|
|
|
|
|
|
Plzeňské předměstí: Historické průmyslové podniky podél Plzeňské ulice
Výraznou složkou zástavby Plzeňského předměstí se od 2. poloviny 19. století staly průmyslové areály, které se začaly řadit podél dnešní Plzeňské ulice (tehdy spíše silnice za městem). Jejich umístění bylo logické ale urbanisticky sporné. Vlivem živelnosti procesu urbanizace, bez skutečného územního plánování, došlo v té době k masivnímu záboru cenných pozemků podél výpadovky na Plzeň, která tak přišla o velkou část svého městotvorného potenciálu. Teprve ve 20. století začal proces, při němž původní průmyslové areály ustupují alespoň zčásti kvalitnější urbánní zástavbě. Například už v srpnu 1923 odmítlo městské zastupitelstvo povolit firmě Tripol výstavbu továrního areálu na nároží nynějších ulic Plzeňská a Litohlavská s výslovným odvoláním na urbanistickou nevhodnost tohoto typu zástavby (viz výše).[1] Přesto zůstávají industriální plochy nadále neoddělitelnou součástí stavebních dějin této části města.
Obsah
Plzeňské předměstí: Historické průmyslové podniky podél Plzeňské ulice
7.1.1. Obecní plynárna do roku 1945
7.1.3. Příprava výstavby supermarketu na místě plynárny
7.1.4. Výstavba supermarketu LIDL čp.1031/III
7.2. Průmyslové podniky jižně od Plzeňské ulice
7.2.1. Bývalá cementárna firmy Poppy
7.2.2. Bývalé Hospodářské družstvo, později Zemědělský a zásobovací podnik
7.2.3. Plánovaná výstavba železářské školy
7.3. Bývalá Marila (dříve cukrovar, koželužna)
7.3.1. Výstavba cukrovaru v Rokycanech
7.3.2. Přeměna továrny na koželužnu
7.3.3. Přestavba továrny na potravinářský závod (Marila)
7.3.5. Zánik Marily koncem 20. století
7.3.7. Přestavba prostoru před bývalou Marilou (supermarket Penny čp.989/III)
7.1. Bývalá obecní plynárna
7.1.1. Obecní plynárna do roku 1945
Severně od Plzeňské ulice (tehdy ještě v převážně nezastavěné krajině) vyrostl v 2. polovině 19. století významný průmyslový areál městské plynárny. Teprve počátkem 21. století zanikl a byl přebudován pro účely supermarketu LIDL. Poprvé přednesl ideu vystavět v Rokycanech plynárnu starosta J. Brejcha na zasedání zastupitelstva 2. března 1869. Myšlenka se ujala a už 16. března zřizuje obec komisi, která má vyhledat vhodné pozemky a provést předběžnou kalkulaci nákladů na zřízení tohoto průmyslového podniku. Nakonec byla zvolena parcela č.kat.315, dosud nezastavěná louka u Plzeňské silnice, nedaleko za okrajem města. 7. listopadu 1871 vydalo c.k. okresní hejtmanství v Plzni stavební povolení a 11. listopadu 1871 město předkládá definitivní projekt plynárny od stavitele Jana Šmause.[2] Vlastní technologickou část plynárny umístil doprostřed parcely. Byla to přízemní stavba s jedenáctiosým symetrickým průčelím. Po stranách jej vymezovaly trojúhelníkové štíty s prvky neogotického dekoru, zatímco střední trakt byl akcentován jen nevýraznou atikou nad hlavním vchodem. Dominantou stavby byl vysoký cihlový komín. Za hlavní budovou stál kruhový plynojem. U silnice vyrostlo přízemní obytné stavení. Desetiosý domek s valbovou střechou se nesl v intencích skromného historizujícího slohu s výrazným motivem sdružených oken zakončených obloukem. Na průčelí se střídaly prvky vertikální (rizality) a horizontální (pásová rustika). Vedle této budovy stál plot s vraty coby hlavním vjezdem do areálu. Původně byla vrata mírně předsunuta před obytné stavení. Po roce 1945 v souvislosti s výstavbou chodníku v Plzeňské ulici, byl plot i vrata posunuty o pár metrů směrem dovnitř areálu, který se tak zmenšil o 310 metrů čtverečních. Celý přesun měl být podle plánu hotov do konce července 1946.[3] U vjezdu do plynárny tu ještě v březnu 1947 stály dva staré stromy: modřín a kaštan. Městská okrašlovací komise chtěla bojovat za jejich zachování při chystaných úpravách a rozšiřování ulice.[4] Není jasné, zda uspěla. Stromy už nyní každopádně neexistují.
Plynárna vyrostla podle schváleného projektu v letech 1871-72 a vyžádala si náklady 109 000 zlatých.[5] Obec na tuto investici použila peníze z prodeje obecního dříví, kterého měla obec po vichřicích v listopadu 1869 a říjnu 1870 přebytek.[6] Kolaudace městské plynárny proběhla 31. října 1875. Vlastní technologická část sestávala z jednoho plynojemu o objemu 400 metrů kubických a z jedné „Gereisovy pece“ se sedmi retortami.[7] Postupem let byla opakovaně rozšiřována tak, aby se vyrovnala se stále vyšší poptávkou po plynu, jakož i s novými technologickými postupy při jeho výrobě. Jednu z největších rekonstrukcí plynárna zažila na počátku 20. století. 16. června 1907 zadalo městské zastupitelstvo tuto akci vídeňské firmě Manoschek a 21. srpna téhož roku rekonstrukci povolilo rokycanské okresní hejtmanství.[8] Jestliže do té doby disponovala obecní plynárna 6 pecemi (pracujícími na principu suché destilace kamenného uhlí), pak nyní zde mělo pracovat 11 pecí a 1 nový plynojem o objemu 800 metrů kubických (průměr 13,3 m, výška 12 metrů).[9] Toto rozšíření bylo kolaudováno 22. listopadu 1908.[10] Investice vyšla na 90 000 K.[11] Na rekonstrukci plynárny si město vzalo půjčku od pražské městské spořitelny. V březnu 1919 jednalo obecní zastupitelstvo o jejím jednorázovém splacení. V té době zbývalo ještě splatit 72 456,24 K. Půjčka byla splatná k 15. dubnu 1919. Kvůli vládnímu nařízení regulujícímu peněžní transakce (zákaz výběru více než 50 % vkladů) se ale zdálo, že splacení půjčky nebude možné.[12] Nakonec ale k 15. dubnu 1919 půjčka splacena, a to v sumě 73 174,62 Kč. [13]
Když v roce 1920 město s Obchodním družstvem řešilo výstavbu železniční vlečky do podniku Obchodního družstva (pozdější Marila, viz níže), Obchodní družstvo se zároveň zavázalo, že umožní případný souhlas k výstavbě vlečky do městské plynárny.[14] Vlečka do plynárny ale nebyla postavena. V říjnu 1927 městští radní rozhodli, že na opravu retortové pece v obecní plynárně bude povolen výdaj 3 000 Kč z příjmů plynárny.[15] V květnu 1928 se zastupitelstvo města poprvé zabývá jednáními, která probíhala s podnikem Škodovy závody a.s., jejichž předmětem byla rekonstrukce městské plynárny: V plynárně měly Škodovy závody zavést výrobu dvojplynu. Šlo o novou technologii, stejná se zaváděla v Hradci Králové (měla tam být uvedena do provozu koncem května 1928). Na 21. května 1928 naplánována prohlídka plynárny pro členy obecního zastupitelstva.[16] Krátce předtím se myšlenkou na přestavbu rokycanské plynárny zabývala i společná schůze městské rady a obecní technicko-průmyslové komise. J. Moucha na ní přednesl zprávu o nabídce Škodových závodů na rekonstrukci plynárny na dvojplyn s tím, že práce by trvaly cca 8 měsíců.[17] 30. května 1928 se obhlídka plynárny ve Škodových závodech uskutečnila, ale tamní plynárna ještě nebyla hotova, takže zástupci Rokycan nedospěli k žádnému závěru. Na schůzi městské rady počátkem června 1928 ale oznámeno, že za 14 dní bude podobná plynárna otevřena v Hradci Králové.[18] V polovině července 1928 na zasedání rady oznámeno, že koncem srpna 1928 se uskuteční obhlídka plynárny v Hradci Králové.[19] V září 1928 pak radou na vědomí vzata zpráva R. Smysla o obhlídce plynárny v Hradci Králové.[20] V říjnu 1928 městská rada vzala na vědomí i zprávu městské technické kanceláře o prohlídce městské plynárny v Hradci Králové. Dohodnuto, že kancelář zhotoví rozpočet na opravu rokycanské plynárny.[21] Obec stále vyčkávala, jak se technologie dvojplynu osvědčí v Hradci Králové. V březnu 1929 odjela rokycanská deputace opět do Hradce Králové.[22] V březnu 1929 návrh městské technické kanceláře na rekonstrukci plynárny postoupila městská rada obecní technicko-průmyslové komisi k urychlenému projednání.[23] Tato komise pak tento bod projednala 21. března 1929, kdy jí předložen návrh městské technické kanceláře na zřízení Bröckerovy pece. Městské radě komise doporučila vyslat do plynárny v Praze-Michli delegaci za účelem získání informace, proč město Praha nezavedlo technologii dvojplynu, a zároveň vyslat delegace do Uničova a Hranic za účelem informace o zkušenostech s Bröckerovou pecí.[24] Koncem dubna 1929 se pak městská rada usnesla projednat urychleně výstavbu Bröckerovy pece v plynárně.[25]
Počátkem května 1929 stanovila městská rada, že náklady na výstavbu Bröckerových pecí v plynárně se uhradí z hotovosti obecní plynárny (cca 104 000 Kč koncem roku 1928, 18 000 Kč na přestavbu pece, 3500 Kč z peněz na opravu pecí, 30 000 Kč z půjčky z lesního rezervního fondu).[26] Rada tak doporučila obecnímu zastupitelstvu schválit navýšení financí na rekonstrukci plynárny o 30 000 Kč. Rokycanská plynárna totiž měla přebytek z rozpočtu na rok 1928 103 949,92 Kč a v obecním rozpočtu na rok 1929 bylo dalších 18 000 Kč na přestavbu pece a 3500 Kč na opravu plynových pecí. Celkem tak bylo k dispozici cca 125 000 Kč, což znamenalo, že pro případnou rekonstrukci plynárny by zbývalo opatřit právě jen 20-30 000 Kč. [27] V květnu 1929 mělo zastupitelstvo jednat o povolení nákladu na rekonstrukci plynárny. Konstatováno, že Škodovy závody a.s. před jedním a půl rokem nabídly provést rekonstrukci plynárny na výrobu dvojplynu. Jenže v zastupitelstvu se ozval komunista Jan Hořice, prý nemá podklady a nebyl na jednání městské rady, nemůže proto hlasovat. Starosta města proto bod z programu stáhl.[28] V polovině června 1929 městská rada stanovila, že rekonstrukce plynárny dle hotového návrhu se projedná na nejbližší schůzi obecního zastupitelstva.[29] Návrh městské rady z 6. května 1929 o úhradě nákladů na rekonstrukci plynárny a uzavření půjčky 30 000 Kč z lesního rezervního fondu schválila i obecní finanční komise.[30] O přestavbě plynárny se tedy mělo jednat ještě na schůzi zastupitelstva v červnu 1929. Rudolf Smysl ale doporučil odložit projednávání, protože výsledky plynárny z Hradce Králové jsou prý rozporuplné.[31]
V červenci 1929 pak městská rada na dotaz R. Kadláčka sdělila, že otázka rekonstrukce plynárny bude projednána na nejbližší schůzi městské rady.[32] Na schůzi 17. července 1929 pak rada skutečně řešila budoucnost plynárny. Svaz českých měst a okresů byl prý požádán, aby získal dobrozdání o dvojplynu i o Bröckerově systému v plynárně. Obec pak jednala s odborníky z pražské plynárny, kteří nedoporučili dvojplyn (nehodí se pro malé plynárny). Městská rada proto doporučila obecnímu zastupitelstvu použít pro rekonstrukci obecní plynárny Bröckerův systém. Rekonstrukce byla nutná i proto, že stávající pece v plynárně měly technické závady a vzhledem k neúplné technické dokumentaci nebylo ze strany obce možno ani zjistit proč. Stávající pece dodala firma Manoschek.[33] Dne 19. července 1929 se zastupitelé nad rekonstrukcí plynárny sešli opět. Konstatováno, že se vede spor o použitou technologii pro výrobu plynu po rekonstrukci: buď dvojplyn (nabízený Škodovými závody), nebo svítiplyn vyráběný podle Bröckerova patentu (výhradní licenci na něj měla v ČSR hornobřízská kaolinka). Poté, co na předchozí schůzi Rudolf Smysl zpochybnil výsledky zkoušek u dvojplynu, se město obrátilo na Svaz československých měst a okresů o radu. Následovalo jednání se zástupci pražské městské plynárny, podle jejichž názoru je svítiplyn vhodnější pro menší města typu Rokycan (zatímco dvojplyn se podle nich hodil pro větší plynárny a není navíc dostatečně vyzkoušený). Městská rada pak doporučila zastupitelům schválit rekonstrukci plynárny s výrobou svítiplynu. Úhrada prací měla být provedena z přebytku plynárny za rok 1928 (103 949,92 Kč), z rozpočtové položky obecního rozpočtu na rok 1929 určené na přestavbu a opravu plynárenských pecí (21 500 Kč) a z krátkodobé výpůjčky z lesního rezervního fondu (do 35 000 Kč). Hrubý náklad na rekonstrukci odhadnut na 140 000 Kč. Václav Vorel pak prohlásil, že podle něj je Bröckerův systém (tedy svítiplyn) opravdu výhodnější, z 1 q uhlí se při něm vyrobí 37-40 kubických metrů plynu, zatímco nyní se vyrábí jen 25 kubických metrů, zároveň bude snížena spotřeba koksu. Pak schválen návrh městské rady.[34] Počátkem září 1929 vzato městskou radou na vědomí opatření prezídia městské rady, které zadalo rekonstrukci plynárny Škodovým závodům v Plzni.[35] V září 1930 městskou radou usneseno provést přestavbu vrchní části sedmiretortové pece v plynárně s nákladem cca 34 000 Kč dle nabídky Západočeských továren kaolinových a šamotových.[36] Dle rozhodnutí městské rady z října 1933 se na návrh městské technické kanceláře výstavba Bröckerovy pece v městské plynárně zadá Západočeským továrnám kaolinovým za 33 850 Kč. [37] V říjnu 1933 také k výplatě poukázány účty pro firmu J. Žour ve výši 10 526,65 Kč za opravu městské plynárny.[38] Když si koncem 20. let 20. století Dělnická tělovýchovná jednota marně hledala v Rokycanech prostor pro své cvičiště, zaměřila se pozornost krátce i na městskou plynárnu. V květnu 1928 městská rada rozhodla, že radní si prohlédnou zahradu v městské plynárně za účelem rozhodnutí o jejím prodeji DTJ.[39] Nic z toho ale nevzešlo.
