D. Borek: Rokycany za 2. republiky - Uprchlický problém a židovská otázka

Rokycany za druhé republiky

3) Uprchlíci ze Sudet a židovská otázka

V říjnu 1938 vypukl i v Rokycanech problém s uprchlíky ze Sudet. Ten se stal v následujících dnes a týdnech druhé republiky jednou z hlavních činností státních orgánů a zejména místních samosprávných sborů. První silnější příliv uprchlíků z pohraničí do Rokycan nastal už během září 1938, kdy ze západočeských okresů, zachvácených povstáním SdP, utíkají do vnitrozemí příslušníci českých menšin, zejména zaměstnanci státní správy. Do města přijíždí 23 českých i německých dětí ze Sudet a na výzvu starosty města nacházejí okamžitě nocleh. Příslušníci české menšiny z Lokte (okr. Sokolov) v Rokycanech neúspěšně hledají byty k pronajmutí. Loket byl svěřeneckým územím rokycanské odbočky Národní jednoty severočeské, která pravidelně pro loketské Čechy pořádala v 30. letech sbírky.[1] V této první fázi nebyl uprchlický problém v Rokycanech ještě nijak dramatický, většina běženců směřuje do oblastí na národnostní čáře, nikoliv však do samotné Plzně, kde se ještě v září počítá s přednostním ubytováním mobilizované armády, a tak je proud uprchlíků směrován do venkovských obcí Plzeňska. Na počátku října 1938 je v Plzni registrováno jen 200 uprchlíků ze Sudet, z toho většina v předměstské čtvrti Doubravka.[2]

Situace se v Rokycanech zkomplikovala po nařízení zemského prezidenta v listopadu 1938, jímž se zakazovalo další usazování uprchlíků do okresů ležících na nové hranici, a do Prahy.[3] Tím byla omezena imigrace na Plzeňsko a Rokycany jako první vnitrozemský okres musely přijmout relativně vysoký počet uprchlíků. Přesný počet těch, kteří nalezli azyl v Rokycanech, není znám. Obecní kronika mluví na podzim 1938 o 300 rodinách, tedy asi 1000 osob.[4] Další uprchlíci přicházejí od počátku roku 1939 z východní části republiky. Srovnání s údaji o růstu obyvatelstva v inkriminovaném období ukazuje na skokový nárůst z 8200 obyvatel roku 1936 na 9900 roku 1939. O závažnosti uprchlického problému v Rokycanech svědčí i srovnání s několikanásobně větší Plzní, kde je v listopadu registrováno 3126 uprchlíků.[5] Celkem se v prosinci 1938 nacházelo na území zbylé ČSR 152 000 uprchlíků.[6] Nejhorší situace panovala na Kladensku, kam se uchýlila početná komunita Čechů z Podkrušnohoří. Příliv takového množství uprchlíků z pohraničí vyvolal potřebu mimořádných nouzových opatření ze strany státních i samosprávných orgánů. Uprchlíci se po příchodu do města museli do 24 hodin ohlásit na policii, ubytováni byli nouzově ve školách. Zpočátku se v pomoci uprchlíkům uplatňovala spíše spontánní občanská solidarita a pohotovost místní samosprávy než opatření státní správy. V další fázi pak pomoc běžencům zastřešuje Ústav pro péči o uprchlíky při ministerstvu sociální a zdravotní správy. Finanční zdroje na zaopatření uprchlíků se prozatím hledaly v obecním rozpočtu. Zřizuje se provizorní vývařovna pro děti mobilizovaných otců, po týdnu nahrazuje vývařovnu výdej poukázek na potraviny v hodnotě 12 Kč/týden.[7]

