|
|
|
|
|
|
D. Borek: verze 2020/11/26
7. Obecní cihelna a vagónová kolonie
7.1. Úvod
Ještě v 50. letech 20. století v samotném geografickém těžišti Jižního předměstí zůstávala rozsáhlá plocha s odumírající průmyslovou periferií. Velká plocha sevřená na východě šlahounem zástavby podél ulice V. Nového, čtvrtí Hořicov a komplexem továrny Kovohutě a na západě okrajem zahradní čtvrti Rašínov a novými kasárnami zůstávala dlouho po roce 1945 stavebně nevyužitou periferií (letecký snímek Rokycan z první republiky). Prakticky až k železniční trati tu pronikala zemědělská krajina spolu s podřadnými industriálními areály obecní cihelny a tzv. vagónové kolonie v oblasti dnešní ulice Pod Ohradou a Družstevní. V následujících letech se na jejich místě zformoval jednak rozsáhlý školský areál s několika stavbami celoměstského významu a také sídliště Jižní předměstí.
Obsah
7. Obecní cihelna a vagónová kolonie
7.2.1. Nejstarší podoba cihelny a její stavební vývoj do roku 1918
7.2.2. Stavební vývoj cihelny do roku 1945
7.2.3. Stavební vývoj cihelny po roce 1945 (pokusy o obnovu výrobu a demolice cihelny)
7.3.1. Vznik vagónové kolonie a popis zástavby
7.3.2. Další stavební vývoj vagónové kolonie
7.3.4. Zánik vagónové kolonie po 2. světové válce
7.2. Obecní cihelna
7.2.1. Nejstarší podoba cihelny a její stavební vývoj do roku 1918
Obecní cihelna čp.308/II se rozkládala v místech dnešních ulic Vokáčova, Pod Ohradou a hřiště u Základní školy Jižní předměstí. Šlo o archaický průmyslový areál, který svými kořeny tkvěl ještě v předindustriální éře. Cihelna nesla původně číslo popisné čp.143/I a byla tak nelogicky evidována jako součást vnitřního města (patrně proto, že jako zcela izolovaně stojící objekt nebyla počítána k Pražskému ani Plzeňskému předměstí). Počátkem 20. let 20. století město pověřilo obecní komise policejní a stavební, aby vypracovaly návrhu na nové rozdělení města na čtvrti. Komise dospěly k závěru, že žádné radikální změny hranic ani počtu městských čtvrtí nejsou nutné, stačí jen provést drobné korekce. Jednou z nich bylo i zařazení obecní cihelny. Ta rozhodnutím obecního zastupitelstva ze září 1920 přeřazena do Pražského předměstí a obdržela čp.308/II.[1]
Původní číslo popisné čp.143/I bylo dle číselné hodnoty přiděleno někdy koncem 18. století. Město ovšem mělo svoji cihelnu již v roce 1740, kdy se v ní připomíná cihlář Josef Krejza. Onoho roku vyrobil 21 000 cihel a prejz. Pravděpodobně už tehdy stávala zde.[2] Už na mapě 1. vojenského mapování z 80. let 18. století je zakreslena zhruba v pozdější lokalitě jako „Ziegelhüte“. Na Schönbergerově vedutě Rokycan z roku 1830 je cihelna dokonce vyobrazena, byť jen schematicky, jako malé stavení v polích za městem. Přesnou podobu areálu zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1838. Nacházel se severovýchodně od rozcestí před pozdějšími novými kasárnami (dnešní křižovatka ulic Jeřabinová a B. Němcové), zhruba v prostoru současných panelových domů ve Vokáčově ulici a na části přilehlého sportovního hřiště u ZŠ Jižní předměstí (viz níže). Podél východní strany areálu cihelny vedla cesta č.kat.2787, která v hrubých obrysech sledovala dnešní ulici Pod Ohradou, ovšem na rozdíl od ní se stáčela více k jihozápadu a ústila do výše uvedeného rozcestí před pozdějšími novými kasárnami. K této cestě přiléhaly budovy cihelny, z nichž dvě menší byly zděné, dalších pět bylo spalných, tedy dřevěných. Cihelna tak už v roce 1838 byla poměrně rozlehlým areálem, do jehož rozlohy nutno počítat i přilehlé plochy hlinišť, kde probíhala těžba cihlářského materiálu. Dne 12. března 1861 rozhodla obecní rada o přestavbě obecní cihelny.[3] Někdy mezi roky 1869-1873 v cihelně postavena kůlna nákladem 2720 zlatých 12 krejcarů.[4] V této podobě zachycuje cihelnu evidenční katastrální mapa z roku 1877. K zásadním prostorovým změnám ale ve srovnání s rokem nedošlo, jen mírně pozměněno rozložení budov areálu. Co ale bylo podstatnou změnou, byl vznik další cihelny v jejím sousedství. Šlo o cihelnu pana Nového čp.149/II. Stála východně od stávající obecní cihelny, na protější, východní straně výše uvedené cesty č.kat.2787, vedoucí od pozdějších nových kasáren k městu v přibližné trase nynější ulice Pod Ohradou. Podle čísla popisného byla tato cihelna zbudována zhruba v 60. letech 19. století. Na mapě z roku 1877 je tato soukromá cihelna podrobně zachycena. Stála na místě dnešního nákupního střediska na sídlišti Jižní předměstí. Rozlohou byla menší. Na západním okraji areálu, při cestě č.kat.2787 stála zděná budova, další dvě provizorní stavby se nacházely v zadní části pozemku.
V roce 1909 obec přikoupila cihelnu Nových k obecní cihelně.[5] Akci inicioval tehdejší starosta Jan Anichober.[6] Za transakci obec zaplatila 26 000 K.[7] Ani tím se ale nevyřešil problém s nedostatečnou výkonností cihelny v době zrychlujícího stavebního ruchu v Rokycanech. V předvolebním projevu roku 1910 říká J. B. Zápotočný: „Městská cihelna zakoupením sousední cihelny se rozšířila, ale její stav je nemožný. Jsou tu tři pece, z nichž dvě jsou chatrné, třetí, pokud se zdiva týče, je dobrá, ale jinak nestojí za nic. V Rokycanech je stálý nedostatek cihel, ale v městské cihelně se každého roku mohou prodávat cihly až v červnu.“[8] Inspiraci si obec brala ze soukromé cihelny Františka Veselého (pozdější Páníkova cihelna na pozemku u nároží dnešních ulic Zeyerova a B. Němcové, její popis viz výše), která už tehdy měla daleko pokročilejší mechanizaci. V lednu 1913 proto schválilo město projekt generální přestavby obecní cihelny.[9] V roce 1913 město uvažovalo o tom, že si vezme půjčku ve výši 300 000 K od Domažlické spořitelny. Původní plán na rozdělení půjčky předpokládal, že 40 000 K z ní bude využito na kruhové pece plánované v cihelně. Nakonec ale v září 1913 odsouhlasili zastupitelé revizi plánu. Většina peněz ze zamýšlené půjčky předisponována na zamýšlenou výstavbu železářské školy v Plzeňské ulici, na cihelnu se z půjčky dostat nemělo.[10] Nakonec ale investice v cihelně přece jen realizována. Stavba nové kruhové pece proběhla v letech 1913-1914: v roce 1913 nákladem 41 984,51 K, v roce 1914 nákladem 2 965,42 K – celkové náklady 44 949,93 K. V listopadu 1914 zastupitelstvo města rozhodlo, že na zpětnou úhradu této investice použije peníze z půjčky, kterou si vzalo od Domažlické spořitelny a které nebyly využity, kvůli odkladu plánované výstavby železářské školy. Kromě úhrady již dobudované kruhové pece se mělo z těchto peněz zaplatit i 4 278,14 K na výstavbu nové kůlny u této kruhové pece.[11] Dne 31. května 1914 se v zmodernizovaném podniku začaly pálit cihly. Novou dominantou areálu se stal 45 metrů vysoký komín.[12] Hlavní změnou oproti předchozí době byla instalace výkonné kruhové pece s 16 komorami.[13]
7.2.2. Stavební vývoj cihelny do roku 1945