Další rozšíření výroby přišlo na řadu za 2. světové války. Podnik tak vyšel vstříc rostoucí poptávce po plynu v souvislosti s růstem počtu obyvatel a vyšší průmyslovou výrobou.[40] Roku 1941 koupilo město od plzeňské Škodovky jednu novou pec „Didier“ o 3 svislých komorách, plněnou automaticky elektrickým jeřábem, s kapacitou 600 000 metrů kubických plynu ročně.[41] O stavbě komorové pece a třídiče koksu v městské plynárně začala obec uvažovat roku 1940. Dne 20. listopadu 1940 totiž Škodovy závody v Plzni navrhly zřízení této pece, včetně použití pece soustavy Didier. 19. listopadu 1940 sestaven rozpočet investice, který zněl na 725 000 K. 12. prosince 1940 se do schůze městské rady dostavil zástupce firmy ing. Táler a skutečně jím doporučeno zadat akci Škodovým závodům za 725 000 K. Kromě montáže pece mělo dojít i ke zvýšení střechy stávající plynárny. V červnu 1941 to bylo schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.[42] Těsně před koncem roku 1941 pak město vydalo stavební povolení pro rekonstrukci plynárny. Na základě usnesení obecního zastupitelstva z června 1941 o povolení objednávky zařízení pro rekonstrukci plynárny totiž proběhlo 30. prosince 1941 komisionelní řízení. Zednické práce měly sestávat z výstavby základů pro nové peciště v pecní místnosti, výstavby základů pro 4 sdružené skříňové čističe a základů pro stanici na čpavkovou vodu v čistírně, výstavby dehtové jámy při stávajících dehtových jamách, výstavby dřevěné věže na severní straně pecní místnosti a zvýšení střechy pecní místnosti o 2,3 m. Mělo dojít i k rekonstrukci oken a dveří celé budovy a úpravě všech fasád, přístavbě dílny a šatny s koupelnou a záchodem a rekonstrukci a doplnění kanalizace. Dále byla součástí investice instalace těchto strojů: 3 komínové pece systému Didier s generátorem, ventilátorem pro případné topení plynem a speciálním elektrickým výtahem pro plnění komor uhlím. Kromě toho instalace stanice na čpavkovou vodu, kolejiště pro přívoz uhlí z uhelné komory a pro odvoz koksu na skládku, pojízdný drtič a třídič koksu. 30. prosince 1941 na schůzi obecního zastupitelstva vydáno stavební povolení.[43] V červnu 1942 byla nová pec uvedena do provozu.[44] Šlo o jednu z mála stavebních akcí prováděných v té době v Rokycanech. V roce 1942 jednalo město o uzavření výpůjčky 900 000 K u Občanské záložny v Rokycanech. V mimořádném rozpočtu na rok 1942 totiž bylo nutné uhradit mimo jiné doplatek 450 000 K za rekonstrukci plynárny. V prosinci 1942 se k rekonstrukci plynárny uvádí, že probíhá schvalovací řízení na zemském úřadu na půjčku 800 000 K, která ale nebude ale stačit, protože aktuální odhad nákladů byl cca 1 250 000 K. 24. září 1942 městská rada doporučila půjčku ke schválení a prosinci 1942 schváleno i na schůzi obecního zastupitelstva.[45]
7.1.2. Plynárna po znárodnění
Městská plynárna byla znárodněna dekretem prezidenta republiky a 15. července 1945 ji převzal národní podnik se sídlem v Praze-Michli. Definitivní předání bývalého městského podniku do správy státu proběhlo 23. října 1946.[46] Jako výraz oprávněnosti znárodnění provedl v té době nový majitel v obytné budově plynárny některé opravy. V bytech postaveny samostatné WC, sanován sklep a pořízeny nové schody. Náklad odhadován na konci roku 1945 na 35 000 Kčs, v roce 1946 se už povolovalo až 70 000 Kčs.[47] Přestavbu, tehdy jednu z prvních poválečných stavebních akcí v Rokycanech, prováděla firma Josefa Žoura.[48] I přes tyto navenek působivé investice se ale v té době relativně nevelká rokycanská plynárna nacházela už za zenitem svého rozmachu. Po roce 1950 se Rokycany napojily na síť dálkových plynovodů. Nejprve před rokem 1954 to byl plynovod Plzeň-Rokycany.[49] Dne 21. prosince 1959 spuštěn také plynovod Kladno-Rokycany (přiváděl do Rokycan přebytky plynu z kladenských koksáren).[50] Tyto kapacitní plynovody plně nahradily dosavadní lokální výrobu plynu v Rokycanech. Napojování Rokycan na dálkové plynovody vyvolalo ovšem nutnost postavit ve městě síť redukčních (výměníkových) stanic tak, aby mohl být vysoký tlak z dálkového potrubí převeden na běžný tlak pro lokální odběratele. Jako první se uvažuje o výstavbě dvou takových stanic, přímo v areálu plynárny a dále na sídlišti na Pražském předměstí.[51] Rokycanská plynárna se v té době změnila spíše v středisko servisně-administrativního charakteru.[52] Roku 1957 ji přebírá podnik Západočeské plynárny, n.p. a výroba plynu zde byla definitivně ukončena.[53] V 50. letech 20. století byl také do sousedství plynárny umístěn stavební závod Průmstav.[54]
Na roky 1974-75 se plánuje v plynárně výstavba nové služebny. Měla být umístěna na ploše dosavadní služebny.[55] V listopadu 1981 zbořena původní administrativní budova, vlevo od vjezdu do podniku u Plzeňské ulice, její pozemek pak ponechán nezastavěný.[56] Mezitím západně od hlavního vjezdu provedena výstavba nové administrativní budovy Západočeských plynáren (foto z r. 2004). Slavnostní otevření se konalo 10. července 1984. Patrová budova, situovaná k uliční frontě na jihu pozemku plynárny, nahradila původní administrativní budovu postavenou po roce 1870. Novostavba měla podobu účelového funkcionalistického kvádru. V 1. patře zřídil plynárenský podnik 3 byty pro zaměstnance.[57] V této poslední stavební fázi obsahoval areál plynárny následující budovy: u Plzeňské ulice administrativní budova, za ní dvě skladové budovy, v zadní části pozemku (v jeho severovýchodním cípu) pak plynojem na kruhovém půdorysu.[58]
7.1.3. Příprava výstavby supermarketu na místě plynárny
Po roce 2000 se uvažovalo o revitalizaci celého areálu plynárny s tím, že by zde vznikly nejspíše prodejní plochy. Projekt prosazoval Jaroslav Třešňák, podnikatel z Teplic, který v dražbě tuto parcelu získal od plynárenského podniku za 6 000 000 Kč.[59] Vyvinul setrvalou aktivitu, při níž opakovaně žádal orgány města o schválení jednotlivých kroků, které mu nakonec, po několika letech přinesly úspěch. V roce 2006 byl na místě plynárny otevřen supermarket firmy LIDL.
Série jednání ve věci osudu bývalé plynárny začala roku 2003. 15. září 2003 nesouhlasila rada města s pořízením změny územního plánu č. 26, podané Jaroslavem a Lenkou Třešňákovými, kteří požadovali změnit definici areálu plynárny z „plochy technického vybavení“ na „všeobecné smíšené území“. 30. září 2003 o věci jednalo i zastupitelstvo. Jenže 27. října 2003 městská rada revidovala svůj prvotní odpor a záměr změny územního plánu odsouhlasila. 11. listopadu 2003 pak názorovou revizi provedli i zastupitelé.[60] Se změnou regulativu areálu bývalé plynárny přitom zpočátku nesouhlasila nejen městská rada ale i městská architektka a hospodářská komise.[61] 26. října 2004 městské zastupitelstvo schválilo definitivně změnu územního plánu, která zde umožní v budoucnosti komerční aktivity.[62] Formálně provedena změna územního plánu až rozhodnutím rady města z 9. května 2005 a zastupitelstva z 24. května 2005.[63] Změna územního plánu v roce 2003 představovala první výrazný úspěch Jaroslava Třešňáka. Celý projekt ale čelil odporu, který vyvolaly spekulace o tom, že na pozemku se chystá stavět, tehdy v Rokycanech negativně proslulá firma LIDL. V roce 2002 totiž tato společnost nechala nelegálně pokácet dva chráněné pyramidální duby v zahradě u křižovatky u jatek (viz níže). Obavy proto panovaly o osud chráněného javoru klen (Acer pseudoplatanus L.) v areálu plynárny.[64] Tento výjimečně vzrostlý a starý exemplář javoru byl 8. března 1995 prohlášen za chráněný strom včetně ochranného pásma o poloměru 7 metrů. Ve výšce 1,3 metru měl obvod kmene 345 cm, výška stromu dosahovala 20 metrů, výška koruny 18 metrů a její šířka 15 metrů.[65] V roce 2006 se obvod kmene ve výšce 1,3 m uvádí 349 cm. Odhadované stáří stromu 200-250 let.[66] 6. listopadu 2003 se kvůli stromu sešli ekologičtí aktivisté se starostou města Janem Balounem a požádali ho o nainstalování kamery, která by ohlídala případné podezřelé aktivity v areálu plynárny.[67]
Majitel pozemku Jaroslav Třešňák sice prohlásil, že nehodlá s parcelou nakládat proti vůli města, ale zároveň odmítl přesně sdělit, které firmě a pro jaké přesné účely chce pozemek prodat.[68] Podle situačního plánku, který předložil městu, se zdálo, že mělo jít o supermarket, podnikatel se ale nebránil ani výstavbě bytů (s tím že pořízení detailního projektu je drahé a provede jej až po definitivním odsouhlasení výstavby).[69] V situačním plánku nebylo navíc zahrnuto ochranné pásmo chráněného javoru.[70] Třešňák vyloučil, že by šlo o úmysl. Město si nechalo vypracovat na výstavbu v této oblasti posudek. Třešňák sám navrhl rozdat občanům k tomuto tématu anketní lístky.[71] Ankety se však zúčastnilo jen pár stovek lidí. Podnikatel mezitím zadal v říjnu 2003 vypracování podrobnější architektonické studie za 250 000 Kč.[72] V průběhu následujících měsíců ale patrně Třešňákovi koketovali i s myšlenkou využít pozemek pro jiné účely. V roce 2005 proto městu podali žádost o změnu územního plánu č. 45, kdy se lokalita měla opět předefinovat, tentokrát z „všeobecného smíšeného území“ na „území nerušící výroby a služeb“. 14. července 2005 doručili v tomto smyslu dopis na městský úřad. Zdůrazňovali, že došlo k omylu a že předchozí žádost o změnu územního plánu byla podána chybně. Podstata návrhu spočívala v tom, že zatímco smíšené území má mít podle územního plánu minimální podíl zeleně 30 %, území nerušící výroby a služeb má tento podíl stanoven jen na 15 %.[73] Revize územního plánu by tak Třešnákovým umožnila dále maximalizovat výnos ze svého pozemku a rozšířila by i možnosti jeho konečného využití. Investor chtěl dodatečně získané plochy využít pro další parkovací místa.[74] Tuto žádost ovšem 20. června 2005 zamítla rada města.[75] Původně mělo o žádosti jednat zastupitelstvo 28. června 2005, ale sami předkladatelé požádali o odklad, pro předložení dodatečné dokumentace. Tu zaslali 14. července 2005. Návrh manželů Třešňákových znamenal účelovou revizi původního projektu, v kterém se argumentovalo 31,5% podílem zeleně (2161 z 6849 metrů čtverečních). S těmito parametry přitom předložil investor projekt stavebnímu úřadu při žádosti o stavební povolení. Proti změně územního plánu se proto rezolutně vyjádřil městský správce zeleně. Rada města ale 1. srpna 2005 tento plán nezavrhla, pouze nechala na odboru rozvoje města, aby s Jaroslavem Třešňákem projednal případnou finanční kompenzaci dodatečně vykácené zeleně, s možným řešením v podobě náhradní výsadby.[76] 1. srpna 2005 tuto informaci vzala na vědomí rada města.[77] Majitel pozemku zároveň ujistil město, že ochrana zmíněného cenného stromu má být podle jeho projektu plně respektována, včetně ochranného pásma.[78] Při jednání zastupitelstva 9. srpna 2006 byla ale žádost o tuto změnu územního plánu vzata zpět a již nebyla dále projednávána.[79]
Mezitím spěl celý projekt k realizaci. 30. května 2005 městská rada projednala projekt výstavby „obchodního zastoupení firmy Třešňák-Horova“ v areálu bývalé plynárny a odsouhlasila provedení přeložky plynového potrubí z tohoto areálu na sousední obecní pozemek.[80] 7. září 2005 podal pan Třešňák žádost o vydání stavebního povolení na stavbu přeložky regulační stanice plynu včetně nových rozvodů plynu na pozemcích v areálu bývalé plynárny. Podle projektové dokumentace měla být nová regulační stanice plynu umístěna v severovýchodním rohu parcely č.kat.315/1 a stávající regulační stanice měla být demontována. Součástí přeložky plynu byla i likvidace původního plynovodu a výstavba nového STL a NTL plynovodu. Stávající plynovodní přípojky některých objektů měly být upraveny s ohledem na novou trasu plynovodu. Součástí investice měla být i nová elektrická přípojka nízkého napětí pro projektovanou regulační stanici plynu. 9. září 2005 zahájeno stavební řízení.[81] 6. října 2005 město vydalo stavební povolení.[82] Dne 26. května 2005 Třešňák požádal o vydání územního rozhodnutí na stavbu obchodního centra. Uvedeným dnem bylo zahájeno územní řízení. Podle předloženého projektu sestává vlastní objekt prodejny z prodejní části, manipulační části, sociálního zařízení, prostor pro administrativu a technického zázemí. Objekt měl být zděná dvoulodní halová stavba se sedlovou střechou s dřevěnou příhradovou konstrukcí a lehkými dělícími příčkami. Na stavbu měly být použity standardní stavební materiály. Budova měla mít obdélníkový půdorys o rozměrech 69,80 x 26,47 metrů, s boční krytou rampou a prostorem pro vozíky. Světlá výška prodejny 3,30 metru, světlá výška vedlejších prostor 3,01 metru. Výška hlavního hřebene střechy 8,35 metru.[83] Celý areál měl být napojen na stávající komunikaci v Plzeňské ulici. Parkovací a zpevněné plochy situovány v prostoru mezi vlastním objektem a ulicí. V rámci výstavby objektu mělo dojít k úpravě komunikace a chodníku, včetně připojení na stávající komunikaci. Stavba bude napojena na inženýrské sítě. V celém areálu budou řešeny sadové úpravy. Na rozhraní vjezdu do areálu a chodníku mělo být umístěno světelné reklamní zařízení společnosti ve tvaru praporu o rozměrech 3 x 3 metry, o výšce 12 metrů. Původní oplocení pozemku mělo být podél ulice Plzeňské demontováno, zbylá část se měla opravit. Část oplocení mezi prostorem zásobování a pozemkem k sousednímu rodinnému domu měla nově sestávat z betonové podezdívky o výšce cca 50 cm a neprůhledných palubových dvouvrstvých plotových polí na ocelových sloupcích o výšce 250 cm. Pokračující oplocení k pozemku č.kat.314/1 projektováno z poplastového pletiva na ocelové sloupky do betonových patek o výšce 135 cm. Stavba řešena jako bezbariérová. Podmiňující stavbou pro realizaci této stavby byla výše uvedená přeložka regulační stanice včetně plynovodu a demolice objektů původní plynárny.[84] Proti vydání územního rozhodnutí se objevilo několik námitek. Prekérní bylo například řešení sousedství plánovaného supermarketu a rodinného domku. Dne 3. června 2005 řízení přerušeno, teprve po odstranění některých kontroverzí se pokračovalo. Požadováno proto vybudování plné zdi do výšky minimálně 3 metry, přičemž stavební materiál této zdi měl být upřesněn v rámci stavebního řízení. Předběžně požadováno běžně používané zdivo bez další povrchové úpravy (například bílé cihly nebo štípaný beton). Zeď měla být postavena po celé délce mezi pozemkem č.kat.314/5 a sousedním č.kat.315/1, kde plánovaná výstavba parkoviště. Dále měla zeď pokračovat mezi pozemkem č.kat.314/1 a č.kat.315/1 v místě, kde plánovaná výstavba příjezdu k rampě prodejny. Z důvodu ochrany menšího z obou javorů horských stojících na hranici obou pozemků u rodinného domu povoleno v jeho blízkosti přerušit tuto zeď na maximálně 2 metry a nahradit ji plotem z neprůhledných palubových dvouvrstvých polí (i bez podezdívky). Tento plot měl být veden obloukem kolem uvedeného stromu tak, aby zasahoval do pozemku č.kat.314/5 maximálně 1 metr. Veškeré venkovní jednotky klimatizace, vývody vzduchotechniky a vývody dalších zařízení vytvářejících hluk, požadováno umístit do dolní části prodejny tak, aby nebyla umístěna u jižní a západní strany prodejny. Lampu veřejného osvětlení plánovanou uprostřed parkoviště pro 6 automobilů u hranice pozemku č.kat.314/5 požadováno přemístit směrem k chráněnému stromu javor horský tak, aby se nacházela až v úrovni rodinného domu - podél jeho východní strany (minimálně v úrovni 3 metry za rohem rodinného domu jižním směrem). Původně plánované umístění této lampy se totiž nacházelo přímo pod okny ložnice a koupelny na severní straně rodinného domu.[85]
