníku od Dukelské skrz podjezd k sokolovně. Dlouho se s ní otálelo, protože se čekalo na koordinaci pokládky rozvodů kabelové televize a telefonních kabelů. Pak se ale zjistilo, že Telecom tudy žádné nové telefonní kabely vést nehodlá. Technické služby dostaly proto pokyn zahájit ihned opravu chodníku. Ta začala počátkem října 1994. Při opravě bohužel byla odstraněna původní mozaiková dlažba z drobných kamenných kostek a položen obyčejný asfaltový povrch. Ukázalo se, že i po pádu totalitního režimu bude v Rokycanech pokračovat utilitární zánik drobných stavebních detailů. V polovině října 1994 už byl hotov úsek cca 60 metrů od Dukelské ulice k podjezdu.[315] Práce prováděla firma Stavby silnic a železnic. S úpravou druhého úseku, od podjezdu k sokolovně, měla firma začít někdy po 25. říjnu a dokončit ho do 29. října 1994. Úsek přímo v podjezdu se neopravoval, protože jím vedlo množství kabelů a případné rekonstrukční práce by tak vyžadovaly složitá jednání.[316] Vyasfaltováním chodníku ale nebyl tento prostor definitivně vyřešen. Křižovatka u podjezdu zůstávala ve špatném stavu. Její povrch kryly dosluhující žulové kostky. Město už v květnu 1995 zařadilo celkovou přestavbu křižovatky mezi své priority. Projektová dokumentace se však měla pořídit, jen pokud bude jisté, že stavba se má brzy realizovat.[317] V říjnu 1995 se v podjezdu pokládal telefonní kabel.[318] Tím byla provedena poslední nutná obměna inženýrských sítí, která podmiňovala zahájení celkové rekonstrukce křižovatky.

Od 17. června 1996 se podjezd uzavřel pro silniční dopravu. Oprava začala. Akci prováděla firma Silnice Nepomuk. Sestávala ze dvou částí: rekonstrukce Dukelské ulice, v úseku od křižovatky s ulicí V. Nového k podjezdu, a oprava samotné křižovatky u podjezdu. Od konce června 1996 se kvůli tomu podjezd uzavřel i pro průchod pěších. Šlo přitom o jednu z nejfrekventovanějších tras pro chodce ve městě.[319] Koncem června 1996 již u podjezdu byla odstraněna původní vozovka, přičemž kvůli lepšímu zaústění vyšších vozidel do podjezdu došlo ke snížení nivelety vozovky o půl metru.[320] Počátkem srpna 1996 už se válcuje nová vozovka, chyběla ale ještě finální vrstva a chodníky zůstávaly bez povrchu.[321] Koncem srpna už jsou práce prakticky hotovy. Ještě před začátkem školního roku došlo k pokládce nových chodníků. Zmizel stávající, jen 2 roky starý asfaltový kryt chodníku, celý chodník byl přebudován a opatřen novým asfaltovým povrchem. Vozovka na křižovatce byla zúžena, na třech rozích sem byly vsazeny nové chodníky s travnatým pruhem na uspořené ploše. Od vozovky je oddělovalo nové kovové zábradlí z bíle natřených trubek. Na čtvrtém rohu, k staré nádražní vodárně (později zbořené), vznikl trávník. Počátkem září 1996 byl podjezd a celá křižovatka opět zprovozněn. Chyběla jen finální vrstva asfaltu, se kterou se mělo počkat do konce měsíce.[322] Počátkem října už je definitivní úprava vozovky hotova, zbývalo ještě provést vodorovné dopravní značení a přechod pro chodce přes Dukelskou ulici na východním okraji křižovatky. Muselo se počkat, až vyzraje asfaltový povrch. Oprava vyšla na téměř 2 500 000 Kč. Kromě křižovatky prošla úpravou i Dukelská ulice, která získala asfaltovou dlažbu a betonovými prefabrikáty krytý chodník po jižní straně. Podél ulice i na křižovatce zároveň byly instalovány nové stožáry osvětlení.[323]

V únoru 2016 došlo ke kácení dvou starých topolů, lemujících Dukelskou ulici na straně přivrácené k železniční trati.[324]

