|
|
|
|
|
|
9. Části Plzeňského předměstí vně intravilánu (u Jelínkovic boudy, údolí Klabavky, nový hřbitov)
Za okrajem zastavěného území Plzeňského předměstí začíná volná krajina. I ona však není jen ryze přírodním prostorem. Jedná se o oblast silně ovlivněnou blízkostí města, navíc s dlouhou historií rekreačního, dopravního, průmyslového a jiného využití. Západně od intravilánu se zvedají svahy vrchu Čilina a na jeho úpatí je lokalita U Jelínkovic boudy, s dlouhou tradicí silničních a železničních tras. Severozápadně od Plzeňského předměstí se rozkládá niva řeky Klabavky, která má zajímavou historii těžby železné rudy. Severní svah Klabavky pak lemuje terénní zlom, nad nímž se nachází městský hřbitov zřízený za první republiky. Tuto část příměstské krajiny výrazně ovlivnila v 90. letech 20. století i stavba dálnice. Poblíž ní zároveň vznikla průmyslová zóna (továrna Prowell).
Obsah
9. Části Plzeňského předměstí vně intravilánu (u Jelínkovic boudy, údolí Klabavky, nový hřbitov)
9.1. Oblast u Jelínkovic boudy
9.1.1. Železniční strážní domek a rybníky u Jelínkovic boudy
9.1.2. Proměna trasy silnice na Plzeň
9.2. Údolí Klabavky pod Jelínkovic boudou
9.3.1. Výstavba nového rokycanského hřbitova
9.3.2. Další stavební vývoj nového hřbitova do roku 1989
9.3.3. Další stavební vývoj nového hřbitova po roce 1989
9.5. Plocha mezi novým hřbitovem a Klabavkou
9.5.1. Projektovaná výstavba nemocnice
9.5.3. Výstavba dálnice a průmyslové zóny
9.5.4. Plán na výstavbu lukostřeleckého areálu u nového hřbitova
9.1. Oblast u Jelínkovic boudy
Lokalitě při Plzeňské silnici v místech, kde definitivně opouští zastavěné území města a nadjezdem přes železniční trať začíná stoupat na úbočí vrchu Čilina, se říká „U Jelínkovic boudy“ nebo „U Jelínkovy boudy“ (nářečně též „U Jelínkojc boudy“), a to podle majitele zdejších pozemků Jelínka, který zde nechal postavit boudu na uskladnění sena.[1] Prý měla sloužit jako ochrana sklizně před deštěm.[2] Název se připomíná už na mapě z roku 1838 (císařský otisk stabilního katastru). Kde ale přesně bouda stála, není jasné.
9.1.1. Železniční strážní domek a rybníky u Jelínkovic boudy
Poblíž nadjezdu železniční trati se nedaleko Plzeňské silnice rozkládá menší sídelní útvar. Stojí tu původně pozdně klasicistní bývalý železniční strážní domek čp.55/III z 60. let 19. století (o něm podrobněji v kapitole „železniční architektura“). Poblíž něj se rozkládají dvě umělé vodní nádrže, zvané Řádkovic rybníky (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Roku 1937 požádal Otto Řádek[3] (revizní lékař nemocenské pokladny soukromých úředníků v Českých Budějovicích[4]) obec o povolení k zřízení dvou rybníků a sádek na pozemku č.kat.1422 a 1356 u Plzeňské silnice. Rokycanská radnice mu vyšla vstříc a prodala mu i obecní pozemek č.kat.2851. 3. června 1937 se konalo „komisionelní šetření“ a ještě na podzim téhož roku byly oba rybníky napuštěny vodou, která k nim stéká drobnou strouhou ze strání vrchu Čilina.[5] Zároveň projednalo město prodej pozemku č.kat.2851 MUDr. Otto Řádkovi. Šlo o cestu pod Plzeňskou silnicí o ploše 454 čtverečních metrů, po které tekla voda z pozemků nad Jelínkovic boudou. Otto Řádek 30. března 1937 podal žádost o odprodej č.kat.2851 za 3 Kč/čtvereční sáh s tím, že na sousedním pozemku hodlá zřídit rybník. 21. května 1937 městská rada doporučila ke schválení ale za cenu 5 Kč/čtvereční sáh, Řádek souhlasil. V červnu 1937 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno.[6] V poválečném období byly patrně rybníky dočasně vypuštěny a zrušeny. Na rok 1966 přijala místní organizace Československého rybářského svazu závazek k 13. sjezdu KSČ: do 1. dubna 1966 zřídit vodní nádrže pod Jelínkovic boudou. Plán odpracovat zde 400 brigádnických hodin, splnili na 100 procent.[7] I dnes slouží rybníky jako rybářské sádky.[8]
Počátkem 21. století pojmenována cesta, odbočující zde od silnice na Plzeň k rybníkům a domu čp.55/III, ulice U Klabavy. V dubnu 2008 už zde umístěna cedule s uličním označením.
9.1.2. Proměna trasy silnice na Plzeň
Lokalita U Jelínkovic boudy má i zajímavou minulost vedení dopravních tras. Státní silnice z Rokycan na Plzeň nevedla odjakživa současnou, takřka zcela přímou trasou. Úsek silnice od Rokycan do Ejpovic byl v rámci erární politiky zřizování hlavních silničních tahů dobudován až roku 1787.[9] Je otázkou, jak přesně vypadala trasa této silnice v přechozích staletích. Od lokality U Jelínkovic boudy na Ejpovice to bylo poněkud severněji od nynější státní silnice, dnešním lesem. Oblasti severně od dnešní Plzeňské silnice se dodnes říká „Stará poštovská cesta“.[10] Odtud pak silnice vedla stále severně od nynější trasy a do Ejpovic vstupovala rovněž severněji od stávajícího stavu (zhruba v linii ejpovický hřbitov - ulice Na Zelence). Celý současný les mezi silnicí a železniční tratí respektive rovinatým údolím Klabavky tehdy ovšem nestál. Ještě na katastrální mapě z roku 1838 celý tento svažitý prostor vyplňovaly zemědělské pozemky. Les se tu rozrůstal teprve postupně. Pozemek č.kat.1296 patřící obecnímu pivovaru o ploše 3 jitra a 853 čtverečních sáhů byl zalesněn od 1. listopadu 1917.[11] V roce 1919 zalesněny pozemky č.kat.1310 (cesta) a č.kat.1307/2 (role). V prosinci 1925 tuto změnu vzalo na vědomí obecní zastupitelstvo a zaneslo ji do knihovního pořádku.[12] Les nad Jelínkovic boudou, severně od Plzeňské silnice zničil v květnu 1988 velký požár. Padlo mu za oběť 9 ha porostů a vznikla škoda za asi 580 000 Kčs.[13]
Ještě většími otazníky je zatíženo hledání původní trasy Plzeňské silnice v opačném směru, tedy od prostoru U Jelínkovic boudy k městu. Mapa 1. vojenského mapování z 80. let 18. století není příliš nápomocná, protože už zachycuje dnešní stav, tedy přímou linii nové erární silnice. Mapa stabilního katastru z roku 1838 ale ukazuje zajímavou polní cestu, která se zhruba v prostoru nynějšího nároží Sládkovy a Plzeňské ulice odpojovala od erární Plzeňské silnice a po několik set metrů vedla víceméně paralelně s ní. Posledním jejím pozůstatkem je bezejmenná cesta, která odbočuje k jihozápadu z ulice U Stromovky (o této cestě podrobněji také výše, v pasáži o ulici U Stromovky). Podle R. Brabce šlo o původní trasu silnice z Rokycan na Plzeň. Teorie není potvrzená, ale právě analýza mapy z roku 1838 ukazuje, že není zcela vyloučená. Mapa totiž zachycuje, že ačkoliv v roce 1838 tato cesta primárně směřovala k jihozápadu do polesí Čilina, někde poblíž nynější železniční trati se od ní odpojovala další cesta, která obloukem po vrstevnici mířila do prostoru U Jelínkovic boudy. Mírnější stupeň stoupání ve srovnání s přísně rovnou pozdější erární silnicí, a zároveň i její umístění mimo záplavové území údolí Klabavky nasvědčují, že skutečně původní silnice na Plzeň mohla z Rokycan vycházet touto trasou. Po výstavbě erární silnice roku 1787 ovšem byla takřka opuštěna a o půl století později již mapa stabilního katastru tak již ukazuje jen její neprůkaznou stopu coby podružné polní cesty. Po výstavbě železniční trati v 60. letech 19. století byla síť cest na úbočí Čiliny dále proměněna a zpřetrhána a kolektivizace zemědělské půdy po roce 1948 tuto cestu zcela vymazala. Na současných katastrálních mapách je ale v hranicích polních pozemků stále zlomkovitě zakreslena. Další významnou indicií je pomístní označení V Trhovce, které se v roce 1838 uvádí právě pro místo, kde se tato cesta stáčela obloukem po úbočí Čiliny k prostoru U Jelínkovic boudy. I na jiných místech v českých zemích[14] bývá pomístní jméno „Trhovka“ označením významné obchodní (trhové) cesty.[15]
Teprve od roku 1786 se silnice na Plzeň přesunula do nynější přímé trasy. Od křižovatky u střelnice před bývalou Plzeňskou branou vybíhala tato státní silnice zcela přímou trasou po cca 600 metrů až k mostku přes Rakovský potok a pak po víc než 2 kilometry opět zcela přímou trasou opouštěla rokycanskou kotlinu a podél úbočí Čiliny stoupala nad Ejpovice. Původní naprosto přímé vedení této komunikace bylo později částečně narušeno výstavbou železničního nadjezdu za první republiky (viz níže) a na konci 20. století i vedením dálnice D 5 mezi Rokycany a Ejpovicemi, stále je ale velmi patrné a v intravilánu Rokycan bylo uchováno beze změn. Zajímavý doklad původní inženýrské práce na sklonku 18. století, kdy se silnice stavěla, se podařilo odhalit počátkem 21. století. Ing. Antonín Veverka (znovu)objevil v křovinách poblíž úseku erární silnice, jenž byl opuštěn v meziválečném období, zachovalý kamenný mostek, datovaný v klenáku do roku 1786. Inicioval pak zájem vedení města i památkového ústavu o tuto stavbu. Jednoobloukový most překlenoval bezejmennou vodoteč, která směřuje z Čiliny k Řádkovic rybníkům. Jeho lícní stěny vyzděné lomovým kamenem, záklenek vyložen pravidelně opracovanými kvádry. Na jižní straně v klenáku letopočet 1786 a písmena TL. Zlomkovitě se dochovaly i omítky a spárování. Mostek zaklenut valenou klenbou. Celý most má šířku 14,2 m, délku 14 m. Vlastní oblouk, skrz který vede potok, má rozpětí 1,87 m, výšku nad kamenným korytem 1,03 m, celkovou výšku 1,35. Na severní straně se oblouk rozšiřuje na rozpětí 2,07 m, vzepětí 1,17 m a celkovou výšku 1,7. Na mostě se dochovala původní vozovka státní silice, ovšem zakrytá zeminou a listím. Zábradlí mostu se nedochovalo. Potok u vtoku a výtoku z mostu zpevňují kamenné kvádry, v středové části pod mostem lomový kámen. Na severní straně pak voda stéká k údolí Klabavky kaskádou z kamenných kvádrů. Mostek je jako cenná ukázka technické architektury navržen pro památkovou ochranu a dle stavu k roku 2020 již probíhá řízení o prohlášení za státem chráněnou památku.[16]