26. července 2005 vydáno rozhodnutí o umístění stavby supermarketu. Všem výše uvedeným námitkám vyhověno. Pro umístění stavby město stanovilo několik dalších podmínek. Do projektové dokumentace měly mimo jiné být zapracovány požadavky ZČP a.s. Plzeň z 11. května 2005 (elektrická přípojka pro novou střednětlakou regulační stanici, oplocení dle projektu s ponecháním pouze jedněch vrátek, vybudování přístupového chodníčku k regulační stanici, a výměna stávajícího pozemku pod regulační stanicí za pozemek pod novou stanicí). Další požadavky se týkaly dopravního řešení. Ochranný ostrůvek na Plzeňské ulici měl proveden formou vodorovného dopravního značení, přechod pro chodce přes ulici v navrhovaném místě měl být zrušen z důvodu vjezdu do dvora a investor měl navrhnout jiné řešení. V dalším stupni stavebního řízení pak mělo být nutné upravit šířkové uspořádání ochranného ostrůvku pro chodce v místě napojení na vjezd do areálu obchodního centra, s ohledem na parametry zásobovacích kamionů. Ostrůvek měl také být upraven tak, aby byl připraven pro možnost výstavby uvažované cyklostezky. Další sadu podmínek si stanovila Správa a údržba silnic. V dotčeném úseku Plzeňské ulice měly být osazeny nově stávající obrubníky v trase, která bude respektovat projektovou dokumentaci zamýšlenou stavbu okružní křižovatky U Střelnice. Vytěžená původní dlažba měla být investorem přečištěna a odvezena na středisko Správy a údržby silnic Rokycany. I vjezd do areálu prodejny měl být upraven v souladu s projektovou dokumentací na výstavbu okružní křižovatky u střelnice a na rekonstrukci Plzeňské ulice, tedy na šířku 7 metru. Bylo také nutno uzavřít smlouvu na zřízení věcného břemene z důvodu zajištění příjezdu k pozemku města Rokycany č.kat.266/12 a odtud dále k pozemku č.kat.316/5, na kterém bylo umístěno několik garáží (jde o dvůr za činžovním domem čp.536-537/III). Do projektové dokumentace mělo být zapracováno, že při zúžení vozovky v Plzeňské ulici, bude nejen vytrhána dlažba, ale budou současně odstraněny i konstrukční vrstvy vozovky pod touto dlažbou. Vzniklý prostor bude zavezen ornicí a plocha bude zatravněna.[86] Rozsáhlé byly i požadavky ekologického rázu, s důrazem na ochranu památného stromu. I parkovací místa navržená v kořenovém prostoru 2 vzrostlých javorů (na pozemku města č.kat.266/12) se měla řešit jiným způsobem tak, aby nezasahovala pod korunu stromů. Stejně tak město požadovalo upravit trasu navržených inženýrských sítí (hlavně veřejného osvětlení) tak, aby nezasahovala do kořenového prostoru stávajících stromů a to včetně stromů na pozemku města Rokycany (zejména dvou vzrostlých javorů a topolů). Pokud se týkalo projektu sadových úprav, doporučilo město nahradit platan navržený do zeleného ostrůvku u parkovacích míst méně vzrůstným stromem.[87] Dne 16. listopadu 2005 vydáno i stavební povolení.[88] V polovině listopadu 2005 se už ohlašuje, že výstavbě v prostoru bývalé plynárny nic nebrání. Měl tu vyrůst hobbymarket, neboli velkoprodejna potřeb pro kutily, zahrádkáře a domácnost. Mělo tu práci najít cca 20 lidí. Vedoucí projektu Bohumil Müller se odvolával na výsledky ankety mezi místními obyvateli, podle nichž tento typ velkoprodejny v Rokycanech chybí. Stavitel se zavázal přísně ochránit památný strom v areálu, za pokácení 5 dalších stromů nabídl náhradní výsadbu. S takto revidovaným projektem vyslovil souhlas i Zdeněk Paul ze sdružení Zač Market. Firma dostala rovněž souhlas k napojení budoucí prodejny na Plzeňskou ulici. Město ještě řešilo technické a finanční detaily tohoto napojení.[89]
7.1.4. Výstavba supermarketu LIDL čp.1031/III
Počátkem roku 2006 se začalo s demolicí budov bývalé plynárny. Koncem února již na celém pozemku provedeny demolice a na místě plynárny pracují stroje na drcení sutin. Zboření neunikla ani administrativní budova bývalého podniku z roku 1984 (stala se tak jednou z budov s nejkratší existencí v dějinách města). Počátkem března 2006 pak likvidace původní zdí ukončena, na ploše plynárny zbyl jen výše uvedený chráněný strom (obehnaný pletivem vyznačujícím ochranné pásmo). Směrem do Plzeňské ulice zachována část původní ohradní zdi areálu. Počátkem dubna 2006 na staveništi probíhají výkopy inženýrských sítí, zároveň začal vyrůstat plot, oddělující budoucí obchodní centrum od parcely sousedního rodinného domku čp.1012/III. V 2. polovině dubna 2006 pokračují terénní úpravy a výkopy inženýrských sítí. Izolační plot u hranic domu čp.1012/III již hotov, jde o masivní, přes 3 metry vysokou zděnou hradbu.[90] Nakonec ale Jaroslav Třešňák připravil pro město další velké překvapení. Až podezřele pozdě, v době, kdy již byla nová prodejna rozestavěna, došlo ke změně jejího provozovatele. Místo hobbymarketu ohlášeno 16. března 2006 městu, že nové obchodní centrum bude provozovat firma LIDL. 15. května 2006 požádali manželé Třešňákovi o příslušnou změnu a 30. května 2006 zahájeno řízení v této věci.[91] Jako kompenzaci za nečekané překvapení nabízí investor městu finanční dar. Městská rada ho přijímá, zastupitelstvo města ale přijetí daru odmítlo.[92]
Letité spekulace místních aktivistů se tak potvrdily. Společnost Lidl, tušená od počátku jako hybatel celého projektu, se k této investici přihlásila veřejně až doslova na poslední chvíli. Nicméně zvýšená občanská pozornost k celé kauze, kontrolní mechanismy ze strany města, jakož i negativní publicita, kterou si v Rokycanech Lidl v minulosti vysloužil, zabránily tomu, aby se opakoval scénář z jiných českých měst – tedy nedovolené kácení stromů a porušování urbanistických regulativů. Tak úplně idylické to ovšem nebylo. 10. května 2006 požádali Třešňákovi o povolení k úpravě parkovací plochy okolo nové prodejny. Šlo o podobný požadavek, který se o rok dříve snažili prosadit změnou územního plánu. Při prodejně totiž zamýšleli zřídit 41 dalších parkovacích míst (kromě 58 odsouhlasených v projektu). Stavební úřad řízení v této věci přerušil a vyzval žadatele, aby do 22. června 2006 svou žádost doplnili.[93] 26. června 2006 tu záležitost projednávala městská rada. Další parkoviště (nyní už navrhováno jen 27 dodatečných parkovacích ploch) mělo být situováno vedle stávajícího dětského hřiště v ulici U Plynárny, tedy na východním okraji nákupního střediska. Na rozdíl od předchozích žádostí Třešňákových mělo toto řešení respektovat stávající veřejnou zeleň podél vnější hranice areálu, na městských pozemcích. Další výsadba zeleně předpokládána i na části sousedního pozemku č.kat.314/1 (v majetku Marie Koškové a Hany Honalové) a navazovala by na jejich zahradu (pozemek leží severně od zahrady rodinného domu čp.1012/III. Třešňákovi argumentovali tím, že v souvislosti se změnou původního hobbymarketu na prodejnu Lidl se změní i požadavky na dopravní přístupnost prodejny. Zatímco hobbymarket měl být z velké části využíván i pěšími zákazníky, nyní se předpokládal daleko větší podíl motorizovaných zákazníků. Zatímco na vlastním pozemku bývalé plynárny by po této korekci projektovaného parkoviště došlo k poklesu plochy zeleně z 32,6 na 29 %, na ploše, kde by vyrostlo nové parkoviště by došlo k poklesu podílu zeleně ze 100 na 21,5 %. Naopak na soukromém pozemku č.kat.314/1, který v územním plánu definován jako „obytné území rodinných domů“ měla zeleň zaujímat 100 % rozlohy (oproti minimu 60 % předepsanému územním plánem). Město mělo námitky proti plánu přesunout „kontingent“ veřejné zeleně na soukromý pozemek, požadovalo hlavně doklady, že tato náhradní výsadba je schválena jeho majiteli. 19. května 2006 na jednání se starostou města Janem Balounem předložil investor písemný souhlas obou majitelek parcely č.kat.314/1. Právník, o jehož vyjádření město požádalo, ale namítal, že tento závazek není dodatečný, zejména pokud by pozemek změnil majitele. Navíc pokud by pozemek zůstal v soukromých rukou, mohl by jeho majitel kdykoliv zdejší veřejnou zeleň vykácet (pokud by nedorostla do obvodu kmene 80 cm). Z tohoto úhlu pohledu by mělo být pro obec výhodnější, kdyby pozemek patřil přímo společnosti LIDL jako právnické osobě, na kterou se vztahují jiná a přísnější pravidla pro manipulaci se zelení. Hlavní námitky ale vznesl odbor rozvoje města proti samotnému rozvržení nově zamýšleného parkoviště. Zatímco totiž původně plánovaný pruh veřejné zeleně podél východní strany areálu by zanikl a byl nahrazen parkovacími místy, náhradní zeleň by vyrostla ve veřejnosti nepřístupné lokalitě na opačné, západní hranici areálu a de facto by tvořila jen rozšíření soukromé zahrady u zdejšího rodinného domu. S projektem expanze parkoviště vyslovila zásadní nesouhlas i pracovní skupina pro dětská hřiště, protože nová parkovací místa měla vyrůst v bezprostřední blízkosti dětského hřiště v ulici U Plynárny. Námitky vyslovila i městská architektka Ing. arch. Hana Przygrodská. Ta připustila pouze navýšení počtu parkovacích míst o 17 s tím, že by byla situována podél budovy supermarketu. Jako argument použila zkušenost s prodejnami stejného řetězce v Plzni, kde prý jsou parkoviště předimenzovaná a zejí prázdnotou. Investor ale takové úvahy odmítl s tím, že již počet parkovacích ploch redukoval z 41 na 27 a níž jít nemůže. Odbor rozvoje města pak doporučil neschvalovat změny projektu a ponechat parkoviště v jeho původních dimenzích. Radě města zároveň doporučil, aby revokovala své rozhodnutí z 1. srpna 2005, ve kterém zahájila jednání o možné finanční kompenzaci ze strany Jaroslava Třešňáka za případné ztráty na veřejné zeleni.[94] Dne 30. května 2006 také stavební odbor městského úřadu zahájil řízení o změně stavby před jejím dokončením, na základě žádosti podané Jaroslavem Třešňákem 15. května 2006. Mělo dojít k některým úpravám původního projektu. V interiéru prodejny mělo dojít ke změně dispozice zázemí (změna orientace šaten, umístění linky v denní místnosti), zvýšené pódium v místnosti 11 (technická místnost) nemělo být zbudováno, kontrolní okno do prodejny mělo mít při stejné velikosti snížený parapet na 1200 mm. Na jižní straně budovy měla být čelní stěna s výkladci posunuta o 5 metrů směrem do objektu při zachování původní střechy. Vznikl by tak přístřešek podporovaný dvojicí železobetonových sloupů, pod nímž umístěny konstrukce pro parkování nákupních vozíků a jízdních kol. V souvislosti s tím mělo dojít ke zmenšení prodejní plochy a manipulační plochy. Hlavní vstup do objektu a východ se přesunul z východní okapní strany na jižní štítovou stranu. V místě původního přístřešku vstupu měly být zřízena místnost pro výkup lahví. Tvar původní střechy se neměnil. Umístění světlíků pro odvod tepla a kouře mělo být provedeno na jedné straně hřebene a zároveň tyto světlíky měly mít jinou velikost. V denní místnosti se plánovalo jen jedno okno o velikosti 125 x 150 cm. Komunikační propojení mezi prodejnou a manipulačním prostorem mělo být zajištěno jedním otvorem s požárními dvojkřídlovými dveřmi (původně dva otvory). Výkladce na jižní straně se nově řešily jako pevné. Vzhledem k úpravám se mírně měnilo i uspořádání síťových rozvodů v budově.[95] 30. června 2006 stavební odbor městského úřadu rozhodl povolit výše uvedené úpravy projektu. Úřad musel zapracovat i námitky účastníků řízení, kteří se obávali zejména zvýšené hlučnosti.[96]
Okolo 20. května 2006 již rostou základy budoucího supermarketu, zároveň se provádí rekonstrukce vozovky v Plzeňské ulici před staveništěm. Na protějším chodníku vsazeny nové obrubníky, které umístěny do stávající vozovky, která tak zúžena. Počátkem července 2006 už prakticky dobudována hrubá stavba prodejny, probíhá sestavování krovu (zatím jen hrubé trámy, bez latí a bez střešní krytiny). V polovině srpna 2006 je budova supermarketu hotova, včetně oken a střechy. Chybí jen vnitřní vybavení. V okolí probíhají úpravy parkoviště a trávníkových pásů, okolo chráněného stromu hotova ochranná zídka.[97] V 2. polovině srpna 2006 také probíhá instalace dopravních značek u vjezdu do areálu.[98] Počátkem září 2006 již je objekt i jeho okolí zcela hotov.[99] V polovině září 2006 pak supermarket LIDL čp.1031/III otevřen pro veřejnost. 8. února 2007 obdržel číslo popisné. Výstavbu vlastního obchodního centra prováděla firma BETONSTAV, a.s. z Teplic. Stavba povolena 16. listopadu 2005, termín dokončení stanoven do 31. prosince 2007. Kromě toho probíhala i přeložka regulační stanice plynu. Ta povolena 6. října 2005 a termín dokončení určen do 31. prosince 2005. Paralelně se rozběhly i dvě akce na související dopravní infrastruktuře. Šlo o úpravu chodníku v přilehlém úseku Plzeňské ulice (povolena 3. listopadu 2005, termín dokončení: 31. prosince 2007) a o úpravu vozovky v Plzeňské ulici (povoleno 4. listopadu 2005, termín dokončení 31. prosince 2007).[100] Architektonický projekt nového obchodního centra je dílem ing. Vladimíra Enta z Projekční kanceláře Žižkov Ústí nad Orlicí.[101] Na podzim 2006 sice už supermarket funguje, včetně parkoviště. Ani po jeho dokončení ale nebyla provedena úprava přilehlého úseku Plzeňské ulice, kde ponechána původní dlažba z žulových kostek. Dne 3. října 2006 jednalo zastupitelstvo města o smlouvě se společností Lidl, díky níž by bylo zřízeno věcné břemeno umožňující městu přístup přes areál prodejny na obecní pozemek č.kat.266/12.[102] Areál supermarketu vcelku logicky oživil dosluhující, vyhaslou průmyslovou lokalitu. Nakonec se díky pozornosti města a regulačních orgánů zamezilo možným škodám na cenném stromu a celkově byla řešení lokality věnována nadstandardní pozornost. Z hlediska kompozičního a urbanistického ale při živé městské ulici vznikla poddimenzovaná typizovaná prodejní stavba, která navíc ustoupila z uliční čáry do vnitrobloku. Tohle je trvalý problém podobných velkoprodejen z počátku 21. století. Přitom ideálním řešením měla být minimálně jednopatrová, autorsky zpracovaná zástavba přímo podél ulice s tím, že parkoviště bude ukryté ve vnitrobloku. Tento ideál je možné vzít jako podklad pro výhledové nové řešení teto lokality, protože životnost montovaných prodejních objektů, jakým je i tento, není extrémně dlouhá a ve střednědobé perspektivě se vynoří otázka nové stavby.
