D. Borek: verze 2020/11/26

3. Obytná zástavba ve východní části Jižního předměstí (Hořicov, Páníkova cihelna a zástavba podél Nového ulice)

Zatímco první půlstoletí urbanizace Jižního předměstí se neslo výlučně ve znamení industriální zástavby, ve 20. letech 20. století se i sem rozšířily obytné domy. A stavební tempo tu bylo velmi rychlé. Nejprve ve 20. letech sem byl situován jednotně řešený soubor dělnických rodinných domků (tzv. Hořicov), od 30. let na něj pak navázala individuální výstavba, jejíž osou se stala dnešní ulice V. Nového, která byla přes nynější Dukelskou ulici v roce 1927 napojena na nově zřízený podjezd železniční trati u sokolovny. Blízkost průmyslových areálů byla nadále patrná a nepochybně mírně snižovala atraktivitu zdejších stavebních pozemků (ve srovnání s ryze rezidenčním Rašínovem), ale přesto se tu vytvořila rozsáhlá oblast individuální výstavby. Její doplňování a zahušťování pokračovalo i ve 2. polovině 20. století. Tehdy byla plánovitě řešena zaniklá Páníkovic cihelna, jejíž ploše vytýčena zcela nová ulice (Květná, dříve 20. výročí osvobození) s novou zástavbou rodinných domků. Východní polovinu bývalé cihelny vyplnil velký areál garážových kójí.

V 80. letech 20. století bylo zcela přeorganizováno dopravní řešení této čtvrti, když dosavadní podružná ulice B. Němcové byla proměněna na širokou silniční komunikaci, která propojila od východu na západ výpadovky na Mirošov (Zeyerova ulice) a na Šťáhlavy (Šťáhlavská ulice). Západně od tohoto okrsku individuální zástavby zároveň od 50. let probíhala intenzivní sídlištní výstavba. Dosavadní severojižní orientace této lokality (ulicí Nového k podjezdu u sokolovny a do centra města) ustoupila do pozadí, naopak posílena byla gravitace nově vzniklého centra Jižního předměstí na stejnojmenném sídlišti.

Obsah

3. Obytná zástavba ve východní části Jižního předměstí (Hořicov, Páníkova cihelna a zástavba podél Nového ulice). PAGEREF _Toc57518585 \h 1

3.1. Hořicov. PAGEREF _Toc57518586 \h 1

3.1.1. Příprava výstavby a výstavba Hořicova. PAGEREF _Toc57518587 \h 1

3.1.2. Popis zástavby Hořicova. PAGEREF _Toc57518588 \h 1

3.1.3. Vývoj pojmenování ulic na Hořicově. PAGEREF _Toc57518589 \h 2

3.1.4. Technický vývoj Hořicova před rokem 1945. PAGEREF _Toc57518590 \h 2

3.1.5. Technický vývoj Barákovy ulice po roce 1945. PAGEREF _Toc57518591 \h 3

3.1.6. Technický vývoj Stehlíkovy ulice po roce 1945. PAGEREF _Toc57518592 \h 4

3.1.7. Technický vývoj Kozinovy ulice po roce 1945. PAGEREF _Toc57518593 \h 4

3.2.Parcelace Páníkovic cihelny. PAGEREF _Toc57518594 \h 4

3.2.1. Původní Páníkovic cihelna. PAGEREF _Toc57518595 \h 4

3.2.2. Zboření Páníkovic cihelny a výstavba garáží PAGEREF _Toc57518596 \h 4

3.2.3. Zbylá část bývalé cihelny. PAGEREF _Toc57518597 \h 4

3.2.4. Výstavba rodinných domů poblíž bývalé Páníkovic cihelny (založení Květné ulice a dostavba severní strany Barákovy ulice). PAGEREF _Toc57518598 \h 4

3.2.5. Technický vývoj Květné ulice a vývoj jejího pojmenování PAGEREF _Toc57518599 \h 4

3.3 Zástavba podél Nového ulice. PAGEREF _Toc57518600 \h 4

3.3.1. Úvod. PAGEREF _Toc57518601 \h 4

3.3.2. Socha svatého Václava. PAGEREF _Toc57518602 \h 4

3.3.3. Příprava a postup urbanizace dnešní ulice V. Nového. PAGEREF _Toc57518603 \h 4

3.3.4. Popis zástavby v ulici V. Nového. PAGEREF _Toc57518604 \h 4

3.3.5. Technický vývoj Nového ulice. PAGEREF _Toc57518605 \h 4

3.3.6. Vývoj pojmenování Nového ulice. PAGEREF _Toc57518606 \h 4

3.3.7. Popis vzniku ulice Boženy Němcové a zdejší zástavba. PAGEREF _Toc57518607 \h 4

3.3.8. Vývoj pojmenování ulice Boženy Němcové. PAGEREF _Toc57518608 \h 4

3.3.9. Technický vývoj ulice Boženy Němcové a její přestavba na dopravní průtah počátkem 80. let 20. století PAGEREF _Toc57518609 \h 4

3.3.10. Erbenova ulice (popis vzniku a zdejší zástavba). PAGEREF _Toc57518610 \h 4

3.3.11. Technický vývoj Erbenovy ulice a vývoj pojmenování PAGEREF _Toc57518611 \h 4

3.3.12. Muchova ulice (popis vzniku a zdejší zástavba). PAGEREF _Toc57518612 \h 4

3.3.13. Technický vývoj Muchovy ulice a vývoj jejího pojmenování PAGEREF _Toc57518613 \h 4

3.3.14. Máchova ulice (popis vzniku a zdejší zástavba). PAGEREF _Toc57518614 \h 4

3.3.15. Technický vývoj Máchovy ulice a vývoj pojmenování PAGEREF _Toc57518615 \h 4

3.3.16. Ulice U Pekáren (popis vzniku a zdejší zástavba). PAGEREF _Toc57518616 \h 4

3.3.17. Technický vývoj ulice U Pekáren a vývoj pojmenování PAGEREF _Toc57518617 \h 4

3.3.18. Čechova ulice (popis vzniku a zdejší zástavba). PAGEREF _Toc57518618 \h 4

3.3.19. Technický vývoj Čechovy ulice a vývoj pojmenování PAGEREF _Toc57518619 \h 4

3.3.20. Zástavba v Družstevní ulici (severní úsek, nesídlištní zástavba). PAGEREF _Toc57518620 \h 4

3.1. Hořicov

Prvorepublikovou parcelací ve 20. letech 20. století byla podél ulic Stehlíkova, Kozinova a Barákova založena čtvrť Hořicov, tvořená 32 jednoduchými typizovanými domky (respektive 16 dvojdomky) pro dělníky. Její pojmenování připomíná místního sociálně demokratického politika Antonína Hořice. Mělo být ideologicky levicovou protivahou "národně demokratického" Rašínova, ale neujalo se a dnes je prakticky neznámé a rozhodně není spontánně užíváno. g

Ještě v červenci 1927 se uvádí, že pro „kolonii pod Kotlem“ dosud nebylo přijato oficiální pojmenování.[1] Dne 4. září 1929 městská rada neschválila návrh Obecně prospěšného družstva, aby kolonie družstevních domků pod Kotlem byla pojmenována Hořicov.[2] V říjnu 1930 komunistický zastupitel J. Dobromysl žádá, aby se vyřídila žádost určité části obyvatel pojmenovat novou čtvrť pod Kotlem Hořicov. Zastupitelstvo města odkázalo věc k projednání městské radě.[3] Ta pak 26. listopadu 1930 skutečně obecnímu zastupitelstvu doporučila pojmenovat kolonii pod Kotlem Hořicov.[4] Označení bylo definitivně přijaté 9. prosince 1930 obecní správní komisí.[5]

3.1.1. Příprava výstavby a výstavba Hořicova

Výstavbu nové čtvrti zajišťovalo „Všeobecné prospěšné stavební a bytové družstvo dělnické“, jehož předsedou byl Antonín Hořice.[6] Družstvo vybralo dosud volný pozemek č.kat.2641. Hořicov byl komunikačně uchycen na stávající Veselskou silnici (dnes Zeyerovu ulici), ale zástavba byla převážně orientována do hloubi pozemku, do nově vytýčených ulic. Na jihu to byla Stehlíkova ulice (podél severního okraje areálu Kovohutí), na severu Barákova ulice, na západě nynější ulice V. Nového a prostředkem nové zástavby trasována Kozinova ulice, rozdělující tuto kolonii na dva domovní bloky. Kozinova ulice založena v šířce 10 metrů, Nového ulice měla 14 metrů. Jednotlivé pozemky měřily 660 – 1008 čtverečních metrů.[7] V květnu 1921 projednalo zastupitelstvo města návrh na rozšíření plánu polohy a regulace města v části města za továrnou Zbirožských železáren (Hopfengärtnerovy železárny, viz výše) k továrně Eisnera (nynější Kovohutě, o nich viz níže), mezi okresní silnicí Veselskou a polní cestou č.kat.2960/1. Město konstatovalo, že parcelací pozemku č.kat.2641 u Veselské silnice vyvolána nutnost regulace. Nový stavební okrsek se opřel o starší komunikační sít. Byla to okresní silnice č.kat.2958/3 (dnešní Zeyerova ulice) a polní cesta č.kat.2960/1 (dnešní ulice Nového) a měly být provedeny jako 14 metrů široké ulice). Šířku 14 metrů měly mít i další dvě nové ulice (Stehlíkova, Barákova) vybíhající z okresní silnice na cestu č.kat.2960/1. Ostatní příčné ulice (Kozinova) navrženy 10 metrů široké.[8]

Na témž zasedání zastupitelstvo taky vydalo vlastní povolení rozdělit pozemek č.kat.2641 na stavební místa pro Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo. Už 29. dubna 1921 konáno komisionelní šetření. Zástavba měla mít dva stavební bloky: větší z nich u okresní silnice měl zasahovat do hloubky 2/3 pozemku. Menší blok oddělen ulicí širokou 10 metrů (Kozinova), přičemž přiléhal k projektované 14 metrů široké ulici ve směru polní cesty č.kat.2960/1 (dnešní Nového ulice). Na jižní a severní straně pozemku plánovány nadále ulice 14 metrů široké (Barákova, Stehlíkova). Regulační čára u veselské okresní silnice dána regulační čarou továrny firmy Eisner čp.285/II (dnešní Kovohutě). Dohodnuto, že majitelé sousedních pozemků na jižní, západní a severní straně lokality odstoupí po dohodě s družstvem nebo ve vyvlastňovacím řízení pruh svých pozemků o šířce 6+2 metry pro plánované komunikace. Pozemek popisován jako plochý, s mírným sklonem k okresní silnice, proto mělo být možné levně provést kanalizaci, provizorně napojenou na kanál vedoucí z továrny čp.285/II do Padrťského potoka (majitel továrny souhlasil, jen chtěl jistotu, že kanál se nebude zanášet). Pro zásobování vodou se měly zřídit studny společné pro každý dvojdům. Ve větším bloku plánováno 20 domů, v menším 12 domů. Plocha parcel nadále uváděna 660 – 1008 čtverečních metrů. Typizované domky měly sestávat z jednoho pokoje do ulice, z kuchyně do dvora, dále z předsíně, schodiště do sklepa, spíže a záchodu. V podkroví projektován pokoj, 2 půdy a komora. Do ulice měly být povinně ohrazeny vkusným plotem z latí a s betonovými pilířky. Před každým domem měl být výhledově, na požádání obce, zřízen mozaikový chodník.[9] Jako autor projektu jednotlivých typizovaných domků se uvádí rokycanský stavitel Josef Žour, který právě v těchto letech a na této stavební zakázce zahájil svou úspěšnou kariéru, která z jeho firmy učinila jednoho z největších rokycanských prvorepublikových „developerů“.[10]

Na schůzi v červenci 1921 zastupitelstvo potvrdilo rozšíření regulačních plánů a plánů polohy na oblast mezi Plzeňskou a Šťáhlavskou silnicí a Rakovským potokem. Poté, co to zastupitelé odsouhlasili už 13. května 1921, byl totiž záměr zveřejněn a nebylo proti němu námitek, tudíž nyní opětovně a definitivně schválen.[11] I vlastní stavbu jednotlivých domů prováděl Josef Žour. Výstavba zahájena roku 1921 a v letech 1921-1922 předána většina domků do užívání.[12] Jen s malým zpožděním pak dobudováno 6 dalších domů, financovaných městskými železárnami (respektive obcí jako jejich vlastníkem), které na jejich zbudování přispěly 300 000 Kč (dar schválen 22. prosince 1921).[13] Fond pro výstavbu těchto domů zřízen usnesením obecního zastupitelstva z 27. září 1921. Železárny na zmíněný dar 300 000 Kč použily část zisku za rok 1921.[14] Obecní zastupitelstvo vzalo 27. září 1921 a 22. prosince 1921 na vědomí zřízení fondu pro výstavbu domů pro dělníky a zřízence městských železáren ve výši 300 000 Kč. Pro urychlenou výstavbu těchto domů bylo zahájeno jednání s Obecně prospěšným družstvem, aby obci přepustilo část svého pozemku č.kat.2641 pro výstavbu 3 dvojdomků. Družstvo souhlasilo, požadovalo od obce náhradní pozemek, až jej bude potřebovat. Velmi rychle vypsáno ofertní řízení na výstavbu těchto 3 dvojdomků a zakázka zadána Josefu Žourovi za 161 252,21 Kč. Žour se musel zavázat, že řemeslnické práce zadá Josefu Šimáněmu (pokrývač, za 8627,20 Kč), Josefu Splítkovi (zámečník, za 4647,80 Kč), Františku Bradovi (malíř, za 2185 Kč) a Václavu Meinerovi (kamnář, za 2600 Kč). K rychlosti realizace mělo přispět i to, že stavba byla provedena podle již hotových typizovaných plánů Obecně prospěšného družstva a podle stavebního povolení vydaného družstvu 4. srpna 1921 na ostatní domky Hořicova.[15] 21. října 1921 vydáno na těchto 6 domů stavební povolení.[16] Šlo o objekty čp.326/II, čp.327/II, čp.328/II, čp.329/II, čp.330/II a čp.331/II. Dne 5. července 1923 schůze obecního zastupitelstva rozhodla o použití 100 000 Kč věnovaných městskými železárnami na jejich dostavbu.[17] Těchto šest obecních rodinných domků vyšlo na 512 000 Kč.[18] Kolaudovány 20. září 1923.[19]  Určeny pro zaměstnance železáren jako nájemní bydlení.  Architektonicky se neliší od ostatních.

V únoru 1929 rozhodla městská rada, že nelze vyhovět žádosti Aloise a Anežky Drchalových o odprodej domu čp.330/II, protože obec chce železárenské domky prodat.[20] V květnu 1933 usneseno městskou radou, že u Š. Volfa se opatří odhad ceny domů čp.326-331/II a pak se stanoví prodejní ceny pro zaměstnance městských železáren.[21] Odhad ceny domků čp.326-331/II od Š. Volfa oznámen městské radě v červnu 1933. Usneseno je nabídnout k prodeji po 40 000 Kč dosavadním nájemníkům.[22] V červenci 1933 konstatuje rada, že nabídka J. Fuchse na odkup rodinného domu v kolonii pod Kotlem se vezme v úvahu.[23] Obecní bytová komise v srpnu 1933 městské radě doporučila projednat prodej obecních domů čp.326-331/II s nájemníky a s jinými dělníky z městských železáren.[24] Dne 1. dubna 1943 ovšem nařídil ředitel městských železáren Gerold všem rodinám, bydlícím v domcích patřících železárnám na Hořicově, kteří už v železárnách nepracují, aby domky vyklidili.[25]

3.1.2. Popis zástavby Hořicova

Celkem stálo na Hořicově 32 nových dělnických domků, sdružených do 16 dvojdomů.  Všechny měly jednotný design. Vzhledem ke klientele, pro niž určeny, byla jejich architektura o poznání skromnější než v případě středostavovského Rašínova. Šlo o půdorysně malé dvojdomky s polovalbovou střechou a částečně obytným podkrovím. Soubor těchto dělnických domků se dodnes zachoval. Vzhledem k rostoucím nárokům na kapacitu obytné plochy ovšem většina z nich prošla přestavbami a nástavbami. Ty byly prováděny již individuálně. Přesto tu vykrystalizoval jakýsi společný model adaptace, kdy provedena nástavba prvního patra a půdorysné rozšíření domu na bočních stranách. Obytná plocha objektu se tak dramaticky zvýšila, ale vznikla jakási bizarní kostka s moderní brizolitovou fasádou normalizačního stylu, z níž ovšem často trčí vrcholová partie původní střechy. Paradoxně lépe tak dopadly ty objekty, kde se jejich majitelé před rokem 1989 neodhodlali k přístavbě (nebo na ni neměli peníze), protože v současnosti již úroveň těchto dodatečných stavebních zásahů je výrazně kvalitnější.

V Stehlíkově ulici stojí čtyři dvojdomy původního Hořicova. Objekt čp.317-318/II byl někdy za socialismu v obou svých polovinách rozšířen a zvýšen o 1. patro. Takto ještě zachycen ve fotodokumentaci města z roku 2000.[26] Někdy poté prošly obě části dvojdomu další rekonstrukcí, při které východní polovina (čp.317/II) získala novou fasádu, zbavenou socialistického brizolitu, a západní část (čp.318/II) byla radikálně upravena. Zdivo nástavby v 1. patře částečně sníženo a do podkroví vsazen místo něj velký vikýř. Fasáda řešena nově kombinací omítek a cihel. Jde o dobrou ukázku, jak revidovat amatérské svépomocné stavební zásahy z předlistopadového období. V březnu 1932 vydáno stavební povolení pro Karla Kotyzu na truhlářskou dílnu a strojovnu u čp.338/II.[27] Podle seznamu majitelů z té doby ale byl Karel Kotyza majitelem objektu čp.318/II.[28] Zatímco dům čp.317-318/II je příkladem opakovaných radikálních stavebních proměn, vedlejší dvojdomek čp.319-320/II se dochoval intaktně v původních skromných proporcích. Může za to i pietní význam objektu. Pamětní deska na jeho východní části (čp.319/II) totiž připomíná smrt železničáře Václava Stehlíka (nar. 1879), který za 2. světové války poskytl úkryt českým parašutistům z Velké Británie a byl za to 28. května 1942 i se svou rodinou zavražděn nacisty.[29] Obě poloviny domku mají původní hmotové dispozice, které dobře ilustrují skromné rozměry této původní zástavby Hořicova.  Jediným novějším prvkem jsou moderní širší okna do ulice, k boční straně západní poloviny domu (čp.320/II) byl někdy za socialismu přistavěna přízemní místnost s plochou střechou. Další dvojdům čp.321-322/II je opět příkladem razantní proměny tvářnosti původní zástavby. Nejen, že byl podle výše vylíčeného modelu rozšířen a provedena nástavba prvního patra, ale jeho východní polovina (čp.321/II) byla rozšířena k východu a vybavena bizarními zkosenými podpěrnými sloupy z betonu, které nesou horní patro budovy. Jde o jakési zhmotnění snah normalizačních kutilů o luxusním moderním bydlení, jakési socialistické art-deco, dnes zajímavá ukázka dobových estetických představ, realizovaných v podmínkách chudého stavebního sortimentu a faktické absence profesionálních projekčních firem. Následuje ústí Kozinovy ulice a za ním ještě stojí ve Stehlíkově ulici dům čp.328-329/II. Tam se podoba obou polovin dvojdomu zásadně rozchází. Zatímco východní část (čp.328/II) si podržela původní podobu, západní část (čp.329/II) někdy před v období rokem 1989 rozšířena a zvýšena o 1. patro s fasádou pokrytou brizolitem. Východní část domu tak unikla amatérským stavebním akcím za socialismu a dle stavu z roku 2000 procházela rekonstrukcí.[30] Při ní byl domek mírně rozšířen k východu, ale zachoval si původní proporce.  Do podkroví vložen střešní vikýř. Výsledkem je elegantní stavba, která si podržela ducha prvorepublikové architektury.

Hořicov zformoval i jižní stranu Barákovy ulice. Lemují ji také čtyři původní dvojdomky. Objekt čp.344-345/II byl razantně rozšířen a zvýšen o patro. Roku 1979 kolaudoval provedenou přístavbu domu čp.345/II MěstNV.[31] Kolaudace provedena 15. listopadu 1979.[32] V tomto stavu zůstávají obě poloviny domu i nadále. Na vedlejším pozemku stojí dvojdům čp.342-343/II. Jeho východní část (čp.343/II) byla taktéž rozšířena a zvýšena patro někdy za socialismu. Ve srovnání se stavem v roce 2000 tu aspoň někdy poté došlo k částečné úpravě fasády a odstranění brizolitového pláště.[33] Zato západní polovina stavby (čp.342/II) se dochovala bez větších změn do současnosti. Jde nadále o původní malý přízemní domek s polovalbovou střechou. Přestavbou (rozšíření po stranách a nástavba patra) prošel i sousední dům čp.340-341/II. Povolení k přístavbě jeho západní části (čp.340/II), při níž měla vzniknout nová bytová jednotka, vydal MěstNV v roce 1979.[34] U východní poloviny (čp.341/II) byla patrně přístavba 1. patra provedena ještě dříve. Následuje ústí Kozinovy ulice a západně od něj je ještě situován dvojdům čp.334-335/II. Jeho východní polovina (čp.335/II) patří k nejlépe dochovaným domům původního Hořicova, západní polovina (čp.334/II) prošla nástavbou, na rozdíl od většiny zdejších modernizovaných domů ale tato úprava provedena v jiném duchu. V některých ohledech zašla až do vod sentimentálního podnikatelského baroka, příznačného pro éru po roce 1989. Přestavba domu proběhla již před rokem 2000.[35] Někdy okolo roku 2010 ještě do střechy vloženy obytné místnosti v podkroví 2. patra s vikýři. Proporčně je ale nová podoba domu zvládnutá a odpovídá městskému prostředí, ve kterém se nachází. Ovšem s původní podobou této dělnické kolonie už nemá nic společného.

Kozinova ulice má charakter krátké příčné spojky mezi dvěma hlavními osami Hořicova: Stehlíkovou a Barákovou ulicí. Stojí v ní následující čtyři dvojdomy. Na východní straně je to objekt čp.324-325/II. Obě jeho poloviny se dochovaly v původních prvorepublikových proporcích. V květnu 1932 vydáno stavební povolení pro J. Čechuru na chlévek u čp.324/II.[36] Jižní polovina dvojdomu (čp.324/II) měla ještě v roce 2000 zcela intaktní podobu (kromě přízemního přístavku u vchodu s plochou střechou z dob socialismu).[37] Někdy poté byla fasáda mírně upravena a vyměněny stavební prvky jako nevhodná plastová okna či náhrada vikýře za moderní střešní okno. Původní podoba je ale stále do velké míry uchována. Severní polovina (čp.325/II) prodělala mírnou  modernizaci již před rokem 2000. Dalším dvojdomem je čp.338-339/II. Jeho severní část (čp.339/II) prodělala za socialismu přístavbu patra. Jižní část (čp.338/II) ještě v roce 2000 měla takřka původní podobu.[38] Dle stavu z  února 2006 ale již probíhala na domě čp.338/II nástavba prvního patra.[39] Byla provedena v podobných proporcích jako jiné modernizace zdejší zástavby z dob socialismu. Nebyla tak využita možnost osobitěji doplnit prvorepublikovou architekturu. Západní frontu Kozinovy ulice tvoří dvojdům čp.336-337/II. Jeho severní polovina (čp.336/II) je takřka úplně dochovaná, ještě počátkem 21. století měla  původní stavební detaily, včetně oken, dveří, krytiny střechy apod.. Později mírně upravena. Jižní část objektu (čp.337/II) prodělala nástavbu patra za socialismu.  V listopadu 1997 městské zastupitelstvo schválilo úpravu rozpočtu města, mimo jiné i kvůli nákladům na nákup objektu čp.336/II.[40] Dle evidence katastru nemovitostí je v roce 2008 majitelem objektu už soukromá osoba. Vedle stojí dvojdomek čp.326-327/II. V květnu 1930 usneseno městskou radou opravit v domě městských železáren čp.327/II podlahu nákladem cca 2000 Kč.[41]  Souhlas s opravou čp.327/II za cca 2000 Kč vydala pak v červnu 1930 i obecní finanční komise.[42] Oprava domu čp.327/II zadána v polovině června 1930 městskou radou V. Včalovi.[43] V dubnu 1956 projednává MNV záměr prodeje severní poloviny domku (čp.326/II), do té doby stále v majetku obce, do soukromých rukou. Přednostně nabídnut obyvatelům demolované zástavby na místě sídliště Hrudkovanka (viz „kapitola Pražské předměstí“), ale nikdo neprojevil zájem.[44] Rada MNV pak rozhodla, že objekt bude převeden na Annu Vaníkovou, která tu už žila jako nájemnice, a to za 15 500 Kčs.[45] Dům čp.326/II za socialismu unikl brutálním socialistickým přístavbám. Někdy v 90. letech proběhla jen mírná adaptace podkroví na obytné prostory. Do fasády vsazena nová, půlkruhově zakončená okna. Jižní polovina (čp.327/II) před rokem 1989 byla proměněna nástavbou 1. patra.

Jen letmo se zástavba Hořicova dotkla ulice Nového, kde zbudovány dva dvojdomy. Objekt čp.330-331/II byl v obou svých polovinách rozšířen a zvýšen o  patro. Někdy počátkem 21. století pak aspoň opravena fasáda a zbavena brizolitových omítek. V únoru 1929 rozhodla městská rada, že nelze vyhovět žádosti Aloise a Anežky Drchalových o odprodej domu čp.330/II, protože obec chce železárenské domky prodat.[46]  V polovině října 1932 vyslovila městská rada souhlas s rozšířením dvorku u čp.330/II, přičemž konstatovala, že dvorek nelze zastavovat.[47] Vedle stojí dvojdům čp.332-333/II. Ten byl také zvýšen, ale citlivým způsobem, kdy nástavba patra pojata jen jako podlouhlý zděný vikýř, takže méně utrpěly proporce původní polovalbové střechy. Rovněž do dopravně důležité Zeyerovy ulice (v jistém odstupu od vozovky) jsou obráceny dva dvojdomy. Objekt čp.315-316/II prodělal rozšíření a zvýšení patra a stejný proces proběhl i u objektu čp.346-347/II.

Toto tedy je původní, plánovitě založená zástavba Hořicova z 20. let 20. století. Od 20. let se ale ještě Hořicov rozrůstal o několik dalších domků, které se ale už architektonicky odlišovaly od jednotně navržené zástavby vlastního Hořicova. Na jižní straně Stehlíkovy ulice, u křižovatky s Nového ulicí, postavena v rámci finančního rámce Všeobecného stavebního družstva zámožně působící dvojvila čp.349-350/II z 20. let 20. století. Je to dvoupatrový objekt s obytným podkrovím v 2. patře a zděnými vikýři na střeše. Roku 1979 MěstNV kolaudoval provedenou přístavbu domu čp.349/II.[48] Vnějškově se dům čp.349/II dochoval takřka intaktně. Východní polovina (čp.350/II) byla ještě v roce 2000 podobně zachovalá.[49] Potom prošla opravou, při níž sice setřeny některé detaily fasády, ale rekonstrukce jinak provedena vkusně a citlivě. Před domem čp.350/II rovněž těsně při ulici postaven v 90. letech 20. století přízemní plochostřechý objekt prodejny pečiva firmy Ladislava Frídela. Obchod otevřen v 1. polovině prosince 1997. Díky blízkosti průmyslových závodů si udržel stálý okruh zákazníků.[50] Na vedlejší parcele postaven individuálně budovaný patrový rodinný dům čp.527/II. Antonín Drmla získal stavební povolení 1. září 1936. Novostavba čp.527/II dle projektu Josefa Beneše byla zkolaudována 20. září 1937.[51] Tento domek skromných rozměrů má polovalbovou střechu a zděný vikýř do podkroví v 1. patře. Je dochován takřka v původním stavu.