Prostor U Jelínkovic boudy se zásadně proměnil v letech 1927-29, kdy zde vyrostl nový most přes železniční trať. Do té doby tu byl jen úrovňový přejezd, za nímž silnice prudce stoupala do svahu Čiliny, to vše v zcela přímé linii vytýčené už na konci 18. století při trasování nové silnice. Ve 20. letech probíhá rozšiřování železniční trati Praha-Plzeň o 2. kolej a úrovňové přejezdy se rušily. U Jelínkovic boudy proto vyrostl v letech 1927-29 poměrně nákladný železobetonový most (podrobněji v kapitole „železniční architektura“). Jeho součástí byly i značné terénní práce. Aby bylo dosaženo potřebné výšky silnice pro přejezd železniční trati, byl ve směru od města navržen masivní násep (foto z r.2003). Kvůli novému mostu navíc silnice mírně uhnula ze svého dosavadního směru a západně od mostu vznikla silniční zatáčka. Díky pozvolnému náspu taky zmizelo kdysi nebezpečné stoupání na Plzeňské silnici. V roce 1937 jedná obec o vynětí polní cesty č.kat.3001/1 o ploše 556 čtverečních metrů z veřejného užívání a jejím prodeji Josefu Hoškovi. Hošek, majitel pozemků č.kat.1029/1 a č.kat.1029/2 4. května 1937 požádal o prodej cesty č.kat.3001/1, která byla už nepoužívaná. Vedla pod přejezdem Plzeňské silnice přes dráhu pod Jelínkovic boudou vlevo směrem k trati, která tuto cestu přetnula. Úrovňový přejezd zrušen při výstavbě 2.koleje a železniční správa zřídila náhradní cestu č.kat.3000, která ústila do cesty vedoucí k Trhovce pro majitele pozemků č.kat.1033 a č.kat.1030/2. 24. září 1937 městská rada doporučila prodej ke schválení a v říjnu 1937 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno.[17]
V posledních týdnech války byla silnice v západně od mostu zasažena americkým bombardováním a 5. května, když v Rokycanech došlo k převzetí moci českými úřady, jsou právě na tento most vyslány skautské hlídky, aby tento strategický bod monitorovaly.[18] 7. května 1945 tudy vjely do Rokycan tanky s americkými osvoboditeli. Celá oblast od mostu směrem na západ k Plzni se pak stala lokalitou, kde se soustřeďovali němečtí zajatci, a byla po jistou dobu uzavřena pro běžnou dopravu. Národní výbor rozhodl na své schůzi 10. května 1945, že na křižovatce U Jatek postaví civilní stráž, která měla omezit vstup nepovolaných osob do prostoru u Jelínkovic boudy.[19] Připomínkou této válečné historie okolí Jelínkovic boudy byl nález nevybuchlého dělostřeleckého granátu z 2. světové války, který tu byl učiněn v lesním porostu 10. prosince 2005. Granát zajistil policejní pyrotechnik z Plzně a odvezl jej.[20] V 90. letech 20. století železniční přejezd u Jelínkovic boudy prošel celkovou rekonstrukcí, při níž původní konstrukce nahrazena ocelovou mostovkou (foto z r.2003). O mostu podrobněji v kapitole „železniční architektura“.
V roce 1979 probíhala nad Jelínkovic boudou výstavba přípojky vysokotlakého plynovodu.[21]
9.2. Údolí Klabavky pod Jelínkovic boudou
Rozsáhlé údolí Klabavky s vlhkými loukami a vrbovými porosty severně od Plzeňské silnice se na mapě z roku 1838 nazývá „V Drahouši“ (též „Drahouš“). Václav Šach původ jména vysvětluje tak, že zdejší louky trpěly častými záplavami a jejich pronájem se proto hospodářům nevyplácel, byl drahý. Další možností (pravděpodobnější) je odvození od jména nějakého bývalého majitele těchto parcel (snad Drahoš).[22] Na císařském otisku mapy stabilního katastru se zde také, uprostřed údolí, poblíž dnešního dálničního mostu, připomíná „Jakobi Schachte“, šachta na těžbu železné rudy. Na katastrální mapě se o něco níže v údolí také objevuje místní jméno „V Doubravách“.
Niva je opakovaně vystavena záplavám. Například 13. září 1922 vzniklo na Klabavce „pod Marilou“ jednou velké jezero,[23] stejně tak po bouřce 19. května 1949.[24] Oblast byla zatopena také po průtrži mračen 17. července 1965.[25] A samozřejmě i v srpnu roku 2002. V roce 1936 posuzuje město pronájem pozemku č.kat.1185/1 pod silnicí do Klabavy, v místech, kde železniční trať míjí rokli na hranici katastru Rokycan a Klabavy. Šlo o pozemek částečně zarostlý habry. O pronájem na 3 roky se ucházel Vojtěch Šneberger bytem v čp.52/II, který tam hodlal postavit trampskou chatu. Tato chata měla mít půdorys 250x350 cm a měla stát na severní straně pozemku při dráze, kde byla plošina. Městská rada věc doporučila ke schválení a v dubnu na schůzi obecního zastupitelstva vydán souhlas.[26]
Podoba údolí se proměnila s výstavbou přehradní nádrže Klabava. O ní podrobněji v kapitole „Vršíček“. V 90. letech přes dosud téměř přírodní nivu trasován dálniční přivaděč a o pár let později i dálniční most. Obě stavby překlenuly údolí a zároveň změnily masivními terénními navážkami jeho podobu.
9.3. Nový hřbitov
Území severně od Klabavky a nad Klabavskou strání, kde dnes stojí dálniční křižovatka, se říká „Na Nivách“.[27] Území nedaleko nového hřbitova se na starých mapách nazývá „V Rudném“. Podle V. Šacha to má být připomínka bývalé těžby železné rudy v této lokalitě. Alternativní název zní „Na Perkáně“.[28] 17. ledna 1914 Rokycanům povoleno výhradní kutisko na pozemcích č.kat.2870, č.kat.2869/2, č.kat.1584 (tedy u dnešního nového hřbitova) na základě povolení ke kutání z 22. března 1877. V roce 1916 ale obec konstatovala, že ve výčtu pozemků je chyba a navíc kutiska nejsou využívána. Městská rada navrhuje jejich výmaz, aby město nemuselo platit pravidelné poplatky.[29] V této oblasti se zároveň těžila kvalitní cihlářská hlína.[30] Podrobněji o tom v kapitole Osecký vrch, v popisu Husových sadů. Za 2. světové války se v této oblasti rovněž usídlila německá armáda. V jiném (již nevyužívaném) lomu na hlínu, za novým hřbitovem, byla umístěna malá německá posádka obsluhující světlomet protiletadlové obrany. Uprostřed hliniště stál dřevěný barák pro ubytování vojáků.[31]
Jinak ale tato lokalita zůstávala dlouho do 20. století převážně rurálním zázemím města. Ke Klabavce se tu po staletí skláněly zemědělské pozemky. Až v meziválečném období tu obec postavila nový hřbitov, který nahradil stávající pohřebiště u kostela sv. Trojice.
9.3.1. Výstavba nového rokycanského hřbitova
Ještě roku 1875 prosadila rokycanská radnice rozšíření stávajícího hřbitova u kostela Nejsvětější Trojice (viz výše), a to i přes výhrady státních úřadů, že město by mělo z hygienických i regulačních důvodů založit zcela nový hřbitov, někde mimo zastavěné území. O 30 let později se i rozšířený hřbitov u Nejsvětější Trojice zcela zaplnil a obec musela začít skutečně plánovat vznik nového pohřebiště. 31. května 1911 rozhodlo obecní zastupitelstvo, že hřbitov bude situován na pozemky nad městem, při silnici do Litohlav. Schválilo výkup parcel č.kat.1587,1588 a 1589 od Antonína Wünsche, celkem 6 jiter a 745 čtverečních sáhů za 8618 K 99 hal.[32] Podle K. Hofmana součástí transakce byl i odkup pozemků od Františka Hirsche a dědiců Kličkových.[33] O stavbě nového hřbitova pak zastupitelé definitivně rozhodli roku 1913. Náklad na jeho výstavbu odhadli na 200 000 K.[34] V březnu 1914 říká starosta města Anichober, že výstavba nového hřbitova je akutní a místodržitelství už prý rozhodlo oproti stížnosti Děkanského úřadu, že zřízení nového hřbitova je v kompetenci samosprávy.[35] Církvi jako správci stávajícího městského pohřebiště se totiž plánované přemístění hřbitova nelíbilo. V listopadu 1914 projednalo obecní zastupitelstvo návrh, podle kterého měla nedaleko plánovaného městského hřbitova vyrůst nemocnice, respektive infekční pavilon jako její první etapa (viz níže). V době 1. světové války se tak město chtělo připravit na možné propuknutí epidemií V souvislosti s tím se počítalo, že právě část zamýšleného hřbitova by mohla být vyčleněna jako rezervní pohřebiště pro pacienty v případě takové epidemie.[36] Stavbu ale překazilo vypuknutí 1. světové války, kdy pro investice tohoto typu nebylo v napjatých válečných rozpočtech místo.