Jenže přišla první světová válka, která provoz podniku zkomplikovala a prakticky zastavila stavební ruch. Potíže trvaly i během poválečné ekonomické krize. Roku 1919 provoz v cihelně dočasně zastaven.[14] V září 1921 ale zastupitelstvo města jednalo o povolení dodatečného nákladu 57 864,25 Kč na výstavbu kolny v obecní cihelně. Do obecního rozpočtu na rok 1920 totiž zařazeno mimořádné vydání 70 000 Kč na výstavbu kolny. Kvůli růstu cen ale byly skutečné náklady o 57 864,25 Kč vyšší. Za zvýšením výdajů byl i fakt, že kůlna (dnešním slovníkem spíše skladiště) nakonec postavena větší než plánováno, měla rozměry 60 x 20 metrů. Obecní finanční komise navrhla proto uhradit potřebnou částku z výpůjčky z Penzijního fondu železářských úředníků, což schváleno.[15] Pro roky 1920-1921 se mezi půjčkami, které si na různé investice vzala obec, uvádí i půjčka na výstavbu kůlny v cihelně ve výši 127 864,25 Kč.[16] Topografii obecní cihelny za časů první republiky dobře osvětluje složka uložená v městském archivu. Dne 1. října 1928 posuzoval městský úřad žádost Jednoty proletářské tělovýchovy, která projevila zájem o část pozemku č.kat.415 v bývalém hliništi cihelny. Šlo o území v nynější Javorové ulici, kde v té době již patrně těžba hlíny ustala. Vymezeno bylo Jeřabinovou ulicí, cestou č.kat.2786, která z ní sestupovala směrem k cihelně v ose nynější Javorové ulice a „strží“ č.kat.2787.[17] Strží myšlena ona pěšina, vedoucí z prostoru před novými kasárnami směrem k cihelně a dále v ose nynější ulice Pod Ohradou. Tuto cestu totiž lemovala strž s vodním tokem, strouhou, zasypanou až po 2. světové válce (viz výše, v rámci popisu severního úseku ulice Pod Ohradou). Město tehdy žádost Jednoty proletářské tělovýchovy o pozemek zamítlo, protože už tehdy mělo poměrně jasnou představu, že okolí cihelny (a výhledově i samotná cihelna) musí být koncepčně asanováno. Při jižním okraji řešené lokality mělo vzniknout nové náměstí před novými kasárnami a podél Jeřabinové ulice obecní domy.[18]
Za první republiky ale stále pokračovaly městské investice do cihelny, její zrušení ještě nebylo na pořadu dne. V letech 1928-29 tu zbudováno nové skladiště nákladem 110 000 Kč.[19] Už při projednávání rozpočtu města na rok 1926 Václav Charvát doporučil, aby v obecní cihelně byla vybudována nová kolna. Rudolf Smysl reagoval s tím, že stavba kolny v obecní cihelně už je v rozpočtu zařazena.[20] 26. června 1927 městská rada vyslechla sdělení Augustina Kulhánka, podle kterého nelze v obecní cihelně vyrábět cihly na volném prostranství. Rada rozhodla, že v cihelně bude postavena kolna (tedy krytá hala), jakmile se rozhodne o úhradě nákladů.[21] V červenci 1927 ale radní určili, že otázka výstavby kolny v obecní cihelně bude odložena na rok 1928.[22] V listopadu 1927 obecní technicko-průmyslová komise doporučila městské radě zadat výstavbu větší kolny v cihelně J. Žourovi dle jeho nabídky z 5. března 1927. Celkové náklady spočítány na 85 040 Kč.[23] V lednu 1928 obecní technicko-průmyslová komise doporučila městské radě koupit nové pozemky pro cihelnu tak, aby byla v případě zavedení strojové výroby zajištěna výroba na 50 let. Doporučeno také postavit v cihelně kůlnu o rozměrech 80 x 15 metrů.[24] V polovině února 1928 městská rada stanovila, že do příští schůze obecního zastupitelstva má být dáno rozhodnutí o uzavření půjčky 120 000 Kč na kolnu v cihelně.[25] O zřízení kůlny pak skutečně definitivně rozhodlo zastupitelstvo, a to ještě v únoru 1928, přičemž schválilo i uzavření půjčky 100 000 Kč na tento účel. Výstavba kůlny byla nutná k plánovanému zvýšení výroby cihel o cca 250 000 kusů cihel. Nejprve bylo nutné dořešit umístění kůlny. Pokud by totiž měla být cihelna přebudována na strojovou výrobu, jak se tehdy uvažovalo, musela by kolna stát blíže k peci. Pokud však měla v cihelně přetrvat ruční výroba, použilo by se místo vybrané už 7. března 1927. Šlo o plochu poblíž tehdejší pily Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský (bývalá Hammerova pila) na pozemku č.kat.406 (tedy o něco blíže směrem k městu, zhruba na místě současného jižního pavilonu ZŠ Jižní předměstí). Poměrně velké skladiště (byť v dobových dokumentech důsledně označované jako „kůlna“) mělo mít půdorys 80 x 15 metrů a náklad měl dosáhnout maximálně 120 000 Kč. Dne 29. listopadu 1927 zadala městská rada výstavbu kůlny Josefu Žourovi. 17. února 1928 pak doporučila městská rada pro naléhavost opatřit finance na stavbu kůlny půjčkou z lesního rezervního fondu, dokud se nepodaří uzavřít půjčku od Občanské záložny. Tyto návrhy zastupitelé odsouhlasili.[26] Podle výkazu investic bylo od 1. ledna do 30. dubna 1928 vydáno v kapitole úhrada mimořádných plateb a prací za výstavbu kůlny v cihelně, 1840,60 Kč (patrně jen přípravné práce).[27] V červnu 1928 odsouhlasilo zastupitelstvo uzavření půjčky na výstavbu kolny v obecní cihelně u Občanské záložny (23. března 1928 to doporučila městská rada).[28] 11. května 1928 s tím souhlasila i obecní finanční komise. Půjčka měla dosáhnout 120 000 Kč.[29] V červenci 1928 jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic z rozpočtu na rok 1927 i na rok 1928. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce. V jejím rámci se v rozpočtu na rok 1928 ponechala plánovaná částka 120 000 Kč na výstavbu kůlny (ostatně uváděna jako dokončená).[30] V prosinci 1929 pak konstatováno, že náklad na výstavbu kůlny dosáhl nakonec 110 701,19 Kč. Částka byla uhrazena z lesního rezervního fondu a z přebytků cihelny. Zbývalo uhradit jen 57 745,69 Kč a půjčka od Občanské záložny tak již nebyla nutná. Zastupitelstvo to schválilo.[31] V rámci modernizace podniku rozhodla městská rada v září 1928, že do obecní cihelny se zavede elektrické světlo na náklad cihelny, který měl dosáhnout 5760 Kč.[32]
Další hala vyrostla ve 30. letech 20. století, nákladem 57 865 Kč.[33] V tomto období se tu ročně produkovalo 700 000 – 1 000 000 cihel a podnik byl relativně úspěšný.[34] Přesto bylo hospodaření kruhové cihelny tehdy během ekonomické krize v trvalé ztrátě. V roce 1931 ztráta dosáhla 13 394,39 Kč, v roce 1932 činila už 51 365,76 Kč, v roce 1933 33 838,45 Kč a roku 1934 stále šlo o schodek 21 689,99 Kč. Celkem tedy v těchto letech tento komunální podnik prodělal 120 288,59 Kč.[35] V září 1933 dokonce městskou radou usneseno zastavit výrobu v obecní kruhové cihelně a dát výpověď dělníkům. 5 hlasů bylo pro, Z. Bluďovský je rozhodně proti.[36] V říjnu 1933 ale obecní technicko-průmyslová komise doporučila pokračovat v obecní kruhové cihelně ve výrobě v obecní režii.[37] V polovině října 1933 pak městskou radou schválena dohoda o sjednání nového služebního poměru s cihlářským mistrem A. Šauerem od 1. dubna 1934. 23. října 1933 měla být v cihelně obnovena práce. Zároveň usneseno snížení prodejní ceny cihel na 210 Kč.[38] V roce 1936 hospodaření cihelny skončilo ztrátou 9475,60 Kč.[39] V roce 1939 měla kruhová cihelna zisk 3180,09 K.[40] Šlo ale spíše o výjimku, danou dočasným vzmachem stavebního ruchu. Roku 1941 skončila opět ve ztrátě 15 159,88 K.[41]