Demobilizace probíhala v Rokycanech až do 22. října a přispěla k dalšímu prohloubení chaosu. Zdejší posádku opouštějí vojáci německé národnosti, ale jejich odchod nijak neřeší složitou bytovou situaci. Ve městě nastala okamžitě bytová nouze a okresní úřad byl požádán o asistenci při konfiskaci volných a nevyužívaných bytů a místností. Podle vládních nařízení 228 a 288/38 Sb. bylo nutno evidovat všechny nájemní smlouvy a ohlídat přiměřené využití bytových prostor. Pro bytové záležitosti uprchlíků byla zvolena obecní komise, složená ze tří radních.[8] Nervózní atmosféra se už tehdy projevuje některými ošklivými anonymními udání na domnělé nebo skutečné „lakomce“, kteří obývají nadstandardní byt.[9] Značné problémy působí i majetkové otázky. Co s majetkem českých uprchlíků, kteří jej zanechali ve svých dosavadních bydlištích, nyní na území jiného státu? Na základě výnosu okresního úřadu v Rokycanech ze 17. října 1938 mají všechny takové osoby podat OÚ do dvou dnů předepsaný formulář se seznamem zanechaného majetku tak, aby bylo možno jej později přestěhovat, podobné dilema řeší i těch pár rokycanských Němců, kteří zde zanechali svůj majetek a přestěhovali se do Sudet.[10] 20. listopadu byla uzavřena československo-německá smlouva, řešící i tyto otázky. Umožňovalo se přestěhovat si svůj majetek, kromě peněžní hotovosti a historických předmětů.

Velkým problémem se ukázalo ubytování a zaměstnání početné armády železničních zaměstnanců a dalších státních zaměstnanců, uprchlých z obsazeného pohraničí. Ředitelství státních drah v Plzni žádá ještě v lednu 1939 rokycanský okresní úřad o pomoc s jejich ubytováním. Železniční stanice Rokycany dokonce sonduje možnost ubytovat uprchlíky přechodně v jisté tovární hale. Dotčená firma odpovídá, že nemůže vyhovět, neboť ve skladech je – obilí.[11] Komplikace s pracovním umístěním kvalifikovaných státních úředníků se řešily několika způsoby, propouštěním žen, starších zaměstnanců, osob bez „definitivy“, později židů. 11. října 1938 pozastavila vláda jakékoliv přijímání do státních služeb tak, aby bylo možno přednostně zaměstnat 50-60 000 evakuovaných státních zaměstnanců (nejen ze Sudet, ale i ze Slovenska).[12] Ministerstvo vnitra se dotazuje místních samospráv, zdali jim nechybí některé pracovní síly v policii. Rokycanský městský úřad sdělil, že by měl zájem o tři strážníky a jednoho úředníka. Město nakonec získalo 4 nové strážníky a jednoho účetního (evakuovaného z Užhorodu).[13] Zaměstnávání uprchlíků se stalo i polem konkurenčního boje ekonomického a nacionálního.

Otázka uprchlická a otázka židovská jsou v této době spojovány a správní i samosprávní orgány jsou konfrontovány s potřebou nacionálně „angažovaných“ opatření. Tíživá ekonomická situace zbytkového československého státu odstartovala řetězec kroků, namířených (zejména) proti židům. Oficiální politikou druhé republiky se stal národní egoismus[14], tedy vědomé upřednostnění zájmů a potřeb většinového českého (slovenského a rusínského) obyvatelstva. Původním impulzem byla tedy situace zchudlé republiky, do níž proudí tisíce německy mluvících, židovských uprchlíků z pohraničí. Tak na počátku listopadu tvořily osoby židovského původu 22,9 % všech uprchlíků v Plzni a z celkového počtu uprchlíků na území ČSR bylo 4,8 % Židů a 7,7 % Němců.[15] Oficiální postoj vůči menšinám, především židům, ale prošel během druhé republiky jistou dynamickou změnou. I na tom je možno dokumentovat převrat, kterým česká společnost během několika měsíců druhé republiky prošla a zjevnou diskontinuitu s první republikou.