Po převratu a vzniku samostatné republiky se vedení obce k projektu nového hřbitova vrátilo. 20. září 1918 provedeno komisionelní šetření na nový hřbitov.[37] V září 1920 zastupitelstvo města konstatuje, že výstavba hřbitova je naléhavá, starý hřbitov je zcela přeplněn. Prozatím dle rozhodnutí stavební komise měl být vybudován aspoň domek pro hrobníka a nejnutnější ohrada nového hřbitova. Náklad odhadován na 200 000 Kč. Zastupitelé schválili, že na tento účel se použijí peníze z obecního podpůrného fondu železářských dělníků.[38] V prosinci 1920 projednávalo zastupitelstvo města návrh na uzavření půjčky 450 – 500 000 Kč u městské spořitelny v Hořovicích. Městská rada doporučila nabídku přijmout s tím, že ji město buď použije na výstavbu činžovních domů v dnešní Růžičkově a Madlonově ulici, nebo použít na jiné investice (z toho 200 000 Kč na výstavbu hřbitova. Zastupitelstvo to schválilo.[39] Ve prospěch výstavby pohřebiště se stále více argumentovalo i z ideologických důvodů. Zatímco starý městský hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice patřil římsko-katolické církvi a byl určen pouze pro její členy, nový hřbitov měl být záměrně projektován jako „nekonfesijní“, popřípadě ekumenický. Odrážel se v tom pokrokářský duch Československé republiky a dobově populární myšlenky na oddělení státu a církve. 5. dubna 1921 rozhodlo zastupitelstvo požádat Okresní politickou správu, aby byla připravena vydat v den otevření nového hřbitova okamžitý zákaz pohřbívání na starém hřbitově.[40] Do rozpočtu na rok 1921 pak obec zařadila první částku na nejnutnější stavební práce na novém hřbitově.[41] Mezi investičními výdaji navrhovanými do obecního rozpočtu na rok 1922 je pak suma 200 000 Kč na výstavbu hřbitova.[42] V listopadu 1922 projednalo městské zastupitelstvo návrh na použití půjčky 1 500 000 Kč od Radnické obecní spořitelny. Na výstavbu hřbitova z ní mělo jít 330 000 Kč.[43]
19. dubna 1922 zadala městská rada stavbu ohradní zdi hřbitova i hřbitovního domku na pozemcích u Litohlavské silnice, vybraných již před válkou, a téhož roku se začalo stavět.[44] V červenci 1922 se na schůzi zastupitelstva s uspokojením mluví o tom, že nedávno proběhlo ofertní řízení na výstavbu domku a ohrady nového hřbitova. A díky ostré konkurenci se podařilo docílit výhodných cen pro obec.[45] Ohradní zeď pak v letech 1923-24 provedla firma Novák & Volf nákladem 94 612 Kč. Táž firma zároveň postavila i dům s márnicí za 202 071 Kč.[46] V dubnu 1923 odsouhlasila obecní správní komise Štěpánu Volfovi první splátku za práce na stavbě hřbitova, a to ve výši 50 000 Kč. Na téže schůzi se také rozhodlo, že následujícího týdne bude na obecní hřbitov vyslána komise, aby navrhla jeho detailní úpravu a rozdělení míst, přičemž obec chce začít hřbitov využívat před 1. lednem 1924.[47] V dubnu 1924 odsouhlasilo zastupitelstvo města půjčku u městské spořitelny v Radnicích ve výši 730 000 Kč na mimořádné výdaje rozpočtu na rok 1924. Část půjčky, 40 000 Kč, určena na financování výstavby ohradní zdi hřbitova.[48] V prosinci 1924 zastupitelstvo města schválilo hřbitovní řád a poplatky za užívání hřbitova. Už 16. listopadu 1924 okresní politická správa souhlasila s používáním nového hřbitova od 1. ledna 1925. Přifařené obce se zavázaly přispět na stavbu hřbitova částkou celkem 134 231 Kč. Šlo o obce Svojkovice, Raková, Klabava, Kamenný Újezd, Borek a Litohlavy. V roce 1924 ale oznámeno, že Svojkovice a Borek si hodlají vybudovat vlastní společný hřbitov, takže jejich příspěvek měl odpadnout.[49] Dle projektu architekta Josefa Vaňka z Chrudimi tu vznikl i urnový háj.[50] Jeho zřízení si vyžádalo investici 60 000 Kč.[51] Pohřebiště nakonec přišlo městský rozpočet na 450 394 Kč 41 hal.[52] Kolaudace proběhla 17. března 1924, dokončovací práce probíhaly až do roku 1926.[53] V květnu 1926 schválilo městské zastupitelstvo půjčku 500 000 Kč u městské spořitelny na mimořádné výdaje obecního rozpočtu na rok 1926. Na úpravu nového hřbitova (urnový háj, železná vrata, úprava cest) mělo z této sumy jít 40 000 Kč.[54] Dle zprávy o stavu vývoje obecního rozpočtu na rok 1926 (s údaji ke 12. srpnu 1926) nebyla během roku vyčerpána plánovaná částka na hřbitov, a to ve výši 4326,13 Kč. Podle jiné zmínky v téže zprávě o plnění obecního rozpočtu za rok 1926 (opět ke 12. srpnu 1926) byla ale vyčerpána celá částka 40 000 Kč určená na úpravu nového hřbitova a rozpočet překročen u této položky o dalších 11 000 Kč.[55] Současně u brány pohřebiště postaven domek pro správce čp.59/III (foto z r. 2003). Rozhodnutím městské rady ze srpna 1933 se zadává firmě A. Pikolon nátěr domku u hřbitova.[56] V objektu jeden čas sídlila i skautská klubovna.[57] Jde o mohutný patrový dům s obytným podkrovím pod polovalbovou střechou. Ve středu jižní fasády vystupuje zděný štít s vikýřem. Před vchodem do hřbitova u domu čp.59/III vznikl malý park. V roce 1937 řeší samospráva osvobození některých pozemků od pozemkové daně. Už 26. srpna 1928 totiž požádala obec o trvalé osvobození některých pozemků od daně. 10. listopadu 1937 katastrální měřičský úřad vyzval k doplnění žádosti. Mezi pozemky, kterých by se to týkalo, se zmiňuje i park č.kat.1589/3 o rozloze 2277 čtverečních metrů. Šlo prý o menší sad před obecním hřbitovem. Dne 2. prosince 1937 městská rada doporučila ke schválení a v prosinci 1937 pak obecní zastupitelstvo potvrdilo charakter tohoto pozemku.[58]
Zatímco stavební práce proběhly relativně rychle, mimořádně komplikovaný byl samotný proces zahájení pohřbívání. Deklarovaný nekonfesijní charakter nového pohřebiště totiž vyvolal ostrou kontroverzi s katolickou církví, která se nechtěla vzdát svého historického hřbitova. Už 3. listopadu 1926 byl sice vydán zákaz pohřbívat na starém katolickém hřbitově, ale děkanský úřad žádá o povolení k jeho dalšímu využívání (argumentuje tím, že je tu ještě mnoho volných míst). Hádka obce a katolické církve se pak přesunula na ministerstvo zdravotnictví, kde měli státní úředníci rozhodnout, zda se na starém hřbitově ještě dá pohřbívat, aniž by utrpěla hygiena.[59] Toto rozhodování se ovšem vleklo několik let, mezitím nový hřbitov zel prázdnotou. Rokycany nebyly za první republiky výrazně katolickým městem, římsko-katolická církev tu sice měla nominální většinu, ale stále větší podíl lidí přecházel do řad církve československé a jiných evangelických konfesí. Silně rostl i počet ateistů. Stručně, náboženský cit Rokycanských nebyl příliš silný. I přesto církevní obstrukční taktika uspěla, mnohé měšťanské rodině se nechtělo pohřbít své blízké na novém, prakticky pustém a poněkud nehostinném hřbitově daleko za městem. V srpnu 1927 vzata na schůzi městské rady na vědomí zpráva starosty o intervenci, kterou 2. srpna 1927 vykonal na ministerstvu zdravotnictví, ministerstvu železnic a ZVV v záležitosti hřbitova, vodovodu, podchodu u Šťáhlavské silnice a výstavby kasáren.[60] V listopadu 1927 si na jednání zastupitelstva města stěžuje komunista Jan Hořice, že lidová strana svými rekursy znemožňuje pohřbívání na novém hřbitově.[61] V prosinci 1927 navrhoval na schůzi zastupitelstva komunista Zdeněk Bluďovský, aby město neposkytovalo církvi peníze na opravu děkanského kostela, protože děkanský úřad podle něj způsobil průtahy s pohřbíváním na novém hřbitově. I sociální demokrat Josef Selement byl pro odsunutí přidělení peněz až do vyřešení výstavby děkanských stájí a otázky nového hřbitova.[62] Kontroverze okolo nového hřbitova se znovu dostala na program jednání zastupitelstva při debatě o rozpočtu na rok 1929 v červenci 1929. František Zrzavecký požaduje odložit opravu omítky děkanského kostela do vyřešení otázky nového hřbitova. Na to reaguje starosta města Antonín Hořice. Podle informací od děkanského úřadu by prý měly námitky církve proti novému hřbitovu ustat. ThDr. K. Kadlec vysvětluje, že protest byl už před třemi lety poslán na ministerstvo zdravotnictví, kde je ale dosud nevyřízen. Děkanský úřad není prý proti novému hřbitovu ale proti uzavření starého hřbitova. Starosta pak konstatoval, že ministerstvo zdravotnictví se rozhodnutí vyhýbá a tlačí na smírné řešení dohodou. Josef Dobromysl prohlásil, že je nutno okamžitě zakázat pohřbívání na starém hřbitově ze zdravotních důvodů (je tam spodní voda a hřbitov je přeplněn). Podle ThDr. K. Kadlece ale spodní voda je jen v části hřbitova u špitálu a obecního dvora a církev souhlasí, že v těchto částech by se mělo přestat pohřbívat. Problém je, že část výdajů děkanského kostela plyne ze hřbitovních poplatků a to by uzavřením starého hřbitova přestalo. Sociální demokrat František Pokorný pak uzavřel, že rekurz proti novému hřbitovu podala lidová strana a z nevyřizování sporu na ministerstvu zdravotnictví je tak vidět, kdo je tam u moci.[63] Téma nového hřbitova ožilo i o rok později, při projednávání obecního rozpočtu v dubnu 1930. František Zrzavecký prohlašuje, že je nutno dořešit otázku nového hřbitova, jehož zprovoznění prý zdržuje lidová strana a ministerstvo zdravotnictví. Na to reaguje Václav Vorel, podle kterého už ministr zdravotnictví není z lidové strany, takže socialisté můžou uplatnit svůj vliv. Starosta města Zápotočný pak sděluje, že otázka nového hřbitova se musí řešit kompromisem. Chce ji spojit s odstraněním „ošklivých děkanských stájí z Kostelní ulice“ (nynější Urbanovo náměstí před děkanstvím). Uznává, ale že kvůli průtahům už 250 000 Kč obec vyhodila, aniž by z toho něco měla. Rudolf Šlesinger ale považuje otevření nového hřbitova za velkou finanční zátěž, protože bude muset dojít k výstavbě vodovodu na hřbitov.[64]