Dodatečná parcelace proběhla ve 30. a 40. letech i na jižním konci Kozinovy ulice, která byla tehdy protažena k jihu, od křižovatky se Stehlíkovou ulicí. Vyrostl tu nárožní domek čp.568/II. Jde o patrový objekt s obytným podkrovím a valbovou střechou. Dne 9. března 1939 na schůzi obecní rady vydáno stavební povolení na stavbu rodinného domku na pozemku č.kat.2665 (majitelé B. a M. Pešulovi).[52] Projekt zpracoval Josef Žour. Kolaudace provedena 5. října 1939.[53] Vedlejší parcelu zaujal patrový domek čp.504/II, postavený v polovině 30. let 20. století.  Za socialismu byl zásadně přebudován, zvýšen a zakončen plochou střechou. Dále tu stojí dva identické patrové domky s polovalbovou střechou čp.522/II a čp.523/II. Stavební povolení na dům čp.522/II vydáno 8. září 1936. Projekt je dílem Josefa Žoura. Kolaudace provedena 21. června 1937.[54] Dům čp.523/II získal stavební povolení 9.  září 1936. Projekt také zhotovil Josef Žour. Kolaudace proběhla rovněž 21. června 1937.[55] Oba se dochovaly v nezměněné podobě. Pak se ale další rozvoj Kozinovy ulice jižním směrem zastavil. Narušila ho totiž expanze areálu Kovohutí, které se posunuly západním směrem až na úroveň ulice Nového. Původní představa, že Kozinova ulice a vilková zástavba bude pokračovat dál ke Kotli, byla konfrontována s rapidně rostoucím průmyslovým komplexem. K zásadní změně došlo už za Protektorátu, kdy tehdejší továrna na náboje prožívala rozmach, daný podporou zbrojního průmyslu. V březnu 1941 projednalo obecní zastupitelstvo zrušení ulic projektovaných v místech přicházejících v úvahu pro rozšíření továrny na nábojky a prodej jejich ploch továrně. Továrna na nábojky hodlala rozšířit svoji plochu přikoupením pozemků č.kat.2665/2, č.kat.2665/11, č.kat.2665/12, č.kat.2665/1 a č.kat.2671 a požadovala i plochu ulic, o což požádala obec 4. prosince 1940. Šlo o západovýchodní a severojižní ulici, které tvořily obrácené písmeno T o ploše 920 čtverečních sáhů. Už 5. prosince 1940 městská rada doporučila ke schválení a na březnové schůzi obecního zastupitelstva v roce 1941 vše schváleno.[56] Kozinova ulice tak byla oproti původnímu předválečnému plánu, kdy měla pokračovat dále k jihu, zaslepena a čtyři dříve zbudované domky se ocitly v sevření továrních pozemků. Nejjižnější z nich, čp.523/II dokonce v  éře socialismu včleněn přímo do areálu továrny a přestal sloužit obytným účelům. V současnosti zde sídlí místní organizace Českého rybářského svazu Rokycany a objektu se říká „domeček u Kovohutí“. Někdy mezi srpnem a listopadem 1976 také rada MěstNV vzala na vědomí informaci o postoupení části veřejného prostranství v Kozinově ulici pro vedení plynovodu do plynové redukční stanice podniku Kovohutě.[57] Zatím posledním novým rodinným domem, který na Hořicově vznikl, je dům čp.1250/II, otočený do Barákovy ulice, nedaleko jejího nároží s Kozinovou ulicí. V únoru 2006 už byl rozestavěný.[58] Dokončený byl 17. června 2009.[59] Je to mohutný patrový objekt se sedlovou střechou a uličním štítem, kompozičně i měřítkově zvládnutý.

3.1.3. Vývoj pojmenování ulic na Hořicově

Současná ulice Stehlíkova původně nesla jméno Škroupova ulice.[60] Pojmenována tak byla na schůzi obecního zastupitelstva 12. července 1927.[61] Dle návrhu městské rady a obecní okrašlovací komise.[62] Usnesením MNV z 25. července 1946 získala nové jméno Stehlíkova ulice.[63] Připomíná zdejšího obyvatele Václava Stehlíka, zavražděného za německé okupace (viz výše).

Barákova ulice získala označení také na schůzi obecního zastupitelstva 12. července 1927.[64]  Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a obecní okrašlovací komise.[65] Ulice se jmenuje po českém žurnalistovi Josefu Barákovi (1833-1883). Toto jméno se od jejího vzniku nezměnilo. Když ovšem musel v roce 1962 opustit z důvodů vnitřních bojů v rámci komunistického establishmentu svůj post ministr vnitra Rudolf Barák, vyvolalo to v Rokycanech otázky, zda pojmenování této ulice není ve skutečnosti odkazem na tohoto, náhle zavrženíhodného politika.  Na podzim 1963 vzala rada MěstNV s úlevou na vědomí, že tomu tak opravdu není.[66]

Jméno Kozinovy ulice je odvozeno od chodského rebela Jana Sladkého Koziny (1652-1695). O jejím pojmenování se rozhodlo rovněž na schůzi obecního zastupitelstva 12. července 1927.[67] Zastupitelé tak přijali návrh městské rady a obecní okrašlovací komise na pojmenování komunikací v této nové kolonii.[68]  Od té doby se název nezměnil.

3.1.4. Technický vývoj Hořicova před rokem 1945

Stejně jako v jiných okrscích individuální zástavby i na Hořicově se jen pomalu rozvíjely inženýrské sítě a občanská infrastruktura. Na většinu z nich se muselo čekat až do 2. poloviny 20. století. Mezi investičními výdaji, navrhovanými do obecního rozpočtu na rok 1922, je suma 250 000 Kč na úpravu komunikací a stavbu kanalizace v nových družstevních koloniích (Hořicov i Rašínov).[69] V červenci 1922 zastupitelstvo města odsouhlasilo změnu účelu půjčky 1 000 000 Kč od městské spořitelny v Hořovicích, která byla původně určená na výstavbu tří obecních domů (rozhodlo o ní město 5. dubna 1921). Nyní měla jít na jiné investice. Mimo jiné z ní mělo být použito 250 000 Kč právě na zmíněné úpravy komunikací a kanalizaci.[70] Dne 5. března 1923 schválen návrh na úpravu jízdní dráhy v nových ulicích u Veselské silnice. Zakázka zadána J. Žourovi, který musel jako podmínku od obce zaměstnat místní nezaměstnané dělníky.[71] Pak 14. března 1923 obecní správní komise schválila ujednání s povozníky o ceně za dopravu štětového kamene a štěrku na úpravu ulic v nové kolonii u Veselské silnice. Na téže schůzi vydala komise kolaudační protokol na kanál v ulici v družstevní kolonii u Veselské silnice. Výstavbu kanalizace provedl také J. Žour, nákladem 75 084 Kč.[72] V dubnu 1923 odsouhlasila obecní správní komise J. Žourovi první splátku za práce na úpravě ulic v kolonii u Veselské ulice a v kolonii družstva Svépomoc (Rašínov), a to ve výši 12 000 Kč.[73] Je nutné si ale uvědomit, že slovní spojení „úprava ulic“ za první republiky v předměstských částech Rokycan většinou obnášela uválcování štěrku. O skutečné dlážděné komunikaci nemohlo být ani řeči.

V dubnu 1923 taky obecní správní komise rozhodla, že město koupí 700 kg měděného drátu na elektrickou linku do družstevní kolonie u Veselské silnice. Drát měl být opatřen u firmy M. Bondy nákladem cca 11 000 Kč.[74] V dubnu 1923 obecní správní komise neschválila žádost invalidy A. Pláteníka o postavení kiosku na pozemku č.kat.2641. Obec mu ale naznačila, že nebude bránit případné výstavbě kiosku na rohovém pozemku paní Veselé.[75] Rodině Veselých patřil pozemek č.kat.2631 na severní straně Barákovy ulice. V roce 1926 se uvádí, že obec musela řešit stížnosti uživatelů družstevních domků na severní straně kolonie u Veselské silnice (tedy podél Barákovy ulice), že nemohou dobře zajíždět do dvorů a že je nutno rozšířit komunikaci. V té době, květen 1926, se už zmiňuje, že komunikace na jižní straně kolonie (Stehlíkova ulice) už je rozšířena na plnou šířku tím, že továrna na náboje dobrovolně odstoupila pruh pozemku č.kat.2642/1. Následná jednání mezi obcí a  majiteli zdejších pozemků pak rovněž přinesla výsledky. František Veselý (majitel č.kat.2631) souhlasil, že odstoupí na východní a jižní straně pruh o ploše 2137 čtverečních metrů za 11 460 Kč. Šlo o parcelu podél západní strany Zeyerovy ulice, severně od křižovatky s Barákovou ulicí. Transakce umožňovala rozšíření přilehlých úseků Zeyerovy i Barákovy ulice.  Rovněž Antonín Nosek (majitel č.kat.2639) souhlasil s tím, že městu odstoupí na jižní straně tohoto pozemku 244 čtverečních metrů za 1020 Kč a na západní straně 387 čtverečních metrů za 1100 Kč. Tento pozemek se nacházel v prostoru severně od křižovatky Barákova-Nového, podél východní strany Nového ulice. Převod tak umožnil i zde rozšíření Barákovy ulice a hlavně budoucí výstavbu úseku Nového ulice severně od Hořicova. Již předtím zde získala obec od Jana a Rudolfa Chaunů část pozemku č.kat.2639, na které zřízen sypaný chodník podél budoucí Nového ulice (viz níže).[76]

Dle zprávy o stavu vývoje obecního rozpočtu na rok 1926 (s údaji k 12. srpnu 1926) byla během roku překročena plánovaná částka na úpravu Rašínova a „kolonie pod Kotlem“ (pozdější Hořicov) o 19 487,73 Kč.[77] Patrně proto v říjnu 1927 městská rada rozhodla, že se upouští od zamýšlené výsadby stromových alejí v ulicích na Rašínově, pod Kotlem a u Marily pro letošní rok, protože dosud nebyla schválena příslušná rozpočtová položka.[78] V listopadu 1927 vznesena na zasedání obecního zastupitelstva stížnost na špatné provedení ulic a chodníků v kolonii pod Kotlem a chodníku od Hopfengärtnera k této kolonii.[79] V lednu 1928 si Václav Stehlík stěžuje na schůzi zastupitelstva na špatný stav chodníků v kolonii pod Kotlem. Starosta reagoval s tím, že dal nařídit vysypání chodníků u sv. Václava, což by mělo být provedeno do konce týdne (tedy ještě v polovině ledna 1928).[80] V únoru 1928 obecní stavební komise doporučila, aby se obec postarala o úpravu ulic v kolonii u Veselské silnice. Velitelství 102. dělostřeleckého pluku mělo být zároveň požádáno, aby vojáci nevodili koně po chodnících v kolonii pod Kotlem.[81] Dne 9. prosince 1927 se obecní zastupitelstvo usneslo vzít si půjčku z mniškového fondu ve výši 5 539 908 Kč na úhradu investic z mimořádného rozpočtu na rok 1927, mimo jiné i 35 000 Kč na úpravu ulic v kolonii u Veselské silnice.[82] V červenci 1928 ale jedná zastupitelstvo o výsledku intervence, kterou zástupci města provedli u zemského správního výboru a kde bylo město postaveno před nutnost provést redukci investic. Městská rada 23. června 1928 provedla návrh redukce výdajů z rozpočtu na rok 1927. V jejím rámci rekonstrukce ulic v této kolonii snížena z 35 000 Kč na 20 000 Kč. I v rozpočtu na rok 1928 provedeny škrty a částka 21 000 Kč na dehtování chodníku v kolonii pod Kotlem zcela zrušena.[83] V listopadu 1928 si na schůzi zastupitelstva opět stěžuje Václav Stehlík. Už v roce 1927 prý kritizoval, že v kolonii pod Kotlem nebyla západní hraniční ulice dosud rozšířena a upravena i ve své druhé polovině a že chodníky a ulice jsou tam vozbou a špatným materiálem nesjízdné. Usneseno, aby městská rada příčiny neutěšeného stavu čtvrti prověřila.[84] Na následující prosincové schůzi zastupitelstva v roce 1928 pak konstatováno, že 17. prosince 1928 prověřila městská rada interpelaci Václava Stehlíka a že v roce 1928 do rozpočtu skutečně zařazeno 35 000 Kč na úpravu ulice u Veselské silnice. Jenže 27. července 1928 usnesením obecního zastupitelstva tato částka snížena na 20 000 Kč a pak zcela vypuštěna zemským správním výborem, takže lze nyní provést jen nejnutnější úpravy komunikace.[85]

V listopadu 1928 městská rada rozhodla, že o žádosti Obecně prospěšného stavebního družstva o zavedení vodovodu na účet obce se rozhodne na příští schůzi po předložení výpočtu pozemků, které družstvo při výstavbě domů čp.326-331/II postoupilo obci.[86] Šlo o domy stavěné v rámci Hořicova, ale určené pro zaměstnance obecních železáren. V prosinci 1928 oznámena městské radě zpráva městské technické kanceláře o úpravě komunikací u družstevních domů pod Kotlem.[87] Bilanci výdajů města do úpravy nových částí města na Rašínově a pod Kotlem (Hořicov) podává přehled z prosince 1929. Na kanalizaci a úpravu těchto dvou nových městských čtvrtí bylo v roce 1922 vynaloženo 241 561,06 Kč, v roce 1923 198 106,84 Kč, v roce 1924 32 972,50 Kč, v roce 1925 119 197,28 Kč, v roce 1926 180 138,05 Kč a v roce 1927 6882,39 Kč.  Celkem tedy v letech 1922-27 vynaloženo 778 858,72 Kč (ovšem Rašínov z této sumy nepochybně zabíral větší část). Tato částka uhrazena půjčkou od hořovické obecní spořitelny (241 511,12 Kč), 1. půjčkou z radnické obecní spořitelny (200 000 Kč) a 2. půjčkou z radnické obecní spořitelny (230 000 Kč). K prosinci 1929 zbývalo uhradit 106 827,60 Kč, které zatím vybrány z lesního rezervního fondu.[88] V dubnu 1930 při projednávání rozpočtu města na rok 1930 se opět ozval Václav Stehlík a opětovně urgoval úpravu ulic a chodníků v kolonii pod Kotlem.[89]

V červenci 1930 (respektive už v červnu 1930, ale tato schůze byla kvůli politickým sporům zpochybněna a projednání se muselo opakovat) rozhodlo zastupitelstvo města o mimořádné půjčce z lesního rezervního fondu ve výši 650 000 Kč na úhradu investic naplánovaných v rozpočtu na rok 1930. Mělo jít o práce, které by pomohly vyřešit problém nezaměstnanosti v době nastupující hospodářské krize. Mezi nimi se uvádí i úprava chodníků v nové části města pod Kotlem za 20 000 Kč.[90] V srpnu 1931 obecní zastupitelstvo schválilo výpůjčku z mniškového fondu ve výši 610 000 Kč na úhradu investic z mimořádného rozpočtu na rok 1931. Mimo jiné i na úpravu kanalizace v čtvrti u Veselské silnice za 30 000 Kč.[91] V lednu 1932 na plénu zastupitelstva opět vystoupil V. Stehlík. Tentokrát kritizuje, že úprava pěšiny za bývalou Hopfengärtnerovou strojírnou postupuje pomalu a je prováděna z hrubé strusky, která poškozuje obuv. Žádá, aby obec v úzké části této pěšiny přikoupila sousední pozemky a rozšířila ji.[92] Šlo patrně o nynější Nového, která tehdy ještě mezi Hořicovem a městem měla ráz zemědělské krajiny. Obyvatelé Hořicova tak při cestě do centra města museli chodit přes pole. Dne 10. dubna 1933 městskou radou obecnímu zastupitelstvu doporučeno uzavřít půjčku 1 520 000 Kč u Ústřední banky českých spořitelen, mimo jiné na kanalizaci u Veselské silnice za 30 000 Kč.[93]

3.1.5. Technický vývoj Barákovy ulice po roce 1945

V roce 1956 chtěl MNV prosadit zařazení úpravy Stehlíkovy a Barákovy ulice do plánu stavebních akcí na onen rok. Obě ulice měly být opatřeny chodníky (viz níže u popisu technického vývoje Stehlíkovy ulice).[94] Na jaře 1963 Stehlíkova i Barákova ulice vyspraveny škvárou a štěrkem.[95] V plánu na rok 1964 a ve výhledu na rok 1965 město počítalo s významnější investicí do obou ulic.[96] V prosinci 1964 pak plány konkretizovány tak, že na akci obec připravila 100 000 Kčs. V té době už zároveň měla potřebný materiál (štěrk, šmanda, obrubníky). Případné započetí akce ale původně zamýšleno jen jako náhradní varianta, pokud se nepodaří provést plánovanou rekonstrukci komunikací ve čtvrti Rašínov.[97]

Je nutno si uvědomit, že v 50. a 60. letech 20. století měla Barákova ulice větší dopravní význam než nyní. Byla totiž hlavní a skoro jedinou spojnicí města s novým sídlištěm U Václava, kde se během pár let usadily stovky nových rodin.  Dnešní komunikace v ulici B. Němcové do prostoru před novými kasárnami ještě neexistovalo. Sídliště tak bylo z města dopravně přístupné jen od severu a to ulicí V. Nového a od východu ulicí Barákovou (ulice B. Němcové byla v úseku od křižovatky s ulicí Nového k východu, k Zeyerově ulici, jen úzkou, nevyhovující komunikací). Dobře to ukazuje letecká mapa města z roku 1957.[98] I proto město opakovaně řešilo úpravu této komunikace. V Barákově ulici položena roku 1965 makadamová vozovka.[99] Šlo o závazek místních občanských výborů č. 21 a č. 22 z 20. ledna 1965, přijatý na zasedání rady MěstNV k 20. výročí osvobození.[100] V polovině dubna 1965 proběhlo v ulici odborné zaměření trasy nové komunikace. Krajská správa silnic ovšem odmítla objednávku na 350 tun makadamu a 150 tun štěrku. Město si tak muselo opatřit náhradní materiál (makadam z Volduch a od ŽDH). Kvůli nepřízni počasí se navíc práce opozdily.  Před oslavami osvobození byl v květnu do ulice aspoň narychlo navezen štěrk. Pak se ale zjistilo, že to bylo provedeno nekoncepčně. V rámci úpravy ulice se totiž měla nejprve snížit niveleta vozovky (cca o 60 centimetrů[101]), takže nyní se musel štěrk opět odstranit a provést zemní výkopy v podloží. Na zasedání MěstNV to kritizoval Václav Titl a Zdeněk Heinisch. K neuvážené akci se přiznal poslanec národního výboru Václav Rajšner. Argumentoval ale tím, že toto byla jediná možnost, jak štěrk získat a nenechat jej předat někam jinam, na jinou stavbu, i mimo město.[102] V červnu 1965 zapůjčil podnik Vodní stavby na Barákovu ulici městu bagr na provedení odklizení svrchní vrstvy materiálu. Zápůjčka ale trvala jen čtyři dny a práce provedeny jen z třetiny, jednalo se proto o další výpůjčce.[103]  V srpnu 1965 hotovo bagrování podloží budoucí vozovky ze dvou třetin. Město mělo už potřebné množství makadamu, štěrku, stožárů a svítilen. Začaly i dodávky obrubníků (celkem to prý bude 700 bm od lidového družstva Kámen Plzeň a od Ústředí kamenických výrobků Praha). Jediné, co chybělo, byla obalová drť. Podle harmonogramu měla být rekonstrukce Barákovy do konce roku 1965 v podstatě hotova.[104]

Souběžně s novou vozovkou a chodníky probíhalo budování veřejného osvětlení v Barákově ulici.[105]  To zde urgováno již na zasedání MěstNV v dubnu 1963.[106] V květnu 1965 už ZČE Plzeň mají od města podklady pro vypracování projektové dokumentace.[107] V listopadu 1965 už se dokončuje úprava Barákovy ulice, položeny obrubníky, upraveny kanalizační vpusti i poškozené vodovodní přípojky, vykopána rýha pro kabel veřejného osvětlení, provádí se práce na výstavbě osvětlení. V délce 100 metrů položeny po obou stranách ulice obrubníky, chybějící kameninové obrubníky dodány během října 1965. Podařilo se zajistit materiál pro osvětlení včetně výbojkových těles. Čeká se ještě na finální úpravu vozovky (měl být dovezen štěrk, makadam i šmanda a vše uválcováno), kterou měl zajistit podnik SILNICE PLZEŇ, n. p.[108] V prosinci 1965 v celé šíři ulice rozhrnut makadam, vykopána rýha na kabel a osazeny roury pro stožáry lamp. Původní termín dokončení akce (do konce roku 1965) ale nebylo možné splnit. Stále se čekalo na povrchovou úpravu podnikem Krajská správa silnic n.p. Plzeň.[109] Podle jiného pramene byl skluz způsoben nedostatkem stožárů.[110] Celoměstský závazek na počest 13. sjezdu KSČ stanovil, že generální oprava ulice by měla být hotova kompletně do 1. května 1966.[111] V roce 1966 na to město chtělo použít 10 000 Kčs.[112] V 1. pololetí 1966 utratil podnik Silnice Plzeň za tuto akci 70 000 Kčs. Z údajů za 1. pololetí roku 1966 ale také vyplývá, že stále nebyla dohotovena instalace nových pouličních lamp a nedokončené zůstávaly i chodníky.[113] V říjnu 1966 se ovšem oprava Barákovy ulice označuje jako dokončená.[114] Během závěrečné etapy výstavby v roce 1966 na Barákově ulici odpracováno 577 brigádnických hodin.[115]  Rekonstrukce Barákovy ulice dosáhla hodnoty 320 000 Kčs.[116] Podle pozdějšího údaje 380 000 Kčs[117] nebo dokonce 470 000 Kčs.[118] V letech 1965-68 rovněž národní podnik Silnice nákladem 63 697 Kčs vyasfaltoval chodníky a vysázel okrasné stromy podél Barákovy ulice.[119] Podle zprávy z dubna 1967 byla ovšem Barákova ulice nakonec podnikem SILNICE PLZEŇ vyasfaltována, a to nákladem 63 697 Kčs (tedy nejen oba chodníky ale i vozovka). Po obou stranách taky zřízeny pruhy trávníků.[120] V únoru 1967 vyslovil národní výbor oficiální pochvalu Aloisi Uhlíkovi za dobrou organizační a obětavou práci při generální opravě Barákovy ulice.[121] Na rok 1968 plánováno provedení uzavíracího nátěru vozovky v Barákově ulici.[122] Podle aktualizovaného plánu ale akce posunuta na rok 1969. Měla ji provést Vnější úprava města nákladem 60 000 Kčs.[123]

V srpnu 1968 byla vozovka v Barákově ulici poničena průjezdem sovětské okupační armády, a to na ploše 3 400 čtverečních metrů. Ulice poškozena z 80 procent.[124] V únoru 1969 se proto náklad na nový nátěr Barákovy ulice, plánovaný na rok 1969, již zvýšil na 105 000 Kčs.[125] V červnu 1969 se na plénu MěstNV řeší dotaz od občanů, zda město ještě v roce 1969 provede asfaltový nátěr ulice. Odpověděl pan Pěnkava, podle nějž je povedení akce opravdu plánováno na rok 1969.[126] Stejný termín předpokládá MěstNV ještě v září 1969.[127] Zároveň se uvádí, že v srpnu 1969 má začít firma INGOSTAV z Prahy provádět úpravu asfaltového koberce Barákovy ulice. Akce měla přijít na 105 000 Kčs. Jednalo se o nátěr komunikace o ploše 4200 čtverečních metrů.[128] Jak ale přiznávají materiály MěstNV z dubna 1970, povrchová úprava Barákova ulice nebyla v roce 1969 splněna a akce přesunuta na následující rok. Důvodem bylo, že dodavatelská firma nenastoupila do práce.[129] V dubnu 1970 se uvádí, že se už provádí příprava na opravu Barákovy ulice. V jejím rámci mělo dojít i k rozšíření zatáčky v místech, kde se ulice lomí do pravého úhlu, u restaurace U Václava, a k výstavbě nových chodníků.[130] V červnu 1970 již na zasedání MěstNV děkuje pan  Hirmer Technickým službám za řádné provedení nátěru Barákovy ulice.[131] V jiném pramenu se ale zmíněná investice označuje za skluzovou a dokončení plánováno až do srpna 1970. Akce zahrnovala i rozšíření zmíněné zatáčky.[132] Na rok 1986 plánována další oprava Barákovy ulice (frézování a nový povrch).[133] Na rekonstrukci vozovky v této ulici v roce 1986 pomáhali i místní lidé z občanského výboru č. 5B.[134] Technické služby počátkem roku 1990 provedly nový asfaltový koberec v Barákově ulici (chodník).[135]

Dne 9. srpna 2007 ohlásil odbor rozvoje města záměr provést ještě v roce 2007 zakázku malého rozsahu „Barákova ulice – oprava chodníku“. Mělo jít o opravu chodníku v ulici Barákova v úseku ulic Zeyerova – Nového. Povrch navržen z betonové dlažby. Případní zájemci se měli přihlásit do 30. srpna 2007.[136]  V lednu 2008 se v bilanci investičních akcí města za rok 2007 uvádí i zahájení rekonstrukce chodníku v Barákově ulici.[137] Za zhotovitele vybrána firma COLAS CZ, a.s. z Prahy za 964 262,16 Kč včetně DPH. V případě, že dojde k povolení uložit kabelu veřejného osvětlení ke stávajícím kabelům firmy ČEZ, schválila rada města provedení této akce včetně osvětlení za nabídkovou cenu 1 440 201,29 Kč včetně DPH.[138] Dne 20. srpna 2007 oznámil stavební úřad zahájení společného územního a stavebního řízení o akci veřejné osvětlení v Barákově ulici, na základě žádosti podané 6. června 2007 městem Rokycany. Na 21. září 2007 svoláno veřejné ústní jednání na místě.  Práce měly probíhat na pozemkových parcelách č.kat.2631/8, č.kat.2639/3, č.kat.2641/1 a č.kat.2960/1.[139] Zastupitelstvo města v dubnu 2008 v rámci úprav obecního rozpočtu provedených k 10. březnu 2008 provedlo přesun prostředků z rekonstrukce prostranství Spilka a z rekonstrukce veřejného osvětlení ve vnitrobloku Na Pátku na jiné investiční akce. Mimo jiné i na rekonstrukci chodníku v Barákově ulici, kam přesunuto 788 000 Kč.[140]

Další velké opravy se Barákova ulice dočkala v letech 2017-2018. Důvodem bylo i to, že nedlouho předtím probíhala celková rekonstrukce ulice B. Němcové a Barákova ulice tak delší dobu zažívala zvýšený provoz, který urychlil stárnutí zdejší vozovky. Nešlo ale jen o nový povrch vozovky. V rámci této stavební akce měl projít uliční prostor celkovou rekonstrukcí, včetně chodníků, zeleně a parkovacích míst. Zřízena byla nová autobusová zastávka. Oprava se týkala celé délky Barákovy ulice, od nároží se Zeyerovou, skrz čtvrť rodinných domů až na sídliště U Václava, po křižovatku s ulicí B. Němcové.  V květnu 2017 staveniště převzala firma ROBSTAV, která vyhrála výběrové řízení s cenou 27 500 000 Kč.  V té době ještě probíhala související rekonstrukce plynových rozvodů, plánovaná do 30. června.[141] Původní plán počítal, že stavební práce potrvají sedm měsíců. Jenže v únoru 2018 bylo jasné, že došlo k velkému zpoždění.  Koncem roku 2017 firma ROBSTAV několikrát přerušila práce a navzdory protestům místních lidí požádala o přerušení prací na leden a únor 2018 a posun termínu dohotovení rekonstrukce Barákovy ulice. Město stavební firmě sdělilo, že přerušení prací nepovolí a že smluvní termín platí. Firma argumentovala klimatickými podmínkami, které neumožnovaly pokračovat ve výstavbě. Během realizace zakázky se navíc objevily některé vícepráce.[142] Stavební práce se naplno obnovily v druhé polovině března 2018. Aktualizovaný harmonogram počítal s dokončením v červnu 2018.[143] Dle stavu k srpnu 2018 již byla skutečně oprava ulice dokončena. Vozovka položena asfaltová, chodníky z betonových prefabrikátů. V úseku na sídlišti zřízena příčná parkovací místa, zároveň došlo k částečnému vykácení pouliční zeleně. Poblíž křižovatky ulic Barákova a Nového zřízena autobusová zastávka (ovšem bez zálivu i bez krytého přístřešku).

