|
|
|
|
|
|
© D. Borek 1999
Rokycany za druhé republiky
2) Poslední týdny první republiky v Rokycanech
V zářijových dnech roku 1938 se Československo vyrovnávalo s rostoucími vnitropolitickými turbulencemi. Díky existenci početné vojenské posádky prožívají Rokycany intenzívně všechny politické události oněch dnů. V moderních, právě dokončovaných kasárnách zde sídlil 102. dělostřelecký pluk, složený ze tří oddílů. Dle stavu z roku 1936 měla rokycanská posádka 516 mužů (tj. takřka 6% celkového počtu obyvatel města).[1] Je-li v historickém povědomí druhá republika vnímána jako státní útvar přechodný, s výrazně rozkolísanými politickými poměry, pak lze toto vztáhnout i na krátké období předcházející podpisu mnichovské smlouvy. V září 1938 se stát ocitl v ohrožení a česká společnost musí snášet mimořádná opatření, plynoucí z vážnosti situace. 17. září vydala vláda nařízení s platností zákona č.177/38 Sb., kterým se mění pravomoci státních orgánů na základě zákona o mimořádných opatřeních 125/33 Sb. Od nynějška po dobu tří měsíců mohly úřady v rámci předběžné cenzury zasáhnout i dvě hodiny před vydáním proti obsahu novinových zpráv – po mnoha letech se objevily na titulních stranách mnoha periodik vybílená místa.[2] Krom toho se omezovaly další ústavní svobody, svoboda spolčování, shromažďování, domovní svoboda (možnost provádění domovních prohlídek bez soudního příkazu), listovní tajemství atd. Důvod proč zařadit popis zářijových dnů do popisu druhé republiky spočívá právě v této bezprecedentní reglementaci občanských práv z důvodů vnějšího ohrožení Německou říší a revoltou SdP. Tato suspenze ústavních svobod přešla po 30. září 1938 plynule do služeb „autoritativní demokracie“[3] druhé republiky.
V západních Čechách, tak jako v celé republice, se změněné poměry projevily nápadným způsobem na stránkách regionálního tisku.[4] Redakce se loajálně podrobují propagandistické potřebě ukázat jednotu národa, byť u některých s jistou dávkou mechanického sebezapření, a to zejména v případě „protihradního“, národnědemokratického tisku. V dříve ostře protisovětsky píšícím týdeníku Žďár se nyní říká: „Jest nám samozřejmá pomoc SSSR, poněvadž tato země, jež razila v sociálním pokroku lidstva cestu k novým způsobům života, je si vědoma, že demokracie je jednou z jejích zbraní.“[5] Přiškrcení stranického zápalu trvá až do poloviny října. O účelovosti dočasného umírnění českých médií svědčí i jejich rychlá radikalizace v říjnových týdnech roku 1938. Přijetí mimořádných opatření omezilo rozhodovací pravomoci místní samosprávy. Městská rada se sice nadále schází, ale ve vztahu k aktuálním otázkám se omezuje na proklamativní deklarace podpory vládě. Hlavní agendou rokycanských zastupitelů se stává rychle se prohlubující problém s uprchlíky z neklidného pohraničí a město sena vlastní náklady musí o běžence postarat (viz následující kapitola).[6] Většinu rozhodování tak přebírá státní moc prostřednictvím vyhlášek okresního úřadu a okresního četnického velitelství. Důležitou institucí se stává též velitelství Civilní protiletecké obrany v Rokycanech se svými požadavky na označení a vybavení protiletadlových krytů.