Při analýze vývoje názorů na řešení židovské otázky za druhé republiky je potřeba oddělit od sebe otázku židů – uprchlíků a židů – starousedlíků. Židé, usedlí v Rokycanech, nepředstavují před Mnichovem ani v prvních týdnech druhé republiky významný terč pro antisemitismus všeho druhu.[16] Ve městě žilo v roce 1890 135 židů (2,69 % obyvatelstva), roku 1921 byl počet židů už jen 66 (tj. 0,98 % obyvatel města).[17] Zdejší židovská komunita byla tedy v početním úbytku, což je ostatně příznačné pro většinu venkovských židovských obcí v oné době. Už roku 1898 bylo zastaveno vyučování v místní německé škole, vydržované právě z prostředků místní židovské obce, a to s výslovným odůvodněním, že v česky mluvícím městě není výuka v německém jazyce perspektivní.[18] Jazykově tedy rokycanští židé náleželi k Čechům a jejich počet nebyl velký. Zdejší židé tak představovali organickou součást místní společnosti, někteří z nich dokonce součást místní honorace. Předsedou rokycanské židovské obce byl na konci 30. let velkoobchodník Gustav Strass. Jiný židovský předák, Adolf Lederer, poslední člen starého rokycanského židovského rodu, se sám angažoval ve vlasteneckých spolcích (Sokol, Záboj), stejně jako MUDr. Brumlík, jenž byl významným členem „Krajinského studentského spolku Rokycana“. Dalším takovým jedincem byl JUDr. Rudolf Katz, aktivista pročeského Svazu Čechů-židů.[19] Židovský původ nebyl tedy u žádného z nich na překážku členství ve vlasteneckých spolcích, často blízkých národním demokratům. Národní demokraté přitom byli v Rokycanech jednou ze dvou nejsilnějších politických stran. Antisemitismus národních demokratů byl orientován spíše nacionálně než rasově, a tak česky mluvící a „myslící“ žid nepředstavoval protivníka.[20] Za celé období první republiky není v Rokycanech dokladu o jakémkoliv antisemitsky motivovaném incidentu. Jiná situace panovala v sousední Plzni s početnou, zčásti německy mluvící, židovskou komunitou, kde byly protižidovské nálady častější.

Etnický nacionalismus se po říjnu 1938 stává „mainstreamovým“ politickým proudem. To, co dříve cenzura potlačovala, se nyní stává oficiálně tolerovanou ideologií.[21] Už 7. října 1938 se v titulním článku v národnědemokratickém rokycanském týdeníku Žďár píše: „Chceme mít nyní svůj stát čistý a svůj“.[22] Objevuje se problém židovských uprchlíků v Rokycanech. Představitelé místních orgánů samosprávy se k uprchlíkům české národnosti staví solidárně, ale silná kritika se snáší na německožidovské běžence, kteří jako jinonárodní element přinášejí do českých (tschechisch) Rokycan německou kulturu. Ve Žďáru se pobouřeně komentuje záměr obecního zastupitelstva v nedaleké Klabavě udělit 11 židům domovské právo („Je opravdu s podivem, že čistě česká obec, kde starostou je příslušník Národní strany pracujícího lidu, dovede za mrzký peníz zapomenouti na svou národní čest.“[23]). Vadí rovněž prodej německých tiskovin v knihkupectví na rokycanském nádraží, což prý je dobré jen pro „několik těch německožidovských agentů, kteří občas zavítají do Rokycan.“[24] Jen komunisté a sociální demokraté volí v městské radě a ve svém tisku smířlivější slovník. I sociálně demokratický starosta města J. Selement však vyzdvihuje snahu obce o „zachování čistoty češství v našem městě“, byť ji požaduje vhodně skloubit s potřebou průmyslového rozvoje Rokycan (rozuměj židovských investic).[25] Dokonce i Svaz Čechů-židů na podzim vydává prohlášení proti přílivu německy mluvících židovských emigrantů do republiky a zasílá v tomto duchu list rokycanským radním.[26] Různě odstupňovaná nevraživost na židovské uprchlíky byla na podzim 1938 jednotícím prvkem české politiky.

