|
|
|
|
|
|
D. Borek: verze 2026/05/13
Plzeňské předměstí: vnější části (u Jelínkovic boudy, hřbitov, průmyslová zóna Na Nivách)
Za okrajem zastavěného území Plzeňského předměstí začíná volná krajina. I ona však už není ryze přírodním prostorem. Jedná se o oblast silně ovlivňovanou blízkostí města, navíc s dlouhou historií rekreačního, dopravního, průmyslového a jiného využití. Západně od intravilánu se zvedají svahy vrchu Čilina a na jeho úpatí je lokalita U Jelínkovic boudy, s dlouhou tradicí silničních a železničních tras. Severozápadně od Plzeňského předměstí se pak rozkládá niva řeky Klabavky, která má starobylou historii těžby železné rudy. Severní svah Klabavky pak lemuje terénní zlom, nad nímž se nachází městský hřbitov zřízený za první republiky. Tuto část příměstské krajiny výrazně ovlivnila v 90. letech 20. století i stavba dálnice. Poblíž ní zároveň vznikla průmyslová zóna Na Nivách.
Obsah
9.1.
Oblast u Jelínkovic boudy
9.1.1. Železniční strážní domek a rybníky u Jelínkovic
boudy
9.1.2. Plzeňská silnice a proměny její trasy
9.2. Údolí Klabavky pod Jelínkovic boudou
9.3.1. Výstavba nového rokycanského hřbitova
9.3.2. Další
stavební vývoj nového hřbitova do roku 1989
9.3.3. Další
stavební vývoj nového hřbitova po roce 1989
9.5. Průmyslová zóna Na Nivách (mezi novým hřbitovem a
Klabavkou)
9.5.1. Projektovaná výstavba nemocnice
9.5.3. Výstavba dálnice a dálničního přivaděče
9.5.6. Nerealizovaný plán na výstavbu lukostřeleckého
areálu u nového hřbitova
9.1. Oblast u Jelínkovic boudy
Lokalitě při Plzeňské silnici v místech, kde definitivně opouští zastavěné území města a nadjezdem přes železniční trať začíná stoupat na úbočí vrchu Čilina, se říká „U Jelínkovic boudy“ nebo „U Jelínkovy boudy“ (nářečně též „U Jelínkojc boudy“), a to podle majitele zdejších pozemků Jelínka, který zde nechal postavit boudu na uskladnění sena.[1] Prý měla sloužit jako ochrana sklizně před deštěm.[2] Kde ale přesně stála, není jasné. Na mapě 1. vojenského mapování z 80. let 18. století, ani na mapě stabilního katastru z roku 1838 tu žádná taková stavba zachycena není. Ostatně mohlo jít o dřevěný, objekt, fakticky pouhý seník, v roce 1838 už neexistující, popřípadě nezachycený na pozemkové mapě. Mapa z roku 1838 pouze zachytila místní jméno „Nad Jelínkovic boudu“ pro oblast mezi nynější Plzeňskou silnicí a údolím Klabavky. Z formulace „nad“ plyne, že se snad nacházela v údolí Klabavky.
Dne 24. dubna 1779 se obecní radě mluví o tom, že Josef Khinel a Hynek Straka koupili grunty Antona Třebickovského, mj. „pod jelenkovskou loukou“.[3] Nebo dne 16. září 1785 magistrát projednával oznámení Tomáše Kůžičky, pachtýře císařských silnic, který „ohlásil škodu na kanálu u Jelínkovo boudy, která skrze poslední velkou vodu se státi měla. By Martin Štěpánek, mistr zednický, a Petr Kletečka, mistr tesařský téhož dosvědčiti mohli.“ Obecní radní rozhodli, že se to má ohlásit na krajském úřadě v Plzni.[4] Ze zpráv vyplývá, že název byl používán už v 70. a 80. letech 18. století.
Dne 19. května 1820 se magistrát seznámil s žádostí důstojníka zemské obrany (Landwehr) ohledně „die Waffenübungsplatze angewiesen werden möchten,“ tedy „vykázání vojenského cvičiště.“ Město reagovalo, že pro tento účel se má použít oblast u kanálu V Drahouši (tedy v údolí Klabavky, viz níže) a „bey dem Jelinkischen Baude,“ tedy u Jelínkovic boudy.[5] Není zřejmé, zda šlo o dočasnou zápůjčku pozemků pro jednorázové konání výcviku, nebo dlouhodobější využití pro vojenské účely.
9.1.1. Železniční strážní domek a rybníky u Jelínkovic boudy
Poblíž nadjezdu železniční trati se nedaleko Plzeňské silnice rozkládá menší sídelní útvar. Stojí tu bývalý železniční strážní domek čp.55/III z 60. let 19. století (o něm podrobněji v kapitole „železniční architektura“). Poblíž něj se rozkládají dvě umělé vodní nádrže, zvané Řádkovic rybníky (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Roku 1937 požádal Otto Řádek[6] (revizní lékař nemocenské pokladny soukromých úředníků v Českých Budějovicích[7]) obec o povolení k zřízení dvou rybníků a sádek na pozemku č.kat.1422 a 1356 u Plzeňské silnice. Rokycanská radnice mu vyšla vstříc a prodala mu i obecní pozemek č.kat.2851. 3. června 1937 se konalo „komisionelní šetření“ a ještě na podzim téhož roku byly oba rybníky napuštěny vodou, která k nim stéká drobnou strouhou ze strání vrchu Čilina.[8] Zároveň projednalo město prodej pozemku č.kat.2851 MUDr. Otto Řádkovi. Šlo o cestu pod Plzeňskou silnicí o ploše 454 čtverečních metrů, po které tekla voda z pozemků nad Jelínkovic boudou. Otto Řádek 30. března 1937 podal žádost o odprodej č.kat.2851 za 3 Kč/čtvereční sáh s tím, že na sousedním pozemku hodlá zřídit rybník. 21. května 1937 to rada doporučila ke schválení ale za 5 Kč/čtvereční sáh, Řádek souhlasil. V červnu 1937 to schválilo i zastupitelstvo.[9] V poválečném období byly patrně rybníky dočasně vypuštěny a zrušeny. Na rok 1966 přijala místní organizace Československého rybářského svazu závazek k 13. sjezdu KSČ: do 1. dubna 1966 zřídit vodní nádrže pod Jelínkovic boudou. Plán odpracovat zde 400 brigádnických hodin splnili na 100 procent.[10] I dnes slouží rybníky jako rybářské sádky.[11]
Počátkem 21. století byla pojmenována cesta, odbočující zde od silnice na Plzeň k rybníkům a domu čp.55/III, ulice U Klabavy. V dubnu 2008 už je zde umístěna cedule s uličním označením.
9.1.2. Plzeňská silnice a proměny její trasy
Lokalita U Jelínkovic boudy má i zajímavou minulost vedení dopravních tras. Státní silnice z Rokycan na Plzeň totiž nevedla odjakživa současnou, takřka zcela přímou trasou. Úsek silnice od Rokycan do Ejpovic byl v rámci erární politiky zřizování silničních tahů dobudován až roku 1787.[12] Nedávno znovuobjevený mostek poblíž Jelínkovic boudy (viz níže) je datován do roku 1786. Ovšem již v pozemkové městské knize z roku 1782 se mluví o lokalitě „neben der alten Pilsner Strasse“.[13] Dne 23. července 1782 se obecní rada zabývala psaním od krajského úřadu v Plzni, „že cesta u Ejpovic se vyrovnati musí a cesty komisař Rondrwal 23., 24. a 27. tam se najíti dá, tudíž obec zdejší podle possessy [tedy podle možností – pozn. aut.] potřebné fůry dostaviti musí.“ Radní se pak usnesli, že „má p. Handka do Ejpovic se vypraviti a s p. Rundrwalem certíroval (?), že by vše potřebné k tomu bylo.“[14] Je pravděpodobné, že šlo o probíhající úpravy erární silnice. Dne 14. února 1783 se radní seznámili s přípisem od krajského úřadu, „že se bonificati strany do silnice potažených gruntův zhotovými penězmi zaplatí, však dle postačitedlnosti silniční cassy.“[15] Mohlo jít o finanční náhrady hospodářům, kteří museli svými povozy pomáhat při stavbě silnice, popřípadě kvůli jejímu budování utrpěli škodu na polnostech.
Zajímavá je také zpráva z 19. ledna 1787, kdy rokycanský magistrát řešil otázku, jak převzít od Cameral Zahl Amtu částku 490 zlatých a 31 krejcarů „které se k ruce onych, co škodu trpějí na gruntech skrze silnici novou vyzdvihnouti mají.“ Obecní rada pověřila měšťana Skálu, aby peníze vyzvedl na kvitanci, až půjde příště do Prahy.[16] Zpráva ukazuje, že stát měl pro majitele pozemků v trase budované silnice připravené finanční kompenzace. Zároveň se z ní dá usuzovat, že výstavba silnice v lednu 1787 buď ještě probíhala, nebo končila. Dne 18. května 1787 magistrát řeší kvitanci (potvrzení) pro kněze Hynka Peera za 3 zlaté a 37 krejcarů, které obdržel „skrze do nový cesty říšské jeho pan otec neb. pro vystavěný grunt kontribučenský.“ Obecní rada souhlasila s vydáním potvrzení.[17] Není jasné, kde se zmíněné polnosti nacházely, ale patrně v katastru Rokycan, podél trasy nové silnice. Rodina Peerových (Beerových) se v Rokycanech v 70. letech 18. století uvádí v domě čp.11/I na rohu ulice Míru a Palackého.[18] Dne 17. července 1787 se na magistrát obrátil Antonín Knotek „v příčině pole u nový cesty, že by míň vynášelo vejsevku, než 8 strychů, které od něho pan Tomandl má žádá rozměřený.“ Radní konstatovali, že se má skrz pana inženýra Hola vyměřit.[19] Zmínka o nové cestě se patrně rovněž týká erární silnice. Otázka výsevku, tedy pro daňové účely odhadované výnosnosti pole, už patrně se stavbou silnice nesouvisí, spíše s vyměřováním polí na katastru Rokycan, které tehdy probíhalo.
Mapa 1. vojenského mapování, dokončená v 80. letech 18. století, již mezi Rokycany a Plzní zachycuje nynější stav. Je ale možné poměrně přesně rekonstruovat, jak vypadala trasa této silnice v přechozích staletích, tedy od středověku do sklonku 18. století. Od lokality U Jelínkovic boudy směrem na Plzeň (na Ejpovice) šla poněkud severněji od nynější státní silnice, skrz dnešní les. Pro tuto oblast severně od dnešní Plzeňské silnice se občas užívá označení „Stará poštovská cesta“.[20] Odtud pak silnice vedla stále severně od nynější trasy a do Ejpovic vstupovala rovněž severněji od stávajícího stavu (zhruba v linii od ejpovického hřbitova podél tamní ulice Na Zelence). Současný les mezi silnicí a železniční tratí na okraji rovinatého údolí Klabavky tehdy ovšem nestál. Ještě na katastrální mapě z roku 1838 tento svažitý prostor vyplňovaly zemědělské pozemky. Les se tu rozrůstal teprve postupně. Pozemek č.kat.1296, o ploše 3 jitra a 853 čtverečních sáhů, patřící obecnímu pivovaru, byl zalesněn od 1. listopadu 1917.[21] V roce 1919 se zalesnění dočkaly pozemky č.kat.1310 (cesta) a č.kat.1307/2 (role). V prosinci 1925 tuto změnu vzalo na vědomí zastupitelstvo a zaneslo do knihovního pořádku.[22] Les nad Jelínkovic boudou, severně od Plzeňské silnice zničil v květnu 1988 velký požár. Padlo mu za oběť 9 ha porostů a vznikla škoda za asi 580 000 Kčs.[23]
Jinou trasou ale vedla Plzeňská silnice i ve směru od Jelínkovic boudy k městu. Mapa 1. vojenského mapování z 80. let 18. století není v tomto ohledu příliš průkazná, protože už zachycuje moderní stav, tedy přímou linii nové erární silnice. Navíc je toto mapové dílo méně přesné v detailu. Exaktní a podrobné zaměření nabízí až mapa stabilního katastru z roku 1838, která zde zakresluje zajímavou polní cestu, jež se směrem od města zhruba v prostoru nynějšího nároží Sládkovy a Plzeňské ulice odpojovala od erární Plzeňské silnice a po několik set metrů vedla víceméně paralelně s ní, jižně od její přímé linie. Během parcelace ve 20. století její stopy zanikly, ovšem s jednou podstatnou výjimkou. Posledním jejím pozůstatkem je totiž bezejmenná komunikace, která odbočuje k jihozápadu z ulice U Stromovky, severně od okraje kynologického areálu (o této cestě podrobněji výše, v pasáži o ulici U Stromovky). Podle R. Brabce šlo o původní trasu silnice z Rokycan na Plzeň. Tuto teorii potvrzuje i to, že ačkoliv podle mapy z roku 1838 tato cesta primárně směřovala dál k jihozápadu do polesí Čilina, někde poblíž nynější železniční trati se od ní odpojovala další cesta, která obloukem po vrstevnici mířila do prostoru nad Jelínkovic boudou. Mírnější stupeň stoupání ve srovnání s přísně rovnou pozdější erární silnicí, a zároveň i její umístění mimo záplavové území údolí Klabavky svědčí pro to, že původní silnice na Plzeň skutečně z Rokycan vycházela touto trasou. Nezpochybnitelným důkazem pak je mapa polesí Čilina, pocházející cca z 30. a 40. let 19. století, která zachycuje přímou erární silnici a vedle ní i cestu označenou jako „Alte Landstrase“, která poblíž Jelínkovy boudy kříží státní silnici a směřuje pak skutečně k městu, s označením „Alte Landstrasse nach Rokitzan“.[24]
Po výstavbě erární silnice v 80. letech 18. století byla tato kdysi zásadní dopravní linie opuštěna a o půl století později již mapa stabilního katastru ukazuje jen její blednoucí stopu, coby podružné polní cesty. Po výstavbě železniční trati v 60. letech 19. století byla síť cest na úbočí Čiliny dále proměněna a zpřetrhána. Kolektivizace zemědělské půdy po roce 1948 potom tuto cestu zcela vymazala. Na současných katastrálních mapách je ale v hranicích polních pozemků stále zlomkovitě zakreslena. Památkou na původní cestu je i pomístní označení V Trhovce, které se v roce 1838 uvádí právě pro místo, kde se tato cesta stáčela obloukem po úbočí Čiliny k prostoru U Jelínkovic boudy. I jinde v českých zemích[25] bývá pomístní jméno „Trhovka“ označením obchodní (trhové) cesty.[26] V pozemkové městské knize z roku 1782 se v rámci názvů polních tratí uvádí i jméno „Na Trhowczi“ a je popsáno jako „neben der alten Pilsner Strasse“.[27] Současný uliční název K Trhovce ve čtvrti Za Rakováčkem způsobil, že v povědomí obyvatel města je označení Trhovka spojováno s touto ulicí vzniklou až v meziválečném období, ačkoliv je nutné vnímat uliční název doslovně: to znamená nikoliv Trhovka, ale ulice vedoucí K lokalitě Trhovka. Skutečná Trhovka je tedy zaniklou cestou za Plzeň, které se dnešní ulice K Trhovce jen dotýká zhruba na svém konci, na západním okraji zastavěného území města.