12. září pronesl A. Hitler v Norimberku útočný projev, následovalo povstání SdP v českém pohraničí. 13. září vyhlásila vláda stanné právo, zatím jen v některých okresech, zejména v severozápadních Čechách. Politické vření se okamžitě projevuje na životě rokycanského pluku a tím i na atmosféře v Rokycanech. 13. září projíždí městem vojsko a obyvatelé se spontánně staví podíl cesty a zdraví je.[7] O den později nařídila Nejvyšší rada obrany státu povolání nejmladšího ročníku záložníků, tedy jakousi generální zkoušku na mobilizaci. Situace se dále dramatizuje po 21. září, kdy vláda nejprve přijímá ultimativní anglo-francouzské požadavky na ústupky Hitlerově Německu, ale později vyhlašuje mobilizaci. I ta probíhá ve městě v slavnostní atmosféře. Panika z očekávání války vyvolala nákupní horečku a na několik dní způsobila potíže se zásobováním. Okresní úřad proto vydal 15. září výstrahu proti předražování předmětů denní spotřeby.[8] Na základě výše zmíněného vládního nařízení ze 17. září a na pokyn ministerstva vnitra došlo v Rokycanech k zabavování radiofonních přijímačů u „státně nespolehlivých osob“. Označené osoby, většinou německé národnosti nebo sympatizanti SdP, musely do dvou hodin odevzdat okresnímu úřadu své koncesované přijímače. Ty byly po Mnichovu vráceny zpět, pokud byli jejich majitelé ještě přítomni v Rokycanech. Seznam nespolehlivých osob poskytuje jedinečný doklad o dobovém vymezení nespolehlivého občana na sklonku první republiky. Seznam obsahoval 13 jmen, z toho 10 osob německé a 3 české národnosti. 4 z nich jsou zaměstnanci firmy Tripol, která kapitálově patřila sudetskému Němci, 4 jsou zaměstnanci státních drah, 1 pracuje na poště, 1 na finančním úřadě, 2 jsou úředníci a 1 inženýrem.[9] Jak je vidět, prohenleinovské obyvatelstvo Rokycan nebylo početné a sestávalo z velké části ze státních zaměstnanců. O měsíc později zůstalo z nich v Rokycanech jen 7, ostatní uprchli do Sudetengau. Záležitost s radiopřístroji je nutno chápat i jako symbolický konec poklidných dob a dosavadní příznivci jedné z mnoha politických stran se mění na „protistátní živly“. Proces rozpadu občanské společnosti začal, už brzy přijdou na řadu komunisté, židé[10] a demokraté.
29. září se v Mnichově sešla konference a o den později přijala československá vláda její podmínky, nastal chaos. Do pohybu se daly tisíce českých obyvatel pohraničních okresů. Tyto dny představovaly vážnou výzvu československé státní moci, aby prostřednictvím svých silových složek udržela obyvatelstvo v klidu a zabránila živelnému vývoji věcí. 1. října telefonuje Posádkové velitelství v Rokycanech Okresnímu úřadu a žádá, aby byla umožněna po silnicích evakuace českých lidí „před možným německým terorem“. Jednotlivé okresní úřady v regionu měly zajistit plnou průjezdnost komunikací do vnitrozemí. Hlavní nápor předpokládané masy uprchlíků měl být směřován na východní břeh střední Vltavy.[11] O náladách rokycanské veřejnosti po přijetí závěrů mnichovské konference se z dobového tisku nedozvídáme mnoho, zejména kvůli cenzuře. Žďár otevřeně přiznává, že „podrobné a skutečné“ vylíčení nálad mezi obyvatelstvem nemůže provést.[12] Odlišné informace nezískáme kvůli cenzuře ani v plzeňských listech. V plzeňské Nové době se objevuje dosti proklamativní zpráva o tom, že v Rokycanech je během mobilizace „naprostý klid a občanská poslušnost“.[13] Státní moc však případný výbuch lidové nespokojenosti s přijetím mnichovské dohody brala jako vážnou hrozbu. Okresní hejtman v Rokycanech výslovně doporučil četnickým stanicím nejvyšší ostražitost vzhledem k nebezpečí demonstrací, ale dodává: „za tím účelem buďtež však používány toliko mírné a situaci přizpůsobené prostředky, jimiž by eventuálním výbuchům nepokojů bylo předcházeno. Nesmí býti použito střelných zbraní v žádném případě.“[14] Vláda neměla zájem na takovém vyhrocení situace, aby došlo ke střelbě do protestujícího davu, přednost byla dávána domluvě a výzvám k obnovení běžného pracovního života. V celé české části republiky byly protivládní projevy nesouhlasu jen sporadické, k násilí se schylovalo při demonstraci na pražském hradě, radikálně naladěný dav ve Frýdku se rovněž rozešel po domluvě.[15] V okrese Rokycany nedošlo k žádným masovým „protimnichovským“ protestům. Jen v obci Přísednice došlo k inzultaci místního starosty poté, co se v tamější hospodě strhla rvačka kvůli hodnocení mnichovské dohody.[16]
Celkově lze krátké a bouřlivé období do přijetí mnichovské dohody považovat za předzvěst druhorepublikové vlády pevné ruky (autoritativní demokracie). Od září 1938 už se prakticky nepřetržitě vládne pomocí nařízení, nikoliv zákonů podléhajících parlamentní proceduře. Větší procedurální kontinuitu si zachovává sféra komunální politiky, ale ta má stále menší pravomoci. Na rozdíl od vlastní druhé republiky jsou však tato opatření považována drtivou většinou českého (a demokratického německého) obyvatelstva za správná vzhledem k závažnosti situace. Jako opresivní jsou zatím vnímána pouze nepatrnou menšinou prohenleinovsky orientovaných obyvatel Rokycan (v parlamentních volbách roku 1935 zde SdP získala 8 hlasů, tj. 0,4 % všech hlasů). Tato „jedenapůltá“ republika je tedy v otázce mocenské procedury bližší druhé republice, svým étosem a dopadem jejích mocenských rozhodnutí si udržuje kontinuitu s poměry první republiky.
