https://encyklopedierokycan.wz.cz/popisekpredchozikapitola.jpg

 

https://encyklopedierokycan.wz.cz/zpetnahomepage.jpg

 

https://encyklopedierokycan.wz.cz/popiseknasledujicikapitola.jpg

 

D. Borek: verze 2026/05/13

 

Jižní předměstí: Nejstarší průmyslové podniky (koksárna, válcovna, Bedřichova huť)

 

Na počátku urbanizace prostoru nynějšího Jižního předměstí stál průmyslový rozmach z přelomu 60. a 70. let 19. století. Do té doby výlučně zemědělská krajina, bez zástavby (s jedinou výjimkou již dříve existující obecní cihelny, která stála v prostoru nynější ZŠ Jižní předměstí) byla v této počáteční fázi rychle stavebně využita pro několik nových industriálních areálů, které se rozvíjely podél nynější Zeyerovy ulice. Bylo to logické, protože ulice byla již při výstavbě železniční tratě Praha-Plzeň v roce 1862 vedena podjezdem pod tratí, tudíž zde, na skoro jediném místě v Rokycanech, netvořilo těleso železniční trati bariéru. Naopak, blízkost železnice naplno zpřístupnila region Rokycanska (a Mirošovska) a provázala uhelné zásoby a železářské tradice. Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 již je vidět, kterak průmyslové areály vyplnily lokalitu mezi dnešními ulicemi Zeyerova, B. Němcové, Máchova, U Pekáren, Nového a železniční tratí na Prahu. A přesně tento okrsek je předmětem následující pasáže.

 

Obsah

2.1. Koksárna, později městská válcovna. 1

2.1.1. Vznik koksárny. 1

2.1.2. Přestavba na městskou válcovnu. 1

2.1.3. Válcovna jako součást koncernu Škoda. 2

2.1.4. Přestavba areálu koncem 20. století 2

2.2. Bývalá Bedřichova huť. 2

2.2.1. Vznik a fungování Bedřichovy huti 2

2.2.2. Éra Maxe Hopfengärtnera. 3

2.2.3. Další vývoj areálu (tzv. Monopol a pekárny) 4

 

 

2.1. Koksárna, později městská válcovna

2.1.1. Vznik koksárny

Prvním průmyslovým podnikem na Jižním předměstí byla koksárna (dříve též nazývána „koksovna“[1]) čp.160/II (v matrice ale v roce 1875 uvedena i jako čp.149/II[2]). Postavila ji v letech 1869–1870 společnost G. Ringel a comp. podle plánů Gustava Ringela.[3] Stavební práce provedl Jan Šmaus, rokycanský stavitel.[4] Využila výhodně situovanou parcelu v trojúhelníkovém cípu sevřeném železničními tratěmi na Prahu a na Mirošov. Právě mirošovská železnice, zprovozněná v 60. letech 19. století, byla pro nový podnik klíčová. Přivedla totiž do Rokycan zásoby černého uhlí z mirošovské pánve. Tento malý, ale kvalitním koksovatelným uhlím oplývající revír prožíval právě expanzi. Rokycany, jako město na hlavní železniční trati, představovalo ideální místo pro zpracování a další využití uhlí. Koksárna poskytovala palivo pro sousední Bedřichovu huť (viz níže). Podle projektu G. Ringela vznikly koksové pece o 50 komorách, patentované v Rakousku-Uhersku jako „Ringelův systém“.[5] Později měla koksárna 90 pecí.[6] Celkem se tu v letech 1870–1903 vyprodukovalo cca 650 000 tun koksu.[7] Podle vzpomínek M. Sedláka se objekty koksárny vyznačovaly dvěma neforemnými komíny.[8] Z evidenční katastrální mapy z roku 1877 je vidět, že areál koksárny měl řádkovou zástavbu, orientovanou podél železnice od Mirošova.

Do roku 1884 byla koksárna rodinným podnikem Gustava Ringela, pak ji prodal Mirošovskému těžířstvu. Koncem 19. století v koksárně pracuje 70 dělníků.[9] V letech 1902–1903 ovšem v Mirošově skončila těžba uhlí a koksárnu čekalo zrušení.[10] Dne 3. října 1904 zastupitelstvo rozhodlo bývalou koksárnu na pozemku č.kat.2612 koupit za 20 000 K.[11]

 

 

2.1.2. Přestavba na městskou válcovnu

Na místě koksárny pak vznikla městská válcovna čp.160/II, coby součást městských železáren (stály severně odtud, při Růžičkově ulici, na místě současného supermarketu Kaufland, o železárnách podrobněji v podkapitole „zástavba před bývalou Pražskou branou“). Dne 29. října 1908 o výstavbě válcovny rozhodlo zastupitelstvo s tím, že obec požádá o úvěr 800 000 K. Z této částky se použilo na továrnu 648 229 korun a 13 krejcarů. Město si rovnou půjčilo dalších 400 000 K na zahájení provozu a nákup surovin.[12]  Nakonec se dluh vyšplhal na 1 078 884 K.[13] Dne 1. dubna 1909 výstavba válcovny započala a již 1. února 1910 podnik zahájil provoz. Hlavní tovární budova měla rozměry 40 x 70 metrů. Areál dále sestával z kotelny, skladiště a nově zbudované železniční vlečky.[14] Vlečka byla vedena od západu, od místa, kde se od trati na Prahu odpojuje dráha do Mirošova. Projekt válcovny je dílem Jaroslava Rumla (prvního ředitele podniku) a Bohuslava Ryšavého (místního architekta).[15] Srovnání evidenční katastrální mapy z roku 1877 a jejích dodatečných zákresů z doby před 1. světovou válkou ukazuje, že původní objekty koksárny byly až na jednu výjimku zbořeny a nahrazeny novou halou, která byla prakticky jedinou stavbou na celém pozemku. Onou výjimkou byla menší stavba v jihovýchodním koutu areálu, poblíž Zeyerovy ulice, na stavební parcele č.kat.486. Ale i ona byla přebudována, takže pouze půdorysně navázala na dřívější objekt. Slohově byly původní objekty válcovny z let 1909–1910 cenným a částečně dochovaným komplexem průmyslové architektury, s motivem režného zdiva z bílých cihel a opakující se hmoty štítů jednotlivých hal, s mnohými vikýři.[16] Dominantou podniku se stal 50 metrů vysoký komín z červených cihel (zaniklý koncem 20. století).[17]