S tím, jak cihelna pokračovala ve své existenci, se postupně rozšiřoval areál hliniště (dodnes patrný v terénních schodech v okolí dávno zaniklého podniku). V listopadu 1927 městská rada určila, že za účelem rozšíření cihelny se opatří geometrické plány, na nichž bude vyznačena směna pozemků firmy J. Guth za veřejnou cestu a obecní pozemek č.kat.2641/1.[42] Když se v té době jednalo o odprodeji Hammerovy vily čp.195/II (viz výše) s obrovským okolním pozemkem a město se rozhodlo toho využít pro účely cihelny. Na 31. května 1928 sjednána obhlídka domu čp.195/II a pozemku č.kat.388/1 za účelem eventuální výměny pozemků pro rozšíření cihelny. Mělo se také jednat s J. Guthem a K. Bendou o získání jejich pozemků.[43] V červnu 1928 městská rada ohlašuje, že dle výsledku obhlídky pozemků č.kat.388/1 a č.kat.403 se obecnímu zastupitelstvu doporučuje stanovit stavební čáry pro č.kat.388/1 a výměnu pozemků na náklady Pražské akciové společnosti pro průmysl dřevařský.[44] Ještě v červnu 1928 taky městská rada obecnímu zastupitelstvu doporučila koupit pozemek č.kat.2626 od K. Bendy za 30 Kč za čtvereční sáh, ovšem pouze podaří-li se získat směnou i sousední pozemek J. Gutha.[45] Koncem června 1928 se pak radní usnesli jednat s firmou Guth o zmírnění podmínek směny cesty č.kat.2961/1 (zhruba v trase dnešní Družstevní ulice) a č.kat.2626 (východně od této pozdější ulice) za pozemek č.kat.2625 (západně od nynější Družstevní ulice), zejména o vypuštění č.kat.2624/1. Znovu ale doporučeno ihned přikročit ke koupi pozemku č.kat.2626 od K. Bendy za 30 Kč za čtvereční sáh.[46] Souhlas s koupí pozemku č.kat.2626 o ploše 2 200 čtverečních sáhů za 30 Kč za čtvereční sáh vyslovila v červenci i obecní finanční komise.[47] V červenci 1928 projednávalo koupi pozemku č.kat.2626 obecní zastupitelstvo. Mělo jít o velkorysé rozšíření areálu cihelny. Pozemek se nacházel v prostoru nynější Družstevní ulice, zhruba v místech nynějších činžovních domů čp.654/II a čp.655/II (viz výše). Koupi iniciovalo vedení cihelny, které chtělo získat okolní pozemky tak, aby se výroba rozšiřovala zatím směrem k městu a teprve později po obecním pozemku směrem ke Kotli. Jednáno tedy s majitelem č.kat.2626 Klementem Bendou. Pozemek sloužil jako role a měl plochu 8 272 čtverečních metrů. Benda za něj požadoval 66 000 Kč. 22. června 1928 městská rada souhlasila s nákupem pozemku č.kat.2626, ale jen pokud se podaří získat i sousední č.kat.2625 od J. Gutha. Pozemek se nacházel západně od č.kat.2626 (zhruba podél západní strany nynější Družstevní ulice). Jednání s Guthem ovšem nebyla úspěšná. 29. června 1928 navrhla nicméně městská rada koupit pozemek č.kat.2626 i bez pozemku č.kat.2625. V zastupitelstvu se ale ozvaly pochybovačné hlasy. Podle Václava Stehlíka pozemek nebude mít dost hlíny, dráha a firma Hopfengärtner už prý při bourání poblíž našly jen nepatrnou vrstvu hlíny. Zastupitelstvo pak schválilo nákup parcely, ale s podmínkou, že před uzavřením smlouvy se provede sondáž vrstvy hlíny.[48] V září 1928 pak na základě posudku cihelny o sondách provedených na pozemku č.kat.2626 městskou radou usneseno, že lze provést usnesení obecního zastupitelstva z 27. července 1928 a koupit pozemek č.kat.2526 /sic!/ pro potřebu cihelny.[49] Obecní správní komise, která dočasně nahradila rozpuštěné zastupitelstvo, se v únoru 1931 usnesla koupit pozemek č.kat.2625 od J. Gutha za 85 000 Kč.[50] V srpnu 1931 jedná zastupitelstvo města o pronájmu pozemku č.kat.2625 u vagónové kolonie V. Hanzelínovi. Konstatováno, že pozemek č.kat.2625 koupila obec od J. Gutha, ale v nájmu ho má V. Hanzelín, který požádal o prodloužení smlouvy. Plocha pozemku uváděna 9104 čtverečních metrů. Albert Kodytek doporučuje rozparcelovat pozemek na výstavbu malých domků. Na to reaguje starosta Josef Zápotočný, podle kterého pozemek koupila obec pro účely obecní cihelny na kopání hlíny a parcelace je tu nemožná.[51]
Jak je vidět z předchozích obšírných debat, ve 20. a 30. letech ještě panovala v obecním zastupitelstvu snaha o udržení cihelny a její územní expanzi a modernizaci. Zároveň se ale zvolna měnil urbanistický kontext, ve kterém se areál nacházel. Zatímco ve 20. letech šlo ještě o skutečnou periferii, kde zastavěné území Rokycan přecházelo do řídké „sídelní kaše“ průmyslových areálů a chudinských ubytoven (vagónová kolonie a vedle ní chudinské obecní baráky, viz níže), ve 30. letech se existence takovéto industriální pustiny stávala anachronismem. Od západu se k areálu cihelny přiblížila vilková zástavba podél nově vytýčené nynější Švermovy ulice (viz kapitola „Rašínov“), na severu se na přelomu 30. a 40. let schylovalo k asanaci podobně přežilého areálu někdejší Hammerovy pily a jeho proměně na stavební parcely pro luxusní vilové domy (okolo dnešní Školní ulice, viz výše). Ačkoliv tedy město pokračovalo v investicích do cihelny, začal tento areál proces svého úpadku. V této doznívající podobě ho zachytila letecká fotografie Rokycan z roku 1938. Ve srovnání s rokem 1877 se tovární objekty cihelny posunuly k severu, do místa pozdějšího sportovního hřiště u ZŠ Jižní předměstí, přičemž na sever od nich (přímo v místech dnešního jižního pavilonu základní školy) probíhala nadále těžba hlíny. Jižně od této novější části nadále existovaly i tovární budovy v původní lokalitě cihelny. Mezi cihelnu a rozcestí před novými kasárnami se ovšem nasouval rostoucí soubor obecních bytových domů (při dnešní ulici B. Němcové a Jeřabinové, viz níže). V historické trase od tohoto rozcestí směrem k vagonové kolonii nadále probíhala cesta s vodotečí, předchůdkyně dnešní ulice Pod Ohradou, tehdy ovšem ještě neexistující. Na její východní straně se rozkládala další část areálu, pozůstatek původní soukromé cihelny pana Nového. Komplex cihelny byl dopravně napojen od východu cestou v trase budoucí ulice B. Němcové, která tehdy ještě nevedla k novým kasárnám, ale uhýbala k severovýchodu, k cihelně. Od západu pak příjezd zajištěn cestou, vybíhající z Jeřabinové ulice zhruba v linii dnešní Javorové ulice. Plošně šlo nadále o rozlehlý areál, ale z fotografie jasně vyplývá, že od západu i od východu už se k němu přibližovala nová parcelace.[52]
Na rok 1940 plánuje obec v rozpočtu 100 000 K na úpravu a rekultivaci starého hliniště u cihelny.[53] Dne 5. května 1942 vzhledem k zmrazení stavebního ruchu na území Protektorátu cihelna musela přerušit provoz.[54] Dle účetní závěrky obce za rok 1942 kruhová cihelna v roce 1942 zastavila výrobu, přičemž její hospodaření v tomto roce skončilo ztrátou 68 310,73 K.[55] Dne 16. května 1944 její areál zabrala německá armáda.[56] Objekty cihelny pak sloužily jako sklad střeliva.[57] Pozemek obehnán ostnatým drátem, chůze okolo zakázána, obec proto zřídila kolem cihelny náhradní cestu.[58] Patrně šlo o historickou cestu č.kat.2787, jež oddělovala původní cihelnu Nových a obecní cihelnu. Na okraji areálu, poblíž dnešního jihozápadního nároží ulic Pod Ohradou a Čechovy, zřízeny výkopy pro protiletecké kulomety.[59] Za 2. světové války také měla být u cihelny zřízena vodní nádrž. Její výstavbu iniciovaly okupační úřady coby protipožární opatření pro případ náletu na areál cihelny a zdejší německé vojenské skladiště. Na schůzi MNV 25. května 1945 rozhodnuto, že výkop bude zavezen.[60] Zásoby betonu připravené na nádrž se měly odprodat.[61] Krátce poté do nádrže zavezen dlažební kámen. Akci provedli američtí vojáci, ale MNV s tím nesouhlasil a rozhodl, že kamení se vyveze za město.[62]