V Dukelské ulici, na nároží u podjezdu, byl dříve umístěn prodejní stánek podniku Zelenina Rokycany. Dne 31. prosince 1988 se uzavřel. Chyběl mu totiž přívod vody a plynu a nebylo jej možné zřídit kvůli velkokapacitnímu plynovému potrubí, které vedlo pod stánkem.[325] Na místě tak zůstal jen stánek trafiky. V 90. letech 20. století ho nahradila modernější konstrukce. V roce 1997 původní stánek s ovocem a zeleninou začal znovu fungovat. V červenci 1997 už je zprovozněn.[326] Dle stavu z roku 2001 na místě nadále fungoval už jen stánek trafiky.[327] Později i tento kiosk zmizel. Dle stavu z roku 2015 již zde nebyl.[328]

5.4.11. Vývoj pojmenování Dukelské ulice

Dukelská ulice se původně nazývala Marklova ulice, podle Josefa Markla, který v Rokycanech vedl Okresní péči o mládež. Zemřel 20. února 1922.[329] Jméno jí přidělilo svým rozhodnutím z 12. července 1927 obecní zastupitelstvo, které tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise, kterým se uličních názvů dostalo všem novým komunikacím v této části města.[330] Název se ale vztahoval zatím jen na západní část dnešní ulice, od podjezdu u sokolovny směrem ke křižovatce s nynější Jeřabinovou ulicí. Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech zůstává mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství a že se musí názvosloví řešit najednou.[331] Dne 4. ledna 1935 se konala porada na městském úřadu o návrzích zvláštní komise, která představila změny v uličních názvech, přičemž docházelo i ke změnám ve vymezení již pojmenovaných ulic. 25. dubna 1935 návrhy komise posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné se navrhovalo nově vymezit tehdejší ulici Boženy Němcové (dnešní ulice V. Nového), a to od křižovatky se Škroupovou (dnešní Stehlíkova ulice) až ke skladišti ZKD (bývalá Bedřichova huť, pozdější pekárny) a neprotahovat tento název i na komunikaci odtud směrem k podjezdu u sokolovny, která měla zatím zůstat bezejmenná. Zastupitelstvo návrh schválilo. Šlo právě o východní úsek dnešní Dukelské. Zastupitelstvo zároveň rozhodlo, že Marklova ulice nebude zahrnovat úsek od sokolovny k podjezdu za sokolovnou, který dostal samostatné označení ulice U Sokolovny, což naznačuje, že před rokem 1935 býval občas tento nejjižnější úsek dnešní ulice Svazu bojovníků za svobodu počítán k Marklově ulici.[332]

Dne 31. března 1949 odhlasovalo plénum MNV přejmenování Marklovy na Fučíkovu ulici, podle komunistického novináře Julia Fučíka, popraveného nacisty.[333] Šlo o manifestaci rostoucího sebevědomí vládnoucí KSČ, která se po jistém koketování s pozvolnou socializací rozhodla i pro ostřejší tempo zavádění své mytologie do uličního názvosloví. Už v červenci 1951 ale byla Fučíkova ulice přejmenována na Dukelskou ulici.[334] Nešlo o to, že by se Fučík znelíbil, naopak, jeho jménem přezváno nynější Malé náměstí v centru města. Dukelská ulice si svůj název udržela i po roce 1989.