Zpočátku zde práci našlo cca 200 dělníků.[18] První měsíce provozu ale provázela smůla. Ceny válcovaného železa šly v Rakousku dolů a odbyt vázl. Na radu ředitele městských železáren Jakuba Salzmanna vstoupila válcovna do rakouského železářského kartelu. Ani tím se však problémy nevyřešily, protože kartel umožňoval produkci 450 vagónů zboží ročně, zatímco tovární objekty byly koncipovány na 800 vagónů.[19] Brzy po zahájení provozu se dokonce město zabývalo myšlenkou válcovnu odprodat za 940 000 K firmě Schwarz a Beck z Plzně nebo Hrádeckým železárnám za stejnou cenu, popřípadě České průmyslové bance za 950 000 K.[20] Zastupitelstvo ale odprodej 10. srpna 1911 odmítlo 27 hlasy proti 4. To se nakonec ukázalo jako správný krok, protože už roku 1912 krize v odvětví odezněla a válcovna vykázala poprvé zisk 53 975,45 K.[21] Během prvních let 1. světové války přispívala válcovna výrazně k stabilitě obecního rozpočtu. V roce 1916 město dokonce projednává návrh na výstavbu martinské pece v městské válcovně. S výstavbou pece se prý počítalo už při budování válcovny. Otázkou bylo, jaké parametry měla pec mít. Městská rada souhlasila v roce 1916 se započetím přípravných prací. Podle starosty Anichobera měla být výstavba pece hotova do jednoho roku. Hrubý odhad nákladů zněl na 500 000 K. Zároveň se uvažovalo propojit areál obecní válcovny a železáren, dosud oddělený tělesem železniční tratě, podjezdy pod drahou (nebylo to ale nikdy realizováno). V srpnu 1916 schválilo zastupitelstvo pokračování v přípravách na stavbu martinské pece.[22] Výnosem ministerstva vnitra z 10. srpna 1915 byl prohlášen podnik za státem chráněný, což jej sice zpočátku ochránilo před drastickým omezováním výroby, ale omezilo autonomní rozhodování o podnikatelských plánech. V závěru 1. světové války byl i provoz v rokycanské válcovně zastaven. O práci tehdy přišlo 270 lidí.[23]

V únoru 1922 starosta Antonín Hořice avizuje zastupitelům, že v nejbližší době bude zastupitelstvo jednat o možném vstupu městské válcovny do železářského kartelu.[24] K onomu klíčovému jednání došlo 22. května 1922. Koncem roku 1921 prý byly městské železárny vybídnuty ke společnému vstupu do kartelu s firmami Schwarz a Beck a Zbirožskými železárnami Hopfengärtner. 24. listopadu 1921 a 8. prosince 1921 o tom jednala prokura železáren. 22. února 1922 požádalo vedení železáren o schválení vstupu do kartelu. Zastupitelstvo to schválilo 18 hlasy z 30. Město ale požadovalo, aby se vyjednala vyšší výrobní kvóta.[25] V červenci 1922 bere zastupitelstvo na vědomí, že vstup válcovny byl kartelem schválen, přičemž kartel zamítl požadavek města na zvýšení výrobní kvóty pro rokycanskou válcovnu.[26] V kartelu nicméně podnik nezůstal dlouho, jen do 27. září 1923. 20. září 1923 totiž okresní správní komise členství v kartelu zrušila, respektive zrušila usnesení zastupitelstva z 22. května 1922 o vstupu do kartelu. Bylo údajně nevýhodné.[27] V březnu 1923 byla povolena výstavba dřevěné kůlny na uhlí v městské válcovně, k čemuž se 29. ledna 1923 konala stavební komise.[28] Za první republiky válcovna prošla rekonstrukcí. Z provozu byl odstaven neúsporný parní stroj, pohánějící dynamo na výrobu elektřiny pro pohon strojů. Válcovna se místo toho napojila na elektrický rozvod z nedaleké slévárny městských železáren. Vznikla také jeřábová dráha na dvoře válcovny, s pětitunovým jeřábem s elektromagnetem o nosnosti 3 tuny. Jeřáb sloužil pro vykládku zboží z vagónů.[29] Modernizace továrny započala roku 1927.[30] Dne 20. července 1927 rada rozhodla, že městské železárny budou požádány hradit cca 3000 Kč na zřízení krajníků a rigolů podél válcovny ze svého.[31] V dubnu 1929 rada konstatovala, že 23. dubna 1929 hasiči zabránili požáru v městské válcovně.  Městské železárny proto měly být vyzvány, aby v továrně osadily potřebné hydranty.[32] V lednu 1931 se obecní správní komise usnesla, že nelze pro vysoký náklad v dohledné době provést svedení vodoteče od městské válcovny do potrubí.[33] V prosinci 1931 vydalo zastupitelstvo povolení k výstavbě kanceláře v městské válcovně, dle žádosti správy městských železáren z 21. srpna 1931. Dne 4. září 1931 pak proběhlo komisionelní šetření a 10. září 1931 radní doporučili věc ke schválení.[34] V únoru 1932 městská rada vydala stavební povolení na plynovod do pecí v městské válcovně.[35] Užívací povolení na kanceláře v městské válcovně bylo vydáno v červenci 1932.[36]