Velký rozruch v rámci Plzeňska vzbudila kauza německožidovské textilní firmy ARNO z okupovaných Kraslic (okres Sokolov), která se přestěhovala do Rokycan a hodlala zde zahájit výrobu. Spolu s majitelem se do Rokycan přestěhovalo i cca 40 židovských zaměstnanců firmy. Všechny rokycanské mládežnické organizace politických stran, kromě komunistů, ale včetně sociálních demokratů, protestovaly proti přijetí firmy Arno do Rokycan. Městská rada si chce předvolat její majitele a prověřit jejich vlastenectví měřené tím, jakou sumu odevzdali na obranu republiky.[27] Mediální diskuze se sice odehrávala většinou na zadních stránkách novin, ale měla ostře angažovaný tón. „Anonymní čtenář“ ve Žďáru píše: „Národ československý žádá uplatnění železného zákona: Republika jen pro Čechy, Slováky a Rusíny. Ne ze zášti, ale z prostého pudu sebezáchovy. Pro německé a židovské emigranty nesmí býti u nás místo! A ani v Rokycanech ne! Věříme, že okresní úřad si již bude vědět rady s touto firmou, která se do našeho města nehodí a jejíž příchod do ryze českých Rokycan nemůže býti nijak vítán.“[28] Do záležitosti se zapojila i plzeňská periodika, radikálně antisemitský Západočeský večerník („Kdo drží ruku židovským emigrantům v Rokycanech?“).[29] Státní moc takové otázky v rané fázi druhé republiky řešila odkazem na „veřejný zájem“, jako by se ještě styděla formulovat zákon explicitně protižidovsky. Vládní nařízení 282/38 Sb. povoluje zaměstnávání osob, uprchlých z okupovaných území jen „v souladu s veřejným zájmem“. Na základě tohoto eufemismu byl okresním úřadem provoz firmy Arno pod pokutou 5500 Kč zastaven.[30] Svou roli v nevstřícném postoji k židovskému kapitálu hrály i obavy z krátkodobého charakteru těchto investic, tj. do doby, kdy se podaří majetek převést do ciziny. V březnu 1939 varuje zemský úřad v přísně důvěrném oběžníku, že židovské podniky uměle zvyšují výrobu, přijímají zaměstnance, aby rychle proměnily kapitál na zboží, které prodají do ciziny a majitelé sami emigrují. Okresní četnické velitelství v Rokycanech odpovídá, že ve městě nebyl pozorován případ tohoto druhu.[31] V únoru 1939 však místní policejní orgány vyšetřovaly poměry v rokycanské nábojkárně, kde se na základě anonymního udání prý připravuje k emigraci její majitel A. Stein a hrozí, že s sebou odveze i tovární mistry, kteří jediní znají tajnou technologii na výrobu samomazných ložisek do leteckých motorů, což podle pisatele ohrožuje zájmy státu – popis nečitelný.[32] Není známo, jak šetření dopadlo. Choulostivá byla i situace továrny na výrobu bicyklů Tripol, jež kapitálově patřila sudetoněmeckým, ale „árijským“ vlastníkům (na konci 30. let představovala jakýsi ostrov SdP v Rokycanech) a nyní se z jejich pohledu ocitla na území cizího státu. Nicméně represe vůči Tripolu se z důvodů selektivnosti druhorepublikového nacionalismu, který postihoval židy, ale nikoliv Němce, chráněné tlakem Říše, nedostavila.

