|
|
|
|
|
|
D. Borek: verze 2026/05/13
Plzeňské předměstí: průmyslové podniky podél Plzeňské ulice
Výraznou složkou zástavby Plzeňského předměstí se od 2. poloviny 19. století staly průmyslové areály, které se začaly řadit podél dnešní Plzeňské ulice (tehdy spíše silnice za městem). Jejich umístění bylo logické, ale urbanisticky sporné. Vlivem živelnosti urbanizace, bez skutečného územního plánování, došlo k masivnímu záboru cenných pozemků podél výpadovky na Plzeň, která tak přišla o velkou část svého městotvorného potenciálu. Teprve ve 20. století začal proces, při němž původní průmyslové areály ustupují alespoň zčásti kvalitnější zástavbě. Například už v srpnu 1923 odmítlo zastupitelstvo povolit firmě Tripol výstavbu továrního areálu na nároží nynějších ulic Plzeňská a Litohlavská s výslovným odvoláním na urbanistickou nevhodnost tohoto typu zástavby (viz výše).[1] Přesto zůstávají industriální plochy nadále neoddělitelnou součástí dějin této části města.
Obsah
7.1.1. Obecní plynárna do roku 1945
7.1.3. Příprava výstavby supermarketu na místě plynárny
7.1.4. Výstavba supermarketu LIDL čp.1031/III
7.2. Průmyslové podniky jižně od Plzeňské ulice
7.2.1. Bývalá cementárna firmy Poppy
7.2.2. Bývalé Hospodářské družstvo, později Zemědělský a
zásobovací podnik
7.2.3. Plánovaná výstavba železářské školy
7.3. Bývalá Marila (dříve cukrovar, koželužna)
7.3.1. Výstavba cukrovaru v Rokycanech
7.3.2. Přeměna továrny na koželužnu
7.3.3. Přestavba továrny na potravinářský závod (Marila)
7.3.5. Zánik Marily koncem 20. století
7.3.7. Přestavba prostoru před bývalou Marilou
(supermarket Penny čp.989/III)
7.1. Bývalá obecní plynárna
7.1.1. Obecní plynárna do roku 1945
Severně od Plzeňské ulice (tehdy ještě v převážně nezastavěné krajině) vyrostl v 2. polovině 19. století areál městské plynárny. Počátkem 21. století zanikl a byl přebudován pro účely supermarketu LIDL. Poprvé přednesl ideu vystavět v Rokycanech plynárnu starosta J. Brejcha na zasedání zastupitelstva 2. března 1869. Myšlenka se ujala a už 16. března zřizuje obec komisi, která má vyhledat pozemky a provést předběžnou kalkulaci nákladů na zřízení tohoto podniku. Nakonec byla zvolena parcela č.kat.315, nezastavěná louka u Plzeňské silnice, nedaleko za okrajem města. 7. listopadu 1871 vydalo c. k. okresní hejtmanství v Plzni stavební povolení a 11. listopadu 1871 město předkládá definitivní projekt plynárny od stavitele Jana Šmause.[2] Technologickou část plynárny umístil doprostřed parcely. Byla to přízemní stavba s jedenáctiosým symetrickým průčelím. Po stranách ji vymezovaly trojúhelníkové štíty s prvky neogotického dekoru, zatímco střední trakt akcentovala jen nevýrazná atika nad hlavním vchodem. Dominantu stavby tvořil vysoký cihlový komín. Za hlavní budovou stál kruhový plynojem a u silnice vyrostlo přízemní obytné stavení. Šlo o desetiosý domek s valbovou střechou, v skromném historizujícím slohu, s výrazným motivem sdružených oken zakončených obloukem. Na průčelí se střídaly prvky vertikální (rizality) a horizontální (pásová rustika). Vedle této budovy stál plot s vraty coby hlavním vjezdem do areálu. Původně vrata mírně předstupovala před obytné stavení. V městském archivu se nachází složka z roku 1907, nazvaná „Městská plynárna, rekonstrukce čp.67/III, Plzeňské předměstí“, a další z roku 1911, pod jménem „Plynárna, stavba kůlen“.[3]
Po roce 1945, v souvislosti s výstavbou chodníku v Plzeňské ulici, byly plot i vrata posunuty o pár metrů dovnitř areálu, který se tak zmenšil o 310 metrů čtverečních. Přesun měl být podle plánu hotov do konce července 1946.[4] U vjezdu do plynárny tu ještě v březnu 1947 stály dva staré stromy: modřín a kaštan. Městská okrašlovací komise chtěla bojovat za jejich zachování při chystaných úpravách a rozšiřování ulice.[5] Není jasné, zda uspěla. Stromy už nyní každopádně neexistují.
Plynárna vyrostla podle schváleného projektu v letech
1871–1872 a vyžádala si náklady 109 000 zlatých.[6] Obec na to použila peníze z prodeje obecního
dříví, kterého měla po vichřicích v listopadu 1869 a říjnu 1870 přebytek.[7] Kolaudace
plynárny proběhla 31. října 1875. Vlastní technologická část sestávala
z plynojemu o objemu 400 metrů kubických a z jedné „Gereisovy pece“
se sedmi retortami.[8] Postupem let byla opakovaně rozšiřována tak, aby
se vyrovnala stále vyšší poptávce, jakož i vývoji technologických postupů při
výrobě plynu. Jednu z největších rekonstrukcí plynárna zažila počátkem 20.
století. 16. června 1907 ji zadalo zastupitelstvo vídeňské firmě Manoschek a
21. srpna téhož roku rekonstrukci povolilo okresní hejtmanství.[9] Jestliže do té doby disponovala obecní plynárna 6
pecemi (na principu suché destilace kamenného uhlí), pak nyní zde mělo pracovat
11 pecí a jeden nový plynojem o objemu 800 kubíků (průměr 13,3 m, výška 12
metrů).[10] Rozšíření bylo kolaudováno 22. listopadu 1908.[11] Investice vyšla na 90 000 K.[12] Město
si na to vzalo půjčku u pražské městské spořitelny. V březnu 1919 jednalo zastupitelstvo o
jejím jednorázovém splacení. V té době zbývalo splatit 72 456,24 K. Půjčka
byla splatná k 15. dubnu 1919. Kvůli vládnímu nařízení regulujícímu peněžní
transakce (zákaz výběru více než 50 % vkladů) se zdálo, že splacení půjčky
nebude možné.[13]
Nakonec ale k 15. dubnu 1919 byla půjčka splacena, a to v sumě 73 174,62 Kč.
[14]
Když v roce 1920 město s Obchodním družstvem řešilo výstavbu železniční vlečky do podniku Obchodního družstva (pozdější Marila, viz níže), Obchodní družstvo se zároveň zavázalo, že umožní případný souhlas k stavbě vlečky do městské plynárny.[15] Vlečka do plynárny ale nikdy nevznikla. V říjnu 1927 radní rozhodli, že na opravu retortové pece v obecní plynárně se povolí výdaj 3000 Kč z příjmů plynárny.[16] V květnu 1928 se zastupitelstvo poprvé zabývá jednáním se Škodovými závody a. s., jejichž předmětem byla chystaná rekonstrukce městské plynárny, kde měly Škodovy závody zavést výrobu dvojplynu. Šlo o novou technologii, stejná se zaváděla v Hradci Králové (měla tam být uvedena do provozu koncem května 1928). Na 21. května 1928 se plánovala prohlídka plynárny pro členy zastupitelstva.[17] Krátce předtím se myšlenkou na přestavbu rokycanské plynárny zabývala i společná schůze městské rady a obecní technicko-průmyslové komise. J. Moucha tam přednesl zprávu o nabídce Škodových závodů na rekonstrukci plynárny na dvojplyn s tím, že práce by trvaly cca 8 měsíců.[18] Dne 30. května 1928 se obhlídka plynárny ve Škodových závodech uskutečnila, ale tamní plynárna ještě nebyla hotova, takže zástupci Rokycan nedospěli k jasnému závěru. Na schůzi rady počátkem června 1928 se ale oznamuje, že za 14 dní bude podobná plynárna otevřena v Hradci Králové.[19] V polovině července 1928 se na zasedání rady uvádělo, že koncem srpna 1928 se uskuteční obhlídka plynárny v Hradci Králové.[20] V září 1928 pak rada na vědomí vzala zprávu R. Smysla o obhlídce plynárny v Hradci Králové.[21] V říjnu 1928 městská rada vzala na vědomí i zprávu městské technické kanceláře o prohlídce královéhradecké plynárny a rozhodla, že kancelář zhotoví rozpočet na opravu rokycanské plynárny.[22] Obec stále vyčkávala, jak se technologie dvojplynu osvědčí v Hradci Králové. V březnu 1929 tam opět odjela rokycanská deputace.[23] V březnu 1929 návrh městské technické kanceláře na rekonstrukci plynárny postoupili radní obecní technicko-průmyslové komisi k urychlenému projednání.[24] Komise pak tento bod projednala 21. března 1929, kdy jí byl předložen návrh městské technické kanceláře na zřízení Bröckerovy pece. Městské radě komise doporučila vyslat do plynárny v Praze-Michli delegaci za účelem získání informace, proč město Praha nezavedlo technologii dvojplynu, a zároveň vyslat delegace do Uničova a Hranic za účelem informace o zkušenostech s Bröckerovou pecí.[25] Koncem dubna 1929 se pak rada usnesla projednat urychleně výstavbu Bröckerovy pece v plynárně.[26]
Počátkem května 1929 stanovila rada, že náklady na výstavbu Bröckerových pecí v plynárně se uhradí z hotovosti obecní plynárny (cca 104 000 Kč koncem roku 1928, 18 000 Kč na přestavbu pece, 3500 Kč z peněz na opravu pecí, 30 000 Kč z půjčky z lesního rezervního fondu).[27] Rada také doporučila zastupitelstvu navýšení financí na rekonstrukci plynárny o 30 000 Kč. Rokycanská plynárna totiž měla přebytek z rozpočtu na rok 1928 103 949,92 Kč a v obecním rozpočtu na rok 1929 bylo dalších 18 000 Kč na přestavbu pece a 3500 Kč na opravu plynových pecí. Celkem tak bylo k dispozici cca 125 000 Kč, což znamenalo, že pro případnou rekonstrukci plynárny by zbývalo jen 20–30 000 Kč. [28] V květnu 1929 mělo zastupitelstvo jednat o povolení nákladu na rekonstrukci plynárny. Konstatovalo, že Škodovy závody před jedním a půl rokem nabídly provést rekonstrukci plynárny na výrobu dvojplynu. V zastupitelstvu se ozval komunista Jan Hořice, prý nemá podklady a nebyl na jednání městské rady, nemůže tudíž hlasovat. Starosta proto bod z programu stáhl.[29] V polovině června 1929 radní stanovili, že rekonstrukce plynárny dle hotového návrhu se projedná na nejbližší schůzi zastupitelstva.[30] Návrh rady z 6. května 1929 o úhradě nákladů na rekonstrukci plynárny a uzavření půjčky 30 000 Kč z lesního rezervního fondu schválila i obecní finanční komise.[31] O přestavbě plynárny se mělo jednat ještě na schůzi zastupitelstva v červnu 1929. Rudolf Smysl ale doporučil odložit projednávání, protože zkušenosti z plynárny v Hradci Králové jsou prý rozporuplné.[32]
V červenci 1929 městská rada na dotaz R. Kadláčka sdělila, že otázka rekonstrukce plynárny se projedná na nejbližší schůzi rady.[33] Dne 17. července 1929 rada skutečně řešila budoucnost plynárny. Svaz českých měst a okresů byl požádán, aby získal dobrozdání o dvojplynu i o Bröckerově systému. Obec jednala s odborníky z pražské plynárny, kteří dvojplyn nedoporučili (nehodí se pro malé plynárny). Městská rada proto doporučila zastupitelstvu použít pro rekonstrukci rokycanské plynárny Bröckerův systém. Rekonstrukce byla každopádně nutná proto, že stávající pece měly technické závady a vzhledem k neúplné technické dokumentaci nedokázala obec zjistit příčinu. Stávající pece dodala firma Manoschek.[34] Dne 19. července 1929 se zastupitelé opět sešli nad rekonstrukcí plynárny. Konstatovali, že se vede spor o budoucí technologii: buď dvojplyn (nabízený Škodovými závody), nebo svítiplyn podle Bröckerova patentu (výhradní licenci na něj měla v ČSR hornobřízská kaolínka). Poté, co na předchozí schůzi Rudolf Smysl zpochybnil výsledky zkoušek u dvojplynu, se město obrátilo na Svaz československých měst a okresů o radu. Následovalo jednání se zástupci pražské městské plynárny, podle jejichž názoru je svítiplyn vhodnější pro menší města typu Rokycan (zatímco dvojplyn se hodil pro větší plynárny a není navíc dostatečně vyzkoušený). Městská rada tudíž doporučila zastupitelům schválit rekonstrukci s výrobou svítiplynu. Úhrada prací měla být provedena z přebytku plynárny za rok 1928 (103 949,92 Kč), z rozpočtové položky obecního rozpočtu na rok 1929 na přestavbu a opravu plynárenských pecí (21 500 Kč) a z krátkodobé výpůjčky z lesního rezervního fondu (do 35 000 Kč). Hrubý náklad na rekonstrukci činil 140 000 Kč. Václav Vorel pak prohlásil, že podle něj je Bröckerův systém (tedy svítiplyn) opravdu výhodnější, z 1 q uhlí se při něm vyrobí 37–40 kubických metrů plynu, zatímco nyní se vyrábí jen 25 kubických metrů. Zároveň klesne spotřeba koksu. Pak byl schválen návrh městské rady.[35] Počátkem září 1929 vzali radní na vědomí opatření prezídia městské rady, které zadalo rekonstrukci plynárny Škodovým závodům v Plzni.[36] V září 1930 se rada usnesla provést přestavbu vrchní části sedmiretortové pece v plynárně za cca 34 000 Kč dle nabídky Západočeských továren kaolinových a šamotových.[37] Dle rozhodnutí rady z října 1933 se na návrh městské technické kanceláře výstavba Bröckerovy pece zadá Západočeským továrnám kaolinovým za 33 850 Kč.[38] V říjnu 1933 také byly k výplatě poukázány účty pro firmu J. Žour 10 526,65 Kč za opravu městské plynárny.[39]
Když koncem 20. let 20. století Dělnická tělovýchovná jednota marně hledala v Rokycanech prostor pro své cvičiště, zaměřila svoji pozornost krátce i na městskou plynárnu. V květnu 1928 městská rada rozhodla, že radní si prohlédnou zahradu v městské plynárně za účelem rozhodnutí o jejím prodeji DTJ.[40] Nic z toho ale nevzešlo.