V roce 1934 jedná město o koupi pozemku č.kat.2611 pro rozšíření válcoven. Při projednávání žádost firmy Ferra (nástupce sousedních Hopfengärtnerových železáren – viz níže) o rozdělení pozemku č.kat.2563 a dalších na stavební místa byla totiž v městské radě zdůrazněna potřeba rozšířit válcovnu o pozemek č.kat.2611 (plocha 1046 čtverečních metrů), který patřil společnosti Ferra. Radní Jan Alferi pak jednal s firmou Ferra a 22. června 1934 dosáhl předběžného ujednání. Ferra požadovala 18 000 Kč, na pozemku byla služebnost (věcné břemeno) vodovodu do bývalých Hopfengärtnerových železáren. 25. července 1934 rada doporučila koupi ke schválení. 25. července 1934 ale se schůze obecní finanční komise postavila proti, protože cena je údajně vysoká a pozemek zatím není potřebný. Ani na červencové schůzi zastupitelstva v roce 1934 návrh rady nezískal jednoznačně kladný ohlas. Jan Alferi navrhuje odložit věc do příští schůze, do projednání případné slevy, ale zastupitelé Matěj Hrdlička, Josef Tyrpekl nebo František Zrzavecký jsou jasně proti koupi. Nakonec pro výkup parcely bylo jen 14 hlasů a transakce neprošla.[37] Nešlo ovšem o významnější záležitost. Jednalo se o totiž o trojúhelníkový pozemek před vjezdem do továrny, ohraničený válcovnou, tratí do Mirošova a dnešní Zeyerovou ulicí. Během roku 1937 projednala obec povolení zřídit nový vjezd do městských válcoven a následnou přeložku hradby podniku.  30. srpna 1937 správa městských železáren podala žádost o povolení a přípis ředitelství státních drah, který takovouto stavební úpravu umožňoval.  Šlo o nový vjezd z okresní silnice (Zeyerova ulice) do dvora válcovny.  14. září 1937 proběhlo komisionelní řízení, 7. října 1937 to rada doporučila ke schválení a ještě v říjnu 1937 věc opravdu schválili na své schůzi zastupitelé. Ti zároveň odsouhlasili podmínky železniční správy pro přeložení ohradní zdi a zřízení nového vjezdu do válcovny, na základě stanoviska, které dráhy 10. června 1937 zaslaly městu. 24. září 1937 rada doporučila tyto podmínky ke schválení.[38] Dne 20. října 1939 požádalo ředitelství městských železáren o povolení k výstavbě záchodů v městské válcovně.  31. října 1939 se konalo komisionelní řízení, 2. listopadu 1939 to rada doporučila ke schválení a v prosinci 1939 výstavbu záchodů schválilo i zastupitelstvo.[39]

 

 

2.1.3. Válcovna jako součást koncernu Škoda

Za rok 1940 dosáhla ztráta válcovny 983 271,98 K (zatímco ztráta městské slévárny byla jen 127 020, 29 K).[40] V té době čelilo město masivnímu tlaku německých úřadů a firem na majetkové převzetí městských železáren, tedy slévárny i válcovny. O těchto tlacích podrobněji v příslušné podkapitole „Pražské předměstí – zástavba před bývalou Pražskou branou“, v rámci popisu dějin slévárny. Dle účetní závěrky městských železáren za rok 1941 se hospodaření válcovny zlepšilo a vykázala zisk 29 374,81 K.[41] I tak ale nad budoucností podniku visely otazníky. Dne 7. ledna 1942 úřad oberlandrata žádá o výpočet rentability obecní válcovny.[42] Dne 27. března 1942 dostal městský úřad dopis od firmy Wenzel Smidt´s Sohn & comp. z Hořovic s dotazem, zda by obec byla ochotna sloučit městské železárny s touto firmou, kterou vlastnil Alfred Kunze z Plzně. 1. dubna 1942 o tom jednalo zastupitelstvo. 2. dubna 1942 firma nabídla obci akcionování železáren do společného podniku, přičemž už od 15. dubna 1942 chtěla v první fázi městské železárny do nájmu na rok za 1 000 000 K nebo jen válcovnu za 500 000 K. 7. dubna 1942 jednala o nabídce rada a posoudila návrh nájemní smlouvy na pronájem válcovny. Měla být pronajímána továrna i s pozemkem č.kat.2561 (halda na uskladnění popele, tzv. Černá halda na místě nynějšího autosalonu Jager čp.1100/II, viz kapitola „Práchovna“) a váha na č.kat.2561. V dubnu 1942 o tom jednalo i zastupitelstvo. Starosta Hejrovský doporučil pronájem ke schválení, firma Kunze prý zaručuje udržet válcovnu v provozu, při koncentraci průmyslu se jinak dá očekávat zastavení provozu válcovny. František Lorenz souhlasil, o pachtu se prý mluvilo už před rokem a děje se to jistě s nejlepšími úmysly. Věc pak prošla všemi hlasy.[43] Podle Karla Hofmana byla válcovna pronajata firmě Alfred Kunze z Prahy už od 15. dubna 1942 za roční nájem 500 000 K.[44] Šlo ale zatím jen o pronájem. Jenže brzy se situace vyvinula tak, že podnik město prodalo.  Do systému válečné ekonomiky totiž nezapadal. Přípisem ministra hospodářství z 15. června 1942 byl ukončen ve válcovně provoz. Podle jiného pramene se provoz zastavil až 30. června 1942 (jinde zase uváděno jako datum zastavení výroby už 2. únor 1942[45]), a to prý výměrem Wirtschaftsgruppe Eisenschaffende.[46] Strojové zařízení bylo demontováno.[47]

Přípis zbrojní komise pro Protektorát Čechy a Morava z 18. srpna 1943 pak zmocnil Škodovy závody a. s. v Plzni k převzetí továrny. Na koupi závodu přitom mělo město 4 uchazeče: Maschinenfabrik Holoubkau, Bochumer Verein AG Bochum, Jos. Kleinevefers Söhne Grefeld a Škodovy závody.[48] V poválečných materiálech se uvádí, že o válcovnu se v době okupace zajímal Bochumer Verein Belzen, Kleinvefers Söhne.[49] Nakonec tedy započalo jednání se Škodovými závody, přičemž obec žádala o cenu dle odhadů ing. Pičmana a Kouta, kteří továrnu ocenili na  8 407 752,50 K. Škodovy závody nabízely podstatně nižší cenu, takže muselo dojít k ustanovení nových znalců, za škodovku to byl ing. J. Karel, za obec František Pičman. 19. listopadu 1943 se znalci shodli na ceně 6 555 247, 50 K (z toho stroje 2 676 107 K a budovy 3 879 140,50 K). Jenže vedení Škodových závodů prohlásilo, že stroje nebude potřebovat, protože továrnu nechce využívat jako válcovnu. Za strojní inventář proto Škoda nabídla jen cenu starého železa. Celkem byly Škodovy závody za válcovnu ochotny zaplatit 5 500 000 K. Městská rada nicméně trvala na ceně určené znaleckým odhadem. Nakonec Škodovy závody 3. ledna 1944 s cenou souhlasily. 29. března 1944 rada doporučila prodej podniku ke schválení. 31. března 1944 se o tom jednalo na schůzi zastupitelstva, kde ovšem zazněly i nesouhlasné reakce. František Lorenz prohlásil, že „z vlastního přesvědčení a citu pro prodej hlasovati nemůže.“ Josef Schwarz se ptá, zda nemohla obec raději požadovat místo peněz akcie Škodových závodů. Odpověděl mu starosta, podle kterého obec o akcie usilovala, ale Škodovy závody jí sdělily, že akcie volně k dispozici nemají a že by si je obec musela koupit na volném trhu. Starosta dále zdůraznil, že o koupi bylo víc zájemců a některé nabídky byly hodně nevýhodné. Od července 1942 je přitom továrna mimo provoz. František Lorenz se pak ptá, co bude v továrně dál, zda nezůstane ležet ladem. Starosta města Hejrovský ho ujistil, že Škodovy závody začnou v objektu ihned s prací. Nakonec prodej prošel 29 hlasy.[50] V květnu 1944 muselo ale zastupitelstvo opravit omyl v zápisu, protože při hlasování o prodeji válcovny z 30 přítomných pro hlasovalo jen 28 (hlas starosty se totiž neměl započítávat).  Josef Schwarz se pak dodatečně přiznal, že taky nehlasoval pro, celkem tedy pro bylo jen 27 hlasů. Schůze se následně vyostřila a Alois Hrubý vyzývá, že každý kdo nehlasoval, se má přihlásit, aby po letech neříkal „to oni prodali.“[51]

