|
|
|
|
|
|
D. Borek: verze 2020/11/26
2. Počátek urbanizace Jižního předměstí: nejstarší průmyslové podniky
Na počátku urbanizace prostoru nynějšího Jižního předměstí byl průmyslový rozmach z přelomu 60. a 70. let 19. století. Do té doby výlučně zemědělská krajina, bez zástavby (s jedinou výjimkou již dříve existující obecní cihelny, která stála v prostoru nynější ZŠ Jižní předměstí, viz níže) byla v této počáteční fázi stavebně využita pro několik nových industriálních areálů, které se rozvíjely podél nynější Zeyerovy ulice. Bylo to logické, protože ulice byla již při výstavbě železniční tratě Praha-Plzeň v roce 1862 vedena podjezdem pod tratí, tudíž v tomto místě, skoro jako v jediném v Rokycanech, nebylo těleso železniční trati bariérou. Naopak, blízkost železnice, naplno zpřístupnila region Rokycanska (a specificky Mirošovska) a provázala uhelné zásoby a železářské tradice. Na evidenční katastrální mapě z roku 1877 již je vidět, jak průmyslové areály vyplnily lokalitu vymezenou dnešními ulicemi Zeyerova, B. Němcové, Máchova, U Pekáren, Nového a železniční tratí na Prahu. A přesně tento okrsek je i předmětem následující pasáže.
Obsah
2. Počátek urbanizace Jižního předměstí: nejstarší průmyslové podniky
2.1. Koksárna, později Městská válcovna
2.1.2. Přestavba na městskou válcovnu
2.1.3. Válcovna jako součást koncernu Škoda
2.1.4. Přestavba areálu koncem 20. století
2.2.1. Vznik a fungování Bedřichovy huti
2.2.2. Éra Maxe Hopfengärtnera
2.2.3. Další vývoj areálu (tzv. Monopol a pekárny). PAGEREF _Toc57546117 \h 3
2.1. Koksárna, později Městská válcovna
2.1.1. Vznik koksárny
Prvním průmyslovým podnikem na území Jižního předměstí byla koksárna (dříve též nazývána „koksovna“[1]) čp.160/II. Postavila ji v letech 1869-70 společnost G. Ringel a comp. podle plánů Gustava Ringela.[2] Stavební práce provedl Jan Šmaus, rokycanský stavitel.[3] Využila pro ni výhodně situovanou parcelu v trojúhelníkovém cípu sevřeném železničními tratěmi na Prahu a na Mirošov. Právě mirošovská železnice, zprovozněná v 60. letech 19. století byla pro nový průmyslový podnik klíčová. Přivedla totiž do Rokycan zásoby černého uhlí vytěženého v mirošovské pánvi. Tento malý ale kvalitním koksovatelným uhlí oplývající revír prožíval právě svou expanzi. Rokycany, jako město položené na hlavní železniční trati, představovalo ideální místo pro zpracování a další využití uhlí. Koksárna poskytovala palivo pro sousední Bedřichovu huť (viz níže). Podle projektu G. Ringela zřízeny koksové pece o 50 komorách, patentované v Rakousku-Uhersku jako „Ringelův systém“.[4] Později měla koksárna 90 pecí.[5] Celkem tu v letech 1870-1903 vyprodukováno cca 650 000 tun koksu.[6] Podle vzpomínek M. Sedláka se objekty koksárny vyznačovaly dvěma neforemnými komíny.[7] Z evidenční katastrální mapy z roku 1877 je vidět, že areál koksárny měl řádkovou zástavbu, orientovanou podél železnice od Mirošova.
Do roku 1884 byla koksárna rodinným podnikem Gustava Ringela, pak prodána Mirošovskému těžířstvu. Koncem 19. století v koksárně pracuje 70 dělníků.[8] V letech 1902-03 ovšem v Mirošově skončila těžba uhlí a koksárna proto zrušena.[9] Dne 3. října 1904 obecní zastupitelstvo rozhodlo koupit bývalou koksárnu na pozemku č.kat.2612 za 20 000 K.[10]
2.1.2. Přestavba na městskou válcovnu
Na místě koksárny pak zbudována městská válcovna čp.160/II, coby součást městských železáren (stály severně odtud, při Růžičkově ulici, na místě současného supermarketu Kaufland, o železárnách podrobněji v kapitole „Pražské předměstí“). Dne 29. října 1908 o výstavbě válcovny rozhodlo městské zastupitelstvo s tím, že obec požádá o úvěr 800 000 K. Z této částky použito na vlastní továrnu 648 229 K 13 krejcarů. Město si rovnou půjčilo dalších 400 000 K na zahájení provozu a nákup surovin.[11] Nakonec se dluh vyšplhal na 1 078 884 K.[12] Dne 1. dubna 1909 zahájena výstavba válcovny a již 1. února 1910 zahájila provoz. Hlavní tovární budova měla rozměry 40 x 70 metrů. Areál dále sestával z kotelny, skladiště a z nově zbudované železniční vlečky.[13] Vlečka byla vedena od západu, od místa, kde se od trati na Prahu odpojuje dráha do Mirošova. Projekt válcovny je dílem Jaroslava Rumla (prvního ředitele podniku) a Bohuslava Ryšavého (místního architekta).[14] Srovnání evidenční katastrální mapy z roku 1877 a jejích dodatečných zákresů z doby před 1. světovou válkou ukazuje, že původní objekty koksárny byly až na jednu výjimku zbořeny a nahrazeny novou halou, která byla prakticky jedinou stavbou na celém pozemku. Onou výjimkou byla menší stavba v jihovýchodním koutu areálu, poblíž Zeyerovy ulice, na stavební parcele č.kat.486. Ale i ona byla přebudována, takže pouze půdorysně navázala na dřívější objekt. Slohově jsou původní objekty válcovny z let 1909-1910 cenným komplexem průmyslové architektury. Jejich hlavním motivem je užití režného zdiva z bílých cihel a dále opakující se hmoty štítů jednotlivých hal s mnohými vikýři. Hlavní hala měřila 40x70 metrů.[15] Dominantou podniku se stal 50 metrů vysoký komín z červených cihel.[16]