5.4.12. Zástavba v ulici Pod Ohradou (severní úsek)

Paralelně se Školní ulicí, a to topograficky i chronologicky, se od 40. let 20. století rozvíjela zástavba v ulici Pod Ohradou. V rámci protektorátní parcelace bývalé Hammerovy pily zde vyrostly dvě vily. Na nároží ulic Pod Ohradou a Čechova jde o dům čp.602/II. Postavil ho stavitel Lev Brejcha. V městském archivu se nachází složka z roku 1941, nazvaná „Stavba domu čp.602/II“.[335] V únoru 1942 obecní rada souhlasila prodat staviteli Leo Brejchovi pruh pozemku při ohradě firmy Ad. Bauckmann na Hammrovic pile.[336] Jedná se o dvoupatrovou vilu s obytným podkrovím v 2. patře. Střecha je mansardová, složitě členěná vikýři a balkony, stejně tak půdorys objektu je bohatě strukturovaný. Měřítkově jde o poněkud menší objekt než vilové domy při Dukelské a Školní ulici, ale i tak se jednalo o prestižní stavbu, tehdy na okraji města. Na letecké fotografii z roku 1947 působí skutečně vila coby jakási předsunutá výspa městského prostředí. Ulice Pod Ohradou i Čechova okolo ní ještě netvořily skutečné ulice, spíše cesty a pěšiny. V jistém odstupu dál k jihu se rozkládala vagonová kolonie a areál obecní cihelny.[337] Vila čp.602/II je dokladem toho, jak těžké je předvídat urbanistický vývoj nově zakládaných čtvrtí. Stavitel Brejcha patrně zvolil tento pozemek v očekávání, že půjde o prestižní rokycanskou adresu. Po všech politických a architektonických proměnách poválečného Československa se nicméně dům dostal do zcela jiného kontextu a dnes stojí na nároží, ze dvou stran lemovaném převýšenými hmotami panelových domů sídliště Jižní předměstí. Je to zčásti symbol celé nedokončené parcelace Hammerovy pily.

Severně od Brejchovy vily se rozkládá část výše popsaného souboru menších bytových domů z 50. let, konkrétně jsou to domy čp.665/II a čp.664/II, které měřítkově velmi dobře zapadají do zdejší individuální zástavby. Severně od nich pak vyrostl za Protektorátu ještě jeden rodinný dům, čp.633/II (foto z r. 2003). 14. listopadu 1940 na své schůzi vydala obecní rada stavební povolení na stavbu jednopatrové vily na pozemku č.kat.402/22 (majitelka M. Ederová).[338] Dne 18. prosince 1941 radní vydali obývací povolení na dům v ulici Pod Ohradou.[339] Jde o poněkud skromnější stavbu, jednopatrovou, se stanovou střechou. Stojí na zvýšeném suterénu. Dům vznikl na základě profesionálně pojatého architektonického projektu. Fasádu člení horizontální okenní pásy, doplněné dekorem z režných cihel. Šlo o druhou stavbu dokončenou na Hammerově pile.[340] Severně od ní zůstalo nároží ulic Dukelská a Pod Ohradou nezastavěno. Rozkládá se tu dodnes „Kosnarova zahrada“ s ovocným sadem.[341]

Protější strana ulice Pod Ohradou je další ukázkou proměn původních ušlechtilých záměrů. V roce 1947 zde letecký snímek ukazuje volná místa s potenciálem výstavby rodinných domů. Pouze severní polovinu uliční fronty vyplňoval areál Kovošrotu.[342] I ten ale sestával z provizorních baráků a skladů a bylo možné očekávat, že bude odstraněn a celou západní stranu ulice Pod Ohradou jednou vyplní reprezentativní obytná zástavba. Nestalo se tak. Areál Kovošrotu byl místo toho přejat podnikem Favorit, rozšířen, doplněn o další průmyslové objekty a nakonec přímo propojen s továrnou Favoritu (viz výše). Do této části ulice Pod Ohradou tak dodnes hledí průmyslové objekty. Jen v prostřední části uliční fronty vyrostl okolo roku 1970 dodatečně jediný rodinný domek čp.896/II. Dle leteckého snímkování z října 1967 ještě jeho stavba nezačala. Prostírala se tu jen zahrada.[343] Ani na letecké fotografii z července 1968 nelze vidět jakoukoliv stavební aktivitu.[344] Jde o patrový objekt, stojící na zvýšeném suterénu. Má stanovou střechu. Jižně od něj vyrostl na nároží ulic Pod Ohradou a Čechova v 50. letech 20. století bytový dům čp.700/II, tzv. svobodárna, volná součást sídliště U Václava (viz níže). A i celý nový úsek ulice Pod Ohradou na jih odtud pak v 70. letech zaplnilo panelové sídliště Jižní předměstí. Těch pár domků v nejsevernější části ulice je tak pouhým torzem původního, nikdy nedokončeného urbanistického záměru.