Prodej nefunkčního závodu plzeňské Škodovce byl pro město lepší variantou než převod německému kapitálu. V takovém případě prý hrozil příchod až 100 německých rodin do Rokycan, se všemi demografickými a politickými důsledky.[52] Převod proběhl trhovou smlouvou z 31. března 1944.[53]  Válcovna byla nakonec koupena za 6 367 863,80 K.[54] Po válce zůstala již v majetku Škodových závodů. Ty se sice zpočátku nebránily jejímu navrácení do vlastnictví obce, ale požadovaly proplacení všech svých investic, což si město nemohlo dovolit. MNV v únoru 1946 prohlásil, že bude pouze požadovat předkupní právo v případě, kdyby chtěla Škodovka továrnu eventuálně prodat.[55] V návrhu územního plánu Rokycan z roku 1950 předpokládá prof. Alois Mikuškovic založení zeleného pásu okolo továrny.[56] Po druhé světové válce tu měly Škodovy závody sklad, kterému se říkalo „Beta“.[57]

 

 

2.1.4. Přestavba areálu koncem 20. století

V období komunistické vlády neprobíhaly v bývalé obecní válcovně zásadní stavební proměny. V roce 1989 tak šlo o víceméně stejný komplex cihlových objektů, vzniklých počátkem 20. století. Až v 90. letech se nyní už prakticky nevyužívaný, zastaralý komplex dočkal nákladné přestavby, díky níž se chátrající továrna proměnila na komerční areál.  Podnik Škoda Rokycany, sestávající z bývalé železárny a této válcovny, mezitím ukončil výrobu. Válcovnu zakoupila společnost Cargo Transport, s. r. o., dceřiná firma německého logistického podniku.[58] Obnovou a rozšířením prošla vnitropodniková železniční vlečka.[59] Prostranství mezi jednotlivými budovami byla vydlážděna betonovými prefabrikáty. Od 4. prosince 1995 v areálu Cargo fungovala i pobočka celního úřadu.[60] Adaptace válcovny byla poměrně konzervativní, většina původních cihlových budov se v hrubých obrysech zachovala. Pouze 50 metrů vysoký cihlový komín, který od počátku 20. století dominoval siluetě Rokycan, zanikl. V červnu 1994 již je komín zbořen. Zbyla z něj jen několikametrová cihlová základna. Odstřel nebyl možný, protože se nacházel v ochranném pásmu Českých drah a mohlo dojít k poškození elektrického vedení trati. Demolice proto prováděl tým horolezců. Analýza odhalila v cihlách komínu stopy síranu, proto je nebylo možné uložit na běžné skládce. Horolezci tudíž museli zevnitř komínu osekat svrchní kontaminovanou vrstvu, s níž se potom zacházelo separátně, jako s nebezpečným odpadem. Ostatní cihly už byly nezávadné.[61] Zániku komínu lze litovat, protože vertikály továrních komínů představovaly tradiční součástí panoramatu Rokycan a v tomto případě šlo navíc o intaktně zachovalou cihlovou architekturu. Firma Cargo přispěla i 100 000 Kč na rekonstrukci chodníku v Zeyerově ulici, od vjezdu do továrny ke křižovatce s ulicí B. Němcové. Akci prováděla firma BIS Plzeň, a. s. a nový chodník dokončila 28. června 1996. Původní rozbitý asfaltový chodník byl předlážděn betonovými prefabrikáty. Změnila se rovněž jeho niveleta, protože původní chodník se nalézal částečně pod úrovní vozovky a nyní byl vyvýšen.[62]

V další fázi se plánovala oprava chodníku od vjezdu do areálu Cargo k železničnímu podjezdu v Zeyerově ulici a rovněž úprava trojúhelníkového trávníku před hlavním vjezdem.[63] Rekonstrukce dalšího úseku chodníku probíhá v červenci 1996.[64] Už v roce 1996 se firma zapletla do nejasností ohledně ručení při dovozu zboží ze slovenského Slovnaftu. Celní správa jí proto v roce 2000 zablokovala na účtech téměř 40 000 000 Kč. V roce 2003 firma Cargo Transport skončila v konkurzu. Zaměstnanci zůstávali opakovaně bez výplat. Majitelé pak založili dvě nové firmy Cargo Logistics a Douane Service. V roce 2004 je ale potkal podobný osud. Zaměstnanci opět nedostali výplatu za srpen. Společnost se v roce 2004 snažila vyřešit svoji situaci prodejem areálu v Rokycanech. Nabídkovou cenu stanovila na 65 000 000 Kč, ještě v říjnu 2004 se ale nenašel zájemce.[65] V roce 2005 se hospodaření firmy zlepšilo, v červenci 2005 zaměstnávala 13 lidí. Původní záměr na prodej areálu opustila a Cargo Logistics tu hodlala zůstat.[66]

 

 