Teprve 31. března 1931 (jinde uváděno v dubnu 1931[65]) se ministerstvo zdravotnictví definitivně přiklonilo na stranu města Rokycan a zakázalo pohřby na starém hřbitově. Zamítlo tak odvolání děkanství v Rokycanech z 26. února 1926.[66] Městskou radou na vědomí vzato, že ministerstvo zdravotnictví zamítlo stížnost proti uzavření starého hřbitova a nařídilo jeho okamžité uzavření, 30. dubna 1931.[67] Oficiálně byl zákaz vyhlášen 2. května 1931. Téhož dne byl nový hřbitov otevřen pro veřejnost a 5. května 1931 se tu konal první obřad.[68] Prvním zde pochovaným občanem byl nadlesní Václav Táborský.[69] Podle zprávy z jednání městské rady počátkem května 1931, ale bude nový hřbitov oficiálně otevřen až od 1. června 1931.[70] Děkanský úřad se musel s novým sekulárním pohřebištěm smířit. Návrhy katolické církve na to, aby byla na novém hřbitově zřízena aspoň katolická sekce se zvláštním vysvěcením, vedení města nepřijalo.[71] 7. května 1931 totiž děkanský úřad požádal, aby na novém hřbitově byla vyhrazena cca polovina plochy pro zesnulé katolické víry a vztyčen v ní dubový kříž s obrazem Krista, přičemž vlastní obřady katolických pohřbů by se nadále konaly u kostela u Nejsvětější Trojice. Město s tím zprvu souhlasilo. Jenže proti vyhrazení části nového hřbitova se ohradila církev československá ve Skořicích, místní sdružení Volné myšlenky a staršovstvo českobratrské církve evangelické v Rokycanech.[72] Když se v červnu 1931 řešila otázka hřbitovního řádu na schůzi městské rady, byl řád schválen právě s touto výjimkou a obecnímu zastupitelstvu ponechána k rozhodnutí otázka zřízení zvláštního oddělení pro pohřby katolíků.[73] A v debatě na zastupitelstvu v červenci 1931 zazněla kritika. Třeba Josef Hofman je proti vyhrazování dvou polí hřbitova pro římské katolíky. Pro návrh městské rady nakonec hlasovalo jen 14 zastupitelů a nebyl schválen.[74] Identické téma, tedy žádost děkanského úřadu o vyhrazení části nového hřbitova k pohřbům katolíků a povolení k umístění kříže, se dostalo znovu na pořad jednání zastupitelstva v červenci 1932. Už 16. července 1931 totiž děkanský úřad protestoval proti předchozímu nesouhlasu města, katolíci prý budou nuceni si postavit nový hřbitov. 20. července 1931 městská rada vzala na vědomí protest a rozhodla vyjednávat, zatím na 2. oddělení hřbitova umožnila pohřbívat katolíky. 28. dubna 1932 městská rada souhlasila s výstavbou kříže. 12. května 1932 se městská rada rozhodla dotázat na praxi z jiných měst pro zřizování zvláštních konfesijních sekcí na komunálních hřbitovech. I přes vstřícný postoj městské rady se proti návrhu při schůzi zastupitelstva opět vynořil široký nesouhlas. Josef Basák za sociální demokraty nebo Matěj Hrdlička za národní socialisty deklarují, že nesouhlasí se zvláštním katolickým oddělením a křížem. Rovněž Josef Tyrpekl za KSČ je proti. Návrh městské rady neschválen. Rudolf Šlesinger dodal, že nový hřbitov trpí spodní vodou stejně jako starý hřbitov, nutno zjistit, kdo prováděl sondy.[75] Otázka kříže a katolického pohřbívání na novém hřbitově ale nezapadla. Poté, co 13. července 1932 podána žádost děkanského úřadu, a poté, co 29. července 1932 tato žádost neschválena na schůzi obecního zastupitelstva, požádal 17. října 1932 děkanský úřad aspoň o přenechání místa na postavení kříže cca 4,5 metrů vysokého a místa na pohřbívání rokycanských děkanů na novém hřbitově. 21. října 1932 městská technická kancelář konstatovala, že nemá námitek ke kříži.[76] Dne 27. října 1932 městská rada odložila projednání této záležitosti, dokud se nezjistí, jestli výška kříže neodporuje předpisům.[77] Dne 24. listopadu 1932 pak městská rada souhlasila s žádostí děkanského úřadu.[78] Jenže 7. prosince 1932 podána stížnost proti žádosti děkanského úřadu Jindřichem Klementem, Josefem Romanem, Františkem Březinou a K. Kozákovou. Šlo podle nich o snahu církve znovu získat své oddělení na hřbitově.[79] 26. ledna 1933 městská rada doporučila obecnímu zastupitelstvu zamítnout stížnost, protože kříž nebude vysvěcen a výlučné pohřbívání katolíků v 2. oddělení hřbitova, které se de facto v prvních měsících užívání hřbitova dodržovalo, skončí. R. Kadláček pro toto usnesení hlasoval s výhradou, že tím nijak neuznává právo katolické církve na část hřbitova.[80] V dubnu 1933 na schůzi obecního zastupitelstva schváleno zamítnutí stížnosti.[81]
Nový hřbitov umístěn na pozemcích č.kat.1589/2 (plocha 10 144 čtverečních metrů) a č.kat.1589/3 (vstupní sad o ploše 2277 čtverečních metrů), dále na pozemku č.kat.597 (plocha pro domek čp.59/III o ploše 967 čtverečních metrů). K rozšíření hřbitova se v budoucnosti měl použít pozemek č.kat.1589/1 (plocha 17 899 čtverečních metrů).[82] Ještě před oficiálním otevřením tu byl 26. října 1930 odhalen pomník bývalému sociálně demokratickému starostovi Rokycan Antonínu Hořicovi, dílo sochaře Václava Koukolíčka (1900-1967). Pomník má podobu dvoumetrového žulového kamene, na němž umístěna bronzová plaketa s Hořicovým portrétem.[83] Koncem srpna 1930 městskou radou schválen návrh zvláštní komise na stanovení místa pro pomník tohoto bývalého starosty s tím, že urna k pomníku se objedná dle návrhu J. Strušky.[84] V říjnu 1930 městskou radou na vědomí vzato pozvání od komitétu pro zřízení pomníku bývalého starosty A. Hořice na 26. října 1930 na slavnost, při níž bude pomník převzat do správy obce.[85] V prosinci 1931 se pak městská rada rozhodla věnovat na 50 let místo v urnovém háji na hřbitově s pomníkem bývalého starosty A. Hořice a zajistit po 50 let na náklady obce jeho údržbu.[86] Václav Koukolíček je i autorem bílé busty na hrobě Jana Františka Hejrovského (šéfredaktora týdeníku Žďár). Týž sochař také vytvořil hrob Augustina Poura, rokycanského činovníka tělovýchovné jednoty Sokol (zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi 20. března 1942) se sochou padlého bojovníka.[87] 1. ledna 1933 ve středu nového hřbitova vztyčen velký kříž.[88] Ještě do konce 30. let se na novém hřbitově objevilo několik nadstandardních náhrobků, převážně jde o rodiny místní honorace. Mezi nimi vyniká například hrobka rodiny továrníka Hirsche.
9.3.2. Další stavební vývoj nového hřbitova do roku 1989
Poněkud nedomyšlená zůstala u velkoryse navrženého areálu hřbitova otázka zásobování vodou. V březnu 1932 vyslovila městská rada souhlas s návrhem městské technické kanceláře opatřit vodu pro hřbitov ze studny zřízené ve vrbovce u Litohlavského mostu, odkud se bude elektrickým motorem čerpat potrubí. Rozhodnuto, že městská technická kancelář vyhotoví projekt a rozpočet.[89] Dle vyjádření z května 1933 městská rada nesouhlasí s čerpáním vody pro nový hřbitov ze studny na pozemku pana Šedivce, městské technické kanceláři znovu uloženo vypracovat projekt na zřízení studny u Klabavky a na čerpání vody elektromotorem.[90] V červenci 1933 vzato na vědomí sdělení J. Alferiho, že za účelem prozatímního zajištění dodávky vody na nový hřbitov bude z plynárny dopraven starý rezervoár, do kterého se bude dovážet voda kropícím autem.[91] V srpnu 1933 pak radní prohlásili, že koncem roku 1933 se zjistí náklady na dovoz vody na hřbitov, aby se mohlo rozhodnout o pokračování v dovážení nebo o výstavbě studny u Klabavky.[92]
V září 1932 vysloven souhlas s provedením úpravy a odvodnění vstupní cesty na nový hřbitov nákladem cca 1 500 Kč.[93] V debatě o obecním rozpočtu na rok 1933 poznamenal J. Vlach, že bude nutno upravit vchod na nový hřbitov a cestu ke hřbitovu včetně schodů a odpočívadel.[94] Na schůzi obecní okrašlovací komise počátkem listopadu 1932 na vědomí vzato, že kolem nového hřbitova budou vysazeny pyramidální stříbrolisté topoly.[95] V roce 1936 jedná město o pronájmu části pozemku č.kat.1589/1 o ploše 17 899 čtverečních metrů. Část pozemku už tehdy byla pronajata, druhá část pronajata od 1. listopadu 1935 do 31. října 1936 Janu Furejovi, který požádal o prodloužení nájmu do 31. října 1939. 25. září 1936 městská rada doporučila věc ke schválení, ale připomenula, že do budoucna je pozemek určen na rozšíření hřbitova. V listopadu 1936 pronájem schválen na schůzi obecního zastupitelstva.[96] Nový hřbitov stojí na poměrně vlhkých pozemcích s četnými výtoky podzemních pramenů, již brzy po jeho výstavbě tak muselo dojít k odvodňovacím pracím. 20. července 1939 konstatuje obecní rada, že inženýr Bayerle z Plzně provedl obhlídku hřbitova kvůli inspekci stavu těchto odvodňovacích prací.[97] V rozpočtu na rok 1940 počítalo město na odvodnění hřbitova s 30 000 K.[98] Na rok 1943 dokonce s 500 000 K.[99] Pod hřbitovem byl roku 1939 na pozemku bývalého hliniště založen ovocný sad se 100 višněmi.[100]
Podle Budovatelského programu pro město Rokycany na období 1.červen – 31.prosinec 1950, přijatého v roce 1950, mělo město zorganizovat brigádnickou výpomoc při stavbě nových vstupních vrat na hřbitově.[101] 12. května 1965 rada národního výboru souhlasila s umístěním skládky odpadu pro další zpracování u hřbitova.[102] V srpnu 1967 se na plénu MěstNV dotazuje Josef Sysel, proč ještě nebyla provedena slibovaná oprava obvodové zdi hřbitova.[103] Během roku 1978 pak Technické služby rozšířily urnový háj v areálu hřbitova.[104] V 1. pololetí 1979 také Technické služby rozšířily oblouk u silnice nad hřbitovem pro zřízení parkoviště.[105] V roce 1982 se zmiňuje, že na hřbitově plánován průzkum podzemních pramenů za účelem vybudování vlastního vodního zdroje.[106] V roce 1984 provedly Technické služby města úpravu komunikací na novém hřbitově (šlo patrně o asfaltování některých ploch před hlavní branou).[107] Už v roce 1983 vyasfaltován chodník ke hřbitovu, podél silnice na Litohlavy.[108] V bilanci volebního období 1981-86 uváděno, že na asfaltování chodníku ke hřbitovu a na hřbitově šlo celkem 135 000 Kčs.[109] V rámci jednotného postupu MěstNV k zabezpečení závěrů 17. sjezdu KSČ se plánovalo do roku 1989 na hřbitově zřídit rozptylovou loučku.[110] V září 1988 se uvádí, že zřízení rozptylové loučky plánováno na rok 1989.[111] Tento termín realizace rozptylové loučky se uvádí i v dubnu 1989 s tím, že projektová dokumentace už je zajištěna.[112]
9.3.3. Další stavební vývoj nového hřbitova po roce 1989
Hřbitov v Rokycanech sloužil pouze jako pohřebiště, chyběla tu obřadní síň i krematorium. Město periodicky uvažovalo o doplnění areálu právě o tyto stavby, ale vždy neúspěšně. V 60. letech 20. století město chtělo zřídit obřadní síň v kostele Nejsvětější Trojice na starém hřbitově, pro odpor památkářů to ale nevyšlo (o tomto záměru viz výše, v příslušné pasáži o kostele). Ve volebním programu Národní fronty v roce 1981 se objevuje plánovaná výstavba „smuteční obřadní síně“, ale s dovětkem, že jde o investici, která má přijít na řadu pouze, pokud budou finanční možnosti, což se nestalo.[113] Roku 1992 uvažovala podnikatelka v pohřebnictví paní Cehláriková o zřízení obřadní síně a krematoria v domku u nového hřbitova. Městské zastupitelstvo s tím 27. srpna 1992 vyslovilo souhlas, stavba ale nebyla realizovaná.[114] V 90. letech 20. století hřbitov dočkal aspoň obnovy parkových a zahradních ploch. Zatímco za první republiky byla zdejší zeleň systematicky a odborně kultivována (pravidelně zastřihávané živé ploty z tújí v urnovém háji), během posledních dekád komunistické totality pohřebiště ztrácelo rysy kulturního městského parku. Městský úřad proto v 90. letech zadal zahradnímu architektovi zpracování koncepce obnovy zeleně. Práce prováděla firma ARBOREUM z Rakovníka a úpravy zahájeny na jaře 1995. V první etapě provedeno zastřižení a sanace tújových živých plotů v urnovém háji. Počátkem roku 1996 se přešlo na druhou etapu, v níž přestárlé pyramidální topoly na hřbitově nahrazeny mladými lipovými alejemi. Kácení topolů zahájeno v lednu 1996, výsadba lip plánována na květen 1996. V třetí etapě (plánované do jara 1996) mělo dojít k další výsadbě alejí z javorů a převislých bříz i dalších dřevin. Čtvrtá etapa pak měla znamenat dokončení úprav, tentokrát obnovou stromořadí kulovitých javorů okolo hřbitovní zdi s tím, že tyto starší stromy ponechány na dožití.[115] V červenci 1997 už je podél hlavní cesty od brány hřbitova oboustranná nová alej mladých stromků.[116]