5.4.13. Technický vývoj ulice Pod Ohradou (do výstavby sídliště Jižní předměstí)

Ulicí Pod Ohradou probíhala ještě v 50. letech 20. století strouha, kterou od obecní cihelny (respektive až ze svahů Kotle) přitékal potok. Ve středověku pokračoval dál k severu do dnešní Jiráskovy ulice, kde po východním okraji historického jádra města napájel příkop městských hradeb. Je zachycen na nejstarší katastrální mapě z roku 1838. Ulice Pod Ohradou tak měla dlouho charakter pouhé pěšiny, vedoucí podél neupravené, víc než dva metry hluboké terénní rýhy, vyhloubené zmíněným potokem.[345] V roce 1935 se v materiálech uvádí, že obec vlastní části pozemku č.kat.2623/2 u vagónové kolonie, které získala směnou s B. Guthovou. Šlo o 3 parcelní díly, přičemž jeden byl přímo pod vagónovou kolonií (900 čtverečních metrů), druhý měl podobu pruhu 3–6 metrů podél rokle, která vedla od obecní cihelny, a třetí byl pozemek, jenž byl určen na zřízení silnice, která měla vést z ulice u továrny Tripol k bývalé Hammerově pile. V listopadu 1935 obecní zastupitelstvo schválilo jeho pronájem.[346] Na zasedání pléna MNV v lednu 1951 se debatuje o tom, že by město mělo tuto strouhu zasypat.[347] Neregulovaný potok totiž redukoval ulici na úzkou cestu, která nebyla sjízdná pro automobily ani koňské povozy. Vodní tok byl situován blíže k západní straně ulice a obyvatelé zdejších domů tak museli navíc překračovat strouhu pomocí provizorních lávek.[348]

Harmonogram MěstNV ze září 1969 předpokládal pořízení projektu na celkovou úpravu komunikace, chodníku a veřejného osvětlení v ulici Pod Ohradou na rok 1972 (nákladem 14 000 Kčs). Vlastní provedení generální rekonstrukce se zamýšlelo na rok 1974, nákladem 200 000 Kčs. Celkem mělo jít o plochu komunikace 900 čtverečních metrů.[349] I podle harmonogramu z července 1971 se zde rekonstrukce vozovky a osvětlení plánovala na 5. pětiletku (1971–1975).[350]

V 70. letech 20. století byla ulice protažena k jihu, kde se napojila na ulici Němcové. Zástavba nového úseku ulice se zásadně odlišuje, jde o panelové domy sídlištního typu (viz níže).

[1] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[2] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 2. Rokycansko, č. 40, 10. 10. 1991, s. 3.

[3] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[4] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807401.3356334204,-1073153.4252772885,-806844.3463827218,-1072872.3197648264&link=ext

[5] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 239.

[6] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[7] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[8] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[9] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[10] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 239.

[11] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[12] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[13] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[14] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 239.

[15] Kronika města Rokycan, 1918–1937, f. 39.

[16] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[17] SokA, Archiv města Rokycan, č.kart.140.

[18] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[19] Sčítání lidu 1890, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705616/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0710

[20] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.

[21] 214. schůze městské rady, 2. 9. 1930.

[22] 227. schůze městské rady, 12. 11. 1930.

[23] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[24] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[25] Sčítání lidu 1890, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705616/soap-ro_00013_census-sum-1890-rokycany-0710

[26] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 140.

[27] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[28] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[29] 44. schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1922.

[30] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[31] 2. schůze obecní správní komise, 5. 3. 1923.

[32] 4. schůze obecní správní komise, 21. 3. 1923.

[33] 8. schůze obecní správní komise, 20. 4. 1923.

[34] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 134.

[35] 9. schůze obecní správní komise, 25. 4. 1923.

[36] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[37] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 134.

[38] 13. schůze obecního zastupitelstva, 23. 10. 1924.

[39] 14. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1924.

[40] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 134.

[41] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 2. 1925.

[42] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 134.

[43] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[44] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 134.

[45] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 134.

[46] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 42.

[47] 7. schůze městské rady, 27. 7. 1927.

[48] 8. schůze městské rady, 3. 8. 1927.

[49] 4. schůze městské rady, 8. 7. 1927.

[50] 20. schůze městské rady, 12. 10. 1927.

[51] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 134.

[52] 47. schůze městské rady, 25. 1. 1928.

[53] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 42.

[54] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 61.

[55] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 42.

[56] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 61.

[57] 73. schůze městské rady, 23. 5. 1928.

[58] 74. schůze městské rady, 25. 5. 1928.

[59] 75. schůze městské rady, 1. 6. 1928.