2.2. Bývalá Bedřichova huť

2.2.1. Vznik a fungování Bedřichovy huti

Souběžně s koksárnou vznikla v jejím sousedství i Bedřichova huť čp.152/II, jeden z nejvýznamnějších podniků průmyslových dějin Rokycan. Zaujala pozemek jihozápadně od trati Rokycany–⁠⁠⁠Mirošov, v bloku vymezeném nynějšími ulicemi B. Němcové, Máchova, U Pekáren a Nového. Postavila ji v roce 1871–1872 firma Erzgebirgische Eisen- und Stahlwerkgesellschaft (Rudohorská, respektive Krušnohorská železářská a ocelářská společnost) z Chomutova dle plánů továrníka Gustava Ringela jako vysokou pec na koks. Ringel si do Rokycan přinesl vlastní zkušenosti z podobných podniků v Belgii a Vestfálsku. Rokycanskou huť postavil podle skotského typu. Vysoká pec měla objem cca 160 kubických metrů.[67] Továrna vyrostla plánovitě v návaznosti na sousední koksárnu (viz výše). Vzniknout tak měl metalurgický komplex, zaměřený na využití zásob kvalitního černého uhlí z Mirošova a ložisek rudy v okolí Rokycan, respektive Ejpovic a Klabavy. Chyběla ovšem slévárna. Podnik měl dodávat hrubé železo jiným továrnám.[68] Budování hutě probíhalo v gründerské atmosféře, souběžně s velkolepými plány Henryho Stroussberga na industrializaci Rokycanska a Zbirožska.[69] Ovšem stejně jako Stroussbergovo impérium podlehla i rokycanská huť krachu na vídeňské burze roku 1873 a ekonomické krizi. Podnik proto nebyl uveden do provozu.[70] V nastalé hospodářské depresi potom dlouhé roky výrobní areály zely prázdnotou. Až roku 1883 ji Společnost pro zpracování koksu G. Ringel a spol. pronajala Karlo-Emilově huti z Králova Dvora. Provoz hutě se tu konečně rozjel. První tavba proběhla 22. února 1883.[71] K dispozici byl kvalitní místní koks z vedlejšího podniku, železná ruda se zčásti dovážela z bavorského Ambergu, zčásti se používala lokální ruda. Podnikatelský záměr se ukázal životaschopný a roku 1884 tak huť kupuje společnost Schoeller a spol., podílník nájemce. Podle obecní kroniky ovšem výroba znovu započala až roku 1888.[72] V městském archivu je uložen spisový materiál z roku 1887, nazvaný „Bedřichova huť, stavba skladiště“, další z roku 1888 pod jménem „Bedřichova huť, stavba vytahovadla“, z roku 1889 „Bedřichova huť, stavba kůlny“, roku 1890 „stavba koupelny“ a roku „stavba chlebové pece“.[73] Toto byla zlatá éra rokycanského hutnictví, podnik dostal jméno Bedřichova huť (Friedrichshütte).[74] Objevuje se i neformální označení Bedryška.[75]

Uprostřed továrny se tyčila vysoká pec o výšce 16,2 metrů, postavená ze skotských kamenů (Garnkirk). Průměr podstavy pece činil 1,83 m, výška podstavy 1,8 m, průměr v rozporu 4,82 m, výška v rozporu 3,45 m, průměr kychty 3,05 m, výška kychty 11 m, výška kychtového uzávěru 0,88 m, tloušťka stěny v rozporu 1,20 m a tloušťka kamene ve dnu 1,10 m. Plnící prostor pece dosahoval cca 169 kubických metrů, užitečný objem 162 kubíků. Vhánění vzduchu zajišťovalo parní dvouválcové dmychadlo Wolf o kapacitě 180–200 metrů kubických/min, s výkonem 150 HP (110 kW). K dispozici bylo i rezervní dmychadlo 90 metrů kubických/min, rovněž parní dvouválec o výkonu 90 HP (66 kW). Páru vyrábělo 6 kotlů o výhřevné ploše 300 čtverečních metrů. Přívod vzduchu do pece se řešil šesti vodou chlazenými „dmyšnami“ o průměru 64–68 mm. Kotel i ohřívače vytápěl kychtový plyn.[76] Vysoká pec vydržela v provozu nepřetržitě od 22. února 1883 do 23. května 1897, pak se dočkala nového vyzdění a opravy. Od 23. srpna 1897 byla pec opět zapálena a jela až do 7. května 1902 (s přestávkou od 6. února do 23. dubna 1900, způsobenou nedostatkem koksu na trhu).[77] Ruda se používala ve směsi, tvořené 60–70 % hnědely z Bavorska nebo Štýrska a 30–40 % místní silurské krevely z dolů u Ejpovic, Klabavy, nebo od Zdic). Vápenec se dovážel od Berouna.[78] Podnik se specializoval na produkci hrubozrnné litiny.[79] Denně se tu vytavilo cca 35 tun surového železa. Na celorakouské produkci šedého slévárenského surového železa se Bedřichova huť podílela v této době 10 %, v Čechách ovládala 80 % trhu.[80] Podnik se rozkládal na cca 80 000 čtverečních metrech.[81] Pro jeho architektonickou tvář byla příznačná inspirace neogotikou a užitím neomítnutého zdiva z červených pálených cihel. Továrně dominovala 16 metrů vysoká třípatrová pec s násypnou věží, zakončená cimbuřím. Její cihlovou fasádu prolamovala segmentově zakončená okna, na severní a jižní straně okna dvojitá. Východně od pece stála patrová hlavní správní budova, stavěná z červených cihel, jejíž štít lemovaly gotizující vázovité ozdoby. Ta se dochovala dodnes na stavebním pozemku č.kat.468, byť v redukované podobě a ve velmi špatném technickém stavu. Dle leteckého snímku z roku 2019 je už její střecha v jedné části prolomena. Jde přitom jednu z nejstarších a z architektonického hlediska nejcennějších ukázek rokycanské průmyslové architektury. Kolorit továrny doplňovaly dále četné cihlové komíny. V roce 1894 v huti proběhla přístavba pece na chléb.[82]

Koncem 19. století ještě Bedřichova huť zaměstnávala 124 dělníků.[83] V letech 1902–1903 ale v Mirošově skončila těžba uhlí, načež byla zrušena sousední koksárna (pozdější obecní válcovna, viz výše) a huť tak ztratila přísun suroviny. Koks se musel dovážet z koksoven v Mantově u Chotěšova a Litic u Plzně, dokonce i ze Slezska a Vestfálska, což prodražovalo výrobu. Po roce 1900 navíc začaly Bedřichově huti konkurovat dynamičtější železárny v Kladně a Králově Dvoře u Berouna.[84] Roku 1902 Bedřichova huť na doporučení Syndikátu železářských závodů ukončila tavbu.[85] V letech 1883–1902 se tu vytavilo celkem 233 700 tun surového železa. Na to se spotřebovalo 461 400 tun rudy, 332 100 tun koksu a 180 800 vápence.[86] V sousedství podniku se kvůli tomu navršil mohutný umělý kopec ze strusky, takzvaná Bílá halda, její podrobný popis v kapitole „Práchovna“.