[1] Anger, J.: Ve směru hlavního úderu, In: Historie a vojenství, 1991 (r. 40), č. 6.
[2] K otázce tisku za druhé republiky srovnej Mates, P.: Mezi Mnichovem a Berlínem, Brno 1992, s. 121-123.
[3] Termín „autoritativní demokracie“ patřil k dobovému slovníku médií, politiků i akademiků.
[4] Regionální politický tisk představoval před rokem 1938 významný prostředek artikulace politických názorů a jeho vliv na veřejné mínění je nesporný. V Rokycanech vycházel od roku 1901 týdeník Žďár, napojený na místní mladočeské, později národně demokratické kádry. O jeho postavení vypovídá i fakt, že jeho šéfredaktory byli členové rodu Hejrovských, kteří patřili mezi místní honoraci, a Rudolf Hejrovský se v roce 1939 stal rokycanským starostou. List byl tištěn v tiskárně J. Zápotočného, jenž byl sám starostou města v letech 1930-1938. Po Mnichovu se Žďár přirozeně zapojuje do kampaně na podporu Strany národní jednoty. Kromě Žďáru nevycházel v Rokycanech žádný srovnatelný politický list. Komunisté se pokoušeli epizodicky o vydávání cyklostylovaných novin. Během druhé republiky to byla „Rokycanská jiskra“, ostře protivládní, kterou policejní složky pravidelně zabavovali při domovních prohlídkách v bytech místních komunistů. Čtenářské zázemí měla v Rokycanech i plzeňská periodika. Nejvlivnějším byla sociálně demokratická Nová doba, deník s průměrným nákladem 6000-7000 výtisků, a národně demokratický Český deník s nákladem o něco nižším. Během druhé republiky v Plzni vznikl obdeník Západočeský večerník, vydávaný radikály z okruhu Mladé národní jednoty.
(Srovnej též Maur, J.: Český protektorátní tisk v Plzni. In: Minulostí západočeského kraje, r. 9, s. 49. Hofman, K. - Hlaváčková, M.: Periodický tisk na Rokycansku, rukopis uložen v muzejní knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.)
[5] Žďár, č. 37, 23. 9. 1938, s. 1.
[6] Státní okresní archiv v Rokycanech (SOAR), Zápisy z jednání městské rady 1938-45, s.16-20.
[7] Žďár, č. 36, 16. 9. 1938, s. 3.
[8] tamtéž, s. 1.
[9] SOAR, fond prezídia OÚ, č.k.165
[10] Skutečně, takřka o rok později, 19. září 1939, byli rokycanští židé vyzváni k odevzdání radiopřístrojů. Vzniklý seznam je opět vynikajícím pramenem, tentokrát registrujícím místní židovské střední vrstvy, tj. ty, kteří si mohou dovolit radiopřijímač. /SOAR, fond OÚ, č.k.40./
[11] SOAR,fond prezídia OÚ, č.k.164.
[12] Žďár, č. 37, 23. 9. 1938, s. 3.
[13] Nová doba, č. 264, 23. 9. 1938, s. 4.
[14] SOAR, fond prezídia OÚ, č.k. 164
[15] Mates, P.: c.d., s. 12.
[16] Žďár, č.,s. .