[60] 76. schůze městské rady, 6. 6. 1928.

[61] 78. schůze městské rady, 13. 6. 1928.

[62] 79. schůze městské rady, 20. 6. 1928.

[63] Schůze předsednictva městské rady, 23. 6. 1928.

[64] 82. schůze městské rady, 11. 7. 1928.

[65] 18. schůze obecní finanční komise, 23. 7. 1928.

[66] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1928.

[67] 11. schůze městské rady, 24. 8. 1927.

[68] 15. schůze městské rady, 21. 9. 1927.

[69] 86. schůze městské rady, 10. 8. 1928.

[70] 88. schůze městské rady, 24. 8. 1928.

[71] 89. schůze městské rady, 5. 9. 1928.

[72] 18. schůze obecního zastupitelstva, 26. 9. 1928.

[73] 91. schůze městské rady, 12. 9. 1928.

[74] 94. schůze městské rady, 25. 9. 1928.

[75] 18. schůze obecního zastupitelstva, 26. 9. 1928.

[76] 98. schůze městské rady, 10. 10. 1928.

[77] 101. schůze městské rady, 24. 10. 1928.

[78] 116. schůze městské rady, 9. 1. 1929.

[79] 121. schůze městské rady, 6. 2. 1929.

[80] 130. schůze městské rady, 5. 4. 1929.

[81] 133. schůze městské rady, 24. 4. 1929.

[82] 116. schůze městské rady, 9. 1. 1929.

[83] 77. schůze městské rady, 2. 6. 1932.

[84] 145. schůze městské rady, 21. 9. 1933.

[85] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 42.

[86] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[87] Kronika města Rokycan, 1918–37, f. 61.

[88] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 134.

[89] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 41.

[90] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[91] Schůze předsednictva městské rady, 23. 6. 1928.

[92] 82. schůze městské rady, 11. 7. 1928.

[93] 95. schůze městské rady, 3. 10. 1928.

[94] 98. schůze městské rady, 10. 10. 1928.

[95] 127. schůze městské rady, 20. 3. 1929.

[96] 132. schůze městské rady, 17. 4. 1929.

[97] 136. schůze městské rady, 15. 5. 1929.

[98] 133. schůze městské rady, 24. 4. 1929.

[99] 143. schůze městské rady, 7. 6. 1929.

[100] 156. schůze městské rady, 30. 8. 1929.

[101] 160. schůze městské rady, 19. 9. 1929.

[102] 162. schůze městské rady, 25. 9. 1929.

[103] 174. schůze městské rady, 4. 12. 1929.

[104] 180. schůze městské rady, 27. 1. 1930.

[105] 179. schůze městské rady, 8. 1. 1930.

[106] 184. schůze městské rady, 26. 2. 1930.

[107] 190. schůze městské rady, 2. 4. 1930.

[108] 228. schůze městské rady, 19. 11. 1930.

[109] 37. schůze městské rady, 12. 11. 1931.

[110] 103. schůze městské rady, 10. 11. 1932.

[111] 120. schůze městské rady, 9. 3. 1933.

[112] 125. schůze městské rady, 10. 4. 1933.

[113] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 42.

[114] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[115] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 40.

[116] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[117] 17. schůze obecního zastupitelstva, 22. 10. 1940; Kronika města Rokycan, 1938–1947, f. 44.

[118] 22. schůze obecního zastupitelstva, 24. 6. 1941.

[119] 19. schůze obecního zastupitelstva, 30. 12. 1940.

[120] 22. schůze obecního zastupitelstva, 24. 6. 1941.

[121] 23. schůze obecního zastupitelstva, 1. 8. 1941.

[122] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[123] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 45.

[124] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[125] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 58.

[126] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[127] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 80.

[128] Hrachová, H.: Zdravotní a sociální péče o děti na Rokycansku v letech 1916–45. Minulostí Západočeského kraje, Plzeň, XXXVII: s. 173–195, 2002.

[129] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 42.

[130] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[131] 57. schůze obecního zastupitelstva, 19. 3. 1937.

[132] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807427.7346031147,-1073108.169900671,-806870.7453524161,-1072827.064388209&link=ext

[133] Kronika města Rokycan, 1947–51, f. 135.