V červenci a srpnu 1996 provedena na hřbitově likvidace starých neudržovaných a neplacených hrobů. Těch tu tehdy napočteno 300 z celkového počtu 1560. Odstranění hrobů provedla firma RUMPOLD, související zahradnické práce Lesní úřad.[117] V roce 2005 zde evidováno 2340 hrobů, z toho 280 bez zaplaceného nájmu.[118] V roce 1997 provedena generální oprava domu správce hřbitova čp.59/III. Kromě bytu zde zřízen i veřejný záchod. Objekt zachován hmotově i dispozičně v původní podobě z první republiky. V únoru 1998 už dle dobových fotografií práce zcela hotovy.[119] Na začátku října 2003 skončila rekonstrukce hlavní vchodové brány do hřbitova. Prováděla ji firma Rokycanská BIS nákladem 279 499 Kč.[120] Brána byla zvýšena o cca 15 cm tak, aby do hřbitova mohly zajíždět zametací vozy (foto z r. 2003).[121] Zároveň s tím provedla firma Rokycanská BIS opravu stávající zdi hřbitova.[122] V dubnu 2002 zastupitelstvo města snížilo v rámci změny obecního rozpočtu částku určenou původně na opravu zdi hřbitova o 300 000 Kč.[123] V květnu 2004 zadána další zakázka na opravu stávající zdi, tentokrát firmě Šabata, s.r.o.[124] Dne 26. dubna 2004 o přidělení zakázky jednala městská rada.[125] Šlo o opravu 15 polí této zdi za nabídkovou cenu 563 000, 70 Kč.[126]
I nový hřbitov se postupně zaplnil. V okolí ovšem existují volné pozemky, které slouží jako jeho územní rezerva. Město proto přikročilo k rozšíření pohřebiště, a to jihovýchodním směrem, na místě dosavadního třešňového sadu.[127] Ještě v dubnu 2002 sice zastupitelé snížili v rámci úpravy obecního rozpočtu částku určenou původně na rozšíření hřbitova o 900 000 Kč.[128] 14. července 2003 ale schválila městská rada zadání veřejné zakázky na rozšíření hřbitova firmě VKD stavby s.r.o. Plzeň za nabídkovou cenu 4 230 748 Kč.[129] V srpnu 2003 začaly stavební práce.[130] V lednu 2004 zastupitelstvo nesouhlasilo s úhradou víceprací při rozšiřování hřbitova ve výši 1 014 135 Kč.[131] Rozšíření provedeno na místě stávající louky a nový sektor obehnán tradiční cihlovou zdí, v níž prolomena směrem do Litohlavské ulice jedna brána. Novu sekci hřbitova předala firma VKD stavby s.r.o. 28. července 2004. Náklady na tuto akci se mezitím kvůli vícepracím a změny sazby DPH vyšplhaly na 4 492 571 Kč 32 hal.[132] Dle závěrečného účtu obecního hospodaření investovalo během roku 2004 město do rozšíření hřbitova 3 618 600 Kč (původně plánované náklady byly 3 625 000 Kč).[133] V srpnu 2005 se ale uvádí, že práce na rozšíření hřbitova ještě dále pokračují.[134] Na konci října 2004 už ale otevřeno v nové sekci hřbitova kolumbárium pro pietní ukládání uren.[135] Do návrhu obecního rozpočtu na rok 2006 zařazena jako jedna z potenciálně potřebných investic i 2. etapa rozšíření hřbitova. Finanční náklady vyčísleny na 1 800 000 Kč. Kromě toho zmiňována možnost zpevnění komunikací na hřbitově (odhadované náklady 800 000 Kč) nebo projekt a realizace parkoviště za 680 000 Kč.[136] V roce 2006 město zahájilo přípravy na realizaci 1. části opravy oplocení hřbitova. Mělo jít o menší zakázku do 500 000 Kč. Město zveřejnilo nabídku na provedení prací a v rámci výběrového řízení pak odbor rozvoje města ze 2 uchazečů doporučil firmu V. KOČÍ – VAKOS z Rokycan s nabídkovou cenou 367 313 Kč. Dne 18. září 2006 o tom jednala městská rada.[137] Výběrové řízení vypsáno 21. srpna 2006, zakázka zadána firmě VAKOS 18. září 2006. Termín dokončení stanoven na 15. prosince 2006.[138] 16. srpna 2006 vypsalo město také výběrové řízení na terénní úpravy hřbitova. Výsledky tendru vyhlášeny 13. září 2006. Zakázku získala firma Drlík z Kařeza s nabídkovou cenou 128 520 Kč. Termín dokončení zakázky stanoven na 16. říjen 2006. Termín i náklady byly dodrženy.[139] Dne 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo města o změně obecního rozpočtu. Díky vyšším příjmům z prodeje nemovitostí mohlo město přesunout 550 000 Kč na 2. etapu výsadby zeleně na městském hřbitově.[140] 19. září 2006 vypsáno proto výběrové řízení na výsadbu na hřbitově. Vítěz vyhlášen 18. října 2006. Zakázku získala firma HUML z Rakové s nabídkovou cenou 252 525 Kč. Termín dokončení zakázky 11. prosince 2006.[141] Dne 17. dubna 2008 město ohlásilo záměr provést ještě během roku 2008 menší investici na hřbitově, spočívající ve zbudování kontejnerového stání. Do 12. května 2008 se měli přihlásit případní uchazeči o tuto zakázku.[142] 14. července 2008 se obecní zastupitelstvo zabývalo návrhem na změnu rozpočtu na rok 2008, kdy měly být peníze ušetřené při rekonstrukci ulice Štefánikova a Korejská, kde ušetřeno 437 500 Kč, a na zimní údržbě, kde dosaženo úspory 370 000 Kč, použity na některé jiné investice. Mezi nimi i na kontejnerová stání na hřbitově, kam přesunuta částka 120 000 Kč. Další přesun na tuto investici ve výši 50 000 Kč proveden z položky prostředků ze služeb na kontejnerová stání.[143]
9.4. Letiště
Nový hřbitov zůstal po desítky let solitérní enklávou, která osamoceně stála uprostřed jinak stavebně nevyužité zemědělské krajiny. Po 2. světové válce vzniklo nad Husovými sady nevelké letiště čp. 486/III. Areál letiště se ovšem neprojevil výraznou stavební aktivitou. Omezil se na spíše provizorní budovy hangárů. Letiště katastrálně spadá do Plzeňského předměstí, ale urbanisticky je součástí Husových sadů (Rokycanské stráně), jejíž popis se nachází v kapitole „Osecký vrch“.
9.5. Plocha mezi novým hřbitovem a Klabavkou
Mezi pruhem přírodní zeleně, který pokrývá svah podél severního břehu Klabavky, a areálem nového městského hřbitova, se rozkládá mírně svažitý prostorný pozemek, který měl až do konce 20. století zemědělské využití. Blízkost města a příjemná poloha, orientovaná k jihu ovšem vedly již počátkem 20. století k úvahám o jeho proměně na stavební plochy (projektovaný, ale nerealizovaný areál nemocnice). Na jižním okraji lokality, při pruhu lesa nad Klabavkou existovala pouze nenápadná bažantnice. Vše se změnilo v 90. letech, kdy tuto oblast zcela nově definovala výstavba dálničního přivaděče a pak i vlastní dálnice a jejich mimoúrovňové křižovatky. Ta zabrala velkou část stávajících polí a zároveň přilákala zájem investorů, takže tu pak vznikla menší průmyslová zóna. Urbanizace tu stále není dokončena, ale agrární charakter této oblasti je na ústupu.
9.5.1. Projektovaná výstavba nemocnice
V roce 1914 se k jihu orientované pozemky pod novým hřbitovem zvažovaly pro stavbu nemocnice. Měla tu tehdy vyrůst nemocniční budova se 126 lůžky (z toho 26 v samostatném infekčním pavilonu).[144] Právě infekční pavilon měl být prvním objektem zamýšleného nemocničního komplexu. V listopadu 1914 projednán návrh, aby obecní zastupitelstvo udělilo městské radě zmocnění k výstavbě trvalého infekčního pavilonu a k uhrazení nákladů na jeho zbudování z nemocničního fondu. Provizorní nemocnice (v čp.96/II na Pražském předměstí) prý sice byla obcí opravena, ale nepostačuje. Město si přitom uvědomovalo, že ve válce hrozí propuknutí různých epidemií. Městská rada již nějaký čas předtím rozhodla vybudovat trvalý infekční pavilon, který by se později mohl stát základem pro okresní nemocnici. Mělo jít o zděnou stavbu.[145] Krátce se uvažovalo o tom postavit pavilon u Osecké silnice, poblíž nynější nemocnice, ale zjištěn tam nedostatek vody a podloží bylo nevhodné (břidlice).[146] Vyhlédnuto tedy toto místo nad Klabavskou strání u Litohlavské silnice, na pozemku č.kat.1525 a zemský výbor požádán o obhlídku místa. Komise zemského výboru s lokalitou souhlasila. Kapacita pavilonu plánována na 26 lůžek (v nouzi 40), v normálních dobách měl sloužit jako provizorní nemocnice. V listopadu 1914 není ještě znám celkový náklad na jeho výstavbu. Zhotovení projektové dokumentace svěřeno technické kanceláři zemského výboru. Stavební práce měly být zadány konkurzem. Obec zároveň konstatuje, že na pozemku je dostatečný zdroj vody a později bude pavilon stejně napojen na obecní vodovod. Představitelé města také předpokládají, že část nedalekého plánovaného hřbitova by mohla být využita jako pohřebiště v případě epidemie.[147] Dne 21. října 1914 se konalo komisionelní šetření na místě u Litohlavské silnice a bylo definitivně odsouhlaseno.[148] Zastupitelé pak rozhodli schválit výstavbu pavilonu a povolili na něj použít obnos obecního nemocničního fondu, který měl na kontě 34 519, 52 K.[149]
Zastupitelstvo města tedy zmocnilo městskou radu, aby urychlila přípravu výstavby nemocnice a použila na to celý nemocniční fond v hodnotě 35 910 K. Rada proto požádala správní komisi Českého království, aby dala vyhotovit projekt infekčního pavilonu a zhotovila rozpočet. V březnu 1915 již jsou plán i rozpočet hotovy. Stavební práce měly vyjít na 115 000 K, strojní zařízení na 41 000 K, celkem tedy 156 000 K. Mělo jít o poměrně rozsáhlou stavbu, která mohla po válce suplovat plnohodnotnou nemocnici. Pavilon měl sestávat z 5 samostatných oddělení pro nemocné, 1 pokoje pro pozorovací případy, operační síně, kuchyně s prádelnou, kotelny na ústřední topení, bytu pro stravovatele, kanceláře, pokoje s lázní pro lékaře a z dezinfekční stanice. Tři velká oddělení z pěti měla být opatřena denními místnostmi, pokojem ošetřovatelek, kuchyňkami a skladišti prádla. Maximální kapacita pavilonu koncipována na 60 lůžek. Město předpokládalo, že po válce nebude stát mít prostředky na výstavbu celé nemocnice, infekční pavilon tak měl na dlouhou dobu sloužit jako nemocnice. V březnu 1915 už pozemky u Litohlavské silnice zakoupil zemský výbor a obecní zastupitelstvo téhož měsíce rozhodlo, na žádost městských radních, že okresnímu výboru daruje celý nemocniční fond. Město dále chtělo státu poskytnout stavební materiál. Celkem mělo jít o subvenci ve výši 50 000 K.[150]Z toho 35 910 K v hotovosti a 14 090 K v hodnotě stavebního materiálu.[151] Dne 13. dubna 1915 město požádalo o zemský příspěvek a zadalo projekt c. k. stavebnímu radovi ing. arch. Sekařovi. Ten dodal 15. října 1916 projekt. Rozpočet na výstavbu nemocnice stanoven na 800 000 K, z toho infekční pavilon 150 000 K a vodovod s kanalizací 190 000 K.[152]
Realizaci projektu ovšem fatálně přerušila 1. světová válka. V roce 1919 jednalo o věci obecní zastupitelstvo. Město prý ze svého fondu použilo 1600 K na projekt nemocnice a 16 600 K na výkup pozemků. S výstavbou pavilonu se prý mělo začít v červnu 1915, kvůli válce ale výstavba neprovedena. 17. února 1919 proto požádala obec, aby ji okres předal pozemky pro plánovaný pavilon, protože jejich výkup stejně hradila obec.[153] Až 25. září 1929 obec požádala okres o vrácení peněz, které město zaplatilo za neuskutečněnou stavbu nemocnice. Skutečně pak vráceno 18 200 Kč.[154] Po 30 letech se o této lokalitě začalo znovu uvažovat pro plánovanou nemocnici. 17. října 1946 kvůli tomu do Rokycan dorazila komise Zemského národního výboru.[155] Komise nakonec tuto lokalitu nevybrala. Nemocnice pak v letech 1952-57 postavena na Oseckém vrchu.