7.2.3. Stavební vývoj cihelny po roce 1945 (pokusy o obnovu výrobu a demolice cihelny)
Po válce sice byla cihelna uvolněna opět pro svůj účel, ale výroba vázla kvůli nedostatku pracovních sil.[63] Dne 17. ledna 1946 jednal MNV o budoucnosti cihelny, které tehdy hrozilo, že bude na příkaz Okresního národního výboru natrvalo přikázána do užívání armádě. Uprostřed jednoho z nejperspektivnějších pozemků v Rokycanech, na městských parcelách, by tak vznikla kasárna, respektive vojenské sklady či cvičiště. S tím obec zásadně nesouhlasila a podala protest.[64] Jenže k tomu, aby si v podmínkách poválečné nouze a rostoucí role státního plánování ekonomiky mohla nárokovat svůj majetek, nestačil obci jen pouhý fakt, že je právoplatným vlastníkem, musela i dokázat tento majetek využít. V květnu 1946 proto národní výbor pověřil stavební úřad, aby urychleně dosáhl zprovoznění cihelny.[65] 14. června 1946 odsouhlasen pronájem jižní kůlny v cihelně Přípravnému výboru pro družstevní prádelnu.[66] V srpnu 1946 MNV také uložil technickému úřadu, aby vyhotovil rozpočet na případnou výstavbu 7 bytů po 2 místnostech v budově obecní cihelny.[67] Přímo v budově cihelny zřízen nouzový byt. V říjnu 1946 přidělený k ubytování dělníka Julia Gini.[68] Město se rovněž rozhodlo oživit i samotnou výrobu cihel. V letech 1945-1946 tu totiž vyrobeno jen 120 000 cihel a navíc ještě nebyly dovypálené, což bylo hluboko pod hranicí rentability. Na rok 1947 plánována produkce 700 000 cihel, záleželo ale na tom, aby byly sehnány pracovní síly.[69] Na modernizaci cihelny byly ovšem zapotřebí peníze. Město si proto v roce 1947 vzalo od Občanské záložny půjčku 150 000 Kčs.[70]
V roce 1948 už probíhá přestavba cihelny na strojovou velkovýrobu. Do provozu měla být uvedena na jaře 1949.[71] Do podniku zakoupen elektrický stroj na automatickou výrobu cihel ze zrušené cihelny v Miřkově v tehdejším okrese Horšovský Týn (nyní okres Domažlice). Jeho nákup vyšel na cca 100 000 Kčs, instalace na 37 000 Kčs a elektrická přípojka z transformátoru nedaleké továrny Tripol (později Favorit) stála 32 000 Kčs. Za stavební práce obec zaplatila 32 000 Kčs.[72] V roce 1949 také adaptována kůlna v cihelně na strojovnu. 1. června 1949 zahájena strojová výroba.[73] Nejprve kapacita podniku činila 3000 cihel denně.[74] Do 23. července 1949 vyrobeno 204 300 cihel, a denní průměr stoupl na 4700. Hranice rentability ovšem byla 10 000 cihel denně. Podnik měl v létě 1949 21 zaměstnanců (z toho 7 žen) většinou ze Slovenska.[75] Šlo o počátek romské migrace do Rokycan z okresů na východním Slovensku.[76] Stále se nedařilo uvést výrobu do vyšších obrátek. V 1. polovině roku 1950 činila výroba 517 950 cihel (tedy jen cca 2850 denně). Počet zaměstnanců tehdy byl 17.[77] Za 1.-3. čtvrtletí 1951 měla plánovaná výroba činit 1 200 000 cihel, ale vyrobeno bylo jen 535 390 kusů (tedy necelé 2000 denně).[78] Krátce po roce 1950 tak neúspěchem skončil poslední pokus o oživení cihelny. Šlo o pokus odsouzený předem k neúspěchu. V době rapidní koncentrace průmyslu do velkých celků neměl malý obecní areál vybavený jen skromným technologickým zařízením šanci obstát. Blížila se navíc doba, kdy cihelny nahradí panelárny.
Na zasedání MNV v květnu 1954 požadovali někteří členové národního výboru zrušení a demolici cihelny.[79] V části prostoru cihelny byla v té době zřízena skládka odpadu. V říjnu 1958, kdy již se blížila demolice cihelny a výstavba základní školy (viz níže), rozhodl MNV skládku zrušit a najít pro ukládání městského odpadu trvalou lokalitu (nakonec zvolen prostor v Němčičkách, viz kapitola „Za Rakováčkem“).[80] Ještě v červnu 1959 tu ale nadále hnily a zapáchaly odpadky. Členové MNV to kritizují.[81]
Podobu areálu v posledních letech jeho existence zachytilo letecké snímkování ze srpna 1957. Jednotlivé budovy nadále stály. Severně od cihelny, až skoro k dnešní Čechově ulici (tehdy ovšem v úseku od Školní ke Švermově ještě neexistující) jsou vidět nové navážky, patrně ona skládka odpadu. Od cihelny na východ až skoro k Družstevní ulici a na jih až skoro k současné trase ulice B. Němcové sahaly plevelem a křovinami zarostlé pozemky. Bývalá cesta č.kat.2787 od prostranství před novými kasárnami k vagonové kolonii a dál do rodícího se severního úseku ulice Pod Ohradou už nebyla na průchodu cihelnou průchozí a měla nyní podobu terénní rýhy zarostlé vegetací, jen s neznatelnou pěšinou. Cihelna byla nadále pro dopravu přístupná cestou od Jeřabinové ulice (zhruba v místech dnešní odbočky Javorové ulice), nebo od východu cestou z dnešní ulice B. Němcové, kde ulice tehdy končila zástavbou nového sídliště U Václava a z nároží ulic B. Němcové a Družstevní vedla již jen jako cesta k cihelně.[82] Roku 1958 cihelna zastavila provoz.[83] Dne 14. listopadu 1958 odstřelen 45 metrů vysoký komín cihelny z roku 1914. Demolice začala.[84] V následujících letech, do výstavby sídliště Jižní předměstí, se část původní plochy cihelny (nezastavěná novou školou) ocitla v jakémsi limbu. Říkalo se zde „prérie“.[85] Původní průmyslová periferie s vymizením lidské aktivity ještě více ztratila rysy městského prostředí a stala se spíše jakousi polodivokou stepní krajinou. Takto je zachycena ještě na státní mapě z roku 1963.[86]
7.3. Vagónová kolonie
7.3.1. Vznik vagónové kolonie a popis zástavby
Vagónová kolonie, zvaná též „vagónka“ vyrostla roku 1925 na tehdejší periferii města jako řešení akutního nedostatku bytů v Rokycanech. Městská samospráva nedokázala reagovat na nárůst počtu obyvatel adekvátní výstavbou komunálních nájemních domů pro chudší vrstvy, a proto se rozhodla pro toto řešení. Kolonie se nacházela v prostoru poblíž nynější křižovatky ulic Pod Ohradou a Čechova, specificky na místě dnešního panelového domu čp.65-66-70-71/II a sousedního čp.5-6/II a v přilehlém úseku samotné vozovky ulice Pod Ohradou. Obecní rada o zřízení kolonie rozhodla v únoru 1925.[87] Umístěna byla severovýchodně od tehdejší obecní cihelny, při východní straně úzké cesty č.kat.2787 lemované strouhou, jež vedla od cihelny do města. Bylo sem instalováno na náklady města 11 vyřazených železničních vagónů jako bydlení pro nejchudší vrstvy. 1 vagón si obec pronajala, 1 si ponechala pro akutní bytové případy a zbylých 9 odprodala zájemcům o levné nouzové bydlení.[88] Tím byl položen základ této pitoreskní čtvrti.