Další rozšíření výroby nastalo za 2. světové války. Podnik vyšel vstříc rostoucí poptávce po plynu v souvislosti s nárůstem obyvatelstva i vyšší průmyslovou výrobou.[41] Roku 1941 koupilo město od plzeňské Škodovky jednu novou pec „Didier“ o 3 svislých komorách, plněnou automaticky elektrickým jeřábem, s kapacitou 600 000 metrů kubických plynu ročně.[42] O stavbě komorové pece a třídiče koksu v plynárně začala obec uvažovat roku 1940. Dne 20. listopadu 1940 totiž Škodovy závody v Plzni navrhly zřízení této pece, včetně použití pece soustavy Didier. 19. listopadu 1940 byl sestaven rozpočet, který zněl na 725 000 K. 12. prosince 1940 se do schůze městské rady dostavil zástupce firmy ing. Táler. Radní pak doporučili zadat práce Škodovým závodům za 725 000 K. Kromě montáže pece se měla i zvýšit střecha stávající plynárny. V červnu 1941 to schválilo zastupitelstvo.[43] Těsně před koncem roku 1941 pak město vydalo povolení na rekonstrukci plynárny. Na základě usnesení zastupitelstva z června 1941 o povolení objednávky zařízení pro rekonstrukci plynárny proběhlo 30. prosince 1941 komisionelní řízení. Zednické práce měly sestávat z výstavby základů pro nové peciště v pecní místnosti, výstavby základů pro 4 sdružené skříňové čističe a základů pro stanici na čpavkovou vodu v čistírně, výstavby dehtové jámy při stávajících dehtových jamách, výstavby dřevěné věže na severní straně pecní místnosti a zvýšení střechy pecní místnosti o 2,3 m. Mělo dojít i k rekonstrukci oken a dveří celé budovy a úpravě všech fasád, přístavbě dílny a šatny s koupelnou a záchodem a rekonstrukci a doplnění kanalizace. Dále byla součástí investice instalace strojů: 3 komínové pece systému Didier s generátorem, ventilátorem pro případné topení plynem a speciálním elektrickým výtahem pro plnění komor uhlím. Kromě toho instalace stanice na čpavkovou vodu, kolejiště pro přívoz uhlí z uhelné komory a pro odvoz koksu na skládku, pojízdný drtič a třídič koksu. 30. prosince 1941 na zastupitelstvo vydalo stavební povolení.[44] V červnu 1942 byla nová pec uvedena do provozu.[45] Šlo o jednu z mála stavebních akcí prováděných v té době v Rokycanech. V roce 1942 jednalo město o výpůjčce 900 000 K u Občanské záložny v Rokycanech. V mimořádném rozpočtu na rok 1942 totiž bylo nutné uhradit mj. doplatek 450 000 K za rekonstrukci plynárny. V prosinci 1942 se k rekonstrukci plynárny uvádí, že probíhá schvalovací řízení na zemském úřadu na půjčku 800 000 K, která ale nebude stačit, protože aktuální odhad nákladů činil 1 250 000 K. Dne 24. září 1942 městská rada doporučila půjčku ke schválení a prosinci 1942 to schválili i zastupitelé.[46]
7.1.2. Plynárna po znárodnění
Městská plynárna byla znárodněna dekretem prezidenta republiky a 15. července 1945 ji převzal národní podnik se sídlem v Praze-Michli. Definitivní předání bývalého městského podniku do správy státu proběhlo 23. října 1946.[47] Jako výraz oprávněnosti znárodnění provedl v té době nový majitel v obytné budově plynárny některé opravy. V bytech vznikly samostatné záchody, byl sanován sklep a pořízeny nové schody. Náklad se odhadoval koncem roku 1945 na 35 000 Kčs, v roce 1946 se už povolovalo až 70 000 Kčs.[48] Přestavbu, jednu z prvních poválečných stavebních akcí v Rokycanech, prováděla firma Josefa Žoura.[49] I přes tyto navenek působivé investice se ale v té době rokycanská plynárna nacházela už za zenitem svého rozmachu. Po roce 1950 se Rokycany napojily na síť dálkových plynovodů. Nejprve před rokem 1954 to byl plynovod Plzeň-Rokycany.[50] Dne 21. prosince 1959 byl spuštěn také plynovod Kladno-Rokycany (přiváděl přebytky plynu z kladenských koksáren).[51] Tyto kapacitní plynovody plně nahradily dosavadní lokální výrobu. Napojování Rokycan na dálkové plynovody vyvolalo ovšem nutnost postavit síť redukčních (výměníkových) stanic tak, aby mohl být vysoký tlak z dálkového potrubí převeden na běžný tlak pro lokální odběratele. Jako první se uvažuje o výstavbě dvou takových stanic, přímo v areálu plynárny a dále na sídlišti na Pražském předměstí.[52] Rokycanská plynárna se v té době změnila spíše v středisko servisně-administrativního charakteru.[53] Roku 1957 ji přebírá podnik Západočeské plynárny, n. p. a výroba plynu zde definitivně skončila.[54] V 50. letech 20. století byl také do sousedství plynárny umístěn stavební závod Průmstav.[55]
Na roky 1974–1975 se plánuje v plynárně výstavba nové služebny. Měla vyrůst na ploše dosavadní služebny.[56] V listopadu 1981 byla zbořena původní administrativní budova, vlevo od vjezdu do podniku u Plzeňské ulice, její pozemek pak zůstal nezastavěný.[57] Mezitím západně od hlavního vjezdu proběhla stavba nové administrativní budovy Západočeských plynáren (foto z r. 2004). Slavnostní otevření se konalo 10. července 1984. Patrová budova, situovaná k uliční frontě na jihu pozemku plynárny, nahradila původní administrativní budovu postavenou po roce 1870. Novostavba měla podobu účelového modernistického kvádru. V 1. patře zřídil plynárenský podnik 3 byty pro zaměstnance.[58] V této poslední stavební fázi obsahoval areál plynárny následující budovy: u Plzeňské ulice administrativní budova, za ní dvě skladové budovy, v zadní části pozemku (v jeho severovýchodním cípu) pak plynojem na kruhovém půdorysu.[59]
7.1.3. Příprava výstavby supermarketu na místě
plynárny
Po roce 2000 se uvažovalo o revitalizaci areálu plynárny s tím, že by zde vznikly nejspíše prodejní plochy. Projekt prosazoval Jaroslav Třešňák, podnikatel z Teplic, který v dražbě získal pozemek od plynárenského podniku za 6 000 000 Kč.[60] Vyvinul setrvalou aktivitu, při níž opakovaně žádal orgány města o schválení jednotlivých kroků, které mu nakonec, po několika letech přinesly úspěch. V roce 2006 byl na místě plynárny otevřen supermarket firmy LIDL.
Série jednání ve věci bývalé plynárny začala roku 2003. Dne 15. září 2003 nesouhlasili radní s pořízením změny územního plánu č. 26 podané Jaroslavem a Lenkou Třešňákovými, kteří požadovali změnit definici areálu z „plochy technického vybavení“ na „všeobecné smíšené území“. 30. září 2003 o věci jednalo i zastupitelstvo. Jenže 27. října 2003 rada revidovala prvotní odpor a záměr změny územního plánu odsouhlasila. 11. listopadu 2003 názorovou otočku provedli i zastupitelé.[61] Změnu regulativu areálu bývalé plynárny přitom zpočátku odmítala nejen městská rada ale i městská architektka a hospodářská komise.[62] Dne 26. října 2004 zastupitelstvo schválilo definitivně změnu územního plánu, která zde měla umožnit komerční aktivity.[63] Formálně byla provedena změna územního plánu až rozhodnutím rady města z 9. května 2005 a zastupitelstva z 24. května 2005.[64] Změna územního plánu představovala první výrazný úspěch Jaroslava Třešňáka. Celý projekt ale čelil odporu, který vyvolaly spekulace o tom, že na pozemku se chystá stavět tehdy v Rokycanech negativně proslulá firma LIDL. V roce 2002 totiž tato společnost nechala nelegálně pokácet dva chráněné pyramidální duby v zahradě u křižovatky u jatek (viz níže). Obavy panovaly o osud chráněného javoru klen (Acer pseudoplatanus L.) v areálu plynárny.[65] Tento výjimečně vzrostlý a starý exemplář javoru byl 8. března 1995 prohlášen za chráněný strom včetně ochranného pásma o poloměru 7 metrů. Ve výšce 1,3 metru měl obvod kmene 345 cm, výška stromu dosahovala 20 metrů, výška koruny 18 metrů a šířka 15 metrů.[66] V roce 2006 se obvod kmene ve výšce 1,3 m uvádí 349 cm. Odhadované stáří stromu je 200–250 let.[67] Dne 6. listopadu 2003 se kvůli stromu sešli ekologičtí aktivisté se starostou Janem Balounem a požádali ho o nainstalování kamery, která by ohlídala případné podezřelé aktivity v areálu plynárny.[68]
Majitel pozemku Jaroslav Třešňák sice prohlásil, že nehodlá s parcelou nakládat proti vůli města, ale zároveň odmítl přesně sdělit, které firmě a pro jaké účely chce pozemek přeprodat.[69] Podle situačního plánku, který předložil městu, se zdálo, že mělo jít o supermarket, podnikatel se ale nebránil ani výstavbě bytů (s tím že pořízení detailního projektu je drahé a provede jej až po definitivním odsouhlasení výstavby).[70] V situačním plánku nebylo navíc zahrnuto ochranné pásmo chráněného javoru.[71] Třešňák vyloučil, že by šlo o úmysl. Město si nechalo vypracovat na zástavbu oblasti posudek. Třešňák sám navrhl rozdat občanům k tomuto tématu anketní lístky.[72] Ankety se však zúčastnilo jen pár stovek lidí. Podnikatel mezitím zadal v říjnu 2003 vypracování podrobnější architektonické studie za 250 000 Kč.[73] V průběhu následujících měsíců ale patrně Třešňákovi koketovali i s myšlenkou využít pozemek pro jiné účely. V roce 2005 proto městu podali žádost o změnu územního plánu č. 45, kdy se lokalita měla opět předefinovat, tentokrát z „všeobecného smíšeného území“ na „území nerušící výroby a služeb“. 14. července 2005 doručili v tomto smyslu dopis na městský úřad. Zdůrazňovali, že došlo k omylu a že předchozí žádost o změnu územního plánu byla podána chybně. Podstata návrhu spočívala v tom, že zatímco smíšené území má mít podle územního plánu minimální podíl zeleně 30 %, území nerušící výroby a služeb má tento podíl stanoven jen na 15 %.[74] Revize územního plánu by tak Třešňákovým umožnila dále maximalizovat výnos z pozemku a rozšířila by i možnosti jeho konečného využití. Investor chtěl dodatečně získané plochy využít pro další parkovací místa.[75] Tuto žádost ovšem 20. června 2005 zamítla rada města.[76] Původně mělo o žádosti jednat zastupitelstvo 28. června 2005, ale sami předkladatelé požádali o odklad, pro předložení dodatečné dokumentace. Tu zaslali 14. července 2005. Návrh manželů Třešňákových znamenal účelovou revizi původního projektu, v kterém se argumentovalo 31,5% podílem zeleně (2161 z 6849 metrů čtverečních). S těmito parametry přitom předložil investor projekt stavebnímu úřadu při žádosti o stavební povolení. Proti změně územního plánu se proto rezolutně vyjádřil městský správce zeleně. Rada města ale 1. srpna 2005 tento plán nezavrhla, pouze nechala na odboru rozvoje města, aby s Jaroslavem Třešňákem projednal případnou finanční kompenzaci dodatečně vykácené zeleně, s možným řešením v podobě náhradní výsadby.[77] Dne 1. srpna 2005 tuto informaci vzala na vědomí rada města.[78] Majitel pozemku zároveň ujistil město, že ochrana zmíněného cenného stromu má být podle jeho projektu plně respektována, včetně ochranného pásma.[79] Při jednání zastupitelstva 9. srpna 2006 byla ale žádost o tuto změnu územního plánu vzata zpět a již nebyla dále projednávána.[80]
Mezitím spěl celý projekt k realizaci. 30. května 2005 městská rada projednala projekt výstavby „obchodního zastoupení firmy Třešňák-Horova“ v areálu bývalé plynárny a odsouhlasila provedení přeložky plynového potrubí z tohoto areálu na sousední obecní pozemek.[81] Dne 7. září 2005 podal Třešňák žádost o stavební povolení na přeložku regulační stanice plynu včetně nových rozvodů plynu na pozemcích v areálu bývalé plynárny. Podle projektu měla nová regulační stanice plynu stát v severovýchodním rohu parcely č.kat.315/1 a stávající regulační stanice se měla demontovat. Součástí přeložky byla i likvidace původního plynovodu a výstavba nového STL a NTL plynovodu. Stávající plynovodní přípojky některých objektů měly být upraveny s ohledem na novou trasu plynovodu. Plánovala se i nová elektrická přípojka nízkého napětí pro projektovanou regulační stanici plynu. 9. září 2005 začalo stavební řízení.[82] Dne 6. října 2005 město vydalo stavební povolení.[83] Dne 26. května 2005 Třešňák požádal o vydání územního rozhodnutí na stavbu obchodního centra. Uvedeným dnem započalo územní řízení. Podle předloženého projektu sestává vlastní objekt prodejny z prodejní části, manipulační části, sociálního zařízení, prostor pro administrativu a technického zázemí. Objekt měl být zděná dvoulodní halová stavba se sedlovou střechou s dřevěnou příhradovou konstrukcí a lehkými dělícími příčkami. Na stavbu měly být použity standardní stavební materiály. Budova měla mít obdélníkový půdorys o rozměrech 69,80 x 26,47 metrů, s boční krytou rampou a prostorem pro vozíky. Světlá výška prodejny činila 3,30 metru, světlá výška vedlejších prostor 3,01 metru, výška hlavního hřebene střechy 8,35 metru.[84] Celý areál měl být napojen na komunikaci v Plzeňské ulici. Parkovací a zpevněné plochy byly situovány mezi vlastním objektem a ulicí. V rámci výstavby mělo dojít k úpravě komunikace a chodníku, včetně připojení na stávající komunikaci. Počítalo se s napojením na inženýrské sítě. V celém areálu se projektovaly sadové úpravy. Na rozhraní vjezdu do areálu a chodníku mělo stát světelné reklamní zařízení ve tvaru praporu o rozměrech 3 x 3 metry, o výšce 12 metrů. Původní oplocení pozemku podél Plzeňské ulice se mělo demontovat, zbylá část opravit. Část oplocení mezi prostorem zásobování a pozemkem sousedního rodinného domu měla nově sestávat z betonové podezdívky o výšce cca 50 cm a neprůhledných palubových dvouvrstvých plotových polí na ocelových sloupcích o výšce 250 cm. Pokračující oplocení k pozemku č.kat.314/1 bylo projektováno z poplastovaného pletiva, na ocelových sloupcích do betonových patek o výšce 135 cm. Stavba byla řešena jako bezbariérová. Podmínkou pro realizaci stavby byla výše uvedená přeložka regulační stanice včetně plynovodu a demolice objektů původní plynárny.[85] Proti územnímu rozhodnutí se objevilo několik námitek. Prekérní bylo například sousedství plánovaného supermarketu a rodinného domku čp.1012/III. Dne 3. června 2005 bylo řízení přerušeno, teprve po odstranění některých námitek pokračovalo. Požadováno bylo vybudování plné zdi do výšky minimálně 3 metry, přičemž stavební materiál zdi měl být upřesněn v rámci stavebního řízení. Předběžně se požadovalo běžně používané zdivo bez další povrchové úpravy (například bílé cihly nebo štípaný beton). Zeď měla vzniknout po celé délce mezi pozemkem č.kat.314/5 a sousedním č.kat.315/1, kde se plánovala výstavba parkoviště. Dále měla zeď pokračovat mezi pozemkem č.kat.314/1 a č.kat.315/1 v místě, kde se plánovala příjezd k rampě prodejny. Z důvodu ochrany menšího z obou javorů horských stojících na hranici obou pozemků u rodinného domu bylo povoleno v jeho blízkosti přerušit tuto zeď na maximálně 2 metry a nahradit plotem z neprůhledných palubových dvouvrstvých polí (i bez podezdívky). Plot měl být veden obloukem kolem uvedeného stromu tak, aby zasahoval do pozemku č.kat.314/5 maximálně 1 metr. Veškeré venkovní jednotky klimatizace, vývody vzduchotechniky a vývody dalších zařízení vytvářejících hluk, se měly situovat do dolní části prodejny tak, aby nebyly u jižní a západní strany prodejny. Lampa veřejného osvětlení, projektovaná uprostřed parkoviště pro 6 automobilů u hranice pozemku č.kat.314/5, se měla přemístit blíž k chráněnému javoru tak, aby se nacházela až v úrovni rodinného domu, podél jeho východní strany (minimálně v úrovni 3 metry za rohem rodinného domu jižním směrem). Původně plánované umístění této lampy se totiž vycházelo přímo pod okny ložnice a koupelny na severní straně rodinného domu.[86]
