D. Borek: Rokycany za 2. republiky

Rokycany za druhé republiky

6) Závěr

Pokud sledujeme úkoly, před nimiž stojí Československá republika, a zvolená řešení, mohli bychom chápat období od září 1938 do března 1939 jako sled vzájemně podmíněných mimořádných kroků. Autoritářské sklony druhé republiky by se daly vysvětlit jako důsledek postupné ramifikace mimořádných okolností, které vyvolávaly vždy nová mimořádná řešení. Vládní nařízení ze 17. září 1938 bylo nejdříve namířeno proti povstalcům z SdP, ale později využito proti komunistům a nakonec proti demokratické levici. Odstoupení pohraničních území způsobilo příliv uprchlíků na zbylé československé území, a to podnítilo nacionální a antisemitské nálady. Sociální dopady ztráty území a influxu běženců vedly k nástupu direktivně řízené ekonomiky. Kauzalita těchto událostí však je do značné míry fiktivní a v letech 1938-39 sloužila k prosazení určitých politických proudů, které mohly svůj politický zájem vydávat za dějinnou nutnost.

Tak je tomu i v Rokycanech, kde místní aktivisté Strany národní jednoty využili, jak ukazuje poslední kapitola této práce, mocenské poměry druhé republiky k tomu, aby svým příklonem k vládnoucímu režimu získali silovou výhodu ve svém půlstoletém boji proti sociální demokracii. V městském zastupitelstvu se tedy v lednu 1939 vytvořil kartel, sestávající z členů několika rozpuštěných stran pod hlavičkou Strany národní jednoty, spojený společným zájmem na revizi výsledků komunálních voleb z května 1938. Zvláštní je, že klub SNJ vystupuje jako celek jednotně a radikálně. Nezaznamenal jsem žádný projev odchylného názoru na strategii SNJ v jejích řadách v Rokycanech. Zdejší SNJ se patrně snažila ukázat mimořádný stupeň vnitřní jednoty tak, aby se prezentovala jako reálná alternativa sociálně demokratickému vedení radnice. Ostrá polarizace však platí pouze pro vlastní mocenský konflikt mezi SNJ a NSP o posty na radnici, jenž se rozvíjí až na počátku roku 1939. V případě běžné agendy panovala věcná atmosféra. Strany se rovněž shodovaly v otázce uprchlíků, ekonomických perspektiv regionu i ve svém, byť odstupňovaně, protižidovském postoji (komunistická strana se samozřejmě prezentuje v zásadní opozici, ale ztrácí svou politickou moc už na samém začátku druhé republiky).

Vlastní činnost samosprávy je ale omezena jejími malými pravomocemi, zejména finančními, což ale není jen výsledek jejího druhorepublikového úpadku, neboť práva samospráv disponovat vlastními peněžními fondy byla podstatně omezena už na konci 20. let dávno před rokem 1938. Komunální politika se tak pohybuje spíše v rovině deklarací a návrhů, skutečné rozhodování ale probíhá jinde. Není divu, že město Plzeň vysílá na nejrůznější ministerstva během druhé republiky množství delegací, protože právě tam, a nikoliv na radnicích, se mohou nalézt zdroje pro řešení ekonomických, sociálních, dopravních (v případě Plzně i hraničních a celních) problémů. Druhorepubliková komunální politika v Rokycanech si sice udržela formální procedurální rámec, kdy se rozhoduje na základě demokratického hlasování, ale vlastní implementace takových rozhodnutí je sporná vzhledem k malým možnostem samosprávy a k rostoucímu dirigismu státních úřadů. Rokycanská samospráva přesto disponovala jistou komparativní výhodou. Město totiž coby právnická osoba vlastnilo průmyslový podnik, a to městské železárny a válcovny, což byl v českých poměrech unikátní typ vlastnického vztahu, mající kořeny v dávné feudální minulosti železářství v regionu. Rokycanská radnice měla tedy určité možnosti, jak řešit problém nezaměstnaných uprchlíků ze Sudet apod.

Navzdory nedostatečným pravomocím samosprávy a absenci sebevědomí vůči státu můžeme posoudit morální profil jednotlivých zastupitelů. I jako nezaujatý historik musím na tomto místě vyjádřit ocenění rokycanským sociálním demokratům (Národní strana práce). Některé jejich výroky na počátku roku 1939 svědčí o vzácném pochopení politické situace v republice.