Na podzim se do pohybu dávají i profesní komory protestující proti přijímání židovských advokátů, lékařů a inženýrů z okupovaného území. Objevuje se požadavek zavedení numeru clausu. Podobně se vyjadřuje i Československá obec sokolská.[33] V listopadu 1938 podepisuje vláda smlouvu s Německem o otázkách občanství, kde se možnost opce pro československé státní občanství přiznává jen obyvatelům odstoupených území československé a ukrajinské národnosti. Tím je osud židovských utečenců v Česko-Slovensku zpečetěn. 27. ledna 1939 vydala vláda nařízení 14 a 15/39 Sb., na jejichž základě se židovští imigranti mají v střednědobé perspektivě vystěhovat. Už na konci roku 1938 došlo k propuštění židovských státních zaměstnanců bez definitivy, 10. ledna zřídila vláda dvě subkomise, právní a hospodářskou, pro řešení židovské otázky, o tři dny nato byli židovští právníci vyloučeni z „Jednoty česko-slovenských advokátů“. Tyto záležitosti se již dotýkají i starousedlých rokycanských židů. Konkrétní obrysy nastupující diskriminace naznačuje programové prohlášení čs. vlády 13. prosince, kde R. Beran výslovně zmiňuje řešení židovské otázky za jednu z priorit vlády. Dodává ale, že poměr státu k židům s „pozitivním vztahem k potřebám státu a jeho národů (...) nebude nepřátelský.“[34] Oficiální antisemitismus tlumila vidina anglické půjčky Česko-Slovensku, kterou Spojené království podmiňovalo zachováním občanských svobod.[35]

Pro život rokycanské židovské komunity jsou patrně přelomové poslední týdny roku 1938, kdy se formují nové politické strany druhé republiky. Strana národní jednoty (SNJ) a Národní strana práce (NSP). Organizační komise SNJ sděluje, že členy nové strany se mohou stát pouze Češi, židé a Němci nikoliv. Podobné nařízení vydává i NSP (členy strany jen „Slované“).[36] V tomto okamžiku se i společnost v okresním městě nezvratně rozdělila. Židovským občanům je uzavřen přístup mezi novou místní elitu a rekrutování do ní už má nyní probíhat bez nich. Pro česky vlastenecky cítící židy představoval patrně tento verdikt zásadní zlom v jejich druhorepublikové zkušenosti. Na první veřejné schůzi SNJ v Rokycanech zaznívají z úst poslance dr. Jaromíra Lukavského slova: „Chceme národní stát, v němž není místo pro židovsko-německou emigraci a tím je dán náš poměr k židovské otázce. Není zde místa pro ty, kdož vždy jen český národ germanizovali, ale dnes se bojí Hitlera a před ním utíkají.“ V sále sokolovny se při této příležitosti sešlo 1500 posluchačů, reprezentativní část obyvatel města včetně místní honorace (tedy ona staronová elita).[37] Nastává první fáze perzekuce, vytvoření duchovního ghetta[38] okolo židů, to skutečné přijde za několik měsíců. Státní moc se ale staví proti radikálnímu a útočnému antisemitismu, reprezentovanému skupinami jako Vlajka nebo ANO. Antisemitismus má být vládou aplikován „shora“, bez davových hysterií. Cenzura stíhá protižidovské tiskoviny, šíření zpráv o pogromistických náladách se má „bezpodmínečně potlačit.“ V noci na 7. března 1939 explodovala na židovském hřbitově v Plzni nálož. Akci provedli místní vlajkaři. Ani v tomto případě neproniklo na zásah státních orgánů do tisku nic.[39]