7.2. Průmyslové podniky jižně od Plzeňské ulice
Naproti supermarketu Lidl, na jižní straně Plzeňské ulice se rozkládaly další průmyslové areály. Využívaly vhodnou polohu s přímým napojením na železniční trať (tedy výhodu, kterou například obecní plynárna neměla). Postupně se na těchto pozemcích vystřídalo několik firem. Celá oblast si průmyslový ráz podržela i na počátku 21. století, byť mírou využití a technickým stavem zdejších industriálních objektů se začíná spíše blížit lokalitě typu brownfield, u níž bude nutno uvažovat o komplexní revitalizaci (po vzoru bývalé plynárny).
7.2.1. Bývalá cementárna firmy Poppy
Na počátku 20. století zde firma Ludvíka Poppyho založila cementárnu čp.129/III.[103] Od roku 1906 ji vedl Bedřich Poppy, roku 1912 byla zapsána do obchodního rejstříku jako Poppy a spol. s.r.o.[104] Cementárna se rozložila na prostorném pozemku jižně od Plzeňské ulice, který na jihu sousedil s železniční stanicí. To bylo pro tehdejší podnikání a logistiku výhodné umístění, protože umožňovalo snadnou přepravu výrobků. Z hlediska urbanistického už o tak šťastné řešení nešlo. Když v září 1913 jednalo obecní zastupitelstvo o vymezení regulačních obvodů, kde by bylo zakázáno zakládání průmyslových podniků, používají někteří řečníci právě cementárnu firmy Poppy za příklad nevhodně situované továrny. Takto se vyjádřil například pan Chrž , který dokonce vznik tohoto podniku považuje za porušení dříve přijatých regulačních vyhlášek. Na to ale reaguje obecní zapisovatel, podle něhož dřívější usnesení jen vymezovala tovární obvody, ale nezakazovala průmyslovou výstavbu v nějakém konkrétním území. Kolaudace cementárny už prý byla provedena. Děkan Raus pak ale podotkl, že cementárna obtěžuje vzduch, což je obzvlášť nevhodné vzhledem k jejímu sousedství s hřbitovem u kostela sv. Trojice.[105] Cementárna rozhodně neobohatila tvář Plzeňské ulice, která nadále zůstávala nekoncepční silnicí lemovanou industriálními komplexy. Továrna nestála přímo u dnešní Plzeňské ulice, ale blíže k trati. Od Plzeňské silnice k ní vedla cesta, lemovaná po obou stranách nezastavěnými prolukami. Vlastní továrna, rozkládající se v jistém odstupu od ulice, sestávala ze tří budov, hlavní hala byla obdélná, přízemní, orientovaná kolmo na železniční trať.
Výrobní rejstřík cementárny zahrnoval zejména cementové střešní krytiny, dále schody, plotové sloupky, žlaby pro dobytek, obruby ke dveřím, skruže do studní, roury, obrubníky nebo náhrobní kameny. Dominantní byla výroba cementových střešních tašek.[106] Roku 1907 vyrobena první série 7000 tašek a jimi pokryta ukázkově střecha domu čp.13/I (tehdejší pošta) na nároží Palackého a Knihovy ulice (na jeho místě dnes Úřad práce).[107] Poté, co se tato technologická novinka osvědčila, zvýšila cementárna Poppy a spol. výrobu, roku 1909 zahájena velkosériová produkce, roku 1910 postaveny dílny a vybaveny stroji. Poptávka byla tak velká, že firma musela v roce 1910 85 000 objednaných kusů odmítnout. Pracovalo se proto celou zimu a na jaře 1911 měla cementárna na skladě 200 000 tašek.[108] Firma se doslova svezla na vlně předválečné konjunktury. V roce 1915 převzal podnik Alois Markus, ale válečná léta s celkovým útlumem stavební výroby firmě nesvědčila.[109] Po roce 1918 již rokycanská cementárna nezopakovala svůj předválečný úspěch.
7.2.2. Bývalé Hospodářské družstvo, později Zemědělský a zásobovací podnik
Brzy nato našla tato oblast nové průmyslové využití. V květnu 1921 jednalo obecní zastupitelstvo o prodeji obecního pozemku č.kat.329/1 Hospodářskému družstvu. Hospodářské družstvo původně zamýšlelo postavit administrativní budovu, skladiště a hospodářské stavení na zahradě u hotelu Merkur čp.247/II (nyní pošta) v Jiráskově ulice, kde mělo k dispozici i železniční vlečku. Jenže správa státních drah musela vlečku zrušit kvůli plánovanému rozšíření kolejiště železniční stanice na západní stranu. Hospodářské družstvo proto původní plán zrušilo a požádalo nejprve o zakoupení části okresní a obecní zahrady (v prostoru nynějšího parku u vlakového nádraží a na ploše autobusového nádraží). I z toho ale sešlo (obec potřebovala zahradu pro budoucí rozšíření obecního dvora). Pak začalo jednat družstvo o odkupu parcely č.kat.329/1. Pozemek měl plochu 14 612 čtverečních metrů (4062,66 čtverečních sáhů). Obec ho koupila 23. září 1913 na výstavbu železářské školy (viz níže) od děkanského kostela Panny Marie Sněžné za 20 313,31 K. 27. ledna 1914 pak obec uzavřela dohodu s erárem, kdy státní správa získala na pozemek užívací právo. Jenže z výstavby školy sešlo. Pozemek pak po 1. světové válce zmenšen odstoupením části pro Obchodní družstvo a v roce 1921 měl plochu 13 202 čtverečních metrů. Hospodářské družstvo za něj nabídlo 95 436,38 Kč, což zastupitelstvo schválilo.[110]
Podle Karla Hofmana ovšem areál cementárny (pozemek č.kat.329/1) koupilo „Hospodářské družstvo v Rokycanech“ až v roce 1927 a v letech 1927-30 na něm nákladem 95 436,38 Kč (patrně jde o záměnu s kupní cenou pozemku) postavilo nový průmyslový areál čp.63/III (foto z r.2004). Číslo popisné sem bylo přeneseno ze zrušené vilky dr. Kalaba, která stávala vedle domu čp.64/III na nároží Jiráskovy ulice a náměstí 5. května (viz kapitola „okružní třída“). V rámci areálu zachováno i samostatné číslo popisné čp.129/III pro budovu na místě původní cementárny. Stavební povolení pro Hospodářské družstvo na výstavbu skladiště na č.kat.329/1 vydáno městskou radou 16. prosince 1927.[111] Další stavební povolení pro Hospodářské družstvo, tentokrát na obilní skladiště na č.kat.322/7, vydala městská rada 14. května 1928.[112] V lednu 1929 vydáno městskou radou užívací a obývací povolení Hospodářskému družstvu na kolnu a vážní domek. Městská technická kancelář zároveň vyzvána, aby v rozpočtu na rok 1930 pomatovala na zřízení rigolu podél pozemku č.kat.329/1.[113] V srpnu 1929 Hospodářskému družstvu vydáno městskou radou stavební povolení na kolnu na č.kat.322/2 a č.kat.329/1.[114] Užívací povolení pro Hospodářské družstvo na skladiště na pozemku č.kat.322/7 vydala městská rada v říjnu 1929.[115] Koncem února 1930 zase radou vydáno užívací povolení pro Hospodářské družstvo na novostavbu kůlny a kanceláří na č.kat.322/1 a č.kat.329/1.[116] V květnu 1926 obecní zastupitelstvo odsouhlasilo prodej zrušené a nepoužívané veřejné cesty č.kat.2776, která dříve spojovala Plzeňskou silnici a Tymákovskou cestu (zhruba v trase nynější ulice Poděbradovy a Sokolské na Rašínově), ale byla přetržena železniční tratí, Hospodářskému družstvu. Šlo o severní část této cesty, pahýl mezi Plzeňskou silnicí a drahou. Plocha cesty č.kat. 2776/1 uváděna na 1478 čtverečních metrů. Hospodářské družstvo prý chce přikročit k výstavbě na pozemku č.kat.329/1, nejprve chtělo postavit hospodářské skladiště a časem i administrativní budovu. Zmíněná cesta by sloužila jako příjezd k areálu Hospodářského družstva. Družstvo mělo jako náhradu obci postoupit 576 čtverečních metrů na zřízení chodníku podél jižní strany Plzeňské ulice.[117]
Hospodářské družstvo obchodovalo se zemědělskými produkty. Součástí areálu proto byly rozsáhlé skladovací plochy. Kromě toho sem společnost přemístila z domu čp.171/I v Palackého ulici své úřadovny.[118] Podnik, výhodně umístěný na okraji rokycanské železniční stanice, se připojil na železniční vlečku postavenou již předtím na počátku 1. republiky pro továrnu Marila.[119] Areál podniku ve srovnání s cementárnou významně expandoval směrem k západu. Za 2. světové války se firma stala důležitou pro chod válečného zásobování. V roce 1940 vydala městská rada povolení k přestavbě objektu.[120] Mělo jít o nástavbu kanceláří. 2. ledna 1941 městská rada vydala obývací povolení.[121] Tehdy také získal samostatné číslo popisné menší objekt na nádvoří čp.475/III. Těsně před koncem 2. světové války se ještě město zavázalo, že vlastním nákladem zřídí transformační stanici, kterou by mohlo využívat Hospodářské družstvo společně s Hirschovými železárnami.[122]
V roce 1950 Hospodářské družstvo zrušeno a jeho objekty převzalo „Ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky v Praze“, později „Zemědělský a zásobovací podnik Plzeň, odštěpný závod Rokycany“.[123] V době komunistické ekonomiky už podnik nezažil nějakou výraznou konjunkturu, což ovšem vedlo k tomu, že původní prvorepublikové objekty postavené Hospodářským družstvem se dochovaly jako poměrně vzácně nenarušený soubor prvorepublikové průmyslové architektury. V listopadu 1967 se Městský národní výbor zmiňuje o tom, že podnik by měl výhledově provést vyasfaltování příjezdové komunikace do svého areálu (šlo o aplikaci dobově prosazovaného modelu „sdružování finančních prostředků“, kdy se místní podniky podílejí na komunálních investicích.[124] Územní plán města z roku 2000 navrhuje v areálu Hospodářského družstva asanaci. Byla zde doporučena parcelace na obytnou zástavbu třípodlažních domů (plocha R8). Záměr ale nebyl realizován a rozlehlý pozemek čeká na své nové intenzivnější využití.
7.2.3. Plánovaná výstavba železářské školy
Na parcele u Plzeňské ulice, mezi tehdejší cementárnou a domem čp.111/III, zhruba v místech, kde dnes stojí obytné domy čp.542-547/III, chtělo město počátkem 20. století vystavět odbornou školu železářskou. Dne 8. července 1912 získala obec souhlas ministerstva i místodržitelství. Mělo jít o „c.k. státní řemeslnickou školu živnosti pro zpracování kovů“. Bylo by to jediné zařízení svého druhu v Čechách, které by připravovalo kvalifikované dělnické kádry pro rokycanský hutnický a kovozpracující průmysl. Původně se uvažovalo o situování nového školského komplexu do prostoru u dnešních nových kasáren u Šťáhlavské silnice, ale po obhlídce místa navržena raději lokalita u Plzeňské silnice.[125] Obec už dokonce tento pozemek zakoupila od děkanského úřadu.[126] Šlo o parcelu č.kat.329/1 o ploše 14 612 čtverečních metrů (4062,66 čtverečních sáhů). Obec ji koupila 23. září 1913 od církve za účelem výstavby železářské školy za 20 313,31 K.[127] V září 1913 schválilo zastupitelstvo města nový plán využití plánované půjčky ve výši 300 000 K, kterou si Rokycany hodlaly vzít od Domažlické spořitelny. Původní plán na rozdělení půjčky předpokládal, že jen 21 000 K bude využito na staveniště železářské školy. Nový plán předpokládal výrazné uspíšení projektu. Na výstavbu školy mělo jít 203 200 K (a dalších 21 000 K na výše zmíněné staveniště). Prostor staveniště pro železářskou školu byl totiž uznán úřady za způsobilý a bylo nutno urychlit přípravu výstavby. Podle Karla Bastla, který se přihlásil do rozpravy, se přitom ve městě povídalo, že výstavba železářské školy byla o 2-3 roky odložena. Na to reaguje starosta Anichober, podle nějž je opak pravdou a výstavba bude urychlena. Počátkem školního roku 1915/16 měla být škola předána do užívání. Na místodržitelství v Praze už prý odeslány náčrtky, z nich se vypracuje definitivní projekt.[128]
Areál měl sestávat se tří budov. Při Plzeňské ulici měla vyrůst obytná budova, od ulice oddělena 10 metrů širokou předzahrádkou. V obytné budově se měly nacházet 2 byty pro školní zřízence a v patře byt ředitele. Objekt měl mít rozměry 16x14 metrů. O něco dále v hloubi pozemku byla naplánována hlavní školská budova o velkorysých rozměrech 50x90 metrů. Za ní se ještě projektovala třetí menší budova s dílnami, šatnami a koupelnami. Stavba měla začít co nejdříve tak, aby výuka mohla být zahájena nejpozději ve školním roce 1915/16.[129] Dne 27. ledna 1914 pak obec uzavřela dohodu s erárem, kdy státní správa získala na pozemek užívací právo.[130] Ještě v březnu 1914 opakuje starosta města Anichober, že plány železářské školy byly zaslány na místodržitelství k vypracování půdorysného rozvrhu budovy.[131] Vypuknutí 1. světové války ale celý projekt překazilo. V listopadu 1914 zastupitelstvo města rozhodlo, že peníze z půjčky, kterou si vzalo od domažlické spořitelny a které nebyly využity kvůli odkladu plánované výstavby železářské školy, použije na rekonstrukci obecního pivovaru a výstavbu nové pece v obecní cihelně.[132] Po válce už město nedokázalo najít na výstavbu železářské školy finanční prostředky.[133] A z výstavby školy sešlo. Pozemek č.kat.329/1 pak po 1. světové válce zmenšen odstoupením části pro Obchodní družstvo a v roce 1921 měl plochu 13 202 čtverečních metrů. Roku 1921 prodán Hospodářskému družstvu za 95 436,38 Kč.[134] Podle Karla Hofmana ale pozemek vyhrazený pro železářskou školu koupilo od obce Hospodářské družstvo až roku 1927, za 6000 Kč. Hospodářské družstvo jej přičlenilo ke svému, nově budovanému komplexu.[135] Počátkem 40. let 20. století na parcele, kde měla stát železářská škola, vyrostl činžovní dům čp.478-479/III a v 50. letech 20. století pak soubor bytových domů (viz níže).