26. července 2005 bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby supermarketu. Žadatel všem výše uvedeným námitkám vyhověl. Pro umístění stavby město stanovilo několik dalších podmínek. Do projektové dokumentace měly mimo jiné být zapracovány požadavky ZČP a. s. Plzeň z 11. května 2005 (elektrická přípojka pro novou střednětlakou regulační stanici, oplocení dle projektu s ponecháním pouze jedněch vrátek, vybudování přístupového chodníčku k regulační stanici, a výměna stávajícího pozemku pod regulační stanicí za pozemek pod novou stanicí). Další požadavky se týkaly dopravního řešení. Ochranný ostrůvek na Plzeňské ulici měl být proveden vodorovným dopravním značením, přechod pro chodce přes ulici v navrhovaném místě se měl zrušit z důvodu vjezdu do dvora a investor měl navrhnout jiné řešení. V dalším stupni stavebního řízení se pak za nutné považovalo upravit šířkové uspořádání ochranného ostrůvku pro chodce v místě napojení na vjezd do areálu obchodního centra, s ohledem na parametry zásobovacích kamionů. Ostrůvek měl také být upraven tak, aby byl připraven na zřízení uvažované cyklostezky. Další sadu podmínek si stanovila Správa a údržba silnic. V dotčeném úseku Plzeňské ulice měly být osazeny nově stávající obrubníky v trase, která bude respektovat projektovou dokumentaci zamýšlenou stavbu okružní křižovatky u Střelnice. Vytěžená původní dlažba měla být investorem přečištěna a odvezena na středisko Správy a údržby silnic Rokycany. I vjezd do areálu prodejny se měl upravit dle projektu na výstavbu okružní křižovatky u Střelnice a na rekonstrukci Plzeňské ulice, tedy na šířku 7 metru. Bylo také nutno uzavřít smlouvu na zřízení věcného břemene z důvodu zajištění příjezdu k pozemku města Rokycany č.kat.266/12 a odtud dále k pozemku č.kat.316/5, na kterém bylo umístěno několik garáží (jde o dvůr za činžovním domem čp.536-537/III). Do projektové dokumentace mělo být zapracováno, že při zúžení vozovky v Plzeňské ulici, bude nejen vytrhána dlažba, ale budou současně odstraněny i konstrukční vrstvy vozovky pod touto dlažbou. Vzniklý prostor bude zavezen ornicí a plocha zatravněna.[87]
Rozsáhlé byly i požadavky ekologického rázu, s důrazem na ochranu památného stromu. I parkovací místa navržená v kořenovém prostoru 2 vzrostlých javorů (na pozemku města č.kat.266/12) se měla řešit jiným způsobem tak, aby nezasahovala pod korunu stromů. Stejně tak město požadovalo upravit trasu inženýrských sítí (hlavně veřejného osvětlení) tak, aby nezasahovala do kořenového prostoru stromů a to včetně stromů na pozemku města Rokycany (zejména dvou vzrostlých javorů a topolů). Pokud se týkalo projektu sadových úprav, doporučilo město nahradit platan navrhovaný do zeleného ostrůvku u parkovacích míst méně vzrůstným stromem.[88]
Dne 16. listopadu 2005 obdržel projekt stavební povolení.[89] V polovině listopadu 2005 se už ohlašuje, že výstavbě v bývalé plynárně nic nebrání. Měl tu vyrůst hobbymarket, neboli velkoprodejna potřeb pro kutily, zahrádkáře a domácnost. Mělo tu práci najít cca 20 lidí. Vedoucí projektu Bohumil Müller se odvolával na výsledky ankety mezi místními obyvateli, podle nichž tento typ velkoprodejny v Rokycanech chybí. Stavitel se zavázal přísně ochránit památný strom v areálu, za pokácení 5 dalších stromů nabídl náhradní výsadbu. S takto revidovaným projektem vyslovil souhlas i Zdeněk Paul ze sdružení Zač Market. Firma dostala rovněž souhlas k napojení budoucí prodejny na Plzeňskou ulici. Město ještě řešilo technické a finanční detaily napojení.[90]
7.1.4. Výstavba supermarketu LIDL čp.1031/III
Počátkem roku 2006 se začalo s demolicí budov bývalé plynárny. Koncem února již na celém pozemku jsou provedeny demolice a na místě plynárny pracují stroje na drcení sutin. Zboření neunikla ani administrativní budova bývalého podniku z roku 1984 (stala se tak jednou z budov s nejkratší existencí v moderních dějinách města). Počátkem března 2006 byla likvidace původních zdí ukončena, na ploše plynárny zbyl jen výše uvedený chráněný strom (obehnaný pletivem vyznačujícím ochranné pásmo). Směrem do Plzeňské ulice zůstala stát část původní ohradní zdi areálu. Počátkem dubna 2006 na staveništi probíhají výkopy inženýrských sítí, zároveň začal vyrůstat plot, oddělující budoucí obchodní centrum od zahrady sousedního rodinného domu čp.1012/III. V 2. polovině dubna 2006 pokračují terénní úpravy a výkopy inženýrských sítí. Izolační plot u hranic domu čp.1012/III již hotov, jde o masivní, přes 3 metry vysokou zděnou hradbu.[91]
Nakonec ale Jaroslav Třešňák připravil pro město další velké překvapení. Až podezřele pozdě, v době, kdy již byla nová prodejna rozestavěna, došlo ke změně provozovatele. Místo hobbymarketu bylo ohlášeno 16. března 2006 městu, že nové obchodní centrum bude provozovat firma LIDL. 15. května 2006 požádali manželé Třešňákovi o příslušnou změnu a 30. května 2006 začalo řízení v této věci.[92] Jako kompenzaci za nečekané překvapení nabízí investor městu finanční dar. Městská rada ho přijímá, zastupitelstvo města ale přijetí daru odmítlo.[93] Letité spekulace místních aktivistů se tak potvrdily. Společnost Lidl, tušená od počátku jako hybatel projektu, se k investici přihlásila veřejně až na poslední chvíli. Nicméně zvýšená občanská pozornost k celé kauze, kontrolní mechanismy ze strany města, jakož i negativní publicita, kterou si v Rokycanech Lidl v minulosti vysloužil, zabránily tomu, aby se opakoval scénář z jiných českých měst – tedy nedovolené kácení stromů a porušování urbanistických regulativů.
Tak idylické to ovšem nebylo. 10. května 2006 požádali Třešňákovi o povolení k úpravě parkovací plochy okolo nové prodejny. Šlo o podobný požadavek, který se o rok dříve snažili prosadit změnou územního plánu. Při prodejně totiž zamýšleli zřídit 41 dalších parkovacích míst (kromě 58 odsouhlasených v projektu). Stavební úřad řízení v této věci přerušil a vyzval žadatele, aby do 22. června 2006 svou žádost doplnili.[94] Dne 26. června 2006 věc projednávala městská rada. Další parkoviště (nyní už navrhováno jen 27 dodatečných parkovacích ploch) mělo být situováno vedle stávajícího dětského hřiště v ulici U Plynárny, na východním okraji nákupního střediska. Na rozdíl od předchozích žádostí Třešňákových mělo toto řešení respektovat stávající veřejnou zeleň u vnější hranice areálu, na městských pozemcích. Další výsadba zeleně se předpokládala i na části sousedního pozemku č.kat.314/1 (v majetku Marie Koškové a Hany Honalové) a navazovala by na jejich zahradu (pozemek leží severně od zahrady rodinného domu čp.1012/III. Třešňákovi argumentovali, že v souvislosti se změnou hobbymarketu na prodejnu Lidl se změní i požadavky na dopravní přístupnost. Zatímco hobbymarket měl být z velké části využíván i pěšími zákazníky, nyní se předpokládal větší podíl motorizovaných zákazníků. Zatímco na vlastním pozemku bývalé plynárny by po této korekci projektovaného parkoviště došlo k poklesu plochy zeleně z 32,6 na 29 %, na ploše, kde by vyrostlo nové parkoviště, by došlo k poklesu podílu zeleně ze 100 na 21,5 %. Naopak na soukromém pozemku č.kat.314/1, který územní plán definoval jako „obytné území rodinných domů“ měla zeleň zaujímat 100 % rozlohy (oproti minimu 60 % předepsanému územním plánem). Město mělo námitky proti plánu přesunout „kontingent“ veřejné zeleně na soukromý pozemek, požadovalo hlavně doklady, že tato náhradní výsadba je schválena jeho majiteli. 19. května 2006 na jednání se starostou města Janem Balounem předložil investor písemný souhlas obou majitelek parcely č.kat.314/1. Právník, o jehož vyjádření město požádalo, ale namítal, že tento závazek není dostatečný, zejména pokud by pozemek změnil majitele. Navíc pokud by pozemek zůstal v soukromých rukou, mohl by jeho majitel kdykoliv zdejší veřejnou zeleň vykácet (pokud by nedorostla do obvodu kmene 80 cm). Z tohoto úhlu mělo být pro obec výhodnější, kdyby pozemek patřil přímo společnosti LIDL jako právnické osobě, na kterou se vztahují jiná a přísnější pravidla pro manipulaci se zelení. Hlavní námitky ale vznesl odbor rozvoje města proti rozvržení zamýšleného parkoviště. Zatímco původně plánovaný pruh veřejné zeleně podél východní strany areálu by zanikl a byl nahrazen parkovacími místy, náhradní zeleň by vyrostla ve veřejnosti nepřístupné lokalitě na opačné, západní hranici areálu a de facto by tvořila jen rozšíření soukromé zahrady u zdejšího rodinného domu. S projektem expanze parkoviště vyslovila zásadní nesouhlas i pracovní skupina pro dětská hřiště, protože nová parkovací místa měla vyrůst v bezprostřední blízkosti dětského hřiště v ulici U Plynárny. Námitky vyslovila i městská architektka Ing. arch. Hana Przygrodská. Ta připustila pouze navýšení počtu parkovacích míst o 17 s tím, že by byla situována podél budovy supermarketu. Jako argument použila zkušenost s prodejnami stejného řetězce v Plzni, kde prý jsou parkoviště předimenzovaná a zejí prázdnotou. Investor ale takové úvahy odmítl s tím, že již počet parkovacích ploch redukoval ze 41 na 27 a níž jít nemůže. Odbor rozvoje města doporučil neschvalovat změny projektu a ponechat parkoviště v původních dimenzích. Radě města zároveň doporučil, aby revokovala rozhodnutí z 1. srpna 2005, ve kterém zahájila jednání o možné finanční kompenzaci ze strany Jaroslava Třešňáka za případné ztráty na veřejné zeleni.[95] Dne 30. května 2006 také stavební odbor MÚ zahájil řízení o změně stavby před jejím dokončením, na základě žádosti podané Jaroslavem Třešňákem 15. května 2006. Mělo dojít k úpravám původního projektu. V interiéru prodejny mělo dojít ke změně dispozice zázemí (změna orientace šaten, umístění linky v denní místnosti), zvýšené pódium v místnosti 11 (technická místnost) nemělo být zbudováno, kontrolní okno do prodejny mělo mít při stejné velikosti snížený parapet na 1200 mm. Na jižní straně budovy měla být čelní stěna s výkladci posunuta o 5 metrů směrem do objektu při zachování původní střechy. Vznikl by tak přístřešek podporovaný dvojicí železobetonových sloupů, pod nímž by byly umístěny konstrukce pro parkování nákupních vozíků a jízdních kol. V souvislosti s tím mělo dojít ke zmenšení prodejní plochy a manipulační plochy. Hlavní vstup do objektu a východ se přesunul z východní okapní strany na jižní štítovou stranu. V místě původního přístřešku vstupu měly vzniknout místnost pro výkup lahví. Tvar původní střechy se neměnil. Umístění světlíků pro odvod tepla a kouře mělo být provedeno na jedné straně hřebene a zároveň tyto světlíky měly mít jinou velikost. V denní místnosti se plánovalo jen jedno okno o velikosti 125 x 150 cm. Komunikační propojení mezi prodejnou a manipulačním prostorem mělo být zajištěno jedním otvorem s požárními dvojkřídlovými dveřmi (původně dva otvory). Výkladce na jižní straně se nově řešily jako pevné. Vzhledem k úpravám se mírně měnilo i uspořádání síťových rozvodů v budově.[96] Dne 30. června 2006 stavební odbor MÚ rozhodl povolit výše uvedené úpravy projektu. Úřad musel zapracovat i námitky účastníků řízení, kteří se obávali zejména zvýšené hlučnosti.[97]
Okolo 20. května 2006 již rostou základy budoucího supermarketu, zároveň se provádí rekonstrukce vozovky v Plzeňské ulici před staveništěm. Na protějším chodníku jsou vsazeny nové obrubníky, které byly umístěny do stávající vozovky, která tak byla zúžena. Počátkem července 2006 už prakticky byla dobudována hrubá stavba prodejny, probíhá sestavování krovu (zatím jen hrubé trámy, bez latí a bez střešní krytiny). V polovině srpna 2006 je budova supermarketu hotova, včetně oken a střechy. Chybí jen vnitřní vybavení. V okolí probíhají úpravy parkoviště a trávníkových pásů, okolo chráněného stromu je hotova ochranná zídka.[98] V 2. polovině srpna 2006 také probíhá instalace dopravních značek u vjezdu do areálu.[99] Počátkem září 2006 je objekt i jeho okolí zcela hotov.[100] V polovině září 2006 se pak supermarket LIDL čp.1031/III otevřel pro veřejnost. 8. února 2007 obdržel číslo popisné. Výstavbu vlastního obchodního centra prováděla firma Betonstav, a. s. z Teplic. Stavba byla povolena 16. listopadu 2005, s termínem dokončení do 31. prosince 2007. Kromě toho probíhala i přeložka regulační stanice plynu. Ta získala povolení 6. října 2005, s termínem dokončení do 31. prosince 2005. Paralelně se rozběhly i dvě akce na související dopravní infrastruktuře. Šlo o úpravu chodníku v přilehlém úseku Plzeňské ulice (povolena 3. listopadu 2005, termín dokončení 31. prosince 2007) a o úpravu vozovky v Plzeňské ulici (povoleno 4. listopadu 2005, termín dokončení 31. prosince 2007).[101] Architektonický projekt nového obchodního centra je dílem ing. Vladimíra Enta z Projekční kanceláře Žižkov Ústí nad Orlicí.[102] Na podzim 2006 sice už supermarket funguje, včetně parkoviště, ani po jeho dokončení ale nebyla provedena úprava přilehlého úseku Plzeňské ulice, kde zůstala původní dlažba z žulových kostek. Dne 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo o smlouvě se společností Lidl, kterou by vzniklo věcné břemeno, umožňující městu přístup přes prodejnu na obecní pozemek č.kat.266/12.[103]
Areál supermarketu vcelku logicky oživil dosluhující, vyhaslou průmyslovou lokalitu. Nakonec se díky pozornosti města a regulačních orgánů zamezilo možným škodám na cenném stromu a celkově byla řešení lokality věnována nadstandardní pozornost. Z hlediska kompozičního a urbanistického ale při živé městské ulici vznikla poddimenzovaná typizovaná prodejní stavba, která navíc ustoupila z uliční čáry do vnitrobloku. Tohle je trvalý problém podobných velkoprodejen z počátku 21. století. Přitom ideálním řešením měla být minimálně jednopatrová, autorsky zpracovaná zástavba přímo podél ulice s tím, že parkoviště bude ukryté ve vnitrobloku. Tento ideál je možné vzít jako podklad pro výhledové nové řešení této lokality, protože životnost montovaných prodejních objektů, jakým je i tento, není extrémně dlouhá a ve střednědobé perspektivě se vynoří otázka přestavby.
Na přelomu února a března 2018 proběhla rekonstrukce prodejny. Byla zvětšena pekárna, upraven vchod do obchodu a instalovány nové kasy. Po zhruba týdenní uzávěře se supermarket otevřel 2. března 2018.[104] Další drobná stavební úprava proběhla ve dnech 16. - 23. února 2019. Uvnitř prodejny se rozšiřoval vstup a stavěla nová pekárna. Zároveň přibylo několik parkovacích míst na ploše před supermarketem.[105]
7.2. Průmyslové podniky jižně od Plzeňské ulice
Naproti supermarketu Lidl, na jižní straně Plzeňské ulice se rozkládaly další průmyslové areály. Využívaly vhodnou polohu s přímým napojením na železniční trať (tedy výhodu, kterou například obecní plynárna neměla). Postupně se na těchto pozemcích vystřídalo několik firem. Celá oblast si průmyslový ráz podržela i na počátku 21. století, byť mírou využití a technickým stavem zdejších industriálních objektů se začíná spíše blížit lokalitě typu brownfield, u níž bude nutno uvažovat o komplexní revitalizaci (po vzoru bývalé plynárny).