9.5.2. Bažantnice
Dalších 40 let pak tyto pozemky byly využívány výlučně pro zemědělské účely. V jižní části oblasti, těsně nad svahem Klabavské stráně, vznikla bažantnice. V létě roku 1974 vzala rada MěstNV na vědomí, že kvůli chystané výstavbě bažantnice mysliveckým sdružením dojde k vyjmutí pozemku o rozloze 40 arů ze zemědělského půdního fondu.[156] Na rok 1975 určeno na výstavbě bažantnice k proinvestování 150 000 Kčs (mělo být hrazeno z úvěru). Stavba zařazena do Akce Z.[157] Dle zprávy ze září 1975 již stojí hrubá stavba. Na akci odpracováno za 1. pololetí roku 1975 1 704 brigádnických hodin (všechny zdarma). Plánované dokončení roku 1976.[158] Za 1. pololetí 1975 zde také vytvořena hodnota díla 36 000 Kčs (plán na celý rok 188 300 Kčs) a vynaloženy finanční náklady 30 000 Kčs (plán na celý rok 132 000 Kčs, jinde uváděno 122 000 Kčs). [159] Výše sdružených finančních prostředků určených na bažantnici dosáhla 30 000 Kčs.[160] Na 2. pololetí 1975 plánovalo město na tuto akci z Fondu rozvoje a rezerv uvolnit 80 000 Kčs.[161] Akce přešla do roku 1976.[162] Za rok 1976 šlo ze sdružených finančních prostředků 40 000 Kčs na výstavbu bažantnice.[163]
Během roku 1976 bažantnice dobudována a uváděna svým průběhem jako vzorová stavba v Akci Z. V roce 1976 tam odpracováno 4807 brigádnických hodin (z toho 2580 zdarma), přičemž od počátku výstavby už počet brigádnických hodin dosáhl 6458 (podle jiného údaje dokonce 8690 – z toho 6463 zdarma). Oproti plánované hodnotě díla 203 000 Kčs vytvořena roku 1976 hodnota 203 000 Kčs. Náklady měly dosáhnout podle plánu v roce 1976 141 600 Kčs, ale ve skutečnosti byly jen 109 900 Kčs (jiný pramen zase pro rok 1976 v Akci Z bažantnice zmiňuje prostavěné náklady 110 000 Kčs oproti plánovaným 42 000 Kčs[164]). Celkem od počátku výstavby na odchovně bažantů vytvořena hodnota díla 332 000 Kčs, náklady dosáhly 200 300 Kčs.[165] Na ostatních plochách pole a louky.
9.5.3. Výstavba dálnice a průmyslové zóny
Celá oblast u nového hřbitova Na Nivách se proměnila zásadním způsobem až na konci 20. století. Nejprve do její tváře zasáhly dopravní liniové stavby. Jako první tu vyrostl dálniční přivaděč. Díky němu se od roku 1990 Litohlavská ulice před hřbitovem zklidnila. Přivaděč byl totiž realizován i jako přeložka silnice Rokycany-Litohlavy. Dosavadní Litohlavská ulice byla u hřbitova ukončena a propojena s přivaděčem jen úzkou asfaltovou cestou v nové trase, která od hřbitova klesá až k severnímu konci mostu přes Klabavku na dálničním přivaděči. Litohlavská ulice nicméně nadále zůstávala státní komunikací (III/2326), městská rada v červenci 2003 odmítla návrh na její převod do správy obce.[166] Její dopravní zklidnění mělo i svou odvrácenou tvář, protože u hřbitova přestaly stavět linkové autobusy, což byl problém zejména pro starší lidi, a hlavně – zklidnění bylo jen dočasné.[167] Od roku 1993 míjí totiž hřbitov poměrně těsně dálnice D5. Dříve klidný kout nad městem je nyní vystaven nepřetržité hlukové a exhalační zátěži ze sousední dálnice.
Klabavku překračuje dálniční přivaděč velkorysým betonovým mostem o délce 90 metrů (foto z r. 2003, foto z r. 2004). Most musí směrem k dálniční křižovatce nejen překlenout řeku Klabavku, ale překonat i poměrně značné převýšení na jejím severním břehu (tzv. Klabavská stráň). Pro zmírnění prudkosti stoupání se proto už od jihu přivaděč blíží k mostu po masivním umělém náspu. Vozovka dále stoupá i na samotném mostě, až výška nad údolím dosáhne 12 metrů (foto z r. 2003).[168] Do severní stráně nad Klabavkou pak silnice vstupuje zářezem. Silnice pak dále stoupá a po několika stech metrech následuje mimoúrovňová dálniční křižovatka (foto z r. 2003) na dálničním kilometru 61,828[169]. Těleso dálnice vede nahoře a přes zářez přivaděče přechází po jednoduchém betonovém mostu. Dál k severu pokračuje přivaděč jako silnice III. třídy směrem na Litohlavy.
Liniovými stavbami dopravní infrastruktury ale bouřlivé proměny této oblasti neskončily. V prostoru Na Nivách, poblíž dálniční křižovatky začala vznikat nejnovější rokycanská průmyslová zóna. Tu tady navrhoval už územní plán přijatý roku 2000. Ještě než byl územní plán definitivně schválen, schválilo 6. března 2000 městské zastupitelstvo úpravu stávajícího územního plánu, která zde umožnila výstavbu podniku Prowell čp.1003/III.[170] O celý projekt eminentně usiloval tehdejší starosta Oldřich Kožíšek. V únoru 2002 souhlasilo město s prodejem dalšího pozemku č.kat.1544/3 o výměře 496 metrů čtverečných firmě za kupní cenu 4 960 Kč.[171] Během roku 2002 pak na ploše budoucí továrny proběhl velký archeologický výzkum. Výzkum prováděl Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek.[172] V srpnu 2002 továrna zahájila provoz. Ve vysoce automatizovaném podniku našlo práci asi 40 lidí.[173] V roce 2003 už podnik vyrobil 70 000 tun lepenky. Slavnostní otevření ale proběhlo až 30. dubna 2004. Nový průmyslový podnik přišel na 850 000 000 Kč. Počet zaměstnanců při otevření uváděn na 54, přičemž od ledna 2005, kdy se předpokládal start čtyřsměnného provozu, měl stoupnout na 68. V roce 2004 předpokládán objem výroby 90 000 tun lepenky a roční kapacita závodu měla dosáhnout až 140 000 tun vlnité lepenky po nájezdu na plný výkon (plánováno na rok 2006). Plocha pozemků, které Prowell zakoupil, byla 10 hektarů. Z toho vlastní podnik v této fázi zaujímal 3 hektary. Vedení firmy ale zatím nepočítalo s dalším rozšiřováním továrny.[174] V listopadu 2004 se uvádí, že mimo jiné i díky plnému náběhu výroby v rokycanském Prowellu stoupla tuzemská výroba vlnitých lepenek za I. - III. čtvrtletí 2004 o 43 %.[175]
Podnik sestává z moderního objektu s patrovým křídlem správní budovy a rozlehlými výrobními halami. Vnější zvlněnou fasádu doplňuje červený pruh (foto z r. 2003). V roce 2004 bylo před hlavní vjezd do Prowellu, poblíž Arbesovy ulice, umístěno sousoší vyrobené z lepenky (před vlivy počasí chráněno skleněným kvádrem s vakuovanou atmosférou). Jistá uspěchanost celé investice se projevila i na nedostatečném zasíťování pozemků. Firma Prowell musela současně s továrnou vybudovat na vlastní náklady i vodovodní a kanalizační potrubí, které je do stávající městské sítě zaústěno u Litohlavského mostu na severním břehu Klabavky. V roce 2004 město jednalo o převzetí tohoto potrubí s tím, že se může stát základem pro rozvoj dalších průmyslových podniků v oblasti Na Nivách.[176] Převzetí vodovodního potrubí v délce 1283 metrů odsouhlasili zastupitelé už v březnu 2004.[177] Okolo převzetí kanalizační linie ovšem panovaly jisté otazníky. Jde o kanalizační větev o délce cca 1098 metrů, s výtlačným potrubím DN 90. Od továrny vede podél severního břehu Klabavky, pak podél Litohlavského mostu a dál Litohlavskou ulicí, až ke křižovatce s Klostermannovou ulicí, kde je zaústěna do stávající obecní kanalizace. Město se bránilo přijetí takto dlouhého úseku do svého majetku, protože to s sebou přirozeně neslo poměrně vysoké náklady na pravidelnou údržbu (dle předběžného odhadu společnosti VOSS Sokolov 10 000 Kč ročně). Město také oficiálně požadavek na předání této inženýrské stavby nevzneslo. Zástupce společnosti Prowell ovšem operoval s ústní dohodou, podle níž tehdejší vedení města bezplatné předání potrubí skutečně požadovalo. Usnesením městské rady 30. ledna 2006 konečně převzetí kanalizace od Prowellu k Litohlavské ulici odsouhlaseno. Po schůzce mezi představiteli města a firmy PROWELL 8. března pak zastupitelstvu předložen převod stavby k definitivnímu odsouhlasení. Rozhodnutí ovšem odloženo na následující schůzi zastupitelstva (nutnost doplnit podklady o vyjádření firmy VOSS Sokolov).[178] 30. května 2006 zastupitelé projednání transakce opět odložili. Znovu se na program jednání zastupitelstva dostalo převzetí kanalizace od Prowellu 22. srpna 2006.[179] Zastupitelé ale nepřijali žádné usnesení. Mezitím městu doručeno nové vyjádření od provozovatele sítě, společnosti VOSS Sokolov, která městu převzetí kanalizační větve doporučila. Zastupitelstvo znovu mělo tuto věc na programu 3. října 2006.[180]