3.1.6. Technický vývoj Stehlíkovy ulice po roce 1945

V roce 1956 chce MNV prosadit zařazení úpravy Stehlíkovy a Barákovy ulice do plánu stavebních akcí na tento rok. Obě ulice měly být opatřeny chodníky, Stehlíkova ulice navíc vyasfaltována.[144] V červenci 1957 se rekonstrukce Stehlíkovy ještě projekčně připravuje.[145] V srpnu 1957 už projekt hotov.[146]  V lednu 1958 se ale prý na projektových podkladech opět stále pracuje.[147] Akce patrně odložena, protože v roce 1958 stále jen plánováno provedení rekonstrukce vozovky v Stehlíkově a Nového ulici. Rozpočet stanoven na 300 000 Kčs. V srpnu 1958 ale ještě akce nebyla definitivně zařazena do plánu.[148] Na rok 1959 požadoval MNV zařazení akce do plánu, ale ONV neměl dost peněz, takže původní rozpočet 300 000 Kčs se musel snížit.[149] A v červnu 1959 stále práce nezačaly.[150] V prosinci 1959 tato akce posunuta na III. pětiletku.[151] Akce plánována znovu na rok 1960.[152] V březnu 1960 ale ještě nezačala.[153] Stehlíkovou a Nového ulicí měla být vedena doprava do města po dobu chystané výstavby kanalizačního sběrače od Kovohutí podél Zeyerovy ulice.[154] Na jaře 1963 Stehlíkova i Barákova ulice vyspraveny škvárou a štěrkem.[155] V plánu na rok 1964 a ve výhledu na rok 1965 město počítalo s významnější investicí do obou ulic.[156] V prosinci 1964 pak plány konkretizovány tak, že na akci obec připravila 100 000 Kčs. V té době už zároveň měla potřebný materiál (štěrk, šmanda, obrubníky). Případné započetí akce ale původně zamýšleno jen jako náhradní varianta, pokud se nepodaří provést plánovanou rekonstrukci komunikací ve čtvrti Rašínov.[157] V listopadu 1967 se Městský národní výbor zmiňuje o tom, že v budoucnu by mohlo být provedeno vyasfaltování Stehlíkovy ulice. Investici by zajistily Kovohutě (v rámci programu „sdružování finančních prostředků“).[158] V červnu 1968 mluví MěstNV o tom, že rekonstrukce ulice by proběhla v letech 1970-71, společně s úpravou Nového ulice.[159] Na rok 1969 město plánuje zajistit zpracování projektu na úpravu komunikace, chodníků a veřejného osvětlení v Stehlíkově ulici. Společně s podobnými projekty na úpravu ulic Máchova, Muchova a Kozinova to mělo přijít na 18 000 Kčs.[160] V září 1969 již uváděno, že zpracování projektu bylo zadáno.  Asfaltová úprava komunikace o ploše 2350 čtverečních metrů měla přijít na 420 000 Kčs. Realizace se předpokládala až v roce 1973.[161] V prosinci 1969 město uvažuje, že by v rámci soutěže k 25. výročí osvobození v následujícím roce byla provedena bezprašná úprava povrchu Stehlíkovy ulice v úseku od křižovatky se Zeyerovou až k Barákově (práce by jako závazek provedl podnik Kovohutě).[162] Podle harmonogramu z července 1971 zde rekonstrukce vozovky plánována na 5. pětiletku (1971-1975).[163]

V prosinci 1984 se uvádí, že v období od roku 1981 se v Rokycanech mimo jiné položil asfaltový koberec v Stehlíkově ulici.[164] Na investici asfalt Stehlíkova šlo celkem 417 000 Kčs.[165] Rovněž v plánu činnosti MěstNV na nové volební období (1986-90) se zmiňuje nutnost provést nový asfaltový koberec ve Stehlíkově ulici, která byla prý narušena pokládkou vodovodního potrubí.[166] Ještě v červnu 1987 pan Kraft na plénu MěstNV apeloval na dodělání Stehlíkovy ulice, je tam údajně vysoká prašnost.[167] Roku 1987 dokončena podle dobového pramene úprava vozovky v Stehlíkově ulici.[168] Podle jiného pramene (vzpomínky místních obyvatel, ale úprava dosud prašné komunikace proběhla už dříve, před rokem 1980, může ovšem jít o omyl).[169] Během roku 1988 prováděna v rámci výstavby technické vybavenosti ve Stehlíkově ulici výstavba plynovodu a komunikace. Práce na plynovodu začaly v květnu 1988 a skončily v prosinci 1988. Z plánovaných finančních nákladů ve výši 129 000 Kčs bylo v roce 1988 prostavěno 91 000 Kčs. Výstavba komunikace začala v září 1988 a i ona skončila v prosinci 1988. Plánované finanční náklady stanoveny na 100 000 Kčs ale nakonec v roce 1988 proinvestováno 157 000 Kčs.[170] Další úpravy prováděny i roku 1989.[171] Na komunikaci Stehlíkova během roku 1989 dosáhly finanční náklady 210 000 Kčs (plán zněl na 200 000 Kčs). Celkové náklady na tuto akci vypočteny na 620 000 Kčs. Práce začaly v květnu 1989 a dokončeny byly v prosinci téhož roku. Kromě toho i v roce 1989 pokračovalo budování plynovodu v Stehlíkově ulici, kde náklady dosáhly 34 000 Kčs (ve shodě s plánem), celkové náklady měly být 125 000 Kčs. Práce začaly již v květnu 1988 a termín dokončení byl prosinec 1989.[172] Šlo každopádně o poměrně primitivní způsob. Celá ulice totiž pokryta asfaltovým povrchem, aniž by byly zřízeny výškově oddělené chodníky s obrubníky nebo travnaté pásy.

V roce 2002 město plánovalo jako jednu z investic, která měla přijít na řadu v roce 2005, nové vyasfaltování Stehlíkovy ulice a pokládku nových kanalizačních rozvodů.[173] Délka dotčeného úseku ulice činila 400 metrů, plocha 4000 čtverečních metrů. Termín realizace 2005 změněn v lednu 2005 při projednávání návrhu aktualizovaného harmonogramu oprav ulic na rok 2009.[174] V listopadu 2005 se město zabývalo aktualizací harmonogramu oprav komunikací a konstatováno, že tato a mnohé další opravy nebudou prozatím realizovány. Projektová dokumentace zatím chyběla, rozpočet odhadnut na 8 500 000 Kč. Součástí by měla být i celková rekonstrukce kanalizace, která by lépe napojila nové průmyslové podniky v industriální zóně na pomezí Stehlíkovy a Kotelské ulice na městskou síť (viz níže). Tato investice měla 4.-6. pozici v aktualizovaném pořadníku.[175] V červenci 2003 rozhodla městská rada na základě komise pro posouzení nabídek přidělit veřejnou zakázku na rozšíření veřejného osvětlení v ulici Zeyerově a Stehlíkově firmě KEBRDLE za cenu 292 674 Kč. [176]

Dne 10. prosince 2007 město podalo žádost o vydání územního rozhodnutí na změnu stavby Rokycany – rekonstrukce kanalizace v ulici Stehlíkova.[177] Provedení akce odsouhlasila městská rada na své schůzi 17. ledna 2008.[178] 6. února 2008 pak město zveřejnilo záměr ještě v roce 2008 provést celkovou opravu kanalizace v této ulici v délce cca 500 metrů, tedy v celém úseku ulice, a to včetně podchodu potrubí pod Zeyerovou ulicí, pod železniční tratí a zaústění do kanalizace v ulici U Bílé haldy. Případní zájemci o zakázku se měli hlásit do 4. března 2008.[179] Dne 23. června 2008 došlo k zahájení územního řízení o změně stavby. Na 24. července 2008 svoláno veřejné ústní jednání.[180] Hned 24. července 2008 pak územní rozhodnutí na tuto akci vydáno. Projekt zpracoval Ing. Milan Jícha.[181] Projekt vyhotoven už v červnu 2005.[182] Dne 4. srpna 2008 požádalo město o vydání povolení k výstavbě této kanalizační větve, která měla být zaústěna do městské čistírny odpadních vod.  Odbor životního prostředí městského úřadu proto na 19. září 2008 svolal vodoprávní řízení.[183] 13. srpna 2008 schválila rada města zadání této zakázky.[184] 24. září 2008 město zveřejnilo zadávací dokumentaci k  zakázce. Měla sestávat z rekonstrukce hlavní stoky, zabetonování původní stoky, rekonstrukce přípojek, přeložky kanalizace a přeložky výtlaků užitkové vody. Předpokládané zahájení stavby v listopadu 2008 a plánované ukončení stavby 29. května 2009. Nabídky na provedení této stavební akce se měly zasílat do 13. října 2008. Kritériem pro výběr prováděcí firmy měla být cena.[185] Na samotné podobě veřejného prostoru v Stehlíkově ulici ale tato investice neměla dopad. I dle stavu z roku 2018 je komunikace v celé délce vyasfaltována a to včetně chodníku podél její severní strany. Chodník je ovšem jen označen barevnou čárou na asfaltu a není výškově oddělen od vozovky. Na jižní straně ulice (podél areálu Kovohutí) chodník zcela chybí a místo něj je tu pruh uježděné trávy a hlíny.

3.1.7. Technický vývoj Kozinovy ulice po roce 1945

Na rok 1969 plánoval MěstNV pořídit projektovou dokumentaci na rekonstrukci povrchu Kozinovy ulice.[186]  Kromě toho mělo jít i projekt na nové chodníky a veřejné osvětlení. Společně s podobnými projekty na úpravu ulic Máchova, Muchova a Stehlíkova to mělo přijít na 18 000 Kčs.[187] V září 1969 již uváděno, že zpracování projektu bylo zadáno.  Projekt by přišel na 16 000 Kčs. Úprava komunikace o výměře 1200 metrů čtverečních měla proběhnout až po roce 1976 a náklady se odhadovaly na 220 000 Kčs.[188] V dubnu 1970 se uvádí, že projektová dokumentace na tuto akci již zajištěna.[189] Rekonstrukce Kozinovy ulice pak zařazena do plánu v roce 1978.[190] V září 1978 se uvádí, že už provedeny zemní práce a navezen štěrk pod obrubníky.[191] Ještě během roku 1978 údajně úprava ulice dokončena.[192] V tomto stavu setrvává Kozinova ulice i dle stavu k roku 2018. Má asfaltový povrch vozovky i chodníků, oddělených obrubníky.

Jedinou nedlážděnou ulicí na Hořicově zůstává slepý, nejjižnější úsek Kozinovy ulice, kde je místo vozovky pouze hlína a tráva. V roce 2002 naplánovala obec úpravu tohoto slepého konce Kozinovy ulice na roky 2006-2007.[193] Podle harmonogramu z ledna 2003 mělo být provedeno v roce 2005.[194] Délka dotčeného úseku je jen 70 metrů a plocha 700 čtverečních metrů. Původně zamýšlený termín realizace 2006 změněn v lednu 2005 při projednávání návrhu aktualizovaného harmonogramu oprav ulic na rok 2008.[195] V listopadu 2005 harmonogram oprav komunikací projednáván na radnici znovu. Potvrzeno, že tato akce odsunuta až za rok 2008. Kvůli revitalizaci areálu nových kasáren a jiným nákladným investicím totiž městu nezbylo mnoho peněz na jiné akce. Zatím nebyla ani hotova projektová dokumentace. Rozpočet odhadnut na 800 000 Kč. Tato investice měla až 16.-18. pozici v aktualizovaném pořadníku.[196]

3.2.Parcelace Páníkovic cihelny

Až do 50. let 20. století byl Hořicov na severu propojen s městem jen úzkým šlahounem zástavby podél Nového ulice (o tamní individuální výstavbě viz níže). Větší část ploch severně od Barákovy ulice zaujímaly nadále zemědělské pozemky a zejména rozsáhlý areál Páníkovic cihelny. Teprve zrušení cihelny (kromě budov východně od Zeyerovy ulice, které se dochovaly do současnosti) otevřelo tuto lokalitu ke stavebnímu využití. Byla tu plánovitě založena severojižní Květná ulice (dříve ulice 20. výročí osvobození) a východně od ní, směrem k Zeyerově ulici areál garáží.

3.2.1. Původní Páníkovic cihelna

Původní podobu této části Rokycan určoval areál Páníkovic (lidově „Páníkojc“) cihelny čp.169/II. Postavena byla ve 2. polovině 19. století. Číslo popisné bylo přiděleno někdy v 70. letech 19. století. Zachycena je již na evidenční katastrální mapě Rokycan z roku 1877. Šlo tehdy o nevelký areál, výlučně umístěný mezi tratí na Mirošov a Zeyerovou ulicí.  Sestával z jedné menší budovy na stavební parcele č.kat.390 na severní okraji areálu (původní číslo popisné čp.169/II) a o něco větší provizorní stavby na jižním okraji pozemku. Mezi nimi je vidět malé hliniště. Koncem 19. století cihelnu M. Sedlák ve svých pamětech popisuje jako značně chudé stavení „s primitivní výpalnou pecí, nevysokým komínkem, domečkem správce a několika otevřenými kůlnami na sušení cihel.“[197] Brzy ovšem firma expandovala západně od Veselské silnice (dnešní Zeyerova ulice), kde se rozkládaly hlavní průmyslové objekty i těžební lokality na hlínu. Počátkem 20. století patřila cihelna Františku Veselému.[198] Ten do ní cílevědomě investoval a vytvořil tak prosperující podnik. Roku 1906 už zde byl instalován parní stroj o výkonu 4 HP, roku 1910 postavena kruhová pec a roku 1911 zavedena do cihelny železniční vlečka.[199]

V srpnu 1927 městská rada rozhodla, že se zahájí jednání s majiteli bývalé cihelny Veselých o jejím odkupu do obecního vlastnictví.[200] 24. srpna 1927 radní určili, že pro jednání o odkupu bývalé cihelny Veselých se utvoří výbor sestávající ze starosty, Františka Pokorného a Rudolfa Kadláčka.[201] Jenže koncem srpna 1927 městská rada rozhodla, že nabídka majitelů bývalé cihelny Veselého na odprodej cihelny nebude přijata, protože požadovaná cena je přemrštěná.[202] Roku 1927 cihelnu nakonec koupili bratři Václav a Jaroslav Páníkovi. Ti tu roku 1928 postavili novou strojovnu s parním kotlem a lisem.[203] Projekt zpracoval Josef Žour. Kolaudace proběhla 3. října 1928.[204] Dne 11. června 1928 městská rada vydala stavební povolení firmě bratří Páníkových na výstavbu kotelny v cihelně čp.169/II.[205] Dne 5. října 1928 vydáno městskou radou užívací povolení pro firmu bratří Páníkových na přístavbu strojovny v kruhové cihelně.[206] V květnu 1932 vydáno stavební povolení pro bratry Páníkovy na skladiště a kolnu u čp.253/II. Podmínkou bylo, že železniční správa bude souhlasit. Zároveň jim udělena pokuta 20 Kč za zahájení stavby bez povolení.[207] I projekt skladiště a kůlny zpracoval Josef Žour.[208] V listopadu 1932 městská rada prohlásila, že nelze vyhovět žádosti bratří Páníkových o zřízení přejezdu přes obchodní dráhu u okresní Veselské silnice.[209] Oba bratři byli zatčeni počátkem května 1943 gestapem a zahynuli v koncentračním táboru Buchenwald.[210]  Dne 16. května 1944 konfiskovala Páníkovic cihelnu německá armáda.[211]

3.2.2. Zboření Páníkovic cihelny a výstavba garáží

Ještě na leteckém snímku z roku 1947 stojí celý komplex cihelny. Sestával z několika rozlehlých budov, které se nacházely při Zeyerově ulici, zhruba uprostřed nynějšího areálu garáží.[212] Cihelna byla zcela zbořena v 1. polovině 50. let 20. století.[213] Na letecké fotografii z roku 1951 již je celá její plocha srovnána a jsou zde jen poslední stopy po zdejších stavbách.[214] Dle fotografie z roku 1952 už zmizely i poslední objekty.[215] I materiály z jednání MNV potvrzují, že v únoru 1954 již cihelna neexistovala.[216] V prosinci 1954 ohlášeno, že částka původně určena na úpravu prostranství před bývalými Guthovými železárnami na náměstí U Saské brány bude operativně přesunuta na úpravu zavážky Páníkovic cihelny.[217] V lednu 1956 sem zase přesunuty peníze z plánované rekonstrukce Mlýnského náhonu ve čtvrti pod kostelem.[218] V únoru 1955 již zavážka částečně provedena.[219] Zavážka ale zčásti prováděna dost primitivně, několik let se sem prostě ukládal odpad z nedalekých Kovohutí, převážně struska. Kromě toho sem státní statek Rokycany vyvážel i fekálie ze své farmy.[220] V mezidobí se také v bývalých těžebních jámách vytvořil rybníček, jakási živelná louže, vyhledávané místo pro dětské hry. V květnu 1965 se na zasedání MěstNV debatuje o tom, že tento rybníček se už zaváží, ale voda z něj vytéká do okolí a zaplavuje komunikace.[221] Národní výbor to nechal prošetřit a zjistil, že voda nevytéká z vlastního rybníčku, nýbrž z jakési strouhy asi 100 metrů od něj. Navrhl proto, aby místní obyvatelé brigádnicky prokopli drenážní stružku.[222]

V tomto provizorním divokém stavu se lokalita samotné bývalé cihelny nacházela až do roku 1967. Onoho roku 1967 zde bylo zahájeno budování gigantického areálu garáží.[223] Šlo o nekoncepční rozhodnutí, které mělo nahradit zanedbání výstavby garážových míst v nedalekém sídlišti U Václava. Jen v roce 1966 do užívání svěřeno v Rokycanech 264 míst na výstavbu garáží (z velké části právě zde).[224] V srpnu 1967 se uvádí, že prostor bývalé Páníkovic cihelny, vyčleněný pro garáže, je již zastavěn.[225] Šlo o nízké zděné garážové kóje, řazené vedle sebe. Původní směrný plán města z konce 50. let zde přitom předpokládal výstavbu sofistikovanějšího komplexu centrálních, vícepodlažních garáží. Při revizi směrného plánu roku 1968 tak město muselo přihlédnout k nově vzniklé realitě na místě a pro výstavbu centrálních garáží hledat jiné místo (nikdy nebyly realizovány).[226] Výstavba tu probíhala zčásti živelně, bez nutných povolení. Výslednou podobu lokality kritizoval v únoru 1971 na zasedání pléna MěstNV pan Drchal. Podle něj: „jestliže není stavební povolení, a přesto se staví, musí se pokutovat. To, co je Páníkovic cihelně, to zavinil mizerný stav v obsazení odboru výstavby“.[227] V říjnu 1972 město deklaruje, že je nutné dokončit zastavování Páníkovic cihelny garážemi.[228]  Ještě roku 1986 přiznává národní výbor, že garáže na Páníkovic cihelně nejsou řádně zkolaudovány.[229] Na rok 1973 zařazena do plánu MěstNV úprava výjezdu z garáží na Páníkovic cihelně, a to na návrh občanského výboru č. 5. Technické služby měly dodat materiál a občanský výbor by provedl práce. Dle informace z prosince 1973 sice Technické služby materiál dodaly, práce ale nebyly provedeny.[230] Mezi polovinou září a polovinou října 1975 také rada MěstNV schválila dohodu mezi MěstNV a majiteli garáží na Páníkovic cihelně o sdružení finančních prostředků na elektrifikaci garáží.[231]  Elektrifikace proběhla roku 1976. MěstNV za ni zaplatil 35 000 Kčs. 35 147,70 Kčs šlo z fondu sdružených finančních prostředků.[232] V prosinci 1984 se uvádí, že v období od roku 1981 v Rokycanech mimo jiné provedena výsadba zeleně u garáží na Páníkovic cihelně.[233] Na jednání mezi MěstNV a výborem „Garážníci“ na Páníkovic cihelně, konaném 9. března 1989 dohodnuto rozšířit vjezd do areálu garáží ze Zeyerovy ulice (materiál měl dodat MěstNV), odplevelit svah a položit rohože a výhledově řešit požadavek garážníků na provedení penetračního nátěru komunikací v areálu. MěstNV měl zajistit kontrolu jednotlivých garáží, zda jsou v souladu se stavebním povolením a zkolaudovány.[234]

Stovky garáží (podle obhlídky v únoru 2006 se tu nacházelo celkem 264 garáží[235]) proměnily zajímavý pozemek na nehostinnou periferii lemovanou fádními řadami přízemních objektů. Možnost povýšit Zeyerovu ulici na hodnotnější městský prostor byla promarněna. A i když Zeyerova ulice nikdy nebude vlídným městským bulvárem, tento způsob stavebního využití byl podřadný. Lokalita nabyla rázu chudinské čtvrti rozvojových měst. Navíc šlo o dočasné okouzlení fenoménem garáže, začínající v 60. letech s nástupem masivní automobilizace Československa, který ale od 90. let ztrácí na významu s tím, jak už není nutné chránit tak úzkostlivě auta před povětrností. I přesto měl tento areál ještě na počátku 21. století tendenci k rozrůstání.  V únoru 2002 odsouhlasilo zastupitelstvo prodej tří částí pozemkové parcely č.kat.2631/1 pro účely výstavby řadových garáží v Zeyerově ulici, a to za kupní cenu ve výši 1000 Kč/ m, dle žádosti občanů z 31. ledna 2002.[236] V květnu 2002 zastupitelstvo schválilo prodej části pozemku č.kat.2631/1 o rozměrech 4 x 6,20 m pro účel stavby řadové garáže Martinu Šmolíkovi za 1000 Kč/ metr.[237] V listopadu 2003 zastupitelé souhlasili s prodejem části parcely č.kat.2631/36 pro výstavbu další garáže.[238] V říjnu 2004 požádali dále Roman a Gabriela Šindlerovi o odkup pozemku pro stavbu garáže. Městská rada jim v lednu 2005 vyhověla (šlo o zamýšlenou garáž v bloku při jižním okraji oblasti, na východním okraji, nejblíže k Zeyerově ulici).[239] V lednu 2005 vydalo souhlasné stanovisko i zastupitelstvo.[240]

Protože byl pozemek Páníkovic cihelny po 2. světové válce využíván jako skládka strusky z Kovohutí, došlo k výraznému zvýšení jeho terénu. Garážový areál se tak nachází zhruba 3 metry nad úrovní Zeyerovy ulice. Svah od garáží k ulici byl v roce 1984 upravován Technickými službami, později ještě pokryt zpevňující textilií.[241] Počátkem 21. století zjištěno, že mezi zástavbou v Barákově ulici a komplexem garáží je pruh obecních pozemků, které byly po desítky let připloceny k zahradám zdejších rodinných domků. Teprve při novém mapování města odhalen skutečný stav. Město pak postupně tuto situaci řešilo odprodejem těchto parcel majitelům přilehlých domků.[242] Už v únoru 2002 zastupitelé schválili prodej těchto pozemků.[243] Parcely, které nepřešly do soukromých rukou, plánovalo město využít pro další výstavbu garáží. 30. ledna 2006 uložila rada města odboru rozvoje města zpracovat studii této výstavby. Seznámila se s ní 24. dubna 2006. Konstatováno, že na pozemcích č.kat.2631/40, č.kat.2631/41 a č.kat.2631/42 by mohlo vzniknout 10-11 nových garáží. Mělo to ovšem jeden zádrhel: do nového sektoru garáží, umístěného jižně od okraje stávajících garáží, nebyl přístup. Bylo by tedy nutné zbořit 2 garážové kóje v jižní řadě stávající zástavby a tudy vést novou příjezdovou cestu.[244]

3.2.3. Zbylá část bývalé cihelny 

Páníkovic cihelna nezmizela úplně. To, co zůstalo z kdysi viditelného rokycanského podniku, byla jeho nejstarší malá část, umístěná mezi Zeyerovou ulicí a železniční tratí. Po 2. světové válce zde sídlil podnik STAVIVA, který také využíval železniční vlečku. V 90. letech tu fungoval prodej stavebního materiálu firmy FAROS PLUS, s.r.o. Plzeň.[245] Dodnes se v tomto areálu zachovala správní a částečně i výrobní budova bývalé cihelny. Na severu pozemku, poblíž železničního přejezdu, se uchoval dům čp.253/II, přízemní stavba s valbovou střechou, která se dispozičně prakticky nezměnila. Podle čísla popisného vznikl okolo roku 1910. Za první republiky jsou tu jako majitelé uváděni Václav a Hanuš Páníkovi. Koncem války ještě Václav Páník.[246] Na jednání mezi MěstNV a výborem „Garážníci na Páníkovic cihelně“, konaném 9. března 1989, které mělo řešit neuspokojivý vzhled této části města, dohodnuto s ředitelem podniku Staviva, n.p., že po stížnostech občanů na neupravený vzhled provozovny v Zeyerově ulici provede podnik opravu fasády bývalého rodinného domku, a to ještě v roce 1989.[247] Dům potom skutečně opraven, přičemž fasáda nastříkána odpudivým brizolitem. Dle stavu z roku 2000 byl dům opětovně opraven a získal klasickou omítku. Fungovala tu již tehdy firma ŠABATA.[248] Jižně od něj stojí přízemní objekt čp.905/II z doby okolo roku 1970. I ten je nyní využit firmou ŠABATA jako prodejna stavebnin. Taky byl někdy před rokem 2000 vkusně opraven.[249] Areál se pak táhne dalších cca 250 metrů k jihu a zaujímá úzký pozemkový pruh mezi Zeyerovou ulicí a tratí. Nachází se tu další skladovací objekty. Jeden z nich dodnes nese čp.169/II původní cihelny, ačkoliv jde o podružnou moderní skladovací halu. Číslo popisné dostala přiděleno 3. ledna 2005, takže patrně šlo o druhotné užití čísla na novostavbu.[250] Do tohoto protáhlého areálu je v jeho jižní části ještě vměstnán rodinný dům čp.501/II i s malou zahradou. Vznikl ve 2. polovině 30. let. Jako majitel se tu koncem 2. světové války uvádí Adolf Bauckmann. Rodinný dům je nelogicky a zcela nevhodně situován do blízkosti rušné ulice a průmyslových areálů. Patrně ale v době jeho vzniku nebylo ještě natolik evidentní, že Zeyerova ulice bude mít takovýto charakter, nebo vznikal jako součást přilehlého podnikatelského areálu, tedy spíše jako sídlo živnosti. Každopádně původně šlo o přízemní objekt s plochou střechou. Takto je zachycen na leteckém snímku z roku 1947.[251] A v této podobě je ještě zachycen ve fotodokumentaci města z roku 2000.[252] Teprve pak získal valbovou střechu a obytné podkroví. V roce 2020 je nabízen v realitních kancelářích na prodej s možným využitím pro zřízení ubytovny.[253]

3.2.4. Výstavba rodinných domů poblíž bývalé Páníkovic cihelny (založení Květné ulice a dostavba severní strany Barákovy ulice)

V 50. letech 20. století v Rokycanech dominovala hromadná výstavba sídlištního typu. Přesto bylo rozhodnuto, že okrajově je možné podporovat i individuální výstavbu. Právě na části plochy asanované cihelny byla provedena parcelace pro rodinné domky. V roce 1954 už na místě vyhlášen stavební obvod.  Šlo o západní pruh pozemku č.kat.2631, k němuž město ještě přičlenilo pruh pozemku č.kat.2637 (na odprodeji se jeho majitelkou, paní Noskovou, nedohodlo a přikročilo proto k vyvlastnění).[254] Nešlo tudíž o pozemky samotné cihelny, ale o pole, která ji obklopovala na jihu a západě.  Nový obytný obvod měl tvar písmene L. Na jihu byl opřen o Barákovu ulici, která do té doby nebyla zastavěna po své severní straně, na západě o zcela nově založenou Květnou ulici (foto z r. 2003), která na severu ústí do ulice B. Němcové. Původně zde vytýčeno 10 stavebních míst. Roku 1954 obdrželi zájemci o rodinný domek půjčku.[255] Zdejší výstavba totiž sice probíhala individuálně, ale byla zařazena do Akce 10 000 bytových jednotek. První kolo přidělování stavebních míst proběhlo na MNV 12. listopadu 1954.[256]  V únoru 1955 již v Akci 10 000 bytových jednotek povoleno na cihelně 12 staveb.[257] V červnu 1956 již se na uvolněné ploše dokončují první soukromé domky, nastěhování obyvatel se očekává ještě před koncem roku.[258] V listopadu 1956 měla být parcelace rozšířena o 5 stavebních míst.[259] V srpnu 1954 už staví své domy v rámci Akce 10 000 bytových jednotek v této lokalitě Ludvík Matoušek, Josef Štochl, Antonín Novák, Josef Pech, Jan Brož, František Pěnkava, Jaroslav Šašek, Richard Mužík, Vojtěch Mošna a Jaroslav Mrázek.[260]