7.2.1. Bývalá cementárna firmy Poppy
Na počátku 20. století zde firma Ludvíka Poppyho založila cementárnu čp.129/III.[106] V městském archivu se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Poppy Ludvík, zřízení vápenných pecí“.[107] Od roku 1906 podnik vedl Bedřich Poppy. Výrobní rejstřík cementárny zahrnoval zejména cementové střešní krytiny, dále schody, plotové sloupky, žlaby pro dobytek, obruby ke dveřím, skruže do studní, roury, obrubníky nebo náhrobní kameny. Dominantní byla výroba cementových střešních tašek.[108] Podle Karla Hofmana byla roku 1907 vyrobena první série 7000 tašek a jimi pokryta ukázkově střecha domu čp.13/I (tehdejší pošta) na nároží Palackého a Knihovy ulice (na místě dnešního úřadu práce).[109] Poté, co se tato technologická novinka osvědčila, zvýšila cementárna Poppy a spol. výrobu, roku 1909 začala s velkosériovou produkcí, roku 1910 vyrostly dílny a byly vybaveny stroji. Poptávka byla tak velká, že firma musela v roce 1910 85 000 objednaných kusů odmítnout. Pracovalo se proto celou zimu a na jaře 1911 měla cementárna na skladě 200 000 tašek.[110]
Není ale zcela jasné, kde se nacházel tento areál. Na mapě z roku 1907 ani na reambulaci evidenční katastrální mapy cca z roku 1910 totiž na místě cementárny v prostoru jižně od dnešní Plzeňské ulice žádná zástavba zakreslena není. A v seznamu domů podle majitelů v rámci sčítání lidu roku 1910 není v Rokycanech evidován žádný dům tohoto typu.[111] Poppyové ovšem byli majiteli výše zmíněného domu čp.13/I na rohu Palackého a Knihovy ulice. Tam je ale těžko představitelná existence velkovýroby zmiňované Karlem Hofmanem. Není jasné, kde se tedy nacházely výrobní objekty. Roku 1912 byla firma zapsána do obchodního rejstříku jako Poppy a spol. s. r. o.[112] Až tehdy došlo k stavebnímu využití areálu u Plzeňské ulice. V městském archivu se nachází složka z roku 1912, nazvaná „Firma Poppy a spol. - stavba továrny“.[113] Cementárna se rozložila na prostorném pozemku jižně od Plzeňské ulice, který na jihu sousedil s železniční stanicí. To bylo pro tehdejší podnikání výhodné, protože umožňovalo snadnou přepravu výrobků. Z hlediska urbanistického už o tak šťastné řešení nešlo. Když v září 1913 jednalo zastupitelstvo o vymezení regulačních obvodů, kde by bylo zakázáno zakládání průmyslových podniků, používali někteří řečníci cementárnu firmy Poppy za příklad nevhodně situované továrny. Takto se vyjádřil například pan Chrž , který dokonce vznik tohoto podniku označil za porušení dříve přijatých regulačních vyhlášek. Na to ale reaguje obecní zapisovatel, podle něhož dřívější usnesení jen vymezovala tovární obvody, ale nezakazovala průmyslovou výstavbu v nějakém konkrétním území. Kolaudace cementárny už prý byla provedena. Děkan Raus pak podotkl, že cementárna obtěžuje vzduch, což je obzvlášť nevhodné vzhledem k jejímu sousedství s hřbitovem u kostela sv. Trojice.[114] Cementárna nijak neobohatila tvář Plzeňské ulice, která nadále zůstávala pouhou silnicí nesouvisle lemovanou industriálními komplexy. Továrna nestála přímo u dnešní Plzeňské ulice, ale blíže k trati. Od Plzeňské silnice k ní vedla cesta, po obou stranách obklopená nezastavěnými prolukami. Vlastní továrna sestávala ze tří budov, hlavní hala byla obdélná, přízemní, orientovaná kolmo na železniční trať.
Firma se svezla na vlně předválečné konjunktury. V roce 1915 převzal podnik Alois Markus, ale válečná léta s celkovým útlumem stavební výroby firmě nesvědčila.[115] Po roce 1918 již rokycanská cementárna nezopakovala svůj předválečný úspěch.
7.2.2. Bývalé Hospodářské družstvo, později
Zemědělský a zásobovací podnik
Brzy nato našel tento tovární areál nové průmyslové využití. V květnu 1921 jednalo zastupitelstvo o prodeji obecního pozemku č.kat.329/1 Hospodářskému družstvu. Hospodářské družstvo původně zamýšlelo postavit administrativní budovu, skladiště a hospodářské stavení na zahradě u hotelu Merkur čp.247/II (nyní pošta) v Jiráskově ulice, kde mělo k dispozici i železniční vlečku. Jenže správa státních drah musela vlečku zrušit kvůli plánovanému rozšíření kolejiště železniční stanice na západní stranu. Hospodářské družstvo proto původní plán opustilo a požádalo nejprve o zakoupení části okresní a obecní zahrady (v prostoru nynějšího parku u vlakového nádraží a na ploše autobusového nádraží). I z toho ale sešlo (obec potřebovala zahradu pro budoucí rozšíření obecního dvora). Pak začalo jednat družstvo o odkupu parcely č.kat.329/1. Pozemek měl plochu 14 612 čtverečních metrů (4062,66 čtverečních sáhů). Obec ho koupila 23. září 1913 na výstavbu železářské školy (viz níže) od děkanského kostela Panny Marie Sněžné za 20 313,31 K. 27. ledna 1914 obec uzavřela dohodu s erárem, kdy státní správa získala na pozemek užívací právo. Jenže z výstavby školy sešlo. Pozemek byl po 1. světové válce zmenšen odstoupením části pro Obchodní družstvo a v roce 1921 měl plochu 13 202 čtverečních metrů. Hospodářské družstvo za něj nabídlo 95 436,38 Kč, což zastupitelstvo schválilo.[116]
Podle Karla Hofmana ovšem areál cementárny (pozemek č.kat.329/1) koupilo „Hospodářské družstvo v Rokycanech“ až v roce 1927 a v letech 1927–1930 na něm nákladem 95 436,38 Kč (patrně jde o záměnu s kupní cenou pozemku) postavilo nový průmyslový areál čp.63/III (foto z r. 2004). Číslo popisné sem bylo přeneseno ze zrušené vilky, která stávala vedle domu čp.64/III na nároží Jiráskovy ulice a náměstí 5. května (viz kapitola „okružní třída“). V rámci areálu se zachovalo i samostatné číslo popisné čp.129/III pro budovu na místě původní cementárny. Stavební povolení pro Hospodářské družstvo na skladiště na č.kat.329/1 vydala městská rada 16. prosince 1927.[117] Další stavební povolení pro Hospodářské družstvo, tentokrát na obilní skladiště na č.kat.322/7, vydala městská rada 14. května 1928.[118] V lednu 1929 vydala rada Hospodářskému družstvu užívací a obývací povolení na kolnu a vážní domek. Městskou technickou kancelář zároveň vyzvala, ať v rozpočtu na rok 1930 pamatuje na zřízení rigolu podél pozemku č.kat.329/1.[119] V srpnu 1929 Hospodářskému družstvu radní vydali povolení na kolnu na č.kat.322/2 a č.kat.329/1.[120] Užívací povolení pro Hospodářské družstvo na skladiště na pozemku č.kat.322/7 vydala městská rada v říjnu 1929.[121] Koncem února 1930 zase radou vydáno Hospodářskému družstvu užívací povolení na novostavbu kůlny a kanceláří na č.kat.322/1 a č.kat.329/1.[122] V květnu 1926 zastupitelstvo odsouhlasilo prodej zrušené, nepoužívané veřejné cesty č.kat.2776, která dříve spojovala Plzeňskou silnici a Tymákovskou cestu (zhruba v trase nynější ulice Poděbradovy a Sokolské na Rašínově), ale byla přetržena železniční tratí, Hospodářskému družstvu. Šlo o severní část této cesty, pahýl mezi Plzeňskou silnicí a drahou. Plocha cesty č.kat. 2776/1 se uvádí na 1478 čtverečních metrů. Hospodářské družstvo prý chce přikročit k výstavbě na pozemku č.kat.329/1. Nejprve chtělo postavit hospodářské skladiště a časem i administrativní budovu. Zmíněná cesta by sloužila jako příjezd k areálu Hospodářského družstva. Družstvo mělo jako náhradu obci postoupit 576 čtverečních metrů na zřízení chodníku podél jižní strany Plzeňské ulice.[123]
Hospodářské družstvo obchodovalo se zemědělskými produkty. Součástí areálu proto byly rozsáhlé skladovací plochy. Kromě toho sem společnost přemístila z domu čp.171/I v Palackého ulici své úřadovny.[124] Podnik, výhodně umístěný na okraji rokycanské železniční stanice, se připojil na železniční vlečku postavenou již předtím na počátku 1. republiky pro továrnu Marila.[125] Areál podniku ve srovnání s cementárnou významně expandoval směrem k západu. Za 2. světové války se firma stala důležitou pro chod válečného zásobování. V roce 1940 vydala rada povolení k přestavbě objektu.[126] Mělo jít o nástavbu kanceláří. 2. ledna 1941 rada vydala obývací povolení.[127] Tehdy také získal samostatné číslo popisné menší objekt na nádvoří čp.475/III. Těsně před koncem 2. světové války se ještě město zavázalo, že vlastním nákladem zřídí transformační stanici, kterou by mohlo využívat Hospodářské družstvo společně s Hirschovými železárnami.[128]
V roce 1950 bylo Hospodářské družstvo zrušeno a jeho objekty převzalo „Ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky v Praze“, později „Zemědělský a zásobovací podnik Plzeň, odštěpný závod Rokycany“.[129] V době komunistické ekonomiky už podnik nezažil výraznější konjunkturu, což ovšem vedlo k tomu, že původní prvorepublikové objekty postavené Hospodářským družstvem se dochovaly jako poměrně vzácně nenarušený soubor prvorepublikové průmyslové architektury. V listopadu 1967 MěstNV zmiňuje, že podnik by měl výhledově provést vyasfaltování příjezdové komunikace do svého areálu (šlo o aplikaci dobově prosazovaného modelu „sdružování finančních prostředků“, kdy se místní podniky podílejí na komunálních investicích).[130] Územní plán města z roku 2000 navrhoval v areálu Hospodářského družstva asanaci. Byla zde doporučena proměna na obytnou zástavbu, sestávající z třípodlažních domů (plocha R8). Záměr ale nebyl realizován a rozlehlý pozemek v blízkosti centra města čeká na své nové intenzivnější využití. Územní plán města z roku 2018 nabízí poněkud jinou koncepci. Jižní část pozemku bývalého průmyslového podniku definuje jako plochu komerčních zařízení (P11), severní jako zónu hromadného bydlení (P14), jenže pouze jako „plochu pro dotvoření obytného bloku podél ulice Plzeňská (parter, doplňující vybavení).“ Mezi oběma polovinami projektuje územní plán koridor zeleně ve východozápadním směru. Fakticky tu tak není explicitně navržena klasická obytná zástavba a plocha bývalého Hospodářského družstva, která přitom dosahuje rozměrů běžného městského bloku, tak nemusí být plně využita pro obytné účely. V Rokycanech se přitom nachází jen málo pozemků podobných dimenzí, které jsou situovány jen pár set metrů od historického jádra města a nabízejí se pro intenzivní využití.
Po západním okraji areálu bývalého Hospodářského družstva obloukem vede vegetací zarůstající zbytek bývalé železniční vlečky do podniku Marila. Od Plzeňské ulice podél ní vede nedlážděná cesta, jež až do rekonstrukce železniční stanice počátkem 21. století sloužila pro nepovolený ale často využívaný přechod pěších přes kolejiště dráhy směrem na Rašínov. Poté, co kolejiště obehnaly vysoké betonové bariéry, už jde o skutečně slepou cestu. Vyrostl u ní menší soubor zděných garážových kójí. Je zachycen na leteckém snímkování z března 1967.[131] Severně od garáží, za domem čp.111/III, vyrostla někdy počátkem 21. století na stavební parcele č.kat.4271 průmyslová hala. Lze ji vidět už na ortofotomapě z let 2002–2003.[132] Dne 28. dubna 2006 povolil stavební úřad přístavbu šaten a kanceláří ke stávající skladové a montážní hale za čp.111/III, s termínem dokončení do 31. prosince 2007. Stavebníkem byl Zdeněk Hejl z Rokycan.[133] Sídlí zde velkoobchodní firma HERO, zabývající se prodejem elektromateriálu. Objekt byl dokončen 17. prosince 2008. Číslo popisné čp.1100/III obdržel až později, roku 2023.[134] Jako majitel se dle stavu z února 2024 uvádí Zdeněk Hejl.
Jižně od garáží, přímo u okraje kolejiště dráhy, se 27. dubna 2019 otevřela provozovna autoservisu, pneuservisu, odtahové služby a půjčovny stavební techniky firmy Auto Kopačka čp.1070/III.[135] Je umístěna v novostavbě, jež byla dokončena a získala samostatné číslo popisné 11. února 2019. Jde o přízemní zděný objekt na půdorysu písmene L, s podlahovou plochou 396 čtverečních metrů a sedlovou střechou.[136] Obecně bývá pozitivním rysem, když se v dezurbanizovaném brownfieldu objeví soukromí investoři. Město by ale mělo strategicky trvat na tom, že hlavní plocha bývalého areálu Hospodářského družstva bude řešena koncepčně a ideálně nikoliv pro průmyslové a obchodní využití, k tomu jsou vhodnější plochy na periferii, například v areálu bývalých Kovohutí. Jižně od bytového domu čp.540-541/II získal v 90. letech 20. století číslo popisné čp.982/III drobný komerční objekt.
7.2.3. Plánovaná výstavba železářské školy
Na parcele u Plzeňské ulice, mezi tehdejší cementárnou a domem čp.111/III, zhruba v místech, kde dnes stojí obytné domy čp.542-547/III, chtělo město počátkem 20. století stavět odbornou školu železářskou. Dne 8. července 1912 získala obec souhlas ministerstva i místodržitelství. Mělo jít o „c. k. státní řemeslnickou školu živnosti pro zpracování kovů“. Bylo by to jediné zařízení svého druhu v Čechách, které by připravovalo kvalifikované dělnické kádry pro hutnický a kovozpracující průmysl. Původně se uvažovalo o situování školského komplexu do prostoru u dnešních nových kasáren u Šťáhlavské silnice, ale po obhlídce místa byla navržena lokalita u Plzeňské silnice.[137] Obec už dokonce tento pozemek zakoupila od děkanského úřadu.[138] Šlo o parcelu č.kat.329/1 o ploše 14 612 čtverečních metrů (4062,66 čtverečních sáhů). Obec ji koupila 23. září 1913 od církve za účelem výstavby železářské školy za 20 313,31 K.[139] V září 1913 schválilo zastupitelstvo nový plán využití plánované půjčky ve výši 300 000 K, kterou si Rokycany hodlaly vzít od domažlické spořitelny. Původní plán na rozdělení půjčky předpokládal, že jen 21 000 K bude využito na staveniště železářské školy. Nový plán předpokládal výrazné uspíšení projektu. Na výstavbu školy mělo jít 203 200 K (a dalších 21 000 K na výše zmíněné staveniště). Prostor staveniště pro železářskou školu byl totiž uznán úřady za způsobilý a bylo nutno urychlit přípravu výstavby. Podle Karla Bastla, který se přihlásil do rozpravy, se přitom ve městě povídalo, že výstavba železářské školy byla o 2 až 3 roky odložena. Na to reaguje starosta Anichober, podle nějž je opak pravdou a výstavba bude urychlena. Počátkem školního roku 1915/16 měla být škola předána do užívání. Na místodržitelství v Praze už prý byly odeslány náčrtky, z nichž se vypracuje definitivní projekt.[140]
Areál měl sestávat se tří budov. Při Plzeňské ulici měla stát obytná budova, od ulice oddělena 10 metrů širokou předzahrádkou. V ní se měly nacházet 2 byty pro školní zřízence a v patře byt ředitele. Objekt měl mít rozměry 16 x 14 metrů. O něco dále v hloubi pozemku byla naplánována hlavní školská budova o velkorysých rozměrech 50 x 90 metrů. Za ní se ještě projektovala třetí menší budova s dílnami, šatnami a koupelnami. Stavba měla začít co nejdříve tak, aby výuka mohla začít nejpozději ve školním roce 1915/16.[141] Dne 27. ledna 1914 pak obec uzavřela dohodu s erárem, kdy státní správa získala na pozemek užívací právo.[142] Ještě v březnu 1914 opakuje starosta Anichober, že plány železářské školy byly zaslány na místodržitelství k vypracování půdorysného rozvrhu budovy.[143] Vypuknutí 1. světové války ale celý projekt překazilo. V listopadu 1914 zastupitelstvo rozhodlo, že peníze z půjčky, kterou si vzalo od domažlické spořitelny a které nebyly využity kvůli odkladu výstavby železářské školy, použije na rekonstrukci obecního pivovaru a výstavbu nové pece v obecní cihelně.[144]
Po válce už město nedokázalo najít na výstavbu železářské
školy finance.[145] A z projektu
tak sešlo. Pozemek č.kat.329/1 pak byl zmenšen odstoupením části pro Obchodní
družstvo a v roce 1921 měl plochu 13 202 čtverečních metrů. Roku 1921 byl prodán
Hospodářskému družstvu za 95 436,38 Kč.[146] Podle
Karla Hofmana ale pozemek vyhrazený pro železářskou školu koupilo od obce
Hospodářské družstvo až roku 1927, za 6000 Kč. Hospodářské družstvo jej přičlenilo ke svému,
nově budovanému komplexu.[147] Počátkem
40. let 20. století na parcele, kde měla stát železářská škola, vyrostl
činžovní dům čp.478-479/III a v 50. letech 20. století pak soubor bytových
domů (viz níže).