Kolonie sestávala se dvou řad nejstarších vagónů, postavených východozápadním směrem a obrácených do mezilehlé uličky. V severní řadě fungoval v druhém vagónu od západu ve 40. letech malý obchod. Na severovýchodním okraji kolonie stála veřejná pumpa na vodu. Domy ve vagónové kolonii měly samostatný systém číslování římskými číslicemi. Soupis majitelů domů z konce 20. let 20. století tu uvádí 12 vagónů: č.I – majitel Adolf Benešovský, č.II - obec Rokycany, č.III - Alois Runt, č.IV - obec Rokycany, č.V - František Zelenka, č.VI - Alois Fořt, č.VII - Václav Volmut, č.VIII - Matěj Brožík, č.IX - Božena Oleksová, č.X - Barbora Opatrná, č.XI - Jan Modr, č.XII - Pavel Kučera.[89]
7.3.2. Další stavební vývoj vagónové kolonie
V říjnu 1928 městská rada rozhodla, že obě obecní vagónová obydlí se mají nabídnout jejich nájemníkům ke koupi.[90] Na lednovém zasedání v roce 1929 pak radní rozhodli, že Josefu Čihákovi a Jaroslavu Kraftovi se odprodají vagónová obydlí, která obývají, a to za 3000 Kč.[91] V září 1929 městská rada vyslovila souhlas s převodem vagónového obydlí P. Kučery na V. Podanou.[92] Ještě předtím, v roce 1927, obecní rada rozhodla obestavět oba městské obytné vagóny cihlovým zdivem.[93] Podobně obestavěny soukromou iniciativou i ostatní vagóny. V prosinci 1932 městská rada dodatečně vydává M. Brožíkovi stavební povolení na přístavbu vagónového obydlí.[94]
Kolonie měla tendenci k rozrůstání. Soupis z poloviny 40. let 20. století už tu uvádí 16 obytných vagónů: č.I – majitel Emilie Krupičková, č.II - Helena Karfiolová, č.III - Alois Runt, č.IV - Josef Čihák, č.V - Antonie Zelenková, č.VI - Alois Fořt, č.VII - Václav Hanzlík, č.VIII - Matěj Brož, č.IX - Josef Darda, č.X – pan Mucek, č.XI - Jan Modr, č.XII - Václav Brantner, č.XIII - Václav Svoboda, č.XIV - Josef Runt, č.XV – paní Klírová, č.XVI - Václav Čermák.[95] Obec ale poměrně rychle svou politiku přitvrdila a odmítala další přibývání provizorních příbytků. Ještě 21. září 1927 vydala městská rada povolení ke stavbě provizorního domku na pozemku č.kat.2624/1 pro J. Mucka.[96] Pak se ale přístup vedení obce k dalšímu rozrůstání tohoto slumu změnil. V říjnu 1927 radní zamítli žádost B. Fajta o výstavbu nouzového obydlí ve vagónové kolonii a dodali, že obydlí tohoto druhu už nebudou povolována, protože pozemek za cihelnou se musí nechat nezastavěný pro účely cihelny.[97] V dubnu 1928 se na schůzi městské rady projednávala žádost V. Papežíka o poskytnutí pozemku na výstavbu vagónového obydlí. Žádost se měla postoupit správě cihelny, zda není pozemek k dispozici v okolí cihelny.[98] V květnu 1928 povolen městskou radou J. Modrovi (obyvatel vagónu č. XI) odklad splácení zbývající sumy za jeho vagónové obydlí na 3 měsíce, pak měl platit 50 Kč/měsíc. Žádost J. Krištůvka o povolení k výstavbě vagónového obydlí odkázána zároveň k projednání s městskou technickou kanceláří, která měla v souvislosti s přestěhováním některých nájemníků ze starých obecních domů do nového činžovního domu u cihelny (čp.403/II – viz níže) umístit tohoto žadatele do běžného nájemního bytu.[99] V březnu 1932 nevyhověno žádosti V. Vejvančického o poskytnutí místa pro výstavbu vagónového obydlí z důvodu, že obec nemá vhodné místo.[100] V polovině července 1933 rozhodla městská rada, že J. Sejkovi se propůjčí místo na obecním pozemku za cihelnou na výstavbu nouzového obydlí a stáje na koně za stavebních podmínek, jako pro tam postavená ostatní nouzová obydlí, musí si ale opatřit stavební povolení.[101] V srpnu 1933 se ale stanovisko vedení města mění. Vzhledem k tomu, že u vagónové kolonie je prý už jen jediné místo na výstavbu 3. nouzového domu (o nouzových domech u vagónové kolonie viz níže), se reviduje usnesení městské rady z 13. července 1933 o vykázání místa pro výstavbu nouzového obydlí J. Sejka. Žadateli má být vyhledáno jiné místo.[102]
Vagónová kolonie postupně rostla a získávala některé prvky omezeného městského komfortu a technického vybavení. Nešlo v pravém slova smyslu o chudinský slum, spíše o chudou dělnickou kolonii, která ale nebyla obývána skutečnou spodinou a která měla jisté barvité kouzlo a atmosféru pospolitosti. V lednu 1928 si na schůzi zastupitelstva stěžuje Anna Basáková, že ve špatném stavu jsou chodníky ve vagónové kolonii.[103] V březnu 1928 městská rada rozhodla, že ke kolonii se zřídí popelem vysypaná pěšina dle návrhu městské technické kanceláře.[104] V červenci 1928 se městská rada zabývala žádostí obyvatel vagónové kolonie, aby nebyl pozemek v kolonii prodáván. Usneseno, že bude ponechán v majetku obce.[105] Patrně šlo o výraz obav místních usedlíků, že v rámci probíhající výměny pozemků v prostoru cihelny za účelem rozšíření jejího areálu bude plocha, na které stály zdejší provizorní příbytky, prodána do soukromých rukou a kolonie zlikvidována. V listopadu 1930 rozhodla městská rada, že z běžných prostředků na elektrifikaci se ihned zřídí 2 světla ve vagónové kolonii.[106] V lednu 1931 se obecní správní komise usnesla, že vhodným způsobem se upraví cesta k vagónové kolonii pro chůzi.[107] V září 1931 pak rada dala ze zdravotních důvodů souhlas k výstavbou uličního kanálu ve vagónové kolonii za cca 4 100 Kč.[108] 1. září 1933 se měla konat stavební a zdravotní komise za účelem zjištění nutnosti výstavby kanalizace pro vagónovou kolonii a obecní nouzové domy.[109] Dne 7. září 1933 se uvádí, že komise nedoporučila zřídit kanál leč jen pro odpad u obecních nouzových domů. Akce zadána J. Sejkovi.[110]
7.3.3. Nouzové baráky
Jižně od hlavní uličky s oboustrannou zástavbou, tvořící původní vagónovou kolonii z 20. let, stála ještě jedna ulička a po její severní straně další řada provizorních přízemních příbytků. Ty byly podle L. Mayera pozdějšího data a šlo o ono mírné rozrůstání kolonie, popsané v předchozí pasáži. Jižně od této druhé uličky se pak rozkládaly tři nouzové baráky.[111] Ty v 30. letech 20. století postavilo město. Šlo celkem o 3 nouzové domy čp.312/II, čp.40/II a čp.93/II (lidově zvané „nouzáky“[112]) s 26 byty. Postaveny postupně, celkovým nákladem 208 000 Kč.[113] Zatímco vagónová kolonie i přes svou provizornost aspoň nabízela privátní příbytky s malou zahrádkou, tyto „nouzové baráky“ měly charakter holobytů. Šlo o přízemní betonové objekty pro nejchudší vrstvy.