7.3. Bývalá Marila (dříve cukrovar, koželužna)
7.3.1. Výstavba cukrovaru v Rokycanech
Již od roku 1864 se v Rokycanech uvažovalo o stavbě cukrovaru.[136] Toto průmyslové odvětví v té době prožívalo v českých zemích mimořádný rozmach a hlavně: silně se v něm uplatňoval domácí, etnicky český kapitál, což rezonovalo s národohospodářskými představami tehdejší vlastenecké společnosti. V letech 1870-71, v době vrcholící gründerské éry rakouského kapitalismu, byl vytvořen přípravný komitét ke zřízení „Rolnického akciového cukrovaru“ v Rokycanech. Jeho členy se stali předáci místní honorace, Gustav Haas (starosta města), Josef Brejcha (radní a pozdější starosta), Josef Kellner (majitel hostince Na Železné), Jan Jágr (mlynář a statkář, majitel mlýnů čp.12/III a čp.1/III), František Markus (pozdější starosta města), Jan Kraft, Josef Mallik.[137] Roku 1870 se Haas vzdal předsednictví v komisi a nahradil jej Alexandr Kubert (lékárník a okresní starosta).[138] Komitét vydal 1000 kusů akcií po 200 zlatých. Celkem tak měl být nový podnik podpořen kapitálem 200 000 zlatých.
Stavba spolkového cukrovaru čp.65-66/III pak proběhla velmi rychle během jediného roku 1871 pod vedením stavitele Jana Šmause, nákladem asi 400 000 zlatých.[139] V letech 1871/72 a 1872/73 tu proběhly dvě kampaně, ale roku 1873 se továrna stala jednou z mnoha obětí hospodářské krize, která po krachu na vídeňské burze postihla Rakousko-Uhersko.[140] Podnik neměl dostatečné zázemí v podobě ekonomicky silné lokální produkce cukrové řepy (ta se sem musela dovážet z jiných okresů)[141] a proto v rámci cukrovarnického odvětví, stiženého předimenzovanou výrobní kapacitou, neobstál a zkrachoval. O zrušený podnik se pak podělili největší věřitelé, a to rokycanská záložna, které připadla budova, radnická záložna, která získala strojové vybavení. Šlo o ekonomickou katastrofu mimořádných rozměrů. Obec tímto krachem přišla o 56 800 zlatých.[142] Kvůli bankrotu cukrovaru se prakticky rozložila i rokycanská záložna, která vznikla právě za účelem podpory místního podnikání. Věřitelům vyplatila 95 % vkladů, ale na žádné nové úvěrové akce se v následujících letech nezmohla.[143]
7.3.2. Přeměna továrny na koželužnu
Sen o vlasteneckém českém podnikání se rozplynul, když pak objekt zrušeného cukrovaru roku 1879 za 20 000 zlatých získala německá firma K. Simon a synové z Kirnu v Porýní, která zde zřídila koželužnu.[144] Projekt cukrovaru, který měl posílit místní český kapitál, byl vystřídán německými podnikateli. Koželužna firmy Simon a synové, lidově též zvaná „Simonka“[145] se nicméně ukázala jako životaschopná a přetrvala v objektu téměř 40 let. Hlavní výrobní budova má čp.29/III (druhotně přenesené z jiného domu v Třebízského ulici, viz výše), menší stavba za hlavním vjezdem čp.66/III. Po stranách u hlavního vjezdu lemují areál přízemní dělnické domy, na západní straně čp.65/III, na východní straně čp.28/III (i tady šlo o přenos čísla popisného ze zbořeného domu v Třebízského ulici).
Suroviny pro výrobu dovážela Simonka až z východní Indie, kde měla filiálku v Madrasu. Továrna se zaměřila na produkci kůže na obuv, peněženky, nábytek a knižní vazby. V prvních letech tu zaměstnání našlo 150 až 180 lidí, Simon zaměstnal i bývalého starostu Gustava Haase, měl za úkol působit jako zprostředkovatel a tlumočník mezi českými dělníky a německým managementem. Podnik zpočátku vedl sám zakladatel Karl Theodor Simon s knihvedoucím Gustavem Zimmermannem. Po jejich smrti povolán z Paříže 15. května 1885 Kliment Deppe, který podnik spravoval s výše uvedeným bývalým starostou Haasem. Po Haasově smrti v lednu 1886 jmenován Deppe ředitelem podniku.[146] Továrna majetkově patřila potomkům Karla Simona a dařilo se jí. Podnik měl i vlastní zdroj vody z vydatných studní.[147] Roku 1894 provedli synové Karla Simona přístavbu obytného stavení koželužny čp.65-66/III[148]
7.3.3. Přestavba továrny na potravinářský závod (Marila)
4. dubna 1917 využila obec šance opětovně získat továrnu pro národně české podnikání. Obecní zastupitelstvo rozhodlo koupit objekt koželužny, což se 17. července 1917 stalo.[149] Tržní cena dohodnuta na 380 000 K. Jako důvod pro odkup uváděl starosta města Anichober národní motivy (český kapitál by tak získal tuto německou firmu) a hygienický (bylo by zamezeno dalšímu zpracovávání kůží, což mělo být výhodné pro stavbu nemocnice, plánovanou tehdy v prostoru nad Klabavskou strání). Město pak mělo podnik dál prodat přes českou banku pro vhodný průmysl. Proti koupi se ale na schůzi zastupitelstva rozpoutala velká polemika. Václav Vorel je proti odkupu, hygienická závadnost prý není tak velká a pro obec bude nákup finanční zátěž. Naopak Bohuslav Horák souhlasil s argumenty ohledně hygienické zátěže stávající firmy, přimlouval se ale za to, aby obec do továrny umístila svůj železářský průmysl. Tuto ideu podpořil i Josef Chrž a Josef Babánek. Zastupitelstvo pak koupi podniku schválilo.[150] 3. května 1917 se o osudu bývalé továrny firmy Karel Simon & synové jednalo na zastupitelstvu opět. Městská rada navrhla obratem odprodat podnik Obchodnímu družstvu v Plzni. Podle starosty není zamýšlené umístění obecního železářského podniku do areálu, protože samo obecní průmyslové podnikání naráželo na četné právní a zákonné komplikace. Za transakcí možná stál Josef Partiš, který byl místopředsedou Obchodního družstva. Družstvo zároveň slíbilo, že přenechá obci pozemky okolo továrny plánované na výstavbu nových ulic. Bohuslav Horák převod továrny podpořil, ale zopakoval, že lépe by sem zapadalo umístění železářského podniku, obec by do něj mohla dodávat coby majitel lesů a železáren.[151] Smlouva o koupi továrny od firmy Karla Simona vstoupila v platnost 1. srpna 1917. Obec zaplatila 250 933 K 95 hal za vlastní tovární objekt a 129 066 K 5 hal za vnitřní vybavení. Součástí dohody byl i závazek nabyvatele, že po dobu 10 let nebude v objektu provozovat koželužské podnikání.[152]
Ještě roku 1917 prodala obec bývalou koželužnu „Obchodnímu družstvu v Plzni“.[153] To se zde energicky ujalo podnikání. Nejprve zde zřízena kruhárna zelí[154], v letech 1919-20 pak následovala celková přestavba na továrnu na zpracování ovoce a zeleniny Marila. Zrodila se nová, opět poměrně úspěšná průmyslová tradice. Podnik Marila tu přetrval až do konce 20. století. Do podniku byla v rámci přestavby přivedena železniční vlečka, kvůli které zabrána část zahrady č.kat.329/1 a dále obecní zahrada č.kat.370/1 o výměře 3555 metrů čtverečních.[155] Obchodní družstvo podalo na ředitelství státních drah žádost o výstavbu železniční vlečky, která vedena z továrny přes Plzeňskou silnici, po obecním (dříve Děkanském) pozemku č.kat.329/1, kolem cementárny Poppy, po obecní zahradě č.kat.370/1 a č.kat.370/2, do okresní zahrady, kde ústila do kolejiště u tehdejšího přejezdu Šťáhlavské silnice. Dohodnuta směna pozemku: obec dá pozemky na vlečku, družstvo jí za to poskytne pozemky na východní straně nové ulice, která spojuje Litohlavskou a Plzeňskou silnici (nynější Klostermannova ulice). Obchodní družstvo se zároveň zavázalo, že umožní případný souhlas k výstavbě vlečky do městské plynárny (nerealizováno). Obec také měla získat pozemek č.kat.326/2 odříznutý vlečkou. V září 1920 tuto úmluvu schválilo obecní zastupitelstvo.[156]
V květnu 1921 pak zastupitelé projednali závěrečnou část dohody, která už přesně vyčíslovala pozemky zařazené do směny. Podle této bilance obec družstvu převedla tyto pozemky: 1. část obecní zahrady č.kat.370/1 o ploše 685 + 520 čtverečních metrů, 2.části č.kat.329/1 o ploše 880 + 1120 čtverečních metrů a celou cestu č.kat.329/2 o ploše 350 čtverečních metrů. Družstvo na obec převedlo tyto pozemky: část č.kat.326/4 o ploše 940 čtverečních metrů a celý č.kat.266/1 o ploše 3939 čtverečních metrů (z toho 125 čtverečních metrů už fakticky zabráno do ulice spojující Plzeňskou a Litohlavskou silnici, nynější Klostermannova). Rozdíl ve výměrách byl ve prospěch obce, obec proto měla uhradit ještě jistou sumu v hotovosti.[157] V areálu podniku pak vyrostly nové tovární budovy, dodnes zčásti zachované (foto z r.2003). Areál ovšem ve srovnání se současným stavem nesahal na severu až k Litohlavské ulici, ale končil zhruba v úrovni rybníčku v Klostermannově ulici. Tento rozsah zachycuje ještě mapa města z roku 1940. V roce 1939 obec jedná o směně části špitálského pozemku č.kat.273 za část louky č.kat.297/1 Obchodního družstva. Šlo o podružnou výměnu stejných části pozemků o ploše 308 čtverečních metrů. 1. června 1939 podána žádost o směnu. 25. července 1939 proběhla stavební komise na místě. 14. září 1939 to městská rada doporučila ke schválení a vše schváleno na schůzi obecního zastupitelstva v prosinci 1939.[158] Už 21. dubna 1939 povolila obecní rada rozšíření továrny Marila.[159]
2. ledna 1941 vydala obecní rada stavební povolení na novou vrátnici, domek pro vrátného, zeď a transformační stanici v areálu Marily a obývací povolení pro přístavbu továrních objektů.[160] Vzhledem k limitovanému kapitálu pro protektorátní „nezbrojní“ průmysl ale nešlo o přestavbu zásadního charakteru. Směrem do Klostermannovy ulice zřízena boční vrátnice čp.474/III. Když v roce 1941 město posuzuje záměr Českomoravského svazu pro mléko a tuky v Praze na výstavbu mlékárny v Rokycanech, bylo uvažováno i o Špitálské louce na Plzeňském předměstí, ale konstatováno, že Špitálská louka je vlhká a nevhodná. V červnu 1941 proto zastupitelstvo schválilo pro tento nakonec stejně nerealizovaný účel využít Pivovarskou louku na Pražském předměstí.[161]
7.3.4. Marila po roce 1945
V květnu 1945 se v areálu Marily usadila načas početná posádka americké armády.[162] V roce 1945 do závodu jmenován komisař František Folta, tehdejší vedoucí Obchodního družstva.[163] Po pár týdnech se ale v podniku utvořila „Revoluční závodní rada“, která si vymohla zrušení funkce komisaře, a podnik přešel do přímé samosprávy dělníků.[164] Po roce 1945 areál Marily podstatným způsobem expandoval. Roku 1948 požádal podnik o odkoupení pozemku č.kat.273, tzv. Špitálské louky o rozloze 8031 čtverečních metrů, která se nacházela na severním okraji továrny, při Litohlavské silnici. Firma zde hodlala vybudovat další objekty a prodloužit sem železniční vlečku. Špitálská louka byla obecním majetkem, respektive spadala pod nadaci obecního špitálu. Město muselo nejprve pro špitál najít vhodné náhradní pozemky.[165] 1. dubna 1948 se konalo jednání mezi MNV a Františkem Kraftem, který obci nabídl náhradní pozemky v prostoru dnešního Jižního předměstí. Dohodě o rozšíření Marily pak nestálo nic v cestě. Zbývalo jen doladit urbanistický koncept. Město původně chtělo při Litohlavské silnici ponechat 10 metrů široké ochranné pásmo zeleně. Po konzultaci s profesorem Aloisem Mikuškovicem, autorem směrného plánu města, stanoveno, že postačí regulační čára v linii zástavby v Litohlavské ulici, východně odtud. 20. dubna 1948 pak MNV schválil odprodej Špitálské louky za 627 930 Kčs s tím, že dalších 54 330 zaplatí Marila přímo špitálskému ústavu.[166]
V následujících letech pak Marila opravdu expandovala severním, a také západním směrem. Při Litohlavské silnici ale nakonec (až v 60. nebo 70. letech 20. století) na trojúhelníkovém cípu vznikly individuální garáže pro automobily, nesouvisející s areálem továrny (garážový komplex podrobně popsán v souvislosti s popisem okolí Litohlavského mostu, viz výše). Dne 13. října 1965 odsouhlasila rada MěstNV odprodej části pozemku č.kat.306/2, stávající součásti Sládkovy ulice o rozloze 24 čtverečních metrů, na Západočeské lihovary a konservárny Plzeň.[167]
V letech 1945-50 patřila Marila družstvu VPD (Velkodistribuční družstvo)[168], roku 1950 byl znárodněn. Zpočátku se postátněná firma orientovala na výrobu kompotů a pomazánek, od roku 1950 ale rozšiřována i produkce hotových jídel, roku 1969 přibyla sterilovaná zelenina a okurky a v roce 1974 limonádové sirupy.[169] Podnik část své produkce vyvážel na zahraniční trhy. V roce 1965 tu pracovalo 328 lidí (v toho 76 % žen).[170] Do roku 1955 fungovala při závodě mateřská školka. Pak zrušena pro malý zájem.[171] Od roku 1952 se podnik jmenoval Západočeská Fruta, n.p. Rokycany, od roku 1958 přešel pod Západočeské lihovary a konzervárny, n.p. Plzeň-Božkov.[172] Později se vrátil k tradiční obchodní značce Marila. V době normalizace se již v činnosti Marily projevovala jistá stagnace, počet zaměstnanců klesá. Přesto ještě v letech 1976-78 proběhla výstavba velkoskladu o ploše 4700 metrů čtverečních. V roce 1978 vybudován průběžný sterilátor a o rok později provedena generální oprava výrobny hotových jídel, po níž se kapacita produkce hotových jídel zvýšila o 50 %.[173] Roku 1973 také Marila brigádnicky provedla výstavbu nové ohradní zdi podniku, podél Litohlavské ulice.[174]
7.3.5. Zánik Marily koncem 20. století