Teprve někdy v 80. letech 18. století se tedy silnice na Plzeň přesunula do nynější trasy, která vynikala výraznou rovnou linií. Od křižovatky u Střelnice před bývalou Plzeňskou branou v Rokycanech vybíhala státní silnice zcela přímou trasou o délce cca 600 metrů až k mostku přes Rakovský potok a pak po mírném zatočení opět zcela přímou trasou o délce cca 2 kilometry opouštěla rokycanskou kotlinu a podél úbočí Čiliny stoupala do prostoru U Jelínkovic Boudy. Zde následovala další mírná zatáčka a odtud vedla státní silnice naprosto rovným úsekem o délce zhruba 9 kilometrů! Protínala Ejpovice a mířila přes Kyšický vrch až do blízkosti Plzně, kde se další mírná zatáčka nalézala až poblíž nynějšího ústředního plzeňského hřbitova. Komunikace byla úmyslně namířena na věž kostela sv. Bartoloměje na plzeňském náměstí. Jednalo se i v kontextu silničního stavitelství 18. století v českých zemích o unikátní inženýrský počin. Toto přímé vedení komunikace bylo později částečně narušeno výstavbou železničního nadjezdu u Jelínkovic boudy za první republiky (viz níže) a na konci 20. století i vedením dálnice D5 mezi Rokycany a Ejpovicemi. Stále je ale velmi patrné a v intravilánu Rokycan se uchovalo beze změn.
Zajímavý doklad původní silniční architektury z 18. století, kdy se erární silnice stavěla, se podařilo odhalit počátkem 21. století, kdy Ing. Antonín Veverka (znovu)objevil v křovinách poblíž úseku erární silnice, jenž byl opuštěn v meziválečném období, zachovalý kamenný mostek, datovaný v klenáku do roku 1786. Inicioval pak zájem vedení města i památkového ústavu o tuto stavbu. Jednoobloukový most překlenoval bezejmennou vodoteč, která směřuje z Čiliny k Řádkovic rybníkům. Jeho lícní stěny jsou vyzděné lomovým kamenem, záklenek vyložen pravidelně opracovanými kvádry. Na jižní straně v klenáku se nalézá letopočet 1786 a písmena TL. Zlomkovitě se dochovaly i omítky a spárování. Mostek zaklenuje valená klenba. Celý most má šířku 14,2 m, délku 14 m. Vlastní oblouk, skrz který vede potok, má rozpětí 1,87 m, výšku nad kamenným korytem 1,03 m, celkovou výšku 1,35. Na severní straně se rozšiřuje na rozpětí 2,07 m, vzepětí 1,17 m a celkovou výšku 1,7 m. Na mostě se dochovala původní vozovka státní silice, ovšem zakrytá zeminou a listím. Zábradlí mostu se nedochovalo. Potok u vtoku a výtoku z mostu zpevňují kamenné kvádry, v středové části je pod mostem lomový kámen. Na severní straně pak voda stéká k údolí Klabavky kaskádou z kamenných kvádrů. Mostek byl jako cenná ukázka technické architektury navržen pro památkovou ochranu a dle stavu k roku 2020 již probíhá řízení o prohlášení za státem chráněnou památku. Podle stavu k roku 2025 nebylo řízení dosud ukončeno.[28] Není vyloučena souvislost s výše uvedenou zprávou z 16. září 1785, kdy pachtýř císařských silnic „ohlásil škodu na kanálu u Jelínkovo boudy, která skrze poslední velkou vodu se státi měla.“[29] V takovém případě je tento mostek výsledkem následně provedené opravy.
Na přelomu 18. a 19. století se v souvislosti s budováním moderní státní byrokracie formalizoval i proces plánování, výstavby a údržby silniční sítě. Silnice z Prahy do Bavorska byla oficiálně označována jako Reichstraße, tedy Říšská silnice. Členila se na 3 územní oddělení, každé mělo v čele silničního komisaře (Straßenkommißär), kterému podléhal cestmistr (Wegmeister). Silniční komisař zodpovídal za koncepční rozhodnutí, cestmistr za jejich praktickou realizaci. 1. oddělení pro Říšskou silnici mělo roku 1811 sídlo v Praze, 2. oddělení v Rokycanech a 3. oddělení ve Stříbře. Coby cestmistři pro 2. oddělení uvádějí Karl Grießbach z Cerhovic a Alexander Heidl z Mýta. Silničním komisařem byl zde Wilhelm von Ritter z Rokycan.[30] Tento významný státní úředník byl zásadní postavou pro rozvoj silniční sítě na Rokycansku v prvních dvou dekádách 19. století, zejména pro úpravy Říšské silnice na jejím průchodu rokycanskou kotlinou. Žil v Rokycanech v domě čp.7/I na jižní straně Masarykova náměstí.
Dne 28. ledna 1800 rokycanský magistrát vzal na vědomí přípis od krajského úřadu v Plzni ohledně „unverzügliche Untersuchung und Herstellung der hiesig Territoriallandstraße,“ tedy „bezodkladného prošetření a výstavby zdejší teritoriální zemské silnice.“ Magistrát nařídil „diese Strasse ohne Zeitverlust mittelst Maat deputierten zu untersuchen,“ tedy „okamžitě prostřednictvím zástupců magistrátu prošetřit.“[31] Patrně šlo o plošné nařízení eráru v době napoleonských válek provést opravy této strategické dopravní osy. Není pravděpodobné, že by šlo o výstavbu nové silnice, v odlišné trase, protože 1. vojenské mapování z 80. let 18. století naznačuje, že již tehdy byla v katastru Rokycan a Borku převedena do nynější trasy. To samé platí asi pro zprávu z 6. září 1803, kdy se před magistrát dostal přípis od krajského úřadu „in Betreff der Landstrassen Reparatur,“ neboli „týkající se opravy zemské silnice.“ Město reagovalo, že „mit Bereits in Sachen getroffener Verfügung erledigt,“ tudíž že „již vyřízeno v této věci vydaným opatřením.“[32]
Dne 19. května 1812 se magistrát seznámil s psaním od krajského úřadu „um Berichtserstattung binnen 3 Tägen in Betreff der von hierseitigen Unterthanen bei der neue Pilsner Strasse herzustellenden 44 Klafter Chausselänge nebst Steinbrechen,“ tedy „o poskytnutí stanoviska do 3 dnů ohledně od zdejších poddaných při nové Plzeňské silnici zřízeného býti majícího úseku silnice 44 sáhů [cca 83 metrů – pozn. aut.], mimo lomu na kámen.“[33] Kamenné lomy se nacházely na severním úbočí Čiliny, na straně blíže Plzeňské silnici, v prostoru Nad Jelínkovic boudou.[34] Patrně šlo o větší opravu (rozšíření, srovnání) příslušného úseku komunikace související s frekvencí vojenských přesunů. Krátce předtím město provádělo na příkaz státu také větší úpravy silnice na Prahu (podrobněji v kapitole „Borek“). Dne 28. července 1818 magistrát řešil zprávu od komisaře pro stavbu silnic von Rittera „um Ausräumen des Kanalgrabens zwischen der Stadt und Jelinkischer Hütte,“ neboli „o vyčištění kanálových příkopů mezi městem a Jelínkovic boudou.“[35] Opět 22. července 1822 obecní rada projednala krajské nařízení o „Canalreparatur bey der Gelinkerbaude,“ tedy „opravě kanálu [zde patrně ve významu příkop, strouha – pozn. aut.] u Jelínkovy boudy.“[36]
Vedení Plzeňské silnice v prostoru u Jelínkovic boudy se zásadně proměnilo za první republiky, kdy zde vyrostl nový most přes železniční trať. Do té doby tu existoval jen úrovňový přejezd, za nímž silnice prudce stoupala do svahu Čiliny, to vše v zcela přímé linii, vytýčené už koncem 18. století při jejím budování. Ve 20. letech 20. století ovšem probíhalo rozšiřování železniční trati Praha–Plzeň o 2. kolej a úrovňové přejezdy se rušily. U Jelínkovic boudy proto vyrostl v letech 1927–1929 nákladným způsobem železobetonový most (podrobněji v kapitole „železniční architektura“). Jeho součástí byly i terénní práce. Aby bylo dosaženo potřebné výšky silnice pro přejezd železniční trati, byl ve směru od města navršen masivní násep (foto z r. 2003). Kvůli novému mostu navíc silnice mírně uhnula a západně od mostu vznikla silniční zatáčka. Díky pozvolnému náspu taky zmizelo kdysi nebezpečné stoupání na Plzeňské silnici. V roce 1937 jedná obec o vynětí polní cesty č.kat.3001/1 o ploše 556 čtverečních metrů z veřejného užívání a jejím prodeji Josefu Hoškovi. Hošek, majitel pozemků č.kat.1029/1 a č.kat.1029/2 4. května 1937 požádal o prodej cesty č.kat.3001/1, která byla už nepoužívaná. Vedla pod přejezdem Plzeňské silnice přes dráhu u Jelínkovic boudy vlevo směrem k trati, která tuto cestu přetnula. Úrovňový přejezd zanikl při výstavbě 2. koleje a železniční správa zřídila náhradní cestu č.kat.3000, která ústila do cesty vedoucí k Trhovce pro majitele pozemků č.kat.1033 a č.kat.1030/2. 24. září 1937 rada doporučila prodej ke schválení a v říjnu 1937 to schválilo zastupitelstvo.[37]
V posledních týdnech války byla silnice západně od mostu zasažena americkým bombardováním a 5. května, když v Rokycanech došlo k převzetí moci českými úřady, jsou právě na tento most vyslány skautské hlídky, aby strategický bod monitorovaly.[38] Dne 7. května 1945 tudy vjely do Rokycan tanky s americkými osvoboditeli. Celá oblast od mostu směrem na západ k Plzni se pak stala lokalitou, kde se soustřeďovali němečtí zajatci, a byla po jistou dobu uzavřena pro běžnou dopravu. Národní výbor rozhodl 10. května 1945, že na křižovatce u jatek postaví civilní stráž, která měla omezit vstup nepovolaných osob do prostoru u Jelínkovic boudy.[39] Připomínkou válečné historie okolí Jelínkovic boudy byl nález nevybuchlého dělostřeleckého granátu z 2. světové války, který tu byl učiněn v lesním porostu 10. prosince 2005. Granát zajistil policejní pyrotechnik z Plzně a odvezl jej.[40] V 90. letech 20. století železniční nadjezd u Jelínkovic boudy prošel celkovou rekonstrukcí, při níž původní konstrukci nahradila ocelová mostovka (foto z r. 2003). O mostu podrobněji v kapitole „železniční architektura“.
V roce 1979 probíhala nad Jelínkovic boudou výstavba
přípojky vysokotlakého plynovodu.[41] V roce
2025 byla provedena celková rekonstrukce staré Plzeňské silnice v úseku od
křižovatky u jatek v Rokycanech až do Ejpovic o délce 3,9 km. Po dobu
opravy byla komunikace zcela uzavřena. Akce trvala devět měsíců a 12. listopadu
2025 se silnice opětovně otevřela pro dopravu. V rámci rekonstrukce došlo
k výměně asfaltového povrchu, instalaci svodidel v rizikových úsecích,
obnově dopravních značek, ale také opravě mostu a rekonstrukci osmi propustků. Poblíž
lokality, kde nad silnicí vede těleso dálnice D5, bylo na žádost policie instalováno
vážní místo, určené pro kontrolu přetížených kamionů.
Práce provedla firma Silnice Klatovy s nákladem cca 44 000 000
Kč, který zčásti pokryla dotace z Integrovaného regionálního operačního
programu. Zprovoznění silnice v listopadu 2025 bylo v režimu předčasného
užívání. Na jaře 2026 se ještě plánovalo dokončení vodorovného dopravního
značení a protismykového nátěru.[42]
9.2. Údolí Klabavky pod Jelínkovic boudou
Rozsáhlé údolí Klabavky s vlhkými loukami a vrbovými porosty severně od Plzeňské silnice se na mapě z roku 1838 nazývá „V Drahouši“ (též „Drahouš“). Václav Šach původ jména vysvětluje tak, že zdejší louky trpěly častými záplavami a jejich pronájem se proto hospodářům nevyplácel, byl drahý. Další možností (pravděpodobnější) je odvození od jména nějakého bývalého majitele parcel (snad Drahoš).[43] Na císařském otisku mapy stabilního katastru se zde také, uprostřed údolí, poblíž dnešního dálničního mostu, připomíná „Jakobi Schachte“, šachta na těžbu železné rudy. Na katastrální mapě se o něco níže v údolí také objevuje místní jméno „V Doubravách“.