7.3. Bývalá Marila (dříve cukrovar, koželužna)
7.3.1. Výstavba cukrovaru v Rokycanech
Již od roku 1864 se v Rokycanech uvažovalo o stavbě cukrovaru.[148] Toto průmyslové odvětví v té době prožívalo v českých zemích mimořádný rozmach a hlavně: silně se v něm uplatňoval domácí, etnicky český kapitál, což rezonovalo s národohospodářskými představami tehdejší vlastenecké společnosti. V letech 1870–1871, na vrcholu gründerské éry rakouského kapitalismu, se ustavil přípravný komitét ke zřízení „Rolnického akciového cukrovaru“ v Rokycanech, do kterého usedli předáci místní honorace: Gustav Haas (starosta města), Josef Brejcha (radní a pozdější starosta), Josef Kellner (majitel hostince Na Železné), Jan Jágr (mlynář a statkář, majitel mlýnů čp.12/III a čp.1/III), František Markus (pozdější starosta města), Jan Kraft a Josef Mallik.[149] Roku 1870 se Haas vzdal předsednictví v komisi a nahradil jej Alexandr Kubert (lékárník a okresní starosta).[150] Komitét vydal 1000 kusů akcií po 200 zlatých. Celkem tak měl být nový podnik podpořen kapitálem 200 000 zlatých.
Stavba spolkového cukrovaru čp.65-66/III proběhla velmi rychle během jediného roku 1871 pod vedením stavitele Jana Šmause, nákladem asi 400 000 zlatých.[151] V letech 1871/72 a 1872/73 tu proběhly dvě kampaně, ale roku 1873 se továrna stala jednou z mnoha obětí hospodářské krize, která po krachu na vídeňské burze postihla Rakousko-Uhersko.[152] Podnik neměl dostatečné zázemí v podobě silné lokální produkce cukrové řepy (ta se sem musela dovážet z jiných okresů)[153] a proto v rámci cukrovarnického odvětví, stiženého předimenzovanou kapacitou, neobstál a zkrachoval. O zrušený podnik se pak podělili největší věřitelé, a to rokycanská záložna, které připadla budova, a radnická záložna, jež získala strojové vybavení. Šlo o ekonomickou katastrofu mimořádných rozměrů. Obec krachem přišla o 56 800 zlatých.[154] Kvůli bankrotu cukrovaru se prakticky rozložila i rokycanská záložna, která vznikla právě za účelem podpory místního podnikání. Věřitelům vyplatila 95 % vkladů, ale na žádné nové úvěrové akce se v následujících letech nezmohla.[155]
7.3.2. Přeměna továrny na koželužnu
Sen o vlasteneckém českém podnikání se rozplynul, když pak objekt zrušeného cukrovaru roku 1879 za 20 000 zlatých získala německá firma K. Simon a synové z Kirnu v Porýní, která zde zřídila koželužnu.[156] Místo cukrovaru s českým kapitálem se tu etablovali říšskoněmečtí podnikatelé. Koželužna firmy Simon a synové, lidově zvaná „Simonka“[157], se nicméně ukázala jako životaschopná a přetrvala zde téměř 40 let. Hlavní výrobní budova má čp.29/III (druhotně přenesené z jiného domu v Třebízského ulici, viz výše), menší stavba za hlavním vjezdem čp.66/III. Po stranách od hlavního vjezdu lemovaly jižní okraj areálu přízemní dělnické domy, na západní straně čp.65/III, na východní straně čp.28/III (i tady šlo o přenos čísla popisného ze zbořeného domu v Třebízského ulici).
Suroviny dovážela Simonka až z východní Indie, kde měla filiálku v Madrasu. Zaměřovala se na produkci kůže na obuv, peněženky, nábytek a knižní vazby. V prvních letech tu zaměstnání našlo 150 až 180 lidí, Simon zaměstnal i bývalého starostu Gustava Haase, který měl působit jako zprostředkovatel a tlumočník mezi českými dělníky a německým managementem. Podnik zpočátku vedl sám zakladatel Karl Theodor Simon s knihvedoucím Gustavem Zimmermannem. Po jejich smrti byl povolán z Paříže 15. května 1885 Kliment Deppe, který podnik spravoval s výše uvedeným bývalým starostou Haasem. Po Haasově smrti v lednu 1886 byl jmenován Deppe ředitelem podniku.[158] Továrna majetkově patřila potomkům Karla Simona a dařilo se jí. Podnik měl i vlastní zdroj vody z vydatných studní.[159] Roku 1894 provedli synové Karla Simona přístavbu obytného stavení koželužny čp.65-66/III.[160] V městském archivu se nachází složka z roku 1897, nazvaná „Simonova továrna, přístavba barvírny čp. 65/III a 66/III, Plzeňské předměstí“, a další z let 1897–1899 pod názvem „Simon Karel, stavba dílny, kovárna čp.65/III a čp. 66/III, Plzeňské předměstí“.[161] Z roku 1900 pak pochází spisový materiál ve fondu městského archivu, pojmenovaný „Simon Karel a synové, továrna na kůže, přístavba hospodářské budovy a vodárny“, z roku 1902 složka „Karel Simon a synové, přístavba hospodářského stavení čp.66/III, Plzeňské předměstí“, z roku 1905 „Karel Simon a synové – koželužna, výměna stropů a stavba poschodí v tovární budově“ a z roku 1907 „Karel Simon a synové, stavba koupelen v továrně“.[162]
7.3.3. Přestavba továrny na potravinářský závod (Marila)
Dne 4. dubna 1917 využila obec šance opětovně získat továrnu pro národně české podnikání. Zastupitelstvo rozhodlo koupit objekt koželužny, což se 17. července 1917 stalo.[163] Tržní cena byla dohodnuta na 380 000 K. Coby důvod odkupu uváděl starosta Anichober národní motivy (český kapitál by tak získal německou firmu) a hygienický (zamezí se dalšímu zpracovávání kůží, což mělo být výhodné pro stavbu nemocnice, plánovanou tehdy v prostoru nad Klabavskou strání). Město pak mělo podnik dál prodat přes českou banku pro vhodný průmysl. Okolo transakce se ale na schůzi zastupitelstva rozpoutala polemika. Václav Vorel je proti odkupu, hygienická závadnost prý není tak velká a pro obec bude nákup finanční zátěž. Naopak Bohuslav Horák souhlasil s hygienickými argumenty, přimlouval se ale, aby obec do továrny umístila svůj železářský průmysl. Tuto ideu podpořil i Josef Chrž a Josef Babánek. Zastupitelstvo pak koupi podniku schválilo.[164] Dne 3. května 1917 se o osudu bývalé továrny firmy Karel Simon & synové jednalo na zastupitelstvu opět. Městská rada navrhla obratem odprodat podnik Obchodnímu družstvu v Plzni. Podle starosty není umístění obecního železářského podniku do areálu reálné, protože samo obecní průmyslové podnikání naráželo na četné právní a zákonné komplikace. Za transakcí možná stál Josef Partiš, který byl místopředsedou Obchodního družstva. Družstvo zároveň slíbilo, že přenechá obci pozemky okolo továrny na výstavbu nových ulic. Bohuslav Horák převod továrny podpořil, ale zopakoval, že lépe by sem zapadalo umístění železářského podniku, obec by do něj mohla dodávat coby majitel lesů a železáren.[165] Smlouva o koupi továrny od firmy Karla Simona vstoupila v platnost 1. srpna 1917. Obec zaplatila 250 933,95 K za vlastní tovární objekt a 129 066,05 K za vnitřní vybavení. Součástí dohody byl i závazek nabyvatele, že po dobu 10 let nebude v objektu provozovat koželužské podnikání.[166]
Ještě roku 1917 prodala obec bývalou koželužnu Obchodnímu družstvu v Plzni.[167] To se zde energicky ujalo podnikání. Nejprve zde vznikla kruhárna zelí[168], v letech 1919–1920 následovala celková přestavba na továrnu na zpracování ovoce a zeleniny Marila. Zrodila se nová, opět poměrně úspěšná průmyslová tradice. Podnik Marila tu přetrval až do konce 20. století. Do továrny byla v rámci přestavby přivedena železniční vlečka, kvůli které byla zabrána část zahrady č.kat.329/1 a dále obecní zahrada č.kat.370/1 o výměře 3555 metrů čtverečních.[169] V městském archivu se nachází složka z roku 1924, nazvaná „Marila, provedení železobetonového stropu v továrně“.[170] Obchodní družstvo podalo na ředitelství státních drah žádost o výstavbu železniční vlečky, která vedla z továrny přes Plzeňskou silnici, po obecním (dříve děkanském) pozemku č.kat.329/1, kolem cementárny Poppy, po obecní zahradě č.kat.370/1 a č.kat.370/2, do okresní zahrady, kde ústila do kolejiště u tehdejšího přejezdu Šťáhlavské silnice (o vlečce též v kapitole „železniční architektura“). Dohodnuta byla směna pozemku: obec dá pozemky na vlečku, družstvo jí za to poskytne pozemky na východní straně nové ulice, která spojuje Litohlavskou a Plzeňskou silnici (nynější Klostermannova ulice). Obchodní družstvo se zároveň zavázalo, že umožní případný souhlas k výstavbě vlečky do městské plynárny (nerealizováno). Obec také měla získat pozemek č.kat.326/2 odříznutý vlečkou. V září 1920 tuto úmluvu schválilo zastupitelstvo.[171]
V květnu 1921 zastupitelé projednali závěrečnou část dohody, která přesně vyčíslovala pozemky zařazené do směny. Podle bilance obec družstvu převedla tyto pozemky: 1. část obecní zahrady č.kat.370/1 o ploše 685 + 520 čtverečních metrů, 2. části č.kat.329/1 o ploše 880 + 1120 čtverečních metrů a celou cestu č.kat.329/2 o ploše 350 čtverečních metrů. Družstvo na obec převedlo tyto pozemky: část č.kat.326/4 o ploše 940 čtverečních metrů a celý č.kat.266/1 o ploše 3939 čtverečních metrů (z toho 125 čtverečních metrů už fakticky zabráno do ulice spojující Plzeňskou a Litohlavskou silnici, nynější Klostermannova). Rozdíl ve výměrách byl ve prospěch obce, měla proto doplatit ještě jistou sumu v hotovosti.[172] V areálu podniku pak vyrostly nové tovární budovy, dodnes zčásti zachované (foto z r. 2003). Areál ovšem ve srovnání se současným stavem nesahal na severu až k Litohlavské ulici, ale končil zhruba v úrovni rybníčku v Klostermannově ulici. Tento rozsah zachycuje ještě mapa města z roku 1940. V roce 1939 obec jedná o směně části špitálského pozemku č.kat.273 za část louky č.kat.297/1 Obchodního družstva. Šlo o podružnou výměnu stejných části pozemků o ploše 308 čtverečních metrů. 1. června 1939 byla podána žádost o směnu. 25. července 1939 proběhla stavební komise na místě. 14. září 1939 to radní doporučili ke schválení a vše schválilo zastupitelstvo v prosinci 1939.[173] Už 21. dubna 1939 povolila rada rozšíření továrny Marila.[174]
2. ledna 1941 vydala rada povolení na novou vrátnici, domek pro vrátného, zeď a transformační stanici v areálu Marily a obývací povolení pro přístavbu továrních objektů.[175] Vzhledem k limitovanému kapitálu pro protektorátní „nezbrojní“ průmysl ale nešlo o přestavbu zásadního charakteru. Směrem do Klostermannovy ulice vznikla boční vrátnice čp.474/III. Když v roce 1941 město posuzuje záměr Českomoravského svazu pro mléko a tuky v Praze na výstavbu mlékárny v Rokycanech, uvažovalo i o Špitálské louce na Plzeňském předměstí, ale konstatováno, že louka je vlhká a nevhodná. V červnu 1941 proto zastupitelstvo schválilo pro tento (nakonec stejně nerealizovaný) účel využít Pivovarskou louku na Pražském předměstí.[176]
7.3.4. Marila po roce 1945
V květnu 1945 se v areálu Marily usadila načas početná posádka americké armády.[177] V roce 1945 do závodu nastoupil komisař František Folta, tehdejší vedoucí Obchodního družstva.[178] Po pár týdnech se ale v podniku utvořila „Revoluční závodní rada“, která si vymohla zrušení funkce komisaře, a podnik přešel do přímé samosprávy dělníků.[179] Po roce 1945 areál Marily podstatným způsobem expandoval. Roku 1948 požádal podnik o odkoupení pozemku č.kat.273, tzv. Špitálské louky o rozloze 8031 čtverečních metrů, která se nacházela na severním okraji továrny, při Litohlavské silnici. Firma zde hodlala vybudovat další objekty a prodloužit sem železniční vlečku. Špitálská louka byla obecním majetkem, respektive spadala pod nadaci obecního špitálu. Město muselo nejprve pro špitál najít vhodné náhradní pozemky.[180] Dne 1. dubna 1948 se konalo jednání mezi MNV a Františkem Kraftem, který obci nabídl náhradní pozemky v prostoru dnešního Jižního předměstí. Dohodě o rozšíření Marily nestálo nic v cestě. Zbývalo jen doladit urbanistický koncept. Město původně chtělo při Litohlavské silnici ponechat 10 metrů široké ochranné pásmo zeleně. Po konzultaci s profesorem Aloisem Mikuškovicem, autorem směrného plánu města, bylo stanoveno, že postačí regulační čára v linii zástavby v Litohlavské ulici, východně odtud. 20. dubna 1948 pak MNV schválil odprodej Špitálské louky za 627 930 Kčs s tím, že dalších 54 330 zaplatí Marila přímo špitálskému ústavu. [181]
V následujících letech se Marila opravdu rozšířila severním, a také západním směrem. Při Litohlavské silnici ale nakonec (až v 60. nebo 70. letech 20. století) na trojúhelníkovém cípu vznikly individuální garáže pro automobily, nesouvisející s areálem továrny (garážový komplex podrobně popsán v souvislosti s popisem okolí Litohlavského mostu, viz výše). Dne 13. října 1965 odsouhlasila rada MěstNV odprodej části pozemku č.kat.306/2, stávající součásti Sládkovy ulice o rozloze 24 čtverečních metrů, na Západočeské lihovary a konservárny Plzeň.[182]
V letech 1945–1950 patřila Marila družstvu VPD (Velkodistribuční družstvo)[183], roku 1950 byl podnik znárodněn. Zpočátku se postátněná firma orientovala na výrobu kompotů a pomazánek, od roku 1950 ale přibyla produkce hotových jídel, roku 1969 pak i sterilovaná zelenina a okurky a v roce 1974 limonádové sirupy.[184] Podnik část produkce vyvážel na zahraniční trhy. V roce 1965 tu pracovalo 328 lidí (v toho 76 % žen).[185] Do roku 1955 fungovala při závodě mateřská školka. Pak zrušena pro malý zájem.[186] Od roku 1952 se podnik jmenoval Západočeská Fruta, n. p. Rokycany, od roku 1958 přešel pod Západočeské lihovary a konzervárny, n. p. Plzeň-Božkov.[187] Později se vrátil k tradiční obchodní značce Marila. V době normalizace se již v činnosti Marily projevovala jistá stagnace, počet zaměstnanců klesá. Přesto ještě v letech 1976–1978 proběhla výstavba velkoskladu o ploše 4700 metrů čtverečních. V roce 1978 byl vybudován průběžný sterilátor a o rok později proběhla generální oprava výrobny hotových jídel, po níž se kapacita produkce hotových jídel zvýšila o 50 %.[188] Roku 1973 také Marila brigádnicky provedla výstavbu nové ohradní zdi podniku, podél Litohlavské ulice.[189]
7.3.5. Zánik Marily koncem 20. století