Po roce 1989 se mohlo zdát, že potravinářský průmysl má budoucnost a málokoho asi napadlo, že Marila vstupuje do poslední etapy své existence. Vedení podniku v tomto optimistickém očekávání prosadilo odtržení od koncernu Lihovary a konzervárny Plzeň-Božkov.[175] Jenže, vysoce spotřebitelsky orientovaný segment konzervárenských výrobků byl převálcován kvalitnější a lákavější dovozovou výrobou. Marila nemohla konkurovat. Roku 1991 se ještě v předvečer privatizace uvažuje o sloučení Marily a Favoritu, dvou perspektivních rokycanských podniků, s tím, že obě továrny by si mohly operativně vyměňovat pracovní sílu. Aspoň tak to místní management líčil tehdejšímu předsedovi české vlády Petru Pithartovi.[176] V roce 1992 byl podnik nabídnut v kupónové privatizaci.[177] 45 % akcií připadlo investičním fondům, 35 % individuálním investorům a 7 % zaměstnancům v podobě podnikových akcií.[178] Téhož roku skončilo hospodaření podniku ztrátou 27 000 0000 Kčs a podnik nashromáždil dluh ve výši cca 60 000 000 Kčs.[179] V roce 1993 se vedení podniku ujímá nový management a ze začátku se zdá, že situace se pomalu zlepšuje. Továrna zvýšila produkci marmelád, zahájila výrobu nových produktů a tvrdě postupovala vůči dlužníkům. Management také rozhodl přepustit dvě nové haly v hodnotě 110 000 000 Kč jiným podnikatelům a utrženými penězi umazat část dluhů.[180] Jednu halu prodal, druhou pronajal.[181] Snížila se ale poptávka po kompotech, sirupech i hotových jídlech. Podnik byl nucen jejich výrobu opustit. Ztráta za rok 1993 činila stále ještě hrozivých 10 000 000 Kč.[182] V roce 1994 kvůli zefektivňování výroby opustilo podnik 100 ze 165 zaměstnanců, rozlehlý areál nyní zel prázdnotou. Management přesto do dvou let očekával přechod do červených čísel.[183] Na podzim 1994 přesto po další neúspěšné sezóně vedení továrny naznačuje, že jednou z variant vývoje může být i její likvidace.[184] Ve stejné době učinili řídící pracovníci Marily zoufalý krok, uvěřili trikům nigerijských podvodných gangů a zaplatili jim přes 2 000 000 Kč za nikdy nedodané zásilky sušeného ovoce a pomerančové kůry. Nigerijci se vydávali za představitele naftařské společnosti. Marila od nich měla koupit nějaké strojní zařízení a vydělat na tom desítky milionů. Firma by se tak okamžitě zbavila dluhů. 12. října 1994 podává představenstvo Marily na nigerijské podvodníky trestní oznámení.[185] 19. prosince 1994 pak valná hromada podniku rozhodla o likvidaci firmy, když pro hlasovalo 69 % akcionářů.[186] Dne 1. března 1996 vyhlášen na Marilu konkurz a areál o rozloze 6,8992 hektarů i s železniční vlečkou nabídnut do dražby (včetně obchodní značky a 12 podnikových bytů).[187] Po třech neúspěšných dražbách objekt koupila První západočeská společnost pro kapitálový trh. Ta jej pak dále převedla na Balírny a pražírny. Od nich továrna putovala do rukou sesterské společnost Tropicana Drinks. Od začátku roku 1999 patřil objekt firmě Ahoj, v přízemí začala v pronajatých prostorách firma Tekotex, s.r.o. Praha se 12 zaměstnanci výrobu pracích prášků a saponátů a plánuje rozšíření na 30 zaměstnanců.[188] Žádný z těchto podnikatelů ale nedokázal nijak zásadně uspět, staré tovární haly Marily představovaly pro případného investora spíše překážku, stavět na zelené louce a ještě se státní podporou bylo výhodnější. Areál podniku měl na druhou stranu některé přednosti, například vlastní zdroj vody, nezávislý na obecním vodovodu.[189] V noci na 28. června 1997 zasáhla oblast bývalého podniku Marila větrná smršť, která povalila v délce asi 50 metrů ohradní zeď podniku.[190]
7.3.6. Podnik Hutchinson
Krachem Marily ale stavební vývoj celé oblasti neustrnul. Mohutné hmoty starších továrních budov Marily z doby první republiky jsou sice od 90. let 20. století víceméně opuštěné, ale v roce 1995 odkoupila část areálu firma Hutchinson. V severní části pozemku, blíže Klabavce, rozjela v nových halách výrobu komponentů pro automobilový průmysl.[191] Brzy se Hutchinson stal jedním z největších rokycanských podniků. Maximální zaměstnanosti dosaženo koncem roku 2001, 890 zaměstnanců, v dalších letech už počet pracovních míst mírně klesal. V roce 2003 Hutchinson zaměstnával 750 lidí.[192] Na konci roku 2005 již jen 652. Zhruba v roce 2004 kontaktoval starosta města Jan Baloun vedení firmy s dotazem, zda Hutchinson neuvažuje o ukončení výroby v Rokycanech. Ředitel Hutchinsonu připustil, že firma přesunuje část výroby do levnějších zemí, jako je Polsko, ale že v Rokycanech nadále počítá s pokračováním produkce, byť v sofistikovanějších výrobách. Na rok 2007 plánovalo vedení podniku stav zaměstnanců ve výši 670.[193] V únoru 2007 se uvádí, že podnik skutečně část výroby přesouvá do Polska, ale naopak do Rokycan soustředí složitější produkci.[194]
Architektonicky se ale podnik na tváři města příliš neprojevil (moderní výrobní haly jsou z větší části zanořeny do původního průmyslového areálu). Někdy před rokem 2006 provedl Hutchinson výstavbu nové administrativní budovy s kancelářemi a zasedacími místnostmi.[195] Koncem roku 2006 Hutchinson oznámil plán nové výstavby[196] 23. listopadu 2006 doručil Hutchinson návrh na vydání územního rozhodnutí na novou výrobní halu G. 3. ledna 2007 zahájil stavební odbor městského úřadu územní řízení a na 6. února 2007 svolal na místo ústní jednání. [197] 1. prosince 2006 mezitím městský úřad zahájil stavební řízení na jinou zamýšlenou stavbu. 18. září 2006 totiž Hutchinson podal žádost (doplněnou 29. listopadu 2006) o vydání stavebního povolení na akci „změna stavby - stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. Rokycany“.[198] Stavební povolení vydáno 2. ledna 2007.[199] 18. července 2007 ovšem stavební úřad ohlásil pokračování řízení ohledně změny parametrů stavby této pece.[200] 15. srpna 2007 úřad žádost o změnu parametrů pece zamítl. Počátkem roku 2007 zahájeno i místní šetření ve věci stavebního povolení na novou halu. Tato firma se totiž rozhodla pro významnou modernizaci své výroby. Mělo jít o novou postvulkanizační pec a G halu. Zatímco stavba pece měla počátkem roku 2007 všechna náležitá povolení, u plánované haly se objevily kontroverze.[201] Lidé z okolí totiž proti takovému záměru protestovali. Vadilo jim zejména možné rozšiřování výroby u tohoto výrazného znečišťovatele ovzduší. Od počátku fungování podniku si stěžovali na zápach, způsobovaný vulkanizačními dýmy a nitrosaminy.[202] Požadovali pravidelný monitoring emisí a pachových látek. Představitelé firmy ale takovou možnost vylučovali, nešlo podle nich o rozšíření produkce, ale pouze o její kvalitativní proměnu. Jako chybné se mnohým místním obyvatelům jevilo i samotné umístění této v zastavěném území obce. Projekt nové haly zpracovala projekční kancelář (Vlastimil Brada). 6. února 2007 se konala ohledně připomínek k zamýšlené přestavbě závodu přímo v jeho areálu veřejná schůze. V tentýž den také skončil termín pro podání připomínek k místnímu šetření a rozhodovací proces ohledně nové haly Hutchinsonu přešel plně na stavební úřad.[203] 6. března 2007 územní řízení ohledně nové haly přerušeno, dokud podavatel neodstraní některé nedostatky své žádosti. Zejména při obhlídce na místě byly vzneseny požadavky účastníků řízení na doplnění podkladů.[204] 7. května 2007 pak územní řízení na halu obnoveno.[205] Na 12. června 2007 svoláno ústní jednání. Společnost Hutchinson zde prezentovala doplněné podklady: protokoly z měření koncentrací tuhých a plynných látek v ovzduší, modeling výskytu pachových látek z dostupných údajů v prostoru a okolí areálu podniku, protokoly z měření koncentrací emisí tuhých a organických látek, protokoly z autorizovaných měření tuhých a plynných emisí, protokoly z autorizovaného kontinuálního měření plynných emisí. Kromě toho předložen odborný posudek od společnosti Earth Tech CZ s.r.o., ze kterého vyplývalo, že v případě výstavby haly skutečně dojde k mírnému zvýšení emisí a imisního zatížení oxidy dusíku ze spalovacích procesů, ale přesto nebudou překročeny limitní hodnoty. V případě emisí pachových látek se nepředpokládalo jejich navýšení, pokud by byly dodrženy všechny podmínky. Stále ale přetrvávaly velké pochybnosti. Projektovaná stavba se nacházela v lokalitě vymezené podle územního plánu jako území nerušící výroby. V rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru životního prostředí ze 18. prosince 2006 se ale jasně uvádělo, že společnost Hutchinson je velkým zdrojem znečištění. Kromě toho odbor regionálního rozvoje krajského úřadu v rozhodnutí z 11. května 2007 uvedl tento právní názor: „Průmyslový areál společnosti HUTCHINSON s.r.o. včetně stavby se nachází v těsné blízkosti obytné zóny rodinných domků. Při převládajícím západním a jihozápadním proudění větrů je plynnými a prachovými emisemi a zápachem nejvíce zasažena obytná zástavba nacházející se východně od stávajícího průmyslového areálu. Závod je umístěn v jedné z nejníže položených částí města Rokycany v blízkosti Padrťského potoka a přírodní památky Rokycanské stráně. Toto umístění závodu na zpracování kaučuku a pryže má za následek zhoršené rozptylové podmínky zplodin, které závod produkuje. Stavební úřad by proto při svém rozhodování měl vycházet i z výše uvedených skutečností“. 27. června 2007 nakonec stavební odbor územní rozhodnutí na zamýšlenou halu zamítl.[206] Firma Hutchinson se proti verdiktu odvolala, což městský úřad oznámil 1. srpna 2007[207], ale 20. září 2007 zveřejnil stavební odbor městského úřadu zamítnutí odvolání.[208]
Ani pak ale spor neutichl a plány firmy Hutchinson nebyly zcela odloženy. 27. září 2007 krajský úřad na základě odvolání firmy Hutchinson rozhodl o tom, že ruší původní rozhodnutí města, kterým zamítnuto územní rozhodnutí na novou halu G.[209] Dne 17. prosince 2007 tedy městský úřad územní rozhodnutí na výrobní halu G v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. na stavebních parcelách č.kat.3505, č.kat.4275, č.kat.4276 a č.kat.4556 a na pozemcích č.kat.273/1 a č.kat.3940 vydal. Projekt řešil umístění nové výrobní hala G v areálu firmy, včetně okolních zpevněných ploch. Novostavba měla být umístěna při jižním okraji areálu, přibližně uprostřed jeho západovýchodní osy. Hala navržena jako přízemní, jednolodní stavba s ocelovým obvodovým pláštěm. Půdorys haly 54,96 x 24,91 metrů. Kryta měla být sedlovou střechou s výškou ke hřebeni 7,66 metrů. Hala měla být zbudována těsně u dosavadní skladové haly s podobnými rozměry. Měla být napojena na přilehlé komunikace. Uvnitř haly měla být vestavěna trafostanice a WC. Projekt haly zhotovil Ing. Josef Liška ze společnosti SEAP Rokycany s.r.o. I tentokrát podány proti záměru námitky obyvatel okolních domů. 7. prosince 2007 ale tyto námitky zamítnuty.[210] 9. ledna 2008 pak městský úřad rozhodl o pokračování stavebního řízení dle žádosti podané firmou Hutchinson 18. září 2006, doplněné 29. listopadu 2006, o vydání stavebního povolení na změnu stavby - stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti na stavební parcele č.kat.3503. Poté, co městský úřad 15. srpna 2007 stavbu zamítl, se firma proti rozhodnutí odvolala a Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje, pak 28. listopadu 2007 rozhodnutí městského úřadu zrušil a vrátil k novému projednání.[211] 25. února 2008 pak stavební povolení na postvulkanizační pec vydáno.[212]
4. července 2008 městský úřad oznámil, že dojde 24. července 2008 k provedení kontrolní prohlídky na stavebních úpravách spojených s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o.[213] 28. července 2008 pak městský úřad deklaroval, že kolaudační souhlas pro stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o lze vydat jen po provedení zkušebního provozu. Pro zkušební provoz stanovil několik podmínek (měl trvat maximálně do 1. června 2009, v jeho průběhu se měla pravidelně provádět měření emisí apod.). Firma Hutchinson o povolení ke zkušebnímu provozu zažádala 2. července 2008.[214] Dne 28. března 2008 zahájeno dle žádosti firmy Hutchinson z 25. ledna 2008 i stavební řízení na výrobní halu G v areálu firmy na stavebních parcelách č.kat.3505, č.kat.4275, č.kat.4276 a č.kat.4556 a na pozemcích č.kat.273/1 a č.kat.3940.[215] 30. dubna 2008 pak vydáno stavební povolení. Kvůli možným protestům proti zvýšeným emisím stanoveno, že po svém dokončení bude nová hala jeden rok fungovat v režimu zkušebního provozu. Termín dokončení stanoven do 31. prosince 2009.[216]
7.3.7. Přestavba prostoru před bývalou Marilou (supermarket Penny čp.989/III)
Zatímco proměna části původní Marily v továrnu Hutchinson probíhala poněkud skrytě, kdesi v hloubi stávajícího areálu, jiné změny byly daleko viditelnější. Mnohem výraznější změnu zažil prostor před bývalou hlavní bránou Marily, směrem k Plzeňské ulici. Od 19. století až do konce 20. století tu byla prakticky nevyužitá proluka. Přes Plzeňskou ulici tudy směrem k Marile vedla již víceméně nevyužívaná železniční vlečka a k hlavní bráně podniku směřovala od Plzeňské ulice rovněž cesta vroubená stromořadím. Po obou stranách od hlavní brány se rozkládají přízemní objekty čp.65/III a 28/III postavené v 19. století (buď již roku 1871 při výstavbě cukrovaru, nebo při jeho adaptaci na koželužnu), využívané jako levné dělnické byty. Tyto dva pitoreskní domy s drobnými předzahrádkami a nuznými byty se dochovaly dodnes (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Kromě výše uvedené vlečky, cesty a dělnických ubytoven ale zela velká parcela jižně od Marily prázdnotou. O komplexním řešení této proluky se uvažovalo již v roce 1939, kdy město schválilo parcelaci pozemku č.kat.309/1v majetku Obchodního družstva na stavební místa. 8. května 1939 totiž firma Marila požádala o povolení k parcelaci pozemků č.kat.309/1 a č.kat.311. Dne 11. září 1939 pak Marila oznámila, že upouští od žádosti o parcelaci pozemku č.kat.311 a bude žádat jen o parcelaci pozemků č.kat.309/1 a č.kat.309/2 v západní části prostoru. 27. ledna 1939 provedeno komisionelní řízení. Regulační čára v Sládkově ulici stanovena 12 metrů od průčelí protějších domů. Regulační čára u Plzeňské silnice určena přímkou od jižního průčelí domu čp.98/II k jižní hradbě u domu čp.385/III tak, aby Plzeňská silnice byla 25 metrů široká. Podél průčelí Marily navržena zcela nová ulice 12 metrů široká. Město nevyloučilo i pozdější zástavbu zbytku tohoto prostoru, ale konstatovalo, že na parcelaci východního pozemku č.kat.311 bude nutno předložit nový návrh dle regulačních čar stanovených autorem regulačního plánu Rokycan Aloisem Mikuškovicem. 30. června 1939 městská rada věc doporučila ke schválení a v září 1939 skutečně schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.[217] Počátek 2. světové války a úpadek stavební aktivity v Protektorátu ale realizaci tohoto záměru zastavily. Proluka před Marilou se mohla zaplnit kvalitní intenzivní zástavbou, ale nestalo se tak a prázdná plocha zde zůstávala i v 2. polovině 20. století.