Niva je opakovaně vystavena záplavám. Například 13. září 1922 vzniklo na Klabavce „pod Marilou“ jedno velké jezero,[44] stejně tak po bouřce 19. května 1949.[45] Oblast byla zatopena i po průtrži mračen 17. července 1965.[46] A samozřejmě v srpnu roku 2002.
V roce 1936 posuzuje město pronájem pozemku č.kat.1185/1 pod silnicí do Klabavy, v místech, kde železniční trať míjí rokli na hranici katastru Rokycan a Klabavy. Šlo o pozemek částečně zarostlý habry. O pronájem na 3 roky se ucházel Vojtěch Šneberger bytem v čp.52/II, který tam hodlal postavit trampskou chatu o půdorysu 250 x 350 cm, která měla stát na severní straně pozemku, při dráze, kde byla plošina. Městská rada věc doporučila ke schválení a v dubnu 1936 souhlasilo i obecní zastupitelstvo.[47]
Podoba údolí se proměnila s výstavbou přehradní nádrže Klabava. O ní podrobněji v kapitole „Vršíček“.
V 90. letech byl přes dosud téměř přírodní nivu trasován dálniční přivaděč a o pár let později i dálniční most. Obě stavby překlenuly údolí a zároveň změnily masivními terénními navážkami jeho podobu. Zároveň byla od počátku 21. století již dříve existující nezpevněná cesta, vedoucí odtud podél železniční trati až do Klabavy, proměněna na páteřní cyklostezku.
9.3. Nový hřbitov
Území severně od Klabavky a nad Klabavskou strání, kde dnes stojí dálniční křižovatka, se říká „Na Nivách“.[48] Území nedaleko nového hřbitova se na starých mapách nazývá „V Rudném“. Podle V. Šacha to má být připomínka těžby železné rudy v této lokalitě. Alternativní název zní „Na Perkáně“.[49] Dne 17. ledna 1914 bylo Rokycanům povoleno výhradní kutisko na pozemcích č.kat.2870, č.kat.2869/2, č.kat.1584 (tedy u dnešního nového hřbitova) na základě povolení ke kutání z 22. března 1877. V roce 1916 ale obec konstatovala, že ve výčtu pozemků je chyba a navíc kutiska nejsou využívána. Radní navrhli jejich výmaz, aby obec nemusela platit pravidelné poplatky.[50] V této oblasti se zároveň těžila kvalitní cihlářská hlína.[51] Podrobněji o tom v kapitole Osecký vrch, v popisu Husových sadů. Za 2. světové války se v této oblasti rovněž usídlila německá armáda. V jiném (již nevyužívaném) lomu na hlínu, za novým hřbitovem, byla umístěna malá německá posádka obsluhující světlomet protiletadlové obrany. Uprostřed hliniště stál dřevěný barák pro ubytování vojáků.[52]
Jinak ale lokalita zůstávala dlouho do 20. století převážně
rurálním zázemím města. Ke Klabavce se tu po staletí skláněly zemědělské
pozemky. Až v meziválečném období tu obec postavila nový hřbitov, který
nahradil stávající pohřebiště u kostela sv. Trojice.
9.3.1. Výstavba nového rokycanského hřbitova
Ještě roku 1875 prosadila rokycanská radnice rozšíření hřbitova u kostela nejsvětější Trojice, a to i přes výhrady státních úřadů, že město by mělo z hygienických i regulačních důvodů založit zcela nové pohřebiště, mimo zastavěné území. O 30 let později se i rozšířený hřbitov zaplnil a obec musela začít skutečně plánovat vznik nového pohřebiště. 31. května 1911 rozhodlo zastupitelstvo, že hřbitov bude situován na pozemky při silnici do Litohlav. Schválilo výkup parcel č.kat.1587, č.kat.1588 a č.kat.1589 od Antonína Wünsche, celkem 6 jiter a 745 čtverečních sáhů za 8618,99 K.[53] Podle K. Hofmana součástí transakce byl i odkup pozemků od Františka Hirsche a dědiců Kličkových.[54] O stavbě hřbitova pak zastupitelé definitivně rozhodli roku 1913. Náklad byl odhadován na 200 000 K.[55] V březnu 1914 sděluje starosta Anichober, že výstavba nového hřbitova je akutní a místodržitelství už prý rozhodlo oproti stížnosti děkanského úřadu, že zřízení hřbitova je v kompetenci samosprávy.[56] Církvi jako správci stávajícího městského pohřebiště se totiž plánované přemístění hřbitova nelíbilo. V listopadu 1914 projednalo zastupitelstvo návrh, podle kterého měla nedaleko plánovaného nového hřbitova vyrůst nemocnice, respektive infekční pavilon jako její první etapa (viz níže). V době 1. světové války se tak město chystalo na možné propuknutí epidemií. V souvislosti s tím počítalo, že právě část zamýšleného hřbitova by mohla být vyčleněna jako rezervní pohřebiště pro pacienty v případě epidemie.[57] Stavbu hřbitova ale překazilo zavádění nouzového hospodářství po roce 1914, kdy pro investice tohoto typu nebylo v napjatých válečných rozpočtech místo.
Po převratu a vzniku samostatné republiky se vedení obce k projektu nového hřbitova vrátilo. 20. září 1918 proběhlo komisionelní šetření.[58] V září 1920 zastupitelstvo konstatuje, že výstavba hřbitova je naléhavá, protože starý hřbitov je zcela přeplněn. Prozatím měl vyrůst dle rozhodnutí stavební komise aspoň domek hrobníka a nejnutnější ohrada nového hřbitova, s náklady cca 200 000 Kč. Zastupitelé schválili, že na to použijí peníze z obecního podpůrného fondu železářských dělníků.[59] V prosinci 1920 projednávalo zastupitelstvo návrh na uzavření půjčky 450 – 500 000 Kč u městské spořitelny v Hořovicích. Radní doporučili nabídku přijmout s tím, že ji obec buď použije na výstavbu činžovních domů v dnešní Růžičkově a Madlonově ulici, nebo na jiné investice (z toho 200 000 Kč na stavbu hřbitova). Zastupitelstvo to schválilo.[60] Ve prospěch výstavby pohřebiště se argumentovalo i ideologickými důvody. Zatímco starý hřbitov u kostela svaté Trojice patřil katolické církvi a byl určen pouze pro její členy, nový hřbitov byl proponován jako „nekonfesijní“, popřípadě ekumenický. Odrážel se v tom pokrokářský duch nové republiky i dobově populární myšlenky na oddělení státu a církve. 5. dubna 1921 rozhodlo zastupitelstvo požádat okresní politickou správu, aby byla připravena vydat v den otevření nového hřbitova okamžitý zákaz pohřbívání na starém hřbitově.[61] Do rozpočtu na rok 1921 pak obec zařadila první částku na nejnutnější stavební práce na novém hřbitově.[62] Mezi investičními výdaji navrhovanými do obecního rozpočtu na rok 1922 je suma 200 000 Kč na výstavbu hřbitova.[63] V listopadu 1922 projednalo zastupitelstvo návrh na využití půjčky 1 500 000 Kč od obecní spořitelny v Radnicích. Na výstavbu hřbitova z ní mělo jít 330 000 Kč.[64]
19. dubna 1922 zadala rada stavbu ohradní zdi hřbitova a hřbitovního domku u Litohlavské silnice a téhož roku se začalo stavět.[65] V červenci 1922 se na schůzi zastupitelstva s uspokojením mluví o tom, že nedávno proběhlo ofertní řízení na domek a ohradu nového hřbitova a že díky ostré konkurenci se podařilo docílit výhodných cen.[66] Ohradní zeď pak v letech 1923–1924 provedla firma Novák & Volf nákladem 94 612 Kč. Táž firma postavila i dům s márnicí za 202 071 Kč.[67] V dubnu 1923 odsouhlasila obecní správní komise Štěpánu Volfovi první splátku za práce na stavbě hřbitova, a to ve výši 50 000 Kč. Na téže schůzi se také rozhodlo, že následujícího týdne bude na nový hřbitov vyslána komise, aby navrhla detailní úpravu a rozdělení míst, přičemž obec chce začít hřbitov využívat ještě před 1. lednem 1924.[68] V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo půjčku u městské spořitelny v Radnicích ve výši 730 000 Kč na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924. Z ní 40 000 Kč bylo určeno na ohradní zeď hřbitova.[69] V prosinci 1924 zastupitelé schválili hřbitovní řád a poplatky za užívání hřbitova. Už 16. listopadu 1924 okresní politická správa souhlasila s používáním nového hřbitova od 1. ledna 1925. Přifařené obce se zavázaly přispět na stavbu částkou 134 231 Kč. Šlo o obce Svojkovice, Raková, Klabava, Kamenný Újezd, Borek a Litohlavy. V roce 1924 ale bylo oznámeno, že Svojkovice a Borek si hodlají zbudovat vlastní společný hřbitov, takže jejich příspěvek měl odpadnout.[70] Dle projektu architekta Josefa Vaňka z Chrudimi tu vznikl i urnový háj.[71] Jeho zřízení si vyžádalo investici 60 000 Kč.[72] Pohřebiště nakonec přišlo městský rozpočet na 450 394,41 Kč.[73] Kolaudace proběhla 17. března 1924, dokončovací práce trvaly až do roku 1926.[74] V květnu 1926 schválilo zastupitelstvo půjčku 500 000 Kč u městské spořitelny na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1926. Na úpravu nového hřbitova (urnový háj, železná vrata, úprava cest) mělo jít 40 000 Kč.[75] Dle zprávy o vývoji obecního rozpočtu na rok 1926 (s údaji ke 12. srpnu 1926) nebyla během roku vyčerpána plánovaná částka na hřbitov, a to ve výši 4326,13 Kč. Podle jiné zmínky v téže zprávě o plnění obecního rozpočtu za rok 1926 (opět ke 12. srpnu 1926) byla ale vyčerpána celá částka 40 000 Kč na úpravu nového hřbitova a rozpočet překročen u této položky o 11 000 Kč.[76]
U brány pohřebiště vyrostl domek pro správce čp.59/III (foto z r. 2003). Rozhodnutím rady ze srpna 1933 se zadal firmě A. Pikolon nátěr domku u hřbitova.[77] V objektu jeden čas sídlila i skautská klubovna.[78] Jde o mohutný patrový dům s obytným podkrovím 1. patra pod polovalbovou střechou. Ve středu jižní fasády vystupuje zděný štít s vikýřem. Před vchodem do hřbitova u domu čp.59/III vznikl malý park. V roce 1937 řeší samospráva osvobození některých pozemků od pozemkové daně. Už 26. srpna 1928 totiž požádala obec o trvalé osvobození jistých pozemků od daně. 10. listopadu 1937 katastrální měřičský úřad vyzval k doplnění žádosti. Mezi pozemky, kterých se to týkalo, se zmiňuje i park č.kat.1589/3 o rozloze 2277 čtverečních metrů. Šlo o menší sad před obecním hřbitovem. Dne 2. prosince 1937 rada doporučila ke schválení a v prosinci 1937 pak i zastupitelstvo potvrdilo charakter tohoto pozemku.[79]
Zatímco stavební práce proběhly relativně rychle, mimořádně komplikovaný byl proces zahájení pohřbívání, tedy faktického uvedení hřbitova do provozu. Jeho deklarovaný nekonfesijní charakter vyvolal ostrý odpor katolické církve, která se nechtěla vzdát svého historického hřbitova u sv. Trojice. Už 3. listopadu 1926 tam sice byl vydán zákaz pohřbívání, ale děkanský úřad žádal o povolení k dalšímu využívání. Argumentoval, že je tam přece jen ještě dost volných míst. Hádka obce a církve se pak přesunula na ministerstvo zdravotnictví, které mělo rozhodnout, zda se na starém hřbitově ještě dá pohřbívat, aniž by utrpěla hygiena.[80] Toto rozhodování se ovšem vleklo několik let a mezitím nový hřbitov zel prázdnotou. Rokycany nebyly za první republiky výrazně katolickým městem, římsko-katolická církev tu sice měla nominální většinu, ale stále větší podíl lidí přecházel do řad církve československé a jiných evangelických konfesí. Silně rostl i počet ateistů (viz statistické tabulky). Náboženský cit Rokycanských nebyl příliš silný. I přesto církevní obstrukční taktika uspěla. Mnohé měšťanské rodině se nechtělo pohřbít své blízké na novém, prakticky pustém a poněkud nehostinném hřbitově daleko za městem. V srpnu 1927 vzali radní na vědomí zprávu starosty o intervenci z 2. srpna 1927 na ministerstvu zdravotnictví, ministerstvu železnic a ZVV v záležitosti hřbitova, vodovodu, podchodu u Šťáhlavské silnice a výstavby kasáren.[81] V listopadu 1927 si na jednání zastupitelstva stěžuje komunista Jan Hořice, že lidová strana svými rekursy znemožňuje pohřbívání na novém hřbitově.[82] V prosinci 1927 navrhl na zastupitelstvu komunista Zdeněk Bluďovský, aby město přestalo církvi přispívat na opravu děkanského kostela, protože děkanský úřad podle něj způsobil průtahy s pohřbíváním na novém hřbitově. I sociální demokrat Josef Selement byl pro odsunutí přidělení peněz až do vyřešení výstavby děkanských stájí a otázky nového hřbitova.