O tom, že v místní společnosti existovaly antisemitské názory, se dozvídáme v tisku jen v náznacích, bohatším pramenem jsou tajné policejní oběžníky. V týdeníku Žďár se dočteme: „Dostáváme v poslední době častěji různé zprávičky, různá upozornění (bohužel tu a tam anonymní) o židovské otázce.“ Žďár na to vyzývá všechny „zájemce o řešení židovské otázky“ k strpení s tím, že vláda na tom určitě pracuje a brzy rozhodne.[40] Druhá republika neznamenala pro starousedlé rokycanské židy přímou fyzickou újmu. Prožili ji však v atmosféře rostoucího a bezprecedentního odcizení mezi nimi a většinovou společností, a to navzdory předchozí tradici soužití. Postavení židovských běženců ze Sudet však bylo tragické od samého počátku. Oficiální místa během druhé republiky vyvažovala opatrně antisemitský tlak veřejného mínění a Velkoněmecké říše při soustavném důrazu na formální spořádanost a legalitu jednotlivých protižidovských opatření. Postoj samosprávných orgánů je v tomto ohledu méně konzistentní, záleželo na politických poměrech v dané obci. Tam, kde existovala už před rokem 1938 antisemitská nálada a kde se po Mnichovu vytvořila aktivní antisemitská seskupení, ať už legální (Mladá národní jednota) nebo nelegální (Vlajka), byla situace horší. To však nebyl případ Rokycan, kde se na komunální úrovni vedl politický boj spíše proti sociálním demokratům než proti židům (viz zvláštní kapitola této studie).

[1] Kol. aut.: Rokycany město a okres, Rokycany 1938. Žďár, č. 37, 23. 9. 1938, s. 4.

[2] Archiv města Plzně, Zápisy z jednání městské rady 1938, s. 1052.

[3] Tomášek, D.: Deník druhé republiky, Praha 1988, s. 69.

[4] Exaktní evidence uprchlíků v Rokycanech nebyla provedena, resp. nenalezl jsem o takovém soupisu žádnou zprávu. O počtu běženců ve městě můžeme usuzovat jen na základě zmíněných kronikářských nevalné hodnoty (kronika pro rok 1938 byla psána až po válce). Porovnáním růstu obyvatelstva v Rokycanech zjišťujeme k 1. 1. 1936 8734 obyvatel, z toho 516 vojsko, a k 15. 9. 1939 9865 obyvatel, což je významný nárůst, který přesahuje možnosti přirozeného přírůstku. Otázkou je, jak se v letech 1936-39 vyvíjel počet vojáků rokycanské posádky, zdali je zahrnut do evidence obyvatelstva z roku 1939. /SOAR, fond MÚ, č.k.279, č.inv.4901, též č.inv.129/III/

[5] Český deník, č. 309, 9. 11. 1938, s. 3. Plzeň měla na konci 30. let cca 120 000 obyvatel.

[6] Kol. aut.: Československý rok 1938, Praha 1988, s. 249.

[7] SOAR, Zápisy z jednání městské rady 1938-45, s. 25. Nová doba, č. 272, 1. 10. 1938, s. 3. a č. 376, 5. 10. 1938, s. 2.

[8] SOAR, Zápisy z jednání městské rady 1938-45, s. 20. a fond OÚ, č.k.40.

[9] V Státním okresním archívu se dochovalo několik podobných anonymů. V jednom z nich, adresovaném okresnímu úřadu, se píše: „P.T.! Upozorňuji Vás na dům čp.168, který má obývat jakási sl. Janková. Tato jej však neobývá, jelikož je zaměstnána jako kuchařka na zdejším farním úřadě. V dnešní době je nemorální, aby jedna osoba měla k dispozici celý slušný, k obývání velice schopný domek, a ještě jinde možnost bydlení, když sta lidí už měsíce je bez přístřeší. Postarejte se z moci úřední, aby byla zjednána náprava.“ /SOAR, fond OÚ, č.k.93./

[10] Tak například E. Gottlieb, obchodní zástupce, původně bytem v Karlových Varech, zanechal ve svém bytě s třemi pokoji, kuchyní, pokojem pro služebnou, koupelnou a předsíní celkem 4 železné a 4 dřevěné postele, 5 skříní, 6 kožených a 8 dřevěných židlí, 3 kredence, 3 stoly, 1 šicí stroj, 3 otomany, 1 polici, 2 psací stoly, lustry, záclony, 4 peřiny, 8 polštářů, prádlo, obleky. /SOAR, fond OÚ, č.k.40./

[11] SOAR, fond OÚ, č.k.39

[12] Mates, P.: Mezi Mnichovem a Berlínem, Brno 1992, s. 36.