Pouze v jihovýchodním rohu, na nároží Plzeňské a Klostermannovy ulice stál od poloviny roku 1966 kiosk „Občerstvení Na Růžku“, který tu jako provizorní hospodu pro místní dělníky zřídil podnik Restaurace Rokycany.[218] Podle dobového pramene ale kiosk u Marily zbudován roku 1967.[219] Poněkud stísněný kiosk každopádně byl nahrazen roku 1971 větším dřevěným objektem s kapacitou 40 míst. Restaurace zvaná též „dřevěnka“ se stala poměrně populárním rokycanským podnikem, v létě tu bylo i venkovní posezení, jídla se sem dovážela z výrobny polotovarů Plevno.[220] Šlo o jednoduchý přízemní objekt srubového charakteru, připomínající horskou chatu (foto z r. 2003). 26. září 1994 vyhořela kuchyně restaurace, ale objekt nebyl požárem poškozen. V té době jej vlastní sousední firma S-Car, ale je stále využíván jako restaurace.[221] Postupně ale zde byl provoz ukončen a zchátralá dřevěnka ještě pár let sloužila jako skladiště. Roku 2004 byl objekt zbořen. O několik let později o tuto plochu projevil zájem podnikatel Svejkovský pro expanzi svého autoservisu (viz níže).
Od 60. let 20. století se opět uvažovalo o koncepčním řešení celého prostoru před závodem Marila. Zájem o tuto lokalitu projevilo zejména Svépomocné bytové družstvo závodu Marila. 22. srpna 1966 uložilo plénum MěstNV komisi pro výstavbu, aby zajistila staveniště pro 11 bytových jednotek tohoto družstva. Potencionální stavebníci z řad družstva trvali na pozemku před továrnou. Bylo by to pro ně výhodné, protože by se mohli mimo jiné napojit na rozvod tepla Marily (výstavba podnikové kotelny pokračovala právě v 1. pololetí roku 1966). Město ale takovou variantu odmítlo. Prostor mezi Plzeňskou ulicí a Marilou byl výhledově určen pro rozšíření podniku, nikoliv pro obytné účely.[222] V roce 1970 vypracoval podnik Marila ve spolupráci se Spotřebním družstvem Jednota projekt zástavby celé této proluky, přičemž zde předpokládal výstavbu restaurace, prodejen, mateřské školy pro 30 dětí a obytným domem s podnikovými byty pro Marilu.[223] Už podle plánu rozšiřování obchodní sítě v Rokycanech z listopadu 1969 se u Marily plánuje výstavba prodejny Jednoty o ploše 100 čtverečních metrů. Zároveň zde měl vzniknout závod veřejného stravování s kapacitou 100 míst. Obě provozovny měly vyrůst v letech 1972-73.[224] V červnu 1973 se uvádí, že projekt se nadále posuzuje a bude upřesněn ve výhledovém plánu. Mělo jít o komplex objektů, které by sloužily jednak podniku Marila, jednak by měly širší veřejný charakter. Výstavbu prodejny a restaurace u Marily by zaplatily podniky Marila a Jednota.[225] V dubnu 1974 se na plénu MěstNV dotazuje poslanec národního výboru Svoboda z pověření občanského výboru č. 8, jak pokročila příprava výstavby před Marilou. Předseda MěstNV Hirsch odpověděl s tím, že akce je v jednání.[226] V únoru 1977 se ovšem na plénu konstatovalo, že do 6. pětiletky není zařazena výstavba jeslí ani mateřské školy pro podniky Hamiro a Marila. Podnik Hamiro proto prý poskytne městu jednorázovou dotaci 350 000 Kčs jako sdružené prostředky na výstavbu předškolských zařízení.[227] Z projektu zástavby této lokality tak sešlo a plocha před Marilou zůstala až do závěru 20. století nezastavěnou periferií.
Proluka před Marilou se nakonec zaplnila až po roce 1989, a to nepříliš šťastným způsobem, který degradoval tuto exponovanou parcelu při hlavní městské tepně. Charakter zástavby byl naznačen už v roce 1992, kdy zde nechal při východní hranici pozemku u Klostermannovy ulice, postavit podnikatel Z. Svejkovský pro svoji firmu S-Car nákladem 13 500 000 Kčs moderní objekt autoopravny a myčky, občas nesprávně označovaný jako čp.311/III[228] (toto číslo nese zcela jiný rodinný domek ve čtvrti Za Rakováčkem) nebo čp.823/III (i toto číslo popisné nese jiný dům ve čtvrti Za Rakováčkem).[229] Akci prováděla firma Šabata, stavební práce začaly v červnu 1992.[230] Po technologické stránce šlo o nejmodernější zařízení tohoto druhu. Šlo o první automatickou myčku aut v okrese Rokycany, jež tak ohlásila nesmírný rozmach služeb pro motoristy, který Česko zažilo v 90. letech 20. století. Vnitřní vybavení dodala německá firma Kleindienst. Areál disponoval uzavřeným vodním cyklem.[231] Svejkovského firma tu také začala jako jedna z prvních montovat do automobilu pohon na LPG.[232]
Areál autoopravny se postupně rozšířil i k jihu. Územní plán města z roku 2000 sice navrhoval na místě demolované restaurace Na Růžku na nároží Plzeňské a Klostermannovy ulice provést výstavbu bytového domu (plocha R7). Vzhledem k tehdejší slabé stavební a investiční aktivitě v Rokycanech šlo jen o toužebné přání. Město navíc netrvalo na tomto typu urbanistického využití lokality a umožnilo tak její exploataci pro komerční aktivity. 12. května 2005 podal Zdeněk Svejkovský návrh na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby AUTOSALON SVEJKOVSKÝ na pozemcích č.kat.3089, č.kat.274/2, č.kat.310/1 a č.kat.311/1. Původní autoopravna měla být zcela přebudována a rozšířena. Projektová dokumentace tu předpokládala umístění prodejny automobilů včetně zázemí (kanceláře, sklad, dílna pro garanční prohlídky a stavba pro parkování vozidel, včetně krytého stání). Autosalon měl zahrnout celé území, vymezené ulicí Klostermannovou a Plzeňskou. Hlavní přístup do areálu autosalonu navržen od západu, od příjezdové komunikace k sousednímu supermarketu (viz níže). Na severní straně měl navazovat areál služeb pro motoristy, ze kterého navržen příjezd pro zásobování autosalonu.[233] Dne 31. května 2005 oznámil městský úřad zahájení územního řízení. Ve lhůtě stanovené k uplatnění případných námitek a připomínek byl stavebnímu úřadu ale doručen nesouhlas vlastníka komunikace na č.kat.310/1, firmy P.J.OMEGA s.r.o., s umístěním vjezdu do autosalonu. 12. července 2005 proto město vyzvalo pana Svejkovského k přepracování záměru. 19. září 2005 byly splněny požadavky stavebního úřadu pro doplnění spisu v požadovaném rozsahu. 21. září 2005 pak proto město obnovilo územní řízení.[234] A 30. listopadu 2006 zahájilo město stavební řízení na nový autosalon, na základě žádosti, kterou Svejkovský podal 22. září 2006. Stavebník mezitím musel doplnit podklady.[235] Konečně 22. ledna 2007 vydáno stavební povolení. Podle finální verze projektu měly upravené vjezdy do areálu zasáhnout na č.kat.310/1 ve vlastnictví P. J. Omega a č.kat.274/2 ve vlastnictví Města Rokycany. Součástí stavby mělo být i provedení sadových úprav dle předloženého projektu. Termín dokončení stanoven do 31. prosince 2008.[236] Počátkem dubna 2008 už skutečně na místě, kde dříve stával objekt restaurace Na Růžku, tedy na rohu Plzeňské a Klostermannovy ulice, probíhají výkopové práce. Celý prostor až k autoservisu Svejkovský je zryt a hloubí se tam rýhy. Dle stavu z poloviny srpna 2008 už stojí část hrubé stavby autosalonu, která vyplňuje celé nároží obou ulic.[237] Problémem s touto výstavbou není její využití. Rušná Plzeňská ulice je logicky lokalitou, kde se rozvíjí obchodní a podnikatelské aktivity. Co ale je urbanisticky nezvládnuté a kde město dostatečně neukázalo koncepční myšlení, je samotné hmotové pojetí těchto nových podnikatelských objektů. Rohová parcela na nároží Plzeňské a Klostermannovy ulice byla vyplněna pouze přízemním objektem autosalonu, byť lehce akcentovaného zvednutým trojúhelníkovým štítem. V exponované poloze u jedné z nejrušnějších rokycanských ulic tak byl zbudován objekt poddimenzovaný, svými proporcemi se hodící někam na periferii. Úroveň zástavby by zde měla být minimálně jednopatrová. Pokud by se v budoucnosti objevil záměr budovu přestavět a zvýšit, mělo by to město maximálně podpořit.
Ještě zásadnější proměnou prošel prostor před bývalou Marilou už na přelomu století. Dne 17. dubna 2000 byla totiž v západní části pozemku před Marilou otevřena prodejna Pennymarket čp.989/III.[238] Je to nízká přízemní stavba moderního stylu se sedlovou střechou krytou taškami a trojúhelníkovým štítem v atice nad hlavním vchodem (foto z r. 2003). Číslo popisné přiděleno 20. července 2000. Při její výstavbě došlo ke zrušení železniční vlečky, která do té doby přetínala Plzeňskou ulici. Nyní byla ukončena u Plzeňské ulice a její zbylý, nevyužívaný úsek zarůstá plevelem (foto z r. 2003). Plzeňská ulice pak v úseku mezi křižovatkou s Klostermannovou a Sládkovou ulicí předlážděna. Původní vějířová dlažba z žulových kostek z doby okolo roku 1950 nahrazena asfaltovým povrchem. Vozovka zúžena, před prodejnou Pennymarket zřízen ve směru od Plzně odbočovací pruh. Prodejna samotná je situována ve velkém odstupu od Plzeňské ulice, před ní tak vznikl prostor na parkoviště pro zákazníky. Po stránce urbanistické byla výstavbou autoopravny a supermarketu potvrzena budoucnost dosud volných pozemků před Marilou jako podnikatelské zóny. Příznivé to je i pro Plzeňskou ulici jako takovou, protože konečně začíná být městským bulvárem a nikoliv jen ulicí procházející okolo továren. Z architektonického hlediska ovšem zástavba proluky před Marilou neproběhla ideálním způsobem. Projektant ani investor nevyužili možnost posílit městský charakter Plzeňské ulice klasickou blokovou zástavbou, která by respektovala uliční čáru. Namísto toho se nová zástavba rozvolnila a ustoupila dovnitř bloku, což je přijatelné na okraji města nikoliv zde, na jedné z hlavních městských tepen. Jinými slovy, exponované parcely při Plzeňské ulici potřebovaly spíše kvalitnější městotvornou zástavbu než tyto přízemní, poloprovizorní objekty.
[1] 2. schůze obecního zastupitelstva, 17.8.1923.
[2] Státní okresní archív v Rokycanech, č. kart.123.
[3] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání pléna místního národního výboru, schůze z 7.2.1946.
[4] Slavnostní schůze MNV 9.3.1947.
[5] V brožuře „Nález od komise zvolené usnešením slavného městského zastupitelstva královského města Rokycany ze dne 3. srpna 1879 k cíli prozkoumání stavu jmění a hospodářství obce královského města Rokycan, v Plzni 1879, tiskem J.P.Port, nákladem obce města Rokycan“ uveden náklad na stavbu plynárny 91 703 zlatých 9 krejcarů s tím, že 1703 zlatých 93 krejcarů bylo do plynárny investováno po roce 1873. /Kronika města Rokycan 1836-1907, f.103./ V jiném pramenu se zase náklad vyčísluje na 81 997 zlatých. /Průvodce Rokycanskem a Zbirožskem, 1908, s.27./
[6] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.73., Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.26.
[7] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.26.
[8] Státní okresní archív v Rokycanech, č. kart.123.
[9] Státní okresní archív v Rokycanech, č. kart.123., Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.26.
[10] Kronika města Rokycan 1907-18, f.58.
[11] Kronika města Rokycan 1907-18, f.99.
[12] 36. schůze obecního zastupitelstva, 17.3.1919.
[13] 37. schůze obecního zastupitelstva, 30.4.1919.
[14] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[15] 21. schůze městské rady, 14.10.1927.
[16] 13. schůze obecního zastupitelstva, 18.5.1928.
[17] Společná schůze městské rady a obecní technicko-průmyslové komise, 16.5.1928.
[18] 75. schůze městské rady, 1.6.1928.
[19] 83. schůze městské rady, 18.7.1928.
[20] 90. schůze městské rady, 7.9.1928.
[21] 99. schůze městské rady, 19.10.1928.
[22] 24. schůze obecního zastupitelstva, 10.5.1929.
[23] 126. schůze městské rady, 12.3.1929.
[24] 5. schůze technicko-průmyslové obecní komise, 21.3.1929.
[25] 134. schůze městské rady, 26.4.1929.
[26] 135. schůze městské rady, 6.5.1929.
[27] 24. schůze obecního zastupitelstva, 10.5.1929.
[28] 24. schůze obecního zastupitelstva, 10.5.1929.
[29] 144. schůze městské rady, 11.6.1929.