Celkem na Páníkovic cihelně zbudováno 24 rodinných domů. Na severní straně Barákovy ulice otevírá uliční frontu dům čp.746/II na nárožní parcele u Zeyerovy ulice. Na leteckém snímku ze srpna 1957 ještě není zachycen a na parcele ještě nezačaly stavební práce.[261] Rada MěstNV 12. května 1965 souhlasila s výkupem pozemku č.kat.2631/23, který evidován jako role, ale ve skutečnosti šlo o oplocené stavební místo od Rudolfa Veselého ze Zbiroha za 6679,20 Kčs pro stát a s návrhem pak nemovitost prodat do užívání Aloisi Jedličkovi a Anežce Hepfelové, bytem Rokycany, Bezručova ulice čp.395/II.[262] Dům čp.746/II je mohutný patrový objekt s nízkou stanovou střechou. Fasáda kryta brizolitem. Podoba stavby se od její výstavby zásadně neproměnila. Vedlejší objekt čp.745/II má skromnější proporce, které jako by navazovaly na stavitelství ze 40. let 20. století. Ani výstavba tohoto domu dle leteckého fotografování ze srpna 1957 ještě nezačala.[263] Přízemní domek se sedlovou střechou je situován v odstupu od ulice. Následuje dům  čp.744/II. Komise MNV pro výstavbu doporučila v 1. čtvrtletí roku 1958 rodině Šístkových schválit stavební povolení na jejich dům.[264] Jedná se o robustní patrovou stavbu s valbovou střechou. Brizolitová fasáda byla ozvláštněna dlaždicovými obklady oken. Dům si udržel svou podobu do současnosti. Na vedlejší parcele vyrostl rodinný dům čp.743/II. Výstavbu povolil v roce 1957 MNV Antonínu Götzovi.[265] V srpnu 1957 již letecký snímek ukazuje na tomto pozemku hrubou stavbu.[266] Patrový domek s obytným podkrovím v 1. patře má sedlovou střechu a do ulice je natočen zděným štítem. Podle stavu ze srpna 2018 procházel objekt rekonstrukcí, při níž na východní straně prováděna v přízemí úzká přístavba, nad níž prodlužována střecha. Ve štítové uliční fasádě probíhaly některé změny rozložení okenních otvorů. Fronta zástavby pokračuje domem čp.742/II. Je to větší patrová stavba s obytným podkrovím 1. patra, uličním štítem. Fasáda je brizolitová, okolo oken barevné pásy. V srpnu 1957 už roste hrubá stavba.[267] Vedlejší jednopatrový objekt čp.741/II s podkrovím 1. patra má stanovou střechu, prolomenou zděnými vikýři. Polootevřené schodiště k hlavnímu domovnímu vchodu je zboku zakryto stěnou s motivy barevného skla. Dům se dochoval intaktně a jde o ukázku těžkopádných dobových snah svépomocných stavebníků o ozvláštnění svých obydlí. I on už byl dle leteckého snímkování ze srpna 1057 rozestavěn.[268] Sousední dům čp.730/II má podobnou dispozici se stanovou střechou, do které jsou vloženy zděné vikýře. Ve fasádě do ulice předstupuje v přízemí segmentový výklenek, nad nímž je v 1. patře balkon. V srpnu 1957 již byl rovněž ve výstavbě.[269] Dům byl ještě v roce 2000 v původní podobě z časů svého vzniku.[270] Někdy počátkem 21. století prodělal rekonstrukci fasády, při níž odstraněna nevzhledná brizolitová krusta a aplikována tradiční omítka. Zároveň došlo k výměně oken a střešní krytiny.  Pro svépomocné stavby z dob socialismu je podobná korektura většinou velmi příznivá, protože pokud jsou základní proporce objektu zvládnuté, jeho estetický účinek eliminací podřadných stavebních detailů chudičké socialistické provenience často výrazně vzroste. Následuje ústí Květné ulice. Na protějším nároží obou ulic vyrostl dům čp.732/II. Jde o patrový objekt se sedlovou střechou a zděným vikýřem v obytném podkroví 1. patra. Letecký snímek zde v srpnu 1957 zachytil již hrubou stavbu.[271] Roku 1979 MěstNV kolaudoval provedenou přístavbu domu čp.732/II.[272]

Dům čp.732/II vyrostl podle identického projektu jako sousední objekt čp.733/II. Ten už stojí na západní straně Květné ulice. Jde tedy opět o patrový dům s obytným podkrovím a vikýřem v 1. patře. Dle leteckého snímku na této parcele již v srpnu 1957 probíhaly nějaké práce, ale patrně jen přípravné, protože hrubá stavba ještě nebyla započata.[273] Dům si uchoval původní podobu, včetně detailů. Následuje dvojdomek čp.734-735/II. Letecký snímek ze srpna 1957 zde již tuto stavbu zaznamenal.[274] Patrový objekt se sedlovou střechou a podkrovím v 1. patře se ještě okolo roku 2006 do ulice otáčel balkonem, lemovaným robustním betonovým zábradlím.[275] Pak proběhla přestavba obou polovin dvojdomu, při níž balkon zrušen, zazděn a místo něj v středové části průčelí zdviženo zdivo do úrovně 1. patra. Vedlejší parcelu zaujímá patrový dům čp.736/II se stanovou střechou a vikýřem v podkroví 1. patra. I on zde již v srpnu 1957 dle leteckého snímkování stál (buď dokončený, nebo jako hrubá stavba).[276] Uchoval se beze změn. Následuje patrový dům čp.737/II s vikýřem v obytném podkroví. Rovněž zde letecká fotografie v srpnu 1957 už zobrazuje přinejmenším hrubou stavbu.[277]   Ještě v roce 2006 měla fasáda zajímavý detail dobových pokusů o zdobnost, konkrétně cihlovými obklady použitými jako dekorativní prvek okolo oken.[278] Někdy poté ale dům celkově opraven a tyto obklady zrušeny. Oprava jinak byla kvalitně provedena a jde o další ukázku, jak relativně snadno se dá stavba z této doby zbavit odéru socialistické šedi.  Jednopatrový rodinný dům čp.738/II má stanovou střechu s obytným podkrovím 1. patra a zděným vikýřem. V tomto případě byl coby výraz dobového úsilí o dekorativnost použit na fasádě motiv plastických rýh. Domek se uchoval intaktně. V srpnu 1957 již byl určitě aspoň ve fázi hrubé stavby, možná už dostavěn, jak ukazuje letecký snímek.[279] Následující robustní patrový dům čp.739/II má nízkou sedlovou střechu. Dle stavu ze srpna 1957 ještě jeho výstavba vůbec nezačala. Štuková, plastická fasáda, která tu byla k vidění ještě v roce 2006, ilustrovala další manýru  z časů socialistického stavebnictví.[280] Později byla ovšem fasáda domu celkově upravena aplikací tradičních hladkých venkovních omítek. Dům čp.740/II se nachází na severním konci ulice. V srpnu 1957 je na jeho místě ještě prázdná parcela, bez stavební aktivity.[281] Masivní patrová stavba s obytným podkrovím má zděný vikýř, obrácený do ulice. Tvář domu se dochovala bez změn, včetně stavebních detailů i ozdobného rýhování v brizolitové fasádě.

Na východní straně Květné ulice otevírá domovní frontu při nároží ulice B. Němcové objekt čp.722/II, skromnější patrový domek se sedlovou střechou. Dle leteckého snímku ze srpna 1957 již stál (není patrné, zda byl již dobudován, nebo teprve dokončován).[282] Zástavba pak pokračuje patrovou vilkou čp.723/II se sedlovou střechou. Kolaudační výměr pro dům na parcele č.kat.2631/5 schválen v lednu 1957.[283] Podoba domu zůstává beze změn. Vedlejší patrový dům čp.724/II s podkrovními obytnými místnostmi v 1. patře má masivní uliční štít.  V srpnu 1957 už je také zachycen na leteckém snímku.[284] Ani on neprošel stavebními úpravami. Následuje čp.725/II, patrový, s podkrovím 1. patra pod sedlovou střechou a se štítovou stěnou otočenou do ulice. V srpnu 1957 již byl dle letecké fotografie buď hotov, nebo rozestavěn.[285]  Dle stavu ze srpna 2018 prochází opravou fasády a již jsou vyměněna okna. Dům čp.726/II se poněkud vymyká svým architektonickým ztvárněním. Je to patrová větší stavba s plochou střechou. Parcela zůstávala delší dobu nezastavěná. Ještě letecká fotografie z července 1962 zde nezachytila stavební aktivitu.[286] Okolo roku 2015 prošla vila celkovou rekonstrukcí, při níž zcela odstraněny estetické prvky socialistického období, upravena velkost okenních otvorů a proměnou prošel i přístavek na severní straně domu. Výsledkem je vila, která se vnějším účinkem neodlišuje od novostaveb z počátku 21. století. Sousední robustní jednopatrový dům čp.727/II s podkrovím v patře má sedlovou střechu a v ní zděný vikýř s balkonem, obrácený do ulice. V srpnu 1957 už byl přinejmenším rozestavěný.[287] Dle stavu ze srpna 2018 prochází dům rekonstrukcí fasády. Vedlejší domek čp.728/II je patrový, s valbovou střechou, v níž se nachází zděný vikýř v podkroví 1. patra, s poněkud neústrojným balkonem. Objekt je tak příkladem úskalí svépomocného stavitelství, příznačného pro dobu vzniku zdejší zástavby. Podle letecké fotografie už byl v srpnu 1957 buď rozestavěný, nebo dokončený.[288]  Nezvládnuté proporce charakterizovaly i dům čp.729/II, na sousední parcele. Patrový objekt s podkrovím 1. patra pod valbovou střechou patrně prošel ještě za socialismu další účelovou přístavbou. V tomto stavu existoval ještě v roce 2006. Někdy v následujících letech prošel celkovou rekonstrukcí, která sice nezměnila jeho proporce, ale aspoň kvalitním způsobem nově definovala vnější stavební detaily včetně fasád a odstranila tak pozůstatky socialistického stavitelství. I tento dům je již viditelný na snímkování ze srpna 1957.[289]

Soubor rodinných domů u bývalé Páníkovic cihelny je zajímavou ukázkou jednotně zastavované lokality, která tak koncentruje sloh a estetiku 50. a 60. let 20. století. Brizolitové fasády, eternitové střešní krytiny, drátěné ploty, typizovaná okna i snaživé pokusy jednotlivých stavebníků o ozvláštnění jejich domů, to vše jsou prvky velice příznačné pro tuto dobu a prakticky nikde v Rokycanech není toto stavební údobí soustředěno tak silně jako právě zde. Ostatně individuální bytová výstavba byla v oněch dvou dekádách v Rokycanech poměrně slabá. Není možné bránit majitelům zdejších nemovitostí v jejich modernizaci, ostatně původní architektonické kvality těchto domů nejsou natolik vysoké, aby vyžadovaly konzervativní přístup. V mnoha případech je dokonce důkladná revize původní podoby domu doporučeníhodná. Každopádně jako doklad doby zdejší původní zástavba jistou cenu i půvab má.

3.2.5. Technický vývoj Květné ulice a vývoj jejího pojmenování

Nový okrsek výstavby a hlavně zcela nová ulice, která v jeho rámci vznikla, tedy dnešní Květná ulice, měla demonstrovat socialistickou kvalitu bydlení. Proto už zde od počátku pamatováno na inženýrské sítě. Na rok 1956 chtěl MNV do plánu zařadit úpravu komunikací a výstavbu veřejného osvětlení.[290] Vše se ale zpozdilo. Nejprve proveden vodovod. V lednu 1957 už hotov.[291] Pak přišla na řadu kanalizace. V roce 1956 už hotov projekt (vyšel na 25 600 Kčs[292]), ale ZVAK jako prováděcí firma neměl materiál.[293] Rozpočet na ní stanoven na 242 000 Kčs. V srpnu 1958 ještě práce nezačaly a akce nebyla definitivně zařazena do plánu.[294] V prosinci 1958 se na Páníkovic cihelně už provádějí výkopy kanalizace.[295] Akci prováděl podnik Pozemní stavby. V dubnu 1959 ale konstatováno, že kvůli nedostatku materiálu práce váznou.[296] V červenci 1959 už byla kanalizace hotova.[297] Rozpočet na tuto akci na rok 1959 stanoven na 162 000 Kčs.[298] Po kanalizaci přišla na řadu úprava komunikací. Na rok 1959 plánováno pořízení projektu.[299] Samotná výstavba nové ulice (20. výročí osvobození) plánovaná na rok 1960.[300] V listopadu 1959 se za brzké provedení chodníku u Páníkovic cihelny přimlouvá pan Uhlík.[301] Během května 1962 měla být na provizorní úpravy chodníků v této ulici dovezena městem škvára a štěrk.[302]

Květná ulice se ještě v  polovině 60. let nazývala „bezejmenná“.[303] Pak dostala oficiální název ulice 20. výročí osvobození. Toto pojmenování napovídá, že bylo přijato v roce 1965, k 20. výročí konce války. Město se tehdy zapojilo do celostátní, propagandisticky zbytnělé zvelebovací akce a pojmenování nově vybudované ulice tímto způsobem ukazuje na horlivost, se kterou město do této soutěže vstoupilo. Poprvé se tento název ulice uvádí na jaře 1966.[304] Ale ulice si nejprve své jméno musela „zasloužit“. K 50. výročí VŘSR (bolševický puč v Rusku) město přijalo závazek provést celkovou rekonstrukci komunikace.[305] Dne 30. března 1966 rozhodla rada národního výboru vypracovat investiční úkol na generální opravu ulice.[306] Nakonec komplexní úprava vozovky a chodníků přišla na řadu až v roce 1967. Provedl ji na svůj náklad národní výbor.[307] Brigádnické síly měli poskytnout členové občanských výborů č. 21 (předseda Václav Tábořík[308]), 22 a 24.[309] Brigádníky zorganizovala i uliční organizace KSČ č. 5 (předseda Oldřich Lehký).[310]  Podle údaje ze srpna 1967 měla být rekonstrukce vozovky a chodníků hotova ještě do konce roku 1967.[311] Koncem roku 1967 už prý v části této ulici hotovo veřejné osvětlení. Šlo o novější výbojkovou technologii.[312] Zároveň provedena úprava terénu pro budoucí vozovku a podél západní strany ulice položeny obrubníky. Hodnota díla oceněna na 250 000 Kčs. V celoměstské zvelebovací soutěži tato akce obsadila 1.místo.[313] Dne 1. března 1967 už každopádně rada MěstNV schválila oficiálně nový úřední název ulice 20. výročí osvobození.[314] Krkolomný a oficialitou prostoupený název nicméně ukazoval, že město ulici považovalo za do jisté míry reprezentativní ukázku společenského a ekonomického vývoje ve dvacetiletí po konci světové války. Zdejší zástavba skutečně v podmínkách 50. a 60. let představovala na rokycanské poměry velmi dobrou adresu a kvalitu bydlení.

V listopadu 1991 navrhla rokycanská organizace Klubu angažovaných nestraníků přejmenování na ulici Milady Horákové.[315] Návrh neprošel a poněkud těžkopádné původní pojmenování zůstalo nadále v platnosti. Teprve rozhodnutím městského zastupitelstva z 19. prosince 2011 byla ulice 20. výročí osvobození přejmenována na Květnou ulici. Popudem ke změně uličního názvu nebyly až tolik výhrady k ideologickému nádechu a patosu původního názvu, jako spíš praktické problémy. Původní dlouhý uliční název totiž vyvolával komplikace v počítačových programech evidence obyvatelstva. Místní lidé tam měli v občanských průkazech uvedeno jako bydliště „20.výročí osvob“. Změna uličního názvu proběhla s účinností od 21. ledna 2012.[316]

Za rok 1989 (dle stavu k 7. září) investováno do úpravy komunikace v této ulici 132 000 Kčs.[317] Práce provedly Technické služby města, šlo o nový asfaltový koberec.[318] Ulice byla v 80. letech 20. století po jistý čas směrem do ulice B. Němcové zaslepena trávníkovým pruhem. Šlo o řešení vzniklé počátkem oné dekády při rozšiřování ulice B. Němcové na frekventovaný dopravní tah. Později ovšem opět z tohoto směru zprůjezdněna.

3.3 Zástavba podél Nového ulice

3.3.1. Úvod

Zatímco vznik Hořicova i parcelace u bývalé Páníkovic cihelny probíhaly do jisté míry plánovitě, podle jednotného zastavovacího záměru, oblast podél dnešní ulice Nového byla zastavována individuální iniciativou od 30. let 20. století.  Urbanisticky jde o stejný typ zástavby, tedy okrsek rodinných domků a vilek. Osou této lokality je ulice V. Nového, která probíhá severojižním směrem a spojila původní Hořicov s městem přes Dukelskou ulici a podjezd u sokolovny. Rovinaté zemědělské pozemky se staly populárním místem pro parcelaci na rodinné domky, která tu pokračovala i ve 40. letech a po jistém poválečném útlumu se rozběhla opět v 2. polovině 20. století. Nešlo zdaleka jen o výstavbu v samotné ulici V. Nového, ale nové rodinné domy se šířily i do okolních pozemků. Vznikly tak ulice B. Němcové, Muchová, Máchova, Erbenova, U Pekáren, ale i nejvýchodnější úsek dnešní Čechovy ulice a severní úsek Družstevní ulice. Celkem tu stojí dle stavu k roku 2020 téměř 50 rodinných domů.

3.3.2. Socha svatého Václava

Označení čtvrti „U Václava" se odvozuje od barokní pískovcové sošky svatého Václava z konce 17. století, která stojí na rohu ulic V. Nového a B. Němcové (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Fotografie z konce 19. století ještě ukazují tento sloup, stojící solitérně uprostřed polí. V trase dnešní ulice V. Nového probíhala podél sochy polní cesta, která od Pražské brány mířila k jihu, pod vrch Kotel. Kamenný pískovcový sloup stojí na čtyřhranném podstavci. Toskánský sloupek završuje krycí deska, na níž je umístěna socha svatého Václava s praporcem, štítem a drapérií. Sloup je památkově chráněn. V evidenčním listu památky je chybně uvedeno, že je doplněn i nápisem a datací do roku 1694.[319] Jde o omyl a záměnu s jiným památkově chráněným sloupem se sochou sv. Václava, který se nalézá v ulici K Borku na Pražském předměstí.

Sloup tu každopádně je zachycen na mapě stabilního katastru z roku 1838 a možná už na mapě 1. vojenského mapování z 80. let 18. století (byť ta je nepřesná a posouvá ho blíže dnešní Zeyerově ulici). V 19. století byla socha opravena.[320] 14. listopadu 1940 zadala městská rada kamenickému mistrovi Janu Struškovi posunout sochu svatého Václava tak, aby nepřekážela v plánované jízdní dráze. Tehdy teprve se socha ocitla uprostřed městské zástavby a byla situována na nároží dvou ulic.[321] Na roky 2003-2004 město plánovalo opravu sochy.[322] V září 2004 město schválilo přijetí dotace 74 000 Kč na tento účel.[323] Zakázku na opravu skulptury přidělilo město rokycanskému restaurátorovi Marcelu Hronovi za nabídkovou cenu 149 100 Kč.[324] Kvůli zvýšení DPH musela být cena dodatečně upravena na 168 980 Kč.[325]

3.3.3. Příprava a postup urbanizace dnešní ulice V. Nového

Hlavní osou této části města je ulice Nového. Probíhá severojižním směrem a fixuje trasu historické polní cesty, která odpradávna vedla z města směrem pod vrch Kotel.  Tato cesta začala po 1. světové válce postupně obrůstat rodinnými domky. Nejprve vytýčena po roce 1920 její východní fronta v úseku mezi ulicemi Barákova a Stehlíkova, kde postaveny dělnické domky v rámci obytného souboru Hořicov (viz výše). V této první fázi šlo jen o odlehlou enklávu, většina nynější ulice v této době měla nadále podobu polní cesty ve volné krajině. V květnu 1926 se uvádí, že obec už získala od Jana a Rudolfa Chaunů pruh jejich pozemku č.kat.2639 na západní straně, na které zřízen sypaný chodník směrem ke Zbirožským železárnám (bývalá Bedřichova huť). Rozšíření stávající polní cesty v těchto místech mělo podle obce svůj význam, protože se tím připravoval vznik příští komunikace, která měla být svedena do středu města podjezdem pod drahou u sokolovny. Zároveň, po dalším kole vyjednávání, souhlasil i Antonín Nosek (majitel č.kat.2639) s tím, že městu odstoupí na jižní straně pozemku 244 čtverečních metrů za 1020 Kč a na západní straně 387 čtverečních metrů za 1100 Kč. Pozemek se nacházel v prostoru severně od křižovatky Barákova-Nového, podél východní strany Nového ulice. Pozemkový převod tak otevíral možnost budoucí výstavby úseku Nového ulice severně od Hořicova v plné šířce.[326] V 30. letech 20. století pak začala skutečně v oblasti severně od Hořicova parcelace. Přispěla k tomu i výstavba zmíněného silničního podjezdu pod kolejištěm železniční stanice u sokolovny roku 1927. Od jižního vyústění tohoto podjezdu vyvedena nová komunikace, nynější Dukelská ulice. Ta byla pak napojena na stávající uliční síť v jižním sektoru Rokycan. Jedním ramenem se Dukelská ulice napojila na již existující výpadovku na Šťáhlavy (Jeřabinová ulice), druhým, východním ramenem napojena právě na polní cestu, nynější Nového ulici. Tato dosud nevýznamná komunikace se tak stala novou dopravní osou, kvalitně integrovanou do urbanistického celku Rokycan. Logickým důsledkem byla její rychlá parcelace ve 30. a 40. letech 20. století.

V roce 1933 manželé František a Anna Kraftovi požádali o rozdělení pozemku č.kat.2639 na stavební místa.[327] Dne 20. dubna 1933 radní obecnímu zastupitelstvu doporučili schválit regulační čáru v okolí pozemku č.kat.2639.[328] 8. června 1933 konáno místní řízení, 8. června 1933 městská rada doporučila ke schválení a na červnové schůzi obecního zastupitelstva v roce 1933 parcelace schválena.[329] Šlo o parcelu podél východní strany dnešní Nového ulice, v úseku od Barákovy ulice k nároží ulice B. Němcové. Zde také skutečně výstavba rodinných domů začala jako první. Protější strana nové ulice zůstala zatím prázdná. V roce 1935 jedná město rovněž o povolení k rozdělení pozemku č.kat.2627 Františka a M. Jelínkových na stavební místa.  25. dubna 1935 proběhlo komisionelní parcelační řízení. 11. července 1935 městská rada doporučila věc ke schválení. Mělo zde vzniknout 25 stavebních míst, zároveň se počítalo se směnou části č.kat.2626 (280 čtverečních metrů) za části č.kat.2627 (898 čtverečních metrů) při doplatku 10 Kč/čtvereční sáh tak, aby byl zformován nový stavební blok dle regulačních čar.  V červenci 1935 vše schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.[330] Šlo o pozemek v bloku vymezeném dnešními ulicemi B. Němcové, V. Nového a Čechova, na západě zasahující až skoro k dnešní Družstevní ulici. Díky tomuto rozhodnutí o parcelaci se tak otevřela nejen možnost zástavby přilehlého úseku Nového ulice, ale i vznik nových ulic Erbenova a Muchova (viz níže). Ještě před koncem 30. let díky tomu rychle přibyla zástavba Nového ulice,  severně od křižovatky s ulicí B. Němcové. Tam ale  parcelace zatím provedena jen podél západní strany ulice, až k nároží dnešní Čechovy ulice, zatímco východní stranu ulice lemovaly nadále zemědělské pozemky. V této stavební fázi je Nového ulice zachycena na leteckém snímku z roku 1938. Tehdy ještě chyběla vozovka, a byť ulice už jasně vystupovala na mapě města, neměla ještě charakter městské komunikace, nýbrž spíše pěšiny, podél které se rychle budovaly novostavby vilek.[331] Urbanizace pak ještě pokračovala i v prvních letech 2. světové války, ale nebyla důsledná a měla  spíš extenzivní charakter (ostatně v Rokycanech tehdy byl dostatek stavebních pozemků v mnoha jiných částech města). Po válce výstavba na několik let prakticky ustala. Letecká mapa z roku 1947 ukazuje, že nadále chyběla zástavba podél západní strany ulice v dlouhém úseku jižně od křižovatky s ulicí B. Němcové.[332] V lednu 1959 debatuje o stavu ulice MNV. Představitelům města vadí, že řada pozemků zůstává nezastavěná.[333] Vozovka v ulici tehdy byla propadlá, město navezlo na chodníky hromady stavebního kamene a očekávalo, že místní obyvatelé ulici brigádnicky opraví, ale ještě v únoru 1959 se nic nedělo, mnohé parcely totiž nebyly obývané. Člen MNV Josef Šampalík bolševicky navrhl, aby město nevyužité pozemky vyvlastnilo.[334] Pravda byla taková, že zde opravdu byla dost mezerovitá zástavba. Proluky se pak zaplnily až od 50. let 20. století.

Co už ale nikdy nebylo realizováno, byly plány na pokračování výstavby Nového ulice jižním směrem. Regulační plány z konce 1. republiky přitom předpokládaly další parcelaci, při níž se měla dnešní Nového ulice protáhnout k jihu, směrem do polí pod Kotlem. Věra Brumlíková 9. října 1937 požádala o povolení k rozdělení pozemku č.kat.2642 na stavební místa. Šlo o rozsáhlý zemědělský pozemek podél východní strany ulice, jižně od křižovatky s dnešní Stehlíkovou ulicí, který plánováno rozdělit na 16 stavebních míst.  1. března 1938 konáno komisionelní řízení. 21. dubna 1938 městská rada doporučila záměr ke schválení a v květnu 1938 to schváleno i na schůzi obecního zastupitelstva.[335] Do slibného vývoje zasáhla 2. světová válka, která další rozmach vilové zástavby zastavila a zároveň přinesla rapidní rozrůstání areálu sousední továrny na náboje (pozdější Kovohutě). V březnu 1941 projednalo obecní zastupitelstvo zrušení ulic projektovaných v místech přicházejících v úvahu pro rozšíření továrny na nábojky a prodej jejich ploch továrně. Továrna na nábojky hodlala rozšířit svoji plochu přikoupením pozemků č.kat.2665/2, č.kat.2665/11, č.kat.2665/12, č.kat.2665/1 a č.kat.2671 a požadovala i plochu ulic, o což požádala obec 4. prosince 1940. Šlo o západovýchodní a severojižní ulici, které tvořily obrácené písmeno T o ploše 920 čtverečních sáhů. Už 5. prosince 1940 městská rada doporučila ke schválení a na březnové schůzi obecního zastupitelstva v roce 1941 vše schváleno.[336] Stejně jako v případě Kozinovy ulice (viz výše) nebo Zeyerovy ulice (viz níže) i v tomto případě byla expanze obytné zástavby jižním směrem zastavena tím, že se do této zóny počal nasouvat průmyslový areál. Nejenže tak nebyla v dnešní ulici provedena parcelace pozemku č.kat.2642, ale  východní stranu ulice jižně od křižovatky se Stehlíkovou ulicí vyplnila dezurbanizovaná plocha industriálního areálu Kovohutí.

3.3.4. Popis zástavby v ulici V. Nového

Popis zástavby nejjižnějšího úseku Nového ulice, jižně od Stehlíkovy ulice (u areálu záchranné služby, lékařské ambulance Chiros a dále do průmyslové zóny pod Kotlem), nespadá do této pasáže a je podrobněji probrán níže. 

Od Stehlíkovy ulice na sever začíná souvislá oboustranná zástavba rodinných domků. Nového ulici lemují po východní straně, v úseku mezi ulicemi Stehlíkova a Barákova, dva již výše popsané dvojdomy z počátku 20. let 20. století čp.330-331/II a čp.332-333/II, postavené coby součást dělnické kolonie Hořicov. V úseku mezi křižovatkou s Barákovou ulicí a ulicí B. Němcové domovní řadu podél východní strany ulice tvoří soubor převážně prvorepublikových vilek z nejstarší fáze parcelace. Na nároží Nového a Barákovy je to dům čp.485/II. Stavební povolení pro Václava a Emilii Vavrouškovi bylo vydáno 20.  června 1933. Projekt je dílem Josefa Žoura. Novostavba čp.485/II byla kolaudována 20. února 1934.[337] Patrový domek s obytným  podkrovím v 1. patře a sedlovou střechou je natočen do Barákovy ulice štítovou stěnou. V tomto původním stavu se nacházel ještě dle fotodokumentace z roku 2000.[338] Před rokem 2015 byl dům celkově opraven a zároveň do západního průčelí vsazen nový trojúhelníkový vikýř, který citlivě doplnil prvorepublikovou architekturu. Na vedlejším pozemku v Barákově ulici ještě ve stejném období postaven rodinný domek čp.487/II.  F. a A. Dohnálkovi získali stavební povolení na rodinný dům č.kat.2639/13 27. července 1933.[339] Projekt vyhotovil také Josef Žour. Kolaudace proběhla 20. července 1934.[340] Původní patrový domek s podkrovím v 1. patře byl někdy asi mnohem později zásadně přebudován, zvýšen o 1. patro a zakončen nízkou sedlovou střechou. V tomto stavu již je zdokumentován roku 2000.[341] Výstavba domu čp.487/II zde v Barákově ulici byl ale jen dílčím počinem, kdy na boční straně parcelovaného pole vznikla jediná stavba. Nová zástavba byla jinak orientována výlučně do Nového ulice.  Tam domovní fronta pokračuje objektem čp.489/II. Patrový domek s podkrovím v 1. patře po střechou s polovalbou a zděným uličním vikýřem získal stavební povolení 20. února 1934. Projektoval ho Jan Charvát. Kolaudace proběhla 28. srpna 1934.[342] Ještě dle stavu v roce 2000 si dům udržel intaktní podobu.[343] Někdy v následujících letech prošel celkovou opravou. Získal novou fasádu, okna, střešní krytinu a další stavební detaily. Ke změně celkového architektonického výrazu ani hmoty nedošlo.  Vedlejší parcelu zaujal dům čp.492/II, který rovněž projektoval Jan Charvát. Stavební povolení získal majitel Ludvík Schütz 20. února 1934. Kolaudace proběhla 20. září 1934.[344] Patrový dům s podkrovními místnostmi v 1. patře a polovalbovou střechou byl ještě dle stavu z roku 2000 ve zcela původním stavu.[345] K žádným větším proměnám nedošlo ani později. Podle stavu ze srpna 2018 ovšem do fasády vsazena nevhodná typizovaná okna. Sousední domek čp.491/II získal stavební povolení 12. dubna 1934. Majitelem domu byl Václav Vodák z Červeného Hrádku. Kolaudován byl 22. září 1934. Projekt novostavby zhotovil Jan Charvát.[346] I v tomto případě se jedná o patrový objekt s obytným podkrovím, polovalbovou střechou a uličním zděným vikýřem. Už před rokem 2000 prošel úpravou, při které opravena fasáda, střešní krytina a vyměněna okna a některé další detaily.[347] Zásadnější proměna jeho vnější podoby ale nenastala. Stavební povolení na dům čp.493/II získal František Štěrba dne 27. února 1934. Novostavba podle projektu Jana Charváta byla kolaudována 26. listopadu 1934.[348] Opět je to patrový objekt se střechou s polovalbou. Obytné podkroví v 1. patře má zděný vikýř, posazený asymetricky na jižní straně uličního průčelí. Ještě roku 2000 byl dům intaktně dochovaný.[349] Pak prošel opravou, která zásadněji nezměnila jeho tvář. Sousední parcela zůstávala dlouho bez stavebního využití. Dle leteckého snímku z roku 1938 už byla vytýčena i osázena zelení, ale bez stavební aktivity.[350] I státní mapa z roku 1963 zde evidovala jen prázdnou zahradu.[351] Teprve koncem 60. let 20. století doplněna tato mezera v domovní frontě patrovým rodinným domem čp.873/II s obytným podkrovím 1. patra pod sedlovou střechou. Objekt se svým slohovým výrazem odlišuje od sousedních prvorepublikových domků. Má brizolitovou fasádu a další rekvizity doby svého vzniku. Ještě v roce 2000 si uchovával původní podobu.[352] Někdy mezi roku 2016-2018 prošel opravou střechy, kdy odstraněn eternit a nahrazen tmavě šedou plechovou krytinou. Sousední pozemek zaujímá opět stavba původem z 30. let 20. století. Stavební povolení na domek čp.490/II získali Alois a Anežka Štípkovi z Berouna 27. února 1934. Projekt je dílem Josefa Žoura. Novostavba prošla kolaudací 14. září 1934.[353] Původní podoba domku byla ovšem zcela proměněna svépomocně prováděnou nevkusnou modernizací za socialismu. Objekt tehdy zvýšen o 1. patro, položena na něj plochá střecha a na průčelí aplikována brizolitová fasáda. Estetika podobných modernizací často připodobňovala rodinné domy k estetice panelových sídlišť, jakýsi socialistický funkcionalismus bez skutečné funkcionalistické elegance. Povolení k přístavbě čp.490/II, při níž měla vzniknout v tomto objektu nová bytová jednotka, vydal MěstNV v roce 1979.[354] V této podobě se dům nalézal beze změn ještě dle fotodokumentace z roku 2000.[355] Potom byla mírně opravena fasáda a odstraněn brizolitový plášť. Vedlejší parcelu vyplnil v letech 1937-1938 rodinný dům čp.547/II. Stavební povolení bylo uděleno pro Václava Hoška 30. září 1937. Novostavba dle projektu Jana Charváta byla zkolaudována 21. září 1938.[356] Patrový dům se sedlovou střechou byl patrně dodatečně upravován a zvýšen. Vedlejší rohovou parcelu u ulice B. Němcové zaujal počátkem 21. století nový rodinný dům čp.1219/II (viz níže, v rámci popisu ulice B. Němcové).