Od počátku zde zaměstnáno cca 200 dělníků.[17] První měsíce provozu ale provázela smůla. Ceny válcovaného železa šly v celém Rakousku dolů a odbyt vázl. Na radu ředitele městských železáren Jakuba Salzmanna vstoupila válcovna do rakouského železářského kartelu. Ani tím se však problémy nevyřešily, protože kartel umožňoval produkci 450 vagónů zboží ročně, zatímco tovární objekty byly koncipovány na 800 vagónů.[18] Brzy po zahájení provozu se dokonce město zabývalo myšlenkou válcovnu odprodat za 940 000 K firmě Schwarz a Beck z Plzně nebo Hrádeckým železárnám za stejnou cenu nebo České průmyslové bance za 950 000 K.[19] Obecní zastupitelstvo ale odprodej 10. srpna 1911 odmítlo 27 hlasy proti 4. To se nakonec ukázalo jako dobrý krok, protože už roku 1912 krize v odvětví pominula a válcovna vykázala poprvé zisk 53 975,45 K.[20] Během prvních let 1. světové války přispívala válcovna výrazně k relativní stabilitě obecního rozpočtu. V roce 1916 město dokonce projednává návrh na výstavbu martinské pece v městské válcovně. S výstavbou pece se prý počítalo už při budování válcovny. Otázkou bylo, jaké parametry měla pec mít. Městská rada souhlasila v roce 1916 se započetím přípravných prací. Podle starosty města Anichobera měla být výstavba pece hotova do jednoho roku. Hrubý odhad nákladů zněl na 500 000 K. Zároveň se uvažovalo o tom propojit areál obecní válcovny a železáren, dosud oddělený tělesem železniční tratě, podjezdy pod drahou (nebylo to ale nikdy realizováno). V srpnu 1916 schválilo pokračování v přípravách na stavbu martinské pece obecní zastupitelstvo.[21] Výnosem ministerstva vnitra z 10. srpna 1915 prohlášen podnik za státem chráněný, což jej sice zpočátku ochránilo před drastickým omezováním výroby, ale omezilo autonomní rozhodování o jeho podnikatelských plánech. Přesto nakonec v závěru 1. světové války provoz ve válcovně zastaven. O práci tehdy přišlo 270 lidí.[22]
V únoru 1922 starosta Antonín Hořice avizuje zastupitelům, že v nejbližší době bude zastupitelstvo jednat o možném vstupu městské válcovny do železářského kartelu.[23] K onomu klíčovému jednání došlo 22. května 1922. Koncem roku 1921 prý městské železárny vybídnuty ke společnému vstupu do kartelu s firmami Schwarz a Beck a Zbirožskými železárnami Hopfengärtner. 24. listopadu 1921 a 8. prosince 1921 o tom jednala prokura železáren. 22. února 1922 požádalo vedení železáren o schválení vstupu do kartelu. Zastupitelstvo nakonec vstup do kartelu schválilo 18 hlasy z 30. Město ale požadovalo, aby byla vyjednána vyšší výrobní kvóta.[24] V červenci 1922 bere zastupitelstvo na vědomí, že vstup válcovny do kartelu byl kartelem schválen, přičemž kartel ale nesouhlasil s požadavkem města na zvýšení výrobní kvóty pro válcovnu.[25] V kartelu ale podnik nezůstal dlouho. Městská válcovna byla jeho členem jen do 27. září 1923. 20. září 1923 totiž okresní správní komise členství v kartelu zrušila, respektive zrušila usnesení obecního zastupitelstva z 22. května 1922 o vstupu do kartelu. Členství bylo údajně nevýhodné.[26] V březnu 1923 povolena výstavba dřevěné kůlny na uhlí v městské válcovně, 29. ledna 1923 se konala stavební komise.[27] Za první republiky válcovna prošla rekonstrukcí. Z provozu odstaven neúsporný parní stroj pohánějící dynamo na výrobu elektřiny pro pohon strojů. Válcovna pak napojena na elektrický rozvod z nedaleké slévárny. Zřízena také jeřábová dráha na dvoře válcovny s pětitunovým jeřábem s elektromagnetem o nosnosti 3 tuny. Jeřáb sloužil pro vykládku zboží z vagónů.[28] Modernizace továrny zahájena roku 1927.[29] 20. července 1927 městská rada rozhodla, že městské železárny budou požádány hradit cca 3000 Kč na zřízení krajníků a rigolů podél válcovny ze svého.[30] V dubnu 1929 městská rada konstatovala, že 23. dubna 1929 hasiči zabránili požáru v městské válcovně. Městské železárny proto měly být vyzvány, aby v továrně osadily potřebné hydranty.[31] V lednu 1931 se obecní správní komise usnesla, že nelze pro vysoký náklad v dohledné době provést svedení vodoteče od městské válcovny do potrubí.[32] V prosinci 1931 vydalo obecní zastupitelstvo povolení k výstavbě kanceláře v městské válcovně. Správa městských železáren požádala 21. srpna 1931 o vydání tohoto povolení. 4. září 1931 pak proběhlo komisionelní šetření a 10. září 1931 městská rada doporučila věc ke schválení.[33] V únoru 1932 městská rada vydala stavební povolení na výstavbu plynovodu do pecí v městské válcovně.[34] Užívací povolení na kanceláře v městské válcovně vydáno v červenci 1932.[35]