V prostoru mezi dálniční křižovatkou a novým hřbitovem se po několik let dočasně rozkládal areál využívaný firmou Dálniční stavby Praha pro sklad materiálu i ubytování dělníků. Okolo roku 2000 provizorní stavby demontovány a pozemek srovnán. Zemědělské využití už ale nebylo obnoveno a dalo se předpokládat, že se zde brzy, v souladu s územním plánem, usídlí nějaký další investor, který tu vystaví průmyslový podnik podobný nedalekému Prowellu. Po povodni, která postihla město koncem května 2006, se vedení města domluvilo s Povodím Vltavy, že ještě během roku 2006 proběhne na území Rokycan čištění koryt vodních toků. Pro urychlení prací pak Povodí Vltavy požádalo o výpůjčku pozemku pro dočasné uložení vytěžených sedimentů z říčních koryt. Mělo jít celkem o asi 3000 kubických metrů materiálu po dobu jednoho roku. Město vytipovalo zdejší pozemek č.kat.1584/1, který byl po několik let používán při stavbě dálnice a nyní neměl využití. Na jednání 13. září 2006 ale zástupce Povodí Vltavy oznámil, že ukládka materiálu by nebyla dočasná ale trvalá, s čímž město nesouhlasilo. 18. září 2006 o tom, zda pozemek č.kat.1584/1 nabídnout aspoň na dočasnou ukládku sedimentů, jednala městská rada.[181] V roce 2008 nový průmyslový rozvoj této lokality nabral konkrétnější obrysy. 7. dubna 2008 město oznámilo zahájení zjišťovacího řízení k záměru výstavby výrobní a skladové haly Rokycany Na Nivách. Na velké části pozemku vymezeném na jihu spojovací komunikací nový hřbitov – dálniční přivaděč, na západě dálničním přivaděčem, na severu tělesem dálnice D5 a na východě osou pahýlu původní zrušené silnice na Litohlavy měla být postavena rozlehlá hala na obdélném půdorysu 129 x 73,5 metrů. Při východním okraji pozemku projektováno zřízení parkoviště pro 50 vozů. Hlavní vjezd do areálu s vrátnicí a požární nádrží navržen v jihovýchodním rohu. Okolo haly široká komunikace pro pohyb kamionů a v jihozápadním rohu areálu čistička odpadních vod. Severní okraj plochy plánované továrny, při dálnici D5, vyhrazen pro skladovací plochy pod otevřeným nebem.[182] Nakonec ale záměr nebyl realizován.
Očekávaný další rozvoj průmyslových aktivit v oblasti Na Nivách není zcela bezproblémový. Zdejší pozemky jsou pohledově exponované, vzhledem k vyvýšené poloze jsou jakoby městu na očích a rozsáhlé monolity továrních hal, byť jinak ekologicky nerušivých, jsou zásadní změnou tradičního panoramatu. Tyto objekty tak mohou narušit stávající charakter této části příměstské zóny, s dominantní funkcí rekreační a zemědělskou. V sousedství Husových sadů, Klabavské stráně, zalesněného pahorku Vršíček s poutním kostelem (viz kapitola „Vršíček“) vyrůstá enkláva umělé industriální krajiny. Všechny tyto změny jsou ale logickým důsledkem výstavby dálnice D5 v 90. letech 20. století. To ona zásadně předznamenala budoucí rozvoj těchto svahů a náhorních plošin v severním pásu na hranicích Rokycan.
9.5.4. Plán na výstavbu lukostřeleckého areálu u nového hřbitova
V srpnu 2002 a znovu v květnu 2006 byl areál lukostřeleckého oddílu situovaný u Klabavky, pod Husovými sady (viz výše) zaplaven a poničen při povodních. V reakci na to začal Lukostřelecký klub Rokycany ještě roku 2006 plánovat přemístění svého areálu mimo záplavové území a požádal město o bezplatnou výpůjčku části pozemků č.kat.1595, č.kat.1589/4, č.kat.1593/3, č.kat.1671/14 a č.kat.1671/13 za účelem vybudování lukostřelnice, včetně sociálního zázemí. Ještě 2. června 2006 doručil v tomto smyslu dopis městskému úřadu.[183] Zmíněné pozemky se nacházely nad Husovými sady, západně od nového hřbitova, na vrcholové partii bezpečně z dosahu záplav. 26. června 2006 vyjádřila městská rada vůči tomuto plánu vstřícnost a zveřejnila záměr výpůjčky zmíněných pozemků.[184] O vyjádření požádala i městskou architektku Ing. arch. Hanu Przygrodskou. Ta konstatovala, že lokalita je dle územního plánu evidována jako „ostatní krajinná zeleň“, což by zamýšlená lukostřelnice nesplňovala. Bylo by tedy nutné provést změnu územního plánu nebo udělit výjimku z obecných regulativů. Przygrodská ale vyjádřila osobní názor, že tento typ stavby může být do lokality tohoto typu vhodný a doporučila upřesnit záměry případných terénních úprav a rozvržení celého areálu. Pak měl být projekt znovu předložen městské radě. Ta se věcí zabývala znova 7. srpna 2006. Odbor rozvoje města doporučil výpůjčku pozemků lukostřeleckému oddílu schválit s tím, že do 30. září 2006 bude ale žadatel povinen předložit všechny povolení a stanoviska od různých úřadů.[185]
Radní nakonec 7. srpna 2006 rozhodli schválit výpůjčku dotčených pozemků Lukostřeleckému oddílu od 1. října 2006 na neurčito. Trvali ale na předložení podrobnější dokumentace. Jenže když lukostřelci skutečně 22. srpna 2006 městu konkrétní projekt svého zamýšleného areálu doručili, objevily se vážné námitky. V areálu měla vyrůst chata o rozměrech 8x6 metrů (přestěhovaná z původní lukostřelecké louky u řeky), sociální zařízení o rozměrech 6x3 metry a plastová žumpa. Problémem ovšem bylo, že tyto objekty měly stát nikoliv na pozemcích, které město zapůjčilo, ale na úplně jiné části obecní parcely č.kat.1589/4. Podle stavebního odboru by navíc bylo nutné pro takovéto objekty žádat o stavební povolení, stejně jako o povolení vodoprávního úřadu pro výstavbu plastové žumpy. To byly ovšem spíše překážky právně-byrokratické rázu. Podstatnější závadou se ukázal skutečný charakter terénních úprav a celkového řešení lukostřelnice. Detailnější nástin totiž ukázal, že na ploše střelnice by mělo dojít k odtěžení zeminy do hloubky až 1-1,5 metru, zatímco v dolní části pozemku naopak měla proběhnout zhruba stejně silná navážka zeminy, a to i na části parcely č.kat.1589/4, která nebyla zahrnuta do předmětu výpůjčky. Tyto terénní úpravy dle odborníků přesahovaly zamýšlený rozsah a mohly by změnit odtokové poměry v území a narušit vodní režim v přilehlém chráněném území. I na tyto terénní úpravy by navíc bylo třeba získat stavební povolení. Správce městské zeleně se ostře postavil proti celému záměru, právě kvůli možnému riziku pro veřejnou zeleň na nedalekých pozemcích Rokycanské stráně. Jako ještě závažnější problém se ukázala faktická neexistence příjezdové komunikace. Na katastrální mapě i v žádosti lukostřelců se sice operovalo s použitím polní cesty č.kat.1586/3 (obtáčí ze severu a východu areál nového hřbitova), kde se předpokládalo jen srovnání štěrkovou drtí, při obhlídce na místě ovšem zjištěno, že cesta je dávno nevyužívaná a souvisle zarostlá a její případné uvedení do provozu by si vyžádalo rozsáhlé kácení vzrostlých dřevin. Městská architektka Edita Míková navíc přidala další námitku – míra úprav a zásahu do lokality je taková, že pro jejich realizaci by bylo nutné projednat a schválit změnu územního plánu. Námitky také směřovány vůči celému umístění střelnice. Pozemky v sousedství hřbitova, kde mělo dojít k terénním navážkám, se považovaly za logickou územní rezervu pro případné rozšíření hřbitova. Velkou překážkou výstavby střelnice byla i blízkost vrtu na vodu v její blízkosti. Odtud totiž byl vodou zásobován dům u nového hřbitova s bytem správce a šlo o jediný zdroj pitné vody pro tento objekt. Odbor rozvoje města tak městské radě navrhl, aby výpůjčku pozemků pro lukostřelce nepovolovala a raději našla jiné místo. Radní o věci jednali 18. září 2006.[186] Plán nakonec nebyl realizován a lukostřelecký oddíl si ponechal své cvičiště v původní lokalitě u Klabavky.
[1] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 8., Hlas Rokycanska, č. 46, 21.11.1991, s.6.
[2] Rokycanský deník, 6.10.1995, s.11.
[3]Podle městské kroniky MUDr. Řádek / Kronika města Rokycan 1918-37, f.185./, podle V.Šacha MVDr. Řádek /[3] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 8., Hlas Rokycanska, č. 46, 21.11.1991, s.6./
[4] 59. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1937.
[5] Kronika města Rokycan 1918-37, f.185.
[6] 59. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1937.
[7] Zpráva pro radu MěstNV v Rokycanech, která se koná 13.4.1966, 2. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1966.
[8] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 8., Hlas Rokycanska, č. 46, 21.11.1991, s.6.
[9] Národní památková ústav, https://pamatkovykatalog.cz/kamenny-mostek-11213383
[10] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 9.- označení silnic, Hlas Rokycanska, č. 47, 28.11.1991, s.6.
[11] 4. schůze obecního zastupitelstva, 18.12.1919.
[12] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18.12.1925.
[13] Zpráva ČTK, ID: 023, 13. května 1988.
[14] Drnovcová, Zlata: Znalost pomístních jmen v Rožmitále pod Třemšínem – současný stav, Diplomová práce Pedagogická fakulta UK Praha, 2010, https://core.ac.uk/download/pdf/144312456.pdf
[17] 61. schůze obecního zastupitelstva, 13.10.1937.
[18] Rokycanský deník, 22. října 2004.
[19] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání národního výboru, schůze z 10.5.1945.
[20] Rokycanský deník, 13.12.2005.
[21] 20. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1979.