Po roce 1989 se mohlo zdát, že potravinářský průmysl má budoucnost a málokoho asi napadlo, že Marila vstupuje do poslední etapy své existence. Vedení podniku v optimistickém očekávání prosadilo odtržení od koncernu Lihovary a konzervárny Plzeň-Božkov.[190] Jenže, vysoce spotřebitelsky orientovaný segment konzervárenských výrobků byl převálcován kvalitnější a lákavější dovozovou výrobou. Roku 1991 se ještě v předvečer privatizace uvažuje o sloučení Marily a Favoritu, dvou perspektivních rokycanských podniků, s tím, že obě továrny by si mohly operativně vyměňovat pracovní sílu. Aspoň tak to místní management líčil tehdejšímu předsedovi české vlády Petru Pithartovi.[191] V roce 1992 byl podnik nabídnut v kupónové privatizaci.[192] 45 % akcií připadlo investičním fondům, 35 % individuálním investorům a 7 % zaměstnancům v podobě podnikových akcií.[193] Téhož roku skončilo hospodaření podniku ztrátou 27 000 0000 Kčs a podnik nashromáždil dluh ve výši cca 60 000 000 Kčs.[194]
V roce 1993 se vedení ujímá nový management a ze začátku se zdá, že situace se pomalu zlepšuje. Továrna zvýšila produkci marmelád, uvedla na trh nové produkty a tvrdě postupovala vůči dlužníkům. Management také rozhodl přepustit dvě nové haly v hodnotě 110 000 000 Kč jiným podnikatelům a utrženými penězi umazat část dluhů.[195] Jednu halu prodal, druhou pronajal.[196] Snížila se ale poptávka po kompotech, sirupech i hotových jídlech. Podnik byl nucen jejich výrobu opustit. Ztráta za rok 1993 činila stále ještě hrozivých 10 000 000 Kč.[197] V roce 1994 kvůli zefektivňování výroby opustilo podnik 100 ze 165 zaměstnanců, rozlehlý areál nyní zel prázdnotou. Vedení přesto do dvou let očekávalo přechod do černých čísel.[198] Na podzim 1994 ovšem po další neúspěšné sezóně vedení naznačuje, že jednou z variant vývoje může být i likvidace podniku.[199] Ve stejné době učinili řídící pracovníci Marily zoufalý a amatérský krok, uvěřili trikům nigerijských podvodných gangů a zaplatili jim přes 2 000 000 Kč za nikdy nedodané zásilky sušeného ovoce a pomerančové kůry. Nigerijci se vydávali za představitele naftařské společnosti. Marila od nich měla koupit strojní zařízení a vydělat na tom desítky milionů. Firma by se tak okamžitě zbavila dluhů. 12. října 1994 podává představenstvo Marily na nigerijské podvodníky trestní oznámení.[200] Dne 19. prosince 1994 valná hromada podniku rozhodla o likvidaci firmy, když pro hlasovalo 69 % akcionářů.[201] Dne 1. března 1996 byl vyhlášen na Marilu konkurz a areál o rozloze 6,8992 hektarů i s železniční vlečkou zamířil do dražby (včetně obchodní značky a 12 podnikových bytů).[202] Po třech neúspěšných dražbách objekt koupila První západočeská společnost pro kapitálový trh. Ta jej dále převedla na Balírny a pražírny. Od nich továrna putovala do rukou sesterské společnost Tropicana Drinks. Od začátku roku 1999 patřil objekt firmě Ahoj, v přízemí začala v pronajatých prostorách firma Tekotex, s. r. o. Praha se 12 zaměstnanci výrobu pracích prášků a saponátů a plánovala rozšíření na 30 zaměstnanců.[203] Žádný z těchto podnikatelů ale nedokázal nijak zásadně uspět, staré tovární haly Marily představovaly pro případného investora spíše překážku, stavět na zelené louce a ještě se státní podporou bylo výhodnější. Areál podniku měl na druhou stranu některé přednosti, například vlastní zdroj vody, nezávislý na obecním vodovodu.[204] V noci na 28. června 1997 zasáhla oblast bývalého podniku Marila větrná smršť, která povalila v délce asi 50 metrů ohradní zeď podniku.[205]
7.3.6. Podnik Hutchinson
Krachem Marily stavební vývoj celé oblasti neustrnul. Mohutné hmoty starších továrních budov Marily z doby první republiky zůstávaly sice od 90. let 20. století víceméně opuštěné, ale v roce 1995 odkoupila část areálu firma Hutchinson. V severní části pozemku, blíže Klabavce, rozjela v nových halách výrobu komponentů pro automobilový průmysl.[206] Brzy se Hutchinson stal jedním z největších rokycanských podniků. Maximální zaměstnanosti bylo dosaženo koncem roku 2001 (890 zaměstnanců), v dalších letech počet pracovních míst mírně klesal. V roce 2003 Hutchinson zaměstnával 750 lidí.[207] Na konci roku 2005 již jen 652. Zhruba v roce 2004 kontaktoval starosta Jan Baloun vedení firmy s dotazem, zda Hutchinson neuvažuje o ukončení výroby v Rokycanech. Ředitel Hutchinsonu připustil, že firma přesunuje část výroby do levnějších zemí, jako je Polsko, ale že v Rokycanech nadále počítá s pokračováním produkce, byť v sofistikovanějších výrobách. Na rok 2007 plánovalo vedení podniku stav zaměstnanců ve výši 670.[208] V únoru 2007 se uvádí, že podnik skutečně část výroby přesouvá do Polska, ale naopak do Rokycan soustředí složitější produkci.[209]
Architektonicky se ale fungování firmy na tváři města příliš neprojevilo (moderní výrobní haly jsou z větší části zanořeny do původního průmyslového areálu Marily). Někdy před rokem 2006 provedl Hutchinson výstavbu nové administrativní budovy s kancelářemi a zasedacími místnostmi.[210] Koncem roku 2006 Hutchinson oznámil plán nové výstavby[211] Dne 23. listopadu 2006 doručil Hutchinson návrh na vydání územního rozhodnutí na novou výrobní halu G. 3. ledna 2007 zahájil stavební odbor MÚ územní řízení a na 6. února 2007 svolal ústní jednání. [212] Dne 1. prosince 2006 mezitím MÚ zahájil stavební řízení na jinou zamýšlenou stavbu. 18. září 2006 totiž Hutchinson podal žádost (doplněnou 29. listopadu 2006) o stavební povolení na akci „změna stavby – stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s. r. o. Rokycany“.[213] Stavební povolení bylo vydáno 2. ledna 2007.[214] Dne 18. července 2007 ovšem stavební úřad ohlásil pokračování řízení ohledně změny parametrů stavby této pece.[215] Dne 15. srpna 2007 úřad žádost o změnu parametrů pece zamítl. Počátkem roku 2007 začalo i místní šetření ve věci stavebního povolení na novou halu. Firma se totiž rozhodla pro významnou modernizaci výroby. Mělo jít o novou postvulkanizační pec a G halu. Zatímco stavba pece měla počátkem roku 2007 všechna povolení, u plánované haly se objevily kontroverze. [216] Lidé z okolí protestovali. Vadilo jim možné rozšiřování výroby u tohoto výrazného znečišťovatele ovzduší. Od počátku fungování podniku si stěžovali na zápach, způsobovaný vulkanizačními dýmy a nitrosaminy.[217] Požadovali pravidelný monitoring emisí a pachových látek. Podle představitelů firmy ale nešlo o rozšíření produkce, ale pouze o její kvalitativní proměnu. Jako chybné se mnohým místním obyvatelům jevilo i samotné umístění této továrny v zastavěném území obce. Projekt nové haly zpracovala projekční kancelář Vlastimil Brada. 6. února 2007 se konala ohledně připomínek k zamýšlené přestavbě závodu přímo v jeho areálu veřejná schůze. V tentýž den také skončil termín pro podání připomínek k místnímu šetření a rozhodovací proces ohledně nové haly Hutchinsonu přešel plně na stavební úřad.[218] Dne 6. března 2007 bylo územní řízení ohledně nové haly přerušeno, dokud podavatel neodstraní některé nedostatky žádosti. Zejména při obhlídce na místě byly vzneseny požadavky účastníků řízení na doplnění podkladů.[219] Dne 7. května 2007 pak územní řízení na halu opětovně začalo.[220] Na 12. června 2007 bylo svoláno ústní jednání. Společnost Hutchinson prezentovala doplněné podklady: protokoly z měření koncentrací tuhých a plynných látek v ovzduší, modeling výskytu pachových látek z dostupných údajů v prostoru a okolí areálu podniku, protokoly z měření koncentrací emisí tuhých a organických látek, protokoly z autorizovaných měření tuhých a plynných emisí, protokoly z autorizovaného kontinuálního měření plynných emisí. Kromě toho předložila odborný posudek společnosti Earth Tech CZ s. r. o., ze kterého vyplývalo, že v případě výstavby haly skutečně dojde k mírnému zvýšení emisí a imisního zatížení oxidy dusíku ze spalovacích procesů, ale přesto nedojde k překročení limitních hodnot. V případě emisí pachových látek se nepředpokládalo jejich navýšení, pokud by byly dodrženy všechny podmínky. Stále ale přetrvávaly pochybnosti. Projektovaná stavba se nacházela v lokalitě vymezené územním plánem jako území nerušící výroby. V rozhodnutí odboru životního prostředí krajského úřadu 18. prosince 2006 se jasně uvádělo, že společnost Hutchinson je velkým zdrojem znečištění. Kromě toho odbor regionálního rozvoje krajského úřadu v rozhodnutí z 11. května 2007 uvedl, že „průmyslový areál společnosti HUTCHINSON s. r. o. včetně stavby se nachází v těsné blízkosti obytné zóny rodinných domků. Při převládajícím západním a jihozápadním proudění větrů je plynnými a prachovými emisemi a zápachem nejvíce zasažena obytná zástavba nacházející se východně od stávajícího průmyslového areálu. Závod je umístěn v jedné z nejníže položených částí města Rokycany v blízkosti Padrťského potoka a přírodní památky Rokycanské stráně. Toto umístění závodu na zpracování kaučuku a pryže má za následek zhoršené rozptylové podmínky zplodin, které závod produkuje. Stavební úřad by proto při svém rozhodování měl vycházet i z výše uvedených skutečností.“ Dne 27. června 2007 nakonec stavební odbor územní rozhodnutí na zamýšlenou halu zamítl.[221] Firma Hutchinson se odvolala, což MÚ oznámil 1. srpna 2007[222], ale 20. září 2007 zveřejnil stavební odbor MÚ zamítnutí odvolání.[223]
Ani pak spor neutichl a firma Hutchinson se nevzdávala svých plánů. 27. září 2007 krajský úřad na základě odvolání Hutchinsonu rozhodl, že ruší původní rozhodnutí města, kterým zamítlo územní rozhodnutí na novou halu G.[224] Dne 17. prosince 2007 tedy MÚ územní rozhodnutí na výrobní halu G v areálu společnosti Hutchinson s. r. o. na stavebních parcelách č.kat.3505, č.kat.4275, č.kat.4276 a č.kat.4556 a na pozemcích č.kat.273/1 a č.kat.3940 vydal. Projekt řešil umístění nové výrobní haly G v areálu firmy, včetně okolních zpevněných ploch. Novostavba měla stát při jižním okraji areálu, přibližně uprostřed jeho západovýchodní osy. Projekt řešil halu jako přízemní, jednolodní, s ocelovým obvodovým pláštěm. Měla mít půdorys 54,96 x 24,91 metrů, sedlovou střechu s výškou ke hřebeni 7,66 metrů. Hala měla být vyrůst těsně u dosavadní skladové haly s podobnými rozměry. Měla být napojena na přilehlé komunikace. Uvnitř haly se proponovala vestavba trafostanice a WC. Projekt zhotovil Ing. Josef Liška ze společnosti SEAP Rokycany s. r. o. I tentokrát se proti záměru ozvali obyvatelé okolních domů. 7. prosince 2007 ale byly námitky zamítnuty.[225] Dne 9. ledna 2008 pak MÚ rozhodl o pokračování stavebního řízení dle žádosti podané firmou Hutchinson 18. září 2006, doplněné 29. listopadu 2006, o vydání stavebního povolení na změnu stavby – stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti na stavební parcele č.kat.3503. Poté, co MÚ 15. srpna 2007 stavbu zamítl, se firma proti rozhodnutí odvolala a krajský úřad, odbor regionálního rozvoje, pak 28. listopadu 2007 rozhodnutí MÚ zrušil a vrátil k novému projednání.[226] Dne 25. února 2008 pak bylo povolení na postvulkanizační pec vydáno.[227]
4. července 2008 MÚ oznámil, že 24. července 2008 se uskuteční kontrolní prohlídka stavebních úprav spojených s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti Hutchinson.[228] Dne 28. července 2008 město deklarovalo, že kolaudační souhlas lze vydat jen po provedení zkušebního provozu, přičemž pro zkušební provoz stanovilo několik podmínek (měl trvat maximálně do 1. června 2009 a v jeho průběhu se měla pravidelně provádět měření emisí). Firma Hutchinson o povolení ke zkušebnímu provozu zažádala 2. července 2008.[229] Dne 28. března 2008 započalo dle žádosti Hutchinsonu z 25. ledna 2008 i stavební řízení na výrobní halu G v areálu firmy na stavebních parcelách č.kat.3505, č.kat.4275, č.kat.4276 a č.kat.4556 a na pozemcích č.kat.273/1 a č.kat.3940.[230] Dne 30. dubna 2008 bylo vydáno stavební povolení. Kvůli možným protestům proti zvýšeným emisím bylo stanoveno, že po dokončení bude nová hala jeden rok fungovat v zkušebním provozu. Termín dokončení byl stanoven do 31. prosince 2009.[231]
Roku 2016 bylo vydáno stavební povolení na modernizaci areálu podniku.[232] Firma Hutchinson ještě v roce 2016 započala s výstavbou nové tovární haly cca 150 zaměstnanců. Základní kámen byl položen 14. září 2016, s termínem dokončení do ledna 2017.[233] Nová hala vyrostla bezprostředně při západní straně historické budovy továrny Marila.
7.3.7. Přestavba prostoru před bývalou Marilou (supermarket Penny čp.989/III)
Zatímco proměna části původní Marily v továrnu Hutchinson probíhala poněkud skrytě, v hloubi stávajícího areálu, jiné změny byly viditelnější. Mnohem výraznější transformaci zažil prostor před bývalou hlavní bránou Marily, směrem k Plzeňské ulici. Od 19. století až do konce 20. století tu byla prakticky nevyužitá proluka. Přes Plzeňskou ulici tudy směrem k Marile vedla již víceméně nevyužívaná železniční vlečka a k hlavní bráně podniku směřovala od Plzeňské ulice cesta, vroubená stromořadím. Po obou stranách od hlavní brány se rozkládaly přízemní objekty čp.65/III a 28/III postavené v 19. století (buď již roku 1871 při výstavbě cukrovaru, nebo při jeho adaptaci na koželužnu), využívané jako levné dělnické byty. Dva pitoreskní domy s drobnými předzahrádkami a nuznými byty se dochovaly do počátku 21. století (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Západní z nich (čp.65/III) byl ovšem někdy po roce 2013 zbořen. V květnu onoho roku ještě stál.[234] Pak na jeho místě vyrostla příjezdová komunikace k areálu firmy Aweld. Jeho číslo popisné zaniklo oficiálně 19. března 2014.[235] Východní objekt (čp.28/III) stojí nadále.