[134] 1. schůze pléna MNV, 7. 7. 1950.

[135] 1. zasedání MNV, 21. 1. 1955.

[136] 3. plenární zasedání MěstNV, 27. 6. 1966.

[137] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[138] Rokycanské noviny, květen 2018, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=889060

[139] 1. schůze pléna MNV, 7. 7. 1950.

[140] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.

[141] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 42.

[142] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.

[143] 2. plenární zasedání MěstNV, 1. 4. 1963.

[144] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s. 67.

[145] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[146] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[147] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[148] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[149] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9. 1970.

[150] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 42.

[151] Rokycansko, Plzeň 1978, s. 37.

[152] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[153] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[154] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[155] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[156] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[157] 3. plenární zasedání MěstNV, 22. 6. 1970.

[158] Kronika města Rokycan, 1986, f. 188.

[159] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 42.

[160] Rokycansko, č. 17, 30. 4. 1992, s. 1.

[161] Schůze prezídia městské rady, 17. 11. 1932.

[162] 109. schůze městské rady, 15. 12. 1932.

[163] Schůze prezídia městské rady, 21. 12. 1932.

[164] 112. schůze městské rady, 5. 1. 1933.

[165] 118. schůze městské rady, 23. 2. 1933.

[166] 121. schůze městské rady, 16. 3. 1933.

[167] Schůze prezídia městské rady, 6. 4. 1933.

[168] 128. schůze městské rady, 4. 5. 1933.

[169] 129. schůze městské rady, 11. 5. 1933.

[170] 133. schůze městské rady, 8. 6. 1933.

[171] 134. schůze městské rady, 16. 6. 1933.

[172] 135. schůze městské rady, 22. 6. 1933.

[173] 20. schůze obecní finanční komise, 26. 6. 1933.

[174] 144. schůze městské rady, 14. 9. 1933.

[175] 147. schůze městské rady a obecní finanční komise, 29. 9. 1933.

[176] 149. schůze městské rady, 12. 10. 1933.

[177] 152. schůze městské rady, 25. 10. 1933.

[178] 154. schůze městské rady, 9. 11. 1933.

[179] 20. schůze obecního zastupitelstva, 20. 1. 1933.

[180] 29. schůze obecního zastupitelstva, 23. 3. 1934.

[181] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30. 4. 1935.

[182] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č. 132.

[183] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807385.6703107444,-1073037.6759486287,-806828.6810600458,-1072756.5704361666&link=ext

[184] 15. schůze obecního zastupitelstva, 25. 6. 1940.

[185] 17. schůze obecního zastupitelstva, 22. 10. 1940; Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 44.

[186] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[187] 17. schůze obecního zastupitelstva, 22. 10. 1940; Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 44.

[188] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.

[189] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 63.

[190] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 79.

[191] 27. schůze obecního zastupitelstva, 24. 2. 1942.

[192] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 80.

[193] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 124.

[194] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE36.01653&extent=-807581.8858262118,-1073374.8339467747,-806840.7262021328,-1073000.7799489973&link=ext

[195] 7. schůze obecního zastupitelstva, 16. 5. 1939.

[196] 1. schůze pléna MNV, 26. 4. 1950.

[197] Soka, Archiv města Rokycan, č.kart.140.

[198] Fotodokumentace města Rokycany, 2000, Ing. Dan Bartovský, https://www.portafontium.eu/iipimage/30760492/soap-ro_00826_mesto-rokycany-1-2000_0030

[199] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[200] Seznam majitelů domů, Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, č. kart. 140.

[201] Schůze MNV 15. 3. 1946.

[202] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.

[203] 10. plenární zasedání MěstNV, 11. 4. 1978.

[204] Kronika města Rokycan, 1947–51, f. 77.

[205] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[206] Seznam majitelů domů, Státní okresní archiv Rokycany, Archiv města Rokycan, č. kart. 140.

[207] Schůze MNV 1. 8. 1946.

[208] Kronika města Rokycan, 1947–51, f. 41.

[209] 4. schůze pléna MNV, 23. 9. 1949.

[210] Kronika města Rokycan, 1947–51, f. 77.

[211] Kronika města Rokycan, 1951–54, f. 31.

[212] 2. schůze pléna MNV, 22. 2. 1954.

[213] 5. zasedání MNV, 26. 5. 1958.