Západní strana Nového ulice v úseku mezi ulicemi Stehlíkova a B. Němcové se zaplňovala až s jistým zpožděním. Ještě podle letecké fotografie z roku 1938 ji lemovaly jen zemědělské pozemky.[357] První vlna výstavby rodinných domků zde proběhla v prvních letech Protektorátu. Letecký snímek z roku 1947 ukazuje již 7 rodinných domů. V té době ale nová výstavba stagnovala. Zbylé proluky zaplňovány v tomto uličním úseku až od 50. let. Směrem od jihu, od nároží se Stehlíkovou ulicí tu uliční fronta začíná objektem čp.658/II (bytový poválečný dům, popsán níže, v rámci pasáže o sídlištní výstavbě U Václava). Vedle něj stojí rodinný dům čp.747/II. Patrový objekt se stanovou střechou a vikýři v obytném podkroví byl zbudován v letech 1954-1957.[358] Proporčně dobře zvládnutá stavba, jako by navazovala spíše na estetiku a tvarosloví první republiky než 50. let. Dochovala se intaktně. Následuje jednoduchý přízemní domek čp.601/II se sedlovou střechou. Číslo popisné mu bylo přiděleno 17. září 1941. Je to v rokycanských poměrech častý příklad doznívání stavební aktivity za Protektorátu, kdy už se místo reprezentativnější individuální výstavby z doby před rokem 1940 objevovaly častěji i nouzové stavby a chatky (snižovala se totiž dostupnost stavebního materiálu, pracovních sil i kupní síla a blížil se plošný zákaz soukromé výstavby v celém Protektorátu). V březnu 1980 se čp.601/II zmiňuje mezi těmi, kde v poslední době provedena nebo se ještě provádí přístavba nové bytové jednotky.[359] Ještě v roce 2000 měl domek původní podobu.[360] Následně prodělal opravu. Hmotově nebyl měněn, ale obměnou prošla fasáda, okna, dveře, střešní krytina a další stavební prvky.  Rodinný dům čp.714/II na nároží ulic Nového a Barákovy má podobu patrové stavby s podkrovím 1. patra a sedlovou střechou. Do ulice V. Nového je otočen zděnou štítovou stěnou, do Barákovy ulice trojúhelníkovým zděným vikýřem. Fasáda v přízemí je členěna prvky cihlových obkladů. Vznikl v 50. letech 20. století. Letecký snímek ze srpna 1952 zde zachytil zcela prázdný pozemek, bez stavební aktivity.[361] Letecká fotografie ze srpna 1957 již naopak zaznamenala zde stojící stavbu (není zřejmé, zda jen hrubou stavbu nebo již dokončený dům).[362] Dům se uchoval v původní podobě, jen s drobnými korekcemi v podobě výměny oken a střešní krytiny. Pak následuje křižovatka s Barákovou ulicí a za ní stojí nárožní vilka čp.800/II. Patrová stavba je orientována do Nového ulice zděným vikýřem v obytném podkroví 1. patra. Do Barákovy ulice k jihu je natočena štítovou stěnou. Dům si uchoval intaktně estetiku z časů svého vzniku, tedy ze závěru 50. let. Na leteckém snímku ze srpna 1957 již je zachycen, patrně jako rozestavěný.[363] Na zbytkové parcele za domy v Nového ulici, západně od čp.800/II, ještě vyrostl koncem 70. let 20. století přízemní rodinný dům s plochou střechou čp.965/II, obrácený do ulice U Cihelny. Šlo o brizolitový objekt socialistického designu, podobného spíš estetice panelových sídlišť. Stavební povolení na tento rodinný dům na parcele č.kat.2648/6 bylo manželům Sochorovým (bytem Rokycany, čp.309/II) vydáno mezi 1. lednem a 15. listopadem 1974. V domě měla vzniknout 1 bytová jednotka.[364] V samotné Nového ulici uliční fronta pokračuje patrovým domkem čp.712/II se stanovou střechou a zděnými vikýři v podkroví 1. patra. Pochází z 50. let, ačkoliv slohově spíše navazuje na meziválečnou architekturu. V srpnu 1952 jeho výstavba ještě nezačala.[365] Na leteckém snímku ze srpna 1957 už je vidět.[366] Dochoval se prakticky beze změn. Vedlejší rodinný dům čp.731/II vznikl s jistým zpožděním. Ještě státní mapa z roku 1963 tu zachycuje jen stavebně nevyužitou parcelu.[367] Jde o patrový objekt s plochou střechou, další ukázka socialistických svépomocných pokusů o funkcionalismus, ovšem s chudičkým dobovým sortimentem stavebních detailů. V roce 2000 byl ještě intaktně dochován v podobě z doby své výstavby.[368] Později aspoň opravena fasáda, čímž více vynikly jinak vcelku zvládnuté proporce původního projektu. Dále k severu už začíná souvislá řada šesti vilek z 30. a 40. let 20. století.  Tři vedle sebe stojící domy čp.605/II, čp.603/II a čp.604/II jsou budovány podle identického projektu. Všechny tři obdržely číslo popisné 7. listopadu 1941. Šlo tak o jedny z posledních regulérních rodinných domů, dobudovaných před ukončením individuální bytové výstavby za Protektorátu. Ve 40. letech se jako majitel všech tří staveb uvádí Jaroslav Žour.[369] Rodina Žourových tehdy patřila mezi hlavní stavební podnikatele v Rokycanech. Je možné, že narychlo před zákazem stavebního ruchu proměňovala svá finanční aktiva na nemovitosti. Jde o kompozičně profesionálně zvládnuté patrové objekty s obytným podkrovím v 1. patře pod strmou sedlovou střechou, příčně orientovanou k ulici, do které tak hledí masivní štítové stěny. Majetkově již dávno nejsou domy spojeny a jejich stavební vývoj se ubírá samostatnými cestami. Ještě v roce 2000 byly prakticky identické.[370] Dle stavu z roku 2018 už jsou znát mírně rozdíly, ale spíše v detailech. Povolení k výstavbě následujícího domu čp.634/II získali Josef a Julie Žourovi 16. srpna 1939. Projekt vyhotovil sám Josef Žour.[371] Šlo tedy o další objekt, narychlo budovaný úspěšnou firmou Žour v době počátku Protektorátu. Není jasné, jak výrazné pozdější stavební úpravy prodělal, ale na snímku z roku 2000 je zachycen coby patrový plochostřechý objekt.[372] Objekt čp.580/II je patrový se sedlovou střechou, podkrovím 1. patra a do ulice natočenou štítovou stěnou. Stavební povolení získal Karel Dolejš 9. května 1939. Novostavba, vyhotovená podle stavebních plánů Josefa Žoura, byla kolaudována 10. října 1939.[373] Číslo popisné mu bylo předáno 19. ledna 1940. Ještě v roce 2000 měl zcela původní podobu.[374] Následně prošel opravou, při které pozměněny některé detaily, ale v základních obrysech si uchoval svou tvářnost. Domovní frontu tohoto úseku ulice uzavírá nárožní čp.571/II, stojící na rohu ulice B. Němcové, vedle sloupu se sochou svatého Václava. Dne 11. května 1939 na schůzi obecní rady vydáno stavební povolení na stavbu rodinného domku na pozemku č.kat.2646/16 (majitel K. Dolejš).[375] Číslo popisné uděleno 21. prosince 1939. Patrový objekt se sedlovou střechou vznikl podle identického projektu jako vedlejší čp.580/II. Byl ale někdy za socialismu narušen asymetrickou, amatérsky provedenou vestavbou v podkroví, směrem do ulice B. Němcové. Tento zásah vyniká svou nevhodností hlavně vzhledem k sousedství s památkově chráněnou barokní sochou, která stojí na rohu pozemku (viz výše).

Úsek Nového ulice severně od křižovatky s ulicí B. Němcové lemují další rodinné domy. Tempo parcelace a urbanizace zde akcelerovalo koncem 30. let 20. století.  Již dle stavu k roku 1938 probíhá parcelace podél západní strany Nového ulice.[376] V následujících několika letech přibyla i zástavba při východní straně, takže v roce 1947 letecký snímek ukazuje již prakticky dokončenou výstavbu rodinných domů.[377] Při západní straně stojí na křižovatce s ulicí B. Němcové nárožní dům čp.559/II, patrový objekt s valbovou střechou, do níž je umístěno obytné podkroví v 1. patře, do ulice se zděným vikýřem. Byl postaven koncem 30. let 20. století. V červenci 1938 ho ještě letecký snímek města nezachycuje a na pozemku ani nezačaly stavební práce.[378] V roce 2000 byl ještě v původním stavu.[379] Někdy počátkem 21. století prošel opravou, ale bez výraznějších změn své podoby. Podle podobného projektu byl postaven někdy v 2. polovině 30. let 20. století i sousední rodinný dům čp.510/II. Ten už dle letecké fotografie v červenci 1938 stál.[380] Ze stejné doby pochází i domek čp.518/II na vedlejší rohové parcele u ústí Muchovy ulice. Stavební povolení získali Jan a Marie Synkovi dne 14. července 1936. Objekt podle projektu Josefa Šlaufa z Mirošova byl kolaudován 15. prosince 1936.[381] Někdy za socialismu byla na jižní straně k domu připojena proporčně nezvládnutá přízemní přístavba v plochou střechou, ukázka svépomocného kutilského stavitelství z období před rokem 1989. V této podobě se dům nacházel ještě v roce 2000.[382] Pak prošel jen mírnou korekcí v podobě výměny oken. Následuje vyústění Muchovy ulice a za ním k severu pokračuje zástavba Nového ulice domem čp.534/II. Stavební povolení získal Josef Brožík 25. května 1937. Projekt je dílem Josefa Nováka z Rokycan. Kolaudace proběhla 23. listopadu 1937.[383] Šlo o patrový objekt s polovalbovou střechou, do níž umístěno obytné podkroví 1. patra. Do ulice z podkroví veden zděný vikýř, posazený na severní stranu uliční fasády. Dle stavu z roku 2006 už probíhala rekonstrukce domu.[384] Ta pak dokončena a v jejím rámci dům proděla razantní úpravu fasád a všech stavebních prvků. Na vchodovými dveřmi zřízena zastřešená plocha. Podoba objektu se výrazně proměnila, ale přestavba byla kvalitně provedena a respektovala proporce i ducha vilové zástavby z 1. republiky. Následuje objekt čp.544/II, patrový s polovalbovou střechou a obytným podkrovím v 1. patře. Václav Vild získal stavební povolení 12. října 1937. Projekt zhotovil Josef Novák z Rokycan. Kolaudace provedena 12. července 1938.[385] V dubnu 2000 městské zastupitelstvo schválilo poskytnutí půjček z Fondu rozvoje bydlení občanům města. Mimo jiné i 30 000 Kč Renatě Šrámkové na obnovu fasády a zateplení jejího domu.[386] V roce 2000 už byla rekonstrukce dokončena.[387] Ve střeše do ulice zřízen podlouhlý zděný vikýř do podkroví, nově pojata fasáda, dům získal nová okna i střešní krytinu. Přestavba byla citlivě pojata.  Na rohu Nového a Čechovy ulice pak stojí dům čp.520/II z 2. poloviny 30. let 20. století. Na letecké fotografii z července 1938 již je zachycen.[388] Jednopatrový objekt se stanovou střechou, v níž je situováno obytné podkroví 1. patra. Do Nového ulice je ve střeše umístěn symetricky situovaný vikýř. Dům se dochoval v intaktní podobě z dob svého vzniku. Za ústím Čechovy ulice pak už zástavba rodinných domků dál k severu nepokračuje. Celý blok až k železniční trati vyplňuje průmyslový areál bývalé továrny Favorit (viz níže).

Při východní straně ulice V. Nového v úseku od ulice B. Němcové na sever začíná zástavba rohovým objektem čp.563/II. Stavební povolení vydala obecní rada 16. března 1939.[389] Kolaudace novostavby Karla Grofa proběhla 22. srpna 1939.[390] Číslo popisné přiděleno 22. ledna 1940. Jde o jednopatrový domek s polovalbovou střechou. K jihu, do ulice B. Němcové, je otočen zděný vikýř v obytném podkroví 1. patra. Dům se uchoval v intaktní podobě. Ovšem s jednou podstatnou výjimkou. Ještě v roce 2000 byl na západní straně domu, směrem k ulici Nového, dochovaný vchod do původního obchodu, jenž tu byl v přízemní novostavby zřízen.[391] Vchodové dveře a výkladní skříň ale zůstávaly po desítky let zavřeny železnou roletou a prodejní plocha nesloužila svému účelu. Někdy počátkem 21. století byly tyto dveře i výkladec zazděny a zakryty omítkou. Dále k severu už majitelé dvou zdejších parcel nestihli před ukončením soukromé výstavby v Protektorátu po roce 1941 stavebně využít své pozemky. Na leteckém snímku z roku 1947 jsou tu vidět jen prázdné zahrady, snad s jakousi nedokončenou přípravou základů na výstavbu domů v přední části zahrad, blíže ulici.[392] Teprve mnohem později i zde proběhla výstavba dvou rodinných domů. Objekt čp.900/II je masivní patrová vila s nízkou stanovou střechou, budovaná ve stylu normalizační výstavby s příznačnými dobovými stavebními prvky. Byla  postavena okolo roku 1970. V této podobě ještě byla zachycena ve fotodokumentaci města z roku 2000.[393] Pak opravena fasáda. Místo brizolitu provedena tradiční vnější omítka a vyměněna okna. Dům čp.995/II je jednopatrová stavba se stanovou střechou. Číslo popisné získala někdy počátkem 80. let 20. století. Výstavba ale zahájena už roku 1969, kdy se uvádí, že František Bour rozestavěl rodinný dům na parcele č.kat.2618/4. Během roku 1969 ale objekt nedokončen.[394] I na této vilce je poznat doba jejího vzniku. Vedlejší dům čp.569/II už je opět staršího data. Obecní kronika uvádí, že 5. října 1939 na schůzi obecní rady vydáno stavební povolení na stavbu domu na pozemku č.kat.2630 (majitel J. Fráňa).[395] S tím je ale v rozporu údaj z archivu technické kanceláře města, podle kterého Josef a Emilie Fráňovi získali stavební povolení na dům dle projektu Františka Michálka z Nové Huti už 18. dubna 1939.  Kolaudace proběhla 3. října 1939.[396] Roku 1979 MěstNV kolaudoval provedenou přístavbu čp.569/II.[397] Je to patrová vilka se stanovou střechou a podkrovím v 1. patře. Na severní a jižní straně ze střechy vybíhaly nízké zděné vikýře. V jihozápadním rohu bylo přízemí domu odlehčeno velkými francouzskými okny. Na fasádě se uplatňovaly motivy cihlových obkladů. V původním stavu je dům zdokumentován ještě v roce 2000.[398] Pak prošel celkovou rekonstrukcí. Při ní obměněny stavební detaily, odstraněny motivy režného cihlového zdiva z fasády. Jinak ale nedošlo k hmotovým proměnám domu. Na rohu ulice Nového a U Pekáren stojí patrový objekt čp.579/II se sedlovou střechou a obytným podkrovím 1. patra. Dne 9. března 1939 na schůzi obecní rady vydáno stavební povolení na stavbu rodinného domku na pozemku č.kat.2630/1 (majitel Terezie Šašková).[399] Kolaudace novostavby dle projektu Františka Michálka proběhla 20. prosince 1939.[400] Číslo popisné vydáno 27. prosince 1939. Dům prošel někdy za socialismu celkovou úpravou, při které fasáda pokryta brizolitem a dalšími dobovými rekvizitami. Takto byl dům zachycen ještě při fotodokumentaci města v roce 2000.[401] Někdy poté prodělal důkladnější opravu. Fasáda byla při ní pokryta tradiční omítkou. Dosud plochostřechý přízemní přístavek s balkonem na severní straně domu byl zvýšen a zastřešen asymetrickou sedlovou střechou. Na severním nároží ulic Nového a U Pekáren stojí dvojdům čp.842-843/II. Jeho popis viz níže, v rámci pasáže o ulice U Pekáren. Směrem do ulice Nového se na okraji zahrady rodinného domu čp.843/II nachází přízemní objekt čp.1318/II. Byl přebudovaný z původní garáže. Od 90. let 20. století zde po jistou dobu fungovala restaurace U Procházků. Majetkově přináležela k sousednímu domu čp.843/II, jehož číslo popisné sdílela. Teprve někdy po roce 2015 (kdy už restaurace nebyla v provozu) získal tento objekt samostatné číslo popisné.

Dále k severu vstupuje Nového ulice do industriální zóny, po obou stranách ji lemují areály bývalých i stávajících průmyslových areálů (foto z r. 2003, foto z r. 2003). Na západní straně je to Favorit (viz níže), na straně východní bývalé pekárny (viz výše). Stojí tu jediný obytný objekt, a to patrový dům čp.460/II postavený roku 1932. Vznikl současně s výstavbou pekárny. Jeho popis viz výše, v rámci pasáže o areálu bývalé Bedřichovy huti.

3.3.5. Technický vývoj Nového ulice

I přes původní slibný náběh, kdy se ve 30. letech 20. století Nového ulice měnila na tepnu,  spojující střed Rokycan s jižními předměstími, zejména s Hořicovem, nakonec role této komunikace nebyla pro dopravní systém města příliš využita. Pro automobilovou dopravu zůstávala důležitější spojnicí trasa podél Zeyerovy ulice do podjezdu pod tratí a dál Růžičkovou ulicí do centra Rokycan. Nového ulice byla využívána pro tranzitní provoz jen epizodně, po dobu různých oprav a uzavírek jiných tras. Zejména po dobudování východozápadního průtahu podél ulice B. Němcové (viz níže) v 80. letech už ulice V. Nového neměla zásadnější funkci.  Připočteme-li k tomu téměř dvacetileté zastavení rozvoje zdejší zástavby (od roku 1941 až do konce 50. let), je pochopitelné, že Nového ulice zůstávala dlouho bez základní technické a dopravní infrastruktury. V únoru 1932 po zprávě městské technické kanceláře o úpravě cesty k sv. Václavu usneseno městskou radou jednat se zájemci o rozšíření této cesty.[402] Trvalé řešení to ale nepřineslo. V listopadu 1932 na schůzi obecního zastupitelstva Václav Stehlík poukázal na komunikační závady na cestě ke svatému Václavu. Obec prý tam navezla hromady kamene, které nebyly rozprostřeny, jsou tam kaluže a hrboly.[403] Ani další vývoj ale Stehlíka neupokojil. V dubnu 1935 připomíná na schůzi obecního zastupitelstva, že investiční práce se musejí provádět kvalitně, a dává příklad. Cesta ke svatému Václavu prý v roce 1934 byla vysypána struskou, na kterou pak dán zrnitý cindr, který se v dešti ale úplně rozbahnil a v říjnu 1934 musel být odstraněn. U pekáren ZKD zase prý navezeným štěrkem zvýšena cesta tak, že formani jezdí raději po chodníku ZKD.[404]

V červnu 1936 jedná obecní zastupitelstvo o schválení půjčky 400 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu některých investic v rozpočtu na rok 1936. 12. května 1936 městská rada doporučila tuto půjčku 400 000 Kč ke schválení. Mimo jiné se předpokládalo použít na kanalizaci 100 000 Kč. Z  toho v tehdejší ulici Boženy Němcové (dnes Nového ulice) mělo jít o cca 500 běžných metrů z kameninových rour o průměru 30 cm s odhadovanými náklady 50 000 Kč. Na schůzi zastupitelstva ale Rudolf Kadláček požaduje stáhnout věc z programu a nechat projednat jednotlivými volebními skupinami. Obecní zapisovatel ale reagoval, že půjčku lze schválit s tím, že městská rada bude pak moci posoudit jednotlivé položky, na které má být částka použita, což nakonec schváleno.[405] V březnu 1941 přednesl na schůzi obecního zastupitelstva Emanuel Hříbal stížnost na neustálé zabahnění ulice ve čtvrti u sv. Václava. Městská technická kancelář pak vyzvána, aby odstranila závady, které jsou příčinou.[406]

Komunikace byla dlouho nedlážděná, 12. dubna 1945 obecní rada plánuje, že hned po válce provede její úpravu formou nouzových prací.[407] To se ale nestalo, každopádně ne hned po válce.  9. března 1947 na veřejné schůzi MNV deklarováno, že konečná úprava ulice je jednou z priorit obce.[408] V roce 1948 MNV zamýšlí provést rekonstrukci vozovky formou dobrovolných brigád. Práce měly začít v listopadu 1948.[409] V červnu 1949 město provádí pokládku obrubníků. V té době uzavřena dohoda mezi MNV a místními obyvateli o brigádnické výpomoci.[410] 10. července 1949 si základní organizace KSČ č. 11 dala jako závazek provést úpravu ulice.[411]  Během roku 1949 pak skutečně ulice v délce 220 metrů, jižně od ulice B. Němcové ulice upravena. Drobnější úpravy provedeny i v severním úseku.[412] Roku 1955 provedena oprava části Nového ulice.[413] Definitivní úpravy tím ale docíleno nebylo. V lednu 1957 MNV  vytyčuje jako svůj cíl generální opravu Nového ulice.[414] To ale jen tak hotovo nebylo. V červenci 1957 se rekonstrukce Nového ulice ještě projekčně připravuje.[415]  V srpnu 1957 projekt hotov.[416] V lednu 1958 se ale prý na projektových podkladech stále pracuje.[417]  V červnu 1959 stále práce nezačaly.[418] Stehlíkovou a Nového ulicí měla přitom být vedena doprava do města po dobu chystané výstavby kanalizačního sběrače od Kovohutí podél Zeyerovy ulice.[419] V lednu 1959 se na MNV debatuje o tom, že vozovka v ulici je ve špatném stavu.[420] Během května 1962 měly být aspoň chodníky vyspraveny škvárou a štěrkem.[421]  V plánu na rok 1964 a ve výhledu na rok 1965 město počítalo s generální opravou Barákovy a Stehlíkovy ulice. Na Nového ulici se mělo dostat jen, pokud připlynou dodatečné finance.[422] Během roku 1965 ale veškerou energii a peníze spolykala generální rekonstrukce nedaleké Barákovy ulice, podle plánů ze září 1965 se na generální opravu Nového ulice mělo přejít v roce 1966.[423] Dne 30. března 1966 rozhodla rada národního výboru vypracovat investiční úkol na generální opravu této komunikace.[424] V únoru 1967 se uvádí, že v části této ulice zřízeno (souběžně s rekonstrukcí Barákovy ulice) veřejné osvětlení.[425] Šlo o novější výbojkovou technologii.[426] V roce 1967 v rámci zvelebování města k 50. výročí VŘSR (mimo původní plán) upraveny v Nového ulici chodníky a zelený pás. V celoměstské zvelebovací soutěži tato akce obsadila 5. místo.[427] Ještě během roku 1968 ale mělo proběhnout dokončení chodníků (náklad 40 000 Kčs). Akci zajišťoval komunální podnik Vnější úprava města.[428] V září 1968 už se uvádí, že chodníky v Nového ulici vyasfaltovány.[429] Společně s paralelně probíhajícím asfaltováním chodníku v Jeřabinové ulici to v roce 1968 vyšlo na 139 200 Kčs.  Šlo o oboustranné chodníky v úseku od křižovatky se Stehlíkovou ulicí až ke křižovatce s ulicí B. Němcové.[430]

V roce 1968 se prý už zároveň připravuje projekt celkové úpravy povrchu ulice. Práce měly začít roku 1969 a skončit roku 1970.[431] Roku 1968 se má pracovat i na souvisejícím projektu kanalizace v Nového ulici. Podle upřesněného harmonogramu měla celková úprava ulice (kanalizace + nový povrch vozovky) proběhnout ve třech etapách, v roce 1969 – náklad 93 000 Kčs, 1970 – náklad 350 000 Kčs (společně s úpravou Stehlíkovy ulice), 1971 – náklad 350 000 Kčs (společně s úpravou Stehlíkovy ulice).[432] V únoru 1969 stále platí harmonogram, podle kterého na rok 1969 naplánována 1. etapa za 93 000 Kčs.[433] V dubnu 1970 ale MěstNV přiznal, že se nepodařilo v roce 1969 splnit plánovanou akci kanalizace Nového.[434] V upraveném harmonogramu ze září 1969 se už mluví o tom, že roku 1970 proběhne v Nového ulici nákladem 93 000 Kčs pokládka kanalizace. V roce 1971 pak měla přijít na řadu úprava komunikace a chodníku v úseku od křižovatky se Stehlíkovou ulicí ke křižovatce s ulicí B. Němcové (plocha 1960 čtverečních metrů) nákladem 300 000 Kčs, na níž by následujícího roku navázala další etapa rekonstrukce vozovky a chodníku (plocha 2380 čtverečních metrů) – tentokrát v severním úseku, od ulice B. Němcové k Dukelské ulici (nákladem 430 000 Kčs). V roce 1971 měl být zároveň nákladem 1800 Kčs zpracován projekt veřejného osvětlení v Nového ulici (280 běžných metrů). Vlastní instalace lamp veřejného osvětlení plánována na rok 1972 (náklad 30 000 Kčs).[435] Dle údaje z prosince 1969 byla výstavba kanalizace v Nového ulici součástí závazku občanského výboru č. 5 k 25. výročí osvobození. Zároveň tato akce v předpokládané hodnotě díla 93 000 Kčs zařazena do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970.[436] K brigádnické výpomoci se zavázali členové občanského výboru č. 5.[437] V dubnu 1970 MěstNV uvádí, že kanalizace v Nového byla odložena a z kapacitních důvodů bude provedena až po rekonstrukci Barákovy a Družstevní ulice.[438] V září 1970 už prý práce na kanalizaci probíhají, jedná se o otázce silničních vpustí.[439] V únoru 1971 se výstavba vpustí v Nového ulici zařazuje ovšem mezi skluzové akce, které byly z roku 1970 převedeny do toho následujícího.[440]