Myšlenka vystavit toto laciné komunální bydlení se poprvé objevuje na podzim 1930. Městská rada tehdy jednala o obsazení bytů v novém obecním domě čp.431/II (v dnešní Jeřabinové ulici, viz níže). Byť výstavbou obecního nájemního domu došlo o nezanedbatelnému přírůstku bytového fondu, stále to nepostačovalo. Radní se proto usnesli zřídit 10-12 nouzových bytů o ploše cca 16 čtverečních metrů s malým stavebním nákladem. Jako nejvhodnější umístění zmiňovány pozemky u vagónové kolonie.[114] Jednání pak postupovalo poměrně rychlým tempem. Ještě před koncem října 1930 starosta předložil městské radě dva náčrtky od stavitele Štěpána Volfa na tento nouzový barák. Usneseno nezřizovat společné chodby ale jen zvláštní vchody do každého bytu. Obecní komise měla najít pozemek.[115] 5. listopadu 1930 pak na další schůzi městské rady schválen projekt od Štěpána Volfa. Z úsporných důvodů nakonec bylo nutno zřídit dvě společné chodby. Radní vyslovili souhlas s návrhem R. Kadláčka, aby byl barák postaven na pozemku č.kat.2624/1 u obecní cihelny. Rozhodnuto, že 10. listopadu 1930 se provede stavební řízení, obecnímu zastupitelstvu se doporučuje schválit výstavbu a povolit náklad cca 65 000 Kč z lesního rezervního fondu. 6. listopadu 1930 se mělo vypsat ofertní řízení s lhůtou do 12. listopadu 1930.[116] 11. listopadu 1930 vyslovila souhlas s půjčkou 65 000 Kč z lesního rezervního fondu na výstavbu nouzového baráku obecní finanční komise.[117]
12. listopadu 1930 městská rada obecnímu zastupitelstvu doporučila vydat stavební povolení na nouzový barák na č.kat.2624/1. Výstavba nouzového baráku zadána J. Žourovi za 64 471,48 Kč s podmínkou, že zaměstná na stavbě místní dělnictvo.[118] 14. listopadu 1930 pak obecní zastupitelstvo povolení k výstavbě prvního tohoto nouzového baráku pro 12 rodin skutečně vydalo.[119] Umístěn na pozemku č.kat.2624/1 jižně od vagónové kolonie. Zároveň odsouhlasilo uzavření půjčky 65 000 Kč na úhradu nákladů na jeho zbudování. Město bylo v době počínající hospodářské krize motivováno k tomu opatřit byty pro sociálně nejslabší. Nouzový barák pro 12 rodin měl stát v severovýchodní části pozemku č.kat.2624/1 u vagónové čtvrti. 10. listopadu 1930 konáno komisionelní šetření. Náklady odhadnuty na 65 000 Kč, což mělo být hrazeno půjčkou z lesního rezervního fondu. Do domu se měly nastěhovat rodiny, bydlící dosud v objektu čp.32/I, který se musel v nejbližší době zbořit, aby se otevřela nová ulice k obecní dívčí škole (spojovací úsek Komenského ulice směrem k nynější ZŠ T. G. Masaryka). V debatě vystoupil za komunisty Jan Hořice, podle kterého by se měl změnit projekt nouzového domu, protože navrhovaná společná chodba je zdravotně nevhodná a vede k hádkám. Zastupitelstvo nakonec Hořicův námět odsouhlasilo.[120] Na následující schůzi v listopadu 1930 městské radě J. Žour předložil pozměňovací návrhy k projektu nouzového baráku. Rada souhlasila s alternativou č.1, v jejímž rámci mělo být nutné pořídit navíc 3 dveře a zároveň se mělo ušetřit se na jednom komínu.[121] Ještě před koncem listopadu pak městská rada rozhodla také, že v nouzovém baráku se zřídí 3 záchody.[122]
V prosinci 1930 obecní správní komise rozhodla, že v nouzovém baráku se místo xylolitových pořídí prkenné podlahy s izolací.[123] Obývací a užívací povolení na novostavbu nouzového baráku na č.kat.2624/1 vydala městská rada 7. května 1931, s platností od 4. května 1931.[124] Tento první nouzový barák získal číslo popisné čp.40/II.[125] Číslo popisné sem bylo přeneseno ze zbořeného domku na rohu Nerudova náměstí a Soukenické ulice (viz „Pražské předměstí“). Přidělení bytů provedeno na zvláštní schůzi prezídia městské rady 8. května 1931.[126] V květnu 1931 poukázala městská rada k výplatě účet pro J. Žoura ve výši 25 000 Kč za výstavbu nouzového baráku.[127] Koncem července 1931 povolena městskou radou splátka J. Žourovi 5 000 Kč za výstavbu nouzového domu.[128] V květnu 1932 vzat městskou radou na vědomí výsledek superkolaudace 1. nouzového domu na č.kat.2624/1.[129]
Dobudováním prvního nouzového domu ale zájem města o tento typ obecního nájemního bydlení neustal. Už 21. května 1931 městskou radou usneseno, že vzhledem k bytové nouzi má městská technická kancelář hledat místo pro druhý nouzový barák a vypsat ofertní řízení.[130] Podle jiného dobového pramene se městská rada o výstavbě 2. nouzového baráku usnesla už 1. května 1931.[131] Dne 23. července 1931 pak městská rada obecnímu zastupitelstvu doporučuje vydat stavební povolení na výstavbu 2. nouzového baráku na č.kat.2624, přičemž náklad cca 80 000 Kč se měl uhradit z lesního rezervního fondu.[132] Již 28. srpna 1931 vydalo obecní zastupitelstvo povolení k výstavbě dalšího nouzového domu k ubytování rodin bez přístřeší na pozemku č.kat.2624/1. Dne 23. července 1931 konáno stavební řízení. 2. nouzový barák měl být zřízen na západní straně od 1. nouzového baráku. Objekt měl mít půdorys 28,56 x 8,4 metrů a obsahoval by 12 obytných kuchyní o ploše 14,38 – 16,34 metrů čtverečních. Z toho 6 obytných kuchyní umístěných vždy po dvou na jedné společné chodbě a 6 obytných kuchyní umístěných po třech na jedné společné chodbě. Výška místností navržena 2,6 metrů, okna o rozměrech 90 x 140 cm, střecha sedlová krytá lepenkou. 8 metrů od budovy navrženy při kůlničkách u 1. nouzového baráku 3 společné zděné záchody a po stranách 12 kůlniček (o rozměrech 14,8 x 1,7 metrů, kryté lepenkou). Výstavbu doporučila městská rada 23. července 1931. Náklad odhadnut městskou technickou kanceláří na 80 000 Kč, což mělo být uhrazeno z části z 200 000 Kč určených na nouzové práce.[133] Počátkem září 1931 pak městská rada provedla změnu svého staršího usnesení z 23. července 1931 ohledně financování této akce. Výstavba nového nouzového baráku se měla v intencích předchozího rozhodnutí obecního zastupitelstva uhradit z mimořádného rozpočtu na rok 1931, kde byla položka 200 000 Kč.[134]
Dne 10. září 1931 městská rada oznámila výsledek ofertního řízení na 2. nouzový barák. Stavební práce zadány V. Beranovi za 57 058,10 Kč, pokrývačské práce zadány V. Šikovi za 2762 Kč a sklenářské práce V. Pokovi za 693 Kč.[135] Městská rada v listopadu 1931 vzala na vědomí zprávu městské technické kanceláře o výstavbě nouzového baráku u cihelny.[136] 17. listopadu 1931 pak obecní finanční komise souhlasila s financováním výstavby 2.nouzového baráku za cca 70 000 Kč. Peníze se měly vzít z půjčky 200 000 Kč na nouzové práce z lesního rezervního fondu.[137] Po dokončení stavby, v lednu 1933 k výplatě poukázány účty pro firmu V. Beran 57 302,50 Kč za výstavbu 2.nouzového baráku.[138] V březnu 1932 se uvádí, že městská technická kancelář vyzve místní železářské obchodníky k podání nabídky na dodávku sporokrbů pro 2. nouzový barák.[139] Koncem března 1932 pak usneseno zakoupit 4 sporáky pro 2. nouzový barák dle výsledku ofertního řízení od firmy J. J. Pilný z Plzně.[140] Na schůzi obecní bytové komise 26. dubna 1932 se řeší obsazení bytů v 2. nouzovém baráku.[141] 28. dubna 1932 vydáno městskou radou obývací a užívací povolení pro 2. nouzový barák, platné od 1. května 1932.[142] O rok později, 30. května 1933, pak městské radě oznámen výsledek superkolaudace 2. nouzového domu.[143] Po svém dokončení získal druhý nouzový barák číslo popisné čp.93/II. Alespoň tak to vyplývá z dobových materiálů pro jednání města. 2. nouzový barák totiž měl být zřízen na západní straně od 1. nouzového baráku.[144] Ten měl čp.40/II. Podle mapy města z roku 1940 je na západní straně čp.40/II barák čp.93/II. I toto číslo sem bylo přesunuto druhotně, ze zbořeného domu v Pivovarské ulici na Pražském předměstí.