V roce 1934 jedná město o koupi pozemku č.kat.2611 pro rozšíření městských válcoven. Při projednávání žádost firmy Ferra (nástupce sousedních Hopfengärtnerových železáren – viz níže) o rozdělení pozemku č.kat.2563 a dalších na stavební místa byla totiž v městské radě zdůrazněna i potřeba rozšířit válcovnu o pozemek č.kat.2611 (plocha 1046 čtverečních metrů), který patřil společnosti Ferra. Radní Jan Alferi pak jednal s firmou Ferra, 22. června 1934 dosaženo předběžného ujednání. Ferra požadovala 18 000 Kč, na pozemku byla služebnost (věcné břemeno) vodovodu do bývalých Hopfengärtnerových železáren. 25. července 1934 městská rada doporučila koupi ke schválení. 25. července 1934 ale se schůze obecní finanční komise postavila proti koupi, protože cena je údajně vysoká a pozemek zatím není potřebný. Ani na červencové schůzi obecního zastupitelstva v roce 1934 návrh městské rady nezískal jednoznačně kladný ohlas. Jan Alferi navrhuje odložit věc do příští schůze do projednání případné slevy, ale zastupitelé Matěj Hrdlička, Josef Tyrpekl nebo František Zrzavecký jsou proti koupi pozemku. Nakonec pro výkup parcely bylo jen 14 hlasů a transakce neschválena.[36] Nešlo ovšem o významnější záležitost. Jednalo se o trojúhelníkový pozemek před vjezdem do továrny, ohraničený válcovnou, tratí do Mirošova a dnešní Zeyerovou ulicí. Během roku 1937 projednala obec povolení zřídit nový vjezd do městských válcoven a následná přeložka hradby podniku. 30. srpna 1937 správa městských železáren podala žádost o povolení a přípis ředitelství státních drah, který takovouto stavební úpravu umožňoval. Šlo o nový vjezd z okresní silnice (Zeyerova ulice) do dvora válcovny. 14. září 1937 provedeno komisionelní řízení, 7. října 1937 městská rada doporučila ke schválení a ještě v říjnu 1937 opravdu schváleno na schůzi obecního zastupitelstva. Zastupitelé zároveň odsouhlasili podmínky železniční správy pro přeložení ohradní zdi a zřízení nového vjezdu do válcovny na základě stanoviska, které drahami 10. června 1937 zasláno městu. 24. září 1937 městská rada doporučila tyto podmínky ke schválení.[37] Dne 20. října 1939 požádalo ředitelství městských železáren o povolení k výstavbě záchodů v městské válcovně. 31. října 1939 konáno komisionelní řízení, 2. listopadu 1939 to městská rada doporučila ke schválení a v prosinci 1939 výstavbu záchodů schválilo i obecní zastupitelstvo.[38]
2.1.3. Válcovna jako součást koncernu Škoda
Za rok 1940 dosáhla ztráta válcovny 983 271,98 K (zatímco ztráta slévárny byla jen 127 020, 29 K).[39] V té době čelí město masivnímu tlaku německých úřadů a německých firem na majetkové převzetí městských železáren, tedy slévárny i válcovny. O těchto tlacích podrobněji v kapitole „Pražské předměstí“ v rámci popisu dějin městské slévárny. Dle účetní závěrky městských železáren za rok 1941 se hospodaření válcovny zlepšilo a vykázala zisk 29 374,81 K.[40] I tak ale nad budoucností podniku visely otazníky. Dne 7. ledna 1942 úřad oberlandrata žádá o výpočet rentability obecní válcovny.[41] 27. března 1942 dostal městský úřad dopis od firmy Wenzel Smidt´s Sohn&comp. z Hořovic s dotazem, zda obec je ochotna sloučit městské železárny s touto firmou, kterou vlastnil Alfréd Kunze z Plzně. 1. dubna 1942 o tom jednalo obecní zastupitelstvo. 2. dubna 1942 firma nabídla obci akcionování železáren do společného podniku, přičemž už od 15. dubna 1942 chtěla v první fázi městské železárny do nájmu na 1 rok za 1 000 000 K nebo jen válcovnu za 500 000 K. 7. dubna 1942 jednala městská rada o nabídce a posoudila návrh nájemní smlouvy na pronájem válcovny. Měla být pronajímána továrna i s pozemkem č.kat.2561 (halda na uskladnění popele, tzv. Černá halda na místě nynějšího autosalonu Jager čp.1100/II) a váha na č.kat.2561. V dubnu 1942 o tom jednalo i městské zastupitelstvo. Starosta Hejrovský doporučil pronájem ke schválení, firma Kunze prý zaručuje udržet válcovnu v provozu, při koncentraci průmyslu se přitom jinak dá očekávat zastavení provozu ve válcovně. František Lorenz souhlasil, o pachtu se prý mluvilo už před rokem a děje se to jistě v nejlepším úmysly. Schváleno pak všemi hlasy.[42] Podle K. Hofmana byla válcovna pronajata firmě Alfred Kunze z Prahy už od 15. dubna 1942, za roční nájem 500 000 K.[43] Šlo ale zatím jen o pronájem. Jenže brzy se situace vyvinula tak, že podnik město prodalo. Do systému válečné ekonomiky válcovna totiž nezapadla. Přípisem ministra hospodářství z 15. června 1942 zastaven ve válcovně provoz. Podle jiného pramene zastaven provoz až 30. června 1942 (jinde zase uváděno jako datum zastavení výroby už 2.únor 1942[44]), a to prý výměrem Wirtschaftsgruppe Eisenschaffende.[45] Strojové zařízení demontováno.[46]