V prosinci 1970 se píše, že v roce 1971 budou rekonstrukci Nového ulice (kanalizační vpustě a komunikace) v úseku od křižovatky se Stehlíkovou ke křižovatce s ulicí B. Němcové provádět Technické služby.[441] V roce 1971 mělo na tuto akci jít z obecního rozpočtu 300 000 Kčs. Práce měl zajistit občanský výbor č. 5.[442] Rekonstrukce vozovky a osvětlení v severní úseku ulice plánována na 5.pětiletku (1971-75).[443] V únoru 1971 se uvádí, že město nárokuje u Stavoprojektu zpracování projektové dokumentace na veřejné osvětlení Nového ulice.[444] Dle informace z dubna 1972 provedly Technické služby v roce 1971 na rekonstrukci ulice Nového práce za 185 200 Kčs. Plánovaný rozpočet přitom původně byl 300 000 Kčs.[445] Dobové prameny uvádějí, že 1. etapa úpravy Nového ulice dokončena ještě roku 1971.[446] Roku 1972 postavily Technické služby města v ulici další asfaltový chodník.[447] V 1. pololetí 1972 rovněž Technické služby údajně dokončily 1.část úpravy Nového ulice.[448]  Úpravy komunikace v Nového ulici ovšem měly probíhat i následujícího roku, kdy zde proinvestováno 47 000 Kčs.[449] Až v roce 1973 Technické služby stavěly v Nového ulici také veřejné osvětlení.[450]  Šlo o součást Akce Z. V plánu výstavby na rok 1973 počítáno u této investice s náklady 45 000 Kčs a vytvořením hodnoty 65 000 Kčs.[451] Uváděno jako akce veřejné osvětlení Nového – 2. část.[452] Během 1. pololetí 1973 na této akci neproinvestována žádná suma.[453]  Za celý rok 1973 pak jen 5000 Kčs.[454] V prosinci 1973 uváděno, že práce přejdou i do roku 1974.[455] Výstavba osvětlení v Nového ulici pak skutečně probíhala ještě během roku 1974.[456] Podle návrhu rozpočtu na rok 1974 zde mělo být prostavěno 39 900 Kčs, přičemž hodnota vytvořeného díla vyčíslena na 59 900 Kčs.[457] Veřejné osvětlení v části ulice předáno do užívání ještě během 1. pololetí 1974. Dokončení celé investice ale ještě v září 1974 neprovedeno. Přitom osvětlovací tělesa již jsou k dispozici. V září 1974 se také uvádí, že za 1. pololetí 1974 prostavěno na této akci 4 000 Kčs.[458] Za rok 1974 tu celkem prostavěno 10 453,52 Kčs (původní plán 40 000 Kčs).[459] Do  plánu úprav komunikací na  rok 1976 zařazena i rekonstrukce Nového ulice (v Akci Z).[460] Práce skutečně v roce 1976 zahájena, a to ve 2. čtvrtletí. Během roku 1976 tu vytvořena hodnota díla 467 000 Kčs (splněn plán) a vyčerpány náklady 310 000 Kčs (plánované náklady 326 000 Kčs- jinde ale uváděn plán 411 000 Kčs[461]). Na akci odpracováno 1 862 brigádnických hodin (z toho 252 zdarma). Problémy se vyskytly hlavně s dodávkou žulových obrubníků a strojů pro výkop vozovky.  Závoz štěrku, penetrační postřik a živičný koberec provedl n.p. Silnice Plzeň.[462] V roce 1976 také v Nového ulici zmiňováno budování kanalizace v hodnotě 452 988 Kčs (plán 451 000 Kčs).[463] Podle jednoho pramene budování kanalizace v Nového ulici dokončeno už v roce 1976 (možná tisková chyba – není jisté, zda nebyl míněn rok 1977).[464] Další akce v rámci budování technické vybavenosti probíhala v Nového ulici v roce 1979.[465] V roce 1983 provedena v Nového ulici, za Favoritem, pokládka asfaltového koberce.[466] V bilanci volebního období 1981-1986 uváděno, že na investici asfalt Nového ulice šlo celkem 158 000 Kčs.[467] Počátkem září 1989 uváděno, že již byla dokončena oprava chodníků v Nového ulici.[468]

Někdy v 50.-70. letech 20. století také v Nového ulici, v jejím jižním úseku, vysázena na trávníkových pásech alej sakur.[469] V březnu 1998 prováděla firma PROSTROM prořezávání lip a sakur v této ulici.[470] V srpnu 2002 zaslali místní obyvatelé na městský úřad petici s 20 podpisy, v které požadují jejich vykácení, protože přerostlé stromy údajně stíní, porušují omítky domů i podzemní potrubí.[471] Počátkem února 2003 město stížnostem vyhovělo a provedlo prořezání korun stromů. Akci prováděla firma PROSTROM. Celkem ošetřeno 18 stromů, jeden strom musel být poražen.[472] Dne 12. srpna 2002 začala v Nového ulici oprava havárie kanalizace, která se po silném dešti v noci na 7. srpna 2002[473] částečně probořila. Novou rouru nebylo možné napojit na staré potrubí, takže se musel vyměnit celý 50 metrů dlouhý úsek až k Barákově ulici.[474]  Práce prováděla firma BIS. Během záplav, které v srpnu 2002 postihly republiku, výkop zatopen vodou a práce se tak o něco zdržely.[475] Dne 16. srpna 2007 zahájeno územní řízení na výměnu hliníkových telefonních kabelů podél Nového ulice na základě žádosti podané 4. června 2007 firmou Telefónica O2 Czech Republic, a.s. Šlo o výměnu primárních hliníkových kabelů do síťových rozvaděčů. Na 14. září 2007 svoláno veřejné ústní projednání akce.[476] 5. října 2007 vydáno územní rozhodnutí.[477]

3.3.6. Vývoj pojmenování Nového ulice

Na schůzi obecního zastupitelstva 12. července 1927 pojmenována tato tehdy čerstvě založená ulice na ulici Boženy Němcové.[478] Zastupitelstvo tak přijalo návrh městské rady a  obecní okrašlovací komise.[479] Při analýze dobových pramenů je tak nutno mít na paměti, že název ulice B. Němcové tehdy nesla jiná ulice než v současnosti, ale že šlo o ulici ve stejné městské části, což občas může být matoucí. Počátkem 30. let 20. století v souvislosti s další vlnou výstavby konstatovalo vedení města, že v Rokycanech je mnoho nepojmenovaných ulic a veřejných prostranství. Město se proto rozhodlo řešit uliční názvosloví komplexně.[480] Dne 4. ledna 1935 se proto konala na městském úřadu porada o návrzích zvláštní komise, která navrhla změny v uličních názvech, přičemž docházelo i ke změnám ve vymezení již pojmenovaných ulic. 25. dubna 1935 tyto návrhy posoudilo i obecní zastupitelstvo. Mimo jiné navrženo vymezit ulici Boženy Němcové od křižovatky se Škroupovou (dnes Stehlíkovou ulicí) ke skladišti ZKD (pozdější pekárny) a neprotahovat tento název i na komunikaci odtud směrem k podjezdu u sokolovny, která měla zatím zůstat bezejmenná (dnes součást Dukelské ulice). Zastupitelstvo návrh schválilo.[481]

Dne 10. července 1949 navrhla základní organizace KSČ č. 11 přejmenovat ji na ulici Jiřího Dimitrova.[482] To však nerealizováno. V červenci 1951 ovšem přejmenována na ulici Václava Nového.[483] O změně názvu rozhodla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[484] V listopadu 1991 navrhla rokycanská organizace Klubu angažovaných nestraníků její přejmenování na ulici U Svatého Václava (v úseku od Stehlíkovy k Němcové) a na ulici U Favoritu (v severním úseku od Němcové k Dukelské).[485] Návrh nepřijat. Okolo jména této ulice vzniká jistý zmatek. Ve skutečnosti totiž v Rokycanech žili dva Václavové Noví. Jedním z nich byl dělník Václav Nový (1904-1941), který za okupace zemřel na následky nacistického věznění.[486] Před válkou pracoval v městské válcovně, kde se angažoval v komunistických odborech a v tělovýchově.  Zemřel 7. prosince 1941 ve věznici v Plzni-Borech.[487] Druhým byl hostinský Václav Nový (1890-1944[488]) zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg jako oběť protinacistického odboje. Jenže až s odstupem půlstoletí od jeho smrti se objevily závažné informace o jeho aktivitách v době předválečné. Za první republiky se coby majitel hostince Bílý lev na Malém náměstí zapletl do obvinění, že měl roku 1922 při rvačce zabít v hospodě jistého hosta úderem do hlavy. Spolu se svým bratrem Františkem a číšnicí zvanou Satanka pak prý zavražděného okradl, tělo odnesl a zakopal v kůlně na dvoře. V roce 1925, když se v okolí hostince kopal vodovod, měl Nový přemístit mrtvolu jinam. Tak znělo obvinění vznesené proti Novému v roce 1930. Nepodařilo se je prokázat, nenašla se ani mrtvola. Ovšem, když roku 1989 na místě zbořeného hostince dokončována výstavba hotelu Bílý lev, nalezeny tři kosterní pozůstatky, podle soudního lékaře právě z meziválečné doby.[489] Dávno zapomenuté obvinění tak získalo na autenticitě. Vzhledem k tomu, že všichni případní svědci již mezitím zemřeli, nebylo možné případ dovyšetřit. Nad Václavem Novým se ale vznáší velký otazník. Kdyby se ulice na Jižním předměstí jmenovala po něm, tak by v Rokycanech byla ulice pojmenovaná po člověku, jenž možná spáchal vraždu.

3.3.7. Popis vzniku ulice Boženy Němcové a zdejší zástavba

Nejdůležitější dopravní tepnou této části města se nakonec nestala Nového ulice ale příčná ulice Boženy Němcové. Vznikla již za 1. republiky na místě stávající pěšiny, kterou tu zachycuje již mapa stabilního katastru z roku 1838. Tato pěšina vybíhala z Veselské silnice (Zeyerova ulice k západu, k soše svatého Václava, kde ústila do kolmo probíhající polní cesty, předchůdkyně dnešní ulice V. Nového. Dál k západu už vedla jen v náznaku, prostírala se tam jen pole. Po první vlně výstavby rodinných domků na Jižním předměstí ukazuje letecká mapa z roku 1938 rodící se novou městskou ulici. Ta ovšem byla ještě zcela bez zástavby (kromě staršího stavení čp.384/II). V úseku mezi Zeyerovou a Nového ulicí měla charakter polní cesty (už nikoliv pěšiny) s nezpevněným povrchem (patrně tudy jezdily povozy i automobily se stavebním materiálem pro výstavbu rodinných domů v ulici Nového). V úseku mezi ulicemi Nového a Erbenova už byla tato polní cesta dokonce vyježděna v plné šíři budoucí ulice a pokračovala takto v poněkud užších proporcích dál k západu, kde se vytrácela v areálu obecní cihelny.[490] Dle stavu z roku 1947 už se do ulice obracely i první nově postavené rodinné domy. V úseku od Zeyerovy k Máchově ulici šlo stále jen o polní cestu (byť už sjízdnou pro automobily), úseku od Máchovy po Erbenovu už šlo o ulici, byť s nezpevněným povrchem, ale již lemovanou aspoň na jedné straně domy a jasnou uliční čárou, vyznačenou ploty zdejších zahrad. Dál západně odtud se ulice zase měnila v polní cestu a ústila do areálu obecní cihelny.[491] O deset let později, v roce 1957, přibyly další rodinné domky a hlavně se ulice posunula k západu. Díky výstavbě sídliště U Václava dospěla až ke křižovatce s budoucí ulicí Družstevní. Zahušťování zástavby rodinných domků mezitím pokračovalo i v následujících dekádách. Počátkem 80. let 20. století pak byla celá ulice protažena do nového panelového sídliště Jižní předměstí a propojena s dosud s ní nesouvisející křižovatkou před novými kasárnami, čímž byla zaústěna do Šťáhlavské ulice a stala se dopravní trasou celostátního významu. Drobná zástavba rodinných domků se musela vyrovnat se záborem zdejších zahrad a proměnou dosud podružné periferní ulice na rušný automobilový tah (o rozšíření ulice B. Němcové viz níže).

Ve východní částí mezi ulicemi Zeyerova a Květná prochází ulice B. Němcové nehostinným územím, lemovaným na severu průmyslovým areálem bývalé Bedřichovy huti (viz výše) a z jihu areálem garáží na místě zbořené Páníkovic cihelny (viz výše). Pak začíná zóna rodinných domků. Úzké bloky kolmých ulic Květná, Máchova a Nového neposkytují příliš místa na stavební pozemky, zástavba je proto převážně orientována právě do zmíněných kolmých ulic. Východně od křižovatky s Květnou ulicí vyrostl na jižní straně ulice B. Němcové rodinný dům čp.1293/II. Číslo popisné přiděleno 15. května 2013.[492] Je to menší přízemní dům se sedlovou střechou. Vznikl oddělením části zahrady u nárožního domu čp.722/II (jeho popis viz výše, v rámci Květné ulice). Na protějším rohu Květné ulice stojí dům čp.740/II (zařazen též do popisu Květné ulice). Na rohu ulice B. Němcové a ulice Nového vyrostl dodatečně rodinný domek čp.1219/II. Začal se tu stavět roku 2004 na dosud prázdné parcele.  Nový rodinný dům budován z  porézních tvárnic. Na podzim 2005, ale stále stála jen hrubá stavba. Číslo popisné mu přiděleno 12. prosince 2006. V červnu 2007 už dům obýván, ale stále chyběla vnější omítka na fasádě.[493] Patrový dům s polovalbovou střechou a obytným podkrovím 1. patra měřítkově dobře navázal na zdejší prvorepublikovou zástavbu. Následuje nárožní dům čp.571/II z roku 1939 (viz výše, Nového ulice). Dále k západu stojí nejstarší  obytný dům v této ulici, čp.384/II. Je to patrové podlouhlé stavení se sedlovou střechou a podkrovím v 1. patře. Postaven byl v polovině 20. let 20. století. Šlo tehdy o jediný obytný objekt v této části města (kromě kolonie Hořicov, viz výše). Svojí podobou se odlišuje od pozdější vilkové zástavby. Nejde ani tak o rodinný dům, jako spíše o samostatnou usedlost, která nebyla ještě pojímána coby městská parcelace, ale spíš jako izolované venkovské stavení v polích za tehdejšími Rokycany.  V prosinci 1925 jednalo obecní zastupitelstvo o stanovení stavební čáry pro novostavbu rodinného domku Maxe Houdka na pozemku č.kat.2648. Houdek hodlal na části pozemku č.kat.2648 u veřejné cesty č.kat.2964 (v ose nynější ulice Boženy Němcové) postavit rodinný domek. Jenže v této části města ještě nebyl zpracován plán polohy a regulace. 14. září 1925 se konalo komisionelní řízení. Stanoveno, že na místě veřejné cesty č.kat.2964 bude v budoucnosti zřízena ulice o šířce 12 metrů a Houdek pro tuto budoucí ulici postoupí část svého pozemku. Výstavba domu čp.384/II pak dle těchto regulativů schválena.[494] Na západní straně s domem sousedí areál sídliště U Václava z 50. let 20. století (jeho popis viz níže).

Ani severní strana ulice B. Němcové nemá zcela kompaktní domovní frontu. I zde platí, že mnoho staveb je orientováno do kolmých komunikací. Rodinný dům čp.590/II na nároží ulic B. Němcové a Máchova nicméně je oficiálně evidován v ulici B. Němcové. Stavební povolení na něj vydala obecní rada 22. srpna 1940.[495] Číslo popisné přiděleno 29. srpna 1940. Jde o patrový objekt se stanovou střechou, do níž umístěno obytné podkroví 1. patra se zděným vikýřem. Někdy počátkem 21. století prošel rekonstrukcí, kdy do směrem do ulice zbudován venkovní osobní výtah. Následuje ústí Máchovy ulice, u něj další nárožní dům čp.589/II (viz níže, řazen do Máchovy ulice). Domy čp.563/II a čp.559/II na nároží Nového ulice jsou popsány v rámci pasáže o její zástavbě (viz výše). Teprve západně od křižovatky s Nového ulicí se rozvinula souvislejší řada stavebních parcel. Dle stavu z roku 1947 se tu nacházely oplocené zahrady a na nich jen nějaké menší objekty typu chaty.[496] Teprve pak tu došlo k výstavbě. Rodinný dům čp.710/II je patrový objekt s valbovou střechou, obytným podkrovím 1. patra a uličním vikýřem. Na letecké fotografii ze srpna 1957 již je zachycen, buďto jako hrubá stavba, nebo již dokončený objekt.[497] Měřítkově i tvaroslovím navazuje na meziválečnou architekturu. Kromě některých detailů (výměna oken) se dochoval v původním stavu. Vedlejší dům čp.839/II, jednopatrová vilka s obytným podkrovím v 1. patře pod  sedlovou střechou a zděným vikýřem, obráceným do ulice, byl postaven počátkem 60. let 20. století. Na leteckém snímku ze srpna 1957 je na pozemku vidět možné začínající práce na hrubé stavbě.[498] I on se příliš neodlišuje v základních proporcích od individuální architektury 30. a 40. let. Ještě v roce 2000 byl v intaktním stavu.[499] Pak někdy provedena drobná přestavba, spočívající v nástavbě přízemního vchodového traktu, na němž místo terasy v 1. patře zřízena nová místnost. Následuje rodinný dům čp.713/II, větší patrový objekt  se stanovou střechou a se slohovým výrazem typickým pro dobu svého vzniku. Dle stavu ze srpna 1957 již na pozemku stála přinejmenším hrubá stavba, nebo byl již dům dokončen.[500] Dochoval se téměř intaktně. Zástavba se tu přitom mohla rozvinout už o mnoho let dříve. Dne 19. října 1939 na schůzi obecní rady totiž vydáno stavební povolení na stavbu domu na pozemku č.kat.2627/10 (majitelé V. a J. Beránkovi).[501] Ale pak asi nebylo realizováno. Za domem čp.713/II ještě vyrostl na zahradě menší objekt čp.1133/II.  Číslo popisné mu bylo přiděleno 1. ledna 2000. Evidován jako rodinný dům. Majetkově je volněji (stejné příjmení majitelů) dle stavu k roku 2020 propojen z domem čp.713/II. Na rohu ulic B. Němcové a Erbenovy stojí jednopatrová vilka čp.565/II. Podle obecní kroniky bylo dne 24. srpna 1939 na schůzi obecní rady vydáno stavební povolení na stavbu rodinného domku na pozemku č.kat.2627 majitel I. Špačková).[502] Archiv městské technické kanceláře ale uvádí, že už 22. srpna 1939 proběhla kolaudace.[503] Původní podobu domu setřela zásadní modernizace a přístavba v éře socialismu, provedena amatérsky a neladným způsobem. Původní tvarosloví z 30. let bylo nahrazeno estetikou brizolitu. V tomto stavu se dům uchoval do současnosti. Pak následuje vyústění Erbenovy ulice. Zde stojí nárožní objekt čp.972/II z konce 70. let 20. století. Jeho výstavba ale měla probíhat již roku 1968, kdy uváděn objekt na parcele č.kat.2627/25 M. Vitouška jako rozestavěný. Během roku 1968 se jeho výstavbu nepodařilo dokončit.[504] Původně šlo o přízemní, moderně pojatý rodinný dům s plochou střechou. Na dobu svého vzniku šlo o osobitě ztvárněný objekt. Stál na zvýšeném suterénu. Vynikal ještě v 80. letech 20. století zahradou s exotickými rostlinami, skleníky a voliérami, v 90. letech ovšem vegetace vyklizena. Dům samotný si ještě dle stavu v roce 2000 podržel svou podobu.[505] Pak ale prošel radikální přestavbou. Došlo k nástavbě sedlové střechy a nízkého obytného podkroví v 1. patře. Přeorganizován byl rytmus fasád, zrušeno široké okno v jižní fasádě. Dům sice získal na úpravnosti a byly odstraněny některé prvky socialistického stavitelství, ale ztratil zčásti osobitost i jistou funkcionalistickou eleganci původní stavby.  Západně od něj postaven někdy v 60.-70. letech 20. století (na státní mapě z roku 1963 ještě zakreslen nebyl[506]) rodinný dům čp.79/II. Jde o vyšší patrový objekt se stanovou střechou. Někdy počátkem 21. století prodělal rekonstrukci.

Dál k západu už pokračuje zástavba sídlišť U Václava a Jižní předměstí. Ulice pak míří okolo bývalých nových kasáren až k Rakovskému potoku, kde na kruhovém objezdu ústí do Šťáhlavské ulice. Tyto urbanisticky i historicky zcela odlišné sekce ulice jsou popsány níže.  Je nutné připomenout, že až do přelomu 70. a 80. let 20. století ulice B. Němcové ve svém současném rozsahu neexistovala. Nejenomže nenesla jeden název, ale ani fyzicky jako souvislá komunikace neexistovala. To vše se změnilo až výstavbou sídliště Jižní předměstí, kdy byla definitivně zaústěna do prostoru před novými kasárnami a následně proměněna v rušnou dopravní osu.

3.3.8. Vývoj pojmenování ulice Boženy Němcové

Původní jméno této komunikace znělo Svatováclavská ulice. Tak ji rozhodlo nazvat obecní zastupitelstvo 3. září 1940.[507] V červenci 1951 si ulice prohodila jméno, když přejmenována na ulici Boženy Němcové, kterýžto název do té doby nesla nynější ulice V. Nového.[508] O změně názvu rozhodla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[509] Od té doby se již název neměnil.

Znovu se ale musí zopakovat, že její nynější úsek skrz sídliště Jižní předměstí tehdy ještě neexistoval. A její stávající nejzápadnější úsek, od křižovatky s Jeřabinovou ulicí k Rakovskému nebyl vůbec s ulicí B. Němcové komunikačně propojen a nesl tehdy samostatné označení (nebyl nijak považován za součást ulice Boženy Němcové). Tento západní úsek byl roku 1940 uváděn na mapě jako Šťáhlavská silnice. Usnesením MNV z 25. července 1946 pak pojmenován Šťáhlavská ulice, přičemž ta pak zabočovala za Rakovským potokem doleva, směrem na Němčičky.[510]  Separátní označení západního úseku Šťáhlavská ulice přetrvalo pak až do 80. let 20. století, teprve poté celá komunikace, od křižovatky se Zeyerovou až k Rakovskému potoku scelena pod názvem ulice Boženy Němcové.

3.3.9. Technický vývoj ulice Boženy Němcové a její přestavba na dopravní průtah počátkem 80. let 20. století

V roce 1946 povolil MNV částečné zúžení této ulice. Majitelé pozemku č.kat.2618/7 u domu čp.589/II (František a Helena Michálkovi) a 2618/2 u čp.563/II (Karel Grof) totiž požádali již 14. srpna 1942 a znovu 25. července 1946, aby směli přikoupit ke svým parcelám v tehdejší Svatováclavské ulici pruh obecního pozemku o šířce cca 3 m. Šlo o parcely na severní straně ulice, mezi křižovatkami s Máchovou a Nového ulicí, kde ulice byla širší než jinde. O tento pruh byla do té doby ulice širší než v ostatních úsecích a tvořila tu nelogické vyzubení. Na zasedání 25. července 1946 tuto změnu odsouhlasila rada MNV[511] a 1. října 1946 i plénum MNV.[512]

Zatímco v roce 1946 MNV povolil jisté zúžení ulice, už brzy se začalo naopak chystat její rozšiřování. Urbanistická role ulice Boženy Němcové se totiž dramaticky (a po zdejší obyvatele až drasticky) změnila. Jestliže dopravní zátěž ulice Nového i přes původní očekávání zůstala na nízké, lokální úrovni, ulice B. Němcové zaznamenala opačný proces. Už podle předválečného územního plánu měla být v jižním sektoru Rokycan vytýčena nová východozápadní dopravní osa, propojující výpadovky na Šťáhlavy (Jeřabinová a Šťáhlavská ulice) a na Hrádek (Zeyerova a Bezručova ulice). Tuto roli tehdejší regulační plán přiřkl Barákově ulice, která měla být prodloužena k západu a zaústěna do nového náměstí koncipovaného před novými kasárnami (viz níže). Jenže pak koncept změněn a touto rolí pověřena ulice B. Němcové. Podle územního plánu z konce 50. let 20. století měla být právě ulice B. Němcové pasována na hlavní silniční tah jižního sektoru Rokycan. Tehdejší plány šly dokonce ještě dál. Silniční magistrála měla být protažena k východu, směrem na Práchovnu, kde by novým mostem překlenula Padrťský potok a napojila se i na Příbramskou silnici. V prosinci 1959 MNV ohlašuje tuto akci jako jednu z plánovaných akcí Státní silniční správy v III. pětiletce.[513] Kvůli krachu III. pětiletky se tento ambiciózní projekt musel odložit.

Státní mapa z roku 1963 zachytila ulici v nedokončeném stádiu. Na východě byla mezi ulicemi Zeyerova a Máchova zúžena a měla charakter pouhé cesty, na západě zase slepě končila v novém sídlišti U Václava.[514] V roce 1965 sice ulice B. Němcové upravena.[515] Šlo ale o drobné, víceméně udržovací úpravy. Podobné vysprávky zde jsou připomínány i na jaře 1963.[516] Už během května 1962 tu měly být chodníky provizorně vysypány škvárou a štěrkem.[517] Dne 20. ledna 1965 zase místní občanské výbory č. 21, č. 22, č. 24 a č. 19 uzavřely před radou MěstNV závazek na počest 20. výročí osvobození, že ulici upraví pomocí štěrku a šmanty.[518] Během toho roku opravu do ulice navezen nový štěrk, v srpnu 1965 se očekávalo brzké rozhrnutí šmanty.[519] V listopadu 1965 už jsou prý práce hotovy.[520] Akce v hodnotě 90 300 Kčs proběhla mimo plán.[521] Ještě v prosinci 1965 je ale zveřejněn celoměstský závazek k 13. sjezdu KSČ, podle nějž měla být úprava ulice hotova až do 1. května 1966.[522] V prosinci 1966 uváděna úprava ulice jako dokončená.[523] Nešlo ovšem o zásadnější proměnu podoby ulice. Její vývoj se ještě několik dalších let nesl v poklidném duchu zahradní čtvrtě.

To vše se změnilo výstavbou panelového sídliště Jižní předměstí v 70. letech a hlavně zprovozněním nové rychlostní komunikace podél údolí Rakovského potoka (Šťáhlavská ulice, viz kapitola „Za Rakováčkem“) koncem 70. let. Tím se Jižní předměstí přímo napojilo na výpadovky na Šťáhlavy i na Plzeň. Skončila doba, kdy ulice B. Němcové vedla odnikud nikam. Poté, co se nová silnice podél Rakováčku otevřela řidičům, byl skrz ulici B. Němcové veden nový průtah městem. Jeho vznik probíhal za cenu značných obětí. Intenzivní doprava kolidovala se zástavbou rodinných domků. Ulice B. Němcové přejala silnou dopravní zátěž, aniž by dokázala pouliční ruch zhodnotit pro vytvoření živého městského bulváru (viz mapa). Ostatně původní, nepříliš široká ulice, nebyla svými prostorovými dispozicemi i typem zástavby nikdy proponovaná jako silniční průtah. Musela být dodatečně zkapacitněna (foto z r. 2003). Kvůli tomu zabrány pruhy zahrad. Zejména domy na severní straně ulice se tak ocitly v těsném kontaktu s rušnou silnicí. 