Velmi rychle se objevily tlaky, aby vznikl i 3. nouzový barák. Koncem června 1932 na schůzi obecního zastupitelstva prohlašuje M. Svejkovská, že při obsazování bytů v 2. nouzovém domě se o 12 bytů uchází asi 60 rodin. V obecním rozpočtu je prý 80 000 Kč na výstavbu 3. nouzového domu a sociální demokraté proto navrhují urychlit jeho výstavbu tak, aby se do něj v říjnu 1932 mohli stěhovat nájemníci. Věc přikázána městské radě k projednání.[145] Jenže k návrhu M. Svejkovské přednesenému na schůzi obecního zastupitelstva 24. června 1932 o výstavbě 3. nouzového baráku zaujala rada v červenci 1932 negativní stanovisko.[146] Při jednání o rozpočtu města na rok 1933 v březnu 1933 se zase v prohlášení KSČ k rozpočtu navrhuje vypustit 120 000 Kč, určených na zboření a výstavbu nových děkanských chlévů (viz kapitola „Urbanovo náměstí“), a použít raději peníze na výstavbu dalšího obecního nouzového domu.[147] V srpnu 1933 kvůli plánované výstavbě 3. nouzového domu zamítnuta žádost o výstavbu nouzového obydlí J. Sejka u vagónové kolonie (viz výše).[148]
V roce 1935 město posuzuje uzavření půjčky 5-6 000 000 Kč na úhradu investic, koupě lesů a na konverzi nevýhodných půjček. 3. dubna 1935 projednala městská rada možnost půjčky od advokáta Josefa Vlčka z Počapel u Berouna, kterou jí nabídl 2. července 1934. Dne 11. dubna 1935 městská rada doporučila půjčku ke schválení. Měla být použita mimo jiné na výstavbu nouzového baráku za 70 000 Kč.[149] Na této schůzi 25. dubna 1935 sice obecní zastupitelstvo uznalo nutnost výstavby 3. nouzového domu u cihelny na pozemku č.kat.2624/1, ale schválená výpůjčka (nyní uváděna jako sponzor František Bayer, advokát z Prahy) ve výši 5 –6 000 000 Kč se opozdila. Rozhodnutí o půjčce ve výši 5-6 000 000 Kč totiž odloženo až na září 1935. Přitom bylo nutné výstavbu nouzového domu urychlit, protože se schylovalo k demolici obecního domu čp.29/III (stál na Plzeňském předměstí v prostoru dnešního náměstí U Saské brány), obývaného 4 nájemními stranami. Ve městě navíc i beztak trvala bytová krize. Městská rada proto doporučila vzít si zálohovou půjčku 70 000 Kč z lesního rezervního fondu a doporučila schválit stavební povolení analogické k povolení vydanému na výstavbu nouzového domu z 28. srpna 1931. 26. července 1935 na schůzi obecního zastupitelstva skutečně povolení vydáno a dočasná půjčka schválena.[150] Po svém dokončení získal třetí nouzový barák číslo popisné čp.312/II. Toto číslo popisné původně nesl železniční strážní domek, stojící do rekonstrukce trati poblíž místa, kde se severně od pozdější továrny Favorit odděluje lokální trať na Mirošov.
7.3.4. Zánik vagónové kolonie po 2. světové válce
Jak vypadala vagónová kolonie a sousední nouzové baráky, ukazuje ještě v plné podobě letecký snímek z roku 1947. Kolonie nebyla přístupná z dnešní ulice Pod Ohradou, respektive její předchůdkyně, cesty č.kat.2787. Ta měla totiž nadále podobu úvozu se strouhou, a byť sloužila pěším (a do 2. světové války se tudy chodilo k obecní cihelně, viz výše), nebyla skutečnou městskou komunikací. Příjezd ke kolonii byl místo toho řešen cestou od východu. Odbočovala z Družstevní ulice, jen pár metrů jižně od křižovatky Družstevní Čechova. Tato cesta (nezpevněná ale vcelku jasně vymezená) pak sledovala východní okraj kolonie a odbočovala zde severní i jižní boční ulička, zajišťující přístup k jednotlivým domům.[151] Rozhodnutím rady MNV ze 7. září 1953 pojmenována ulička ve vagónové kolonii U Cihelny.[152] Po zániku kolonie zrušeno i toto pojmenování (teprve v 90. letech přeneseno na ulici na nedalekém sídlišti U Václava – viz výše). Kolonii na východě lemoval pruh zemědělských pozemků podél tehdy ještě neexistující Družstevní ulice, na jihu a západě to byly prázdné plochy, patřící k areálu cihelny, ale prakticky nevyužívané. Na severu se této enklávy dotýkala asanovaná plocha bývalé Hammerovy pily, kde za Protektorátu vyrostly luxusní vily, neblíže z nich vila čp.602 na nároží dnešních ulic Pod Ohradou a Čechova (viz výše). Obě tyto ulice ale existovaly jen v náznacích.[153]
Ačkoliv vagonová kolonie nadále stála, její existence, podobně jako v případě existence obecní cihelny, se stávala anachronismem. Dne 25. června 1945 ještě rozhodl MNV automaticky prodloužit nájem všech pozemků pro vagónovou kolonií na neurčitou dobu.[154] Toto rozhodnutí znovu potvrzeno na schůzi MNV 25. dubna 1946.[155] Dne 1. srpna 1946 zároveň správcem vedlejších nouzových domů ustanoven František Mikovec.[156] V roce 1946 tu bylo registrováno 15 obytných vagónů. Pak se ale dostavil úpadek. Do objektů se nastěhovali dělníci ze Slovenska (převážně Romové). Původní obyvatelé odcházeli a čtvrť rychle pustla.[157] V září 1954 si obyvatelé vagónové kolonie i sousedních nouzových domů stěžují na to, že jim neteče voda a hrozí, že pokud to MNV neopraví, podají všichni zdejší obyvatelé žádost o přidělení nových obecních bytů.[158]
V tomto stádiu zachycuje lokalitu letecký snímek ze srpna 1957. Zástavba kolonie zůstávala vnějškově beze změn, ale nová zástavba se přiblížila ze severu (tzv. svobodárna čp.700/II, viz výše) i z východu (dvouletkové domy v Družstevní ulici, viz výše).[159] Přiblížila se asanace celé rozsáhlé oblasti obecní cihelny (viz výše) a v jejím rámci byla vagónová kolonie brzy nato zbořena. Demolice „vagónky“ započala roku 1958 (podle L. Mayera sice už v roce 1954 kolonie neexistovala,[160] což je ovšem omyl, vyvrácený leteckými fotografiemi).[161] V říjnu 1959 se uvádí, že vagónová kolonie pomalu mizí.[162] Tehdy se tu plánuje brzké započetí stavby nového sídliště Jižní předměstí. Jeho výstavba ale pak byla odložena (viz níže) a s tím pravděpodobně i usnula urychlená asanace kolonie. V červenci 1961 se totiž na plénu MěstNV stále jen debatuje o nutnosti její rychlé likvidace.[163] Jak ale správně poznamenal na říjnovém zasedání národního výboru roku 1961 jeho člen Josef Bláha, zboření kolonie by zatížilo obec nutností najít pro její obyvatele náhradní byty, a to v té době, kdy hromadná bytová výstavba v Rokycanech ztratila poněkud své tempo, nebyla nepodstatná věc.[164] V září 1962 o chystaném vyklizení kolonie jednal národní výbor.[165] V roce 1963 ale ještě stojí několik posledních vagónů, do konce roku se nicméně plánuje jejich demolice.[166] Město si uvolnění plochy kolonie stanovilo v létě roku 1963 jako závazek.[167] V roce 1965 už kolonie neexistovala. Vzhledem k odložení výstavby plánovaného sídliště Jižní předměstí ale rada MěstNV 28. dubna 1965 pověřila komisi pro výstavbu tím, aby našla pro uvolněnou lokalitu aspoň provizorní využití.[168] Souběžně s vagónovou kolonií likvidovány i výše uvedené nouzové baráky z 30. let 20. století.
[1] 12. schůze obecního zastupitelstva, 10.9.1920.
[2] Hofman, K.: Rokycany v letech 1740 až 1750: Část druhá: Hospodářské poměry. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 7:s.40, 1996.
[3] schůze obecní rady, 12.3.1861.
[4] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.103.
[5] Kronika města Rokycan 1907-18, f.99.
[6] Rokycanský deník, 9.12.1994, s.15.
[7] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.44.
[8] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.44.
[9] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.44.
[10] 23. schůze obecního zastupitelstva, 19.9.1913.
[11] 5. schůze obecního zastupitelstva, 3.11.1914.
[12] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.44.
[13] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 11.Rokycansko, č.49, 12.12.1991,s.6; Slavnostní schůze MNV 9.3.1947.
[14] Šach, V.: Jak se v Rokycanech říkalo a říká, díl 11.Rokycansko, č.49, 12.12.1991,s.6.
[15] 23. schůze obecního zastupitelstva, 27.9.1921.
[16] 36. schůze obecního zastupitelstva, 3.3.1922.
[17] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.132.
[18] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.132.
[19] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.44.
[20] 28. schůze obecního zastupitelstva, 12.3.1926.
[21] 2. schůze městské rady, 26.6.1927.
[22] 6. schůze městské rady, 20.7.1927.
[23] 1. schůze obecní technicko-průmyslové komise, 11.1927.