Kromě výše uvedené vlečky, cesty a dělnických ubytoven ale zela velká parcela jižně od Marily dlouho do 20. století prázdnotou. O komplexním řešení lokality se uvažovalo již v roce 1939, kdy město schválilo parcelaci pozemku č.kat.309/1v majetku Obchodního družstva na stavební místa. 8. května 1939 totiž firma Marila požádala o povolení k parcelaci č.kat.309/1 a č.kat.311. Dne 11. září 1939 pak Marila oznámila, že upouští od žádosti o parcelaci pozemku č.kat.311 a bude žádat jen o parcelaci č.kat.309/1 a č.kat.309/2 v západní části prostoru. 27. ledna 1939 proběhlo komisionelní řízení. Regulační čára v Sládkově ulici byla stanovena 12 metrů od průčelí protějších domů. Regulační čáru u Plzeňské silnice určila přímka od jižního průčelí domu čp.98/II k jižní hradbě domu čp.385/III tak, aby Plzeňská silnice měla šířku 25 metrů. Podél průčelí Marily se navrhovala zcela nová ulice 12 metrů široká. Město nevyloučilo i pozdější zástavbu zbytku tohoto prostoru, ale konstatovalo, že na parcelaci východního pozemku č.kat.311 bude nutno předložit nový návrh dle regulačních čar stanovených autorem regulačního plánu Rokycan Aloisem Mikuškovicem. 30. června 1939 městská rada věc doporučila ke schválení a v září 1939 to podpořilo i obecního zastupitelstvo.[236] Počátek 2. světové války a úpadek stavební aktivity v Protektorátu ale realizaci tohoto záměru zastavily. Proluka před Marilou se mohla zaplnit kvalitní intenzivní zástavbou, ale nestalo se tak a prázdná plocha zde zůstávala po celou 2. polovinu 20. století.
Jen v jihovýchodním rohu proluky, na nároží Plzeňské a Klostermannovy ulice, stál od poloviny roku 1966 kiosk „Občerstvení Na Růžku“, který tu jako provizorní hospodu pro místní dělníky zřídil podnik Restaurace Rokycany.[237] Podle dobového pramene ale kiosk u Marily vyrostl až roku 1967.[238] Poněkud stísněný kiosk každopádně nahradil roku 1971 větší dřevěný objekt s kapacitou 40 míst. Restaurace (zvaná též „dřevěnka“) se stala poměrně populárním rokycanským podnikem, v létě tu bylo i venkovní posezení, jídla se sem dovážela z výrobny polotovarů Plevno.[239] Šlo o jednoduchý přízemní objekt srubového charakteru, připomínající horskou chatu (foto z r. 2003). 26. září 1994 vyhořela kuchyně restaurace, ale objekt požárem nepoškodil. V té době jej vlastní sousední firma S-Car, ale je stále využíván jako restaurace.[240] Postupně ale zde byl provoz ukončen a zchátralá dřevěnka ještě pár let sloužila jako skladiště. Roku 2004 byl objekt zbořen. O několik let později o plochu projevil zájem podnikatel Svejkovský pro expanzi svého autoservisu (viz níže).
Od 60. let 20. století se opět uvažovalo o koncepčním řešení prostoru před závodem Marila. Zájem o lokalitu projevilo Svépomocné bytové družstvo závodu Marila. 22. srpna 1966 uložilo plénum MěstNV komisi pro výstavbu, aby zajistila staveniště pro 11 bytových jednotek tohoto družstva. Potencionální stavebníci z řad družstva trvali na pozemku před továrnou. Bylo by to pro ně výhodné, protože by se mohli mimo jiné napojit na rozvod tepla Marily (výstavba podnikové kotelny pokračovala právě v 1. pololetí roku 1966). Město ale takovou variantu odmítlo. Prostor mezi Plzeňskou ulicí a Marilou byl výhledově určen pro rozšíření podniku, nikoliv pro obytné účely.[241] Plány se ale vrátily. V roce 1970 vypracoval podnik Marila ve spolupráci se Spotřebním družstvem Jednota projekt zástavby proluky, přičemž zde předpokládal výstavbu restaurace, prodejen, mateřské školy pro 30 dětí a obytného domu s podnikovými byty pro Marilu.[242] Už podle plánu rozšiřování obchodní sítě v Rokycanech z listopadu 1969 se u Marily plánuje výstavba prodejny Jednoty o ploše 100 čtverečních metrů. Zároveň zde měl vzniknout závod veřejného stravování s kapacitou 100 míst. Obě provozovny měly vyrůst v letech 1972–1973.[243] V červnu 1973 se uvádí, že projekt se nadále posuzuje a bude upřesněn ve výhledovém plánu. Mělo jít o komplex objektů, které by sloužily jednak podniku Marila, jednak by měly veřejný charakter. Výstavbu prodejny a restaurace u Marily by zaplatily podniky Marila a Jednota.[244] V dubnu 1974 se na plénu MěstNV dotazuje poslanec Svoboda z pověření občanského výboru č. 8, jak pokročila příprava výstavby před Marilou. Předseda MěstNV Hirsch odpověděl s tím, že akce je v jednání.[245] V únoru 1977 se ovšem na plénu konstatovalo, že do 6. pětiletky není zařazena výstavba jeslí ani mateřské školy pro podniky Hamiro a Marila. Podnik Hamiro proto prý poskytne městu jednorázovou dotaci 350 000 Kčs jako sdružené prostředky na výstavbu předškolských zařízení.[246] Z projektu tak opět sešlo a plocha před Marilou zůstala až do závěru 20. století nezastavěnou periferií.
Proluka před Marilou se nakonec zaplnila až po roce 1989, a to nepříliš šťastným způsobem, který promarnil její exponovanou polohu při hlavní městské tepně. Charakter zástavby byl naznačen už v roce 1992, kdy při východní hranici pozemku u Klostermannovy ulice postavil Z. Svejkovský pro svoji firmu S-Car nákladem 13 500 000 Kčs moderní objekt autoopravny a myčky, občas nesprávně označovaný jako čp.311/III[247] (toto číslo nese zcela jiný rodinný domek ve čtvrti Za Rakováčkem) nebo čp.823/III (i toto číslo popisné nese jiný dům ve čtvrti Za Rakováčkem).[248] Akci prováděla firma Šabata, stavební práce začaly v červnu 1992.[249] Po technologické stránce šlo o nejmodernější zařízení svého druhu, první automatická myčka aut v okrese Rokycany, jež tak předznamenávala nesmírný rozmach služeb pro motoristy, který Česko zažilo v 90. letech 20. století. Vnitřní vybavení dodala německá firma Kleindienst. Areál disponoval uzavřeným vodním cyklem.[250] Svejkovského firma tu také začala jako jedna z prvních montovat do automobilu pohon na LPG.[251]
Areál autoopravny se postupně rozšířil i k jihu. Územní plán města z roku 2000 sice navrhoval na místě demolované restaurace Na Růžku na nároží Plzeňské a Klostermannovy ulice výstavbu bytového domu (plocha R7). Vzhledem k tehdejší slabé stavební a investiční aktivitě v Rokycanech to dopadlo jinak. Město navíc nebylo důsledné ve vymáhání regulativů urbanistického využití lokality a umožnilo její živelnou exploataci. Dne 12. května 2005 podal Zdeněk Svejkovský žádost o územní rozhodnutí na Autosalon Svejkovský na pozemcích č.kat.3089, č.kat.274/2, č.kat.310/1 a č.kat.311/1. Původní autoopravna měla být zcela přebudována a rozšířena. Projekt tu předpokládal vznik prodejny automobilů včetně zázemí (kanceláře, sklad, dílna pro garanční prohlídky a stavba pro parkování vozidel, včetně krytého stání). Autosalon měl zahrnout celé území, vymezené ulicí Klostermannovou a Plzeňskou. Hlavní přístup do areálu autosalonu byl veden od západu, od příjezdové komunikace k sousednímu supermarketu (viz níže). Na severní straně měl navazovat areál služeb pro motoristy, ze kterého se navrhoval příjezd pro zásobování autosalonu.[252] Dne 31. května 2005 MÚ zahájil územní řízení. Ve lhůtě stanovené k uplatnění námitek byl stavebnímu úřadu doručen nesouhlas vlastníka komunikace na č.kat.310/1, firmy P. J. Omega s. r. o., s umístěním vjezdu do autosalonu. 12. července 2005 proto město vyzvalo Svejkovského k přepracování záměru. 19. září 2005 byly splněny požadavky stavebního úřadu pro doplnění spisu v požadovaném rozsahu. 21. září 2005 pak proto město obnovilo územní řízení.[253] A 30. listopadu 2006 zahájilo město stavební řízení na nový autosalon, na základě žádosti, kterou Svejkovský podal 22. září 2006. Stavebník mezitím musel doplnit podklady.[254] Konečně 22. ledna 2007 bylo vydáno stavební povolení. Podle finální verze projektu měly upravené vjezdy do areálu zasáhnout na č.kat.310/1 ve vlastnictví P. J. Omega a č.kat.274/2 ve vlastnictví města Rokycany. Součástí stavby mělo být i provedení sadových úprav dle předloženého projektu. Termín dokončení stanoven do 31. prosince 2008.[255] Počátkem dubna 2008 už skutečně na místě, kde dříve stával objekt restaurace Na Růžku, tedy na rohu Plzeňské a Klostermannovy ulice, probíhají výkopové práce. Celý prostor až k autoservisu Svejkovský je zryt a hloubí se tam rýhy. Dle stavu z poloviny srpna 2008 už stojí část hrubé stavby autosalonu, která vyplňuje celé nároží obou ulic.[256]
Problémem s touto výstavbou rozhodně není její využití. Rušná Plzeňská ulice je logicky místem, kde se rozvíjí komerční aktivity. Co ale je urbanisticky nezvládnuté a kde město neprokázalo koncepční myšlení, je architektonické pojetí a rozměry těchto nových objektů. Rohová parcela na nároží Plzeňské a Klostermannovy ulice byla vyplněna přízemním objektem autosalonu, byť lehce akcentovaného zvednutým trojúhelníkovým štítem. V exponované poloze u jedné z nejrušnějších rokycanských ulic tak vznikl objekt poddimenzovaný, svými proporcemi se hodící na periferii. Úroveň zástavby by zde měla být minimálně jednopatrová a měla by cílit na kompaktní, plně architektonizované pojetí. Pokud by se v budoucnosti objevil záměr budovu přestavět a zvýšit, mělo by to město maximálně podpořit.
Ještě zásadnější proměnou prošel prostor před bývalou Marilou na přelomu století, kdy v západní části pozemku před Marilou vyrostl objekt prodejny Pennymarket čp.989/III. Dle leteckého snímku ze září 1997 ještě jeho výstavba nezačala.[257] Dne 17. dubna 2000 byla prodejna otevřena.[258] Je to nízká přízemní stavba se sedlovou střechou krytou taškami a trojúhelníkovým štítem v atice nad hlavním vchodem (foto z r. 2003). Číslo popisné obdržela 20. července 2000. Při výstavbě zanikla železniční vlečka, která do té doby přetínala Plzeňskou ulici. Nyní byla ukončena u Plzeňské ulice a její zbylý, nevyužívaný jižní úsek zarůstá plevelem (foto z r. 2003). Plzeňská ulice pak byla v úseku mezi křižovatkou s Klostermannovou a Sládkovou ulicí předlážděna. Původní vějířovou dlažbu z žulových kostek z doby okolo roku 1950 nahradil asfaltový povrch. Vozovka byla zúžena, před prodejnou Pennymarket vznikl ve směru od Plzně odbočovací pruh.
Prodejna samotná je situována ve velkém odstupu od Plzeňské ulice, před ní tak vznikl prostor na parkoviště pro zákazníky. Výstavbou autoopravny a supermarketu se plocha před Marilou etablovala jako podnikatelská zóna, čemuž nelze nic vytknout. Z architektonického hlediska ovšem zástavba proluky před Marilou neproběhla ideálním způsobem. Projektant ani investor nevyužili možnost posílit městský charakter Plzeňské ulice klasickou blokovou zástavbou, která by respektovala uliční čáru. Namísto toho se nová zástavba rozvolnila a ustoupila dovnitř bloku, což je přijatelné na okraji města nikoliv zde, na jedné z hlavních městských tepen. Jinými slovy, exponované parcely při Plzeňské ulici potřebovaly spíše kvalitnější městotvornou zástavbu než tyto přízemní, poloprovizorní objekty. Zastavovací rastr měl být opačný: prodejna (ovšem nikoliv přízemní typizovaný objekt) měla vyrůst při Plzeňské ulici, parkoviště ve vnitrobloku.
V roce 2012 prošel Pennymarket rekonstrukcí, včetně přestavby vnitřní dispozice. 1. června 2012 se opět otevřela pro zákazníky.[259]
[1] 2. schůze obecního zastupitelstva,
17. 8. 1923.
[2] Státní okresní archív
v Rokycanech, č. kart.123.
[3] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[4] Státní okresní archiv Rokycany,
zápisy z jednání pléna místního národního výboru, schůze 7. 2. 1946.
[5] Slavnostní schůze MNV 9. 3. 1947.
[6] V brožuře „Nález od komise
zvolené usnešením slavného městského zastupitelstva královského města Rokycany
ze dne 3. srpna 1879 k cíli prozkoumání stavu jmění a hospodářství obce
královského města Rokycan, v Plzni 1879, tiskem J. P. Port, nákladem obce
města Rokycan“ uveden náklad na stavbu plynárny 91 703 zlatých 9 krejcarů
s tím, že 1703 zlatých 93 krejcarů bylo do plynárny investováno po roce
1873; Kronika města Rokycan 1836–1907, f. 103. V jiném pramenu se zase
náklad vyčísluje na 81 997 zlatých; Průvodce Rokycanskem a Zbirožskem, 1908, s.
27.
[7] Kronika města Rokycan 1836–1907, f.
73., Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s. 26.
[8] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 26.
[9] Státní okresní archív
v Rokycanech, č. kart.123.
[10] Státní okresní archív
v Rokycanech, č. kart.123., Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.
26.
[11] Kronika města Rokycan 1907–18, f.
58.
[12] Kronika města Rokycan 1907–18, f.
99.
[13] 36. schůze obecního zastupitelstva,
17. 3. 1919.
[14] 37. schůze obecního zastupitelstva,
30. 4. 1919.
[15] 12. schůze obecního zastupitelstva,
10. 9. 1920.
[16] 21. schůze městské rady, 14. 10.
1927.
[17] 13. schůze obecního zastupitelstva,
18. 5. 1928.
[18] Společná schůze městské rady a
obecní technicko-průmyslové komise, 16. 5. 1928.
[19] 75. schůze městské rady, 1. 6. 1928.
[20] 83. schůze městské rady, 18. 7.
1928.
[21] 90. schůze městské rady, 7. 9. 1928.
[22] 99. schůze městské rady, 19. 10. 1928.
[23] 24. schůze obecního zastupitelstva,
10. 5. 1929.
[24] 126. schůze městské rady, 12. 3.
1929.
[25] 5. schůze technicko-průmyslové
obecní komise, 21. 3. 1929.
[26] 134. schůze městské rady, 26. 4.
1929.
[27] 135. schůze městské rady, 6. 5.
1929.
[28] 24. schůze obecního zastupitelstva,
10. 5. 1929.
[29] 24. schůze obecního zastupitelstva,
10. 5. 1929.
[30] 144. schůze městské rady, 11. 6.
1929.
[31] 29. schůze obecní finanční komise,
13. 6. 1929.
[32] 26. schůze obecního zastupitelstva,
18. 6. 1929.
[33] 148. schůze městské rady, 10. 7.
1929.
[34] 149. schůze městské rady, 17. 7.
1929.
[35] 27. schůze obecního zastupitelstva,
19. 7. 1929.
[36] 158. schůze městské rady, 6. 9.
1929.
[37] 214. schůze městské rady, 2. 9.
1930.
[38] 148. schůze městské rady, 5. 10.
1933.
[39] 151. schůze městské rady, 19. 10.
1933.
[40] 74. schůze městské rady, 25. 5.
1928.
[41] Kronika města Rokycan 1938–47, f.
79. Například továrna Nábojka (dnešní Kovohutě) investovala ve válečných letech
do položení plynového potrubí v délce přes 1 kilometr, které podnik
napojilo na městskou síť u domu čp.126/I na Masarykově náměstí.
[42] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 27.
[43] 22. schůze obecního zastupitelstva,
24. 6. 1941.
[44] 26. schůze obecního zastupitelstva,
30. 12. 1941.
[45] Kronika města Rokycan 1938–47, f.
79.
[46] 31. schůze obecního zastupitelstva,
22. 12. 1942.
[47] Státní okresní archiv Rokycany,
zápisy z jednání rady Místního národního výboru, schůze z 31. října 1946.
[48] Státní okresní archiv Rokycany,
zápisy z jednání užšího místního národního výboru, schůze z 22. 11. 1945 a
schůze místního národního výboru z 2. 5. 1946.
