D. Borek: Rokycany za druhé republiky

Rokycany za druhé republiky

4) Budovatelská horečka

Začátek druhé republiky měl kromě dimenze politické a národnostní i rozměr sociální. Nápor uprchlíků do zmenšeného území republiky, rozklad dopravní infrastruktury a ztráta ekonomických kapacit a zdrojů s sebou nesla závažnou výzvu pro sociální systém státu.

Doba po Mnichovu však v sobě, kromě všeobecné tragiky, nese i jistý náboj optimismu, vizionářství a budovatelské horečky. Vzhledem k sotva půlročnímu trvání druhé republiky nelze vztáhnout tyto budovatelské povity na konkrétní výsledky, ale dobové prameny tuto náladu odrážejí ve velké míře. Pro onu dobu příznačný byl rozhlasový cyklus „Pomáháme budovat – začínáme ve své obci“, vysílaný Radiožurnálem n a počátku roku 1939 a doporučovaný k veřejnému poslechu, neboť „po dosavadní zkušenosti má za dnešních poměrů mimořádný význam státní.“[1]

Druhou republiku charakterizuje prohloubení regionálního partikularismu, který jen ale výjimečně nabýval nacionálních rysů (Národopisná Morava). Většinou se jednalo o jakousi variantu regionálního egoismu, kdy se jednotlivé oblasti zbylé republiky snaží nalézt v nové republice významnější pozici, a to i na úkor jiných oblastí.[2] To platí především pro struktury komunální politiky, zatímco státní moc na nějakém regionálním rozkladu státu nemá samozřejmě zájem. Obě složky, jak samosprávu, tak státní správu, však spojuje víra v možnosti řízeného plánovaného hospodářství, inspirovaného zčásti Hitlerovou ekonomickou politikou, zčásti vycházející z dobových ekonomických teorií New Dealu. Státní regionální plánování v Československu mělo už tradici v předchozích letech, ale teprve nová republika, zbavená zátěže menšin a neschopnosti liberálního parlamentarismu, měla dokázat radikální modernizaci země a zvýšení životní úrovně. Otázkami průmyslového rozvoje jednotlivých regionů se už v předmnichovské době zabýval Národohospodářský sbor západočeský, založený roku 1935. Jeho předsedou byl senátor Winter.[3] Podobné cíle sledují okresní Obchodní a živnostenské komory. V otázkách podpory turismu se angažují jednotlivé regionální pobočky Klubu československých turistů a Svaz pro povznesení návštěvy cizinců. Na samosprávné úrovni působí nejrůznější propagační a okrašlovací komise. Rozvoj dopravní infrastruktury plánuje už před rokem 1938 Komise pro sdělání všeobecného dopravního plánu. Město Rokycany prožívalo v meziválečné době rychlý a úspěšný vývoj. Jen v období let 1930-39 se domovní fond zvýšil o 30 %! Počet obyvatel vzrostl během první republiky z 6500 na více než 9000. Město se obklopuje rozsáhlými středostavovskými zahradními čtvrtěmi. Mnichovská tragédie tento trend nezastavila, i poté trvá slušná stavební konjunktura.[4]

I Rokycany a Rokycansko věří po Mnichovu v nové nesmírné možnosti rozvoje, zajištěné státním plánováním, jakož i pohotovou reakcí místních samospráv na novou situaci. Okres Rokycany nebyl pro svou vnitrozemskou polohu zařazen před rokem 1938 mezi oblasti s přednostním nasměrováním státních, vojenskostrategických investic (silnice, mosty…). Zařazen do III. třídy měl přijít na řadu až v letech 1939-40.[5] To se nyní mohlo změnit. Zdálo se také, že Rokycany budou moci v blízké budoucnosti převzít některé z funkcí (rekreační, ekonomické, kulturní apod.), které doposud přináležely městům v okupovaném pohraničí. V rámci umenšených západních Čech mají nyní Rokycany hrát důležitější roli než dosud. Je však nutné rozlišit mediální diskuzi o budoucím rozvoji regionu od skutečných kroků komunálních politiků. Mediální představy se totiž často pohybovaly v rovině čirých spekulací. Obvyklé je kladení analogie mezi ztracenou Šumavou a Podbrdskem (Rokycanskem), a to zejména v ohledu rekreace a turistiky. Tyto úvahy se množí již na konci roku 1938 v očekávání zimní turistické sezóny. Brdy jsou prezentovány jako jediné vnitrozemské a ryze české pohoří, které může plně nahradit přírodní krásy Šumavy („… bude turistický ruch sveden do oblastí, na něž se dosud zapomínalo. Touto Popelkou byly Brdy.“ Anebo: „Všichni i čeští sportovci výhradně do našich českých hor do jedinečně krásné vysočiny Brdy.“[6]) Tedy kombinace přirozené ekonomicky motivované snahy o zvýšení atraktivity města a národohospodářské prospěšnosti. To vystihovalo ducha druhorepublikového vlastenectví.