[83] Kontroverze okolo hřbitova se znovu dostala na program jednání zastupitelstva při debatě o rozpočtu na rok 1929 v červenci 1929. František Zrzavecký požaduje odložit opravu omítky děkanského kostela do vyřešení otázky nového hřbitova. Na to reaguje starosta Antonín Hořice. Podle informací od děkanského úřadu by prý měly námitky církve proti novému hřbitovu ustat. ThDr. K. Kadlec vysvětluje, že protest byl už před třemi lety poslán na ministerstvo zdravotnictví, kde ale zůstává nevyřízen. Děkanský úřad není prý proti novému hřbitovu ale proti uzavření starého hřbitova. Starosta pak konstatoval, že ministerstvo se rozhodnutí vyhýbá a tlačí na řešení dohodou. Josef Dobromysl prohlásil, že je nutno okamžitě zakázat pohřbívání na starém hřbitově ze zdravotních důvodů (je tam spodní voda a hřbitov je přeplněn). Podle ThDr. K. Kadlece ale spodní voda je jen v části hřbitova u špitálu a obecního dvora a církev souhlasí, že v těchto částech by se mělo přestat pohřbívat. Problém je, že část výdajů děkanského kostela plyne ze hřbitovních poplatků a to by uzavřením starého hřbitova přestalo. Sociální demokrat František Pokorný pak uzavřel, že rekurz proti novému hřbitovu podala lidová strana a z nevyřizování sporu na ministerstvu zdravotnictví je tak vidět, kdo je tam u moci.[84] Téma ožilo i o rok později, při projednávání rozpočtu v dubnu 1930. František Zrzavecký prohlašuje, že je nutno dořešit otázku nového hřbitova, jehož zprovoznění prý zdržuje lidová strana a ministerstvo zdravotnictví. Na to reaguje Václav Vorel, podle kterého už ministr zdravotnictví není z lidové strany, takže socialisté můžou uplatnit svůj vliv. Starosta města Zápotočný pak sděluje, že otázka se musí řešit kompromisem. Chce ji spojit s odstraněním „ošklivých děkanských stájí z Kostelní ulice“ (nynější Urbanovo náměstí před děkanstvím). Uznává, ale že kvůli průtahům už 250 000 Kč obec vyhodila, aniž by z toho něco měla. Rudolf Šlesinger ale považuje otevření nového hřbitova za finanční zátěž, protože tam bude muset dojít k výstavbě vodovodu.[85]
Teprve 31. března 1931 (jinde uváděno v dubnu 1931[86]) se ministerstvo zdravotnictví definitivně přiklonilo na stranu města a zakázalo pohřby na starém hřbitově. Zamítlo tak odvolání děkanství z 26. února 1926.[87] Městská rada vzala na vědomí posun na ministerstvu zdravotnictví 30. dubna 1931.[88] Oficiálně byl zákaz vyhlášen 2. května 1931. Téhož dne se nový hřbitov otevřel pro veřejnost a 5. května 1931 se tu konal první obřad.[89] Prvním zde pochovaným občanem byl nadlesní Václav Táborský.[90] Podle zprávy z jednání rady počátkem května 1931 ale bude hřbitov oficiálně otevřen až 1. června 1931.[91] Děkanský úřad se musel s novým sekulárním pohřebištěm smířit. Návrhy katolické církve na to, aby tam vznikla aspoň katolická sekce se zvláštním vysvěcením, vedení města nepřijalo.[92] Dne 7. května 1931 děkanský úřad požádal, aby na novém hřbitově byla vyhrazena cca polovina plochy pro zesnulé katolické víry a vztyčen v ní dubový kříž s obrazem Krista, přičemž vlastní obřady katolických pohřbů by se nadále konaly u kostela svaté Trojice. Město s tím zprvu souhlasilo. Jenže nesouhlasně se vyjádřila církev československá ve Skořicích, místní sdružení Volné myšlenky a staršovstvo českobratrské církve evangelické v Rokycanech.[93] Když se v červnu 1931 řešila otázka hřbitovního řádu na schůzi rady, byl řád schválen právě s touto výjimkou a zastupitelstvu ponechána k posouzení otázka zřízení zvláštního oddělení pro pohřby katolíků.[94] V debatě na zastupitelstvu v červenci 1931 se ovšem taková možnost stala terčem kritiky. Třeba Josef Hofman je proti vyhrazování dvou polí hřbitova pro katolíky. Pro návrh městské rady nakonec hlasovalo jen 14 zastupitelů a neprošel.[95] Identické téma, tedy žádost děkanského úřadu o vyhrazení části hřbitova k pohřbům katolíků a povolení k umístění kříže, se dostalo znovu na pořad jednání zastupitelstva v červenci 1932. Už 16. července 1931 totiž děkanský úřad protestoval proti předchozímu nesouhlasu města, katolíci prý budou nuceni si postavit nový hřbitov. 20. července 1931 rada vzala na vědomí protest a rozhodla vyjednávat, zatím na 2. oddělení hřbitova umožnila pohřbívat katolíky. 28. dubna 1932 radní souhlasili s výstavbou kříže. 12. května 1932 se rada rozhodla dotázat na praxi z jiných měst pro zřizování konfesijních sekcí na komunálních hřbitovech. I přes vstřícný postoj městské rady se při schůzi zastupitelstva opět vynořil široký nesouhlas. Josef Basák za sociální demokraty nebo Matěj Hrdlička za národní socialisty deklarují, že nesouhlasí se zvláštním katolickým oddělením a křížem. Rovněž Josef Tyrpekl za KSČ je proti. Návrh městské rady nebyl schválen. Rudolf Šlesinger dodal, že nový hřbitov trpí spodní vodou stejně jako starý hřbitov a musí se zjistit, kdo prováděl sondy.[96] Otázka kříže a katolického pohřbívání ale nezapadla. Poté, co 13. července 1932 podal žádost děkanský úřad, a poté, co ji 29. července 1932 zamítlo zastupitelstvo, požádal 17. října 1932 děkanský úřad aspoň o přenechání místa na postavení kříže cca 4,5 metrů vysokého a místa na pohřbívání rokycanských děkanů na novém hřbitově. 21. října 1932 městská technická kancelář konstatovala, že nemá námitek ke kříži.[97] Dne 27. října 1932 městská rada odložila projednání záležitosti, dokud se nezjistí, jestli výška kříže neodporuje předpisům.[98] Dne 24. listopadu 1932 pak rada souhlasila s žádostí děkanského úřadu.[99] Jenže 7. prosince 1932 byla proti žádosti děkanského úřadu podána stížnost Jindřichem Klementem, Josefem Romanem, Františkem Březinou a K. Kozákovou. Šlo podle nich o snahu církve znovu získat své oddělení na hřbitově.[100] Dne 26. ledna 1933 radní doporučili zastupitelstvu stížnost zamítnout, protože kříž nebude vysvěcen a výlučné pohřbívání katolíků v 2. oddělení hřbitova, které se de facto v prvních měsících užívání hřbitova dodržovalo, skončí. R. Kadláček pro usnesení hlasoval s výhradou, že tím nijak neuznává právo katolické církve na část hřbitova.[101] V dubnu 1933 obecní zastupitelstvo schválilo zamítnutí stížnosti.[102]
Nový hřbitov byl umístěn na pozemcích č.kat.1589/2 (plocha 10 144 čtverečních metrů) a č.kat.1589/3 (vstupní sad o ploše 2277 čtverečních metrů), dále na pozemku č.kat.597 (plocha pro domek čp.59/III o ploše 967 čtverečních metrů). K rozšíření hřbitova se v budoucnosti měl použít pozemek č.kat.1589/1 (plocha 17 899 čtverečních metrů).[103] Ještě před oficiálním otevřením tu byl 26. října 1930 odhalen pomník bývalému sociálně demokratickému starostovi Antonínu Hořicovi od sochaře Václava Koukolíčka (1900–1967). Má podobu dvoumetrového žulového kamene, na němž je umístěna bronzová plaketa s Hořicovým portrétem.[104] Koncem srpna 1930 radní schválili návrh zvláštní komise na stanovení místa pro pomník bývalého starosty s tím, že urna k pomníku se objedná dle návrhu J. Strušky.[105] V říjnu 1930 rada na vědomí vzala pozvání od komitétu pro zřízení pomníku bývalého starosty A. Hořice na 26. října 1930 na slavnost, při níž bude pomník převzat do správy obce.[106] V prosinci 1931 se městská rada rozhodla věnovat na 50 let místo v urnovém háji na hřbitově s pomníkem bývalého starosty A. Hořice a zajistit po 50 let na náklady obce jeho údržbu.[107] V červenci 2013 poničil pomník Antonína Hořice zloděj. Odlomil a odcizil bronzový reliéf a snažil se ukrást i znak města, který ale jen ohnul, ale nedokázal ho oddělit od kamene.[108]
Václav Koukolíček je i autorem bílé busty na hrobě Jana Františka Hejrovského (šéfredaktora týdeníku Žďár). Týž sochař také vytvořil hrob Augustina Poura, rokycanského činovníka tělovýchovné jednoty Sokol (zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi 20. března 1942) se sochou padlého bojovníka.[109] Dne 1. ledna 1933 byl ve středu nového hřbitova vztyčen velký kříž.[110] Ještě do konce 30. let se na novém hřbitově objevilo několik nadstandardních náhrobků, převážně jde o rodiny místní honorace. Mezi nimi například hrobka rodiny továrníka Hirsche.
9.3.2. Další stavební vývoj nového hřbitova do roku 1989
Poněkud nedomyšlená zůstala u velkoryse navrženého areálu hřbitova otázka zásobování vodou. V březnu 1932 vyslovila rada souhlas s návrhem městské technické kanceláře opatřit vodu pro hřbitov ze studny zřízené ve vrbovce u Litohlavského mostu, odkud se bude elektrickým motorem čerpat do potrubí. Městská technická kancelář měla vyhotovit projekt a rozpočet.[111] Dle vyjádření z května 1933 rada nesouhlasí s čerpáním vody pro nový hřbitov ze studny na pozemku pana Šedivce a městské technické kanceláři znovu uložila vypracovat projekt na zřízení studny u Klabavky a na čerpání vody elektromotorem.[112] V červenci 1933 vzali radní na vědomí sdělení J. Alferiho, že za účelem prozatímního zajištění dodávky vody na nový hřbitov bude z plynárny dopraven starý rezervoár, do kterého se bude dovážet voda kropícím autem.[113] V srpnu 1933 pak radní prohlásili, že koncem roku 1933 se zjistí náklady na dovoz vody na hřbitov, aby se mohlo rozhodnout o pokračování v dovážení nebo o výstavbě studny u Klabavky.[114]
V září 1932 vyslovili radní souhlas s úpravou a odvodněním vstupní cesty na nový hřbitov, nákladem cca 1500 Kč.[115] V debatě o rozpočtu na rok 1933 poznamenal J. Vlach, že bude nutno upravit vchod na hřbitov a cestu ke hřbitovu včetně schodů a odpočívadel.[116] Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 bylo na vědomí vzato, že kolem hřbitova se vysadí pyramidální stříbrolisté topoly.[117] V roce 1936 jedná město o pronájmu části pozemku č.kat.1589/1 o ploše 17 899 čtverečních metrů. Část pozemku už tehdy byla pronajata, druhá část pronajata od 1. listopadu 1935 do 31. října 1936 Janu Furejovi, který žádal o prodloužení nájmu do 31. října 1939. 25. září 1936 to rada doporučila věc ke schválení, ale připomenula, že do budoucna je pozemek určen na rozšíření hřbitova. V listopadu 1936 pronájem schválilo i obecní zastupitelstvo.[118] Nový hřbitov stojí na poměrně vlhkých pozemcích s četnými výtoky podzemních pramenů, již brzy po jeho výstavbě tak muselo dojít k odvodňovacím pracím. 20. července 1939 konstatuje rada, že inženýr Bayerle z Plzně provedl obhlídku hřbitova kvůli inspekci odvodňovacích prací.[119] V rozpočtu na rok 1940 počítalo město na odvodnění hřbitova s 30 000 K.[120] Na rok 1943 dokonce s 500 000 K.[121] Pod hřbitovem byl roku 1939 na pozemku bývalého hliniště založen ovocný sad se 100 višněmi.[122]