[24] 2. schůze technicko-průmyslové komise, 31.1.1928.
[25] 54. schůze městské rady, 17.2.1928.
[26] 11. schůze obecního zastupitelstva, 24.2.1928.
[27] 12. schůze obecního zastupitelstva, 2.5.1928.
[28] 14. schůze obecního zastupitelstva, 5.6.1928.
[29] 16. schůze obecní finanční komise, 11.5.1928.
[30] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27.7.1928.
[31] 33. schůze obecního zastupitelstva, 20.12.1929.
[32] 92. schůze městské rady, 14.9.1928.
[33] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.66.
[34] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.44.
[35] 55. schůze obecního zastupitelstva, 22.12.1936.
[36] 146. schůze městské rady, 22.9.1933.
[37] Schůze obecní technicko-průmyslové komise, 17.10.1933
[38] 151. schůze městské rady, 19.10.1933.
[39] 59. schůze obecního zastupitelstva, 18.6.1937
[40] 17. schůze obecního zastupitelstva, 22.10.1940.
[41] 31. schůze obecního zastupitelstva, 22.12.1942.
[42] 31. schůze městské rady, 14.11.1927.
[43] 74. schůze městské rady, 25.5.1928.
[44] 75. schůze městské rady, 1.6.1928.
[45] 80. schůze městské rady, 22.6.1928.
[46] 81. schůze městské rady, 29.6.1928.
[47] 18. schůze obecní finanční komise, 23.7.1928
[48] 16. schůze obecního zastupitelstva, 27.7.1928.
[49] 90. schůze městské rady, 7.9.1928.
[50] 13. schůze obecní správní komise, 5.2.1931.
[51] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28.8.1931.
[52] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1938.PLZE26.06115&extent=-807753.8053936289,-1073412.4832985785,-806639.8268922315,-1072850.2722736544&link=ext
[53] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.17.
[54] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.44.
[55] 34. schůze obecního zastupitelstva, 17.12.1943.
[56] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.115.
[57] Slavnostní schůze MNV 9.3.1947.
[58] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.116.
[59] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.
[60] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.125.
[61] Schůze NV, 25.5.1945.
[62] Schůze MNV 4.6.1945.
[63] Schůze obecní průmyslové komise 26.9.1945.
[64] Schůze MNV 17.1.1946.
[65] Schůze MNV 16.5.1946.
[66] Schůze rady MNV 14.6.1946.
[67] Schůze MNV 1.8.1946.
[68] Schůze rady MNV 3.10.1946.
[69] Slavnostní schůze MNV 9.3.1947.
[70] Schůze pléna MNV, 6.5.1947.
[71] Schůze pléna MNV, 9.11.1948.
[72] Veřejná schůze pléna MNV, 26.7.1949.
[73] Veřejná schůze pléna MNV, 26.7.1949.
[74] Schůze pléna MNV, 17.6.1949.
[75] Veřejná schůze pléna MNV, 26.7.1949.
[76] Šebová, B.: Migrace slovenských Romů do českých zemí po roce 1945 (případová studie – usídlování Romů v Rokycanech mezi lety 1945 – 1952), Bakalářská práce, FF UK, 2006. https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/2775
[77] 1. schůze pléna MNV, 19.1.1951.
[78] 6. schůze pléna MNV, 19.10.1951.
[79] 1. zasedání MNV, 25.5.1954.
[80] 8. zasedání MNV, 13.10.1958.
[81] 5. zasedání MNV, 29.6.1959.
[82] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-807600.4187810919,-1073409.327835789,-806844.6381156098,-1073027.8947811783&link=ext
[83] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.44.
[84] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.44; Kronika města Rokycan, 1957-62, f.61.
[85] 2. plenární zasedání MěstNV, 2.9.1980.
[87] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.47.
[88] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.69.
[89] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[90] 101. schůze městské rady, 24.10.1928.
[91] 116. schůze městské rady, 9.1.1929.
[92] 160. schůze městské rady, 19.9.1929.
[93] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.47.
[94] 107. schůze městské rady, 7.12.1932.
[95] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[96] 15. schůze městské rady, 21.9.1927.
[97] 22. schůze městské rady, 19.10.1927.
[98] 68. schůze městské rady, 25.4.1928.
[99] 73. schůze městské rady, 23.5.1928.
[100] 63. schůze městské rady, 17.3.1932.
[101] 136. schůze městské rady, 13.7.1933.
[102] 140. schůze městské rady, 17.8.1933.
[103] 10. schůze obecního zastupitelstva, 13.1.1928.
[104] 58. schůze městské rady, 7.3.1928.
[105] 82. schůze městské rady, 11.7.1928.
[106] 230. schůze městské rady, 26.11.1930.
[107] 9. schůze obecní správní komise, 9.1.1931.
[108] 27. schůze městské rady, 24.9.1931.
[109] 142. schůze městské rady, 31.8.1933.
[110] 143. schůze městské rady, 7.9.1933.
[111] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.
[112] 4. zasedání MNV, 24.9.1954.
[113] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.66.
[114] 224. schůze městské rady, 23.10.1930.
[115] 225. schůze městské rady, 29.10.1930.
[116] 226. schůze městské rady, 5.11.1930.
[117] Schůze obecní finanční komise, 11.11.1930.
[118] 227. schůze městské rady, 12.11.1930.
[119] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28.8.1931.
[120] 51. schůze obecního zastupitelstva, 14.11.1930.
[121] 228. schůze městské rady, 19.11.1930.
[122] 230. schůze městské rady, 26.11.1930.
[123] 4. schůze obecní správní komise, 23.12.1930.
[124] 3. schůze městské rady, 7.5.1931.
[125] 49. schůze městské rady, 30.12.1931.
[126] Schůze prezídia městské rady, 8.5.1931.
[127] 5. schůze městské rady, 21.5.1931.
[128] 18. schůze městské rady, 30.7.1931.
[129] 75. schůze městské rady, 27.5.1932.
[130] 5. schůze městské rady, 21.5.1931.
[131] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28.8.1931.
[132] 17. schůze městské rady, 23.7.1931.
[133] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28.8.1931.
[134] 24. schůze městské rady, 3.9.1931.
[135] 25. schůze městské rady, 10.9.1931.
[136] 36. schůze městské rady, 5.11.1931.
[137] Schůze obecní finanční komise, 17.11.1931.
[138] 115. schůze městské rady, 26.1.1933.
[139] 62. schůze městské rady, 10.3.1932.
[140] 65. schůze městské rady, 31.3.1932.
[141] 6. schůze obecní bytové komise, 26.4.1932.
[142] 69. schůze městské rady, 28.4.1932.
[143] 131. schůze městské rady, 30.5.1933.
[144] 4. schůze obecního zastupitelstva, 28.8.1931.
[145] 14. schůze obecního zastupitelstva, 24.6.1932.
[146] 85. schůze městské rady, 22.7.1932.
[147] 21. schůze obecního zastupitelstva, 3.3.1933.
[148] 140. schůze městské rady, 17.8.1933.
[149] 36. schůze obecního zastupitelstva, 25.4.1935.
[150] 38. schůze obecního zastupitelstva, 26.7.1935.
[151] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE26.01654&extent=-807266.9806813947,-1073297.3696381832,-806893.0965259459,-1073108.6749784802&link=ext
[152] Kronika města Rokycan, 1951-54, f.184.
[153] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1947.PLZE26.01654&extent=-807266.9806813947,-1073297.3696381832,-806893.0965259459,-1073108.6749784802&link=ext
[154] Schůze MNV 25.6.1945.
[155] Schůze MNV 25.4.1946.
[156] Schůze MNV 1.8.1946.
[157] Kronika města Rokycan, 1957-62, f.127.
[158] 4. zasedání MNV, 24.9.1954.
[159] https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=lms&idrastru=WMSA08.1957.PLZE26.11017&extent=-807475.636244134,-1073352.2506501141,-806719.8555786519,-1072970.8175955035&link=ext
[160] Založeno na vzpomínkách Ladislava Mayera z Rokycan.
[161] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.47.
[162] Kronika města Rokycan, 1957-62, f.127.
[163] 4. plenární zasedání MěstNV, 3.7.1961.
[164] 7. plenární zasedání MěstNV, 2.10.1961.
[165] 6. plenární zasedání MěstNV, 24.9.1962.
[166] Kronika města Rokycan 1962-65, f.75.
[167] 4. plenární zasedání MěstNV, 8.7.1963.
[168] 3. plenární zasedání MěstNV, 17.5.1965.