[22] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 5, Hlas Rokycanska, č. 43, 1.11.1991, s.3.
[23] Kronika města Rokycan 1918-37, f.53.
[24] Kronika města Rokycan 1947-51,VI., f.55.
[25] Kronika města Rokycan 1962-65, X., f.186.
[26] 50. schůze obecního zastupitelstva, 28.4.1936.
[27] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 4., Hlas Rokycanska, č. 42, 24.10.1991, s.3.
[28] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 2,Hlas Rokycanska, č. 39, 3.10.1991, s.3.
[29] 14. schůze obecního zastupitelstva, 22.2.1916.
[30] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s.7.
[31] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.
[32] Kronika města Rokycan 1907-18, f.116.
[33] Rokycanský deník, 8.11.1996, s.16.Hofman, K.: Minulost rokycanských hřbitovů.
[34] Kronika města Rokycan 1918-37, f.51.
[35] 2. schůze obecního zastupitelstva, 13.3.1914.
[36] 5. schůze obecního zastupitelstva, 3.11.1914.
[37] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1921.
[38] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[39] 15. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1920.
[40] Kronika města Rokycan 1918-37, f.51; 18. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1921.
[41] 18. schůze obecního zastupitelstva, 5.4.1921.
[42] 36. schůze obecního zastupitelstva, 3.3.1922.
[43] 42. schůze obecního zastupitelstva, 3.11.1922.
[44] Kronika města Rokycan 1918-37, f.51.
[45] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14.7.1922.
[46] Rokycanský deník, 8.11.1996, s.16.Hofman, K.: Minulost rokycanských hřbitovů.
[47] 7. schůze obecní správní komise, 18.4.1923.
[48] 8. schůze obecního zastupitelstva, 22.4.1924.
[49] 14. schůze obecního zastupitelstva, 19.12.1924.
[50] Kronika města Rokycan 1918-37, f.51.
[51] Rokycanský deník, 8.11.1996, s.16.Hofman, K.: Minulost rokycanských hřbitovů.
[52] Kronika města Rokycan 1918-37, f.51., (v Kronice města Rokycan 1938-47, f.66 uvedena suma 413 805 Kč. )
[53] Kronika města Rokycan 1918-37, f.51.
[54] 29. schůze obecního zastupitelstva, 7.5.1926.
[55] 32. schůze obecního zastupitelstva, 1.10.1926.
[56] 139. schůze městské rady, 10.8.1933.
[57] Rokycanský deník, 7.11.2006.
[58] 62. schůze obecního zastupitelstva, 21.12.1937.
[59] Kronika města Rokycan 1918-37, f.126.
[60] 8. schůze městské rady, 3.8.1927.
[61] 6. schůze obecního zastupitelstva, 15.11.1927.
[62] 9. schůze obecního zastupitelstva, 22.12.1927.
[63] 27. schůze obecního zastupitelstva, 19.7.1929.
[64] 38. schůze obecního zastupitelstva, 17.4.1930.
[65] Kronika města Rokycan 1918-37, f.126.
[66] 3. schůze obecního zastupitelstva, 10.7.1931.
[67] 2. schůze městské rady, 30.4.1931.
[68] Kronika města Rokycan 1918-37, f.126.
[69] Bauer, Jaroslav: Kulturní přehledy MěstNV Rokycany, č. 11, 1963, s.18-21.
[70] 3. schůze městské rady, 7.5.1931.
[71] Kronika města Rokycan 1918-37, f.126.
[72] 3. schůze obecního zastupitelstva, 10.7.1931.
[73] 9. schůze městské rady, 12.6.1931.
[74] 3. schůze obecního zastupitelstva, 10.7.1931.
[75] 15. schůze obecního zastupitelstva, 29.7.1932.
[76] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28.4.1933.
[77] 101. schůze městské rady, 27.10.1932.
[78] 105. schůze městské rady, 24.11.1932.
[79] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28.4.1933.
[80] 115. schůze městské rady, 26.1.1933.
[81] 22. schůze obecního zastupitelstva, 28.4.1933.
[82] 3. schůze obecního zastupitelstva, 10.7.1931.
[83] Kronika města Rokycan 1918-37, f.119.
[84] 213. schůze městské rady, 27.8.1930.
[85] 223. schůze městské rady, 22.10.1930.
[86] 44. schůze městské rady, 10.12.1931.
[87] Hofman, Karel: Sochařská díla v Rokycanech, In: Sborník Muzea dr.B.Horáka Rokycany, 4, Rokycany 1992, s.56-57.
[88] Kronika města Rokycan 1918-37, f.141.
[89] 62. schůze městské rady, 10.3.1932.
[90] 129. schůze městské rady, 11.5.1933.
[91] 137. schůze městské rady, 20.7.1933.
[92] 140. schůze městské rady, 17.8.1933.
[93] 94. schůze městské rady, 22.9.1932.
[94] 21. schůze obecního zastupitelstva, 3.3.1933.
[95] 7. schůze obecní okrašlovací komise, 2.11.1932.
[96] 54. schůze obecního zastupitelstva, 13.11.1936.
[97] Kronika města Rokycan 1938-47, f.16.
[98] Kronika města Rokycan 1938-47, f.16.
[99] Kronika města Rokycan 1938-47, f.80.
[100] Kronika města Rokycan 1938-47, f.31.
[101] Ustavující schůze reorganisovaného MNV, 1950.
[102] 3. plenární zasedání MěstNV, 17.5.1965.
[103] 4. plenární zasedání MěstNV, 28.8.1967.
[104] 16. plenární zasedání MěstNV, 24.4.1979.
[105] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.9.1979.
[106] 7. plenární zasedání MěstNV, 28.9.1982.
[107] Kronika města Rokycan, 1984, f.212; 21. plenární zasedání MěstNV, 11.12.1984.
[108] 15. plenární zasedání MěstNV, 13.12.1983.
[109] Ustavující plenární zasedání MěstNV, 24.6.1986.
[110] 2. plenární zasedání MěstNV, 2.9.1986.
[111] 14. plenární zasedání MěstNV, 20.9.1988.
[112] 18. plenární zasedání MěstNV, 18.4.1989.
[113] Kronika města Rokycan, 1978-81, f.15.
[114] Kronika města Rokycan, 1992, f.43.
[115] Rokycanský deník, 4.1.1996, s.11.
[116] Rokycanský deník, 25.7.1997, s.10.
[117] Rokycanský deník, 31.7.1996, s.9.
[118] Rokycanský deník, 24.8.2005.
[119] Rokycanský deník, 6.3.1998, s.14.
[120] Kronika města Rokycan, 2003, s.28.
[121] Rokycanský deník, 30. září 2003.
[122] Kronika města Rokycan, 2003, zasedání městské rady 14. července 2003, s.8.
[123] Usnesení zastupitelstva města z 9.4.2002, www.rokycany.cz.
[124] Rokycanské noviny, č. 5, 20. května 2004, s.1-2.
[125] Materiál pro jednání rady města, 26.4.2004, č. 2431, ID:2508.
[126] Materiál pro jednání rady města, 26.4.2004, č. 2431, ID:2508.
[127] Rokycanský deník, 27. května 2003.
[128] Usnesení zastupitelstva města z 9.4.2002, www.rokycany.cz.
[129] Kronika města Rokycan, 2003, zasedání městské rady 14. července 2003, s.8.
[130] Kronika města Rokycan, 2003, s.28.
[131] Usnesení zastupitelstva města z 20.1.2004, www.rokycany.cz.
[132] Materiál pro jednání rady města, 26. října 2004, č. 1430.
[133] Město Rokycany, Závěrečný účet za rok 2004, z%E1v%ECre%E8n%FD%20%FA%E8et%202004.pdf, www.rokycany.cz
[134] Rokycanský deník, 24.8.2005.
[135] Rokycanské noviny, č. 11, 20. listopadu 2004, s.4.
[136] Materiál pro jednání rady města, 9.2006, č. 2010, ID: 4650.
[137] Materiál pro jednání rady města, 18.9. 2006, č. 2431, ID: 5522.
[138] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[139] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[140] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.10. 2006, č. 1000, ID: 5577.
[141] Veřejné zakázky za rok 2006, www.rokycany.cz.
[142] Zakázka malého rozsahu - kontejnerové stání, www.rokycany.cz
[143] zm 14.7.2008opr, www.rokycany.cz
[144] 10. schůze pléna MNV, 8.7.1952.
[145] 5. schůze obecního zastupitelstva, 3.11.1914.
[146] 7. schůze obecního zastupitelstva, 22.3.1915.
[147] 5. schůze obecního zastupitelstva, 3.11.1914.
[148] 7. schůze obecního zastupitelstva, 22.3.1915.
[149] 5. schůze obecního zastupitelstva, 3.11.1914.
[150] 7. schůze obecního zastupitelstva, 22.3.1915.
[151] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10.6.1932.
[152] 10. schůze pléna MNV, 8.7.1952.
[153] 36. schůze obecního zastupitelstva, 17.3.1919.
[154] 13. schůze obecního zastupitelstva, 10.6.1932.
[155] Kronika města Rokycan 1938-47, f.177.
[156] 4. plenární zasedání MěstNV, 9.9.1974.
[157] 1. zasedání MěstNV, 24.2.1975.
[158] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[159] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[160] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[161] 4. plenární zasedání MěstNV, 15.9.1975.
[162] 1. plenární zasedání MěstNV 23. února 1976.
[163] 4. plenární zasedání MěstNV, 4.4.1977.
[164] 4. plenární zasedání MěstNV, 4.4.1977.
[165] 3. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1977.
[166] Rokycanský deník, 18. července 2003.
[167] Kronika města Rokycan, 1990, f.209-210.
[168] Hlas Rokycanska, č. 12, 1989.
[169] kol. aut.: Program rozvoje města, Rokycany 2004, s.26. též jako Materiál pro jednání rady města, 22. listopadu 2004, č. 2099.
[170] Materiál pro jednání rady města, 26.10. 2004, č. 1420.
[171] Usnesení zastupitelstva města z 26.2.2002, www.rokycany.cz.
[172] Západočeský institut pro ochranu a dokumentaci památek, http://www.zip-ops.cz/dokumenty/vyrocni_zprava_2002.pdf.
[173] Kronika města Rokycan, 2003, s.20.
[174] Zpráva ČTK, ID: 20040430E05551, 3.4.2004.
[175] Zpráva ČTK, ID: 20041108E03244, 9.11.2004.
[176] Materiál pro jednání rady města, 26.10.2004, č. 1414.
[177] Usnesení zastupitelstva města z 9.3.2004, www.rokycany.cz.
[178] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 30.5.2006, č. 1414, ID:5181.
[179] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 22.8. 2005, č. 1441, ID: 5450.
[180] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.10. 2006, č. 1441, ID: 5589.
[181] Materiál pro jednání rady města, 18.9. 2006, č. 2413, ID: 5565.
[182] Zjišťovací řízení Výrobní hala Na nivách, www.rokycany.cz
[183] Materiál pro jednání rady města, 18.9. 2006, č. 2413, ID: 5547.
[184] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2413, ID: 5279.
[185]Materiál pro jednání rady města, 7.8.2006, č. 2413, ID: 5408.
[186] Materiál pro jednání rady města, 18.9. 2006, č.2413, ID: 5547.