Přípisem zbrojní komise pro Protektorát Čechy a Morava z 18. srpna 1943 pak zmocněny Škodovy závody a.s. v Plzni k převzetí továrny. Na koupi závodu přitom mělo město celkem 4 uchazeče: Maschinenfabrik Holoubkau, Bochumer Verein AG Bochum, Jos.Kleinevefers Söhne Grefeld a Škodovy závody.[47] V poválečných materiálech se uvádí, že o válcovnu se v době okupace zajímal Bochumer Verein Belzen, Kleinvefers Söhne.[48] Nakonec tedy zahájeno jednání se Škodovými závody, přičemž obec požádala o cenu dle odhadů ing. Pičmana a Kouta, kteří továrnu ocenili na 8 407 752,50 K. Škodovy závody ale nabízely podstatně nižší cenu, takže muselo dojít k stanovení nových znalců, za Škodu to byl ing. J. Karel, za obec František Pičman. 19. listopadu 1943 se oba znalci shodli na ceně 6 555 247, 50 K (z toho stroje 2 676 107 K a budovy 3 879 140,50 K). Jenže vedení Škodových závodů prohlásilo, že stroje nebude potřebovat, protože továrnu nechce využívat jako válcovnu. Za stroje proto Škoda nabídla jen cenu starého železa. Celkem byly Škodovy závody za válcovnu ochotny zaplatit 5 500 000 K. Městská rada ale trvala na ceně určené znaleckým odhadem. Nakonec Škodovy závody 3. ledna 1944 s cenou souhlasily. 29. března 1944 městská rada doporučila prodej podniku ke schválení. 31. března 1944 se o tom jednalo na schůzi městského zastupitelstva, kde ovšem zazněly i nesouhlasné reakce. František Lorenz prohlásil, že „z vlastního přesvědčení a citu pro prodej hlasovati nemůže“. Josef Schwarz se ptá, zda nemohla obec raději požadovat místo peněz akcie Škodových závodů. Odpověděl mu starosta, podle kterého obec o akcie usilovala, ale Škodovy závody jí sdělily, že akcie volně k dispozici nemají a že by si je obec musela koupit na volném trhu. Starosta dále zdůraznil, že o koupi bylo víc zájemců a některé nabídky byly hodně nevýhodné. Od července 1942 je přitom továrna mimo provoz. František Lorenz se pak ptá, co bude v továrně dál, zda nezůstane ležet ladem. Starosta města Hejrovský ho ujistil, že Škodovy závody začnou v objektu ihned s prací. Nakonec prodej schválen 29 hlasy.[49] V květnu 1944 muselo ale městské zastupitelstvo opravit omyl v zápisu, protože při hlasování o prodeji válcovny z 30 přítomných pro hlasovalo jen 28 (hlas starosty se totiž neměl započítávat). Josef Schwarz se pak dodatečně přiznal, že taky nehlasoval pro, celkem tedy pro bylo jen 27 hlasů. Schůze se pak vyostřila a Alois Hrubý vyzývá, že každý kdo nehlasoval, se má přihlásit, aby po letech neříkal „to oni prodali“.[50]
Prodej nefunkčního závod plzeňské Škodovce byl pro město lepší variantou než převod továrny do rukou německého kapitálu. V takovém případě prý hrozil příchod až 100 německých rodin do Rokycan, se všemi demografickými a politickými důsledky.[51] Převod do majetku Škodovky proveden trhovou smlouvou 31. března 1944.[52] Válcovna koupena za 6 367 863,80 K.[53] Po válce zůstala již válcovna v majetku Škodových závodů. Ty se sice zpočátku nebránily jejímu vrácení do vlastnictví obce, ale požadovaly proplacení všech svých investic, což si město nemohlo dovolit. MNV v únoru 1946 prohlásil, že bude pouze požadovat předkupní právo v případě, kdyby chtěla Škodovka válcovnu eventuálně prodat.[54] V návrhu územního plánu Rokycan z roku 1950 předpokládá prof. Alois Mikuškovic založení zeleného pásu okolo továrny.[55] Po druhé světové válce tu měly Škodovy závody sklad, kterému se říkalo „Beta“.[56]
2.1.4. Přestavba areálu koncem 20. století
V 90. letech 20. století se areál dočkal nákladné přestavby, díky níž byla chátrající továrna přeměněna na funkční průmyslový areál. Podnik Škoda Rokycany (bývalé železárny a tato válcovna) mezitím ukončil výrobu. Továrnu zakoupila společnost CARGO TRANSPORT, s.r.o., dceřiná firma německého logistického podniku.[57] Obnovena a rozšířena byla vnitropodniková železniční vlečka[58], prostranství mezi jednotlivými budovami vydlážděna betonovými prefabrikáty. Od 4. prosince 1995 v areálu Cargo otevřena i pobočka celního úřadu.[59] Adaptace válcovny byla poměrně konzervativní, většina původních cihlových budov byla zachována. Pouze 50 metrů vysoký cihlový komín, který od počátku 20. století dominoval siluetě Rokycan, zanikl. V červnu 1994 již komín zbořen. Zbyla z něj jen několikametrová cihlová základna. Odstřel komínu nebyl možný, protože se nacházel v ochranném pásmu Českých drah a mohlo by být poškozeno elektrické vedení na trati. Demolice proto provedena pomocí horolezců. Analýzou odhaleny v cihlách komínu stopy síranu, proto je nebylo možné uložit na běžné skládce. Horolezci museli zevnitř komínu osekat svrchní kontaminovanou vrstvu a s tou se potom zacházelo zvlášť jako s nebezpečným odpadem. Ostatní cihly už byly nezávadné.[60] Zániku komínu lze litovat, protože vertikály továrních komínů jsou již tradiční součástí panoramatu Rokycan a v tomto případě šlo navíc o intaktně zachovalou cihlovou architekturu. Firma Cargo přispěla i na rekonstrukci chodníku podél podniku v Zeyerově ulici, od vjezdu do továrny ke křižovatce s ulicí B. Němcové. Akci prováděla firma BIS Plzeň, a.s. a nový chodník dokončen 28. června 1996. Původní rozbitý asfaltový chodník nově vydlážděn betonovými prefabrikáty. Změněna rovněž jeho niveleta, původní chodník částečně pod úrovní vozovky, nyní vyvýšen. Společnost Cargo na to přispěla 100 000 Kč.[61]