 

 

2.2.2. Éra Maxe Hopfengärtnera

Ještě roku 1902 areál Bedřichovy hutě koupil podnikatel Max Hopfengärtner, který zde zřídil válcovnu, zaměstnávající 330 dělníků.[87] Hopfengärtner nechal zbořit vysokou pec, ostatní budovy ponechal a z Dobříva sem přestěhoval valcířské stroje. Reambulace evidenční katastrální mapy z roku 1877 z počátku 20. století ukazuje, že v jihovýchodní části areálu, směrem k dnešní ulici B. Němcové vyrostla tehdy nová rozlehlá budova, dodnes dochovaná. Zároveň vznikl objekt při východní straně Nového ulice (pozdější pekárny) na dnešní parcele č.kat.1380/3 (tedy č.kat.534). Z původní Bedřichovy huti se zachoval zejména výše popsaný původní správní objekt, ještě v roce 2020 dochovaný na parcele č.kat.468. Roku 1903 byla válcovna uvedena do provozu. Stály tu tři svařovny (jedna plynová a dvě obyčejné), pudlovací pec, předválcovací trať, parní buchar s berany o hmotnosti 5 tun. Stroje poháněly parními stroje o výkonu 250 HP (185 KW). Elektřina do podniku vedla ze stanice umístěné v bývalém mlýně Práchovna čp.101/II ve stejnojmenné čtvrti (viz kapitola „Práchovna“). Na jednu generaci se tak Hopfengärtnerovy železárny staly významnou složkou rokycanského průmyslu.

 Právě podobu sousední čtvrti Práchovna rozmach Hopfengärtnerova závodu silně ovlivnil. Podniková vodárna byla situována mimo samotný areál továrny, do objektu pozdějšího hostince Na Válcovně čp.191/II, uváděno též jako „U Válcovny“ nebo prostě „Válcovna“[88] (foto z r. 2003) na nároží Zeyerovy a Čelakovského ulice, který tu vyrostl na sklonku 19. století. Uvádí se již ve sčítání lidu z roku 1890, kdy je popsán jako „vodárna Schöller a spol.“ Šlo tehdy o nejvyšší číslo popisné v městské části Pražské předměstí, takže vyrostl buď krátce předtím, nebo o něco starší objekt tehdy získal vlastní číslo popisné.[89] Do roku 1937 tu ještě bylo k vidění původní čerpadlo vodárny. Toho roku ale dům čp.191/II koupili manželé Jandovi a přestavěli na hostinec U Válcovny.[90] Josef Janda získal na přestavbu stavební povolení 15. července 1937. Projekt zhotovil Josef Novák. Kolaudace proběhla 27. prosince 1939. Zároveň bylo 27. prosince 1939 vydáno Jandovi stavební povolení na nástavbu domu. Zkolaudováno to bylo 12. ledna 1940.[91] Lokál nabízel 60 míst, ve vedlejším salonku dalších 35.[92]

Na 1. leden 1960 se plánováno znovuotevření tohoto zařízení, kde měl podnik Restaurace a jídelny zahájit i přípravu jídel.[93] Na rok 1967 plánuje podnik Restaurace další adaptaci objektu nákladem 200 000 Kčs.[94] Pro rok 1969 pak v plánech tohoto podniku byla úprava venkovní omítky a nabílení objektu nákladem 30 000 Kčs.[95] V listopadu 1970 navrhuje MěstNV zařadit do celoměstské zvelebovací akce na rok 1971 (na počest 50. výročí založení KSČ) i závazek podniku Restaurace upravit okolí této hospody.[96] Roku 1990 se dům v restituci vrátil původním majitelům. Hostinec potom zanikl a objekt byl v lednu 1992 odprodán firmě Ross, která si jej upravila na své sídlo.[97]  V roce 1995 provádí firma Ross generální rekonstrukci domu. V březnu 1995 už má původní hostinec novou fasádu, zbývalo jen odstranit lešení.[98]

Ještě významnější ovšem bylo, že ve čtvrti Práchovna postavil Hopfengärtner celkem 30 domů pro 70 rodin zaměstnanců. Jde o dodnes dochovaný soubor řadových domů v ulicích Práchovna, Zvonařova a Šmolíkova. V detailech byly již často proměněny pozdějšími přestavbami, ale nadále ukazují v základních obrysech původní koncepci dělnického bydlení z počátku 20. století, v rokycanských poměrech unikátní urbanistický prvek, připomínající uhelné aglomerace Ostravska a Mostecka. Nezapomínejme, že obyvatelé dělnické kolonie na Práchovně navíc žili na úpatí umělého kopce ze strusky (Bílá halda), jenž vyplňoval prostor mezi jejich domky a Hopfengärtnerovou továrnou.  O této zástavbě je podrobněji pojednáno v kapitole „Práchovna“.  Dále podnik postavil noclehárnu s 40 lůžky.[99] V evidenci z konce 20. let 20. století se objekty čp.153/II a čp.154/II uvádějí v majetku Maxe Hopfengärtnera, přičemž čp.153/II se popisuje jako „větší dělnický domek“ a čp.154/II jako „menší dělnický domek“.[100]  Šlo o ubytovnu pro dělníky v dnešní ulici U Pekáren vedle nynějšího objektu čp.219/II (popis těchto dvou dělnických ubikací, viz níže v rámci popisu ulice U Pekáren).