[13] SOAR, fond prezídia, č.k.164 a fond OÚ, č.k.40.

[14] K termínu „národní egoismus“ srovnej Rataj, J.: O autoritativní stát, Praha 1997, s. 93.

[15] Kol. aut.: Československý rok 1938, Praha 1988, s. 249. Český deník, č. 309, 9. 11. 1938, s. 3.

[16] Mám na mysli nejrůzněji motivované typy protižidovských postojů, ať rasově, nebo nábožensky, národnostně nebo sociálně.

[17] SOAR, fond MÚ, č.k.264, č.inv.4853. kol. aut.: Místopisný slovník ČSR, Praha 1929.

[18] Na konci 19. století se totiž v etnicky českých městech ustavila Národní jednota českožidovská a dosáhla výrazného omezení německého židovského školství (1885 – 114 škol, 1897 – 75 škol, 1900 – 30 škol). /Kovtun, J.: Tajuplná vražda, Praha 1994. /

[19] Hofman, K.: Staré rokycanské domy, díl II., s. 11-25, 52, 64-68, uloženo v muzejní knihovně Muzea dr. B. Horáka v Rokycanech, nesignaturováno.

[20] Takto jednoznačně gentlemanské rozlišování loajálních a neloajálních židů nebylo vždy pravidlem. Klasik mladočeského antisemitismu, Jan Neruda například chápal židy odlišné nejen národnostně, ale i pokrevně. Srovnej Neruda, J.: Pro strach židovský, Praha 1870.

[21] Cenzura zároveň uvolňuje k distribuci postupně většinu dosud zakázaných zahraničních periodik nacistického a antisemitského rázu. /SOAR, fond prezidiálních spisů OÚ, č.k.164./

[22] Žďár, č. 39, 7. 10. 1938, s. 1.

[23] tamtéž, č. 48, 8. 12. 1938, s. 2.

[24] tamtéž č. 39, 7. 10. 1938, s. 1.

[25] Kronika města Rokycan, IV., 1937-45, f. 6.

[26] Svaz Čechů-židů byl i přes takto projevenou loajalitu národu v únoru 1939 rozpuštěn.

[27] SOAR, Zápisy z jednání městské rady 1938-45, s. 40.

[28] Žďár, č. 43, 4. 11. 1938, s. 4.

[29] Západočeský večerník, č. 12, 28. 1. 1939, s. 2.

[30] Kronika města Rokycan, IV., 1937-45, f. 6.

[31] SOAR, fond prezídia OÚ, č.k.165.

[32] SOAR, fond prezídia OÚ, č.k.165.

[33] ČOS navrhuje odsun židů přistěhovalých do českých zemí po roce 1914. I židé hlásící se k československé národnosti mohli být zastoupeni v nejrůznějších profesích jen úměrně svému percentuálnímu podílu na obyvatelstvu jednotlivých okresů. /Hahn, F.: Židé v 2. československé republice, In.: Střední Evropa, 1994 (r. 10), č. 38-39, s. 193./

[34] Sobota, E.: Co to byl protektorát, Praha 1946, s. 148.

[35] Mates, P.: c.d., s. 129.

[36] Nová doba, č. 15, 15. 1. 1939, s. 3. Žďár, č. 48, 9. 12. 1938, s. 2.

[37] Žďár, č. 6, 10. 2. 1939, s. 1.

[38] Hannah Arendtová považuje segregaci židů za první fázi holokaustu (segregace-koncentrace-likvidace). /Arendtová, H.: Eichmann v Jeruzalémě, Praha 1993./

[39] SOAR, fond prezídia OÚ, č.k.165.

[40] Žďár, č. 9, 3. 3. 1939, s. 3.