V další fázi se plánovala oprava chodníku od vjezdu do areálu Cargo k železničnímu podjezdu v Zeyerově ulici a rovněž úprava trojúhelníkového trávníku před hlavním vjezdem.[62] Rekonstrukce dalšího úseku chodníku již probíhá v červenci 1996.[63] Už v roce 1996 se ale firma zapletla do nejasností ohledně ručení při dovozu zboží ze slovenského Slovnaftu. Celní správa jí proto v roce 2000 zablokovala na účtech téměř 40 000 000 Kč. V roce 2003 ale firma Cargo Transport skončila v konkurzu. Zaměstnanci byli opakovaně bez výplat. Majitelé pak založili dvě nové firmy Cargo Logistics a Douane Service. V roce 2004 je ale potkal podobný osud. Zaměstnanci opět nedostali výplatu za srpen. Společnost se v roce 2004 snažila vyřešit svoji finanční situaci prodejem areálu bývalé válcovny v Rokycanech. Nabídková cena stanovena na 65 000 000 Kč, ještě v říjnu 2004 se ale nenašel zájemce.[64] V roce 2005 se hospodaření firmy zlepšilo, v červenci 2005 zaměstnávala 13 lidí. Původní záměr na prodej areálu byl opuštěn a Cargo Logistics tu hodlala zůstat.[65]
2.2. Bývalá Bedřichova huť
2.2.1. Vznik a fungování Bedřichovy huti
Souběžně s koksárnou vybudována i Bedřichova huť čp.152/II, jeden z nejvýznamnějších podniků v průmyslových dějinách Rokycan. Zaujímá pozemek jihozápadně od trati Rokycany-Mirošov, v bloku vymezeném nynějšími ulicemi B. Němcové, Máchova, U Pekáren a Nového. Postavila ji v roce 1871-1872 firma Erzgebirgische Eisen- und Stahlwerkgesellschaft (Rudohorská – respektive Krušnohorská – železářská a ocelářská společnost) z Chomutova dle plánů továrníka Gustava Ringela jako vysokou pec na koks. Ringel si do Rokycan přinesl vlastní zkušenosti z podobných továren v Belgii a Vestfálsku. Rokycanskou huť postavil podle skotského typu. Vysoká pec měla objem cca 160 kubických metrů.[66] Továrna zbudována úmyslně jako doplněk sousední koksárny (viz výše). Vznikl by tak velký metalurgický komplex zaměřený na využití zásob kvalitního černého uhlí z Mirošova a ložisek rudy v okolí Rokycan, respektive Ejpovic a Klabavy. Chyběla ale slévárna. Podnik měl dodávat hrubé železo jiným továrnám.[67] Zřízení hutě probíhalo v gründerské atmosféře, souběžně s velkolepými plány Henryho Stroussberga na industrializaci Rokycanska a Zbirožska.[68] Ovšem stejně jako Stroussbergovo impérium i rokycanská huť podlehla krachu na vídeňské burze roku 1873 a ekonomické krizi. Podnik nebyl spuštěn do provozu.[69] V nastalé hospodářské depresi pak dlouho výrobní areály zely prázdnotou. Až roku 1883 ji Společnost pro zpracování koksu G. Ringel a spol. pronajala Karlo-Emilově huti z Králova Dvora. Provoz hutě se rozjel (1. tavba proběhla 22. února 1883[70]). K dispozici byl kvalitní místní koks z vedlejšího podniku, železná ruda se zčásti dovážela z bavorského Ambergu, zčásti používána lokální ruda. Podnikatelský záměr se ukázal životaschopný a roku 1884 tak huť kupuje společnost Schoeller a spol., podílník nájemce. Začala zlatá éra rokycanského hutnictví, podnik dostal jméno Bedřichova huť (Friedrichshütte).[71] Podle obecní kroniky ovšem výroba znovu zahájena až roku 1888.[72]
Uprostřed továrny se tyčila vysoká pec o výšce 16,2 metrů, postavená ze skotských kamenů (Garnkirk). Průměr podstavy pece 1,83 m, výška podstavy 1,8 m, průměr v rozporu 4,82 m, výška v rozporu 3,45 m, průměr kychty 3,05 m, výška kychty 11 m, výška kychtového uzávěru 0,88 m, tloušťka stěny v rozporu 1,20 m, tloušťka kamene ve dnu 1,10 m. Plnící prostor pece cca 169 kubických metrů, užitečný objem 162 kubíků. Vhánění vzduchu zajišťováno parním dvouválcovým dmychadlem 180-200 metrů kubických/min Wolf s výkonem 150 HP (110 kW). Rezervní dmychadlo 90 metrů kubických/min rovněž parní dvouválec o výkonu 90 HP (66 kW). Pára vyráběna v 6 kotlích o výhřevné ploše 300 čtverečních metrů, přívod vzduchu do pece šesti vodou chlazenými „dmyšnami“ o průměru 64-68 mm. Kotel i ohřívače vytápěny kychtovým plynem.[73] Vysoká pec byla v provozu nepřetržitě od 22. února 1883 do 23. května 1897, pak nově vyzděna a opravena. Od 23. srpna 1897 pec opět zapálena a fungovala až do 7. května 1902 (s přestávkou od 6. února do 23. dubna 1900 způsobenou nedostatkem koksu na trhu).[74] Ruda používána ve směsi (60-70% hnědely z Bavorska nebo Štýrska, 30-40% místní silurské krevely z dolů u Ejpovic, Klabavy, nebo od Zdic). Vápenec dovážen od Berouna.[75] Podnik se specializoval na produkci hrubozrnné litiny.[76] Denně se vytavilo cca 35 tun surového železa. Na celorakouské produkci šedého slévárenského surového železa se Bedřichova huť podílela v této době 10 %, v Čechách ovládala 80 % trhu.[77] Podnik se rozkládal na cca 80 000 čtverečních metrech.[78] Pro jeho architektonickou tvář byla příznačná inspirace neogotikou a užitím neomítnutého zdiva z červených pálených cihel. Továrně dominovala 16 metrů vysoká třípatrová pec s násypnou věží, zakončená cimbuřím. Její cihlovou fasádu prolamovala segmentově zakončená okna, na severní a jižní straně okna dvojitá. Východně od pece stála patrová hlavní správní budova. Stavěná z červených cihel, štít lemován gotizujícími vázovitými ozdobami. Ta se dochovala dodnes na stavebním pozemku č.kat.468, byť v redukované podobě a ve velmi špatném technickém stavu. Dle leteckého snímku z roku 2019 je už její střecha v jedné části prolomena. Jde přitom jednu z nejstarších a z architektonického hlediska nejcennějších ukázek rokycanské průmyslové architektury. Kolorit továrny doplňovaly dále četné cihlové komíny. V roce 1894 v huti provedena přístavba pece na chléb.[79]