Ve věci podpory turistiky na Rokycansku se angažuje zejména místní organizace Klubu československých turistů (KČT). 29. listopadu 1938 se sešla rokycanská městská propagační komise za účasti jednatele zdejšího odboru KČT ing. J. Bílého, kde se diskutuje o turistickém zatraktivnění Rokycanska. Navrhuje se sáňková dráha (!) z vrchu Čilina, v obecním rozpočtu na rok 1939 se má pamatovat na výstavbu turistické rozhledny na vrchu Žďár, který je dominantou celého regionu. Ve spolupráci s vojenskou lesní správou v Brdech se má zajistit pravidelné sněhové zpravodajství, a to dodávat do pražských listů jako informaci pro lyžaře.[7] Příští léta měla prý přinést rychlý nárůst turismu. V zimní sezóně 1938-39 se předpokládá v Brdech zimní turistika a sporty, v letní sezóně pěší turistika a ozdravné pobyty. K tomu bylo zapotřebí zlepšit komunikační dostupnost Brd. Některé obce okresu se proto obracejí na ředitelství drah v Plzni s přáním posílit vlakové spojení Plzeň-Rokycany-Mirošov, podobně se jedná o autobusových linkách. V únoru 1939 bylo zavedeno autobusové spojení Rokycany-Mirošov-Rožmitál p. Třemšínem.[8] Oprašují se dávné projekty železničních lokálních tratí z Mirošova do Hořovic, popřípadě z Mirošova do Rožmitálu. Kuriózní nádech má aktivita Ústředního svazu zemské jednoty společenstev hostinských „Za zdokonalení pohostinských služeb“, což se dává také do souvislosti s pozdvižením turistiky.[9]

V nadšení nad vizí Rokycan jako turistického centra druhé republiky není žádných rozdílů mezi komunálními politiky sociálně demokratickými nebo národně demokratickými. Daleko naléhavějším v krátkodobém výhledu však bylo zajištění a zvýšení zaměstnanosti v průmyslu. Rokycany, jakkoliv usilovaly o pozici turistického centra, byly městem průmyslovým, s 2000 dělníků zaměstnaných v strojírenském a hutnickém průmyslu a dalšími stovkami v menších podnicích.[10] V letech 1937-38 zde díky zbrojní konjunktuře výrazně poklesla nezaměstnanost[11], ale po Mnichovu hrozí, že příliv desítek a možná stovek nezaměstnaných znásobený odbytovými důsledky roztržení jednotného trhu české kotliny německým záborem, vyústí v sociální propad. Okresní zastupitelstvo na svém zasedání 12. 10. 1938 přijalo prohlášení k ekonomickým následkům mnichovské dohody pro Rokycany, pateticky stylizované.[12] 19. října zaslala Obchodní a živnostenská komora v Plzni MÚ v Rokycanech dotazník zjišťující zájem města na vybudování „náhradního průmyslu na místo oněm odvětví (...) která byla ztracena připojením k Říši Německé.“[13] Zde ale ze strany městských politiků vystupuje do popředí i hledisko nacionální. V nadějně stylizovaném článku v Žďáru se píše: „Obecní správa by měla ze všech sil přispěti (...) usilováním o vznik průmyslových závodů, ovšem českých, kde by naši lidé našli práci.“[14] Proto většina komunálních politiků odmítá německožidovskou firmu Arno, která jako jedna z mála výrobu do Rokycan ihned přenesla a zahájila provoz (viz kapitola Uprchlický problém a židovská otázka). Firma Arno však v rozporu s tvrzeními jejích kritiků nehodlala pro svůj provoz využívat jen vlastní, židovské dělníky. Majitelka firmy, R. Wohlrábová, uveřejňuje ve Žďáru inzerát, kde hledá celkem 41 nových pracovních sil v různých profesích.[15] Strach z vývozu kapitálu na západ a poněmčení Rokycan ale převládl a firmě bylo podnikání zakázáno. I další konkrétní nabídky uvázly na emocionálních, neliberálních postojích. Když se v listopadu plzeňská Obchodní a živnostenská komora opět ptá, zdali nemají Rokycany zájem na přijetí některého z živnostníků a obchodníků, uprchlých ze Sudet („máme na zřeteli hlavně příslušníky československého národa“), odpovědí je opatrně formulovaný nesouhlas s tím, že v Rokycanech je nedostatek bytů a již dostatečné zastoupení všech živností, snad s výjimkou zámečníků, rukavičkářů a zlatníků. Po konzultaci s Okresní jednotou živnostenských společenstev byl návrh odmítnut.[16] Zcela v duchu prvorepublikového korporativismu, který plynule přešel do druhé republiky, bylo zasaženo z ochranářských pozic proti případné konkurenci. Vládní nařízení 219 a 282/38 Sb. zavedla speciální pravomoci úřadů v otázkách povolování živností a průmyslových podniků. V rámci obnovy průmyslových kapacit státu se zkoumaly možnosti obnovy těžby černého uhlí v již dávno vytěžené mirošovské pánvi u Rokycan.[17] Na konci října 1938 zasílá městu dopis ředitel české obchodní školy v Lomu (okres Most) a nabízí v něm přestěhování nyní nefungující školy do Rokycan. Po slibném jednání s ministerstvem školství a národní osvěty uložil městský úřad (MÚ) v březnu 1939 záležitost ad acta, zejména pro nemožnost přestěhovat do Rokycan z Mostecka i tamější české žáky školy.[18] Výsledky hledání nových pracovních míst v rokycanském průmyslu byly tedy slabé, nicméně po vzniku Protektorátu zaměstnanost rychle rostla v souvislosti s německou strategií maximálního využití průmyslových kapacit Čech a Moravy.