Podle Budovatelského programu pro město Rokycany na období 1. červen – 31. prosinec 1950, přijatého v roce 1950, mělo město zorganizovat brigádnickou výpomoc při stavbě nových vstupních vrat na hřbitově.[123] Dne 12. května 1965 rada MěstNV souhlasila s umístěním skládky odpadu pro další zpracování u hřbitova.[124] V srpnu 1967 se na plénu MěstNV dotazuje Josef Sysel, proč ještě nebyla provedena slibovaná oprava obvodové zdi hřbitova.[125] Během roku 1978 Technické služby rozšířily urnový háj v areálu hřbitova.[126] V 1. pololetí 1979 také Technické služby rozšířily oblouk u silnice nad hřbitovem pro zřízení parkoviště.[127] V roce 1982 se zmiňuje, že na hřbitově se plánuje průzkum podzemních pramenů za účelem vybudování vlastního vodního zdroje.[128] V roce 1984 provedly Technické služby města úpravu komunikací na novém hřbitově (šlo patrně o asfaltování některých ploch před hlavní branou).[129] Už v roce 1983 byl vyasfaltován chodník ke hřbitovu, podél silnice na Litohlavy.[130] V bilanci volebního období 1981–1986 město uvádí, že na asfaltování chodníku ke hřbitovu a na hřbitově šlo 135 000 Kčs.[131] V rámci jednotného postupu MěstNV k zabezpečení závěrů 17. sjezdu KSČ se plánovalo do roku 1989 na hřbitově zřídit rozptylovou loučku.[132] V září 1988 se uvádí, že zřízení rozptylové loučky je plánováno na rok 1989.[133] Tento termín se uvádí i v dubnu 1989 s tím, že projektová dokumentace už je zajištěna.[134]
9.3.3. Další
stavební vývoj nového hřbitova po roce 1989
Hřbitov v Rokycanech sloužil pouze jako pohřebiště, chyběla tu obřadní síň i krematorium. Město periodicky uvažovalo o doplnění areálu o tyto stavby, ale neúspěšně. V 60. letech 20. století město chtělo zřídit obřadní síň v kostele sv. Trojice na starém hřbitově, pro odpor památkářů to ale nevyšlo (o záměru viz výše, v příslušné pasáži o kostele). Ve volebním programu Národní fronty v roce 1981 se objevuje plánovaná výstavba „smuteční obřadní síně“, ale s dovětkem, že jde o investici, která má přijít na řadu pouze, pokud budou finanční možnosti, což se nestalo.[135] Roku 1992 uvažovala podnikatelka v pohřebnictví paní Cehláriková o zřízení obřadní síně a krematoria v domku u nového hřbitova. Zastupitelstvo s tím 27. srpna 1992 vyslovilo souhlas, stavba ale nebyla realizována.[136]
V 90. letech 20. století se hřbitov dočkal obnovy parkových a zahradních ploch. Zatímco za první republiky byla zdejší zeleň systematicky a odborně kultivována (pravidelně zastřihávané živé ploty z tújí v urnovém háji), během posledních dekád komunistické vlády pohřebiště ztrácelo rysy udržovaného parku. Městský úřad proto v 90. letech zadal zahradnímu architektovi zpracování koncepce obnovy zeleně. Práce prováděla firma Arboreum z Rakovníka. Úpravy započaly na jaře 1995. V první etapě šlo o zastřižení a sanace tújových živých plotů v urnovém háji. Počátkem roku 1996 se přešlo na druhou etapu, v níž byly přestárlé pyramidální topoly na hřbitově nahrazeny mladými lipovými alejemi. Kácení topolů začalo v lednu 1996, výsadba lip se plánovala na květen 1996. V třetí etapě (plánované do jara 1996) mělo dojít k další výsadbě alejí z javorů a převislých bříz i dalších dřevin. Čtvrtá etapa pak měla znamenat dokončení úprav, tentokrát obnovou stromořadí kulovitých javorů okolo hřbitovní zdi s tím, že tyto starší stromy se ponechávaly na dožití.[137] V červenci 1997 už je podél hlavní cesty od brány hřbitova oboustranná nová alej mladých stromků.[138]
V červenci a srpnu 1996 došlo na hřbitově k likvidaci starých neudržovaných a neplacených hrobů. Těch tu tehdy bylo napočteno 300 z celkových 1560. Odstranění hrobů provedla firma Rumpold, související zahradnické práce obecní lesní úřad.[139] V roce 2005 zde bylo evidováno 2340 hrobů, z toho 280 bez zaplaceného nájmu.[140] V roce 1997 proběhla generální oprava domu správce hřbitova čp.59/III. Kromě bytu zde vznikl i veřejný záchod. Objekt si i po rekonstrukci zachoval hmotově i dispozičně původní proporce z první republiky. V únoru 1998 už byly dle dobových fotografií práce zcela hotovy.[141] Na začátku října 2003 skončila rekonstrukce hlavní vchodové brány do hřbitova. Prováděla ji firma Rokycanská BIS nákladem 279 499 Kč.[142] Brána se zvýšila o cca 15 cm tak, aby do hřbitova mohly zajíždět zametací vozy (foto z r. 2003).[143] Zároveň firma Rokycanská BIS opravila stávající zeď hřbitova.[144] V dubnu 2002 zastupitelstvo snížilo v rámci změny obecního rozpočtu částku určenou na opravu zdi hřbitova o 300 000 Kč.[145] V květnu 2004 byla zadána další zakázka na opravu hřbitovní zdi, tentokrát firmě Šabata, s. r. o.[146] Dne 26. dubna 2004 o tom jednala městská rada.[147] Šlo o opravu 15 polí této zdi za nabídkovou cenu 563 000,70 Kč.[148]
I nový hřbitov se postupně zaplnil. Na rozdíl od starého pohřebiště u kostela svaté Trojice ovšem zde existovaly územní rezervy v okolí. Město proto počátkem 21. století přikročilo k rozšíření pohřebiště, a to jihovýchodním směrem, na místo dosavadního třešňového sadu.[149] V dubnu 2002 zastupitelé snížili v rámci úpravy rozpočtu částku určenou původně na rozšíření hřbitova o 900 000 Kč.[150] Dne 14. července 2003 přidělila městská rada zakázku na rozšíření hřbitova firmě VKD stavby s. r. o. Plzeň za 4 230 748 Kč.[151] V srpnu 2003 práce začaly.[152] V lednu 2004 zastupitelstvo nesouhlasilo s úhradou víceprací při rozšiřování hřbitova ve výši 1 014 135 Kč.[153] Rozšíření bylo realizováno na místě stávající louky a nový sektor byl obehnán tradiční cihlovou zdí, v níž byla prolomena směrem do Litohlavské ulice jedna brána. Novu sekci hřbitova předala firma VKD stavby 28. července 2004. Náklady se mezitím kvůli vícepracím a změně DPH vyšplhaly na 4 492 571,32 Kč.[154] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město do rozšíření hřbitova 3 618 600 Kč (plán činil 3 625 000 Kč).[155] V srpnu 2005 se ale uvádí, že práce na rozšíření hřbitova pokračují.[156] Na konci října 2004 už ale bylo otevřeno v nové sekci hřbitova kolumbárium pro ukládání uren.[157] Do návrhu obecního rozpočtu na rok 2006 byla včleněna jako potenciálně potřebná investice i 2. etapa rozšíření hřbitova s náklady cca 1 800 000 Kč. Kromě toho se zmiňovala i možnost zpevnění komunikací na hřbitově (odhadované náklady 800 000 Kč) nebo projekt a realizace parkoviště za 680 000 Kč.[158]
V roce 2006 město zahájilo přípravy na realizaci 1. části
opravy oplocení hřbitova. Mělo jít o menší zakázku do 500 000 Kč. Město zveřejnilo nabídku a v rámci
výběrového řízení pak odbor rozvoje města ze dvou uchazečů doporučil firmu V.
Kočího VAKOS z Rokycan s nabídkovou cenou 367 313 Kč. Dne 18. září
2006 o tom jednala rada.[159] Výběrové
řízení bylo vypsáno 21. srpna 2006, zakázku získal VAKOS 18. září 2006, s termínem
dokončení do 15. prosince 2006.[160] Dne
16. srpna 2006 vypsalo město také výběrové řízení na terénní úpravy hřbitova.
Výsledky byly vyhlášeny 13. září 2006. Zakázku získala firma Drlík z Kařeza
za 128 520 Kč, s termínem dokončení do 16. října 2006. Termín i náklady byly
dodrženy.[161]
Dne 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo o změně
obecního rozpočtu. Díky vyšším příjmům z prodeje nemovitostí mohlo město
přesunout 550 000 Kč na 2. etapu výsadby zeleně na městském hřbitově.[162] Dne 19. září 2006 bylo na to vypsáno výběrové
řízení. 18. října 2006 zakázku získala firma Huml z Rakové za 252 525 Kč a
s termínem do 11. prosince 2006.[163] Dne
17. dubna 2008 město ohlásilo záměr provést ještě během roku 2008 menší
investici na hřbitově, spočívající ve zbudování kontejnerového stání. Do 12.
května 2008 se měli přihlásit uchazeči o zakázku.[164] Dne
14. července 2008 se zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok
2008, kdy měly být peníze ušetřené
při rekonstrukci ulice Štefánikova a Korejská (437 500 Kč) a na zimní údržbě (370
000 Kč) použity na jiné investice. Mezi nimi i na kontejnerová stání na
hřbitově, kam přešla částka 120 000 Kč. Další přesun na tuto investici ve výši 50 000
Kč byl proveden z položky prostředků ze služeb na kontejnerová stání.[165]
V roce 2013 dosavadní plechovou čekárnu na autobusové zastávce u hřbitova nahradila nová plastová konstrukce.[166] V listopadu a prosinci 2016 probíhalo na hřbitově kácení cca 30 kusů dřevin. Šlo o thuje, cypřišky a jalovce, nevhodně umístěné do blízkosti hrobů, a několik javorů ve stromořadí, které měly nahradit nové stromky.[167] V březnu 2020 městská rada schválila zadání zakázky na výstavbu veřejného osvětlení v Litohlavské ulici, v úseku u hřbitova, firmě SUPTel a. s. z Plzně za 589 329,62 Kč bez DPH.[168] V květnu 2020 souhlasila rada se zadáním zakázky na 1. etapu úpravy povrchu komunikací na hřbitově firmě Silba, s. r. o. z Plzně za 912 589,74 Kč včetně DPH.[169] Kromě toho probíhaly i sadové úpravy. V lednu 2021 se uvádí, že na hřbitově bylo vysazeno 9 dubů s úzkou korunou.[170] Na schůzi v únoru 2021 pak radní přidělili i zakázku na 2. etapu úpravy komunikací na hřbitově, a to firmě Swietelsky stavební s. r. o. z Ejpovic za 1 152 856,30 Kč včetně DPH.[171] Tato etapa rekonstrukce cest na hřbitově odstartovala na počátku května 2021. Dle údajů z června 2021 zároveň ale pokračovaly i práce na předchozí etapě, které začaly již v roce 2020. Do počátku července 2021 měly práce skončit. Šlo o úpravu cest mezi jednotlivými částmi hřbitova v délce téměř 500 metrů. Místo dosavadních nezpevněných pěšin měly vzniknout komunikace s mlatovým povrchem, lemovaným pásem žulových kostek. Zároveň se plánovala výsadba 13 lipových stromků.[172] V roce 2023 proběhla na hřbitově 3. a závěrečná etapa opravy cest. V červnu 2023 radní zakázku přidělili firmě Final Kom, s. r. o. z Klatov za 1 456 000 Kč bez DPH.[173] V severní části hřbitova následně prošlo rekonstrukcí 566 metrů cest, s mlatovým povrchem o šířce 2,5 m. Akce zahrnovala i kácení a výsadbu stromů. Náklady dosáhly 1 800 000 Kč včetně DPH. Práce byly dokončeny v polovině října 2023.[174]
V únoru 2024 uvádí starosta Tomáš Rada, že během roku 2024 má dojít k výstavbě parkoviště u hřbitova.[175] V červnu 2024 starosta parkoviště zmiňuje jako akci, jež má brzy začít.[176] Práce tu skutečně odstartovaly počátkem srpna 2024. Šlo o součást rekonstrukce Litohlavské ulice v úseku od mostu přes Klabavu až ke hřbitovu. Prováděla ji firma Kamínek s. r. o. Součástí projektu bylo i zřízení 14 parkovacích stání u hřbitova a výsadba stromů.[177] V listopadu 2024 se uvádí, že rekonstrukce Litohlavské, včetně parkovacích míst u hřbitova má být dokončena před Dušičkami. Náklady dle výběrového řízení činily 9 850 000 Kč bez DPH.[178]
9.4. Letiště
Nový hřbitov zůstal po desítky let solitérní enklávou, která osamoceně stála uprostřed jinak stavebně nevyužité zemědělské krajiny. Po 2. světové válce vzniklo nad Husovými sady rokycanské letiště. Areál letiště se ovšem neprojevil výraznou stavební aktivitou. Omezil se na spíše provizorní budovy hangárů (čp.486/III). Letiště katastrálně spadá do Plzeňského předměstí, ale urbanisticky je součástí Husových sadů (Rokycanské stráně), jejíž popis se nachází v kapitole „Osecký vrch“.
9.5. Průmyslová zóna Na Nivách (mezi novým hřbitovem a Klabavkou)
Mezi pruhem přírodní zeleně, který pokrývá svah podél severního břehu Klabavky, a areálem nového městského hřbitova, se rozkládá svažitý prostorný pozemek, který měl až do konce 20. století zemědělské využití. Blízkost města a příjemná poloha, orientovaná k jihu ovšem vedly již počátkem 20. století k úvahám o jeho proměně na stavební plochy (projektovaný, ale nerealizovaný areál nemocnice). Na jižním okraji lokality, při pruhu lesa nad Klabavkou existovala pouze nenápadná bažantnice. Vše se změnilo v 90. letech 20. století, kdy oblast zcela nově definovala výstavba dálničního přivaděče a pak i vlastní dálnice a jejich mimoúrovňové křižovatky. Ta zabrala velkou část stávajících polí a zároveň přilákala investory, takže tu vznikla průmyslová zóna.