V městském archivu se nachází složka z let 1902–1904, nazvaná „Max Hopfengärtner, stavba kotelny, válcovny a elektrického vedení v čp.152/II“.[101] V rámci továrny vyrostla ještě strojírna na dřevoobráběcí a později i kovoobráběcí stroje. Pracovalo tam 95 dělníků. Počátkem roku 1912 byla zřízena akciová společnost Zbirožské železárny Maxe Hopfengärtnera (Zbirower Eisenwerke Max Hopfengärtner A. G.) Zdálo se, že podnikání je na dobré cestě. 1. světová válka ovšem rozmach podniku zastavila. Ve válcovně skončil provoz pudlovny, nahradil ji lis na elektrický pohon. V říjnu 1918 Max Hopfengärtner umírá ve věku 76 let a továrna přechází na jeho syna Adolfa a švagra Františka Bartoše. Ti předali většinovou kontrolu nad podnikem německým bankám. Zpočátku se zdálo, že se podaří navázat na předválečnou prosperitu. Vedle válcovny vyrostla martinská pec o obsahu 18 tun. V městském archivu se nachází složka z let 1919–1921, nazvaná „Hopfengärtner Max, přístavba strojnické dílny“.[102] Provozní ředitel Gasstner dovezl z Německa některé moderní technologické postupy při výrobě profilového železa. Odbyt do Německa se ovšem během tamní hyperinflace v letech 1922–1923 takřka zastavil a podnik se dostal do finančních potíží. V polovině roku 1928 přebírá kontrolu nad Hopfengärtnerovými železárnami banka Union. Slibné známky oživení výroby zničil nástup hospodářské krize. Počátkem května 1930 se v prohlášení komunistů na schůzi obecního zastupitelstva zmiňuje, že firma Hopfengärtner propouští 100 dělníků.[103] Už v květnu 1930 zastavila produkci válcovna, brzy na to i strojírna.[104] V červenci 1930 se už uvádí, že Hopfengärtnerovy železárny zcela zastavily činnost.[105] Ještě v září 1929 rozhodla městská rada na návrh R. Hejrovského, že  Hopfengärtnerovy železárny se vyzvou ke zvýšení ohradní zdi u železniční trati do Mirošova z estetických důvodů.[106]

 

 

2.2.3. Další vývoj areálu (tzv. Monopol a pekárny)

Dne 4. prosince 1930 byly prodány Hopfengärtnerovy železárny společnosti Ferra, a. s. Praha za 7 000 000 Kč. Firma Hopfengärtner si ponechala pouze menší část areálu se strojovnou. Západní část továrny při dnešní ulici Nového koupilo na jaře 1932 Západočeské konsumní družstvo a zřídilo tam pekárny (foto z r. 2003). Ty zahájily provoz začátkem listopadu 1932.[107] Stavební povolení pro Západočeské konzumní družstvo na adaptaci bývalé strojírny Zbirožských železáren na pekárnu a na výstavbu obytného domu pro zaměstnance vydala městská rada 8. října 1931.[108] Dne 30. prosince 1931 Západočeské konzumní družstvo získalo i stavební povolení na přístavbu železobetonového skladiště u bývalé strojírny Zbirožských železáren.[109] Dne 5. listopadu 1931 ale město vydalo stavební povolení pro Západočeské konzumní družstvo na rodinný dům na pozemku č.kat.2618/2, čímž se měnilo částečně stavební povolení z října 1931.[110]  Koncem dubna 1932 schválila městská rada smlouvu se Západočeským konzumním družstvem o vybudování vodovodu k novostavbě domu a k pekárně zřízené v bývalé strojovně Hopfengärtnerovy firmy na náklady obce.[111] V květnu 1932 radní rozhodli, že provedení výkopu pro vodovod u bývalé Hopfengärtnerovy válcovny se zadá dle ofertního řízení J. Novákovi za 7000 Kč.[112] Obývací a užívací povolení pro Západočeské konzumní družstvo na celou přestavbu pekárny a skladiště a přístavbu rodinného domu a kolny na uhlí bylo vydáno 18. srpna 1932.[113] V rámci adaptací této části průmyslového areálu tu pak skutečně vyrostl v letech 1931–1932 rodinný dům. Jde o dodnes dochovaný patrový objekt čp.460/II. Šlo původně o správní objekt Západočeského konzumního družstva, které v sousedství provozovalo výše uvedené pekárny (foto z r. 2003). 10. ledna 1968 jednala rada MěstNV o možném zřízení dětských jeslí v domě čp.460/II. To se ovšem nestalo.[114] V roce 1966 se uvádí na zasedání MěstNV, že Družstvo Jednota plánuje na rok 1970 přístavbu prodejny stavebnin v Nového ulici, s odhadovanými náklady 200 000 Kčs.[115] Od 90. let je v domě čp.460/II sídlo firmy Vakos Václava Kočího (bývalé stavebniny). U domu fungovala počátkem 21. století ve dvoře, v části pozemku bývalé pekárny, prodejna stavebních hmot. V roce 2003 měla 22 zaměstnanců.[116]

Koncem 30. let 20. století uvažovala obec o tom, že by do prostoru pekáren umístila sídlo hasičského sboru.[117] Nestalo se tak, hasičský dům vyrostl v centru města, v Komenského ulici. V roce 1963 pekárna prošla modernizací a instalací dvou průběžných pecí. V období socialismu šlo o jedinou rokycanskou pekárnu, kam se soustředila produkce původních soukromých provozoven. Podnik patřil pod Západočeské mlýny a pekárny.[118] Mezi polovinou září a polovinou října 1975 projednala rada MěstNV žádost n. p. Západočeské pekárny a cukrárny o přenechání části ulice Nového u pekáren pro uvažovanou výstavbu moučného sila, s čímž rada souhlasila.[119] Koncem 20. století ztratily budovy pekáren své využití. V jižní části se v této době usadil dočasně hudební klub Pekárna, jehož zřízení nevedlo k žádným větším stavebním úpravám. Počátkem 21. století ale klub zanikl. Tato jižní polovina bývalých pekáren pak získala po odprodeji do soukromých rukou 11. ledna 2005 samostatné číslo popisné čp.1187/II. Ani tato transakce ale nevedla k větší revitalizaci a přestavbě objektu. Severní polovina bývalých pekáren někdy okolo roku 2005 získala rovněž samostatné číslo popisné čp.1189/II.

Zbylá plocha bývalého Hopfengärtnerova podniku se nazývala Monopol a pokračovala tam průmyslová a skladovací činnost. Dne 16. května 1944 německá správa zabrala areál tzv. Monopolu (bývalou Hopfengärtnerovu válcovnu) pro své účely.[120] V roce 1945 po osvobození město rozhodlo, že v areálu Monopolu postaví podle návrhu stavebního úřadu provizorní „baráky“, kam se uskladní různý movitý majetek.[121] V září 1945 bylo oznámeno, že provizorní barák na úschovu zabavených věcí už je dokončen.[122] V dubnu 1958 debatuje MNV o nebezpečné nezakryté studni u areálu Monopolu a vyzval Okresní stavební podnik k urychlené nápravě.[123] V roce 1953 koupil areál bývalých železáren Krajský výkupní podnik Plzeň.[124] Jeho jméno se opakovaně měnilo, okolo roku 1970 šlo oficiálně o Zemědělský výkupní podnik, sklady.

 

 


[1] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 31–32.

[2] Zápis z 18. 5. 1875, matrika křtů Rokycany 1869–1878, s. 182, snímek 185, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067918/rokycany-34_1850-n

[3] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 233.