Po 30. září 1938 došlo kvůli územnímu roztržení Plzeňska mezi dva státy k vážnému zkomplikování dopravních poměrů. Železniční trať Plzeň-Klatovy byla přerušena několikakilometrovým záborem u Dobřan, rovněž trať z Plzně do Domažlic. V obou případech došlo i k narušení paralelního silničního spoje. V době druhé republiky se proto hojně diskutuje nová výstavba silniční a železniční sítě, a to především v Plzni, kde byly poměry skutečně kritické. Rokycansko vnímalo dopravní problematiku s menší naléhavostí, neboť dopravní infrastruktura okresu Rokycany zůstala plně zachována. Ihned po Mnichovu přerušila svou dosavadní činnost Komise pro sdělání všeobecného dopravního plánu, když stála před nutností okamžitých, neplánovaných zákroků proti dopravnímu chaosu.[19] V západních Čechách se řeší otázka nového železničního spojení Plzně a Klatov. Ještě na podzim 1938 ale německé úřady dovolily peážní provoz na původní trati, a tak úvahy o případném spojení Praha-Rokycany-Nezvěstice-Klatovy-Domažlice ztratily opodstatnění, byly-li vůbec někdy brány státní mocí vážně.[20] Schůze městské rady v Rokycanech 17. 11. 1938 doporučuje zřízení silničního spojení Staňkov-Blovice-Mirošov-Rokycany-Radnice.[21] Silniční provoz mezi Klatovskem, Chodskem a Plzní zůstal totiž i nadále ochromen. Řešení v podobě exteritoriální tranzitní silnice nebylo možné, a tak zůstávala Plzeň nepřístupná z jihu a ztratila částečně svou roli silničního uzlu. Rokycanské městské zastupitelstvo také projednávalo v březnu 1939 návrh výstavby silnice Rokycan-Plzeň, budované v rámci Státního programu veřejných prací.[22] Nic z toho nebylo během druhé republiky v Rokycanech a okolí realizováno.

Období druhorepublikové budovatelské euforie neochromil ani tak vznik Protektorátu jako začátek II. světové války s postupným přechodem nacistického impéria na válečnou ekonomiku. Vládní nařízení 166/41 Sb. ze 7. 5. 1941 pak zastavilo na území Protektorátu veškerou stavební činnost kromě strategických investic vojenského významu a menších staveb s náklady do 50 000 K. Turistické nadšení vyprchalo podobným způsobem mj. v souvislosti s omezením volného pohybu osob. V poválečné historii se koncept rozvoje Rokycan jako turistického centra už neobjevuje a přednost má vize Rokycan jako města dělníků a těžkého průmyslu. Dalšími důvody proč budovatelská horečka vyzněla naprázdno, je: 1) Skutečný neutěšený stav státních financí během druhé republiky, kdy naléhavé starosti se zaopatřením uprchlíků, vymezením nových hranic a prostým ekonomickým přežitím neumožnily realizovat takřka žádné „nadstandardní“ investice, snad s výjimkou stavby dálnice Praha-Brno, pojaté částečně jako propagandistický tah, částečně jako řešení nezaměstnanosti. 2) Možnosti plánovaného hospodářství byly silně přeceněny zejména médii, snad v upřímné snaze odreagovat veřejné mínění od aktuální pochmurné reality, na čemž mohla mít zájem i státní moc.[23] Novinářské snění o moderní republice dálnic, průplavů a nových továren[24] nebylo podloženo ekonomickými fakty a mělo spíš ráz publicistické virtuální reality. 3) V samotné české společnosti panovaly některé předsudky, které jen snižovaly možnosti skutečné ekonomické modernizace. Nejen radikální nacionalisté, ale většina politických sil odmítala nenárodní kapitál. Rostoucí antisemitismus vedl k odlivu židovských investic (srovnej s případem židovské firmy Arno v Rokycanech). Rovněž snaha korporativních podnikatelských komor zavádět a prohlubovat cechovní praktiky podvazovala dynamiku růstu.