9.5.1. Projektovaná výstavba nemocnice
V roce 1914 se k jihu orientované pozemky pod novým hřbitovem zvažovaly pro stavbu nemocnice. Měla tu vyrůst nemocniční budova se 126 lůžky (z toho 26 v samostatném infekčním pavilonu).[179] Právě infekční pavilon měl být prvním objektem zamýšleného komplexu. V listopadu 1914 město projednávalo návrh, aby zastupitelstvo udělilo radě zmocnění k výstavbě trvalého infekčního pavilonu a k uhrazení nákladů na jeho zbudování z nemocničního fondu. Provizorní nemocnice (v čp.96/II na Pražském předměstí ve čtvrti Na Husinci) prý sice byla obcí opravena, ale nepostačuje. Město si přitom uvědomovalo, že ve válce hrozí propuknutí epidemií. Městská rada již o něco dříve rozhodla vybudovat trvalý infekční pavilon, který by se později stal základem pro okresní nemocnici. Mělo jít o zděnou stavbu.[180] Krátce se uvažovalo o tom postavit pavilon na Oseckém vrchu, poblíž nynější nemocnice, ale byl tam zjištěn nedostatek vody a nevhodné podloží (břidlice).[181] Město tedy vyhlédlo toto místo nad Klabavskou strání u Litohlavské silnice, na pozemku č.kat.1525 a zemský výbor byl požádán o obhlídku. Komise zemského výboru s lokalitou souhlasila. Kapacita pavilonu se plánovala na 26 lůžek (v nouzi 40). V běžných dobách měl sloužit jako provizorní nemocnice. V listopadu 1914 není ještě znám celkový náklad na jeho výstavbu. Zhotovení projektu bylo svěřeno technické kanceláři zemského výboru. Stavební práce měly být zadány konkurzem. Obec zároveň konstatuje, že na pozemku je dostatečný zdroj vody a později bude pavilon stejně napojen na obecní vodovod. Představitelé města také předpokládají, že část nedalekého plánovaného hřbitova by mohla být využita jako pohřebiště v případě epidemie.[182] Dne 21. října 1914 se konalo komisionelní šetření a bylo definitivně odsouhlaseno místo.[183] Zastupitelé pak schválili stavbu a povolili na ni použít obnos obecního nemocničního fondu, který měl na kontě 34 519, 52 K.[184]
Zastupitelstvo zmocnilo městskou radu, aby urychlila přípravu výstavby nemocnice a použila na to celý nemocniční fond v hodnotě 35 910 K. Rada požádala správní komisi Českého království, aby dala vyhotovit projekt infekčního pavilonu a rozpočet. V březnu 1915 již jsou plán i rozpočet hotovy. Stavební práce měly vyjít na 115 000 K, strojní zařízení na 41 000 K, celkem tedy 156 000 K. Mělo jít o poměrně rozsáhlou stavbu, která mohla po válce suplovat plnohodnotnou nemocnici. Pavilon měl sestávat z 5 samostatných oddělení pro nemocné, 1 pokoje pro pozorovací případy, operační síně, kuchyně s prádelnou, kotelny na ústřední topení, bytu pro stravovatele, kanceláře, pokoje s lázní pro lékaře a z dezinfekční stanice. Tři velká oddělení z pěti měla být opatřena denními místnostmi, pokojem ošetřovatelek, kuchyňkami a skladišti prádla. Maximální kapacita pavilonu byla koncipována na 60 lůžek. Město předpokládalo, že po válce nebude stát mít prostředky na výstavbu nemocnice, infekční pavilon tak měl na dlouhou dobu nahrazovat toto zařízení. V březnu 1915 už pozemky u Litohlavské silnice zakoupil zemský výbor a zastupitelstvo téhož měsíce rozhodlo na žádost radních, že okresnímu výboru daruje celý nemocniční fond. Město dále chtělo státu poskytnout stavební materiál. Celkem mělo jít o subvenci ve výši 50 000 K,[185] z toho 35 910 K v hotovosti a 14 090 K v hodnotě stavebního materiálu.[186] Dne 13. dubna 1915 město požádalo o zemský příspěvek a zadalo projekt c. k. stavebnímu radovi ing. arch. Sekařovi.[187] Patrně jde o Josefa Sakaře (1856–1936).[188] Ten dodal 15. října 1916 projekt. Rozpočet na výstavbu nemocnice činil 800 000 K, z toho infekční pavilon 150 000 K a vodovod s kanalizací 190 000 K.[189]
Realizaci ovšem navždy přerušila 1. světová válka. V roce 1919 jednalo o věci zastupitelstvo. Město prý ze svého fondu použilo 1600 K na projekt nemocnice a 16 600 K na výkup pozemků. S výstavbou pavilonu se prý mělo začít v červnu 1915, kvůli válce ale nebyla provedena. 17. února 1919 proto požádala obec, aby jí okres vrátil pozemky pro plánovaný pavilon, protože jejich výkup stejně hradila obec.[190] A 25. září 1929 obec požádala okres o vrácení peněz, které město zaplatilo za neuskutečněnou stavbu nemocnice. Skutečně pak bylo městu vráceno 18 200 Kč.[191]
O 30 let později se o této lokalitě začalo znovu uvažovat pro plánovanou nemocnici. 17. října 1946 kvůli tomu do Rokycan dorazila komise zemského národního výboru.[192] Komise nakonec tuto lokalitu nevybrala. Nemocnice v letech 1952–1957 vyrostla na Oseckém vrchu.
9.5.2. Bažantnice
Dalších 40 let pak tyto pozemky byly využívány výlučně pro zemědělské účely. V jižní části oblasti, těsně nad svahem Klabavské stráně, vznikla bažantnice. V létě roku 1974 vzala rada MěstNV na vědomí, že kvůli chystané výstavbě bažantnice mysliveckým sdružením dojde k vyjmutí pozemku o rozloze 40 arů ze zemědělského půdního fondu.[193] Na rok 1975 bylo určeno na výstavbě bažantnice k proinvestování 150 000 Kčs (z úvěru). Stavba byla zařazena do Akce Z.[194] Dle zprávy ze září 1975 již stojí hrubá stavba. Na akci bylo odpracováno za 1. pololetí roku 1975 1704 brigádnických hodin (všechny zdarma). Dokončení se plánovalo na rok 1976.[195] Za 1. pololetí 1975 zde vznikla hodnota díla 36 000 Kčs (plán na celý rok 188 300 Kčs) a vynaloženy finanční náklady 30 000 Kčs (plán na celý rok 132 000 Kčs, jinde uváděno 122 000 Kčs).[196] Výše sdružených finančních prostředků na bažantnici dosáhla 30 000 Kčs.[197] Na 2. pololetí 1975 plánovalo město na tuto akci z Fondu rozvoje a rezerv uvolnit 80 000 Kčs.[198] Akce přešla do roku 1976.[199] Za rok 1976 šlo ze sdružených finančních prostředků 40 000 Kčs na výstavbu bažantnice.[200]
Během roku 1976 bažantnice byla dobudována a uváděna jako
vzorová stavba v Akci Z. V roce 1976 zde bylo odpracováno 4807
brigádnických hodin (z toho 2580 zdarma), přičemž od počátku výstavby už počet
brigádnických hodin dosáhl 6458 (podle jiného údaje dokonce 8690 – z toho
6463 zdarma). Bylo tu roku 1976 vytvořeno dílo v hodnotě 203 000 Kčs (dle
plánu). Náklady měly dosáhnout podle plánu v roce 1976 141 600 Kčs, ve
skutečnosti činily jen 109 900 Kčs (jiný pramen zase pro rok 1976 v Akci
Z bažantnice zmiňuje prostavěné náklady 110 000 Kčs oproti plánu 42 000
Kčs[201]).
Celkem od počátku výstavby na odchovně bažantů vznikla hodnota díla 332 000
Kčs. Náklady dosáhly 200 300 Kčs.[202]
Na ostatních plochách v okolí se dlouho rozkládaly jen pole a louky.
9.5.3. Výstavba dálnice a dálničního přivaděče
Celá oblast u nového hřbitova Na Nivách se proměnila zásadním způsobem až na konci 20. století. Nejprve do její tváře zasáhly dopravní liniové stavby. Jako první tu vyrostl dálniční přivaděč. Díky němu se od roku 1990 Litohlavská ulice před hřbitovem zklidnila. Přivaděč byl totiž realizován i jako přeložka silnice z Rokycan do Litohlav. Dosavadní Litohlavská ulice byla u hřbitova ukončena a propojena s přivaděčem jen úzkou asfaltovou cestou v nové trase, která od hřbitova klesala až k severnímu konci mostu přes Klabavku na dálničním přivaděči. Litohlavská ulice nicméně nadále zůstávala státní komunikací (III/2326). Městská rada v červenci 2003 odmítla návrh na její převod do správy obce.[203] Její dopravní zklidnění mělo i svou odvrácenou tvář, protože u hřbitova přestaly stavět linkové autobusy, což byl problém zejména pro starší lidi, a hlavně zklidnění bylo jen dočasné.[204] Od roku 1993 míjí totiž hřbitov poměrně těsně dálnice D5. Dříve klidný kout nad městem je nyní vystaven nepřetržité hlukové a exhalační zátěži ze sousední dálnice.
Klabavku překračuje dálniční přivaděč velkorysým betonovým mostem o délce 90 metrů (foto z r. 2003, foto z r. 2004). Most musí směrem k dálniční křižovatce nejen překlenout Klabavku, ale překonat i poměrně značné převýšení na jejím severním břehu (tzv. Klabavská stráň). Pro zmírnění prudkosti stoupání se proto už od jihu přivaděč blíží k mostu po masivním umělém náspu. Vozovka dále stoupá i na samotném mostě, až výška nad údolím dosáhne 12 metrů (foto z r. 2003).[205] Do severní stráně nad Klabavkou pak silnice vstupuje zářezem. Silnice dále stoupá a po několika stech metrech následuje mimoúrovňová dálniční křižovatka (foto z r. 2003) na dálničním kilometru 61,828.[206]. Těleso dálnice vede nahoře a přes zářez přivaděče přechází po jednoduchém betonovém mostu. Dál k severu pokračuje přivaděč jako silnice III. třídy směrem na Litohlavy.
9.5.4. Areál podniku Prowell
Liniovými stavbami ale bouřlivé proměny oblasti neskončily. V prostoru Na Nivách, poblíž dálniční křižovatky začala vznikat nová rokycanská průmyslová zóna. Tu tady navrhoval už územní plán přijatý roku 2000. Ještě než byl územní plán definitivně schválen, schválilo 6. března 2000 zastupitelstvo úpravu stávajícího územního plánu, která zde umožnila výstavbu podniku Prowell čp.1003/III.[207] O celý projekt eminentně usiloval tehdejší starosta Oldřich Kožíšek. V únoru 2002 souhlasilo město s prodejem dalšího pozemku č.kat.1544/3 o výměře 496 metrů čtverečních firmě za kupní cenu 4960 Kč.[208] Během roku 2002 na ploše budoucí továrny proběhl velký archeologický výzkum. Prováděl ho Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek.[209] V srpnu 2002 továrna zahájila provoz. Ve vysoce automatizovaném podniku našlo práci asi 40 lidí.[210] V roce 2003 už podnik vyrobil 70 000 tun lepenky. Slavnostní otevření proběhlo až 30. dubna 2004. Nový průmyslový podnik přišel na 850 000 000 Kč. Počet zaměstnanců byl při otevření uváděn na 54, přičemž od ledna 2005, kdy se předpokládal start čtyřsměnného provozu, měl stoupnout na 68. V roce 2004 se tu předpokládal objem výroby 90 000 tun lepenky a roční kapacita závodu měla dosáhnout až 140 000 tun vlnité lepenky po nájezdu na plný výkon (plánováno na rok 2006). Plocha pozemků, které Prowell zakoupil, činila 10 hektarů. Z toho vlastní podnik v této fázi zaujímal 3 hektary. Vedení firmy ale zatím nepočítalo s dalším rozšiřováním továrny.[211] V listopadu 2004 se uvádí, že mimo jiné i díky plnému náběhu výroby v rokycanském Prowellu stoupla tuzemská výroba vlnitých lepenek za I. - III. čtvrtletí 2004 o 43 %.[212]
Podnik sestává z moderního objektu s patrovým křídlem
správní budovy a rozlehlými výrobními halami. Vnější zvlněnou fasádu doplňuje
červený pruh (foto
z r. 2003). V roce 2004 bylo před hlavní vjezd do Prowellu,
poblíž Arbesovy ulice, umístěno sousoší vyrobené z lepenky (před vlivy
počasí chráněno skleněným kvádrem s vakuovanou atmosférou). Jistá
uspěchanost celé investice se projevila na nedostatečném zasíťování pozemků.
Firma Prowell musela současně s továrnou vybudovat na vlastní náklady i
vodovodní a kanalizační potrubí, které je do stávající městské sítě zaústěno u
Litohlavského mostu na severním břehu Klabavky. V roce 2004 město jednalo
o převzetí tohoto potrubí s tím, že se může stát základem pro rozvoj
dalších průmyslových podniků v oblasti Na Nivách.[213]
Převzetí vodovodního potrubí v délce 1283 metrů odsouhlasili zastupitelé
v březnu 2004.[214]
Okolo převzetí kanalizační linie ovšem panovaly otazníky. Jde o kanalizační větev
o délce cca 1098 metrů, s výtlačným potrubím DN 90. Od továrny vede podél
severního břehu Klabavky, pak podél Litohlavského mostu a dál Litohlavskou
ulicí, až ke křižovatce s Klostermannovou ulicí, kde je zaústěna do obecní
kanalizace. Město se bránilo přijetí takto dlouhého úseku do svého majetku,
protože to s sebou přirozeně neslo náklady na pravidelnou údržbu (dle
předběžného odhadu společnosti VOSS Sokolov 10 000 Kč ročně). Město také
oficiálně požadavek na předání této inženýrské stavby nevzneslo. Zástupce
společnosti Prowell ovšem operoval s ústní dohodou, podle níž tehdejší
vedení města bezplatné předání potrubí skutečně požadovalo. 30. ledna 2006
převzetí kanalizace od Prowellu k Litohlavské ulici odsouhlasila městská
rada. Po schůzce mezi představiteli města a firmy Prowell 8. března 2006 byl převod
stavby k definitivnímu odsouhlasení předložen zastupitelstvu. Rozhodnutí
ovšem bylo odloženo na následující schůzi zastupitelstva (nutnost doplnit o
vyjádření firmy VOSS Sokolov).[215] Dne
30. května 2006 zastupitelé bod opět odložili. Znovu se na program jednání
zastupitelstva dostal 22. srpna 2006.[216] Zastupitelé ale nepřijali žádné usnesení. Mezitím městu
doručil své nové vyjádření provozovatel sítě, společnost VOSS Sokolov, která
převzetí kanalizační větve doporučila. Zastupitelstvo znovu mělo tuto věc na
programu 3. října 2006.[217]
Koncem listopadu 2018 se firma přejmenovala na Progroup Board s. r. o.[218] V srpnu 2019 rada na svém zasedání odmítla udělit výjimku z regulativů, dle žádosti o výstavbu regálového skladu o výšce 35 metrů v areálu továrny Progroup Board.[219]
9.5.5. Areál podniku Arete
V prostoru mezi dálniční křižovatkou a novým hřbitovem se po několik let dočasně rozkládal sklad materiálu i ubytovny dělníků firmy Dálniční stavby Praha. Okolo roku 2000 byly provizorní stavby demontovány a pozemek srovnán. Zemědělské využití už ale nebylo obnoveno a předpokládalo se, že se zde brzy, v souladu s územním plánem, usídlí další investor, podobný nedalekému Prowellu. Po povodni, která postihla město koncem května 2006, se vedení města domluvilo s Povodím Vltavy, že ještě během roku 2006 proběhne na území Rokycan čištění koryt vodních toků. Pro urychlení prací pak Povodí Vltavy požádalo o výpůjčku pozemku pro dočasné uložení sedimentů z říčních koryt. Mělo jít celkem o asi 3000 kubických metrů materiálu po dobu jednoho roku. Město vytipovalo zdejší pozemek č.kat.1584/1, který byl po několik let používán při stavbě dálnice a nyní neměl využití. Na jednání 13. září 2006 ale zástupce Povodí Vltavy oznámil, že ukládka materiálu by nebyla dočasná ale trvalá, s čímž město nesouhlasilo. 18. září 2006 o tom, zda pozemek č.kat.1584/1 nabídnout aspoň na dočasnou ukládku sedimentů, jednala městská rada.[220]
V roce 2008 nový průmyslový rozvoj této lokality nabral konkrétnější obrysy. 7. dubna 2008 město oznámilo zahájení zjišťovacího řízení k záměru výstavby výrobní a skladové haly Rokycany Na Nivách. Na velké části pozemku vymezeném na jihu spojovací komunikací od hřbitova k dálničnímu přivaděči, na západě přivaděčem, na severu tělesem dálnice D5 a na východě osou pahýlu zrušené silnice na Litohlavy měla vyrůst rozlehlá hala na půdorysu 129 x 73,5 metrů. Při východním okraji pozemku se projektovalo parkoviště pro 50 vozů. Hlavní vjezd do areálu s vrátnicí a požární nádrží se navrhoval v jihovýchodním rohu. Okolo haly byla projektována široká komunikace pro pohyb kamionů a v jihozápadním rohu areálu čistička odpadních vod. Severní okraj plochy plánované továrny, při dálnici D5, byl vyhrazen pro skladovací plochy pod otevřeným nebem.[221] Záměr ale nebyl realizován.