[49] Státní okresní archiv Rokycany,
zápisy z jednání místního národního výboru, schůze z 29. 11. 1945.
[50] Kronika města Rokycan, 1954–57,
VIII, f. 32.
[51] Kronika města Rokycan, 1957–62, IX.,
f. 133.
[52] Kronika města Rokycan, 1957–62, IX.,
f. 139.
[53] Hlas Rokycanska, č. 30, 1. 8. 1991,
s. 3.
[54] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 27.
[55] Kronika města Rokycan, 1954–57,
VIII, f. 32.
[56] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6.
1973.
[57] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 27.
[58] Kronika města Rokycan, 1984, f. 210.
[59] Materiál pro jednání rady města, 28.
8. 2006, č. 2441, ID: 5488.
[60] Rokycanský deník, 10. října 2003.
[61] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2099, ID: 5261.
[62] Rokycanský deník, 2. října 2003;
Kronika města Rokycan, 2003, zasedání městského zastupitelstva 11. listopadu
2003, s. 6.
[63] Materiál pro jednání rady města, 26.
října 2004, č. 1420.
[64] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2099, ID: 5261.
[65] Rokycanský deník, 8. listopadu 2003.
[66] Památné stromy okresu Rokycany,
materiál Okresního úřadu Rokycany na internetových stránkách úřadu.
[67] Rokycanské noviny, č. 11, 20. 11.
2006, s. 5.
[68] Rokycanský deník, 8. listopadu 2003.
[69] Rokycanský deník, 6. listopadu 2003.
[70] Rokycanský deník, 10. října 2003.
[71] Rokycanský deník, 10. října 2003.
[72] Rokycanský deník, 6. listopadu 2003.
[73] Rokycanský deník, 10. ledna 2004.
[74] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2099, ID: 5261.
[75] Materiál pro jednání rady města, 1.
srpna 2005, č. 2420.
[76] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2099, ID: 5261.
[77] Materiál pro jednání rady města, 1.
srpna 2005, č. 2420.
[78] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2099, ID: 5261.
[79] Materiál pro jednání rady města, 1.
srpna 2005, č. 2420.
[80] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2099, ID: 5261.
[81] Materiál pro jednání rady města, 30.
5. 2005, č. 2413.
[82] Oznámení o zahájení stavebního
řízení, Přeložka regulační stanice plynu včetně nových rozvodů plynu v k. ú.
Rokycany, www.rokycany.cz
[83] Veřejná vyhláška – Stavební
povolení, Stavební povolení – přeložka regulační stanice plynu včetně nových
rozvodů plynu, www.rokycany.cz
[84] OZNÁMENÍ O
ZAHÁJENÍ ÚZEMNÍHO ŘÍZENÍ Obchodní centrum Třešňák – Hobby market, www.rokycany.cz
[85] OZNÁMENÍ O
ZAHÁJENÍ ÚZEMNÍHO ŘÍZENÍ Obchodní centrum Třešňák – Hobby market, www.rokycany.cz
[86] Rozhodnutí o
umístění stavby pro stavbu: Obchodní centrum Třešňák – Hobby market v k.
ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[87] Rozhodnutí o
umístění stavby pro stavbu: Obchodní centrum Třešňák – Hobby market v k.
ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[88] Rozhodnutí o
umístění stavby pro stavbu: Obchodní centrum Třešňák – Hobby market v k.
ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[89] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2099, ID: 5261.
[90] Rokycanský deník, 14. 11. 2005.
[91] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[92] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2099, ID: 5261.
[93] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2099, ID: 5261.
[94] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2099, ID: 5261.
[95] Materiál pro jednání rady města, 26.
6. 2006, č. 2099, ID: 5261.
[96] Veřejná vyhláška – oznámení o
zahájení řízení o změně stavby před jejím dokončením, žádost o povolení změny
stavby před jejím dokončením na stavbu: Obchodní centrum Třešňák Rokycany, www.rokycany.cz
[97] Veřejná vyhláška – Rozhodnutí
Obchodní centrum Třešňák Rokycany, Povolení změny stavby před jejím dokončením
na stavbu Obchodní centrum Třešňák Rokycany, www.rokycany.cz
[98] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[99] Rokycanský deník, 21. 8. 2006.
[100] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[101] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[102] Materiál pro jednání rady města, 28.
8. 2006, č. 2441, ID: 5488.
[103] Materiál pro jednání zastupitelstva
města, 3. 10. 2006, č. 1415, ID: 5582.
[104] Kronika města Rokycan 2018, s. 36
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=896486
[105] Kronika města Rokycan 2019, s. 31. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[106] Kronika města Rokycan 1907–18, f.
111.
[107] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[108] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 27.
[109] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 27.
[110] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 27.
[111] Sčítání lidu 1910, Rokycany, https://www.portafontium.eu/iipimage/34705696
[112] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 27.
[113] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[114] 23. schůze obecního zastupitelstva,
19. 9. 1913
[115] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 27.
[116] 20. schůze obecního zastupitelstva,
13. 5. 1921.
[117] 38. schůze městské rady, 16. 12. 1927.
[118] 72. schůze městské rady, 14. 5.
1928.
[119] 117. schůze městské rady, 18. 1.
1929.
[120] 153. schůze městské rady, 8. 8.
1929.
[121] 163. schůze městské rady, 4. 10.
1929.
[122] 185. schůze městské rady, 28. 2.
1930.
[123] 29. schůze obecního zastupitelstva,
7. 5. 1926.
[124] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 27–28.
[125] Kronika města Rokycan 1907–18, f.
111.
[126] Kronika města Rokycan 1938–47, f.
40.
[127] Kronika města Rokycan 1938–47, f.
62.
[128] Kronika města Rokycan 1938–47, f.
124.
[129] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 28.
[130] Mimořádné plenární zasedání MěstNV,
27. 11. 1967.
[131] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1967.PLZE46.00532&extent=-808406.5049745357,-1072955.5878210529,-807292.2016928489,-1072393.2128835768&link=ext
[133] Viz informace z úředního oznámení
umístěného na domě.
[135] Kronika města Rokycan 2019, s. 32. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=899958
[137] Rokycansko, č. 24, 18. 6. 1992, s.
6.
[138] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 27–28.
[139] 20. schůze obecního zastupitelstva,
13. 5. 1921.
[140] 23. schůze obecního zastupitelstva,
19. 9. 1913.
[141] Rokycansko, č. 24, 18. 6. 1992, s.
6.
[142] 20. schůze obecního zastupitelstva,
13. 5. 1921.
[143] 2. schůze obecního zastupitelstva,
13. 3. 1914.
[144] 5. schůze obecního zastupitelstva,
3. 11. 1914.
[145] Rokycansko, č. 24, 18. 6. 1992, s.
6.
[146] 20. schůze obecního zastupitelstva,
13. 5. 1921.
[147] Kronika města Rokycan 1918–37, f.
46.
[148] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 28.
[149] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 28.
[150] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 28.
[151] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 28.
[152] Kronika města Rokycan 1836–1907, f.
72.
[153] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 28
[154] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 28
[155] Rokycansko, č. 25, 23. 6. 1994, s.
4.
[156] Kronika města Rokycan 1836–1907, f.
239.
[157] Kronika města Rokycan 1918–37, f.
42.
[158] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 29.
[159] Kol. aut.: Program rozvoje města,
Rokycany 2004, s. 13. též jako Materiál pro jednání rady města, 22. 11. 2004,
č. 2099.
[160] Státní okresní archiv Rokycany, č.
kart.140.
[161] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[162] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[163] Kronika města Rokycan 1836–1907, f.
239.
[164] 23. schůze obecního zastupitelstva,
4. 4. 1917.
[165] 24. schůze obecního zastupitelstva,
3. 5. 1917.
[166] Státní okresní archív
v Rokycanech, č. kart.132.
[167] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 29.
[168] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 29.
[169] Kronika města Rokycan 1918–37, f.
42.
[170] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan,
III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf
[171] 12. schůze obecního zastupitelstva,
10. 9. 1920.
[172] 20. schůze obecního zastupitelstva,
13. 5. 1921.
[173] 12. schůze obecního zastupitelstva,
19. 12. 1939.
[174] Kronika města Rokycan 1938–47, f.
14.
[175] Kronika města Rokycan 1938–47, f.
62.
[176] 22. schůze obecního zastupitelstva,
24. 6. 1941.
[177] Založeno na vzpomínkách Ladislava
Mayera z Rokycan.
[178] Státní okresní archiv Rokycany,
zápisy z jednání národního výboru, schůze z 12. 5. 1945.
[179] Státní okresní archiv Rokycany,
zápisy z jednání národního výboru, schůze z 20. 6. 1945.
[180] Schůze pléna MNV, 20. 4. 1948.
[181] Schůze pléna MNV, 20. 4. 1948.
[182] 7. plenární zasedání MěstNV, 8. 11.
1965.
[183] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 29.
[184] Rokycansko, Plzeň 1978, s. 32.
[185] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 29.
[186] Slavnostní zasedání MěstNV u
příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8. 5. 1965.
[187] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 29.
[188] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s.
18.
[189] 6. plenární zasedání MěstNV, 10. 12.
1973.
[190] Zpráva ČTK,
ID: 19950118D01086, 18. ledna 1995.
[191] Zpráva ČTK,
ID: 042-001., 4. dubna 1991.
[192] Zpráva ČTK, ID: 19920626D01767, 26.
června 1992.
[193] Zpráva ČTK, ID: 19940715D00625, 15.
července 1994.
[194] Zpráva ČTK, ID: 19930429C04361, 29.
dubna 1993.
[195] Zpráva ČTK, ID: 19940125D00652, 25.
ledna 1994.
[196] Zpráva ČTK, ID: 19940914C04589, 14.
září 1994.
[197] Zpráva ČTK, ID: 19940715D00625, 15.
července 1994.
[198] Zpráva ČTK, ID: 19940715D00625, 15.
července 1994.
[199] Zpráva ČTK, ID: 19940914C04589, 14.
září 1994.
[200] Zpráva ČTK, ID: 19941018D01092, 18.
října 1994.
[201] Zpráva ČTK, ID: 19941219D01256, 19.
prosince 1994.
[202] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 30.
[203] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 30.
[204] Kol. aut. Program rozvoje města
PROROK, 2004: Materiál pro jednání rady města, 7. prosince 2004, č. 1099.
[205] Zpráva ČTK, ID: 19970630D01152, 30.
6. 1997.
[206] Kronika města Rokycan, 2003, s. 20.
[207] Kronika města Rokycan, 2003, s. 20.
[208] Rokycanský deník, 1. 12. 2006.
[209] Zpráva ČTK, ID: T200702090331201, 9.
2. 2007.
[210] Rokycanský deník, 1. 12. 2006.
[211] Rokycanský deník, 1. 12. 2006.
[212] VEŘEJ. VYHLÁŠKA OZNÁMENÍ O ZAHÁJENÍ
ÚZEMNÍHO ŘÍZENÍ A POZVÁNÍ K ÚSTNÍMU JEDNÁNÍ, Výrobní hala "G" v
areálu společnosti HUTCHINSON s. r. o., www.rokycany.cz
[213] Veřejná vyhláška – oznámení o
zahájení stavebního řízení, Změna stavby – stavební úpravy spojené s umístěním
postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti
HUTCHINSON s. r. o. Rokycany…, www.rokycany.cz
[214] Veřejná vyhláška stavební povolení,
Změna stavby – stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v
krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s. r. o. Rokycany na
pozemku, www.rokycany.cz
[215] Veřejná vyhláška
vyrozumění o pokračování řízení, Změna stavby – stavební úpravy spojené s
umístěním postvulkanizační pece v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o., www.rokycany.cz
[216] Rokycanský deník, 6. 2. 2007.
[217] Rokycanský deník, 2. 1. 2007.
[218] Rokycanský deník, 7. 2. 2007.
[219] Veřejná vyhláška – Usnesení, Vydání
územního rozhodnutí o umístění stavby: výrobní hala G v areálu společnosti
HUTCHINSON s.r.o., www.rokycany.cz
[220] Veřejná vyhláška vyrozumění o
pokračování řízení a pozvání k ústnímu jednání, Výrobní hala G v areálu
společnosti HUTCHINSON s.r.o. www.rokycany.cz
[221] Veřejná vyhláška
rozhodnutí, Výrobní hala G v areálu společnosti HUTCHINSON s. r. o. v kat.
území Rokycany, www.rokycany.cz
[222] Veřejná vyhláška
vyrozumění o podaném odvolání, HUTCHINSON s. r. o., Klostermannova 995, 337 01
ROKYCANY 1 – v
zastoupení: SEAP Rokycany s. r. o., Na Pátku 122, 337 01 ROKYCANY 1, www.rokycany.cz
[223] Veřejná vyhláška
vyrozumění o podaném odvolání, Rozhodnutí o zamítnutí žádosti na vydání
stavebního povolení - HUTCHINSON s. r. o.., Klostermannova 995, 337 01
Rokycany, www.rokycany.cz
[224] 714.pdf, www.rokycany.cz
[225] Veřejná vyhláška
územní rozhodnutí, Výrobní hala G v areálu společnosti HUTCHINSON s. r. o. v
kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[226] Veřejná vyhláška vyrozumění
o pokračování řízení, Změna stavby - stavební úpravy spojené s umístěním
postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti
HUTCHINSON s. r. o. v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[227] Veřejná vyhláška stavební povolení,
Změna stavby - stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v
krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s. r. o. v kat. území
Rokycany, www.rokycany.cz
[228] Veřejná vyhláška oznámení o
provedení kontrolní prohlídky stavby, Změna stavby - stavební úpravy spojené s
umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu
společnosti HUTCHINSON s.r.o. Rokycany v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[229] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Změna
stavby - stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi
halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o., v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[230] Veřejná vyhláška
oznámení o zahájení stavebního řízení, Výrobní hala G v areálu společnosti
HUTCHINSON s.r.o. v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[231] Veřejná vyhláška
stavební povolení, Výrobní hala G v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. v kat.
území Rokycany, www.rokycany.cz
[232] Kronika města Rokycan 2016, s. 26. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401
[233] Kronika města Rokycan 2016, s. 22. https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=888401
[234] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSD24.2013.PLZE35.00270&extent=-808057.9886333504,-1072451.0681852282,-807350.56324346,-1072094.0394337678&link=ext
[236] 10. schůze obecního zastupitelstva,
27. 9. 1939.
[237] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 29.
[238] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4.
1968.
[239] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 29.
[240] Rokycanský deník, 28. 9. 1994, s.
11.
[241] 4. plenární zasedání MěstNV, 22. 8.
1966.
[242] Kronika města Rokycan, XII, 1969-73,
r. 1970, f. 25 a f. 130.
[243] 5. plenární zasedání MěstNV, 10. 11.
1969.
[244] 3. plenární zasedání MěstNV, 25. 6.
1973.
[245] 2. plenární zasedání MěstNV, 8. 4.
1974.
[246] 3. plenární zasedání MěstNV, 21. 2.
1977.
[248] Kronika města Rokycan, 1992, f. 142.
[249] Rokycansko, č. 29, 23. 7. 1992, s.
1.
[250] Rokycansko, č. 29, 23. 7. 1992, s.
1.
[251] Zpráva ČTK, ID: 19940221C03009, 21.
února 1994.
[252] Oznámení o
zahájení územního řízení veřejnou vyhláškou, www.rokycany.cz; Oznámení o pokračování řízení
veřejnou vyhláškou – AUTOSALON SVEJKOVSKÝ, www.rokycany.cz
[253] Oznámení o pokračování řízení
veřejnou vyhláškou – AUTOSALON SVEJKOVSKÝ, www.rokycany.cz
[254] Veřejná vyhláška – oznámení o
zahájení stavebního řízení, Vydání stavebního povolení pro stavbu: Rokycany – AUTOSALON
SVEJKOVSKÝ …, www.rokycany.cz
[255] Veřejná vyhláška stavební povolení –
Rokycany – AUTOSALON SVEJKOVSKÝ, www.rokycany.cz
[256] Založeno na osobních zápiscích
autora.
[257] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1997.PLZE36.00817&extent=-807949.6792252033,-1072622.304971908,-807413.7898881445,-1072351.848322111&link=ext
[258] Hofman, K.: Staré rokycanské domy,
VII., s. 30.
[259] Kronika města Rokycan 2012, s. 26.
https://www.rokycany.cz/assets/File.ashx?id_org=14069&id_dokumenty=870909