[4] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 32.

[5] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s. 17, 1997.

[6] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20. stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s. 63.

[7] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 19, 1997.

[8] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 32.

[9] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 19, 1997.

[10] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 233.

[11] Kronika města Rokycan 1907–18, f. 102.

[12] Kronika města Rokycan 1907–18, f. 102.

[13] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20. stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s. 64.

[14] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 32.

[15] Kronika města Rokycan 1907–18, f. 102.

[16] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 32.

[17] Rokycansko, č. 24, 16. 6. 1994, s. 1.

[18] Kronika města Rokycan 1907–18, f. 102.

[19] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20. stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s. 64.

[20] Kronika města Rokycan 1907–18, f. 116.

[21] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20. stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s. 64.

[22] 18. schůze obecního zastupitelstva, 29. 8. 1916.

[23] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 32–33.

[24] 35. schůze obecního zastupitelstva, 22. 2. 1922.

[25] 39. schůze obecního zastupitelstva, 22. 5. 1922.

[26] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14. 7. 1922.

[27] 13. schůze obecního zastupitelstva, 23. 10. 1924.

[28] 2. schůze obecní správní komise, 5. 3. 1923.

[29] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20. stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s. 66.

[30] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 33.

[31] 6. schůze městské rady, 20. 7. 1927.

[32] 134. schůze městské rady, 26. 4. 1929.

[33] 9. schůze obecní správní komise, 9. 1. 1931.

[34] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15. 12. 1931.

[35] 57. schůze městské rady, 11. 2. 1932.

[36] 82. schůze městské rady, 7. 7. 1932.

[37] 31. schůze obecního zastupitelstva, 27. 7. 1934.

[38] 61. schůze obecního zastupitelstva, 13. 10. 1937.

[39] 12. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1939.

[40] 25. schůze obecního zastupitelstva, 19. 12. 1941.

[41] 31. schůze obecního zastupitelstva, 22. 12. 1942.

[42] 29. schůze obecního zastupitelstva, 4. 9. 1942.

[43] 28. schůze obecního zastupitelstva, 10. 4. 1942.

[44] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 33.

[45] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 82.

[46] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 79.

[47] Schůze pléna MNV 7. 2. 1946.

[48] 36. schůze obecního zastupitelstva, 31. 3. 1944.

[49] Schůze pléna MNV 7. 2. 1946.

[50] 36. schůze obecního zastupitelstva, 31. 3. 1944.

[51] 37. schůze obecního zastupitelstva, 19. 5. 1944.

[52] Schůze pléna MNV 7. 2. 1946.

[53] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20. stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s. 66.

[54] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 33.

[55] Schůze pléna MNV 7. 2. 1946.

[56] 1. schůze pléna MNV, 26. 4. 1950.

[57] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 33.

[58] Rokycansko, č. 24, 16. 6. 1994, s. 1.

[59] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 33.

[60] Rokycanský deník, 5. 12. 1995, s. 11.

[61] Rokycansko, č. 24, 16. 6. 1994, s. 1.

[62] Rokycanský deník, 29. 6. 1996, s. 9.

[63] Rokycanský deník, 29. 6. 1996, s. 9.

[64] Rokycanský deník, 10. 7. 1996, s. 9.

[65] Rokycanský deník, 14. 10. 2004.

[66] Rokycanský deník, 4. 7. 2005.

[67] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 17, 1997.

[68] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 17, 1997.

[69] Turková, B.: Betel Henry Strousberg a pád jeho podnikání na Zbirožsku v období tzv. velké deprese, bakalářská práce FF UK, 2016,  https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/150094/

[70] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 17, 1997.

[71] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 19, 1997.

[72] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 233.

[73] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[74] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 18, 1997.

[75] matrika pohřbů Rokycany 1880–1909, s. 192, snímek 194, https://www.portafontium.eu/iipimage/30067929/rokycany-45_1940-z

[76] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 18, 1997.

[77] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 19, 1997.

[78] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 18, 1997.

[79] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 233.

[80] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 19, 1997.

[81] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 19, 1997.

[82] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.

[83] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 19, 1997.

[84] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 19, 1997.

[85] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 233;  V. Černá chybně uvádí, že huť fungovala jen do roku 1892; Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s. 13.

[86] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 19, 1997.

[87] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 233.

[88] 5. plenární zasedání, 2. 11. 1970.

[90] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s. 13,35.

[91] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 2005, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0088_00013_am-rokycany-odd-3-tech-kancelar.pdf

[92] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s. 13, 35.

[93] Zasedání MNV, 21. 12. 1959.

[94] 5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[95] 2. plenární zasedání MěstNV 16. 4. 1968.

[96] 5. plenární zasedání, 2. 11. 1970.

[97] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s. 13, 35.

[98] Rokycanský deník, 22. 3. 1995, s. 9.

[99] Kronika města Rokycan, 1836–1907, f. 233.

[100] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart. č. 140.

[101] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[102] SOKA Rokycany, Archiv města Rokycan, III. oddělení, inventář, 1976, https://www.inventare.cz/pdf/soap-ro/soap-ro_ap0071_00013_am-rokycany-odd-3.pdf

[103] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9. 5. 1930.

[104] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9: s. 20–21, 1997.

[105] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4. 7. 1930.

[106] 157. schůze městské rady, 4. 9. 1929.

[107] Kronika města Rokycan, 1918–37, f.  121.

[108] 30. schůze městské rady, 8. 10. 1931.

[109] 49. schůze městské rady, 30. 12. 1931.

[110] 36. schůze městské rady, 5. 11. 1931.

[111] 69. schůze městské rady, 28. 4. 1932.

[112] 70. schůze městské rady, 6. 5. 1932.

[113] 89. schůze městské rady, 18. 8. 1932.

[114] 1. plenární zasedání MěstNV, 12. 2. 1968.

[115]  5. plenární zasedání MěstNV, 31. 10. 1966.

[116] Kronika města Rokycan, 2003, s. 22.

[117] Kronika města Rokycan 1938–47, f. 2.

[118] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970, s. 32.

[119] 5. plenární zasedání MěstNV, 30. 10. 1975.

[120] Kronika města Rokycan, 1938–47, f. 115.

[121] Schůze MNV 4. 6. 1945; Schůze MNV 8. 6. 1945.

[122] Schůze užšího MNV 4. 9. 1945.

[123] 4. zasedání MNV, 28. 4. 1958.

[124] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s. 33.