Muselo se čekat až do počátku 20. let 21. století. V květnu 2022 firma Arete oznámila, že zahájila výstavbu první ze dvou budov velkého skladovacího areálu s plánovanou kapacitou 25 000 metrů čtverečních. Hodnota investice se odhadovala na skoro 30 000 000 eur. Areál měl být pak nabídnut k pronájmu jednotlivým firmám, které budou využívat zdejší logistické prostory. Dokončení areálu se předpokládalo před koncem 1. pololetí roku 2023.[222] Podle jiného zdroje z února 2023 činila investice 7 000 000 eur (cca 165 milionů Kč). Nájemcem se měla stát firma Raben Logistics Czech.[223] Na jaře 2023 zde skutečně byla dokončena první hala. Umístěna je severně od komunikace, vedoucí od nového hřbitova k západu. Hala obdržela 14. dubna 2023 číslo popisné čp.1097/III. Zastavěná plocha se uvádí 6335 čtverečních metrů.[224] Zmíněná komunikace, která od výstavby dálnice v 90. letech spojovala hřbitov a dálniční přivaděč, byla nyní napřímena tak, že ústí přímo do dálniční křižovatky, tudíž bylo zrušeno její původní vyústění na dálniční přivaděč naproti areálu firmy Prowell.
Mezitím započala i výstavba v prostoru jižně od komunikace mezi hřbitovem a dálniční křižovatkou. Letecký snímek z května 2023 zachycuje na celé této ploše zemní práce, zatím, bez výstavby budov.[225]
Koncem listopadu 2023 zastupitelstvo odsouhlasilo smlouvu o zřízení společné stezky pro pěší a cyklisty v rámci průmyslové zóny Na Nivách.[226]
Rozvoj průmyslových aktivit v oblasti Na Nivách není bezproblémový. Zdejší pozemky jsou pohledově exponované, vzhledem k vyvýšené poloze jsou jakoby městu na očích a rozsáhlé monolity továrních hal, byť jinak ekologicky nerušivých, jsou zásadní změnou tradičního panoramatu. Tyto objekty tak mohou narušit stávající charakter této příměstské zóny, s dominantní funkcí rekreační a zemědělskou. V sousedství Husových sadů, Klabavské stráně, zalesněného pahorku Vršíček s poutním kostelem vzniká umělá industriální krajina. Všechny tyto změny jsou ale logickým důsledkem výstavby dálnice D5 v 90. letech 20. století. To ona zásadně a nevratně předznamenala proměnu svahů a náhorních plošin v pásu při severní okraji katastru Rokycan.
9.5.6. Nerealizovaný plán na výstavbu
lukostřeleckého areálu u nového hřbitova
V srpnu 2002 a znovu v květnu 2006 byl areál lukostřeleckého oddílu situovaný u Klabavky, nedaleko Litohlavského mostu zaplaven a poničen při povodních. V reakci na to začal Lukostřelecký klub ještě roku 2006 plánovat přemístění svého areálu mimo záplavové území a požádal město o bezplatnou výpůjčku části pozemků č.kat.1595, č.kat.1589/4, č.kat.1593/3, č.kat.1671/14 a č.kat.1671/13 za účelem vybudování lukostřelnice, včetně sociálního zázemí. 2. června 2006 doručil v tomto smyslu dopis městskému úřadu.[227] Zmíněné pozemky se nacházely nad Husovými sady, východně od nového hřbitova, ve vrcholové partii, tedy z dosahu záplav. 26. června 2006 vyjádřila rada vůči tomuto plánu vstřícnost a zveřejnila záměr výpůjčky zmíněných pozemků.[228] O vyjádření požádala i městskou architektku Ing. arch. Hanu Przygrodskou. Ta konstatovala, že lokalita je dle územního plánu evidována jako „ostatní krajinná zeleň“, což by zamýšlená lukostřelnice nesplňovala. Bylo by tedy nutné provést změnu územního plánu nebo udělit výjimku z obecných regulativů. Przygrodská ale vyjádřila osobní názor, že tento typ stavby může být do lokality tohoto typu vhodný a doporučila upřesnit záměry případných terénních úprav a rozvržení celého areálu. Pak měl být projekt znovu předložen radě. Ta se věcí zabývala znova 7. srpna 2006. Odbor rozvoje města doporučil výpůjčku pozemků lukostřeleckému oddílu schválit s tím, že do 30. září 2006 bude žadatel povinen předložit všechna povolení a stanoviska od úřadů.[229]
Radní nakonec 7. srpna 2006 rozhodli schválit výpůjčku dotčených pozemků Lukostřeleckému oddílu od 1. října 2006 na neurčito. Trvali ale na předložení podrobnější dokumentace. Jenže když lukostřelci skutečně 22. srpna 2006 městu projekt zamýšleného areálu doručili, objevily se vážné námitky. V areálu měla vyrůst chata o rozměrech 8 x 6 metrů (přestěhovaná z původní lukostřelecké louky u řeky), sociální zařízení o rozměrech 6 x 3 metry a plastová žumpa. Problémem bylo, že tyto objekty měly stát nikoliv na pozemcích, které město zapůjčilo, ale na úplně jiné části obecní parcely č.kat.1589/4. Podle stavebního odboru by navíc bylo nutné pro takové objekty žádat o stavební povolení, stejně jako o povolení vodoprávního úřadu pro výstavbu plastové žumpy. To byly ovšem spíše překážky právně-byrokratické. Podstatnější závadou se ukázal charakter terénních úprav a celkového řešení lukostřelnice. Detailnější nástin totiž ukázal, že na ploše střelnice mělo dojít k odtěžení zeminy do hloubky až 1-1,5 metru, zatímco v dolní části pozemku naopak měla proběhnout zhruba stejně silná navážka, a to i na části parcely č.kat.1589/4, která nebyla zahrnuta do výpůjčky. Tyto terénní úpravy dle odborníků přesahovaly zamýšlený rozsah a mohly změnit odtokové poměry v území a narušit vodní režim v přilehlém chráněném území. I na tyto terénní úpravy by navíc bylo třeba získat stavební povolení. Správce městské zeleně se ostře postavil proti záměru, právě kvůli možnému riziku pro veřejnou zeleň na nedalekých pozemcích Rokycanské stráně.[230]
Jako ještě závažnější problém se ukázala faktická neexistence příjezdové komunikace. Na katastrální mapě i v žádosti lukostřelců se sice operovalo s použitím polní cesty č.kat.1586/3 (obtáčí ze severu a východu areál nového hřbitova), kde se předpokládalo jen srovnání štěrkovou drtí, při obhlídce na místě bylo ovšem zjištěno, že cesta je dávno nevyužívaná a souvisle zarostlá a její případné uvedení do provozu by si vyžádalo rozsáhlé kácení vzrostlých dřevin. Městská architektka Edita Míková přidala další námitku – míra úprav a zásahu do lokality je taková, že pro jejich realizaci by bylo nutné projednat a schválit změnu územního plánu. Námitky směřovaly vůči celému umístění střelnice. Pozemky v sousedství hřbitova, kde mělo dojít k terénním navážkám, se považovaly za logickou územní rezervu pro případné rozšíření hřbitova. Velkou překážkou výstavby střelnice byla i blízkost vrtu na vodu v její blízkosti. Odtud totiž byl vodou zásobován dům u nového hřbitova s bytem správce a šlo o jediný zdroj pitné vody pro tento objekt. Odbor rozvoje města tak městské radě navrhl, aby výpůjčku pozemků pro lukostřelce nepovolovala a raději našla jiné místo. Radní o věci jednali 18. září 2006.[231] Plán nakonec nebyl realizován a lukostřelecký oddíl si ponechal cvičiště v původní lokalitě u Klabavky.
[1] Šach, V.:
Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 8., Hlas Rokycanska, č. 46, 21. 11.
1991, s. 6.
[2]
Rokycanský deník, 6. 10. 1995, s. 11.
[3] Radní
protokol, 1779–1781, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 95, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 95; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k095,
snímek 19.
[4] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 144.
[5] Radní
protokol, 10. 01. 1820 – 23. 12. 1820, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 13, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 13; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k013,
snímek 157.
[6]Podle
městské kroniky MUDr. Řádek; Kronika města Rokycan 1918–37, f. 185. podle V.
Šacha MVDr. Řádek; Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 8.,
Hlas Rokycanska, č. 46, 21. 11. 1991, s. 6.
[7] 59.
schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1937.
[8] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 185.
[9] 59.
schůze obecního zastupitelstva, 18. 6. 1937.
[10] Zpráva
pro radu MěstNV v Rokycanech, která se koná 13. 4. 1966, 2. plenární
zasedání MěstNV, 18. 4. 1966.
[11] Šach, V.:
Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 8., Hlas Rokycanska, č. 46, 21. 11.
1991, s. 6.
[12] Národní
památkový ústav, https://pamatkovykatalog.cz/kamenny-mostek-11213383
[13]
Verzeichniss über die herrschaftliche Hüttweide, Verzeichniss über die
samentliche Herrschafts Grund Realitäten Zussamenziehung von allen Gattungen
der Gründen, 1782, snímek 23, https://www.portafontium.eu/iipimage/30770070/soap-ro_00013_ap70-k278_0230
[14] Radní protokol,
02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 50.
[15] Radní protokol,
02. 11. 1782 – 25. 05. 1784, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 1, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 1; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k001,
snímek 102.
[16] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 187.
[17] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 190.
[18] Matrika
křtů Rokycany 1771–1784, s. 11, snímek 10, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067889/rokycany-05_0100-n
[19] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 207.
[20] Šach, V.:
Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 9., označení silnic, Hlas
Rokycanska, č. 47, 28. 11. 1991, s. 6.
[21] 4. schůze
obecního zastupitelstva, 18. 12. 1919.
[22] 26.
schůze obecního zastupitelstva, 18. 12. 1925.
[23] Zpráva
ČTK, ID: 023, 13. května 1988.
[24]
Königliche Stadt Rokitzan, Gründrifs Der Herrschaftlichen Valdungs Revieren Die
Czillina Ober und Unterhalt dem Rokitzaner Vege genannt..
In: Virtuální mapová sbírka Chartae-Antiquae.cz [online]. Zdiby: Výzkumný ústav
geodetický, topografický a kartografický, v. v. i. [cit. 2023-02-28];
http://chartae-antiquae.cz/cs/maps/86201
[25]
Drnovcová, Zlata: Znalost pomístních jmen v Rožmitále pod Třemšínem – současný
stav, Diplomová práce Pedagogická fakulta UK Praha, 2010, https://core.ac.uk/download/pdf/144312456.pdf
[27]
Verzeichniss über die herrschaftliche Hüttweide, Verzeichniss über die
samentliche Herrschafts Grund Realitäten Zussamenziehung von allen Gattungen
der Gründen, 1782, snímek 23, https://www.portafontium.eu/iipimage/30770070/soap-ro_00013_ap70-k278_0230
[29] Radní
protokol, 1781–1789, SOkA Rokycany, Inv.
č./poř. č.: 96, Signatura –
ev./ukl. j. č.: K 96; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap70-k096,
snímek 144.
[30]
Schematismus des Königreichs Böhmen: auf d. Jahr 1811, s. 89; https://www.google.co.il/books/edition/Schematismus_des_K%C3%B6nigreichs_B%C3%B6hmen/1rIAAAAAcAAJ?hl=cs&gbpv=1&dq=%22Wilhelm%20von%20Ritter%22%20Pilsen&pg=RA1-PA89&printsec=frontcover
[31] Radní
protokol, 07. 01. 1800 – 27. 06. 1800, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 4, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 4; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k004,
snímek 42.
[32] Radní protokol,
11. 01. 1803 – 23. 12. 1803, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 6, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 6; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k006,
snímek 241.
[33] Radní protokol,
07. 01. 1812 – 22. 12. 1812, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 8, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 8; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k008,
snímek 169.
[34] Mapa
polesí Čilina, Mokrauscher Revir Ober und Unter Czillina dann Stradischt der Königl. Stadt Rokitzan; https://www.portafontium.eu/iipimage/30790075?x=527&y=266&w=355&h=155
[35] Radní
protokol, 09. 01. 1818 – 22. 12. 1818, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 12, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 12; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k012,
snímek 219.
[36] Radní
protokol, 04. 01. 1822 – 24. 12. 1822, SOkA Rokycany, Inv. č./poř. č.: 14, Signatura
– ev./ukl. j. č.: K 14; https://www.portafontium.eu/amtsbuch/soap-ro/am-rokycany/ap75-k014,
snímek 158.
[37] 61.
schůze obecního zastupitelstva, 13. 10. 1937.
[38]
Rokycanský deník, 22. října 2004.
[39] Státní
okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání národního výboru, schůze z 10.
5. 1945.
[40]
Rokycanský deník, 13. 12. 2005.
[41] 20.
plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1979.