Koncem 19. století ještě Bedřichova huť zaměstnávala 124 dělníků.[80] V letech 1902-03 ale v Mirošově skončila těžba uhlí, zrušena byla sousední koksárna a huť tak ztratila přísun suroviny. Koks se musel dovážet z koksovny v Mantově u Chotěšova) a Litic u Plzně, dokonce i ze Slezska a Vestfálska. To prodražovalo výrobu. Po roce 1900 navíc začaly Bedřichově huti konkurovat dynamičtější železárny v Kladně a Králově Dvoře u Berouna.[81] Roku 1902 Bedřichova huť na doporučení Syndikátu železářských závodů ukončila tavbu.[82] V letech 1883-1902 se tu vytavilo celkem 233 700 tun surového železa. Na to spotřebováno 461 400 tun rudy, 332 100 tun koksu, 180 800 vápence.[83] V sousedství podniku se kvůli tomu navršil mohutný umělý kopec ze strusky (Bílá halda, podrobný popis v kapitole „Práchovna“). Vysoká pec byla v provozu nepřetržitě od 22. února 1883 do 23. května 1897, pak nově vyzděna a opravena. Od 23. srpna 1897 pec opět zapálena a fungovala až do 7. května 1902 (s přestávkou od 6. února do 23. dubna 1900 způsobenou nedostatkem koksu na trhu).[84]
2.2.2. Éra Maxe Hopfengärtnera
Ještě roku 1902 areál Bedřichovy hutě koupil podnikatel Max Hopfengärtner, který zde zřídil válcovnu pro 330 dělníků.[85] Hopfengärtner nechal zbořit vysokou pec, ostatní budovy ponechal a z Dobříva do nich přestěhoval valcířské stroje. Reambulace evidenční katastrální mapy z roku 1877 z počátku 20. století ukazuje, že v jihovýchodní části areálu, směrem k dnešní ulici B. Němcové vyrostla tehdy nová rozlehlá budova, dodnes dochovaná. Zároveň postaven objekt při východní straně Nového ulice (pozdější pekárny) na dnešní parcele č.kat.1380/3 (tedy č.kat.534). Z původní Bedřichovy huti byl zachován zejména výše popsaná původní správní objekt, dodnes stojící na parcele č.kat.468. Roku 1903 válcovna zprovozněna. Postaveny 3 svařovny (jedna plynová, dvě obyčejné), pudlovací pec, předválcovací trať, parní buchar s beranech o hmotnosti 5 tun. Stroje poháněny parními stroji o výkonu 250 HP (185 KW). Elektřina do podniku přiváděna ze stanice umístěné v bývalém mlýně Práchovna čp.101/II ve stejnojmenné čtvrti (viz kapitola „Práchovna“).
Právě podobu sousední čtvrti Práchovna rozmach Hopfengärtnerova podniku významně ovlivnil. Podniková vodárna byla situována mimo samotný areál továrny, do objektu pozdějšího hostince Na Válcovně čp.191/II, uváděno též jako „U Válcovny“ nebo prostě „Válcovna“[86] (foto z r. 2003) na nároží Zeyerovy a Čelakovského ulice. Byl postaven počátkem 20. století, souběžně s přestavbou bývalé Bedřichovy hutě. Do roku 1937 tu ještě bylo k vidění původní čerpadlo vodárny. Toho roku ale dům čp.191/II koupili manželé Jandovi a přestavěli jej na hostinec U Válcovny. V lokále bylo 60 míst, ve vedlejším salonku ještě dalších 35.[87] Na 1. leden 1960 plánováno znovu otevření tohoto zařízení, kde měl podnik Restaurace a jídelny zahájit i přípravu jídel.[88] Na rok 1967 plánuje podnik Restaurace další adaptaci objektu nákladem 200 000 Kčs.[89] Na rok 1969 pak v plánech tohoto podniku byla úprava venkovní omítky a nabílení objektu nákladem 30 000 Kčs.[90] V listopadu 1970 navrhuje MěstNV zařadit do celoměstské zvelebovací akce na rok 1971 (na počest 50. výročí založení KSČ) i závazek podniku Restaurace upravit okolí této hospody.[91] Roku 1990 byl dům v restituci vrácen původním majitelům. Hostinec potom zanikl a objekt v lednu 1992 odprodán firmě Ross, která si jej upravila na své sídlo.[92] V roce 1995 provádí firma ROSS generální rekonstrukci domu. V březnu 1995 už má původní hostinec novou fasádu, zbývalo jen odstranit lešení.[93] Zásadní ale bylo, že ve čtvrti Práchovna postavil Hopfengärtner 30 domů pro 70 rodin zaměstnanců. Jde o dodnes dochovaný soubor řadových domů v ulicích Práchovna, Zvonařova a Šmolíkova. V detailech byly již často proměněny pozdějšími přestavbami, ale nadále ukazují v základních obrysech původní koncepci dělnického bydlení z počátku 20. století, v rokycanských poměrech unikátní urbanistický prvek, připomínající spíš uhelné aglomerace Ostravska a Mostecka. Nezapomínejme, že obyvatelé dělnické kolonie na Práchovně navíc žili na úpatí umělého kopce ze strusky (Bílá halda), jenž vyplňoval prostor mezi jejich domky a Hopfengärtnerovou továrnou. O této zástavbě podrobněji pojednáno v kapitole „Práchovna“. Dále zřízena noclehárna s 40 lůžky.[94] V evidenci z konce 20. let 20. století uváděny také objekty čp.153/II a čp.154/II. Oba v majetku Maxe Hopfengärtnera, přičemž čp.153/II popisován jako „větší dělnický domek“ a čp.154/II jako „menší dělnický domek“.[95] Šlo o později zbořený objekt v dnešní ulici U Pekáren západně od nynějšího objektu čp.219/II (viz níže).