[214] 6. zasedání MNV, 18. 6. 1956.

[215] 8. zasedání MNV, 10. 9. 1956.

[216] 9. zasedání MNV, 15. 10. 1956.

[217] 1. zasedání MNV, 6. 1. 1958.

[218] 4. zasedání MNV, 28. 4. 1958.

[219] 5. zasedání MNV, 26. 5. 1958.

[220] Rokycanský deník, 25. 6. 1997, s. 11.

[221] 5. zasedání MNV, 29. 6. 1959; Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 46.

[222] 6. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1965.

[223] 1. plenární zasedání MěstNV, 24. 2. 1969.

[224] 3. plenární zasedání MěstNV, 16. 6. 1969.

[225] 2. plenární zasedání MěstNV, 20. 4. 1970.

[226] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 21. 12. 1971.

[227] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[228] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4. 1974.

[229] 16. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.

[230] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.

[231] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 23. 6. 1981.

[232] 7. plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.

[233] 3. plenární zasedání MěstNV, 28. 10. 1986.

[234] 8. plenární zasedání MěstNV, 23. 9. 1987.

[235] 11. plenární zasedání MěstNV, 16. 2. 1988.

[236] 14. plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.

[237] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.

[238] 18. plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.

[239] Hlas Rokycanska, č. 14, 6. 4. 1989, s. 3.

[240] 19. plenární zasedání MěstNV, 19. 9. 1989.

[241] 22. plenární zasedání MěstNV, 22. 5. 1990.

[242] Kronika města Rokycan, 1986, f. 188.

[243] Kronika města Rokycan, 1989, f. 23.

[244] Rokycanské noviny, č. 1, 20. ledna 2004, s. 4.

[245] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz

[246] Rokycanský deník, 27. 7. 2005; Rokycanský deník, 26. 8. 2005.

[247] Rokycanské noviny, č. 5, 20. 5. 2005, s. 1.

[248] Rokycanský deník, 3. 6. 2005.

[249] Rokycanské noviny, č. 8, 20. srpna 2005, s. 1.

[250] Materiál pro jednání rady města, 9. ledna 2006, č. 2324, ID: 4655.

[251] Materiál pro jednání rady města, 9. ledna 2006, č. 2010, ID: 4650.

[252] Rokycanský deník, 8. 9. 2005.

[253] Kronika města Rokycan 2014, s. 125. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[254] Kronika města Rokycan 2014, s. 125. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[255] Kronika města Rokycan 2015, s. 84. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=885459

[256] Kronika města Rokycan 2016, s. 93–94. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[257] Rokycanské noviny, květen 2016, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=881643

[258] Kronika města Rokycan 2016, s. 93–94. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[259] Kronika města Rokycan 2017, s. 94. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486

[260] Rokycanské noviny, říjen 2022, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=905613

[261] Rokycanské noviny, červenec-srpen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=912331

[262] Rokycanské noviny, leden 2025, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=914418

[263] Kronika města Rokycan, 1947–51, f. 164.

[264] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.

[265] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1951.PLZE26.09921&extent=-807237.6269854701,-1073221.8152786181,-806658.3226573018,-1072929.4476254955&link=ext

[266] 4. schůze pléna MNV, 26. 6. 1951.

[267] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1952.PLZE26.03557&extent=-807234.2885515199,-1073211.5753416184,-806436.8992347813,-1072809.1429208268&link=ext

[268] Kronika města Rokycan, 1954–57, f. 32.

[269] Kronika města Rokycan, 1951–54, f. 174.

[270] Záměr města na prodej bytových jednotek v Rokycanech, 16. 10. 2007, www.rokycany.cz

[271] Kulturní přehledy MěNV Rokycany, r. 1966, č. 1, s. 4; Kronika města Rokycan 1962–65, f. 170.

[272] Kronika města Rokycan 1969–73, XII., f. 49.

[273] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[274] 1. zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.

[275] 4. plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.

[276] 1. plenární zasedání MěstNV 23. února 1976.

[277] 4. plenární zasedání MěstNV, 4. 4. 1977.

[278] 23. plenární zasedání MěstNV, 25. 9. 1990.

[279] Založeno na osobních zápiscích autora.