[1] SOAR, fond OÚ, č.k.40.

[2] Obecně se dá říct, že v regionech převládala nevraživost vůči Praze a jejímu údajnému brždění ekonomického rozmachu venkovských krajů. Zajímavý, byť podružný, konflikt se ale vyvinul mezi Rokycany a Plzní, když Plzeň na podzim 1938 podporovala úsilí obce Šťáhlavy o odtržení od okresu Rokycany.

[3] Müller, F.: Odborové hnutí na českém západě, Plzeň 1937, s. 49.

[4] Růst počtu obyvatel Rokycan:

rok	1921	1924	1930	1936	1939
počet obyvatel	6 728	6 731	7 741	8 734	9 865

Růst počtu domů v Rokycanech:

rok	1921	1924	1930	1936	1938	1939	1940
počet domů	609	660	916	1 075	1 141	1 186	1 221

[5] Müller, F.: Odborové hnutí na českém západě, Plzeň 1937, s. 39.

[6] Žďár, č. 47, 2. 12. 1938, s. 2. Západočeský večerník, č. 16, 28. 12. 1938, s. 1.

[7] SOAR, zápisy z jednání městské rady 1938-45, s. 20.

[8] Žďár, č. 9, 3. 3. 1939, s. 2.

[9] Žďár, č. 13, 31. 3. 1939, s. 3.

[10] V roce 1937 byla zaměstnanost v největších rokycanských podnicích následovná:

podnik	počet zaměstnanců
Akciové železárny a ocelárny Hrádek*	865
Továrna na nábojkyª	370
Městské válcovny	261
Městské slévárny	258
Marilla	162
Guthovy železárny	91
Hirschovy železárny	74

* Podnik neležel přímo v Rokycanech, ale v předměstské obci Hrádek.

ª Údaj z roku 1938.

/Müller, F.: Odborové hnutí na českém západě, Plzeň 1937, s. 39./

[11] Vývoj nezaměstnanosti soudního okresu Rokycany:

rok

1930

1931

1932

1933

1934

1935

1936

1937

počet

nezam.

651

3 685

5 242

6 133

5 658

5 073

5 444

3 263

/Müller, F.: Odborové hnutí na českém západě, Plzeň 1937, s. 39./

[12] „Musíme však dáti budoucím generacím ještě jiný příklad. Musíme ukázati, že co zbylo nám, je ještě dosti, aby národ mohl žít. Češi ve spojení se Slováky a Podkarpatorusy musí teprve teď ukázati, co dovedou. Musí ukázati, že národ, byť třeba ve svém rozletu sražen, dovede se znovu zvednouti a nové hodnoty tvořiti (...) Máme před sebou těžký úkol burcovati lid, aby nepodlehl malomyslnosti, aby zapomněl na to, co bylo (...) Všemi prostředky musíme se snažiti dát lidem práci.“/SOAR, Zápisy z jednání okresního zastupitelstva, 12. 10. 1938./

[13] SOAR, Zápisy z jednání okresního zastupitelstva, 12. 10. 1938.

[14] Žďár, č. 40,14.10.1938, s. 2.

[15] Žďár, č. 40,14.10.1938, s. 4.

[16] SOAR, fond MÚ, č.k.342, č.inv.5279-84.

[17] SOAR, Zápisy z jednání městské rady 1938-45, s. 64.

[18] SOAR, fond MÚ, č.k.342, č.inv.5279-84.

[19] Štěpán, M.: Přehledné dějiny československých železnic, Praha 1958, s. 213.

[20] Jedinou železniční stavbou, zahájenou během druhé republiky, byla trať Brno-Křižanov-Havlíčkův Brod, stavěná od prosince 1938 jako naléhavé posílení jediného vlakového spojení Čech a Moravy. /Štěpán, M.: Přehledné dějiny československých železnic, Praha 1958, s. 202./

[21] Žďár, č. 46,25.11.1938, s. 2.

[22] Žďár, č. 9,3.3.1939, s. 2.

[23] „V českých zemích lidé dílem rezignovali (...) dílem si vytvářeli naivní obraz, že ČSR se stala národním státem, který se zbavil vší přítěže (...) a může zahájit novou kapitolu své existence. Část politiků a žurnalistů pomáhalo tuto představu vytvářet a udržovat. Těžko přesně říci, kteří z nich sdíleli obecnou naivitu, protože nepochopili skutečný stav a perspektivu, a kolika z nich šlo o osobní ambice.“ /Mates, P.: Mezi Mnichovem a Berlínem, Brno 1992./

[24] srovnej Baťa, T.: Budujeme stát pro 40 milionů, Praha 1937.