V rámci továrny vyrostla ještě strojírna na dřevoobráběcí a později i kovoobráběcí stroje. Pracovalo tam 95 dělníků. Počátkem roku 1912 zřízena akciová společnost Zbirožské železárny Maxe Hopfengärtnera (Zbirower Eisenwerke Max Hopfengärtner A.G.) Zdálo se, že podnikání je na dobré cestě. 1. světová válka ovšem rozmach železáren zastavil. Ve válcovně zastavena pudlovna a nahrazena lisem na elektrický pohon. V říjnu 1918 Max Hopfengärtner umírá ve věku 76 let a továrna přechází na jeho syna Adolfa a švagra Františka Bartoše. Ti předali většinovou kontrolu nad podnikem německým bankám. Zpočátku se zdálo, že se podaří navázat na předválečnou prosperitu. Vedle válcovny vyrostla martinská pec o obsahu 18 tun. Provozní ředitel Gasstner dovezl z Německa některé moderní technologické postupy při výrobě profilového železa. Odbyt do Německa se ovšem během tamní hyperinflace v letech 1922-1923 takřka zastavil a podnik se dostal do finančních potíží. V polovině roku 1928 přebírá kontrolu nad Hopfengärtnerovými železárnami banka Union. Slibné známky oživení výroby ale zničil nástup hospodářské krize. Počátkem května 1930 se v prohlášení komunistů na schůzi obecního zastupitelstva zmiňuje, že firma Hopfengärtner propouští 100 dělníků.[96] Už v květnu 1930 zastavila svoji produkci válcovna, brzy na to i strojírna.[97] V červenci 1930 se už uvádí, že Hopfengärtnerovy železárny zastavily činnost.[98] Ještě v září 1929 rozhodla městská rada na návrh R. Hejrovského, že Hopfengärtnerovy železárny se vyzvou ke zvýšení ohradní zdi u železniční trati do Mirošova z estetických důvodů.[99]
2.2.3. Další vývoj areálu (tzv. Monopol a pekárny)
Dne 4. prosince 1930 prodány Hopfengärtnerovy železárny společnosti Ferra, a.s. Praha za 7 000 000 Kč. Firma Hopfengärtner si ponechala pouze menší část areálu se strojovnou. Západní část továrny při dnešní ulici Nového koupilo na jaře 1932 Západočeské konsumní družstvo a zřídilo tam pekárny (foto z r. 2003). Ty zprovozněny začátkem listopadu 1932.[100] Stavební povolení pro Západočeské konzumní družstvo na adaptaci bývalé strojírny Zbirožských železáren na pekárnu a na výstavbu obytného domu pro zaměstnance vydala městská rada 8. října 1931.[101] 30. prosince 1931 Západočeské konzumní družstvo získalo i stavební povolení na přístavbu železobetonového skladiště u bývalé strojírny Zbirožských železáren.[102] 5. listopadu 1931 ale vydáno stavební povolení pro Západočeské konzumní družstvo na rodinný dům na pozemku č.kat.2618/2, čímž se měnilo částečně stavební povolení z října 1931.[103] Koncem dubna 1932 schválena městskou radou smlouva se Západočeským konzumním družstvem o vybudování vodovodu k novostavbě domu a k pekárně zřízené v bývalé strojovně Hopfengärtnerovy firmy na náklady obce.[104] V květnu 1932 městská rada rozhoduje, že provedení výkopu pro vodovod u bývalé Hopfengärtnerovy válcovny se zadá dle ofertního řízení J. Novákovi za 7000 Kč.[105] Obývací a užívací povolení pro Západočeské konzumní družstvo na celou přestavbu pekárny a skladiště a přístavbu rodinného domu a kolny na uhlí vydáno 18. srpna 1932.[106] V rámci adaptací této části průmyslového areálu tu pak skutečně vyrostl v letech 1931-1932 rodinný dům. Jde o patrový objekt čp.460/II. Šlo původně o správní objekt Západočeského konzumního družstva, které v sousedství provozovalo výše uvedené pekárny (foto z r. 2003). 10. ledna 1968 jednala rada MěstNV o možném zřízení dětských jeslí v domě čp.460/II. To se ovšem nestalo.[107] V roce 1966 se uvádí na zasedání MěstNV, že Družstvo Jednota plánuje na rok 1970 přístavbu prodejny stavebnin v Nového ulici, s odhadovanými náklady 200 000 Kčs.[108] Od 90. let je v domě čp.460/II sídlo firmy VAKOS Václava Kočího (bývalé stavebniny). U domu byla počátkem 21. století ve dvoře, v části pozemku bývalé pekárny, prodejna stavebních hmot. V roce 2003 měla 22 zaměstnanců.[109]
Koncem 30. let 20. století uvažovala obec o tom, že by do prostoru pekáren umístila sídlo hasičského sboru.[110] Nestalo se tak, hasičský dům vyrostl v centru města, v Komenského ulici. V roce 1963 pekárna zmodernizována instalací dvou průběžných pecí. V období socialismu šlo o jedinou rokycanskou pekárnu, kam byla soustředěna produkce všech původních soukromých provozoven. Podnik patřil pod Západočeské mlýny a pekárny.[111] Mezi polovinou září a polovinou října 1975 projednala rada MěstNV žádost n.p. Západočeské pekárny a cukrárny o přenechání části ulice Nového u pekáren pro uvažovanou výstavbu moučného sila, rada souhlasila.[112] Koncem 20. století ztratily budovy pekáren své využití. V jižní části se v této době usadil dočasně hudební klub Pekárna, jehož zřízení nevedlo k žádným větším stavebním úpravám. Počátkem 21. století ale klub zrušen. Tato jižní polovina bývalých pekáren pak získala po odprodeji do soukromých rukou 11. ledna 2005 samostatné číslo popisné čp.1187/II. Ani tato transakce ale nevedla k revitalizaci a přestavbě objektu. Severní polovina bývalých pekáren pak někdy okolo roku 2005 získala rovněž samostatné číslo popisné čp.1189/II.
Zbylá plocha bývalého Hopfengärtnerova podniku se nazývala Monopol a pokračovala tam průmyslová a skladovací činnost. Dne 16. května 1944 německá správa zabrala areál tzv. Monopolu (bývalou Hopfengärtnerovu válcovnu) pro své účely.[113] V roce 1945 po osvobození město rozhodlo, že v areálu Monopolu postaví podle návrhu stavebního úřadu provizorní „baráky“, kam se uskladní různý movitý majetek.[114] V září 1945 oznámeno, že provizorní barák na úschovu zabavených věcí už byl dokončen.[115] V dubnu 1958 debatuje MNV o nebezpečné nezakryté studni u areálu Monopolu a vyzval Okresní stavební podnik k urychlené nápravě.[116] V roce 1953 koupil areál bývalých železáren Krajský výkupní podnik Plzeň.[117] Jeho jméno se opakovaně měnilo, okolo roku 1970 oficiálně Zemědělský výkupní podnik, sklady.
[1] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.31-32.