[42]
Zdopravy.cz, 13. 11. 2025, Návrat aut
po devíti měsících. Bývalá „jednička“ mezi Ejpovicemi a Rokycany prošla velkou
opravou; https://zdopravy.cz/navrat-aut-po-deviti-mesicich-byvala-jednicka-mezi-ejpovicemi-a-rokycany-prosla-velkou-opravou-265673/
[43] Šach, V.:
Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 5, Hlas Rokycanska, č. 43, 1. 11.
1991, s. 3.
[44] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 53.
[45] Kronika
města Rokycan 1947–51, VI., f. 55.
[46] Kronika
města Rokycan 1962–65, X., f. 186.
[47] 50.
schůze obecního zastupitelstva, 28. 4. 1936.
[48] Šach, V.:
Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 4., Hlas Rokycanska, č. 42, 24. 10.
1991, s. 3.
[49] Šach, V.:
Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 2, Hlas Rokycanska, č. 39, 3. 10.
1991, s. 3.
[50]
14. schůze obecního zastupitelstva, 22. 2. 1916.
[51] Jindřich,
K.: Rokycany, Rokycany 1970, s. 7.
[52] Založeno
na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.
[53] Kronika
města Rokycan 1907–18, f. 116.
[54]
Rokycanský deník, 8. 11. 1996, s. 16. Hofman, K.: Minulost rokycanských
hřbitovů.
[55] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 51.
[56] 2. schůze
obecního zastupitelstva, 13. 3. 1914.
[57] 5. schůze
obecního zastupitelstva, 3. 11. 1914.
[58] 18.
schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.
[59] 12.
schůze obecního zastupitelstva, 10. 9. 1920.
[60] 15.
schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1920.
[61] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 51; 18. schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.
[62] 18.
schůze obecního zastupitelstva, 5. 4. 1921.
[63] 36.
schůze obecního zastupitelstva, 3. 3. 1922.
[64] 42.
schůze obecního zastupitelstva, 3. 11. 1922.
[65] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 51.
[66] 40.
schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.
[67]
Rokycanský deník, 8. 11. 1996, s. 16. Hofman, K.: Minulost rokycanských
hřbitovů.
[68] 7. schůze
obecní správní komise, 18. 4. 1923.
[69] 8. schůze
obecního zastupitelstva, 22. 4. 1924.
[70] 14.
schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1924.
[71] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 51.
[72]
Rokycanský deník, 8. 11. 1996, s. 16. Hofman, K.: Minulost rokycanských
hřbitovů.
[73] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 51., (v Kronice města Rokycan 1938–47, f. 66
uvedena suma 413 805 Kč.)
[74] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 51.
[75] 29.
schůze obecního zastupitelstva, 7. 5. 1926.
[76] 32.
schůze obecního zastupitelstva, 1. 10. 1926.
[77] 139. schůze
městské rady, 10. 8. 1933.
[78]
Rokycanský deník, 7. 11. 2006.
[79] 62.
schůze obecního zastupitelstva, 21. 12. 1937.
[80] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 126.
[81] 8. schůze
městské rady, 3. 8. 1927.
[82] 6. schůze
obecního zastupitelstva, 15. 11. 1927.
[83] 9. schůze
obecního zastupitelstva, 22. 12. 1927.
[84] 27.
schůze obecního zastupitelstva, 19. 7. 1929.
[85] 38.
schůze obecního zastupitelstva, 17. 4. 1930.
[86] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 126.
[87] 3. schůze
obecního zastupitelstva, 10. 7. 1931.
[88] 2. schůze
městské rady, 30. 4. 1931.
[89] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 126.
[90] Bauer,
Jaroslav: Kulturní přehledy MěstNV Rokycany, č. 11, 1963, s. 18–21.
[91] 3. schůze
městské rady, 7. 5. 1931.
[92] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 126.
[93] 3. schůze
obecního zastupitelstva, 10. 7. 1931.
[94] 9. schůze
městské rady, 12. 6. 1931.
[95] 3. schůze
obecního zastupitelstva, 10. 7. 1931.
[96] 15.
schůze obecního zastupitelstva, 29. 7. 1932.
[97] 22.
schůze obecního zastupitelstva, 28. 4. 1933.
[98] 101.
schůze městské rady, 27. 10. 1932.
[99] 105.
schůze městské rady, 24. 11. 1932.
[100] 22.
schůze obecního zastupitelstva, 28. 4. 1933.
[101] 115.
schůze městské rady, 26. 1. 1933.
[102] 22.
schůze obecního zastupitelstva, 28. 4. 1933.
[103] 3. schůze
obecního zastupitelstva, 10. 7. 1931.
[104] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 119.
[105] 213.
schůze městské rady, 27. 8. 1930.
[106] 223.
schůze městské rady, 22. 10. 1930.
[107] 44.
schůze městské rady, 10. 12. 1931.
[108] Kronika
města Rokycan 2013, s. 28.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553
[109] Hofman,
Karel: Sochařská díla v Rokycanech, In: Sborník Muzea dr. B. Horáka Rokycany,
4, Rokycany 1992, s. 56–57.
[110] Kronika
města Rokycan 1918–37, f. 141.
[111] 62.
schůze městské rady, 10. 3. 1932.
[112] 129.
schůze městské rady, 11. 5. 1933.
[113] 137.
schůze městské rady, 20. 7. 1933.
[114] 140.
schůze městské rady, 17. 8. 1933.
[115] 94.
schůze městské rady, 22. 9. 1932.
[116] 21.
schůze obecního zastupitelstva, 3. 3. 1933.
[117] 7. schůze
obecní okrašlovací komise, 2. 11. 1932.
[118] 54.
schůze obecního zastupitelstva, 13. 11. 1936.
[119] Kronika
města Rokycan 1938–47, f. 16.
[120] Kronika
města Rokycan 1938–47, f. 16.
[121] Kronika
města Rokycan 1938–47, f. 80.
[122] Kronika
města Rokycan 1938–47, f. 31.
[123]
Ustavující schůze reorganisovaného MNV, 1950.
[124] 3.
plenární zasedání MěstNV, 17. 5. 1965.
[125] 4.
plenární zasedání MěstNV, 28. 8. 1967.
[126] 16.
plenární zasedání MěstNV, 24. 4. 1979.
[127] 18.
plenární zasedání MěstNV, 18. 9. 1979.
[128] 7.
plenární zasedání MěstNV, 28. 9. 1982.
[129] Kronika
města Rokycan, 1984, f. 212; 21. plenární zasedání MěstNV, 11. 12. 1984.
[130] 15.
plenární zasedání MěstNV, 13. 12. 1983.
[131]
Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24. 6. 1986.
[132] 2.
plenární zasedání MěstNV, 2. 9. 1986.
[133] 14.
plenární zasedání MěstNV, 20. 9. 1988.
[134] 18.
plenární zasedání MěstNV, 18. 4. 1989.
[135] Kronika
města Rokycan, 1978–81, f. 15.
[136] Kronika
města Rokycan, 1992, f. 43.
[137]
Rokycanský deník, 4. 1. 1996, s. 11.
[138]
Rokycanský deník, 25. 7. 1997, s. 10.
[139]
Rokycanský deník, 31. 7. 1996, s. 9.
[140] Rokycanský
deník, 24. 8. 2005.
[141]
Rokycanský deník, 6. 3. 1998, s. 14.
[142] Kronika
města Rokycan, 2003, s. 28.
[143]
Rokycanský deník, 30. září 2003.
[144] Kronika
města Rokycan, 2003, zasedání městské rady 14. července 2003, s. 8.
[145] Usnesení zastupitelstva města z 9. 4. 2002, www.rokycany.cz.
[146]
Rokycanské noviny, č. 5, 20. května 2004, s. 1–2.
[147] Materiál
pro jednání rady města, 26. 4. 2004, č. 2431, ID:2508.
[148] Materiál
pro jednání rady města, 26. 4. 2004, č. 2431, ID:2508.
[149] Rokycanský
deník, 27. května 2003.
[150] Usnesení zastupitelstva města z 9. 4. 2002, www.rokycany.cz.
[151] Kronika
města Rokycan, 2003, zasedání městské rady 14. července 2003, s. 8.
[152] Kronika
města Rokycan, 2003, s. 28.
[153] Usnesení zastupitelstva města z 20. 1. 2004, www.rokycany.cz.
[154] Materiál
pro jednání rady města, 26. října 2004, č. 1430.
[155] Město
Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[156]
Rokycanský deník, 24. 8. 2005.
[157]
Rokycanské noviny, č. 11, 20. listopadu 2004, s. 4.
[158] Materiál
pro jednání rady města, 9.2006, č. 2010, ID: 4650.
[159] Materiál
pro jednání rady města, 18. 9. 2006, č. 2431, ID: 5522.
[160] Veřejné
zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[161] Veřejné
zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[162] Materiál
pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1000, ID: 5577.
[163] Veřejné
zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[164] Zakázka malého rozsahu – kontejnerové stání, www.rokycany.cz
[165] zm
14.7.2008opr, www.rokycany.cz
[166] Kronika
města Rokycan 2013, s. 45.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=875553
[167] Kronika
města Rokycan 2016, s. 33. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401
[168] Usnesení
rady města, 16. 3. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896275
[169] Usnesení
rady města, 19. 5. 2020, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896753
[170]
Rokycanské noviny, leden 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=898735
[171] Usnesení
rady města, 23. 2. 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899265
[172]
Rokycanské noviny, červen 2021, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=900078
[173] Usnesení
rady města, 26. 6. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=908214
[174]
Rokycanské noviny, listopad 2023, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909489
[175]
Rokycanské noviny, únor 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=910500
[176]
Rokycanské noviny, červen 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=911985
[177]
Rokycanské noviny, září 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=912960
[178]
Rokycanské noviny, listopad 2024, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=913715
[179] 10.
schůze pléna MNV, 8. 7. 1952.
[180] 5. schůze
obecního zastupitelstva, 3. 11. 1914.
[181] 7. schůze
obecního zastupitelstva, 22. 3. 1915.
[182] 5. schůze
obecního zastupitelstva, 3. 11. 1914.
[183] 7. schůze
obecního zastupitelstva, 22. 3. 1915.
[184] 5. schůze
obecního zastupitelstva, 3. 11. 1914.
[185] 7. schůze
obecního zastupitelstva, 22. 3. 1915.
[186] 13.
schůze obecního zastupitelstva, 10. 6. 1932.
[187] 10.
schůze pléna MNV, 8. 7. 1952.
[189] 10.
schůze pléna MNV, 8. 7. 1952.
[190] 36.
schůze obecního zastupitelstva, 17. 3. 1919.
[191] 13.
schůze obecního zastupitelstva, 10. 6. 1932.
[192] Kronika
města Rokycan 1938–47, f. 177.
[193] 4.
plenární zasedání MěstNV, 9. 9. 1974.
[194] 1.
zasedání MěstNV, 24. 2. 1975.
[195] 4.
plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[196] 4.
plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[197] 4.
plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[198] 4.
plenární zasedání MěstNV, 15. 9. 1975.
[199] 1.
plenární zasedání MěstNV 23. 2. 1976.
[200] 4.
plenární zasedání MěstNV, 4. 4. 1977.
[201] 4.
plenární zasedání MěstNV, 4. 4. 1977.
[202] 3.
plenární zasedání MěstNV, 21. 2. 1977.
[203]
Rokycanský deník, 18. července 2003.
[204] Kronika
města Rokycan, 1990, f. 209–210.
[205] Hlas
Rokycanska, č. 12, 1989.
[206] Kol. aut.: Program rozvoje města, Rokycany 2004, s. 26. též jako
Materiál pro jednání rady města, 22. listopadu 2004, č. 2099.
[207] Materiál
pro jednání rady města, 26. 10. 2004, č. 1420.
[208] Usnesení zastupitelstva města z 26. 2. 2002, www.rokycany.cz.
[209]
Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek, http://www.zip-ops.cz/dokumenty/vyrocni_zprava_2002.pdf.
[210] Kronika
města Rokycan, 2003, s. 20.
[211] Zpráva
ČTK, ID: 20040430E05551, 3. 4. 2004.
[212] Zpráva
ČTK, ID: 20041108E03244, 9. 11. 2004.
[213] Materiál
pro jednání rady města, 26. 10. 2004, č. 1414.
[214] Usnesení zastupitelstva města z 9. 3. 2004, www.rokycany.cz.
[215] Materiál
pro jednání zastupitelstva města, 30. 5. 2006, č. 1414, ID:5181.
[216] Materiál
pro jednání zastupitelstva města, 22. 8. 2005, č. 1441, ID: 5450.
[217] Materiál
pro jednání zastupitelstva města, 3. 10. 2006, č. 1441, ID: 5589.
[218] Kronika
města Rokycan 2019, s. 30. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[219] Usnesení
rady města, 20. 8. 2019, https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=894211
[220] Materiál
pro jednání rady města, 18. 9. 2006, č. 2413, ID: 5565.
[221]
Zjišťovací řízení Výrobní hala Na nivách, www.rokycany.cz
[222] Skupina
ARETE zahajuje novou výstavbu, 27. 5. 2022,
[223] Nájemcem
nové haly v ARETE Park Rokycany I bude Raben Logistics Czech, Dopravní noviny,
2. 3. 2023, https://www.dnoviny.cz/spedice-logistika/najemcem-nove-haly-v-arete-park-rokycany-i-bude-raben-logistics-czech
[225] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2023.PLZE36.01327&extent=-808415.5075573534,-1071714.06704717,-807554.5567521713,-1071286.7305277227&link=ext
[226] Usnesení
městského zastupitelstva, 20. 11. 2023; https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=909837
[227] Materiál
pro jednání rady města, 18. 9. 2006, č. 2413, ID: 5547.
[228] Materiál
pro jednání rady města, 26. 6. 2006, č. 2413, ID: 5279.
[229]Materiál
pro jednání rady města, 7. 8. 2006, č. 2413, ID: 5408.
[230] Materiál
pro jednání rady města, 18. 9. 2006, č. 2413, ID: 5547.
[231] Materiál
pro jednání rady města, 18. 9. 2006, č. 2413, ID: 5547.