[280] Kronika města Rokycan 2012, s. 38.

https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909

[281] Kronika města Rokycan 2014, s. 46. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=879911

[282] Kronika města Rokycan, 1951–54, f. 184.

[283] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[284] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[285] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 64.

[286] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.

[287] 11. schůze rady MěstNV, 3. 6. 1980.

[288] Založeno na osobních zápiscích autora.

[289] 138. schůze městské rady, 21. 5. 1929.

[290] 138. schůze městské rady, 21. 5. 1929.

[291] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.

[292] 3. zasedání MNV, 25. 3. 1955.

[293] 5. zasedání MNV, 15. 7. 1955.

[294] 1. zasedání MNV, 9. 1. 1956.

[295] 1. zasedání MNV, 21. 1. 1957.

[296] 2. plenární zasedání MěstNV, 17. 8. 1964.

[297] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27. 11. 1967.

[298] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2. 1968.

[299] 4. mimořádné plenární zasedání MěstNV, 23. 8. 1968.

[300] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[301] 6. plenární zasedání MěstNV, 15. 12. 1969.

[302] 4. plenární zasedání MěstNV, 7. 9. 1970.

[303] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[304] 6. plenární zasedání MěstNV, 14. 12. 1970.

[305] 1. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1971.

[306] 2. plenární zasedání MěstNV, 10. 4. 1972.

[307] 1. plenární zasedání MěstNV, 22. 2. 1971.

[308] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.

[309] 5. plenární zasedání MěstNV, 12. 9. 1972.

[310] 7. plenární zasedání MěstNV, 12. 12. 1972.

[311] 4. plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.

[312] 20. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1979.

[313] 17. plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1984.

[314] 17. plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1989.

[315] Rokycanský deník, 13. 10. 1994, s. 9.

[316] Rokycanský deník, 25. 10. 1994, s. 9.

[317] Rokycanský deník, 19. 5. 1995, s. 10.

[318] Rokycanský deník, 2. 10. 1995, s. 9.

[319] Rokycanský deník, 17. 6. 1996, s. 9.

[320] Rokycanský deník, 28. 6. 1996, s. 9.

[321] Rokycanský deník, 3. 8. 1996, s. 9.

[322] Rokycanský deník, 22. 8. 1996, s. 9; 31. 8. 1996, s. 9.

[323] Rokycanský deník, 2. 10. 1996, s. 11.

[324] Kronika města Rokycan 2016, s. 33. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401

[325] Kronika města Rokycan, 1988, f. 130.

[326] Rokycanský deník, 24. 7. 1997, s. 11.

[327] Fotodokumentace města Rokycany, 2000, Ing. Dan Bartovský, https://www.portafontium.eu/iipimage/30760492/soap-ro_00826_mesto-rokycany-1-2000_0030

[328] https://mapy.com/cs/zakladni?pid=34423247&newest=0&yaw=2.695&fov=1.257&pitch=-0.059&x=13.5953041&y=49.7388356&z=19&ovl=8

[329] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 40.

[330] 1. schůze obecního zastupitelstva, 12. 7. 1927.

[331] 32. schůze obecního zastupitelstva, 12. 10. 1934.

[332] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25. 4. 1935.

[333] Schůze pléna MNV, 31. 3. 1949.

[334] Kronika města Rokycan, 1947–1951, f. 197.

[335] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[336] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 79.

[337] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE36.01653&extent=-807394.8588273232,-1073359.9721522299,-807024.2790152838,-1073172.9451533412&link=ext

[338] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 41.

[339] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 64.

[340] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.

[341] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.

[342] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE36.01653&extent=-807346.7992579492,-1073319.826005925,-806976.2194459098,-1073132.7990070363&link=ext

[343] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1967.PLZE26.14434&extent=-807079.9276382934,-1073210.7063255692,-806719.9608768,-1073029.0356006278&link=ext

[344] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1968.PLZE26.15860&extent=-807033.9134987367,-1073083.9360680236,-806833.3019594937,-1072982.6899318118&link=ext

[345] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.

[346] 39. schůze obecního zastupitelstva, 15. 11. 1935.

[347] 1. schůze pléna MNV, 19. 1. 1951.

[348] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.

[349] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 9. 1969.

[350] 3. plenární zasedání MěstNV, 5. 7. 1971.