[30] 29. schůze obecní finanční komise, 13.6.1929.
[31] 26. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1929.
[32] 148. schůze městské rady, 10.7.1929.
[33] 149. schůze městské rady, 17.7.1929.
[34] 27. schůze obecního zastupitelstva, 19.7.1929.
[35] 158. schůze městské rady, 6.9.1929.
[36] 214. schůze městské rady, 2.9.1930.
[37] 148. schůze městské rady, 5.10.1933.
[38] 151. schůze městské rady, 19.10.1933.
[39] 74. schůze městské rady, 25.5.1928.
[40] Kronika města Rokycan 1938-47, f.79. Například továrna Nábojka (dnešní Kovohutě) investovala ve válečných letech do položení plynového potrubí v délce přes 1 kilometr, které podnik napojilo na městskou síť u domu čp.126/I na Masarykově náměstí.
[41] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.27.
[42] 22. schůze obecního zastupitelstva, 24.6.1941.
[43] 26. schůze obecního zastupitelstva, 30.12.1941.
[44] Kronika města Rokycan 1938-47, f.79.
[45] 31. schůze obecního zastupitelstva, 22.12.1942.
[46] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání rady Místního národního výboru, schůze ze 31. října 1946.
[47] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání užšího místního národního výboru, schůze z 22.11.1945 a schůze místního národního výboru z 2.5.1946.
[48] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání místního národního výboru, schůze z 29.11.1945.
[49] Kronika města Rokycan, 1954-57, VIII, f.32.
[50] Kronika města Rokycan, 1957-62, IX.,f.133.
[51] Kronika města Rokycan, 1957-62, IX.,f.139.
[52] Hlas Rokycanska, č. 30, 1.8.1991, s.3.
[53] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.27.
[54] Kronika města Rokycan, 1954-57, VIII, f.32.
[55] 3. plenární zasedání MěstNV, 25.6.1973.
[56] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.27.
[57] Kronika města Rokycan, 1984, f.210.
[58] Materiál pro jednání rady města, 28.8. 2006, č. 2441, ID: 5488.
[59] Rokycanský deník, 10. října 2003.
[60] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2099, ID: 5261.
[61] Rokycanský deník, 2. října 2003; Kronika města Rokycan, 2003, zasedání městského zastupitelstva 11. listopadu 2003, s.6.
[62] Materiál pro jednání rady města, 26. října 2004, č. 1420.
[63] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2099, ID: 5261.
[64] Rokycanský deník, 8. listopadu 2003.
[65] Památné stromy okresu Rokycany, materiál Okresního úřadu Rokycany na internetových stránkách úřadu.
[66] Rokycanské noviny, č. 11, 20.11.2006, s.5.
[67] Rokycanský deník, 8. listopadu 2003.
[68] Rokycanský deník, 6. listopadu 2003.
[69] Rokycanský deník, 10. října 2003.
[70] Rokycanský deník, 10. října 2003.
[71] Rokycanský deník, 6. listopadu 2003.
[72] Rokycanský deník, 10. ledna 2004.
[73] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2099, ID: 5261.
[74] Materiál pro jednání rady města, 1. srpna 2005, č. 2420.
[75] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2099, ID: 5261.
[76] Materiál pro jednání rady města, 1. srpna 2005, č. 2420.
[77] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2099, ID: 5261.
[78] Materiál pro jednání rady města, 1. srpna 2005, č. 2420.
[79] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2099, ID: 5261.
[80] Materiál pro jednání rady města, 30.5. 2005, č. 2413.
[81] Oznámení o zahájení stavebního řízení, Přeložka regulační stanice plynu včetně nových rozvodů plynu v k.ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[82] Veřejná vyhláška – Stavení povolení, Stavební povolení - přeložka regulační stanice plynu včetně nových rozvodů plynu, www.rokycany.cz
[83] OZNÁMENÍ O ZAHÁJENÍ ÚZEMNÍHO ŘÍZENÍ Obchodní centrum Třešňák - Hobby market, www.rokycany.cz
[84] OZNÁMENÍ O ZAHÁJENÍ ÚZEMNÍHO ŘÍZENÍ Obchodní centrum Třešňák - Hobby market, www.rokycany.cz
[85] Rozhodnutí o umístění stavby pro stavbu: Obchodní centrum Třešňák - Hobby market v k. ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[86] Rozhodnutí o umístění stavby pro stavbu: Obchodní centrum Třešňák - Hobby market v k. ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[87] Rozhodnutí o umístění stavby pro stavbu: Obchodní centrum Třešňák - Hobby market v k. ú. Rokycany, www.rokycany.cz
[88] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2099, ID: 5261.
[89] Rokycanský deník, 14.11.2005.
[90] Založeno na osobních zápiscích autora.
[91] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2099, ID: 5261.
[92] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2099, ID: 5261.
[93] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2099, ID: 5261.
[94] Materiál pro jednání rady města, 26.6.2006, č. 2099, ID: 5261.
[95] Veřejná vyhláška - oznámení o zahájení řízení o změně stavby před jejím dokončením, žádost o povolení změny stavby před jejím dokončením na stavbu: Obchodní centrum Třešňák Rokycany, www.rokycany.cz
[96] Veřejná vyhláška - Rozhodnutí Obchodní centrum Třešňák Rokycany, Povolení změny stavby před jejím dokončením na stavbu Obchodní centrum Třešňák Rokycany, www.rokycany.cz
[97] Založeno na osobních zápiscích autora.
[98] Rokycanský deník, 21.8.2006.
[99] Založeno na osobních zápiscích autora.
[100] Založeno na osobních zápiscích autora.
[101] Materiál pro jednání rady města, 28.8. 2006, č. 2441, ID: 5488.
[102] Materiál pro jednání zastupitelstva města, 3.10. 2006, č. 1415, ID: 5582.
[103] Kronika města Rokycan 1907-18, f.111.
[104] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.27.
[105] 23. schůze obecního zastupitelstva, 19.9.1913
[106] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.27.
[107] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.27.
[108] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.27.
[109] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.27.
[110] 20. schůze obecního zastupitelstva, 13.5.1921.
[111] 38. schůze městské rady, 16.12.1927.
[112] 72. schůze městské rady, 14.5.1928.
[113] 117. schůze městské rady, 18.1.1929.
[114] 153. schůze městské rady, 8.8.1929.
[115] 163. schůze městské rady, 4.10.1929.
[116] 185. schůze městské rady, 28.2.1930.
[117] 29. schůze obecního zastupitelstva, 7.5.1926.
[118] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.27-28.
[119] Kronika města Rokycan 1907-18, f.111.
[120] Kronika města Rokycan 1938-47, f.40.
[121] Kronika města Rokycan 1938-47, f.62.
[122] Kronika města Rokycan 1938-47, f.124.
[123] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.28.
[124] Mimořádné plenární zasedání MěstNV, 27.11.1967.
[125] Rokycansko, č. 24, 18.6.1992, s.6.
[126] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.27-28.
[127] 20. schůze obecního zastupitelstva, 13.5.1921.
[128] 23. schůze obecního zastupitelstva, 19.9.1913.
[129] Rokycansko, č. 24, 18.6.1992, s.6.
[130] 20. schůze obecního zastupitelstva, 13.5.1921.
[131] 2. schůze obecního zastupitelstva, 13.3.1914.
[132] 5. schůze obecního zastupitelstva, 3.11.1914.
[133] Rokycansko, č. 24, 18.6.1992, s.6.
[134] 20. schůze obecního zastupitelstva, 13.5.1921.
[135] Kronika města Rokycan 1918-37, f.46.
[136] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.28.
[137] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.28.
[138] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.28.
[139] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.28.
[140] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.72.
[141] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.28
[142] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.28
[143] Rokycansko, č. 25, 23.6.1994, s.4.
[144] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.239.
[145] Kronika města Rokycan 1918-37, f.42.
[146] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.29.
[147] kol. aut.: Program rozvoje města, Rokycany 2004, s.13. též jako Materiál pro jednání rady města, 22. listopadu 2004, č. 2099.
[148] Státní okresní archiv Rokycany, č. kart.140.
[149] Kronika města Rokycan 1836-1907, f.239.
[150] 23. schůze obecního zastupitelstva, 4.4.1917.
[151] 24. schůze obecního zastupitelstva, 3.5.1917.
[152] Státní okresní archív v Rokycanech, č. kart.132.
[153] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.29.
[154] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.29.
[155] Kronika města Rokycan 1918-37, f.42.
[156] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[157] 20. schůze obecního zastupitelstva, 13.5.1921.
[158] 12. schůze obecního zastupitelstva, 19.12.1939.
[159] Kronika města Rokycan 1938-47, f.14.
[160] Kronika města Rokycan 1938-47, f.62.
[161] 22. schůze obecního zastupitelstva, 24.6.1941.
[162] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.
[163] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání národního výboru, schůze z 12.5.1945.
[164] Státní okresní archiv Rokycany, zápisy z jednání národního výboru, schůze z 20.6.1945.
[165] Schůze pléna MNV, 20.4.1948.
[166] Schůze pléna MNV, 20.4.1948.
[167] 7. plenární zasedání MěstNV, 8.11.1965.
[168] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.29.
[169] Rokycansko, Plzeň 1978, s.32.
[170] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.29.
[171] Slavnostní zasedání MěstNV u příležitosti 20.výročí osvobození ČSSR sovětskou armádou 8.5.1965.
[172] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.29.
[173] Proměny Rokycanska, Praha 1981, s.18.
[174] 6. plenární zasedání MěstNV, 10.12.1973.
[175] Zpráva ČTK, ID: 19950118D01086, 18. ledna 1995.
[176] Zpráva ČTK, ID: 042-001., 4. dubna 1991.
[177] Zpráva ČTK, ID: 19920626D01767, 26. června 1992.
[178] Zpráva ČTK, ID: 19940715D00625, 15. července 1994.
[179] Zpráva ČTK, ID: 19930429C04361, 29. dubna 1993.
[180] Zpráva ČTK, ID: 19940125D00652, 25. ledna 1994.
[181] Zpráva ČTK, ID: 19940914C04589, 14. září 1994.
[182] Zpráva ČTK, ID: 19940715D00625, 15. července 1994.
[183] Zpráva ČTK, ID: 19940715D00625, 15. července 1994.
[184] Zpráva ČTK, ID: 19940914C04589, 14. září 1994.
[185] Zpráva ČTK, ID: 19941018D01092, 18. října 1994.
[186] Zpráva ČTK, ID: 19941219D01256, 19. prosince 1994.
[187] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.30.
[188] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.30.
[189] kol. aut. Program rozvoje města PROROK, 2004: Materiál pro jednání rady města, 7. prosince 2004, č. 1099.
[190] Zpráva ČTK, ID: 19970630D01152, 30.6.1997.
[191] Kronika města Rokycan, 2003, s.20.
[192] Kronika města Rokycan, 2003, s.20.
[193] Rokycanský deník, 1.12.2006.
[194] Zpráva ČTK, ID: T200702090331201, 9.2.2007.
[195] Rokycanský deník, 1.12.2006.
[196] Rokycanský deník, 1.12.2006.
[197] VEŘEJ. VYHLÁŠKA OZNÁMENÍ O ZAHÁJENÍ ÚZEMNÍHO ŘÍZENÍ A POZVÁNÍ K ÚSTNÍMU JEDNÁNÍ, Výrobní hala "G" v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o., www.rokycany.cz
[198] Veřejná vyhláška - oznámení o zahájení stavebního řízení, Změna stavby - stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. Rokycany…, www.rokycany.cz
[199] Veřejná vyhláška stavební povolení, Změna stavby - stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. Rokycany na pozemku, www.rokycany.cz
[200] Veřejná vyhláška vyrozumění o pokračování řízení, Změna stavby - stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o., www.rokycany.cz
[201] Rokycanský deník, 6.2.2007.
[202] Rokycanský deník, 2.1.2007.
[203] Rokycanský deník, 7.2.2007.
[204] Veřejná vyhláška – Usnesení, Vydání územního rozhodnutí o umístění stavby: výrobní hala G v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o., www.rokycany.cz
[205] Veřejná vyhláška vyrozumění o pokračování řízení a pozvání k ústnímu jednání, Výrobní hala G v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o., www.rokycany.cz
[206] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Výrobní hala G v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[207] Veřejná vyhláška vyrozumění o podaném odvolání, HUTCHINSON s.r.o., Klostermannova 995, 337 01 ROKYCANY 1 - v zastoupení: SEAP Rokycany s.r.o., Na Pátku 122, 337 01 ROKYCANY 1, www.rokycany.cz
[208] Veřejná vyhláška vyrozumění o podaném odvolání, Rozhodnutí o zamítnutí žádosti na vydání stavebního povolení - HUTCHINSON s.r.o.., Klostermannova 995, 337 01 Rokycany, www.rokycany.cz
[209] 714.pdf, www.rokycany.cz
[210] Veřejná vyhláška územní rozhodnutí, Výrobní hala G v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[211] Veřejná vyhláška vyrozumění o pokračování řízení, Změna stavby - stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[212] Veřejná vyhláška stavební povolení, Změna stavby - stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[213] Veřejná vyhláška oznámení o provedení kontrolní prohlídky stavby, Změna stavby - stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. Rokycany v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[214] Veřejná vyhláška rozhodnutí, Změna stavby - stavební úpravy spojené s umístěním postvulkanizační pece v krčku mezi halami C1 a C2 v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o., v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[215] Veřejná vyhláška oznámení o zahájení stavebního řízení, Výrobní hala G v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[216] Veřejná vyhláška stavební povolení, Výrobní hala G v areálu společnosti HUTCHINSON s.r.o. v kat. území Rokycany, www.rokycany.cz
[217] 10. schůze obecního zastupitelstva, 27.9.1939.
[218] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.29.
[219] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[220] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.29.
[221] Rokycanský deník, 28.9.1994, s.11.
[222] 4. plenární zasedání MěstNV, 22.8.1966.
[223] Kronika města Rokycan, XII, 1969-73, r.1970, f.25 a f.130.
[224] 5. plenární zasedání MěstNV, 10.11.1969.
[225] 3. plenární zasedání MěstNV, 25.6.1973.
[226] 2. plenární zasedání MěstNV, 8.4.1974.
[227] 3. plenární zasedání MěstNV, 21.2.1977.
[229] Kronika města Rokycan, 1992, f.142.
[230] Rokycansko, č. 29, 23.7.1992, s.1.
[231] Rokycansko, č. 29, 23.7.1992, s.1.
[232] Zpráva ČTK, ID: 19940221C03009, 21. února 1994.
[233] Oznámení o zahájení územního řízení veřejnou vyhláškou, www.rokycany.cz; Oznámení o pokračování řízení veřejnou vyhláškou - AUTOSALON SVEJKOVSKÝ, www.rokycany.cz
[234] Oznámení o pokračování řízení veřejnou vyhláškou - AUTOSALON SVEJKOVSKÝ, www.rokycany.cz
[235] Veřejná vyhláška - oznámení o zahájení stavebního řízení, Vydání stavebního povolení pro stavbu: Rokycany - AUTOSALON SVEJKOVSKÝ …, www.rokycany.cz
[236] Veřejná vyhláška stavební povolení - Rokycany - AUTOSALON SVEJKOVSKÝ, www.rokycany.cz
[237] Založeno na osobních zápiscích autora.
[238] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VII., s.30.