Už v prosinci 1971 se v souvislosti s přípravou výstavby sídliště Jižní předměstí uvádí, že se pracuje i na projektu rekonstrukce ulice B. Němcové.[524] Roku 1972 město utratilo za projektové práce na úpravě komunikací v Rokycanech 27 600 Kčs. Mimo jiné šlo i o projekt úpravy této komunikace (dále v Horákově, Krokově, Libušině a V Sadu).[525] Rada MěstNV schválila na jaře 1973 (v období mezi 4. dubnem a 5. červnem 1973) koncepci umístění světelné signalizace v Rokycanech, dle návrhu dopravního aktivu.[526] Rada MěstNV pak požadavek na tyto investice do dopravní infrastruktury předložila ONV a KNV. Semafory měly být umístěny na křižovatkách na Železné, u sokolovny a u lázní s tím, že by tvořily jednotně koordinovanou automatickou větev. Projekt měl být zpracován v roce 1975 a realizace plánována na další pětiletku. Kromě toho do výhledu po roce 1975 zařazeno i zbudování semaforů na dalších křižovatkách u jatek a u sokolovny (automaticky koordinované). Na Jižním předměstí měla být jedna křižovatka,  osazená izolovaným semaforem bez  koordinace s jinými křižovatkami, s pevným programem).[527] Semafor tu nakonec nerealizován (ani nikde jinde v Rokycanech). Město tu zároveň plánovalo v roce 1975 výstavbu kanalizace.[528] Dle zprávy ze září 1975 probíhají práce podle plánu. Plán nákladů na rok 1975 65 000 Kčs, akce dokončena ještě během 1. čtvrtletí (skutečné náklady 64 000 Kčs).[529] V prosinci 1977 rada MěstNV vzala na vědomí informativní zprávu o jednání s ONV za účasti podniku Silnice, KIO Plzeň a odboru dopravy ONV ve věci úpravy ulice B. Němcové. Mělo se s ní začít v roce 1978.[530] 13. února 1979 rada MěstNV projednávala plán, podle kterého se ještě v roce 1979 počítá se zahájením rekonstrukce ulice Boženy Němcové. Měla to být jediná investice svého druhu na komunikacích v tom roce.[531] Dne 10. dubna 1979 pak rada MěstNV dokonce řediteli Technických služeb schválila hmotnou zainteresovanost (jakýsi motivační bonus), pokud do konce května 1979 dokáže zahájit rekonstrukci ulice.[532] Ještě v červnu 1979 se ale uvádí, že pořád probíhá jen příprava k zahájení prací. Nicméně trvá předpoklad započetí rekonstrukce ještě v roce 1979.[533] V září 1979 konstatoval národní výbor, že v ulici B. Němcové nesplněn plán, nebyly vykoupeny všechny pozemky, kde měly Technické služby provést betonové podezdívku a rámové pletivo. Pro město to bylo značně frustrující. Jednak šlo o politicky i ekonomicky mimořádně důležitou akci, jednak bez její realizace nemohl být plně využit dopravní systém dobudovaný v roce 1978 podél údolí Rakovského potoka.  23. srpna 1979 se konala schůze finanční a plánovací komise a navrženo uložit Technickým službám, aby pokud okamžitě nezahájí rekonstrukci ulice B. Němcové, zahájily rekonstrukci jiných komunikací.[534] Cíl se splnit nepodařilo, protože dle harmonogramu z prosince 1979 měla rekonstrukce ulice B. Němcové začít až následujícího roku.[535] Důvodem, proč přestavba ulice B. Němcové v roce 1979 nesplněna, bylo, že Krajská inženýrská organizace neprovedla výkup předzahrádek, jež měly být novou komunikací zabrány a nemohlo se tudíž pokračovat v bagrování. Dle zpráv z dubna 1980 měla akce být zabezpečena pro realizaci ještě v roce 1980.[536] Pomoci měla opět „hmotná zainteresovanost“ ředitele Technických služeb. Podmínkou výplaty odměn mělo být provedení prací na rekonstrukci ulice B. Němcové (nové oplocení dle projektu, pravá polovina vozovky směrem „k válcovně“) v roce 1980.[537] Problémy ale trvaly. V září 1980 plénum národního výboru opět konstatuje, že je nutno urychlit práce na rekonstrukci ulice B. Němcové, kde se musí dokončit oplocení tak, aby se mohlo začít s bagrováním a s výstavbou chodníků.[538]

V roce 1981 práce na úpravě nové tranzitní komunikace pokračují a předpokládá se jejich dokončení roku 1982.[539] V prosinci 1981 uváděno, že rekonstrukce ulice je z převážné části hotova. Chybělo pouze položit asfaltový koberec, což mělo proběhnout na jaře 1982.[540] V září 1982 už se uvádí, že rekonstrukce ulice byla dokončena.[541] Původně plánované pokračování východním směrem na Práchovnu a na Příbramskou silnici neprovedeno, byť o něm ještě uvažoval územní plán z 80. let. Ulice tak ukončena na východě křižovatkou se Zeyerovou ulicí (směr na Mirošov i do centra Rokycan). Tímto frekventovaným křížením ale zároveň procházel úrovňový železniční přejezd (lokální trať Rokycany-Nezvěstice), což nebylo ideální řešení. Vlivem intenzivního opotřebení i změny estetických i urbanistických standardů navíc tento surový silniční průtah rezidenční čtvrtí rychle zastaral. V 90. letech 20. století se proto začíná mluvit o celkové opravě, spojené se zásadní proměnou jejího inženýrského ztvárnění. V roce 1994 opravena část vozovky, když na ploše cca 450 čtverečních metrů odfrézována poškozená vrstva asfaltu. V květnu 1995 stanovuje obec dokončení opravy této komunikace jako svou prioritu. Nešlo o příliš zásadní akci, vzhledem k tomu, že náklady odhadovány na pouhých 90 000 Kč.[542]  V prosinci 2002 prováděny v ulici výkopy kvůli opravě vodovodního řadu z Jižního předměstí na Práchovnu. Již beztak rozbitý povrch ulice tak doplnily další záplaty. Práce prováděla firma VOSS.[543]

Generální rekonstrukci tohoto frekventovaného tahu plánovalo už od roku 2002 město jako jednu z investic, která měla přijít na řadu v roce 2004. Mělo jít o první etapu a vyžádala by si 5 000 000 Kč.[544] Podle harmonogramu zveřejněného v lednu 2003 by celá rekonstrukce ulice vyšla na 12 000 000 Kč a termín provedení stanoven na roky 2004-2006. Ulice měla být vyasfaltována a provedena rekonstrukce všech inženýrských sítí.[545] V roce 2004 ale práce nezačaly. Město totiž až se zpožděním odhalilo hrubou chybu v obecním rozpočtu na rok 2004 a bylo nutno narychlo seškrtat výdaje. Investice do celkové opravy tehdy odhadována na 15 000 000  Kč. Dokumentace a stavební povolení na 1. etapu už hotové. V této 1. fázi měl být opraven úsek od Zeyerovy k Družstevní, v délce cca 491 metrů. Podle projektu měla být vozovka nově vyasfaltována, zúžena a na uspořeném místě zřízeny chodníky, sadové úpravy a 34 parkovacích míst. Podél ulice mělo vyrůst nové veřejné osvětlení. Široká socialistická magistrála, která se bezohledně vlámala do vilkové čtvrti, tak měla být znovu proměněna na kultivovaný městský prostor. V 2. etapě se pak počítalo s podobně koncipovanou úpravou i v druhém úseku, od Družstevní po Šťáhlavskou, o délce 630 metrů.[546] Roku 2004 město zadalo firmě Ing. Petr Žák zakázku na projektovou dokumentaci na kanalizaci a novou vozovku v ulici B. Němcové (projekt kanalizace za 110 000 Kč, projekt vozovky za 189 525 Kč).[547] Závěrečný účet obecního hospodaření mluví o tom, že během roku 2004 investováno do rekonstrukce ulice Boženy Němcové celkem 189 530 Kč (původně plánováno 190 000 Kč). Za projekt vodovodu v této ulici v roce 2004 utraceno 31 500 Kč (plán byl 32 000 Kč) a za opravu kanalizace v této ulici 110 000 Kč (ve shodě s plánem).[548] Dne 1. září 2004 město podalo na stavební odbor městského úřadu žádost o vydání územního rozhodnutí na celkovou rekonstrukci komunikace.[549] Práce na 1. etapě měly začít podle upraveného harmonogramu na jaře 2005, dokončení plánováno na rok 2006. Bylo to ale podmíněno detailním sestavením obecního rozpočtu.[550] V listopadu 2004 už dokonce městská rada sestavila ze svých řad komisi na hodnocení nabídek v chystaném výběrovém řízení na úpravu této ulice.[551] Dne 1. února 2005 zahájeno sloučené územní a stavební řízení na rekonstrukci komunikace, veřejného osvětlení v ulici Boženy Němcové a na související sadové úpravy.  Investice se týkaly úseku ulice v délce cca 500m.  K osvětlení se mělo použít 20 kusů svítidel Thorn Riviera 1 SHC 150 W. Svítidla se měla umístit na 10 metrů vysoké, bezpaticové stožáry, žárově zinkované s třímetrovými výložníky. Osvětlovací soustava měla být jednostranná. V rámci následných sadových úprav navržena výsadba 43 nových stromů.[552] 10. března 2005 vydáno stavební povolení. Jeho vydání ovšem podmíněno splněním několika bodů. Stavba měla být mimo jiné dokončena dle předpokladu do 31. listopadu 2005. Konstrukční vrstvy nové vozovky měly být provedeny v souladu s projektovou dokumentací, tedy štěrkodrť (180 mm), štěrk frakce 32/63 (200 mm), obalované kamenivo (80 mm), asfaltobeton hrubozrnný (50 mm), asfaltobeton středně zrnný (50 mm). Stavitel měl také respektovat četné inženýrské sítě, probíhající pod povrchem ulice.[553]

Nakonec ale v roce 2005 akce nezapočala. V listopadu 2005 město aktualizovalo harmonogram oprav komunikací. Konstatováno sice, že rekonstrukce ulice B. Němcové má v rozpočtových plánech města prioritu, ale kvůli nedostatku peněz je ji možno provést nejdříve roku 2007, a to jen pokud dostane obec dotaci na výstavbu infrastruktury v areálu bývalých nových kasáren (viz níže). Právě kvůli revitalizaci kasáren totiž městu nezbylo mnoho peněz na jiné akce.[554] S realizací v roce 2007 počítá i rozpočtový výhled na roky 2006-08 s tím, že roku 2007 by šlo o největší investiční výdaj města (cca 14 000 000 Kč).[555] V lednu 2005 se původně odhadované náklady 12 000 000 Kč zvýšily na 15 100 000 Kč.[556] V roce 2006 při projednávání výstavby kruhového objezdu na místě křižovatky na Železné doporučil odbor rozvoje města, aby se raději realizovaly stavby, na které již je hotova projektová dokumentace, a výslovně zmínil rekonstrukci ulice B. Němcové, kde již v té době byl hotov projekt na opravu úseku od Zeyerovy k Družstevní ulici.[557] V únoru 2007 schválila rada města členy výběrové komise na posouzení nabídek na provedení projektové dokumentace na 2. etapu rekonstrukce ulice. Rekonstrukce totiž byla schválena jako investiční položka v rozpočtu na rok 2007.[558] V přehledu investičních akcí města Rokycany na rok 2007 se uvádí, že na projekt rekonstrukce této komunikace půjde v 2. pololetí 2007 800 000 Kč.[559] Z této částky nakonec v roce 2007 utraceno jen 505 750 Kč, protože cena zakázky vzešlá z veřejné soutěže byla nižší, než se čekalo.[560] Ve výběrovém řízení získala zakázku na projekt 2. etapy rekonstrukce této ulice 1. srpna 2007 firma IP PROJEKT, ing. Petr Zítek z Plzně za 529 550 Kč s termínem dokončení do 30. listopadu 2007 (povolení ke stavbě mělo být vydáno do května 2008). Termín dohotovení projektu i cena dodrženy.[561]

Počátkem března 2010 se začalo s vyhodnocováním nabídek ve výběrovém řízení na samotnou rekonstrukci ulice. Plán byl začít stavební práce na jaře 2010. Těsně před jejím spuštěním se ovšem objevily problémy s výplatou dotací z Regionálního operačního programu EU Jihozápad. V dubnu 2010 tak zastupitelstvo města muselo narychlo rozhodnout, jestli výběrové řízení zastavit, nebo vybrat zhotovitele, ale s rizikem, že celou investici, odhadovanou na víc než 40 000 000 Kč, by musel uhradit obecní rozpočet. Zastupitelé odsouhlasili pokračování v tendru i spuštění prací. Rekonstrukce začala v červnu 2010. Financování bylo zajištěno z rozpočtu města na roky 2010 a 2011. Šlo o náročnou akci, která měla trvat přes jeden rok. Dokončení plánováno na srpen 2011. Ulice získala nový povrch, parkovací místa, pruh pro cyklisty, zahradnické úpravy a veřejné osvětlení. Kromě toho se provedla rekonstrukce plynovodu pod povrchem ulice. Součástí investice byl i nový kruhový objezd na křížení ulic B. Němcové, Šťáhlavská a Vysoký průhon, u Rakovského potoka (o něm podrobněji v kapitole „Za Rakováčkem“).[562] Stavební akce, která začala 7. června 2010, byla dokončena na konci července 2011. Náklady nakonec dosáhly jen přes 31 000 000 Kč, z čehož 25 000 000 Kč činila dotace z Regionálního operačního programu EU.[563] Vzniklo kultivované městské prostředí. Brutální rozšíření ulice z počátku 80. let sice revidováno nebylo (ani by to nebylo realistické vracet obyvatelům přilehlých domů zpět zabrané pruhy zahrad), ale díky tomu aspoň mohla být po zúžení samotné vozovky ulice vybavena širokými chodníky, trávníkovými pásy a parkovacími místy. V návaznosti na tuto akci pak ještě proběhla i rekonstrukce křižovatky ulic B. Němcové a Zeyerova (viz níže). Ještě po několik let po rekonstrukci ulice B. Němcové jí procházela intenzitní doprava. To se změnilo až díky otevření jižního obchvatu města pod Kotlem v roce 2013 a definitivně až po protažení tohoto obchvatu do Hrádku o pár let později (viz níže).

3.3.10. Erbenova ulice (popis vzniku a zdejší zástavba)

Kromě dvou výše uvedených hlavních komunikací (ulice Nového a B. Němcové) dotváří uliční síť této části města ještě několik dalších vedlejších ulic. Erbenova ulice patří k nejméně výrazným v této čtvrti. Jde o krátkou severojižní spojku, která vybíhá z Muchovy ulice a ústí do ulice B. Němcové. Trasa ulice byla vytýčena už za 1. republiky. Zásadní bylo rozhodnutí města v roce 1935 o povolení k rozdělení pozemku č.kat.2627 Františka a M. Jelínkových na stavební místa.  Dne 25. dubna 1935 konáno komisionelní parcelační řízení a dne 11. července 1935 věc doporučila městská rada ke schválení. Plánovalo se zde vytýčení 25 stavebních míst. Součástí záměru byla i směna části č.kat.2626 (280 čtverečních metrů) za části č.kat.2627 (898 čtverečních metrů) při doplatku 10 Kč/čtvereční sáh tak, aby byl zformován nový stavební blok dle regulačních čar.  V červenci 1935 to bylo takto schváleno na schůzi obecního zastupitelstva.[564] Zmíněný pozemek se nacházel v lokalitě, vymezené dnešními ulicemi B. Němcové, Nového a Čechova, přičemž na západní straně dosahoval až téměř k současné Družstevní ulici. Díky tomu mohla vzniknout i Erbenova ulice. Letecký snímek z července 1938 zachytil už rodící se Erbenovu ulici. Lemovaly ji první pozemky, zahrady a počínající výstavba.[565] Výstavbu zde ale přerval zákaz individuální výstavby v Protektorátu po roce 1941. A po 2. světové válce po zhruba 10 let tempo výstavby rodinných domků v Rokycanech zůstávalo minimální. Letecký snímek z roku 1947 tak zaznamenal sice již plně vytýčenou uliční čáru, ohraničenou jednotlivými parcelami, ale zástavba tu zůstávala sporadická.[566] Erbenova ulice tak po jednu generaci zůstávala spíše zapomenutou periferií, lemovanou zahradami, chatkami a prolukami, prakticky bez městské zástavby. Takto ji ještě eviduje státní mapa z roku 1963.[567] Teprve potom nastal proces urbanizace, který trval po zbytek 20. století.

Od nároží s ulicí Muchovou začíná západní domovní fronta Erbenovy ulice domkem čp.862/II (viz níže, v popisu Muchovy ulice). Následuje velká patrová vila čp.907/II z počátku 70. let 20. století se stanovou střechou. Ta byla zajímavou ukázkou svépomocných pokusů o honosnost a osobitost v podmínkách nuzného dobového sortimentu. Dům měl dlaždicové obklady fasády či kované zábradlí balkónu. Lze ale pochopit motivaci tehdejších stavitelů, kteří se i v době normalizační typizace snažil ozvláštnit svou novostavbu. V této podobě byl dům dochován ještě dle stavu v roce 2000.[568] Později prodělal celkovou modernizaci.  Zmizely brizolitové omítky a obměnou prošly všechny stavební detaily. Výsledné dekorativní pojetí i barevné ztvárnění fasád ovšem není zcela vhodné, vzhledem k hmotovým dispozicích. Při podobných pokusech o revizi estetiky socialistických domů s plochými střechami je lepší volit spíš posílení prvků chladného minimalismu, který dokáže dát i stavbám ze 70. let zpětně jistou graciéznost. Vedlejší patrová vilka čp.840/II z 60. let 20. století má stanovou střechu, v obytném podkroví 1. patra je velký zděný vikýř, obrácený do ulice. Hmotově a kompozičně se vlastně tato stavba z doby socialismu neliší od rodinných domků, které v Rokycanech (i v této čtvrti) vyrůstaly ve 30.a 40. letech. Na státní mapě z roku 1963 již je tento dům zachycen.[569] V roce 2000 byl ještě v původním stavu.[570] Následně proběhla jeho oprava, citlivě pojatá. Dům čp.867/II postaven rovněž v 60. letech 20. století. Na státní mapě z roku 1963 ovšem ještě k vidění nebyl.[571] Mohutný patrový objekt se stanovou střechou měl tvarosloví socialistického stavebnictví, připomínající soudobá  sídliště (brizolitové omítky, eternitová krytina střechy, typizovaná okna, trubková zábradlí, drátěný plot). Takto byl ještě zachycen ve fotodokumentaci města roku 2000.[572] I on byl později modernizován. Brizolitová krusta fasád byla ponechána, ale proběhla výměna oken a střešní krytiny. Sporná je instalace historizujícího zábradlí na balkon v 1. patře i na plot. Jde opět o výraz mylné představy, že modernistický kvádr lze vylepšovat přidáním tradicionalistických stavebních prvků či pestrých barev. Výsledkem většinou bývá hybrid. Uliční frontu uzavírá rohový čp.972/II u ulice B. Němcové (viz výše).

Východní stranu uliční zástavby otevírá na nároží ulic Erbenova a Muchova zahradní chatka čp.545/II, ukázka provizorní, nouzové výstavby ze sklonku 30. let, která tehdy také vznikala v nových rokycanských ulicích a která tu přežila do současnosti (ovšem ve velmi špatném technickém stavu). Její popis viz níže, v rámci Muchovy ulice. Na vedlejším pozemku vyrostl patrový domek čp.541/II s obytným podkrovím v 1. patře a sedlovou střechou. Marie a Emilie Kouklovi získali stavební povolení 2. listopadu roku 1937. Novostavba dle projektu Josefa Beneše byla zkolaudována 12. července 1938.[573] Podle leteckého snímku z července 1938 šlo o jediný skutečný rodinný dům, který tehdy v ulici stál.[574] Dochoval se dodnes v intaktním stavu. Na sousední parcele přibyl v 60. letech 20. století rodinný dům čp.874/II. Dne 1. září 1965 souhlasila rada MěstNV se změnou nabyvatelů pozemku č.kat.2627/20. Místo Františka a Boženy Edrových (bytem Rokycany čp.633/II) jimi měli být Václav a Antonie Novákovi (bytem Rokycany čp.177/I).[575] Šlo o naivně působící, svépomocně navrhovaný patrový domek s podkrovím v 1. patře. Stál na zvýšeném suterénu, do nějž veden vjezd pro garážové stání. Na severní straně vybíhal z domu až k úrovni hřebene střechy jakýsi zděný věžovitý trakt se stanovou střechou, ze kterého se ještě vstupovalo na terasu přístavku. Proporčně šlo o nepříliš zvládnutou stavbu, příznačnou pro dobu svého vzniku, kdy téměř neexistovaly profesionální projekční služby pro individuální stavebníky. A ke slovu se tak dostával  kýčovitý vkus nekvalifikovaných lidových projektantů. V této podobě se dům ještě dochoval v roce 2000.[576] V únoru 2006 již ale na místě původního rodinného domku stojí rozestavěný objekt zcela nového domu. Z původního zdiva zbyly jen základy. Objekt byl dosud neomítnutý. Dle stavu k červnu 2007 již byla novostavba dokončena.[577] Nový rodinný dům čp.874/II je patrový, s obytným podkrovím v patře. Má střechu s polovalbou,  níž do ulice vybíhá vikýř, ze kterého se vstupuje na půlkruhovou terasu v úrovni 1. patra.  Na rohu ulice Erbenovy a B. Němcové ještě stojí domek čp.565/II, jehož popis je výše, v pasáži o ulici B. Němcové.

3.3.11. Technický vývoj Erbenovy ulice a vývoj pojmenování

V roce 1974 v Erbenově ulici instalováno veřejné osvětlení.[578] Téhož roku zde prováděno asfaltování chodníků. Na asfaltování pomáhaly Technické služby.[579] Stejně jako Máchova ulice byla i Erbenova ulice počátkem 80. let 20. století při proměně ulice B. Němcové na kapacitní silniční průtah zaslepena od jihu trávníkovým tělesem. Později při rekonstrukci ulice B. Němcové v letech 2010-2011 (viz výše) byla Erbenova ulice v tomto místě opět otevřena pro dopravu, která ovšem vedena přes zpomalovací práh obrubníku a dlážděný chodník.

12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Dosud bezejmenné komunikaci na Jižním předměstí dáno označení Erbenova ulice. Název sem přemístěn ze zrušené Erbenovy ulice na Plzeňském předměstí (byla připojena k Sládkově ulici). Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[580]

3.3.12. Muchova ulice (popis vzniku a zdejší zástavba)

Muchova ulice odbočuje z Nového ulice k západu. Po cca 150 metrech pak končí při ústí do Družstevní ulice. Zhruba v polovině její délky z ní k jihu odbočuje Erbenova ulice. Trasa Muchovy ulice vytýčena v roce 1935, kdy rozhodnuto o parcelaci celého bloku. Stejným rozhodnutím vznikla i Erbenova ulice (viz výše). Do ukončení stavební aktivity za Protektorátu po roce 1941 se zde stihlo postavit několik rodinných domků. Po 2. světové válce tak zde pobíhala jen sporadická dostavba na zbylých pozemcích.

Na severní straně Muchovy ulice stojí u nároží s ulicí V. Nového domek čp.534/II (jeho popis viz výše).  Vedle něj je to rodinný dům čp.508/II, patrová vilka s mansardovou střechou a obytným podkrovím v 1. patře. Ve střeše je vikýř, pobitý ozdobnými dřevěnými lištami, otočený do ulice. Dům vznikl roku 1936. V červnu 1936 už se uvádí jako „novostavba pana Neckáře“.[581] Dochoval se intaktně. Sousední parcelu zaujal dům čp.514/II. Jednopatrový objekt má polovalbovou střechu a uliční zděný vikýř do obytného podkroví 1. patra. Postaven byl rovněž v 2. polovině 30. let 20. století. Následuje dům čp.532/II. Patrový objekt má podkrovní místnosti v 1. patře pod valbovou střechou a zděný uliční vikýř. 13. dubna 1937 vydáno pro Václava a Annu Noskovi stavební povolení na rodinný dům dle projektu Jana Charváta. Dne 8. října 1937 byl objekt kolaudován.[582] I tento dům se dochoval intaktně, ovšem dle snímku ze srpna 2018 je ve špatném technickém stavu.

Jižní stranu Muchovy ulice otevírá nárožní vilka čp.518/II (viz výše, v rámci popisu Nového ulice). Zástavba pokračuje rodinným domkem čp.650/II, postaveným  v polovině 40. let 20. století. Šlo patrně o jedny z posledních domů, dokončených v Rokycanech ještě za Protektorátu, patrně dobíhající výstavba započatá před zákazem soukromých stavebních investic. Jde o jednopatrovou vilku se strmou sedlovou střechou a štítem orientovaným do ulice. Pod střechou je obytné podkroví. Někdy za socialismu byla do podkroví provedena na západní straně domu neústrojná vestavba dlouhého zděného vikýře. Takto se dům připomíná ještě ve fotodokumentaci roku 2000.[583] Později prošel rekonstrukcí střechy, při které nepovedená přístavba vikýře aspoň kultivována částečným dřevěným obkladem. Vedle stojí patrový rodinný dům čp.553/II s obytným podkrovím v 1. patře pod střechou s polovalbou. Postaven byl okolo roku 1940. Na rohové parcele na křižovatce Muchovy a Erbenovy stojí objekt čp.545/II. Zahradní domek Františka a Marie Fišerových obdržel stavební povolení 28. června 1937. Stavební plány vyhotovil Štěpán Wolf z Rokycan. Následně pak ještě stavební povolení získala 3. května 1938 přístavba obytné místnosti. Dům byl kolaudován 3. září 1938.[584] Je to asi nejlepší ukázka onoho „zamrzlého“ stádia stavebního vývoje, v němž se Erbenova ulice (a nejen ona) ocitla ve 40. a 50. letech. Stavební parcely nebyly využity vždy pro skutečné rodinné domy, ale často pro podobné nouzové stavby. Důvodem byl nedostatek peněz (úspory padly na nákup pozemku a na stavbu domu už nezbyly) nebo politický vývoj (plánovaná stavba se nerealizovala kvůli zastavení soukromé výstavby v Protektorátu roku 1941 a pak již nebyla provedena ani po válce). Dle stavu z roku 2006 šlo o nadále dochovaný přízemní domek, skutečně spíše rozměrů chatky. Tehdy již ale byl částečně pobořený.[585]

Dále k západu za ústím Erbenovy ulice tu stojí ještě drobný přízemní domek čp.862/II, který má také spíše podobu chaty, byť daleko prostornější než objekt čp.545/II, a udržované. Ještě státní mapa z roku 1963 tu tento dům neeviduje.[586] Číslo popisné mu přiděleno někdy v 60. letech 20. století. Poslední stavbou v této uliční frontě tu je vilka čp.870/II. Patrová stavba s valbovou střechou a obytným podkrovím 1. patra postavena rovněž v 60. letech 20. století a dobu její vzniku připomínají některé zajímavé dekorační prvky, například zdobný mozaikový obklad sloupů vchodového schodiště. Je dochovaná v zcela původní podobě z časů svého vzniku.

3.3.13. Technický vývoj Muchovy ulice a vývoj jejího pojmenování

Muchova ulice získala své jméno rozhodnutím obecního zastupitelstva 3. září 1940, kdy rozhodnuto označit některé nově vzniklé ulice v Rokycanech.[587] Od té doby tento název nebyl měněn.