[2] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.233.
[3] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.32.
[4] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.17, 1997.
[5] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20.stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s.63.
[6] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.19, 1997.
[7] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.32.
[8] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.19, 1997.
[9] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.233.
[10] Kronika města Rokycan 1907-18, f.102.
[11] Kronika města Rokycan 1907-18, f.102.
[12] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20.stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s.64.
[13] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.32.
[14] Kronika města Rokycan 1907-18, f.102.
[15] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.32.
[16] Rokycansko, č.24, 16.6.1994, s.1.
[17] Kronika města Rokycan 1907-18, f.102.
[18] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20.stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s.64.
[19] Kronika města Rokycan 1907-18, f.116.
[20] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20.stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s.64.
[21] 18. schůze obecního zastupitelstva, 29.8.1916.
[22] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.32-33.
[23] 35. schůze obecního zastupitelstva, 22.2.1922.
[24] 39. schůze obecního zastupitelstva, 22.5.1922.
[25] 40. schůze obecního zastupitelstva, 14.7.1922.
[26] 13. schůze obecního zastupitelstva, 23.10.1924.
[27] 2. schůze obecní správní komise, 5.3.1923.
[28] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20.stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s.66.
[29] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.33.
[30] 6. schůze městské rady, 20.7.1927.
[31] 134. schůze městské rady, 26.4.1929.
[32] 9. schůze obecní správní komise, 9.1.1931.
[33] 7. schůze obecního zastupitelstva, 15.12.1931.
[34] 57. schůze městské rady, 11.2.1932.
[35] 82. schůze městské rady, 7.7.1932.
[36] 31. schůze obecního zastupitelstva, 27.7.1934.
[37] 61. schůze obecního zastupitelstva, 13.10.1937.
[38] 12. schůze obecního zastupitelstva, 19.12.1939.
[39] 25. schůze obecního zastupitelstva, 19.12.1941.
[40] 31. schůze obecního zastupitelstva, 22.12.1942.
[41] 29. schůze obecního zastupitelstva, 4.9.1942.
[42] 28. schůze obecního zastupitelstva, 10.4.1942.
[43] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.33.
[44] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.82.
[45] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.79.
[46] Schůze pléna MNV 7.2.1946.
[47] 36. schůze obecního zastupitelstva, 31.3.1944.
[48] Schůze pléna MNV 7.2.1946.
[49] 36. schůze obecního zastupitelstva, 31.3.1944.
[50] 37. schůze obecního zastupitelstva, 19.5.1944.
[51] Schůze pléna MNV 7.2.1946.
[52] Jindřich, K.: Modernizace železáren města Rokycan ve 20.stol.: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, suppl. Historie č.10/2002: s.66.
[53] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.33.
[54] Schůze pléna MNV 7.2.1946.
[55] 1. schůze pléna MNV, 26.4.1950.
[56] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.33.
[57] Rokycansko, č.24, 16.6.1994, s.1.
[58] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.33.
[59] Rokycanský deník, 5.12.1995, s.11.
[60] Rokycansko, č.24, 16.6.1994, s.1.
[61] Rokycanský deník, 29.6.1996, s.9.
[62] Rokycanský deník, 29.6.1996, s.9.
[63] Rokycanský deník, 10.7.1996, s.9.
[64] Rokycanský deník, 14.10.2004.
[65] Rokycanský deník, 4.7.2005.
[66] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.17, 1997.
[67] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.17, 1997.
[68] Turková, B.: Bethel Henry Strousberg a pád jeho podnikání na Zbirožsku v období tzv. velké deprese, bakalářská práce FF UK, 2016, https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/150094/
[69] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.17, 1997.
[70] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.19, 1997.
[71] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.18, 1997.
[72] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.233.
[73] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.18, 1997.
[74] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.19, 1997.
[75] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.18, 1997.
[76] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.233.
[77] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.19, 1997.
[78] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.19, 1997.
[79] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[80] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.19, 1997.
[81] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.19, 1997.
[82] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.233; V. Černá chybně uvádí, že huť fungovala jen do roku 1892 /Černá, V.: Rokycany, Praha 1946, s.13./
[83] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.19, 1997.
[84] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.19, 1997.
[85] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.233.
[86] 5. plenární zasedání, 2.11.1970.
[87] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s.13,35.
[88] Zasedání MNV, 21.12.1959.
[89] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[90] 2. plenární zasedání MěstNV 16.4.1968.
[91] 5. plenární zasedání, 2.11.1970.
[92] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, VI, Rokycany 2000, s.13,35.
[93] Rokycanský deník, 22.3.1995, s.9.
[94] Kronika města Rokycan, 1836-1907, f.233.
[95] Státní okresní archiv Rokycany, AMRO, kart.č.140.
[96] 39. schůze obecního zastupitelstva, 9.5.1930.
[97] Hučka, J.: Z historie Bedřichovy hutě v Rokycanech. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany, 9:s.20-21, 1997.
[98] 42. schůze obecního zastupitelstva, 4.7.1930.
[99] 157. schůze městské rady, 4.9.1929.
[100] Kronika města Rokycan, 1918-37, f.121.
[101] 30. schůze městské rady, 8.10.1931.
[102] 49. schůze městské rady, 30.12.1931.
[103] 36. schůze městské rady, 5.11.1931.
[104] 69. schůze městské rady, 28.4.1932.
[105] 70. schůze městské rady, 6.5.1932.
[106] 89. schůze městské rady, 18.8.1932.
[107] 1. plenární zasedání MěstNV, 12.2.1968.
[108] 5. plenární zasedání MěstNV, 31.10.1966.
[109] Kronika města Rokycan, 2003, s.22.
[110] Kronika města Rokycan 1938-47, f.2.
[111] Jindřich, K.: Rokycany, Rokycany 1970.s.32.
[112] 5. plenární zasedání MěstNV, 30.10.1975.
[113] Kronika města Rokycan, 1938-47, f.115.
[114] Schůze MNV 4.6.1945; Schůze MNV 8.6.1945.
[115] Schůze užšího MNV 4.9.1945.
[116] 4. zasedání MNV, 28.4.1958.
[117] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl 6, Rokycany 2000, s.33.