V červnu 1936 jednalo obecní zastupitelstvo o schválení půjčky 400 000 Kč z penzijního fondu úředníků městských železáren na úhradu některých investic v rozpočtu na rok 1936. Dne 12. května 1936 městská rada doporučila tuto půjčku 400 000 Kč ke schválení. Mimo jiné se předpokládalo použít na kanalizaci 100 000 Kč. Z  toho v nové části města u svatého Václava od domu pana Neckáře (čp.508/II) do dnešní Nového ulice 90 běžných metrů kameninových rour o průměru 20 cm s náklady cca 9000 Kč. Dále se v ulici od novostavby pana Neckáře do dnešní Nového ulice počítalo s úpravou komunikace v délce 100 běžných metrů a v šířce 6 metrů s štětováním. Náklad odhadován na 18 000 Kč. Na schůzi zastupitelstva ale Rudolf Kadláček požaduje stáhnout věc z programu a nechat projednat jednotlivými volebními skupinami. Obecní zapisovatel ale reagoval, že půjčku lze schválit s tím, že městská rada bude pak moci posoudit jednotlivé položky, na které má být částka použita, což nakonec schváleno.[588] Na další schůzi v červnu 1936 pak obecní zastupitelstvo řešilo půjčku 400 000 Kč na úhradu investic za rok 1936 schválenou na předchozí schůzi obecního zastupitelstva znovu.  Poté, co věc městská rada 22. června 1936 projednala, byly provedeny některé změny plánovaných investic. Navrženo 18 000 Kč určených původně na úpravu ulice u domu pana Neckáře použít na drobné úpravy v různých částech města.[589]

Na zasedání rady MěstNV 8. června 1966 usneseno, že do Akce Z bude zařazena mj. výstavba kanalizace v Muchově ulici.[590] V srpnu 1966 již zajištěn projekt.[591] Kanalizace pak vybudována v roce 1967.[592] Projekt vypracovala OVHS. Materiál (v hodnotě 100 000 Kčs – ovšem společný pro ulice Muchova, Horymírova a Záhumení) dodal národní výbor.[593] V dubnu 1967 hodnota díla (opět pro všechny tři ulice dohromady) uváděna na 95 500 Kčs. Nové úseky kanalizace měly měřit 295 metrů. Šlo o součást celoměstského závazku k 50. výročí VŘSR.[594] V srpnu 1967 se uvádí, že kanalizace v této ulici se už dokončuje. Podle zprávy s téže doby už ale kanalizace v Muchově položena.[595] Akce prováděna výlučně v režii Městského národního výboru.[596] V září 1968 MěstNV ovšem uvádí, že kanalizace v Muchově ulici dosud nebyla provedena, ale že prý je už zadáno zhotovení příslušné dokumentace (možná jde o omyl a myšlena Máchova ulice).[597]

Komunikace zůstávala dlouho nedlážděná. Během května 1962 měly být aspoň chodníky provizorně vysypány škvárou a štěrkem.[598] V roce 1968 město plánuje zajistit zpracování projektu na úpravu komunikace v Muchově ulici na rok 1970. Rok nato pak měly začít přípravné práce (ty by zajišťoval komunální podnik Vnější úprava města).[599] V únoru 1969 se ale uvádí ambice zajistit zpracování projektu na úpravu komunikace, chodníků a veřejného osvětlení v Muchově ulici už na rok 1969. Společně s podobnými projekty na úpravu ulic Máchova, Stehlíkova a Kozinova to mělo přijít na 18 000 Kčs.[600] V září 1969 již uváděno, že zpracování projektu bylo zadáno. Na jiném místě se ale uvádí, že projekt bude zajištěn až na rok 1970 (pro Muchovu ulici samotnou měl přijít na 13 000 Kčs). V letech 1974-1975 měla přijít na řadu vlastní realizace. Rekonstrukce komunikace (plocha 840 čtverečních metrů) a osvětlení by vyšla na 160 000 Kčs.[601] Pořízení projektu nové komunikace, chodníku a osvětlení ulice zařazeno do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota projektu 15 000 Kčs.[602] Vyhotovení projektu zadáno u podniku Silnice.[603] Podle harmonogramu z července 1971 zde rekonstrukce vozovky a osvětlení plánována na 5. pětiletku (1971-1975).[604] Jaká byla realita? V plánu na rok 1973 počítáno, že na úpravě komunikace bude prostavěno 200 000 Kčs. Během 1. pololetí ale ještě neproinvestováno nic.[605] Ve 2. polovině roku 1973 měla být úprava povrchu Muchovy ulice skutečně započata. Akce zařazena do Akce Z.[606] Šlo o dodatečné zařazení do plánu.[607] V tomto plánu výstavby na rok 1973 počítáno u této akce s náklady 200 000 Kčs a vytvořením hodnoty 316 000 Kčs.[608] V roce 1973 zde ale podle jiného údaje brigádnicky vypomáhala místní vojenská posádka. Společně s další brigádnickou akcí na výstavbě zimního stadionu zde vojáci odpracovali 950 hodin.[609] Původní rozpočet na rok 1973 (200 000 Kčs) redukován na 113 000 Kčs. Nakonec za rok 1973 prostavěno jen 95 000 Kčs.[610] V prosinci 1973 uváděno, že práce přejdou jako skluzové i do roku 1974.[611] Podle návrhu rozpočtu na rok 1974 zde mělo být prostavěno 178 200 Kčs, přičemž hodnota vytvořeného díla vyčíslena na 284 000 Kčs.[612] V září 1974 se uvádí, že za 1. pololetí 1974 prostavěno na Muchově ulici 73 000 Kčs. Vozovka už je prý připravena k aplikaci penetračního i svrchního asfaltového nátěru, včetně chodníku. Jsou ale potíže s dodávkou osvětlovacích lamp.[613] Na asfaltování chodníků pomáhaly Technické služby.[614] Za rok 1974 tu celkem prostavěno 192 104,10 Kčs (původní plán 178 000 Kčs).[615]

3.3.14. Máchova ulice (popis vzniku a zdejší zástavba)

Máchova ulice je krátká severojižní komunikace, která vybíhá z ulice B. Němcové k severu  a po cca 100 metrech ústí do ulice B. Němcové.  V roce 1938 samospráva posuzuje určení regulačních čar pro pozemky č.kat.2618/1, č.kat.2630/1, č.kat.2630/4, č.kat.2630/5 a stavební parcely č.kat.466, č.kat.635, č.kat.473/1, č.kat.468, č.kat.533 firmy Ferra.  26. dubna 1938 totiž firma Ferra požádala o jejich parcelaci na stavební místa. Dne 7. června 1938 konáno komisionelní řízení. Zástavbu měly tvořit volně stojící sdružené domky s předzahrádkami, přízemní nebo jednopatrové a ulice měly být 10 metrů široké. 9. června a 14. července 1938 městská rada doporučila záměr ke schválení a v srpnu 1938 vše schváleno i na schůzi obecního zastupitelstva.[616] Nově rozparcelované pozemky tvořily jednak pruh podél východní strany Nového ulice (v úseku mezi ulicemi U Pekáren a Dukelská) a hlavně zahrnovaly prostor v nové boční komunikace,  dnešní Máchově ulici. Parcelace tu probíhala ihned poté, od konce 30. let 20. století, zástavba ale dotvořena až po 2. světové válce. Charakter osídlení je analogický k ostatním ulicím této městské čtvrti, jde o individuální rodinné domky (foto z r. 2003).

Domovní frontu při západní uliční straně otevírá rohový dům čp.857/II (jeho popis, viz níže, v pasáži o ulici U Pekáren). Následuje dům čp.575/II z konce 30. let 20. století. Petr a Emílie Říhovi dostali stavební povolení 11. července 1939. Novostavba, budovaná podle projektu Františka Michálka byla zkolaudována 22.  listopadu 1939.[617] Dne 30. prosince 1939 obdržel číslo popisné. Patrový objekt s podkrovím v 1. patře má sedlovou střechu, v severní části domu vybíhá zdivo až do úrovně 1. patra. Dům se uchoval bez větších změn do současnosti. Vedlejší čp.574/II je patrový, s podkrovím v 1. patře a sedlovou střechou. Číslo popisné mu bylo přiděleno 22. listopadu 1939. Rovněž se dochoval prakticky v původní podobě. Následuje nejnovější stavba v Máchově ulici, moderní patrová vila čp.1177/II s podkrovními prostory v 1. patře pod sedlovou střechou, orientovanou štítovou zdí do ulice. Vyrostla tu na místě dosavadní prázdné zahrady s chatkou až počátkem 21. století. Číslo popisné přiděleno 19. ledna 2004. O zástavbě parcely se uvažovalo již v 70. letech. V říjnu 1973 plénum MěstNV vzalo na vědomí postup záboru nevyužitých parcel podle §4 vyhlášky č.66/72 o opatřování pozemků pro výstavbu rodinných domů. Do 1.etapy mezi několika desítkami jiných pozemků v Rokycanech určených k urychlenému stavebnímu využití i za cenu vyvlastnění (kompletní seznam viz výše), zařazena i zahrada č.kat.2618/6 o ploše 714 čtverečních metrů, jejímiž majiteli byly ing. V. Svobodová a H. Michálková, bytem Rokycany čp.589/II. Parcela se uvádí mezi těmi, které přislíbil zastavět obytným domem sám vlastník pozemku v termínu dle §10 vyhlášky 66/72.[618] Vedlejší nárožní parcelu zaujímá vilka čp.589/II. Její výstavbu na pozemku č.kat.2618/7 odsouhlasila městská rada 22. června 1939.[619] Dne 22. srpna 1940 na schůzi obecní rady vydáno ještě stavební povolení na stavbu domu na pozemku č.kat.2618/9 (majitel pan Michálek).[620] Číslo popisné přiděleno 2. září 1940. Jde o další produkt dobového „katalogového“ stavitelství, podobného mnoha domům v této čtvrti. Jednopatrová vilka se stanovou střechou a zděným vikýřem v obytném podkroví 1. patra. Dům se uchoval v prakticky nezměněné podobě do současnosti.

Východní uliční fronta začíná na severu rohovým domem čp.846/II z 60. let 20. století. Na státní mapě z roku 1963 ještě zachycen není.[621] Je to robustní patrová stavba se sedlovou střechou. Povolení k jeho přístavbě, při níž měla vzniknout v tomto objektu nová bytová jednotka, vydal MěstNV v roce 1979.[622] Stavba si dosud podržela svou původní podobu téměř beze změn. Následuje domek čp.577/II. Dne 15. června 1939 na schůzi obecní rady vydáno stavební povolení na stavbu rodinného domku na pozemku č.kat. 2630/1 (majitelé K. a A. Pechovi).[623] A znovu 14. prosince 1939 na schůzi obecní rady vydáno stavební povolení na stavbu domu na pozemku č.kat.2630/1 (majitelé K. a A. Pechovi).[624] Možná jde o omyl a záměnu za užívací povolení, protože číslo popisné bylo novostavbě přiděleno už 28. prosince 1939. Původní tvář tohoto patrového objektu se sedlovou střechou, podkrovím v 1. patře a zděným štítem, obráceným do ulice, setřely pozdější modernizace. Již dle stavu z roku 2000 byla podoba domu proměněna.[625] Sousední čp.851/II je mohutná  patrová vila, s nízkou stanovou střechou. Vznikla v 60. letech 20. století. Na státní mapě z roku 1963 ještě chybí.[626] Již někdy před rokem 2000 prošla významnou opravou a patrně i nově přidán patrový trakt s plochou střechou  na jihovýchodní straně domu.[627] Dle stavu ze srpna 2018 už má objekt za sebou další stavební proměnu, kdy na zmíněný trakt přistavěna pultová střecha a provedeny i některé další změny celého domu. Následuje dům čp.869/II, další masivní patrová vila z dob socialismu. Postavena byla roku 1969. V roce 2005 prošla rekonstrukcí střechy a oken.[628] Poslední stavbou v domovní řadě je čp.590/II na rohové parcele. Jeho popis viz výše, v rámci ulice B. Němcové.

3.3.15. Technický vývoj Máchovy ulice a vývoj pojmenování

Nově vzniklou komunikaci „od skladiště monopolu u domů čp.574/II a čp.575/II“ pojmenovalo obecní zastupitelstvo 3. září 1940 ulice U Monopolu (podle sousedního areálu skladišť zemědělského monopolu v prostorech bývalé Bedřichovy hutě – viz výše).[629] Název se patrně vztahoval i na sousední kolmou ulici, zvanou dnes U Pekáren. Rozhodnutím MNV z 25. července 1946 přejmenována na Máchovu ulici.[630]

Na rok 1969 město plánuje zajistit zpracování projektu na úpravu komunikace, chodníků a veřejného osvětlení v Máchově ulici. Společně s podobnými projekty na úpravu ulic Muchova, Stehlíkova a Kozinova to mělo přijít na 18 000 Kčs.[631] V září 1969 již uváděno, že zpracování projektu bylo zadáno.[632] Podle jiného údaje, ale projekční práce posunuty v plánu na rok 1970. Roku 1971 měly začít přípravné práce (ty by zajišťoval podnik Vnější úprava města).[633] Dle harmonogramu ze září 1969 měly projekční práce (společně pro ulice Máchova a U Pekáren) skutečně proběhnout až v roce 1970, a to nákladem 17 000 Kčs. V letech 1974-1975 pak měla následovat vlastní rekonstrukce komunikace (plocha 1080 čtverečních metrů), tedy chodníku, vozovky a veřejného osvětlení. Ta si měla vyžádat náklady 162 000 Kčs.[634] Pořízení projektu nové komunikace, chodníku a osvětlení ulice zařazeno do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota projektu 17 000 Kčs.[635] Vyhotovení projektu zadáno u podniku Silnice.[636] I podle harmonogramu z července 1971 zde rekonstrukce vozovky a osvětlení plánována na 5. pětiletku (1971-1975).[637]

Realita byla taková, že už v roce 1972 provedeno v Máchově ulici asfaltování komunikace, dále kanalizace a veřejné osvětlení. Stavěno v Akci Z.[638] V září 1972 se zmiňuje, že občanský výbor č. 5 provádí kanalizaci a připravuje asfaltování vozovky.  Za 1. pololetí 1972 na komunikaci a kanalizaci Máchova odpracováno 2389 brigádnických hodin, vytvořena hodnota 97 000 Kčs.[639] Akce původně zamýšlená jako součást plánu na rok 1973 byla nakonec dokončena v předstihu, ještě během roku 1972.[640] Za rok 1972 celkem vytvořeno při této akci Z dílo v hodnotě 640 000 Kčs (původní plán 326 000 Kčs) a prostavěno 449 200 Kčs (oproti plánovaným nákladům 228 000 Kčs).[641] V roce 1974 v Máchově ulici instalováno veřejné osvětlení.[642] Akce dokončena ještě během 1. pololetí 1974.[643] Při výstavbě silničního průtahu ulicí B. Němcové počátkem 80. let 20. století byla Máchova ulice směrem od jihu zaslepena trávníkovým pruhem. Při rekonstrukci ulice B. Němcové v letech 2010-2011 (viz výše) s ní byla Máchova ulice opětovně propojena, ovšem příjezd veden přes obrubník a chodník coby zpomalovací práh.

3.3.16. Ulice U Pekáren (popis vzniku a zdejší zástavba)

                    Ulice U Pekáren vybíhá z Nového ulice směrem k východu. Na rozdíl od většiny okolních ulic je v ní už patrná blízkost průmyslového areálu bývalé Bedřichovy huti. Zdejší zástavba proto byla realizována nesystematicky, spíše jako zbytková parcelace na okraji továrních komplexů. Zároveň ale díky tomu platí, že jistá zástavba se tu nalézala již dlouho před parcelační vlnou koncem 30. let 20. století. Nejstarším stávajícím objektem zde je podlouhlý dvojdům čp.219-442/II. Je to původní dělnický obytný dům, který nechal počátkem 20. století postavit podnikatel Max Hopfengärtner pro ubytování zaměstnanců své sousední továrny (foto z r. 2003, foto z r. 2003, foto z r. 2003). Ubytovna vyrostla současně s dělnickými řadovými domky na Práchovně (viz kapitola „Práchovna“), šlo ale na rozdíl od nich o spíše nouzový typ hromadného ubytování dělníků, jen s minimem soukromí. V pramenech se uvádí, že u podniku zřízena noclehárna s 40 lůžky.[644] V evidenci domů z konce 20. let 20. století jsou ale také uváděny objekty čp.153/II a čp.154/II. Oba se nacházely v majetku Maxe Hopfengärtnera, přičemž čp.153/II popisován jako „větší dělnický domek“,  čp.154/II jako „menší dělnický domek“.[645] Jak napovídá číslo popisné, vznikly současně s Bedřichovou hutí, tedy okolo roku 1870.  Zatímco koncem 20. let 20. století se u těchto domu uvádí ještě coby vlastník majitel Max Hopfengärtner, v novější verzi seznamu z poloviny 40. let 20. století zde už ovšem uváděni soukromí majitelé.[646] V říjnu 1979 se hovoří o tom, že Ústřední podnik zemědělské techniky hodlá vyklidit 3 stávající byty s romskými obyvateli v čp.152/II.[647] V listopadu 1983 problém trvá.  Objekt v havarijním stavu v té době obývaly 3 rodiny, z toho 1 osoba s tuberkulózou a 2 plní invalidé.[648] 23. ledna 1984 město přidělilo zdejším nájemníkům 2 náhradní byty (Anna Miková, František Miko).[649]

Objekty čp.153/II a čp.154/II se nacházely vedle současného domu čp.219-442/II, tedy na místě nynějšího rodinného domu čp.1042-1043/II. Evidenční katastrální mapa z roku 1877 tu zachycuje podlouhlý objekt, vedle kterého teprve na dodatečném zákresu mapy vyrostl současný čp.219-442/II. Ulice U Pekáren tak od 2. poloviny 19. století měla zajímavý charakter dělnického chudinského ubytování na okraji rušného průmyslového podniku. V tomto stádiu, kdy za továrnou a za ubytovnou už začínala pole, pak setrvala až do konce 30. let 20. století. Dům čp.219-442/II není fakticky dvojdomem. Původně šlo o jedno číslo popisné čp.219/II, teprve dodatečně rozdělené na dva domy. V roce 1939 obec řeší žádost o povolení k rozdělení domu čp.219/II na dvě stavební místa, přičemž návrhu přiznána na prosincové schůzi obecního zastupitelstva pilnost. O povolení požádali Jana a Marie Lipertovi a Karel a Josefa Voráčkovi 10. listopadu 1939. 13. prosince 1939 provedeno komisionelní řízení.  Dům čp.219/II se měl rozdělit na dvě nestejně velké části. Přední část k ulici měla mít hloubku 19 metrů a šířku 27 metrů, přičemž na východní straně přední části měl být vjezd na druhou parcelu, 3 metry široký. V rámci povolení se rovněž předpisovalo, že se odstraní přístřešek na jižní straně čp.219/II, který zasahoval do ulice. 14. prosince 1939 to městská rada doporučila ke schválení a ještě v prosinci 1939 souhlas připojilo i obecní zastupitelstvo.[650] V roce 1940 byl pak objekt skutečně rozdělen na samostatné čp.442 (číslo popisné přiděleno 24. dubna 1940),ale to byla jen administrativní změna, která neovlivnila vnější podobu tohoto objektu. V té době již nesloužil pro ubytování dělníků. Dvojdům se uchoval dodnes v původních proporcích. Je to výrazně protáhlý přízemní objekt se sedlovou střechou. Do ulice je otočen štítovou zdí. Ze severu i východu dům těsně sousedí s areálem továrny.

Na západ od bývalé dělnické ubytovny postaven na místě zbořených domů čp.153/II a čp.154/II v polovině 80. let 20. století patrový rodinný dvojdům čp.1042-1043/II. Jde o klasickou ukázku dobového pojetí architektonického modernismu s plochou střechou, velkoplošnými typizovanými okny a balkony. Svou podobu si udržel do současnosti. Na nároží Nového ulice stojí další dvojdům čp.842-843/II z 60. let 20. století. Zachytila ho tu už státní mapa z roku 1963.[651] Ještě na leteckém snímku z roku 1957 tu byla jen prázdná zahrada.[652] I tento jednopatrový objekt má plochou střechu a ve stavebním výrazu si nese pečeť doby svého vzniku. Proporčně je ovšem zvládnutý. Jižní frontu ulice U Pekáren tvoří boční strany parcel obrácených do bočních ulic (čp.579/II na rohu Nového ulice, čp.857/II a čp.846/II na rohu Máchovy ulice) pouze na východním konci ulice stojí rodinný dům čp.890/II z doby okolo roku 1970. Jde ovšem o malou přízemní stavbu s plochou střechou, která připomíná spíše chatu. Ve fasádě se uplatňují zajímavé motivy cihlových obkladů. Dům se dochoval bez větších změn do současné doby.

3.3.17. Technický vývoj ulice U Pekáren a vývoj pojmenování

Ulice bývala původně součástí dnešní Máchovy ulice. Ta na schůzi obecního zastupitelstva 3. září 1940 pojmenována ulice U Monopolu.[653] Po válce přejmenována na Máchovu. Od ní se nynější ulice U Pekáren oddělila až rozhodnutím rady MNV 7. září 1953, kdy získala samostatný název.[654]

Dle harmonogramu ze září 1969 měly roku 1970 proběhnout projekční práce na úpravě ulice U Pekáren (společně se sousední Máchovou ulicí), a to nákladem 17 000 Kčs. V letech 1974-1975 pak měla následovat vlastní rekonstrukce komunikace (plocha 1080 čtverečních metrů), tedy chodníku, vozovky a veřejného osvětlení. Ta si měla vyžádat náklady 162 000 Kčs.[655] V roce 1972 ulice vyasfaltována a postaven chodník v Akci Z.[656]

3.3.18. Čechova ulice (popis vzniku a zdejší zástavba)

Čechova ulice vybíhá z Nového ulice směrem k západu. Její dnešní rozsah, tedy to, že probíhá napříč skoro celým Jižním předměstím až k Jeřabinové ulici, je dílem postupného doplňování zástavby. Koncem 30. let 20. století, kdy na jejím východním konci, poblíž Nového ulice, začala parcelace na rodinné domy, neměl tento okrsek zástavby nic společného s nynějším západním koncem Čechovy ulice poblíž ulic Jeřabinová a Švermova.  Předmětem následující pasáže je tak výlučně nejvýchodnější část Čechovy ulice, od křižovatky s ulicí Nového k ulici Družstevní.

Zástavba se tu rozvíjela nesourodě a po etapách. Celou severní stranu ulice zaujímá areál bývalé továrny Favorit, uliční prostor tak je necitlivě lemován účelovou ohradní zdí podniku. Ještě letecký snímek z roku 1947 zde sice ukazuje i náznak vyměřených zahrad.[657] Ale nakonec převládlo průmyslové využití. Popis severní strany ulice viz níže, v rámci pasáže o podniku Favorit. Na jižní straně Čechovy ulice vzniklo několik rodinných domků (foto z r. 2003). Na nároží je to domek čp.520/II (jeho popis viz výše, v rámci Nového ulice). Vedle něj stojí rodinný dům čp.535/II. Patrová stavba se stanovou střechou, podkrovími prostory v 1. patře, do nichž je veden symetricky orientovaný zděný vikýř na severní straně do ulice. Vznikl v 2. polovině 30. let 20. století. Na leteckém snímku z července 1938 již je zachycen, přinejmenším jako hrubá stavba.[658] Beze změn se uchoval do současnosti. Následující funkcionalistický objekt čp.543/II, který patřil rodině Kosnarů,  se vymyká z maloměstsky střídmých vilek v této části města.  Mohutnému patrovému domu s nízkou valbovou střechou a hladkou fasádou dominuje věžovitý plochostřechý trakt na severovýchodním nároží.  Pochází z konce 30. let. I on už je k vidění na letecké fotografii pořízené v červenci 1938.[659] Dům se uchoval takřka v intaktní podobě. Sousední objekt čp.542/II je přízemní se stanovou střechou a symetrickým průčelím, v němž vystupuje rizalit s půlkruhově zakončeným oknem. Postavený byl v závěru 30. let.  V červenci 1938 již ho letecký snímek města zachycuje.[660] Kromě nové střechy je dům v současnosti prakticky stavebně beze změn. Dál k západu už začíná zástavba sídliště U Václava. Popis následujících úseků Čechovy ulice se tak nachází níže.

3.3.19. Technický vývoj Čechovy ulice a vývoj pojmenování

Koncem 30. let, kdy v této části Rokycan začala parcelace, tvořily dnešní Čechovu ulici dva zcela nespojité úseky. Tento stav trval i v následujících dekádách. Letecký snímek z roku 1957 ukazuje, že Čechova ulice vybíhala z Nového ulice, minula nároží Družstevní ulice, ale za ní se zvolna měnila v pouhou cestu a následně se prostoru mezi dnešní ZŠ Jižní předměstí a Švermovou ulicí zužovala na pěšinu.[661] Prakticky stejnou situaci zachycuje i státní mapa z roku 1963.[662] Čechova ulice zkrátka nebyla pociťována jako jedna městská komunikace a ani fyzicky jako jedna komunikace neexistovala. I proto dlouho nebylo jednotné ani její pojmenování. Úsek přiléhající k Nového ulici byl rozhodnutím obecního zastupitelstva 3. září 1940 pojmenován Zamrzlova ulice.[663] Už v březnu 1933 na schůzi obecní okrašlovací a komunikační komise usneseno požádat profesora Šáru, učitele J. Königsmarka a prof. B. Růžka, aby navrhli vhodné pojmenování ulic s přihlédnutím k zesnulému skladateli R. Zamrzlovi.[664] Po roce 1945 získala jméno Riegrova ulice. Takto se uvádí v soupisu, kterým MNV 25. července 1946 rekodifikoval po 2. světové válce uliční názvosloví.[665] V červenci 1951 přejmenována v stalinském duchu na ulici Úderníků.[666] O změně názvu rozhodla 15. května a 15. června 1951 rada MNV.[667] Úsek od křižovatky se Švermovou k nároží Jeřabinové ulice (již na území Rašínova) si mezitím nepřerušeně ponechal název Čechova ulice, který získal rozhodnutím obecního zastupitelstva 18. prosince 1919.[668]

Až 12. září 1972 odsouhlasilo plénum MěstNV návrh komise a odboru výstavby MěstNV, který od počátku roku 1972 podroben posuzování občanským výborům a který 4. dubna 1972 projednala rada MěstNV, na výraznou úpravu pojmenování rokycanských ulic. Kromě pojmenování nově vzniklých komunikací došlo i k výraznému zjednodušení názvosloví slučováním několika ulic do jedné. A tak stávající ulice Úderníků, Čechova a Štefánikova sjednoceny pod jedním názvem ulice Úderníků. Plénum s touto změnou souhlasilo, ovšem prodloužilo termín k jejímu faktickému provedení až do 30. dubna 1973.[669]

Už 22. května 1990 souhlasilo plénum MěstNV (poté, co 8. května 1990 vyslovila souhlas rada MěstNV) s přejmenováním ulice Úderníků v úseku východně od Jeřabinové ulice na Čechovu ulici, v západním úseku na Štefánikovu ulici, a to s účinností od 1. července 1990.[670] Patrně ale formální přejmenování postupovalo pomaleji, protože ještě v listopadu 1991 navrhla rokycanská organizace Klubu angažovaných nestraníků přezvat ulici Úderníků, v rozsahu od Nového k Jeřabinové ulici, na ulici Jana Palacha.[671] Od 1. ledna 1992 ale název ulice definitivně změněn na Čechova ulice. Rozhodlo o tom 13. listopadu 1991 zastupitelstvo na základě žádosti občanů.[672]

V září 1969 MěstNV zamýšlel v harmonogramu investic zajistit na rok 1970 asfaltový nátěr komunikace v Čechově ulici, v úseku od křižovatky s Nového ulicí až ke Švermově ulici(včetně úpravy komunikace ve Školní ulici to mělo vyjít na 250 000 Kčs).[673] Akce skutečně zařazena do návrhu prováděcího plánu MěstNV na rok 1970 (zveřejněn v prosinci 1969). Předpokládaná hodnota díla zůstala na 250 000 Kčs.[674] V roce 2006 se v regionálním tisku mluví o stížnostech občanů na stav veřejného osvětlení v Rokycanech. Jako jedna z komunikací, kde osvětlení mělo být nedostatečné, se zmiňoval i úsek Čechovy ulice od křižovatky s ulicí Nového ke křižovatce s ulicí Pod Ohradou.[675] Zastupitelstvo města v dubnu 2008 v rámci úprav obecního rozpočtu provedených k 10.březnu 2008 provedlo přesun prostředků z rekonstrukce prostranství Spilka a z rekonstrukce veřejného osvětlení ve vnitrobloku Na Pátku na jiné investiční akce. Mimo jiné i na rozšíření veřejného osvětlení v Čechově ulici, kam přesunuto 250 000 Kč.[676]

3.3.20. Zástavba v Družstevní ulici (severní úsek, nesídlištní zástavba)

Fragmentárně se před rokem 1945 rozvinula i individuální zástavba v Družstevní ulici, respektive v jejím nejsevernějším úseku, mezi Dukelskou a Čechovou. Po její západní straně vyrostla Slavíkovic vila čp.598/II, nárožní objekt na křižovatce ulic Družstevní a Čechova, kterou si zbudovali manželé Slavíkovi.[677] Dne 8. května 1941 na schůzi obecní rady vydáno obývací povolení pro novostavbu domu na pozemku č.kat.2623/2 (majitelé J. a M. Slavíkovi).[678] Číslo popisné přiděleno 8. července 1941.  Patrový dům má stanovou střechu. Původní podoba výrazně  pozměna dodatečnými přístavbami a aplikací brizolitového nátěru někdy za socialismu.  Vedle ní stojí vilka čp.564/II. Dne 9. března 1939 na schůzi obecní rady vydáno stavební povolení na stavbu rodinného domku na pozemku č.kat.2623/5 (majitel Antonín a Marie Vitoušovi).[679] Stavební plány vypracoval Josef Žour. Kolaudace proběhla 16. srpna 1939.[680] Číslo popisné přiděleno už 17. srpna 1939. Jednopatrový objekt s obytným podkrovím má strmou sedlovou střechu s štítem orientovaným do ulice. Dům se dochoval bez výraznější změn do současné doby. Vedlejší parcelu v západní frontě Družstevní ulice vyplňuje patrový rodinný dům čp.895/II s obytným podkrovím v 1. patře pod sedlovou střechou a uličním štítem. Pochází z doby okolo roku 1970. Za ním, směrem do ulice Pod Ohradou, postaven ve stejné době i podobný individuální dům čp.896/II. Je to patrový objekt, stojící na zvýšeném suterénu, se stanovou střechou.

Protější východní strana Družstevní ulice se také začala zaplňovat zástavbou. Jako první vznikla patrová vila čp.507/II se stanovou střechou, postavená v 2. polovině 30. let. O něco více k jihu pak stojí rodinný dům čp.554/II z konce 30. let 20. století. Je to patrový objekt s nízkou stanovou střechou. Už je zachycen na letecké fotografii z července 1938, patrně jako rozestavěná hrubá stavba.[681] Letecký snímek z roku 1947 zde zachytil tyto dva rodinné domky a další již rozměřené parcely se zahradami.[682] Jenže pak v souvislosti s poválečným opadnutím individuální výstavby vývoj Družstevní ulice v tomto severním úseku ustrnul. Letecký snímek z roku 1957 stále ukazuje jen dva domy na východní straně a dva na západní straně a v prolukách mezi nimi stavebně nevyužité zahrady.[683] Pouze na západní straně ulice ještě okolo roku 1970 přibyl výše uvedený rodinný dům čp.895/II. Jenže v 80. letech 20. století se stalo něco, co se sice v Rokycanech odehrálo na více místech, ale asi nikde s takovou bezostyšností. Průmyslový podnik Favorit, který se mezitím pozvolna rozvíjel v severní části bloku, při Dukelské ulici, si prosadil zrušení severního konce Družstevní ulice, její zahrnutí do areálu továrny a to dokonce s tím, že dvě výše uvedené vily čp.507/II a čp.554/II byly přímo začleněny do areálu podniku. Obě tu stojí dodnes. Vila čp.554/II byla od počátku 21. století využívána firmou T-BAU 2000. O expanzi továrny Favorit podrobněji viz níže.

Na přelomu 50. a 60. let 20. století se Družstevní ulice protáhla jižním směrem a zaplnila se bytovými domy sídlištního typu v rámci obytného souboru U Václava. Jeho popis, stejně jako technický vývoj ulice a vývoj jejího pojmenování viz níže.